DEMOKRACIE A LOBBING Petr Vodešil Katedra filozofie

DEMOKRACIE A LOBBING
Petr Vodešil
Katedra filozofie
Filozofická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci
Moderní demokracii lze chápat jako výsledek střetu teorie a praxe. Teorie ovlivňuje praxi a praxe
zpětně modifikuje teorii. Tuto hypotézu akceptuje řada současných odborníků, kteří se věnují
zkoumání demokracie, ať už z pohledu politické filozofie, politické teorie nebo politologie. Abychom
tuto myšlenku pochopili, zaměřme se na vhodný příklad, který by ji mohl srozumitelně vysvětlit,
případně potvrdit.
Za klasický příklad je v tomto kontextu považováno formování demokracie ve Spojených státech.
Můžeme si na něm ukázat, jak teorie ovlivnila (a stále ovlivňuje) praxi, ale také, jak samotná praxe
přispěla k podstatným změnám v teorii.
Nejprve se podíváme na to, jak určitá filozofická teorie přispěla k formování teoretických základů
nejen americké demokracie, ale také k základům moderní demokracie republikánského typu jako
takové. Jedná se o filozofický koncept, který ve svém díle Druhé pojednání o vládě (1690) rozvinul
anglický filozof John Locke (1632–1704). Můžeme sledovat, jak se jeho myšlenky přenesly do
základních politických textů, které formují moderní demokracii. Konkrétně se jedná o Deklaraci
nezávislosti (1776) a Ústavu Spojených států (1787). Abychom však jádro Lockovy teorie pochopili,
bude užitečné nastínit si její myšlenkový protipól, za který můžeme považovat filozofický výklad
uspořádání vztahu mezi jedincem a společností, který formuloval Thomas Hobbes (1588–1679) ve
svém slavném díle Leviathan (1651).
Poté se zaměříme na to, s čím přišel James Madison (1751–1836), významný politický teoretik
a zároveň čtvrtý prezident Spojených států, ve svém textu Federalista č. 10 (1787). Madison
zdůvodňuje nevyhnutelnost a zároveň prospěšnost působení různých zájmových skupin, které by
měly působit v moderní demokratické společnosti a být její přirozenou součástí. Praxe však ukázala,
že situace se může vyvinout jinak, než Madison ve své argumentaci předpokládal.
John Locke
Locke k vysvětlení své strategie používá myšlenku hypotetického přirozeného stavu, který mu
umožňuje postulovat základní pojmy a vztahy mezi nimi. Přirozený stav podléhá přirozenému
zákonu, který je rozum. A rozum, zde jakožto instrument politicko-filozofické teorie, nám říká dvě
základní věci: 1. Lidé jsou si od přirozenosti rovni, přičemž rovností – jak plyne z kontextu Druhého
pojednání o vládě – je míněna rovnost před zákonem, případně – v širším slova smyslu – rovné
podmínky pro všechny občany. 2. Lidé mají přirozená práva na život, svobodu a majetek [§6].
Přestože přirozený stav podléhá pravidlům, není chaotický a „funguje“, přece jenom najdeme
určité nedostatky, jež jsou takové povahy, že je pro jedince výhodné přejít z přirozeného stavu
k jinému typu uspořádání vztahů mezi lidmi. Za hlavní nedostatek přirozeného stavu Locke
považuje možnost, že člověk může být soudcem ve své vlastní věci. Jakožto empirik neočekává, že
by se běžný člověk sám odsoudil za porušení přirozeného zákona [§13]. Lidé tedy na základě
společenské smlouvy vytvoří tzv. občanskou společnost založenou na občanské vládě. Občanská
společnost v principu vzniká se vznikem institucí, které stojí mimo občany. Smyslem jejich existence
je eliminovat nedostatky přirozeného stavu a sloužit občanům – to znamená, že instituce jsou zde
kvůli občanům, nikoliv naopak.
V samotném základu tohoto konceptu leží myšlenka omezené moci, a to ve dvou podobách:
1. Tím, že vzniknou instituce, je omezena moc, kterou měl každý jedinec v přirozeném stavu.
2. Rozložení institucí je takové, aby moc jako celek byla ve státě omezená. Locke přichází
s konceptem oddělení mocí zákonodárné, do které však řadí i moc soudní, výkonné a federativní,
tj. moci výkonné mající svou působnost v zahraničí. (Fakt, že tento Lockův koncept není zcela
ideální, nic nemění na jeho hlavní myšlence či motivaci.)
Avšak hlavní trik Lockovy strategie přichází nyní: Vznikem institucí nezaniká platnost
přirozeného zákona. Tato jednoduchá myšlenka má dalekosáhlé důsledky. Protože přirozený zákon
stojí jak mimo občany, tak mimo instituce (tj. občany, kteří aktuálně vládnou), mají občané –
v případě, že jsou přesvědčení, že vláda koná v rozporu s přirozeným zákonem – právo vládu
nejenom kritizovat, ale i odvolat. Neplatí tedy názor, že občan je jen volič, který nemá během
funkčního období právo jakkoli do vlády zasahovat [§222, §243].
Jak shrnout vlastní jádro Lockovy teorie? Lockovým cílem je formulovat podmínky, které zajistí
svobodu jedince ve společnosti. Jeho cílem je svobodný jedinec a následně svobodná společnost.
Způsob, jak tohoto stavu dostáhnout, je omezit moc: „Svoboda totiž znamená být svoboden od
útlaku a násilí druhých, což nemůže být, kde není zákona, ale není, jak se nám praví, ‚svobodou pro
každého činit, co se mu líbí‘“ [§57].
Tato formulace zároveň ukazuje pojetí svobody, které je pro moderní demokracii, minimálně pro
její základy, určující. Podle Locka mohu být svobodný, žiji-li v občanské společnosti, tzn., pokud
existují instituce, které moji svobodu garantují. Moje svoboda tak nemůže být nahodilá, nýbrž měla
by být podmíněná, tj. garantovaná určitými právy, která plynou z občanského statusu.
Lockova filozofická teorie z Druhého pojednání o vládě byla včleněna do samotných základů
americké demokracie. Především zásluhou Thomase Jeffersona (1743–1826) nachází svoji odezvu
v Deklaraci nezávislosti. Srovnejme klíčové pasáže Lockova textu a Deklarace: „Stav přirozený má
zákon přirozený, aby jej řídil, který zavazuje každého, a rozum, který je tento zákon, učí veškeré
lidstvo, které jen chce jít k němu na radu, že proto, že všichni jsou si rovni a nezávislí, nikdo nemá
poškozovat druhého v jeho životě, zdraví, svobodě nebo majetku“ [Druhé pojednání o vládě, §6]
„Pokládáme za samozřejmé pravdy, že všichni lidé jsou stvoření sobě rovni a jsou nadáni jistými
nezcizitelnými právy, mezi něž patří právo na život, svobodu a budování osobního štěstí. Že
k zajištění těchto práv se ustavují mezi lidmi vlády, odvozující svou oprávněnou moc ze souhlasu
těch, jimž vládnou. Že kdykoli počne být některá vláda těmto cílům na překážku, má lid právo ji
změnit nebo zrušit a ustavit vládu novou, která by byla založena na takových zásadách a měla svou
pravomoc upravenu takovým způsobem, jak uzná lid za vhodné pro zajištění své bezpečnosti
a svého štěstí.“ (Deklarace nezávislosti)
Druhý významný aspekt Lockovy teorie, který se promítl do základů americké demokracie, je
myšlenka omezené moci. Americká ústava explicitně zavádí rozdělení moci na moc zákonodárnou,
výkonnou a soudní. Teoretické základy tohoto dělení nacházíme právě ve zmiňovaném Lockově
díle.
Thomas Hobbes
Jeden
z
hlavních
metodologických
předpokladů
Hobbesova
Leviathana
vychází
z přesvědčení, že z pojetí jedince lze odvodit adekvátní politickou organizaci společnosti. Tomu také
odpovídá struktura textu: z kapitoly O člověku vychází kapitola O státě. Avšak hovoří-li Hobbes
o člověku, má na mysli spíše lidskou mysl, její fungování a samotné příčiny jednání.
Podívejme se na tři důležité rysy Hobbesova myšlení, které snad vystihnou jádro jeho teorie
v souvislostech, které jsou v centru naší pozornosti. Za prvé, podoba vlády (státu) je odvozena
z lidské přirozenosti. Za druhé, cílem státu je stabilita a mír. Není však samozřejmé, že je
postulován právě tento cíl. Může tomu být i jinak. Jak ukazuje výklad Lockova konceptu, cílem
svobodné společnosti, je-li nějaký, může být stanovení podmínek garantujících svobodu jedince ve
společnosti.
Jistě není možné, aby společnost fungovala bez toho, aby vykazovala přiměřenou dávku
stability. Ale v kontextu, o kterém je řeč, se jedná o priority. V otevřené společnosti (moderní
demokracii) je stabilita spíše důsledkem uspořádání vztahu mezi jedincem a státem než metou,
které se podřizuje vše ostatní. A konečně za třetí, jde o postoj k soukromému vlastnictví. Podle
Hobbesova názoru situace, kdy „má každý člověk neomezené právo na svůj majetek, naprosté
vlastnictví, které vylučuje jakékoli právo vladaře na něj“ [2. díl, 29. kapitola] vede k rozkladu státu.
Neznamená to ale zrušení soukromého vlastnictví, avšak vladař má právo na soukromý majetek
každého občana. Kdyby tomu tak nebylo, nebyl by to stát. Z Hobbesových formulací v 29. kapitole
Leviathana vyplývá, že záleží na rozhodnutí panovníka, zda někomu majetek odejme či nikoliv.
Neexistuje tedy žádná právní ochrana soukromého majetku.
Lobbing
Uznání konfliktu jakožto přirozené součásti svobodné společnosti je jedna ze základních
podmínek moderní demokracie. A pluralita zájmových skupin tvoří její základní předpoklad. Konflikty
plynoucí ze samotné existence protichůdných názorů, respektive zájmů různých skupin, jsou nejen
nevyhnutelné, ale zároveň i žádoucí, protože mohou přispívat ke kritickému myšlení, schopnosti
reflexe, ale také porozumění, což jsou jevy, které jsou pro fungování svobodné společnosti velmi
potřebné.
V této souvislosti je však třeba rozlišit mezi lobbingem a korupcí. Lobbing znamená legitimní
formu zájmového zprostředkování a prosazování, zatímco korupce je získávání neoprávněných
výhod za úplatek. Bez lobbingu nemůže žádná demokracie fungovat, avšak korupce působí na
demokracii devastujícím způsobem. Nutnou podmínkou pro etablování lobbingu je tedy jasně
definovaný rozdíl mezi lobbingem a korupcí (korupčním jednáním).
Teoretické základy lobbingu v souvislosti se základy americké demokracie nacházíme
v desátém listu Federalistů, jehož autorem je James Madison. Madisonova argumentace je
považována za důležitou obhajobu činnosti zájmových skupin ve svobodné společnosti. Podle
Madisona je přirozená existence těchto skupin nejen nevyhnutelná, ale také prospěšná, neboť čím
více zájmových skupin bude, tím bude větší pravděpodobnost nalezení kompromisního řešení. Měla
by tak vzniknout záruka nejen proti dominantnímu postavení nějaké skupiny, ale také proti
konformismu, respektive proti většinovému mínění, které by mohlo potlačit svobodné myšlení,
svobodný život. Avšak praxe ukázala, že se nelze spoléhat jen na základní ústavní rámec, neboť
některé skupiny jsou s to dosáhnout dominantního postavení, a tak jít proti samotnému smyslu
svobodné společnosti, moderní demokracie. Proto je třeba jejich činnost definovat, regulovat
a kontrolovat. Základem regulace a kontroly jsou příslušné zákony, které tvoří nedílnou součást
právního řádu.