Rozmach radikální levice ve Finsku ve spojitosti se
Transkript
Rozmach radikální levice ve Finsku ve spojitosti se
FILOSOFICKÁ FAKULTA UNIVERSITY KARLOVY ÚSTAV LINGVISTIKY A UGROFINISTIKY Rozmach radikální levice ve Finsku ve spojitosti se srpnovou okupací Československa Hnutí taistovců aneb Brežněvovi užiteční blouznivci Barbora Skálová obor finština květen 2008 Vedoucí diplomové práce: Alice Hudlerová, Ph.D 2 Barbora Skálová: Rozmach radikální levice ve Finsku ve spojitosti s okupací Československa Hnutí taistovců aneb Brežněvovi užiteční blouznivci Prohlašuji, že jsem tuto diplomovou práci vypracovala samostatně a použila jen uvedených pramenů a literatury. V Praze dne 30. dubna 2008 …………………………………………………….. Barbora Skálová Velmi děkuji Alici Hudlerové Ph.D za obětavou pomoc a cenné rady a připomínky. 3 Barbora Skálová: Rozmach radikální levice ve Finsku ve spojitosti s okupací Československa Hnutí taistovců aneb Brežněvovi užiteční blouznivci Obsah Úvod .................................................................................................................................................... 4 1. Dějiny Komunistické strany Finska .............................................................................................. 7 1.1. Život v ilegalitě – od občanské k pokračovací válce (1917-1944) ............................................ 7 1.2. Na cestě vzhůru – z ilegality do vlády (1945-1966)................................................................ 14 1.3. SKP ve vládě Rafaela Paasia (1966-1968)............................................................................... 18 1.4. SKP ve vládě Mauna Koivista (1968-1970) ............................................................................ 22 2. Reakce na okupaci Československa v srpnu 1968......................................................................... 25 2.1. Situace na levici – SKP a SKDL................................................................................................. 25 2.2. Situace mimo komunistické kruhy ......................................................................................... 33 3. Rozkol v SKP – vznik stalinistické frakce........................................................................................ 40 4. Finlandizace ................................................................................................................................... 48 4.1. Definice finlandizace .............................................................................................................. 48 4.2. Finlandizace v praxi 60. a 70. let ............................................................................................ 52 4.2.1. Cenzura a autocenzura.................................................................................................... 56 5. Levicová inteligence ...................................................................................................................... 63 5.1. Revoluce na finský způsob ..................................................................................................... 66 5.2. Taistovci.................................................................................................................................. 68 5.2.1 Kdo, kdy, kde?................................................................................................................... 71 5.2.2. Proč?................................................................................................................................ 77 5.2.3. Kenen joukoissa seisot?....................................................................................................... 81 5.2.4. Taistovství v praxi............................................................................................................ 87 5.2.4.1. Případ Solženicyn.......................................................................................................... 87 5.2.4.2. Černá kniha taistovců ................................................................................................... 90 5.2.4.3. Jaký fašismus? .............................................................................................................. 93 5.2.5. Konec iluzí?.......................................................................................................................... 96 Závěr................................................................................................................................................ 100 Přílohy.............................................................................................................................................. 104 Seznam osob ................................................................................................................................... 109 Literatura:........................................................................................................................................ 117 4 Barbora Skálová: Rozmach radikální levice ve Finsku ve spojitosti s okupací Československa Hnutí taistovců aneb Brežněvovi užiteční blouznivci Úvod Téma radikální levice ve Finsku a obzvláště její „zbytnělá“ forma v podobně hnutí taistovců (taistolaiset) je v českém prostředí zcela neznámá. I v samotném Finsku si získávají taistovci svou pozornost postupně a teprve v posledním desetiletí. Českého čtenáře může tato problematika zaujmout především díky jejímu úzkému spojení s okupací Československa v srpnu 1968, jejíž čtyřicáté výročí si tento rok připomínáme. Finsko bylo na přelomu šedesátých a sedmdesátých let již zcela adaptováno na nový směr zahraniční politiky určované především „korektními“ vztahy se Sovětským svazem, neboť již - mimo jiné - uplynula dvě desetiletí od podepsání Smlouvy o přátelství a vzájemné pomoci (YYAsopimus). Svůj úřad už více než deset let zastával prezident Urho Kaleva Kekkonen, jenž se stal živoucím symbolem snahy o udržení neutrálního postavení Finska, snahy o všemi akceptovaný obraz Finska jako mostu mezi Východem a Západem a také ztělesněním specifické formy détente – tzv. finlandizace. Protiruská atmosféra panující v meziválečném období byla již téměř zapomenuta. Do „bláznivého“ roku 1968 nečekaně zasáhla okupace Československa vojsky zemí Varšavské smlouvy a Finsko jako stát, jenž si přes porážku v druhé světové válce i přes společnou hranici se Sovětským svazem udržoval s velkým úsilím svou nezávislost, hleděl na osudy středoevropské země se značnými obavami. Stanovisko finské politické reprezentace k okupaci Československa bylo - kvůli obavě z reakce Sovětského svazu - velmi zdrženlivé. Velmi emotivně se však k událostem postavila mladá inteligence, zejména vysokoškolští studenti. Demonstrace na podporu československého reformního vedení zaplavily celou zemi. O dva roky později však situace mezi mladými intelektuály vypadala přesně opačně – rušily se staré rezoluce odsuzující okupaci Československa a přijímaly se nové, vyjadřující podporu 5 Barbora Skálová: Rozmach radikální levice ve Finsku ve spojitosti s okupací Československa Hnutí taistovců aneb Brežněvovi užiteční blouznivci politice Sovětského svazu. Vzniklo radikálně levicové hnutí taistovců, jež na několik let ovládlo akademickou půdu. Studenti začali jezdit na brigády do Sovětského svazu, zemí Východního bloku i na Kubu, sepisovali pamflety proti Alexandru Solženicynovi a Andreji Sacharovovi a vyjadřovali souhlas s „bratrskou pomocí“ při záchraně socialismu v Československu. Právě souhlas či nesouhlas s okupací byl jedním z hlavních rozlišovacích znaků mezi „námi, taistovci“ a „nimi, reakcionáři“. Na otázku, co se ve Finsku v těchto letech stalo a jak a proč došlo k tak radikálnímu obratu, se snaží alespoň částečně odpovědět má diplomová práce. Jelikož se chci radikální levici ve Finsku věnovat i ve svém doktorském studiu, koncipovala jsem tuto práci jako úvod do dané problematiky. Považovala jsem za nutné stručně zmapovat vývoj Komunistické strany Finska, neboť vznik fenoménu taistovství byl úzce spojen s její stalinistickou frakcí. Stejně tak je pro českého čtenáře nezbytné seznámit se se specifickou vnitropolitickou i zahraničněpolitickou situací Finska v 60. a 70. letech. Jedna kapitola je věnována reakci na okupaci Československa na finské politické scéně. Zcela záměrně jsem se především z prostorových důvodů ve své práci nevěnovala podrobnému vývoji finské levicové inteligence (který omezeně započal již v meziválečném období), ani metodologické analýze studentského levicového hnutí v 60. letech (např. definici rebelství a revolty). Situaci ve Finsku jsem nesrovnávala se situací v jiných západoevropských zemích a nevěnovala jsem se konceptu neutrality Finska. Všechny tyto „nedostatky“ zamýšlím zpracovat ve své dizertační práci, která by měla na diplomovou práci navazovat. Ve své práci používám jak primární, tak sekundární literaturu – vycházela jsem z materiálů, které již o problematice taistovství ve Finsku vznikly. Hnutí taistovců se ve Finsku věnuje především historik Kimmo Rentola, téma finlandizace jsem se snažila pojednat jednak z finského úhlu 6 Barbora Skálová: Rozmach radikální levice ve Finsku ve spojitosti s okupací Československa Hnutí taistovců aneb Brežněvovi užiteční blouznivci pohledu a rovněž z pohledu zahraničních badatelů. Použila jsem dvě vzpomínkové knihy bývalých taistovců, jež ve Finsku vyšly na přelomu tisíciletí (Černá a Šedá kniha taistovství), hlavním zdrojem mi však byly dobové tiskoviny (noviny, časopisy, rezoluce apod.), materiály z archivu Ministerstva zahraničí České republiky a rovněž rozhovory s pamětníky událostí.1 1 Citace ze zahraničních zdrojů, jež nebyly přeloženy do češtiny, jsou v mém překladu. 7 Barbora Skálová: Rozmach radikální levice ve Finsku ve spojitosti s okupací Československa Hnutí taistovců aneb Brežněvovi užiteční blouznivci 1. Dějiny Komunistické strany Finska 1.1. Život v ilegalitě – od občanské k pokračovací válce (1917-1944) Když v březnu 1917 smetla revoluce ruského cara, nabraly události i ve Finsku rychlý spád. Po neshodách s finskou parlamentní levicí ruská Prozatímní vláda rozpustila finský parlament2 a v nových volbách sociální demokracie ztratila většinu. Již v té době existovalo ve straně radikální křídlo, které doufalo, že se situace vyvine podobně jako v Rusku, stranická většina ho však prozatím měla pod kontrolou. Po listopadovém výstřelu z Aurory a převzetí moci bolševiky se finská politická reprezentace nebyla schopna domluvit na dalším postupu. I ve společnosti se prohlubovaly rozpory mezi „buržoazií“ a „proletariátem“, jež navíc živil nedostatek potravin, nezaměstnanost a hospodářský úpadek způsobený světovou válkou (Jutikkala 1999: 229). V této napjaté situaci vznikly dvě náhražky neexistující finské armády, tzv. bílé a rudé gardy, jež si obě osobovaly právo na ochranu pořádku v zemi. Odbory, které byly v rukou radikálů, navíc vyhlásily generální stávku, takže politická situace se ještě více vyhrotila. Vládu nad zemí nakonec dočasně převzal parlament a 4. prosince mu předložil předseda buržoazní vlády Pehr Evind Svinhufvud (1861-1944) návrh na vznik finské republiky. O dva dny později byla ve vší tichosti vyhlášena finská nezávislost. V té době již byla finská společnost natolik polarizovaná, že k žádným bouřlivým oslavám nedošlo, bílí a rudí se nedokázali shodnout ani na deklaraci nezávislosti, neboť rudí požadovali konzultaci s ruskými bolševiky. To se nestalo, přesto již 31. prosince bolševická Rada komisařů jako první uznala finskou nezávislost. 2 Finský parlament vznikl v říjnu 1906 ze zemského sněmu složeného ze zástupců čtyř stavů. Nový parlament měl 200 členů a jako v první zemi v Evropě získaly volební právo i ženy. (www.eduskunta.fi) 8 Barbora Skálová: Rozmach radikální levice ve Finsku ve spojitosti s okupací Československa Hnutí taistovců aneb Brežněvovi užiteční blouznivci (Jutikkala 1999: 227). Měla pro to poměrně pragmatické důvody – chtěla demonstrovat deklarované právo národů na sebeurčení a zároveň chtěla dát najevo, kdo nyní v Rusku drží otěže (ibid.). V té době však již Finskem zmítala začínající občanská válka3 a další dech nabírala radikální finská levice. Radikální křídlo ovládlo i sociální demokracii a ustanovilo tzv. Výbor finského lidu (Kansanvaltuuskunta), revoluční vládu, v jejímž čele stanul Kullervo Manner (1880-1939), jeden z pozdějších zakladatelů Finské komunistické strany. Jedním z „ministrů“ byl i Otto Ville Kuusinen (1881-1964), ústřední postava vznikajícího finského komunistického hnutí a pozdější předseda sovětské loutkové vlády v Terijoki.4 Rudé gardy ovládly jižní Finsko včetně hlavního města a na své straně měly i ruské jednotky, které nadále setrvávaly na území nového státu, přestože podle brestlitevského míru uzavřeného mezi Německem a Ruskem měly být z Finska staženy. Do čela bílých gard se postavil generál Carl Gustav Mannerheim (1867-1951) a na pomoc mu (přestože s tím ze začátku nesouhlasil) přišly německé jednotky (Jutikkala 1999: 230). Na straně bílých se občanské války zúčastnili i tzv. myslivci (jääkärit), dobrovolníci, již získali výcvik v Německu s cílem vybojovat Finsku nezávislost na Rusku. Ve finské společnosti se tedy rozevřela nebezpečně hluboká propast – proti sobě stáli bílí s podporou vlády (bílé, neboli občanské gardy se staly oficiální finskou armádou) a s německými jednotkami v zádech a rudí, již měli podporu dělnictva a radikální levice a jimž pomáhaly ruské jednotky. Finsko v té době navíc stále ještě nemělo státní zřízení a moc byla v rukou regenta Svinhufvuda. Vláda se klonila k monarchii a trůn nabídla německému princi Fridrichu Karlovi Hesenskému (1868-1940), nicméně Německo se nezadržitelně blížilo k porážce v první světové válce a bylo čím dál jasnější, že 3 Bílí občanskou válku nazývali válkou osvobozovací (vapaussota), rudí válkou třídní (luokkasota), Neutrálně se válka nazývá občanskou (kansalaissota) či vnitřní (sisällissota). 4 Osud dvou přátel, kteří spoluzakládali komunistickou stranu, má poměrně příznačné vyústění. Manner i s manželkou byli na popud Kuusinena zatčeni a oba dva zahynuli v gulagu. 9 Barbora Skálová: Rozmach radikální levice ve Finsku ve spojitosti s okupací Československa Hnutí taistovců aneb Brežněvovi užiteční blouznivci toto spojenectví nepřinese kýžené plody.5 Generál Mannerheim začal navazovat diplomatické styky s Anglií a s Francií a převzal po Svinhufvudovi funkci regenta. V roce 1919 vyhrála volby sociální demokracie a generál Mannerheim, ač nerad, v červenci podepsal ústavu nové Finské republiky6 (Jutikkala 1999: 236). Rudé gardy byly nakonec poraženy a jejich přívrženci zatýkáni a zavíráni do zajateckých táborů. Jádrem rudých byli komunisté, zatím však bez vlastní strany. Jejich první velké angažmá přišlo při generální stávce v roce 1905 (Suurlakko), po níž se začalo vzmáhat dělnické hnutí.7 Komunisté zakládali odbory a různé profesní organizace a později i rudé gardy. Jejich cílem byl komunistický převrat (Rentola 1992: 79-80). V občanské válce došlo na obou stranách ke krvavým ztrátám, v zajateckých táborech však zemřelo dalších několik tisíc rudých, příčinou byly nemoci i nedostatek potravin. Ti, co přežili, buď utíkali do Ruska a hlásili se do Rudé armády (většina z nich se pak stala obětí Stalinových čistek8), nebo se postavili do čela finského dělnického hnutí. Finští komunisté se tedy ocitli na dvou různých místech – část jich (mezi nimi například i Otto Ville Kuusinen) přesídlila do Ruska a založila tam v roce 1918 Komunistickou stranu Finska (Suomen kommunistinen puolue, SKP), část jich zůstala ve Finsku a založila tam vlastní stranu – Finskou socialistickou dělnickou stranu (Suomen Sosialistinen Työväenpuolue, SSTP). Jednalo se o původní radikální křídlo sociálních demokratů, kteří byli zčásti ze strany vyloučeni a zčásti z ní sami vystoupili. Zbytek strany pod vedením Väina Tannera (1881-1966) odsoudil rudé povstání a přihlásil se k sociálně5 Finové doufali, že jim Německo pomůže „postavit zeď“ na obranu proti Rusku a snad jim i pomůže získat východní Karélii - území, které nikdy nebylo součástí Finska, ale Finové vždy cítili (a někteří stále ještě cítí), že na ni mají – především kvůli jazykové příbuznosti karelského národa - morální nárok. 6 Právě sociální demokracie podporovala republiku jako státní zřízení, naopak buržoazní strany, které byly před volbami ve vládě, považovaly za lepší variantu monarchii. Tu jako šlechtic preferoval i Mannerheim. 7 Právě velká stávka je považována za počátek komunistického hnutí ve Finsku (Rentola 1992: 76). 8 Obětí Stalinových čistek mezi finskými komunisty bylo cca 20 000, tedy více než obětí bílého teroru (Putík 2006: internetové vydání). 10 Barbora Skálová: Rozmach radikální levice ve Finsku ve spojitosti s okupací Československa Hnutí taistovců aneb Brežněvovi užiteční blouznivci demokratické politice západního střihu.9 Spojkou mezi moskevskými a finskými komunisty byl Otto Ville Kuusinen, jenž ve 20. letech tajně pobýval ve Finsku (Jutikkala 1999: 239). Po „otcích zakladatelích“10 nastoupila nová generace komunistů, jež byla většinou příliš mladá na to, aby se aktivně účastnila občanské války, ale dost stará na to, aby chápala, co se ve válce odehrálo (Rentola 1992: 82). Přijali název Punaorvot, Rudí sirotci, neboť mnoho (ačkoliv ne většina) z nich přišla v občanské válce o rodiče. Mezi Rudé sirotky se počítala například Hertta Kuusinen (1904-1974, dcera Otta Villeho Kuusinena) nebo její budoucí manžel a první komunistický ministr Yrjö Leino (1897-1961). Byla to silná komunistická generace, jež stranu, které zůstávala vždy věrná11, ovládala až do 60. let (Rentola 1992: 84). Na konci 20. a v průběhu 30. let jezdili Rudí sirotci studovat do Leningradu a do Moskvy a po vyškolení byli posílání zpět do Finska, což jim zřejmě zachránilo život. Stalinovým čistkám se vyhnuli pobytem ve finském vězení (ibid.). Komunistická strana byla totiž od roku 1922 ve Finsku zakázána - ve volbách ve stejném roce sice získala 27 křesel, ale vzápětí byla obviněna z velezrady a její oficiální činnost byla zastavena (Jutikkala 1999: 239-40). Po tomto zákazu se komunisté účastnili voleb v rámci Volebního sdružení socialistického dělnictva a malorolníků (Sosialistinen Työväen ja Pienviljelijöiden vaalijärjestö, STPV), nadále samozřejmě operovali v Moskvě a částečně pracovali v ilegalitě. Mezi moskevskou SKP a finskou STPV nepanovala vždy shoda. Finští komunisté sice do jisté míry ovládali odbory a profesní organizace, ale byli zároveň nuceni na této úrovni spolupracovat i se sociálními demokraty. 9 Väinö Tanner se později stal v Rusku personou non grata první kategorie. Jedná se především o Otta Villeho Kuusinena (1881-1964), Kullerva Mannera (1880-1939), Yrjöho Sirolu (1876-1936) a Edvarda Gyllinga (1881-1938) (Rentola 1992: 76). 11 Kimmo Rentola upozorňuje na fanatickou optiku, kterou hleděli na svět („svět buď a nebo“); tato skupina komunistů totiž na svou stranu nezanevřela ani po té, co jim Stalin zavraždil blízké. Ville Pessi (budoucí předseda strany) tímto způsobem například přišel o matku svého dítěte. 10 11 Barbora Skálová: Rozmach radikální levice ve Finsku ve spojitosti s okupací Československa Hnutí taistovců aneb Brežněvovi užiteční blouznivci Nedodržovali tudíž za všech okolností pokyny z Moskvy a na konci 20. let se snažili od exilového dozoru odpoutat (Jutikkala 1999: 241). V roce 1924 dokonce nepodpořili v prezidentské kandidatuře Kuusinena, nýbrž svého vězněného soudruha Mattiho Väisänena (Putík 2006: internetové vydání). Napětí mezi sociálními demokraty a komunisty i ve společnosti obecně obrušoval Väinö Tanner, který jako předseda vlády (1926-1927) prosadil zákon, jenž navracel občanská práva ještě neamnestovaným rudým gardistům (Jutikkala 1999: 242). Vztah mezi komunisty a sociálními demokraty se v meziválečném období neustále přeléval od spolupráce k rivalitě. Většina sociálních demokratů stála v občanské válce na straně rudých a rovněž původní program strany, založené v roce 1899, byl podle německého vzoru marxistický. Až po válce se sociální demokracie v čele s Väinem Tannerem rudého dědictví zřekla a cesty sociálních demokratů a komunistů se začaly rozcházet.12 Spolupráce umírněné a radikální levice začala mít povážlivé trhliny na konci 20. let, kdy se komunistům podařilo zcela ovládnout odborový svaz (Suomen Ammattijärjestö, SAJ), takže si sociální demokraté nakonec založili svůj vlastní (Suomen ammattiyhdistysten keskusliitto, SAK). Komunisté byli rovněž velmi aktivní v organizování nejrůznějších stávek a protestů, a byli proto většinovou společností vnímáni jako rozvratný prvek mladé demokracie (Jutikkala 1999: 242). Situaci nezlepšilo ani extrémně pravicové hnutí, jež vzniklo ve městě Lapua a převzalo i jeho název. Hnutí usilovalo o potlačení jakékoliv komunistické činnosti, a než se uchýlilo k násilí, mělo poměrně velkou podporu veřejnosti. Později ovšem začalo unášet komunisty i sociální demokraty13 na hranice se SSSR a nutit je k přechodu, takže bylo nakonec 12 S radikálním křídlem, které mělo blízko ke komunistům, však sociální demokracie musela bojovat vždy – viz dále tzv. kuutoset. 13 Takto byl unesen i bývalý prezident Ståhlberg (1865-1952, prezidentem 1919-1925). 12 Barbora Skálová: Rozmach radikální levice ve Finsku ve spojitosti s okupací Československa Hnutí taistovců aneb Brežněvovi užiteční blouznivci v roce 1932 zakázáno.14 Členům hnutí Lapua se však opravdu na čas podařilo činnost komunistů ochromit a až do roku 1937 stagnoval nábor nových členů (Rentola 1992: 86). Poté však nastoupila nová generace, které Kimmo Rentola (ibid.) nazývá „republikány“. Má pro to dva důvody – zaprvé tuto skupinu silně ovlivnila španělská občanská válka levicových republikánů proti pravicovým frankistům, a za druhé - což je pro finské dějiny důležitější - se jednalo o první skupinu komunistů, která začala uznávat Finskou republiku a slavila Den nezávislosti. Po nástupu Hitlera k moci začala tato generace více spolupracovat se sociální demokracií a začalo se mluvit o společném postupu proti fašismu. Ve 30. letech se k levici začíná hlásit i inteligence - do Finska se dostává levicová literatura a spisovatelé a umělci se od sociální demokracie přesouvají postupně k socialismu i komunismu (Rentola 1992: 87). V roce 1936 vzniká levicová umělecká skupina Kiila a spisovatelé se sdružují kolem časopisu Soihtu (Pochodeň). Komunistická strana je sice nadále zakázána a na základě zvláštních zákonů jsou od roku 1930 zakázány i všechny komunistické spolky a organizace, nicméně krajní levice funguje i mimo stranu, především v odborech a profesních sdruženích. Z toho důvodu se klade důraz spíše na praktickou politiku, nikoliv na Stranu či ideologii (ibid.). Zahraniční politika státu však nadále zůstává tradičně protiruská, Finsko se i díky prezidentovi Svinhufvudovi orientovalo především na Německo. Po nástupu Hitlera k moci Stalin nevěřil, že je Finsko schopno se samo bránit, a když odmítlo nabízenou pomoc v případě, že by se německé jednotky vylodily na území Finska, a posléze i postoupení některých svých území, pod 14 Paradoxně bylo zakázáno na základě stejných tzv. zvláštních zákonů, které samo iniciovalo a jež měly původně sloužit k potírání komunistů. Aby byly přijaty, musela být změněna ústava, a to zase vyžadovalo pětišestinovou většinu v parlamentu, kterou zastánci zákonů neměli. Proto prezident Relander (1883-1942) rozpustil parlament a vyhlásil nové volby (Jutikkala 1999: 243). I to demonstruje všeobecně protikomunistickou náladu ve finské společnosti mezi válkami. 13 Barbora Skálová: Rozmach radikální levice ve Finsku ve spojitosti s okupací Československa Hnutí taistovců aneb Brežněvovi užiteční blouznivci zinscenovanou záminkou zaútočil (Jutikkala 1999: 252). Začala tak jedna z nejkrvavějších událostí moderní finské historie. Válka se Sovětským svazem měla však jeden pozitivní dopad – finská společnost stála jako jeden muž za svou vládou. Nikdy předtím ani nikdy potom Finsko nezažilo takovou jednotu a spolupráci jako v době zimní války (talvisota). Bojů proti Sovětskému svazu se zúčastnilo i mnoho komunistů, v Tampere a v Helsinkách se pak seznamy členů SKP psaly i s válečnými vyznamenáními a zraněními15(Rentola 1992: 88). V trochu odlišné situaci byli komunisté v moskevském exilu. Stalin jich využil a hned po vypuknutí zimní války instaloval k hranicím do Terijoki (dnešní Zelenogorsk) loutkovou vládu v čele s Ottou Villem Kuusinenem. Finští komunisté na území SSSR byli zdecimováni Stalinovými čistkami, takže se našlo jen šest osob, které mohly zasednout v připravované vládě. Jeden z nich byl i Kuusinenův syn, který byl k výkonu vládní funkce povolán z gulagu (Putík 2006: internetové vydání). Vláda v Terijoki sloužila pouze k tomu, aby mohl Stalin deklarovat, že neutlačuje finský lid a není agresorem, neboť podporuje „finskou vládu“ (Jutikkala 1999: 252). Finsko nejdříve útoku svého východního souseda zázračně odolávalo, nicméně postupně mu docházely síly a očekávaná pomoc ze strany Švédska nepřišla. Země se nakonec musela podrobit přísným mírovým podmínkám – přišla o pás podél severovýchodní hranice a o základnu Hanko. Ze zabraných území muselo být evakuováno 11 % obyvatelstva (Jutikkala 1999: 254). Po konci zimní války se finští komunisté snažili obnovit činnost strany. V roce 1940 se ze sociální demokracie oddělilo šest poslanců, tzv. kuutoset, a vytvořili vlastní parlamentní skupinu, jež požadovala přátelštější vztahy se SSSR. Zároveň založili Finsko-sovětskou společnost míru a přátelství (SuomenNeuvostoliiton rauhan ja ystävyyden seura), předchůdkyni pozdější Sovětsko15 Našlo se jen několik komunistů, kteří stáli na straně SSSR, jeden z nich, Ahti Myrsky, se dokonce pokusil přeběhnout. Nestal se však vysněným sovětským parašutistou, ale zemřel na úplavici v gulagu (Rentola 1992: 88). 14 Barbora Skálová: Rozmach radikální levice ve Finsku ve spojitosti s okupací Československa Hnutí taistovců aneb Brežněvovi užiteční blouznivci finské společnosti. Kuutoset byli během pokračovací války zatčeni a odsouzeni, nicméně po válce se stali zakládajícími členy nového levicového seskupení Demokratický svaz finského lidu (Suomen kansan demokraattinen liitto, SKDL), jehož součástí byla i komunistická strana (SKP) (Ahola 1991: 87). Zcela jinou kapitolu představovala pro finské komunisty válka pokračovací (jatkosota), kterou v červnu 1941 vyhlásila finská vláda16 a jež měla za cíl získat zpět ztracená území.17 Nešlo již o obranu před agresorem, a dělnictvo i sociální demokracie, již se paradoxně postavili na stranu Hitlera, byli v očích komunistů na špatné frontě. Podle Vihavainena (1998: 280) je postoj sociální demokracie pochopitelný, pokud vezmeme v úvahu fakt, že alternativou k Hitlerovi byl Stalin. Německo bylo daleko a k představě o připojení Finska k Říši byla nutná notná dávka fantazie. Sovětské jednotky na finském území však nebyly zdaleka tak nepředstavitelné. Finští komunisté byli za pokračovací války zatýkáni a zavíráni, ale součástí příměří uzavřeného v září 1944 bylo i zrušení protikomunistických zákonů a zlegalizování komunistické strany. 1.2. Na cestě vzhůru – z ilegality do vlády (1945-1966) Mír vyjednaný maršálem Mannerheimem, jenž těsně před koncem války vystřídal na prezidentském postu Rista Rytiho (1889-1956), připravil Finsko i o přístup k Severnímu ledovému oceánu a o vojenskou základnu na poloostrově Porkkala, kterou si SSSR pronajal (Jutikkala 1999: 262). Nad dodržováním podmínek příměří bděla spojenecká (ve skutečnosti sovětská) komise v čele s A. A. Ždanovem (1896-1948). Komunisté se v nové situaci 16 Vyhlásila ji ale až po té, co SSSR začal bombardovat jižní Finsko – reagoval tak na manévry německé armády v Laponsku. Finsko bylo na válku připraveno, ale zřejmě vyčkávalo na první úder od SSSR (Jutikkala 1999: 258). 17 Finská armáda však během pokračovací války obsadila i území východní Karélie, která Finsku nikdy nepatřila. 15 Barbora Skálová: Rozmach radikální levice ve Finsku ve spojitosti s okupací Československa Hnutí taistovců aneb Brežněvovi užiteční blouznivci rychle zorientovali a podporováni Sovětským svazem požadovali zřízení zvláštního tribunálu a přijetí zákonů k potrestání těch, kteří válku zavinili (tzv. sotasyyliset18), což se nakonec stalo i jednou z podmínek příměří (Jutikkala 1999: 264). Podle těchto zákonů pak byl skutečně odsouzen například prezident Ryti, předsedové válečných vlád Johan Vilhelm Rangell, a Edwin Linkomies, ministr Väinö Tanner nebo velvyslanec v Berlíně Toivo Kivimäki. Mannerheim se vzdal úřadu a na jeho místo nastoupil Juho Kusti Paasikivi (1870-1956), jenž v roce 1947 pod velkým sovětským tlakem odmítl Marshallův plán a o rok později podepsal zásadní smlouvu se SSSR – Smlouvu o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci (tzv. YYA-sopimus)19, jež zavazovala Finsko k vojenské pomoci Sovětskému svazu v případě, že by byl přes území Finska napaden Německem či jeho spojenci.20 Začala tak éra finské zahraniční politiky, která je někdy nazývána Paasikivi-Kekkonenovou linií.21 Oficiální činnost SKP byla obnovena, ale vzápětí byl založen Demokratický svaz finského lidu (SKDL) - politické koaliční sdružení levicových stran a spolků. Jeho součástí se stala i Komunistická strana Finska.22 Zatímco obecně byly roky 1944-48 ve Finsku vnímány jako léta nebezpečí, pro komunisty naopak znamenaly roky naděje (Rentola 1992: 90). Hertta Kuusinen mluvila o „československé cestě“, komunisté snili o vládě jedné strany a doufali v zásah Rudé armády. Bez pomoci si na ozbrojený převrat netroufli, neboť věděli, že navzdory demobilizaci je mezi lidmi ukryto mnoho 18 Nejednalo se tedy o „sotarikolliset“, válečné zločince. viz příloha 20 Podobné smlouvy měly se Sovětským svazem i mezi sebou uzavřeny všechny země Východního bloku, za Československo tuto smlouvu uzavřel již v roce 1943 Edvard Beneš. Na základě těchto multilaterálních smluv vznikl v roce 1955 vojenský pakt Východního bloku – tzv. Varšavská smlouva. Finsko se však od ostatních východoevropských zemí lišilo právě klauzulí o pomoci SSSR pouze v případě, že by byl napaden přes území Finska. 21 Ne tak úplně právem – rozdíl mezi politikou Paasikiviho a Kekkonena byl diametrální. Paasikivi nikdy neměl k Sovětskému svazu extrémně vřelý vztah a vždy se snažil udržet Finsko v sice „přátelském“, ale přeci jen odstupu od svého východního souseda. 22 Demokratický svaz finského lidu měl podobnou strukturu jako československá Národní fronta. Jedinou levicovou stranou vně SKDL byla sociální demokracie, přestože se její radikálně levicové křídlo podílelo na založení svazu. Dalšími členy SKDL byly: Akademická socialistická společnost, Finský demokratický svaz žen, Socialistická strana jednoty, Finský demokratický svaz mládeže a Socialistický studentský svaz. 19 16 Barbora Skálová: Rozmach radikální levice ve Finsku ve spojitosti s okupací Československa Hnutí taistovců aneb Brežněvovi užiteční blouznivci zbraní, takže by se s největší pravděpodobností setkali s masivním odporem (Jutikkala 1999: 267). Stalin komunistický převrat také nepodporoval, ovšem měl k tomu naprosto pragmatické důvody – z Finska měly brzo plynout do Sovětského svazu válečné reparace. Stalin proto potřeboval, aby byla země stabilní a její průmysl dobře fungoval.23 V roce 1945 komunisté získali čtvrtinu křesel v parlamentu a tím si udrželi i jedno ministerské křeslo.24 Vlastní vinou se však SKP na politické scéně izolovala – často organizovala demonstrace, vyvíjela tlak na vládu při vyjednávání smlouvy YYA a dokonce chtěla zabránit tomu, aby Finsko na mírové konferenci v Paříži zažádalo o zmírnění mírových podmínek (Jutikkala 1999: 266). Jako politický partner byla čím dále méně přijatelná, a spolupráce levice se tak začala komplikovat. Po uzavření smlouvy YYA parlament nakonec vyjádřil nedůvěru komunistickému ministrovi Leinovi, takže musel ze svého postu odstoupit.25 Zatímco v roce 1945 získal SKDL čtvrtinu křesel v parlamentu, v dalších parlamentních volbách roku 1948 si výrazně pohoršil, takže nakonec vládu sestavili sociální demokraté s premiérem Fagerholmem. Političtí vůdci odsouzení válečnými soudy byli propuštěni, což se vůbec nelíbilo Sovětskému svazu. Fagerholm byl v Kremlu postavou velmi neoblíbenou a čelil silnému nátlaku, měl však podporu Paasikiviho, jenž nebyl ochoten v ústupcích vůči SSSR překročit jistou hranici. Po Stalinově smrti sovětský tlak povolil a Finsko se stalo členem OSN a Severské rady. Roku 1956 vrátil Sovětský svaz zpět základnu Porkkala a finským prezidentem byl zvolen Urho Kaleva Kekkonen 23 Po uzavření smlouvy YYA se nicméně finskou společností začala šířit fáma, že Finsko nastupuje cestu k sovětskému satelitu. Armáda byla v pohotovosti a právě odcházející záložníci byli v armádě pozdrženi (Jutikkala 1999: 267). 24 Ministrem zůstal Yrjö Leino, který měl v předchozí vládě na starost rezort sociálních věcí, po volbách v roce 1945 získal post ministra vnitra. SKDL celkově získala šest křesel, ostatní ministři však nebyli v komunistické straně (viz ministerikortisto). 25 K jeho odstoupení však přispěly i rozepře s vlastní stranou – z SKP vystoupil v dubnu 1948 - a rovněž jeho nemalé problémy s alkoholem. (viz např. Olle Leino: Kuka oli Yrjö Leino, 1973 Tammi) 17 Barbora Skálová: Rozmach radikální levice ve Finsku ve spojitosti s okupací Československa Hnutí taistovců aneb Brežněvovi užiteční blouznivci (1900-1986)26, jenž se stal aktivním propagátorem přátelských vztahů se Sovětským svatem a jednou z ústředních postav finské zahraniční politiky, tzv. finlandizace27 O dva roky později, v létě 1958, komunisté vyhráli volby, nicméně vládu vytvořily ostatní parlamentní strany opět v čele s Fagerholmem. Předsedou sociálních demokratů byl navíc zvolen „zrádce“ Väinö Tanner, což Moskvu vydráždilo natolik, že stáhla z Finska velvyslance (Jutikkala 1999: 270). Vláda pod tlakem skutečně odstoupila - i proto, že Kekkonen za Fagerholmem nestál zdaleka tak pevně jako Paasikivi. Kekkonen naopak odjel k Chruščovovi vyjasnit situaci a jmenoval menšinovou agrární vládu. „Noční mrazy“ (yöpakkaset), jak byla aféra pojmenována, povolily. Komunistická strana byla od Leinova odchodu z vlády v opozici a v podstatě jí to uspokojovalo. Mohla útočit na vládu, aniž by nesla jakoukoliv odpovědnost. Finsko však v 50. a 60. letech procházelo masivním růstem, zaměstnanost v produktivním věku vzrostla z 60 % na 80 %, rozvíjel se průmysl i služby, lidé se začali stěhovat do měst (Leppänen 1999: 14). Růst životní úrovně museli brát v úvahu i samotní komunisté, které Kimmo Rentola nazývá generací pragmatiků či také generací „se železným zadkem“ – byli totiž ochotni desítky hodin prosedět na nejrůznějších schůzích. Politicky již byli velmi zruční a do vedení strany se dostávali první vysokoškoláci (Rentola 1992: 93). Když byl Nikita Chruščov v roce 1964 náhle donucen odejít do politického důchodu, byli finští komunisté sice poněkud v rozpacích, nicméně přijali nastalou situaci bez námitek. Předseda strany Ville Pessi (1902-1983) v jistém projevu prohlásil, že na chyby Chruščova už dávno upozorňoval Kuusinen (ten to ovšem již nemohl potvrdit, protože byl mrtvý), za což si SKP vysloužila 26 27 vlnu kritiky vyjadřovanou zejména spisovatelem Penttim K jeho vítězství přispěla právě Porkkala – účastnil se vyjednávání a měl velké zásluhy na jejím vrácení. O finlandizaci viz dále, 18 Barbora Skálová: Rozmach radikální levice ve Finsku ve spojitosti s okupací Československa Hnutí taistovců aneb Brežněvovi užiteční blouznivci Saarikoskim – obvinil stranu, že je na dálkové ovládání a že vše, co se ve straně řekne, je jen moskevskou ozvěnou (Leppänen 1999: 20). Již v té době se začalo schylovat k velkému vnitrostranickému konfliktu, politbyro ovládali staří straníci, z nichž většina prošla sovětským školením, dvanáct z třinácti nemělo vysokoškolský titul a byl mezi nimi i jeden ministr z loutkové vlády v Terijoki (Leppänen 1999: 23). Na jejich místo se již drali mladší, ale o to zapálenější komunisté. V této situaci vyhrála levice v roce 1966 volby28 a komunisté se poprvé od roku 1948 v první zemi mimo Východní blok dostali do vlády. Začala nová kapitola dějin Komunistické strany Finska. 1.3. SKP ve vládě Rafaela Paasia (1966-1968) Cesta finských komunistů k vládním postům nebyla zdaleka tak jednoduchá, jak se na první pohled mohlo zdát (proti jejich účasti neměl námitky prezident Kekkonen, ba právě naopak, a ke spolupráci byla ochotná i sociální demokracie). Největší překážky museli komunisté kupodivu překonávat ve vlastních řadách, které se již od roku 1964 šikovaly do dvou nesmiřitelných táborů. Problém byl jednak generační (o potřebě omlazení strany mluvil i Brežněv a sovětský poradce Alexej Beljakov, kterého si komunisté pozvali v roce 1965 do Helsinek [Leppänen 1999: 45]) a samozřejmě ideový. Zdaleka ne všichni považovali vstup do vlády za dobrý nápad, neboť strana by záhy ztratila svůj opoziční potenciál (neboli nemohla by již kritizovat každý krok vlády). Jakmile SKP do vlády vstoupila, musela rovněž čelit tlaku svých řadových členů a jejich velkým očekáváním, jež byla živena osmnáctiletým přesvědčováním od vedení, že po vstupu strany do vlády se vše v zemi změní k jejich obrazu (Paastela 1991: 91). K většímu personálnímu zemětřesení ani generační výměně ve straně nakonec nedošlo, 28 Bylo to však spíše zásluhou sociálních demokratů, komunisté naopak ztratili. (viz volební tabulka MZV1) 19 Barbora Skálová: Rozmach radikální levice ve Finsku ve spojitosti s okupací Československa Hnutí taistovců aneb Brežněvovi užiteční blouznivci staří straníci jako Ville Pessi v politbyru zůstali, přece jen se však v roce 1964 do vedení dostala hlavní postava formující se stranické opozice, Taisto Sinisalo (1926-2002) (Leppänen 1999: 50). V červnu 1965 se na stránkách komunistických či „lidově- demokratických“29 novin rozhořela debata o ideovém směřování strany, a to i z důvodu možné spolupráce se sociálními demokraty. Ústředním tématem byla diktatura proletariátu (Brežněv naznačil v Moskvě Pessimu a Kuusinenové, že se tohoto úhelného kamenu komunismu nesmějí vzdát [Leppänen 1999: 55]), demokracie v reálném socialismu a stalinismus dříve a nyní (ibid.). Urho Jokinen (1924-1996), bývalý šéfredaktor deníku Uusi Päivä a jeden ze spolupracovníků Taista Sinisala se pustil do vášnivé obhajoby Sovětského svazu a jeho údajného omezování svobodného pohybu: Obviňování komunistů z násilí ztroskotá na tom, že je to buržoazie, která se vždycky nejdříve chopí zbraní,…, tvrzení o problémech s pasy sovětských občanů jsou pouhá propaganda a Sovětský svaz je schopen nad podobnými těžkostmi vyhrát. (Leppänen 1999: 60) Polemika o povaze SSSR a tamějším režimu se v nejrůznějších novinách30 rozrostla na 400 příspěvků. (ibid.) Možná i nejednota strany přispěla k nepříliš dobrým výsledkům v parlamentních volbách v roce 1966, které vynikaly neobvykle vysokou volební účastí (85%). Levice sice poprvé získala většinu (103 vs. 97 mandátů pro pravicové a středové strany), ale zásluhu na tom nesl především obrovský volební úspěch sociální demokracie. Zatímco v předchozích volbách v roce 29 V dobovém tisku se velmi často používá termínu „lidově-demokratický“ (kansan demokraattinen), což samo o sobě ilustruje poněkud umírněnější postoj finských komunistů v období před vznikem radikální frakce. Termín lidová demokracie označuje „systém garantující činnost několika legálně existujících stran a dodržující pravidla limitované parlamentní demokracie.“ (Vykoukal 2000: 244). Jak ale Vykoukal upozorňuje, model lidové demokracie je značně asymetrický, neboť jsou zcela eliminovány pravicové strany a celý systém se opírá o silně až radikálně levicové strany (sociální demokraté, komunisté). O lidové demokracii se mluví především v souvislosti se situací ve východní Evropě v druhé polovině 40. let, než se politický systém jednotlivých zemí různými způsoby přeměnil na stalinský socialismus (přestože název „lidově-demokratický“ často nadále zůstával v oficiální státní terminologii). 30 Mezi komunistické tiskoviny patřily např. Uusi Päivä, Kansan Uutiset, Hämeen Yhteistyö, Satakunnan työ, Kansan Tahto apod. 20 Barbora Skálová: Rozmach radikální levice ve Finsku ve spojitosti s okupací Československa Hnutí taistovců aneb Brežněvovi užiteční blouznivci 1962 získala jen necelých 20 %, tedy 38 mandátů, o čtyři roky později to bylo již 27 %, tedy 55 mandátů. Šlo o největší volební úspěch sociální demokracie od konce války. Demokratický svaz finského lidu (SKDL) přišel o jedno procento, což ovšem znamenalo ztrátu šesti parlamentních křesel (MZV1). Někteří sociální demokraté (např. Pekka Kuusi, Bo Alhfors nebo budoucí premiér Mauno Koivisto) navrhovali hned po volbách spolupráci s komunisty na vládní úrovni (Leppänen 1999: 95). Tuto spolupráci podporoval i sovětský poradce Beljakov, Brežněv však SDP příliš nevěřil. Podezřelý mu byl paradoxně slavný převlékač kabátů Väinö Leskinen. Tento tradičně antikomunisticky a antisovětsky zaměřený socialista v roce 1964 provedl koperníkovský obrat a stal se z něj horlivý propagátor sbližování SPD a SKP a upevňování vztahů se Sovětským svazem. Dokonce odjel tajně do Varšavy, kde se setkal s členy KSSS a přesvědčoval je o pevnosti svého nového postoje (Leppänen 1999: 96). Zřejmě Brežněva nepřesvědčil a ten setrval v názoru, že „sociální demokracie je a nadále zůstává ve slepé uličce“ (ibid.). SKP se však přece jen do vlády dostala. 27. května 1966 jmenoval prezident Kekkonen patnáctičlenný kabinet, do jehož čela se postavil předseda sociálních demokratů Rafael Paasio (1903-1980). Ministerská křesla si rozdělili kromě sociálních demokratů zástupci Strany středu (Keskusta), Sociálně-demokratického svazu dělníků a malorolníků (Työväen ja Pienviljelijäin Sosialidemokraattinen Liitto, TPSL) a SKDL – ministrem dopravy se stal Leo Suonpää (1911-1996), ministrem sociálních věcí Matti Koivunen (1919-1997) a druhým ministrem financí31 Ele Alenius (*1925). Kekkonen vznik levicové vlády podporoval, neboť si velmi přál sblížení sociální demokracie a komunistů. Věřil, že jejich spolupráce umožní jeho znovuzvolení – věděl, že podporu bude snazší hledat u komunistů než u sociální demokracie, která mu nebyla nakloněna (Leppänen 1999: 98). 31 Ve Finsku existují i funkce tzv. druhých ministrů, kteří spravují část agendy ministerstva. (viz např. Valtionvarainministeriö) 21 Barbora Skálová: Rozmach radikální levice ve Finsku ve spojitosti s okupací Československa Hnutí taistovců aneb Brežněvovi užiteční blouznivci Začátky komunistů ve vládě nebyly nijak jednoduché, slovy poslankyně Tiekso - „komunisté museli vzít v úvahu realitu“ (Paastela 1991: 91). Ekonomické požadavky jako zvýšení penzí se ukázaly jako nerealistické a komunisté se museli vyrovnat s jedním, pro ně těžko přijatelným, bodem programu – zvýšením spotřební daně. Na druhou stranu vláda zvýšila přídavky na děti, což SKDL prezentovala jako svoje vítězství. Komunisté rovněž usilovali o omezení importu z kapitalistických zemí ve prospěch zemí Východního bloku, snažili se do jisté míry ovládat banky32 a navrhovali dokonce částečné znárodnění; např. farmaceutického průmyslu a pojišťoven (Paastela 1991: 9495). S tím dílem souhlasila i sociální demokracie, ale Strana středu se postavila ostře proti. Další ránu utržili komunisté v říjnu 1967, kdy vláda devalvovala marku o 31 % s cílem snížit deficit platební bilance a nastartovat ekonomický růst, což způsobilo zvyšování cen. KSSS nicméně první dva roky SKP ve vládě hodnotila celkově pozitivně a chválila komunisty za izolaci extrémní pravice, zvýšení přídavků na děti a upevnění pozic státních podniků (Paastela 1991: 96). Působení ve vládě však stále více prohlubovalo propast mezi jednotlivými frakcemi ve straně a v roce 1967 se opozice poprvé projevila v plné síle. První impulz vzešel na schůzi ústředního výboru od Aimo Aaltonena (1906-1987), bývalého předsedy strany a člena politbyra. Kritizoval vládu za snižování životní úrovně, což však neměl podepřeno žádnými statistickými daty (Paastela 1991: 98). Centrum opozice se utvořilo v Turku a odtud štěpení pokračovalo postupně po celém Finsku. Opozice byla podporována i z Moskvy a do Turku byl poslán poradce Vasilij Kirillovin, aby koordinoval opoziční činnost (Leppänen 1999: 123). Vedení nebylo schopno adekvátně reagovat a schůzi politbyra v říjnu 1967 zcela ovládl Taisto Sinisalo. 32 Komunisté chtěli, aby aktiva soukromých bank byla nasměrována k podpoře zaměstnanosti. Vláda to samozřejmě odmítla, neboť stát neměl žádné zákonné pravomoci nařizovat soukromým subjektům, jak nakládat se svým majetkem (Paastela 1991: 94). 22 Barbora Skálová: Rozmach radikální levice ve Finsku ve spojitosti s okupací Československa Hnutí taistovců aneb Brežněvovi užiteční blouznivci Problémy způsoboval i návrh nového programu strany, který nastiňoval finskou cestu k socialismu jako cestu pozvolných kroků. Urho Jokinen napsal vlastní verzi programu, v němž požadoval diktaturu proletariátu a vládu jedné strany bez opozice. (Paastela 1991: 101) Právě diktatura proletariátu byla jedním z ohnisek doutnajících sporů ve straně a není překvapením, že podporu KSSS mělo radikální křídlo. Urho Jokinen mimo jiné řekl, že návrh programu strany, schválený listopadovým plénem ÚV, jenž byl zaslán k připomínkám základním organizacím, není dostatečně přátelským k SSSR, a tvrdil, že vliv imperialismu proniká do komunistických stran. Vyzýval zesílit ideologický boj za to, aby do programu byl zahrnut pojem diktatury proletariátu (MZV2). Dalším problémem byl sociálně demokratický návrh na unifikaci odborových organizací SAK a SAJ. Menšinové frakci se nelíbilo, že v čele obou odborových organizací stál od roku 1966 sociální demokrat a považovala sbližování či dokonce spojování obou organizací za přepouštění odborů do rukou sociálních demokratů. Stranická většina naopak považovala sociálně demokratický návrh za důkaz pozitivního vývoje SDP a její posun doleva (Paastela 1991: 102-103). Odbory byly sloučeny do jedné organizace až v červnu 1969. 1.4. SKP ve vládě Mauna Koivista (1968-1970) V roce 1968 probíhaly prezidentské volby a komunisté opět podporovali favorita voleb, dosavadního prezidenta Urha Kekkonena. Protikandidáta postavila jen Koaliční strana (Matti Virkunen) a Strana finského venkova (Suomen maaseudun puolue, SMP, Veikko Vennamo). Prezident se tehdy ve Finsku volil systémem tzv. volitelů; šlo o systém prostředníků, jež volili občané podle svých politických preferencí a podle kandidáta, kterého jednotlivé 23 Barbora Skálová: Rozmach radikální levice ve Finsku ve spojitosti s okupací Československa Hnutí taistovců aneb Brežněvovi užiteční blouznivci strany podporovaly. SKDL tehdy ve volbách volitelů značně ztratila, neboť lidé nespokojení s vládní politikou přebíhali ke Straně finského venkova. Kekkonen byl nicméně zvolen hned v prvním kole a po svém vítězství jmenoval do čela vlády Mauna Koivista (*1923), dosavadního ministra financí. Koivisto kromě vlastní strany opět přizval do vlády SKDL (Ele Alenius jako druhý ministr financí, Paavo Aitio (1918-1989) jako ministr dopravy a AnnaLiisa Tiekso (*1929) jako ministryně sociálních věcí), Stranu středu, Sociálně demokratický svaz dělníků a malorolníků a oproti minulé vládě získala ještě jedno ministerské křeslo Švédská lidová strana (Ruotsalainen kansanpuolue, RKP). Moskva nadále podporovala účast komunistů ve vládě, ale menšina se již postavila proti. Na politbyru vystoupil proti vládnímu angažmá Taisto Sinisalo, ale byl přehlasován (Leppänen 1999: 130). Je zajímavé, že v této době si stranická menšina ještě dovolila oponovat názoru KSSS, což po okupaci Československa již nebylo možné. Veli-Pekka Leppänen (1999: 134) se domnívá, že v této počáteční fázi byla opozice ještě nedisciplinovanou a roztříštěnou skupinou, která byla daleko více poháněna vlastními názory než pokyny z Moskvy. Další konflikt mezi vládnoucí většinou a opoziční menšinou vznikl kvůli dvěma kolektivním smlouvám uzavřeným v letech 1969 a 1970 (tzv. Liinamaa I. a Liinamaa II.). Opozice protestovala především proti tomu, že obsah smlouvy byl politbyru SKP předložen až po jejím podepsání. Kansan Uutiset, komunistické noviny vládnoucí většiny, naopak tuto smlouvu chválily za snahu o zastavení inflace a za růst mezd, který nebyl procentuelní, nýbrž absolutní – každému zaměstnanci byla přidána stejná částka, což zvýhodňovalo skupiny s nízkými příjmy (Paastela 1991: 107). Ani v otázce zemědělství nepanovala shoda – Strana středu měla ve svém programu podporu zemědělců, zatímco komunisté se sociálními demokraty chtěli použít prostředky určené na subvence do zemědělství k podpoře lidí 24 Barbora Skálová: Rozmach radikální levice ve Finsku ve spojitosti s okupací Československa Hnutí taistovců aneb Brežněvovi užiteční blouznivci stěhujících se do měst (vzdělávání, rekvalifikace apod.) (Paastela 1991: 107108). Problém představoval i tzv. Nordek - projekt celní unie severských zemí, jež měla být obdobou EHS. Komunisté byli proti, protože se obávali, že Finsko nastoupí cestu ke společnému evropskému trhu. Proti podobnému plánu samozřejmě protestovala i Moskva, která se obávala jakékoliv evropské integrace. Od Nordeku bylo kvůli odmítnutí Finska nakonec upuštěno a Norsko a Dánsko začalo vyjednávat o vstupu na společný evropský trh (Paastela 1991: 110). Zdaleka největší zemětřesení však na finské politické scéně na konci 60. let způsobil zásah vojsk Varšavské smlouvy proti demokratizačním snahám v Československu. 25 Barbora Skálová: Rozmach radikální levice ve Finsku ve spojitosti s okupací Československa Hnutí taistovců aneb Brežněvovi užiteční blouznivci 2. Reakce na okupaci Československa v srpnu 1968 2.1. Situace na levici – SKP a SKDL33 Jak již bylo řečeno, problémy ve straně začaly doutnat již v roce 1964 před XIV. sjezdem. Vstup komunistů do vlády a s ním spojené nutné programové i ideologické ústupky čím dál více rozevíraly propast mezi oběma skupinami. Největší otřes však strana zažila v srpnu 1968, kdy do Československa vstoupila vojska zemí Varšavské smlouvy. K Pražskému jaru a k vývoji v Československu, který předcházel okupaci, se finští komunisté stavěli sice s jistými rozpaky, nicméně v podstatě pozitivně. Našli se i tací, kteří viděli v Dubčekově politice jistou naději a považovali „socialismus s lidskou tváří“ za přijatelnou variantu. Finští soudruzi se chtěli přijet seznámit s novou situací, takže tajemník mezinárodního oddělení SKP Olavi Paikolainen poslal do Prahy žádost o pozvání. O situaci pravidelně referoval i československý velvyslanec Urban a svůj úhel pohledu se snažila finským komunistům zprostředkovat také KSSS (Švec 1999: 334). Zatímco stranická opozice měla jasno (vývoj v Československu byl nežádoucí34), zbytek strany v podstatě příliš nevěděl, jak se má k nově vzniklé situaci postavit. Na jaře zatím nikdo netušil, jaký názor zaujímá KSSS, a vedení strany opatrně prohlašovalo, že o situaci ví příliš málo na to, aby vyjadřovalo nějaké stanovisko. V dubnu do Finska přijel bývalý šéf KGB Alexandr Šelepin, aby politbyru objasnil, jak se Kreml k československým událostem staví. (Leppänen 1999: 228) Finští komunisté však přesto cítili k Československu jisté sympatie, takže se octli mezi dvěma mlýnskými kameny. Bývalý ministr Leo 33 34 Přehled situace na politické scéně v době okupace Československa viz příloha – obrázek. Vývoj v Československu byl pro opozici odstrašujícím příkladem – Markus Kainulainen například prohlásil, že „činnost ÚV KSČ a celé strany byla vlivem revizionismu zcela paralyzována a socialismus se ocitl ve vážném nebezpečí.“ (MZV2) 26 Barbora Skálová: Rozmach radikální levice ve Finsku ve spojitosti s okupací Československa Hnutí taistovců aneb Brežněvovi užiteční blouznivci Suonpää i předseda strany Aarne Saarinen reagovali odměřeně na tzv. varšavský dopis z července 1968, který československé vládě poslali jako varování zástupci pěti zemí Varšavské smlouvy. Suonpää prohlásil, že dopis přehání a sovětské noviny vyhrocují situaci (Leppänen 1999: 229), Saarinen našel ideologičtější zdůvodnění – dopis je jen další vodou na pravicový mlýn (ibid). Jediný, kdo bral sovětské instrukce a postoje opravdu vážně, byla stranická opozice. Pokud vedení strany vývoj v Československu z nějakého důvodu znepokojoval, pak to byla právě potencionální roztržka s KSSS. SKP sice cítila k československým reformním komunistům sympatie, ale neměla odvahu je nějak aktivněji podporovat. Hlavní komunistické noviny Kansan Uutiset však informovaly převážně pozitivně, stejně jako si ještě nějaký čas po okupaci zachovaly status kritiků vojenského zásahu. Opozice v souladu s kremelskou linií přiostřila na začátku srpna. Obviňovala sdělovací prostředky z očerňování komunismu a varovala před vlnou kontrarevoluce (Leppänen 1999: 234). 14. a 15. srpna se do Prahy vydala finská delegace komunistů složená s Hertty Kuusinen, Larse Junttily a Jormy Simpury a hned po jejich návratu bylo svoláno politbyro. Přestože finští komunisté byli v Praze přesvědčování, že se vše ubírá dobrým směrem, díky informacím z Moskvy, které přivezl Ville Pessi, byla nálada v politbyru na bodě mrazu. Bylo jasné, že schůzka Dubčeka s představiteli Sovětského svazu v Bratislavě nesplnila svůj účel (Leppänen 1999: 236). Brzy ráno 21. srpna byl pozván do Tehtaankatu35 předseda strany Aarne Saarinen a generální tajemník strany Ville Pessi a byli informováni o nočních událostech. Zároveň byli seznámeni s dopisem z KSSS, který tvrdil, že vojska Varšavské smlouvy přijela do Prahy na pozvání vlády. Hned v devět hodin se sešlo politbyro, které už vědělo, že žádné vládní pozvání neexistuje. Chybějící protokol z jednání svědčí zřejmě o tom, že se na schůzi strhla hádka 35 Sídlo sovětské ambasády. 27 Barbora Skálová: Rozmach radikální levice ve Finsku ve spojitosti s okupací Československa Hnutí taistovců aneb Brežněvovi užiteční blouznivci – vytvořily se dvě skupiny, z nichž jedna důvěřovala informacím z KSSS, druhá nikoliv (Leppänen 1999: 242). Zatímco sekretariát SKP vydal oficiální prohlášení, že „nejsou přesvědčeni o oprávněnosti zásahu pěti zemí“, opozice okamžitě zaujala stanovisko přesně opačné. Taisto Sinisalo ihned svolal svou domovskou organizaci, aby vyjádřila solidaritu s armádami Varšavské smlouvy. Stejně rychle zareagovalo Turku, do týdne se přidalo Tampere, Jižní Karélie a organizace z Uusimaa. Politbyro bylo nuceno vydat rezoluci, což samozřejmě vyvolalo ostrou hádku. Nakonec byla opozice přehlasována. Rezoluce z 21. srpna říkala mimo jiné: Komunistická strana Finska očekávala a doufala, že po plodných jednáních v Čierne nad Tisou a v Bratislavě vnitřní a s nimi související vnější problémy Československa mohou být řešeny politickými prostředky a bez opatření, která pět zemí Varšavské smlouvy považovala za nezbytná k ochraně socialismu. Politické ústředí nicméně prohlašuje, že tato opatření poškozují celé mezinárodní dělnické hnutí (Leppänen 1999: 243). O čtyři dny později tuto rezoluci schválilo i plenární zasedání ústředního výboru. Na podzim se opozice pokusila rezoluci zrušit – s tímto požadavkem přišla opoziční trojka Sinisalo – Kainulainen – Tuominen. O situaci referoval i československý velvyslanec: Někteří soudruzi vyslovují názor, že dřívější a dosud platná stanoviska KSF nejsou správná, že se nelze spokojovat jen s tím, že v čs. otázce bylo dosaženo dohody politickým jednáním, ale že je třeba postoj KSF posoudit zevrubně znovu a zbavit jej „protisovětského zaměření“. M. Kainulainen přímo požadoval uznat správnost vstupu vojsk pěti zemí. (MZV3). Reakce se značně lišily i u jednotlivých čelních představitelů strany (ať SKP nebo SKDL). Ville Pessi se držel své tradiční „třetí cesty“ mezi opozicí a většinou a snažil se vyvarovat jasnějšího soudu. K Pražskému jaru neprojevil příliš velké pochopení a naopak ukázal obdivuhodnou myšlenkovou akrobacii: 28 Barbora Skálová: Rozmach radikální levice ve Finsku ve spojitosti s okupací Československa Hnutí taistovců aneb Brežněvovi užiteční blouznivci Určité myšlenky jako například fungování opozice, které v naší zemi považujeme za správné, by znamenaly v československých podmínkách návrat do již překonaného stadia (Leppänen 1999: 247). Pokud se měl vyjádřit přímo k okupaci, tvrdil, že nemá dostatek informací, aby mohl objektivně zhodnotit situaci. Příchod vojsk pěti zemí Varšavské smlouvy byl nepochybně krajním prostředkem k zvrácení vývoje v Československu. Naše vedení již 21. srpna ve své rezoluci prohlásilo, že kvůli protichůdným informacím není jasné, zda bylo možné předejít vzestupu kontrarevolučních sil v Československu jinými prostředky (KU 26.8.1968). Pessi rovněž věřil, že pobyt vojsk Varšavské smlouvy na území Československa je jen dočasný (MZV3 + KU 26.8.1968). Mnohem jasnější stanovisko zaujal Aarne Saarinen. Prohlásil, že žádná strana se nevyvaruje chyb, tedy ani KSSS, a dokonce s odsuzujícím prohlášením vystoupil v televizi. Na plénu ÚV KSF prohlásil mimo jiné: Chápeme, že KSSS, když přijala rozhodnutí, všemožně usiluje získat na jeho podporu ostatní komunistických stran. Z deseti36evropských socialistických zemí se názor pěti liší od závěrů druhých pěti. Je těžko si představit, že by pět zemí podporovalo restauraci kapitalismu v ČSSR. Také prakticky všechny komunistické strany evropských kapitalistických zemí zaujímají postoj, který se více či méně liší od pozice KSSS. Nelze vycházet z toho, že by tyto komunistické strany plně stály na revizionistických pozicích a podporovaly obnovu kapitalismu v ČSSR. Nyní musíme konečně pochopit, že jednota hnutí nemůže být obnovena ze starých pozic a dřívějšími metodami. Nyní si musíme bezpodmínečně nejen slovy ale i v praxi vážit rovnoprávnosti a samostatnosti každé komunistické strany, malé i velké. Besedy s představiteli KSSS a jejich informace nepřinesly nic podstatného. Proto jsem nenabyl velkého přesvědčení, že by hodnocení KSSS bylo zcela opodstatněné a jejich 36 Ve skutečnosti jich bylo jen devět. 29 Barbora Skálová: Rozmach radikální levice ve Finsku ve spojitosti s okupací Československa Hnutí taistovců aneb Brežněvovi užiteční blouznivci činy správné. Je to názor i značné většiny komunistických stran Evropy. Nemohu souhlasit s tím, že by tyto strany neměly pravdu, jen proto, že se postoj KSSS liší od jejich postoje… (MZV3). Do obtížné situace se dostala i Hertta Kuusinen. Sama okupaci spíše odsuzovala, ale zdráhala se jako jedna z hlavních postav komunistického hnutí a jako dcera slavného otce jasně vyjádřit: Získala jsem během své cesty (do Československa týden před okupací. – pozn. BS) dojem, že reformy směrem k demokracii byly nezbytné, ale na druhou stranu hrozilo ze strany pravice opravdové nebezpečí. Odpůrci socialismu se snažili využít situace ve svůj prospěch (HS 24.8.1968). Stejně jako většinová frakce SKP, odsoudila okupaci i SKDL, a to poměrně jasně: SKDL odsuzuje vměšování se do vnitřních věcí Československa. Jeho členové i stoupenci se zúčastnili mírumilovných projevů solidarity s československým národem (SSd 24.8.1968). Obdivuhodnou osobní statečnost projevil předseda SKDL Ele Alenius, jenž k srpnovým událostem zaujal velmi příkré stanovisko, hlavně pod čerstvými dojmy z cesty do Československa. V listu sociálních demokratů Suomen Sosiaalidemokraatti vyjádřil svoje rozčarování hned 22. srpna. Považoval akt vojsk Varšavské smlouvy za rozpoutání nového kola studené války a vyjádřil své hluboké sympatie k Československu (SSd 22.8.1968). Na obědě s představiteli NDR Alenius prohlásil, že netušil, že se ještě dočká doby, kdy bota německého vojáka bude znovu kráčet po pražských ulicích. Když na sovětské ambasádě zazněla poznámka, že okupace byla zkouškou opravdového přátelství k Sovětskému svazu, Alenius odvětil, že i bez podobných zkoušek všichni vědí, že přátele dělíme do tří skupin: na automatické přitakávače, na ty, kteří usilují o úspěch socialismu a zavírají tak oči před chybami, a na ty, kteří naoko souhlasí, ale za zády se smějí (Rentola 30 Barbora Skálová: Rozmach radikální levice ve Finsku ve spojitosti s okupací Československa Hnutí taistovců aneb Brežněvovi užiteční blouznivci 2005: 37). Prohlásit něco podobného ve všemi obávané Tehtaankatu vyžadovalo velkou dávku odvahy. Zasloužilá komunistka Lili Hyvönen prošla za svůj život již třetím šokem (zimní válka, okupace Maďarska, okupace Československa), ale až teď prohlásila zcela jasně: „Nevidím možnost – a je to poprvé v mém životě – jak podpořit Sovětský svaz“ (Leppänen 1999: 250). Jak již bylo řečeno výše, opozice reagovala zcela opačně - Urho Jokinen napsal do prvního vydání Tiedote37 po okupaci mimo jiné: Mocná intervence pěti zemí Varšavské smlouvy provedená v rozhodujícím okamžiku zachránila situaci ve prospěch socialismu a míru. Šlo o splnění povinností proletářského internacionalismu (Tiedote, Syyskuu 1968). Tiedote rovněž přinesl stanoviska několika oblastních organizací SKP, jež se přihlásily k postoji menšiny. V podstatě všechny se nesly v podobném duchu: „S bratrskými pocity vyjadřujeme plnou solidaritu Komunistické straně Sovětského svazu i sovětskému lidu.“ (ibid.). Půl roku po okupaci vydala oblastní organizace v Turku další prohlášení, v němž se mimo jiné píše: Nesouhlasíme s postojem některých soudruhů, zejména ve vedení strany, k socialistickým zemím a zejména SSSR v souvislosti s československými událostmi. Byli jsme a zůstáváme solidární se socialistickými zeměmi, když plnily svou povinnost pro zabezpečení vymožeností a úspěchů socialismu v Československu. Kritizujeme postoj některých členů vedení strany v těch případech, kdy nehájí dost rozhodně zájmy pracujících... Kritizujeme tisk proto, že nenapomáhá demaskovat monopolní kapitál; máme za to, že to znamená vzdání se marx-leninských principů a např. v souvislosti s československými událostmi faktické připojení se k nepřátelské propagandě zemí NATO a rovněž Koaliční strany, zaměřené proti socialistickým zemím (MZV3). 37 Stranická opozice vydávala nejdříve dvouměsíčník Tiedote, z kterého později vzniknul častěji a častěji vycházející Tiedonantaja. Tento stranický, extrémně radikální, list byl dlouho trnem v oku stranické umírněné většině. Více o deníku viz kapitola o taistovcích. 31 Barbora Skálová: Rozmach radikální levice ve Finsku ve spojitosti s okupací Československa Hnutí taistovců aneb Brežněvovi užiteční blouznivci Jednou z hlavních postav zastánců okupace byl Taisto Sinisalo, který tvrdil, že situace neměla jiné řešení, a rovněž pokáral Kansan Uutiset, že nedůvěřovaly sovětským informacím (Leppänen 1999: 248). Důvěru ve vojenskou intervenci měl i Aimo Aaltonen: Zásah, neboli bratrská pomoc maďarské dělnické třídě i maďarskému národu bylo správné a ve správný čas provedené opatření, jsem si tedy jist, že se tak stalo i v případě Československa (ibid.). Proti okupaci se naopak postavil místopředseda KSF a zároveň předák stavařských odborů Erkki Salomaa. Přijal rezoluci Světové odborové federace (World Federation of Labour), která okupaci odsuzovala, a zároveň prohlásil, že nevidí důvod, proč přerušovat styky s československými odbory jen proto, že nesouhlasí s okupací vlastní země (KU 3.10.1968). Stal se tak jedním z nejkritizovanějších členů vedení KSF i terčem ostré kritiky ze strany sovětských novin i samotné KSSS (Paastela 1991: 116). Všechny finské noviny se poměrně jednoznačně postavily proti zásahu38 a to včetně komunistických novin Kansan Uutiset (podporovaly linii stranické většiny). Za to pak byly ještě dlouho kritizovány opozičním listem Tiedonantaja (předtím Tiedote), který půl roku po okupaci napsal: Když byly socialistické země donuceny poslat do Československa své ozbrojené síly, byly tyto události pro mnohé z nás překvapením. Postoj vedení je znám. Kansan Uutiset však šly ještě dále, přidaly se k protisovětskému sboru buržoazie. (…) Je známo, že opatření provedená socialistickými zeměmi překazila imperialistické a kontrarevoluční plány a zformovala bariéru proti vnitřním i vnějším odpůrcům socialismu. Byla uzavřena dohoda o normalizaci vztahů mezi Československem a pěti zeměmi Varšavské smlouvy. Rovněž SKP přivítala tyto vyhlídky na mírový vývoj. Ovšem Kansan Uutiset pokračovaly ve své linii. (…) V poslední době Komunistická strana Československa analyzuje 38 Novinářský svaz (yleinenlehtimiesliitto, YLL) ostatně poslal oficiální protest do všech zemí, které se okupace zúčastnily (KU 24.8.1968). 32 Barbora Skálová: Rozmach radikální levice ve Finsku ve spojitosti s okupací Československa Hnutí taistovců aneb Brežněvovi užiteční blouznivci vývoj v posledním roce. V mnoha různých souvislostech je zmiňováno velké nebezpečí, které ohrozilo výdobytky socialismu. Strach zemí Varšavské smlouvy je považován za oprávněný. Každý čtenář časopisu „Socialistická teorie a praxe“ se může seznámit prohlášeními vedoucích představitelů KSČ Dubčeka a Štrougala. Kansan Uutiset však o těchto hodnoceních nepíše. Náš hlavní mluvčí se staví nesolidárně k úsilí KSČ. Stejně tak dává prostor informacím z buržoazních tiskových agentur (Tiedonantaja 4/1969).39 Je zajímavé, že stranická většina sice poměrně jasně odsoudila okupaci Československa, ale tvářila se, že to nemůže mít žádný vliv na vztah SKP s KSSS. I Kansan Uutiset jako by ujišťovaly, že odmítavý postoj k srpnovým událostem nemůže nijak ovlivnit pozitivní vztahy se Sovětským svazem: Vztah mezi Finskem a Sovětským svazem má pevný základ. V naší zemi se v souvislosti s československými událostmi nestalo nic, co by jimi mohlo silněji otřást (KU 29.8.1968). Další nepříjemností bylo pro SKP nucené zrušení oslav 50. výročí založení strany, které shodou náhod připadalo na stejný týden. O zrušení se opět strhla hádka, ale odpůrci byli nakonec přehlasováni. To se nelíbilo ani Moskvě ani opozici a 25. srpna vystoupilo 142 komunistů z místní organizace v Uusimaa v čele s Urho Jokinenem proti vedení strany a vyčítalo mu přijetí rezoluce (provinila se proti proletářskému internacionalismu) i zrušení oslav. (Leppänen 1999: 259) Kansan Uutiset přinesly vysvětlení, poplatné úporné snaze komunistů nezadat si s žádnou stranou. Všechny výraznější protesty byly považovány za pokus pravicových sil rozvrátit levicový tábor : SKP (...) jasně ukázala, že nemůže souhlasit s porušováním principů mezinárodního komunistického hnutí, ale ani nemůže odsunout události na okraj kvůli vlastním oslavám. Na druhou stranu, jak řekl předseda Saarinen, nechceme, aby toto rozhodnutí bylo interpretováno jako protest proti 39 Pozoruhodný je jazyk, který Tiedonanataja používá. Větné konstrukce i slovní spojení jako by vypadly z Rudého práva. Tiedonanataja totiž často sloužil pouze jako finská mutace ruské Pravdy. 33 Barbora Skálová: Rozmach radikální levice ve Finsku ve spojitosti s okupací Československa Hnutí taistovců aneb Brežněvovi užiteční blouznivci Sovětskému svazu, právě naopak chceme silně protestovat proti tomu, že jisté nezodpovědné elementy v naší zemi využily události v Československu k vyvolání nepokojů, které mají sloužit k poškození Sovětského svazu i imunity jeho zástupců v naší zemi (KU 24.8.1968). Někteří komunisté rovněž věřili oficiálním zprávám ze SSSR, že okupace zabránila hrozbě ze Západního Německa: Nejdůležitější zdůvodnění pro to, co se stalo, je vždy zmiňováno až naposled. Náhlý zásah možná zachránil evropský mír. Pokud by zaútočilo Západní Německo, následovala by světová válka. Rozdíl mezi okupací USA a SSSR - divím se, že komunista může něco takového vůbec srovnávat – je přeci tak velký (Leppänen 1999: 259). Tiedote přinášel zcela vážně míněné informace o počtu zbraní, které v tajných skrýších ukrývaly kontrarevoluční síly, a o radiostanicích propašovaných do Československa ze Západního Německa (Tiedote syyskuu 1968). Veli-Pekka Leppänen ve své práci tvrdí, že okupace Československa měla na štěpení ve straně naprosto zásadní vliv: Československý srpen podnítil vážný rozkol uvnitř Komunistické strany Finska. Především pro opozici se z okupace stal ideologický prubířský kámen – odpověď na otázku ‚pro nebo proti?‘ rozhodovala o třídním uvědomění i o ideologické ryzosti (Leppänen 1999: 262). 2.2. Situace mimo komunistické kruhy Okupace Československa způsobila mezi finskou komunistickou i nekomunistickou politickou reprezentací šok. Finsko se ocitlo ve velmi tíživé 34 Barbora Skálová: Rozmach radikální levice ve Finsku ve spojitosti s okupací Československa Hnutí taistovců aneb Brežněvovi užiteční blouznivci situaci – všichni včetně prezidenta Kekkonena si uvědomovali vážnost situace, ale prakticky nikdo se neodvážil okupaci výrazněji odsoudit. Prezident byl otřesen, nemohl uvěřit tomu, že zrovna jemu zástupci SSSR lhali do očí o údajném vládním pozvání vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Přes velvyslance do Kremlu vzkázal, že celá jeho dosavadní práce přišla vniveč a že neví, zda ještě vůbec může pokračovat (Rentola 2005: 29). Finské vedení včetně prezidenta se vážně obávalo o osud země, neboť z Moskvy chodily znepokojivé zprávy o finské neutralitě - neutralita nebylo slovo, které by měl Brežněv příliš v oblibě, a navíc se v Moskvě začalo používat ve spojení s Československem, Jugoslávií a Rumunskem, tedy černými ovcemi Východního bloku (Rentola 2005: 30). Čerstvý sociálně demokratický premiér Mauno Koivisto prý „plakal tak, že ani neviděl na cestu.“ (Rentola 2005: 27). Bezprostředně po okupaci vážně přemýšlel o tom, zda je vůbec možné zůstat s komunisty ve vládě. Nakonec však zvítězil pragmatický přístup a „povinnost ochránit severozápadní hranice SSSR“ (ibid.). Den po okupaci vydala vláda oficiální stanovisko: Finská vláda vyslovuje politování nad tím, že spor mezi jistými východoevropskými zeměmi nebyl řešen prostřednictvím vyjednávání. Vláda pozorně sleduje vývoj situace a zaujímá k ní postoj odpovídající finské politice neutrality. Vláda klade důraz na princip, podle něhož by se měly i v dnešních evropských podmínkách všechny sporné otázky mezi jednotlivými státy řešit mírovým vyjednáváním a měli bychom se tak vyhnout eskalaci mezinárodního napětí (např. SSd 22.8.1968). V podstatě všechna prohlášení představitelů demokratických stran operovala s premisou, že okupace je výsledkem ztroskotání jednání mezi SSSR a Československem, což nechávalo otevřené dveře i pro takovou interpretaci, že vina je částečně i na československém vedení. Ministr zahraničí Ahti Karjalainen (Strana středu) například prohlásil: 35 Barbora Skálová: Rozmach radikální levice ve Finsku ve spojitosti s okupací Československa Hnutí taistovců aneb Brežněvovi užiteční blouznivci V posledních měsících jsme se ve vládě snažili pozorně sledovat události v Československu. Zaznamenali jsme, že tento vývoj vzbudil pozornost v socialistických zemích. Rovněž jsme vnímali úsilí o vyřešení této otázky pomocí vyjednávání. Teď musíme konstatovat, že jednání nepřinesla výsledek (KU 22.8.1968). Extrémně opatrně našlapoval hned, jak se vzpamatoval z počátečního šoku, ministerský předseda Koivisto. Z jeho slov je patrný strach o osud země. Z finského hlediska je v nastalé situaci neobyčejně důležité, abychom nedělali nic bez rozmyslu, tedy nic, co by nám později mohlo způsobit těžkosti (SSd 22.8.1968). Co se týče dělnického hnutí a vztahů mezi evropskými levicovými stranami, nestalo se podle Koivista nic, co by nemohlo být napraveno (KU 25.8.1968). Další sociální demokraté však byli odvážnější – například tajemník strany40 Erkki Raatikainen mluvil přímo o kolapsu komunistické morálky (HS 23.8.1968). I předseda sociálních demokratů, Rafael Paasio, za jehož působení se jinak vztahy se Sovětským svazem výrazně oteplily, vyjádřil naději, že cizí vojska se z Československa okamžitě stáhnou: Okupace Československa zahraničními ozbrojenými silami bylo vážné porušení práva národů na sebeurčení, což vzbudilo obavy a neklid. Může to vést k dalšímu studenému období v mezinárodní politice. Je rovněž znepokojivé, že úsilí o zlepšení vztahů mezi národy a státy a o vzrůst důvěry prostřednictvím rozhovorů a širších spojenectví dostalo závažný protiúder. Je více než žádoucí, aby se situace v Československu vyřešila rychle a bez použití násilí a aby se okupační vojska stáhla ze země a navrátila tak československému lidu jeho právo na organizaci svého života i budoucnosti podle své svobodné vůle (SSd 22.8.1968). 40 Tajemník strany je v českém parlamentním systému funkcí v podstatě neznámou. Jednalo se o člověka, který zastupoval předsedu strany a komunikoval s veřejností i s oblastními a okresními organizacemi. Měl rovněž za úkol vysvětlovat ideologii strany. Šlo v podstatě o kombinaci místopředsedy a tiskového mluvčího. 36 Barbora Skálová: Rozmach radikální levice ve Finsku ve spojitosti s okupací Československa Hnutí taistovců aneb Brežněvovi užiteční blouznivci To, že se k československým událostem stavěli opatrně představitelé vládní SDP, je do jisté míry pochopitelné, situaci ve Finsku však dobře dokresluje i postoj Strany středu a dokonce opoziční pravicové Koaliční strany. Podle Rentoly zahájili „kampaň úsměvů“. Předseda Koaliční strany Juha Rihtiniemi okamžitě nařídil volat sovětskou ambasádu a její zástupce se s ním během dvou hodin sešel a „vysvětlil mu situaci“. V září ocenil sovětský velvyslanec „realistický“ postoj strany k okupaci (Rentola 2005: 26). K situaci v Československu se během následujících dní vyjádřila snad každá větší organizace či svaz, jenž ve Finsku působil. Pro další vývoj je však důležitý postoj především studentských organizací, které v průběhu několika málo let radikálně změnily názor, přestože bezprostředně po okupaci zásah vojsk Varšavské studentskými smlouvy organizacemi jednoznačně odsoudily. Nejdůležitějšími byl univerzitní svaz Finský (Suomen ylioppilaskuntien liitto, SYL), Svaz středoškolských studentů (Teiniliitto) a Socialistický svaz studentů (Sosialistinen opiskelijaliitto, SOL), který sdružoval především mladé komunisty a příznivce SKDL. Všechny tyto organizace41 i mladí sociální demokraté (Sosialidemokraattisen Nuorison Keskusliitto, SNK) vydali nejpozději do dvou dnů od okupace odsuzující rezoluce. Především SOL pak o tři roky později svou rezoluci dramaticky dementoval a vydal novou, která naopak zásah vojsk Varšavské smlouvy schvalovala (viz Tiedonantaja 7/1971). V podstatě jedinou organizací, která po velkých a dlouhých rozepřích vyjádřila pro zásah pochopení, byli poněkud paradoxně Obránci míru (Rauhanpuolustajat). I jejich rezoluce operovala s údajným nebezpečím ze Západního Německa: Po posouzení situace v Československu, Ústřední výkonný výbor organizace Obránců míru ve Finsku s velkým uspokojením konstatoval, že pro řešení čs. krize bylo nalezeno politické východisko, jež bylo s to odvrátit vznik 41 Více o těchto organizacích viz kapitola o taistovcích. 37 Barbora Skálová: Rozmach radikální levice ve Finsku ve spojitosti s okupací Československa Hnutí taistovců aneb Brežněvovi užiteční blouznivci otevřené války. Vyvolává velké politování, že v souvislosti s krizí bylo použito vojenských sil. To svědčí o tom, že situace v Evropě je značně napjatá. Hlavní příčinou toho je růst nacionalismu a militarismu v západním Německu a jím kladené požadavky na území NDR a Československa a úsilí o narušení rovnováhy sil v Evropě. Opatření pěti zemí Varšavské smlouvy jsou důsledkem této situace (MZV6). Na protest proti rezoluci vystoupila z organizace spisovatelka Helvi Hämäläinen (SSd 6.9.1968). Svůj nesouhlas vyjádřili i další členové Obránců míru, například celý Finský sociálnědemokratický svaz mládeže (SSd 7.9.1968). Okupace však samozřejmě neotřásla jen politickou reprezentací. U starší generace vyvolaly československé události ducha zimní války a s ním spojený strach ze sovětských tanků. Do ulic však vyrazili především studenti, kteří se pomocí transparentů ptali: „A další bude Finsko?“ (Rentola 2005: 25). Celou zemi zasáhla vlna solidarity - na domech vlály československé vlajky i nápisy jako: „Socialismus ano, tanky ne !“ „ Sovětské tanky do Vietnamu!“ „Ať žije KSČ!“ „Udělej něco, Urho!“ „Viva Dubček!“ apod. (Rentola 2005: 41). První demonstraci před sovětskou ambasádu do Tehtaankatu svolala Akademická sociálnědemokratická asociace (Akateeminen sosialidemokraattinen yhdistys) na dvanáctou hodinu. Zástupci ambasády jim sdělili pouze to, že okupace je „součástí třídního boje“ (ibid.). V půl páté začala další demonstrace, jež se později vydala na pochod městem. Největší shromáždění, na něž se dostavilo kolem 3000 lidí, začalo v osm hodin. Na demonstraci se sešli jak levicoví, tak pravicoví studenti. Ti, kteří se jindy nemohli snést a pro urážku nešli daleko, si teď podávali ruce. Studenti požadovali po zástupcích Sovětského svazu, aby zveřejnili jména těch československých komunistů, kteří tanky údajně do Prahy pozvali. Nedostali však žádnou odpověď (Rentola 2005: 41). Celý večer se skandovalo hlavně jedno jméno: Dubček. Objevilo se nastříkané na zdech domů, na autech, vlajkách i kabátech demonstrujících (IS 38 Barbora Skálová: Rozmach radikální levice ve Finsku ve spojitosti s okupací Československa Hnutí taistovců aneb Brežněvovi užiteční blouznivci 22.8.1968). Opět se provolávala hesla na podporu Československa a proti SSSR: „Brežněv = Hitler“ nebo „Pryč se sovětským imperialismem!“ (HS 22.8.1968). Demonstrace se však zvrhla v boj s policií a na šedesát lidí bylo zatčeno. Rozbíjela se auta i okna tramvají a finské noviny komentovaly události jako mimořádné – rozbité sklo se ve finských ulicích často nevidí (ibid.). Neprotestovalo se však pouze v Helsinkách. V Turku, druhém nejvýznamnějším finském městě, se demonstrace zúčastnilo asi 800 lidí a demonstrující při ní kamenovali okna sovětského konzulátu (HS 23.8.1968). Ještě večer 22. srpna byla založena Turkusko-československá společnost, jež během pěti dnů získala 400 členů (Rentola 2005: 41). V Tampere zhruba patnáct set lidí drželo minutu ticha za československou svobodu, studenti se shromáždili i v Oulu. Poměrně početná skupina demonstrantů se sešla v univerzitním městečku v Jyväskylä – na mírumilovný protestní pochod městem dorazilo kolem tisíce studentů (HS 23.8.1968). V Helsinkách se podepisovala petice na podporu Československa v tomto znění: My, níže podepsání občané Finska považujeme nezávisle na svém politickém postoji ozbrojené vměšování se do vnitřních věcí Československa za špatné a zbytečné opatření. Chceme vyjádřit naše hluboké sympatie československému lidu (HS 24.8.1968). Během tři dnů jí podle Helsingin Sanomat podepsalo 2 300 lidí, o den později však Kansan Uutiset informovaly, že obsahuje již 3 800 podpisů. Redaktor finského rozhlasu Reijo Nikkilä, jenž v době okupace pobýval v Praze na Letní škole slovanských studií, hned po nuceném návratu prohlásil, že Německo bylo lepším okupantem, neboť se alespoň nenazývalo přítelem (Rentola 2005: 42). V rozhovoru pro Kansan Uutiset rovněž vyvrátil všechny spekulace o kontrarevoluční pomoci ze Západního Německa i ozbrojené československé opozici (KU 27.8.1968). 39 Barbora Skálová: Rozmach radikální levice ve Finsku ve spojitosti s okupací Československa Hnutí taistovců aneb Brežněvovi užiteční blouznivci Z Prahy zpravodajka nezapomenutelným Finského rozhlasu způsobem Lieko referovala Zachovalová, dcera zahraniční jednoho z nejvýznamnějších finských komunistů Yrja Leina. Sama členka KSČ byla po reportážích ze strany vyloučena. Stejně jako v Československu se poměry ve Finsku brzy „normalizovaly“. Lidé překonali počáteční šok z okupace a pomalu si začali zvykat na fakt, že vojska Varšavské smlouvy z malé středoevropské země zřejmě jen tak neodejdou. I prezident Kekkonen v roce 1969 předvedl gesto na výsost výmluvné – jako první politik ze zemí mimo Východní blok přijel na oficiální návštěvu Československa. Ta byla samozřejmě mnohými interpretována jako tichý souhlas, či alespoň smíření se s československou okupací. 40 Barbora Skálová: Rozmach radikální levice ve Finsku ve spojitosti s okupací Československa Hnutí taistovců aneb Brežněvovi užiteční blouznivci 3. Rozkol v SKP – vznik stalinistické frakce Okupace Československa a vše, co z ní pro situaci ve straně vyplývalo, způsobilo SKDL, tedy potažmo i komunistům největší ztrátu ve volbách v dějinách - z 21 % v roce 1966 na 16,6% v roce 1970. SKP nikdy v poválečné historii nezískala tak málo hlasů (MZV1). Vztahy s KSSS se normalizovaly, nicméně nedůvěra přetrvávala. Moskva například chtěla odvolat zpravodajku Kansan Uutiset Sisko Kiuru, neboť o okupaci referovala příliš realisticky (Leppänen 1999: 266). V lednu 1969 přijel do Helsinek Beljakov, v březnu jelo naopak vedení SKP do Moskvy, aby si vyslechlo kritiku přímo od Brežněva. V dubnu byl vyměněn československý velvyslanec a na ambasádu v Helsinkách dorazil Oldřich Pavlovský42, jenž byl loajální k novému československému vedení a udržoval styky s finskými komunisty. Mimo jiné proto, aby je přesvědčil, že okupace Československa byla správným krokem (Leppänen 1999: 268). Po československých událostech se opozice v SKP koncentrovala do místa, z kterého vzešla – Turku. Již od roku 1966 vedlo Turku kampaň za „pravou linii strany“, o rok později vydalo 75 turkuských komunistů rezoluci proti vedení a usilovali o založení nové místní organizace. Tomu chtěli vedoucí představitelé zabránit, nicméně odpůrci založili tzv. harmonizační skupinu (eheyttämistoiminta), jež měla oficiálně vyjednávat a uklidnit situaci. Stále více komunistů však přestávalo platit členské příspěvky a začali se hlásit o členství v harmonizační skupině (Leppänen 1999: 275). Turkuská oblastní organizace vydala vlednu již zmíněné prohlášení, ve kterém mj. stojí: Nesouhlasíme s postoji některých soudruhů, zejména ve vedení strany, k socialistickým zemím a především k SSSR v souvislosti s československými událostmi. Byli jsme a zůstáváme solidární se socialistickými zeměmi, když 42 Jeho předchůdce Zdeněk Urban naopak sympatizoval s československým vývojem před okupací a rovněž, jak vyplývá z jeho analýz pro MZV, stál v případě SKP na straně stranické většiny a vedení. (viz např. MZV2) 41 Barbora Skálová: Rozmach radikální levice ve Finsku ve spojitosti s okupací Československa Hnutí taistovců aneb Brežněvovi užiteční blouznivci plnily svou povinnost pro zabezpečení vymožeností a úspěchů socialismu v Československu. Kritizujeme postoj některých členů vedení strany v těch případech, kdy nehájí dost rozhodně zájmy pracujících (…). Kritizujeme tisk proto, že nenapomáhá demaskovat monopolní kapitál; máme za to, že to znamená vzdání se marx-leninských principů a např. v souvislosti s československými událostmi faktické připojení se k nepřátelské propagandě zemí NATO a rovněž Koaliční strany43, zaměřené proti socialistickým zemím. (MZV3). Těsně po československé okupaci začal pravidelně vycházet Tiedonantaja, který vznikl z původně lokálního periodika regionu Uusimaa Tiedote. Nejdříve byl vydáván jednou měsíčně, později začal vycházet stále častěji. Tiedonantaja byl hlavní platformou opozice a dlouho byl trnem oku stranické většině. Nejvýznamnější post v novinách zastával Markus Kainulainen a Urho Jokinen, tedy dva z velké „opoziční trojky“. Aarne Saarinen, předseda strany a představitel většiny, chtěl vydávání tiskoviny Tiedonantaja zastavit a prohlásil, že pokud se tak nestane, může rovnou celá okresní organizace Uusimaa opustit stranu. Kainulainena vyloučil z politbyra (Leppänen 1999: 278). Vydávání novin se však zastavit nepodařilo, a ty tak začaly vycházet postupně po celém Finsku. Napětí ve straně se nadále prohlubovalo, neboť se blížily dvě důležité události – stranické volby a sjezd. Ze 17 okresních organizací jich sedm bylo v opozici, což však k výhře nestačilo, takže menšina stranické volby nakonec prohrála (Leppänen 1999: 281). V březnu odjelo vedení SKP do Moskvy - v delegaci byl Aarne Saarinen, Ville Pessi, Erkki Kivimäki a Taisto Sinisalo.44 Brežněv důrazně varoval před rozdělením strany, nicméně Saarinen mu předložil seznam otázek, které většinu a menšinu rozdělují. Byla to především vládní politika, československá otázka, vztahy s Komunistickou stranou 43 Jde o pravicovou opoziční stranu Kokoomus. Vedení jezdilo do Moskvy před každým stranickým sjezdem, zřejmě provést bilanci i sebekritiku (Leppänen 1999: 284). 44 42 Barbora Skálová: Rozmach radikální levice ve Finsku ve spojitosti s okupací Československa Hnutí taistovců aneb Brežněvovi užiteční blouznivci Jugoslávie, vnitřní postupy (demokratický centralismus), „hlavní nebezpečí“ (revisionismus vs. dogmatismus45), vztahy s SKDL a 15. sjezd (program, procedury, postoje strany k domácím i zahraničním otázkám) (Leppänen 1999: 284). Sinisalo Saarinenovi kontroval, že SKP se otevřelo pravici a používá k vlastní propagandě a očerňování vnitrostranické opozice stranický tisk. Kreml otevřeně nepodpořil nikoho, ale ideologicky jasně sympatizoval s opozicí. V žádném případě si ale nepřál, aby opozice založila vlastní stranu (ibid.). Po návratu delegace z Moskvy, 3. dubna 1969, začal nejdůležitější stranický sjezd v dějinách SKP. Strana byla prakticky v rozkladu a frakce nebyly schopny se domluvit v podstatě ani na základních procedurálních záležitostech. Z volebního výboru nakonec na protest odešli zástupci opozice, mluvčím menšiny se opět stal Taisto Sinisalo. Největší hádka se strhla o volební klíč, neboť opozice požadovala, aby mohla do ústředního výboru nominovat vlastní členy. Na volebním postupu se však strana nebyla schopna dohodnout, takže opozice nakonec na protest opustila jednací sál (Leppänen 1999: 300). Opozice zorganizovala slavný pochod do předem zamluveného sálu v Koitintalo, kde vyhlásila vlastní sjezd. Někteří z nejradikálnějších opozičníků požadovali okamžitě založení nové strany. Taisto Sinisalo pronesl projev, v jehož závěru vytyčil hlavní body, jež by měla menšina prosazovat: marxismus-leninismus a proletářský internacionalismus, třídní hospodářská politika, demokratická vnitřní politika, mírové soužití, třídní boj založený na tradicích komunistické strany, mladá elita a třídně uvědomělá inteligence (ibid.). Hlavním úkolem původního sjezdu bylo vytvořit a přijmout nový program strany. Základem byl dokument z roku 1965 – tzv. listopadový modrobílý manifest (marraskuun sinivalkoinen manifesti). Pracovní skupinu vedl Aarne Saarinen, z opozice byl přítomen Urho Jokinen. Většina požadovala přechod k 45 Revizionisté byli ti, kteří zpochybňovali stranická dogmata jako například diktaturu proletariátu nebo vládu jedné strany. 43 Barbora Skálová: Rozmach radikální levice ve Finsku ve spojitosti s okupací Československa Hnutí taistovců aneb Brežněvovi užiteční blouznivci socialismu postupnými kroky a mírovými prostředky, Jokinen trval na diktatuře proletariátu. Většina dokonce uvažovala, že z programu vypustí i vedoucí úlohu strany. KSSS podporovala Jokinenovu verzi, jeho teze však byly nakonec z programu vypuštěny (Leppänen 1999: 302). Dalším zdrojem neshod byla možnost existence opozice – většina byla přesvědčená, že ve finských podmínkách je opozice možná. Nakonec byl přijat kompromisní (tedy nic neříkající) návrh – strany, které nemají podporu pracujícího lidu, nemají nárok na existenci (Paastela 1991: 124). Aarne Saarinen se však k otázce postavil poměrně jasně, v analýze československé ambasády pro MZV velvyslanec Urban píše: Odpůrci staví otázku, zda tato formulace předpokládá právo opozice působit proti uskutečněným společenským změnám i po vytvoření socialistického řádu. A. Saarinen říká, že KSF musí na tuto otázku odpovědět přímo: ano, bude-li se tak dít v rámci ústavy a právního řádu socialistického státu, jež byly přijaty v souladu s vůlí většiny lidu. Až se dříve či později většina finského lidu přesvědčí, že socialismus je pokrokovějším a spravedlivějším řádem než kapitalismus, pak pro obnovu kapitalismu pokojnou cestou nebudou reálné předpoklady (MZV2). Socialismu nakonec mělo být dosaženo v souladu s vůlí většiny: Komunistická strana Finska usiluje o to, aby socialistická revoluce v naší zemi proběhla mírovou a demokratickou cestou a aby se přechod k socialismu uskutečnil přes změnu vlastnických vztahů a reformu hospodářských a společenských struktur (Leppänen 1999: 304). Dále program zaručuje právo opozice na kritiku a ani znárodnění nemělo být totální (netýkalo by se malých a středních podniků), stejně tak zemědělská půda by zůstala v rukou majitelů. Program byl díky nepřítomnosti opozice na konci sjezdu schválen (ibid.). 44 Barbora Skálová: Rozmach radikální levice ve Finsku ve spojitosti s okupací Československa Hnutí taistovců aneb Brežněvovi užiteční blouznivci Další den byl zvolen ústřední výbor – předsedou strany zůstal Aarne Saarinen a generálním tajemníkem se místo Villeho Pessiho stal mladý Arvo Aalto (*1932). V druhé polovině dubna začala vyjednávání s opozicí. Do situace neustále zasahovala KSSS, která se obávala rozštěpení strany. Hrozila, že pokud k rozdělení strany dojde, vzájemné vztahy se ochladí. Jak již bylo řečeno, KSSS stála na straně opozice, ale nijak explicitně ji nepodporovala. Pro vyjednávání s většinou a vedením strany byla ustanovena pracovní skupina, v jejímž čele stál Taisto Sinisalo. Vedení s ní však odmítalo spolupracovat (Leppänen 1999: 321). Postupně začala opozice organizovat vlastní schůze oblastních organizací a v květnu Markus Kainulainen prohlásil, že jediným řešením vzniklé situace je založení nové strany. Spory se stále vedly o obsazení míst v ústředním výboru. Helsingin sanomat situaci komentovaly: Vedení strany nabízí z 35členného ústředního výboru stalinistické46 opozici jedenáct křesel. Stalinisté nicméně požadují tolik míst, že spolu s „třetí linií“ by měli v ústředním výboru většinu. Pokud je třetí linie hlavně linie Villeho Pessiho, stalinistický požadavek ve skutečnosti znamená, že bez ohledu na svoje menšinové postavení chtějí převzít moc ve straně (HS 24. 8. 1969). Situace začala být vážná, neboť se schylovalo k parlamentním volbám. I řadoví členové již začali projevovat nespokojenost, protože nikdo nevěděl, o čem se mezi stranickými špičkami jedná a v jakém stavu vlastně celá strana je. S velikým úsilím (a za značného přispění Beljakova) se nakonec podařilo sestavit volební kandidátky. Volby nicméně skončily historickým neúspěchem. V prosinci 1969 odjel Saarinen jako představitel většiny a Sinisalo jako představitel menšiny do Moskvy, kde vznikla tzv. vzájemná dohoda (osapuolisopimus). Sinisalo prožíval svou hvězdnou hodinu, neboť do ústředního 46 brání. výboru i politbyra prosadil rigidní opozičníky (Markus Již tehdy dostala opozice SKP nálepku „stalinistická“, přestože se tomuto označení bývalí radikálové dnes 45 Barbora Skálová: Rozmach radikální levice ve Finsku ve spojitosti s okupací Československa Hnutí taistovců aneb Brežněvovi užiteční blouznivci Kainulainen47, Urho Jokinen, Aimo Aaltonen, Oiva Lehto a další). Ústřední výbor nakonec dohodu schválil a 14. února 1970 se konal mimořádný sjezd, který podle ní zvolil nové vedení. Bylo dohodnuto, že do měsíce budou rozpuštěny paralelní organizace, což se nakonec nestalo, a opozice nadále pokračovala v činnosti (Leppänen 1999: 359). To ostatně potvrzuje i velvyslanec Pavlovský ve své zprávě pro MZV: Není pochyb o tom, že „menšina“ si i po mimořádném sjezdu strany ponechala i udržela všechny prostředky pro vedení tohoto boje (o moc ve straně - pozn. BS). Nezlikvidovala prakticky svoji organizační strukturu (to dokazuje i společné vystoupení osmi oblastních výborů), je vnitřně stmelená, s pevnou disciplínou, má neoficiálně své vedení v čele se soudruhem Sinisalem a zachovala si i svůj list Tiedonantaja, který pracuje sice za obtížných ekonomických podmínek, ale nepochybně účinně a úspěšně (MZV4). Postupem času se ukázalo, že problémy ve straně mimořádný sjezd nijak nevyřešil. Rozbroje mezi dvěma frakcemi pokračovaly v podstatě celá 70. i 80. léta. Je ovšem s podivem, že se strana tak dlouho udržela pohromadě – opoziční menšinové křídlo se odtrhlo až v roce 1984. Taisto Sinisalo charakterizoval situaci v rozhovoru s československým velvyslancem z roku 1971 takto: Období od mimořádného sjezdu strany, jehož cílem bylo vytvořit podmínky pro sjednocení strany, bylo naplněno vnitrostranickým bojem, jehož výsledkem je to, že dnes existují ve straně rozpory, které jsou v podstatě hlubší než ty, které přivedly k mimořádnému sjezdu (MZV5). Po volbách 1970, které pro SKP znamenaly největší ztrátu v dějinách, byl sestavováním vlády pověřen Juha Rihtiniemi (1927-1971) z Koaliční strany (Kokoomus). Poté, co se nedokázal dohodnout na koaliční spolupráci se Stranou středu a prezident Kekkonen odmítl jmenovat menšinovou 47 Jeden z velké opoziční trojky byl pro vedení obzvláště nepřijatelný, neboť disponoval dlouhým výpisem z trestního rejstříku. 46 Barbora Skálová: Rozmach radikální levice ve Finsku ve spojitosti s okupací Československa Hnutí taistovců aneb Brežněvovi užiteční blouznivci pravicovou vládu, dostal šanci Ahti Karjalainen (1923-1990) ze Strany středu.48 Ten vytvořil duhovou vládu pěti stran z celého politického spektra – kromě premiérovy strany zasedli do ministerských křesel zástupci sociálních demokratů, SKDL, Švédské národní strany a Liberální strany. Ministrem vnitra se stal představitel komunistické stranické menšiny Erkki Tuominen (19141975) (Pakarinen 1998: internetová verze). V době tohoto vládního angažmá procházela SKP další velkou krizí, příčinou bylo projednávání zákona o pracovních podmínkách státních a komunálních zaměstnanců. Dosud byl v platnosti zvláštní zákon o státních zaměstnancích a rozhodování o jejich pracovních podmínkách náleželo parlamentu. Nyní se však tato rozhodovací pravomoc měla delegovat na komise, v nichž měli většinu zástupci buržoazních stran. Návrh zákona také omezoval právo na stávku, což bylo pro komunistické radikály nepřijatelné. Jelikož však Karjalainen spojil tento zákon s hlasováním o důvěře vládě, instrukce z vedení strany velely hlasovat pro návrh. Dvanáct opozičních poslanců však hlasovalo proti, za což si vysloužili obvinění z porušení stranické disciplíny a stanov strany. Opozice kontrovala prohlášením, že vedení strany nedodržuje usnesení přijatá mimořádným sjezdem. Celá přestřelka se dostala i do médií včetně televize (MZV4). Karjalainenova vláda brzy pocítila první problémy, jednak kvůli vnitřním rozporům v SKP, jednak kvůli problémům na trhu práce. Po Liinamaa I. a Liinamaa II (viz str. 23) vznikla tzv. smlouva UKK (UKK-sopimus), jež upravovala minimální mzdu a vyvolala několikaměsíční stávku v železářském průmyslu (stávku organizoval Železářský svaz, v jehož vedení byli komunisté). Stávka trvala sedm týdnů a získala obrovskou podporu v řadách radikálního studentstva (Pakarinen 1998: internetová verze). Trpělivost však komunistům došla až při tzv. sucharové válce (korppusota, zrušení regulace cen pečiva, jaro 1971) a vládu opustili (ibid.). Jejich místa byla 48 Po několik měsíců fungovala úřednická vláda Teuva Aury. 47 Barbora Skálová: Rozmach radikální levice ve Finsku ve spojitosti s okupací Československa Hnutí taistovců aneb Brežněvovi užiteční blouznivci zaplněna sociálními demokraty a vznikla tzv. Karjalainenova vláda B. Ani ta však neměla dlouhého trvání a po neshodách Strany středu a sociálních demokratů se rozpadla. Kekkonen usiloval o vládu na stejném půdorysu, jako byla první Karjalainenova vláda, ovšem komunisté již vládní angažmá odmítli. Hlavním důvodem byla připravovaná smlouva s EHS.49 Nakonec vznikla menšinová sociálně-demokratická vláda vedená staronovým premiérem Rafaelem Paasiem. Pro SKDL, tedy potažmo i pro komunisty tak vládní kariéra skončila. SKDL se vrátila na ministerské posty až v roce 1975. 49 Ta byla skutečně v roce 1973 podepsána, zároveň ale Finsko podepsalo i dohodu s RVHP. 48 Barbora Skálová: Rozmach radikální levice ve Finsku ve spojitosti s okupací Československa Hnutí taistovců aneb Brežněvovi užiteční blouznivci 3. Finlandizace 4.1. Definice finlandizace Všechny peripetie, jimiž procházela Komunistická strana i celá finská politická scéna, byly zásadně ovlivněny zahraničními vztahy Finska, v těchto vztazích hrál nejdůležitější roli jednoznačně Sovětský svaz. Finsko se celé poválečné období nacházelo ve zcela unikátním postavení, jež nezůstalo nepovšimnuto západním světem a jež od něj dostalo i název. Zřejmě existuje jen málo politologických termínů, které by byly významově tak mnohoznačné, budily by takové vášně a při jejichž hodnocení by panovalo tolik neshod, jako je tomu u termínu finlandizace (suomettuminen). Historici i politologové se nadále přou o to, jaký význam nese, a zda to, co má popisovat, opravdu ve Finsku či jinde v Evropě existovalo. Johan Bäckmman (2004: 11) v úvodu ke sborníku o finlandizaci shrnuje různé metafory, které se v souvislosti s tímto termínem v jeho knize objevují: finlandizace je plazení se po břiše, poklonkování, tápání ve tmě, chůze po petrohradské cestě, hraní moskevskými kartami, měkký socialismus, plíživý komunismus, doutnající lesní požár, záchranný člun, záchranný kruh, bouře ve sklenici vody, čára kreslená do vody, hřích, trauma, rakovina, nervová nemoc, alkoholismus, nádor, meč se dvěma čepelemi. Finsko zase vystupuje v roli šachového pěšce, loutky, konkubíny, přední hlídky, stavitele mostů, výkladní skříně, debatu o finlandizaci pak doprovází převlékání kabátů, sebemrskačství, ukřižování, veřejné doznání, očerňování, praní špinavého prádla, hrabání se v odpadcích. Ani deset let po rozpadu Sovětského svazu se tedy finští badatelé nemohou shodnout na zcela základní premise: byla finlandizace pro finskou společnost procesem spíše pozitivním či negativním? Bylo Finsko stavitelem mostu mezi Východem a Západem nebo loutkou v rukou Kremlu? 49 Barbora Skálová: Rozmach radikální levice ve Finsku ve spojitosti s okupací Československa Hnutí taistovců aneb Brežněvovi užiteční blouznivci Slovo finlandizace se používá především ve spojení se zahraniční politikou praktikovanou ve funkčním období prezidenta Kekkonena, nicméně poprvé fenomén finlandizace popsal již v roce 1953 rakouský ministr zahraničních věcí Karl Gruber, když ve své knize Zwischen Befrieung und Freiheit varoval svou vládu, aby se nevydávala po stejné cestě jako Finsko50 (Maude 1978: 44). Za autora samotného termínu je obecně považován profesor Richard Lowenthal ze Svobodné univerzity v Berlíně, jenž ho dle vlastních slov poprvé použil v roce 1966. Walter Laqueur nicméně tvrdí, že ve stejné době ho již používal on i mnoho dalších komentátorů (Laqueur 1980:7). Ještě v osmdesátých letech bylo slovo „finlandizace“ považováno za pejorativní a snižující národní prestiž. Někteří kritici tvrdili, že předkládá falešný obraz finské reality, někteří zase, že Finsko je v tak specifickém postavení, že proces finlandizace nelze zobecňovat a varovat tak před jeho aplikací jinde v Evropě či ve světě (ibid.). Mnozí se však bránili nikoliv používání hanlivého slova, nýbrž právě tomu, že je za hanlivé považováno – mezi nejdůležitější obhájce slova patřil sám prezident Kekkonen: Pokud nyní chceme na naši zahraniční politiku aplikovat slovo ‚finlandizace’ a to nikoliv jako invektivu, pak nejsme proti. Vycházíme z toho, že ‚finlandizace‘ znamená politickou dohodu se Sovětským svazem. Z tohoto úhlu pohledu je celá naše poválečná politika finlandizací. Postarali jsme se o své vlastní věci, jsme s výsledkem spokojeni. Netajili jsme svou radost z toho, že v posledních letech si tolik velkých států na západě osvojilo finlandizační politiku, hledalo mírové řešení problémů a dobré vztahy s vedoucí zemí socialismu. Politická dohoda se Sovětským svazem je následkem zmírňování napětí. Spolu s ním se také udála finlandizace. (citováno z Vihavainen 1991: 11). 50 Gruber musel dva týdny po vydání své knihy odstoupit. Rakousko v té době studovalo „finský příklad“, aby se naučilo, jak vycházet se Sovětským svazem. V roce 1960 rakouský spolkový kancléř Julius Raab veřejně poděkoval prezidentu Kekkonenovi za jeho pomoc s ukončením okupace Rakouska (Maude 1978, 44). 50 Barbora Skálová: Rozmach radikální levice ve Finsku ve spojitosti s okupací Československa Hnutí taistovců aneb Brežněvovi užiteční blouznivci Vihavainen také popisuje, jak byl obsah termínu, tedy to, z čeho západní komentátoři Finsko „obviňovali“, v zemi samotné vnímán. Finlandizace byla pro Finy především příběhem úspěchu (menestystarina) – část ruského impéria si byla schopna vytvořit k centru takové vztahy, že se nakonec vyvinula v samostatný stát a udržela si svou svobodu bez ohledu na světovou i studenou válku. Vihavinen upozorňuje, že neodbytný pocit oprávněnosti svého postoje vedl Finy až k tomu, že věřili ve svou roli „lékaře světové politiky“ (Vihavainen 1991: 10). Najít definici finlandizace není tedy lehký úkol. Pro účely této práce však přebírám poměrně přesné vymezení historika George Mauda: finlandizace se v obecném slova smyslu objevuje, když je určitý stát politicky, ekonomicky či vojensky slabý, zatímco na druhé straně je mnohem silnější stát, který manipuluje politikou slabšího státu pomocí ideologické infiltrace nebo pronikáním kapitálu, až se obyvatelé slabšího státu začnou vzdávat svého národního sebevědomí. Slabý stát tohoto typu není satelitem, neboť zůstává vně mocenského bloku svého silného souseda a ponechává si svůj institucionální systém. Nicméně slouží stále více a více silnějšímu státu, až nakonec sám začne předjímat jeho politiku a přání. V tomto okamžiku se začne objevovat ztráta národní vůle51 (Maude 1978: 43-44). Termín finlandizace tedy podle Mauda popisuje finské vztahy se Sovětským svazem od 50. let, jež se blíží měkké, plíživé sovětizaci Finska (ibid.). V západní Evropě byla finlandizace vnímána spíše jako hrozba, jedním z nejostřejších (ale také argumentačně nejbrilantnějších) kritiků byl americký historik Walter Laqueur. Jeho analýza finské zahraniční politiky způsobila ve Finsku na konci sedmdesátých let bouři nevole.52 Laqueur se zamýšlel nad tím, jakou cenu Finsko zaplatilo za to, že si jako poražená země druhé světové války, navíc sousedící se Sovětským svazem, zachovalo svou svobodu (i když 51 52 Maude zde částečně přebírá definici norského politologa Nilse Ørvika z knihy Sicherheit auf finnish (1972) viz Commentary 1977: The specter of Finlandization 51 Barbora Skálová: Rozmach radikální levice ve Finsku ve spojitosti s okupací Československa Hnutí taistovců aneb Brežněvovi užiteční blouznivci dle Laqueura nikoliv nezávislost) a demokratické zřízení. Finsko podle amerického historika nesmí oponovat žádné důležité iniciativě sovětské zahraniční politiky, nesmí se pustit do žádných mezinárodních závazků bez sovětského svolení53 a SSSR naopak očekává aktivní podporu od Finska v některých zahraničně-politických otázkách. Finsko sice smí mít armádu, ale jen v mezích, které určuje Sovětský svaz.54 Ve vládě smějí být jen ty strany, které schválí Moskva, podobná situace panuje při výběru prezidenta a ministerského předsedy. Předpokládá se, že Finsko bude uplatňovat autocenzuru a že finští političtí představitelé budou vyjadřovat svůj přátelský postoj k Sovětskému svazu. V neposlední řadě by Finsko mělo mít blízké obchodní vztahy s Východním blokem. Jedním z hlavních symptomů finlandizace je pak podle Laqueura to, že Finové vše výše zmíněné vehementně popírají (Laqueur 1980: 9). Další znalec finských poměrů, americký profesor historie H. Peter Krosby, vyjádřil na konci 70. let názor, že většina zodpovědných státníků je příliš slušná na to, aby používala slovo finlandizace na veřejnosti, ale ve skutečnosti je považují za rozumný a trefný popis finských poměrů. Podle Krosbyho Západ cítí k Finsku směs obdivu a lítosti, nicméně ať se prezident Kekkonen snaží, jak chce, finská zahraniční politika nikdy nemůže na Západě získat kredibilitu (Krosby 1978: 40-41). I na Západě se však našli advokáti finlandizace55 – jedním z nejaktivnějších byl americký diplomat, politik a historik George F. Kennan považovaný za jednoho z hlavních architektů a později hlavních kritiků studené války a politiky zadržování. Podle Kennana se finský postoj vyznačoval 53 Pro Finsko bylo například nepředstavitelné, že by se stalo součástí NATO, svou nelibost projevoval SSSR i při snaze Finska začlenit se do spolku severských zemí NORDEK. 54 V mírové smlouvě z roku 1947 byly finské obranné síly omezeny na 41900 mužů a finská armáda nesměla disponovat ponorkami, řízenými střelami, jadernými zbraněmi ani dalšími sofistikovanými zbraněmi (Maude 1978, 47). 55 Přesněji řečeno toho, co je dnes pod tímto termínem obecně chápáno. Obhájce finské zahraniční politiky můžeme rozdělit do dvou kategorií – na ty, jež zcela odmítali použití termínu finlandizace a tvrdili, že křiví realitu, a ty, jež termín používali a obhajovali to, co měl popisovat. 52 Barbora Skálová: Rozmach radikální levice ve Finsku ve spojitosti s okupací Československa Hnutí taistovců aneb Brežněvovi užiteční blouznivci rozumným úsudkem a střídmostí. Domnívá se, že slovo finlandizace dává falešný obraz o bezmocnosti a poníženosti Finska vůči Sovětskému svazu. Ve skutečnosti Finové jednali úctyhodně, chladnokrevně a kontrolovaně a zachovali si tiše, nicméně pevně, právo žít svůj vlastní život podle svých zvyků a tradic (Vihavainen 1991: 21). Dalšími obhájci finské zahraniční politiky byli i někteří západoněmečtí politici i novináři – například šéfredaktor německého deníku Die Welt odmítl zcela termín finlandizace ve svém periodiku používat (ibid.). Timo Vihavainen, zástupce finských historiků zaujímajících k finlandizaci kritický postoj56, upozorňuje na zvláštní jev, který se v poválečném Finsku objevil – zatímco v zemích Východního bloku bylo „přátelství“ a „spolupráce“ se SSSR dirigováno seshora, ve Finsku se vyvinul v organickou součást politické kultury, která si osvojila ideály, formy a principy totalitarismu, aniž by se sama stala totalitární (Vihavainen 1991: 30). 4.2. Finlandizace v praxi 60. a 70. let Přestože finlandizace označuje zahraniční politiku Finska již od padesátých let, není pochyby, že svého vrcholu dosáhla především v letech šedesátých a sedmdesátých. Prezident Kekkonen zdárně pokračoval v politice svého předchůdce, nicméně v jeho podání se finská zahraniční politika posunula na zcela novou úroveň. V politologii se pro poválečný vývoj ve Finsku někdy používá termínu Paasikiviho-Kekkonenova linie (PaasikiviKekkosen linja), nicméně jak již bylo řečeno, nejde o označení zcela přesné. Přístup Paasikiviho a Kekkonena se v mnoha ohledech velmi lišil. Paasikivi měl o povaze Sovětského svazu zcela jasnou představu a jeho koncepce zahraniční 56 Svůj názor se však odvážil vyjádřit až v roce 1991. 53 Barbora Skálová: Rozmach radikální levice ve Finsku ve spojitosti s okupací Československa Hnutí taistovců aneb Brežněvovi užiteční blouznivci politiky by se dala nazvat koncepcí nejmenšího zla. Ve svém deníku například píše: Nikdy nedosáhneme náklonnosti a uznání od Rusů a našich komunistů, pokud se nevydáme po cestě Polska, Československa a balkánských zemí, tedy po cestě sovětizace. To je jejich záměr a cíl. (...) To by však byla úplně jiná politika než ta moje. Já po takové cestě jít nemůžu, byla by to cesta smrti. Musí přijít jiný prezident, pokud se po této cestě vydáme (citováno z Vihavainen 1991: 42). Jiný prezident opravdu přišel, a pokud se nevydal přímo po cestě sovětizace (jak to někteří historikové nazývají), pak se vydal po cestě jí velmi blízké. Ostatně sám Kekkonen se vyjádřil v roce 1960 při svém projevu v parlamentu jasně: Kdokoliv, kdo je pro Kekkonena, je pro přátelství se SSSR, kdokoliv, kdo je proti Kekkonenovi, je proti přátelství se SSSR (Singleton 1981: 271). Krosby charakterizuje období vlády Paasikiviho a Kekkonena takto: zatímco Paasikiviho linie usilovala pouze o vymýcení manifestace „zděděného“ antisovětismu a navíc jen z důvodu národní bezpečnosti, Kekkonenova linie prosazovala aktivní spolupráci se Sovětským svazem a redukci napětí mezi Východem a Západem (Krosby 1978: 44). Kekkonenova politika byla politika ústupků. Snaha neprovokovat Sovětský svaz byla alfou a omegou veškerých Kekkonenových aktivit a s nimi i finské mezinárodní politiky. Když v roce 1956 Spojené národy hlasovaly pro stažení sovětských vojsk z Maďarska, finská vláda se nepřipojila k většině a trvala na tom, že je na vládách SSSR a Maďarska, aby dosáhly dohody. Když Kekkonen po okupaci navštívil jako první politik mimo Východní blok Československo, nabádal své hostitele, aby nezavdávali příčinu ke konfliktu (Laqueur 1980: 9). Prezident udržoval osobní přátelské vztahy se sovětským vedením a neváhal se účastnit nejrůznějších oslav, například oslav 50. a 60. výročí bolševické revoluce v Leninově mausoleu v Moskvě. O Leninovi mluvil 54 Barbora Skálová: Rozmach radikální levice ve Finsku ve spojitosti s okupací Československa Hnutí taistovců aneb Brežněvovi užiteční blouznivci jako o hrdinovi finského boje za nezávislost a jel se dokonce podívat do jeho rodiště (Krosby 1978: 44). Ruské obavy ze Západu byly podle Kekkonena oprávněné, neboť se - jak řekl v jednom ze svých projevů – dočetl v dějinách Ruska, že bylo za posledních 150 let čtrnáctkrát napadeno, a Minsk, hlavní město Běloruska, se ocitl v rukou nepřátel 101krát57 (Laqueur 1980: 11). „Pokud by jen polovina věcí, které Kekkonen řekl o sovětském politickém a sociálním systému, byla pravda, bylo by těžké vysvětlit mladší generaci Finů, proč by si měli držet odstup a nestat se součástí SSSR, té ‚velké federace svobodných lidí‘, jak už to učinili jejich karelští bratři,“ glosuje Kekkonenovo rétorické snažení Laqueur (ibid.). Kekkonen také dodržoval nepsané pravidlo neúčastnit se žádných mezinárodních aktivit, které by SSSR mohl považovat za nebezpečné. Odmítal tak například členství Finska v Nordeku, neboť to bylo chápáno jako první krok ke vstupu do EHS (Nevakivi 1975: 15). Finský prezident také neustále znepokojoval ostatní severské země, hlavně Dánsko a Norsko, svými projevy o neutralitě Skandinávie a severské bezjaderné zóně (Dánsko a Norsko byly členem NATO). Max Jakobson dokonce prohlásil, že Kekkonen je obviňován z vměšování se do cizích záležitostí, či dokonce z propagování sovětských zájmů na úkor bezpečnosti západních sousedů Finska (ibid.). Součástí Kekkonenovy finlandizační politiky bylo i řešení dvou velkých krizí, kterými Finsko prošlo na konci 50. a na začátku 60. let. Tlak Moskvy na Finsko zesílil, a to jak na vládní politiku, tak na masmédia. Na konci roku 1958 byl jmenován do čela vlády v Moskvě silně neoblíbený sociální demokrat Fagerholm, předsedou sociálních demokratů se navíc stal „zrádce“ Väinö Tanner, takže Sovětský svaz na protest stáhnul z Helsinek svého velvyslance. Kekkonen nakonec tlaku SSSR podlehl, Fagerholma odvolal a jmenoval menšinovou vládu pod vedením Agrárního svazu (později Keskusta). Podle 57 Laqueur upozorňuje, že se jedná o „čirou fantazii“. 55 Barbora Skálová: Rozmach radikální levice ve Finsku ve spojitosti s okupací Československa Hnutí taistovců aneb Brežněvovi užiteční blouznivci mnoha historiků (viz např. Vihavainen nebo Laqueur) byl tento akt zcela zásadním precedentem pro další chování Sovětského svazu vůči Finsku. Legitimizoval totiž sovětské vměšování se do finských domácích záležitostí a velmi ztížil pokusy odolávat dalším tlakům (Laqueur 1980: 10). Politice finlandizace pak podlehli i sociální demokraté – do poloviny šedesátých let zcela obměnili vedení a upravili svou politiku v souladu s Paasikiviho-Kekkonenovou linií. To se jim bohatě vyplatilo – od roku 1966 až do rozpadu Sovětského svazu se účastnili všech vlád (s výjimkou let 1976-77 a několika úřednických vlád), ať přímo na postu ministerského předsedy nebo na významném postu ministra zahraničních věcí (Maude 1978: 56). Jen o tři roky později se objevily další neshody se Sovětským svazem – 30.10. 1961 poslal Sovětský svaz Finsku nótu, v níž žádal o konzultaci na základě prvního článku Smlouvy o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci. Nóta byla zdůvodněna obavou, že NATO zvyšuje významně svou aktivitu na území Dánska a Norska. Sovětský svaz protestoval proti přítomnosti Německa v severní Evropě a na Baltu prostřednictvím námořní organizace BALTAP (Baltic Area Patrol) (Maude 1978: 51).58 Nóta si stěžovala i na postoj finského tisku, který byl příliš prozápadní a proněmecký. Hlavní (a skrytou) příčinou nóty však zřejmě byla prezidentská kandidatura Olaviho Honky. Blížily se prezidentské volby a Honka reprezentoval prozápadní politiku. Spekuluje se i o tom, že nótu si objednal sám prezident Kekkonen (nebo o ní alespoň předem věděl), aby mu pomohla v jeho prezidentské kampani (Vihavainen 1991: 65). Každopádně však Kekkonen odcestoval do Novosibirsku, aby osobně přesvědčil Chruščova, že konzultace na základě smlouvy YYA nejsou nutné. Jeho hlavním argumentem byla hrozba eskalace napětí v severní Evropě (mluvil přímo o „válečné psychóze“), jež by byla pro Sovětský svaz krajně nežádoucí (Maude 1978: 52). Když byl Kekkonen v Novosibirsku, Olavi 58 Maude (1978: 57) upozorňuje, že všechny tři krize (započítává i léta 1947-48) přímo souvisely s tzv. berlínskými krizemi. V roce 1958 byl navíc SSSR znepokojen založením EHS. 56 Barbora Skálová: Rozmach radikální levice ve Finsku ve spojitosti s okupací Československa Hnutí taistovců aneb Brežněvovi užiteční blouznivci Honka stáhl svou kandidaturu. Kekkonen se vrátil domů jako vítěz a vítězem opravdu byl – v prezidentských volbách byl po druhé zvolen finskou hlavou státu. 4.2.1. Cenzura a autocenzura Finlandizační politika však nebyla jen v rukou prezidenta Kekkonena. Byl sice nejvlivnější postavou v tvorbě zahraniční politiky, nicméně bez konsensu na politické scéně by se jen těžko obešel. Jak již bylo řečeno, sociální demokracie upravila svou politiku po krizi v roce 1958, ale ani pravice se nijak proti sbližování se Sovětským svazem nepostavila. Konzervativní Koaliční strana se podle George Mauda (1978: 58) státní linii postupně přizpůsobila stejně jako levice. A s politikou finlandizace byla srozuměna i většina finské společnosti. Nejvíce se to projevilo v ochotě uplatňovat ve veřejném životě autocenzuru. Skutečná cenzura existovala ve Finsku jen několik poválečných let – od uzavření moskevského příměří do roku 1947. Součástí mírových podmínek byl i zákaz činnosti „fašistických“ organizací, což v praxi znamenalo, že kontrolní komise dostala za úkol eliminovat veškerou protisovětskou literaturu. Již na podzim roku 1944 poslalo ministerstvo spravedlnosti oběžník, který nakazoval z veřejných knihoven odstranit knihy, které by mohl SSSR považovat za urážlivé. Z helsinské městské knihovny bylo vyřazeno kolem pěti set knih (Vihavainen 1991: 33). Sledován byl i tisk – všichni šéfredaktoři museli pravidelně konzultovat zahraničně-politické otázky s kontrolním úřadem pro informace (tiedotustoiminnan tarkastusvirasto). Ten také pořádal několikrát do měsíce informační schůzky a rozesílal do redakcí „pastýřské listy“ (ibid.). Zveřejněny nesměly být materiály, jež urážely vedoucí představitele cizího státu, urážely 57 Barbora Skálová: Rozmach radikální levice ve Finsku ve spojitosti s okupací Československa Hnutí taistovců aneb Brežněvovi užiteční blouznivci vojenskou nebo národní čest cizího státu, urážlivým způsobem se vměšovaly do vnitřních záležitostí cizího státu nebo úmyslně udávaly zveličující nebo lživé informace nebo podněcovaly nenávist vůči cizímu státu (Vihavainen 1991: 36). Tyto podmínky v podstatě znemožňovaly kritizovat komunistický režim. Novináři se naučili psát podle nových pravidel – o socialistických zemích se například referovalo jen na základě informací dodaných přímo z místních agentur. Oficiální cenzura byla nicméně zrušena v říjnu 1947. Byla nahrazena paragrafem trestního zákona, podle něhož hrozily až dva roky vězení tomu, kdo „tištěnou, psanou nebo obrazovou formou nebo jinými výrazovými prostředky veřejně urazí cizí stát a tím poškodí vztahy s cizím státem“ (Vihavainen 1991: 39). O poměrech v Sovětském svazu se ve Finsku začalo více psát až po Stalinově smrti a Chruščovově odhalení kultu osobnosti. Ve Finsku vycházely knihy o čistkách ve 30. letech (například vzpomínky Arvo Tuominena nebo Unto Parvilehtiho) a finské noviny se přestávaly vyhýbat článkům o SSSR (Vihavainen 1991: 50). Na podrážděnou reakci však nemusely čekat dlouho, sovětský tisk začal brzy psát o pravicové orientaci Finska a především jeho novin. Prezidentu Kekkonenovi si na jeho návštěvě SSSR na jaře 1958 osobně stěžoval i Nikita Chruščov. Kekkonen sovětskou kritiku přijal a v prosinci téhož roku ve své řeči projevil znepokojení: Nějakou dobu po navrácení Porkkaly začala v zemi zvláštní a ve velké míře neočekávaná reakce. Objevila se především v publikační činnosti. Začaly vycházet „vzpomínky“ a „výzkumy“, kterých se prodává obrovské množství. Část novin získala protisovětský nádech (citováno z Vihavainen 1991: 54). Od konce padesátých let zkrátka finské noviny nebyly pod tlakem jen sovětského tisku a sovětské kritiky, ale také pod silným tlakem samotného prezidenta Kekkonena. Před XXIV. sjezdem KSSS například sovětské vedení projevilo přání, aby se o SSSR nepsalo negativně. Prezident tedy zavolal 58 Barbora Skálová: Rozmach radikální levice ve Finsku ve spojitosti s okupací Československa Hnutí taistovců aneb Brežněvovi užiteční blouznivci ministru zahraničí Karjalainenovi a pověřil ho, aby o věci promluvil s šéfredaktory helsinských listů (Vihavainen 1991: 120). Na přímý nátlak prezidenta dostal na začátku 70. let výpověď ze sociálnědemokratických novin fejetonista Simo (Simpa) Juntus (Vihavainen 1991: 125). Lilius (1975: 22) popisuje, jak mechanismy skryté cenzury v tisku fungovaly: přestože se kritické formulace vůči SSSR objevují zřídka a jsou téměř neviditelné, finské komunistické noviny si jich občas všimnou a začnou nekomunistický tisk kritizovat za nepřátelský postoj. Na základě toho napíše sovětský korespondent kritický článek, který je pak následně hojně citován ve finských novinách. Nakonec začne sám prezident či členové vlády vyvíjet tlak na novináře, aby se chovali „zodpovědněji“. Ministr Karjalainen se snažil dokonce prosadit, aby státní rádio YLE muselo své programy koordinovat podle finské zahraniční politiky, to se mu však nakonec nepodařilo (Lilius 1975: 21). Někteří vydavatelé ale nečekali na pokyny shora a rovnou předjímali přání Sovětského svazu. Nakladatelství Tammi v roce 1974 odmítlo vydat Solženicynovo Souostroví Gulag, první díl nakonec musel vyjít ve Švédsku. Ředitel nakladatelství odmítl jakýkoliv nátlak od úřadů, ale přiznal existenci autocenzury (která podle něj nemá žádná pravidla) (Lilius 1975: 19). Nejzvláštnější na celé věci však bylo to, že celá kauza nevzbudila vůbec žádný ohlas ve finském tisku (ibid.). Tammi však nebylo jediné nakladatelství uplatňující autocenzuru, ředitel největšího finského vydavatelství WSOY Hannu Tarmio v 70. letech prohlásil: Nakladatele se například můžeme ptát, zda-li chce vidět svou knihu uzavírat kohoutky s ropou. Nakladatele se také můžeme ptát, zda-li chtějí jeho spoluobčané opravdu hrdě číst určité knihy ve svém mateřském jazyce, přestože by museli tyto knihy číst pod kožešinou v ledově studených pokojích (citováno z Vihavainen 1991: 129). 59 Barbora Skálová: Rozmach radikální levice ve Finsku ve spojitosti s okupací Československa Hnutí taistovců aneb Brežněvovi užiteční blouznivci Solženicyn vůbec způsoboval ve Finsku velké problémy: na začátku 70. let byl zakázán film podle Jednoho dne Ivana Denisoviče, v roce 1972 se zase vláda pokusila zastavit vydání již přeloženého Srpna 1914. To se jí však nepodařilo59 (Vihavainen 1991: 128). Lilius (1975: 21) upozorňuje, že Finsko bylo o určitých aspektech sovětského režimu trestuhodně neinformované – zcela chyběly jakékoliv knihy o obsazení pobaltských republik a vůbec se nevědělo o zneužívání psychiatrie. Lilius například vzpomíná, jak finští psychiatři odjeli navázat spolupráci se sovětskými kolegy a při té příležitosti se nechali vyfotografovat s jedním z nejhorlivějších pronásledovatelů politické opozice, doktorem G.V.Morozovem.60 Není však divu, že Finové věděli tak málo – dějiny Ruska vycházely vždy jen od ruských autorů, první kniha od západních historiků vyšla až v době perestrojky (Vihavainen 1991: 146-7). V případě státního tajemníka ministerstva zahraničí Jaakka Iloniemiho zřejmě nešlo o nedostatek informací, ale spíše o „finlandizační takt“. Prohlásil totiž, že otázka lidských práv v Sovětském svazu se na Západě rozrostla do přehnaných rozměrů (Maude 1978: 60). Autocenzura fungovala ve Finsku velmi dobře, někteří ji dokonce veřejně obhajovali, profesor Antti Eskola například prohlásil: V lidských vztazích je jistá autocenzura – takt – obecně schvalován a provozován jako vzor chování. Tak by tomu mělo být i v mezinárodních vztazích. To, co Lilius nazývá ‚finskou autocenzurou‘, je jen takt ve vztahu k Sovětskému svazu. A je to tak správně, neboť to přeci patří k upřímnému přátelství (citováno z Vihavainen 1991: 141). Pozadu nezůstávali ani opoziční (sic!) politici z pravicové Koaliční strany: Například si můžeme připomenout, jak před několika lety televize Mainos vysílala americký film Hedvábné punčochy odehrávající se za studené války, a 59 O případu Solženicyn viz kapitola o taistolaiset. Morozov „léčil“ například Natalyi Gorbanevskou a Victora Fainberga, dva ze sedmi účastníků demonstrace na Rudém náměstí proti okupaci Československa (Lilius 1975: 21). 60 60 Barbora Skálová: Rozmach radikální levice ve Finsku ve spojitosti s okupací Československa Hnutí taistovců aneb Brežněvovi užiteční blouznivci tento film byl vysílán na Silvestra, tedy ve významný sovětský svátek. Bylo to vůči našemu sousedu urážlivé. Něco podobného by se prostě v Sovětském svazu nemohlo stát (citováno z Vihavainen 1991: 143-4). Erja a Kalevi Nikulainen z univerzity v Tampere provedli v roce 1976 analýzu dobového tisku, které ukázala propastný rozdíl mezi postoji novin v 50. a v 70. letech: zatímco v roce 1954 bylo vůči Sovětskému svazu pozitivních 67% článků z novin středové strany Keskusta (dříve Maalaisliitto – Agrární svaz), 43% článků z tisku pravicové strany Kokoomus a 40% článků v sociálně-demokratických novinách, v roce 1973 to bylo již 83% u Keskusty, 41% u strany Kokoomus a 100% u sociální demokracie. (Vihavainen 1991: 102). Timo Vihavainen (1991: 146) situaci ve finských médiích shrnuje přesně: Pokud si tedy Finsko chtělo zachovat svou pozici mezi východem a západem a zůstat ve studené válce neutrální, muselo buď mlčet, a nebo se postavit k východnímu a západnímu společenskému zřízení asymetricky; první se nesmělo kritizovat, druhé nesmělo zůstat nekritizované. Další významný mezník v procesu finlandizace je opět spojen s prezidentem Kekkonenem. V roce 1972 se Finsko začalo připravovat na vstup do Evropského hospodářského prostoru a věřilo se, že podobný krok je se Sověty schopen vyjednat jen prezident Kekkonen. V roce 1974 byl přijat zvláštní ústavní zákon (poikkeuslaki), který prodloužil Kekkonenův mandát o další čtyři roky. Jednalo se o zcela neobvyklý a bezprecedentní krok, neboť Finsko nebylo ve válce ani ve výjimečném stavu. Ti, kteří proti zvláštnímu zákonu protestovali, byli sovětským tiskem obviněni z porušování smlouvy YYA a dokonce i pařížského míru (Vihavainen 1991: 113). Kekkonen byl v roce 1978 zvolen prezidentem počtvrté a zůstal tak ve funkci neuvěřitelných 26 let. I prezident Kekkonen však začal mít v sedmdesátých letech potíže – Brežněv stále častěji zpochybňoval finskou neutralitu a SSSR se silně vměšoval 61 Barbora Skálová: Rozmach radikální levice ve Finsku ve spojitosti s okupací Československa Hnutí taistovců aneb Brežněvovi užiteční blouznivci do problému rozštěpené Komunistické strany Finska. Kekkonenovi se však nakonec podařilo demonstrovat světu, že Finsko je opravdu mostem mezi Východem a Západem. V roce 1975 Finsko ve svém hlavním městě uspořádalo Konferenci o bezpečnosti a spolupráci v Evropě (KBSE), na kterou se sjeli státníci z celého světa včetně USA a Kanady. Kekkonen tehdy podlehl klamu, že KBSE „ukončilo období studené války v historii našeho kontinentu“61 (Krosby 1978: 40). Finlandizace byla v evropských poměrech fenoménem opravdu ojedinělým. Ani její nejostřejší kritik však neupírá Finsku jeho demokratickou povahu: Ve srovnání s ruskými východoevropskými satelity je Finsko jak nezávislé, tak svobodné. Má mnoho politických stran (deset) a mnoho (příliš mnoho) voleb. Jeho instituce jsou demokratické, jeho ústava úzkostlivě sledována. Nejsou zde žádné arbitrární tresty, ve skutečnosti nikdo nikdy nebyl poslán do vězení z politických důvodů. Finové mohou svobodně cestovat do zahraničí. Větší část finské ekonomiky není zestátněna. Je zde intenzivní kulturní život a sovětský vliv jistě není převažující. Zahraniční knihy i noviny jsou široce dostupné. Finsko zkrátka užívá stejných svobod jako západní národy. (Laqueur 1980: 9). Přesto se Finsko něčeho dobrovolně vzdalo. Nevzdalo se svého demokratického zřízení, ale vzdalo se své nezávislosti. Ačkoliv je podle Laqueura obdivuhodné, kolik svobod bylo zachováno, Finsko nemohlo být považováno za nezávislou zemi v žádném smyslu tohoto slova. Bylo, jak 61 Konference však například umožnila vznik Charty 77, která požadovala po československém státu dodržování podmínek, které na helsinské konferenci podepsal. 62 Barbora Skálová: Rozmach radikální levice ve Finsku ve spojitosti s okupací Československa Hnutí taistovců aneb Brežněvovi užiteční blouznivci sovětští lídři ostatně často sami tvrdili, kategorie sama o sobě, ani satelit, ani neutrální země. Bylo zemí, jejíž adaptace na diktát a přání Sovětského svazu se brzy stala součástí národní struktury (Laqueur 1980: 12). Přestože je možné hledět na finlandizaci jako na součást celosvětového détente, které v té době jistě probíhalo, byla přece jen v něčem zvláštní: Finsko prohrálo válku a po ní bylo jednoznačně ve sféře sovětského vlivu. A Západ nikdy ani nenaznačil, že by byl schopen nebo ochoten rozšířit svou podporu Finsku v případě konfliktu s jeho východním sousedem (ibid.). Přesto zůstalo Finsko svobodné, a proto se v interpretaci fenoménu zvaného finlandizace tak těžko hledá shoda. Ostatně i J.F. Kennedy řekl v roce 1961 Maxu Jakobsonovi: „To, co nás Američany mate, je otázka, proč Sovětský svaz dovolil Finsku uchovat si svou samostatnost“ (Krosby 1978: 40). 63 Barbora Skálová: Rozmach radikální levice ve Finsku ve spojitosti s okupací Československa Hnutí taistovců aneb Brežněvovi užiteční blouznivci 3. Levicová inteligence Pojem levicové inteligence byl ve Finsku dlouhou dobu zcela či téměř neznámý. Přestože volby v roce 1919 vyhrála sociální demokracie, rozhodně nemůžeme říci, že by Finsko bylo po skončení občanské války levicové.62 Rudí právě utržili porážku a ti, kteří nebyli uvězněni, prchali do Ruska. Nad Finskem se ještě vznášela ozvěna pokusu o komunistický převrat inspirovaný bolševickou revolucí, takže brzy byla nově vzniklá Komunistická strana Finska zakázána. Komunisté byli vnímáni jako rozvratný prvek společnosti, neboť ovládali odbory a různé profesní organizace, které vykazovaly nadměrnou stávkovou činnost. Finská politická elita i inteligence měla blíže k Německu než k Rusku a navíc se začalo vzmáhat silné pravicové hnutí. Několik let bylo aktivní hnutí Lapua, a když bylo zakázáno, její pokračovatelkou se stala extrémně pravicová strana sympatizující s fašismem a nacismem – Vlastenecké národní hnutí (Isänmaallinen Kansallis-Liitto, IKL) (Jutikkala 1999: 243). Téměř celé meziválečné období (1922-44) provozovala svou činnost Akademická karelská společnost (Akateeminen Karjala-Seura, AKS) – pravicové sdružení univerzitních studentů, kam patřilo mnoho budoucích významných osobností (mimo jiné i Urho Kekkonen).63 AKS usilovala o tzv. Velké Finsko (Suursuomi) – tedy o připojení východní Karélie (která však Finsku nikdy nepatřila). Akademická karelská společnost byla zakázána až v roce 1944 po uzavření příměří se Sovětským svazem. Nálada ve společnosti byla zkrátka velmi protikomunistická, byly dokonce přijaty zvláštní protikomunistické zákony (viz 1. kapitola). I v této atmosféře však začala 62 Sociální demokracie měla sice poměrně stabilní podporu, ale do vlády se v meziválečném období dostala jen v roce 1926 pod vedením Väinö Tannera (vláda vydržela pouhý rok). Sociálně-demokratičtí ministři se ve vládě znovu objevili až v roce 1937. 63 O AKS viz např. Heikki Eskelinen: Me tahdoimme suureksi Suomenmaan. Akateemisen Karjala-seuran historia (2004) 64 Barbora Skálová: Rozmach radikální levice ve Finsku ve spojitosti s okupací Československa Hnutí taistovců aneb Brežněvovi užiteční blouznivci vznikat tzv. levicová inteligence demokracie. I Akademická nejdříve jen opatrně v rámci sociální socialistická společnost (Akateeminen Sosialistiseura, ASS) byla nejdříve součástí sociálně demokratické strany, než se v roce 1937 odloučila. ASS vznikla jako reakce na AKS64, ale jak upozorňuje Risto Alapuro, jednalo se o umělce a akademiky, kteří měli daleko k jakékoliv skutečné politické činnosti. Jejich ústředním zájmem byla – řečeno marxistickou terminologií – společenská nadstavba. Zabývali se uměním a estetikou, případně filosofií, ale praktická hospodářská politika je nezajímala65 (Alapuro 1997: 93). Alapuro používá definici Perryho Andersona – pro finské marxisty ve 30. letech byl důležitější vztah mezi marxistickou a buržoazní teorií než vztah mezi marxistickou teorií a proletářskou praxí. Finští komunističtí intelektuálové se zkrátka nezabývali problémy dělnictva, ani se nepokoušeli na ně najít řešení v souladu s marxismem. Pohybovali se v teoretických až metafyzických sférách66, takže napojení na dělnické hnutí se prozatím zdálo jako zcela vyloučené. Raoul Palmgren (1912-1995), prakticky jediný levicový intelektuál-teoretik, hledal spojení mezi komunistickou a buržoazní inteligencí, hledal cestu, jak navázat na tradiční dědictví elit 19. století a přetvořit ho k marxistickému obrazu. Praktické problémy dělnictva neměly v jeho teoretických statích místo (ibid.). Na poli kultury hrál důležitou roli spolek Kiila, který vznikl v roce 1936. Sdružoval levicově orientované umělce a propagoval dělnickou či proletářskou literaturu. Šlo však spíše o obsah, nebylo tedy důležité, aby umění tvořili sami dělníci. Členové Kiily měli problémy s oficiální předválečnou politikou – byli často sledováni policií a nebyl jim umožněn vstup do Svazu spisovatelů. Všichni se sice zúčastnili zimní války, ale později s tím měli morální problém. 64 Název Akademické socialistické společnosti byl míněn jako parodie na název Akademické karelské společnosti. 65 To je spojovalo se západními marxisty, např. Frankfurtskou školou. 66 Raoul Palmgren se ve svých teoretických pracích zabýval například Kalevalou nebo národním obrozením. 65 Barbora Skálová: Rozmach radikální levice ve Finsku ve spojitosti s okupací Československa Hnutí taistovců aneb Brežněvovi užiteční blouznivci Palmgren po válce prohlásil, že cítil, že stojí na špatné straně. Během pokračovací války bylo mnoho z členů Kiily vězněno, včetně Palmgrena67 (SKH: 251). Po druhé světové válce prožíval západní marxismus i samotné komunistické strany konjunkturu. Levicoví intelektuálové však byli nuceni zabývat se tím, čím se až dosud nezabývali – slovy Perryho Andersona vztahem mezi marxistickou teorií a proletářskou praxí. Mnozí akademičtí marxisté, kteří se až dosud zajímali pouze o „nadstavbu“, začali vstupovat do komunistických stran. I ve Finsku se po druhé světové válce začalo v komunistických kruzích intenzivně mluvit o úloze inteligence. Platformou pro podobné debaty bylo především periodikum Kommunisti, na jehož stránkách byla zpočátku inteligence obviňována z toho, že je „řízena buržoazní třídou“ (Tuure Lehén68) a často se poukazovalo na „fašistická a šovinistická“ 30. léta (Alapuro 1997: 94). Na VIII. sjezdu SKP v roce 1948 bylo jako jeden z hlavních úkolů strany vytyčeno rozšíření vlivu mezi inteligenci. Strana se potýkala s nedostatkem vzdělaných lidí. Členové vedení byli vesměs školeni v Sovětském svazu, ale skuteční propagandisté či teoretikové s akademickou průpravou straně chyběli. Tuure Lehén chtěl získat představitele inteligence z buržoazního tábora, nebylo ovšem příliš jasné jak. Komunistická inteligence neměla po letech ilegality prakticky žádný vzor a antikomunismus byl navíc ve Finsku po druhé světové válce velmi silný – i proto, že SKP měla tak blízko k Sovětskému svazu. Poválečné Finsko bylo daleko protikomunističtější než západní Evropa, a z toho důvodu se tu nikdy až do 70. let nevytvořila radikální levicová (především studentská) inteligence (ibid.). 67 68 Historie spolku Kiila viz www.kiila.org Jeden ze zakladatelů SKP, ministr ve vládě z Terijoki, ale také důstojník NKVD. 66 Barbora Skálová: Rozmach radikální levice ve Finsku ve spojitosti s okupací Československa Hnutí taistovců aneb Brežněvovi užiteční blouznivci 5.1. Revoluce na finský způsob První vlna levicového radikalismu, jež se však nedala srovnat s tou, která přišla o několik let později, do Finska dorazila ze západní Evropy během „bláznivého roku“ 1968. Finští studenti bedlivě sledovali vývoj na západoevropských a amerických univerzitách. Jedna z tehdejších studentek vzpomíná, že „hlavní myšlenkou bylo spojení univerzitních studentů s dělnickým hnutím a právě tahle myšlenka přišla z Francie“ (Kolbe 1996: 359). Finsko ovšem bylo v lecčems specifické, Laura Kolbe (1996: 327) například říká: Pokud ve Francii a Západním Německu nad radikální mládeží drželi ochrannou ruku hlavní levicoví intelektuálové (Sartre, Marcuse, Habermas, Dahrendorf, Mandel atd.), ve Finsku se tohoto úkolu zhostil Kekkonen. Jeho řeč pro Studentskou unii Helsinské university (při příležitosti 100. výročí – pozn. BS) se připravovala velmi pečlivě. V říjnu, když revoluční hnutí z jara 1968 už bylo na ústupu, pozval prezident mladší akademické aktivisty do Tamminiemi, aby s nimi prodiskutoval obsah své řeči. Levicoví studenti měli tedy podporu z nejvyšších míst - od prezidenta, který se sám těšil velké oblibě veřejnosti. Západní radikálové přijížděli do Finska šířit své myšlenky i osobně – do Helsinek přicestovali například hosté ze Svobodné univerzity v Západním Berlíně. U amerických studentů zase Finové hledali inspiraci pro své protesty proti válce ve Vietnamu (ibid.). Velkou oblibu ve světě získávaly zvláštní typy protestů – tzv. sleep-in, teach-in nebo sit-in. Násilné obsazování a zabírání univerzitních či vládních budov probíhalo od Berkeley, přes Paříž, Kodaň až po Stockholm (Kolbe 1996: 329). Ani finští studenti nechtěli zůstat pozadu. Vznik radikálního postoje studentstva by se dal patrně datovat do jara 1968, podle Laury Kolbe (1996: 331) se zrodil specifický finský vzor politického jednání – kompromis mezi mimoparlamentním a tradičním parlamentním 67 Barbora Skálová: Rozmach radikální levice ve Finsku ve spojitosti s okupací Československa Hnutí taistovců aneb Brežněvovi užiteční blouznivci ovlivňováním. Nicméně Kolbe upozorňuje, že ještě na začátku roku 1968 byli levicoví studenti ve výrazné menšině. Na podzim 1968 našla sílící opozice své kořeny v napětí mezi dvěma principy – student as such a student as citizen. V roce 1968 byl ten první ještě jasně silnější (ibid.). Avšak poté začala západní Evropa vřít a snaha Finů nezůstat pozadu získala až komické rysy. Jeden z účastníků tehdejšího dění vzpomíná: Pamatuji si, že byla nějaká schůze Kannunvalajat (unie studentů politických věd – pozn. BS) a René Nyberg přijel z Paříže, když tam zrovna byly barikády a skoro proběhla revoluce. Nyberg byl toho názoru, že se něco musí udělat. Všichni si mysleli, že i ve Finsku je potřeba něco udělat, zúčastnit se hnutí, přestože podmínky nebyly stejné. A tak jsme začali hledat cíl. (...) A pak někdo zmínil, že by se měl obsadit Starý studentský dům (tzv. Vanha – pozn. BS). V té době už byl obsazený studentský dům ve Stockholmu, a tak se o to začala spousta lidí zajímat. Ti, kteří se zúčastnili toho obsazení ve Stockholmu, přijížděli do Finska něco jako radit (Kolbe 1996: 333). Co tedy studenti požadovali? Poměrně obecné a abstraktní věci: zlepšení studijních podmínek, zefektivnění výuky, sblížení profesorů a studentů, zlepšení právní ochrany studentů a studijní demokracie a zvětšení uvědomělosti každého studenta. Kannunvalajat pak měli i ideologické požadavky: vzbudit studenty z maloburžoazního snění a změnit buržoazní myšlení v myšlení třídního uvědomění (ibid.). Finští studenti nakonec Starý studentský dům opravdu obsadili – stalo se tak 25.listopadu 1968 za skandování hesla: „Vanha lidu!“ Díky tomu, že se na stejném místě ve stejný čas měla konat oslava 100. výročí Studentské unie, byly na místě televizní i rozhlasové štáby, které „revoluci“ přenášely v přímém přenosu do éteru. Celá událost proběhla naprosto v klidu a bez násilí, jedinou nepříjemností byla rozbitá skleněná výplň vchodových dveří. 68 Barbora Skálová: Rozmach radikální levice ve Finsku ve spojitosti s okupací Československa Hnutí taistovců aneb Brežněvovi užiteční blouznivci Jen těžko se vyhneme dojmu, že v komentáři Laury Kolbe je jistý náznak ironie: Rozbité sklo dveří Starého studentského domu, který ztělesňoval Moc a Systém, se stalo symbolem protestu proti autoritám (Kolbe 1996: 356-7). Celá událost měla „typicky finský“ průběh, skoro se zdá, jako by se ani studentští radikálové nedokázali vzdát své tradiční výchovy a úcty k pravidlům. Kromě rozbití dveří nedošlo k žádným projevům vandalismu (tak jako tomu bylo všude jinde v Evropě). Nebylo užito násilí ani proti majetku, ani proti osobám. Celá akce nabrala až komických rozměrů – jeden z účastníků vzpomíná: Všechno bylo perfektně zorganizované. Dohodli jsme se s policií (sic!) a hasiči o všech bezpečnostních opatřeních. Bylo to jako divadelní představení, když tam celou dobu hlídkoval hasič. (...) Večer jsme se nakonec rozhodli, že odsuneme židle na okraj a uklidíme sál. Vzali jsme z úklidové komory košťata a umyli jsme podlahu. To byl skutečný duch finské studentské revoluce!(Kolbe 1996: 357-8). 5.2. Taistovci Jen o dva roky později, prakticky hned na jaře roku 1970 se však na finských univerzitách začala formovat nová skupina krajně levicových studentů, která poměrně záhy našla cestu k extrémnímu křídlu komunistické strany pod vedením Taista Sinisala. Jak již bylo řečeno výše, toto křídlo vzniklo jako následek názorového štěpení uvnitř SKP a jedním z hlavních rozpoznávacích znaků Sinisalovy frakce byl kladný postoj k okupaci Československa. Taistovci se vyznačovali především dogmatickým přijetím marxismu-leninismu, často ústícím až ve stalinismus, a zcela nekritickým 69 Barbora Skálová: Rozmach radikální levice ve Finsku ve spojitosti s okupací Československa Hnutí taistovců aneb Brežněvovi užiteční blouznivci přístupem k politice Sovětského svazu69. Stejně jako stranická menšina požadovali diktaturu proletariátu. Myšlenka diktatury proletariátu se pojila spíše k obraně revoluce než k jejímu uskutečnění, přestože přiznejme si, že hranice mezi tím byly načrtnuty do vody. Stranická většina byla ochotna vzdát se termínu diktatura proletariátu, nebo jej chtěli alespoň pofinštit, například na „dělnickou vládu“. Ale pokud šlo o princip, zůstávali jsme my mladí neoblomní. Podle Jaakka Laaksa70 byla jediná možná finskojazyčná verze „tyranie zbídačelých“. To nás rozesmálo všechny, z obou stran. (Heikki Mäki-Kulmala, bývalý taistovec) Samotný termín taistovci (taistolaiset) vznikl na začátku 70. let původně jako pejorativní označení a s největší pravděpodobností vzešel z per redaktorů největšího finského deníku Helsingin Sanomat (viz např. Relander 1999: 190). Tuto teorii potvrdil v rozhovoru i Jaakko Laakso, podle nějž nechtěli novináři používat příliš silné slovo stalinista, a proto hledali vhodnější termín odvozený od jmen jednotlivých komunistických funkcionářů. Jméno Taista Sinisala se pro tento účel přímo nabízelo.71 Sami sebe taistovci nazývali „třídně uvědomělými“ (luokkakantainen) nebo „zdravým jádrem strany“ (puolueen terve ydin), případně „stranickou menšinou“ (puolueen vähemmistö) a často proklamovali svou úlohu zástupce dělnického hnutí. Při určování toho, kdo k taistovcům patřil, narazíme nutně na otázku, jaká kritéria uplatnit, tedy zda stačily jen vyjadřované sympatie či zda bylo nutné, aby byl dotyčný členem nějaké „spřátelené“ organizace – například Socialistického svazu studentů (Sosialistinen opiskelijaliitto, SOL) nebo Svazu středoškoláků 69 (Teiniliitto).72 Mladým taistovcům, již byli většinou Čímž se diamterálně lišili od myšlenek v Evropě i Spojených státech populární neomarxistické Frankfurtské školy. 70 Nyní poslanec finského parlamentu za Levicový svaz (Vasemmistoliitto). Mužské jméno Taisto evokuje finské slovo pro boj - taistelu. Dalo by se tedy do češtiny volně přeložit jako Bojan nebo Bojeslav. 72 O těchto organizacích viz dále. 71 70 Barbora Skálová: Rozmach radikální levice ve Finsku ve spojitosti s okupací Československa Hnutí taistovců aneb Brežněvovi užiteční blouznivci organizovaní, často vyjadřovali podporu univerzitní profesoři či různé veřejně činné osoby, aniž by byli členy komunistické strany či jiné komunistické organizace.73 Relander (ibid.) členy hnutí definuje takto: taistovec byl každý finský komunista či socialista, který považoval okupaci Československa za morálně ospravedlnitelnou a tímto způsobem se přihlásil k „třídně uvědomělému“ komunismu. Tato definice není vyčerpávající, ale dá se jistě vztáhnout i na členy studentských organizací SOL a Teiniliitto a na kulturní taistovce, již byli členy Svazu kulturních pracovníků (Kulttuurityöntekijäin Liitto).74 Taistovci si oblíbili nová slova polky Linjuri: „Tank je na cestě eso, když do Prahy míří, zamávej svojí stranickou knížkou a určitě tě rád sveze.“ (Kari Kaunismaa, bývalý taistovec) Jak již bylo zmíněno výše, radikální stranická frakce rovněž vydávala vlastní noviny Tiedonantaja, které patřily mezi povinnou výbavu mladých studentských radikálů a jež přebíraly velkou část sovětské propagandy (mnoho článků bylo přetiskováno ze sovětské Pravdy). Mezi lety 1970-72 vycházel jednou týdně, v roce 1973 třikrát a od konce téhož roku čtyřikrát týdně. Největší náklad byl kolem 30 000 kusů, tedy cca 10% nákladu největšího finského deníku Helsingin Sanomat (Mäki-Kulmala 2004: 21). Zřejmě platí tvrzení, že všichni pravidelní čtenáři a předplatitelé tohoto periodika, kteří se ztotožňovali s jeho obsahem, patřili mezi taistovce nebo 73 Jedním z nejaktivnějších byl dnes již emeritní profesor sociální psychologie z univerzity v Tampere Antti Eskola. Jeho nejznámějším počinem v tomto směru je kniha Vasen laita lavea (Široký levobok), v níž například obhajuje autocenzuru nebo se zamýšlí nad nevyhnutelností revoluce. „Copak není bez lásky, bez socialistické solidarity, jež přichází třeba za pomoci tanků, i mnou oslavovaná svoboda jen znějící trumpetou a cinkající rolničkou?“ (citováno z Relander 1999: 214) 74 Mezi hlavní postavy této organizace i celého hnutí kulturních taistovců patřila především Marja-Leena Mikkola, Aulikki Oksanen a Kaj Chydenius. 71 Barbora Skálová: Rozmach radikální levice ve Finsku ve spojitosti s okupací Československa Hnutí taistovců aneb Brežněvovi užiteční blouznivci alespoň mezi jejich sympatizanty.75 Jeden z tehdejších studentů a také šéfredaktor univerzitních novin Ylioppilaslehti Jorma Cantell uvádí několik příkladů propagandistické povahy periodika: Slepá víra v komunistickou propagandu se nejzářivěji promítla v novinách Tiedonanataja. Šéfredaktor Erkki Susi popíral existenci tajné dohody Molotov-Riebbentrop nejméně do roku 1973. Susi tvrdil, že Sovětský svaz přijel do Estonska jako osvoboditel, nikoliv okupant, a ještě 27.7.1982 prohlašoval, že zodpovědnost za masakr v Katyni nesou Němci (Kylävaara 2004: 52). 5.2.1 Kdo, kdy, kde? Zatímco k štěpení v Komunistické straně Finska docházelo již od poloviny 60. let, mladí taistovci se zformovali na počátku let sedmdesátých. Kimmo Rentola (2004: 96) se domnívá, že byli hlavním produktem vlny studentského radikalismu z „bláznivého“ roku 1968. Příčiny prudkého obrácení studentů doleva však jsou samozřejmě komplexnější. Hlavní platformou, kde „vše začalo“, byly dvě studentské organizace – již zmíněný Socialistický svaz studentů (dále jen SOL) a Svaz středoškoláků (dále jen Teiniliitto), o dva roky později se přidaly i Marxistické skupiny tamperské univerzity (Tampereen Yliopiston Marxilasiet Ryhmät, dále jen TYMR). SOL byl studentskou organizací Demokratického svazu finského lidu (SKDL)76 a jeho nejdůležitější součástí byla Akademická socialistická společnost (Akateeminen sosialistiseura, ASS)77, jež však prakticky až do roku 1969 existovala jen na papíře (Kolbe 1996: 409). Největšího rozmachu dosáhla právě v začátcích 70. let – zatímco do roku 1968 75 List Tiedonantaja nečetli jen příslušníci hnutí taistolaiset, jak upozorňuje Timo Vihavainen (1991: 93), s obavou ho otvírali i členové ostatních politických stran, neboť byl rovněž kanálem sovětské kritiky finských poměrů. Vihavainen list dokonce označuje za jeden z hlavních nástrojů finlandizace. 76 SOL byl rovněž součástí Finského svazu univerzitních studentů (Suomen ylioppilaskuntien liitto, SYL). Hierarchie tedy byla: SYL → SOL → ASS 77 Šlo o stejnou organizaci, jež existovala již před válkou. 72 Barbora Skálová: Rozmach radikální levice ve Finsku ve spojitosti s okupací Československa Hnutí taistovců aneb Brežněvovi užiteční blouznivci se do ASS hlásilo jen několik desítek studentů ročně (počet nových členů však nikdy nepřesáhl 40), v akademickém roce 1969/70 se počet nových příchozích více než ztrojnásobil - na 137 (Rentola 2004: 97-98). Ve stejném roce pak ASS vyhrála univerzitní volby na Helsinské univerzitě (ibid.). Nábor členů nadále stoupal, v dalším akademickém roce se do ASS přihlásilo 556 nových členů stejně jako v roce následujícím. Mezi lety 1969 a 1975 tak ASS získala 2142 nových studentů78 (Rentola 2004: 100). Teinilitto jako svaz středoškolských studentů byl na přelomu 60. a 70. let významnou organizací, byl respektován jak rodiči, tak učiteli a členství dětí bylo považováno za prestižní záležitost a proto podporováno. Časopis Teinilehti, jejž Teiniliitto vydával, ztrojnásobil v roce 1966 svůj náklad na 102 000 výtisků79, takže se dostal prakticky ke každému studentu střední školy (Rentola 2004: 119-120). První revoluční myšlenka, kterou Teiniliitto podporoval, byla tzv. „volná výchova“ v duchu školy Summerhill.80 Později se svaz začal účastnit demonstrací proti válce ve Vietnamu a uspořádal například sbírku pro Mosambik proti portugalské koloniální politice (Rentola 2004: 120). Novým rysem, jejž hnutí přineslo, byl i stoupající poměr žen – zatímco v roce 1969 bylo jen 22% nově příchozích ženského pohlaví, po roce 1970 se poměr mezi muži a ženami vyrovnal (Rentola 2004: 101). Jistě to souviselo s rozmachem feminismu, který stejně jako další sociální hnutí dorazil i do Finska. Rentola (2004:102) charakterizuje začátek 70. let jako dobu, k jejíž kulturní atmosféře patřil obraz mladé silné ženy, jež pobízí a vede pochybujícího muže k radikální akci. „Uděláš to ty, nebo to mám udělat já?“ (Teetkö, vai teenkö minä?) I Finsko procházelo sexuální revolucí především v souvislosti s příchodem hormonální antikoncepce. Ostatně velké oblibě se 78 Na začátku 70. let studovalo na Helsinské univerzitě cca 20 000 studentů. Denní náklad největších finských novin Helsingin sanomat se v současnosti pohybuje kolem 400 000, viz http://www.levikintarkastus.fi/levikintarkastus/tilastot/SLlevikinjakauma2006.pdf 80 Myšlenka přišla z Velké Británie, hlavním principem školy Summerhill bylo rovnoprávné postavení studentů a učitelů, studenti například mohli sami rozhodnout, zda se zúčastní hodiny, a stejně jako učitelé mohli hlasovat o změnách v pravidlech školy. viz např. http://www.summerhillschool.co.uk/pages/about.html 79 73 Barbora Skálová: Rozmach radikální levice ve Finsku ve spojitosti s okupací Československa Hnutí taistovců aneb Brežněvovi užiteční blouznivci v té době těšilo heslo „Sexem k socialismu!“ (Seksillä sosialismiin!) Současně ale Rentola upozorňuje, že přestože role žen při vzniku hnutí byla významná, pro ženy samotné měla jeho činnost paradoxní následky – zbrzdila skutečné feministické hnutí, neboť levicoví radikálové nakonec přijali teorii, že stejně jako další „speciální otázky“, i ta ženská podléhá celkové marxistické analýze a bude vyřešena až spolu se změnou celé společnosti. Nejpozoruhodnější a také nejdiskutovanější otázkou je sociální původ mladých radikálů. Anna Kontula (2004: 2) ve své práci o tamperské studentské organizaci TYMR mluví o „mýtu vzpoury proti rodičům“ (isäkapina-myytti). Podle Kontuly tento již obecně tradovaný mýtus říká, že většina taistovců se rekrutovala ze střední a vyšší třídy, tedy z liberálního a konzervativního prostředí a jejich hlavní motivací pro adoptování myšlenek dogmatického marxismu-leninismu byla vzpoura proti měšťanskému prostředí, ze kterého pocházeli. Jde však opravdu o mýtus? Jistě by šlo o mýtus, pokud bychom přijali tuto premisu jako jedinou schopnou vysvětlit vznik radikálně-levicové orientace u univerzitních studentů. S takovým výkladem si přirozeně nevystačíme, sociální původ taistovců by však měl být v každém případě zahrnut do široké skupiny možných vysvětlení. Je rovněž nutné rozlišovat mezi radikálně levicovým hnutím, které se soustředilo do hlavního města a jeho univerzity, a hnutím, jež zasáhlo tradičně dělnické a průmyslové město Tampere. Stejně tak je potřeba zdůraznit, že fenomén taistovství byl fenoménem především helsinským, ač do jisté míry zasáhl i univerzity v jiných městech. Akce v ASS byly vzrušující a svůdné. Ve studijních kruzích byly dcery biskupů a synové ředitelů a důstojníků. Měli stejná příjmení, jako byla ta v Písni o dvaceti rodinách od Kristiiny Halkoly, kterou neustále hráli v rádiu.81 (Lauri Törhönen, bývalý taistovec) 81 Šlo o antikapitalistický protestsong. 74 Barbora Skálová: Rozmach radikální levice ve Finsku ve spojitosti s okupací Československa Hnutí taistovců aneb Brežněvovi užiteční blouznivci Z analýzy, kterou provedl Kimmo Rentola na vzorku 350 nových členů ASS z akademického roku 1970/71, kteří do univerzitního registru uvedli povolání otce82, vyplývá, že jejich sociální příslušnost téměř kopíruje rozvrstvení jednotlivých sociálních skupin na celé univerzitě. Největší podíl 37 % - má vyšší třída, tzv. bílé límečky, naprosto stejné procento měli zástupci této třídy v prvním ročníku o dva roky dříve i na celé univerzitě.83 Druhou největší skupinou v ASS je střední třída, následována modrými límečky (tedy kvalifikovanými dělníky) a rolníky. Velmi podobně vypadala sociální stratifikace i na celé univerzitě: Zaměstnání otce noví členové v ASS v 1970/71 n=350 noví studenti HY 1968/69 Vyšší „bílé límečky“ 37 % 37 % Nižší „bílé límečky“ 32 % 26 % Kvalifikovaní dělníci 19 % 15 % Nekvalifikovaní 3% 3% Rolníci 9% 16 % Důchodce - - Není známo - 3% dělníci Zdroj: Kimmo Rentola: Kevään 1968 isänmaan toivot (2004) Mnoho otců mladých taistovců zastávalo tradiční buržoazní profese jako pastor, lékař, právník, univerzitní profesor nebo armádní důstojník. Tak silné zastoupení vyšších tříd bylo ve finském dělnickém hnutí naprostou anomálií, neboť dělnické hnutí ve Finsku se tradičně vyznačovalo velkým podílem dělníků a téměř absolutní absencí levicové inteligence (Rentola 2004: 105). 82 Rentola upozorňuje, že povolání matky či otce často zůstalo nevyplněno, jedná se tedy jen o přibližný náčrt toho, z jakých společenských skupin taistovci pocházeli. 83 Akademické roky v obou sloupcích se liší proto, že noví členové ASS se rekrutovali z velké většiny z ročníku, který na univerzitu nastoupil v akademickém roce 1968/69, viz dále. 75 Barbora Skálová: Rozmach radikální levice ve Finsku ve spojitosti s okupací Československa Hnutí taistovců aneb Brežněvovi užiteční blouznivci Rentola v této souvislosti upozorňuje na teorii střídání elit Roberta Michelse, podle níž dochází k sociální výměně mezi třídami – část buržoazie se připojí k proletariátu a naopak část proletariátu projde procesem „poburžoaznění“ (embourgeoisement). Nejedná se však o odpadlíky, často jde právě o příslušníky elit jednotlivých tříd. Trochu odlišná situace panovala na univerzitě v Tampere. Z analýzy Anny Kontuly vyplývá, že 34 % členů organizace TYMR pocházelo z dělnických rodin. Do vyšší třídy bílých límečků se dalo zařadit cca 20 % členstva. Stejně jako v Helsinkách socio-ekonomická stratifikace členů TYMR téměř kopírovala stratifikaci na celé tamperské univerzitě. Socioekonomické postavení členů TYMR ** Pracující v zemědělství* 16 % Povolání otce u všech členů studentské obce na univerzitě v Tampere 18 % Vyšší „bílé límečky“ 20 % 17 % Nižší „bílé límečky“ 31 % 26 % Dělníci 34 % 39 % Zdroj: Anna Kontula (2004) Taistolaisuus puberteettikapinasta takinkääntöön *Sama autorka upozorňuje, že se jedná o údaje ze dvou různých zdrojů, jejichž rozčlenění do tříd nemusí být totožné. ** Autorka bohužel neuvádí počet respondentů. Anna Kontula (2004: 3) se však pouští i do analýzy další generace a zjišťuje, že prarodiče 43 % taistovců z TYMR, kteří se účastnili šetření, pracovali v zemědělství. Jednalo se tak o rodiny, jež svůj vyšší socioekonomický status získaly v nedávné době. Rodiče téměř poloviny taistovců tedy byli první generací, jež příslušela ke střední nebo vyšší střední třídě. Je jistě pravda, že tento fakt velmi dobře ilustruje společenské změny, které v poválečném Finsku probíhaly a jejichž průvodním rysem byl prudký nárůst střední třídy. Nijak však nevyvrací „mýtus o vzpouře proti rodičům“. I Rentola 76 Barbora Skálová: Rozmach radikální levice ve Finsku ve spojitosti s okupací Československa Hnutí taistovců aneb Brežněvovi užiteční blouznivci (2004: 114) rozděluje „bouřící se“ studenty do dvou kategorií – na ty, kteří protestovali proti maloměšťáckému prostředí svých rodičů a zároveň se styděli za „hříchy“ svých „bílých dědů“, a ty, kteří se stejně tak bouřili proti měšťanským rodičům, ale vraceli se k odkazu svých „rudých dědů“.84 Podle Rentoly však první skupina výrazně převažovala. Kontula podává několik vysvětlení, proč měla organizace TYMR výrazně větší zastoupení studentů s dělnickým původem. Zatímco ASS měla převážnou většinu členů z velkých měst, TYMR absorbovala především studenty z venkova. Tamperská univerzita měla velký podíl studentů přicházejících z venkovských oblastí celého Finska, v TYMR se tento rys projevil ještě o něco silněji. Důvodem podle Kontuly mohl být i fakt, že chyběl systém tutorů, kteří by nově příchozím studentům pomohli orientovat se ve zcela novém městském prostředí, a proto intuitivně hledali podporu v různých organizacích (Kontula 2004: 4). Důležitým činitelem v šíření myšlenek byly i studentské kruhy, v nichž si studenti nejen pomáhali připravovat se na zkoušky, ale byly nezbytné i pro vytváření sociálních sítí.85 Prostřednictvím těchto sítí pak probíhal nábor do různých organizací včetně TYMR. Kontula (2004: 5) uvádí ještě jeden důvod, proč byli dle jejího názoru studenti z venkova náchylnější k přejímání marxistické ideologie – vytvářela most mezi nevzdělaným venkovským původem a akademickou budoucností. Je tedy možné, že mimo Helsinki nebyl sociální původ studentů v jejich revoltě tak akcentován, v Helsinkách je však mimořádný podíl studentů z vyšších tříd nepopiratelný. ‘Byly to bláznivý roky‘, řekl táta. ‚Celý taistovství byla pouhá revolta proti rodičům. Chtěli jsme zabít předchozí generaci na symbolický rovině.‘ Štvalo mě, že takhle mluví. ‚Bylo 84 85 Jedná se o účastníky občanské války (1917-1918) na straně rudých/bílých. O zásadním významu studentských sociálních sítí píše i Rentola, viz dále. 77 Barbora Skálová: Rozmach radikální levice ve Finsku ve spojitosti s okupací Československa Hnutí taistovců aneb Brežněvovi užiteční blouznivci v tom přeci i spousta dobrýho.‘ zkusila jsem. ‚Mír a solidarita, bla bla bla, tak lidé omlouvají svojí minulost. Ujišťují se, že podporovali skvělý věci. Ve skutečnosti bylo taistovství kolektivní psychóza.‘ ‚Jak to?‘ ‚Jasně, že jsme už tenkrát věděli, kolik zla se v Sovětským svazu páchá, ale byli jsme absurdně entuziastický. Vždyť se celej ten povyk řídil ze Sovětskýho svazu. Jediný, co se povedlo, bylo to, že ve Finsku nebyla ta revolta nikdy tak násilnická jako v mnoha jinejch zemích.‘ (Z knihy Laury Honkasalo: Sinut lapsesi eivät ole sinun) Pokud jde o studijní obory, ze kterých se mladí taistovci rekrutovali, není překvapivé, že se jednalo především o studenty humanitních, společenskovědních oborů. Zdaleka nejvíce se do ASS mezi roky 1969 a 1972 přihlásilo adeptů sociologie (23,7 %), následovaných politology (10 %), studenty literatury (9 %) a studenty sociální politiky (9 %) (Rentola 2004: 12223). Stejně jako Kontula i Rentola zdůrazňuje význam sociálních sítí, které se mezi studenty jednotlivých oborů tvořily. Studentské sítě hrály významnou roli již mezi středoškoláky, kteří se v té době aktivně účastnili různých seminářů, přednášek i jiných aktivit, jež organizoval například Teiniliitto. Díky těmto sítím se pak taistovství rychle rozšířilo po celé zemi a dle Rentoly zůstalo bez vážnější konkurence mezi levicově zaměřenými studenty (Rentola 2004: 121). 5.2.2. Proč? Kimmo Rentola mluví o helsinských taistovcích zřejmě poněkud ironicky86 jako o „nadějích roku 1968“, odkazuje tím na zvláštní jev, který rovněž vyplývá z analýz členstva ASS a SOL - největší vlna nových členů ASS, tedy jádra taistovců, nastoupila na univerzitu v akademickém roce 1968/69. Právě v tomto roce vyšly největší studentské hvězdy, později vůdčí postavy 86 Kimmo Rentola mezi taistovce sám patřil, měl významnou funkci v Teiniliitto. 78 Barbora Skálová: Rozmach radikální levice ve Finsku ve spojitosti s okupací Československa Hnutí taistovců aneb Brežněvovi užiteční blouznivci levicového hnutí. Národní cenu Yrjö Koskinena za svou maturitní písemnou práci získal Juhani Ruotsalo. Téma, jež si vybral – Přelidnění a podvýživa – největší problém dnešní doby – bylo toho roku mimořádně populární87, a jak upozorňuje Rentola (2004: 108), práce byly i neobyčejně kvalitní – 19 % z nich získalo nejlepší ohodnocení.88 Je velmi pravděpodobné, že výběr tématu ovlivnila svým kabaretním vystoupením v televizi týden před maturitními písemkami Marja-Leena Mikkola, již etablovaná radikálně levicová umělkyně (ibid.). Jiné ocenění, tentokrát od týdeníku Suomen Kuvalehti, získal za svou maturitní práci Pekka Juhani Virtanen, jenž si vybral téma Umění a morálka. Tito dva ocenění maturanti se později potkali při studiích sociologie na helsinské univerzitě, začali spolu bydlet a stali se hlavními postavami v procesu, který vyvolal hromadné vstupování do ASS v akademickém roce 1970/71 (ibid.). Hlavním impulzem ke spuštění toho procesu byla připravovaná vládní reforma vysokoškolského vzdělávání, kterou vláda předložila parlamentu 5. prosince 1969 (Rentola 2004: 98). Studenti požadovali, aby byl na univerzitách zaveden princip „mies ja ääni“ (muž a hlas), který by zaručoval, že hlas každého člena akademické obce má stejnou váhu. Studenti by podle tohoto principu měli drtivou většinu ve volbách do řídících orgánů univerzity. Tento návrh, podporovaný především levicovými radikály, však nakonec v parlamentu neprošel. Právě tento neúspěch vedl dle Rentoly (ibid.) k silné politizaci studentů, a to především stranickým směrem. Studenti náhle pocítili potřebu ovlivňovat politiku i na parlamentní půdě, takže „noví“ levicoví radikálové začali směřovat k SKDL. Propojení univerzity se státním aparátem bylo ve Finsku vždy velmi silné, tentokrát se však projevilo s novou silou. „Silná finská státní tradice se zase jednou vynořila na povrch“ (ibid.). 87 Ve Finsku existují jednotné maturitní zkoušky, i témata maturitních písemek jsou v celé zemi stejná. Finská stupnice ohodnocení na základních a středních školách se pohybuje od 4 do 10, přičemž 10 je nejlepší známka, ovšem zřídkakdy udělovaná. 88 79 Barbora Skálová: Rozmach radikální levice ve Finsku ve spojitosti s okupací Československa Hnutí taistovců aneb Brežněvovi užiteční blouznivci Generace studentů, kteří na univerzitu nastoupili v roce 1968, se v mnohém vymykala – podle Rentoly (2004: 111) byla pokračovatelkou „přední hlídky“, tedy univerzitních studentů, kteří se účastnili „bláznivého roku 1968“. Byli svědky „zrevolučnění“ mladé generace, přicházeli tedy na univerzitu již s generační zkušeností a nechtěli v tomto procesu zůstat pozadu. V roce 1968 také studenti přišli o naději, že by vůdčí myšlenku společenské reformy přinášela sociální demokracie, jež byla příliš málo radikální. Otevřela se tak „cesta k velké utopii“ (ibid.). Důležitou roli hrály i demografické vlivy – Rentola se domnívá, že maturanti roku 1968 postrádali cesty, pomocí nichž by mohli vyjádřit svůj názor. Na univerzity totiž nastoupili hned po nejsilnějších maturitních ročnících 1966 a 1967 a všechny kanály již byly „obsazené“. Navíc se zdálo, že radikálové, již se do systému „nabourali“, ho nebyli schopni změnit, systém naopak měnil je. „Generace 1968“89 se tedy rozhodla najít si své vlastní cesty (ibid.). Stejně jako po celém světě probíhal ve Finsku „vzdělávací boom“, na univerzity se hlásilo čím dál více studentů, ale hodnoty, jež tradiční instituce zastávaly, zůstaly beze změny. Univerzity byly v očích studentů „zkostnatělými institucemi“, jejichž zaběhnuté tradice je nutné prolomit. Velkým tématem se stala i demytizace občanské války. Mladí lidé zcela ztratili respekt k veteránům – oslavy 50. výročí konce občanské války v Tampere narušili levicoví radikálové zpěvem Varšavjanky a válečnými pochody rudých a na transparentech měli nápisy jako „Sorry, vaše oběť byla zbytečná.“ (Rentola 2004: 113-114). „Generace 1968“ byla rovněž generací, jež zažívala doslova v přímém přenosu rychlou modernizaci celé země a s ní související rozmach televizního vysílání. Nové informační kanály působily na mladou generaci nečekanou silou (Rentola 2004: 117). Důležitou roli hrálo i divadlo a literatura – ke generaci, 89 Tedi ti, kteří v tomto roce maturovali a nastupovali na univerzity. 80 Barbora Skálová: Rozmach radikální levice ve Finsku ve spojitosti s okupací Československa Hnutí taistovců aneb Brežněvovi užiteční blouznivci jež začala svá univerzitní studia v roce 1968, patří i někteří kulturní taistovci, za všechny jmenujme alespoň nositelku státní ceny za literaturu Pirkko Saisio.90 Právě v té době nastoupil na rektorský post vysoké divadelní školy Kalle Holmberg, silně levicově orientovaný divadelní a operní režisér. Mezi novými studenty našel věrné následovníky, s nimiž vytvořil divadelní projekt KOM-teatteri, jenž se proslavil především svými radikálně levicovými písněmi. Dělníku, oni si myslí,, že jsi hlupák! Ne luulevat sinua tyhmäksi, työmies! Dělníku, krmí tě lží! Ne syöttävät sinulle valheita, työmies! Když buržoazní vláda šetří, dělník to platí ze své Kun porvarihallitus vakauttaa sen työmies mzdy, maksaa palkastaan, a když vítězství má buržoa v kapse ja kun voitto on valunut porvarin taskuun a když nastane recese, ja suhdanne äkkiä kääntyy laskuun ceny stoupají do nebe jako farářovy motlitby. hinnat nousevat taivaaseen kuin kirkkoherran rukoukset. To je zákon kapitalismu, je to železný zákon Se on kapitalismin laki, se on riistäjän rautainen vykořisťovatele. laki. Je to zákon zlatého čuníka, zákon finského Se on suomalaisen kultapossukapitalistin laki. kapitalisty. (slova Matti Rossi, hudba Kaj Chydenius, KOM-teatteri 1971) Nejslavnější hudební skupinou tvořenou taistovci byla formace jménem Agit Prop. Její ženské hlasy, Monna Kamu a Sinikka Sokka rovněž patřily mezi maturanty z roku 1968 (Rentola 2004: 110). Agit Prop se těšila poměrně velké popularitě, dokonce se v roce 1975 účastnila evropské pěvecké soutěže Eurovision. Jedna z jejích nejslavnějších písní, jež hnutí taistovců propůjčila základní motto, byla píseň jménem Kenen joukoissa seisot? (Na čí straně stojíš?) Na čí straně stojíš? Kenen joukoissa seisot? Není lásky bez práva. Ei ole rakkautta ilman oikeutta. Není práva bez boje. Ei ole oikeutta ilman taistelua. 90 Saisio získala prestižní literární cenu Finlandia v roce 2003 za svůj román Punainen erokirja, ve kterém se mimo jiné zabývá právě svým radikálním levicovým mládím. 81 Barbora Skálová: Rozmach radikální levice ve Finsku ve spojitosti s okupací Československa Hnutí taistovců aneb Brežněvovi užiteční blouznivci Není boje bez společné fronty. Ei taistelua ilman yhteistä rintamaa. (slova Aulikki Oksanen, hudba Kaj Chydenius, KOM-teatteri +AgitProp 1971) 5.2.3. Kenen joukoissa seisot? Jukka Relander se ve své práci o psychohistorii taistovců zabývá otázkou, co mladé radikály vedlo k tak silnému obratu doleva a co přimělo některé ze studentů, kteří v srpnu 1968 protestovali před sovětskou ambasádou proti okupaci Československa, k tomu, že si o dva roky později připíjeli na sovětské tanky. Relander naráží na několik paradoxů – až do okupace se levicová mládež stavěla na stranu utiskovaných (chudí, ženy, Vietnam, etnické menšiny apod.), po srpnových událostech se náhle postavili na stranu utlačovatele. Stejně tak se to, proti čemu v nejobecnějším slova smyslu původně bojovali, tedy institut autority (v užším slova smyslu autority buržoazní), stalo hlavním stavebním kamenem jejich hnutí. Zcela totiž přijali autoritu jinou – autoritu marxisticko-leninské ideologie a především autoritu Sovětského svazu (Relander 1999: 205). Ve své analýze chování taistovců Relander pracuje hlavně s kolektivní identitou, často velmi explicitně demonstrovanou. Taistovci byli schopni se poznat na ulici – podle toho, co měli na sobě, co četli, kam chodili nakupovat. Tím, že přijali kolektivní identitu v této extrémní formě, zcela potlačili identitu osobní (což jim pomohlo odpoutat se od svých buržoazních kořenů) (Relander 1999: 197-198). Relander přijetím kolektivní identity vysvětluje i radikální obrat v postoji k československým událostem – než se stali součástí hnutí, byli taistovci často vášnivými obhájci „socialismu s lidskou tváří“ a také kritici okupace Československa. To byl případ i již zmíněného Juhaniho Ruotsala, jenž však o tři roky později vytvářel nové prohlášení SOL, které okupaci 82 Barbora Skálová: Rozmach radikální levice ve Finsku ve spojitosti s okupací Československa Hnutí taistovců aneb Brežněvovi užiteční blouznivci obhajovalo a rušilo původně odmítavé usnesení z podzimu roku 1968. Podle Relandera (1999: 194) se to, co se ze subjektivního hlediska zdálo jako zlo, interpretovalo novým, „vyšším“ způsobem. Prohlášení schvalující okupaci se stalo kolektivní manifestací obratu. Dřívější názory byly vyhodnoceny jako chybné a prosadila se nová interpretace skutečnosti. Subjektivní a osobně žitý obraz světa se změnil na objektivně vysvětlitelný. Pocit byl nahrazen „pravdou“. Připojení se k hnutí znamenalo pro mladé studenty velmi zásadní životní přelom, který se často zdůrazňoval a probíral v debatách studijních kruhů i v rozhovorech ve studentských časopisech. Noví členové zřejmě pociťovali podobně opojné pocity jako náboženští konvertité. Extrémně silná skupinová příslušnost pravděpodobně u taistovců zcela potlačila subjektivní vnímání. Již Gustave le Bon ve své slavné analýze davu upozorňoval na nebezpečí silné kolektivní identity. Je zbytečné upozorňovat, že neschopnost davů správně uvažovat zbavuje je kritického ducha, tj. schopnosti rozlišovat pravdu a lež a utvořit si přesný úsudek. Soudy, které davy přijímají, jsou vždy jen vnucené a nikdy věcně prodiskutované. Z tohoto hlediska je mnoho lidí, kteří se nad davy nepovznesli. Snadnost, s jakou některé názory nabývají všeobecné platnosti, souvisí hlavně s neschopností většiny lidí utvořit si odlišné mínění, založené na vlastních úvahách (Le Bon 1994: 45). Heslo „Kenen joukoissa seisot?“ tedy „Na čí straně stojíš?“ se nestalo hlavním mottem hnutí jen kvůli úderné písni Aulikki Oksanen. Zcela jasně vymezovalo (a tedy zjednodušovalo) svět – na svět „my“ a svět „oni“. Juhani Ruotsalo: Místo bylo pro všechny, kteří k nám chtěli. Ti, co z různých důvodů zůstávali vně, zřejmě cítili, že o něco přicházejí. Často přemýšlím o tom, zda v tom vášnivém výbuchu emocí proti taistovcům není špetka závisti. Hořká přání byla součástí naší pospolitosti. (...) Zároveň nás náš jazyk separoval od 83 Barbora Skálová: Rozmach radikální levice ve Finsku ve spojitosti s okupací Československa Hnutí taistovců aneb Brežněvovi užiteční blouznivci lidí, jimž jsme ve skutečnosti měli svou ideu a poslání předat (Kylävaara 2004: 301). Někdy toto rozdělení na „my“ a „oni“ nabíralo až komických rozměrů – v roce 1974 se rozhořel spor mezi mladými členy komunistické strany, zastánci menšiny a většiny. Většina chtěla jako stejnokroj červené košile, stranická menšina, tedy taistovci, po východoněmeckém vzoru modré. „Problém“ se řešil i v oficiálních orgánech strany. ...nesobecky jsme pracovali pro dobro mezinárodního socialismu. Jako dárek jsme dostali úplně nové modré košile a pozvánku na oslavu 30. výročí legální činnosti Komunistické strany Finska na Olympijském stadionu. Dostali jsme čestná místa v lóži soudruha Taista a dalších významných soudruhů. Na téhle oslavě všichni mluvili o košilích nebo spíše o jejich barvě. Existovaly správně a špatně barevné košile. Na jedné straně stadionu seděli modří, na druhé straně červení. Na chodbách stadionu se červení a modří navzájem nezdravili, i kdyby byli příbuzní. Říkalo se, že dva týdny před oslavami objednal Svaz demokratické mládeže další tři tisíce červených košil. Modrých košil podle vzoru východoněmecké Freie Desche Jugend byly objednány dva tisíce. Nicméně vypadalo to, že červených košil je míň než modrých. Později socialistický svaz mládeže z Uusimaa přiznal, že koupil pět tisíc modrých košil, protože byly levnější. Na cedulce červených košil bylo napsáno Made in Taiwan. Na modrých košilích nebylo napsáno nic. Červené košile se páraly a upadávaly jim knoflíky. Knoflíky modrých košil byly přišity pevně, i švy držely. Přední díl modrých dámských košil byl větší než u červených: taistovkyně je měly větší. Takové fámy tehdy kolovaly. (z knihy Anji Snellman: Paratiisin kartta) Hlavním dělítkem mezi „my“ a „oni“ však nebyla barva košilí, byla to především válka ve Vietnamu.91 Právě stále nekončící asijský konflikt poskytoval levicovým radikálům možnost postavit se zcela jasně na stranu Sovětského svazu. Kimmo Rentola v rozhovoru vzpomíná, že na začátku 70. let byla společnost mimořádně polarizovaná, byla to společnost „budˇa nebo“. 91 V tomto případě však „my“ a „oni“ nebyly frakce komunistické strany, ale levice a pravice. 84 Barbora Skálová: Rozmach radikální levice ve Finsku ve spojitosti s okupací Československa Hnutí taistovců aneb Brežněvovi užiteční blouznivci Pravidla byla průzračně jednoduchá – kdo kritizuje Sovětský svaz, podporuje imperialismus ve Vietnamu. O podobné atmosféře mluví i Mäki-Kulmala: Slyšel jsem někdy na začátku 70. let takovou myšlenku, že připomínání Stalinových čistek znamená ‚v této situaci‘ podporu bombardování Vietnamu. (...) Ten, kdo stál na vlastních nohou, mohl samozřejmě protestovat jak proti bombardování Vietnamu, tak okupaci Československa, ale takoví lidé neměli žádný význam. Protest může něco ovlivnit, jen pokud se provede na společné frontě. (...) Musel sis vybrat, buď a nebo (Mäki-Kulmala 2004: 93-94). Ostré rozdělení na „my“ a „oni“ nevědomky ilustroval v rozhovoru i Jaakko Laakso, když vzpomínal na své postoje k okupaci Československa: „Když západní buržoazie podporovala Dubčeka, nemohl jsem ho podporovat já.“92Při zkoumání fenoménu taistovců si nutně musíme položit otázku, co vše levicoví studenti věděli o poměrech v Sovětském svazu. Z nejrůznějších rozhovorů, jež bývalí taistovci poskytli, vyplývá, že buď věděli málo, nebo – daleko častěji – věděli dost, ale buď zcela věřili sovětské propagandě o „imperialistických lžích“ nebo „nedokonalosti“ režimu považovali za ojedinělá selhání.93 Byly případy, kdy se v sovětské společnosti jednalo proti socialistické a vnitrostranické demokracii, ale o těch se dá mluvit jen jako o náhodných jevech (Musta kirja 1974: 6). Tyto náhodné jevy pak podle vzpomínek Juhaniho Ruotsala pokládali jen za třísky, jež lítají při kácení lesa. Samozřejmě jsme si byli částečně vědomi, jaké podmínky v Sovětském svazu jsou. (...) Zkušenosti ze socialistických zemí ovlivňovaly náš názor, a často velmi bolestivě. Ale větší úkol, který se týkal i Finska, nás donutil rozmýšlet, co je důležité a kvůli čemu má smysl dělat povyk. Proto mnozí z nás mlčeli nebo, abych byl upřímný, lhali (Kylävaara 2004: 285). 92 Rozhovor s autorkou tohoto textu z 29.5.2007 Liliuus (1975: 21) se domnívá, že finská společnost byla trestuhodně neinformovaná (viz výše, kapitola o finlandizaci), z rozhovorů s taistovci však většinou vyplývá, že o poměrech v SSSR věděli relativně mnoho. 93 85 Barbora Skálová: Rozmach radikální levice ve Finsku ve spojitosti s okupací Československa Hnutí taistovců aneb Brežněvovi užiteční blouznivci Jeden z bývalých „kajících se“ radikálů Heikki Mäki-Kulmala vzpomíná, že na západní svět a Sovětský svaz uplatňovali jiná kritéria. Zatímco Západ se hodnotil podle toho, jaký byl právě teď, o Sovětském svazu se vždy uvažovalo v budoucím čase – tedy v intencích toho, v co se jednou modernizující se a obrovským tempem rozvíjející se země promění. Zcela přistoupili na princip „světlých zítřků“. Taistovci věřili, že jsou součástí mimořádného dějinného procesu, kdy se svět bez válek a vykořisťování pomalu stává skutečností. Zárukou tohoto světa byl v jejich očích pouze Sovětský svaz. V dobách první pětiletky ztratily při velké budovatelské práci život stovky tisíc lidí a obětí kolektivizace byly milióny. I my, taistovci, jsme si na to stěžovali, přestože jsme se samozřejmě neodvážili představit si tak obrovský počet obětí. Úlevu nám možná přinesla myšlenka, že účel koneckonců světí prostředky. (Heikki Mäki-Kulmala, bývalý taistovec) Poněkud zvláštní ovšem je, že taistovci nebyli izolováni od světa, který obdivovali. Velmi aktivně se účastnili brigád v socialistických zemích, někteří dokonce jezdili studovat do Sovětského svazu.94 Poměry ve Východním bloku tedy mohli sledovat na vlastní oči z bezprostřední blízkosti. Mäki-Kulmala ve svých vzpomínkách tvrdí, že se to, co viděli, snažili všemi možnými způsoby racionalizovat – když malé děti žebraly o žvýkačky, bylo to proto, že učitelé v SSSR žvýkání zakázali, aby si děti nekazily zuby. Když finští studenti viděli na ruských ulicích kouřící děti, byli si jisti, že cigarety jim dali zahraniční turisté. Když je jejich sovětští hostitelé odrazovali od pití z kohoutku, dostali vysvětlení, kterému uvěřili – ruská voda je nezávadná, ale obsahuje bakterie, na něž finský žaludek není zvyklý. Proč ostatně pít vodu z kohoutku, když se v SSSR dají koupit tak levně nejlepší minerálky a limonády na světě (MäkiKulmala 2004: 104). 94 O fenoménu taistovství existuje několik beletristických knih – se svými vlastními zkušenostmi se svěřuje například Anja Snellmann v knize Paratiisin kartta (Mapa ráje, 1999), kde mimo jiné vzpomíná na brigády ve Východním Německu a na Kubě. Zkušenosti dítěte rodičů, již byli součástí hnutí, zase popisuje Laura Honkasalo v knize Sinun lapsesi eivät ole sinun (Tvoje děti nejsou tvoje, 2001). 86 Barbora Skálová: Rozmach radikální levice ve Finsku ve spojitosti s okupací Československa Hnutí taistovců aneb Brežněvovi užiteční blouznivci Jednou si mi stěžoval jeden vysoce vzdělaný společenský vědec na nepochopitelný šok, který zažili finští turisté. Jedna z turistek ztropila povyk, když na veřejných toaletách nebyla žádná možnost, jak se umýt, a nebyl tam dokonce ani toaletní papír. Trápily jí zrovna ty ženské problémy. ‚Jak si někdo může stěžovat na nějaký toaletní papír, když zrovna dobýváme vesmír!‘ řekl mi. Zopakoval poslední větu ještě několikrát, dopil kávu a zmizel ve své kanceláři. (Heikki Mäki-Kulmala, bývalý taistovec) Myslela jsem na obrázek z Tiedonantaja. Uprostřed Francie stál černý rozcestník, na němž byla nakreslená šipka na Sovětský svaz. Pod tím byl článek o tom, jak v Americe naplánovali život v krytech. Kdyby přišla jaderná válka, staří lidé by se posílali na povrch jako obětní beránci, aby se vidělo, jestli je možné se vrátit z podzemí a pokračovat v životě na liduprázdném světě. Staří lidé by stejně nežili dlouho, takže je můžeme obětovat na oltář lidstva. Děda říkal, že to není pravda. ‚Komunistická propaganda‘, řekl. ‚Sami používají celý národ jako obětní beránky. Zkouší, jak člověk přežije komunismus bez toaletního papíru.‘ Zčervenala jsem. Byla pravda, že když jsme jeli s tátou do Moskvy za Nikolajem, na záchodě společném pro všechny byty byla jen na kousky rozstříhaná Pravda. Táta mi řekl, že takhle se šetří příroda. (z knihy Laury Honkasalo: Sinun lapsesi eivät ole sinun) 87 Barbora Skálová: Rozmach radikální levice ve Finsku ve spojitosti s okupací Československa Hnutí taistovců aneb Brežněvovi užiteční blouznivci 5.2.4. Taistovství v praxi Taistovci v žádném případě nebyli rozhodující politickou silou, přestože na několik let v podstatě ovládli akademickou půdu. Nicméně se všemi možnými způsoby snažili ovlivnit veřejný prostor. Jako ukázku jejich činnosti jsem pro účely této práce vybrala tři případy, které patří mezi ty, jež zahýbaly veřejným míněním. 5.2.4.1. Případ Solženicyn Jak již bylo řečeno, taistovci se zcela ztotožňovali se sovětskou propagandou prezentovanou zejména na stránkách listu Tiedonantaja. Často se však museli vyrovnávat s informacemi o podmínkách panujících v Sovětském svazu, které unikaly od „zrádců“ a „třídních nepřátel“. Jedním z nich byl i Alexander Solženicyn. V kapitole o finlandizaci bylo již uvedeno, že finské nakladatelství Tammi odmítlo vydat Souostroví Gulag, které tak muselo ve finskojazyčné mutaci vyjít ve Švédsku. Jedna z nejrozsáhlejších analýz „případu Solženicyn“ vyšla v časopise Kulttuurivihkot (Kulturní sešity), dvorním periodiku marxistického Svazu kulturních pracovníků (Kulttuurityöntekijäin Liitto). Tato činnost (rozruch kolem Solženicyna, pozn. BS) brzdí a ničí rozvoj přátelských vztahů mezi sovětskými národy a Finskem, a je tak proti našim národním zájmům, neboť historická zkušenost nám ukázala, že přátelství a spolupráce s velkým SSSR znamená pro naši zemi bezpečí a úspěch, zatímco nenávist k SSSR přineslo našemu národu jen utrpení. Z tohoto důvodu bylo rozhodnutí nakladatelství Tammi zastavit vydání Solženicynovy knihy rozumné. Oproti tomu je odsouzeníhodné, že švédský nakladatel vydává finskojazyčné vydání zmíněného díla. Znamená to vměšování se do vnitřních 88 Barbora Skálová: Rozmach radikální levice ve Finsku ve spojitosti s okupací Československa Hnutí taistovců aneb Brežněvovi užiteční blouznivci záležitostí Finska, závažné vměšování se do vzájemných vztahů mezi Finskem a SSSR“ (Kultturivihkot 1974: 52). Podle taistovců se tedy do vnitřních záležitostí Finska nevměšoval Sovětský svaz, ale naopak Švédsko, které zcela svobodně vydalo finskojazyčnou knihu. Solženicyn je vykreslen jako nepřítel a popírač sovětského zřízení, jenž zpochybňuje celou sovětskou kulturu a vyjadřuje k ní hlubokou nenávist a pohrdání. Jeho pohled na svět se opírá o hodnoty carského Ruska, feudalismus, reakčně-náboženský mysticismus a bezbřehý egoismus. Autor článku (článek je nepodepsán) ostře napadá zastánce svobody slova a ty, již upozorňují na umlčování nepohodlných názorů v Sovětském svazu. Argumentace je ovšem pozoruhodná – Solženicyn nepřináší do debaty žádné nové informace, není to nic, o čem by se dalo diskutovat, jeho jediným cílem je pošpinit Sovětský svaz a zároveň se nám snaží vnutit pravdu carských velkokapitalistů, pravdu pohrdání masami, pravdu destruktivního společenského zřízení. Navíc nekritizuje jen Stalina, ale jeho útoky směřují i na Lenina. V plodné debatě, jež probíhá v SSSR, se nikdo nesnaží umlčet a zakázat nepohodlné názory, této debatě je naopak vlastní, že vychází z principů socialismu a jejím cílem je rozvinout a upevnit socialistickou společnost. Solženicyn k takové debatě nijak nepřispěl, naopak se ji snaží ztížit“ (Kultturivihkot 1974: 54). Autor zároveň vysvětluje, proč je v kapitalistických zemích možné předkládat názory proti systému, kdežto v Sovětském svazu nikoliv: Povolování protisystémových názorů je komplementárně spojeno s velikostí dělnické třídy a jiných demokratických sil – čím silnější jsou, tím víc je kapitalistická země donucena k toleranci. Ideologická struktura liberalismu vznikla spolu s kapitalistickým výrobním způsobem, z jím diktovaných potřeb. Vznikl, aby motivoval a žehnal bezmeznému drancování, pošlapávání sousedů a anarchistické soutěživosti, 89 Barbora Skálová: Rozmach radikální levice ve Finsku ve spojitosti s okupací Československa Hnutí taistovců aneb Brežněvovi užiteční blouznivci která je z pohledu kapitalismu nezbytná. Vzestup a budovatelská práce socialismu nestaví na takových metodách a principech. Staví na principech spolupráce, vzájemné pomoci a systematičnosti, na myšlence kolektivismu. Proto s liberalismem nic nedělá, právě naopak liberalismus je z jeho pohledu škodlivá ideologie.(...) Proč by SSSR a ostatní socialistické země měly oslavovat, propagovat a rozumět takovému pluralismu? Proč by SSSR měl snášet a tolerovat ideologickou sabotáž ... ?“ (Kulttuurivihkot 1975: 54-55). V analýze je vysvětlován i pojem cenzura - podle autora je to zbraň reakčních diktátorských zřízení, pomocí níž udržují nízkou kulturní úroveň za účelem ochránit staré a reakční od nového a pokrokového. V Sovětském svazu tedy v žádném případě nemůžeme mluvit o cenzuře. Sovětský svaz pouze brání šíření antihumanismu a necenzuruje nic, co propaguje světový mír a všestranný lidský rozvoj. Na celé analýze je zajímavé především to, že nikde nepolemizuje s konkrétními Solženicynovými názory či obsahem jeho knih. Článek se pouze snaží přesvědčit čtenáře o bezchybnosti sovětského socialistického zřízení, proti němuž je Solženicyn údajně v opozici. Zcela identický postoj měli taistovci k Andreji Sacharovovi. Alespoň v prvních letech sedmdesátých let jsme je (ruské disidenty, pozn. BS) považovali obecně za klauny a zrádce, jež si ‚imperialismus‘ koupil, aby dělali špinavou práci. Tiedonantaja tvrdil, že ‚spisovatel‘ Solženicyn vlastní několik aut a tráví svůj pohodlný život na své dače, nebo dačách. (...) O Andreji Sacharovovi sovětská propaganda zase šířila mimo jiné pomluvy, že údajně podporuje vojenský převrat v Chile. (Heikki Mäki-Kulma, bývalý taistovec) K hlavnímu argumentačnímu arzenálu taistovců patřilo především neustálé zdůrazňování polarizace světa, tedy opět paradoxně to, proti čemu sami podle svých slov bojovali. Soustavně napadali „imperialistický svět“ za to, že rozdmýchává konflikty a prodlužuje studenou válku. 90 Barbora Skálová: Rozmach radikální levice ve Finsku ve spojitosti s okupací Československa Hnutí taistovců aneb Brežněvovi užiteční blouznivci Proti postupu mírových sil a zmírňování napětí je namířen stále ostřejší útok mezinárodního kapitálu a imperialismu. Chilský fašistický vojenský puč a následující teror, vojenský konflikt na Blízkém východě způsobený politikou Izraele a Spojených států, upevňování moci řecké fašistické junty a znovuvyostření imperialistické politiky agrese ve Vietnamu ukazují, že imperialismus brání své pozice pomocí násilí a brutality. Reakční síly po světě rozdmýchávají atmosféru studené války a snaží se tak zastavit zmírňování napětí. Ideologická válka imperialismu se stále jasněji opírá o šíření lží a hororových příběhů o vnitřní situaci v Sovětském svazu a dalších socialistických zemích. Z jednotlivých odpadlíků odcizených od svých zemí a národů jako jsou Solženicyn nebo Sacharov se dělají pronásledovaní hrdinové. (Musta kirja 1974: 2). 5.2.4.2. Černá kniha taistovců Z toho, co již bylo řečeno, vyplývá, že taistovci se nijak nebránili cenzuře, naopak ji ve vztahu k Sovětskému svazu vehementně podporovali. Jejich nejproslulejší akcí byla snaha studentské organizace SOL zavést na všech univerzitách tzv. Černou knihu (Musta kirja), jež by obsahovala všechna „reakcionářská a antisovětská“ díla. Ta by pak musela být odstraněna z univerzitních knihoven i z povinné literatury ke kurzům. Neobvykle mnoho učiva se vědomě a organizovaně uchyluje k rasismu, ultranacionalistickému myšlení a militarismu, obdivu zvěrstev a především k antikomunismu a antisovětismu. Takové učivo podkopává solidaritu mezi národy, a především přátelství mezi Finskem a Sovětským svazem. Takové učivo je v rozporu se smlouvou mezi našimi zeměmi. Je v rozporu s humanistickou tradicí lidstva a s vědeckými fakty (Musta kirja 1974: 2). 91 Barbora Skálová: Rozmach radikální levice ve Finsku ve spojitosti s okupací Československa Hnutí taistovců aneb Brežněvovi užiteční blouznivci Podle svých slov tak chtěli zabránit šíření pravicového nebezpečí na vysokých školách a bojovali za demokratický dozor nad činností vysokých škol. Černá kniha nebyla výtvorem nějaké malé skupiny extrémistů, na půdě SOL se její tvorby účastnili zástupci deseti vysokých škol (Musta kirja 1974: 3). Prosadit něco takového se nikdy nepodařilo, nicméně je jistě zajímavé připomenout si, co vše mělo být v Černé knize zahrnuto. Odstraněny měly být knihy, které obsahují: • prezentaci socialistických zemí jako neschopných technického a ekonomického vývoje a kulturní a umělecké tvorby Například jistý Seppo G. začal jíst vášnivě jogurty, které předtím nesnášel, protože slyšel, že jsou původem z Kavkazu, tedy ze sovětského území. Já nešťastník jsem si zase koupil kolo Sputnik, které se ukázalo jako strašný křáp. Ale já jsem zatnul zuby a šlapal jsem a šlapal na té věci vyrobené soudruhy, zamračený a vzdorovitý jako dělník ve stávce z přední strany Tiedonanataja. Lidé kolem mě jezdili na kolech značky Monarki, Tunturi, Helkama nebo Crescente zlehka jako konipásci. (Heikki Mäki-Kulmala, bývalý taistovec) • tzv. totalitární učení: diktatura proletariátu socialistických zemí je představována jako protiklad demokracie a jejím hlavním rysem je úplná absence svobody • ztotožňování komunismu s fašismem - diktatura proletariátu je horší než moc kapitálu • prezentaci politického systému socialistických zemí jako absolutní moci malé stranické elity, v níž je lid v úplně podřízeném postavení. „Pravda je opačná, není potřeba nic jiného, než se podívat, jak se věci ve skutečnosti mají v USA a SSSR, a kde tedy menšina vládne většině. Z 1517 zástupců zvolených do osmi nejvyšších sovětů v roce 1970 bylo 31,7% dělníků, 18,6% 92 Barbora Skálová: Rozmach radikální levice ve Finsku ve spojitosti s okupací Československa Hnutí taistovců aneb Brežněvovi užiteční blouznivci kolektivních zemědělců...Ve stejné době v USA v kongresu nebyl ani jeden dělník nebo zemědělec, přestože 85% lidu jsou zaměstnanci.“ • tvrzení, že socialistická státní moc a komunistické strany se drží u moci pouze pomocí násilí, útlaku a despotismu, a tvrzení, v nichž jsou vedoucí představitelé státu a strany označováni za despoty. „Ideologie kultu osobnosti nepasuje k marxismu-leninismu.“ • prezentaci stranického a státního vedení SSSR jako pronásledující různé menšinové národnosti a skupiny jako inteligenci nebo umělce. Tyto lži mají popřít skutečnost, která je opačná, a to, že desítky národů, kterým hrozilo před říjnovou revolucí vymření, vyvinulo v SSSR svůj vlastní spisovný jazyk, a že tvořícím umělcům je zaručena sociální a ekonomická ochrana. • prezentaci marxismu-leninismu jako dogmatického náboženství, pomocí nějž se vymývají mozky k poslušnosti (Musta kirja 1974: 6-7) Někteří pamětníci, již se pohybovali v akademických kruzích, ale nepatřili k hnutí taistovců, vzpomínají na začátek sedmdesátých let na univerzitách jako na „dobu teroru“. Na rozdíl od jiných zájmových skupin se taistovci údajně chovali agresivně a netolerovali rozdílné názory. Silný nátlak dělali především na učitele. Pokud nepatřili do jejich názorového tábora, požadovali jejich odvolání (Kylävaara 2004: 148-149). Na některých katedrách bylo úplně nemožné uskutečňovat výuku, protože studenti řekli, že politická činnost dočasně nahrazuje účast na přednáškách. Někteří taistovci dokonce požadovali, aby učitelé, kteří jim nebyli nakloněni, odstoupili. (...) Účinným způsobem nátlaku bylo také organizovat různé schůze, na něž se zvali učitelé, aniž by se jim řeklo, o čem se bude mluvit. Připomínaly soudní líčení. (Osmo Visuri, v 70. letech profesor na Vysoké škole umělecko-průmyslové v Helsinkách a na Helsinské univerzitě) 93 Barbora Skálová: Rozmach radikální levice ve Finsku ve spojitosti s okupací Československa Hnutí taistovců aneb Brežněvovi užiteční blouznivci Podle Mäki-Kulmaly (2004: 136) taistovci dokonce doručili do parlamentu návrh na tzv. mírový zákon, na jehož základě by mohla být kriminalizována „antisovětská propaganda“. Takový zákon však při stávajícím rozložení sil neměl šanci na přijetí. Ostře ho odmítli sociální demokraté, taistovci byli v naprosté menšině. 5.2.4.3. Jaký fašismus? Největší rozruch však na veřejnosti způsobila událost z jara roku 1975. Na neoficiální setkání finských spisovatelů byl pozván jejich maďarský kolega Dénes Kiss. Kiss patřil mezi spisovatele, kteří se dostali do nemilosti komunistického režimu – byl ve vězení za svoje postoje při okupaci Maďarska v roce 1956, ze stejného důvodu byl vyloučen ze školy a od té doby byl takzvaně „na indexu“. Dlouho se živil jako dělník, ale později dostal práci v časopise Népszavas a nakonec se prosadil i jako spisovatel. Na setkání s finskými kolegy prý vládla uvolněná atmosféra, dokud se Kiss nezeptal, zda existuje nějaký významný román o zimní válce. Spisovatel Veijo Meri odvětil, že nikoliv, a snažil se Kissovi vysvětlit, co vlastně zimní válka pro Finy znamenala. Mezi jeho kolegy se kvůli tomu strhla hádka a nejostřeji vystoupil básník Matti Rossi, jenž patřil mezi kulturní taistovce. Rossi začal interpretovat zimní válku jako útok fašismu proti socialismu. Kiss chtěl zřejmě uvolnit houstnoucí atmosféru, a tak se v žertu zeptal: „Jakého fašismu?“ Spisovatelka Anna-Maija Raittila-Nieminen, jež rozhovor tlumočila, si byla vědoma výbušnosti otázky, takže se otázala, zda ji má opravdu přeložit. Kiss se domníval, že se všichni zasmějí, takže trval na překladu. Raittila-Nieminen tedy otázku přeložila ještě explicitněji, než ji sám Kiss položil: „Kterého fašismu – východního nebo západního?“ 94 Barbora Skálová: Rozmach radikální levice ve Finsku ve spojitosti s okupací Československa Hnutí taistovců aneb Brežněvovi užiteční blouznivci Rossi prý ze setkání odešel zdánlivě v dobré náladě a Kisse dokonce na rozloučenou objal. Ještě toho večera však napsal dopis na Maďarský svaz spisovatelů a kopii odeslal i na maďarskou ambasádu v Helsinkách. Píši Vám jako profesionální spisovatel a překladatel a též jako člen Finského svazu spisovatelů. Můj dopis je osobní a nesu veškerou odpovědnost za mnou vyjádřené názory. Kopii zasílám též na velvyslanectví Maďarska v Helsinkách. Dnes v pátek 11. dubna se ve Finském svazu spisovatelů konalo setkání s dvěma maďarskými spisovateli, Dénesem Kissem a ještě jedním, jehož jméno si nepamatuji. Naši maďarští hosté nám předložili otázky, na něž jsme se snažili co nejlépe odpovědět. Během rozhovoru se mezi jinými tématy objevila i otázka války mezi Finskem a Sovětským svazem. Představil jsem svůj pohled na takzvanou zimní válku, spojil jsem ho s dalšími událostmi a zdůraznil jsem, že naše dvě války je nutné považovat za jednu a tu samou válku a že nejhlubší důvody tragédie pramení z nárůstu fašismu v Evropě. V tu chvíli se mě pan Kiss zeptal, mám-li na mysli rovněž fašismus „východní“. Neboť termín byl pro mě neznámý, požádal jsem pana Kisse, aby upřesnil svou otázku. Pan Kiss nám vysvětlil, že „východní fašismus“ znamená fašismus a imperialismus Sovětského svazu. Měl jsem povinnost oznámit, že pro mě stejně jako pro velkou část mých spoluobčanů znamená fašismus něco zcela jiného. Náš rozhovor tímto skončil, zřejmě ke štěstí nás všech. Ctěme svobodu názorů. Ale ten, který nazývá Sovětský svaz fašistickým a imperialistickým, nepředkládá názor. Toto tvrzení je lží kdekoliv a v této zemi je navíc provokací. Pokud by se některý z našich mnoha reakčních spisovatelů obtěžoval přijít na schůzku s panem Kissem, mohli bychom si o něm zítra číst na prvních stránkách všech pravicových novin. Toto setkání však zajímalo jen demokratické a pokrokové spisovatele. Pokud by noviny byly na místě, z této provokace by se býval stal skvělý úspěch. Naštěstí žádný novinář nedorazil. Reakční síly řádí v této zemi stejně jako všude v kapitalistickém světě. Komunistická strana, SKDL, všichni pokrokoví a demokratičtí lidé, dělníci, rolníci, studenti i inteligence se snaží stavět ve Finsku národní frontu proti reakci a fašismu. Od roku 1918 do roku 1944 mělo takzvané bílé Finsko k Sovětskému svazu nenávistný vztah; tato politika byla založena na nenávisti, lžích a otevřené provokaci. V roce 1941 se z Finska stal Hitlerův spojenec. Příměří roku 1944 přineslo Finsku demokracii. Od té doby jsou naše vztahy se Sovětským svazem založeny na přátelství a vzájemném porozumění, což přináší výhody oběma zemím. Samozřejmě že starým bílým gardám se toto nelíbí. Dělají všechno proto, aby otrávily naše vzájemné vztahy. Jakákoliv provokace je dost dobrá, v buržoazních novinách se publikují 95 Barbora Skálová: Rozmach radikální levice ve Finsku ve spojitosti s okupací Československa Hnutí taistovců aneb Brežněvovi užiteční blouznivci neuvěřitelné lži. Dehonestace Sovětského svazu je každodenní zábavou. Na tomto pozadí musíme chování pana Kisse považovat za nezodpovědné a hloupé. Měl by tuto zemi, její historii a národ znát lépe, pokud o ní hodlá psát. Bylo by mi nanejvýše nepříjemné srovnávat ‚názory‘ pana Kisse s hlavním tématem jeho rozhovoru, jež bylo ‚Finská dělnická třída a literatura‘. Pan Kiss by se mohl na chvíli zastavit a zamyslet se, co by dnes četla finská a maďarská dělnická třída, kdyby 20 miliónů Sovětů nepoložilo své životy za nás i za svou zem. Možná příklad Chile by dal panu Kissovi námět na přemýšlení. Pokud sem pan Kiss hodlá nadále cestovat, může věřit tomu, že já na další setkání, na kterých by objasňoval zvláštní rysy východního fašismu, nedorazím. Pan Kiss zřejmě lační po jiném publiku. Jen doufám, že pan Kiss je do té míry čestný, že neřekne svým čtenářům jen o našich postojích, ale také o svých vlastních. S úctou Váš Matti Rossi (převzato ze Suomen Kuvalehti 50/1997) 95 Rossiho počin se velmi brzy dostal na veřejnost, přestože Finský svaz spisovatelů se snažil vše utajit. Někdo však informaci o Rossiho udavačském dopisu vynesl do médií, což především taistovci nesli velmi těžce a obviňovali ze „sabotáže“ sociální demokracii. V samotném svazu i na veřejnosti vyvolala událost velké pozdvižení, několik členů svazu požadovalo Rossiho okamžité vyloučení. Svaz však nakonec jen poslal na maďarskou ambasádu vysvětlující dopis, v němž se zaručoval, že na setkání spisovatelů nedošlo k žádnému očerňování SSSR. Kissovi po návratu do Maďarska hrozila výpověď z práce, vyloučení ze svazu spisovatelů i odebrání ceny, kterou za své literární dílo dostal. Nakonec mu kariéru zachránil jeho maďarský kolega Pál Bélley, jenž byl v Helsinkách s ním (a jehož jméno si Rossi nezapamatoval) a jenž svědčil v jeho prospěch. Kiss byl však několikrát předvolán k výslechu a musel vypracovat několik verzí zpráv o své cestě do Finska. Půl roku nesměl publikovat. 95 viz příloha 96 Barbora Skálová: Rozmach radikální levice ve Finsku ve spojitosti s okupací Československa Hnutí taistovců aneb Brežněvovi užiteční blouznivci Rossi o svém angažmá vytrvale odmítal mluvit, v jednom z mála rozhovorů, který poskytl Kulturním sešitům v roce 2005, si však stěžuje, že postihy, které Kisse v Maďarsku čekaly, jsou přeceňovány. „Ať si každý o mém dopise myslí, co chce, ale každý má právo znát pravdu“ (citováno z HS 30.9.2005) . (popis událostí je přebrán z článků v časopise Suomen kuvalehti 28/1975 a 50/1997) 5.2.5. Konec iluzí? Fenomén taistovců ve Finsku nepřežil své vlastní zakladatele, nejaktivnější období můžeme ohraničit roky 1970 a 1975. Názory na to, kam se hnutí vytratilo, se různí. Jedno z mnoha vysvětlení je konec války ve Vietnamu a s ní spojená ztráta aktivního nepřítele. Taistovci přišli o jedno z hlavních dělítek mezi „my“ a „oni“. Důležitou roli hrál jistě i fakt, že „generace 1968“ ukončovala univerzitní vzdělání a začala zakládat rodiny. Kolektivní identita začala být pomalu nahrazována opět tou individuální. Vzdát se politické činnosti byla součást přirozeného vývoje. Když jste mladý, musíte být zapálený a idealistický, když jste starší, už se jen svým dřívějším názorům usmíváte, ale neměl byste jich litovat nebo se za ně stydět, pokud byly upřímné. Když přijde rodina, jiné starosti, tak se úhel pohledu na mnoho věcí samozřejmě změní (bývalý taistovec, citováno z Kontula 2004: 7). Spolu s tímto přirozeným vývojem slábl i ideologický radikalismus, což se zřejmě dalo považovat za obecnější jev. Sociální demokrat Jarko Tirkkonen: Všechny strany, mládežnické svazy a studentské organizace měly cíle, které se z levice přesouvaly do domovských stran. Všichni si mysleli, že zastupují něco více než mladický radikalismus, něco vyvinutějšího, novějšího, 97 Barbora Skálová: Rozmach radikální levice ve Finsku ve spojitosti s okupací Československa Hnutí taistovců aneb Brežněvovi užiteční blouznivci ideologičtějšího. A všichni nakonec museli své ideologie popřít. Ale já jsem tedy neviděl příliš mnoho kajících se koaličníků96 (Kylävaara 2004: 291). Pro někoho však „boj“ neskončil ještě dlouhá léta. Ti nejaktivnější taistovci nadále pokračovali v levicové osvětě a často v ní pokračují dodnes. Jaakko Laakso v rozhovoru přiznal, že taistovství pro něj definitivně „zemřelo“ až s rozpadem Sovětského svazu. A i tehdy to pro něj byla špatná zpráva. (rozhovor 29.5.2007) V souvislosti s koncem hnutí taistovců mluví Anna Kontula o dalším mýtu – mýtu „převlékačů kabátů“. Typický bývalý taistovec se podle tohoto mýtu úplně vzdal svých dřívějších názorů a začal žít pohodlným životem střední třídy. Kontula provedla průzkum mezi bývalými taistovci z tamperské organizace TYMR a zjistila, že zdaleka ne všichni opustili politický život. Je pravda, že průměrný taistovec patří do střední třídy a vydělává mezi 25 000 a 40 000 eury ročně. Ale 90 % z nich odmítá členství Finska v NATO a 61 % pracuje aktivně v nějaké organizaci, jako jsou odbory, organizace na obranu lidských práv, ženské/mužské hnutí, ekologické hnutí, mírové hnutí, apod. 54 % tvrdí, že v žádné situaci netají svou politickou činnost z mládí. 45 % volí Stranu zelených, 37% Levicový svaz a 8 % Komunistickou stranu Finska 97 (Kontula 2004: 6). Z průzkumu tedy vyplývá, že bývalí taistovci jsou výrazně levicověji orientováni než celá finská populace a většinou svou minulost nepovažují za problematickou. Je ovšem otázkou, zda je tento průzkum možné považovat za zcela relevantní – respondenti byli jen z Tampere a návratnost dotazníků byla malá, odpovědělo jen 111 respondentů. Je dost možné, že vzorek je významně vychýlen od průměru celé skupiny – odpovídali jen ti, kteří se za svoji minulost nestydí. 96 Členové pravicové Koaliční strany (Kokoomus) V parlamentních volbách 2007 získala Strana zelených 8,5 %, Levicový svaz 8,8 % a Komunistická strana 0,7% (viz http://www.yle.fi/vaalit/tulospalvelu/index.htm) 97 98 Barbora Skálová: Rozmach radikální levice ve Finsku ve spojitosti s okupací Československa Hnutí taistovců aneb Brežněvovi užiteční blouznivci Autorka tohoto textu má s bývalými členy hnutí poněkud jiné zkušenosti. Drtivá většina oslovených98 se o svém „politickém“ mládí odmítla bavit. Rozhovor poskytla jen Marja-Leena Mikkola, jež však zcela popřela svou účast v hnutí, sama sebe považuje za „generaci 1968“. Druhým byl poslanec za Vasemmistoliitto Jaakko Laakso, jenž však odmítl jak označení hnutí nálepkou stalinistické, tak jeho údajný požadavek diktatury proletariátu.99 Postoje bývalých taistovců se různí, o své minulosti se neradi zmiňují především ti, již zastávají významné pozice ať v politickém či společenském životě. Mezi bývalými členy hnutí najdeme vrcholné politiky100 stejně jako univerzitní profesory. Někteří však nadále trvají na svých dřívějších postojích: Slovo taistovství je vynález vás pravičáků. Důvodem bylo to, že oni byli ti praví komunisté a stáli na správné straně. (...) Sovětský svaz nepadl kvůli komunismu, ale kvůli jeho nedostatku (Kylävaara 2004: 19). Erkki Susi, šéfredaktor Tiedonantaja v jeho nejúspěšnějších letech, zůstal jeho šéfredaktorem dodnes. A ideové zaměření jeho časopisu je rovněž pořád stejné. Podporování Sovětského svazu nebylo podle Susiho jen „slepým obdivem. Bylo nutné proto, že Sovětský svaz představoval bez ohledu na všechny svoje chyby protiváhu americkému imperialismu“ (Tiedonanataja 13.4. 2004, citováno z Mäki-Kulmala 2004: 68). Přestože většina bývalých taistovců dnes pravděpodobně žije klasickým středostavovským životem101 a jen málokdo sní o socialistickém Finsku, je možné, že mnoho z nich se svých bývalých ideálů odmítá vzdát proto, že procitnutí je – alespoň podle svědectví těch druhých - často velmi trpké. A 98 Oslovila jsem cca deset bývalých taistovců. Zatímco označení „stalinismus“ je částečně otázkou odlišných kritérií, požadavek diktatury proletariátu se objevuje v několik oficiálních dokumentech. 100 Kromě Jaakka Laaksa například europoslankyně za Stranu zelených Satu Hassi, či bývalá europoslankyně za Levicový svaz Marjatta Stenius. Mezi taistovce patřil i poslanec za Levicový svaz Pentti Tiusanen, jemuž byla prokázána spolupráce s východoněmeckou tajnou službou Stasi (viz např. HS 11.4.2002) 101 Žádný průzkum na toto téma ve Finsku neproběhl, už jen proto, že bývalí taistovci se ve velké míře ke své minulosti nehlásí, jak se například ukázalo při tvorbě vzpomínkové knihy Ilkky Kylävaary Černá kniha taistovství (Taistolaisuuden musta kirja). Vycházím pouze z údajů od Anny Kontuly. 99 99 Barbora Skálová: Rozmach radikální levice ve Finsku ve spojitosti s okupací Československa Hnutí taistovců aneb Brežněvovi užiteční blouznivci možná i z toho důvodu tato zvláštní epizoda finských dějin nadále zůstává ve Finsku malým historickým tabu. I nám začalo svítat, když se znovupostavení vesnic v Kannas102odkládalo do další a další pětiletky. I vysvětlení, podle nichž chyby a nedostatky byly jen těžkosti nového systému nebo jizvy po útoku Hilterových armád, začaly ztrácet na důvěryhodnosti. Jizvy by se přeci měly po nějaké době uzdravit, ale vývoj vypadal přesně opačně. Péro mezi našima ušima bylo již natažené k prasknutí: nejdřív jsme „věděli“, že se Sovětský svaz vyvíjí správným směrem. V druhé polovině 70. let se to změnilo ve víru – a nakonec v pouhou naději, která, jak víme, umírá vždy poslední. Své „prasknutí“ můžu určit téměř přesně: soudruh ze strany, hudební nadšenec, který bydlel vedle a který byl zároveň mým dobrým přítelem, mi na jaře 1980 na zadním sedadle autobusu do Raholy řekl, že ve Francii vyšly Šostakovičovy paměti. Mistr prý osobně podepsal každou stránku rukopisu. Slunečná krajina mi ztmavla před očima (a toto je pravda, žádná metafora) (...) Někdy v té době jsem se odvážil jít do knihovny a půjčit si všechny díly Souostroví Gulag. Přečetl jsem je na jeden zátah. Přiznávám, že předtím jsem se téhle knihy bál. Uprostřed jedné z nejstrašnějších kapitol jsem si změřil teplotu. Měl jsem 37,8. (Heikki Mäki-Kulmala, bývalý taistovec) 102 Kannas je oblast západně od Petrohradu, před rokem 1939 patřila Finsku, po válce připadla Sovětskému svazu a finské vesnice byly vypleněny. 100 Barbora Skálová: Rozmach radikální levice ve Finsku ve spojitosti s okupací Československa Hnutí taistovců aneb Brežněvovi užiteční blouznivci Závěr Finská radikální levice byla zatlačena na okraj hned po svém prvním velkém angažmá – občanské válce. „Rudí“ nositelé myšlenek bolševické revoluce byli poraženi „bílou“ armádou generála Mannerheima, a tak velká část prvních finských komunistů umírala v pracovních táborech nebo utekla do Ruska, kde se později stala obětí Stalinových čistek. Přesto v roce 1918 vznikly hned dvě finské komunistické strany – jedna na území bolševického Ruska, druhá přímo ve Finsku. Oficiální politická činnost komunistů však neměla dlouhého trvání – v roce 1922 se Komunistická strana po svém zákazu stáhla na více než dvacet let do ilegality. Společenská atmosféra v meziválečném Finsku byla silně protiruská a antikomunistická – úspěch slavilo nacionalistické hnutí Lapua, zahraniční politika byla orientována především na Německo a vysokoškolští studenti vstupovali do Akademické karelské společnosti – národoveckého spolku, jenž usiloval o tzv. Velké Finsko. Levicová inteligence prakticky neexistovala, nicméně její prvopočátky sahají do 30. let, kdy vznikaly první skupiny levicových umělců (např. Kiila) a rovněž první teoretické práce vycházející z marxismu, především z pera Raoula Palmgrena. Šlo však o ojedinělé ostrůvky v tradičně konzervativním moři. Situaci zcela změnily dva válečné konflikty, do kterých se Finsko dostalo v první polovině 40. let. V zimě 1940 se země stala obětí expanzivní politiky Sovětského svazu a sto dní se snažila ubránit své území před Rudou armádou. Nakonec však byla donucena za cenu ztráty velké části svého teritoria uzavřít se SSSR příměří. V tzv. pokračovací válce, kterou samo iniciovalo, se Finsko pokusilo získat ztracená území zpět a spojilo své síly s nacistickým Německem. Díky tomu se dostalo do tábora poražených a bylo nuceno přistoupit na tvrdé mírové podmínky. Jednou z nich bylo i zlegalizování komunistické strany. 101 Barbora Skálová: Rozmach radikální levice ve Finsku ve spojitosti s okupací Československa Hnutí taistovců aneb Brežněvovi užiteční blouznivci Komunisté tak z podzemí vystoupali přímo do vlády, kde vydrželi až do roku 1948. Finové sledovali vývoj ve východní Evropě s obavou, již umocňovali komunisté hovořící o „československé cestě“. Finská politická reprezentace se proto rozhodla předejít osudu sovětských satelitů politikou ústupků a přátelských vztahů se svým východním sousedem. Tuto linii zahraniční politiky započal prezident Juho Kusti Paasikivi podpisem Smlouvy o přátelství a vzájemné pomoci (YYA-sopimus) a v intenzivnější formě v ní pokračoval i prezident Urho Kaleva Kekkonen. Právě pro jeho zahraniční politiku se ujal název finlandizace, jenž označuje politiku ústupků vůči mocnému sousedovi, která má za cíl udržet státní suverenitu a demokratické zřízení, ale je vykoupena částečnou ztrátou nezávislosti. Finsko si nemohlo dovolit „provokovat“ svého východního souseda, takže finská politická reprezentace, ale i finský tisk akceptoval nepsaná pravidla o tom, že Východ nesměl být kritizován a Západ nesměl zůstat nekritizován. Sovětský svaz několikrát bez většího odporu finských politiků zasáhl do vnitřních záležitostí země, když na jeho nátlak odstoupil v roce 1958 premiér Fagerholm či v roce 1961 prezidentský kandidát Olavi Honka. V roce 1966 byla do vlády přijata Komunistická strana, poprvé od 40. let v zemi mimo Východních blok. Finsko si těmito ústupky „kupovalo“ svou bezpečnost, přesto byly nečekané události v Československu zdrojem strachu a obav o osud země. Nikdo z vrcholných finských politiků se neodvážil zcela jasně zásah armád Varšavské smlouvy odsoudit, s paradoxní výjimkou několika politiků levicového Demokratického svazu finského lidu. Protestovali však univerzitní studenti a zemi zasáhla vlna demonstrací vyjadřující solidaritu s Československem. Tato solidarita však netrvala dlouho. Na konci šedesátých let se v Komunistické straně Finska vytvořila radikální stalinistická frakce, jež začala masově přitahovat univerzitní i středoškolské studenty. Vzniklo hnutí 102 Barbora Skálová: Rozmach radikální levice ve Finsku ve spojitosti s okupací Československa Hnutí taistovců aneb Brežněvovi užiteční blouznivci taistovců, pojmenované podle vůdce stranické radikální opozice Taista Sinisala. Studenti velmi rychle přijali dogmatickou ideologii marxismuleninismu a v některých případech se neváhali nazývat stalinisty. Mladí komunisté byli svědky „bláznivého roku“ 1968, kdy i do Finska pronikl duch studentských revolt, ale rozhodli se být ideologicky mnohem důslednější. Studenti často pocházející ze střední a vyšší třídy se stali mluvčími dělníků a zcela se zřekli svého původu. Odvrhli autoritu rodičů a školy a přijali zcela nezpochybnitelnou autoritu Sovětského svazu. Začali jezdit na dobrovolnické brigády do zemí Východního bloku i na Kubu a ovládnuti sovětskou propagandou budovali socialismus. Jedním z rozhodujících atributů taistovce se stal kladný postoj k okupaci Československa. Taistovci nebyli vlivnou politickou silou, přestože měli své zastoupení v parlamentu. Na několik let však téměř ovládli akademickou půdu. Obsadili orgány různých studentských organizací a začali vyvíjet nátlak i na pedagogy. Proslulým se stal jejich projekt tzv. Černé knihy, jež měla obsahovat všechny tituly obsahující „antisovětskou propagandu“. Tato díla pak měla být odstraněna z povinné literatury kurzů i školních knihoven. Taistovství se rozšířilo i do kulturních kruhů a začaly vznikat politicky angažované projekty jako divadlo KOM-teatteri či hudební skupina Agit Prop. Finští komunističtí spisovatelé rovněž na stránkách svých časopisů účtovali se „zrádcem a zaprodancem“ Solženicynem či Sacharovem. Jednou z nejsmutnějších kapitol taistovství je však udání spisovatele Mattiho Rossiho, které zaslal maďarským úřadům na svého kolegu Dénese Kisse, když se na setkání s finskými spisovateli odvážil z žertu srovnat komunismus s fašismem. Taistovství jako masové hnutí studentů nemělo dlouhého trvání - po konci války ve Vietnamu postupně mizelo z politiky i z univerzit, když je opustila generace maturantů z roku 1968, již tvořili hlavní jádro taistovců. Někteří z taistovců postupně prohlédli svou zaslepenost sovětskou 103 Barbora Skálová: Rozmach radikální levice ve Finsku ve spojitosti s okupací Československa Hnutí taistovců aneb Brežněvovi užiteční blouznivci propagandou, někteří svůj boj vedou dodnes, třeba na půdě finského parlamentu. Fenomén taistovství jako radikálně komunistického hnutí, jež vzniklo v demokratické zemi mimo Východní blok a jež se v mnoha případech neváhalo nazývat stalinistickým více než deset let po odhalení kultu osobnosti, je ve Finsku stále jistým společenským tabu a jistě si zaslouží hlubší vědecký výzkum. Tato práce je však určena především pro českého čtenáře, jehož má uvést do atmosféry 60. a 70. let ve Finsku a podat základní přehled o vývoji finské radikální levice, který je do jisté míry spojen s okupací Československa. Mnoho aspektů i dimenzí, které si jistě zaslouží hlubší analýzu i rozpracování, nebylo do této práce záměrně zahrnuto. Dostanou však prostor v doktorské práci, která by na tuto diplomovou práci měla navazovat. Analýza motivací, argumentačních strategií i politických ambicí hnutí, jež se zcela dobrovolně podvolilo sovětské autoritě i ideologii, by jistě byla zajímavým přínosem v zemi, která čtyřicet let žila v realitě taistovských ideálů. 104 Barbora Skálová: Rozmach radikální levice ve Finsku ve spojitosti s okupací Československa Hnutí taistovců aneb Brežněvovi užiteční blouznivci Přílohy 1. Smlouva o přátelství a vzájemné pomoci (YYA-sopimus) mezi SSSR a Finskem uzavřená v dubnu 1948 YYA-sopimus SOPIMUS ystävyydestä, yhteistoiminnasta ja keskinäisestä avunannosta Suomen Tasavallan ja Sosialististen Neuvostotasavaltain Liiton välillä Suomen Tasavallan Presidentti ja Sosialististen Neuvostotasavaltain Liiton Korkeimman Neuvoston Puhemiehistö, pyrkien jatkuvasti kehittämään ystävällisiä suhteita Suomen ja SNTL:n välillä, vakuuttuneina siitä, että hyvien naapuruussuhteiden ja yhteistoiminnan lujittaminen Suomen Tasavallan ja Sosialististen Neuvostotasavaltain Liiton välillä on molempien maiden elinetujen mukaista, ottaen huomioon Suomen pyrkimyksen pysyä suurvaltojen välisten eturistiriitojen ulkopuolella, sekä ilmaisten järkkymättömän pyrkimyksensä yhteistoimintaan kansainvälisen rauhan ja turvallisuuden ylläpitämiseksi Yhdistyneet Kansakunnat-järjestön päämäärien ja periaatteiden mukaisesti,ovat tässä tarkoituksessa päättäneet tehdä tämän sopimuksen ja määränneet valtuutetuikseen: Suomen Tasavallan Presidentti: Suomen Tasavallan Pääministerin Mauno Pekkalan; Sosialististen Neuvostotasavaltain Liiton Korkeimman Neuvoston Puhemiehistö: SNT-Liiton Ministerineuvoston Puheenjohtajan sijaisen ja Ulkoasiainministerin Vjatsheslav Mihailovitsh Molotovin, jotka, vaihdettuaan oikeiksi ja asianmukaisiksi havaitut valtakirjansa, ovat sopineet seuraavasta: • 1 artikla Siinä tapauksessa, että Suomi tai Neuvostoliitto Suomen alueen kautta joutuvat aseellisen hyökkäyksen kohteeksi Saksan tai muun sen kanssa liitossa olevan valtion taholta, Suomi uskollisena velvollisuuksilleen itsenäisenä valtiona tulee taistelemaan hyökkäyksen torjumiseksi. Suomi kohdistaa tällöin kaikki käytettävissään olevat voimat puolustamaan alueensa koskemattomuutta maalla, merellä ja ilmassa ja tekee sen Suomen rajojen sisäpuolella tämän sopimuksen määrittelemien velvoitustensa mukaisesti tarpeen vaatiessa Neuvostoliiton avustamana tai yhdessä sen kanssa. Yllä mainituissa tapauksissa Neuvostoliitto antaa Suomelle tarpeen vaatimaa apua, jonka antamisesta Sopimuspuolet sopivat keskenään. • 2 artikla Korkeat Sopimuspuolet tulevat neuvottelemaan keskenään siinä tapauksessa, että 1 artiklassa tarkoitetun sotilaallisen hyökkäyksen uhka on todettu. 105 Barbora Skálová: Rozmach radikální levice ve Finsku ve spojitosti s okupací Československa Hnutí taistovců aneb Brežněvovi užiteční blouznivci • 3 artikla Korkeat Sopimuspuolet vakuuttavat tarkoituksenaan olevan mitä vilpittömimmin osallistua kaikkiin toimenpiteisiin, joiden tarkoituksena on kansainvälisen rauhan ja turvallisuuden ylläpitäminen sopusoinnussa Yhdistyneet Kansakunnat-järjestön päämäärien ja periaatteiden kanssa. • 4 artikla Korkeat Sopimuspuolet vahvistavat Pariisissa 10 päivänä helmikuuta 1947 allekirjoitetun rauhansopimuksen 3 artiklaan sisältyvän sitoumuksen olla tekemättä mitään liittoja ja osallistumatta liittymiin, jotka ovat suunnatut toista Korkeata Sopimuspuolta vastaan. • 5 artikla Korkeat Sopimuspuolet vakuuttavat päättäneensä toimia yhteistyön ja ystävyyden hengessä Suomen ja Neuvostoliiton taloudellisten ja kulttuurisuhteiden jatkuvaksi kehittämiseksi ja lujittamiseksi. • 6 artikla Korkeat Sopimuspuolet sitoutuvat noudattamaan suvereenisuuden ja riippumattomuuden molemminpuolisen kunnioittamisen ja toisen valtion sisäisiin asioihin puuttumattomuuden periaatteita. • 7 artikla Tämän sopimuksen toteuttaminen tapahtuu Yhdistyneet Kansakunnat-järjestön periaatteiden mukaisesti. • 8 artikla Tämä sopimus on ratifioitava ja pysyy voimassa kymmenen vuotta sen voimaantulopäivästä lukien. Sopimus tulee voimaan ratifioimiskirjain vaihtamisesta, mikä tapahtuu Helsingissä mahdollisimman pian. Ellei kumpikaan Korkea Sopimuspuoli ole sanonut sopimusta irti vuotta ennen mainitun kymmenvuotiskauden päättymistä, se pysyy voimassa viisivuotiskausittain, kunnes jompikumpi Korkea Sopimuspuoli tekee vuotta ennen kulumassa olevan viisivuotiskauden loppua kirjallisen ilmoituksen aikomuksestaan lopettaa sen voimassaolo. Tämän vakuudeksi valtuutetut ovat allekirjoittaneet tämän sopimuksen ja varustaneet sen sineteillään. Tehtiin Moskovan kaupungissa 6 päivänä huhtikuuta 1948 kahtena suomen- ja venäjänkielisenä kappaleena, ja molemmat tekstit ovat yhtä todistusvoimaiset. 106 Barbora Skálová: Rozmach radikální levice ve Finsku ve spojitosti s okupací Československa Hnutí taistovců aneb Brežněvovi užiteční blouznivci 2. Volební tabulka (zdroj: archiv Ministerstva zahraničních věcí ČR) 107 Barbora Skálová: Rozmach radikální levice ve Finsku ve spojitosti s okupací Československa Hnutí taistovců aneb Brežněvovi užiteční blouznivci 3. 108 Barbora Skálová: Rozmach radikální levice ve Finsku ve spojitosti s okupací Československa Hnutí taistovců aneb Brežněvovi užiteční blouznivci 4. Udání Mattiho Rossiho na Dénese Kisse 109 Barbora Skálová: Rozmach radikální levice ve Finsku ve spojitosti s okupací Československa Hnutí taistovců aneb Brežněvovi užiteční blouznivci Seznam osob Alenius, Ele (*1925) Aura, Teuvo (1912-1999) Beljakov, Alexej poslanec finského parlamentu za Demokratický svaz finského lidu (1966-1977), předseda strany (SKDL, 19671979), nebyl členem Komunistické strany, ostře se postavil proti okupaci Československa, v Paasiově vládě zastával post druhého ministra financí (1966-1968) předseda dvou úřednických vlád v 70. letech (1970 a 1971-1972), během 50. let několikrát ministrem v Kekkonenových vládách sovětský ideolog, dogmatický marxista-leninsta, šest měsíců ambasadorem v Helsinkách (1970), významně zasahoval do sporů mezi většinou a menšinou v Komunistické straně Finska; je možné, že měl za úkol ve Finsku iniciovat revoluci (viz např. Rentola 2005) Eskola, Antti (*1934) emeritní profesor sociální psychologie na univerzitě v Tampere, ve svém teoretickém díle se zabýval především sociologickou metodologií, v 60. a 70. letech silně levicově orientovaný akademický intelektuál, podporoval taistovce Fagerholm, Karl-August (1901-1984) sociálně-demokratický politik, třikrát ministerským předsedou (1948-1950, 1956-1957 a 1958), v roce 1958 nucen na nátlak Sovětského svazu s premiérského postu odstoupit, v roce 1956 prezidentský protikandidát Kekkonena; v roce 1948 nepřizval do vlády komunisty, v Kremlu silně neoblíben Fridrich Karel Hesenský (1868-1940) Gruber, Karl (1909-1995) Hämäläinen, Helmi (1907-1998) Hassi, Satu (*1951) Holmberg, Kalle (*1939) německý princ, švagr císaře Viléma II., jenž byl v roce 1918 zvolen králem budoucí finské monarchie a přijal jméno Väinö I.; Finsko se nakonec stalo republikou, takže král byl po dvou měsících z trůnu sezazen rakouský politik a diplomat, ministr zahraničních věcí (1945-1953), varoval svou vládu před "finskou cestou", po kritice musel odstoupit finská spisovatelka a básnířka, držitelka státní ceny za literaturu Finlandia z roku 1988, vystoupila z organizace Obránci míru na protest proti okupaci Československa poslankyně evropského parlamentu za stranu Zelených (od 2004), předtím ministryní životního prostředí, poslankyní finského parlamentu 1991-2004; bývalá studentská taistovkyně finský divadelní režisér, zakladatel levicově angažovaného divadla KOM-teatteri, autor písňových textů zhudebněných např. Kajem Chydeniem 110 Barbora Skálová: Rozmach radikální levice ve Finsku ve spojitosti s okupací Československa Hnutí taistovců aneb Brežněvovi užiteční blouznivci Honka, Olavi (1894-1988) Chydenius, Kaj (*1939) Jakobson, Max (*1923) finský právník, v roce 1962 nominován na prezidenta Finska sociálními demokraty a Koaliční stranou, jeho kandidatura byla na nátlak Sovětského svazu stáhnuta a prezidentem byl znovuzvolen Urho Kekkonen finský skladtel, jeden z vůdčích postav kulturních taistovců, autor mnoha politických písní, především pro divadlo KOM-teatteri; mezi jeho nejznámější díla patří silně angažovaná opera Lapualaisooppera finský diplomat a novinář, většinu své kariéry strávil na ministerstvu zahraničních věcí (1953-1974), aktivní glosátor a komentátor politických poměrů, měl blízké vztahy s prezidentem Kekkonenem, přestože jeho politiku kritizoval, podílel se na konceptu finské neutrality; v roce 1971 neúspěšně kandidoval na post generálního tajemníka OSN, jeho kandidaturu vetoval Sovětský svaz Jokinen, Urho (1924-1996) finský komunista, jeden z hlavních ideologů stranické menšiny (Sinisalovo křídlo), šéfredaktor komunistických novin Uusi païvä a Tiedonantaja Junttila, Lars v roce 1968 tajemník Ústředního výboru Komunistické strany Finska, byl členem delegace do Československa týden před okupací Karjalainen, Ahti (1923-1990) Kekkonen, Urho Kaleva (1930-1986) politik ze strany Středu, dvakrát ministerským předsedou (1962-1963 a 1970-1971), několikrát na různých ministerských postech, jeden z nejvlivnějších poválečných politiků, blízký spolupracovník prezidenta Kekkonena až do začátku 70. let, kdy se Kekkonen začal domnívat, že se Karjalainen stává jeho politickým soupeřem; udržoval přátelské styky s vedením SSSR; po ukončení politické kariéry v roce 1982 guvernérem Finské národní banky politik Agrární strany (Maalaisliitto, později přejmenováno na Stranu Středu - Keskusta), po pokračovací válce prokurátorem válečných soudů, finský premiér (1950-1953, 1953-1956) a nejdéle sloužící prezident (1956-1981); hlavní tvůrce specifické formy détente - finlandizace, prosazoval přátelské vztahy se Sovětským svazem, jeho celoživotním cílem bylo prosazení a udržení neutrality Finska, mezi největší politické úspěchy patřilo navrácení vojenské základny Porkkala (1955), ukončení dvou politických krizí se Sovětským svazem (1958 - "noční mrazy" a 1961 "nótová krize") a organizace Konference o spolupráci s bezpečnosti v Evropě v Helsinkách (1975) 111 Barbora Skálová: Rozmach radikální levice ve Finsku ve spojitosti s okupací Československa Hnutí taistovců aneb Brežněvovi užiteční blouznivci Kiss, Dénes (*1936) Koivisto, Mauno (*1923) Koivunen, Matti (1919-1997) maďarský spisovatel a novinář, v 50. a 60. letech pronásledován komunistickým režimem, v roce 1975 ho maďarským úřadům udal jeho finský kolega Matti Rossi za srovnávání fašismu s komunismem sociální demokrat, dvakrát ministerským předsedou (1968-1970 a 1979-1982) a prezidentem Finska ve dvou obdobích za sebou (1982-1994), pokračovatel "třetí linie" Rafaela Paasia, premiérem v době okupace Československa poslanec finského parlamentu za Demokratický svaz finského lidu (1951-1961 a 1962-1971), nebyl členem Komunistické strany, ministr sociálních věcí v Paasiově vládě (1966-1968) Kuusinen, Hertta (1904-1974) finská komunistka, dcera Otto Ville Kuusinena, studovala v Moskvě na mezinárodní Leninově škole, kde později i učila; poslankyně finského parlamentu za Demokratický svaz finského lidu (1945-1971), v roce 1948 prosazovala ve Finsku "československou cestu"; manželka jednoho z ministrů z loutkové vlády v Terioki Tuureho Lehéna, později manželka komunistického ministra Yrjöho Leina Kuusinen, Otto Ville (1881-1964) finský komunista, jeden ze zakladatelů finského komunistického hnutí a později i Komunistické strany Finska, poslanec finského parlamentu (1908-1913), předseda Sociální demokracie (1911-1917), po občanské válce žil až do své smrti v Sovětském svazu; přeseda loutkové vlády v Terijoki během zimní války, lídr Kominterny, 1941 zvolen do politbyra KSSS, 1952 a 1957 zvolen do vedení Nejvyššího sovětu SSSR, 1940-1956 prezident Karelsko-finské sovětské republiky Laakso, Jaakko (*1948) Lehén, Tuure (1893-1976) Leskinen, Väinö (1917-1972) finský levicový politik, od 1991 poslanec finského parlamentu za Levicový svaz (nástupce Komunistické strany Finska), jeden z vůdčích postav studentských taistovců; parlamentní zpravodaj komunistického listu Tiedonantaja (1976-1991) finský komunista, ministr v loutkové vládě v Terijoki, , důstojník NKVD, manžel Hertty Kuusinen sociálně-demokratický politik, poslanec finského parlamentu (1945-1969), v 50.-70. letech sedmkrát ministrem; nejdříve patřil mezi příznivce Tannera a byl vášnivým antikomunistou, v roce 1968 provedl proslulý "obrat" a stal se zastáncem přátelských vztahů se Sovětským svazem a blízkým spolupracovníkem Urho Kekkonena 112 Barbora Skálová: Rozmach radikální levice ve Finsku ve spojitosti s okupací Československa Hnutí taistovců aneb Brežněvovi užiteční blouznivci Löwenthal, Richard (1908-1991) Manner, Kullervo (1880-1939) Mannerheim, Karl Gustaf Emil (1867-1951) německý novinář, historik a politolog, zabýval se především dějinami komunismu a Sovětského svazu, v mládí komunista, ale později sociální demokrat, silně orientován na atlantické vazby a evropskou integraci; je považován za autora slova finlandizace finský komunista, jeden ze zakladatelů Komunistické strany Finska, předseda strany (1920-1935), předseda revoluční vlády rudých gard, tzv. Výboru finského lidu (Kansanvaltuuskunta) v roce 1918, oběť stalinských čistek, zemřel v gulagu maršál, z šlechtické rodiny, v mládí důstojník v armádě carského Ruska, vrchní velitel finských ozbrojených sil v občanské, zimní, pokračovací a laponské válce, finský regent (1918-1919) a prezident Finska (1944-1946), v občanské válce velitelem "bílých" Meri, Veijo (*1928) finský spisovatel a překladatel, jeden z nejúspěšnějších spisovatelů své generace, jeho díla přeložena do 21 jazyků Mikkola, Marja-Leena (*1939) finská spisovatelka, básnířka a překladatelka, jedna z vůdčích postav kulturních taistovců, autorka politických kabaretů a písňových textů Morozov G.V. ruský psychiatr, který se významně podílel na zneužívání psychatrie pro potlačování politické opozice v SSSR, "léčil" například účastníky demonstrace proti okupaci Československa Natalyi Gorbanevskou a Victora Fainberga Nikkilä, Reijo (*1939) finský novinář, slavista, redaktor Finského rozhlasu 33 let, dvacet let zahraniční zpravodaj, z toho deset let v Moskvě (1977-1987); v době okupace Československa na studiích v Praze, odkud podával zprávy a vyvracel sovětskou propagandu, což mu vyneslo čtyřletý zákaz vstupu na území SSSR Paasikivi, Juho Kusti (1870-1956) finský diplomat (Stockholm, Moskva) premiér (1918 a 1944-46) a prezident (1946-1956), tvůrce poválečné zahraniční politiky Finska známé pod jménem PaasikiviKekkonenova linie a založené na přátelských vztazích se Sovětským svazem, za Finsko uzavřel v roce 1948 Smlouvu o přátelství a vzájemné pomoci (YYA-sopimus) se Sovětským svazem Paasio, Rafael (1903-1980) sociální demokrat, předseda strany 1963-1975, dvakrát ministerským přesedou (1966-68 a 1972) - v prvním období přizval po téměř dvaceti letech do vlády komunisty, zastánce sbližování levice a dobrých vztahů se Sovětským svazem 113 Barbora Skálová: Rozmach radikální levice ve Finsku ve spojitosti s okupací Československa Hnutí taistovců aneb Brežněvovi užiteční blouznivci Palmgren, Raoul (1912-1995) levicový spisovatel, literární teoretik a kritik; osamělý zástupce levicové inteligence v předválečném Finsku, člen levicového uměleckého spolku Kiila, ve 30. letech ve vedení Akademické socialistické společnosti (ASS); překladatel marxistické literatury, profesorem literární teorie na univerzitě v Oulu Pessi, Ville (1902-1983) generální tajemník Komunistické strany Finska (19441969), zastánce "třetí cesty", tedy cesty mezi umírněnou většinou a stalinistickou menšinou, vždy však bezpodmínečně věřil Sovětskému svazu a jeho vedoucí úloze v socialismu; poslancem finského parlamentu (1945-1966) Raatikainen, Erkki (*1930) finský novinář, člen sociální demokracie, ředitel Finského rozhlasu (1969-1979), tajemník Sociálně-demokratické strany Relander, Lauri Kristian (1883-1942) druhý prezident Finska (1925-1931), poslanec finského parlamentu (1910-1913 a 1917-1920) za Agrární stranu; považován za "slabého" prezidenta Rihtiniemi, Juha (1927-1971) předseda Koaliční strany (1965-1971), poslanec finského parlamentu (1958-1971), svou stranu se snažil vést v duchu finské zahraniční politiky, tedy v duchu dobrých vztahů se Sovětským svazem, prezident Kekkonen věřil, že je Rihtiniemi schopen z Koaliční strany vytvořit stranu přijatelnou pro Kreml Rossi, Matti (*1934) finský spisovatel, básník a překladatel, jeden z hlavních kulturních taistovců, člen Komunistické strany Finska; pod dojmy z okupace Československa napsal odsuzující básnickou sbírku Käännekohta, ale později jako všichni taistolaiset změnil názor; v roce 1975 napsal udání maďarským úřadům na svého maďarského kolegu Dénese Kisse za to, že srovnával fašismus s nacismem Ruotsalo, Juhani Ryti, Risto (1889-1956) Sachrov, Andrej (1921-1989) jeden ze studentských vůdců radikálního hnutí taistovců, předseda Socialistického svazu studentů (SOL) 19751978 finský premiér (1939-1940) a prezident během pokračovací války (1940-1944), pod nátlakem Sovětského svazu po válce odsouzen válečným soudem na deset let do vězení, v roce 1949 dostal prezidentskou milost a do politiky se již nevrátil ruský fyzik, disident a obránce lidských práv, držitel Nobelovy ceny míru z roku 1975 (nesměl ji však převzít); v roce 1980 násilně deportován do města Gorkij, v 80. letech hlavním mluvčím politické opozice v SSSR 114 Barbora Skálová: Rozmach radikální levice ve Finsku ve spojitosti s okupací Československa Hnutí taistovců aneb Brežněvovi užiteční blouznivci Saisio, Pirkko (*1949) Saloma, Erkki (1917-1971) finská spisovatelka, herečka a režisérka, jedna z kulturních taistovců, za svou knihu o sedmdesátých letech Punainen erokirja získala v roce 2003 státní cenu za literaturu Finlandia, finský umírněný komunista, místopředseda strany (19661971) a předseda stavařských odborů (1966-1971); postavil se ostře proti okupaci Československa, terčem kritiky stranické opozice i KSSS Simpura, Jorma (*1921) finský komunista, šéfredaktor komunistických novin Kansan Uutiset (1957-1974), patřil k umírněné stranické většině, často kritizován stranickou opozicí i sovětským tiskem, v roce 1970 velvyslanec Beljakov požadoval po předsedovi strany Saarinenovi jeho vyloučení ze strany; byl členem delegace do Československa týden před okupací Sinisalo, Taisto (1926-2002) finský komunista, vůdce stalinistické frakce v Komunistické straně Finska, podle něj pojmenováno radikálně levicové hnutí "taistolaiset", poslanec finského parlamentu za Demokratický svaz finského lidu (19621978) a místopředseda Komunistické strany Finska (1970-1982), od začátku schvaloval okupaci Československa Solženicyn, Alexandr (*1918) ruský spisovatel, za kritiku Stalina vězněn osm let v gulagu, poté ve vyhnanství v Kazachstánu, v roce 1957 se mohl vrátit do Ruska; nositel Nobelovy ceny za literaturu z roku 1970, v roce 1974 zbaven občanství a vypovězen ze země Ståhlberg, Kaarlo Juho (1865-1952) Stenius, Marjatta (*1947) Suonpää, Leo (1911-1996) Susi, Erkki (*1947) první finský prezident (1919-1925), podílel se na tvorbě první finské ústavy, člen mladofennomanské strany (později Koaliční strana) poslankyně finského parlamentu za Demokratický svaz finského lidu, později Levicový svaz (1975-1995), poslankyně evropského parlamentu (1995-1996), poté znovu poslankyní finského parlamentu až do roku 2003; bývala studentská taistolainen finský komunista, poslanec finského parlamentu (19541969), ministr dopravy v Paasiově vládě (1966-1968), ideologicky měl blízko ke "třetí cestě" Villeho Pessiho šéfredaktor komunistických novin Tiedonantaja (od 1984), člen Komunistické strany Finska, bývalý i "současný" tasitovec, své názory od semdesátých let nezměnil 115 Barbora Skálová: Rozmach radikální levice ve Finsku ve spojitosti s okupací Československa Hnutí taistovců aneb Brežněvovi užiteční blouznivci Svinhufvud, Pehr Evind (1861-1944) Šelepin, Alexandr (1918-1994) Tanner, Väinö (1881-1966) Tiusanen, Pentti (*1949) první regent nezávislého Finska (1917-1918), premiér (1930-1931) a finský prezident (1931-1937), konzervativní politik (Koaliční strana) se silným antikomunistickým cítěním, v zahraniční politice orientován na Německo předseda KGB (1958-1961), od 1961 v ústředním výboru KSSS, byl jedním z hlavních organizítorů spiknutí proti Chruščovovi, které vedlo k jeho rezignaci (1964) sociálně-demokratický politik, s přestávkami poslancem finského parlamentu mezi lety 1907 a 1962, předseda vlády (1926-27), třikrát ministrem (1937-1939 finance, 1939-1940 zahraničí a 1940-1942 obchod), podílel se na rehabilitaci Sociální demokracie po občanské válce, snažil se ji přetvořit v levicovou stranu "západního střihu", předsedou 1918-1926 a 1957-1963; po pokračovací válce odsouzen válečným soudem na pět let a šest měsíců za odpovědnost za válku; představitel "pravicového" křídla sociální demokracie, v Kremlu silně neoblíben poslanec finského parlamentu za Levicový svaz (od 1995), v 70. letech studoval ve Východním Německu, kde navázal spolupráci s tajnou německou policií Stasi Tuominen, Erkki (1914-1975) finský komunista, jedna z hlavních postav stalinistické menšiny v Komunistické straně Finska, jako jediný z této skupiny se dostal do vlády - zastával post ministra spravedlnosti v Karjalainenově vládě (1970-1971); v 50. letech studoval několik let v Moskvě Virtanen, Pekka Juhani jeden ze studentských vůdců radikálního hnutí taistovců Zachovalová, Lieko (*1927) Ždanov, Andrej Alexandrovič (1896-1948) finská novinářka, zahraniční zpravodajka Finského rozhlasu, od 40. let žije v Praze, proslavila se svými reportážemi z Prahy v období okupace Československa, na jejichž základě byla vyloučena z KSČ; dcera finského komunisty Yrjöho Leina sovětský politik, za druhé světové války velel obraně Leningradu, dohlížel na loutkovou vládu v Estonsku a dal rovněž příkaz k fingovaným výstřelům na finko-ruské hranici, které byly záminkou pro napadení Finska Sovětským svazem; po válce vedl Spojeneckou kontrolní komisi ve Finsku (200 Rusů, 15 Britů), která prováděla svou činnost až do pařížského míru v roce 1947; silný zastánce socialistického realismu v umění pronásledovatel Šostakoviče, Prokofjeva, Chačaturiana a dalších 116 Barbora Skálová: Rozmach radikální levice ve Finsku ve spojitosti s okupací Československa Hnutí taistovců aneb Brežněvovi užiteční blouznivci 117 Barbora Skálová: Rozmach radikální levice ve Finsku ve spojitosti s okupací Československa Hnutí taistovců aneb Brežněvovi užiteční blouznivci Literatura: • Ahola, M. et al. (1991) : Jatkosota-kronikka, Helsinki: Gummerus • Alapuro, Risto (1997): Suomen älymystö Venäjän varjossa. Helsinki: Tammi • Bäckmann, Johan (ed.) (2001): Entäs kun tulee se yhdestoista? Helsinki: WSOY • Eskelinen, Heikki (2004): Me tahdoimme suureksi Suomenmaan. Akateemisen Karjala-seuran historia. Helsinki: WSOY • Hava Jouko (1975): Myös Veijo Meri kirjoitti Unkariin. in Suomen Kuvalehti 28/1975 • Jutikkala, Eino, Pirinen, Kauko (1999): Dějiny Finska, Praha: Lidové noviny • Kolbe Laura (1996): Eliitti, traditio, murros : Helsingin yliopiston ylioppilaskunta 1960-1990. Helsinki: Otava • Kontula, Anna (2004): Taistolaisuus pubertettikapinasta takinkääntöön. in Historiallinen aikakauskirja 2/2004 • Krosby, H.P.(1978): Finland and Detente: Self-interest Politics and Western Reactions in: Yearbook of Finnish Foreign Policy 1978, Ulkopoliittinen instituutti • Kylävaara, Ilkka (2004): Taistolaisuuden musta kirja. Helsinki: Tammi • Laqueur, Walter (1980): The political psychology of appeasement: Finlandization and other umpopular essays. London: Transaction Books, (obsahuje článek z Commentary 1977: „The specter of finlandization“) • Le Bon, Gustave (1994): Psychologie davu. Praha: Kra • Leino, Olli (1973): Kuka oli Yrjö Leino, Helsinki: Tammi • Leppänen, Veli-Pekka (1999): Kivääri vai kommunistinen puolue 1964-1970, Helsinki: Edita äänestyslippu? Suomen 118 Barbora Skálová: Rozmach radikální levice ve Finsku ve spojitosti s okupací Československa Hnutí taistovců aneb Brežněvovi užiteční blouznivci • Lilius, Carl-Gustaf (1975): Self-censorship in Finland: Does It Improve or Damage Finnish-Soviet Relations? in : Index on Censorship 4, No. 1, Spring 1975, London • Lindstedt, Risto (1997): Erään ilmiannon anatomia. in Suomen Kuvalehti 50/1997 • Maude, George (1978): Has Finland Been Finlandized?, in: George Ginsburgs and Alvin Z. Rubinstein (eds.), Soviet Foreign Policy Toward Western Europe. New York: Praeger • (1974) Musta Kirja todistusaineisto imperialismin ja äärioikeiston vaikutuksesta Suomen korkeakouluopetuksessa, Helsinki: SOL • Mäki-Kulmala, Heikki (2004): Taistolaisuuden harmaa kirja. Helsinki: PilotKustannus Oy • Nevakivi, Jukka (1975): Urho Kekkonen and postwar Finnish foreign policy, in: Yearbook of Finnish Foreign Policy 1975, Ulkopoliittinen instituutti • Paastela, Jukka (1991) : The Finnish Communist Party in the Finnish political system 1963-82, in: Politiikan tutkimuksen laitos – tutkimuksia 1991-111, Tampere: Tampereen yliopisto • Pakarinen, Pete (1998): Hallitukset 1945-95 http://www.verkkouutiset.fi/arkisto/Arkisto_1998/13.marraskuu/HALL4498.HTM 30.4.2008 • Putík, Daniel (2006): Otto Vilgelmovič Kuusinen – Quisling narudo? in: NaVýchod 2/2006 • Relander, Jukka (1999): Taistolaisuuden psykohistoria in: Sari Näre (toim.) Tunteiden Sosiologiaa II Historia ja säätelyä, SKS Tietolipas 157, Helsinki • Rentola, Kimmo (2004): Kevään 1968 isänmaan toivot in: Sakari Saaritsa, Kari Teräs (eds.) Työväen verkostot, Helsinki: Työväenperinne 119 Barbora Skálová: Rozmach radikální levice ve Finsku ve spojitosti s okupací Československa Hnutí taistovců aneb Brežněvovi užiteční blouznivci • Rentola, Kimmo (1992) : Kommunismin kahdeksan kohorttia in: Ajankohta – Poliittisen historian vuosikirja 1992, Helsinki • Rentola, Kimmo (2005): Vallankumouksen aave – vasemmisto, Beljakov ja Kekkonen 1970, Helsinki: Otava • Singleton, Fred (1981): The Myth of 'Finlandization in: International Affairs 57 (Spring 1981), London • Švec, Luboš (1999): Česko-finské vztahy během 20. století in: Jutikkala, Pirinen: Dějiny Finska. Praha: Lidové noviny • (1974) Tapaus Solženicyn. in: Kulttuurivihkot: 4/1974 • Varpio, Yrjö (1999): Suomen kirjallisuushistoria. Helsinki: SKS • Vihavainen, Timo (1998): Stalin ja suomalaiset, Helsinki: Otava • Vihavainen, Timo (1991): Kansakunta rähmällään. Helsinki: Otava • Virtanen, Leena (2005): Matti Rossi vähättelee Dénes Kissin kohtaloa. in Helsingin Sanomat 30.9.2005 • Vykoukal Jiří, Litera Bohuslav, Tejchman Miroslav (2000): Východ – vznik, vývoj a rozpad sovětského bloku 1944-1989, Praha: Libri • materiály z archivu MZV ČR (fondy Teritoriální odbory 1964-74): MZV1: volební tabulka 1945-1970 MZV2: Komunistická strana Finska před svým XV. sjezdem (Politická zpráva 1/1969) MZV3: Situace KSF před sjezdem (Politická zpráva 4/1969) MZV4: Současná situace v KSF 1970 (Politická zpráva 24/1970) MZV5: Záznam z rozhovoru s členy politbyra KSF s. Taisto Sinisalo a s. Erkki Tuominen (11/1971) MZV6: Rozpory ve finském hnutí Ochránců míru v souvislosti s událostmi v ČSSR (Politická zpráva 7/1968) • Internetové zdroje: 120 Barbora Skálová: Rozmach radikální levice ve Finsku ve spojitosti s okupací Československa Hnutí taistovců aneb Brežněvovi užiteční blouznivci Ministerikortisto: http://www.vn.fi/hakemisto/ministerikortisto/kokoonpano.asp?hallitus=30.+Paasikivi+III (30.4.2008) Valtiovarainministeriö (ministerstvo financí): http://www.vm.fi/vm/fi/02_ministerio/02_organisaatio_ja_tehtavat/index.jsp 30.3.2008 (30.4.2008) Volební tabulka: http://www.yle.fi/vaalit/tulospalvelu/index.htm (30.4.2008) Náklad finských novin: http://www.levikintarkastus.fi/levikintarkastus/tilastot/SLlevikinjakauma2006.pdf (30.4.2008) Informace o škole Summerhill: http://www.summerhillschool.co.uk/pages/about.html (30.4.2008) Informace o finském parlamentu: www.eduskunta.fi (30.4.2008) Informace o uměleckém spolku Kiila: www.kiila.org (30.4.2008) • dobový tisk: Kansan Uutiset (KU) 22.8. 1968, 24.8. 1968, 25. 8. 1968, 26.8. 1968, 27.8. 1968, 29.8. 1968, 3.10. 1968 Helsingin Sanomat (HS) 22.8. 1968, 23.8. 1968, 24.8. 1968, 24.8. 1969 Ilta Sanomat (IS) 22.8. 1068 Suomen sosiaalidemokraatti (SSd)22.8. 1968, 24.8. 1968, 6.9. 1968, 7.9. 1968 Tiedote podzim 1968 (syyskuu 1968) Tiedonantaja 4/1969, 7/1971 121 Barbora Skálová: Rozmach radikální levice ve Finsku ve spojitosti s okupací Československa Hnutí taistovců aneb Brežněvovi užiteční blouznivci • rozhovor s Jaakkem Laaksem 29.5.2007 • rozhovor s Kimmo Rentolou 14.5.2007 • rozhovor s Marja-Leenou Mikkolou 2.5.2007 • beletrie: Honkasalo, Laura: Sinun lapsesi eivät ole sinun. Helsinki: Gummerus, 2001 Snellman, Anja: Paratiisin kartta. Helsinki: Otava, 1999
Podobné dokumenty
zkrácená diplomka - USTRCR
Východem a Západem a také ztělesněním specifické formy détente – tzv.
finlandizace. Protiruská atmosféra panující v meziválečném období byla již
téměř zapomenuta.
Do „bláznivého“ roku 1968 nečekaně...