Muž svědomí. Ernesto Che Guevara

Miloslav Ransdorf
MUŽ SVĚDOMÍ
ERNESTO CHE GUEVARA
OBZOR 512
2000 © PhDr. Miloslav Ransdorf, CSc.
Poznámka redakce Obzoru 512.: Původní text použitý pro tuto elektronickou verzi je dostupný na
vícero internetových stránkách (t. č. např. na http://www.ksm.cz/). Použitý text prošel dodatečnou
jazykovou kontrolou, přesto mohou přetrvávat nepřesnosti. Byl sjednocen způsob psaní data a byly
provedeny typografické úpravy. Text poznámek a odkazů na literaturu je ponechán zcela bez úprav
podle původního zdroje.
Památce mého přítele Jana Růžičky (1955–1998), který mne přiměl k tomu, abych tuto studii napsal.
Hledal ve svých úvahách myšlenku kubánského autora, která by nejlépe vyjadřovala to, co je posel­
stvím kubánské revoluce světu na přelomu druhého a třetího tisíciletí. Došel jsem k závěru, že je to
pregnantní formulace Fidela Castra Ruze, že je třeba vytvářet bohatství vědomím, a nikoli vědomí bo­
hatstvím. Vyslovil ji sice už 4. dubna 1982, ale má snad dnes větší platnost než tehdy. [1] Fidel se k ní
ostatně vrací i ve svých úvahách o globalizaci, kdy proti globalizaci finančních trhů klade globalizaci lid­
ské solidarity. [2] O globalizaci lidské solidarity šlo Ernestu Che Guevarovi v jeho době. I to je důvod,
proč se k němu dnes obracejí statisíce lidí po celém světě.
„NEJÚPLNĚJŠÍ ČLOVĚK SVÉ EPOCHY“
V „Černé knize komunismu“, které se v mnoha zemích (včetně naší) dělá taková reklama, se na účet
Ernesta Che Guevary dozvíme, že se prý jednalo o „neoblomného sovětofila“ [3], o „latinskoameric­
kou verzi Něčajeva“ [4], který prý „penězi opovrhoval, ale bydlel v nejlepší havanské čtvrti, byl minis­
trem hospodářství, ale postrádal i ty nejzákladnější ekonomické znalosti, a nakonec Centrální banku
dokázal přivést na mizinu“. „Dogmatický, chladný, netolerantní Che byl pravý opak otevřené a přátel­
ské kubánské povahy. Na Kubě se stal strůjcem polovojenského režimu, vnuceného mládeži, a kultu
nového člověka.“ Byl prý zaslepený „elementárním antiamerikanismem“ a v Kongu „se jeho cesty zkří­
žily s jistým Désiré Kabilou, marxistou, který se dnes stal pánem Zairu a neštítí se žádného masakru ci­
vilního obyvatelstva“. O složitém vztahu Guevary a Castra se dozvíme: „Castro jej využíval ke svým
taktickým cílům. Po vzájemné roztržce odešel Guevara do Bolívie.“ [5] Potud údajný odborník na Ku­
bu Pascal Lafontaine, jeden z autorů vychvalované „Černé knihy komunismu“, který své odbornictví
demonstruje tím, že útok na kasárna Moncada (26. července 1953) klade do Havany, když je všeobecně
známo, že šlo o Santiago de Cuba. [6]
Toto je obraz Ernesta Che Guevary, který je v příkrém rozporu s tím, co nabízí skutečně kvalitní
guevarovské monografie, ať už je to práce neobyčejně všestranného Iosifa Romuaľdoviče Griguleviče
(Lavreckého) [7], nebo novější studie francouzského specialisty na Latinskou Ameriku Pierra Kalfo­
na [8], mexického historika Paca Ignacia Taiba II (zatím snad nejvíce ceněná práce [9]), amerického pu­
blicisty Jona Lee Andersona [10], případně dalšího Mexičana (přednášejícího v USA) Jorge G. Castańe­
dy. [11] Mexický badatel Castańeda se snaží přeměnit Guevaru v kulturní symbol, zasazený výlučně do
kontextu 60. let, kdy lidé věřili v průchodnost systému a mysleli si, že tvořivá vůle je schopná prosadit
i ty nejodvážnější sny. Proti redukci Guevary na kulturní symbol se ozvala ovšem oprávněná kritika.
Guevara ze současných monografických prací vyznívá jako složitá a rozporuplná osobnost, přes všech­
ny výčitky autoritářství [12] (což ale neříkal, že „revoluční duch se nezíská silou“? [13]) nepochybně vy­
soce schopná diskuse [14] a tolerance jiných názorů (jak se vykonstruovaný obraz Guevary u Pascala
Lafontaina srovnává například se skutečností, kterou dosvědčuje Luis Simón, že Che kritizoval stalinis­
mus a masakr v Budapešti? [15]), s vysokou kulturou myšlení, a to i v ekonomických otázkách. [16] To
prokázala myšlenkově neobyčejně zajímavá a vydavatelskou prémií oceněná kniha kubánského autora
Carlose Tablady Péreze „Ekonomické myšlení Ernesta Che Guevary“. [17] Kubánci už v osmdesátých
letech, po zahájení reformní politiky nápravy (proceso de rectificación) ukazovali, že význam Guevary
nespočívá jen v příkladu čestnosti a heroismu, ale také v jeho pozoruhodné myšlenkové kultuře, jež má
co říci minimálně celému latinskoamerickému společenství. Tak soudili Pedro Vuskovic a Belarmino
Elgueta [18] a v mnoha ohledech nekonformní historik Fernando Martinez Heredia [19], který dopro­
vodil předmluvou už knihu Tabladovu. Všechny tři práce pak vyzdvihly jednu důležitou okolnost Gue­
varova myšlenkového odkazu: úspěšný přechod k socialismu vyžaduje vlastní silnou, dominantní kultu­
ru, systematické úsilí o nový koncept společenské racionality. Ekonomická racionalita v užším slova
smyslu musí sloužit společenské racionalitě a nikoli naopak.
Jistě, Che i v ekonomické oblasti střídal úspěchy i neúspěchy, skutečně přesné analýzy i vyslovené
omyly, ale jeho řízení ministerstva průmyslu (nikoli hospodářství, jak uvádí „odborník“ Pascal Lafontai­
–3–
ne) se vyznačovalo organizační schopností a umem shrnout věcnou diskusi (Gustavo Arcos-Berg­
nés [20]). I kritik Che, jeho jmenovec Alfredo Guevara, říká, že „Che přinesl Kubě správní kompetenci
a píli, jaké nikdy předtím a také ani později nebyly dosaženy“. [21] Proč tedy takové útoky na Ernesta
Che Guevaru, které se nezastavují ani před naprostými nesmysly a pomluvami? Odpověď je prostá.
Stéphane Courtois, vydavatel „Černé knihy komunismu“, naznačuje, jak mocným vadí památka Che
Guevary. Lituje, že „loučení s myšlenkou revoluce v představě 19. a 20. století ještě zdaleka neskonči­
lo… Do módy se znovu dostává Che Guevara“. [22] Jako komentář k tomuto výroku může posloužit
názor německého amerikanisty Heinze Dietericha Steffana. Tvrdí, že právě dnes „jsou hodnoty Che
a jeho přesvědčování příkladem tím, co mandaríni kapitálu a jejich pisálci nemohou tolerovat… Kde
proroci neoliberalismu vychvalují evangelium egoismu… humanistické hodnoty Che ztělesňují solidari­
tu a sdílenou odpovědnost“. [23] Philipp Hlawacek zase soudí, že „dnes také reprezentuje svobodu,
mládí a ideu revolucionizování konzervativního systému“. [24]
Tato krátká studie je věnována myšlenkovému světu Ernesta Che Guevary. Důvodem není jen ros­
toucí zájem o Guevaru, kterého by mnozí rádi viděli jen jeho jakousi postmoderní ikonu. Jistě, je mož­
né se usmívat nad tím, že venkované v Bolívii u Vallegrande mluví o „svatém z La Higuera“, který
uzdravuje. [25] Lze pochopit nadšení Kubánců z nalezení kostry Che v areálu letiště ve Vallegrande
v červenci 1997 (Jon Lee Anderson uveřejnil 1. července 1995 interview s bolivijským penzionovaným
armádním generálem Mariem Vargasem Salinasem, který přiznal, že Che byl spolu se šesti dalšími spo­
lubojovníky pohřben v letištním areálu ve Vallegrande [26] — navzdory oficiálním prohlášením Che
nebyl spálen, ale pohřben, s výjimkou vojáky uťatých rukou, které se časem dostaly na Kubu). Na přání
vdovy Aleidy a dětí se mrtvý Che vrátil na Kubu, přes protesty lidí z Vallegrande, jež ukončila až mezi­
národní dohoda. Na vojenském letišti San Antonio de los Bańos byli 13. července 1997 jen Fidel Cas­
tro Ruz, veteráni revoluce, čelní představitelé strany, Aleida March a její děti. [27] Od 17. října 1997
jsou ostatky Che pohřbeny na Kubě v památníku v městě Santa Clara, které kdysi osvobodil. [28] Fidel
tehdy ve svém projevu nazval při smuteční poctě Guevaru „morálním obrem, který roste každý den“,
vyzdvihl jeho víru v člověka (su fe en el hombre) a zdůraznil, že „Che byl skutečný komunista a dnes je
příkladem a paradigmatem revolucionáře. Che byl učitel (maestro) a tvůrce (forjador) lidí jako on“.
V současné době sice mnozí jásají nad vítězstvím ve studené válce, „ale nic nebude moci zastavit chod
dějin. Její objektivní zákony mají trvalou platnost. Che se opíral o tyto zákony a měl absolutní víru
v člověka… Bojovník může zemřít, ale nikoli jeho ideje“. Podtrhl, že jeho „zářivý pohled proroka“ se
změnil v symbol pro všechny chudé v tomto světě. „Che osvobozuje a vyhrává více bitev než kdy
předtím“. [29] Rok 1997 vůbec byl označován v mnoha periodikách jako rok Che a už předtím se pořá­
dala řada setkání, seminářů, jejichž tématem byl kubánsko-argentinský revolucionář Ernesto Gueva­
ra. [30]
Vznikla hotová chemanie se záplavou plakátů a jiných projevů věku masové kultury. [31] Je to jen
zájem o příjmy z turismu (mluví se o naučné stezce, muzeu, památníku), co vyvolalo „Nadaci Che
Guevary“, vztyčení sochy a snahy o zřízení Guevarova muzea? Ne! Sekretářka nadace Ligia Morón říká
přesně, že „chtěl přece jen přinést více spravedlnosti do Latinské Ameriky“. [32] A Latinská Amerika
má stejný nedostatek spravedlnosti jako v šedesátých letech. Proto říká Randy Escalante ve Vallegran­
de, že „Che je příklad pro všechny, kteří chtějí nějakou společnost změnit“ [33], a proto si Ligia Morón
myslí, že „kdyby dnes přišel, lidé by ho podpořili“. [34] Je to možné. Mezkař Seferino Ulloa, který ho
potkal 21. září 1967, se vyjádřil, že by si Guevaru přál znovu potkat, aby mu ukázal cestu a „aby nás
vedl v životě“. A dokonce Carlos Balboa, voják, který zajal Che v Yuro, tvrdí: „Pochopil jsem, že nás
opravdu podvedli. Che měl pravdu.“ [35]
Dnes probíhá souběžně rekontextualizace i dekontextualizace obrazu Che a pro přihlášení se k Che
není potřeba být revolucionářem. [36] Je třeba se ptát, proč se Che stal znovu aktivizujícím mýtem, ale
i jak se liší a v čem se shodují symbol a historická postava, co do Che vkládají dnešní mladí a co v něm
skutečně mohou najít. Je-li inspirací pro ty, kteří chtějí měnit společnost, pak nikoli vším, co dělal a co
zamýšlel. Dějiny nejsou pohodlnou zásobárnou příkladů, které lze prostě převzít a uplatnit. Vyžadují
–4–
znalost kontextu i vnitřního světa těch, kteří dějiny spoluvytvářeli a vyjadřovali, rezonovali i směřovali
ambice milionů. O to jde, a nikoli o oslavu. Tato krátká skica tedy nepřináší podrobný životopis Che.
Život a působení Guevary může čtenář lépe poznat například ve výše uvedených monografiích. Opo­
nuji samozřejmě tendenci přeměňovat Ernesta Che Guevaru na pouhý kulturní symbol spojený výluč­
ně s kontextem šedesátých let, jak se to objevuje například v práci mexického politologa a historika Jor­
ge G. Castańedy. [37] Smysl těchto řádek je jiný, ukázat ty stránky odkazu Ernesta Guevary, které vzdo­
rují času a oslovují nové a nové generace na prahu 21. století. Proč je tu znovu Che? Manuel Cabieses
Donoso v časopisu Punto Final odpovídá srozumitelně: „Jeho jméno je synonymem vzpoury proti ne­
spravedlnosti. Symbolem, který podněcuje nová pokolení sociálních bojovníků. Polarizace mezi třídami
se zvětšila od smrti Che. Nikdy nebylo tolik chudých a zatlačených na okraj“. [38] Che je odpovědí
těm, kdo tvrdí, že socialismus zemřel. [39] Proti snaze zbavit Guevaru politického a ideového poselství
jeho příkladu, proti pokusům ukázat, že politické a vojenské teze Che ztroskotaly, ztratily sílu a kurs ku­
bánské revoluce znehodnotil jeho ideály stojí názor Manuela Pińeira (Barba Roja), že Guevarovy ideály,
myšlení, akce a příklad „transcendují projekcí budoucnosti“. [40]
Ano, pozdní kapitalismus prokázal a prokazuje velkou životnost a produktivnost. Ale také destruk­
tivnost, která ohrožuje schopnost lidstva přežít. Na straně neoliberálů převažoval na začátku devadesá­
tých let duch triumfalismu, na velké části levicové scény rezignace. Francis Fukuyama přišel v roce
1989 v tezí, kterou obracel teze francouzských novoheglovců, totiž, že dějiny dospěly na svůj konec.
Kapitalistická demokracie prý představuje „konečný bod ideologického vývoje lidstva“ a „konečnou
formu lidské vlády“. [41] Podobně mluví i mnozí „polepšení“ na levici: tak například bývalý španělský
komunista Jorge Semprun se vyjádřil v říjnu 1991 v deníku Le Monde, že „dnes jsme konfrontováni
s touto realitou: společnost, v níž žijeme, je nepřekročitelný horizont“. [42] V této době i pozdější Gue­
varův životopisec Jorge G. Castańeda mluvil o úpadku, o možné budoucí roli latinskoamerické levice,
vzdával se „vyhynulého socialistického modelu“ pro řešení problémů regionu a sázel na jiný typ tržní
ekonomiky, samozřejmě silně kontrastující s tím, co se tu dnes pod tímto názvem nabízí. [43] Mluvilo
se o základní změně situace, kdy hrozila ztráta alternativ. [44] Guevarův odkaz v této situaci obstál a
dnes se k němu hlásí více lidí než kdykoliv před tím. Přitom se začátkem devadesátých let mnozí těšili,
že po pádu berlínské zdi bude svět bezpečný a snížení vojenské konfrontace povede k růstu blahobytu
národů a k řešení globálních problémů. Nestalo se. Dvě desetiletí silné, takřka náboženské víry ve
volné trhy, v deregulaci, liberalizaci a privatizaci, končí v zhroucení finančních trhů v Latinské Americe,
na Dálném Východě, v Ruské federaci. Svět není bezpečnější a stabilnější. Ukazuje se, že kapitál může
být za určitých okolností dobrý sluha, ale špatný pán, že jen z donucení, protiváhou politicky organizo­
vaného socialismu (tedy nikoliv jen gorbačovsky socialismu jako „hodnotového přístupu“) rozvíjel so­
ciální stát. Není-li tato protiváha, roste tlak na soustavu sociálního zabezpečení, na sociální a kulturní
práva. Roste tlak na národní státy, které stále méně prostředků mají k dispozici proti nadnárodním kor­
poracím a spekulativnímu kapitálu: mimo jiné to je důvod, proč získává stále více na popularitě projekt
tzv. Tobinovy daně, která by zdaněním spekulativních toků kapitálu zvýšila manévrovací prostor pro
vlády národních států, dala by jim dodatečné prostředky. [45] Kdo se „novému pořádku“ protiví (napří­
klad nacionalisté hájící přednostně národní zájmy), stane se nepřítelem lidstva, o čemž veřejnost poho­
tově přesvědčí dobře koordinované sdělovací prostředky. Nepomůže-li konflikt nízké intenzity, přijdou
vojenské údery. A NATO je vždy připraveno, jak ukázala jugoslávská krize. Už předtím vykřikl 26. pro­
since 1998 belgický ministr zahraničních věcí po bombardování Iráku USA a Spojeným královstvím:
„OSN zemřela“. Miliardy jdou na válečné účely a přitom vyspělé země dávají jen 0,2 % HDP na po­
moc rozvojovým zemím, i když se roku 1980 zavázaly dávat nejméně 0,7 %. Jistě, dnes už tu není so­
větský blok, tak proč se snažit. Souostroví nejvyspělejších zemí dává 92 % výdajů na vědu a výzkum,
vlastní 90 % patentů, roku 1999 20 % nejbohatšího obyvatelstva světa pokrývá 86 % světové spotřeby.
V roce 1970, tři roky po Guevarově smrti, to bylo „jen“ 72 %! [46]
Destruktivnost pozdního kapitalismu se netýká jen podobných vojensky „řešených“ krizí, bídy ve
Třetím světě, rozbití produktivního potenciálu zemí bývalého sovětského bloku a eroze sociálního stá­
–5–
tu v nejvyspělejších zemích, včetně rostoucí nezaměstnanosti. Schopnost přežití kapitalismu je totiž za­
ložena na přežití trhů. Navenek to znamená podřídit všechny zdroje zeměkoule kritériu zisku. To se tý­
ká i nenahraditelných složek životního prostředí. [47] Uvnitř nejvyspělejších společností ale znamená
expanze trhu to, že se vše mění ve zboží, včetně životního stylu a jeho složek. Daniel Bell sice v „Kul­
turních protikladech kapitalismu“ [48] přesně analyzoval proces vyvanutí původních ideálů (a mýtů)
buržoasie, ale to neohrožuje životaschopnost globálního kapitalismu, který získává stále více neosobní
ráz, mašinérie nemající lidský smysl. Rodí se systém samopohybu, kde se racionálně realizuje iracionální
cíl. Pohlcení, absorbování trhem zbavilo životaschopnosti uměleckou avantgardu, protože „marketizo­
vané“ umění už nemohlo být protestem proti panujícímu všeobecnu. Estetizace skutečnosti byla vy­
koupena banalizací všeho. [49] Příkladem je reklamní využití Gorbačova výrobci pizzy.
Zdálo se, že i Che (který se stal pro levici jakousi programovou linií obrany v dusné atmosféře za­
čátku devadesátých let) byl absorbován trhem, neunikl merkantilizaci i banalizaci svého myšlení a že se
stal postmoderní ikonou. Ale to je jen jedna, povrchová stránka věci. Život a smrt Che se navzdory
veškerému zdání vzpírají „marketizaci“ a banalizaci. [50] Neuspěla snaha přeměnit Guevaru jen ve zbo­
ží, protože „paradigmatická síla Che se prosazuje nad tyto úmysly, k neklidu neoliberálních triumfalistů
a mocných světa. Pokoušet se ho redukovat na symbol je vulgární zjednodušení“. Byl to nade vší po­
chybnost „člověk s ohromující morální silou, velice čestný, velice citlivý, lidský, schopný doprovázet
svá slova svými činy“. [51] Byl to totiž život, který nebyl nahodilým shlukem událostí, ale měl hluboký
myšlenkový obsah, směr a smysl. Proto přitahuje Che tisíce těch, kteří se s banalizací všeho nechtějí
smířit. Je inspirací těm, kteří proti globalizaci trhů kladou globalizaci solidarity, kteří proti fragmentaci
společnosti jako nástroji vlády staví vytváření prostoru pro solidární akci. A bez něj žádná skutečná le­
vice není možná. Proto smíření se s neoliberálním paradigmatem, jež je spojeno s fragmentací sociální
sféry, znamená nejen krizi identity, ale skutečnou politickou i intelektuální demisi sociálně demokratic­
kých stran. V této situaci nepřekvapuje zájem o Guevaru u mladých. Mladým neoliberální nabídka už
nevyhovuje, nepřijímají život bez vášní, tvrdí Paco Ignacio Taibo II. Dochází opět ke vzkříšení utopis­
mu a protože byl neoliberální experiment vyčerpán, je zájem o Che vyjádřením obratu politického ky­
vadla. [52] Jeho myšlení je krajně rovnostářské, antibyrokratické a bytostně antihierarchické. Je třeba ho
číst přes jeho vlastní činy, prismatem činů. Che ostatně vyznával zásadu, že nemůže být distance mezi
slovy a činy a že řídit lze jen skutečným příkladem. [53] To, co na Guevarovi přitahuje tak různé pro­
středí, jako kdyby byl próteovsky mnohotvárný, je podle Manuela Souzy jeho antidogmatismus, sou­
držnost myšlení a jednání, horoucí touha po spravedlnosti, bratrství, skutečný internacionalismus, od­
mítání poct a prebend. To jsou ve světě vůdců jedinečné vlastnosti. [54] Podobně mluví Adolfo Gilly.
Zájem o Che podle něho způsobuje jeho čestnost, shoda jednání se zásadami, vzpoura proti nesprave­
dlnosti, odstup proti tehdejším dvěma velkým systémům. Che je sice používán jako zboží i jako politic­
ká legitimace, ale jeho život a dílo mají na tom všem nezávislý smysl. [55]
Při své první návštěvě na Kubě v prosinci 1993 jsem při jedné z živých a inspirujících debat vyslechl
názor, že čeští komunisté v minulosti nedokázali (a možná ani nechtěli) odpovídajícím způsobem po­
chopit politické myšlení Ernesta Che Guevary a nezabývali se vlastně ani strukturou a dynamikou pří­
buzné politické koncepce, jejímž autorem nebyl nikdo menší než Fidel Castro Ruz. [56] Přemýšlel jsem
o této přátelské výtce a musel jsem jí do značné míry dát za pravdu. Předpokladem opravdu přátelských
vztahů je vzájemné pochopení a uznání. V našich soudech chybělo pochopení pro nutnost „tropikali­
zace“ socialismu v kubánských podmínkách, romanticko-heroický rys kubánské revoluce jsme si jen
obtížně spojovali s živými tradicemi kubánských dějin, i když jméno José Martího už zakotvilo mezi ná­
zvy pražských ulic a z jeho díla vyšel před řadou let reprezentativní výbor. [57]Zapomínali jsme na to,
že Kubu je třeba posuzovat a chápat prismatem zkušenosti Latinské Ameriky, nikoli Střední Evropy.
Zaznamenal to už James William Fulbright, kritik americké politiky, který charakterizoval postoj Ku­
bánců k Fidelovi a jeho týmu takto: „Nejdůležitější ze všeho je pocit důstojnosti a národní hrdosti, spo­
jený s revolucí“. [58] Následující řádky jsou (neuceleným) pokusem o to, vyrovnat se s tímto dluhem
alespoň částečně. Věnoval jsem tomuto tématu dva roky (i když jinými úkoly přerušované) práce. Na
–6–
prvním místě, vzhledem k 70. výročí narození v roce 1998, připadá náš dluh vůči Ernestu Che Gueva­
rovi. Při bližším pohledu na tuto osobnost se ukáže jako projev neobyčejné skromnosti a možná i sebe­
ironie to, co měl údajně sám Che říci: „Jestliže Jean-Paul Sartre dělá filosofii revoluce, jsou to Kubánci,
kdo ji žijí, kdo ji uskutečňují a kteří nemají čas z ní činit teorii“. [59] Che patří nepochybně nejen do
politických dějin marxismu, ale i do dějin marxistického myšlení. Potvrzuje výrok zakladatele Komunis­
tické strany Peru (a autora pozoruhodné publikace „Antiimperialistické hledisko“ [60]) José Carlose
Mariátegui, že marxismus na americké půdě nebude obtiskem a kopií, ale musí být heroickou tvor­
bou. [61]
Tato heroická tvorba v podobě kubánské revoluce měla ohlas v celém Třetím světě. 26. července
1953 skupina 135 odvážlivců napadla kasárna Moncada v Santiagu de Cuba v provincii Oriente. Masakr
přežilo pouze 21 příslušníků Castrova hnutí, které se pak následně nazývalo Hnutí 26. Července (Movi­
miento de 26. Júlio), nebo zkráceně M-26. Sám Castro přežil pouze zázrakem. A když byl postaven
před soud, ve skvělé řeči „Dějiny mne osvobodí“ změnil svou roli: stal se žalobcem Batistova režimu,
který masově porušuje lidská práva dětí a prostých občanů, kterým chybí skoro vše k důstojnému živo­
tu. Veřejné mínění i zásah papeže pomohly Castrovi z vězení při amnestii v roce 1955. Fidel Castro
Ruz, jeho bratr Raúl, Jesús Montané, Melba Hernandez, Haydée Santamaría a další, kteří přežili, odešli
do Mexika. Po čase koupili od jednoho amerického milionáře jachtu Granma. Ta vezla ke kubánským
břehům 81 povstalců. 12. prosince 1956 došlo k vylodění na pobřeží provincie Oriente, matky všech
kubánských revolt a revolucí. Souběžně už 30. listopadu vyvolal student theologie Frank País povstání
v Santiagu de Cuba. Mělo dojít ke spojení obou větví protibatistovského odporu. Ale Granma se díky
nepřízni počasí opozdila, Castrovi lidé se nedostali na dohodnuté místo. V bažinách Aguya pak byli od­
haleni a vládními vojáky takřka vyhlazeni, Guevarovi zachránil život odvážný Juan Almeida. Do hor
Sierra Maestra uniklo jen 12 lidí (Fidel a Raúl Castro, Juan Almeida, Camilo Cienfuegos, Ciro Redondo,
Efigenio Ameijeiras, Universo Sánchez, Faustino Pérez, Calixto García, René Rodriguez, Calixto Mo­
rales a Ernesto Guevara). V průběhu boje se lidé, které k radikálně republikánským postojům poháněly
myšlenky tradičního humanismu, často křesťansky orientovaného, postupně stávali komunisty. [62] Zá­
sluhu na tom měl i Ernesto Che Guevara, tehdy už disponující silnou marxistickou erudicí. V roce
1958 už guerilla v pohoří Sierra Maestra měla tři fronty a v polovině roku bylo zformováno pět kolon.
V upomínku na Granmu každá měla 81 mužů a žen. Významná byla kolona „Antonio Maceo“, kterou
vedl populární Camilo Cienfuegos. Snažila se o průlom z východu do provincie Pinar del Río na zápa­
dě země. Dostala se až do Aynay. Che vedl kolonu „Ciro Redondo“, která byla pojmenována po bojov­
níku z doby útoku na kasárna Moncada a z Granmy, který zahynul právě roku 1958. Che byl určitě nej­
energičtější velitel a právě jemu se podařil rozhodný úspěch. Guevarovi lidé dobyli 30. prosince 1958
strategicky položené město Santa Clara, čímž rozdělili Kubu. Cesta na hlavní město tím byla otevřena.
Diktatura propadla panice a Batista sám uprchl. Fidel vyzval ke generální stávce.
Dne 3. ledna 1959 vstoupily kolony Camila Cienfuegose a Ernesta Che Guevary do Havany. 6. led­
na 1959 pak do hlavního města dorazil Fidel Castro v čele sedmi set vojáků revoluční armády. [63] Re­
voluce zvítězila přesto, že její nepatrné ozbrojené síly byly konfrontovány s jednou z nejsilnějších ar­
mád Latinské Ameriky a Karibiku a USA se v létě 1958 postavily na stranu Batisty. Poskytly jeho voj­
sku leteckou podporu ze základny Guantánamo a spousta nevinných lidí tak ztratila život. Tím se ale
odhalilo to, že diktatura Fulgencia Batisty hrála vůči USA a jejich kapitálovým špičkám služebnou ro­
li. [64] Právě Castrovi lidé od té doby ztělesňovali národní čest a hrdost. Sám Fidel v dopise Celii San­
chezové, tvůrkyni podpůrné sítě v Santiagu, 5. června 1958 se zapřísahal, že Američané draze zaplatí za
to, co lidem způsobili. [65] Když 16. dubna 1961 vpadli do Zátoky sviní žoldáci s otevřenou americkou
podporou (Fidel od začátku pochopil, že má jít o nové vydání scénáře z Guatemaly v roce 1954 a proto
zvolil správnou strategii obrany), byli během 72 hodin rozdrceni a Američané se cítili poníženi. [66]
Kuba deklarovala socialistický charakter revoluce a v roce 1965 byla založena nová marxistická strana,
která převzala odpovědnost za správu státu jako první mezi rovnými. Na tomto vývoji neměly podíl
–7–
jenom psychologické změny spojené s bojem za svobodu proti Američanům a jejich chráněncům, ale
i uvědomělý postup vůdců revoluce, především Fidela Castra a Ernesta Che Guevary.
Je tedy nepochybné, že mezi postavy, které se významně a nesmazatelně zapsaly do dějin marxismu
20. století, patří také Ernesto Che Guevara. Luís Suárez Salazar, ředitel Centra studií o Americe (CEA),
ho nazval v návaznosti na už zmíněnou myšlenku peruánského revolucionáře José Carlose Mariátegui­
ho „heroickým tvůrcem“ a zdůraznil, že „jeho dílo nebylo pouhým aktem intelektuální produkce“, ale
hledáním konkrétních a reálných řešení spjatých s problémem kubánské revoluce a nedostatečné rozvi­
nutosti na západní polokouli. [67] Stal se už za života zosobněným aktivujícím mýtem, je jím ostatně
dodnes [68], zejména dnes, kdy ve „zvláštním období“ (período especial) Kuba čelí následkům rozpadu
bývalého sovětského bloku a přitvrzené blokádě ze strany USA. [69] Ale za obrazem exaltovaného re­
volučního romantika se skrývá hluboký myslitelský profil, na Kubě objevovaný zejména od začátku po­
litiky nápravy (rectificación), která pokračuje dodnes. [70] Jeho opravdovost [71] (tak to nazval známý
historik Eduardo Galeano) [72] určovala myšlení i konání. A tak, jako Angličan Thomas Paine pomohl
americké revoluci k sebeuvědomění, Argentinec Ernesto Guevara pomohl podobně revoluci kubánské.
I v rodné Argentině se Che stal předmětem obrovského zájmu. Nejprve se jeho dílo stalo inspirací pro
ozbrojené i umírněné obhájce lidských práv v 70. letech. [73] Následně se vyvinul přímo kult Guevary.
Objevily se také filmy s guevarovskou tématikou. [74] Opakovaně se konaly konference v městě Rosa­
rio [75], Che se objevil v muzikálu „Evita“, který se natáčel v Argentině, fenoménu Guevara jsou věno­
vány internetové stránky a — ovšem — vycházejí nové a nové knihy. [76] Ty mohly těžit z toho, že
kromě už klasických spisů se do rukou čtenářů dostávala dosud veřejnosti neznámá díla samotného
Guevary, tak například jeho cestovní poznámky. [77] V Západní Evropě se Guevara dočkal obrovské
renesance zájmu především v Itálii, kde objevila doslova neskutečně rozsáhlá záplava překladových
i původních italských knih s tímto tématem. [78]
Guevara žil život prostoupený odvahou, ale nikoli slepou odvahou. Vždy ji prověřuje a směruje kri­
tická reflexe. Před časem Valtr Komárek, v šedesátých letech spolupracovník velkého latinskoamerické­
ho revolucionáře, který dodnes obdivuje jeho „filosofický a kulturní rozhled“ i jeho odvahu, vytkl Gue­
varovi, že se provinil jako intelektuál tím, že vzal samopal a zabíjel. To prý skutečný intelektuál nedě­
lá. [79] Podobně vyznívají i soudy „hochů z Miami“. [80] Jenže takto by mohl odsoudit jakéhokoliv
revolucionáře. Che dobře věděl, že lidská práva jsou revolučního původu, že prostor pro ně nevznikne
sám od sebe.
Základní konstitutivní prvek prostoru svobody a lidských práv je solidarita, solidární akce. Tu se
snažil obhájit i po revoluci. Proto ohromoval české i sovětské poradce tím, že pracuje v řadě s ostatní­
mi a sdílí jejich životní podmínky. Nebylo v tom nic z falešné skromnosti a pseudolidovosti. Che klade
důraz na to, aby fenomén bezprostřednosti, který stál u kolébky revoluce (a vlastně všech revolucí), se
v dalším období neztrácel. Jeden z povstalců v pohoří Sierra Maestra, Rafael Chao vyzdvihuje jeho lid­
ský přístup — přes veškerou tvrdost. Tvrdí, že nikdy neznal „méně egoistického člověka“. [81]
Říká se, že se z něj stal „svatý“ kubánské revoluce. Dost možná, ale „svatí“ církve mají prolamovat
řetěz zprostředkování, mají být dárci přímého kontaktu s tím původním. (Tuto úžasnou sílu důvěry lze
vycítit z písně Franka Delgada v podání Glendy Fernández Vega „Con la adarga al brazo“ (Se štítem na
paži): „nedovolme těm, kdo tě užívají jako téma řeči a dělají vše opačně, další projevy na tvou počest,
ani aby užívali tvůj portrét, jestliže budou kázat to, čím nejsou“. [82]) Tak byl vnímán snad i Che. Vě­
děl, že kubánskou při je nutno internacionalizovat. I jeho zásluhou je dnes Kuba symbolem pro celý
třetí svět, pro všechny sociálně kriticky smýšlející lidi. Právě to jí umožňuje přežít i po pádu sovětského
bloku. Už jenom tím se oběť Ernesta Guevary ospravedlňuje. I pro nás je dnes „milá přítomnost“ Che
Guevary, jak to poprvé zaznělo ve známé písni Carlose Puebly „Hasta siempre“. [83] Oč vzdálenější je
jeho fyzická přítomnost, o to naléhavější je jeho přítomnost intelektuální a morální.
Sartre ho pokládal za „nejúplnějšího člověka své epochy“. V článku „Uragán nad cukrem“ psal 10. a
11. července 1960: „Byl to nanejvýš kultivovaný muž a, po Castrovi, jedna z nejjasnějších inteligencí re­
voluce. Viděl jsem ho: jemnost a humor, které osvědčoval vůči těm, které pozval … Tito mladí lidé
–8–
splácejí kult, ostatně silně diskrétní, s energií, tak milovanou Stendhalem … Bdít je vášeň … oni bdí
bez motivu … Ze všech těch, co bdí v noci, je Castro nejprobuzenější“. [84] Sartre byl ohromen tím,
že Ernesto Guevara ho přijal ve svém úřadě o půlnoci, Castro dokonce ve dvě hodiny ráno. Sartra fas­
cinoval tento boj se sebou samým, proti spánku, proti potřebě odpočinku. [85] Guevara imponoval ne­
jen renesanční šířkou zájmů, ale i tím, že v největší plnosti odrážel rozpory své vlastní doby (50. a
60. let) a byl schopen oslovovat nejširší spektrum lidí. To, co obdivoval Sartre nebyl jen boj proti vlastní
fyzické únavě, ale potřebou vymknout se ustáleným řádům moci, byrokratické rutiny, jinak řečeno, by­
tostným puzením těchto výjimečných lidí k bezprostřednosti (Sartre to cítil jako duchovně spřízněný
člověk. Srovnej jeho poznámky o Castrovi a kubánské revoluci v posmrtně vydané druhé části „Kritiky
dialektického rozumu“. [86]). Revolucionář, který prolamuje řetěz zprostředkování musí mít kvalitu nej­
bezprostřednější, a to lásku. „Skutečný revolucionář je veden velkými city lásky. Je nemožné si myslit
autentického revolucionáře bez této kvality“. [87] Lásku k lidu spojuje s nenávistí k nepřátelům lidu.
Bez ní je vítězství nemožné. Sám Guevara měl ohledy k zajatým a raněným na Kubě i v Bolívii.
Jako ilustraci lze uvést vzpomínku jeho o pět let staršího přítele Ricarda Roja. Na začátku padesá­
tých let spolu cestovali do Bolívie. Tehdy (9. dubna 1952) se k moci dostalo spojenectví dělnických or­
ganizací a levicových vojáků. Guevarovým kolegům to imponovalo. Che byl jiného mínění. Svůj názor
podepřel zážitkem z jedné horské venkovské oblasti. Tam byli vesničané natíráni a stříkáni v boji proti
vším tak, jako by šlo o dobytek. Nějaký byrokrat rozhodl o tom, že se s lidmi bude zacházet takto ne­
důstojně, jak se na předměstím Buenos Aires nakládalo se zvířaty. Přátelé stáli před sochou Bolívara a
Che řekl: „Tato revoluce ztroskotá, když je nedokáže oslovit v tom nejniternějším, pohnout jimi až do
morku kostí, dát jim zpět velikost. Jestliže nikoli, k čemu je?“ [88] Sám Che vzpomínal jednou na ná­
vštěvu továrny v Matanzas (stala se deset let po onom zážitku z Bolívie a Che byl již ministrem průmy­
slu), kde si jeden dělník stěžoval na prašné prostředí, které mu způsobuje astma. Che sám byl astmatik
(Richard M. Ruiz vzpomíná, že ten, kdo stál vedle Ernesta, mohl slyšet svist vzduchu z jeho plic, kdy­
koliv byl v napětí [89]) a věc vzbudila jeho účast. Přenesl stížnost k šéfovi podniku. Řekl mu, ať se na
věc podívá, že astmatik nemůže zůstat v prašném prostředí. To je barbarské a nemůže to pokračovat.
Ať dojde k výměně místa nebo ať mu dají ventilátor. A odpověď byla, že ten dělník přece nemá astma,
že dostal tuberkulózu. Che se proto rozčílil nad takovým nedostatkem lidské citlivosti… [90]
Tato příhoda je příznačná, jakkoliv nepřátelé obviňovali Che z chladu a nelidskosti. Vždy měl vřelý
vztah k normálním lidem bez privilegií, cítil závazek vůči chudým. Ani jako vysoký státní činitel Che
nikdy neztratil lidský kontakt, schopnost se rozhořčit nad byrokratickou necitelností. Jen tak se mohl
stát ve své době nejznámějším revolucionářem. Snažil se chápat revoluci jako věc, která musí pronik­
nout do srdcí a myslí kubánského lidu, má-li přežít. Vždy měl víru v lid, nechtěl být jeho patronem, ale
služebníkem. Peterlinz ho nazývá pragmatickým idealistou, který viděl v revoluci nikoli ráj na zemi, ale
cestu proto, aby lidé našli sebenaplnění, důvěru ve vlastní síly a kontrolu vlastního osudu. V dějinách
naší planety byl Che něčím nádherným. Pochopil, že lidskost je spojena s bojem za osvobození druhé­
ho člověka. [91] A proto může říkat s José Martím:
„S CHUDÝMI ZEMĚ CHCI HRÁT O SVŮJ OSUD“
Che (slovo Che, vsuvka, která může vyjadřovat v různých kontextech citoslovce údivu, nadšení, ža­
lu, něžnosti, souhlasu i protestu, ať už je původem z italštiny či z guaraní, charakterizuje Argentince a
Uruguayce [92]) byl každým coulem Argentinec (k čemuž patřila mimo jiné jeho záliba v pití herby ma­
té [93]), v Argentině se také narodil 14. června 1928 (v městě Rosario) v rodině vlastníka plantáže her­
by maté. Když dospíval, nikdy proto neměl ani sociální obavy, ani neprožíval politické a sociální boje
své země. [94] Základní vzdělání nabyl doma, hlavně díky matce. [95] Ostatně Guevarovi měli velkou
knihovnu a v ní byli i Marx, Engels a Freud, jejichž horlivým čtenářem se záhy stal. Střední školu na­
vštěvoval od roku 1941 v Colegio Nacional Dean Funes v Córdobě. Škola ho nijak nezaujala, vynikal
především ve sportovních disciplínách a v literatuře (naproti tomu ale neměl hudební sluch, jak sám
–9–
s ironií sobě vlastní přiznával [96]). Významnější než vliv školy byly diskuse s uprchlíky ze Španělské
války a osobní zážitky společenských krizí v Argentině (spojených s rozporuplnou osobností diktátora
Juana Dominga Peróna, Guevarovi byli vůči němu v činné opozici) a později při cestách po Latinské
Americe. Tyto zkušenosti zakořenily v jeho mysli nedůvěru k parlamentní demokracii, omezené jen na
prázdné procedury, a vedly k bytostnému odporu k vojákům v roli politických vůdců. Oligarchie jaké­
hokoli druhu mu byla z duše protivná, stejně jako ochránci latinskoamerických oligarchií, američtí im­
perialisté, kteří používali k podrobení zemí Latinské Ameriky jednou dolaru, podruhé vojenské hrozby
či síly. Žádný životopisec Che Guevary nesmí však zapomínat na silnou odezvu rodinného prostředí
v dalších osudech velkého revolucionáře. Dvanáct generací těchto Argentinců bylo spjato s bojem za
svobodu vlastní země i celého kontinentu. Byli to lidé silných charakterů, kteří milovali nezávislost. [97]
Jeho otec inženýr Ernesto Guevara Lynch (narozen roku 1900 jako syn irských přistěhovalců, mat­
ka Celia de la Serna byla španělského původu a byla socialisticky zaměřená) naučil svého syna to, co mu
vštípil jeho vlastní otec: „nelhat, nekrást a nebát se“. Guevara byl proti lži v revoluci i po ní. Revoluce
se nikdy nesmí odchýlit od pravdivé komunikace s lidmi. To znamená vždy přiznat i vlastní chyby. Od­
mítal privilegia pro sebe i pro svou rodinu. Rodiče byli skuteční demokraté a v tomto duchu vychová­
vali Ernesta i jeho čtyři mladší sourozence. V Alta Gracia v Sierra Cordóba (zde rodina bydlela od roku
1930 [98]) nenašel jen příznivější klima pro své vážné astmatické onemocnění, kterého ho trápilo od
dvou let, ale i španělské republikány. Mezi ním a dětmi Juana Gonzáleze Aguilara, ministra zdravotnic­
tví v Azańově vládě, vzniklo skutečné přátelství. Do rodiny chodil i generál Jurado, který líčil své zážit­
ky z bitvy u Guadalajary. O Španělskou občanskou válku se Che zajímal vždy. V Mexiku jemu a Fidelo­
vým lidem předával své zkušenosti generál Alberto Bayo (1955–1956, na Kubě vydal svou příručku
guerillového bojovníka [99]), později, už na Kubě, mohl Che mluvit s generálem Lísterem.
V nejranějším mládí se žádných politických, natožpak revolučních aktivit nezúčastnil, i když mezi
studenty té doby do vřelo. Od roku 1947 studoval lékařství s úmyslem porozumět vlastní zákeřné cho­
robě. [100] Později se vyhranil jeho zájem o problematiku malomocenství. V roce 1949 podnikl první
ze svých velkých cest, projel na kole severní Argentinu. [101] Začal poznávat chudobu i křivdy páchané
na pozůstatcích indiánských kmenů. Po předposledních zkouškách roku v prosinci 1951 s přítelem Al­
bertem Granadem (ten byl magistr farmacie a biochemik a Guevara ho poznal v lyceu v roce 1942)
procestoval na motocyklu Norton 500q od ledna 1952 Argentinu, Chile (zde se setkal i s pozdějším
presidentem Salvadorem Allendem [102]), Peru (to byl pro Che rozhodující kontakt s indiánskými ma­
sami, potomky Inků a nyní oběťmi brutálního násilí a vykořisťování ze strany cizích korporací [103]),
kde několik týdnů pracoval v leprosáriu San Pablo v blízkosti Amazonky (opět zkušenost s nelidskostí,
byť jiného druhu), Kolumbii (v době tzv. La Violencia). V Kolumbii byl krátce uvězněn, ale brzy nato
propuštěn. (Důležitou zastávkou byl ecuadorský Guayaquil, kde se mohli opřít o doporučující dopis
Salvadora Allendeho [104].) Pokračoval do Venezuely a své putování po latinskoamerických zemích
skončil v Miami. Po celou dobu se oba přátelé živili příležitostnými pracemi. Vrátil se domů, složil po­
slední zkoušky, ale nechtěl být praktickým lékařem, diplom získal 12. června 1953. Stal se specialistou
na oblast dermatologie a chtěl se setkal opět s Granadem a cestovat. Přemístil se do bolivijského hlav­
ního města La Paz. Tam tehdy (od 9. dubna 1952) probíhala národní revoluce, ale tu označil Che jako
oportunistickou. V La Paz potkal Ricarda Roja, argentinského právníka, kterého vyhnal z vlasti diktátor
Juan Domingo Perón. Pod vlivem Roja si Che za další místo působení vybral Guatemalu (dorazil tam
24. prosince 1953), kde se živil tím, že psal cestopisné a archeologické články o indiánských kulturách,
hlavně o civilizaci Mayů. [105]
Guatemala byla tehdy velmi zajímavá země. Presidentem tu byl odvážný reformátor Jacobo Arbenz,
který se postavil proti panující bídě a zaostalosti země. Osm z deseti lidí v Guatemale té doby nemělo
boty a sedm z deseti bylo negramotných. [106] Arbenz sliboval indiánským bezzemkům půdu, aby ne­
museli dál umírat hlady, vždyť v Guatemale 2 % obyvatelstva vlastnily 70 % půdy. [107] Své sliby také
začal plnit. 17. března 1952 vyhlásil agrární reformy. Postihly ekonomická privilegia méně než tisíce
vlastníků půdy, kteří ale vlastnili půlku země. Vyvlastnil 225 000 akrů neobdělané zemědělské půdy,
– 10 –
z níž část patřila americké United Fruit Company. To byla společnost, která měla monopolní postavení
v guatemalském zemědělství. Americký státní tajemník John Foster Dulles byl shodou okolností akcio­
nář a právní zástupce této firmy. Proto v březnu 1954 obvinil Arbenzovu vládu, že je komunistická
a donutil členské státy AOS, aby připravily pod záštitou CIA invazní síly ze žoldáků na území Hondura­
su. V čele asi sedmi set vetřelců (útok začal 18. června 1954) stál Castillo Armis, který by ale proti sed­
mi tisícům profesionálních vojáků normálně neměl šanci. Che Arbenzovy reformy podporoval jako so­
ciálně spravedlivý, ekonomicky účelný a demokratický proces, vnímal ale i jeho slabiny. Guevara se sna­
žil lid i politiky přemluvit k obraně reforem, ale marně. Armáda byla prorostlá agenty CIA a odmítla
bojovat. 14., 15. a 16. června 1954 americká letadla bombardovala vládní budovu. Boje trvaly krátce, od
18. do 28. června 1954, kdy Arbenz rezignoval. [108] Arbenzův režim se zhroutil. [109] Guevaru tato
klíčová, osudová zkušenost málem stála život. [110] V hlavním městě Guatemale nalezl naštěstí útočiš­
tě na argentinském velvyslanectví. Později (v září) se domohl záruky bezpečného odchodu do Ciudad
de México, kam dorazil 21. září 1954 na severní nádraží. Za pobytu v Guatemale ale Guevara potkával
skutečně zajímavé lidi. Jeden z nových přátel, Richard M. Ruiz, tu byl se skupinou studentů agitujících
podobně jako Che mezi obyvateli Guatemaly, aby bránili Arbenzův demokratický režim. Che už se teh­
dy pokládal za marxistu, znal na tehdejší podmínky velmi solidně Marxe i Lenina, ale do Guatemalské
komunistické strany ještě nevstoupil (kvůli přání cestovat do Evropy), i když o tom uvažoval. [111] Ne­
měl za daných podmínek šanci na vládní lékařskou umístěnku a jeho finanční situace byla bídná, sen
o cestě do Evropy nebyl reálný. I v Mexiku to nebylo existenčně jednoduché. Pracoval například jako
fotograf na II. Panamerických hrách 5. až 20. března 1955 pro Agencia Latina.
V době pobytu v Mexiku byl už od 18. srpna 1955 ženatý s Hildou Gadea Acosta, kterou poznal
v Guatemale při práci pro Arbenzovu vládu a opět ji potkal v listopadu 1954. Tato žena indiánského
původu sehrála v jeho životě obrovskou roli. Seznámila ho s řadou zajímavých a důležitých lidí, byla
erudovaná marxistka a prohloubení jeho znalostí marxismu bylo spojeno s jejím vlivem. Hilda Gadea
mu dala dceru Hilditu (ta se narodila 15. února 1956) a i jinak ovlivnila další život Guevary. Zavedla ho
totiž k Ńico Lopezovi, který patřil mezi Fidelovy pobočníky. Ernesto se následně dostal do kontaktu
s Raúlem Castrem, Fidelovým bratrem, a brzy poté s Fidelem samotným (poprvé se setkali v červenci
1955 krátce po Fidelově příjezdu 8. července v domě Marie Antonie González na calle Emparan 49
a jejich úvodní diskuse v kuchyni uvedeného domu trvala celou noc, do šesti ráno [112]), který už při­
pravoval vylodění na Kubě ze svého útočiště v hotelu Imperial v Ciudad de México. Proběhl výcvik
pod vedením Alberta Baya, odhalení střediska budoucích guerillerů. Guevara byl zadržen 24. června na
Estación Migratoria, calle Miguel Schultz 27, nebo spíše 103–105. Che se setkal s Fidelem a slíbil mu,
že ho neopustí. Pomohl zadržené osvobodit, což se stalo po 57 dnech. Důležité bylo, že Mexiko neu­
stoupilo tlaku Batisty. Bojovníci přešli do ilegality a připravili výpravu. Antonio del Conde (El Cuate),
který jim opatřil zbraně, připravil i jachtu Granma. Z Tuxpanu Fidelovi lidé vyrazili 25. listopadu 1956.
Cesta trvala místo tří dní sedm, což bylo hnutí málem osudné, jejich příjezd byl odhalen a expedice
zmasakrována. Che byl do výpravy začleněn jako lékař, ale nakonec se vypracoval do postavení velitele
(comandante). Jeho mírová role budovatele kubánské ekonomiky byla předznamenána jednou kapito­
lou jeho partyzánského působení. Organizoval tehdy výrobu zbraní, šatstva a bot, produkci chleba, su­
šeného hovězího, cigaret a doutníků, zásobování guerillových bojovníků.
Che byl ve svém počínání ovlivněn také tím, že latinskoamerické vlády bojovaly za cizí zájmy, jak to­
mu bylo v případě války mezi Bolívií a Paraguayí o Gran Chaco a války mezi Peru a Ekvádorem. Vlády
fungovaly jako loutky nadnárodních společností proti zájmům vlastních národů. Závislost, tu viděl Che
i v případě Mexika, a proto měl určité sympatie k politice Juana Dominga Peróna, který v Argentině
omezoval imperialistické panství a podporoval národní buržoasii (podle svědectví Hildy Gadea Gue­
vara nikdy nebyl antiperonista). Chránil také domácí trh a usiloval o jakýsi sociální smír. Guevarův otec
pochopitelně naopak sympatizoval s převratem z června 1955, který ještě neuspěl, i s převratem ze září
1955, který úspěšný už byl. Che rodičům připomínal, že za pučisty byli Američané, dále velké korpora­
ce a církve. Přitom Guevara neměl žádné zvláštní sympatie k Perónově osobě, na rozdíl od Jacoba Ar­
– 11 –
benze či Getúlia Dornellase Vargase. Jeho postoj k peronismu prošel, jak ukazuje Paco Ignacio Tai­
bo II, nejlepší životopisec Guevarův, třemi fázemi. Nejprve ho odmítal, poté se dostavilo určité uznání
a po rozhovorech s Johnem Williamem Cookem (levicovým peronistou) v Havaně dokázal kladně oce­
ňovat aktivní odpor peronistů proti poměrům panujícím v Argentině. [113]
Právě už zmíněný osud Jacoba Arbenze Guzmána rozhodně ovlivnil zrání Guevary. Od prosince
1953 mohl sledovat průběh reformního hnutí zahájeného Arbenzem, presidentem Guatemaly od břez­
na 1951. United Fruit, postižená pozemkovou reformou, nalezla mocné ochránce v Bílém domě (advo­
kátem této společnosti byl, jak už jsem se zmiňoval, John Foster Dulles) i u dalších hlav amerických stá­
tů, které v březnu 1954 v Caracasu souhlasily s invazí žoldnéřů do Guatemaly. Je ale zbytečné opakovat,
že Arbenz dokonale zklamal Guevarovy naděje. Projevil ústupnost vůči Američany zkorumpované ar­
mádě, neopřel se o svého potenciálního spojence, tedy o lid, naivně věřil v OSN. Guevara byl naopak
přesvědčen, že „lid ve zbrani je neporazitelný“ (vyčítal Arbenzovi, že nevyzbrojil lid [114]), ale „Arbenz
nebyl na výši událostí“. [115]
Guatemalská tragédie ho vedla k definitivnímu obratu k marxismu. Měl stále blíže ke komunistům,
i když pro některé překvapivě sešlo z jeho snahy vstoupit do Guatemalské strany práce. Bezprostřed­
ním důvodem pro odložení vstupu bylo přání cestovat do Evropy, ale zarážela ho patrně i její neschop­
nost hledat cesty, které překračují dobové šablony: myšlenkové, organizační, institucionální. Tyto šablo­
ny padají částečně i na vrub Sovětů a smutně proslulého Earla Browdera, který značně ovlivňoval stra­
tegickou orientaci stran v obou Amerikách. Až příliš pozdě byl poznán jeho skutečný směr, když razil
„spolupráci kapitálu a práce“ a jeho stoupenci chtěli dokonce v roce 1944 rozpustit KS USA. Neobsto­
jí ale názory zpochybňující komunistický myšlenkový profil Ernesta Che Guevary. [116]
Che nekapituloval nikdy, ani v tak beznadějné situaci, v jaké se nacházel po zhroucení guatemalské
pokojné revoluce. Prohry měnil častokrát v šanci na novou iniciativu a nový začátek. Již jsem uváděl, že
v září roku 1954 Che uprchl do Mexika. Pracoval tu ve Všeobecné nemocnici. Po útěku do Mexika se
k němu připojili Hilda Gadea Acosta a Ńico Lopez. V zemi svého nového pobytu se mění pod vlivem
manželky Hildy Gadea v uvědomělého marxistu a začíná spolupracovat s Hnutím 26. července. Prů­
vodcem po stránkách „Kapitálu“ mu bude matematik a ekonom Salvador Vilaseca. Rychlost jeho pro­
niknutí do složité konstrukce marxismu je obdivuhodná, stejně jako hloubka pochopení. Pomohla to­
mu sociální zkušenost zprostředkovaná cestami po Latinské Americe na motocyklu. Nebyla to tedy jen
četba, ke které ho vedla nejen zvídavost, ale i nutnost být v klidu, daná nemocí. Nestačily mu ani četné
kursy (kreslení, grafologie, námořní plavba, plachtění). Přistoupila i bezprostřední zkušenost cestovate­
le: nejprve po Argentině, pak i po celé Latinské Americe. Tak poznal utrpení prostých lidí, bídu, nevě­
domost, ale i odvahu těch, kteří s tím vším vedli rozhodný boj. Obdivoval odvahu řadových komunistů,
které poznal poprvé mezi Chilany. Che registroval „nespravedlnost vůči dělníkům“ a nasál do sebe
„smysl pro vzpouru, vůči společenské třídě, která využívá a utlačuje třídu chudáků“. [117]
Náhodná nebyla ani profesionální orientace Guevary. Pracoval sice už kdysi , když se chtěl stát inže­
nýrem, v podniku silničních staveb, ale pak zvítězilo lékařství. Po prvním ročníku se stal zdravotníkem
argentinského obchodního námořnictva, a to mu umožnilo cestovat. Ernesto se nehodlal nikdy smířit
s chatrným zdravím a bojoval s tímto handicapem. Podával pak po celý život výkony hodné sportovce.
S poněkud starším přítelem biologem Albertem Granadem (narodil se roku 1922) poznával strašnou
bídu Chilanů, Bolivijců, Peruánců a dalších Latinoameričanů. Zkušenost s lazarety, kde byli ve straš­
ných podmínkách nemocní s leprou, vedla Che k úvahám o sociálním rozměru lékařství. V peruánské
Limě mluvil s prvním komunistickým intelektuálem, dr. Pescem, který oběma zájemcům umožnil na­
vštívit různá leprosária. Granado i Guevara vyzkoušeli i vor a plavili se z peruánské Amazonie dále.
Další zastávkou, jak už řečeno, bylo kolumbijské hlavní město Bogotá. Che a jeho přítel skončili ve ve­
nezuelském Caracasu. Granado se vrátil do Argentiny, zatímco Che zamířil do Miami. V USA zůstal
zcela bez prostředků měsíc. [118]
Mluvím-li o cestách po Latinské Americe, na Guevaru silně zapůsobila zkušenost bolivijské revolu­
ce při jeho cestě 1953. Vyvstal obrovský kontrast sociálně kritického zaujetí mas a jejich zoufalé nezku­
– 12 –
šenosti. Došlo tak jen k přeskupení elit a k okradení prostých lidí o výtěžky vítězství. Zklamaly i oddíly
Juana Lechína, který se podřídil Movimiento Nacional Revolucionario Victora Paz Estenssora. V osob­
ním života byl klíčový okamžik, kdy ho v Guatemale čekalo setkání s Hildou Gadea Acosta z Peru. Ta
pracovala v marxistickém křídle Alianza Popular Revolucionaria Americana (ARPA, od roku 1944 Par­
tido popular). Podle jejích vzpomínek společně četli Tolstého, Gorkého, Dostojevského a Kropotkino­
vy „Paměti revolucináře“. Z Leninových děl pak „Co dělat?“ a „Imperialismus jako nejvyšší stadium
kapitalismu“. Z Marxových a Engelsových spisů byly první na řadě „Anti-Dühring“, „Manifest komu­
nistické strany“, „O původu rodiny, soukromého vlastnictví a státu“, „Vývoj socialismu od utopie k vě­
dě“ a nakonec „Kapitál“. Ten znala Hilda poněkud lépe, protože studovala ekonomii. [119]
Guevara byl brzy znalejší marxismu a zasvěcoval do něj Kubánce z Hnutí 26. července na ranči San­
ta Rosa. Marx (San Carlos, Svatý Karel, jak žertem i kvůli zmatení cenzury nazýval Marxe Guevara) ho
plně zaujal. Byl schopen své nadšení Marxem přenést i na Fidela Castra Ruze. Ten už ve svém vystou­
pení „Dějiny mi dají za pravdu“ ukázal, že jeho vůle svrhnout moc diktatury Fulgencia Batisty a jeho
amerických protektorů je nezlomná, i když mu pokus dobýt kasárna Moncada vynesl rozsudek 15 let
vězení. Po amnestii z roku 1955 odjel do Mexika, kde založil Hnutí 26. července. Guevara se s ním se­
tkal v červenci 1955 v domě Marie Antonie González. Mezi oběma muži vzniklo hluboké vzájemné
pouto náklonnosti. Guevara se stal jediným cizincem, kterému Fidel dal možnost být členem expedice
na lodi Granma. Cvičil též pod vedením generála Alberta Baya na ranči Santa Roca. Bayo čerpal svou
inspiraci nejen ze zkušeností španělské občanské války, ale také z myšlenek Mao Ce-tunga. [120] Bayo
vyznamenával Guevaru obzvláštní důvěrou. Výcvik ale vzbudil pozornost policie, Kubánci i Che byli
zatčeni, ale o měsíc později, v červnu 1956, byli propuštěni. Akce pokračovala dále a Fidel, Raúl, Che
a Camilo Cienfuegos (1932–1959) se stali hlavními veliteli. Che působil ovšem u invazních oddílů nej­
prve jako lékař, později uspěl jako comandante. Byl mezi barbudos (vousáči) nejtvrdší, nejbystřejší a
nejúspějnější velitel (comandante, Fidelova hodnost byla a je comandante en jefe, vrchní velitel). Odli­
šoval se i svou marxistickou myšlenkovou průpravou revolucionáře.
Che, Fidel i jeho druhové pocházeli z buržoasního prostředí a jen obtížně se probíjeli od pozice re­
volučních demokratů k marxismu. Na druhé straně ani Socialistická lidová strana Kuby, přestože prošla
zkouškou ilegality 1926–1938 a znovu po roce 1953, zpočátku Fidelovo hnutí nedoceňovala. Od roku
1957 došlo sice ke spolupráci, ale rozdíly pochopitelně zůstaly. I Che zpočátku některé kroky Fidela
kritizoval. Fidel totiž kdysi patřil k Straně kubánského lidu (ortodoxní) a obdivoval se Eduardu Chiba­
sovi, který na protest proti Batistově diktatuře spáchal sebevraždu před mikrofonem kubánského roz­
hlasu. V létě 1957 Raúl Chibas a Felipe Papos s Partido de Pueblo cubano ortodoxo navštívili Fidela
a výsledkem jejich schůzky byl „Manifest ze Sierra Maestry“, který ale hloubku revoluce nedoceňoval.
Papos využil jeho dvojznačnosti k podepsání „Paktu z Miami“ s lidmi typu Agramonteho nebo Prío
Socarráse. Guevara pakt s liberální buržoasií odsuzoval a měl podezření, že přechod k režimu „normál­
nosti“, realizovaný starým aparátem při ponechání dosavadní armády (jen doplněné partyzány), povede
k zopakování vývoje Itálie a Francie po roce 1945.
Che ale Fidela podezříval zbytečně. Fidel se sice obával intervence Američanů před upevněním re­
voluce, ale odhodlal se zlomit své svazky s lidmi z buržoasní opozice proti Batistovi. O složité krysta­
lizaci myšlenkového zázemí svědčí i výměna názorů s René Ramosem Latourem (Danielem) a Arman­
dem Hartem.
Che tedy nestál proti Fidelovi, jen mu šlo o svébytnou interpretaci „fidelismu“. Che byl radikálem,
promýšlejícím problémy až na samotnou hranu politických možností, člověkem, jehož internacionalis­
mus a třídní chápání politiky nebyly záležitostí ani formálního rituálu, ani pouhého citu, instinktu, ale
náročné reflexe. Che věděl, že kubánskou při zabezpečí její internacionalizace, daná ne deštníkem blo­
kového uspořádání, ale odezvou na latinskoamerické půdě.
Guevara byl spoluzakladatelem zvláštního rysu kubánské revoluce, totiž odhodlání jednat za všech
okolností čestně s lidem. Proto ve svých „Pasajes de la guerra revolucionaria“ neskrývá omezenosti re­
voluce, iluze, slabost, ba ani zradu (Ernesto Che Guevara, Pasajes de la guerra revolucionaria, Escritos
– 13 –
y discursos, La Habana 1985) [121]. Otevřenost Povstaleckého radia (Radio Rebelde) například získáva­
la důvěru lidí. Fidelovi lidé přiznávali totiž nejen úspěchy, ale také porážky. [122] Odhodlanost Ernesta
Che Guevary mluvit a jednat za všech okolností s lidem čestně byla mylně vykládána jako opozice vůči
Fidelovi. Che vypracoval první program revoluce už 27. ledna. 1959. Kromě přeměny partyzánských
jednotek v novou revoluční armádu žádal Che radikální pozemkovou reformu, znárodnění průmyslu
a služeb a pomoc národně osvobozeneckým hnutím v Latinské Americe. [123] Che skutečně také vy­
tvořil Instituto Nacional de la Reforma Agraria a tento ústav měl poskytnout bezzemkům půdu zabra­
nou velkostatkářům. Postupně ale na Che doslova padaly funkce: vedl ministerstvo průmyslu, byl presi­
dentem Národní banky Kuby. 9. ledna 1959 viděl po šesti letech člověka, který na něho měl největší
vliv, svou matku, která tehdy přiletěla do Havany. V roce 1959 (2. června) se navíc oženil s pětadvaceti­
letou Aleidou March [124] a s ní pak navštívil Egypt, Indii, Japonsko, Indonésii, Pákistán, Jugoslávii
(viz níže).
U pozemkové reformy byl pokládán Fidel za „umírněného“, v duchu řešení komise vedené minist­
rem zemědělství Humbertem Sori Marínem. Ten předpokládal kombinaci individuálního předávání vy­
vlastněné půdy a vytváření družstev i zachování středních vlastníků. Pozdější president Osvaldo Dor­
ticós vedl jinou komisi, která přišla po srážce s buržoasním křídlem revoluce s radikálnějším pojetím.
Zde cítíme intervenci Guevary, který postupně svým vlivem myšlenkově i personálně revoluci „marxi­
zoval“. Mělo jít o všeobecné znárodnění bez uplatnění individuálních přídělů půdy. Castro v televizi
odsoudil živelné, spontánní zabírání půdy. Fidel nechtěl drobení hospodářských celků. Měl ale sympatie
pro řešení Guevary a Dorticóse. Humberto Sori Marín později přešel k boji proti revoluci a v roce
1961 byl zadržen. Fidel nevystoupil proti jeho zastřelení.
Fidel i Guevara navazovali na myšlenkový i politický odkaz José Martího a Antonia Macea. Pro ně
bylo typické posouvání věci revoluce do nadosobní roviny. Revoluce je důležitější než osobní hledisko,
vzkazuje Che dětem v dopisu na rozloučenou. „Především buďte schopni vždy co nejhlouběji v sobě
cítit každou nespravedlnost způsobenou komukoliv a kdekoliv na světě — to je nejkrásnější vlastnost
revolucionáře.“ [125] Na Martího se odvolává Guevara i jinde. Tak ho cituje 8. srpna 1961 v Punto del
Este (Uruguay) na Mezinárodní hospodářské a sociální radě, kdy ukazuje na spjatost ekonomické a po­
litické závislosti. „Na ekonomické svobodě, na rovnoměrném rozložení ekonomických styků závisí
i svoboda politická.“ [126] (Stejný názor měl i další velký latinskoamerické levice, přítomný v Punto del
Este, chilský socialista Salvador Allende.) Podobně v „Poselství národům světa“ během „Konference
tří kontinentů“ se v úvodu odvolává na verš José Martího: „Je hodina… a nelze vidět víc než světlo.“
[127].
Guevara a Martí jsou si niterně blízcí. V řeči z 28. ledna 1960 v Martím viděl „přímého učitele naší
Revoluce“. Je mužem, „k jehož slovům je třeba se vracet vždy pro správný výklad historických jevů,
které prožíváme, a mužem, jehož slova a jehož příklad je třeba vzpomenout pokaždé, když chceme říci
nebo udělat v této vlasti něco přesahujícího … protože José Martí není jen Kubánec, je Američan, patří
všem dvaceti zemím našeho kontinentu a jeho hlasu se naslouchá s úctou nejen zde na Kubě, nýbrž
v celé Americe.“ [128]
Odmítal jakési náboženské uctívání Martího, opakování frází, citátů. „Ale je možné a nutné vzdávat
úctu Martímu v té formě, v níž by to chtěl on, když řekl z plných plic: „Nejlepší způsob, jak něco říci,
je udělat to.“ [129]
„Ze všech vět Martího existuje jedna, která, myslím, definuje jako žádná jiná tento duch Apoštola.
Je to ta, kde říká: „Každý opravdový muž musí cítit na tváři ránu, kterou do tváře uštědřili jinému člo­
věku“. A připomíná jiný jeho výrok: „S chudými země chci hrát o svůj osud.“ S dovětkem: „a také, vy­
kládajíce jeho slova, to činíme my.“ [130]
Guevarovi imponoval Martího soustavný, celoživotní postoj oběti pro budoucí skutečnost, revoluč­
ní skutečnost, popření toho, že revolucionář by mohl mít požitky a soukromý život, s výlučným zamě­
řením vlastního života na lid, který si ho zvolil. To mu přikazuje stanovisko odpovědnosti a boje. [131]
Oceňoval na Martím i jeho uvědomělý internacionalismus, stanovisko solidární akce. Martí i Guevara
– 14 –
znají etiku vědomé oběti (Blízkou pozici tragického životního postoje mladého Lukácse. Jeho knihu
„Dějiny a třídní vědomí“ z roku 1923 Guevara dobře znal.). Talent je povinnen se odevzdat „ve pro­
spěch bezmocných“, talent „nese v sobě povinnost sloužit s ním světu, a ne nám, kteří jsme si ho neda­
li“. Využívat ho výlučně ve svůj prospěch, to, co není naše, je krádež. [132]
„…TEĎ JE TA HODINA, ABYCHOM SETŘÁSLI JHO“
Guevara, stejně jako Martí, bývá nazýván utopistou. [133] Je to ovšem utopismus, který neodvádí
od reality, který naopak obsahuje sny burcující k činům, jak o nich mluví Lenin s odvoláním na Pisareva
(tuto pasáž obsáhle cituje Ernst Bloch ve svém díle „Princip naděje“ jako svou základní inspiraci!
[134]). Guevara ani Martí (ten zanechal dílo s 5 tisíci stranami) vědomě nejsou „systematici“. Jejich dílo
je fragmentární, útržkovité, v článcích, provoláních, řečech, poznámkách k různým tématům. Martí
i Guevara přesahují svým záběrem i svými sympatiemi svou rodnou zemi, mají na mysli všechny utis­
kované, ať jsou kdekoli. Martí tak píše o dělnících z Chicaga nebo o ponižovaných menšinách v USA.
Osvobozenecká válka není proti Španělům, ale proti vládě. Stejně rozlišoval vždy mezi americkým li­
dem a protilidovou elitou USA.
Tak také Guevara chtěl být zvláštním velvyslancem kubánské revoluce v Indii, Indonésii, Egyptě,
zemích socialismu. Tento rys dále posílilo studium Marxe, Engelse a Lenina. V dopise rodičům na roz­
loučenou praví: „V podstatě se nic nezměnilo, s výjimkou toho, že jsem mnohem víc uvědomělý, můj
marxismus se zakořenil a očistil. Věřím v ozbrojený boj jako jediné řešení pro národy, které bojují za
svou svobodu, a jsem důsledný ve svých přesvědčeních. Mnozí o mně řeknou, že jsem dobrodruh, a já
jím jsem, jenom jiného druhu a z těch, kteří nasazují kůži, aby dokázali své pravdy.“ [135] I to byl po­
stoj Martího, v tradici Simona José Antonia Bolívara Ponte (1783–1830), Antonia José Sucre y de Alaalí
(1795–1830) či Itala Giuseppe Garibaldiho (1827–1882). Jako v 18. století přišel Angličan Tom Paine
do Ameriky, mnoho evropských revolucionářů z let 1848–1849 bojovalo v armádě Unie za svobodu
černochů, cizinci byli v Tisícovce Garibaldiho či na barikádách pařížské Komuny. Mezinárodní rozměr
revolučního boje oživila znovu Kominterna a interbrigády ve Španělsku. Guevara tyto důrazy revitali­
zoval v době, kdy procházely zapomenutím nebo zplaněním. Příkladem mu byl i osud Antonia Guite­
rase, ministra vnitra ve vládě Juana San Martína a jeho zápasu proti diktátoru Gerardu Machadovi
y Morales (1871–1939). Martí, Guiteras i Castro svůj boj zahájili shodně v provincii Oriente. Guiteras
a jeho přítel z Venezuely, Carlos Aponte, poučený zkušeností z armády Césara Augusta Sandina, byli
v povstání proti Batistovi roku 1935 osamoceni. Padli 8. května 1935. Guiteras sice se svou vládou dě­
lal pokroková opatření, znárodňoval elektrárenské podniky, ale nedocenil moderní prostředky ozbroje­
né moci, poměr sil. Byl nicméně předchůdcem guerillové taktiky a upřímným, čistým bojovníkem proti
imperialismu. V kubánské revoluci už viděl nejen příklad pro Ameriku, ale i katalyzátor revolučního
boje. [136]
Byl ale zároveň proti nekritickému napodobování kubánského příkladu, jak k tomu sváděla kniha
Régise Debraye „Revoluce v revoluci“. [137] Che jeho knížku kritizoval během svého bolivijského ta­
žení. Odmítal sice pokládat kubánskou revoluci za výjimečnou a nenapodobitelnou událost, zdůraz­
ňoval její celoamerický význam a širší platnost, ale byl i proti mechanickému přenášení kubánské zku­
šenosti jinam, tak se vyslovil už roku 1962. [138] Debray věnoval poslednímu zápasu Che Guevary po­
zoruhodnou samostatnou publikaci. [139]. Levicové prostředí se dodnes nezbavilo jistých rozpaků
týkajících se role Debraye v tragickém závěru Guevarova života, i když uplynulo tolik let. Hlavně ale le­
vicoví autoři oponují Debrayovu názoru, jakoby šlo o jakousi sebevraždu Guevary v Bolívii! [140] Něk­
teří se zamýšlejí nad tím, jak a proč se Régis Debray změnil. [141]
Che byl samostatný myslitel a stratég (to mělo svůj odraz i v tom, že kubánské komunistické hnutí
bylo nezávislé na sovětské ortodoxii [142]) a velice záhy, zejména pak po jeho smrti, se začalo mluvit
o zvláštním, guevarovském marxismu, o myšlení Che Guevary. [143] Tento marxismus Che Guevary
uzrával v hrubých obrysech v letech 1954–1956, i když byl dále než Fidel a jeho přátelé. Byl to ještě
– 15 –
marxismus věrný ikonám, v prvé řadě Stalinovi, jak ukazují vzpomínky Carlose Franqui z mexického
vězení 1956. Che i Fidel se tohoto obdivu k ikonám postupně zbavili. To nacházíme i ve vzpomínkách
K. S. Karola [144] o tom, jak na Fidela působily knihy Isaaca Deutschera. Fidela k tomu vedly i po­
drobné studie o druhé světové válce. Zpočátku však, po vítězství revoluce, v letech 1959–1960, pano­
valo nekritické nadšení vůči všemu sovětskému. Bylo ostatně nutné rychlé seznámení s marxismem,
s metodami plánování, překonání negramotnosti, atd. V únoru 1960 podepsal Che obchodní smlouvu
se Sovětským svazem, jež zbavila Kubu a její cukrovarnický průmysl závislosti na americkém trhu.
Odkud měla osamocená Kuba brát podporu a zkušenosti? A Guevara tvrdí, že „určité nevyhnutel­
né prvky stalinismu“ pozná každá revoluce, protože čelí obklíčení, včetně ekonomické blokády, pod­
vratné činnosti, sabotáže a psychologické války. [145] Ostatně „lid se vychovává akcí“, a tak se Kuba
nestane oázou akademického socialismu. Industrializace se na rozdíl od SSSR mohla obejít bez obětí
a díky pomoci zvenčí přinést okamžité výhody. Nejsou tu proto podmínky pro stalinismus, soudí Che.
Guevara měl obrovský zájem o technické objevy a o špičkovou techniku. Nepřekvapuje, že „snil o ele­
ktronice, automatizaci, atomových elektrárnách pro Kubu“. [146] Jeho vděčnost za poskytovanou po­
moc ale nikdy neznamenala slepotu vůči nedostatkům sovětského řízení ekonomiky a společnosti.
Che ostře kritizoval v „Ekonomickém slovníku“ sovětskou učebnici politické ekonomie. Jeho ruko­
pis se zachoval díky tomu, že Che nuceně zůstal po odchodu z Konga v Tanzánii, a text čeká na vydání.
Ekonomické myšlení Che poodhalila konference v Havaně 26.–27. dubna 1988. Che se konfrontaci se
sovětskou zkušeností nikdy nevzdal důrazu na nutnost ducha diskuse a kritiky i sebekritiky, na živou
tvůrčí i korigující úlohu mas. Guevara bojoval ostře proti možnosti manipulace mas i proti nebezpečí
zbyrokratizování strany i společnosti. Che neupadal ani do jednostranného zaujetí ideologií a politikou,
ani do čirého ekonomismu, kde se ztrácejí lidé. Ekonomiku chápe v kontextu emancipačního sociální­
ho pohybu. Cíl i hybné síly ekonomických procesů v socialismu je třeba hledat zde, nikoli v neosobně
pojatých ekonomických procesech samých, které jsou v zajetí fenomenality, míjející hlubinné historické
proudy. Che Guevaru zajímal lidský faktor v revoluci.
To ho zajímalo i v jeho úvahách o avantgardní straně. Její předchůdkyně PSP byla nahrazena po
upevnění revoluce Sjednocenými revolučními organizacemi (ORI — Organizaciones Revolucionarias
Integradas). 9. srpna 1962 vzniklo národní vedení, v něm z 25 členů 13 bylo z „Hnutí 26. července“, 10
z PSP a 2 z revolučního direktoria. Fidel 14. března 1962 ostře napadl cenzurování nedávné minulosti.
Falšování historie je projev nedůvěry ve vlastní ideje, je to zbabělost. Historie není mrtvá věc, shnilá
věc, kámen. A 26. března dovozoval, že zbyrokratizovaná strana se může místo svobodného sdružení
revolucionářů změnit v ohlávku, svěrací kazajku, jho, v „armádu ochočených a drezírovaných revoluci­
onářů“.
Výsledkem snahy řídit všechno a všechny je „skutečně nenormální, absurdní, netolerovatelná, chao­
tická a anarchická situace“. Revoluční jádro se splasklo na „prázdný krunýř, na organismus, který po­
skytoval laskavosti, nahrazoval a tvořil funkcionáře, nic více“, přetvářel ho na „dvůr lichotníků“. Castro
začal ukazovat na možnosti přeměnit politické postavení v materiální výhody. To ukazuje na diamet­
rální odlišnost kubánské a sovětské zkušenosti. Aníbal Escalante byl sesazen z funkce tajemníka ORI
a přes Československo odešel do SSSR, aby se jeho pře znovu objevila v roce 1968. Srůstání Fidelova
hnutí a kádrů PSP byla věc, která se neobešla bez nedorozumění a konfliktů.
Revoluce si postupně vytvářela své vlastní struktury, ale došlo i k porušování zákonů a hrozilo odtr­
žení od mas, sektářství, potlačování oprávněné kritiky. Che měl před sebou „hrozivé věci, jichž se do­
pustili v mnoha zemích, když bránili správné principy“, „chybnou cestu“, kterou občas revoluce šla
a která vedla ke ztrátě „toho nejcennějšího, co má, důvěry v ní“. [147] Proto už v roce 1962 se Guevara
kriticky obrací vůči chování bezpečnostních složek a „Výborů na obranu revoluce“ (CDR), vůči těm,
kteří „hovoří o revoluci a porušují revoluční morálku“. Zneužívání politického vlivu k materiálním vý­
hodám je také forma kontrarevolučního chování. Znovu to opakoval i v letech 1963 a 1964 v rámci
diskusí o ekonomice. Když Guevara cítil naléhavost nějakého nebezpečí, vyslovil to, co pokládal za po­
třebné. Jeho volání po boji proti byrokratismu nacházelo ohlas nejen ve vedení, ale i v tisku. V roce
– 16 –
1967 (5.–12. března) se v novinách Granma objevil článek „Boj proti byrokracii: rozhodující úkol“, kde
se ukazuje, že „byrokracie má tendenci chovat se jako nová třída“. Jsou tu ozvěny formulací Che i celé
přejímky.
K nedorozumění vedly i polemiky Che proti úzce chápaným materiálním stimulům, stejně jako
dobový kontext polemik mezi čínským a sovětským vedením, kdy se původní nadšení pro maoisty ve­
denou Čínu rychle vyčerpalo. Kubánci snili o vytvoření třetího, překlenujícího pólu v komunistickém
hnutí, který by rozbil strnulost uvažování a vedl ke sjednocení. Jednotu komunistických stran zdůraz­
ňoval Che velmi naléhavě a zároveň kritizoval nedostatky SSSR i Číny. Che upřímně věřil v možnost
ofenzivy ve Třetím světě, v možnost guerillové války v Africe a ve vytvoření dvou, tří Vietnamů.
Guevara se od roku 1962 (nejde zdaleka jen o zklamání z doby karibské krize, jejíž koncovka bez
konzultace s kubánským vedením znamenala pro Fidela a jeho přátele opravdový šok [148]) vymaňoval
z iluzí o sovětském modelu, v letech 1963–1964 kritizoval přepjatosti v procesu znárodňování, likvidaci
drobného obchodu a řemesel.
V poselství zaslaném na konferenci tří kontinentů ostře napadá „válku urážek a úderů pod pás, kte­
rou začali už před nějakým časem představitelé dvou největších mocností socialistického tábora“, a tím
drží v izolaci Vietnam. [149]
Nezapomínejme, v jaké situaci Che píše. Guerillové boje v celé Latinské Americe, kterou sužovaly
diktatury závislé na USA; válka v Indočíně, konflikt na Blízkém Východě, přechod k tvrdým formám
neokolonialismu v Africe; boj za svobodu portugalských kolonií. Nejvíc „horká“ válka byla ve Vietna­
mu. A o vietnamskou lekci mu jde. Zbraně a svoboda byly v rukou lidu, který morálkou převyšoval ag­
resory. Obdivuhodnému boji vietnamského národa chtěl Che ulehčit tím, že se vytvoří dva tři Vietna­
my. To je úkol Kubánců. [150]
Nejnadějněji viděl Che situaci v Latinské Americe, kde je totální závislost na USA, ale také homo­
genita, úplná blízkost podmínek, jazyka, zvyků, náboženství. [151] Zde národní buržoasie „ztratily ce­
lou svou schopnost postavit se imperialismu — jestli ji kdy měly — a jen tvoří jeho vlečný vůz… Není
už změn, které je třeba vykonat; buď socialistická revoluce, nebo karikatura revoluce.“ [152] Naproti
tomu národní buržoasie v Asii v takové beznadějné situaci nebyly a v Africe je pro neokolonialismus
prakticky panenská půda.
Che rýsuje strategii boje. Vyrovnat technickou převahu zlomením morálky a vnutit boj tam, kde
technickou převahu nelze uplatnit. Takový boj vyžaduje oběti a bude to dlouhý, vyčerpávající boj, který
bez nenávisti k utlačovatelům nelze dovést k vítězství. Počítá s rozvojem „skutečného proletářského in­
ternacionalismu“, kdy bojovat pod vlajkou svobody bude stejně slavné a žádoucí pro Američana, Asij­
ce, Afričana i Evropana. Konečný cíl je sérií postupných bojů zničit imperialismus USA, osvobodit se
za každou cenu. Přitom zdůrazňuje vždy racionální zvážení situace: „Je absolutně nutné se vyhnout
každé neužitečné oběti.“ [153]
35. února 1964 se uskutečnil II. afroasijský ekonomický seminář. Guevara tu přednesl jednu ze
svých nejpozoruhodnějších řečí. [154] Nese typické znaky jeho projevu: důraz na nutnost přeměny vě­
domí, na nutnost vědomí povinnosti [155], na spojení technologické a ideologické kultury (tamtéž).
Che často mluví o oběti, obětech spojených s postupem vpřed. [156] Ale strategie, kterou Che rýsuje,
není vůbec přímočará. Jistě, vítězství nad imperialismem vyžaduje solidaritu. [157] Ale to je zároveň
jedním z podstatných znaků socialismu. „Nemůže existovat socialismus, jestliže se neprovede ve vědo­
mích změna, která vyprovokuje nový činný vztah (actitud) vůči lidstvu, a to jak individuálního charak­
teru, ve společnosti, která buduje nebo vybudovala socialismus, tak i světového charakteru, ve směru
k všem národům, jež trpí imperialistickým útlakem.“ [158] To znamená hledat nikoli obchodní „vzá­
jemný prospěch“ ve stylu imperialistických zemí. Takový vztah by přeměnil určitým způsobem socialis­
tické státy v „komplice imperiálního vykořisťování“. Mají „morální povinnost likvidovat své mlčenlivé
spojení s vykořisťovatelskými zeměmi Západu“. Vždyť „neexistuje jiná definice socialismu…, než zru­
šení vykořisťování člověka člověkem“. [159] Jde o něco nového, o změnu řádu mezinárodních vztahů,
o zahájení nové etapy autentické mezinárodní dělby práce založené nikoli na diktátu statu quo, ale na
– 17 –
„budoucích dějinách toho, co lze udělat“. [160] Podstatný je technologický a intelektuální zdvih pro­
dukce. Tak stroj přestává být nástrojem vykořisťování, ale stává se nástrojem emancipace.
Guevara není naivní a ví, že „v tomto boji na smrt není hranic“. [161] Che sleduje proměnu imperi­
alistické strategie od přímé koloniální nadvlády k ekonomickému, neokoloniálnímu panství. To se nej­
prve uskutečnilo v Latinské Americe. Rozvojové země by měly usilovat o koordinaci, nahradit konku­
renci vzájemným doplňováním, chápat svůj boj v celku, využívat státní moci (včetně manévrování, kte­
ré umožňují meziimperialistické rozpory) k eliminování tichého pronikání kapitalismu tam, kde země
zahájily cestu socialistické výstavby. Seminář v Alžírsku mluvil o nutnosti sjednocení. Che to přijímá
s tím, že podmínkami takové jednoty je boj proti imperialismu, její revoluční charakter a boj za ustano­
vení nových vztahů plné rovnoprávnosti mezi rozvinutými a rozvojovými zeměmi.
Neuvážená rozhodnutí v ekonomické oblasti mohou způsobit nenahraditelné škody. Proto před­
běžný a obezřelý ekonomický výzkum je nutností při správném plánování, bez něhož není socialismu.
[162] Ovšem „mluvíme řečí revoluční“: a proto „teď je ta hodina, abychom setřásli jho, vynutili si zno­
vuprojednání vnějších utlačujících dluhů a zavázali imperialisty, aby se vzdali svých základen agrese“.
[163]
Při posuzování Guevarových názorů nelze nikdy zapomínat na dobu, v níž a o níž mluví. Byl tu he­
roický boj Vietnamu, kde se americká agrese rozrůstala, ale také přímý vstup 40 000 amerických vojáků
na území Dominikánské republiky v roce 1965, reakční převrat v Maroku, spojený s vraždou Mahdího
Ben Barky (1920–1965) a odstraněním Mohammeda Ahmeda Ben Belly (nar. 1916) od moci v Alžír­
sku. V Brazílii v roce 1964 byl sesazen realistický Melchior Marques Goulart (1918–1976), v Bolívii
Victor Paz Estensoro (nar. 2.10.1907). Především ale šokovalo levicovou veřejnost po celém světě to,
že Američané aktivně pomohli generálu Suhartovi, jehož politická kariéra nedávno tak neslavně skonči­
la, zmasakrovat třímilionovou komunistickou stranu v Indonésii. Zahynulo 600 tisíc lidí, další tisíce byly
zatčeny, deportovány, spousty občanů tohoto ostrovního státu nuceně emigrovaly.
Hodnocení úspěchů protiofenzívy imperialismu vede Guevaru k přesvědčení, že je třeba vázat síly
imperialismu otevřením nové fronty. Zamýšlí se nad tím, proč tak snadno ztrácí těžce vydobyté pozice,
proč selhává efektivní mezinárodní koordinace, proč nové etapy boje jsou zatíženy zároveň ponižující
zkušeností ztrát a porážek. Che tehdy mluví i o „krizi teorie“. [164] Sovětská i čínská praxe se odpou­
taly od Marxe i Lenina. Z hlubokého neporozumění obavám Guevary plynula ostatně i moskevská ob­
vinění Guevary z trockismu, přičemž Che se rozhodl zachovávat „linii absolutní neutrality v čínsko-so­
větském sporu“. [165]
„NEJZVLÁŠTNĚJŠÍ Z EKONOMŮ“
Guevara měl obavy z možnosti toho, že pokusy o zprostředkování ekonomické kalkulace tržními
mechanismy nebudou zvládnuty, z toho, že že se mohou změnit v plíživou cestu nastolení kapitalismu.
Po jedné krajnosti, po popírání materiálních stimulů, nastává doba, kdy se tváří v tvář velké dynamice
Západu sází jen na materiální stimuly. „Místo toho, aby se šlo do hloubky, ke kořenům, aby se problém
vyřešil, odpovídá se povrchně, dochází k návratu teorie trhu, k zákonu hodnoty, posiluje se materiální
povzbuzování. Veškerá organizace práce se opírá o materiální stimuly.“ [166] Che zdůrazňuje nástup
privilegovaného odměňování řídící elity. Ale je zjednodušující, jestliže toto je pro Moscata vysvětlením
přechodu velké části nomenklatury na prokapitalistické pozice po roce 1989. Hluboko nesporně míří
Guevarova poznámka, že „marxistické zkoumání musí postupovat nebezpečnou cestou. Nesmlouvavý
dogmatismus Stalinovy epochy byl nahrazen nekonsistentním pragmatismem. A to tragické je to, že to­
též se bude dít ve všech aspektech života socialistických národů.“ [167]
Je ovšem třeba otevřeně říci, že v ekonomické diskusi 1963–1964 Che Guevara předejmul některé
příčiny pozdějšího zhroucení sovětského socialismu. Kubánci přes rozsáhlé přejímky politických, eko­
nomických i ideologických struktur nesklouzli nikdy na úroveň pouhé kopie sovětského socialismu,
a to ani po roce 1970, kdy sklizeň cukrové třtiny, do které se vkládaly takové naděje, skončila krachem.
– 18 –
Neúspěšnou sklizeň z roku 1970 nezmiňuji náhodou. Cukrová třtina hrála totiž v osudech revoluce klí­
čovou úlohu. Monokultura cukrové třtiny byla na jedné straně symbolem závislosti a zotročení širo­
kých vrstev obyvatelstva, na druhé straně bez zdrojů získaných vývozem cukru nebylo možné industri­
alizaci uskutečnit. Právě tato rozporná situace vedla Guevaru k úsilí o centralizaci zdrojů. Domníval se,
že malá země s docela dobrou infrastrukturou (v podmínkách Latinské Ameriky a Karibiku) může po­
mocí centralizovaného řízení vytvořit „perfektní hodinářský mechanismus“. [168] Přílišná a formálně
pojatá centralizace ovšem časem vedla k riziku desorganizace průmyslu. [169] 19. března 1962 Che při­
znává, že první pochopitelnou reakcí revoluce bylo odpoutat se od „ducha cukru“, od zotročení cuk­
rovou třtinou. Ale výsledkem bylo rozpojení průmyslu a zemědělství. Tedy „Kuba ještě dnes závisí pro
svůj rozvoj na účinné produkci cukru … Nemůžeme zapomínat, že je to náš první průmysl. Musíme
zachovat naši specializaci v oboru cukrové třtiny.“ [170] K tomu se přidal později (27.6.1963) i Fidel.
I když by si jistě přál rychlejší dosažení nezávislosti na cukru, řekl, že „životní význam cukru pro naši
zemi“ je evidentní, že „cukr je základnou našeho hospodářství, je nenahraditelný“. [171] Kubánští re­
volucionáři si byli vědomi (a Guevara na prvním místě), že „zemědělská Kuba, Kuba nového „cukráře
světa“ by zpochybnila samotné přežití socialismu. Navíc, Kuba by byla tak oslabena v mezinárodním
měřítku, že by se stala zcela závislou na sovětské ochraně. „Nedělali jsme revoluci, abychom dospěli
k tomuto bodu“. [172] Přesto byla Kuba nucena akceptovat v rámci dělby práce v sovětském bloku
přednostní roli vývozce cukru a Guevarova koncepce urychlené industrializace [173] se plně nedokáza­
la prosadit. Narážela nejen na problémy domácích zdrojů, ale i neschopnosti sovětských politiků po­
chopit specifika Kuby, a tak bylo při velkorysé pomoci vyplýtváno spousta prostředků zcela neefektiv­
ně. Guevara postupně nedostatky této spolupráce chápal a vyvozoval z nich kritické závěry.
V listopadu 1987 (26. listopadu) se na Kubě uskutečnil v Sjezdovém paláci města Havany kulatý stůl
o ekonomickém myšlení Che Guevary. V jeho rámci Luís Suárez Salazar, ředitel Centra studií o Ameri­
ce, zdůraznil, že Che „konstruoval s potěšením umělce prototyp nového člověka, vedeného nejvyššími
etickými a morálními hodnotami“. [174] Ale Guevarovi nešlo o tyto morální hodnoty samy o sobě.
Tento „nejzvláštnější z ekonomů“ [175] hledal „ekonomickou dimenzi své široké a nekompromisní vi­
ze sociálních procesů“. Přeměnil se z guerillového bojovníka v člověka s odpovědností za stát (hombre
de Estado), přijal na sebe odpovědnost vyplývající z velkých úkolů revoluce a stal se ekonomem, admi­
nistrátorem, teoretikem. Jeho práce byla výsledkem ohromného úsilí, noční četby i diskusí následujících
po napjatých dnech akce a rozhodnutí. Dílo, které vzniklo v tak krátkém čase, přináší především „vizi
latinskoamerické perspektivy, podporované v jeho vlastní bytostné situaci Latinoameričana, jeho „dru­
hé přirozenosti“, jak se vyslovil. [176]. Jeho latinskoamerický záběr byl formován zkušeností Arbenzo­
vy Guatemaly 1954, pobytem v Mexiku a setkáním s Fidelem, výpravou na Kubu 1956, třemi lety gue­
rillového boje, šesti lety vládní zodpovědnosti, cestami po celém světě, vyvrcholil pak rokem příprav na
střetnutí s vojenskou juntou v Bolívii a samotným hrdinským zápasem v této zemi.
Především byl ale spjat revoluční přeměnou Kuby. Jeho široký rozsah zájmů vede k tomu, že vystu­
puje „jako nositel víry v obecných záležitostech a jako ten, kdo generuje vůli k akci“. Zabýval se fungo­
váním ekonomiky jako celku i podniků, plánováním, rolí materiálních i morálních podnětů, rolí vedou­
cích politiků v řízení ekonomiky, stylem práce. To vše v oněch letech horečnatého budování nového
státu tvoří doslova jeho posedlost. Na ještě obecnější úrovni mu jde o vztah mezi produktivními silami
a produkčními vztahy a o platnost zákona hodnoty a obchodních kategorií v době přechodu. Jeho ana­
lýzy rozpočtové soustavy financování jsou spjaty s pokusem vypracovat něco, co by bylo možno nazvat
politickou ekonomií přechodu, přičemž vždy trval na tom, že na dvojím požadavku, odpovídajícímu
této fázi: ekonomické účinnosti a politickém přínosu. [177] Velice ho vzrušuje téma plánování, které
pokládá za „způsob bytí socialistické společnosti“, s tím, že má „řídit ekonomiku až k jejímu cíli, plné­
mu osvobození lidského bytí v rámci komunistické společnosti“. [178] Má se stát „nikoli politickým
středem každé akce, nýbrž mechanickým nástrojem akce“. [179] Plánování je pouhý nástroj, nikoli sa­
moúčel. Che trvá na tom, že má sloužit k osvobození společnosti od slepého a rigidního smyslu ob­
chodních zákonů, že musí být spojováno s revolučním vedením a s aktivní spoluúčastí mas. Che sou­
– 19 –
časně ale trvá na významu přesné informace, na statistickém poznání a nikdy se nevyhýbá detailu. Ve
shodě s Fidelem říká, že „bytostná podmínka revolucionáře je umět interpretovat realitu“. [180]
Proto jsou jeho projevy, diskusní vystoupení, rozhovory pro tisk, teoretické statě plné odkazů na
data i na bezprostřední zkušenost lidí. 30. dubna 1961 na Lidové universitě říká: „Bez pochyby, musíme
se obrátit k ekonomickému úkolu, který je vždy mnohokrát suchopárnější než politický úkol a zanícený
úkol zápasu za národní obranu, ale který je každodenní nutností a v konečné instanci je to základna ví­
tězství naší země a systému, který hájíme.“ [181] Každodennost rozhoduje, zvláště víme-li od dob Ma­
xe Webera, že většina revolucí zajde na zevšednění, pohlcení každodenností (Veralltäglichung). Trvá na
tom, že „je třeba mít silné statistické poznání, jasné poznání národní reality: přesné poznání, puntičkář­
sky dbalé všech ekonomických činitelů“. [182] O dva měsíce později říká posluchačům tvrdá slova, že
„revoluce se nemůže konsolidovat a nemůže jít kupředu, pokud se přesně neopírá o své ekonomické
zisky… o významné a stálé zvyšování životní úrovně obyvatelstva“. [183] Che mluví vždy bez obalu
a konkrétně se zabývá problémy pracovní síly, mezd (na Kubě bylo na začátku revoluční éry 25 000
profesí a 90 000 různých mezd, což tvořilo za Fulgencia Batisty nástroj roztříštění pracujících mas), od­
bory, účastí pracujících na řízení, projevy byrokratismu, jeho zájem sahá od čistě technologických
a technických problémů až po otázky kulturní úrovně obyvatelstva. Postupně se s úspěchem zhostil ro­
le presidenta Národní banky, ředitele Ústřední plánovací komise (Junta Central de Planificación), minis­
tra průmyslu, vedoucího ekonomických a politických delegací, aniž by přerušil své velitelské funkce
v ozbrojených silách. Na bývalého (a budoucího) guerillového bojovníka úctyhodný výkon.
Che nikdy neodtrhoval své zaujetí pro hlubokou ekonomickou analýzu od poznání politických a so­
ciálních procesů, od historického kontextu. V polemice proti Charlesu Bettelheimovi v červnu 1964
zdůrazňoval, že „nikdy nelze oddělovat ekonomickou analýzu od historického faktu třídního boje“.
[184] Proto se také tak intenzivně zajímá o roli a účast různých vrstev ve vztahu k přebudování společ­
nosti, o to, jak lze zajistit spoluúčast lidu, mas, pracujících. Od počátku provádí sebekritiku revoluce.
V poslední den dubna 1961, v době vrcholného nadšení nad porážkou agrese z 16. dubna v Zátoce svi­
ní (Playa Girón) říká: „Nebyli jsme u mas, dělali jsme plán z laboratoře: kalkulujeme instalovanou kapa­
citu, kalkulujeme výrobu, viděli jsme to, co jsme mohli zvýšit, a to byl náš plán práce … masa na této
koncepci plánu nemá spoluúčast a plán, na němž masa nemá spoluúčast, je plán, který je vážně ohro­
žen ztroskotáním.“ [185]
Che byl doslova fascinován zásadními teoretickými otázkami společenské transformace. Ale velké
„neosobní“ strategické tahy vždy spojoval s přímým, bezprostředním stykem se skutečností, s lidmi,
s národem, v této bezprostřednosti hledal živý zdroj poučení. Revoluce bez tohoto stálého kontaktu se
živlem bezprostřednosti nutně degeneruje. Tento intimní, živý kontakt s lidmi Che obdivoval na Fide­
lovi. V besedě s pracujícími ministerstva průmyslu 6. října 1961 dospívá k názoru, že „jeden ze základ­
ních nedostatků v mé osobní práci byl ten, že jsem odcizen od celého personálu ministerstva… Moje
poslední kvalifikace po etapě vzdělání, kterou jsem prožil v jiných epochách, byla vojenská … je jisté,
že kvalifikace pro guerillu … rozdílné formy války… (ale) ve všech válkách je třeba řešit problémy …
musíme vyhrát válku … Potom přišla práce, která je skutečně únavná … Toto vše vedlo postupně
k abstrakci skutečnosti člověka jako individua; už se lidé neuvažují jako lidé, jako osobní problém, ný­
brž se uvažují jako voják, jako číslo v nějaké válce, kterou je třeba vyhrát, která je zarputilá, která je us­
tavičná … to, co se vidí, jsou velké cíle; před těmito velkými cíli se postupně zapomíná na každodenní
skutečnost … mohu říci, že už ani neznám kabaret, ani kino, ani pláž, ba ani neznám nějaký dům Ha­
vany, nevím, jak žije kubánský lid, jenom znám cifry, čísla a schémata, ale abych dospěl k tomu, co je
individuum a jeho problémy, to jsem neudělal nikdy a existují momenty, kdy se uznává význam toho­
to … tím se nechce říci, abychom se obrátili k empirismu … ale musíme hledat formuli, abychom vy­
měnili uvnitř možného tyto dvě věci, praktické poznání, s přímým vztahem ke skutečnosti … a velkou
abstraktní práci, nutnou pro splnění našeho díla.“ [186]
Velkou část myšlenkového odkazu Che Guevary tvoří úvahy o přechodu k socialismu, rozvíjení dy­
namiky revoluce, přičemž rozpětí této reflexe jde o velkých strategických směrů až po jednotlivé tak­
– 20 –
tické kroky. Platnost tohoto dědictví přesahuje Kubu a nezasahuje jenom určité dílčí, specifické etapy
přechodu k socialismu. Che se dotkl dynamiky jakéhokoli hlubokého procesu sociální transformace,
kde se revoluce střetá s imperiálními zájmy světa velkokapitálu. Platnost myšlenek Che konstatovali
s údivem v Latinské Americe mnozí během 80. let, která bývají právě tam nazývána ztraceným desetile­
tím, vždyť krize z tohoto kontinentu nezmizela, naopak se prohloubila. Che systematicky mapoval
možnost socialistické, revoluční odpovědi na problém nerozvinutosti, zejména pak v kontextu Latinské
Ameriky a Karibské oblasti v celku. [187] Proto věnoval mnoho úsilí polemice proti předpokladu „ku­
bánské výjimečnosti“ (excepcionalidad cubana), protože tento pojem byl využíván proti možnosti soci­
alistické volby v dalších zemích.
V dubnu 1961 byla zahájena tato diskuse na Kubě článkem v časopisu „Verde Olivo“ pod titulem
„Kuba: historická výjimka nebo avantgarda v boji proti kolonialismu?“. [188] Praví se tam, že „nikdo
nemůže tvrdit, že na Kubě existovaly úplně rozdílné politicko-sociální podmínky oproti jiným americ­
kým zemím … Podmínka, kterou bychom mohli kvalifikovat jako výjimku je to, že severoamerický im­
perialismus byl dezorientován.“ Che vycházel od kubánské zkušenosti, z jejího poznání, z kritiky a re­
flexe, aby dospíval k úvahám týkajícím se celé Latinské Ameriky a Třetího světa.
Proti Guevarovi tehdy stáli proroci růstu na dosavadních základech: dnes je evidentní, že jejich ná­
zory utrpěly porážku. A velké strategické orientace Guevarovy se ukázaly spolehlivým vodítkem nikoli
ve všem, ale v tom základním ano. Tak v sešitku z března 1960 „Politická suverenita je ekonomická ne­
závislost“ navrhoval Che obrysy strategie přebudování kubánské ekonomiky. „Naše taktické cíle dnes
jsou triumf agrární reformy, která poskytuje základ industrializaci země, diversifikaci zahraničního ob­
chodu, pozdvihnutí životní úrovně lidu, aby se dosáhlo tohoto velkého strategického cíle, kterým je
osvobození národního hospodářství.“ [189] A o čtyři roky později, 14. července 1964, říká: „… bude­
me rozvíjet náš průmysl. Ale abychom ji mohli rozvíjet, je třeba pokrýt už velkou cestu, cestu, kterou je
nutno interně převést na dvě základní báze: na výrobu, definitivní upevnění moderního zemědělství;
v sociální oblasti na masivní vyškolení kubánského lidu. Bez těchto dvou premis pro nás bude mno­
hem těžší postupovat vpřed.“ [190]
Následně, ve své práci „Kuba, její ekonomika, její zahraniční obchod, její význam v současném svě­
tě“ z prosince 1964 (vydal časopis Nuestra Industria, Revista Económica) se Guevara zabývá zvláštní­
mi rysy této strategie. Tvrdí tu, že „následně po změně vlastnictví velkých výrobních jednotek … ven­
kovská nezaměstnanost zmizela a hlavní úsilí se zaměřilo na sebeopatřování velké části potravinářských
výrobků a surovin rostlinného a živočišného původu … Revoluce ve své zemědělské politice předsta­
vovala antitezi toho, co existovalo během let závislosti na imperialismu a vykořisťování půd vlastnickou
třídou. Diversifikace versus monokultura; plná zaměstnanost-versus-zahálející ruce … (částečně) pro­
blémy platební rovnováhy a městské nezaměstnanosti nás vedly k tomu, abychom sledovali politiku, jež
měla jako následek průmyslový rozvoj ve funkci eliminace těchto překážek … nově se vybavily mnohé
z malých a středních dílen v odvětví strojírenství … Přeměny, které se odvíjely dosud v kubánské eko­
nomice, vyvolaly veliké změny ve struktuře našeho zahraničního obchodu. Pokud se týče vývozů, tyto
změny se omezují hlavně na jejich osud, poněvadž váha cukru je nadále natolik určující, jak tomu bylo
i dříve. Naopak, struktura podle ekonomických skupin produktů se mění úplně v dovozech během
těchto let.“ [191]
O této otázce zmíněné naposled se vyjádřil už 20. října 1960 tak, že „Kubánská banka pro zahranič­
ní obchod byla autorizována jako jediný dovozce … to je jeden ze základních prostředků obrany … je
to nepominutelná zbraň pro to, aby stát mohl organizovat své dovozy a rozdělovat je ve shodě se svý­
mi přesnými potřebami. Jestliže Banka pro zahraniční obchod by neměla tu pravomoc dovozce a roz­
dělovat dovozy podle zemí, bylo by pro nás nemožné plánovat náš zahraniční obchod v těchto mo­
mentech, v okamžiku ostré krize jako je ta současná.“ [192]
Jeho sebekritická zamyšlení týkající se procesu industrializace Kuby jsou platným poučením i s ohle­
dem na industrializaci v jiných částech Latinské Ameriky. V článku „Průmyslové úkoly revoluce“ (Cuba
socialista, březen 1962) přiznává se svou odzbrojující otevřeností: „Nám chyběl potřebný důraz na opa­
– 21 –
tření našich vlastních zdrojů; pracujeme s pohledem upřeným na nahrazení dovozů určitých zboží, aniž
bychom jasně viděli, že tato zboží se dělají z primárních surovin, které je nutné mít, aby se daly vyro­
bit … Dnes jsou vidět výsledky naší první politiky náhrady dovozů … Nadále závisíme z velké části na
zahraničním obchodu pro řešení našeho problému, ale možnosti zásobování prostřednictvím zahranič­
ního obchodu jsou také omezené, v oblasti průmyslu, ohromným rozvojem jiných úseků ekonomiky,
jež vyžadují materiály přišlé ze zahraničí.“ [193]
Kuba neustala v kritice Mezinárodního měnového fondu, který neustále vyvíjí tlak na to, aby se kri­
ze řešila snížením veřejných výdajů a zúžením sociálních služeb. V ostrém protikladu s tím je postoj
Che a kubánské revoluce jako celku vůči sociální oblasti. Che při svém projevu při předávání cen vyni­
kajícím dělníkům Ministerstva průmyslu 30. dubna 1962 říká, že „tato revoluce byla velkorysá při roz­
dávání v prvních letech a dnes už se nemůže rozdávat se stejnou velkorysostí. Snad to bylo poněkud
nákladné pokud jde o její statky, ale toho nikterak neželíme, nemůže želet našich nemocnic a našich
škol; nemůžeme želet našich stipendistů a množství rolníků, kteří dostávají, už nyní, léky a lékařskou
péči ve všech koutech země.“ [194] Che chápal, že sociální oblast není něco zbytkového a reziduálního,
ale že i v podmínkách chudé země se investice do člověka vyplatí.
Dnes jsou latinskoamerické země postiženy strašnou nemocí: krajní nerovností a k překonání krize
by bylo potřebné výrazně změnit pravidla rozdělení příjmů. Zpátečníci se obracejí na veřejnost se lží
o neblahých následcích finančního přerozdělování u základních statků. Che vysvětloval pravdivě a sro­
zumitelně povahu problému zásobování následující po každém významnějším přerozdělování příjmů.
Jde o výraz toho, že dočasně neodpovídají nové nároky na distribuci společenského produktu starým
rysům produktivní struktury, jež dosud převládají. Zdůraznil, že dočasným řešením, asi jediným v dané
chvíli, byl přídělový systém, který byl i opatřením zaměřeným na zadržení inflace.
V televizní besedě u příležitosti sklizně cukrové třtiny 27. ledna 1962 Che předjímal budoucí kroky.
„Budeme muset dospět k přídělovému systému jisté řady spotřebních produktů … musíme se soustře­
dit na to, co řekl Fidel: výživu, oblečení, tedy, na obecný oděv, boty, léky, vzdělání a odpočinek.“ [195]
30. dubna téhož roku v už zmíněném projevu při předávání cen výborným pracovníkům Ministerstva
průmyslu to vysvětloval. „Je evidentní, že potraviny jsou na příděl jenom proto, že zde nefunguje plně,
ba ani mnohem méně ta velká obrana kapitalistických režimů, kterou je cena, protože zde hájíme cenu
zboží proti všem tlakům, abychom učinili distribuci možnou, ať už je co nejrovnější“. [196] A dotýká
se také otázky ve své rozpravě se zahraničními delegáty na oslavě Prvního máje 1962 (2. května): „ten­
to rok máme na Kubě potraviny na příděl; je to první rok, co Kuba má přídělový systém. Mohlo by se
zdát, že jde o ztroskotání, ale, bezpochyby, spotřeba je větší než kdykoli předtím … Když existovalo
rozdělování ve shodě s cenou, cena regulovala automaticky shodu nabídky a poptávky kapitalistického
systému, koupěschopnost; nezaznamenával se nedostatek, jednoduše lid nejedl. Nyní, když lidé mají
právo trošičku jíst, ti, kteří jedli, mnoho promarňují.“ [197]
Tytéž úvahy podněcují u Che jiné, velice nabádavé analýzy, které vedou k nutnosti úplného přezkou­
mání těžišť ekonomické politiky, jež se staly v kubánském prostředí konvencí. Tato konvence vedla
většinou k ústupovým výsledkům, které byly v protikladu se zájmy prostých lidí. Tak se tomu děje přes­
ně s cenovou politikou, často hluboce zakotvenou mezi reformistické návrhy okamžitého prospěchu
pro spotřebitele s nižšími příjmy, s tím, že obstarává nižší ceny za statky a služby rozšířené spotřeby,
a skleslost, kterou způsobuje výrobcům takových statků. Nebo prémie, kterou určují pro výrobu toho,
co je méně nutné, upřednostňujíce ji větší libovolností cen. Che v červnu 1963 při diskusi o vztahu me­
zi cenami a náklady v rozpočtovém systému financování podniků předjímá to, že „bude existovat cena
pro obyvatelstvo, jež může být relativně oddělená od vnitřní nákladové ceny podniků“. [198] To, oč jde,
říká, je nivelizovat (globálně) koupěschopnost obyvatelstva s cenami nabízených zboží. Přitom je třeba
„vždy mít na paměti, že skupina komodit základního charakteru pro život lidí se má nabízet za nízké
ceny, i když u jiných méně významných se do toho vloží ruka se zjevným neuznáním zákona hodnoty
v každém konkrétním případě“. [199] Jinak řečeno, Che se odvrací od předpokladu, že vždy a za všech
okolností musí být cena výrobce a cena spotřebitele přímo, bezprostředně svázána.
– 22 –
Je ovšem jiný okruh ekonomických zájmů, který byl Guevarovi a Kubáncům vysloveně vnucen. Šlo
o nezbytnost urychleně a od základu změnit strukturu vnějších ekonomických vztahů, tedy zahraničně
obchodních vztahů. Šlo ale o to nalézt co nejefektivnější napojení na tehdejší socialistické země. A Che
chtěl prozkoumat jak výhody, tak i potíže a nevýhody těchto nových hospodářských vazeb. Už v jedné
televizní relaci u příležitosti podepsání dohod se socialistickými zeměmi 6. ledna 1961 se vyjádřil takto:
„Museli jsme změnit strukturu našeho obchodu ve velice málo měsících. Tato země přešla od toho, že
byla ještě na konci roku 1959, totiž, je to přesně rok, zemí se zcela koloniální strukturou, se systémem
zahraničního i vnitřního obchodu zcela ovládaným velkými dovozci závislými na monopolních kapitá­
lech, k tomu, že je, v průběhu deseti měsíců, do října, v němž se už uzavírá definitivně cyklus, zemí, kde
stát vykonává absolutní monopol zahraničního obchodu a navíc velkou část vnitřního obchodu … Mo­
hli jsme (představit socialistickým zemím) schéma nutných potřeb naší země pro tento rok 1961 a čelí­
me tam nové potíži. Tato potíž je ta, že socialistické země se řídí, předně, metrickými normami, deci­
mální soustavou, a zde přirozeně pokračujeme v koloniální praxi a vážíme všechno v librách, měříme
v yardech nebo v mílích; konečně, realizujeme všechny naše soustavy měr, tlaků, různých nástrojů, po­
trubí, hadice čerpadel; konečně, celý průmyslový instrumentář, který se upřesňuje, byl jiného typu …
A všechno toto (s ohledem na země) s vysoce rozvinutým plánováním, kde už mají prognózy hlavních
výrob … Totiž, museli změnit, museli přizpůsobit svůj zahraniční obchod nezbytným potřebám Kuby
u mnoha zboží, která byla základního významu pro Kubu … Je to neobyčejný případ v těchto posled­
ních časech a v análech zahraničního obchodu, že celý blok zemí musel změnit i svůj typ produkce, aby
pomohl nějaké zemi, jako je ta naše … Bezpochyby, setkáváme se s nejlepší dispozicí ve všech socialis­
tických zemích.“ [200]
Kuba zažila na své kůži to, co se nazývá ekonomickou agresí: Spojené státy americké ji praktikují
dodnes a ve velmi zuřivých a urputných podobách. Ale i četné jiné latinskoamerické země, které usku­
tečňovaly reformy směřující k vyváženější dělbě národního bohatství, k vyrovnanější sociální struktuře
se setkaly se sabotáží a štvanicemi proti progresivním vládám. Tak tomu bylo v případě brazilského
presidenta Goularta, vlády Valasca Alvarada v Peru, nejznámější je samozřejmě osud lidové vlády Sal­
vadora Allenda v Chile. Tyto vlády neměly nástroje k ekonomické sebeobraně. Toto vše Che v případě
Kuby rozebíral a s předstihem dával na vědomí, že ze strany americké moci hrozí toto nebezpečí.
Už v přednášce v Národní bance 29. ledna 1960 varuje: „Úvěry se omezují … připravují se pod­
mínky pro pokus o vyvolání ekonomické krize v zemi, jak pomocí sabotáže surovin, které přicházejí
z vnějšku — některých tak důležitých, jako je ropa —, tak i úvěry … jsme v kritickém okamžiku, jsme
snad na pokraji toho, kde končí slova a začínají skutky. Za oponou pomlouvačných útoků a nepřátel­
ských žalob se připravuje jedna z největších agresí proti lidu, který bojuje za své osvobození.“ A jeho
závěry zní takto: „Naše jediná odpověď musí být revoluční odpověď, jež se dala 26. října: proti letad­
lům, která narušují národní území, Zákon o dolech a Zákon o ropě; proti novým agresím, nové zákony;
proti více hrozbám více přínosu lidových úspor pro to, abychom se zprůmyslnili co nejrychleji.“ [201]
O deset měsíců později v projevu na Havanské universitě opakuje svou radu: „Dokonale víme, že
náš politický vývoj … v mnohém ohledu předběhl náš ekonomický vývoj; a proto mohou mít účinek
tyto pokusy o ekonomickou agresi, jež se vykovávají ve Sněmovně reprezentantů Spojených států, pro­
tože závisíme na výrobku a na trhu, a když bojujeme všemi svými silami, abychom se osvobodili od
této závislosti a podepisujeme dohodu o milionu tun a úvěru sto milionů dolarů, nebo pesos, se Sva­
zem sovětských socialistických republik, vyskakují zástupci kolonie, aby zaseli zmatek, pokoušejí se
prokázat, že se zotročujeme tím, že prodáváme jiné zemi, a nikdy si nedali práci s rozborem toho, jaké
množství otroctví znamenaly a znamenají pro kubánský lid tři miliony tun našeho cukru, který obvykle
prodáváme za údajně preferenční ceny ‚severnímu obru‘.“ [202]
Ve vystoupení k dělnické třídě 14. června 1960 a v projevu ke studentům a profesorům Technické
průmyslové školy 1. července 1960 uvádí další argumenty: „Monopoly nikdy nehrají čistě. Když už vidí,
že v nějaké zemi se končí jejich možnosti vyždímání peněz, pak ji napadnou; v některých případech
přímo, což je epocha klacku, jestliže to nejde ekonomicky … Mají dvě základní zbraně: ekonomickou
– 23 –
zbraň a válečnou zbraň. U ekonomické zbraně myslí na blokádu … Kvóta (na cukr) vždy byla toto:
drobečky v pravé ruce, aby se levicí vytáhlo mnohem více, než to, co se dává pravicí … Tato hra, kte­
rou dnes hrají s Kubou, není nová … dělali to v mnoha zemích zeměkoule.“ [203] Vědí, že „každá ze­
mě, která se osvobodí, vůbec není nějaká izolovaná ztracená bitva: je to bitva uprostřed války na smrt,
kde se ustavičně zmenšuje pole akce imperialismu. Proto jsou tak agresivní. Proto vždy, když ztrácejí
pěšáka, kterým pohnuli podle svého rozmaru, a ten se přemění ve svobodný lid, vrhnou proti němu
svůj veškerý represivní aparát … národy se začínají znovu ptát nebo mít jiný dotaz, který se objevil po
Guatemale: dobrá, ale jestliže se nějaká demokratická vláda dostane k moci, dokáže se udržet proti ag­
resivní akci imperialismu? A zde na Kubě imperialismus pracoval hodně na tomto aspektu otázky. Při­
cházeli, také, naši přátelé, aby nám řekli, jaká škoda, taková skvělá revoluce jako kubánská se ztratí
v moři krve, protože Spojené státy nenechají to, aby devadesát mil od jejich břehů vzešel tento příklad
pro Ameriku. A severoamerická periodika nechávala téci přívaly inkoustu, aby vysvětlila, jaká cena za
mírové spolužití, jež požadoval předseda vlády Sovětského svazu a všechny socialistické země, musí být
splacena Sovětským svazem a že cenou za toto spolužití, totiž cenou za mír, je Kuba … roztrušovali
ideu, že Kuba bude směnnou mincí transakce mezi dvěma velkými mocnostmi, jež stojí ve světě proti
sobě.“ [204] Podobně se mluvilo v osmdesátých letech o Nikaragui…
Carlos Tablada Perez se pokusil ve svých studiích [205] ekonomické a sociální myšlení Ernesta Che
Guevary vyložit systematicky, jeho zrod a rozvoj. Tablada zdůrazňuje, že socialistická revoluce čelí dvo­
jímu problému: jak dosáhnout účinnosti systému řízení a provozování ekonomiky i správy a na druhé
straně výchovy občanů, pracujících, rozvoje vědomí jako činitele utváření a rozvoje socialistické společ­
nosti. Vycházel z historicky konkrétní situace, jejíž základní rysy trvají dodnes. Rozdíl spočívá předev­
ším ve vyostření těch rozporů, kterými se Che teoreticky a prakticky zabýval v šedesátých letech. Je tu
ještě více bídy a nerovnosti. Proto Fidel Castro vyzval po zahájení politiky nápravy (rektifikace) 8. října
1987 ve výroční den Guevarův ke studiu teorie „dostatečně vypracované a velice hluboké o formě,
v níž, podle jeho úsudku, by bylo třeba budovat socialismus a postupovat ke komunistické společno­
sti“. [206] Che jako státník revoluce nikdy neskrýval to, že cílem je „konečné ustavení komunismu, per­
fektní společnosti“. [207]
Che Guevara chápal v první době šedesátých let nutnost kritické analýzy při budování socialismu
a upozorňoval na nebezpečí, ke kterým vede vstup na vyšlapané cesty kapitalismu. V řadě ohledů měl
Guevara pravdu. Proto trval na nutnosti prohloubit teoretické poznání a učinit z něj nástroj, zbraň po­
litické a ekonomické praxe socialismu. 26. února 1964 uvedl: „Naneštěstí, k očím většiny našeho lidu
a k mým vlastním se dostává víc apologie systému než jeho vědecká analýza. To nám nepomáhá v práci
na vyjasnění a celé naše úsilí je zaměřeno na pozvání k myšlení, k přistupování k marxismu se vší váž­
ností, kterou si toto obrovité učení zaslouží.“ [208] Che pochopil nutnost rozvoje a nového začátku
politické ekonomie socialismu. Řada autorů zabývajících se kubánskou revolucí spojovala omyly idealis­
mu ekonomické politiky let 1966–1970 s rozpočtovým systémem financování.
Praktická a teoretická aktivita Guevary při likvidaci kapitalismu na Kubě a přechodu k socialistické­
mu uspořádání ho vedla k promýšlení a ustavení rozpočtového systému financování. Soustava tvořená
mimo jiné subsystémy plánování, organizace a normování práce, kalkulace zisků a nákladů, financí, cen
kontroly a dohledu, mechanismů pobídky, kádrovou politikou, kvalifikační přípravou, vědecko-tech­
nickým rozvojem, informatikou, statistikou, řízením a účastí pracujících na něm. Při vstupu do proble­
matiky organizace a provozu se Che zabýval i dalšími záležitostmi. Patřil mezi ně boj proti byrokratis­
mu ustavením ekonomických institucí a vztahy mezi nimi, vztahy mezi stranou a státem, vztahy mezi
státní správou a odbory, užíváním principu demokratického centralismu, sociologickými studiemi or­
ganizace a provozu, výpočty a ekonomicko-matematickými metodami socialistického podniku. Tablada
ve své knize [209] vyložil vznik a vývoj rozpočtového systému financování, způsob, jak ekonomie při­
spívala na Kubě k socialistickému zespolečenštění. Uvádí význam celostnosti konceptu rozvoje socialis­
mu, který spojuje ekonomických, politických a sociálních aspektů. Guevara zanechal po sobě nový dů­
– 24 –
raz pro politickou ekonomii socialismu. Je s ním spojen neocenitelný přínos k politické ekonomii
a k praxi budování socialismu a komunismu.
Tablada dospěl k následujícím závěrům. Socialismus není dovršený, dokonalý systém, v němž se
chápou všechny detaily a jsou napsány všechny odpovědi. Má nedostatky, vady a rozvojové aspekty. Er­
nesto Che Guevara hledal řešení konkrétních problémů rozvoje socialistické moci na Kubě a jejích
chyb v teorii i v praxi uvnitř socialistické volby. Ve svých pracích spojuje dva prvky, které byly u Marxe
a Engelse vždy v jednotě. Má na mysli ekonomickou produkci a produkci a reprodukci způsobu činno­
sti, v němž se utváří ta první. Jde tedy o společenské vztahy, jež lidé ustavují v procesu produkce
a mimo něj. Originálnost Guevary podle Tablady spočívá v tom, že hájil tyto a jiné důležité principy
marxismu-leninismu v ekonomické teorii období přechodu počínaje novými přítomnými proměnnými,
odvozenými od systému, zahrnujícího sociální, ekonomické a politické struktury, tak, jak se s ním Che
setkával.
Z toho vyplývá, že existuje dialektická vazba mezi modelem ekonomického řízení socialistické spo­
lečnosti a forem společenského vědomí, jež ji doprovázejí, v níž ekonomické vztahy, jež se vynořují ze
struktur řízení společnosti, rozhodují o uspořádání a možnostech rozvoje společenského vědomí. Pro­
čež se efektivnost modelu přechodu nehodnotí výlučně podle optimalizace disponibilních zdrojů ani
podle kvantitativního vzestupu požitků a užitku získaného podniky, nýbrž schopností harmonizovat
strategické a taktické, sociální a ekonomické cíle. Che připomíná, že Marx se zabýval jak ekonomickými
fakty, tak i jejich převodem do mysli. Marx to nazýval „faktem vědomí“. Jestliže socialismus vylučuje
fakta vědomí, může to být metoda přerozdělení, ale přestává to být revoluční morálka. Che zastával ná­
zor, že nové společenské vědomí nelze získat jako konečný výsledek první etapy rozvoje materiální zá­
kladny a techniky na základě ekonomického rozvoje.
Přeměna lidského vědomí musí začít v první fázi období přechodu od kapitalismu k socialismu. Je
třeba věnovat stejné úsilí tvorbě nového společenského vědomí, jaké se věnuje rozvoji materiální a
technické základny socialismu. A vidět ve vědomí aktivní činitel, materiální sílu, jak to hodnotili Marx
a Lenin, motor rozvoje materiální a technické základny. Che odmítal představu, že by bylo možno ulo­
žit do druhého plánu vědomí a staral se o to, aby metody a prostředky užívané pro dosažení cíle ho ne­
vzdálily a nezbavily jeho vlastní přirozenosti. Che si neidealizoval lidi, ani třídy, ani masu. Věděl, že so­
cialistická společnost se musí budovat s lidmi, kteří bojují o to, aby se zbavili buržoasního jha, ale ne­
podřizují se minulým motivacím. Je třeba spojovat staré a nové dialekticky. Pokračování a rozvoj
ekonomických kategorií kapitalismu znamená pokračovat v buržoasních společenských vztazích pro­
dukce a s nimi i myšlenkových návyků a motivací kapitalistické společnosti, i když se společnost přemě­
nila do socialistických forem.
Jak to řekl Fidel 8. října 1987, v den 20. výročí Guevarova zajetí vojáky bolivijské junty: „Ale v pod­
statě, v podstatě!, Che byl v radikální opozici k využívání a rozvíjení zákonů a ekonomických kategorií
kapitalismu při budování socialismu. A prosazoval to, co jsme zdůrazňovali mnohokrát, že budování
socialismu a komunismu není jen otázka produkce bohatství a rozdělování bohatství, nýbrž je také
otázkou výchovy a vědomí. S konečnou platností se stavěl proti užívání těch kategorií, které byly pře­
loženy z kapitalismu do socialismu jako nástroje budování nové společnosti.“ [210]
Pro Guevaru produktivita, více produkce i více vědomí, je syntézou, od níž se může odvíjet for­
mování nové společnosti. Jedna z teoretických zásluh Guevary je jeho pochopení komplexních vztahů
mezi základnou a nadstavbou během socialistického přechodu. Forma, v níž každá z nových ekono­
mických struktur a institucí způsobuje motivaci běžného člověka. Che byl tím, kdo hlavně podnítil na
Kubě zavedení socialistického plánování. Myslel si, že plánování nelze redukovat na ekonomický po­
jem. Plánování musí vzít v úvahu ve vzájemné vazbě dva prvky. Za prvé vytvoření základů pro ekono­
mický rozvoj nové společnosti, její regulace a kontroly. Za druhé vytvoření nového typu lidských
vztahů, nového člověka. Její efektivnost je její možnost pro optimalizaci ekonomického výkonu při
funkci cíle, který se sleduje, a tím je komunistická společnost.
Che chápal, že nové vědomí bude výsledkem pokrokového procesu přeměny společenských struk­
– 25 –
tur z těch, jež se nevyhnutelně vynořují, a protože možnosti transformovat člověka byly dány, spíše než
požadavky vědomí, transformací společenských vztahů produkce a pravým výběrem motivačních pod­
nětů své akce. Proto Che propracoval systém založený mezi jiným na následujících pilířích: mzdový
systém, podněty a soutěžení. Mzdová soustava, kterou zavedl na Kubě, měla jako základnu zásadu plat­
by v závislosti na množství a jakosti provedené práce. Počítala rovněž s komunistickými hodnotami a
morálními stimuly , které v revolučním procesu získaly na síle. Soustava dbala také toho, aby platné ma­
teriální stimuly nevytvořily půdu pro rozvoj individualismu a egoismu a sloužily k prospěchu ekono­
mických cílů pro postup země kupředu. Tato soustava také skoncovala s platovou roztříštěností minu­
losti, kdy existovalo 90 tisíc mezd a 25 tisíc různých mzdových kvalifikací. Stimuly byly pro Guevaru
další částí rozpočtové soustavy financování. Tento prvek je předmětem zmatených výkladů a konfuze.
Hledání mechanismů pro podnícení ekonomické aktivity, jež by se lišily od zaměstnanců v kapitalismu,
je dáno pochopením, že socialismus není jen ekonomický fakt, ale také fakt vědomí. Osobní zájem mu­
sí být podle Che reflexem, odrazem společenského zájmu. Opírat se pouze o osobní zájem znamená
couvat před potížemi, umožnit rozmach ideologii kapitalismu.
Přečtěme si Guevaru:
„… my tvrdíme, že v relativně krátké době rozvoj vědomí učiní více pro rozvoj produkce, než ma­
teriální stimul … S ohledem na přítomnost materiálního zájmu v individualizované podobě tuto formu
uznáváme (byť proti ní bojujeme a snažíme se urychlit její likvidaci prostřednictvím výchovy) a uplat­
ňujeme ji v normách hodinové práce s prémií a v platovém postihu v návaznosti na jejich neplnění. …
Bereme v úvahu to, že ekonomika, tento typ páky získává rychle kategorii per se a potom vnucuje
svou vlastní sílu ve vztazích mezi lidmi. … Musí se dobře vyjasnit jedna věc: jakkoliv nepopíráme ob­
jektivní nutnost materiálního stimulu, tak odporujeme jeho použití jako základního hnacího nástroje …
Nesmí se zapomínat, že pochází z kapitalismu a je předurčen k odumření za socialismu. … Přímý ma­
teriální stimul a vědomí jsou v našem pojetí protikladné pojmy.“ [211]
Che pokládal socialistické soutěžení za základní prvek uvnitř struktury celého socialistického systé­
mu. Kladl proti sobě kapitalistickou konkurenci a bratrské soutěžení založené na socialistickém sou­
družství, jež žene vpřed soutěžení. Che byl tím, kdo vytvořil metody kontroly, dohledu, soustavu vý­
chovy kádrů pro ekonomiku hodnou studijního zájmu. Rozpočtová soustava financování, kterou Che
vytvořil, je součástí, jak se vyjádřil on sám, „obecnější koncepce vývoje budování socialismu a musí být
studována tudíž ve svém celku“. [212] Tento systém má vlastní soudržnost i vnitřní strukturu, předsta­
vuje celek pravidel a kontrolních norem s vlastním vývojem. Jeho základem je spojení racionality eko­
nomických zákonů s naplňováním sociálního obsahu a zaměřením na nového člověka, člověka celost­
ního, jak o něm Che mluví ve svém díle „Socialismus a člověk na Kubě“ [213], které by snad muselo
být citováno celé, protože v jeho hutném textu není zbytečných slov. Tento nový člověk je svobodný
a plně integrovaný do své komunity. [214] Che byl člověk prodchnutý nejen láskou k lidem, vědomím
revoluční oběti a povinnosti, ale také člověkem idejí, pojmů, koncepcí. Tím, co chtěl Fidel ve svém
projevu z 8. října 1987 pro celý kubánský lid. Tehdy také volal předák kubánské revoluce po důklad­
ném a soustavném studiu Guevarova ekonomického myšlení, které nepopírá význam ekonomických
zákonů a kategorií, ale studuje je v kontextu požadavku obrany revoluce, která disponovala omezenými
zdroji, a proto se neobešla bez centralizace prostředků.
Jeho tématem je, jak zdůraznil mexický teoretik Alonso Aguiar, ekonomika přechodu k socialismu,
důsledně marxistická myšlenková kultura s hlubokými latinskoamerickými kořeny a rysy, jež se obohati­
la jedinečnou politickou praxí. Jeho důraz na aktivní roli vědomí není podle Aguiara v žádném případě
opuštěním materialistických zásad. Che neupadá ani do voluntarismu, ani do dogmatismu. Ví, že dějiny
se řídí objektivními zákony, ale ty nikdy nepůsobí stejně pří různých scénářích a prostředích, nejsou ani
mechanické, ani lineární. Proto je Che proti ekonomismu. Trvá na tom, že nelze vylučovat vědomí jako
aktivní činitel rozvoje. Ekonomii a vědomí chápal, jak už jsem ukázal, jako neoddělitelné a vzájemně se
podporující. Stejný význam jako ekonomický rozvoj má i vytváření nového typu člověka. Aguiar podtr­
huje, že podle Che pojmové nástroje kapitalismu nemohou samy o sobě sloužit pro budování socialis­
– 26 –
mu a komunismu a že bez vysokého stupně vědomí nelze dosáhnout vytčených cílů, zvláště v malé
a ekonomicky nedostatečně rozvinuté zemi. Je nezbytné opírat se o uvědomělý a hluboce revoluční ná­
rod. Bez revolucionářů prostě není revoluce možná a bez opravdových komunistů není možný komu­
nismus. V osobě Guevary se spojil státník, revoluční intelektuál a politický činitel a žádnou z uvede­
ných dimenzí jeho osobnosti nelze opominout. Patří to k jeho nesporné originalitě, zkušenosti, kterou
nelze mechanicky kamkoliv a na kohokoliv přenášet. Martí, Fidel i Guevara jsou velcí Latinoameričané,
kteří vytvořili paradigma latinskoamerické revoluční tradice.
„…CÍTIT NA TVÁŘI ÚDER ZASAZENÝ DO TVÁŘE KTERÉHOKOLIV ČLOVĚKA“
Fidelistický kaplan Guillermo Sardinańas dosvědčuje, že Che, který jinak — mírně řečeno — nevy­
nikal hudebním sluchem, měl rád argentinská tanga a jedno pak zejména: Adíos Muchachos. Kdo ví,
snad kvůli textu, který jakoby předznamenal Guevarův konec života. „Chci zemřít sám, bez vyznání
a bez Boha, ukřižovaný ve svých trápeních, obklíčen záštím…“ [215] V dubnu 1965 napsal Ernesto
Che Guevara Lynch de la Serna dopis na rozloučenou Fidelu Castrovi Ruzovi i vlastně i kubánské ze­
mi. V tomto dopise dává revoluci, je-li opravdová, jenom dvě možnosti: triumf nebo smrt. Soudí, že
splnil část povinnosti (deber), kterou měl vůči kubánské revoluci na jejím území a že pro její triumf
pracoval s dostatečnou čestností a oddaností a demonstruje vztah k Fidelovi, který je plný velikého re­
spektu. Formálně se proto vzdal svých povinností ve vedení strany, pozice ministra, hodnosti majora
(comandante), statutu kubánského občana. „Na nová bitevní pole si odnesu víru, kterou jsi mi vštípil,
revolučního ducha mého lidu, pocit naplňování nejposvátnější z povinností: bojovat proti imperialis­
mu, ať je kdekoliv.“ [216] Co to znamená, že na skutečném vrcholu Che opouští své místo? Chce brá­
nit revoluci proti obalení krunýřem každodenní rutiny?
Odchod Che do guerillových zápasů se snaží Jorge G. Castańeda vysvětlit tím, že Guevarova kon­
cepce rozvoje socialismu na Kubě (jejím jádrem byla urychlená industrializace) byla opuštěna, opět se
prosadila priorita cukrové třtiny a rovněž mezinárodně politická koncepce, kterou představoval Gueva­
ra, prý byla na ústupu. Uvedený mexický historik se snaží dovodit — například na základě svědectví
Benigna — roztržku mezi Guevarou a Castrem. Jejím důsledkem pak měla být smrt v Bolívii. To ov­
šem popírá zejména šéf kubánských speciálních služeb (a zároveň jejich zakladatel) Manuel Pińeiro
(Barba roja). Tvrdí především, že Guevara neodpovídá za zjednodušení pojetí guerilly a že se mu přičí­
tají věci, které nezastával. Do akcí v Kongu a v Bolívii nepochybně viděl dobře, v roce 1965 byl ná­
městkem ministra vnitra a v letech 1959–1967 měl úzké vztahy s Guevarou. Následně tento šéf kubán­
ské rozvědky (La Dirección General de Inteligencia de Ministerio del Interior) vedl i americké oddělení
ÚV Komunistické strany Kuby. Jedná se tedy o člověka zasvěceného. Ten kategoricky prohlašuje, že
Che měl ve svých podnicích plnou podporu Fidelova vedení. [217] Co je ale daleko závažnější, největší
autorita bádání o Guevarovi, jiný mexický historik Paco Ignacio Taibo II, autor nejrespektovanější
a nejvydávanější monografie o Che (jen v Mexiku vyšlo do konce roku 1997 10 vydání, v Argentině 5,
v Kolumbii 4, 1 v Brazílii, 8 v Itálii, 5 ve Španělsku, 2 ve Francii, 1 v Německu, Rusku, Řecku a v Por­
tugalsku, s celkovým nákladem — u vědecké knihy — 200 tisíc výtisků, 90 % čtenářů jsou prý mladí),
stanovisko kubánského šéfa rozvědky zcela potvrzuje. Pro Taiba je Che mýtus a přízrak (fantasma).
Spíše než mýtus jde o přízrak v tom smyslu, že znepokojuje, nedovolí spočinutí v zavedeném. Taibo II
odmítá kult — už nikdy žádné svaté! [218]
Paco Ignacio Taibo II ale hlavně rozbil veškeré mýty kolem bolivijského tažení. [219] Tvrdí, že jevy
tu zastírají realitu, operaci v Bolívii je třeba číst správně. Je nutné vůbec opětné čtení bolivijské a africké
zkušenosti Che. Především, pokud jde o výběr místa, Ňancahuazú měla být jen týlová základna. Casta­
ńedou, Benignem, ale i Kalfonem zastávaná teze o zlomu ve vztazích Che–Fidel je „čistá mytologie“.
Paco Ignacio Taibo II ve své knize ukazuje, že „není jediný prvek, který to potvrzuje“. Byly srážky i na­
pětí, ale zlom (ruptura) mezi Castrem a Guevarou po onom pověstném setkání 14. března 1965 nebyl.
(Názor Taiba II potvrzuje i brigádní generál Harry Villegas, zvaný Pombo, jeden z těch, co přežili bo­
– 27 –
livijské tažení. [220]) Che totiž svůj odchod projektoval už od roku 1961. Guevara „strukturuje ideolo­
gii vůle“. Taibo II připomíná, že Fidel mluví o „actitud temeraria“ (husarské chování) Ernesta Guevary.
Riskoval celý život, ale u La Higuera šlo o normální pokus o průlom obklíčení. Taibo II se obrací i pro­
ti tezím Debrayovým: Che rozhodně nebyl žádný hledač smrti. V žádném případě to nebyla sebevraž­
da. Jeho postoj (actitud) byl zkoušet sebe sama, hledat své meze. [221]
V polovině roku 1965 psal svým rodičům: „Zase jednou cítím pod svými patami žebra Rocinanty,
obracím se na cestu se štítem na ruce … V podstatě se nic nezměnilo, s výjimkou toho, že jsem mno­
hem uvědomělejší, můj marxismus je zakořeněný a očištěný. Věřím v ozbrojený boj jako v jediné řešení
pro národy, které bojují za své osvobození a jsem důsledný ve svých vírách. Mnozí mne nazvou dobro­
druhem a já jím jsem, jenomže jiného typu a z těch, kteří nastavují kůži, aby dokázali své pravdy. Mož­
ná, že to bude konec. Nevyhledávám to, ale je to v rámci logického kalkulu pravděpodobností.“ [222]
Che jako novodobý rytíř Don Quijote de la Mancha [223] vyráží do boje. Brání se střízlivé šedi všední­
ho dne revoluce, která se nutně vzdaluje živlu bezprostřednosti. Jako „zmoudření“ je smrt Dona Qui­
jota u Viktora Dyka, Guevara soudí, že smíření se s daným stavem a jeho pouhá obhajoba je hrozba
pro revoluci. Neříkal už Max Weber, že revoluce zacházejí na vítězství každodennosti? A Guevara byl
Robespierre i Saint-Just kubánské revoluce, „neúplatný“ (incorruptible) 20. století. Zabýval jsem se tím,
v jakém pojmovém kontextu se nejvíce u něho revoluce vyskytuje. Užívá (i když byl schopen jak suché
řeči čísel, tak filosofické konstrukce) převážně etického a morálního rámce, nejčastější slova v této sou­
vislosti jsou příznačně sacrifício (oběť) a deber (povinnost). [224]
Tak například čteme: „Strana, kterou chceme vybudovat, bude strana oběti.“ [225] „To je klíčové
slovo, které vystupuje jako leitmotiv v jeho vystoupeních, článcích, televizních besedách pro lidovou
universitu, v jeho diskusích s řediteli i zaměstnanci továren: oběť. Revoluce vyžaduje oběť od každého,
každý se musí vzdát nějakých životních potěšení a vůdci musí být příkladem. Tedy žádná nomenklatu­
ra.“ [226] Strana není ten, kdo se plete do všeho („Hacelotodo“). [227] Její role je ve vytyčování strate­
gických cílů, zajišťování kontroly, iniciování nových postupů a v korekci. Má mít výchovnou roli. Os­
tatně celá společnost se má změnit v jakousi gigantickou školu. Guevarovo morální hledisko ho vede
k tomu, že už 16. a 24. března 1962 protestuje proti různým výsadám vedoucích kádrů. [228] Che byl
skrz naskrz Argentinec a navíc člověk s obrovskou vnitřní kázní. Vytvořil se zvláštní vztah mezi ním
a Kubánci. „Byl od nich velice odlišný, velice přísný. Jeho temperament byl odlišný. Měl rád přesnost.
To nejsou tropické vlastnosti karibské zóny … Ale kubánský lid ano, ten měl velice rád Guevaru.“
[229] Mohl jsem se přesvědčit, že tento vztah stále trvá. Fidel je ctěn a vážen, ale Che je skutečně mi­
lován. Právě nápadná odlišnost tohoto člověka podtrhovala míru jeho oběti ve prospěch kubánské
(a vůbec latinskoamerické) věci.
To nebyla žádná gesta. Che byl až do své tragické smrti věrný svému heroickému životnímu postoji.
Hluboce prožíval utrpení lidu Vietnamu, Dominikánské republiky, afrických zemí. Dotýkal se ho pro­
hlubující se rozkol mezi Sovětským svazem a Čínou, jejich připoutání ke krátkodobému horizontu vel­
mocenských zájmů. Rozčilovalo ho, že obě velmoci nedoceňovaly faktor času, že nebyly schopny vy­
brat takové místo střetnutí, kde bude možné být silnější na rozhodujícím místě. Ztrátu perspektivy vy­
čítal také italským komunistům, kteří promarňovali svou velkou politickou sílu, stejně jako jiné
komunistické a socialistické strany Západu. Che ovšem podceňoval boj dělnické třídy Západu o větší
díl občanských a sociálních práv, podléhal dobovým tezím o integraci dělnické třídy do systému, jak je
hlásal například Herbert Marcuse. Těsně před tím než léta 1967–1973 přinesla explozi stávkového hnu­
tí, než si Američané vynutili ústupky na poli občanských práv, stejně jako Francouzi ve známých udá­
lostech roku 1968. Zkušenost této doby, včetně nástupu protestní a alternativní kultury, by umožnila
Guevarovi jinak koncipovat myšlenky mezinárodního spojení různých forem protiimperialistického zá­
pasu. [230]
Che pochopil, že Třetí svět je roztříštěný. Ekonomiky rozvojových zemí si vlastně konkurují, nedo­
plňují se: všechny dodávají suroviny, dovážejí stroje a technologie. Na druhé straně viděl možnou sou­
činnost u národně osvobozeneckých hnutí, ale přeceňuje je, jak ukazuje jeho pohled na Sukarna (1901–
– 28 –
1970), Néhrúa (1889–1964) i Násira (1918–1970). Společné zájmy se tedy rýsují na půdě nových poli­
tických vztahů budovaných zdola, od mas, nikoli od vlád. Jistou výjimkou bylo Alžírsko, kde Guevaru
poutalo přátelství s Ahmedem Ben Bellou, který byl svržen až převratem 19. června 1965. Kubánci, sa­
mi trpící nedostatkem zbraní, neváhali darovat prostředky k obraně Alžířanům. Ti zase prakticky po­
máhali národně osvobozeneckému boji v Latinské Americe.
Až jednou bude někdo psát skutečně důkladnou studii o myšlení Che Guevary, bude se muset po­
kusit postihnout složité vnímání času u Guevary. Zápas o čas, o tempa, tak by se dal shrnout jeho pří­
stup k revoluci. Cítil, že válka ve Vietnamu, střety v Africe i v Latinské Americe, masakr v Indonésii, to
vše znamenalo zdržení perspektivy změn, úspěšnou protiofenzivu vládnoucí vrstvy USA a jejich spo­
jenců. Proti tomu bylo třeba postavit znovu a znovu promýšlený internacionalismus, konkrétní solidari­
tu. Che varoval před pokusy kapitalistických mocností rozložit Třetí svět a stavět jednotlivé státy nebo
jejich skupiny proti sobě. Národům Afriky a Asie adresuje na podzim 1959 otázku, zda „nebude mož­
né, aby naše bratrství nedalo výzvu šíři oceánů, ztuhlosti spjaté s jazykovými odlišnostmi a s neexistencí
kulturních styků, abychom splynuli v objetí bojového soudružství?“. [231]
Společné zájmy a etická vazba jsou dva faktory, které vedou Guevaru k zájmu o Třetí svět, zvláště
od roku 1960, kdy na cestě prozkoumával Afriku a Asii. Dotklo se ho zvláště násilí na lidu bývalého
belgického Konga a tragický konec Patrice Hemery Lumumby (1925–1961), k němuž se hlásí dnešní
režim Laurenta Kabily. K této zkušenosti se opakovaně, v desítkách případů znovu vracel. Ve svém
slavném projevu 11. prosince 1964 na XIX. Valném shromáždění OSN řekl, že „naše svobodné oči se
dnes otevírají novým horizontům a jsou schopny vidět to, co nám včera naše situace otroků imperialis­
mu bránila pozorovat. To, že „západní civilizace“ skrývá za svou nádhernou fasádou smečku hyen a ša­
kalů“. [232]
Che viděl světový revoluční proces vcelku, tuto jednotu se snažil podporovat a obhajovat v teorii
i v politické praxi. Tuto jednotu chápal jako něco bezprostředního. Při vší úctě k SSSR zdůrazňoval ne­
závislost Kuby. Říká jasně a nedvojsmyslně: „… nejsme satelity. Nejsme na žádné oběžné dráze; jsme
mimo oběžnou dráhu.“ [233] Kuba je každodenním důkazem, že „národy se vskutku mohou osvobo­
dit a vskutku se mohou udržet svobodnými v současných podmínkách lidstva“. To neumožňuje jen
existence socialistických států, ale i další podmínky: „udržet vnitřní soudržnost, mít víru ve vlastní po­
slání a neodvolatelné rozhodnutí bojovat až do smrti na obranu země a revoluce“. [234]
Mírová koexistence nesmí být ve výlučném užití velmocí, musí vést k zajištění míru na celém světě.
„Jako marxisté jsme tvrdili, že mírové spolužití mezi národy nezahrnuje spolužití mezi vykořisťovateli
a vykořisťovanými, mezi utlačovateli a utlačovanými.“ [235] Ví, že jednotlivé boje spolu souvisí. Ku­
bánci nepodporovali Vietnam „pouze kvůli proletářskému internacionalismu, touze po spravedlnosti,
kterou revoluce vložila do našich srdcí“, ale i proto, že „tato fronta je velmi důležitá pro budoucnost
Ameriky“. [236]
Jistě, „revoluce se nevyvážejí. Revoluce se rodí v lůně národů. Revoluce plodí vykořisťování, kte­
rých se dopouštějí vlády na národech.“ Ale Che připomíná, že on osobně cítí povinnost pomoci ke
svobodě kterékoli latinskoamerické země. Podobně smýšlejí i Kubánci. „Celý lid Kuby se chvěje vždy,
když se páchá nějaká nespravedlnost, nejen v Americe, nýbrž v celém světě.“ Guevara připomíná zno­
vu myšlenku Martího, že „každý skutečný muž má cítit na tváři úder zasazený do tváře kteréhokoliv
člověka“. [237] Podobně v dopise dětem na rozloučenou: „Váš otec byl člověk, který koná tak, jak mys­
lí, a jistě byl věrný svým přesvědčením. Ať vyrůstáte jako dobří revolucionáři. Studujte mnoho, abyste
mohli ovládnout techniku, která dovoluje ovládnout přírodu. Vyrovnejte se s tím, že revoluce je to dů­
ležité a že jeden, každý z nás, sám o sobě nic neznamená. Nade vše buďte vždy schopni cítit v největší
hloubce kteroukoliv nespravedlnost spáchanou proti komukoli v kterékoliv části světa. To je nejskvě­
lejší vlastnost revolucionáře.“ [238]
Proto Guevara vyčítavě říká, že Vietnam, symbol národně osvobozeneckých ambicí, je „tragicky
sám“. „Solidarita pokrokového světa s vietnamským lidem připomíná hořkou ironii, kterou znamenalo
pro gladiátory římského cirku povzbuzování lidu. Nejde o to, přát úspěchy napadenému, ale podstoupit
– 29 –
jeho vlastní osud; doprovázet ho ke smrti nebo k vítězství.“ [239] Významný mexický politik Lázaro
Cárdenas napsal otci Ernesta Che Guevary, Ernestovi Guevarovi Lynchovi v lednu 1968, že smrt Che
a její okolnosti znamenají „poselství vykoupení“. „Je to hodnota, s níž si vybral plně se věnovat nepře­
rušené revoluční aktivitě, jež nemá jiný konec než smrt, jež činí z Che Guevary prototyp našich ča­
sů.“ [240]
Che usiloval o to, aby mezinárodní solidarita získala i účinnou organizační strukturu. To se setkalo
s nezdarem. Solidaritu a součinnost ozbrojeného boje ve městech a na venkově dokázal analyzovat, po­
chopit v kubánském měřítku. Ale otázka byla: do jaké míry je kubánská zkušenost přenosná? Che byl
opatrný, chápal výjimečnost situace, především co se týče desorientace USA, a bránil pokusům o zby­
tečné zevšeobecňování. [241] Ale potřeba opakování tohoto neuvěřitelného, zázračného úspěchu vedla
k víře, že je to možné, a to dokonce v měřítku světadílu. Tím spíše, že Kuba nebyla jen záležitostí poli­
tických a ekonomických vazeb. Byla něčím více: kulturní a ideologickou výzvou, byla symbolem toho,
že je možná změna, že alternativa není jen prázdné slovo. Proto mohl napsat Edward W. Said, známý
kritik západního imperialismu, který vystopovával vztahy vládnoucí kultury a mocenských ambic poli­
tických elit, že „zjevná výzva americké autoritě v téměř směšném případě post-batistovské Kuby pro­
zrazuje, že to, oč šlo, byla stěží bezpečnost, ale spíše pocit, že uvnitř své vlastní definované domény
(polokoule) by Spojené státy nepřijaly žádné porušení nebo trvalá ideologická vyzývání toho, co se po­
kládá za ‚svobodu‘ “. [242]
Kuba ovšem musela „slevovat“ ze své otevřenosti všem formám radikálnější levice. Příklon k SSSR
byl spojen s rostoucí kritičností k Číně, trockistické IV. Internacionále, ke Karolu a Adolfu Gillyovým.
Ale byl tu projekt „mezinárodních proletářských jednotek“, který počítal s infrastrukturní podporou
komunistických stran. Stanoviska některých komunistických stran, například v Bolívii a v Uruguayi, se
tomu zdála nahrávat. Ale praxe byla složitější a chování vůdců bolivijských komunistů (Mario Monje)
rezervovanější. Malá a izolovaná jednotka se za těchto okolností nemohla stát roznětkou celonárodního
zápasu. Nepomohlo mimořádné hrdinství a nasazení všech zúčastněných Kubánců. Tato slova bezvý­
hradného uznání se nedala říci o místních posilách. Chybělo radiové spojení i znalost lidí. „Internacio­
nála boje se nedá vybudovat v několika měsících, i když má na své straně prestiž kubánské revoluce
a Guevarovo osobní kouzlo. To byla základní chyba.“ [243] Che podcenil také setrvačnost myšlení mas.
A tak pokus vytvořit „kontinentální vojensko-politickou školu“ [244] nutně selhal. Che skutečně měl na
mysli kontinentální povahu boje, s tím, že Bolívie se asi osvobodí až naposled. Ramón (tehdejší pseu­
donym Che Guevary) počítal podle svědectví Kubánce Harryho Villegase Tamayi (Pombo) s nejméně
desetiletím zápasu v povstalecké fázi! [245] Bez kontinentální odezvy nepomůže k záchraně od likvida­
ce ani místní úspěch v Bolívii. Plukovník Gary Prado Salmon zajal Che a vydal později v známém na­
kladatelství Praeger pozoruhodné paměti. I z jeho popisu vyplývá, že oblast byla pro guerillu nevhod­
ná. Che tu byl překvapen a donucen bojovat, když prováděl předběžný výcvik. Po dlouhé sérii vítězství
však byla poslední porážka převážně dílem náhody. [246]
Ale vraťme se k tomu, proč byla vybrána právě tato část světa pro podobný podnik. Che se po
vlastní velice nepříjemné zkušenosti s konžským prostředím [247] vzdal představy, že dalším „Vietna­
mem“ bude Afrika, rozdíraná kmenovými spory i velmocenským soupeřením (i v Kongu byl cítit do­
zvuk čínsko-sovětské roztržky). Uvažovalo se i o vzájemné pomoci s Alžírskem: to mělo podporovat
osvobozenecké hnutí v Latinské Americe, Kuba v Africe. Ale Ben Bella padl a Che se sám na místě
v Africe přesvědčil, že půda není vhodná. [248] Naproti tomu Bolívie hraničila s několika státy Latinské
Ameriky a měla silnou komunistickou stranu, ochotnou k ozbrojenému boji proti diktatuře. Cílem ne­
bylo snadné převzetí moci, ale vytvoření pohyblivé kontinentální armády, která by získala bojové zkuše­
nosti. Tak by byly vázány síly imperialismu v Latinské Americe a došlo by k prolomení izolace Viet­
namu i Kuby. Nový impuls by prospěl morální obrodě a vrhl by zpět nebezpečí byrokratické ztrnulosti.
Guerillový boj navíc tehdy v roce 1966 prožíval sestupnou fázi v Brazílii, Argentině, Peru, Guatemale,
Venezuele, Kolumbii a dokonce i v Nikaragui, kde byli sandinisté po obrovských ztrátách daleko od
svých pozdějších úspěchů. Důsledky těchto ztrát se projevily dokonce i po porážce Anastasia Luise So­
– 30 –
mozy Debayle (1925–1980) v roce 1979: osudy revoluce byly spoluurčeny ztrátou nejcennějších lidí.
[249]
V Bolívii byla ale situace velice komplikovaná. Komunistická strana (PCB), maoisté (PCBML) a tro­
ckisté (POR) vzájemně nespolupracovali (i v důsledku výsledku Konference tří kontinentů) a Mario
Monje stanovil požadavek politicky a vojensky akce vést na bolivijském území. To Che 31. prosince
1966 odmítl, mimo jiné z obav před možnými kompromisy i ztrátou kontinentální dimenze celého
podniku. Monje chtěl také diskutovat o taktice guerillového boje s dalšími latinskoamerickými stranami,
ale většina jich přece tuto cestu odmítala. Che Monjeho teze odmítl [250], ale roztržka s Monjem zbavi­
la Guevaru jediného možného zázemí ve městech i možnosti operovat ve výhodnějším terénu. Monje
navíc začal sabotovat podporu hnutí a bránil dobrovolníkům jít Guevarovi na pomoc. Nač asi myslil
Che, který ani tehdy nepřerušil teoretickou práci (komentoval knihu Régise Debraye a Trockého „Ději­
ny ruské revoluce“)? Nevíme, CIA všechny poznámky zabavila. [251] Jen deník ministr vnitra Arguedas
zachránil pro vydání na Kubě. „Deník“ nebyl určen pro veřejnost — zachycuje zkušenosti ze školy
guerillového boje. Shrnuje obavy, naděje i pochybnosti — Che je rozhořčen nepochopením i v sovět­
ském táboře pro cestu, kterou si vybral (Nazývali ho „novým Bakuninem“ [252], „patetickou a — zdá
se — neodpovědnou postavou“. [253] Nedokázali docenit smysl jeho oběti, doufající v nový Viet­
nam. [254] a v desintegraci bolivijské vlády. [255] Nelze se divit, že si Che povzdychl: „Jak by se mi líbi­
lo dostat se k moci, už jen proto, abych demaskoval zbabělce a slouhy všeho druhu a omlátil jim jejich
svinstva o čumák.“ [256] Che byl obeznámen s historií pokusů o reformu v Latinské Americe (viz Jaco­
bo Arbenz v Guatemale), se sérií krachů čistě institucionalistické strategie. Byl vůči ní skeptický. [257]
Zkusme nově přečíst bolivijskou zkušenost na základě nových vědomostí, jak nás k tomu vyzývá
Paco Ignacio Taibo II. [258] Byla ale v Bolívii revoluce vůbec možná? Nevyvrací porážky revoluční vl­
ny 1970–1971 samu reálnost Guevarova pokusu o „nový Vietnam“ v Bolívii? V dějinách bylo takových
„nezralých“ pokusů dost a v širší perspektivě se ukázaly přípravou něčeho zásadního, měnícího epo­
chu. Takto by totiž bylo možno odsuzovat děkabristy, karbonáře, polské revolucionáře, osmačtyřicátní­
ky všeho druhu, narodovolce, ruské revoluční demokraty. To, aby byla revoluce možná, to vyžaduje ob­
jektivní podmínky. Zralost subjektivních podmínek posunuje možnost ke skutečnosti. Ale triumf a sta­
bilizace revoluce potřebují ještě další faktory. Závisí to na síle a zkušenosti protivníků, na mezinárodní
konstelaci, ale i na kulturním podloží i na kolektivní mentalitě mas. Barrientosův režim tehdy procházel
krizí a rozkladem, ale izolovaná guerilla (Che ke konci chtěl přemístit oddíl do výhodnější oblasti Alto
Beni — srv. Fidel Castro v předmluvě k Deníku [259]) tyto procesy nemohla ovlivnit, prohloubit a
urychlit. Byla tu radikalizace horníků v okresech Carasí a Huanuni, ale i oni byli izolováni a krvavě po­
tlačeni. Diktatura cítila nebezpečí a sáhla k preventivním opatřením ve městech. K širšímu spojení
předtím izolovaných sil došlo až v generální stávce roku 1970, když byl k moci povolán generál
Torres. [260]
Svědectví „Deníku“, který se dostal na Kubu díky tehdejšímu bolivijskému ministru vnitra Antoniu
Arguedasovi (v červenci 1970 odešel na Kubu) je jasné. Porážka nebyla předem dána, a vojenský režim
proto urychleně rozhodl o likvidaci Che. Guevara vůbec nebyl okrajovou záležitostí, ale naopak mož­
ným smrtelným ohrožením režimu. Ale sám Fidel pochyboval (roku 1987), zda pro Guevaru bylo mož­
no vůbec něco udělat. [261] Devatenáct let po prvním vydání „Deníku“ je opatrnější v obviňování Ko­
munistické strany Bolívie jako celku, i když Monje určitou odpovědnost nese. [262] Více je od té doby
také známo o mezinárodním kontextu posledního podniku Che Guevary, včetně podpory CIA proti­
guevarovské akci. [263]
Osmý říjen 1967 zůstane navždy spojen s Guevarovým jménem. Tehdy byl zajat ve svém posledním
boji v El Yuro u Vallegrande v Bolívii jednotkou bolivijské armády a v pozadí stála CIA. [264] Následu­
jícího dne, kdy Che ležel zraněný a bez jakéhokoli přístupu k lékařské péči, byl chladnokrevně zavraž­
děn zbabělci, kteří se podíleli na jeho zajetí. Někteří autoři spekulují s tím, že se tak stalo na přímé přá­
ní amerického presidenta Lyndona B. Johnsona, jehož vláda zapletla Američany do vietnamské války
a nechtěla riskovat další ohnisko konfliktů. Che umřel důstojně a jako muž. Podle autentických svědec­
– 31 –
tví řekl: „Uklidněte se a stiskněte spoušť, zabijete muže.“ Seržant Mario Terán vystřelil a Latinská
Amerika přišla o jednoho ze svých největších synů. O několik dní později, 12. října, padli v boji Gueva­
rovi přátelé Moro, Eustaquio, Chapaco a Pablito. Zbývalo šest mužů, odhodlaných prodat svou kůži co
nejdráže: Pombo, Urbano, Benigno, el Ňato, Inti Peredo a Darío. El Ňato (Júlio Méndez) byl smrtelně
zraněn 15. listopadu 1967 a vyprosil si ránu z milosti. Na pět zbývajících byla vypsána odměna 10 mi­
lionů bolivijských pesos. Bolivijský komunistický odboj proti diktatuře jim umožnil přežít a našel kon­
takty i na chilskou levici, která dělala pro jejich záchranu všechno možné. Inti a Darío se vrátili do Bolí­
vie, své vlasti, kde obnovili boj a policie je zabila roku 1969. Dne 18. února 1968 tři Kubánci doprová­
zení dvěma Bolivijci po strašném přechodu And výškami okolo pěti tisíc metrů dorazili do Chile. [265]
Pomohl předseda senátu Salvador Allende. Eduardo Frei, křesťansko-demokratický president Chile je
vyhostil, ale Allende jim poskytl svůj ochranný doprovod až na Tahiti. Přes Paříž, Prahu a Moskvu se
dostali do Havany, kde je přivítal sám Fidel 7. března 1968. [266]
Už zmíněný přítel Guevarův, Richard M. Ruiz, se vyjádřil, že Che, kterého znal, „byl muž svědomí,
křižák proti bezpráví, útlaku a bídě“, „muž, který se zajímal o chudé, nikoli demagog“, byl „symbolem
vzpoury proti pokrytectví, bezpráví, lidskému utrpení a společnosti bez duše“. [267] Dílo revoluce žije.
V roce 1994, v době nejtěžších chvil pro kubánskou společnost po pádu východoevropských spojenců,
kdy bylo nutné prakticky okamžitě přeorientovat veškerý obchod (roku 1989 bylo 90 % obchodu se ze­
měmi bývalého sovětského bloku!) a prudce klesla životní úroveň, byl proveden rozsáhlý nezávislý prů­
zkum veřejného mínění Gallupovým ústavem. 88 % respondentů vyjádřilo svou hrdost nad tím, že jsou
Kubánci, 58 % soudilo, že úspěchy revoluce převažují nad neúspěchy, 69 % se prohlásilo za revolucio­
náře (ale jen 21 % za komunisty nebo socialisty), 76 % konstatovalo, že jsou spokojeni se svým osob­
ním životem a jen 3 % soudilo, že hlavní problémy Kuby jsou politické! Je pochopitelné, že tento prů­
zkum nedostal žádnou publicitu. [268] Stejně jako okolnost, že Komunistická strana Kuby, která měla
před svým definitivním ustavením (v letech 1962–1964) pouhých 40 tisíc členů, v roce 1997 už 770 ti­
síc, a z toho do ní vstoupilo 232 tisíc ve „speciálním období“. To vše přes negativní dopad porážky
v zemích bývalého sovětského bloku. Autorita Kuby v Latinské Americe je nadále vysoká, zatímco „de­
sarrollismo democrático“ (demokratický evolucionismus), který hlásal biograf Guevarův, Jorge G. Cas­
tańeda, nebo Chacho Alvarez v Argentině, neuspěl. „Kuba se pokouší integrovat se do světové ekono­
miky s konceptem obrany humanistických hodnot a většin, což žádná jiná země nepraktikuje“, říká so­
ciolog Heinz Dieterich. „A myslíme-li na budoucnost, Kuba je jedinou latinskoamerickou zemí
s přesnou technologií.“ [269]
Ti, kteří v roce 1999 otřesným způsobem porušili mezinárodní právo, tvrdí, že se na Kubě porušují
lidská práva. Známý spisovatel Mario Benedetti tvrdí, že role Kuby pro Latinskou Ameriku je velmi vý­
znamná, jediná se dlouhodobě úspěšně vzepřela tlaku USA. Připomíná, že za 15 let do roku 1997 bylo
na tomto ostrově jen 5 poprav, zatímco v USA bylo v roce 1997 2 200 odsouzených k smrti a prakticky
každý týden se někdo popravoval. Benedetti bránil Fidela následujícími slovy. „Přes omyly, které jsme
naznačili, Fidel Castro je jedna z nejdůležitějších osob současných dějin. Je to jedinec se zvláštním cha­
rismatem, který nepadl uprostřed veškerého toho boje, jak se často děje s osobnostmi, včetně revoluční
levice, jež s postupem času se vzdávají svého ostychu a své etiky.“ Benedetti to vyzdvihuje s odvoláním
na nositele Nobelovy ceny za literaturu, portugalského komunistu José Saramaga, který ukazuje, že
dnešní západní koncept demokracie je v úplnosti nesdílitelný: kdo volí vedení nadnárodních koncernů,
řídící orgány Mezinárodního měnového fondu nebo Světové banky? [270]
Příběh Guevary v Bolívii neskončil. Brazilský teolog Frei Betto ve svém fiktivním otevřeném dopise
to připomíná a ukazuje na nové iniciativy, například na to, že stovku obcí spravuje v Brazílii Strana pra­
cujících (Partido dos Trabalhadores), která přišla s koncepcí „revoluce nízké intenzity“ (možná odpo­
věď na koncepci „konfliktů nízké intenzity“, kterou USA užívaly na likvidaci nepohodlných režimů).
[271] Dnes jde možná o mnohem více než tehdy. „Dnes se jedná o celé národy a kultury, jež jsou pohl­
covány Velkou mašinérií technologických a finančních zájmů, vedoucí k subkulturizaci … adaptovat se
pro velkou filosofickou, kulturní, náboženskou a národní bitvu: před příbojem pohlcujícího nihilis­
– 32 –
mu.“ [272] I v Guevarově vlasti, v Argentině zaznívají vlivné hlasy, že „demokracie je revoluční, není
demokracie bez revoluce“. To je soud Hebe de Bonafine, jedné z vedoucích osobností Sdružení starých
žen z Květnového náměstí (Asociación Abuelas de Plaza de Mayo). [273] Zajímavé informace přichá­
zejí z Venezuely. Podle profesora Liíse F. Damianiho (Universita v Caracasu) je diskurs nového vene­
zuelského presidenta a vůdce Hnutí V. republiky, relativně mladého (narodil se 28.6.1954) plukovníka
Huga Cháveze Fríase (dostal ve volbách 57 % hlasů) „diskurs guevarovský“, „velmi blízký kubánské re­
voluci“. Chávez studoval po vojenské akademii politologii, historii a marxismus, obdivuje Simón Bolí­
vara. Hluboce jím otřáslo lidové hnutí, které vyvolala vlna zoufalství v únoru 1989 ve Venezuele. Mož­
ná proto v únoru a v listopadu 1992 se postavil proti presidentu Carlosu Andrésovi Pérezovi (podruhé
již jako presidentův vězeň). Zůstane po tom všem jenom u guevarovského diskursu nebo se po vol­
bách z 6. prosince 1998 bude realizovat i ekonomický program, který mu získal tolik sympatií obyčej­
ných lidí? V každém případě se od 2. února 1999 může opřít o presidentský úřad. [274]
Promyšlenou interpretaci odkazu Che podávají zapatisté. Vyzdvihují to, že pro Che bylo nejdůleži­
tější osvobození člověka od odcizení (enajenación). Zdůrazňují také myšlenku činné lidské solidarity,
jak se projevuje v příklonu k myšlence Martího nutnosti cítit úder do tváře každého člověka. „Tento
smysl etické spoluodpovědnosti je jednou největších hodnot tohoto velkého revolucináře.“ Právě „etic­
ký princip spoluodpovědnosti“ dal internacionalismu „subjektivní bázi“. Vyslovují nesouhlas s neolibe­
rální tezí, že nastal konec velkých teorií revoluční transformace reality a tedy i velkých kolektivních od­
povědností. Připomínají i myšlenku José Carlose Marátegui, že socialismus na latinskoamerické půdě
bude heroickou tvorbou. Kladou proti tomu odkaz Che. „Che nebyl patologický sebevrah ani bídný
vojenský stratég ani nezodpovědný dobrodruh ani osvícený despota, jak ho různí dnes chtějí předsta­
vovat.“ Zapatisté připomínají v souvislosti s Guevarou Marxovu myšlenku z roku 1847, že proletariát
potřebuje ještě více svou důstojnost než svůj chléb. Pro zapatisty je Guevara krátce řečeno antidogma­
tický socialista. Vzpoura neskončila. „Sen o přetvářející skutečnosti, nové, lepší. Sen o vzpouře. Sen,
který nás dnes svolává, je zlom a kontinuita s tímto snem Che Guevary.“ To je „občanská a pokojná
perspektiva“. [275]
K odkazu Che se přihlásil i sám subcomandante Marcos v La Realidad (Chiapas, Mexiko), který se
stal známým po povstání 1. února 1994. Povstalci tehdy reagovali na rostoucí omezování sociální po­
moci Mexičanům, především Indiánům. Tento trend se vůbec nezastavil. I proto dodnes „v zóně kon­
fliktu“ drží vláda 60 tisíc vojáků. [276] „Che je nám blíže, než si mnozí myslí“, a to „s duchem vzpoury,
s etickým návrhem být lepší.“ Kategoricky tvrdí, že „tou či onou formou všechna povstalecká hnutí
Latinské Ameriky jsou dědici revolty Che, jeho aspirace po lepším světě, aspirace po lepší lidské bytosti
a nutnosti bojovat za vybudování tohoto světa a přeměnu sebe sama v tohoto lepšího člověka“. A tak
nejen revolucionáři, ale i „všechny marginalizované sektory jsou dědici Che“. Che mohl „přežít nejen
svou smrt, nýbrž i pokusy banalizace, přeměnit ho v předmět spotřeby nebo módy“. Ernesto Che Gue­
vara „přežil útok trhu“, „přežil pokusy ho sakralizovat a učinit svatým“. Subcomandante Marcos vidí
velký přínos Che a etickou hodnotu v tom, že byl schopen myslet a žít „až do nejzazších důsledků této
formy myšlení“. Ejercito zapatista de la liberación nacional (EZLN) je první „postmoderní“ guerilla
světa. Tito lidé si jsou vědomi toho, jak naléhavě potřebná je větší tvořivost tváří v tvář světovému zá­
běru neoliberální strategie. Hledá se světová alternativa k ní. [277]
Che nastoluje etický závazek svobody. To přináší tři momenty. První je vzpoura, druhý tvorba hod­
not, třetí etické redefinování politiky. Vzpoura je sociální praxe osvobození. Je třeba materiálně a ideo­
logicky zničit všechny zdroje panství, včetně politických, morálních a právních hodnot, jež je teoreticky
legitimují. Che vystupuje aktivně proti byrokratizaci a hierarchizaci, které jsou spojeny s kultem autori­
ty. V dnešních sporech kolem svobody je aktuální koncepce svobody jako etického konání. V tom vidí
zárodek nových hodnot. Opakovaně poukazuje na to, že osvobozenecké hnutí nemá podstatu svobody
samu o sobě dánu. Svoboda je jen pozváním k volbě, k rozhodnutí a pevné obhajobě tohoto rozhod­
nutí. Svoboda se musí konkretizovat, utvářet, stát se činným vztahem. Na tomto místě navazuje Gue­
varova myšlenka nového člověka.
– 33 –
Guevarovská idea autentického a dynamického socialismu antiautoritářského budí i dnes pozornost,
zejména po selháních v zemích bývalého sovětského bloku. U Guevary je finalita revolučního procesu
etická. Nový člověk je schopen přijmout nové hodnoty, participuje na procesu revoluční transformace.
Jaký má být „kádr“? Má pracovat na svém ideologickém rozvoji, má být schopen analýzy, jeho charak­
teristikou jsou také věrnost a kázeň. Krátce, má být vzor nového člověka. A nový člověk spojuje sou­
kromé a veřejné. Spojuje také okruh individuálního etického konání a politické akce. To vede k redefi­
nování politiky. Nový člověk je aktivní bytost zakoušející politiku jako prostor, kde etické jednání svo­
body dosahuje maximálního vyjádření. Je to svým způsobem obnovení řeckého smyslu politiky. Tam
bylo ovládání sebe sama chápáno jako předpoklad veřejné vlády. (Těsné spojení politiky a etiky je také
typické pro maďarského filosofa Győrgye Lukácse.) Velmi optimistická je teze, že všichni jsou schopni
odpovědnosti této svobody. [278]
Čtyřicet let kubánské revoluce už představuje úsek, který lze analyzovat s určitým odstupem. Fer­
nando Martínez Heredía, který podal také shrnutí odkazu Che jako osobnosti šedesátých let pro deva­
desátá léta 20. století [279], provádí (přitom nepatří rozhodně mezi pohodlné stoupence revoluce) asi
zatím nejzajímavější členění revolučního procesu na Kubě. K revolucím obecně říká Heredía tato po­
zoruhodná slova: „Revoluce, která triumfuje, se zdá být nekončícím svátkem … Hájím názor, že každá
revoluce je vítězstvím nad mezemi možného … Hranice možného pukají … jednoduše předvede sym­
boly revoluce jako legitimaci nové moci…“ Poté vyčleňuje čtyři etapy. První zahrnuje léta 1959–1970,
druhá 1970–1985, třetí 1985–1990, čtvrtá dosud probíhá. Heredía dokáže být i velmi kritický vůči omy­
lům a chybám revoluce i jejích vůdců. Připomíná například projev Fidelův z 26. července 1970, který si
zaslouží i zde citaci. „Moc lidu, ano on sám je moc.“ A o pár dní později: „Socialismus si nemůže vy­
brat. Socialismus musí být věcí mas. Jednoduše socialismus, který není demokratický a věcí mas, se by­
rokratizuje a přestává být socialismem.“ To jsou pozoruhodná slova. Heredía však dodává: „Ale tento
projekt nezvítězil.“ Proč? Došlo k přizpůsobení se Sovětům a k rostoucí byrokratizaci: za léta 1974–
1986 se počet funkcionářů zvětšil dvaapůlkrát. Vývoz cukru dostoupil v 80. letech až 4,3 mil. tun, rostl
i vývoz niklu. Tedy jakoby pravý opak toho, co chtěl Che. Dodnes tu nejsou železárny hodné toho jmé­
na, starý plán rozvoje elektroniky ze 60. let teprve postupně získával půdu pod nohama. Kubánská in­
dustrializace 70. let byla prostě velmi omezená. Ale naproti tomu úžasné výsledky přinesla kampaň na
zevšeobecnění vzdělání. Stinnou stránku přizpůsobení se Sovětům byla vyšší míra oficiální kontroly
společenského myšlení, stejně jako zploštění funkcí prostředků masové komunikace. Šířila se ideologie
východoevropského socialismu. To změnil až „proces rektifikace“, začínající v letech 1985–1986. Pro­
budil se lidový internacionalismus, docházelo k návratu hlavních prvků původního projektu revoluce.
Posílena byla (byť i určitým způsobem kontrolovaná) participace. Oslabení prestiže socialismu bylo
spojeno s pádem Sovětů. Ale odpor lidu proti vnějšímu tlaku v devadesátých letech byl podle Heredíy
příkladný. Je to hlavní sociální fakt první poloviny devadesátých let. Prokázala se krajní soudržnost
obyvatelstva, která kladla odpor erozi prestiže socialismu.
Napomohlo tomu i kritické a sebekritické zaměření IV. sjezdu Komunistické strany Kuby v březnu
1990. Otevření systému přineslo pozoruhodné výsledky v demokratizačním procesu. Bylo vzneseno
milión kritických připomínek na 70 tisících shromážděních. Zvláštní období, „čas války“ (jak to nazval
uruguayský historik Eduardo Galeano), znamenalo ústup projektu IV. sjezdu, politika se opět musela
soustředit na centrální řízení. Politika se tak stala klidným územím bez emocí, ale společnost ne, deva­
desátá léta přinesla různé otřesy. Kulturně je ale Kuba velmi sjednocená země. Ekonomické reformy
znamenají diferenciaci příjmů, ta však ještě nevede k třídní diferenciaci. „Tedy společnost, která přijímá
každodenní nebo tržní praxi se ideologicky prohlašuje za socialistickou; … ekonomika, kterou nazává­
me smíšená … Kuba se vsunuje do světového hospodářství, … ale s režimem, který se rodí a má svou
legitimitu v antikapitalismu …“
Je očividné, že Heredía nezaujímá vůči vládě své země žádné nekritické stanovisko. Je ale optimis­
tou, protože vidí „velmi vysokou kulturu obyvatelstva, politickou kulturu“, a to nejen všeobecně.
Transnacionalizace ale přináší mnohá rizika. Parazitní peníze hrají v celku hospodářství, v životě i ve
– 34 –
společnosti značnou roli. Ve světě je dnes významným jevem to, že demokracie, která má být výdobyt­
kem lidu, je pod tlakem, je tu snaha ji neutralizovat a přeměnit ve způsob vládnutí. Universalizace kapi­
talismu po pádu sovětského bloku se dotýká na Kubě hodnot a přináší nové rozpory. Ale není nutné
kapitulovat: „Jsme zkušenost a výjimečný experiment boje proti kapitalismu, který proběhl ve druhé
polovině dvacátého století.“ Heredía odmítá, že by revoluce vyústila v selhání ekonomiky. Ta byla nao­
pak dána do služeb lidí. A tak dříve zaostalá Kuba má dnes 60 tisíc lékařů, 40 tisíc inženýrů, 300 tisíc
učitelů a profesorů. Jinak řečeno, má moderní a početnou inteligenci. [280] A na pátém sjezdu KS Ku­
by také 780 tisíc členů Fidelovy a Guevarovy strany. [281] Navzdory proroctvím Castrova životopisce
Roberta E. Quirka se příběh Kubánské revoluce nechýlí k závěru. [282] Jen vstupuje do další etapy.
– 35 –
– 36 –
LITERATURA
[1] Fidel Castro Ruz, Discurso en la Clausura del IV Congre­
so de la Unión de Jovenes Comunistas, 4 de abril de
1982. Fidelovy projevy jsou dnes na internetu (viz níže)
a odtud také čerpám citace.
[2] Fidel Castro Ruz, Neliberal Globalization and the Global
Economic Crisis, Havanna 1999.
[3] Stéphane Courtois (vyd.), Černá kniha komunismu. Zloči­
ny, teror, represe II, Praha-Litomyšl 1999, s. 185.
[4] Tamtéž, s. 187.
[5] Tamtéž, s. 187–188.
[6] Tamtéž, s. 184.
[7] I. R. Lavreckij, Ernesto Če Gevara, Moskva 1973 (2. vy­
dání). Lavreckij (Grigulevič) také rozebírá efektivnost
Guevarova řízení průmyslu. Uvádí například, že přes
všechny chyby, které ostatně Guevara přiznává v říjnu
1964 v článku v International Affairs vzrostla průmys­
lová výroba v roce 1963 oproti roku 1962 o 6 % (s.
214). Autor se k tématu znovu vrátil v širších souvis­
lostech latinskoamerického revolučního vývoje v knize
I.R. Grigulevič, Erněsto Če Gevara i revoljucionnyj
process v Latinskoj Amerike, Moskva 1984.
[8] Pierre Kalfon, Che/ Ernesto Guevara, une Légende du
Sičcle, Paris 1997; Che Ernesto Guevara, una leyenda
de nuestro siglo, Ed. Plaza Janés 1997 (pracuji s portu­
galským překladem Che. Ernesto Guevara, uma lenda
do século, Lisboa 1998).
[9] Paco Ignacio Taibo II, Ernesto Che Guevara: también co­
nocido como el Che, Ciudad de México 1996.
[10] Jon Lee Anderson, Che Guevara. A Revolutionary Life,
New York 1997 (užívám i německého vydání Jon Lee
Anderson, Che. Die Biographie, München 1999).
[11] Jorge G. Castańeda, Compańero. The Life and Death of
Che Guevara, New York 1997; La Vida en Rojo, Ed.
Alfaguara 1997 (pracuji s německým překladem Che
Guevara, Eine Biographie, Frankfurt am Main 1998).
[12] Régis Debray, Loués soient nos seigneurs, Paris 1996,
s. 184. Régis Debray chápe Guevaru jako romantického
idealistu, který ztroskotal. I to je forma, jak se Debray
(který na soudu v Camiri za podporu guerilly dostal
30 let!) zříká „hříchů mládí“ — viz Mikel Koba, Resu­
men, n. 32, listopad–prosinec 1997, .. Kniha Régise
Debraye La Guerilla du Che, Paris 1974 byla a je tak
vlivná a citovaná proto, že není jen popisem akcí ze
strany přímého účastníka, ale přináší i rozbor třídních
vztahů a poměru sil v Bolívii (s. 45nn.) i pokus o analý­
zu Guevarovy strategie (s. 83nn.). Následující kapitoly
se zabývají výběrem terénu (s. 100nn.), momentu (s.
117nn.), samotnou vojenskou kampaní (s. 130nn.). Au­
toritářství Guevary vyvracejí vzpomínky přátel: srv.
např. Marriano Rodriguez Herrera, Noc la adarga al
brazo, La Habana 1988.
[13] El Che en la Revolución Cubana, vyd. Orlando Borrego,
asi La Habana 1966, VI, s. 179–180.
[14] Nejotevřeněji o potřebě svobodné diskuse mluvil Gue­
vara na svém posledním vystoupení na ministerstvu
průmyslu 5. 12. 1964 — viz El Che en la Revolución
Cubana VI, s. 566.
[15] Pierre Kalfon, s. 212.
[16] Jestliže například Lucio Emilio do Espíritu Santo říká, že
Guevarova vize marxismu byla omezená a dogmatická
a teorie ohniska (foco) byla nedostatkem vize, skutečně
důkladná četba Guevarových textů by jej usvědčila
z omylu (Che Guevara, a pop-political myth, .. Přehled
Guevarových názorů podal už Michael Lowy, The Mar­
xism of Che Guevara. Philosophy, Economics, and
Revolutionary Warfare, New York and London 1973
(překlad francouzského riginálu z roku 1970 — viz na
jiném místě) a Andrew Sinclair, Che Guevara, New
York 1970.
[17] Carlos Tablada Pérez, El pensamineto económico de
Ernesto Che Guevara, La Habana 1987.
[18] Pedro Vuskovic y Belarmino Elgueta, Che Guevara en el
presente de la América Latina, La Habana 1987 (dílu se
dostalo — stejně jako práci Tabladově — ceny vydava­
telství Casa de las Américas) .
[19] Fernando Martinez Heredia, Ché, el socialismo y el co­
munismo, La Habana 1989 (rovněž tato kniha získala
cenu vydavatelství Casa de las Américas).
[20] Jorge G. Castańeda, Che Guevara, s. 270–271.
[21] Tamtéž, s. 271. Srv. Fernando Martinez Heredia, Ché, el
socialismo y el comunismo, La Habana 1989, s. 103–
104, pozn. 2.
[22] Stéphane Courtois, v: Černá kniha komunismu. Zločiny,
teror, represe, I, Praha-Litomyšl 1999, s. 29. Obavy
před jeho poselstvím a působením mezi americkou in­
teligencí už v dřívější době vyjadřoval z konzervativně
katolických pozic např. Rio Preisner, Americana.
Zpráva o velmoci I–II, Praha 1992, s. 316, 615, 928,
929.
[23] Heinz Diterich Steffan, Che y el colonialismo perfuma­
do, ..
[24] Philipp Hlawacek, How and why the myth was born, ..
Proto si levicová rocková skupina Rage against the
Machine dala na obálku svého prvního CD právě
Ernesta Che Guevaru (tamtéž). Básně o Guevarovi při­
náší Pablo de Milané ve sborníku, kde je Niclas Guillén,
Mario Benedetti, Juan Pablo Chang (el Chinés) — viz ..
Básnické vyjádření vztahu ke Guevarovi podává i Juan
Gelman, Pensamientos, Brecha, sept.–oct. 1997, ..
[25] Die tageszeitung, 7. 7. 1997, Süddeutsche Zeitung,
14.7. 1997, v: Jorge G. Castańeda, Che Guevara. Eine
Biographie, Frankfurt am Main 1998, s. 619–620, 629.
[26] Jon Lee Anderson, Che Guevara: A Revolutionary Life,
Grove Press 1997, s. 1. Tým musel prozkoumat 10 tisíc
čtverečních metrů! V dřívější knize Maria Vargase Sali­
nase, El Che: Mito y Realidad, SEPA, La Paz 1987, se
údaj o místu pohřbení nevyskytuje!
[27] Süddeutsche Zeitung, 14. 7. 1997, v: Jorge G. Castańeda,
s. 627.
[28] Jorge G. Castańeda, s. 503nn., přílohy článků z tisku s.
617nn.
[29] Veškeré Castrovy řeči ve španělštině a angličtině jsou
dnes k dispozici na internetu na adrese: ..
[30] Tak např. America libre: „Ańo del Che“ ( .. Podobně
Punto Final 21.3.1997: El ańo del Che: „Che podal
krajní důkazy revoluční koherence a etiky“. (na stránce
přehled akcí k výročí: .. Festival Che ve Vallegrande 5.–
11.10.1997 ( .. Shrnutí roku Che podává také materiál
El Che: 30 Ańos. Conferencias y exposiciones — ., kde
je také řada vzpomínek účastníků bolivijských událostí
let 1966–1967, jak je shromáždili, včetně fotografické
dokumentace, fotograf Thomas Müller a redaktor ča­
sopisu Der Spiegel Cordt Schnibben. Z Kubánců tu
figurují Maria del Carmen Ariet, Eleisa Sánchez,
Dr. Jorge González, Manuel Pińeiro, Dr. Pedro Za­
mbrano, Eneida Sánchez, dále z Bolivijců bývalý
– 37 –
guerrillero José Castillo Páco, jeho kolega Guzmán Lo­
zola a vesničané, kteří se setkali s Che. Např. Julia Ro­
sas podotýká, že Guevarovi lidé vždy platili dobré
a spravedlivé ceny (Valle Grande: Las Huellas de un
Sueńo, .. ). Zvláštní číslo přinesl také časopis Cua­
dernos Africa América Latina, n. 29, 1997, Ché: A 30
ańos de su muerte, ..
[31] Chemanía. Posters y cinetos de páginas cibernéticas, La
Jornada, ..
[32] Die tageszeitung, 7.7. 1997, v: Jorge G. Castańeda,
s. 618.
[33] Die tageszeitung, 7.7. 1997, v: Jorge G. Castańeda,
s. 618.
[34] Tamtéž, s. 619.
[35] Valle Grande: Las Huellas de un Sueńo, ..
[36] Paulo Drinot, „Volveré y no seré póster“. La imagen del
Che, hoy, .)
[37] Jorge G. Castańeda, zvl. s. 486nn.
[38] Manuel Cabieses Donoso, El Che como nosotros ( .. ).
[39] Germán Sánchez, Che, nuestro contemporáneo, Tricon­
tinental N. 137, Júlio 1997, Ańo 31, ..
[40] Resumen n. 32, listopad–prosinec 1997, ..
[41] Francis Fukuyama, The End of History and the Last
Man, London 1992 (též New York 1991), s. XIII. Pů­
vodní studie Francis Fukuyama, Have We Reached the
End of History?, RAND Corporation Paper, 1989/1;
Francis Fukuyama, The End of History?, The National
Interest (Summer), reprint v: A Look at the End of
History, vyd., M.K. Jensen, Washington D.C., U.S.
Intitute Peace, 1990. Proti tomu právě stojí kolektivní
identifikace Che s utopistou par excellence, Che se
změnil v utopický archetyp — Luis Pérez Aguirre, El
camino que ya nadie recorre, salvo el crepúsculo, Bre­
cha, ..
[42] Marxism in the Postmodern Age. Confronting the New
World Order, vyd. Antonio Callari, Stephen Cullenberg,
Carole Biewener, New York-London 1995, s. 422. S tím
souvisí pokus kontrolovat svět prostřednictví
„měkkých zdrojů moci“, informací, kulturních hodnot.
Che si tohoto nebezpečí byl vědom a byl proti kulturní
penetraci imperialismu — Resumen, n. 32, listopad–
prosinec 1997, ..
[43] Jorge G. Castańeda, Utopia Unarmed: the Latin Ameri­
can Left after the Cold War, New York 1993, s. 431–
432.
[44] Ronald Aronson, After Marxism, New York 1995, kap.
7, s. 165nn.
[45] François Chesnais, Dominique Plihon, Suzanne de
Burnhoff, Bruno Jetin, Por qué hay que apoyar la Tasa
Tobin?, Viento Sur, n. 42, únor 1999 ( ..
[46] Cristophe Aguiton, Riccardo Petrella, Charles-André
Udry, Construyamos juntos una „mundialización dife­
rente, Viento Sur, n. 42, únor 1999, ..
[47] 43 % původních lesů v rozvojových zemích jsou
nenávratně ztracena — (Denis Horman, Injerencia
o solidaridad? El debate sobre la „condicionalidad“ en
las relaciones Norte-Sur). Susan George uvádí, že ni­
čení lesů znamená asi pětinu z příčin ovlivňujících kli­
matické změny (El boomerang de la deuda, Deriva Edi­
torial, 1993). Viz Viento Sur, n. 42, únor 1999, ..
[48] Daniel Bell, The Cultural Contradictions of Capitalism,
London 1976.
[49] To z českých autorů přesně postihují Karel Kosík, Století
Markéty Samsové, Praha 1993; týž, Jinoch a smrt, Praha
1994 a zejména Karel Kosík, Předpotopní úvahy, Praha
1997, nejnověji např. Karel Kosík, O nestoudnosti
a pokoře, Právo, 22. 10. 1998 a Václav Bělohradský,
Papežovy smažené brambůrky aneb Triumf struktur,
Právo 25. 2. 1999. Analýzu proudů současného vý­
tvarného umění a jejich estetiky přináší marxisticky
fundovaná práce Suzi Gablikové, Selhala moderna?,
Votobia, Olomouc 1995.
[50] To říká i Subcomandante Marcos, „El Che sigue vivo,
está con nosotros y muchos más“: Subcomandante
Marcos. Jesús Ramírez Cuevas/Reuter, ..
[51] Barba Roja, Resumen, n. 32, listopad–prosinec 1997, ..
[52] Andrés Ruiz, El mito y el fantasma, La Jornada, ..
[53] Paco Ignacio Taibo II su „biografia total“ del Che, Resu­
men n. 31, ..
[54] Manuel Souza, El Che y el pensamiento rebelde, recenze
na Guillermo Almeyra-Enzo Santarelli, Che Guevara, el
pensamiento rebelde, Montevideo 1997, La Jornada, ..
[55] Adolfo Gilly, El Che, ese oscuro objeto del deseo, La
Jornada, ..
[56] Dnes je na internetu k dispozici španělsky i anglicky celý
soubor Castrových řečí
(gopher://lanic.utexas.edu/0R0-30402/la/Cuba/Castro/), který poskytuje jedinečný pohled
nejen na vývoj jeho názorů, ale i na celkový způsob
myšlení stratéga kubánské revoluce. Z knižně vydaných
titulů: Fidel Castro, La crisis económica y social del
mundo, sus repercusiones en los países subdesarrolla­
dos, sus perspectivas sombrías y la necesidad de luchar
si queremos sobrevivir, La Habana 1983; Un encuentro
con Fidel. Entrevista realizada por Gianni Miná, La
Habana 1987; Fidel y la religión. Conversaciones con
Frei Betto, La Habana 1985 (=Fidel and Religion. Talks
with Frei Betto, Havana 1987; Frei Betto, Fidel és
a vallás , Budapest 1987); Fidel Castro Ruz, Ricardo
Alarcón Quesada, Cuba no es ni será esclava jamás, La
Haban 1997; Fidel Castro Ruz, En Cuba no habrá tran­
sición del socialismo al capitalismo, La Habana 1997;
Fidel Castro Ruz, Before, we were fighting for our
country; today, we are fighting for the world, La Haban
1998; Fidel Castro, Neoliberal Globalization and the
Global Economic Crisis, Havana 1999. Česky Fidel
Castro, Projevy, Praha 1962. Shrnující stručná česká
monografie z poslední doby je Vladimír Nálevka, Fidel
Castro. Podzim diktátora, Praha 1997. Ignorování Gue­
vary ale nebyla jenom záležitost českých marxistů: na­
příklad jinak velmi dobrá práce Rózsy H. Varró, Válsá­
ghelyzetek a szocializmusban. Megelőzés — kiút —
továbblépés, Budapest 1988, zabývající se poučeně
otázkami krizových situací za socialismu nikde nezmi­
ňuje Guevaru, přestože se touto otázkou hodně za­
býval. Podobně je s teorií člověka: v souborném díle
sovětských a německých autorů Der Mensch. Neue
Wortmeldungen zu einem alten Thema, Berlin 1982
nikde neuvádí Guevarovo jméno. Guevaru nezmiňuje
ani Walter Hollitscher, Natur und Mensch im Weltbild
der Wissenschaft. Mensch und Gesellschaft, Berlin
1985, ale dokonce ani Lucien Sčve, Marxismus a teorie
osobnosti, Praha 1976.
[57] José Martí, Moje Amerika, Praha 1985 (zde esej Naše
Amerika, Verše synovi, což je součást sbírky Ismaelillo,
část Volných veršů, příspěvky do časopisu Zlatý věk,
Prosté verše, slavný Manifest z Montecristi, literární
studie k Wildovi, Whitmanovi, historické stati o San
Martínovi a Bolívarovi, dopis příteli Manuelu Merca­
dovi psaný v polním ležení den před smrtí a také Polní
– 38 –
deník), další výbory literárních děl: Padají z nebe květy
(z významných děl obsahuje část sbírky Ismaelillo —
Verše synovi, příspěvky ze Zlatého věku, Prosté verše,
část Květů z vyhnanství), Praha 1958, Raněný orel (zde
část sbírky Ismaelillo — Verše synovi, Prosté verše,
Květy z vyhnanství), Praha 1970. Prosté verše vyšly
česky jako celek v roce 1953 a román Amistad funesta
pod názvem Osudné priateľstvo slovensky v roce 1974.
Souborné vydání Obras completas, La Habana 1975.
Básnické dílo bylo publikováno dvakrát ve svém celku:
Poesía completa, La Habana 1985 a nejnověji Poesía
completa, Madrid 1995.
[58] James William Fulbright, Pýcha moci, Praha 1969, s. 106.
[59] Annie Cohen Solal, Sartre. 1905–1980, Paris 1985,
s. 514.
[60] José Carlos Mariátegui, Punto de vista antiimperialista,
1928. Citovaný výrok ze září 1928 v: José Carlos Mariá­
tegui, La acción clasista, La Habana 1998, s. 96.
[61] Mesa redonda: el pensamiento económico del Che Gue­
vara, Cuadernos de Nuestra América, Vol. V, No. 9–10,
Enero-Junio de 1988, s. 241.
[62] Fidel Castro po vítězství revoluce vzpomínal, že jeho
přesvědčení se měnilo „v postupném procesu, v dyna­
mickém procesu, v němž mne tlak událostí nutil přijí­
mat marxismus jako odpověď na to, co jsem hledal“
(James William Fulbright, Pýcha moci, Praha 1969,
s. 107, Castrův rozhovor s americkým novinářem Her­
bertem Matthewsem 29.10.1963).
[63] O bojích v pohoří Sierra Maestra a osvobození Kuby
z područí Batistova režimu Pierre Kalfon, Che Ernesto
Guevara, uma lenda do século, Lisboa 1998 (francouz­
ský originál Che/Ernesto Guevara, une Légende du
Sičcle, Paris 1997), s. 151nn., Froilán Escobar-Félix
Guerra, Che. Sierra adentro, La Habana 1988 a Jorge
G. Castańeda, s. 100nn. Česky nejnověji Pavel Pečinka,
Od Guevary k zapatistům. Přehled, složení a činnost
gerilových hnutí Latinské Ameriky, Brno 1998, s. 29nn.
O kubánské revoluci přehledně Jan Kovanda, Latinská
Amerika — kontinent v pohybu, Praha 1976, s. 385n.
[64] W. Wieland u Paula Johnsona, Dějiny 20. století, Praha
1991, s. 603: „Znám Batistu, je to darebák…ale ame­
rické zájmy jsou na prvním místě…alespoň je to náš
darebák“.
[65] Dopis cituje Carlos Franqui, Journal de la Révolution
Cubaine, Paris 1976, s. 362, viz též Jean Ziegler, Gegen
die Ordnung der Welt. Befreiungsbewegungen in Afrika
und Lateinamerika, Wuppertal 1985, s. 38–39.
[66] V operaci Che nehrál zásadní roli — srv. Jorge G.
Castańeda, s. 245nn.
[67] Mesa redonda: el pensamiento económico del Che Gue­
vara, Cudernos de Nuestra América, Vol. V, No. 9–10,
Enero-Junio de 1988, s. 241.
[68] Srv. Piedade Carvalho, Che: a poetica do combate, Rio
de Janeiro 1993; Jorge G. Castańeda, Compańero: the
life and death of Che Guevara, New York 1997
(=španělsky La Vida en Rojo, Ed. Alfaguara 1997; ně­
mecky Che Guevara. Eine Biographie, Suhrkamp,
Frankfurt am Main 1998 — užívám v dalším textu ně­
mecké vydání); Jon Lee Anderson, Che Guevara:
a revolutionary life, New York 1997. Bývalý člen Direk­
tora Armando Hart Dávales tomuto mýtu přisuzuje vý­
znam etického symbolu, paradigmatický význam — Ar­
mando Hart Dávales, Che, Vigencia de un mito, Tri­
continental N. 137, Júlio 1997, Ańo 31, ..
[69] Srv. Mary-Alice Waters, Che Guevara and the fight for
socialism today: Cuba confronts the world crisis of the
´90s, New York 1992; Fidel Castro, to speak the truth:
why Washington´s „cold war“ against Cuba doesn´t
end, New York 1992.
[70] Viz Maria del Carmen Ariet, Che: pensamiento político,
La Habana 1988; Pensar al Che. La Habana 1989;
Fernando Martínez Heredía, Che, el socialismo y el co­
munismo, Ciudad de La Habana 1989.
[71] Eduardo Galeano (y otros), Querido Che, Revolución,
Madrid 1987. Podobně Victor Perez Galdos, Un hom­
bre que actúa como piensa, La Habana 1987.
[72] Viz webové stránky Eduarda Galeana ( . a .. Pozo­
ruhodné jsou i jeho dějiny Latinské Ameriky (Eduardo
Galeano, Die offenen Adern Lateinamerikas. Die
Geschichte eines Kontinents, 13. vyd., Wuppertal
1988). O jednotě myšlení a jednání jako základní cha­
rakteristice osobnosti Guevary Víctor Pérez-Galdós,
Un hombre que actúa como piensa, La Habana 1988.
[73] Pedro Cazes Camarero, El Che y la generación del ´70,
Buenos Aires 1989.
[74] Například film Miguela Pereyry „Che, Ernesto“ — Bre­
cha, sept.–oct. 1997, rozhovor Marie Esther Gilio s En­
varem El Kadrim ( . a od téhož režiséra Por las rutas de
doctor Guevara, viz Envar El Kadri, Por las rutas del
doctor Guevara, La Jornada ( .) . Viz též film argentin­
ského režiséra Juana Carlose Desanza „Hasta victoria
siempre“ (El cine atrapado por el Che por Mireya
Castańeda, . ). O „vášni pro Guevaru“ už mluvil v se­
dmdesátých letech Jean Cau, Une passion pour Che
Guevara, Paris 1979.
[75] Srv. Debates y búsquedas actuales para la construcción
de una alternativa política revolucionaria en América
Latina y el Caribe: 12 al 14 de junio de 1992, Rosario,
Argentino 1992.
[76] Rosa Nassif, El Che. Temas antiimperialistas.4, Buenos
Aires 1988; Claudia Korol, El Che y los argentinos,
Buenos Aires 1988; Marta Harnecker, El Che: vigencia
y convocatoria; El Che: la consecuencia de un pensami­
ento, Buenos Aires 1989; El Pensamiento revoluciona­
rio del comandante Che Guevara: seminário científico
internacional, 8 al 11 de junio de 1988, Buenos Aires:
intervenciones y debate, Buenos Aires 1989; Hugo
Gambini, El Che Guevara, Buenos Aires 1996; Néstor
Kahan, Guevarismo y tradiciones culturales en Argenti­
na, v: Papeles de la FIM, (Madrid), No. 9, 2a época,
1998, Transiciones en el Este, s. 195–219.
[77] Ernesto Guevara, Notas de viaje, Quito, Ecuador — La
Habana 1993. Důležité momenty z cest zachycuje otec
Che Ernesto Guevara Lynch, Mi hijo el Che, La Haba­
na 1988 v šesté části své knihy vzpomínek (s. 321nn.).
[78] Paco Ignacio Taibo II, Senza perdere la tenerezza. Vita
e morte di Ernesto Che Guevara, Il saggiatore 1996;
Paco Ignacio Taibo II (a cura di), L´anno in cui non si­
amo stati da nessuna parte. Diario inedito in Africa,
Ponte delle Grazie 1994; John Lee Anderson, Che. Una
vita rivoluzionaria, Baldini & Castoldi 1997; Saverio Tu­
tino, Guevara al tempo di Guevara, Editori riuniti 1996;
týž, Il Che in Bolivia, Editori riuniti 1996; Benigno, La
rivoluzione interrotta, Editori riuniti 1996; F. Meri Lao,
Al Che, poesie e canzoni dal mondo (s CD nebo MC),
Erre emme 1995; Roberto Massari, Che Guevara:
pensiero e politica dell´utopia, Erre emme 1993; týž,
Che Guevara: uomo, compagno, amico (s VHS), Erre
emme 1994; Roberto Massari-F. Martinez, Guevara
para hoy, Erre emme 1994; Harry Villegas, Pombo,
– 39 –
Erre emme 1996; Carlos Tablada, Guevara, il pensiero
politico, Erre emme 1989; Lilliana Buellini, Il Che: l
´amore, la poltica, la rivolta, Erre emme 1995; Fidel
Castro, Comandante Che Guevara, Erre emme 1996;
týž, I trenta nove anni di Ernesto Che Guevara, 1992;
Carlos Puebla, Comandante Che Guevara, 1996;
Guillermo Almeyra, Enzo Santarelli, Che Guevara: il
pensiero ribelle, Data news 1993 (vyšlo i 1996); William
Galvez, Guevara sconosciuto, foto inedite…, Data
news 1995; Ivo Scanner, Le mani del Che, Data news
1996; různí autoři, I sopravvissuti del Che, Tropea
1996; různí autoři, Che Guevara, nomade dell´utopia,
Manifesti libri 1993; Jean Cormier, Le battaglie non si
perdono, si vincono sempre, Rizzoli 1996; týž, Che
Guevara, utopie e rivoluzione, 1996; Athos Bigongiali,
Le ceneri del Che, Giunti 1996; Raúl Corrales, Alberto
Korda, Che, album fotografico su Ernesto Che Gue­
vara, 1990; Antonio Moscato, Che Guevara, Teti edito­
re 1994 (vyšlo česky: Che Guevara, Praha 1997); týž,
Che Guevara: storia e leggenda, 1996; Stefano Sieni, L
´altra faccia del Che, 1996; Carlos Tablada, Economia,
etica e politica nel pensiero di Ernesto Che Guevara,
1996. Proguevarovskou atmosféru v Itálii charakteriy­
uje Paul M. Cahen, Che Guevara in Italy ( ..
[79] Zbyněk Petráček, Mýtus jménem Che. S Valtrem Ko­
márkem, bývalým poradcem Ernesta Che Guevary,
o „levičákovi, který se stal pop-hvězdou“, Respekt, č.
42, 13.–19.10.1997. Viz též Vít Urban, Falešná ikona
Che Guevary. Od smrti legendárního revolucionáře
uplynulo třicet let, Respekt č. 42, 13.–19.10.1997:
„U nás se ale dnes z pochopitelných důvodů Gue­
varovy postoje a názory těší popularitě jen u roman­
tických teoretiků moderní levice. A těm je skoro
nemožné vzsvětlit, že politické legendy a mýty, byť
s výraznými pseudonáboženskými atributy, patří vý­
lučně do říše babylonského zmatení pojmů, a nikoli do
reálné skutečnosti. Ještě obtížnější je pokoušet se
o podobné vysvětlení v kontextu iberoamerického svě­
ta, který si s sobě vlastním temperamentem a emocio­
nalitou potrpí na účelovou politickou ikonografii. Ta je
zde totiž i projevem určitého nacionálního a etnického
sebevymezení“.
[80] Srv. Roberto Luque Escalona, Yo, el mejor de todos: bi­
ografia no autorizada del Che Guevara, Miami, Fl.
1994.
[81] I. Lavreckij, Ernesto Če Gevara, s. 98. O jeho účasti na
dobrovolné práci — I. Lavreckij, s. 205nn. O Gue­
varově rovnostářství v guerille Jorge G. Castańeda,
s. 139–140. Vzpomínky spolubojovníků viz Alberto
Fernández Montes de Oca, Elsa Blaquier (AIN),
Compańeros del Che en combate, ..
[82] BIS MUSIC, CD-143, „Tu querida presencia“, textová
příloha. Srv. Surnai Benítez Aranda, El Ché: historia
y mito en el arte Cubano, Tricontinental, N. 137, Júlio
1997, Ańo 31, ..
[83] BIS MUSIC, CD-143, „Tu querida presencia“, textová
příloha. K písním o Che srv. Homenajes musicales al
Che por Mireya Castańeda, ..
[84] Annie Cohen-Solal, Sartre. 1905–1980, Paris 1985,
s. 513–514. Česky Jean-Paul Sartre, Uragan nad cuk­
rem, Praha 1961.
[85] Annie Cohen-Solal, Sartre. 1905–1980, Paris 1985,
s. 514. Výborně postihuje atmosféru těchto nočních
debat s Castrem známý kolumbijský spisovatel Gabriel
García Márquez, Vůně gujávy, Kmen, 1983, č. 25–35.
[86] Jean-Paul Sartre, Critique de la Raison dialectique II, Pa­
ris 1985, s. 444, 446.
[87] Ernesto Che Guevara, El socialismo y el hombre en
Cuba, Escritos y discursos 8, La Habana 1985, s. 269.
Nikoli náhodou spojil filmový scénář o Guevarovi
z pera Rodolfa Cortiza revoluci a něžnost (revolución
y ternura).
[88] Ricardo Rojo, Mi amigo el Che, vyšlo bez uvedení data
a místa — v Buenos Aires 1968, též anglicky My friend
Che, New York 1968, s. 28 (=Ricardo Rojo, Leben und
Tod eines Freundes, Frankfurt am Main 1968, s. 25).
Srv. dopis matce Celii de la Serna de Guevara bez data,
cituje Jean Cormier, Che Guevara, Paris 1995, s. 71
a odtud Jorge G. Castańeda, s. 78. O pobytu v Bolívii I.
Lavreckij, s. 49nn.
[89] Richard M. Ruiz, Ernesto Che Guevara, .. Na jeho želez­
nou vůli přemáhající astma vzpomínali lidé ze Sierra
Maestra, viz I. Lavreckij, s. 97, též Kalfon, s. 186. „Ast­
ma bude klíč života budoucího Che“ — Libération,
speciální číslo, ..
[90] Lidská i odborná stránka Ernesta Che Guevary vyniká
ze stenografických záznamů, které vydal (v omezeném
množství kopií) Guevarův náměstek Orlando Borrego
ve svazcích El Che en la Revolución Cubana, 7 dílů, asi
La Habana 1966 (ani datum, ani místo neuvedeny, vy­
dalo Ministerstvo cukrovarnického průmyslu). Tyto
články, záznamy z ministerských porad, konferencí, ná­
vštěv v závodech, setkání s řediteli podniků atd.
pokrývají klíčové roky 1962–1964. Uvedený příběh v El
Che en la Revolución Cubana VI, Reuniones bi­
mestrales, s. 443, viz též Carlos Tablada Pérez, Pensa­
miento económico de Ernesto Che Guevara, La Haba­
na 1987, s. 164.
[91] Brian Peterlinz, What is it about Che?, ..
[92] Přezdívku dostal od Kubánců — I. Lavreckij, Ernesto
Če Gevara, Moskva 1972, passim, Fidel y la religión.
Conversaciones con Frei Betto, La Habana 1985, s. 373.
[93] Například I. Lavreckij, s. 193 a na mnoha místech Pierre
Kalfon, c.d.
[94] Antonio Moscato, Che Guevara, Praha 1997, s. 23.
[95] Vazba na matku byla u Guevary neobyčejně silná: viz
Jorge G. Castańeda, s. 22.
[96] I. Lavreckij, s. 19.
[97] Podrobně rodinnou tradici podává I. Lavreckij, s. 7–15.
[98] Podrobněji Alberto Granado, Con el Che Guevara: de
Cordóba a La Habana, Cordóba, Argentina 1995.
[99] Alberto Bayo, Ciento cincuento preguntas a un guerille­
ro, La Habana 1959. Španělská válka a příchod
emigrantů ze Španělska byly počátkem Guevarovy „po­
litizace“ — Jorge G. Castańeda, s. 27nn.
[100] Jorge G. Castańeda, s. 39nn.
[101] Tamtéž, s. 56.
[102] Blízký vztah obou revolucionářů opisuje Josif Romual­
dovič Lavreckij, Salvador Allende, Praha 1977, s. 71nn.
a Pedro Vuskovic y Belarmino Elgueta, Che Guevera
en el presente de la America Latina, s. 16n.
[103] Alberto Tauro, El Che en el Perú, listopad 1972, tvrdí,
že zásadním způsobem Guevaru ovlivnil dr. Hugo Pes­
ce — ..
[104] I. Lavreckij, s. 53.
[105] O cestách Ernesta Guevary Jorge G. Castańeda,
s. 61nn. na základě Ernesto Che Guevara, Mi primera
gran viaje: De la Argentina a Venezuela en motocicleta,
Buenos Aires 1994.
[106] Ricardo Rojo, My Friend Che, New York 1968, s. 42.
– 40 –
[107] Envar El Kadri, rozhovor s Marií Esther Gilio, Brecha,
sept.–oct. 1967, ..
[108] Ricardo Rojo, My Friend Che, New York 1968, s. 5.
[109] Jorge G. Castańeda, s. 88nn. O guatemalské demokra­
tické revoluci viz Stephen Schlesinger/Stephen Kinzer,
Bananenkrieg. CIA-Putsch in Guatemala, Hamburg
1984; Piero Gleijeses, The United States and the Guate­
malan Revolution, Princeton 1989.
[110] O zásadním významu guatemalské zkušenosti pro myš­
lenkový vývoj Guevary mluví shodně všichni životopis­
ci, např. Richard Gott, v: A. J. P. Taylor et al., Twentieth
Century, Vol. 18, Richard Gott, Che Guevara, Purull
Reference Books, 1979, s. 2392; Hilda Gadea,
A Memoir of the Che Guevara, Garden City, New
Zork 1972, s. 164 svědectví rodičů). Podobně mluví
i Fidel Castro (Un Encuentro con Fidel, Entrevista rea­
lizada por Gianni Miná, La Habana 1987, s. 314) a I.
Lavreckij, Ernesto Če Gevara, Moskva 1972, s. 45nn.
[111] Jorge G. Castańeda, s. 93nn.; Hilda Gadea, Che Gue­
vara: Ańos decicivos, Ciudad de México 1972, s. 29;
Ernesto Guevara Lynch, Aquí va un soldado de Améri­
ca, Buenos Aires 1987, s. 38, 80.
[112] Výborně atmosféru setkání popisuje Envar El Kadri
v rozhovoru s Marií Esther Gilio, Brecha, sept.–oct.
1997, . a Envar El Kadri, Por las rutas del doctor Gue­
vara, La Jornada, .. Viz i Pierre Kalfon, Che. Ernesto
Guevara, uma lenda do século, Lisboa 1998, s. 126nn.,
Hilda Gadea, Ańos Decisivos, México 1972, s. 116nn.,
Fidel y la religión. Conversaciones con Frei Betto, La
Habana 1985, s. 372nn.
[113] Paco Ignacio Taibo II su „biografia total“ del Che, Re­
sumen n. 31, sept.–oct. 1997, ..
[114] „Un hombre de acción que piensa“, rozhovor, který
udělala Maria Esther Gilio s bývalým partyzánem, nyní
scénáristou Envarem El Kadrim ( ..
[115] Antonio Moscato, Che Guevara, Praha 1997, s. 19. Srv.
Donald C. Hodges, The Legacy of Che Guevara:
A Documentary Study, London 1970, s. 14.
[116] Tak se vyjadřuje např. americký historik Richard Gott
(v A. J. P. Taylor et al., Twentieth century, Vol. 18), Che
Guevara, Purnel Reference Books, 1979, s. 2391: „Gue­
vara nikdy nebyl komunista“. John Gerassi je
opatrnější, tvrdí, že Che „nebyl komunista v nejtra­
dičnějším smyslu slova“ (Venceremos: The Speeches
and Writings of Che Guevara, New York-London
1968, s. 68). Fidel Castro opakovaně zdůrazňuje Gue­
varovo marxistické vzdělání, např. Un encuentro con
Fidel. Entrevista realizada por Gianni Miná, s. 312
(=An Encounter with Fidel, Ocean Press, Australia,
1991, s. 217–218), podobně Donald Kagan, On the
Origins of War and the Preservation of Peace, 1995,
s. 452 a také Donald C. Hodges, The Legacy of Che
Guevara: A Documentary Study, London 1970, s. 15
(„Guevarismus se vyvinul odpočátku uvnitř marxis­
ticko-leninského rámce“. ).
[117] Antonio Moscato, Che Guevara, Praha 1997, s. 22.
[118] Ernesto Guevara, Mi primer gran viaje: de la Argentina
a Venezuela en motocicleta, Buenos Aires 1994; taktéž
anglicky: The motorcycle diaries: a journey around
South America, London-New York 1995; Alberto
Granado, Con el Che por Sudamérica, La Habana 1986;
týž, Con el Che Guevara: de Cordóba a La Habana,
Cordóba, Argentina 1995.
[119] Někteří autoři zdůrazňují i vliv Alfreda Adlera (Hilda
Gadea uvádí, že Sigmunda Freuda, Carla Junga i Alreda
Adlera studoval, stejně jako spisy Jean-Paula Sartra).
BEC vyzdvihuje význam dvou Adlerových kategorií,
komplexu inferiority a tří úkolů života pro formování
Guevarovy koncepce sociální spravedlnosti, sociálně
užitečného života a nového člověka (BEC, Essay on
Che Guevara. The development, maturation a influen­
ces on Che Guevara´s ideology, .. K Adlerovi Susan
C. Cloninger, Theories of Personality: Understanding
Persons, Prentice Hall Inc., New Jersey 1996, s. 106–
107, 117–120.
[120] Publicista Ciro Alegrí dokonce tvrdil, že generál Bayo je
zodpovědný za kubánskou revoluci ve stejné míře jako
Fidel (Victoria en Cuba, říjen 1960, ..
[121] Ernesto Che Guevara, Pasajes de la guerra revoluciona­
ria, Escritos y discursos, La Habana 1985.
[122] Ciro Alegrí, Victoria en Cuba, říjen 1960, ..
[123] Ernesto Che Guevara, Proyecciones sociales de ejercito
rebelde, Escritos y discursos 4, La Habana 1985, s. 9–
21.
[124] Vzpomínky Aleidy Guevara March přinesl časopis La
Jornada, Mariano Rodríguez Herrera, Che, un hombre
sin fronteras: Aleida ( .. Che byl nejen člověk bez hra­
nic, jak říká název článku, ale také zuřivý čtenář, který
navíc četl velmi rychle, muž železné vůle a zároveň byl
velice lidský: takový je pohled jeho druhé ženy, která
pomáhá vydávat i dosud nepublikované rukopisy Gue­
vary i práce o něm (např. María de Carmen, El pensa­
miento ético, El pensamiento político del Che). Che
psal také poezii.
[125] Antonio Moscato, s. 39.
[126] Ernesto Che Guevara, Discursos en la quinta sesión
plenaria del Consejo interamericano economico y so­
cial, en Punto del Este, Uruguay, Escritos y discursos,
9, La Habana 1985, s. 42.
[127] Ernesto Che Guevara, Mensaje a los pueblos del
Mundo a través de la tricontinental, Escritos y discur­
sos, 9, La Habana 1985, s. 355.
[128] Ernesto Che Guevara, Discurso en la conmemoración
del natalicio de José Martí, Escritos y discursos, 4, La
Habana 1985, s. 54.
[129] Tamtéž, s. 54.
[130] EyD 4, s. 56, 57. Podobně El partido marxista leninista,
EyD 7, La Habana 1985, s. 13.
[131] EyD 4, s. 57.
[132] A. Moscato, s. 40.
[133] Roberto Massari, Che Guevara: grandeza y riesgo de la
utopía, Tafalla, Navarra 1992.
[134] Ernst Bloch, Das Prinzip Hoffnung, Frankfurt am
Main 1959.
[135] EyD 9, s. 391.
[136] Discurso en el acto conmemorativo de la muerte de
Antonio Guiteras, 8. 5. 1961, EyD 5, La Habana 1985,
s. 153, 154.
[137] Régis Debray, Revoluce v revoluci? Ozbrojený a poli­
tický boj v Latinské Americe, Praha 1970.
[138] A. Moscato, s. 46.
[139] Régis Debray, La guerrilla du Che, Paris 1974, totéž
anglicky Che´s guerrilla war, Harmondsworth, Baltimo­
re etc. 1975. O Debrayovi — bez posledního období,
kdy se zabývá mediologií, tedy disciplínou o médiích —
souhrnně Hartmut Ramm, The Marxism of Régis
Debray: between Lenin and Guevara, Lawrence,
Kansas, 1978.
[140] Abel Posse, Aquel Quijote de boina militar, Resumen n.
31, ..
– 41 –
[141] Miguel Urbano Rodrígues, Contra el Che y la Revoluci­
ón Cubana, Tricontinental N. 137, Júlio 1997, ..
[142] Edward Hyams, v: A Dictionary of Modern Revoluti­
on, 1973. Srv. Carolle Bengelsdorf, The Problem of
Democracy in Cuba: Between Vision and Reality,
Oxford UP, New York 1994.
[143] Michael Löwy, La Pensée de Che Guevara, Paris 1970;
též anglicky The Marxism of Che Guevara; philosophy,
economics, and revolutionary warfare, New York 1973.
[144] K. S. Karol, Les Guérrilleros au Pouvoir, Paris 1970;
Tomás Borge, Uno grano de maíz.
[145] A. Moscato, s. 50; K. S. Karol, Les Guérrilléros au Pou­
voir, Paris 1970.
[146] I. Lavreckij, Ernesto Če Gevara, Moskva 1973, 2. vyd.,
s. 214.
[147] A. Moscato, s. 62.
[148] Tehdejší atmosféru na Kubě líčí známý spisovatel Ma­
rio Vargas Llosa, En Cuba, país sitiado, ..
[149] Mensaje a los pueblos del mundo a través de la Tricon­
tinental, EyD 9, La Habana 1985, s. 359.
[150] EyD 9, s. 367, 371.
[151] EyD 9, s. 360–361, 365.
[152] EyD 9, s. 361.
[153] EyD 9, s. 368, celý výklad strategie osvobození s. 367–
372, o obětech s. 368, 372.
[154] EyD 9, Discurso en el segundo seminario economico
de solidaridad afroasiatica, s. 341–354.
[155] EyD 9, s. 352.
[156] EyD 9, s. 347, 350, 351.
[157] Miguel Aguirre Bayley, Ernesto Che Guevara: arquetipo
de la solidaridad revolucionaria, /Montevideo, Uru­
guay/, Monte Sexto 1988.
[158] EyD 9, s. 343.
[159] EyD 9, s. 343, 344.
[160] EyD 9, s. 345.
[161] EyD 9, s. 342.
[162] Srv. EyD 9, s. 347, 352.
[163] EyD 9, s. 353.
[164] A. Moscato, s. 72.
[165] A. Moscato, s. 72.
[166] Česky citováno v: A. Moscato, s. 72. Viz i El Che en la
Revolución Cubana VI, s. 577.
[167] Podle svědectví Ernestova bratra Roberta v roce
1994 — cituje Pierre Kalfon, Che. Ernesto Guevara,
uma lenda do século, s. 362.
[168] René Dumont, Cuba, Socialisme et Développement,
Paris 1964, s. 103.
[169] René Dumont, Cuba, Socialisme et Développement,
Paris 1964, s. 108.
[170] El Che en la Revolución Cubana, IV, s. 295nn.
[171] Fidel Castro, Révolution Cubaine, II, Paris 1968, s. 56–
57.
[172] Ricardo Rojo, Che Guevara. Vie et Mort d´un Ami, Pa­
ris 1968, s. 162 (únor–březen 1963).
[173] Snad nejúplněji svou představu Guevara vyložil
v článku Tareas industriales de la revolución, EyD 6,
s. 97–118, původně Cuba Socialista, březen 1962.
[174] Mesa redonda: el pensamiento económico del Che
Guevara, v: Cuadernos de Nuestra América, Vol. V,
No. 9–10, Enero-Junio 1988, s. 240.
[175] Pedro Vuskovic, v: Mesa redonda, s. 241.
[176] Pedro Vuskovic, v: Mesa redonda, s. 242.
[177] Pedro Vuskovic, v: Mesa redonda, s. 243. Pedro Vus­
kovic vydal knihu Che Guevara en el presente de Amé­
rica Latina: los desafíos de la transición y el desarrollo,
Buenos Aires 1987, kde podrobně tyto teze rozvádí.
[178] Sobre el sistema presupuestario de financiamiento,
EyD 8, s. 25.
[179] Discurso en el seminario sobre planificación en Argelia,
EyD 7, s. 94.
[180] El partido marxista-leninista, EyD 7, s. 7.
[181] Conferencia en el ciclo „Economía y planificación“ de
la Universidad popular, EyD 5, s. 79–80.
[182] EyD 5, s. 93.
[183] Conferencia en el curso de adiestramiento del Ministe­
rio de industrias, EyD 5, s. 171.
[184] La planificación socialista, su significado, EyD 8, s. 101.
Marxovo pojetí politické ekonomie se také nikdy neod­
děluje od historického kontextu: srv. Ben Fine-Lauren­
ce Harris, Rereading Capital, London-Basingstoke
1983; M. C. Howard-J.E. King, The Political Economy
of Marx, 2. vyd., New York 1985. Analýzu dynamiky
kapitalismu po roce 1945 přináší Michel Beaud, His­
toire du capitalisme de 1500 ŕ nos jours, Paris 1990,
s. 272nn.
[185] Conferencia en el ciclo „Economía y planificación“ de
la Universidad Popular, EyD 5, s. 126.
[186] Charla a trabajadores del ministerio de industrias, EyD
5, s. 292–294.
[187] K tomu vynikající studie Pedra Vuskovice a Belarmina
Elguety Che Guevera en el presente de la America Lati­
na, La Habana 1987 a obsáhlé líčení I. R. Griguleviče
Erněsto Če Gevara i revoljucionnyj process v latinskoj
Amerike, Moskva 1984.
[188] Cuba: excepción histórica o vanguardia en la lucha
contra el colonialismo?, Verde Olivo, abril 1961.
[189] Soberanía politica e independencia económica, EyD 4,
s. 77–99, citát na s. 87.
[190] Discurso en la inauguración de la INPUD, Santa Clara,
EyD 8, s. 140, srv. s. 141.
[191] Cuba, su economía, su comercio exterior, su significado
en el mundo actual, EyD 8, s. 241n., 244, 244–245, 246.
[192] Intervención en el ciclo de conferencias del Banco Na­
cional, EyD 4, s. 217n.
[193] Tareas industriales de la Revolución, EyD 6, s. 103.
[194] Discurso en la entrega de premios a obreros destacados
del Ministerio de industrias, EyD 6, s. 154–155.
[195] Comparecencia televisada con relación a la II Zafra del
Pueblo, EyD 6, s. 52, 53.
[196] EyD 6, s. 153.
[197] Charla con delegados estranjeros al Primero de Mayo,
EyD 6, s. 182–183.
[198] Consideraciones sobre los costos, revista Nueva In­
dustria, EyD 7, s. 102.
[199] Sobre el Sistema Presupuestario de Financiamiento,
Nueva Industria, únor 1964, EyD 8, s. 26.
[200] Comparecencia televisada acerca de la firma de acuer­
dos con los países socialistas, EyD 5, s. 5–7.
[201] Discurso en el Banco Nacional, EyD 4, s. 66–67.
[202] El papel de la Universidad en el desarrollo económico
de Cuba, Charla en la Universidad de La Habana, EyD
4, s. 104.
[203] Discurso a la clase obrera, EyD 4, s. 145; Discurso a es­
tudiantes y profesores de la escuela tecnica industrial,
EyD 4, s. 159, 161.
[204] Discurso en el acto conmemorativo de la muerte de
António Guiteras, EyD 5, s. 151, 154–155.
[205] Carlos Tablada Pérez, El pensamiento económico de
Ernesto Che Guevara, La Habana 1987; týž, Ernesto
– 42 –
Che Guevara: hombre y sociedad, Buenos Aires 1987,
též anglicky Che Guevara: economics and politics in
the transition to socialism, Sydney 1989.
[206] Mesa redonda, s. 257. Ředitel Institutu Fernando Otor­
gués José Díaz se vyjádřil, že Guevarovy úvahy o roli
morálního faktoru v ekonomice jsou „geniální intuicí,
která zasluhuje, aby byla znovuzvážena u příležitosti re­
formulování utopie s tváří pro příští století“. Brecha, ..
[207] El Che en la Revolución Cubana, IV, s. 464.
[208] Mesa redonda, s. 257–258.
[209] Carlos Tablada Pérez, El pensamiento económico de
Ernesto Che Guevara, La Habana 1987.
[210] Granma, 9.10. 1987.
[211] Sobre el Sistema Presupuestario de Financiamiento,
EyD 8, s. 15, 18, 14.
[212] Mesa redonda, s. 263.
[213] El socialismo y el hombre en Cuba, EyD 8, s. 253–272.
Toto dílo bývá také nazýváno Guevarovou „politickou
závětí“ — ..
[214] K. S. Karol, Guerrillas in Power: The Course of the
Cuban Rebolution, Pelican Books, 1970, s. 393–394.
[215] Pierre Kalfon, s. 193.
[216] EyD 9, s. 394. Přání Che bylo jít do zemí, „kde lidé byli
utlačováni a pomoci jim udělat revoluci“ (Herbert
Matthews, Castro: A Political Biography, Penguin
Books, New York 1970, s. 259).
[217] Entrevista con el comandante Manuel Pińeiro, roz­
hovor s Luisem Suárezem Salazarem, Ivette Zuazo
a Anou María Pellón pro Tricontinental, La jornada, ..
[218] Andrés Ruiz, El mito y el fantasma, rozhovor s Paco
Ignacio Taibem II, ..
[219] K němu je nyní obsáhlá dokumentace, k níž dal solidní
základ Carlos Soría Galvarro, El Che en Bolívia. Docu­
mentos y Testimonios, vol. 1–vol.5, CEDOIN, La Paz
1992–1996. 1. svazek obsahuje dokumentaci týkající se
bolivijské komunistické strany — El PCB — Antes,
Durante y Después…, 1992. Poslední fází bolivijské
guerilly se zabývá svayek 2 — Su Último Combate,
1993. Shrnutím je svazek 3 Análisis y Reflexiones, 1994.
Další paměti a prameny přináší svazek 4 — Los Otros
Diários y Papeles, 1996. Svazek 5 korunuje sérii Gue­
varovým deníkem — Su Diário de Campańa, 1996. Dů­
kladnost Soríy Galvarro a jeho kolegů ze CEDOIN při­
nesla téměř úplné zdokladování všeho, co se týká bo­
livijské zkušenosti Che. Viz i vzpomínky otištěné v čísle
137 časopisu Tricontinental, Júlio 1997
(http://www.nodo50.ix.apc.org/tricontinental/137.htm
) : jefe, la comunicación está lista. Testimónio de Ro­
mulo Rumbaut (Mauro); Urbano, testigo de excepción
(Leonardo Tamayo, zvaný Urbano, jeden ze tří guerille­
rů, kteří se navrátili na Kubu).
[220] Například Harry Villegas, Con el arma de la autoridad
moral, Tricontinental N. 137, Júlio 1997, . a Harry
Villegas, Pombo, Un Hombre de la Guerrilla del Che.
Diario y Testimonio Inéditos, 1966–1968, La Habana
1996. Reprodukci deníku Pomba přináší Carlos Soría
Galvarro v časopise La Razón, 9. 10. 1996. Náznaky
roztržky hledá také Pierre Kalfon, Che. Ernesto Gue­
vara, uma lenda do século, Lisboa 1998, s. 380nn. a Jor­
ge G. Castańeda, Che Guevara. Eine Biographie,
Frankfurt am Main 1998, s. 368nn. V obou případech
je hlavní oporou Benigno (Dariel Alarcón Ramírez):
Dariel Alarcón Ramírez (Benigno) — Mariano Rodrí­
guezón Ramírez (Benigno) — Mariano Rodríguez, Les
survivants du Che, Paris 1995; Benigno (Dariel Alarcón
Ramírez), Vie et Mort de la Révolution Cubaine, Paris
1996 (též španělsky, Barcelona 1997: španělské vydání,
které připravila Elisabeth Burgos, je pečlivější). Zá­
znamy spolubojovníků Che uveřejnil částečně už Save­
rio Tutino, Il Che in Bolivia. L´altro diario. Tre anni
dopo le testimonianze dei superstiti a cura di Saverio
Tutino, Milano 1970.
[221] Paco Ignacio Taibo II su „biografia total“ del Che, Re­
sumen n. 31, ., též Viento Sur, n. 42, Roberto Orihuela
Aldama a Aldo Isidrón del Valle, odpověď Benignovi
(Darielu Alarcónovi) na jeho článek v El País
z 10. 10. 1997 „El Che es un objeto mercantil de
Fidel“, .. Kritiku Castańedy najdeme také u José Díaze,
ředitele Insittutu Fernando Otorgués, Guevara měl
plnou podporu kubánského vedení — Semanario Bre­
cha.Separata:Che, .. Aleida Guevara, dcera Che klade
důraz na to, že Che a jeho rodina měli vždy dobré
vztahy s Fidelem: Declaraciones Hija del Che: Aleida
Guevara siente lástima por asesino de su padre, ..
[222] EyD 9, s. 390–391.
[223] Che se ironicky srovnával s Donem Quijote de la Man­
cha — Pierre Kalfon, s. 192. O této sebestylizaci Pedro
Vuskovic y Belarmino Elgueta, Che Guevara en le pre­
sente de la America Latina, s. 14n.
[224] Velké množství dokladů poskytují zejména práce Car­
lose Tablady Péreze, Pedra Vuskovice a Belarmina
Elguety a Fernanda Martineze Herediy. Vůbec zá­
kladním problémem v přechodové době je pro Gue­
varu vztah mezi tím, co je a tím, co má být
[225] David Rousset, Une Vie dans la Sičcle, Paris 1991;
Pierre Kalfon, Che. Ernesto Guevara, uma lenda do
século, Lisboa 1998, s. 339.
[226] Pierre Kalfon, Che. Ernesto Guevara, uma lenda do
século, Lisboa 1998, s. 339.
[227] 22. 2. 1964, El Che en la Revolución Cubana VI, Reu­
niones Bimestrales, s. 452. O straně v pojetí Guevary
Fernando Martinez Heredia, s. 94nn.
[228] El Che en la Revolución Cubana, VI, s. 215; Oeuvres
III, Textes Politiques, Paris 1968, s. 102nn.
[229] To říká René Depestre v: Pierre Kalfon, Che. Ernesto
Guevara, uma lenda do século, Lisboa 1998, s. 340.
[230] Dobový kulturní kontext stručně sugestivně shrnuje
Daniel Gatti, De carne y hueso, Brecha, sept.–oct.
1997, ..
[231] EyD 9, América desde el balcón afroasiatico, s. 2;
A. Moscato, s. 80.
[232] EyD 9, s. 292.
[233] EyD 9, s. 313.
[234] EyD 9, s. 286.
[235] EyD 9, s. 287, 288. Srv. Mikel Koba, Resumen n. 32,
listopad–prosinec 1997, ..
[236] A. Moscato, s. 84. Existují ale také shody mezi Che
a slavným vietnamským generálem Vo Nguyen Gi­
apem — El Ché y Asia. Una visión de futuro, Triconti­
nental, N. 137, Júlio 1997, Ańo 31, ..
[237] EyD 9, s. 309. Smysl guerilly je v tom, že národy neče­
kají na své osvobození zvnějšku, ale osvobozují se
vlastními silami (A. Sinclair, Guevara, Fontana, London
1970, s. 37). K vývoji konceptu guerilly Walter Laqueur,
Guerilla: A Historical and Critical Study, 1977. K uve­
dené Martího myšlence jako ústřednímu motivu pro
Guevaru Michael Löwy, La Pensée de Che Guevara, Pa­
ris 1970 (také El Pensamiento del Che Guevara, Ciudad
de México 1971). .
[238] EyD 9, s. 391–392.
– 43 –
[239] EyD 9, Mensaje a los pueblos del mundo a través de la
Tricontinental, s. 358.
[240] Lázaro Cárdenas, Epistolario, Siglo XXI Editores, Vol.
II, s. 360.
[241] A. Moscato, s. 85–86.
[242] Edward W. Said, Culture and Imperialism, London
1994, s. 351–352.
[243] A. Moscato, s. 87; Saverio Tutino, Il Che in Bolivia. L'a­
ltro diario, Feltrinelli 1970.
[244] A. Moscato, s. 89.
[245] A. Moscato, s. 89. K Pombovi viz knihu Harry Villegas,
Pombo, un hombre de la guerrilla del Che. Diário
y testimónio inéditos, 1966–1968 = Pombo: un hombre
de la guerrilla del Che, Buenos Aires 1996.
[246] Srv. Gary Prado Salmon, La guerrilla inmolada: la
campańa del Che en Bolívia: testimonio y análisis de un
protagonista, Santa Cruz, Bolívia 1987; totéž anglicky
The defeat of Che Guevara: military response to
guerrilla challenge in Bolivia, New York 1990.
[247] Srv. např. Aristides Pereira, En Africa junto al Che.
Impresionado por el humanista, Tricontinental N. 137,
Júlio 1997, Ańo 31, . Dihur Godefroid Tchamlesso,
Tatu en el Congo, Tricontinental N. 137, Júlio 1997 (táž
internetová adresa); Victor E. Dreke Cruz, Retirarse
combatiento, Tricontinental N. 137, Júlio 1997 (táž in­
ternetová adresa).
[248] O guerillových plánech Guevary v Africe srv. El ańo en
que estuvimos en ninguna parte: la guerrilla africana de
Ernesto Che Guevara, Buenos Aires 1994.
[249] Neúnavná bojovnost Che byla v těžkých 80. letech pro
sandinisty velkou inspirací a posilou: Emilio Suri Que­
sada, Y nadie se cansa de pelear, Managua 1987.
[250] EyD 3, Diário, 31. 12. 1966, s. 44–45. Komentář Fidela
Castra v jeho předmluvě k Deníku EyD 3, s. 8–10.
[251] Srv.Adys Cupull, La CIA contre le Che, Bruxelles 1993.
[252] EyD 3, s. 159.
[253] EyD 3, s. 188–189. Názvuky tohoto postoje se v nové
situaci vrací dodnes: Valerij Aleksejev, Skromnyj kondo­
ťjer: fenomen Če Gevary, Moskva 1991. Jen pouhé uži­
tí slova kondotiér je nevhodné, Guevarovi nešlo o holé
dobytí a udržení moci.
[254] EyD 3, Diário, s. 102, 159. Smysl Guevarovy oběti
mnozí nechápali ani bezprostředně po jeho smrti
v roce 1967. Tak např. Jorge Barreiro (Incredulidad,
desazón y debates) shrnuje reakce v uruguazském tisku.
Našel mimo jiné tvrzení, že Guevara padl, protože se
prohřešil proti vlastním zásadám guerilly (Acción,
23.10. 1967). Alberto Methol Ferré v katolickém ča­
sopise Víspera v článku pod názvem „Guevara, el dra­
ma de la voluntad“ (Guevara, drama vůle) mluví o „čis­
té politice vůle“ (pura política de la voluntad) — ..
[255] EyD 3, Diário, s. 155, srv. s. 165.
[256] EyD 3, s. 189.
[257] Nutnost kombinace institucionalistické a neinstitucio­
nalistické strategie ukázala zkušenost Chile, kde se —
stejně jako v případě Guatemaly — ukázal jako klíčový
faktor vnější tlak a jeho domácí spojenci: srv. Radomír
Jungbauer, Mezinárodní souvislosti revolučního proce­
su v Chile (1970–1973), Latinská Amerika. Dějiny
a současnost, 2, Praha 1989, s. 47–68. Úskalí výlučně
pojaté institucionalistické strategie nově někteří autoři
analyzují na příkladu Nikaraguy roku 1990, kde dokon­
ce KS Nikaraguy se postavila proti sandinistům, dále na
příkladu osudů Santiaga Carrilla, případně samolikvida­
ce stran v Mexiku, Brazílii, Itálii — srv. Mikel Koba,
Resumen n. 32, listopad–prosinec 1997, ..
[258] Paco Ignacio Taibo II, Ernesto Che Guevara, también
conocido el Che, Editorial Joaquín Mortiz, México
1996. Zajímavý pohled přináší i vzpomínky Manuela
Pińeira (Barba Roja), šéfa kubánských zpravodajských
služeb, který vyzdvihuje, že po převratu Barrientose
v roce 1964 následoval lidový odpor, hlavně mezi
horníky a studenty, že tu byly minimální podmínky pro
guerillu (především relativně zkušené kádry). Vy­
ústěním v Bolívii měla být škola pro latinskoamerické
kádry, ale došlo k předčasnému prozrazení. Guerilla se
v počáteční fázi musí neustále pohybovat, závisí jen na
svých silách. V té době došlo ke ztrátě městské sítě. Zá­
chrana Kubánců ve Venezuele se děla za podstatně pří­
znivějších podmínek. V případě Konga byly nedoceně­
ny úplně jiné kulturní a náboženské podmínkz, rozpory
mezi vůdci v Kongu, nedostatek bojové zkušenosti
u Afričanů. Che se snažil o přiblížení k realitě Bolívie
i tím, že se učil kečua (Barrientos využíval pro ovliv­
ňování indiánských obyvatel svou plynnou znalost ke­
čua). Che se zúčastnil i konference komunistických
stran Latinské Ameriky v Chile 1964. Jeho koncepci
nelze redukovat na „foco guerrillero“, vždy „mluvil
o povstaleckém ohnisku vázaném na masy“, tam, kde
vlády vznikly na základě „a nějaké formy lidové konzul­
tace nelze guerillu vést. „Che tedy není odpovědný za
zjednodušování kubánské zkušenosti“. „Argentina,
Perú, Bolívie…Vše formuluje část jeho integrovaného
projektu posunout vpřed jeho strategie kontinentalizace
revoluce“ (estrategia de continentalizar la revolución).
Viz Barba Roja, Resumen, n. 32, listopad–prosinec
1997, http://www.nodo50.ix.apc.org/resumen/32.htm.
O bolivijské kampani Adys Cupull-Froilán González,
De Ńacahuasú a La Higuera, La Habana 1989. Porobný
opis událostí podává Jon Lee Anderson, Che. Eine Bi­
ographie, München 1999.
[259] EyD 3, Diário, s. 18.
[260] Bolivijskou situaci v době Guevarovy mise podrobně
analyzuje Philippe Labreveux, Bolívia bajo el Che —
vyšlo v Buenos Aires 1986 bez uvedení místa a data.
Svou cenu si do značné míry stále podržuje Ruben
Vasquez Díaz, La Bolivie a l´heure du Che, Paris 1968.
[261] Un encuentro con Fidel. Entrevista realizada por Gi­
anni Miná, La Habana 1987, zvl. s. 341.
[262] Un encuentro con Fidel, s. 334. Srv. EyD 3, Diário, s.
10. Srv. též Fidel Castro, Che: a memoir, MelbourneNew York 1994.
[263] Adys Cupull, La CIA contre le Che, Bruxelles 1993
(pracoval jsem s nizozemským překladem Adys CupullFroilán González, De CIA contra Che, Berchem 1993
(s předmluvou Philippa Ageeho). Z druhé strany Felix
I. Rodriguez and John Weisman, Shadow Warrior, New
York etc. 1989, s. 153–205.
[264] Mariano Rodríguez Herrera, La última batalla del Che
en el Yuro, La Jornada, ..
[265] Chile sehrálo také klíčovou roli pro záchranu bolivijské­
ho deníku Che Guevary: o tom Faride Zerán, La histo­
ria inédita del Diário del Ché. Entrevista a Manuel Ca­
bieses, Tricontinental, N. 137, Júlio 1997, http://www.
nodo50.ix.apc.org/tricontinental/137.htm.
[266] Pierre Kalfon, Che. Ernesto Guevara, uma lenda do
século, Lisboa 1998, s. 524–525.
[267] Richard M. Ruiz, Ernesto Che Guevara, internetová
stránka Che Guevary.
– 44 –
[268] Noam Chomsky, Perspektivy moci, Praha 1998, s. 120.
[269] Rozhovor Heinze Dietericha s Carlosem Aznárezem,
Resumen n. 31, sept.–oct. 1997, ..
[270] Rozhovor Maria Benedettiho s Angélicou Abelleyra,
Resumen n. 31, sept.–oct. 1997,..
[271] Frei Bretto, Carta abierta al Che, Resumen n. 31, ..
Podobně fiktivní dopis kolumbijských guerillerů (ELN
de Colombia) Che z 8. 10. 1997: Octubre 8 de 1997,
Montańas de Colombia, kde vydvihují myšlenky Che
o lásce jako základní kvalitě revolucionáře a nutnosti cí­
tit na své vlastní tváři úder do tváře kteréhokoliv
člověka. Kolumbijští revolucionáři shrnují zkušenost
svého zápasu i koordinačního orgánu Coordinadora
Guerillera Simón Bolívar (CGSB) — . (dopis ELN de
Colombia uveden také v paraguayském časopise Patria
libre, který vydává Movimiento Patria Libre-MPL v Pa­
raguayi
[272] Abel Posse, Aquel Quijote de boina militar, Resumen n.
31, .. Aktuálnost Che zdůrazňuje právě pro dnešní
situaci Luís Suárez Salazar, América Latina y el Caribe.
Herencia y vigencia de la obra del Che, Tricontinental
N. 137, Júlio 1997, Ańo 31,..
[273] Hebe de Bonafine, Resumen, n. 32, listopad–prosinec
1997,..
[274] El coronel Chávez y la izquierda venezolana, rozhovor
Daniela Pereyry s prof. Luísem F. Damianim, Viento
Sur, n. 42, únor 1999, .. Z pravicového hlediska srv.
např. Kateřina Březinová, Venezuela. Záhadný čaroděj
pocitů. Prezident Hugo Chávez a nová vlna caudillismu
v Latinské Americe, Respekt č. 19, 3.–9.5. 1999.
[275] Ponencia de FZLN. Seminario sobre el Che en Rosario
Argentina. Sergio Rodríguez Lazcano, Javier Elorriaga,
.. Viz i José López Arévalo, Vigencia de Ché, Revista
De Este Sur/Chiapas,..
[276] Subcomandante insurgente Marcos, Viento Sur, n. 42,
únor 1999..
[277] „El Che sigue vivo, está con nosotros y muchos más“:
Subcomandante Marcos. Jesús ramírez Cuevas/Reuter,
.. Diskuse o strategii probíhá například na stránkách
Punto Final, Viento Sur, Debate Abierto (Venezuela,
nyní i na internetu), Mate Amargo (Uruguay), La Ju­
ventud (Uruguay), Crítica de Nuestro Tiempo (meziná­
rodní, editor Luis Bilbao, LMS, Argentina).
[278] Oneida Giraldo y Alex García Sarria, El compromiso
etico de la libertad..
[279] Fernando Martínez Heredía, Guevara: los sesenta y los
noventa, Viento Sur, n. 34.
[280] La revolución que triunfa parece ser una fiesta intermi­
nable, Eric Toussaint hovoří s Fernandem Martínezem
Heredíou, Viento Sur, n. 42, únor 1999,
[281] Resumen, n. 32, listopad–prosinec 1997
[282] Srv. Robert E. Quirk, Fidel Castro. O jeho cestě
k moci, jeho režimu a jeho spojencích i protivnících,
Oldag 1999, s. 909.
– 45 –
– 46 –
OBSAH
„Nejúplnější člověk své epochy“...........................................................3
„S chudými země chci hrát o svůj osud“...............................................9
„…teď je ta hodina, abychom setřásli jho“.........................................15
„Nejzvláštnější z ekonomů“.................................................................18
„…cítit na tváři úder zasazený do tváře kteréhokoliv člověka“...........27
Literatura..............................................................................................37
– 47 –
Miloslav Ransdorf
+++
MUŽ SVĚDOMÍ (ERNESTO „CHE“ GUEVARA)
S použitím volně dostupného textu zveřejněného
na internetových stránkách
http://www.ksm.cz/
zpracoval Obzor 512 roku 2006.
Jazyková kontrola BB.
Použitý softvér: OpenOffice.org 2
Sazba písmem Garamond.
Počet stran 50, slov 30540.