7-8/2008 ročník 17 (11)

7-8/2008 ROČNÍK 17 (11)
CO VÁS ZAJÍMÁ...
2
| Nové Město | 7–8/2008
Konečně
prázdniny
účasti na hrách, slavnostech
a oslavách. Dnes má mnohem
soukromější charakter.
Jasné je to, že mnozí lidé
od dovolené očekávají velmi
mnoho. Často bývá skutečně nejhezčí formou volného času. Někdy však bohužel
naplnění jejich přání zabrání
nehody, nemoci nebo hádky.
Možná by bylo dobré
nevsadit všechna očekávání na jednu kartu. Měli bychom naopak být připraveni se některých představ
nebo plánů vzdát. To nevylučuje, abychom v takovém
případě aktivně usilovali
Foto: Dita Boudová
J
ednou za rok by se
měl člověk dostat na
nějaké nové místo,
radí Dalai Lama. Zda
k tomu patří také místa v nitru člověka nebo
mezi lidmi, to neříká. V těchto týdnech dovolené jsou mnozí lidé na cestách na místa, kde očekávají,
že se uvolní nebo načerpají
nové podněty. Mnozí doufají, že naberou sílu po vyčerpávající práci nebo se budou
moci více věnovat mezilidským vztahům. Pro mnohé je důležité zotavení nebo
oživení kreativity či objevení
nových perspektiv.
Někteří z nás během dovolené dělají rádi to, co je pro ně
novým a neobvyklým doplněním každodenního života: cestují do cizí země, proslídí orientální bazar nebo
zdolají novou horu. Jiní proti tomu chtějí dělat to, na co
jsou zvyklí a co je jim důvěrně
známé, ale tak, jak sami chtějí
– v protikladu k přesně stanoveným a časově pevně určeným situacím všedního dne:
dlouho spát, relaxovat, číst –
vše v klidu a vydatně.
Psychologiedovolenérozeznává čtyři prožitkové oblasti: radostné objevování něčeho nového, ale ne příliš riskantního; pěstování vztahů
bez velkých společenských
závazků; prožívání krásy přírody a příjemných tělesných
pocitů; následné zpracování
v podobě vzpomínek, námětů k hovoru, pocitu pohody.
Rozdělení života na období práce a dovolené existuje
teprve od doby osvícenectví,
jejíž individualistický obraz
člověka zdůrazňuje svobodný, sebeurčující rozvoj osobnosti. Navíc se v průmyslové společnosti s její fyzickou
a psychickou zátěží staly zotavení a regenerace nezbytnými. Volný čas byl v dřívějších
dobách z velké části vyhrazený pro obecně závazné činnosti jako věnování se kultu,
o nějakou alternativu nebo
se jí nechali životem obdarovat.
Osvobození od vlastních
představ také velmi pomáhá k toleranci při společných
dovolených. Právě zde je na
místě zvláštní ohleduplnost.
Aby se prázdniny nestaly trápením, doporučuje se, aby se
„program“ tvořil s rozvahou.
Často stačí trochu změnit
pořadí důležitosti nebo slevit
ze svých představ. Je třeba si
dopřát i čas na aklimatizaci.
A na závěr ještě speciální
útěcha pro všechny ty, kteří se po dovolené vracejí ke
zvláště zodpovědným úkolům: někdy mívají ze své práce obavy a cítí vůči ní určitý
odpor. Ale všichni vědí, že to
přejde.
Dorothea Oberegelsbacher
OBSAH
Konečně prázdniny 2/
Mladí v souvislostech 3/
Budoucnost církve
v Americe 6/
Čtyřicítka na dortu 8/
Nejprve žít a pak hovořit 10/
Manipulativní praktiky
v médiích 12/
PŘÍLOHA GEN ROSSO I–VIII/
Škola Abba 13/
Slovo života na červenec 15/
Slovo života na srpen 16/
Natalia, první po Chiaře 17/
Apoštolka zemí
za železnou oponou 19/
Deset let společné cesty 21/
Naše křížovka 23/
Run4unity 24/
A
Foto: archiv
Mladí v souvislostech:
Austrálie - ActIv8
ustrálie je místem
mezinárodního setkání mládeže se Svatým otcem. ActIv8 je
setkání české a slovenské mládeže, které
se uskuteční 18. – 20.
července 2008 na Velehradě, tedy ve
stejných dnech. Jednotlivá písmena
a číslice anglického slova ActIv8 (čti
ektivejt) vyjadřují biblický odkaz Sk 1,8:
„Dostanete sílu Ducha Svatého, který
na vás sestoupí, a budete mi svědky.“ To
je motto letošního Světového dne mládeže. Zároveň anglické slovo activate
znamená pohnout, spustit – tedy podnítit k aktivitě. Smyslem a cílem obou
setkání je společná oslava Světového dne
mladých. Bratrství, univerzalita, sdílení víry v Boha… to jsou hodnoty, které mladí mohou prožít na těchto setkáních.
Vidět souvislosti je obohacující a fascinující. Může to vést k úžasu nad tím,
že věci nejsou jen v rukou lidí, nebo že
realita kolem nás není jen ve zmatku.
Apoštol Petr užasl, když na Ježíšovo slovo chytil tolik ryb, ačkoli kolemjdoucí to
nemusel vidět tak dramaticky.
Je dobře vidět souvislosti Boží lásky
v péči církve o mládež. Nová realita světových setkání mládeže a s nimi související události, přípravy a nové cesty této
péče mají své konkrétní začátky v roce
1985 v Římě, kdy papež Jan Pavel II. se
setkává s mladými na Svatopetrském
náměstí a vzápětí ustanovuje Světové
dny mládeže. Tak se stala Květná neděle
dnem mladých. Ve dvou nebo tříletých
cyklech následují velká setkání, v roce
1987 v Buenos Aires, od té doby na dalších osmi místech světa a letos v Sydney.
Jen těžko je možné zachytit, kolik
„activate“ se uskutečnilo, když mládež,
kněží, biskupové a další se dali do pohybu s přípravami, zajišťováním, organizací nebo prostou účastí. Můžeme vidět
mnoho plodů, že „kolemjdoucí“ žasnou.
„Jedním dechem jsem vnímala
´zázrak´ Světového dne mládeže,” píše
novinářka Gianna, „jsem součástí onoho
úžasného ´všichni´, součástí těla Kristova, kde jsme sjednoceni v lásce. Skrze
lásku jsme jedno a já jsem z celého srdce
a se svobodou mohla o tom svědčit.”
Toto vědět, prožít s druhými, zařídit
podle toho svůj život je naplňující a stává se zdrojem vnitřní síly…
Pavel Rousek
7–8/2008 | Nové Město |
NM7 - 2008.indd 3
3
24.6.2008 7:19:53
ČLOVĚK V DNEŠNÍ DOBĚ
Láska a nadšení
Dne 6. února 2008, na Popeleční středu, zemřel po krátké nemoci zakladatel
hnutí Cursillo Eduardo Bonnín.
S
Fota: FEBA
Eduardem jsem se poprvé
setkala před více než 10 lety
na celoevropském pracovním setkání Cursilla. Mezi
zástupci Španělska by člověk drobného stařečka se silnými brýlemi a hůlkou snadno přehlédl. To ale trvalo jen do chvíle,
než přistoupil k řečnickému pultu, aby
přednesl jeden z hlavních referátů. Náhle jako by ožil. Mluvil rychle a celý hořel
nadšením. Přednášky byly tlumočeny do
několika jazyků. Poslouchala jsem němčinu. Tlumočník sice začal překládat, ale
brzy hovořil už jen v útržcích vět a pak
se odmlčel docela. Nakonec prohlásil:
„To prostě nejde!“ a odložil sluchátka.
Ani jeho kolegům se nevedlo lépe. Nepomohlo, že Eduarda žádali, aby mluvil
pomaleji. O Cursillu prostě jinak mluvit
nedokázal.
Eduardo Bonnín se narodil 4. května 1917 v Palma de Mallorca, jako druhý
z deseti dětí obchodníka s obilím a sušeným ovocem. Matka a dědeček, který
Eduarda silně ovlivnil,mu od dětství vštěpovali základy křesťanské víry: Boží lásku
a důležitost života ve společenství. To se
stalo úhelným kamenem jeho života.
Eduardo Bonnín na Cursillu v La Selva
del Camp, Španělsko 1963.
4
Eduardo byl vychován v hluboké katolické víře, avšak převážně v uzavřeném
kruhu rodiny. Navštěvoval augustiniánskou školu v Palmě. Vyrostl z něho kulturně založený a zbožný teenager, možná trochu nesmělý, ale výborný kamarád,
známý svým smyslem pro humor. Již tehdy ho znepokojoval svět bez Boha, lhostejnost lidí ke Kristu,povrchní obřadnost,
nedostatek radosti u věřících a častý rozpor mezi vírou a každodenním životem.
V roce 1937 narukoval do armády, a protože zanedlouho začala 2. světová válka, setrval v ní téměř devět let.
V armádě byl konfrontován s mladými
muži ze všech sociálních vrstev. Zjistil, že často nepřijímají náboženství, ale
dosud se drží základních hodnot evangelia – smyslu pro přátelství, otevřenosti, odmítání lži a přetvářky atd. Vojenská
služba se tak stala dalším významným
milníkem Eduardova života.
V roce 1940 se mu dostalo do rukou
kázání papeže Pia XII. římským kněžím
a farníkům, ve kterém je vyzýval k hledání nových cest, jak zprostředkovat všem
lidem, zvláště těm od Boha vzdáleným,
Boží lásku. Eduarda po impulzu Pia XII.
stále provázela tato základní témata:
Boží láska, přátelství a člověk, zvláště lidé
„vzdálení“. Celý život věnoval jejich sjednocení, jak to vyjádřil v práci „My a svět“,
která stála u zrodu hnutí Cursillo.
Počátkem 40. let se připravovala pouť
do Santiaga de Compostella. Prezident
Katolické akce na Mallorce José Ferragut hledal vlivné lidi pro vedení skupin
poutníků, a narazil na Eduarda. Když
se poprvé setkali, sdíleli stejné starosti a myšlenky. Ferragut přesvědčil Eduarda, aby během své armádní dovolené
absolvoval kurz pro vedoucí poutníků.
Eduardo chtěl získat svět pro Krista. V Katolické akci měl přátele, se kterými se modlil, rozjímal a hledal cestu,
jak toho dosáhnout. Uvědomovali si, že
nejprve musí sami poznat Krista a jeho
zvěst. Proto se scházeli k systematickému
studiu evangelií, Skutků apoštolů i teologické, filozofické, psychologické a sociologické literatury. V úvahách o člověku
a o nejlepším způsobu, jak se mu přiblížit, dospěli k závěru, že cesta k lidskému
srdci a k obrácení vede skrze přátelství –
bezpodmínečnou lásku. Chtěli dát lidem
prožít zkušenost prvních křesťanů, proto
zvolili strategii „získej si přítele, buď přítelem, doveď přítele ke Kristu“. Rozhodli se použít strukturu kurzu pro poutníky. První téma již bylo zpracováno: My
a svět. Aby však bylo možné účastníkům zprostředkovat opravdový růst ve
víře a přivést je k nasazení pro Krista ve
světě, začali přemýšlet i o dalších tématech, pokrývajících v potřebném rozsahu
a hloubce pravdy křesťanské víry.
S těmito myšlenkami a podporován
mallorským střediskem Katolické akce,
uspořádal Eduardo ještě se dvěma přáteli první Cursillo v dějinách. Uskutečnilo
se v městečku Cala Figuera 19. – 22. srpna 1944. Od té doby, až do roku 1948, se
konalo Cursillo na Mallorce každoročně, a nahradilo původní kurz pro poutníky. Počáteční pomalý rytmus se zrychlil
v roce 1949, když se do hnutí zapojil Juan
Capó, který se vrátil z Říma po dokončení
studia teologie na Papežské gregoriánské
univerzitě. V lednu toho roku spolupracoval jako kněz na Cursillu, které se uskutečnilo v klášteře San Honorato a bylo
oficiálně označeno pořadovým číslem
jedna, i když ve skutečnosti bylo již šesté.
V roce 1999 jsem se spolu s několika dalšími cursillisty setkala s Eduardem v jeho
domově, v malém bytě na hlavní třídě Palmy de Mallorca, kde bydlel se svou sestrou. To už mu bylo přes 80 let. Přijal nás
E. Bonnín aktivní i v pokročilém věku.
| Nové Město | 7–8/2008
NM7 - 2008.indd 4
24.6.2008 7:19:54
Fota: archiv hnutí Cursillo v ČR
ČLOVĚK V DNEŠNÍ DOBĚ
Aktivity hnutí Cursillo v ČR
Cursillo
jak v dnešní době prožívat křesťanství
jako radostný a osvobozující způsob
života, a jak tento prožitek předávat dál.
Cursillo trvá tři dny a účastní se ho vždy
20 až 30 mužů nebo žen různého věku,
povolání i vzdělání. Každý kurz je veden
týmem dobrovolných spolupracovníků z řad kněží a laiků. Impulsy na téma
základních otázek křesťanského života
a víry se doplňují v rozhovorech v malých
skupinkách se zkušenostmi účastníků.
Vzniká tak společenství, které má pokračování i doma, ve všedním životě.
Svědectví víry spolupracovníků a otevřená, uvolněná atmosféra umocňují
zážitek z kurzu, o němž většina účastníků říká: „Cursillo se nedá popsat. Musí
se prožít!“
A co konkrétně znamená prožít Cursillo? Například překonat falešné představy o Bohu, poznat v Ježíši Kristu přítele a bratra a učit se nasazovat svoje
schopnosti v církvi a ve společnosti.
ursillo znamená „malý kurz“. Jde
o duchovní hnutí v katolické církvi, které působí vždy se souhlasem místního biskupa.
Na Cursillu se křesťanství stává zážitkem. Proto je Cursillo cestou, která učí,
Počátky Cursilla vystopujeme na
Mallorce koncem čtyřicátých let. První setkání se nejprve zaměřovala na hledání, jak probudit mládež k apoštolátu.
Postupně se však hnutí otevírá laikům
v pracovně. Podle papírů na psacím stole bylo vidět, že jsme ho vyrušili z práce.
Místnost byla od podlahy po strop napěchovaná knihami. Eduardo mluvil plynně anglicky a ochotně nám vysvětloval
všechno, nač jsme se ho ptali. Živě se zajímal o Cursillo u nás a měl velké pochopení pro situaci v české společnosti, která je od španělské v mnohém odlišná. Při
rozhovoru se nám stále díval do očí svýma
pomněnkově modrýma očima,takže jsme
cítili skoro hmatatelně jeho lásku, nadšení
a neutuchající energii.
Na Mallorce již Eduarda nenavštívíme. Čeká na nás v Božím království
a pobízí nás k apoštolátu, aby se všichni lidé, zvláště ti „vzdálení“, setkali s Boží
láskou.
Jitka Malá, Cursillo
C
„Evangelizovat neznamená pouze – a dokonce ani především – předávat radostnou zvěst evangelia, ale sám se stát
radostnou zvěstí, šťastnou zprávou o tom, že Kristus žije. Tak
se Kristus zjeví lidem dneška živě, přirozeně a blízkým způsobem.“
„Jediným cílem Cursilla je být rozhodnou a účinnou
pomocí v procesu obrácení, který Cursillo nahlíží jako trojitý
proces přátelství: sám se sebou, s Kristem a s ostatními.“
„My, dnešní katolíci, si často stěžujeme na nárůst počtu
sekt mezi obyčejnými lidmi, obvykle mladšími. Zapomínáme, že je to kvůli nedostatku křestní jednoduchosti, nadšení
pro prosté – protože věčné – věci a pro radostný zázrak vědomí, že Bůh nás miluje. Zapomínáme, že mnoho lidí musí hle-
žijícím v manželství i lidem všech věkových kategorií a sociálních vrstev.
Cursillo se začalo šířit Španělskem
v roce 1951. Roku 1954 se konal první
kurz v zahraničí – v Kolumbii. V Severní, Střední a Jižní Americe dnes sotva
najdete nějakou zemi, kde by Cursillo
neexistovalo. V mnoha zemích se Cursillo stalo hybnou silou evangelizace.
V Asii zdomácnělo především na Filipínách a v Japonsku, později také v Koreji. Dostalo se také do Austrálie a jiných
zámořských zemí.
V Evropě se Cursillo rozšířilo ze Španělska nejprve do Portugalska a odtud
dále do Anglie a Irska. V německy mluvících zemích začalo Cursillo pracovat
zásluhou P. Josefa Garcia-Cascalese ve
Vídni roku 1960. První Cursilla ve Spolkové republice Německo se konala roku
1961. Cursillo se již konalo i ve Švýcarsku, Lichtenštejnsku a dalších zemích.
Do Čech a na Slovensko bylo Cursillo přeneseno ze Spolkové republiky
Německo. Za 17 let existence Cursilla
v České republice prošlo třídenním kurzem více než 1000 účastníků.
Podle www.cursillo.hyperlink.cz
zpracovala Ludmila Šturmová
dat mimo církev to, co by mohli zcela oprávněně očekávat, že
najdou v ní, protože je to podstatná část Kristova dědictví.“
„Když tvrdíme, že cursillista musí zaměřit svoji evangelizační činnost na svoje okolí, myslíme tím – s výjimkou některých mimořádných případů – že člověk, který na Cursillu
započal nebo upevnil svůj proces obrácení, je povolán k tomu,
aby zaměřil svůj evangelizační vliv na stejné pole činnosti, na
stejný okruh přátel a stejnou oblast všedního života, ve kterých se pohyboval před Cursillem: na svoji rodinu, práci, kluby, zájmové kroužky nebo činnosti, které dělá ve volném čase,
atd. a ne na jiné nové prostředí, do kterého ´spadne z nebe´ jen
proto, že je teď křesťanem.“
Eduardo Bonnín (z publikace Evangelizace skrze obrácení)
7–8/2008 | Nové Město |
NM7 - 2008.indd 5
5
24.6.2008 7:19:54
LIDÉ A UDÁLOSTI
své pevné kořeny ve společnosti, jež z ní činí hlavní církev v zemi, právě trpí kvůli
událostem spojeným se skandálním sexuálním zneužíváním.V pozadí se pak vyskytují další velké problémy, které
poznamenávají všeobecnou
atmosféru v zemi: šok jedenáctého září, válka proti terorismu a válka v Iráku, etické
problémy ochrany života.
Z toho všeho vzniklo
setkání, které bylo od samého začátku upřímné a opravdové. A jestliže noviny Time
psaly několik dní před příjezdem Benedikta XVI.: „Papež
miluje Ameriku,“ lze říci
stejně jistě, že i Spojené Státy projevily svoji potřebu být
milovány. Tón řeči i slova,
která papež volil, se ustavičně pedagogicky dovolávala
pozitivního církevního a lidského bohatství v zemi, které
se budovalo za velkých výzev,
a k němuž katolíci přispěli
významnou měrou.
Papež velmi podpořil další přijímání uprchlíků a ocenil mnoho charitativních
a humanitárních iniciativ
i pozornost věnovanou náboženské výchově a síti katolických škol.
Stejně jednoznačně odsoudil události kolem sexuálního zneužívání mladistvých ze
strany řeholníků a kněží, které způsobilo mnoho bolesti,
a prohlásil je za zcela neslučitelné s evangeliem života.
Papež chválil snahu o nápravu
ze strany amerických biskupů
(jejímž znamením bylo setkání papeže Benedikta s malou
skupinkou obětí) a vynikající dílo naprosté většiny kněží
a řeholníků v Americe.
Odsoudil degradující projevy i vulgární manipulaci
sexuality, dnes tak rozšířené
v médiích i modelech chování. Hřích zneužívání je tudíž
problém, který se týká nejen
církve, ale každé společenské
oblasti. Vyžaduje proto roz-
Budoucnost
církve v Americe
Souznění a láska: „upřímné a poctivé“ setkání Benedikta
XVI. s multikulturní společností Spojených Států.
O
smá apoštolská
zahraniční cesta
Benedikta XVI.
do Spojených
Států a do OSN
přinesla dvojí
výsledek, který
možná předem nebyl očekáván. Shrnul ho sám papež při
rozhlasovém pozdravu všem
věřícím v New Yorku i v celé
zemi: „Přijel jsem do Spojených Států splnit své poslání: Utvrdit bratry ve víře. Ale
nyní vidím, že místní katolíci utvrzují ve víře mne. To mi
dělá velikou radost a mohu
6
| Nové Město | 7–8/2008
NM7 - 2008.indd 6
vám za to jedině poděkovat.“
Papežova slova nejsou žádnou okázalou frází, nýbrž
vyjadřují, co se dělo během
jeho návštěvy, která se konala od 15. do 21. dubna 2008.
Atmosféra vzájemného obohacování, která se dotknula
hlubokých strun citů Benedikta XVI. i národa Spojených
Států. Pro Benedikta XVI. to
byla první cesta, při níž se přímo konfrontoval se silně pluralitní a multikulturní společností. A druhým, neméně
důležitým rysem bylo to, že na
něj čekala církev, která i přes
Je čas nových horizontů pro náš násilnický svět. Papež na ně ukázal při návštěvě na „Ground Zero“ a při projevu v Organizaci spojených národů.
24.6.2008 7:19:55
Fota (2): AP
hodnou a společnou odpověď.
Téma cesty bylo vyjádřeno
třemi prostými, avšak zásadními slovy: „Kristus naše
naděje“. „Naděje,“ opakoval
papež ve svých promluvách,
„…že lidé všech jazyků, ras,
kultur, náboženství a společenského postavení budou
moci skutečně tvořit rodinu
lidí a národů, žijících v bratrství.“ A sám to také ukázal
tím, že se setkal s představiteli židovských obcí, muslimů, hinduistů, buddhistů
a džinistů, navštívil newyorskou synagógu, kde popřál
židovské obci ke slavnosti
Velikonoc, a hovořil na tribuně OSN o Všeobecné deklaraci lidských práv a svobod.
Benedikt XVI. vyzval k vnímání problémů, které prožívá
církev ve Spojených Státech,
a které ohrožují samotné její
základy. Jsou to znamení, která
je třeba pochopit a čelit jim na
všech místech, aby i tam dorazilo evangelium a Boží láska.
Mluvil o „znamení odcizení, zloby a kontrapozice mnoha našich současníků, zapomínání na Boha. A o rozdělení a polarizaci v samotné
církvi.“ Z toho plyne výzva,
kterou dal papež americkým
katolíkům: Překonat rozdělení a pracovat společně, vytvářet nová místa naděje v každé oblasti americké společnosti a kultury. „Budoucnost
církve v Americe se musí nyní
začít rodit,“ řekl a naznačil, že
je třeba napsat novou stránku
dějin, překonat všechny propasti mezi vírou a životem,
čelit falešným evangeliím svobody a štěstí,odporovat oddělení víry a politického života,
protože, jak prohlásil Druhý vatikánský koncil, „žádná
lidská činnost – ani světská –
nemůže být vyňata z Boží vlády.“ (Lumen gentium 36)
A ještě: „Jednejte tak, abyste obohacovali společnost
a kulturu krásou a pravdou
evangelia. Pravdou, která nás
činí svobodnými, a která jediná nám může zaručit respektování důstojnosti a práv
každého člověka, včetně těch
nejbezbrannějších lidských
bytostí – ještě nenarozených
dětí v mateřském lůně.“
Není náhodou, že Benedikt
XVI. tato slova vyslovil v den,
kdy se odebral na návštěvu
„Ground Zero“, místa, kde
se pospolitost národa Spojených Států krystalizovala
v prázdnotě po pádu Dvojčat
a v zármutku ze zničení tolika
lidských životů.
Je čas nových horizontů, které naznačil papež ve
své modlitbě na tomto místě: „Bože pokoje, přines svůj
pokoj do našeho násilnického světa. Přiveď na svoji cestu lásky ty, jejichž srdce a mysl stravuje nenávist. Dej nám
moudrost a odvahu, abychom neúnavně pracovali pro
svět, v němž by mezi národy
a v srdcích všech lidí kraloval
autentický pokoj a láska.“
Pietro Cocco
Foto: Ruth Fremson/AP
LIDÉ A UDÁLOSTI
Benedikt XVI. získal Ameriku. Kromě jiného se osobně setkal
s mnoha lidmi, velkými i malými.
Papež
a spojené
státy
„N
ení to někdo, kdo
mluv í o d kudsi shůry, ale jedná
s lidmi jako s dospělými, chápe moderního
člověka, bojujícího s obtížnými životními otázkami,
na které neexistují jednoduché a prosté odpovědi.“ To říká Mary Ann Glendon z harvardské univerzity a vyslankyně USA ve Vatikánu.
Papež se setkal s mnoha
malými skupinami, protože
mu šlo o osobní kontakt s jednotlivci. Díval se jim do očí,
podal jim ruku,hladil je po tváři, sdílel s nimi bolest i radost.
Zrodil se osobní vztah od srdce k srdci. Někdo to komentoval takto:„Když na mne hleděl
papež, cítil jsem, jako by se na
mne díval Ježíš a požehnal celý
můj život.“ Mnoho lidí znovu
našlo svoji katolickou identitu, osobní vztah k římskému
biskupovi.Mnohokomentářů
následovalo po slavnostním
okamžiku na „Ground Zero“.
„Můj syn zde zemřel a jeho
tělo se nikdy nenašlo. Tohle je
náš hřbitov a papež nyní tuto
svatou půdu požehnal.“ „Zde
se budeme modlit za konverzi
lásky, zvláště těch, které stravuje nenávist.“ „Jsme velikonoční lid žijící ve světě Velkého pátku.“
Papež Benedikt překročil
náboženské a kulturní tradice, když vyzval k dialogu.
Dotknul se lidí a získal srdce těch, kteří přišli na setkání
s ním, ale i těch, kteří ho sledovali v televizi, rozhlase, tisku a na internetu.
Newyorský starosta žasl:
„Zdálo se, že už se s ním dobře
známe. Mezi církví a státem je
rozdělení, ale nesmí být rozdělení mezi církví a duchem,
s nímž plníme naše povinnosti.“ Jeden mladík vypráví: „Není potřeba se k němu
přiblížit, aby se tě dotknul.“
A jiný: „Cítíš z něj energii,
pokoj, příjemnou úlevu od
složitého světa, v němž žijeme.“ Jiní v davu volali: „Pracujeme s tebou na jednotě!“
A papež na to: „Ano, ano!“
Z redakce Living City
7–8/2008 | Nové Město |
NM7 - 2008.indd 7
7
24.6.2008 7:19:55
NM7 - 2008.indd 8
24.6.2008 7:19:55
NM7 - 2008.indd 9
24.6.2008 7:19:56
SPIRITUALITA JEDNOTY
Nejprve žít
a pak hovořit...
Foto: Anna Paula Meier
i Ježíš: nejdříve jednal a teprve pak učil.
Chiara Lubichová.
Pokračujeme v tématu
Chiary Lubichové o Slově
života z roku 1975.
V
e skutečnosti
jsme však zakoušeli velikou bolest, když jsme
slyšeli, jak se
s pohrdáním hovořilo o kázání.
To by mělo být ozvěnou Ježíšova slova, zábleskem nadpřirozeného světla a pomazáním Ducha Svatého. Kázání
ale bylo mnohdy synonymem
prázdné, nudné lekce, která zůstávala zcela bez účinku.
Pozorovali jsme též, že
mnozí nábožensky založení
lidé přitahovali pohrdání a nenávist světa. Nebylo
to však proto, že žili evangelium, nýbrž spíše proto, že jej
zbavovali obsahu svým neadekvátním životem.
Za tuto skutečnost jsme se
styděli, neboť i nás do té doby
počítali mezi takové křesťany.
Ten fakt však vtiskl do našeho srdce jakousi neuhasitelnou výstrahu a přesvědčení:
napřed je nutno žít, a teprve
pak hovořit. Tak vystupoval
10
Kromě evangelia tuto zásadu zdůrazňovali i církevní
otcové.
Jan Zlatoústý tvrdil: „…
Ježíš praví, že musíme nejprve žít a teprve pak učit, jak
žít. Staví dobré jednání před
nauku a ukazuje tak, že lze
s užitkem učit jen tehdy, když
člověk napřed prakticky žije to, čemu učí, a ne obráceně. Na jiném místě Ježíš praví: ‚Lékaři, uzdrav sám sebe!‘
(Lk 4,23) Kdo není schopen
dobře uspořádat svůj život
a chce vychovávat druhé, riskuje, že se mu mnozí vysmějí. Vlastně ani nemůže učit,
protože jeho skutky dokazují
opak jeho slov.“
Zvěstování slova bez svědectví života bylo pohoršením pro pohany, stejně jako
je jím dnes pro nekřesťany,
a vede ke kritice tak, jako tenkrát vedlo k rouhání místo
k obrácení.
Ve druhém listu Klementa
Římského Korinťanům čteme:
„Slyší-li pohané z našich úst
slova Boží, žasnou nad jejich
krásou a velikostí; všimnou-li
si však, že naše skutky našim
slovům neodpovídají, změní
své smýšlení a začnou se rouhat a říkají, že křesťanství je
mýtus a podvod.“
A znovu Augustin: „Jeho
slova zůstávají v nás,konámeli to, co nám přikázal a přejeme-li si to, co nám slíbil. Jestliže však jeho slova zůstávají v naší paměti, ale není po
nich ani stopy v našem životě
a v našem jednání, pak už vinná ratolest nepatří k vinnému
kmeni, protože už nečerpá
svůj život z kořene.“
V KAŽDÉM OKAMŽIKU
NAŠEHO ŽIVOTA…
Přesvědčení, že musíme
napřed žít a pak teprve mluvit, v nás bylo tak silné, že
nám nestačilo žít slovo, jen
když se nám k tomu naskytla
příležitost, ale bylo pokrmem
každého okamžiku našeho
života. Tak jako tělo dýchá,
aby mohlo žít, stejně důležitý
byl pro naši duši život slova.
A takto žité Slovo života
bylo tajemstvím naší obnovy
a naší křesťanské revoluce.
Mám dojem, že kdybychom každý den sami sobě,
ale i těm, kteří s námi žijí,
opakovali myšlenku, že je třeba prakticky žít slovo, prokázali bychom Ježíšovi jednu
z největších služeb.
„Náš rozum,“ praví Ambrož, „ať zůstává neustále
u něho: nevzdalovat se z jeho
chrámu, neodlučovat se od
jeho slova. Věnujme se stále
čtení Písma, rozjímání, modlitbě tak, aby slovo toho, který
je v nás, neustále působilo.“
v každém věku, ať jsme jakéhokoli pohlaví, v každé situaci, neboť Ježíš je světlo pro
každého člověka, který přichází na tento svět.
Touto jednoduchou metodou nově evangelizujeme své
duše a skrze ně pak i svět…
Zkuste slovo Boží žít
a najdete v něm dokonalost.
A jako se spokojíte každé
ráno se svatou hostií, kterou
přijímáte, a netoužíte po jiné,
tak budete nasyceni i tímto
slovem. V něm najdete, tak
jako sv. František, ‚skrytou
manu s tisícerou příchutí!‘
Tím, že žijeme v pravdě,
milujeme! Jinak je naše láska prázdná, sentimentální.
Zatímco pravá láska je Ježíš
Čteme-li zápisky z prvních let Hnutí, pozorujeme,
s jakou naléhavostí působil
v tomto směru Duch Svatý.
Z r. 1948 pochází tento můj
dopis:
„…pochopily jsme, že svět
se potřebuje léčit evangeliem,
protože jen radostná zvěst mu
může znovu navrátit život,
který mu chybí. A proto žijeme Slovo života…
Vtělujeme je v sebe, dokud
se tímto živoucím slovem
nestaneme.
Stačilo jedno slovo, aby nás
posvětilo, abychom byli druhým Ježíšem. A postupem
času žijeme mnoho, mnoho
slov Písma, která pak zůstávají nezničitelným majetkem
naší duše.
Žít slovo v přítomném okamžiku našeho života – to je
náš úkol.
My všichni je můžeme
žít, ve všech povoláních,
| Nové Město | 7–8/2008
NM7 - 2008.indd 10
24.6.2008 7:19:58
SPIRITUALITA JEDNOTY
Kristus, pravda, evangelium!
Buďme živým evangeliem, Slovem života, druhým
Ježíšem! Milujme ho skutečně takto. Zároveň následujme Pannu Marii, Matku světla, Slova, Matku toho, který je
´živým Slovem´.
Nemáme žádnou jinou knihu kromě evangelia, nemáme žádnou jinou vědu, žádné
jiné umění. Tam je život! Kdo
ho nalezne, nezemře.“
Foto: M. a K. Broschovi
Nyní, když je Hnutí tak
rozšířeno, mohli bychom
i my opakovat s apoštolem Janem: „Když to, co jste slyšeli
už na začátku, zůstane ve vás,
i vy zůstanete v Synu i v Otci.“
(1 Jan 2,24)
A od té doby členové
Hnutí praktikují denně trojí přijímání: přijímání Ježíše
v Eucharistii, ve Slově života
a v bratru.
SLOVO JE NAŠÍM ŠATEM
Láska k slovu byla tak vytrvalá a důležitá, že nás přivedla
k tvrzení: slovo Boží je šatem
naší rodiny.
Tento úryvek je z roku
1950: „…pro nás, pro každého z nás je Slovo života šatem,
svatebním rouchem naší
duše, nevěsty Kristovy. Je tím,
čím je pro řeholníky řeholní
roucho. Řeholník se posvěcuje, nakolik vytrvá ve svém
povolání. Nemůže změnit své
roucho. Pro nás je roucho něčím zcela niterným…“
Krom toho nám Pán ukázal Pannu Marii, křesťanku
v pravém smyslu slova, zcela
oděnou ve slovo Boží, zosobněné slovo Boží.
Na tom viděl každý příslušník Hnutí, čím je a čím má
být.
„Umění
odstraňovat“
D
razí,
za dva dny bude svátek sv. Kláry.
Každý rok si vždy
připomínáme jeden aspekt
jejího života, který nám pomáhá lépe chápat naši spiritualitu. A stejně tak i letos.
Klára se stala svatou z mnoha důvodů. V neposlední řadě i pro svá velmi tvrdá pokání. Byla dítětem své doby,
kdy panovalo přesvědčení,
že k Bohu se dá dojít skrze
pokání, i když později díky
sv. Františkovi svou představu a svůj postoj upravila
a snažila se jít k Bohu napodobováním Krista. Avšak její
skutky kajícnosti byly tak četné, až z nich onemocněla.
Co nám říká tato zvlášt-
nost pozemského života sv.
Kláry z Assisi?
„Kristus, který ve svém
životě vždy konal to, co učil,
předtím než zahájil svou
veřejnoučinnost,strávilčtyřicet dní a čtyřicet nocí v modlitbě a postu…“ (1) Nezrušil
tedy půst. On dokonce naléhavě trval na vlastním sebezapření a nesení svého kříže.
Pokud jde o církev, i ona
vyzývá všechny křesťany
bez rozdílu, aby dobrovolně
konali nějaké skutky kajícnosti. (2)
Jak víme, my jdeme po cestě lásky, lásky k Bohu v tom
smyslu, že jsme nasměrováni
na jeho vůli, i když je bolestná, a na bratry. Jdeme k Bohu
zvláště skrze bratra. Právě zde
nacházíme největší možnost,
jak zapřít sami sebe a nést
vlastní kříž; tím, že myslíme
na druhé a staráme se o ně,
nemyslíme na sebe, zapíráme
se a jsme od sebe odpoutáni,
a to nejen tehdy, když je bratr citlivý a odpovídá na naši
lásku, ale zvláště, když to tak
není.
Je-li bratr velmi často příčinou naší radosti, oné nadpřirozené radosti, kterou poznáváme, když milujeme, je také
někdy naším křížem, naším
Ježíšem opuštěným, kterého
máme obejmout z celého srdce. A to je pravé pokání.
Již jsem o tom hovořila, ale
vzhledem k důležitosti to ještě jednou zopakuji: může se
stát, že k tomu, abychom se
zapřeli a byli sami sobě úplně mrtví, nestačí jen ta láska,
díky níž každý den přijímáme
i tíživou vůli Boží, ani nestačí
milovat bratry a trpět za bratry. Něco ještě zůstává: například připoutanost k nějaké
vlastní myšlence, k tomu, co
se nám líbí, k vlastnímu uspokojení, k nějakému neužitečnému nebo marnému slovu
či myšlence, k nějaké knize,
k penězům, k nepotřebnému
televiznímu programu,k osobám atd.
Je tedy třeba ztrácet, ořezávat. I to je sebezápor, i to
je kříž. Sv. Jan od Kříže říká,
že ten, kdo se nezbaví toho,
k čemu lne, je jako někdo, kdo
chce jít k Bohu, tedy kráčet po
svaté cestě, a přitom tlačit vůz
do kopce. (3) Pokud jde, kráčí
pomalu, nebo to vůbec nedokáže.
Ano, protože posvěcovat
se, to je tak trochu jako tvořit
sochu. Michelangelo říkal, že
sochařství je „umění odstraňovat“, oddělovat úlomek po
úlomku, kousek po kousku
mramor nebo něco jiného,
aby vzniklo umělecké dílo.
Když prý jednou uviděl velký kámen, řekl: „V tomto bloku je zavřený anděl, chci ho
dostat ven.“ (4) A vytesal ho
tím, že odstraňoval…
I v nás je skrytý Ježíš, jemuž
máme umožnit, aby se narodil a znovu rodil. Je tedy třeba
odstraňovat z hrubého bloku
svého já to, co má být odstraněno; láskou dokážeme 99
procent a ztrácením, ořezáváním a odstraňováním ten
zbytek.
V tomto období zkoušejme
stále znovu takto žít.
Moji drazí, s v atost i
nemůžeme dosáhnout jen tak
zhruba. Je to otázka jemných
detailů.
Uskute č ňuj m e proto
„umění odstraňovat“ tím, že
budeme milovat – to zajisté –
a zvláště v tomto období tím,
že budeme ztrácet.
(Mollens 9. srpna 1990)
Chiara Lubichová
Santi insieme, str. 43
(redakčně kráceno)
1) Pavel VI., Paenitemini, in
Enchiridion Vaticanum II,
n. 631.
2) Srov. Pavel VI., op. Cit.,
n. 640.
3) Srov. sv. Jan od Kříže, Pensieri, ed. il Passero Solitario,
1965, n. 191.
4) R. Cantalamessa, Maria,
ed. Ancora, 1989, str. 127.
7–8/2008 | Nové Město |
NM7 - 2008.indd 11
11
24.6.2008 7:19:59
Manipulativní
praktiky v médiích
Fota: Markéta Jírů
CITADELA
Jan Urban při svém příspěvku.
Vlevo Barbora Procházková.
Toto téma bylo dne 17. dubna 2008 středem zájmu účastníků v pořadí již
12. konference Člověk a média pořádané Hnutím fokoláre, nadací KonradAdenauer-Stiftung a Nadačním fondem Josefa Luxe v Centru Mariapoli v Praze – Vinoři.
V
prostředí otevřeného a konstruktivního dialogu zde zaznělo mnoho námětů k zamyšlení pro ty, kteří jsou
v denním kontaktu se sdělovacími prostředky, ať již
v roli těch, kteří v médiích
nebo s médii pracují, nebo je jen sledují
a zajímají se o ně.
Barbora Procházková z Pražského deníku ve svém příspěvku zmiňovala různé typy manipulací, které se podle své osobní zkušenosti snažila srovnávat s tím, jak k nim dochází v Německu
a v České republice. Ne bez zajímavosti se v této souvislosti rozhovořila o rozdílech mezi postavením novinářů u nás
a v Německu. Tam, na rozdíl od Česka,
se v médiích tak často neobměňuje personální obsazení, protože získání místa
není snadné. Vyvodila z toho překvapivý
závěr: Novinář si musí dávat větší pozor,
aby „neudělal něco vědomě špatného
a proti etickému kodexu, protože by ho to
stálo velice dobré místo, které třeba dostal
až po patnácti letech praxe, protože získat místo ve veřejnoprávních sdělovacích
prostředcích v Německu trvá několik let,
až několik desítek let“. Zajímavé bylo i to,
že zatímco ve výčtu možností manipulace zmínila snahu o manipulaci novinářů ze strany politiků pouze jako možný
případ, daleko podrobněji se rozhovořila o opačném problému, který vidí u nás:
o manipulaci politiků samotnými novináři. „Neprozrazuji žádné tajemství,“
řekla, když komentovala některé novinářské praktiky nevybíravých nátlaků na
politiky. Pozornost posluchačů vzbudil
i další zmiňovaný problém, tentokrát spíše na německé straně: tlaky, které korumpují média ke zveřejňování skryté reklamy. Tyto manipulace, které jsou spojovány s finančním profitem, jsou podle ní
v Německu velkým současným tématem.
12
| Nové Město | 7–8/2008
NM7 - 2008.indd 12
Jan Urban, nezávislý novinář a vyučující na New York University v Praze,
zasadil svůj příspěvek do širších společenských souvislostí. Hovoří-li se dnes
o „mediálních manipulacích a o totalitních praktikách v médiích, mluvíme vlastně o celé společnosti, protože
média jsou pouze zrcadlem života společnosti“. Zajímavě se zmínil o fenoménu televize, která ze své podstaty „omezuje argumentační prostor jednak časem
a jednak vizualizací“, a o jejím vlivu na
ostatní média, ve kterých také podněcuje zkratkovitost; ovlivňuje grafiku deníků i střihy rozhlasových pořadů. Vzniká tím „nová komunikační kultura, která sama o sobě je manipulativní a svojí
podstatou totalitní“.V tomto případě nejde o nějaký úmysl, ale o negativní dopad
současné komunikační technologie.
Hovořil o situaci v českých sdělovacích
prostředcích, kde silně pociťuje absenci osobností, kterým by mohl být svěřen
tak „ostrý nástroj“, jako jsou média. Chybí „intelektuální elity, které by fungova-
ly bez ohledu na momentální skandály
a reálie jako držitelé hodnot“. Navíc se
podle jeho názoru otevřela po roce 1989
generační propast, „protože starší generace vychovaná v komunistických médiích byla v naprosté většině nepoužitelná, takže redakce se naplnily 18 až 22
letými“. Závažným jevem je, že „částečně technologií, ale i lidskými chybami…
a na to nabalenými úmyslnými manipulacemi dnes média slouží ne rozšiřování, ale naopak omezování veřejné diskuse“. Zkratkovitá, klipovitá komunikace,
jak ji zprostředkovává televizní technologie, nezřídka „diskusi zužuje do černobíla, do polarity“. Tak je nám předkládán
i obraz politiky, která „je jen a jen o konfliktu“. Je třeba, aby ti, kteří předkládají
zprávy, na sebe vzali zodpovědnost za to,
co uveřejňují. Na závěr uvedl přirovnání,
že „jsme jako malé dítě, které potřebuje
čas, aby dorostlo“, ale má naději, že „se
určitě někteří z nás dožijeme lepších časů
i v českých médiích“.
Jiří Zajíc, mediální analytik, také ukázal, že to, co se děje v souvislosti s médii,
je součástí daleko širšího dění celé
západní společnosti. Určujícím činitelem společenského dění je veřejné mínění, a institucemi, které ho zprostředkovávají, jsou média. Tváří v tvář problémům
spojeným s médii, jako je zneužívání
dominantní pozice, nepodávání objektivních informací atd., navrhuje jako
způsob obrany mediální výchovu, která by mimo jiné vedla k návyku ověřovat informace i z jiných zdrojů. Je třeba
se postavit vůči dění aktivně, „je to otázka budování občanské společnosti“.
Tak jako v případě předcházejících
konferencí, budou jednotlivé příspěvky
uveřejněny ve sborníku konference (viz
www.clovekamedia.cz).
Anna Černá
Přítomní účastníci v sále
Centra Mariapoli.
24.6.2008 7:19:59
Foto: archiv
Foto: Dagmar Zobačová
Gen Rosso
Fota: Štěpán Filcík
MIMOŘÁDNÁ PŘÍLOHA ČASOPISU NOVÉ MĚSTO 7-8/2008 ROČNÍK 17 (11)
NM7 - 2008 - priloha.indd 1
24.6.2008 7:25:09
GEN ROSSO
O
HUDEBNÍ HISTORIE
GEN ROSSO
Gen Rosso si hudbu a texty skládali vždy sami, jejich
hudební styl proto vychází z různých kultur a hudebních inspirací celého světa.
Hudba Gen Rosso se inspiruje například jazzem, rokovou
nebo etnickou muzikou; čerpá i z kultur afrických a asijských etnik. Její styl se v průběhu let proměňuje podle národnostního složení členů
skupiny i podle současných
hudebních trendů.
V sedmdesátých letech začala skupina účinkovat v za-
II2
V roce 2003 vznikl projekt „Voglio svegliare l´aurora“ („Chci vzbudit svítání“),
inspirovaný básněmi z knihy
Žalmů, moudrostí minulých
generací, vyjádřený současnými hudebními prostředky.
V roce 2005 vyšlo na oslavu čtyřicátého výročí vzniku skupiny CD „Zenit“. Šlo
o „best off “ – jedenáct nejúspěšnějších písní Gen Rosso, které s nimi v Itálii nazpívali známí zpěváci.
GEN ROSSO
Na turné v Africe.
Fota: archiv Gen Rosso
vzniku této mezinárodní hudební a taneční
skupiny její členové vyprávějí:
„Skupina Gen
Rosso existuje
již od roku 1966. Tehdy Chiara Lubichová(1) dala červenou
bicí soupravu skupině mladých lidí se zvláštním vzkazem. Měli zpívat světu, že je
možné žít v jednotě, pokud
budou lidé z různých částí
světa spolu žít, aniž by se ohlíželi na rozdíly ras, kultur, názorů… Tímto heslem se skupina Gen Rosso řídí již přes
40 let. Jejími členy jsou lidé
z celého světa, což je něco nového. “
S bicími nástroji červené barvy souvisí název skupiny ,Rosso‘ (červený). ,Gen‘
je zkratkou slov ,generazione nuova‘ (nová generace). Od vzniku skupiny Gen
Rosso v ní působilo postupně asi 200 členů z nejrůznějších koutů světa. Dnes ji tvoří 18 členů z 10 zemí: Brazílie, Konga, Keni, Tanzanie,
Argentiny, Španělska, Itálie,
Švýcarska, Filipín a Polska.
Vystoupení pro čínské publikum.
hraničí. Její koncerty byly mixem písní inspirovaných nejrůznějšími kulturami – od
Jižní Ameriky, přes Evropu,
až po Asii. Dnes by se jí říkalo
etno. Vystoupení obsahovalo
i prvky moderního výrazového tance.
V osmdesátých letech
se stále více orientovali na
rockovou operu, nový, a v určitémsmysluještěneprozkoumaný žánr, v němž Gen Rosso
vytušili možnost využití svého hudebního i pohybového
potenciálu. Vznikl nejzralejší
plod onoho období a mezník
v jejich stylistickém vývoji,
poprockový muzikál „Someone lets the sun rise“ („Příběh
proměny“).
V devadesátých letech se
Gen Rosso vydali na jasně
rockovou cestu. Písničky se
staly bezprostřednější, hlavní slovo převzaly kytary a rytmika.
Koncertysedotýkalynáročných témat – odmítnutí rasismu, obchodu se zbraněmi
nebo hledáním smyslu utrpení. Součástí hudebního vyjádření se stal už tradičně tanec.
V roce 2000 Gen Rosso debutovali muzikálem
„Streetlight“.
DISKOGRAFIE
Za dobu své existence vydali Gen Rosso celkem 54 alb,
publikovali 325 písní, absolvovali 2500 vystoupení, 220
turné ve 46 zemích, při nichž
zpívali ve 24 jazycích. Zúčastnili se 60 velkých mezinárodních festivalů, více než 250
workshopů a shlédlo je přes 5
miliónů diváků.
Gen Rosso hráli pro lidi různých ras, náboženství
a kultur, často mimo běžná
turné: například v rámci projektů solidarity humanitárních organizací nebo pro vězně.
LOPPIANO
Domovem Gen Rosso je
Loppiano u Florencie, které vzniklo v roce 1964 jako
mezinárodní citadela Hnutí
fokoláre, aby v něm bylo možné vidět a zažít, že jednota
mezi lidmi různých národů,
generací a vyznání je možná.
Městečko bylo už od začátku
cílem desítek tisíc návštěvníků, pro které se připravoval i kulturní program. V této aktivitě má kořeny skupina
Gen Rosso.
(1) Chiara Lubichová – zakladatelka
Hnutí fokoláre,inspirátorka duchovního života Gen Rosso a významná
osobnost křesťanského světa.
| Nové Město | 7–8/2008
NM7 - 2008 - priloha.indd 2
24.6.2008 7:25:10
NM7 - 2008 - priloha.indd 3
24.6.2008 7:25:10
GEN ROSSO
Gen Rosso a jejich projekty
Co byste nám mohli říci
o projektech, jak vznikají?“
„Projekty sami nevyhledáváme, ony si většinou ,najdou‘ nás, protože nás přizvou
lidé, kteří vědí, co můžeme
nabídnout.“
Takhle jste se dostali ke
spolupráci i na projektu Silní bez násilí?
„Přesně takhle! Vznikl jako školní projekt prevence šikany. Někdo z projektu viděl
náš muzikál Streetlight, který
je životním příběhem Charlese, kluka z černošského ghetta. Ten se odmítne zapojit do
msty, která znamená zabíjet,
protože věří v sílu pravé lásky… a za tohle přesvědčení
obětuje svůj život.“
(Lito)
Co vnímáte jako příčinu
nejrůznějšího násilí mezi
mládeží?
„Protože jsme projekt realizovali už s několika stovkami dětí, mohu říct, že vidím
mnoho příčin. Nejedná se
snad o bezprostřední důvody
násilí, ale určité vnitřní agresivity.
1) Překvapivě bych považoval za jednu z nejrozšířenějších příčin agresivity nevychovanost. Mno-
IV
ho dětí nemá základní
vychování. Neumí poprosit, poděkovat. Neví, jak se
vůči druhým chovat bezkonfliktně. Z toho pramení vnitřní nejistota, obava
ze společnosti druhých,
kterou někdy řeší agresivitou.
2) Dalším podnětem je nejistota v rodině. Dětí, které mají opravdu vážné
problémy s násilím nebo
alkoholismem v rodině,
není příliš velké procento,
ale je ohromné množství
dětí žijících v rozvedených svazcích. Buď kolují mezi původními rodiči,
nebo žijí s jedním z nich
a jeho novým partnerem.
Často slyšíme, jak je tohle
prostředí pro ně těžké
a bolavé, jak se cítí zrazeni
od těch nejbližších a chybí jim hluboký a láskyplný
vztah. Mnozí ze strachu
před dalším citovým zra-
něním dávají raději první
ránu sami.
3) Společnost. Nastavení společnosti na výkon, soutěžení, dosažení úspěchu
za jakoukoli cenu, bezohlednost jako uznávaná cesta k dosažení svých
cílů také k tomu přispívají, zrovna tak jako společnost, která oceňuje pouze materiální hodnoty
a posuzuje lidi třeba podle
značkového oblečení.
4) To, že se mnozí připojí
k násilnému chování, je
většinou způsobeno touhou být v nějakém společenství, patřit k nějaké
partě. Většina dětí, pokud
by byla sama, by se násilí nedopustila (toho jsou
schopni jen určití jedinci). Většina dětí nemá
vybudované mechanismy
vnitřní obrany a neví, jak
se postavit drobnému násilí mezi spolužáky, ale čas-
Projektový týden, Brno 2008.
Fota: Dagmar Zobačová
J
iž několik let Gen
Rosso úspěšně realizují didakticko výchovné projekty s žáky a studenty základních a středních škol.
Tyto projekty mají jako ústřední myšlenku
mír, nenásilí, různorodost
kultur. Mezi nimi je třeba
jmenovat „Hands for Peace“, „Rock gegen Gewalt“
(„Rock proti násilí“), „Give Peace a Hand“, „Sports 4
Peace“, až po nejrozpracovanější projekt „Stark ohne
Gewalt“ („Silní bez násilí“).
to ho neumí ani identifikovat. Nepoznají, že tohle
chování už je nepřijatelné, nebo nejsou schopni
čelit pobídkám ostatních
a zapojí se do něčeho špatného, aby nevypadli z party. Projekt ,Silní…‘ míří
hlavně na tuto mlčící většinu.“
(Emanuele)
Máte velkou zkušenost se
zapojením žáků do vašeho
muzikálu. Jak to děláte? Jak
na to reagují učitelé?
„Když přijedeme do školy,
nabídneme žákům workshopy, aby se do nich zařadili
podle svého zájmu, tam kam
je srdce táhne (hudba, tanec,
zvuk, scénografie, světla…).
Řekneme jim, že nejsme učitelé, ale jejich zkušenější partneři. Na konci týdne už budeme jen partneři, protože oni se
od nás naučí všechno, co umíme my. Přijíždíme odjinud
a za týden odjedeme… V tom
máme před učiteli výhodu.
Učitelům vlastně přinášíme a nabízíme možnost udělat určitou zkušenost, kterou
pak mohou se žáky dál rozvíjet. Některé okolnosti jsou
učiteli často po skončení projektu oceněny.
Snažíme se s dětmi žít
v naprosto rovnocenném
vztahu, dát jim pocítit jejich
důležitost, jedinečnost a zodpovědnost za výsledek představení. Nepoučujeme –
máme je jednoduše rádi.
Nikdo není předem odsouzený kvůli chování nebo
nesoustředěnosti. Když se
mu nelíbí ve workshopu, který si původně vybral, může jít
do jiného. Tam je přijatý jako
rovnocenný, nový partner,
nikoliv jako ,potížista‘, který
jinde neuspěl. Učitelé si většinou uvědomí, že s dětmi jednáme jako s jednotlivci, nikoli jako se skupinou, a že každý
má pro nás nezaměnitelnou
hodnotu, což si oni často
v pracovním shonu třeba ani
nestihnou uvědomit.“ (Lito)
| Nové Město | 7–8/2008
NM7 - 2008 - priloha.indd 4
24.6.2008 7:25:11
GEN ROSSO
Foto: Dagmar Zobačová
Hala začíná ožívat.
Ještě je třeba odvést kus práce.
Pomocníci přebírají své úkoly.
Představení může začít.
Fota: Štěpán Filcík
V
únoru 2008 to
nebylo p oprvé, co skupina
Gen Rosso přijela do Prahy.
Jejich pražská
premiéra se odehrála v červnu roku 1990,
tedy hned několik měsíců po
sametové revoluci.
Je čtvrtek 21. února 2008.
Hala pražských filmových
ateliérů Letňany začíná ožívat. Umělci ze skupiny Gen
Rosso jsou v pohybu. Do
začátku vystoupení chybí
jen několik hodin a je třeba
odvést ještě řádný kus práce.
Smontovat mohutnou konstrukci scény, nainstalovat
techniku, ozvučení, uspořádat pódium. Vše si dělají
– tak jako ostatně i na jiných
místech – sami, ve spolupráci
s několika českými dobrovolníky. Další pomocníci uspořádávají například židle či
vylepují označení a směrovky. Je 19 hodin a do haly vstupují první diváci. Očekávání
je veliké.
Devět set míst k sezení je
obsazeno. Někteří dokonce
postávají. Uvítání, zhasnutí
světel a muzikál může začít.
Anglicky či italsky zpívané
a mluvené texty provází české titulky nad pódiem. Diváci jsou vtaženi do děje – ať již
působivými rytmy či opakováním refrénů.
Představení končí, avšak
zpěváci, tanečníci a herci se
vrací. Jsou teď plně k dispozici: autogramy, fota, osobní pozdravy pod pódiem či
v malé improvizované čajovně.
Foto: Štěpán Filcík
Gen
Rosso
v Praze
Pátek 22. února 2008.
Někteří z dobrovolníků, kteří pomáhali při večerním
vystoupení, se brzy ráno přes
své původní plány opět objevují ve vstupu do haly filmových ateliérů. Chtějí přispět
svou pomocí i během představení pro žáky a studenty
základních a středních škol,
které bylo již několik dní předem vyprodáno.
STREETLIGHT
OČIMA UČITELŮ:
„Toto vystoupení vydá za
všechny hodiny občanské nauky.”
„Myslím si, že jsme jim během těch devíti let nedali nic
lepšího…“
„Je moc pěkné, že se dělá
něco takového. Děti to potřebují zažít (…) víc než slyšet
všechna naše slova.“
STREETLIGHT OČIMA
ŽÁKŮ A STUDENTŮ:
„Viděla jsem Streetlight
minulý pátek a musím říct,
že to bylo pro mě velké překvapení. Neočekávala jsem
nic tak úžasného!!! Bylo to
skvělé! Líbily se mi písničky, hudba, a také příběh byl
ohromný, silný a plný vzrušení. Vedlo mě to k přemýšlení o mnoha věcech. O našem
světě, o násilí a o vztazích
mezi lidmi. A též o mém
vlastním chování. Zkoumala
jsem sama sebe, jestli nebyly nějaké situace, kdy jsem
se mohla chovat lépe (…) Na
závěr bych vám ráda poděkovala za to všechno (…), za
příběh, který mi toho tolik
dal. Jste úžasní!“ (P. K.)
„Bylo to smutné, ale hezké. Moc se mi to líbilo, protože příběh vypovídal o tom,
že život je někdy krutý, ale má
i světlé stránky a ty dokážou
člověku změnit život – a je to
láska…“ (T. V.)
„Co se mi na muzikálu líbilo – to byla muzika, choreografie a hlavně to, že dokážou
lidé z různých konců světa
7–8/2008 | Nové Město |
NM7 - 2008 - priloha.indd 5
V
24.6.2008 7:25:12
NM7 - 2008 - priloha.indd 6
24.6.2008 7:25:13
NM7 - 2008 - priloha.indd 7
24.6.2008 7:25:14
MGR. MARKÉTA
OLBERTOVÁ,
ŘEDITELKA ZŠ
GAJDOŠOVA V BRNĚ:
rojekt Silní bez násilí
ovlivnil chod
celého školního roku.Na
podzim proběhlo vzdělávání učitelů, pak začala práce
se žáky, která byla velmi zajímavá, ale stále jsme čekali na
týden se skupinou Gen Rosso.
Vzhledem k tomu, že na škole
probíhají různé projekty, ani
žáci asi nebrali tu dobu jako
něco mimořádného.
Projektový týden se skupinou Gen Rosso nás pak
všechny zcela pohltil. Vše
bylo výborně zajištěno, členové skupiny navázali okamžitě
přátelské vztahy se žáky i učiteli a ve workshopech udělali spoustu práce. Muzikálové vystoupení v hale Vodova bylo vyvrcholením našeho
společného snažení. Žáci se
stali realizačním týmem muzikálu, který zajišťoval s velikou
P
„
zodpovědností ozvučení, světla a kulisy. Další zpívali, tančili a hráli na nástroje. Nadšení
dětí bylo nekonečné, prožily
společně něco opravdu mimořádného. Loučení se členy skupiny se neobešlo bez slziček.
Žáci založili fan klub Gen
Rosso a někteří si dopisují
elektronicky či poštou s jednotlivými chlapci ze skupiny.
Do školního rozhlasu jsme
ještě dlouho pouštěli písničky
z muzikálu.V kanceláři zabral
důležité místo medvěd, kterého nám darovali. Pomáhá
dětem ve třídách při písemkách nebo jiných těžkostech
zdolávat jejich strasti.Prevence šikany a násilí na školách je
velikou prioritou dnešní doby.
Můžeme si o násilí povídat,
pouštět si filmy, ale společný zážitek a pocit dětí, že jsou
jeden tým, který něco společně dokáže, je podle mého
názoru nejlepší prevencí.“
AUTENTICKÉ VÝPOVĚDI
ŽÁKŮ ZE ZÁVĚREČNÉHO
HODNOCENÍ:
1. „Moc se mi to líbilo. Když
nám v listopadu řekli
o projektu, řekla jsem si, co
to bude za blbost. Teď toho
lituju. Chtěla bych, aby to
nikdy neskončilo, ale to asi
nejde. Jsem moc ráda, že
jsme měli možnost skupinu Gen Rosso poznat.
Určitě by měli pokračovat a zlepšovat svět. Chtěla
bych se s nimi ještě někdy
potkat.“
(K. P., 14 let)
2. „Nejdřív jsem nevěděla, co
to vůbec bude, proto jsem
nejdřív nevěděla, jestli se
toho mám bát, nebo se
těšit. Když přijeli, bylo to
úplně super, už jen proto, že ten muzikál je podle
skutečnosti. Příběh je tak
silný, že musí každého aspoň trošku zaujmout.
Najednou jsem se bavila
s lidmi z jiných zemí, a vlastně jsem tím zjistila, že moje
angličtina je dost mizerná.
Ale ti lidé jsou super. Je to
strašně dobrý nápad, něco takového udělat. A ten
pocit, že jsem sice krátce,
ale přece jenom účinkovala
v muzikálu… Nikdy na ně
nezapomenu.
„Myslím si, že je to poslání něco takového dělat
pro lidi. Zaujmout je, aby
si uvědomili myšlenku,
že žít se dá bez násilí. Jste
všichni super a pokračujte
v tom…“
(N. S., 15 let)
3. „Tento projekt Silní bez
násilí se mi velmi líbí
a určitě si z něho vezmu ponaučení. Ze začátku jsem si přál, abych byl
ve workshopu s nějakým
černochem, ale pak jsem
poznal, že Tomek je taky
super (a má drsně nagelovaný vlasy). Jak jsme
vystupovali, měl jsem trému a všechno jsem zapomněl, ale pak tréma přestala a já zpíval celkem
dobře.“
(M. F. 12 let)
4. „Tohle byl asi ten nejkrásnější zážitek se školou,
jaký jsem kdy zažila. Porozuměla jsem dobře heslu
Silní bez násilí a poznala,
že i lidé různé národností
a náboženství mohou hodně dokázat. Byl to úžasný
týden!“
(E. Z., 13 let)
Fota: Silní bez násilí
NM7 - 2008 - priloha.indd 8
24.6.2008 7:25:16
NM7 - 2008.indd 13
I V.
1) Život podle spirituality jednoty (pozn. red.).
Vskutku, Ježíš opuštěný v našem duchovním životě nikdy nechyběl, ale Bůh myslím proto, aby nás přitáhl k sobě, na počátku zaměřil naši duši – a tak to dělá se všemi, kteří začínají žít náš Ideál – na
lásku a na její přísliby, které vidíme, jak se uskutečňují. Zaměřil naši duši na jistotu, že když prosíme, tak dostaneme, protože se nám
to neustále potvrzuje, na víru, která hory přenáší.
Nyní jsem si začínala uvědomovat, že v evangeliu je i něco odlišného. A jedno za druhým se mi vynořovala v mysli další podobná
slova: „Nyní je moje duše rozechvěna…“ (Jan 12,27); „Pak se ho
zmocnila hrůza a úzkost. Řekl jim: ´Má duše je smutná až k smrti.‘ “ (srov. Mk 14,33); „Blahoslavení plačící, neboť oni budou potěšeni.“ (Mt 5,4); „Blahoslavení, kdo nyní pláčete, neboť se budete
smát.“ (Lk 6,21); „Když se přiblížil k Jeruzalému a uviděl město,
zaplakal nad ním…“ (Lk 19,41) Když Lazar zemřel, „Ježíš zaplakal“. (Jan 11,35)
(Dokončení příště)
Po léta jsem ho žila jako božské dobrodružství (nezbavené bolestí, to ne), kdy jsem spolu s vámi tvrdila, že téměř nemám svou vůli,
protože má vůle byla vůlí Boží. Zdálo se mi, že pokaždé, když On
projevil určitou svou vůli, mé srdce bylo v souzvuku s jeho srdcem.
Nyní už tomu tak nebylo.
Kdo mi mohl vysvětlit tento zvláštní stav duše? Kdo mi mohl
říci, zda jsem křesťanka a fokolarínka i v této situaci?
Jednoho dne promluvil k mému srdci Ježíš a jako blesk mi ozřejmil svá slova: „Otče, tobě je všechno možné; odejmi ode mě tento
kalich! Avšak ne co já chci, ale co ty chceš.“ (Mk 14, 36)
Takže i on se odvolal na všemohoucnost Otce, aby mu byl odňat
kříž utrpení? Ale nebyl Ježíš Bohem a tudíž jedno s vůlí Otce?
Neřekl svatý Pavel v souvislosti s Ježíšovou obětí: „Tady jsem,
abych plnil, Bože, tvou vůli.“? (Žd 10, 5-7). Ano, ale tváří v tvář
tomu, co jej očekávalo, jeho vůle, vůle Bohočlověka se ukázala
v celé své síle. Zachytil se skutečnosti, že pro Otce je všechno možné, ale nakonec se podřídil vůli svého Otce.
Tato slova mne naplnila pokojem, dokonce otevřela přede mnou
veliký průzor k pochopení jedné části evangelia, kterou jsme ještě
dostatečně nezdůraznili.
I.
o jsou slova, která vyzývají Ježíšova posla k absolutní
odpoutanosti ode všeho. On nemá dělat nic jiného, než
hlásat jeho království, v jistotě, že každý je přijme ve
správný čas, jak to pro něj Bůh připravil. Nemají tedy získávat proselyty nařizováním a nucením, ale sledovat
Boží plán s vědomím, že i když používá nás, ve skutečnosti připravuje srdce na přijetí své milosti On sám.
„V tom domě zůstaňte, jezte a pijte, co vám dají, neboť hoden je
dělník své mzdy! Nepřecházejte z domu do domu.“
Jak víme, pohostinství bylo ve starověkém světě posvátné. Zde Ježíš
říká, jak je má jeho učedník přijímat a prožívat, že musí přizpůsobit
svoji mentalitu prostředí, ve kterém se ocitne, ztotožnit se s místním
vkusem, zvyky a kulturou. Jedním slovem má být s nimi „jedno“.
Má se v tom domě zastavit. Ježíš tedy doporučuje nejen evangelium horlivě hlásat, ale též se zastavit tam, kde nějaká duše přijala Boží slovo, z toho důvodu, aby mohlo zapustit kořeny a ona se
mohla také stát apoštolem Božího království.
„Uzdravujte tam nemocné a vyřiďte jim: přiblížilo se k vám
nebeské království.“
Hlásání království by měla předcházet, je-li to zapotřebí, díla lásky, tedy konkrétní láska, která je především službou. Jak potvrzuje naše zkušenost, taková láska je pak tím, co nejvíce přivádí duše
k naslouchání.
„Když však přijdete do některého města a nepřijmou vás, vyjděte
do jeho ulic a řekněte: ‚Vytřásáme na vás i ten prach z vašeho města,
který ulpěl na našich nohou!´“
Toto gesto, které bylo v Ježíšově době obvyklé, nevyjadřuje pohrdání, ale spíše má být láskyplným závěrečným napomenutím těch,
kterým se dostalo radostné zvěsti, aby neodmítali tak velikou milost,
jíž se jim dostává. I kdyby se to však stalo, nemá to učedníka zastavit, protože ten má dál pokračovat jinde v připravování cesty Ježíši.
2. ČÁST
T
Ježíšovi učedníci
Škola Abba
TEOLOGIE JEDNOTY
7–8/2008 | Nové Město |
13
24.6.2008 7:20:00
V
íte, že uplynulé léto bylo trochu výjimečné kvůli utrpení,
které Bůh chtěl vyhradit zvlášť pro mne a následně – díky
jednotě – i pro některé, kteří byli se mnou.
Vždy jsme říkali, že o bolesti a lásce se má mlčet, zatímco
světlo, které vzejde ze zkušenosti, je třeba darovat.
Připadá mi, že to, co se odehrálo v minulých měsících, má pro
nás obrovský význam. Zdá se mi, že Bůh chtěl ve svém evangeliu
zdůraznit něco, v čem jsme se zatím neprohloubili.
S trochou nadsázky bych přirovnala bolesti, které Dílo dosud
zakoušelo, k tomu co zažila Maria, když jí Simeon prorokoval, že
její duši pronikne meč. (Lk 2,34) Zatímco utrpení letošního léta
jsou spíš podobná Mariině bolesti, když – jako Desolata u paty
kříže – zakusila tu prorokovanou bolest.
Zkoušky, které nám Pán seslal, byly různé, jedna vedle druhé,
jedna za druhou, neodbytné, bez přestání.
O jednu z těch, které se týkají mé osoby, bych se s vámi chtěla
podělit s jediným cílem, abych totiž pomohla i vám, kdybyste se
ocitli v podobné situaci.
Ty bolestné okolnosti byly takové, že jsem se občas obávala, že
už nebudu moci dál sloužit Dílu Mariinu, o což jsem se do té doby
snažila. Nebudu vám teď vysvětlovat důvody této mé obavy. Fakt je,
že přijmout takovou bolest bylo pro mne nesmírně tvrdé.
Hlavní důvod spočíval v tomto: daleko od vás jsem mohla více
než kdy jindy zahlédnout nesmírnou krásu, velikost a sílu Díla,
které jsem dosud s milostí Boží spolu s vámi uváděla v život. Ale
současně jsem viděla i křehkost jeho ještě dobře nevyzkoušených
a dostatečně neověřených struktur, které jsme od roku 1954 kontemplovali.
Velmi dobře jsem věděla, že každý z nás, a já především, si musí
být stále vědom toho, že je služebník neužitečný a nevěrný (srov.
Lk 17,10), zvláště tváří v tvář dílu Božímu. Přesto však tím, že jsem
léta chovala v srdci dychtivou touhu zrealizovat, uvést do chodu
Dílo tak, jak mi je ukázal Bůh, připadalo mi, že i On chce, abych ve
službě pokračovala.
Dlouho jsem se zmítala v této zkoušce, znamenala pro mne žít
Desolatu, totiž ztratit Dílo Boží, jehož mne Pán udělal určitým
způsobem matkou. Nebylo to jednoduché: chtěla jsem přijmout
vůli Boží a ztratit všechno, ale ona stála v silném protikladu k mé
vůli.
V těch chvílích se mi zdálo, že život „Ideálu“(1) musí ve mně projít nějakou proměnou.
„Kdo slyší vás, slyší mne, a kdo odmítá vás, odmítá mne; kdo
odmítá mne, odmítá toho, který mě poslal.“
To jsou vznešená a hrozná slova. Pokud je skutečně pravda, že
přijetím kteréhokoli člověka přijímáme Ježíše, přijetím jeho posla
pak přijímáme Ježíše zvláštním způsobem. Kdo přijímá Ježíše, přijímá toho, kdo ho poslal, totiž jeho Otce, Boha. A tedy, kdo odmítá
apoštola, odmítá Boha.
„Těch sedmdesát dva se vrátilo s radostí,“ píše nakonec Lukáš.
Je to radost z toho, že viděli zázraky milosti: „Pane, i démoni se
nám podrobují ve tvém jménu.“
A Ježíš to potvrzuje. Čím více se šíří Boží království, tím dál je
zahnán ďábel. Dodává však, že ani podrobení démonů není to, na
čem záleží nejvíc.
„Radujte se, že vaše jména jsou zapsána v nebesích.“
Je známo, že v antice jméno označovalo člověka, podstatu věci,
a bylo tedy výrazem určité skutečnosti. Jména učedníků zapsaná
v nebi proto znamenají, že učedníci jsou součástí Božího království, že jsou Božími syny – a to je to nejcennější.
„V té hodině zajásal v Duchu svatém.“
Je skutečně úžasné, jak se Ježíš radoval před svými učedníky, kteří sice nebyli vzdělaní ani zkušení, ale rozpoznali v něm příchod
Božího království a stali se jeho nositeli.
Je to jásot nad odpovídáním na milost, nad Boží moudrostí, která uskutečňuje svůj plán lásky ve světě převracením všech hodnot.
Je to tudíž jásot, který ústí ve chválu Otce, protože zjevil malým
a prostým svůj plán spásy:
„Velebím tě, Otče, Pane nebes i země, že jsi tyto věci skryl před
moudrými a rozumnými, a zjevil jsi je maličkým. Ano, Otče, tak se
ti zalíbilo.“
PASQUALE FORESI
Tento text Chiary Lubichové z 3. prosince 1973 je plodem její
duchovní zkušenosti, kterou v tom roce prožila. Když po fyzické
stránce trpěla bolestivým dvojitým výhřezem ploténky a po
duchovní stránce dalším utrpením, prohloubila novou dimenzi
evangelia. V textu je zachována forma rodinného rozhovoru,
protože takto vznikl.
III.
„Tvrdost evangelia“
II.
24.6.2008 7:20:00
NM7 - 2008.indd 14
NM7 - 2008.indd 15
24.6.2008 7:20:01
NM7 - 2008.indd 16
24.6.2008 7:20:01
Z HNUTÍ FOKOLÁRE
Natalia, první po Chiaře
Natalia na dovolené v Tatrách (první zprava). Všechny příležitosti, i odpočinek, byly pro
ni příležitostí přinášet Ideál.
Jako první následovala zakladatelku Hnutí fokoláre a jako první ji dostihla
i na věčnosti. Natalia Dallapiccola sehrála rozhodující roli při šíření ideálu
jednoty za železnou oponou a rovněž v mezináboženském dialogu.
Z
a války naslouchala v tridentském sále Massaia spolu
s ostatními družkami slovům,
hovořícím o novém ideálu,
který nerozdrtí žádná bomba. Natalia si možná tehdy ani
neuvědomovala dalekosáhlou
odezvu, kterou tato slova později vyvolají. „Upřít zrak na jediného Otce mnoha
dětí,“ říkala Chiara, „a hledět na všechny lidi jako na děti jediného Otce. Svým
smýšlením a srdečnou otevřeností vždy
překonávat omezení lidské přirozenosti
a neustále směřovat k univerzálnímu bratrství v jediném Otci, Bohu.“ Právě takové smýšlení vedlo Nataliiny kroky v letech
strávených za železnou oponou, v tichosti života, vydaného okolnostem bez jakékoli ochrany. Řídilo i její následující kroky na cestě mezináboženského dialogu,
který se v Hnutí fokoláre začal oficiálně
vést od roku 1977.
Natalii bylo devatenáct let, když se
v Tridentu, v červnu roku 1943, setkala
její cesta s cestou třiadvacetileté Chiary
Lubichové.
Její rodina se kvůli otcově obchod-
ní aktivitě přistěhovala do města z Fornace, horské vesnice, kde se Natalia narodila. Její dospívání probíhalo klidně
až do chvíle, kdy otec po těžké nemoci zemřel v pouhých 47 letech. Spolu se
starším bratrem sice chodila dál do školy, ale musela i pracovat. V rodině měli
ještě další sourozence, tři malé sestřičky. V domě nechyběly základní potřeby, ale Natalia hluboce trpěla nepřítomností otce, na kterého byla velmi vázaná.
Vzpomínala na něj jako na „veselého živého člověka, který měl rád život i práci,“ a který měl zvláštní slabost pro svou
tichou dceru, která měla nevšední zálibu v hudbě a malířství. Obchodní školy jí určitě nevyhovovaly, ale smířila se
s nimi, „aby byla užitečná,“ jak říkala.
Natalia tehdy procházela kritickým
životním obdobím. Utrpení jí očistilo
srdce a rozšířilo duši. Chiara ji objevila
jako otevřenou nádobu, která bez váhání přijímala první předzvěst charismatu
jednoty. I tato její schopnost naslouchat
vedla později Chiaru k tomu, aby jí svěřila aspekt modlitby a duchovního života
celého Hnutí.
Natalia vypráví: „Jednou jsem šla ke
svátosti smíření a kněz mi navrhl, abych
se zúčastnila jednodenní duchovní obnovy. ,Přijďte,´ řekl mi, ,bude tam
hovořit jedna mladá žena.´ Chiara, tato
mladá žena, mluvila o lásce. ,Je mnoho
krásných věcí v životě,´ vyjmenovávala,
,květiny, hvězdy, děti; ale nejkrásnější ze
všeho je láska.´ Popisovala lásku mateřskou,otcovskou,synovskou,manželskou
a pokračovala: ,A když je láska to nejkrásnější, co na zemi existuje, co potom
je Bůh, který ji stvořil?´“
Ano, idea Boha, který je dobrota, milosrdenství, ale i krása, nasytila její duši
žíznící po krásných věcech. Od té chvíle už tuto mladou ženu nechtěla ztratit
z dohledu.
Okolnosti ji dovedly ke zkušenosti prvního fokoláre. Chiařin dům byl
po bombardování 13. května 1944 vážně poškozen. Její rodina utekla do hor,
ale ona sama zůstala ve městě. Nejprve
se ubytovala jen provizorně, ale v září
roku 1944 si našla malý byt na Kapucínském náměstí č. 2. Natalia byla spolu s ní,
a tak jako první s Chiarou sdílela dobrodružství nového života.
ZA ŽELEZNOU OPONOU
Od té doby stála Natalia Chiaře po
boku. Nejniternější bolesti teprve rodícího se Díla byly její. Sdílela i radost ze
šíření „malého semínka“, které klíčilo
nade všechno očekávání na nejnemyslitelnějších místech. Pokorné „semínko“,
které kamkoli padlo, mírnilo bolesti lidstva i země.
Ale existoval zde i „temný předěl“, hranice, která se zdála být nepřekročitelná.
Byla to „železná opona“, která za studené války rozdělovala svět a dělila Evropu
na dvě části. Chiara Lubichová se v těch
letech několikrát dostala do západního Berlína. V roce 1960 hovořila v sále
budovy tamní charity o tajemném výkřiku Krista – „Bože můj, Bože můj, proč jsi
mne opustil?“ – před asi dvěma sty lidmi.
Byli zde kněží, rodiny, seminaristé i mládež, kteří se s největší opatrností sjeli z celé tehdejší NDR. V tomto výkřiku
jakoby se odrážela „mlčící církev“. Aby
těmto křesťanům byla nějak nápomocná, pomýšlela zakladatelka Hnutí fokoláre na to, že by v západním Berlíně otevřela fokoláre – s cílem pěstovat vztahy
s lidmi z východního Německa. Tímto
obtížným úkolem pověřila Natalii.
Sama Natalia popisuje tuto dobu v jed7–8/2008 | Nové Město |
NM7 - 2008.indd 17
17
24.6.2008 7:20:02
Z HNUTÍ FOKOLÁRE
ve skutečnosti to tak není. Prakticky je
zodpovědná za ženské fokoláre a možná
dokonce za fokoláre v celé NDR a v Československu, pomyslíme-li, že Lubichová založila celé Hnutí fokoláre.“
Ordinace, kterou otevřely v Lipsku
jako záminku svého přesunu za železnou
oponu, „se proměnila“, jak říkala Natalia, „v centrum lásky“.
Odtud se „malé semínko“ pomalu ale
nezadržitelně šířilo i do ostatních zemí
východního bloku.
Manželé Hankovi
s Natalií.
že za ni budu dělat úklidové práce. Za
deset dní jsem mohla odejít.“
Když odešla z tábora, zabušila na dveře
ordinace i ona žena, Himgard. Když se jí
narodila holčička Mercedes, krátce nato
onemocněla leukémií a zemřela. Natalia
a její družky si k sobě vzaly holčičku, která nikoho jiného neměla. Několik let žila
s nimi ve fokoláre, dokud se pro ni nenašla nová rodina.
Ale příběh Mercedes, nebo spíše jejího
otce, politického vězně, vedl podezřívavou policii k novým výslechům Natalie.
Zápis z výslechů a následného vyšetřování zní: „Nejvýznamnější osobou, se kterou jsem byl seznámen, je žena jménem
Natalia. Celá skupina k ní chová velkou
úctu. Je velmi inteligentní a chová se
velmi vybraně. (…) Do NDR se dostala
velice originálním způsobem, přistěhovala se s doktorkou Frisch. Žije s ní, a přijela pod záminkou, že se stará o dům, ale
Fota: archiv
nom rozhovoru z roku 1991 pro časopis
Città nuova (Nové město), nedlouho po
pádu berlínské zdi, kdy mohla konečně
„promluvit“: „Z východu k nám neustále přijížděli různí lidé. V domě se pořád
střídali lidé, přijížděli nečekaně, i proto, že
nám nikdo nemohl o svém příchodu předem dát vědět. Nikdy samozřejmě nejezdily velké skupiny, to by bylo nebezpečné.“
Situace se 13. srpna 1961 vyhrotila. Do
té doby neviditelná zeď mezi oběma Berlíny se stala skutečností mající zabránit
útěkům za svobodou na západ.
Bylo to divné, ale našli se i tací, kteří
„požádali“,aby mohli jet na východ.Nebyli to chudáci, ani idealisté, doufající v to,
že tam najdou beztřídní společnost. Byli
to dva italští lékaři, chirurg a anesteziolog. Jmenovali se Enzo Fondi a Giuseppe
Santanché, dva fokolaríni, kteří si našli
práci v Lipsku. Později se k nim na svátek Tří králů roku 1962 připojila doktorka
Margreth Frisch a její asistentka Elisabeth,
které přímo požádaly o to, aby si mohly
otevřít ordinaci v některém městě NDR.
Doprovázela je jejich přítelkyně, která se
měla starat o dům. Byla to Natalia.
STÁTNÍ BEZPEČNOST
Lékařka a asistentka byly Němky, a tak
se nesetkaly s příliš velkými byrokratickými překážkami. U jejich italské přítelkyně tomu bylo jinak. Musela strávit dva
týdny ve sběrném táboře nedaleko Berlína. Natalia, která se řídila heslem „mojí
opatrností je láska ke všem“, si brzy získala úctu, ne-li obdiv věznitelů.
„Spřátelila jsem se s mnoha lidmi,“
vypráví Natalia. „Zvláště s jednou mladou těhotnou ženou. Vzpomínám si, že
byla hodně slabá, a tak jsem se nabídla,
18
| Nové Město | 7–8/2008
NM7 - 2008.indd 18
MEZINÁBOŽENSKÝ
DIALOG
V roce 1976 se Natalia vrátila do Říma,
do centra Hnutí. Její zdraví bylo v ohrožení. Poznamenaly ji některé těžkosti a velká vypětí. Ale ani ne po roce už byla znovu „na závodišti“: Hnutí otevíralo dialog
s velkými náboženstvími. Událost, která
k tomu určitým způsobem dala popud, je
známá: Byla to Templetonova cena za pokrok v náboženství, kterou Chiara v roce
1977 dostala v londýnské Guildhall a kterou tento nový krok začal.
„Když se Chiara vrátila do Rocca di
Papa,“ vzpomíná Natalia, „setkala se
s některými spolupracovníky, aby mohli z toho vyvodit nějaké závěry a rozhodnout, co dále dělat. Především bylo
potřeba otevřít malé centrum, takovou
malou kancelář, která by shromažďovala
všechny informace o kontaktech s lidmi
z jiných náboženství, přicházející z celého světa. Tento úkol svěřila Chiara mně.
Řekla mi: ,Miluj je!´“
A tak se Natalia třicet let věrně věnovala tomuto úkolu.A když za ní přišly odpoledne 1. dubna letošního roku její spolupracovnice v mezináboženském dialogu,
Christina Lee a Stella Chiu, aby jí ukázaly program křesťansko-buddhistického
sympózia, chystaného na 27. – 30. dubna, byly jako vždy velmi vroucně přijaty.
„Naslouchala nám se zájmem,“ vzpomíná Christina, „a nabídla nám čokoládové bonbóny.“ V devět hodin večer téhož
dne odešla na věčnost, obklopena přítelkyněmi z prvních dob, s nimiž bydlela, Graziellou De Luca, Dorianou Zamboni, Alettou Salizzoni a Valerií Ronchetti.
Vzpomínají mimo jiné na to, že když
se zhoršovalo Chiařino zdraví, Natalia se
jim svěřila, že prosí Ježíše, aby si ji nebral
k sobě dříve než Chiaru: „Abych jí nezpůsobila takovou bolest.“ Byla vyslyšena.
Caterina Ruggiu
Natalia s Teresou Cifaldi.
24.6.2008 7:20:02
Z HNUTÍ FOKOLÁRE
Na Natalii vzpomínají
také ti, kteří se s ní setkali
v sedmdesátých letech,
kdy žila ve východním
Německu a byla zodpovědná za Hnutí fokoláre
v zemích za železnou oponou.
T
eresa Cifaldi, italská fokolarínka,
zodpovědná od
roku 1969 za Hnutí fokoláre v tehdejším Československu vypráví:
„Poprvé jsem se setkala
s Natalií v roce 1956,na Mariapoli v Dolomitech. Můj první dojem byl, že celé její bytí
vyjadřovalo její Slovo života:
,Jen jedno je třeba.‘ – milovat.
Byla celá láskou.
Připravovala mě také na
příjezd sem. Byla zodpovědná za všechny země za železnou oponou, a tak jsem s ní
udržovala kontakt. Vedla nás
k tomu, abychom stále žili
v přítomném okamžiku, abychom milovali druhé a uvědomovali si, že na našem
životě závisí životy ostatních,
protože jsme jako spojené
nádoby. Například na našem
postoji záleží, jestli bratr,
vyslýchaný policií, bude mít
dar Ducha Svatého pro správné odpovědi.
Její život byl velmi jednoduchý, život, v němž nadpřirozené proniklo do přirozeného. My zodpovědní za různé východoevropské země
jsme se snažili každý rok přijet na lipský veletrh a být s ní.
Byly to velmi silné zkušenosti Boha mezi námi. Zakoušeli jsme větu z evangelia: ´Kde
jsou dva nebo tři sjednoceni
ve jménu mém, tam jsem já
uprostřed nich.´ (Mt 18,20)
Můžeme skutečně říct, že
Natalia byla apoštolkou těchto zemí. Ona byla ta, která
sem přinesla spiritualitu jednoty. Její láska vytvářela rodinu. Žila, aby se všechny tyto
východní země staly jed-
JEMNÁ PRŮVODKYNĚ
PO BOŽÍCH STEZKÁCH
Apoštolka zemí
za železnou oponou
ním srdcem a jednou duší,
aby Bůh byl přinesen všem.
Setkala se i osobně s kardinálem Tomáškem.
Její láska byla jednoduchá,
začínala drobnostmi, třeba
přípravou polévky, protože
věděla, že slovanské národy
mají polévky rády, zatímco
Němci je nevařili.
Oslovil mě též její hluboký
vztah s Ježíšem opuštěným,
kterého milovala vždy, za každé okolnosti.Věřila stále v Boží
lásku, ať se dělo cokoliv. Měla
ke každému bližnímu lásku
bez hranic, ať blízkému nebo
dalekému, dokonce i k lidem,
které viděla v televizních zprávách a přenosech. Vkládala je do Božího srdce, viděla
v nich bratry, se kterými pro-
žívala jejich situace, a modlila se za ně. Také jsem Natalii
nikdy neviděla nikoho posuzovat. Jednou například jedna
fokolarínka vyslovila, že jeden
zpěvák, kterého viděla v televizi, má oči jako by byl zdrogovaný. Natalia se hned zeptala, zda o tom ví něco bližšího,
a řekla, že je třeba si dát velký
pozor, než si něco pomyslíme
o druhém, natož abychom to
vyslovili. Říkávala, že je třeba
mluvit vždy o každém člověku, jako by byl přítomný.“
Mária Langschová byla
mezi prvními, které v bývalém Československu poznaly spiritualitu jednoty, a tak
i ona se s Natalií setkávala.
Vypráví: „Natalia uměla pře-
dávat duchovní věci s jakousi
dávkou vnitřní radosti, která
do tebe vstoupila. A byla velmi lidská. Uměla předat spiritualitu jednoty díky vlastní
zkušenosti i zkušenosti vlastní nedostatečnosti. Přitom to
člověka nikdy nevedlo k tomu,
aby se zastavil u její osoby.
Vedlo ho to vždy k Bohu.
Její láska byla velmi jemná,
láska,která vše zahrnuje.Zároveň však byla pravdivá.Jednou
z věcí, kterou jsme se od ní učili, bylo nepoužívat ´zbytečná
slova´. Byla totiž velmi pozorná na to, aby se všechno říkalo
v pravdě, před Bohem.
Při jedné dovolené v Tatrách nemohla Natalia v restauraci vše dojíst. Přišla číšnice
a velmi nabízela dezert. Ona
si ho objednala. Někdo se jí
zeptal, proč to udělala, když už
nemůže.Odpověď byla jednoznačná: ´Láska si to v té chvíli žádala.´ Číšnice jí pak dala
na sebe kontakt. Bylo jasné,
že se cítila milovaná, protože
v té době už jen mít kontakt
s cizincem bylo nebezpečné.“
P. Pavel Jančík poznal Hnutí fokoláre jako bohoslovec v roce 1968. V 5. ročníku svých studií, v roce 1971,
strávil s dovolením kardinála Trochty dva měsíce v Lipsku, v blízkosti Natalie. Vzpomíná, že to byla jeho nejkrásnější zkušenost: „Tam jsem ji
více poznal. Několikrát jsem
k ní byl pozván, třeba na večeři. Viděl jsem, jak tam děvčata
s ní všechno krásně připravila. Žádná vidlička nebyla křivě položená. Natalia říkala:
´To děláme přece pro Ježíše.´
Pocházím z pěkné rodiny.
Měl jsem hodné rodiče, je nás
pět dětí. Najednou jsem pocítil Nataliino duchovní mateřství. Bylo to pro mě překvapení. Věděl jsem, že mám svou
rodinu, ale najednou jsem
cítil jakoby víc tuto rodinu,
která mě přitahovala. Prožíval jsem to jako něco velmi
krásného, co jakoby zastiňo-
P. Pavel Jančík s Natalií v Praze v roce 1988.
7–8/2008 | Nové Město |
NM7 - 2008.indd 19
19
24.6.2008 7:20:02
NM7 - 2008.indd 20
24.6.2008 7:20:02
NM7 - 2008.indd 21
24.6.2008 7:20:03
NM7 - 2008.indd 22
24.6.2008 7:20:04
KŘÍŽOVKA
Víme to všichni – láska je alfou i omegou, je kořením i smyslem života, z lásky jsme byli stvořeni a pro lásku
žijeme. A přesto všechno „Lásku můžeme mít, nikoli…“ Dokončení myšlenky francouzského básníka
a spisovatele Lucase Durtaina (1881 – 1959) naleznete v tajence naší křížovky.
A
B
C
D
E
F
G
H
Naše křížovka
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
VODOROVNĚ
1/ internetová doména Papui Nové Guineji;
angl. Pán, Bůh; Olympijské hry (zkr.)
2/ český spisovatel (Zapadlí vlastenci); otrava
3/ iniciály režiséra Lipského; značka auta
(švédského); dům mládeže (zkr.)
4/ přitakání (lidově); kanaánský bůh; slovensky jíl
5/ hrdinský veršovaný příběh; laskavě
6/ TAJENKA
7/ hlíst, žijící ve střevech; Irsko (irsky)
8/ citoslovce bolesti; zn. sodíku; iniciály herce
Lohnického; označení vojáka v důchodu
9/ internet protokol (zkr.); publicistická
úvaha; oslí citoslovce
10/ přezdívka císařovny Alžběty Amálie
Evženie Wittelsbachové (manželky
Františka Josefa I.; boxerské kolbiště
11/ zn. astatu; používal knížku (obr.); husí citoslovce
SVISLE
A/ proslov; jméno manželky
prezidenta Gorbačova
B/ německý tanec (kvapík); krást
C/ hl. město Portugalska (portugalsky);
násilím odvedl
D/ symetrála; možná; zachránit duši
E/ ribonukleová kyselina (zkr.); zn.
americia; italský název římské řeky
F/ hlavní město Irska; jméno
skladatele Čajkovského
G/ úsek, část; jméno amerického
jazzového skladatel Berlina
H/ princ dánský (podle Shakespeara); tučnolistá
rostlina, ze které se připravuje tequila (obr.)
Pomůcka: EIRE, GALOP, LISBOA, PG, TEVERE
PIPO
Časopis Hnutí fokoláre
Červenec – srpen 2008, ročník 17 (11)
Roční příspěvek 330,- Kč
Půlroční příspěvek 165,- Kč
Příspěvek na jedno číslo 30,- Kč
Bankovní spojení:
UniCredit Bank,
Czech Republik, a. s. Praha
č. ú. 6043141003, kód banky: 2700
Zodpovědný redaktor:
Mgr. Marie Koukolová
Výkonný redaktor:
Mgr. Ludmila Šturmová
Technický redaktor:
Veronika Němečková
Redakční rada:
RNDr. Irena Sargánková, CSc.
PhDr. Ilona Špaňhelová
Štěpán Filcík
Administrace:
Modletínská 2, 101 00 Praha 101
Tel./Fax: 00420 / 222 518 569
Reg. číslo: MK ČR E 7868
Novinová zásilka – Povolila ČP, s.p.,
OZ Praha, č.j. NP 1362/1994
Ze dne 27. 6. 1994
Grafická úprava a zlom:
Pavel Vodička
Lucie Vodičková
Tisk: OMIKRON
ISSN 1212 – 0782
Překlady a redakční spolupráce:
PhDr. Jarmila Synková
Mgr. Irena Kyliánová
Mgr. Anna Černá
P. Bohumil Kolář
Mgr. Veronika Matiášková
PhDr. Drahomíra Syrůčková
Mgr. Jarmila Vachová
NOVÉ MĚSTO VE SVĚTĚ
Argentina Ciudad Nueva
Austrálie New City
Belgie Nieuwe Stad
Brazílie Cidade Nova
Dánsko Ny Stad
Filipíny New City
Francie Nouvelle Citè
Holandsko Nieuwe Stad
Hongkong San Sing Seung Yuet Hong
Chorvatsko Novi svijet
Itálie Città Nuova
Kanada Nouvelle Citè
Kolumbie Ciudad Nueva
Korea Cumul
Maďarsko Új Város
Německo Neue Stadt
Polsko Nowe Miasto
Portugalsko Cidade Nova
Rumunsko Oras Nou
Slovensko Nové mesto
Slovinsko Novi svet
Španělsko Ciudad Nueva
a Ciutat Nova
Švýcarsko Città Nuova
Švédsko Enad Värld
Uruguay Ciudad Nueva
USA Living City
Velká Británie New City
Objednávky časopisu
Nové město zasílejte na adresu:
Nové město
Administrace
Modletínská 2, 101 00 Praha 101
Tel./Fax: 00420 / 222 518 569
e-mail: [email protected]
A
TIPO
Walter Kostner
Objednávky slovenského časopisu
Nové mesto zasílejte na adresu:
Nové mesto
Redakcia
Bjornsonova 6
811 05 Bratislava, Slovensko
Fax: 00421 252 492 183
e-mail: [email protected]
Titulní strana: Natalia Dallapiccola
a P. Karel Pilík. Skupina kněží s Natalií.
Praha 1988.
Foto: archiv
3
Brno
R
í
n
d
o
r
Mezináru, bratrství
í
m
a
t
e
štaf solidarit y
a
Fota: Jana Brychtová
Malá hudební skupina, která vznikla původně s úmyslem zazpívat nemocným v jedné brněnské nemocnici, rozeznívá první akordy.
Scénka o žití Slova života.
y
t
i
n
u
4
un
Jiná skupina přinesla radost nacvičenými pohádkami a písničkami obyvatelům nedalekého domova
důchodců v Jenštějně.
R
un4unity oběhla dne 10. května 2008 během 24 hodin všechna časová pásma. Hlavními protagonisty
byli Mladí pro jednotu od dvanácti do osmnácti let.
V naší zemi se sešli v počtu asi 140 účastníků, a to
na dvou místech: v Brně a v Praze – Vinoři. Desetičlenná skupina mladých zastupovala Českou republiku i v Římě, kde se sešlo na náměstí Piazza Navone asi 2000 zástupců mladých ze všech pěti kontinentů. Satelitní či internetové propojení s Římem bylo jedním z vrcholů
dne, povzbuzením k pokračování žití Zlatého pravidla („dělej
druhým, co chceš, aby dělali tobě“) všude a za každých okolností, tak, jak to zaznívalo ze svědectví z té či oné země. Zlaté pravidlo, které je společné lidem jakéhokoliv vyznání, prostupovalo
i celý program u nás.
Zpracovala Ludmila Šturmová
Je 16 hodin. Světová štafeta dorazila
do našeho časového pásma. Pozor,
start!
Praha
Příležitostí, jak uvádět Zlaté pravidlo do praxe, je mnoho: při horolezeckém workshopu.
při výrobě náušnic z korálků
Praha
Ani v Praze nechybí možnosti, jak žít Zlaté pravidlo. Podle hesla dne: „Každé dobré gesto, změní naše město“ čistíme les a během krátké chvíle naplníme celý kontejner odpadem nejrůznějšího druhu.
Fota: Markéta Jírů
nebo proutěných košíčků pro hospic.
Spojení s mladými z Brazílie. Pro
ně jsme u nás vydělávali peníze, aby
se jejich zástupci mohli zúčastnit
Run4unity v Římě.
Pokračujeme i v neděli 11. května:
v nemocnici Pod Petřínem navštěvujeme nemocné a zájemce doprovázíme
na mši svatou do přilehlého kostela.