Novozákonní etické inspirace

Transkript

PS
LS 15/16
doc. Jindřich Šrajer, Dr. theol.
Struktura předmětu a jeho cíle
 Objasnění základních teologicko-etických pojmů
(etika, svoboda, kultura, ctnosti, normy, svědomí, vina a hřích…)
 Objasnění biblického étosu, biblických inspirací pro
lidsky důstojný život.
 Objasnění některých otázek souvisejících s prožíváním
volného času.
Struktura přednášky
 Základní východiska v etice
 Proměny etického paradigmatu
 Orientace v základních etických pojmech (etika, morálka, svoboda,...)
 Objasnění vztahu antropologie a etiky, etiky a práva
 Objasnění biblických východisek – biblického étosu
 Otázka etické výchovy
Základní východiska
Dávná otázka: „Jak máme žít“
Sokratés: (hledání dobra – dobro existuje)
 nejdůležitější je na člověku jeho schopnost klást si otázky
 skutečné mravní poznání existuje a má cenu o ně usilovat
 neprobádaný život nestojí za to žít
 budeme-li vědět, kdo jsme, budeme také vědět, jak správně jednat
Biblická tradice: (hledání Boha – vztah s Bohem)
 Jak mám žít, aby se můj život vydařil před Bohem?
 Plnost života v následování Ježíše Krista
Současnost:
??
Člověk jako morální bytost :
 je konfrontován s „něčím“ nebo „někým“, s čím se poměřuje, ptá se po
„odpovídajícím“ (Bůh, kmen, společnost, druhý člověk, svědomí,
zákon,…)
 je ve svém rozhodování a jednání ovlivňován prostředím, institucemi,
druhými, …
 je konfrontován s rozdílnými přístupy a kritérií pro to, co je morálně
správné – zmatek, chaos
 nevystačí již s běžným morálním vědomím (intuicí) – potřebuje mít
dostatečné znalosti (vzdělání).
 „Podstatou veškeré morálky je naučit se dobře myslet. Dobře myslet,
znamená umět rozpoznat, co je v životě nejdůležitější.“
Bluise Pascal (1623-1662)
 "Mějte se na pozoru před lidmi, kteří říkají: 'Tohle znám příliš dobře, než
abych to dokázal vyjádřit.' Jestliže to totiž nedokáží, znamená to, že to buď
neznají, nebo z pohodlnosti zůstali na povrchu.“
Albert Camus (1913-1960)
 „Lidem se vede špatně, protože nedostatečně přemýšlejí“
Pavel VI. (1963-1978)
- jde o:
hlubší kritické hodnocení kategorie vztahů
zachycení transcendentní důstojnosti člověka
Caritas et veritate (čl. 53)
 „V praktické filosofii čili etice nejde jen o to, něco poznat a vědět, nýbrž




o něco základnějšího, totiž dobře a lépe jednat, získávat zdatnost a
dobrým se také stávat. Proto také etika nerozlišuje mezi pravdivým a
nepravdivým, nýbrž mezi dobrým a špatným, lepším a horším.“
Jan Sokol (*1936)
Etiku nelze redukovat na ryze metodicky popsatelné aplikatorní
instrumentárium, které má zajistit poklidný život
Jádrem etiky nejsou předpisy a zákony, nýbrž kreativní svoboda spojená se
zodpovědností
Jsme svědky ztráty zřejmosti etiky a morálky a důrazu na individuální
odpovědnost.
Pro hodnotově neukotveného jedince s ochablým vědomím mravní povinnosti,
se může stávat individuální odpovědnost neurčitou a neuchopitelnou.
 „Lákavá i tísnivá otevřenost moderního bohatého světa, často spojená se
ztrátou blízkosti, domova a pevné půdy pod nohama, vyvolává téměř
spontánní reakce dvojího druhu:
1. Nutnost rozhodovat se sami, protože v rychle se měnícím světě často chybí
osvědčené vzory. Osobní autonomii a individuální svobodu ohrožuje
především společenská skutečnost uniformované spotřeby a jednotné
kultury, mimoděk pěstovaná školou a televizí.“
2. Úporné shledávání a hájení jakýchkoliv zbytků skutečných i domnělých
„kolektivních identit´“ či blízkostí – národní, jazykové, náboženské,…
Jan Sokol (*1936)
Postmoralistní etika
Nebezpečí
rostoucí životní dezorientace
lidé se stávají „sirotky ve věci orientace“
Ochabování smyslu
pro solidaritu a spravedlnost
nedostatek spolehlivého přátelství
„Seberealizace bez vztahů“
(psycholog Jürg Willi)
 Dominantní životní pocit: „Ať žije mé vlastní Já!“
 Životní smysl nezávazný „koktejl“
 Redukce etiky na právo
 Globalizace: etika
přesažný společenský diskurs
Důraz na štěstí! Život je zábava!
„Příliš mnoho velkých i malých činností v našem
životě se začalo podobat surfování po televizních
kanálech. Vyznačující se otupujícím a zdánlivě
nekonečným postupováním od jedné možnosti
k druhé bez jakékoli technické nebo morální mapy.
Možností prostě existuje příliš mnoho a nikdo nám je
nepomůže utřídit. Nic nás neochrání před stálým
pokušením nežít s tím, co je na obrazovce, ale raději
zkusit ještě něco jiného.“
(Alan Ehrenhalt)
Dilema: „Být či mít“ (E. Fromm)
Štěstí kategorie
psychologická
x
ontologická
potěšení
x
spása
(blaženost)
x
(vykoupení)
je víc než pocit
„Konat dobro je ta nejúplnější definice štěstí“ (Aristoteles)
Proměny etického paradigmatu
G. Lipovetsky:
1. období:
2. období:
Náboženská etika (Bůh)
Sekularizovaná, laická etika (LP)
vědomí morální povinnosti
oběť a sebeodříkání
3. období: Etika třetího typu (postmoralistní etika) (práva jedince)
ztráta vědomí morální povinnosti
oslabená ochota k oběti a sebeodříkání
ztráta transcendence
Volání po etice
 Ne volání po návratu k tradiční etice (nábož., sekul.)
 Volání po zajištění pořádku, mých práv
 Citlivost na provinění druhých, ne těch vlastních
 Společenský a mediální tlak
jak mám vypadat
jaký mám být
akceptovatelnost
blbá nálada, stres, deprese,…
Shrnutí
 Dávné přesvědčení, že člověk je mravní bytost, má schopnost
uvědomovat si sám sebe, rozhodovat se, nést odpovědnost
 Člověk se nemůže zříct své mravní kompetence, aniž by přestal být
člověkem
 Jádrem etiky nejsou příkazy a zákazy, nýbrž kreativní svoboda,
odpovědnost
 Etika se nedá naučit, neposkytuje manuál jednání, který je
možné automaticky a bezduše aplikovat, stimuluje osobní
angažovanost člověka být dobrým a odpovědným.
Shrnutí
 Základem etického chování je schopnost člověka kriticky (dobře)
myslet. Citlivě rozlišovat dobro a zlo.
 Postmoralistní etika se vyznačuje ztrátou vědomí mravní povinnosti a
oslabenou ochotou k oběti a sebeodříkání.
 V centru pozornosti je lidské „já“ (jášství). Dochází k psychologizaci
morální řeči.
 Jsme citlivější na provinění druhých než na svá vlastní.
Otázky
 Jaké důsledky navozuje postmoralistní etika?
 Jsou zde dobré předpoklady pro utváření vztahů,
vnímání potřeb druhých, výchovu?
 Je za dané situace vůbec možná etická výchova? V čem
by měla spočívat?
Objasnění základních pojmů
Roviny jednání:
 instinktivní (impulzivní) – nereflektované jednání
 mrav, obyčej, zvyk (vychovaný x nevychovaný)
 morálka (mravnost) - jednání podle norem
 etika (morálnost) - hledání toho nejlepšího
Objasnění základních pojmů
 Etika
Filosofická etika
Teologická etika
 Morálka
Morálnost
Mravnost
Antropologický předpoklad etiky
 Etika se váže na odpovědi:
 na určité základní otázky světonázorové povahy
 na světonázorově antropologickou otázku
(„Kdo je člověk?“)
– biblická antropologie
- filosofická antropologie
- křesťanská antropologie
- kulturní antropologie
otázky po původu člověka,
jeho určení, apod.
Poznatky antropologických věd a etika
- biologie, genetika, psychologie, sociologie…
 Množství dílčích, specializovaných poznatků o člověku
 Význam – míra svobody jednání (např. sebevražda)
- co ovlivňuje naše jednání
 Základní životní zákonitosti:
 I. Každá živá bytost chce žít
 II. Rivalita x kooperace
Pochopení člověka (model ledovce)
 Model ledovce - mnohdy nejednáme racionálně. Ovlivňují
nás skutečnosti, které jsou ukryty v našich hlubinách.
Nekontrolovaně reagujeme hlavně tehdy, když jsme velmi
rozrušeni: např. exist. ohrožení, masová reakce …
 Dědictví - je důležité zabývat se naší podstatou! Poznávat
to, co nás vědomě i nevědomě ovlivňuje. Jsou v nás uloženy
zkušenosti mnoha předchozích generací, modely jednání
vytvořené vývojem života (např. líbání, kolíbání, oheň,
apod.)
 Genetická výbava – máme-li sklony být vážnými, nikdy se
z nás nestanou bezstarostní a otevření lidé.
Pochopení člověka (model ledovce)
 S. Freud: velký vliv na život čl. mají jeho ranné zážitky
(nejdůležitější období prvních dvou let). Jestli čl. získá či
nezíská pradůvěru, je to něco, co je uloženo v jeho
prapodstatě (osudovost).
 C.G. JUNG: k umění života patří i to, jak umíme zacházet
se svými zkušenostmi i negativními. Je zde šance něco
s tím dělat.
 Frankl (přežil koncentrák) na ně navazuje: důležité jsou i
životní cíle (logoterapie). Cíl, ke kterému vedou schůdné
cesty.
Shrnutí
 Každá etika je implicitně antropologii, musí řešit základní
antropologickou otázku: „Kdo je člověk?“
 Pro etiku jsou důležité poznatky antropologických věd,
objasňují okolnosti, motivace, vnitřní i vnější vlivy, které
doprovází jednání člověka. Odhalují míru svobody
jednajícího.
 Při hodnocení jednotlivých činů, je žádoucí komplexní
pohled na člověka. Porozumění sobě samému a pochopení
druhého.
Svoboda – odpovědnost - etický nárok
Možná chápání svobody – filosofické (indeterminismus, determinismus), teologické
(biblické), v rovině zkušenosti (libovůle, pravidla,…) a důstojnosti osoby (inherentní
a kontingentní pojetí lidské důstojnosti). Bezpodmínečná platnost etického nároku,
povinnosti. Kategorický imperativ (Kant). Odpovědnost: osobní, odpovědnost za
struktury a společnost.






RICKEN, F. Obecná etika. Praha: OIKOYMENH, 1995, s. 84-99.
SOKOL, J., Malá filosofie člověka a Slovník filosofických pojmů. Praha: Vyšehrad,
1998, s. 74-80, 193-201.
SOKOL, J., PINC, Z. Antropologie a etika. Praha: Triton, 2003, s. 115-121.
SOKOL, J., Slovník filosofických pojmů. In: SOKOL, J., Malá filosofie člověka a
Slovník filosofických pojmů. Praha: Vyšehrad, 1998, heslo „svoboda“
(s. 363-364).
SOKOL, J. Filosofická antropologie. Člověk jako osoba. Praha: Portál, 2002, s. 115118.
Život z víry. Překlad 2. dílu katolického katechismu pro dospělé. České Budějovice:
Teologická fakulta Jihočeské univerzity, 2005, s. 16-19.
Svoboda – odpovědnost - etický nárok
 Svoboda je základní předpoklad etiky:
- váže se na ní odpovědnost
- člověk má možnost jednat ve variantách, rozhodovat se
- bezpodmínečnost etického nároku je dána kategorii lidství
- člověk je odpovědný nejen za sebe, ale i za společenské struktury ve
kterých žije
 Otázka svobody a jejího chápání je záležitost:
- filosofické disputace (různá pojetí)
- biblického (teologického) chápání
- praktické zkušenosti (jak ji prožíváme)
Bezpodmínečná platnost etického požadavku
 nejobtížnější z celé etiky – zdůvodnění etického požadavku (krize
morálky = krize zdůvodnění)
 etické normy jsou jednoznačné a bezpodmínečné! Vztahují se
k fundamentálním hodnotám! Chrání jedinečnost lidského bytí
(nedotknutelnost)
 etické požadavky (normy) nemohou ve své formulaci vystihovat
každou situaci. Vždy potřebují správný výklad vzhledem k novým
sociálně kulturním poměrům (viz např. „nezabiješ“)
 V dnešní době není vždy snadné nalézt to, co je mravně dobré a
správné.
Svoboda – základní předpoklad etiky
 Člověk je svobodná a tím i mravní bytost:
- je schopen nést odpovědnost za svá rozhodnutí a své činy
- někdy se svobody obává a vzdává se ji – kvůli jejím důsledkům
(odpovědnosti)
- svoboda je nedělitelná (platí pro všechny)
Otázka lidské svobody jako základní filosofická otázka
Stoa:
 svoboda je sebeurčení - dáno vyšším poznáním, participací na světové
duši.
 život a smrt jsou indiferentní - hodnotu získávají svým provedením.
J. Roussea:
„Člověk se rodí svobodný, avšak po celém světě žije v okovech.“
 přirozeně jsme svobodní, společnost omezuje naši svobodu.
T. Hobbes:
 přirozeně jsme zaneprázdněni bojem všech proti všem
 teprve společenská smlouva nám umožňuje svobodu.
F. Nietzsche:
 přirozeně je člověk svobodný, hrdý, panský (aristokratický)
 přirozenou morálkou je morálka hrdosti a síly.
 panský člověk se nebojí smrti (stává se svobodným).
 slabí lidé jsou vlastní povahou otroci, ne lidé hrdí a svobodní.
 slabí si podmaňují silné a zdravé - předkládají „ufňukané“ ctnosti a
příkazy.
 etika = spiknutí slabých (nahrazují tím svou slabost),
 lidi hrdé, silné a krásné etika přesvědčí, že síla je hřích a slabost je
ctnost.
Ayn Randová (1905 -1982)
 v dějinách tři obecné pohledy na morálku:
 Mystický (neobjektivní) - zdrojem morálky je Bůh (Boží vůle)
 Neomystický (neobjektivní) – zdrojem morálky je dobro
společnosti
 Objektivní - zdrojem morálky je jednotlivec
 Svoboda a autonomie jedince, prostor k seberealizaci – nezávislost,
egoismus
I. Kant (1724-1804)

Člověk je občanem dvou světů:
1. součástí živočišné říše, (podřízen zákonu kauzality)
2. mravní bytost (přesažnost, důstojnost). (v praktických otázkách je podřízen rozumu).

Kant je přesvědčen o tom, že:
- k podstatě čl. patří vědomí a svoboda. Z toho vyplývá kategorická povinnost tyto schopnosti
využívat.
- člověk je z důvodu své podstaty puzen k tomu, aby pronikal otázkami, které přesahují jeho a
konečný svět.
- kdyby se toho zřekl, už by nebyl člověkem a pohroužil by se do barbarství a chaosu.
- kdo zůstává tomuto dlužen, zůstává dlužen svému lidství.
- pokud je čl. v zásadě svobodný, je také zodpovědný. To je zákon lidství!

Podstatou etického požadavku je dobrá vůle, absolutní čistota úmyslu, svobodné podřízení
se mravnímu zákonu.
Pojetí svobody v Bibli
 Nejvýš svobodný je Bůh (nabízí člověku vztah)
 svoboda je (Boží) dar člověku – Boží obraz (srov. Gn 1)
 DESATERO - svoboda se žije ve vztahu k Bohu, druhým, sobě, okolní
přírodě, věcem –
 Nesvoboda = hřích (odvrácení se od Boha, narušení vztahu)
 Svoboda je souvztažná, vztahuje se k dobru, pravdě a právu
„Hledejte pravdu a pravda Vás osvobodí.“ (Jan 8,32)
Zkušenost se svobodou
vnější (objektivní)
- možnost jednat podle vlastní vůle
- předpoklady/limity svobody:
- tělesnost omezuje svobodu a je zároveň jejím nástrojem.
- meze klade i okolní svět (čas, prostor, hmota)
vnitřní (svoboda vůle)
- základnější schopnost svobodně volit
- nejsme svobodní, když jednáme impulsivně, bezdůvodně („něco do nás vjelo“), pod nátlakem.
- svobodní jsme tehdy, když se rozhodneme k jednání z dobře uvážených důvodů (alternativní
možnosti).

Determinismus (popírá svobodu vůle)
- každá událost má svou příčinu – postulát vědeckého poznání
- cokoliv se stane, má svůj důvod, i když jej dosud neznáme.
- Lidské jednání se vysvětluje mechanicky - záměrně se zde zaměňuje důvod a příčina.
- Důvod není příčina. Svobodné jednání určují důvody, ne příčiny, které se jen přihodily.
- Morální dimenze lidského jednání stojí mimo veškerou kauzalitu (příčiny a účinku).

Indeterminismus - odmítá všeobecnou, vždy platnou příčinnost.
Zkušenost se svobodou
Neuronální determinismus:
Wolf Singer:
- mezi svévolným a nesvévolným jednáním není rozdíl
- jednání a myšlení - komplexně předurčené procesy (nesvobodné)
Gerhard Roth:
- je iluze si myslet, že jsme původci našeho jednání.
↓↓↓↓↓↓↓↓↓↓↓↓↓↓↓↓↓↓↓↓↓↓↓↓↓↓↓↓↓↓↓↓↓↓↓↓↓↓↓↓↓↓
Experimenty neurologa Benjamina Libeta: (mechanický pohyb prstu)
- člověk nedělá to, co dělat chce, nýbrž chce to, co dělá!
Trojí zkušenost svobody
Jan Sokol (*1936)
 Svoboda jako absence překážek:
- podporována reklamou - „ Nevaž se odvaž se“, „Dej si doušek svobody“.
- svoboda v tomto pojetí je neomezenost – mohu tím ovšem omezovat jiné!
- tato forma svobody neumožňuje její plné rozvinutí
- omezení prostředím, fyzikálními a biologickými zákony, vzděláním, výchovou
- pravidla jsou totéž co překážky a musí být odstraněny
 Svoboda jako možnost volby:
- volba mezi různými možnostmi
- tato svoboda není absolutní, je zde omezené množství možností
- jde o maximalizaci možností
 Svoboda jako hra jako střetnutí dvou svobod:
- svoboda je vždycky omezená
- nutně potřebuje pravidla
- zde je možné pochopit rozdíl mezi překážkami a pravidly
Pokus o definici svobody
Problematická fráze:
„Moje svoboda končí tam, kde začíná svoboda druhého“
Svoboda jako vztah:
 Svoboda je prostor ke konání dobra!
 Svoboda = uvědomuji si odpovědnost za svobodu svou i
svobodu toho druhého
 Vstoupit a přijmout svobodu toho druhého = vrchol
svobody (manželství)
Lidská důstojnost
 Má spolu s lidskými právy v pluralitě kultur a náboženství rostoucí
vzájemné konfrontaci v oblasti hodnot a norem privilegovaný
význam a autoritu
 Pojem „lidská důstojnost“ je klíčový v aktuálních politických
debatách, v etických diskuzích (genový výzkum, eutanázie, terorismus,
ekonomický systém…)
 Pojem lidská důstojnost je zatížen růzností výkladů
 Vedou se četné diskuse o jeho správném výkladu, významu a
zdůvodnění. Existují pochybnosti o původu, univerzalitě i o jeho
samotné existenci.
Lidská důstojnost
 Rozličnost významů důstojnost. Jsou mu přiřazovaná synonyma:
váženost, vážnost,
náležitost …
ctihodnost,
vznešenost,
vhodnost,
slušnost,
 Dvojí pojetí lidské důstojnosti:
1.
2.
kontingentní sociální nebo podmíněná vyjadřuje hodnost,
privilegované společenské postavení člověka, ocenění osobních kvalit
či zásluh jednotlivce. Připisuje se jen vybraným lidem (exkluzivita).
Může být získána, ztracena či znovu osvojena, váže na sebe
požadavek rozličného respektu a úcty není mravním požadavkem
inherentní ontologicky pojatá (v něčem obsažená)
nepodmíněná důstojnost představuje metafyzický (vnitřní)
bytostný charakter člověka, inkluzivní pojetí lidské důstojnosti,
nárokuje si respekt mravního ohledu, vztahuje se na všechny lidi.
Shrnutí
 Svoboda je základním předpokladem etiky. Váže se bezprostředně k
odpovědnosti (Kant). V respektu k její přesažné dimenzi (vztahovosti)
se stává základem plnosti lidství.
 Svoboda bez vztahu vede k destrukci a izolaci, k individualismu,
egoismu a pýše (libovůli).
 V průběhu dějin se koncipují dvě podstatné výkladové formy lidské
důstojnosti – kontingentní a inherentní pojetí.
 V západních dějinách se tyto dva výkladové přístupy doplňují. Člověk
jako důstojná bytost, má svým životem tuto důstojnost osvědčovat a
prohlubovat.
 Člověk je v etice vybízen ke kreativní a zodpovědné angažovanosti na
bázi svobody a lidské důstojnosti.
Otázky
 V čem spatřuješ jádro svobody, kde naopak její
ohrožení a rizika, pro jednotlivce i pro společnost?
 V čem spatřuješ hlavní rozdíl mezi kontingentním a
inherentním pojetím lidské důstojnosti? Jaký má
toto rozlišení dopad do praxe?
 Jak rozumíš požadavku svobody ve výchově?
Kultura a kultury, lidská práva


Člověk jako kulturní bytost
Náboženství a kultura (rozdílná pojetí kultury, kultura x
civilizace)

Projekt „světový étos“ (globalizovaný svět – požadavek
etického souladu) (H. Küng).


Lidská práva: dějinný vývoj, obsahy, zdůvodnění, obtíže.
Lidská práva v sociální práci.

Světokultura a lidská práva.
Doporučená literatura
 ANZENBACHER, A. Křesťanská sociální etika. Úvod a principy. Brno: CDK, 2004, s. 53-57.
 KOMÁRKOVÁ, B. Původ a význam lidských práv. Praha: SPN. 1990,








s. 84-116.
KRUMPOLC, E., POLÁKOVÁ, J., POSPÍŠIL, C. V. (eds.) Z plnosti Kristovy. Sborník
k devadesátinám Oto Mádra. Praha: Karmelitánské nakladatelství, 2007, s. 21-40.
KÜNG, H. Světový étos pro politiku a hospodářství. Praha: Vyšehrad, 2000.
LIPOVETSKY, G., JUVIN, H. Globalizovaný Západ. Polemika o planetární kultuře. Praha:
Prostor, 2012, s. 67-101.
SOKOL, J., Malá filosofie člověka a Slovník filosofických pojmů. Praha: Vyšehrad, 1998, s. 243250.
SOKOL, J., Slovník filosofických pojmů. In: SOKOL, J., Malá filosofie člověka a Slovník
filosofických pojmů. Praha: Vyšehrad, 1998, heslo „kultura“
(s. 317-318).
SUTOR, B. Politická etika. Praha: OIKOYMENH, 1996. s171- 183.
SOUSEDÍK, S. Svoboda a lidská práva. Praha: Vyšehrad, 2010. s.9-45. (ISBN 978-80-7429-036-7.)
Život z víry. Překlad 2. dílu katolického katechismu pro dospělé. České Budějovice: Teologická
fakulta Jihočeské univerzity, 2005, s. 76-80.
Civilizace a kultura
Civilizace (z lat. civis – občan)
- každodenní provoz, běžný způsob života.
- přejímání standardů chování mnohdy bez přemýšlení a
pochopení.
- civilizaci lze přenést jinam i bez souvislostí.
Kultura (z lat. colere – pěstovat)
- tvořivá vrstva ve společnosti, ze které vychází civilizace.
- obsluhuje ji a zásobuje myšlenkami, vzory chování aj.
- o kulturu je třeba stále pečovat, starat se o ni.
- kultura tvoří kořeny, souvislosti – je duchové podstaty
- zdrojem kultury je náboženství - tvořilo identitu společnosti.
- křesťanství připravilo podmínky k oddělení státu od náboženství.
- náboženství zakládá nepodmíněné vztahy - nepředstavují výhody,
vydrží i v obtížných podmínkách (odpouštět, litovat, pomáhat druhým aj.)
GS čl. 53
 Kultura je záměrné rozvíjení hodnot přírody a ducha
„Slovem kultura se označuje v širším slova smyslu všechno,
čím člověk zušlechťuje a rozvíjí své mnohostranné duševní i
tělesné vlohy; snaží se poznáním a prací podřídit zemi své
nadvládě; zlidšťuje společenský život jak v rodině, tak v
politickém soužití tím, že uskutečňuje pokrok mravů a
institucí“
„Kultura má nutně dějinnou a společenskou stránku, (…)
mluví se o pluralitě kultur“
Kulturně historické souvislosti
Kulturně historický vývoj:
Od nejprimitivnějších forem lidského soužití jsou důležitá pravidla - předpoklad
dlouhodobé perspektivy, pokojného soužití a přežití.
specifické odpovědi na otázky po výkladu sebe, světa a orientace v něm
(mytologizace)
mýty: odpovídají na otázku jak a proč jednat – co vychází z přírody je posvátné,
neměnné (řád kmene)
upřednostňování společenství před jednotlivcem – na 99,9 % čl. ví, co smí, a co
ne
čl. má poslouchat a nemá dělat zásadní změny (vyprávění o babylonské věži,
Ikarus)
rozvoj civilizace, možnosti cestování (námořní doprava), ovlivňování přírody
(vodní díla) - zpochybnění tradice
objevují se nové otázky a nové odpovědi – kdo je čl., co se smí a co ne (filosofie) –
neptáme se na tradici, ale na podstatu
utváří se morálka – různá zdůvodnění – proměna etického paradigmatu a
zdůvodnění
Kulturně historické souvislosti
Specifičnost biblického étosu:
mravní požadavky jsou spojeny s Bohem
jeden Bůh – milující všechny (Bůh je láska, je odpouštějící)
Bůh je nejen milován (Aristoteles), ale on miluje
Křesťanský étos:
určující v západní kultuře
vytvoření řádu (středověk) – jednota a mír
profanace 30-ti letou válkou
nová paradigmata
Současná kultura - světokultura
„Doposud bývala kultura tím, co do života vnáší jasný řád a dává životu smysl,
neboť jej rámuje souborem božstev, pravidel, hodnot a symbolických soustav.
Světokultura působí oproti této starobylé logice přesně opačně: Do naší existence a
našeho vědomí vnáší neustálou dezorganizaci a nedostatek řádu. Nacházíme se
v éře, kdy všechny složky našeho života upadají do krize, jsou nestabilní a zbavené
svých souřadnic. Církev, rodina, ideologie, politika, vztahy mezi pohlavími,
konzumní styl života, umění, vzdělání: neexistuje jediná oblast, jež by se vymykala
postupnému rozkladu územní jednoty a ztrátě jasné orientace. Světokultura či
planetární kultura rozbíjí všechny systémy záchytných bodů (…), zbavuje velké
kolektivní plány jejich přitažlivosti, rozrušuje životní styly a pracovní metody,
bombarduje člověka záplavou zmatených informací. Výsledkem je stav nevídané,
všeobecné a téměř naprosté nejistoty a dezorientace. Tradiční kultury vytvářely
uspořádaný ‚celistvý‘ svět, ustavovaly silné pouto s kolektivním řádem zajišťujícím
identitu, díky níž bylo možné čelit nesčetným životním obtížím. V éře druhé
moderny je vše zcela jinak: svět odvrhl všechny kolektivní symbolické rámce a
upadá do nejistoty psychických identit. Dříve existovala jistá míra zcela
samozřejmého společenského zapojení a identifikace – ale my přihlížíme sílícímu
rozpadu a individualismu vnímané nejistoty.“
(LIPOVETSKY, G., JUVIN, H. Globalizovaný západ,s. 11-12)
Světokultura
„Světokultura představuje triumf módy jakožto formy, která bez ustání
proměňuje naše životní prostředí, proniká do všech oblastí lidské činnosti,
proměňuje pravidla a záchytné body našeho světa a podmiňuje náš vztah k
věcem i smyslu života. Světokultura uvádí do chodu extrémní „zkrášlování“
každodenního života: kultura se dříve vyznačovala hloubkou a
vznešeností, dnes je ve službách lehkovážné povrchnosti.“
(LIPOVETSKY, G., JUVIN, H. Globalizovaný Západ, s. 48)
Hyperkapitalistická světokultura
„Kdo se nepřizpůsobí, bude smeten ze světové scény: globalizace nebo
smrt. Není úniku – od dobrovolného a svobodného kosmopolitismu jsme
přešli ke kosmopolitismu nevyhnutelnému, řízenému zákony
ekonomického přežití. Na místo svobodné aktivity světoobčana nastoupila
‚nucená planetarizace.“
„Světový étos“
Hans Küng (německý teolog)
zveřejňuje programovou práci „Projekt Weltethos“ (Světový étos) (1990)
každá společnost, aby mohla fungovat a přežít, potřebuje pravidla, étos.
globalizovaný svět potřebuje globální étos.
Projekt reflektuje tři roviny:
nový světový řád potřebuje nový světový étos (nemůže pokračovat starý
styl světové politiky a ekonomiky)
mír mezi civilizacemi není možný bez míru mezi náboženstvími
není náboženského míru bez mezináboženského dialogu.
 Nové uspořádání světa vyžaduje novou etiku odpovědnosti.
 Nutné minimum společných (pro všechny – věřící i ateisty) humánních
hodnot, kritérií a základních postojů
 Znovuobjevení a znovuocenění étosu v politice a hospodářství.
 Etický požadavek chicagské Deklarace o globálním étosu Parlamentu
světových náboženství (1993) je lidskost a humanita:
- S každým člověkem je třeba zacházet lidsky!
- Co chceš, aby se dělalo tobě, dělej i jiným!
- Nezabíjej! Měj v úctě život!
- Nekraď! Jednej spravedlivě a čestně!
- Nelži! Mluv a jednej ve shodě s pravdou!
- Nezcizolož! Ctěte a milujte se navzájem! (kultivovaný vztah
mezi mužem a ženou).
Lidská práva

Lidská práva mají fundamentální význam pro lidsky důstojnou
existenci.

Souvisí bezprostředně s lidským bytím.

Tato práva vyplývají z lidské přirozenosti.
Prehistorie lidských práv
 Idea lidských práv se utvářela v průběhu dějin. Významný je vliv
především třech velkých formací:
 Stoicismu (světová duše)
 Židovsko-křesťanská tradice (diskuse o jejím vlivu + i -)
 Humanismus, filosofie osvícenství, teorie přirozeného práva (Kant)
Prehistorie lidských práv
Historické předěly a dokumenty:











Chammurapiho zákoník (17. stol. př. Kr.),
Řecký stát – rozlišuje svobodné občany x otroky
Římské právo
Reformace a náboženské války (nábož. svoboda)
USA (1776) výslovné prohlášení o lidských právech,
Velká Francouzská revoluce (1789),
Po 1. svět. válce jsou LP součástí ústav
1945 – vznik OSN
1946 – Charta spojených národů
1948 – Všeobecná deklarace LP – OSN
1961 – Pacem in terris (Jan XXIII.)
Obtíže LP
 V současnosti je nemálo těch, kteří se domnívají, že jsou:
„nositeli pouze práv, a často mají velké obtíže s dozráváním
k odpovědnosti za integrální rozvoj svůj i druhých lidí. Je (proto) důležité
podněcovat novou reflexi o tom, že práva, nemají-li se stát čirou svévolí,
předpokládají povinnosti“
(Benedikt XVI. Caritas in veritate, čl. 43)
Obtíže LP
„V současnosti jsme svědky tíživého protikladu. Na jedné straně se
vymáhají práva, mající nahodilý a postradatelný ráz, přičemž se nárokuje
jejich uznání a šíření ze strany veřejných struktur a na druhé straně jsou
zneuznávána a pošlapávána elementární základní práva velké části lidstva.
Často se konstatuje souvislost mezi vymáháním práva na zbytečnosti,
nebo dokonce na výstřelky či neřesti v bohatých společnostech (…). Jsou-li
individuální práva zbavena rámce povinností, jež jim dávají plný smysl,
stávají se pomatenými a spouštějí spirálu prakticky neomezených
požadavků, zbavených jakýchkoli kritérii“
(Benedikt XVI. Caritas in veritate, čl. 43)
Kult LP
„Individualizovaná společnost se neomezuje na oslavu jedince
osvobozeného z kolektivních pout a zbaveného tradičních vazeb. Na
posílení role konkrétního jedince navazuje rozmach právního individua:
tím míníme současný kult lidských práv, vyhlašovaných za všeobecný
legitimní princip a za ideál, jímž se má řídit každé kolektivní uspořádání.“
LP - princip humanitárního vměšování
„Lidská práva v současnosti zajišťují princip humanitárního
vměšování, který dovoluje přijít na pomoc postiženým a obětem i v cizích
zemích. Stojí též u zdroje nových mezinárodních soudů, jež jsou výrazem
odhodlání nadřadit morálku suverenitě vlád, odsoudit zločiny proti
lidskosti, genocidu a válečné zločiny, a zavést tak spravedlnost v
planetárním měřítku. Setřením hranic mezi oblastí práva a morálky zavádí
nové pojetí lidských práv jakýsi mravní světový řád – i když je nutno dodat,
že intervenčního práva se využívá jen velmi výběrově a postižení jsou
výhradně zločinci z „malých“ zemí, jejichž počínání vyvolává skandál v
západním veřejném mínění.“
LP - „humanitární válka“
„Ve jménu univerzální mravnosti se také cizí státy mohou vměšovat do
vnitřní politiky jiných zemí a vyvolávat války, které mají pomoci rozvoji
demokracie a národní svobody. Hypermoderní válka se proto
legitimizuje jako „humanitární válka“ anebo „vojenská humanitární
pomoc“
Hodnoty a hodnocení

Hodnoty obecně

Subjektivní a „objektivní“ vnímání hodnot,

Proměna hodnot (jednotlivec, společnost),

Vztah mezi hodnotami a světovým názorem, náboženským
přesvědčením - křesťanské hodnoty.

Konflikt hodnot – priority, proporce.

Cesty ke shodě na společných hodnotách v pluralitní společnosti.

Zdůvodnění hodnot (autorita, diskurs).
 HODNOTY A POSTOJE v ČR 1991-2008, Evropan Values Study, s.




13-15.
SOKOL, J., Slovník filosofických pojmů. In: SOKOL, J., Malá filosofie
člověka a Slovník filosofických pojmů. Praha: Vyšehrad, 1998, heslo
„hodnoty“ (s. 303).
SOKOL, J., Malá filosofie člověka a Slovník filosofických pojmů.
Praha: Vyšehrad, 1998, s. 175-185.
SUTOR, B. Politická etika. Praha: OIKOYMENH, 1996, s. 183-194.
SOKOL, J., PINC, Z. Antropologie a etika. Praha: Triton, 2003, s. 99104.
Co jsou to hodnoty?
Platón – hodnota = věc podílející se na ideji dobra.
Skeptičtí filosofové - pochybují zda hodnoty existují.
Behavioristé:
- chování lze vědecky zkoumat bez odkazu na vnitřní
duševní stavy
- čl. jedná podmíněně, reflexivně (genetické danosti,
prostředí /asociace, vnucení/).
- svobodná vůle je pouhou iluzí
- výsledek : velká existenciální deprese
Nietsche:
– hodnota je vždy hodnotou pro někoho, vzácně pro všechny
– hodnoty chce tvořit
Co jsou to hodnoty?
Hodnota je něco:
- o co usilujeme
- pro co jsme ochotni něco obětovat
Hodnota není něco pevného
- odstupňovaná (více - méně, lepší – horší)
- často vycházejí z porovnávání.
Hodnoty čl. vidí:
- spojené s věcí
- ukazují se mu na něčem – žena, auto, socha (krása)
Co jsou to hodnoty?
 „Hodnota“ – nový pojem
 Rudolf Hermann Lotze (německý myslitel) (19. století):
- hodnota = metafora
- hodnota = úběžník, myšlené vrcholky či krajnosti žádoucího
- za čím jdeme („kladné hodnoty“),
- čemu se vyhýbáme („záporné hodnoty“)
Co jsou to hodnoty?
 Skutečnosti, kterým se vyhýbáme
- hlad
- nebezpečí
- nejistota
-…
 Skutečnosti, o které usilujeme
- majetek
- moc
- sláva
- čest
-…
Hodnota versus cena
Čeho si v životě nejvíce ceníme si nekoupíme:
 život
 zdraví
 štěstí
 lásku
 děti, aj.
Ztotožnění hodnoty s věcí:
- zhouba
- hromadíme, počítáme, (haraburdí)
Hodnota se vyjadřuje v penězích (cena)
- Kant: hodnota x cena
Požadavek vzhledem k hodnotám?
 K hodnotám je třeba být:
- pozorný
- vychovávat k nim (Evropa – vychovávat všechny)
- ve svobodě se pro ně rozhodovat
 Spojitost reklamy a hodnot
 Mlčet o hodnotách
 Inflace hodnot
Proměna hodnot
 Jednotlivec
- s věkem
- životní událostí (nemoc, smrt, konverze…)
- s prostředím
-…
 Společnost
- politickým uspořádáním
- globalizace
-…
Hodnoty a světonázor, náboženské
přesvědčení - křesťanské hodnoty
 Co je to?:
- světonázor
- náboženské přesvědčení
 Co jsou to křesťanské hodnoty?
- exkluzivní pojetí
- inkluzivní pojetí
Konflikt hodnot
 Obecná zásada:
- nemohu nikdy jednat proti hodnotám
 Kritéria rozhodování:
- upřednostňování vyšší hodnoty (víra x život)
- dlouhodobější význam dané hodnoty (rodina x kariéra)
- možnost poradit se
- odpovědnost – svědomí – norma - kreativita
Shoda na hodnotách v pluralitní
společnosti
 Hodnota = to co je pro lidi v různých životních oblastech
významné a smysluplné.
 Cesty vedoucí ke shodě:
- násilí ( oheň a meč )
- společný diskurs
- respekt ke společným hodnotám
- výchova ( zákon )
Zdůvodnění hodnot
 Autorita ( Bůh, společnost, církev … )
 Diskurs ( poznání, výchova, … )
Postoje, ctnosti





Pojem „ctnost“ (definice, obsah, význam).
Kardinální ctnosti: moudrost, spravedlnost,
statečnost, uměřenost (Platón,Aristotelés).
Teologické ctnosti: víra, naděje a láska.
Moderní ctnosti - občanská odvaha, solidarita
a tolerance.
Význam ctností v pedagogice volného času.
Postoje, ctnosti
Ctnosti – co tím rozumíme?
 Věříme, že víme, co je to dobrý člověk.
 Dobrý člověk je zárukou dobrých rozhodnutí a
dobrého konání.
 Ctnost dělá člověka člověkem, jsou způsobem jeho
bytí, jeho stylem.
 Převaha neřestí nad ctnostmi může člověka vyloučit ze
společenství.
Postoje a ctnosti
Ctnosti – co tím rozumíme?
 Ctnost - most mezi všeobecným mravním principem a konkrétním
éthosem.
 Etika ctností - jaký mohu být; jaké jsou mé nejlepší možnosti?
 Ctnost představuje cílový a vrcholný bod etična. Jednotlivý mravní čin
musí vyvěrat z hloubky přesvědčení o hodnotách a dobrech, pro které
je třeba se nasazovat.
Postoje a ctnosti
Ctnost – základní etický pojem
 Ctnost - řecky areté (dobrota), latinsky virtus (mužnost) náleží k
základním etickým pojmům.
 Původní řecké slovo areté souvisí s ariston = nejlepší. Znamená ryzí
lidství, krásu těla i ducha. Německé slovo Tugend pochází z taugen =
být něčemu dobrý nebo užitečný.
 U ctností jde vždy o to, realizovat jednání, jež platí za hodnotné v etické
oblasti - talent ještě není ctnost, stejně jako zběhlost v dobrém zpívání,
malování nebo počítání.
 Ctností se myslí způsob jednání, pomocí něhož se stává soužití lidí
snažším, příjemnějším a bohatším.
 Ctnost - představuje niterný pojem humanity, to, co odpovídá
důstojnosti člověka, co utváří jeho „lidství.“ Člověk se má stávat vpravdě
člověkem.
Postoje a ctnosti
Postoje ke ctnostem:
 F. Nietsche – ostře kritizuje ctnosti. Představují pro něho neosobní schéma jež
jedince odcizuje sobě samému a bere mu jakoukoli osobitost.
Před první světovou válkou
 M. Scheler: „K rehabilitaci ctnosti“ - snaha o znovuoživení tématu ctností
Po druhé světové válce:
 Josef Pieper – aktualizuje klasické ctnosti. V této době jde obnovu společnosti
na základě ctností.
 O.F. Bollnow – zdůrazňuje především ctnosti „prosté mravnosti“: věcnost,
čestnost, ochotu domluvit se aj.
 R. Guardini - dal ctnosti do teologické souvislosti a duchovně prohloubil lidské
vědomí o nich a zkušenost s nimi.
Postoje a ctnosti
 Od konce padesátých do poloviny sedmdesátých let 20 stol. vládne tiché
mlčení ohledně ctností.
 Ctnosti se zdají být zbytečnými - nepociťuje se nedostatek (obrovský
nárůst životní úrovně)
 Důvěra v neomezený technologický a ekonomický pokrok ochromuje
ideu ctností.
 Setkáváme se ztrátou motivace (jakési ukolébání), provází je ztráta
hodnot.
„Když se o ctnostech nehovoří, neznamená to, že je nepotřebujeme anebo že máme
právo se jich vzdát.“
(André Comte- Sponville)
 V současné době se setkáváme jak v teologii, tak ve filozofii s novou
pozorností věnovanou tématu ctností.
Postoje a ctnosti
Proč se opět ptáme po ctnostech?
 U ctností nejde o jednorázové konkrétní jednání, nýbrž o trvalé
postoje a náklonnosti, a tím silněji i o člověka samého.
 U ctnosti se neptáme: Co máme dělat nebo jak máme jednat,
ale jací máme být? Pojmem ctnost označujeme postoje a formy
jednání, která slouží k realizaci vyšších duchovních cílů.
 Ctnost je trvalá a pevná dispozice konat dobro (KKC).
Ctnost není vlastnost!
Postoje a ctnosti
B. Häring ve ctnostech jde o:
 způsob mravní kompetence.
 celkovou melodii života.
 správnou základní orientaci dovést veškerou sílu, myšlení a činy ke
zralosti.
 nejvnitřnější svobodu k dobru, pravdě a kráse.
 kvalitu svědomí a zdar společného přebývání.
 celek, o osobnost v celistvosti se všemi jejími uzdravujícími a zdravými
lidskými vztahy.
 vyzařování pokoje, radosti, svobody a solidarity, (radosti z vykoupení)
 bez ctnosti je vše fádní a strnulé.
Postoje a ctnosti
 poznatky empirických věd (sociologie, výzkum chování, psychologie, …) - co
patří k ctnosti a je pro ni významné:
 hodnota a životní užitečnost zvyků a návyků
 přirozený sklon člověka ke kultivaci pevných způsobů reagování
 každý vyšší stupeň chování živé bytosti předpokládá schopnost vytvářet návyky
(člověk x zvíře (instinkt)).
 Návyky odbřemeňují a umožňují plnější a bohatší život.
Postoje a ctnosti
Některé těžkosti:
 znevažování ctností, nezájem o ně.
 převrácení smyslu ctností (neřest).
„Dejte nějaké dobré vlastnosti jméno, a za čas se bude tímto jménem
označovat nějaký nedostatek“ (C.S. Lewis)
 nedůvěra či posměch vůči postojům statečnosti, sebeovládání,
věrnosti, stálosti
 pohrdání nad ctnostmi jako píle, poctivost, pořádnost, přesnost,…
 ctnost je považována za zastaralou a bezpředmětnou.
Postoje a ctnosti
Některé těžkosti:
 Ctnosti mohou poklesnout v bezduchý návyk, mechanické jednání,
může vést k předvádění se a pýše.
 Přílišné zdůrazňování nějaké ctnosti může působit deformačně - ze
spravedlnosti se může stát fanatismus spravedlnosti.
Základ ctností:
 ctnost má svůj původ v lásce - vede člověka k Bohu a bližnímu,
osvobozuje jej od vlastního „já“.

jednota ctností – komplementární doplnění, vyvážení
Postoje a ctnosti
Rozdílné seznamy a systémy ctností:
 představy o ctnostech jsou podmíněny dobou a kulturou
 Starý zákon - zdůraznění bojovných ctností je odrazem ohrožení,
které Izraelský národ v prvotních dobách prožíval.
 Pohanská antika - čtyři hlavní ctnosti zrcadlí to, co odpovídá
poměrům a požadavkům svobodného muže v tehdejších řeckých
městských státech.
 Dnes - se cení např. zvláště poctivost uvnitř i navenek, bez
předstírání. Lidskost, cit pro člověka, smysl pro spravedlnost.
Postoje a ctnosti
Obraz ctností je formován společenskou skupinou:
 většinou formují obraz příslušných ctností určité společenské skupiny.
Ctnost – konání dobra ve stálosti
 Ctnost je dobrá nejen tím, co koná; ale i způsobem, jakým to koná:
 Kvalita ctnosti se projevuje zvláště tam, kde je vystavena zkouškám.
(např. hlavní ctnost vojáka je statečnost, obchodníka poctivost, dělníka
svědomitost).
 ctnost je trvalá, snadno realizovatelná, angažovaná, otevřená
nejvyššímu dobru, sociálně prospěšná.
Postoje a ctnosti
Zpětná působnost ctností
 ctnosti působí zpětně na člověka, zachovávají jeho mravní identitu.
 naléhají na člověka, aby byl bdělý v konání dobra.
 ctnost není pro člověka výzvou k výkonu, nýbrž k uschopnění!
„Přepjatá struna praskne a uvolněná nezní.“
(Buddha)
Shrnutí
 Ctnost je trvalá dispozice ke konání dobra! Ctnost není vlastnost!
 Ctnost je trvalá, snadno realizovatelná, angažovaná, otevřená
nejvyššímu dobru, sociálně prospěšná.
 Ctnost ztělesňuje kvalitu života a mravní kompetenci člověka, který je
trvale bdělý pro hledání toho nejlepšího, nejvyššího dobra.
 Pojetí ctností je podmíněno historicky a kulturně.
 V dějinách dochází k opomíjení ctností a k opětovnému návratu k nim.
Pojetí ctností
Bible
 Ctnost není biblický pojem (pochází z helénistické filozofie).
Nacházíme zde životní popisy a příběhy ctnostných lidí (Abrahám,
Mojžíš, a jiní), ale také neformální katalogy ctností.
 Je zde patrná skepse vůči možnostem člověka, které se jasně projevují v
ctnosti.
 Nevychvaluje se zde síla člověka, ale obdivuje síla Boží. Ctnostný člověk
podléhá osobitému vlivu Božího ducha - ctnost je vždy ctností před
Bohem - moc Boží zasadila do duše ctnosti a pěstuje je tam.
 Bibli není cizí to, co je pro ctnost podstatné - trvalé dobré postoje. Podle
Bible je třeba být dobrý ve svém srdci. Člověk sám musí být dobrý, aby
mohl dobře jednat. Je-li strom v pořádku, budou i plody dobré.
Pojetí ctností
Bible zná množství konkrétních jednotlivých ctností:
 láska, trpělivost, mírnost, dobrota, zdrženlivost, spravedlnost, zbožnost,
stálost, atd..
 NZ uvádí formální katalogy ctností (Gal 5, 22n; 1 Tim 6,11); nejdůležitější je
trojice víry, naděje a lásky.
 ve SZ je dokonce zmínka o čtyřech základních ctnostech (Mdr 8,7).
 Sv. Lukáš při zmínce o Ježíšově dětství vzpomíná několik ctnostných osob,
používajíc přitom SZ slovo „spravedlivý“: Zachariáš a Alžběta (1,6), Simeon
(2,25). Matouš poukazuje na spravedlivého Josefa (1,19).
Pojetí ctností
Počátky nauky o ctnosti – antická řecká filosofie
 Pythagoras (6. stol před Kr.) - první pokus o pojmenování a rozdělení
ctností.
 V homérském eposu vyjadřuje ctnost tělesnou zdatnost atleta, vojáka
nebo vůdce. První místo mezi ctnostmi zaujímá statečnost.
 V řecké obci je v rámci ctnosti oceňováno politické přátelství a
spravedlnost.
Sokratés
 Ctnost redukuje na schopnost poznání, na pravé vědění, které se lze
naučit vzděláváním.
 Ctnost je jediné dobro, neřest jediné zlo, ostatní je indiferentní.
 Učí mladé lidi kriticky myslet. Nevštěpuje jim zásady správného
jednání, nutí je k zamyšlení.
 Dobrý člověk je ten, který samostatně myslí, pečlivě zvažuje a
odpovědně rozhoduje.
Pojetí ctností
Platón
se zálibou hovoří o ctnostech. Ctnostný je ten, kdo zformoval a vychoval
svou smyslovost. Ctnost je zdraví a krása duše
„… příčinou nemocí mohou být poranění, čtvero ročních počasí, nečinnost, rozmařilý
způsob života, proto žádá hlavně od bohatých, aby pěstovali ctnost, předpokládaje, že
takto se nejsnáze vyhnou chorobám, jež jsou z velké části následkem nečinnosti a
rozmařilosti.“
Ctnosti mají u Platóna dvojí vztažný rámec:
(1) jsou vztahovány na vrstvy lidského duševního života - na rozumovou,
citovou a pudovou oblast.
(2) jsou vztahovány k rozdílným stavům městského státu (polis).
Poprvé tak formuloval „kardinální“ ctnosti (toto označení dostávají až
v patristice). Přirovnal je k črtům v jednom obličeji (jednota ctností).
Pojetí ctností
Harmonie duše:
 moudrost, rozvážnost - pořádat a ovládat ostatní části duše. Rozum se
přibližuje k pravému dobru.
 statečnost, odvaha - uvádění vznětlivosti (agresivita, strach, úzkost) do
vztahu k pravému dobru a vychovává ji k tomu, aby o toto dobro usilovala přes
všechny překážky a obtíže.
 uměřenost - umět vzdorovat žádostivosti
 spravedlnost – vytváří pojivo, harmonii, drží celek pohromadě
Pojetí ctností
Polis plní tři základní úkoly:
1.správu,
2.obranu,
3.obživu
jednotlivým vrstvám v polis jsou připisovány jednotlivé ctnosti :
- vládci (filosofové) – moudrost, rozvážnost
- vojáci - statečnost, odvaha
- zemědělci a rolníci - uměřenost, pracovitost
- harmonie celku a všech jeho skupin - spravedlnost (zákon).
Pojetí ctností
Aristoteles
 ctnost je „to, co dělá dobrým toho, kdo jí má, i to, co koná“. Skrývá se zde touha
po dobré životě (blaženosti, vydařeném životě).
 Na jedné straně připouští přirozené předpoklady (dispozice) člověka pro
dobro (sklon k střídmosti. k odvaze apod.), na druhé straně požaduje aktivní
podíl čl. na tom, aby se stal ctnostným. Tzn., že ctnosti v nás nevznikají
přirozeně, ani proti přirozenosti, k jejich plnému rozvinutí se vyžaduje cvičení
(návyk?) nebo výchova (mám jednat spravedlivě).
 Přirozená touha po blaženosti neprotiřečí morálnímu životu, naopak k němu
vyzývá, ba se ho přímo dožaduje.
Pojetí ctností
Ctnosti se nedá teoretický naučit. Nestačí vědět, co je ctnost, ale je třeba si
jí do hloubi osvojit. Čestnému jednání se naučím tak, jako když se učím
plavat nebo psát na stroji, hrát na kytaru (askésis)… Aristoteles mluví o
rozumnosti, jako základní ctnosti, když ta chybí, chybí všecky ostatní
(jednota ctností).
Aristoteles hovoří o:
 rozumových ctnostech (dianoetické) – vztahují se na neměnné, co je
možné měnit mimo čl., ale i v něm samotném (moudrost, věda,
zručnost, rozumnost).
 morálních ctnostech – odrážejí mravní charakter člověka (střídmost,
štědrost, čestnost, velkorysost atd.)
Pojetí ctností
V Aristotelově koncepci jsou důležité dvě představy nebo kategorie
(vychází z představy antické medicíny, která hlásá metron, rovnováhu sil):
 Hexis - nejdůležitější formální prvek ctnosti. Je to ono „míti“ (habitus)
člověka (duše), jimž se myslí trvalá náklonnost a schopnost - možnost
nebo zběhlost - k určitému chování.
 Mesotés – znamená duševní zdraví. Nejdůležitější obsahový prvek.
Míní se tím to, že se ctnost projevuje jako ctnost právě tím, že hledá a
umí dodržet skutečný střed mezi dvěma krajnostmi (štědrost mezi
lakotou a rozhazovačností; nebo odvaha je správný střed mezi
zbabělostí a neodpovědností).
Pojetí ctností
 Blaženost (eudaimonia), ke které směřuje veškeré lidské snažení
vyžaduje dva důležité předpoklady:
 určitý vnější institucionální a hodnotový rámec, který dokáže zajistit
jen polis.
 individuální způsobilost jít vstříc nejvyššímu cíli v průběhu celého
života vlastní činností, ztělesněnou v ctnostném způsobu života.
Kardinální ctnosti
Moudrost
 zdroj (matka) ostatních ctností
 předpokládá pravdu - soulad s bytostnou realitou.
Spravedlnost
 zaručuje, že každý dostane to, co mu náleží.
 zákonná – poměr člověka ke společnosti;
 distributivní - poměr společnosti k občanům: rozdílení společných dober, rozdílení povinností;
 směnnou - poměr občanů mezi sebou;
 sociální - správná rovnováha mezi jednotlivými vrstvami společnosti.
Uměřenost
 harmonické a smysluplné uspořádání
 harmonie a soulad různých sil, momentů a energií
 vnitřní klid - harmonie dění.
 sjednocující a uspořádávající ctnost.
Statečnost
 Správná a přiměřená odvaha,
 střed mezi zbabělostí a hazardem.
Moderní ctnosti
Občanská odvaha
 angažovanost - předpoklad dobrého fungování v otevřených, demokratických společnostech.
 eliminace negativních tendencí ve společnosti (manipulace, diskriminace, prosazování
osobních zájmů, zneužívání moci apod.)
 obhajoba práv
Solidarita
 vnímavost a otevřenost pro potřeby druhých, (osobní, společenská).
 se dá vynutit zákonem (např. placení daní).
 dobrovolná se opírá o osobní angažovanost a odpovědnost jedince (např. charita, podpora
chudých apod.)
Tolerance
 je konfrontována s pravdou
 není lhostejnost
 umět něco vydržet, snést, být snášenlivý
 vzít na sebe odpovědnost za druhého
Teologické ctnosti: víra, naděje a láska
 jsou první a nejdůležitější křesťanské ctnosti.
 bezprostředně utváří vztah člověka k Bohu.
Víra
 žít s větší důvěrou v Boha a jeho lásku
 je odpovědí na slovo a lásku Boží
 je dynamická (cesta)
Naděje
 je ctností finality, zacílení člověka.
 není čirý optimismus
 zdroj křesťanské nadějě - Bůh je mezi námi.
Láska
 přilnutí k bytí - může být bolestné, namáhavé apod.
 není pouhá vášeň, radost nebo příjemnost
 (agapé) je darem Ducha svatého - vydanost, sebepřekročení až do krajnosti (výkupná
oběť Ježíše Krista).
 éros a agapé (Deus caritas est)
Ctnosti v pedagogice volného času
Požadavek na pedagogického pracovníka:
 Vyrovnanost
 Stabilita
 Vypočitatelnost
 Růst
 Hledání toho nejlepšího
 Mravní kreativita
 ???
Normy
 význam norem: vztah mezi normami a hodnotami;
 druhy norem, proměna norem, chybné chápání norem
v sociální práci.
 situační etika – podstata, různé podoby;
 etický minimalismus – redukce etiky;
 etika odpovědnosti a etika smýšlení (M. Weber),
 etika cti
Norma
 slovo převzato z latiny = pravoúhlé měřítko, míra,
podle které se něco měří.
 výraz rozumového řádu, podle něhož lidská svoboda
směřuje k dobru.
 měřítko podle kterého máme uspořádat a orientovat
své chování.
 prostředek sloužící k ochraně dober a hodnot.
Druhy norem
 sociální normy
 etické normy
 právní normy
 náboženské normy
Sociální normy
 uspořádávají život společnosti
 ne vždy vydávány zákonodárcem
 určují mravy a zvyklosti v jednotlivých kulturách
 předávány jako pravidla chování pro určité příležitosti
a situace (pravidla stolování, pravidla zdvořilosti,
svatební a pohřební obyčej…).
 móda - se střídá, může dojít k diktátu módy.
 nepsaný kodex chování ve skupinách a kolektivech
(spolky, profese, sdružení…).
Etické normy
 jsou jednoznačné a platí bezpodmínečně - vedou k dobru
 jejich požadavku se nelze vyhnout - kategorie ospravedlnění
 jsou formulovány jako příkazy, zákazy nebo jako podmínkové věty.
- jako přikázání jsou ukazatelem cesty k zdařilému životu;
- jako zákazy vymezují prostor svobody pro realizaci hodnot a
dober;
- jako podmínkové věty uvádějí podmínku, kterou je třeba splnit,
aby se dosáhlo určitého cíle.
 Etické normy nejsou samoúčelné, mají smysl jen v souvislosti
s bytím člověka.
Etické normy
 Se nemohou měnit (bezpodmínečný nárok)
kategorie lidství
 Jejich aplikace se však mění (historicko-kulturní kontext)
např. nezabiješ
Právní normy




regulují soužití lidí ve společnosti a státu - přispívají k obecnému blahu
jsou vymahatelné a žalovatelné – sankce a tresty
většinou jsou formulovány písemně (zákonodárcem).
představují positivní zákon - nevyplývají přímo z bytostného určení
člověka
 zavazují také ve svědomí.
Vztah mezi etickými normami a právními normami:
 právní pořádek nemůže fungovat bez souladu s etickými normami.
 právní řád potřebuje etickou hodnotovou orientaci a étos potřebuje
podporu právním řádem
 právní normy ovlivňují etické vědomí a etické chování (+,-).
 ne všechno co je eticky závazné, musí být vymáháno státním právem
Přirozený zákon
 Kořeny nauky o přirozeném zákonu - řecko-římská
antika.
 Největšího rozkvětu zažívá v době pozdní scholastiky a
evropského osvícenství.
 Vlastní západní kultuře
Dějinný vývoj koncepce přirozeného zákona
Sofisté (5. a 4. stol. před Kr.) rozlišují:
 Positivní zákony - jsou ustanoveny lidmi - nejsou ani věčné ani všeobecně platné.
 Zákony jež platí „skrze přirozenost“ nebo „z přirozenosti“ (fysis) - jejich porušení je vždycky zlo
(platí vždy, nelze je měnit)
Stoa: vypracovala učení o přirozeném zákoně (výrazný panteismus )
 zdroje morálky: příroda a rozum (božský princip)
 eticky dobře jednat znamená:
- vivere secundum naturam (přirozeností se myslí konkrétní fysis (biologismus))
- vivere secundum rationem (objevování božského řádu)
Církevní otcové (patristika)
 příroda a lidský rozum člověku ukazují, co má dělat nebo pominout. Dobro je shoda
s přirozeností.
 příroda a rozum zakotvené v Bohu a Kristu
 zaplnění mezery v biblické morálce
 i pohanům jsou známa nejdůležitější biblická přikázání nezávisle na bibli (zdůvodnění).
Scholastika
 Tomáš Akvinský (přirozený zákon jako zákon rozumu):
- lex aeterna: původ a nositel přirozeného zákona (Boží prozřetelnost a řízení)
- lex naturalis: účast na božském lex aeterna - zákon rozumu (spontánní a
přirozené poznání) – schopnost sebeurčení, přirozené sklony (sklon k
sebezáchově), podrobné požadavky
Pozdější vývoj:
 dobro není závislé na vůli, není to něco svévolného (voluntarismus)
 dobro se dá poznat ze stále stejné, pevně trvající přirozenosti.
Přirozenost je určena:
 - metafyzickou podstatou člověka (všechno, co je společné všem lidem všech
dob, ustavuje lidské bytí jako takové).
 - struktura nějakého jednání. Určitá lidská jednání mají vždy jim vlastní přirozený
cíl, vnitřní účel (finis operis) o nějž je třeba při každém uskutečňování usilovat
nebo který se přinejmenším nesmí zvrátit (normy sexuální morálky).
Přirozené je to, co se prokáže být rozumné:
 Rozum i přirozenost jsou odděleny od lex aeterna a chápou se jako samostatné
veličiny.
 Ovocem přirozenoprávní nauky v raném novověku je idea lidských práv a jejich
první vyhlášení koncem 18. století v Americké a Francouzské revoluci.





v 19. a na začátku 20. stol. úpadek myšlenky přirozeného práva
vliv positivismu a vysokého hodnocení dějinnosti.
v právní oblasti ztroskotání positivismu (zkušenost nacismus)
návrat k myšlence přirozeného práva a přirozeného mravního zákona
Přirozený zákon představují všechny normy, jež vyplývají z bytí člověka a
světa a pomocí rozumu se z něho dají vyčíst.
Otázky
 Odpovídá přirozený zákon vlastní povaze křesťanské etiky?
 Odpovídá nauka o přirozeném zákonu požadavkům fundamentální dějinnosti světa a
člověka?
 Dá se přirozenost nebo podstata člověka nebo nějaké věci skutečně vždycky přesně
poznat, nebo nepovažujeme často to, co je jen faktické, už za podstatu?
 Jak dalece může být už přirozenost nebo bytí normou pro jednání? Od bytí nevede přímá
cesta k mít povinnost.
Přirozený zákon
Resumé:
 Mluvit o přirozeném zákonu nebo přirozeném mravním zákonu má
i dnes svůj význam. Lze souhlasit s touto koncepcí, jestliže se jí
rozumí dvě věci:
1.
2.
omezený počet všeobecných, avšak fundamentálních etických
základních norem jež se vymykají jakémukoli disponování s nimi.
odkázanost člověka na to, co je předem dáno přírodou, co
předchází jeho přirozeným počátkům a danostem, co se nesmí při
hledání morálky přeskočit.
 Otázka přesnějšího obsahu (např. konkrétní normy) zůstává v obou
případech otevřená.
Situační etika


zpochybněno stanovisko, že existují etické normy, které
platí vždy a pro všechny.
etické jednání spíše určeno jedinečnými situacemi, než
trvale platnými normami a zákony.
Tři formy situační etiky:



Extrémní situační etika
Umírněná (relativizující) situační etika
Doplňující situační etika
Extrémní situační etika








Představitelem této etiky je J.P. Sartre (1905-1980)
Všeobecná etická norma neplatí
Existuje vždy jen zvláštní situace (rozhodnutí ad hoc)
Žádné rozhodnutí se nedá přenést z jedné situace na
druhou.
Skutečnost, v níž musí každý jednat, je bez souvislostí a
absurdní.
Dnes se jeví překonanou.
Byla uváděna v době 2. světové války a v letech
bezprostředně před ní a po ní.
Vysvětlit se dá z nepokojů a otřesů té doby.
Umírněná (relativizující) situační etika
 Představitelé této etiky E. Michel, J. Fletcher, J. A. T. Robinson.
 Jedinou absolutní etickou normou je láska. Normy jsou pouze




opěrnými body.
Je to nejtypičtější a nejčastěji zastávaná forma situační etiky.
Etická norma platí, ale ne vždy.
Požadavky situace mají přednost před normami
Všeobecné etické zásady nebo i obecné požadavky (čl. má být
spravedlivý nebo čestný) nejsou relativizovány.
 Problém: relativizace norem!

Doplňující situační etika
 Jedná se o koncepci K. Rahnera („formální existenciální etika“) -
důrazně trvá na platnosti společných norem.
 Platný požadavek má být doplněn, nikoliv nahrazen příkazem místa
a konkrétní situace.
 Doplnění je potřebné ze dvou důvodů:
- Pro jedinečnost lidské osoby
- Každý je osobně volán Bohem
 Všeobecně proti takové formě situační etiky nejsou výhrady.
Situační etika - resumé
Situační etika upozorňuje na dva momenty:
1.
2.
Zdůrazňuje lásku (láska je první přikázání, všechny ostatní požadavky jsou
od ní poměřovány)
Zaostřuje pohled na hodnotu jednotlivce a na to, co je na něm zvláštní.
Slabiny situační etiky:
- společné a zavazující je příliš málo zvýrazněno.
- návod k mravnímu jednání zůstává příliš neurčitý.
- podporuje sklon k etickému minimalismu, libovůli.
Další formy etiky
 Etický minimalismus
 Etika odpovědnosti
 Etika cti
Svědomí
 Svědomí - antropologická konstanta
 Pojetí svědomí v bibli (NZ, Řím 1, 14-16)
 Filosofické a teologické pojetí svědomí (Augustin, Tomáš, koncilní
výpovědi (GS čl.16, LG čl. 16), výpovědi dalších církevních dokumentů
(KKC čl. 1776 – 1802)).
 Utváření svědomí, svoboda svědomí (mylné svědomí),
 Výchova svědomí,
 Konflikty ve svědomí (svědomí x zákon)
 ANZENBACHER, A. Úvod do etiky. Praha: Zvon, 1994; Praha: Academia





2001, s. 78-104.
Gaudium et spes. Pastorální konstituce II. Vatikánského koncilu. In:
Dokumenty II. Vatikánského koncilu. 2. vyd. Kostelní Vydří: Karmelitánské
nakladatelství, 2002, zvl. čl. 16 (s. 194-195), čl. 87 (s. 260-261).
Katechismus katolické církve. Praha: ZVON, 1995, s. 449-454.(čl.1776-1802)
RICKEN, F. Obecná etika. Praha: OIKOYMENH, 1995, s. 143-149.
SOKOL, J., Slovník filosofických pojmů. In: SOKOL, J., Malá filosofie
člověka a Slovník filosofických pojmů. Praha: Vyšehrad, 1998, heslo
„svědomí“
(s. 363).
Život z víry. Překlad 2. dílu katolického katechismu pro dospělé. České
Budějovice: Teologická fakulta Jihočeské univerzity, 2005, s. 86-104.
Svědomí




Zkušenost svědomí je universální zkušeností.
Svědomí je mravní schopnost člověka,
Schopnost rozpoznat, co je dobré a co zlé.
Je to zvláštní druh vědomí (s-vědomí).
Rozlišujeme:
 svědomí jako mravní danost (ad.1)
 svědomí jako praktický mravní úsudek (ad.2)
Ad. 1 oznamuje člověku mravní povinnost a nutí ho ji naplnit.
Ad. 2 říká člověku v konkrétní situaci, co je jeho mravní povinností.
Svědomí v bibli
Dva typické znaky:
 Svědomí je vždy svědomím před Bohem.
 Svědomí je záležitost celého člověka.
Svědomí ve filosofii
Kant

srovnává svědomí - s odkazem na antický obraz – s vnitřním soudním dvorem
(žalobce i soudce – bezpodmínečná autorita).

svědomí má imanentní charakter, s absolutními nároky kategorického imperativu.

Závaznost mravní normy nevyplývá z ní samotné, ale z ideje bezpodmínečně platného mravního zákona, který v sobě nacházíme
stejně bezprostředně jako lidský rozum.
Fichte

Svědomí jednotlivce je poslední a nejvyšší instance. Neuznává nad sebou žádného vyššího soudce.
Schopenhauer

Je nanejvýš skeptický vůči svědomí.

Svědomí je podmíněno pověrami a lidským strachem.
Hegel

Svědomí je pro něho nejisté. Je třeba ho posuzovat podle objektivních měřítek. Primárně jsou obsažena ve státě.
Nietsche

Svědomí považuje za pochybný fenomén. Považuje je za utrpení člověka v něm samotném.

Člověk se nedokázal prosadit jako vládce. Ve svědomí se bouří proti sobě samému.
Hitler

Lidem se má svědomí odejmout.

Je to prý chiméra, židovsko-křesťanský vynález.
Svědomí – empirické vědy
Empirismus
 dal na přelomu 19. a 20. století svědomí psychologický význam
 veškerý obsah svědomí odvislý od společensko-kulturních vlivů (sociologie)
Evolucionismus
 vidí svědomí jako výsledek adaptace člověka na prostředí.
Freud
 svědomí = Superego /Nad-já/ - vypěstovaný a nabytý komplex požadavků a zvyklostí od rodičů nebo
bezprostředních vychovatelů a společnosti.
 odporuje skutečné přirozenosti člověka a jeho nejhlubším, v nevědomí zakořeněným sklonům (energie na
instinktivní impulsy, hlavně sexuálního a agresivního charakteru).
 tlak superega má být stále více redukován.
 Vztahovat svědomí k Bohu je iluze. Bůh = projektovaná postava otcovské autority.
 Od přirozenosti není nikdo schopen rozlišovat dobro a zlo. Toto rozlišení přichází z vnějšku.
C. G. Jung (1875 – 1961)
 Svědomí = způsob nadstavby Já, „osoba“ - veličina kolektivního nevědomí.
 škraboška nebo maska lidské osoby - skrýt skutečnou přirozenost jednotlivce a vyvolat u bližních určitý
dojem.
 člověk musí mít od persony stále větší odstup, aby vypadal navenek, jaký je uvnitř.
 Svědomí nepodněcuje jen k dobrému, ale i ke zlému (dualistické pojetí svědomí).
Svědomí v teologii
Augustin
 místo nejniternějšího setkání mezi člověkem a Bohem.
 božské centrum osoby, kde je Bohem oslovena.
 informuje člověka především o jeho osobním povolání v celkovém
božském plánu stvoření.
Františkánská škola
 je v základu duše
 zasahuje hlouběji než rozum a vůle
 centrum lidské osoby
Tomáš Akvinský
 úsudek praktického rozumu
 nemá pro svědomí zvláštní pojem.
Koncilní pojetí svědomí (1965)
Svědomí:
 nejen etický, nýbrž i náboženský fenomén
 zahrnuje všechny mohutnosti člověka – personální pojetí
 zprostředkuje člověku pochopení jeho smyslu života a určení.
 kreativní složka – není pouhý pasivní přijímač pokynů z vnějšku
„Svědomí je nejtajnější střed a svatyně člověka; v ní je sám s Bohem, jehož hlas mu zaznívá v
nitru. Prostřednictvím svědomí si podivuhodným způsobem uvědomujeme onen zákon, který
dosahuje svého naplnění v lásce k Bohu a k bližnímu.“
(GS 16)
„Svědomí je mravní vědomí nám všem známý a všemi tak či onak sdílený soubor zásad
slušného chování rostoucí zřejmě z podvědomého a hluboce zakořeněného předpokladu, že se
přece jen někde všechno a navždy ví, a že nic tudíž neunikne spravedlivému soudu.“
(Václav Havel)
Koncilní pojetí svědomí
„Věrnost svědomí spojuje křesťany s ostatními lidmi při hledání pravdy a
při pravdivém řešení mnoha mravních problémů, které vyvstávají v životě
jednotlivců a ve společenském soužití.“
(GS 16)
„Svědomí člověka je onen bod od kterého se ve společnosti odvíjí husté
předivo cenných úkazů a vztahů jako např. blíženská láska, spravedlnost,
poctivost, čestnost, angažovanost pro dobro. Tak se vytváří odpovídající
‚morální klima,‘ které opět zlepšuje všeobecnou schopnost k morálním
úsudkům.“
(Václav Havel)
Transcendentní pojetí svědomí
„ … že se něco změní ve sféře ducha, v oblasti lidského vědomí, v samotném
postoji člověka ke světu a v samotném jeho porozumění sobě samému a
svému místu v celkovém řádu bytí.“
ztráta víry v Boha „pyšným důrazem na lidského jedince jako na vrchol
stvoření a jeho pána:“ má za následek „krizi respektu k mravnímu řádu
přicházejícímu k nám shůry nebo prostě (…) krizi úcty k jakékoli vyšší
autoritě, než jakou je naše vlastní pozemské já a jeho materiální a veskrze
pomíjivé zájmy.“
(V.Havel,1997)
Transcendentní pojetí svědomí
„Neexistuje-li transcendentní pravda, které poslušen dospěje člověk
ke své úplné identitě, pak neexistuje ani zásada, která by spolehlivě
zaručovala vztahy mezi lidmi. Jejich třídní, skupinové a národní
zájmy je nevyhnutelně uvádějí do vzájemného rozporu. Není-li
uznávána transcendentní pravda, triumfuje síla moci a každý se
snaží beze zbytku využívat prostředků, které má k dispozici,
k prosazování svých zájmů a názorů bez ohledu na práva ostatních.
Člověk je pak respektován pouze do té míry, že ho lze využít jako
nástroje pro egoistický cíl.“
(CA, čl. 44)
Dělení svědomí
Svědomí:
- předcházející
- následné
- mylné (nepřekonatelně/překonatelně)
- skrupulózní
- laxní
- zmatečné (perplexní)
- farizejské
Výchova svědomí
 svědomí dítěte - „musíš“ svědomí,
 vyzrálá dospělá forma svědomí - „mít povinnost-svědomí“.
 přechod od heteronomního k autonomnímu svědomí u
normálních dětí ve věku kolem sedmi let). (Jean Piaget)
 musíš – měl bys - co říkáš kdybys …
 trvalý požadavek výchovy a vzdělání svědomí
Svoboda svědomí
Svoboda svědomí
 základní právo na svobodu člověka (Všeobecná deklarace lidských práv spojených národů).
- „člověk nesmí být nucen, aby jednal proti svému svědomí“ (DH 3)…
- „Při používání všech svobod se má zachovávat mravní zásada osobní a společenské odpovědnosti:
jednotlivci i společenské skupiny mají při výkonu svých práv z mravního zákona závazek mít na zřeteli
jak práva jiných lidí, tak i své povinnosti k jiným a ke společnému blahu všech“ (DH 7).


Někdy mohou světské zákony odporovat svědomí občanů.
Určitý a jistý příkaz svědomí má prioritu před příkazem zákona.

Svědomí je poslední subjektivní normou mravního jednání. Musí se ale konfrontovat s objektivními
normami:
„Existuje-li právo, aby byl člověk respektován při hledání pravdy, pak musí ještě dřív existovat pro
každého člověka závazná morální povinnost, aby hledal pravdu a přijal ji, jakmile ji pozná“ (VS 34).
Vina hřích
 Chápání viny a hříchu dnes
 Příčiny poklesu vědomí viny
 Obrácení, odpuštění, usmíření.
 Sociální, strukturální hříchy
 Kolektivní vina x důsledky hříšného jednání jednotlivce na
společnost (míra odpovědnosti).
Pojmy




Hřích (teologický pojem)
Vina
Chyba
Selhání
Rozlišujeme mezi:
- mravní vinou
- pocitem viny
Pokles vědomí viny
Odpor vůči kategorii hříchu:
- 19. stol. (např. F. Nietzsche).
- ve 20. a 21. stol. ve jménu vědy (např. Freud).
Možné příčiny poklesu vědomí viny a hříchu:
1. ztráta transcedence a s tím spojená krize svědomí
2. přístupy empirických věd (např. hlubinná psychologie)
3. chyby dřívější teologie
Přesuny pocitů viny
 větší vnímavost pro špatné sociální jednání (netolerance,
diskriminace, ale i špatné zacházení se zvířaty nebo
s přírodou).
 přesvědčení o strukturálním zlu (umenšuje se a dostává do
pozadí odpovědnost jednotlivce a zdůrazňuje se větší
odpovědnost společnosti, prostředí aj..)
Biblický pohled na hřích
 člověk je hříšný
 vina člověka je vinou před Bohem
 rozlišují se stupně viny.
 důraz na překonání hříchu
 možnost odpuštění a nového začátku
Trojí dimenze hříchu
Provinění:
- proti vlastní osobě - prohřešuje se proti smyslu lidské
existence;
- proti bližním – porušení přikázání lásky;
- proti Bohu – narušení společenství s Bohem;
Osobní zodpovědnost za vlastní jednání vylučuje existenci kolektivní viny!
Sociální dimenze hříchu
 Všechny hříchy, i ty výslovně osobního charakteru, mají
sociální dimenzi.
 Patří sem i podporování a upevňování nespravedlivých
struktur, nebo neodporování zlému ve svém okolí.
„Kde je řád věcí postižen následky hříchu, člověk, rodící se již
s náklonností ke zlému, nalézá nové podněty k hříchu“ (GS 25).
 Společnost, která svým postojem a jednáním podporuje u
jednotlivých členů společnosti chybné jednání, je
spoluviníkem na tomto chybném chování. – strukturální
hřích
Hříšné struktury
 vytvářejí bariéry proti dobru,
 přímo disponují člověka k osobnímu hříchu (např. minulý režim).
 za hříšnými strukturami stojí vždy hřešící lidé (srov. RP 16).
 Existuje však zodpovědnost, kterou společnost ručí za následky, jež
vyplynuly z určitých jednání společnosti (např. národ jako celek musí
nést důsledky války, i když mnozí na ni nenesou žádnou osobní vinu.)
Obrácení, odpuštění, usmíření
 vina může být odpuštěna a překonána (Bible).
 odpuštění předpokládá lítost a obrácení
 obrácení představuje změnu smýšlení. Děje se ve třech
krocích:
1. Poznání – člověk zjišťuje nesprávnost svého činu a vidí
sebe jako viníka.
2. Lítost – člověk v lítosti nejen, že poznává vinu, ale i zamítá
spáchaný hřích.
3. Náprava nebo smír – člověk nezůstává u toho, že je
stísněn spáchanou nepravostí a způsobenou škodou, ale
usiluje jedno i druhé odstranit.
Biblické inspirace pro lidsky důstojný život
Požadavek 2. vatikánského koncilu:
 morální teologie i teologie vůbec má být vystavena na biblických základech.
Benedikt XVI.:
 Biblická víra, resp. křesťanství nepředstavují vlastní (úchvatný) svět, který je
vytržen z komplexního celku lidské existence, ze základních vztahů prapůvodních
lidských zkušeností.
 Bible není charakteristická výlučností původů etických obsahů, jako spíše
tím, že v trvalém dialogu s okolními kulturami očišťuje, rozlišuje a přivádí ke
zralosti to, co se sebou přinášejí. Hledá to nejsprávnější a nejspravedlivější jednání.
 Pravá novost a originalita Písma se ukazuje „v kritickém rozlišování toho, co je
opravdu lidské, protože nás to připodobňuje Bohu; v očišťování ode všeho, co je
nehumánní; v začlenění do nového obsahu a významu, kterým je Smlouva, jež
vyzdvihuje a přivádí k naplnění vše, co je lidské - nabízí (člověku) autentickou
cestu života.“
 Bible nepředstavuje učebnici morálky. Etický požadavek zde není na
prvním místě. Bible vypovídá o dynamice vztahu mezi Bohem a člověkem, jejíž
součástí je také etický požadavek.
 Pro pochopení v Bibli obsažených etických požadavků je nutná náležitá
znalost Bible.
 Riziko zneužitelnosti Bible je veliké. Můžeme zde najít vše.
 Odborný výklad Bible je obhajitelný jen tehdy, když text vykládá jako celek,
se všemi souvislostmi.
 V kontextu subjektivity sdělení jde o jeho co nejlepší porozumění.
Předává-li někdo nějaké sdělení, není to objektivní sdělení. Předává zprávu na
základě svého chápání a svých zkušeností. Souvisí to s jeho curiculem a
kulturou. V Bibli jsme konfrontování s propastí kultur (tisícileté staré texty).
Člověk jako obraz Boží:
 Bůh stvořil člověka jako muže a ženu ke svému obrazu.
 Bůh stvořil čl. jako syny a dcery, nikoli jako loutky. Nevytvořil je zcela
hotové. K jeho podobnosti patří svoboda, tvořivost, oduševnělost (viz.
také Ježíšovo podobenství o hřivnách).
Obraz z výchovy v rodině:
 Kdo chce mít skutečně syny a dcery, musí jim svěřit, aby se učili utvářet
svůj život sami. Nebezpečí ochranitelství a poručnictví. Heslo: Děti
se mají mít lépe, než my!
 Rodiče vyšlapávají dětem cestu. Snaží se je ušetřit námah a konfrontací
s obtížemi. Tím brání jejich růstu, rozvoji talentů. Takové děti nejsou
dobře připraveny na nebezpečí života a světa.
Realističnost Bible
 Bible je střízlivá a realistická, v tom se odlišuje od jiných textů tradice. Je plná
sexu a násilí. Prezentuje komplikovanost dějin izraelského národa i jejich
velkých postav (Abrahám, Mojžíš, David...). Ti se dopouští všech
představitelných hříchů.
 Kvalita Bible spočívá v tom, že ukazuje život takový jaký je. Ukazuje klesajícího
člověka, který se po svých proviněních vrací zpět k Bohu, usiluje o nový
začátek.
Inspirace - hledání cesty:
 K životu patří hledání správných cest. Patří k tomu i bloudění. Důležité je
být pozorný, a také opatrný a stále se ptát po správné cestě, zda můj život
nevyžaduje nějakou korekturu.
 Často se čl. učí ze svých chyb. Dělat chyby není žádá hanba. Hanba je dělat
stále stejné chyby - nepoučit se z nich.
Bible povzbuzuje k vlastní životní cestě
 Bible ukazuje, že všechny oblasti (osobního i národního) života jsou považovány za
důležité pro víru.
 Pro izraelský národ byla důležitá země zaslíbená. Celý národ měl vytvářet ve všech
směrech svoji existenci s Bohem. Prochází si přitom peripetiemi a hledáním.
 Izraelský národ i jeho jednotliví představitelé dělají opakovanou zkušenost, že Bůh je na
jejich životních cestách stále přítomen. I v těch nejtěžších chvílích se na Něho mohou
plně spolehnout a zakotvit na Něm svou naději. Ve vztahu k Bohu není nikdy nic
ztraceno. Věřit této realističnosti je podle Bible důležité.
 V dějinách se vždy vyskytovali i veliké národy, které zcela zanikly, např. Chetité. Malý
národ Židů existuje dodnes, přestože stále prožívá pronásledování.
 Je zcela lidsky nevysvětlitelné a nepochopitelné, proč se tento malý národ udržel. Nebyl
to žádný ideální národ. Těžko to vysvětlit jinak, než specifickou identitou tohoto národa:
pevná orientace na Boha (Jahveho).
Exodus (1-40)
 zkušenost exodu je prazkušenosti izraelského národa
Útlak Izraelitů v Egyptě
 V Egyptě, bohaté říši, musely pracovat malé kmeny a národy. Izrael je
tam velmi vykořisťován.
 Mojžíš pociťuje Boží výzvu, aby Izrael z Egypta vyvedl.
 Vyvedení se skutečně vydaří proti veškerému lidskému očekávání.
Osvobození proti veškerému očekávání
 Bůh se ukazuje jako silnější než egyptští bohové. Nestojí na straně
silnějších, ale utlačovaných. Chce osvobození člověka, ne jeho
zotročování.
Univerzalita Jahveho
 Lidé o významných událostech (vyjití Abraháma, Izraelitu z Egypta)
meditovali, modlili se. Dochází k závěru, že Bůh osvoboditel je Bohem
všech lidí a tvůrcem všeho, není jen kmenovým bohem izraelitů
 Toto zjištění bylo pro židy velmi obtížně přijatelné, znovu upadali do redukce
Jahveho na kmenového Boha.
Palestina jako křižovatka kultur
 Palestina je určitý most mezi Afrikou a Asií. Středozemní moře je kontaktní
zónou pro středomořskou oblast. Moře tehdy představovalo důležitou možnost
cestování, daleko více, než souše. Neexistovaly cesty.
 Již několik tisíciletí před Kristem se zde křižovaly obchodnické cesty.
Nepřeváželo se jen zboží, ale i názory na to, co je čl., jaký je smysl jeho života.
Výklady světa, představy o původu a budoucnosti světa a lidí. Egypt byla oblast
velmi vyspělé kultury. I Mezopotámie. Stará rovníková kultura.
Bůh využívá lidského potenciálu
 Bůh využívá místo, kde se setkávají rozličné kultury, kde je
shromážděno myšlenkové bohatství lidstva.
 Být obrazem Božím znamená, po celý svůj život rozvíjet své schopnosti
a dané možnosti.
Inspirace pro současnost
 Setkávání rozličných kultur má být důvodem k vzájemnému
obohacování se a rozvíjení svěřeného bohatství myšlenek dalším
generacím.
 Různorodost kultur nemá být důvodem vzájemných rozepří či
vytlačování jedné kultury jinou, nýbrž má být provázena vzájemným
respektem, protože Bůh je Bohem všech.
Desatero (Ex 20, 1-17; Dtn 5, 1-21)
 seznam nejdůležitějších pokynů - ústřední pro život mezi lidmi, pro život
s Bohem.
 pro pochopení Desatera – je nedůležitější prolog - uvedení do souvislostí
s Exodem: „Já jsem Hospodin, já jsem vás vyvedl z otroctví Egypta.“
 Teprve na tento prolog navazují pokyny. Nejsou to autoritativní omezení, ale
rady milujícího Boha pro další život.
Katecheze
 Staré katechismy: Bůh jako oko v trojúhelníku. Stále kontroluje, co se děje. Je to
strašný obraz Boha, totalitní kamera (Big brother) – otrocká morálka.
 Bůh chce spásu člověka. Zavazuje ho to k náročné vlastní zodpovědnosti.
Jednat podle vlastního přesvědčení, co nejlépe. Podporovat se navzájem ve
společenství.
Proroctví
 Připomínání důležitých skutečností, rozlišování. Stále platí: lidé na to
nejdůležitější zapomínají!
3 prvky proroctví:
1. Připomínka, že Bůh je Bohem spásy, který vyvedl Izrael.
 Bůh chce osvobození člověka z jakéhokoli otroctví (hříchu, chudoby, bohatství,
závislosti,…)
2. Kritika špatného vývoje
 Neshoda víry a skutků. V situaci, kdy lidé přinášeli Bohu oběti. Bůh říká:
„Nechci vaše oběti …
 Kritika životní praxe, která odporuje Bohu (např. chudoba).
 Praxe by měla být odpovědí na spasitelné činy Boží (morálka odpovědi, ne
výkonnostní morálka)
 Lidé svým elitním chováním si nemohou zajistit přístup k Bohu.
3. Zvěstování přicházející mesiášské doby
 V textech DtIz se hovoří o spasiteli. Síla přijmout utrpení. Stále jasněji
se to ukazuje v textech o Božím služebníku: bezpráví neodmršťuje zpět
na toho, kdo ho způsobil, ale přijímá ho. To je to nejtěžší, co existuje.
 Běžný model: Co ty mně, to já tobě.  Tím se bezpráví nezmenšuje,
ale narůstá tím spirála a bezpráví se zvětšuje.
 Součástí textů přislibujících Mesiáše jsou obrazy touhy, kde si lidé
vysnívají, jak to bude, až přijde Mesiáš. „Lev bude žít s beránkem ve
shodě …“
Shrnutí
 Bible nepředstavuje učebnici morálky ani systematizované zpracování





etických otázek.
Biblická etika nenabízí ani specifický etický obsah. Vychází z obecné
lidské zkušenosti, kterou očišťuje a uzdravuje z pohledu Božího
zjevení. Nabízí člověku autentickou cestu života.
V Bibli je na prvním místě Boží jednání ve prospěch člověka (spása).
Etický požadavek je zakomponován do dynamiky vztahu Boha člověka.
Desatero je soubor nejdůležitějších požadavků, které určují život
člověka a jeho vztah s Bohem.
Biblická morálka není morálka výkonu, nýbrž vděčnosti.
Proroci připomínají Boží jednání ve prospěch člověka a z této
perspektivy kritizují problematickou praxi. Jsou zde texty, které
vkládají naději do příchodu mesiášské říše.
Důležitost zaslíbené země pro Izrael
 Pro žid. národ byla zaslíbená země velmi významná. Měl tam být
zažíván život spojený s Bohem. Nejen v osobním životě, ale také
v politickém.
 Proto Izrael kladl velký důraz na možnost vlastního státu. V období
zajetí (Babylóňané, Asyřané) toto nemohli uplatnit.
 Velké zklamání z područí římské vlády. Politická i ekonomická
katastrofa. Nemožnost vymanit se z područí tohoto mocného národa.
 Každé impérium chce žít z podmaněných národů. Římané to dělali
zvláště rafinovaně: budili zdání, že tam existují vlastní království. Ale
Herodes byl vazal Římanů. Byla to jen iluze vlastního království.
Celníci - kolaboranti
 Římané sami nevybírali daně, vymysleli systém celnic  spojení
vybírání daní se cly.
 Ve všech místech obchodu musel každý prodávající platit daň
celníkům.
 Římané celnice pronajímali původnímu obyvatelstvu z řad
kolaborantů. Šlo o bohaté židy, kteří byli ochotní spolupracovat. Ti
dostávali tyto celnice, jako např. v Jerichu. Část příjmů museli
odevzdávat Římanům, zbytek si nechávali pro sebe či pro místní rozvoj.
Lk 19, 1-10
 ZACHEUS v Jerichu byl nenáviděný: spolupracoval s nepřátelskou
mocností, vysával vlastní lid, kromě toho se neoprávněně obohacoval.
Chudoba Palestiny a mnohá napětí
 Palestina je chudá země. Velké množství peněz se odsává do Říma,
kolaboranti se obohacují, pro vlastní obyvatelstvo toho zůstává velmi málo.
 Politická napětí, sociální, náboženské a morální problémy. Židé byli
odbojným národem, připravovali povstání.
 Postoj Židů je spojen s jejich vírou v Jahve. Římané byli v celé své říši velmi
nábožensky tolerantní. Respektovali bohy různých národů. Pantheon – místo
pro bohy dobytých území. Měl tam být i Jahve.
 Pro Izraelity existuje pouze jediný Bůh. Nechtějí se přizpůsobit římskému
vzoru  Římané se snaží jejich víru zlikvidovat.
 Staví nádherná kultovní místa pro posílení impéria. Jsou slaveny nádherné
bohoslužby. Ti z Židů, kteří byli ochotní přestoupit k římskému kultu,
dostávají zvýhodnění. Mnoho jich přestoupilo. Docházelo také k uvolnění
morálky.
Zoufalá situace věřících židů
 Jak je to se zaslíbením? S Mesiášem? – Věřili, i když byli v zoufalé
situaci. Věrným se vedlo špatně, zrádcům dobře – obdoba s dnešní
dobou.
 Vládla zde představa, že to, co Bůh zamýšlel se svým lidem,
ztroskotává kvůli vině lidí, kteří se nechovají dobře. Proto přijde Mesiáš
a ukončí dějiny lidstva ohromným trestajícím soudem. Ohromné
množství provinilců bude zničeno. Spravedliví budou triumfovat
s Mesiášem velkolepým způsobem.
 I v dnešní době vládnou podobné představy (tzv. Islámský stát,
islamisté, různá zjevení, apod.). Tyto představy jsou zastoupeny i
v profánní oblasti (revoluce, radikální ochránci přírody – velmi
chmurné prognózy, apod.).
Vrchol Božího zjevení - postava Ježíše Krista
Mt 4, 1-11
 Ježíš v pokušení na poušti odmítá falešné představy o Mesiáši
1. z kamenů dělat chleby – ukázat, jaká je jeho mesiášská moc.
Očekávání lidí je, že je zbaví lidské nouze.
2. vyveden na vrchol hory, odtud mu pokušitel ukazuje svět a slibuje
mu vládu nad světem, když se mu bude klanět  politický Mesiáš,
světovládce, někdo, kdo to dokáže.
3. vyveden na cimbuří chrámu, stojí na chrámové skále. Je to nejvyšší
bod v Jeruzalémě. J. se má vrhnout z cimbuří, andělé ho mají zachytit.
Je to opět obraz Mesiáše, který dá jasné ohromné znamení pro
všechny lidi.
Očekávání lidu
 Na začátku svého vystoupení narážel Ježíš na mnohá očekávání. Lidé
od Něho očekávali, že je ten zaslíbený Mesiáš, který je vyvede z područí
okupantů.
 Když Ježíš nenaplňuje očekávání lidí, zájem o něho polevuje.
Ježíšovo poslání je jiné. Hlásá blízkost Božího království. Mnohými
není pochopen, nakonec je i pronásledován.
 Dnes mají lidé podobná očekávání. Důvěra v někoho, kdo dovede
vyřešit naše problémy. Naděje na zázračného vůdce, zázračný systém,
který změní špatné poměry.
 Biblické texty jasně zpravují o tom, že Ježíš byl ve velmi úzkém
spojení s Bohem Otcem. Ježíš se velmi často stahoval do ústraní, aby
se v tichosti modlil. Modlil se celé hodiny.
 Intenzivní spojení s Bohem – poznávání, jaký Bůh skutečně je 
Možnost přibližovat se k lidem, hlavně k těm, kteří toto nejvíce
potřebují.
 Ježíš neseděl na jednom místě, nebyl na kazatelně v kostele. Jeho
poslání bylo chodit přímo k lidem. Projevoval vstřícnou náklonnost.
Není to tak, že by lidé museli přicházet k Bohu, ale Bůh jde k lidem.
 Právě tato nezasloužená náklonnost vzbuzuje v lidech naději a
působí oživujícím způsobem a uzdravuje. Léčí posedlost, uvolňuje
depresivitu.
 Ježíš uzdravuje slepé, chromé, hluché. Je v tom také hluboká





symbolika:
Je-li někdo slepý: černý v černém  obraz beznadějnosti, deprese.
Ježíš uschopňuje k vidění.
Je-li někdo chromý: nemůže dál, je unaven. Ježíš ho činí schopným
chůze, růstu.
Je-li někdo hluchý: neslyší. Ježíš činí lidi schopnými slyšet včetně
Božího slova.
Je-li někdo posedlý: už nepatří mezi normální lidi. Ježíš ho volá
zpátky, umožňuje mu nový začátek.
Ježíš je mezi lidi a hovoří s nimi o jejich životě. Činí jejich život
srozumitelným. Boří mnohá společenská tabu (např. rozmlouvá se
ženami, apod.)
Biblická etika je etikou odpovědi:
 Biblická etika je etikou odpovědi. Nemůžeme si svým
morálním výkonem koupit Boží náklonnost.
 Ústřední bod lidského života je zjistit jaký je Bůh.
 Biblická orientace – žít podle prapůvodního obrazu Boha v
nás.
 Je žádoucí, aby vymizelo bezpráví. Ale lidi není možné
změnit z venku. Je to dokonce i nebezpečné. Spása musí
začít zevnitř čl. a pak může působit ve všech oblastech
lidského života.
Naše projekce do Boha:
 Bůh není takový, který by požadoval krev svého Syna. To by
byl Bůh, který vyžaduje krvavou pomstu.
 Velmi mnoho lidí ctí tento obraz Boha.
 Právě lidé, kteří jsou velmi náboženští, považují tento
obraz Boha za správný.
 Touha po pomstě tkví hluboce v nás  Touha po tom, aby
byl Bůh, který jednou zjedná spravedlnost. To také
projektujeme do Boha.
Představy o Bohu odporují biblické zvěsti:



Představa mocného Boha, který muže ostatní ovládnout
SZ proroci se velmi často odvolávali na služebníka Božího, který na sebe bere zlo a nedává ho zpět.
Služebník, který má sílu přijmout křivdu a nevrátí ji zpět je projev velké síly, nikoliv slabosti.
Ježíš je ztělesněním antiteze ke vzoru moci.
Náklonnost až do krajnosti
 model náklonnosti J uskutečnil až do krajnosti, smrti na kříži.
 „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“ – byl to skutečně existenciální výkřik.
 Poslední Ježíšova slova byla: „Otče, do tvých rukou odevzdávám svého ducha.“ - vstřícná
náklonnost je zde dovedena do krajnosti.
 Kříž je ústředním znamením křesťanské víry. Není projevem trestajícího Boha, ale
osvobozující obraz Božího zjevení.
 Ježíš roztažený na kříži  napětí mezi nebem a zemí  napětí inkarnace. Od JK Krista
víme, že toto napětí, kdy se nevypouští ani věci pozemské, ani nebe, může vést k životu.
V tom spočívá inkarnace.
Znamení kříže
 Kříž - nutný pro vykoupení našich hříchů.
 Těžká otázka kříže. Kříž je znamením mechanismu moci a pomsty, které jsou uvnitř
člověka. Je proto pro mnohé tak těžké přijmout Ježíšovo radostné poselství.
 Kříž je nespásný stav světa. Kříž představuje také těžký bod přerodu věřícího člověka.
Utrpení a nespravedlnost ve světě – Spolutrpící Bůh
 Ve 20. stol. bylo a i na začátku 21. stol stále je ve světě mnoho nespravedlnosti a utrpení.
Hrůzy koncentračních táborů, gulagů, teroristických útoků, nábož. fanatismu…..
 Nejčastější otázka: Jak může existovat Bůh, když je na světě tolik bezpráví?
 Existuje Bůh, když malé děti umírají? Může Bůh dát, že jsou lidé nesmírně chudí a na
druhé straně ti, kteří jídlo vyhazují?
 Kříž je opovědí na tyto otázky. Bůh spolutrpící v JK. Byl ukřižován  spojení mezi
nebem a zemí. Je to strašně veliké napětí.
Zážitek z velikonoc
 Kristova smrt na kříži je dovršena jeho zmrtvýchvstáním – Bůh má poslední slovo, je to slovo života!
 Během několik desetiletí se Ježíšova zvěst rozšířila do celého tehdy známého světa – misionářský
zápal prvních apoštolů
Představa, že zůstává jen krátký čas
 Očekávání brzkého druhého příchodu Ježíše K. Sv. Pavel očekával, že již jeho generace nebo příští
zažije 2. příchod Krista. Očekávali příchod Kr. na oblacích a že tím budou nastoleny podmínky ráje.
 Mnoho lidí se už nechtělo zabývat záležitostmi všedního dne: hospodářství, politika, manželství … I
sám Pavel byl toho názoru, že se už ani nevyplatí, aby se lidí vdávali a ženili.
 Očekávání brzkého příchodu je pokušení. Že velmi brzy dá Bůh vše do pořádku. Ale toto očekávání
trvá už 2000 let. Krok po kroku se musí kultivovat svět.
 Ale biblické poselství je dát lidem odvahu konat toto – pomalu. Tajemství vtělení je aktuální úkol. Je
to dlouhodobý úkol a věřící lidé by neměli být netrpělivý.
 Celé stvoření Boží je pokračující, není ještě vůbec hotové. Čl. se má v tomto tvůrčím procesu uplatnit.
Následování Ježíše
 Následovat J znamená přistupovat k lidem se vstřícnou náklonností, nesobeckostí.
Mnoho lidí včetně náboženských vůdců tento požadavek odmítlo. Ježíš hovoří o
pastýřích a ovcích (Jan 10).
 Bůh zprostředkuje v Ježíši Kristu život, který osvobozuje  Exodus.
 Někdy se stává dodržování detailních předpisů tím podstatným. To se také stalo v žid.
národě. Myšlenka, že by dodržování předpisů samo mohlo přivodit spásu, je mylné. Právě
tak byla mylná představa Židů, že pokud budou zachovávat všechny předpisy, přivodí
mesiášskou dobu.. To jasně ukazuje J z Nazareta.
 Sedmý den je zde proto, aby se čl. věnoval usebrání, aby dokázal pozorovat svůj život
z odstupu. Aby dokázal v tomto dni prožívat svůj hluboký původ a svou dalekou
budoucnost. To je obsahem zjevení JK: sobota je pro člověka, to je duch sabatu, který čl.
může minout.
 Hlavní zásada: jak se Bůh chová k nám, tak se i my máme chovat k sobě navzájem. Styl
vstřícné náklonnosti. Začít znovu, když jsme ztroskotali. To je obsahem horského kázání.
Tato nová orientace musí začít tam, kde zrovna stojíme – v realitě našeho života.
Horské kázání
 Horské kázání – lze shrnout: jak jedná Bůh s námi, tak máme my
jednat s druhými: „Buďte dokonalí, jako je dokonalý váš Otec
v nebesích“ - Lepší překlad: „Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš
Otec v nebesích.“ Výraz milosrdný (lepší výraz celistvý, autentický)
 Ježíš se věnuje především chudým a ubohým lidem. Myslí se tím jak
materiální, tak duchovní oblast.
 Každý musí začít tam, kde právě stojí a má jít vlastním tempem, jakého
je schopen. Malý měďák chudé vdovy je stejně hodnotný jako měšec
boháče.
 Bible na rozdíl od pevné morálky hovoří o cestách. Horské kázání
nepředstavuje tuhou normu.
Nutnost hermeneutického výkladu
V Bibli se vyskytují normativní věty, které si odporují:
 Např. NZ nerozlučitelnost monogamního manželství a rozdílné SZ
představy (polygamie).
 Ježíš – suverenita lásky: v mnoha případech se prohřešuje proti
předpisům, např. sabatu, setkává se ženami, což není mužům
dovoleno. Problém s cizoložnicí, která měla být ukamenována.
 Požadavek: Když tě někdo udeří v jednu tvář, nastav mu i druhou.
Odpírání násilí x drastické pokyny vyzývající ke kamenování. Drastická
vyobrazení o dobývání měst – výzvy k totálnímu zničení, vyhubení
všeho živého (žen, dětí i zvířat). To se dnes považuje za válečné zločiny!
 Je absolutně nezbytné vykonávat hermeneutiku, provozovat věcný
výklad textu. K tomu studujeme teologii.
Obraz Boží je měřítkem pro člověka
 Jedna ze základních výpovědí určující přístupy křesťanské morálky:
„Bůh stvořil čl. jako muže a ženu ke svému obrazu“ (Gn 1,27). Nejsme
otroci, synové a dcery Boží.
 Čl. je stvořením Boha povolán, aby rozvíjel své lidství. Tento Bůh, který
je zvěstován, je také měřítkem a pravzorem pro člověka.
 Čl. je povolán k tomu, aby rozvíjel všechny své možnosti, nenechal
nevyužitý žádný svůj talent.
Apokalyptická literatura
 Hlavním poselstvím tzv. apokalyptické literatury je: Bůh je
a bude pánem dějin!
 Přes všechny obavy a strachy může člověk věřit, že Bůh je a
bude pánem dějin. Hovoří se o obavách člověka a lidstva,
aby se zdůraznilo to, že přes to je naděje odůvodněná.
 Apokalyptická literatura je literaturou útěchy, ne
zastrašování.
 Velmi často se spojují představy krizí a změn s koncem
světa. Biblické zjevení na to dává jasnou odpověď: nikdo o
tom neví.

Novozákonní etické inspirace

Transkript

Podobné dokumenty