docObsah Africké literatury
download 
Stížnost Transkript
Obsah Africké literatury
Obsah Africké literatury Lukáš Novosad Africké literatury . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1 Lukáš Novosad Rozhovor s Jaroslavem Olšou, jr. Baťovy africké boty . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 2 Vážené čtenářky, vážení čtenáři, v podstatě celé aktuální číslo vznikalo na základě nápadu jediného člověka – Jaroslava Olši, jr., kterému patří hned v úvodní větě dík. Od prvních úvah o africkém čísle bylo společným cílem představit co nejrozmanitější shluk afrických jazyků a literatur (s vědomím nutného výběru, neboť všech cca dva tisíce jazyků Afriky není možné nejen na stránkách malého časopisu zvládnout jen tak). Souhrn nakonec dvanácti jazyků znamená, že se práce podařila; třebaže chybí ukázka soudobé namibijské literatury v němčině (nepodařilo se sehnat vhodný text) i první překlad z kreolské seychelské francouzštiny (na textech si vylomili zub přední čeští francouzštináři). Lákadlem ale mohou být historicky první české překlady z mauricijské hindštiny a zimbabwské šonštiny. Či mimo vědecký lingvistický okruh vůbec první zveřejnění jiného etiopského jazyka, tsamajštiny, k níž dosud neexistovala psaná podoba. (Na webu časopisu naleznete ještě amharský překlad.) V přehledu rubrik: Zpovídaný J. Olša interpretuje český historický vztah k Africe a přibližuje „fungování“ afrického knižního trhu. Recenze zhodnocuje africkou řadu vydanou za posledních pět let v edici Současné drama. Kritika překladu se Africe sice nevěnuje, zkrátka však nepřijdete: T. Glanc hodnotí první český překlad slavných Buninových deníků. Nakonec připišme, že Plav je partnerem festivalu Dny Afriky, který se pod záštitou Ministerstva zahraničních věcí a Českých center prvně koná v květnu a červnu u příležitosti Dne Afriky (25. května); podrobněji viz článek Setkání s Afrikou. V rámci festivalu proběhne 1. června v Českém centru v pražské Rytířské ulici pořad nazvaný „Večer čtení s africkou literaturou“, kde budou (někdy i v původních afrických originálech) čteny ukázky z Plavu, jejž právě otvíráte. Všichni jste srdečně zváni. V příštím čísle se vrátíme k literatuře indické. Překládat přeložené? Léopold Sédar Senghor Zpěvy stínu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7 Mike Kilongson/Radka Šmahelová Návrat domů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 13 Séex Aliyu Ndaw/Ibrahima N’DIAYE Guvernér . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 15 Bezi Laybo/Pavel Mikeš a Graziano Savà O Paviánovi a Veverce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 19 André P. Brink/Sylva Hulová Ďábelská rokle . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 21 Bienvenu Sene Montana/Leonardo Teca Fwa-ku-Mputu aneb vyprávění o člověku, který umíral touhou spatřit Evropu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 25 Said A. Mohamed/Vilém Řehák Svatba buldozerů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 28 Ignatius Tirivangani Mabasa/Alena Rettová Člověk . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 31 Salikene Kulubali/Alena Rettová Předmluva . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 33 Yvonne Vera/Lucie Šavlíková Beze jména . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 35 Hainteny/Pavel Hošek Nevzkazuj nic po drozdovi… . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 38 Abhimanju Anat/Dagmar Marková Vlastní svět . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 40 Dynastická legenda/Zdeněk Poláček Sláva králů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 44 Recenze Kateřina Kolářová Vzpomínky na Afriku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 48 Kritika, teorie a dějiny překladu Eva Císlerová Hledání tvaru: Othello, benátský mouřenín . . . . . . . . . . . . 51 Tomáš Glanc Proklaté dny Ivana Bunina a Libora Dvořáka . . . . . . . . . . 59 Kaleidoskop Setkání s Afrikou . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 63 AFRICKÉ LITERATURY 1 ROZHOVOR Baťovy africké boty Rozhovor, tentokrát s bývalým českým velvyslancem v Zimbabwe Jaroslavem Olšou, jr., o česko-českých, českoafrických a africko-africko vztazích. Jaroslav Olša, jr. (1964) studoval afrikanistiku, arabistiku, orientalistiku a politologii na FF UK a komparativní společenská studia a mezinárodní vztahy na Universiteit van Amsterdam. Po řadě let nakonec ukončil orientalistiku (1995). V té době už ale tři roky pracoval na Ministerstvu zahraničních věcí, necelý rok jako referent zodpovědný za Egypt na odboru Blízkého východu a severní Afriky. Pak se tři roky zabýval budováním systému kontroly obchodu s vojenským materiálem (a příbuznými tématy) coby poradce tehdejšího prvního náměstka Alexandra Vondry. V letech 1996–1999 byl ředitelem afrického odboru a z toho rok současně také zástupcem ředitele odboru Blízkého východu. V letech 2000–2006 působil jako velvyslanec ČR v Zimbabwe (s akreditací pro pět dalších zemí), dnes vede odbor analýz a plánování MZV. Přesně před čtvrtstoletím se zapojil do hnutí přátel science fiction a na základě nabídky redaktora Libora Dvořáka začal překládat z polštiny, později angličtiny, občas i ruštiny, výjimečně též z arabštiny. Jednou dokonce přeložil (dle vlastního mínění nejspíš nepříliš úspěšně) sci-fi povídku z lužické srbštiny. V 80. letech publikoval několik desítek krátkých překladů v časopisech (od armádního čtrnáctideníku Zápisník po 2 PLAV 2007/5 Lukáš Novosad: Na začátek mi prosím povězte, jaký je Váš africký osud. Jak jste se k Africe dostal a jak se Váš vztah k ní proměňoval? Jaroslav Olša, jr.: Můj otec je specialista na Indonésii, takže vztah k třetímu světu, abych tedy použil tento nevhodný koloniální termín, jsem měl od dětství. Spíš ale čirou náhodou jsem na začátku 80. let začal studovat arabistiku a chvilku také afrikanistiku, ale ta mě nikdy nezajímala tolik jako třetí svět jako celek. Současně jsme v 80. letech vydávali časopisy z oblasti sci-fi, věci na hraně – něco byly čisté samizdaty, něco šedá zóna –, a plno z nás, i já, jsme publikovali ve Světové literatuře. Zmiňuji to kvůli zajímavosti, že právě oblast sci-fi byla lidsky velmi kombinovaná; byli tam lidé velmi úzce spjatí s režimem, stejně jako lidé žijící hluboko v disentu. Docházelo ke kuriózním situacím, kdy např. režimní časopis Tvorba publikoval článek polemizující se samizdatovým periodikem jménem Interkom! To byla v socialistickém režimu asi naprosto výjimečná událost. Autorovi to přitom vůbec nedošlo, neboť publikoval na obou stranách. Po roce 1989 jsem byl u zrození časopisu, který existuje dodnes a jmenuje se Ikarie, u něhož vždycky upozorňuji, že je to největší český literární časopis, protože z českých literárních časopisů má největší náklad. Přes svá vědeckofantastická osmdesátá léta jsem si zájem o třetí svět podržel, a tak jsem k němu po nástupu na ministerstvo zahraničí v roce 1992 logicky tíhnul. Ale opět byla spíš náhoda, že jsem se v roce 1996 stal ředitelem afrického odboru ministerstva a od té doby se Afrikou více či méně zabývám. Jak jsem však řekl, od dětství mám nejradši Asii, Afrika se mi spíš přihodila. LN: Ale byl jste přece velvyslancem v Africe? JO: Ano, šest let jsem působil v Zimbabwe a předtím čtyři roky jako ředitel zmíněného afrického odboru na ministerstvu zahraničí. Asii a Afriku mám spojené. LN: Říká se, že česko-africké vztahy jsou odjakživa nadstandardní, a to i v literatuře. Je to pravda? JO: Ano. Afrika je pro nás zajímavá dvěma věcmi. Zaprvé, Československo bylo v 60. letech jednou ze zemí, která se výrazně zabývala studiem africké literatury. V podstatě první kniha ve světovém měřítku, která se snaží zmapovat africkou literaturu jako celek, je kniha z přelomu 60. a 70. let nazvaná Literatury černé Afriky. Dokonce byla vydána i v několika cizích jazycích. Je to opravdu první pokus nezpracovat jenom literaturu nigerijskou nebo jihoafrickou, nýbrž uceleně informovat o vznikající literární tvorbě pokud možno každé africké země. Právě v tom byla tato kniha tolik oceňována. V 60. let tu vůbec vycházelo poměrně velké množství knih, díky čemuž měli čeští čtenáři příležitost seznámit se s klíčovými postavami africké literatury. LN: Bylo množství překladů z afrických literatur odrazem nějakých osobnějších vztahů? Tehdy u nás přece hodně Afričanů studovalo. JO: V některých případech ano. Někdo se samozřejmě naučil africké jazyky proto, že se tu setkal s Afričany. Ale důležitější je, že ze států socialistického bloku právě Československo bylo čelnou zemí ve vztahu k Africe. Na počátku to nebyl ani Sovětský svaz, ani NDR, ani Polsko. Československo mělo totiž v Africe své zájmy už v meziválečném období. Měli jsme tam množství firem a dokonce i diplomatická a konzulární zastoupení, což přetrvalo i kritická padesátá léta. V době, kdy my jsme už řadu let měli konzuláty v Jihoafrické unii, v Belgickém Kongu nebo později v Etiopii, tak Sovětský svaz nebo Polsko s jejich budováním teprve začínaly. Šedesátá léta sice vypadala tak, že politiku i studium Afriky řídil SSSR, ale Sověti – byť to nedávali najevo – poslouchali, co jim Čechoslováci o Africe říkali. A možná i proto bylo tehdy Československo na špici afrikanistiky. LN: Souvisela nějak tehdejší šíře československého diplomatického sboru v Africe i s tradicí českých cestovatelů? Samozřejmě se každému vybaví Emil Holub, ale byli tu i další. Dali cestovatelé základ českému vztahu k Africe? JO: Ne úplně. Jde spíše o důvody ekonomické a psychologické. I dnes je ČR spolu s Belgií jedna z evropských zemí nejzávislejší na exportu. Závislost české ekonomiky na exportu je tu tradicí od středověku: Češi odjakživa obchodovali a vyváželi sklo, stroje, auta, zbraně, letadla, a proto i hodně cestovali. A funguje to i opačně: Čechy vždycky zajímalo, co cestovatelé píší, protože šlo o základní informační zdroj. Aha, tady můžeme obchodovat, říkali si, když četli o vzdálených krajích. V Čechách tradovaná historka o dvou baťovácích, kteří si v Africe všimli, že lidé chodí bosi – což jeden ocenil tak, že Afrika Baťovi nemá co nabídnout, zatímco druhý v ní viděl obrovský nenasycený trh právě proto, že tam nikdo neměl boty – je snad dokonce pravdivá, protože mi ji vyprávěl i dnešní ředitel Baťovy továrny v Zimbabwe a ten není Čech. Češi zkrátka chtěli pronikat do světa, tam se dovědět o dalekých zemích a získané informace poslat zpátky domů, kde je našinci nadšeně vstřebávali. Stejné je to i s africkou literaturou. První překladovou knihou z africké literatury jsou údajně převody básníka Senghora. Je to pravda i není. Nedávno můj kolega Pavel Mikeš našel v antikvariátu knihu z druhé světové války Milování pod palmami, kde jsou překlady oromské poezie z dnešní Etiopie. Přiznejme si: Proč by někdo vydával knihu, kterou by nikdo neměl zájem číst? Jiný příklad z neafrické literatury: Existuje kniha o tichomořském ostrově Jap, kde jsou překlady ze středověké japštiny. Proč by asi existovaly, kdyby o ně Češi neprojevili zájem? Češi měli ve světě vždycky zálibu, a platí to i o cestování. Francouzi např. cestují na dovolenou do zahraničí mnohem méně než Holanďané, přestože jich je mnohonásobně víc. Češi cestují víc než Maďaři. Čechy zajímá Papua Nová Guinea mnohem víc než Maďary. Některé národy jsou psychologicky propojenější se svým nejbližším okolím, ne tak Češi. LN: Ale o Češích se přece říká, že uzavřeni v horách – neboť naše hranice jsou lemovány horami – nikam nejezdíme. JO: Já si myslím, že Češi naopak cestují a objevují cizí kulturu velmi rádi, ale že se v cizině neusazují. V tom je rozdíl v porovnání s Poláky, kteří se usazují a vytvářejí komunity. Kdežto Češi se podívají, zaobchodují si a vrátí se. Je nám tu dobře, ale máme veliký zájem vědět, co je kde ve světě. LN: Několikrát už jste vyslovil spojení africká literatura. Současně tvrdíte, že je to ještě větší nelogičnost než spojení evropská literatura. Vysvětlete to prosím. JO: Když vznikly v Africe v 60. letech nové nezávislé státy, všichni na západě i na východě začali řešit, jak je studovat. Vymyslel se tedy obor afrikanistika a kurzy africké literatury. Avšak brzy se ukázalo, že profesor, dejme tomu z Nigerie, sice výborně přednáší o anglicky psané nigerijské literatuře, ale že vůbec nic neví o sousední kamerunské literatuře psané francouzsky, protože zkrátka neumí francouzsky. A tak tomu bylo i naopak: V Paříži se studovala africká literatura, což ale znamenalo, že se probírali autoři z Mali a Senegalu, např. Senghor nebo Hampaté Ba, ale anglofonní autoři už ne. Postupně se to vyvinulo tak, že pod spojením africká literatura se objevuje seskupení literatur Senegalu, Pobřeží slonoviny, Mali, Nigérie, Jižní Afriky a možná Keni. Dodnes se na univerzitách učí vlastně jenom těch pět šest vyjmenovaných zemí a hlavně literatura v angličtině nebo francouzštině. v té době elitní Světovou literaturu) a také samizdatech science fiction (tzv. fanzinech). Pro nakladatelství Odeon přeložil román Limes inferior od Janusze A. Zajdela – dílko z pohledu socialistického Československa více než kontroverzní však bohužel vyšlo až přesně v listopadu r. 1989. V 80. letech se zapojil do vydávání fanzinů, založil a vedl samizdatový nepravidelník Ikarie XB, který nejen svým jménem, ale i pojetím ovlivnil podobu v roce 1990 založeného a dodnes vydávaného science fiction měsíčníku Ikarie (v roce 1990 v něm působil jako zástupce šéfredaktora). 0d 90. let výrazně omezil svou překladatelskou činnost, sestavil však řadu antologií science fiction (např. Světy science fiction, 1993) a vydal (spolu s O. Neffem) Encyklopedii literatury science fiction (1995). Později se zaměřil také na asijskou a především africkou literaturu (např. antologie zimbabwských povídek Přivolávač deště, 2003) a také propagaci české literatury v Africe (viz text rozhovoru). Propaguje také africké umění (především sochařství), když incioval a částečně organizoval řadu výstav v celé ČR (Národní galerie, Alšova jihočeská galerie, Botanická zahrada). Jeho příspěvky různého charakteru lze najít v širokém spektru domácích i zahraničních časopisů (od Literárních novin po Mezinárodní politiku). V současné době dokončuje (spolu s O. Hulcem) Dějiny Zimbabwe, Zambie a Malawi, které vyjdou v edici Dějiny států Nakladatelství Lidové noviny na konci tohoto roku. AFRICKÉ LITERATURY 3 ROZHOVOR Problém je v tom, že afrických jazyků je moc. Včetně těch evropských, z nichž jsou v Africe zastoupeny angličtina, francouzština, španělština – na niž každý zapomíná, přestože existuje rovníková Guinea, kde se španělsky píše –, portugalština. Existuje zbytková německá literatura i jiné obskurnosti, např. holandská literatura nebo literatura v osmi různých indických jazycích na Mauriciu. Takové množství samozřejmě nikdo nemůže žádným způsobem pokrýt. Dalším problémem je absence komunikace mezi jednotlivými národními literaturami. Moderní literatura, nikoli historické texty nebo zápisy orální tvořivosti, vznikla už možná v několika málo desítkách afrických zemích nebo jazycích. Dá se však říci, že vznikla moderní literatura jenom proto, že v tom jazyce vyšla jedna kniha? To asi ne. Ale na jihu a na východě Afriky určitě najdeme přinejmenším patnáct jazyků, v nichž pravidelně vychází knihy, které do moderní literatury zařadit lze. Např. ve většinovém jazyce Zimbabwe šonštině vyšlo dodnes na dvě stě titulů, což myslím důkaz o existenci moderní literatury je. Samozřejmě v jiných jazycích vyšlo kolem třiceti knížek, v jiných deset. Ale klíčový problém je v tom, že kniha publikovaná v šonštině je čtena už jen Ndebelci, tedy zimbabwskou menšinou, která se z praktických důvodů naučila šonsky. Ndebelskou literaturu, v níž vyšlo asi sto titulů, už čtou snad jenom Zuluové v Jižní Africe, a to jenom proto, že ndebelština je blízká jejich zuluštině. V Africe tedy vůbec nedochází k vzájemné komunikaci, respektive pokud k ní dochází, tak jen přes evropské jazyky. Došlo-li k nějakému překladu dvou afrických jazyků mezi sebou, nejspíše se tak stalo v rámci jednoho státu, ale jsem přesvědčen, že vzájemný překlad mezi např. západoafrickou wolofštinou a jihoafrickou zuluštinou neexistuje. Čili literát píšící v zulu ví něco o wolofské literatuře při troše štěstí maximálně z nějaké knihy vydané v Londýně. Aby se však tyto malé literatury mohly vyvíjet, musí mít pochopitelně kontakt s velkými literaturami. Takže během posledních několika let se v těchto malých jazycích stále častěji objevují překlady jiných afrických autorů, avšak píšících anglicky nebo francouzsky. Sám jsem byl na křtu překladu nigerijského autora Chinuy Achebeho do jazyka čeva v Malawi. Byla to velká národní událost, protože klíčové dílo africké moderní literatury někdo z angličtiny přeložil do čeva. Má to jediný problém: Ten, kdo je schopen si to v čeva přečíst, už si to nesporně přečetl v angličtině. Potom je samozřejmě problém i s evropskými jazyky. Přímá komunikace mezi frankofonními a anglofonními spisovateli je extrémně malá. Právě v Zimbabwe byl po mnoho let největší africký knižní veletrh Harare International Book Fair, který se bohužel zhroutil a zanikl na základě politické krize, která teď v Zimbabwe je. Právě proto, že byl veletrh uspořádán na relativně neutrální půdě – Zimbabwe nepředstavuje veliký trh –, sjížděli se tam spisovatelé z celé Afriky a seznamovali se. Vyskytly se i pokusy o ještě jednoznačnější cesty, např. hlavním tématem jednoho ročníku byla frankofonní Afrika a u té příležitosti vyšla v angličtině antologie zimbabwských frankofonních spisovatelů. Ale i tak bylo na účastnících vidět, že většina debatujících spisovatelů dílo těch druhých nezná, leda přes evropské překlady. LN: Objevil se nějaký další pokus o takový veletrh? JO: Podobný veletrh se pokoušejí uspořádat v jihoafrickém Kapském městě, letos se konal podruhé. Ale JAR je trh velký sám pro sebe, navíc je bělošsky orientovaný, takže veletrh asi nebude mít onen „panafrický“ úspěch. Jihoafričtí nakladatelé nemají zájem třeba o nigerijské autory; atmosféra ze Zimbabwe se v Kapském městě myslím neprojeví. Už proto, že v JAR je to veletrh byznysu. V Zimbabwe šlo o setkávání lidí. LN: Čili země jako Tunisko, Egypt nebo JAR nejsou zbytkem světadílu brány jako africké státy? JO: Jsou africké proto, že jsou na stejném kontinentě. Jak severoafričané, tak černí Afričané rádi říkají: My jsme všichni Afričané. V praxi to ale vypadá tak, že jihoafrická letecká společnost běžně létající 4 PLAV 2007/5 po celém světě ještě do letošního roku nelétala ani do Káhiry, ani do žádné jiné destinace v severní Africe. Chtěl-li se člověk dostat z JAR do Egypta, měl jeden let týdně egyptskou společností Egyptair. Naopak do Londýna se našlo týdně pětadvacet letů, do Senegalu deset. Čili už lidská spojitost mezi „černou“ a „severní“ Afrikou je diskutabilní; a literární potom už vůbec. Největší striktně africký knižní veletrh je v Káhiře. Zde vystavují v podstatě blízkovýchodní arabští nakladatelé. Afričané ale naprosto výjimečně, protože pro ně nejde o relevantní trh. LN: Jak je to s africkým školstvím? Ptám se samozřejmě kvůli vyhlídkám na možné zlepšení vnitroafrické komunikace. JO: Školství v Africe je velmi různorodé. Jsou země, kde funguje velmi dobře, a jsou země, kde vůbec. Když vezmeme jenom kontinentální Afriku, je nejvyšší procento gramotnosti v Zimbabwe. Až do této poslední krize před několika lety se v Zimbabwe podařilo dosáhnout toho, že základní úroveň vzdělání byla velmi dobrá, možná nejlepší v celé Africe. To s sebou přinášelo mj. fakt, že lidé četli. Třeba můj řidič v Harare mi na můj dotaz odpověděl, že klasická díla šonské literatury četl. V Zimbabwe je vztah ke čtení ohromný. I hlídači, tedy nejnižší sorta zaměstnanců ve městě, se ptali, jestli by mohli dostat něco ke čtení. A tak jsme jim dávali časopisy nebo týden staré noviny. A oni seděli a četli si. Každou chvíli jsme na ambasádu dostávali dopis z nějaké školy s žádostí o knížky do školní knihovny. My jsme pravda těm žádostem vyšli trošku vstříc, protože ve spolupráci se zimbabwskými literáty jsme sponzorovali vydání několika českých knih v tamních jazycích. Nejprve českých sci-fi povídek v jazyce ndebele, což byl neuvěřitelný úspěch, protože kniha byla nominována na národní cenu NAMA, a to právě proto, že překlad nutil autory řešit pro ně jazykově dosud neřešitelné problémy. V knížce byli zastoupeni Nesvadba, Čapek, Neff a další klasikové žánru. Druhou naší knihou byly pohádky Němcové a Erbena v šonštině. Do třetice jsme vyzkoušeli vyšší variaci téhož a vydali jsme šonsko-ndebelský výbor ze Seifertových veršů. Ty překlady sice nebyly z českých originálů, nýbrž z anglických překladů, ale pořídily je dvě klíčové osobnosti zimbabwské literatury – nejvýznamnější šonský básník Chirikure Chirikure, který si sám vybral, co chce ze Seiferta překládat, a „ndebelský F. L. Věk“ Pathisa Nyathi, který překladádal do ndebelštiny. Mělo to strašný úspěch. Konala se literární čtení, psaly o tom noviny, nám lidé psali, jestli by knížku mohli dostat, že by si ji taky rádi přečetli, ale že se těžko shání… LN: Takže vůle komunikovat spolu s mladými roste? JO: Tam, kde je dostupné dobré vzdělání, tak ano. A je-li k tomu ekonomická síla. Na Zimbabwe je teď vidět, že zájem o čtení se ztrácí, protože lidem při dvoutisíciprocentní roční inflaci jde o to přežít, mít práci, mít co jíst. Kniha je nadstandard, bez kterého se lze obejít. A tak tamní velmi dobře fungující knižní trh v podstatě zkolaboval. To, co nakladatelé nyní vydávají, jsou učebnice, které jsou potřeba pořád, a sponzorované knihy. LN: Z toho, co říkáte, vyplývá, že Zimbabwe byla donedávna v Africe dost výjimečná země. JO: Nesporně ano. Byla to bohatá, stabilizovaná země, s rozvinutou střední třídou, což je klíčová část obyvatelstva jak pro kulturu, tak pro vše ostatní. Byla tu výborná univerzita i filmový průmysl. Podobnou zemí bylo třeba Pobřeží slonoviny. A velmi podobný je dodneška Senegal. Jiná kategorie je Nigérie, která je tak velká, tak různorodá, tak chaotická, že tam může vzniknut dobrá literatura i velký knižní trh. Ale zemí, kde literatura a trh fungují standardně, je pět nebo šest. LN: Vrátím se k africkým jazykům, neboť částečně o nich je i toto číslo. Afrických jazyků je hodně a jsou v různé fázi vědeckého zpracování. V Plavu je zastoupena i tsamajština, která svou grafickou podobu teprve dostává. Jak to v takových případech bývá? AFRICKÉ LITERATURY 5 ROZHOVOR JO: Plno afrických jazyků, zejména malých, nemá svou grafickou podobu. Když začne být vytvářena, nakonec ji ovlivňuje i původ zájemců o to které etnikum. Pavel Mikeš k Tsamajům jezdí od počátku 90. let a postupně pravidelně nahrával jejich lidovou tvořivost a se svým italským kolegou si pohrávali s myšlenkou, že by vydali tsamajskou knihu. Samozřejmě se zjistilo, že tsamajština nemá psanou podobu. V diskuzích, které v Etiopii dřív probíhaly, šlo o to, jakou grafickou podobu mají jazyky se vznikajícím zápisem mít – jednu dobu se říkalo, že by měla vycházet z etiopského písma, což se ukázalo jako nelogické, a přistoupilo se k latince. Protože konkrétně v případě tsamajštiny se do toho dal Čech, bude mít tsamajština háčky. Otázkou je, zda se to ujme, protože typický je osud transkripce např. somálštiny. Zapisována začala být v době, kdy Somálsko bylo velkým přítelem Sovětského svazu, takže se do toho vložili sovětští odborníci a velmi záhy se objevila zajímavá varianta, totiž že nehlasné ch, které je i v arabštině, se v somálštině psalo x. Samozřejmě proto, že v ruštině x znamená ch. Což bez zkušeností s ruštinou nepochopíte. Takže dnes už se v somálštině prosazuje zase jiný způsob transkripce. My také teprve uvidíme, jak se „česká“ tsamajština ujme. Mosambický krokodýl Malangatana Jaroslav Olša jr. k obálce tohoto čísla Jen málo afrických malířů dosáhlo opravdu celosvětového úspěchu. Zatím mezi nimi není žádný Jihoafričan, ale zato hned řada Nigérijců, Ghanec a Súdánec. Největší hvězdou však bezesporu je Malangatana Valente Ngwenya („Krokodýl“). Narodil se před jednasedmdesáti lety v malé tsongské vesnici vzdálené několik desítek kilometrů od hlavního města tehdejší Portugalské východní Afriky. Brzy se objevil v hlavním městě Lourenco Marques (dnes Maputo), na přelomu 50. a 60. let tam stál u zrodu prvního mosambického uměleckého studia – dodnes existujícího Núcleo de arte –, ale jeho první malby narážely spíše na odpor až nepochopení tehdejší bělošské elity. Malangatana se totiž vymykal představám o moderním africkém umění, které – v jeho případě nikoliv překvapivě – nesdílelo stejné estetické představy s „bělošskou“ estetikou. Malangatana tvořil většinou monumentální křiklavě barevné malby s obsahem podobně znepokojivým jako Picassova Guernica, a podobně jako Picasso v nich Malangatana vyjadřoval svůj bytostný nesouhlas s koloniálním útiskem Afričanů. Okamžitě proto našel své příznivce mezi vznikající černošskou inteligencí a také bojovníky za svobodu, právě kontakty s nimi Malangatanu brzy dostaly do mosambického vězení. Nakonec se ale i v Mosambiku našlo několik místních Portugalců, kteří Malangatanu pochopili a díky nimž začal vystavovat v zahraničí. Svět pak Malangatanu ocenil prakticky ihned – a po Lisabonu a Paříži se představil v Praze, kde prvně vystavoval v roce 1972 a pak ještě několikrát, naposledy bohužel v 80. letech. Přes svůj fenomenální úspěch Malangatana stále žije v černošské čtvrti nedaleko maputského letiště, kde si postavil na tamní poměry velký dům plný vlastních i cizích obrazů a uměleckých publikací (včetně několika českých, které mi hrdě ukazoval) a kde jsou hosté, z „Československa“ zvlášť, mile viděni. Více o Malangatanovi viz: Pereira, Alberto Feliciano Marques: A arte em Mocambique, Lisboa 1966. Moderní africké umění 60. let. Sbírka Ulli Beiera, Praha 1972. – katalog Náprstkova muzea. Klíma, Vladimír – Kubica, Václav – Wokoun, Alois: Safari za africkou kulturou, Praha 1983. Navarro, Júlio: Malangatana Valente Ngwenya, Maputo 1998. Ilustrace na obálce (2006) pochází ze soukromé sbírky v ČR. 6 PLAV 2007/5 Léopold Sédar Senghor: Chants d’ombre Překlady ze Senghora (titul Zpěvy stínu, 1947) byly pokládány za nejstarší české překlady z africké literatury – vlastně až při přípravách tohoto čísla objevil v antikvariátu Pavel Mikeš knihu překladů ještě o pět let starších nazvanou Milování pod palmami. Pořídit nové převody z poezie slavného Konžana jsme se rozhodli u příležitosti stého výročí jeho narození (porůznu bývají jako Senghorův rok narození uváděny letopočty 1906 nebo 1907). Pro snazší představu o tom, jak se česká recepce Léopolda Senghora proměňovala, připojujeme ještě staré překlady ze čtyřicátých i šedesátých let. Joal Joal! Je me rappelle. Je me rappelle des signares à l’ombre verte des vérandas Les signares aux yeux surréels comme un clair de lune sur la grève. Je me rappelle les fastes du Couchant Où Koumba N’Doufène voulait faire tailler son manteau royal. Je me rappelle les festins funèbres fumant le sang des troupeaux égorgés Du bruit des querelles, des rhapsodies des griots. Je me rappelle les voix païennes rhytmant le Tantum Ergo Et les processions et les palmes et les arcs de triomphe. Je me rappelle la dance des filles nubiles Les chœurs de lutte – oh! la danse finale des jeunes hommes, buste Penché élancé, et le pur cri d’amour des femmes – Kor Siga! Je me rappelle, je me rappelle… Ma tête rythmant Quelle marche lasse le long des jours d’Europe où parfois Apparaît un jazz orphelin qui sanglote sanglote sanglote. Vacances Cette absence longue à mon cœur Cette vacance de trois mois comme ce sombre couloir de trois semestres captifs. J’avais perdu mémoire des couleurs Jusqu’à ton visage que je recomposais en vain, avec les yeux battus de mon esprit. Et ton silence distant comme une mémoire qui s’oublie! Restait l’odeur de tes cheveux, si chauds de soleil Rien que la caresse de mon col haut et souple sur ma joue Restait la splendeur de ta tête! Comment oublier l’éclat du soleil, et le rythme du monde – la nuit le jour Et le tam-tam fou de mon cœur qui me tenait éveillé de longues nuits Et les battements de ton cœur qui à contretemps l’accompagnaient Et les chants alternés. Toi la flûte lointaine qui répond dans la nuit Léopold Sédar Senghor (1906/1907–2001) se narodil v Senegalu v malém přímořském městě Joal. Po absolvování středoškolského studia v Dakaru získal stipendium, díky němuž mohl v Paříži vystudovat francouzskou filologii. Po studiích působil ve Francii jako středoškolský pedagog a podílel se na vytvoření kulturního konceptu „negritude“, který stavěl na hodnotách tradiční africké společnosti a odmítal kolonialismus. Za druhé světové války byl jako francouzský armádní důstojník zajat nacisty a nějaký čas strávil v koncentračních táborech; po propuštění v roce 1942 se podílel na protinacistickém odboji. Po válce byl opakovaně zvolen do francouzského Národního shromáždění jako zástupce Senegalu. V roce 1960 byl zvolen prvním prezidentem Senegalské republiky, vytvořil zde autoritativní prezidentský režim s jedinou politickou stranou a stál v jeho čele až do roku 1980. V roce 1983 byl jako první Afričan zvolen do Francouzské akademie. Francouzsky napsal a publikoval řadu básnických sbírek: Chants d’ombre (1945, česky AFRICKÉ LITERATURY 7 PŘEKLÁDAT PŘELOŽENÉ? Zpěvy stínu, 1947), Hosties noires (1948, „Černé hostie“), Ethiopiques (1956, „Etiopské zpěvy“), Nocturnes (1961, česky Nokturna, 1965), Lettres d’hivernage (1973, „Dopisy z období dešťů“), Élégies majeures (1979, „Durové elegie“). Uspořádal antologii frankofonní africké a madagaskarské poezie (Anthologie de la nouvelle poésie nègre et malgache de langue française, 1948) a je autorem rozsáhlých esejů na téma teorie kultur a jejich dialogu. De l’autre rive de la Mer intérieure qui unit les terres opposées Les sœurs complémentaires: l’une est couleur de flamme et l’autre, sombre, couleur de bois précieux. Ton visage! Sans doute est-ce lui, non la ténèbre de ma prison non l’humidité de ma vie Qui efface toute couleur et tout dessin, tel le soleil triomphant à l’entrée de l’hivernage Lorsque n’est pas tombée la goutte d’eau première Que les pays sont blancs et les sables illimités. Je sais le Paradis perdu – je n’ai pas perdu souvenir du jardin d’enfance où fleurissent les oiseaux Que viendra la moisson après l’hivernage pénible, et tu reviendras mon Aimée. Tu seras dans mes bras comme une gerbelourde et brune Ou le sik triomphal qu’agite l’athlète vainqueur, et il se sent un dieu. In memoriam C’est Dimanche. J’ai peur de la foule de mes semblables au visage de pierre. De ma tour de verre qu’habitent les migraines, les Ancêtres impatients Je contemple toits et collines dans la brume Dans la paix – les cheminées sont graves et nues. A leurs pieds dorment mes morts, tous mes rêves faits poussière Tous mes rêves, le sang gratuit répandu le long des rues, mêlé au sang des boucheries. Et maintenant, de cet observatoire comme de banlieu Je contample mes rêves distraits le long des rues, couchés au pieds des collines Comme les conducteurs de ma race sur les rives de la Gambie et du Saloum De la Seine maintenant, au pied des collines. Laissez-moi penser à mes morts! C’était hier la Toussaint, l’anniversaire solennel du Soleil Et nul souvenir dans aucun cimetière. O Morts, qui avez toujours refusé de mourir, qui avez su résister à la Mort Jusqu’en Sine jusqu’en Seine, et dans mes veines fragiles, moc sang irréductible Protégez mes rêves comme vous avez fait vos fils, les migrateurs aux jambes minces. O Morts! défendez les toits de Paris dans la brume dominicale Les toits qui protègent mes morts. Que de ma tour dangereusement sûre, je descende dans la rue Avec mes frères aux yeux bleux Aux mains dures. (pour flûtes) Une main de lumière a caressé mes paupières de nuit Et ton sourire s’est levé sur les brouillards qui flottaient monotones sur mon Congo. Mon cœur a fait écho au chant virginal des oiseaux d’aurore Tel mon sang qui rythmait jadis le chant blanc de la sève dans les branches de mes bras. 8 PLAV 2007/5 Voici la fleur de brousse et l’étoile dans mes cheveux et le bandeau qui ceint le front du pâtre-athlète. J’emprunterai la flûte qui rythme la paix des troupeaux Et tout le jour assis à l’ombre de tes cils, près de la Fontaine Fimla Fidèle, je pîtrai les mugissements blonds de tes troupeaux. Car ce matin une main de lumière a caressé mes paupières de nuit Et tout le long du jour, mon cœur a fait écho au chant virginal des oiseaux. (pour khalam) Et nous baignerons mon amie dans une présence africaine. Des meubles de Guinée et du Congo, graves et polis sombres et sereins. Des masques primordiaux et purs aux murs, distants mais si présents! Des tabourets d’honneur pour les hôtes héréditaires, pour les Princes du Pays-Haut. Des parfums fauves, d’épaisses nattes de silence Des coussins d’ombre et de loisirs, le bruit d’une source de paix. Des paroles classiques; loin, des chants alternés comme les pagnes du Soudan. Et puis lampe amicale, ta bonté pour bercer l’obsession de cette présence Noir blanc et rouge oh! rouge comme le sol d’Afrique. Léopold Sédar Senghor: Zpěvy stínu Básně Joal, Prázdné dni a In memoriam pocházejí ze sbírky Zpěvy stínu (1947) a z francouzštiny je přeložil J. Francl; dvě závěrečné básně věnované hudebním nástrojům vyšly v knize Nokturna (1965) a opět z francouzštiny je přeložil tentokrát Jiří Navrátil. Nové překlady (pravý sloupec sazby) jsou dílem Anny Čmejrkové. Joal Joal Joal! Vzpomínám si. Vzpomínám si na dívky v zeleném stínu verand, Dívky neskutečných očí jako měsíčné paprsky na písčitém břehu. Joal! Vzpomínám. Vzpomínám na mulatky v zeleném stínu verand Na mulatky s očima neskutečnýma jako měsíční svit na břehu moře. Vzpomínám si na nádheru Západu Z něhož Koumba N’Dofène si chtěl dát zhotovit královský plášť. Vzpomínám na nádheru Západu Z nějž si Kumba N’Dufen chtěl nechat ušít svůj královský plášť. Vzpomínám si na pohřební obřady s kouřící krví podřezaných stád, Na hluk potyček, čarodějnické rapsodie. Vzpomínám na pohřební hostiny s dýmající krví z podřezaných stád Na hlasité půtky a písně šamanů. Anna Čmejrková (1982) pochází z Prahy, kde studuje češtinu a francouzštinu na FF UK. Zajímá se především o českou a francouzskou literaturu druhé poloviny 20. století, příležitostně překládá z francouzštiny poezii i prózu (v letošním únorovém čísle Plavu představila svůj převod Aragonovy předmluvy k francouzskému vydání Holanovy Noci s Hamletem). V poslední době se zabývá také Bělorus- AFRICKÉ LITERATURY 9 PŘEKLÁDAT PŘELOŽENÉ? kem – jeho kulturní historií i současností; je spoluautorkou výstavy „Volby bez volby. Bělorusko – březen 2006“. Redakci se bohužel nepodařilo sehnat dostatek informací, na jejichž základě by mohla vytvořit fundovaný profil překladatelů J. Francla a Jiřího Navrátila. (Za každé zpřesnění, které jsou čtenáři schopni poskytnout, bude redakce vděčna.) U J. Francla nelze vyloučit, že se může jednat o Gustava Francla (1920) – překladatele z angličtiny, španělštiny a právě francouzštiny, z níž do češtiny převedl např. texty La Fontainovy, Flaubertovy, Verneovy, Ronsardovy nebo Racinovy. Vedle překladu se G. Francl věnoval filmové kritice. Pracoval jako redaktor nakladatelství (Topič, Cyrilometodějské nakladatelství a knihkupectví, Orbis), později jako redaktor kulturní rubriky Lidové demokracie. (Informace o G. Franclovi jsou přebrány z volně přístupné on-line databáze Obce překladatelů; více viz: http://www.obecprekladatelu. cz/F/FranclGustav.htm) Obvyklost jména Jiří Navrátil zvyšuje pravděpodobnost zachycení nehledaného (či zkombinováním informací o různých lidech dokonce nikdy nežijícího) člověka. Přesto: Překladatel stejného jména se narodil roku 1923. Ač nesinolog, věnuje se asijským jazykům – počátkem devadesátých let vydal překlad Tao-te-ťingu a výbor z Mistra Čuanga (Ve světě taoismu). Přeložil román s hrdinou Dougem Selbym Okresní prokurátor využívá šance (Odeon 1976). 10 PLAV 2007/5 Vzpomínám na pohanské hlasy rytmující Tantum Ergo, Na průvody a palmy a vítězné oblouky. Vzpomínám na pohanské hlasy skandující Tantum Ergo Na procesí a palmy a slavobrány. Vzpomínám na tanec dívek – nevěst, Na závodící chóry – ach, na závěrečný tanec mladých mužů, prsa Skloněná, vymršťovaná a jasný milostný křik žen – Kor Siga! Vzpomínám na tanec mladých dívek Na bojové hymny – ach! Závěrečný tanec mladíků, hruď Jež se sklání a napřimuje, a ryzí milostný křik žen – Kor Siga! Vzpomínám si, vzpomínám si… Má rytmující hlavo, Jaký pomalý pochod napříč evropskými dny, kde občas Jako vyzáblý strom Se vynoří osiřelý jazz, jenž vzlyká, vzlyká, vzlyká. Vzpomínám, vzpomínám… Hlavou pokyvuji do rytmu Jaký unavený pochod zní po celý čas Evropou, kde někdy Vynoří se osiřelý jazz a vzlyká vzlyká vzlyká. Prázdné dni Prázdniny Toto dlouhé odloučení mému srdci, Tato tříměsíční prázdeň jak temná chodba tří spoutaných období. Pozbyl jsem paměti barev; Až po tvůj obličej, který si marně znovu vytvářím, s kruhy pod očima mého ducha. A tvé povýšené mlčení, jež se podobá zapomínající paměti! Zůstala vůně tvých vlasů, vyhřátých sluncem – Nic než pohlazení měkkého límce na mé tváři –, Zůstala nádhera tvé hlavy! Jak zapomenout na výbuchy slunce a rytmus světa – noc, den A bláznivé tamtam mého srdce, jež mne udržovalo bdělého za dlouhých nocí, A údery tvého srdce, které nepřesně doprovázely mé srdce, A střídavé zpěvy. Ty, vzdálená flétna, která odpovídá za noci, Dcero Oceanie na druhém břehu Vnitřního moře, jež spojuje protilehlé země, Sebe doplňující sestry: jedna je barvy ohně a druhá, temná, bary vzácných dřev. Tvoje tvář Slunce! Toť bez pochyby ona, nikoliv temnota mého To odloučení je mému srdci dlouhé Tříměsíční prázdniny i temná chodba tří uvězněných semestrů. Z paměti se mi vytratily barvy Včetně tvé tváře, již jsem si marně skládal – v duchu s kruhy pod očima. A tvé mlčení, vzdálené jako zapomínaná vzpomínka! Zůstala vůně tvých vlasů, tak horkých od slunce – Jen jako šimrání hebkého límce na tváři Zůstala záře tvé hlavy! Jak bych mohl zapomenout na sluneční jas a rytmus světa, noc – den Na bláznivý tamtam srdce, který mi dlouhé noci nedal spát Na bušení tvého srdce, které mu přizvukovalo v synkopách Na střídavé zpěvy. Daleká flétno, odpovídáš mi vprostřed noci Z druhého břehu Vnitřního moře, které spojuje protilehlé země Sestry vzájemně se doplňující: jedna má barvu ohně a druhá, temná, barvu vzácného dřeva. Tvá tvář! Bezpochyby je to ona, nikoli temnota vězení, nikoliv vlhkost mého života, Jež zastírá všechnu barvu a tvar, ta tvář triumfujícího Slunce před příchodem dešťových měsíců, Dokud ještě nespadla prvá kapka vody, Dokud je kraj vybělený a písečné prostory bez hranic. Znám ztracený Ráj – neztratil jsem vzpomínku na zahradu dětství, v níž rozkvétají ptáci – Kéž se uskuteční po krutých dešťových měsících žeň a ty se opět vrátíš, má Milovaná. Budeš spočívat v mých pažích jako těžký a snědý snop Nebo jako vítězná trofej, již svírá zvítězivší zápasník cítě se bohem. In memoriam Je Neděle. Bojím se davu lidí kamenných obličejů, jimž se podobám. Ze své skleněné věže, kterou obývají bolesti, netrpěliví Předkové, Pozoruji střechy a pahorky v mlze, V klidu – komíny jsou vážné a obnažené. U jejich pat spí moji mrtví, všechny mé sny, proměněné v prach; Všechny mé sny, krev bezdůvodně rozlitá v ulicích, mísící se s krví řeznických krámů. A nyní, z této pozorovatelny, jako z předměstí Pozoruji své sny rozptýlen podél ulic, ležící na úpatí pahorků Jako průvodci mé rasy po březích Gambie a Saloumu, Nyní i Seiny, na úpatí pahorků. Nechte mne myslet na mé mrtvé! To včera bylo Všech svatých, slavnostní výročí Slunce, A hřbitovy jsou bez vzpomínky, Ó Mrtví, kteří jste vždy odmítali umírat, kteří jste uměli odporovat Smrti Až po Sine, až po Seinu, i v mých křehkých žilách, v nespoutané krvi, Chraňte mé sny tak jako vlastní syny, kočovníky něžných nohou. Ó Mrtví! Braňte střechy Paříže ve sváteční mlze, Střechy, jež chrání mé mrtvé; mého vězení ani sychravost mého života, Jež stírá všechny barvy a všechny linky jako triumfální slunce před příchodem doby dešťů Dřív než spadne první kapka vody Jak bílé jsou krajiny, jak nekonečná je poušť. Znám Ztracený ráj – nezapomněl jsem na zahradu dětství, v níž kvetou ptáci Že přijde čas sklizně po strastiplném období dešťů a ty se, má Milá, vrátíš. Budu tě nosit na rukou jako těžký tmavý snop Či vítězoslavný vavřín, jímž mává nejlepší atlet a cítí se jako bůh. Překládá pro nakladatelství Avatar. V roce 1936 vstoupil do Junáka, během války pokračoval jeho oddíl v činnosti pod hlavičkou KČT. Člen odbojové skupiny, zatčen gestapem a nasazen na nucené práce. V únoru 1948 vyloučen těsně před promocí na Právnické fakultě UK ze všech vysokých škol. V květnu 1949 zatčen pro protistátní činnost. Odsouzen na 20 let ztráty svobody, práce v uranových dolech na Jáchymovsku. Po 11 letech propuštěn na amnestii. Pracoval jako čistič bazénů a údržbář. V roce 1968 se aktivně účastnil obnovy Junáka a byl In memoriam zvolen členem náčelnictva. Je neděle. V roce 1989 se opět aktivně Bojím se zástupu svých bližních s kamennou tváří. účastnil obnovy Junáka, Z výšky své skleněné věže obývané migrénami, v roce 1990 byl zvolen členem ústřední rady. Od roku 1992 netrpělivými Předky je střídavě starostou a mísPozoruji střechy a kopce v mlze tostarostou Junáka. (Více viz: V poklidu – komíny jsou vážné a obnažené. http://www.skauting.cz/semiU jejich pat spí moji mrtví, všechny mé sny nar/2005/prednasejici.html) obrácené v prach Všechny mé sny, zbytečná krev rozlitá po ulicích, smíšená s krví z jatek. Nyní z této pozorovatelny i z předměstí Pozoruji své sny roztroušené po ulicích, uložené na úpatí kopců Vůdce mé rasy na březích Gambie a Saloumu A teď také Seiny, na úpatí kopců. Nechte mě myslet na mé mrtvé! Včera bylo Všech svatých, slavnostní výročí Slunce A ani jedna svíčka na jediném hřbitově. Ó Mrtví, kteří jste vždy odmítali zemřít, kteří jste se dokázali postavit Smrti Až po Sine, až po Seinu, i v mých křehkých žilách, v mé nesmiřitelné krvi Ochraňujte mé sny, jako jste chránili své syny, poutníky s útlýma nohama. Ó Mrtví! Braňte střechy Paříže v nedělní mlze Střechy, které chrání mé mrtvé. Ať ze své nebezpečně bezpečné věže sestoupím do ulic Za svými modrookými bratry S tvrdýma rukama. AFRICKÉ LITERATURY 11 PŘEKLÁDAT PŘELOŽENÉ? A kéž, ze své nebezpečně jisté věže, sestoupím do ulice Spolu s bratry modrých očí Tvrdých rukou. 12 PLAV 2007/5 Nokturna Nokturna (pro flétny) (pro flétny) Světelná ruka hladila má víčka plná noci a tvůj úsměv vyšel nad mlhami, které monotónně pluly nad mým Kongem. V mém srdci zněla panenská ozvěna zpěvu předjitřních ptáků, tak jako kdysi, má krev rytmicky tepala bílý zpěv mízy ve větvích mých paží. Hle, květ křovin a hvězda v mých vlasech a páska kolem čela pastýře-atleta. Půjčím si flétnu, jež dává rytmus klidu stát, a u studnice Fimla, usazen každý den v stínu tvých řas, věrně budu pást tvá plavá bučící stáda. Neboť dnes ráno ruka světla polaskala má spící víčka a v mém srdci celý den zněla ozvěna panenského zpěvu ptáků. Paprsek světla polaskal má spící víčka A tvůj úsměv se vznesl nad mlhy, které monotónně pluly nad mým Kongem. Mé srdce ozvěnou odpovídalo na panenský zpěv jitřních ptáků Tak jako má krev kdysi pulsovala bílým zpěvem mízy ve větvích mých paží. Hle, stepní květina a hvězda v mých vlasech a čelenka obepínající čelo pastýře-atleta. Půjčím si flétnu, která udává rytmus klidu stád Celý den budu sedět ve stínu tvých řas, poblíž Pramene Fimla A věrně budu pást světlá bučení tvých stád. Neboť dnes ráno paprsek světla polaskal má spící víčka A po celý den mé srdce ozvěnou odpovídalo na panenský zpěv ptáků. (pro khalam) (pro chalam) Ponořme se, má přítelkyně, do afrického dneška. Nábytek z Guineje a Konga, těžký a leštěný, temný a klidný. Prastaré a čisté masky na zdích, vzdálené a tak přítomné! Čestné stolice dědičných hostí, Princů z Vysoké země. Plavé vůně, tlusté rohože ticha, Podušky stínů a spočinutí, hlas zřídla míru. Klidné proslovy; z dálky zpěvy měňavé jako súdánská roucha, A pak přátelská lampa, tvá laskavost tišící posedlost této přítomnosti černé, bílé a rudé, och! rudé jako půda Afriky. A zaplavíme mou lásku africkou přítomností. Nábytek z Guineje a Konga, těžký a leštěný, temný a klidný. Prastaré a ryzí masky na zdech – vzdálené, a tolik přítomné! Čestné stoličky pro dědičné hosty, pro Prince z Horní země. Zvířecí pachy, tlusté koberce ticha. Podušky do stínu a pro zábavu, zurčení pramene klidu. Tradiční promluvy; střídavé zpěvy a súdánská roucha v dálce. A také přátelské osvětlení, tvá ochota chlácholit mou posedlost touto přítomností Černou, bílou a rudou – ach! Rudou jak půda v Africe. Mike Kilongson: Návrat domů přeložila z angličtiny Radka Šmahelová Súdán je země rozdělená na dvě poloviny – severní arabsko-muslimskou a jižní křesťanskou a animistickou, které spolu už desetiletí vedou boje (zatím naposled byl mír podepsán v lednu roku 2005). Ačkoli tedy Jižní Súdán stále neexistuje jako samostatný státní útvar (v tuto chvíli funguje v rámci Súdánu jako autonomie a referendum o nezávislosti je chystáno na leden roku 2011), jeho obyvatelé smýšlejí, jako by tomu tak už dávno bylo. Příznačná je ostatně poznámka připsaná ve výtisku sbírky afrických povídek a pověstí, zapůjčené redakci kvůli pořízení následujícího překladu, pod doslov: „Though South Soudan does not yet exist, its literature is already born.“ Zde je důkaz, povídka v podstatě hemingwayovského střihu: Philip Loponi přiletěl na mezinárodní letiště Bodo v radostné náladě. Hlavu měl plnou nadějí a očekávání. Vrací se do své vlasti a zapojí se do programu obrody národa. Nejdřív si postaví dům v Kayu, kde se usadí i s rodinou. Budou ho navštěvovat příbuzní a jeho syn Toto bude ve městě chodit do školy. Vyvrátí všechna obvinění ostatních, že už se nevrátí, protože se oženil s cizinkou. V baru určeném pro VIP Loponi hovořil se svým přítelem Felixem. Loponiho žena Maria a syn Toto šli ven prozkoumat novou zemi. Maria ji vnímala jako manželův domov, kde mu byla přeťata a pohřbena pupeční šňůra, kde vyrůstal a kde chodil do školy. Za chvíli Maria s Totem vtrhli do místnosti: „Co je to tam za ty bílé věci?“ zeptali se Loponiho a ukázali směrem na severozápad od letiště. „To nevím,“ zavrtěl hlavou Loponi. Nakonec jim odpověděl Felix, který byl ještě před třemi měsíci, než došlo ke změnám ve vládním kabinetu, důležitým ministrem. „To jsou mury1 , příbytky honáků dobytka. Na špičky se jim sype popel, proto jsou tak bílé. A střechy jsou pokryté kravským hnojem.“ „Už jsem Bodo neviděl přes dvacet let, sotva si pamatuju, kdy jsem tu byl naposled,“ prohlásil Loponi. „A kde je tvůj domov, kde ty ses narodil?“ zeptala se Maria. „Sto kilometrů odsud, v Mede. Bude se vám tam líbit, madam,“ usmál se na ni Felix. Přerušil je Toto. Přiběhl a křičel: „Mami, mami, vodu, já chci vodu, mami.“ Felix okamžitě zavolal na číšnici a poručil si vodu. Číšnice, oblečená do tobe2 , byla štíhlá a na tváři měla tradiční tetování a ruce měla pomalované henou. Vrátila se se džbánem vody, položila ho na stůl a mile se na hosty usmála. „Mami, mami, já chci vodu. Mami, a ta ženská si neumyla ruce,“ stěžoval si Toto, protože si myslel, že černá barva na prstech je špína. Maria si ho přitáhla a vyhubovala mu. Pak požádala číšnici o sklenici vody. „Jen pěkně pij, můj synu, ať pořádně vyrosteš.“ „Madam,“ ozval se Felix, „je mi líto, ale mnoho věcí tu budete muset dělat jinak, než jste zvyklá. Zakládáme si na své pohostinnosti, považujeme se za bratry a sestry, pijeme ze stejného hrnku a jíme ze stejného talíře.“ „Afričané se chovají stejně, dokonce i v Americe,“ řekla mu Maria a dál pobízela Tota, aby se pořádně napil. Loponi, Maria, Toto a Felix odjeli z letiště v mercedesu a zamířili k Felixovi domů. Jeho pozemek byl obehnán bambusovým plotem a stály na něm tři tukuly3 . Za prostředním se nacházel záchod s přístřeškem, také z bambusu. Záchod se používal jen na malou, na velkou jste si museli počkat, až padne tma, a ulevit si na ulici. Na východní straně plot spadl, to kvůli termitům a větru, tvrdil Felix. Jeho žena Khamisa přijala hosty s otevřenou náručí. „Srdečně vás po tolika letech vítáme doma. Hlavně, že jste dorazili v pořádku, uletěli jste tolik kilometrů vzduchem jako ptáci.“ 1 Mura (jazyk bari) – tábor honáků dobytka. (Pozn. překl.) 2 Tobe (arabština) – formální oděv muslimských žen v Súdánu. (Pozn. překl.) 3 Tukul (Juba arabština) – hliněná chatrč s rákosovou střechou; tradiční obydlí v Súdánu. (Pozn. překl.) Mike Kilongson se narodil roku 1955. Pochází z kmene Kuku. Kvůli problémům se súdánskou vládou odešel do amerického Houstonu, kde se živil jako obchodník nebo nezávislý novinář pro BBC. Rozhlasové vysílání BBC také uvedlo několik jeho prací. Radka Šmahelová se narodila roku 1977 v Turnově. Na FF UP vystudovala obor anglická a česká filologie se zaměřením na translatologii. Začínala jako lektorka angličtiny, překladatelka populárně-naučné literatury i jako redaktorka překladů (Johna Fanteho, Charlese Bukowského). V současné době pracuje na anglicko-českém slovníku pro nakladatelství Fraus a věnuje se překladům z oblasti sci-fi a dalších „okrajových“ žánrů, z nichž přeložila např. román Hráči z Titanu od Philipa K. Dicka (Argo 2005), povídku téhož autora Městečko (vyšla v souboru Planeta, která neexistovala; Argo 2006) či debut anglo indického autora Rany Dasgupty Linka Tokio (BB art 2006). Připravuje překlady dalšího Dickova románu či esejů E. L. Doctorowa. AFRICKÉ LITERATURY 13 MIKE KILONGSON „Děkujeme,“ odpověděli Maria s Loponim jednohlasně. „Jak se daří v té zemi, kde jste byli?“ zeptala se Khamisa. „Všichni se mají dobře a pozdravují vás,“ odvětila Maria. „Díkybohu,“ oddechla si Khamisa. Špatně se jí chodilo, a tak raději nařídila služce, aby jim přinesla čaj. Donesla tři malé šálky a položila je na stůl. Potom přiběhla s tácem koláčů a Toto, když je uviděl, se celý rozzářil. Okamžitě po jednom sáhl a zakousl se do něj. Když dojedl, už si další nevzal. „Jen pěkně jez, můj synu, ať pořádně vyrosteš,“ pobízela ho Khamisa. Toto ale už další koláč odmítl, protože byl tak sladký, že na další už neměl chuť. Přeslazený byl i čaj, takže Maria musela požádat o trochu vody, aby si ho zředila. Khamisa jí slíbila, že další konvice se už udělá bez cukru, pokud bude chtít. Maria jí ale nechtěla přidělávat starosti, a tak jen řekla, že to je dobré. Za chvíli se Totovi chtělo čůrat. „Doveď ho na záchod,“ nařídila Khamisa služce. Toto se vrátil za chvíli a sedělo na něm několik much. Marii se chtělo křičet, jen co ho spatřila, ale zůstala potichu. Říkala si, že každičká poznámka, každé postěžování si by okamžitě mohlo způsobit roztržku mezí ní a Loponim. A Loponiho milovala a s ním i jeho příbuzné. „V naší zemi se nic nezměnilo, madam,“ prohlásil Felix. „Po mnoha letech krvavého boje jsme se konečně dostali do pozice, kdy bychom mohli spoustu věcí napravit. A teď čelíme novým nepřátelům, kteří útočí na náš žaludek, používají jako hlavní zbraň hlad, nemoci a průjem.“ Všichni měli spát společně v jednom tukulu, což bylo Marii velmi nepříjemné. Chtěla si postěžovat manželovi, ale vzpomněla si, že když jí manžel o všech jejich zvycích vyprávěl, řekla mu, že by s ním jela, i kdyby žil v pekle. Loponimu jí zase bylo líto, jako Američanka byla zvyklá na něco jiného. Ale říkal si, že až dorazí k němu domů, do Medy, urovná se to. V Medě se lidé respektují a respektují i své soukromí. Děti spí v jiné místnosti a muž se ženou mají pokoj jen pro sebe. V Bodu jsou všichni naskládaní na hromadě jako odpadky v koši. Loponi opustil zemi asi před dvaceti lety, během občanské války. Nějakou dobu strávil jako uprchlík v sousední zemi, kde také začal chodit do školy. Složil všechny zkoušky a nakonec se dostal až na univerzitu do Spojených států. Když dostudoval, našel si práci a oženil se s Američankou. Porodila mu syna Tota, kterého pojmenovali po dědečkovi. Loponi se pak rozhodl vrátit do Batské demokratické republiky – po vzoru svého přítele, který také studoval v Americe, vrátil se a stal se ministrem. Později, když se měnila vláda, tak ho vyhodili – zřejmě kvůli tomu, že napadal novou hospodářskou politiku země. Tvrdil, že takováto politika ještě zhorší už tak znepokojivé domácí problémy. A když ho vyhazovali, obvinil ho ke všemu premiér, že se snaží nedemokratickými a neústavními metodami získat v Batské demokratické republice moc. I když Felixe vykopli z ministerského postu už před dvěma měsíci, rozhodl se Loponi vrátit domů, aby se mohl plně podílet na procesu obnovy země po dlouhých letech občanské války. Povídka Coming home vyšla ve sbírce Women in Folktales and Short Stories of Africa, ed. by Taban I. Liyong, Azalea Publishers, Pietersburg 1997, s. 200. 14 PLAV 2007/5 Séex Aliyu Ndaw: Guvernér přeložil z wolofštiny Ibrahima N’DIAYE Z wolofské anotace knihy: Cheik Aliou Ndao ve svých dílech trvale upozorňuje na jakýkoli nedostatek nejen v africké společnosti. Povídková sbírka Toftalug Jigéen Faayda („Hrdost ženy“) to velmi dobře dokládá. Touha po lepším živobytí, po společenském vzestupu, ochota podvést druhého vedou člověka k tomu, že škodí svému bližnímu. Takové jednání musí být prozrazeno, neboť schopnost rozhodovat se jako myslící tvor začíná tím, jak hledíme na sobě podobné. První odpolední hodiny. Stezky rozpálené sluncem. Všude, kam se podíváš, se země podobá velkému kouřícímu hrnci na ohništi. V celé obci panuje ticho, třebaže zpravidla bývá hlučná. Jen na pobřeží je díky slabému vánku, co čas od času přivane, trochu lépe. To, co běhá po pobřeží a občas si klekne, je snad člověk nebo stín nebo nějaký duch, který vychází právě v prvních odpoledních hodinách, aby si vyhlédl kořist, již připraví o duši. Ale ta věc má lidskou podobu. Je to vskutku člověk. Sbírá malé kamínky, ukládá je a váže do plachty. Je to člověk malé postavy, velmi tmavé pleti, oblečený do kaftanu. Buď to bude odvažný jedinec, anebo patří k těm, co nevěří na džiny v tuto hodinu vycházející – kdo je potká, zaplatí životem. Na pobřeží je ticho. Nic se tu nehýbe, jen vlny, které oceán převrací a přelévá. Jsou bílé jako černošská záštěra v prvních odpoledních hodinách. Ten člověk jde s hlavou skloněnou, vypadá, jakoby si přeříkával vlastní slova. Sbírá kamínky, počítá je a váže do látky. Když si uvědomil, že už má dost, sedl si, zkřížil nohy a všechny kamínky před sebe vysypal na hromádku. Vyrovnal je na několik kopečků, a oddělil hrubé od jemných. Počítá, přerozděluje a přebírá kamínky pořád dokola. Jen on sám ví, proč to dělá, snad. Jak seděl, najednou mu pohled sklouzl o kus dál a zazdálo se mu, že se k němu kdosi blíží. Ale teď ho nic jiného nezajímá, všechny smysly jsou soutředěné na to, co právě dělá. Zdálo se, že ten druhý v dálce má na sobě špinavé a roztrhané šaty – ale na to nedbal. „To asi bude nějaký tulák, a ty nelze nikam zařadit.“ Vrhl pohled na své auto stojící ještě pořád na silnici tam, kde ho nechal. Sáhl si do kapsy, nahmatal klíče od auta a uklidnil se: Díkybohu. Věřit někomu v dnešní době? Chválabohu! Pohlédl zpátky na rozdělanou práci a zjistil, že vetřelec sem už došel a osahává si kamínky. Prohlédl si ho dobře a všiml si jeho prstů na nohách, které byly příliš veliké, popraskané a zanesené špínou. Zvedl oči a uviděl obra, dvakrát většího než on sám, s dlouhými rozcuchanými vlasy, hustými jako koruna baobabu v období dešťů. „Vy nevíte, že pobřeží někomu patří?“ Muž si v duchu říká: „Jsem nedbalý. Jak jsem sem mohl v tuhle dobu přijít sám? Slýchával jsem, že zde bývá hodně zlodějů a lupičů. Dokonce mi říkali, že tu někoho zabili. Ale za bílého dne? Ten člověk se mi nezdá být při smyslech. Neměl bych se snažit vyhnout srážce, aby to dopadlo dobře?“ „Vážený pane.“ „Neříkejte mi vážený pane.“ „Omluvte mě tedy, prosím. Nemyslel jsem to ve zlém. Jen jsem vás chtěl pozdravit.“ „Jak mě můžete zdravit, když mě neznáte? Zaplatíte za ty kamínky, které máte, nebo budete muset každý z nich vrátit tam, odkud jste ho vzal.“ Muž pořád sedí na stejném místě, s hromadou kamínků před sebou, a nad ním stojí obr s roztrhaným oblečením. „Jak to udělám, abych odtud v klidu odešel? Už nebudu váhat. Ten, koho tady vidím, je blázen. Běda mi! A co si počnu, pokud se mi něco stane a budou toho plné noviny? Co na to řekne moje žena? Jak unesou moji přibuzní posměšky ostatních?“ Séex Aliyu Ndaw (1933) je významný senegalský autor. Jeho román Král Tilleenu se stal v roce 1993 v Senegalu na středních školách povinnou četbou. Ibrahima N’DIAYE se narodil roku 1962 v senegalském Nguéniène. Vystudoval Jaderně chemické inženýrství na Fakultě jaderné a fyzikálně inženýrské ČVUT. Pracuje v Ústavu technické a experimetální fyziky ČVUT. Wolofština patří do atlantické větvě mezi niger-kordofánské jazyky. Hovoří se jí zejména v Senegalu a Gambii. V Senegalu slouží jako všeobecný dorozumívací prostředek a jako první či druhý jazyk ji ovládá cca 90% obyvatelstva. Jiným významným jazykem atlantické větve je fulbština, se kterou se lze setkat v pásmu savan od Senegalu po Středoafrickou republiku. AFRICKÉ LITERATURY 15 SÉEX ALIYU NDAW I když má strach, stále přemýšlí o tom, proč přišel na pobřeží sbírat kamínky právě v brzkém odpoledni. Snad to není jen touha po moci nebo pouhá snaha napodobit jiné. Ve skutečnosti je tady, protože se snažil a vynaložil hodně úsilí. Dosáhl nejvyššího možného vzdělání, aby zlepšil své živobytí, a patřil k lidem, o nichž se v zemi mluví. Zpočátku byl učitelem. Poslali ho na základní školu a učil ty nejmenší. Naučil je základní vědomosti a pěstoval jejich duše, až dosáhl uznání všech rodičů. Vždy dělal svou práci dobře a s fortelem. Všechny děti, které kdysi učil, bez výjimky uspěly, a dnes si dobře vedou ve své práci. Až později si řekl, že raději zkusí přestoupit na jinou dráhu, která mu přinese lepší šance. Pravda, učit je moc dobrá činnost, ale neslučuje se s majetkem. V dnešní době by měl každý něco vlastnit. Člověka v tom utvrzuje pohled na jeho bývalé přátele z mládí, s nimiž se dělíval o radosti a strasti a kteří ho najednou opustili, když přišli k majetku. Kdo každé ráno vstává bez možnosti postarat se sám o sebe, skončí téměř jistě jako ztroskotanec. I když vám to neřeknou přímo, pořád na vás budou dělat narážky a porovnávat vás s vrstevníky. Ať jste sebechytřejší člověk, který si vytyčil vlastní cestu, po které kráčí pomalu a beze spěchu, neskončíte jinak, než že jim začnete naslouchat a do všeho se pouštět. ∗∗∗ Dnes se stal mocným mužem, šedou eminencí moci. Je těžko dostupný. Dostat se k němu není snadné. Pro pouhou návštěvu jeho pracoviště musíte překonat řadu prověrek a papírovaní. Ve dne v noci stojí před jeho domem stráž. Každý ví, že se skutečnou autoritou se lze sejít jen obtížně. Není zvykem, aby byl vysoce postavený člověk snadno přístupný a kdekdo se k němu směl přiblížit a vykladát mu o svých problémech. Jakmile by jim to dovolil, hned by u nich ztratil váhu a časem by neznamenal vůbec nic. Ne. Osobnost musí být vážená a daleko od prostých lidi. Koho on sám nepotřebuje, ten se k němu nepřiblíží, tudíž je mu nepotřebný. Není to ten muž, který tu teď velí? Oblečen jako panovník, má výložky, už z dálky je poznat, že je to Někdo. Pánbůh ho vyznamenal, proti tomu nikdo nic nezmůže. Ale pozor, ať nás satan neošálí, bůh nás ochraňuj před koránskými kouzelníky1 . Jednou si jeho žena nechala předpovídat budoucnost a pak mu oznámila, že z něj bude hejtman. „Ten, kdo mi to řekl, je ten pravý, nikdy se nezmýlí. To, co vyjde z jeho úst, se stane skutečností.“ Pročby ne? Ti, kdo tu něco znamenají, nejsou vzdělanější než on. Že spolu vystudovali? Někteří z nich mají postavení jen proto, že jim hlava státu přála a jmenovala je ze dne na den; nikdo proti tomu nic nezmohl. Snad je přehlížen, protože jeho studijní úspěchy se staly legendou a dodnes se o nich vykládá. Byl nejlepší ve třídě. Kouzelníkova předpověď proto dává smysl. A to byl způsob, jímž se koránský kouzelník dostal tomuto muži pod kůži, a ten teď udělá, cokoli po něm bude kouzelník chtít. Jen proto, že očekavá chvalozpěvy, kterými ho zahrnou, a to, že se jeho dobré jméno bude šířit mezi lidmi. Čeká oslavy a potlesk na svou počest. Bože, to vše je pravda; ale jak se odtud dostanu? Stojí přede mnou blázen a ještě se zmocnil hole! Jak se zachráním? Přísahám bohu, že ten kouzelník si ze mě střílí! Jak mě sem mohl poslat a chtít po mně, abych nashromaždil tisíc tři sta třicet tři kamínků? A navíc chce, abych je sbíral vlastní pravicí právě v pátek v poledne. Nevím, jak jsem tomu mohl uvěřit, jakobych přišel o rozum. „Vy jste našel kamínky, já hůl.“ „Příteli, já jdu pracovat. Za chvíli už budu muset jít.“ 1 Zde se jedná o kouzelníka, jenž opírá své umění o texty Koránu, nikoli o tradičního šamana. (Pozn. překl.) 16 PLAV 2007/5 „Fuj! Že se nestydíš. Dospělý člověk, a přijde si sem hrát s kamínky. Jako malé dítě. A co když vám tu hlavu rozbiju? Víte, že nejsem v pořádku. Nic se mi nestane. Nemáte cigaretu?“ „Nekouřím.“ „Dejte mi peníze a já si koupím. Myslíte si, že neumím s penězi zacházet?“ Muž si okamžitě oddechl a v duchu děkoval bohu. Pro mě je důležité jen se odtud se zdravou kůží dostat! Vytáhl dvoustovku a podal ji vetřelci. „V žádném případě, pánbůh chraň. Duchové mi nedovolují se toho dotknout. Nechtějí, abych byl jako dnešní lidé. Ti si myslí, že kdo není majetný, není ani člověk. Dejte mi pět franků2 , to stačí!“ Muž marně prohledával kapsy, ale nenašel nic jiného než dva desetifranky. Nabídl je tedy obrovi, ale ten si vzal jen jednu minci, hodil ji do moře, vybuchl smíchy a dal se na útěk. Muž chvatně vstal a dlouhými kroky rázoval k silnici. Otevřel dveře svého vozu a sám sebe ujišťoval, že nic takového se už nikdy nepřihodí. Dokonce zapomněl i na kamínky, pro které přijel. „Kdoví, co mě k tomu přimělo. Školu, kterou jsem vystudoval, jsem si snad vybíral kvůli uniformě a ocenění ve společnosti? To vůbec ne! Je pravda, že v dětsví jsem patřil k těm, co se shlukovali kolem velitele Tubaabua pokaždé, když přijel. Tehdy býval obklopen krajskými dozorci, kteří nosívali červený stejnokroj připomínající nějakého orla.“ Evropský velitel jezdíval na koni, na dobře živeném koni se širokým hřebetem. Býval to opravdový jezdec; běhal nebo pomalu klusal a přitom střídavě hýkal a zvedal hlavu, jako by tančil. Snad kvůli tomu jsem nepřestal učit, že jsem byl osudem předurčen k tomu, že dříve či později zazní před mým domem velitelské bubny? Nevím, co by kdo řekl, kdyby mě našel dnes v poledne na pobřeží, v tureckém sedu a s kamínky před sebou. Díkybohu, že mě alespoň neviděl nikdo, kdo by o tom mohl šířit nějaké drby! Ani se mu nechtělo myslet na to, že se s někým má sejít. Přijel domů, zaparkoval auto, vystoupil, šel přímo do pokoje a zavolal. Objevila se manželka. „Kde je Modu? Už přišel?“ „Ano.“ „Zavolej mi ho.“ Modu vstoupil do pokoje. „Jak to vypadá?“ „Už jsem zpátky. Jel jsem landroverem. Projel jsem křížem krážem celé Ferlo3. Jel jsem za všemi svými fulbskými přáteli, ale opravdu jsem nikde nesehnal krávu, která by byla celá černá. Nemají ji nikde v celé zemi?“ „Já také začínám věřit, že si ze mě kouzelník dělá blázny. Chce po mě nesplnitelné, ani on sám by to všechno nedokázal splnit.“ „A to ještě zbývá tisíc mravenců; chce, aby všichni byli živí.“ „Kdo může nashromáždit tisíc mravenců? A ještě k tomu aby ani jeden nepošel. Koránský kouzelník to ví, ale protože nedokáže zařídit to, co po něm chceme, hledá cestu, jak z toho ven.“ „Víte, jste můj šéf, já vám jen řídím auto, ale za celý život jsem neslyšel, aby se po někom chtělo něco takového.“ „Dobře, jdi a počkej na mě; pojedeme do kanceláře.“ Modu odešel, vrátila se manželka. „Jenom chci, abys věděla, že koránského kouzelníka tu už nechci vidět. Ať už sem nikdy nevkročí. Říkám ti, jestli ho tu po práci najdu, tak ho vyhodím!“ 2 Ve většině bývalých francouzských kolonií se jako měna užívá tzv. CFA (Communauté Financiaire Africaine – Africká finanční společnost). (Pozn. překl.) AFRICKÉ LITERATURY 17 SÉEX ALIYU NDAW „Zas na tebe přišli zlí duchové. Anebo je to tím vedrem?A odkud jdeš tak rozzlobený? Všude jsem tě hledala. Přijdeš a začneš se na mě rozčilovat, místo abys mi řekl, kde jsi byl. Uvědomuješ si, co děláš? Ty víš, že koránský kouzelník ještě ani nezačal s dílem, které ti přeje. Copak si chceš zhatit vlastní úspěch ? A jak to dopadlo s tím, co jsi sháněl?“ „Kdo ti řekl, že jsem něco sháněl?“ „Hm, odejdeš odtud v pravé poledne, ani oběd tě nezajímá – že bys neměl nic naléhavého, co by ti za to stálo? Nezapomeň, že bys přede mnou neměl mít tajnosti!“ „Jedu do práce. Koránského kouzelníka tu už nechci vidět! A už se o tom nebavme.“ „Koránský kouzelník je tvůj přítel. Tys po něm chtěl práci.“ „A znal jsem ho? Právě tys mě s ním seznámila. Běda mužům, kteří slepě naslouchají ženám. Ty hlouposti, kterým věříte, mohou za to, že naše země nevzkvétá, že nás všichni doběhnou i předběhnou!“ „Ovšem, my ženy! Ale ty bys měl říct něco o tom, co se ti stalo na té tvé vycházce, když ses vrátil v takovém stavu. Já tě s koránským kouzelníkem seznámila jen pro tvoje blaho. Samé dobré věci jsem o něm slyšela. A co udělá s tím, co jste spolu začali, když už sem nesmí? K čemu bude to, co už udělal? Modlitby, věštění, ten vzestup, co ti umožnil, to všechno se má nechat být?“ „Dost, to stačí! Je-li Bůh, ať si všechno vezme.“ Muž si nechal všechno pro sebe. Nikdo se nikdy nesmí dozvědět, co se mu stalo za bílého dne na pobřeží. To všechno jen proto, že závodí se životem, že chce vyniknout. Šel ke svému autu, sedl si dozadu za Modu a řekl: „Tak jedeme!“ Text vyšel v druhém díle sbírky povídek Jigéen Faayda vydaném OSAD v Dakaru roku 1999. 18 PLAV 2007/5 O Paviánovi a Veverce Vyprávění bajek se v tsamajské kultuře blíží divadelnímu představení. Je doprovázeno řadou gest, grimas, citoslovcí, improvizací v textu. Pavián (tsamajsky gelzakko) symbolizuje v tsamajských pohádkách hloupost, Veverka (garro) chytrost a mazanost (jedná se o drobnou pozemní veverku, která v hojném počtu žije v údolí Weyto). Tsamajové žijí v poměrně nedotčené savaně a používají řadu přírodních léčebných a jiných prostředků. Rovněž jed, který se nanese na místo, kde spí budoucí oběť. Časem se jed přes kůži oběti vstřebá do těla (proto Veverka vyzývala Paviána, aby si ještě poležel). Po jídle, které spouští metabolický proces, začne jed působit a oběť umírá… Gelzakko aaka Garro O Paviánovi a Veverce Podle vyprávění Bezi Layba zaznamenali Graziano Savà a Pavel Mikeš přeložili z tsamajštiny Pavel Mikeš a Graziano Savà Gelzakko aaka garro qarra lee elele goošadhe. Qayto xumbhi lee goošadhe. “Baami ingiyaddhe kaani ufundhe agha ba ine gacallo xuranki. Ogoy ba ingiyaddhe kaani ka sukkasnanki.” “Ee!” Jednoho dne pásli Pavián a Veverka společně krávy. Vlastně pásli krávy pořád společně. Tu Veverka povídá Paviánovi: „Příteli, naše matky jsou stále naživu, a proto se nemůžeme oženit. Pojď, svrhneme je ze skály.“ Pavián souhlasil. Pavián strčil svou matku do koženého pytle a svrhnul ji z kopce. Veverka ale svou matku schovala a do pytle místo ní nandala kamení. Pytel potom svrhla z kopce. „Čí matka se kutálela a dělala přitom haš haš, jako když se valí pytel listí?“ „Má matka se kutálí a dělá kah kah, jako když se valí pytel kamení. Tak se kutálí pořádná matka,“ řekla Veverka. Veverka potom odešla na místo, kam schovala matku, a donutila ji vylézt na strom wombo. Když byla matka na stromě, odešla Veverka pást krávy. Pavián se zatím staral o jalovice. Ráno Veverka vyrazila ke stromu wombo a řekla matce: „Matko skutečného muže, shoď ovoce svému mužnému dítěti!“ Matka zatřásla stromem a Veverka se do sytosti nacpala ovocem. Pak se vrátila domů. Ráno znovu odešla pást krávy. Přišla ke stromu wombo a zavolala nahoru: „Matko mužného dítěte, shoď ovoce svému mužnému potomku!“ Matka Veverky zatřásla stromem a Veverka se opět začala cpát ovocem. Večer byla nacpaná do sytosti a vrátila se domů. „Příteli, co to jíš, že jsi pořád najezený?“ zeptal se jí Pavián. „Já? Štípnu krávu do rohu a piji krev, která z něj vyteče. Tak se nasytím.“ Gelzakko ingiye tuusu ka caagaltema caddhi ba sukkaso. Garro ingiye tuusu ka xuri ba gaakhko caagaltema caddhi ba sukkaso. Garro kiya nay “Ingiye takkhakka haš haš asa sukkamnay? Ingiye taayu kuh kuh asi sukkaminti. Ingiye garmatte asi sukkamti. Eema!” Garro kai ba ingiye tuusu ka wombho saabbema kaddhasu. Kaddhasi ba garro lee gooši. Gelzakko maare gooši. Garro zingatte zowa ba ingiye tuusuta “Natsiro tsiirakko kaakinu war!” bayi nay ghakkhisti. Wombho koakka garro žio ba pugamu ba caago. Zingatte leeyay kai. Koleaka zingatte garro lee gooši . Koleaka zowu ba “Natsiro tsiirakko kaakinu war!” bayi nay nunnu wombho ka ghakkhisti. Ki qayto xumbhi nunnu ghakkhisabba ki žia. Gallawo ko pugadhi ki ogoya. “Baami, garro ato moo ži´ti ba qayto xumbhi ka pugadhay?” “Anaano? Leete gaasse rukadhi ba gaasse annay dheematto ka žiadha ka npugadha.” Graziano Savà je specialista na etiopské jazyky (národní jazyk amharštinu a dále na kušitské jazyky jižní a východní Etiopie. Pracuje na slavné univerzitě L´Orientale v Neapoli, která je dnes nejvýznamnějším afrikanistickým a orientalistickým pracovištěm v Itálii. V roce 2005 absolvoval na nizozemské leidenské univerzitě, kde obhájil doktorskou dizertaci o gramatické stavbě tsamajštiny. Je autorem jediné knihy, která se gramatice tohoto jazyka věnuje: A Grammar of Ts´amakko (Koeppe, 2005). Pavel Mikeš (1960) pracoval v letech 1985–1992 v Orientálním ústavu Akademie věd, mnoho let strávil v Etiopii, kde žil mezi etnikem Tsamaji, a zvláště etiopský jihozápad zná velmi dobře. Procestoval však i řadu jiných afrických zemí. Pět let byl českým velvyslancem v Demokratické republice Kongo. Vydal knihu Etiopské bajky a pohádky (2003), je spoluautorem knihy Čas je dar Afriky: Etiopie (2000) a nejnověji připravuje se Zdeňkem Poláčkem knihu etiopských přísloví. AFRICKÉ LITERATURY 19 O PAVIÁNOVI A VEVERCE Tsamajštinou (jedná se o kušitský jazyk) hovoří cca 6000 osob v jižní Etiopii (Region Jižních národů) v povodí řeky Weyto. Žádný literární text psaný tsamajsky nebyl dosud publikován mimo úzce zaměřené vědecké publikace, neboť neexistoval běžný přepis tohoto jazyka. (Ostatně i uvedená bajka byla pro ověření tsamajského překladu zaznamenána ještě v amharštině.) Otištění v Plavu je tedy světová premiéra psané tsamajštiny a počátek tištěné tsamajské literatury. Pravidla přepisu utvořili společně oba autoři překladu – Graziano Savà a Pavel Mikeš. Využili přitom českých háčků (které se však objevují i v písmech jiných afrických jazyků, např. v jihoafrickém jazyce sesutu) pro palatalizované souhlásky, takže ž, š, č se vyslovují podobně jako v češtině. K přepisu výslovnostně obtížných glotalizovaných souhlásek (souhlásky dh, gh, bh) byly většinou použity spřežky, podobně jako v českém ch. Autoři připravují soubor tsamajských pohádek v tsamajštině, který bude vůbec první tsamajskou knihou. Zingatte garro leete paannatte kau. Ačča nay ingiyatte: “Natsiro tsiirakko kaakinu war!” bayi nay nunnu ghakkhisti. Žio pugadhu caago. Gelzakko garrilo paannatte kai ki ogoya. Garro zeyi nay gelzakko xafi. “Natsiro tsiirakko kaakinu war!” nata gelzakko kiyi. Zik kiyi aghti. “Eema! Kaddhina ba kallaččo kinni miintema šabba.” Kaddhu ba kallaččo ka miintema ninnu šabbu. Zingatte garro xafo. “Natsiro tsiirakko kaakinu war!” bayi nay. Zik kiyi aghti. Tannu gallawo caago ba ki ooya ba “Garro moo koo dayi?” bayi nay. “Lee eeka kirrimmeyay tubbha ka nooya.” “Into! Olkose ano koota ingiye taako ka boghinu ka?” asa goddhiti mu asa bayi nay kiččai. “Olkose ato ingiye taayu ka boghi?” kiyi. “Inni, ano boghi,” nata kiyi ba zowu. Nunnu dhoolloma toonte šiinu ba ufo gelzakko rigadhu. “Baami, ogoy bagannanki. Qawko dhoollo jaldaxama ghiippi tsiirakko,” kiyi. Dhoollose jaldaxa naama toonte goddhima bagadhinki. Gelzakko dhoollose toontattema sori ba ghiippu. Garro dhoollo bicami ghiippi. Hayssayay gelzakko gaftadhi. Toonte duukoma ghabdi. Tannu bayi: “Gelzo kai! Lee joxnanki.” Ráno Veverka opět vyrazila s kravami ven. Když pásla krávy, znovu řekla matce: „Matko mužného dítěte, shoď ovoce svému mužnému potomku!“ Matka zatřásla stromem a ovoce popadalo. Veverka se najedla a vrátila se domů. Tentokrát ji ale Pavián sledoval. Když Veverka od stromu odešla, zvolal nahoru: „Matko mužného dítěte, shoď ovoce svému mužnému potomku!“ Matka ale mlčela. „Podívej, jestli mi neshodíš nějaké ovoce, vylezu nahoru, vypráším ti kožich a otočím střeva okolo hlavy.“ Matka Veverky pořád mlčela. Pavián vylezl na strom, vytrhal jí střeva a omotal jí je okolo hlavy. Ráno přišla Veverka pod strom a povídá: „Matko mužného dítěte, shoď ovoce svému mužnému potomku!“ Matka však neodpovídala. Večer se Veverka vrátila s pláčem domů. „Proč pláčeš Veverko? Co se ti stalo?“ „Pláču, protože mne krávy pošlehaly svými ocasy.“ „Chacha, to není pravda. Nepláčeš náhodou proto, že jsem zabil tvou matku?“ zasmál se Pavián. „Opravdu jsi zabil mou matku?“ zeptala se Veverka. „Ano, zabil jsem ji,“ odpověděl Pavián a odešel. Veverka vzala jed a pomazala jím kůži na spaní. Pak zavolala na Paviána: „Příteli, pojď, dáme si závod, kdo první doběhne k měkké kůži. Ten, kdo dnes bude spát na měkké kůži, je opravdový chlap.“ Rozběhli se k měkké kůži. Pavián vyhrál a uložil se na ní ke spaní. Veverka spala na čisté nové kůži. Tak byl Pavián nachytán. Jed mu pokryl záda. Ráno povídá Veverka Paviánovi: „Příteli, vstaň a pojď podojit krávy.“ “Kaikka. Malali, dhoollo elele kai.” „Nemůžu vstát. Jsem nějaký unavený. Kůže se mi lepí na záda,“ odpověděl jí Pavián. “Ano lee joxna, ghiif!” kiyi garro. „Jen tedy lež! Podojím krávy sám,“ řekla mu Veverka. Haysayay gelzakko fari. Biddirese ingiye tuusuta A tak Pavián zemřel a Veverka pomstila svou ka garro laaghi. matku. 20 PLAV 2007/5 André P. Brink: Ďábelská rokle přeložila z afrikánštiny Sylva Hulová V době vlády Národní strany a politiky apartheidu psal Brink angažované realistické romány kritizující státní politiku a zaznamenávající její důsledky na lidské životy a psychiku. S novým režimem (1990) se změnila i Brinkova literatura: Začal psát postmoderní příběhy čerpající z tradice jihoafrických mýtů a prolínání bělošské a černošské kultury. Zde Brink spatřuje most pro překlenutí odlišných kultur, které se znovu a velmi bolestně snaží nalézt společnou řeč. (Celý překladatelčin obsáhlý úvod k ukázce – či její spíše převyprávění románu – najdete na webových stránkách časopisu.) Boží prabába Pode mnou se rozkládala Ďábelská rokle, stejná jako za dob, kdy se roztrhla zemská kůra. Na obou stranách se tyčila nehostinná skaliska s pruhy v červené a oranžové, hnědé, šedé a černé, vyzdvižená nepředstavitelnými silami z jejich původní horizontální polohy. Některá teď ležela nakřivo, jiná se zvlnila a další se dokonce vysunula vertikálně. Krajina, v níž se člověk cítí jako pranepatrný mravenec. Jako by sebou země házela v ranní dřímotě, než se ještě celá rozespalá posadila. A úplně dole ta plodná, hluboká trhlina, napůl skrytá za hustými chomáči lesa. Výhled jako stvořený pro obscénní mysl. Bylo to, jako bych byl první člověk, který sem kdy vkročil. Chápal jsem, jak se ten první Lukáš Lermiet musel cítit. Ten zvířecí pud každého prvního muže, máte pocit že všechno, co před vámi leží, čeká jenom na vás. Tak tedy jdeme: já, můj diktafon a fotoaparát. V ohromné skalní stěně přede mnou byla jenom jediná mezera. To musí být „brána“, o níž ten starý blázen mluvil. Dva obrovité bloky, které mi ukázal seshora ze svého posedu, byly na vnější straně posety šedými skvrnami, ale pod erodovanou slupkou se skrývala ohnivě rudá skála. Až zde jsem se poprvé zastavil a ohlédl zpět. O sto metrů výš jsem ještě pořád viděl starce, jak sedí na skále mezi stádem strakatých koz, bez pohybu, jako vyřezaný ze dřeva, opracovaný větrem a sluncem, vodou, bleskem. Byl křehký, úplný věchýtek, starší než prabába boží. Nechvalně proslavený plod Už mi zbývá jenom málo času. Z místa, kde teď sedím, právě z dohledu roztroušených nabílených domů a čtyřhranného kamenného kostela, se dívám na sežehnutý horský svah. Těžko uvěřit, kolik se toho stalo za dobu, co tu jsem, a kolik se toho už navždy ztratilo. Z hlubiny Ďábelské rokle se mi chce zakřičet jako Jonášovi z velrybích útrob. Uslyší mě někdo? Možná že ne. Ale musím to zkusit. Nic jiného mi nezbývá. Toho dne, kdy jsem sem přišel, kdy jsem procházel mezi dvěma skalními bloky strýce Lukáše, pokrytými lišejníky, ptačím a paviáním trusem, damanní močí a navátým pylem, ještě všechno leželo přede mnou. Ale určitým způsobem už to bylo dáno. Ano, ten stařec mě varoval, ale jak jsem mohl vědět, jak to myslí? Něco takového přijde vždycky až s křížkem po funuse. Jste připraveni na nebezpečí, která už znáte, ne na ta neznámá. A tehdy bylo ještě všechno úplně neznámé. Vrátil bych se ten den zpátky, kdybych mohl dopředu vědět, co vím teď? Ušetřilo by nás to tolika problémů. Mě, Emmu, všechny ostatní v Ďábelské rokli. Všeho násilí páchaného z utrpení, nedůvěry, pletich, zahořklosti, vzpomínek, krve, zrady, spálené země. Všeho, co dnes tvoří mé „znalosti“ nebo – vznešeněji – mou „pravdu“. Ale přesto se obávám, že bych vytrval. Odmítl by si Adam vzít ten André (Philippus) Brink je jedním z nejvýznamnějších jihoafrických spisovatelů současnosti. Narodil se v roce 1935 ve Vrede (Vrystaat), studoval na Univerzitě Potchefstroom a na Sorbonně v Paříži. Spisovatel (ze skupiny tzv. „Šedesátníků“), překladatel (z angličtiny, španělštiny, němčiny a francouzštiny), literární kritik a profesor na univerzitě v Kapském městě se v zahraničí proslavil hlavně svými angažovanými romány, které vycházely od sedmdesátých let 20. století; např. ń Oomblik in die wind (1975, česky Okamžik ve větru, 1982), ń Droë wit seisoen (1979, česky Suchá bílá sezóna, 1985). Některé byly v JAR zakázány. V Anglii získal cenu Martina Luthera Kinga a od roku 1979 se pravidelně objevuje jako kandidát na Nobelovu cenu za literaturu. Za svou původní beletristickou tvorbu třikrát získal nejvýznamnější jihoafrickou literární cenu – Cenu CNA. Píše vždy zároveň afrikánsky i anglicky. Významnými romány z poslední doby jsou Sandkastele (1995, „Hrady AFRICKÉ LITERATURY 21 ANDRÉ P. BRINK z písku“), Duiwelskloof (1998, „Ďábelská rokle“), Donkermaan (2001, „Tmavý měsíc“) nebo Anderkant die stilte (2002, česky Odvrácená strana ticha, 2005). nechvalně proslavený plod – jablko nebo meruňku, mango nebo fík –, kdyby věděl, co přijde? Těžko. Souložíme o sto šest. Máme to v genech. A já tu teď sedím a zbývá mi jediné: musím vše vypovědět v té poslední chvilce, co ještě mám. ∗∗∗ Hladký a tupý Sylva Hulová se narodila roku 1973 ve Zlíně. Na Palackého univerzitě v Olomouci vystudovala divadelní vědu a nizozemštinu. Příležitostně se věnu je překládání z nizozemštiny, vlámštiny a afrikánštiny. Přispívala ukázkami do různých časopisů, pro Nakladatelství Lidové noviny se podílela na Dějinách Nizozemska (řada Dějiny států). Z afrikánštiny přeložila dvě divadelní hry dramatičky Rezy de Wet – Tři sestry dvě se s úspěchem hrály v Městském divadle ve Zlíně; Hluboké dno na své uvedení čeká. Pro nakladatelství Labyrint přispěla do Africké čítanky (společně s Petrem Skalníkem) překladem povídky autorky Anoeschky von Meckové. V současnosti žije v Anglii. Hned za dvěma masivními skalními bloky, které se musely v prehistorii odlomit z nejvyšších svahů a zůstaly trčet vysoko nad roklí, jsem mezi křovím zachytil nějaký pohyb. Něco se ke mně přibližovalo a já jsem znejistěl, zda to je lidská bytost nebo zvíře. Ale nakonec se ukázalo, že to přece jenom je člověk. Ne vyšší než metr, bílý jako tvaroh a naprosto neochlupený, aspoň jak dalece jsem mohl zaznamenat, obličej bez výrazu, nepoznamenaný věkem, lebka hladká a tupá jako konec mužského pohlavního orgánu. Nohy, příliš krátké na jeho tělo, jsou znetvořené a křivé. Je bos. Dvě velká, placatá chodidla, která vypadají jako bez kosti, se podobají kachním nožkám. V jedné ruce má prak, druhou se škrábe ve slabinách. Bezděky o krok couvám a dívám se směrem ke starci, který mi před chvílí ukázal cestu, ale už ho nevidím. „Hledám cestu do rokle,“ vysvětluji. „Ten starý muž tam nahoře mi říkal… možná bys mohl…“ Stvoření se s otevřenou pusou zašklebí, rukou s prakem něco naznačí a kolíbá se ke křoví. Nejdřív nevím, co mám dělat. Ale za okamžik klopýtá zpátky, znovu mi pokyne a jasně zakývá svou obscénní holou lebkou. S tím ho začnu následovat. Vzdej se vší naděje, poutníku. Nahoře mezi skalami je velice ticho, i po cestě dolů tou příkrou strží neslyším nic jiného než ticho, které člověku dává divný a nemístný pocit: ne to obyčejné ticho, ve kterém stejně občas zaslechnete vítr nebo zavrzání cvrčka, ale ticho místa, kde něco chybí, něco, co vás zbavuje vší naděje, něco hrůzného. Ale co to bylo, jsem si uvědomil teprve dlouho potom; určitě až tak za týden: v té rokli není žádný pták, orel kejklíř ani šedá koroptev, snovač ani vrabec ani maličká vlaštovička, ani jediný živoučký pták. Jenže v té době už bylo příliš pozdě. Afrikánština je jeden z oficiálních jazyků v Jihoafrické republice. Je spřízněna s nizozemštinou, což souvisí s tím, že Holanďané jako první založili v Kapském městě občerstvovací stanici pro své lodě a později tuto část afrického kontinentu kolonizovali. Vznikala postupně především z holandského nářečí nevzdělaných, avšak bigotně věřících „boerů“. Dlouho musela bojovat o svou emancipaci a zoficiálněna byla teprve v roce 1925. V roce 1948, kdy se k moci dostala Nasionala Party (Národní strana), začala Při našem sestupu jsme se příliš nehýbali z místa, protože to vypadalo, jako by ten skřet ani náhodou nescházel po známé cestě. Tu a tam se zastaví, vloží do svého praku malý bílý kamínek a pak – se zavřenýma očima a široce otevřenými ústy – vystřelí. Trochu jako zen nebo jiná nepochopitelná umění. Pak se na mě zašklebí, něco nesrozumitelného zamumlá, zase se chytí za poklopec a začne poskakovat směrem dolů. Dokud nedojdeme k místu, kam kamínek dopadl, a pak se celý proces zopakuje. Takhle klikatě scházíme po stále sušších svazích, mezi skalními stěnami, přes obrovské karbunkly, které se z dálky zdají naprosto neschůdné, ale při bližším pohledu zjišťuji, že se přes ně přece jen dá přejít. Jednou to vypadá, že se přibližujeme k solidní skalní stěně, ale na poslední chvíli se ten trpaslík odchýlí nalevo a ukáže mi díru, kterou se dá protáhnout po čtyřech. Při průchodu si na křivém převisu nad hlavou všímám řady skalních maleb v různých barvách, bílé, černé, červené a okrové: antilopy, sloni, mužíčci s lukem a šípem a typickou erekcí. A přes to všechno jméno, vysekané nepravidelnými velkými písmeny dlátem nebo něčím podobným: LUKÁŠ LAMŽELEZO. Ale není čas, abych se pořádně podíval nebo se zeptal, jinak by mi ten zatracený průvodce také mohl odhopkat. Na druhé straně skalního výklenku to jde zase líp. Až k další překážce. A tak dál a dál. Tu a tam si dám přestávku na cigaretu. Tohle jediné mi ještě může pomoct. Pak se zase plazíme dál. Hodinu, dvě, čtyři. Píská mi na prsou jako v kovářských měších a moje plíce odmítají fungovat. Kdybych aspoň 22 PLAV 2007/5 V duši byl jeden z těch šílenců, kteří o víkendu šplhají na Stolovou horu, ale já rozhodně nemůžu tvrdit, že bych pravidelně cvičil, pokud nepočítám cviky pravou rukou, o niž se opírám v baru, a občasné zdvihy nad nějakou ženskou ležící pode mnou. Možná mi tenhle výlet ještě způsobí infarkt a Sylvie si konečně uvědomí, co ztratila. I když při vzpomínce na její poslední pozdrav o tom silně pochybuji. „Ty máš syfilidu duše, Flipe Lochnere.“ Ta nejhnusnější a nejpravdivější věc, co mi kdy řekla. („Táhni k čertu,“ odpověděl jsem. „Nejsmutnější na tobě je, že ani neumíš pořádně nadávat.“ řekla. „Nemáš žádnou fantazii.“ „Táhni k čertu,“ zopakoval jsem.) Čím hlouběji jsme scházeli, tím byla rokle pustší. A sušší. Co ještě seshora vypadalo jako plodná zem, je ve skutečnosti jedna velká pustina. Když se pokusím ulomit větvičku, drobí se mi v rukou dokonce i keře a stromy, které vypadají zeleně. Strž se taky zužuje. Jako by se skály nad námi zavíraly. Zbývající proužek nebe mezi se podobá tmavě modré podlitině. Když se zase zastavím a kouřím, ptám se skrz dým: „Víš jistě, že znáš cestu?“ Kachňák vydá zvuk, který může znamenat všechno na světě, a začne se škrábat mezi svýma křivýma nohama. Ale to je taky jediné, co z něho dostanu. „Kam jdeme?“ zkusím to znovu. Musí mu to připadat velmi zábavné, protože se začne otřásat smíchem, až mám strach, že dostává epileptický záchvat. Ale za chvíli zase natáhne svůj prak a vypálí kamínek. Vyrážíme dál. Při dalším srázu musím jednou sundat ruksak, protože cestička je příliš úzká. Můj průvodce překvapivě rychle skotačí dál, ale já stoupnu na uvolněný kámen, v panice se vzpřímím, pustím ruksak, abych vyrovnal rovnováhu a tak tak, že to stihnu. Batoh se o překot valí dolů, dokud se po padesáti šedesáti metrech nezastaví o groteskně zdeformovanou proteu, waboom. Zatraceně. Tohle mi ještě scházelo. být afrikánština propagována na úkor angličtiny a původních černošských jazyků. Po převratných událostech v JAR a po zrušení apartheidu (jediné afrikánské slovo, které se dostalo do mezinárodního slovníku) se stala jedním z dalších oficiálních jazyků Jižní Afriky (vedle angličtiny, zulu, xhosa, tswana, venda, ndebele, jižní a severní sotho, tsonga a swati) a ztratila své prominentní postavení. Dnes je dokonce spojována s nenáviděným režimem a odsouvána do pozadí. Vždyť krvavé povstání v Sowetu (1976) bylo mimo jiné způsobeno požadavkem úřadů, aby se černošská populace ve škole povinně učila afrikánsky. Afrikánští autoři dnes musejí znovu dokazovat, že jazyk, kterým píší, je zcela svébytný a má plné právo na existenci. Intimní místa V tomto okamžiku si mou pozornost naléhavě vyžadovalo něco jiného. Ten pitomý ruksak. Položím ho na velký placatý kámen uprostřed suchého koryta, otevřu ho a vyhrábnu zpod několika skromných kusů oblečení diktafon: šikovná malá věcička, která se vejde do kapsy košile. Když zmáčknu tlačítko, rozsvítí se červené světýlko, ale kazeta se neotáčí. Právě toho jsem se bál. Podržím ho u ucha, ale známý uklidňující šelest neslyším. Nepomůže ani zatřepání, i když touto metodou jsem už toho opravil víc než dost. Naštvaný a deprimovaný zasadím předmětu pořádnou ránu, to je moje poslední řešení pro všechny technické vymoženosti, od počítače k parkovacímu automatu – a tentokrát je výsledek pozitivní. Sláva. Kolečko se točí, šepot mechanismu je pro mé ucho hudbou. Zmáčknu nahrávání, vyčerpám svůj repertoár synonym pro ženská intimní místa podle abecedy – pro takového sprosťáka jako já je to příjemnější než tradiční jedna-dva-tři-čtyři-pět – přetočím, pak zmáčknu „play“ a souhlasně poslouchám vlastní hlas, který přeříkává dříve mi dosažitelná místa. Hned po „pi“ to vypínám. Kýč Teď následuje věc, se kterou si vlastně nevím rady. Nějak se z toho nemůžu vzpamatovat, ale to mi může být úplně ukradené. Už nemůžu padnout hlouběji, jak by Sylvia nebo moje děti nebo někteří mí kolegové rádi potvrdili. A doufejte si třeba v lepší zítřky. Když se snažím v předklonu zapnout batoh, slyším zvuk cákající vody. Vzpřímím se, abych se podíval. Blízko druhého břehu vedle malého porostu suchého křoví a rákosu ve vyschlém korytě si všimnu dlouhé hluboké prohlubně naplněné vodou, kterou jsem předtím přehlédl. A v ní – pohyb. Teď trochu kýče. Vím, že to zní jako vycucané z prstu, ale přísahám při kuřích okách mojí matky, že se to stalo. Zpravodaj na kriminalitu musí všechno po pravdě zaznamenat. Na protějším břehu jezírka vylézá z vody, zády ke mně, nahá dívka. Rozkročí se na plochém kameni a předkloní se, aby si vyždímala AFRICKÉ LITERATURY 23 ANDRÉ P. BRINK vodu z vlasů, a pak si je jedním dlouhým pohybem přehodí zpátky před ramena. Tmavé vlasy, a velice dlouhé, visí jí v černých lesklých vlnách přes záda až tam, kde jí začínají půlky. Abych řekl pravdu, není to nic, co bych nazval nezapomenutelným tělem: trochu hubená na můj vkus. Kdyby se to stalo v mé fantazii, udělal bych si ji trochu plnější, zaoblenější, prvotřídní. Ale problém je, že to není moje představa. Pak se jako poslušná modelka ke mně otočí. Zakloní hlavu a zvedne obě ruce. Znovu stojí široce rozkročená, aby na kluzké a mokré skalní plošině neuklouzla. Dlouhé nohy. Ne hubené, spíš šlachovité. No ale co se nohou týče, tlusté nebo tenké, dlouhé nebo krátké, všechny se v jednom místě potkávají. A nedej se mýlit, na tom místě nebylo nic v nepořádku. Jeskyňka uprostřed lesa byla na pohled moc pěkná – pro tuhle věc jsem měl vždycky slabost. Taky v podpaží vyráží bujný černý porost. Všechno sečteno a podtrženo je to obraz, který chlap vidí ve svých mokrých snech, i když, jak už jsem poznamenal, Zrození Venuše to zrovna není. Taky jsem měl na univerzitě přednášky z dějin umění, jenom si nemyslete. Tohle nebyla Botticelliho práce, ale láska, ta si poroučet nedá. Pravý džentleman Stojím tam vrostlý do země jako Lotova žena. Dívka po chvíli skloní hlavu, ale pořád má ruce v bohatých černých vlasech, lokty vystrčené do odpoledního slunce. Ježíši, nakonec zase začnu básnit. Ještě chvilku a bude to jako za starých dobrých časů. Sledujte. Ale já tu dívku nemůžu nechat čekat. Pořád tam stojí široce rozkročená na okraji jezírka. Dívá se mi přímo do očí, chladivá jako osvěžující nápoj, celá je pokrytá kapkami, lesknoucími se ve slunci, a na jejích tvářích a nosu, ramenech a klíčních kostech leží barevné, jakoby štětcem nanesené skvrny. Atd., atd. Cítil jsem se nevhodně, jako bych tam neměl co dělat. A to je co říct, protože při mé práci toho bylo málo, co jsem ještě neviděl. Od odporného k překrásnému. To mi můžete věřit. Ale toho dne, toho pozdního odpoledne jsem si stejně jako přistižený školáček myslel, že bych tam raději neměl být. Pootočil jsem se a znovu jsem si začal hrát se sponou na ruksaku, kterou jsem před chvílí zapnul. Pak jsem si pomyslel, že se přece jenom musím zachovat jako džentleman a omluvit se. Narovnal jsem se, ale bylo příliš pozdě. Zmizela. A nejenom ta dívka, ale i jezírko. Prorazil jsem si cestu křovím a šel se podívat, avšak nebyla tam ani stopa po nějaké vodě. Dlouhá prohlubeň zůstala, ale prázdná a naprosto suchá. A pochopitelně tam nebyly ani mokré otisky jejích nohou. Prostě a jednoduše nic. Dvě normální Neříkejte mi, že to byla fata morgana, nějaká halucinace inspirovaná přebytkem chlípnosti a nedostatkem příležitostí. Ona tam byla. Zapamatoval jsem si každičký detail. Proud tmavých vlasů, rovné černé obočí, lícní kosti, plná ústa. A k tomu všemu jeden důležitý detail k zaznamenání: ta dívka měla čtyři prsa. Dvě normální a na normálním místě, velikosti a formy, kterou by člověk očekával, s bradavkami jako dvěma včeličkami (to jsem nevymyslel sám, ale hned se mi to vybavilo, protože i já mám své poetické chvilky). A pak o necelou dlaň níž, jako dva malé flíčky na papíru, nejdřív nakreslené a pak nedokonale vymazané, další dvě. Druhý pár neměl normální velikost, ostatně to byla jenom malá vzdutí, o bradavkách ale nebylo pochyb. Řekněte mi popravdě: mohl by si nějaký muž takovou věc vymyslet? Pamatuji si ještě, že jsem tam stál a myslel si: Tohle bych jednou rád prozkoumal zblízka. Výzkumná žurnalistika. Ale kvůli té myšlence jsem se cítil provinile, jako by mi ta dívka svým pronikavým pohledem mohla číst myšlenky (stará skvrna po kalvinistické výchově, jako špinavý okraj ve vypuštěné vaně), a to mě pravděpodobně přinutilo, abych se sehnul nad batoh. Pravda, skoro celá pravda a nic než to. Když jsem v předklonu procházel nad skalní deskou a mezi suchými stonky rákosu hledal stopy nebo známky její přítomnosti, pronesl nějaký hlas za mnou: „Á, tady jsi.“ 24 PLAV 2007/5 Bienvenu Sene Montana: Fwa-ku-Mputu aneb vyprávění o člověku, který umíral touhou spatřit Evropu přeložil z lingaly Leonardo Teca „Slabostí lingaly je (jako u řady dalších afrických jazyků) její psaná podoba. Málo afrických autorů píše svými jazyky. Napsal jsem tedy v lingale román Fwa-ku-Mputu (Zemřít v Evropě) o mladém Konžanovi, jeho snu o Evropě a o naplnění a zhroucení tohoto snu.“ napsal o důvodech vzniku svého románu Montana. Překladatel přeložil do češtiny už polovinu románu F. K. M. a na druhou se chystá. Z rozsahových důvodů jsme bohužel mohli publikovat jen druhou kapitolu, tak alespoň doplňme, že ta první se jmenuje Narození F. K. M. a pojednává mj. o předčasném porodu hlavního hrdiny. II. PROBLÉMOVÉ NAROZENÍ […] Djef byl mukongo a Marie-Louise muluba. Jednou šel Djef s přáteli na skleničku do baru a kdosi se o tom zmínil. Na to jeden jeho kamarád řekl: „Podívej se, baluba takové zvyky nemají. Tys zaplatil věno, problém tedy bude ve tvé rodině.“ Jiný jejich kamarád – zrovna muluba – mu odpověděl: „Co ty můžeš vědět o tom, jestli rodina Marie-Louise není naštvaná za to, že si Djef vzal jejich dceru? Jako u tebe! Tvoje tata-mwasi1 si přeje, aby sis vzal její dceru, abys zachoval rod. Vutula menga.2 Ale ty nechceš. Víš určitě, že se tata-mwasi na tebe nezlobí?“ V současnosti už to je jinak, ale v 60. letech se nestávalo, aby si mukongo vzal mulubu. Co by z toho vzniklo? Bylo to, jak říkají lubové kubonda malu a bungi! Tedy střet protikladů. Ale otec F. K. M. miloval svou ženu až za hrob. A o tom, že nejsou ze stejného národa, nechtěl ani slyšet. Ve volbách v roce 1964 bakongo dokonce odmítli, aby Djef kandidoval za jejich stranu, protože měl ženu jiné národnosti. Baluba zase nechtěli jeho tchána, protože se mu dcera vdala za mukonga. Navzdory všemu se stejně vzali. Jenže Marie-Louisiny potíže s těhotenstvím byly čím dál vážnější. Djef to už nemohl tajit, lidé v okolí to neustále řešili. Jiný jeho kamarád se ho zeptal, jestli byli navštívit kněze, aby se za ně pomodlil. Djef odvětil: „Šli jsme za knězi do Saint-Rombeau, za faráři do Igaly, byli jsme u Adi Nabaly z Vody života, u Diangiendy z Kimbangismu ve Foconbelu. Neznám proroka, kterého jsme nenavštívili! Všelijaké šamany, modly, Mbetengeho, nevynechali jsme nikoho, můj drahý příteli. Všichni říkají to samé: ,Žádná z rodin si vaše manželství nepřeje.‘ A když se našich rodin zeptáš, nikdo nic neví. Už mám toho tahání za nos dost.“ Byl s nimi jeden jejich kamarád, který se jmenuje Tshangamuka. Nebrali ho vážně, jeho názorům nepřikládali váhu. Proto už raději mlčel. Když si ostatní povídali, on jen tak seděl a sem tam se usmál, aby o něm ostatní věděli. Ale nepromluvil, to ne. „Proč bych měl mluvit? Stejně mě neposlouchají,“ říkal si. Ten den to však nevydržel. Seděl v rohu, měl na sobě černé široké kalhoty a bílou košili. Vždycky nosil brýle. Smáli se mu, protože vůbec nechodil do školy, a říkali, že nosí brýle kvůli ženám – aby si myslely, že je inteligentní. A ačkoliv nikdy nestudoval, objevoval se všude se svými vzdělanými přáteli z dětství. Rozuměli si. Často naráželi na jeho brýle slovy: „Brýle dělají člověka.“ On opáčil: „To říkáte ze závisti, protože po mně ženské jdou.“ „Djefe, dobře mě poslouchej,“ pronesl. „Vím, že mě nikdy neposloucháte, ale dnes mě prosím vyslechni. To, že jsem negramotný a nechodil jsem do školy, neznamená, že jsem hlupák. Říkáš, že jsi 1 Tata-mwasi je paterní teta. (Pozn. překl.) 2 Tato věta je opakováním toho, co autor říká o zachování rodu. (Pozn. překl.) Bienvenu Sene Mongaba (narozen 1967 v Kinshase) je chemik a pracuje v Belgii na výzkumu rostlinářských biotechnologií. Pochází z konžského etnika Batienů. Stále hledá nakladatele pro svou práci o dějinách Batienů a pro francouzsky psaný román odehrávající se v pralesích Konga od 17. do 20. století. Je členem afrických literárních spolků v Bruselu a v Kinshase. Leonardo Teca se narodil roku 1973 v angolské Luandě. V ČR žije od roku 1989. Absolvoval strojnickou průmyslovku v Pelhřimově, po maturitě studoval na Evangelické teologické fakultě UK v Praze a na Ženevské univerzitě ve Švýcarsku. Od roku 2001 působí jako evangelický duchovní v Horních Vilémovicích, malé obci na Vysočině. Do roku 2005 učil na FF UK v Praze a od roku 2004 je externistou na Vyšší odborné škole sociální v Jihlavě. Příležitostně tlumočí z francouzštiny a z lingaly, původního jazyka Románu F. K. M. AFRICKÉ LITERATURY 25 BIENVENU SENE MONTANA Lingala je jedním ze čtyř oficiálních jazyků Demokratické republice Kongo. Ostatní tři jsou svahilština, čiluba a kikongo. Lingalou se mluví na severu země a v šestimilionovém hlavním městě Kinshase, kde žije asi desetina celé populace země. Užívají ji i lidé v sousední Republice Kongo (Brazaville). Lingala je průsečíkem všech jazyků používaných v regionu, těch místních a také francouzštiny (či vzhledem ke koloniální minulosti spíš belgické francouzštiny) a angličtiny. V Kongu se od 70. let 20. století zhoršuje situace a dochází k masové emigraci. Tudíž se lingalou mluví i v oblastech, kde jsou větší centra této emigrace (Paříž, Brusel, Londýn, některá velkoměsta v USA). V Bruselu se dokonce jedna část čtvrti Ixelles jmenuje po čtvrti Kinshasy, Matongé. navštívil různé šamany a kněze. Je to už deset let, co Marie-Louise nemůže žádné dítě donosit. Zamysli se, za jakých okolností se narodil Matshombé. V sedmém měsíci. Opravdu jsi vzal svou ženu k šamanům, aby zjistili, co za tím vším vězí?“ Tshangamuka mluvil natolik vážně, že se ho nikdo neodvážil zastavit. „Víš dobře, že při každém potratu chodíme do nemocnice,“ odpověděl Djef. „A co říkají doktoři?“ Někdo mu vpadl do řeči: „A co bys chtěl, aby říkali? Copak oni rozumí rodinným záležitostem?“ Tshangamuka ho ignoroval a zopakoval otázku: „Co říkají?“ Djef hleděl ke stropu, pak sklopil zrak. Přemýšlel, ale na nic si nevzpomněl. „Co bys čekal?“ Na to mu Tshangamuka odvětil: „Vidím, že je vůbec neposloucháš. Protože pořád myslíš jen na to, že vás někdo proklel, vidíš jen samé čáry. Vezmi svou ženu ke gynekologovi, ať se na ni podívá. Když zjistíš, že už nikdy nemůže mít děti, aspoň budeš mít jistotu a přestaneš se trápit. Když ti řekne, že se může vyléčit, uděláš, co ti nařídí.“ Zmlkli. Přešla je chuť k pití, i pivo ztrpklo. Djef se zanedlouho zvedl a šel domů. Říkal si, že ho doteď nenapadlo, že by se celá záležitost dala vyřešit jen s lékaři. Když kolem sedmé večer dorazil domů, začalo se stmívat. F. K. M. sledoval, jak otec vchází do domu, a připadal mu skleslý. Djef však uviděl syna a hned se ho ptal: „Jak se máš, Yayá3 ?“ „Dobře, tati,“ odpověděl syn. Pozdravil také svou ženu. Marie-Louise chystala na stůl večeři. Pokud jde o vaření, byla mistrem. To Djef dobře věděl. Fazole a koleno, to je jeho nejoblíbenější jídlo. A k tomu výborné pití. Trochu se mu zlepšila nálada. Bavili se a jídlo postupně mizelo. Tehdy televize nebyla ve všech domácnostech, měli jen rádio, v kterém každý pátek dávali veselohru. A teď je zrovna pátek. Marie-Louise a F. K. M. čekali, až bude devět, a pak budou poslouchat Bílou flašku, jak se ta veselohra jmenovala. Hráli ji jejich oblíbenci – Mandola, Moseka, Fula-fula, Jamais-kolonga, Mabóké a jiní herci ze skupiny Mabóké, kteří lákali lidi k rádiu. F. K. M. však věděl, že když se táta vrátil domů tak brzy, nenechá ho poslouchat. Pošle ho do postele, protože zítra musí do školy. Chodí do školy zrovna ráno. Kdyby chodil do školy odpoledne4 , asi by mu to otec dovolil. Sotva si to řekl v duchu, uslyšel otcův hlas: „Yayá, zítra jdeš do školy ráno, jdi se vyčurat a pak spát!“ Jak smutné! Djef zůstal sám se ženou. Přemýšlel, jak má začít, chtěl jí povědět o svém rozhovoru s Tshangamukou. I když měli jen jedno dítě, jeho láska k ní neslábla. To ne. Ani mu z toho nebylo každý den smutno. Ale zdálo se mu, že by bylo dobré Tshangamuku poslechnout a navštívit lékaře. Jenže váhal to Marii-Louise říct, protože se bál, že si bude myslet, že se s ní chce rozejít nebo že jí chce najít rivalku. Proto se snažil vymyslet vhodný důvod. Takové bohužel byly zvyky v Kinshase. Když pár nemohl mít děti, vina byla vždycky na straně ženy. Proto muž či jeho rodina manželství rozbili nebo našli jinou, druhou ženu. Mnohdy za to žena vůbec nemohla, ale byla prostě špatná! Marie-Louise ho vytrhla ze zamyšlení. „Nějak dneska nejsi ve své kůži, stalo se něco?“ „Proč si to myslíš?“ „Protože vím, že máš rád fazole a koleno. Ale večere ses sotva dotkl. A fufu jsi nesnědl ani půlku. Moc toho nenamluvíš, ani nedokončíš větu. Co se děje? Máš problémy v práci?“ „Ne, v práci je všechno v pořádku.“ „V pátek se obvykle setkáváš s kamarády z party ,Půllitr se vznáší.‘ Vracíváš se kolem půlnoci a dneska ses vrátil v sedm, vy jste se pohádali?“ 3 Yayá je titul pro staršího sourozence. (Pozn. překl.) 4 V Demokratickém Kongu a v jiných afrických zemích některé děti chodí do školy ráno a jiné odpoledne. Děje se tak kvůli nedostatku škol. (Pozn. překl.) 26 PLAV 2007/5 Tvoje žena je prostě tvoje žena. Těžko jí můžeš něco skrývat. Zná tě dokonale. Protože Djef dlouho mlčel, domnívala se Marie-Louise, že jeho trápení skutečně souvisí s partou „Půllitr se vznáší“. Zeptala se tedy znovu: „Pohádali jste se?“ „Ne, nepohádali,“ odvětil Djef. „Když jste se nepohádali, tak co ti tak zkazilo náladu?“ Využil toho, aby mohl začít mluvit o Tshangamukovi. „Není to nic vážného. Jen jsme si tak povídali s Tshangamukou, proč nemůžeme mít další děti. Myslí si, že čarování za nic nemůže, jen ztrácíme čas. Měli bychom navštívit gynekologa. Říká se, že v Kinoisi je dobrý doktor. Navštívíme ho a uděláme, co nám řekne. Myslím, že to dobře dopadne. Nastalo ticho. Oba mlčeli. Ticho. Prošel tudy duch!5 Po pěti deseti minutách Marie-Louise propukla v pláč. Začala se bát, že jejich manželství je v ohrožení. Říkala si, že manželovi příbuzní si pořád myslí, že za potraty může ona. V okolí jí říkají „nemožná.“ A teď! Její problémy se stávají ústředním tématem rozhovoru manželových podroušených kamarádů. Připadala si mizerně. Proč je svět tak zlý? Copak je to, že někdo nemůže mít děti, trestné? Je to, jako by někoho zabil? Když má někdo potíže s početím, stává se hned viníkem? Marie-Louise se rozplakala ještě víc. Nemohla skrývat, co měla v srdci, a začala mluvit nahlas: „Proč to má být moje vina, že nemůžu mít děti? Mám přece jedno dítě a dělá mi radost. Máš mě rád. Nežebráme o jejich děti, tak proč nám nedají pokoj? Když jdeš navštívit svou rodinu, nemluvíte o ničem jiném, jen o mých potratech. Když jdeš na pivo, je to to samé. Necháš je, aby mi nadávali. Jestli si myslíš, že touha po dětech znamená víc než naše láska a že Bébé není dítě, sbal mi věci a vrátím se domů. Pak si najdi ženu, která ti bude ,snášet‘ ve dne v noci!“ Djef ztišil hlas. „Nemluv tak, Marie-Louise. Nevysmíváme se ti. Kamarádi se nám snaží pomoct. Když doktor řekne, že už nemůžeš mít děti, budeme vědět, na čem jsme, a už se tím nebudeme trápit. Mám tě moc rád. A když k doktorovi nebudeš chtít, nepůjdeme tam.“ Uklidnila se a Djef ji přivinul k sobě, hladil ji a konejšil jako novorozeně, po němž se chce, aby spalo. „Nic se neděje, neplač. Odpusť mi.“ Přestala plakat, ale dál hluboce vzdychala. Zůstala bolest v srdci. 5 „Prošel tudy duch“, doslova „Prošel tudy Bůh“ je rčení, kterým se komentuje chvilkové napětí doprovázené „hrobovým tichem.“ (Pozn. překl.) AFRICKÉ LITERATURY 27 SAID A. MOHAMED Said A. Mohamed: Svatba buldozerů přeložil ze svahilštiny Vilém Řehák Khamisovo dílo reflektuje sociální, kulturní i politický problémy současné Afriky. Podobně jako řada jiných afrických autorů se Khamis zabývá otázkou mezigeneračního a mezilidského odcizení, které s sebou přináší západní vzdělání a životní styl. Ústředním motivem jeho děl je tedy konflikt vycházející z rodinných nebo společenských příčin. Jak ukazuje i následující titulní povídka z jeho nejnovější sbírky, vyústění tohoto konfliktu je vesměs tragické. Said Ahmed Mohamed Khamis (narozen 12. 12. 1947 v Zanzibaru) patří k nejvýznamnějším současným svahilsky píšícím spisovatelům. Vystudoval lingvistiku, literaturu a pedagogiku na univerzitě v Dar es Salaamu, na řadě světových univerzit působil jako profesor afrických jazyků (Nairobi, Osaka, od 1997 Bayreuth). Je autorem řady románů, povídkových sbírek a divadelních her; z díla: romány Asali chungu (1977, „Hořký med“), Dunia mti kavu (1980, „Svět je suchý strom“), Utengano (1980, „Roztržka“), Kiza katika nuru (1988, „Tma ve světle“), Tata za Asumini (1990, „Asuminina trápení“), Babu alipofufuka (2001, „Když dědeček obživl“), Dunia yao (2006, „Jejich svět“). Vilém Řehák (1983), vystudoval afrikanistiku a politologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, studuje mezinárodní vztahy na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy. Vedle moderních afrických dějin a postavení Afriky ve světovém systému se věnuje také současné svahilské próze (překlady, studie). 28 PLAV 2007/5 Venku je kravál, jako by kolem běželo stádo slonů. Ženy hází svými ladnými trupy sem a tam, dolů, nahoru a znovu dolů k zemi. Nakonec se shluknou, přitisknou své útlé pasy jedna k druhé a začnou se znovu natřásat. Jediný muž nedokázal odtrhnout oči od takové podívané! Ryk slavnosti vzápětí překryl hlas Hassaniho matky. Obvykle měla na povel dívčí iniciaci, teď s grácií tančila v kole a popoháněla své přítelkyně, aby se k ní přidaly. Nadšené obecenstvo jí za chvíli začalo přizvukovat. A jak to celé bylo secvičené! Zvednout nohu a zpátky na zem, kdekdo si začal podupovat do rytmu. Oči vzhůru, oči vzhůru, oči vzhůru, děti! Jak krouží krky, jak těkají očima, jak nadouvají a natřásají hrudi, jak mávají rukama, hyena by se jen olízla. Ženy z vesnice se oblékly do roucha radosti, to se teď stalo jejich ošacením! Neustále ševelily a kroužily kolem. Písně… tance… radostné výkřiky… ∗∗∗ Mdžakův domek už byl dostavěn. Už se připojil k jiným domkům, už se rozestřel a dotkl se všech ostatních chýší. Všechno teď bylo ve víru série slavností, která byla jako jedno koryto rozdělující vodu na dvě strany: přitéká, protéká, vytéká, ať projdu, nech mě projít. Tento svět je pro ženy jiný, odlišný od toho, který zaopatřují každý den ve svých domech. Je plný jásotu, zatímco ten druhý překypuje ničením a neštěstím! Pěkný kamenný domek pokrytý plechovou střechou naplňoval Mdžaku pýchou a hrdostí. A jeho domek bude naopak pýchou pro celou jeho rodnou vesnici. Mdžaka nelitoval mravenčí práce a vynaložil veškeré úsilí, aby jej postavil. Ale dnes je ten den, dnes je jeho domek naplněn halasem a bzučí životem jako včelí úl, ne jako mraveniště. Šplhal vzhůru a přešel na druhou stranu, ze světa živých do světa mrtvých, kde vzbudil předky, aby přišli a zúčastnili se svatby svého prapravnuka. Ale všechno to víření, jásot, smích, písně a ululace naplnily Mdžaku dvěma pocity – radostí a starostí. Radostí, protože konečně nastal předvečer jeho svatby. Přiblížil se den, ke kterému směřoval už několik let a držel se ho za každou cenu. A starostí, protože se cítil unavený ze všeho toho pulsování lásky, trápení světa a naléhavosti příprav, které se zdály, že snad nikdy neskončí. Zbývala už jen krátká chvilka, než do svého domku přivede Kiluu, a cítil, že si tuto chvilku musí ukořistit sám pro sebe, že musí prchnout na nějaké klidné místo, kde ho nenajdou ani příbuzní, ani přátelé. Musí najít nějaké místo, kde bude moci zapudit všechny starosti a načerpat nové příjemné myšlenky na to, co bude následovat. ∗∗∗ Vnitřní neklid jeho duše se mu teď jasně promítal i do tváře. Určitě ho měl v sobě celý svůj život, celý ten dlouhý čas, až dnes se však s takovou naléhavostí objevil na jeho tváři. Už jsi dorazil na místo, kde se chceš zastavit? Možná že nyní se uklidníš a oddychneš si! „Lze se vůbec v tomto světě zastavit a oddychnout si?“ zeptal se Mdžaka nahlas. Á, to nevím! Odpověděl mu vnitřní hlas. Jeho tvář prozrazovala, že mu hlavou víří podobné myšlenky. Myšlenky na to, co nastane po svatbě. Ta otázka se stala jeho obličejem a obličej otázkou. Copak nezbývá už jen krůček? Jak se říká, devět je skoro deset. Snědl jsi celou krávu, copak si už neporadíš s ohonem? A, Kilua! Jaká skvělá žena! Její krása přitahuje jako med a bohatství její povahy je jako šlehačka. Už dlouho podněcovala v Mdžakovi milostné pocity, vlastně ho až děsila. Přijď, nejdu! Přijď, nejdu! A nakonec přišla! Přišla – a to bylo zvláštní. Nechala všechny boháče, vážené obchodníky i mocné politiky a přišla k Mdžakovi, který si postavil pěkný domek svou vlastní mravenčí prací! Přišla a nebála se odmítavé reakce rodičů ani pošklebků lidí. Asi si skutečně více cení lásky než bohatství a peněz. Koho lepšího by mohl najít? Ale měla podmínku: musí postavit kamenný domek, jakkoli malý. A Mdžaka si to vzal k srdci, chtěl splnit její podmínku a zachovat si tvář. Pustil se do práce jako blázen. Odpíral si veškeré radosti. Odpíral si spánek. Tvrdě dřel jako nosič. Dát na záda, složit. Naložit, složit! Nahoru, dolů! Všechny vydělané peníze ukládal a nakonec podplatil úředníka, koupil si pozemek a se vší vervou se vrhl do práce a postavil kamenný domek. To Kiluu uchvátilo a sblížilo je. Uspěl! Ale Mdžaka by neměl snít o slavnosti, dokud ji nezavršil. Ještě zbývá štěrbina, jako je mezi očními víčky. Není dobré oznamovat vítězství, dokud zápas neskončil, neboť existuje možnost… Ale nechtěl přivolávat špatné znamení, nechtěl myslet na nic jiného než na Kiluu. Jediné, na co chtěl myslet, byla svatba mezi Mdžakou a Biti Matalai Shamsi. ∗∗∗ Ještě stále byl plný pochybností a vzrušení, když stanul na vrcholu kopce. Už tady byl snad milionkrát, zná to tu jako své boty. Má to tu rád. Má to tu rád z mnoha důvodů, hlavně proto, že je výš než okolní svět. A když dojde až na vrchol, je ještě výš. Cítí se tu jako úplně jiný člověk. Velký, větší než kdokoliv jiný v jeho světě. Tyčí se tu do výšky, dotýká se nebe a může promlouvat s duchy svých předků. Ti ho varují, zrazují, kárají nebo chválí za to, co udělal. Cítí se jako jiný člověk, když se dívá dolů a vidí celou rozsáhlou přírodu. Svah pokrytý hustými houštinami a stromky, na jeho konci proplétající se koruny vysokých palem. Když je bezvětří, stojí rovně, když je větřík nebo vichřice, kolébají se a třepetají listy. Vpředu je horizont Indického oceánu, který nemá začátek ani konec. Mění se a mění se i krajina v jeho okolí. A mění svou povahu, které se nedá věřit, stejně jako se nedá věřit bláznovi. Dnes je klidný a jeho krása spočívá v tomto klidu i v jeho barvách měnících se jako chameleón: tmavě modrá, světle modrá, nebesky modrá, nebesky stříbrná, zelená jako tma, zelená jako tráva, zelená jako láhev, zelená jako mořské řasy, a také zlatá a žlutá a barva hlíny smíchané s krví. Jindy, během vichřice, je oceán bláznivý a prázdný. Znovu se hluboce nadechl, nasál čerstvý vzduch a naplnil jím své plíce. Pak rychle vzduch z plic vydechl, jako by ze svého nitra chtěl dostat všechny pochybnosti. Nyní se cítil lehký jako sláma a pociťoval zvláštní radost. Lehký větřík, který začal vát, jako by s ním chtěl sdílet jeho radost. Rozvíval trávu a listí stromů, vál kolem něj a ševelil mu do uší svou písničku: Vúúú, láska Vúúú, štěstí Štěstí svatby Štěstí dneška a zítřka! Kilua, Kilua, Kde je Kilua? Svahilština (kiswahili) je jedním z nejvýznamnějších bantuských, potažmo afrických jazyků současnosti – jak z hlediska prostého dorozumívání, tak z hlediska literatury. Vyvíjela se jako obchodní jazyk na východoafrickém pobřeží (samotný její název pocházející příznačně z arabského slova pobřeží – sáhil, plurál sawáhil – je však dokladován až v 18. století), přesto v ní již od 12. století vznikají první literární díla. Nejprve v orální podobě; první rukopisy začaly vznikat zřejmě kolem roku 1600, nejstarší dochované však pocházejí až z poloviny 18. století. Jde o městské kroniky a epické básně „utenzi“ psané arabským písmem nejčastěji v dialektu z ostrova Lamu, které je kolébkou svahilské kultury. K výraznějšímu územnímu rozšíření tohoto jazyka dochází v 18. století v souvislosti s obchodem se slonovinou a otroky a se zakládáním měst ve vnitrozemí kontinentu. Jazyk se tak po východoafrickém pobřeží rozšířil na území mezi jižním Somálskem a severním Mosambikem, směrem do vnitrozemí až k východnímu Kongu. V době kolonizace a zakládání misií se svahilština stala vhodným dorozumívacím prostředkem. Německá koloniální správa provedla romanizaci jazyka (psaní latinkou), britská koloniální správa ve 20. letech 20. století zahájila proces standardizace jazyka na bázi zanzibarského dialektu „kiunguja“. V roce 1948 byl založen „East African Literature and Publication Bureau“, jehož činnost odstartovala rozvoj moderní svahilské literatury AFRICKÉ LITERATURY 29 SAID A. MOHAMED jak v Keni, tak v Tanzanii. Právě v Tanzanii je pozice svahilštiny nejsilnější, po vyhlášení nezávislosti se totiž stala jediným oficiálním jazykem země. Významnou roli však svahilština hraje také na keňském pobřeží a částečně i ve vnitrozemí Keni, na jihu Ugandy a na východě Demokratické republiky Kongo. Počet mluvčích tohoto jazyka je asi 100 milionů, z toho pro 40 milionů je svahilština jazykem rodným. Ne, to se mu nezdálo. Větřík ševelil do rytmu tuto píseň a i on si začal po chvilce převalovat její slova na rtech. Skupina čápů mu tiše přelétla nad hlavou, pak uviděl dvě ještěrky, které se na něj přišly podívat – možná že to byl páreček. Vtom jeho chřípí zachytilo nádhernou vůni květin – bylo to spektrum vůní, ale v nose mu utkvěla hlavně jedna. Vůně květiny kilua. Otevřel oči a uviděl trs těchto květin. Zrovna skončilo období dešťů, takže květiny a stromy byly v plném květu. Celé okolí bylo pokryto spektrem všech barev a včely a motýli už dlouho neměli podobnou příležitost napít se nektaru z tolika různých květin. Zbývá už jen pár hodin a Mdžaka se napije nektaru jiného druhu… Sehnul se a utrhl poupě květiny kilua, přiblížil si ho k nosu a znovu zhluboka přivoněl. Fjúúúú, výdech plný radosti. Vtom uslyšel dunění bubnů a ženské hlasy vycházející z jeho vesnice. Dokonce rozeznal i text písně, která se mu vryla do uší i do srdce: Dnes, právě dnes Dnes, právě dnes Uvidíme střet To je pravda, žádná lež V tu chvíli ho napadly zvláštní myšlenky. Zvláštní, ale zase ne nijak cizí, napadaly ho pokaždé, když byl tady nahoře. Myšlenky o jeho zemi a o společnosti. Kde se nachází, odkud a kam směřuje. Vždy tady lamentoval nad smůlou, jaká jeho zemi postihla v době před nezávislostí i po ní. Vždy přemýšlel nad tím, co jeho zemi přinesla svoboda, a vždy došel k závěru, že svoboda znamená, že bratr trápí bratra. Menšina lidí trápí zbytek společnosti. Pokaždé ztrácel naději v jakýkoliv pokrok a v to, že by někdy jeho zemi mohlo vládnout právo. Ale dnes byl naopak naplněn nadějí. Příští měsíc budou svobodné volby a strana, které věří, má všechny předpoklady volby vyhrát. Bude to pro něj dvojí svatba: svatba mezi ním a Kiluou a svatba mezi občany země a jejich stranou, která má jako základ svého programu dbát na problémy obyvatel. Mdžaka se přistihl, jak se usmívá, aniž by k tomu měl nějaký přesný důvod. V tu chvíli se podíval vzhůru západním směrem. Viděl směsici barev – červenou, purpurovou, žlutou, oranžovou, azurovou, bílou. Chuchvalce mraků mu něco sdělovaly. Když se podíval pozorněji, uviděl skupinu jezdců na hnědácích. Drželi v rukou mačety a honili člověka, z nějž prýštila krev. Slyšel hlasy, ržání koní, jejich prudké pohyby, proklínání a posměšky jezdců. Rvalo mu to srdce, které mu okamžitě začalo bít jako na pochod. Všechen ten chaos se mu vryl hluboko do mysli a naplnil jej strachem a hněvem. Cítil, že se u nich ve vesnici něco děje. Vyjekl a uháněl domů. Běh, běh, běh, sestupoval z té hory, běžel, řval a mířil k vesnici. Když tam dorazil, ocitl se uprostřed všeho dění. Lidé neuspořádaně běhali sem a tam. Policisté se svými obušky vyplnili každé místo, každý koutek ve vesnici. Některé ženy stály na místě a plakaly, jiné běhaly po vesnici, lkaly a lamentovaly. Muži házeli kameny. Když se Mdžaka vmísil do davu, uviděl v dálce buldozer, jak právě srovnal se zemí jeho domek. Zbořeno bylo i mnoho jiných domů. Byl vzteky bez sebe, začal ještě více řvát a vykročil směrem k buldozeru. Když k němu došel, zvedl kámen a chtěl ho po něm hodit. Vtom uslyšel výstřel, padl k zemi a ztratil vědomí. Jeden člověk, který mu šel na pomoc, řekl hlasem plným zloby: „Ničí naše domovy a střílí po nás, protože podporujeme stranu práva.“ Povídka Arusi ya buldoza pochází z povídkové sbírky Arusi ya buldoza na hadithi nyingine („Svatba buldozerů a jiné povídky“) vydané nakladatelstvím Longhorn Publishers v Nairobi r. 2005, s. 1–8. 30 PLAV 2007/5 Ignatius Tirivangani Mabasa: Člověk Román Mapenzi nemá jednotnou dějovou linii, spíše sleduje osudy několika hrdinů sužovaných společenskou a ekonomickou situací v Zimbabwe. Jednou z ústředních postav je válečný veterán Ticha Hamundigone (učitel „Nemůžete-na-mě“, což je jeho válečné jméno), který složitě hledá svou identitu po návratu z války za osvobození. Společnost ho má za blázna, avšak Ticha tvrdí, že blázni jsou všichni ostatní – a vývoj dění v románu se zdá mu dávat za pravdu. Dalším hrdinou je mladý muž jménem Bunny. Naváže milostný vztah se svou domácí, Mai Rueben, která záhy zemře na AIDS. Na základě této zkušenosti a také úzkosti, že se sám nakazil, Bunny rozvíjí v knize složité filosofické úvahy o smyslu života a smrti. Začne sám pochybovat, zda se nezbláznil. V románu vystupují další postavy: Studentka Magi, která je opakovaně znásilněna svým ženatým milencem a otěhotní, jde na potrat a odhodlá se poslat svého milence před soud. Drogový dealer Vincent a jeho přítelkyně Joyi, kterou Vincent přes všechnu její loajalitu hrubě zneužívá. Oběť domácího násilí Mai Tanya, jejíž manžel si vodí domů prostitutku, svou manželku znásilňuje a nakonec ji ubije k smrti. Či malý Rueben, kterého pohlavně zneužívá teta Heaven, jíž byl po smrti matky (Mai Rueben) svěřen do péče. Jednotlivé události jsou zpravidla vyprávěny v první osobě postavou, které se týkají, včetně obětí násilí a malých dětí. To vytváří mimořádně působivé scény a přispívá k celkovému existencialistickému ladění románu. Úvodní kapitola románu, kterou jsme vybrali jako ukázku, z románu výrazně vybočuje. Nese název Člověk, a jak napsal zimbabwský kritik Memory Chirere, při jejím čtení si nejsme jisti, zda čteme román nebo stránku z deníku nějakého filosofa. Kapitola představuje abnormální, šílenou mysl – šílenství je zde vyjádřeno metaforou „rohů spletených do uzlu“ (myšleny jsou dobytčí rohy, které normálně rostou od sebe). Zajímavé je v textu použití metafor pro myšlenkové procesy. Bohatá obraznost čerpá z šonského tradičního života na vesnici, objevují se stromy, snopy, lýko, kůra, kůly, kamení, dýně, dobytčí rohy, ovce, stopy zvěře, veverka, stonožka, luční kobylka atp. Krom toho text obsahuje intertextuální odkazy na Bibli (Pilát) a na další díla šonské literatury (Mungoshiho Makunun’unu maodzamwoyo). Munhu Člověk přeložila z šonštiny Alena Rettová Munondiziva, handisikizi uye handikakamire. Munondiziva kuti ndinotunga, ndinoparadza zvisina mutsindo sehwayi, zvakare handivhunduki mumvuri wangu. Asi, nyanga dzepfungwa dzangu dziri kukochekerana. Dziri kusungana, kuita pfundo. Dziri kundirambidza kurwa nemazano mambishi, kwete mazano akatsengwa akawota. Svinga nemazano riri kuramba kupfutunuka. Gavi rakarisunga harisi remupfuti kana munhondo. Hamenowo chimwe chinhu chine mazino nemaziso. Pfungwa dzave nechiveve. MuZimbabwe muya mave nechirwere, chirwere chisiri njovhera kana mukondombera. Munhu anotarisa zvauri woona kuti zvinoda kushandurwa. Asi nguva, simba, tariro, cheudzo kana pe- Znáte mě. Neváhám ani nekoktám. Víte, že bodám svými rohy, ničím nehlučně jako ovce. A nebojím se svého stínu. Ale rohy mého myšlení jsou propleteny. Jsou spleteny do uzlu. Brání mi, abych se postavil syrovým myšlenkám. Umím se vypořádat jen s myšlenkami, které jsou rozžvýkané do měkka. Snop mých myšlenek nelze rozvázat. Lýko, které je poutá, není ze stromu mupfuti ani ze stromu munhondo1 . Nevím, je to něco jiného, co má zuby a oči. Mé myšlení má mravenčení. V Zimbabwe je nyní nemoc, není to ani syfilis ani AIDS. Člověk se podívá na to, co je, a vidí, že to je něco, co se musí změnit. Ale chybí mu čas, síly, naděje, upomínka a neví, kde by začal. Slyšel už jsi někdy, že starost nahlodá srdce2 ? Ignatius Tirivangani Mabasa se narodil na Mount Darwin v roce 1971. Vystudoval šonský jazyk a lingvistiku na University of Zimbabwe, během následného studia v Norsku získal titul v oboru média a komunikace. V Norsku také napsal svůj román Mapenzi (1999, „Šílenci“), který způsobil nebývalé pozdvižení na zimbabwské literární scéně. O autorovi kolovala řada mýtů, včetně toho, že je sám šílený nebo že román ve skutečnosti napsal jeho 1 Stromy, jejichž vlákno se používá na výrobu provazů. (Pozn. překl.) 2 Rčení „starost nahlodá srdce“, je také titul románu známého zimbabwského spisovatele Charlese Mungoshiho (Makunun’unu maodzamwoyo, 1970). (Pozn. překl.) AFRICKÉ LITERATURY 31 IGNATIUS TIRIVANGANI MABASA přítel, literární kritik Memory Chirere. V současné době působí Mabasa jako novinář, připravuje také šonský překlad románu Tsitsi Dangarembgové Nervous Conditions (1988). Alena Rettová (1975) vystudovala filosofii, germanistiku a afrikanistiku na FF UK. Přednášela na Univerzitě Karlově v Praze (2001–2005) a na Univerzitě v Bayreuthu (Německo) (2005–2006), od září roku 2006 pracuje jako Lecturer in Swahili Literature and Culture na School of Oriental and African Studies, University of London ve Velké Británii. Publikovala dvě knihy o africké filosofii, komentovanou antologii ndebelské literatury v překladech do angličtiny a češtiny (We Hold on to the Word of Lizard / Držíme se slova Ještěrky, 2004), články o afrických jazycích, africké filosofii a literaturách v afrických jazycích a řadu překladů z afrických i evropských jazyků (např. rozsáhlé pasáže z románu tanzanijského spisovatele Euphrase Kezilahabiho Nagona ze svahilštiny (do češtiny) nebo eseje o kubánské literatuře a filosofii ze španělštiny do němčiny). Také spolu s keňským básníkem Abdilatifem Abdallou přeložila Havlovu Vernisáž do svahilštiny (Uzinduzi, 2005). Od roku 2004 se Rettová systematicky věnuje výzkumu „afrofonních filosofií“ (filosofií v afrických jazycích). V současné době dokončuje monografii Afrophone Philosophies: Reality and Challenge. Román Mapenzi vydalo nakladatelství College Presse v Harare r. 1999, přítomná ukázka je v tomto vydání na s. 5–6. 32 PLAV 2007/5 kutangira unoshaya. Makambozvinzwawo here kuti makunun’unu maodza mwoyo? Pane vamwe vanhu vachafa vachingogunun’una, vachisina nemwoyo yacho. Kana kuti vachazowana zvavanoda vasisina hanyn’a nokutsvaga, vageza maoko sa Pirato. Vachazowana chavanoda chacho vasisazive kuti vachiri kuchida here kana kuti kwete. Uye kana vachizenge vachiwana vanenge vasisazive kuti vodii nacho. Kana ndiri seni zvangu zvizhinji handichazvitsvaga. Handichazvitsvaga nekuti pasi pano tiri pamoto wamauro patinoshevedzwa mumwe nemumwe kuti tinodya. Kuzoonana kwacho pashure pazvo kunenge kwatove kuhope. Nguva. Ngatidzidze kupa nguva mukana. Ko chamunomhanyira chii? Kwamunomhanyira kuneiko? Hwiza iri muchanza chemunhu haitombozivi kuti munhu akakura sei. Muti uri musango hauzvizive kuti une mhango inogara tsindi nevana vayo. Kana zongororo riri kufamba munzira haritombozivi kuti yakagadzirwa nevanhu. Handizivi kuti mitsindo nemaungira zviri mandiri zvichanyarara riinhi? Maziso erwaivhi ari mandiri ari kuramba achinonga-nonga. Kuti ndichanzwawo here kuti ndave mutsva, ndichifema mhepo yaZame kwayo isina kutindivadzwa? Mvura yatinogezera miviri nemweya yehupenyu yabvondoka. Upenyu hwedu hwave madhaka. Mutamba ukabereka manhanga, ini handingamboshamisika nazvo, nekuti ino ndiyo nguva yacho. Ko munoshamisika nekutya vanhu? Mukore uno? Ini handityi. Ndinototya kutya kwacho nekuti kunondityisa! Ndave kusetswa nerufu. Ndave kutsvaga rufu ruchinditiza! Asi patinosangana tichasekana. Rega ndimbononga gwati ndikukure marara epfungwa aungana muuropi ndigozoti ndotaura nemi ndisina mapango nemabwe mukanwa. Ndiri kuona matsimba, ndiri kunzwa mutsindo! Hamuzvioniwo here? Hamusi kunzvinzwawo here? Ndakasvinura here kana kuti ndirere? Ndiwe here wandiri kuona kana kuti mumvuri wako? Kana uriwe nhamo yakakufita kunge bhachi! 3 Ovocný strom. (Pozn. překl.) Jsou lidé, kteří zemřou nahlodáni a přitom ani srdce nemají. Nebo najdou to, co chtějí, když už ztratili zájem a přestali to hledat. Budou si mýt ruce jako Pilát. Najdou přesně to, co chtějí, a nebudou vědět, jestli to stále chtějí, nebo ne. A taky když to konečně najdou, nebudou vědět, co si s tím počít. Co se mě týče, nehledám toho moc. Nebudu nic hledat, protože v tomhle světě sedíme okolo večerního ohně, odkud nás volají jednoho po druhém k jídlu. Pokud se potom navzájem ještě uvidíme, bude to ve snách. Čas. Naučme se dát času prostor. Proč spěcháš? Co je tam, kam spěcháš? Kobylka na lidské dlani netuší, jak velký člověk je. Strom, který je v lese, neví, že má v sobě dutinu, kde žije veverka s mláďaty. Nebo stonožka, co se plazí na polní cestě, nemá ani tušení, že cestu vyšlapali lidé. Nevím, kdy ty zvuky kroků a ozvěny, které jsou ve mně, ztichnou. Chameleoní oči ve mně bez přestání něco vybírají. Pocítím také, že jsem se stal novým, že dýchám čistý boží vzduch, neposkvrněný? Voda, v níž myjeme svá těla a duši života, je nyní špinavá. Náš život je zablácený. Když na stromu mutamba3 vyrostou dýně, nebudu se tomu divit, protože je takový čas. Divíte se tomu, že se děsíte lidí? V téhle době? Já se nebojím. Bojím se spíš strachu samotného, protože mi připadá děsivý! Smrt je už pro mě směšná. Hledám smrt a ona přede mnou utíká! Ale až se potkáme, budeme se jeden druhému smát. Počkej, seberu suchou kůru, abych seškrábal špínu myšlenek navršenou v mozku, abych pak s tebou mohl mluvit bez klacků a kamení v ústech. Vidím zvířecí otisky, slyším zvuky kroků! Copak je také nevidíš? Copak je také neslyšíš? Jsem vzhůru, nebo spím? Jsi to ty, koho vidím, nebo je to tvůj stín? Pokud jsi to ty, neštěstí ti sedne jako kabát! Salikene Kulubali: Předmluva Báseň Salikene Kulubaliho Óñbila (Předmluva) je poetickou rekapitulací knihy Berehimy Wulaleho Kñko ye Fõko ye (1995, „Co se koná, to se říká“). V bambarské literatuře, která dosud nepřekonala období alfabetizačních kampaní – takže většinu publikací představují brožurky vydané za účelem osvěty nebo obrázkové knížečky pro děti –, zaujímá Wulaleho kniha zcela mimořádné postavení. Pojednává o dějinách maliského města Segu, zasazených do hluboké úvahy o smyslu dějin a o povaze dějinných změn. Kromě „lidských dějin“, opírajících se především o orálně tradované legendy a příběhy o králích Segu, však kniha obsahuje dvě další kapitoly: o „živých tvorech“ a o přírodě. Zejména kapitola o přírodě je pozoruhodná; Wulale sleduje oblast kolem Segu od roku 1955 do současnosti a konstatuje ubývání tropického pralesa i zvěře, která v něm žije. Tento stav je alarmující a Wulale emfaticky nabádá k ochraně životního prostředí. Nezřídka se přitom odvolává na tradiční bambarskou moudrost, zachycenou v příslovích a různých tabu. Zatímco první kapitola o dějinách čtenáře seznamuje s minulostí, kapitola o přírodě jej upozorňuje na nutnost vnímat také zítřek, což Wulale vyjadřuje příslovím: „Člověk nebude jíst ovoce všech stromů, které zasadil.“ Tomuto přísloví dodává naléhavost jeho vtipná parafráze: „Člověk nesní všechno ovoce stromu, který zasadil.“ Salikene Kulubali napsal k Wulaleho knize kromě bambarské básně Předmluva ještě francouzskou, už prozaickou předmluvu podobného obsahu jako v básni. Kulubali především zdůrazňuje význam „griotů“ – tradičních západoafrických pěvců – pro uchování historické paměti: Historii je třeba vyprávět, jinak přestane existovat. Jen to, co se vypráví, se „skutečně stalo“. A zapomenout na minulost, to znamená zapomenout sebe sama; neboť minulost skrývá původ a smysl naší současné existence. Historická paměť, která se uchovává v příbězích mandeských a specificky bambarských králů (včetně legendárního Sunďaty) a jejich činů, tak umožňuje kontinuitu mezi předky, současníky a budoucími generacemi. Óñbila Předmluva přeložila z bambarštiny Alena Rettová Kñko ye Fõko ye, Yeko ye Fõko ye, Fõko yñrñ ye Kñko ye. Min kñra, o de bñ fõ, Min fõra, o de bñ kñ. A fõra ko Sunjata bñ Manden mara, Sunjata ye Manden mara. Sunjata ye min kñ, O fõra. Bitõn Kulibali ye Segu fanga sigi, O fõra. Banbugu Nci ye bajalan sen, O fõra. Kñko de ye Fõko ye. Manden jeliw ko: Manden bõgõ sumayara. O ye tióñ ye. Co se koná, to se říká, co se vidí, to se říká. Co se stalo, to se říká, a co bylo řečeno, se koná. Bylo řečeno, že Sunďata vládl mandeskému národu, Sunďata vládl národu Mande. Co Sunďata vykonal, bylo řečeno. Biton Kulibali založil vládu nad Segu, to bylo řečeno. Banbugu Nci vykopal průplav, to bylo řečeno. Neboť co se koná, se říká. Mandeští grioti říkají: Mandeská země ochladla. To je pravda. Vždyť kde jsou odvážní muži minulých dob? O Salikene Kulubalim se bohužel ani překladatelce ukázky ani redakci nepodařilo dohledat žádné informace. Stejně tak o Berehimu Wulalem. Mlčí i největší internetový vyhledavač Google. A potom že internet ví vše. AFRICKÉ LITERATURY 33 SALIKENE KULUBALI Bambarština (bambarsky bamanankan) patří do skupiny jazyků mande, kterými se hovoří v několika západoafrických zemích. Tato skupina je podle Greenbergovy klasifikace jednou ze šesti skupin jazykové rodiny niger-konžské. V rámci mandeských jazyků se vyskytuje podskupina blízce příbuzných jazyků nazývaných mandingo. Hlavními jazyky této podskupiny jsou bambara (Mali), jazyk maninka či malinke (Guinea), mandinka (Gambie, Senegal) a jazyk dyula (Pobřeží slonoviny, Burkina Faso). Bambarština je jazyk se strukturou SOV (podmět – předmět – přísudek) a dvěma tóny. Bambarštinu používá jako mateřský nebo jako druhý jazyk až na 15 miliónů lidí, žijících převážně v Mali. Ačkoli jsou mandeské jazyky proslulé pokusy o vytvoření místních písem (nejznámější je písmo n’ko, které navrhl v roce 1949 Solomana Kante), zůstaly tyto snahy na úrovni pouhých pokusů a v současné době se mandeské jazyky píší latinkou obohacenou o několik znaků mezinárodní fonetické abecedy IPA. Fõlõ cñfarinw bñ min? Fõlõ kñlñmansaw bñ min? Fõlõ óõmansaw bñ min? An k'an da k'an miiri Mõgõ mana óinan i jujõn kõ, I labanko b'i kõnõnõ fili. An k'an da k'an miiri. An fõra mõgõw de kõ, Mõgõ de bñ fõ an kõ. Fõlõ mõgõw y'an kõn. N ka u t'an ni hõrõnya cñ. U b'an ni mun cñ? Baara, sñbñ. Mali cñ n'a muso. Denmisñnw ni mõgõkõrõba, A ye wuli. Manden bõgõ sumayara, N ka manden jigi ma kari. Fõlõ mõgõw tun ye jala ye, Anw yñrñ ye jala ye. Berehima Wulale ko: Jala ka kõrõ ni jala ye, N ka jala man kuna ni jala ye. Kde jsou váleční vůdci minulých dob? Kde jsou vlastníci prosa z minulých dob? Musíme o tom přemýšlet. Když zapomeneš, odkud pocházíš, nebudeš vědět, kam jdeš. Musíme o tom přemýšlet. Přišli jsme po lidech a další lidé přijdou po nás. Lidé z dřívějších dob tu byli před námi. Ale neměli větší důstojnost než my. V čem byli lepší než my? V práci, ve vážnosti. Muži z Mali, jeho ženo, mladí a staří, povstaňte! Mandeská země ochladla. Avšak mandeský duch je nezlomen. Lidé z minulých dob byli mahagon1 , my sami jsme mahagon. Berehima Wulale řekl: Jeden mahagon je starší než jiný mahagon, ale jeden mahagon není víc hořký než jiný mahagon. Kñko de ye Fõko ye. Berehima Wulale, I ka wele mñnna, Dakaalawñrñkaw, aw ni baara. Dilabakaw, aw ni daba, Berehima Wulale, i ni wale. To, co bylo vykonáno, se pak vypráví. Berehimo Wulale, tvoje volání bylo vyslyšeno. Lidé z Dakaalawere2 , jste skvělí v práci, lidé z Dilaby3 , jste skvělí na poli, Berehimo Wulale, jsi muž, jenž jedná. Báseň vyšla in Wulale, Berehima: Kñko ye Fõko ye, La Sahélienne, Bamako 1995, s. 12–13. Dodatek k předchozímu oddílu věnovanému šonské literatuře: Šonština patří mezi tzv. bantuské jazyky, kam se řadí také svahilština. Bantuské jazyky jsou jednou podskupinou skupiny benue-konžské, která podle Greenbergovy klasifikace vytváří spolu se skupinami západoatlantickými, gur, mande, kwa a adamawa-východní jazykovou rodinu niger-konžskou. Bantusky mluvící národy zaujímají většinu území Afriky jižně od Kamerunu a bantuské jazyky jsou si navzájem velmi podobné. Šonština se užívá především v Zimbabwe (kde je spolu s angličtinou a ndebelštinou úředním jazykem), dále v jižní Zambii, Mozambiku a Botswaně. Celkový počet mluvčích šonštiny je odhadován na více než sedm milionů. Kodifikace a pravopis šonštiny byly ustanoveny ve dvacátém století. Je to tónový jazyk, má pět samohlásek (a, e, i, o, u) a velmi bohatý inventář souhlásek, jehož specifikem jsou tzv. hvízdané hlásky, do angličtiny obvykle transkribované jako zv, dzv, sv, tsv. První román v šonštině, Feso Solomona Mutswaira, byl vydán v roce 1956. (Při tvorbě medailonu bylo použito volně přístupných materiálů z http://en.wikipedia.org/wiki/Shona.) 1 Khaya senegalensis, bamb. jala, franc. caïlcédrat. Mohutný strom dosahující velkého stáří, s hořkou kůrou. (Pozn. překl.) 2 Vesnice zmíněná v knize jako obec s příkladně pracovitými obyvateli. (Pozn. překl.) 3 Vesnice chválená v knize pro její zemědělskou soběstačnost a pohostinnost. (Pozn. překl.) 34 PLAV 2007/5 Yvonne Vera: Beze jména přeložila z angličtiny Lucie Šavlíková Román Beze jména je významně oceněný příběh dívky Mazvity, která žije na vesnici, má přítele a oba jsou relativně spokojení. Dívka ale touží odjet do hlavního města, protože si myslí, že tam teprve ji čeká štěstí. Její přítel odmítá opustit svůj kraj, a tak se Mazvita vydává na cestu sama. V hlavním městě se cítí ztracená, ale narazí na muže, který využije jejího zmatku a vezme ji k sobě domů. Po nějaké době Mazvita zjistí, že je těhotná, a muž ji vyhodí. Zoufalá dívka nemá kam jít. Dítě i v nuzných podmínkách donosí a porodí. Ze zoufalství pak ale novorozeně uškrtí kravatou, mrtvolku si uváže přes záda do šátku a vydává se na cestu, která nemá východisko. První kapitola už dívku zastihuje na její bezcílné cestě. I. Vedro tepalo do vzhlížejících tváří. Autobus byl křiklavě rudý, kůže zase chytila ostrou barvu lila; takové bylo toho dne horko. Tváře se strkaly a spěchaly, obtáčely autobus tetelivými hlasy. Jeho velká černá kola byla žlutá od písku. V širokých drážkách pneumatik zaschlo bahno a z něj vykukoval drobný štěrk. Okna i zbytek vozu pokrývaly tlusté vrstvy hnědé hlíny, přesto autobus svítil červení. Byl tak červený, tak ohromně červený, až vypadal jako živý. Mazvita se odlepila od nedočkavé červeně autobusu, která jí svou ostrostí protínala myšlenky jako blesk. Nelítostná, všudypřítomná červeň drtící černobílou skořápku jejích očí. Vedro jí dunělo pod nohama. Couvla. Stála napjatě opodál a čekala, až se dveře autobusu rozletí dokořán. Sledovala ty pevně uzavřené dveře, které ji nechtěly pustit dovnitř. Autobus seděl v rozvlněném jezeře stoupajícího horka a prachu. Prach jí vysával vodu z očí. „Máte něco k naložení?“ vrhl se k ní čísi hlas. Nečekal na odpověď, prolétl kolem a přistál na vibrující střeše autobusu; patřila k němu rychlá černá postava uvazující postele, pytle s kukuřicí, kuřata v klecích, stoly a židle. Hromada na střeše neustále rostla. Autobus se otřásl a sesedl. Seděl bez hnutí. Vzduch pročísl výkřik, že padá matrace. Postava, což byl průvodčí, se přesunula z jedné strany autobusu dozadu, zatahala za cosi šedého a těžkého, co tam viselo, vytáhla to a přivázala přímo ke střeše. Mazvita viděla spěchající tváře, slyšela mumlání, které klokotalo jako vařící voda. Hlasy se jako řeka přelévaly k jedné straně vozu, kde zbyla mezera už jen na jedinou věc. Až nahoru na střechu byla vytažena a uvázána postel. Ztratila se mezi ostatními věcmi, bojujícími o místo. Drásavě nesouladné hlasy se prolínaly a strkaly. Všechen ten křik se vždy spojil, vytryskl a utichl. Mazvita cítila žhoucí horko, které ji uzavřelo uprostřed kypících hlasů a odráželo rudou záři autobusu na její tváři. Zlověstný pokřik jí stékal po pažích a hledal prsty. Stála bez hnutí vedle autobusové čekárny, vedle té plechové stříšky podepřené čtyřmi dřevěnými kůly, ne pod ní. Stála bez hnutí u jednoho z kůlů. Stála zvenčí. Sama. Pod chatrným přístřeškem zůstaly děti, aby hlídaly menší balíčky, které měly přijít do vozu, ale sotva matky pohltil stín autobusu, jejich pozornost byla ta tam. Rozprskly se. Rozběhly se s vřískotem kolem přístřešku. Smály se, když někdo z nich upadl. Přístřešek byl plný jejich veselí. Tahaly se navzájem zpod hroutících se, k prasknutí naplněných tašek, které se při pádu rozšklebily dokořán. Na zemi ležela pošlapaná červená šála. Omotala se kolem útlé bosé nožky a opět s přiškrceným výkřikem spadla postava. Děti objevily tajemství své svobody; nemusely být opatrné, nemusely se ovládat. Jejich nepřetržitá radost se rozléhala v jednom táhlém hlase, v jemném a ladném chvění, čistém a plném. Děti probíhaly skulinami mezi slunečními paprsky, s pružnými tělíčky na rozverně cupitajících nohách, hlásky jim přeskakovaly a prozrazovaly touhu po kouzelném dobrodružství. Nacházely úzké a neprošlapané pěšiny. Dokázaly bez ustání snít a zcela samozřejmě putovat kamkoli. Byly to děti. Yvonne Vera (1964–2005) patří k nejvýznamnějším zimbabwským autorkám. Vystudovala na univerzitě v Torontu, posléze se vrátila do Zimbabwe a až do své smrti pracovala v Zimbabwské národní galerii ve městě Bulawayo. Publikovala několik románů, z nichž některé získaly mezinárodní literární ocenění. Za román Without a Name (1994, „Beze jména“) získala Commonwealth Writer´s Prize pro Afriku, kniha The Stone Virgins (2002, „Kamenné panny“) byla oceněna Macmillan Writer´s Prize. Zemřela v roce 2005 na následky meningitidy. Její dílo je ceněno pro poetický, postmoderní jazyk a výrazné ženské postavy, skrze něž rozkrývá dosud tabuizovaná témata zimbabwské společnosti. AFRICKÉ LITERATURY 35 YVONNE VERA Lucie Šavlíková (1970) vystudovala na FF UK na katedře překladatelství a tlumočnictví obor francouzština – angličtina. Jako překladatelka i redaktorka dosud spolupracovala s řadou českých nakladatelství i časopisů (Post, Souvislosti, Vyšehrad, Mladá fronta, Volvox Globator, Paseka, BB art, One Woman Press). Překládá beletrii i populárně-naučnou literaturu, např.: G. Bateson: Mysl a příroda – nezbytná jednota (2006, se Z. Neubauerem), John Katzenbach: Stínový muž (1997), Michel Rio: Merlin (1995), Gerald Messadié: Osud Alexandrie (2000). V současné době pracuje v nakladatelství Albatros jako redaktorka vzdělávací literatury pro mládež. Vyběhly z úkrytu za mohutného jásání, s tvářemi rozradostněnými a rozzářenými z toho úžasného cestování. Sepjaly ruce nad hlavou do pohárku a chytaly do něj radost, která kanula ze slunce a klouzala jim po šíji. Mezi prsty napřaženými k nebi se jim propletly modré ještěrčí ocásky a zmizely pod šedivou střechou přístřešku. Děti běžely s mumláním zpátky do úkrytu, překvapené prsty je pálily a chvěly se. Plnily své sny nevyslovenými touhami, váhavým očekáváním, nesmělým blahem. Nechaly se laskat nevinnou a neúnavnou radostí. Potom padly na rozcapené tašky a usnuly důkladným spánkem. Výkřiky dolehly i k Mazvitě, převalily se jí přes ramena na záda a vyprchaly. Pod čelem jí to prudce bušilo; zvedla ochablou ruku a setřela si vodu s tváře. Kapky padaly zpoza uší na ramena a odtud pomalu stékaly na záda. Razily si klikatou cestu po její unavené kůži. Mazvita si přejela hřbetem ruky přes šíji a rozetřela si vlažný pot po paži, po uvolněné kůži. Krk měla celý zkroucený. Kost kdesi dole jí říkala, že se tak dlouho točil a kroutil, že už nemůže klidně spočinout. Byl rozlámaný. Na jazyku, tam, kde nesla střepy svého bytí, cítila palčivé řezání rozbitého skla. Na jedné straně krku jí rostla boule. Jak rostla, tělo ji následovalo a naklánělo se doleva. Nemohla ani polykat sliny, hromadily se v jednom velkém chuchvalci po straně krku. Cokoli spolkla, přemístilo se na jednu stranu těla. Ztratila střed, střed, k němuž by mohla upnout své myšlenky. Divila se, jak rychle zmizelo vše minulé. Ta boule mi spolykala myšlenky, řekla si Mazvita. To kvůli ní teď nejsem schopna jasně myslet. Boule se neustále nadouvala a Mazvita skláněla hlavu čím dál víc k pokleslému rameni, jako by potřebovala nový náhled na svou situaci, nějakou nevyzkoušenou možnost, oči měla nehybně upřené vzhůru. Zírala na skutečnost. Před zraky jí totiž vyvstalo divné, špinavé stvoření, chňaplo ji po tváři a zamazalo bahnem. Bláto jí v rozezlených, opakovaných stříkancích usychalo na celém obličeji, na rtech i čele a Mazvita zmateně, horečně hleděla před sebe. Jemně si přidržovala loket v dlani a napjatě čekala. Bouli měla mezi uchem a ramenem. Cítila, jak roste v pravidelných skocích. Byla si jistá, že celé její tělo se pomalu sune do té boule; nakonec se otočí a zjistí, že ji veškeré bytí opustilo, smrsklo se zrovna do prostoru u krku, protože odtud slyšela hlasy. Slyšela slabý, skomíravý pláč. Lehce ohnula prsty levé ruky směrem nahoru. Kůže se jí sloupávala z těla. Trpěla tolik, až se zdálo, že kůže spadne bez milosti na zem. Visela jí z krku, z paží, z celého němého těla. Padala z ní v pulzujícím suchém vedru. Mazvita cítila, jak se jí sloupává z ramen. Vykřikla, s pažemi a lokty obnaženými. Nebe se jejím křikem roztrhlo, neboť před očima se jí náhle objevil temný mrak a oslepil ji. Kůže se jí sloupla i ze zad. Zůstala tu stát stažená, napospas s obnaženými zády. Naklonila se dozadu s očima rozšířenýma úžasem. II. Mluvili spolu, mezi houbami. Houby pokorně seděly pod zteřelou kládou napůl zabořenou v zemi a ona se k nim sklonila a opatrně se jich dotkla, dotkla se jejich nestálé krásy, protože se zdálo, že se rozpadnou, že čekají, až se rozpadnou, jakmile se jich někdo dotkne. Zářily bělobou zpod chladného černého stínu, vlhké země a rozkladu. Byly tak oslnivě bílé jako kapky slunečního světla. Dotýkaly se země zvlněným okrajem měkké skořápky. Nad jejich křehkým obalem se hrozivě rozrůstala temná skvrna. Mazvita se přesunula ze světla do stínu a byl to stín tak nečekaný a těžký, že měla pocit, jako by se jí přes paže, přes celé napjaté tělo, přelila voda. Roztřásla se pod náporem té vody ze stromu padající ne po kapkách, ale naráz, stejně jako ty houby, které zahlédla, když se celá veselá a rozesmátá otočila, aby se po něm podívala. Voda jí narážela do rukou v hutných, těžkých vlnách. Cítila na rukou tíhu. Dychtivě se rozběhla ke kládě. 36 PLAV 2007/5 Po zemi se rozlévala šťavnatá zeleň. Bylo tu vlhko a půda byla měkká. Na rozložitém stromě se leskly široké, hustě žilkované listy. Podobaly se zaobleným srpkům zeleného měsíce. Hladký šedý kmen stál pevně a vzpřímeně. Kůra jej v sevřených kruzích spirálovitě obtáčela až dolů k patě, kde mizela v propletenci kořenů, které hněvivě vyrážely nad úroveň země. Tvořily různé žlábky a jezírka, v nichž se držela voda se spoustou zahnívajícího hnědého listí. Větve rašily do všech stran, roztahovaly se a vytvářely široký temný kruh, prostorné přístřeší. Z toho náhlého chladu se jí rozklepala ramena. Vzhlédla do splývajících listů, kde už nebylo žádné nebe; stín ji očistil. Pod stromem nebylo žádné nebe. Smích v ní vyvolal zvědavost a bezstarostnost, dostala chuť ty houby vytáhnout, a tak opatrně palcem a ukazováčkem chytla a objala měkký klobouček, objala ho zlehka, a už cítila rýhy na spodní straně; byly tak něžné a povrch nad nimi tak hladký, že sklouzla prstem přes rýhy a klobouček, až narazila na tenkou, lesklou nohu, chytla ji pevně, ale jemně, a pevně, ale jemně zatáhla. Půda byla měkká a ústupná. Nemusela se vůbec namáhat. Houba přijala její něžnou ruku, následovala ji v dlouhém, pomalém záchvěvu a celá nožka se přesunula ze země do její dlaně. Bílá. Krček měla hladký, napjatý a měkký. Mazvita cítila, jak jí ta křehká měkkost prokluzuje mezi prsty. Za nehty se jí vplížila hlína. Teprve když ji držela v dlani, všimla si naprosto nečekaných, smutně hnědých skvrn v rýhách, skvrn, které se šířily až k hladkému povrchu. Barva se vinula dolů, ke krčku. Pocítila tu ztrátu bělosti a zatoužila po zářivém slunci daleko od mrazivého stínu. Nad sebou slyšela listy, které se lehce otíraly jeden o druhý. Podržela houbu za krček. Vzhlédla a hledala mezi chladnými listy čekající nebe. Konečně ji Nyenyedzi dohonil. Viděla ho přicházet, podala mu houbu a on ji rozmačkal, rozmačkal její měkký klobouček. „Mohla by být jedovatá,“ řekl. Vmáčkl jí houbu pravou rukou do dlaně. „Najdu ti jiné houby, jestli chceš. Tahle není jedlá.“ „Nechtěla jsem ji jíst.“ Pokrčila rameny. „Chtěla jsem se jí jen dotýkat. Je tak příjemná na omak. Proč jsi ji rozmačkal?“ „Pod tím dřevem je jich ještě spousta.“ Kopl do klády. Rozpadla se. Uvnitř byla dutá. Odštěpky dopadly na měkké kloboučky a ušpinily je. Chtěla houby nasměrovat k sobě. Vztáhla dlaň, ale nepohnula se. Vzpomněla si na houbu, kterou rozmačkal. Vztáhla třesoucí se dlaň. Doufala. Vyslovil její jméno. Připomněl jí, co spolu našli, protože ji chytil a ona k němu vyrostla, povstala z půdy do jeho dlaně. Nebylo to těžké. Žár, který cítila, ji udivil, zvlášť když to, co přišlo potom, byla dlouho doznívající vlhkost a měkkost pod jejím tělem. Cítila tlející listí kolem shnilé klády a držela tu rozmačkanou houbu v ruce, když ji tam nalezl, jak čeká. Nožka zůstala celá, krček byl kulatý a uzavřený. Byla ráda, že nezničil i krček a držela ho pevně mezi prsty. Dlaň se jí zahřívala. Dotkl se jí pod krkem, nad pevnými ňadry a ona mu ovinula ruku kolem zad a nechala ji tam. Nechala svou zavřenou ruku na jeho zádech, v místě, kde se její prsty setkaly s tenkým pramínkem potu. Druhou rukou sbírala teplo zpod jeho paže a pomalým soustředěným pohybem mu jej roztírala po zádech. Zaposlouchala se. Slyšela, jak listy ztichly. Znovu se zaposlouchala. Slyšela, jak šeptá „Howo“. Byla si jistá, že to řekl. „To jsi řekl mně?“ zeptala se Mazvita polekaně, překvapeně, ještě plná touhy. „Nepamatuju se. Řekl jsem ti tak?“ „Dvakrát jsi řekl Howo. Určitě jsem tě slyšela. To jsi řekl mně?“ „Řekl jsem ti… Howo.“ Zasmál se. Nyenyedzi ji pak volal tím jménem vždycky, když ji chtěl k sobě přitisknout, jako dnes. Vždycky si vzpomněla na bílé neposkvrněné houby, které nenašla. Držel ji. Přinesl jí měkké umírající houby. Ty, které našla. AFRICKÉ LITERATURY 37 HAINTENY Nevzkazuj nic po drozdovi… přeložil z malgaštiny Pavel Hošek Merinské hainteny – perly africké literatury Hojně pěstované a k dokonalosti dovedené umění řečnické je jednou z příčin, proč je madagaskarská a zejména merinská1 ústní tradice tak košatá a podivuhodná. Nad mnoha jinými žánry dávné malgašské prózy i poezie, nad všelikými příslovími a pohádkami, bájemi, mýty a říkankami, vtipy a legendami vysoce vynikají stylem, vytříbeností i obsahem „hainteny“, krátké nebo středně dlouhé básnické skladby připomínající někdy malajské pantuny, jindy zas zkratkovitá japonská haiku. Hainteny nejsou založeny na rýmování veršů, ale na souzvuku rytmicky se střídajících přízvučných a nepřízvučných slabik. Jejich četba nebo dokonce přednes proto vyžadují značnou obratnost v malgašském jazyce. Původ hainteny je dosud zahalen tajemstvím. Víme jen, že v minulosti sloužily jako hlavní „zbraň“ v takzvaných milostných přích, básnických kláních, kdy dva recitátoři (obvykle muž a žena) soupeřili v řečnické schopnosti svádět a odrážet útoky svůdce. Toto umění je již bohužel mrtvé, avšak písemně zaznamenaných se nám dochovalo alespoň několik set básní (dnes přístupných i světové čtenářské obci v kvalitních anglických a francouzkých překladech)2 . Pavel Hošek (1968, Ústí nad Labem), vystudoval parazitologii a entomologii na PF UK. Pracuje jako redaktor časopisu Vesmír. Uspořádal knihu malgašských mýtů, legend a pohádek s názvem Rohatý král (2003). Z malgaštiny přeložil asi stovku hainteny a je rovněž autorem stati Z historie merinské literatury. Spravuje informační portál http://vesmir.msu.cas.cz/Madagaskar. Jako odborný poradce se podílí na dlouhodobé kampani „Madagaskar, laboratoř bohů“, v jejímž rámci připravoval expedici BAOBAB pro středoškoláky a organizuje přednáškový cyklus o Madagaskaru „Výpravy do věže“. Kampaň bude letos završena výstavou v Národním muzeu, která proběhne v červnu až září. 38 PLAV 2007/5 23 23 Ataoko ahoana ange ry itsiana no fitia anao? ataoko an-joron-damba sao tapa-kofehy koa very ataoko am-pelatanana sao tsemboka koa zary rano atao anatin’ ny foko ka na hitondra mahafaty ahy aza tsy tiako va hianao? Jak mohu uchovat svou lásku k tobě? Schovám ji v cípu lamby. Nitě povolí, propustí ji. Schovám ji v dlaních. S kapkami potu odplyne mi. Schovám ji ve svém srdci, dokud mě nedovede na práh smrti. Nemiluji tě? 15 15 Diavolana an-kady mazava an-tanána izany setrok’ afon’ ny atsy andrefana tsy mba setrok’ afo fa angolangola izany toto varin’ ny aroa atsinanana tsy mba toto vary fa haitraitra hitsidika aho manan’ ila hitoetra aho menatr’ olona Měsíční svit v příkopu,3 záře nad vesnicí, dým na západě. To není dým, ale rozmar. Roztlučená rýže4 na východě. To není rýže, ale rozmar. Mám tě navštívit? Vždyť mám ženu… Potupa mě ale stihne, když zůstanu. 1 Uprostřed Madagaskaru leží země Imerina. Obývají ji Merinové, kteří jsou jedním ze zhruba dvacítky národů žijících na Madagaskaru a mluvících společným jazykem – malgaštinou. 2 Krásou hainteny se může potěšit i český čtenář, neboť výbor z nich vyšel ve vůbec prvním překladu z malgaštiny do češtiny pod názvem Dotek prolétajícího motýla (z malgaštiny přeložil Pavel Hošek, DharmaGaia, Praha 2003). 3 Tradiční merinské vesnice jsou chráněny příkopem (hady) podobně jako naše středověké hrady. (Pozn. překl.) 4 Roztlučená rýže se na Madagaskaru používá jako symbol pohlavního splynutí. (Pozn. překl.) 294 294 Tsindretra kely ampovoan’ Itasy ka mitsoriaka ny voay tsy mahazo mikaretsaka ny mamba5 tsy mahita nahoana re? satria misy tantanana telo fisoraka ao an-damosiny ary fampohaza iray lehibe ao am-bavony kanefa kosa raha tsihifin’ ny ankizy amin’ ny tandroho bozaka dia voalohan-kazan’ ny adala ary raha faohin-dRafotsibe amin’ ny tandroho fantaka ka aingainy eny an-tanety ary fantimpantenany amin’ ny ahitra dia very ny saina fohy ny heviny ka ariany ny anaran-drainy Maličká larva vážky uprostřed Itasy:6 krokodýl se po ní vrhá, ale nechytí ji, krokodýl se na ni řítí, ale nevidí ji. A pročpak? Protože ji chrání tři paličky, jež má na svých zádech, a velký perlík v jejích ústech. Ale pak jde dítě rybařit se sítí z uschlé trávy a napoprvé hloupou larvu chytí. A lapí ji i stařena do košíku z trávy. Vyzdvihne ji na souš a položí k stéblům plevele. Larva mínění o sobě změní, nerozvážnou se stane, ztratí své jmění. 271 271 Ny tsikirity manina ary ny soy malahelo ka aza ny fitatra no hafarana fa raha mahita saha izy dia miorika ny tsikirity manina ary ny soy malahelo ka aza ny fody no hafarana fa raha mahita namana izy dia sondriana ny tsikirity manina ary ny soy malahelo koa ny vorondreo no hafaro fa sady mitoreo no milaza Pěnkava je hloubavá, strdimil smutný; nevzkazuj nic po drozdovi. Uvidí potok a vydá se ku pramenům. Pěnkava je hloubavá, strdimil smutný; nevzkazuj nic po snovači. Potká druhy a zapomene na poselství. Pěnkava je hloubavá, strdimil smutný; předej vzkazy kurolovi, zacvrliká a vše předá.7 6 Itasy je velké jezero. (Pozn. překl.) 5 V malgaštině existují dvě slova pro krokodýla (Crocodilus niloticus) – původní malgašský termín voay (z malajského buaya) a svahilská výpůjčka mamba. Kromě ustálených slovních spojení jsou obě slova v řeči zaměnitelná a tato hainteny toho využívá. (Pozn. překl.) 7 V původním znění básně vystupují tito ptáci: tsikirity – stračka zakrslá (Lonchura nana), přeloženo jako „pěnice“; soy – některý ze strdimilů rodu Nectarinia; fitatra – šáma madagaskarská (Copsychus albospecularis), přeloženo jako „drozd“; fody – snovatec madagaskarský (Foudia madagascariensis), přeloženo jako „snovač“; vorondreo – kurol madagaskarský (Leptosomus discolor). (Pozn. překl.) Malgaština je jazykem západní větve austronézské jazykové rodiny. Její nejbližší příbuznou je maanjanština, jazyk z Kalimantanu. Oba jazyky se od sebe oddělily zhruba před 2000 lety. Malgaštinou se hovoří na celém Madagaskaru (16 milionů lidí). Má dvě desítky dialektů, které se od sebe příliš neliší. Lze je shrnout do čtyř skupin odpovídajících geografickým oblastem: jazyk centrální náhorní vrchoviny, jihu, západu a severu s větší částí úzkého pobřežního pásu na východě. S výjimkou ostrova Mayotte v Komorském souostroví malgaština mimo Madagaskar rozšířena není. V nejstarší historii malgaštinu ovlivnil sanskrt (prákrty). Pozdější vliv afrických jazyků (skupiny bantu) je znát hlavně v dialektech příbřežních národů. Ještě později ji ovlivnili arabští obchodníci a mnoho slov arabského původu v ní zůstalo dodnes. Také nejstarší známé písemné doklady malgaštiny, „sorabe“, byly zapsány arabským písmem. R. 1823 vydal panovník Radama I. dekret, kterým stanovil hovštinu (merinský dialekt z centrální vrchoviny) za úřední jazyk království a zároveň zavedl i základní pravidla přepisu mluveného jazyka latinkou. Merinský dialekt je úřední malgaštinou dodnes. Dnes mají na malgaštinu vliv některé evropské jazyky, zejména francouzština a angličtina; francouzština je druhým oficiálním jazykem Malgašské republiky. AFRICKÉ LITERATURY 39 ABHIMANJU ANAT Abhimanju Anat: Vlastní svět přeložila z hindštiny Dagmar Marková Abhimanju Anat se narodil 9. srpna 1937, je čelným představitelem hindské tvorby na Mauriciu a nositelem mnoha indických literárních cen. Dagmar Marková se narodila roku 1935 v Jablonci nad Nisou. Vystudovala hindštinu a indologii (v letech 1953–57 na Univerzitě Karlově, v letech 1957–58 na Humboldtově univerzitě v Berlíně). V letech 1965–69 působila jako vědecká pracovnice AV NDR v Berlíně, od roku 1969 do roku 1998 byla a v současné době opět je vědeckou pracovnicí Orientálního ústavu AV ČR. Zabývá se moderní hindskou literaturou a sociální problematikou soudobé indické společnosti, zejména úlohou náboženství, se zvláštním zřetelem na postavení muslimské menšiny. Překládá moderní hindskou prózu do češtiny, tituly: Rádžéndra Jádav: Celé nebe (1976), Móhan Rákéš: Temné komnaty (1979), Kamléšvar: Ztracený námořník (1981), Moderní hindské povídky, 2000; poslední vydaný sborník překladů je Jednadvacáté století a další povídky hindských spisovatelek (2005). Z jejích autorských prací např.: Chrestomathie der Hindi-Prosa des 20. Jahrhunderts (1961), Die Frau im modernen HindiRoman (1970), (spolu s Dagmar Bečkovou a Stanislavou Vavruškovou) Problémy společenského pokroku v Asii: Indie a Barma (1979), Hrdinky Kámasútry: historie indické 40 PLAV 2007/5 Ta zelená budova na začátku ulice vedoucí kolem koňské dostihové dráhy bývala kdysi nejnádhernější v celém okolí. Poté, co bylo během let postaveno mnoho cementových budov, její krása zanikla. Byla však pořád známá. Tabulka na vratech, byť léty vybledlá, obsahovala pořád ta dvě slova: „Vlastní svět.“ Dáúd vždy považoval svou rodinu za svůj vlastní svět. A dnes tomu domu lidé z okolí říkají jen „poschoďák.“ Dáúd prodal půdu a dům na venkově a přišel do města proto, aby se oba jeho synové odlišili od zaostalých vesnických kluků. Když ještě před zakoupením parcely v uličce Kórdarí naproti Champ de Mars řekl své ženě Mariam, že by se kvůli dětem měli přestěhovat do města, nebyla k tomu nejdřív ochotna. Namítala: „Ne, prosím tě, já ve městě nemůžu žít. Vždyť já ani nebudu rozumět, jak tam lidé mluví.“ Trvalo tři dny, než Dáúd Sulémán svou prostosrdečnou ženu přemluvil. Domlouval jí: „Mariam, až budeš pořád poslouchat, jak lidé kolem tebe mluví kreolsky, naučíš se to.“ Později se Mariam zalíbilo, že ani ve městě všichni lidé kreolsky neumějí. Vždyť se všichni přistěhovali z vesnic. Ani Dáúdovi synové kreolsky pořádně neuměli. Když se přistěhovali do města, lidé se Džamálově a Róšanově kreolštině jen smáli. Džamál, kterému bylo tehdy osm let a byl o dva roky starší než Róšan, začal městskou řečí dobře mluvit dřív než jeho matka a mladší bratr. Jejich matka uličce Kódrí pořád říkala Kúdúré a místo Port Louis říkala Pulví. Její věty byly plné bhódžpurštiny. Když někdy začala se svou starší snachou mluvit kreolsky s bhódžpurským přízvukem, mladší snachu to rozčilovalo. Někdy řekla: „Já té vaší vesnické řeči nerozumím,“ a jindy se zlobila na manžela: „Když mluvím s tvou matkou, buď, prosím tě, u toho.“ Mariam se kreolsky pořádně nenaučila do posledního dechu, ale starší snacha od ní odposlouchala bhódžpurštinu. V té poslední hodince vzala tchyni za ruku se slovy: „Maminko, neopouštěj nás.“ Po manželčině smrti se svět Dáúda Sulémána ponořil do tmy. Z obou snach se o něj starala jen starší Hamída. Sulémánův svět se propadal do tmy hloub a hloub. Když mu v domě o sedmi ložnicích jeho ložnici odebrali, mlčel. Starší syn v tom svému mladšímu bratrovi sice bránil, ale jelikož jeho bratr zásluhou své ženy byl teď zámožnější než on, mohl ho Džamál jen požádat, přikázat mu nemohl. I když Sulémán dostal k obývání nejmenší pokojík v domě, mlčel. Ani staršímu synovi neřekl, že se v tom pokoji někdy celý týden nezametá, ani povlečení se někdy hodně dlouho nevyměňuje. Dnes se v celém domě vyměňovaly záclony. Asi po čtyřech letech se malovalo. Krášlení domu se účastnilo sedm vnoučat, která po ty čtyři roky dědečka ani nezahlédla, ani se po něm nezeptala. Pokud někdo na Dáúda Sulémána vzpomínal, byla to Hamída. Vymohla si od manžela, že dvakrát zašla do útulku pro opuštěné. Po čtyřech letech si „Vlastní svět“ uvědomil, že Sulémán žije. Všichni hovořili, mladí i starší se činili. Někdo přikazoval: „Dejte pryč tu starou židli.“ Někdo hlásil splnění svého úkolu: „Přinesl jsem kytici.“ Vůně květů. A z kuchyně se linoucí šafránová vůně birjání, rýže s masem. Róšan hned udílel pokyny staršímu bratrovi, hned zas manželce a pak zase dětem. Takovou činorodostí nekypěl dům ani při svatbách obou bratrů, ani při žádné jiné příležitosti. Jen Hamída seděla se svou starší dcerkou Suraijou na verandě. I její manžel, právě jako ona, se toho bláznění účastnil co nejméně. Byl rád, že se po tak dlouhé době otec vrací domů. Kdyby ten návrat byl z jeho vlastní vůle nebo na jeho žádost, byl by dnes Džamál stejně nadšený jako ostatní v domě. Ale bylo to, na co se díval, opravdu radost? Odpověď na tuto otázku dostal Džamál včera večer od manželky. Řekla: „Tohle není radost z tatínkova návratu.“ Když Hamída ráno viděla, že její mladší příbuzná uklízí v tom tak dlouho zamčeném tchánově pokoji, zeptala se: „Má tchán bydlet zase v tom pokojíku?“ „Ale ne! Dáme mu jeho dřívější pokoj.“ „Ale ten má přece Salím…“ „Salím se vrátí z Pákistánu až za dva roky.“ „Ale vždyť přijede příští měsíc na dovolenou?“ „Až přijede, tak se uvidí. Ale mně se zdá, že tchán bude chtít bydlet v tomhle pokojíku.“ Hamída se jen usmála a vzdálila se. Když Sulémán v tom pokojíku bydlel, Hamída mu tam někdy uklidila. Jednou se tchána při uklízení zeptala. „Tatínku, nezdá se vám, že jste se ukvapil, když jste dal celý majetek převést na syny?“ Sulémán se trochu zarazil a odpověděl: „Splnil jsem přání tvé tchyně.“ „To já vím. Ale nelitujete toho?“ „Stejně jsem se toho břemene musel zbavit, než jsem se vydal na pouť do Mekky.“ Když to Sulémán řekl, měl pocit, jako by se sám břemene zbavil a uvalil je na syny. Ale Hamídě to nepověděl. Sice promluvil, ale o něčem jiném. „Mám aspoň tu útěchu, že synové dodnes plní podmínku, kterou jsem kladl při převodu majetku. Já prosím Boha jen o to, aby i nadále žili s rodinami společně pod touto střechou.“ Toho večera se Hamída nedokázala nezeptat manžela: „Ty jsi sice starší, ale před mladším bratrem ani necekneš a on si dělá, co chce. Jak dlouho to takhle půjde?“ Džamál zas jednou nedokázal ženě odpovědět. Když měla Hamída jeho mlčení dost, pokračovala: „Svěřil jsi mu zodpovědnost za větší krám. A on ti nosí menší tržbu z menšího krámu. V textilce má taky hlavní slovo. Jeho dva synové studují v zahraničí, tvoji dva dřepí ve státních úřadech. Naši Suraiju jsi nenechal ani studovat dál než po Senior Cambridge, a jejich Áiša studuje medicínu v Paříži.“ „Copak jejich děti nejsou i naše?“ „Ty nic jiného říkat neumíš. Mladšímu bratrovi jsi moc povolil. Tatínek to taky říká.“ Ani ne za dva měsíce Dáúd nejprve vytkl mladšímu synovi: „Nač bylo zapotřebí kupovat třetí auto, když už máš dvě? Čím dál tím víc zbytečně utrácíš. I manažer továrny říká, že jsi nákupem zbytečných nových strojů zhoršil ekonomickou situaci.“ Toho dne vyčinil i Džamálovi. „Nedopusť, aby bylo ještě hůř. Jestli ani teď tvrdě nezakročíš, podnik zkrachuje. A pak, jeden Róšanův člověk dostal až příliš mnoho pravomocí. Slyšel jsem, že prý si moc šikovně hrabe do kapsy.“ Za čas se začala prosazovat Róšanova žena Chadídža. Po dvou synech poslala do Francie o své vůli studovat i svou sestru. Netrvalo dlouho a Sulémán musel říci: „Podívej, Róšane, já jsem toho všeho dosáhl pilnou prací a odříkáním. Ty nemáš právo to promarnit.“ A po jedné bezesné noci se sám sebe zeptal, zda přec jen nebyla správná Mariamina otázka, k čemu je zapotřebí stavět tak veliký dům. Na jeho postel vylezla tatáž myš jako každou noc. A jakou každou noc ji oběhla a vrátila se. Jakoby to byla Dáúdova odpověď na Mariaminu otázku. Řekl sám sobě: zapotřebí to bylo, protože jak by se jinak sousedova bílá kočka mohla okotit pod našimi schody? Jak by si její koťata hrála na policajty a zloděje s myšmi, které tady žijí? Kde by si stavěli hnízda holubi a vrabci? Ke komu by si psi ze sousedství chodili každý pátek pro kosti z birjání? Pak přišel den, kdy Dáúd musel zavolat svému kamarádovi, řediteli útulku pro opuštěné. „Róhite, napiš si moje jméno do seznamu. Zítra se nastěhuji.“ Když se oba kamarádi setkali na nádvoří útulku, Róhit svého přítele objal a řekl: „Kdo byl k tomuhle místu nejštědřejší, ten dnes…“ ženy (1998), Tajemné uličky Indie: reportáže z dávna i nedávna (2000), V zemi snů a bájí: jak žily a nežily Češky v Indii (2001), literárněvědné rozbory Moderní hindská povídka (2003) či román Tam, kde svítá, je Orient (1999) – pojednávající o studentce „orientalistiky, která uzavře manželství s indickým studentem medicíny a odchází s manželem do Indie“, kde se musí vyrovnat s novým prostředím. Podílela se také na Hindsko-českém slovníku (spoluaut. J. Strnad, S. Kostić, R. Svobodová, 1998). Hindština na Mauriciu: Tento zelený ostrov na jihu Indického oceánu se stal mimořádně živou křižovatkou kultur, tradic a náboženství. Na jeho 1865 km2 se potkaly tři kontinenty. Evropané přicházeli na ostrov od konce 16. století, v 17. stol. se jej pokusili kolonizovat Holanďané, v 18. stol. se stal kolonií francouzskou, v 19. stol. britskou. Indové a Číňané sem přicházeli jako plantážní dělníci, Afričané byli přiváženi jako otroci. Od roku 1968 je Mauricius svobodný. Úředním jazykem je angličtina, rozšířená je též francouzština a kreolština, tj. francouzština s příměsí malgašských slov. Přílivem indických přistěhovalců se rozšířila ještě hindština. Základní skupinu obyvatelstva tvoří na ostrově tzv. Indomaurijci, potomci indických dělníků, a tak není divu, že se ve smíšené mauricijské kultuře hojně projevuje indický element. Indičtí přistěhovalci prvních imigračních vln (před rokem 1857) byli většinou negramotní, ale přinášeli s sebou ústně tradované AFRICKÉ LITERATURY 41 ABHIMANJU ANAT báje, legendy a pohádky. Po roce 1857 přicházeli už nejen plantážní dělníci, ale i lidé vzdělanější, kteří se na vzdálený ostrov uchýlili před britskými represáliemi po zlomeném protibritském povstání. Ještě později někteří Indové, kterým se na Mauriciu dobře vedlo, odjížděli dočasně do Indie a opět se na Mauricius vraceli, tentokrát již se širšími rodinami a příbuznými. Ti s sebou přinášeli ručně opsaná tradiční díla – zejména Jezero činů Rámových, Tulsídásovo středověké zpracování eposu Rámájana. Významnou kulturní událostí byl pak dovoz tiskem vydaného tohoto díla počátkem 20. století z Indie na Mauricius. Hovorovým jazykem Indů na Mauriciu je stále převážně bhódžpurský dialekt hindštiny, v němž se také předává ústní lidová tvorba. Na řadě základních škol se však vyučuje spisovná hindština, mauricijský rozhlas a televize vysílají část vysílacího času v hindštině a vycházejí hindské časopisy: tyto příznivé podmínky daly vzniknout moderní mauricijské literatuře v hindštině (mauricijské knihy všech žánrů v hindštině vycházejí nejčastěji v indických nakladatelstvích). 42 PLAV 2007/5 Dáúd ho nenechal domluvit. Sám začal: „Já jsem, kamaráde, přece vždycky říkal, jaký je tady klid! Přišel jsem jen za tím klidem. Z vlastního světa do tvého.“ Ale ani v tom opravdu pokojném prostředí se Dáúd Sulémán dlouho netěšil z klidu, který hledal. Neuplynulo ještě ani půl roku, když k němu se sklíčenými tvářemi přišli Džamál a Hamída. Džamál si netroufl mluvit, proto musela říci Hamída: „Tatínku, Mariam Textil musela propustit tři sta dělníků.“ Dáúd řekl bez jakéhokoli výrazu ve tváři: „To muselo jednou přijít.“ Po dlouhém mlčení pokračoval: „Moje Mariam byla hrdá, že její továrna dává živobytí sedmi stům chudých rodin. Ještě dobře, že už není mezi námi a nemusí slyšet, že její továrna sebrala třem stům z těch rodin výdělek.“ Uplynul rok. Zase nastaly svátky. Džamál s Hamídou přišli opět do útulku, Hamída tchána přemlouvala, aby se vrátil domů. Nakonec se Džamál vzmohl na slova: „Není daleko den, tatínku, kdy bude továrna zavřena.“ „Než k tomu dojde, měl bych dodýchat.“ Hamída zaškemrala: „Teď se musíte vrátit domů, tatínku.“ Dáúd si s lehkým úsměvem v duchu řekl: „Domů? Kam domů?“ Pak se zamyslel nad svým útulkem. Mezi jeho vlastním domem a tímto byl rozdíl. V tom, který se nazýval jeho domovem, bylo víc přehrad než zde. Tam bydlí dva bratři, každý z jedné strany zdi, zatímco tady mezi týmiž čtyřmi stěnami pospolu bydlí bratři různých náboženství. Je to vlastní svět dělníků, i když nikomu z nich nepatří. „Ne, Hamído. I kdyby se ten nádherný dům prodal, nebolelo by mě to tolik, jako když slyším tu zvěst o továrně.“ „Teď mi připadá, že největší vinu nesu já.“ „Tvoje vina je jen to, Džamále, žes svému mladšímu bratrovi věřil víc než sobě. No, jestli chceš, dá se Mariam Textil ještě zachránit.“ „Snad prodat jeden obchod…“ „Ne, hochu. Na to ani nemysli, že bys prodal kus dědictví. Kdybych byl neprodal dědictví na vesnici a nešel do města, tohle všechno by mě nepostihlo. Já jsem snil o tom, že vám oběma poskytnu lepší život a lepší vzdělání, než jaké jste mohli dostat na venkově.“ Za několik měsíců Sulémánovi starší syn telefonoval: „Tatínku, banka už nechce továrně půjčit ani rupii.“ Za dva měsíce další telefon: „Tatínku, zbývá jediná cesta. Prodat továrnu, aby se bance splatil dluh.“ „Ne, hochu. Mariam Textil není jen továrna. Je to tvoje dědictví. Je v něm matčina duše.“ Když skončil rozhovor s Džamálem, zavolal do britsko-americké pojišťovací společnosti. Před třemi dny mluvil telefonem s tamním manažerem. Teď se dověděl, že je na schůzi. Sulémán tedy promluvil s jeho asistentem. Když obdržel uspokojivou odpověď, vykročil okamžitě k hlavní kanceláři útulku. Popil s kamarádem a svěřil se mu s nadějí, která v něm vzklíčila. „Člověče, myslel jsem, že peníze z pojištění, ke kterým jsem snadno přišel, dám útulku, ale…“ „Vždyť jsi už dal dost. Chtěl bych, abys dal šanci také svým dětem.“ „Ne, Róhite, dětem šanci nedávám. Chci zachránit Mariaminu památku před zánikem. Tady dvě stě lidí hlady nezemře, ale tam jde o to, že děti sedmi set dělníků z Mariam Textil mají přijít o sousto chleba. Pro mě je Mariam Textil něco jako mešita.“ „Já vím, Sulémáne. I přede mnou jste o tom s Mariam debatovali. Tys chtěl postavit mešitu na svém kousku půdy na vesnici a Mariam chtěla stavět továrnu.“ „A poprvé v životě jsem přiznal větší váhu tomu, co říkala ona.“ „Tehdy jsi byl šťastný, a dnes…“ „Šťastný jsem i dnes. Tehdy jsem měl radost z Mariamina vítězství, dnes ze svého. Ve snu jsem slíbil Mariam, že zachráním její pomník, který děti chtějí zničit.“ „Vzpomněl jsem si ještě na něco mezi tebou a Mariam. Když ses dával pojistit, chtěl jsi dát po své smrti celoživotní pojištění připsat Mariam a dětem.“ „Ano, kamaráde. A Mariam mě přemluvila, abych se nepojišťoval na víc než na pětadvacet let a pak si peníze vyzvedl ještě za života. Trvala taky na tom, aby na ně někdo měl právo teprve až po mé smrti, ne dřív.“ „Tak to bylo podruhé, cos poslechl manželku.“ „A to dvojí poslechnutí se teď stalo mým vítězstvím.“ Dáúd Sulémán se po čtyřech letech vracel autobusem ke svým dětem do uličky Kórdarí. Oba synové mu večer telefonovali. Oba pro něj chtěli do útulku přijet autem. Dáúd řekl oběma totéž: „Odtamtud jsem sem přijel autobusem. Odtud tam pojedu zase autobusem.“ Mladší syn sebral odvahu a zeptal se: „Dala se sehnat celá suma?“ Dáúd na otázku neodpověděl. Ráno mu telefonovala starší snacha, aby autobusem nejezdil. „Tatínku, Džamál pro vás přijede.“ „Děvče, z celého domu se mi nejvíc stýskalo po tobě. Ale přece jen si trvám na svém.“ Když položil sluchátko, řekl Daúd Sulémán sám sobě: „Jen dvakrát v životě jsem pocítil vítězství, když jsem netrval na svém, a pokaždé jsem ustoupil téže osobě. A ta už není na tomto světě.“ V útulku měl Dáúd zvláštní pokoj, ale zdržoval se v něm málokdy. Teď, než se po tak dlouhé době shledá s rodinou, chtěl trochu pobýt o samotě. V pokoji bylo horko, protože byl pořád zavřený. Dáúd se díval na protější stěnu do zrcadla na svou tvář. Když si kdysi po návratu z Mekky nechal narůst bradku, Mariam se nelíbila. Řekla: „Bez bradky jsi byl hezčí.“ Dáúd hned odpověděl otázkou: „Mám ji dát pryč?“ Na to mu Mariam řekla: „Když jsi už pobyl v Mekce, musíš bradku nosit, ale já tě vidím pořád tak jako dřív, bez vousů, jako když ti říkali princ.“ Dáúd si zakryl bradku rukou a zadíval se na svou tvář jen s knírkem. Ale teď už to nebylo jako v dobách, kdy dokázal sedmkrát jít na film Tulák. Ve „Vlastním světě“ ho všichni netrpělivě očekávali. Po dlouhé době měli všichni zase pocit, že pánem domu je on. Jedni čekali, že zase po dlouhé době budou mít doma otce, další tchána a jiní zas dědečka. Řekl, že přijde asi v pět hodin odpoledne. Džamál pohlédl na hodinky. Připadalo mu, že nejdou správně. Zeptal se Róšana, kolik je hodin. „Půl šesté.“ Džamál si nebyl jist, komu z nich jdou hodinky napřed a komu pozdě. Hamída s Chadídžou sundaly z ohniště kotel birjání, zanesly ho do kuchyně a vrátily se zase na dvůr. Když Hamída poprvé uvařila birjání v elektrickém hrnci, řekl jí tchán při jídle: „Birjání uvařené na dřevěném uhlí je úplně něco jiného.“ Dokud žila Mariam, už se pak nikdy birjání v elektrickém hrnci nevařilo. Ale po její smrti obě snachy už ani nenapadlo, aby se vzdávaly výhod vaření v kuchyni. Dnes se birjání vařilo na dvoře na Róšanův pokyn. Hamída přistoupila ke švagrovi a k manželovi se slovy: „Tatínek by už měl být tady.“ Tatínek ještě stál na stanici autobusu a přemýšlel. Opravdu odchází ze svého světa do vlastního? Róhit, který ho doprovodil k bráně útulku, mu před několika minutami řekl: „Ještě jednou ti povídám, kamaráde, že tu sumu čtyř milionů rupií dáváš všanc. Ještě pořád si nejsem jist, že tím Mariam Textil může ožít.“ Šek z pojišťovny připadal Dáúdovi ve vnitřní kapse kabátu těžký jako železo. Zeptal se v duchu své Mariam: „Co říkáš ty, Mariam?“ Tu před ním zastavil autobus jedoucí do města. Na druhé straně silnice zastavil autobus jedoucí směrem k útulku. Z obou vystoupili cestující a jiní cestující vykročili k nástupu. Vykročil i Dáúd Sulémán. AFRICKÉ LITERATURY 43 SLÁVA KRÁLŮ Sláva králů Příběh královny ze Sáby je obecně rozšířen v kulturním povědomí přinejmenším po celém křesťanském světě. Jeho životaschopnost potvrzují v různých oborech a s různými nároky na výsledek umělci dodnes (v překladové literatuře u nás v poslední době vyšel např. populárně-historický román německého autora Siegfrieda Obermeiera nazvaný prostě Šalamoun a královna ze Sáby či dobrodružný cestopisný román Kanaďana Larryho Flicka Deset tisíc škorpionů s podtitulem Hledání zlata královny ze Sáby). V etiopském umění jde o jeden ze základních příběhů, neboť jeho úkolem bylo a je mj. glorifikovat minulost Etiopů. Z rozsáhlého díla Sláva králů, jehož český překlad byl kdysi připravován pro vyhlášenou ediční řadu Odeonu Živá díla minulosti (kde bohužel už nestačil vyjít), vyňal překladatel pro potřeby Plavu jen úryvky, které pospojoval do čtenářsky asi nejvděčnějšího, totiž především eroticky podbarveného vyprávění. (Řada vynechaných míst by však při četbě vůbec neměla rušit.) Ostatně erotická linka příběhu je v Etiopii silně akcentována např. v malbě a kresbě; oblíbené jsou jakési komiksy, tedy spojení textu literární památky se stále novými obrazovými ztvárněními královniny noční návštěvy u moudrého krále Šalomouna. Níže uvedený úryvek ale krom jiného představuje muže schopného k dosažení cíle využít svou pověstnou chytrost také zištně. – Ukázku překladatel doplnil drobnou osvětlující předmluvou. Úvodem Zdeněk Poláček se narodil roku 1944 v Třebíči. V letech 1961–62 studoval dějiny filozofie a dějepis na Filozofické fakultě Univerzity J. E. Purkyně v Brně; poté pokračoval ve studiu amharské filologie a angličtiny na Orientalistické fakultě Leningradské státní univerzity (1963–66) a na Haile Selassie I University v Addis Abebě (1968–69). Studie ukončil 1969 na oboru etiopistika na Filozofické fakultě UK v Praze. Roku 1973 získal vědeckou hodnost CSc. V letech 1973–95 pracoval v Orientálním ústavu ČSAV (AV ČR) v Praze. Specializoval se na etiopistická studia se zvláštním zřetelem k lexikografii, lexikologii a gramatice amharského jazyka. V letech 1986–90 působil v Akademii etiopských jazyků v Addis Abebě, od 1995 pracuje na MZV ČR; byl českým velvyslancem v Etiopii (v úřadu byl mj. požádán etiopským patriarchou etiopské ortodoxní církve zařídit dodávku 136 křišťálových lustrů pro budovu 44 PLAV 2007/5 Příběh líčící návštěvu královny ze Sáby u izraelského krále Šalomouna, který je znám ze Starého zákona (1 Kr 10,1–13, 2 Pa 9,1–12), se ve středovýchodním kulturním prostoru těšil značné oblibě. Byl dále literárně rozvíjen a stal se součástí židovských, křesťanských a muslimských slovesných tradic. Ještě většího věhlasu a širšího významu však uvedený příběh nabyl v Etiopii, kde poskytl základní rámec pro dynastickou legendu, jež se stala osnovou významné literární památky z počátku 14. století známé pod názvem Sláva králů (Kabrä nägast). Toto dílo je volným překladem arabského textu, který byl pro potřeby Etiopie a na základě legend v Etiopii běžných sepsán na půdě koptské církve. (Etiopská církev od svého vzniku udržovala s koptskou církví úzké vztahy a až do získání autokefálního statusu v roce 1959 post hlavy etiopské církve zaujímal některý z mnichů egyptského kláštera sv. Antonína jmenovaný alexandrijským patriarchou.) Překlad, resp. převod textu Slávy králů z arabštiny do jazyka gəʿəz neboli klasické etiopštiny je dílem hlavního duchovního (nəburä əd) Aksumu jménem Jəshaq a jeho šesti pomocníků, o čemž nás zpravuje kolofon vepsaný za konec textu. Ačkoli kolofon neobsahuje žádné informace ohledně doby vzniku rukopisu, díky některým jiným údajům a okolnostem lze s jistotou říci, že etiopský překlad Slávy králů spatřil světlo světa několik desetiletí poté, co byla (v roce 1270) nadvlády nad zemí zbavena kušitská dynastie Zagwe. Panovníci této dynastie jsou podle oficiálních etiopských tradic považováni za uzurpátory, kteří na 135 let přerušili posloupnost dynastie, jež se rekrutovala z amaharsko-tigrajských, tj. semitizovaných složek obyvatelstva. Cílem Slávy králů a v ní obsažené pseudohistorické legendy bylo legalizovat restauraci tzv. šalomounské dynastie. Tradice o semitském původu vládnoucí dynastie byla z politických důvodů zdůrazňována a uměle živena i později – dynastická legenda o královně ze Sáby byla zakotvena v obou etiopských monarchických ústavách (z roku 1931 a 1955). Sláva králů je knihou kompozitní povahy. Lze v ní vystopovat citáty a parafráze z mnoha různých pramenů: ze Starého a Nového zákona, ze starozákonních a novozákonních apokryfů, z chaldejských targumů, z talmudu a midrašů, z rabínských komentářů, ze Židovských starožitností Josepha Flavia, z koránových příběhů a komentářů, ze spisů patristických autorů a z některých etiopských knih včetně Synaxáře (tj. souboru životů svatých etiopské ortodoxní církve). Stručný obsah legendy o královně ze Sáby (jak je podána ve Slávě králů) Královna ze Sáby, tj. královna Etiopie (v Etiopii známá více pod jménem Makədda), která se vyznačovala nejen nesmírnou krásou, nýbrž i touhou po poznání, se od svého dvorního obchodníka jménem Tamrin, jenž se právě vrátil z Izraele, dozvěděla, že izraelský král Šalomoun je mimořádně moudrý muž. Tamrinovo vyprávění o Šalomounově moudrosti v ní vzbudilo touhu krále navštívit. Netrvalo dlouho a královna se – spolu s početným doprovodem obtěžkaným drahocennými dary – do Jeruzaléma vypravila. V Jeruzalémě se královně Makəddě a její družině dostalo velkolepého přijetí. Během dlouhých rozhovorů v královském paláci se královna znovu a znovu přesvědčovala o tom, že Šalomounova moudrost je vskutku nesmírná. Král Šalomoun si zase stále více uvědomoval, že jej návštěvou poctila mimořádně krásná žena, a začal se zaobírat myšlenkou jak to udělat, aby mu tato výjimečná žena dala potomka. Syn, který se po odjezdu z Jeruzaléma Makəddě narodil, dostal jméno Syn Moudrého. Když dospěl, vypravil se ke svému otci, který ho potvrdil jako krále Etiopie. Po návratu do své vlasti pak začal vládnout pod jménem Mənilək I. jako zakladatel dynastie, jež odvozuje svůj původ od rodu Šalomounova a Davidova. Sláva králů překlad z jazyka gəʿəz Zdeňek Poláček Kupec Tamrin každý den královně Makəddě vyprávěl o Šalomounově moudrosti; o tom, jak Šalomoun zjednával právo a vykonával spravedlnost, jak připravoval tabule a pořádal hostiny, jak učil moudrosti a s rozvahou udílel příkazy svým sloužícím, kteří poslouchali na slovo; jak nikdo nikoho nepodváděl a nepoškozoval vlastnictví svého druha a jak za jeho dnů nebylo lupičů ani zlodějů; neboť on ve své moudrosti rozpoznal ty, kteří se prohřešili, potrestal je a nahnal jim strach, takže pak neopakovali své zločiny, nýbrž žili v míru a bázni před králem. To všechno kupec Tamrin královně vyprávěl a den co den jí připomínal, co u krále viděl. Ona pak nad tím, co od kupce, svého služebníka, slyšela, žasla a v hloubi duše pomýšlela na to, že se k Šalomounovi vypraví; z přemíry touhy po tom, co slyšela, zaplakala a velice ke králi zatoužila jet; při tomto pomyšlení jí však cesta připadala příliš dlouhá a obtížná. A opětovně se Tamrina vyptávala a on jí stále znovu vyprávěl; a tak vzplála novou touhou a velmi si přála tu cestu podniknout, aby mohla naslouchat Šalomounově moudrosti a spatřit jeho tvář, pozdravit ho a vzdát hold jeho vládě. Předsevzala si, že k němu pojede; neboť myšlenku na cestu a tu touhu v ní vzbudil sám Bůh. Pak začala obstarávat svůj dům a dávat příkazy svým sloužícím, pobízet své služebné a uvádět do pořádku svůj majetek; zkoumala, co bude potřeba na cestu, jakými dary poctít krále, čím obdarovat své rádce a čím odměnit své služebné. Dala připravit velbloudy, muly, koně a osly, lodě a vory, rance, cestovní brašny a vaky, nádoby na nápoje a nosítka. Tak se chystala na cestu a přikázala také všem svým podřízeným hodnostářům, aby si vzali cestovní brašny, obstarali své domy a do šesti měsíců se připravili na cestu; neboť země, do níž se vydají, je vzdálená. Tu jim řekla: „ Naslouchejte, lidé moji, mému hlasu a sledujte pozorně moji řeč: Toužím po moudrosti a mé srdce dychtí po poznání; neboť jsem zasažena láskou k moudrosti a vlečena pouty poznání. Protože moudrost je lepší než poklady ze zlata a stříbra; moudrost je lepší než cokoli, co bylo na zemi patriarchátu v Addis Abebě; což splnil, a tak tyto lustry dodnes etiopský patriarchát zdobí.) Autorovy knižní práce: Etiopie (1981); (s J. Filipem a kol.), Etiopie (1981); Somálská demokratická republika. Džibutská republika, in: Pantůčková, J. a kol., Střední a východní Afrika (1989); (s M. Azzänäm a T. Täsfayem), A Concise Sociopolitical Dictionary: English-Amharic (1990). Překlady: Henoch [z klasické etiopštiny a poznámky], in: Knihy tajemství a moudrosti I. Mimobiblické židovské spisy: Pseudepigrafy, Vyšehrad, Praha 1995: 81–184. (Medailon vzniknul s využitím portrétu Zdeňka Poláčka publikovaného ve slovníku nakladatelství Libri Kdo byl kdo: Čeští a slovenští orientalisté, afrikanisté a iberoamerikanisté, volně přístupném on-line na webové adrese: http://libri.cz/databaze/orient /search.php.) AFRICKÉ LITERATURY 45 SLÁVA KRÁLŮ Gəʿəz neboli klasická etiopština patří do semitské větve afroasijské jazykové rodiny. Vyvinul se z jazyka, který s sebou do prostoru dnešní Eritreje a severní Etiopie přinášeli během řady staletí př. n. l. dnešní imigranti z jihozápadních oblastí Arabského poloostrova. V 1. stol. n. l. tito přistěhovalci vytvořili na africké půdě centralizovaný státní útvar – Aksumskou říši, v níž se gəʿəz stal jazykem oficiálním. Nejstarší nápisy v gəʿəzu, jež se dochovaly na stélách a mincích, pocházejí z 3. stol. n. l. Se zánikem Aksumské říše koncem 9. stol. gəʿəz přestal plnit funkci mluveného jazyka a na jeho místo začaly nastupovat nově vznikající semitské jazyky tigriňňa, amharština aj. Gəʿəz prožil svéráznou renesanci ve 13. stol., kdy se ho začalo užívat (a to až do poloviny 19. stol.) k literárním účelům – odtud jeho název ləsanä ṣəhuf, tj. jazyk literatury. Od přijetí křesťanství v polovině 4. stol. sloužil gəʿəz náboženským účelům a podnes je liturgickým jazykem etiopské ortodoxní církve. – V současné době je gəʿəz bohatým zdrojem lingvistického materiálu pro tvorbu odborné terminologie v amharštině, tigrinně aj. 46 PLAV 2007/5 stvořeno. Co pod nebesy lze přirovnat k moudrosti? Je sladší než med, potěší víc než víno, je nad slunce zářivější, nad vzácné drahokamy žádoucnější; posílí víc než olej, nasytí víc než pamlsky, proslaví víc než množství zlata a stříbra, oblažuje srdce, zbystřuje zrak, propůjčuje lehkost nohám; je brněním pro hruď, přilbicí pro hlavu, náhrdelníkem pro šíji, opaskem pro bedra, zvěstovatelkou pro uši, vzdělavatelkou srdce, poučením pro vědoucí, potěšitelkou pro chytré a zdrojem slávy pro ty, kteří ji hledají. Říše nemůže trvat bez moudrosti, bohatství nelze uchovat bez moudrosti; kamkoli noha vstoupí, nestojí pevně bez moudrosti, cokoli jazyk říká, nezní libě bez moudrosti. Moudrost je lepší než všechny poklady: Ten, kdo hromadí zlato a stříbro, nedočká se prospěchu bez moudrosti; tomu však, kdo sbírá moudrost, ji nikdo ze srdce neuloupí. Co hromadí pošetilci, spotřebují lidé moudří; díky špatnosti nestoudníků jsou chváleni spravedliví a díky nepravostem pošetilců jsou chváleni moudří. Moudrost je vznešená a bohatá; budu ji milovat jako matku a ona mě obejme jako své dítě; půjdu ve šlépějích moudrosti a ona mě bude na věky ochraňovat; budu moudrost vyhledávat a ona u mne setrvá navždy; půjdu v jejích šlépějích a nebudu od ní zapuzena: budu se o ni opírat a bude mi valem z diamantu; budu u ní hledat útočiště a ona mi bude pevným bodem; bude mi potěchou a velkou líbezností. Neboť je správné, abychom se ubírali ve šlépějích moudrosti a aby naše noha překročila práh brány moudrosti. Hledejme ji a nalezneme ji; milujme ji a ona se od nás neodloučí; následujme ji a nalezneme ji; vyprosme si ji a obdržíme ji; obraťme k ní svá srdce, abychom na ni nikdy nezapomněli! Neboť pamatuje-li někdo na ni, pak i ona bude pamatovat na něho; před pošetilci se však o moudrosti nezmiňuj, protože oni ji nechovají v úctě a ona je nemiluje. Úcta k moudrosti spočívá ve ctění moudrého člověka a láska k moudrosti v lásce k moudrému člověku. Miluj moudrého člověka a neodlučuj se od něho; tím, že ho budeš pozorovat, staneš se moudrým. Naslouchej tomu, co vychází z jeho úst, abys byl jako on, sleduj, kam směřuje jeho noha, abys setrval tam, kam vkročil on, a neodlučuj se od něho, abys získal jeho moudrosti. Zamilovala jsem si ho už podle vyprávění, aniž jsem ho byla spatřila; neboť celá zpráva o jeho skutcích se stala radostí pro mé srdce jako voda pro žíznivého.“ Tu jí její hodnostáři, sloužící, služebné a rádci odpověděli slovy: „Naše paní, moudrost ti věru nechybí, neboť moudrost miluješ díky své vlastní moudrosti; pokud jde o nás, vydáme se s tebou, jestliže půjdeš, a zůstaneme, jestliže zůstaneš. Naše smrt je spojena s tvojí smrtí a náš život s tvým životem.“ Poté se přichystala na cestu s velkou slávou a okázalostí a vybavena velkými zásobami; neboť z vůle boží toužilo její srdce po cestě do Jeruzaléma, aby mohla naslouchat Šalomounově moudrosti; neboť o ní slyšela a zatoužila po ní. A tak se přichystala na cestu. Bylo naloženo sedm set devadesát sedm velbloudů a bezpočet mulů a oslů. Přijela do Jeruzaléma a králi přivezla mnohé vzácné dary, které mu přišly k potřebě. Vzdal jí čest a naplněn radostí jí přidělil příbytek v královském paláci nedaleko od sebe. Přicházel k ní a radoval se a ona přicházela k němu a radovala se, pozorujíc jeho moudrost, jeho rozsuzování, jeho slávu, jeho kouzlo a líbeznost jeho mluvy; podivovala se ve svém srdci, plesala v mysli, ubezpečovala se ve svém poznání, přesvědčujíc se na vlastní oči, jak je skvělý, a žasnouc velmi nad tím, co u něho viděla a slyšela; jak je dokonalý ve své vyrovnanosti, moudrý v usuzování, veselý ve své líbeznosti a krásný ve své důstojnosti; jaká je přesnost jeho vyjadřování, výřečnost jeho rtů, úcta před jeho příkazy a jak pokojně a v bázni boží jsou pronášeny jeho odpovědi. To všechno viděla a žasla nad nesmírností jeho moudrosti; v jeho slovech a řeči nebylo sebemenší nedokonalosti, nýbrž vše, co říkala, bylo dokonalé. Královna Makədda pak králi Šalomounovi řekla: „Můj pane, jsi blažený, že jsi byl obdařen takovou moudrostí a umem; přála bych si být byť i tou nejposlednější z tvých služek, abych mohla omývat tvé nohy a naslouchat tvé moudrosti, porozumět tvé učenosti, vzdát hold tvému královskému majestátu a pokochat se tvou moudrostí. Jak nesmírně se mi líbil způsob tvého odpovídání, sladkost tvého hlasu, ladnost tvé chůze a tvá lahodná mluva! Výřečnost sladkosti tvého hlasu rozveseluje srdce, vzpružuje kosti, dodává odvahy srdcím, krášlí rty a naplňuje je vděkem a dodává jistoty kroku. Hledím na tebe a vidím, že tvá moudrost je nezměrná a tvůj um nevyčerpatelný, podobaje se svítilně v temnotách, granátovému jablku v zahradě, perle v moři, jitřence mezi hvězdami, měsíčnímu světlu v mlze, rozbřesku a východu slunce na nebi. Já pak blahořečím tomu, jenž mě sem přivedl, ukázal mi tě, dovedl mě na práh tvých veřejí a přiměl mě, abych naslouchala tvému hlasu.“ Když mu poslala zprávu, že hodlá odjet do své země, přemítal ve svém srdci a řekl si: „Až z končin země ke mně přišla tak krásná žena. Cožpak vím, třebas mi z ní Bůh dá potomstvo.“ Král Šalomoun proto poslal královně tento vzkaz: „Proč chceš poté, co jsi sem přijela, odjet, aniž jsi poznala právní uspořádání království a způsob, jakým jsou pro vyvolené naší říše pořádány hostiny jako příklad úcty pro spravedlivé a jakým jsou lidé nedobří zaháněni jako příklad pro hříšníky; z toho získáš moudrost. Následuj mě tedy, budeš sedět v mých komnatách a já ti vyplním vše, oč mě požádáš.“ ∗∗∗ Když byl králův stůl třikráte a sedmkráte vyprázdněn a odešli správcové, rádcové, pážata a sluhové, král povstal, přistoupil ke královně a o samotě jí řekl: „Potěš se zde do rána v lásce.“ Tu mu pravila: „Přísahej mi při svém Bohu, Bohu Izraele, že mi nepřičiníš násilí. Kdyby se stalo, že bych se já, mladá dívka, dala po lidsku svést, cestou zpátky bych upadla v trýzeň, žal a soužení.“ Odpověděl jí slovy: „Přísahám ti, že ti nepřičiním násilí, ty mi však též přísahej, že nepřičiníš násilí ničemu v mém životě!“ Královna se usmála a řekla mu: „Jsa moudrým, proč mluvíš jako pošetilec? Ukradnu či uloupím snad něco z královského paláce, co mi král nedal? Nemysli si, pane můj, že jsem sem přišla pro lásku k majetku. Má říše oplývá stejným bohatstvím jako tvá a nechybí mi nic z toho, po čem toužím. Právě naopak, přijela jsem, abych poznala tvou moudrost.“ Řekl jí: „Jestliže ty mě nutíš přísahat, přísahej mi též; obě strany jsou povinovány přísahou neublížit si. Jestliže ode mne nebudeš požadovat, abych přísahal, ani já tě nebudu nutit k přísaze.“ Nato mu řekla: „Přísahej mi, že mi nepřičiníš násilí, a já ti odpřísáhnu, že se nedopustím násilí na tvém majetku.“ Poté jí přísahal a také ji přiměl k přísaze. Král pak vstoupil na své lože na jedné straně komnaty a pro ni bylo přichystáno lože na straně druhé. Potom král řekl mladému sluhovi: „Umyj misky a postav džbán vody tak, aby tě královna viděla, zavři dveře a jdi spát!“ To, co řekl, bylo v jiném jazyce, kterému královna nerozuměla; onen sluha tak učinil a šel spát. Král však ještě nespal a předstíraje, že spí, se pokradmu díval. Dům krále Šalomouna byl v noci osvětlen jako ve dne, neboť ve své moudrosti do stropu svého domu umístil perly zářící jako slunce, měsíc a hvězdy. Královna spala jen krátce. Když se probudila, byla její ústa vyprahlá žízní, neboť král jí chytře dal jídla vyvolávající žízeň; žíznila velmi a měla vyprahlá ústa. Pokusila se svlažit si ústa slinami, leč nenašla žádnou vlhkost. Tu pojala úmysl napít se vody, kterou uviděla; kradí patřila a hleděla na krále Šalomouna a zdálo se jí, že ten spí hlubokým spánkem. Král však nespal, nýbrž číhal, až ona vstane, aby ukradla vody proti žízni. Tu vstala a tiše našlapujíc šla k misce s vodou a pozvedla ji, aby se vody napila. Avšak ještě než se mohla vody napít, uchopil ji za ruku a řekl jí: „Proč porušuješ přísahu, kterou ses zavázala, že se na ničem v mém domě nedopustíš násilí?“ Tu odvětila v strachu, řkouc: „Je snad pití vody porušením přísahy?“ Na to jí král odvětil: „Viděla jsi snad pod sluncem něco lepšího než vodu?“ A ona řekla: „Zhřešila jsem sama proti sobě a ty jsi prost přísahy, ale teď dovol, abych vodou uhasila žízeň!“ Řekl jí: „Jsem snad prost přísahy, jíž jsi mě zavázala?“ A královna mu pravila: „Buď prost přísahy, jenom mi dovol, abych se napila vody!“ A on svolil, aby se napila, a když vodu vypila, vykonal své přání a spali spolu. A když pak usnul, ukázalo se králi Šalomounovi zářící slunce, které sestoupilo s nebes a silně svítilo nad Izraelem. Poté, když tam nějakou dobu setrvalo, vzdálilo se náhle a odletělo do země Etiopie a silně tam svítilo na věky; neboť pobyt tam se mu zalíbil. AFRICKÉ LITERATURY 47 RECENZE Vzpomínky na Afriku Kateřina Kolářová Kateřina Kolářová se narodila roku 1978 v Praze. Vystudovala žurnalistiku na Fakultě sociálních věd UK a na Filozofické fakultě téže univerzity nyní studuje divadelní vědu. Je redaktorkou divadelní rubriky v deníku Mladá fronta Dnes. Přispívá do Divadelních novin, SADu, Týdne ap. Africká dramatika – před pár lety by to možná leckdo považoval za absurdní spojení. Navykli jsme si předpokládat, že africký kontinent není zemí s literární, natožpak dramatickou tradicí. Civilizovaný Evropan obyčejně žije s představami pomalovaných domorodců křepčících kolem ohně. Africké divadlo skutečně využívá i tyto okázalé rysy, třebaže častokrát jde jen o vyprázdněnou podívanou pro turisty. Divadlo ve smyslu dramatického textu je na černém kontinentu stále poměrně nová záležitost existující několik desítek let. Afričtí dramatici se v celosvětovém kontextu prosazují od osmdesátých let minulého století. Pro „unavený“ západ tito autoři často představují senzaci a oživení. Jsou noví, neotřelí, bez okamžitého návodu na porozumění; přes všechny odlišnosti však „kulturně dostupní“, čili čitelní. Já si tím nejsem tolik jista. Posledních pět let proniká africká dramatika také k nám, a to zásluhou dramaturgyně Lucie Němečkové, která r. 2002 přivedla v život festival Tvůrčí Afrika aneb Všichni jsme Afričani, jenž Afričany a jejich texty cíleně představuje. Na popud festivalu také v edici Současná hra Divadelní ústav tyto texty vydává. Od roku 2002 vyšlo sedmero her: Nestyda (autor Koffi Kwahulé), Bajka o lásce, pekle a márnici (Caya Makhélé), Maska Siky (José Pliya), v jednom svazku pak Převozníkův malý bratr, Procházka s anonymními sousedy (Kossi Efoui), Dny se vlečou, noci taky… (Léandre-Alain Baker) a konečně Antoine mi prodal svůj osud od Sonyho Labou Tansiho. Festival inspiruje i praktické divadelníky: Kwahulého a Makhélého hra se dostaly na jeviště, texty Plyii, Efouiho či Bakera mají své rozhlasové nastudovaní (viz v tomto čísle článek Setkání s Afrikou). Ještě je nutné zastavit se u zjednodušujícího pojmu africký. Afrika oplývá asi dvěma tisíci jazyků a nabízí nepřeberné množství kultur, takže současný průlom afrických autorů představuje jen zlomek z této rozmanitosti. Přesnější by tedy bylo hovořit o dramatice subsaharské Afriky. Bylo by jistě svůdné najít sjednocující klíč i pro tuto skupinu, vyhledat podobné motivy. Ty však existují jen ve zcela obecné rovině: Všichni výše jmenovaní autoři píší francouzsky. Jde o intelektuální elitu svých zemí, absolventy často evropských univerzit, kosmopolity, jejichž domov dnes zpravidla leží mimo Afriku. Ve svých textech také často uplatňují podrobné znalosti mytologie či motivů z děl evropské literatury (což si jako své dědictví suverénně nárokují Evropané). Subsaharští autoři tedy jakoby měli dvě identity, které se v sobě zrcadlí. Přestože všichni jmenovaní autoři jsou více méně generačně spřízněni, nedá se mluvit o jednotném názorovém nebo uměleckém hnutí. Každý z nich má své autorské vidění, jazyk i téma. Výběr Divadelního ústavu tuto různorodost ukazuje v plném světle. (Jedině dílo Sonyho Labou Tansiho je již uzavřeno – v roce 1995 zemřel na AIDS. Právě činorodý Sony, jeden ze zakladatelů moderního divadla v Kongu, může být chápan jako alespoň nějaké umělecké pojítko mezi autory, neboť někteří z výše jmenovaných se k němu hlásí jako k inspirátorovi.) U Sonyho ještě zůstaňme: Podle badatelky Zuzany Cihlářové1 nemají jeho romány daleko k magickému realismu a také jeho raná dramata obsahují fantaskní prvky. Od osmdesátých let, z nichž pochází také v češtině vydaná hra Antoine mi prodal svůj osud (v překladu Michala Lázňovského – který až na Efouiho Procházku s anonymními sousedy přeložil sám nebo s manželkou veškerou africkou produkci vydanou Divadelním ústavem), se Sony hojně věnuje politickým námětům. V Antoinovi přivádí na scénu téma vládce a moci. Východiskem je zápletka v duchu absurdního divadla – Antoine, absolutní vládce a diktátor, jenž by nejraději „znárodnil čas“ se obává spiknutí natolik, že se svými 1 Doslov Zuzany Cihlářové ke hře Antoine mi prodal svůj osud (ed. Současná hra, sv. 37, Divadelní ústav, Praha 2007). 48 PLAV 2007/5 věrnými zorganizuje fingovaný puč. Nechá se veřejně hanět a posléze uvěznit a doufá, že tímto manévrem demaskuje skutečné zrádce. (Osobně adresované prohlášení, kterým se Antoine zbavuje moci a které naznačuje hodně o vládcově zálibě ve slovech a řečnění plnému metafor, začíná tak: „Nepředstižitelnému králi čachrů a zvůle, pekelnému mistrovi mrzkých pomluv, reptání a lidské bídy, anděli únavy a dřímoty, zatvrzele neplodnému, stravujícímu.“) Vládu svěří do rukou dvojice generálů Riforoniho a Moriniho, jenže věci se mu vymknou z rukou. Antoine je zbaven jakéhokoliv vlivu, prohlášen za mrtvého a je mu vystrojen státní pohřeb. Když pak země po čase dospěje k úplnému rozvratu, pokusí se jej jeho protivníci znovu uvést na scénu. Antoine hrdě odmítá – nechce se stát loutkou v cizích rukách, nadto si ve vězení „koupil jiný osud“: Politika už mu z odstupu vězně nepřipadá jako řemeslo povolané, ale pletichářské. Zkoumána je tu diktátorská paranoia a způsob, kterak moc deformuje myšlení lidí. Antoine chce být mírou všeho, zároveň je ochoten přijmout naprostou odpovědnost. Vládce vidí sám sebe jako Titána, svého druhu spasitele a boha a z této pozice např. odmítá věnovat pozornost „přízemním“ potřebám matky a manželky dožadujících se od něj plnění rodinných povinností. Z uvedených dramatiků byl Sonymu nejblíže Caya Makhélé; dokonce spolu napsali jednu hru. Je-li však Sonyho vliv v Makhélého práci viditelný, bez znalosti dalších děl obou dramatiků posoudit stěží. Divadelní ústav vydal Makhélého nejznámější hru, Bajku o lásce, pekle a márnici, kterou do češtiny převedli manželé Lázňovští. Použitím slova „bajka“ překladatelé naznačují, s čím bude mít čtenář (potažmo divák) čest. V Makhélého hře se totiž bezprostředně ocitáme před tím, co se nám zdá být typicky africké. Tedy svět pohádek, fantaskna, šamanských kultů a tradice nenuceného soužití mrtvých s živými. Základní motiv připomíná mýtus o Orfeovi a Eurydice. Hlavní hrdina, bezdomovec Makiadi, se vydává do zásvětí, aby odtud z lůna smrti vysvobodil ženu, která jej miluje. Atmosféra celé hry je snová, surrealistická a místy groteskní: Například postava pouličního kouzelníka – a současně boha i ďábla – Ogby se živí výhradně psy. Ti se však stali nedostatkovým zbožím, a tak Ogba slastně vzpomíná na zlaté časy, kdy „chodníky byly samý exkrement.“ V sartrovském duchu se mluví o pekle; drobným vtípkem je obraz sebevraždy Makiadiho milované, jež stejně jako Anna Kareninová skočí pod vlak. Bajka o lásce, pekle a márnici je příběhem iniciace a pouti. Makhélé používá tradiční „africké propriety“: Velký význam hrají například masky, šamanství se střetává s křesťanstvím a mrtví procházejí zdmi. Makhélé se nezříká sociálně-kritického tónu, upozorňuje na problémy bídy či na nebezpečí AIDS (i tyto potíže si nakonec spojujeme s africkým kontinentem), a tak nechává Makiadiho třeba i takto filosofovat: „Není možný mýt se a zároveň stát na straně ublížených. Špína mi dává živobytí, ne čistota. Musel jsem si vybrat. Vybírat a vybírat… Pekelnej koloběh tohohle přelomu století. Mýt se či být, řídit či pít, nešoustat nebo se nakazit.“ Bajka o lásce, pekle a márnici je společně s Maskou Siky, o níž bude řeč níže, zřejmě nejpřístupnější ze všech zde popsaných her. Má totiž smysl pro humor a její fantastický nádech tak trochu připomíná setkání Gabriela Garcíi Márqueze s africkým mágem. Bajka nabízí i jednoznačnou katarzi – celé to plahočení musí Makiadi podstoupit proto, aby našel své místo na světě. V tomto ohledu je hra naprosto archetypální. Africké reálie už jen jako ozdoby pro větší efekt výsledku používá José Plyia ve své hořké komedii Maska Siky. Hrdinové, tři přátelé a spolužáci, kteří se sejdou po dvaceti letech, by mohli být jakékoli národnosti. Exotickému, tedy africkému určení se vzpírají i jejich jména Felipe, Pankracio a Prudencio. Zpočátku Plyiův text připomíná dobře udělanou hru, komedii s detektivní příchutí, v níž autor přesně pointuje situace a pečlivě si staví konstrukci, na níž pak zručně přimontuje gagy. Nezávazný tón příběhu se láme v okamžiku, kdy do hry vstupuje tajemství – balíček skrývající jorubskou masku plačící mladé dívky, adresovaný trojlístku přátel. Jediným vodítkem k jinak neznámému odesílateli je jméno Sika – to však ani jednomu z mužů nikoho nepřipomíná. Hrdinové začnou pátrat, kdo by AFRICKÉ LITERATURY 49 RECENZE oním nebo onou Sikou mohl být, a tak se ponoří do vzpomínek. Ty se však se stávají stále temnějšími a pomocí masky je nakonec odhalen někdejší nepěkný čin. Plyia používá africké symboly v podstatě již ironicky: Přiopilý Felipe a Prudencio přivolávají duchy minulosti rituálním tancem a baví se tím, že skrz sebe nechávají „promlouvat démony“. Konec nechává Plyia otevřený a dává v něm zaznít odpovědnosti a pochybnosti. Maska Siky si myslím nezadá například s díly, které píše Yasmina Reza; je to inteligentní hra, kterou by s troškou odvahy mohlo nasadit na repertoár i Divadlo na Jezerce. Jestliže Felipe, Pankracio a Prudencio ničím nepřipomínají Afričany a jeví se být zcela naturalizováni v západní světě (Pliya místo děje neurčuje, přesto se však zdá, že jsme přinejmenším na evropské půdě), hrdinové Kossi Efouiho ze hry Převozníkův malý bratr prožívají typické vykořenění. Jsou to potomci emigrantů, rodnou zemi znají jen z vyprávění nebo řídkých prázdninových pobytů. Jsou minoritou vymykající se okolí. Celá hra je malou vigilií za mrtvou Kari, která problém vyřešila nejradikálněji – skokem z okna. Přesto však „přeživší“ chápou nesmyslnost iluze, že by jejich krizi vyřešil návrat do Afriky. Domov je jim zkrátka navždy odepřen. Proto asi není divu, že se částečně vyjadřují pro dnešek příznačnými výrazovými prostředky: rapováním, Marcus sní o natočení filmu, Maguy si přeje být celebritou jen proto, aby se všichni naučili vyslovovat správně její jméno. První hrou z „africké řady“ byla Nestyda Koffiho Kwahulého, která umně kombinuje africkou mystiku s příběhem o vině a trestu (při užití atributů pop kultury, zejména filmu). V centru autorovy pozornosti stojí zdánlivě spořádaná rodina z krásného domu obklopeného navíc zahradou plnou orchidejí. Obrázek dokonalého štěstí, v němž si rodiče k výročí svatby dokola pouštějí filmový polibek Clarka Gablea a Vivien Lieghové ze Severu proti Jihu, naruší vpád cizince – mladíka-mstitele. Na povrch vyplouvá těžká vina, která rodinu dávno poznamenala a která prorůstá celým domem jako nemoc. Není toho zrovna málo: Podezření ze sexuálního zneužívání, patologická žárlivost matky na vlastní dítě, která dovede hysterickou ženu až k nesmyslné vraždě. A do toho sama Nestyda, jak se v rodině přezdívá dospívající dceři – rozbouřený, citově těžce poznamenaný teenager, který s pomocí cizince spolu vykoná na rodičích pomstu skoro jako v duchu cool dramatiky. Oheň, spalující jejich dům, má mít ale zároveň funkci očistnou. Kritici rádi zdůrazňují také Kwahulého práci s jazykem, připomínající jazzovou partituru; hlasy jsou nástroje, které se navzájem překrývají: to je patrné v závěru, kde nutno podotknout, že souzvuk není zrovna libozvučný. Slyšet je v něm ale nejen řev safoxonů, ale také rituální údery na buben. Jak už bylo řečeno výše, udělat si na základě několika her afrických autorů z podobné oblasti ucelenou představu, jak asi současná africká dramatika vypadá, by bylo nesmyslné. Nahlédnutí je to docela příjemné, přetrvává však pohled evropského čtenáře, který přesně neví, co si s předkládaným počít, a v duchu pátrá, zda něco jako skutečná africká dramatika opravdu existuje. A jestliže ano, zda jí je vůbec s to porozumět. Bibliografie recenzované literatury: Efoui, Kossi: Převozníkův malý bratr. Procházka s anonymními sousedy, přel. Michal Lázňovský a Jan Tošovský, ed. Současná hra, sv. 35, Divadelní ústav, Praha 2005. Kwahulé, Koffi: Nestyda, přel. Michal Lázňovský, ed. Současná hra, sv. 25, Divadelní ústav, Praha 2002. Makhele, Caya: Bajka o lásce, pekle a márnici, přel. Matylda a Michal Lázňovští, ed. Současná hra, sv. 31, Divadelní ústav, Praha 2003. Pliya, José: Maska Siky, přel. Matylda a Michal Lázňovští, ed. Současná hra, sv. 33, Divadelní ústav, Praha 2004. Sony, Labou Tansi: Antoine mi prodal svůj osud, přel. Michal Lázňovský, ed. Současná hra, sv. 37, Divadelní ústav, Praha 2007. 50 PLAV 2007/5 Rubrika je tentokrát věnována čerstvě vydaným překladům dvou klasických děl světové literatury. Eva Císlerová se zamýšlí nejen nad nejnovějším z českých převodů Shakespearova Othella, ale i nad možnostmi a limity kritiky překladu jako takové. Tomáš Glanc pak vznáší několik připomínek k vůbec první české edici Proklatých dnů Ivana Bunina. Hledání tvaru: Othello, benátský mouřenín (2006) Eva Císlerová Tato kritika hledá hranice. Jde mi o popis vlastností, výrazných rysů překladu, o jejich vystižení. Jedná se o překlad Shakespearova Othella z pera Martina Hilského, který vyšel loni (2006) v nakladatelství Atlantis.1 Vyšel v zrcadlovém vydání a tomu odpovídá i jeho název: Othello, benátský mouřenín – Othello, the Moor of Venice. Pojem překlad má v této kritice tři živé významy. Za prvé, a to ve většině případů, je to jednoznačně určený český text na lichých stránkách Hilského knihy, mezi čísly 79 a 359. Pojem překlad ale užívám také ve smyslu „proces překládání“, například tam, kde hovořím o vlivu různých textů na překlad. Pojem překlad ve smyslu proces překládání se ale snažím konfrontovat s prvním významem pojmu, neboť hotový text je jasně ohraničený a je k němu snazší přístup než k překladatelskému procesu. Třetí význam pak trochu rozšiřuje význam první: tam, kde se kritika netýká pouze textu na lichých stránkách, ale celé knihy nazvané Othello, benátský mouřenín – Othello, the Moor of Venice. K pojmu překlad zde tedy patří také text originálu na sudých stránkách (s. 78–358), úvod (s. 9), text Hilského studie nazvané Shakespearův Othello (s. 11–77), ediční poznámka, seznam literatury, studie Bohuslava Mánka „Othello v českých překladech a na českém jevišti“ se seznamem literatury a seznamem českých inscenací a překladů Othella (s. 367–407). A všechny stránky, které zbývají. Vytvářejí knihu o mnoha vrstvách, které se na sebe nabalují, prostupují se a ovlivňují. Kritika zde znamená popis. Má převážně deskriptivní charakter. Nejde ale o popis holý, neutrální, bez hodnot. Zjišťuji, že tam, kde se snažím vystihnout nějaký rys překladu, zaujímám při popisu stanovisko. Hodnoty jsou součástí lidského jednání a komunikace mezi lidmi. Tato kritika je tedy kritikou intersubjektivní,2 ale v některých (snad dobře vyznačených) případech zaujímá stanoviska subjektivní. Tento příspěvek je převážně kritikou čtenářskou, jejím předmětem je psaný text, kniha, nikoli realizovaná divadelní hra. Je úhlem pohledu. Eva Císlerová se narodila roku 1975 v Plzni. Je doktorandkou Ústavu translatologie FF UK. Zde i vystudovala obory anglistika-amerikanistika a překladatelství a tlumočnictví němčina. Z obou jazyků překládá a tlumočí (architektura, sociální pedagogika). Momentálně je na mateřské dovolené se dvěma syny. Text a vydání Martin Hilský je průkopníkem dvojjazyčného vydávání Shakespeara u nás. Jeho ediční koncept má ustálenou podobu. Hilský jej nazývá „třemi knihami v knize“ (s. 9). První knihou je studie o hře (s. 11–77), druhou anglický originál a třetí překlad. Výhodou dvojjazyčného vydání je, že čtenář není odkázán na překladatele, na významy, které mu „předkládá“, že může významy konfrontovat s anglickým originálem. Zrcadlení však probíhá také 1 Hilský, Martin (ed.): William Shakespeare. Othello, benátský mouřenín – Othello, the Moor of Venice, Atlantis, Brno 2006. 2 Viz Reiss, Katharina: Möglichkeiten und Grenzen der Übersetzungskritik. Kategorien und Kriterien für eine sachgerechte Beurteilung von Übersetzungen, Hueber, München 1971, s. 72. AFRICKÉ LITERATURY 51 KRITIKA, TEORIE A DĚJINY PŘEKLADU druhým směrem a Hilský si to uvědomuje, když říká, že překlad „vrhá zpětné světlo i na sám originál“.3 Jsou tu však další texty („knihy“), které hrají svou roli v procesu překladu a jeho vnímání. Připomeňme si je alespoň letmo. Hilský uvádí jako svůj hlavní zdroj foliové vydání hry z roku 1623. Podíváme-li se však na levou stránku kritizovaného svazku, není to, co vidíme, text, který se podobá foliovému vydání. Je to text modernizovaný, na první pohled se více podobá textům z modernizovaných edic, které Hilský rovněž uvádí jako své zdroje. Text na levé stránce je tedy v zásadě foliové vydání hry prošlé rukama překladatele, jeho modernizací a edičními zásahy. V ediční poznámce Hilský píše, že „edice vychází z foliového vydání, v ojedinělých případech bylo použito textové varianty kvarta“ (s. 361), přihlíží ovšem rovněž k edicím modernizovaným.4 Co to znamená přihlížet a jak vypadá skutečný proces překládání, je tajemstvím. Má, smí, nebo musí být tajemstvím? Dalšími texty, které působí v procesu překladu a jeho vnímání, jsou verze Hilského překladu, které vznikly před jeho dvojjazyčnou edicí. Překlad vznikl pro divadelní inscenaci (Národní divadlo, 1998, režie Ivan Rajmont, úprava Johana Kudláčková a Ivan Rajmont) a byl dále hrán v Kladně, Šumperku, Zlíně, Hradci Králové, v Praze na Vinohradech, Mladé Boleslavi a na Pražském hradě.5 Nezapomeňme také na ostatní překlady Othella. Jejich seznam najdeme na konci knihy (s. 396–407). Seznam je dílem Bohuslava Mánka. Má sice formu chronologického soupisu inscenací, avšak první informací v tabulce je vždy jméno překladatele. Poskytuje tedy zásadní informace o dějinách překladu Othella. Hilský připisuje svým konkurentům důležitost, když hned úvodem napíše (tak jako ve všech ostatních svazcích edice), že by překlad „neměl podobu, kterou má, nebýt velké tradice českého shakespearovského překladu. Každý současný překladatel Shakespeara, ať chce či nechce, stojí na ramenou svých předchůdců. Může-li se snad dívat trochu jiným směrem, pak právě díky nim.“ (s. 9). Tato kritika se ptá po rozhledech a perspektivách, které má Hilského překlad. Nedovoluji si jej porovnávat s výtvory ostatních překladatelů (především Saudkovým, Joskovým a Přidalovým)6 . Ty mi byly pouze k ruce. Jejich překlady jsem studovala, avšak ne do takové hloubky, abych je mohla položit na tutéž váhu jako Hilského překlad. Avšak: je kritika pokládání na váhu? Dalším textem, který má přímý vliv na originál i překlad, je Shakespearův hlavní zdroj: příběh ze souboru novel zvaného Hecatommithi (1566),7 jehož autorem je Giraldi Cinthio. Hilský o Shakespearově pramenu hovoří v úvodní studii (s. 29–31) a z jeho porovnání s Othellem se dozvíme, čím Othello Hilskému je a čeho si na něm váží: především „výsostného a zcela originálního básnického jazyka“ (s. 31). Úvodní studie je rovněž jedním z textů, které mají vliv na překlad a jsou součástí vnímání originálu i překladu. Studie rovněž obsahuje odkazy na renesanční texty, které spoluurčují tvar originálu a jeho vnímání (s. 11–31). Počítáme-li dvě kvarta (1622, 1630), jedno folio, výše zmíněné modernizované edice, texty pro divadelní potřebu, alespoň pět jiných překladů, Cinthiovu novelu a Hilského studii, dojdeme rozhodně 3 Hilský, Martin (ed.): William Shakespeare. Sonety – The Sonnets, Torst, Praha 1997, s. 65. 4 Honigmann, E.A.J. (ed.): The Arden Shakespeare. Othello, Thomas Nelson and Sons, Walton on Thames 1997; Greenblatt, Stephen (ed.): The Norton Shakespeare, W. W. Norton & Company, New York and London 1997; Neill, Michael (ed.): The Oxford Shakespeare: Othello, Oxford University Press, Oxford 2006. 5 Mánek, Bohuslav: „Othello v českých překladech a na českém jevišti“, in: Hilský 2006, s. 404–405. 6 Shakespeare, William: Othello, benátský mouřenín, přeložil E. A. Saudek, Naše vojsko, Praha 1957; Othello, benátský mouřenín – Othello, the Moor of Venice, přeložil Jiří Josek, Romeo, Praha 2003; Othello, přeložil Antonín Přidal, Větrné mlýny, Brno 2005. 7 Cinthio, Giraldi: „Hecatommithi“, přeložil Jan Hančil, in: Kudláčková, Johana (ed.): William Shakespeare. Othello, Národní divadlo, Praha 1998, s. 111–121. 52 PLAV 2007/5 k dvojcifernému číslu. Tento velký soubor působících textů odkazuje na témata, možnosti i hranice Hilského překladu Othella. Všechny výše zmíněné texty měly vliv i na tuto kritiku. Řeč a šátek Hilský zvolil téma jazyka a jeho užívání v Othellovi tématem „výjimečné důležitosti“ (s. 40). Nejde tu pouze o lahodnou řeč tragédie, která napodobuje děj, ale o řeč, která je součástí děje, působí v něm svou mocí. „Othello si získá lásku Desdemony silou svého slova. Jago Othellovu lásku promění v žárlivost opět silou slova.“ (ibid.) Příběh Othella je tedy pro Hilského neoddělitelný od jeho řeči. V úvodní studii k tomu Hilský píše, že „děj hry je děj její řeči. Převyprávět děj Othella je poměrně snadnou záležitostí. Převyprávět jazykovou akci této Shakespearovy tragédie je téměř vyloučené, lze ji pouze předvést na jevišti, případně vnímat při čtení textu.“ (s. 40). Tato kapitola chce ukázat, jak se důraz na téma řeči projevuje v Hilského překladu. Chce také zčásti ukázat hranice tohoto konceptu, který má jistě své opodstatnění: krásu Shakespearova jazyka. Vycházím z toho, že děj hry, nebo raději příběh Othella, do jisté míry od jeho řeči oddělit lze – už tím, že jej lze převyprávět. Tady pomůže šátek. V Othellovi je klíčovým předmětem příběhu, stává se předmětem jazykových akcí, ale sám není slovem a navíc je uchopitelný, hmatatelný. Je pro mne symbolem toho, co Hilský oslabuje ve svém překladu Othella, když zrcadlí moc jazyka. Šátek zbude, i když řeč umlkne. Zůstane i v pantomimickém představení. Pantomima může být variantou překladu. Tak tomu bylo (s velkou pravděpodobností) např. v roce 1592 na divadelní cestě londýnského herce Roberta Browna, který se vydal se svou skupinou do Braunschweigu na dvůr tamního vévody, aby zde kromě jiného předvedl také několik Shakespearových her.8 Možná byl mezi nimi i Othello, a pokud reprodukovali celý příběh, měli s sebou jistě šátek. Jaký je vlastně příběh šátku? Krátká rekonstrukce: Othello jej dá Desdemoně, Desdemona jej nabídne Othellovi. Pak je upuštěn, najde jej Emílie a nabídne jej Jagovi. Ten jej vyškubne a pohodí na postel u Cassia. Cassio jej dá Biance, aby mu jej obdělala. Bianca mu jej přinese zpátky, vidí jej stranou stojící Othello. Zde hmatatelný příběh šátku končí. Pak už se o něm jen mluví. A kvůli němu vraždí. 3.3: 291–295 OTHELLO I have a pain upon my forehead, here. DESDEMONA Faith, that´s with watching, ´twill away again. Let me but bind it hard, within this hour It will be well. OTHELLO Your napkin is too little. (She drops her handkerchief) Let it alone. Come, I´ll go in with you. DESDEMONA I am very sorry that you are not well. Exeunt Othello and Desdemona OTHELLO Něco mě bolí, tady na čele. DESDEMONA Moc málo spíš. To ale rychle přejde. Stáhnu ti čelo šátkem. Za chvilku Ti bude dobře. OTHELLO Šátkem? Co ten zmůže? (Desdemona upustí šátek) Zapomeň na to. Půjdu s tebou dovnitř. DESDEMONA Tolik mne mrzí, že ti není dobře. Odejdou Othello a Desdemona Přicházíme na klíčové místo příběhu, a to i pro překlad. Výše uvedená ukázka je kopií ze zrcadlového vydání (s. 225). Ukázka je jedním z míst, na kterých se Hilský nedrží foliového vydání. Ve foliovém vydání nenajdeme scénickou poznámku „She drops her handkerchief“ – „Desdemona upustí šátek“. Nenajdeme ji ani ve vydání kvartovém. Poprvé ji uvádí Nicholas Rowe v roce 1709.9 8 Kennedy, Denis: „Shakespeare worldwide“, in: de Grazia, Margreta, Wells, Stanley W. (eds.): The Cambridge Companion to Shakespeare, Cambridge University Press, Cambridge 2001, s. 252. 9 Neill 2006, s. 300. AFRICKÉ LITERATURY 53 KRITIKA, TEORIE A DĚJINY PŘEKLADU Většina modernizovaných edic Othella (Neill, Honigmann) zde uvádí, že šátek upustila Desdemona, avšak přiznávají, že z textu hry není jasné, jak skutečně „probíhá příběh“ hry. Že šátek upustila Desdemona, vyplývá především ze slov Emilie, která následují (3.3: 318: „No, faith, she let it drop by negligence“ – „Upustila ho. Ani o tom neví“). Mohl jej však upustit i Othello: „He puts the napkin from him. It drops.“10 Honigmann píše: „Není jasné, kdo šátek upustil…“11 Odvolává se přitom na studii L. Hartleye, která se zabývá odkazováním zájmen a scénickými poznámkami ve třetí scéně třetího jednání Othella. Hilský o tom, že vlastně není známo, jak probíhá klíčová událost příběhu, neuvádí nic – ve studii, ani v poznámkách. Nepřiznává, že je zde editorem příběhu. Tím příběhu v jistém smyslu ubírá na důležitosti. To vyplývá také z poznámek k překladu Othella, kde Hilský tvrdí: „Není náhodné, že to, čemu se obvykle říká ,děj hry‘, si Shakespeare bez rozpaků půjčoval, kde se dalo, a pouze jej přizpůsoboval svým potřebám. Děj jazyka si nepůjčoval nikdy.“12 Oslabení příběhu je ale viditelné především na jiném místě ukázky. Hilský překládá větu „Your napkin is too little.“ dvěma otázkami: „Šátkem? Co ten zmůže?“ Jedna z nich je otázkou ozvěnovou, druhá pak řečnickou otázkou doplňovací, která má emotivní zabarvení. Emotivní zabarvení otázky má v zrcadlové edici vliv na chápání originálu. „Your napkin is too little“ už tu není konstatováním, že šátek, který Desdemona podala Othellovi, je malý – je mnohem více vyjádřením emoce. Vystupuje zde na povrch Othellova žárlivost, která se nespokojuje s nabízenou pomocí. Důraz na emoce je v souladu s povahou situace, kdy Desdemona utěšuje Othella (3.3: 292–294: „It will be well, it will away again.“). Z překladu ale nevyplývá jeden z detailů příběhu: že je šátek malý. Vadí to? Mně například trochu ano, schází mi napětí příběhu, jeho úzká kotlina. Ovšem záleží na jednotlivém čtenáři. Výhodou zde může být, že Hilský nechává otevřený prostor představě šátku. Netrvá na stereotypech. Tím, že šátek může být větší, může mít v divadelních inscenacích více různých podob. Na jiném místě překladu mi podobně vadí, že v Hilského překladu chybí sdělení, že Jagovi je 28 let (1.3: 312: „I have looked upon the world for four times seven years.“ - „Už pěkných pár let koukám na svět.“). Oslabení důležitosti detailů příběhu v Hilského překladu může souviset i s faktem, že byl původně pořízen pro konkrétní divadelní inscenaci, nikoli pro uveřejnění v dvojjazyčné knize, kde je na detaily více času. Šátek a tradice Hilského „šátek“ v Othellovi je otevřený pojem, vyplývající z několika významů anglických slov handkerchief a napkin. Handkerchief býval nejen malým kusem látky určeným k otírání nosu, očí a obličeje, ale také kusem látky ovazovaným kolem krku.13 Napkin může a mohl být tímtéž jako handkerchief, ale navíc ještě kusem látky chránícím oblečení, nebo sloužícím jako ubrousek k prostírání. Lze jím (jako součástí oděvu) také zakrývat hlavu, ramena, krk a hruď.14 Český „šátek“ je podobně otevřený a pokrývá většinu významů výše uvedených anglických slov. Lze jím otírat i zakrývat, lze jej prostírat i uvazovat. Může být velký i malý. 10 Greenblatt 1997, s. 436. 11 Honigmann 1997, s. 338. 12 Hilský, Martin: „Jazyk a divadelní akce“, in: Souvislosti 1998/2, s. 85. 13 Brown, Lesley: The New Shorter Oxford English Dictionary, Clarendon Press, Oxford 1993. 14 Ibidem. 54 PLAV 2007/5 Hilský tím, že hovoří o „šátku“, navíc navazuje na českou tradici shakespearovského překladu, existuje-li něco takového a má-li smysl o tom hovořit. Překládá „šátek“ stejně jako například Saudek a Přidal. Na tradici navazuje Hilský také překladem anglického slova Moor. V názvu užívá výrazu „mouřenín“, podobně jako Saudek, a dále v textu potom „Maur“, v souladu se Saudkem a také Přidalem. „Šátek“ je tedy, dle mého názoru, šťastně zvoleným pojmem, škoda jen, že se nedozvíme, že je malý. Hilskému zde chybí „malý“ kousek příběhu. Slovní hříčky Fascinace tématem řeči úzce souvisí s dalším rysem Hilského překladu: se slovními hříčkami. Jazyk není u Hilského jen formou vyjadřování, je mu hrou: hříčkou i dramatem. Slovní hříčka sjednocuje tragický a komický aspekt hry, dovoluje tragédii být na chvíli komedií, sděluje, že „Shakespearovy hry nejsou žánrově zcela jednoznačně určeny“ (s. 31). Slovní hříčka je jakousi licencí Hilského překladu. Hilský, podobně jako Otokar Fischer,15 vkládá někdy slovní hříčky i tam, kde je v zrcadlovém vydání vlevo na stejném místě nenajdeme (tzv. „kompenzace“). Zdá se mi ovšem, že to není pouze z důvodu, který Levý přisuzuje Otokaru Fischerovi: „protože se dílo někde ochudí, je nutno zase jinde je obohatit“ (ibid.). Důvod lze zřejmě formulovat spíše takto: Hilský nepřekládá z místa na místo jako otrok, dnes spíše jako počítač, Hilský si při překlá- dá- ní- hra- je. Uvedu několik příkladů. První je z komediální scény s šaškem na začátku třetího jednání: 3.1: 22–24 CASSIO Dost thou hear, mine honest friend? CLOWN No, I hear not your honest friend, I hear you. CASSIO Povídám, příteli, na slovíčko. ŠAŠEK Tak na slovíčko nepovídejte, pane. Nemá to zapotřebí. Zde je výše uvedená „ochuzená“ slovní hříčka, která se v originále zakládá na gramatické dvojznačnosti. U Hilského má hříčka rovněž gramatický základ, ale zdá se mi trochu méně srozumitelná. Ochuzená je o slovo honest, které putuje hrou a rozkrývá její významy – Jago je například neustále označován jako honest (Hilský užívá výrazů „čestný“, „poctivý“). Tak se do komediálního výstupu opět dostává tragédie, jež jej obklopuje. Pokušitelská scéna, která za tímto výstupem následuje, tragický význam slova „honest“ ještě zesiluje, i přesto, že si s ním hraje: opakuje jej (3.3). Jago vyjadřuje údiv nad tím, že Cassio dělal Othellovi a Desdemoně prostředníka a opakováním vzbuzuje v Othellovi podezření: 3.3: 99–108 IAGO I did not think he had been acquainted with her. OTHELLO O yes, and went between us very oft. IAGO Indeed? OTHELLO Indeed? Ay, indeed. Discern´st thou aught in that? Is he not honest? IAGO Honest, my lord? OTHELLO Honest? Ay, honest. IAGO My lord, for aught I know. JAGO Netušil jsem, že znali se už dřív. OTHELLO Jak by ne. Vždyť nám dělal prostředníka. JAGO Vážně? OTHELLO Vážně? To víš, že vážně. Vadí na tom něco? Není snad čestný? JAGO Čestný můj pane? OTHELLO Čestný, ano, čestný. JAGO Co já vím? Snad. 15 Levý, Jiří: Umění překladu, Ivo Železný, Praha 1998, s. 132. AFRICKÉ LITERATURY 55 KRITIKA, TEORIE A DĚJINY PŘEKLADU OTHELLO What dost thou think? IAGO Think, my lord? OTHELLO A co si myslíš, Jago? JAGO Co si myslím? Také zde je hra se slovy (slovní hříčka v širším významu), ale hra vážnější, nebezpečnější. Hilský se v překladu snaží dodržet řečové ozvěny a Jagovy „jemné a rafinované rétorické prostředky“ (pozn. na s. 211). Ve vážné hře je, zdá se mi, Hilského síla. Za vážnou hru lze označit také rétorické prostředky, které Hilský přidává na jiných místech svého překladu – tam, kde je v zrcadlovém vydání na stejném místě nenajdeme: 3.3: 159 Who steals my purse steals trash – ´tis something, nothing když ukradnou mi prachy, vezmou prach, něco a nic Prachy – prach: „Prachy“ jsou jedním z klíčových slov Hilského překladu. Uvedená ukázka se v procesu čtení spojuje například s Jagovým výstupem v rozhovoru s Roderigem ve třetí scéně třetího jednání (1.3: 302–404), kde Jago v různých variantách opakuje větu: „Prachy, prachy, nadělej prachy“ („Put money in thy purse“). „Prach“ dodává „prachům“ na tragickém rozměru, odkazuje na jejich marnost. Také purse (měšec) může v mysli čtenáře anglického textu otevřít hru s „vážnějším“ slovem purpose (záměr). 3.4: 32–33 Who, he? I think the sun where he was born Drew all such humours from him Kdepak on. Slunce, pod kterým se zrodil, svým žárem žárlivost z něj vypálilo. Žárlivost – žár: Opět slovní hra, opět opakování. Zde zdůrazňuje hlavní téma hry: žárlivost – v plném ohni. 1.3: 177 Destruction on my head if my bad blame Light on the man. Nedotknu se ho – moje slovo na to – už ani slovem! Zde se opakování opět týká důležitého tématu hry, Hilským tak zdůrazňovaného: jazyka. Čtenář zrcadlového vydání se může nad výše uvedenými přidanými rétorickými prostředky pozastavit, hříčky jej mohou rušit. Mně osobně kompenzace, které jsem v překladu našla, neruší, připadají mi v souladu s obrazem tragédie vytvářeném v mé mysli. Byla jsem ale potěšena, když jsem v programu k inscenaci v Národním divadle, kde byl poprvé otištěn text Hilského překladu, zjistila, že Hilský pro dvojjazyčné vydání zřejmě seškrtal kompenzace v Šaškově druhém výstupu (3.4: 1–23), kde si Šašek dělá legraci z Desdemony a hraje si s víceznačností anglického slova lie („ležet“, „sídlit“, „nemluvit pravdu“). V programu16 stojí: Jednou je pobočník. A ten musí bok po boku stát, ne ležet, madam. Ovšem někdy se může stát, že leží, i když sedí. To sedí, co? Zrcadlové vydání vynechává hříčku se slovy „ležet“, „stát“ a „sedět“. Replika je tak o něco kratší a podobá se délkou více originálu: 3.4: 1–6 DESDEMONA Do you know, sirrah, where lieutenant Cassio lies? CLOWN I dare not say he lies anywhere. DESDEMONA Why, man? 16 Kudláčková 1998, s. 169. 56 PLAV 2007/5 DESDEMONA Poslyš, člověče, nevíš, kde leží pobočník Cassio? ŠAŠEK On neleží nikde, tvrdím já. DESDEMONA Jak to? CLOWN He´s a soldier, and for me to say a soldier lies, ´tis stabbing. ŠAŠEK Jednou je pobočník. A ten musí bok po boku stát, ne ležet, madam. Hra se slovem lie a její překlad je tématem na samostatný příspěvek (viz také Hilský ve studii: s. 50–51). Zde pouze připomenu, že Šaškův druhý výstup (se slovem lie) má podobně jako jeho výstup první (se slovem honest, viz výše) svůj tragický protipól dále ve hře: v „auře“ před Othellovým záchvatem (4.1: 33–45). To i v originále posiluje význam slovních hříček, i když jsou na první pohled spíše jazykovým prostředkem komedie. U tragédie jsou rovněž důležité už proto, že – jak jsem řekla výše – představují její hranice. Čtenář překladu může mít pocit, že hranice, zobrazená překladatelem a určující tvar jeho díla, je únosná, nebo že byla překročena (jako byla podle mého názoru překročena v programu Národního divadla). Dialog: vykání a tykání Důležitost tématu řeči se objevuje i v Hilského pojetí postav. V poznámkách k překladu, uveřejněných v roce 1998 v Souvislostech, píše Hilský: „Každá postava divadelní hry charakterizuje sebe sama způsobem, jakým mluví… ale tím se jazyková akce hry zdaleka nevyčerpává.“17 Licencí Hilského překladu je, jak již stálo výše, motiv jazyka a motiv hry. Tato dvě témata se mi zdají být důležitá také v koncepci postav. Hilský nechává ve svém překladu vyplout na povrch nehomogenní charakterizaci Shakespearových postav. Jago mluví jinak s Roderigem, jinak s Othellem a jinak s Desdemonou. Navíc s nimi mluví jinak na začátku a jinak na konci hry (tam zcela zmlkne!). Jinak mluví také oni s ním. Nejde tedy pouze o to, jak postavy mluví, ale jak mluví jedna k druhé. Dialogický princip se projevuje také v jedné z linií jazyka, která prochází hrou a které Hilský věnuje pozornost v překladu i úvodní studii. Zračí se v ní povaha i vztah jednotlivých postav. Jde o používání you and thou: vykání a tykání. Hilský v úvodní studii osvětluje motiv vykání a tykání na dialogu Roderiga a Jaga v první scéně hry: „Snad ještě významnější je, že Roderigo Jagovi tyká, zatímco Jago Roderigovi vyká. Anglické ,thou‘, které používá Roderigo, bylo v Shakespearově době určeno (mimo jiné) lidem v podřízeném postavení. Tím je ve zlomku vteřiny určen vzájemný vztah Roderiga a Jaga […] vztah nadřízenosti a podřízenosti […] se v průběhu kratičkého dialogu promění v pravý opak“. (s. 41–42) Toto je jedno z upozornění, které Hilský dává čtenáři českého Shakespeara: sleduj vykání a tykání. Hilský rozhodně nemá na pravé straně knihy vykání tam, kde je vlevo you, a tykání tam, kde je thou. You se překrývá s „vy“ a thou s „ty“ jen na začátku (1.1: 1–77) a na konci (1.3: 303–372) prvního jednání v rozhovorech Jaga a Roderiga, ale na úplném konci prvního jednání se začíná komplikovat, když se v anglickém textu Jago a Roderigo oslovují znovu you a v českém textu si nadále tykají (1.3: 376–382). Vykání a tykání není tedy odrazem anglického you and thou, ale spíše samostatným, rozhodně však originálem inspirovaným principem, ve kterém se zračí vztah mezi postavami. Podívejme se nyní na vykání a tykání v překladu, na jednu hraniční situaci. Desdemona Cassiovi „tykne“ v první scéně druhého jednání: 2.1: 90–91 DESDEMONA I thank you, valiant Cassio. What tidings can you tell me of my lord? DESDEMONA Díky, Cassio. Ale co manžel? Nemáš o něm zprávy? Tykání je zde zajímavé už proto, že Othellovi, na kterého se ptá, Desdemona ve velké části českého překladu vyká (výjimkou je výše uvedený dialog s šátkem: 3.3: 291–295). Desdemonino „tyknutí“ tak může v čtenáři vzbudit podezření, že na Jagově scénáři, jak jej načrtl na konci prvního jednání (1.3: 383–404), „přece jen něco je“. Čtenář tak může uvěřit Jagovi. Ruší to, 17 Hilský 1998, s. 85. AFRICKÉ LITERATURY 57 KRITIKA, TEORIE A DĚJINY PŘEKLADU nebo je to „v souladu s duchem tragédie“? Pohybujeme se tu na hranici, kterou lze nazvat otázkou z dětské hry: „Vadí-nevadí?“ (Hru v sobě obsahuje každé čtení i každá kritika překladu.) Hranice mezi vykáním a tykáním v češtině a dvojicí you and thou v angličtině vzniká také proto, že u vykání a tykání je, dle mého názoru, důležitější otázka blízkosti (Jak blízký mi jsi?), zatímco u you and thou je to dnes otázka odstupu (Jak daleko jsi ode mne?). Jazyk a proslovy V Othellovi a v Hilského překladu hraje stejně důležitou roli jako dialog, ne-li důležitější, princip monologu. Lze jej nalézt ve všech Jagových „odbočkách“ a Othellových proslovech. Jsou jádrem tragédie, neboť jejich řeč je lahodná a Hilský si v jejich překladu libuje (smím-li to tak říci). Jsou součástí pojmu „othellovská hudba“ (s. 16, 45–50),18 která naplno zazní i v překladu. Hilský se na proslovy živě soustředí, vážně si s nimi hraje. Soustředí se na jejich formu, rytmus, rým, ale i na jejich dramatickou souvislost. Je mi jen trochu líto, že hudba melodická, konkrétně Desdemonina píseň o vrbě, se česky podle Hilského dá jen obtížně zpívat na známý nápěv.19 Vím, že text písně se v textu hry zcela neshoduje s textem pod notovým zápisem, ale na jevišti se zpívá. A je to krásný nápěv. A Jagovy pijácké písně (2.3: 64–68, 83–90) se s notami zpívat dají. Tady je opět hranice kritiky překladu (nemluví zde přílišný vzdor?). Mnohovrstevnatost Hilský svůj koncept dvojjazyčné edice nazývá třemi knihami v knize (viz výše). Jeho kniha Othello má ale více než tři vrstvy. Jednou z vrstev jsou poznámky. Hilský jim v ediční poznámce sice nepřikládá takovou důležitost, aby je nazval samostatnou knihou, jsou ale jistě samostatnou vrstvou. Ta má opět své hranice. „Poznámky na české stránce mají interpretační charakter a snaží se naznačit divadelní dění uvnitř textu a komentovat je z největší možné blízkosti“, vysvětluje Hilský v úvodu (s. 9). Jeden z problémů poznámek vpravo spočívá právě v jejich umístění. Někdy interpretují více překlad než text původní. Je tomu tak hned v první poznámce (s. 83), ve které Hilský píše, že první důležitá slova hry jsou „prachy“ a „měšec“ – v anglickém textu však žádné „prachy“ nenajdeme. Nestačilo by napsat pouze „měšec“? Jsou-li však uvedena obě slova, je zde živější spojení s Jagovou řečí na téma: „Put money in thy purse“, kde má Hilský dvě varianty zaklínadla: „Nacpi měšec“ a „Prachy, prachy, nadělej prachy“. Hilský tu hájí svůj překlad. Je to potřeba? Nemá překlad mluvit sám za sebe? Druhý problém „interpretačních poznámek“ spočívá v blízkosti jejich komentáře. Ta mne ruší trochu více než to, že v nich Hilský hájí svůj překlad. Někdy zkrátka o poznámky nestojím, chci si komentář k textu (anglickému i českému) vytvořit sama, ať už stejně či jinak. Nechci například vědět (v procesu čtení hry – a to je důležité), že „Othellova ironie opět vyjadřuje sebejistou a klidnou sílu“ (s. 103), že „Othellova sebevědomá, klidná, ale důrazná řeč má přirozenou autoritu“ (s. 105), že „Jago umí naprosto virtuózně sehrát roli mravného, skromného, pochybujícího člověka“ (s. 215). Tato vyjádření patří spíše do studie, v poznámkách by byla možná snesitelnější, kdyby se nacházela i na levé straně knihy a kdyby byla obklopena větším počtem poznámek vysvětlujícího a informačního charakteru (například informace o textových problémech Othella, nebo poznámky o dobových reáliích jako na s. 293: „Ženy někdy bývaly pohřbívány ve svatebních prostěradlech.“), s uvedenými anglickými výrazy. 18 Viz též Wilson Knight, G.: The Wheel of Fire, Routledge, Oxford 1969. 19 Viz Honigmann, s. 392–393; Neill, s. 451–452. 58 PLAV 2007/5 Některé poznámky, a to i ty interpretačního charakteru, ale vítám. Patří k nim například ta o šifře celé tragédie, která mi umožnila se podívat zpět do originálu a najít nedokonalý anagram (s. 319). Anglické poznámky na levé straně knihy jsou „malým, příručním shakespearovským slovníkem“. Nejsou však jen slovníkem jazykovým, na některých místech jsou i slovníkem interpretačním. Nejsem přesvědčena o jejich nezbytnosti. Nejsem ale jediným a zřejmě ani typickým čtenářem knihy. Na tomto místě se jako závěr vynořuje několik otázek, které zůstávají nezodpovězeny a jsou otázkami důležitými i pro celou tuto rubriku: Mohu psát kritiku překladu svého učitele? Jaká míra subjektivity je v kritice překladu snesitelná? Jaká míra objektivity? Neměla by kritika být vždy dialogem? Jak chválit? Proklaté dny Ivana Bunina a Libora Dvořáka Tomáš Glanc V nakladatelství Argo vyšly Buninovy deníky z konce desátých let pod titulem Proklaté dny. Leckoho by možná ani nenapadlo, že tato kniha dosud nevyšla česky, že chyběla na trhu a v knihovnách české překladové literatury. Buď proto, že se považuje za tak samozřejmou součást literatury dvacátého století, nebo naopak proto, že se vůbec neví o její existenci. Své zápisky z revoluce a občanské války Bunin uveřejnil v desátém svazku svých sebraných spisů vydaných v nakladatelství Petropolis roku 1935, dva roky poté, co dostal Nobelovu cenu. Tehdy už šlo o vydavatelský počin striktně emigrantský, v SSSR by text plný hrůzy a odporu vůči bolševikům, přímočaré prokletí jejich režimu, znamenal nejtěžší zločin. Přitom dvě okolnosti situaci relativizují. Jednak nakladatelství Petropolis nebylo od počátku zahraničním vydavatelským domem – vzniklo roku 1918 v Petrohradě (kde jeho činnost po skončení sovětského režimu byla obnovena), v první polovině 20. let zde intenzivně vyvíjelo svou činnost, přičemž roku 1922 otevřelo pobočku i v Berlíně, což tehdy nebylo nijak neobvyklé –, mezinárodní hranice i kontexty byly víceméně otevřené a propojené. Od roku 1924 do konce 30. let šlo už ovšem o nakladatelství samostatné, jež se specializovalo na díla emigrantů a autorů, kteří v sovětské kultuře byli cenzurováni nebo zcela eliminováni – vycházeli tu vedle Bunina například Pilňak, Aldanov, Teffi, Berberová, ale také třeba antologie současné polské poezie. Druhá okolnost se týká Buninova díla – nebylo za sovětského režimu striktně prohibitní z ideologických důvodů tak jako například všechno, co napsal Nabokov. Naopak většina jeho próz se tiskla a vešla do kánonu ruské literatury, byť pod zkreslujícími nálepkami „realismu“. Ale Proklaté dny se na sovětském knižním trhu objevují až za vrcholné perestrojky roku 1989, nejdříve v neúplné verzi v tehdy slavném časopise Daugava, vycházejícím v Rize, následně téhož roku na pokračování ve třech číslech časopisu Litěraturnoje obozrenije. Knižní vydání společně s Buninovými články a memoaristickými črtami vyšlo v nakladatelství Sovětskij pisatěľ roku 1990 v nákladu sto tisíc výtisků. Roviny Deníkový text obsahuje tři hlavní roviny: Jedna z nich je osobní a týká se autorovy každodennosti, jeho nálad, četby, korespondence, návštěv, procházek, spaní, nemocí, ženy Věry. Nejde ale v žádném případě o bulvárně melodramatické výjevy ve splývavých šatech a záři pozdně odpoledního slunce, jak je představil filmový režisér Alexej Učitěľ ve svém rozvleklém snímku Deník jeho ženy (2000) s Andrejem Smirnovem v roli Bunina (řešil se zde především mimomanželský vztah s mladou básnířkou Galinou, s níž se spisovatel sblížil koncem 20. let a která posléze s Buninovými žila Tomáš Glanc se narodil v roce 1969 v Praze. Na FF UK vystudoval rusistiku a bohemistiku, doktorské studium absolvoval na univerzitě v Kostnici. Na ročních stážích pobýval v New Yorku a Berlíně. Od roku 1993 učil na Ústavu východoevropských studií FF UK, v letech 2000–2003 byl jeho ředitelem. V současné době působí jako ředitel Českého centra v Moskvě. Zabývá se zejména moderní ruskou literaturou, literární teorií a sémiotikou. Knižně publikoval svou disertaci o vizualitě v avantgardním umění (Videnije russkich avangardov, 1999) a Lexikon ruských avantgard (společně s J. Kleňhovou, 2005). Překládá teoretické texty (Lachmannová, Malevič, texty tzv. Tartuské školy ad.), redigoval mj. česká vydání J. Mamlejeva, V. Pelevina, F. M. Dostojevského či A. P. Čechova. Připravil k vydání a komentoval také přednášky Romana Jakobsona. Je členem redakční rady tohoto časopisu. AFRICKÉ LITERATURY 59 KRITIKA, TEORIE A DĚJINY PŘEKLADU v domácnosti; pikantní zápletkou milostného příběhu byla roztržka roku 1942, kdy se Galina zamilovala do operní zpěvačky Margo Stěpun). Zatím poslední ruské vydání Buninových Proklatých dnů, respektive některých částí, jde mimochodem právě touto cestou: Pod názvem Bunin i Kuzněcova: Iskusstvo něvozmožnogo (umění nemožného) líčí (mimo jiné) příběh milenců prostřednictvím paralelní publikace deníků a vysvětlujících komentářů (Moskva 2006). Autorovy deníkové zápisky o vlastním soukromí jsou ovšem v Proklatých dnech věcné a výstižné, přesné a nemnohomluvné: „Stále totéž: prázdno v mysli i v duši, takový dosti tupý klid.“ (svou skeptickou a inteligentní pronikavostí připomínají některé texty Zbyňka Hejdy). Druhá rovina, politická, vyjadřuje zděšení a zoufalství ze zkázy, která se v Rusku rozpoutala s krvavým terorem komunismu. V Buninově pojetí jde o barbarskou záhubu Ruska, přičemž vychází při svém vyprávění hlavně ze dvou zdrojů: z novin, které pravidelně cituje, a z toho, co vidí a slyší na ulici, na cestách, co říkají lidé všech sociálních vrstev, s nimiž přichází do styku. Samozřejmě, že tato mikrohistorická optika se dnes jeví jako úchvatná, žádné akademické dějiny ji nezachytily. Třetí rovina sestává z Buninových neopakovatelných líčení jevů, hlavně přírodních, které vidí kolem sebe. Bunin je génius popisu, vystižení atmosféry a také osobní účasti, údivu nad počasím nebo přírodními scenériemi, zdánlivě běžnými. „Listí jako by někdo potřel studeným mýdlem,“ napíše například. Citovat by se dalo mnoho. Jen jedna krátká ukázka za všechny: „Na podzim v lese, v houšti stromů najednou vidíte: trčící větev ořešáku svítí jasnou žlutí. Až se z toho dělá mdlo.“ Poznámky, obálka, edice Bez poznámkového aparátu je kniha částečně nesrozumitelná nebo přinejmenším méně sdělná – hlavně vzhledem k množství jmen lidí, kteří nejsou všeobecně známí. České vydání po této stránce dopadlo špatně, jak podrobněji ukazuje recenze v Lidových novinách 10. března t. r., kde se uvádí, že některé potřebné poznámky v knize chybějí a jiné by mohly být sestaveny sdělněji. Dodatečně se omlouvám za mylný údaj, že v poznámkách není uveden kromě jiných i malíř Böcklin. Jedním z nepraktických rysů poznámek je fakt, že pokud odkaz uvádějí, pak jen u prvního výskytu a v dalších výskytech se už nezmiňuje. Musíte tak číst celý text (nebo aspoň celé poznámky) vždy od začátku. Obálka Vojtěcha Domlátila působí v kombinaci tmavě fialové a jasně oranžové barvy úhledně, ačkoliv texty, které ji pokrývají, nedávají moc smysl: vypráví se v nich něco o dětech pracujícího lidu socialistické Ukrajiny, o tom, že soudruzi mají střežit patrony jako oko v hlavě atd. Asi to má být všeobecná legrace na účet komunismu, ale potisk vůbec neruší ani nevadí, tím spíš, že na první pohled není čitelný. Hezký je i štítek se jménem autora a názvem knihy, ačkoliv dětská školní stylizace písma (nebo se pletu?) není opodstatněná, autorovi textu bylo v době, kdy vznikal, kolem padesáti. Kdo zná Proklaté dny, bude marně na začátku knihy hledat jejich první věty: „Ten proklatý rok skončil. Ale co dál? Možná přijde něco ještě děsivějšího. Což je dokonce dost pravděpodobné.“ Redakce se rozhodla publikovat před titulním textem ještě deníkové zápisky z předchozího období. Proč ne, Buninovy texty se publikují v nejrůznějších výborech a vždy se najde vhodná logika výběru (deníky si psal až do smrti). Jen by si čtenář přál vědět, jak a z čeho se vybíralo. Kniha ale neobsahuje žádný doslov ani předmluvu. I taková vydání mohou být vynikajícím řešením edičních úkolů, obzvlášť pokud jde o díla, k nimž není nutné nic dodávat – o současných či všeobecně známých verších, povídkách, dramatu nebo románu není nutné uvádět, že pojednávají o životě a o lásce, ani že autor vystudoval nějakou školu a někde pracuje. I v Buninově případě není jeho životopis nijak obligatorní – každý si ho koneckonců může snadno kdekoliv opatřit. Ani rozbory Proklatých dnů nejsou v knize povinné – ať si je každý vyloží po svém. Ale výběr by se aspoň několika slovy objasnit měl, obzvlášť když se kniha jmenuje podle jedné části publikovaných textů. Český čtenář, který nebude dodatečně zjišťovat, jak se věci mají, si jinak musí myslet, že Proklaté dny obsahují i deník 1917 – 1918, což není pravda. 60 PLAV 2007/5 Místo předmluvy najde čtenář na prominentním místě před začátkem textu „Poznámku překladatele“, která ale neobsahuje nic, bez čeho by nebylo možné začít číst. Je dobře, když překladatel čtenáři sdělí, jaké problémy řešil a k čemu při tom dospěl, ale tato vysvětlivka by neměla zaujímat místo předmluvy či motta. Navíc i za předpokladu, že každá věcnost může být zároveň i zábavná, nepůsobí podle mě nejlépe, jsou-li poznámky o překladu prošpikované vtipy. Smysl pro humor je jednou z nesporných předností – osobních i profesních – Libora Dvořáka. Ale anekdoty o tom, jak někdo slovo „žizň“ (život) v názvu časopisu navrhoval skloňovat podle vzoru žízeň, patří, myslím, do jiného stylu a jinam než do technické poznámky překladatele, stejně tak výrazy jako „nedejbože“, „floskulky“, „přinejmenším vrásky na jeho laskavém čele“ (překladatel v první větě předjímá potenciální čtenářovy potíže s překladem), „…jinému typu literatury, než máme v Buninově případě tu čest“ atd. Každá věda má nebo může být jiskřivá, pokud možno nenudná, ale v takto pojaté poznámce vlastně překladatel nechtě vystupuje ze své role, dodává k ní svůj moderátorský přídatek a přehnaně řečeno konkuruje stylistickým postupům překládaného díla, čehož by snad bylo lepší se vyvarovat. Hledání překladu Libora Dvořáka známe jako produktivního a zkušeného překladatele (Pelevin, Bulgakov, Limonov, Sorokin, Strugatští a mnoho jiných) a znalce Ruska, kde vyrůstal a působil jako novinář. Coby aktivista Obce překladatelů organizoval mnoho skvělých a užitečných překladatelských workshopů, večerů, publikací, výletů a kabaretů, stál u zrodu překladatelské anticeny Skřipec, udělované každoročně ostudným překladům z oblasti beletrie i odborné literatury. Jeho jazyková řešení jsou volena záměrně a promyšleně, jde o překladatele nesporně vyspělého, zdatného, reflektujícího každé rozhodnutí. Snad právě proto bude prospěšné navrhnout několik témat k zamyšlení o české verzi Proklatých dnů. Nejdříve ke dvěma opravdu obtížným jevům, které překladatel zmiňuje v poznámce: uvádět názvy časopisů v originále je opodstatněné, jinak se těžko dohadujeme, o jaké periodikum vlastně jde. Pokud se ale rozhodneme názvy skloňovat, nastávají problémy s rozdílem mezi českým a ruským systémem deklinace – nejsou natolik shodné. Věta „usedl do křesla se Süddeutsche Zeitungem“ by nám zněla podivně, zatímco „otištěn v Nové žizni“ působí ještě celkem obstojně, ale co v jiných pádech? „S Novou žizňju“ už vypadá problematicky. Domnívám se, že ruské názvy se dobře jeví v prvním pádě – přizpůsobovat text tak, aby název mohl zůstat v nominativu také není ideální, ale zdá se mi to lepší než skloňování. Hned první zmínka poznámek se týká zneosobňující formulace typu „Jezdili s Veroj v Predtěčevo“. Libor Dvořák samozřejmě bezpečně eviduje rozdíl oproti „My s Veroj…“, skutečně jde o zcizující obrat, avšak převádět ho systematicky do češtiny větami typu „Byli s Věrou v Predtěčevu“ („Večer si s Věrou vyrazili dostavníkem“ atd.), jde-li o jednoznačnou ich-formu, působí při čtení až příliš zcizujícím efektem. Problém spočívá v tom, že ruská formulace jasně implikuje první osobu – naopak jen ve zcela výjimečných situacích a ve specifickém kontextu předchozích vět by mohla znamenat osobu třetí (oni). To ovšem neplatí o češtině, kde naopak silnější pozici zaujímá třetí osoba a jen podle předchozího a následného textu jsme nuceni zjistit, že s Věrou v Predtěčevu nebyli nějací „oni“, ale že jsme to byli „my s Věrou.“ Nerovnováha je způsobena také tím, že ruština užívá osobních zájmen hojněji než čeština. Stejně tak ruská formulace „Prosnulsja ot junošeski siľnoj erotiki“ jednoznačně odkazuje k první osobě, bez zájmena „on“ nemůže být chápána jinak, zatímco v českém překladu „Probudil se až mladicky silnou erotikou“ je tomu naopak – bez zájmena „jsem“ je třeba jen z kontextu dedukcí vyvodit, že vypravěč mluví o sobě. Navíc při srovnání obou vět vzniká otázka zeslabujícího příslovce „až“ – v češtině byla „erotika“ (skoro) „až mladicky silná“, zatímco v originále „mladicky silná“ bez jakýchkoliv relativizací. Za vhodné řešení zneosobňujících formulací bych považoval zachovat třetí osobu jen někde, na místech, kde to nepůsobí tak násilně: pokud se v celém AFRICKÉ LITERATURY 61 KRITIKA, TEORIE A DĚJINY PŘEKLADU odstavci vypráví v ich-formě a následuje věta „V půl jedenácté sám vyšel na dvůr“, je jasné, že jde o zkratku a vnímání textu není nijak torpédováno. Naopak se čtenář pozastaví nad výrazy, které v žádném případě nelze považovat za chybu nebo nepochopení originálu, přesto ale vyvolávají otázku, zda by se nenašla trefnější, respektive organičtější řešení. Počátkem října 1917 si třeba Bunin zapisuje, že nikdo není víc hmotařský, materialističtější než „náš“, tedy ruský lid („Dokonce i když jedí a pijí, chuť je nezajímá – hlavní je se nažrat“). „Hmotařský“ je hezký výraz a všeobecně nelze překladu upřít právo prosazovat málo obvyklé výrazy tam, kde je to funkční. Použije-li se ale slovo v málo užívaném tvaru – jako v tomto případě ve druhém stupni: „hmotařštější“ – není jisté, zda částečná neologizace plní svůj účel, protože v originále jde o výraz naprosto běžný, rozšířený, používaný v tisku, v esejistice – bez jakýchkoliv zvláštních příznaků. Podezíral jsem se, zda moje potíže se slovem „hmotařštější“ nevyjadřují výhradně mou vlastní omezenost a neobeznámenost se slovem ve skutečnosti běžným a zadal jsem výraz do internetového vyhledávače: našly se jen dva výskyty – a oba odkazovaly k elektronické publikaci právě toho překladu, u nějž jsem se zarazil. Podobně neobvyklé je užití slova „hromovládný“ o Korolenkově článku na obranu profesionálního revolucionáře bulharského původu Christiana Georgijeviče Rakovského. Výskyt českého výrazu se váže téměř výhradně k antickým nebo pohanským bohům – hromovládný Zeus nebo Perun, případně se užívá v souslovích typu „Bůh náš hromovládný“. „Gromovaja staťja“ oproti tomu je spíš pádná, drtivá, zdrcující, ostrá, příkrá, drsná, nesmlouvavá. Jiný námět k diskusi podle mě (a to je třeba zdůraznit, protože vnímání jazyka nemůže být jiné než individuální) představují některá řešení, která jako by text stylisticky poněkud snižovala. Překladatel se zjevně snaží o aktuální, živý jazyk, což je samo o sobě vynikající. A nemůže být sporu ani o tom, že převážná část textu se čte výborně. Ale třeba slovo „cpal“, označující, jak ve vyprávění monopolisty lihovarníka (monopolistu překlad vypustil) nějaký Rakušan strkal jeho synka v továrně do okna a vyhrožoval, že ho zabije, působí jako poněkud obhroublejší styl než je ten Buninův. Tentýž vjem někdy vzniká u slova „ženská“ (někde je namístě, ale někde by, myslím, „žena“ byla vhodnější). Slovo ženská, obzvlášť pokud je často užívané, může navozovat atmosféru příbuznou třeskuté komedii o milostných vztazích Taková ženská na krku (Georges Feydeau) nebo titulku z bulvárního deníku Super: „Jak jen to ta ženská dělá!?“ (Jiné příklady slov vyvolávajících stylistické pochybnosti: „s naducanými tvářemi“, „tlamatá“, „vykuk“.) Někdy se naopak lapidární, téměř rytmické, prosté vyjádření v překladu komplikuje: „teper´ eto slovo očeň prosto!“, říká autor deníku o slovu „zabít“ – „jak je teď to slovo prosté!“, „dnes tak obvyklé/obyčejné slovo!“ V překladu čteme: „vyřknout tohle slovo je dnes tak prosté!“ Nejde ani tak o to, že se v originále o vyřknutí nemluví, spíš je otázka, proč volit tak knižní výraz – navíc v těsném sousedství s hovorovou podobou zájmena „to“: „tohle“. Hovorové verze zájmen vůbec místy text převádějí na nižší stylistickou úroveň – což se ovšem netýká přímých řečí, přepisu hovorů z ulice a jiných řečových situací, kde jsou zcela na svém místě. Zájmeno, pokud se nepletu, změnilo význam v důležité pasáži z června 1919, kde Bunin uvažuje o ďáblovi. To, co se děje v Rusku poslední dva roky (od revoluce 1917), mu připadá nelidské. A dodává: „Ďábel, něco ďábelského, nesporně existuje“. Je to závažné osobní přesvědčení na pozadí hrozného kataklyzmatu: „dábel je“. V překladu se ale jen „nelidské“ rozšiřuje o „ďábelské“ jako jeho pokračování – ve vztahu výhradně k revoluci: „Ďábel, cosi ďábelského v tom bezesporu je“. Reflexe překladu chce přispět k produktivním úvahám o tomto dobrodružném a riskantním počínání, nikoliv se dotknout úctyhodné práce překladatele nebo dokonce jeho samotného. Doufejme, že bude v tomto pozitivním smyslu i přijata a pochopena. 62 PLAV 2007/5 Kaleidoskopy podobné následujícímu nahradí počínaje tímto číslem dřívější Věštírnu. Setkání s Afrikou …Jedna kultura rozezvučí druhou… Pokud bychom chtěli stručně shrnout, co zásadního se u nás v posledních letech událo ve spojení s africkou kulturou, není možné opomenout – vedle titulů představených v čísle již dříve – vydání série knih v nakladatelství BB art. V roce 2003 (u příležitosti veletrhu Svět knihy věnovanému v tom roce právě Africe) vyšly následující tituly: Zrnko pšenice od Ngũgĩ wa Thiong’o, Svět se rozpadá od Chinuy Achebeho, Aké: Léta dětství od Wole Soyinky (všechny tři tituly přeložil z angličtiny Vladimír Klíma), Ptačí skála: příběh ze starého Zimbabwe; Statečný zachránce od Meshacka Asare (z angličtiny Blažena Kukulišová), Náměsíčná země Mia Couto (z angličtiny Lada Weisová) a Tak dlouhý dopis Mariama Bâ (z francouzštiny Věra Šťovíčková-Heroldová). Nakladatelství Alpress vydalo r. 2006 v edici Klokan světově veleúspěšný román Alexandera McCall Smithe Srdce africké krásky (z angličtiny přeložila Pavla Kubaláková) či řadu afrických románů Wilbura Smithe, bělošského spisovatele, který se sám vnímá jako „africký“ spisovatel (narodil se v dnešní Zambii a literární kariéru zahájil v dnešním Zimbabwe), třebaže většina čtenářů jej považuje za „Američana“ (ze všechny např.: Oko tygra, 2004; Nářek vlků, 2006 nebo Triumf slunce, 2005; vše v překladu Pavla Kaase). V elektronické podobě si na adrese www.kontinent.cz můžete přečíst ukázky z povídkových sbírek Procházka savanou (2003, různí afričtí autoři, sestavil a přeložil V. Klíma) a Přivolávač deště (2003, zimbabwské povídky, ed. M. Malaba aj. Olša jr.). Na podzim tohoto roku Kontinenty připravují vydání antologie lusofonních afrických povídek a snad také povídek z Malawi. V nakladatelství Triton vyjde v blízké době kniha Etiopská moudrost – amharská přísloví a rčení autorů Zdeňka Poláčka a Pavla Mikeše. Přes dojem kyprého literárního provozu přinejmenším směrem z Afriky k nám jmenují čeští afrikanisté a překladatelé z afrických literatur řadu autorů, kterým v tuzemsku ještě kniha nevyšla a pro ucelenou představu o aktuálním dění v Africe by měla: Bessie Head (Botswana), Sony Labou Tansi (Kongo) – zde jsou myšleny jeho prozaické práce –, Ali Mazrui (Keňa), Steve Chimombo (Malawi), Nuruddin Farah (Somálsko), Tsitsi Dangarembga, Chenjerai Hove (Zimbabwe), Shimmer Chinodya (Zimbabwe), feministická autorka Yvonne Vera a výbor z moderní nigerijské literatury. ...................................................................................................................... Předplaťte si PLAV za 39 korun! 1. Na internetu přes naši webovou stránku www.svetovka.cz 2. Pomocí SMS na číslo 900 11 06 (platí pro všechny operátory), ve tvaru: OBJ PLAV JMENO PRIJMENI ULICE C.DOMU MESTO PSC Při psaní zprávy používejte prosím velká písmena bez diakritiky, cena zprávy včetně DPH je 6 Kč. 3. Telefonicky na čísle 234 09 28 51 4. Faxem na čísle 234 09 28 13 5. Elektronickou poštou na adrese [email protected] 6. Písemně vyplňte údaje na druhé straně tohoto kupónu, vložte do obálky a odešlete na adresu: A.L.L. Production P. O. BOX 732 111 21 Praha Recenze uvedla dramata vyšlá v edici Současná hra Divadelního ústavu. Některá z nich už byla také jevištně či rozhlasově nastudována: Nestydu (od Koffi Kwahulé) předvedli v režii Evy Salzmannové studenti DAMU v r. 2004 jako svou závěrečnou práci. Bajku o lásce, pekle a márnici (autorky Caya Makhélé) uvedlo v režii Petra Hrušky r. 2005 Divadlo na prádle. Převozníkův malý bratr a Procházka s anonymními sousedy (obě od Kossi Efoui) byly uvedeny ve Viole r. 2006 jako scénické čtení rozhlasové úpravy. Český rozhlas 3 – Vltava adaptoval tato dramata: Bajka o lásce pekle a márnici (v r. 2003), Převozníkův malý bratr (2005), Dni se vlečou, noci taky… (od Léandre-Alain Barker, 2006), Maska Siky (od José Pliyi, 2004) – prvé tři jmenované v režii Lídy Engelové, čtvrtou v režii Ivana Chrze. Z afrických dramat nezařazených do edice Současná hra uvedl vloni ve svém překladu režisér Jan Tošovský se studenty DAMU hru Josého Pliyi Syndrom dobrodince. V letošním roce bude jako součást Dnů Afriky představena první africká hra v češtině, podle níž vznikla performance českých Afričanů. Jejím hlavním autorem je Angolan žijící v ČR, Paul American; název hry zní: Capoeira aneb z Afriky a Brazílie do Prahy. Dny Afriky tento rok zahájila fotografická výstava „Afrika očima českých fotografů“, která potrvá až do 8. 6. 2007. Výstava představuje rozmanitý shluk afrických fotografií pořízených českými fotografy a cestovateli minulosti i současnosti. Navštívit ji můžete v Českém centru Praha, Rytířská ulice č. 31, Praha 1. Z dalších akcí, kterých ve spojitosti se Dny Afriky po Česku v průběhu května a června uskuteční na tři desítky (www.czechcenters.cz), vybíráme tyto výstavy: Moderní zimbabwské sochařství (Národní galerie v Praze, Botanická zahrada v Tróji, a Masarykovo muzeum v Hodoníně) Madagaskar (Národní muzeum v Praze) Umění Makondů a Chewů (Muzeum Zlatý Klíč, Karlovy Vary) Afrika – divočina v srdci (Nová radnice, Brno) Masky a sochy Afriky (Zámek, Blansko) Afrika – země mnoha tváří (Muzeum jindřichohradecka, Jindřichův Hradec) Objevné cesty Afrikou (AutoŠkoda muzeum, Mladá Boleslav) Doporučujeme také navštívit stálé expozice Náprstkova muzea afrických a asijských kultur v Praze, pražskou Pelléovu vilu se sbírkou tradičního afrického umění a moderní kresby J. Anderleho, Památník dr. Emila Holuba v Holicích či expozici „S inženýry Hanzelkou a Zikmundem pěti světadíly“ v Muzeu jihovýchodní Moravy ve Zlíně, kde Afrika hraje významnou roli. -kant- ...................................................................................................................... Údaje o plátci: Firma* . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Jméno . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Příjmení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Ulice . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Obec . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . PSČ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . IČ* . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . DIČ* . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . ∗ vyplňují právnické osoby Doručovací údaje: Počet výtisků . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . (vyplňte pouze, pokud se liší od údajů o plátci) Pololetní předplatné Roční předplatné Jméno . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Příjmení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Ulice . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Město . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . PSČ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Způsob platby: převodem složenkou Objednávám(e) od čísla . . . . . . . . . . . . . . . Objednávka starších čísel: (vypište požadovaná čísla a počet kusů) ..................................... ..................................... ..................................... (při zasílání starších čísel účtujeme poštovné a balné) Vyšlo za poslední rok Starší čísla můžete objednávat na adrese [email protected]. Při objednávce pěti a více kusů získáte kvalitní čtení za poloviční cenu. 4/07 Bělorusko a literatura Běloruština je jazyk-symbol: pro jedny postmoderní diktatury, pro druhé odporu proti ní. Autoři: Uladzimir Arlou, Ihar Babkou, Vasil Bykau, Larysa Henijušová, Juhasja Kaljadová, Ales Razanau a další. 11/2006 Překladatelská soutěž Jiřího Levého Ukázky oceněných textů. (Ne)překlady Kunderovy Identity. Autoři: Milan Kundera, James Joyce, Gearóid Mac Lochlainn, Krzysztof Varga, Gilles Rozier, Jeroen van den Berg a další. 3/2007 Španělsko po česku Tradice překladu španělské literatury. Autoři: Federico García Lorca, Ramón M. del Valle-Inclán, Ignacio Martínez de Pisón, Pablo Tusset, Ángel Ganivet, Enrique Vila-Matas a další. 10/2006 Oulipo: oloupili opilou Dílna potenciální literatury. Autoři: Georges Perec, Raymond Queneau, Italo Calvino, Anne F. Garréta, obsáhlý slovník a bibliografie. 2/2007 Světoví spisovatelé o české literatuře Esejistika. Autoři: Jihan Abou el Seoud, Götz Fehr, Peter Demetz, Thomas Mann, Louis Aragon, E. L. Doctorow, Leszek Engelking a další. 1/2007 Příběhy severoamerických indiánů Setkání orální kultury severoamerických indiánů s písmem bílého muže dalo vzniknout svéráznému literárnímu světu. Zastoupeni jsou: Vraní Indiáni, Kadové, Keresové, Klamathové, Jižní Utahové, Atabaskové, Siouxové a další. 12/2006 Číslo nesvobody Literatura v autoritářských postsovětských zemích. Autoři: Uladzimir Arlov, Alherd Bacharevič, Maks Ščur, Věra Burláková, Josuf Džumájev, Eduard Limonov a další. 9/2006 Současná arabská literatura Literatura arabsky mluvícího světa. Autoři: Nagíb Mahfúz, Muríd al-Barghútí, Muhammad Šukrí, Ibráhím al-Kúní, Nawál as-Sa’dawí, Zakarijá Támir, Muhammad Abd al-Walí a další. 7–8/2006 Vážná hra, tisíc ouzkostí Norská, švédská literatura a literatura finských Švédů. Autoři: Nikolaj Frobenius, Jon Fosse, Torgny Lindgren, Magnus Florin, Willy Kyrklund, Christer Kihlman a další. 6/2006 S malou lžící déle chutná Lužickosrbská literatura. Autoři: Kito Lorenc, Benedikt Dyrlich, Peter Handke, Róža Domašcyna, Dorothea Šołćina a další. ............................................................................................ Plav – měsíčník pro světovou literaturu, 2007/5, ročník III., vychází v květnu 2007, cena 49 Kč (pro předplatile 39 Kč). Redakce: Anna Čmejrková, Jan Hon, Petra Honzáková, Marie Kantůrková, Lucie Koryntová, Anežka Kuzmičová, Lukáš Novosad (šéfredaktor), Vít Prokopius, Radka Šmahelová, Veronika Tupá (zástupkyně šéfredaktora), Kateřina Veselovská Tajemník redakce: Jan Smolka Technická redakce: Ondřej Černoš, Radim Kučera, Nelly Vostrá Grafická úprava: Hubert Hesoun Kresba na obálce: Malangatana Valente Ngwenya (reprodukce) Redakční rada: Libor Dvořák, Josef Fulka, Tomáš Glanc, Barbora Gregorová, Viktor Janiš, Oldřich Král, Miroslav Petříček, Richard Podaný, Jaroslav Rytíř, Alice Stašková, Josef Šlerka (předseda), Jovanka Šotolová, Hynek Zykmund e-mail: [email protected], internetová adresa: www.svetovka.cz Vydává občanské sdružení Splav!, Milady Horákové 123, 160 00 Praha 6, IČ: 26674122, MK ČR E 15811, ISSN 1802-4734 Bankovní spojení: 2020009001/2400. Časopis je sázen písmem Gentium v prostředí LATEX. Vychází za přispění Ministerstva kultury ČR, Ministerstva zahraničních věcí ČR a Českého centra v Praze. Prodejní místa (knihkupectví sítí Academia, Fišer, Kosmas, Portál a další): Brno – nám. Svobody 13, Brno – knihkupectví Hana Smílková, FF MU, Arne Nováka 1, Brno – Dominikánské nám. 8, Ostrava – Zámecká 2, Praha – knihkupectví Karolinum, Celetná 18, Praha – Václavské nám. 34, Praha – Národní 7, Praha – Na Florenci 3, Praha – Kaprova 10, Praha – FF UK, nám. J. Palacha 2, Praha – Perlová 3, Praha – Opletalova 8, Praha – Jindřišská 30, Praha – Polí pět, Dittrichova 13 Aktuální informace o dalších prodejnách naleznete na internetových stránkách www.svetovka.cz.
Podobné dokumenty
Podevětadevadesátý Lev Nikolajevič Tolstoj: Vojna a mír
vážně. Musím vám říct, že s vaším mladším synem jsem opravdu
nespokojena. Mezi námi (její tvář se znovu zasmušila) – mluvilo se
o něm i u Jejího Veličenstva a byl jste litován. . . “
Neřekl nic, al...
Závěrečný účet města za rok 2015
I.Při přezkoumání hospodaření ÚSC Česká kamenice za rok 2015:
byly zjištěny méně závažné chyby a nedostatky (§ 10 odst. 3 písm. b) zákona č. 420/2004 Sb.)
Předmět: Zákon č. 420/2004 Sb. § 2 odst. 2...