Shake-spere`s Sonnets - nakladatelství Romeo

Shake-spere`s Sonnets - nakladatelství Romeo

ROMEO
W I L L I A M
S H A K E S P E A R E
S O N ETY
S O N N ETS
M I LE N Č I N
NÁŘ E K
A LOVE R’S
C O M P LAI NT
NAKLADATELSTVÍ ROM EO
Přeložil Jiří Josek
Tato kniha vychází za finanční podpory Ministerstva kultury České republiky.
Přeložil, předmluvu a poznámky napsal © Jiří Josek, 2008
Translation, Preface, and Commentary © Jiří Josek, 2008
ISBN 978-80-86573-18-2
P Ř E D M L U VA
hake-spere’s Sonnets zněl titul kvartového svazku, který vydal v roce
1609 londýnský tiskař Thomas Thorpe. V knize, kterou nikoli autor,
ale jistý T. T. (zřejmě zmíněný tiskař) dedikuje jistému panu W. H.,
bylo 154 sonetů a báseň A Lover’s Complaint (Milenčin nářek), u níž byl
plným jménem uveden jako autor William Shakespeare. Kniha se tak přiřadila k podobně koncipovaným svazkům spojujícím sbírku sonetů s delší
básnickou skladbou, jak je vytvořili básníci Edmund Spencer, Samuel
Daniel, Thomas Lodge, Giles Fletcher a jiní. A přece se od nich výrazně
liší. Shakespearovy sonety vyšly asi o deset let později, kdy sonetová
móda už byla passé, a hlavně, zatímco předchozí básníci v sonetech v petrarkovském duchu opěvovali nedostižné dámy svého srdce, jejichž jména
vetkli do titulů svých sbírek, a v následných „nářcích“ nechávali padlé ženy
zříkat se hříchu či žádat satisfakci, Shakespeare tento model zcela převrátil. V jeho Sonetech se básník v první části obrací k anonymnímu muži,
jehož identita zůstává skrytá, a v části druhé je pak adresátem sonetů anonymní „černá dáma“, která je přímým protikladem dobového ideálu krásy
i dobrých mravů. Další nejmenovanou postavou sbírky je básníkův literární sok. Poslední dva sonety, lascivně laděné parafráze antického příběhu
o bůžku lásky Amorovi, tvoří jakýsi epilog k sonetovému věnci. V Milenčině nářku pak zrazená žena žaluje na svého svůdce, ale na rozdíl od žen
předešlých autorů, které oklamány svého pádu hořce litují a milence zatracují, Shakespearova vášnivá žalostnice podlehla věrolomnému svůdci
vědomě, nepřestává ho obdivovat, a dokonce přiznává, že kdyby to bylo
možné, podlehla by mu znovu.
Skandální obsah knihy s náznaky homosexuálních či jiných amorálně
pociťovaných vztahů i tajemné okolnosti jejího vzniku měly zřejmě značný vliv na přijetí sbírky i na proměny její podoby při následných vydáních.
Přestože v alžbětinských intelektuálních kruzích se pěstovala helénistická
kultura, v níž měla láska mezi muži své místo, a dokonce sám král Jakub I.
se hlásil ke svým milcům, v očích církve a puritánských měšťanů byla
homosexualita hrdelním zločinem. Zdá se, že právě pro obsahovou závadnost zřejmě už k reedici knihy za Shakespearova života nedošlo. V roce
1640 vydal John Benson Básně, napsané panem Williamem Shake-spearem,
které obsahují všelijak přeskupené a do větších celků pospojované Shake-
S
5
spearovy sonety, přičemž Milenčin nářek je zařazen mezi básně jiných
autorů té doby. Benson zasáhl do textu i tak, že v básních explicitně určených muži zaměnil, byť nedůsledně, mužská zájmena ženskými a oslovení „chlapče“ nahradil neutrálním výrazem „lásko“. V této podobě se Básně
dočkaly hned několika vydání. V osmnáctém století se vydavatelé postupně vraceli ke znění z roku 1609, ale náznaky homosexuality obsažené
v básních nadále zakrývali, byť třeba jen matoucími názvy. Až Edmond
Malone ve svém kritickém souborném vydání Her a básní Williama Shakespeara z roku 1790 vrátil Sonetům původní podobu. Nicméně Milenčin
nářek zařadil na samý závěr svazku, až za sbírku Vášnivý poutník a
báseň Fénix a hrdlička. V komentáři pak uvedl, že Sonety obsahují „sto
dvacet“ (sic) básní určených muži. Tehdejší Anglie se těžko vyrovnávala
s tím, že její velký bard psal milostné básně muži. Sám Malone se snažil
utlumit skandálnost svého tvrzení poukazováním na to, že básník vlastně
nevyjadřuje verši erotický vztah, ale v duchu doby skládá hold šlechtickému mecenáši.
Pochybnosti provázející Thorpovo vydání z roku 1609 vzbuzuje jak
nezvyklý titul, tak i podivná dedikace. Mnozí kritikové navíc poukazují na
řadu technických nedostatků a tiskových chyb, které toto vydání obsahuje.
Dlouho proto přetrvával názor, že Thorpovo vydání je pirátské a že autor
neměl vliv ani na složení svazku, ani na řazení a číslování jednotlivých básní. Kniha se tak stala jednou z největších záhad světového písemnictví, kterou se mnoho generací kritiků a komentátorů snaží rozlousknout. Životopisně orientovaní kritici pátrají po identitě pana W. H., dohadují se, kdo
byla „černá dáma“ či básnický rival a jaký vztah měli k Shakespearovi.
Numerologicky orientovaní kritici interpretují sonety ve shodě s čísly,
jimiž jsou označeny. Řada vydavatelů a komentátorů navíc z uměleckých
důvodů zpochybňuje Shakespearovo autorství básně Milenčin nářek a do
svých vydání Sonetů ji ani nezařazují.
Pohled na Shakespearovy sonety se začíná proměňovat po roce 1986,
kdy péčí Johna Kerrigana vycházejí v edici New Penguin Shakespeare Sonety
společně s Milenčiným nářkem jako integrální součástí svazku. Textologické analýzy celkem věrohodně prokázaly, že autorem této básně je vskutku Shakespeare. Další kritická vydání (The Arden Shakespeare, The Oxford
Shakespeare) v tomto duchu na Kerriganovo vydání navazují, navíc vyvracejí tradovaný názor, že Thorpovo vydání z roku 1609 bylo vydáním pirátským. Zdá se, že koncepce sbírky a řazení sonetů je dílem autora. Technické provedení včetně dedikace padá pak na vrub nakladateli, který knihu
vydal v době, kdy byl Shakespeare mimo Londýn.
Tak jako Shakespeare ve svých dramatech dokázal staré formy a témata
přetvořit v živoucí objevná díla, stejného zázraku se mu podařilo docílit
v žánru lyrické poezie. Úzce vymezený prostor čtrnácti veršů sonetu, který jeho předchůdci i současníci naplňovali umně vystavěnými popisy,
kázáními či chvalozpěvy, Shakespeare prohloubil, zdramatizoval, nabil
nesmírným množstvím pocitů, nálad a protikladných vnitřních prožitků.
Přestože zhusta využívá konvenčního poetického materiálu své doby –
častými „hrdiny“ jeho sonetů jsou čas, láska, růže, hvězdy, oči, srdce,
den, noc, světlo, tma, poezie aj. –, uvádí je do překvapivých souvislostí,
konfrontuje je se soudobým světem financí, politiky, přírody či s filozofickými a náboženskými koncepty. Nebývale široký je přitom jeho výrazový
rejstřík. Úchvatné poetické obrazy se v Sonetech střídají s pragmatickými
glosami, vzletná abstrakta přecházejí ve výrazivo jadrné až obhroublé, zanícená vyznání se střídají s pocity nejhlubší skepse a deprese, patos se zlomí
v ironii a humor, mýtus v lechtivou lascivnost. Navzdory této tematické
i výrazové pestrosti má však sbírka soudržnost a pevný tvar. Jednotlivá
témata se zrcadlí, proměňují, nahlížejí z nejrůznějších hledisek. Chceme-li,
můžeme Sonety číst jako příběh básníka milujícího mladšího, snad urozeného přítele a současně i jistou „černou dámu“ pochybné pověsti, oba jsou
mu spolu nevěrní a navíc se do jejich milostného trojúhelníku zaplete i básníkův konkurent. Omezit se při čtení sbírky na tento příběh by ovšem znamenalo nesmírné ochuzení. Jen u minima milostných sonetů v části věnované příteli autor vyjevuje pohlaví adresáta. Většina sonetů rod zamlčuje
a odehrává se pouze ve vztahu „já“ a „ty“. Jejich hlavním hrdinou pak spíše než obtížně identifikovatelná, spílaná i opěvovaná milovaná osoba je
básník sám a jeho rozjitřené nitro, které k nám ovšem promlouvá důvěrně
známým hlasem našich vášní, našich pochybností, sebelásky i sebemrskačství. Shakespeare, dramatizátor našich emocí, tu s námi hraje mistrovskou
hru, při níž nedořečenost, tajemnost básní nutí čtenáře aktivně dotvářet
jeho poezii na podkladě vlastních emocí a vlastních zkušeností.
Milenčin nářek je pevnou součástí této hry. Příběh dívky zestárlé žalem,
kterou svůdce získá tím, že jí věnuje dary a sonety od všech svých bývalých
milenek, jimž zlomil srdce, není jen humornou parodií podobně laděných
příběhů. Přes veškerou absurditu básni nechybí jímavost a vroucnost.
Shakespearovy sonety jsou knihou o lásce ve všech podobách. Nezáleží příliš na tom, zda jde o lásku legitimní či nelegitimní, hetero-, homo- či
bisexuální, tragickou či komickou, duchovní či fyzickou. Důležité je, co láska s člověkem udělá, jak ji kdo prožívá. Shakespearovi se podařilo vyjádřit
tuto tříšť pocitů způsobem vskutku mimořádným.
6
7
JIŘÍ JOSEK
SONNETS
TO. THE. ONLY. BEGETTER. OF.
THESE. INSVING. SONNNETS.
MR. W. H. ALL. HAPPINESSE.
AND. THAT. ETERNITIE.
PROMISED.
BY.
OVR. EVER-LIVING. POET.
WISHETH.
THE. WELL-WISHING.
ADVENTVRER. IN.
SETTING.
FORTH.
T. T.
SONETY
TOMU JEDINÉMU,
KTERÉMU NÁLEŽÍ TYTO SONETY,
PANU W. H.
S PŘÁNÍM ŠTĚSTÍ VEŠKERÉHO
A VĚČNOSTI
JEMU PŘISLÍBENÉ
NAŠÍM NESMRTELNÝM BÁSNÍKEM
UCTIVĚ
VĚNUJE
TEN, KDO ODVÁŽNĚ
TOTO VYDÁNÍ
PŘIPRAVIL.
T. T.
Sonnets
Sonety
1
1
From fairest creatures we desire increase,
That thereby beauty’s rose might never die,
But as the riper should by time decease,
His tender heir might bear his memory:
But thou, contracted to thine own bright eyes,
Feed’st thy light’s flame with self-substantial fuel,
Making a famine where abundance lies,
Thyself thy foe, to thy sweet self too cruel.
Thou that art now the world’s fresh ornament
And only herald to the gaudy spring,
Within thine own bud buriest thy content
And, tender churl, mak’st waste in niggarding.
Pity the world, or else this glutton be,
To eat the world’s due, by the grave and thee.
Krása by měla rozmnožovat krásu,
pak nikdy nezhyne – jak růže květ
uťatý neúprosnou kosou času
v poupatech navrátí se zase zpět.
Však tobě stačí obzor vlastních očí,
jsi plamen, jenž sám v sobě vyhoří.
Když upíráš své dary světu, zločin
na sobě pácháš, na nás příkoří.
Ty, ozdoba a chlouba dnešních dní,
ty, z něhož může nové jaro vzkvést,
tak marnotratně při svém skrblení
pohřbíváš v sobě vlastní ratolest.
Slituj se nad námi, než zhltne zem
s tebou i bohatství, jež patří všem.
4
8
12
2
2
When forty winters shall besiege thy brow,
And dig deep trenches in thy beauty’s field,
Thy youth’s proud livery, so gazed on now,
Will be a tattered weed, of small worth held:
Then being asked where all thy beauty lies,
Where all the treasure of thy lusty days,
To say, within thine own deep-sunken eyes,
Were an all-eating shame and thriftless praise.
How much more praise deserved thy beauty’s use,
If thou couldst answer ‘This fair child of mine
Shall sum my count, and make my old excuse,’
Proving his beauty by succession thine!
This were to be new made when thou art old,
And see thy blood warm when thou feel’st it cold.
Až čtyřicet zim oblehne tvé čelo
a zbrázdí pole krásy zákopy,
tvou výstroj mládí, honosnou a skvělou,
obrátí v cáry, o lesk oloupí.
Pak na dotaz, kde je tvá krása teď,
kde leží poklady těch skvělých dob,
dáš pouze zahanbenou odpověď,
že vše na dně tvých očí našlo hrob.
Oč vlídnější bys ke své kráse byl,
kdybys tak mohl říci: „Moje dítě
splácí můj dluh za léta krásných chvil.“
V něm zůstával bys dál na tomto světě.
A ve starobě mohla by tě hřát
tvá mladá krev, až do žil vstoupí chlad.
10
4
8
12
11
4
8
12
4
8
12
Sonnets
Sonety
3
3
Look in thy glass, and tell the face thou viewest
Now is the time that face should form another,
Whose fresh repair if now thou not renewest,
Thou dost beguile the world, unbless some mother,
For where is she so fair whose uneared womb
Disdains the tillage of thy husbandry?
Or who is he so fond will be the tomb
Of his self-love to stop posterity?
Thou art thy mother’s glass, and she in thee
Calls back the lovely April of her prime;
So thou through windows of thine age shalt see,
Despite of wrinkles, this thy golden time.
But if thou live, remembered not to be,
Die single, and thine image dies with thee.
V zrcadle promluv se svým obrazem,
že načase je stvořit další odraz
podoby, která spěje ke zkáze,
však obnovit se dá, byť pouze načas.
Kterápak žena je tak povznesená,
že ladem nechává úrodný klín?
A který muž tak ctí si svého jména,
že nesnese, aby ho nesl syn?
Své matce zrcadlem jsi, ve kterém
na vlastní krásu hledí dojatá,
i ty se budeš kochat pohledem
na svoje mládí, na svá vnoučata.
Jen chceš-li zmizet z lidské paměti,
žij pro sebe a zemři bez dětí.
4
8
12
4
4
Unthrifty loveliness, why dost thou spend
Upon thyself thy beauty’s legacy?
Nature’s bequest gives nothing, but doth lend,
And being frank, she lends to those are free:
Than, beauteous niggard, why dost thou abuse
The bounteous largess given thee to give?
Profitless usurer, why dost thou use
So great a sum of sums, yet canst not live?
For having traffic with thyself alone,
Thou of thyself thy sweet self dost deceive:
Then how, when Nature calls thee to be gone,
What acceptable audit canst thou leave?
Thy unused beauty must be tombed with thee,
Which used, lives th’ executor to be.
Ta krása, kterou od Přírody máš,
ti nepatří, je pouze vypůjčená.
Proč s ní tak nešetrně nakládáš?
Když z ní jen čerpáš, klesá její cena.
Příroda dává vrchovatě těm,
kdo rozmnoží své jmění ještě víc.
Ty jsi byl obdarován majetkem,
a nezanecháš z něho vůbec nic?
Za sebe utrácíš svůj kapitál
a na potomky myslet, to se bráníš?
Poznáš, že jsi sám sebe oklamal,
až Příroda tě vyzve k účtování.
Tvá krása s tebou skončí pod zemí,
když mohla navěky žít se všemi.
12
4
8
12
13
4
8
12
4
8
12
Sonnets
Sonety
5
5
Those hours, that with gentle work did frame
The lovely gaze where every eye doth dwell,
Will play the tyrants to the very same
And that unfair which fairly doth excel;
For never-resting time leads summer on
To hideous winter, and confounds him there;
Sap checked with frost, and lusty leaves quite gone,
Beauty o’ersnowed and bareness every where:
Then, were not summer’s distillation left,
A liquid prisoner pent in walls of glass,
Beauty’s effect with beauty were bereft,
Nor it, nor no remembrance what it was;
But flowers distilled, though they with winter meet,
Leese but their show; their substance still lives sweet.
Trvalo dlouho, nežli stvořil čas
ten obraz všemi velebené krásy,
a zakrátko své dílo začne zas
z obrazu krásy měnit v obraz zkázy.
Pádící minuty zaženou léto,
šťavnaté listí stromů oholí
a chladný příkrov sněhu zadusí to,
co nestihl mráz spálit na poli.
Kdo má tresť letních květů schovanou
v lahvičce za sklem, může přičichnout,
a krásy léta zas mu vytanou
jak skutečné, i když z nich zbyl jen troud.
Ten zimní nečas květům načas vzal
jen vnější vzhled, však obsah trvá dál.
4
8
12
6
6
Then let not winter’s ragged hand deface
In thee thy summer, ere thou be distilled:
Make sweet some vial; treasure thou some place
With beauty’s treasure, ere it be self-killed.
That use is not forbidden usury,
Which happies those that pay the willing loan;
That’s for thyself to breed another thee,
Or ten times happier, be it ten for one;
Ten times thyself were happier than thou art,
If ten of thine ten times refigured thee;
Then what could death do, if thou shouldst depart,
Leaving thee living in posterity?
Be not self-willed, for thou art much too fair
To be death’s conquest and make worms thine heir.
Aby květ tvého léta přežil zimu,
tak postarej se, aby jeho pyl
z pestíku přenesl se na květinu
a krásu tvou tvou krásou obnovil.
Ta investice se vždy vyplatí
a zisk je značný, ba i pro chamtivce:
část sebe vložíš, a ta vydá ti
jednoho, dva, tři – kolik se ti zachce.
Když desetkrát sám sebe rozmnožíš,
pak desetkrát jsi šťastnější než dřív,
a i když budeš dávno mrtev již,
v potomcích budeš desetkráte živ.
Svůj odkaz měl bys předat budoucnosti,
takhle jen červům odkážeš své kosti.
14
4
8
12
15
4
8
12
4
8
12
Sonnets
Sonety
7
7
Lo, in the orient when the gracious light
Lifts up his burning head, each under eye
Doth homage to his new-appearing sight,
Serving with looks his sacred majesty;
And having climbed the steep-up heavenly hill,
Resembling strong youth in his middle age,
Yet mortal looks adore his beauty still,
Attending on his golden pilgrimage;
But when from highmost pitch, with weary car,
Like feeble age, he reeleth from the day,
The eyes, ’fore duteous, now converted are
From his low tract, and look another way:
So thou, thyself outgoing in thy noon,
Unlooked on diest, unless thou get a son.
Když na východě slunce zlatovlasé
své jasné oko ráno otevře,
každý se pokloní té nové kráse
a hledí na ni v němé pokoře.
A když se vyhoupne na modrou báň
a nad světem se jak muž rozkročí,
s obdivem vzhlédnou lidé ze všech stran
k záři, jež udeří je do očí.
Ale když z výšin sestupuje vratce,
dřív zbožné pohledy se odvracejí
od trudné pouti nebohého starce,
končící v nicotě a beznaději.
Stejně tak po tobě se slehne zem,
když nepřevezme syn tvou pochodeň.
4
8
12
8
8
Music to hear, why hear’st thou music sadly?
Sweets with sweets war not, joy delights in joy:
Why lov’st thou that which thou receiv’st not gladly,
Or else receiv’st with pleasure thine annoy?
If the true concord of well-tuned sounds,
By unions married, do offend thine ear,
They do but sweetly chide thee, who confounds
In singleness the parts that thou shouldst bear.
Mark how one string, sweet husband to another,
Strikes each in each by mutual ordering;
Resembling sire and child and happy mother,
Who, all in one, one pleasing note do sing:
Whose speechless song, being many, seeming one,
Sings this to thee: ‘Thou single wilt prove none.’
Ty, hudba sama, hudbu nemáš rád?
Vždyť krása krásou, štěstí štěstím žije.
Ty v rozladění chceš si notovat
a rozladí tě čistá harmonie?
Jestliže dokonalá souhra tónů
dráždí tvůj sluch, pak je to pouze tím,
že dobře víš, jak přetěžko je tomu,
kdo zvedá svůj hlas proti ostatním.
Proč nepřidáš se k jejich souznění?
Doplňují se, ladí, splývají,
jak otec, matka, dítě spřízněni
mnohohlasně ti jedno zpívají:
„Ač samoten jsi ceněn sebevíc,
měj na paměti, že sám nejsi nic.“
16
4
8
12
17
4
8
12
4
8
12
Sonnets
Sonety
9
9
Is it for fear to wet a widow’s eye
That thou consum’st thyself in single life?
Ah, if thou issueless shalt hap to die,
The world will wail thee, like a makeless wife;
The world will be thy widow, and still weep
That thou no form of thee hast left behind,
When every private widow well may keep
By children’s eyes her husband’s shape in mind.
Look what an unthrift in the world doth spend
Shifts but his place, for still the world enjoys it;
But beauty’s waste hath in the world an end,
And kept unused, the user so destroys it.
No love toward others in that bosom sits
That on himself such murderous shame commits.
Zůstal jsi svobodný jen z obavy,
že bys tu nechal uplakanou ženu?
Až odejdeš, celá zem ovdoví
a bude plakat, volat po tvém jménu.
Pro každou vdovu bývá útěchou
manžela objevovat v očích dětí,
až odejdeš ty, necháš zemi svou
bezradnou, bez potomků, bez paměti.
Zbůhdarma plýtvat bohatstvím se dá:
cos rozházel ty, jiný užívá si.
Jenomže krása rychle uvadá;
když nepředáš ji dál, jsi vrahem krásy.
To přece neuděláš vlastní zemi,
takový zločin vzít si na svědomí.
4
8
12
10
10
For shame, deny that thou bear’st love to any,
Who for thyself art so unprovident.
Grant, if thou wilt, thou art beloved of many,
But that thou none lov’st is most evident;
For thou art so possessed with murderous hate
That ’gainst thyself thou stick’st not to conspire,
Seeking that beauteous roof to ruinate
Which to repair should be thy chief desire.
O, change thy thought, that I may change my mind:
Shall hate be fairer lodged than gentle love?
Be, as thy presence is, gracious and kind,
Or to thyself at least kind-hearted prove.
Make thee another self, for love of me,
That beauty still may live in thine or thee.
Přiznej se, že ti vlastně lidi vadí,
když nenavázals dosud s nikým vztah.
Dobře víš, že tě mnozí mají rádi,
ty ale milovat máš asi strach.
Tobě je příjemnější nenávist:
ne vůči jiným, ale vůči sobě.
Takovým citem můžeš si být jist,
když zabydlel ses ve své vlastní zlobě.
Otevři dveře, pusť někoho dál
přes práh své zatvrzelé samoty.
Jestli jsi z domu lásku vykázal,
pak nejvíce tím strádáš právě ty.
Už kvůli mně dej světu potomky,
ať tvoje krása žije navěky.
18
4
8
12
19
4
8
12
4
8
12
Sonnets
Sonety
11
11
As fast as thou shalt wane, so fast thou grow’st
In one of thine, from that which thou departest;
And that fresh blood which youngly thou bestow’st
Thou mayst call thine when thou from youth convertest.
Herein lives wisdom, beauty and increase;
Without this, folly, age and cold decay:
If all were minded so, the times should cease
And threescore year would make the world away.
Let those whom Nature hath not made for store,
Harsh, featureless and rude, barrenly perish:
Look whom she best endowed she gave the more;
Which bounteous gift thou shouldst in bounty cherish:
She carved thee for her seal, and meant thereby
Thou shouldst print more, nor let that copy die.
Jak člověk vadne, jeho ratolest
vyráží stejně rychle do květů
a v nich pak bude znovu mládím kvést,
i když on sám už dávno není tu.
Kde není moudrost, krása, naděje,
zůstává hloupost, staroba a zmar,
a kdyby tohle člověk nevěděl,
byl by svět pouze šedesát let stár.
Ti, ze kterých je špatné příklad brát si,
hlupáci, hrubci, ať jsou vyhubeni,
však místo nich ať se k nám stále vrací
moudří a dobří v nových pokoleních.
Ty jsi byl stvořen jako vzor nás všech,
tak alespoň pár kopií tu nech.
4
8
12
12
12
When I do count the clock that tells the time,
And see the brave day sunk in hideous night;
When I behold the violet past prime,
And sable curls, all silvered o’er with white;
When lofty trees I see barren of leaves,
Which erst from heat did canopy the herd,
And summer’s green all girded up in sheaves,
Borne on the bier with white and bristly beard,
Then of thy beauty do I question make,
That thou among the wastes of time must go,
Since sweets and beauties do themselves forsake
And die as fast as they see others grow;
And nothing ’gainst Time’s scythe can make defence
Save breed, to brave him when he takes thee hence.
Když počítám, jak zvon odbíjí čas,
a vidím, jak den mizí v jámě noci,
jak stříbrem zbarvuje se černý vlas
a něžný kvítek vadne bez pomoci,
když pyšný strom, jenž dával chládek stádu,
zoufale holé větve k nebi vztáh
a zeleň léta má už bílou bradu
a z polí svážejí ji na márách,
pak o tvé kráse přemýšlím a ptám se,
zda musí navždy s tebou odejít.
Vždyť mnohá krása umírá a zase
nově se rodí s novou nadějí.
Nikdo se nezachrání před smrtí,
budoucnost máš jen ve svém dítěti.
20
4
8
12
21
4
8
12
4
8
12
Sonnets
Sonety
13
13
O, that you were yourself; but, love, you are
No longer yours than you yourself here live:
Against this coming end you should prepare,
And your sweet semblance to some other give:
So should that beauty which you hold in lease
Find no determination; then you were
Yourself again, after yourself ’s decease,
When your sweet issue your sweet form should bear.
Who lets so fair a house fall to decay,
Which husbandry in honour might uphold
Against the stormy gusts of winter’s day
And barren rage of death’s eternal cold?
O, none but unthrifts. Dear my love, you know
You had a father: let your son say so.
Chceš být sám sebou? Sebou buď! Sám ne!
Když budeš samotný, tak vezmeš s sebou
sám sebe, až ta chvíle nastane,
a vzpomínky na tebe nezůstanou.
Sám o sebe bys měl se postarat
a v jiném zanechat zde sebe sama,
jenž z tebe bude svoji krásu brát,
a tvá podoba bude zachována.
Chceš nechat ležet ladem rodný dům
a vidět, jak se hroutí v zříceninu,
když pomáhat by mohl potomkům
odrážet načas smrtonosnou zimu?
Co dopřával sis, přej i ostatním.
Tys otce měl, ať má ho i tvůj syn.
4
8
12
14
14
Not from the stars do I my judgment pluck;
And yet methinks I have astronomy,
But not to tell of good or evil luck,
Of plagues, of dearths, or seasons’ quality;
Nor can I fortune to brief minutes tell,
Pointing to each his thunder, rain, and wind,
Or say with princes if it shall go well,
By oft predict that I in heaven find:
But from thine eyes my knowledge I derive,
And, constant stars, in them I read such art
As truth and beauty shall together thrive,
If from thyself to store thou wouldst convert;
Or else of thee this I prognosticate:
Thy end is truth’s and beauty’s doom and date.
Přestože hvězdy vyjeví mi dost,
nemohu na ně v ničem spoléhat,
já nevyčtu z nich svoji budoucnost,
ani kdy přijde sucho, mor či hlad.
Nebeská znamení mi neprozradí,
kdy zatáhne se nebo vyjasní,
kdy budou padat kroupy nebo vlády
a jaký bude průběh příštích dní.
Ale tvé oči jsou dvě stálice
a v nich čtu skálopevnou předpověď,
že přivedeš-li na svět dědice,
pravda a krása neopustí svět.
Zemřeš-li bezdětný, je jistota,
že pravda s krásou zmizí ze světa.
22
4
8
12
23
4
8
12
4
8
12
I/2
Sonnets
15
15
When I consider every thing that grows
Holds in perfection but a little moment,
That this huge state presenteth nought but shows
Whereon the stars in secret influence comment;
When I perceive that men as plants increase,
Cheered and checked e’en by the self-same sky,
Vaunt in their youthful sap, at height decrease,
And wear their brave state out of memory;
Then the conceit of this inconstant stay
Sets you most rich in youth before my sight,
Where wasteful Time debateth with Decay,
To change your day of youth to sullied night;
And, all in war with Time for love of you,
As he takes from you, I engraft you new.
Když uvědomím si, že vše, co žije,
je dokonalé pouze na chvíli
a život sám je pouhá komedie,
do které bůhvíjak jsme vstoupili,
když vidím člověka i rostlinu
pod stejným nebem růst i uvadat,
plného mízy teď, jak sušinu
vyschlého pak, až přijde listopad,
tu vědomí pomíjivosti všeho
mi v mysli kreslí tvoji podobu,
jak chci tě vidět – nezničitelného,
jak rušíš čas a hubíš záhubu.
Mě láska k tobě k válce s časem nutí,
co vezme smrt, já veršem vezmu smrti.
4
8
12
16
16
But wherefore do not you a mightier way
Make war upon this bloody tyrant, Time?
And fortify yourself in your decay
With means more blessed than my barren rhyme?
Now stand you on the top of happy hours,
And many maiden gardens, yet unset,
With virtuous wish would bear you living flowers
Much liker than your painted counterfeit:
So should the lines of life that life repair,
Which this, Time’s pencil, or my pupil pen,
Neither in inward worth nor outward fair,
Can make you live yourself in eyes of men.
To give away yourself keeps yourself still;
And you must live, drawn by your own sweet skill.
Což není žádná účinnější zbraň
na toho tyrana a vraha – Čas
než moje verše, v nichž jsi uchován
v podobě, která dosud nemá kaz?
Dnes mnoho mladých panen rádo by
ti nabídlo svůj záhon k osetí
a spíš než v moje plané výplody
tvá podoba by přešla do dětí.
Ať radši v potomcích než v poezii
jsou tvoje ctnosti navždy zvěčněny,
protože lepší je, když v jiných žijí,
než aby byly pouze ke čtení.
Jestli chceš zůstat lidstvu zachován,
musíš se o to postarat ty sám.
24
4
8
12
25
4
8
12
4
8
12
Sonnets
Sonety
17
17
Who will believe my verse in time to come,
If it were filled with your most high deserts?
Though yet, heaven knows, it is but as a tomb
Which hides your life and shows not half your parts.
If I could write the beauty of your eyes
And in fresh numbers number all your graces,
The age to come would say ‘This poet lies;
Such heavenly touches ne’er touched earthly faces.’
So should my papers, yellowed with their age,
Be scorned, like old men of less truth than tongue,
And your true rights be termed a poet’s rage
And stretched metre of an antique song:
But were some child of yours alive that time,
You should live twice, in it and in my rhyme.
Kdo uvěří mým veršům v budoucnosti,
když vynáším tě v nich až do nebe?
Báseň je náhrobek tvé velikosti,
neživá upomínka na tebe.
I kdybych z linek očí nebo tváře
do linek veršů uměl opsat tě,
budoucnost řekne: „To jsou žvásty lháře!
Taková krása není na světě.“
Z mých starých spisků, časem zažloutlých,
jak z dědků, co si rádi vymýšlejí,
tropili by si posměváčci smích,
však já tě nemoh popsat pravdivěji.
Měl bys mít dítě. Až tě zhltne zem,
žít budeš dvakrát: v mých básních a v něm.
4
8
12
18
18
Shall I compare thee to a summer’s day?
Thou art more lovely and more temperate:
Rough winds do shake the darling buds of May,
And summer’s lease hath all too short a date:
Sometime too hot the eye of heaven shines,
And often is his gold complexion dimmed;
And every fair from fair sometime declines,
By chance, or nature’s changing course untrimmed;
But thy eternal summer shall not fade,
Nor lose possession of that fair thou ow’st,
Nor shall death brag thou wander’st in his shade,
When in eternal lines to time thou grow’st;
So long as men can breathe, or eyes can see,
So long lives this, and this gives life to thee.
Mám přirovnat tě ke krásnému létu?
To období je krátké, vrtkavé.
Jarnímu poupěti už brzy z květu
okvětní lístky letní vítr rve.
Dost často slunce příliš prudce pálí,
jindy zas ne a ne se ukázat,
a krásy, které se ti věčné zdály,
pryč s létem uletí a přijde chlad.
Je ale způsob, jak se vysmát smrti,
která se chlubí, že tě dostane.
Mládí a letní krása zůstanou ti
napořád v řádcích básně napsané.
Pak dokud budou lidé na světě
dýchat a žít, v mých verších najdou tě.
26
4
8
12
27
4
8
12
4
8
12
Sonnets
Sonety
19
19
Devouring Time, blunt thou the lion’s paws,
And make the earth devour her own sweet brood;
Pluck the keen teeth from the fierce tiger’s jaws,
And burn the long-lived phoenix in her blood;
Make glad and sorry seasons as thou fleets,
And do whate’er thou wilt, swift-footed Time,
To the wide world and all her fading sweets;
But I forbid thee one most heinous crime:
O, carve not with thy hours my love’s fair brow,
Nor draw no lines there with thine antique pen;
Him in thy course untainted do allow
For beauty’s pattern to succeeding men.
Yet, do thy worst, old Time: despite thy wrong,
My love shall in my verse ever live young.
Všežravý Čase, co lvům drápy tupíš,
co tygrům tesáky z čelistí rveš,
co Zemi vlastní děti hubit nutíš
a Fénixe zaživa spaluješ,
svým dílem zkázy vysmívej se světu
a střídej na nás štěstí s neštěstím,
cokoli páchej při svém zbrklém letu,
jen k jedné obludnosti nesvolím:
abys mé lásce kreslil po čele
starobným perem temné letokruhy,
zachovej krásu mého přítele
ryzí a čistou co vzor krásy druhým.
Kdybys ji ale přece udolal,
v mých verších bude krásná stále dál.
4
8
12
20
20
A woman’s face with Nature’s own hand painted
Hast thou, the master-mistress of my passion;
A woman’s gentle heart, but not acquainted
With shifting change, as is false women’s fashion;
An eye more bright than theirs, less false in rolling,
Gilding the object whereupon it gazeth;
A man in hue all hues in his controlling,
Which steals men’s eyes and women’s souls amazeth.
And for a woman wert thou first created;
Till Nature, as she wrought thee, fell a-doting,
And by addition me of thee defeated,
By adding one thing to my purpose nothing.
But since she pricked thee out for women’s pleasure,
Mine be thy love, and thy love’s use their treasure.
Jsi krásný jako dívka, příteli,
a nebýt muž, jsi paní mého srdce.
Jak žena něžný jsi, však neznalý
podvádět jak ty zrádné falešnice.
Tvé jasné oči netočí se jinam,
na co se podíváš, to rozkvete,
mužům jsi modelem a modlou ženám,
v tobě se vidí všichni na světě.
Co pannu zplodila tě příroda,
však vyvolila si tě za pána,
a proto rozhodla se, že ti dá
tu věc, jež pro mne malý význam má.
Že tě tak vybavila pro ženy,
jim dáváš lásku, mně jen toužení.
28
4
8
12
29
4
8
12
4
8
12
Sonnets
Sonety
21
21
So is it not with me as with that Muse
Stirred by a painted beauty to his verse,
Who heaven itself for ornament doth use
And every fair with his fair doth rehearse,
Making a couplement of proud compare,
With sun and moon, with earth and sea’s rich gems,
With April’s first-born flowers, and all things rare
That heaven’s air in this huge rondure hems.
O, let me, true in love, but truly write,
And then believe me, my love is as fair
As any mother’s child, though not so bright
As those gold candles fixed in heaven’s air:
Let them say more that like of hearsay well;
I will not praise that purpose not to sell.
Já nejsem básník, který v barvách líčí
svou nalíčenou krásku pro čtenáře
a divže celé nebe nevysmýčí,
když hledá příměr pro půvaby tváře.
Nesrovnávám ji pyšně se sluncem,
s lunou a drahokamy pod zemí,
s kvítkem, jenž raší zjara na louce
a vonným dechem všechny omámí.
Já o své lásce prostě musím říct,
že se mi tuze líbí, i když není
tak oslnivá jak ta svíce svic,
jež na svět přináší nám rozednění.
Tebe ať opěvují jiní pěvci!
Proč bych já chválil to, co prodat nechci?
4
8
12
22
22
My glass shall not persuade me I am old,
So long as youth and thou are of one date;
But when in thee time’s furrows I behold,
Then look I death my days should expiate.
For all that beauty that doth cover thee
Is but the seemly raiment of my heart,
Which in thy breast doth live, as thine in me:
How can I then, be elder than thou art?
O, therefore, love, be of thyself so wary
As I, not for myself, but for thee will;
Bearing thy heart, which I will keep so chary
As tender nurse her babe from faring ill.
Presume not on thy heart when mine is slain;
Thou gav’st me thine, not to give back again.
Zrcadlu neuvěřím, že jsem starý,
když ty a mládí jste jak dvojčata;
až ale spatřím na tvé tváři čáry,
budu chtít poroučet se ze světa.
Vždyť tvoje krása moje srdce hřeje
jak plášť, jenž padne mi jak ulitý.
Mé srdce patří tobě, tvé zas mé je,
tak jak bych mohl starší být než ty?
A proto, lásko, pozor na sebe,
i já si kvůli tobě pozor dám.
Ještě mě ale srdce nezebe
a tvé si jako chůva pohlídám.
Navrátím ti ho, až mé spálí mráz,
a moje srdce ožije v tvém zas.
30
4
8
12
31
4
8
12
4
8
12
Sonnets
Sonety
23
23
As an unperfect actor on the stage,
Who with his fear is put besides his part,
Or some fierce thing replete with too much rage,
Whose strength’s abundance weakens his own heart;
So I, for fear of trust, forget to say
The perfect ceremony of love’s rite,
And in mine own love’s strength seem to decay,
O’ercharged with burden of mine own love’s might.
O, let my looks be then the eloquence
And dumb presagers of my speaking breast,
Who plead for love, and look for recompense,
More than that tongue that more hath more expressed.
O, learn to read what silent love hath writ:
To hear with eyes belongs to love’s fine wit.
Jak špatný herec ochromený trémou
tak, že už zcela zapomněl svou roli,
jak zoufalec, v němž mocné vášně planou,
však není mocen zmoct se na cokoli,
já stojím zde a nejsem schopen slova,
jímž bych svou lásku řádně vyjevil,
tak silné city ve svém nitru chovám,
že mluvit o nich prostě nemám sil.
Proto ať za mne mluví moje oči
a prozradí ti, co mám na srdci,
jsou sice němé, do tvých očí křičí
však víc než ústa k tobě mluvící.
Nauč se číst, co v očích láska píše.
A miluješ-li, oči nauč slyšet.
4
8
12
24
24
Mine eye hath played the painter and hath stelled
Thy beauty’s form in table of my heart;
My body is the frame wherein ’tis held,
And perspective it is best painter’s art.
For through the painter must you see his skill,
To find where your true image pictured lies,
Which in my bosom’s shop is hanging still,
That hath his windows glazed with thine eyes.
Now see what good turns eyes for eyes have done:
Mine eyes have drawn thy shape, and thine for me
Are windows to my breast, where-through the sun
Delights to peep, to gaze therein on thee;
Yet eyes this cunning want to grace their art,
They draw but what they see, know not the heart.
Mé oči zahrály si na malíře,
když malovaly mi tě do srdce,
a já tě v sobě nosím v dobré víře
co výtvor skutečného umělce.
Umění zobrazuje život věrně,
chceš-li se poznat, do mne nahlédni
a uvidíš svůj portrét v obrazárně
mých očí jako v skříni výkladní.
Vidíš, jak oči dobře slouží nám?
Mé kreslí si tě, tvoje pro mne jsou
okénky do mé duše. Vidím tam
slunce, jež chce tě ve mně zahlédnout.
K mistrovství schází očím pouze jedno,
kreslí, co vidí, k srdci nedohlédnou.
32
4
8
12
33
4
8
12
4
8
12
Sonnets
Sonety
25
25
Let those who are in favour with their stars
Of public honour and proud titles boast,
Whilst I, whom fortune of such triumph bars,
Unlooked for joy in that I honour most.
Great princes’ favourites their fair leaves spread
But as the marigold at the sun’s eye,
And in themselves their pride lies buried,
For at a frown they in their glory die.
The painful warrior famoused for fight,
After a thousand victories once foiled,
Is from the book of honour razed quite,
And all the rest forgot for which he toiled:
Then happy I, that love and am beloved,
Where I may not remove nor be removed.
Šťastlivci ať se pyšní tituly,
prebendami, projevy uznání,
mě tyhle pocty vždycky minuly,
ve štěstí mi to ale nebrání.
Přátelé mocných jako slunečnice
svou hlavu v záři přízně zvedají,
sotva však jejich slunce zamračí se,
uvadají, ztrácejí naději.
Válečník, který tisíc bojů sved
a utržil v nich spoustu slavných ran,
poprvé zklame, zklamal naposled
a z knihy cti je navždy vymazán.
Že mohu milovat tě a ty mne,
je štěstí, jež nám nikdo nevezme.
4
8
12
26
26
Lord of my love, to whom in vassalage
Thy merit hath my duty strongly knit,
To thee I send this written ambassage,
4
To witness duty, not to show my wit:
Duty so great, which wit so poor as mine
May make seem bare, in wanting words to show it,
But that I hope some good conceit of thine
8
In thy soul’s thought, all naked, will bestow it;
Till whatsoever star that guides my moving
Points on me graciously with fair aspect,
And puts apparel on my tattered loving,
12
To show me worthy of thy sweet respect:
Then may I dare to boast how I do love thee;
Till then not show my head where thou mayst prove me.
Ty verše píše tvůj oddaný vazal,
který svou lásku do služeb ti dal,
ne aby okázale slova vázal,
však aby vystavěl ti piedestal.
Má chabá slova klopýtají, váznou,
neunesou tvou skvělou velikost,
a zřejmě ve své snaze vyjdu s prázdnou,
když nepomůže mi tvá laskavost.
Anebo šťastná hvězda náhle dá mi
inspiraci, jak bych tě oslavil
tak neotřepanými myšlenkami,
že troufnu si i na tak velký cíl.
Pak řeknu naplno, čím pro mě jsi.
Prozatím musím lhát si do kapsy.
34
35
4
8
12
4
8
12
Sonnets
Sonety
27
27
Weary with toil, I haste me to my bed,
The dear repose for limbs with travel tired;
But then begins a journey in my head
To work my mind, when body’s work’s expired:
For then my thoughts, from far where I abide,
Intend a zealous pilgrimage to thee,
And keep my drooping eyelids open wide,
Looking on darkness which the blind do see:
Save that my soul’s imaginary sight
Presents thy shadow to my sightless view,
Which, like a jewel hung in ghastly night,
Makes black night beauteous and her old face new.
Lo, thus, by day my limbs, by night my mind,
For thee, and for myself no quiet find.
Když večer unavený uléhám
oddechnout si po těžké denní pouti,
v mysli se začnou honit sem a tam
úvahy, které nedokážu zkrotit.
Tělo je v klidu, v hlavě se to vaří,
myšlenky vracejí se za tebou
a slepé oči ne a ne se zavřít,
jen uhranutě hledí napříč tmou.
Do tmy si totiž v duchu promítám
tvůj jasný obraz, který zaplane
černotou noci jako drahokam
a září dál až do bílého dne.
Tak mořím ve dne tělo, v noci hlavu,
na tebe myslím, a ne na únavu.
4
8
12
28
28
How can I then return in happy plight,
That am debarred the benefit of rest?
When day’s oppression is not eased by night,
4
But day by night, and night by day oppressed,
And each, though enemies to either’s reign,
Do in consent shake hands to torture me,
The one by toil, the other to complain
8
How far I toil, still further off from thee.
I tell the day, to please him thou art bright
And dost him grace when clouds do blot the heaven:
So flatter I the swart-complexioned night;
12
When sparkling stars twire not thou gild’st the even.
But day doth daily draw my sorrows longer,
And night doth nightly make griefs strength seem stronger.
Jak mohu vůbec tohle všechno přežít,
když zbavený jsem dobrodiní spánku,
když po dni práce noc mě neosvěží
a mám, abych tak řekl, na kahánku.
Zarytí nepřátelé den a noc
se spojili a nedají mi klid,
den se mnou smýká, noc má zas tu moc,
že od tebe mě může odloučit.
Dnu lichotím, že má tvůj svit a třpyt,
i když je právě celý zamračený,
a noci pokouším se vysvětlit,
jak souhvězdí tvých očí drahé je mi.
Ve dne to se mnou bledě vypadá
a s nocí houstne černá nálada.
36
37
4
8
12
4
8
12
Sonety
Sonnets
29
29
When in disgrace with fortune and men’s eyes
I all alone beweep my outcast state,
And trouble deaf heaven with my bootless cries,
And look upon myself, and curse my fate,
Wishing me like to one more rich in hope,
Featured like him, like him with friends possessed,
Desiring this man’s art, and that man’s scope,
With what I most enjoy contented least;
Yet in these thoughts myself almost despising,
Haply I think on thee, and then my state,
Like to the lark at break of day arising
From sullen earth, sings hymns at heaven’s gate;
For thy sweet love remembered such wealth brings
That then I scorn to change my state with kings.
Když osud ani lidé nepřejí mi
a já si stýskám na svou samotu
hluchému nebi vzlyky zoufalými
v sebeponižujícím záchvatu
a na ty kolem ukazuji prstem,
jak ten má přátele, ten krásný vzhled,
ten nadaný je, tomu renta roste,
jedině já se nějak nepoved,
pak zrovna když se nejvíc nemám rád,
na tebe vzpomenu a vzápětí
jak se skřivanem z bláta temných blat
mé srdce s písní k nebi vyletí.
Vzpomínka na tvou lásku dá mi víc
než obsah všech královských pokladnic.
4
8
12
30
30
When to the sessions of sweet silent thought
I summon up remembrance of things past,
I sigh the lack of many a thing I sought,
And with old woes new wail my dear times’ waste:
Then can I drown an eye, unused to flow,
For precious friends hid in death’s dateless night,
And weep afresh love’s long since cancelled woe,
And moan the expense of many a vanished sight:
Then can I grieve at grievances foregone,
And heavily from woe to woe tell o’er
The sad account of fore-bemoaned moan,
Which I new pay as if not paid before.
But if the while I think on thee, dear friend,
All losses are restored and sorrows end.
Když přijde smutná chvíle účtování
a o samotě ohlížím se zas
za prohrami a zmařenými plány
a starým nářkem nově marním čas,
v mých očích pláči odvyklých jsou slzy
pro přátele, jež jsem už oplakal,
a dávná mrzutost mě znovu mrzí
a žaluji na oželený žal,
prošlými stesky posté probírám se
a přičítám je k účtu věčných ztrát,
které svým pláčem splácím zas a zase,
neschopen všechen smutek spočítat,
stačí, když vzpomenu si, že tě mám,
bída je pryč a smutek zažehnán.
38
4
8
12
39
4
8
12
4
8
12
Sonnets
Sonety
31
31
Thy bosom is endeared with all hearts,
Which I by lacking have supposed dead;
And there reigns Love, and all Love’s loving parts,
And all those friends which I thought buried.
How many a holy and obsequious tear
Hath dear religious love stolen from mine eye,
As interest of the dead, which now appear
But things removed that hidden in thee lie!
Thou art the grave where buried love doth live,
Hung with the trophies of my lovers gone,
Who all their parts of me to thee did give,
That due of many now is thine alone:
Their images I loved I view in thee,
And thou, all they, hast all the all of me.
Všechno, co je mi drahé, nosíš v srdci,
i přátelé, jež měl jsem za mrtvé,
se najednou s tvou láskou ke mně vrací
a každý z nich mě k lásce s tebou zve.
V tvém srdci láska vládne a tam leží
ti, pro které jsem slzy proléval
při svatém obřadu. Nebyl bych věřil,
že skrze tebe budou živi dál.
Jsi hrob, v němž láska jiných přežívá,
těch, co mě kdysi vroucně milovali
a jejichž gesta, slova jsou teď tvá,
či kteří naopak se tebou stali.
Žijí-li v tobě všichni napořád,
když miluji tě, každého mám rád.
4
8
12
32
32
If thou survive my well-contented day,
When that churl Death my bones with dust shall cover,
And shalt by fortune once more re-survey
These poor rude lines of thy deceased lover,
Compare them with the bettering of the time,
And though they be outstripped by every pen,
Reserve them for my love, not for their rhyme,
Exceeded by the height of happier men.
O, then vouchsafe me but this loving thought:
‘Had my friend’s Muse grown with this growing age,
A dearer birth than this his love had brought,
To march in ranks of better equipage:
But since he died, and poets better prove,
Theirs for their style I’ll read, his for his love.’
Budeš-li na světě, až smrt mě skosí
a těžká hlína pod sebou mě schová,
vzpomeň si na toho, kdo vázal kdysi
do veršů těžkopádně tato slova.
A když mě potom srovnáš s ostatními,
kteří už dovedněji budou psát,
i když mě jistě předčí svými rýmy,
v tom nepředčí mě, jak jsem tě měl rád.
A proto o mně řekni laskavě:
„On mohl světu nechat lepší dílo.
Kdyby směl více dozrát jeho věk,
i jeho psaní zralejší by bylo.
Že ale umřel, v jeho básních žije
mnohem víc lásky nežli poezie.“
40
4
8
12
41
4
8
12
4
8
12
Sonnets
Sonety
33
33
Full many a glorious morning have I seen
Flatter the mountain-tops with sovereign eye,
Kissing with golden face the meadows green,
4
Gilding pale streams with heavenly alchymy;
Anon permit the basest clouds to ride
With ugly rack on his celestial face,
And from the forlorn world his visage hide,
8
Stealing unseen to west with this disgrace:
Even so my sun one early morn did shine,
With all-triumphant splendour on my brow;
But, out, alack, he was but one hour mine,
12
The region cloud hath masked him from me now.
Yet him for this my love no whit disdaineth;
Suns of the world may stain when heaven’s sun staineth.
Jak často ráno vídával jsem slunce
vrcholky štítů šatit šarlatem,
rozlévat zlato po zelené louce
a bystřinami barvit bledou zem,
než dovolilo špinavému mraku
na božskou tvář mu černou masku dát
a skryto krutě osiřelým zrakům
se zahanbeně kradlo na západ.
I mně mé slunce jednou zasvítilo
a hřálo mě snad celou hodinu,
než záludně se před mým zrakem skrylo
za neproniknutelnou záclonu.
Nemám své lásce za zlé, že se mračí,
i nebe někdy zachmuří se k pláči.
34
34
Why didst thou promise such a beauteous day,
And make me travel forth without my cloak,
To let base clouds o’ertake me in my way,
Hiding thy bravery in their rotten smoke?
’Tis not enough that through the cloud thou break,
To dry the rain on my storm-beaten face,
For no man well of such a salve can speak
That heals the wound and cures not the disgrace:
Nor can thy shame give physic to my grief;
Though thou repent, yet I have still the loss:
The offender’s sorrow lends but weak relief
To him that bears the strong offence’s cross.
Ah, but those tears are pearl which thy love sheds,
And they are rich and ransom all ill deeds.
Věřil jsem ti, že bude krásný den,
a vyšel jsem si jen tak v košili,
a v půli cesty byl jsem přepaden
mraky, jež tvoji krásu zakryly.
Povedlo se ti bouři zažehnat
a osušit mi kapky na tváři;
muž vyléčí se ze všech ran a ztrát,
s potupou se však nikdy nesmíří.
Nepomůže mi tvoje kajícnost,
omluvami mě neuchlácholíš,
tvá lítost nemůže být silná dost,
aby mi z ramen sňala křivdy kříž.
Perly tvých slz vše ale náhle změní,
ten poklad lásky je tvé vykoupení.
42
4
8
12
43
4
8
12
4
8
12
Sonnets
Sonety
35
35
No more be grieved at that which thou hast done:
Roses have thorns, and silver fountains mud;
Clouds and eclipses stain both moon and sun,
And loathsome canker lives in sweetest bud.
All men make faults, and even I in this,
Authorizing thy trespass with compare,
Myself corrupting, salving thy amiss,
Excusing thy sins more than thy sins are;
For to thy sensual fault I bring in sense,
Thy adverse party is thy advocate,
And ’gainst myself a lawful plea commence:
Such civil war is in my love and hate,
That I an accessary needs must be
To that sweet thief which sourly robs from me.
Stalo se, stalo, zapomeň už na to.
I růže trny má a uvnitř ní
červ může hlodat, v studánkách je bláto
a na nebi je občas zatmění.
Chybování je lidské a já tím,
že omlouvám tvé drobné provinění,
se zase proti tobě proviním,
mluvím-li o vině, jež vinou není.
Tvůj nerozum rozumně nerozsoudí
žalobce, který je tvůj advokát
a sebeobviňováním si škodí.
Je zlé sám proti sobě bojovat.
U soudu lásky nemám naději,
když musím nadržovat zloději.
4
8
12
36
36
Let me confess that we two must be twain,
Although our undivided loves are one:
So shall those blots that do with me remain,
Without thy help, by me be borne alone.
In our two loves there is but one respect,
Though in our lives a separable spite,
Which, though it alter not love’s sole effect,
Yet doth it steal sweet hours from love’s delight.
I may not evermore acknowledge thee,
Lest my bewailed guilt should do thee shame,
Nor thou with public kindness honour me,
Unless thou take that honour from thy name:
But do not so; I love thee in such sort
As, thou being mine, mine is thy good report.
Uvědom si, že na lásku jsme dva,
i když jsme jedna duše, jedno tělo,
a skvrnu, která na ní zůstává,
můžu nést bez tebe já sám a celou.
Vzájemná láska nás dva spojuje,
i když teď musíme být odloučeni,
a jediné, co pro nás cenné je,
tím odloučením nepozbývá ceny.
Pouze se k tobě nesmím více znát,
abych tě nepřivedl do řečí,
a ty mě musíš přestat milovat,
má-li být naše láska v bezpečí.
Lpím na tobě a očistím tě tím,
že z lásky k tobě sebe pošpiním.
44
4
8
12
45
4
8
12
4
8
12
Sonnets
Sonety
37
37
As a decrepit father takes delight
To see his active child do deeds of youth,
So I, made lame by fortune’s dearest spite,
Take all my comfort of thy worth and truth;
For whether beauty, birth, or wealth, or wit,
Or any of these all, or all, or more,
Entitled in thy parts do crowned sit,
I make my love engrafted to this store:
So then I am not lame, poor, nor despised,
Whilst that this shadow doth such substance give
That I in thy abundance am sufficed
And by a part of all thy glory live.
Look what is best, that best I wish in thee:
This wish I have; then ten times happy me!
Jak starý otec na pokraji sil
úspěchy svého děcka okřívá,
mně, jemuž osud těžce naložil,
životabudičem je sudba tvá.
Protože tobě štědře dopřála
bohatství, vtipu, krásy, dobroty,
nebyla ke mně zas tak příliš zlá,
když radost dala mi – a tou jsi ty.
A proto nejsem chudý, osamělý,
ačkoli se to někdy může zdát,
jestliže aspoň v duchu smím se dělit
o tvoji slávu, o tvůj majestát.
Přeji ti upřímně to nejlepší,
mě už jen tvoje štěstí potěší.
4
8
12
38
38
How can my Muse want subject to invent,
While thou dost breathe, that pour’st into my verse
Thine own sweet argument, too excellent
For every vulgar paper to rehearse?
O, give thyself the thanks, if aught in me
Worthy perusal stand against thy sight;
For who’s so dumb that cannot write to thee,
When thou thyself dost give invention light?
Be thou the tenth Muse, ten times more in worth
Than those old nine which rhymers invocate;
And he that calls on thee, let him bring forth
Eternal numbers to outlive long date.
If my slight Muse do please these curious days,
The pain be mine, but thine shall be the praise.
Copak mi může chybět inspirace,
když vidím tebe, poezii, která
se nedá popsat verši veršotepce,
a přece sama prýští z mého pera?
Poděkuj sobě, pokud se v mé básni
objeví něco tobě rovnocenné,
vždyť sama ošklivost dík tobě krásní,
jakmile si tvůj půvab připomene.
Mou Múzou jsi, cennější desetkrát
než oněch devět, které opěvují.
Kdo o tobě své verše bude psát,
tomu já věčnou slávu prorokuji.
A přežijí-li čas i tato slova,
pak proto, že jsem tebe oslavoval.
46
4
8
12
47
4
8
12
4
8
12
Sonnets
Sonety
39
39
O, how thy worth with manners may I sing,
When thou art all the better part of me?
What can mine own praise to mine own self bring?
And what is’t but mine own when I praise thee?
Even for this let us divided live,
And our dear love lose name of single one,
That by this separation I may give
That due to thee, which thou deserv’st alone.
O absence, what a torment wouldst thou prove,
Were it not thy sour leisure gave sweet leave
To entertain the time with thoughts of love,
Which time and thoughts so sweetly doth deceive,
And that thou teachest how to make one twain,
By praising him here who doth hence remain.
Jak oslavit tě ve vší skromnosti,
pokud se v tobě neustále vidím?
Chválil bych sebe – tím tě neuctím
a mě to znectí v očích jiných lidí.
Proto je dobře, že jsme odloučeni.
Když nežijeme spolu, může žít
naplno naše láska, která nyní
jedině mně a tobě náleží.
Ach, samoto, nepřežil bych tě, kdyby
nepřišel s tebou trpký požitek
sladce si představovat, co mi chybí,
a ve snech proti smutku hledat lék.
O samotě svou lásku mohu chválit
a tak s ní být, i když je kdesi v dáli.
4
8
12
40
40
Take all my loves, my love, yea, take them all;
What hast thou then more than thou hadst before?
No love, my love, that thou mayst true love call;
All mine was thine before thou hadst this more
Then, if for my love thou my love receivest,
I cannot blame thee for my love thou usest;
But yet be blamed, if thou thyself deceivest
By wilful taste of what thyself refusest.
I do forgive thy robbery, gentle thief,
Although thou steal thee all my poverty;
And yet, love knows it is a greater grief
To bear love’s wrong than hate’s known injury.
Lascivious grace, in whom all ill well shows,
Kill me with spites; yet we must not be foes.
Vezmi mi, lásko, moji lásku, vezmi,
nic nového tím stejně nezískáš,
vždyť moje láska byla vždycky, věř mi,
tou jedinou, již doopravdy máš.
Takže když z lásky lásku mou si bereš,
mně nevadí, že se s ní miluješ,
zato mi vadí, že mě nemiluješ,
když s láskou mou mou lásku zrazuješ.
Odpouštím ti tu krádež, zloději,
připravila mě pouze o mé strasti;
láska ví, že vždy raní hlouběji
než ostny otevřené nenávisti.
Neřestná lásko, zpět se ke mně vrať.
K smrti mě zraňuj, ale nezatrať.
48
4
8
12
49
4
8
12
4
8
12
Sonnets
Sonety
41
41
Those pretty wrongs that liberty commits,
When I am sometimes absent from thy heart,
Thy beauty and thy years full well befits,
For still temptation follows where thou art.
Gentle thou art, and therefore to be won,
Beauteous thou art, therefore to be assailed;
And when a woman woos, what woman’s son
Will sourly leave her till she have prevailed?
Ay me, but yet thou mightst my seat forbear,
And chide thy beauty and thy straying youth,
Who lead thee in their riot even there
Where thou art forced to break a twofold truth:
Hers, by thy beauty tempting her to thee,
Thine, by thy beauty being false to me.
Nebýváš někdy zrovna andílek,
když zapomeneš na mou maličkost,
omlouvá tě tvá krása i tvůj věk,
máš stálých pokušení víc než dost.
Jsi vzácný, mnohou ženou vytoužený,
jsi krásný, mnohá se ti touží vzdát.
Když žena přeje si, kdo zrozen z ženy
by svedl jí to přání nedopřát?
Tak proč se přibližuješ k mému domu,
když vedeš svoji krásu na scestí?
Tady tvá krása napomůže tomu
porušit hned dva sliby věrnosti:
mne zradí ta, kterou tys krásou sved,
ty zradíš mne a necháš na ocet.
4
8
12
42
42
That thou hast her, it is not all my grief,
And yet it may be said I loved her dearly;
That she hath thee, is of my wailing chief,
A loss in love that touches me more nearly.
Loving offenders, thus I will excuse ye:
Thou dost love her, because thou know’st I love her;
And for my sake even so doth she abuse me,
Suffering my friend for my sake to approve her.
If I lose thee, my loss is my love’s gain,
And losing her, my friend hath found that loss;
Both find each other, and I lose both twain,
And both for my sake lay on me this cross:
But here’s the joy; my friend and I are one;
Sweet flattery, then she loves but me alone.
Žes mi ji ukrad, mě tak nermoutí,
přestože do ní pořád blázen jsem;
víc trápí mě, že její kořistí
jsi ty a já jsem dvakrát okraden.
Lupiči lásky, zprošťuji vás viny.
Jsem rád, že oceňuješ, co mám rád,
a ona že chce, aby také jiní
poznali, co mám doma za poklad.
Tvou lásku ztratím, láska má ji najde,
ztratím-li její, ty ji objevíš,
mně kvůli vám nula od nuly pojde
a nezbývá mi než sám nést svůj kříž.
Mně pomůže už jen optický klam:
vidím se ve vás, tak vás oba mám.
50
4
8
12
51
4
8
12
4
8
12
Sonnets
Sonety
43
43
When most I wink, then do mine eyes best see,
For all the day they view things unrespected;
But when I sleep, in dreams they look on thee,
And darkly bright, are bright in dark directed.
Then thou, whose shadow shadows doth make bright,
How would thy shadow’s form form happy show
To the clear day with thy much clearer light,
When to unseeing eyes thy shade shines so!
How would, I say, mine eyes be blessed made
By looking on thee in the living day,
When in dead night thy fair imperfect shade
Through heavy sleep on sightless eyes doth stay!
All days are nights to see till I see thee,
And nights bright days when dreams do show thee me.
Když zavřu oči, vidím nejlépe.
Ve světle slepě těkám po tvářích,
však jen co noc na víčka zaklepe,
tvá tvář pod loučí očí zazáří.
Když si tvým stínem svítím do noci,
oslňuješ můj nevidomý zrak,
je-li tvá vidina zář planoucí,
skutečnost bude zázrak nad zázrak.
Kéž bych ten zázrak někdy zažít směl
a viděl tě i za bílého dne,
tváří v tvář tobě den by potemněl,
jak noc tváří v tvář tobě pobledne.
Dokud tě nevidím, jsou černé dny
a světlem jediným jsou v noci sny.
4
8
12
44
44
If the dull substance of my flesh were thought,
Injurious distance should not stop my way;
For then, despite of space, I would be brought,
From limits far remote, where thou dost stay.
No matter then although my foot did stand
Upon the furthest earth removed from thee;
For nimble thought can jump both sea and land.
As soon as think the place where he would be.
But ah, thought kills me that I am not thought,
To leap large lengths of miles when thou art gone,
But that, so much of earth and water wrought,
I must attend time’s leisure with my moan;
Receiving nought by elements so slow
But heavy tears, badges of either’s woe.
Kdyby mé tělo bylo myšlenkou,
pak nestálo by mezi námi nic,
hned bych se mohl vydat za tebou
prostorem bez času a bez hranic.
A kdybychom se třeba ocitli
od sebe nejdál, co lze na světě,
na tebe stačilo by pomyslit,
a rázem vedle sebe měl bych tě.
Myšlenka nejsem. Hrozné pomyšlení!
Té země a té vody mezi námi!
I když jsme těmi živly propojeni,
jsme bez sebe, že bez sebe jsme sami.
Jsme pouze zem a voda, oba dva,
než najdem se, dlouho to potrvá.
52
4
8
12
53
4
8
12
4
8
12
Sonnets
Sonety
45
45
The other two, slight air and purging fire,
Are both with thee, wherever I abide;
The first my thought, the other my desire,
These present-absent with swift motion slide.
For when these quicker elements are gone
In tender embassy of love to thee,
My life, being made of four, with two alone
Sinks down to death, oppressed with melancholy;
Until life’s composition be recured
By those sweet messengers returned from thee,
Who even but now come back again, assured
Of thy fair health, recounting it to me.
This told, I joy; but then no longer glad,
I send them back again, and straight grow sad.
Ze živlů čtyř, jež tvoří člověka,
v mé schránce stále schází vzduch a oheň.
Vzduch za tebou v myšlenkách utíká
a k tobě zahořel mé touhy plamen.
Jsem rozpolcený, když část sebe jsem
s poselstvím lásky vyslal za tebou,
a těžké živly mé – voda a zem –
mou duši kruší trudnou náladou.
Jen jedno může vylepšit můj stav:
až vrátí se mi moji emisaři
se zprávou od tebe, hned budu zdráv,
když uslyším, že se ti dobře daří.
Ta radost ale nepotrvá dlouho,
zas odletí mi za tebou s mou touhou.
4
8
12
46
46
Mine eye and heart are at a mortal war,
How to divide the conquest of thy sight;
Mine eye my heart thy picture’s sight would bar,
My heart mine eye the freedom of that right.
My heart doth plead that thou in him dost lie,
A closet never pierced with crystal eyes,
But the defendant doth that plea deny,
And says in him thy fair appearance lies.
To ’cide this title is impannelled
A quest of thoughts, all tenants to the heart;
And by their verdict is determined
The clear eye’s moiety and the dear heart’s part:
As thus – mine eye’s due is thine outward part,
And my heart’s right thine inward love of heart.
Mé srdce a můj zrak jsou ve sporu,
na kom z nich se má láska zakládá.
Ač zrak má očividnou podporu,
srdce se bije jako zamlada.
Tvrdí, že stále na srdci tě nosím,
kam nikdy nedohlédne lidský zrak.
Zrak argumentuje popisem krásy,
jež srdci rychlí tep a zvedá tlak.
Nakonec vysloví se porota
myšlenek, kterým rozum předsedá,
ta celý případ moudře rozmotá
a každému po jeho právu dá:
zraku – milovat vše, co vidět je,
srdci – ať vše, co cítí, miluje.
54
4
8
12
55
4
8
12
4
8
12
Sonnets
Sonety
47
47
Betwixt mine eye and heart a league is took,
And each doth good turns now unto the other:
When that mine eye is famished for a look,
Or heart in love with sighs himself doth smother,
With my love’s picture then my eye doth feast,
And to the painted banquet bids my heart;
Another time mine eye is my heart’s guest,
And in his thoughts of love doth share a part:
So, either by thy picture or my love,
Thyself away art present still with me;
For thou not further than my thoughts canst move,
And I am still with them and they with thee;
Or, if they sleep, thy picture in my sight
Awakes my heart to heart’s and eye’s delight.
Oči a srdce uzavřely pakt
o míru a vzájemné pomoci.
Když zrak se nebude moct pokochat
tvou krásou anebo když na srdci
se těžký balvan smutku objeví,
srdce zrak o tvé lásce přesvědčí,
a zrak naopak svému druhovi
ulehčí obrázkem tvým nejhezčím.
A tak tě budu pořád s sebou mít,
buď na srdci, a nebo na očích,
na světě není kout tak vzdálený,
kde bych tě myšlenkami nedostih.
A ani v noci neztratíš se mi.
Oči a srdce probudí mé sny.
4
8
12
48
48
How careful was I when I took my way,
Each trifle under truest bars to thrust,
That to my use it might unused stay
From hands of falsehood, in sure wards of trust!
But thou, to whom my jewels trifles are,
Most worthy comfort, now my greatest grief,
Thou, best of dearest and mine only care,
Art left the prey of every vulgar thief.
Thee have I not locked up in any chest,
Save where thou art not, though I feel thou art,
Within the gentle closure of my breast,
From whence at pleasure thou mayst come and part;
And even thence thou wilt be stolen, I fear,
For truth proves thievish for a prize so dear.
Než vyrazil jsem na cesty, svůj dům
a všechny tretky v něm jsem bezpečně
zamkl a ukryl proti zlodějům,
abych to, až se vrátím, zase měl.
Jen tebe, poklade můj největší,
má útěcho, má touho, kráso krás,
bez níž jsem nic a nic mě netěší,
jsem nechal tady lapkům napospas.
Nezavřel jsem tě na tři západy
do trezoru a nebo truhlice,
jen jsem si tě pro všechny případy
uschoval, s dovolením, do srdce.
I tam za tebou může zloděj vlézt.
Tvá krása korumpuje ctnost i čest.
56
4
8
12
57
4
8
12
4
8
12
Sonnets
Sonety
49
49
Against that time, if ever that time come,
When I shall see thee frown on my defects,
When as thy love hath cast his utmost sum,
Called to that audit by advised respects;
Against that time when thou shalt strangely pass,
And scarcely greet me with that sun, thine eye,
When love, converted from the thing it was,
Shall reasons find of settled gravity;
Against that time do I ensconce me here
Within the knowledge of mine own desert,
And this my hand against myself uprear,
To guard the lawful reasons on thy part:
To leave poor me thou hast the strength of laws,
Since why to love I can allege no cause.
Až přijde čas – a může se to stát –,
že budou ti mé vady na obtíž,
že zahrneš mě pod položku ztrát
a víckrát se mnou slovo neztratíš,
až přijde čas, že mineš mě a slunce
tvých očí o mne sotva zavadí,
na naši lásku zavzpomínáš trpce
co na sled hloupě promarněných dní.
Až ten čas přijde, já klid zachovám.
Protože jsem si vědom vlastní ceny,
sám proti sobě dobrozdání dám,
že tebou byl jsem právem opuštěný.
Když odejdeš, je právo na tvé straně,
nemáš-li žádný důvod milovat mě.
4
8
12
50
50
How heavy do I journey on the way,
When what I seek, my weary travel’s end,
Doth teach that ease and that repose to say
‘Thus far the miles are measured from thy friend!’
The beast that bears me, tired with my woe,
Plods dully on, to bear that weight in me,
As if by some instinct the wretch did know
His rider loved not speed, being made from thee.
The bloody spur cannot provoke him on
That sometimes anger thrusts into his hide,
Which heavily he answers with a groan
More sharp to me than spurring to his side;
For that same groan doth put this in my mind:
My grief lies onward, and my joy behind.
Ztěžka se trmácím dál na své pouti,
neboť až skončí dnešní bloudění,
namísto oddechu se budu rmoutit:
„Jak velice jsme si teď vzdáleni!“
Můj kůň už únavou zle klopýtá.
Buď cítí tíhu, již mám na duši,
a nebo že ta cesta trnitá
od tebe vede, možná vytuší.
Bodám ho do slabin, až teče krev,
jak se tak ve mně sváří zlost a žal,
on zasténá, a jak by do mých střev
v tu chvíli kdosi nelítostně ťal.
Ten sten mi totiž smutnou zprávu věstí,
že od štěstí se řítím do neštěstí.
58
4
8
12
59
4
8
12
4
8
12
Sonnets
Sonety
51
51
Thus can my love excuse the slow offence
Of my dull bearer when from thee I speed:
From where thou art why should I haste me thence?
Till I return, of posting is no need.
O, what excuse will my poor beast then find,
When swift extremity can seem but slow?
Then should I spur, though mounted on the wind,
In winged speed no motion shall I know.
Then can no horse with my desire keep pace;
Therefore desire, of perfect’st love being made,
Shall neigh, no dull flesh in his fiery race;
But love, for love, thus shall excuse my jade:
Since from thee going he went wilful slow,
Towards thee I’ll run and give him leave to go.
Má láska k tobě koni odpouští,
že cestou od tebe se líně loudá.
Proč pospíchat mám tam, kde nejsi ty?
Proč zvíře štvát a do slabin ho bodat?
Nelítostný však budu cestou zpět.
I kdyby kůň se jako vítr hnal,
dál ze všech sil ho budu pohánět,
poletím, ale jako bych jen stál.
Žádný kůň moji touhu nedohoní,
a přitom touha, v níž je lásky dost,
se vzpíná, ržá – já vyskočím si na ni,
chudáka koně vezmu na milost.
Ztěžka se vlekl cestou od tebe,
k tobě já poběžím, on ať si jde.
4
8
12
52
52
So am I as the rich, whose blessed key
Can bring him to his sweet up-locked treasure,
The which he will not every hour survey,
For blunting the fine point of seldom pleasure.
Therefore are feasts so solemn and so rare,
Since, seldom coming, in the long year set,
Like stones of worth they thinly placed are,
Or captain jewels in the carcanet.
So is the time that keeps you as my chest,
Or as the wardrobe which the robe doth hide,
To make some special instant special blest
By new unfolding his imprisoned pride.
Blessed are you, whose worthiness gives scope,
Being had, to triumph; being lacked, to hope.
Jsem jako boháč, který má klíč na to,
aby se kdy chce kochal pokladem.
Přesto jen zřídka laská v prstech zlato
a nechce slastí plýtvat každý den.
Proto jsou svátky vzácné, že tak řídce
se objevují v dlouhém běhu dní,
tak jako drahokamy na výšivce,
tak jako všechno, co je nevšední.
Čas je jak pokladnice, v níž tě mám,
jak skříň, v níž je sváteční oblek skryt,
a já se pouze občas odhodlám
se tebou, moje pýcho, potěšit.
Jsi moje všechno: vítězství mi dáš,
když vzdáš se mi; touhu, když odmítáš.
60
4
8
12
61
4
8
12
4
8
12
Sonnets
Sonety
53
53
What is your substance, whereof are you made,
That millions of strange shadows on you tend?
Since every one hath, every one, one shade,
And you, but one, can every shadow lend.
Describe Adonis, and the counterfeit
Is poorly imitated after you;
On Helen’s cheek all art of beauty set,
And you in Grecian tires are painted new:
Speak of the spring and foison of the year,
The one doth shadow of your beauty show,
The other as your bounty doth appear;
And you in every blessed shape we know.
In all external grace you have some part,
But you like none, none you, for constant heart.
Z jaké jsi látky, z jaké podstaty,
že milionkrát násobíš svůj stín?
Dav ostatních ti šlape na paty
a jejich stíny splývají s tím tvým.
I Adonis, ten pravzor božské krásy,
svým vzhledem stěží vyrovná se tobě,
a na obraze trójské Heleny jsi
ty v celé kráse v její řecké róbě.
Ať přijde jaro nebo doba žní,
jaro je matný odlesk tvého jasu
a hojná sklizeň z tebe pramení,
všechno si přisvojuje tvoji krásu.
Každý je tvými dary požehnán,
však v srdci věrný jsi jen sobě sám.
4
8
12
54
54
O, how much more doth beauty beauteous seem
By that sweet ornament which truth doth give!
The rose looks fair, but fairer we it deem
For that sweet odour which doth in it live.
The canker blooms have full as deep a dye
As the perfumed tincture of the roses,
Hang on such thorns, and play as wantonly
When summer’s breath their masked buds discloses;
But, for their virtue only is their show,
They live unwooed, and unrespected fade;
Die to themselves. Sweet roses do not so;
Of their sweet deaths are sweetest odours made:
And so of you, beauteous and lovely youth,
When that shall vade, my verse distils your truth.
Oč neskonale krásnější je krása,
která je ryzí, věrná, opravdová!
I růži spíš než pro vzhled, jímž se kasá,
milujem pro vůni, již v sobě chová.
Šípková růže stejné barvy má,
jako má vonná růže zahradní,
i na ní se květ s květem objímá,
když roztančí je vánek v letním dni.
Ale ta planá je jen pro okrasu,
není z ní nic, když k smrti uvadá,
z té vonné bude parfém; ztratí krásu,
však i když skoná, vonět bude dál.
I tvoje krása a tvé mládí zmizí,
ale v mé básni budou stále ryzí.
62
4
8
12
63
4
8
12
4
8
12
Sonnets
Sonety
55
55
Not marble, nor the gilded monuments
Of princes, shall outlive this powerful rhyme;
But you shall shine more bright in these contents
Than unswept stone, besmeared with sluttish time.
When wasteful war shall statues overturn,
And broils root out the work of masonry,
Nor Mars his sword nor war’s quick fire shall burn
The living record of your memory.
’Gainst death and all-oblivious enmity
Shall you pace forth; your praise shall still find room
Even in the eyes of all posterity
That wear this world out to the ending doom.
So, till the judgment that yourself arise,
You live in this, and dwell in lovers’ eyes.
Památník ze zlata a mramoru
podlehne času dřív než mocný verš.
Kámen se drolí, ztrácí nádheru,
ty v celé kráse v básni přežiješ.
Až příští války dnešní sochy skácí
a města v rozvaliny obrátí,
ohněm a mečem nebudou tě moci
vymazat z nehynoucí paměti.
Navzdory smrti, zkáze, zapomnění
ty půjdeš žitím dál, k potěše všem
zítřejším časům, příštím pokolením,
od této chvíle až po soudný den.
A dokud poslední soud nepřijde,
žít budeš v očích milenců a zde.
4
8
12
56
56
Sweet love, renew thy force; be it not said
Thy edge should blunter be than appetite,
Which but today by feeding is allayed,
Tomorrow sharpened in his former might:
So, love, be thou; although today thou fill
Thy hungry eyes, even till they wink with fulness,
Tomorrow see again, and do not kill
The spirit of love with a perpetual dulness.
Let this sad interim like the ocean be
Which parts the shore, where two contracted new
Come daily to the banks, that, when they see
Return of love, more blessed may be the view;
Or call it winter, which, being full of care,
Makes summer’s welcome thrice more wished, more rare.
Lásko, neochabuj! Ať nejsi míň
vytrvalá než obyčejný hlad,
který dnes jídlem načas nasytím,
však zítra zas mě bude sužovat.
Lásko, buď stejně nenasytná. Když
si dneska dopřeješ, co hrdlo ráčí,
přece tím sama sebe nestrávíš,
buď zítra při chuti zas ještě větší.
Odloučení je jako oceán,
přes který se dva smutně vyhlížejí,
a když se spatří, žal je zažehnán,
v náruč si letí o to radostněji.
Vždyť po zimě, jež strasti přináší,
je léto pro nás třikrát krásnější.
64
4
8
12
65
4
8
12
4
8
12
Sonnets
Sonety
57
57
Being your slave, what should I do but tend
Upon the hours and times of your desire?
I have no precious time at all to spend,
Nor services to do, till you require.
Nor dare I chide the world-without-end hour
Whilst I, my sovereign, watch the clock for you,
Nor think the bitterness of absence sour
When you have bid your servant once adieu;
Nor dare I question with my jealous thought
Where you may be, or your affairs suppose,
But, like a sad slave, stay and think of nought,
Save, where you are how happy you make those.
So true a fool is love that in your will,
Though you do anything, he thinks no ill.
Že jsem tvůj sluha, nezbývá mi než
dělat jen to, co ty mi poručíš.
Vždy jsem ti k službám, kdy si vzpomeneš,
a čekám, až mě pustíš k sobě blíž.
Ne, nemám důvod pro to světu lát,
když, vrchnosti má, pro tě marním čas,
a nebudu se hořce litovat,
až svému sluhovi dáš vale zas.
Nehodlám žárlivě se strachovat,
kde jsi a co tam děláš beze mě,
spíš myslím na to, jak je jiný rád,
že ti jak já smí sloužit oddaně.
Tak šílená je láska. Vše, co ty
uděláš, ona v dobro obrátí.
4
8
12
58
58
That god forbid that made me first your slave,
I should in thought control your times of pleasure,
Or at your hand the account of hours to crave,
Being your vassal, bound to stay your leisure!
O, let me suffer, being at your beck,
The imprisoned absence of your liberty;
And patience, tame to sufferance, bide each check,
Without accusing you of injury.
Be where you list, your charter is so strong
That you yourself may privilege your time
To what you will; to you it doth belong
Yourself to pardon of self-doing crime.
I am to wait, though waiting so be hell,
Not blame your pleasure, be it ill or well.
Chraň bůh, jenž mě tvým sluhou udělal,
abych stál v cestě tvému potěšení,
tvé slasti sčítal a pak vyčítal
ti každou cifru. Ne, to pro mě není.
Chci radši trpět, čekat na tvé gesto,
snad se i na mě štěstí usměje,
chci trpělivě úděl nést i přesto,
že v této při pozbývám naděje.
Tvá kauza silná je, protože soud
nad sebou musíš vynést pouze ty,
a buďto na sebe trest uvrhnout,
nebo se dovolat své milosti.
Já budu čekat. Je to zlé, však vím,
že zas ti stejně všechno odpustím.
66
4
8
12
67
4
8
12
4
8
12
Sonnets
Sonety
59
59
If there be nothing new, but that which is
Hath been before, how are our brains beguiled,
Which, labouring for invention, bear amiss
The second burden of a former child!
O, that record could with a backward look,
Even of five hundred courses of the sun,
Show me your image in some antique book,
Since mind at first in character was done,
That I might see what the old world could say
To this composed wonder of your frame;
Whe’er we are mended, or whe’r better they,
Or whether revolution be the same.
O, sure I am, the wits of former days
To subjects worse have given admiring praise.
Není-li nové nic, než co už bylo,
zbytečně rozum trápíme, když chcem
klopotně vymýšlet hotové dílo
a dítě rodit novým porodem.
Kdybych se dokázal ohlédnout zpět
a v letopisech světa objevil
tvou podobiznu starou pět set let,
kdy prvně duch se v slova proměnil,
viděl bych, co ten starý svět sved říct
o kráse, která úžas vyvolá,
zda lepší jsme či nemění se nic
a vše se točí stále dokola.
Jsem si jist, že tak skvostný předmět chvály,
jako jsi ty, dřív pěvci nepoznali.
4
8
12
60
60
Like as the waves make towards the pebbled shore,
So do our minutes hasten to their end;
Each changing place with that which goes before,
In sequent toil all forwards do contend.
Nativity, once in the main of light,
Crawls to maturity, wherewith being crowned,
Crooked eclipses ’gainst his glory fight,
And Time that gave doth now his gift confound.
Time doth transfix the flourish set on youth
And delves the parallels in beauty’s brow,
Feeds on the rarities of nature’s truth,
And nothing stands but for his scythe to mow:
And yet to times in hope my verse shall stand,
Praising thy worth, despite his cruel hand.
Jak vlny, jež se hrnou k pobřeží,
naše dny k svému konci spěchají,
kupředu pádí, nic je nezdrží
a střídají se čím dál rychleji.
Zrozením přijdeme na světlo světa,
sotva se doškrábeme k zralosti,
nohy nám začnou podlamovat léta,
Čas zatne dráp a už nás nepustí.
Bere si zpět, čím podaroval nás,
živí se vším tím, co je na nás pěkné,
do tváří vyryje nám řadu brázd,
a když nic nezbývá, kosou nás setne.
Jen báseň může postavit se času,
zvěční-li tvoji nesmrtelnou krásu.
68
4
8
12
69
4
8
12
4
8
12
Sonnets
Sonety
61
61
Is it thy will thy image should keep open
My heavy eyelids to the weary night?
Dost thou desire my slumbers should be broken,
While shadows, like to thee, do mock my sight?
Is it thy spirit that thou send’st from thee
So far from home, into my deeds to pry,
To find out shames and idle hours in me,
The scope and tenour of thy jealousy?
O, no, thy love, though much, is not so great:
It is my love that keeps mine eye awake;
Mine own true love that doth my rest defeat,
To play the watchman ever for thy sake:
For thee watch I whilst thou dost wake elsewhere,
From me far off, with others all too near.
Chceš, aby mi tvůj obraz nedopřál
znavené oči na noc uzavřít?
Zjevuješ se mi, abych dál a dál
tě ve tmě hledal a nepoznal klid?
Je to tvůj duch, jejž za mnou posílá
co svého špeha tvoje žárlivost?
Chceš vypátrat, co za alotria
pášu, když chybí mi tvá společnost?
Ale ne! Nemiluješ mě tak moc.
To moje láska k tobě spát mi nedá
a nutí mě být bdělý noc co noc,
i když jsi pryč, a dál a dál tě hledá.
Pro tebe bdím a u sebe tě vidím,
zatímco ty bdíš jinde s někým jiným.
4
8
12
62
62
Sin of self-love possesseth all mine eye
And all my soul and all my every part;
And for this sin there is no remedy,
It is so grounded inward in my heart.
Methinks no face so gracious is as mine,
No shape so true, no truth of such account;
And for myself mine own worth do define,
As I all other in all worths surmount.
But when my glass shows me myself indeed,
Beated and chopped with tanned antiquity,
Mine own self-love quite contrary I read;
Self so self-loving were iniquity.
’Tis thee, myself, that for myself I praise,
Painting my age with beauty of thy days.
Hřích sebelásky zachvátil můj zrak,
mou duši, všechny části mého těla.
Té vášně nelze zbavit se jen tak,
když se mi v srdci pevně zabydlela.
Mám za to, že jsem ze všech nejkrásnější.
Má tvář, má postava jsou půvab sám.
A kdybych já měl soudit, kdo ze zdejších
ční nade všemi, vždy to vyhrávám.
Když ale potom spatřím v zrcadle
svou ošlehanou, zašlou, starou tvář,
s mou sebeláskou dopadá to zle:
shledám, že hledám v sobě, co ty máš.
Tebe, mé druhé já, tak miluji,
že na svou tvář tvou krásu maluji.
70
4
8
12
71
4
8
12
4
8
12
Sonnets
Sonety
63
63
Against my love shall be as I am now,
With Time’s injurious hand crushed and o’erworn;
When hours have drained his blood and filled his brow
With lines and wrinkles; when his youthful morn
Hath travelled on to age’s steepy night;
And all those beauties whereof now he’s king
Are vanishing or vanished out of sight,
Stealing away the treasure of his spring;
For such a time do I now fortify
Against confounding age’s cruel knife,
That he shall never cut from memory
My sweet love’s beauty, though my lover’s life:
His beauty shall in these black lines be seen,
And they shall live, and he in them still green.
Až moji lásku, moje druhé já,
čas krutě poznamená jako mě,
vezme jí barvu z lící, načárá
na čelo rýhy, stříbro na skráně.
Až úsvit mládí pohltí tma stáří
a květy krásy, jimiž oplývá,
mu povadnou a opadají z tváří,
mrtvolně sinalých už zaživa,
já budu připravený odrazit
ničivé útoky čepele času,
aby mi nemohl z paměti vzít
mou sladkou lásku, svrchovanou krásu.
Do těchto černých linek ukryju ji,
ať zůstane, jak si ji pamatuji.
4
8
12
64
64
When I have seen by Time’s fell hand defaced
The rich proud cost of outworn buried age;
When sometime lofty towers I see down-razed,
And brass eternal slave to mortal rage;
When I have seen the hungry ocean gain
Advantage on the kingdom of the shore,
And the firm soil win of the watery main,
Increasing store with loss, and loss with store;
When I have seen such interchange of state,
Or state itself confounded to decay;
Ruin hath taught me thus to ruminate —
That Time will come and take my love away.
This thought is as a death, which cannot choose
But weep to have that which it fears to lose.
Když vidím, jak zub času ohlodal
nádheru z památníků zašlých věků,
když vidím ruiny tam, kde palác stál,
a věčnost vyvrácenou v okamžiku,
když vidím, jak se mocný oceán
hltavě zakusuje do pobřeží,
získává půdu a pak vyčerpán
ustupuje, však z každé ztráty těží,
když vidím, k jaké proměně a zkáze
čas odsuzuje všechno na zemi,
poučen tím si uvědomím rázem,
že i mou lásku časem vezme mi.
Ta myšlenka mě jak smrt vyděsí,
že ztratím, čeho nejvíc cením si.
72
4
8
12
73
4
8
12
4
8
12
Sonnets
Sonety
65
65
Since brass, nor stone, nor earth, nor boundless sea,
But sad mortality o’ersways their power,
How with this rage shall beauty hold a plea,
Whose action is no stronger than a flower?
O, how shall summer’s honey breath hold out
Against the wrackful siege of battering days,
When rocks impregnable are not so stout,
Nor gates of steel so strong, but Time decays?
O fearful meditation! Where, alack,
Shall Time’s best jewel from Time’s chest lie hid?
Or what strong hand can hold his swift foot back?
Or who his spoil of beauty can forbid?
O, none, unless this miracle have might,
That in black ink my love may still shine bright.
Kov, kámen, země, širé moře jsou
odsouzeny s ním jednou odejít.
Mohl by nezvítězit nad krásou
křehčí než květ, ten věčný favorit?
Může snad medový dech letních dnů
být neodvanut jeho prudkým letem?
A která skála neustoupí mu?
Vše, co mu stojí v cestě, z cesty smete.
Hrozivé pomyšlení! Kam lze skrýt
nejdražší klenot Času před Časem?
Kdo dokáže běh Času zastavit?
Kdo zakáže mu pást se na kráse?
Vše marné, lásko. Kéž by div se stal,
že v černých řádcích básně záříš dál.
4
8
12
66
66
Tired with all these, for restful death I cry,
As to behold desert a beggar born,
And needy nothing trimmed in jollity,
And purest faith unhappily forsworn,
And gilded honour shamefully misplaced,
And maiden virtue rudely strumpeted,
And right perfection wrongfully disgraced,
And strength by limping sway disabled,
And art made tongue-tied by authority,
And folly, doctor-like, controlling skill,
And simple truth miscalled simplicity,
And captive good attending captain ill:
Tired with all these, from these would I be gone,
Save that, to die, I leave my love alone.
Znaven tím vším bych raději chtěl nebýt:
když vidím, jak se slušní krčí vzadu
a vpřed se dere nafoukaný prevít,
jak svatý slib se mění v lež a zradu,
jak úctyhodná vážnost je všem k smíchu,
jak pravá dokonalost v hanbě strádá,
jak čistá ctnost je hozena v plen hříchu,
jak sílu ochromuje špatná vláda,
jak umění je umlčeno mocí,
jak blbost káže svoje rozumy,
jak upřímní jsou pro ostatní cvoci,
jak dobro zlu se vzepřít neumí.
Znaven tím vším, smrt měl bych za svůj cíl,
kdybych tím svoji lásku nezradil.
74
4
8
12
75
4
8
12
4
8
12
Sonnets
Sonety
67
67
Ah, wherefore with infection should he live,
And with his presence grace impiety,
That sin by him advantage should achieve,
And lace itself with his society?
Why should false painting imitate his cheek,
And steal dead seeing of his living hue?
Why should poor beauty indirectly seek
Roses of shadow, since his rose is true?
Why should he live, now Nature bankrupt is,
Beggared of blood to blush through lively veins,
For she hath no exchequer now but his,
And, proud of many, lives upon his gains?
O, him she stores, to show what wealth she had
In days long since, before these last so bad.
Proč se mu vůbec chce v tom srabu žít
a vlastním bytím dává svinstvu cenu?
Aby se jím zlo mohlo honosit
a vydělávalo na jeho jménu?
Proč pokrytci se po něm opičí
a kradou mrtvé zdání z živých lící,
proč místo pravdy zlato kočičí
se dneska vydává za bernou minci?
Proč dovolí, aby svět v úpadku,
jenž dosud z jeho krve žil a tyl,
se tvářil, že je všechno v pořádku,
když z něj poslední kapku vycedil?
A tak se k němu dnešní bída hlásí
co ke vzpomínce na bohaté časy.
4
8
12
68
68
Thus is his cheek the map of days outworn,
When beauty lived and died as flowers do now,
Before these bastard signs of fair were born,
Or durst inhabit on a living brow;
Before the golden tresses of the dead,
The right of sepulchres, were shorn away,
To live a second life on second head;
Ere beauty’s dead fleece made another gay:
In him those holy antique hours are seen,
Without all ornament, itself and true,
Making no summer of another’s green,
Robbing no old to dress his beauty new;
And him as for a map doth Nature store,
To show false Art what beauty was of yore.
Jeho tvář je jak mapa starých let,
kdy krásy květ, jak šel čas, kvet i zvad
a kdy si ještě nedovolil svět
se vypůjčenou krásou holedbat,
kdy zlaté kadeře se nesměly
mrtvému ostříhat, aby se pak
na jiné hlavě nově zaskvěly
a mrtvou krásou opájely zrak.
Na něm jsou všechny jeho roky vidět,
nic neskrývá, je skutečný, je svůj,
on nezbohatl na jiného bídě,
on není navrch huj a vespod fuj.
Svět v mapě jeho tváře může číst si
o falši dnes a pravé kráse kdysi.
76
4
8
12
77
4
8
12
4
8
12
Sonnets
Sonety
69
69
Those parts of thee that the world’s eye doth view
Want nothing that the thought of hearts can mend;
All tongues, the voice of souls, give thee that due,
Uttering bare truth, even so as foes commend.
Thy outward thus with outward praise is crowned;
But those same tongues, that give thee so thine own,
In other accents do this praise confound
By seeing farther than the eye hath shown.
They look into the beauty of thy mind,
And that, in guess, they measure by thy deeds;
Then, churls, their thoughts, although their eyes were kind,
To thy fair flower add the rank smell of weeds:
But why thy odour matcheth not thy show,
The soil is this, that thou dost common grow.
Kdo v dobré víře je, ten nemůže
než velebit tvou vnější podobu.
Ba i tví soci připouštějí, že
tu není sporu stran tvých půvabů.
A tak svět shodně hodnotí tvůj vzhled.
Však titíž, kteří si tvé krásy cení,
neopomenou říct, že napohled
se krásné zdá i to, co krásné není.
Pak zaměří se na krásu tvé duše,
jejímž měřítkem je tvé chování.
Jsi-li svou podobou nádherná růže,
tvé chování jak bejlí zavání.
Pozvedni se nad věci přízemní,
ať krása tvá i sladce zavoní.
4
8
12
70
70
That thou art blamed shall not be thy defect,
For slander’s mark was ever yet the fair;
The ornament of beauty is suspect,
A crow that flies in heaven’s sweetest air.
So thou be good, slander doth but approve
Thy worth the greater, being wooed of time;
For canker vice the sweetest buds doth love,
And thou present’st a pure unstained prime.
Thou hast passed by the ambush of young days,
Either not assailed, or victor being charged;
Yet this thy praise cannot be so thy praise,
To tie up envy evermore enlarged:
If some suspect of ill masked not thy show,
Then thou alone kingdoms of hearts shouldst owe.
Že ostouzejí tě, není tvá vina,
na dokonalosti se hledá kaz
a o čistotu otírá se špína.
Vrána nezhyzdí nebe plné krás.
Pomluva je vždy spíše ocenění
toho, kdo vyšvihl se nad jiné,
a zlo se v dobru vrtá, rve ho, plení
jako červ v nejkrásnější květině.
Že žádné hříchy z mládí nemáš a že
útoky na tebe jdou mimo cíl,
tvé nepřátele zkrotit nedokáže,
závist je popohání ze všech sil.
Kdyby na tobě nebyl ten stín vad,
museli by tě všichni milovat.
78
4
8
12
79
4
8
12
4
8
12
Sonnets
Sonety
71
71
No longer mourn for me when I am dead
Than you shall hear the surly sullen bell
Give warning to the world that I am fled
From this vile world with vilest worms to dwell:
Nay, if you read this line, remember not
The hand that writ it, for I love you so,
That I in your sweet thoughts would be forgot,
If thinking on me then should make you woe.
O, if, I say, you look upon this verse,
When I perhaps compounded am with clay,
Do not so much as my poor name rehearse,
But let your love even with my life decay;
Lest the wise world should look into your moan,
And mock you with me after I am gone.
Až zemřu, déle po mně netruchli,
než chmurný zvon mi hranu odzvoní
a všem, kdo na tom bídném světě dlí,
sdělí, že tlím u červů pod zemí.
Až budeš tohle číst, zapomeň na mne.
Přeji si to, protože tě mám rád.
Vzpomínky na mě radši neměj žádné,
pak nebudeš mé smrti litovat.
A budeš-li to číst, až svoje kosti
s hroudami prsti v hrobě promísím,
ať i mé jméno v jámě minulosti
navždycky zmizí a tvá láska s ním.
Budeš-li po mně truchlit, jisté je,
že se ti svět kvůli mně vysměje.
4
8
12
72
72
O, lest the world should task you to recite
What merit lived in me, that you should love
After my death, dear love, forget me quite,
For you in me can nothing worthy prove.
Unless you would devise some virtuous lie,
To do more for me than mine own desert,
And hang more praise upon deceased I
Than niggard truth would willingly impart:
O, lest your true love may seem false in this,
That you for love speak well of me untrue,
My name be buried where my body is,
And live no more to shame nor me nor you.
For I am shamed by that which I bring forth,
And so should you, to love things nothing worth.
Až zemřu, možná se tě budou ptát,
čím jsem si tvoji lásku zasloužil.
Zapomeň na mne, škoda vzpomínat
na toho, kdo vždy nic a na nic byl.
Je sice možné vymyslet si lež
a neprávem mi přiřknout řádku ctností.
O mrtvých špatně mluvit nemůžeš,
takže když zalžeš, zalžeš z povinnosti.
Nejlepší ale bude nemluvit
z lásky o pravé lásce falešně,
proto mé jméno musí s tělem shnít,
ať neostouzí tebe ani mě.
Na mě by prasklo, jaký jsem byl břídil,
na tebe, lásko, že jsem se ti líbil.
80
4
8
12
81
4
8
12
4
8
12
Sonnets
Sonety
73
73
That time of year thou mayst in me behold
When yellow leaves, or none, or few, do hang
Upon those boughs which shake against the cold,
Bare ruined choirs, where late the sweet birds sang.
In me thou see’st the twilight of such day
As after sunset fadeth in the west;
Which by and by black night doth take away,
Death’s second self, that seals up all in rest
In me thou see’st the glowing of such fire,
That on the ashes of his youth doth lie,
As the death-bed whereon it must expire
Consumed with that which it was nourished by.
This thou perceiv’st, which makes thy love more strong,
To love that well which thou must leave ere long.
Vidíš mě asi jako listopad:
pár žlutých listů ještě sem tam visí
na holých větvích, jež teď roztřás chlad
a na nichž dříve ptáci zpívali si.
Vidíš mě možná jako podvečer,
kdy po západu slunce nebe hasne
a černá noc přichází z jiných sfér
si jako smrtka odnést všechno krásné.
Vidíš mě snad jak popel v ohništi,
v němž oheň mládí spálil sebe sám,
jen na smrtelném lůžku zablyští
se uhlík, vlastním žárem stravován.
Když mě tak vidíš, miluj trochu víc
toho, z nějž brzy nezbude už nic.
4
8
12
74
74
But be contented when that fell arrest
Without all bail shall carry me away,
My life hath in this line some interest,
Which for memorial still with thee shall stay.
When thou reviewest this, thou dost review
The very part was consecrate to thee:
The earth can have but earth, which is his due;
My spirit is thine, the better part of me:
So then thou hast but lost the dregs of life,
The prey of worms, my body being dead;
The coward conquest of a wretch’s knife,
Too base of thee to be remembered.
The worth of that is that which it contains,
And that is this, and this with thee remains.
Až smrt přinese zatykač a mne
si bezodkladně odtud odvede,
ta báseň tady po mně zůstane
co dárek na památku pro tebe.
Až budeš ji číst a já budu v hrobě,
zjistíš, že celou jsem ji zasvětil
a s ní svou duši dal, má lásko, tobě,
zbyl pouze prach, jenž v prach se obrátil.
Ve mně ztratíš jen krustu života,
potravou červů bude moje tělo.
Až nicka jak já sejde ze světa,
tak zapomenout by se na ni mělo.
Vzácné je pouze to, co v nitru je.
Má duše s tebou v básni přežije.
82
4
8
12
83
4
8
12
4
8
12
Sonnets
Sonety
75
75
So are you to my thoughts as food to life,
Or as sweet-seasoned showers are to the ground;
And for the peace of you I hold such strife
As ’twixt a miser and his wealth is found.
Now proud as an enjoyer, and anon
Doubting the filching age will steal his treasure;
Now counting best to be with you alone,
Then bettered that the world may see my pleasure;
Sometime all full with feasting on your sight,
And by and by clean starved for a look;
Possessing or pursuing no delight,
Save what is had or must from you be took.
Thus do I pine and surfeit day by day,
Or gluttoning on all, or all away.
Jsi, lásko, jídlo, jež mou duši sytí,
déšť, po kterém se zazelená zem,
a já tě hlídám, chráním, otročím ti,
jsem s tebou spjat jak boháč s pokladem.
Chvíli jsem pyšný na to, že tě mám,
hned děsím se, že mi tě chtějí vzít,
hamižně před všemi tě schovávám,
vzápětí chci se tebou honosit.
Chvíli jsem zpitý tvými půvaby
a hned zas žízním touhou po tobě,
nic už mě netěší a nevábí
než vše, co dáváš i co bereš mně.
Hladov či syt, jak se den se dnem střídá,
mé bohatství je má největší bída.
4
8
12
76
76
Why is my verse so barren of new pride,
So far from variation or quick change?
Why with the time do I not glance aside
To new-found methods and to compounds strange?
Why write I still all one, ever the same,
And keep invention in a noted weed,
That every word doth almost tell my name,
Showing their birth, and where they did proceed?
O, know, sweet love, I always write of you,
And you and love are still my argument;
So all my best is dressing old words new,
Spending again what is already spent:
For as the sun is daily new and old,
So is my love still telling what is told.
Proč se mé verše brání novotám,
proč jsem to nikdy jinak nezkusil
a pořád zatvrzele odmítám
pro novou dobu hledat nový styl?
Proč jsou mé básně stále o tomtéž
a neoblékají si nový šat,
proč prozrazuje téměř každý verš,
kdo autor je a kdo je adresát?
To proto, lásko, že mé věčné téma
navždycky jsi a zůstaneš jen ty,
i když je staré, na ně čas vliv nemá,
sluší, i když se stokrát obrátí.
Jak slunce, jež se denně rodí znova,
jsou stará slova lásky stále nová.
84
4
8
12
85
4
8
12
4
8
12
Sonnets
Sonety
77
77
Thy glass will show thee how thy beauties wear,
Thy dial how thy precious minutes waste;
The vacant leaves thy mind’s imprint will bear,
And of this book this learning mayst thou taste.
The wrinkles which thy glass will truly show
Of mouthed graves will give thee memory;
Thou by thy dial’s shady stealth mayst know
Time’s thievish progress to eternity.
Look what thy memory cannot contain,
Commit to these waste blanks, and thou shalt find
Those children nursed, delivered from thy brain,
To take a new acquaintance of thy mind.
These offices, so oft as thou wilt look,
Shall profit thee and much enrich thy book.
Zrcadlo ukáže ti ztrátu krásy,
hodiny zas, jak mizí minuty,
když na papír své dojmy ukládáš si,
co bylo, se ti nikdy neztratí.
Tvá vráska v zrcadle nahání strach,
vidíš v ní hrob, jenž čeká na tvé kosti,
a rafika na věžních hodinách
ti zvolna ukrajuje z budoucnosti.
Když ale myšlenky, jež v tobě jsou,
nesvěříš pomíjivé paměti,
však uložíš je na list, dozrajou
a jak tvé děti se ti navrátí.
A budeš-li tak činit bez ustání,
prospěješ sobě sám i svému psaní.
4
8
12
78
78
So oft have I invoked thee for my Muse
And found such fair assistance in my verse
As every alien pen hath got my use
And under thee their poesy disperse.
Thine eyes, that taught the dumb on high to sing
And heavy ignorance aloft to fly,
Have added feathers to the learned’s wing
And given grace a double majesty.
Yet be most proud of that which I compile,
Whose influence is thine, and born of thee:
In others’ works thou dost but mend the style,
And arts with thy sweet graces graced be;
But thou art all my art, and dost advance
As high as learning my rude ignorance.
Tolikrát jsem se k tobě obracel
a v tobě hledal božskou inspiraci,
že po mém vzoru mnohý básník chtěl
se přiživovat na tvé reputaci.
Tvé oči naučily zpívat němé,
hlupáci si z nich brali vtip a břit,
dělaly z nevzdělanců poučené
a skvostným dopřály se dvakrát skvít.
Nejvíc tě ale ctí, jak projevil
se tvůj vliv na mně a mé poezii,
jiní si z tebe brali téma, styl,
já ve svých básních tebou přímo žiji.
Jsi moje Múza, díky tobě jsem
se stal já neumětel umělcem.
86
4
8
12
87
4
8
12
4
8
12
Sonnets
Sonety
79
79
Whilst I alone did call upon thy aid,
My verse alone had all thy gentle grace;
But now my gracious numbers are decayed,
And my sick Muse doth give another place.
I grant, sweet love, thy lovely argument
Deserves the travail of a worthier pen;
Yet what of thee thy poet doth invent
He robs thee of, and pays it thee again.
He lends thee virtue, and be stole that word
From thy behaviour; beauty doth he give,
And found it in thy cheek; he can afford
No praise to thee but what in thee doth live.
Then thank him not for that which he doth say,
Since what he owes thee thou thyself dost pay.
Když jsem já sám bral z tebe inspiraci,
můj verš byl úchvatný tak jako ty,
teď se z mých veršů poezie ztrácí
a hledá, kam jinam se obrátí.
Vím, lásko, že tvá krása hodna je
lepšího básníka, než jsem byl já,
věz však, že básník je typ zloděje,
který ti nejdřív vezme, co ti dá.
Ctnost, jíž tě zdobí, ukradl ti dřív
z ctnostného chování, a z obličeje
tvou krásu vzal a dává na odiv.
Co uloupil ti, na to chválu pěje.
Vděku mu nedopřej, vždyť vlastní kůží
ty za něj splácíš to, co on ti dluží.
4
8
12
80
80
O, how I faint when I of you do write,
Knowing a better spirit doth use your name,
And in the praise thereof spends all his might,
To make me tongue-tied, speaking of your fame!
But since your worth, wide as the ocean is,
The humble as the proudest sail doth bear,
My saucy bark, inferior far to his,
On your broad main doth wilfully appear.
Your shallowest help will hold me up afloat,
Whilst he upon your soundless deep doth ride;
Or, being wracked, I am a worthless boat,
He of tall building and of goodly pride:
Then if he thrive and I be cast away,
The worst was this: my lover was my decay.
Trpím, kdykoli píšu o tobě,
když vím, že jiný umí lépe psát
a tebe opěvuje tak, že mě
dokázal téměř zcela odepsat.
Ty jsi však jako širý oceán,
na němž se může plavit více lodí
a kromě jeho šífu i můj prám
si troufá brázdit tvoje vzduté vody.
Nevyhýbám se žádné mělčině,
on pouze do tvých hloubek může plout,
když ztroskotám, nic moc se nestane,
on, pyšný, může na dno propadnout.
Zvítězí-li a já se utopím,
budeš mým nejšťastnějším neštěstím.
4
8
12
88
89
4
8
12
4
8
12
Sonnets
Sonety
81
81
Or I shall live your epitaph to make,
Or you survive when I in earth am rotten,
From hence your memory death cannot take,
4
Although in me each part will be forgotten.
Your name from hence immortal life shall have,
Though I, once gone, to all the world must die:
The earth can yield me but a common grave,
8
When you entombed in men’s eyes shall lie.
Your monument shall be my gentle verse,
Which eyes not yet created shall o’er-read;
And tongues to be your being shall rehearse,
12
When all the breathers of this world are dead;
You still shall live, such virtue hath my pen,
Where breath most breathes, even in the mouths of men.
I kdybych epitaf o tobě psal,
ty přežiješ mě. Kdesi v budoucnosti
v mých básních budeš ty žít stále dál,
a ze mne zbude jen pár bídných kostí.
Tvé jméno tady bude napořád,
zatímco na mne zapomene svět.
Já budu v prostém hrobě spočívat,
ty budeš stále zpět se navracet.
Tvým památníkem budou moje básně,
v nichž budou číst si dosud nezrození
a připomínat si tě mnohohlasně,
až dnešní hlasy budou patřit zemi.
Ty nezemřeš, mé psaní vdechne ti
život, až budeš dávno po smrti.
82
82
I grant thou wert not married to my Muse,
And therefore mayst without attaint o’erlook
The dedicated words which writers use
Of their fair subject, blessing every book.
Thou art as fair in knowledge as in hue,
Finding thy worth a limit past my praise;
And therefore art enforced to seek anew
Some fresher stamp of the time-bettering days.
And do so, love; yet when they have devised
What strained touches rhetoric can lend,
Thou truly fair wert truly sympathized
In true plain words by thy true-telling friend;
And their gross painting might be better used
Where cheeks need blood; in thee it is abused.
Vím, že s mou Múzou nejste oddáni
a že jsou jiní, jejichž slova chvály
chceš poslouchat, a tak nic nebrání
tomu, aby tě taky zbožňovali.
Tvá dokonalost nemá hranice
a přesahuje moje schopnosti,
tak dáváš jiným šanci snažit se
vylíčit lépe tvoje přednosti.
Dopřej jim to, ať líčí tě, jak chtějí,
a malují tě jako obrázek,
já mám tvou pravou krásu nejraději
a slovy prostými jsem ti to řek.
Krásně se líčí ti, jimž krása schází,
šminkovat krásu krásu leda kazí.
90
4
8
12
91
4
8
12
4
8
12
Sonnets
Sonety
83
83
I never saw that you did painting need,
And therefore to your fair no painting set;
I found, or thought I found, you did exceed
The barren tender of a poet’s debt:
And therefore have I slept in your report,
That you yourself, being extant, well might show
How far a modern quill doth come too short,
Speaking of worth, what worth in you doth grow.
This silence for my sin you did impute,
Which shall be most my glory being dumb;
For I impair not beauty being mute,
When others would give life, and bring a tomb.
There lives more life in one of your fair eyes
Than both your poets can in praise devise.
Není tě třeba okrašlovat slovy,
a proto jsem to nikdy nedělal.
Myslím – myslel jsem –, že tě zdobí
víc pravá krása než ta umělá.
Doufal jsem, že když bez komentáře
tvé skvostné kráse dovolím se skvít,
spíše než chabý básník dokáže
sama svět o své ceně přesvědčit.
Máš mi to za zlé. Věř, já mlčením
jsem vzdal tvé kráse hold, že je, čím je.
Báseň, ta krásu v pomník promění,
v náhrobek toho, co už nežije.
Víc života máš v jedné zornici,
než mají ve všech básních básníci.
4
8
12
84
84
Who is it that says most which can say more
Than this rich praise, that you alone are you,
In whose confine immured is the store
Which should example where your equal grew?
Lean penury within that pen doth dwell
That to his subject lends not some small glory;
But he that writes of you, if he can tell
That you are you, so dignifies his story,
Let him but copy what in you is writ,
Not making worse what nature made so clear,
And such a counterpart shall fame his wit,
Making his style admired every where.
You to your beauteous blessings add a curse,
Being fond on praise, which makes your praises worse.
Vychválit nemůže tě nikdo víc
než ten, kdo řekne jen, že ty jsi ty.
Jako vzor jdeš svým příkladem všem vstříc,
v tobě svět hledá pravé hodnoty.
Ubohý básník je, kdo není s to
tak trochu zkrášlit předmět svého psaní,
kdo píše o tobě, ten najisto
se stane mistrem svého povolání.
Když jakž takž přesně opíše tvé rysy
a nepoškodí dílo přírody,
stane se proslulým pro všechny časy
a ctít ho budou všichni, všude, vždy.
O jedné vadě na kráse však vím,
kdo nechválí tě, se ti oškliví.
92
4
8
12
93
4
8
12
4
8
12
Sonnets
Sonety
85
85
My tongue-tied Muse in manners holds her still,
Whilst comments of your praise, richly compiled,
Reserve thy character with golden quill,
And precious phrase by all the Muses filed.
I think good thoughts, while others write good words,
And, like unlettered clerk, still cry ‘Amen’
To every hymn that able spirit affords,
In polished form of well-refined pen.
Hearing you praised, I say ‘’Tis so, ’tis true,’
And to the most of praise add something more;
But that is in my thought, whose love to you,
Though words come hindmost, holds his rank before.
Then others for the breath of words respect,
Me for my dumb thoughts, speaking in effect.
Má Múza způsobně se odmlčela,
zatímco jiní vzletně velebí
krásu tvé duše, půvab tvého těla
i tvé vždy dokonalé způsoby.
Říkají, co si myslím, a mně stačí
jim každé hezké slovo odkývat;
já bych tak vybroušené chvalořeči
neuměl ani říkat, ani psát.
Když slyším, jak tě chválí, řeknu: „Ano!“
a každou chválu ještě znásobím,
ale jen v duchu, neboť slova klamou
a pravá láska, ta se nechlubí.
Ty jejich řeči můžeš poslouchat,
mé mlčení však říká: „Mám tě rád.“
4
8
12
86
86
Was it the proud full sail of his great verse,
Bound for the prize of all too precious you,
That did my ripe thoughts in my brain inhearse,
Making their tomb the womb wherein they grew?
Was it his spirit, by spirits taught to write
Above a mortal pitch, that struck me dead?
No, neither he, nor his compeers by night
Giving him aid, my verse astonished.
He, nor that affable familiar ghost
Which nightly gulls him with intelligence,
As victors of my silence cannot boast;
I was not sick of any fear from thence:
But when your countenance filled up his line,
Then lacked I matter; that enfeebled mine.
Zastrašil jeho verš, jenž jako šíf
pod plnou plachtou uchvátit tě plul,
můj veršíček v hlavě se rodivší,
že před zrozením v lůně zahynul?
Zděsil mě jeho duch, jejž obdařili
duchové poezie mistrovstvím?
Ne! Ať mu třeba slouží temné síly,
básníka jako on se nebojím.
Ať klidně svolává si na pomoc
duchy všech proslavených klasiků
a rozumy z nich tahá noc co noc,
ve mně to nevyvolá paniku.
Když ale tebou svůj verš naplní,
vadne a chřadne moje básnění.
94
4
8
12
95
4
8
12
4
8
12
Sonnets
Sonety
87
87
Farewell! Thou art too dear for my possessing,
And like enough thou know’st thy estimate,
The charter of thy worth gives thee releasing;
My bonds in thee are all determinate.
For how do I hold thee but by thy granting?
And for that riches where is my deserving?
The cause of this fair gift in me is wanting,
And so my patent back again is swerving.
Thyself thou gav’st, thy own worth then not knowing,
Or me, to whom thou gav’st it, else mistaking;
So thy great gift, upon misprision growing,
Comes home again, on better judgment making.
Thus have I had thee, as a dream doth flatter,
In sleep a king, but, waking, no such matter.
Sbohem! Na tebe nemám. Můžeš jít.
Stojím tě příliš, tak pro obě strany
nejlepší bude, když mě necháš být,
a naše účty budou vyrovnány.
Copak si tě já mohu udržet?
Čím bych tvé dary asi mohl splácet?
Já nemám nic, co bych ti vrátil zpět,
a tak se nemusíš ty ke mně vracet.
Ty asi ani neznáš vlastní cenu
anebo příliš přeceňuješ mne,
nechci mít na svědomí zpronevěru,
a tak se radši v klidu rozlučme.
Má láska k tobě byla jako sen,
z kterého byl jsem právě probuzen.
4
8
12
88
88
When thou shalt be disposed to set me light,
And place my merit in the eye of scorn,
Upon thy side against myself I’ll fight,
And prove thee virtuous, though thou art forsworn.
With mine own weakness, being best acquainted,
Upon thy part I can set down a story
Of faults concealed, wherein I am attainted;
That thou in losing me shalt win much glory:
And I by this will be a gainer too;
For bending all my loving thoughts on thee,
The injuries that to myself I do,
Doing thee vantage, double-vantage me.
Such is my love, to thee I so belong,
That for thy right myself will bear all wrong.
Až budeš chtít mě, lásko, odepsat
a v očích ostatních mě zesměšnit,
zlobit se nebudu, naopak rád
se budu s tebou proti sobě bít.
Já nejlíp znám své slabiny a vady
a poradím ti, jak mě zasáhnout,
jestli mě nechceš, poslouchej mé rady,
a slavně zvítězíš pak nade mnou.
Protože tě mé srdce miluje,
taková prohra pro mě prohrou není,
když tebe těší, co mě zraňuje,
mne těší trpět pro tvé potěšení.
Tak daleko to se mnou dospělo,
že pro tvé dobro snesu každé zlo.
96
4
8
12
97
4
8
12
4
8
12
Sonnets
Sonety
89
89
Say that thou didst forsake me for some fault,
And I will comment upon that offence:
Speak of my lameness, and I straight will halt,
Against thy reasons making no defence.
Thou canst not, love, disgrace me half so ill,
To set a form upon desired change,
As I’ll myself disgrace; knowing thy will,
I will acquaintance strangle, and look strange;
Be absent from thy walks; and in my tongue
Thy sweet beloved name no more shall dwell,
Lest I, too much profane, should do it wrong,
And haply of our old acquaintance tell.
For thee, against myself I’ll vow debate,
For I must ne’er love him whom thou dost hate.
Hledáš-li na mně jenom spoustu vad,
já ke každé se budu hrdě znát,
když řekneš, že jsem mrzák, hned a rád
na obě nohy budu napadat.
Mě neraní, když vymyslíš si lež,
jen abych nemoh někde s tebou být,
vyklidím pole, pokud zrovna chceš
se s někým jiným blíže seznámit.
Do cesty se ti nebudu už plést
a uzavřu svá ústa na zámek,
abych snad neohrozil tvoji čest
a o tom, že tě znám, se neprořek.
Sebe si kvůli tobě zošklivím,
nemám se rád, když se ti nelíbím.
4
8
12
90
90
Then hate me when thou wilt; if ever, now;
Now, while the world is bent my deeds to cross,
Join with the spite of fortune, make me bow,
And do not drop in for an after-loss:
Ah, do not, when my heart hath ’scaped this sorrow,
Come in the rearward of a conquered woe;
Give not a windy night a rainy morrow,
To linger out a purposed overthrow.
If thou wilt leave me, do not leave me last,
When other petty griefs have done their spite,
But in the onset come: so shall I taste
At first the very worst of fortune’s might;
And other strains of woe, which now seem woe,
Compared with loss of thee will not seem so.
Zapři mě, chceš-li, a nejradši hned,
dokud jsem stíhaný zlým osudem.
Přisaď si k tomu všemu, co mi svět
teď naložil. Tak sraz mě do kolen!
Nečekej, až ty rány přebolí
a já si budu moci oddychnout.
Když už má sněžit, tak ať chumelí,
chci si to vybrat všechno najednou.
Jestli chceš jít, tak neodkládej to,
dokud mě všechno kolem nezkruší,
ať je to prostě rychle odbyto,
ať rovnou stane se to nejhorší.
Až ztratím tě, pak všechny další strasti
se budou jevit jako maličkosti.
98
4
8
12
99
4
8
12
4
8
12
Sonnets
Sonety
91
91
Some glory in their birth, some in their skill,
Some in their wealth, some in their body’s force;
Some in their garments, though new-fangled ill;
Some in their hawks and hounds, some in their horse;
And every humour hath his adjunct pleasure,
Wherein it finds a joy above the rest:
But these particulars are not my measure;
All these I better in one general best.
Thy love is better than high birth to me,
Richer than wealth, prouder than garments’ cost,
Of more delight than hawks or horses be;
And having thee, of all men’s pride I boast:
Wretched in this alone, that thou mayst take
All this away, and me most wretched make.
Někdo je vznešený a jiný moudrý,
někdo se pyšní statky, jiný svaly,
někdo se obléká rád podle módy,
jiný jen svoje psy a koně chválí.
A navrch mají lidé další zájmy,
kterým se věnují vždy ze všech sil,
já k tomu všemu zůstávám dost chladný,
já jsem se pro tvou lásku narodil.
Láska mi může ctnost i rozum dát,
ona je veškeré mé bohatství,
má síla i můj nejskvělejší šat,
za ní jdu přes překážky k vítězství.
Nejhorší je, že jsi mi prostě vším,
když odejdeš, jsem chudák nejchudší.
4
8
12
92
92
But do thy worst to steal thyself away,
For term of life thou art assured mine;
And life no longer than thy love will stay,
For it depends upon that love of thine.
Then need I not to fear the worst of wrongs,
When in the least of them my life hath end.
I see a better state to me belongs
Than that which on thy humour doth depend:
Thou canst not vex me with inconstant mind,
Since that my life on thy revolt doth lie.
O what a happy title do I find,
Happy to have thy love, happy to die:
But what’s so blessed-fair that fears no blot?
Thou mayst be false, and yet I know it not.
Nejhorší bude, když mě opustíš.
Je-li mým životem má láska k tobě,
když odejdeš, mou lásku zahubíš
a v tu ránu já taky skončím v hrobě.
Přesto se nejhoršího nebojím.
Pro tebe zemřít vůbec nemám strach,
spíš bude pro mne vysvobozením
nebýt závislý na tvých náladách.
Dík lásce šťastný jsem na každý pád.
Tvá nestálost mě nijak nezdrtí.
Jsem šťastný, že tě můžu milovat,
a štěstí čeká mě i po smrti.
Pranic mi nechybí, krom jistoty,
že nikdy nevím, co si myslíš ty.
100
4
8
12
101
4
8
12
4
8
12
Sonnets
Sonety
93
93
So shall I live, supposing thou art true,
Like a deceived husband; so love’s face
May still seem love to me, though altered new;
Thy looks with me, thy heart in other place:
For there can live no hatred in thine eye,
Therefore in that I cannot know thy change.
In many’s looks the false heart’s history
Is writ in moods, and frowns, and wrinkles strange,
But heaven in thy creation did decree
That in thy face sweet love should ever dwell;
Whate’er thy thoughts or thy heart’s workings be,
Thy looks should nothing thence but sweetness tell.
How like Eve’s apple doth thy beauty grow,
If thy sweet virtue answer not thy show!
Mám namlouvat si, že dál patříš mně?
Jak paroháč se dívat do tváře,
která se tváří zamilovaně,
i když ten cit v ní dávno odumřel?
Tvá tvář je pořád stejně nádherná,
nemění se tak jako u jiných,
v nichž faleš, zrada, zášť se přečíst dá
ze spleti černých stínů, čar a rýh.
Nebesa rozhodla, že tvoje tvář
jen výraz čisté lásky ponese,
a pokud jinou vášeň v srdci máš,
na světlo světa nedostane se.
Tvá krása jako hříšné jablko
je bezchybná, však pouze pro oko.
4
8
12
94
94
They that have power to hurt and will do none,
That do not do the thing they most do show,
Who, moving others, are themselves as stone,
Unmoved, cold, and to temptation slow;
They rightly do inherit heaven’s graces,
And husband nature’s riches from expense;
They are the lords and owners of their faces,
Others but stewards of their excellence.
The summer’s flower is to the summer sweet,
Though to itself it only live and die,
But if that flower with base infection meet,
The basest weed outbraves his dignity:
For sweetest things turn sourest by their deeds;
Lilies that fester smell far worse than weeds.
Kdo ublížit by mohl, ale nechce,
kdo neudělá, co je předem jasné,
kdo hýbe jinými, sám nepohne se
a pevně jako skála trvá na svém,
ten po právu se těší přízni nebe
a z přírody si bere do sytosti,
ten jediný je pánem sama sebe,
když druzí otročí své významnosti.
Ozdobou léta bývá letní květ,
který jen pro sebe sám přežívá,
ale když zachvátí ho rez a sněť,
zastíní ho svou krásou kopřiva.
Špatný čin radost v hořkost promění.
Prohnilý květ čpí hůř než lupení.
102
4
8
12
103
4
8
12
4
8
12
Sonnets
Sonety
95
95
How sweet and lovely dost thou make the shame
Which, like a canker in the fragrant rose,
Doth spot the beauty of thy budding name!
O, in what sweets dost thou thy sins enclose.
That tongue that tells the story of thy days,
Making lascivious comments on thy sport,
Cannot dispraise but in a kind of praise;
Naming thy name blesses an ill report.
O, what a mansion have those vices got
Which for their habitation chose out thee,
Where beauty’s veil doth cover every blot
And all things turn to fair that eyes can see!
Take heed, dear heart, of this large privilege;
The hardest knife ill-used doth lose his edge.
V tvé podobě i ošklivost je krásná.
Jak na poupátku, v kterém hlodá červ,
na tobě taky nikdo nerozezná
zkaženost, kterou halí luzný zjev.
Ti, kteří potrpí si na drby
a s tebou spjaté pikanterie,
i když tě haní, tak tě velebí,
tvé jméno špatnou pověst přebije.
Tvé nectnosti si našly skvostnou skrýš,
tvá krása je půvabný paraván,
za který každou špínu uklidíš,
a skvělý dojem bude zachován.
Však pozor! Neznáš hodiny či dne,
kdy na džbánu se ucho utrhne.
4
8
12
96
96
Some say thy fault is youth, some wantonness;
Some say thy grace is youth and gentle sport;
Both grace and faults are loved of more and less:
Thou mak’st faults graces that to thee resort.
As on the finger of a throned queen
The basest jewel will be well esteemed,
So are those errors that in thee are seen
To truths translated and for true things deemed.
How many lambs might the stern wolf betray,
If like a lamb he could his looks translate!
How many gazers mightst thou lead away,
If thou wouldst use the strength of all thy state!
But do not so; I love thee in such sort,
As, thou being mine, mine is thy good report.
Tvá mladá bujnost ledaskomu vadí,
tvé bujné mládí má zas leckdo rád,
všichni však milují tvé eskapády,
ty umíš udělat klad ze svých vad.
Jako na prsteníku královny
laciná tretka rázem získá cenu,
tak jalovosti s tebou spojeny
se mění ve skvosty – dík tvému jménu.
Kolik by asi uchvátil vlk ovcí,
kdyby vzal na sebe beránčí vzhled,
a kolik asi uchvácených srdcí
by mohlo tobě padnout za oběť?
Kroť se! Lpím na tobě. Když pošpiníš
své dobré jméno, mně tím ublížíš.
104
4
8
12
105
4
8
12
4
8
12
Sonnets
Sonety
97
97
How like a winter hath my absence been
From thee, the pleasure of the fleeting year!
What freezings have I felt, what dark days seen!
What old December’s bareness everywhere!
And yet this time removed was summer’s time;
The teeming autumn, big with rich increase,
Bearing the wanton burden of the prime,
Like widowed wombs after their lords’ decease:
Yet this abundant issue seemed to me
But hope of orphans and unfathered fruit;
For summer and his pleasures wait on thee,
And, thou away, the very birds are mute:
Or, if they sing, ’tis with so dull a cheer,
That leaves look pale, dreading the winter’s near.
Bez tebe, radosti má, kvapný čas
se vlekl mi jak nekonečná zima,
duši mi spálil prosincový mráz,
procesí temných dnů jsem sotva vnímal.
A přitom zrovna panovalo léto,
jež přešlo v podzim, dobu hojnosti,
kdy ovdovělá země vydává to,
co vzniklo z jarní nevázanosti.
Ta hojná úroda je bezprizorná,
sirotci čekají tu na tebe.
Když ty jsi pryč, země je hladomorna
a ani ptáček zpívat nesvede.
Pípne-li, pak notou tak tesklivou,
až listí žloutne strachem před zimou.
4
8
12
98
98
From you have I been absent in the spring,
When proud-pied April, dressed in all his trim,
Hath put a spirit of youth in every thing,
That heavy Saturn laughed and leaped with him.
Yet nor the lays of birds, nor the sweet smell
Of different flowers in odour and in hue,
Could make me any summer’s story tell,
Or from their proud lap pluck them where they grew:
Nor did I wonder at the lily’s white,
Nor praise the deep vermilion in the rose;
They were but sweet, but figures of delight,
Drawn after you, you pattern of all those.
Yet seemed it winter still, and, you away,
As with your shadow I with these did play.
Když bylo jaro, postrádal jsem tě.
Duben byl vyšňořený do krásy
a tak veselo bylo na světě,
že mnohý morous štěstím výskal si.
V létě pak ptáci pěli ostošest
a spousta květin sladce voněla,
mě k radosti to nedovedlo svést,
na mne ten obraz dojem nedělal.
Nežasl jsem nad bílou lilií
ani nad růží barvy šarlatu,
to všechno bylo jen tvou kopií,
ty všemu dáváš tvar i podstatu.
Bez tebe je i v létě doba zimy
a já se zahřívám jen tvými stíny.
106
4
8
12
107
4
8
12
4
8
12
Sonnets
Sonety
99
99
The forward violet thus did I chide:
Sweet thief, whence didst thou steal thy sweet that smells,
If not from my love’s breath? The purple pride
Which on thy soft cheek for complexion dwells
In my love’s veins thou hast too grossly dyed.
The lily I condemned for thy hand,
And buds of marjoram had stol’n thy hair;
The roses fearfully on thorns did stand,
One blushing shame, another white despair;
A third, nor red nor white, had stolen of both,
And to his robbery had annexed thy breath;
But, for his theft, in pride of all his growth
A vengeful canker eat him up to death.
More flowers I noted, yet I none could see
But sweet or colour it had stolen from thee.
Na fialku jsem se zle obořil:
„Zlodějko, žes mou lásku okradla
o vonný dech a nachem z jejích žil
si fialově barvíš kukadla?“
I další květiny jsem obvinil:
lilii, že má tvou tvář nevšední,
chudobku, že je jak ty líbezná,
růže, že z tebe jsou jak na trní.
Jedna zbledla, druhá se červená
a třetí, žíhaná, ta vzala ti
úplně nejvíc, ale jak se zdá,
krvavě za tu krádež zaplatí,
zlovolný červ ji uvnitř ujídá.
Jsou další květiny, i mnohem hezčí,
a každá za svou krásu tobě vděčí.
5
9
13
100
100
Where art thou, Muse, that thou forget’st so long
To speak of that which gives thee all thy might?
Spend’st thou thy fury on some worthless song,
Darkening thy power to lend base subjects light?
Return, forgetful Muse, and straight redeem
In gentle numbers time so idly spent;
Sing to the ear that doth thy lays esteem
And gives thy pen both skill and argument.
Rise, resty Muse, my love’s sweet face survey,
If Time have any wrinkle graven there;
If any, be a satire to decay,
And make Time’s spoils despised every where.
Give my love fame faster than Time wastes life;
So thou prevent’st his scythe and crooked knife.
Múzo, kde jsi a proč tak dlouho již
opomíjíš svůj nejvlastnější zdroj?
Proč zbůhdarma svůj talent utrácíš
na zbytečnostech? A proč na nástroj
nejvznešenější hraješ pro hrubce?
Hraj těm, kdo hudbu tvých slov ocení.
Záletná Múzo, k psaní navrať se,
dej zaznít skutečnému umění.
Probuď se, Múzo, a piš o mé lásce,
zda čas jí nevryl vrásky do tváří,
když najdeš je tam, piš, že čas je zrádce,
piš rychle, piš, nečekej na stáří.
Oslav mou lásku, nedopřej čas času,
aby svou kosou uťal její krásu.
108
4
8
12
109
5
9
13
4
8
12
Sonnets
Sonety
101
101
O truant Muse, what shall be thy amends
For thy neglect of truth in beauty dyed?
Both truth and beauty on my love depends;
So dost thou too, and therein dignified.
Make answer, Muse! Wilt thou not haply say
‘Truth needs no colour with his colour fixed;
Beauty no pencil, beauty’s truth to lay;
But best is best, if never intermixed?’
Because he needs no praise, wilt thou be dumb?
Excuse not silence so; for’t lies in thee
To make him much outlive a gilded tomb
And to be praised of ages yet to be.
Then do thy office, Muse; I teach thee how
To make him seem long hence as he shows now.
Toulavá Múzo, obviňuji tě,
že zanedbáváš svoje poslání
psát o pravdě a kráse na světě,
které v mé lásce našly souznění.
Odpověz, ale neříkej mi, že
pravda je svá a mluví za sebe
a krása krásnější být nemůže,
kdyby ji vynášeli do nebe.
Neomlouvej své odmlčení tím,
že ryzí zlato se už nezlatí,
dík tobě může vstoupit do dějin,
dík tobě může přežít staletí.
Dělej, co umíš, já tě naučím,
jak dnešek ukázat dnům budoucím.
4
8
12
102
102
My love is strengthened, though more weak in seeming;
I love not less, though less the show appear:
That love is merchandized whose rich esteeming
The owner’s tongue doth publish every where.
Our love was new, and then but in the spring,
When I was wont to greet it with my lays;
As Philomel in summer’s front doth sing,
And stops his pipe in growth of riper days.
Not that the summer is less pleasant now
Than when her mournful hymns did hush the night,
But that wild music burthens every bough,
And sweets grown common lose their dear delight.
Therefore, like her, I sometime hold my tongue,
Because I would not dull you with my song.
Miluji víc, než jak se může zdát.
Nehalasím, jak po své lásce toužím.
Já svoje city nechci prodávat
a nenabízím je všem jako zboží.
Na jaře naší lásky vítal jsem
jak slavík zpěvem krásný nový čas,
jak zrály dny, v tom čase bohatém
pozvolna zmlkal jeho i můj hlas.
Ne že bych měl snad léto méně rád,
než když zněl nocí nářek slavičí,
jen jako slavík nechci halekat
s křiklouny, kteří krásu překřičí.
Jak slavík jsem teď načas oněměl,
nechci, aby ti můj zpěv zevšedněl.
110
4
8
12
111
4
8
12
4
8
12
Sonnets
Sonety
103
103
Alack, what poverty my Muse brings forth,
That having such a scope to show her pride,
The argument, all bare, is of more worth
Than when it hath my added praise beside!
O, blame me not, if I no more can write!
Look in your glass, and there appears a face
That over-goes my blunt invention quite,
Dulling my lines and doing me disgrace.
Were it not sinful then, striving to mend,
To mar the subject that before was well?
For to no other pass my verses tend
Than of your graces and your gifts to tell;
And more, much more, than in my verse can sit,
Your own glass shows you when you look in it.
Jak ubohé je moje umění,
když na tobě mám šanci proslavit se,
však přes mou snahu vždycky zacloní
můj výtvor tvoje holá existence!
Nezlob se, že už s veršováním končím,
a radši podívej se do zrcadla
na svoji tvář, jež moje verše předčí
a které tváří v tvář má Múza zvadla.
Nebyl by hřích, abych já okrašloval
to, co je krásné samo o sobě?
Medvědí službu bych tím pouze dělal
své poezii i tvé osobě.
Vždyť mnohem víc, než vyjádřím já slovy,
ti zrcadlo o tobě, lásko, poví.
4
8
12
104
104
To me, fair friend, you never can be old,
For as you were when first your eye I eyed,
Such seems your beauty still. Three winters cold
Have from the forests shook three summers’ pride,
Three beauteous springs to yellow autumn turned
In process of the seasons have I seen,
Three April perfumes in three hot Junes burned,
Since first I saw you fresh, which yet are green.
Ah, yet doth beauty, like a dial-hand,
Steal from his figure, and no pace perceived;
So your sweet hue, which methinks still doth stand,
Hath motion, and mine eye may be deceived:
For fear of which, hear this, thou age unbred:
Ere you were born was beauty’s summer dead.
Tobě se, lásko, stáří vyhýbá.
Nezdá se, že se měníš, co tě znám,
a to už třikrát zima mrazivá
odnesla nám tři léta bůhvíkam.
Třikrát vzal žlutý podzim barvy jaru,
a jak tak roční doby mění se,
vonný máj shořel v červencovém žáru,
však tobě neubral čas na kráse.
A přece pomalu jak rafika
se zloděj žití tiše krade vpřed,
a aniž si kdo všimne, proniká
ti pod kůži, netknutou napohled.
Zatím se nestrachujte, příští lidé.
Mnoho krás uhyne, než váš čas přijde.
112
4
8
12
113
4
8
12
4
8
12
Sonnets
Sonety
105
105
Let not my love be called idolatry,
Nor my beloved as an idol show,
Since all alike my songs and praises be
To one, of one, still such, and ever so.
Kind is my love today, tomorrow kind,
Still constant in a wondrous excellence;
Therefore my verse, to constancy confined,
One thing expressing, leaves out difference.
Fair, kind, and true, is all my argument,
Fair, kind, and true, varying to other words;
And in this change is my invention spent,
Three themes in one, which wondrous scope affords.
Fair, kind, and true, have often lived alone,
Which three till now never kept seat in one.
Má láska k tobě není modloslužba,
já nezbožňuji svaté obrázky,
veškerá moje naděje a tužba
má jediný cíl, teď a navždycky.
Jen ty jsi mojí modlou dnes i příště,
jen při tobě já věrně vytrvám,
můj verš si v tobě našel útočiště,
jen v tobě svoje věčné téma mám.
Krásu, dobro a pravdu v tobě hledám,
krásu, dobro a pravdu nacházím,
už nemusím se dívat nikam jinam,
to trojí téma je mi prostě vším.
Tyto tři dary často míjí se,
však v tobě jsou jak svatá Trojice.
4
8
12
106
106
When in the chronicle of wasted time
I see descriptions of the fairest wights,
And beauty making beautiful old rhyme,
In praise of ladies dead and lovely knights,
Then, in the blazon of sweet beauty’s best,
Of hand, of foot, of lip, of eye, of brow,
I see their antique pen would have expressed
Even such a beauty as you master now.
So all their praises are but prophecies
Of this our time, all you prefiguring;
And, for they looked but with divining eyes,
They had not still enough your worth to sing:
For we, which now behold these present days,
Have eyes to wonder, but lack tongues to praise.
Když v knihách dávno zmizelého času
čtu popisy těch nejskvělejších lidí
a krásný verš mi kreslí jejich krásu
tak, že ty mrtvé jako živé vidím,
představuji si, že v té plejádě
nádherných lýtek, očí, tváří, rtů
by básník mohl v pravé podobě
dát vyniknout i tvému portrétu.
On ve svém díle hledal ideál
a veden prorockými vizemi
tvou podobu už tehdy předjímal –
nic hezčího nebylo na zemi.
My, kteří tě dnes ale vidět smíme,
jen žasnem, vykreslit tě neumíme.
114
4
8
12
115
4
8
12
4
8
12
Sonnets
Sonety
107
107
Not mine own fears, nor the prophetic soul
Of the wide world dreaming on things to come,
Can yet the lease of my true love control,
Supposed as forfeit to a confined doom.
The mortal moon hath her eclipse endured,
And the sad augurs mock their own presage;
Incertainties now crown themselves assured,
And peace proclaims olives of endless age.
Now with the drops of this most balmy time
My love looks fresh, and Death to me subscribes,
Since, spite of him, I’ll live in this poor rhyme,
While he insults o’er dull and speechless tribes:
And thou in this shalt find thy monument,
When tyrants’ crests and tombs of brass are spent.
Má vlastní úzkost ani mínění
těch nejuznávanějších proroků
mou lásku k tobě nevykoření,
i když prý nutně spěje k zániku.
Po každém zatmění se luna vrací
a proroci jsou často falešní,
z dob nejistých vždy přinášejí ptáci
olivovou ratolest příštích dní.
Má láska k tobě stále mladá je,
i když mi stáří šlape na paty,
v mém chabém verši ten cit přežije,
vzdor smrti, jež vše živé zatratí.
Až hroby tyranů se v ruiny změní,
budeš zvát k lásce další pokolení.
4
8
12
108
108
What’s in the brain, that ink may character,
Which hath not figured to thee my true spirit?
What’s new to speak, what now to register,
That may express my love, or thy dear merit?
Nothing, sweet boy; but yet, like prayers divine,
I must each day say o’er the very same;
Counting no old thing old, thou mine, I thine,
Even as when first I hallowed thy fair name.
So that eternal love in love’s fresh case
Weighs not the dust and injury of age,
Nor gives to necessary wrinkles place,
But makes antiquity for aye his page;
Finding the first conceit of love there bred,
Where time and outward form would show it dead.
Zbývá snad něco, co jsem nenapsal
o tom, co k tobě moje duše cítí?
Co dodat nového? O čem psát dál,
když mockrát už jsem z lásky vyznal se ti?
A přece, chlapče, jako při modlitbě
den co den odříkávám ze všech sil,
že patříš mně a já zas patřím tobě
od chvíle, kdy jsem se ti zasvětil.
Tak věčnou lásku stále obnovuji,
že neobrátí se nám nikdy v prach,
i když nám roky brzy pomalují
čela vyznáním lásky ve vráskách.
A nebudem-li více na světě,
i bez nás naše láska pokvete.
116
4
8
12
117
4
8
12
4
8
12
Sonnets
Sonety
109
109
O, never say that I was false of heart,
Though absence seemed my flame to qualify.
As easy might I from myself depart
As from my soul, which in thy breast doth lie:
That is my home of love: if I have ranged,
Like him that travels, I return again;
Just to the time, not with the time exchanged,
So that myself bring water for my stain.
Never believe, though in my nature reigned
All frailties that besiege all kinds of blood,
That it could so preposterously be stained,
To leave for nothing all thy sum of good;
For nothing this wide universe I call,
Save thou, my rose; in it thou art my all.
Neříkej mi, že k tobě ochladl jsem
jen proto, že jsem byl tak dlouho pryč.
Spíše bych rozešel se s vlastním srdcem
než s tebou, lásko, jež v mém srdci dlíš.
Má duše zase sídlí v srdci tobě,
tam domov má a tam se vracím z cest,
nezměněný i po tak dlouhé době,
a před tebou chci očistit svou čest.
Nemysli si, že jsem tak zkažený,
i když se přiznám k řadě slabostí,
že dokázal bych za nic vyměnit
tebe, mé štěstí a má radosti.
Ty jsi mé vše a za nic na světě,
růžičko moje, nevzdal bych se tě.
4
8
12
110
110
Alas, ’tis true I have gone here and there,
And made myself a motley to the view,
Gored mine own thoughts, sold cheap what is most dear,
Made old offences of affections new;
Most true it is that I have looked on truth
Askance and strangely; but, by all above,
These blenches gave my heart another youth,
And worse essays proved thee my best of love.
Now all is done, save what shall have no end:
Mine appetite I never more will grind
On newer proof, to try an older friend,
A god in love, to whom I am confined.
Then give me welcome, next my heaven the best,
Even to thy pure and most most loving breast.
Vím, takhle už to se mnou nejde dál!
Dělal jsem ze sebe jen kašpara,
levně jsem dával, draze kupoval
a nové klamal jako zastara.
A přitom na to, co je nejdražší,
jsem hleděl svrchu, chladně, pohrdavě,
jen tak jsem ale poznal, že mi vším
jsi pouze ty, a vrátil jsem se k tobě.
Co bylo, bylo, tohle vytrvá,
už si dám na vše jiné zajít chuť,
už nebudu tě trápit, lásko má,
ty mojí modlou teď a navždy buď.
Tak přivítej mě zpátky ve svém srdci,
už nikam jinam od tebe jít nechci.
118
4
8
12
119
4
8
12
4
8
12
Sonnets
Sonety
111
111
O, for my sake do you with Fortune chide
The guilty goddess of my harmful deeds,
That did not better for my life provide
Than public means which public manners breeds.
Thence comes it that my name receives a brand,
And almost thence my nature is subdued
To what it works in, like the dyer’s hand:
Pity me, then, and wish I were renewed;
Whilst, like a willing patient, I will drink
Potions of eisel ’gainst my strong infection;
No bitterness that I will bitter think,
Nor double penance, to correct correction.
Pity me, then, dear friend, and I assure ye,
Even that your pity is enough to cure me.
Ach, nespílej mi, spílej Štěstěně,
ta hříšnice mě svedla na scestí,
kvůli ní neživím se důstojně
a předvádím se na veřejnosti.
Způsoby nemám, ztrácím dobré jméno
i moje povaha je pokřivená.
Celé mé bytí je tím pohaněno.
Mě může zachránit jen rázná změna.
Slituj se nade mnou a dej mi lék.
Vše snesu, jen mě vytáhni z té špíny.
Spolknu to nejtrpčí, aniž bych cek,
dvojí trest přijmu za své strašné viny.
Slituj se, prosím, slituj, nejsladší,
jen lítost tvá mou nemoc vyléčí.
4
8
12
112
112
Your love and pity doth the impression fill
Which vulgar scandal stamped upon my brow;
For what care I who calls me well or ill,
So you o’er-green my bad, my good allow?
You are my all-the-world, and I must strive
To know my shames and praises from your tongue;
None else to me, nor I to none alive,
That my steeled sense or changes right or wrong.
In so profound abysm I throw all care
Of other’s voices, that my adder’s sense
To critic and to flatterer stopped are.
Mark how with my neglect I do dispense:
You are so strongly in my purpose bred,
That all the world besides methinks are dead.
Tvůj soucit, lásko, nahradí mi vše,
co zlého o mně někdy někdo řek.
Co je mi po nich? Jen ty do duše
mi vidíš a máš vlastní úsudek.
Ty jsi mé všechno a jedině ty
mě můžeš chválit nebo ostouzet.
Co řeknou jiní, na mě neplatí,
i kdyby na hlavu se stavěl svět.
Mínění jiných mi nic neříká
a vůči jejich řečem hluchý jsem.
Mně jejich lichotky či kritika
jdou jedním uchem tam a druhým ven.
Na tebe ale vždycky ve všem dám
a ten svět kolem prostě nevnímám.
120
4
8
12
121
4
8
12
4
8
12
Sonnets
Sonety
113
113
Since I left you, mine eye is in my mind;
And that which governs me to go about
Doth part his function and is partly blind,
Seems seeing, but effectually is out;
For it no form delivers to the heart
Of bird, of flower, or shape, which it doth latch:
Of his quick objects hath the mind no part,
Nor his own vision holds what it doth catch;
For if it see the rud’st or gentlest sight,
The most sweet favour or deformed’st creature,
The mountain or the sea, the day or night,
The crow or dove, it shapes them to your feature:
Incapable of more, replete with you,
My most true mind thus maketh mine untrue.
Co jsi pryč, mám problémy s očima.
Ty měly by mě vodit po světě,
ale co vidím, mozek nevnímá,
tak zčásti propadl jsem slepotě.
Když cokoli, ať je to květ či pták,
se nenadále zjeví přede mnou,
přestože zaznamená to můj zrak,
mé oči nevidomé zůstanou.
Ať je to krása nebo ošklivost,
hrdlička, vrána, kýč či umění,
ať je to moře, hora, den či noc,
to všechno se mi v tebe promění.
A tak mě věrná láska vede k tomu,
že kvůli tobě vlastní oči klamu.
4
8
12
114
114
Or whether doth my mind, being crowned with you,
Drink up the monarch’s plague, this flattery?
Or whether shall I say, mine eye saith true,
And that your love taught it this alchymy,
To make of monsters and things indigest
Such cherubins as your sweet self resemble,
Creating every bad a perfect best,
As fast as objects to his beams assemble?
O, ’tis the first, ’tis flattery in my seeing,
And my great mind most kingly drinks it up:
Mine eye well knows what with his gust is ’greeing,
And to his palate doth prepare the cup:
If it be poisoned, ’tis the lesser sin
That mine eye loves it and doth first begin.
Buď se ti moje mysl koří tak,
že ti jak svému králi lichotí,
nebo mi láska omámila zrak,
a ten vše v pravý opak obrátí,
takže kam moje oči dohlédnou,
tvůj andělský zjev všechno zacloní,
i ošklivost se stává nádhernou
a z nestvůry je božské zjevení.
Ne, takhle je to: lichotí ti oči
a moje mysl opít se tím dá.
S velikou chutí po poháru skočí
a bezuzdně si z něho přihýbá.
Je-li v něm jed, pak je to menší hřích,
když vina za vše leží na očích.
122
4
8
12
123
4
8
12
4
8
12
Sonnets
Sonety
115
115
Those lines that I before have writ do lie,
Even those that said I could not love you dearer:
Yet then my judgment knew no reason why
My most full flame should afterwards burn clearer.
But reckoning Time, whose millioned accidents
Creep in ’twixt vows, and change decrees of kings,
Tan sacred beauty, blunt the sharp’st intents,
Divert strong minds to the course of altering things;
Alas, why, fearing of Time’s tyranny,
Might I not then say ‘Now I love you best,’
When I was certain o’er incertainty,
Crowning the present, doubting of the rest?
Love is a babe; then might I not say so,
To give full growth to that which still doth grow?
Lhal jsem ti, když jsem psal, že miluji
tě tak, že milovat víc nemohu.
Netušil jsem, že ještě prudčeji
má láska bude planout. V úvahu
jsem bral čas, který zapomíná často
na přísahy a sliby neplní,
posvátnou krásu požírá a je s to
odhodlání v ústupky proměnit.
Řekl jsem: „Víc tě nelze milovat!“
jist si, že nejistá je budoucnost.
Tyran čas donutil mě tehdy lhát,
z časové nouze udělal jsem ctnost.
Láska jak děcko vyvíjí se, mění,
netřeba dávat jí hned vysvědčení.
4
8
12
116
116
Let me not to the marriage of true minds
Admit impediments. Love is not love
Which alters when it alteration finds,
Or bends with the remover to remove:
O no, it is an ever-fixed mark,
That looks on tempests and is never shaken;
It is the star to every wandering bark,
Whose worth’s unknown, although his height be taken.
Love’s not Time’s fool, though rosy lips and cheeks
Within his bending sickle’s compass come;
Love alters not with his brief hours and weeks,
But bears it out even to the edge of doom.
If this be error, and upon me proved,
I never writ, nor no man ever loved.
Trvám na tom, že splynutí dvou duší
překážek nemá. Láska není láska,
když změnou mění se a když ji zkruší
nevěrník, jehož věrnost byla maska.
Kdepak! Láska je jako maják pevná,
jenž neochvějně hledí bouřím v tvář,
jak hvězda, jejíž aspekt nikdo nezná,
však bludnou bárku řídí její zář.
Láska, ta není času pro legraci,
jenž otesává líčka růžová,
a v letu letmých let se nevytrácí
cit, který do skonání přetrvá.
Jestli se pletu ve svém přesvědčení,
neumím psát a láska prostě není.
124
4
8
12
125
4
8
12
4
8
12
Sonnets
Sonety
117
117
Accuse me thus: that I have scanted all
Wherein I should your great deserts repay,
Forgot upon your dearest love to call,
Whereto all bonds do tie me day by day;
That I have frequent been with unknown minds,
And given to time your own dear-purchased right;
That I have hoisted sail to all the winds
Which should transport me furthest from your sight.
Book both my wilfulness and errors down,
And on just proof surmise accumulate;
Bring me within the level of your frown,
But shoot not at me in your wakened hate;
Since my appeal says I did strive to prove
The constancy and virtue of your love.
Zažaluj mě, že jsem tě zanedbával
a dobro oplácel ti jenom zlem,
že jsem tě, lásko, oklamal a zklamal
a nebyl jsem ti dobrým přítelem.
Že jsem se bratříčkoval s podivíny
a čas, jenž patřil tobě, dával jim,
chytil jsem vítr a hned plul jsem s nimi
tam, kde jsem věděl, že tě nespatřím.
Spočítej všechny moje poklesky
a všechno mi to jaksepatří vrať.
Nadávej, mrač se, křič, mluv nehezky,
jenom mě, prosím tebe, nezatrať.
Věř mi, že tímhle vším jen zkoušel jsem,
co všechno tvoje láska unese.
4
8
12
118
118
Like as, to make our appetites more keen,
With eager compounds we our palate urge;
As, to prevent our maladies unseen,
We sicken to shun sickness when we purge;
Even so, being full of your ne’er-cloying sweetness,
To bitter sauces did I frame my feeding;
And, sick of welfare, found a kind of meetness
To be diseased, ere that there was true needing.
Thus policy in love, to anticipate
The ills that were not; grew to faults assured,
And brought to medicine a healthful state,
Which, rank of goodness, would by ill be cured;
But thence I learn, and find the lesson true,
Drugs poison him that so fell sick of you.
Tak jak si občas pro spravení chutě
prolijem hrdlo něčím ostřejším
a proti chorobě, jež v těle skrytě
nám hlodá, berem jedovatý blín,
tak i já sladkou láskou přesycen
předepsal jsem si porci hořkých kapek.
Že moc dobrého škodí, myslel jsem
a považoval jsem ten zálet za lék.
Jenomže láska není choroba,
taková léčba spíše všechno zkazí
a ze zdravého dělá maroda.
Vždyť s čím kdo zachází, tím také schází.
Teď vím, jak hrozné hrozí nebezpečí
tomu, který se z lásky k tobě léčí.
126
4
8
12
127
4
8
12
4
8
12
Sonnets
Sonety
119
119
What potions have I drunk of Siren tears,
Distilled from limbecks foul as hell within,
Applying fears to hopes, and hopes to fears,
Still losing when I saw myself to win!
What wretched errors hath my heart committed,
Whilst it hath thought itself so blessed never!
How have mine eyes out of their spheres been fitted,
In the distraction of this madding fever!
O benefit of ill! Now I find true
That better is by evil still made better;
And ruined love, when it is built anew,
Grows fairer than at first, more strong, far greater.
So I return rebuked to my content,
And gain by ill thrice more than I have spent.
Svůdný pláč Sirén pil jsem z elixírů
cezených z útrob pekla po kapkách,
na víru bral jsem strach a na strach víru,
co měl jsem za vítězství, byl vždy krach.
Uboze protloukalo se mé srdce,
i když si připadalo blažené,
a moje oči jako při horečce
se upínaly k bludné vidině.
I ze zla plyne dobro. Díky zlu
se proměnila prohra v pravý div:
na troskách lásky roste pomalu
cit pevnější a krásnější než dřív.
Vrátil jsem se ti třikrát bohatší.
Všechny ty ztráty láska zúročí.
4
8
12
120
120
That you were once unkind befriends me now,
And for that sorrow, which I then did feel,
Needs must I under my transgression bow,
Unless my nerves were brass or hammered steel.
For if you were by my unkindness shaken,
As I by yours, you’ve passed a hell of time;
And I, a tyrant, have no leisure taken
To weigh how once I suffered in your crime.
O, that our night of woe might have remembered
My deepest sense, how hard true sorrow hits,
And soon to you, as you to me, then tendered
The humble salve which wounded bosoms fits!
But that your trespass now becomes a fee;
Mine ransoms yours, and yours must ransom me.
Tvůj přečin vůči mně, jenž před časem
mě naplňoval strašnou bolestí,
teď vítám, obzvlášť když já nucen jsem
se za svůj kát a omluvit se ti.
Jestli tě totiž můj čin ranil stejně
jak tehdy ten tvůj mě, tvá muka znám,
a právě proto jsem já tyran neměl
tě nechat trpět, jak jsem trpěl sám.
Já ublížil jsem tobě a ty mně.
Kéž je to pro nás oba poučení.
Napříště chovejme se pokorně
a vlastní vinou budem napraveni.
Oba jsme za svůj přečin zaplatili
a jsme si kvit. Teď buďme k sobě milí.
128
4
8
12
129
4
8
12
4
8
12
III/2
Sonety
121
121
’Tis better to be vile than vile esteemed,
When not to be receives reproach of being;
And the just pleasure lost, which is so deemed
Not by our feeling, but by others’ seeing:
For why should others’ false adulterate eyes
Give salutation to my sportive blood?
Or on my frailties why are frailer spies,
Which in their wills count bad what I think good?
No, I am that I am, and they that level
At my abuses reckon up their own:
I may be straight though they themselves be bevel;
By their rank thoughts my deeds must not be shown;
Unless this general evil they maintain,
All men are bad and in their badness reign.
Je lepší špatným být než špatným zdát se,
za to, co nejsem, sklízet pohrdání
a postižen být ztrátou reputace
ne vlastní vinou, ale cizím zdáním.
Proč jiní, kterým chlípnost kouká z očí,
jsou odhodláni o mou cudnost dbát,
hlídají, špiclují mě ve dne v noci
a ostouzejí to, co já mám rád.
Jsem, jaký jsem. Když obviňují mě,
pokrytci odkrývají sami sebe,
vina se vždycky tváří nevinně,
nakydat špínu jen špinavec svede.
Dokud se tahle špatnost neskončí,
samotné zlo není to nejhorší.
4
8
12
122
122
Thy gift, thy tables, are within my brain
Full charactered with lasting memory,
Which shall above that idle rank remain,
Beyond all date, even to eternity:
Or, at the least, so long as brain and heart
Have faculty by nature to subsist;
Till each to razed oblivion yield his part
Of thee, thy record never can be missed.
That poor retention could not so much hold,
Nor need I tallies thy dear love to score;
Therefore to give them from me was I bold,
To trust those tables that receive thee more:
To keep an adjunct to remember thee
Were to import forgetfulness in me.
Tvůj dárek, památník, teď nosím v hlavě,
je přepsán doslova v mé paměti.
Věř mi, že zůstane tam spolehlivě
a z paměti se nikdy neztratí.
Či bude tam tak dlouho, dokud hlava
mi bude myslet, srdce bude bít;
dokud nade mnou neporoste tráva,
mě o něj nemůže nic připravit.
Původní památníček byl moc malý,
nestačil na vše, na co vzpomínám.
Ty stránky bohužel už za své vzaly,
však z hlavy nevzaly, co za své mám.
Spoléhat na památník znamená,
že paměť bude brzy ztracená.
130
4
8
12
131
4
8
12
4
8
12
Sonnets
Sonety
123
123
No, Time, thou shall not boast that I do change:
Thy pyramids built up with newer might
To me are nothing novel, nothing strange;
They are but dressings of a former sight.
Our dates are brief, and therefore we admire
What thou dost foist upon us that is old;
And rather make them born to our desire
Than think that we before have heard them told.
Thy registers and thee I both defy,
Not wondering at the present nor the past,
For thy records and what we see doth lie,
Made more or less by thy continual haste.
This I do vow, and this shall ever be;
I will be true, despite thy scythe and thee.
Nechlub se, Čase, že poroučíš všem
a stavíš monumenty pokroku.
Ne, nic nového není pod sluncem,
všechno je staré, v novém převleku.
Život je krátký, proto za nové
bereme všechno, co nám podvrhneš,
a vrháme se po tom dychtivě,
přestože předci prahli po tomtéž.
Nemám o tobě valné mínění,
přítomnost, minulost, to vše je lež,
ukazuješ nám pouhé mámení,
nic jiného v tom spěchu nestihneš.
Proto ti přísahám, že navzdor tobě
já zůstanu sám sebou v každé době.
4
8
12
124
124
If my dear love were but the child of state,
It might for Fortune’s bastard be unfathered,
As subject to Time’s love or to Time’s hate,
Weeds among weeds, or flowers with flowers gathered.
No, it was builded far from accident;
It suffers not in smiling pomp, nor falls
Under the blow of thralled discontent,
Whereto the inviting time our fashion calls:
It fears not policy, that heretic,
Which works on leases of short-numbered hours
But all alone stands hugely politic,
That it nor grows with heat, nor drowns with showers.
To this I witness call the fools of time,
Which die for goodness, who have lived for crime.
Má láska není dítě Štěstěny,
parchant, co neví, kým byl počatý,
a jehož čas a jeho proměny
buď vynesou, či hodí do smetí.
Má láska není dílem náhody,
ji nezajímá, kdo dnes vládne světu,
co odešlo, co přišlo do módy
a jak se správně točit podle větru.
Mou lásku nezajímá politika,
ten cik cak běh na vymezený čas,
má láska se jen velkých věcí týká,
jež voda nevezme, nespálí mráz.
Za svědka ať mi jdou ti všichni, kteří
pro pravdu lžou a klamou v tom, v co věří.
132
4
8
12
133
4
8
12
4
8
12
Sonnets
Sonety
125
125
Were’t aught to me I bore the canopy,
With my extern the outward honouring,
Or laid great bases for eternity,
Which proves more short than waste or ruining?
Have I not seen dwellers on form and favour
Lose all and more by paying too much rent,
For compound sweet foregoing simple savour,
Pitiful thrivers, in their gazing spent?
No; let me be obsequious in thy heart,
And take thou my oblation, poor but free,
Which is not mixed with seconds, knows no art,
But mutual render, only me for thee.
Hence, thou suborned informer! A true soul
When most impeached stands least in thy control.
Mám kráčet v majestátním průvodu,
abych i já se zaskvěl v jeho lesku,
stavět chrám věčnosti od základů,
i když vím, že se brzy změní v trosku?
Což neviděl jsem sběratele poct
chtít moc a za nic utratit moc prachů,
a že jim nebylo nic dobré dost,
dobrého nepoznali ani trochu?
Ne, já jen tobě chci být oddaný,
brát, dávat skromně, ale svobodně,
bez úskoků a bez podvádění
chci patřit tobě, jak ty patříš mně.
Pryč, špiclové, za špínu placení!
My čistí jsme, a pro vás bezcenní.
4
8
12
126
126
O thou, my lovely boy, who in thy power
Dost hold Time’s fickle glass, his sickle hour;
Who hast by waning grown, and therein show’st
Thy lovers withering as thy sweet self grow’st;
If Nature, sovereign mistress over wrack,
As thou goest onwards, still will pluck thee back,
She keeps thee to this purpose, that her skill
May Time disgrace and wretched minutes kill.
Yet fear her, O thou minion of her pleasure!
She may detain, but not still keep, her treasure:
Her audit, though delayed, answered must be,
And her quietus is to render thee.
(
)
(
)
Můj krásný chlapče, snad jsi pánem Času,
že kosou svou Čas neničí tvou krásu.
Na tobě nezanechal stopu žádnou,
zatímco jiní jeho vinou chřadnou.
Nebo se matka zkázy Příroda
rozhodla, že tě Času nevydá,
a vysmívá se mu, že vedle ní
je chudáček Čas slabý, bezmocný.
Boj se jí, má tě pouze na hraní,
své hračky nikdy navždy nechrání.
Až bude Času skládat účty, ty
budeš to nejdražší, čím zaplatí.
(
)
(
)
134
4
8
12
135
4
8
12
4
8
12
Sonnets
Sonety
127
127
In the old age black was not counted fair,
Or if it were, it bore not beauty’s name;
But now is black beauty’s successive heir,
And beauty slandered with a bastard’s shame:
For since each hand hath put on Nature’s power,
Fairing the foul with Art’s false borrowed face,
Sweet beauty hath no name, no holy bower,
But is profaned, if not lives in disgrace.
Therefore my mistress’ eyes are raven black,
Her eyes so suited, and they mourners seem
At such who, not born fair, no beauty lack,
Sland’ring creation with a false esteem:
Yet so they mourn, becoming of their woe,
That every tongue says beauty should look so.
Dřív krásu v černé nikdo neviděl,
a pokud ano, upřel jí to jméno,
dnes ale černá módu diktuje
a pravé kráse už je odzvoněno.
Dnes každý poručit smí přírodě
a na ošklivost dá si masku krásy,
skutečná krása radši z cesty jde,
neví, čí je, k ní málokdo se hlásí.
Má milá oči černé má jak žal
nad těmi, kteří sebe neváží si
a na tvář malují si ideál,
ne svůj, jen takový, co se dnes nosí.
Že její žal je krásný k zbláznění,
všichni se malují teď podle ní.
4
8
12
128
128
How oft, when thou, my music, music play’st,
Upon that blessed wood whose motion sounds
With thy sweet fingers, when thou gently sway’st
The wiry concord that mine ear confounds,
Do I envy those jacks that nimble leap
To kiss the tender inward of thy hand,
Whilst my poor lips, which should that harvest reap,
At the wood’s boldness by thee blushing stand!
To be so tickled, they would change their state
And situation with those dancing chips,
O’er whom thy fingers walk with gentle gait,
Making dead wood more blessed than living lips.
Since saucy jacks so happy are in this,
Give them thy fingers, me thy lips to kiss.
Kdykoli slyším tě, má hudbo, hrát
na nástroj, jehož struny rozezní
tvůj hbitý, ale něžný prstoklad,
má duše s hudbou splývá v souznění.
Závidím skotačivým klávesám,
že líbají tvé prsty na bříškách,
rád bych tě na těch místech líbal sám,
mé rty však studem zrudlé mají strach.
Jak rády by si místo vyměnily
s tím mrtvým dřevem, jež pod tvými prsty
se roztančilo, živé, plné síly,
zatímco rty zmírají žárlivostí.
Ty drzé klapky, své prsty jim nech
a dovol svým rtům hrát si na mých rtech.
136
4
8
12
137
4
8
12
4
8
12
Sonnets
Sonety
129
129
The expense of spirit in a waste of shame
Is lust in action; and till action, lust
Is perjured, murderous, bloody, full of blame,
Savage, extreme, rude, cruel, not to trust;
Enjoyed no sooner but despised straight;
Past reason hunted; and no sooner had,
Past reason hated, as a swallowed bait,
On purpose laid to make the taker mad:
Mad in pursuit, and in possession so;
Had, having, and in quest to have, extreme;
A bliss in proof, and proved, a very woe;
Before, a joy proposed; behind, a dream.
All this the world well knows; yet none knows well
To shun the heaven that leads men to this hell.
Mrhání síly v pusté hanebnosti
je ukájení chtíče. Než to začne,
i přes mrtvoly dereme se k slasti,
podvodně, hrubě, krutě, krvelačně.
Teď vrchol blaha vzápětí je hnus,
vzývaná modla nejdřív, potom past
zlovolně nastražená. Hrůza hrůz,
že jsme se nechali tak snadno zmást.
Před tím šílíme v sladkém roztoužení,
při tom je každý touhou unesen,
po tom se rozkoš v trapnou trpkost změní,
slib štěstí rozplynul se v marný sen.
To víme, ale stejně dál se zbrkle
hrneme do ráje, jenž končí v pekle.
4
8
12
130
130
My mistress’ eyes are nothing like the sun;
Coral is far more red than her lips’ red:
If snow be white, why then her breasts are dun;
If hairs be wires, black wires grow on her head.
I have seen roses damasked, red and white,
But no such roses see I in her cheeks;
And in some perfumes is there more delight
Than in the breath that from my mistress reeks.
I love to hear her speak, yet well I know
That music hath a far more pleasing sound:
I grant I never saw a goddess go,
My mistress, when she walks, treads on the ground:
And yet, by heaven, I think my love as rare
As any she belied with false compare.
Slunce jas v očích nemá moje milá,
rty nepřipomínají rubíny,
ňadra má snědá spíš než sněhobílá
a místo kadeří má čupřiny.
Viděl jsem růže nachové i rudé,
takové nemá milá ve tvářích,
z jejího dechu božská vůně nejde,
spíš něco, co tak trochu dráždí čich.
Velmi rád poslouchám, jak hlas jí zní,
i když zvuk hudby bývá lahodnější,
nevím, jak vypadá krok bohyní,
ta moje se spíš courá nežli vznáší.
A přitom, Bůh to ví, je mnohem lepší,
než dá se vyjádřit plytkými verši.
138
4
8
12
139
4
8
12
4
8
12
Sonnets
Sonety
131
131
Thou art as tyrannous, so as thou art,
As those whose beauties proudly make them cruel;
For well thou know’st to my dear doting heart
Thou art the fairest and most precious jewel.
Yet, in good faith, some say that thee behold,
Thy face hath not the power to make love groan:
To say they err I dare not be so bold,
Although I swear it to myself alone.
And to be sure that is not false I swear,
A thousand groans, but thinking on thy face,
One on another’s neck, do witness bear
Thy black is fairest in my judgment’s place.
In nothing art thou black save in thy deeds,
And thence this slander, as I think, proceeds.
Jsi stejně krutá jak ty pyšné krásky,
ačkoli ty se pyšnit nemáš čím,
jsi jako noc, však ve světle mé lásky
tě žádná jiná krásou nepředčí.
Leckdo mi naznačil, že tvoje tvář
ho neponouká k láskyplným vzdechům,
měl jsem sto chutí říct mu, že je lhář,
radši jsem to však řekl sobě v duchu.
Když si tvou snědou tvář já představím,
pak láskou vzdychám nejmíň tisíckrát,
pro mne je na světě tím nejhezčím,
a navždy pouze ji chci milovat.
Pro temné činy, ne pro temné líce
teď temnou pověst máš, má krasavice.
4
8
12
132
132
Thine eyes I love, and they, as pitying me,
Knowing thy heart torments me with disdain,
Have put on black and loving mourners be,
Looking with pretty ruth upon my pain.
And truly not the morning sun of heaven
Better becomes the grey cheeks of the east,
Nor that full star that ushers in the even,
Doth half that glory to the sober west,
As those two mourning eyes become thy face:
O, let it then as well beseem thy heart
To mourn for me, since mourning doth thee grace,
And suit thy pity like in every part.
Then will I swear beauty herself is black,
And all they foul that thy complexion lack.
Tvým očím řekl jsem, že mám je rád,
a ony, které vidí, jak mě mučíš,
si z útrpnosti vzaly černý šat
a se mnou jako při pohřbu se loučí.
Tak krásné není ani jitřní slunce,
když stoupá na východě nad obzor,
tak neplane na nebi večernice,
když smrákání se zvolna krade z hor,
jak ve tvé tváři černé oči žhnou.
Kéž stejný soucit naplní tvou duši!
Ach, lituj mě, slituj se nade mnou,
a řeknu všem, že lásce lítost sluší.
Řeknu, že krása černou barvu má
a každá jiná že je ošklivá.
140
4
8
12
141
4
8
12
4
8
12
Sonnets
Sonety
133
133
Beshrew that heart that makes my heart to groan
For that deep wound it gives my friend and me!
Is’t not enough to torture me alone,
But slave to slavery my sweet’st friend must be?
Me from myself thy cruel eye hath taken,
And my next self thou harder hast engrossed:
Of him, myself, and thee, I am forsaken;
A torment thrice threefold thus to be crossed.
Prison my heart in thy steel bosom’s ward,
But then my friend’s heart let my poor heart bail;
Whoe’er keeps me, let my heart be his guard;
Thou canst not then use rigour in my jail:
And yet thou wilt; for I, being pent in thee,
Perforce am thine, and all that is in me.
Proklínám tvoje srdce, které vzalo
srdce jak mně, tak mému příteli!
Je jedna kořist pro tebe snad málo?
Ty musíš rovnou mít dva vazaly?
Já kvůli tobě mimo sebe jsem
a moje druhé já je z tebe pryč,
žádný z nás netuší, jak z toho ven,
a všichni trápíme se třikrát víc.
Jestli mě vězníš ve svém srdci z žuly,
já ve svém srdci chovám přítele,
chci strážcem být i vězněm kohokoli,
nejednej s námi ale takhle zle.
Jsem v tobě uvězněn, ve mně jste oba,
proto se týká nás všech tvoje zloba.
4
8
12
134
134
So, now I have confessed that he is thine,
And I myself am mortgaged to thy will,
Myself I’ll forfeit, so that other mine
Thou wilt restore, to be my comfort still:
But thou wilt not, nor he will not be free,
For thou art covetous, and he is kind;
He learned but surety-like to write for me,
Under that bond that him as fast doth bind.
The statute of thy beauty thou wilt take,
Thou usurer, that putt’st forth all to use,
And sue a friend came debtor for my sake;
So him I lose through my unkind abuse.
Him have I lost; thou hast both him and me:
He pays the whole, and yet am I not free.
Přiznávám tedy, můj přítel je tvůj,
pro tebe každou oběť udělám,
sám sebe zřeknu se, ty obětuj
však za mne jeho, moje druhé já.
Nechceš ho vrátit – on chce zůstat v pasti.
Jsi nenasytná – on je poctivec,
vzdal se ti kvůli mně jen z laskavosti,
aby mě vykoupil, teď padla klec.
Jsi jako lichvář, půjčuješ svou krásu
a necháváš si tvrdě zaplatit.
On se ti zadlužil pro moji spásu,
a ty mi ho teď nadobro chceš vzít.
Já o něj přijdu, ty máš čím dál víc,
zaplatí on, a mně nezbude nic.
142
4
8
12
143
4
8
12
4
8
12
Sonnets
Sonety
135
135
Whoever hath her wish, thou hast thy Will,
And Will to boot, and Will in over-plus;
More than enough am I that vex thee still,
To thy sweet will making addition thus.
Wilt thou, whose will is large and spacious,
Not once vouchsafe to hide my will in thine?
Shall will in others seem right gracious,
And in my will no fair acceptance shine?
The sea, all water, yet receives rain still,
And in abundance addeth to his store;
So thou, being rich in Will, add to thy Will
One will of mine, to make thy large Will more.
Let no unkind, no fair beseechers kill;
Think all but one, and me in that one Will.
Své touhy chtějí ženy naplnit,
tobě ji naplnit chce William,
já do té doby nebudu mít klid,
než svoje síly tobě odevzdám.
Že tvoje touha je tak nesmírná,
snad každý druhý už ti posloužil,
do tebe vložil nejlepší, co má.
Proč tobě v službách nemůže stát Will?
I moře plné vod déšť přijímá,
proč tvoje touha, kterou plní jiní,
že je jak tůň hluboká, bezedná,
pro Willa není? Pusť mě taky do ní.
Nebuď tak krutá, brzy poznáš sama,
že všichni stejní jsou, krom Williama.
4
8
12
136
136
If thy soul check thee that I come so near,
Swear to thy blind soul that I was thy Will,
And will, thy soul knows, is admitted there;
Thus far for love, my love-suit, sweet, fulfil.
Will will fulfil the treasure of thy love,
Ay, fill it full with wills, and my will one.
In things of great receipt with ease we prove
Among a number one is reckoned none:
Then in the number let me pass untold,
Though in thy stores’ account I one must be;
For nothing hold me, so it please thee hold
That nothing me, a something sweet to thee:
Make but my name thy love, and love that still,
And then thou lov’st me, for my name is Will.
Proti tvé vůli přijít dobré není,
to vím, však kvůli tobě tady jsem.
Jsem Will a chci tě prosit o svolení,
abych se mohl stát tvým milencem.
Rád bych tvou vůli naplnil svým citem,
jako to dopřáváš všem ostatním,
jeden Will navíc pranic nestojí tě,
tak buď mi taky po vůli jak jim.
Vždyť jedno číslo je skoro jak nula,
tak prosím pěkně, měj mě v pořadí,
a kdybys do počtu mě zahrnula,
klidně si počkám, mně to nevadí.
Hlavně si zapamatuj, že si Will
za svoji lásku tebe vyvolil.
144
4
8
12
145
4
8
12
4
8
12
Sonnets
Sonety
137
137
Thou blind fool, Love, what dost thou to mine eyes,
That they behold, and see not what they see?
They know what beauty is, see where it lies,
Yet what the best is take the worst to be.
If eyes, corrupt by over-partial looks,
Be anchored in the bay where all men ride,
Why of eyes’ falsehood hast thou forged hooks,
Whereto the judgment of my heart is tied?
Why should my heart think that a several plot
Which my heart knows the wide world’s common place?
Or mine eyes, seeing this, say this is not,
To put fair truth upon so foul a face?
In things right true my heart and eyes have erred,
And to this false plague are they now transferred.
Co mi to, lásko, děláš s očima,
že se v nich všechno v opak přetáčí?
Copak můj zrak už krásu nevnímá,
když vidí v nejhorším to nejlepší?
Není to překroucený pohled, když
se vidím v rejdě, kam smí každý vplout?
Proč, lásko, zrak mi falší zacláníš?
Srdce, proč stal se z tebe hňup a bloud?
Což čisté srdce může nevědět,
že tahle špína ráda dává všem?
Což mohou moje oči nevidět,
co se jim děje přímo před nosem?
Mě ve všem oči i mé srdce klamou,
ze všeho nejvíc tou falešnou dámou.
4
8
12
138
138
When my love swears that she is made of truth,
I do believe her, though I know she lies,
That she might think me some untutored youth,
Unlearned in the world’s false subtleties.
Thus vainly thinking that she thinks me young,
Although she knows my days are past the best,
Simply I credit her false-speaking tongue:
On both sides thus is simple truth suppressed.
But wherefore says she not she is unjust?
And wherefore say not I that I am old?
O, love’s best habit is in seeming trust,
And age in love loves not to have years told:
Therefore I lie with her, and she with me,
And in our faults by lies we flattered be.
Když moje láska tvrdí, že je věrná,
věřím jí, i když dobře vím, že klame,
a proto za nezkušeného křena,
co o světě nic neví, ona má mě.
Tím pádem připadám si jako mladík,
i když vím, že ví, kolik mi je let,
a tak nám to vzájemně dobře ladí,
a v klidu můžeme se podvádět.
Proč nepřizná mi svoje nevěry?
A proč já neřeknu jí, že jsem starý?
Láska je hlavně věcí důvěry
a nehodí se příliš pro šťouraly.
Tak můžem spolu lehat, spolu lhát,
na loži ve lži šťastně usínat.
146
4
8
12
147
4
8
12
4
8
12
Sonnets
Sonety
139
139
O, call not me to justify the wrong
That thy unkindness lays upon my heart;
Wound me not with thine eye, but with thy tongue:
Use power with power, and slay me not by art.
Tell me thou lovest elsewhere; but in my sight,
Dear heart, forbear to glance thine eye aside:
What need’st thou wound with cunning, when thy might
Is more than my o’erpressed defence can bide?
Let me excuse thee: ah, my love well knows
Her pretty looks have been my enemies;
And therefore from my face she turns my foes,
That they elsewhere might dart their injuries:
Yet do not so; but since I am near slain,
Kill me outright with looks, and rid my pain.
Nesnaž se chlácholit mě tím, že víš,
jak strašně jsi mi, lásko, ublížila.
Buď tvrdá, mluv, zlé slovo snesu spíš
než tvoji snahu být teď ke mně milá.
Řekni mi, že máš ráda jiného,
neházej ale po něm očima
přede mnou. Něco takhle krutého
se neodpouští, nezapomíná.
Ne, odpouštím ti. Jak sám dobře vím,
tvůj pohled dokáže i zabíjet.
Ať je i pro jiného neštěstím!
Odvrať se ode mě a na něj hleď!
A přece ne, bez tebe nechci žít,
zab mě svým pohledem, ať už mám klid.
4
8
12
140
140
Be wise as thou art cruel; do not press
My tongue-tied patience with too much disdain;
Lest sorrow lend me words, and words express
4
The manner of my pity-wanting pain.
If I might teach thee wit, better it were,
Though not to love, yet, love, to tell me so;
As testy sick men, when their deaths be near,
8
No news but health from their physicians know;
For, if I should despair, I should grow mad,
And in my madness might speak ill of thee:
Now this ill-wresting world is grown so bad,
12
Mad slanderers by mad ears believed be.
That I may not be so, nor thou belied,
Bear thine eyes straight, though thy proud heart go wide.
Buď moudrá, jak jsi krutá. Nepokoušej
mou němou trpělivost přezíráním,
nebo ten žal, v němž topí se má duše,
přeteče do slov, kterým nezabráním.
Kdybych ti mohl radit, řekni mi,
že miluješ mě, i když vím, že ne,
tak jako lidé na smrt nemocní
slyší jen zprávy dobré, útěšné.
V zoufalství mohl bych i zešílet
a říkat o tobě to nejhorší,
dobře víš, jaký je ten dnešní svět,
pomluvy spoustu lidí potěší.
A protože ti nechci ublížit,
aspoň se tvař, že chceš tu se mnou být.
148
149
4
8
12
4
8
12
Sonnets
Sonety
141
141
In faith, I do not love thee with mine eyes,
For they in thee a thousand errors note;
But ’tis my heart that loves what they despise,
Who, in despite of view, is pleased to dote.
Nor are mine ears with thy tongue’s tune delighted;
Nor tender feeling, to base touches prone,
Nor taste, nor smell, desire to be invited
To any sensual feast with thee alone:
But my five wits nor my five senses can
Dissuade one foolish heart from serving thee,
Who leaves unswayed the likeness of a man,
Thy proud heart’s slave and vassal wretch to be:
Only my plague thus far I count my gain,
That she that makes me sin awards me pain.
Za lásku k tobě nevděčím svým očím,
jež vidí na tobě až příliš chyb,
však srdci, jež mi tě vzdor očím líčí
ve všech ohledech, lásko, mnohem líp.
Ani můj sluch tvým hlasem není zmámen,
pro můj hmat je vše hrubé přespříliš,
chuť ani čich se nezdají mít zájem
o hostinu, kterou jim nabízíš.
Všech pět mých smyslů v čele s rozumem
není s to vyhnat mi tě ze srdce,
a já teď pouhou troskou muže jsem,
jenž tobě otročit a sloužit chce.
Láska mé zatracení nedopustí,
za hříšnou slast mě trestá sladkou strastí.
4
8
12
142
142
Love is my sin, and thy dear virtue hate,
Hate of my sin, grounded on sinful loving:
O, but with mine compare thou thine own state,
And thou shalt find it merits not reproving;
Or, if it do, not from those lips of thine,
That have profaned their scarlet ornaments
And sealed false bonds of love as oft as mine,
Robbed others’ beds’ revenues of their rents.
Be it lawful I love thee, as thou lov’st those
Whom thine eyes woo as mine importune thee:
Root pity in thy heart, that when it grows,
Thy pity may deserve to pitied be.
If thou dost seek to have what thou dost hide,
By self-example mayst thou be denied!
Hříšně tě miluji a tebe ctí,
že mě za hříšnou lásku odsuzuješ,
ale když přiznáš si, co děláš ty,
spíš chválit mě smíš, nežli kárat můžeš.
Mohou mě kárat falešné rty, které
svatý slib zpečetily tolikrát,
a vzápětí šly s jiným do postele?
V tomhle si nemáme co vyčítat.
Chci tě mít rád, jak ty máš ráda ty,
po kterých toužíš, jak po tobě já.
Slituj se, lítost se ti vyplatí,
kdo dary dává, dary dostává.
Když odepřeš mi, co chci, jednou jistě
budeš o soucit prosit na mém místě.
150
4
8
12
151
4
8
12
4
8
12
Sonnets
Sonety
143
143
Lo, as a careful housewife runs to catch
One of her feathered creatures broke away,
Sets down her babe, and makes all quick dispatch
In pursuit of the thing she would have stay;
Whilst her neglected child holds her in chase,
Cries to catch her whose busy care is bent
To follow that which flies before her face,
Not prizing her poor infant’s discontent:
So runn’st thou after that which flies from thee,
Whilst I thy babe chase thee afar behind;
But if thou catch thy hope, turn back to me,
And play the mother’s part, kiss me, be kind;
So will I pray that thou mayst have thy Will,
If thou turn back and my loud crying still.
Jak hospodyňka pozorující
slepici, která vyběhla ven z vrat,
své dítě opustí ve světnici
a za opeřencem se začne hnát
a v patách za ní dítě opuštěné
plačící zoufale se rozběhne,
však žena dál se za slepicí žene,
aniž se po děťátku ohlédne,
tak stíháš toho, kdo ti uniká,
a já, tvé dítě, letím za tebou.
Až dostaneš ho, buď jak maminka,
přijď mi dát pusu na usmířenou.
Ach, neodháněj plačícího Willa,
obejmi mě, abys mě utěšila.
4
8
12
144
144
Two loves I have of comfort and despair,
Which like two spirits do suggest me still:
The better angel is a man right fair,
The worser spirit a woman, coloured ill.
To win me soon to hell, my female evil
Tempteth my better angel from my side,
And would corrupt my saint to be a devil,
Wooing his purity with her foul pride.
And whether that my angel be tumed fiend
Suspect I may, yet not directly tell;
But being both from me, both to each friend,
I guess one angel in another’s hell:
Yet this shall I ne’er know, but live in doubt,
Till my bad angel fire my good one out.
Dvě lásky mám jako dva anděly,
jeden mě vede k spáse, druhý k pádu,
první je muž, šlechetný, ztepilý,
a druhý, žena, chystá na mě zradu.
Dostat mě do pekla chce, ženská zlá,
a první krok je vzít mi přítele,
chce z něho, světce, ďábla udělat,
aby si lehal, jak mu ustele.
Jestli je z mého přítele už čert,
nevím, je to však pravděpodobné,
možná už vyšel jí ten krutý žert
a vtáhla ho do jámy pekelné.
Teď budu v pochybách tak dlouho žít,
než se zlý anděl dobrým nabaží.
152
4
8
12
153
4
8
12
4
8
12
Sonnets
Sonety
145
145
Those lips that Love’s own hand did make,
Breathed forth the sound that said ‘I hate,’
To me that languished for her sake:
But when she saw my woeful state,
Straight in her heart did mercy come,
Chiding that tongue that ever sweet
Was used in giving gentle doom;
And taught it thus anew to greet;
‘I hate,’ she altered with an end,
That followed it as gentle day
Doth follow night, who like a fiend
From heaven to hell is flown away.
‘I hate’ from hate away she threw,
And saved my life, saying ‘Not you.’
Ze rtů božského stvoření
zaznělo kruté: „Nechci tebe.“
Já v solný sloup se proměnil,
a jak jsem tam stál mimo sebe,
mé lásce se mě zželelo,
do jazyka se za zlá slova
kousla tak, až to bolelo,
a zkusila to říci znova.
„Ne,“ začala a zajíkla se,
potom se nadechla a hladce
dořekla větu v jednom kuse,
po jisté pomlce, či čárce.
Ta čárka byla spása z nebe,
řekla mi totiž: „Ne, chci tebe.“
4
8
12
146
146
Poor soul, the centre of my sinful earth,
Thrall to these rebel powers that thee array,
Why dost thou pine within and suffer dearth,
Painting thy outward walls so costly gay?
Why so large cost, having so short a lease,
Dost thou upon thy fading mansion spend?
Shall worms, inheritors of this excess,
Eat up thy charge? Is this thy body’s end?
Then, soul, live thou upon thy servant’s loss,
And let that pine to aggravate thy store;
Buy terms divine in selling hours of dross;
Within be fed, without be rich no more:
So shalt thou feed on Death, that feeds on men,
And Death once dead, there’s no more dying then.
Ubohá duše v hříšném těle skrytá,
které tě svírá jako okovy,
proč na fasádě rozmařile plýtváš
a sama uvnitř krutě hladovíš?
Proč s náklady, jež se ti nevyplatí,
udržuješ svůj chátrající byt,
když červi, jeho příští adresáti,
ho nenechají ani v klidu shnít?
Radši žij, duše, tělu na úkor,
ať tělo strádá pro tvé potěšení.
Na věčnost hleď, jež sahá za obzor
všech vnějších strastí. Nitro má víc ceny.
Tím smrti zabráníš, jež žití brání,
vždyť smrtí smrti končí umírání.
154
4
8
12
155
4
8
12
4
8
12
Sonnets
Sonety
147
147
My love is as a fever, longing still
For that which longer nurseth the disease;
Feeding on that which doth preserve the ill,
The uncertain sickly appetite to please.
My reason, the physician to my love,
Angry that his prescriptions are not kept,
Hath left me, and I desperate now approve
Desire is death, which physic did except.
Past cure I am, now Reason is past care,
And frantic-mad with evermore unrest;
My thoughts and my discourse as madmen’s are,
At random from the truth vainly expressed;
For I have sworn thee fair, and thought thee bright,
Who art as black as hell, as dark as night.
Láska jak horečka mě spaluje,
jen po tom toužím, co mou nemoc sytí,
a dopřávám si toho nestřídmě,
burcován stále nezřízenou chutí.
Rozum, jenž z lásky vyléčit mě chtěl,
mě zlobně opustil, že jsem ho nedbal,
teď vím, že chtíč je mocný nepřítel,
a už mi nepomůže žádná léčba.
Už přestalo mi na všem záležet,
šílím a propadám se bůhvíkam,
že nejsem schopen říct pár kloudných vět,
jen hloupě plácám, bludy vykládám.
Řekl jsem, žes má světlá budoucnost,
tys však mé peklo, nejčernější noc.
4
8
12
148
148
O me! What eyes hath Love put in my head,
Which have no correspondence with true sight;
Or, if they have, where is my judgment fled,
That censures falsely what they see aright?
If that be fair whereon my false eyes dote,
What means the world to say it is not so?
If it be not, then love doth well denote
Love’s eye is not so true as all men’s: no.
How can it? O, how can Love’s eye be true,
That is so vexed with watching and with tears?
No marvel then, though I mistake my view;
The sun itself sees not till heaven clears.
O cunning Love, with tears thou keep’st me blind,
Lest eyes well-seeing thy foul faults should find.
Ach, bože, láska zkazila mi zrak,
že pravou skutečnost už nepoznám.
A pokud ano, na vině je pak
můj úsudek, jenž převrací vjem v klam.
Jestli mé oči uchváceny jsou
tím, co je ošklivé pro celý svět,
pak milující pravdu nesnesou
a chtě nechtě se musí podvádět.
Ne, pravdu nevnímají moje oči,
jsou ospalé a pláčem unavené.
Vždyť dokud vítr nebe nevysmejčí,
ani to slunce na zem nedohlédne.
Dobrý trik, lásko, skrýt se za mé slzy,
domnělou krásu pak nic nepokazí.
156
4
8
12
157
4
8
12
4
8
12
Sonnets
Sonety
149
149
Canst thou, O cruel, say I love thee not,
When I against myself with thee partake?
Do I not think on thee, when I forgot
Am of myself, all tyrant, for thy sake?
Who hateth thee that I do call my friend?
On whom frown’st thou that I do fawn upon?
Nay, if thou lour’st on me, do I not spend
Revenge upon myself with present moan?
What merit do I in myself respect,
That is so proud thy service to despise,
When all my best doth worship thy defect,
Commanded by the motion of thine eyes?
But, love, hate on, for now I know thy mind;
Those that can see thou lov’st and I am blind.
Proč tvrdíš, krutá, že tě nemám rád,
když spolčil jsem se s tebou proti sobě?
Vidím se v tobě tak, že kolikrát
sám sebe nenávidím z lásky k tobě.
Kdo je z tvých nepřátel mým přítelem?
Bavím se s někým, na koho máš vztek?
Ne! Když mě zpražíš, na tvé straně jsem
a sám si spílám spoustou nadávek.
Já nejsem pyšný na nic, čeho bych
se v službě tobě nevzdal ochotně.
Udělám, co ti vidím na očích,
a tvoje vady okouzlují mě.
Mě nesnášíš a radši máš ty, kteří
tě prokoukli, než mě, jenž slepě věří.
4
8
12
150
150
O, from what power hast thou this powerful might,
With insufficiency my heart to sway?
To make me give the lie to my true sight,
And swear that brightness doth not grace the day?
Whence hast thou this becoming of things ill,
That in the very refuse of thy deeds
There is such strength and warrantise of skill,
That, in my mind, thy worst all best exceeds?
Who taught thee how to make me love thee more,
The more I hear and see just cause of hate?
O, though I love what others do abhor,
With others thou shouldst not abhor my state:
If thy unworthiness raised love in me,
More worthy I to be beloved of thee.
Kde vzala jsi moc moje srdce zmámit,
přestože o tvých nedostatcích ví?
A jakým kouzlem oči zaklelas mi,
že tvrdím, že se černotou den skví?
Jak dokážeš, že ošklivost ti sluší?
Proč špatné skutky jsou v tvém podání
tak působivé, že potěší duši
a nejhorší v nejlepší promění?
Proč pořád miluji tě, i když mám
důvody k oprávněné nenávisti?
Zatracují tě, já tě uctívám,
ty nezatrať mě, láskou svou mě pocti.
Tvá přízemnost mou touhu pozvedá,
láska nás může povznést oba dva.
158
4
8
12
159
4
8
12
4
8
12
Sonnets
Sonety
151
151
Love is too young to know what conscience is;
Yet who knows not conscience is born of love?
Then, gentle cheater, urge not my amiss,
Lest guilty of my faults thy sweet self prove:
For, thou betraying me, I do betray
My nobler part to my gross body’s treason;
My soul doth tell my body that he may
Triumph in love; flesh stays no further reason,
But rising at thy name doth point out thee
As his triumphant prize. Proud of this pride,
He is contented thy poor drudge to be,
To stand in thy affairs, fall by thy side.
No want of conscience hold it that I call
Her love, for whose dear love I rise and fall.
Láska, ta neví, co je svědomí.
A nerodí se svědomí snad z lásky?
Je hříchem proti sobě bránit mi
dělat to, co i tobě dělá hezky.
Když odrazuješ mne, já zrazuji
svou duši svému přízemnímu tělu,
jež o vznešené city nestojí
a bez okolků postaví se k dílu.
Kdyby však mohlo povstat ve tvém jménu,
dbalé tvých přání a tvých nároků,
tvrdě by dřelo, hrdé na svou cenu
vstávalo, lehalo ti po boku.
Zapomeň na bodání svědomí.
Vstávat a lehat v lásce dopřej mi.
4
8
12
152
152
In loving thee thou know’st I am forsworn,
But thou art twice forsworn, to me love swearing;
In act thy bed-vow broke, and new faith torn,
In vowing new hate after new love bearing.
But why of two oaths’ breach do I accuse thee,
When I break twenty? I am perjured most;
For all my vows are oaths but to misuse thee,
And all my honest faith in thee is lost:
For I have sworn deep oaths of thy deep kindness,
Oaths of thy love, thy truth, thy constancy;
And, to enlighten thee, gave eyes to blindness,
Or made them swear against the thing they see;
For I have sworn thee fair; more perjured eye,
To swear against the truth so foul a lie.
Když miluji tě, vím, že zrádce jsem,
ty ale zrádná jsi hned nadvakrát:
manžela zradila jsi s milencem,
teď milenci chceš jeho lásku brát.
Proč ta dvě provinění připomínám,
když já jsem dvacet přísah roztrhal?
Pomlouval jsem tě, že jsi zcela jiná,
a na tvůj účet bohapustě lhal.
Přísahal jsem, že jsi můj spasitel,
má věrná láska, moje dobrá víla.
Pro tebe na oči jsem neviděl,
tys mě teď ze slepoty vyléčila.
Zpronevěřil jsem se svým přísahám.
Vzýval jsem světlo, ale sloužil tmám.
160
4
8
12
161
4
8
12
4
8
12
Sonnets
Sonety
153
153
Cupid laid by his brand and fell asleep;
A maid of Dian’s this advantage found,
And his love-kindling fire did quickly steep
In a cold valley-fountain of that ground;
Which borrowed from this holy fire of Love
A dateless lively heat, still to endure,
And grew a seething bath, which yet men prove
Against strange maladies a sovereign cure.
But at my mistress’ eye Love’s brand new-fired,
The boy for trial needs would touch my breast;
I, sick withal, the help of bath desired,
And thither hied, a sad distempered guest,
But found no cure: the bath for my help lies
Where Cupid got new fire, my mistress’ eyes.
Amor louč lásky odložil a spí,
vtom panna přijde, a jak ho tam vidí,
louč do dychtivých dlaní uchopí
a vnoří ji do tůňky chladné vody.
Tůň ohněm lásky náhle začne vřít
a od těch dob to horké vřídlo je
lázní, do níž když muž se ponoří,
veškerých neduhů se zbavuje.
Když na mne moje milá pohlédla,
louč Amorova zažehla mi srdce,
ta horkost rozlila se do těla
a já se běžel léčit ve studánce.
Nepomohlo to, brzy žhnul jsem znova,
žár v oku milé zas mě rozpaloval.
4
8
12
154
154
The little Love-god lying once asleep
Laid by his side his heart-inflaming brand,
Whilst many nymphs that vowed chaste life to keep
Came tripping by; but in her maiden hand
The fairest votary took up that fire
Which many legions of true hearts had warmed;
And so the general of hot desire
Was, sleeping, by a virgin hand disarmed.
This brand she quenched in a cool well by,
Which from Love’s fire took heat perpetual,
Growing a bath and healthful remedy
For men diseased; but I, my mistress’ thrall,
Came there for cure, and this by that I prove,
Love’s fire heats water, water cools not love.
Amor byl jednou zmožen ospalostí,
odložil louč a usnul na stráni.
Našly ho víly, které počestnosti
se zaslíbily. Jedna do dlaní
vzala tu nebezpečnou pochodeň,
jež po tisících srdce zapaluje,
a lásky generál byl odzbrojen,
ve spánku pannou vyřazen byl z boje.
Dívka tu louč pak uhasila v tůni,
však oheň lásky zahřál vodu tak,
že choří muži se k té vroucí studni
chodili léčit s vírou na zázrak.
I já tam byl, však zázrak nenastal,
ve studni lásky plál jsem láskou dál.
162
4
8
12
163
4
8
12
4
8
12
A LOVER’S
COM P LAI NT
M I LE N Č I N
NÁŘ E K
A Lover’s Complaint
Milenčin nářek
F
rom off a hill whose concave womb reworded
A plaintful story from a sistering vale,
My spirits to attend this double voice accorded,
And down I laid to list the sad-tuned tale;
Ere long espied a fickle maid full pale,
Tearing of papers, breaking rings a-twain,
Storming her world with sorrow's wind and rain.
Upon her head a platted hive of straw,
Which fortified her visage from the sun,
Whereon the thought might think sometime it saw
The carcass of beauty spent and done;
Time had not scythed all that youth begun,
Nor youth all quit; but, spite of heaven’s fell rage,
Some beauty peeped through lattice of seared age.
Oft did she heave her napkin to her eyne,
Which on it had conceited characters,
Laundering the silken figures in the brine
That seasoned woe had pelleted in tears,
And often reading what contents it bears;
As often shrieking undistinguished woe,
In clamours of all size, both high and low.
Sometimes her levelled eyes their carriage ride,
As they did battery to the spheres intend;
Sometime diverted their poor balls are tied
To the orbed earth; sometimes they do extend
Their view right on; anon their gazes lend
To every place at once, and, nowhere fixed,
The mind and sight distractedly commixed.
166
O
5
10
15
20
25
zvěnou z lůna strže zněla slova,
jež skládala se v příběh plný žalu,
který s mým vlastním smutkem rezonoval.
Já ukryl jsem se za nejbližší skálu
a naslouchal. Když nahlédl jsem dolů,
dívku jsem spatřil, bědné stvoření,
jak dopisy rve, láme prsteny.
Na hlavě měla klobouk ze slámy,
pod kterým ukrývala před sluncem
tvář natolik rozrytou vráskami,
že sotva ještě mohla líbit se.
Však i když kosa žalu chudince
hrubě a surově do tváře ťala,
mřížovím rýh dál krása prosvítala.
Často ta dívka k očím pozvedá
kapesníček s vyšitým nápisem
a hořkým pláčem kropí písmena,
až je ten hadřík celý promáčen.
Přečte si nápis a pak vydá sten
nepopsatelně kruté bolesti,
svědčící o dívčině neštěstí.
Chvílemi její oči k nebi míří,
nebeské sféry bere na dostřel,
jindy zrak sklopí k zemi, oči klíží,
jako by zastrašil ji nepřítel,
pak jinam zas jí pohled zaletěl,
očima náhle těká na vše strany,
jak má tak smysly s myslí pomotány.
167
5
10
15
20
25
A Lover’s Complaint
Her hair, nor loose nor tied in formal plat,
Proclaimed in her a careless hand of pride
For some, untucked, descended her sheaved hat,
Hanging her pale and pined cheek beside;
Some in her threaden fillet still did bide,
And true to bondage would not break from thence,
Though slackly braided in loose negligence.
A thousand favours from a maund she drew
Of amber, crystal, and of beaded jet,
Which one by one she in a river threw,
Upon whose weeping margent she was set;
Like usury, applying wet to wet,
Or monarch’s hands that let not bounty fall
Where want cries ‘Some!’, but where excess begs ‘All!’
Of folded schedules had she many a one,
Which she perused, sighed, tore, and gave the flood;
Cracked many a ring of posied gold and bone
Bidding them find their sepulchres in mud;
Found yet moe letters sadly penned in blood,
With sleided silk feat and affectedly
Enswathed, and sealed to curious secrecy.
These often bathed she in her fluxive eyes,
And often kissed, and often gave to tear;
Cried ‘O false blood, thou register of lies,
What unapproved witness dost thou bear!
Ink would have seemed more black and damned here!’
This said, in top of rage the lines she rents,
Big discontent so breaking their contents.
168
Milenčin nářek
30
35
40
45
50
55
Vlasy má spletené i rozcuchané,
na účes zřejmě příliš nedbala,
zpod klobouku jí splývá volný pramen
a zdobí její líce sinalá,
ostatní do copu si svázala,
a i když tomu nedala moc péče,
tak ani vlásek z copu neuteče.
Z košíku tisíc darů hází řece:
korály, jantar, a jak lichváři
vylije řece úrokem své srdce,
které jí prýští v slzách po tváři.
Jde jí to od ruky jak mocnáři,
jenž také rozdává své dary pouze
bohatým, zato chudým zbude nouze.
Psaníčko přečte si a vzdychne nad ním,
roztrhá ho a nechá proudem nést.
Prstýnky s vyrytými přísahami
teď v blátě utopily hrdou zvěst.
A další listy lásce na počest
napsané krví, stužkou svázané,
jež košík skrýval, jdou na světlo dne.
Kolikrát smáčela je vláhou z očí
a zulíbala slova v každé řádce.
Teď listy trhá a zle na ně křičí:
„Nad inkoust černější jsou slova zrádce,
jež vyvěrala z falešného srdce.“
Slovy uleví zlosti a jak dříve
trhá a v řece topí svědky křivé.
169
30
35
40
45
50
55
A Lover’s Complaint
A reverend man that grazed his cattle nigh,
Sometime a blusterer, that the ruffle knew
Of court, of city, and had let go by
The swiftest hours, observed as they flew,
Towards this afflicted fancy fastly drew,
And, privileged by age, desires to know
In brief the grounds and motives of her woe.
So slides he down upon his grained bat,
And comely-distant sits he by her side;
When he again desires her, being sat,
Her grievance with his hearing to divide:
If that from him there may be aught applied
Which may her suffering ecstasy assuage,
’Tis promised in the charity of age.
‘Father,’ she says, ‘though in me you behold
The injury of many a blasting hour,
Let it not tell your judgment I am old;
Not age, but sorrow, over me hath power.
I might as yet have been a spreading flower,
Fresh to myself, If I had self-applied
Love to myself and to no love beside.
‘But, woe is me! Too early I attended
A youthful suit; it was to gain my grace;
O, one by nature’s outwards so commended,
That maidens’ eyes stuck over all his face;
Love lack’d a dwelling, and made him her place;
And when in his fair parts she did abide,
She was new lodged and newly deified.
170
Milenčin nářek
60
65
70
75
80
Ctihodný pán, jenž v horách pásl stádo,
ač kdysi na královském dvoře žil,
a přestože se mu tam dobře vedlo,
bouřlivý život stál ho příliš sil,
pročež se k stáru v lesích usadil,
ten slyší dívčin pláč a spěchá hned
se o důvodu žalu dozvědět.
Pomalu o své holi kráčí k ní
a posadí se na stráň opodál,
posečká, než se dívka uklidní,
a pak se zeptá, jaký velký žal
ji ubožačku takto rozplakal.
Dodá, že při svém stáří moh by snad
jí pomoci a dobrou radu dát.
„Otče,“ odpoví mu, „i když se vám
na pohled asi jevím stará být,
jsem mnohem mladší, než jak vypadám,
žal dokázal mé tváře poznačit.
Já mohla jsem se dosud krásou skvít,
kdybych spíš milovala sebe samu,
než lásku dala falešnému pánu.
Bohužel ale příliš brzy jsem
podlehla slovům milostného svůdce,
který byl krásou tolik obdařen,
že modlou stal se každé mladé dívce.
A že jsem měla láskyplné srdce,
jež o lásku se chtělo podělit,
mé srdce v jeho našlo nový byt.
171
60
65
70
75
80
A Lover’s Complaint
‘His browny locks did hang in crooked curls;
And every light occasion of the wind
Upon his lips their silken parcels hurls.
What’s sweet to do, to do will aptly find;
Each eye that saw him did enchant the mind,
For on his visage was in little drawn
What largeness thinks in Paradise was sawn.
‘Small show of man was yet upon his chin;
His phoenix down began but to appear
Like unshorn velvet on that termless skin
Whose bare out-bragged the web it seemed to wear;
Yet showed his visage by that cost more dear;
And nice affections wavering stood in doubt
If best were as it was, or best without.
‘His qualities were beauteous as his form,
For maiden-tongued he was, and thereof free;
Yet, if men moved him, was he such a storm
As oft ’twixt May and April is to see,
When winds breathe sweet, untidy though they be.
His rudeness so with his authorized youth
Did livery falseness in a pride of truth.
Milenčin nářek
85
90
95
100
105
‘Well could he ride, and often men would say
‘‘That horse his mettle from his rider takes,
Proud of subjection, noble by the sway,
What rounds, what bounds, what course, what stop
he makes!’’
110
And controversy hence a question takes,
Whether the horse by him became his deed,
Or he his manage by the well-doing steed.
172
Měl kaštanové kudrnaté vlasy
a k zulíbání sladce vypadal,
když větřík s kadeřemi pohrával si
a o hedvábné rty je otíral.
On představoval pravý ideál
krásy, nad níž se dívce tají dech
a která může žít jen v jejích snech.
Na bradě zatím měl jen jemné chmýří,
jež jako samet nepřistřižený
stoupalo vzhůru po půvabných tvářích
doposud nikdy neoholených,
a přesto jak by nesly skvostný střih.
Mnohé pak nad tím hlavu lámaly si,
zda krásnější je bez vousů či s vousy.
I způsoby měl stejně dokonalé,
něžný až dívčí hlas, však rázný dost.
Když čelil mužům, ohledům dal vale
a rozbouřila se v něm zuřivost.
Sotva však bouře přešla, přešla zlost.
Ráznost se snoubila v něm s líbezností
a faleš halil drsnou upřímností.
Byl skvělý jezdec. Mnozí říkali,
že je tak dokonale sladěn s koněm,
že nemusí mu dávat povely.
Kůň vytuší, co jeho pán
chce po něm,
a v trysk či cval se dá v souladu s pánem.
Však o tom, kdo si zaslouží víc chvály,
zda kůň, či jezdec, lidé přemítali.
173
85
90
95
100
105
110
A Lover’s Complaint
‘But quickly on this side the verdict went:
His real habitude gave life and grace
To appertainings and to ornament,
Accomplished in himself, not in his case;
All aids, themselves made fairer by their place,
Came for additions; yet their purposed trim
Pieced not his grace, but were all graced by him.
‘So on the tip of his subduing tongue
All kinds of arguments and question deep,
All replication prompt, and reason strong,
For his advantage still did wake and sleep,
To make the weeper laugh, the laugher weep,
He had the dialect and different skill,
Catching all passions in his craft of will.
‘That he did in the general bosom reign
Of young, of old; and sexes both enchanted,
To dwell with him in thoughts, or to remain
In personal duty, following where he haunted;
Consents bewitched, ere he desire, have granted;
And dialogued for him what he would say,
Asked their own wills, and made their wills obey.
‘Many there were that did his picture get,
To serve their eyes, and in it put their mind;
Like fools that in th’ imagination set
The goodly objects which abroad they find
Of lands and mansions, theirs in thought assigned;
And labouring in moe pleasures to bestow them
Than the true gouty landlord which doth owe them.
174
Milenčin nářek
115
120
125
130
135
140
Nakonec všechnu chválu přiřkli jemu.
Jeho osobnost zušlechťuje svět,
on dává vznešenost a život všemu,
to ostatní je pouhý ornament.
Ve spojitosti s ním se všechno hned
smysluplnější, nádhernější zdá,
jej nezdobí nic, sám je ozdoba.
Na špičce výmluvného jazyka
má odpověď na všechny otázky,
dokáže říct, i co se neříká,
rázně a tvrdě, ale přátelsky.
Je mistrem slova, ví, jak mluvit s kým.
Rozpláče smíšky, smutné rozveselí.
O všech ví vše, i to, co nevěděli.
Každý ho proto ve svém srdci chová,
mladí i staří, pánové i dámy,
on každého svou mocí očaroval,
že ochotně se za ním hrnou sami
a otročí mu jako jeho kmáni.
Nemusí o nic prosit, má to hned,
dřív než se zeptá, už zná odpověď.
Mnozí si jeho portrét obstarali
a pohled na něj v představách je svádí,
aby si, co je cizí, za své vzali
jako ti blázni, kteří tuze rádi
si v duchu staví krásné vzdušné hrady
a mají možná větší potěšení
než mít, co je, snít o něčem, co není.
175
115
120
125
130
135
140
A Lover’s Complaint
‘So many have, that never touched his hand,
Sweetly supposed them mistress of his heart.
My woeful self, that did in freedom stand,
And was my own fee-simple, not in part,
What with his art in youth, and youth in art,
Threw my affections in his charmed power,
Reserved the stalk and gave him all my flower.
‘Yet did I not, as some my equals did,
Demand of him, nor being desired yielded;
Finding myself in honour so forbid,
With safest distance I mine honour shielded.
Experience for me many bulwarks builded
Of proofs new-bleeding, which remained the foil
Of this false jewel, and his amorous spoil.
‘But, ah! Who ever shunned by precedent
The destined ill she must herself assay?
Or forced examples, ’gainst her own content,
To put the by-past perils in her way?
Counsel may stop awhile what will not stay;
For when we rage, advice is often seen
By blunting us to make our wits more keen.
‘Nor gives it satisfaction to our blood,
That we must curb it upon others’ proof;
To be forbod the sweets that seem so good,
For fear of harms that preach in our behoof.
O appetite, from judgment stand aloof!
The one a palate hath that needs will taste,
Though Reason weep, and cry, ‘‘It is thy last.’’
176
Milenčin nářek
145
150
155
160
165
Mnohé, jež měly bludné vidiny,
už viděly se v jeho náručí,
já, která ráda stojím na zemi
a kterou pouze pravda přesvědčí,
jsem bez ohledu na nebezpečí
naletěla na jeho luzný vzhled,
vzala si trn a dala mu svůj květ.
Na rozdíl od jiných jsem nechtěla
však jít s ním hned a dát se k hříchu svést,
já držela jsem si ho od těla
a tvrdě bránila svou ctnost a čest.
Donesla se mi totiž jistá zvěst,
že na útoky toho falešníka
krvavě doplatila mnohá dívka.
Však ouha! Která žena uteče
osudu, který jí byl předurčený?
Neumíš na radu dát, člověče,
děláš i to, co víš, že dobré není.
V kom vášeň vzplane, není k zastavení.
Zlý příklad mnohé pouze poučí,
jak malý hřích změnit v ten největší.
Vždyť nikdo nechce omezovat se
jen na základě cizích zkušeností,
zříkat se lahodného ovoce,
když sytí tvrdí, že se moudří postí.
Pak apetit je člověku jen k zlosti,
když hledím na lahůdky vybrané
a rozum na mě křičí: ,Tohle ne!‘
177
145
150
155
160
165
A Lover’s Complaint
‘For further I could say ‘‘This man’s untrue,’’
And knew the patterns of his foul beguiling;
Heard where his plants in others’ orchards grew,
Saw how deceits were gilded in his smiling;
Knew vows were ever brokers to defiling;
Thought characters and words merely but art,
And bastards of his foul adulterate heart.
‘And long upon these terms I held my city,
Till thus he ’gan besiege me: ‘‘Gentle maid,
Have of my suffering youth some feeling pity,
And be not of my holy vows afraid:
That’s to ye sworn to none was ever said;
For feasts of love I have been called unto,
Till now did ne’er invite, nor never woo.
‘ ‘‘All my offences that abroad you see
Are errors of the blood, none of the mind;
Love made them not; with acture they may be,
Where neither party is nor true nor kind;
They sought their shame that so their shame did find;
And so much less of shame in me remains,
By how much of me their reproach contains.
‘ ‘‘Among the many that mine eyes have seen,
Not one whose flame my heart so much as warmed,
Or my affection put to the smallest teen,
Or any of my leisures ever charmed:
Harm have I done to them, but ne’er was harmed;
Kept hearts in liveries, but mine own was free,
And reigned, commanding in his monarchy.
178
Milenčin nářek
170
175
180
185
190
195
Slyšela jsem o mnohé jeho zradě
a znala řadu jeho přečinů
i hnízd, kde nechal své kukaččí mládě
a s úsměvem předstíral nevinu.
Já věděla, že nelze věřit mu,
protože každé slovo, které říkal,
šlo z falešného srdce záletníka.
Proto jsem jednala s ním s odstupem,
on ale naléhal: ,Má drahá slečno,
slitujte se nad bědným mladíkem,
já slibuji vám svoji lásku věčnou.
Bloudil jsem, ale s vámi na společnou
cestu když dám se, nesejdu z ní více,
teprve vám chci zcela zaslíbit se.
Mé poklesky, jež vešly ve známost,
nebyly hříchy duše, ale těla,
pouze jsem poznal špatnou společnost
a dělal to, co mnohá dělat chtěla.
Já nehrál jsem si nikdy na anděla,
ale ty, které mě teď ostouzejí,
jen hanobí, co měly nejraději.
Z té řady žen, jež moje oči zřely,
jediná nezažehla lásky žár,
můj cit k nim byl spíš chladný nežli vřelý,
v srdci jsem cítil lhostejnost a zmar.
I když jsem dívčích srdcí zlomil pár,
mé srdce zůstávalo svobodným
vládcem nad porobeným královstvím.
179
170
175
180
185
190
195
A Lover’s Complaint
‘ ‘‘Look here, what tributes wounded fancies sent me,
Of paled pearls and rubies red as blood;
Figuring that they their passions likewise lent me
Of grief and blushes, aptly understood
In bloodless white and the encrimsoned mood;
Effects of terror and dear modesty,
Encamped in hearts, but fighting outwardly.
‘ ‘‘And, lo! Behold these talents of their hair,
With twisted metal amorously impleached,
I have received from many a several fair,
Their kind acceptance weepingly beseeched,
With the annexions of fair gems enriched,
And deep-brained sonnets that did amplify
Each stone’s dear nature, worth, and quality.
‘ ‘‘The diamond? Why, ’twas beautiful and hard,
Whereto his invised properties did tend;
The deep-green emerald, in whose fresh regard
Weak sights their sickly radiance do amend;
The heaven-hued sapphire and the opal blend
With objects manifold; each several stone,
With wit well blazoned, smiled or made some moan.
‘ ‘‘Lo, all these trophies of affections hot,
Of pensived and subdued desires the tender,
Nature hath charged me that I hoard them not,
But yield them up where I myself must render,
That is, to you, my origin and ender;
For these, of force, must your oblations be,
Since I their altar, you enpatron me.
180
Milenčin nářek
200
205
210
215
220
Hle, kolik darů ženy poslaly mi,
bělostné perly, rudé kameny,
a těmi jako gesty zoufalými
mi dávaly vzkaz o svém trápení:
že stud a žal jim tváře promění
hned v rudou barvu a hned v bledou zas,
jak nechal jsem je citům napospas.
Prstýnky ustřižených kadeří
vpletených do prstýnků ze zlata,
listy, v nichž dívka prosí, láteří,
sonety, v nichž se uplakaně ptá,
zda nemohu se navždy jejím stát,
a s vírou, že se od ní zlákat dám,
mi posílá převzácný drahokam.
Diamant? Zde je. Krásný, tvrdý kámen.
Možná mě takového chtěla mít.
Zelený smaragd, o kterém je známé,
že slepé oči umí vyléčit.
Blankytný safír, sivý iolit.
Ke každému z těch chladných kamenů
je vroucí list, ať na ni vzpomenu.
Všechny ty trofeje, jež získal jsem
od dívek, jimiž jsem byl milován,
nestanou se mým drahým pokladem,
chci dát je té, jíž já sám sebe dám,
odevzdávám je, poklade můj, vám.
Na oltář naší lásky kladu je
s vírou, že mě má paní miluje.
181
200
205
210
215
220
A Lover’s Complaint
‘ ‘‘O, then, advance of yours that phraseless hand,
Whose white weighs down the airy scale of praise;
Take all these similes to your own command,
Hallow’d with sighs that burning lungs did raise;
What me your minister, for you obeys,
Works under you; and to your audit comes
Their distract parcels in combined sums.
‘ ‘‘Lo, this device was sent me from a nun,
Or sister sanctified, of holiest note;
Which late her noble suit in court did shun,
Whose rarest havings made the blossoms dote;
For she was sought by spirits of richest coat,
But kept cold distance, and did thence remove,
To spend her living in eternal love.
‘ ‘‘But, O my sweet, what labour is’t to leave
The thing we have not, mastering what not strives,
Paling the place which did no form receive,
Playing patient sports in unconstrained gyves?
She that her fame so to herself contrives,
The scars of battle ’scapeth by the flight,
And makes her absence valiant, not her might.
‘ ‘‘O, pardon me, in that my boast is true;
The accident which brought me to her eye
Upon the moment did her force subdue,
And now she would the caged cloister fly,
Religious love put out religion’s eye:
Not to be tempted, would she be immured,
And now, to tempt, all liberty procured.
182
Milenčin nářek
225
230
235
240
245
250
Svou vzácnou rukou, jejíž půvaby
sahají výš než vzletná slova chvály,
se chopte veršů, jichž jste hodna vy,
a ne muž, jejž ty ženy zbožňovaly.
Neboť všech poct, jež chuděrky mi vzdaly,
se z lásky k vám rád nadobro sám vzdám
ve jménu jediné, již uctívám.
Tuhle věc poslala mi jeptiška,
ctná sestra nejposvátnějšího řádu,
kterou přede mnou k lásce nezískal
ani vzácný pán z královského hradu.
Jen proto, aby vyhnula se pádu,
odešla ode dvora do kláštera
modlit se od rána až do večera.
Však, milá zlatá, není těžké zříct se
něčeho, co jste dosud nepoznala,
nicotu vykazovat za hranice
a být v tom, co jde samo, vytrvalá.
Ta, která se tak o svou pověst bála,
útěkem prokázala zbabělost
a z vlastní nouze udělala ctnost.
Promiňte, nechvástám se, je to tak,
že v okamžiku, kdy mě uviděla,
nad vůlí zvítězil zmámený zrak
a zhnusila se jí klášterní cela.
Zbožný duch ustoupil v ní touze těla
a ta, jež před vášní se kryla zdmi,
se začala opájet neřestmi.
183
225
230
235
240
245
250
A Lover’s Complaint
‘ ‘‘How mighty then you are, O, hear me tell!
The broken bosoms that to me belong
Have emptied all their fountains in my well,
And mine I pour your ocean all among:
I strong o’er them, and you o’er me being strong,
Must for your victory us all congest,
As compound love to physic your cold breast.
‘ ‘‘My parts had power to charm a sacred nun,
Who, disciplined, ay, dieted in grace,
Believed her eyes when they to assail begun,
All vows and consecrations giving place.
O most potential love! vow, bond, nor space,
In thee hath neither sting, knot, nor confine,
For thou art all, and all things else are thine.
‘ ‘‘When thou impressest, what are precepts worth
Of stale example? When thou wilt inflame,
How coldly those impediments stand forth
Of wealth, of filial fear, law, kindred, fame!
Love’s arms are peace, ’gainst rule, ’gainst sense,
’gainst shame,
And sweetens, in the suffering pangs it bears,
The aloes of all forces, shocks, and fears.
‘ ‘‘Now all these hearts that do on mine depend,
Feeling it break, with bleeding groans they pine;
And supplicant their sighs to you extend,
To leave the battery that you make ’gainst mine,
Lending soft audience to my sweet design,
And credent soul to that strong-bonded oath
That shall prefer and undertake my troth.’’
184
Milenčin nářek
255
260
265
270
275
280
Vy máte, slečno, nade všemi moc.
Ty ženy, které kvůli mně zle zkouší,
se ke mně obracely o pomoc,
a já teď potřebuji pomoc vaši.
Svěřuji stesky nás všech vaší duši.
Zbavte své srdce neústupnosti,
staňte se lékem lidské bolesti.
Mé kouzlo vzalo víru zbožné ženě,
jež ctila cudnost, žila pouze pro ni,
však ledva měla oči okouzlené
pohledem na mě, padlo odhodlání.
Lásko, tobě se nikdo neubrání,
ty neznáš pouta, meze, hranice,
jsi vše, co je, vše tobě koří se.
Koho si podrobíš, ten říct si nedá.
V tvém žáru hasnou všechny ohledy
na právo, na majetek, na souseda.
Láska má smysl tady, teď a vždy,
přemůže strach,
umlčí výhrady,
je bolest nejsladší i nejtrpčí,
je aloe, jež choré vyléčí.
Zlomená srdce žen, jež v sobě mám
a která cítí s tím, jak moje puká,
vás prosí za mne, lásko bezcitná,
neprodlužujte více moje muka.
Když slitujete se a vaše ruka
mne vytáhne z propasti, přísahám,
že navždy budu patřit pouze vám.‘
185
255
260
265
270
275
280
A Lover’s Complaint
‘This said, his watery eyes he did dismount,
Whose sights till then were levelled on my face;
Each cheek a river running from a fount
With brinish current downward flowed apace.
O, how the channel to the stream gave grace!
Who glazed with crystal gate the glowing roses
That flame through water which their hue encloses.
‘O father, what a hell of witchcraft lies
In the small orb of one particular tear!
But with the inundation of the eyes
What rocky heart to water will not wear?
What breast so cold that is not warmed here?
O cleft effect! Cold modesty, hot wrath,
Both fire from hence and chill extincture hath.
‘For, lo, his passion, but an art of craft,
Even there resolved my reason into tears;
There my white stole of chastity I daffed,
Shook off my sober guards and civil fears;
Appear to him, as he to me appears,
All melting; though our drops this difference bore,
His poisoned me, and mine did him restore.
‘In him a plenitude of subtle matter,
Applied to cautels, all strange forms receives,
Of burning blushes, or of weeping water,
Or swooning paleness; and he takes and leaves,
In either’s aptness, as it best deceives,
To blush at speeches rank to weep at woes,
Or to turn white and swoon at tragic shows.
186
Milenčin nářek
285
290
295
300
305
Tak promluvil a odvrátil své oči,
jež do té chvíle na mne upíral,
vidím, jak po tvářích mu slzy zurčí
a hrnou se mu z očí dál a dál.
Překrásný se v tom okamžiku zdál,
tak jako růže rosou omytá
barvami nově září do světa.
Ach, otče, kolik čar a kouzel je
v maličké kapce obyčejné slzy,
když se jich ale příliv vylije,
i srdce kamenné se poddá brzy.
Pláč poboří zdi nejpevnější tvrzi.
Ta vláha v sobě oheň má i chlad.
Zlost zchladí, ledy umí rozehřát.
Žel, v tu chvíli mě rozum opustil,
jeho žal byl tak dobře zahraný,
že odvrhla jsem závoj cudnosti
a spolu s ním i všechny zábrany.
Můj zrak byl rázem pláčem zkalený
jako ten jeho, jen s tím rozdílem,
že v jeho byl jed, a lék pro něj v mém.
On v malíčku má všechny lstivé triky,
jak dívkám hlavu plést a oči klamat,
směje se, pláče, dělá cukrbliky,
omdlévá, předstírá srdeční záchvat.
Je schopen sehrát spoustu velkých dramat,
je rozohněný, pak se tváří zvadle,
bledne a rudne jako na divadle.
187
285
290
295
300
305
A Lover’s Complaint
‘That not a heart which in his level came
Could ’scape the hail of his all-hurting aim,
Showing fair nature is both kind and tame;
And, veiled in them, did win whom he would maim.
Against the thing he sought he would exclaim;
When he most burned in heart-wished luxury,
He preached pure maid, and praised cold chastity.
‘Thus merely with the garment of a Grace
The naked and concealed fiend he covered;
That th’ unexperient gave the tempter place,
Which like a cherubin above them hovered.
Who, young and simple, would not be so lovered?
Ay me! I fell; and yet do question make
What I should do again for such a sake.
‘O, that infected moisture of his eye,
O, that false fire which in his cheek so glowed,
O, that forced thunder from his heart did fly,
O, that sad breath his spongy lungs bestowed,
O, all that borrowed motion seeming owed,
Would yet again betray the fore-betrayed,
And new pervert a reconciled maid!’
188
Milenčin nářek
310
315
320
325
Která se mu do rány dostane,
ta neunikne roji jeho střel,
zdá se, že úmysly má nevinné,
když padne závoj, je z něj nepřítel.
Zdá se, že nechce, co by nejvíc chtěl,
a když v něm nejvíc chlípná vášeň hárá,
nevinnou pannu za necudnost kárá.
A tak za ušlechtilým zevnějškem
ukrýval úklad, který obnažil,
když nezkušenou dívku před svůdcem
už žádný anděl strážný nechránil.
Která by měla k odporu dost sil?
Ano, já ubohá jsem se mu vzdala.
A teď se ptám, co dnes bych udělala?
Ta uhrančivá vláha na lících,
falešný žár, co z jeho nitra žhnul,
divoké srdce v hrudi bijící
do rytmu dechu, jímž se hrudník dmul,
polibky, kterými mě zahrnul,
by zas mě svedly na pouť trnitou,
zas vzývala bych lásku prokletou!“
189
310
315
320
325
SONNETS
1/ 1. creatures: created things of every kind; increase: fruit. 4. tender: youthful.
5. contracted: betrothed or married (perhaps with additional sense restricted).
6. self-substantial: of your own substance. 10. only: unique, peerless; gaudy:
bright, sparkling. 11. content: (1) what is contained, i.e. potential fatherhood; (2)
contentment. 12. tender churl: youthful churl — an oxymoron, since churls (ill-red
and niggardly men) are typically represented as old. 14. the world’s due: what you
owe the world (increase, offspring); by… thee: (eaten) by you, in refusing to marry
and beget, and by grave.
2/ 3. proud livery: gorgeous dress. 4. weed: garment. 6. lusty: fresh and
vigourous. 8. all-eating shame: shameful gluttony; thriftless praise: (1)
unprofitable praise; (2) praise for thriftlessness. 9. use: (1) employment; (2)
investment, lending for interest. 11. sum... excuse: add up my account and justify
me in my age. 12. Proving... thine: proving that his beauty is technically and
legally yours because he derived it from you.
3/ 3. repair: condition. 4. beguile: cheat; unbless some mother: deprive some
woman of the blessing of motherhood. 5. uneared: unploughed. The sexual
metaphor is very common. 6. husbandry: (1) cultivation; (2) marital duties. 7. so
fond will: so foolish that he will. 8. Of: because of. 9. glass: mirror. 11. windows...
age: i.e. children.
4/ 1. spend: use up. 2. thy beauty’s legacy: your inheritance of beauty. 4. frank:
generous; are free: who are bountiful. 5. abuse: misuse. 7. use: have the use of; but
there is an implicit contrast with ‘lay out at interest, invest profitably’. 8. live: (1)
gain a livelihood; (2) remain alive (through offspring). 9. traffic: dealings.
5/ 1. gentle-work: (1) kindly operation; (2) refined workmanship. 2. gaze: object
of gazing. 4. unfair: unbeautify; fairly: in beauty. 6. confounds: destroys.
9. summer’s distillation: the distillation of summer flowers, perfumes. 11. effect:
product; with: along with; were bereft: would be lost. 12. Nor... no: (leaving
behind) neither beauty nor any. 14. Leese: lose.
6/ 1. ragged: rough. 3. treasure: enrich. 5. use: lending money at interest.
6. happies: makes happy; pay... loan: willingly repay the loan. 10. refigured:
reportrayed, copied. 13. self-willed: (1) obstinate; (2) leaving no inheritance
beyond yourself.
7/ 1. gracious: kingly. 2. under: i.e. earthly. 4. Serving: worshipping. 5. steep-up: high and precipitous. 9. car: chariot (of the sun-god). 11. converted: turned.
13. thyself... noon: passing the zenith of your beauty. 14. get: beget.
8/ 1. Music to hear: you whose voice is music; sadly: without showing pleasure.
4. thine annoy: what bores you. 6. unions: harmonious blending. 7. confounds:
destroys. 8. singleness: (1) solo performance; (2) unmarried state; parts... bear: (1)
harmony in which you should bear a part; (2) roles of husband and father that you
should be playing. 9. one... ordering: Referring to the double strings of the lute,
one of which vibrates sympathetically when the other is plucked. 12. note: music
or harmony. 13. Whose: i.e. the strings’. 14. Thou... none: Alluding to the
proverbial ‘One is no number.’
9/ 4. makeless: widowed. 5. still: always. 7. private: individual. 9. Look what:
whatever. 10. his: its. 11. beauty’s waste: wasted beauty. 12. the user: i.e. the one
who had it to use. 14. murderous shame: shameful act of murder.
10/ 6. stick’st not: does not hesitate; conspire: have evil designs. 8. repair: keep
in repair. 9. thought: intention; mind: opinion (of you). 11. presence: appearance.
11/ 2. one of thine: a child of yours; from that which: in that from which.
3. youngly: in youth. 4. convertest: change. 10. Harsh: displeasing to the eye;
featureless: ill-favoured, ugly. 11. Look whom: whomever.
12/ 2. brave: splendid, beautiful. 4. sable: black, dark. 8. bier: i.e. harvest cart.
9. question make: discuss with myself. 10. wastes of time: things wasted or
destroyed by time. 14. breed: offspring; brave: defy.
13/ 3. Against: in expectation of. 6. determination: end (legal term).
10. husbandry: prudent management (with obvious pun). 12. barren rage:
ravaging which produces barrenness.
14/ 1. judgment pluck: draw conclusions. 2. have astronomy: understand
astrology. 8. oft predict: frequent signs and omens. 10. read... As: gather such
knowledge as that. 12. store: plenty (progeny). 14. date: limit of duration.
15/ 4. secret: occult. 6. Cheered and checked: urged forward and held back.
7. Vaunt: exult. 8. brave: splendid; out of memory: until forgotten. 9. conceit:
conception, idea. 11. debateth: fights; with: together with. 12. sullied: soiled,
blackened. 14. engraft you new: renew you by grafting, implant beauty in you
again (by my verse).
16/ 4 blessed: productive of happy results, effectual. 6. unset: unplanted.
8. counterfeit: portrait. 9. lines of life: living lines (of offspring) in contrast to the
lines of a painter or poet. 10. pencil: paint brush. 11. fair: beauty.
17/ 4. parts: admirable qualities. 6. numbers: verses. 8. touches: brush strokes.
11. true rights: due praise; rage: inspiration. 12. stretched metre: poetic
exaggeration.
18/ 1. a summer’s day: i.e. the summer season. 2. temperate: of even
temperature. 4. lease: allotted time; date: duration. 7. fair... fair: beautiful thing...
beauty. 8. untrimmed: divested of beauty. 10. ow’st: own. 12. to... grow’st: you
become inseparably engrafted upon time.
19/ 4. phoenix: Reputed to live five hundred (or, by other accounts, a thousand)
years, and then to die in flames; in her blood: i.e. in the full vigour of life (a hunting
term). 10. antique: (1) old; (2) antic, drawing fantastic lines. 11. untainted: (1)
undefiled; (2) untouched by a weapon (a term from tilting, presumably suggested
by in thy course); allow: allow to remain.
190
191
GLOSSARY
20/ 1. with... hand: i.e. without any aid from cosmetics (with = by). 2. passion:
(1) strong feeling, love; (2) love poem. 5. rolling: roving. 7. hue: shape, form; all...
controlling: i.e. surpassing all other forms. 10. a-doting: in love (with additional
suggestion of folly or irrationality). 11. defeated: deprived. 13. pricked thee out:
marked you out (with sexual quibble). 14. use: (1) physical enjoyment; (2) interest,
as contrasted with capital.
21/ 1. Muse: i.e. poet. 2. painted: dependent on cosmetics. 4. every... rehearse:
compares his lady with every beautiful thing. 5. compare: comparison. 8. rondure:
sphere. 13. hearsay: conventional or trite expressions. 14. that purpose not: who
(= since I) do not intend.
22/ 2. of one date: the same age. 4. expiate: end. 10. will: i.e. will be wary of
myself, will take care of myself. 11. Bearing: because I bear; chary: carefully.
13. Presume not on: do not count on getting back.
23/ 1. unperfect: not completely knowing his part. 2. is... part: is unable to
speak his lines. 3. rage: headlong passion. 5. for... trust: fearing to trust myself,
lacking self-confidence; forget: forget how. 7. decay: grow weak. 10. presagers:
presenters. 12. more expressed: expressed more often or more fully.
24/ 1. stelled: placed, fixed. 2. table: panel on which a picture is painted.
4. perspective: either a glass prism through which the painter (= the eye, line 1)
looks at the object, or the technique of composition to suggest distance; perhaps
both. 8. his: its; glazed: glassed in. 13. want: lack; grace: beautify.
25/ 4. Unlooked for: unexpectedly; that: what. 6. But: only. 9. painful: toiling
with pain. 11. razed: erased, blotted out. 12. rest: i.e. earlier victories.
26/ 3. ambassage: message. 4. wit: i.e. poetic ability. 7. good conceit: favourable
opinion. 8. bestow: provide hospitality for. 12. respect: consideration. 14. prove:
test, try.
27/ 1. toil: toilsome journeying. 4. To work: to cause to work. 6. Intend: set out
upon. 9. imaginary: imagining. 10. shadow: image. 11. ghastly: terrifying.
28/ 1. plight: state. 7. complain: make me complain. 11. flatter: gratify; swart:
black, dark. 12. twire: peep; even: evening.
29/ 1. disgrace: disfavour. 6. Featured: i.e. handsome. 7. art: literary skill (?);
scope: intellectual range. 10. state: i.e. mental or emotional state, mood.
12. sullen: (1) dull, heavy; (2) sombre.
30/ 3. sigh: bemoan. 4. my... waste: the destruction of the best part of my life.
6. dateless: without termination. 7. cancelled: paid in full (with tears). 8. expense:
loss. 9. foregone: past. 10. tell: count.
31/ 1. endeared: enriched. 3. Love: Cupid, the god of love; loving parts: all the
attributes of love, physical love (?). 5. obsequious: dutiful in performing funeral
rites. 6. religious: devoted. 7. interest: right; which: who. 8. removed: absent. 10.
trophies: memorials. 11. parts: shares. 14. all they: comprising all of them.
32/ 1. my well-contented day: i.e. the day of my death, at which I shall not
repine. 5. bettering... time: i.e. improved writing of that day. 7. Reserve: preserve,
treasure up; rhyme: i.e. poetic excellence. 8. happier: more gifted. 12. equipage:
equipment and dress (a common expression for literary production).
33/ 5. Anon: soon; basest: darkest. 6. rack: vapourous mass or streamer. 11. out,
alack: alas. 12. region: of the upper air. 14. stain: lose brightness.
34/ 3. base: dark. 4. bravery: splendour; rotten smoke: foul vapours. 9. shame:
remorse. 12. cross: affliction.
35/ 3. stain: dim. 4. canker: rose worm. 6. Authorizing: justifying; compare:
comparisons. 7. Myself... amiss: i.e. spreading excuses over your trespass in an
attempt to cure it and corrupting myself by doing so. 8. Excusing... are: i.e. worse
in excusing your sins than you are in sinning. 9. sense: reason.
36/ 5. respect: focus of attention. 6. separable spite: spiteful separation. 7. sole:
(1) unique; (2) creating oneness. 9. not evermore: never henceforth; acknowledge:
indicate that I know. 14. As: that. The final couplet also ends Sonnet 96.
37/ 3. made lame: (1) physically handicapped; (2) made useless
(metaphorically); dearest spite: direst injury. 4. comfort: delight; of: from, in.
7. Entitled... sit: rightfully enjoy first place among your good qualities. 8. make...
to: engraft my love upon; store: accumulation of riches. 13. Look what: whatever.
38/ 1. want... invent: lack subject matter for writing. 3. argument: theme,
subject. 4. paper: piece of writing; rehearse: recite. 6. stand against: meet.
7. dumb: destitute of matter. 12. numbers: verses; date: duration. 13. curious:
critical. 14. pain: effort, labour.
39/ 1. manners: proper modesty. 5. for: because of. 11. entertain: occupy, while
away. 12. thoughts: i.e. melancholy thoughts (a common meaning); deceive:
beguile away. 13. that: were it not that. 14. praising him here: i.e. making him
seem present to me here as I utter his praises.
40/ 5. if... usest: if for love of me you receive my love (mistress), I cannot blame
you because (for) you use her. 8. wilful taste: sexual enjoyment; thyself: your true
self, yourself at your best (?). 10. my poverty: the little I possess. 12. known: open,
undissembled. 14. spites: injuries, outrages.
41/ 1. pretty: sportive; liberty: license, loose behaviour. 4. still: continuously.
9. my seat: the place that belongs to me, i.e. my monopoly of sexual rights.
11. riot: wantonness. 12. truth: pledge of fidelity.
42/ 7. abuse: wrong. 8. approve: test, experience sexually. 9. love’s: mistress’s.
12. cross: affliction.
43/ 1. wink: close my eyes (in sleep). 2. unrespected: unconsidered, unnoticed.
4. darkly bright: lighted though closed (?) or mysteriously lighted (?); are...
directed: see clearly in the darkness. 5. shadow: image; shadows: darkness. 6. thy
shadow’s form: the form that casts your shadow. 14. me: to me.
44/ 1. dull: heavy. 4. limits: regions. 11. wrought: fashioned, composed.
12. attend... moan: wait, lamenting, until time has leisure to unite us. 14. either’s:
i.e. both earth’s and water’s (since his tears are heavy like earth and wet like water).
45/ 1. slight: unsubstantial. 9. composition: the proper balance of the four
elements in the humours, which was thought to produce health; recured: restored.
46/ 1. mortal: deadly. 2. conquest... sight: the right to look at your image.
4. freedom: free enjoyment, privilege. 6. crystal: clear, penetrating. 9. ’cide: decide,
award. 10. quest: inquest or jury. 12. moiety: share.
192
193
47/ 1. league is took: peace treaty is arranged. 10. still: always.
48/ 1. took my way: started on my journey. 2. truest: most trustworthy.
4. wards: safes. 5. to: in comparison with. 6. worthy: precious; grief: cause of
mental distress (because he is absent and in danger of being stolen). 7. mine only
care: the only thing I care about. 8. vulgar: common. 9. chest: (1) coffer; (2) breast.
12. part: depart. 14. truth: i.e. honesty itself, the antithesis of thievery.
49/ 1. Against: in preparation for. 3. When as: when; cast... sum: made its final
reckoning. 4. advised respects: thoughtful consideration. 5. strangely: like
a stranger. 8. of settled gravity: of sufficient weight. 9. ensconce: shelter.
10. desert: i.e. lack of desert. 11. this... uprear: As if to swear as a witness.
12. guard... part: i.e. testify that your reasons are lawful. 14. why to love: why you
should love me; allege no cause: plead no lawful reason.
50/ 1. heavy: sad(ly). 3. ease... repose: accommodation (at an inn)... bed.
6. dully: slowly; weight: i.e. of grief. 8. from: away from.
51/ 1. slow offense: offense of slowness. 4. posting: riding fast. 6. swift
extremity: extreme of swiftness. 8. In... know: even the speed of flight would seem
to me like standing still. 14. go: walk.
52/ 1. blessed: fortunate, producing happiness. 4. For blunting: lest he blunt;
seldom: infrequent. 5. solemn: ceremonious. 8. captain: principal; carcanet:
necklace. 12. his: its; pride: splendour. 13. gives... hope: enables me, when you are
present, to rejoice, and when you are absent, to hope for your return.
53/ 2. tend: attend. 3. shade: shadow. 4. can... lend: can cast all manner of
shadows. 5. counterfeit: portrait (in words). 8. tires: attire. 9. foison: season of
plenty, harvest.
54/ 2. truth: (1) constancy; (2) essence, reality. 5. canker blooms: wild roses,
regarded as weeds. 6. tincture: dye, colour. 7. wantonly: sportively. 8. discloses:
opens. 9. for: because; only... show: consists only of their appearance.
10. unrespected: disregarded. 13. lovely: lovable. 14. When... truth: when your
external beauty fades, verse will distill and preserve your essential beauty.
55/ 3. these contents: what is contained in these sonnets. 4. Than... time: than
in a memorial stone, dulled by time, which like a lazy housemaid (sluttish) has not
swept it. 5. wasteful: laying waste, devastating. 6. broils: tumults, uprisings. 7. Nor:
neither; Mars his sword: Mars’ sword. 9. all-oblivious enmity: oblivion, hostile to
everything. 13. judgment that: Judgment Day, when.
56/ 1. love: the feeling of love. 6. wink: close in sleep. 9. interim: interval.
10. parts the shore: separates the shores; contracted new: newly engaged.
11. banks: shores. 12. love: the loved one. 14. rare: precious.
57/ 4. require: demand. 8. servant: (1) slave; (2) lover. 9. question: discuss.
10. suppose: make conjectures about. 11. sad: sober. 13. true: constant; fool: one
who tamely submits; will: pleasure, particularly of the senses.
58/ 2. control: regulate (?) or reprove (?). 3. the account of: an accounting for;
to crave: i.e. should crave. 4. stay: await. 6. imprisoned: imprisoning (since it shuts
me away from you); of: arising from; liberty: (1) freedom; (2) libertine behaviour.
7. tame to sufferance: trained to endure anything; bide each check: submit to each
rebuke. 9. list: please; charter: privilege. 10. privilege: license, assign. 12. self-doing: done by yourself. 13. am to: must.
59/ 3. labouring: toiling; particularly in a literary sense. 8. Since... done: since
thought was first recorded in writing. 10. frame: shape, form. 11. Whe’er: whether;
are mended: have made progress. 12. revolution... same: i.e. the change of times
makes no difference. 13. wits: talented writers.
60/ 4. In sequent toil: toiling one after another in close succession; forwards:
forward; contend: struggle. 5. Nativity: i.e. the new-born child; main: vast
expanse. 7. Crooked: malignant. 8. confound: destroy. 9. transfix the flourish:
pierce through the outward decoration. 10. delves the parallels: digs the furrows.
11. Feeds... truth: consumes the most precious things true nature produces.
12. nothing... mow: i.e. everything in nature is subject to his scythe. 13. in hope:
future; stand: endure.
61/ 8. scope and tenure: intent and purport. 11. defeat: destroy. 13. watch:
(1) stand guard; (2) stay awake all night; wake: be awake.
62/ 8. As: as’if (?) or in such a way that (?); other: others. 10. Beated: beaten,
battered; chopped: chapped, cracked; tanned antiquity: old age which dries and
darkens the skin. 13. for: as.
63/ 1. Against: in anticipation of the time when. 2. crushed and o’erworn:
crumpled and worn bare. 5. steepy: precipitous (referring to the dropping of the
sun at sunset). 9. fortify: prepare defenses. 10. confounding: destroying.
12. though: i.e. though he will cut. 14. green: young and fair.
64/ 1. fell: cruel. 2. The rich... age: i.e. the monuments of antiquity which were
once magnificent. 3. sometime: formerly, once. 4. brass: symbol of imperishable
memory; mortal rage: the destructive power of mortality. 7. win of: gain at the
expense of. 8. store: abundance, plenty. 9. state: condition. 10. state: (1) greatness;
(2) apparent stability itself; confounded: reduced. 14. to have: at having.
65/ 1. Since: i.e. since there is neither. 3. with this rage: against this destructive
power; hold a plea: maintain a plea (a legal figure). 6. wrackful: destructive.
8. decays: causes (them) to decay. 12. spoil: ravaging.
66/ 1. these: the following. 2. As: namely. 3. needy nothing: bare insignificance
(the opposite of desert); jollity: gaudy dress. 4. unhappily forsworn: evilly betrayed.
8. limping sway: incompetent authority. 10. doctor-like: pretending to wisdom;
controlling: dominating. 11. simplicity: foolishness. 12. attending: following as
a subordinate.
67/ 1. with infection: in a time of moral corruption. 4. lace: adorn. 6. dead
seeing: the lifeless appearance. 7. poor: inferior, defective; indirectly: falsely,
wrongfully (?) or at second hand (?). 8. Roses of shadow: painted roses. 12. proud:
i.e. though making a proud boast; gains: endowment (of beauty). 13. stores:
preserves, keeps alive. 14. last: latest, i.e. present.
68/ 2. as... now: i.e. naturally. 3. fair: beauty. 6. The right of: rightfully
belonging to. 9. antique hours: ancient times. 10. all: any. 13. store: preserve.
69/ 2. Want nothing: have no lack. 6. thine own: your due. 7. confound:
destroy. 14. soil: (1) ground, basis; (2) blemish; common: low, base, prostitute.
194
195
70/ 1. art: are. 2. mark: target. 3. suspect: suspicion. 5. So: provided that;
approve: prove. 6. being... time: i.e. since you are courted by the world. 7. canker:
the rose worm. 9. ambush... days: i.e. temptations that lie in wait for inexperienced
youth. 11. so: sufficiently. 12. envy: malice; evermore enlarged: always at large.
13. masked... show: did not partly obscure your attractiveness. 14. owe: own.
71/ 10. compounded: mingled. 11. rehearse: repeat. 12. even with: at the same
time as. 14. with me: i.e. for loving me.
72/ 4. prove: demonstrate by evidence. 10. untrue: untruly. 14. should you:
would you certainly be shamed; to love: for loving.
73/ 4. late: lately, not long ago. 8. seals: closes.
74/ 1. be contented: do not repine; fell: cruel. 3. line: poetry; interest: share,
participation. 4. still: always. 6. part was: part of me which was. 11. a wretch’s knife:
i.e. the weapon of ‘that churl Death’ (Sonnet 32.2); 12. of: by. 13. The worth...
contains: i.e. the only value of the body is that it contains the spirit.
75/ 2. sweet-seasoned: coming in the sweet season, spring. 3. peace of you: i.e.
peace that comes from love of you. 6. Doubting: fearing that; filching age:
thieving time. 12. took: derived. 13. pine and surfeit: starve and overeat. 14. Or:
either; all away: nothing to feed on.
76/ 1. pride: ornament. 2. quick change: i.e. facile innovation. 4. compounds:
kinds of literary composition (?) or compound words (7). 5. still: always.
6. invention: imagination, or poetic creation; noted weed: well-known garment.
8. where: whence. 10. argument: theme.
77/ 1. glass: mirror; wear: wear away. 2. dial: sun-dial. 3. vacant leaves: blank
leaves of a notebook; thy mind’s imprint: your thoughts, written in the book.
6. mouthed: gaping; memory: reminder. 7. shady stealth: stealing shadow. 9. Look
what: whatever. 10. waste: empty. 11. nursed: cared for, i.e. preserved; delivered:
which are delivered. 12. take... of: i.e. yield fresh meaning to. 13. offices: duties.
78/ 3. As: that; alien pen: other poet; got my use: adopted my practice.
4. under thee: under your patronage; disperse: circulate. 5. on high: aloud.
6. aloft to fly: i.e. to get off the ground. 8. grace: majesty. 9. compile: compose.
79/ 4. give another place: yield its place to another. 5. thy lovely argument: the
theme of your lovableness. 6. travail: labour. 11. afford: offer.
80/ 1. faint: grow weak and dispirited. 2. better spirit: more gifted poet. 6. as:
as well as. 8. wilfully: perversely, i.e. against reason (?) or at will, freely (?).
10. soundless: difficult to fathom. 12. tall building: large and strong construction.
14. decay: ruin.
81/ 1. Or: whether. 4. in... part: all that I am. 11. to be: future; rehearse: recite.
12. breathers: living people. 13. virtue: power.
82/ 2. attaint: dishonour; o’erlook: peruse. 3. dedicated: devoted; writers: i.e.
other writers. 4. blessing every book: i.e. gracing every such book by your perusal.
5. hue: appearance. 8. Some... days: some more up-to-date imprint of this era of
progress. 11. sympathized: matched.
83/ 2. fair: beauty; set: applied. 4. tender: offering; debt: i.e. payment. 5. slept...
report: neglected to praise you. 6. That: because. 7. modern: ordinary.
84/ 1. which: who. 3. In... grew: i.e. within whom is contained the treasure (of
beauty) which would be required to produce another example of beauty equal to
you. 10. clear: glorious. 11. counterpart: copy. 13. curse: an ill quality (in your
own character). 14. Being fond: doting; makes... worse: diminishes the praise due
to you.
85/ 1. in... still: politely keeps silent. 2. comments: elaborations. 3. Reserve:
treasure up. 4. filed: polished, refined. 6. unlettered clerk: illiterate assistant to
a priest. 10. most: utmost. 12. before: i.e. before all others, in first place.
13. respect: take notice of, regard. 14. speaking in effect: having the same effect
as speaking.
86/ 2. prize: capture (used of a ship, particularly a rich cargo-ship, taken at sea).
3. inhearse: bury. 6. pitch: height. 7. compeers: associates. 8. astonished: stunned,
paralyzed. 9. ghost: spirit. 10. gulls: deceptively provides; intelligence: ideas.
13. your... line: (1) your acceptance of his poetry compensated for anything
wanting in it; (2) your beauty became the subject of his verse.
87/ 1. dear: precious. 2. estimate: value. 3. charter of: privilege conferred by.
4. determinate: expired. 8. patent: title; swerving: returning. 10. mistaking: i.e.
overestimating. 11. upon misprision growing: originating in error. 12. making:
being made (by you).
88/ 1. set me light: depreciate me. 6. part: side. 7. concealed: not publicly
known; attainted: disgraced. 12. vantage: advantage.
89/ 2. comment: enlarge, expatiate. 3. Speak... halt: i.e. ascribe to me any
defect, and I will at once (straight) assume it. 4. reasons: assertions. 5. disgrace:
discredit. 6. form: plausible appearance. 8. acquaintance strangle: put an end to
our familiarity; strange: like a stranger. 13. debate: warfare.
90/ 2. cross: frustrate. 4. drop... after-loss: come in unexpectedly to inflict
a second loss on me. 6. in... woe: following a woe I have managed to survive.
8. linger out: protract. 13. strains: kinds and degrees.
91/ 3. new-fangled ill: fashionably ugly. 5. humour: temperament; his: its;
adjunct: attendant, related. 7. measure: i.e. criterion of happiness. 8. better:
surpass. 10. prouder: more an object of pride.
92/ 8. humour: fancy, caprice. 10. my... lie: i.e. your desertion would kill me.
11. happy title: right to be called happy. 13. that fears: as to fear.
93/ 2. love’s face: the appearance of love. 8. wrinkles strange: unfriendly
scowls. 14. answer... show: does not match your appearance.
94/ 2. the thing... show: what their appearance strongly implies. 4. cold:
dispassionate. 5. rightly do inherit: i.e. make proper use of (inherit = possess,
enjoy). 6. husband... expense: keep the riches of nature (physical beauty) from
wasteful expenditure or loss. 8. stewards: i.e. dispensers, distributors. 10. to... only:
to itself alone it. 12. outbraves: surpasses in splendour; his dignity: its worth.
95/ 6. sport: amorous dalliance. 9. mansion: dwelling place.
96/ 3. of... less: i.e. by persons of all ranks. 8. translated: transformed. 9. stern:
savage. 12. the strength... state: all your power. 13. But... report: The same couplet
ends Sonnet 36.
196
197
97/ 5. time removed: time of separation. 6. big: pregnant. 7. the wanton...
prime: the children of wanton springtime, i.e. the crops then planted. 11. his: its.
13. with... cheer: i.e. in so melancholy a fashion.
98/ 2. proud-pied: brilliantly multi-coloured; trim: finery. 4. heavy:
melancholy, morose. 5. Yet nor: yet neither. 6. different flowers: flowers varied.
7. summer’s story: pleasant narrative. 11. figures: symbols. 14. shadow: portrait.
99/ 1. forward: early. 2. sweet: scent. 5. grossly: obviously. 6. for: i.e. for
stealing its whiteness from. 11. to... annexed: to his robbery had added the theft
of (?) or to his stolen attributes had added (?). 13. eat: was eating.
100/ 3. fury: poetic inspiration. 4. Darkening: debasing. 6. gentle numbers:
noble verses. 8. argument: subject matter. 9. resty: lazy. 10. If: to see if. 11. If...
decay: i.e. if you find any, compose satires on the ruins of time. 12. spoils: ravages.
14. prevent’st: frustrate; crooked knife: curved blade (another way of saying
‘scythe’).
101/ 6. no colour with: i.e. no artificial colour added to; his: its; fixed: native,
unchangeable. 7. pencil: painter’s brush; lay: apply colour to (a technical term)
8. intermixed: adulterated. 12. of: by. 13. office: function.
102/ 3. merchandized: commercialized; esteeming: valuation. 4. publish:
advertise. 7. Philomel: the nightingale; front: beginning. 11. wild: unrestrained,
profuse; burthens: (1) loads; (2) provides choruses from. 14. dull: satiate.
103/ 2. pride: splendour. 3. argument: subject. 6. glass: mirror. 7. over-goes:
surpasses; blunt: clumsy. 11. pass: issue, end. 13. sit: reside.
104/ 6. process: the progression. 9. dial-hand: watch hand. 10. figure:
(1) numeral on the dial; (2) shape; and... perceived: i.e. with imperceptible motion.
11. still: unmoving, i.e. unchanged. 13. unbred: unborn.
105/ 4. still: always. 8. difference: variety. 11. change: verbal variation;
invention: inventiveness; spent: used up. 13. alone: separately. 14. kept seat:
resided.
106/ 1. wasted: bygone. 2. wights: persons. 5. blazon: poetic catalogue.
8. master: possess. 11. for: because; divining: prophetic (not actually beholding).
12. still: yet. 13. we: i.e. even we. 14. praise: i.e. praise worthily.
107/ 3. lease: term. 4. forfeit... doom: subject to a limited duration. 5. mortal
moon: Usually interpreted as a reference to Queen Elizabeth, after the virgin
moon-goddess Diana. 6. the sad... presage: the pessimistic astrologers now ridicule
their own earlier predictions. 7. Incertainties... assured: desirable events, once
doubtful, are now crowned with certainty. 8. peace... age: peace, symbolized by
olive branches, seems perpetual. 9. Now... time: the dew of this happy time has
been like a balm, so that now... 10. subscribes: surrenders. 12. insults: triumphs;
dull and speechless: i.e. non-literary; tribes: races. 14. spent: wasted away by the
passage of time.
108/ 1. character: write. 2. figured: portrayed. 3. register: record. 9. case:
covering, garment. 10. Weighs not: disregards. 11. place: consideration.
12. antiquity: old age. 13. first... love: i.e. love as strong as when it was first felt;
bred: generated.
109/ 2. qualify: reduce, temper. 7. Just: punctual; exchanged: changed.
10. blood: sensual nature. 12. for: in exchange for.
110/ 2. motley: clown. 3. Gored: wounded deeply. 4. Made... new: i.e.
transgressed against old friendships by my conduct of new ones. 5. truth: fidelity.
6. Askance and strangely: obliquely and coldly. 7. blenches: turnings aside,
swervings away (from constancy). 8. worse essays: experiments in what was
inferior. 10. grind... proof: sharpen on new experience. 11. try: test.
111/ 2. harmful: wrong. 4. public means: subsistence through pleasing the
public; public manners: vulgar conduct. 5. name: reputation; brand: mark of
disgrace. 8. renewed: cured. 10. Potions of eisel: draught of vinegar. 12. correct
correction: add punishment to punishment.
112/ 1. the impression fill: efface the brand. 2. vulgar: public. 4. o’er-green:
cover, as with grass; allow: approve. 7. None... wrong: for me there are no others
alive who can change my hardened sensibilities, whether for better or for worse.
10. adder’s sense: i.e. deaf ears. The adder supposedly stopped its ears. 12. with...
dispense: I excuse my indifference (to others’ opinions). 13. so... bred: so firmly
a part of all my pursuits.
113/ 1. mine... mind: i.e. the eye I see with is my mind’s eye. 2. that... about:
i.e. my physical eye. 3. part: divide. The eye was supposed to have two functions:
(1) to receive images and (2) to transmit them to the mind. His eye performs the
first of these functions but not the second; his: its. 4. effectually is out: in effect
is out (like a light), i.e. blinded. 5. heart: i.e. mind. 6. latch: catch sight of. 7. quick
objects: fleeting perceptions. 10. favour: face. 14. true: constant.
114/ 1. crowned with you: make a king by your presence. 5. indigest: chaotic,
shapeless. 6. cherubins: angelic forms. 8. beams: i.e. gaze. The eye was thought to
cast out beams of light. 9. ’tis... seeing: my eye is flattering my mind. 11.
what... ’greeing: what is agreeable to the mind’s taste. 13. ’tis... That: the sin is
made less by the fact that. 14. doth first begin: drinks of it first (like the
king’s taster).
115/ 5. reckoning: (1) considering; (2) counting; millioned: multiplied into
millions. 10. Might... say: could... rightly say. 13. then: therefore. 14. To give: i.e.
because to say so was to ascribe.
116/ 5. mark: sea-mark (cf. landmark). 8. Whose... taken: whose height above
the horizon is known for purposes of navigation, but whose internal riches (or
influence upon the earth) cannot be known. 9. fool: object of mockery.
10. bending: curved; compass: range. 12. bears it out: endures; edge of doom:
brink of Doomsday.
117/ 1. scanted: neglected, fallen short in. 5. frequent: familiar; unknown
minds: strangers. 6. given to time: i.e. wasted (?) or given to the world, i.e. to other
people (?). 10. on... accumulate: add suspicion to proof. 11. level: range, aim.
13. appeal: plea (to a judge); I... prove: my purpose was to test.
118/ 2. eager: sour, sharp. 3. prevent: forestall, ward off. 4. purge: take
a cathartic. 7. sick of welfare: gorged with happiness. 9. policy: (supposed) shrewd
dealing. 11. brought to medicine: prescribed drugs for. 12. rank: too full; would...
198
199
be: was... to be.
119/ 2. limbecks: stills. 4. Still: always; saw myself: expected. 7. fitted: driven
by fits. 8. distraction: madness; madding: maddening, producing lunacy.
120/ 2. for: because of. 4. nerves: sinews, tendons. 8. weigh: consider; crime:
offense. 9. woe: estrangement; remembered: reminded. 12. humble salve: salve of
humility, i.e. acknowledgment of wrong doing and remorse; fits: befits. 13. that
your trespass: that transgression of yours; fee: payment, compensation.
14. ransoms: redeems, excuses.
121/ 1. vile esteemed: (to be) thought vile. 2. When... being: i.e. when
innocence is accused of vileness. 3. just: legitimate; so: i.e. vile. 4. by others’
seeing: in the view of others. 5. For why: why. 6. Give salutation to: greet
familiarly, as an equal; sportive: licentious. 7. why are: i.e. why should there be.
8. in their wills: arbitrarily (?) or lasciviously (?). 9. that: what; level: aim.
10. abuses: misdeeds. 11. bevel: slanting, deviating from uprightness. 12. rank:
foul; shown: interpreted. 13. general: universal.
122/ 1. tables: writing tablets. 2. charactered: written; with: by. 3. idle rank:
useless category (of actual tablets as compared to those of memory). 6. Have
faculty: are able. 7. razed: obliterating everything. 8. missed: lost. 9. retention:
retainer (the actual tablet). 10. tallies: sticks on which accounts were recorded by
notching or cutting; score: keep account of. 12. those tables: i.e. the tablet of
memory. 13. adjunct: aid, assistant. 14. import: imply.
123/ 2. pyramids: i.e. imposing structures. 3. nothing: not at all. 4. dressings...
sight: reconstructions of what has been seen before. 5. dates: lifetimes; admire:
wonder at. 7. make: deem; born... desire: i.e. the new things we would like to see.
8. told: told of. 9. registers: records. 11. doth: i.e. do. 12. Made... less: i.e. made
to seem more impressive or less impressive than they actually were.
124/ 1. dear love: intense feeling of love; but: merely; state: (1) circumstance;
(2) high station (of the loved one). 2. for... unfathered: i.e. have no parent but
Fortune, hence be solely under Fortune’s control. 4. Weeds... gathered: i.e.
worthless or precious as chance dictates. 5. accident: effects of chance events.
6. suffers: alters. 7. the blow... discontent: the blows of fortune which make one
a slave to grief. 10. works... hours: i.e. operates with a view to immediate gains.
11. hugely politic: i.e. prudent in the largest sense, since not vulnerable to chance.
12. heat: sunshine, i.e. good fortune. 13. fools: victims, playthings.
125/ 1. Were’t... me: would it be anything to me if; bore the canopy: carried
a ceremonial canopy over a royal person in a procession; figuratively, paid public
homage. 2. extern: exterior, external action. 3. bases for eternity: i.e. foundations
for (supposedly) eternal memorials. 5. dwellers on: those who make much of; form
and favour: (1) courtly behavior and status; (2) figure and face. 7. For... savour: i.e.
for elaborate ceremony forgoing simple sincerity. 8. Pitiful thrivers: pitiful in their
gains (since what they gain is without value); gazing: courtly observance. 9. be
obsequious: pay court, render devotion. 10. oblation: offering. 11 seconds:
elements of secondary importance, adulterants; art: artifice, craft. 12. render:
return, exchange. 13. suborned informer: paid spy. 14. impeached: accused.
126/ 2. glass: mirror; hour: hourglass (?). 3. by waning grown: grown more
beautiful with the passing of time. 5. wrack: ruin. 6. still: continually. 8. minutes
kill: render powerless the passage of minutes. 9. minion: darling. 10. still: forever.
11. answered: settled. 12. quietus: (means of) settlement; render: surrender.
127/ 1. the old age: the good old days; black: dark hair and eyes; fair: beautiful
(with quibble on ‘blonde’). 3. is... heir: black has succeeded to the title of beauty.
4. beauty... shame: (blonde) beauty now suffers the disgrace of illegitimacy
(through cosmetics). 5. put on: assumed. 6. Fairing the foul: making beautiful the
ugly. 9, 10. eyes, eyes: Many editors emend one of these to hairs or brows. 10. so
suited: dressed in the same colour. 13. becoming of: gracing.
128/ 2. wood: keys of the spinet or virginals. 3. sway’st: govern.
4. confounds: i.e. overcomes with delight. 5. jacks: i.e. keys (an inaccurate use of
the term, which properly refers to the plectrums that pluck the strings when
activated by pressure on the keys).
129/ 1. expense: expenditure, dissipation; spirit: (1) vital energy; (2) bodily
fluid, sperm; waste of shame: shameful waste. 2. action: sexual act. 4. extreme:
violent; rude: brutal; trust: be trusted. 6. had: possessed sexually. 11. in proof:
while being experienced.
130/ 1. nothing: not at all. 3. dun: dark, swarthy, grey. 5. damasked: mingled
red and white. 8. reeks: is exhaled (without pejorative connotation). 11. go: walk.
14. she: woman; belied: misrepresented; compare: comparison.
131/ 1. tyrannous: cruel, pitiless. 2. proudly: with justified pride. 9. to be sure:
as proof. 11. One... neck: in rapid succession. 12. black: dark complexion.
13. black: i.e. not fair, ugly; proceeds: originates.
132/ 4. ruth: pity. 6. becomes: graces. 8. Doth: gives, lends; sober: subdued in
colour. 10. beseem: become. 11. grace: beauty. 12. suit: (1) dress; (2) fit. 14. foul:
ugly.
133/ 1. Beshrew: a plague on (a very mild imprecation). 6. next: nearest, second;
harder: more securely; engrossed: monopolized. 8. crossed: afflicted. 9. ward:
prison cell. 10. bail: liberate by suffering in its place. 11. keeps me: is my jailer; his
guard: my friend’s guardhouse. 12. rigour: harsh extreme of the law. 13. pent:
imprisoned.
134/ 1. confessed: acknowledged. 2. will: (1) wishes; (2) pleasure, particularly
sexual. 3. so: provided that; that other mine: my other self. 5. will not: does not
will to. 6. kind: generous. 7. surety-like: as guarantor; write: endorse. 8. bond:
(1) mortgage; (2) rope or chain; bind: (1) obligate; (2) tie. 9. statute: full amount
secured under a bond. 10. use: (1) interest; (2) sexual activity. 11. came: who
became. 12. my unkind abuse: your unkind deceiving of me.
135/ 1. Will: (1) wishes; (2) carnal desire; (3) one or more persons named Will.
3. still: continually. 13. Let... kill: do not kill with unkindness any of your wooers.
136/ 5. fulfill the treasure: fill full the treasury. 7. receipt: capacity. 9. untold:
uncounted. 10. store’s account: inventory (of lovers).
137/ 4. what... be: take the worst for the best. 5. over-partial: prejudiced.
6. bay... ride: harbour open to any ship (common slang for a loose woman).
200
201
7. falsehood: deception, delusion. 9. that... plot: that to be private property.
10. common place: common land, open to everyone. 13. erred: i.e. by adjudging
them false. 14. false plague: plague of seeing false things (which I adjudge true).
138. 1. truth: fidelity, constancy. 2. believe: i.e. appear to believe. 7. Simply: in
my pretended simpleness. 8. simple: pure. 9. unjust: untrue. 11. habit... trust:
deportment consists of apparent fidelity. 12. told: counted. 13. lie with: lie to (with
obvious pun).
139/ 3. with thine eye: i.e. by casting it on others (line 6). 4. with power: i.e.
openly and directly; by art: artfully, deviously. 7. What: why. 8. bide: stand up
against. 10. pretty looks: wanton glances. 14. rid: destroy, end.
140/ 4. manner: nature; pity-wanting: unpitied. 5. wit: wisdom. 6. Though...
so: to say you love me even though you don’t. 7. testy: fretful, peevish. 8. know:
hear. 11. ill-wresting: that puts a bad construction on everything. 13. belied:
slandered. 14. wide: wide of the mark (term from archery), i.e. astray.
141/ 4. in... view: despite the evidence of vision. 9. five wits: intellectual
faculties (usually listed as common wit, memory, fantasy, imagination, and
judgment). 11. Who... man: i.e. the heart, which should control the body, has
deserted it, leaving it ungoverned, the mere likeness of a man. 13. thus far: to the
following extent. 14. pain: penance, punishment.
142/ 1. dear: most valued. 8. Robbed... rents: commited adultery.
143/ 1. careful: busy, full of cares. 8. Not prizing: disregarding; discontent:
grief, complaining. 14. still: silence.
144/ 2. suggest: urge; still: constantly. 8. pride: wantonness. 11. from me: away
from me; both... friend: each a friend to the other. 14. fire... out: drive... out..
145/ 7. doom: judgment, decision. 13. from hate: from hateful meaning.
146/ 2. Thrall to: In the 1609 quarto this line begins with the apparently
inadvertent repetition of the last three words of line 1. Thrall to, Hemmed with,
Fooled by, Feeding are four of many conjectural restorations of the lost first foot;
these rebel powers: i.e. rebellious flesh and blood; array: clothe. 6. mansion:
dwelling. 8. charge: expense. 10. pine: starve, dwindle; aggravate thy store: enrich
your resources. 11. terms divine: i.e. everlasting life.
147/ 1. still: continuously. 3. preserve the ill: maintain the illness. 7. approve:
learn by experience, demonstrate. 9. care: medical care (of me). The line is an
inversion of the proverb ‘Past cure, past care.’
148/ 2. correspondence: agreement. 4. censures: judges. 7. denote: indicate.
10. watching: staying awake at night. 11. my view: what I see.
149/ 2. partake: take sides. 3. forgot: forgotten. 4. all tyrant: i.e. complete tyrant
to myself (?). 9. respect: value. 10. thy... despise: as to scorn to serve you.
11. defect: insufficiency. 14. Those... lov’st: you love people who can see.
150/ 1. power: supernatural being. 2. With insufficiency: by means of your
shortcomings; sway: rule. 5. becoming... ill: ability to make defects seem attractive
6. in... deeds: in your unworthiest behaviour. 7. warrantise: pledge, surety.
151/ 3. urge not: (1) don’t accuse me; (2) do not incite me; amiss: fault, sin (It
could be the fault of being too randy and too demanding sexually, alternatively it
could be that of being too cautious and shy). 8. stays: awaits; reason: (1) talk; (2)
rising, raising. 10. Proud of: swelling with; pride: sexual ardour. 12. stand: (1)
serve; (2) be erect.
152/ 1. am forsworn: i.e. have broken my marriage vows. 3. bed-vow: marriage
vows; faith: trust. 4. hate: a refusal to satisfy one’s lover. 7. misuse: belie,
misrepresent. 9. of: i.e. asserting. 11. enlighten: shed lustre upon; gave... see: i.e.
pretended to see what I did not see, or denied seeing what was manifest.
153/ 1. brand: torch. 2. maid of Dian’s: votaress of Diana, goddess of chastity.
6. dateless: endless; still: always. 7. grew: became; seething: boiling. 10. for trial:
to test it; withal: from that. 12. hied: hastened; distempered: ill.
154/ 9. by: nearby. 11. Growing: becoming.
202
203
A LOVER’S COMPLAINT
1. reworded: repeated, echoed. 3. attend: listen to; accorded: agreed. 5. fickle:
i.e. agitated. 8. platted hive: i.e. woven hat. 9. fortified: protected. 10. thought: i.e.
thinker, thoughtful observer. 11. carcass: decaying remnant. 13. all quit: left every
part; fell: cruel. 14. seared: dried-up. 15. heave: raise; napkin: handkerchief; eyne:
eyes (an old plural, already archaic in Shakespeare’s time). 16. conceited characters:
witty or inventive letters (words). 18. seasoned: matured (with quibble on ‘salted’,
suggested by brine). 20. undistinguished woe: inarticulate cries of woe. 22. levelled:
aimed. 23. As: as if. 30. careless... pride: hand indifferent to proud appearance.
31. sheaved: straw. 33. threaden fillet: ribbon binding the hair. 36. favours: love
tokens; maund: basket. 37. beaded jet: jet beads. 39. weeping margent: marshy
bank. 43. schedules: sheets bearing writing, i.e. letters. 45. posied: inscribed with
posies, or mottoes. 47. moe: more. 48. sleided: separated into threads; feat: featly,
delicately; affectedly: lovingly. 49. curious: careful. 50. fluxive: flowing.
53. unapproved: not confirmed by trial, i.e. false. 57. reverend: aged, dignified.
58. Sometime: formerly; ruffle: bustling and pretentious activity. 61. afflicted
fancy: lady afflicted by love. 64. slides... upon: he lets himself down by means of;
grained: showing the grain of the wood, i.e. worn; bat: staff. 67. divide: share.
69. suffering ecstasy: violent fit of grief. 72. blasting: blighting. 75. spreading:
opening. 79. grace: favour. 80. nature’s outwards: external appearance bestowed
by nature. 81. stuck over: Equivalent to ‘were glued (or riveted) to’. 86. occasion:
chance occurrence, i.e. stirring. 88. What’s... find: what is pleasant to do will
readily find people to perform it. 90. on... sawn: i.e. his face showed in miniature
what is supposed to have existed in full magnitude in Eden. Sawn is variously
glossed as ‘seen’ and ‘sown’, i.e. spread. 93. phoenix: i.e. uniquely beautiful.
94. termless: indescribable (?) or youthful, untouched by time (?).
95. bare outbragged: bareness surpassed; web: covering. 96. cost: (1) ornament; (2)
expense; dear: (1) endearing, beloved; (2) costly. 97. nice: precise, carefully
discriminating. 100. maiden-tongued: mild-spoken, like a maiden; free: liberal,
generous. 104. His... truth: his roughness, excused by his youth, thus dressed his
falseness in a proud display of truth. 108. sway: control. 109. rounds... stop: All
tricks of the manage, or elaborate horsemanship. 110. takes: takes up.
111. Whether... steed: i.e. whether the horse performed with such grace because of
his rider’s horsemanship, or whether the rider was able to display such
horsemanship because the horse performed so well. 114. real habitude: essential
quality, personality. 116. case: conditions and circumstances. 118. trim:
adornment. 119. Pieced: mended, augmented. 122. replication prompt: quick
reply. 125. dialect... skill: various skills in discourse. 126. craft of will: i.e. power
to carry his point, persuasive faculty. 127. That: so that. 130. haunted: frequented.
131. Consents: consenting persons. 137. objects: sights. 139. labouring... them:
exerting themselves more to derive pleasure from them. 140. owe: own. 144. was...
part: i.e. was in complete (not partial) control of myself (as of land in freehold).
146. charmed: exerting a spell. 147. stalk: slang for penis; flower: (1) beauty; (2)
virginity. 148. my equals: i.e. other girls of my own age and station. 149. being
desired: i.e. the first time he asked me. 153. proofs new-bleeding: i.e. examples of
those he had recently injured, deflowered; foil: dark background showing off
a jewel. 156. assay: make trial of. 157. forced: urged; content: i.e. supposed
happiness. 158. in her way: i.e. as hindrances. 159. stay: stop permanently.
160. rage: are driven by passion. 161. blunting: repressing. 162. blood: passion.
163. proof: experience. 164. forbod: forbidden. 165. in our behoof: to benefit us,
for our good. 169. say... untrue: tell of this man’s faithlessness. 170. patterns:
examples. 171. orchards: gardens. 173. brokers: i.e. panders. 174. characters and
words: written and spoken words; art: artifice. 176. city: citadel, stronghold.
185. with acture: i.e. by mere physical act; be: be made. 192. teen: sorrow. 195. in
liveries: i.e. as servants. 199. Figuring: symbolizing. 204. talents: i.e. riches.
205. impleached: entwined. 206. many... fair: many different beautiful ladies.
209. amplify: go into detail about. 212. his: its; invised: unseen (?). The word does
not occur elsewhere. 214. radiance: power of vision. 215. blend... manifold:
blended of various colours (?). 217. blazoned: described. 218. affections: passions.
219. pensived: saddened; tender: offering. 222. ender: conclusion. 223. of force:
perforce; your oblations: offerings to you. 224. Since... me: i.e. since I am the altar
on which they are offered and you are the patron saint to whom the altar is
dedicated. 225. phraseless: indescribably beautiful. 226. weighs... praise: i.e.
cannot be adequately praised (the figure is of a balance, with the whiteness
outweighing the praise, however eloquent). 227. similes: i.e. the comparisons made
in the sonnets. 229. minister: agent, servant. 231. distract: separate. 234. suit:
attendance. 235. havings: endowments; blossoms: young courtiers. 236. coat: coat
of arms, i.e. descent, family. 238. living: lifetime. 240. strives: resists. 241. Paling:
enclosing, fencing. ‘Playing’ in Q is most probably a mistake, obviously imported
by the compositor or scribe from the following line; the place... receive: i.e. the
heart on which no lover had made an impression (?). 242. Playing... gyves:
pretending to endure patiently fetters which have not been imposed against
one’s will. 245. makes... might: i.e. gets her reputation for valiant resistance from
mere absence, not from her actual power to resist. 251. immured: imprisoned
(spelled enur’d in Q.). 254. bosoms: i.e. hearts. 255. well: spring, stream.
257. strong: victorious. 258. for: in consequence of; congest: gather together.
259. physic: cure. 260. parts: qualities, atributes. 261. dieted: i.e. strictly regulated.
264. potential: powerful. 267. impressest: conscript. 271. peace: i.e. victorious.
275. bleeding groans: It was thought that every sigh drew a drop of blood from
the heart. 280. prefer: put forward; undertake: guarantee. 286. Who: which, i.e.
the stream; gate: i.e. barrier (like a protective layer of glass). 289. particular: single.
296. resolved: dissolved. 297. daffed: doffed, put off. 298. civil: grave. 302. subtle
matter: craft, cunning. 303. cautels: deceits. 307. rank: gross. 309. level: range.
311. Showing... is: i.e. falsely representing his nature as. 314. luxury: lust.
318. unexperient: inexperienced; place: i.e. entry. 319. like a cherubin: like
a guardian angel. 321. question make: i.e. ask myself. 323. infected: infectious.
325. forced: not natural, false. 327. owed: i.e. his own. 329. reconciled: repentant.
204
205
TEXT A DOBA JEHO VZNIKU
Vydání knihy předcházelo několik doložených událostí. V roce 1598 se Frances
Meres v rukověti alžbětinské literatury Palladis Tamia zmiňuje o „sugred Sonnets“
(cukrových sonetech) Williama Shakespeara, které kolovaly v opisech. Kolik jich
bylo a o jaké šlo, není známo. V roce 1599 vydal William Jaggard pod Shakespearovým plným jménem, ale podle všeho bez autorova vědomí, sbírku Vášnivý poutník (The Passionate Pilgrim), obsahující dvacet básní, z nichž ale pouze pět básní
bylo prokazatelně Shakespearových: dva úvodní sonety, které se později objeví
v Shakespearových sonetech, jako čísla 138 a 144, a sonety 3, 5 a 16, které jsou
převzaty z komedie Marná lásky snaha. Katherine Duncan-Jonesová, editorka
prestižní edice The Arden Shakespeare, soudí, že Shakespeare byl tímto pirátským
zneužitím svého jména rozladěn a začal připravovat vlastní vydání. V roce 1600 je
skutečně záznam v nakladatelském rejstříku, kde si jistý W. S. optuje vydání „dalších sonetů“. Text obsahující 154 sonetů v jednom svazku s básní Milenčin nářek
(A Lover’s Complaint) pak Shakespeare zřejmě svěřil tiskaři Thomasu Thorpovi
a odjel z Londýna před morem do rodného Stratfordu. Thorpe knihu s názvem
Shake-speare’s Sonnets vydal v době autorovy nepřítomnosti v Londýně v roce
1609. Text tohoto tzv. kvartového vydání vykazuje řadu nedostatků, vynechávek
a tiskových chyb, které místy znesnadňují porozumění. Kromě netypického titulu,
uvádějícího jen autorovo příjmení s rozdělovníkem bez uvedení křestního jména,
je na titulní stránce knihy nápis hlásající, že jde o sonety „Neuer before Imprented“
(Nikdy dosud nevydané), což odporuje skutečnosti, neboť sonety 138 a 144 obsahovala, byť v poněkud pozměněné podobě, už zmíněná sbírka Vášnivý poutník.
Nakladatel Thorpe, skrývající se za iniciálami T. T., doprovází knihu tajemnou
dedikací jakémusi panu W. H., jehož pravá identita nebyla nikdy prokazatelně
odhalena. Mezi uvažované kandidáty patří Shakespearův raný patron Henry
Wriothesley, hrabě ze Southamptonu, či pozdější patron William Herbert, třetí hrabě z Pembroku. Uvažuje se ale i o řadě jmen lidí neurozených. Tyto zvláštní okolnosti vedly k pochybnostem o tom, zda je Shakespeare zodpovědný za podobu
svazku, a začala se prosazovat idea pirátského vydání. Tomu nicméně odporuje
dobrá pověst tiskaře Thorpa i knihkupců Williama Aspleyho a Johna Wrighta, kteří knihu vzali do prodeje. Názor, že Shakespeare sám nese zodpovědnost minimálně za koncepci a složení svazku, podporuje dále dokument Apology for Actors
(Obrana herců) Thomase Heywooda. Tento básník, jehož verše zařadil William Jaggard do třetího vydání Vášnivého poutníka z roku 1612, se od od Jaggardova vydání distancuje a píše, že Shakespeare už vydal sonety pod svým vlastním jménem.
SONETY
První sonet zahajuje skupinu sedmnácti sonetů, v nichž básník vyzývá krásného
a snad i urozeného mladíka ke zplození potomka. Literární inspirací mohl být Shakespearovi Platonův dialog Symposion, který promlouvá o „plození v krásnu“, či
spis Erasma Rotterdamského Encomium Matrimonii.
Sonet nastoluje téma i řadu motivů a obrazů, které se v dalších sonetech v různých formách vracejí a obměňují: „krása“ (anglický ekvivalent „beauty“ se v Sonetech vyskytuje sedmdesátkrát a jeho synonymum „fair“ sedmapadesátkrát), konvenčním emblémem krásy je „růže“ („rose“ najdeme v sonetech třináctkrát, „bud“ –
„poupě“ sedmkrát), krásu podmiňuje a ničí „čas“ („time“ se vyskytuje v textu osmasedmdesátkrát samostatně a sedmkrát ve složených slovech), jsou zde „oči“ („eyes“
se vyskytují sedmadevadesátkrát), „svět“ („world“ je v textu čtyřiatřicetkrát), „jaro“
atd. Z kompozičního hlediska sonet začíná obecnou tezí v prvním čtyřverší, která
v druhém čtyřverší přechází v antitezi: básník vyjadřuje sledem metafor mladíkovu
destruktivní sebestřednost. Třetí čtyřverší je syntézou předchozích slok s konkrétní
argumentací a v konečném dvojverší sonet vrcholí expresivním apelem.
Už u prvního sonetu je zřejmá básníkova metoda. Konvenční obrazy a výrazy
mu nejsou cílem poetického vyjádření, konfrontuje je s autentickým světem kolem
sebe a vsazuje je do dynamického a dramatického kontextu básně, která jako by
právě vznikala, rodila se v mysli básníka, byla výkřikem, prosbou, výčitkou, rozhovorem, dopisem nebo často vnitřním dialogem, který rozpolcený jedinec vede
sám se sebou.
1/ 2. růže: V alžbětinské poezii představuje růže konvenční symbol krásy a lásky. Ve spojení „beauty’s rose“ je tedy vnímána v předmětném i symbolickém významu, konkrétně i abstraktně.
2/ 1. čtyřicet: Básník hledí do budoucna, kdy bude mladík starý. Čtyřicítka byla
zřejmě pokládána za počátek pokročilého věku; oblehne: Metaforika čerpá z oblasti vojenství. 6. poklady: Sonet odkazuje na biblické podobenství o zakopané hřivně (Matouš 25).
3/ 1. V zrcadle: Výraz „glass“ se v Sonetech objevuje celkem devětkrát. Je předmětem sebereflexe i symbolem plození a rozmnožování. 6. ladem... úrodný klín:
Metafora ženy, kterou „obdělává“ manžel, má vedle poetické funkce jistě i erotický
podtext. 10. vlastní krásu: V originále stojí „April of her prime“ (duben jejích nejlepších let). Měsíc duben se v Sonetech vyskytuje jako symbol jara, vitální síly
a mladistvé krásy.
4/ 2. vypůjčená: Metaforika celého sonetu odkazuje na téma finančnictví. Krása je kapitál, který se časem znehodnocuje. Tato „nepoetická“ tematika se v Sonetech objevuje dosti často. Výrazným rysem celého sonetového věnce je pestrost
a barvitost nálad, postojů, výrazových prostředků. Sjednocujícím prvkem Sonetů
není jednotný stylový rejstřík, ale dramatický akcent na „dění“ uvnitř verše.
6/ 2. pyl: Originál v doslovném překladu říká metaforicky: „Nedovol spáru času
zničit v tobě léto dříve, než ho proměníš v tresť. Tou trestí pak oblaž nějakou sladkou lahvičku.“ Překlad substituuje podobně erotickou přírodní metaforou. Sonety
5 a 6 tvoří tematickou dvojici.
206
207
P OZNÁM KY
7/ 1. zlatovlasé: Překlad personifikuje ve shodě s tematikou sonetu, ve kterém
autor vytváří paralelu mezi poutí slunce na obloze a životní poutí člověka.
9/ 3. zem: Výraz v tomto případě nahrazuje anglické „world“ (svět). Zřetel
k vnějšímu světu či zemi je v těchto mnohdy výrazně soukromých básních poměrně častý.
10/ 13. Už kvůli mně: Desátý sonet je prvním sonetem sbírky, ve kterém se
nastoluje vztah „já“ a „ty“. Předtím básník naléhal na adresáta sonetu ve jménu
obecného dobra či zájmu ostatních, nyní navíc vyjadřuje svůj osobní citový zájem.
Nicméně ani zde, ani později v sonetu 13 nevyjadřuje slovo „love“ (láska) erotické
konotace. Sémantický obsah tohoto slova je v angličtině širší. Láska, ať už v jakékoli podobě, je nesporným „hlavním hrdinou“ sonetového věnce. Jako samostatné
slovo („love“) ji najdeme v textu více než dvěstěkrát. Sonet 9 a 10 na sebe úzce
navazují a dvoří tematickou dvojici.
12/ 8. na márách: Komentátoři v souvislosti s tímto často citovaným sonetem
připomínají dobový obraz Pietera Brueghela st. Ženci z roku 1565. Shakespeare přetváří obraz dožínkového průvodu v průvod pohřební.
13/ 1. sám sebou: Básnickými figurami, které Shakespeare užívá, jsou např. antistasis (opakování slova v odlišném nebo protikladném významu), epizeuxis (opakování slova v těsném sousedství), ploce (soustavné opakování slova na ploše verše) aj.
Někteří komentátoři upozorňují na to, že v tomto sonetu oslovuje básník mladíka
výrazy „love“ (1), „Dear my love“ (13). Nezdá se ale, že oslovení na tomto místě
naznačuje intimní milostný poměr. Výraz byl používán i v obecnější rovině spřízněného vztahu. Navíc kromě uvedených oslovení se sonet nadále drží tématu, jímž
je přemlouvání mladíka, aby počal potomka. Překlad akcentuje téma sonetu a uvedená oslovení vynechává. Při potřebě zachovat metrum originálu je občas nutné,
aby vzhledem k rozdílné délce slov v angličtině a češtině český překlad oproti anglickému originálu významy redukoval či kondenzoval. Překladatel pak zachovává
ty významy originálu, které vzhledem ke své interpretaci považuje za stěžejní.
15/ 3. komedie: Téma tak časté v Shakespearových dramatech, obraz života jako
divadelní hry, se objevuje i zde. 14. veršem: Kromě tématu přežití prostřednictvím
dětí se v Sonetech poprvé objevuje i téma přežití prostřednictvím poezie. Autor
tím navazuje na myšlenky vyjádřené v dílech antických básníků Ovidia a Horatia.
Překlad s ohledem na srozumitelnost konkretizuje anglické „engraft“ (roub) po
smyslu výrazem „verš“. Téma nesmrtelnosti pojednávají z různých hledisek i sonety 16 a 17. Reflexe vlastní básnické tvorby je tématem, které má pokračování
i v následujících sonetech (celkem se objevuje ve třiceti sedmi). Je pozoruhodné sledovat, jak se v nich střídá autorská víra v moc poezie se skepsí a upřednostňováním
života nad literární tvorbou.
První skupina sedmnácti sonetů byla především apelem na mladíka, aby ve jménu zachování krásy zplodil dítě. Básnický subjekt zůstával přitom do značné míry
v pozadí, pouze v sonetech 15, 16 a 17 se identifikoval jako básník s osobním vztahem k mladíkovi. Ze sedmnácti sonetů je rod básnického objektu v originále implicitně či explicitně (gramaticky) vyjádřen šestkrát, v českém překladu, kde se morfologicky rod projevuje častěji než v angličtině, pak devětkrát. Přestože je tedy
z kontextu celé sonetové sbírky zřejmé pohlaví adresáta, jednotlivé sonety, které
rod adresáta zamlčují, mají univerzálnější platnost a mohou se vztahovat k obému
pohlaví.
Tato okolnost je obzvlášť důležitá v mnohem obsáhlejší skupině sonetů od sonetu 18 po sonet 126, a to zejména proto, že většinu těchto sonetů tvoří sonety
milostné. Ze 108 sonetů v této skupině je pohlaví adresáta vyjádřeno čtrnáctkrát,
přičemž třikrát ve třetí osobě a v sonetech 40 a 53 pouze implicitně. Sonetů, které
lze číst jako vyznání muže muži, pak v celém sonetovém věnci zbývá asi sedm či
osm. Překlad většinou v souladu s originálem rod adresáta zamlčuje a tlumočí sonety jako milostná poselství milované osobě, aniž vždy vyzradí, zda je to muž či žena.
18/ 12. v řádcích básně: Jeden z nejznámějších sonetů je pojítkem mezi oběma
skupinami. Navazuje na předešlý sonet tématem překonávání smrti prostřednictvím básně a do centra básníkovy pozornosti staví adresáta sonetu jako předmět
obdivu. Za pozornost stojí sebevědomá víra v účinnost poezie.
19/ 11. přítele: Sonet vyjevuje rod adresáta mužským zájmenem „Him“. Překlad
to respektuje. Sonet 19 navazuje na sonet 18 a tvoří s ním tematickou dvojici.
20/ 12. tu věc: Jde o sonet, který je otevřeným vyznáním obdivu muži a současně se podle některých komentátorů distancuje od homosexuální orientace. Snad
lze tento sonet chápat i jako návod, jak nahlížet na ne vždy jednoznačnou sexualitu Sonetů. Důležitější než objekt lásky je totiž láska sama.
21/ 1. básník: Výraz „Muse“ (Múza), tedy jedna z devíti bohyň umění a vědy,
nabývá v Sonetech s ohledem na kontext různé významy. 2. nalíčenou: Shakespearův odpor ke kosmetickým přípravkům je motiv, který se objevuje i v některých
dalších sonetech a v řadě dramat. Autor často brojí proti všemu vyumělkovanému
a falešnému, ať už je to poezie, móda či pokrytecké chování.
22/ 7. srdce: Srdce jako sídlo citu je dalším „hrdinou“ Sonetů. Jako samostatné
slovo („heart“) ho zde najdeme čtyřiašedesátkrát.
23/ 1. herec: Na několika místech proniká do Sonetů i autorova herecká profese. 9. oči... na srdci: V tomto sonetu se poprvé výrazně objevuje další motiv, ke kterému se básník v různých variacích vrací: metaforika srdce a očí a obecně lidského
vnímání a proměny jejich funkcí, často v podobě paradoxu či protimluvu.
24/ 1. malíře: Motiv očí a srdce jako symbolů zdání a skutečnosti je v tomto
sonetu rozvinut do jiné obdoby umělecké reflexe světa, malířství.
25/ 3. pocty: Vztah „já“ a „ty“ v tomto sonetu ustupuje do pozadí a poprvé se
v této skupině milostných básní objevuje nelichotivý obraz společnosti, proti níž
se básník vymezuje a hledá oporu v lásce (Srov. 66, 67 aj.). 5. Přátelé mocných:
Dobovou aktuálnost sonetu dokládají komentátoři řadou jmen lidí, na které mohl
autor narážet (W. Raleigh, Sir Frances Drake, hrabě Essex aj.). 14. nikdo nevezme:
Oscar Wilde v povídce Portrét pana W. H. vyvozuje z tohoto verše a dále pak z dalších sonetů (např. 124 a 125), že adresátem nebyl žádný šlechtický mecenáš. Na
podkladě literárně nadsazené, nicméně konzistentní textové analýzy usuzuje, že
básník byl zamilován do fiktivního mladého hereckého kolegy, kterému dává jméno Willy Hughes.
26/ 1. vazal: Oslovením „Lord of my love“ (Pane mé lásky) je zde vyjádřen muž-
208
209
ský rod adresáta. Báseň však spíše než jako báseň milostná vyznívá jako pokorná
dedikace nehodného básníka šlechtickému mecenáši v poněkud ironickém ladění.
Překlad rod zamlčuje.
27/ 2. denní: Protiklad dne a noci a nespavost milence, kterého i v noci pronásleduje obraz jeho milované, patří k tradičnímu tématu básníků sonetů. Někteří
komentátoři upozorňují na to, že si Shakespeare ve své variaci na dané téma ve
dvojici sonetů 27 a 28 ze svých předchůdců dělá tak trochu legraci a pojímá téma
s jistou sebeironií.
29/ 2. stýskám: Tematicky sonet připomíná sonet 25, ale je výrazně osobnější.
Může jít o reflexi nějaké básníkovy krize i neblahých změn ve společnosti na přelomu 16. a 17. století. I dramata z tohoto období odrážejí autorovu melancholii a skepsi. Sonet 30 je podobného ladění a navíc opět čerpá z metaforiky finančnictví.
31/ 1. nosíš v srdci: Sonet myšlenkově navazuje na poslední dvojverší sonetu
předcházejícího a jeho tvrzení zdůvodňuje. 4. k lásce s tebou: Ve třetím verši originálu mluví básník o bohu lásky Erotovi („Love“) a jeho „loving parts“ (atributech
milování). 7. při svatém obřadu: Překlad konkretizuje výraz „holy and obsequious
tear“ (posvátný a žalostný pláč), který synekdochicky označuje pohřeb.
33/ 9. mé slunce: Další paralela s nebeským tělesem uvádí první ze skupiny čtyř
sonetů, které komentátoři označují jako „sonety odcizení“ (estrangement sonnets),
tj. 33 až 36, v nichž dochází ve vztahu „já“ a „ty“ ke krizi. Jejím podnětem je jakési provinění milované osoby. Někteří komentátoři mají za to, že tyto sonety reflektují situaci, kdy básníkova milá („černá dáma“ sonetů 127 až 152) byla básníkovi nevěrná s jeho přítelem, o čemž pojednávají sonety 40 až 42 a v další skupině
sonetů pak sonety 133, 134 a 144. V originále je milovaná osoba explicitně mužského pohlaví. Identita adresáta je ale překryta jeho metaforickým označením
„slunce“. Překlad rod adresáta zamlčuje.
34/ 2. v košili: V originále je „without my cloak“ (bez kabátu), což je narážka na
anglické přísloví: „I když slunce svítí, nechoď z domu bez kabátu“. 9. kajícnost;
12. kříž: Jeden ze sonetů, v němž básník používá biblického a teologického jazyka.
35/ 3. červ: Červ či choroba hlodající uvnitř krásné růže jako symbol zkaženosti na pohled krásné bytosti se v různých obměnách objevuje nejen v sonetech, ale
i v řadě Shakespearových dramat. 10. advokát: Výrazivo sonetu poprvé a nikoli
naposled čerpá z právnického a soudního prostředí.
36/ 13. Lpím na tobě: Závěrečné dvojverší v originále se doslova opakuje
i v sonetu 96. Je možné, že zde jde o chybu písaře či tiskaře. Překlad upravuje
vyznění dvojverší vždy podle kontextu celé básně.
37/ 3. těžce naložil: Lamentací nad vlastním osudem, devótní pokorou i čerpáním útěchy ze vztahu k milované bytosti tento sonet připomíná sonety 25 a 29.
Podle výrazu „lame“ (chromý) někteří komentátoři vyvozovali, že měl Shakespeare
nějakou tělesnou vadu (srov. sonet 89).
38/ 1. inspirace: Výraz „Muse“ (Múza) zde vyjadřuje autorovu vlastní básnickou
tvorbu. Sonet je variací na téma reflexe vlastní tvorby inspirované osobou, která je
básní oslavována (viz dále 53, 78, 83, 84, 98, 99, 100, 103).
39/ 5. odloučeni: Sonet tematicky navazuje na sekvenci „sonetů odcizení“ (33
až 36), ale současně je jako sonet 36 i „sonetem ztotožnění“ s milovanou bytostí.
Originál prozrazuje mužský rod adresáta, překlad ho zamlčuje.
40/ 6. s ní: První z trojice sonetů, v jejímž centru je milostný trojúhelník (viz
pozn. k 33). Zatímco originál rod adresáta sonetu zamlčuje, překlad ho s ohledem
na celkový kontext prozrazuje.
41/ 5. vzácný: Mužský rod milované osoby je v tomto sonetu i v sonetu následujícím (42) explicitně vyjádřen jak v originále, tak v překladu. 14. ty zradíš mne:
Na rozdíl od jiných sonetů, v nichž se básník s křivdou spáchanou na něm smiřuje (40) či ji až absurdně bagatelizuje (42), zde je patrná ostrá výčitka.
43/ 3. noc: Sonet evokuje stejnou situaci jako sonet 27. Tentokrát ale namísto
ironie vyjadřuje báseň hluboký prožitek. Protiklad dne a noci nachází svůj odraz
ve hře jiných protikladů, paralel a paradoxů. 5. stínem: Výrazem „shadow“ (stín)
jsou v Sonetech podle Platonovy známé úvahy o stínech v jeskyni označovány
reálné předměty a reální lidé. Sonety 43 až 52 spojuje téma odloučení od milované osoby.
44/ 9. Myšlenka: Sonety 44 a 45 rozvíjejí tematiku čtyř živlů, které tvoří hmotný svět (oheň, vzduch, země, voda). Myšlenka je bližší vzduchu a ohni.
45/ 1. Ze živlů čtyř: Sonet přímo navazuje na sonet předcházející. Překlad vnitřní vysvětlivkou osvětluje téma, které není dnešnímu čtenáři tak důvěrně známé, jak
bylo čtenáři alžbětinské doby.
46/ 1. srdce: Sonety 46 a 47 tematicky navazují na sonety 23 a 24, které rovněž
staví do protikladu srdce a zrak. Výrazy ze soudního prostředí dodávají „sporu“ charakter komické alegorie, přestože v pozadí přetrvává smutek z odloučení.
48/ 10. truhlice: Představa lásky jako pokladu, který je třeba ukrývat před zlodějem, je motivem, který se neomezuje na tento sonet, ale v různých obdobách se
opakuje jak v Sonetech, tak i v řadě dramat.
49/ 1. čas: Do skupiny sonetů odloučení je vložen sonet, který hledí do budoucnosti a rozchod milenců pouze předjímá. V nové podobě se tu objevují již známé
prvky: básníkova pokora vyjevovaná výrazivem z finanční a právnické oblasti.
Z formálního hlediska stojí za pozornost anaforické uvozování každého ze tří čtyřverší.
50/ 5. kůň: Sonety 50 a 51 tvoří tematickou dvojici. Pocity básníka, který se
vzdaluje od milované osoby, vyjadřují v působivé básnické zkratce, spojením konkrétní jízdy na koni s abstraktním zoufalstvím (50) a touhou (51).
52/ 1. klíč: Sonet je zřejmě inspirován anglickým příslovím: „A seldom use of
pleasures maketh the same more pleasant.“ (Odříkané rozkoši největší slast.) Výraz
„key“ (klíč) se v Sonetech vyskytuje pouze zde. Komentátoři upozorňují na to, že
sonet na řadě míst vyjevuje zřejmý erotický podtext. Klíč může být falickým symbolem stejně jako „fine point“ (bodec) (4); „unfolding imprisoned pride“ (rozvíjení uvězněné pýchy) (12) zas může metaforicky představovat ženské genitálie.
53/ 2. stín: Sonet zde opět vychází z Platonovy nauky o idejích a jejich odrazech
(stínech) v reálném světě. 5. Adonis; 7. Helenu: Nejednoznačný rod adresáta
Sonetů dokládá i odkaz na dvě mýtické postavy obou pohlaví. Adonise popsal Shakespeare v básni Venuše a Adonis, která vyšla v roce 1593 s dedikací hraběti ze
210
211
Southamptonu. O „krásné Heleně“, původkyni trójské války, pojednává Shakespearova tragikomedie Troilus a Kressida. Originál mužský rod adresáta formálně
nevyjadřuje, překlad ano.
54/ 3. růži: Přirovnávání milované osoby ke konvenčnímu symbolu krásy se kromě tohoto sonetu objevuje i v sonetech 1, 67, 95, 98, 99 a 109. V sonetu 67 je růže
stejně jako v tomto spojována s pravdou. V závěrečném dvojverší se vrací téma básnické tvorby jako obrany proti destruktivnímu času, které je pak hlavním tématem
sonetu následujícího (55). Sonety 54 a 55 tak tvoří další tematickou dvojici.
55/ 1. Památník: Známý a hojně citovaný sonet je ohlasem na slova římského
básníka Horatia o významu poezie: „Exegi monumentum aere perenius.“ (Vytvořil
jsem památník trvalejší než bronz.) Tematicky souvisí se sonety 18, 19, 54, 60, 63,
65, 74, 81, 107, 123 aj.
56/ 2. hlad: Tento výraz má zde současně i přenesený význam sexuální touhy.
57/ 1. sluha: Odloučení a zjevná krize mileneckého vztahu vede básníka až
k sarkastickému tónu, v němž zdůrazňuje nerovnoprávné postavení milenců. Za
tímto zoufalým slovním gestem diktovaným žárlivostí (9) je ale cítit opravdový cit.
V následujícím sonetu 58, který s tímto tvoří tematickou dvojici, se sarkasmus
i muka žárlivosti ještě stupňují.
59/ 8. v slova: Chvalozpěv na milovanou osobu obsahuje opět úvahu nad tím,
zda slova a potažmo básnická tvorba jsou s to vyjádřit skutečnost.
60/ 8. Čas: Čas, který v předchozím sonetu otevíral dimenzi historické perspektivy, zde opět získává hlavní slovo a postupně vyjevuje své protikladné funkce
(srov. sonet 55).
61/ 6. tvoje žárlivost: Sonet 61 je příkladem tzv. „stínového sonetu“, ve kterém
žárlivost milované osoby v první části je převrácena v žárlivost básníka v části druhé, zde je tomu tak až v koncovém dvojverší (14). Z formálního hlediska je zajímavé, že sonet se podle vzoru klasického italského sonetu vnitřně dělí na dvě části: osm veršů (oktávu) a šest veršů (sestinu). Podobně je tomu např. u sonetů 14, 19,
21, 23, 33, 146 aj. Tématem žárlivosti sonet navazuje na sonety 57 a 58.
62/ 9. v zrcadle: Sonet se vrací k tématu ztotožnění s milovanou bytostí, navazuje na sonet 22.
63/ 7. mu: Originál vyjevuje rod adresáta sonetu. Překlad je ambivalentnější než
originál. Mužské zájmeno je totiž možno vztahovat k výrazu „úsvit mládí“ stejně
tak, jako se zájmeno „jí“ ve 3. verši či „ji“ ve 13. a 14. verši vztahuje k rodově nespecifickému slovu „láska“ či „krása“. Trojici sonetů 63, 64 a 65 spojuje téma destruktivního času. Sonety 63 a 65 pak hledají nesmrtelnost v poezii.
66/ 1. nebýt: Sonet ve formě monologu bývá srovnáván se slavným Hamletovým monologem „Být, nebo nebýt“. V sonetech 66 až 68 se o adresátu sonetů referuje ve třetí osobě. Namísto milostné tematiky nastupuje tematika společenská
s výrazně kritickým ostnem. Zatímco v sonetu 66 rod adresáta vyjádřen není,
v sonetech 67 a 68 se jak v originále, tak i v překladu mluví o muži.
69/ 10. chování: Po formální stránce se autor opět vrací ke vztahu „já“ a „ty“,
ale chvalozpěv se proměňuje v kritiku milované osoby. Sonety jsou nadále výrazně
milostné a rod adresáta není vyjádřen ani v originále, ani v překladu.
70/ 5. Pomluva: Dramatičnost sonetů je dána i častou proměnou nálad a hledisek. Sonet 70 je možno číst jako popření kritiky obsažené v sonetu předcházejícím.
Těžiště se od objektu přesouvá k básníkovi a jeho rozjitřenému nitru.
71/ 14. vysměje: Sonety 71 až 74 spojuje rozervaný, až sebemrskačský tón, který ale není diktován sarkastickou pózou, ale tragickým prožitkem, který prohlubuje vědomí neodvratné smrti. Je zajímavé si uvědomit, že tyto sonety byly zřejmě
napsány někdy kolem roku 1600, kdy Shakespearovi bylo třicet šest let.
76/ 1. mé verše: Sonet se vrací k reflexi vlastní poezie ve vztahu k milované osobě. Nastoluje ale nové téma vlastní nevyumělkované poezie jako protikladu k rafinované poezii básníkových konkurentů.
77/ 11. na list: V originále je „waste blanks“ (prázdné listy – zřejmě památníčku). Existuje názor, že jde o příležitostný sonet, jímž Shakespeare doprovodil
památníček, který daroval svému příteli. Někteří komentátoři dokonce soudí, že
k památníčku básník jako dar přidal i zrcadlo (1) a přesýpací hodiny (2).
78/ 11. jiní: Sonety 78 až 86 s výjimkou sonetu 81 přinášejí téma básníkových
konkurentů, zejména jednoho nejmenovaného básnického soka. Existuje řada úvah,
kdo tímto básníkem mohl být. Zmiňováni jsou Christopher Marlowe, Thomas
Nashe, Robert Greene, Thomas Middleton, George Chapman či Edward de Vere.
80/ 8. brázdit: Metaforický obraz dvou konkurenčních básníků jako co do velikosti i významu odlišných plavidel, která brázdí „tvé rozlehlé vody“, nepostrádá
ironii. Tím spíš, že báseň naznačuje i dvojsmyslný erotický podtext. V tomto sonetu se poprvé básnický konkurent konkretizuje jako jedna osoba.
81/ 5. Tvé jméno: Sonet přerušuje řadu sonetů s tématem básnického soka
a podobně jako několik dalších sonetů hledí do časů po smrti obou protagonistů
sonetové sbírky. Na rozdíl od jiných sbírek té doby Shakespeare předmět svého
opěvování nikde neuvede jménem. Paradoxnosti svého výroku si zřejmě byl vědom
i v době, kdy sotva mohl tušit, že tím, na něhož svět nezapomene, bude on sám
(5–6).
82/ 1. Vím: Sonet má konverzační charakter a působí jako replika uprostřed delšího rozhovoru. Dramatičnost sonetů vychází často z nepojmenované situace, na
niž báseň reaguje. V básni tak zůstává mnoho nevyřčeno a každý čtenář si
po libosti může domýšlet průvodní okolnosti či hledat ztotožnění s vlastní zkušeností.
83/ 9. Máš mi to za zlé: Sonet navazuje na předešlý, tón replik se však postupně zostřuje a v následujícím sonetu 84 vrcholí kritickou výčitkou: „kdo nechválí tě,
se ti oškliví.“ (84)
86/ 10. klasiků: Podle některých komentátorů obsahuje sonet přímou narážku
na básníka a překladatele George Chapmana, kterému při jeho překladu Iliady podle pověsti přispěchal v noci na pomoc sám duch velkého Homéra, „familiar ghost“
(známý duch), a zjevovali se mu i jiní básníci. Proto mnozí za básnického soka ze
Shakespearových sonetů považují právě Chapmana.
87/ 1. Sbohem!: Sonet završuje předešlou skupinu sonetů 78 až 86 rezignací
a návrhem k rozchodu. Současně otvírá skupinu dalších sonetů (88 až 96 s jistou
výjimkou sonetu 94), které spojuje téma neopětované lásky a básník se v nich zno-
212
213
vu vrací k pocitům flagelantství a masochismu, někdy s tragickým prožitkem, jindy
s humornou nadsázkou. V sonetech 92 až 96 je navíc náznak nevěry, ochladnutí či
viny ze strany milované osoby.
89/ 3. mrzák: Sebeshazovačný tón sonetu je provázen nadsázkou a ironií. Někteří komentátoři berou výraz „lameness“ (zmrzačenost) doslova a usuzují, že byl
Shakespeare skutečně chromý (srov. sonet 37).
94/ 1. ublížit: Často citovaný sonet přesouvá podobně jako sonety 66 a 67
poněkud zřetel od intimního vztahu k obecné úvaze nad stavem společnosti. Otázka po zodpovědnosti člověka obdařeného mocí se ale může týkat jak politiků, tak
i milujících. Ti i oni mohou své moci vůči druhým zneužít.
96/ 13. Lpím na tobě: Závěrečné dvojverší originálu je stejného znění jako
v sonetu 36. Překlad upravuje vyznění dvojverší vždy podle kontextu celé básně.
97/ 1. Bez tebe: Sonety 97 a 98 spojuje téma odloučení od milované osoby.
Metaforikou z oblasti přírody, nadsázkou a personifikací přírodních dějů navazují
např. na sonet 53 a předjímají sonet 99.
99/ 1. Na fialku: Jediný sonet sbírky, který má, ať už záměrně či nedopatřením,
patnáct veršů.
100/ 1. Múzo: Sonety 100 až 103 spojuje téma básníkova odmlčení. Múzou zde
básník označuje svou básnickou tvorbu. Sonet 101 mluví o milované osobě ve třetí osobě mužského rodu. Překlad rod zamlčuje.
102/ 6. slavík: Anglické Philomel (7) může označovat slavíka a/nebo dívku Filomelu, o jejímž znásilnění Tereem píše Ovidius v Proměnách a která se po pomstě na
násilníkovi ve slavíka proměnila.
104/ 1. lásko: V originále je „fair friend“, což může znamenat jak „krásný příteli“, tak „krásná přítelkyně“. 3. třikrát: Podle zmíněného tříletého období se někteří komentátoři snaží určit dataci sonetu (1596 nebo 1601), spíše však jde o poeticky konvenční časový údaj.
105/ 1. Má láska k tobě: V originále se objekt vzývaný až s nábožnou vroucností označuje třetí osobou jako „my love“ a „my beloved“ („má láska“ a „můj
milovaný“ či „má milovaná“). Originál zamlčuje rod, překlad tak činí převedením
do druhé osoby. 9. Krásu, dobro a pravdu: V originále stojí: „Fair, kind and true.“
Jde o parafrázi tří nejdůležitějších Platonových idejí: krása, dobro (laskavost) a pravda. Současně je zde patrný odkaz na svatou Trojici. Někteří komentátoři označují
tento sonet za téměř rouhačský, neboť porušuje třetí přikázání. Svatokrádežně
vyznívá i sonet 108. Sonety 105 až 108 obsahují shodně reflexi básnické tvorby,
která svádí boj s časem o záchranu milované osoby.
107/ 5. zatmění: V Anglii došlo k zatmění Měsíce v roce 1595 a pak v červnu
roku 1605, v roce 1599 královna Alžběta překonala vážné onemocnění, v roce 1603
zemřela. V komentářích se uvádí ještě řada dalších dat, podle kterých se komentátoři snaží stanovit datum vzniku toho sonetu, jejž mnozí pokládají za jeden z nejzáhadnějších z celé sbírky.
108/ 3. Co dodat nového?: Komentátoři zaměřující se na číselnou symboliku
sonetů připomínají fakt, že jedna z nejvlivnějších sonetových sbírek anglické renesance Astrofel a Stella Philipa Sidneyho čítala sto osm sonetů; tím zdůvodňují, proč
právě tento sonet přináší jakousi rekapitulaci. 5. chlapče: Spolu se sonety 19, 26, 33,
39, 63, 101 a 126 zde jde o explicitně vyjádřené vyznání muže muži. Vedle těchto
sonetů je možné připomenout i ambivalentní sonet 20 a sonety „bisexuální“, do
nichž se promítá vztah mezi dvěma muži a ženou (40, 41, 42, 133, 134, 144).
109/ 10. slabostí: Sonety 109 až 112 spojuje téma odloučení od milované osoby, během něhož se básník dopustil nevěry či podobného provinění a nyní se kaje,
vyznává z lásky a žádá o odpuštění.
111/ 4. předvádím se na veřejnosti: V podobných narážkách, jako je tato, v originále „provide... public means“ (žiju z veřejných prostředků), nebo v předchozím
sonetu 110 (2) „... made myself a motley to the view“ (dělal jsem ze sebe jen kašpara) nacházejí někteří komentátoři autobiografický odkaz na Shakespearovo herecké povolání.
112/ 14. nevnímám: V posledním řádku kvartového vydání originálu („me thinkes y’are dead.“) je zřejmě tisková chyba a existuje řada editorských úprav a různočtení. Překlad se snaží vyjít z kontextu celého sonetu i ze zřejmé návaznosti
posledního dvojverší na sonety 113 a 114, jejichž tématem je smyslové vnímání.
115/ 1. miluji: Sonety 115 a 116 spojuje téma lásky jako předmětu poezie. Sonet
116 se řadí k těm, které nahrazují intimní notu všeplatným poselstvím.
117/ 9. poklesky: Sonety 117 až 120 se vracejí k tématu básníkova provinění
a proseb za odpuštění (srov. sonety 109 až 112). Styl osciluje mezi sebeironií, hovorovostí i vášnivým patosem. V až dramatické výstavbě sonetové sbírky tvoří výrazný kontrapunkt k sonetu 116.
121/ 1. zdát se: Shakespearovo velké téma, jímž je protiklad zdání a skutečnosti, je zde přetaveno do vášnivé obhajoby vlastní individuality a obžaloby pokrytectví. Jde o další ze sonetů, které svým obecným vyzněním vyčnívají nad rámec
celé sbírky, přestože v ní mají své pevné místo.
122/ 1. památník: Komentátoři usuzují, že jde o sonet vztahující se ke konkrétní události, kdy básník ztratil památníček, který mu milovaná osoba věnovala.
123/ 1. Čase: Sonety 123 až 125 spojuje opět téma lásky, která je schopna odolat proměnám času a stojí vysoko nad vším plytkým a pomíjivým. 2. monumenty:
V originále je výraz „pyramid“, kterým ale byla obecně označována jakákoli monumentální stavba.
126/ 1. Můj krásný chlapče: Někteří komentátoři mají za to, že báseň byla
věnována malému chlapci, možná synu vévody z Pembroku, jiní za adresáta považují bůžka lásky Amora. Připusťme ale, že jde o jeden ze sonetů homosexuálně
laděných. Sonet je netypický, má pouze dvanáct řádek a odlišné rýmové schéma,
tři čtyřverší sestávající ze sdružených dvojverší. Závorky namísto závěrečného dvojverší si někteří komentátoři vykládají jako doklad toho, že nakladatel Thorpe závěr
zcenzuroval, jiní v nich hledají symboly hrobu apod.
Sonet 126 tvoří jakýsi epilog první části sonetů, ve kterých, ať už byl milovanou
osobou kdokoli, byl akcent kladen především na duchovní rozměr lásky.
V sonetech 127 až 152 se pak láska vyskytuje především jako „eros“, ve fyzickém
smyslu. V těchto sonetech se básník jednoznačně obrací k ženě, kterou komentátoři nazývají „dark lady“, „černou dámou“ sonetů. Jde o ženu, která byla básníko-
214
215
vou milenkou, dokud se nedopustila nevěry s jeho přítelem. Pokud existuje její reálný předobraz, navzdory pátrání mnoha učenců identita „černé dámy“ nebyla nikdy
věrohodně odhalena.
127/ 1. krásu: Anglické „fair“ má dvojí význam: „krásný“ a „plavý“; v černé:
Tmavá či černá barva, o níž se ve vztahu k milence mluví, může, ale nemusí znamenat, že šlo o černošku. Spíše šlo o ženu černých vlasů a očí a snědé pleti, kterou
básník klade do kontrastu s možná dobovým a jistě „sonetovým“ ideálem krásy,
jímž byla žena bledá a plavá.
128/ 5. skotačivým: Přes poetické vyznění báseň obsahuje nenápadné dvojsmysly erotického charakteru.
129/ 1. Mrhání síly: Anglické „expense“ má několik možných významů: utrácení, mrhání, ztráta; anglické „spirit“ znamená: duch, síla, sperma. V „abstraktnější“ angličtině se ve spojení „expense of spirit“ tyto významy skládají v jakési komplexní představě. Podobně „waste of shame“ je možno číst jako „hanebné mrhání“
či „pustá hanba“ a současně jako „shameful waist“ (hanebný podbřišek). Je to další
ze sonetů, který pojednává obecné téma, vyjadřuje pocit tzv. „postkoitálního smutku“, a tak se poněkud vymyká ze sonetové sbírky.
130/ 1. Slunce jas: Sonet satirizuje poetická kliše tradičních sonetistů.
131/ 13. temné činy: Sonety 131 a 132 spojuje téma „černé“ krásky, jejíž temný
vzhled ladí s jejím temným nitrem či chováním.
133/ 2. příteli: Sonety 133 a 134 z jiné perspektivy nahlížejí na problém milostného trojúhelníku a zrady, který se objevil v sonetech 40, 41, 42 a opět se vrátí
v sonetu 144.
135/ 2. William: Sonety 135 a 136 využívají homonymity anglických slov, tedy
schopnosti jednoho výrazu obsahovat řadu významů. „Will“ či „will“ může znamenat: domáckou podobu jména, přání, chtíč, penis, vaginu nebo pomocné sloveso vyjadřující budoucnost či záměr. Erotické dvojsmysly jsou tu zastřené pouze
zčásti. „Černou dámu“ zde básník představuje jako výrazně promiskuitní osobu.
137/ 6. rejdě: Sonety 137 až 142 spojují pocity zrazeného milence. Básník nevěří vlastním očím, odsuzuje milenku jako děvku, svádí vnitřní boj mezi láskou
a nenávistí, propadá masochismu, leccos si namlouvá, ale milovat ji nepřestává.
141/ 8. hostinu: „Hostina smyslů“, alegorický příběh zpracovaný v řadě literárních děl renesance, má své kořeny v antice, např. v básních Ovidiových. Sonet volně navazuje na sonet 130.
143/ 2. slepici: Překlad konkretizuje anglické „one of her feathered creatures“
(jeden z jejích opeřenců). Sonet je humornou variací na téma milostného trojúhelníku a nenaplněné lásky. Epickým přirovnáním z venkovského prostředí se sonet
ze sbírky poněkud vymyká a rozšiřuje její výrazovou pestrost.
144/ 1. Dvě lásky: Drama milostného trojúhelníku se zde podle některých
komentátorů povyšuje na konflikt duchovní a fyzické lásky. V intencích křesťanské
věrouky je zde žena prezentována jako „ďábel“, který svádí muže k hříchu. 12. do
jámy pekelné: Anglické „hell“ byl slangový výraz pro vaginu.
145/ 2. Nechci tebe: V originále je na tomto místě „I hate“ (Nenávidím) a až na
posledním řádku je věta dořečena záporem „not you“ (tebe ne). Jde tedy o speci-
ficky anglickou gramatickou hříčku, kterou překlad řeší substitucí založenou na
podobném principu. Sonet jako jediný ze sbírky nemá rozměr pětistopého jambu,
ale je o stopu kratší. Komentátoři se povětšinou přiklánějí k názoru Andrewa
Gurra, že jde o autorův raný sonet, který není určen „černé dámě“, ale básníkově
milence a posléze manželce, jíž byla Anne Hathawayová. Údajně jsou v sonetu
skryté dvě narážky na její jméno: „hate away“ (13) a „And“ (14).
146/ 2. svírá jako okovy: V kvartovém vydání originálu je zjevně chyba tiskaře
či opisovače. Začátek druhého verše obsahuje totožná slova jako závěr prvního verše (my sinful earth). Existuje řada variant, kterými pozdější vydavatelé vadné místo
nahrazují. Volíme jednu z nich. Sonet se vymyká ze sbírky svým obecně filozofickým vyzněním.
147/ 1. horečka: Sonety 147 až 150 mluví o mukách zamilovaného. Láska ho
spaluje jako horečka, zbavuje ho rozumu, zatemňuje mu smysly, nutí ho nenávidět
sám sebe, a přesto v erotickém dvojsmyslu „pozvedá jeho touhu“ (150).
151/ 1. svědomí: Komentátoři se shodují v tom, že sonet nabízí řadu možných
interpretací založených na víceznačnosti anglických výrazů. Slovo „conscience“ znamená „svědomí“ či podle latinského „con scire“ (společné poznání), navíc nese
v sobě lascivní až vulgární narážku, neboť v dobovém slangu šlo číst tento výraz jako
„cunt-science“ (sexuální zběhlost). 8. postaví: Další z řady erotických dvojsmyslů.
152/ 1. zrádce: Zda adresátka sonetu, která zradila svého manžela, zrazuje zrádce básníka tím, že ho zrazuje s jeho přítelem, nebo že ho odmítá milovat, není zcela jasné, ale není to ani podstatné. Poslední sonet z obsáhlé skupiny sonetů věnovaných „černé dámě“ je posledním povzdechem nad nelegitimní, ale vášnivou
láskou, která s sebou nese množství protikladných emocí. Vracejí se výrazy z oblasti práva, problémy smyslového vnímání, pravdy a lži, světla a tmy. Pokud čtenář
očekával od básníka smírný závěr, ponaučení či katarzi, tak marně. Láska dál zůstává zdrojem mučivých pochybností a neklidu.
153/ 1. Amor: Poslední dva sonety sbírky jsou variacemi na příběh o bůžku
lásky Amorovi, který zřejmě Shakespeare znal z anglického překladu epigramu
Marciana Scholastica z 5. století př. n. l. Shakespeare akcentoval v příběhu jeho erotičnost. V kontextu celé sonetové sbírky lze mluvit o jakémsi humorném epilogu.
MILENČIN NÁŘEK
Báseň zůstávala dlouho na okraji zájmů vydavatelů a komentátorů. V roce 1912
J. W. Mackail zpochybnil Shakespearovo autorství a nastínil možnost, že se báseň
dostala do Thorpova vydání náhodně. V roce 1917 J. M. Robertson přisuzuje
autorství básně G. Chapmanovi. Až v 60. letech 20. století vznikly téměř současně
dvě nezávislé studie, v nichž Kenneth Muir a MacDonald P. Jackson na podkladě
textologických rozborů, statistických metod a porovnáním lexikálních a motivických prvků prokázali, že jde o dílo Williama Shakespeara. Na jejich práci pak navázali další, kteří jejich závěry potvrdili.
Báseň je psaná v tzv. královské strofě, kterou do anglické poezie uvedl básník
Geoffrey Chaucer (1340–1400). Jde o sedmiveršovou strofu s rýmovým schématem
216
217
ABABBCC. Oproti jiným Shakespearovým dílům obsahuje tato báseň větší množství archaismů a slov latinského základu, vyskytuje se zde čtyřicet devět slov či tvarů, které se jinde u autora nenajdou.
4. Já: Přítomnost básníka, jenž tlumočí příběh, kterému nepozorován naslouchá,
je rámec, jenž v básni není uzavřen. Někteří komentátoři proto soudí, že jde
o báseň nedokončenou. Jiní mají za to, že jde o autorský záměr. Báseň pak obsahuje jistou tajemnost a nedořečenost typickou pro celý svazek.
7. láme: Představa dívky, jak láme prsteny, je poněkud zvláštní. Kromě časté nadsázky, která tuto báseň provází, je pozoruhodný i básníkův zřetel ke konkrétnímu
detailu, jímž se báseň odlišuje od výrazně abstraktnějších Sonetů.
12. kosa žalu: Ozvěnou se v básni ozývají různě modifikované výrazy použité
v Sonetech.
17. písmena: Kapesníček zdobený veršovánkami, později pak prstýnky s nápisy,
psaníčka a sonety tvoří další motivickou spojnici s předešlým oddílem sbírky.
23. na dostřel: Metaforika očí jako namířeného kanonu je další poetickou
hyperbolou, kterých je v básni užito hojně.
48. napsané krví: Další nadsázka, která je o to dráždivější, že básník dosud čtenáři nevyjevil, o čí listy zde vlastně jde a kdo je jejich adresátem.
57. Ctihodný pán: Anglický výraz „reverend“ spojuje představu stáří s náboženskou funkcí. Slovo je pak v příkrém protikladu k výrazu „blusterer“, označujícímu
hejska či požitkáře. Osoby básně: básník, stařec, dívka, mladík tvoří zřetelnou paralelu k osobám přítomným v Sonetech.
147. trn... květ: Obraz deflorace je značně expresivní. Anglické „stalk“ byl slangový výraz pro „penis“.
171. kukaččí mládě: Překlad substituuje po smyslu. V originále je metafora
zahradnická (zasadil rostlinu v cizí zahradě).
177. slečno: Shakespeare v básni převrací pořadí obvyklé v podobných žalozpěvech padlých žen, kde bývá první část věnována milostnému žadonění svůdce
a druhá část nářku svedené a opuštěné.
214. vyléčit: Nejde o básnickou licenci, ale doloženou lékařskou praktiku.
222. odevzdávám je: Způsob dvoření i nehorázný dar, jímž jsou trofeje získané
svůdcem od opuštěných žen, posilují ironické vyznění celé básně.
232. věc: Anglické slovo „device“ na tomto místě označuje jakousi neurčitou
ozdobu, tedy předmět, který si v mysli musí čtenář dotvořit vlastní fantazií.
308. divadle: Metafora divadla jako místa, kde herci klamou diváky předstíranými city stejně tak, jako falešní svůdci klamou nevinné panny, nezapře autorovu profesi.
329. zas vzývala bych lásku: Nečekané přiznání v závěru básně podtrhuje nejednoznačný žánr básně, která kolísá mezi humornou parodií a až naivisticky vroucí
emocionalitou.
218
EDIČNÍ POZNÁMKA
Originál hry je vytištěn a překlad byl pořízen podle následujících vydání:
Shakespeare’s Sonnets (The Arden Shakespeare, 1998),
edited by Katherine Duncan-Jones
Shakespeare, William: The Sonnets and A Lover’s Complaint
(New Penguin Shakespeare, London 1986), edited by John Kerrigan
Shakespeare, William: Sonnets, A Lover’s Complaint
(The Riverside Shakespeare, 1974), edited by Hallett Smith
Shakespeare, William: Shakespeare’s Sonnets and A Lover’s Complaint
(In The Complete Sonnets and Poems, The Oxford Shakespeare, Oxford 2002),
edited by Collin Burrow
The amazing web site of Shakespeare’s Sonnets (www.shakespeare-sonnets.com)
Z uvedených vydání jsme vycházeli i při sestavení anglického glosáře a částečně
jsme z nich čerpali i pro předmluvu a poznámky.
DALŠÍ LITERATURA
Chudoba, František: Kniha o Shakespearovi (Jan Laichter, Praha 1941)
Rubáš, Stanislav: Devatero klíčů od jednoho srdce, České překlady Shakespearových sonetů
(Folia Translatologica, FF UK, Praha 2000)
Shakespeare, William: Sonety / The Sonnets (Torst, Praha 1997),
přeložil, poznámkami opatřil a úvodní studii napsal Martin Hilský
Shakespeare, William: Sonety, Milenčin nářek (Arca JiMfa, Třebíč 1997),
přeložila Jarmila Urbánková
Shakespeare, William: Sonety (Mladá fronta, Praha 2005),
přeložil a doslov napsal Miloslav Uličný
Schmidt, Alexander: Shakespeare Lexicon and Quotation Dictionary
(Dover Publication, Inc, New York 1971)
Stříbrný, Zdeněk: Dějiny anglické literatury I (Academia, Praha 1987)
Vendler, Helen: The Art of Shakespeare’s Sonnets
(Harvard University Press, Cambridge, Massachusetts, London 1997)
Wilde, Oscar: The Portrait of Mr. W. H. (www.classicreader.com)
219
OBSAH
Předmluva ........................................................................................5
Sonnets..............................................................................8
Sonety ...............................................................................9
A Lover’s Complaint....................................................164
Milenčin nářek..............................................................165
Glossary .......................................................................................190
Poznámky....................................................................................206
Ediční poznámka .....................................................................219
ROMEO
N A K L A D AT E L S T V Í R O M E O
Dvojjazyčná edice děl Williama Shakespeara
HAMLET (248 KČ) 2. vydání
Překlad Jiřího Joska byl oceněn Cenou Josefa Jungmanna
za nejlepší překlad vydaný v roce 1999.
ROMEO A JULIE (208 Kč), 3. vydání
MNOHO POVYKU PRO NIC (198 Kč)
ZKROCENÍ ZLÉ ŽENY (238 Kč)
KONEC DOBRÝ, VŠECHNO DOBRÉ (218 Kč)
JULIUS CAESAR (198 Kč)
KRÁL JINDŘICH VIII. (228 Kč)
TROILUS A KRESSIDA (238 Kč)
VESELÉ PANIČKY WINDSORSKÉ (228 Kč)
OTHELLO (238 Kč)
CORIOLANUS (238 Kč)
BOUŘE (198 Kč)
MACBETH (198 Kč)
KRÁL RICHARD III. (238 Kč)
ANTONIUS A KLEOPATRA (238 Kč)
TITUS ANDRONICUS (198 Kč)
SONETY (238 Kč)
Připravujeme:
VEČER TŘÍKRÁLOVÝ
DVA KAVALÍŘI Z VERONY
Dvojjazyčná edice děl světové klasické literatury
A. S. Puškin: EVŽEN ONĚGIN (298 Kč) 2. vydání
Překlad Milana Dvořáka byl oceněn mimořádnou tvůrčí odměnou
za vynikající překlad vydaný v roce 1999.
Edice světové literatury
Grigorij Kanovič: KŮZLE ZA DVA GROŠE (228 Kč)
Překlad Jany Mertinové byl oceněn mimořádnou tvůrčí odměnou
za vynikající překlad vydaný v roce 2001.
Edward Albee: HRA O MANŽELSTVÍ
KOZA ANEB KDO JE SYLVIE? (208 Kč)
Gretelise Holmová: VRAŽDY NA OSTROVĚ (208 Kč)
George Eliot: MIDDLEMARCH (458 Kč)
Edice české literatury
Jiří Reichl: CESTA NAPŘÍČ MĚSTEM (158 Kč)
Jan A. Vaculík: (RE)KAPITULACE (108 Kč)
Objednávky, připomínky a návrhy posílejte na adresu:
Nakladatelství Romeo,
Pod Bání 21, 180 00 Praha 8
tel/fax: 283840193
e-mail: [email protected]
www.jirijosek.com
Sh W
illi
a
So kesp am
nn ea
ets re’
s
WILLIAM
SHAKESPEARE
SONETY
MILENČIN NÁŘEK
Z anglického originálu Shakespeare’s Sonnets přeložil,
poznámkami opatřil a předmluvu napsal Jiří Josek.
Obálku navrhl Aleš Krejča.
Grafická úprava a sazba Jaroslav Hrabě.
Redakce Jana Mertinová.
Vydalo nakladatelství Romeo, Pod Bání 21, 180 00 Praha 8,
jako svou 29. publikaci.
Vytiskl Akcent tiskárna Vimperk, s.r.o.
První vydání. Praha 2008.
www.jirijosek.com