KNIHA O EVĚ A ADAMOVI

Název: Kniha o Evě a Adamovi
Autor: František Koukolík
Nakladatelství: Makropulos, 1997
Stav: naskenováno, Maja
Tato kniha pochází z Knihovny digitálních dokumentů.
Slouží pouze pro potřeby těžce zrakově postižených.
Doplňující informace naleznete v přiloženém souboru.
***
Vydalo nakladatelství Makropulos
150 00 Praha 5, Nádražní 116
Editor PhDr. Lubomír Houdek
Odpovědná redaktorka PhDr. Alena Kahovcová
Ilustrace Miroslav Barták
První vydání
Na vydání spolupracovali Stanislav Beneš,
PhDr. Soňa Dernerová, Milena Honců a Alena Regálová
Sazba Galén, Praha
Tisk Glos, Semily
9,49 AA - 10,27 VA - 19,5 TA
TS 13/33
MESH-CZ: 1. BIOLOGIE VÝVOJOVÁ
2. ČLOVĚK - VÝVOJ
3. DUŠEVNÍ PROCESY
Obory:
1. biologie
2. neurovědy
3. psychologie
Copyright © Makropulos, 1997
Copyright © František Koukolík, 1997
Illustrations © Miroslav Barták, 1997
ISBN 80-86003-14-0
OBSAH
*
VÝCHODISKA....................................................................................11
***.................................................................................21
Replikátory......................................................................................23
Svět DNA a svět RNA.....................................................................24
Buňky bez jader a buňky s jádry..............................................25
První mnohobuněčné podoby života....................................26
Fossil Record 2................................................................................27
Košatění a zániky života..............................................................28
Ekologický pohled na zániky.....................................................31
Jak se život vyvíjí?.........................................................................33
Co z dosavadního vyprávění plyne?.......................................36
PŘEDKOVÉ A BRATRANCI.........................................................39
Australopithecus...........................................................................44
Homo habilis...................................................................................47
Homo erectus.................................................................................50
Archaický Homo sapiens.............................................................54
Homo sapiens neanderthalensis.............................................56
Homo sapiens sapiens - moderní člověk.............................60l
EVIN A ADAMŮV MOZEK.............................................................67
Základy stavby a činnosti mozku.............................................68
Neurony a geny...............................................................................74
Neuronální sítě..............................................................................75
Evoluce mozku...............................................................................76
EVINA A ADAMOVA ZRUČNOST..............................................89
Šimpanzi a nástroje......................................................................92
Ontogeneze lidské hybnosti.....................................................95
Hybnost.............................................................................................97
Praxie a apraxie............................................................................101
Syndrom odcizené ruky...........................................................107
Lidé, zručnost, nástroje a umění.............................................112
Evino a Adamovo srdce....................................................123
Ontogenetický vývoj citového života...................................127
Empatie..........................................................................................136
Smích..............................................................................................149
EVA A ADAM MLUVÍ..................................................................... 155
Komunikace mezi opicemi a teorie vědomí..................... 156
Vztah řeči, jazyka a mozku u lidí............................................160
Řečová komunikace šimpanzů...............................................164
Mluvili neandertálci?.................................................................166
Genetické základy jazyka a řeči...............................................167
Jazyk a myšlení.............................................................................168
Vývoj řeči a jazyka po narození..............................................169
Soukromá řeč...............................................................................175
O vývoji jazyka.............................................................................179
Šíření jazyků................................................................................. 181
O mozku a hudbě.......................................................................183
EVIN A ADAMŮV ROZUM.........................................................189
Prefrontální kůra.........................................................................191
Pracovní paměť............................................................................ 195
Systém dohledu........................................................................... 197
Hypotéza tělesných markérů..................................................200
EVINO A ADAMOVO DĚDICTVÍ............................................209
Sexualita..........................................................................................211
8
Volba partnera..............................................................................215
Trestání...........................................................................................224
Plachost..........................................................................................230
Altruismus.....................................................................................232
V čem se Eva a Adam od svých předků odlišují?..............233
EVINO A ADAMOVO PODVĚDOMÍ......................................237
Nevědomí......................................................................................239
Předvědomí..................................................................................240
Podvědomí....................................................................................242
Nevědomí, předvědomí, podvědomí
a poškozený mozek.............................................................243
CESTA K EVINU A ADAMOVU SEBEUVĚDOMOVÁNÍ......249
Vědomí...........................................................................................252
Sebeuvědomování a teorie vědomí......................................256
Autismus........................................................................................260
Sebeuvědomování je proces...................................................262
Sebeuvědomování a zobrazovací metody..........................263
A co filozofové?...........................................................................269
První myšlenkový směr.............................................................271
Druhý myšlenkový směr...........................................................279
DODATKY.........................................................................................285
Poznámky......................................................................................286
Literatura.......................................................................................297
174 slov o autorovi......................................................................308
VĚNOVÁNO EVĚ
Praha
1. června 1997
VÝCHODISKA
12
Východiska
Nejrozšířenější mytologie v našem kulturním okruhu
říká, že první člověk se jmenoval Adam. Z prachu země
ho stvořil bůh, jenž mu vdechl duši. Ve stejném mýtu
bůh stvořil z Adamova žebra Evu. Poté ji dal Adamovi za
ženu.
Proč jsem v názvu knížky obrátil pořadí lidských jmen?
Prvních pětatřicet dní svého nitroděložního vývoje
jsme totiž Evami všichni. Bez ohledu na to, zda jsme geneticky založeni jako ženy nebo jako muži. V šestatřicátém dni vývoje změní u budoucích Adamů polohu genetický vypínač. Jediný atom uhlíku spojený s třemi atomy
vodíku určí, že plod se nadále bude vyvíjet jako muž. Základy ženských orgánů, které se vyvinuly do této chvíle,
zmizí. Kromě toho se zdá, že jsme všichni potomky jedné skupinky bytostí, nebo dokonce jen jediné bytosti,
které se říká mitochondriální Eva (o ní ještě bude řeč).
Evini a Adamovi potomci označili sami sebe vědeckým pojmem Homo sapiens sapiens, což se překládá slovy člověk moudrý moudrý, z čehož plyne, že jsme vrozeně skromné bytosti. Někteří z potomků jsou nemytologicky přesvědčeni, že se vyvinuli během posledních 5 až
10 miliónů let - poté, co se vývojová větev jejich nejstarších předků oddělila od vývojové větve směřující k dnešním šimpanzům. Potomky s mytologickou vírou takové
přesvědčení někdy zlobí. Připadají si jako něco lepšího.
Stává se, že o to méně, právě z tohoto důvodu, jako něco
lepšího jednají. Spíše naopak. (To ovšem platí i o mnoha
potomcích s nemytologickým poznáním.) Obojí potomci
se ptají starými otázkami:
Odkud Eva a Adam přišli?
Jaká je povaha jejich dovedností?
Co je Evino a adamovo srdce?
Jak to, že Eva a Adam mluví?
A co jejich rozum?
Jak je možné, že si jsou vědomi sami sebe?
Mohl bych říci, že mě k napsání knížky dovedly právě
tyto otázky. Nebyla by to pravda. Když jsem před více
než třiceti lety začal studovat medicínu, představoval
jsem si, že mi umístí Adama i s otázkami do středu vesmíru, podobně, jako ho nakreslil Leonardo da Vinci, čímž
lépe porozumím jak světu, tak sobě. Postoj medicíny je
však docela opačný. Popadne vás za filozofoidní( límec
a postaví vás před docela konkrétní paní, pána nebo dítě,
kteří chtějí, abyste poznali, co jim je, a dostali je z toho.
Kromě toho si vás většina kolegů, jakmile zavětří, že byste
místo diagnostiky nebo správného léčebného postupu
spíše teoretizovali, oprávněně změří pohledem tak kosým, že toho raději rychle necháte. Místo obecných teorií se začnete starat o velmi hmatatelné a stejně složité
skutečnosti.
Nejste-li polomrtví únavou, lhostejní nebo leniví, nebo
nemáte-li příliš velký strach z právě převažující moci a její
Číslované odkazy(> viz kapitola Poznámky (str. 286 - 297).
13
14
ideologie, s následnou vnitřní cenzurou, po nějaké době,
s rostoucí zkušeností, vás medicína k přemýšlení o obecnějších souvislostech přece jen přiměje. Jste-li zvědaví
a naučíte-li se ptát, zjistíte, že za hmatatelnými a složitými jevy je něco hlubšího, ještě složitějšího, a přitom velmi skutečného.
Tvoří to celé oblouky souvislostí. Vymyslet se to nedá.
Ani vyvodit z pouhých slov. Musí se na to přijít pozorováním, měřením, tříděním, pokusem nebo modelováním. Což vyžaduje spoustu práce ohromného počtu velmi chytrých lidí. Práce prováděné v nejrůznějších směrech, generaci za generací. Jestliže si poslechnete nebo
přečtete, co vám o světě povídají, spatříte něco docela
jiného, než jste si na začátku představovali. Vytrváte-li,
začnete si o světě, lidech i sobě dělat představu z těch
prvků, které dokážete rozlišit, přijmout, zapamatovat si
a pochopit. Už z toho důvodu bude vzniklá představa
neúplná, nepřesná a místy mylná.
Přesto: ptáte-li se vytrvale, dostatečně a celý život, začnou se vám z jednotlivostí, které jste zpočátku vnímali
roztříštěně, skládat souvislosti takového řádu, že zalapáte po dechu. A pak už jen litujete všeho, na co nestačíte.
Nejvíc nezadržitelně uplývajícího času.
Mám říci, že mě k napsání téhle knížky přivedl pocit absurdní marnosti, kterého jsem se musel dlouho zbavovat poté, co jsem před lety, jako student, stál v ambulanci, v níž se skupinka udřených lidí pokoušela navrátit
životu dítě poražené autem?
Smrt bývá hezká jen ve vyprávění nebo hrdinském filmu. Smrt, kterou vídají sestry a lékaři, není hezká ani
trochu. Jsem lékařem déle než třicet let, většinu z nich
patologem, a nemohu si na smrt zvyknout. Tři a půl miliardy let vývoje života, napadne vás při takové příležitosti. Zahrnuje to nejméně 600 miliónů let vývoje směřujícího k mozku, jenž je schopen abstraktně myslet, je
nositelem řeči a jazyka i složitého a rozmanitého citového života.
A zeptáte se, odkud se to vzalo:
Jak se na třetí planetě, obíhající ničím nevynikající
hvězdu, jednu ze sto padesáti miliard hvězd jedné ze snad
třiceti miliard galaxií, narodil život?
Jak dokázal za tři a půl miliardy let neumřít, i když
k tomu bylo nejméně pět obrovských a bezpočet menších příležitostí? Jak vytvořil v průběhu geologického
okamžiku, snad 8 miliónů let, všechny plány těl, která
žijí dodnes? Kudy vedla cesta k primátům? Jak se z nich
vyvinuli naši bezprostřední předchůdci? Jak jsme se
z nich narodili my, kteří jsme sami sebe pojmenovali člověk moudrý? Jak to, že myslíme, cítíme a jsme tak chytří
a zároveň hloupí?
O dalším podnětu píše J. Richard Gott III., astrofyzik univerzity v americkém Princetonu. Svou hypotézu nazval
argumentem delta t neboli argumentem časového rozdílu:
»Koperníkovská revoluce nás naučila, jak bylo mylné bez dostatečného důvodu předpokládat, že ve vesmíru zaujímáme výsadní místo. Darwin ukázal, že co
do původu nejsme vůči jiným druhům nijak privilegovaní... Koperníkovskou myšlenku je možné užít ke stanovení pravděpodobné délky budoucí existence rozličných pozorovatelných jevů, včetně nás samotných...
Předpokládejme, že vše, co měříme, je možné pozorovat pouze v intervalu mezi dobou tz:itíteís a dobou t ko.
ncc. Jestliže doba t nyní není nic výsadního, očekáváme,
žejejípoloha v intervalu mezi začátkem a koncem bude
náhodná. Za těchto okolností není těžké dokázat, že se
doba trvání jakékoli pozorovatelné události, včetně
délky existence druhu Homo sapiens, bude pohybovat
15
16
mezi dvěma mezemi. S pravděpodobností 95 % bude
dolní mezí devětatřicetina doby trvání minulosti, mezí
horní devětatřicetinásobek doby trvání minulosti.
Připadá mi, že nás Koperníkův objev a Darwinův objev zbavují dětského i dětinského postoje k světu i sobě
samým. Říkají, že nejsme ani ve středu jevů, ani vyvolení.
Nejmenší děti pocit této jistoty potřebují k citovému
i rozumovému přežití a vývoji. Ve vztahu k lidem dospělým tento postoj znamená, že z nich někdo nebo něco
dělá děti neschopné převzít za sebe odpovědnost, děti
odkázané na vedení a kontrolu.
Koperníkův objev a Darwinův objev říkají, že jsme
snad jeden z mnoha druhů inteligentních pozorovatelů
vesmíru, jejichž čas je ve vesmíru omezený. A také říkají:
ptejte se dál. Nedívejte se jen na špičku vlastního nosu.
Vyhlédněte ze starých schémat.
Myslím, že není na koho nebo co se vymlouvat, s kým
smlouvat, koho prosit a očekávat, že nám promine všechny zločiny a hlouposti. Zničíme-li se, bude to naše věc.
Byla by to škoda. Nejsme jen ničiví a hloupí. Mnoho příslušníků našeho druhu dokázalo vytvořit jevy, které
z biologické evoluce není možné předpovědět. A ostatní se to od nich alespoň zčásti naučili nebo naučit mohou.
Podobně jako nejde předpovědět směry a výsledky
biologické evoluce, není možné předpovědět »výsledky«
lidských dějin. Je však zřejmé, že civilizační nebo kulturní složitost a rozmanitost v průběhu dějin narůstá,
podobně jako narůstala složitost a rozmanitost života
v průběhu biologické evoluce. Rychlost vývoje je však
dnes neporovnatelně vyšší. Snad nejnápadnějším dokladem této rychlosti je Internet.
John Maynard Smith z Univerzity v Sussexu a Eórs Szathmáry z Institute for Advanced Study v Budapešti dokazují, že vývoj života včetně vývoje lidského druhu je
vývojem informace. Mají pravdu?
Východiska
Za předpokladu, že druh Homo sapiens je na Zemi 200
tisíc let, argument časového rozdílu říká:
17
Jsme-li náhodní inteligentní pozorovatelé, pak se budeme s 95% pravděpodobností dívat na hvězdy ještě nejméně 5 100 let, nejdéle však 7,8 miliónu let. Náš druh
bude tedy obývat Zemi nejméně 205 100 let, nejdéle necelých 8 miliónů let.
Vezme-li se však v úvahu soudobý růst lidské populace, vypadají naše vyhlídky hůře. Nezmění-li se rychlost
populačního růstu spočítaná za rok 1991, pak na Zemi
v průběhu dalších dvanácti let přibude 1,8 miliardy lidí.
Užije-li se argument časového rozdílu v této souvislosti,
vyplyne z toho možnost nejkratšího přežití lidského druhu dvanáct roků, a to počínaje rokem 1993. Abych nebyl
obviněn z šíření katastrofických nálad: pravděpodobnost, že nastane tato možnost, je stejně nízká, jako je nízká pravděpodobnost života lidského druhu po dobu
dalších 7,8 miliónu let.
Napadá mě však, že by nízká pravděpodobnost bezprostředního kolapsu civilizace v důsledku populační exploze (a jevů souvisejících) neměla žádného soudného
člověka ukolébávat. Myslím, že můj pocit v této věci je
podobný bezmocnému pocitu mnoha jiných lidí. Jestliže řídící a rozhodovací skupiny současných lidských společností nepřevezmou dostatečnou míru odpovědnosti
(nejen za populační explozi) a nezachovají se podle toho,
nikdo nám nepomůže. Ani zázrak ne. Neboť podstatně
pravděpodobnější než zázrak je lež.(3)
A východisko?
Jako spousta lidí vím, že vliv naprosté většiny z nás na
řízení a rozhodování je v politických demokraciích úměrný váze jednoho voličského hlasu uplatňovaného jednou
za několik let. V nedemokraciích ani to ne. Právě tuto skutečnost považuji za další důvod k
otázkám, kdo jsme, od18
kud jsme přišli, kam jdeme a jaký to má všechno smysl.
Proč se aspoň nezeptat, když mnoho dalšího nemůžeme
dělat? Možná, že je tu naděje. Zeptá-li se nás větší počet
podobným způsobem, třeba se nám povede aspoň snížit
míru nebezpečí. Jestliže se nedokážeme ani zeptat, pak
jsme cosi základního lidského nedostali nebo ztratili.
22
Představte si délku doby, jež uplynula od vzniku života
do dnešního dne, jako dvanáct hodin. Objevuje-li se na
Zemi první vývojový předek člověka přibližně před 7 milióny let, objevuje se zde v posledních přibližně osmdesáti vteřinách. Přímý předek našeho druhu, Homo sapiens, se objevuje asi před 200 000 lety, tedy před 2,3 vteřinami. Civilizace s písmem jsou staré asi 5 tisíc let, tedy
přibližně pět tisícin vteřiny.
Takže vzhůru do kapitoly, která má z dvanácti hodin
trvání života popsat 11 hodin, 58 minut a 40 vteřin. Je
tak dlouhá a složitá, že je možné se zastavit jen v několika místech.
Na první a základní otázku, jak vznikl život, přesná od-
pověď známa není. V každém případě se má za to, že
společný prapředek života se objevil v moři někdy před
3,5 až 3,8 miliardami let. Všechny dnešní podoby života
(počet současných druhů se odhaduje na 5 až 50, ale
i 100 miliónů druhů) jsou jeho potomstvem. Možná, že
stavební kaménky života přišly na Zemi a další planety
z vesmíru. Možná, že vznikl na Zemi i na Marsu současně, ale vyvíjel se dál jenom tady.
Jako by ze semínka vyrostl mohutný, košatý strom.
V mozku nosíme genové sekvence, které máme společné nejen s drozofilami, baktériemi a kvasinkami, ale také
s ječmenem a rýží.
Život dlouho rostl velmi pomalu. V prekambriu, to je
doba od vzniku Země (zhruba před 4,5 miliardami let)
do prvohorního období pojmenovaného kambrium
(před 570 milióny let), jej tvořily ponejvíce jednobuněčné formy podobné dnešním baktériím, řasám a prvokům.
Žily v moři.
Co se v průběhu tak dlouhé doby dělo?
23
Replikátory
Předpokládá se, že vzniku života předcházely jednoduché molekuly nejasné chemické povahy, které měly jednu základní vlastnost: dokázaly okopírovat samy sebe.
Tomu, co se dokáže kopírovat, se obecně říká replikátor. (Replikátorem mohou být molekuly, geny, ale i složité informace v sociálním poli; v tomto případě
R. Dawkins pojmenoval replikátory slovem mém)
Od jednoduchých molekul nejasné povahy, které se
dovedly kopírovat, k jednotlivým buňkám, k mnohobuněčným organismům a dál...
To je růst informace, cesta od jednoduchého k složitému. Jaké jsou mechanismy neboli jak se to děje?
Obecně vzato existují tři způsoby:
• Replikátor se může okopírovat a přitom změnit. Dejme tomu, že z jednoho A vzniknou dvě A, z nich čtyři
A. Pak dojde ke změně: na místě jednoho ze čtyř
A vznikne B, které se kopíruje a případně mění dál.
V takovém případě jde o divergenci, odvětvení.
24
Replikátory mohou začít »spolupracovat«. Představte
si tři samostatné nezávislé replikátory A, B a C. Z nějakých důvodů mezi nimi vznikne interakce: A - B - C.
Poté se replikátory ve vzájemné interakci oddělí od
okolí, například obalem: (A - B - C). Přitom mezi nimi
vznikne fyzikální vazba. Cokoli pak »udělá« jeden replikátor, »udělají« ostatní replikátory s ním. Tento mechanismus se jmenuje symbióza.
• Představte si tři rozličné replikátory, třeba geny A, B
a C, v jádru jedné zárodečné buňky. Buňka se dělí:
1-2-4-8-16 atd. Od nějakého kroku dělení se
»zapne« v některých buňkách činnost genu A. Geny
B a C zůstanou »vypnuté«. V jiných buňkách se »zapne« gen B, A a C zůstanou »vypnuté«, atd. Jde o epigenezi, cestu směřující k diferenciaci. Epigenezí vznikají ze zárodečných buněk specializované buňky jednotlivých orgánů.
Přechody podob života na složitější úroveň mají společný znak: jakmile se replikátor stane součástí složitějšího celku vyššího řádu, přichází o možnost samostatné
existence. Příkladem jsou jednotlivé geny v chromozómech, jednotlivé buňky ve vícebuněčných organismech,
jednotlivé organismy ve společenstvích.
Co následovalo po jednoduchých chemických replikátorech?
Svět DNA a svět RNA
O dnešním světě života se říká, že to je svět DNA
a proteinů, neboli deoxyribonukleové kyseliny, nositelky dědičnosti, a bílkovin. Informace »napsaná« v buněčných jádrech na řetězci DNA čtyřmi »písmeny«, chemickými sloučeninami adeninem, guaninem, cytosinem
a thyminem (A, G, C, T, proto písmena) se přepíše (transkripce) z DNA na RNA, ribonukleovou kyselinu.
***
Z RNA se informace přeloží (translace) do pořadí,
v němž různé aminokyseliny sestaví řetězec bílkoviny.
Počet a pořadí aminokyselin v řetězci, který je »páteří«
nějaké bílkoviny, určuje její základní vlastnosti.
Gen, jednotka dědičnosti, sestává z určitého počtu
»písmen« řetězce DNA, zpravidla z několika tisíců písmen v určitém pořadí. Gen změněný přehozením nebo
ztrátou písmen, případně prodloužením jejich počtu těmto změnám se říká mutace -, stejně jako gen ztracený nebo přestěhovaný na jiné místo řetězu DNA, případně gen nadbytečný, může znamenat tvorbu odlišných bílkovin. Odlišné bílkoviny znamenají odlišné vlastnosti buněk, a to obvykle znamená odlišné vlastnosti organismu.
Jedním z nejtěžších problémů vývojové biologie byla
v této souvislosti otázka připomínající vztah vejce a slepice: přepis informace z DNA na RNA a její překlad do
pořadí aminokyselin je chemická reakce. Její průběh, podobně jako mnoho jiných chemických reakcí, vyžaduje
přítomnost enzymů. Enzymy jsou bílkoviny s vlastnostmi katalyzátoru. Byla první slepice - DNA, nebo vejce bílkovinné enzymy? Jedno bez druhého není možné. Než
se zjistilo, že RNA může nést informaci a zároveň být
enzymem.
Proto se předpokládá, že svět RNA (vědecká hantýrka
mu říkává ribosvět) předcházel světu DNA - bílkoviny.
Byl článkem násle
dujícím za světem jednoduchých che-
mických replikátorů. Jak proběhl přechod od ribosvěta
ke světu DNA - bílkoviny, také není příliš jasné.
25
Buňky bez jader a buňky s jádry
První jednobuněčné podoby života, které se objevily
v pramořích, neměly buněčné jádro. Připomínaly dnešní baktérie.
26
Dalším obrovským vývojovým skokem byly jednotlivé
buňky, které už jádro měly. Připomínaly dnešní prvoky.
Lynn Margulisová, bioložka univerzity v Amherstu
(stát Massachusetts), předpokládá, že se na postupném
vývoji složitějších buněk podílela symbióza. Její představa říká, že:
Jednoduché spirochety, podoby života připomínající
vývrtku, se mohly nastěhovat do hostitelů, kteří ještě
neměli jádro a k životu nepotřebovali kyslík. Začaly jim
dělat bičíky, tím jim dali možnost nezávislého pohybu.
Jakmile si tato nová, složená podoba života opatřila buněčné jádro, mohly se do jejího buněčného těla nastěhovat aerobní baktérie. Buňky tím získaly továrny na
energii, jimž říkáme mitochondrie. (Mitochondrie mají
svou DNA, nezávislou na DNA buněčného jádra, takže
skutečně jde o hosta, zajímavého dále tím, že jej dědíme výhradně po maminkách.) Jestliže se do buněk nastěhovaly ještě fotosyntetické baktérie, byla tím otevřena cesta k budoucím rostlinám.
První mnohobuněčné podoby života
Kdy se na Zemi objevily první mnohobuněčné podoby
života?
V jižní Austrálii je pohoří Ediacara Hills. Roku 1946
tam byly objeveny zkameněliny podob života pocházející z doby před 500 - 600 milióny let. Jsou zvláštní. Tak
zvláštní, že se o jejich povaze vede spor. Například Tribrachidium heraldicum vypadá jako drobná mince
s vroubkovaným okrajem a třemi úzkými, dosti zahnutými srpky, které mají společný střed. Skutečně připomíná heraldický znak.
A. Seilacher z univerzity v Tůbingenu došel k názoru,
že šlo o obrovské jednotlivé buňky. Ediacarské fosilie
***
totiž nemají znaky složitějších organismů, například ústní a řitní otvor.
G. Retallack z Oregonské státní univerzity má za to,
že šlo o primitivní lišejníky - symbiózu řas s houbami.
S. C. Morris z univerzity v anglickém Cambridge je
přesvědčen, že se alespoň část ediacarských forem živo-
ta značně podobá těm, které vývojově následovaly: korálům, medúzám, červům a členovcům. Myslí si, že jde
o první bezpečně prokázané mnohobuněčné živočichy.
Mluví proto o ediacarské fauně. (Podařilo se ji najít
1 v mnoha dalších místech světa, například v dnešní Namibii.)
Někteří molekulární biologové si myslí, že se první
mnohobuněčné podoby života mohly objevit ještě dříve - před 800 milióny, možná i před jednou miliardou
let. Jejich košatění neboli diverzifikace do rozmanitých
podob bylo zpočátku pomalé. V paleozoiku (před 570
až 250 milióny let) se rychlost, s níž se objevují nové
druhy mořských i suchozemských živočichů a rostlin,
o něco zvýšila. A pak evoluce nabrala dech: v posledních
250 miliónech let je růst exponenciální.
27
Fossil Record 2
Jak se na tyhle věci přichází? Trpělivou prací celých generací paleontologů, kteří se specializovali na nejrůznější
podoby vymřelého života v moři i na souši. Informací je
tak velký počet, že byly v posledních třiceti letech opakovaně posbírány do databází. Nejmladším příkladem
je databáze Fossil Record 2, vydaná v Londýně roku 1993.
Na jejím vzniku se podílelo devadesát vědců, expertů
ve svém oboru. Posbírali informace o 7186 čeledích mořských i suchozemských organismů, které po sobě zanechaly záznam v podobě zkamenělin.
28
Nejjednodušší třídění různých podob života říká, že
se různé druhy života dají zařadit do společného rodu.
Různé rody se dají zařadit do společné čeledi. Různé
čeledi do společného řádu, atd. Připomíná to chůzi po
větvičkách stromu ke kmeni nebo po ramenech říční
delty ke společnému toku. Spočítají-li se větvičky daného druhu v nějakém okamžiku, získáme představu, jak
byl strom v té chvíli košatý. Prodloužíme-li počítání
v čase, přijdeme na to, jak větvičky přibývaly a ubývaly.
Zjistíme, jak se život košatil čili diverzifikoval, a jak jej
hubilo vymírání neboli extinkce.
Košatění a zániky života
Jak se život košatil neboli diverzifikoval?
Koncem prekambria a v raném kambriu (před přibližně 550 milióny let) se na Zemi vyskytovalo (dosud zjištěných) 280 čeledí, v ordoviku (před 500 - 445 milióny
let) jejich počet stoupl na 450. Na konci křídy (před 65
milióny let) už žilo 1260 čeledí a poté stoupl poměrně
rychle jejich počet na 2400. Vývoj života na souši následoval až za vývojem života v mořích. Košatění suchozemského života je zřejmé počínaje silurem (před 445 milióny let).
Neberte, prosím, udávaná čísla příliš doslova. Vědci
mívají na stejné otázky různé názory, takže udávané počty čeledí jsou středem mezi nejvyššími a nejnižšími odhady. Podobně je tomu s čísly označujícími počátky
a konce jednotlivých geologických epoch.
Košatění života nebyl plynulý děj. Střídala ho období
extinkcí čili zániků. Odborníci jich napočítali nejméně
dvaadvacet. Některé z nich probíhaly ve dvou až třech
stupních. Pět extinkcí bylo tak hromadných, že se mluví
o »velké pětce«: probíhaly v pozdním ordoviku, pozdním
***
devonu, pozdním permu, pozdním triasu a na konci
křídy.
Nejznámější, asi v souvislosti s filmem Jurský park, je
poslední z uvedených období zániku. Proběhlo před 65
milióny let a ukončilo existenci dinosaurů. V očích paleontologů a geologů odděluje druhohory od třetihor.
Největší vymírání se však udalo na přelomu prvohor
a druhohor. Odděluje poslední období prvohor, perm,
od prvního období druhohor, triasu.
Jaké byly příčiny velkých extinkcí?
Čím hlouběji nahlédneme do času, tím méně jsou jasné. D. H. Erwin z paleobiologického oddělení Státního
muzea přírodních věd ve Washingtonu píše, že extinkce na hranicích permu a triasu (hranice P/Tr) stála život
90 % druhů v mořích a přibližně 70 % čeledí na souších.
(Jiné odhady uvádějí nižší čísla. Záleží na způsobu, jakým se takový odhad dělá.)
Extinkce P/Tr probíhala podle Erwina ve třech fázích.
Nejprve poklesla mořská hladina, v průběhu několika
miliónů let" o plných 150 metrů. Dnešní světadíly byly
v té době jedním celkem, pojmenovaným Pangea. I tento jednotný prakontinent byl ze 40 % pokryt vodou. Co
pokles hladiny znamenal pro všechny podoby života
v mělkých mořích Pangey a kolem jejího pobřeží, je jasné. V další fázi vychrlily sopky v místech dnešní severní
Sibiře v období necelého 1 miliónu let na 2 milióny kubických kilometrů lávy. Předpokládá se, že v atmosféře
stoupla koncentrace oxidů síry a oxidu uhličitého. Mořská voda se začala měnit na slabou kyselinu, pokleslo
v ní množství kyslíku, povrch planety se pravděpodobně oteplil skleníkovým efektem uvolněných plynů a prachu. Život se podle této teorie z valné části zadusil. Zkázu dokončilo rychlé stoupnutí mořské hladiny v raném
triasu.
29
30
Hromadný zánik snad poloviny druhů života na hranicích posledního období druhohor a třetihor (hranice
období křídy a třetihor, hranice K/T, z odborného Kreide/Tercier) vysvětlují nejméně dvě domněnky.
První z nich, proslulá Alvarezova hypotéza, má za to,
že příčinou byl dopad mimozemského tělesa - planetky
(asteroidu) nebo komety s průměrem asi 10 km. Podkladem pro domněnku je nález vysoké koncentrace iridia právě v této geologické hranici, a to v pětadevadesáti různých místech světa.
Iridium je značně vzácný kovový prvek. Ve větším
množství se skrývá pouze v zemském jádru. Proto se
předpokládá, že tak značné množství iridia do jedné
tenké geologické vrstvičky mohlo přinést jen mimozemské těleso.
Za další doklad Alvarezovy hypotézy se považují kuličky vzniklé z roztavené a vymrštěné horniny, jež obsahují čedič a drobná zrnka křemene. Na výbrusech
horniny pozorovaných v polarizovaném světle jsou
vidět změny podmíněné obrovským nárazem. Takto
změněná zrnka křemene se dají najít například na jaderných střelnicích nebo v místech dopadu meteoritů.
Kromě toho se zdá, že se podařilo najít místo dopadu
tělesa - nalézá se v blízkosti mexického Yucatanu.
A druhá teorie?
V. E. Courtillot, pařížský profesor geofyziky, má za to,
že příčinou hromadné extinkce života na hranici K/T
byla ohromná sopečná činnost v části dnešní Indie,
která se jmenuje Deccan. Jednotlivé proudy čedičové
lávy z tehdejších dob zaujímají plochu skoro 10 tisíc
čtverečních kilometrů. V některých místech je láva silná 10 - 50 metrů, v západní Indii až 2400 metrů. Původní objem lávy mohl být až 2 milióny krychlových
kilometrů! V. E. Courtillot je na základě různých způsobů určování doby, z níž láva pochází, přesvědčen, že se
***
dostávala na zemský povrch přibližně půl miliónu let,
právě v období hranice K/T. Má za to, že sopečná činnost byla i zdrojem iridia.
Teprve v poslední době se začíná mluvit o dalším hromadném vymírání druhů. Jeho příčinou je činnost lidí.
V současnosti hynou nejrůznější druhy života 100krát
až 1000krát rychleji, než tomu bylo v době, která dnešnímu druhu Homo sapiens sapiens předcházela. (Desetinásobný rozdíl v odhadu rychlosti zanikání druhů je
podmíněn nejistotou, kolik druhů života na Zemi vlastně existuje.)
Ekologický pohled na zániky
Možná, že nové pochopení velkých extinkcí a jejich důsledků změní tradiční geologický a paleontologický ka-
lendář. První pokus v tomto směru udělal P. Sheehan na
základě práce A. Boucota z Oregonské státní univerzity.
Dějiny života lze popsat kromě jiného podle toho, jak
se objevují a mizí jednotlivé druhy života, které jsou pro
určité období typické. Například trilobiti se objevují
v kambriu, nejstarším období prvohor, a zanikají v permu, nejmladším období prvohor.
Namísto určování jednotlivých epoch podle typických
druhů života, které se v nich vyskytovaly, užil P. Sheehan
ekologický pohled. Zkoumal, které druhy živočichů obývaly klíčové niky. (Pojem nika říká, kde druh žije, čím se
živí, jak hledá potravu, kdy a jak je aktivní. Jde tedy
o místo nebo úlohu, kterou příslušný druh v ekosystému zaujímá.)
P. Sheehan rozdělil posledních 460 miliónů let vývoje
života do šesti různě dlouhých ekologických evolučních
jednotek. Trvaly od 35 do 142 miliónů let. Každou z nich
ukončila hromadná extinkce. Další jednotka začala až po
období zotavování, jež trvalo od 3 do 8 miliónů let.
31
32
Nejznámější ekologickou evoluční jednotkou je v Sheehanově pojetí 180 miliónů let života dinosaurů. Byli masožraví, býložraví i všežraví, malí i velcí, a na souši zabírali téměř všechny niky. Ostatní druhy života žily na okraji těchto nik. Včetně drobných hmyzožravých savců. Před
, 65 milióny let, snad v souvislosti s dopadem kosmického tělesa, snad v souvislosti se sopečnou činností, éra
dinosaurů končí. Planetu přejímají savci.
Podobné události postihly i předchůdce dinosaurů,
živočichy, kteří měli některé znaky plazů a jiné znaky
savců, stejně jako předchůdce těchto živočichů - obojživelníky.
Významné je, že v období mezi extinkcemi se život
do nových podob vyvíjí pomalu. Bouřlivý vývoj nových
podob však podle P. Sheehana (a také podle C. Bretta
z univerzity v Rochesteru, jenž zčásti potvrzuje Sheeha-
novu hypotézu - ověřoval ji na mořských živočiších)
nastává v období následujícím po zotavení.
Velký třesk života se odehrál v kambriu, přibližně před
533 milióny let, v průběhu pouhých 5-10 miliónů let.
V tomto (geologicky viděno) doslova mžiknutí oka
vznikly všechny hlavní větve života, které známe dodnes. Evoluce jej od té doby nezopakovala, byť měla
možnost. Ve výbuších tvořivosti následujících po dalších velkých extinkcích užila vždy jen plány těl, které
»vynalezla« v průběhu velkého třesku života. Není jasné, co bylo jeho příčinou. Snad byla důvodem koncentrace kyslíku, která konečně překročila kritický práh,
pod nímž jsou složitější podoby života nemožné. Snad
byl překročen práh anatomické a fyziologické složitosti, jenž živočichům dovolil rychle obsazovat volné niky.
Možná, že důvodem byly tektonické změny spjaté se
změnami klimatu. Možná, že všechno dohromady.
Možná, že něco, co dosud není známo.
***
Jak se život vyvíjí?
Klíčovým pojmem moderní podoby Darwinovy teorie
je pojem přírodního výběru. (Překládá se i jako přirozený výběr) Vzpomínáte si, jak náhodná proměna genu mutace - může znamenat proměnu nějaké bílkoviny, což
může znamenat proměnu stavby a činnosti organismu?
(Existuje velký počet příčin náhodných mutací, od kosmického záření po nejrůznější chemické vlivy.)
Nejrozmanitější vlivy zevního prostředí pak způsobí,
že některé mutace přežijí a rozmnoží se, jiné zaniknou.
Je nutné mít na mysli, že největší počet mutací je ve
vztahu k vlivům zevního prostředí neutrální. Jinak řečeno, mutace nejsou výhodné ani nevýhodné. Mohou se
týkat bílkovin, které nejsou pro život v daných podmínkách klíčově významné. Dědí se však, takže po nějaké
době je velká část příslušníků populace jejich nositelem.
Jestliže dojde k rychlé a významné změně zevního prostředí, nemusí být původně neutrální mutace nadále
neutrální ani trochu. Může být důvodem zániku svých
nositelů, stejně jako důvodem jejich přežití.
Darwin i jeho moderní žáci předpokládají, že nové
druhy vznikají velmi pomalou, stupňovitou proměnou
populace předků, procesem, který N. Eldredge a S. J.
Gould roku 1972 pojmenovali fyletický gradualismus.
Hlediskem, podle něhož je možné posuzovat kvalitu
teorií, není ani tak to, co vysvětlují, jako to, co předpovídají. Z fyletického gradualismu plyne předpověď: mezi
fosiliemi by měly být přechodné stupně ukazující cestu
od jednoho druhu k jinému.
Příkladem svědčícím pro teorii fyletického gradualismu se zdá být vývoj suchozemských obojživelníků z ryb
v pozdním devonu, přibližně před 365 milióny let. P. E.
Ahlberg, J. Clack a E. Lukševič roku 1996 uveřejnili práci dokazující, že se v období mezi přibližně 380 - 360
33
34
milióny let proměňovala kostra lebky vyvíjejících se rodů
směřujících od ryb k obojživelníkům tak, že připomínala mozaiku starých a nově vznikajících znaků. Vyvíjela
se tedy stupňovitě a pomalu.
V mnoha případech je však tento postupný vývoj po
malých krůčcích spíš výjimkou než pravidlem. Nesplněná předpověď se často přičítá neúplnosti, s níž fosilie
vznikaly a zachovaly se, a nesoustavnosti a neúplnosti
jejich sběru. Zkameněliny často ukazují na různě dlouhá období, po která druhy existují bez větších proměn,
a pak na následný poměrně rychlý zlom a vznik druhů
nových. Přechodné stupně a chybějící články není nutné ve všech případech předpokládat.
Jaký by mohl být mechanismus tak rychlé proměny?
Druhy mohou rychleji vznikat z malých izolovaných
populací, jejichž izolaci mohou podmínit například geografické změny. Tato malá populace je oddělena od toku
genů své velké mateřské populace. Prodělává odchylky
dědičnosti, z nichž některé jsou adaptivní, znamenají při-
způsobení měnícím se podmínkám, což se děje ve velkém počtu generací. Po nějaké době jsou odchylky natolik velké, že zabraňují křížení s příslušníky původní
mateřské populace.
Doba, za kterou vznikne z izolované populace nový
druh, je v porovnání s dobou, po kterou existuje mateřská populace, krátká. Vrátí-li se nový druh do oblasti, kde
žije jeho mateřská populace, nemůže se s jejími příslušníky křížit. Žijí vedle sebe jako dva druhy. Dlouhá období vývojového klidu jsou přerušována krátkými obdobími vzniku nových druhů. N. Eldredge a S. J. Gould, tvůrci této teorie, ji nazvali teorií přerušované rovnováhy
(punctuated equilibrium).
Fyletický gradualismus tedy vysvětluje vznik nových
druhů pomalým, plynulým vznikem náhodných mutací,
***
které »probere« tlak zevního prostředí. Přežijí mutace,
které se proměnám prostředí dokáží přizpůsobit. Proměny dědičnosti jsou podle této teorie materiálem pro další výběr. »Přírodní výběr« určuje vznik nových druhů.
Teorie přerušované rovnováhy pak vysvětluje vznik
nových druhů rychlým, náhodným a přerušovaným genetickým skokem, který vytvoří nový druh. Teprve nový
druh je předmětem výběru náhodnými vlivy zevního
prostředí.
Donedávna si nikdo nedovedl představit možnost, že by
se způsoby evoluce daly ověřovat pokusně. Skupina evolučních biologů vedená R. Lenskim z Michiganské státní
univerzity se pokusila vytvořit jednoduchý model vývoje přerušovanou rovnováhou, k němuž užila baktérii
Escherichia coli. To je střevní tyčinkovitý mikrob, jehož
počet v tlustém střevě každého z nás mnohonásobně převyšuje počet lidí na Zemi. Badatelé začali s jedinou baktérií kmene, jehož příslušníci si mezi sebou, na rozdíl od
mnoha dalších druhů baktérií, nevyměňují DNA. Spontánní mutace tedy byly jediným zdrojem genetických
změn. Pokus začal roku 1988. Badatelé nechali v průbě-
hu několika let v málo výživném prostředí vzniknout
a zaniknout 10 tisíc bakteriálních generací. V průběhu
této doby se objevily Escherichie, jejichž buňky byly větší než u společného prapředka z první generace. Tyto
nové, větší Escherichie byly biologicky zdatnější - měly
četnější potomstvo. Pro možnost, že jde o model vývoje
přerušovanou rovnováhou, svědčí, že se dlouhou dobu,
řadu generací, nedělo nic pozoruhodného; a pak náhle,
»skokem«, byly baktérie o něco větší. Je však samozřejmé,
že od tak jednoduchých podob života, jako jsou nepohlavně se množící baktérie, vede k pohlavně se množícím
savcům velmi dlouhá vývojová cesta. Proto i jeden z tvůrců teorie přerušované rovnováhy, S. J. Gould, považuje
popsaný pokus nanejvýš za velmi jednoduchý model.
35
36
Klad je pojem označující skupinu druhů, které jsou potomkem společného předka. Například všechny kočky
rodu Felis, vymřelé i žijící, jsou kladem pocházejícím
z jediného předka z geologické minulosti (jenž do kladu patří také). Kladogenezi, vznik nových kladů, si je
možné představit jako rozvětvování stromu.
Teorie přerušované rovnováhy předpokládá kladogenezi velmi rychlou, trvající nanejvýš tisíciletí. Existence
vzniklého druhu pak bývá podstatně delší, trvá obvykle
milióny let. »Přírodní výběr* působí na druhy již vzniklé.
Co z dosavadního vyprávění plyne?
Dvě poznání.
První říká, že rostliny a živočichové jsou složitější než
prvoci. Prvoci, buňky s jádrem, jsou složitější než baktérie, které jádro nemají. Baktérie jsou složitější než »nahé«
geny a ty jsou zase složitější než (předpokládané) replikující se molekuly.
Složitost života v čase a prostoru roste, aniž existuje
teoretický důvod, aby se tak dělo. Život, teoreticky vzato, vůbec nemusel vzniknout, nebo mohl zůstat v raných
vývojových stupních a dál se nevyvíjet. Nestalo se to.
Proč?
J. Maynard Smith a E. Szathmáry se domnívají, že rostoucí složitost života byla docílena v průběhu osmi velkých vývojových přechodů. Těmi přechody jsou:
1. Proměna replikujících se molekul ve vzájemně oddělené spolupracující celky.
2. Proměna replikujících se celků v chromozómy.
3. Proměna světa RNA na svět DNA a bílkovin.
4. Proměna buněk bez jader na buňky s jádry.
5. Vývoj asexuálních klonů do sexuální populace.
***
6. Vývoj prvoků do živočichů, rostlin a hub.
7. Vývoj jednotlivých individuí do kolonií, příkladem
jsou kolonie sociálního hmyzu.
8. Vývoj skupin primátů do lidských společností, spjatý
s vývojem jazyka.
Tyto přechody je možné popsat jako způsoby, jimiž
se uchovává a předává informace.
Mají-li J. Maynard Smith a E. Szathmáry pravdu, lze
i vývoj lidského druhu pochopit jako způsob, jímž se ve
(známém) vesmíru uchovává, předává, roste a zaniká informace. Informaci je možné měřit. Je možné i zjistit,
kolik nové informace v nějaké zprávě je. Jestliže je tento
způsob vzniku, předávání, uchovávání a košatění informace vázán na život, pak z toho plyne jak pravděpodobnost zániku, tak uchování, dalšího růstu a košatění.
A to druhé, poněkud užší poznání?
Extinkce, zejména extinkce podmíněné dopadem kosmického tělesa nebo výbuchem supernovy v blízkosti
sluneční soustavy, není možné předpovídat.
Nelze předpovídat ani směry, jimiž se vývoj života po
větších extinkcích dá.
Zdá se tedy, že cesta od strunatců přes obratlovce
k primátům a člověku je spíš náhodný^ než zákonitý vývojový směr.
Schémata v muzeích a na výstavách ukazující »zákonitý směr vývoje* od měňavky k člověku bude pravděpo-
dobně nutné nakreslit trochu jinak. Nikoli jako pyramidu, na jejímž vrcholku stojí bílý gentleman v cylindru,
ale spíše jako strom s mnoha rozvětvenými, svým způsobem rovnocennými rameny.
37
PŘEDKOVÉ A BRATRANCI
Předkové a bratranci
40
Kořeny vzniku života jsou nejasné.
Mechanismus vývoje života je poněkud jasnější.
Jestliže má život a jeho vývoj nějaký smysl, pak jde
o uchovávání, předávání, růst a košatění informace. Svým
způsobem všemi možnými směry najednou. Což se týká
i druhu člověk. Včetně jeho kultury.
Jsme tedy primáti s kulturou.
Jak jsme se vyvinuli? Jak se vyvinula Eva a Adam?
Zdá se mi, že otázka vzniku druhu člověk je jednou
z nejzamotanějších a nejrozhádanějších otázek, o nichž
jsem kdy slyšel.
Otázku vzniku primátů, a tím i opic, lidoopů a lidí, řeší
hned čtyři teorie:
První odvozuje primáty od prapředků podobných
dnešním nártounům. Tyto poloopice žijí na Borneu, Sumatře a Filipínách, jsou drobné, mají nápadně velké oči.
Druhá a třetí teorie je odvozuje od třetihorních, vyhynulých taxonů Adapida nebo Omomyida. Žili patrně ve
stromech před více než 60 milióny let. Dnešnímu pozorovateli by nejspíše připomínali veverky.
Čtvrtá teorie dokazuje, že primáti se vyvíjeli od počátku coby samostatná větev, a to z hypotetických předků žijících v Africe v raných třetihorách, nebo dokonce
v pozdních druhohorách, na konci geologického období označovaného jako křída.
Z některé větve těchto prapředků se vyvinula nadčeleď
Hominoidea.
Patří do ní Aegyptopithecus, Dryopithecus a Ramapithecus.
Egyptopitékové žili přibližně před 30-35 milióny let
v oblasti Fajjúmu, to je kus pouště dnešního Egypta,
v jejich době zde byl hustý tropický prales a bažiny.
Rod Ramapithecus žil přibližně před 12-14 milióny
let a mezi přímé předky dnešních lidí se v současnosti
nepočítá, přestože se uspořádáni jeho zubů velmi podobá uspořádání zubů lidských. Uvádí se, že je bližší dnešním orangutanům.
Dryopitékové mohou být, podobně jako egyptopitékové, společným předkem vývojové větve směřující jednak k lidoopům, jednak k lidem.
Typový druh tohoto rodu, Dryopithecus fontani, byl
nalezen v jižní Francii a popsán již roku 1856. V průběhu
20. století bylo nalezeno několik dalších druhů v Indii,
později ve Španělsku a bývalém Československu. (Zdejší
nálezy však někteří badatelé řadí spíš k druhu Sivapithecus, v novější době ke Griphopithecus, což zde uvádím
jako ukázku probíhajících nejistot a sporů, jež jsou, jak
jsem poznamenal, velmi četné a vedou k nepřehlednosti
odborné literatury počínaje názvoslovím.) V průběhu šedesátých a sedmdesátých let našeho století byly nálezy
rodu Dryopithecus rozmnoženy o nálezy ze severovýchodního Španělska. Za významný se považuje nález v maďarské Rudabánya.
41
42
Dryopitékové žili v rozmezí doby před 22 milióny let
do doby před 12 milióny let. Velikost jejich mozkovny
není přesně známa, takže se nedá odhadnout velikost
jejich mozku. Pravděpodobně chodili po čtyřech podobně, jako chodí dnešní gorily - při chůzi si pomáhali předními končetinami tak, že se opírali o ruční klouby.
S dryopitéky je potíž. Paleoantropologové dosud získali jen zlomky jejich kostí, podobně jako získali zlomky
kostí taxonu Oreopithecus, kterých je však také málo, takže je těžké říci, kdo z nich je na naší přímé vývojové linii.
Problém je v tom, že v rozmezí 23-5 miliónů let před
námi, v době označované slovem miocén, se některé části
Afriky a Eurasie různými druhy opic doslova hemžily.
Mluví se o více než třiceti druzích. Nejnovější výzkum
říká, že vývojovým předkem, z něhož se vyvinuli dnešní
šimpanzi a další antropoidní opice včetně nás, moderních lidí, může být africký primát žijící před 14 milióny
let, Kenyapithecus. (V tomto směru se o něm uvažuje
víc než třicet let.) Od ostatních miocenních opic ho
odlišují jak obličejové kosti, tak zuby. Stavba jeho kotníků říká, že mohl vytáčet chodidla ven, což mu umožňovalo lézt po stromech a chodit po dvou způsobem, jakým to dovedou dnešní šimpanzi. Podle M. Mc Crossina
a B. Benefitové ze Southern Illinois University kenyapitéka tyto znaky řadí do vývojové větve afrických lidoopů. Ale jiné jeho kosti jsou naopak primitivnější, takže
by mohl být samostatnou vývojovou větvičkou.
Daniel Gebo a Laura MacLathyová ze State University
of New York spolu s dalšími vědci vnesli do hry další
postavu. Jmenuje se Morotopithecus, podle místa nálezu v Ugandě, kde byly jeho kosti objeveny počátkem šedesátých let. Nález svědčil pro možnost, že mohl chodit
aspoň někdy vzpřímeně, což je významný rys chování
dnešních lidoopů. Zato jeho zuby a tvářové kosti byly
primitivní a ukazovaly zpět, mezi ostatní opice. V letech
Předkové a bratranci
1994 a 1995 však byly objeveny části lopatky a stehenních kostí. Datování argonovou metodou určilo jejich
stáří na 20,6 miliónu let, přitom jejich anatomická podoba je překvapivě moderní. Svědčí pro volnou pohyblivost ramenního kloubu a možnost pohybů, které dokážou současní šimpanzi a orangutani.
Výzkum pokračuje...
Z nadčeledi Hominoidea se vyvinuly dvě čeledi:
Hominidae a Pongidae.
Do čeledi Hominidae patří všichni naši vyhynuli předchůdci: Australopithecus, Homo habilis, Homo erectus,
Homo sapiens neanderthalensis - a my sami, Homo sa-
piens sapiens, člověk moudrý moudrý.
Do čeledi Pongidae patří Gigantopithecus a Sivapithecus, kteří vyhynuli, dále orangutan, gorila a šimpanz,
kteří v současnosti zápasí, aby ve volné přírodě přežili
do dalšího tisíciletí.
Kdy přesně se větev Hominidae oddělila od větve Pongidae, není jisté. Odhady se pohybují od doby před necelými 10 milióny let až do doby před 5 milióny let.
Dosud se považujeme buď za vrchol božího stvoření,
nebo za vrchol biologického vývoje. Pozor na to: zkušenosti z dvacátého století vedly k výroku, že jsme nepovedený druh šimpanze.
Následující stránky říkají, že budoucí Adam procházel několika vývojovými stupni.
V jejich průběhu nejprve začal chodit po dvou, uvolnil si ruce. Pak se mu začal zvětšovat mozek v temenních a předních čelních oblastech. V souvislosti s tím
nabyl nevídanou zručnost a začal rozsáhle užívat i vyrábět nástroje. Souběžně se vyvíjely jeho poznávací schopnosti. Jeho srdce se měnilo ze srdce zvířete na srdce člověka - v dobrém i ve zlém. Začal mluvit. Začal symbolic43
ky myslet. Jeho kořeny jsou, a dokud bude živ, i budou,
44 v jeho minulosti, kterou si ponese s sebou. Ale jeho strom
i větve nad ni vyrůstají. Opět v dobrém i ve zlém. Adam
si totiž uvědomuje sám sebe a sám sebe odlišuje od svých
bližních. Adam má kulturu. Dobro a zlo vytvořil, a proto
za ně odpovídá.
Australopithecus
Za vývojově nejstaršího přímého předka dnešních lidí
se považuje Australopithecus.
Většina nálezů našich nejstarších vývojových předků
pochází z východní Afriky: z dnešní Etiopie (Hadar,
Awash, Omo), Keni (např. Koobi Fora, Kanapoi), Tanzanie (Olduvai, Laetoli aj.), dále z dnešní Jihoafrické republiky (Sterkfontein, Taung a další). Soustředění kosterních zbytků v »pásu« východně od Rift Valley, ohrom-
ného zlomu táhnoucího se východní Afrikou v délce
několika tisíc kilometrů, dalo vzniknout domněnce, že
vývoj větve směřující k člověku ovlivnila změna klimatu. Na východ od zlomu vymizely pralesy, objevily se
savany, což přinutilo naše vývojové předky k chůzi po
dvou. Na západ pralesy zůstaly, takže v této oblasti se
vyvíjela větev směřující k dnešním šimpanzům.
Domněnka vypadala logicky až do roku 1995, kdy byla
nalezena čelist podobající se čelisti našeho vývojového
předka Australopithecus afarensis (o němž bude řeč)
plných 2 500 km západně od Rift Valley, v dnešním Čadu.
V otázkách spjatých s naším vývojem opravdu není
nic jednoduchého a provždy daného, takže to, co bude
následovat, čtěte, prosím, jako informace, které další
objevy (a vývoj názorů) skoro jistě změní.
Nejstarším v současnosti popsaným (možným) příslušníkem čeledi Hominidae je Aráipithecus ramidus.
Předkové a bratranci
Popis a souvislosti jeho nálezu byly uveřejněny roku 1994
v Nature, asi nejvýznamnějším mezinárodním přírodovědeckém časopise, jenž vychází v Londýně již skoro 130
let. Místo nálezu se jmenuje Aramis a leží v Etiopii. Většina nálezů jsou úlomky lebek.
Ardipithecus ramidus se v mnohém podobá víc šimpanzovi než dalším hominidům. Vědci našli pozůstatky
sedmnácti jedinců. Odhaduje se, že žili přibližně před
4,4 milióny let. Možná, že jsou skutečně proslulým chybějícím článkem* nejstaršího vývoje, možná že nikoli. Někteří paleoantropologové naznačují, že by mohlo jít
o zcela samostatnou vývojovou větev. A. ramidus snad
chodil po dvou, někteří jedinci dosáhli velikosti 122 cm.
Další fosilie nalezené s jejich kosterními zbytky svědčí
pro možnost, že šlo o obyvatele lesů.
Australopithecus anamensis byl popsán rovněž v Nature, a to roku 1995. (Pozůstatky devíti jedinců byly nalezeny v Kanapoi, dvanácti jedinců v Allia Bay, obě místa
jsou v Keni.) Je vývojově mladší, žil před 4,2 - 3,9 milió-
ny let. Objevitelé ho ve vztahu k druhu Ardipithecus považují za sesterský druh a za možného předchůdce
Australopithecus afarensis. Zuby a čelisti jsou velmi podobné starším fosilním opicím. Část nalezené holenní
kosti svědčí pro to, že chodil po dvou, pažní kost je neobyčejně podobná pažní kosti lidské.
Australopithecus afarensis žil mezi 3,9-3 milióny let.
Jeho obličej má opičí rysy: ustupující čelo, kostěné nadočnicové oblouky, brada chybí, čelisti vystupují. Objem
mozkovny kolísá mezi 375 - 500 ml. Lebka se podobá
lebce šimpanze, zuby jsou však bližší zubům lidským.
Kosti pánve a nohy se natolik podobají lidským, že se
nepochybuje o tom, že chodil po dvou. Výška kolísala
mezi 107 až 152 cm, samičky byly podstatně menší a útlejší než samci. Z uspořádání kostí plyne, že byli tělesně
velmi zdatní. Prsty a palec na noze měli velmi dlouhé.
45
46
Někteří odborníci z toho usuzují, že se ještě pohybovali
ve stromech, jiní, že jde o vývojový pozůstatek.
»Taungské dítě« je prvním objeveným australopitékem.
Roku 1925 je našel R. Dart, jenž poznal, že jde o lebku
hominida, kterého pojmenoval Australopithecus africanus. Tito naši předci žili v jižní Africe přibližně před 3 až
2 milióny let. A. africanus rovněž chodil po dvou, byl
o něco větší než A. afarensis. Obsah mozkovny kolísá
mezi 420 - 500 ml. Jeho zuby se podobají víc zubům
lidským než zubům opičím.
Pravděpodobně nejslavnější australopitékus je Lucy.
Lucy neboli Lucinka je důvěrné a rozšířené pojmenování kosterních zbytků vědecky označených AL 288-1, nalezených roku 1974 v Hadaru (severní Etiopie). Jsou svého druhu nejúplněji dochovanými kosterními zbytky,
které se dosud podařilo nalézt. Lucinka žila před 3 milióny let. Obsah její mozkovny byl původně odhadován
na 500 ml, další odhady ho snížily pod hranici 400 ml.
Její hrudník se podobal hrudníku opic - je kónicky zú-
žený. Její výška byla pravděpodobně jeden metr, váha
byla odhadnuta na 27 kg, později na přibližně 30 kg.
Aby vědci neměli zkoumání lehké, plete se jim do nálezů další okolnost. Je možné, že se samci a samičky stejného druhu značně odlišovali velikostí, odborně se tomu
říká sexuální dimorfismus. Najdou-li se velmi neúplné
kosterní zbytky, nebývá možné určit pohlaví jejich nositele. Badatel pak stojí před otázkou, zda se dívá na kosterní zbytky příslušníků různých pohlaví stejného druhu, anebo na dva různé druhy.
To je jeden z důvodů nejasností kolem vztahů mezi
právě popsanými »gracilními« typy a jejich »robustními«
bližními pojmenovanými dříve Paranthropus, tj.Australopithecus robustus, A. boisei a A. aethiopicus. Ten poslední je znám z jediného většího nálezu, jemuž se podle vzhledu říká Černá lebka, a několika nálezů menších,
o nichž se předpokládá, že patří ke stejnému druhu.
Předkové a bratranci
V nejnižší části provizorního vývojového stromu hominidů, uveřejněného B. Woodem roku 1994, jsou vztahy mezi »robustními« australopitéky a hominidy Ardipithecus ramidus, jakož iAustralopithecus afarensis resp.
A. africanus označeny otazníkem.
Co se dnes dá o australopitécích říci souhrnně?
Australopitékové se vyskytovali v Africe přibližně 2,4
miliónu let. Před 2 milióny let jejich doba skončila.
Obsah jejich mozkoven se pohyboval mezi 350 - 530
ml. Jejich mozek tedy byl daleko blíž mozku dnešních
šimpanzů než lidí. (Objem mozku dnešních lidí se pohybuje přibližně od 1200 do 1500 ml; velmi záleží na
pohlaví a velikosti nositele.) Měli dlouhé ruce s dlouhými prsty, paže v porovnání s trupem však měli kratší než
opice. Dolní končetiny měli v porovnání s opicemi poněkud delší. Chodili poněkud neobratně po dvou, předpokládá se, že na kratší vzdálenosti. Téměř jistě nemluvili, nevyráběli nástroje a neužívali oheň. Předpokládá
se, že přespávali na stromech a ve skalních rozsedlinách.
Žili ve skupinách. Skupiny byly oboupohlavní.
Co budoucí Evě a Adamovi australopitékové darovali?
Vzpřímenou chůzi. Obratnější ruce. O něco větší
mozek.
47
Homo habilis
L. S. B. Leakey, P. V. Tobiáš a J. R. Napier v roce 1964 našli
v proslulé Olduvaiské rokli v Tanzanii kostěné pozůstatky sedmi jedinců, z nichž popsali nového příslušníka
rodu Homo a pojmenovali jej Homo habilis. Čelisti (horní i dolní) byly menší než u australopitéků. Z toho lze
soudit, že velikostí byl velmi blízký pozdější vývojové podobě člověka Homo erectus (i lidem dnešním). Objem
mozkovny byl větší než u australopitéků, zato menší než
u Homo erectus. Další odlišné znaky vědci zjistili na lebečních kostech, zubech, klíčních kostech i dalších zachovaných součástech kostry.
Vymezení Homo habilis muselo odolávat značné kritice, protože některým vědcům se popsané odlišnosti
nezdály tuto nově navrhovanou vývojovou formu dostatečně odlišovat od formy vývojově předcházející a dalším vědcům zase od formy následné. Z kostry označené
OH 62, nalezené roku 1986, je možné soudit na jedince
vážícího nejméně 30 kg.
Není zcela jisté, zda označení Homo habilis zahrnuje
jeden, dva, nebo snad i více druhů. Někteří badatelé mluví o Homo habilis sensu stricto, čili v úzkém slova smyslu, a Homo rudolfensis, jenž je mu sice blízký, ale nemá
být zcela totožný. Objem mozku kolísá mezi 500 - 800
ml, dolní hranice se tedy blíží australopitékům, horní
druhu Homo erectus.
Odlitek mozkovny Homo habilis, ze kterého je možné soudit na tvarové uspořádání mozku, ukazuje na
vývoj Brocovy oblasti. To je dolní zadní část levého
čelního laloku, jež kontroluje »expresívní« řečové funkce, například schopnost artikulace, tempo řeči, syntaxi. Homo habilis mohl zvládnout základy řeči. Vysoký
byl kolem 127 cm, vážil přibližně 45 kg, samičky byly
menší a křehčí.
Homo habilis se pravděpodobně vyvinul z Australopithecus africanus přibližně před 2,4 milióny let. Přibližně půl miliónu let tedy byl jeho souputníkem. Žil 900
tisíc let ve východní a jižní Africe. Jeho poslední dosud
zjištěné stopy mizí přibližně před 1,5 miliónem roků.
Oheň pravděpodobně neužíval, alespoň nikoli soustavně.
Zato užíval kamenné nástroje, které vyráběl se značnou šikovností: Homo habilis se překládá jako člověk
zručný. Mluví se o olduvaiské kultuře.
Kamenné nástroje, v jejichž blízkosti byly zjištěny zvířecí kosti, jsou staré 1,8 - 1,9 miliónu let a jsou nalézány
v Olduvaiské rokli (Tanzanie) stejně jako v Koobi Fora
(Keňa). Nástroje starší o dalších půl miliónu let byly nalezeny v údolí Omo v Etiopii, ale fosilní kosti v jejich blízkosti zjištěny nebyly.
Ještě starší kamenné nástroje byly nalezeny vletech 1992
a 1994 v Etiopii v místě, které se jmenuje Gona. Jejich stáří
bylo určeno na plných 2,6 miliónu let. V současnosti jsou
tedy vůbec nejstaršími nalezenými nástroji. Objeviteli,
S. Semawovi z Rutgersovy univerzity, a jeho kolegům připadají dokonalé zejména ve zvládnutí techniky odštěpování, která je stejná jako u nástrojů pocházejících z daleko pozdější doby. Z toho soudí na velmi dlouhé období,
v němž se technologický vývoj zastavil.
Nicholas Toth je archeolog univerzity státu Indiána. Snad
je o něm možné říci, že je jedním ze zakladatelů experimentální archeologie, protože se naučil vyrábět stejné
kamenné nástroje, jaké vyráběl Homo habilis. Technologie výroby olduvaiských nástrojů je prostá jen zdánlivě; na počátku si vyžádá značný počet do krve otlučených kloubů na prstech.
N. Toth předvedl jak výrobu, tak užití nástrojů. Vyrábějí
se odštěpováním: je nutné udeřit na okraj vhodného většího
kamene (»jádra«) kamenem menším (»kladivem«), a jste-
li úspěšní, odštěpí se nepravidelný ví ceúhelník s ostrými
hranami. Vejde se do dlaně. Vyrobili jste olduvaiský kamenný
nástroj, pro jehož různé podoby mají archeologové různé názvy, nicméně se pravděpodobně jedná o jeden nástroj s různými podobami. (Acheulské nástroje, které užíval
až Homo erectus, o němž teprve bude řeč, jsou podstatně větší. Jejich délka je i dvaceticentimetrová a skutečně
jsou známým »pěstním klínem*).
N. Toth předvedl, jak rychle a bez větší námahy se dá
různými druhy olduvaiských nástrojů »rozebrat« i tělo
49
50
velkého savce. S acheulskými nástroji to předvedl i na
slonovi.
Byla by to snad důmyslná hra, kdyby Toth nedokázal,
že z olduvaiských výrobků se dá zjistit, zda byl výrobce
pravák nebo levák. Pokud byl výrobce pravák, držel »jádro« v levé ruce a »kladivo«, jímž odštěpoval, v ruce pravé. Leváci užívají stejný postup zrcadlově.
Z nalezených olduvaiských nástrojů je možné soudit,
že většina jejich výrobců byli praváci.
To je velmi významný objev. Nepřímo totiž svědčí
o funkční specializaci mozkových hemisfér našich vývojových předků žijících před 1,9-1,4 milióny let. Funkční specializace hemisfér je podkladem rychlého vývoje
jazyka a řeči. U většiny lidí je řeč, jedna z forem vyjadřování jazyka - jinou je písmo, další gesta - vázána na činnost levé mozkové hemisféry. Ta zároveň kontroluje pohyby pravé poloviny těla včetně jemných, velmi složitých pohybů sloužících výrobě a užívání nástrojů.
Co daroval Homo habilis budoucí Evě a Adamovi?
Základy lidské zručnosti a pravděpodobně i základy
jazyka a řeči.
Homo erectus
Eugéne Dubois (1858 - 1940), holandský lékař, se v mládí rozhodl, že najde »chybějící článek« mezi opicí a člověkem. Ale nevěděl, kde ho má hledat. Říká se, že z pod-
nětu německého patologa R. Virchowa odešel na Jávu.
Po tvrdé práci tam roku 1890 na břehu řeky Sólo našel
úlomek čelisti. O rok později našel u Trinilu vršek lebky,
poté stehenní kost tvora, jenž byl zprvu pojmenován Pithecantropus erectus, opočlověk vzpřímený (stehenní
kost dokazovala jeho vzpřímenou postavu a chůzi). Obsah jeho mozkovny byl odhadnut na přibližně 850 ml,
stáří na více než 700 tisíc let.
Ve dvacátých letech našeho století byly nalezeny fosilizované části koster podobného tvora v Číně, nedaleko Pekingu. Průměrný obsah mozkovny byl určen na
1040 ml, stáří nálezu na 500 - 800 tisíc let. Nějakou
dobu se někteří badatelé domnívali, že dnešní lidé
pocházejí z této asijské vývojové větve.
Jenže roku 1978 uveřejnili A. Walker a R. E. F. Leakey
objev hominidů s podobným obsahem mozkovny (kolem 850 ml) nalezených v Olduvai (Tanzanie) a v blízkosti jezera Turkana v Keni. Stáří nálezů bylo určeno na
víc než 1,5 miliónu let. Nalezené části lebek, čelistí i zubů
se velmi podobaly nálezům z Jávy a Číny.
Jak se nálezy rozmnožovaly, rostl názvoslovný zmatek, protože byly obvykle pojmenovávány podle místa
objevu.
Zjednodušení situace dosáhl W. W. Howells, jenž už
roku 1966 navrhl, aby mozkovny s obsahem 800 - 1200
ml, patřící našim předkům žijícím v rozmezí 1,5 miliónu až 500 tisíc let, byly nazývány souhrnně Homo erectus, člověk vzpřímený, s tím, že nálezy z Jávy by se měly
jmenovat Homo erectus erectus, nálezy z Číny Homo
erectus pekinensis.
Pokud byste si nakreslili mapu nálezů Homo erectus
a jejich datování ještě počátkem devadesátých let, zjistili byste, že Homo erectus byl nalezen ve východní Africe
(Koobi Fora, stáří nálezu 1,8 miliónu let, Nariokotom,
stáří nálezu 1,5 miliónu let, Olduvai, Omo, Konso Gardula, všechny nálezy ve stáří 1,4 miliónu let) a u Swartkransu v jižní Africe, kde se stáří nálezu (nejistě) odhadu-
je na 1,5 miliónu let.
Jávské nálezy měly být mladší, podobně jako nálezy
v Číně a v blízkosti pobřeží západní Afriky.
51
52
Z toho by se dalo soudit, že Homo erectus vyputoval
z Afriky asi před miliónem let a dostal se do Asie.
Jenže v letech 1994 a 1995 se pohled badatelů změnil. Nové způsoby datování určily stáří jávských nálezů
Homo erectus z oblasti Mojokerto na 1,8 miliónu let
a v oblasti Sangiranu na 1,6 miliónu let. Datování nálezů
však přesto zatěžuje nejistota. Kromě toho byla nalezena část čelisti Homo erectus ve východní Gruzii, v místě,
které se jmenuje Dmanisi, a její stáří bylo provizorně
určeno na 1,6 až 1,8 miliónu let. Datování nálezu z Dmanisi se považuje za jistější než v předchozím případě.
Pokud se potvrdí, že nové postupy datování nejsou
zdrojem chyb, otevřou se znovu otázky našeho původu
v oblasti donedávna vypadající přehledně a vyřešeně:
Jsou africký a jávský Homo erectus jeden druh, nebo
se jedná o dva druhy?
Vyvinuly se souběžně?
Proč se s pozůstatky afrického vzpřímeného člověka
nacházejí acheulské nástroje, zatímco v sousedství jeho
asijských podob nikoli?
Mohl africký vzpřímený člověk doputovat do Asie tak
rychle, že je vývoj africké a asijské formy souběžný jen
zdánlivě? (Některé odhady říkají, že pokud cestoval pouhých 10 km v jediné generaci, mohl se do Asie dostat
v průběhu nějakých 25 tisíc let, což je z paleoantropologického hlediska velmi krátká doba.)
Proč cestou do Asie »zapomněl« výrobu kamenných
nástrojů?
Proč »čekal« v Asii dalších půl miliónu let, než se vydal do Evropy?
Jsou i některé nálezy z čínské jeskyně Longgupo (provincie Sečuan) starší o přibližně 800 tisíc let, než se do-
sud obecně uznávalo?
Jsou skutečně primitivnější než Homo erectus, takže
by se zdejší podoba H. erectus vyvíjela na místě ze svého
předchůdce?
Zdá se tedy, že dosavadní »přímá« vývojová linie Australopithecus - Homo habilis - Homo erectus - Homo
sapiens bude ve skutečnosti v čase a prostoru podstatně spletitější a rozvětvenější.
Homo erectus žil souběžně s Homo habilis nejméně 100
tisíc let. Kamenné nástroje, které oba druhy našich předků užívaly, se lišily: acheulskou technologii Homo habilis nezvládl.
Vědci si nejsou jisti, zda Homo erectus ovládl oheň.
Jean-Laurent Monnier z remešské univerzity ve Francii
nalezl ohniště v jeskyni, která se jmenuje Menez-Dregan
a leží v Bretani. Předběžně určil jeho stáří v rozmezí 400
až 530 tisíc let. Pokud se jeho odhad nemýlí, pak by to
odpovídalo době, kdy v místě mohl žít Homo erectus.
Jiní badatelé však pochybují jak o nálezu, tak o způsobu
určení jeho stáří.
Nedávno se objevilo čerstvé překvapení, nad kterým
odborníci pravděpodobně jen vydechují. Na střední Jávě,
v místech, která se jmenují Ngandong a Sambungmacan,
byly nalezeny kostěné pozůstatky tvora, který byl zcela
nepochybně Homo erectus. Zvířecí zuby, jež byly nalezeny spolu s nimi, jsou podle nejmodernějších datovacích metod staré v rozmezí 25-57 tisíc let. Z toho plyne
možnost, že jávský Homo erectus mohl žít ještě v této
době. A tedy přežít své africké příbuzné asi o 1 milión
let a své příbuzné v Asii asi o čtvrt miliónu let. Potvrdí-li
se tato možnost, byl Homo erectus na Jávě souputníkem
moderních lidí.
Co říkají odlitky mozkovny Homo erectus?
Jeho mozek je větší než mozek Homo habilis. Více se
podobá mozku současných lidí. Rozvoj je patrný zejména v temenních oblastech, ale i v oblastech čelních laloků. Stále je však přibližně o třetinu menší, než je mozek
dnešních lidí. Čelní laloky, mozková oblast u dnešních lidí
53
54
v porovnání s vývojovými předky nejrozvinutější, jsou
u Homo erectus stále ještě »přechodem mezi opicemi a lidmi*, byť »méně« než u Homo habilis. Objem mozku rané
podoby Homo erectus byl kolem 900 ml, pozdější formy
dosáhly objemu kolem 1200 ml. Kostra je statnější než
u soudobých lidí, vyvozuje se z ní značná tělesná síla.
Co daroval Homo erectus budoucí Evě a Adamovi?
Zdokonalený, větší mozek. Vyšší stupeň zručnosti.
Schopnost putovat na velké vzdálenosti. Dokonalejší nástroje. Možná, že i schopnost užívat oheň.
Archaický Homo sapiens
Archaický Homo sapiens se objevuje před 500 tisíci lety.
Pojem označuje rozmanitou skupinu lebek, které mají
znaky jak Homo erectus, tak moderních lidí. Objem jejich
mozku se pohybuje kolem 1200 ml, jejich mozkovna je
okrouhlejší než u H. erectus. Řadu nálezů je obtížné zařadit; některé lebky mají například ještě ustupující čela,
kostěné nadočnicové oblouky a ustupující brady.
Jestliže jsem už několikrát řekl, že uváděná data je nutné
brátvíce než se zrnkem soli, protože různí badatelé dospívají
k různým závěrům, které se nadto rychle mění, platí to pro
výzkum archaického Homo sapiens snad dvojnásob. Nové
nálezy mluví o jeho rané vývojové podobě, která se v Africe mohla objevit již v období před 600 tisíci roky a mohla
být tedy souputníkem vyvinutého Homo erectus. Nově
navrhované vývojové schéma hovoří o přechodném období Homo erectus/raný archaický Homo sapiens, které
se pohybuje přibližně v rozmezí před 700 - 500 tisíci roky,
a o období pozdního archaického Homo sapiens z doby
přibližně před 350-250 tisíci lety.
Pokud se tyto objevy potvrdí, začal se vyvíjet moderní člověk v daleko hlubší minulosti, než si odborníci mysleli. Kromě toho by svědčily pro možnost, že se archaický Homo sapiens mohl vyvíjet i mimo Afriku. (Zda tomu
tak bylo nebo nebylo, je předmětem velkého sporu,
o kterém budu vyprávět za chvíli.)
Kromě toho se zdá, že naši evropští vývojoví předci,
kteří žili před 380 - 400 tisíci lety v Schóningenu, v dnešním Německu, byli daleko inteligentnější, než si kdokoli
dokázal představit. Pro tuto úvahu svědčí nález tří doslova zázračně zachovaných oštěpů, které byly nalezeny
v místním povrchovém dole. Jsou dlouhé 182 - 230 cm,
jejich největší průměr je 29 - 47 (!) mm a jejich vyvážení, to jest místo, kde je oštěp nejsilnější, je přesně stejné,
jako je tomu u oštěpů užívaných dnešními olympioniky,
přibližně v jedné třetině vzdálenosti od hrotu. V blízkosti oštěpů bylo nalezeno velké množství koňských kostí,
kamenných nástrojů a také místo, které mohlo být ohništěm. Na některých kostech byly známky činnosti, kterou
bychom dnes přisoudili řezníkům. Dřevo oštěpů pochází z přibližně třicetileté jedle, hrot oštěpu je z místa, kde
se kmen jedle blíží kořenům. Tam je dřevo nejtvrdší.
Výrobci oštěpů tedy museli být velmi zkušení a chytří
lidé, kteří dovedli plánovat. Uživatelé oštěpů nadto museli být opravdu statní. Zkuste vrhnout více než dvoumetrový oštěp, jehož ratiště je silné málem pět centimetrů, na velkou vzdálenost tak, aby vás cíl - jímž byli velcí,
při poranění nebezpeční savci - nezabil.
V Boxgrove (Anglie) byla nedávno nalezena holenní
kost, jejíž stáří činí přibližně 500 tisíc let. Z její velikosti
plyne, že patřila více než statnému jedinci, který mohl
podobný oštěp s úspěchem užívat.
Kdo oštěpy vyrobil? Archaický Homo sapiens? Neandertálský člověk?
Co vlastně archaický Homo sapiens Evě a Adamovi daroval, zjistí až další výzkum, který buď prokáže, nebo zamítne vznik Evy a Adama z člověka heidelberského.
55
56
Homo sapiens neanderthalensis
Kosterní pozůstatky prvního nalezeného neandertálské-
ho člověka se našly v roce 1856 v údolí Neander, v Porýní. Za sto čtyřicet let, které od té doby uplynuly, byly
pozůstatky neandertálců nalezeny v ohromném oválu
země, počínaje Pyrenejským poloostrovem, přes západní, střední a jihovýchodní Evropu, až po Blízký a Střední
východ, ojediněle i v Číně.
Nejpočetnější nálezy byly zjištěny v Massif Central, ve
Francii.
Není jasné, kdy, kde a jak se neandertálský člověk vyvinul z Homo erectus. Předpokládá se, že k tomu mohlo
dojít před 500 - 120 tisíci roky v Evropě a v Levantě.
A aby byla situace ještě o trochu složitější, našli roku
1994 španělští antropologové v místě, jehož jméno zní
zcela nešpanělsky Gran Dolina a leží nedaleko Burgosu,
pozůstatky čtyř hominidů: dvou dospělých, jednoho dospívajícího a dítěte. Jsou staré nejméně 780 000 let, možná více (podle užité metody datování). Objevitelé jsou
na ně právem hrdí, protože jde o pozůstatky dosud nejstarších Evropanů. Považují je za odlišné od asijských hominidů ze stejného období řazených k Homo erectus.
Zdají se jim podobné africkému hominidů, který je někdy považován za »vyvinutějšího« příslušníka Homo erectus a jemuž někteří odborníci říkají Homo ergaster; žil
ve východní Africe. Hominidé z Gran Dolina však měli
větší mozek, takže jsou považováni za možného předchůdce Homo heidelbergensis. Je pravděpodobné, nikoli jisté, že tento náš předchůdce, jehož stáří se odhaduje na přibližně 400 tisíc let, byl přechodným článkem
mezi Homo erectus a Homo neanderthalensis.
Pozůstatky koster »pre-neandertálců« - bytostí, které
již nebyly tak zcela Homo erectus a ještě nebyly »čistým«
neandertálcem - jsou nalézány v celé západní Evropě.
Dva nálezy byly například zjištěny ve Velké Británii a jeden v Maďarsku. Roku 1993 byla v jeskyni Altamura (neplést s jeskyní Altamira) v jižní Itálii nalezena kostra »preneandertálce«, jejíž stáří bylo odhadnuto na přibližně
400 tisíc let; již první ohledání zjistilo na lebce znaky
zmíněného přechodu.
Neandertálci byli o něco menší, než jsou dnešní lidé, a velmi
svalnatí. Nápadně jim vystupovaly nadočnicové oblouky
a obličejová část lebky. Obsah jejich mozkovny byl v průměru o něco větší, než je obsah mozkovny dnešních lidí.
»Klasické« neandertálské lebky kromě toho mají v zadní
části, nad velkým týlním otvorem, nápadný kostěný výstupek, na který se upínaly svaly. Stavba těl neandertálců se
podobala stavbě těl dnešních lidí žijících v chladném
podnebnémpásu. Střední velikost mužů byla kolem 168 cm.
Neandertálci se objevili před 230 tisíci lety a mizí přibližně před 30 tisíci lety.
Není jisté, zda neandertálci mluvili, a pokud mluvili,
pak v jakém rozsahu. O této otázce se vedou vášnivé
spory. Někteří autoři jsou přesvědčeni, že jim uspořádání hrtanu zabraňovalo vyslovovat některé hlásky. Jiní
z nálezu jazylky, to je drobná kůstka, na kterou se upínají svaly kontrolující pohyby hrtanu, soudí, že neandertálci alespoň nějak mluvit museli. Další tento důkaz neberou vážně...
V lednu 1966 byl v jihofrancouzské jeskyni poblíž Bruniquel, v hloubce 60 metrů pod zemským povrchem, nalezen obdélníkovitý kamenný útvar velikosti 5 x 4 m.
Jeho tvůrci ho postavili z krápníků. Jsem v pokušení
nazvat jej »oltářem«, protože na něm byly zjištěny části
spálené kosti medvěda. Stáří »oltáře« bylo určeno na
47 600 a více let. Pochází tedy z doby, kdy se v této oblasti moderní člověk ještě nepředpokládá. V tom případě ho v temné hlubině postavili neandertálci. V každém
případě si na jeho stavbu museli svítit; z toho se dá nepřímo soudit, že se mohli nějak domlouvat.
57
58
Roku 1995 byl ohlášen nález pohřbu neandertálského dítěte v jeskyni Dederiyeh v Sýrii. Kostra měla natažené dolní končetiny a pokrčené končetiny horní, z čehož se soudí na záměrné pohřbívání, nikoli volné »odlo-
žení« nebo »pohození« těla. V bezprostřední blízkosti
hlavy byl téměř obdélníkový kus vápence. Opět bych byl
v pokušení říci, že kámen mohl sloužit jako jakýsi polštářek neboli symbolické oddělení těla v oblasti hlavy od
okolní země. Je možné, že sem byl dopraven odjinud,
protože vápencové útvary tohoto typu jsou v jeskyni
vzácné. V levé části hrudníku, v oblasti srdce, byl malý,
trojúhelníkový pazourek. Z kostry a zejména chrupu plyne, že dítě nebylo starší než dva roky. Mělo hlavu velkou
tak, jak ji mají velkou dnešní japonské děti ve věku šesti
let. (O projev choroby nešlo, protože nálezy neandertálských dětských koster z dalších míst ukazují úměrně stáří
podobnou velikost hlavy.)
Klasická teorie předpokládala, že se moderní člověk,
Homo sapiens sapiens, vyvinul buď z neandertálců, nebo
ze starší předchozí podoby, která se na jeho větev a větev neandertálskou rozštěpila.
Touto teorií zamíchaly nálezy z Předního východu,
z Levanty - z jeskyní Kebara, Amud, Quafzeh a Skhul.
Dokazují, že v těchto místech (Quafzeh a Skhul) žil Homo
sapiens sapiens již v období před 100 tisíci lety a člověk
neandertálský zde žil vedle něj (Kebara, Amud) snad po
dobu 60 tisíc let.
Ze současných nálezů plynou v otázce vztahu neandertálců a moderních lidí tři možnosti:
Homo sapiens sapiens se v Levantě objevil již před
100 tisíci roky, neandertálci se zde objevili později (snad
je ze severu vytlačil chlad ledových dob) a obě populace žily vedle sebe.
Druhou možností je, že jak neandertálci, tak Homo
sapiens sapiens jsou v Levantě variantami téhož druhu.
Možností třetí je, že se Levanta stala místem, kde se
začala překrývat populace Homo sapiens sapiens, která
sem dorazila z Afriky, s populací neandertálců, kteří sem
přišli z Evropy.
Povšimněte si, prosím:
Neandertálci jsou (spolu se svými souputníky) v době
před 100 tisíci lety prvními bytostmi, které záměrně
pohřbívají své mrtvé. V hloubce pod zemským povrchem
stavějí útvar, jenž bychom mohli nazvat oltářem. To je
chování, které sice jednoznačně nedokládá rozvinutou
řeč, ale svědčí pro rozvinuté abstraktní myšlení a rozvinuté cítění neboli emotivitu.
Dlouho opomíjeným anatomickým znakem, velmi důležitým pro pochopení vývoje člověka, zejména co do vzpřímené chůze, je vnitřní ucho, přesněji řečeno jeho kostěný
labyrint. V něm jsou umístěny tři polokruhovité kanálky
blanitého labyrintu obsahující čidlo, které informuje
mozek o poloze hlavy v prostoru. Moderní rentgenová
zobrazovací technika nazvaná výpočetní tomografie (CT,
computer tomography), dnes rozsáhle užívanáv lékařské
diagnostice, umožňuje jejich velmi přesné zobrazení.
Spánková kost, v níž se kostěný labyrint skrývá, je velmi
pevná a dobře se uchovává. F. Spoor zjistil, že uspořádání kanálků kostěného labyrintu u neandertálců se odlišuje od jejich uspořádání u Homo sapiens sapiens.
V jednom z nejzajímavějších objevů roku 1996 uveřejnila skupina badatelů nález spánkové kosti neandertálce,
který žil v dnešním Arcy-sur-Cure ve Francii přibližně
před 34 tisíci lety. Patřil tedy do jedné z posledních neandertálských populací. Přibližně 6 tisíc let byl souputníkem Homo sapiens sapiens. Užíval stejné ozdoby, jako
užíval Homo sapiens sapiens, nicméně kostěné labyrinty obou populací jsou odlišné, což je patrné již u nejmenších dětí. Tito badatelé proto předpokládají, že se neandertálci a Homo sapiens sapiens geneticky nemísili. Svěd59
60
čí pro to i nejnovější výsledky zkoumání mitochondriální DNA, o níž bude řeč za chvíli.
Naučili se tito neandertálci vyrábět osobní ozdoby stejného druhu od Homo sapiens sapiens? Získali je výměnným obchodem?
Těžko říci, co neandertálci darovali Evě a Adamovi. Není
jisté, zda jsou s dnešním člověkem na stejné vývojové
větvi, anebo zda jsou souběžnou, přitom odlišnou, z nějakého důvodu slepou vývojovou uličkou. Pro tuto možnost mluví nejnovější molekulárně genetický rozbor
DNA získané z kostí nejstaršího nálezu neandertálského člověka. U neandertálců se prvně setkáváme se symbolickým myšlením. (U předků současného člověka,
žijících ve stejné době, se symbolické myšlení vyskytovalo pravděpodobně také.) Není jisté, jaké byly mezi
neandertálci a předky dnešního Adama a Evy vztahy.
Desítky tisíc let žili vedle sebe... Jisté pouze je, že před
necelými 30 tisíci lety poslední neandertálci mizí.
Homo sapiens sapiens - moderní člověk
Homo sapiens sapiens se objevuje v Levantě před 100
až 70 tisíci lety, v Evropě přibližně před 50 - 35 tisíci
lety (odhady se dost různí). Je gracilnější, to znamená
štíhlejší a »křehčí«, než byli robustní neandertálci, a také
je o něco vyšší. Abstraktně myslí, je nositelem jazyka
a řeči, ovládá oheň, loví velká zvířata, a jak dokazují nástěnné malby v mnoha jeskyních, někteří příslušníci
druhu jsou velcí umělci.
Dá se předpokládat, že proces, jímž se vyvíjeli neandertálci z Homo erectus, by mohl odpovídat fyletickému gradualismu - pomalému vývoji po krůčcích.
Moderní člověk se naproti tomu objevil náhle, takže
je možné usuzovat, že vznikl procesempřerušované rovnováhy, tj. z malé izolované populace. A to buď v jednom místě, nebo v několika místech světa souběžně.
O tom se vede velký vědecký spor, v němž proti sobě
stojí dvě teorie.
První z nich v původní podobě říkala, že všichni moderní lidé jsou potomky jedné ženy nebo malé skupiny
žen, která žila v Africe před 200 tisíci roky. Potomci^ramáti Evy vyputovali z Afriky a na celém světě nahradili
své vývojové předchůdce a souputníky. Této teorii se říká
out of Africa. Jak »Afričané« své vývojové předchůdce
a souputníky nahradili, jasné není. Mohli je vyhubit, stej-
ně jako se s nimi promísit, z čehož by však plynulo, že se
geny podmiňující tělesné vlastnosti moderních lidí
v soutěži s geny jejich předchůdců a souputníků prosazovaly snadněji.
Druhá teorie má za to, že se Homo sapiens sapiens
vyvinul ze svých vývojových předků na několika místech
Země současně, přibližně tam, kde se předpokládají ohniska tří lidských ras - černé, žluté a bílé; říká se jí teorie
multiregionální.
Z první teorie plyne, že současné rasy vznikly rozčleněním lidského proudu putujícího z Afriky.
Z druhé teorie plyne, že rasy vznikly na různých místech, a to souběžně.
Teorii out of Africa neboli »ven z Afriky« založenou na
genetických hodinách vytvořili molekulární genetici
A. C. Wilson, R. L. Cannová a M. Stonekind roku 1987.
Co pojem genetické hodiny znamená?
Ve všech buňkách jsou v plazmě mitochondrie. Dobře jsou vidět jen v elektronovém mikroskopu; vypadají
jako jitrnice nebo pouťové balónky. Zjednodušeně je
možné říci, že jsou to orgány, které v buňkách »vyrábějí«
energii. Velmi připomínají primitivní baktérie, a podle
všeho jsou jejich potomky z dob vzniku života, kdy se
jejich první předkové »nastěhovali« do jiných buněk.
61
62
Mitochondrie mají tři zajímavé vlastnosti: mají svou
vlastní DNA, deoxyribonukleovou kyselinu, nositelku
dědičné informace, která je odlišná od DNA buněčného
jádra. Druhou vlastností je, že tato DNA je v porovnání
s DNA jádra velmi jednoduchá. U lidí je nositelem jen
37 genů, na rozdíl od DNA jádra, která je nositelem 50
až 100 tisíc genů. Protože je tak jednoduchá, dobře se
zkoumá. Třetí, v tomto ohledu významnou vlastností je,
že mitochondriální DNA dědíme jen po maminkách, nikoli po otcích.
Z mitochondriální DNA je tedy možné sestavovat ro-
dokmeny po mateřské linii. Protože se u různých lidských skupin mitochondriální DNA liší složením, je
možné ji vzájemně porovnávat, například mezi bělochy,
Asiaty a černochy.
Máte-li představu, s jakou rychlostí dochází v mitochondriální DNA k mutacím (neboli k odlišnostem
v uspořádání, případně v počtu jednotlivých »písmen«),
začnete mít z rodokmenů představu o tom, kdy se začaly v čase vzájemně vzdalovat. (Možná, že by bylo přesnější říci »přibližovat«, protože jdeme »proti proudu
času«, takže skupiny dnes co do mitochondriální DNA
vzdálenější nebo odlišnější si začnou být bližší, to jest
podobnější.)
Wilson, Cannová a Stonekind došli ze zkoumání mitochondriální DNA příslušníků různých skupin původně
k závěru, že jsme potomky jedné ženy (nebo malé skupiny žen), která žila v Africe jak už řečeno přibližně před
200 tisíci roky. Potomci této »mitochondriální Evy« poté
vyputovali z Afriky a po celém světě nahradili všechny
ostatní předchůdce dnešních lidí.
Teorie těchto autorů stojí a padá kromě jiného s tím,
jakou rychlost na svých genetických hodinách »nastaví«.
Žáci nedávno zemřelého A. Wilsona v novější podobě
teorie připouštějí, že jejich hodiny mohou jít různou
rychlostí. Pramáti Eva by podle toho dala vzniknout našemu druhu v rozmezí od 50 - 500 tisíc let.
Skupina paleoantropologů, jejímiž představiteli jsou
A. G. Thorne a Milford H. Wolpoff, je přesvědčena
o multiregionálním vývoji moderních lidí. Svůj názor
opírá o vývojové řady kostěných pozůstatků našich
předků v Evropě a Levantě, Africe, východní Asii
a Australasii. Každou z nich považuje za souvislý místní
řetěz. Předpokládá, že mezi těmito lidskými skupinami
existoval genetický tok, jinými slovy řečeno, lidé
z rozličných skupin spolu měli potomky, což udrželo
jednotu lidského druhu.
Někteří molekulární genetici se však brání. Novými
studiemi dokazují, že proměnlivost částí DNA, kterým
se říká mikrosatelity, je u afrických populací největší, zatímco u všech ostatních podstatně menší. Z toho by plynulo, že neafrické lidské skupiny jsou přece jen potomky poměrně malých lidských skupin, které vyputovaly
z Afriky.
Jednou ze zajímavých skutečností je ohromná vzájemná genetická podobnost všech současných lidí. Genetická rozmanitost současných šimpanzů je v porovnání
s námi daleko větší.
Takováto nápadná genetická podobnost nasvědčuje
možnosti, že naši předkové prošli »hrdlem genetické
láhve«.
Jinými slovy: jejich původně velký počet se podstatně
zmenšil, například ze 100 tisíc příslušníků efektivní populace na pouhou desetinu. (Efektivní populace jsou lidé
schopní mít potomky. Celá populace kromě nich zahrnuje děti a staré lidi.) A všichni dnešní lidé jsou potomky této přeživší nepatrné skupinky.
63
64
Podle N. Takahaty a J. Kleina k takové redukci populace došlo v průběhu posledních 800 - 400 tisíc let. Jak ke
své teorii došli?
Stejné geny se vyskytují ve dvou nebo více různých podobách, jimž se říká alely. (Zjednodušeně řečeno - gen
»určující« barvu očí se vyskytuje v alele odpovídající za
modré oči i v jiné alele, která odpovídá za oči například
hnědé.) Počet a pořadí »písmen«, jimiž jsou jednotlivé
geny »napsány«, se mění - to jsou známé zmíněné mutace. Některé z nich mohou být ve vztahu k proměnám prostředí prospěšné, takže je přirozený výběr »vybírá«, jiné
mohou poškozovat (ty přirozený výběr vyřadí), další
mohou být neutrální (přirozený výběr je neovlivňuje).
Předpokládá se, že k mutacím dochází v čase pravidelně. Z počtu mutací je proto možné stejně jako v případě mitochondriální DNA zjistit, kdy alely, které jsou
v současnosti odlišné, byly alelami stejnými - kdy tedy
splývaly. Jinými slovy: dá se zjistit, ze kterého společného genu vzešly.
Touto cestou je možné odhadnout velikost původní
efektivní populace. Klein a Takahata k tomu užili jak studie mitochondriální DNA, tak neutrální geny, a do třetice gen ze skupiny určující naše imunologické vlastnosti. Těmito třemi postupy došli k názoru, že efektivní
populace našich vývojových předků odpovídala 100 tisícům jedinců, jejichž počet v období před 800 - 400
tisíci lety klesl na 10 tisíc a udržel se na této úrovni až do
doby před přibližně 50-12 tisíci lety, kdy začal stoupat.
Je možné, že drastický pokles počtu našich předků měly
na svědomí ledové doby.
Podle dosud platné teorie se objevují moderní lidé v Africe a Levantě přibližně před 100 tisíci lety a kolonizují
Austrálii a snad i východní Asii (záleží na teoretickém
směru, jehož jste přívrženci), zatímco v Evropě se objevují přibližně před 50 tisíci lety. V Evropě, střední Asii
a na Sibiři převládají neandertálci až do doby před 35
tisíci roky.
Přibližně 5 tisíciletí předtím, tedy v době před 40 tisíci lety, dochází i v posledně jmenovaných oblastech ke
zlomu. Objevují se nové technologie, nové druhy nástrojů, dálkový výměnný obchod, lidé začínají užívat ornamenty, šperky. Tyto nové technologie užívají anatomicky moderní lidé a říká se jim aurignacké.
Neandertálci si ponechávají industrii středního paleolitu, jíž se říká moustérská (industrii užívané pozdními
neandertálci se říká chatelperronská), a v průběhu pouhých několika tisíciletí mizí.
65
Bylo to složité? Připojil jsem časovou tabulku výskytu
našich předchůdců.
Milióny let
5
1
4
P. robustusP. boisei
A. aethiopicus
A. ramidus
A. anamensis •
A. afarensis
A. africanus
H. habilis
H.erectus
.-
Archaický H. sapiens
H. sap. neanderthalensis
EVIN A ADAMŮV MOZEK
68
Jak se vyvinul Evin a Adamův mozek?
Začínáte číst pravděpodobně nejnáročnější kapitolu
knížky. Pokusím se v ní na několika stránkách shrnout
látku, kterou posluchači lékařských a přírodovědeckých
fakult zvládají v mnoha předmětech (počínaje anatomií
čili vědou o stavbě a fyziologií neboli vědou o činnosti)
v průběhu řady let.
Základy stavby a činnosti mozku
Lidský mozek tvoří přibližně pětadvacet miliard nervových buněk neboli neuronů a jejich výběžků. (Určit
jejich počet přesně je stále mimo naše technické možnosti.) Kromě nich jsou v mozku tři druhy gliových buněk: první slouží nervovým buňkám, jako slouží kostra
montované stavby panelům, druhé jsou jejich kojnou
a třetí ochrannou policií.
Krev do mozku přivádějí dvě velké krční tepny, jejichž
pulsování se dá snadno nahmatat v sousedství hrtanu,
a dvě menší tepny vertebrální, které jdou podél horních
krčních obratlů. V mozkových obalech a v mozku se tepny větví na tepénky, které se větví na astronomické množství tenkostěnných kapilár. Neurony jsou živy jen z jednoduchého krevního cukru glukózy, k jehož zpracování
potřebují kyslík. Odpadové produkty z činnosti mozku
přecházejí zpět do žilní části kapilár neboli vlásečnic,
odtud se sbírají do soustavy mozkových žil, jimiž se vracejí do velkých krčních žil a touto cestou do srdce.
Kolik druhů neuronů existuje, není známo. Nejjednodušší třídění uvádí dva druhy: pyramidové a hvězdicové
buňky. Učebnice obvykle mluví o pěti druzích, geniální
Ramón y Cajal jich na začátku našeho století určil pomocí impregnace solemi těžkých kovů na šedesát. Záleží na tom, podle čeho se dělení provádí - zda podle tvaru buněčného těla, nebo podle výběžků. Doslova džungli vnášejí do třídění moderní chemické metody, které
určují, které nervové přenašeče neurony vyrábějí a užívají. Zjistilo se, že buňky, které vypadají v mikroskopu
stejně, mohou vyrábět zcela odlišné nervové přenašeče,
takže jejich činnost je docela jiná.
Nervové přenašeče neboli (neuro) transmitery jsou
chemicky velmi rozmanité látky, jejichž prostřednictvím
si neurony vyměňují informace. V lidském mozku jich
bylo zjištěno na šedesát druhů. Není známo, proč jich
mozek užívá tak velký počet.
Neurony a s nimi i mozek by se z hlediska přenosu informace daly přirovnat k »živému elektrochemickému stroji«. Rád bych zdůraznil, že toto přirovnání je jen přirovnání, nic jiného. Není z něj totiž zřejmé, že mozek je
největší a zároveň řídící žlázou s vnitřní sekrecí, která
69
70
řídí činnost všech ostatních žláz s vnitřní sekrecí, například štítné žlázy nebo žláz pohlavních.
Neurony mají výběžky. Těm krátkým se podle podobnosti s větvením stromu říká dendrity a jimi neurony
informace obvykle přijímají. Neurony informace vydávají prostřednictvím osových vláken, axonů neboli neuritů, které mohou být poměrně krátké stejně jako velmi dlouhé, takže mohou vést informace na vzdálenost
mnoha desítek centimetrů. Axony bývají na konci rozsáhle rozvětvené, takže jeden neuron může oslovovat
velký počet neuronů jiných. A naopak - sám od velkého
počtu jiných neuronů informace přijímá.
Místem, kde si neurony předávají informace, jsou synapse. Na povrchu jediné pyramidové buňky mozkové
kůry jich může být 3-10 tisíc.
Jestliže je tedy v lidském mozku dejme tomu pětadvacet miliard neuronů, je v něm zároveň o tři až čtyři řády
větší počet synapsí - tedy až 25 bilionů. Existují i odhady čtyřnásobně vyšší, tedy sto miliardám neuronů by
odpovídalo 100 bilionů synapsí.
Jak neurony tvoří a předávají informace?
V obalu živého neuronu se dá změřit určité elektrické napětí. Neuron vydá vzruch tak, že vytvoří pokles
napětí, tzv. depolarizaci, která se šíří jeho obalem podobně, jako se šíří vlna po povrchu rybníka nebo vlna
po povrchu dlouhého biče, kterým prásknete. Tato vlna
doběhne až na konec axonu, do blízkosti synapse, čili
místa »spojení« s jiným neuronem.
V elektronovém mikroskopu je vidět, jak synapse vypadá: je to nepatrná štěrbinka mezi výchlipkou obalu
jedné buňky a obalem jiné nervové buňky. Vlna depolarizace, tedy elektrochemická proměna, přiměje zakončení axonu k výdeji obvykle přichystaného nervového
přenašeče. Jeho nepatrné množství vstoupí do synaptické štěrbiny a naváže se na receptory, což jsou chemické
antény v obalu jiné nervové buňky. Vazba přenašeče na
receptor může způsobit změnu elektrického napětí
v obalu přijímajícího neuronu. Stejně může podle okolností ovlivnit chování jeho niterné buněčné mašinérie.
Ovlivnění může být jak bezprostřední, tak dlouhodobé:
projevuje se změnou činnosti přijímajícího neuronu po
dobu minut, hodin, dnů i týdnů.
Neuron se co do tvorby a přenosu informací může
chovat i opačně - vznik a šíření vzruchu může utlumit.
Dociluje toho zvýšením místního napětí obalu, hyperpolarizací.
Všechny informace, které neuron přijme, zpracuje
a případně vydá, převádí do frekvenčního kódu. To,
co neuron umí »říci«, je různá četnost vzruchů v čase.
Může tedy v různě širokých mezích mluvit pomaleji
nebo velmi rychle, případně může mlčet.
Neurony se nevyskytují v mozku jednotlivě. Vytvářejí
vrstvy, případně různě tvarované skupiny, jimž se tradičně říká. jádra. Velká jádra jsou dobře vidět prostým
okem, jsou velká mnoho kubických centimetrů, malá
jádra jsou vidět v optickém mikroskopu. Příkladem jader jsou třeba bazálníganglia, ohromné a složité nakupeniny nervových buněk v hloubi mozkových hemisfér
sloužící jak hybnosti, tak poznávacím funkcím. Příkladem vrstevnatého uspořádání nervových buněk a jejich
výběžků je mozková kůra.
Základní pravidla předávání informací v mozku jsou
následující:
• organizace,
• hierachizace,
• integrace,
• anatomická vazba,
• paralelně distribuované uspořádání.
71
72
Neurony jsou organizované, to jest nenáhodně uspořádané. Příkladem může být tak organizované a složité
uspořádání oční sítnice (nebo vnitřního ucha) patrné
v optickém mikroskopu, že se ti poctivější studenti medicíny budí zaliti studeným potem ještě roky poté, co
z ní (z něj) úspěšně složili zkoušku.
Uspořádání neuronů je hierarchizované: »nižší« neuronální skupiny nebo vrstvy předávají informace vrstvám
a skupinám »vyšším« a jsou jimi zpětnovazebně ovlivňovány. Pojem nižší v této souvislosti znamená »blíže k zevnímu světu«, případně blíže k nitru organismu, pojem
vyšší naopak znamená »blíže« k mozkové kůře. »Nižší«
neuronální vrstvy sítnice předávají informace »vyšším«
neuronálním vrstvám zrakové části mezimozku, ty je na
oplátku předají »ještě vyšším« vrstvám primární zrakové
kůry označené VI, v týlním pólu mozkových hemisfér.
Odtud jdou do »nejvyšších zrakových korových oblastí*.
(Těch je celkem sedmadvacet a jsou umístěny v týlních
a spánkových lalocích. K nim je nutné připočítat ještě pět
dalších, v nichž se zraková informace »propojuje« například se sluchovou nebo s informacemi o dotecích těla ap.
Je to složité? Souhlasím - mozek by jinak nedokázal, co
dokáže.)
Vidíte, právě jsme se dotkli integrace - »slučování«
nebo propojování různých druhů informací o zevním
světě, v tomto případě spojování informace zrakové
s informací sluchovou a informacemi o stavu tělesného
povrchu, případně poloze končetin.
Pokud se týče pojmu anatomická vazba: V dospělosti jsou klíčové činnosti mozku, například vidění a zrakové poznávání (vidět a viděné poznat jsou dvě odlišné
činnosti!), jazyk a řeč, paměť, hybnost a mnohé další vázány spíš na některé anatomické oblasti mozku než na
oblasti jiné. »Přesouvání« funkčních systémů je možné
jen v některých případech v raném dětství, později už
možné není.
Paralelně distribuované uspořádání se týká zpracovávání informací v mozku. Je to představa, podle které
je informace v mozku »rozložena« ve způsobu činnosti
ohromného počtu synapsí spíše než v nějakém »centru«.
K snazšímu pochopení tohoto pravidla může sloužit
teorie známá původně pod poněkud posměšným označením babiččin neuron. Teorie babiččina neuronu říkala, že tvář vlastní babičky poznáváme tak, že se od ní
odrazí elektromagnetické vlnění, to dopadne na naše
sítnice, které je zpracují a promění na nervové vzruchy.
Nervové vzruchy dospějí do zrakového mezimozku, odtud do nižších a poté do vyšších zrakových korových
oblastí. Zrakový nervový systém nejprve »vybere« příslušné úhly, pohyby, prostorovou hloubku a relativní velikosti. Z nich »složí« to, co patří dohromady, a zároveň
»odloučí« všechno, co k viděnému předmětu nepatří. Na
špičce této velké neuronální pyramidy je jeden neuron
nebo malá skupina neuronů, které jsou »vyladěny« na
tvář naší babičky a nic jiného. Činnost této malé neuronální skupiny vstoupí do proudu našeho vědomí, a my
poznáme tvář své babičky.
Současná hypotéza říká, že poznání nebo vybavení
tváře naší babičky není dáno činností jednoho neuronu
nebo jejich malé skupiny, ale souběžnou a přitom prostorově rozloženou - tedy paralelně distribuovanou činností ohromného počtu synapsí ve větším počtu míst
zrakové mozkové kůry zároveň. Činnost právě této skupiny synapsí odpovídá tváři naší babičky, činnost jiné,
třeba prostorově velmi blízké synaptické skupiny může
odpovídat tváři někoho jiného. Stavební a funkční kapacita mozku by této možnosti odpovídala. Zmínil jsem,
že v lidském mozku je snad 100 bilionů synapsí. Kromě
toho trvale nové synapse vznikají, staré se přestavují,
opravují, doplňují nebo zanikají.
173
74
Představa mozku jednou provždy »zadrátovaného«,
pospojovaného podobně, jako vypadají spoje tištěných
čipů, je zcela mylná. Nic není vzdálenějšího od skutečnosti. Nervové buňky pod vlivem podnětů ze zevního
prostředí i z prostředí vnitřního trvale, celý život, prodlužují a rozvětvují svá zakončení, stavějí, dostavují, opravují a přestavují své synapse. Dokážou to velmi rychle,
během desítek vteřin.
Neurony a geny
Podíváte-li se na neuron lidského mozku optickým mikroskopem, spatříte velké a nápadné jádro a v něm nápadné jadérko. V jádře se skrývá DNA, deoxyribonukleová kyselina, nositelka dědičnosti. Kdybyste vytáhli její
vlákno v celku, měřilo by skoro dva metry. V jadérku se
skrývá RNA, ribonukleová kyselina.
Odhaduje se, že lidé jsou nositeli 50 - 100 tisíc genů
»napsaných« ve šroubovici DNA počtem a pořadím je-
jích »písmen«, adeninu, guaninu, cytosinu a thyminu.
Počet a pořadí písmen v genové DNA kóduje počet
a pořadí písmen v RNA. Ta přenáší genetickou informaci z buněčných jader do buněčných těl. V nich se podle
informace, tedy počtu a pořadí »písmen« RNA, sestavují
bílkoviny.
Bílkoviny jsou řetězy tvořené přibližně dvaceti druhy
aminokyselin. Délka řetězu, tedy počet aminokyselin,
z nichž je utvořen, druhy aminokyselin a jejich pořadí,
stejně jako uspořádání celého řetězu v prostoru určují
vlastnosti bílkovin.
Počet a pořadí »písmen« DNA tedy prostřednictvím
RNA koneckonců určí, zda bude vznikající bílkovina součástí vlasů nebo nervových buněk.
Co to znamená pro mozek?
Informace ze zevního (ale i vnitřního) prostředí se
převede na počet a pořadí nervových vzruchů. Ty jednak ovlivní bezprostřední výkon mozku, jednak mohou
ovlivnit chování DNA nervových buněk.
Proměna činnosti DNA znamená proměnu v tvorbě
bílkovin - jak co do množství, tak co do druhů. Na základě informace ze zevního prostředí, například zrakové,
mohou začít nervové buňky vytvářet velká množství různých druhů bílkovin, což se projeví novotvorbou spotřebovaných přenašečů, jejich nosičů a obalů, růstem a košatěním nervových zakončení, vznikem nových synapsí.
Výsledkem tedy bude buď »zahuštění« starých nervových
sítí, nebo vznik sítí nových. »Hustší«, případně výkonnější neuronální sítě mohou znamenat rozlišení a zpracování většího množství informací než sítě »řidší«. To se může
- ale nemusí - projevit jako výhoda v »soutěži o přežití*,
například ve zvýšené odolnosti vůči tlaku zevního prostředí.
Neuronální sítě
Neuronální sítě jsou velmi rozmanité. Malé, místní sítě,
například ve zrakové kůře, zpracovávají například tvar
nebo barvu předmětů.
Větší sítě, tzv. »mapy«, vznikající integrací sítí menších,
zpracovávají větší počet znaků předmětu. V případě zrakové kůry například současně určí tvar i barvu předmětu, jeho prostorové umístění a směr pohybu.
Neurokognitivní sítě velkého rozsahu (large-scale
neurocognitive networks) je pojem vytvořený M. M.
Mesulamem, americkým badatelem tureckého původu,
který pracuje na Harvardově univerzitě. Pojem kognitivní znamená poznávací. Kognitivní funkce jsou například zrakové, sluchové a další smyslové vnímání a po75
76
znávání, ale i jazyk a řeč (řeč je jeden ze způsobů vyjadřování jazyka, jiným je písmo nebo tělesný pohyb), paměť, dovednost v ovládání a tvorbě nástrojů (praxie)
a některé další. Předpokládá se, že nositeli (»mapami«)
poznávacích funkcí jsou v mozcích zvířat a člověka právě tyto neurokognitivní sítě velkého rozsahu, tvořené
ohromným počtem neuronálních systémů rozložených
v mnoha místech mozkové kůry a v mnoha podkorových
oblastech mozku. Za »nekognitivní« funkční systém se
považuje emotivita neboli citový život. Což mi připadá
poněkud sporné. Vždyť rozlišení, zda je něco příjemné
nebo nepříjemné, je s ohledem na přežití jeden z nejzákladnějších poznávacích mechanismů.
Evoluce mozku
V části o vývojové teorii jsem se zmínil o mutacích a jejich selekci jako o jednom ze základních mechanismů
vývoje života.
Mutace se týkají i vývoje nervové soustavy včetně
mozku.
Při úvahách tohoto druhu je dobré mít na mysli jak
jeviště, kde se evoluce odehrává, tak počet herců:
První mnohobuněčné organismy vznikly přibližně
před 1 miliardou až 600 milióny let. Živočichové si postupně vytvářeli různé druhy nervových soustav. Nejsložitější z nich }sou gangliové soustavy. Ty už mají ústředí
(centrální nervovou soustavu) a periferii. Nejrozmanitější čidla přinášejí informace o proměnách zevního
a vnitřního prostředí, dostředivá nervová vlákna je dopraví do ústředí, ústředí informace zpracuje a odstředivá vlákna dopraví odpověď na podněty na periferii, ke
svalům a žlázám.
»Příroda« prostřednictvím mutací a selekcí »vyzkoušela« nejrůznější podoby gangliových nervových soustav,
jejich čidel a efektorů (například kosterně svalových
soustav), a to v obrovském počtu druhů, ve všech druzích přirozených prostředí, za všech klimatických podmínek. Říká se, že druhů na Zemi žilo a vyhynulo pět až
padesát miliard!
Mnohé lidi překvapuje »harmonie« dnešní přírody a dokonalost všech jejích živých podob. Mají za to, že právě
tato skutečnost je důkazem vnějšího božského zásahu,
»plánu«. Opakují argument středověké teologie, která
o evoluci neměla ponětí. K mému úžasu se zdá, že ji na
vědomí nechce vzít ani mnoho teologů dnešních.
Pomyslete však, prosím, na »laboratoř« o rozměrech
Země, »běžící« tři a půl miliardy let (uvažujeme-li o vývoji celého života), nebo půl miliardy let (máme-li na mysli
vývoj mozku), »pracující« s pěti až padesáti miliardami
druhů. To je dostatečný prostor, čas i počet proměn
k tomu, aby dnešní stav působil zdánlivě tak harmonicky. Uvážíme-li ohromný počet druhových proměn v tak
velkém časoprostoru, pak je možné dospět k dvěma pocitům:
Ten první říká, jak je vše úžasné, harmonické, zázračné, jasný důkaz boží prozřetelnosti.
Ten druhý, myslím, že stejně oprávněný, se může například zeptat:
• Proč evoluce života a mozku trvala tak dlouho, zejména v období mezi vznikem prvních buněk a prvních
mnohobuněčných organismů?
• Proč běží v tak nepravidelných skocích?
• Proč má tolik slepých uliček? (99 % druhů života, kte-
ré na Zemi žily, vyhynuly.)
• Proč potřebuje tolik »materiálu a energie«, jinými slovy, proč bylo nutné »experimentovat« s desítkami miliard druhů?
77
78
• Proč je evoluce tak gigantická, a přitom je výsledkem
relativně tak malá výtěžnost ve věci abstraktního myšlení a rozvinutého citového života, pomyslíme-li na
skupinovou hloupost lidského druhu?
Nemohu si pomoci: s tímto poznáním spíš než dojem
božského plánu vzniká dojem »slepého«, nelineárního
dění druhu »pokus - omyl«, které je snad možné popsat
teorií deterministického chaosu.
Je samozřejmě nutné myslet také na další, možná pravděpodobnější možnost: jde o dění, jehož výklad je dosud povrchní a neúplný a jehož niterné povaze dobře
nerozumíme. Z čehož neplyne, že je nutné porušit pravidlo Occamovy břitvy a k »vysvětlení« užít jakýkoli druh
netestovatelné teorie, například božský zásah.
Jak se vyvíjel mozek savců?
Jednou z cest k pochopení je porovnání velikosti
mozku a jeho částí u různých živočichů.
Lidský mozek je na první pohled nápadně veliký. Váží
přibližně 1200 - 1500 g; záleží na pohlaví, věku, rase
a velikosti nositele. (Malí lidé mají malé orgány včetně
mozku, což v tomto případě o výkonu neříká vůbec nic.)
Honosíme se velikostí svého mozku proto, že jej považujeme mezi živočichy za relativně největší. Mozek
slonů totiž váží o něco víc než 5 kg a mozek některých
velryb mezi 5 - 8 kg. Váha mozku se tradičně vztahuje
k váze těla. V tomto ohledu obvykle vycházíme vítězně.
Problémem je, že váha těla je velmi neideální referenční
hodnota (to jest hodnota, ke které se něco vztahuje),
protože je u jednotlivých příslušníků téhož druhu velmi
proměnlivá.
Jinou cestou k pochopení je vzájemné poměřování
jednotlivých anatomických částí mozku, například prodloužené míchy, mozečku, mezimozku a různých oblastí mozkové kůry, u různých živočišných skupin a jejich
uvedení do vztahu s hodnotami naměřenými u nějaké
skupiny opět považované za »základní« (neboli referenční).
V případě savců to bývá teoretický »základní hmyzožravec«, neboť se předpokládá, že se jeho mozek podobá mozku vývojově raných savců. Dá se tak dojít k encefalizačnímu indexu, který je hypotetickým popisem
zvětšování jednotlivých částí mozku v průběhu fylogenetického vývoje.
Slovo kortex, latinsky cortex, znamená kůra. Její nejrozvinutější části se říkalo neokortex, protože se předpokládalo, že jde o vývojově nejmladší část mozkové
kůry. Tvoří naprostou většinu kůry lidského mozku.
Dnešní neutrálnější označení je isocortex. Vezme-li se
v úvahu mozek nejprimitivnějšího současného hmyzožravého savce, pak je encefalizační index izokortexu
u pokročilejších hmyzožravých savců 2,65, u opic Starého a Nového světa 48,41, u gibbonů, šimpanzů a goril
61,88 a u člověka 196,41.
Z encefalizačního indexu plyne, že se sice mozek
v průběhu vývoje zvětšuje jako celek, nicméně relativně nejvíce se zvětšuje mozková kůra.
Důležité je další poznání: stejně velcí savci mohou mít
mozky velmi odlišné velikosti. Rozdíl může být například dvojnásobný, což se projevuje i v rozdílu plochy izokortexu a tím i »výkonu« mozku. Obecně platí, že více
izokortexu znamená, že zvíře je ve svém přirozeném
prostředí »chytřejší«. Vývoj mozkové kůry, zejména vývoj izokortexu, je tedy jedním ze základních znaků polidšťování. Na otázku, jak se izokortex vyvíjel, odpovídají dvě složité teorie.
79
Do jaké míry si jsou mozky nejrůznějších savčích druhů
podobné?
80
Brodmanova mapa
precentrální
závit
Rolandova
rvha
postcentralni
y
závit
čelní lalok
Wernickeova
oblast
týlní
lalok
Sylviova
rýha
spánkový
lalok
čelní laloky
mozeček
corpus
callosum
thalamus
bazální
ganglia
(zevně
putamen,
uvnitř
globus
pallidus)
amygdala
opaskový závit
(gyrus cinguli)
průřez III.
komorou
a postranními
mozkovými
komorami
horní
spánkový
závit
střední
spánkový
dolní
závit
spánkový
závit
81
82
První místo, kam do mozkové kůry přijdou smyslové
informace, se podle jejich druhu jmenuje primární zraková kůra (VI, Brodmanova area 17), primární sluchová kůra (AI, Brodmanova area 41, 42),primárnísomatosenzorická kůra (SI, Brodmanova area 3, 2, 1 - dotyk,
tlak, teplo), kromě toho čichová a chuťová kůra. První
tři se zkoumají nejvíce.
U člověka je primární zraková kůra v nejzadnějších
částech týlních mozkových laloků, asi tam, kde se o hlavu opírá okraj čepice. Primární sluchová kůra je v horní
části spánkových laloků a primární somatosenzorická
kůra v lalocích temenních. (Informace z primárních
korových oblastí po zpracování rychle přecházejí do
sousedících oblastí sekundárních, terciárních a dalších.)
Primární zrakovou, sluchovou i somatosenzorickou
kůru mají všechny, i vývojově vzájemně velmi vzdálené
druhy savců. Podíváte-li se na zmíněné korové oblasti
mikroskopem, prozkoumáte-li jejich spojení s jinými
částmi mozku i způsoby, jimiž odpovídají na podněty, je
jejich podobnost u nejrůznějších druhů savců více než
nápadná. Z toho důvodu se soudí, že pocházejí od společného vývojového předka.
Organizace mozkové kůry savců má tedy základní společný plán, který však v průběhu vzniku a vývoje nejrozmanitějších vývojových větví procházel nejrozmanitějšími, vzájemně nezávislými změnami.
Například: informace z očních sítnic nočních živočichů jsou jiné, než jsou informace ze sítnic živočichů
denních. Podobně je tomu s informacemi přicházejícími například z předních končetin, jež se vývojově změnily na křídla, nebo z končetin zadních, které se proměnily na ploutev velryb. To jsou rozsáhlé vývojové změny,
které však nemění základní »plán« stavby těla. Podobně
se nemění ani základní »plán« stavby mozku - jen se stejně rozsáhle proměňují odpovídající oblasti mozkové
kůry.
Jak se proměňují?
Velikostí, tvarem i počtem nervových buněk, druhem
jejich vzájemného spojení v příslušné oblasti mozkové
kůry i druhem spojení s jinými částmi mozku. Stejně jako
vzájemným uspořádáním nervových buněk uvnitř korového pole. Jinými slovy: mozkový »výpočetní systém«,
řídící a kontrolující činnost nějaké části těla, se mění
úměrně jejím proměnám.
Jaká je rychlost, s níž změny probíhají?
Tyto proměny mohou probíhat »pomalu«, jak se předpokládá v průběhu evoluce. Zkuste si například představit proměnu suchozemského savce na velrybu. Uplatňuje se evoluční mechanismus mutace - selekce.
Mohou však probíhat i velmi rychle, v průběhu života
jedince. Pak jsou ovšem podstatně menšího rozsahu.
Příkladem jsou proměny somatosenzorické kůry u lidí
nebo zvířat s amputovanou končetinou či transplantovaným nervovým zakončením. V pokusu na zvířeti, stejně jako u lidí popálených, je možné sešít k sobě prsty.
Změní se tím informace o dotycích sešitých stran. Mozková kůra mapující příslušnou oblast odpoví okamžitou
přestavbou. V těchto případech se uplatňuje mechanismus oslovující DNA neuronálních jader, která se sama
o sobě nemění, ale změní způsob chování přítomných
genů. Výsledkem je zrychlení tvorby již přítomných bílkovin, případně tvorba některých nových bílkovin.
Přibližně sto let staré poznání říká, že vývoj jedince, jeho
ontogeneze, do jisté míry opakuje klíčové události vývoje všech jeho biologických předků, tedy fylogenezi. Po-
kud bychom prozkoumali, jak se vyvíjí mozková kůra
opičího a lidského zárodku, mohli bychom pochopit, jak
se vyvíjela v průběhu desítek miliónů let, v jejich předcích.
83
Nitroděložní vývoj opic rodu Macaca trvá 165 dní.
Makakové jsou poměrně drobné opice, jejichž mozek je
v mnoha ohledech stavebně a funkčně natolik blízký
mozku lidskému, že se považuje za vynikající pokusný
model. V tomto případě jde o pokusný model ukazující,
jak se vyvíjí kůra lidského mozku, přestože se předci makaků oddělili od předků člověka již před 23 milióny let.
Mozek nenarozeného makaka je v první polovině nitroděložního vývoje na povrchu hladký. U lidí je tomu
podobně. Mozková kůra ještě nevytváří závity. Na řezu
mozek připomíná vak. Mozkové komory, dutiny, v nichž
obíhá mozkomíšní mok, jsou prostorné. Mikroskopem
se v jejich stěnách zjišťují nezralé nervové buňky. Ty se
rychle dělí a ve vlnách putují po vláknech specializovaných gliových buněk (to jsou ony ochranné a policejní
buňky, které v tomto případě tvoří něco jako lešení)
podobně, jako by se artisté šplhali po laně.
Potomstvo malé skupiny zárodečných nervových buněk sídlících ve stěně mozkové komory putuje po vzájemně blízkých »lanech« a usídlí se ve společném sloupečku nebo válečku mozkové kůry s tím, že nervové
buňky, které vznikly nejdříve, se usídlují v jeho nejspodnějších vrstvách. Ty, které vznikly později, se postupně
usídlují ve vrstvách vyšších.
V první části těhotenství, u makaka do 40. dne, se zárodečné buňky dělí souměrně. Každá z nich se rozdělí
na dvě dceřinné. Počet nervových buněk tím roste exponenciálně. Po této době se začnou nervové buňky dělit
již nesouměrně. Z některých vzniknou nervové buňky,
které se už dál nedělí, jenom putují.
(Připadá vám to jako nudný popis? Můžete mít pravdu. Jistě jste však slyšeli o schizofrenii. To může být
u třetiny postižených velmi těžké duševní onemocnění,
postihující v nějaké podobě a po různě dlouhou dobu
necelé 1 % všech lidí na všech místech světa. Tragické
je, že začíná nejčastěji ve věku 20 - 40 let. Zjišťuje se, že
u schizofreniků příznaky souvisejí právě s odchylkou putování nervových buněk do mozkové kůry čelních
a spánkových laloků.)
Mozková kůra tedy vzniká z určitého počtu »jednotek«,
malých skupin zárodečných nervových buněk. Zvýšení
počtu těchto jednotek (říká se jim radiální, protože ze
stěn mozkových komor putují jakoby v paprscích, tedy
»radiálně«) znamená zvětšení rozsahu mozkové kůry.
Mutace genu nebo genů kontrolujících načasování
a poměr mezi souměrnými a nesouměrnými děleními
zárodečných nervových buněk, společně s radiálním
způsobem jejich pouti do mozkové kůry, určují objem
i plochu mozkové kůry. Odlišné množství mozkové kůry
znamená odlišné zapojení skupin jejich nervových buněk. To znamená možnost odlišných druhů chování.
Přirozený výběr, ony »nepříznivé síly přírody«, určí
další krok: Bude-li ve vztahu k nim chování přizpůsobivé, jeho nositelé se rozmnoží a jako druh přežijí.
V opačném případě zaniknou.
Obarví-li se mozková kůra různými postupy, objeví se
v ní v některých jejích vrstvách podle druhu užitého
postupu ostrůvky, které se zbarví, vedle ostrůvků, které
se nezbarví. Takový zbarvený ostrůvek je dobře viditelný i prostým okem. Je známo, že jsou v něm nervové
buňky mající řadu společných vlastností. V sousedních
nebarvících se ostrůvcích jsou nervové buňky mající
také společné vlastnosti, ale jiného druhu.
Ostrůvky se považují za znak modulárního uspořádání mozkové kůry. Podle této teorie jsou alespoň některé
části mozkové kůry uspořádány jako mozaika pravidelně se opakujících »jednotek«, modulů.
Jedním ze základních znaků vývojových proměn
uvnitř jednoho korového pole, třeba zrakového nebo
85
86
somatosenzorického, je právě vznik (nebo zánik) dalších
modulů. Je pravděpodobné, že mutace genu nebo genů
kontrolujících počet a chování malých skupin zárodečných nervových buněk se v průběhu vývoje projeví změnou počtu a chování korových modulů.
Člověk počítačové éry by mohl užít následující přirovnání: mozek se chová jako živý »počítač«, který si pod
vlivem zevního prostředí rozšíří hardware.
Může to udělat dvoustupňově:
• mutací, základní změnou genetické informace, což
znamená například vznik nových korových modulů,
to jest zvětšování mozkové kůry. Vzniká »počítač nové
generace«;
• změnou chování DNA, která mutací není, což znamená přestavbu uvnitř přítomných modulů a změnu jejich vzájemných vztahů, nikoli vznik nových modulů.
Zdokonaluje se »počítač současné generace«.(10)
Předpokládá se, že tyto a další (méně známé či neznámé) mechanismy proměnily mozky našich vývojových
předků na mozek soudobého člověka Homo sapiens
sapiens.
Stavebně (a tedy i funkčně - rád bych zdůraznil, že
stavba a funkce jsou v mozku, jako v kterémkoli jiném
živém systému, rub a líc jedné mince, dvě strany téhož
jevu) se popsané proměny DNA projevují:
• zvětšením celého mozku;
• zvětšením jeho izokortexu spolu se zvětšením některých podkorových částí, zejména mezimozku a bazálních ganglií;
• mimořádným zvětšením čelních laloků, zejména jejich nejpřednějších částí, jimž se říká prefrontální;
• zvětšením spodních částí temenních laloků;
• vznikem nových korových polí, která například šimpanzi, naši nejbližší žijící vývojoví příbuzní, nemají.
EVINA A ADAMOVA
ZRUČNOST
90
Prostým slovem zručnost zde mám na mysli především
schopnost užívat a vyrábět nástroje.
Co byly první vývojové kroky ke zručnosti dnešních
lidí?
Podle dnešních poznatků vzpřímená chůze a možnost
uchopit drobný předmět mezi špičku ukazováčku a palce; této schopnosti se odborně říká precísion grip, což
by se dalo přeložit jako přesný úchop.
Vzpřímená chůze je v přírodě velmi neobvyklý druh
pohybu. V porovnání s chůzí po čtyřech - jež využívá
opírání o ruční klouby - vyžaduje rozsáhlé anatomické
změny kostry: dolních končetin, pánve, páteře i lebky,
kde se v souvislosti se vzpřímenou chůzí přesouvá velký týlní otvor směrem »dolů«.
F. Spoor si všiml donedávna opomíjené skutečnosti,
že v této souvislosti se také mění anatomie kostěného
labyrintu, o níž byla zmínka v odstavci o neandertálcích.
Někteří paleoantropologové dokazují, že vzpřímená
chůze předcházela vývoji čelních a temenních mozkových laloků - tedy podstatnému zvětšení mozku - přibližně o 2 milióny let. Australopithecus africanus po
dvou chodil docela dobře. Kromě jiného to dokazuje
nález jeho stop. Jsou staré asi 3,6 - 3,7 miliónů let a byly
nalezeny v severní Tanzanii, v Laetoli. Uchovaly se díky
mimořádné shodě okolností. Jejich podkladem byla několik centimetrů vysoká vrstvička sopečného popela, do
níž se otiskly nohy tří putujících australopitéků. Otisky
ztuhly po následujícím dešti. (Ztuhnutí vlivem vody bylo
dáno chemickým složením popela.) Následující sopečný výbuch přinesl novou vrstvu popela, která otisky zakryla a uchovala je před erozí až do objevu popsaného
roku 1979. Otisky nohou udělali hominidé vysocí necelých 150 cm. Jasně patrné je střídání pravé a levé nohy
s otiskem palců, které je velmi obtížné odlišit od otisku
palců nohou dnešních lidí. Mimořádně zajímavé je, že
šli za sebou - ten druhý přesně kladl nohy do otisků prvního. Kromě jejich stop jsou patrné stopy třetího, menšího hominida, který šel poněkud vlnovitě po jejich levé
straně. Ze vzájemné vzdálenosti stop je možné soudit,
že šlo o dítě vedené za ruku.
Roku 1995 vyvolala diskusi zpráva dvou vědců, kteří
uveřejnili popis několika kostí levé nohy australopitéka,
staré asi 3 - 3,5 miliónu let. Kosti mají lidské rysy, například to, že váha jejich nositele spočívala na patách, což
odpovídá chůzi po dvou. Součástí nálezu byla záprstní
kost směřující k palci. Z úhlu, pod kterým od ostatních
kostí odbočuje, autoři soudí, že palec byl schopen stočit
se proti chodidlu podobně, jako dokážeme palec ruky
stočit proti dlani. Z toho by plynulo, že tento australopitékus, jemuž se přezdívá Malá noha (Little Foot, vědecky se jmenuje Stw čili Sterkfontein 573, Sterkfontein je
název jeskyně v Jihoafrické republice), ještě šplhal po
stromech.
91
92
S tímto názorem ostře nesouhlasí Owen Lovejoy, paleoantropolog z univerzity v Ohiu. Je přesvědčen, že
kolena, kyčelní kosti a páteř australopitéků svědčí pro
vzpřímenou postavu a chůzi po dvou, a má za to, že
z jediného nálezu neúplně dochované kostry nohy se
nedá soudit na nic. Může jít také o pozůstatek minulého
vývoje - asi tak, jako mají vyvíjející se lidské zárodky základy žaberních oblouků.
Mate vás tento rozpor? Kdo má pravdu? - Věda připomíná dům v trvalé přestavbě. Dobře podložené, nevyfantazírované rozpory jsou tím, o co se opírá její vývoj.
Takže i v tomto případě je nutné vyčkat. Skutečnost ukážou další nálezy.
Snad současně s vývojem chůze po dvou se vyvíjely
budoucí ruce. Tradice říká, že je chůze po dvou »uvolnila«. Proměně přední končetiny na ruku odpovídají proměny její kostry. Nejdůležitější vývojovou proměnou je
prodloužení palce, možnost otočit jej proti dlani a proti
špičce ukazováčku. V průběhu vývoje hominidů se prodlužuje jak délka kostěných článků palce, tak jejich síla
i šířka posledního článku.
Šimpanzi a nástroje
Řeknou nám něco o vývoji užívání nástrojů šimpanzi,
naši vývojově nejbližší příbuzní?
Roku 1992 se pod záštitou Chicagské akademie věd konala
konference o životě šimpanzů. Jane Goodallová, slavná
badatelka, pozdravila tři stovky jejích účastníků šimpanzím pokřikem. Mnozí posluchači odpověděli stejně.
Evropan by měl sklon označit tento druh chování za
výstřední nebo za druh amerického vědeckého humoru. O samoúčel však nešlo, protože součástí konference
byla debata nejen o tom, zda a jak šimpanzi užívají nástroje, ale také o jejich vzájemném dorozumívání.
Zjišťuje se, že šimpanzi žijící v západní Africe se obojím odlišují od šimpanzů z Afriky východní. »Praví« šimpanzi, Pan troglodytes, a nově vymezovaný poddruh Pan
troglodytes verus, se chovají jinak než »trpasličí šimpanzi*, kteří se jmenují Pan paniscus neboli bonobo, a vůbec nejsou trpasličí. (Koncem dvacátých let našeho století jistý antropolog prvně popsal »trpasličího šimpanze* na základě kosterního nálezu v muzeu. Ze svého nálezu vyvodil správně, že jde o odlišný druh šimpanze,
mylně však určil jeho velikost.)
Největšími uživateli nástrojů jsou šimpanzi žijící v západní Africe (Goodallová byla první, kdo před třiceti lety
vědecky toto chování šimpanzů popsal, tehdy šlo o poněkud revoluční objev). Pomocí větviček získávají termity, mravence, med a vydlabávají kostní dřeň z dlouhých kostí. Užívají kamenná »kladiva« a »kovadliny«
k rozbíjení ořechů. Dokonce užívají odlišný kámen v případě ořechů velmi tvrdých a měkčích. Šimpanzi z východní Afriky - s výjimkou oblasti Mahale a Gombe užívají nástroje méně. Ve východní Africe, ugandské Kibale, je neužívají vůbec.
V Mahale a Gombe užívají naši chlupatí bratranci nástroje podobně jako jejich západoafričtí příbuzní: větvičkami se drbou, napichují na ně termity a loví mravence, větvičkami zahajují hru. Kromě toho užívají dřeň
některých rostlin jako houbu, kterou je možné namočit
do rostlinné šťávy a vymačkat ji k pití.
Proč kibalští šimpanzi vůbec neužívají nástroje, není
jasné. Jedním z možných, ale neprokázaných důvodů je,
že žijí v prostředí nabízejícím takové množství potravy,
že nástroje prostě nepotřebují. Jiným možným důvodem
je, že jsou méně inteligentní.
93
94
Kromě toho užívají některé nástroje jen někteří šimpanzi. Y. Sugiyama za dobu dlouhého sledování šimpanzí skupiny v Bossou, v Guinejské republice, pozoroval,
jak v období sucha šimpanzi užili pevný stonek listu olejové palmy podobně, jako se užívá palička v moždíři.
Prorazili obal kmene palmy a dostali se do dřeně obsahující šťávu. Šťávu vysáli a vymačkanou dřeň pak užívali
jako houbu, kterou do šťávy znovu namáčeli, aby ji mohli vysát. Tento druh užití nástrojů je však vzácný. V průběhu dlouholetého sledování jej z dvacetičlenné skupiny užily dvě dospělé samičky staré přibližně třicet a čtyřicet let a dva dospívající jedinci, sameček a samička staří osm a devět let.
Pokud se týče řeči šimpanzů: Kanzi je bonobo a je slavný.
Narodil se roku 1980 v Centru pro výzkum jazyka (Language Research Center) v olympijské Atlante (Georgia, USA).
O jeho možných jazykových schopnostech budu ještě
vyprávět (viz kapitola Řečová komunikace šimpanzů).
Roku 1990 uveřejnili T. Wynn a W. McGrew práci, která se jmenuje An ape's view of the Oldowan (Lidoopův
pohled na Olduvai). Dokazují, že olduvaiské kamenné
nástroje, jež vyráběl Homo habilis, mohli vyrábět i předchůdci dnešních šimpanzů. Mají pravdu?
Ve vědě není nad pokus.
N. Toth, jak jsem už zmínil, dokázal olduvaiskými
a acheulskými nástroji »rozebrat« celého slona. Roku
1990 se poznal se S. Savage-Rumbaughovou, která učí
Kanziho řečově komunikovat. Toth je přesvědčen, že
jednoduchost olduvaiských nástrojů je zdánlivá, a to proto, že je sám vyrábí. Problémem je totiž nutná míra zručnosti. Toth předvedl výrobu kamenného nástroje Kanzimu. Kanzi dění pozorně sledoval. Dokázal využít ostrou
štěpinu, aby přeřízl lanko zabraňující přístupu k potravě, ale sám se o odštěpování pokusil až po trpělivém
učení, které trvalo několik měsíců. Správnému (naši řemeslníci by asi řekli fortelnému) postupu se naučil až
po dlouhém úsilí metodou »pokus- omyl«. Pohyby jeho
rukou se však odlišovaly od pohybů rukou člověka, který by řešil stejnou úlohu. Kanzi dokázal oddělit ostrý
úlomek, nikoli delší štěpinovitý olduvaiský nástroj. Pak
Kanzi pochopil, že získá ostré úlomky tím, že tzv. mateřským kamenem udeří o podlahu. Toth však namítl, že
olduvaiští výrobci odštěpovali úlomky jiným kamenem,
nikoli náhodným úderem o zem. Tento postup nesvědčí
o plánovité zručné akci, ale o využití náhody. Kanzimu
byla betonová podlaha zakryta měkčími podložkami.
Kanzi zjistil, že kámen o ně rozbít nejde. Rozhrnul tedy
matrace a pokračoval v rozbíjení mateřského kamene
o beton. Pak vymyslel další postup: z jednoho kamene si
vyrobil terč, druhým na něj házel.
Přes veškerý Kanziho pokrok se vědci dohodli, že
umění olduvaiských výrobců nedosáhl. Důvod však nemusí být v nižší úrovni Kanziho poznávacích funkcí v tomto případě činnosti funkčního systému pojmenovaného »vyšší úrovně hybnosti« neboli praxie (také
praxis), ale v biomechanických vlastnostech jeho paží
a rukou.
95
Ontogeneze lidské hybnosti
Vzpomínáte si, že vývoj jedince neboli ontogeneze svým
způsobem opakuje dlouhou historii vývoje celého dru-
hu neboli fylogenezi?
Co řekne o zručnosti ontogeneze lidské hybnosti?
Novorozené dítě umí sát mléko, hýbá končetinami
i hlavou; vložíte-li mu do dlaně prst, sevře ho.
Šestiměsíční dítě sedí bez opory. Přidržíte-li je, »chodí« po špičkách, postaví se a dokáže uchopit předmět
mezi špičku ukazováčku a palce.
96
V jednom roce života postaví věž ze dvou kostek, ujde
několik krůčků, což dokáže i pozpátku. Upadne-li, samo
se postaví. Umí čmárat tužkou po papíře.
V osmnácti měsících postaví věž ze čtyř kostek, začne chodit po schodech, skáče, dokáže hodit předmět
a napodobí kresbu čáry.
Ve dvou letech postaví ze tří kostek most, stříhá nůžkami (budete-li to zkoušet, tupé konce, prosím), vydrží
stát na jedné noze po dobu jedné vteřiny, jezdí na tříkolce, a okopíruje kresbu kruhu.
Ve třech letech dokáže nasypat do láhve deset kuliček během třiceti vteřin, jde-li po schodech, střídá nohy,
na jedné noze vydrží stát pět vteřin, umí skákat na jedné
noze, okopíruje kresbu kříže.
Ve čtyřech letech bez obtíží chytá míč, z papíru dokáže vystřihnout jednoduchý tvar. Stát na jedné noze vydrží deset vteřin. Lidská postava, kterou nakreslí, se skládá
ze čtyř částí. Okopíruje kresbu čtverce.
V pěti letech umístí do láhve deset kuliček během
dvaceti vteřin. Tiskacími písmeny napíše své křestní
jméno. Lidská postava, kterou nakreslí, je ze šesti částí.
Okopíruje kresbu trojúhelníku.
V šesti letech dokáže jezdit na kole. Tiskacími písmeny napíše celé své jméno i číslice od jedné do dvaceti.
Kresba lidské postavy má již devět částí. Okopíruje kresbu vertikálního kosodélníku.
V dalších letech zvládne domácí práce a některé práce řemeslné, hudební nástroje, případně složité pohyby
související se sportováním. Později se z některých lidí
stanou nenahraditelní mistři zručnosti - obráběči kovů
a dřeva, mechanici, zedníci, kováři, hodináři, chirurgové, kameníci a sochaři...
Co to znamená z hlediska Evina a Adamova mozku?
Hybnost
Hybnost je funkční systém mozku, k němuž se dá přičíst páteřní mícha a zakončení hybných nervů u kosterních svalů, jejichž činnost kontrolujeme vůlí, a svalů hladkých (například v zažívací trubici), jejichž činnost vůlí
ovlivnit nedokážeme (až na některé jogíny).
Se systémem hybnosti nerozlučně souvisí somatosenzorický systém, soustava kožního a hlubokého čití, přinášející například informace o dotycích, tlaku, teple
a chladu týkajících se tělesného povrchu, stejně jako
o poloze kloubů, míře napětí svalů a šlach.
Podobně s hybností souvisí zrakový a sluchový funkčnísystém - přinášejí a zpracovávají informace o proměnách v elektromagnetickém a akustickém poli.
Nejjednodušší úrovní funkčního systému hybnost je
přibližně stovka nejrozmanitějších reflexů (to jsou jednoduché nebo složité hybné odpovědi na nějaký podnět), s nimiž zčásti přicházíme na svět, takže jsou vrozené. Příkladem je reflexní mrknutí, zakašlání, sání ap.
Další reflexy se rychle objevují (a některé mizí) s růstem malého dítěte.
Vyšší úrovní činnosti tohoto systému jsou složité pohyby, například chůze.
Všimli jste si, že se vyvíjí dlouho: nejmenší děti se nejprve dokážou převalovat, pak se posadí, poté postaví,
nakonec začnou neobratně chodit. Trvá několik let, než
dokážou sejít ze schodů a střídat při tom nohy. Na první
pohled je zřejmé, že chůze má svou vrozenou mašinérii,
nicméně bez několikaletého učení by se nerozvinula.
Co v této souvislosti znamená pojem učení?
Ukládání informace do dlouhodobé paměti. V tomto
případě do druhu dlouhodobé paměti, které se říkápro197
98
cedurální. Ta je odlišná od dlouhodobé paměti, jíž se
nejčastěji říká deklarativní: to je paměť pro pojmy (nebo
obrazy) a jejich souvislosti.
Činnost procedurální paměti se považuje za podklad
pohybové zručnosti, ale i některých druhů poznávací
zručnosti.
Pohybovou zručností nebo obratností jsou v této souvislosti chápány složité naučené pohyby, například psaní na stroji, nejrozmanitější zručnosti řemeslníků, stejně jako třeba hra na hudební nástroj. Zručností v oblasti
poznávání je například schopnost čtení zrcadlově napsaného textu. Nebo poznávání předmětů na radarové obrazovce či objektů v mikroskopu.
Procedurální paměť je funkční systém mozku vázaný
na činnost:
• rozsáhlých oblastí kůry obou hemisfér mozku;
• bazálních ganglií, to jsou obrovská, složitá nakupení
nervových buněk v hloubce hemisfér (tvoří je nucleus caudatus, což znamená ocasaté jádro, putamen
zpallidum;
• některých oblastí thalamu, to je část mezimozku;
• pigmentovaných neuronů středního mozku, jejichž
nakupení se právě s ohledem na černou barvu říká
černá substance neboli substantia nigra;
• některých částí mozečku;
• všech vzájemných spojení vyjmenovaných oblastí.
Zjednodušeně řečeno jde o »obvod« (neurokognitivní síť velkého rozsahu) činný tak, že:
1. Mozková kůra »programuje« činnost bazálních ganglií.
2. Bazální ganglia oslovují thalamus, mnoho oblastí středního mozku včetně pigmentových neuronů černé
substance i mozeček.
3. Z těchto míst se informace vracejí do mozkové kůry.
4. Do obvodu vstupují informace z dalších systémů, třeba zrakového nebo somatosenzorického, stejně jako
ze systému, jemuž se říká orientovaná nebo záměře99
na pozornost (ten je důležitý pro pochopení Evina
a Adamova sebeuvědomování, bude o něm opakovaně řeč).
5. Z obvodu informace k mnoha jiným systémům vystupují, například k páteřní míše: její krční část ovlivňuje činnost svalů na horních končetinách, její část bederní ovlivňuje činnost svalů na dolních končetinách.
Co se tedy děje, když se malá Evička a Adámek učí chodit?
Popíšu to v krajním zjednodušení.
Dejme tomu, že se Evička postavila a pak udělala první krůček.
V jejím mozku tomu bezprostředně předcházela změna činnosti kůry některých částí čelních a temenních
laloků. Změna jejich činnosti oslovila bazální ganglia,
thalamus, černou substanci a mozeček. Zpracované informace se odtud bleskově vrátí do mozkové kůry, která
zároveň vyšle povel neuronům páteřní míchy. Ty jej předají svalům dolních končetin.
Evička se postaví, tím změní polohu.
Čidla ve vnitřním uchu, polokruhovité kanálky, vyšlou
příslušnou informaci do mozkového kmene a mozečku.
Zdejší »výpočetní systémy* změní chování svalů na zádech, hýždích, stehnech a lýtkách. Takže Evička se ve
vzpřímené poloze udrží.
Čidla v kůži, podkoží, svalech, šlachách, kloubních
pouzdrech a dalších místech vyšlou zpětné informace
o změně stavu, které bleskově proběhnou páteřní míchou, osloví mozeček, některé části mozkového kmene,
thalamus, nepřímo bazální ganglia a mozkovou kůru.
Tím se celý funkční systém zpětnovazebně »uzavřel«.
Téměř souběžně se znovu změní činnost kůry některých částí temenní a čelní kůry, dejme tomu na levé stra100
ně. Ty vyšlou salvu vzruchů ke svalům pravé dolní kon-
četiny.
Svaly ji ohnou a zdvihnou, posunou dopředu a dolů,
na podložku. Kožní, podkožní, svalová a všechna další
vyjmenovaná čidla opět vyšlou zpětnovazebnou salvu
vzruchů do míchy a jejím prostřednictvím do mozku.
Téměř zároveň se změní činnost stejných částí mozkové kůry jako v předchozím případě, jenže na opačné
straně, a ty vyšlou salvu vzruchů ke svalům levé dolní
končetiny.
»Cyklus« se opakuje, dokud Evička neudělá dva tři
krůčky a nedopadne na zadeček.
(Vidíte, co všechno se musí stát, abychom udělali jediný krůček?)
Evička tuto činnost opakuje a opakuje dny, týdny,
měsíce a roky v nejrůznějších prostředích a souvislostech. Učí se chodit.
Důsledkem je:
1. Rychlé přibývání výběžků nervových buněk, které se
na činnosti tohoto systému podílejí, a to jak výběžků,
jimiž nervové buňky informace přijímají (dendritů),
tak zakončení těch výběžků, jimiž je vydávají (axonů).
S obrovskou rychlostí vznikají obrovské počty nových
spojení neboli synapsí mezi nervovými buňkami.
Metaforicky řečeno: vrozená neuronální »mapa« chůze se »zahušťuje«, je schopna přijmout a zpracovat
daleko větší množství informací.
2. Axony, nervová vlákna vedoucí vzruchy od neuronů,
se obalují pochvou ze složitých tuků, jimž se říká myelin. Tato změna dovoluje podstatně rychlejší vedení
vzruchů.
3. Činnost procedurální paměti pro chůzi - jako pro
všechny další činnosti - se učením automatizuje.
Výsledkem je, že si neuvědomujeme, co všechno náš
mozek, mícha a pohybový systém dělají, když jdeme.
Obecně se tato automatizace týká všech zručností.
Zpočátku se více nebo méně namáhavě učíme chodit,
bruslit, lyžovat, plavat, nahazovat zednickou lžící, psát
na psacím stroji nebo hrát na hudební nástroj. Jakmile
učení do nějaké míry zvládneme, neuvědomujeme si, co
děláme. Činnost, které jsme se vědomě učili, se stane
podvědomou.
A jak je tomu s nejvyššími úrovněmi hybnosti, naučenými pohyby? Říká se, že kromě jazyka a řeči a abstraktního myšlení je to právě naše schopnost užívat a vyrábět
nástroje, která nás udělala lidmi. Jak vypadá její stavební
a funkční podklad u dnešních lidí?
Co se z něj dá usoudit na cestu začínající, dejme tomu,
u Homo habilis?
Praxie a apraxie
Schopnosti vykonávat složité naučené pohyby říkají neurologové praxie (nebo praxis). Porucha praxie nás ničí
stejně hluboce jako porucha řeči. Nedokážeme se obléknout, samostatně najíst, složit papír a dát jej do obálky, pleteme si pořadí úkonů při zapalování plynu...
Jde-li o nejvyšší, naučené úrovně hybnosti, pak lze
předpovědět, že budou vázány na činnost některých
částí mozkové kůry (a jejich vzájemných spojení) spíše
než na činnost »podkorových« částí systému hybnosti,
například zmíněných bazálních ganglií a dalších.
Praxie, jak uvidíme dále, je něco jiného, »vyššího«, než
je řízení základních pohybů. Praxii na obou stranách těla
obvykle řídí pouze levá mozková polovina.
Jak byla praxie zkoumána?
101
102
A jak se zkoumá dnes?
Od úsvitu neurologie, lékařského oboru zabývajícího se
stavbou, činností a poruchami nervového systému, to
byly obvykle ložiskové mozkové poruchy - například
krvácení do mozku, nádory nebo úrazy - které praxii
(nejčastěji společně s poruchou řeči) poškodily natolik,
že se objevil soubor příznaků, jemuž se říká apraxie. To
je pojem vytvořený německým neurologem H. Steinthalem roku 1871.
Víc než sto let neurologové a neuropatologové zkoumali apraxii (stejně jako jiné poruchy »symbolických
funkcí«) tak, že podrobně a opakovaně vyšetřovali chování postižených lidí. V případě, že pacient zemřel, vyšetřili stejně podrobně jeho mozek. Zjišťovali rozsah,
umístění i druh chorobného ložiska. Poznatky uváděli
do souvislosti s příznaky pozorovanými v průběhu
pacientova života. Počínaje sedmdesátými lety našeho
století se poznání vztahu mozku a chování včetně »symbolických funkcí* rozšířilo, prohloubilo i zjemnilo, když
byly vynalezeny zobrazovací metody.
Roku 1900 mladý německý neurolog H. M. Liepman popsal apraxii - a stal se klasikem. Jeho popis je natolik
dokonalý, že se z něj přes všechen pokrok vychází dodnes. A stejně jako tolik dalších klasických popisů neurologických poruch je z dnešního pohledu zajímavý tím,
že byl popisem jediného pacienta: osmačtyřicetiletého
císařského úředníka R. T. Založit něco v medicíně na popisu jediného pacienta je dnes téměř nepředstavitelné.
Liepman zjistil, že vznik apraxii podmiňuje poškození některých částí kůry temenního a čelního mozkového laloku (anebo poškození jejich vzájemných spojení)
nejčastěji na LEVÉ straně.
Liepman si představoval, že mozková kůra levého temenního laloku ukrývá »plány« nejrůznějších složitých
naučených hybných akcí. Pod vlivem nějakého podnětu, třeba zrakového, je vyšle do čelního laloku nejprve
své, tedy levé strany. Tato oblast prostřednictvím spojovacích vláken osloví stejné části mozkové kůry napravo.
Zmíněné části mozkové kůry osloví »nižší« oblasti funkčního systému hybnosti, tj. bazální ganglia, thalamus,
mozkový kmen, mozeček, páteřní míchu a svaly, čímž se
uskuteční příslušný pohyb.
Nemocní lidé, kteří mají příslušné části mozkové kůry
anebo jejich vzájemná spojení poškozené, žádaný pohyb
nedokážou předvést nebo napodobit. (Jako všechna pravidla v lékařství a biologii má i toto pravidlo výjimky.)
Jestliže Liepman objevil základní pravidlo apraxii
(předpona a- znamená ne-), objevil tím nepřímo, na které části mozku je vázána praxie.
Zjednodušeně řečeno: praxie je »špička ledovce*, jímž
je celý funkční systém, jemuž říkáme hybnost. Je (obvykle, takže s výjimkami) vázána na činnost některých
oblastí mozkové kůry levého temenního a levého čelního laloku spolu s jejich vzájemnými spojeními.
Činnost levostranných oblastí mozku řídí výkon funkce na obou stranách těla.
Jinými slovy: praxie patří do stejné kategorie jako například řeč, paměť, emotivita, orientovaná pozornost to všechno jsou stranově asymetrické neboli nesouměrné funkční systémy. Levá polovina mozku se podílí na
výkonu příslušných funkcí jiným způsobem než jeho
polovina pravá.
Vzpomínáte si, jak N. Toth určil, že Homo habilis, jenž
odštěpoval nejstarší kamenné nástroje, byl pravák?
Co to znamená?
Obecně platí, že pravá polovina mozku řídí pohyby levé
poloviny těla a z levé poloviny těla přijímá informace.
103
104
A naopak: levá polovina mozku řídí pohyby pravé
poloviny těla a odtud přijímá informace.
Kontrola základních pohybů je tedy v mozku, na rozdíl od řízení »symbolických funkcí*, například jazyka
a řeči, stranově souměrná. (Ve skutečnosti je věc složitější: pravostranná primární motorická kůra, o níž bude
za chvilku řeč, řídí pohyby levé ruky. Pohyby ramene
však ovlivňuje na obou stranách.)
U většiny dnešních lidí je řeč vázána na činnost levé
mozkové poloviny a nejméně dvě třetiny lidí jsou vyhranění praváci. Jejich levá hemisféra tedy řídí jak praváctví, tak řeč. Jestliže bylHomo habilis pravák, pak je možné nepřímo soudit i na možnost vývoje funkční specializace levé hemisféry co do řeči.
(Řečové funkce většiny leváků rovněž řídí levá hemisféra. U zbytku leváků je řídí buď hemisféry obě, nebo
pravá. Jen velmi malý počet praváků má řečové funkce
řízeny pravou mozkovou hemisférou. S důsledky této
rozmanitosti se poměrně často potkávají neurologové
léčící pacienty s cévními mozkovými příhodami a neurochirurgové, kteří připravují pacienty k mozkovým
operacím.)
Co říkají o činnosti mozku doprovázející rozhodování
a následný výkon nějakého jednoduchého pohybu zobrazovací metody?
K pochopení, o čem budu vyprávět, je nutné podívat
se na mapu mozku (viz str. 81) a na Brodmanovu mapu
(viz str. 80).
Čelní lalok od temenního odděluje téměř vertikální
Rolandova rýha.
Před ní je dlouhý korový závit, jemuž se říkáprecentrální, protože se Rolandově rýze říká sulcus centralis.
V této oblasti je primární motorická kůra. Její podráždění vyvolává záškuby jednotlivých svalů opačné poloviny těla. Brodmanova mapa tuto oblast označuje jako
area 4.
105
Bezprostředně za Rolandovou rýhou je podobně dlouhý závit, jemuž se žíkápostcentrální. Na jeho povrchu je
primární somatosenzorická kůra. Jemné podráždění
některé její části vyvolává například pocit dotyku některé oblasti opačné poloviny těla. Brodmanova mapa označuje primární somatosenzorickou kůru jako area 3, 2,1.
Bezprostředně před area 4 premotorická kůra, označená v Brodmanově mapě jako area 6. Část area 6 na vnitřní straně čelního laloku se jmenuje doplňková motorická oblast (také SMA, z anglického supplementary motor
area).
Představte si, že v klidu sedíte a někdo vás poprosí, abyste
rytmicky klepali třetím prstem pravé ruky na podložku
dvakrát za vteřinu.
Co se při tom děje ve vašem mozku?
Zobrazovací metody ukážou, že se proti klidovému
stavu zvýší činnost levostranných částí mozku, a to:
premotorické kůry a doplňkové motorické oblasti,
primární motorické kůry v dolních částech precentrálního závitu, primární somatosenzorické kůry v dolních
částech postcentrálního závitu.
Jinými slovy - tyto oblasti mozkové kůry řídí pohyby
všech svalů odpovídajících za schopnost rytmicky klepat prostředníkem pravé ruky na podložku. Somatosenzorická kůra zároveň přijímá zpětnovazebně informace
o tom, že špička prstu na podložku dopadla.
I při tomto zdánlivě jednoduchém pohybu se zároveň mění činnost »podkorových« oblastí funkčního systému hybnosti - levostranných bazálních ganglií, thalamu, černé substance středního mozku, některých částí
mozečku a páteřní míchy.
106
Rytmické poklepávání prstem »nic není« - naučili jste
se mu v raném dětství.
Co se v mozku děje, učíme-li se novému, neznámému
druhu jednoduchého pohybu, například stisku několika klávesnic prsty ruky ve správném pořadí?
Zvýší se činnost stejných oblastí jako v předchozím
jednoduchém úkolu s tím, že zvýšení činnosti mozkové
kůry temenního laloku (kam patří i somatosenzorická
kůra) je rozsáhlejší. Kromě toho se zvýší činnost prefrontální kůry - to jsou všechny korové oblasti před oblastmi premotorickými.
Činnost mnoha korových oblastí mozku se naopak
sníží - například některých částí kůry týlního a spánkového laloku (ví se o nich, že zpracovávají zejména zrakové informace).
Jak by se to dalo shrnout?
Vrozený, tedy geneticky podmíněný základ stavby
a činnosti lidského mozku dovoluje získat učením »programy« složitých hybných činností.
»Programy« jsou uloženy v některých částech kůry
levého temenního a čelního mozkového laloku.
Výkon naučených hybných činností doprovází zvýšení činnosti premotorické kůry, která »instruuje« primární motorickou kůru. (Kdo má rád počítače, řekne místo
slova instruuje slovo download. V obou případech jde
o metaforu.) Ta ve spolupráci se všemi dalšími součástmi systému hybnosti vyšle povely příslušným svalům.
Na učení novým druhům pohybu se podílejí různé
části funkčního systému hybnosti různým způsobem.
Velmi výrazný je podíl přední části kůry čelních laloků,
jimž se říká prefrontální kůra.
Systém je stranově nesouměrný - u většiny lidí je vázán na vyjmenované oblasti levé mozkové hemisféry.
Vývoj praxie, souboru typicky lidských zručností, schopnosti naučit se novým, složitým druhům pohybu, tedy
souvisel s rozsáhlým vývojem mozkové kůry temenních
laloků a kůry prefrontální.
Vybavíte si růst objemu mozkovny v průběhu vývoje
australopitéků k Homo habilis a Homo erectus, tedy
přibližně 350 - 500 ml, 600 - 700 ml, 800 - 1000 ml?
Růst objemu mozku našich vývojových předků podmiňoval především nápadný růst objemu prefrontální
a temenní kůry, samozřejmě ve zpětnovazebné souvislosti s růstem objemu dalších funkčně souvisejících
mozkových oblastí, jenž tak nápadný již není.
Kromě jiného je tato knížka cestou k současnému
chápání Adamova sebeuvědomování neboli vědomí
ve smyslu, jemuž psychologové někdy říkají "jáství": pocitu, že jsem to JÁ, kdo čte tyto řádky, nebo se například
rozhodne pohnout levou rukou.
Co může o nějaké součásti jáství říci porucha nejvyšších úrovní hybnosti?
Syndrom odcizené ruky
Lékařům - a nejen jim - často ukáže povahu stavby
a činnosti nějakého systému jeho porucha. V souvislosti s cestou k pochopení lidského sebeuvědomování vám
povím o zvláštní poruše, které se říká syndrom odcizené ruky.
Syndrom odcizené ruky mluví o tom, že se složité
motorické programy řídící pohyby ruky mohou vymanit z vědomé kontroly (z jáství) a dělat si, nepříjemně
a někdy nebezpečně, »co chtějí
Tak například pacientka postižená poraněním mozku si po několika měsících všimla, že její levá ruka hmatá po předmětech, pokouší se je uchopit, tahá pacientku za šaty, dokonce jí tiskne ve spánku hrdlo. Ruka to
dělá v poryvech. Začátek se projevuje obvykle tím, že
107
108
levá paže s rukou, jak pacientka sdělila, »udělá nějakou
pitomost«. Například ji začne škrábat na koleně. Pohyby
a činnost levé ruky se nedají ničím ovlivnit. V noci pacientka spí tak, že levou ruku uváže k pelesti. Pacientka
sděluje, že se ruka s paží chová, jako by měla »svou vlastní vůli«.
Někteří nemocní stížení syndromem odcizené ruky
sdělují, že je odcizená paže s rukou jejich (mají tedy pocit, že jim patří) jen tehdy, když se na ni mohou dívat.
Nemohou-li se na ni dívat, mají pocit, že patří někomu
nebo něčemu jinému, případně že s ní "někdo pohybuje" Jeden z pacientů, jemuž se odcizená ruka soustavně
pletla do oblékání košile, ruce domlouval: »Nech mě být,
pleteš se mi do oblékání.*
Syndrom odcizené ruky charakterizuje:
• pocit, že je ruka s paží cizí;
• neschopnost rozlišit, že jde o vlastní ruku, jestliže se
na ni pacient nedívá;
• samostatné složité pohyby ruky;
• její personifikace.
Anatomickým podkladem syndromu bývá poškození
vnitřních částí kůry čelních laloků - prefrontální kůry
a doplňkové motorické oblasti - spolu s poškozením
přední části největší spojky hemisfér, která se jmenuje
corpus callosum neboli svorové těleso. Existuje však
případ syndromu odcizené ruky doprovázený poškozením thalamu, kůry temenních laloků a dalších částí
mozku.
Jinými slovy řečeno, syndrom odcizené ruky může být
dán poškozením rozličných částí funkčního systému
hybnosti. Podle toho, která místa jsou poškozena, se
v rámci syndromu odcizené ruky dají vymezovat různé
varianty, což pro toto vyprávění není podstatné. Podstatné je, že se z volní kontroly hybnosti může vymanit soubor složitých hybných »programů« při poškození některých částí funkčního systému hybnosti a »dělat si, co
chce«.
Z toho plyne, že tyto složité hybné programy (a místa
v mozku, která jsou jejich »mapami« nebo »centrálními
reprezentacemi*) nějakým způsobem souvisejí s volní
kontrolou neboli s vůlí.
Vůle je považována za jednu ze základních součástí
lidského jáství (»vědomí«).
Jestliže může ložisková porucha funkčního systému hybnosti »odcizit« ruku, »vyjmout« ji z vědomé kontroly,
může při nějakém ložiskovém poškození mozku ruka
»přibýt«?
Je to velmi vzácné, ale může. A to nejen ruka. V tomto
okamžiku je nutné zdůraznit, že - viděno očima klasického rozlišování psychiatrie a neurologie - nejde o psychiatrické pacienty s halucinacemi nebo bludy, tedy lidi
laicky řečeno »šílené«, ale o neurologické nemocné
s následky ložiskového cévního mozkového postižení,
v tomto případě se »zachovaným rozumem*.
Jedna z takových pacientek utrpěla cévní poškození
pravého temenního laloku se všemi průvodními příznaky, které při léčení začaly ustupovat. Za šest týdnů po
začátku onemocnění se začala chovat neobvyklým způsobem vůči své levé paži, kromě jiného ji oslovovala.
Zde je záznam pacientčiny (P) rozmluvy s lékařem (L):
L: Dělá vám pohyb levé paže nějaké obtíže?
P: Nedělá, jenom je nešikovná.
L: A co vaše levá ruka?
P: Taje v pořádku.
L: Máte ještě nějakou jinou paži?
P:Ano - mám přebytečnou paži, získala jsem přebytečnou ruku.
109
110
L: Má tahle ruka paži?
P: Ne, ne, je to jenom přebytečná ruka.
L: Je to levá ruka, pravá ruka nebo jiná ruka?
P: Levá ruka.
L: Je to nadbytečná levá ruka, nebo vaše vlastní levá
ruka?
P:Je nadbytečná. Nevím, odkud se vzala.
L: Kolik levých rukou máte?
P: Jen jednu, ale získala jsem jednu nadbytečnou,
která ve skutečnosti není moje.
L: Takže rukou máte celkově?
P: Mám dvě ruce plus jednu, která je přebytečná.
L: Odkdy ji máte?
P: Od své mrtvice.
L: Slyšela jste ještě o někom dalším, kdo by měl nadbytečnou ruku?
P: Ne, ne (směje se).
L: Měla jste nadbytečnou ruku předtím?
P:Ne.
L: Měla jste v minulosti něco jiného nadbytečného?
P: Ne (směje se). Teď bych snesla nadbytečný mozek.
• L: Jak dlouho má jméno?
P: Krátce. Nedávno sestry řekly: »Podívejte se, měla
byste to nějak pojmenovat, nemůžete tomu říkat jen
, to'«. A tak mě napadlo: »Takjo, Toby.« Nevím, proč jsem
zvolila jméno Toby, nikoho s tímto jménem neznám,
ani jsem, pokud vím, takové jméno neslyšela... Vlastně
je to trochu hloupé.«
L: Odpovídá na jméno?
P: Ne, ne, samozřejmě, že ne. Někdy jí říkám: »Pojď
sem, Toby, «jako kdybych mluvila na psa...
L: Je k vám připojena?
P: Není.
L:Jak víte, že je to vaše ruka?
P: Jsem přesvědčena, že je má, protože všichni lidé
v nemocnici říkají, že je moje.
L: Vypadá rozumně, máte-li ruku navíc?
P: Vůbec ne. Myslím, že je to opravdu směšné, a musím zjistit, odkud se vzala.
L: Zlobí vás, nebo se vám do něčeho plete?
P.Je to horší než cokoli jiného, protože se bojím, že ji
ztratím.
L: Myslíte, že by se něco stalo, kdybyste ji ztratila?
P: Řekla bych, že ve skutečnosti nic, ale někdo by mi
mohl parádně vynadat za to, že jsem byla tak nedbalá.
L: Myslíte si, že vaše přebytečná ruka s vámi bude
pořád?
P: Doufám, že ne. Ale musím se vyptat, odkud se vzala a kam zmizí. Třeba se dostane někam do muzea, člověk neví.
L: Jako co tam bude?
P:Jako zvláštnost - stará přebytečná ruka. Protože
jakmile se sestry zeptají: »Má tady někdo přebytečnou
ruku?«, obvykle říkávám: »Tady jedna je, prosím«, a je
to chvilka legrace (směje se).
Jaký je výklad tohoto vzácného pozorování?
Ve velmi raném dětství se naučíme schématu vlastního těla - kde a co jsou ruce, kolik jich je, atd. Kterékoli jeho
části dokážeme věnovat pozornost. Orientovaná neboli
zaměřená pozornost je rovněž funkční systém mozku, nalézá
se v pravé i levé mozkové hemisféře. Nesouměrnost spočívá v tom, že pravá hemisféra kontroluje orientovanou
pozornost pro levý ipravý poloprostor, zatímco hemisféra
levá kontroluje jen poloprostor pravý. Poškození některého tzv. úzkého profilu systému pozornosti bývá proto
častěji patrné při poškození pravé hemisféry a projevu-
je se opomíjením (z anglického neglect). Například paci111
112
enti s poškozením pravého temenního laloku nevěnují
pozornost smyslovým podnětům z levého poloprostoru.
Kromě jiného se to může projevit i tím, že ignorují ochrnutí své levé horní i dolní končetiny.
Vyšetření pacientky s »přebytečnou rukou« dokazuje,
že byla stížená levostranným opomíjením. To znamená,
že informace z levé horní končetiny dostává, ale její systém pozornosti tyto informace přinejmenším částečně
ignoruje. Nevstupují do něj, protože jedním z jeho úzkých profilů je právě kůra pravého temenního laloku,
kterou má pacientka poškozenou.
Je pravděpodobné, že některý neuronální podsystém
vymaněný z kontroly vysílá informace, jejichž vědomá,
pocitová a slovní interpretace zní »levá ruka«. Nadto ji
chybně umísťuje do tělesného schématu. (Pacientka byla
vyzvána, aby nakreslila svou postavu i s přebytečnou
rukou. Přebytečná ruka vyčnívá na obrázku přímo z levého ramene, nemá paži.)
Přitom pacientka ví, že může mít jen jednu pravou
a jednu levou ruku a vlastní tělové schéma popisuje bezchybně. Její sebeuvědomování je rozdvojeno: přes poměrně zachovanou schopnost uvažovat a znalost
vlastního tělesného schématu není schopna zvládnout
falešnou signalizaci. Obě informace chápe přes jejich rozpornost jako stejně platné.
Lidé, zručnost, nástroje a umění
Lidská zručnost - spolu s dalšími funkčními systémy se do dnešní podoby mohla vyvinout jistým skokem, jenž
buď probíhal přibližně 50 - 150 tisíc let a odpovídá vývoji a pouti Homo sapiens sapiens z Afriky do Evropy,
nebo probíhal dobu podstatně kratší. Snad jen několik
tisíc let, v době kolem 35. tisíciletí př. n. 1.
Z čeho tato úvaha vyplývá?
Jean-Marie Chauvet vejde do dějin velkých objevů.
Koncem roku 1994 v jeskyni poblíž Vallon Pont-ďArc ve
Francii, v jižní části Ardeche, našel na tři sta nástěnných
maleb, kromě toho rytiny. Zobrazovaly více než tucet
druhů zvířat, například mamuty, medvědy, nosorožce,
ale i pantery, sovy a hyeny - tato zvířata dosud mezi nástěnnými malbami nalezena nebyla. K malbám byl užit
okr, hematit a dřevěné uhlí.
Mnohá zvířata jsou vyobrazena perspektivně. Barevně jsou vystiženy rozdíly v osvětlení. Spolu s vyškrabanými obrysy je dosažen dojem reliéfu. Z fotografií plyne
dojem jednoho z největších uměleckých výkonů všech
dob.
Stáří maleb bylo dle stylu zprvu odhadnuto na 18 až
20 tisíc let. (Nástěnné malby v proslulé jeskyni Lascaux
jsou staré přibližně 17 tisíc let.) Radiokarbonové datování však jejich stáří určilo na plných 31 tisíc let. Specialistům takové stáří připadalo nemožné, ale potvrdily je
výsledky dvou dalších nezávislých laboratoří.
Nejpravděpodobnějšími tvůrci maleb jsou lidé, kteří
se v Evropě objevili přibližně před 40 tisíci roky.
Povšimněte si, prosím:
Skoro 2,5 miliónu let vyrábějí hominidé kamenné
nástroje. Technologický vývoj je velmi pomalý. V kapitole o Homo erectus jsem se zmínil, že si badatelé lámou
hlavu otázkou, proč asijští hominidé cestou z Afriky do
Asie jejich výrobu »zapomněli«. Anebo proč ji, za předpokladu, že se vyvinuli na místě, nezvládli ve stejné době
stejně dobře jako jejich afričtí příbuzní.
A »najednou«, přibližně před 35 000 lety, dochází
v Evropě doslova k výbuchu tvořivosti, přičemž se objevují první předměty se symbolickými rysy: nejrůznější
druhy korálků a přívěsků sloužící ke zdobení těla, mal113
114
by, které jsou jedním z vrcholů světového umění všech
dob, sošky, nejrozmanitější nástroje...
Co se v aurignacienu, jak je toto období pojmenová-
no, s lidmi stalo?
Proč takový výbuch tvořivosti, jejíž složkou je mimořádná zručnost rukou, tedy praxie, spolu se zrakovými
schopnostmi, pamětí, představivostí, abstrakcí, právě
v této době a na tomto místě?
Problém je, že přestává být jisté, zda se to skutečně
stalo teprve v aurignacienu.
Nejnovější objevy, které bude nutné ověřit, rozšířit
a doplnit, totiž dokládají výrobu »moderních« kamenných nástrojů o plných 200 tisíc let dříve, a to v Keni.
Byly nalezeny nedaleko jezera Baringa. Daly by se označit za čepele. Jsou dlouhé asi deset centimetrů, silné
nanejvýš centimetr a byly vytvarovány dřív, než byly
odštípnuty od mateřského kamene. Způsob výroby i tvarování svědčí o zrodu moderního abstraktního, předvídajícího myšlení již u jejich výrobců. Kdo je vyráběl,
známo není, kosterní zbytky hominidů nalezené spolu
s nástroji jsou velmi neúplné. Objevitelka nálezu, Sally
McBreartyová, se domnívá, že je tvořil Homo sapiens
sapiens, ale sama říká, že ji »k tomuto názoru vede pouze intuice*.
Není jasné, proč se jejich výroba nerozšířila do okolí.
Podobné nástroje na dalších místech zatím nalezeny
nebyly - což ovšem nemusí znamenat, že neexistují.
Rovněž z jejich poměrné dokonalosti neplyne, do jaké
míry výrobci zvládali jazyk a řeč.
Jiný posun pohledu znamenají objevy ze Zaire. Roku
1988 tam na břehu řeky Semliki vykopala výprava vedená J. Yellenem a A. Brooksem kostěný výrobek, téměř
jistě hrot harpuny nebo oštěpu. V prvních chvílích nebyli vědci nadšeni. Stejné hroty znali z evropských nálezů, jejichž stáří bylo určeno na přibližně 14 000 let. Výprava při tom byla přesvědčena, že se zabývá místem,
kde žili lidé ve středním paleolitu, v době ohraničené
rozmezím 200 až 40 tisíc let př. n. 1.
Nové datovací postupy však určily stáří nálezu kolem
90 tisíc let. Nástroj, který obyvatelé Evropy vyráběli před
14 tisíci lety, uměli obyvatelé Afriky vyrobit před dobou
šestkrát delší...
Potvrdí-li se datování, a budou-li zjištěny podobné
nálezy na jiných místech, přibude další nepřímý důkaz
pro vznik Homo sapiens sapiens v Africe a jeho pouť snad přes Levantu - do Evropy.
Současná teorie říká, že moderní lidé dorazili do Austrálie přibližně 10 tisíc let poté, co se objevili v Evropě tedy přibližně před 40 - 30 tisíci roky. Malovat po skalách začali později. Nejstarším malbám má být nanejvýš
30 tisíc let. Na konferenci Kalifornské akademie věd
nazvané Symboly a obrazy svrchního paleolitu však
roku 1995 dokazoval Australan R. Jones, že se moderní
člověk objevil v Austrálii již před 60 tisíci lety. Nejstarší
malby mají být stejně staré. (Svůj názor opírá o nový
způsob datování využívající termoluminiscenci.)
Jonesova skupina určila stáří nejstarších pazourkových nástrojů objevených v severoaustralských nalezištích na 55 - 60 tisíc let. Tedy plných 20 tisíc let předtím,
než se Homo sapiens sapiens objevil v Evropě.
Australské skalní malby ukazují další, velmi podstatnou souvislost, kterou bude také, stejně jako předchozí
objevy, nutné ověřit.
Všechny badatele a velký počet dalších lidí upoutává
skutečnost, že jsou tak nádherné malby v hloubce jeskyň, často ve velmi nepřístupných místech.
Proč?
Výkladů je velký počet a dobrat se úplné skutečnosti
bude spíše nemožné, hlavně proto, že si s tvůrci maleb
není možné pohovořit.
115
116
Proč vůbec pravěký člověk maloval?
Nejklasičtější výklad, zastávaný autoritami zejména na
začátku našeho století, měl za to, že pravěcí tvůrci byli
prvními malíři milujícími umění pro umění. Měli malovat prostě proto, že se jim to líbilo.
Henri Breuil, francouzský odborník na pravěké umění, o něco později tuto představu zamítl. Došel k názoru,
že jeskynní malby jsou, podobně jako malby australských
domorodců, výrazem magického myšlení. Smyslem maleb bylo oslovit, snad přivolatkořist. Takže kresby jsou výrazem
rodícího se náboženského symbolismu. Uvážíme-lipodobnost
s kresbami a chováním současných přírodních národů, jde
o vysoce pravděpodobnou domněnku.
Přibližně před třiceti lety, patrně pod vlivem psychoanalýzy, přišli s novou teorií André Leroi-Gourhan a Arlette Laming-Emperaireová. Svůj výklad pojmenovali
»strukturalistický« a opřeli jej o sexuální symboliku.
Američan R. White, když spekuloval o korálcích a přívěscích starých pětatřicet tisíciletí, vyřezaných z měkkého kamene a mamutoviny, uvažoval podobně. Své úvahy navíc doplnil o spirituální rozměr:
»V materiálu, z něhož jsou vyrobeny tyto předměty, je
skryta spirituální souvislost... nejde o umění, ale o širší
proměnu materiálních symbolů lidmi.«
Myslím, že je velmi těžké říci, zda užitý materiál a výrobky působily na své tvůrce stejně, jako působí po 35
tisíci letech, v moderní společnosti promořené psychoanalytickými představami, na R. Whitea. Nabízí se možnost, že tvůrci pracovali právě s tímto materiálem prostě proto, že byl měkký a dal se lépe obrábět než materiály jiné.
S dalším výkladem jeskynních maleb přišel D. Lewis-Williams. Při studiu prehistorických skalních maleb
v jižní Africe ho napadlo, že jde o šamanistické umění,
vzniklé pod vlivem drog. A tak uvažuje o možnosti, že
prehistorické jeskynní malby pramení z tohoto zdroje.
Na možnost šamanistických vlivů a náboženského
symbolismu se například soudí z postavy v Chauvetově
jeskyni, která je napůl bizon, napůl člověk. To je jistě
možný výklad. Zajímavé však je, že badatele milující tajemno až na výjimky nenapadlo jednodušší vysvětlení:
Je známo, že se indiánští lovci v Severní Americe přibli-
žovali k bizonům v částečném maskování bizoní kůží.
Takže postava, která je napůl bizon, napůl člověk, nemusí být šaman, ale maskovaný lovec.
Proč o tom vyprávím?
Protože je docela dobře možné, že umění v aurignacienu a pozdějších dobách, například v magdalénienu
(11500 až 10500 př. n. l.) bylo každodenní součástí života, nikoli jen tajemným obrazem v tajemném jeskynním prostředí. Pravěcí lidé v tomto období totiž malovali a vyrývali kresby i na povrchu země. Povrchová vyobrazení až na výjimky klimatickými vlivy zanikla nebo
nejsou zřetelná, jeskynní se uchovala. To není spekulace, ale objevovaná skutečnost.
A. Watchman je kanadský geolog, který se dostal do
Austrálie. V místě pojmenovaném Walkunder Arch je
možné se ukrýt ve skalách. Každý, kdo se tu chce ukrýt,
projde kolem balvanu, na němž nebylo prostým okem
nic vidět. Watchmana napadlo opatrně odštípnout povrch. Pod ním našel žluté a červenohnědé tenké vrstvy.
Napadlo ho, že jde o barvy nanesené pravěkými umělci.
Odštípané čtyřmilimetrové vrstvy Watchman zalil do
epoxidové pryskyřice a pak je kolmo na tloušťku vrstvy
nařezal diamantovou pilou. Mezi minerálem skály a povrchovým nánosem solí a sádrovce zjistil dřevěné uhlí
a hematit, barviva užívaná australskými domorodci. Předběžné datování určilo jejich stáří na více než 20 tisíc let,
možná až 30 tisíc let.
117
118
P. Bahn dospěl k podobnému názoru. Popsal více než
sto padesát skalních rytin nalezených v říjnu 1994 v Portugalsku, na skalách podél řeky Coa. Znázorňují například koně, kozorožce a jeleny. Jejich stáří se odhaduje až
na 20 tisíc let. Skalní galerie se podél řeky táhne plných
13 kilometrů a je šestým místem svého druhu na světě,
které bylo vědecky popsáno.
Výbuch tvořivosti právě v této době a na tomto místě,
tedy v Evropě a v aurignacienu, vysvětlují dvě teorie,
které se podle mého názoru spíše doplňují, než vylučují.
Archeolog S. Mithen došel k názoru, že jde o důsledek (neurobiologického) vývojového kroku, jenž dospěl
k mozku moderního člověka Homo sapiens sapiens
a oddělil stavbu a činnost naší vývojové linie od neandertálců. Je možné, že Mithen má kus pravdy, byť by, domnívám se, bylo bezpečnější mluvit spíše obecněji o oddělení od předchozích vývojových větví hominidů. Bez
mozků »naší« stavby a činnosti by tento výbuch tvořivosti možný nebyl - alespoň žádný z hominidů jej nedosáhl.
Jenže moderní lidé se objevili, alespoň v Levantě, před
90 tisíci roky. A objevili se, patrně v Africe, možná, že na
více místech světa souběžně, před 200 tisíci lety. Možná, že před dobou ještě delší. Proč jejich plně vyvinuté
mozky »čekaly« desítky, snad stovky tisíc let, aby předvedly, co dokážou?
Takže pravděpodobnějším výkladem »velkého třesku
tvořivosti* bude, jak soudí C. Gamble, prehistorik Southamptonské univerzity v Anglii, spíše sociální než neurobiologická revoluce.
V aurignacienu a později se pravděpodobně počet
lidí zvýšil. Jejich závislost na prostředí se snížila. Jednotlivé lidské skupiny se začaly setkávat daleko častěji
než v dřívějších dobách. S vysokou pravděpodobností
mezi nimi kvetl dálkový výměnný obchod, protože
mnohé užité materiály jsou nalézány velmi daleko od
místa, kde je bylo možné získat. Vznikaly podstatně
složitější sociální vztahy než vztahy dosavadní, včetně
rozvrstvování sociálního žebříčku. (Také R. White je
přesvědčen, že ozdoby nalézané v hrobech jsou dokladem právě této skutečnosti.)
Co znamená předchozí vyprávění z hlediska věd o mozku? Ve které části výkladu by mohl mít archeolog S. Mithen v zásadě pravdu?
Jak souvisí zručnost pravěkého člověka s jeho vrchol-
nými uměleckými projevy v oblasti výtvarného umění?
Je samozřejmé, že vytvoření obrazu vyžaduje kromě
praxie, nejvyšší úrovně složitých naučených pohybů,
»spolupráci«, tedy integraci s činností dalších funkčních
systémů mozku: zrakového systému, paměti, orientované pozornosti; vyžaduje učení neboli zkušenosti v určitém kulturním prostředí, motivaci, vůli, talent...
Na tomto místě popíšu pouze jednu složku zmíněné
»spolupráce«, protože popis dalších by zabral příliš mnoho místa. Neuropsychologové jí říkají vizuomotorická,
což znamená funkční souvislost mezi zrakovým systémem a praxií. Prostými slovy řečeno to znamená, že se
primáti včetně lidí na něco podívají a pak to dokážou
pohybově napodobit.
Soudobý popis stavby a funkce zrakového systému
říká, že nejzákladnější zrakové informace jsou barva,
tvar, pohyb a pravděpodobně i prostorová hloubka.
Zrakový systém je zpracovává, počínaje sítnicí a zrakovou částí mezimozku, odděleně. Blíže neznámým způsobem je »skládá« ve zrakových částech mozkové kůry
v týlních, temenních a spánkových lalocích, čímž vzniká »centrální reprezentace* neboli »mapa« zrakově vnímaného předmětu či jevu. Jejím pravděpodobným
podkladem je rozmístění, typ, stavba a činnost obrov119
120
ského, patrně mnohamiliardového počtu synapsí (tj.
míst vzájemných kontaktů mezi nervovými buňkami,
v nichž si neurony předávají informace).
Jedním ze znaků »vyzrávání« tohoto systému je doba,
po kterou jsou jeho rozmanité části myelinizovány - což
je pojem pro obalování nervových vláken pochvami ze
složitých tuků. Takto obalená nervová vlákna vedou vzruchy podstatně rychleji než vlákna bez obalu, což výkon
soustavy takříkajíc vylepšuje.
Oblast mozkové kůry, kde se nalézají výrazně nakupené neurony rozlišující pohyb, se označuje V5. (»V« od
vizuální, zraková.) Zobrazovací metody ukázaly, že oblast V5 je v lidském mozku umístěna v zevních částech
kůry týlních laloků, několik centimetrů před týlními
póly. Lidé, kteří mají tyto korové oblasti postižené, zrakově nerozlišují pohyb. Například čaj nalévaný z konvice vnímají jako zmrzlý, nehybný proud do chvíle, než je
jiný smyslový systém upozorní, že šálek přelili. Mnohem
nebezpečnější pro ně je, že na přechodu nerozlišují pohyb blížícího se auta.
Paul Flechsig, německý neuroanatom, sestavil roku
1901 mapu lidské mozkové kůry na základě stupně myelinizace při narození. Zjistil, že jedním z několika míst
plně myelinizovaných už při narození je nevelká oblast
kůry zevní plochy týlních laloků. Proč tomu tak je, netušil. O devadesát let později zjistily zobrazovací metody,
že jde o oblast V5.
Vývojově tedy muselo být důležité, že novorozenci
zrakově rozlišují nejprve pohyb, ostatní prvky zrakové
informace až o něco později.
Proč o tom v této souvislosti mluvím?
Myelinizace oblasti V5 je »naprogramována« geneticky. Činnost V5 je jedním z ohromného počtu »programů« určujících stavbu a činnost našeho mozku. Podobnými vývojovými programy, na něž »nasedne« učení (viz
kapitola Evin a Adamův mozek), je určován funkční systém hybnosti včetně praxie. Prostřednictvím tohoto
modelu si je možné představit, že neandertálcům, a ještě více dalším hominidům chyběly (nebo nebyly dostatečně rozvinuty) součásti nebo celé funkční systémy
mozku.
Zpětnovazebně se to samozřejmě projevilo v jejich
vztazích k přírodě i v jejich sociálním poli, v individuálních a skupinových vztazích.
121
124
Jaké části mozku odpovídají za náš citový život, který
jsem obrazně pojmenoval Evino a Adamovo srdce?
Jak se vyvíjely?
Co mají alespoň některé stránky našeho citového života společného se zvířaty?
A které z nich zvířata nemají?
Podle všeobecně přijaté teorie jsou nezákladnější pocity
čili emoce (například pocit hladu, žízně, strachu, potřeba sexuálního partnera), obecně řečeno základní pocity
příjemného a nepříjemného, vázány na činnost limbického systému. Podíváte-li se na vnitřní stranu mozkových
hemisfér, uvidíte jeho korové části: opaskový závit (gyrus
cinguli) a parahipokampální závit, které společně vytvářejí jakousi podkovu (viz mapy mozku na str. 81).
V hloubce přední části spánkových laloků je další část
limbického systému, mandlové jádro neboli amygdala.
Na spodině mozku se po obou stranách táhne neuronální mračno, jemuž se říká septo-hypothalamo-mezencefalické kontinuum. Navazuje na limbické oblasti mozkového kmene, což jsou některé neuronální systémy ve
středním mozku.
Ty navazují na visceroendokrinní periferii, to jsou systémy nervových buněk a vláken ve Varolově mostu
a prodloužené míše, které dostávají informace z vnitřních orgánů.
Limbický systém dostává všechny informace o stavu
vnitřního prostředí organismu, například kolik má organismus vody a solí, jak je na tom s energií, jaká je jeho
teplota ap. Prostřednictvím smyslových vstupů a mozkové kůry dostává informace o proměnách zevního prostředí.
Nejjednodušší představa o činnosti limbického systému říká, že jde o něco podobného vyrovnávacímu zařízení. Odchylky ve vnějším prostředí, například pokles
teploty, promění u savců na takový druh informace, který po dlouhou dobu udrží tělesnou teplotu v mezích,
jež neohrožují život. Dělá to (kromě jiného) prostřednictvím pocitů neboli emocí. Odchylky od »rovnováhy«
ohlásí zpravidla nepříjemným pocitem, jenž my, lidé,
slovně označujeme například »žízeň«, »hlad«, »strach«,
»vztek«.
Kromě tvorby základních pocitů se limbický systém
podílí na ukládání dat do dlouhodobé paměti. Zapamatovat si na základě rozdílu mezi příjemným a nepříjemným, kde je voda, potrava, pohlavní partner, bylo vývojově velmi významné.
Některé části opaskového závitu plní další funkci: jsou
»uzlem« funkčního systému orientované pozornosti, jemuž se v tomto případě dá říkat »systém záměru«. Ten
dovoluje vykonat zaměřenou hybnou akci.
Nadto limbický systém kontroluje činnost žláz s vnitřní sekrecí, například štítné žlázy, nadledvin a žláz pohlavních.
125
126
Všimněte si, prosím: limbickému systému jeho vyrovnávající roli umožňuje skutečnost, že je informační křižovatkou: dostává informace ze zevního a vnitřního prostředí, vzájemně je porovnává. Je tvůrcem základních
pocitů neboli emocí, kterými smyslové informace, považované za citově neutrální, »zabarvuje«.
Zároveň je ukládá do paměti a dokáže je z paměti vyvolat. A to jak na základě informací samotných*, tak na
základě »pocitů, které je doprovázely«.
Z toho plyne, že různé informace dovedou vyvolat stejné nebo blízké pocity a stejné nebo vzájemně blízké
pocity mohou z paměti vyvolat různé informace. (A aby
byla věc u lidí ještě složitější, obojí se dovede obléknout
do stejných, podobných nebo různých slov.)
Systém kontrolující hybnost přiměje k akci nebo k jejímu útlumu a zpětnovazebně kontroluje stav vnitřního
prostředí jak prostřednictvím nervového zásobování
orgánů, tak prostřednictvím hormonů vydávaných žlázami s vnitřní sekrecí.
Lze si samozřejmě představit, že se činnost limbické-
ho systému v nějakém ohledu »utrhne z řetězu*, to jest
z mnohastupňových zpětných vazeb. V chování se to
projeví něčím velmi nápadným, ve smyslu plus nebo
minus. Například nápadnou útočností nebo naopak lhostejností, nápadným příjmem potravy nebo jejím odmítáním, nápadnou sexualitou nebo jejím opakem, nápadnou spavostí nebo jejím opakem.
Limbický systém se začal vyvíjet přibližně před 400 milióny let s vývojem mozku plazů. Jeho vývoj vyvrcholil přibližně před 150 milióny let, kdy byl překryt mohutným
rozvojem mozkové kůry. U lidoopů a hlavně u člověka
pak zejména rozvojem kůry čelních a temenních laloků.
Cosi nejzákladnějšího, »jaderného«, tedy máme ve stavbě a činnosti limbického systému se zvířaty společného. Například tvorbu základních emocí, podíl na tvorbě
dlouhodobé paměti, řízení činnosti žláz s vnitřní sekrecí, základní znaky sexuálního chování.
Co je rozdílné?
U lidí je činnost limbického systému rozsáhle ovlivňována zejména prefrontální mozkovou kůrou, to je kůra
nejpřednějších částí čelních laloků, zejména jejich spodní (očnicové) a vnitřní strany. Zjednodušeně lze říci, že
tyto korové oblasti některé směry činnosti limbického
systému tlumí.
Činnost limbického systému je u lidí mohutně ovlivňována sociálním učením. Sociální učení neboli zkušenosti začínají okamžikem porodu (snad i nějakou dobu předtím), pokračují celý život a rozsáhle ovlivňují stavbu
a činnost celé mozkové kůry, zejména kůry prefrontální.
Zvířata mají této kůry mnohem méně než lidé. Objem
prefrontálních částí čelních laloků u lidí odpovídá asi
24 % objemu celého mozku, u našich vývojově nejbližších příbuzných, šimpanzů, činí asi 14 %. Proto v souvislosti s poškozením vnitřních a spodních částí prefrontální kůry se u postižených v chování objevují prvky primitivní, »nebrzděné«, sociálně neúnosné emotivity.
Ontogenetický vývoj citového života
Jak se čistě lidské úrovně emotivity vyvíjejí ontogeneticky, neboli v životě jedince?
Možná bude působit překvapivě, řeknu-li, že jejich
vývoj začíná dlouho před narozením. V této souvislosti
nemám na mysli geny spolupracující při výstavbě limbického systému a jeho vztahů k dalším částem vyvíjejícího se mozku, ale vztah budoucích rodičů, především
matky, k jejich nenarozenému dítěti. Výzkum se dosud
zajímal převážně o vztah dítěte k matce (rodiči). Zajíma127
128
vé je, že si badatelé opačnou otázku kladli podstatně
vzácněji. Jedním z nich je Australan J. T. Condon.(l4)
Nejprve se zeptal, co je láska. Vymezil ji vědecky: láskaje ústřední subjektivní zkušenost vazby (core subjective experience ofattachment, na mysli má vazbu, pouto mezi lidmi).
Má za to, že láska sestává z pěti »snah«:
1. Snaha vědět o předmětu lásky, v tomto případě nenarozeném dítěti, co nejvíce, jde tedy o jistou ušlechtilou zvědavost.
2. Snaha být s předmětem lásky. To je potřeba interakce
s předmětem lásky, radost, potěšení a uspokojení, které následují. Rodiče nenarozeného dítěte s ním často
komunikují doteky a tím, že na dítě »mluví«.
3. Snaha vyhnout se rozdělení a ztrátě - ať už ve fantazii, nebo ve skutečnosti. Rozdělení pouta, ztráta milovaného jedince působí bolest a smutek.
4. Snaha chránit předmět lásky před vlivy, které by ho
mohly poškodit.
5. Snaha poznat a uspokojovat potřeby předmětu lásky.
Na základě svého pochopení lásky jako »pěti snah« se
Condon vyptal více než stovky dvojic očekávajících dítě
na vztah k nenarozenému potomkovi. Budoucích maminek a otců se vyptával zvlášť.
Ptal se například, zda na nenarozené dítě myslí často, nebo vzácně, zda v nich přemýšlení o nenarozeném
plodu budí spíše silné, nebo slabé pocity, zda mají často, nebo jen vzácně dojem, že je těhotenství něco neskutečného, zda jsou jejich pocity vůči nenarozenému
dítěti spíše kladné, nebo záporné. Zda si své budoucí
dítě představují často, nebo vzácně, zdali o něm uvažují
jako o osobě, nebo jako o věci, zdali o něm s partnerem/partnerkou mluví často/vzácně, zdali mají jasnou
nebo nejasnou představu o pohlaví budoucího dítěte
a jeho jméně ap.
Zjistil, že vazbu nastávajících rodičů k jejich ještě nenarozenému dítěti je možné popsat ve dvou základních
směrech: co do kvality (to znamená vztah spíše pozitivní, nebo spíše negativní) a co do způsobu (to znamená,
že se budoucí rodič svým nenarozeným dítětem myšlenkově a citově zabývá spíše častěji, nebo spíše vzácně).
Pochopíme-li tyto dva směry jako dvě vzájemně kolmé přímky, které se protínají uprostřed, vznikají čtyři
»kvadranty«, v nichž je možné popsat vazbu budoucího
rodiče k nenarozenému dítěti:
• Vazba může být pozitivní, rodič na budoucí dítě hodně myslí.
• Vazba může být pozitivní, ale rodič na budoucí dítě
myslí málo, protože ho zajímá něco jiného, případně
ho něco rozptyluje, nebo se přemýšlení o budoucím
dítěti z nějakého důvodu vyhýbá.
• Vazba může být negativní, nicméně rodič na budoucí
dítě myslí hodně, například proto, že je úzkostný, má
k budoucímu dítěti obojaký (ambivalentní, to jest zároveň kladný i záporný) vztah, případně na dítě myslí, ale přemýšlení nedoprovází vůbec žádný pocit.
• Vazba může být negativní, nadto rodič na budoucí dítě
myslí málo, je mu lhostejné, má k němu obojaký vztah,
nezajímá ho.
Condon dokázal, že se tyto klíčově významné skutečnosti o vztahu rodiče k nenarozenému dítěti dají zjistit
dotazníkem, jehož vyplnění trvá přibližně pět minut.
Přimlouval bych se, aby se Condonův dotazník stal po-
vinnou součástí vyšetření matek (a otců) v prenatálních
poradnách.
Proč?
Postoj rodičů, zejména matky, k nenarozenému dítěti
totiž rozsáhle určuje typ vazby mezi matkou a dítětem
narozeným. A ten na oplátku podstatně určuje emoční
a tím i poznávací a sociální vývoj dítěte na celý další ži129
130
vot. Ukazuje se, že typ vazby mezi matkou a dítětem°5)
zjištěný u dítěte starého jeden rok s vysokou pravděpodobností přetrvává (ve vztahu k dalším dospělým lidem
a ke spolužákům) při vstupu do školy. S přibližně stejnou
pravděpodobností jej najdeme i koncem dospívání. Dlouhodobé studie dokazují, že druh vazby mezi matkou
a dítětem prokazatelný v době, kdy je dítěti rok,
s vysokou pravděpodobností ovlivňuje dítě i v dospělosti.
Citový vývoj jedince je stejně jako vývoj jeho poznávacích funkcí ovlivněn geneticky (u různých lidí v různém
rozsahu a v různých směrech). Pro jeho ovlivnění učením neboli zkušeností platí to samé. Teprve nedávno byl
učiněn objev, že citový vývoj probíhá ve stejných stupních jako vývoj poznávacích funkcí. Do té doby byly
emoce považovány za druh pohonu nebo paliva pro vývoj poznávání.
Jak vypadá stupňovitý vývoj citové normy?
Podle Laneovy-Schwartzovy teorie v průběhu prvního roku života novorozenci a kojenci začnou rozlišovat
pocity plynoucí z proměn vnitřního i zevního prostředí. Zprvu na ně odpovídají celistvým, nerozlišeným zvýšením pozornosti. Sebe od jiného člověka zpočátku patrně nerozlišují. Emoce jsou přenášeny téměř výlučně
do zevního světa.
V tomto velmi raném vývojovém období z genetických
kořenů a kmene vyrůstají větve budoucího sexuálního
chování.
Ženy, samičky druhu člověk, evoluce utvořila tak, že
za normálních okolností v dospělosti touží po mužích,
odpovídají na jejich podněty a volí statné, energické,
inteligentní muže »alfa« typu (to znamená na prvním
místě v nějaké skupině). Vousy, hluboký hlas, uspořádání svalové hmoty a zřetelně vystupující zevní pohlavní
ústrojí svědčí pro plodnost a vysokou hladinu mužského pohlavního hormonu, testosteronu.
A naopak: muži, samečkové druhu člověk, jsou evolučně a tedy geneticky určeni soutěžit o mladé, plodné
ženy, dokazující velikostí prsů, šíří boků, lesklými vlasy,
jemnou pletí, svůdným i mateřským chováním správnou
výši a rovnováhu ženských pohlavních hormonů.
»Mapa budoucí sexuality* se podle H. S. Kaplanové
začíná stavět v průběhu interakcí mezi matkou (snad
i otcem) a nejmenším dítětem prostřednictvím nesexuálních, ale láskyplných doteků. Vytváří se hlazením,
mazlením, houpáním, kojením, lechtáním, koupáním,
líbáním, zpíváním, pohledy z očí do očí, zvláštními, transkulturně srozumitelnými, často málo artikulovanými
slovy, jimž se říká motherese - »maminkovština« ve smyslu společného jazyka všech matek na světě.
V průběhu předškolního věku, přibližně mezi druhým
až pátým rokem, jsou dětské emoce všepronikající, »jednorozměrné« (je mi buď dobře, nebo zle), emoční rejstřík je omezený; ve stejném duchu děti své emoce popisují. Emoční projevy jsou přenášeny do zevního světa
víc než do jedincova nitra. Jiní lidé jsou rozlišováni převážně na základě zevních znaků.
Mezi přibližně šestým rokem a počátkem dospívání
začíná být citový život postupně rozmanitější. Emoce již
nejsou tak bouřlivé a jednorozměrné. Děti začnou být
schopné prožít i popsat směs různých emocí, včetně
emocí protikladných. Dokážou mít někoho zároveň rády
i nerady. Emoce začínají být převáděny spíš do nitra jedince než do jeho okolí. Jedinec začne u jiných lidí rozlišovat postupně stále větší počet zevních odlišností
a některé odlišnosti jejich nitra.
V průběhu dospívání se citový život dále košatí jak co
do kvality, tak co do různé intenzity. Dospívající jsou
schopni popsat velmi složité a rozmanité citové stavy.
Jiní lidé jsou již plně chápáni coby odlišní a nezávislí
jedinci. Emoční projevy jsou z valné části zaměřeny do
131
132
jedincova nitra. Plně rozvinutá je schopnost vcítění neboli empatie.
Alespoň některé poznávací schopnosti a dovednosti
většiny lidí se různou rychlostí a v nejrůznějších směrech a hloubce vyvíjejí celoživotně. Někdy »pouhou«
zkušeností, jindy na základě cílevědomé práce.
M. Donaldsonová, žačka J. Piageta, jednoho z největších dětských psychologů první poloviny našeho století, je přesvědčena, že se na základě cíleného úsilí může
citový život dospělých lidí rozvíjet podobně, jako se
mohou rozvíjet jejich poznávací funkce.
Jestliže je nejvyšší dosažitelnou úrovní poznávání (intelektu) schopnost vědeckého, případně čistě abstraktního matematického myšlení, pak je podle jejího názoru možné dosáhnout podobně vysokou rozvinutost
v citové oblasti.
Donaldsonová tento stupeň citového vývoje nazývá
citlivostí nebo vnímavostí vůči hodnotám.
Intelektové schopnosti vědeckého myšlení podle ní
odpovídá citová schopnost rozlišovat, případně tvořit
v umělecké oblasti a v oblasti náboženských mýtů. Intelektové schopnosti čistě matematického myšlení pak
v citové oblasti odpovídá spirituální zkušenost.
Co je spirituální zkušenost, spiritualita?
Cloningerova psychobiologická teorie osobnosti popisuje čtyři temperamentové a tři charakterové rozměry. Spiritualita je součástí jednoho z nich, přesahu (transcendence). Spirituality je schopen ve všech kulturních
oblastech světa poměrně značný počet lidí. Spiritualita
není odvislá od výše formálního vzdělání. Její prvky se
někdy projevují a jsou prožívány od dětství. Má nepochybně transkulturní rysy.
William James (1842 - 1910), americký filozof a psycholog, dodnes citovaný a uznávaný za fundamentální
dílo z roku 1890 Principles of Psychology (Základy
psychologie), popisuje prvky spirituality velmi podobně jako D. T. Suzuki, představitel současné zen-buddhistické filozofie. Pozorný čtenář najde všechny její prvky
v indické Bhagavadgítě, v dílech evropských i islámských
mystiků, stejně jako v díle A. H. Maslowa (1908 - 1970),
představitele humanistické školy psychologie a psychoterapie.
Podle Jamese je součástí spirituality pocit, že za realitou, kterou vnímáme a rozlišujeme, existuje vyšší moc,
síla nebo kontrola, a pocit jednoty se světem a přírodou.
Lidé prožívají pocit hluboké »pravdy«, kterou si předtím
neuvědomovali. Svět vypadá živý, krásný, nový. Objevuje se pocit štěstí až vytržení, starosti a strasti mizí. Tuto
zkušenost nelze slovně sdělit a její nositel si je neotřesitelně jist jejím významem.
Suzuki píše, že spirituální zkušenost přináší pocit, že
existuje »cosi« za jevy, a že je to podstatně větší než lidský jedinec. Toto »cosi« je naším zdrojem, udržuje nás
při životě. Objevuje se pocit exaltace, jednoty s vesmírem a bytím, spolu s pocitem svobody, a pocit nazření
podstaty jevů, přičemž veškerá tato zkušenost je »neosobní«. Nositel zkušenosti přijímá jevy, jaké jsou, a není
schopen vyjádřit svou zkušenost slovy. Jistota, že zkušenost existuje, že nejde o iluzi nebo halucinaci, je při tom
naprostá.
Maslow píše o vrcholných zkušenostech (peak experiences) téměř shodnými slovy, jimiž píší o spirituální
zkušenosti předchozí autoři. Dodává, že vše se zdá mít
hluboký a jasný smysl, nositel zkušenosti cítí, že jej zkušenost zaplavuje, čas a prostor jsou lhostejné. Člověk
prožívá pocit zázraku, úžasu, pokory, štěstí a milosti, svobody a odpovědnosti za svět.
Spiritualita není religiozita - nositeli spirituální zkušenosti jsou někteří ateisté (non-teisté) stejně jako někteří nábožensky věřící. Jestliže jsou jejími nositeli lidé
134
věřící, pak prožívají spiritualitu bez ohledu na druh vyznání. Téměř stejnými slovy opěvuje spirituální zkušenost hinduistický, islámský i křesťanský mystik. (Stejně
jako jejich soudobé karikatury, jedinci, kteří si spirituální pocity navozují drogami.)
Mnoho lidí považuje opakovanou a hlubokou spirituální zkušenost - právě pro její neotřesitelnost - za (osobní) důkaz existence boží. Mluví o stavu milosti, a mohou
být velmi nešťastní, když se zkušenost přes veškerou tělesnou a duševní námahu (askeze, duchovní cvičení,
meditace) nedostavuje.
Přes fascinující hloubku a naléhavost spirituální zkušenosti o důkaz existence boží nejde. Všechny její prvky je totiž možné navodit uměle rozličnými drogami. Za
některé prvky spirituální zkušenosti pravděpodobně
odpovídá ovlivnění serotoninového systému mozku. (Serotonin je jeden z nervových přenašečů; je to jedna z asi
šedesáti druhů chemicky rozličných látek, jejichž prostřednictvím si nervové buňky vyměňují informace.) Za
jiné prvky této zkušenosti odpovídá uvolňování a akce
nervových přenašečů z okruhu endorfinů.
S prvky spirituální zkušenosti se setkali lidé, kteří prožili »zkušenost blížící se smrti« (near death experience).
Stejnou zkušenost však někdy prožijí i rodičky, které
nijak neumírají. Jde tedy skoro jistě o projev mechanismů, které chrání před důsledky krajního stresu. Kromě
toho o některých prvcích spirituální zkušenosti nejen
mluví, ale nepochybně (do doby, než si zničí mozek) je
i prožívají vzdělaní a citově rozvinutí alkoholici.
S nejzajímavějším a pravděpodobně nejmoudřejším
postojem k naléhavosti a možné »závislosti« na spirituální zkušenosti jsem se setkal v meditační příručce hínajánové školy buddhismu. Příručka má v anglickém pře-
kladu 838 stran textu, hustotou připomínajícího telefonní seznam. Jmenuje se Visuddhimagga (Cesta očištění)
a byla sepsána na základě starších pramenů na Srí Laňce
(Cejlonu). V této podobě pochází ze 4. století n. l. Meditační výcvik této školy je náročnější než trénink vrcholového sportu. Vyžaduje dobrého trenéra a celý život.
Svými technickými pojmy popisuje velmi podrobně
všechny meditační stupně. Součástí jednoho z nich jsou
všechny prvky evropské i neevropské mystické, respektive spirituální zkušenosti: stav vytržení, blaženosti, pocit sjednocení s vesmírem, milosti, »jasu«... Zkušenost
mnichů, kteří jsou tvůrci Visuddhimaggy, radí tyto pocity pochopit, zvládnout, opustit a jít dál. Pochopili, že
jde o druh závislosti na pocitu blaha.
Opakem spirituality je náboženská závislost (religious addiction). Podobá se jiným druhům závislosti. Paschal Baute, americký kněz zabývající se psychoterapií,
vymezil její znaky:
• Neschopnost pochybovat: neschopnost zeptat se
nebo neschopnost pochybovat o náboženských autoritách či učení.
• Černobílé vidění světa: myšlení v pojmech buď/anebo, pocit »kdo není s námi, je proti nám«.
• Trvalý pocit viny, že nejsme dostatečně dobří nebo
že věci, které děláme, děláme špatně.
• Magické myšlení, že se bůh soustřeďuje právě na mě
- pomůže mi, nebo mě zavrhne.
• Úzkoprsost: železné dodržování rituálů, pravidel, etických kódů a vodítek chování.
• Nekompromisně soudcovský, inkviziční postoj vůči
světu - zlo je všude, ďábel číhá.
• Nutkavě opakované modlitby, návštěvy kostela, citování bible.
• Nesmyslně vysoké finanční příspěvky církvi.
• Přesvědčení, že sexualita je něco špinavého, že naše
těla a jejich příjemné pocity jsou zlem.
• Dlouhé, do krajnosti vedoucí půsty, případně nápad-
né přejídání.
135
136
• Nepřátelský postoj vůči vědeckému myšlení, medicíně a školství.
• Postupné odloučení od skutečné, tvořivé práce, izolace, přerušení vztahů k jiným lidem.
• Psychosomatická onemocnění: například bolesti hlavy, nespavost, vysoký krevní tlak.
• Výběrová manipulace s biblickými citáty, pocit vyvolenosti, osobních zpráv od boha.
• Úsilí o zachování nábožensky podmíněné trvalé dobré nálady a vysoké aktivity (»high«), trvalé udržování
šťastného a přívětivého výrazu v obličeji.
• Pocit nadřazenosti, práva, pocit »my proti (hříšnému)
světu«, odmítání vlastních lidských vlastností.
• Pocit zmatenosti, hlubokých pochybností, duševní,
Citové nebo tělesné zhroucení.
Naprosto stejně dovede být závislý ateista (non-teista) na politickém hnutí, straně a jejich ideologii. Pojem
bůh je nahrazován pojmy »pokrok«, »dějiny«, »rasa«, »třídní boj«, »blaho lidstva*, »ve jménu budoucnosti« ap.
Empatie
Mám za to, že jednou z nejvýznamnějších evolučně podmíněných, užívaných i zneužívaných složek lidské emotivity, která přispívá k nejlidštějším rozměrům lidského
vědomí, je schopnost vcítění neboli empatie.
Roku 1873 napsal Charles Darwin v knize The Expression of Emotions in Man and Animals (Vyjadřování emocí
u člověka a zvířat):
»Skutečnost, že různé, nicméně blízké druhy (živočichů) mají některé výrazy (v obličeji) společné -příkladem jsou pohyby totožných tvářových svalů v průběhu
smíchu u člověka a různých opic - je pochopitelnější,
jsme-li přesvědčeni o jejich původu ze společného předka. Lidé, kteří na základě obecných důvodů připouštějí, že se těla i chování všech živočichů vyvinuly postup-
ně, spatří celou otázku vyjadřování emocí v novém
a zajímavém světle... Jsme-li svědky jakékoli hluboké
emoce, probudí se naše sympatie natolik mohutně, že
na přesnější pozorování buď zapomeneme, neboje téměř nemožné, pro kteroužto skutečnost mám řadu
zvláštních dokladů.«
Darwina je na základě těchto vět možné považovat za
jednoho z prvních autorů, kteří empatii popsali.
Pojem empatie Darwin neznal, je převodem německého pojmu Einfúhlung, který si na začátku našeho století vypůjčil německý psycholog T. Lipps z estetiky, M. L.
Hofman empatii vymezil jako »náhradní afektivní odpověď - pozorovatel odpovídá, jako by prožíval stejný
afekt, jaký prožívá pozorovaným
Odborníci mají za to, že se empatie začala vyvíjet spolu s primáty. Nejranější podoby empatie tedy můžeme
předpokládat u heterogenní skupiny vývojově raných
primátů Prosimiae. Můžeme se s nimi setkat zejména na
Madagaskaru. Madagaskar se od afrického kontinentu
oddělil pravděpodobně počátkem eocénu, přibližně
před 50 milióny let. Prosimiae zde před dravci a konkurencí vyvíjejících se následovníků, opic Starého a Nového světa, uchovala izolace. A tím se zachoval i vývojový
model.
Na základě zkoumání těchto poloopic se zdá, že nejranější primáti mohli být nočními zvířaty žijícími v nevelkých skupinách. Komunikovali převážně čichově.
Vývojový přesmyk do zvířat denních znamenal větší míru
zrakové komunikace a zároveň složitější sociální uspořádání skupin. Zajímavým příkladem přechodu od čichové ke zrakové komunikaci jsou lemuři, kteří užívají oba
druhy komunikace. Lemuři jsou schopni jen omezené
mimické signalizace - jejich horní ret je téměř nepohyblivý. Opice i lidé mají rty volně pohyblivé, což je pro »odečítání« citových výrazů v obličeji zásadně důležité.
137
138
Je pravděpodobné, že pro zvířata žijící ve složitějších
sociálních skupinách bylo výhodou, jakmile získala
schopnost pojmenovanou N. Humphreyem »lidová psychologie« (folk psychology - dnes se nazývá theory of
mind; více viz kapitola Komunikace mezi opicemi a teorie vědomí).
Přirozená psychologie je schopnost vytvářet si niterný model chování jiných členů skupiny. Lze si představit, že základní výhodou vznikajícího vědomí byla představa o tom, co znamená pocit bolesti, strachu, zuřivosti. Pokud by si zvíře neuvědomovalo například pocit
bolesti plynoucí z vlastního poranění, nechápalo by chování poraněného příslušníka své skupiny.
Jakmile získali členové skupin vyvíjejících se primátů
schopnost »číst« sociální signály, změnila se evoluční situace. Dokud ji neměli, soutěžila skupina o evoluční
úspěch (rozmnožení a tedy přežití druhu) jako celek.
Dovednost ve čtení sociálních signálů příslušníků skupiny naději na přežití posiluje, protože může posílit spolupráci. Na druhé straně se s jejím dalším rozvojem začne vyvíjet dovednost v podvádění, v manipulacích,
umění být dvojznačný a zároveň umění rozlišit toto chování u druhých. Tedy dovednost v získávání výhod na
úkor příslušníků vlastní skupiny.
Zajímavý názor na vyjadřování emotivity změnami
výrazu v tváři, zcela odlišný od názoru Darwina a většiny současných odborníků, vyslovil roku 1994 A. J. Fridlund. Má za to, že lidské tváře nevyjadřují emoční stavy, ale signalizují naše záměry. Například úsměv nemáme číst jako výraz štěstí, ale zprávu o tom, že se jeho
nositel chce družit. Darwinovo pojetí Fridlund zamítá.
Fridlundův výklad platí do jisté míry. Lidské tváře, domnívám se, dokážou obojí - jak vyjádřit emoční stav (přirozeně i herecky), tak signalizovat záměr.
Jestliže se vyvinulo umění číst sociální signály, musí
v mozcích sociálně žijících zvířat a lidí existovat oblasti
se skupinami neuronů, jejichž činnost za takové umění
odpovídá.
Jsou tam?
Jsou. Byly zjištěny u ovcí, opic i lidí.(16)
Ve spánkové kůře ovčího mozku byly zjištěny neuronální skupiny odpovídající například na délku a tvar rohů
příslušníků vlastního druhu. (Délka a tvar rohů určují
místo na sociálním žebříčku skupiny.)
Jak se dá na něco takového přijít?
Ovce se zavěsí do prostěradla. V místním znecitlivění
se jí otevře lebka stejným způsobem, jímž se v případě
nutnosti (z jiných důvodů) otevírá lidem. Do spánkové kůry
neurofyziolog zavede mikroelektrodu a postupně snímá
činnost nalezených nervových buněk. Zavedení mikroelektrody do mozkové kůry nebolí a zvíře nepoškozuje.
(Vypadá to paradoxně, ale mozek je jediný orgán, který
nemá čidla bolesti.) Proměny činnosti nervových buněk
se prozradí proměnami počtu vzruchů vysílaných v nějaké
časové jednotce, například za vteřinu. Jestliže je snímaný
neuron součástí funkčního systému, jenž právě řeší nějakou
úlohu, prozradí se obvykle zvýšením počtu vydávaných
vzruchů v porovnání s dobou, kdy systém úlohu neřeší.
(Neuron však také může začít s mlčením - přestane vydávat
vzruchy. V klidovém období vydává neuron jen malý počet vzruchů, mluví se o »klidové« činnosti.) Ovci se upevní
hlava a docela obyčejně se jí promítají diapozitivy na plátno,
které má umístěné před očima. Na diapozitivech jsou
například profily ovčích hlav s různým tvarem a velikostí rohů, stejně jako hlavy lidí, ovčáckých psů nebo třeba
prasat. Neurofyziolog nabodává jednotlivé nervové buňky
nebo jejich bezprostřední okolí a na monitoru sleduje, jak
právě tato buňka proměňuje nebo neproměňuje počet
vzruchů na základě předváděného podnětu.
139
140
Míra neuronální odpovědi měřená počtem vzruchů
odpovídá druhu podnětu. Ukázalo se, že nejsilnější odpověď
vyvolává u ovcí pohled na příslušníky vlastního druhu.
Při podobných pokusech na opicích byly ve spánkové kůře opic zjištěny »tvářové« neurony, které odpovídají jen na opičí (a lidské) tváře, na nic jiného neodpovídají. Neodpovídají tedy ani na tvarově blízký podnět, jakým je třeba »tvář« budíku. Pokusy dokázaly, že některé
»tvářové« neurony odpovídají změnou činnosti pouze na
některý druh emočního výrazu v pozorovaném obličeji.
Na jiný druh podnětu z pozorované tváře neodpovídají.
Zajímavé je, že neurony odpovídající výlučně v průběhu přímého pohledu na tvář mění činnost pouze tehdy,
dojde-li k očnímu kontaktu - pohledu z očí do očí.
Až potud by vše proběhlo bez emočního doprovodu.
Jak tvoří mozek emoční doprovod zrakové informace?
Ze zrakové kůry směřuje značně mohutný svazek nervových vláken k části limbického systému zmíněné výše:
k mandlovému jádru neboli amygdale, skryté v hloubi
nejpřednějších částí spánkových laloků. Amygdala je složitá křižovatka, o níž se kromě jiného ví, že propojuje
emočně neutrální smyslové, v tomto případě zrakové,
podněty s citovou odpovědí. (Sama je propojena s mnoha oblastmi mozkové kůry a s dalšími klíčovými úseky
limbického systému, takže smyslový podnět převádí
s emočním »nabarvením« do dlouhodobé paměti stejně
jako do vegetativní odpovědi, jež se projevuje například
změnou srdeční akce, zblednutím, zrudnutím, změnou
překrvení svalů a vnitřních orgánů ap.)
Z daného popisu plyne předpověď, že oboustranné
výběrové poškození amygdal by mělo poškodit rozlišování alespoň některých sociálních a emočních mimických
signálů. V nedávné minulosti byla nalezena pacientka trpící vzácnou poruchou látkové výměny, která v mozku
poškozuje jen amygdaly a nic dalšího. Neuropsychologické vyšetření dokládá, že předpověď do jisté míry platí.
Jsme-li dětmi své fylogeneze, měli bychom ji alespoň
v něčem opakovat v průběhu vývoje jedince - v ontogenezi. Děje se tak i s empatií?
Zdá se, že děje.
Novorozenci začnou křičet, uslyší-li křičet druhé novorozence, aniž mají ke křiku jiný důvod. (Mluví se
o »ref lexní« empatii.) Pokud možno udržují oční kontakt
s očima tváře, která se nad nimi sklání. Odpovídají změnou vlastní mimiky na změnu mimiky této tváře. Třídenní novorozenci napodobí nejzákladnější tvářové výrazy.
Ve stáří tří až čtyř týdnů pozorně sledují tvář člověka,
který o ně pečuje, jeho úsměv, odpovídají složitými mimickými proměnami a vlastním úsměvem.
Děti v předškolním věku začínají rozlišovat citové stavy jiných lidí poměrně pozdě a jejich rozlišování je značně neúplné. Ještě ve školním věku si umějí představit
citový stav druhého člověka pouze na základě vlastního
způsobu vnímání a vlastní zkušenosti. Teprve v průběhu dospívání si postupně dokážou představit samy sebe
v souvislostech týkajících se druhého jedince (»vžít se
do cizí kůže«).
Jak vypadá empatie mezi dospělými lidmi?
G. T. Barrett-Lennard popisuje empatii, přesněji řečeno empatické porozumění (empathic understanding)
jako dění probíhající v několika fázích, nadto cyklicky,
i Říká, že empatické porozumění je:
1. Aktivní proces potřeby znát
2. celistvě přítomné a proměnlivé vědomí jiného člověka, se záměrem plně »vnímnout« způsob jeho komunikace včetně jejího smyslu, což zahrnuje
3. převod jeho slov i neslovního chování do významu
podloženého zkušeností, která
141
142
4. přinejmenším odpovídá těm stránkám jeho vědomí,
jež jsou pro něj momentálně nejdůležitější.
Toto vše
5. znamená prožít vědomí (skryté) »za« zevní komunikací druhého člověka, zároveň však s tím, že si
6. trvale uvědomujeme, že toto vědomí vzniká i děje se
v druhém člověku.
(Nezvyklé oddělování odstavců je převzato z autorovy originální práce. G. T. Barrett-Lennard zde užívá pojem vědomí v nejširším smyslu tak, jak jej užívají
psychologové a někteří psychiatři. Fyziologové, neuropsychologové, neuropsychiatři a behaviorističtí neurologové by v této souvislosti mluvili o sebeuvědomování.
Pojem vědomí by přesněji rozlišovali podle souvislosti
- ve smyslu bdělosti, orientované pozornosti a pracovní
paměti.)
Empatická interakce začíná úvodní fází, v jejímž průběhu jeden člověk aktivně, soustředěně a pozorně naslouchá druhému člověku. Naslouchat v tomto slova smyslu
je druh umění, kterému je nutné se vytrvale učit.
Druhý člověk v průběhu této fáze nějakým způsobem
- slovně a neslovně - vyjadřuje, co se v něm děje.
Úvodní fáze ještě empatií není, je to druh otevřenosti
vůči signálům druhé strany. V jejím průběhu může naslouchající jedinec ztratit zájem, anebo být doslova zahlušen náporem informací sdělovaných druhým jedincem, a pak probíhající interakci ukončí. Nezaujatý pozorovatel bez většího zájmu přejde k další sdělované události. »Zahlušený« pozorovatel na sdělované informace
odpoví změnou vlastního citového stavu a nevědomě,
často mylně předpokládá, že druhý člověk má podobný
pocit, například lítosti nebo nechuti. V tomto případě
však nejde o potřebu porozumět niternému stavu druhého člověka, ale o důsledek citového ovlivnění vlastního nitra, takže nejde o empatii, ale o sympatii.
Jde-li o empatickou interakci, pak je první jedinec,
»pozorovatel«, zaujat a ve svém nitru vytvoří množinu
hypotetických situací doprovázených afektem, změnou
citového stavu. Výsledek citové změny, afekt, porovná
s pozorovaným citovým stavem druhého jedince. Empatická interakce pokračuje, jestliže se v »pozorovateli«
objeví přání druhému jedinci pomoci.
Běžným důsledkem porovnávání citových stavů však
bývá nadměrné ztotožnění s druhým jedincem, nebo
naopak »pozorovatelova« niterná obrana, někdy i pocit
nepochopení a zmatenosti. Nadměrné ztotožnění se
projevuje tím, že »pozorovatel« přestane rozlišovat sebe
od pozorovaného. Vyrovnává se s citovým náporem ve
vlastním nitru, nikoli s citovým stavem druhého člověka. Niterná obrana jako reakce nastupuje tehdy, když
v »pozorovateli« porovnávání oživí konfliktní zkušenosti, které se mu nepodařilo vyřešit. V takové situaci »pozorovatelova« potřeba ochrany vlastního nitra převýší potřebu pomoci druhému člověku. Pocit zmatenosti se
objevuje ve chvíli, kdy domněnky, jež si »pozorovatel«
o stavu druhého člověka vytvořil zároveň s doprovodným afektem, neodpovídají pozorování.
Niterná potřeba pomoci může »pozorovatele« přenést
do další fáze empatické interakce: říká se jí účast a pomoc (participatory-helping phase).
Cyklus může v této fázi skončit, rozhodne-li se »pozorovatel«, že neudělá nic; dále nabídne-li nespecifickou
citovou podporu, což znamená pomoci druhému člověku, aby se cítil lépe, nebo věcnou, technickou pomoc.
Empatický proces pokračuje, jestliže »pozorovatel« nějakou cestou vyjádří pochopení citového stavu druhého
člověka a druhý člověk následně vyjádří »přijetí« empatického procesu.
Při přechodu k další probírané události se cyklus
empatické interakce může začít odvíjet znovu: od vstup143
144
ní fáze, přes souznění, k vyjádření empatie »pozorovatelem« až k jejímu přijetí druhým člověkem.
Ať jsme kterýmkoli členem empatického vztahu, objevují se osobní, citově významné vzpomínky. Jestliže si
vzpomínáme na osobní, citově významné události, co se
při tom děje v našem mozku?
Z toho, co už víme, plyne předpověď: na zpracování
osobních, citově významných vzpomínek by se měly
účastnit alespoň některé části limbického systému spolu s ne-limbickými oblastmi mozkové kůry.
Jak by se tato předpověď dala ověřit?
Funkční zobrazovací metody umožňují sledovat činnost mozku zatíženého nějakou úlohou dvěma základními způsoby: Jednak na základě zvýšeného překrvení
některé oblasti, jednak na základě zvýšené spotřeby radioaktivně označené glukózy a/nebo kyslíku (nervové
buňky neboli neurony neumějí využívat jiné energetické zdroje). Změny se projeví stoupnutím radioaktivity
v místě, kde se na neurony vážou radioaktivně označené jiné chemické látky. Radioaktivně označené látky využívá nesmírně drahá a složitá pozitronová emisní
tomografie (PET). Změny v prokrvení využívá o něco
levnější funkční magnetická rezonance (FMR), jejíž základní výhodou je, že vyšetřovaného nezatěžuje radioaktivitou. (V případě výzkumných prací navíc nemusí
vycházet z »průměrů« získaných vyšetřením většího počtu lidí, což PET vyžaduje.) Ověřit uvedenou předpověď
je tedy možné vhodně uspořádaným pokusem využívajícím zobrazovací metody.
Pokus tohoto druhu popsala roku 1996 skupina německých vědců vedená G. R. Finkem. Badatelé využili
PET a proměny krevního průtoku mozkem.
Dobrovolníci byli vyšetřováni nejprve ve stavu klidu.
Leželi klidně, měli zakryté oči a v místnosti bylo ticho.
Hodinu před vlastním vyšetřením jim byly nabídnuty
neosobní informace - události ze životopisu člověka,
jehož dobrovolníci neznali. Poté dobrovolníci vyslechli
osobní informace ze svého vlastního životopisu. Jednotlivé věty obsahovaly krátké významné epizody z minulosti, které se týkaly buď jich samotných, nebo někoho
jiného. Příkladem takové věty je: »Roztrhl si košili, aby
své jizvy ukázal sestře.* Osobní informace věďci od dobrovolníků získali řízeným a standardizovaným pohovorem vedeným několik týdnů před vyšetřením. Týkaly se
dětství, dospívání a rané dospělosti. Smysl dotazů při-
tom vyšetřovaní lidé neznali.
V průběhu pokusu byla dobrovolníkům (jejichž účast
schválil etický výbor a výbor povolující užití radioaktivní
látky) vpravena do žil malá dávka radioaktivní vody označená izotopem kyslíku 15O. Izotop 15O je zdrojem pozitronů (»kladně nabitých elektronů«) a jeho poločas rozpadu,
tedy doba, za niž se rozpadne polovina jeho atomů, činí
pouhé 2,1 minuty. Takto krátký poločas umožňuje sledovat proměny místního prokrvení mozku, jež probíhají
velmi rychle. Pozitrony, které opustí svůj mateřský atom,
letí tkání na krátkou vzdálenost. Jakmile se srazí s nejbližším (záporně nabitým) elektronem, anihilují se (»zničí
se«). Výsledkem anihilace jsou dvě částice gama-záření,
letící téměř přesně opačným směrem a rychlostí blízkou
rychlosti světla. Obě částice zachytí speciální kamery.
Prostřednictvím počítače je ze záchytu obrovského počtu anihilací »složen« obraz. Tam, kde se mozek víc namáhá, zvětšuje se prokrvení, takže stoupá místní radioaktivita. Porovnání činnosti mozku v»klidu« se zátěží neosobní a osobní, autobiografickou informací umožňuje rozlišit, které části mozku zpracovávají dané úlohy.
Při zpracovávání neosobní informace stoupá v porovnání
se stavem klidu činnost pravého i levého spánkového laloku,
v některých místech poněkud více než v jiných.
145
146
Při zpracovávání osobní informace roste v porovnání
se stavem klidu činnost stejných mozkových oblastí,
s nápadným zvýšením činnosti pravé strany. K tomu přibývá, opět na pravé straně, zvýšení činnosti kůry zevních
a horních oblastí čelního laloku, vnitřních oblastí spánkového laloku, zadních částí opaskového závitu (gyrus
cinguli), a nadto zvýšení činnosti levé poloviny mozečku. (Mozeček byl déle než sto let považován za »výpočetní systém* sloužící přesným a zaměřeným pohybům.
V současnosti zejména zobrazovací metody dokládají, že
se účastní poznávací činnosti, to jest i »vyšších funkcí*.)
Osobní, citově nabité vzpomínky tedy zvýší činnost
funkčního systému tvořeného spíše pravostrannými
korovými částmi limbického systému, amygdalou a kůrou některých částí spánkového a čelního laloku.
Funkční magnetická rezonance, která zachycuje proměny činnosti lidského mozku v mnohém ještě dokonaleji (a levněji) než PET, byla ke zkoumání emotivity užita rovněž.
V jednom z pokusů naslouchali dobrovolníci slovům
citově neutrálním a slovům vyjadřujícím ohrožení. Poslech ohrožujících slov výrazně zvyšuje činnost několika míst limbického systému, zejména amygdaly, zadních
částí opaskového závitu (gyrus cinguli) a parahipokampálního závitu.
Snad ještě zajímavější jsou proměny činnosti ženského mozku naslouchajícího zvukům spokojeně vrnícího
malého dítěte v porovnání s jeho křikem. A také proměny v pokusu porovnávajícím změny činnosti při poslechu citově velmi výrazné řeči tříletého dítěte v porovnání s neutrálním, klidným hlasem dospělého jedince.
Dětský křik a citově výrazná řeč tříletého dítěte přivedou v ženském mozku k výraznému zvýšení činnosti
čelní laloky, zadní část opaskového závitu a část temenních laloků.
Tohle nejsou pokusy pro pokusy nebo prostý vědecký zájem.
Míra odpovědi, její »síla«, se totiž dá objektivně měřit.
Otevírá to cestu k možnosti změřit vazbu matky k dítěti
kvantitativně.
Hle, kousek Evina a Adamova srdce, bylo by snad možné
říci.
Vzpomínáte si, jak archeolog N. Toth dokázal, že Homo
habilis byl patrně pravák? A jak kapitola o zručnosti ukázala, že praxie je obvykle vázána na levou mozkovou
hemisféru, stejně jako praváctví? V kapitole o jazyku
a řeči ukážu, že nejvýznamnější řečové funkce jsou opět
(obvykle) vázány na činnost levé hemisféry.
Na druhé straně zobrazovací metody ukazují, jak důležitá část Evina a Adamova srdce je vázána na činnost
limbického systému a některých částí mozkové kůry
pravé hemisféry.
Co z řečeného vyplývá?
Napsal jsem, že některé základní znaky lidství - například praxie, jazyk a řeč, citový život - vývojově souvisejí s funkční specializací mozkových hemisfér. Obě
mozkové hemisféry sice při všech úlohách spolupracují, nicméně při některých »převažuje« činnost levé, při
jiných činnost pravé.
Z uvedeného plyne další předpověď:
Citová stránka řeči, její pomlky, tón, tempo, všechno,
čím slovně vyjadřujeme nějaký druh citového postoje,
by měla být (obvykle a u lidí dospělých) poškozena při
poruchách pravé hemisféry.
Což se, jak praví stará zkušenost neurologů, děje.
Při poruchách předních částí pravé hemisféry bývá
poškozena schopnost vyjádřit citovou stránku řeči. Při
jejích poruchách vzadu bývá poškozena schopnost rozlišit citový obsah slyšené řeči.
147
148
Výsledkem je poškození empatie.
Jejímu procesu chybí schopnost vyjádření nebo rozlišení citového obsahu slovně sdělované informace.
Existují ještě další stavy poškozující empatii?
Existují, a jsou početné.
Empatie chybí lidem stíženým sociopatickou (antisociální)poruchou osobnosti.
Poruchou empatie často trpí děti stížené syndromem
poruchy pozornosti s hyperaktivitou (ADHD). To jsou
děti, které nevydrží ani chvilku v klidu, s nápadně těkající pozorností a mnoha dalšími rysy v chování, jimiž ničí
sebe, rodiče i učitele.
Zcela typicky chybí empatie dětem stíženým infantilním autismem, zvláštní, složitou vývojovou poruchou,
jež poznamenává jedince na celý život. Na skvělý, byť
poněkud barvotiskový popis této poruchy si mohou
vzpomenout lidé zhlédnuvší film Rain Man.
L. Kanner, jenž infantilní autismus popsal jako první,
o jeho obětech roku 1943 napsal:
»Musíme... předpokládat, že tyto děti přišly na svět
s vrozenou neschopností vytvářet s lidmi obvyklé, biologicky založené citové vazby, podobně jako jiné děti
přicházejí na svět s vrozenými tělesnými nebo duševními handicapy.«
(Více viz kapitola Autismus.)
Empatie dále chybí lidem stíženým alexithymií, doslova
přeloženo neschopností »přečíst« pocity jak vlastní, tak
lidí druhých. Tato různě závažná a různě dlouho trvající
porucha doprovází mnoho duševních onemocnění
a dalších stavů, například zneužívání některých drog
a alkoholu. Je typickým, často trvalým důsledkem válečného duševního poranění; může se projevit i jako vyústění drtivého, katastrofického neválečného prožitku.
Řekl bych, že empatie je jednou z nejvýznamnějších lidských vlastností, schopností a dovedností. Může zvyšovat míru spolupráce a přátelství. Myslím, že by se prohlubování empatických schopností mohlo nebo snad
i mělo stát součástí školní výuky.
Smích
Smích lze označit za jeden z nejlidštějších emočních
projevů, byť se nepochybně smějí i šimpanzi.
Zvukový spektrograf je přístroj převádějící zvuk do
záznamu, jenž ukazuje proměny zvukové frekvence neboli počtu kmitů i sílu zvuku v čase. Záznamy ukazují, že
smích charakterizují krátké proměny blízké hláskám
trvající asi 75 tisícin sekundy. Opakují se s rozestupy přibližně 210 tisícin sekundy. Ve stejném druhu smíchu se
opakují stejné druhy zvuků, například »ha-ha-ha« nebo
»ho-ho-ho«, které se nestřídají (»ha-ho-ha-ho«). Pokud se
objeví proměny, týkají se prvního nebo posledního zvuku. Mužský smích má přibližně poloviční frekvenci
(276 Hz) než má smích ženský (502 Hz). Smějeme se ve
výdechu.
Šimpanze a další antropoidní opice je možné přimět
ke smíchu podobně jako mnoho lidí lechtáním. Také se
smějí v průběhu hry.
Na rozdíl od lidí se šimpanzi smějí ve výdechu i ve
vdechu. Zvuková spektra šimpanzího a lidského smíchu
se liší. Člověk, který neví, jak se šimpanzi smějí, by bez
pohledu na jejich tvář nebo souvislosti chování zvuky
jejich smíchu jako smích neurčil. Jestliže se šimpanzi
smějí v souvislosti s tělesným dotykem, lidé se nejčastěji smějí v souvislosti s řečí, bez tělesného dotyku.
R. Provine z Marylandské univerzity v Baltimore a jeho
studenti sebrali více než 1200 »epizod smíchu«. Zjistili,
že naprostá většina epizod nemá nic společného s tím,
co bychom za zdroj smíchu považovali, například s vyprávěním vtipů nebo humorných historek. Epizody smí149
150
chu nejčastěji doprovázely zcela obyčejně znějící výroky typu »Rád vás poznávám* ap.
Provinova skupina se proto domnívá, že smyslem
smíchu je sociální signalizace, nikoli osobní vyjádření
emoce. Lidé se smějí přibližně třicetkrát častěji, jsou-li
v nějaké sociální situaci (sledování televize a čtení knihy se mezi takové situace počítá), než jsou-li sami.
Charakteristické je umístění smíchu v proudu řeči. Jak
řečník, tak posluchači přerušují větu smíchem jen vzácně. Smějí se obvykle až po skončení věty, například »Kam
jdete, he-he-he?« Uspořádání »Kam - he-he-he - jdete?« je
daleko vzácnější. Uložení smíchu na konci věty se podle
Provinovy skupiny podobá tečce za ukončenou větou.
Dále se zjistilo, že řečníci se smějí v průměru o 46 %
častěji než posluchači. Velmi významné je v tomto ohledu pohlaví řečníka. Ženy se smějí jak v roli řečníka, tak
v roli posluchače častěji než muži. Jsou-li řečníky muži,
smějí se o 7 % méně často, než se směje jejich ženské
posluchačstvo. Mužští řečníci vyvolávají smích snadněji, a to jak u posluchačstva mužského, tak ženského, než
řečnící ženy. Je-li tedy komikem žena, má to těžší než
komik-muž.
Dosud neúplné výsledky zkoumání smíchu v různých
kulturách dokazují, že ve všech jsou muži lepšími tvůrci
humoru než opačné pohlaví. Ženy jsou zase co do smíchu vděčnějšími posluchačkami. V tomto směru by se
tedy mohlo jednat o transkulturní jev. Kromě toho je
všude na světě bezpečnější smát se společně se svým
nadřízeným než smát se svému nadřízenému.
Smíchem se dá smích vyvolávat, což ví každý, kdo se
setkal s »vakem smíchu*, drobným magnetofonem, jenž
vydává zvuk smíchu. Platí to za předpokladu, že podnět
není příliš opakován. První podnět způsobí, že se začne
usmívat nebo smát 90 % posluchačů. Při desátém opakování se smála už jen 2 % posluchačů, zato tři čtvrtiny
řekly, že je podnět odporný.
Neurologové a psychiatři znají i patologický smích.
Vyskytuje se v průběhu nejrůznějších druhů mozkového poškození. Nedoprovází ho emoce, která charakterizuje zdravý smích, a často vzniká bez zevního podnětu.
Z toho plyne, že smích má poznávací, citovou i hybnou
neboli motorickou složku, které je možné oddělit.
Velmi vzácné případy dětí, které přijdou na svět hluché i slepé, ukazují, že i u těchto dětí se alespoň některé
znaky smíchu vyskytují. Z toho plyne, že smích bude mít
významný evoluční a dědičný základ.
Jiní vědci, například Ch. Gruner z Georgijské univerzity v USA, považují smích spíše za druh útoku než za
prostředek tvorby a posilování sociálních vazeb ve skupině. A to i v případě nejnevinnější úsměvné poznámky.
Gruner je přesvědčen, že i úsměv nejmenších dětí je cosi
útočného a manipulujícího. Podle jeho názoru dítě ani
tak neposiluje pouto k rodiči, jako si vynucuje pozornost a něco od rodiče získává. S tím ovšem mnoho odborníků nesouhlasí.
Smějeme se spontánně, dokážeme se však rovněž
usmívat nebo i smát na základě volního rozhodnutí.
V této souvislosti se například mluví o lstivém úsměvu.
Co odlišuje spontánní smích od smíchu hraného?
Pravděpodobně první, kdo popsal rozdíly ve fyziognomii, byl Francouz Duchenne de Boulogne, a to roku 1862.
V průběhu spontánního smíchu se stahují jak svaly kolem očí - důsledkem bývají vějířkovité vrásky - tak svaly
kolem úst, spolu se svaly směřujícími od ústního koutku
k lícním kostem. Duchenne byl přesvědčen, že svaly
kolem očí volní rozhodnutí neposlouchají, zatímco ty
kolem úst poslouchají vzorně. Upřímný, spontánní smích
se tedy dá poznat podle současného stahu všech svalů.
Umělý smích vynechává svaly kolem očí.
Řada zkušených manipulátorů s lidskými skupinami
si však dokáže nacvičit masku lehkého milého úsměvu,
151
152
s přátelskými vějířky kolem očí. Umělost této masky pak
někdy prozrazuje vlastní výraz v očích a výraz kolem úst,
zejména v polovině tváře, která je ovlivňována řečově
nedominantní hemisférou (u dvou třetin lidí to je hemisféra pravá, tedy u dvou třetin lidí se jedná o část tváře
mezi levým chřípím a levou polovinou úst). Výraz vlastních očí« (tj. výraz bez víček a okolí) je možné uměle
vytvořit jen velmi těžko. Zkušení herci dokonale zahrají
opilého člověka s jedinou výjimkou: shodují se v názoru, že »opilé oči« nedokáže zahrát skoro nikdo.
Novější výzkum ukazuje, že situace je složitější, nicméně
umělý smích, zakrývající například smutek, hněv nebo
znechucení, je ve většině případů (nikoli u všech lidí) možné
rozlišit na zpomaleném videozáznamu zkoumaného obličeje podle pohybů dalších obličejových svalů.
Pokusy se sledováním usmívajících se tváří doložily
(už dříve tušený) významný poznatek:
Promítá-li se usmívající se tvář jen 4 tisíciny sekundy,
pozorovatelé nerozliší, co zahlédli. Přesto v nich pozo-
rování navodí příjemné, »pozitivní« pocity. To by byla
poměrně známá zkušenost s vnímáním podprahových
podnětů. Nové zjištění říká, že se pozorovatelův »pozitivní« pocit rozšiřuje i na další, zcela neutrální podněty.
Takže pozor na usmívající se politiky, faráře, advokáty,
prodejce, kohokoli, kdo by s vámi mohl manipulovat ve
svém vlastním zájmu (přesvědčí vás ovšem, že je to váš
zájem).
Jinými slovy: evoluce a selekce vytvořily naše mozky
tak, že při krátkodobém jednoduchém podnětu nejprve něco »základního« (příjemné/nepříjemné) pociťujeme a teprve pak uvažujeme. Pravděpodobně jde o emoční a zároveň motivační větev rychlé odpovědi na podnět, která říká: »přibliž se, nebo uteč«.
Pokusy tohoto druhu převracejí naruby donedávna
převažující teorii o vztahu emotivity a poznávání.
Ve zjednodušené podobě tato teorie předpokládala,
že usmívající se tvář nejprve zrakově rozlišíme. Rozlišení závisí na neporušené činnosti systému sítnice - zrakový mezimozek - zraková kůra - oblasti zrakové kůry
specializované na poznávání tváří a jejich citových výrazů. Rozlišení a poznání usmívající se tváře poté ovlivní
činnost limbického systému, čímž pocítíme nějakou
emoci. Jinými slovy, emoce bez vědomého poznávání
podle této teorie nejsou možné.
Pokusy s podprahovým ovlivňováním emotivity však
dokazují, že možné jsou a že tradiční teorie neplatí.
Do krajnosti zjednodušený výklad tohoto ovlivňování říká, že proběhne činnost »neuronální mašinerie«, která nevstoupí do vědomí, protože doba trvání podnětu
je příliš krátká. Doba, po kterou podnět trvá, na spuštění mašinérie stačí, ale na vstup do vědomí nikoli. Vědomí události, to, že si uvědomíme, že se něco stalo, nastupuje za událostí a naší bezprostřední neuronální odpovědí až se zpožděním,
K pochopení snad pomůže jednoduchý příklad: dotkneme-li se omylem něčeho velmi horkého, pálícího,
rychle ucukneme, než si stačíme uvědomit, co se děje.
Teprve po rychlém, nevědomém obranném pohybu se
téměř stejně rychle podíváme, čeho jsme se dotkli; pocit palčivé bolesti následuje.
Na tom není nic záhadného. Funkční podklady jsou
známy například z blindsight neboli »vidění slepých*
a z opomíjení (o nich viz více kapitola Podvědomí).
Máme-li na mysli účel, dalo by se říci, že vědomí je
druh luxusu, jehož smyslem je něco jiného než řešení
ohromného počtu těch interakcí organismu s prostředím, které je možné vyřešit »automaticky«. V opačném
případě by vědomí bylo zcela zahlceno jejich nepatrným
zlomkem. Stačí si představit situaci, v níž bychom museli vědomě řešit polohu všech kloubů a činnost desítek
svalů, například při prosté chůzi.
EVA A ADAM MLUVÍ
156
Zvládnutí řeči a jazyka jsou další znaky lidství, tedy i vědomí. Podle filozofa D. Dennetta je právě jazyk klíčovým znakem lidského vědomí. S tím nemohu plně souhlasit. Lidé s těžkou jazykovou poruchou nepřestávají být
lidmi, byť je jejich vědomí o jazykovou součást chudší.
Jak se naučili Eva a Adam mluvit? Co říká o vývoji řeči
a jazyka komunikace mezi opicemi a lidoopy? Do jaké
míry jsou řečové schopnosti vrozené a jak se jim učí?
Jaký vztah je v lidském mozku mezi řečí a jazykem?
A mezi jazykem a myšlením?
Komunikace mezi opicemi a teorie vědomí
Ještě před čtyřiceti lety se zdálo, že mezi vokalizacemi
opic a lidoopů a lidskou řečí je vzájemných podobností
jen málo.
Rozdíly vypadaly zásadně:
Lidská řeč je pod volní kontrolou. Můžeme ji oddělit
od emocí (můžeme mluvit o radosti, aniž bychom radost
měli). Řeč je odvislá od činnosti »vyšších« korových oblastí, to jsou ty, které se nezabývají zpracováním přímých
smyslových informací (zpracovávají je až druhotně,
v dalších, »vyšších« stupních).
Vydávání zvuků opicemi a lidoopy bylo naproti tomu
považováno za mimovolní činnost, odehrávající se pouze za vysoce emotivních okolností. Jeho kontrola mozkovou kůrou měla být jen malá. Opičí výkřik se měl podobat našemu bezděčnému výkřiku při úleku.
Roku 1967 si však T. Struhsacker všiml, že východoafričtí kočkodani reagují na leopardy, orly a hroznýše, tři
hlavní druhy dravců, jimiž jsou loveni, třemi odlišnými
zvuky. Jakmile je zaslechnou jiní kočkodani, chovají se
podle nich. Zvuk označující leoparda je přiměje k úprku na strom. Zvuk označující orla způsobí, že se začnou
dívat vzhůru a snaží se skrýt v křoví. Poplašný zvuk označující hroznýše vede k tomu, že se postaví na zadní končetiny a začnou si prohlížet trávu kolem sebe. Z toho by
plynula možnost, že rozdílné zvuky je možné do jisté
míry chápat jako rozličná »slova« označující různé jevy.
Na druhé straně by rozdílné zvuky mohly znamenat odlišnou relativní míru strachu probouzeného různými
druhy dravců. V tomto případě by o »slova« nešlo.
Pokusy provedené v osmdesátých letech D. L. Cheneyovou a R. M. Seyfarthem dokazují, že se u kočkodanů
o mimovolní vydávání zvuků nejedná. Jedinec vydávající zvuk skutečně »oslovuje« členy své skupiny. Různé
zvuky totiž označují rozdílné předměty i události.
Do jaké míry je tento druh komunikace možné chápat
jako řeč?
Lidský jazyk a řeč jsou víc než pouhý vztah mezi slovem a předmětem nebo slovem a událostí. Mluvíme-li
157
spolu, vzájemně soudíme na své niterné duševní stavy,
například na to, co o věci druhá strana ví, jaké jsou její
představy, co si přeje a cítí. O vědomí člověka, s nímž
rozmlouváme, máme určitou teorii. Z řeči a chování druhého jedince předpovídáme, jak se bude chovat dál.
Roku 1978 začali D. Premack a G. Woodruff razit pojem theory of mind, teorie duševních stavů. (Anglický
termín užívá mimořádně široký pojem mind, takže by
se dal překládat jako teorie vědomí nebo teorie mysli.
Překlad souslovím teorie duševních stavů mi připadá
přesnější.)
Teorie duševních stavů je zcela nový pojem, který se
odlišuje od tradičního obsahu slova »teorie«. Teorii duševních stavů lze chápat jako funkční systém mozku,
který umožňuje rozpoznat, co se děje v nitru (»duši«)
příslušníků vlastního druhu. (»Teorií« se činnost tohoto
funkčního systému nazývá proto, že z této činnosti plynou ověřitelné předpovědi.)
Jestliže opice dokážou jednoduchým způsobem sdělovat některé jevy a události, dá se na ně vztáhnout i teorie duševních stavů? V takovém případě by jejich hlasová komunikace měla k řeči velmi blízko. Sledovali bychom možný model některého z vývojových stupňů řeči
člověka. A tímto prostřednictvím i jednu z klíčových stránek vývoje lidského vědomí.
Co v tomto případě řekl pokus?
Cheneyová a Seyfarth jej udělali s makaky. Předpoklad
zněl: jestliže budou matky makaků nějakým způsobem
číst duševní stavy svých mláďat, změní podle okolností
své chování.
Při pokusu seděly opičí matky společně s mláďaty
u propusti klece. Propust směřovala do menší arény.
Matky i mláďata mohly sledovat, co se v aréně děje. Tam
spatřily dvě události. V prvním případě zřízenec umístil
v aréně potravu - do krmítka skryl krájená jablka. V případě druhém předvedl »dravce« - vybaven sítí na chytání opic nejprve dělal hrozivé pohyby, vzápětí se skryl za
ohrazení arény.
V prvním pokusu byla klec matky a mláděte umístěna
tak, že mláďata viděla, co se v aréně děje. V druhém pokusu mláďata dění neviděla a zároveň byla od matky
oddělena ocelovou přepážkou.
Matky sledovaly dění v aréně v obou pokusech.
Chování mláďat se v obou případech podobalo cho-
vání lidských dětí. Mláďata z prvního pokusu, která viděla, co se v aréně děje, uloženou potravu ihned našla.
Jakmile zahlédla »dravce«, neopustila matku, do arény
se nevydala. Mláďata, která dění v aréně neviděla, potravu nenašla. V případě skrytého dravce matku opustila
a pobíhala v aréně, jako by nic nehrozilo.
Jestliže lidské děti nevědí, kde je potrava nebo že hrozí nebezpečí, jejich informované matky obyčejně mění
chování. Dětem se pokoušejí slovy nebo gesty pomoci. Volají
své děti, snaží se je upozornit na potravu i nebezpečí.
Matky makaků v žádné z pokusných řad na mládě »nevolaly«.
To je negativní výsledek, z něhož se nedá jednoznačně vyvodit, že nositelkami »teorie duševních stavů* nejsou. Výsledek však nesvědčípro možnost, že by rozlišovaly stav, kdy jejich mláďata vědí o událostech v aréně,
od stavu, kdy o nich mláďata nevědí. Tím je pravděpodobnost, že by matky makaků byly nositelkami teorie
duševních stavů, která by se projevila hlasovou komunikací s mládětem, snížena.
Pokusy se šimpanzi však ukazují možnost, že tito primáti, na rozdíl od makaků, nositeli teorie duševních stavů jsou. Roku 1978 ukazovali G. Woodruff a D. Premack
šimpanzí samičce Sáře videozáznamy chování jejích trenérů, kteří se snažili vyřešit nějaký problém. Například
spustit "magnetofon, jehož šňůra nebyla v zástrčce. Po
159
160
každé epizodě bylo Sáře ukázáno několik fotografií, řešení problému bylo na jedné z nich. Sára soustavně vybírala fotografii se správným řešením problému. Anekdotická je na tomto pozorování další skutečnost: Sára
vybírala správné řešení problému jen tehdy, když na fotografii byl trenér, kterého měla ráda. Pokud na ní byl
trenér, kterého ráda neměla, volila řešení chybná.
Vztah řeči, jazyka a mozku u lidí
Co se dnes ví o vzájemném vztahu řeči, jazyka a mozku
u lidí?(17)
Přibližně sto padesát let výzkumu (v posledních patnácti letech zásadně rozšířeného zobrazovacími metodami) říká, že řeč je jeden ze způsobů vyjadřování jazyka.
Jiným způsobem vyjadřování je například psaní nebo
pohyby těla.
T. Alajouanine definoval jazyk (1968) takto:
»Jazyk je výsledek složité neuronální činnosti dovolující vyjadřovat a vnímat duševní stavy prostřednictvím
sluchových a grafických znaků nebo gest při využití
smyslových nebo hybných funkcí, které se původně na
tento účel nespecializovaly.«
Pochopení vztahu řeči, jazyka a mozku zpočátku přinášelo zkoumání lidí, kteří utrpěli řečovou poruchu
v souvislosti s poškozením mozku. V těchto případech
se mluví o afázii.
Afázie je porucha chápání a vyjadřování jazyka podmíněná poškozením činnosti vymezených mozkových
oblastí.
Člověk stížený afázií není schopen:
• proměnit »neslovní mentální reprezentace tvořící
myšlení* do symbolů a gramatického uspořádání jazyka, anebo naopak
• není schopen vytvořit »mentální reprezentace« ze slyšených nebo čtených vět.
Všimněte si, prosím: jazyk, funkční systém mozku, je
v tomto pojetí do jisté míry chápán jako druh prostředníka mezi »myšlením« (soudobá neuropsychologie raději mluví o exekutivních funkcích, protože »myšlení«
má řadu rozměrů) a zevním světem. Jazyk sám je vyjadřován a vnímán mluvenou nebo psanou řečí, případně
gesty nebo nějakým dalším druhem znaků. Řeč tedy
můžeme chápat jako do jisté míry nezávislý »podsystém«
jazyka.
Pod pojmem »mentální reprezentace* si neurofyziologie představuje uspořádanou (organizovanou, hierarchizovanou a integrovanou) činnost mnohamiliardové-
ho počtu synapsí (míst vzájemných kontaktů mezi nervovými buňkami) většího počtu funkčních systémů
mozku.
Neurologové rozlišují velký počet afázií. Pro účely této
kapitoly, jejímž cílem je popsat vývoj Adamovy schopnosti mluvit, a to s ohledem na »klíčové« řečové oblasti
mozkové kůry, stačí stručně popsat jen dvě afázie, takříkajíc klasické.
První z nich je afázie Brocova - P. P. Broca ji popsal
roku 1861.
Na Brodmanově mapě korových polí mozku (viz str.
80) jsou vidět v levém čelním laloku pole 44 a 45. Říká
se jim Brocova oblast. Lidé, kteří ji mají poškozenou,
včetně spojení s dalšími částmi mozku, trpí klasickou
Brocovou afázií. Mluví pomalu, vyřknou méně než deset slov za minutu. O způsobu jejich řeči se říká, že je
telegrafický. Velmi často totiž vynechávají nebo všelijak
nahrazují zájmena, pomocná slovesa, spojky a gramatické morfémy. (Morfémy obecně jsou nejjednodušší systémové jednotky jazyka, nositelé významu nebo funk161
162
ce. Kromě gramatických existují morfémy lexikální
a slovotvorné.) Kromě toho, že pacienti agramaticky
mluví (pokud vůbec mluví), špatně chápou složitější
věty.
Poruchy Brocovy oblasti (a oblastí sousedních; protože jsou před Sylviovou rýhou, která odděluje čelní lalok od spánkového, říká se jim přední korová jazyková
oblast) jsou příčinou poruch syntaxe, pravidel, podle
nichž se sestavují věty.
Přední korová jazyková oblast a její spojení je tedy syntaktickým »procesorem« jazyka.
Druhou klasickou afázií je Wernickeova afázie, popsaná C. Wernickem pár let po afázii Brocově. Lidé s klasickou Wernickeovou afázií mluví naopak plynule, někdy
velmi rychle, přímo drmolí. Kromě jiného špatně chá-
pou smysl slyšené řeči. Některá nebo skoro všechna jejich slova bývají nesrozumitelná.
V užším pojetí odpovídá Wernickeova oblast zadním
dvěma třetinám horního spánkového závitu levé mozkové hemisféry, což je část Brodmanova pole 22. V širším pojetí k ní patří i korové oblasti sousedící. Odpovídají Brodmanovým polím 40, 39 a dalším.
Wernickeova oblast v širším slova smyslu - začíná se
jí říkat zadní korová jazyková oblast - se považuje za sémantický »procesor« jazyka (případně za procesor jak
sémantický, tak syntaktický).
Významné a nové poznání říká, že reprezentace syntaxe a sémantiky v levé mozkové hemisféře je na způsobu vnímání a vyjadřování jazyka nezávislá. To znamená,
že tyto stránky řeči řídí levá hemisféra například také
u lidí od narození hluchoněmých (pokud mluví znakovou řečí). Řečové informace jsou pro hluchoněmé děti,
které se učí a naučí mluvit znakovou řečí, informacemi
zrakovými a pohybovými. Pro děti slyšící jsou informacemi sluchovými, tedy smyslový vstup je zcela odlišný.
Poškození řečových oblastí v blízkosti Sylviovy rýhy,
to jest poškození pouze Brocovy a Wernickeovy oblasti,
nikoli rozsáhlejší, poškozuje spíše zpracovávání »funkčních slov« - zájmen, pomocných sloves, spojek ap.
Postižení zpracovávání »slov s významem*, lexikonu,
sémantiky, nastává až při poškození podstatně rozsáhlejších částí mozku než v předchozím případě.
Dokázala to kromě klinických zkušeností s nemocnými lidmi i PET (pozitronová emisní tomografie), jedna
ze zobrazovacích metod užitá u zdravých dobrovolníků.
Při vybavování slov z paměti se zvyšuje činnost mnoha
oblastí levé mozkové hemisféry, které jsou mimo Brocovu a Wernickeovu oblast. Přitom se zdá, že slova označující různé třídy předmětů zpracovávají různé oblasti
mozkové kůry. Jako by každou z nich zpracovával do jisté míry vymezený »výpočetní systém*.
Co z toho plyne?
Porovnáme-li stavbu šimpanzího a lidského mozku
a uvážíme-li, že jsme před 5-10 milióny let měli společného předka, museli vývojoví předchůdci současného
člověka buď postupně, nebo »náhle« získat řečové a jazykové oblasti mozku. Případně se některé části mozku,
původně sloužící něčemu jinému, staly oblastmi řečovými a jazykovými.
Vývojová větev hominidů směřující k dnešním lidem
tedy získala:
• oba »procesory« (velmi zjednodušeně řečeno syntaktický a sémantický);
• jejich rozsáhlejší spojení s dalšími korovými a podkorovými oblastmi obou polovin mozku, které jsou reprezentacemi* (nebo mapami) nejen řeči, ale i jazyka.
Proč obou polovin, když klíčové stránky řeči a jazyka
zvládá levá hemisféra?
163
164
Při standardní dominanci hemisfér (praváctví, řečové funkce jsou vázány na levou hemisféru) se totiž na
velevýznamném citovém obsahu řeči podílejí kromě
řečových oblastí levé hemisféry zrcadlově umístěné oblasti hemisféry pravé.
Brodmanova pole 44 a 45 odpovídající Brocově oblasti (a některá další pole nalézaná v lidském čelním laloku) nižší primáti nemají. Antropoidní opice je mají,
ale nejsou tak »dokonalá« jako u lidí. Podobně se mezi
lidmi a ostatními primáty odlišuje architektura Brodmanova pole 22 a polí sousedních, která odpovídají Wernickeově oblasti.
Jelikož je stavba (a do značné míry i činnost) mozku
kontrolována geneticky, museli naši vývojoví předkové
získat gen nebo geny, které výstavbu, zapojení a činnost
řečových korových oblastí řídí. Teoreticky si v tomto
ohledu je možné představit mutaci příslušného genu
nebo genů a následnou pozitivní selekci, neboť jazyk
a řeč jsou vývojově vysoce »výhodné«. Neobyčejně posi-
lují vnitřní vazby ve skupině, což na oplátku posiluje
naději na přežití, a tedy na předání této dědičné informace do další generace.
Řečová komunikace šimpanzů
Je přesto možné naučit šimpanze nějakým způsobem
řečově komunikovat?
Mluvit se nenaučí, zabraňují jim v tom stavba a funkce hrtanu a dalších orgánů, které se podílejí na vzniku
řeči. Z toho však neplyne, že by nemohli jednoduchou
řeč chápat a vyjadřovat jiným způsobem, například prostřednictvím přizpůsobené klávesnice počítače.
První pokusy dokazující, že šimpanzi jsou schopni
řečové komunikace pomocí gest, byly oprávněně podrobeny tvrdé kritice. Zjistilo se, že se v tomto ohledu nechovají o mnoho bystřeji než cirkusoví koně, kteří se
naučili »počítat«. Své cvičitele šimpanzi prachobyčejně
napodobovali. Gestikulovali, pokud chtěli získat potravu, ale na stejná gesta cvičitelů neodpovídali. H. Terrace, psycholog z Harvardovy univerzity, spolu s dalšími
odborníky dokázal, že šimpanzi věty netvoří.
S. Savage-Rumbaughová z Georgijské univerzity
a P. Marks-Greenfieldová z Kalifornské univerzity se kritikou nedaly odradit. Několik let pracují s Kanzim, to je
bonobo, Panpaniscus, »trpasličí šimpanz« (který vůbec
není trpasličí). Výcvik začal roku 1987, Kanzimu bylo
pět a půl roku. V průběhu pěti měsíců zaznamenali pozorovatelé přibližně 13 tisíc jeho »proslovů«. Kanzi s vědci komunikoval gesty a pomocí upravené klávesnice
počítače, na níž bylo dvě stě geometrických znaků.
Z Kanziho gestikulace a užívání znaků obě badatelky
soudí, že zvládá nejjednodušší základy gramatiky a syntaxe. Kanzi dokáže změnit pořadí slov, chce-li oznámit
změnu významu. Pokud byla jeho adoptivní matka Matata uchopena trenérem, Kanzi užil symboly v pořadí
»uchop, Matata«. Jestliže Matata někoho kousla, Kanzi
změnil pořadí: »Matata, kousnout.*
S. Savage-Rumbaughová a P. Marks-Greenfieldová mají
za to, že se podobným způsobem před 7-5 milióny let
mohly vyvíjet základy jazyka a řeči v době, kdy se oddělila vývojová větev směřující k dnešním šimpanzům od
větve směřující k dnešním lidem.
Jejich názor byl opět vystaven kritice.
Noam Chomsky, jeden z nejvlivnějších současných lingvistů, je slavný tím, že v 60. letech dokázal vrozenost
základů jazyka a řeči. Do té doby byly jazyk i řeč pod
vlivem behaviorismu považovány pouze za výsledek učení. Chomsky má za to, že výklad obou badatelek je naprosto mylný. Řeč a jazyk jsou zásadní evoluční výhodou, významnou pro přežití. Podle Chomského by bylo
divné, kdyby bonobové (nebo jakýkoli jiný druh) tak
165
166
velkou výhodu neužívali až do doby, než je tomu někdo
naučí.
»Byl by to biologický zázrak, kdyby lidé měli schopnost létat a nikdy by je nenapadlo, aby jí využili,*
poznamenal.
Také Laura Petitová, známá výzkumem vývoje řeči
a jazyka hluchoněmých, dětí i dospělých, s výkladem
autorek nesouhlasí. Podle jejího názoru se Kanziho
chování od způsobu, jímž užívají jazyk hluchoněmé
děti, liší základním způsobem. Petitová nepochybuje
o tom, že zvířata komunikují, ale nemyslí si, že by byla
nositelem jazyka.
Mluvili neandertálci?
»Co říkal jeden neandertálec druhému?*, zní věta vypadající jako vtip. Pro dvě skupiny paleoantropologů
vtipem není.
První skupina byla a snad stále je přesvědčena, že neandertálci složitější řeč nezvládali. Počítačové modely
vycházející ze stavby hrtanu a jeho zavěšení na lebeční
spodině u neandertálců a současných lidí je přesvědčují, že neandertálci nebyli schopni vyslovit některé hlásky. Jejich hrtan byl umístěn výše než hrtan dnešních lidí,
protože jejich lebeční spodina byla plošší, než je lebeční spodina dnešních lidí. Podle J. Laitmana z lékařské
fakulty Mt. Sinai v New Yorku, stejně jako podle P. Liebermana z Brownovy univerzity a E. Crelina z Yaleské
univerzity, zabraňovala neandertálcům ve vyslovování
některých hlásek právě tato skutečnost. Podle jejich
názoru se neandertálci s našimi přímými předky, kteří
mluvili v zásadě stejně, jako mluvíme my, nemísili. Přibližně před 30 tisíci lety neandertálci vymizeli. Jednou
ze základních výhod našich přímých vývojových předků v soutěži o zdroje a území mohla být právě řeč - tedy
dobrá vnitroskupinová komunikace.
Zastánci opačného názoru si myslí, že neandertálci
mohli mluvit stejně dobře jako naši přímí vývojoví předkové a že byli přinejmenším součástí naší vývojové větve - proto se mluví o Homo sapiens neanderthalensis
a Homo sapiens sapiens.
Debata o tom, zda neandertálci mluvili, se táhne už
od objevu první neandertálské kostry v roce 1856. Olej
do ohně přilil roku 1989 nález nepochybně neandertálské kostry v jeskyni Kebara na hoře Karmel v Izraeli.
Součástí nálezu byla jazylka, kůstka, do níž se upíná svalstvo podílející se na tvorbě řečových zvuků. Její tvar je
zcela totožný s tvarem jazylky současných lidí. Pro
D. Frayera a další vědce se stal důkazem, že neandertálci mluvili.
Přibližně ve stejné době sestavil do původní podoby
jednu z neandertálských lebek J. L. Heim, francouzský
paleoantropolog. Po desítkách let zkoumání se totiž rozpadla. Heim po rekonstrukci zjistil, že její spodina není
plochá. »Láme se« v určitém úhlu podobně, jako se láme
spodina lebky dnešních lidí. Z toho však plyne, že alespoň tento neandertálec měl hrtan zavěšený nízko, stejně jako my. Mohl tedy mluvit.
Oponenti vedení Laitmanem však přesvědčeni nejsou.
Laitman poznamenal, že jediná kůstka neříká vůbec nic.
Aby svým slovům přidal na váze, dodal, že se jazylka pra-
sete podobá jazylce moderních lidí víc než nalezená jazylka neandertálská.
167
Genetické základy jazyka a řeči
Do jaké míry jsou tedy lidské řečové a jazykové schopnosti vrozené a v jaké míře se jim učíme?
168
Většina čtyřletých dětí zná několik tisíc slov. Gramatiku a syntaxi zvládají v rozsahu, který dosud, pokud vím,
žádný z programů umělé inteligence nedosáhl. O Noamu Chomském a behavioristech jsem se už zmínil. Behavioristé byli přesvědčeni, že jazyk i řeč jsou výsledkem učení: malé děti poslouchají rodiče, sourozence, pak
další členy společnosti, a naučí se mluvit. Noam Chomsky před více než třiceti lety přišel s velmi revoluční
myšlenkou. Dokazoval, že všechny jazyky světa mají nejzákladnější gramatická pravidla společná. Děti se s nimi
narodí, mají je tedy »napsána« v řečových oblastech mozku. Z Chomského objevu - jako z každého velkého objevu - však vyplynulo víc otázek než odpovědí.
Některých jsem se dotkl v předchozích odstavcích:
Jak se tato univerzální gramatická pravidla vyvinula? Jak
jsou zakódována v genech, které jsou kódem pro stavbu
příslušných částí mozku? Jaký je vztah mezi myšlením,
jazykem a vědomím (ve smyslu sebeuvědomování)?
Jazyk a myšlení
Co dokazuje, že jazyk není totožný s myšlením?
Jak to bývá, poruchy. Příkladem je Williamsův syndrom. Projevuje se těžkou duševní zpozdilostí mladých
lidí; jejich inteligenční kvocient dosahuje přibližně polovinu normy. Syndrom je podmíněn genovou poruchou
na sedmém chromozómu - nemocní zdědí jen jednu ze
dvou podob (alel) příslušného genu. Přes těžkou poruchu myšlení tito lidé mluví gramaticky správně, ovšem
mluví soustavně a vytrvale, takže se poruše říká, slušně
přeloženo, povídálkův syndrom.°8) Zajímavé je, že s poruchou inteligence se druží porucha schopnosti řešit
prostorové úlohy, takzvané vízuospaciální funkce (postižení si nedokážou zavázat tkaničku u bot), a nápadná
družnost.
Existuje i opačná, geneticky podmíněná porucha:
neporušené myšlení, poškozená gramatika. V Londýně
žije rodina, v níž někteří členové mají nepoškozený neverbální inteligenční kvocient (byl měřen při řešení
neverbálních, tj. neslovních úloh). Mají však poruchu
řeči: mluví pomalu, chybně užívají zájmena, ale i koncovky vyjadřující minulý čas a množné číslo. Zcela průměrné čtyřleté až pětileté dítě vytvoří bez zaváhání od
slova, které nemá smysl, množné číslo. V češtině by takové »neslovo« mohlo znít například »slak«. Pětileté dítě
na dotaz bez námahy řekne »slaky«, »slaka«, »slakové«. Pro
postižené členy londýnské rodiny jde o nezvládnutelnou
úlohu. (Příkladem anglického neslova je Wug, množné
číslo wugs)
Přemýšlíme-li, nemusí to být vždy ve slovech. Běžně
přemýšlíme v obrazech, grafických útvarech, mapách,
tvarech a neslovních zvucích, v matematických a dalších
abstrakcích, které nejsou - alespoň zprvu - vyjadřovány
slovně, případně nějakým druhem písemného záznamu.
Bývá běžnou potíží nejen básníků, že nedokážou slovně, případně hudebně vyjádřit, co »vědí« a »cítí«.(19)
Z toho plyne, že myšlení je pravděpodobně v mnoha
ohledech univerzální, není vázáno na žádný specifický
jazyk. V těchto ohledech (neuvažujeme-li individuální
rozdíly mezi lidmi) myslí Čech stejně jako Američan
nebo Japonec.
169
Vývoj řeči a jazyka po narození
Jak se vyvíjejí lidské komunikační schopnosti počínaje
narozením neboli ontogeneticky?
Novorozeně odpovídá na zvuk zvonku, žvatlá, napodobí úsměv, zrakem sleduje tvář, která se nad ním sklání; když zašeptáte, otočí se za zvukem.
170
V šesti měsících dítě dokáže říci ma-ma, napodobit
některé zvuky, odpoví na slabiky ne-ne nebo pá-pá, zarazí se, když spatří někoho cizího, a někdy dokáže říci jedno slovo, které není slovem máma či táta.
V jednom roce života užívají děti tři až pět slov, dokážou vyjádřit, co si přejí, napodobují některé pohyby při
domácí práci a samy si hrají.
Přibližně čtvrtina osmnáctiměsíčních dětí na výzvu
ukáže pusu, vlasy a nos. Začínají kombinovat slova, přinesou žádaný předmět, hrají si vedle jiných dětí. Dvě
třetiny dětí chápou výzvu »polož na stůl« a »polož na
podlahu«.
Ve dvou letech na výzvu ukážou pusu, nos a vlasy
všechny děti. Užívají množné číslo a řeknou celé své
jméno. Hrají si s jinými dětmi již společně. Asi polovina
dětí chápe výzvu »polož na, pod, před, za«.
Ve třech letech rozumí výzvě »polož na, pod, před, za«
tři čtvrtiny dětí. Dvě třetiny dětí předvedou »udělej, že
jsi unavený, že je ti zima, že máš hlad*. Pět dětí ze šesti
předvede »ukaž, že je něco delší*. Děti se dokážou od
matky odloučit bez větších protestů.
Ve čtyřech letech se dvě třetiny dětí bez obtíží samy
oblékají. Stejný podíl dětí dovede dokončit pokus založený na analogii. Všechny děti správně uvedou svůj věk.
V pěti letech dokážou dvě třetiny dětí něco definovat. Děti správně ukážou pravé ucho, levé oko, pravou
nohu a levou paži. Hrají soutěživé hry. Některé děti začínají číst.
V šesti letech vyjmenují v průběhu jedné minuty devět zvířat, polovina dětí vymezí vztah mezi člunem a letadlem, kloboukem a botami. Děti vědí, kdy je snídaně,
oběd a večeře, přebírají telefonické vzkazy.
V sedmi letech vyjmenují dny v týdnu, řeknou vlastní
adresu, ukážou, kde je vpravo nahoře a vlevo dole, hrají
organizované skupinové hry.
Co se při tomto vývoji děje v mozku?
Popis dnešních znalostí by vydal na samostatnou kníž-
ku, tak se zastavím jen u některých klíčových a snad zajímavých objevů poslední doby.
Jedna z elektrofyziologických metod umožňujících
zjistit, co se v mozku děje při zpracovávání nějakého
druhu informace, se jmenuje ERP (event-related potentials); u nás se jí často říká kognitivní neboli »poznávací«
potenciály. Na určitý druh podnětu, například na fonetické zvuky, odpovědí řečové části mozkové kůry prudkou a významnou změnou elektrické aktivity (»potenciálem«). Na zvuky nefonetické tyto části mozkové kůry
stejným způsobem neodpovědí.
ERP není nijak zatěžující vyšetření. Na hlavu se prostě umístí elektrody, což nebolí ani netíží, a pokus může
začít. G. Dehaene-Lambertzová a S. Dehaene upravili tento způsob vyšetřování tak, že jej bylo možné užít u dvouaž tříměsíčních dětí. Jejich úprava vypadá prostě, ale
způsob, který tito vědci vymysleli, se dá označit málem
za geniální.
Děti seděly v sedátku, maminkám na klíně, na hlavičku dostaly lehounkou síť s osmapadesáti snímači. (Velký počet elektrod vědcům umožnil dobré časové a prostorové rozlišování proměn mozkové činnosti.) Pak děti
poslouchaly nejprve čtyři stejné slabiky. Následovala slabika pátá, která byla buď stejná jako slabiky předchozí,
nebo se odlišovala. Vědce zajímalo, jak se promění elektrická činnost mozku při poslechu odlišné slabiky. Jinými slovy, zda mozky dvou- až tříměsíčních dětí odlišnou
slabiku rozliší nebo nerozliší.
Činnost mozku při poslechu se projevovala salvami
proměn elektrického napětí ve třech vymezených místech. Jedno z nich bylo v horní přední části spánkového
laloku, další na pomezí spánkového a temenního laloku,
poslední v laloku čelním - ve všech případech vlevo.
171
172
Proměna činnosti se v prvním místě objevila za 220,
v druhém za 390, ve třetím za 700 milisekund.
Při poslechu stejných slabik se projevila činnost prvního a druhého místa. Při poslechu odlišné slabiky se
však charakter činnosti druhého místa změnil. Takže toto
místo během necelých čtyř desetin vteřiny rozliší, že na
ušní bubínek dopadly zvukové kmity odpovídající jiné
slabice, než byla slabika předchozí. Změna činnosti čelní mozkové kůry se projevila jen při poslechu odlišné
slabiky. Při poslechu stejných slabik se činnost neměnila. Zdejší změna činnosti pravděpodobně souvisí se zvýšenou mírou pozornosti.
Zdá se, že si při poslechu a rozlišování slabik popsaná
místa mozkové kůry rychle povídají. Informace by mohla vycházet z prvního místa do druhého a jít buď opět
z prvního místa, nebo místa prvního a druhého do místa třetího.
Kromě jiného z tohoto pokusu plyne, že kůra levého
spánkového laloku je specializovaná na zpracovávání řeči
již ve druhém měsíci života.
Podobný, byť jinak uspořádaný pokus provedla s šestiměsíčními dětmi skupina vedená P. Kuhlovou z Washingtonovy univerzity v americkém Seattlu.
Nejmenší děti jsou schopné naučit se jakýkoli jazyk,
jímž se na světě mluví. Jejich mozky jsou vybaveny ke
zvládnutí »lidštiny«, to znamená jakéhokoli jazyka. Tím,
že se na děti mluví jazykem mateřským, se však v průběhu prvních šesti měsíců života děti stávají z jazykových
univerzalistů specialisty na mateřštinu. Tedy podstatně
dříve, než chápou význam slov, než zvládnou jazyk.
Pokus byl proveden se švédskými a americkými dětmi. Skupina P. Kuhlové dokázala, že šestiměsíční děti
rozlišují proměny hlásek, které význam mají, od proměn
hlásek nemajících význam. Děti seděly maminkám na
klíně a blízký amplión jim opakoval řečové zvuky, například hlásku »í«. Děti byly odměnou naučeny, aby obrátily hlavu k ampliónu, jakmile se při vyslovení hlásky objeví nějaká odchylka. Když se to děti naučily, začala skupina zkoumat, jak jsou děti vnímavé na rozdíly v hlás-
kách jazyka mateřského a cizího. Porovnala jejich schopnost rozlišovat hlásky v americké angličtině a švédštině.
Polovina dětí každé národnosti byla vystavena zvuku
amerického »í« a švédského »y« tak, že jim byly vyslovovány s drobnými zvukovými odchylkami, jaké lidé dělají
v přirozené mluvě. Zjistilo se, že americké děti byly daleko pozornější vůči odchylkám ve švédském »y« než »í«
vlastního jazyka, švédské děti se chovaly stejně - byly
vnímavější k malým odchylkám amerického »í« než vlastního »y«. V šestém měsíci života se děti začnou měnit
z bytostí jazykově univerzálních na specialisty jazyka mateřského, dlouho před tím, než se naučí smyslu jediného slova.
Funkční soustava mozku pojmenovaná jazyk mění
vnímání řečových zvuků i v nepřítomnosti jejich smyslu. »Odfiltrováním« nevýznamných proměn řečových
zvuků se v průběhu dalšího vývoje »ušetří« ohromné úsilí.
Významy slov začnou děti rozlišovat mezi desátým a dvanáctým měsícem života. Zároveň s touto schopností však
ztrácejí schopnost rozlišovat mezi cizojazyčnými souhláskami, které jsou v jejich mateřštině nevýznamné, což je
dalším stupněm vývoje jazyka a řeči.(20) (Právě tento vývoj je důvodem, proč například dospělí Japonci nerozlišují hlásky r a /.)
Na mimořádnou složitost vývoje řeči a jazyka ukazují
zkušenosti s malými neslyšícími dětmi a s dětmi, které
utrpěly poškození buď levé, nebo pravé mozkové hemisféry před šestým měsícem života. (Připomínám, že
u většiny dospělých lidí jsou gramatika, syntaxe a lexikon vázány na levou mozkovou hemisféru.)
173
174
Když se zkoumala činnost zrakových korových oblastí mozku u vrozeně neslyšících (nebo málo slyšících)
dětí, zjistilo se, že při určitém druhu podnětů kromě
zrakových korových oblastí odpovídají i ty části mozkové kůry, které u dětí slyšících zpracovávají řeč.
Nález ukazuje ohromnou plasticitu mozkové kůry
»snažící se« vyvážit poškození sluchu rozsáhlejším zpracováváním zrakové informace.
Pochopení významu slov a gest poškozuje u malých
dětí poruchy pravé mozkové hemisféry. U lidí dospělých
je tomu obvykle opačně.
Porucha slovníku se u dětí projevuje při postižení levého spánkového laloku, ale jen tehdy, je-li poškozen
mezi desátým měsícem až pátým rokem života. Poté se
v tomto ohledu neprojeví.
K výraznému poškození jak schopnosti učit se novým
slovům, tak gramatickým pravidlům vede poškození levého, ale i pravého čelního mozkového laloku, pouze
však v rozmezí mezi 19.-30. měsícem života.
Vývoj řeči a jazyka je tedy u malých dětí vázán na proměny stavby a činnosti obou mozkových hemisfér, nadto v různých oblastech a různých časových obdobích
různým způsobem.
O stavbě a činnosti zrakových korových oblastí se říká,
že je velmi složitá. Je však poměrně dobře prozkoumaná. U makaků, tedy skoro jistě i u lidí, se vidění a zrakové
poznávání týká dvaatřiceti z přibližně padesáti korových
polí.
Výzkum stavby a činnosti řečových korových oblastí
začíná dokládat, že řeč a jazyk jsou ve vztahu k mozku
něčím ještě složitějším, zejména co do funkčního vývoje.
Soukromá řeč
Jak souvisí vývoj řeči a jazyka s vývojem dalších duševních schopností, například s myšlením, ukazuje výzkum
soukromé řeči dětí.
L. Berková je profesorkou psychologie univerzity
v americkém Illinois. Zaujalo ji, že si děti, obvykle když
něco dělají, povídají samy pro sebe. To je private speech, doslova přeloženo soukromá (nebo osobní) řeč.
Mezi dětmi mladšími než deset let tvoří soukromá řeč
podle okolností a souvislostí 20-60 % toho, co děti řeknou. Rodiče a vychovatelé děti za soukromou řeč poměr-
ně často kárají. Soukromou řeč považují za nekázeň, neposlušnost nebo poruchu pozornosti. Přitom jde o zcela základní součást vývoje poznávacích funkcí; chcete-li,
o vývoj rozumu.
Že jde o něco tak důležitého, poznal už ve třicátých
letech našeho století Lev S. Vygotskij, ruský vědec. Dostalo ho to do sporu s oficiální stalinistickou jazykovědou. Vygotskij zemřel v roce 1934 na tuberkulózu, o dva
roky později bylo jeho dílo zakázáno. Ožilo až po bezmála třiceti letech. Roku 1962 se ve Spojených státech
objevil překlad jeho klíčových prací pod názvem Thought and Language (Myšlení a řeč).
Kromě toho, že západní psychologové a jazykovědci
Vygotského práci neznali, byli v otázce soukromé řeči
pod vlivem myšlenek J. Piageta, jednoho z největších
dětských psychologů našeho století. Přitom to byla právě soukromá řeč, v jejímž výkladu se Piaget mýlil. Považoval ji za projev »nezralé« psychiky, za cosi soběstředného neboli egocentrického. Myslel si, že malé děti mluví
samy na sebe proto, že si nejsou schopné představit mysl
jiného člověka. Soukromá řeč podle Piageta neslouží
komunikaci, pouze doprovází, nahrazuje nebo posiluje
motoriku - hybnou činnost dítěte. V průběhu soukro175
*
176
mé řeči podle Piageta děti neočekávají, že by jim partner naslouchal anebo je chápal. Byl přesvědčen, že tato
řeč postupně mizí úměrně tomu, jak se u dětí rozvíjí
schopnost skutečné komunikace s okolím.
Vygotskij dokázal pevnou vazbu mezi učením, řečí
a sociální zkušeností dítěte. V průběhu vývoje existuje
řada úloh, které děti nejsou bez pomoci dospělých (nebo
obecně někoho zkušenějšího) schopné zvládnout. Zeptá-li se dítě na řešení, uslyší za obvyklých okolností návod. Děti vtělují jazyk návodů do své soukromé řeči a pak
ji užívají jako vodítko, řeší-li úlohu samy.
Vygotskij považuje období, v němž začnou řeč a praktická činnost, které byly původně vzájemně nezávislé,
u dětí splývat, za nejdůležitější okamžik jejich intelektuálního vývoje.
Jaký má soukromá řeč obsah?
L. Berková ho roztřídila do několika druhů, podle funkce. Někdy děti mluví jen samy k sobě. Cosi prohodí, aniž
by to posluchači dávalo nějaký smysl. »Rozbilo se,« poznamená dítě ke svému sousedovi, aniž je jasné, o co se
jedná.
Soukromá řeč běžně doprovází u dětí fantazijní hru.
Děti hrají různé role, mluví k předmětům, napodobují
jejich zvuky.
Jindy je vyjádřením citového napětí, aniž by se očekávalo, že bude posluchač odpovídat. Dítě si například
úzkostně zakryje obličej a opakuje »maminka stůně,
maminka stůně«.
Soukromou řečí děti zaměřují svou činnost. Například
řeší početní úlohu, počítají na prstech nahlas, až dojdou
k výsledku, který si zopakují.
Děti v průběhu řešení úloh nezřetelně mumlají. Učí-li
se číst, upřesňují chybně přečtená slova novým hlasitým
čtením.
Jako tolik jiného v dětském životě, ovlivňuje i soukromou řeč dětí jejich vztah k matce. L. Berková to dokázala pokusem.
Nejprve sledovala chování skupiny matek a jejich tříaž čtyřletých dětí v průběhu řešení dětské úlohy, úkolem bylo porovnat součásti stavebnice lego podle tvarů
a barev. V postoji maminek k dětem byly sledovány dvě
stránky: míra vřelosti vztahu k dítěti a míra kontroly
chování dítěte. Vřelost vztahu (projevující se řadou znaků, například laskavým tónem hlasu, doteky, klidným,
usměvavým chováním) může být vysoká, nebo nízká až
žádná. Rovněž ve stupni kontroly dětského chování jsou
značné rozdíly. Některé maminky (stejně jako otcové či
prarodiče, učitelé a vychovatelé) odpovídají na otázky
dítěte klidnou radou, dodávají dítěti odvahu i přiměřenou míru sebevědomí. Pomáhají mu zvládnout, co by
samo nezvládlo nebo zvládalo obtížně. Jiné maminky
(a vyjmenovaní lidé další) jsou vysoce autoritativní, místo vedení přikazují a zakazují. Další se v této oblasti chovají lhostejně, jako by jim bylo jedno, co dítě dělá či nedělá, zda má nebo nemá obtíže.
Prvnímu druhu vedení s vysokou mírou vřelosti a rozumnou, přiměřenou, povzbuzující mírou kontroly se
říká, stejně jako tomuto druhu výchovy obecně, autoritativní. (Význam tohoto slova je v hovorové češtině odlišný, v dnešní době zní pejorativně. Snad bychom měli
raději užívat pojem pevná, aby nedocházelo k záměně
pojmů autoritativní a autoritářská.)
Výchova doprovázená nízkou mírou vřelosti a vysokou mírou kontroly dětského chování rodičem se jmenuje autoritářská.
Výchova s vysokou mírou citové vřelosti a nízkou nebo
žádnou kontrolou se jmenuje »dovolující«,^erwz'sztw.
Z chování matek a dětí v průběhu řešené úlohy šlo
zjistit ve sledovaném ohledu druh vzájemného vztahu.
177
178
Při vlastním pokusu děti, které předtím s legem nepracovaly, dostaly za úkol vytvořit skládačku z jeho součástí podle předloženého modelu. Pokus byl patnáctiminutový, opakoval se třikrát v odstupu dvou až čtyř dnů.
Psychologové si ověřili předem, že je skládačka pro děti
dostatečně náročná.
Zjistilo se, že v největší míře užívaly soukromou řeč
děti s matkami autoritativními (ve výše uvedeném smyslu). Jejich výkon se v průběhu tří pokusů zlepšoval nejvíc. Soukromá řeč je v tomto případě druhem pojítka
mezi mateřským vedením a úspěchem při řešení úlohy.
Její hlasitosti a srozumitelnosti v průběhu opakovaných
pokusů ubývalo. Informace v soukromé řeči obsažená,
vedoucí činnost dítěte při řešení úlohy, se zvnitřňovala.
Na další významnou souvislost soukromé řeči poukázaly výsledky staršího výzkumu, vedeného L. Kohlbergem z Harvardovy univerzity, v porovnání s výsledky
mladšími, zjištěnými L. Berkovou a R. A. Garvinovou.
Kohlbergova skupina sledovala soukromou řeč dětí
ze středních socioekonomických vrstev. Zjistila, že v největším rozsahu ji užívají mezi čtvrtým a šestým rokem
života. V základní škole tato řeč ubývá, a mění se na nezřetelné mumlání. Středostavovští rodiče se dětem obvykle dosti věnují a hodně na ně mluví. V deseti letech
tyto děti užívají hlasitou soukromou řeč po 7 % doby,
v které něco řeší.
Berková a Garvinová sledovaly soukromou řeč dětí ze
socioekonomicky nízké vrstvy chudých lidí žijících
v Appalačském pohoří na východě amerického státu
Kentucky. V této oblasti rodiče na děti mluví málo, informace sdělují častěji gestem. Zdejší děti začínají užívat hlasitou soukromou řeč podstatně později než děti
ze středních vrstev zkoumané Kohlbergovou skupinou.
Ve věku deseti let ji užívají přibližně 40 % doby, po kterou něco řeší. Jejich jazykový vývoj je tedy v porovnání
s předchozí skupinou opožděn.
O vývoji jazyka
Z čeho vlastně vznikl jazyk?
Hádky na toto téma byly tak strašné a přitom neplodné, že roku 1866 pařížská Jazyková společnost jakékoli
debaty na toto téma prostě zakázala.
Ať už vznikl jazyk jako náhodný nebo vedlejší produkt
vývoje mozku, umožňoval raným hominidům - dejme
tomu počínaje Homo habilis - jistou míru abstrakce od
přímých smyslových informací a jejich paměťových záznamů. Jazyk začal poskytovat »druhotnou reprezentaci* světa. (Za prvotní reprezentace neboli »mapy« se
považují přímé smyslové informace, jejich paměťové
záznamy a bezprostřední citové odpovědi.)
Druhotnou reprezentaci je možné prostřednictvím
řeči sdělit. Pro skupinu sociálně žijících hominidů to
znamenalo lepší přizpůsobení proměnám okolí. Což
zvyšuje naději na přežití a reprodukci.
Lze si představit, že nejranější jazyk obsahoval slova
označující význam, ale postrádal gramatické prvky i syntaxi. Mohl být slovním označováním gest.
Vtipné pojmenování základních teorií vzniku jazyka
zní:
• Teorie haf-haf. Podle ní vznikala první slova onomatopoicky, napodobením zvuků prostředí, takže haf haf
pro vlka (jazyk jistě vznikl před ochočením psa), kuku
pro kukačku, fú pro vítr ap.
• Teorie pche. Podle ní vznikala první slova v podobě
emočně podmíněných zvuků, v tomto případě by šlo
o slovo vyjadřující opovržení.
• Teorie hej rup! se domnívá, že první slova mohla být
rytmickým pokřikem doprovázejícím společnou činnost.
• Teorie tralala zase tvrdí, že první slova vznikala ze hry,
jejímž příkladem je zpěv malého dítěte.
179
180
• Teorie vycházející z orální praxie neboli dovednosti
napodobit různá gesta tvarem úst a přitom vydat zvuk,
jenž může mít rozlišující význam.
Jak se proměnil tento primitivní jazyk na jazyk se syntaxí, je zcela nejasné.
D. Bickerton z Havajské univerzity si podobně jako
N. Chomsky myslí, že k vývoji syntaxe došlo z evolučního hlediska rychle. Mohla za ním být »jediná genetická
událost«, tedy mutace (nebo skupina mutací), aniž je jasné, jaká. Přenáší se však do dalších generací. Všechny
děti tudíž dodnes přicházejí na svět s vrozenou schopností naučit se jakýkoli světový jazyk. Jako první se však
naučí jen jeden konkrétní jazyk, jazyk mateřský.
Výše jsem popsal, jak se v prvních měsících života
rozvíjí znalost mateřštiny - bez ohledu na to, že ji nemluvňata zatím nedokážou vyjádřit - a jak v souvislosti
s vývojem této znalosti klesá schopnost dětí být jazykovými univerzalisty. Zdá se tedy, že jsme počínaje raným
dětstvím schopni být nositeli jen jediného mateřského
jazyka, bez ohledu na to, kolika dalším jazykům se byť
dokonale naučíme.
Dokazuje to zkoumání činnosti mozku většího počtu
dospělých Kanaďanů, jejichž mateřštinou je angličtina,
nicméně od raného dětství mluví stejně plynule a bez
obtíží francouzsky. Jedna ze zobrazovacích metod ukázala, že se při užívání mateřské angličtiny podle očekávání namáhaly jen jejich řečové korové oblasti. Jakmile
však přešli do francouzštiny, začalo se kromě řečových
oblastí mozkové kůry namáhat ohromné, složitě zapojené nakupení nervových buněk v hloubce levé hemisféry, které se menuje putamen. (Na pravé straně se nenamáhalo.) Přestože jsou tito lidé bilingvní snad nejčistším možným způsobem, vyžaduje užití nemateřského
jazyka činnost »většího a složitějšího výpočetního systému, než užití jazyka mateřského.
Šíření jazyků
Jak znělo nejstarší slovo?
M. Ruhlen míní, že tik. Má to být kořen, z něhož je
odvozeno latinské slovo pro prst, digitus. Kdy a kde bylo
užíváno, Ruhlen neříká, ale někteří nejradikálnější lingvisté zabývající se vznikem a vývojem jazyků si myslí,
že to mohlo být i před 100 tisíci lety, společně se vznikem moderního člověka.
Jiní považují tyto úvahy za vědecky neodpovědné,
a jsou přesvědčeni, že nejstarší jazyky jsou zkoumatelné
do období nanejvýš před 7 tisíci lety.
Je možné, že všechny světové jazyky (je jich kolem
6 tisíc) vznikly z jednoho společného základu a postupně se jejich kmen větvil a košatil podobně, jako se větvil
a košatil strom vývoje života.
Odborníci nejsou schopni se dohodnout ani na počtu jazykových rodin: příkladem jedné rodiny jsou indoevropské jazyky, jiným příkladem jsou sino-tibetské ja-
zyky nebo altajské jazyky. Největší spory se vedou kolem jazykových superrodin - těch má být jen několik.
Příkladem je hypotetická nostračtina: jazyková superrodina sjednocující šest jazykových rodin. (Název je odvozen od latinského slova pro náš, myšleno jazyk.) Jazykové superrodiny by podle současné představy měly být
hlavními větvemi, které vyrostly ze společného jazykového kmene.
Jak se jazyky šířily?
Podle C. Renfrewa, profesora archeologie univerzity
v Cambridge, čtyřmi základními způsoby:
Prvním byla počáteční migrace moderních lidí, kteří
podle teorie »out of Africa« vyšli z tohoto kontinentu
přibližně před 100 tisíci let/20 a začali zalidňovat ostatní části světa. Jazykovým pozůstatkem této prvotní mig181
182
race je například baskičtina, kterou mluví Baskové, obyvatelstvo žijící na pomezí Španělska a Francie, nebo jazyky domorodců v Austrálii.
Druhá vlna rozšiřování jazyků doprovázela vývoj zemědělství, které zřejmě vzniklo na několika místech světa
současně. Jazyky se šířily a větvily společně spočetně rostoucími populacemi zemědělců. V této době vznikly velké jazykové rodiny, indoevropská a sino-tibetská.
Třetí vlna šíření a diferenciace jazyků doprovázela
celkové oteplení, k němuž na Zemi došlo před několika
tisíci lety a jež otevřelo lidem území nad 54. rovnoběžkou severní polokoule. V této době začaly vznikat jazykové rodiny, jejichž příkladem jsou čukčo-kamčatské
a eskymo-aleutské jazyky.
Poslední vlna jazykového šíření doprovází dobyvatelská tažení vedená mocenskými elitami různých oblastí.
Příkladem může být šíření některých jednotlivých členů už ustavených jazykových rodin, například některých
indoevropských jazyků v období kolonizace.
Nemylme se - jde o vývoj, jenž se nijak nezastavil.
Bude další vlnou zvláštní angličtina doprovázející výbušný vývoj Internetu?
Nebo to bude čínština? Každý pátý člověk na světě je
Číňan. A Čína už oznámila, že jazykem jejích tiskových
konferencí bude nadále výlučně čínština...
Odpadne jazykový problém díky vývoji dokonalejších
překladatelských počítačů, schopných převádět s dostatečnou přesností jakýkoli jazyk do jazyka jiného?
Není škoda, že obrovský počet světových jazyků, jimiž mluví také jen několik desítek, stovek či tisíců lidí,
zaniká pod tlakem gigantů, jakými jsou angličtina, čínština nebo hindština? Každý lingvista vám řekne, že zánik jazyka je snad ještě tragičtější než zánik jakéhokoli
druhu života. Zaniklý jazyk znamená zánik malého vesmíru představ, pohádek, výkladů světa, zánik paměti celé
lidské skupiny, ohromného bohatství informací...
O mozku a hudbě
Chtěl bych říci několik slov o vztahu mozku a hudby.
Proč za kapitolami o lidském srdci a jazyku?
Protože viděno očima zobrazovacích metod by se dala
hudba v mozku nazvat superjazykem, něčím, co nemá
obdobu a co by mohlo být nejsložitější činností mozku
vůbec.
Samozřejmě, že hudba je něco nesmírně složitého.
Pravděpodobně ještě složitějšího než jazyk. Nadto jde
o záležitost, která sice má evoluční a neurobiologické
kořeny (slyšíme a poslech hudebních zvuků mění naši
emotivitu), nicméně je v největším rozsahu podmíněna
kulturně. Evoluce »zařídila«, že se všechny zdravé děti
naučí bez námahy mluvit. S počítáním už to může být
horší. Aktivnímu provozování hudby se musí každý, i ten
největší talent, tvrdě učit mnoho let. A pokud je někdo
v muzice tvořivý, pak vlastně celý život. Tvorba a kvalitní sdělování hudby je na rozdíl od poslechu výsadou jen
malého množství lidí.
Naslouchání hudbě a její prožívání je vysoce osobní
záležitostí, obtížně sdělitelnou. Odpověď na skladatelo-
vo poselství, zprostředkovávané nějakým médiem, je
individuální a určuje ji posluchačův zájem, vzdělání,
kultura, v níž vyrostl, i osobnostní rysy. Skladby vyvolávající v některých lidech bouřlivé citové odpovědi zanechávají jiné lidi lhostejné.
Na druhé straně je hudba druhem komunikace, podobně jako jazyk vyjadřovaný řečí, byť jsou její pravidla
odlišná. Mluvíme-li, vypovídáme o světě a sdělujeme významy. V jazyce, jemuž rozumíme, chápeme slova a věty,
nikoli jen seskupení zvuků. Hudba je naproti tomu organizované nakupení zvuků řízených pravidly harmonie a kontrapunktu.
Ložiskové poškození mozku může způsobit poruchu
řeči a jazyka (afázii), stejně jako může způsobit poruchu
183
184
vnímání a rozlišování hudebních zvuků - amúzie. Velmi brzy se zjistilo, že jsou lidé, které postihne afázie, přičemž nejsou stiženi amúzií, a naopak: někteří nemocní
stižení amúzií netrpí afázií. Na druhé straně četné nemocné postihne jak afázie, tak amúzie.
Z toho plyne, že funkční systém jazyka a řeči je v mozku alespoň částečně odlišný od funkčního systému pro
hudbu.
Prostá úvaha řekne, že funkční systém mozku zpracovávající hudbu je značně složitý a jeho součástí musí být
mnoho jiných funkčních systémů:
• čtení not je činností zrakového systému;
sluchový systém rozlišuje rytmus, melodii, harmonii
a barvu zvuků, jejichž kombinace charakterizuje skladbu;
hybnost dovoluje skladbu zahrát;
• emotivita a poznávací procesy hudbu prožívají, hodnotí a vykládají.
Co se v mozku děje, čteme-li noty a hrajeme-li, co noty
zapsaly?
Justine Sergentová z Montrealského neurologického
ústavu požádala o spolupráci deset profesionálních klavíristů, praváků. Vyšetřila je pozitronovou emisní tomografií (PeT, funkční zobrazovací metoda zjišťující, která
místa mozku se namáhají při zátěži).
Sergentová zjistila, že její klavíristé čtou noty jako body
v prostoru, nikoli jako písmena ve slovech. Při hraní
z listu se namáhají oblasti mozkové kůry, které zpracovávají slovní a zrakové podněty (area 40 Brodmanovy
mapy), dále korové oblasti, které převádějí zrakové informace o prostoru do informací o vnímání dotyků
a informací, které řídí pohyby prstů po klaviatuře, a dále
rozsáhlé části prefrontální kůry, jež kontrolují pořadí
a počet pohybů v čase.
K pochopení vztahu mozku a chování pomáhalo zkoumání ohraničených poškození nějaké části mozku. Čím
bylo funkční poškození menší, ohraničenější, a čím ho
bylo možné jasněji vymezit, tím lépe. Hudební skladatelé i muzikanti s tímto druhem postižení pomohli i v pochopení některých stránek vztahu mozku a hudby.
Z těch slavných to byl například Maurice Ravel (1875 až
1937), V I. Šebalin (1902 - 1963), ředitel moskevské konzervatoře a skladatel, Jean Langlais (1907 - 1991), francouzský varhaník a skladatel, či anglický skladatel Benjamin Britten (1913 - 1976). Následovala jednotlivá pozorování téměř neznámých současných hudebníků, které již bylo možné vyšetřit zobrazovacími metodami.
Ravelovo onemocnění se začalo vyvíjet roku 1933.
Objevily se poruchy psaní. Jeden z jeho žáků a přátel si
všiml chyb v písni Don Quijote Dulcinei, na které Ravel
v té době pracoval. Mistra na ně upozornil, ale Ravel
chyby nerozlišoval. Poruchy psaní se začaly objevovat
i v dopisech ze stejného období. Koncem téhož roku nebyl schopen napsat vlastní jméno a nebyl schopen číst.
Objevily se řečové poruchy, které do Mistrovy smrti zůstaly mírné. Vyjadřoval se jasně, slyšenou řeč chápal, ale
nevybavoval si vlastní jména. V průběhu dubna 1933 ztratil schopnost komponovat. Ještě v září toho roku v novi-
novém interview popsal plánovanou operu o Janě
z Arku. V listopadu 1933 však svěřil jednomu ze svých
přátel: »Svou Janu z Areu už nenapíšu. Ta opera je zde,
v mé hlavě, slyším ji, ale nenapíšu ji. Je po všem, svou
hudbu už nedokážu psát.«
Ravel ztratil schopnost něco zahrát, včetně schopnosti
hrát z listu, zapsat hudbu a zazpívat. Přestože nebyl schopen hudbu zaznamenat, nadále ji, jak říkal, tvořil ve své
hlavě. Nebyl schopen zpaměti zahrát ani vlastní skladby. Ztratil schopnost pojmenovat i zapsat noty. Jestliže
mu nota byla jmenována, zapsal ji; dokázal s váháním
185
186
a chybami zpaměti napsat části vlastních starších skladeb. Stupnice hrál bezchybně, vlastní skladby si dokonale pamatoval a ihned upozornil na nejmenší odchylku v jejich provedení. Zachováno měl hudební estetické cítění.
Povaha Ravelova onemocnění je po více než šedesáti
letech nejasná. Příznaky ukazují na poškození levé mozkové hemisféry, pomezí temenního, spánkového a týlního laloku, čemuž nasvědčuje poškození řeči, čtení a psaní. V současnosti je popsáno vzácné onemocnění této
části mozku s neznámou příčinou, jež vede ke ztrátě
nervových buněk, u většího počtu lidí, ale žádný z popsaných pacientů není hudebník nebo hudební skladatel.
Ravel netrpěl poruchou hybnosti, protože stupnice
hrál stejně dobře jako před onemocněním. Netrpěl sluchovými poruchami ani poruchami rozlišování prostoru. Zrakově dobře rozlišoval předměty i tváře. Měl však
obtíže, když chtěl rukou sebrat předmět ze stolu.
Ravelova funkční porucha spočívala v poškození převodu »hudební reprezentace* z jedné funkční oblasti do
jiné - například ze zrakového funkčního systému do systému hybnosti a systému sluchového a opačně, z funkčního systému slyšení do systému zrakového a systému
hybnosti.
Není jasné, zda místo poškození jeho mozku bylo místem prvotního poškození, nebo zda šlo o důsledek poruchy v některé jiné oblasti.
V. I. Šebalin utrpěl dvě cévní mozkové příhody, které
postihly levý spánkový lalok. Stihla ho těžká řečová porucha, nicméně komponoval dál a neztratil žádnou ze
svých hudebnických schopností.
J. Langlais byl v souvislosti s cévní příhodou, která
postihla pomezí spánkového a temenního laloku jeho
levé hemisféry, postižen poruchou řeči, čtení i psaní.
Nadále však komponoval, byl schopen hudební improvizace a neztratil schopnost číst noty.
Benjamin Britten byl rovněž stižen cévní mozkovou
příhodou, ale jeho hudební schopnosti onemocnění
nezměnilo.
Co z těchto svým způsobem počátečních informací
plyne o vztahu mozku a hudby?
Funkční systém, který zpracovává hudbu, je rozsáhlejší než funkční systém jazyka a řeči. Oba systémy jsou
reprezentovány v obou mozkových hemisférách. Systém
hudby využívá korové oblasti, které zpracovávají zrakové, sluchové i prostorové informace, stejně jako systém,
jenž zpracovává doteky a hybnost; zároveň využívá emotivitu a nejvyšší funkční úrovně spjaté s poznáváním.
Domnívám se, že jde o nejsložitější, svým způsobem
nejlidštější systém vůbec. Jsme teprve na začátku cesty
vedoucí k jeho pochopení.
187
EVIN A ADAMŮV ROZUM
190
Je velmi těžké říci, co všechno znamená v hovoru běžně
užívané slovo rozum. Když je někdo užívá, má na mysli
inteligenci, schopnost abstraktního, symbolického myšlení, předvídání, plánování, úspěšné řešení problémů
i dobrou sociální přizpůsobivost.
Každý z pojmů, které jsem právě užil, má svou složi-
tou definici. Ta se odlišuje podle toho, kdo ji říká: odborník zabývající se poznávacími neboli kognitivními
funkcemi, fyziolog, neuropsycholog, psycholog, psychiatr, badatel v oboru umělé inteligence, sociolog, historik nebo filozof.
Jedna ze zdánlivě prostých definic myšlení, kterou vytvořili fyziologové P. E. Roland a L. Friborg - sami ji nazvali »prvním přiblížením* - říká, že myšlení je činnost
bdělého mozku při zpracovávání vnitřních informací.
V tom případě zvířata se složitějším mozkem myslí
také. Skromní potkani to dokazují. Uvádí se, že ve
městech připadají na jednoho člověka přibližně čtyři.
Kdyby nemysleli, nedokázali by přežít tlak lidí. Pokusy
dokazují, že potkani poměrně slušně abstrahují. Velmi
inteligentní jsou prasata - jsou inteligentnější než psi.
Ještě inteligentnější jsou šimpanzi.
Pokud bychom rozum popsali jako schopnost řešit
nové problémy, plánovat budoucí akce, sociálně se přizpůsobovat, člověk mezi zvířaty nepochybně vede. S čím
tyhle schopnosti souvisejí?
191
Prefrontální kůra
Podíváte-li se na mozek šimpanze a porovnáte-li jej
s mozkem lidským, bude i za předpokladu, že jste šimpanzův mozek »zvětšili« do lidských rozměrů, tedy přibližně na trojnásobek, na první pohled nápadný rozdíl
velikosti a tvaru čelních laloků. Zejména jejich nejpřednějších částí, jimž se říká prefrontální. Dohoda stanovuje, že prefrontální části mozku jsou před Brodmanovými oblastmi 6 a 8 na zevní a vnitřní ploše čelních laloků.
Dále k nim patří celá jejich spodní plocha, které se říká
očnicová, protože leží na stropech kostěných očnic (viz
Brodmanovu mapu na str. 80).
Anatomové zabývající se srovnáváním vývoje mozku
zjistili, že podíl prefrontálních částí mozkové kůry tvoří
z celé mozkové kůry u kočky asi 4 %, u psa přibližně 7 %,
u lemura asi 8 %, u makaka asi 12 %, u šimpanze kolem
17 %, zatímco u moderního člověka Homo sapiens sapiens asi 28 %.
Je samozřejmé, že se prefrontální kůra a její spojení
s ostatními částmi mozku nevyvíjely samostatně, jako
»orgán« mozku. Vyvíjely se spolu se všemi dalšími částmi mozku, zejména v souvislosti s dolními částmi temenních laloků a s laloky spánkovými, nicméně jejich vývoj
byl při vývoji druhu člověk relativně nejmohutnější.
(Objem celé mozkové kůry tvoří například u krysy 31 %
192
objemu celého mozku, u člověka 77 %; z toho tvoří prefrontální kůra více než čvrtinu.)
K čemu slouží prefrontální kůra u lidí?
Popis činnosti prefrontální kůry se v každé knížce
odvíjí od dvou klasických pozorování světové lékařské
literatury, která mluví o tom, co se stane, dojde-li k její
poruše. Nevyhne se jim ani knížka, kterou čtete. Výhodou popisu konkrétního klinického pozorování bývá
snadnější pochopení dalších souvislostí, které by jinak
zněly dosti abstraktně.
První případ, Phineas Gage, pochází z roku 1848, případ druhý, pacient E. V. R., z roku 1986.
13. září 1848 se stal třiadvacetiletý předák skupiny železničních dělníků Phineas Gage obětí úrazu. Při utěsňování nálože, které prováděl kovovou tyčí, došlo k výbuchu.
Ten vymrštil 3 cm silnou a 109 cm dlouhou tyč. Tyč prošla z levé strany Gageovou čelistí, očnicí a lebkou a dopadla
o mnoho metrů dále. Gage byl otřesen, vědomí však nabyl
bezprostředně po nehodě, kdy byl schopen jak řeči, tak
(s pomocí) i chůze. Gage následky úrazu přežil. Zemřel roku
1861. Jeho lebka se dochovala. Pozorování proměny Gageovy osobnosti zaznamenal roku 1868 J. Harlow v bostonském Lékařském věstníku následujícími slovy:
»Jeho fyzické zdraví je dobré, řekl bych, že se zotavil.
Ekvilibrium neboli rovnováha mezi jeho intelektovými
a animálními vlastnostmi se však zdá zničená. Je vrtkavý,
neuctivý, někdy si libuje v nejhorších sprostotách, což
dříve jeho zvykem nebylo... je bez jakýchkoli ohledů ke
svým bližním, nesnáší korekci nebo radu, jestliže jsou
v konfliktu s jeho tužbami. Někdy je tvrdošíjný a zatvrzelý, přesto rozmarný a nerozhodný, vytváří mnoho plánů
budoucí činnosti, které stejně rychle, jako je vytvořil,
opět opouští ve prospěch plánů dalších, jež se mu zdají
vhodnější. Ve své intelektové kapacitě je dětinský, a přitom má animální vášně dospělého muže. Před svým poraněním, i když neměl školy, byl vyvážené mysli a lidé, kteří ho znali, ho považovali za chytrého a obratného obchodníka, velmi energického a vytrvalého při výkonu
všech činností, které si naplánoval. V tomto smyslu se
jeho mysl zásadně změnila, takže všichni jeho přátelé
a známí říkají zcela rozhodně, že tento muž již není
Gage.«
Současné vyšetření jeho lebky nejmodernějšími postupy dokládá, že Gage měl s vysokou pravděpodobností poškozenou jak levou, tak pravou prefrontální oblast.
Pacient E. V. R. byl do svých pětatřiceti let všemi považován za ztělesnění úspěchu (podle americké nejrozšířenější sociokulturní představy). Ve věku 35 let mu byl po
krátce probíhajících příznacích odstraněn nezhoubný
nádor, který stlačoval čelní mozkové laloky zespodu, tedy
jejich očnicovou plochu. Při operaci ji museli odstranit
i s nádorem. Poškození očnicových částí prefrontální
kůry bylo tedy značné.
Po operaci se pan E. V. R. rychle zotavil. Zcela se však
změnil. Začal být neodpovědný, zároveň zcela nerozhodný a nerealistický. Jeho chování vedlo k opakovanému
obchodnímu ztroskotání a rozpadu dlouholetého manželství. Neodpovědně uzavřel nový sňatek, který se rovněž rychle rozpadl. Ze všech zaměstnání, která si našel,
byl propuštěn. Přišel tak o majetek, o rodinu i o práci.
Psychoterapie byla bez efektu. Pacient E. V. R. se v běžném životě chová jako jakýkoli jiný pacient s těžším poškozením této části mozku. Sociálně zcela selhává.
Podrobné neuropsychologické testování však zjisti-
lo, že v průběhu laboratorního vyšetřování má E. V. R.
stále vysoce nadprůměrnou inteligenci i paměť. Podobně jako Phineas Gage nemá poškozený jazyk, řeč,
193
194
hybnost ani smyslové funkce. Vyšetřující lékaře udivuje
svým přehledem o současném světě i lehce cynickým
vtipkováním.
V nepoškozených částech mozku tedy E. V. R. má vše,
co se v životě naučil, a přibývají tam další složité informace, které se naučil v době od operace.
Nedokáže je však vzájemně propojit ani využít.
A. R. Damasio, jenž společně s P. J. Eslingerem případ
pana E. V. R. popsal, objevil u E. V. R. jako u prvního pacienta další velmi významnou skutečnost:
Při předvádění fotografií zobrazujících otřesné násilné události se duševně normálním pozorovatelům mění
elektrická kožní vodivost. Násilně se chovajícím jedincům se sociopatickou strukturou osobnosti - to bývají
oni chladní, přitom často impulzivní násilníci a vrazi se tato vodivost mění málo, nebo se vůbec nemění. Jestliže si E. V. R. tyto fotografie pouze prohlíží, jeho elektrická kožní vodivost se rovněž nemění. Jakmile však
začne o tom, co na fotografiích spatřil, mluvit, změní se
jeho elektrická kožní vodivost stejně jako lidem, kteří
sociopatickou poruchou osobnosti stiženi nejsou.
Objev této skutečnosti se stal zdrojem jedné z nejvýznamnějších současných hypotéz o činnosti prefrontální kůry a jejím vztahu k tomu, čemu říkáme vědomí ve
smyslu sebeuvědomování, a k takzvanému podvědomí.
Damasio a jeho skupina ji pojmenovali somatic marker
hypothesis.
Za chvíli o ní bude řeč.
Jak plyne ze dvou klasických (a z nesčetného počtu dalších, zcela každodenních) případů, poškození prefrontální kůry poškodí schopnost uspořádat akci krok za krokem v čase, schopnost plánovat a řešit složité problémy
i schopnost kontrolovat proměny vlastního citového stavu. Kromě toho změní kontrolu složitých hybných akcí,
jazyk, pracovní paměť i pozornost.
Všechny tyto funkce jsou součástí Evina a Adamova
»rozumu«.
O některých funkcích budou další odstavce.
195
Pracovní paměť
»Sejde z očí, sejde z mysli,« říká staré přísloví. Vystihuje
tím skutečnost, že mnoho živočichů odpovídá pouze na
bezprostřední, v tomto případě zrakový podnět. Jakmile se podnět ztratí, odpověď vyhasne.
Pracovní (také provozní) paměť je schopnost udržet si
vnitřní záznam (»reprezentaci«) o zevním světě v krátkodobé paměti, a to v době, kdy podněty ze zevního světa
už přestaly. Nebo do krátkodobé paměti »přivolat« nějakou informaci z paměti dlouhodobé. V obou případech
je pracovní paměť podkladem schopnosti s těmito informacemi pracovat, to jest tvořit chování založené na těchto informacích spíš než na bezprostředních podnětech.
Což je vývoj typický jak fylogeneticky, tak ontogeneticky: čím jsou zvířata vývojově vyšší, tím méně je jejich
chování ovlivňováno zcela bezprostředními podněty.
Totéž se týká vývoje malých dětí. (Když je dospívající
nebo dospělý jedinec ovlivňován bezprostředními podněty »více« než pracovní pamětí, mluvíme často o »nezralosti«.)
Pracovní paměť zvířat i lidí se dá zkoumat pokusně.
Při pokusu tohoto druhu se například na obrazovce
objeví dva barevné čtverečky. Šipka na krátkou dobu
označí čtvereček »správný«. Pak čtverečky na patnáct
vteřin zmizí, aby se objevily znovu. Pokusné zvíře, obvykle opice, případně při složitějších úlohách vyšetřovaný člověk, má jedním ze dvou tlačítek vybrat »správný« čtvereček.
196
Pokusnému zvířeti je možné při této úloze snímat elek-
trickou činnost prefrontální kůry přímo, mikroelektrodami, které se do ní zavedou. Čím jsou zvířata vývojově
»výše« a čím mají větší objem prefrontální kůry, tím víc
je na tuto kůru pracovní paměť vázána. A to na činnost
jejích zevních částí. U vývojově nižších živočichů, například hlodavců, je pracovní paměť vázána na činnost nejvnitřnější části spánkových laloků, která je vývojově velmi stará a jmenuje se hipokampus. (Pravá i levá hemisféra
mají svůj.) Říkává se, že v porovnání s lidskou je pracovní paměť hlodavců »embryonální«. Vývoj prefrontální
kůry tedy znamená i vývoj pracovní paměti.
Pokusy dokládají, že ty oblasti prefrontální kůry, na jejichž činnost je u vývojově vyšších zvířat a lidí pracovní
paměť vázána (zejména Brodmanova oblast 46), nepředstavují jednotný procesor. Dají se chápat jako několik
oblastí, »modulů«,(9) z nichž každý má svou místní síť a síť,
která ho propojuje s informačními vstupy smyslovými,
hybnými, s dlouhodobou pamětí, s emotivitou a motivací. Každý z modulů pracovní paměti tedy má svou »doménu« - oblast činnosti.
Činnost těchto »modulů« je podkladem schopnosti
rychle a krátkodobě integrovat neboli sloučit:
• zrakový vstup (vidím přicházet hezkou mladou ženu);
• záznam dlouhodobé paměti (podobá se dívce, kterou
jsem znal před spoustou let);
• hybnost (vyjdu jí v ústrety, nebo se naopak nepohnu);
• emoční odpověď (mám příjemný, úzkostný, útočný
nebo žádný pocit);
• motivaci k další akci (oslovím ji, nebo budu dělat, že
neexistuje...)
Následkem poškození některé z těchto »domén« pracovní paměti - bývá běžným důsledkem zhmoždění
mozku úrazem - je dezorientace, neschopnost soustředit se na něco (soustředění podmiňuje společná činnost
pracovní paměti a orientované pozornosti) a perseverace čili ulpívání pouze na jednom z mnoha možných kroků v řešení nějakého problému.
Je až fantastické sledovat záznam činnosti nervových
buněk, která je podkladem pracovní paměti. Prudce se
zvýší ve chvíli, kdy příslušný podnět skončí, pak trvá další
tři až pět vteřin. Je to právě selhání (nebo nepřítomnost)
této činnosti, které je podkladem věty »sejde z očí, sejde
z mysli*.
Patricia Goldman-Rakicová z neurobiologického oddělení Yaleské univerzity pokusy prokazuje, jak různé
»moduly« pracovní paměti jednak zaznamenávají informaci o prostoru, která přijde z temenní kůry, nebo informaci o jazyku, která přijde z »Brocova řečového centra*, jednak ji udržují »v běhu« (neboli on-line), a zároveň ji v interakci s těmito oblastmi zpracovávají. Přitom
jak počet činných nervových buněk v modulech, tak stupeň jejich výkonu odpovídá při řešení nějaké úlohy míře
její náročnosti.
197
Systém dohledu
Stejně významným funkčním systémem mozku, jako je
pracovní paměť, je orientovaná pozornost.
Trpět hrubší poruchou orientované pozornosti znamená těžké poškození, někdy i vyřazení z běžného života. Dobře o tom vědí nešťastní rodiče, učitelé a vychovatelé dětí stížených poruchou pozornosti s hyperaktivitou, která v různé podobě a závažnosti, od větší neposednosti až po invalidizující poruchy chování, postihuje
až několik procent školních dětí. (Porucha orientované
pozornosti je nápadná, ale je jen jednou z mnoha složek
tohoto onemocnění.)
198
Systém orientované pozornosti je tvořen nervovými
buňkami v mozkovém kmeni, mezimozku, limbickém
systému, mozkové kůře temenních laloků a v prefrontální kůře.
Stavba a činnost »předního«, to jest na prefrontální
kůru vázaného systému orientované pozornosti zaujala
kanadsko-americkou vědeckou skupinu vedenou T. Shallicem a D. T. Stussem. (»Zadní« část systému je vázána na
činnost zbylých vyjmenovaných oblastí) »Přední« systém
orientované pozornosti pojmenovali »systém supervize«,
což by se dalo přeložit jako systém dohledu.
Proč?
Představte si, že jste zkušený řidič nebo řidička. Nasednete do auta a jedete. Provoz je klidný, na proměny dopravní situace odpovídáte zcela automaticky. Všechny tyto
automatické činnosti - zrakové a sluchové rozlišování,
nejrůznější hybné akce - dělají kongnitivníjednotky vašeho mozku. (Slovo kongnitivní znamená »rozlišující
a poznávací*.) To jsou příslušné oblasti zrakového a sluchového mozkového funkčního systému spolu se systémem, jemuž se říká hybnost; ten kontroluje naše pohyby.
Pak se situace změní: na silnici se objeví například
dělníci, kteří něco spravují. Změnu hladce, podobně
automaticky, byť již na vyšší úrovni složitosti, vyřeší vaše
schémata. To jsou »programy«, které zařídí, že se přizpůsobíte změně, dělníky objedete a pokračujete v jízdě.
Předpokládá se, že schémata, což je projev činnosti mnoha neuronálních skupin a jejich vzájemných spojení, jsou
vázána na činnost kůry temenních a spánkových laloků.
Schémata jsou stavbou a činností složitější než »kognitivní jednotky*.
Vtom vás napadne, že jste zapomněli koupit chleba.
Rádi byste zastavili u nejbližší prodejny, ale nejde to, protože je zde zákaz stání a kromě toho je u chodníku plno,
až na jednu mezeru, o níž není jisté, zda se vám do ní
podaří zacouvat. Každou z těchto akcí by vyřešilo některé z příslušných schémat. Je však nutné mezi nimi rozhodnout. Pojedu dál? Počkám, až popojede tamto větší
auto? Mám vystoupit a podívat se, zda chléb ještě mají?
Do jaké míry riskuji, že zaplatím pokutu, když tady budu
parkovat?
Existuje systém, který toto »soupeření schémat* řeší.
Říká se mu contention scheduling, což by se dalo přelo-
žit jako vypracování seznamu sporných otázek včetně
stupnice jejich závažnosti. Pro lidi stížené poškozením
čelních laloků z jakéhokoli důvodu, počínaje úrazem,
přes chronický alkoholismus, až po některé podoby schizofrenie, je typické, že začnou právě v této chvíli selhávat. Nejsou schopni určit pořadí ani závažnost řešených
problémů. Například pacient E. V. R., dokonale a s nadhledem řešící složité otázky finanční politiky, není v praktickém životě schopen rozhodnout, kterou z několika restaurací navštíví, aby se najedl, a objíždí je celé hodiny.
Dejme tomu, že jste vystoupili, úspěšně a bez pokuty
zakoupili chléb a spokojeně jedete domů. Je podvečer,
svítíte, blížíte se k domovu v okrajové části města. Poblíž
křižovatky spatříte útok dvou mužů na muže třetího. Jde
o přepadení. Oběť se brání. Co uděláte? Zastavíte a půjdete
pomoci? Nebo nezměníte rychlost a budete předstírat sobě
a okolí, že jste nic neviděli? Přidáte na rychlosti, abyste se
dostali co nejrychleji k telefonu a přivolali policii? Cestou si to rozmyslíte, abyste nemuseli vystupovat jako svědci?
Řeknete o tom někomu, nebo budete raději mlčet?
To jsou otázky, které řeší systém supervize, který jsem
česky pojmenoval systém dohledu. Tvoří jej několik složek, procesů nebo »modulů«, podobně jako je několika
»moduly« tvořena pracovní paměť.
Systém dohledu (vázaný na činnost prefrontální kůry)
řídí různá schémata (vázaná na činnost temenní a spánkové kůry), a to tak, že je:
199
aktivuje;
200!
* tlumí;
• sleduje jejich činnost;
• ovlivňuje tvorbu »seznamu sporných otázek a pořadí
jejich závažnosti*;
• kontroluje rozhodování typu »jestliže-pak«.
Jsou to osobní a jedinečné systémy supervize, vázané
na činnost prefrontální kůry, které v popsané situaci
u různých lidí aktivují nebo tlumí schémata řídící po-
hyb nebo zastavení auta i další akce, které z tohoto rozhodnutí následně vyplynou.
Hypotéza tělesných markérů
Představte si opět docela běžnou zkušenost. Jste dospělý člověk, někam se ubíráte a přes cestu vám přeběhne
černá kočka. Kdysi v dětství jste slyšel, že to nosí smůlu.
K tomu radu, že je lepší se vrátit a jít jinudy, v žádném
případě svou cestu s cestou černé kočky nezkřížit. Víte,
že je to pověra, a jdete dál. Přesto vám chvilku není příjemně a musíte cosi překonávat. Vlastně se rozhodujete:
mám jít dál? Mám to místo obejít?
Slovo marker znamená kromě jiného ukazovatel, označovatel, značkovač. Antonio R. Damasio vytvořil se svou
skupinou jednu z nejvýznamnějších hypotéz činnosti
prefrontální kůry. Označil ji somatic marker hypothesis
čili hypotéza tělesných markérů.
Její výklad může začít u zkušenosti s černou kočkou,
stejně tak jako u popisu změn kožní vodivosti pacienta
E. V. R., o nichž jsem už vyprávěl.
Hypotéza říká, že se učíme, patrně počínaje nejranějším dětstvím, vztahům mezi složitými sociálními a dalšími situacemi na straně jedné a citovými stavy na straně
druhé. Sociální situací může být například maminka rozzlobená proto, že dítě něco provedlo, doprovodným citovým stavem dítěte může být třeba úzkost z očekávaného trestu. K tomu, abychom se těmto složitým vztahům
naučili, je zapotřebí neporušená činnost některých
(pravděpodobně vnitřních a spodních) částí prefrontální kůry.
Jak víme, základní emoce »příjemno« a »nepříjemno«
jsou vázány na činnost limbického systému (viz rovněž
kapitola Srd).
Proměny činnosti limbického systému způsobí:
• Proměny činnosti jiných funkčních systémů mozku,
například dlouhodobé paměti.
• Proměny činnosti vnitřních orgánů těla. »Srdce se
málem zastaví*, když se pořádně lekneme, nemluvě
o zblednutí, zrudnutí, zpocení, zvýšení krevního tlaku, vyschnutí v ústech, zrychlení nebo zpomalení
pohybů střev, erekci, změně prokrvení a napětí kosterních svalů... Nemluvě o činnosti ledvin, o činnosti
žláz s vnitřní sekrecí, například dřeně i kůry nadledvin, štítné žlázy, pohlavních žláz, slinivky břišní,
a o proměnách »vnitřního prostředí*, jež s tím souvisejí, to znamená množství vody, solí, cukru v tekutině
omývající naše buňky atd.
Proměny činnosti vnitřních orgánů, svalů i vnitřního
prostředí se zpětnovazebně projeví změnou činnosti
funkčních systémů mozku, například somatosenzorického (systém tělesného čití).<22)
• Obě skupiny změn současně - to jest jak změny činnosti jiných funkčních systémů mozku, tak změny činnosti vnitřních orgánů, svalů i proměny vnitřního
prostředí současně.
• Zpětnou vazbu, která o změnách informuje mozek,
a to kterýkoli jeho systém.
Informace o těchto proměnách mohou »vstoupit do
proudu vědomí* jako celek a přesně, nebo neúplně
a nepřesně, případně do něj vůbec nevstoupit.
201
202
Dejme tomu, že se prefrontální kůra naučila vazbě mezi
nějakou složitější (sociální) situací a nějakým druhem
citového vztahu. Víme, že učení v emočně vypjatých situacích, zejména nepříjemných nebo ohrožujících, probíhá velmi rychle, někdy stačí jen jediná zkušenost. To
jsou například ony bolestné nebo radostné jednorázové
události, které si pamatujeme, jak říkáme, celý život.
Jakmile prefrontální kůra dostane stejnou nebo blízkou informaci, »spustí« stejný nebo blízký »tělesný stav«,
a to:
1. Pouze v jiných funkčních systémech v mozku. Pak si
takový stav můžeme uvědomovat, »jako by byl v těle«.
To je důvod, proč blaho lásky nebo palčivost nenávisti cítí někteří lidé v srdeční oblasti. Podobně je tomu
se strachem a úzkostí. Někteří lidé ji cítí »nad bránicí*, v oblasti hrudníku, jiní spíše pod ní, v oblasti břišní. Prvním ve vypjatějších situacích spíše bouchá srdce, druzí mají sklon k průjmů.
2. Ve vnitřních orgánech těla, svalech a v tom, čemu se
říká vnitřní prostředí organismu (což jsou například
prostory mezi buňkami).
3. Nejčastěji však jak v mozku, tak v těle. V jednotlivých
podsystémech mozku a jednotlivých orgánech těla
však »spustí tělesný stav« ve velmi různé míře, a to jak
u různých lidí, tak v různých životních obdobích téhož jedince.
Ve složitých situacích bývá možný velký počet různých
rozhodnutí.
»Tělesný stav« (ať už se odehrává jen v mozku, nebo
v mozku a v těle zároveň) se v těchto situacích stává
značkovačem čili markérem, volícím spíše jeden druh
rozhodnutí než rozhodnutí jiná. Přitom může vstoupit
»do proudu vědomí*, stát se explicitní, nebo do něj nevstoupit, zůstat implicitní, »podvědomý«.
Předpokládá se, že některé somatosenzorické stavy
významně zvyšují činnost orientované pozornosti, pracovní paměti i logického rozhodování (»jestliže-pak«).
V neuronálních pojmech to znamená, že si spodní
a vnitřní části prefrontální kůry zároveň povídají s dvěma oblastmi:
• s limbickým systémem, který si na oplátku povídá se
somatosenzorickým systémem mozku buď přímo,
nebo prostřednictvím tělesných orgánů;
s prefrontální kůrou na zevní ploše čelních laloků
(například v Brodmanově oblasti 46), na níž je vázána
činnost pracovní paměti.
Tělesné markéry jsou nožem o dvojím ostří.
V nejistých a složitých situacích mohou pomáhat tím,
že prostor rozhodování zmenší. Automaticky, přesně
a správně varují před nebezpečím a zároveň odhadnou
citový nebo jiný zisk. Vytvoří místo pro rozhodnutí založené na logickém rozboru a porovnání zisku se ztrátou.
Stejným mechanismem však prostor rozhodování
mohou zúžit (nebo naopak rozšířit) příliš. Například
některým informacím či rozhodnutím mylně přidat
nebo ubrat význam, což bývá jak v souvislosti s nepřiměřenou mírou úzkosti (příliš vysokou nebo příliš nízkou), tak v souvislosti s nepřiměřenou mírou opačných
pocitů (například euforie).
Existuje skupina dalších teorií a modelů popisujících
činnost prefrontální kůry. Do jisté míry jsou variantami
nebo rozvinutím řečeného/16 23)
Dá se z nich vyvodit něco společného?
Podle všech současných modelů lze činnost prefrontální kůry přirovnat k činnosti řídícího systému, který
pracuje s informacemi uloženými v temenních, týlních
a spánkových lalocích, stejně jako s informacemi v hlubokých částech mozku, mimo mozkovou kůru.
203
Jordán Grafman pracuje v Oddělení kognitivních neu204
rověd neurologické větve Státních institutů zdraví (NIH)
v USA. Grafman s uvedenými modely nesouhlasí. Podle
jeho názoru by se tím prefrontální kůra zásadně odlišovala od všech ostatních korových oblastí. V nich jsou
nějakým způsobem reprezentovány informace o zevním
světě. Příkladem může být reprezentace slov. V prefrontální kůře by byly reprezentovány určitými procesy, tj.
způsoby, jak zacházet s informacemi uloženými jinde.
Tyto algoritmy by samy byly bezobsažné, šlo by čistě
o pravidla. Jejich »spolupracovníky« by byly například
pracovní paměť, pozornost, schopnost uspořádat informace podle časového pořadí.
Je téměř jisté, že tato představa mlčky vychází z představy operačního systému číslicového počítače.
Z toho by samozřejmě plynulo, že prefrontální kůra
je z mnoha zásadních hledisek odlišná od veškeré ostatní mozkové kůry - například z genetického i molekulárně biologického hlediska, anatomicky i funkčně. »Klasický, dosavadní« mozek by evolučně získal něco naprosto nového a odlišného. Inženýr by pravděpodobně řekl,
že dostal velín, podobný třeba velínu jaderné elektrárny.
Což je nepravděpodobné, míní Grafman a pokračuje:
Jedno z nejzákladnějších pravidel vědeckého myšlení je pravidlo úspornosti výkladu. Říká, že se do výkladu
neznámého jevu nemají zavádět nové prvky, jestliže nebyly bezpečně vyčerpány všechny prvky staré. Starý výklad by v případě prefrontální kůry sdělil, že i tato kůra
je podobným nositelem reprezentací zevního a vnitřního světa, jako je jím kůra temenních, týlních a spánkových laloků.
Jenže jakých reprezentací? Týlní, temenní a spánková
kůra reprezentují všechny smyslové informace o zevním
světě. Rozlišují viditelný, slyšitelný, hmatatelný, chuťový
i pachový svět, ukládají svět do paměti a poznávají ho.
Reprezentují i řeč a jazyk. Co tedy na prefrontální kůru
zbývá, jestliže není ředitelem divadelní společnosti, nýbrž jen hercem podobným těm ostatním?
Jordán Grafman předpokládá, že prefrontální kůra je
nositelem reprezentací nejrůznějších »komplexů strukturovaných událostí* a jejich nejsložitějších podob, které pojmenoval »jednotky manažerské informace*.
Co tím má na mysli?
Mozky lidí a zvířat seskupují informace o zevním světě podle určitých znaků (například na základě podobnosti, četnosti, tvaru, barvy, umístění v prostoru, příslušnosti do nějaké skupiny jevů a mnoha dalších znaků) do
»jednotek poznání«. Lze předpokládat, že opice s denním a barevným viděním, například makakové, zrakově
rozlišují a poznávají velmi podobně, jako rozlišujeme
a poznáváme my, lidé. Příkladem složité, čistě lidské jednotky poznání* je slovo označující obecný pojem, třeba
pojem »pes«.
Předpokládá se, že v průběhu evoluce složitějších živočichů a složitějších mozků se s nimi od jednoduchých
ke složitějším vyvíjely i »jednotky poznání«. Například
zrakový systém žáby rozlišuje jen pohyb podnětu. Podnět, který se nehýbe, nerozliší. Rovněž nerozlišuje barvy. Zrakový systém vývojově podstatně pokročilejších
makaků, podobně jako lidský zrakový systém, rozlišuje
pohyby, jejich směr, tvary, barvy i prostorovou hloubku.
Vývoj tedy směřuje od poměrně prostých »jednotek
poznání«, které jsou reprezentacemi jen jednoho znaku podnětu, nadto pouze po dobu, kdy podnět působí,
ke složitým »jednotkám poznání*, které jsou reprezentacemi mnoha znaků podnětu a trvají po dobu podstatně delší, včetně doby, kdy již podnět nepůsobí. Ještě
složitější »jednotky poznání* jsou pak reprezentacemi
celých skupin událostí. Z tohoto předpokladu vyšel
Grafman.
205
206
U vyšších živočichů se »jednotky poznání* v mozku
ukládají v podobě »komplexu strukturovaných událostí« (SEC, Structured Event Complex). U lidí může takový
komplex představovat poměrně jednoduché pravidlo,
třeba »než přejdeme ulici, rozhlédneme se na obě strany*. Komplexy mohou být i daleko složitější. Příkladem
je časoprostorový postup úkonů při vaření kávy nebo
užití syntaktických pravidel při sestavování vět.
Nejsložitější »komplexy strukturovaných událostí*
pojmenoval Grafman jednotky manažerské informace
(MKU - managerial knowledge units). Získáváme je učením v průběhu života. Příkladem činnosti takové jednotky je vše, co děláme, když se jdeme najíst do restaurace.
Jednotky manažerské informace Grafman definoval
takto:
Jsou to strukturované skupiny událostí uložené
v paměti jako »souhrny«, »jednotky«, »celky«, a to v po-
době jazykových vyjádření nebo představ. Jsou reprezentacemi plánů, scénářů, schémat a akcí.
Zrovna tak může jít o reprezentace fantazií, které nemají s realitou nic společného.
Podobně složitě a bouřlivě, jako se prefrontální kůra
vyvíjela fylogeneticky, vyvíjí se i ontogeneticky. Její anatomický vývoj je v základních rysech dokončen teprve
koncem dospívání (společně s vývojem některých oblastí dolní části temenních laloků, což je výlučně lidská
záležitost) a pak pokračuje dál, snad po celý další život.
Poměrně velmi pomalému, složitému anatomickému
»vyzrávání« prefrontální kůry (u šimpanzů je podobně
relativně pomalé jako u lidí) odpovídá i pomalé »vyzrávání« její činnosti. V porovnání s prefrontální kůrou »vyzrává* například zraková a sluchová mozková kůra již
v prvních měsících a systémy, které řídí chůzi, jsou »vyzrálé* u dvouletého dítěte.
Vývojoví dětští psychologové zjistili, že šestiměsíční
dítě dobře rozlišuje předměty podle tvaru, velikosti, barvy a chápe, že předmět nepřestal existovat, jakmile byl
skryt (funguje mu tudíž pracovní paměť); dále že chápe,
zda jsou předměty pevné nebo nikoli, a rozliší mezi různými (malými) počty předmětů. Tyto kognitivní neboli
poznávací operace lze přičítat anatomickému a funkčnímu vyzrávání týlních, temenních a spánkových laloků.
Vývoj abstraktního myšlení, »Adamova rozumu«, stejně jako vývoj diferencovaného citového života včetně
empatie, však probíhá pomalu, úměrně »vyzrávání« prefrontální kůry, přesněji řečeno prefrontálních funkčních
systémů.
Abstraktní, hypoteticko-deduktivní usuzování, které
lidé dokáží užít i v praktickém, každodenním životě, zvládají až dospívající jedinci, ve vývojové fázi, kterou švýcarský psycholog J. Piaget pojmenoval formálně operační.
U malého počtu lidí se »rozum« vyvíjí do dalších úrovní,
považovaných za vyšší. Po delším učení jsou schopni
objektivního uvažování o jevech a souvislostech, které
není příliš zatíženo osobním citovým postojem. (Z toho
neplyne, že by takto vybavení lidé museli být studení
a necitoví. Nepletou si však předměty, jevy, události
a souvislosti s pocity, které předměty, jevy, atd. mohou
vyvolávat.) V ideálním případě se takovému uvažování
říká zkoumání bez hněvu a zaujatosti, sine ira et studio.
Je nejzákladnějším předpokladem vědecké práce.
Zlomek počtu všech lidí je schopen zcela abstraktního, čistě logického myšlení, jež charakterizuje matematiku.
207
EVINO A ADAMOVO DĚDICTVÍ
210
Vyprávěl jsem o Eviných a Adamových předcích, o jejich zručnosti, srdci a rozumu, jazyku i řeči.
Co všechno svědčí o tom, že si my, lidé, neseme
a nejspíš i poneseme své živočišné kořeny s sebou až
do konce svých dnů? Že jsme tedy jednou z mnoha
větví stejného stromu, která má sklon chlubit se, že je
ještě vyvinutější než její nejbližší větvička, »praví« šimpanzi, Pan troglodytes?
A v čem své vývojové kořeny, kmen a větve lidský druh
přerůstá? Kde je jeho přesah?
Jaké druhy chování máme se svými vývojovými předky
společné?
Evoluční biologie a psychologie i sociobiologie dokazují, že jsou to například tyto druhy chování:
• získávání pohlavních partnerů a způsob pohlavního
styku;
• »investování« především do příslušníků vlastního rodu, teprve poté do jiných příslušníků vlastního druhu;
vazba mezi rodiči a dětmi, včetně jejich vzájemných
srážek a srážek mezi sourozenci;
úzkost před neznámými příslušníky vlastního druhu,
projevující se již v raném dětství;
soutěž o zdroje;
vazba k nepříbuzným příslušníkům vlastního druhu;
soutěž o místo na sociálním žebříčku;
rozlišování a odmítání podvodníků;
podvádění jiných příslušníků vlastního druhu;
téměř nekonečná schopnost sebepodvádění;
skupinová hloupost, kterou jsme my, lidé moudří
moudří (Homo sapiens sapiens), dovedli k dokonalosti.
O některých z těchto druhů chování pojednávají následující odstavce.
211
Sexualita
Bonobo, Pan paniscus, též trpasličí šimpanz, přežívá
v počtu necelých 10 tisíc jedinců v tropických pralesích kolem řeky Zaire. Předpokládá se, že je podobný
společnému předku šimpanzů a člověka - naše vývojové větve se oddělily přibližně před 5-7 milióny let.
Vývojová větev směřující k dnešnímu »pravému« šimpanzovi, Pan troglodytes, se od větve směřující k Pan
paniscus oddělila přibližně před 3 milióny let.
Ve volné přírodě se bonobo dožívá kolem čtyřiceti let,
v zajetí dosáhne i šedesátky. Samičky prvně rodí ve třinácti až čtrnácti letech. O mláďata se starají do jejich
pěti let. Pohlavně dospívat začnou bonobové v sedmi
letech.
Mláďata bonobů jsou mimořádně hravá. Pořádají dlouhá pantomimická představení. Dospělí jedinci si v zajetí
212
dokážou hrát na slepou bábu. Přikryjí si oči listem nebo
paží a předstírají klopýtání. Emoce vyjadřují mimicky
i gestem. Bonobo žebrá o potravu stejně, jako to dělají
lidé - nataženou rukou s otevřenou dlaní.
V chování bonobů jsou velmi nápadné sexuální prvky.
Mnohé z nich jsou velmi blízké lidské sexualitě. V zajetí
jsou bonobové nápadní souložením tváří v tvář, s polohou samičky na zádech. I ve volné přírodě jedna ze tří
kopulací bonobů probíhá tváří v tvář. To se považovalo za
čistě lidský kulturní znak, druh chování, jemuž museli
misionáři učit takzvané divochy, souložící po způsobu
zvířat, tj. »zezadu«, případně »z boku«. (Odtud pojem »misionářská poloha*.) S takzvanými divochy byla v tomto
ohledu často potíž, protože svůj způsob milování považovali za projev úcty k životu a byl pro ně rituální. Změny polohy se báli, protože by v jejich očích mohla urazit
všudypřítomné duchy. (Preferovali soulož po způsobu
zvířat, neboť na plodnosti zvířat záviselo přežití lidí.)
Jedním z nejnápadnějších sexuálních prvků v chování bonobů je tření zevního genitálu, které vzájemně probíhá jak mezi samicemi, tak mezi samci. Z chování samic plyne možnost, že jejich vzájemné tření genitálu
končí orgasmem. (U samiček jednoho druhu makaků
existenci orgasmu prokázali fyziologové. Jejich metody
měření ukazují, že probíhá podobně jako u žen.)
Bonobové nejsou hypersexuální druh. Střední doba
jejich kopulace trvá třináct vteřin a sexuálně se nechovají trvale. Sexuální chování je u bonobů vázáno například na potravu - předchází společnému jídlu, a to jak
v zajetí, tak ve volné přírodě. Zjistilo se, že jim sexuální
chování umožňuje vyhýbat se vzájemným srážkám jak
v souvislosti s potravou, tak při dalších příležitostech vyvolávajících útočné soupeření. Vzájemně je usmiřuje,
podobně jako tomu bývá u lidí. Nabídka potravy skupince bonobů, například cukrové třtiny, vyvolá genito-genitální tření samiček, které se pak o potravu sestersky
podělí, zatímco statnější samec vyčkává. Teprve až když
samičky opustí potravu, přiblíží se k ní samec.
»Praví« šimpanzi, Pan troglodytes, se chovají v této situaci odlišně: nejprve se nakrmí statný samec, samice
vyčkávají opodál. Teprve až samec potravu opustí (obvykle s sebou odnáší, co pobere), přibližují se samice ke
zbytkům.
Sexuální chování ve skupinách šimpanzů a bonobů
úzce souvisí s organizací sociálního života.
»Praví« šimpanzi, stejně jako bonobové, žijí ve skupi-
nách, jimž se říká fission-fusion societies, což by se dalo
přeložit jako štěpící se a splývající společnosti. Pohybují
se v malých skupinách, při čemž s výjimkou vazby samice na mládě se jejich vzájemné vazby proměňují. Malá
skupinka bonobů může potkat jinou skupinku, jedinec
z jedné skupiny, samec nebo samice, se přidá ke skupině druhé a s ní putuje dál. Několikaletý výzkum však
dokázal, že bonobové stejně jako šimpanzi sice tvoří
malé, proměnlivé skupinky, ty jsou však součástí většího společenství, které se s jiným větším společenstvím
nemísí.
Samci »pravých« šimpanzů vytvářejí mocenský žebříček, v jehož rámci probíhá jak značné soupeření, tak
spolupráce. Při srážkách spoléhají na podporu dalších
samců své skupiny. Často putují ve skupinkách tvořených
jen samci. Jane Goodallová nadto doložila u šimpanzů
teritoriální chování - samci jedné komunity chrání území v bitvách se samci odlišné komunity. Bitvy mívají své
mrtvé. Páteří sociálního chování šimpanzí skupiny je
tedy vazba mezi samci hájícími společné území.
U bonobů je sociální páteří skupiny vazba mezi samicemi. Stejně jako u »pravých« šimpanzů, opouštějí i samičky bonobů rodnou skupinu, aby se přidaly ke skupině odlišné. Vřazení nově příchozí samičky se však u »pra213
214
vých« šimpanzů a bonobů zásadně odlišuje. U šimpanzů
přicházejí do skupiny, která je často nepřátelská, a jsou
alespoň zpočátku na velmi nízkém stupni sociální hierarchie už proto, že jsou samičkami.
Nově přicházející samička bonobů si ve své hostitelské
skupině vyhlédne jednu nebo dvě starší samice a uchází
se o jejich přízeň častým genito-genitálním třením a péčí
o kožich. Jestliže starší místní samice přízeň opětují, vzniká vazba, která je podkladem postupného přijetí nové
samičky do skupiny. Sociální místo nové samičky ve sku-
pině dále upevní porod prvního potomka, čímž se původně nová samička stává trvalým členem skupiny. Cyklus se pak opakuje - o její přízeň se začnou ucházet další
nově přicházející samičky. Samice bonobů tedy vytvářejí druhotné, geneticky nespřízněné sesterstvo.
Samečkové bonobů zůstávají ve vazbě se svými matkami celoživotně. Matky je chrání v případě útoku jiné
skupiny. Samci, kteří ve skupině dosáhnou nejvyšší místo v hierarchii, bývají syny významných matek.
U bonobů je podobně jako u lidí sexuální chování
částečně odděleno od plození potomstva. A podobně
jako u lidí, samice bonobů směňují sexualitu za ochranu a případnou rodičovskou péči samců, což se dá považovat za jeden z teoretických podkladů vzniku lidské
užší, tzv. »jaderné rodiny« (nuclear family). Kromě toho
samičky bonobů svou sexualitu někdy směňují se samečky za potravu. Jadernou rodinu lidského typu však se
samci nevytvářejí. Péče o mláďata je zcela na nich.
Jaké jsou vztahy tohoto druhu u dalších antropoidních
opic?
Gorilí skupiny jsou klasickým příkladem samčí polygamie. Samec chrání území sdílené s několika samicemi. Nejsilnější vazba je tedy mezi ním a jeho družkami.
Orangutani jsou individualisté a jejich samci se vzájemně nesnášejí. Samec kontroluje velké území, ve kterém žije několik samic. Každá z nich má v tomto území
svůj obvod.
A co lidé?
Z tohoto hlediska je lidské chování mezi primáty nejrozmanitější. Muži spolupracují při řešení nějaké úlohy
jak s muži, tak se ženami. Pro ženy platí to samé. V průběhu dějin se objevuje monogamie (spíše teoretická než
praktická), polygynie (mnohoženství) i polyandrie
(mnohomužství).
'215
Volba partnera
Existuje řada teorií vysvětlujících, proč vlastně vznikla
dvě pohlaví. Ještě obtížnější je vysvětlit vznik druhotných pohlavních znaků.
Charles Darwin považoval vznik dvou pohlaví za důsledek přirozeného výběru - tlaku oněch »nepříznivých
sil přírody*. Vznik druhotných pohlavních znaků, obvykle nápadnějších u samců, však považoval za důsledek
pohlavního výběru.
Pohlavní výběr má, podle Darwinovy úvahy, dvě podoby, které se vzájemně doplňují.
Samci soutěží o plodné samičky. Pohlavní výběr posiluje znaky v této soutěži výhodné, například tělesnou
váhu, délku rohů, svalovou sílu, délku špičáků.
Druhou podobou je výběr mezi pohlavími, volba partnera, což je podle Darwina záležitostí samiček. Darwin
byl v tomto ohledu skoro jistě ovlivněn svým viktoriánským sociálním prostředím. Samičky, patrně na základě
chování dam své doby, považoval za plaché, stydlivé, bez
jakéhokoli zájmu o sexualitu, nicméně se zájmem o ty
dvořící se samečky, kteří byli vybaveni nápadnějšími
znaky než samečkové jiní. Například u pávů se jednalo
216
o dlouhý barevný ocas. Samičky podle této teorie volily
spíše samečky s nápadnými znaky, z toho důvodu se příslušné znaky přenesly do další generace samečků, kteří
se stali o to žádoucnějšími pro další generaci samiček.
V sedmdesátých letech našeho století oživil zájem
o teorii sexuálního výběru zaměřenou na chování samiček Robert Trivers z Kalifornské univerzity. Stejně jako
Darwin má za to, že samečkové a samičky užívají při volbě partnera odlišnou strategii. Darwin ji vysvětloval
odlišností sexuálního pudu, podle jeho názoru mocného u samečků, žádného nebo malého u samiček. Trivers
ale otázku objasnil odlišnou mírou rodičovské zátěže:
Samečkové tvoří ohromné počty spermií, do potomků však nevkládají téměř žádnou námahu. Z toho plyne, že je přirozený výběr určil k soutěži o jakoukoli
plodnou samičku. Samečkové si je příliš nevybírají.
Samičky naproti tomu vkládají do budoucího potomstva ohromné úsilí počínaje těhotenstvím. Měly by tedy
vybírat daleko více než samečkové. Model samicí volby
partnera tedy může být dvojí - darwinovský, na základě nápadných odlišujících znaků, a triversovský, na
základě vkladu námahy do potomků. Jestliže samičky
volí partnera, jenž kontroluje území bohaté na zdroje,
silného a zdatného, s vysokým sociálním postavením,
starají se vlastně o potomstvo.
Pokusy a pozorování zjistily, že samičky různých druhů hmyzu, ptáků i žab užívají jak darwinovskou, tak triversovskou volbu. M. Andersson z Gothenburgské univerzity ve Švédsku například samečkům jednoho ptačího druhu uměle prodlužoval ocasy - prostě jim přilepil
další pera. Jiným samečkům téhož druhu zase ocasy ustřihl. Zjistil, že samečkové s uměle prodlouženými ocasy
založili větší počet hnízd než jejich ostříhaní druzi. Samičky tohoto ptačího druhu tedy vyjadřují darwinovskou volbu.
U různých druhů primátů je však strategie užívaná
samičkami natolik rozmanitá, že byl vysloven názor
o jejich nevypočitatelnosti. Samičky opic kapucínů se
chovají odlišně než samičky paviánů, jejichž chování se
zase odlišuje od chování samiček šimpanzů.
Jakmile přijde samička kapucína do období páření,
nezajímá ji vůbec nic jiného. Snaží se získat pozornost
vedoucího samce. Ten se však páří jen jednou denně,
což nemusí být nutně se samičkou, která se ho dožaduje. Jestliže je samička vedoucím samcem odmítnuta, páří
se s jakýmkoli dalším samcem. Její sexuální výběr tedy
uplatňoval nějakou strategii pouze v prvním kroku, nikoli v krocích dalších.
Samička šimpanze se v období oestru snaží pářit s co
největším počtem samců. Její strategie se při tom mění
podle okolností. Totéž se dá říci o samičce paviána.
Do jaké míry se uplatňuje strategie sexuální volby mezi
lidmi?
E. Voland je demograf z Giessenské univerzity v Německu. Prozkoumal matriky z 18. a 19. století v krummhornské oblasti v severozápadním Německu. Zjistil, že
si bohatí vlastníci půdy brali za manželky podstatně mladší ženy, než si brali bezzemci. Dětská úmrtnost byla v té
době velmi vysoká. Pokud se však dítě narodilo bohatším
rodičům, byla naděje, že přežije dětství, o třetinu vyšší,
než pokud se narodilo rodičům chudým. Hypergamie, to
jest provdat se (podstatně vzácněji oženit se) na sociálním žebříčku o nějaký stupeň výš, proto měla s ohledem
na potomky zásadní výhodu. Chudé ženy se tedy provdávaly za chudé muže později kromě jiného proto, že s rostoucím věkem klesala jejich naděje, že se provdají za
muže bohatšího.
Na základě čeho volí své partnery lidé?
218
Neuropsycholog D. Perrett, známý pracemi řešícími
otázku, jak poznáváme tváře, vyrobil se svými spolupracovníky fotomontáže ženských a mužských tváří, jimž
dávají opačná pohlaví přednost před jinými tvářemi.
Ženy přitahují znaky mužské pohlavní zralosti: vystupující brada a statnější čelisti, kromě toho však i velké
oči a menší nos. Muže přitahují na ženách oči daleko od
sebe, široké zornice, vysoko umístěné, mírně vystupující lícní kosti, malá brada, jemný horní ret, kromě toho
měkké a lesklé vlasy a hladká a zářivá pokožka. Poslední
dva znaky jsou u nositelek projevem dostatečné hladiny
ženského pohlavního hormonu, estrogenu.
D. Singh, psycholog Texaské univerzity v Austinu,
předváděl mužům všech věkových skupin a různého
etnického původu siluety ženského těla, něco podobného krejčovské panně bez hlavy. Zjistil, že všechny
muže nejvíce přitahuje silueta, která má poměr mezi
obvodem pasu a obvodem kyčlů 0,7. Obvod hýždí je tedy
podstatně větší než obvod pasu. Tento poměr se u žen
ve třetím deceniu života, tedy v období nejvyšší plod-
nosti, pohybuje mezi O, 67-0,80. Svědčí o »správném«
rozložení tuku na ženském těle. Rozložení tuku, která
jsou výrazně odlišná, doprovázejí ženskou neplodnost.
Jedním ze zajímavých, byť výběrem jistě zkreslených
informačních pramenů bývají seznamovací inzeráty. Lze
je rozdělit podle pohlaví autorů, jejich věkové skupiny
i toho, co nabízejí a co požadují.
»Zdroje«, to znamená hmotné zajištění a vyšší místo
na sociálním žebříčku, vyžadují americké ženy na mužích podstatně častěji než muži na ženách. Nejdramatičtější je rozdíl v třetím deceniu, pak v každém dalším deceniu klesá. Teprve v sedmém deceniu se poměr obrací,
to jest inzerující muži požadují »zdroje« na ženách častěji než ženy na mužích.
S »přitažlivostí« je tomu přesně opačně, a to dvojím
způsobem:
Ve všech věkových skupinách »přitažlivost« - to znamená všechny znaky tělesné krásy - požadují častěji
muži na ženách než opačně. Jejich zájem v této oblasti
klesá s věkem jen velmi pomalu. Ženy na mužích požadují »přitažlivost« daleko vzácněji. S věkem jejich zájem
v této oblasti klesá na polovinu.
Ženy častěji než muži přitažlivost nabízejí. Rozdíl
mezi nimi a muži v tomto ohledu však zdaleka není tak
výrazný jako rozdíl v požadování přitažlivosti.
Jestliže platí domněnka vysvětlující rozdílnou strategii získávání partnerů u mužů a žen rozdílnou mírou »investování« do potomků, měla by se strategie obou pohlaví změnit v životním období (nebo při životním stylu), kdy potomky mít nemohou. Průzkum inzerce v amerických časopisech pro homosexuály obojího pohlaví,
provedený R. Dunbarem, doložil, že heterosexuální ženy
žádají »zdroje«, včetně dostatečně vysokého místa na
sociálním žebříčku, třikrát častěji a »přitažlivost« nabízejí čtyřikrát častěji než ženy lesbické. Heterosexuální
muži nabízejí »zdroje« dvakrát častěji než muži homosexuální.
D. Buss z Michiganské univerzity oslovil 10 tisíc lidí
ze sedmatřiceti kulturních okruhů a zeptal se jich na
představu o partnerovi druhého pohlaví. Muži většinou
říkali, že by měli rádi mladé a krásné ženy, ženy se zajímaly o starší a bohaté muže.
Sociobiologické kořeny a to, co lidé říkají o partnerech
druhého pohlaví, které by si přáli, i způsoby, jimiž se je
snaží získat, je jedna skutečnost. To, co v životě udělají
doopravdy, je však skutečnost druhá. S. Duck z Lancasterské
univerzity udělal následný pokus: Požádal mladé muže,
aby vyplnili dotazník, který se měl týkat fiktivního výzkumného projektu. V místnosti, kde muži vyplňovali dotazník,
byla mladá žena činící totéž - Duckova tajná spolupracovnice. V přítomnosti různých mužů měla různé oblečení,
219
220
které ji sociálně zařazovalo, měnila i způsob chování. Duck
prokázal, že ochota mužů navázat s ženou známost byla
přímo úměrná podobnosti v sociálním stylu, odhadovaném zařazení i způsobu chování. Jinými slovy: přes všechno
teoretizování a přání jsou nejčastější sňatky mezi lidmi
vzájemně blízkého věku, stejného etnického původu,
žijícími ve stejné socioekonomické vrstvě.
Pro badatele zabývající se vývojovou sexuální biologií je
jednou z velmi záhadných skutečností ženský orgasmus.
Ženy mohou otěhotnět a mít potomky bez orgasmu.
Mimochodem řečeno, sexuologové odhadují podíl žen,
jejichž orgasmus je malý nebo žádný, mezi 10-30 %. Takže z čistě biologického hlediska není jasné, proč ženský
orgasmus vznikl, ani není jasný jeho smysl.
M. Baker a R. Bellis z Liverpoolské univerzity však jeho
smysl doložili. Pokud ženský orgasmus předchází ejakulaci o minutu nebo ji následuje v průběhu dalších čtyřiceti pěti minut, otěhotní žena s daleko větší pravděpodobností, než při orgasmu příliš časném nebo žádném.
(Simulované orgasmy nejsou nic platné.)
R. Thornhilla z Univerzity v Albuquerque v Novém
Mexiku na základě tohoto objevu napadlo, že by ženský
orgasmus mohl mít vztah ke genetické kvalitě muže, jenž
s ním souvisí. Prozkoumal v tomto ohledu osmdesát šest
partnerských dvojic, dobrovolníků z univerzitního oddělení psychologie. Zjistil, že k ženskému orgasmu nemá
vztah mužův věk, ani sociální původ, očekávaný budoucí výdělek, potence, tělesná přitažlivost ani míra, se kterou muž dění prožívá a věnuje se mu. Má k němu vztah
jediná mužova vlastnost, a to tělesná souměrnost. Thornhill ji zjišťoval v sedmi proměnných, počínaje délkou
uší, konče šířkou nohou. (Výsledky vědeckých prací navrhuji brát s rezervou, až do jejich ověření.)
Baker a Bellis kromě toho nedávno zjistili, že v jejich
liverpoolském populačním vzorku je otcem každého
pátého dítěte jiný muž než muž, jenž je o svém otcovství
přesvědčen. Přitom stará zkušenost i výzkum dokládají,
jak často a opakovaně říkají příbuzní mladé matky (zvláště její ženské příbuzné) otcům dítěte, jak velmi se jim
malé dítě podobá. Jistota otcovství, jak praví zkušenost
i nejprostší úvaha, vede u otců k větší ochotě vkládat do
dítěte námahu.
To upoutalo N. Christenfelda a E. Hillovou z Kalifornské univerzity. Zajímalo je, zda se děti svým rodičům
skutečně podobají natolik, aby bylo možné na základě
podoby určit rodiče. Podařilo se jim získat fotografie
většího počtu lidí obojího pohlaví. Od každého z nich si
vyžádali fotografie ve věku jednoho roku, deseti a dvaceti let. Spolu s těmito fotografiemi získali i fotografie
jejich rodičů pocházející ze stejných životních období.
Pozorovatelům, kteří děti ani jejich rodiče neznali,
předložili fotografie jak dětí, tak rodičů, a to ze všech tří
období. K fotografiím dětí z doby, kdy jim byl rok, deset
a dvacet let, kromě fotografií skutečných rodičů ze stejného životního období však přidali po dvou dalších
mužských a ženských fotografiích. Pozorovatelé měli na
základě podobnosti u každého dítěte zjistit skutečnou
matku a otce.
Pozorovatelé hladce určili podobnost mezi fotografiemi možných rodičů bez ohledu na dvacetiletý časový
rozestup. Stejně dobře určovali bez ohledu na časový
rozestup podobnost u dětí. Podobnost mezi desetiletými a dvacetiletými dětmi a jejich skutečnými rodiči však
určovali zcela náhodně. Zcela náhodně určovali i podobnost mezi ročními dětmi a jejich skutečnými matkami.
Jinými slovy - z podobnosti na fotografii nelze u těchto
skupin dětí a rodičů rozlišit skutečného rodiče s žádnou jistotou.
221
222
S jedinou výjimkou: pozorovatelé dobře určovali podobnost mezi ročními dětmi, chlapci i děvčátky, a jejich
skutečnými otci.
Matky si mohou být téměř vždy jisty, že dítě, které vychovávají, je biologicky jejich. Otcové tuto jistotu nemají. Pro děti je výhodné, když se jim otec všestranně věnuje. Vzájemná podobnost vazbu mezi otcem a dítětem
posiluje. Je možné, že utváření dětského obličeje ve věku
jednoho roku kontrolují otcovské geny víc než geny mateřské. Je možné, že selekce »volila« v potomcích, a tedy
budoucích rodičích geny, které tuto podobnost posilují.
V pasážích o volbě partnera se často vyskytují pojmy tělesná přitažlivost a krása, zejména krása tváře.
Běžná definice říká, že pojem a pocit krásného vymezuje pozorovatelova zkušenost, kulturní okruh, v němž
pozorovatel vyrostl, i historické období, v němž žije. Mnozí
teoretici, například N. Wolfová, jsou přesvědčeni, že pojem krásy je mýtus a krása »objektivní a univerzální* neexistuje. Podobné představy panovaly o jazyce i emočních
výrazech obličeje. Většina badatelů měla za to, že jde
o konvence podmíněné sociálním učením, tedy kulturně.
V 60. letech však prokázal N. Chomsky z Massachusettského technologického institutu, že všechny jazyky
světa mají společnou »hlubokou strukturu*, se kterou se
děti rodí a jejíž součástí je syntaxe. Antropolog P. Ekman
doložil, že transkulturní, tedy všelidské, jsou i základní
citové výrazy obličeje. Nověji se zjistilo, že na tváře, které jsou považované dospělými lidmi za krásné, se dvouměsíční děti dívají déle než na tváře, které dospělí lidé
za krásné nepovažují.
Existuje přes všechny historické, kulturní a osobní
rozdíly v náhledu něco jako všelidská »hluboká struktura* krásy lidského obličeje, něco univerzálního?
Antropolog D. Symons má za to, že existuje. Je přesvědčen, že tvář je tím krásnější, čím víc se ve všech
možných znacích blíží průměru. Dovedla ho k tomu
úvaha, podle níž evoluce, jak známo, odstraňuje krajnosti. J. L. Langlois a L. A. Rogman tuto domněnku roku 1990
ověřili a potvrdili počítačovou obdobou postupu, který
v roce 1878 vymyslel Francis Galton. Ten chtěl vytvořit
prototyp zločinecké tváře. Udělal fotografickou superpozici tváří jednotlivých zločinců a ke svému překvapení (a zklamání) zjistil, že čím větší počet fotografií užívá,
tím jsou výsledné tváře hezčí a fotogeničtější.
Skupina neuropsychologů vedená D. I. Perrettem si
ověřovala, zda při posuzování krásy lidské tváře vycházíme z průměrů, anebo zda nás přece jen více neupoutávají nějaké krajnosti. Vytvořili počítačovou superpozici
bělošských a japonských tváří, a to dvojí: jednak z tváří
považovaných za průměrné, potom z tváří považovaných
za hezké. Vzniklé »průměry« byly považovány pozorovateli za přitažlivější než originály, z nichž vznikly, v obou
případech - jak »průměr« z tváří průměrných, tak »průměr« z tváří atraktivních. Portrét složený z atraktivních
tváří byl však považován za ještě přitažlivější než portrét z průměrných tváří.
D. Symons mezitím prozkoumal lékařskou literaturu
zabývající se zjevnými tělesnými znaky ženské plodnosti zároveň s literaturou zabývající se pojetím krásy v různých kulturách. Zjistil, že rysy ženské tváře považované
za přitažlivé (drobnější dolní polovina obličeje, jemné
čelisti, plné rty, čistá, »svítivá« pokožka, vysoké umístění
lícních kostí) jsou patrně zevní znaky ženina zdraví
a plodnosti.
223
224
Trestání
Roku 1973 uveřejnil J. Maynard Smith, anglický evoluční biolog, základní práci, v níž se zabýval užitím teorie
her při výkladu chování živočichů, kteří vzájemně soupeří. Napadlo ho užít pojem strategie.
Nejlepší možná strategie je ta, která vede k přežití
a rozmnožení.
Jakmile se příslušníci druhu z nějakých důvodů od
této strategie odchýlí, pravděpodobnost jejich přežití
a rozmnožení se sníží. Pokud ji nedokážou změnit, vyhynou.
Nejlepší možnou strategii Maynard Smith nazval evolučně stabilní strategií. Říká o ní, že to je strategie užívaná většinou příslušníků nějaké populace, strategie, jež
zabraňuje průniku jiné strategie. »Čistá« podoba této strategie odpovídá stejnému chování jedinců, kteří ji užívají za všech okolností. »Smíšená« podoba znamená, že někdy její uživatelé udělají A, jindy B; přitom jde stanovit
pravděpodobnost, se kterou udělají jedno nebo druhé.
Evoluční biologie ukázala, že mezi sociálně žijícími
živočichy je nejpravděpodobnější strategií stav, kdy nadřízení trestají podřízené členy skupiny, kteří se následně neodváží překročit vymezená pravidla, přičemž nadřízení se trestu nebo odvety obávat nemusí.
Pojem trestání je v této souvislosti chápán jako druh
chování, který vede ke snížení »zdatnosti« (fitness) trestaného. Snížením zdatnosti může být podle okolností odepření přístupu k potravě, k sexuálnímu partnerovi, tím
snížení naděje na potomky, bolest, strach ap. Morální
rozměr nebo vědomé rozhodnutí se u trestajících zvířat
nepředpokládá.
Trestání je jedním ze šesti druhů interakcí mezi nepříbuznými členy skupiny.(25) V průběhu trestání nejprve jeden člen vztahové dvojice zvýší svou zdatnost (získá výhodu) na účet druhého člena dvojice. Ten akci důrazně opětuje: sníží přestupníkovu zdatnost víc, než byla
snížena jeho vlastní. Přestupník pak sníží míru své ztráty přizpůsobivým chováním, čímž zvýší zdatnost jedince, kterého svým chováním poškodil (k tomu případně
zvýší zdatnost celé skupiny).
Zvířata trestají v pěti sociálních souvislostech:
1. V průběhu ustavování a udržování vztahu nadřízený/podřízený. U samců některých sociálně žijících
primátů bývá schopnost obstát v soutěži závislá na
podpoře členů skupiny. V takových skupinách běžně
vznikají soupeřící koalice. Nadřízení neboli dominantní samci některých primátů trestají nejen jedince, jenž
porušil podřízenost, ale i členy jeho případné koalice. Dominantní samci šimpanzů bývají závislí na podpoře dospělých samiček. F. de Waal, holandský primatolog, pozoroval u šimpanzů v zajetí, že mladší šimpanz zahájí útok na vedoucí pozici tím, že začne ohrožovat samičky podporující dosavadního vůdce skupiny. Pokud vůdčí samec není schopen dostatečně energické odvety, začnou samičky podporovat vyzývatele.
Jakmile se vyzývatel dostane do vůdčí pozice, útočit
na samičky přestane.
2. Při krádeži, parazitním a dravčím chování. Krádeže
a parazitní chování trestá řada ptačích i savčích druhů. Mláďata mrožů se často pokoušejí získat mléko
kojící samičky, která není jejich matkou. Výsledkem
bývá těžké pokousání, někdy zabití mláděte. Řada ptačích i savčích druhů vytlačuje ze svého území dravce.
Lvi odhánějí od své kořisti hyeny a šakaly, někdy »zloděje« zabijí.
3. Při ustavování pohlavních vazeb. J. Goodallová pozorovala, jak šimpanzí samci v průběhu počátečního
období ustavování vazby napadají samičky tak dlou-
ho, dokud samičky nezačnou přesně spolupracovat
225
226
a nenásledují je. U opic makaka rhesus zaútočí samci
na samičky v období plodnosti (oestrus), jestliže je
samiččin nejbližší soused podřízený jedinec anebo
patří do jiné sociální skupiny než samička.
Samci sociálních primátů žijící ve skupinách, v nichž
je větší počet samců (například paviáni, šimpanzi
a makakové rhesus), někdy bijí a koušou samičky, které nechtějí přivolit k páření. Dominantní samci těchto druhů někdy trestají samičky, které se přibližují,
»dvoří«, nebo se dokonce páří s podřízenými jedinci
nebo s jedinci z cizích skupin. Samičky si tohoto
nebezpečí bývají vědomy. Samičky jednoho druhu
paviánů se proto pečlivě skrývají před zraky svého
pána v době, kdy o jejich kožich pečuje (grooming)
podřízený sameček. Samčí útoky na samičky zvyšují
pravděpodobnost, že se s nimi budou samičky pářit.
Samečkové japonských makaků, kteří byli v období
páření vůči samičkám útoční, se pářili podstatně
častěji než samečkové, kteří ve stejném období útoční nebyli.
De Waal pozoroval u šimpanzů v zajetí, že se samičky
v přítomnosti dominantního samce odmítaly pářit
s podřízenými samečky. Okamžitě se však s nimi pářily, jakmile byl dominantní samec na noc zavřen do
klece.
4. Při vynucování spolupráce. Šimpanzi vytvářejí dvojice spolupracující při získávání zdrojů. Jakmile partner při soutěži s třetí stranou selže, zaútočí na něj.
5. V průběhu srážek mezi rodiči a potomky, mezi sourozenci. U lidí jsou to srážky v rodině.
Krajní podobou srážky v rodině je vražda.
Martin Daly a Margot Wilsonová, psychologové z McMasterovy univerzity v Kanadě, vyšli při zkoumání této
otázky z všeobecně známé zkušenosti: k těžkému násilí
včetně vražd dochází mezi lidmi nejčastěji v rodině. Rodinu v tomto ohledu předstihuje pouze práce u policie
nebo v armádě.
Nejčastější obětí rodinných vražd jsou manželští partneři. Ze všech vražd spáchaných například v Detroitu
roku 1972 byli manželští partneři obětí v 19 % případů.
Pouze v 6 % případů byli zavraždění s pachatelem spřízněni pokrevně, tj. sdíleli geny. V rodinných vraždách tedy
pokrevní příbuzenství do jisté míry snižuje riziko, že se
staneme obětí.
A naopak: pokrevní příbuzenství zvyšuje pravděpodobnost spolupachatelství jakékoli vraždy. Ve skupině
vrahů, kteří spáchali čin společně, bylo například ve studii z Miami uveřejněné roku 1984 pokrevních příbuzných 29,6 %, zatímco ve vztahu vrah - oběť bylo jen 1,8 %
pokrevních příbuzných.
Srážky mezi manželskými partnery končící někdy
vraždou podněcují mimomanželské vztahy, jejichž výsledkem může být nemanželské potomstvo a nepotistické zájmy jednoho z partnerů, který přesouvá společné
zdroje ve prospěch vlastních příbuzných. Společné děti
manželské srážky tlumí. Děti z předchozího svazku je
naopak spíše rozněcují.
U mnoha druhů zvířat stejně jako u lidí je samiččí,
respektive ženská schopnost mít potomky v »přirozeném« prostředí omezená zdroji - například množstvím
potravy. Nadto každá žena může mít jen omezený počet
dětí. »Strategií« mužů však je získání co největšího počtu potomků. Z toho důvodu je soutěž o samičky u mnoha druhů živočichů včetně lidí výrazná.
Ve většině současných i z historie doložených kultur
chápou muži ženy a ženskou schopnost rozmnožování
jako své vlastnictví. V mnoha místech světa je nutné za
nevěstu její rodině zaplatit. Dohled nad ženami v reprodukčním věku a jejich trvalá kontrola jsou například
227
228
v islámském a hinduistickém kulturním okruhu velmi
tvrdé. Mužský pohled na ženu coby sexuální vlastnictví
je v manželském násilí a vraždách nejčastější, byť nikoli
jedinou příčinou. Odpovídá přibližně za polovinu případů. Psychologické kořeny se obvykle označují pojmem
žárlivost.
Geny rodičů a potomků »sdílejí společné zájmy«, ke
srážkám by tedy nemělo docházet. Přesto k nim běžně
dochází. Obvyklý výklad považuje za příčinu selhání výchovné péče, lidskou »nezralost« dětí nebo obojí.
R. L. Trivers nabídl roku 1974 zcela odlišný výklad. Má
za to, že srážky mezi rodiči a potomky se vyskytují u všech
pohlavně se rozmnožujících podob života zcela přirozeně. Zdroje a úsilí rodičů vkládané do potomstva podle
tohoto výkladu maximalizují zdatnost rodičů, ale obvykle nemaximalizují zdatnost konkrétního potomka. Přirozený výběr způsobil, že jak rodiče, tak potomci získávají optimum proti přání a úsilí druhé strany.
Příkladem jsou konflikty mezi samičkami (matkami)
a potomky, které mohou doprovázet odstavování od
prsu. Konflikty způsobuje i odlišný postoj rodičů a potomků k dalším sourozencům (další dítě rodičovskou
zdatnost zvyšuje, sourozencovu snižuje), »regrese« neboli návrat malých dětí k ranějším vývojovým stupňům
ve chvíli, kdy přijde na svět sourozenec, i krize identity
dospívajících jedinců.
Antropologové zkoumající »přírodní národy* zjistili,
že rodiče přestávají být ochotni vkládat zdroje a úsilí do
novorozenců při pochybnosti, že je novorozenec biologicky jejich vlastní, jakmile není novorozeně zcela zdravé a při tlaku zevních okolností. (Mezi takové okolnosti
patří nedostatek potravy, přetížení úsilím a starostmi nad
staršími sourozenci nebo nedostatek sociální podpory
ve skupině.)
Z evolučního pohledu na vztah rodičů a dětí plyne
několik předpovědí:
Riziko, že dítě bude zabito vlastním rodičem, klesá
s rostoucím věkem dítěte a s přibývajícím věkem matky. »Hodnota« dítěte totiž s jeho věkem roste, zato pravděpodobnost, že matka bude mít další dítě, s jejím
věkem klesá. To se však netýká otce ani dospělých,
kteří nejsou biologičtí příbuzní.
• Z toho plyne, že pravděpodobnost zabití rodičem je
nejvyšší v průběhu prvního roku života dítěte.
• Péče o potomka je péčí o vlastní geny. Jestliže potomek nositelem vlastních genů rodiče není, což připadá v úvahu u adoptivních nebo jinak osvojených dětí,
je jeho ohrožení biologicky nepříbuzným rodičem
daleko vyšší než ohrožení biologicky vlastním rodičem. »Krutá macecha* je součástí folklóru snad ve
všech kulturních okruzích.
Kanadská statistika z let 1974-1983 dokládá všechny
předpovědi. Ke stejným výsledkům došel výzkum jihoamerických Indiánů kmene Ayoreo.
Počet dětí zabitých vlastními matkami klesá s věkem
matek téměř stejným způsobem v Kanadě i mezi jihoamerickými Indiány (s tím rozdílem, že četnost vražd dítěte je mezi Indiánkami podstatně vyšší). Největší počet
vražd vlastních dětí spáchaly matky mladší než dvacet let.
Největší počet dětí je zavražděn v průběhu prvního roku
života. Náhradní, biologicky nepříbuzní rodiče v Kanadě
zabíjejí adoptivní nebo jinak osvojené děti šedesátkrát
častěji, než je zabíjejí rodiče vlastní. Roku 1976 bylo ve
Spojených státech nebezpečí zneužití dítěte se smrtelnými následky v náhradní rodině stonásobkem téhož nebezpečí pro stejně staré děti, jež žily s biologickými rodiči. V Anglii a Austrálii byl tento poměr velmi podobný.
Z uvedených údajů plyne mylnost jednoho z úhelných
kamenů freudovské psychoanalýzy. Podle této teorie
procházejí děti mužského pohlaví mezi 2. - 5. rokem
věku »oidipovskou fází«, takže výsledkem může být tzv.
229
230
»oidipovský komplex*. Pojem je odvozen od starořeckého mýtu, v němž Oidipus zavraždí vlastního otce a ožení se s vlastní matkou. (V případě dívek a žen se mluví
o komplexu Elektřině, což vyplývá z mýtu o chování Elektry, dcery Agamemnonovy.) V tomto období mají být děti
vysoce antagonistické(26) vůči rodiči stejného pohlaví
a toužit po co největší blízkosti rodiče pohlaví opačného. Z toho plyne, že by v případě vražd dítěte rodičem
mělo jít nejčastěji o děti ve věku dvou až pěti let a pachatelem by měl být nejčastěji rodič stejného pohlaví.
Pozorovaná skutečnost však souvislost mezi vraždou
dítěte a stejným pohlavím pachatele nebo pachatelky
nepotvrzuje, stejně jako nepotvrzuje předpovídaný věk
zavražděných dětí.
Plachost
Přibližně 10 až 15 % zdravých dvou- až tříletých dětí při
setkání s novým nápadným a neznámým podnětem změní chování tak, že se nápadně ztiší, »ztlumí« a značně
zpozorní, přitom se k podnětu nepřibližují. Stav trvá od
několika do třiceti minut.
Stejný podíl dětí se chová opačně, jako by rozdíl mezi
podněty známými a podnětem neznámým neznamenal
vůbec nic.
J. Kagan, J. S. Reznick a N. Snidmanová, psychologové
Harvardovy a Yaleské univerzity, v tomto ohledu vyšetřovali čtyři sta dětí obojího pohlaví starých 21- 31 měsíců. Našli mezi nimi osmadvacet dětí, které označili za
plaché, a třicet dětí, které se chovaly opačně, zbytek dětí
se po této stránce choval nevyhraněně.
Plaché děti obojího pohlaví v přítomnosti neznámého nového podnětu, například cizí ženy, se dlouhodobě
přivinuly k matce nebo se držely v její největší možné
blízkosti, přestaly mluvit, k neznámému podnětu se nechtěly přiblížit, případně před ním ustupovaly.
Děti s opačným přístupem k podnětu byly hovorné,
rády vstupovaly do sociálních vazeb, nebály se.
Obě skupiny dětí byly vyšetřovány třikrát, s dvouletý-
mi odstupy, počínaje věkem 3,5 roku.
Zjistilo se, že ve věku sedmi let byly plaché děti nadále dětmi plachými. Byly tiché, chovaly se opatrně, sociálním kontaktům s vrstevníky a dospělými lidmi se pokud možno vyhýbaly. Děti, které se v raném věku chovaly opačně, si rovněž ponechaly svůj styl chování.
U plachých dětí se při řešení nějaké duševní úlohy
daleko nápadněji zrychlovala srdeční akce než u dětí
neplachých. Také se jim podstatně víc než dětem neplachým zvyšovala ve slinách hladina jednoho z hormonů
kůry nadledvin uvolňovaných při stresu.
Zjistilo se, že podobně se chová stejný podíl mláďat
myší, krys, psů, vlků, prasat, opic, jakož i telat a akvarijních rybiček. Jde tedy o evoluční rys chování, který, jak
lze předpokládat, bude mít společný genetický i fyziologický základ. Taková mláďata přicházejí na svět, stejně
jako plaché děti, s vrozeně nižším prahem pro podněty,
které probouzejí odpověď limbického systému mozku.
Tato odpověď se subjektivně projevuje úzkostí.
U dětí se kromě genetického vlivu nepochybně uplatňují i vlivy učení, protože plaché děti jsou častěji druhorozené děti, takže lze předpokládat, že byly vystaveny
tlaku staršího a silnějšího sourozence. Kromě toho je
nalézáme častěji v rodinách, kde se vyskytuje rodičovský nesoulad, úmrtí nebo duševní onemocnění některého z rodičů.
Co to znamená z evolučního hlediska?
Tento druh chování může být výhodný i nevýhodný,
záleží na okolnostech. V některých nebezpečných situacích může být výhodou, která se stává důvodem přežití.
231
232
Altruismus
Řada živočišných druhů včetně lidí vkládá své zdroje
a úsilí do jedinců geneticky příbuzných daleko víc než
do jedinců, kteří geneticky příbuzní nejsou. Mezi příbuznými je pak vkládá do příbuzných blízkých víc než
do příbuzných vzdálených.
Podle W. D. Hamiltona je důvodem tohoto chování
sdílení společných genů.
Z jeho jednoduché teorie plynou ověřené předpovědi:
• Námaha bude tím větší, čím je dítě, o něž se pečuje,
geneticky bližší.
• Rodiče budou víc vkládat do potomků než opačně.
• Nebezpečí zneužití a zabití bude pro děti v náhradní
rodině vyšší než pro děti v rodině vlastní.
Vzájemný, návratný neboli reciproční altruismus je
rovněž znám u řady živočišných druhů. Klasickým příkladem jsou vampýři, druh netopýrů, který se dělí
o potravu. Reciproční altruismus se vyskytuje i mezidruhově. Poplašný signál jednoho druhu varuje také příslušníky druhu jiného.
Teorie recipročního altruismu u nepříbuzných jedinců předpovídá:
• Jedinec A pomůže jedinci B, jestliže (z hlediska jedince A) pravděpodobnost, že B bude pomoc opětovat,
násobená pravděpodobností zisku z tohoto opětování, bude stejná nebo převýší míru »vkladu«.
• Jestliže B pomoc neopětuje, bude potrestán.
• Pravděpodobnost, že B neodpoví, roste ke konci vzájemného vztahu.
• Jedinci, kteří na pomoc neodpovídají, budou mít
méně spojenců než jedinci, kteří na ni odpovídají.
Je pravděpodobné, že z těchto kořenů vyrůstají emoce, jako je hrdost, pýcha, štěstí, pocit viny, ale i techniky
manipulace s lidmi, například zastrašování, vkládání
pocitu viny a nějaký druh vyloučení ze skupiny neboli
sociální ostrakizace.
233
V čem se Eva a Adam od svých předků odlišují?
Samozřejmě, že Homo sapiens sapiens, tedy dnešní člověk, je druh zvířete, sociálně žijící primát. Nicméně velmi
zvláštní druh. Odlišuje ho kultura. Není snadné říci jinak
než popisně, co kultura vlastně je. Britský antropolog
Edward Burnett Tylor v knize Primitive Culture (1871)
kulturu definoval slovy, která se často citují dodnes:
»Kultura... je onen komplexní celek, jenž zahrnuje
vědění, víru, umění, morálku, zákony, zvyky a jakékoli další schopnosti a zvyky, které získal člověk jako člen
společnosti.«
Pro Evinu a Adamovu odlišnost je důležité, že definice mluví o všem, co lidé získávají tím, že vyrůstají v nějaké společnosti, nikoli dědičností.
Pro antropology je kultura daleko obecnější pojem,
než se užívá v běžném jazyce. Nositelem nějaké kultury
jsou všichni lidé, od intelektuálních a uměleckých elit
přes městské subkultury až k příslušníkům »přírodních
národů*.
Kultura v tomto smyslu je tedy obecným znakem rodu
Homo. Kromě toho jsou jednotlivé lidské skupiny nositeli svých zvláštních, specifických kultur.
Kultura je věcí učení. Genetické a neurobiologické
základy učení a paměti máme společné se zvířaty.
Z molekulárně biologického hlediska se principy, na jejichž základě probíhá učení nervových buněk lidského
mozku, neliší od principů, podle nichž probíhá učení
v nervové soustavě měkkýšů. Zvířata i lidé se učí podle
proměn zevního prostředí individuálně, sociálně žijící
zvířata se učí i od jiných členů skupiny.
234
Ale jenom lidé jsou schopni kulturního učení, jež je
založeno zejména na jazyce a schopnosti abstraktně, symbolicky myslet. Někteří antropologové se domnívají, že
o kultuře je možné mluvit teprve od chvíle, v níž naši
předchůdci získali tyto schopnosti.
Symboly jsou nejčastěji slovní, existuje i velký počet
neslovních symbolů. Často užívaným příkladem slovního symbolu jsou slova státní hymny, slova ústavy, nebo
například pojem svěcená voda v katolické církvi. Vazba
mezi symbolem (voda) a tím, co označuje (svatost), je
zcela arbitrární, kromě toho je věcí skupinové tradice.
Příkladem neslovních symbolů může být označení řetězu restaurací McDonalďs dvěma oblouky; ale i státní vlajka, melodie státní hymny, znaky sportovních klubů, továren, firem ap.
Kultura určuje způsoby chování. Všichni lidé jedí, ale
jejich kultura určuje kdy, kde, jak, s kým, čím a co. Totéž
se týká i sexuality a dalších »instinktivních« druhů chování.
Kultura je sdílena skupinově, ve skupinách se přenáší do další generace. Své kultuře se učíme a jsme učeni
od nejranějšího dětství. Sdílíme představy, přesvědčení,
hodnoty, vzpomínky, způsoby myšlení i jednání spolu
s ostatními členy své skupiny.
Instituce, zvyky, způsoby myšlení i chování jsou nenáhodné, »uspořádané« a vzájemně souvisejí. Jakmile se
změní jeden z nich, změní se i ostatní. Vědecké, technické, politické i ekonomické proměny vedly v posledních
generacích k prudkým sociálním proměnám společností
průmyslově rozvinutého světa a následně k podobně
prudkým proměnám ostatního světa, a to ve všech složkách lidského života.
Kulturu sjednocuje nejen ekonomika a sociální uspořádání společnosti, ale i tradičně sdílené »jaderné« hodnoty - příkladem může být islám, katolicismus, judaismus nebo hinduismus - které ji odlišují od kultur jiných.
Biologické, psychologické i kulturní rysy přispívající
k přežití a rozmnožení v životním prostředí se označují
jako adaptivní. Lidé a jejich skupiny jsou nositeli nejen
biologických adaptivních rysů, ale i celých souborů
adaptivních kulturních »nástrojů«. Tradiční vědění nás
od zvířat odlišovalo zejména dovedností vymýšlet, vyrábět a užívat nástroje.
Zrovna tak jako mohou být rysy kultury adaptivní,
mohou být zejména v dlouhodobé perspektivě maladaptivní, nepřizpůsobivé, a tím mohou poškozovat nejlepší
zájmy svých tvůrců. Jejich nositelem bývá skupinová
hloupost.(24) Typické příklady dnešní skupinové hloupos-
ti: růst lidské populace, vyčerpávání zdrojů, znečišťování prostředí a jaderné zbrojení.
Existují a pravděpodobně budou existovat teoretici,
kteří kladou biologickou evoluci do protikladu s kulturou a jejím vývojem. Domnívám se, že je to mylný postoj. Schopnost vstřebat kulturu je charakteristický
evoluční znak lidského druhu. Kultura z biologické
evoluce našeho druhu vyrostla. Lidé, její nositelé, si do
doby, kdy budou lidmi, své evoluční kořeny ponesou
s sebou. V dohledné budoucnosti je nemohou změnit
a doufám, že se o to ani nebudou pokoušet. Alespoň
teoreticky se však s nimi mohou - nebo by měli - naučit zacházet tak, aby v prudce se vyvíjejících kulturních proměnách byly maladaptivní co nejméně.
235
EVINO A ADAMOVO
PODVĚDOMÍ
238
Vzpomínáte si, co všechno se v mozku děje, když se malá
Evička a Adámek učí chodit?
Všichni zdraví lidé během života zvládnou nejrůznější dovednosti: dříve narozené děti například zavazování
tkaniček na kličku (dnes je nahradily suché zipy), většina dětí zvládá plavání, bruslení, lyžování, jízdu na kole,
nejrůznější řemeslné zručnosti i třeba hru na hudební
nástroj. Učení - mučení, říkávalo se, zejména když probíhalo pod vedením tvrdého rodiče nebo zlého mistra.
Napoprvé učení moc nejde (stačí si vzpomenout na svou
první oškrábanou bramboru), ale pak se výkon zlepšuje.
U některých jedinců, třeba hudebníků nebo lidí píšících
na stroji, může dosáhnout nenapodobitelné virtuozity.
Úkon se nejprve s větší nebo menší námahou učíme,
pak se stává čím dál samozřejmější, automatičtější, podvědomější nebo nevědomější. S pojmem podvědomí
a nevědomí se setkáváme často. Obvykle v souvislostech
s freudovskou psychoanalýzou a odvozenými teoriemi.
Co tyto pojmy znamenají z hlediska věd o mozku?
Evino a Adamovo podvědomí
Nevědomí
S velkým počtem nejrůznějších, i složitých odpovědí na
podnět přicházíme na svět. Novorozenec mrká, kašle,
kýchá, hýbá končetinami, napodobí nejjednodušší mimické výrazy v tváři, která se nad ním sklání, například
vyplázne jazýček, pohybuje očima, sleduje jimi podnět,
sevře dlaň s prsty, a škubne-li se s podložkou, na které
leží, rozhodí paže...
Jak je to možné?
Jde o vrozené mechanismy. Protože jsou vrozené,
odpovídají za ně geny, které »postavily« příslušné části
centrální a periferní nervové soustavy včetně příslušných svalů. Tyto mechanismy si neuvědomujeme, podobně jako si neuvědomujeme činnost vlastního mozku a páteřní míchy při většině »automatizovaných«
pohybů, které jsme se na vrozeném základě naučili příkladem je třeba chůze.
Jako nevědomí nebo nevědomé (unconscious) operace je tedy možné označit všechny tyto vrozené -»reflexy« a různé druhy zpočátku naučených, později automatických operací, které učením z vrozeného základu
»vyrostly«.
Příkladem nevědomých operací může být i činnost
řečových korových oblastí při naslouchání řeči nebo
mluvení. Rozlišujeme význam řečníkových slov. Fonologická a syntaktická pravidla, na jejichž základě naše
řečové korové oblasti dekódují řečové zvuky, nerozlišujeme. Podíváme-li se na dva předměty v prostoru, okamžitě rozlišíme jejich vzájemnou polohu. »Výpočetní
činnost* obrovského počtu nervových buněk zrakové
kůry, která to umožní, si rovněž neuvědomujeme.
239
240
Předvědomí
Slovo předvědomí zahrnuje následující pojmy: podprahové vnímání, priming a implicitní paměť. Co tyto poj-
my znamenají?
Jakýkoli smyslový podnět si uvědomujeme až od nějakého prahu, jeho »síly«. Podprahové podněty si neuvědomujeme. Prahem je tedy nejslabší rozlišitelný podnět,
přesněji řečeno jeho fyzikální, chemické a další vlastnosti, které příslušné funkční systémy nejen rozliší, ale nadto dokážou dopravit do »sebeuvědomování«.
To, že si podprahový podnět neuvědomujeme, neznamená, že jej nerozlišil náš mozek. Velký počet badatelů
zjistil, že se podprahové podněty, například některé druhy zrakových podnětů kratších než pět tisícin vteřiny,
objevují ve snech - říká se tomu Poetzlův jev. Musely se
tudíž uložit do dlouhodobé paměti bez ohledu na skutečnost, že jsme si je neuvědomili. Přitom práh pro různé podněty je u různých lidí různý. Různí lidé mají například při velmi krátkém poslechu rozličně vysoký práh
rozlišování neutrálních a »zakázaných«, to jest sprostých
slov.
Podprahové vnímání je první druh předvědomí.
Existuje druh paměti, které se říká priming, což by se
dalo volně přeložit jako »připravování«. Při primingu je
vyšetřovaný jedinec nejprve vystaven nějakému druhu
podnětu, jemuž se říká cíl. Cílem mohou být slova, čárové kresby předmětů nebo tváří ap. V druhé části vyšetření, která může následovat po první za několik vteřin,
stejně jako za dny nebo týdny, je vyšetřovaný vystaven
stejnému podnětu znovu s tím rozdílem, že podnět je
neúplný. Úkolem je podnět pojmenovat nebo zařadit.
Neuronální systémy, které odpovídají za priming,
jsou jiné než systémy odpovídající za druhy paměti,
které si uvědomujeme. Priming není přístupný vědomé pozornosti a introspekci. V porovnání s druhy paměti, které si uvědomujeme, je jen málo ovlivnitelný
drogami nebo léky. Priming se objevuje ve velmi raném dětství, v pozdějším životě se uchovává u různých
lidí v různém stupni.
Priming je možné považovat za další druh před-
vědomí.
Jestliže jsme něčemu - zejména v raném dětství - učeni,
obvykle zapomeneme, kdo, kdy, kde, proč, za jakých
okolností a v jakých souvislostech nás tomu učil, včetně
naší citové odpovědi.
V tomto případě se mluví o implicitní paměti: v nějaké podobě v ní zůstává to, co jsme byli naučeni, včetně
případné citové neboli emoční odpovědi. Implicitní
paměť rovněž není přístupná vědomé pozornosti a introspekci. (Vzpomínáte si na teorii somatických markérů neboli značkovačů z kapitoly o Evině a Adamově rozumu?) Přesto běžně a velmi rozsáhle ovlivňuje naši paměť explicitní, tu, kterou si uvědomujeme.
Jestliže je součástí naší implicitní paměti činné například při rozlišování lidských tváří nějaký citový obsah
projevující se pozitivními pocity, budeme (neprojdeme-li výcvikem) zcela automaticky a nevědomě odpovídat
pozitivními pocity, jakmile se se stejnými nebo podobnými rysy tváře setkáme znovu u jiného člověka. To samé
platí pro vznik negativních pocitů.
To je důvod, proč se běžně nějaký člověk, jeho hlas
nebo chování, zdá víceméně milý a příjemný již v prvních vteřinách vzájemného prvního setkání, aniž víme
(a zkoumáme) proč. Setkání může být nepřímé, například sledujeme-li někoho na televizní obrazovce, řečnickém pódiu, slyšíme-li ho v rozhlase. Pro opačné pocity
platí to samé. S touto skutečností stojí a padá reklama
241
242
i její zvláštní podoba, které se říká politická propaganda.
V běhu každodennosti si neuvědomujeme, kolik obsahů
implicitní paměti v nás vzniká mnohaletým učením, jež
je dáno sledováním nesčetných filmů, které pro každou
generaci vypracovávají »typického padoucha* nebo jeho
opak, »typického« lékaře-dobrodince, šíleného vědce,
hrdinského seržanta, obětavou matku, něžnou milenku...
Soubory obsahů implicitní paměti pak mohou být já-
drem individuální i skupinové hlouposti. Jsou příčinou
rozdílu mezi pocity a »poznáními« mylně považovanými
za vlastní na straně jedné a fyzikální nebo sociální skutečností na straně druhé (rozdílu si obyčejně všimneme
ve chvíli, kdy je katastrofálně pozdě).
Implicitní paměť je možné chápat jako třetí druh předvědomí.
Podvědomí
Příkladem podvědomých operací mozku mohou být
změny vědomí hypnózou. Hypnózu je možné považovat
za sociální interakci, při níž jeden člověk, subjekt, odpovídá na sugesce nabízené druhým jedincem, hypnotizérem. V průběhu hypnózy se mění vnímání, pozornost,
paměť i hybná odpověď.
Změny vědomí v průběhu hypnózy se však od činnosti
mozku, jež doprovází podprahové vnímání, priming
nebo implicitní paměť, odlišují. Příkladem může být
hypnotická analgezie: na základě sugesce neprožívá subjekt bolestivé podněty jako bolestivé. Jev se dá vyložit
jako změna orientované pozornosti anebo změna ve
zpracovávání bolestivých podnětů.
Mozkové systémy, jejichž činnost je podkladem sebeuvědomování hypnotizovaného, v těchto případech bolestivý podnět jako bolestivý nerozlišují. Jiné systémy
téhož mozku, například ty, které zpracovávají vegetativní* odpověď na bolestivý podnět, jej však rozlišují
zcela bezpečně. Například puls, neboli počet srdečních
stahů za časovou jednotku, se zrychlí stejně, jako by se
zrychlil, kdyby si hypnotizovaný jedinec bolest uvědomoval.
Dochází k oddělení neboli disociaci vědomé a podvědomé (v tomto případě vegetativní) stránky téhož
jevu. Mimo hypnózu jdou obě stránky jevu ruku v ruce:
jedince něco prudce zabolí, okamžitě si bolest uvědomí
a zároveň se mu zrychlí puls, objeví se i další vegetativní
reakce.
Něco podobného je posthypnotická amnézie neboli
výpadek paměti. Hypnotizér hypnotizovanému v průběhu hypnózy nařídí, aby zapomněl na události nebo zkušenosti z průběhu hypnózy. Hypnotizovaný si je po probuzení nevybaví. Vzpomínky si však hypnotizovaný vybaví, pokud mu byl v průběhu hypnózy sdělen signál,
na jehož základě se amnézie zruší. Z toho plyne, že ukládání dat do dlouhodobé paměti v průběhu hypnózy probíhá bez poruch a příslušná sugesce nařizující amnézii
poruší jen jejich vybavování. Kromě toho je výbavnost
v těchto případech porušena výběrově. Po probuzení
může subjekt využívat vědomou nebo procedurální paměť získanou v průběhu hypnózy, jen si neuvědomuje,
za jakých okolností ji získal.
Nevědomí, předvědomí, podvědomí
a poškozený mozek
Co o nevědomí (případně předvědomí a podvědomí)
říká chování lidí s poškozeným mozkem?
Jedním z fascinujících příkladů je blindsight, doslova přeloženo vidění slepých. Týká se lidí postižených
243
244
korovou slepotou. Korovou slepotu způsobí zničení
primárních zrakových korových oblastí na obou stranách (area 17 Brodmanovy mapy, dnes se jí říká »V1«
- vizuální oblast 1).
Nejčastěji jde o důsledek úrazu, jenž v době vrtulových letadel běžně potkával neopatrné piloty a mechaniky. Velmi často jde o důsledek válečných poranění. Oči
a zrakové nervy těchto lidí jsou v pořádku. Jsou slepí,
protože mají zničený korový »výpočetní« systém, jenž
zpracovává zrakové informace.
Přesto se zjistilo, že někteří z těchto lidí zrakově alespoň některé části světa kolem sebe do jisté míry rozlišují. Například dokážou rozlišit sloupy pouličního osvětlení natolik, že do nich nenarazí. To, že něco rozlišují, si
tito lidé neuvědomují. Pacienti například tvrdí, že zrakově nerozlišují předmět, jenž před nimi leží na stole.
Je-li jim řečeno, kde předmět leží, aniž by bylo řečeno,
co to je, a jsou-li vyzváni, aby ho uchopili, uspořádají tvar
své ruky tak, jako by předmět viděli. Jiní korově slepí
lidé v pokusných podmínkách rozliší barvu podnětu,
který jejich vědomí nerozlišuje.
Nejde o podvod ani o omyl - blindsight je totiž možné dokázat rovněž v pokusu s opicemi.
Jak je blindsight neboli vidění slepých možné?
Zrakovou informaci zpracovávají sítnice obou očí. Po
zpracování ji předají do zrakové části mezimozku. Odtud jde do primární zrakové kůry VI (Brodmanova area
17). Z primární zrakové kůry se informace předávají do
»vyšších« zrakových korových oblastí V2-V5 a dalších.
Předpokládá se, že korově slepí lidé, rozlišující některé
zrakové podněty, mají nějaký druh spojení mezi zrakovým mezimozkem a zrakovými korovými oblastmi, jež
»obchází« zničenou primární zrakovou kůru.
Jiným příkladem může být porucha známá od roku
1844: při ní nemocní nerozlišují tváře lidí, které do svého onemocnění znali. Neurologové jí říkají prozopagnózie. Nastává v důsledku poškození »vyšších« zrakových
korových oblastí zejména na pravé straně, a to některých
částí týlního a spánkového mozkového laloku, což nejčastěji způsobí cévní mozková příhoda. (Některé aspekty rozlišování tváří však souvisejí s činností »vyšších« zrakových korových oblastí i levé strany.)
Přestože tito nemocní nejsou schopni vědomého rozlišování tváří (a také automobilů, mincí, různých znaků
a květin), které znají, jejich mozek v pokusné situaci
některé znaky těchto tváří rozliší. Jsou-li vyzváni k takzvané nucené volbě (»řekněte nám, který další znak ke
tváři, jež je před vámi, patří a který nikoli*), rozhodují
obvykle správně.
Podobné jevy, které byly doloženy v oblasti zrakového vnímání, poznávání a vědomí, byly zjištěny i v somatosenzorické oblasti (zpracovává tělesná čití, například
doteky). Pacienti stížení větší cévní mozkovou příhodou
v jedné hemisféře mohou ochrnout na opačné polovině těla. Nedokážou například pohnout horní a dolní
končetinou. Méně je známo, že mohou mít poruchu informačního toku, který z těchto končetin směřuje do
mozku. Stává se, že takto postižený pacient sice rozliší,
že se jeho končetiny něco jemně dotklo, ale nerozliší, ve
které její části. A naopak: somatosenzorické vědomí jiné
pacientky nerozlišovalo, že se její pravé paže něco jemně dotklo, ale na dotaz, zda se s paží něco nedělo, ukázala na místa předchozích dotyků. (Vyšetření se v těchto
případech samozřejmě dělá tak, že se pacient nedívá.)
Už jsem se zmínil, že v mozku, zejména lidském, je všechno složité. A dějí se v něm věci, které by opravdu nikdo
nečekal. V souvislostech této kapitoly poslouží jako příklad nedávný objev mezinárodního týmu badatelů vedených Japoncem N. Sadatem. Zkoumali skupinu lidí od
245
246
raného dětství slepých, kteří se naučili číst Braillovo slepecké písmo. Jak známo, Braillovo písmo je soubor dotykových podnětů, které si čtenářův mozek »přeloží« do
své vnitřní řeči - výsledkem je stejné pochopení obsahu textu, jako by ho četl zrakem.
Dotykové podněty z ukazováčku pravé ruky jdou do somatosenzorické kůry levé hemisféry, která je v levém
temenním laloku, a naopak: z ukazováku ruky levé jdou
do somatosenzorické kůry pravé hemisféry, ta je v pravém
temenním laloku. Dotykové informace se tedy úplně kříží.
Zrakové informace z pravých polovin sítnic obou očí
jdou do zrakové kůry pravé hemisféry, která je v pravém týlním laloku. Informace z levých polovin sítnic
obou očí jdou do týlního laloku levé hemisféry. Zrakové
informace se tedy částečně kříží a částečně nekříží; například pravou hemisféru zásobuje pravá polovina sítnice pravého oka a pravá polovina sítnice levého oka.
Cesty dotykových a zrakových informací nemají nic
společného, každá z nich jde na jiné místo mozkové kůry.
Sadatova skupina zjistila, že při úloze zaměřené na
dotykové rozlišování se čtenářům Braillova písma, kteří
oslepli v raném dětství, kromě očekávaného zvýšení činnosti somatosenzorické kůry výrazně zvýší i činnost zrakových korových oblastí. Přestože jsou slepí a jejich zraková kůra tedy přímé informace nedostává.
Lidem vidoucím se při zátěži stejnou úlohou činnost
zrakové kůry snižuje. Předpokládá se, že je to důsledek
činnosti systému orientované pozornosti, jenž »povzbudí« činnost somatosenzorické korové oblasti.
Jednoduchý dotykový podnět činnost zrakové kůry
nemění ani u slepých čtenářů Braillova písma, ani u lidí
vidoucích.
Zdá se tedy, že mozek lidí, kteří oslepli v raném dětství, dokáže svou »nepotřebnou« zrakovou kůru využít
při řešení složitějších úloh z dotykové smyslové oblasti.
Pravděpodobně je důležitá skutečnost, že tito lidé oslepli
v raném dětství.
Pokusy na zvířatech totiž dokázaly, že převedení vláken vedoucích zrakové podněty do sluchové části mozkové kůry u nenarozených zvířat způsobí, že se po narození, tedy po zátěži příslušnými podněty, v jejich sluchové kůře objeví některé znaky zrakové kůry.
Příslušná oblast mozkové kůry se tedy přestaví úměrně druhu smyslových podnětů (rozumí se u velmi mladých jedinců).
Tento model dokládá ohromnou proměnlivost, se kterou mozková kůra a další části mozku odpovídají na proměny zevních a pravděpodobně i vnitřních podnětů.
Odborníci mluví o její plasticitě, případně plasticitách.
Dá se totiž sledovat mnohými metodami, od anatomických přes fyziologické či chemické až k molekulárně
genetickým.
Vyprávím o Evině a Adamově nevědomí, podvědomí
a předvědomí, takže se čtenář může zeptat: A co psychoanalýza? Proč se zde o ní nepíše?
Odpověď je prostá. Tato knížka vychází z vědeckých
teorií. Psychoanalýza vědeckou teorií není, přes veškerou vehemenci, se kterou její zastánci tvrdí opak. Základní důvod, proč o vědeckou teorii nejde, je prostý: psychoanalýza tvoří předpovědi, které není možné ověřit.
Kromě toho jsou některé úhelné kameny, o které se toto
»učení« opírá, například takzvaný Oidipův komplex, nepravdivé.(27) (Viz i závěr kapitoly Trestání.)
247
CESTA K EVINU A ADAMOVU
SEBEUVĚDOMOVÁNÍ
250
Čeština užívá pojem vědomí ve více než čtyřech významech. Pletou se, a výsledkem bývají nedorozumění
a hádky.
Vědomí je především stav bdělosti. Jedním opakem
je v tomto případě spánek, druhým bezvědomí i jeho
zvláštní podoba, kterou proděláváme při narkóze. Obratlovce je možné uvést do narkózy i bezvědomí a zase
je z nich vyvést. Spánek zmáhá savce a ptáky stejně jako
lidi. (U delfínů se předpokládá, že střídavě spí levá a pravá mozková hemisféra.)
Potom se pojmem vědomí rozumí orientovaná pozornost. Jejím opakem je stav, jemuž neurologové říkají neglect čili opomíjení. Při opomíjení pacienti ignorují smyslové podněty z jednoho poloprostoru kolem sebe. Například při poškození temenních částí mozku napravo
opomíjejí smyslové podněty zleva. Jiným, složitějším
druhem opaku je hypnóza.
Další podobou vědomí je pracovní paměť. To je »náčrtník«, do kterého si ukládáme informace určené k bezprostřednímu zapamatování, třeba nové telefonní číslo.
Pracovní paměť mají i zvířata.
Podobou vědomí, o které chci v této kapitole vyprávět, je sebeuvědomování neboli jáství, pocit, že já jsem
já, ruce, na které se dívám, jsou moje ruce, podobně jako
existuje velký počet zcela osobních pocitů, vzpomínek,
úvah i představ, osobní prožívání událostí v čase a prostoru. Stranou ponechám pojem vědomí ve smyslu užívaném sociology nebo historiky.
Takže - mají zvířata vědomí?
Mají-li je, od kterého vývojového stupně?
V jakém rozsahu a hloubce?
Které ze čtyř vyjmenovaných »druhů« vědomí by to
měly být?
Jaký byl důvod vzniku sebeuvědomování?
Kdy a jak se objevuje sebeuvědomování u dětí?
Co se při sebeuvědomování děje v mozku?
Co si o tom myslí filozofové?
V následujícím textu vyjdu z tvrzení, které je do jisté míry
apriorní, takže pokusy - nikoli teoretické úvahy - je
mohou zamítnout.
Tvrzení říká, že všechno, co různé druhy mozků dokážou, je funkcí jejich složitosti a evoluční specializace.
Složitost mozku s vývojem obratlovců roste. Mozky
plazů jsou složitější než mozky obojživelníků a ryb. Stejný vztah platí pro mozky ptáků a savců ve vztahu k mozkům plazů i pro vztah mozku primátů k ostatním savcům, včetně vztahu mozku soudobého člověka k mozku soudobých primátů.
Souběžně se složitostí mozků roste jejich specializace - mozky tučňáků zvládají jiné druhy problémů než
mozky jestřábů.
Mozek moderního člověka Homo sapiens sapiens je
v tomto ohledu zcela jedinečný, protože je nositelem
251
252
funkčních systémů, který žádný druh mozku na Zemi
nemá. Například jazyka a řeči, a souboru funkcí, jimž se
společně říká myšlení.
Vědomí
Je třeba předeslat, že vědomí ve smyslu bdělosti, pracovní paměti i orientované pozornosti zvířata mají.
Zmínil jsem, že savce a ptáky je možné uvést do bezvědomí, které má stejné příčiny a stupně hloubky, jako
má bezvědomí u lidí. Savci, stejně jako lidé, spí. Lze předpokládat (měřeno elektroencefalografickým záznamem
i sledováním chování), že mají sny. U lidí jsou obvykle
barevné sny s halucinatorními rysy v elektroencefalografickém záznamu doprovázeny velmi typickou a bouřlivou aktivitou, které se podle současných, rychlých
a trhaných pohybů očí říká REM fáze (REM od rapid eye
movements). Savci mají tuto spánkovou fázi - včetně
dalších fází - také. Zvířata je možné uvést do narkózy
a zase je z ní vyvést, stejně jako lidi.
Lze tedy předpokládat, že teplokrevní obratlovci, savci a ptáci, mají vědomí ve smyslu bdělosti velmi blízké,
ne-li stejné, jako je mají lidé.
Primitivnější stupeň vědomí ve smyslu bdělosti je
možné předpokládat u vývojově vysokých bezobratlých
- příkladem mohou být chobotnice.
Je otázkou, do jaké míry je možné o vědomí ve smyslu
bdělosti mluvit u hmyzu. Pokud by se s ohledem na poměrnou jednoduchost jeho nervové soustavy dalo vědomí ve smyslu bdělosti, jak je chápu u ptáků a savců,
předpokládat, pak se značným omezením.
U živočichů s žebříčkovou nebo difúzní nervovou soustavou vědomí ve smyslu bdělosti nepředpokládám.
Nepředpokládám tedy, že by vědomí měly třeba dešťovky nebo nezmaři. Jejich nervové soustavy mi připadají
spíše jako živé, s ohledem na prostředí, v němž žijí, značně dokonalé »výpočetní systémy*.
U jednobuněčných živočichů a u rostlin vědomí ve
smyslu bdělosti nepředpokládám, protože nemají nervovou soustavu.
Předpokládat existenci jakékoli podoby vědomí u systémů, které nervovou soustavu nemají, je netestovatelná domněnka nebo akt víry, tudíž něco mimo rámec
rozumového uvažování a vědy.
Výjimkou z tohoto pravidla snad budou počítače.
Podaří-li se vyrobit počítačový systém, který by napodobil činnost systému odpovídajícího za vědomí ve smyslu bdělosti (jak ho známe z mozku ptáků, savců a lidí)
tak dokonale, že by rozlišení nebylo možné, bude tento
systém podle Turingova pravidla bdělý stejným způsobem. I v tomto případě by však pravděpodobně šlo
o fungující model vědomí, než o vědomí, jak je známo
ze živé přírody. Připadalo by mi ve vztahu k »živému«
vědomí spíše podobné (analogické) než totožné (homologické). Asi v tom smyslu, v jakém se podobají křídla
letadla křídlům ptačím či křídlům hmyzu. Pro praktické
užití by mohl tento rozdíl být nevýznamný. Pokrok tvůrců AI neboli umělé inteligence (artificial intelligence)
je však v tomto ohledu podstatně pomalejší, než si před
jednou generací představovali.
Pokusy s opicemi a krysami dokazují, že jsou nositelkami pracovní paměti (working memory), vázané na činnost prefrontální kůry. Pokusné ovlivnění jejich prefrontální kůry vyvolává podobné poruchy pracovní paměti, jaké vyvolává jakékoli poškození této kůry u lidí.
Elektrofyziologicky měřená činnost zdejších nervových
buněk u opic ukazuje, že je při zátěži pracovní paměti
253
254
opět stejná, jako je jejich činnost u lidí měřená zobrazovacími metodami.
Pokusy prováděné od sedmdesátých let našeho století
doložily, že opice jsou nositelkami funkčního systému
orientované pozornosti. Příkladem poruchy orientované pozornosti je opomíjení(neglect). Opomíjení je soubor příznaků, jenž se u pacientů s poškozením mozku
projeví neschopností odpovědět, podat zprávu nebo
orientovat se ve vztahu k podnětu, jenž přichází z opačné strany, než je poškozená strana. Opomíjení má několik podob:
Nejčastěji se vyšetřuje zrakové a prostorové opomíjení, porucha pozornosti pro poloprostor a vymizení od-
povědi na podnět, případně alestézie (viz níže). Opomíjení doprovázejí různé jevy, jako neschopnost pacienta
rozlišit, že mu něco je (například že je ochrnutý), nálada, která není přiměřená stupni poškození (nemocní
jsou ochrnutí na půl těla a mají dobrou náladu), pocit,
že pacientovi některá část těla nepatří. Porucha pozornosti pro poloprostor se určuje na základě neschopnosti pacienta správně odpovědět na podněty přicházející
z jednoho poloprostoru, a to bez ohledu na jejich smyslovou modalitu. Jestliže je například opomíjení důsledkem poškození pravého temenního laloku, pacienti neodpovědí na zrakové, sluchové ani hmatové podněty
z jejich levého poloprostoru a levé poloviny těla.
Extinkce neboli vymizení odpovědi na podnět, např.
dotykový, se vyšetřuje dvojitým současným podnětem.
Pacienta, který se nesmí dívat, polechtáte současně na bradě
a na dlani. Podá zprávu jen o jednom polechtání.
Alestézie se diagnostikuje tehdy, jestliže nemocný
trvale soudí, že podněty přicházejí z jedné strany, přestože přicházejí ze strany opačné. Také tehdy, jestliže na
výzvu, aby pohnul končetinami jedné strany, pohne končetinami strany opačné.
Které oblasti mozku jsou při opomíjení poškozeny?
Opomíjení vznikne při poškození mnoha míst v hloubce mozku.
Déle než dvacet let je známo, že jednostranné opomíjení zrakové, sluchové i dotykové lze v pokusu na opici
vyvolat jednostranným poškozením retikulární formace středního mozku. (Retikulární formace je síťovitě
uspořádaný systém nervových buněk a jejich spojení,
který se zároveň podílí na tvorbě vědomí ve smyslu bdělosti.) Také je lze vyvolat poškozením některých oblastí
mezimozku. Nejčastěji uváděnou příčinou opomíjení je
u lidí poškození pravého temenního mozkového laloku.
Opomíjení bylo popsáno i při poškození pravého čelního laloku.
Z řečeného plyne, že systém orientované pozornosti
tvoří některé oblasti v hloubce hemisfér, ve středním
mozku spolu s mezimozkem, a některé části mozkové
kůry.
Poškození stejných míst levého temenního a čelního
laloku vyvolává u lidí řečové poruchy. Vyšetřit opomíjení bývá v těchto případech obtížné, právě kvůli poruše
řeči. Pozorování pacientů s ložisky poškození v těchto
místech, u nichž se řečová porucha neobjevuje, stejně
jako pokusy s opicemi dokládají, že systém pozornosti
levé hemisféry zpracovává pravý poloprostor a pravou
polovinu těla, zatímco stejný systém pravé hemisféry
zpracovává jak pravý, tak levý poloprostor a levou polovinu těla.(16)
Jestliže je možné pokusným poškozením stejných míst
mozku u opic vyvolat v principu stejné poruchy orientované pozornosti jako u lidí, lze předpokládat, že jejich
mozky mají i systém orientované pozornosti. Mají tedy
vědomí i v tomto slova smyslu.
Zbývá vědomí ve smyslu sebeuvědomování.
255
256
Sebeuvědomování a teorie vědomí
Filozofové a další teoretici vztahu vědomí a mozku jsou
hluboce soustředěni na poznávací neboli kognitivní
funkce. Zjednodušeně řečeno na otázky spjaté se smyslovým poznáváním: na paměť, řeč a jazyk, abstraktní
myšlení. Při svých úvahách celá tisíciletí zapomínají,
domnívám se, na dvě základní okolnosti.
První okolnost: dosud převažoval názor, že vývoj vědomí víceméně souvisí s vývojem poznávacích funkcí.
Marion Stamp Dawkinsová se však dívá na tuto otázku
opačně. Má za to, že vědomí ve smyslu sebeuvědomování se mohlo narodit a vyvíjet společně s rozlišováním
nepříjemného a příjemného, tedy s vývojem emotivity.
V takovém případě by se úsvit vědomí objevoval přibližně před 450 milióny let, s vývojem limbického systému
(viz kapitolu Srd). Tím nechci říci,
že by se na jeho vzniku a vývoji nepodílely další funkční
systémy. V kapitole o Evině a Adamově mozku se píše
o tom, jak vývoj jednoho funkčního systému nerozlučně souvisí s vývojem (nebo obecněji proměnami) funkčních systémů ostatních.
Okolností druhou, podobně významnou, je, že filozofové příliš neberou v úvahu rané dětství.
Jestliže v průběhu evoluce vzniklo něco tak nápadného, jako je vědomí, pak předpokládám, že musel existovat důvod. Mohla jím být výhoda, kterou vědomí nějakého nepříjemného nebo příjemného stavu svému nositeli v porovnání s ne-vědomím poskytuje.
Někteří teoretici předpokládají možnost, že vědomí
je epifenomén, vedlejší jev doprovázející vývoj mozku,
něco podobného zvuku běžícího stroje nebo teplu vydávanému svítící žárovkou...
Této představě nevěřím, protože velká žízeň, hlad,
pocit chladu, vedra, strach, sexuální touha, zuřivost nebo
krutá bolest jsou nepřehlédnutelné stavy nutící k akci
nebo naopak k jejímu přerušení. Tyto emoční stavy by
nebyly nic platné, kdyby si je jejich nositel neuvědomoval a nemohl na ně odpovědět. Akce nebo naopak přerušení akce v souvislostech doprovázených emocemi
mohou znamenat přežití nebo zánik.
Mimo jiné z toho plyne, že představa zvířat jako prostých reflexních strojů, ve složitějších případech vybavených naprogramovanými »instinkty«, je více než zjednodušující. Zvířata jsou schopna i poměrně složitého
učení, a to v souvislosti s emocemi.
Dále je možné soudit, že se vědomí ve smyslu Sebeuvědomování mohlo vyvíjet »dvoustupňově«:
• nejprve jako vědomí vůči nevědomí (podvědomí,
předvědomí ve smyslu popsaném ve stejně pojmenovaných kapitolách);
• poté jako Sebeuvědomování neboli jáství vůči vědomí. Tento vývojový stupeň lze na základě dosavadního poznání předpokládat až u vývojově nejvyšších pri-
mátů.
Jak už jsem uvedl, teorie duševních stavů je systém úsudků o duševních stavech, které nelze přímo pozorovat
(například o touhách, záměrech a přesvědčeních), jímž
vykládáme jak své vlastní chování, tak chování jiných lidí.
(Viz kapitolu Komunikace mezi opicemi a teorie vědomí.)
Jsou nositeli teorie duševních stavů výlučně lidé?
Anebo spolu s nimi i další primáti? Kteří?
Jestliže jsou nositeli této teorie výlučně lidé, pak se
funkční systémy mozku, jejichž činnost ji podmiňuje,
vyvinuly v posledních 5-10 miliónech let. Jestliže jsou
jejími nositeli, byť v podstatně jednodušší podobě, i jiní
primáti, například antropoidní opice, pak je vývojově
starší.
257
258
I v tomto případě však teprve mozky vývojově nejvyšších primátů dokázaly přejít z implicitního zpracovávání velmi složitých informací do jejich zpracování explicitního. Jinak řečeno od nevědomí, předvědomí, podvědomí, dále od vědomí jako stavu bdělosti, orientované pozornosti a fungující pracovní paměti, k vědomí ve
smyslu sebeuvědomování. Tedy k vědomí o vědomí.
Ze stavby a funkce lidského mozku a jejího porovnání se stavbou a funkcí mozku šimpanzů, případně jiných
opic, plyne, že vývoj explicitního zpracovávání informací
souvisí s dramatickým vývojem prefrontální kůry, přesněji řečeno jejích funkčních systémů.
Jáství, sebeuvědomování, tedy nějakým způsobem
souvisí s fylogenetickým a ontogenetickým vývojem
funkčních systémů prefrontální kůry.
Rád bych zdůraznil, že nejde jen o sebereflexi, ale
i o schopnost adaptivní akce.
Příklad:
Pacient E. V. R. má při rozsáhlém poškození prefrontálních funkčních systémů sebereflexi téměř nedotče-
nou. Akcí, jimiž by se dokázal přiměřeně přizpůsobovat
zejména sociálnímu prostředí, však není schopen (viz
kapitolu Prefrontální kůra).
Novorozené a nejmenší děti mají prefrontální funkční systémy (na rozdíl od jiných systémů) naprosto »nezralé« - anatomicky i funkčně. Jestliže tedy jsou teorie
vědomí a sebeuvědomování vázány na činnost prefrontálních systémů, pak je novorozené a nejmenší děti nebudou mít vyvinuté.
V průběhu prvního roku života rozlišují novorozenci
a kojenci dostatečné množství informací o zevním světě. Kolem dvanáctého měsíce věku ukážou na předmět
nebo událost proto, aby na ně upoutali pozornost.
Šimpanzi na předměty sami od sebe z tohoto důvodu
neukazují. Naučit se tomu dokážou, ale není jisté, zda
jejich ukázání na předmět má stejný význam jako u malých dětí.
Kolem dvanáctého měsíce věku děti dovedou sledovat pohled jiné osoby směřující mimo jejich vlastní zorné pole. Mluví se o »společné pozornosti*. V osmnácti
měsících života chápou, že jiný člověk, který zrakově sleduje nějaký předmět nebo událost, je s nimi »propojen«
pozorností. (Dospívající mládež tento mechanismus
občas užívá k pobavení. Skupinka se někam, obvykle šikmo vzhůru, »zadívá«. Předstírá, že sleduje neexistující
událost. Smyslem je strhnout kolemjdoucí ke stejnému
chování.)
Rozlišování sebe od okolí, tedy zřejmý pocit »jáství«, úsvit
teorie duševních stavů, se objevuje přibližně kolem osmnáctého měsíce věku. V této době se začínají děti poznávat v zrcadle, vstupují do symbolické hry, dokážou se chovat
s jednoduchým altruismem, účastní se oboustranných
interakcí s jinými lidmi, řečově komentují vlastní činnost,
usmějí se, když se jim něco povede, a užívají psychologické
pojmy odpovídající citovým potřebám.
Šimpanzi a orangutani sami sebe v zrcadle poznávají,
podobně jako děti staré 1,5-2 roky. Jiné druhy opic
nikoli.
Dvouleté děti mluví o svých pocitech a přáních; ty
nejsou reprezentacemi zevního světa, nicméně z jejich
popisu plyne vyvíjející se náhled. Děti rozlišují dříve
vlastní emoční stavy než reprezentace zevního světa.
Tříleté děti chápou, že jiní lidé jednají podle svých
přání. Rozlišují mezi člověkem, jenž nějakou věc vlastní,
a člověkem, který o ní jenom mluví.
Čtyřleté děti chápou alespoň některé způsoby, jak
vzniká poznání. Dítě v tomto věku chápe, že obsah krabičky zná člověk, který se do ní podíval, zatímco jedinec, který se krabičky pouze dotkl, obsah nezná. Mladší
děti rozdíl nechápou.
259
260
Předpokládá se, že teorie duševních stavů se u dětí plně
vyvine mezi třetím až pátým rokem věku. Nejvýznamnějším
vývojovým milníkem je v tomto ohledu jasné pochopení
skutečnosti, že to, co dítě o světě ví, není svět, jaký existuje, ale jeho »mentální reprezentace*, niterné stavy, které
vznikají interakcí se světem.(28) Dosažení tohoto vývojového stupně je možné ověřit standardizovaným testem,
jenž zjistí, ve kterém věku začne dítě chápat, že jeho »vědomí« (mysl) může svět reprezentovat mylně.
Autismus
Za model poruchy vývoje -teorie vědomí u dětí se v současnosti považuje autismus. To je stav, který se objevuje
u čtyř až pěti dětí z 10 tisíc narozených. Přichází se na
něj poměrně brzo, ale ani specialista by neměl tuto závažnou diagnózu vyslovit předtím, než jsou dítěti tři roky.
Příčina známa není; může jít o poruchu vzniku a putování skupin nervových buněk v průběhu nitroděložního vývoje.
U některých autistů byly zobrazovacími metodami
zachyceny poruchy funkčního i anatomického vyzrávání kůry čelních mozkových laloků a porucha vývoje některých částí mozečku. Chlapci jsou postiženi častěji než
dívky. Postižení je celoživotní.
Autismus se při plně vyvinutém obrazu projevuje třemi základními druhy poruch.
První z nich je kvalitativní poškození sociálních interakcí. Autistické děti se k jiným lidem chovají, jako by se
chovaly k věcem, například k nábytku. Vypadají, jako by
si naprosto nebyly vědomy, že jiní lidé něco cítí. Nerozliší tíseň jiného člověka. Samy ve chvílích tísně, například
jsou-li poraněny, nemocné nebo unavené, nevyhledávají uklidnění, pohlazení, ani kontakt s jiným člověkem.
Uklidňuje je stereotypní chování. Například když se
o něco uhodí, opakují jediné slovo, třeba »sýr-sýr-sýr«.
Chování jiných lidí nenapodobují, nebo je napodobují
jen velmi omezeně. Například nezamávají »pá-pá«, nenapodobují matčinu domácí činnost. Pokud něco napodobují, bývá jejich chování mechanické, mimo souvislost.
Nehrají si s jinými dětmi, a pokud tak činí, užívají je jako
mechanické pomůcky. Nenavazují vztahy s dospělými lidmi a staršími dětmi, nechápou běžné společenské zvyky.
V raném věku je jejich lhostejnost k citovým projevům
rodičů natolik nápadná, že se uvažuje o hluchotě. Vazba
k matce může dělat zcela neobvyklý dojem - někdy se
postižené dítě chová, jako by matku poznávalo pouze čichem.
Druhou porušenou oblastí je slovní i neslovní komunikace spolu s poruchou představivosti. Děti nežvatlají,
nenapodobují mimiku dospělého člověka. Vyhýbají se
pohledu z očí do očí, jejich mimika a držení těla se odlišují od normy stejně jako jejich gestikulace. Činnost, která by byla vyjádřením představivosti (hra »jsem jako pilot, řidič...«), chybí. V mnoha rozměrech je abnormální
1 jejich řeč včetně nápadných stereotypií a mechanického opakování, například zaslechnutých reklam. Mluví-li
o sobě, často zaměňují zájmeno já za zájmeno ty. Rozhovor s jinými lidmi obtížně začínají i ukončují.
Třetí skupinou poruch je význačně omezený rozsah
činností i zájmů. Časté jsou nápadné stereotypie pohy-
bů. Děti se dlouze a stereotypně zabývají částmi předmětů nebo něco trvale ohmatávají. Velmi je zneklidňují
jakkoli nepatrné změny v jejich okolí - stačí přemístit
na nové místo vázu. Mechanicky, tvrdošíjně a do posledních podrobností dodržují rutinu nějakého naučeného
výkonu. Zabývají se často jednou úzkou a vymezenou
zájmovou oblastí.
Autismus je doprovázen větším počtem dalších, přídatných poškození, jedním z velmi častých bývá duševní opoždění.
261
262
Z popisu je zřejmé, že porucha teorie duševních stavů je jen jednou z celého spektra poruch při autismu,
nicméně je zároveň jednou z nejnápadnějších u těch
autistů, kteří nemají postižený intelekt.
Sebeuvědomování je proces
Mluvíme-li o vědomí ve smyslu sebeuvědomování, je
nutné mít na mysli, že jde o celoživotní vývojový proces,
nikoli trvalý stav. (U některých lidí více než u lidí jiných.)
Kapitoly o Evině a Adamově zručnosti, srdci a rozumu popsaly vývoj sebeuvědomování v oblastech, jimž se
říká praxie neboli zručnost, emotivita čili citový život
a kognitivní neboli poznávací funkce. Porovnaly je s našimi vývojovými předky a bližními. Kapitola o jazyku
a řeči poukázala na jeden z našich nejzákladnějších
a svým způsobem nepřekročitelných rozdílů mezi námi
a zvířaty.
Všechny se pokusily ukázat, jak sebeuvědomování
vyrůstá z evolučních a dědičných základů a jak se velmi
rychle, přitom nerovnoměrně vyvíjí v několika stupních
od narození do konce dospívání.
Nerovnoměrnost vývoje »složek sebeuvědomování* je
nutné chápat v několika souvislostech:
• Rychlost vývoje jednotlivých funkčních systémů
mozku je v jednotlivých vývojových stupních různá.
Je běžné, že v některých měřitelných rozměrech dítě
dosáhne vyšší vývojový stupeň, v jiných setrvává na
nižším.
• Rychlost vývoje jednotlivých funkčních systémů mozku je různá i vzájemně. Například zručnost se může
vyvíjet jinou rychlostí než citový život nebo jazyk a řeč.
Rychlost vývoje jednotlivých funkčních systémů mozku je různá u různých dětí, dospívajících i lidí dospělých.
Vývoj jednotlivých funkčních systémů mozku se
u některých lidí s dosažením dospělosti zpomaluje natolik, že vzniká dojem zástavy. U jiných lidí, opět s různou
rychlostí a rozsahem, pokračuje celoživotně.
Domnívám se, že o plně dosaženém sebeuvědomování (a o možnosti dalšího vývoje) se v tomto smyslu dá
mluvit jen u části Udí, snad nadpoloviční, a to v období,
kdy dokončili dospívání.
Kapitola Evino a Adamovo dědictví se pokusila ukázat
na vývojové kořeny mnoha druhů lidského chování a na
jejich další vývoj podmíněný vývojem kultury.
V tomto smyslu je sebeuvědomování podmíněno druhem kultury, v níž se děti narodí, vyrůstají a žijí.
Sebeuvědomování a zobrazovací metody
Ke zkoumání, co se v mozku děje, když si něco uvědomujeme, byly užity nejrůznější zobrazovací a elektrofyziologické postupy. V zásadě ukazují proměny činnosti
mozku zatíženého nějakou úlohou v porovnání s proměnami doprovázejícími úlohu jinou, pokud možno
odlišnou jen v jedné proměnné, a v porovnání s »klidovým stadiem*. Při výkladu výsledků je nutné myslet na
omezení, která jednotlivé metody doprovázejí, například
na rozlišovací schopnost užitého postupu a přístroje
v čase a prostoru. Na druhé straně se rozlišovací možnosti užívaných přístrojů v každé nové generaci pronikavě zlepšují. Kromě toho se objevují zcela nové postupy. Příkladem je magnetická rezonanční spektroskopie,
jež umožňuje sledovat v živém mozku přesuny některých
chemických látek.
Jedním z největších problémů při zkoumání proměn
činnosti mozku doprovázejících sebeuvědomování je
263
264
správné uspořádání pokusu. Zobrazovací metody totiž
samy o sobě nerozlišují implicitní operace od operací
explicitních. Nerozliší tedy činnost nebo útlum činnosti nějakého místa mozku při »podvědomé činnosti« (viz
kapitolu Evino a Adamovo podvědomí) a při činnosti
doprovázející sebeuvědomování.
Budu proto vyprávět jen o některých pokusech, z jejichž výkladu je možné na vztah činnosti mozku a sebeuvědomování (samozřejmě doprovázeného všemi implicitními operacemi) soudit.
Začátkem tohoto druhu výzkumu jsou pokusy provedené při zkoumání zrakového vědomí, některých stránek jazyka a řeči i emotivity. Je nutné mít na mysli, že
u lidí jsou všechny tyto vztahy složitější o jazyk a řeč,
například vyslovování »myšlenek« niternou, nahlas neprojevenou řečí.
V otázce zrakového vědomí se široce diskutuje Crickův-Kochův model. Je možné považovat ho za první
model, který vědomí přibližuje na neuronální úrovni.
F. Crick a Ch. Koch říkají:
Má-li si být živočich vědom nějakého znaku viděného
předmětu, musí někde v mozkové kůře, mezimozku
a připojených částech mozku být skupina vzájemně podobných neuronů, jejichž činnost tomuto znaku odpovídá. Nedořešený je v této souvislosti takzvaný problém
vazby (binding problém), jenž se v případě vidění a zrakového poznávání dá popsat takto: Viděný předmět má
větší počet znaků, například barvu, pohyb, prostorovou
hloubku, různé osvětlení. Tyto znaky zpracovávají skupiny nervových buněk v různých místech zrakové mozkové kůry. Je nejasné, jak dokážou sladit svou činnost
tak, že v našem zrakovém vědomí má sledovaný předmět všechny tyto vlastnosti »najednou«. Uvažuje se
o možnosti, že tyto odlišné neuronální skupiny dokážou
svou činnost vzájemně sladit v čase - synchronizovat.
Není však jasné, jak to mozek dokáže, jak »ví«, že má sladit činnost právě těchto, a ne jiných skupin.
Domyslí-li se tato otázka do úrovně nervových buněk,
stává se její složitost krajní. Představte si činnost dejme
tomu deseti buněčných skupin: každá obsahuje 10 miliónů nervových buněk, vzájemně vzdálených i několik
centimetrů. Na povrchu každé nervové buňky jsou, dejme tomu, 3 tisíce synapsí. Jejich činnost je časoprostorově uspořádaná. Každá nervová buňka na základě takového uspořádání nějak mluví nebo mlčí. Aby celý soubor říkal něco, co má smysl, musí v průběhu asi tak dvou
desetin vteřiny »sladit« činnost třiceti miliard synapsí
(z nichž každá měří mezi jednou až třemi tisícinami milimetru) v prostoru přibližně deseti krychlových centimetrů, kde se souběžně, v jiných neuronálních skupinách, dějí stejné jevy, které však řeší jiné úlohy.
»Sladění« neboli neuronální »vazba« tohoto druhu je
podkladem toho, že zrakově rozlišíme a poznáme rychle jedoucí červené auto zleva.
Být si nějakého předmětu (zrakově) vědom zároveň znamená mnohoúrovňovou, explicitní a symbolickou interpretaci zrakového pole. Tyto činnosti jsou vázány na
prefrontální korové oblasti.
Pojem mnohoúrovňový je v případě zrakového vědomí chápán jako hierarchické zpracovávání zrakové informace, počínaje nejjednoduššími znaky (čáry, úhly,
pohyby, barvy) přes znaky složitější (např. část tváře) až
k nejsložitějším (celá lidská tvář).
Lze předpokládat, že explicita tváře, to jest vstup do
vědomí a tím i do sebeuvědomování (»já si tuto tvář uvědomuji*), souvisí s činností »tvářového« neuronálního
systému, který tvář symbolizuje (kóduje, vypočítává).
»Tvářové neurony* odpovídají na viděnou tvář bez ohledu na její polohu v prostoru, deformaci nebo druh osvět265
266
lení. Jedinec si těchto neuronálních reprezentací vědom
není.
Crickův a Kochův model předpokládá, že pro jejich
vstup do vědomí je nutná činnost prefrontálních částí
mozku spolu s dalšími částmi mozku, jež odpovídají za
plánování a výkon volních hybných akcí.
Základní otázkou ovšem zůstává, do jaké míry je i v tomto případě »proud vědomí* totožný se sebeuvědomováním.
Dá se jen předpokládat, že sebeuvědomování je buď
jeho částí, nebo souvisejícím, nicméně do nějaké míry
odlišným funkčním systémem.
Model předpokládá, že se na vzniku zrakového vědomí dále podílí krátkodobá paměť (její »ultrakrátká« podoba) a orientovaná pozornost.
Crick navrhl pokus, jenž by ověřil existenci neuronálních skupin odpovídajících subjektivnímu zrakovému
vědomí. Jeho cílem bylo nalezení neuronů, které by byly
činné výlučně při proměnách subjektivního zrakového
vědomí, aniž by se proměňovalo zrakové pole.
Pokus provedla skupina vedená R. B. H. Tootellem,
která využila modifikaci iluze vodopádu, známé od roku
1844. Jestliže nějakou dobu sledujeme vodu padající ve
vodopádu, pak se při posunu zraku na sousedící skály
zdá, že stoupají. Neurony lidské zrakové korové oblasti
V5 odpovídají podstatně více na pohybující se podněty,
než odpovídají na podněty nepohyblivé.
Funkční magnetická rezonance dokázala zřetelný vzestup činnosti neuronů této korové oblasti v průběhu sledování nepohyblivého podnětu, jenž byl součástí iluze
vodopádu. V průběhu vlastní iluze se zrakové pole neměnilo. Měnilo se však subjektivní zrakové vědomí a jeho
proměně odpovídalo zvýšení činnosti neuronů zrakové
korové oblasti označované V5. Doba, po kterou pozorovatelé iluzi vodopádu prožívali, odpovídá době změněné činnosti jejich korové oblasti V5.
Z toho plyne, že činnost nervových buněk zrakové
korové oblasti V5 je možné považovat za první objevený
článek funkčního systému zrakového vědomí.
Může být něco subjektivnějšího než prožívání nějaké
emoce?
Co se v mozku děje, jsme-li přechodně velmi smutní?
U některých zdravých dobrovolníků je možné vyvolat přechodný smutek poměrně snadno. Poprosíte je, aby
si vybavili osobní velmi smutnou vzpomínku. Nejčastěji
to bývá úmrtí blízkého člověka, někdy úmrtí psa nebo
koně. Všem vyšetřovaným dobrovolnicím, které dokázaly prožít smutek spjatý se vzpomínkou podobného
druhu, tekly z očí slzy. Části mužů také.
V tomto stavu se dá měřit míra námahy mozku a najít
místa, kde se projevují proměny jeho činnosti. Uspořádání
pokusu zadalo dobrovolnicím čtyři úlohy: »klid«, v jehož
průběhu se měly »dívat do vlastní duše« (introspekce), dále
neutrální emoce, emoce štěstí a emoce smutku. Klid spjatý
s introspekcí probíhal bez podnětu. V průběhu tří dalších
úloh byly podnětem obrázky tváří.
Přechodný pocit smutku je spjat se vzestupem činnosti zvláště dolní a vnitřní prefrontální kůry oboustranně, spolu se vzestupem činnosti prefrontální kůry na levé
zevní straně (vzpomínáte si na teorii somatických markérů v části o Evině a Adamově rozumu?).
Přechodný pocit štěstí je spjat s poklesem činnosti
v prefrontální kůře a v kůře obou temenních a spánkových laloků. Pocit štěstí uměle navozený morfinem nebo
kokainem je doprovázen velmi podobnými změnami
činnosti mozkové kůry.
A co významová stránka jazyka, neboli jeho sémantický systém? Poškodí-li něco (nejčastěji to bývá cévní mozková
příhoda nebo úraz) mozkovou kůru na hranicích spánko267
268
vého, temenního a týlního laloku levé mozkové hemisféry,
nechápou pacienti význam slyšených nebo čtených slov.
Z toho se soudí, že v těchto místech je jeden z uzlů neboli úzkých profilů sémantického systému mozku.
Poškození se projevuje třemi způsoby:
• Poškozeným »mapováním« významu slov při reakcích
na podněty zrakové, jako jsou písmena nebo předměty. Porucha se může projevovat jako porucha paměti
nebo porucha poznávání, podle toho, jaký druh testu
se užije.
• Poškozeným zpracováním sluchové slovní informace,
tj. poruchou »mapování« významu slov v reakci na
podnět, jenž byl rozlišen jako slovo. Opět záleží na
druzích testů, aby se porucha jevila jako řečová porucha (například neschopnost ukázat na pojmenovaný
předmět, tělesnou část nebo barvu z větší nabídky),
nebo jako porucha paměti (pacienti nedokážou z větší nabídky fotografií správně vybrat známé lidi nebo
místa).
• Další poruchou je porucha aktivace sémantického
systému. Elektrické podráždění zevních částí thalamu,
to je součást mezimozku, způsobí poruchy pojmenovávání, poznávání i sluchové paměti.
Pet neboli pozitronová emisní tomografie prokazuje
vazbu lexikonu pro poznávání mluvených slov na činnost středních částí levého horního a středního spánkového závitu. Týž lexikon pro poznávání slov psaných je
vázán na zadní část levého středního spánkového závitu. Zpracovávání lexikálně sémantických informací se
dále účastní dolní temenní kůra vlevo a levá horní prefrontální kůra.
Implicitní (neboli »podvědomou«) činnost mozku při
práci s těmito informacemi od jeho činnosti explicitní
(neboli vstupu informací do vědomí, resp. sebeuvědomování) tento postup dobře nerozlišuje.
U pacienta M. F. se v průběhu deseti let začala vyvíjet
výběrová porucha sémantického systému. Postihla kategorie živých bytostí, proslulých osobností a znalosti
architektury. Nemocný je nepoznával ani na fotografi-
ích, ani tehdy, slyšel-li je označené slovně. Zato různé
druhy řemeslnických nástrojů, dopravní prostředky
a různé druhy nábytku poznával dobře jak na fotografiích, tak v případě, že je slyšel coby slovní pojmy. Dlouho měl zachovanou inteligenci i nelexikální stránky
jazyka, například gramaticky správnou stavbu vět.
S právě uvedeným příkladem poškození sémantického systému se můžeme setkat u lidí stížených velmi vzácným onemocněním doprovázeným ubýváním mozkové
kůry spánkových laloků. Jejich stav byl pojmenován sémantická demence, což znamená v doslovném překladu zhloupnutí pro významy pojmů.
Mluvená řeč těchto nemocných nemá porušenou zvukovou stránku ani gramatiku, syntakticky složitější instrukce chápou. I jejich slovní paměť je poměrně zachovalá, stejně jako paměť pro neslovní podněty, například
obrazy. Nemají poškozené vnímání ani zrakové rozlišování prostoru. Nechápou však význam jednotlivých slov.
269
A co filozofové?
Filozofové začali vztah mozku a vědomí formulovat přibližně před pětadvaceti stoletími jako vztah těla a duše
(nebo ducha). Napsali o něm celé knihovny, jejichž šíři,
hloubku, vývoj, větvení, splývání a zanikání, zajímavost
i nudu, plodnost a neplodnost nemůže jedna krátká kapitola postihnout.
J. F. Spittler s německou přesností srovnal dosavadní
filozofické teorie zabývající se vztahem mozku a vědomí (neboli těla a ducha) podle dvou os:
270
První osou je rozlišení materialistických a idealistických teorií, jež mluví buď o hmotné, nebo o ne-hmotné
(duchovní) povaze jevu.
Druhou osou je rozlišení teorií monistických a dualistických, jež mluví o tom, zda jevy mají jednu podstatu
nebo dvě. Monistické teorie zdůrazňují, že mozek a vědomí nelze oddělit. Dualistické mají za to, že jde o dva
odlišné jevy.
A pak je pěknĚ všechny vyjmenoval:
Animismus je přesvědčen, že duch nebo duše ovlivňuje tělo, vše je nějakým způsobem živé, vše má duši.
Aspektový dualismus je přesvědčen, že vědomí a mozek jsou dvěma stránkami téhož jevu nebo podstaty.
Autonomismus říká, že podstata ducha a těla neboli
vědomí a mozku je vzájemně odlišná.
Eliminativní materialismus sděluje, že vědomí, přesněji řečeno duše neexistuje, ve skutečnosti se jedná pouze o proměny činnosti složitého hmotného systému, které je možné přesně popsat.
Emergentní monismus tvrdí, že se vědomí nově objevuje z biologických struktur.
Epifenomenalismus se na vědomí dívá jako na vedlejší produkt mozku, podobný teplu vydávanému svítící
žárovkou.
Idealismus ví, že vše je duchem nebo ideou a mozek
je jejím projevem.
Interakcionismus si myslí, že mozek je hmotnou základnou vědomí, nicméně vědomí mozek kontroluje jsou v interakci.
Neutrální monismus zjistil, že duše a tělo jsou projevy odlišných principů.
Paralelismus došel k názoru, že vědomí a mozek jsou
činné vedle sebe, souběžně.
Redukcionistický materialismus prohlašuje, že vědomí je množinou fyzikálních stavů.
Na první pohled je zřejmé, které z teorií jsou jen variantami svých sester. Chcete-li, můžete se po zbytek svých
dnů zabývat náplní jednotlivých pojmů, historií jejich
vzniku, etymologiemi i vzájemnými vztahy. Což může být
zajímavá činnost, ale k většímu porozumění vztahu mozku
a vědomí pravděpodobně nepřispěje. Jestliže totiž uspějete, pomůžete sice rozmnožit slovní zásobu, ale s vysokou
pravděpodobností nic dalšího (což se ovšem nevztahuje na dosažený stupeň akademické kariéry).
Domnívám se, že z nepřehledného počtu současných
filozofů, jejich škol a knih, které se vztahem mozku
a vědomí zabývají, stojí za připomenutí především práce K. Poppera a J. Ecclese.<29) Za bližší popis stojí dva myšlenkové směry.
Ten první není nápadem našeho století, nicméně David J. Chalmers, původně matematik, v současnosti filozof Kalifornské univerzity, jej formuloval znovu s velkou
naléhavostí.
Druhý směr vznikl až v našem století, souvisí s vývojem fyziky, jeho vlivným představitelem je sir Roger
Penrose, oxfordský matematik a fyzik, známý pracemi
o černých dírách, na jejichž teorii spolupracoval se
Stephenem Hawkingem.
První myšlenkový směr
David J. Chalmers v knize z roku 1996 The Conscious
Mind: In a Search of a Fundamental Theory (Vědomá
mysl: hledání základní teorie) znovu popsal vztah vědomí a mozku způsobem, který se poněkud neprávem připisuje R. Descartovi (1596-1650), řečenému učenecky
Cartesius, takže se mluví o karteziánském dualismu.
Chalmers upoutal pozornost rozhodným odmítnutím
»materialismu«(30) teorií, jejichž příkladem je Crickova271
272
Kochova teorie, a příklonem ke klasickému dualismu. Na
tom by samo o sobě nebylo nic pozoruhodného. Byli,
jsou a budou lidé, kterým vědecký, to jest neúplný, otevřený a nedokončený (možná, že v celistvosti neukončitelný) výklad vztahu mozku a vědomí z nejrůznějších
důvodů vadí. Pozoruhodný je však způsob, jímž Chalmers ve prospěch dualismu argumentuje. Zejména proto, že jedna z jeho klíčových myšlenek je do jisté míry
pokusně ověřitelná.
Podle Cartesia je hmota, a tedy tělo včetně mozku, »věc
rozlehlá« (res extensa), zatímco duše, vědomí, je nehmotná substance, »věc myslící* (res cogitans), která mozek
(a tedy tělo) ovlivňuje v šišince. Descartes měl v tomto
ohledu filozofického předchůdce v Platonovi (427 až
347 př. n. L), který byl přesvědčen, že lidé mají duši, která přežívá po smrti těla, a do jisté míry i v Aristotelovi
(384 až 322 př. n. L), jenž se domníval, že oddělit duši
od těla je podobné jako oddělit minci od jejího otisku
ve vosku - vědomí pro něj bylo formou.
Chalmers říká, že vědomá zkušenost je snad nejběžnějším a přitom nejtajemnějším jevem světa. Z objektivního hlediska je mozek podle Chalmerse dobře pochopitelný. Čtete-li například tyto řádky, je to proto, že se od
papíru odrazily fotony, dopadly na sítnice vašich očí, ty
převedly jejich informaci do kódu nervových vzruchů,
jež se prostřednictvím zrakové části mezimozku dostaly
do zrakových částí mozkové kůry, která je spolu s dalšími částmi mozku dokázala zpracovat. Porozumět těmto
jevům podle Chalmerse sice dalo a ještě dá mnoho práce, nicméně jde o snadný (easy)problém. Snadným problémem jsou otázky po způsobu rozlišování smyslových
podnětů, otázky týkající se integrace nejrůznějších smyslových podnětů a cest, jimiž tato integrace ovlivňuje
chování, nebo otázka, jak dokážeme popsat své niterné
stavy slovně.
Těžkým (hurá)problémem je osobní, subjektivní zkušenost. Díváte-li se například na kytici květů, prožíváte
obrazy, vůně, doteky, emoce, vzpomínky, slova i nápady,
které jsou jen vaše. Právě tato osobní zkušenost tvoří
podle Chalmerse vědomí - vědomí je subjektivní, niterný život »mysli« (mind).(W Pro Chalmerse je těžkým problémem pochopit, jak mohou proměny fyzikálních stavů dát vzniknout zcela subjektivní zkušenosti: jak to, že
prožíváme právě ten odstín nějaké barvy, zvuku, bolest,
chvilku štěstí. Jak je možné, že elektromagnetické vlnění s nějakou vlnovou délkou (objektivní jev) prožijeme
coby červenou barvu (subjektivní jev). Jinými slovy, těžkým problémem jsou qualia. Tuto otázku považuje za
skutečné tajemství mysli nebo vědomí (»real mystery of
the mind«).
Pro bližší pochopení své představy Chalmers užil
myšlenkový pokus australského filozofa Franka Jacksona. Pokus říká, že existuje žena jménem Mary, která je
největším světovým odborníkem v otázkách procesů,
které jsou v mozku spjaté s viděním. Mary však celý život prožila v černobílém prostředí a barvy nikdy neviděla. O fyzikálních dějích v mozku ví všechno. Tyto znalosti jí dovolují vyřešit snadný problém - jak mozek
rozlišuje podněty, jak je zpracovává i jak na ně odpovídá. Ví, kterým vlnovým délkám světla odpovídají slova
označující barvy. Protože však žije v černobílém světě,
nemá s barvou zkušenost. Z toho podle obou filozofů
má plynout, že se vědomá zkušenost nedá vyvodit ze
znalosti fyzikálních dějů v mozku. To, co jsou qualia,
Mary zjistí, jakmile se dostane do barevného světa.
Podle Chalmerse nikdo vlastně neví, proč jsou tyto
fyzikální děje vůbec vědomou zkušeností provázeny.
Chalmers výslovně říká, že vznik vědomí v mozku
nepopírá. Napsal, že »neurovědy nejsou pro studium
vědomí irelevantní*. Ví, že subjektivní zkušenost vidění
souvisí s událostmi ve zrakové mozkové kůře. To, co je
273
274
hádankou, jak píše, je vazba mezi fyzikálními událostmi
ve zrakové kůře a subjektivním prožitkem viděného.
Chalmers má za to, že ani Crickova-Kochova teorie
s otevřenou otázkou vazby mezi neuronálními událostmi (binding problém, viz výše) těžký problém neřeší.
Říká, že jej neřeší ani teorie amerického filozofa z Tuftsovy univerzity, Daniela C. Dennetta, uveřejněná roku
1991 v knize Consciousness Explained (Vědomí vysvětleno). Dennettova teorie vysvětluje, jak se velký počet
událostí v mozku dokáže sloučit tak, že výsledkem je
přiměřená odpověď na podnět. Podle Chalmerse je i tato
teorie řešením jen snadného problému. Subjektivitu
prožitku neřeší. Chalmers cituje dalšího filozofa, Jose-
pha Levina, který pociťuje mezeru (gap) mezi fyzikálními procesy v mozku a subjektivitou prožitku stejně.
Vědomí v tomto smyslu je podle Chalmerse aparátem
redukcionistické vědy vysvětlitelné jen částečně. Chalmers tvrdí, že pro vysvětlení vědomí bude nutná zcela
nová teorie, která změní náš názor na sebe i na vesmír.
Protože je však vědomí subjektivní, neexistuje přímý
způsob, jak je pozorovat u jiných lidí. Tuto skutečnost
považuje za překážku, nikoli slepou uličku. Má za to, že
mohou pomoci subjektivní popisy zkušeností, filozofické argumenty a myšlenkové pokusy. Ví, že teorie tohoto
druhu nejsou testovatelné, tudíž budou daleko spekulativnější než teorie »konvenčních vědeckých disciplín«.
Chalmers coby důsledný dualista odděluje »pozornost« (awareness) od vědomí (consciousness).(31) První
je podle jeho názoru objektivní a fyzikální, druhé nikoli.
Za konečný cíl teorie vědomí považuje zákony, které
by se svou jednoduchostí a elegancí podobaly základním zákonům fyzikálním. Ústředním pojmem »primárních psychofyzikálních zákonů« je podle Chalmerse pojem informace.
Chalmers má za to, že informace má svou fyzikální
stránku, popsanou ve čtyřicátých letech našeho století
Claudem E. Shannonem. Fyzikální stránka se dá popsat
například jako množina stavů nějakého systému, mezi
nimiž jsou jak podobnosti, tak odlišnosti. Taková informace se pak dá vyjádřit například binárním kódem. Vedle objektivní, fyzikální stránky má podle Chalmerse
informace ještě stránku subjektivní, »zkušenostní« (experiential). Chalmers podotýká, že myšlenka informace
coby jádra budoucí teorie vědomí souvisí s názorem fyzika J. A. Wheelera, který má za to, že informace je základem fyziky vesmíru. Zákony fyzikální i zákony vědomí by
snad bylo možné sjednotit do jediné teorie informace.
Chalmers si je v tomto okamžiku vědom nebezpečí,
které jeho teorii v soudných očích ohrožuje: vše, co
v přírodě existuje, je nositelem nějaké informace. I jedi-
ný atom vodíku. Plyne z toho, že by měl vědomí? Chalmers proto říká, že jen část informace má »zkušenostní«, tedy subjektivní složku, což záleží na tom, jak se informace fyzikálně zpracovává.
Zajímavé je, že Chalmers nepopírá možnost vytvořit
model subjektivního vědomí uměle, v počítači. Řeší ji
myšlenkovým pokusem. Představte si umělý systém, který by do poslední podrobnosti napodoboval živý lidský
mozek. I chování tohoto systému by bylo stejné jako
chování živého člověka. Otázka zní: byl by tento systém
nositelem stejného vědomí, jaké má člověk?
Představte si, pokračuje Chalmers, že bude možné živou zrakovou kůru postupně nahrazovat zrakovou kůrou umělou, počítačovou. Představte si, že tato umělá
zraková kůra bude vidět modrou barvu ve chvíli, kdy
přirozená, živá zraková kůra uvidí červenou. A pak si
představte, že jste nositelem obojí zrakové kůry, umělé
i přirozené, a že je mezi nimi přepínač. V okamžiku přepnutí bude vaše zraková zkušenost rovněž přepínat z modré barvy na červenou a zpět. Budete nositelem
dvou stavů vědomí, jimž se říká qualia. Z toho podle
Chalmerse plyne, že umělý systém bude totožný se sys275
276
ternem živým, bude i nositelem stejné subjektivní zkušenosti.
Do jisté míry pokusně ověřitelnou částí Chalmersova
myšlenkového postupu je, domnívám se, Mary vypůjčená od Franka Jacksona. Pokus na člověku by byl neetický, takže je možné provést pokus na zvířeti rozlišujícím
barvy. (Pokud neuvážíme možnost, že »pokus« tohoto
druhu provedla evoluce s mnoha druhy zvířat, dlouhodobě žijícími v tmavém prostředí. Téměř nevidí; příkladem je macarát jeskynní a řada druhů jeskynního hmyzu.)
V principu by nemělo být příliš náročné vychovat
pokusná zvířata od narození v přísně černobílém pro-
středí, lépe po několik generací, aby rodiče nemohli přenést zkušenost na mláďata. (I lidé, kteří by zvířata krmili, by museli mít černé nebo bílé masky a rukavice.)
Rozlišování barev, tedy vlnových délek světla, je dáno:
Činností čípků sítnice.
• Činností takzvaného Parvo systému.(í&) To je podsystém přenosu zrakové informace na cestě sítnice - zrakový mezimozek - primární zraková kůra (označovaná VI) - »vyšší« zrakové korové oblasti (označované
V2, V3, V3A a další) až po V4. To je korová oblast na
spodní vnitřní ploše přechodu týlního laloku do temenního laloku. V této oblasti je největší počet neuronů citlivých na proměny vlnové délky (ale i neuronů, které zpracovávají jiné stránky zrakové informace). Oblast V4 tedy »zpracovává barvy* a je rozsáhle
propojena s korovými oblastmi, které například zpracovávají zrakovou informaci o pohybu nebo prostorové hloubce.
Teoretická předpověď říká, že:
• Celoživotní, případně mnohagenerační výchova zvířete v černobílém prostředí by mohla způsobit poškození nebo zánik čípků sítnice. Při vystavení barvám
by je tedy zvíře nerozlišilo, protože by nemělo čidlo.
• Jeden z nejzákladnějších »zákonů« věd o mozku je tzv.
Hebbova synapse. Roku 1949 šlo o teoretický výklad
kanadského neurofyziologa D. Hebba. Od té doby byl
doložen ohromným počtem pokusů. Synapse je místo vzájemného spojení neuronů, v němž si neurony
vyměňují informace. Princip Hebbovy synapse říká,
že přenos informace v synapsi je tím vydatnější, čím
je neuron za synapsi aktivnější, a naopak. Jestliže neuron za synapsi aktivní není, je neuron před synapsi,
který má informace dodávat, poškozen a může i zaniknout.
Jestliže by tedy čípky, což je druh neuronů, nedodávaly informace, neurony za jejich synapsemi by v tomto ohledu nebyly aktivní - a to v celém informačním
řetězu. Buďto by byly poškozeny, případně by zanikly, nebo by synapse patřící informacím o barvách byly
»obsazeny« nervovými vlákny nesoucími jiné informace, z jiných míst.(32)
Výsledkem by bylo jednak odlišné objektivní chování, jednak, jak předpokládám, i »subjektivní zkušenost*
odlišného druhu. (Subjektivní zkušenost v tomto
smyslu nepředpokládá lidské sebeuvědomování v plném slova smyslu, spíš jeho určitý, případně v mnohém odlišný počátek, »úsvit«. Pravděpodobně se nikdy nedozvíme, »jaké to je, být netopýrem«, což je
název nedávné publikace.
0e samozřejmě možné namítnout, že o svém subjektivním stavu zvíře nemůže podat zprávu, takže třeba
žádné subjektivní stavy nemá. V té chvíli se ale ocitáme v teoretizování, které nelze ověřovat, čímž kromě
potěchy z teoretizování ztrácí další debata smysl.)
Jak už jsem řekl, co se člověka týče, je z etických důvodů možný pouze myšlenkový pokus. Mary by, domnívám se, barvy nerozlišila, protože by jí s ohledem na život v černobílém prostředí:
277
278
zaniklo čidlo,
• nebo »výpočetní systém«,
• nebo ta složka výpočetního systému, jenž by dokázal
informaci o barvách učinit explicitní.
Mary tedy:
• buď není dobrý myšlenkový pokus,
• nebo, budeme-li trvat na ověřitelnosti, je i subjektivní zkušenost závislá na plasticitách nervových buněk.
(Plasticitami se rozumí jejich stavební a funkční proměny pod vlivem zevních a vnitřních podnětů. Pod
vlivem takových podnětů nervové buňky například
prodlužují své výběžky, větví je a rychle vytvářejí nové
synapse. Vznik nových synapsí v některých částech
mozku trvá jen několik desítek vteřin.)
Smím užít přirovnání?
Se subjektivitou zkušenosti je to podobné jako s otisky prstů. Všichni lidé mají otisky prstů, ale ani jedny otisky nejsou zcela totožné. Proměny stavby a činnosti mozku (počínaje okamžikem jeho vzniku v nejranějších obdobích nitroděložního vývoje) jsou natolik individuální
a neopakovatelné, že plasticity neuronálních systémů
postaví v mnoha ohledech individuální systém synapsí,
a tím i v mnoha ohledech individuální druh prožívání
zkušenosti.
Znovu si v tomto okamžiku dovoluji zopakovat nedostatečně vyřešenou otázku, která se ptá, jak mozek
proměňuje implicitní informace na explicitní. Crickova-Kochova teorie je však slibným začátkem, podobně
jako výše popsaná Premackova-Woodruffova teorie duševních stavů.
Proč (subjektivní) vědomí vzniklo?
Myslím, že Marion Stamp Dawkinsová může mít pravdu. Klíčem ke vzniku vědomí by mohla být emotivita.
(Viz kapitolu Sebeuvědomování a teorie vědomí.)
Druhý myšlenkový směr
Závažnější, složitější a nevyřešená mi připadá druhá otázka, které se D. Chalmers také dotýká. S první úzce souvisí. Druhá otázka se rovněž ptá na vztah vědomí a fyzikálního světa. Spíše než na vztah fyzikálního světa a subjektivní zkušenosti se však ptá na vztah světa kvantových
událostí k poznávání nebo pozorování.
Někteří současní dualisté, například sir John Eccles,
anglický neurofyziolog a nositel Nobelovy ceny za lékařství a fyziologii (1963), a již zmíněný sir Roger Penrose,
mají za to, že vědomí vzniká interakcí kvantových událostí s mozkem.
Eccles tvrdí, že se to děje v doplňkové motorické oblasti. Penrose si společně s anesteziologem S. Hameroffem myslí, že se tak děje v mikrotubulech nervových
buněk. (Mikrotubuly jsou »pružnou kostrou« a »dopravním systémem* nervových buněk a jejich výběžků. Dob-
ře jsou vidět v elektronovém mikroskopu.)
Ani jednu z těchto teorií neurofyziologové neberou
příliš vážně. Pro Ecclesovu teorii nejsou důkazy. Činnost
doplňkové motorické oblasti je dobře vysvětlitelná bez
užití kvantové teorie, takže sir John porušuje základní
pravidlo vědeckého myšlení - Occamovu břitvu. (Ta říká,
že neznámé jevy se mají vysvětlit co nejmenším počtem
známých principů a principy neznámé se mají do vysvětlení zavádět až poté, když zjistíme, že veškeré známé
principy nestačí.) Vztah kvantových událostí k neurotubulům je zcela oprávněně považován za nejslabší článek
jinak obdivuhodné výstavby Penroseových knih(33) ze
dvou základních důvodů.
Za prvé: v lidském mozku je teplota přibližně 37 stupňů Celsia. Každá prchavá kvantová událost, která by nesla informaci, by zanikla v tepelném šumu. Za druhé: jak
by kvantové události měly ovlivňovat bílkovinné mole279
278
kuly mikrotubulů, zůstává nevysvětleno. Představa, že
280 by mikrotubuly nervových buněk mohly být činné jako
druh optického počítače, zatím zůstává zcela teoretickou představou, pro kterou nejsou důkazy.
Zdá se mi, že nejmoudřejší současnou odpověď na otázku vztahu kvantového světa a poznávání - tedy nepřímo i vědomí - podal Max Delbriick, fyzik německého
původu, který od roku 1937 pracoval ve Spojených státech, a to v knize z roku 1986: Mind from matter? An
essay on evolutionary epistemology (Vzniká vědomí
z hmoty? Esej o evoluční epistemologii).
Podnětem ke vzniku knihy byla přednáška jednoho
z otců kvantové teorie, dánského fyzika Nielse Bohra,
proslovená roku 1932 v Kodani na mezinárodním kongresu o léčbě světlem. (V té době to byla jediná metoda,
kterou bylo možné léčit kožní tuberkulózu.) Delbrůckovi, jenž přednášku poslouchal, bylo v té době pětadvacet let. V dalších desítkách let jeho práce otevřely
cestu k objevu genetického kódu. (Na tomto místě bych
měl snad připomenout, že roku 1969 Delbrůck získal
spolu s A. D. Hersheyem a S. E. Luriou Nobelovu cenu
za řešení otázek spjatých s množením a genetickou stavbou virů.)
Niels Bohr, Max Plaňek, Erwin Schródinger, Wolfgang
Pauli a Werner Heisenberg došli na základě pokusů se
světlem a elementárními částicemi k názoru, že fyzikální jevy jsou »utvářeny« způsobem, jakým je pozorujeme.
Například světlo se v jednom uspořádání pokusu chová,
jako by je tvořily částice, v uspořádání jiném se chová,
jako by šlo o vlnění. Pozorovat světelnou částici (foton)
a vlnu současně není možné. Vlna je něco jiného než
částice, takže se zdravý rozum zeptá, jaká je »skutečná«
povaha světla - nemůže přece být obojím. Niels Bohr
tuto otázku vyřešil pojmem komplementarity, částice
a vlny jsou rub a líc jedné skutečnosti. Nedokážeme pozorovat rub a líc současně, protože pozorování rubu
potlačí líc.
Bohr řekl, že jediným řešením je »vzdát se úplného
kauzálního popisu světlat. Svůj výklad přirovnal k popisu času a prostoru teorií relativity. Podobně jako popis základních fyzikálních jevů závisí podle obecné teorie relativity na pozorovatelově vztažném systému, jímž
určuje své souřadnice v čase a prostoru, »sloužípojem
komplementarity symbolizaci základního omezení...
naší zakořeněné představy, podle níž existují jevy nezávisle na prostředcích, jimiž jsou pozorovány.«
Jinými slovy řečeno: fyzikální svět je určován způsobem našeho poznávání.
Otázka, jak vlastně poznáváme, je jednou ze základních otázek filozofie, která pro její řešení vymezila celý
obor, jemuž říkala noetika, v současnosti mu raději říká
epistemologie.
V novější době navrhli její řešení dvě velké autority,
skotský filozof David Hume (1711-1776) a německý filozof, o němž se, myslím, oprávněně říká, že je jedním
z největších filozofů všech dob, Immanuel Kant (1724
až 1804).
Vědomá mysl podle Humea poznává tak, že o světě
dostává smyslové informace a z nich vyvozuje obecné
závěry včetně abstraktních pravd.
Kant v proslulé Kritice čistého rozumu (1781) tuto
teorii obrátil naruby: naše vědomá mysl smyslové zkušenosti zpracovává na základě apriorních kategorií, jako
jsou čas, prostor a příčinná souvislost. S apriorními kategoriemi přichází mysl na svět - máme je vrozené a jsou
transcendentní, nepocházejí přímo z tohoto světa.
Delbruck navázal na Immanuela Kanta. Píše, že pojmy jako čas, prostor a příčinná souvislost máme vrozeny, nicméně je nepovažuje za transcendentní, ale za dů281
282
sledek evoluce. Mluví o »fylogenetickém učení«. Děti
tedy nepřicházejí na svět s apriorními kategoriemi ve
vědomé mysli, ale s mozky, které evoluce (a tedy geny)
postavila tak, že děti v průběhu dětství a dospívání kategorie získají. Evoluce (geny) totiž mechanismem výběru postavila mozky, jejichž interakce se světem jsou spíše přizpůsobivé než naopak. Mozky, které to nedokázaly, vyhynuly i se svými geny.
Vývojové stupně poznávání popsané Piagetem i vývojové stupně emotivity popsané Lanem a Schwartzem dávají
Delbrůckovi za pravdu. Novorozenec nerozlišuje svět
a sebe, svět je pro něj nerozlišenou celistvostí. Nicméně
funkční soustavy jeho mozku v průběhu vývoje mezi
narozením a koncem dospívání ho naučí, že svět je místo s jednosměrným tokem času od minulosti k budoucnosti, v němž předměty samy od sebe nemění místo, tvar
ani barvy a kde příčiny mají následky. Fylogenetické učení
a kultura, v níž vyroste, ho naučí newtonovskému světu,
který považuje za samozřejmý a jediný možný.
»Samozřejmostí« newtonovského světa začaly otřásat
fyzikální objevy konce 19. a začátku 20. století. Albert
Einstein ukázal, že tak samozřejmé kategorie, jako jsou
čas a prostor, ztrácejí při velmi velkých vzdálenostech
a rychlostech smysl. Podle speciální teorie relativity se
tok času v hodinách pohybujících se rychlostí světla zastaví, délka měřítka se zmenší na nulu. Čas a prostor samy
o sobě nic neznamenají, smysl má pouze jejich vzájemný vztah označený pojmem časoprostor, jenž je, jak ukázala obecná teorie relativity, funkcí gravitace. Čím je
gravitace vyšší, tím je časoprostor »zakřivenější«. Jakmile ztratí smysl pojem času, ztratí smysl i pojem příčinné
souvislosti v čase, neboť jeden pozorovatel může sledovat, jak událost A předcházela události B, zatímco pozorovatel druhý, jenž se ve vztahu k prvnímu pozorovateli
pohybuje, může pozorovat opačné pořadí událostí. Kvantová fyzika zjistila, že stejně jako neplatí newtonovské
zákony pro velmi velké vzdálenosti a vysoké rychlosti,
neplatí klasická mechanika ani pro jevy v mikroskopickém světě atomů.
Mezi pozorovaným jevem a nástrojem pozorování
není za těchto okolností jasná hranice. Mysl, vědomí
(mina) a hmota jsou podle Delbrůcka z tohoto důvodu
dvěma stránkami jednoho jevu. To, že chápeme vědomí
jako nezávislý a nehmotný jev, je výsledkem evoluce.
Descartova »věc rozlehlá«, res extensa, svět hmoty, je
utvářena naším, evolučně podmíněným způsobem poznávání. V tomto smyslu není zcela »objektivní«. Descartova »věc myslící«, res cogitans, ze světa (živé) hmoty
vyrůstá. Není tedy zcela »subjektivní«. Delbrůck napsal:
»Protiklad zevní a vnitřní skutečnosti je pouhá iluze. Existuje pouze jediná skutečnost.«
Každý, kdo poznamená, že jde o pětadvacet století starou myšlenku, s níž se potkal v upanišadách stejně jako
v učení Siddhárta Gautamy řečeného Buddha, bude mít
kus pravdy.
Delbrůck ji však dokázal moderními vědeckými prostředky. Geniální úvahu opřel o doložitelné skutečnosti. Z nich plyne, že »hmota«, tak jak ji poznáváme, byť
našemu vědomí předcházela a existuje mimo ně, je v lidské míře výtvorem vědomí a naopak - vědomí je vlastností fyzikálního světa.
To není myšlenkový jezevčík, jenž se chytá za vlastní
ocásek. To je v tomto okamžiku poslední zastavení na
cestě poznání. Doufám, že to není zastavení konečné.
Vzniká zcela nová, fundamentální teorie, spojující fyzikální »teorii všeho« (jež bude znamenat sjednocení
kvantové teorie s teorií relativity, a tím podle představ
některých fyziků úplný popis fyzikálního světa) s teorií
lidského vědomí, jak o tom uvažují Chalmers a Penrose?
Nebo půjde vývoj úplně jinými cestami?
283
DODATKY
286
POZNÁMKY
Poznámka 1
Slovo filozofoidní je odvozeno od slova faktoídní nebo faktoid. Faktoid je něco, co se skutečnosti neboli faktu podobá,
ale není tím.
Poznámka 2
Jestliže je r^ (tnyni - tzačatek)/(tkonec - t2ačaKk) náhodné číslo mezi
O a l,
pak existuje pravděpodobnost P = 0,95, že 0,025 < li < 0,975,
neboli 1/39 t mi"ul0st ^ t budoucnost ^ 39t minulost
(Nature, 363, 1993, s. 315.)
Poznámka 3
»Žádné svědectví není s to dokázat zázrak, ledaže by šlo o svědectví takového druhu, že by jeho mylnost byla ještě zázračnější než skutečnost, kterou se snaží doložit.*
(HUME, D.: An Enquiry Concerning Human Understanding,
1748.)
Poznámka 4
Náhodný ve smyslu deterministického chaosu.
Poznámka 5
R. Virchow (1821 -1902), jeden z historicky nejvýznamnějších
představitelů oboru patologie, se rozsáhle zabýval také antro-
pologií.
Poznámka 6
Možná by tito teologové evoluci měli vzít na vědomí. Má-li se
teologie vyvíjet (nejsa teologem, nevím, zda je to možné a do
jaké míry se to smí, předpokládám možný spor mezi ortodoxií a »pokrokáři«), měla by respektovat nové objevy. Teologie
je fascinující odvětví lidské intelektuální činnosti a bylo by
škoda, kdyby jen opakovala, na co přišli její tvůrci v dávných
dobách. Pokud eliminuje evoluci, riskuje, že se stane intelektuálním a citovým muzeem.
Poznámka 7
Paleo znamená prastarý, archi starý, neo znamená nový. Badatelé 19. století předpokládali, že vývojově nejstarší částí mozkové kůry je část, která zpracovává čichové informace, nazvali ji proto paleokortexem. Z ní měla vzniknout další část
mozkové kůry, která odpovídá hipokampu a jeho okolí; byla
nazvána archikortexem. Naprostou většinu kůry lidského
mozku a mozku primátů tvoří neokortex, jenž dnes s ohledem
na změnu názoru na vývoj mozkové kůry savců dostal neutrálnější název isocortex. Izokortex je v mikroskopickém obraze
šestivrstevný. Uspořádání paleokortexu a archikortexu je odlišné, »primitivnější« než uspořádání izokortexu.
Poznámka 8
První teorie (put-group hypothesis) si představuje, že mozek
předpokládaného společného předka dnešních obojživelníků, plazů, ptáků a savců byl podobný mozku dnešních obojživelníků. Domnívá se, že izokortex dnešních savců, a tedy i člověka, se vyvíjel nezávisle na vývoji mozkové kůry dnešních
plazů a ptáků.
287
288
Druhá teorie (rekapitulační) má za to, že izokortex dnešních
savců se složitě vyvíjel ze základu, který mají plazi, ptáci a savci společný.
Poznámka 9
Psychologové a další odborníci zabývající se poznávacími funkcemi pojem »modul« užívají rádi. Je zcela obecný a znamená
stavební a funkční jednotku. Jakmile řeknou, že je nějaká funkce, třeba paměť, modulárně uspořádaná, sdělují, že funkci »paměť« tvoří několik vzájemně souvisejících stavebních a funkčních jednotek: např. krátkodobá paměť, dlouhodobá paměť,
kterou zase tvoří paměť deklarativní a skupina nedeklarativních pamětí, atd. Na zjednodušujících schématech v učebnicích bývají moduly znázorňovány jako obdélníky s nápisy, které je označují. Tok informací mezi moduly znázorňují spojky
se šipkami.
Poznámka 10
Vztah genů a mozku je ovšem složitější než tento zjednodušený popis. Malý počet regulačních genů může kontrolovat, jaký
bude počet skupin zárodečných nervových buněk. Konečnou
velikost mozkové kůry, její rozdělení do rozmanitých oblastí,
jejich vzájemné propojení pravděpodobně kontrolují jiné
geny. Zároveň probíhá koordinace se zapojováním rozsáhlých
skupin nervových buněk, které jsou v podkorových oblastech,
např. v thalamu nebo v bazálních gangliích.
Poznámka 11
Po dlouhém výcviku dokážou někteří jogíni nasávat konečníkem vodu do tlustého střeva, zpomalit a dočasně zastavit činnost vlastního srdce, uvést se do stavu blízkého hibernaci zimních spáčů.
Poznámka 12
Slovo současné jsem zdůraznil proto, že se v průběhu krátké
doby může ukázat nepřesnost nebo mylnost dnešních představ.
Poznámka 13
Neurocase, 3, 1996, s. 137.
Poznámka 14
Připomínám, že jde o popis ideálního vztahu rodičů, nadaných schopností lásky, k jejich nenarozenému dítěti. Je pochopitelné, že se tento popis lásky týká i vztahu k jiným lidem. Každému zkušenějšímu dospělému člověku je známo,
že dlouhodobě nebo trvale ideální citové vztahy mezi dospělými lidmi jsou spíše záležitostí romantických příběhů než skutečnosti. Z všech pěti »snah« plyne rozsáhlý počet možností
manipulace, ovládání i závislosti. Snaha získat »ideální lásku«
za každou cenu může být projevem patologické struktury
osobnosti.
A. H. Maslow, významný představitel americké humanistické
větve psychologie a psychoterapie, v tomto ohledu rozlišoval
běžně se vyskytující D love (dependent love, závislou lásku,
která něco vyžaduje, potřebuje, případně směňuje) a vzácnou
B love (being love, od pojmu being, bytí obecně, lásku moudrou, »zralou«, poněkud stoickou, milující pro věc samu, pro
radost a z radosti z bytí a života obecně).
(CONDON, J. T.: The assessment of the antenatal emotional
attachment: Development of a questionnaire instrument. Brit.
J. Medical Psychology, 66, 1993, s. 167-183.)
Poznámka 15
Druhy vazby mezi matkou a dítětem popsal jeden z největších
psychiatrů našeho století, Angličan J. Bowlby. Ověření typu
vazby pokusně doložila M. Ainsworthová. Popis obojího obsahuje kniha Vzpoura deprivantů (KOUKOLÍK, R, DRTILOVÁ, J.:
Vzpoura deprivantů. O špatných lidech, skupinové hlouposti
a uchvácené moci. Praha, Makropulos 1996.). Z této knihy uvádím základní informace:
1. Citově významná vazba mezi matkou a dítětem měla a má
základní význam pro přežití. Ve volné přírodě a v průběhu
vývoje šlo především o ochranu před dravci.
2. Citové vazbě tohoto druhu nejlépe porozumíme, představíme-li si v mozku matky i dítěte funkční soustavu, která uchovává jejich vzájemnou blízkost a snadnou dosažitelnost.
289
*
290
3. Matka i dítě, obecně každý partner podobného vztahu, si
v průběhu vývoje vztahu vytvářejí v mysli pracovní model
jak sebe, tak druhého člena páru, a nadto způsoby vzájemných interakcí.
4. Citová vazba se vyvíjí celý život, a to nikoli od závislosti
k oddělenosti, ale od »nezralé« ke »zralé« závislosti, jíž se
má na mysli citová autonomie, jež zároveň uchovává citově
významný vztah. Smyslem vazby je ochrana a pomoc daleko víc než potrava (nebo dokonce sexualita, jak předpokládá klasická psychoanalýza). V průběhu dospívání a dospělosti je vazba doplňována vazbami novými, obvykle
heterosexuální povahy. Na rozdíl od psychoanalytických teorií nepovažuje teorie vazby žádost slabšího jedince o ochranu a pomoc za cosi »nezralého« nebo »dětského«. Schopnost tvořit citové vazby, někdy v roli člověka, který o někoho
pečuje, jindy v roli jedince, jenž o sebe pečovat nechá, protože situace jinak zvládnout nejde, považuje teorie vazby
za základní znak duševního zdraví.
5. Základním znakem chování mláďat a dětí je potřeba zkoumat okolí, hrát si a účastnit se činnosti dospělých. Jakmile
se děti cítí bezpečně, zkoumají okolí. Jakmile je cokoli ohrozí, vracejí se do blízkosti matky. Chování dětí by se dalo
popsat jako zkoumání světa z bezpečné základny. Prostor,
v němž dítě zkoumá, a čas, který na to spotřebuje, rostou
s věkem dítěte, od několika minut v matčině bezprostřední blízkosti až po hodiny, kdy je matka či (»bezpečný«) rodič mimo bezprostřední dosah. V průběhu dospívání a dospělosti se odloučení prodlužuje na týdny i měsíce, nicméně
»bezpečná základna* přetrvává.
Funkční soustava uchovávající v obou členech vztahu vzájemnou vazbu se chová jako fyziologický kontrolní zpětnovazebný systém. Jakmile jsou překročeny hranice vzdálenosti a dosažitelnosti úměrné věku a zkušenosti dítěte, vrací
funkční soustava členy vztahu do jejich mezí.
6. Pečování je další součástí vazby. V tomto ohledu považuje
teorie vazby základní psychoanalytickou představu o sobecké povaze člověka, jenž se chová altruisticky jedině tehdy,
nutí-li ho k tomu sociální tlak, za zcela mylnou. Bez péče by
potomstvo a s ním ani geny rodičů nepřežily. Altruistická
péče o potomstvo (a příbuzné) má základní evoluční význam.
M. Ainsworthová (1969) vymyslela k ověření druhu vazby
12měsíčního dítěte k rodiči pokus. Rodič s dítětem jsou
uvedeni do hezké místnosti vybavené hračkami. Jakmile si
dítě přivykne a začne si hrát, rodič místnost na tři minuty
opustí. Chování dítěte se zaznamenává na video. Pokus
dokázal, že se děti chovají třemi odlišnými způsoby. Dítě,
jehož vazba k rodiči se považuje za jistou (bezpečnou), začne po opuštění protestovat, protesty po návratu rodiče
trvají, ale dítě se dá snadno uklidnit a začne si dál hrát. Děti,
jejichž vazba k rodiči se považuje za nejistou, se chovají
dvěma odlišnými způsoby. Některé proti opuštění příliš neprotestují, ale jakmile se rodič vrátí, začnou kolem něj doslova kroužit, nespouštějí z něj oči a nejsou schopny si hrát.
Jiné proti opuštění protestují výrazně, rodičovský návrat
je však nezklidní, na rodiče se málem přilepí, skryjí mu
obličej do klína, křičí a odstrkují nabízené hračky. V současnosti byl popsán třetí druh projevů nejisté vazby. Dítě
po opuštění doslova »zkamení«. V těchto případech bývá
v pozadí nedostatek základní péče, případně zneužívání.
Poznámka 16
Motivovanému nelékaři navrhuji nahlédnout do příslušné části
autorovy knihy Mozek a jeho duše (KOUKOLÍK, F.: Mozek
a jeho duše. 2. přepracované vydání. Praha, Makropulos 1997).
Hlubší a podstatně náročnější je popis v autorově monografii
určené lékařům a psychologům (KOUKOLÍK, F.: O vztahu lidského mozku a chování. Praha, Karolinum 1997). V obou knihách je rozsáhle uvedena další současná mezinárodní literatura.
Poznámka 17
Kapitola je založena na popisu lidí se standardní dominancí
hemisfér - to znamená, že jsou praváci a reprezentaci řečových funkcí mají v levé hemisféře. Přibližně třetina populace
jsou však nepraváci, to jest nevyhranění praváci a leváci.
Funkční dominance hemisfér této části populace jsou nestandardní. Řečové funkce mají reprezentovány nejčastěji v levé
291
*
292
hemisféře, někdy v hemisféře pravé, ale také v obou. Tyto skutečnosti komplikují jak klinický obraz afázií, tak jejich výklad,
jenž by byl v tomto případě příliš odborný.
Poznámka 18
Neslušně přeloženo žvanilův syndrom - chatterbox syndrome.
Poznámka 19
Takzvaný génius z Earlswoodu (to je anglické psychiatrické
zařízení) byl mentálně hluboce opožděný muž, jenž tvořil překrásné plastiky.
Poznámka 20
Tyto dva odstavce jsou převzaty z knihy: KOUKOLÍK, F.,
DRTILOVÁ, J.: Vzpoura deprivantů. O špatných lidech, skupinové hlouposti a uchvácené moci. Praha, Makropulos 1996,
s. 62 až 63Poznámka 21
Neberte prosím uvedenou dataci doslova, pravděpodobně se
změní.
Poznámka 22
Somatosenzorický systém jsou:
• všechny druhy čidel v kůži, podkoží, svalech, šlachách,
kloubních pouzdrech, cévách, oblastech vnitřních orgánů,
např. osrdečníku, pohrudnici a pobřišnici, včetně čidel bolesti a tepla;
• systémy nervových vláken, která tyto informace přivádějí
do páteřní míchy, a některé systémy zdejších nervových buněk;
• systémy nervových buněk a vláken mozkového kmene a mezimozku;
• kůra temenního laloku (postcentrální závit, Brodmanova
oblast 3, l, 2) a oblasti sousední (např. Brodmanova oblast
5 a části oblasti 7).
Somatosenzorický systém úzce spolupracuje zejména s autonomním (»vegetatwním«) systémem, který např. řídí stupeň
sekrece žláz nebo míru prokrvení orgánů.
Autonomní systém je na oplátku řízen systémem limbickým.
Poznámka 23
Podrobné informace obsahuje kniha GRAFMAN, J., HOLYOAK, K. J., BOLLER, F. (Eds): Structure and Functions of the
Human Prefrontal Cortex. Annals of the New York Academy
of Sciences, vol. 769. New York, NYAS 1995.
Poznámka 24
Skupinové hlouposti je věnována kapitola v knize Vzpoura
deprivantů. (KOUKOLÍK, F., DRTILOVÁ, J.: Vzpoura deprivantů. O špatných lidech, skupinové hlouposti a uchvácené moci.
Praha, Makropulos 1996.)
Poznámka 25
Zbylých pět druhů interakcí:
1. Pravý altruismus: při něm altruista snižuje svou zdatnost
tím, že přispěje ke zvýšení zdatnosti jiného člena skupiny;
2. Vzájemnost (mutualismus), při níž si zdatnost vzájemně zvyšují oba členové dvojice;
3. Reciproční altruismus, při kterém nejprve jeden člen dvojice svou zdatnost sníží, čím vzroste zdatnost druhého člena dvojice, jenž altruistickou akci opětuje: sníží svou zdatnost, čímž zvýší zdatnost prvního člena dvojice;
4. Sobectví je opakem pravého altruismu. Jeden člen dvojice
zvyšuje svou zdatnost, čímž snižuje zdatnost druhého člena dvojice;
5. Zášť: při ní jeden člen dvojice sníží svou zdatnost proto,
aby ještě více snížil zdatnost druhého člena dvojice.
Poznámka 26
Antagonistické chování podřízeného jedince u sociálně žijících primátů s hierarchickým uspořádáním mocenského žebříčku provokuje agresi.
Poznámka 27
Psychoanalýza se dá považovat za kulturní útvar se složitým
vývojem. Její rozbor by vyžadoval samostatnou knížku. Vztah
freudovské psychoanalýzy k poznatkům současných věd
o mozku je možné přirovnat ke vztahu astrologie k astrofyzice nebo homeopatie k moderní farmakoterapii.
293
*
294
Zásadní filozofickou a vědeckou kritiku myšlenkových základů psychoanalýzy i jejích představitelů podali:
• GRŮNBAUM, A.: The Foundations of Psychoanalysis: A Philosophical Critique. Berkeley University Press 1984.
• WEBSTER, R.: Why Freud was wrong: Sin, Science and Psychoanalysis. London, Harper Collins 1995.
• ESTERSON, A.: Seductive Mirage: An Exploration of the
Work of Sigmund Freud. Chicago-La Salle, Open Court
Books 1993.
Poznámka 28
Jedna z mých vzpomínek z předškolního věku je v tomto ohledu spjata se střídavým zavíráním pravého a levého oka. Pozorované předměty »poskakovaly« podle toho, kterým okem jsem
se na ně díval, přičemž bylo jasné, »že se mi to jen zdá«.
Z odpovědí dětí, jichž jsem se ptal na stejný »pokus«, se dá soudit, že jde o zcela běžnou zkušenost.
Poznámka 29
Svět 1 je svět atomů, molekul, biologických systémů včetně
mozku.
Svět 2 je svět psychiky.
Svět 3 je svět »objektivní informace*, všeho, co lidé vytvořili
a zaznamenali, to jest všechny obsahy knihoven, archivů, databází, filmoték, atd. bez ohledu na to, zda jsou pravdivé nebo
nepravdivé. Obsahy světa 3 prostřednictvím rodičů učí Svět
2 a 1 malé děti.
Mezi Světem 1-3 existují zpětné vazby, nicméně jednou vytvořený obsah Světa 3 je na Světu 2 a Světu 1 již nezávislý.
(POPPER, K. R., ECCLES, J. C.: The Šelf and Its Brain. Berlin New York, Springer Verlag International 1977.)
Poznámka 30
Slovo materialismus jsem dal do uvozovek proto, že sice existuje řada jeho slovních filozofických definic, ale pokud vím,
nikdo přesně neví, co fyzikálně hmota je. Přinejmenším do
doby, než bude jasnější otázka existence Higgsova bosonu.
Kromě toho je možné být filozofickým materialistou a přitom
zastávat názor, že lidské mozky na vysvětlení vědomí nestačí.
Tomuto směru se říká mysterianismus a jeho představiteli jsou
americký lingvista Noam Chomsky a britský filozof Colin
McGinn. Ten je přesvědčen, že vědomí je výtvorem hmoty,
nicméně jak vzniká z hmoty vědomí, lidé nedokážou zjistit.
Poznámka 31
V souvislosti s pojmem vědomí užívají anglicky mluvící autoři tři pojmy, s nimiž zacházejí velmi obratně:
• mind, což je pojem, který má podle souvislosti tak velký počet českých překladů, že je téměř nepřeložitelný (podobně
jako pojem belief), užívají-li jej teoretici věd o mozku;
• consciousness: tento pojem se běžně a hovorově užívanému obsahu českého pojmu vědomí blíží nejvíce (člověk
v bezvědomí je unconscious, podvědomí je subconsciousness ap.);
• awareness: obvykle se překládá jako pozornost, nicméně
řada autorů pojem užívá s pojmem consciousness víceméně synonymicky, chce-li se vyhnout možnému střetu s pojmem vědomí (mind),
Pro pojem duše v náboženském smyslu angličtina obvykle užívá slovo soul.
Poznámka 32
Jev tohoto druhu je příčinou dětské tupozrakosti. Jestliže není
značně šilhající oko včas uvedeno operací do správné polohy,
nedostanou jeho neurony ve zrakové kůře správné informace
v dostatečném množství. Uplatní se princip Hebbovy synapse.
Synapse patřící šilhajícímu oku jsou »obsazeny« zakončeními
nervových vláken zdravého oka. Šilhající oko i jeho zrakový
nerv jsou pak sice v pořádku, ale toto oko je slepé, protože
místo jeho »připojení k výpočetnímu systému« obsadila nervová vlákna z druhého oka.
Poznámka 33
Podrobnější rozbor Penroseových knih by značně přesáhl rámec nejen kapitoly, ale i celé knihy, a pravděpodobně by roztříštil pozornost. Motivovaného čtenáře si dovoluji odkázat na
prameny:
295
rt
Ku
*
294
296
PENROSE, R.: The Emperoťs New Mind. New York, Penguin
Books, Oxford Press, 1989.
PENROSE, R.: Shadows of the Mind. Oxford University Press,
1994.
Druhá kniha je pravděpodobně výstižnější než kniha první.
Popisuje čtyři základní postoje ke vztahu vědomí a mozku:
1. Veškeré myšlení je »výpočetní činnost neuronů* (computation). Pocit vědomí (conscious awareness) vzniká přiměřenou »výpočetní neuronální činností*.
2. Vědomí (awareness) je znakem fyzikální činnosti mozku.
Zatímco každou fyzikální činnost je možné simulovat výpočetní činností (simulated computationally), výpočetní
simulace sama o sobě vědomí nevytvoří.
3. Přiměřené fyzikální ovlivnění mozku vytvoří vědomí (awareness), nicméně toto fyzikální ovlivnění není možné správně výpočetní činností napodobit.
4. Vědomí nelze fyzikálními, výpočetními, ani vědeckými pojmy vysvětlit.
Penrose v knize dokazuje, že myšlenky vyjádřené v prvním
a druhém bodě jsou nepravdivé. Své přesvědčení opírá hlavně o Turingovu modifikaci Gódelova teorému.
Několik zcela orientačních informací o tomto teorému:
Německý matematik D. Hilbert (1862-1943) prokázal, že každý základní matematický systém musí splňovat tři předpoklady. Musí být logicky důsledný, úplný a rozhodnutelný. Logická důslednost znamená, že užitím pravidel systému se nikdy
nesmí dojít ke spornému tvrzení typu jedna plus jedna jsou
tři. Úplnost systému znamená, že užitím pravidel systému musí
být dokazatelné jakékoli pravdivé tvrzení. Rozhodnutelnost
znamená, že v rámci systému musí existovat postup, jehož
pomocí lze rozhodnout, zda je nějaké matematické tvrzení
rozhodnutelné.
Zdálo se, že je otevřena cesta k úplné formalizaci vědeckého
poznání,
K. Gódel (1906-1978), brněnský rodák, dokázal, že úplná for-
malizace vědeckého poznání je nemožná. Jeho důkaz ve slovní podobě užívá paradox tvrdící »tuto poučku není možné dokázat*.
Takže:
• Jestliže poučku dokážeme, pak se v rámci systému dostáváme do sporu a systém není logicky důsledný.
• Jestliže ji nedokážeme, pak poučka platí, přestože z ní samé
plyne, že ji není možné dokázat.
Z toho plyne, že systém buď není logicky důsledný, nebo není
úplný.
Čtenářům, kteří mají opravdu hluboký zájem a možnost vstupu do Internetu (World Wide Web), navrhuji sledování pokračující debaty na toto téma.
LITERATURA
Východiska
Nátuře, 363, 1993, s. 315.
EHRLICH, P. R., EHRLICH, H. A.: The Population Explosion.
New York, Simon and Schuster 1990.
GOULD, S. J.: Wonderful Life. New York, Norton 1989.
HAUB, C., KENT, M., YANAGISHITA, M.: World Population
Data Sheet. Washington, Population Reference Bureau 1991KOUKOLÍK, R, DRTILOVÁ, J.: Vzpoura deprivantů. Praha,
Makropulos 1996.
KOUKOLÍK, F.: Mozek a jeho duše. 2. přepracované vydání.
Praha, Makropulos 1997.
KOUKOLÍK, F.: O vztahu lidského mozku a chování. Praha,
Karolinum 1997.
297
*
298
***
Nátuře, 326, 1987, s. 143.
Nátuře, 333, 1988, s. 843.
Nátuře, 348, 1990, s. 27.
Nátuře, 36~/, 1993, s. 219.
Nátuře, 366, 1993, s. 223.
Nátuře, 367, 1994, s. 231.
Nátuře, 374, 1995, s. 227.
Nátuře, 376, 1995, s. 548.
Nátuře, 381, 1996, s. 19.
Nátuře, 381, 1996, s. 61.
Nátuře, 384, 1996, s. 21.
Science, 208, 1980, s. 1095.
Science, 261, 1993, s. 1293.
Science, 266, 1994, s. 28.
Science, 268, 1995, s. 52.
Science, 269, 1995, s. 341.
Science, 270, 1995, s. 598.
Science, 272, 1996, s. 1741, s. 1802.
Science, 273, 1996, s. 1496.
BONNER, J. T.: The Evolution of Complexity by Means of
Natural Selection. Princeton University Press 1988.
DAWKINS, R.: The Selfish Gene. Oxford University Press
1989.
ELDREDGE, N., GOULD, S. J.: Punctuated equilibria: An alternativě to phyletic gradualism. In: SCHOPF, T. J. M. (Ed.): Models of Paleobiology. Saň Francisco, Freeman 1972, s. 82-115.
GESTELAND, R. F, ATKINS, J. F. (Eds.): The RNA World: The
Nátuře of Modem RNA Suggests a Prebiotic RNA World. New
York, Cold Spring Harbor 1993.
MARGULIS, L.: Symbiosis in Cell Evolution. Saň Francisco,
Freeman 1981.
MAYNARD SMITH, J., SZATHMÁRY, E.: The Major Transitions
in Evolution. Oxford, Freeman 1995.
MAYR, E.: Animal Species and Evolution. Boston, Harvard
University Press 1963.
WILSON, E. O.: Sociobiology: The New Synthesis. Cambridge
University Press 1975.
Předkové a bratranci
Nátuře, 363, 1993, s. 223.
Nátuře, 365, 1993, s. 494.
Nátuře, 365, 1993, s. 543.
Science, 256, 1992, s. 1516.
Science, 268, 1995, s. 1851.
Science, 276, 1997, s. 335.
Australopithecus
Nátuře, 27S, 1979, s. 317.
Nátuře, 360, 1992, s. 641.
Nátuře, 368, 1994, s. 399Nátuře, 368, 1994, s. 449.
Nátuře, 377, 1994, s. 280.
Nátuře, 377, 1994, s. 306.
Nátuře, 377, 1994, s. 330.
Nátuře, 376, 1995, s. 555.
Nátuře, 376, 1995, s. 565.
Phil. Trans. R. Soč. Lond. (Biol.) 292, 1981, s. 43.
Science, 202, 1979, s. 321.
Science, 245, 1989, s. 1343.
Science, 257, 1992, s. 1929.
Homo habilis
Hum. Neurobiol., 2, 1983, s. 105.
J. Hum. Evol., 16, 1987, s. 741.
Nátuře, 202, 1964, s. 7.
Nátuře, 208, 1965, s. 205.
Nátuře, 355, 1992, s. 783.
Nátuře, 365, 1993, s. 789.
Nátuře, 365, 1993, s. 833.
Nátuře, 3S5, 1997, s. 292.
Nátuře, 3S5, 1997, s. 333.
Scientific American, 256, 1987, s. 104.
Scientific American, 267, 1992, s. 70.
TOBIÁŠ, P. V. (Ed.): Human Evolution. New York, Allan R. Liss
1985.
1299
*
300
Homo erectus
Nátuře, 360, 1992, s. 732.
Nátuře, 371, 1994, s. 306.
Nátuře, 373, 1995, s. 472.
Nátuře, 373, 1995, s. 509.
Science, 263, 1994, s. 1087.
Science, 263, 1994, s. 1118.
Science, 263, 1994, s. 611.
Science, 264, 1994, s. 1907.
Science, 266, 1994, s. 266.
Science, 268, 1995, s. 1570.
Science, 270, 1995, s. 1116.
Science, 274, 1996, s. 1841
Science, 274, 1996, s. 1870
Scientific American, 2/5, 1966, s. 46.
RIGTMIRE, G. P.: The Evolution of Homo erectus. Cambridge
University Press 1990.
Archaický Homo sapiens
Nátuře, 386, 1997, s. 337.
Nátuře, 385, 1997, s. 767.
Nátuře, 355, 1997, s. 807.
Homo sapiens neanderthalensis
Nátuře, 375, 1995, s. 283.
Nátuře, 377, 1995, s. 585.
Science, 256, 1993, s. 33.
Science, 262, 1993, s. 991.
Science, 265, 1995, s. 754.
Science, 269, 1995, s. 826.
Science, 269, 1995, s. 830.
Science, 277, 1996, s. 449.
Scientific American, 268, 1993, s. 64.
TOBIÁŠ, P. V. (Ed.): Hominid Evolution, Past, Present and
Future. New York, Allan R. Liss 1985, s. 341.
TRINKAUS, E.: The Shanidar Neanderthals. New York, Academie Press 1983.
Homo sapiens sapiens - moderní člověk
Nátuře, 325, 1987, s. 31.
Nátuře, 381, 1996, s. 201.
Nátuře, 381, 1996, s. 224.
New Scientist, 130, 1991, s. 37.
Science, 262, 1993, s. 27.
Science, 267, 1995, s. 35.
Science, 268, 1995, s. 495.
Science, 268, 1995, s. 548.
Science, 268, 1995, s. 553.
Scientific American, 266, 1992, s. 22.
Scientific American, 266, 1992, s. 28.
BROWN, M. H.: The Search for Evě. New York, Harper and
Row 1990.
OSAWA, S, HOJNO, T. (Eds.): Evolution of Mitochondrial DNA
in Humans and Chimpanzees. Tokyo, Springer 1991.
301
Evin a Adamův mozek
Ann. Neurol., 28, 1990, s. 597.
Nátuře, 364, 1993, s. 578.
Nátuře, 373, 1995, s. 563.
Nátuře, 375, 1995, s. 735.
Science, 233, 1986, s. 155.
Science, 244, 1989, s. 1588.
Science, 244, 1989, s. 1589.
Science, 245, 1989, s. 947.
Science, 245, 1990, s. 140.
Science, 255, 1992, s. 434.
Science, 258, 1992, s. 216.
Science, 258, 1992, s. 237.
Science, 26/, 1993, s. 993.
Science, 264, 1994. s. 1145.
Science, 268, 1995, s. 1578.
Trends Neurosci., 15, 1992, s. 273.
Trends Neurosci., 15, 1992, s. 298.
Trends Neurosci., 15, 1992, s. 362.
*
302
Trends
Trends
Trends
Trends
Trends
Trends
Trends
Trends
Trends
Trends
Neurosci.,
Neurosci.,
Neurosci.,
Neurosci.,
Neurosci.,
Neurosci.,
Neurosci.,
Neurosci.,
Neurosci.,
Neurosci.,
17,
17,
18,
18,
18,
18,
18,
18,
18,
18,
1994,
1994,
1995,
1995,
1995,
1995,
1995,
1995,
1995,
1995,
s.
s.
s.
s.
s.
s.
s.
s.
s.
s.
119.
413.
126.
373.
379.
383.
389.
397.
402.
408.
JERISON, H. J.: Evolution of the Brain and Intelligence. New
York, Academie Press 1973.
STEPHAN, H. in: ECCLES, J. C.: Evolution of the Brain: Creation of the Šelf. London / New York, Routledge 1991, s. 42.
Evina a Adamova zručnost
Arch. Neurol., 46, 1989, s. 456.
Brain, 115, 1992, s. 565.
Brain, 116, 1993, s. 1387.
Brain, 117, 1994, s. 1231.
Brain, 117, 1994, s. 607.
Brain, 119, 1996, s. 319.
J. Neurol. Neurosurg. Psychiat., 51, 1988, s. 218.
J. Neurol. Neurosurg. Psychiat., 58, 1995, s. 735.
J. Neurosci., 14, 1994, s. 3462.
J. Neurosci., 14, 1994, s. 3775.
Man, 24, 1990, s. 383.
Nátuře, 371, 1994, s. 413.
Nátuře, 371, 1994, s. 600.
Phil. Trans. R. Soč., Lond. (Biol.) 292, 1981, s. 95.
Science, 267, 1995, s. 1908.
Science, 268, 1995, s. 1696.
Science, 268, 1995, s. 1775.
Science, 268, 1995, s. 495.
Science, 268, 1995, s. 548.
Science, 268, 1995, s. 553.
Science, 269, 1995, s. 476.
Science, 269, 1995, s. 521.
Science, 270, 1995, s. 1118.
Trends Neurosci., 18, 1995, s. 314.
Trends Neurosci., 18, 1995, s. 506.
PFEIFFER, J. E.: The Creative Explosion. Cornell University
Press 1985.
SAVAGE-RUMBAUGH, S., LEWIN, R.: Kan2i: The Ape at the
Brink of the Human Mind, J. Wiley and Sons 1994.
STRINGER, Ch, MELLARS, P. (Eds): The Human Revolution:
Behavioural and Biological Perspectives on the Origins of
Modem Humans. Edinburgh University Press 1990.
303
Srd
Am. J. Psychiatry, 144, 1987, s. 133.
Am. J. Psychiatry, 153, 1996, Festschrift Supplement, s. 30.
Br. J. Medical Psychology, 66, 1993, s. 3.
Br. J. Psychiatry, 163, 1993, s. 430.
Brain, 117, 1994, s. 1241.
J. Nerv. Ment. Disease, 178, 1990, s. 649.
J. Neuroscience, 16, 1996, s. 4275.
Nátuře Medicine, /, 1995, s. 380.
EISENBERG, N. (Ed.): The Development of Prosocial Behavior. New York, Academie Press 1982, s. 315.
FRIDLUND, A. J.: Human Facial Expression: An Evolutionary
View. New York, Academie Press 1994.
GOLDSTEIN, A., MICHAELS, G.: Empathy: Development, Training and Consequences. Hillsdale, Lawrence Erlbaum 1985.
KÁNO, T.: The Last Ape: Pygmy Chimpanzee Behavior and
Ecology. Standford University Press 1992.
WAAL, F. B. M. de: Peacemaking Among Primates. Boston,
Harvard University Press 1989.
WRANGHAM, R., et al.: Chimpanzee Cultures. Boston, Harvard University Press 1994.
*
304
Eva a Adam mluví
Brain, 119, 1996, s. 907.
Brain, 119, 1996, s. 933.
Child Development, 64, 1993, s. 556.
Man, 27, 1992, s. 445.
Nátuře, 256", 1993, s. 33.
Nátuře, 370, 1994, s. 250.
Nátuře, 370, 1994, s. 292.
Nátuře, 380, 1996, s. 485.
Nátuře, 380, 1996, s. 499.
Nátuře, 381, 1996, s. 699.
Neurocase, 2, 1996, s. 203.
Neurocase, 2, 1996, s. 221.
Neuron, 15, 1995, s. 497.
Science, 251, 1991, s. 1561.
Science, 255, 1992, s. 535.
Science, 255, 1992, s. 606.
ALAJOUANINE, T.: Uaphasie et le Langage Pathologique. Paris, Bailliére 1968.
BICKERTON, D.: Language and Species., University of Chicago Press 1990.
DIAZ, R. M., BERK, L. E. (Eds): Private Speech: From Sociál
Interaction to Sociál Regulation. Hillsdale, Lawrence Erlbaum
1992.
CHENEY, D. L., SEYFARTH, R. M.: How Monkeys See the
World: Inside the Mind of Another Species., University of
Chicago Press 1990.
LIEBERMAN, P.: Uniquelly Human: The Evolution of Speech,
Thought and Selfless Behavior. Boston, Harvard University
Press 1991.
PINKER, S.: The Language Instinct, Allen Lané 1994.
RISTAU, C. A. (Ed.): Cognitive ethology. The Minds of Other
Animals. Essays in honor of Donald R. Griffin. Hillsdale,
Lawrence Erlbaum 1991.
SAVAGE-RUMBAUGH, S., LEWIN, R.: Kanzi: The Ape at the
Brink of the Human Mind., J. Wiley and Sons 1994.
Evin a Adamův rozum
Arch. Neurol., 50, 1993, s. 873.
Brain, 113, 1990, s. 1383.
Děv. Neuropsychol., /, 1985, s. 349.
Děv. Neuropsychol., 4, 1988, s. 199Děv. Neuropsychol., 7, 1991, s. 261.
Děv. Neuropsychol., 7, 1991, s. 377.
Děv. Neuropsychol., 7, 1991, s. 397.
J. Clin. Exp. Neuropsychol., 12, 1990.
Neurology, 35, 1985, s. 1731.
Neurology, 38, 1988, s. 583.
Science, 264, 1994, s. 1102.
DAMASIO, A. R.: Descartes' Error: Emotion, Reason and the
Human Brain. New York, Grosset-Putnam 1994.
FUSTER, J. M.: The Prefrontal Cortex. New York, Raven Press
1989.
GRAFMAN, J., HOLYOAK, J. J., BOLLER, F. (Eds.): Structure
and Functions of the Human Prefrontal Cortex. Annals od the
New York Academy of Science, vol. 769. New York, NYAS
1995.
SHALLICE, T.: From neuropsychology to mental Structure.
New York, Cambridge University Press 1988.
STUSS, D. T, BENSON, D. F.: The Frontal Lobes. New York,
Raven Press 1986.
305
Evino a Adamovo dědictví
Acta Psychiatr. Scand., 86, 1992, s. 89Ethol. Sociobiol., 10, 1989, s. 51.
Ethol. Sociobiol., 9, 1988, s. 29.
J. Theoret. Biol., 7, 1964, s. 1.
Nátuře, 361, 1993, s. 398.
Nátuře, 361, 1993, s. 446.
Nátuře, 368, 1994, s. 186.
Nátuře, 368, 1994, s. 239.
Nátuře, 372, 1994, s. 134.
*
306
Nátuře, 372, 1994, s. 169.
Q. Review Biol., 46, 1971, s. 35.
Science, 250, 1990, s. 1665.
BARKOW, J. H., COSMIDES, L., TOOBY, J. (Eds.): The Adapted
Mind. Oxford University Press 1990.
EKMAN, P, FRIESE, W. V., ELLSWORTH, P: Emotion in the Human Face. Cambridge University Press 1982.
KOTTAK, C. P: Cultural Anthropology. New York, Random
House 1987.
MAYNARD SMITH, J.: Evolution and the Theory of Games.
Cambridge University Press 1982.
RIDDLEY, M.: The Red Queen: Sex and the Evolution of Human Nátuře. New York, Penguin Books 1993.
SYMONS, D. In: ABRAMSON, P. R., PINKERTON, S. D. (Eds.):
Sexual/Nature/Sexual/Culture. University Chicago Press 1994.
WOLF, N.: The Beauty Myth. New York, Morrow 1991.
WRIGHT, R.: The Mora! Animal: The New Science of Evolutionary Psychology. New York, Random House 1994.
Evino a Adamovo podvědomí
Brain, 113, 1990, s. 989.
Brain, 114, 1991, s. 2575.
Brain, 114, 1991, s. 629.
Brain, 115, 1992, s. 425.
Nátuře, 373, 1995, s. 195.
Nátuře, 377, 1995, s. 290.
Nátuře, 380, 1996, s. 479.
Neurocase, l, 1995, s. 259.
Science, 237, 1987, s. 1445.
Science, 247, 1990, s. 301.
Trends Neurosci, 14, 1991, s. 140.
BOWERS, K. S., MEICHENBAUM, D. (Eds.): The Unconscious
Reconsidered. New York, John Wiley - Interscience 1984.
FODOR, J.: The Modularity of Mind. Cambridge University
Press 1983.
KLATZKY, R. L.: Memory and Awareness: An Information Processing Perspective. Saň Francisco, Freeman 1984.
LEWICKI, P: Nonconscious Sociál Information Processing.
New York, Academie Press 1986.
307
Cesta k Evinu a Adamovu sebeuvědomování
Am. J. Psychiatry, 750, 1993, s. 713.
Am. J. Psychiatry, 752, 1995, s. 327.
Am. J. Psychiatry, 752, 1995, s. 341.
Arch. Gen. Psychiatry, 47, 1990, s. 73.
Biol. Psychiatry, 33, 1993, s. 66.
Brain, 775, 1992, s. 1753.
Brain, 775, 1992, s. 1783.
Brain, 77ď, 1992, s. 1769.
J. Consciousness Studies, 2, 1995, s. 200-219.
J. Neurosci, 72, 1992, s. 3628-3641.
Nátuře, 372, 1994, s. 613.
Nátuře, 372, 1994, s. 670.
Nátuře, 375, 1995, s. 121.
Nátuře, 387, 1996, s. 123.
Nátuře, 381, 1996, s. 97.
Nátuře, 381, 1996, s. 97.
Neurocase, 7, 1995, s. 107
Neurocase, 7, 1995, s. 39. (Přehled třiceti studií.)
Neuropharmacology, 30, 1991, s. 125.
Neuropsychologia, 29, 1991, s. 539.
Science, 244, 1989, s. 1589.
Science, 249, 1990, s. 140.
Trends Neurosci, 77, 1994, s. 413.
Trends Neurosci, 18, 1995, s. 418.
BARTSCH, K., WELLMAN, H.: Children Talk About the Mind.
Oxford University Press 1995.
CRICK, F.: The Astonishing Hypothesis. Scientific Search for
the Soul. New York, Scribners 1994.
DAWKINS, M. S.: Through Our Eyes Only? The Search for
Animal Consciousness. Oxford, H. Freeman/Spectrum 1994.
*
308
CHALMERS, D.: The Conscious Mind: In a Search of a Fundamental Theory. Oxford University Press, 1996.
CHENEY, D. L., SEYFARTH, R. M.: How Monkeys See the
World: Inside the Mind of Another Species. Chicago University Press 1990.
LEWIN, C., MITCHELL, P. (Eds): Childreďs Early Understanding of Mind. Hillsdale, Lawrence Erlbaum 1994, s. 133-156.
PARKER, S, T., MITCHELL, R. W., BOCCIA, M. L. (Eds): Selfawareness in Animals and Humans. Cambridge University
Press 1994.
PENROSE, R.: Shadows of the Mind: A Search for the Missing
Science of Consciousness. Oxford University Press 1994.
PERNER, J.: Understanding the Representational Mind. Cambridge University Press, 1991.
RISTAU, C. A. (Ed.): Cognitive ethology. The Minds of Other
Animals. Essays in honor of Donald R. Griffin. Hillsdale,
Lawrence Erlbaum 1991.
WELLMAN, H. M.: The Childs Theory of Mind. Bradford Books
1990.
Knižní publikace: Odlišné dítě (společně s dr. Janou Drtilovou, 1993), Housata a svatý Augustin (1994), Mozek a jeho
duše (1995, 1997), Vybrané přednášky o vztahu mozku
a chování (1995), Lenochod a vesmír (1995), Vzpoura deprivantů (společně s dr. Janou Drtilovou, 1996), Mravenec
a vesmír (1997), Mozek a jeho duše (2. přepracované vydání, 1997).
Za popularizaci vědy získal cenu ČSAV (1992), cenu nakladatelství Vyšehrad (1994) a v roce 1995 cenu rozhlasového vysílání Meteor za publikaci Mozek a jeho duše.
309
174 SLOV O AUTOROVI
MUDr. František Koukolík, DrSc. (*194l)
Absolvent lékařské fakulty v Praze, specializace patologická
anatomie a neuropatologie, člen Newyorské akademie věd, se
věnuje především vztahu mezi mozkem a chováním. Působil
na bostonské univerzitě, vydal několik desítek odborných publikací u nás i v zahraničí. V současné době přednáší na 3. lékařské fakultě UK v Praze, kde je rovněž členem vědecké rady.
Zabývá se popularizací výsledků věd o mozku v časopisech
Vesmír, T-magazín a v Lidových novinách. Je autorem námětů pro televizní seriály Mých sedm divů (1989), Mozek a jeho
duše (1992) a scénáře seriálu Vysílá Brtíannica (1993).