Michal Sýkora, 3. místo, 2. kategorie

Jméno, věk, datum narození: Michal Sýkora – 16 let, 12.1. 1993
Kategorie: druhá kategoriie literární soutěže ( student čtyřletého gymnázia, první ročník )
Ulice: Komenského 117
Město: Lužná
PSČ: 270 51
Email: [email protected]
Vedoucí pedagog: Mgr. Jana Kindlová
Adresa školy:
Gymnázium J.A.Komenského Komenského
nám. 209
271 80 Nové Strašecí
[email protected]
Michal Sýkora
Křižovatka bytí
A když se velmi pozorně zaposloucháš,
zaslechneš nakonec tu melodii.
Kdy všichni jsme jedním a jeden je všemi.
( Led Zeppelin – Stairway to heaven )
Prolog
„Všechno velké, co tu kdy bylo, bylo tu vždy jaksi navzdory tomu.“
( Thomas Mann )
1.
Jmenuji se Paul Fridrich, je mi dvacet šest let. Příběh, který vám budu vyprávět, začal
v době, kdy mi bylo čerstvých osmnáct let. Chodil jsem do školy v malém městečku
Schwirzheim. Každé ráno jsem vstal a pohlédl z okna. Kopečky nad městem lemoval východ
slunce, připomínající, že všechno jednou začíná, opakuje se a vnáší do života naději na
opravu. Stejně tak jsem ve svém proutěném křesle u okna seděl každý večer, když se obzor
halil do krvavě rudé barvy červánků, předznamenávajících větrný den, kterých bylo
ve Schwizheimu mnoho. Později jsem často vzpomínal na tato nádherná panoramata, skýtající
veškerý pozemský klid, soustřeďující se do jedné lidské duše, jako bych i „TAM“ dokázal
najednou zapomenout a vzpomenout si, že existuje ráj na zemi. Na zemi lze nalézt mnoho
rajských zahrad, každý hezký oblíbený předmět je středem jednoho ráje, každý se do toho ráje
rád uzavře a pak jsme nejšťastnější na celém světě. Ano, to jsou krásné pocity, když víme, že
se máme nejlépe na světě, že nikdo nemůže být šťastnější, ale i ráj se může někdy zhroutit, to
je nebezpečí každé krásné věci i okamžiku, že pomine a nám po ní bude tak strašně smutno,
že si naopak nedovedeme představit, že je na světě někomu více smutno než nám.
V té době jsem neměl žádné vyšší zájmy, chodil jsem ven se svými přáteli a úplně
nejraději jsem se za letních nocí, kdy kolem vanul lehký vánek, potloukal po okolí, po polní
cestě jsem došel až k lesu, lehl si na stoh slámy a pozoroval hvězdné nebe, to tajemné
hvězdné nebe, na které se v jeden okamžik dívají stovky, tisíce, miliony lidí, koukají se třeba
na jednu a tu samou hvězdu, a přesto o sobě nevědí, ale musí mít něco společného, vždyť se
koukají na to jedno samé hvězdné nebe.
Chodil jsem do truhlářského učení, můj otec měl truhlářskou dílnu, tak bylo o mé
budoucnosti rozhodnuto předem. Nevadilo mi to, k řemeslu jsem měl vztah a nelákaly mě
rebelie mých vrstevníků vůči rodičům. Ve škole i doma jsem cítil vůni dřeva, která se mi
zaryla do paměti navždy. Když jsem vešel do učiliště, vyvalila se na mě sladká vůně
smrkového dřeva, prostupující celým vestibulem až po nejhornější patra budovy. Chodit do
školy, kde to milujete, to je sen snad každého mladého člověka.
Celý můj dosavadní život změnil jeden den a jeden člověk. Byl to tělocvikář Frings.
Na hlavě měl plešku, zbývající vlasy plandající po stranách měl přehozené z jeho pohledu na
pravou stranu. Jeho oči byly zelené, ovšem nebyla to překrásná barva smaragdu, byla to
zelená barva, připomínající temný močál, lákající svými světýlky do svých hlubin, ze kterých
už není cesty zpět. Frings, celým jménem Ulrich Frings, byl zapálený Němec. Prý bojoval
v první světové válce, zlí jazykové ovšem tvrdili, že si války moc neužil, že se při první větší
akci nadýchal nepřátelského plynu a zbytek války strávil v lazaretu. Ovšem on o válce
dokázal povídat hodiny a hodiny, o Sommě a Verdunu, o všech největších masakrech, jako by
se do každého útoku vřítil v první linii.
Ulrich Frings byl hrdým členem NSDAP. My jsme pouze věděli, že je nějaká válka,
ale kdo by se v mém věku zajímal o válku, mě zajímali kamarádi, dívky, vůně dřeva a
hvězdné nebe, které se rozprostíralo nad klidným městečkem. Ale mé spolužáky jeho
plamenné řeči o degradaci německého národa, o znovunabytí světové autority, nenechávaly
klidnými. Brzy začali vykřikovat podobná hesla jako Frings, začali sbírat novinové články o
vítězstvích na východě – válka, to je sláva a uznání, válka je lákavé nebezpečí, každý si vás
bude považovat, budete národními hrdiny …. Co jsme my věděli, o tom co je válka? Brzy
jsme si každý z nás domů nesli povolávací listy, stačilo podepsat.
„Co, Hansi ? podepíšeš?“ zeptal jsem se svého nejlepšího přítele ve všech dětských
hrách i pozdějších menších výtržnostech. „ Asi ano. Marta říkala, že bych měl jít, že mě prý
bude obdivovat, až jí budu vyprávět zážitky a celé městečko jí bude závidět, že má kluka
vojáka.“
„A co ty Paule?“ optal se mě po chvíli ticha Hans.
„ Já ti nevím, Hansi, vždyť já o tom nic nevím, nemám proč bojovat, nevím, o co jde “
„Přece za vlast, za Německo, za nás!“ skočil mi zuřivě do řeči a vypadal jako by se na
mě chtěl vrhnout. Naštěstí už jsem byl u branky našeho domu a s Hansem se rychle rozloučil.
Rodičům jsem nic neřekl, vždyť oni byli proti válce. Ani já jsem nevěděl, proč bych
měl vstupovat do něčeho, co jsem si nevymyslel. Odpoledne jsem šel ven s kamarády, jen tak
se potloukat po městečku. Podepsalo to šest kamarádů z naší party. Celé odpoledne se zarytě
bavili o válečných dobrodružstvích, jak dobudou celý svět, a až se vrátí do Schwirzheim, bude
je celá obec vynášet snad ještě dál než do nebe. Celé odpoledne se vrhali po hlavě do
nebezpečných akcí, které pomohou Německu v dobytí celého světa a k napravení křivd, které
byli na Německu napáchané. Já jsem nevěděl o čem mluví, celé odpoledne jsem mlčel a
večer, když jsem přišel domů, jsem podepsal také.
2.
Jmenuji se Bernard Smith a byl jsem novinářem v Berlíně. Pocházel jsem z malebné
vesničky, a tak pro mě byl těžký příchod do Berlína. Stále jsem si představoval vůni květin,
sušené slámy na polích, vůně lesa a hub, když zapršelo a z lesů se začalo pářit. Snad jen jedno
mi zbylo a to mi nikdo nevezme, hvězdné nebe, to jediné jsem si mohl kromě vzpomínek
přinést do velkoměsta, každý večer pohlédnout z okna výškového domu, ještě výše do nebes,
to jsem potom byl zpátky na vesnici, cítil jsem se sám sebou a mou duší prostupoval
nepopsatelný klid.
Do Berlína jsem se přestěhoval za prací. Vždy jsem tíhnul ke knihám a literatuře. Měl
jsem velké plány, že se stanu slavným spisovatelem, který svými názory bude ovlivňovat celý
svět. Proto jsem se ve dvaceti letech přestěhoval do velkoměsta, za většími příležitostmi.
Slavným spisovatelem jsem se sice nestal, ale dostal jsem vcelku slušné místo
v berlínských novinách. Začal jsem se zajímat o politickou sféru.
Brzy jsem si našel krásnou manželku, se kterou jsem měl dvě krásné děti-dvojčátka
Evu a Olivera. Ambice stát se slavným spisovatelem šly do pozadí, věnoval jsem se pouze
rodině a práci v redakci. Dělal jsem práci, která mě bavila, a doma jsem měl poklidné
prostředí, kam jsem se mohl uchýlit, po přeci jen stresujícím pobytu v redakci.
Psal se rok 1933 a k moci se dostala NSDAP, měl jsem výhrady k jejich programu a
ve svých sloupcích jsem proti systému ostře vystupoval. Jednoho dne za mnou přišel majitel
novin a zároveň můj šéfredaktor.
„Bernarde, ten tvůj nový článek vyvolal na veřejnosti velké pozdvižení.“začal opatrně
šéfredaktor Liebenslick.
„Ano, ano a to je dobře, někdo musí lidem říkat pravdu. A kdo jiný, když ne my,
novináři.“ odpověděl jsem. Liebenslick beze slova zatáhl okna a přesvědčil se, zda někdo
nestojí za dveřmi, z kapsy vytáhl svou čerstvou legitimaci NSDAP.
„Bernarde, víš že mi na tobě vždycky záleželo a nechával jsem ti volnou ruku, i když
jsem s tvými názory často nesouhlasil, i když mohly poškodit pověst novin, nechal jsem tě,
ale teď toho musíš nechat, teď tě nežádám … ne, teď mlč, Bernarde!“ zadržel mě rázně, když
viděl, jak se nadechuji.
„Ty myslíš, že věřím těm jejich žvástům? Že nevím, o co jim ve skutečnosti jde ? Ale
oni mají obrovskou moc … “ naprázdno polkl a zadíval se do prázdna.
„Vyvraždí mi rodinu, jestli s tím tyhle noviny nepřestanou.“ šeptal čím dál tím víc a
jeho oči nabíraly výraz nepříčetnosti, avšak byl v klidu, v strašlivém klidu, který značil
zhrouceného člověka, nevidícího východisko.
„A ty taky nedopadneš dobře, ty půjdeš hned po mně.“ Vrhl na mě pohled plný
zoufalství.“ Máš ženu a děti, tak si to všechno rozmysli.“ řekl najednou pevným, změněným
hlasem a odešel.
Nevěřil jsem těmto řečem, Libenslicka jsem vždy považoval tak trochu za zbabělce,
novinářskou pravdu, hlas lidu, to přece nemůžu jen tak někdo umlčet.
… Za deset dnů mi přišel povolávací rozkaz do pracovního tábora v Dachau.
Potřebujeme dva roky, abychom se naučili mluvit, a padesát let, abychom se naučili mlčet.
Pravda vítězí, ale někdy je lepší zalhat, nebo se nesmí křičet moc nahlas.
3.
Jmenuji se Alfred Grimm, odjakživa žiji v Praze, v domku u Vltavy s výhledem na
Pražský hrad. Moje matka byla Němka a otec Čech, provozovali malý krámek v malebné, pro
Prahu tak typické uličce. V Praze jsou tisíce podobných krámků, ale pro lidi z této ulice a i
dalších přilehlých je tenhle můj jediný. Vzpomeňme si na malého prince a jeho růži, viděl
tisíce růží, přitom ale pochopil, že pouze ta jeho je jedinečná, nic není stejné a přesně jako pro
malého prince růže, takový byl pro nakupující náš krámek. Nikdy nedali dopustit na naší
domáckou atmosféru, a když jsme neměli zdaleka rozsáhlý sortiment, chodili k nám.
Několikrát se někdo pokusil otevřít v ulici konkurenční obchod, ale nikdy nepochodil.
Později jsem se oženil a krámek převzal, nežili jsme si špatně, celá ulice k nám
nechodila pouze nakupovat, ale i popovídat si a nasát atmosféru. Moje žena Eva byla krásná,
milá, chápavá a dala mi nádhernou holčičku, kterou jsme pojmenovali po ní – Evička. Každý
den jsem přišel z práce a cítil teplo domova a vždy před spaním jsem udělal jedno: vyklonil
jsem se z okna a nasál čerstvý vánek, někdy osvěžující, někdy mrazivý, podíval jsem se na
Pražský hrad osvícený tisíci hvězd. To hvězdné nebe nade mnou mi dalo prostor pro krátké
uvědomění si, jak jsem šťastný člověk, jak říkal Imannuel Kant : „Dvě věci naplňují mysl
vždy novým a rostoucím úžasem a úctou, čím častěji a více o nich člověk rozjímá: hvězdné
nebe nade mnou a mravní zákon ve mně.“
Ale nic není navždy, Eva byla Němka, mně to nečinilo žádný problém, odmala jsem
mluvil kvůli národnosti svých rodičů oběma jazyky. Eva česky neuměla ani slovo, a i když se
kvůli mně snažila, čeština jí do pusy příliš nešla, já jsem to nikdy neřešil. Ale něco se
změnilo.
Psal se ten nešťastný rok 1938 a Československu byly odebrány pohraniční oblasti.
Mohl jsem snad já nebo Eva za to, že si někdo bral něco, co mu nepatřilo? Samozřejmě že ne,
ale většina lidí si myslela opak, hlavně Eva to měla těžké, kvůli své němčině. Ano, já vím,
někdy je těžké ovládnout vztek a nesnížit se ke zvrhlostem, ale vztek ještě nikdy nikomu
nepomohl.
Eva nemohla vyjít na ulici bez toho, aby slyšela urážky, nemohla vyjít z domu a
pocítili jsme to i finančně, hodně lidí u nás přestalo nakupovat, samozřejmě ne všichni na nás
zanevřeli, stále zůstala spousta lidí, co se k nám zády neotočili. Já jsem lidem nic nevyčítal,
spíš jsem se je snažil pochopit, já jsem se snad nikdy nerozčílil. Ale cítil jsem, že nastávají
jiné-těžší časy.
Zbaven všech myšlenek
mladý muž zápasí dál a dál
A přísahá si,
že už mu nikdy
nevezmou jeho vůli
Co jsem cítil,
co věděl,
nikdy neprosvitlo tím, co jsem dával najevo
Nebýt,
nevidět,
nechci vidět, co by mohlo být
Co jsem cítil,
co věděl,
nikdy neprosvitlo tím, co jsem dával najevo
Tak ti říkám nesmířený
Ty jsi poznamenal mě,
já tebe,
tak ti říkám nesmířený
( Metallica – Unforgiven )
Kapitola 1.
Člověk není stvořen pro porážku. Člověka je možné zničit, ale ne porazit.
( Ernest Hemingway )
1.
Když rodiče zjistili, že jsem se nechal naverbovat do Wehrmachtu, rozplakali se.
Utěšoval jsem je a vykládal o ideálech spravedlivé války, ale snad jsem ani nevěděl, o čem
mluvím, jenom jsem papouškoval slova, která jsem odposlouchal od tělocvikáře Fringse a
svých přátel. Šel jsem za davem, nestál jsem o to mít svůj názor, nikdy jsem ho asi neměl.
Mimo rodinu jsem slavil úspěch, byli jsme vynášeni do nebe, všude, kam jsem přišel,
říkali, že jsem hrdina a člen budoucí generace, která bude vládnout novému Německu.
„Ahoj Paule,“ vybafla na mě jednou na rohu uzenářského domu na náměstí Marta
Bornová, moje spolužačka ze základní školy, kterou jsem už dlouho neviděl.
„Ahoj Marto,“ odpověděl jsem celkem nevzrušeně.
„Prý jsi se dal do armády, je to pravda?“
„Ano, ano, už to bude tak,“ pokusil jsem se o letmý úsměv.
„Co kdybychom se někdy sešli a něco podnikli? Co třeba sraz dnes v devět na tomhle
místě?“ vypálila nečekanou otázku.
„A-ano.“ Zakoktal jsem udiveně.
„Tak zatím,“ Rozloučila se a mrkla pravým okem.
„Zatím.“
To setkání mě dokonale omráčilo, na základní škole jsem se o Martu několikrát
pokoušel, ale vždy bezúspěšně. Proč se o mě najednou začala zajímat ?
Celý zbytek dne jsem proležel na posteli, koukal z okna a pozoroval, jak sluneční bůh
ve své kanoi pluje po obloze. Čekal jsem na půl devátou, abych mohl vyrazit. Doma jsem
řekl, že jdu ven s Hansem.
„Ahoj,“ pokusil jsem se o letmý úsměv, ale byl jsem příliš nervózní.
„Ahoj,“ odpověděla koketně.
„Tak co? Kam půjdeme,“ začal jsem hledat půdu pod nohama.
„To je jedno, můžeme se jen tak procházet,“ odpověděla lhostejně. Naprázdno jsem
polkl a cítil jsem, jak se začínám potit. Procházeli jsme nočním Schwirzheimem a já se snažil
hovor zavést na banální věci, tak, jak se to dělává, když vlastně nevíte, o čem byste měli
mluvit.
Byli jsme spolu celé dvě hodiny, jen tak jsme se procházeli, ale ona nechtěla mluvit o
banalitách všedního dne. Celou dobu se mě vyptávala na mou budoucí službu v armádě.
Nevěděl jsem co mám na její otázky odpovídat, vždyť já o tom nic nevěděl, tak jsem jen
papouškoval slova, která jsem slýchával. Co já o tom tehdy věděl.
Při loučení před jejím domem mi z ničeho nic vtiskla polibek. Zůstal jsem stát jako
omámený. Celou noc jsem probděl u svého okna, nechal jsem se ovívat studeným vánkem a
sledoval hvězdy. Měl jsem pocit, že všechny ty hvězdy patří mně a směje se na mě jedna
jediná tvář – její tvář.
2.
Seděli jsme u svátečně prostřeného stolu, poslední večeře, ne páně, ale mé. Já má žena
a dvojčátka, v tu chvíli čtyřletá. Za pár let měly jít do školy, měly přijít ty nejhezčí roky mého
života. Seděli jsme u slavnostního stolu a já se nemotorně snažil dělat, že se nic neděje, ale
nedařilo se mi to. Bella, moje manželka, každou chvíli sklonila hlavu do dlaní. Jen děti byly
v klidu, nic netušily, smály se, až později, když viděly, že nejsou středem pozornosti,
zpozorněly a pocítily jakési napětí.
Po večeři jsem šel děti uložit ke spánku, dělával jsem to každý den, ale dnes jsem měl
co dělat, abych udržel slzy. Přikryl jsem je peřinkou, dal jsem jim pusu na tvář a udělal křížek
na čelo, naposledy jsem se na ně podíval a s pohnutím jsem odešel do obývacího pokoje. Měl
jsem tušení, že se domů jen tak nepodívám, jako novinář jsem měl nějaké informace a s mou
budoucností to moc růžově nevypadalo.
Šel jsem na balkon a zapálil jsem si doutník. Už dlouho jsem nekouřil, ale měl jsem
pocit, že si musím na poslední chvíli dopřát nějaký luxus, tak jako odsouzenec před svou
popravou má poslední přání. Pode mnou řinčelo velkoměsto, nade mnou svítily hvězdy, do
kterých jsem vyfukoval kroužky dýmu, každý kroužek dýmu se před mýma očima formoval
do nějakého zážitku, co jsem kdy prožil. Viděl jsem svoje šťastné dětství, úspěchy v práci,
svoji rodinu a poslední kroužek dýmu se změnil v povolávací dopis, doutník zhasl a já stál
tváří v tvář hvězdnému nebi, sám proti všem, bojovník s perem v ruce s rukama spuštěnýma
podél těla.
Naposledy jsem se podíval na nebe a zašel dovnitř, záclona zavířila a já potichu
vklouzl do obýváku. Bella už v obýváku nebyla, šel jsem tedy do ložnice. Nadechl jsem se a
vstoupil, nevěděl jsem, co mám říkat, jestli se mám omlouvat, přitom jsem asi jako každý
člověk v nesnázích čekal, že mě někdo polituje. Bella mě stejně jako šéf Liebenslick varovala,
ale já na nikoho nedal, teď jsem tu stál a čekal lítost? Ne, ta nemohla přijít. Naklonil jsem se
nad Bellu a ona spala. Po tvářích se jí koulely ještě mokré slzy, usnula únavou. Snad to bylo
dobře, stejně nevím, co bych jí říkal, ani co bych od ní čekal. Lehnul jsem si naposled do své
postele, vedle své ženy a zavřel oči. Naposledy doma.
3.
Krámku se moc nedařilo, přátelé, o kterých jsem si myslel, že jsou dobří, se od nás
odvraceli. Protože jsme byli Němci.
„Alfrede, já tady nejsem ráda, odstěhujme se, nemůžeme být na místě, kde si nás lidi
neváží jako lidí, berou nás jenom jako příslušníka národa, ale ne jako lidi.“
„Ale Evo, vždyť oni to pochopí, lidi zjistí, že my za nic nemůžeme, že jsme jim zem
nevzali, lidé se hněvají, ale hněv časem přejde, vždy se musí najít nějaký viník, aby se lidem
ulehčilo,“ konejšil jsem Evu.
„Vždy při tobě budu stát a jestli chceš zůstat, zůstanu s tebou,“ odpověděla sklesle a
odešla do svého pokoje.
„ Dobrý den, paní Nová, ani tomu nebudete věřit, ale dnes jste naše první zákaznice,“
přivítal jsem stálou zákaznici, pozdrav jsem doprovázel posmutnělým pohledem na velké
kukačkové hodiny ukazující už půl jedenácté dopoledne.
„Taky si lidé povídají, že by byla hanba chodit nakupovat k vám, prý ještě abychom
tomu Němcovi přilepšovali, říkají.“
„To víte, paní Nová, hledají viníka, ale to nechme být, lidé zmoudří, vy taky
nevypadáte bůhví jak šťastně,“ opáčil jsem starostlivě, protože paní Nová nepřipomínala tu
věčně usměvavou dámu ve středním věku, která si přišla každý den popovídat do krámu.
„To máte pravdu, máme teď veliké trápení s mým zetěm …“ hlas se jí zlomil a
rozvzlykala se.
„Copak je s Tomášem, paní Nová?“ podivil jsem se.
„Dostal povolávací příkaz do pracovního tábora v Terezíně, je totiž z poloviny Žid,
nikdo z nás to nevěděl, nikdy se k víře nehlásil, ale to teď nikoho nezajímá, má odjet a víte
přece, jak na tom je se svým zdravím? Nic podobného nemůže přežít a Anička bez něj
nemůže žít,“ znovu propukla v pláč. Bylo mi jasné, že věčně churavý Tomáš nemůže pracovní
tábor přežít, jak vyjde ven bez vestičky, hned nastydne, jak se rozeběhne na mrazivém
vzduchu, dostane zánět průdušek, ale jak jsem měl pomoci, co jsem měl udělat? Paní Nová si
odnesla svůj malý nákup, který mě určitě spasit nemohl, nakupovala zde spíše ze zvyku než
z potřeby.
Celý den jsem přemýšlel, měl jsem na to mnoho času, v obchodě se dveře zrovna
netrhly. Večer jsem měl vše vymyšlené.
Přecházeli jsme po schodech, mluvili jsme, co bylo a kdy
I když jsem tam nebyl, on mi řekl, že jsem jeho přítel
Což mi přišlo jako překvapení, mluvil jsem mu do očí
Myslel jsem, že jsi zemřel, před dlouhou, dlouhou dobou
Oh ne, já ne
Nikdy jsem neztratil kontrolu
Jsi tváří v tvář
S mužem, který prodal svět
( David Bowie – The man who sold the world )
Kapitola 2.
Všichni se sice nalézáme ve škarpě, ale někteří z nás se dívají ke hvězdám.
( Oscar Wilde )
1.
S Martou jsem byl pořád, nedokázal jsem si představit minutu strávenou bez ní, jak
říkal Shakespeare, v minutě je mnoho dnů. Zamilovaným se čas měří jinak.
Ovšem začalo to být takové divné, Marta se se mnou chtěla nejvíce bavit o mé
budoucí službě v armádě, byla zapálená pro věc a někdy mi přišlo, že by nejradši jela na
východ místo mě. Ve městě se chlubila tím, že má kluka vojáka, ale mně se chtělo do války
stále méně a méně. Do odjezdu zbýval pouhý týden a já už věděl, že nechci bojovat za něco,
čemu nerozumím.
„Víš, Marto, rozhodl jsem se, že do války nepůjdu, i kdybychom měli utéci a skrývat
se, spolu zvládneme všechno, víš já už nikdy nechci být bez tebe …“
„Ty si děláš srandu,“ skočila mi do řeči. Ty tam pojedeš, musíš, co by řekli lidi? Že
ses vykašlal na své povinnosti. A co by řekli mí přátelé ? Všichni by se mi vysmáli, že
chodím se zbabělcem, pořádně si to rozmysli, jestli ti na mně záleží.“ Křičela na mě
povýšeně i nazlobeně dohromady a odešla. Já zůstal sám. Jestli mi na ní záleží, měl bych spíše
zůstat s ní, než odjíždět pryč. Že snad nemiluje mě, ale pouze to, co nejsem, má mě jako svůj
šperk, co nosí, má člena Wehrmachtu a může se tím chlubit. Ale co mi zbývá, půjdu, kdybych
zůstal,stejně bych ztratil smysl života, musel bych žít bez ní.
Poslední večeře doma, maminka to nevydržela a utekla do ložnice, seděl jsem mlčky
s otcem a celou večeři jsme nepromluvili ani slovo, ani jeden z nás se neodvážil zvednout oči
od talíře. Řeč je pramenem nedorozumění a je lepší mlčet, když není co říct. Beze slova jsem
se zvedl a šel do svého pokoje. Stále více jsem si uvědomoval, že se nechci vydat do
neznáma, že jsem až moc zvyklý na tento šťastný život, abych ho ukončil. Nechal jsem kolem
sebe proudit chladný vzduch, který mi jindy dodával sílu, dnes to bylo jiné, jako by se mě
vanoucí vítr netýkal, raději jsem okno zavřel. Dnes mě nespasí ani hvězdné nebe.
U vlaku se tlačily stovky lidí, maminka s otcem hořce plakali, Marta se smála a s
rozšafnými gesty se bavila se svými přáteli, nedokázal jsem se dívat na rodiče, srdce mě
mučivě tlačilo, oběma jsem vtiskl poslední polibek a vykročil jsem směrem k vlaku. Vtom se
ke mně přitočila Marta. „ Musíš mi hlavně hodně psát, všechno, co zažiješ, mi musíš přesně
popsat,“ chrlila na mě horlivě. Žádné smutné loučení, žádné slzy ani slova útěchy. Bez
jediného pohledu jsem se jí vytrhl a nastoupil do vlaku, přilepil se na sklo a mlčky se díval na
maminku s tatínkem. Maminka se hroutila a i mně počaly po tvářích stékat slané slzy,
píšťalka zapištěla a vlak se rozjel, do nekonečného obzoru, do konečné stanice jménem
Utrpení.
2.
Na nádraží jsem se dostavil sám, nestál jsem o to, aby tam Bella s dětmi byla. Původně
jsem přemýšlel, že vyjdu z domu ještě za tmy, kdy budou všichni spát, člověk má vždycky
strach z loučení. Někdy může být loučení krásné, i když smutné, v loučení je něco tajemného,
když se člověk loučí, tomu druhému odpustí vše špatné, je to strach, že už to nebude moci
nikdy napravit, loučení je vlastně takové alibi, lidi se bojí všeho, co jednou skončí, a snad
nejvíce se bojí toho, co o nich řeknou druzí.
Stál jsem ve dveřích, v ruce kufr, a strnule jsem se střídavě díval na Bellu a na děti.
Bella měla vytřeštěné oči, které prostupovaly skrze mě někam dál. Děti stály zaraženě u bílé
zdi, věděly, že se něco děje, ale netušily co. Nevydržel jsem to, bez jediného pohledu jsem se
otočil na podpatku a zmizel na schodech, slyšel jsem zoufalý pláč Belly, doprovázející můj
odchod do té doby, dokud jsem nezaklapl venkovní dveře a neocitl se na rušné berlínské ulici.
Teď stojím na nádraží před nákladním vagonem, do kterého příslušníci Waffen – SS
strkali lidi, jako by byli dobytek. Viděl jsem dojemné scény loučení a nevěděl jsem, jestli
jsem rád, že už to mám za sebou, nebo mi je líto, že jsem tady sám, že tady nemám Bellu,
potřeboval jsem utěšit, ale kdyby tu byla, musel bych utěšovat já ji.
Ucítil jsem tvrdé postrčení pažbou samopalu a byl jsem natlačen do nákladního
vagonu, do kterého se na první pohled více lidí dostat nemohlo. V těchto vagonech se
přepravovala zvířata, ne lidé. Až později jsem poznal, že jsme v tu chvíli už nebyli lidé, že
jsme nebyli ani ta zvířata, ke zvířatům má aspoň někdo úctu a soucit, toho jsme se my dlouho
neměli dočkat.
Lidé na sebe tlačili, každý se snažil dostat ke štěrbině ve vagonu, jedinému přívodu
čistého vzduchu. Byl to boj, nerozhodovala zde lidská důstojnost, zde převládaly zvířecí
instinkty, ten nejdůležitější reflex, přežít, hlavně přežít. Lidé na mě tlačili ze všech stran,
vzduch byl těžký a smrdutý, cítil jsem, jak se mi po těle vytváří stále nové a nové kapky potu,
stékající po kůži v provazcích. Šly na mě mdloby, chtělo se mi spát jak nikdy v životě, ale
věděl jsem, že musím zůstat stát na nohou. V poloviční agonii jsem zůstal stát nekonečné
minuty.
Najednou začal vlak brzdit, uklidněná masa lidí se dala znovu do pohybu, vzduchem
se nesly vibrace desítky lidí. Vlak úplně zastavil, všichni utichli, vtom se s ohromným
rachotem otevřela těžká, dřevěná vrata, do vagonu se navalil čerstvý vzduch a všichni ho
lokali mocnými nádechy, sluneční paprsky nás ozářily a první zvuk, co jsme slyšeli, byl ostrý
štěkot rozzuřených psů na vodítkách členů SS-Totenkopfverbände.
Obrovská masa lidí se dala do pohybu, klusem s těžkými kufry, se ztuhlýma nohama
jsme se dostali před vstupní bránu s nápisem Koncentrationlager Dachau. Na vrcholu vstupní
brány byla dřevěná věžička, na které byla stráž s lehkým kulometem. Důrazné postrčení
pažbou samopalu nás přinutilo vykročit vpřed. Vše se událo ve strašné rychlosti, myšlenky
z toho okamžiku se mi pletou dohromady, bylo to strašně rychlé, u brány nás rozdělovali na
ženy a muže, potom jsme se museli vysvléci do naha, v poklusu na nás byl vychrstnut
odvšivovací prostředek a v ještě větší rychlosti nám byly přiděleny šaty a obuv, každý popadl,
co mohl, přece jenom to bylo lepší než nic. Potom nám byl zkontrolován chrup, počítali nám
zlaté plomby, až jsem se divil, že nám nebyly z pusy vyrvány zaživa. Nakonec jsme byli
odvedeni k podlouhlému baráku, který se měl stát naším „domovem“. Teprve zde jsem si
všiml, že jsem vyfasoval dámské večerní šaty a boty o několik čísel větší.
3.
Večer jsem se vydal k domu Nových. V hlavě jsem měl plán. Vlhké dlažební kostky
klouzaly. Zaklepal jsem na dveře, přišla mi otevřít dcera paní Tiché Anna.
„Á, dobrý den, pane Grimm, pojďte dál venku už přituhuje,“ zavelela ještě dřív, než
jsem se zmohl na pozdrav.
„Ano, to bude nejlepší, musím s vámi probrat něco velmi důležitého,“ opáčil jsem a
vstoupil do dveří. Vstoupil jsem do útulného obývacího pokoje, na protější straně od dveří
stála knihovnička plná knih v ozdobné vazbě, ostatní stěny lemovaly zasklené vitríny plné
různých předmětů jak s uměleckou hodnotou, tak kýčovitých věcí, přesto se nedalo říci, že by
byl pokoj maloměšťansky přeplácáný. Uprostřed pokoje stál kruhový stůl a kolem něj tři
židle, jedna byla odsunutá, to asi jak Anička vstávala, aby mi otevřela, druhá byla prázdná a
na třetí seděla paní Nová.
„Dobrý den, paní Nová,“ pozdravil jsem.
„To je k nám milý host, posaďte se, pane Grimm.“
„Moc jsem přemýšlel o tom, co jste mi dopoledne říkala, a myslím, že znám řešení,“
podíval jsem se jí do očí, paní Nová se očividně probudila a očekávala, co bude dál,
s napjatým výrazem.
„Tomáš tam nesmí jít, byl by to jeho konec, musíte ho skrýt a já vím kde, skryje se u
nás, přes den bude ve skladu, přes noc u nás doma, jsme Němci, u nás ho hledat nebudou,“
vychrlil jsem na paní Novou plán, který jsem spřádal celý den.
„Snad by to měl slyšet i Tomáš, počkejte, dojdu pro něj,“ odpověděla tiše a odešla po
schodech nahoru. Po chvíli se na schodech objevil její zeť Tomáš, tichý, hodný a věčně
nemocný hoch, hubený, s bílou kůží, říká se bílý jako stěna, tady to platilo doopravdy, kdyby
se postavil k bílé stěně, splynul by s ní v jedno tělo.
„Dobrý večer, pane Grimm,“ přistoupil ke mně Tomáš posmutněle a podal mi ruku.
„Dobrý večer, Tomáši,“ během několika minut jsem mu vyložil svůj plán.
„Ne, pane Grimm, to nejde, vždyť bych tím ohrozil spoustu lidí, vás, vaši ženu, ale i
zbytek své rodiny, určitě by je podezřívali, že mi pomáhali na útěku a že ví, kde jsem ukrytý.“
„Vše mám promyšlené, Tomáši, u mě vás hledat nebudou a vaše rodina nahlásí váš
útěk a udá falešnou adresu, kde byste měl mít příbuzné, při troše štěstí přestanou vaši rodinu
podezírat.
Ještě toho večera jsme Tomáše ukryli u nás v domě. Sám jsem nevěděl, kde se to ve
mně vzalo, ne, já nebyl hrdina, hrdinou se stávají lidé, kteří o to nestojí. Nevěděl jsem, jestli
jsem chtěl pomáhat, nebo si snad utvořit alibi, přiznejme si to, člověk málokdy dělá něco
bezelstně, snad až na výjimky, a já si myslím, že tohle byla výjimka, nebo si snad něco
nalhávám?
Nějak si nevzpomínám
Nevím, jestli je to pravda nebo sen
Někde hluboko uvnitř cítím, že řvu
Ten strašný klid mě zastavuje
Teď, když je válka se mnou hotová
Probouzím se a nevidím,
že už ze mě moc nezbylo
Nic není pravda, jen bolest
Zataj můj dech když si přeju smrt
Ach prosím, bože, vzbuď mě
( Metallica – One )
Kapitola 3.
Nemůžeme ztrácet naději v lidstvo, když víme, že Mozart byl člověk.
( Albert Einstein )
1.
Drahá Marto!
Každý den se dívám na hvězdné nebe a představuji si, že i ty se naň díváš a myslíš na
mě, stejně tak jako já na tebe, tyto okamžiky se vzpomínkami jsou ostrůvkem radosti uprostřed
strašlivého pekla. Každá vteřina se mění v nejistotu, nedá se na to myslet, jinak bych se
zbláznil, moc se jich tu zbláznilo, každý je krůček od šílenství. Není ani jisté, zdali dopíšu
tento dopis, zbloudilá kulka může skolit kohokoli, i když to vypadá, že je klid.
V životě jsem neviděl tolik bolesti a utrpení, nechápu to, myslím, že to nikdo nemůže
pochopit. Zabíjíme nepřátele, musíme, jinak zabijí oni nás, přitom to jsou lidi jako my, co
mají rodiny, děti a stejně jako oni mně, ani já jim nic neudělal. Ale zde není čas ani na
smutek, už nemohu ani plakat, myslím, že všechny moje slzy vyschly, pláču tak nějak dovnitř.
Nás kluků ze Schwirzheimu tu už moc nezůstalo. Víš, že včera zemřel
Hans?Pamatuješ? Můj nejlepší přítel. Víš, píšu to a tak nějak nepateticky, totálně
nezúčastněně, viděl jsem toho tolik, už mi zemřelo tolik přátel, že mě nedokáže zasáhnout smrt
mého nejlepšího přítele.
Tolik lidské bídy soustředěné do jednoho místa, všem ztvrdla srdce a nad lidskou
bídou se nedojímají, tady existuje jediná věc, instinkt, každý chce přežít. Ne, my nejsme
hrdinové, my tohle nechtěli, mi chceme pouze žít, jsme hrdinové ne z vlastní vůle. Nestojíme
ani o slávu, ani o úctu tam u vás doma.
Nejraději vzpomínám, jak jsme se procházeli za tmy po náměstí. Nebo pamatuješ? Jak
jsme pozorovali srnky, jak si vyšly z lesa na noční procházku ?Myslím na to každou minutu a
jediné, co mě nutí přežít, je fakt, že se chci vrátit k tobě, nejraději bych se sebral a šel pěšky
přes celou Evropu až k Tobě.
Tvůj Paul
Byl to dopis, který jsem Martě poslal, když jsem plně poznal, co to je válka. Psal jsem
ho v jednom polorozbořeném domě ve Stalingradu, byl to náš večerní úkryt, kde jsem měli
přečkat noc, nebo také nepřečkat, náš úkryt se mohl lehce změnit v náš hrob, hranice života a
smrti tam byla úzká jak propisovací papír. Marta na tento dopis odpověděla stručně, po její
odpovědi jsem ztratil vůli žít. Je div, že jsem stále naživu, chtěl jsem se bezhlavě vrhnout pod
kulometnou palbu Rusů, či něco podobného, něco, co by snad aspoň trochu vypadalo jako
hrdinský čin.
Tady nikoho nezajímají tvoje slzy, všichni chceme slyšet o válečném hrdinství, o potupení
ostatních národů, chci vyprávět, že mám hrdinu, ne zbabělce, co by nejraději z války utekl.
Nepotřebuji, abys psal o tom, jak jsme pozorovali srnky, byla jsem tam přece taky, navíc je to
minulost. Piš o všem, co jsi zažil, jak dobýváš svět, o hrdinské válce.
Marta
Ano, mohl jsem psát o denních bojích, o dobývání baráku po baráku, boji na každém
metru, mohl jsem psát o všech hrdinských činech, ale mně nepřišly hrdinské. Mohl jsem psát
o černajících prstech na nohou, důsledku mrazu, který nás snad nejvíce oslabil. Ale já jsem to
nemohl psát, já jsem v tu chvíli musel myslet na něco jiného, nebo bych zešílel, potřeboval
jsem slova útěchy, a ta nepřicházela. Dopisy od rodičů jsem nečetl, nedokázal jsem to, stejně
jsem věděl, co v nich je napsáno, ale zhroutil bych se, kdybych měl přečíst jen oslovení od
maminky, neměl jsem na to sílu.
2.
Uplynulo mnoho let, ale náš tábor čas míjel, neměli jsme ani zrcadlo, tak jsem se
nemohl podívat, jak jsem zestárl, to bylo dobře, jednou jsem se podíval na svůj portrét do
kalné louže, zděsil jsem se, viděl jsem chodící mrtvoly všude kolem sebe, lidi, kterým zůstala
pouze velká hlava, nafouklá břicha, slaboučké končetiny a krk, tak vyzáblí, že snad ani
nemohli udržet komicky působící velkou hlavu, tyto obrazy jsem vídal na každém kroku, ale
nikdy jsem si neuvědomil, že tak mohu vypadat i já. Čas jako by náš tábor míjel, ale na lidi
uvnitř uplatňoval svou moc.
Smrt byla na každém kroku, každou chvíli někdo padnul k zemi a už se nezvedl. Práce
zde byla tvrdá a potrava v podstatě žádná, nevěděl jsem, jak málo jídla stačí člověku k přežití,
ti, co dosud mohli, živili se svou nadějí.
Lidé zde nebyli lidé, ztratili vůli, ztratili důstojnost vším ponižováním, které
podstupovali. Žili ve věčném strachu a to SSáci chtěli, to jim dělalo dobře, nahánět hrůzu,
nikdo neměl jistotu, že se dožije další minuty, ten permanentní strach ubíjel každého.
Ale i v tomhle prostředí se dali nalézt lidé, kteří neztratili vůli, kteří se snažili přežít a
dalo se na ně spolehnout, i tady se dali nalézt lidi, kterým se tam venku říká přátelé. Říká se
přátelé na život a na smrt, tady jiné přátelství neexistovalo.
Podařilo se mi spřátelit se s Lotharem, byl to člověk, na kterého jsem se mohl
spolehnout, věděl jsem, že by za mě nasadil život, stejně jako já za něj, díky nám dvěma se
v baráku občas ozval i smích, to bylo něco nevídaného. A měl ještě jednu výbornou vlastnost,
měl kontakty po celém táboře a dokázal sehnat mnoho věcí a i to hlavní – jídlo.
„Podívej se, co mám,“ přišel ke mně Lothar a z pod obleku vyndal kostkovaný hadr.
„ Co to je, Lothare ? Nenapínej mě,“ byl jsem netrpělivý. Lothar tedy balíček rozbalil
a v něm se objevily dva špalíčky masa, kdyby to viděl kdokoliv jiný mimo tábor řekl by si, že
to nikoho nemůže zasytit, ale pro nás to mohlo znamenat několik dní života.
„Co to je za maso, Lothare?“ zeptal jsem se s nadšením.
„ Mysli si, že je to třeba pravá svíčková,“ předal mi se smíchem jeden špalíček masa.
Pravá svíčková … bylo mi jasné, že to je zaběhlá kočka, přinejlepším pes, ale opravdu jsem si
představoval, že je to pravá svíčková, ukusoval jsem malé kousky a pomalu žvýkal. Zaprvé
nebyl můj žaludek zvyklý na pevnou stravu, zadruhé jsem se potřeboval zasytit.
Leželi jsme před domem, uvnitř bylo moc těsno, nevešli jsme se tam, v táboře jsme
byli moc dlouho a byli jsme moc zesláblí, už jedenáct let, noví příchozí nám vzali místo na
úzkých dřevěných pryčnách v baráku.
„Lothare? Přemýšlel jsi už, co se bude dít, kdyby tohle všechno skončilo? Znáš přece
ty zprávy, že už Říše dávno nevítězí, že máme být osvobozeni. Víš, já si to nedovedu
představit, vyjít ven, vždyť svět končí tady těmi dráty. A i kdybychom se ven dostali, kam
bychom šli? Domů? Je ještě nějaký domov? A jak se tam dostanu? V tomhle stavu určitě ne,“
mluvil jsem klidně bez zanícení a pozoroval jsem přitom hvězdnou oblohu, jediné, co jsem si
mohl z domova přenést.
„Víš, Bernarde, já se bojím o tom mluvit, ne že bych byl nějak pověrčivý, ale víš, jak
to chodí, sasákovi se bude zdát, že ses na něj křivě podíval a je konec. A až to přijde, budeš
vědět, co dál, až se dostaneš za ty dráty, srdce ti dá vědět, co dál,“ nechtěl o tom mluvit, tím to
pro mě haslo, když nechtěl Lothar o něčem mluvit, bylo jasné, že musím mlčet. Stejně jsme o
tom přemýšleli oba dva, ale od této chvíle se staly rozhovory na téma osvobození tabu.
Doufali jsme potichu a čím více jsme pozorovali nervozitu strážců, tím rostla naše naděje.
3.
„Vstávejte, Tomáši, musíte se jít schovat do sklepa.“
„Dobré ráno pane Grimm, už jdu,“ promnul si Tomáš oči.
„Máš tam dole připravenou snídani a radši si pospěš,“ podíval jsem se na něj
starostlivě. Když k nám Tomáš přišel, byl bledý, teď byl úplně bílý, nemohl vycházet ven,
Anička ho chodila navštěvovat potají, aby nikdo nepojal podezření. Byl zde už tři a půl roku,
div že se nezbláznil, stále dvě stejné místnosti, jako vězeň, ale jako vězeň který je uvězněn
neprávem, to je mnohem horší vězení, když víme, že jsme nic neprovedli.
Z místních lidí o Tomášovi věděl málokdo, ale přece jenom to pár stálých zákazníků
vědělo, tržby v krámu se trochu zvedly a kamenování lidí ustalo na přiměřenou míru, dělal
jsem mnohem víc, než ti, co mě kamenovali, ale nemohl jsem to říct, jak jsem měl vědět, zdali
ti co mě odsuzují za mojí národnost, nejsou čeští zrádci.
Jednoho dne do krámu vešla nečekaná návštěva.
„Sieg Heil,“ napřáhla ruku do úrovně ramen dvojice mužů v hnědých uniformách.
„Heil Hitler,“ odpověděl jsem, bylo to poprvé, kdy jsem zahajloval, stejně tak jsem
poprvé od začátku války promluvil německy na veřejnosti, ani doma jsem němčinu tolik
nepoužíval, Eva se snažila češtinu naučit a dařilo se jí to. Mně se teď ale němčina hodila. Byla
ve mně malá dušička, mohl jsem ohrozit všechny, včetně sebe, všichni bychom šli okamžitě
očima ke zdi, kdyby objevili Tomáše.
„Á, konečně jsem narazili na našince, v českých obchodech sabotují, nemají strach, ta
jejich zatracená hrdost, dělají, že nerozumějí a obvykle z nich nic nedostaneme.
„Česká sebranka, co byste chtěli, tak čímpak mohu sloužit, pánové,“ a cítil jsem jak se
mi na zádech tvoří kapky potu.
„No, víte, původně jsem tu na udání,“ odpověděl se smíchem, nohy se mi
podlamovaly, přitom jsem se snažil zachovat neutrální výraz.
„Prý se vám máme podívat do sklepa,“ pokračoval stále se smíchem,“ místo toho jsme
myslím, našli obchod, kam rádi zajdeme na nákup,“ pokusil jsem se o úsměv a bylo vidět, že
na mě nervozitu nepoznali.
Zanedlouho ke mně začali chodit pravidelně a nejenom oni, přivedli s sebou další
hnědé uniformy. Trnul jsem strachem, že přijdou na Tomáše schovaného ve sklepě, možná už
nebylo moudré schovávat ho ve sklepě, když jsem věděl, že mě podezírat nebudou. Když
najdou schovance ve sklepě, ví se, že je to odsouzenec, když najdete člověka sedět nahoře
v pokoji, nic špatného vás nenapadne. Naše finanční situace se zlepšila, ale moc velkou radost
jsem z toho neměl, zvedla se proti nám bouře lidí, co si mysleli, že s Němci spolupracujeme i
jinak. Eva snášela útoky stále hůře a hůře, jednou se mi svěřila, že se musí vždy držet, aby
nezařvala, že nasazujeme krk víc než kdokoli jiný. Ale přeci jenom to mělo jedno pozitivum,
Tomáš se zdál být zachráněn.
Mami, vem si ode mě ten odznak,
Už ho nebudu moct používat,
Stmívá se, moc na to, aby šlo vidět.
Mami, zahrab moje zbraně do země,
Už z nich nebudu moct střílet,
Ten černý chladný mrak už klesá,
Mám pocit, jako bych klepal na nebeské dveře.
( Bob Dylan – Knocking on heavens door )
Epilog
Jedni čtou, aby si zapamatovali, druzí proto, aby zapomněli.
( Heinrich Heine )
1.
Nepsal jsem tento krátký životopis, abych někoho žaloval, ani proto, aby po mně něco
zůstalo, i když lidé mají fobii ze zapomnění, bojí se, aby na ně nebylo zapomenuto, ovšem na
věci, na které by se zapomínat nemělo, zapomínají.
Ano, jak už jste pochopili, tento vzkaz, co píši, je vlastně dopis na rozloučenou, viděl
jsem toho příliš, odešel jsem jako mladý a ještě jsem neměl nic, odešel jsem jako milující
chlapec, ale vrátil jsem se jako muž. Nemám sílu začínat od znova, pokoušel jsem se o to, ale
marně. Stále mám v sobě instinkty zvířete, jdu ulicí a plížím se podél stěny, jak uslyším
sebemenší výbuch kryji se. Válka pokračuje uvnitř mě.
Všechny, kdo dočetli až sem, asi zklamu. Nebudu dále vyprávět o hrůzách války,
nebudu vám ani říkat, zda jsem nalezl živé rodiče, ani jak to dopadlo s Martou, nebudu zde
psát o ruském táboře, kde jsem přežíval, nic z toho. Písmenka mají totiž jednu výhodu, člověk
si může příběh domýšlet, proto si i vy domyslete, jak to vše dopadlo. Pro mě je mnohem
důležitější poselství, které s sebou nesu, to poselství se dá vmáčknout do jedné věty: „Už
nikdy.“ Stejně jak ovlivňuje válka mě, tak by měla ovlivnit generace, které ji nezažily, nikdy
se nesmí zapomenout, musí se o ní vyučovat ve školách. Ne jenom kvůli lidem, kteří trpěli,
hlavně kvůli budoucnosti, už nikdy se nesmí nic podobného stát.
Já už jsem ztracený, já se nedokážu zařadit do normálního života, válka ve mně
zahubila osobnost, už mě ani netěší, koukat se na hvězdy. Já vše skoncuji, protože nemám
sílu, protože jsem ztratil víru, viděl jsem toho příliš, nevím, proč jsem přežil, když tolik
milionů to štěstí nemělo. Vím, že je svatokrádež skončit se životem po tom všem, ale nemůžu
dál, věřte mi, že jsem udělal vše. NIKDY NEZAPOMEŇTE !
2.
Opravdu jsem se dostal ven, nikdy si ale nepřestanu vyčítat, že jsem tehdy té noci
mluvil před Lotharem o osvobození, snad jsem přeci jenom něco přivolal, Lothar zemřel dva
dny před osvobozením tábora. Zabil ho strážce, který si chtěl vynahradit porážku Německa.
Nikdy na to nezapomenu, jedenáct let byl Lothar uzavřen za ostnatými dráty, s ostatními
snášel obrovské utrpení a dva dny před koncem zemře, nikdy jsem nepochopil, proč mu bůh
zvolil tento osud.
Nikdy jsem se domů nevrátil, každý den v táboře i později v dalším životě jsem byl se
svojí rodinou, každý okamžik jsem na ně myslel, ale neodvážil jsem se je hledat. V mých
představách jsme byli stále spolu a šťastní, nedokázal bych se k nim vrátit, já, lidská troska,
nešlo by to, co bych jim povídal, byl bych pouze přítěží, nikdy v životě jsem se neusadil,
jezdil jsem po vyhlazovacích i pracovních táborech v celé Evropě a psal články, aby se
nezapomnělo. Psát jsem nezapomněl, poměrně brzo jsem si vydobyl velký ohlas, ovšem má
rodina se ke mně nikdy nepřihlásila, snad to bylo znamení. Nechtěl jsem pátrat, byli v mých
vzpomínkách, to bylo cennější. Vzpomínka na hvězdné nebe.
Toto je asi poslední článek, co kdy píši, nevím, jestli ho dám k veřejné publikaci, přeci
jenom je to moc osobní, ale možné je vše, lidé přeci nesmí zapomenout a mně stejně už moc
času nezbývá.
3.
Po vyhrané válce jsme si nevedli zrovna dobře, byli jsme rádi, že nás neukamenovali.
Nic nebylo platné, že za nás rodina Nových orodovala, že vyprávěla všem, jak jsme zachránili
jejich Tomáše. Všichni viděli pouze to, jak k nám chodily na nákupy hnědé uniformy a my
z války profitovali. Přesto jsem toužil vytrvat a zůstat zde, byl jsem tu přeci doma, nikde jinde
jsem nebyl doma.
Nedlouho po válce přišel rozkaz k odsunu z českého území. Nepomohlo svědectví lidí,
že jsme pomáhali. Museli jsme pryč z domova. Poslední noc jsem jako vždy koukal z okna na
Pražský hrad ozářený hvězdami, už jsme měli vše zabalené, zítra měl přijít odsun. Dnes jsem
připravil večeři já, Eva se byla rozloučit se svými kamarádkami. Stalo se ovšem něco, o čem
se mi nepíše snadno.
Po večeři šla Eva do koupelny, naposledy do naší koupelny. Byla tam dlouho, když
jsem klepal a volal na ni, neozývala se. Otevřel jsem dveře a našel Evu v kaluži krve a vedle
ní lísteček.
Protože jsou lidé tak málo vnímaví, protože jsou nespravedliví. Musela jsem snášet
urážky a teď nás vyhánějí z domova, to všechno mám za ty hodiny, dny, týdny, roky strachu co
jsem prožívala. Nedokážu se přenést přes lidskou křivdu, teď nejsem doma tady, ale nemohla
bych žít ani v Německu, volím tedy tuto cestu.
Já jsem se do Německa přestěhoval, nikdy jsem se tam doma necítil, skoro jsem
nevycházel z domu, do Čech jsem se taky vrátit nedokázal. Přes to všechno jsem k těm lidem
nikdy necítil zášť. Zabili mi ženu, přesto jsem je nezačal nenávidět. Nikdy nezapomeňte, že
nezáleží na národu, člověka netvoří národ. A nenávist ? tou se nikdy nenechte ovládnout, i
když je to mnohdy těžké, ovšem nikdy nic dobrého nepřinesla.
Kolik cest musí muž projít,
Než ho nazvete mužem?
Kolik moří musí přeletět bílá holubička,
Než usne na pobřeží?
Ano, kolikrát musí ještě letět dělové koule,
Než budou navždy zakázány?
Odpověď, mí přátelé, vane ve větru,
Odpověď vane ve větru.
Ano, kolik let můžou existovat hory,
Než budou spláchnuty do moře?
Ano, kolik let můžou nějací lidé existovat,
Než jim bude dovoleno být svobodní?
Ano, kolikrát může člověk otočit hlavu,
předstírajíc, že se zrovna nedívá?
Odpověď, mí přátelé, vane ve větru,
Odpověď vane ve větru.
Ano, kolikrát se člověk musí podívat vzhůru,
Než může vidět nebe?
Ano, kolik uší musí jeden člověk mít,
Aby slyšel lidský pláč?
Ano, kolik životů to bude stát, než pozná,
Že příliš mnoho lidí zemřelo.
Odpověď, mí přátelé, vane ve větru,
Odpověď vane ve větru.
( Bob Dylan – Blowin in the wind )