Gender a literatura - Inovace studijních oborů na PdF UHK

Gender a literatura - Inovace studijních oborů na PdF UHK

Inovace předmětu
Gender a literatura
(studijní materiály k předmětu)
Alena Zachová
1
Tento materiál byl vytvořen v rámci projektu „Inovace studijních oborů na PdF UHK“, reg.č.
CZ.1.07/2.2.00/28.0036.
2
Obsah
Sylabus předmětu
První tematický okruh
Z historie genderu
Ukázka z knihy Lynn Abramsová: Zrození moderní ženy
Základním pojmy a výchozí teorie odborné literatury zabývající se genderem
Ukázka z knihy Ann Oakleyová: Pohlaví, gender a společnost
Problematika literatury a feminismu
Ukázka z knihy Pam Morrisová: Literatura a feminismus
Slovník pojmů s genderovou tematikou
Druhý tematický okruh
Vlastenecký feminismus: rodinné a genderové vztahy ve významných
vlasteneckých rodinách
Maryna Radoňová – Šárecká: Ozářené krby (ukázka z textu)
Marie Bahenská: Obraz dívčího penzionátu v korespondenci Marie Riegrové - Palacké
a její dcery Libuše
Teréza Nováková: Maloměstský román (ukázka z románu)
Teréza Nováková: Johna Stuarta Milla „Poddanství žen“
Marcin Filipowicz – Alena Zachová: Rod v memoárech
Ze vzpomínek Elišky Krásnohorské
Eliška Krásnohorská: Celínka (ukázka z knihy)
Třetí tematický okruh
Literatura autorek z přelomu 19. a 20. století: rozpor mezi prezentací a realitou
Helena Čapková – rodinné vzpomínky
Anna Maria Tilschová: Stará rodina (ukázka textu)
Čtvrtý tematický okruh
Ženské autorky a jejich způsob tvorby druhé poloviny 20. století do současnosti
Miroslav Plzák: Taktika a strategie v lásce.
Jiřina Šiklová: Co všechno snese žena
Barbara Nesvadbová: Bestiář (ukázka z knihy)
Barbara Nesvadbová: Život nanečisto (ukázka z knihy)
Barbara Nesvadbová: Brusinky (ukázka z knihy)
Irena Dousková: Někdo s nožem (ukázka z knihy)
Irena Obermannová: Příručka pro neposlušné ženy (ukázka z knihy)
3
Petra Hůlová: Čechy, země zaslíbená (ukázka z knihy)
Sylvie Richterová: Slabikář otcovského jazyka (ukázka z knihy)
Kateřina Tučková: Žítkovské bohyně (ukázka z knihy)
Věra Nosková: Víme svý (ukázka z knihy)
Výběrová literatura.
4
Sylabus předmětu
Gender a literatura
Garant předmětu
Zachová Alena
Garantující katedra UČJL - Katedra českého jazyka a literatury
Způsob ukončení
předmětu
Rozsah výuky
předmětu
Anotace předmětu
z - zápočet
S - seminář 2 hod. týdně
Seminář je rozvržen do čtyř základních tematických okruhů,
postihujících teoretickou problematiku genderu i literárněhistorický
fenomén ženských hrdinek i ženských autorek. Interpretace textů je
zaměřena zejména na tematizaci ženského prožívání v textech
vybraných autorek.
Cíle předmětu a
Cílem semináře je prezentace zejména ženských autorek v české
charakteristika
literatuře (s přihlédnutím ke světovému kontextu), v jejichž tvorbě
získaných dovedností chce sledovat tematiku i specifický způsob umělecké realizace
uměleckých textů v rámci dobového literárního kontextu.
Osnova předmětu ve Semináře:
vztahu k časovému 1. tematický okruh (teorie a historie genderu - základní pojmy a
rozvrhu výuky
teoretická východiska)
2. tematický okruh (česká spisovatelka 19. století – vlastenecký
feminismus, interpretace vybraných textů s tematikou dívčích a
ženských hrdinek (B. Němcová, K. Světlá, E. Krásnohorská, T.
Nováková)
3. tematický okruh (literatura autorek z přelomu 19. a 20. století –
rozpor mezi prezentací a realitou, interpretace textů H. Čapkové, R.
Svobodové, A. M. Tilschové)
4. tematický okruh (ženské autorky a jejich způsob tvorby druhé
poloviny 20. století do současnosti – výběr textů dle zájmu studentů)
Literatura, na níž je Abramsová, L.: Zrození moderní ženy, Evropa 1789-1918. Brno, 2005.
předmět vystavěn Badinter, E.: Materská láska, Bratislava 1998.
Badinter, E: XY. O mužské identitě, Praha 2005.
Beauvoirová, S.: Druhé pohlaví. Praha 1967.
Bly, R.: Železný Jan. Praha 2005 (2. vyd.)
5
Bly, R. – Woodmanová, M.: Král panna. Praha 2002.
Bourdieu, P.: Nadvláda mužů, Praha 2000.
Butler, J.: Trampoty z rodom. Feminismus a podrývanie identity,
Bratislava 2003.
Filipowicz, M.: Roditelky národů. Z problematiky české a slovenské
ženské literární tvorby 2. poloviny 19. století, Červený Kostelec 2007.
Oakleyová, A.: Pohlaví, gender a společnost, Praha 2000.
Literatura doporučená Bahenská, M.: Počátky emancipace žen v Čechách. Dívčí vzdělávání
studentům
a ženské spolky v Praze v 19. století. Praha 2005.
Foucault, M.: Dějiny sexuality I-III, Praha 1999-2003.
Morrisová, P.: Literatura i feminismus, Brno 2001.
Lipovetsky, G.: Třetí žena. Neměnnost a proměny ženství, Praha 2007.
Od patriarchy k tatínkovi. Západoslovanské modely otcovství, red. M.
Filipowicz, J. Królak, A. Zachová, Hradec Králové 2008.
V bludném kruhu: mateřství a vychovatelství jako paradoxy modernity.
red. P. Hanáková, E. Kalivodová, L. Heczková, Praha 2007.
Zoja, L.: Soumrak otců. Archetyp otce a dějiny otcovství, Praha 2005.
Způsob a pravidla Zápočet bude udělen po splnění následujících podmínek:
výsledné klasifikace 1. Účast na seminářích 85%.
předmětu
2. Aktivní účast na seminářích.
3. Vyhovující hodnocení průběžných kontrolních prací.
6
První tematický okruh
(teorie a historie genderu - základní pojmy a teoretická východiska)
Z historie genderu
Lynn Abramsová: Zrození moderní ženy. Evropa 1789 – 1918
Úvod - svět mužů, vyprávění žen, s. 7 – 19.
„Je patrné," napsala v roce 1843 mladá Skotka Marion Kirkland Reidová, „že pokud je
žena zodpovědnou bytostí, musí existovat nějaká hranice její podřízenosti a poslušnosti
muži.“! Reidová ve své knize Výzva pro ženy naléhavě nabádala ženy, aby si uvědomily
„systém útlaku“, který brání jejich vzdělávání a jejich nároku na plnou a rovnoprávnou účast
na občanské společnosti. „Navzdory poměrně šťastnému údělu ženy v této zemi“, řekla o
Británii, „považujeme za zcela jasné, že i tady jsou ženě kladeny zbytečné překážky.“
Reidová se ohlíží padesát let nazpět a všímá si pokroku, k němuž v podmínkách žen od
osvícenství a francouzské revoluce došlo. Přesto si však zřetelně uvědomovala, že na cestě k
rovnoprávnosti musí ženy ujít ještě dlouhou cestu: „Proč bychom se měly spokojovat s
pokrokem, jehož jsme dosáhly, místo abychom se vážně dívaly kupředu a zaměřily se na
zlepšení, která jsou stále ještě před námi?“
Tato kniha se zabývá stoletím, které má v dějinách žen nesmírný význam. Začíná
francouzskou revolucí, kdy si evropské ženy poprvé uvědomily, že jejich podřízenost mužům
je plodem soustředěné ideologie, kterou by bylo možné a nutné napadnout vlastní, opačnou
ideologií. Končí vítězstvím první vlny feminismu, zejména hlasovacím právem pro ženy,
jehož bylo dosaženo ve stínu první světové války. Mezi těmito dvěma historickými mezníky
leží jeden a půl století, v němž se neustále debatovalo o moderním ženství a toto ženství bylo
zpochybňováno. Je to období, v němž ženy jako Marion Reidová diskutovaly, psaly a měnily
názory o sobě samých, a to měrou, která nikdy předtím neměla obdoby. Zpět pohlížely téměř
bez lítosti a kupředu s velkým optimismem. Tato sebereflexe byla výsledkem
bezprecedentního napětí. To způsobily na jedné straně obrovské strukturální a ideologické
změny - intelektuální, vědecká a politická revoluce, národní a státní formace, industrializace a
urbanizace. Na druhé straně se vyvíjely nové názory na povahu žen a jejich roli - myšlenky
týkající se žen jakožto manželek, matek, milenek, pracovnic a feministek. Pro ženy
7
devatenáctého století bylo zdánlivě neslučitelné a občas i velmi zneklidňující vyjednávat a
usilovat o nesmírně zásadní společenské a hospodářské změny.
Tato kniha pojednává z velké části o tom, jak měnicí se názory na sexuální rozdíly
mezi ženami a muži inspirovaly zkušenosti žen doma, na pracovišti a ve světě politiky.
Rovněž se zabývá tím, jak tyto myšlenky následně užívaly ženy, když vznášely požadavky na
privilegia, která byla předtím vyhrazena pouze mužům. Je to příběh, který líčí velké úsilí, jež
s sebou neslo celkem pomalý úspěch. Ve většině zemí získaly ženy volební právo teprve na
konci období, které tato kniha popisuje, v roce 1918. Mnohým to připadalo jako stuha
vítězství - jakýsi magický úspěch označující konec bojů první vlny feminismu. Nyní, o století
později, však už víme, že hlasovací právo situaci žen ve společnosti nijak zvláště neovlivnilo.
Bylo tudíž zapotřebí druhé vlny feminismu přicházející od šedesátých let 20. století, která se
dotkla dosud téměř nepředstavitelných a nedotknutelných základů ženské identity. Právě ve
světle tohoto poznání přistupujeme k dějinám evropských žen v rámci „dlouhého
devatenáctého století“, to znamená od roku 1789 do roku 1918.
Na počátku stojí francouzská revoluce 1789, která způsobila, že se Evropa začala
vážně zabývat osvícenskými myšlenkami o rovnosti lidí a o lidských právech. Na začátku se
zdálo, že jak osvícenství, tak i francouzská revoluce nabízejí ženám možnost, aby vstoupily
do politiky v rovnoprávném postavení s muži. Slova o lidských právech, občanských právech
a povinnostech nadchla radikální ženy natolik, že začaly obhajovat povznesení úlohy žen i
práva občanská i politická, která následovala. Avšak ve všech prohlášeních převážné
mužských osvícenských myslitelů nebyla ani ojedinělá zmínka o tom, že by tato práva měly
dostat i ženy, a to dokonce ani jako hypotetická práva. Práva byla vyhrazena pro muže, a tak
si ženy musely v průběhu následujících desetiletí samy přivlastnit jazyk a dědictví
osvícenského intelektuálního vření a usilovat o změnu obrovského deficitu demokracie, který
ženám zanechali filozofové. Příběh evropských žen je určován bojem o dosažení
rovnoprávnosti, kterou jim osvícenství upřelo. Je třeba čelit skutečnosti, že evropské národy
přiznaly lidská práva zrovnoprávněným otrokům a většině mužských příslušníků dělnické
třídy dříve, než je přiznaly ženám. To bylo samozřejmě ironické, protože klíčovou roli v hnutí
za ukončení otroctví hrály právě ženy. Přesto je legitimní vidět práva žen jako něco, čeho bylo
dosaženo v tomto období, kdy se ženy pomalu propracovávaly k čemusi, co se podobalo
statutu plnoprávného evropského občanství. To je optimistický historický pohled na ono
století jakožto na víceméně stálý postup žen na cestě k emancipaci.
Existuje však i radikálně odlišný přístup. Tento pohled interpretuje devatenácté století
jakožto období, které bylo svědkem úpadku statutu žen i jejich příležitostí. Tento úpadek byl
8
částečně následkem neochoty francouzské revoluce přiznat ženám práva, ale mnohem
důležitější je, že byl zčásti také důsledkem vzestupu celoevropské ideologie, která vykázala
ženám místo v domácnosti. Tato ideologie se nazývala ideologií oddělených sfér.
Specifikovala, že ženy mají obývat sféru domova a muži sféru světa (práce, politiky a
zábavy). Ženský prvek oddělených sfér se nazývá ideologií rodinného krbu a zdá se, že pro
mnohé ženy se stal ideologií uvěznění. Po většinu tohoto období byla totiž evropská kultura
svědkem toho, že se o rodinném krbu a o oddělených sférách hovořilo mnohem častěji než o
právech žen a tato témata prostupovala i svět práce, politiky a intelektuálního života.
Ideologie rodinného krbu byla tak vlivná, že ji radikální ženy prostě nemohly
odmítnout. Musely tedy - a ne vždycky zcela úspěšně - usilovat o to, aby nalezly způsob
vyjádření, který by odstranil napětí mezi ideologií rodinného krbu a představou žen jakožto
plnoprávných bytostí. Řešením pro mnoho stoupenkyň první vlny feminismu devatenáctého
století byl koncept „rovnosti v odlišnosti“. Podle tohoto pojetí jsou ženy rovnoprávné s muži,
protože mají odlišné vlastnosti. „Důvody, na jejichž základě se požaduje rovnost všech mužů,
platí stejnou měrou také pro všechny ženy," argumentuje uprostřed našeho období Marion
Reidová, „protože ženy sdílejí společnou lidskou přirozenost.“ Avšak na druhé straně apeluje
na to, že ženy mají "čistší, jasnější a méně rozpačitý způsob uvažování - úsudek prostší
politických předsudků" než muži. Tyto předpokládané rozdíly mezi pohlavími - zásadní
rozdíly mezi muži a ženami v oblasti rozumu, mravního uspořádání, schopností a rolí byly
dědictvím, které evropským ženám odkázalo osvícenství. Toto pojetí rozdílnosti mělo
diktovat mnohé z toho, co ženy prožívaly, a mělo v evropském povědomí s pozoruhodnou
vitalitou přetrvávat. V důsledku toho se vytvořila kontinuita mezi osmnáctým a devatenáctým
stoletím, jež dala podobu větší části této knihy a jež čerpá z toho, co je nyní velmi
významným "příběhem kontinuity" v ženské zkušenosti.
Jestliže je dějinná kontinuita zkušeností, v níž, hrají nejdůležitější roli ženy, na
historickou změnu se naopak tradičně pohlíží jakožto na mužskou zkušenost. Jen málo staletí
bylo svědkem tak důkladných a rozmanitých proměn, jako století devatenácté. Jsou to
proměny, které jsou v učebnicích dějepisu charakteristicky líčeny jakožto změny, jež
uskutečnili muži, Vždyť muži utvářeli ekonomiku, činili vědecké objevy, vynalézali, bojovali
ve válkách, utvářeli vlády, zkoumali odlehlá místa a psali knihy Tato éra vymezená dvěma
historickými mezníky - francouzskou revolucí a první světovou válkou - je plná i významných
událostí, které poskytly základní náplň tradiční historii devatenáctého století: revoluce
1789,1830,1848 a 1917; války v Evropě i v zámoří (od napoleonských válek a krymské války
až po velkou válku); vrcholná fáze evropské imperiální expanze v Africe, Asii a na různých
9
souostrovích po celém světě vzestup osvícenství, liberalismu, marxismu, darwinismu a
eugeniky; průmyslová revoluce, světový hospodářský růst, urbanizace a transformace ve
strukturách většiny evropských společností. Žádný evropský stát těmto proudům neunikl,
ačkoli dopad může být místo od místa jiný. Žádné století nefiguruje v současném vnímání
minulosti výrazněji. Vždyť dalo podobu našim národům, jejich hranicím a ústavám a většině
evropských národů dalo také jejich oficiální hrdiny - Napoleona, Nelsona, Wellingtona,
Bismarcka, Garibaldiho, Mazziniho, Parnella, Kossutha a Masaryka. Historikové a
sociologové toto období považují za dobu, která vytvořila naši moderní společnost, moderní
politiku, moderní národy, moderní hranice a nové hospodářské systémy.
To je normativní příběh Evropy v letech 1789-1918 a je to pohled veskrze mužský.
Ženy v tomto příběhu víceméně chybí, protože jsou spojovány s kontinuitou, „ženským“
aspektem historie - s neměnným domovem se ženou, matkou, dcerou a kuchařkou u kormidla,
která prožívá neustálé reproduktivní funkce rození a výchovy. Podle většiny dějin hlavního
proudu zůstal život žen v devatenáctém století vesměs stejný. Z větší části byl nedotčen
takzvanými historickými mezníky a na hnací síly historických změn měl vliv zanedbatelný.
Podle tohoto zjednodušujícího a úzkoprsého pohledu muži a ženy reprezentují změnu a
kontinuitu, jin a jang obvyklého historického vyprávění. Jistá učebnice dějepisu z roku 1998,
která vyšla v jistém evropském státě, omezila ženy na jediný odstavec a měla tu drzost tvrdit,
že ženy „během většiny historických zrněn v zemi zůstávaly v pozadí“. Navzdory čtyři
desetiletí trvajícího intenzivního historického výzkumu života žen v devatenáctém století se
celkové pojetí dějin vyznačuje i nadále tím, že jeviště energicky ovládají muži, zatímco ženy
pouze utěšují a povzbuzují - popřípadě křičí - z míst určených pro diváky
Změna a kontinuita
Proč se ženy omezují na to, že hrají v těchto velkých vyprávěních evropských dějin
pouze okrajovou roli? A jak se historikové, kteří se zaměřují na dějiny žen, vypořádávají s
předpokladem, že povaha změny a kontinuity je rodově podmíněná? Jedním očividným
vysvětlením toho, proč byly ženy vyloučeny z dějin, je to, že nebyly diplomatkami, generály a
političkami. To muži bojovali, schvalovali zákony a byli mysliteli. A pokud budeme věřit
tradičnímu pojetí, tak byli kromě toho i jedinými tvůrci, vynálezci a jedinými živiteli. Avšak
existují i jiné důvody pro vyloučení žen. Podle slov jednoho z kronikářů života žen „není
pochyb o tom, že dějová linie ženských dějin je neméně složitá než dějová linie mužských
dějin. Můžeme však předpokládat, že čas, jak jej prožívá ženská část lidstva, neplyne podle
10
týchž rytmů a není vnímán stejným způsobem jako čas mužů“. Tohoto tvrzení se horlivě
chopili historikové zabývající se dějinami žen, jejichž díla jsou svědectvím takto nazírané
odlišnosti způsobu, jak ženy vnímají čas.
Na místě standardního chronologického rámce strukturovaného na základě hlavních
politických mezníků jako jsou války, historikové žen často přijali jakožto primární
organizační princip svého díla ženský životní cyklus. Tento přístup je atraktivní zvláště pro
historiky studující svět žen, protože podporuje zkoumání vztahu mezi „historickým časem“ a
„individuálním casem“. První polovina autoritativních dějin žen v rané fázi moderní Evropy
od Olwena Huftona postupuje od manželství přes mateřství po vdovství. Přehled evropských
žen od roku 1700 od Bonnie Smithové začíná sňatkem. Je to přístup, který vytváří
individualizovaný popis tří století života žen. Výsledkem bylo, že historikové zabývající se
dějinami žen v období po osvícenství psali alternativní historické příběhy, přičemž používali
různých měřítek. V anglo - americké literatuře jedno takové vyprávění - přezdívané Zlatý věk
oddělených sfér - dosáhlo značného společenského ohlasu. Bylo to možná částečně proto, že
bez problémů existují vedle hlavních a populárních vysvětlení historické změny a nehrozí, že
by podrývaly jejich dominantní pojetí." Příkladem tohoto alternativního vyprávění je Rodinné
jmění od Davidoffové a Hal1ové, významná studie anglické střední vrstvy během
formativního kapitalistického období. V tomto narativním obraze je to asi takto: ženy se těšily
značné svobodě a dobrému společenskému postavení a během „zlatého věku“ žen - v průběhu
sedmnáctého a počátku osmnáctého století - hrály „zvláštní úlohu“. Toto období skončilo,
když koncem osmnáctého století a ve století devatenáctém přišlo kapitalistické průmyslové
hospodářství s ideologií oddělených sfér a vykázalo ženám místo v domácnosti a mužům ve
světě práce, politiky a války. To způsobilo, že moc žen ve společnosti poklesla, že přišly o své
ambice a byly téměř uvězněny ve svých domovech. Rovněž jim byla upírána svoboda
nakládat podle vlastního uvážení s volným časem, bavit se po svém a odpočívat. Dále jim byl
odmítnut přístup k nashromážděnému kapitálu i k postavení a moci, která s ním byla spojena.
Ženy byly omezovány rodinnými pojetími jejich ženskosti, kvůli nimž byly po roce 1800
posuzovány na základě své zbožnosti, čistoty, podřízenosti a duchovního mateřství. I když
tato ideologie ženy v jistém smyslu handicapovala, v rámci střední třídy se stala kultem
rodinného života a „pravého ženství“, který ženám paradoxně dával pocit zvláštního osudu.
Ženy se v této průmyslové civilizací cítily morálně nadřazené. Propagovaly oddělenou
ženskou kulturu zaměřenou na církev, domov a filantropii. Ukazuje se, že se tento rys pomalu
vyvinul v proto-feministické povědomí, které ženám propůjčovalo určitou moc na základě
11
jejich vlastního mravního jednání doma. Zdá se, že tímto způsobem byla vytvořena odlišná
chronologie psaní ženských dějin.
Feministická historička Judith Bennettová dokazuje, že to ve skutečnosti není vůbec
žádná nová chronologie, ale pouze přizpůsobení mužskému historickému příběhu:
„Synchronizovali jsme v ženském světě transformace s důležitými historickými událostmi,
ačkoli jsme uprostřed zdánlivě progresivních historických změn zjistily, že ženy ustoupily do
pozadí.“ Historikové zabývající se dějinami žen, tvrdí Bennettová, se zdráhají odložit tradiční
periodizaci evropských dějin, i když zkušenosti žen se do tohoto rámce nehodí. Uznávané
dějinné zvraty zůstávají záležitostí mužů, říká. Historikové žen se jen rozhodli interpretovat
jejich účinek odlišným způsobem (a obvykle negativně). V důsledku toho se někteří
historikové zkoumající dějiny žen domnívají, že ideologie oddělených sfér byla používána
pouze proto, aby objasnila, proč byly ženy vyloučeny z formativních politických a
ekonomických procesů, k nimž došlo v devatenáctém století, nikoli proto, aby nabídla
pravdivě alternativní ženské pojetí.
Nejzřejmější alternativou ženských příběhů je příběh kontinuity: že totiž ženy všech
věkových skupin až do pozdního dvacátého století zakoušely v podstatě tutéž podřízenost
mužům v práci, zábavě, politice i ve volném čase a byly odkazovány na povinnosti v
domácnosti a na mateřství. Nedávné trendy v dějinách žen jisté často zdůrazňovaly kontinuitu
v ženské zkušenosti a její postavení v langue durée - kontinuitu klenoucí se nad stoletími,
zatímco jiní historikové se zabývají změnami. V tomto pojetí tradiční historické mezníky jako
jsou revoluce a války ustupují do pozadí a bývají nahrazovány zjevně nadčasovými zážitky
poloviny populace: manželstvím, narozením dětí, prací a vdovstvím. Tato ochota znovu se
zamyslet nad tradiční periodizací vyznačuje dějiny žen a pohlaví jakožto transformativní
disciplínu. Důraz se tu klade spíše na dlouhodobé strukturální změny - jako je například
transformace ekonomiky - než na okamžité nebo revoluční změny. Při tomto přístupu
evidentní změny v zážitcích žen zastírají základní a zásadní kontinuitu. Judith Bennettová
psala o patriarchální rovnováze, která po celá staletí podporovala podřízené postavení žen
navzdory zcela zjevným změnám, jež se v životě žen odehrály. Olwen Hufton uznává, že po
celá tři století, 1500 - 1800, každá žena, „která přežila proces rození … byla po celý život
zcela závislá na omezeních, jež na ni vkládaly ekonomické okolnosti a modely víry, byla
začleněna do souboru hodnot, vizí, způsobů, jak dělat různé věci, a byla závislá na třídě, k níž
náležela“. První moderní historikové zcela přesvědčivé tvrdili, že kontinuita je výstižnou
charakterizací postavení žen v průběhu více než tří století. Důležité je především to, že
popírají, že pro ženy vůbec kdy v minulosti existoval nějaký zlatý věk, a ukazují, že podřízené
12
postavení a utlačování žen byly ve feudálním a neofeudálním světě v letech 1000 až 1500
stejně zjevné jako později za kapitalismu a industrializace. Amanda Vickeryová navíc podala
přesvědčivý důkaz o tom, že rozdělení sfér mezi muže a ženy bylo v dějinách stálé, a že tudíž
nebylo výtvorem střední vrstvy sklonku osmnáctého a počátku devatenáctého století. Říká, že
ženy byly vždycky uzavírány doma, zatímco muži ovládali vnější svět. S její pomocí
historikové zkoumající ženskou práci nedávno zdůraznili kontinuitu, pokud jde o počet
zaměstnaných žen, o typy práce, jež vykonávají (práce nekvalifikované, které nemají ve
společnosti velký kredit a jsou špatně placené), a o sektory, v nichž je možné ženy najít.
Zkušenosti žen se možná změnily, ale jejich postavení zůstalo v mnohém stejné.
Historičku však neodolatelně přitahují změny. Bylo by podivné, kdyby neuplatnila
speciální nároky, které se týkají období, jímž se zvláště zabývá (kdyby nezaznamenala změny
ve srovnání s předchozím obdobím). Pro historika je to totiž přirozené. V každé situaci, jak
uznává Bennettová, je zábavnější změna než kontinuita. Tato kniha se zasazuje o nutnost
přijmout jak změnu, tak i kontinuitu. Přijímá volání historičky Amandy Vickeryové po méně
heroické chronologii a do jisté míry má pochopení pro její odmítání oddělených sfér jakožto
typického organizačního principu životů mužů a žen tohoto období. Devatenácté století
nicméně slavnostně ohlásilo fundamentální ideologické a hospodářské změny, které byly po
celé století uváděny do praxe. Během tohoto období docházelo k očividným změnám ve
zkušenostech žen a některé z těchto změn byly docela náhlé. Bylo by tudíž svévolné nechat je
bez povšimnutí. Status quo ve většině Evropy na mnoha úrovních - ideologické, politické,
ekonomické, finanční, kulturní a osobní - přerušila francouzská a průmyslová revoluce. I když
si kvůli kontinuitě dovolíme narativní obraz, tento příběh skončí v Evropě dvacátého století
(do značné míry po roce 1950), kdy ženy získaly nový vliv, nová práva, svobody a vlastní
identitu. Tato změna ve zkušenosti žen někdy začala - a bylo to v devatenáctém století - avšak
nikoli pro všechny ženy, rozhodně ne ve stejné době a ne všude. Změna to však koneckonců
byla.
Způsob, jímž v devatenáctém století k této „velké změně“, k osvobození evropských
žen, došlo, není vůbec jasný. Je složitý a zdánlivě rozporuplný. V této knize se budeme
zabývat tím, jak osvícenství chápalo odlišnou ženskou přirozenost vzhledem k domovu,
mateřství a zbožnosti, nikoli, vzhledem ke zručnosti, schopnostem, rozumu a světským
tužbám. Uvidíme, jak nesmírně tato dichotomie mezi ženskou a mužskou sférou ovlivnila
zkušenosti a příležitosti žen. Ženy zakoušely omezování ze strany mužů i sebe sama v oblasti
vzdělání, pracovních příležitosti a v oblasti nezávislosti na mužích. Ve stejné době - ačkoli
velmi pomalu - však všudypřítomnost této ideologie domácího krbu rovněž podporovala
13
způsob, jakým se ženy začaly zabývat politikou. Výklad ženské odlišnosti začaly používat
ženy jako argument k uplatnění svých nároků na větší podíl na moci. Stručně řečeno, ženy
tohoto období samy uznávaly tehdy hlásanou osobitost oddělených sfér a využily ji tak, jak
nikdy předtím ještě použita nebyla (a možná ani od té doby už ne): prostřednictvím domácí
zbožnosti a morálky uznávaných žen uplatnily svoje nároky na společenskou moc. Přinesly
principy svého domácího prostředí do popředí zájmu politiky a sociálních zrněn. Pokud tomu
nebylo z jiného důvodu, pak tomu bylo proto, že naše sestry v devatenáctém století uznávaly
charakteristickou moc oddělených sfér, kterou musíme jakožto historičky jejich zkušenosti
uznat i my, stejně jako její tehdejší osobitost a pozitivní roli.
Působení žen
O ženských dějinách nemůžeme říci, že pouze zaměřují svoji pozornost na
chronologické otázky zrněny a kontinuity. Ony také mění historickou agendu. Jedním z
největších přínosů ženských dějin bylo a je to, že na pořad jednání uvedly nová témata, jako
je například reprodukce, mateřství a sexualita. To podtrhává v historickém chápání význam
osobní dimenze. Přitom je důležitým aspektem onoho zmiňovaného rozšířeného a oblíbeného
příběhu role ženských těl- jejich funkce, příležitosti, zneužívání a nevázanosti. O zmíněné
problematice se pojednává v mnoha kapitolách na počátku této knihy, kde se nedíváme pouze
na to, jak byly ženy například vnímány jako matky, ale také na to, jak své mateřství skutečně
prožívaly.
Avšak ženy nejsou bytosti pouze tělesné. Jsou rovněž součástí velkých evropských
narativních obrazů, Zeny byly na barikádách, byly zabíjeny bombami, stály na
improvizovaných politických tribunách a především pracovaly – v průmyslu, obchodě,
hornictví i službách. Dějiny žen mění agendu v rámci těchto příběhů. Historikové, kteří se
zabývají ženami a vztahy mezi pohlavími, se zaměřili na osobní dimenzi v ženině vztahu k
dimenzi společenské a zamýšleli se nad politickou důležitostí zaznamenávání sexuálních
rozdílů. S ohledem na to pak zahájili proces přehodnocování některých velkých narativních
obrazů evropských dějin devatenáctého století. Joan Scottová nás upozorňuje, že „pohlaví je
jedním z opakujících se odkazů, s jehož pomocí se koncipuje, legitimizuje a kritizuje politická
moc“. Například na formaci národních států se nyní již nepohlíží jako na pouhý politický,
diplomatický a hospodářský úspěch. Pohlíží se na ni jako na rodově zabarvený proces, s jehož
pomocí byly morální stejně jako geopolitické hranice chráněny a národní identity vytvářeny
skrze symboly mužství a ženství. Éra masové politiky zahrnující vzestup „lidových“
14
politických stran je v mnoha ohledech nesprávným označením, jestliže si uvědomíme, že
občan byl až do úplného konce století muž a upírání hlasovacího práva ženám bylo často
ospravedlňováno jejich přirozeností. Rodově zabarvená chápání způsobů, jak jsou na trhu
práce používány myšlenky pohlavních rozdílů, změnila naše chápání průmyslové revoluce,
organizace výroby i vzniku dělnického hnutí.
Ženský pohled na devatenácté století by se tedy s největší pravděpodobností
nesoustředil na ony tradičně "základní" důležité sféry ženské činnosti jako je domácnost a
mateřství. Také by se nesoustředil pouze na dlouhý pochod žen od politické a právní
podřízenosti k jakémusi stupni rovnoprávnosti - ačkoli dějiny aktivismu ženských práva
organizovaného feminismu zaujímají v narativních obrazech význačné postavení. Ženský
pohled na minulost musí spíše zahrnovat vzájemné působení myšlenek o ženách (a mužích) a
způsobů, jak jsou tyto myšlenky ve všech oblastech lidské činnosti uváděny do praxe.
Tato kniha má tedy za cíl umístit ženy přímo do tradičních velkých narativních obrazů
devatenáctého století, aby ukázala, jak v nich historikové žen měnili agendu. Devatenácté
století jakožto století buržoazní, jakožto věk revoluce a věk impéria jsou tři z narativních
obrazů, které je třeba přehodnotit podle agendy žen, které pouze nepřihlížejí, ale účastní se
politických i hospodářských nepokojů té doby. Devatenácté století nebylo pouze světem
mužů. Ženy stály v samotném středu vývoje, který toto století definoval: byly revolucionářkami na barikádách, stávkovaly a požadovaly chléb a spravedlnost; byly dělnicemi na
polích i v továrnách, a tak pomáhaly pohánět evropskou průmyslovou revoluci. Ženy byly
rovněž velmi důležité pro utváření národa a konsolidaci impéria - jakožto matky,
vychovatelky a strážkyně domácího krbu. Měli bychom však mít na paměti, že v lidském
měřítku byla na úrovni individuálních osob změna většinou postupná a málo významná.
Globální perspektiva, která představuje devatenácté století jako sérii překrývajících se a
narůstajících revolucí, totiž zatajuje skutečnost běžných lidí. V případě většiny žen je možno
změnu posuzovat vzhledem k počtu narozených dětí a k tomu, kolik žen přežilo ve srovnání s
generací jejich matek. Dále je tuto změnu možno posuzovat na základě pracovních
příležitostí, které se tehdejším ženám nabízely, na základě očekávaných a prožívaných
manželských vztahů a podle možností přístupu k majetku, moci a politickým a občanským
právům.
Pokud se zaměříme na všechny tyto skutečnosti, zjistíme, že pro většinu žen
převládala nad změnami kontinuita. Kniha zkoumá život evropských žen jak na základě jejich
životního cyklu, tak i v širším společenském, hospodářském, intelektuálním a politickém
rámci. Nepředstavuje alternativní dějiny devatenáctého století - veškeré tradiční hody zvratu
15
jsou uvedeny -, ale spíše nabízí dějiny tohoto období z perspektivy zaměřené na ženu. To
nevyhnutelně znamená nesnadná rozhodnutí preferovat určité zkušenosti na úkor těch, které
jsou tradičně zahrnuty v historických přehledech. Jako historikové při mapování určitého
období tradičně používali vysoké politiky či ideologických trendů, já využívám při
strukturování tohoto vyprávění o devatenáctém století zážitků žen a podávám je z rodově
zaměřené perspektivy. V tomto smyslu se řídím naléhavou žádostí Gianny Pomatové, která
tvrdila, že „učebnice dějin žen se nyní nemá psát ani za účelem legitimizace dějin žen jakožto
odděleného oboru, ani za účelem objektivizace integrovaného a unifikovaného pojetí
historických poznatků. Místo prosté reflexe se má psát s nevyhnutelnou zaujatostí, s onou
mnohočetnou, nejednotnou vizí, která vyplývá ze současného výzkumu“.
Je třeba zvážit také metodologickou otázku: má se na ženy devatenáctého století
pohlížet jako na oběti, nebo jako na původce dějů? Historik zabývající se dějinami žen, který
přijme perspektivu napříč longue durec, se zaplete do věčné spirály tvořené dvěma do sebe
spletenými prameny. První z nich se týká toho, jak dalece "události" - politické, ideologické,
hospodářské a sociální ovlivňovaly životy žen. Druhý z nich se týká toho, jak dalece samy
ženy běh těchto událostí ovlivňovaly. Toto napětí mezi pasivitou a aktivním působením je
ústředním bodem všech studií věnovaných dějinám žen a zároveň i ústředním bodem
dřívějších feministických analýz podmínek žen a potenciálu jejich změn. Pro Marion
Reidovou, jejíž hlas jsme slyšeli na začátku této kapitoly, spočívala ona záhada v samotném
srdci feministické agendy: ženy jako první musí poznat a uznat své postavení a pak se aktivně
zasadit o to, aby utvářely svůj vlastní život. Většina historiků, kteří se nezabývají rodovým
rozlišováním, se pokouší ženy vměstnat do svých velkých narativních obrazů. Snaží se je
vidět jako pasivní nádoby v historickém prostředí, které již bylo dáno. Určité „důležité“ či
„významné“ události, jako například francouzská revoluce, si ponechávají své hrdé postavení.
Ženy se tam doplňují pouze jako nějaký kompars, tleskají a jásají z diváckých tribun, nebo se
zapojují do spontánních nepokojů. Nic z toho, co tyto ženy dělají, nijak zásadně nezmění to,
co se děje. Historikové žen se na druhou stranu pokusili postavit ženy do středu dějin jako
bytosti, které se na historických změnách aktivně podílejí. Historické proudy nabývají své
podoby právě díky působení žen. Otázka „co to přineslo za změnu?“ se už neklade se
skeptickým podtónem, jak tvrdili mnozí historikové zkoumající úlohu žen: ty změny totiž
byly fundamentální. Dobrým příkladem je anglická průmyslová revoluce. Historička Maxine
Bergová a další ukázaly, že bezprecedentní hospodářský růst vyvolala vysoká produktivita
špatně placené práce na samotném konci industrializace, práce žen a dětí.
Průmyslová
revoluce by bez ženské práce prostě nemohla proběhnout tak rychle nebo tak úspěšně. Z toho
16
je vidět, že ženy byly v Evropě devatenáctého století aktivními činitelkami, nikoli pasivními
oběťmi. Nebyly za pomocí kopanců a hlasitého křiku vlečeny k barikádám - šly tam samy od
sebe.
Už neexistuje žádná omluva pro přehlížení postavení a zkušenosti žen ve státech
severní a západní Evropy. Dějiny žen jsou tam velmi živé a naše chápání postavení žen v
severních evropských státech se čím dál tím více prohlubuje díky tomu, že do anglicky
mluvícího světa pronikají příslušné materiály. Angličtí a američtí historikové vždycky
věnovali velkou pozornost ruským ženám, ale relativně pomalý vývoj dějin žen ve
východoevropských zemích způsobil, že se tento výzkum stává veřejným těžištěm zájmu
teprve nyní. Moje kořeny německé a skotské historičky jsou pevně zapuštěny v severozápadní
Evropě. Můj pohled je určován znalostí západoevropského vývoje a mým chápáním těch
nejvýznamnějších událostí moderních evropských dějin. Moje vyprávění zahrnuje zkušenosti
většiny ekonomicky a politicky vyspělých zemí. Ve většině Evropy totiž působily podobné
hospodářské a politické trendy, třebaže v různých obdobích a s různou rychlostí. Neexistuje
žádná země, jíž by se nedotkla intelektuální revoluce osmnáctého století nebo průmyslová
revoluce století devatenáctého. Přesto však je zároveň důležité popřát sluchu zkušenostem žen
na geografické a společenské periferii rozvinutých ekonomik. V každé události ženských
dějin existují různé kategorie analýzy i pohlaví, které je třeba brát v úvahu: zeměpis,
ekonomika, národní příslušnost, náboženství a společenská třída. Každá z těchto kategorií
totiž zkušenosti evropských žen ovlivňuje.
Tato kniha zjišťuje mimo jiné i toto: jestliže si všímáme takovýchto faktorů, pak
zjistíme, že centrum a periférie si nejsou tak na míle vzdálené, jak se historikové obvykle
domnívají. Při kompilaci tohoto díla totiž nebyly ve zkušenostech žen v rozmanitých
evropských krajích nejnápadnější rozdíly, ale spíše podobnosti. Bez ohledu na náboženské,
zeměpisné, geologické a klimatické rozdíly a bez ohledu na politicky režim a úroveň
hospodářského vývoje byly ženy od západu Irska až po Ural ve svém osobním životě
podrobeny podobným tlakům. Vykonávaly podobné práce a také způsob, jak se stavěly vůči
svému podřízenému postavení, má pozoruhodné společné rysy. Rozdíly jsou spíše v míře než
v podstatě a rozdíly mezi ženami jsou častěji regionální, to znamená spíše v rámci zemí než
mezi nimi. Ne všechny státy byly kolem roku 1900 tak průmyslové jako Británie, ale většina
z nich měla oblasti, kde probíhal intenzivní průmyslový rozvoj, jenž se obvykle specializoval
na jeden sektor. Naopak většina Británie, zvláště pak západní a severní periferie, si uchovala
zemědělský charakter, takže ženy daleko na severu Skotska měly více společného s jinými
17
ženami v severských zemích nebo v rybářských vesničkách severního Španělska než se svými
sestrami v textilních továrnách severní Anglie.
Otázky ženských dějin tedy rozhodně nejsou jednoduché. Dějiny žen nestojí, nemohou
stát a neměly by stát stranou od ostatních historických událostí. Ženy hrály v letech 1789 až
1918 klíčovou úlohu v každém aspektu a v každé události evropských dějin. Aby člověk mohl
být evropským historikem, musí mít na zřeteli také dějiny žen a to, jaké světlo vrhají na celou
zkušenost kontinentu.
Rozčleněni knihy
Kniha je rozdělena do tří částí. První část, „Představy o ženě“, diskutuje o tom, jak
byla žena chápána a představována v oblasti kultury: jak byla ve filozofických, lékařských,
vědeckých a náboženských disputacích pojímána jakožto ideální žena (nebo její opak, žena
špatná). V této otázce a v tomto období hrálo rozhodující roli osvícenství. Ačkoli možná
nemělo na ženy žádný bezprostřední vliv (například ve smyslu udělení nových práv), jeho
myšlenky utvářely postoje vůči ženám a ženskému pojetí sebe sama až do dvacátého století.
Tato líčení či rozpravy na téma ženy jsou pro historiky zkoumající dějiny žen živnou půdou,
protože tvoří základ všech možných politických a legislativních nařízení, která se týkala žen, i
základ toho, jak se muži dívali na ženy, jak samy ženy utvářely a měnily svoji vlastní identitu,
a jak se s ní vypořádávaly.
Druhá část této knihy se zaměřuje na ženské zážitky a jejich postavení v rámci rodiny
a společnosti. Život velké většiny evropských žen tohoto období se točil kolem bezprostřední
rodiny a kolem společenských a hospodářských vztahů v rámci komunity. Ačkoli to může být
chápáno jako charakteristická otázka definující podřízenost žen, které se například snažily
zbavit feministky, právě v rámci těchto vzájemně propojených sfér měly ženy paradoxně
největší autonomii. Sféra rodiny a domácnosti byla totiž zároveň kontextem podřízenosti i
odrazovým můstkem myšlenek na osvobození. Tato část knihy pohlíží na tyto vzájemně si
odporující otázky tak, jak byly vnímány, pokud jde o manželství a mateřství, společenské
styky, sexualitu a placenou i neplacenou práci.
Třetí část se zabývá výslovnou angažovaností žen v takzvané veřejné sféře. Tady, ve
světě domácí i zahraniční politiky, dělnického hnutí a organizovaného feminismu, se ženy
podílely na veřejné podobě devatenáctého století. Tohoto dění se účastnily v různých
podobách - jakožto revolucionářky, nacionalistky, misionářky, stávkující i feministky. Právě
tady ve veřejné sféře jsme při pohledu zpět začali hodnotit svobodu žen. V závěrečné kapitole
18
se znovu zamýšlím nad událostí, která se tradičně označuje za konce devatenáctého století a
za rozhodující okamžik na dlouhé cestě evropských žen ke svobodě - nad první světovou
válkou. Kladu si otázku, zda byla válka skutečně oním bodem zvratu, kdy se omezující
ideologie pohlaví, která určovala celé devatenácté století, transformovala v osvobození, jež
přineslo století dvacáté. Odpověď, stejně jako všechno, co předchází, je složitá, ale jádro
mého vyprávění je optimistické.
Otázky a úkoly:
1. Vysvětli teorii rodinného krbu a oddělených sfér (srovnej s příběhem o rodině
Palackých v 2. tematickém okruhu).
2. Co rozumí Lynn Abramsová zrozením moderní ženy?
19
Základním pojmy a výchozí teorie odborné literatury zabývající se
genderem
Ann Oakleyová – Pohlaví, gender a společnost. Portál, Praha 2000. (ukázky textu)
Předmluva k českému vydání, s. 10 – 14:
K pohlavím a genderům
Bude tomu letos dvacet osm let, co Ann Oakleyová vydala knižně svou studii Pohlaví,
gender a společnost. Od té doby kniha vyšla ještě mnohokrát, naposledy v roce 1998. Stala se
pilířem a zdrojem poznání nejen pro studenty sociálních a humanitních oborů, ale významně
se zapsala do historie konstituce nových směrů výzkumu a rozvoje myšlení v oborech jako
"gender studia", "ženská studia" či "mužská studia". Feminismus a genderová analýza (v
současné době i rozvoj studií muže) jsou totiž integrální součástí vyspělých západních
společností již od šedesátých let 20. století. Právě v průběhu poslední třetiny tohoto století
ženská hnutí a akademická podpora feministických směrů rozšiřují tradiční boj za ženská
práva a za politickou rovnost o další zkoumání a soustřeďují se na otázky vztahů mezi
pohlavími. Otázky co je to pohlaví, jak jsou strukturovány základní rysy mužské a ženské
identity, užití pojmu "gender" jako vyjádření kulturní a sociální podmíněnosti rolí, chování či
norem vztahujících se k ženám a k mužům se stávají klíčovými. Intervenují nejen do
akademických věd, ale i do oblastí spjatých se sociálním chováním a jednáním, jako jsou
rodina, škola, pracoviště, média, struktury politiky a moci. Feministické proudy a jejich
dopady na myšlení, ženská hnutí, organizace a veřejnou sféru vůbec - to vše je významnými
teoretiky sociálních a politických věd pokládáno za jeden z převratných a klíčových momentů
společenské proměny současného světa.
Proč tak pozdě a pomalu
Lze stěží dohlédnout, jak hluboká a bezmezná byla izolace našeho "světa" před rokem
1989. Nepřipustila žádnou informaci - ani náznak, jen pár upachtěných žvástů o buržoazních
pavědách. Je těžké tuto izolaci překonávat i v devadesátých letech. Neslučitelnost myšlení a
hodnot byla naší společnosti injektována tak silně, že jen zvolna a s obtížemi obracíme
kormidlo pozornosti k sociálním teoriím a myšlenkovým proudům feminismu a otázkám
20
genderu. Nenávratně je ztracena možnost přímé a bezprostřední konfrontace - tj. porozumění,
akceptace či odmítnutí myšlenek, hnutí či přístupů a koncepcí v době jejich zrodu či
působení. Ztratili jsme možnost naslouchat oponentům a radovat se z pochopení a
identifikace. Devadesátá léta přinesla českým mužům a ženám tržní ekonomiku,
nezaměstnanost, internet, mobil a Novu, hypermarket, novodobý toleranční patent, zmenšení
země i počtu obyvatel o třetinu - a tolik sociálních či jiných změn, že si jsou stěží schopni
uvědomit, že to není všechno, co se dá poznat. Že kromě poznání, co všechno to vyspělé
demokratické společnosti mají, by bylo prospěšné porozumět také jejich myšlení, hodnotám,
vztahům a kultuře. Bylo by žádoucí získat výsledky a produkty jejich bádání v nejrůznějších
oblastech sociálních i humanitních věd. Získali bychom i poznatek, že feministický úhel
pohledu a analýza z hlediska genderu jsou všeobecně chápány jako samozřejmá součást
vědeckého postupu a jak mimořádná pozornost je například věnována otázkám rovnosti
příležitostí mužů a žen v praxi.
Devadesátá léta už byla v určitých směrech konfrontacím s feministickým myšlením
vystavena. Překvapila však víceméně převažující distance, nechuť k získávání informací a
vcelku velice slabý proud české feministicky orientované inteligence, který zprostředkovává
informační databáze a kontaktuje se s feministickými texty, akademickými centry výuky nebo
ženskými organizacemi. Zájemcům o tuto problematiku, kteří studují v angličtině či v jiných
cizích jazycích, dnes nic nebrání seznámit se s produkcí, která jde do stovek tisíců článků,
studií, publikací, vztahující se ke genderu a feminismu v různých oborech. V češtině však
zatím existuje jen několik (tím myslím, že jich je méně než pět) přeložených publikací, které
pomáhají zájemcům o gender a feminismus v orientaci. Tento kulturní deficit nelze zlomit
najednou.
Nové pojmy a významy
Zpřístupněním významné studie Ann Oakleyové, kterou vám Portál nabízí, získá
čtenář (čtenářka) představu o tom, jak jsou otázky, které se týkají jeho (její) identity (a které
si možná nikdy nepoložil/a), složité, záhadné a zajímavé. Bude-li chtít porozumět vztahům
mezi pohlavími, zřejmě nevystačí se svým dosavadním slovníkem. Nejspíše si rozšíří své
vědění o pojem gender (vyslov džendr) - sociální konstrukt, který vyjadřuje, že vlastnosti a
chování spojované s obrazem muže a ženy jsou formovány kulturou a společností. Na rozdíl
od pohlaví, které je univerzální kategorií a nemění se podle času či místa, působení gender
ukazuje, že určení rolí, chování a norem vztahujících se k ženám a mužům je v různých
21
společnostech, v různých obdobích či různých sociálních skupinách rozdílné. Jejich závaznost
či determinace není tedy přirozeným, neměnným stavem, ale dočasným stupněm vývoje
sociálních vztahů mezi muži a ženami.
K dalšímu poznání bude možná patřit i uvědomění, že žádné uspořádání vztahů mužů
a žen ve společnosti není takzvaně "přirozené" (dané, nutné, povinné, racionální), ani v
historii, ani v budoucnu, a tedy že i to uspořádání, ve kterém se dnes pohybujeme, je dočasným kontraktem mezi muži a ženami - nic víc.
Podstatou genderové analýzy je v sociálních vědách skutečnost, že pracuje se
"ženskou zkušeností" jako instrumentem výzkumu. Jaký přínos tento základní krok má,
pochopíme teprve tehdy, když poznáme, že tvrzení, hodnocení či sondy, které jsou pokládány
za neutrální (tj. z hlediska pohlaví), ve skutečnosti vyjadřují optiku muže. Rozlišení dvou
optik (mužské a ženské) je navíc produktivní a přínosné jak ve vědeckých oborech, tak v
politice, veřejném životě a v soukromí.
Kulturní rozdíly
V několika ohledech je Ann Oakleyová svými bádáními a poznatky pevně zachycena
v kontextu společnosti sedmdesátých let. Máme zde příležitost srovnat, jak rozdílně se ve
stejném čase, ale v odlišném politickém a ekonomickém prostředí utvářela sociální pozice
ženy, jak zcela odlišným poválečným vývojem prošly generace českých žen. Jak málo se u
nás mluvilo o matkách či ženách v domácnosti (ty téměř vymizely). Zato se často plná
zaměstnanost žen (stejně jako dnes) pokládala za rozhodující emancipační těžiště, které
zlikviduje asymetrii mužských a ženských rolí a přinese participaci žen ve veřejné sféře a v
politice. Nic takového se nestalo. Angličanka pečující o rodinu a připoutaná k domácnosti
měla (a stále má) zcela odlišný životní styl než žena česká. Většina českých zaměstnaných
žen kombinovala práci a rodinu (což většinou přetrvává), ale na tradičním genderovém
rozdělení rolí se nic nezměnilo. Zaměstnanost českých žen nevedla ke skutečné rovnosti s
muži. V současné době nicméně jisté rozdíly mezi českou ženou a ženou například v EU
spatřit lze. Žena v západní Evropě povětšině nespojuje své "reprodukční schopnosti" se svým
sociálním statusem. Ten opírá o svůj vzdělanostní a pracovní kapitál, nikoli o nutnost se
provdat. Obdobně péče o malé děti se rozkládá na oba rodiče (mateřská i otcovská dovolená)
a není spojena "s opečováváním" partnera a údržbou domácnosti (na ní se podílejí oba
partneři nebo jsou najímány služby).
22
Schémata, koncepce a odpovědi
K nejzajímavějším částem knihy patří bezesporu úvahy nad souvislostmi mezi
biologickou daností člověka, jeho psychologickou výbavou a socializačními momenty. I když
se debata od roku 1972 nesmírně obohatila o mnohé studie, výzkumy a teorie, konečná
odpověď není známa. Naopak soustředěný zájem rozšiřuje tyto debaty o další a další otázky a
hledání odpovědí. Dá se spolehlivě říct, že dnes se na tyto otázky zaměřuje pozornost vědců
mnoha vědních oborů, ale současně s tím narůstá i řada otázek a problémů. Proud poznání se
v současných sociálních a humanitních vědách neodehrává formou uzavřených schémat a
vnucených paradigmat, ale formou otevřeného diskurzu, v němž každý vědecky relevantní
přístup zkoumání či teoretický poznatek obohacuje předchozí a je přínosem. Publicisté i vědci
u nás často zájem a pozornost věnované ve vyspělých zemích otázkám pohlaví a genderu
odbývají tvrzením: "My jsme si na to nehráli a nehrajem, rozuměj, tady je situace jiná." Ann
Oakleyová umožňuje pochopení symboliky těchto slov: Nedospělá společnost, která si hrála
jakési totalitní hrátky na jednu pravdu, se ještě dlouho bude nacházet ve stavu strachu a
hledat demagogické argumenty pro potvrzení existujícího systému diferenciace společnosti
podle genderu.
Rozdíly a shody
Za přemýšlení stojí úvahy Ann Oakleyové o tom, proč je diferenciace pracovních rolí
podle genderu, přes všechny organizační a politické změny ve prospěch žen, v podmínkách
industriální společnosti tak setrvalá a urputná. Svou odpověď hledá v rodinné struktuře, v
rozdílné výchově a socializaci chlapců a dívek. Lze doufat, že by tato kniha mohla vyvolat
zájem a snahu o analýzu českých školních učebnic? Od slabikáře až po vysokoškolská
skripta, z hlediska výchovných fixací rozdílných socializačních vzorců a schémat pro dívky a
chlapce, v konečném důsledku omezují všechny zúčastněné - dívky i chlapce. Ann
Oakleyová nám říká, že potřebujeme mnohem víc vědět o socializační funkci školy z hlediska
genderu.
Také další úvaha je v našich podmínkách velice revoluční. Podle tvrzení některých
ekonomů kdyby neexistovala diferenciace mezi muži a ženami, podstatně by se zvýšila
národní produktivita. U nás se naopak předpokládá, že stávající diferenciace pracovních a
rodinných rolí podle genderu je funkční a "co funguje, je i správné". Běžné vědomí pak
23
racionalizuje tuto představu jako fakt. Zpochybňování či poukaz na otázky podmínek
(například jak a pro koho funkční) dostanou nálepku a stigma feminismu.
Pokud o funkčnosti uvažuje politik, již mnohokrát jsme se mohli střetnout s mediálně
probíranými úvahami o návratu žen do domácnosti m, o zvyšování platů mužům - živitelům
rodin (!) atd. výzkumy rovněž potvrzují schizofrenii myšlení a jednání českých mužů a žen.
Většinou sociologům sdělují, že ideálem pro ženu je být doma. Tato nostalgická touha je však
přebita odpovědí na otázku, zda mají ženy povinnost zajišťovat finančně rodinu. Téměř
všichni se v otázce peněz shodnou (rozuměj muži i ženy) a říkají: "O tom ani nepochybujte."
A mohla bych uvést další a další argumenty pro podporu tvrzení, že český muž a česká žena
vědí o rozdílech mezi pohlavími a dělbě práce podle genderů velice málo. A už vůbec nic o
sociální podmíněnosti současných interakcí mezi pohlavími.
Jak Ann Oakleyovou číst?
Studie Pohlaví, gender a společnost je pro čtenáře významným podnětem a je dobře,
že jsme o ni nepřišli. Můžeme z knihy čerpat a konfrontovat její myšlenky jak s uplynulým
časem, tak s odlišným sociálním kontextem či vlastními sociálními zkušenostmi. Ale Ann
Oakleyová nám příliš pravd nevnucuje, pokud vůbec něco, tak ukazuje způsob, jak se naučit
otevřeně přijímat a pracovat s poznatky a informacemi, které nemají konečnou platnost, ale
"pouze" shrnují dosavadní poznání.
Vypěstování senzitivity pro otázky genderu je náročná činnost, která má jak
individuální, tak společenský rozměr. Předpokládá přijmout osobní zkušenosti žen jako
hodnotu a zdroj autority. Sociální zkušenost žen je však u nás všeobecně pokládána za méně
důležitou, méně hodnotnou a u nás s ní sociální vědy pracují velice málo. Bude zajímavé
pozorovat, v jakém rozsahu budou přijímány myšlenky, jež přináší tato kniha, v prostředí například pedagogickém -, které zatím gender reflektovalo spíše výjimečně. Zda vyvolá
zájem o další studie a informace, zda podnítí pronikavější kritiku koncepcí a sociálních
vzorců, o které se dosud výzkum i učitelská praxe opírají. A zdaleka nejen pedagogická věda
či praxe.
PhDr. Marie Čermáková
24
Předmluva, s. 7 - 9
Studium rozdílů mezi pohlavími bývá označováno za problémové dítě naprosto
zmatených rodičů. Většina akademických studií, které se zabývají touto oblastí, je poplatná
době svého vzniku. Ani kniha Pohlaví, gender a společnost není výjimkou. Psala se obtížně,
každé setkání s jejími "rodiči" mne vždy spíše zmátlo a výsledný produkt nese několik
neklamných znamení doby svého zrodu.
Do složité oblasti rozdílů mezi pohlavími mě dovedl osobní zájem, když jsem si
rozmýšlela téma své doktorské práce, které se mělo týkat vztahu žen k práci v domácnosti.
Jak jinak však takové téma pojednat než z pohledu celé té spletité otázky původu
společenských rozdílů mezi pohlavími? V té době (okolo roku 1970) existovalo jen málo
srovnávacích prací, které se zabývaly rozdíly mezi pohlavími. Většina materiálů byla
roztroušena po podivných časopisech náležejících k nejrůznějším oborům - medicíně,
psychologii, antropologii, sociologii atd. Pokud chtěl člověk najít něco podstatného, musel
jako křeček shánějící potravu zběsile běhat sem tam a občas i hrabat v zemi.
Již původní Úvod knihy Pohlaví, gender a společnost se snažil vysvětlit kontext
debaty o rozdílech mezi pohlavími. Zdá se však, že tuto oblast jednou provždy a
vyčerpávajícím způsobem kontextualizovat nelze. V té době jsem například o užívání
termínu "rozdíly mezi pohlavími" nepřemýšlela dost do hloubky. Proč ale zkoumat rozdíly, a
ne raději shody? A jak vůbec prolomit konvence, které debatě udávají směr … Je bez
diskuse, že kdybych tuto knihu psala dnes znovu, udělala bych ještě další změny. Například
bych se nedopustila urážky, byť neúmyslné, označením homosexuality (ať už mužské či
ženské) za "sexuální úchylku".
Od prvního vydání knihy Pohlaví, gender a společnost (1972) vyšla řada odborných
studií zabývajících se tímto tématem. … Útěchou je pro mne zjištění, že od roku 1972 se
nestalo nic, co by mě přimělo změnit základní témata studie Pohlaví, gender a společnost.
Když psala Viola Kleinová v roce 1971 úvod ke své klasické práci The Feminine Character
(Ženská povaha; poprvé vyšla - opět jako doktorská práce - v roce 1946), zjistila, že
největším pokrokem od prvního vydání její knihy je mnohem vědečtější přístup k tomu, co
dosud nevíme o tom, co je základem a podstatou ženství. Totéž bychom možná mohli říci i
dnes. V roce 1985 nás mnohem více než v roce 1972 (nebo v roce 1946) udivuje, jak je
obtížné oddělit naše biologické dědictví od kulturního. Uvědomujeme si, že potřebujeme
vědět mnohem více o vývoji lidské psychiky v průběhu vlastní existence v čase, že
25
potřebujeme vědět mnohem více o složité souhře mezi jedincem a okolím, mnohem více o
subjektivních faktorech, které lze jen těžko měřit, protože nejsou snadno dostupné naší přímé
zkušenosti.
Únor 1985 Ann Oakleyová
Úvod, s. 15 - 21
Každý ví, že muži a ženy se navzájem liší. Za tímto věděním však stojí řada otázek:
Jak se liší? Do jaké míry? A jaký to má význam pro to, jak jsou přijímáni ve společnosti?
Zatímco první dvě otázky jsou záležitostí faktů, třetí otázka je záležitostí hodnot. Ve
skutečnosti však fakta nelze od hodnot vždy oddělit a právě jejich styčná plocha hraje zásadní
roli v debatě o rozdílech mezi pohlavími.
Tato debata probíhala v některých obdobích bouřlivěji než v jiných - živější byla v
dobách, kdy se měnily zavedené role a pozice mužů a žen. Z tohoto hlediska vystupují do
popředí tři období: první přibližně mezi lety 1540 a 1640, dále druhá polovina 19. století a
konečně současnost. V posledně zmiňovaných dvou obdobích došlo ke vzniku výrazných
ženských hnutí. Jejich existence naznačuje, že od 17. století, tedy od nástupu industrializace,
nebyly nikdy dořešeny základní problémy související s postavením žen.
V letech 1540-1640 zaujímaly ženy vzhledem ke svým právům ve společnosti
nesporně defenzivní postavení, avšak jednalo se spíše o to svá práva udržet než je získat.
Právě v této době do značné míry vzrostla rovnoprávnost mezi pohlavími, zvláště v oblasti
obchodu a podnikání. Žena, která měla nějakou živnost (a nebylo jich málo), měla stejnou
míru svobody a odpovědnosti jako muž. Neumožňoval-li to zákon, umožňovala to tradice, a
ta byla tenkrát podstatně vlivnějším faktorem lidského chování, než je dnes.
Na tuto rovnoprávnost muže a ženy se nahlíželo jako na jistou hrozbu - na něco, co je
proti přírodě -, ale i jako na morální a přirozené právo. Ti, kdo v ní viděli hrozbu, spatřovali v
podobnosti mužů a žen v oblasti chování, vystupování, gestikulace a oblečení symbol
katastrofické destrukce společenských rolí obou pohlaví. Ti, kdo tuto novou rovnoprávnost
naopak vítali, pokládali rovnost za důležitější, než je krátkodechá jistota daná hranicemi
sociálních rolí, které staví muže a ženy nikoli vedle sebe, nýbrž proti sobě.
V roce 1620 vyšly dvě brožury s názvy, které poukazují na zájem o proměnlivost
mužské a ženské role: Hic Mulier: Or, the Man-uioman: Being a Medicine to cure the Coltish
Disease oť the Staggers in the Masculine-Feminines of our Times (Hic Mulier neboli
26
mužatka: lék proti hříběcí jankovitosti dnešních pomužštělých žen) a Haec Vir: Or the
Womanish-Man (Haec Vir neboli zženštilec). Hic Mulier je soudobým protestem proti hnutí
osvobozených žen. Kritizuje nezávislé vystupování alžbětinských žen, jehož se mnozí lidé
obávali jako zhouby manželského a domácího štěstí. Strach (převážně mužů) z nezávislosti
žen vyústil v roce 1547 v prohlášení, které zakazovalo ženám "scházet se za účelem klepů a
žvanění" a nařizovalo mužům - spíše v dobré naději než reálně - "držet ženy doma". Hic
Mulier promlouvá ve stejném duchu jako toto prohlášení, Haec Vir je však silně feministický
pamflet: "Narodily jsme se stejně svobodné jako muži, máme stejné právo volby a stejně
svobodného ducha, jsme z podobného těsta jako muži a máme právo žít stejně svobodně."
Brožura zdůrazňuje, že ženy zasluhují, aby se s nimi jednalo stejně jako s muži, a jedná-li se
s nimi jinak, pak se takové omezení svobody rovná otroctví.
Hic Mulier a Haec Vir jsou jen dvě z mnoha publikací, které se objevily v letech 1540
-1640, zabývajících se rozdíly mezi pohlavími. K dalším patří The Monstrous Regiment of
Women (Hrůzná vláda žen) Johna Knoxe nebo A Dialogue in Defense of Women, against
malicious detractors (Dialog na obranu žen proti zlomyslným pomlouvačům) Roberta
Vaughana z roku 1542, který mezi jiným odsuzuje dvojí morálku. Jedním z důvodů tohoto
vzájemného poměřování mužů a žen byla pravděpodobně dlouholetá přítomnost ženy na
anglickém trůnu. Pouhá skutečnost, že na trůnu sedí žena, jako by nasvědčovala tomu, že
ženy si zaslouží více, než jim někteří lidé přejí.
Mnohem závažnějším důvodem však byl nástup nové společnosti zaměřené na
obchod a podnikání, v níž neexistovaly žádné předem dané doktríny, které by diktovaly role
příslušným pohlavím. Politické a společenské podmínky soustředily pozornost na vztah mezi
muži a ženami tím, že změnily v praxi jejich vzájemné postavení. Nová doba přetrhala
svazky s minulostí a zlomila středověké konvence, čímž na přelomu 15. a 16. století značně
stoupla odpovědnost žen. Odvrat od římskokatolické víry vedl k novým pohledům na ženu,
manželství a domov. Vliv represivních názorů římskokatolické církve na sexualitu se
zmenšil. Později jej sice nahradil puritanismus, ale ten s sebou nesl úspěšnost v podnikání a
doktrínu osobní odpovědnosti, a právě v těchto oblastech ženy již prokázaly své schopnosti.
Počátek alžbětinské doby byl tedy érou přehodnocování, v níž se relativní hodnota
muže a ženy stala společensky závažným tématem. Toto téma se znovu objevilo o dvě
století později, na počátku hnutí, které chtělo "osvobodit" ženy. V době mezi těmito dvěma
epochami však nad bojovníky za práva žen vítězili zastánci přísné diferenciace pohlaví.
Role mužů a role žen se začaly přísně rozlišovat a došlo k polarizaci jejich zájmů, jejich
činností i osobností. Postavení ženy v nové komerční společnosti se odlišilo od postavení
27
muže. Žena měla své místo doma, zatímco muž byl vysílán ven do továren (později do
úřadů), "práce" byla oddělena od "rodiny", ačkoli dříve tvořily jednotný celek. Jak
poznamenal jeden historik, doktrína, která určuje ženě místo doma, je produktem doby,
která muže z domova vyhnala. (Je zajímavé, co by se bylo stalo, kdyby průmyslová revoluce
přišla v době, kdy ženy nebyly přivázané k domovu neustálým plozením dětí. V ovzduší
nezávislosti žen a s antikoncepcí účinně omezující vliv biologických faktorů na společenské
role by mohla mít propast mezi prací a domovem, kterou vytvořila průmyslová revoluce,
docela jiný dopad.)
I když ve Velké Británii ženy nebyly před rokem 1832 úplně vyloučeny z občanských
práv, jejich pozice v oblasti právní, politické a ekonomické se začala postupně zhoršovat v
16. století - právě v době, kdy autorky a autoři feministických prohlášení argumentovali tím,
že příroda dokazuje správnost jejich požadavku rovnosti pohlaví. V době, kdy Mary
Wollstonecraftová napsala první, poněkud předčasný dokument viktoriánského dialogu,
Vindication or the Rights of Women (Obhajoba práv žen, 1792), hovořilo se otevřeně o
podřazenosti žen. Bylo zřejmé, že ve společnosti ženy podřízeny jsou, a většina lidí z toho
vyvozovala závěr, že tato podřízenost pramení z přírody, a je tudíž neměnitelná. Caroline
Nortonová, která se díky prosazení Zákona o péči o děti (1839) zasloužila o vylepšení
statusu ženy jako matky, však v polovině 19. století hovořila z duše mnoha lidem, když
vyjádřila přesvědčení: "Věřím v přirozenou nadřazenost muže tak pevně, jako věřím v
existenci Boha." Mary Wollstonecraftová však upozornila na to, že podřazenost ženy je
důsledkem (a ne příčinou) postavení ženy ve společnosti a že přestanou-li lidé v tuto
podřazenost věřit a jednat podle ní, přestanou být ženy podřazenými. "Dejte ženě práva
muže a ona tím získá i všechny jeho přednosti."
Zhruba od roku 1830 až do prvních desetiletí 20. století se argumentace kolem
rovnosti mužů a žen soustředila především na diskriminaci, kterou vytvářely určité
společenské instituce. Vyloučení ženy z účasti na volebním právu, její předpokládaná
neschopnost využít vzdělání, její právní postavení osoby zcela závislé a parazitující na
dobré vůli manžela nebo otce - tyto otázky především zajímaly Wollstonecraftovou a její
nástupkyně v debatě o rozdílech mezi pohlavími. Jejich požadavek politických práv vzešel
z protestu proti nerovnosti doma. Jeden příznivec feminismu v roce 1825 podotkl:
"Domov... je pro ženu nekonečným vězením. Její manžel si jej maluje jako příbytek tichého
štěstí, ovšem sám neváhá si mimo domov užívat jiného, ani ne tolik klidného, štěstí...
Domov je pro něho domovem se vším, co potřebuje, a uprostřed toho všeho je ta
nejubožejší ze všech věcí, jeho krmicí stroj, manželka." Úniku z tohoto domácího vězení, ze
28
stereotypu pasivní poslušné manželky, lze podle feministek dosáhnout pouze vydobytím
práv mimo domov.
I mezi feministkami byla většina (včetně Mary Wollstonecraftové) přesvědčena o tom,
že příroda vytvořila mezi mužem a ženou rozdíly, které mají jasný společenský dopad například "tělesnou sílu". Snad proto, že viktoriánská společnost ženy tolik utiskovala a
diskriminovala, zaměřily se feministky jen na některé problémy. Jistě se věnovala mnohem
větší pozornost požadavku rovnosti mužů a žen v oblasti politiky a vzdělání než obecným
společenským konvencím podílejícím se na utváření maskulinní a femininní osobnosti - třeba
představě "dámy". Útoky Mary Wollstonecraftové s postupem století ztrácely na síle. Naděje
a úspěchy feministek se soustředily spíše na jasně daná práva než na méně viditelné myšlenky
a názory. Feminismu se podařilo rozšířit pojem občanství na ženy.
Emancipace žen začala v atmosféře, která byla citlivá vůči bolestné situaci skupin lidí,
kteří neměli rovná práva. Stále se poukazovalo na každému zřejmou paralelu ekonomické a
citové nesvobody francouzských rolníků nebo amerických otroků s postavením ženy.
Patriarchát 19. století byl založený na myšlenkách o nadřazenosti jedněch lidí druhým,
podobných těm, jež napadly francouzská revoluce a hnutí za zrušení otroctví v Americe. V
procesu osvobozování se prosazovala představa jedinečnosti každého člověka a její přednosti
přede všemi okolnostmi danými jeho původem a majetkem. Jak napsal John Stuart Mill v
knize On the Subjection ofWomen (O poddanství žen, 1869), "tím, čím je v neosvícené
společnosti pro určité lidi barva pleti, rasa, vyznání, či u dobyté země pro některé muže
národnost, tím je pro všechny ženy pohlaví. Nekompromisně je vylučuje téměř ze všech
ctihodných činností."
Mill prosazoval, aby se k ženám přistupovalo jako k individualitám, mnoho lidí však
spatřovalo v tomto pojetí postavení ženy ohrožení manželského štěstí, jakož i celé základny
vztahů mezi mužem a ženou - to byly argumenty důvěrně známé všem, kdo v 17. století o této
otázce diskutovali. Jistá protifeministická kniha z roku 1831 oprášila starý argument, že
"nejvíce ze všeho vyvolá náklonnost druhého pohlaví pocit, že žena hledá u muže vedení a
oporu". Tento argument je vzhledem k postavení ženy scestný, avšak není zcela bez významu
vzhledem k zachování instituce viktoriánského manželství. Stejně jako v 16. a 17. století se
lidé obávali, že rozšíření práv dosud přiznávaných mužům i na ženy by mohlo podstatně
změnit stávající pojetí maskulinity a feminity. Čím opodstatněnější byl argument, že ženy
jsou bezprostředně závislé na společnosti, tím opodstatněnější byla i obava, že emancipace
společnost změní. A tím více si lidé přáli společnost zachovat takovou, jaká je, a tím více se
stavěli proti feminismu.
29
Stejná situace nastala i v naší době. Od dob emancipačního hnutí se pozice obou
pohlaví poněkud sblížila. Z hlediska zákona a politických práva povinností je v postavení
muže a ženy méně rozdílností než kdykoli předtím od nástupu industriální společnosti v
západní civilizaci. Na druhé straně však existovalo a stále ještě existuje mnoho pokusů
znevážit tento pokrok 20. století tvrzením, že klesá pocit osobního štěstí a roste společenský
chaos, který vyvolaly právě změny postavení žen. Tyto pokusy jsou podobně jako protesty v
16. a 17. století a ve století 19. úzkostnými obrannými reakcemi proti hrozící změně rolí muže
a ženy.
Dnešní hnutí za osvobození žen však má určité znaky, kterými se liší od feminismu
obou předchozích epoch. Dnešní bojovníci za rovnoprávnost zdůrazňují, že jak ženy, tak muži
jsou polapeni do sítě konvenčních definic svých rolí a že i muži - nejen ženy - mohou trpět
nedostatkem osobní svobody, který z toho pramení. To je nový postoj, jenž vychází možná z
toho, že stále přetrvávají konvenční představy o roli muže a ženy, a to i po odstranění
institucionálních prostředků omezujících svobodné rozhodnutí žen jednat „jako muži“. Tento
postřeh spolu s tím, jak roste význam postavení ženy v ekonomice, by nás měl vést k tomu,
abychom se znovu co nejobjektivněji zaměřili na rozsah rozdílů - a podobností - mezi mužem
a ženou.
Některé otázky zůstávají stále nezodpovězeny: Mají rozdíly mezi pohlavími
biologický, nebo kulturní kořen? Pokud roli muže a ženy determinuje biologie, jakým
způsobem k tomu dochází? Jak velký vliv na to má kultura?
Tyto otázky jsou nyní mnohem smysluplnější než v předchozích debatách z toho
prostého důvodu, že dnes jsme schopni pominout (pokud chceme) téměř všechny takzvané
důsledky rozdílné pozice muže a ženy v reprodukčním procesu. Plánované rodičovství a
bezpečná umělá kojenecká výživa umožňují partnerským párům zvolit si, kdy budou mít děti
a kdo je bude krmit. Plánované rodičovství je výdobytkem ve prospěch žen, zatímco umělá
výživa je přínosem (třebaže často nedoceněným) pro ženy i muže, protože umožňuje rozdělit
jak práci, tak radost spojenou s péčí o dítě mezi lidi bez ohledu na jejich biologické pohlaví to je tedy faktor, který by mohl vrátit muže zpět do domovů.
Jakkoli však můžeme změnit tradiční postavení ženy vzhledem k její biologické roli,
směr této změny zůstává otázkou svobodné volby a výběru hodnot. Nestačí ovšem
konstatovat, že antikoncepční pilulky, nitroděložní tělíska, kondomy, syntetické mateřské
mléko a sterilizovaná kojenecká potrava poprvé oslabily základ dosud nevyvratitelného
argumentu pro zachování rozdílných rolí obou pohlaví ve společnosti. Tradiční názory, které
se udržovaly po dlouhou dobu, mají pozoruhodnou sílu přetrvávat i bez rozumového
30
opodstatnění, jen díky emocionálnímu, často iracionálnímu přesvědčení. Jako by ani žádnou
základnu nepotřebovaly.
Rozvoj technologií změnil to, jaký vliv měl biologický aspekt na společnost, avšak v
našem pojetí ženské a mužské role se žádná odpovídající tendence ke změně neprojevila. Aby
se toto zdržení dohnalo, je nutné především změnit náš pohled na mužskou a ženskou roli rozlišením "pohlaví" a "genderu". "Pohlaví" (v angličtině "sex" - pozn. red.) se týká
biologických rozdílů mezi samcem a samicí druhu viditelných rozdílů v pohlavních orgánech
a z toho vyplývajících rozdílů v reprodukční funkci. "Gender" (převzato z angličtiny - čti
džendr - pozn. red.) se naopak týká kultury - sociálního rozlišení maskulinity a feminity.
(Slovníky soudobé češtiny uvádějí jako spisovné tvary feminni, femininni i feminální; budeme
se vesměs držet první podoby - pozn. red.)
Rozdíl mezi "mužským" ("samčím") a "ženským" ("samičím") na jedné straně a
maskulinním a femininním na straně druhé umožňuje objasnit podstatnou část argumentace o
rozdílech mezi pohlavími. Už studie ze 17. století Hic Mulier a Haec Vir a po nich novodobé
tituly The Feminised Male (Zženštilý muž) a The Female Eunuch (Eunuška) z 20. století
zdůrazňují důležitost rozlišení pohlaví a genderu. Zda je člověk biologicky mužem či ženou,
lze odhadnout podle jeho vzhledu. Je-li však mužem či ženou vzhledem ke genderu, odhadnout nelze, protože kritéria této klasifikace jsou určená kulturou a mění se v závislosti na čase
i místě. Je třeba připustit stálost pohlaví, avšak stejně tak je třeba připustit proměnlivost
genderu. Když se to nepřipustí, dochází ke zbytečným sporům a zkresleným závěrů. Ve
skutečnosti měly na sociální roli muže a ženy předsudky větší vliv, než vůbec mohl mít
biologický aspekt - a jestliže je "předsudek" to, co máme na mysli, když se mluví o kultuře, je
naše osvícenská snaha spíše jen předstíráním.
Jak řekl v roce 1869 John Stuart Mill, téměř každý se cítí oprávněn činit závěry
týkající se rozdílů mezi mužem a ženou, avšak téměř všichni "opomíjejí a zlehčují jedinou
cestu, kterou se k jakýmkoli dílčím závěrům lze dobrat". Mill tím měl na mysli, že lidé obvykle vyřknou soudy o rozdílnostech a shodách mezi muži a ženami, aniž by je podepřeli
nějakým důkazem. Tuto tendenci s politováním odsuzoval a podotkl, že solidní doklady
týkající se tohoto tématu zcela chybí. J. S. Mill tvrdí, že musíme studovat "zákony vlivu prostředí na jedince".
Rozvoj společenských věd od Millovy doby nám poskytl přesně ty doklady, které měl
na mysli. Právě jimi se zabývá naše kniha. V zásadě si klade za cíl odlišit "pohlaví" od
"genderu" všude tam, kde se mluví o přirozených rozdílech mezi muži a ženami, nahradit
dogmatismus porozuměním a pokusit se oddělit hodnotové soudy od konstatování faktů.
31
K sociálním rolím, s. 102 – 105
Jaké obecné závěry lze vyvodit pro určování sociálních rolí podle pohlaví? A jaké
role se skutečně přidělují v různých společnostech včetně naší? Když probereme jeden
předpoklad po druhém, zdá se biologická nutnost spíše mytická než skutečná. I některé mýty
západní kultury o vlastní dokonalosti, pokud jde o demokratické metody přidělování rolí
podle pohlaví, zvolna ztrácejí alespoň zčásti svou přijatelnost.
Podle prvního předpokladu je mateřství faktorem vedoucím k rozlišení ekonomických
rolí, které muži a ženy vykonávají. To je však tvrzení dosti nepodložené. Většina malých
společenství nezakazuje během těhotenství a kojení nebo v prvních letech mateřství fyzickou
práci. Žena i v těhotenství dál vykonává svou obvyklou činnost. Colin Turnbullová popisuje
mateřství u pygmejů Mbuti:
„V době, kdy má matka rodit, bývá obvykle někde na lovu; během těhotenství se
nevzdává žádné své obvyklé práce. Porody mají prý lehké a komplikace jsou výjimkou. ...
Asi dvě hodiny po porodu, pokud k němu došlo v táboře, je matka schopna vstoupit do
dveří své chatrče s uzlíčkem zabaleným do vláken z kůry v náruči. Pokud k porodu došlo
na lovu, za stejnou dobu pokračuje v cestě.“
V mnoha společenstvích pokračují ženy ve své obvyklé zemědělské a domácí práci až
do chvíle porodu. Ženy z Bamendy, které studovala Phyllis Kaberryová, pracují na farmách
(často několik kilometrů od domova) až do porodu. Po narození dítěte asi tři týdny odpočívají
a potom se vracejí ke své normální práci. Ženy z Aloru, které také po celé těhotenství pracují,
se vracejí na pole a zahrady po desetidenní přestávce po porodu. Jaghanské ženy z Ohňové
země odpočívají po porodu patnáct minut až jeden den. Potom sbírají lastury, zvedají
břemena a veslují, jako by se nic nestalo. Někdy je naopak těhotenství považováno za důvod
k práci navíc. Tubatulabelské ženy věří, že když zůstanou během těhotenství doma,
ztloustnou a dítě se nebude hýbat, a tak těžce pracují a lezou po horách. Ženy z Ainu v
Japonsku během těhotenství namáhavě cvičí, aby byl plod malý a urychlil se porod. Z tohoto
důvodu se někdy při porodních bolestech doporučuje aktivita - například v jednom
nomádském kmeni na Sahaře těhotné ženy při porodních bolestech chodí do kopce a z kopce
a do stanu se vracejí až k porodu.
Pouto, které vytváří mezi matkou a dítětem kojení, je v západní kultuře pro matku
velmi omezující, v tradičních malých společenstvích však tomu tak není. Mnoho malých
společností má zavedený systém komunálního kojení, v němž je každé dítě pravidelně kojeno
32
několika různými ženami. To osvobozuje jednotlivé ženy od nutnosti zůstávat poblíž domova
po dobu, kdy je dítě krmeno mateřským mlékem (obvykle 2-3 roky). Margaret Meadová
zaregistrovala, že v Samoji děti běžně kojí i jiné ženy v domácnosti a děti jsou zvyklé na více
maminek. U kmene Dakota se dělí sestry o kojení všech svých dětí. Často se kojenec několik
dní nedostane domů. "Je u maminky," říká jeho biologická matka. Slovo "matka" u nich
neoznačuje matku biologickou, ale kojící, takže v sobě zahrnuje řadu vztahů.
Také alorské ženy praktikují komunální kojení v širším příbuzenstvu. Každé dítě má
přístup k mnoha prsům a matčina pro ně nejsou dostupná víc než kterákoli jiná, protože matka
má i jiné povinnosti. Po době odpočinku po porodu děti zůstávají ve vesnici a matka odchází
pracovat. Bamendské ženy nechávají ve vesnici děti od tří měsíců a krmí je jen ráno a večer.
Ženy kmene Bororo se víceméně rovnoměrně střídají o všechny kojence kmene. Aruntské
ženy se starají vzájemně o své děti a pravidelně se domlouvají, které zůstanou v táboře a které
půjdou shánět potravu.
Ze srovnání obou aspektů mateřství, biologického a sociálního, vyplývá, že moderní
společnost zdůrazňuje nejsilněji druhý aspekt, sociální, a vychází z přesvědčení, že sociální
vztah mezi matkou a dítětem, který se vytvoří v prvních letech života, je základem jistoty a
duševního zdraví v dospělosti. Je zde tedy silná tendence trvat na tom, že mateřství je
vzhledem k potřebám dítěte překážkou ekonomické aktivitě ženy. V malých společenstvích
takovýto tlak neexistuje, takže Adama a Evu v jejich volbě přiměřených ekonomických
aktivit neomezují. Moderní medicína a psychiatrie ničím nedokládají přesvědčení, že dítě
potřebuje matku, i když je nezvratným faktem, že potřebuje dobrou fyzickou péči, stálé
citové vztahy a určitou úroveň verbální i neverbální stimulace, má-li plně využít svého
lidského potenciálu. Jedním z faktorů důležitosti mateřství v moderní industriální
společnosti je to, že děti jsou závislé mnohem déle než v malých společenstvích. Závislost
jde ruku v ruce s ekonomickou samostatností a tento fakt činí z péče dospělého o dítě
skutečnou nutnost.
Proč však péče ženy? Rodičovství zahrnuje jak mateřství, tak otcovství. To, že
industriální společnost bagatelizuje úlohu otce, nečiní z mateřství univerzální lidskou
nutnost. Mateřství může omezovat sociální a ekonomické role žen, ale zrovna tak může
otcovství omezovat role mužů. Existují společnosti, v nichž se muži a ženy dělí víceméně
stejným dílem o úkoly vyplývající z mateřství a porodu (v některých společenstvích jsou
dokonce pokládáni za spolunositele fyziologických procesů).
Arapešové například pokládají péči o dítě za věc matky i otce stejným dílem, za
povinnost, která je stejným dílem diskvalifikuje z jiných činností. Muži i ženy si "pořizují"
33
dítě a "mají" dítě a pojem "čekat dítě" se vztahuje na ženu i muže bez rozdílu. "Čekat dítě
oslabuje stejným způsobem muže i ženu. Když se dítě rodí, otec odejde na lůžko a říká se o
něm, že "má dítě". Pro otce platí stejná opatření, například výživová, jako pro
novopečenou matku a otec musí také stejně jako matka projít rituální očistou. Žádný z
rodičů nesmí mít pohlavní styk (s druhým rodičem ani s nikým jiným) až do jednoho roku
věku dítěte. Otec se podílí na všech rutinních činnostech spojených s péčí o dítě stejně
přirozeně jako matka. Oba rodiče mají kromě toho jiné povinnosti: otec postavit dům,
udělat střechu, vyčistit a oplotit pozemek, pracovat se dřevem, pěstovat sladké brambory·
matka vařit, nosit dřevo a vodu, kojit a chovat dítě. Rodič, který má momentálně více
práce, dá dítě druhému a žádný nepřipouští, že by "zaskakoval" za toho druhého, protože
se dělí o společnou radost a starost spojenou s péčí o dítě.
Je běžné, že pro nastávající otce platí určitá omezení. Některá nemají racionální jádro,
nicméně jsou závazná. Často se manželům těhotných žen zakazuje bojovat ve válce a chodit
na lov. Aruntští muži například neužívají bumerang ani oštěp k zabíjení velkých kusů zvěře.
Malekulští nastávající otcové, když se blíží narození jejich dítěte, neopouštějí domov.
Hopiové zakazují otcům zabít jakéhokoli živého tvora, nastávající otcové u kmene Ifugao
nesmějí lovit nebo něco uříznout, dokonce i dřevo za ně musí řezat příbuzní, jim je povoleno
pouze svázat je do otepí a odnést domů. Racionálním jádrem těchto zákazů, v některých
kulturách i explicitně vyjádřeným, je víra, že každý agresivní čin, kterého se dopustí
nastávající otec nebo matka, může uškodit nenarozenému dítěti.
Důraz na sociální (spíše než medicínský) význam otcovství pro dítě omezuje aktivity
otce stejně, jako důraz na mateřství v moderní industriální společnosti omezuje ženu.
Každodenní péče o malé děti, která u Arapešů naprosto přirozeně připadá na otce, je běžnou
činností mužů v mnoha společenstvích. Obyvatelé ostrova Trobriand jsou známí neznalostí
role biologického otce v reprodukčním procesu, přesto však zdůrazňují podíl otce na všech
činnostech spojených s péčí o dítě. Bez ohledu na to, je-li to skutečný biologický otec dítěte,
na péči o ně se plně podílí. Hraje si s ním, nosí je, chová je na klíně, což je výsada otců spíše
než matek. Čistí je při přebalování a téměř od narození je krmí mixovanou zeleninou.
Malinowski popsal téměř stejné chování otců u australských domorodců. Pokud zemře otec
dítěte před jeho narozením, matka dítě usmrtí, protože otec je pro ně tak nepostradatelný, že
dítě bez něho nemůže žít. (Eskymáci v Grónsku zabíjejí děti ze stejného důvodu v případě, že
při porodu zemře matka; dělba práce v této kultuře je velmi podobná moderní industriální
společnosti a za každodenní péči o děti odpovídají takřka výhradně matky.)
34
Všechny tyto kulturní variace na téma otcovství bychom museli považovat za
deviantní či abnormální, pokud bychom věřili, že náš kulturní úzus je jediný správný. Ve
skutečnosti však dát výchovu dětí do rukou výhradně ženě není nutně nejlepší ani
nejpřirozenější způsob, natož abychom o něm uvažovali jako o pravidle, které platí
všeobecně s výjimkou několika malých a nepodstatných kultur. Ve skutečnosti i u nás
existuje několik striktně iracionálních pověr o tom, jak pohlaví a především reprodukce
určuje mužské a ženské genderové role.
Například nebezpečnost těžké práce pro těhotnou ženu je obvykle udávána jako
důvod, proč by ženy neměly fyzicky pracovat přes určitou míru. Ve skutečnosti však
skutečnost, že mnoho společenství toto pravidlo nedodržuje, potvrzuje nedávné zjištění
odborníků, které udělali v neindustriálních společnostech, že medicína nedává za pravdu
přesvědčení, že by práce v těhotenství působila problémy. Konkrétní přímý vztah mezi
těžkou prací a potraty a předčasnými porody je spíše důsledkem toho, že jak těžká práce, tak
tendence k potratům se týká žen ze slabších sociálních vrstev s nedostačující výživou.
Příčinou potratů není práce, ale špatná výživa v dětství. I přes poměrně rozsáhlý výzkum
neexistuje žádný systematický a smysluplný důkaz vztahu mezi novorozeneckou úmrtností a
aktivitou matek během těhotenství. Existuje vztah mezi prací v těhotenství a nízkou porodní
váhou, ten je však pouze zdánlivý. Jak nízká porodní váha, tak práce v těhotenství jsou
spojeny s řadou dalších faktorů včetně socioekonomického postavení, výšky a věku matky,
předmanželského početí, podmínek bydlení a úrovně prenatální péče. Vztahem fyzické práce
a výsledku těhotenství ve společnostech mimo industriální Západ se nikdo vědecky
nezabýval, existují však určité důkazy, že fyzická aktivita podporuje snadný porod, a tudíž
zdraví novorozence jak v našich, tak v odlišných kulturních podmínkách což potvrzuje
názory žen z přírodních národů, že práce je pro přípravu na porod lepší než odpočinek.
35
s. 116 - 120
Ze studia postojů lidí k zaměstnání žen například vyplývá, že lidé spojují představy o
tom, co je přiměřené, se strachem, že zaměstnané ženy budou "pomužštělé", že budou
agresivní a dominantní a že to povede k rodinným rozvratům a neshodám. Ve studii
UNESCO, zmiňované výše, stojí, že "samy ženy nedůvěřují své agresivitě, která se projeví,
když získají toto nové postavení - je tím ohrožena harmonie mezi mužem a ženou a možnost
nalézt pravou lásku se tím vzdaluje". Stejně jako v minulosti tyto obavy sílí v době, kdy se
zdá změna pohlavních rolí reálná. V moderní industriální společnosti jsou tyto změny zvláště
nápadné, protože důraz se klade na změnu na úkor tradice. I přes "emancipaci" a přes
viditelnost změn v roli pohlaví zůstávají základní rozdíly mezi mužskou a ženskou prací
zachovány. I tam, kde došlo ke změně, se lidé často drží tradičního způsobu myšlení a
chování.
Ve všech industriálních zemích existuje markantní dělení podle genderu ve většině,
ne-li ve všech profesích. Zvláště jedna profese, a to "žena v domácnosti", je vysloveně
ženská. ("Ženu v domácnosti" zde chápeme jako "osobu v domácnosti plně odpovědnou za
domácí práce".) Ve Velké Británii bylo v době vzniku této knihy 76 % zaměstnaných žen
zároveň ženami v domácnosti, z nepracujících žen je to 96 %. Toto vysoké procento v případě
nepracujících žen je dáno tím, že mnoho z těchto žen má děti - téměř 60 %, z toho 28 % z
těchto žen má děti do dvou let věku. Péče o dítě je samozřejmě takřka výlučně ženská práce,
jak doma, tak mimo domov. Za celodenní péči o dítě jsou odpovědné matky, nikoli otcové.
Ženy tvoří většinu zaměstnanců v dětských koutcích, mateřských školách, na základních
školách a (byť v menší míře) na středních školách. Zdravotní sestry, včetně dětských, jsou
téměř výhradně ženy (v Německu, Rakousku, Velké Británii, Dánsku, Norsku, Švýcarsku,
Finsku a Řecku činí jejich podíl 90 %). Ve Spojených státech představují ženy 86 % učitelů
na základních školách, ve Velké Británii 80 %.
V průmyslu je větší diferenciace. Většina žen je v industriálních společnostech
soustředěna v oděvní a textilní výrobě a v potravinářství - většinou představují jednu až dvě
třetiny zaměstnanců v těchto odvětvích. Od druhé světové války však došlo k obrovskému
nárůstu počtu žen v kancelářích, takže v Americe pracuje 60 % pracujících žen u psacího
stolu. Tyto sekretářské profese většinou vyžadují jen krátké a nepříliš nákladné vzdělání a
nároky na chování v těchto profesích vyhovují tradiční ženské roli. Ve většině zemí je mužsekretář - s výjimkou určitých prestižních postů jako například ve státní správě nemyslitelný. (Podobně však i práce v textilní, oděvní a potravinářské výrobě vyhovuje
konvenční roli ženy.)
36
Celkově muži okupují většinu profesí poskytujících vysokou prestiž, vysokou
odbornost a vysoký příjem, a to platí po celém industriálním světě. Například z absolventů
denního studia všech vědeckých a technických oborů ve Velké Británii v roce 1969 bylo 77
% mužů a 7 % žen. V oblasti strojírenství a elektrotechniky zaujímali v roce 1968 muži v
Británii 17 % nekvalifikovaných míst, avšak ženy celých 48 %. Mezi manažery velkých
etablovaných firem bylo v roce 1966 v Británii 87 % mužů a 13 % žen. Ze všech předáků a
mistrů bylo 82 % mužů a 18 % žen. Ženy v USA tvoří 3 % právníků, v Británii jsou to 4 % a
ve Švédsku 7 %. V Británii představují ženy pouze 0,06 % techniků, v USA 0,07 % a ve
Francii 3,7 %. Zatímco v těchto profesích ženy dostávají stejný plat jako muži, v jiných
profesích tomu tak není. Tak jsou odbornost, prestiž, finanční odměňování a gender složitě,
avšak systematicky propleteny.
Ukazatelem této systematičnosti - která úzce souvisí s vymezením maskulinity a
feminity v západní kultuře - je to, že v USA bylo v roce 1950 devět desetin žen
soustředěno ve dvaceti profesích zaměřených na domácí a kancelářskou práci,
pečovatelství, učitelství a nekvalifikovanou manuální práci. Ve Švédsku, zemi s velmi
odlišnou historií, byla v roce 1962 situace naprosto stejná. V těchto dvaceti profesích
pracovalo v USA pouze 12 % mužů, ve Švédsku o jedenáct let později 11,9 %. V obou
těchto zemích a také v Británii, Belgii, Dánsku, Francii, Německu, Itálii, Nizozemsku a
Norsku byly dvě pětiny všech pracujících žen soustředěny v pěti profesích. Mnoho z této
diferenciace zůstalo, případně ještě zesílilo v současnosti, a to i přes rozšířenou tezi, že
muži a ženy jsou vzájemně stále zaměnitelnější a že mají stejný přístup k mnoha profesím.
Kromě profesí, které mohou zastávat muži a které ženy, se vliv pohlaví na sociální
roli projevuje ve statistikách i jinak. Je typické, že kariéra ženy je přerušovaná; kariéra
muže není. Významné procento zaměstnaných žen představují ženy zaměstnané na
částečný úvazek - v Kanadě a Německu je to 10 %, v Británii 18 % a ve Švédsku, Dánsku
a USA 20 %. Tendence přijímat práci na zkrácený úvazek je odrazem povinností, které
mají ženy doma. V jednom vzorku mělo 18 % žen pracujících na plný úvazek děti do 16
let, zatímco u žen pracujících na částečný úvazek toto procento činilo 53 %. Domácí
povinnosti s sebou nesou to, že se žena musí na několik let úplně vzdát práce a vrací se do
ní jen postupně. Pauline Pinderová popsala v přehledu pro časopis Political and Economic
Planning v roce 1969 rozdíl v kariéře muže a ženy.
Kariéra průměrného muže trvá bez přerušení od ukončení studia až do odchodu do
důchodu. Průměrná žena však má kariéru rozdělenou do tří fází. První trvá od ukončení
studia do narození prvního dítěte. Tehdy pracuje normálně na plný úvazek. Druhá fáze je
37
období, kdy má malé děti a kariéru úplně nebo částečně opouští. Ve třetí fázi, tj. od doby,
kdy nejmladší dítě nastupuje školní docházku, až do jejího odchodu do důchodu, se
pravděpodobně plně vrací do práce.
Muži a ženy se však neodlišují jen v rytmu své kariéry. Velké rozdíly jsou spojeny s
obecnou rolí pohlaví a s očekáváními a přednostmi, které s sebou nese. Stále je ovlivňuje
tradice a předsudky, takže povolání tradičně vykonávaná ženami ženy vykonávají i dnes obvykle díky nějaké racionalizaci o jejich vhodnosti pro ženy. Mladá žena, která si vybírá
profesi, pravděpodobně odmítne "mužská" povolání (nebo do nich nebude přijata) a vezme v
úvahu pouze ta, k nimž má snadný přístup jako k potenciálním zdrojům uspokojení. Tady
bude silně ovlivněna výchovou, která ji lépe vybavila pro profese vyžadující "ženské"
povahové rysy, které v ní výchova pravděpodobně vypěstovala (jak jsme viděli v kapitole 2).
Tento výsledek ještě posílí skutečnost, že dostat se do "mužské" profese znamená mít
"mužské" vlastnosti - iniciativu, vytrvalost a agresivitu.
A konečně je tu její vzdělání - silnější faktor ve formování rozdílů mezi muži a
ženami, než je většina lidí ochotna připustit. Teoreticky je v naší současné industriální
společnosti vzdělání stejně přístupné chlapcům i dívkám. Pokládá se to za jeden z
nejhmatatelnějších výsledků poválečné demokratické ideologie a emancipačního hnutí žen
20. století. Jaká je však skutečnost? Na základních a středních školách poměr dívek takřka
odpovídá poměru žen v celkové populaci. V Severní Americe například v roce 1963 tvořily
dívky 48,4 % žáků základních škol a 49,4 % studentů středních škol, přestože žen je početně
více než mužů. Na druhé straně osy vzdělanosti však převažují ženy. U žen je častější
negramotnost než u mužů. V Řecku bylo v době vzniku této knihy negramotných 30 % žen,
avšak jen 8 % mužů, v Jugoslávii 34 % žen a 12 % mužů a ve Španělsku 18 % žen a 8 %
mužů. (Pozn. red.: I když se v rozvinutých zemích situace změnila - například v Řecku klesla
celková negramotnost pod 5 % a ve Španělsku pod 3 % - i v roce 2000 ještě ženy podle údajů
UNESCO tvoří 64 %, tj. asi dvě třetiny dospělých negramotných.)
Nejmarkantnější je však rozdíl mezi muži a ženami u nejvyššího vzdělání. Zatímco v
Británii v roce 1967 tvořily ženy dvě pětiny studentů vstupujících na vysoké školy, mezi
absolventy jich byla stěží třetina a v dalším studiu pouze devítina. (Pozn. red.: V
devadesátých letech už tvoří ženy v některých zemích /Portugalsko, Bulharsko aj.! na
vysokých školách většinu. Podle Key data on education in the EU na počátku dekády v
Evropské unii připadalo na 100 mužů asi 95 žen studujících v terciárním vzdělávání. Pro
Českou republiku uvádí MŠMT v publikaci Školství na křižovatce, že ženy tvoří asi 45 %
studujících na terciární úrovni a mají mírnou většinu mezi absolventy; mají tedy nižší
38
neúspěšnost než muži.) Vzdělání bylo považováno dlouho za důležitější pro chlapce než pro
dívku - protože ve společnosti, kde je "zaměstnání" aktivitou všech dospělých mužů, ale
jenom některých žen, tomu tak skutečně je. Pohlaví hraje roli nejen v počtu absolventů
vysokých škol, ale ovlivňuje i studijní obor. Mezi absolventy učitelských oborů bylo v roce
1964 v USA 46 % žen, z absolventů technických oborů však bylo žen jen 10 %. Dvě třetiny
všech studentů medicíny, stomatologie a jiných oborů zdravotnictví tvořili v Británii v roce
1967 muži. Podobné disproporce můžeme najít i jinde.
Na závěr lze shrnout, že hlavní význam biologického pohlaví pro určení sociální role
spočívá v tom, že pohlaví představuje univerzální a jasné dělítko, na němž jsou založeny
všechny ostatní odlišnosti. Při rozhodování, které aktivity padnou na kterou stranu dělicí čáry,
je důležitým faktorem kultura. Výchova v raném dětství, vzdělání a v zaměstnání tlačí ženy a
muže do rozdílných pozic. Není tedy divu, že na konci tohoto procesu mohou považovat své
striktně vymezené role za předem dané na základě nějakého obecného zákona, přestože ve
skutečnosti nejsou biologické rozdíly mezi muži a ženami ani tak velké, ani neměnné, jak
mnozí z nás předpokládají, a přestože se v jiných kulturách vytvořily role ženy a muže úplně
odlišně a že připadají těmto společenstvím stejně přirozené a nevyhnutelné jako nám role
naše.
Osvojování genderových rolí, s. 131 - 135
Každý novorozenec je nejen okamžitě klasifikován podle pohlaví, nýbrž mu je
okamžitě také připsán určitý gender. Ve většině porodnic hned po narození dítěte padají
poznámky o jeho vzhledu a chování stereotypně podle pohlaví. O chlapečkovi, který má při
vážení erekci, se žertem říká, jaký je to "chlapák", děvčátko, které se narodí s vlnitými vlásky,
je "fešanda". V některých nemocnicích mají i pro chlapce a pro dívky barevně odlišené
přikrývky. Všechny tyto reakce znamenají začátek procesu učení genderové roli - tedy
procesu, který má v životě dítěte zásadní význam. Tato kapitola chce popsat přesně určené
způsoby, jimiž si lidé osvojují gender, ať již jde o sociální mechanismy nebo individuální
osobní reakce. Zkoumá, jak se na základě zkušeností podmíněných kulturou vyvíjí
maskulinita a feminita chování, postojů a rolí.
Už v novorozeneckém období se matky chovají jinak k chlapcům a jinak k dívkám.
Studie H. A. Mosse ukázala, že matky chovaly třítýdenní chlapečky o 27 minut za noc déle
než děvčátka v tomto věku. Ve věku tří měsíců to bylo o 14 minut déle. Jak si máme toto
matčino chování, založené na celoživotní zkušenosti s rozlišováním mužského a ženského
39
genderu, vysvětlit a jak velký má dopad na osvojování genderu u dítěte? Na jedné straně
matka přímo reaguje na chování dítěte. Chlapci v tomto vzorku spali méně než děvčátka a
byli neklidnější - častěji a déle plakali. Vysvětlovat to lze větší zranitelností chlapců při
porodu, která má za následek chronickou vzrušivost v prvních týdnech života. (Důkazy z
rozsáhlého vzorku ukazují, že chlapci trpí častěji než dívky poruchami chování, které mají
vztah ke komplikacím v těhotenství a při porodu.) Je to však vyčerpávající odpověď? I u dětí,
které byly ve stejnou dobu vzhůru nebo ve stejnou dobu spaly, ve stejnou dobu plakaly nebo
neplakaly, matky více budily a stimulovaly chlapce než dívky, ať už taktilními nebo
vizuálními podněty. Na děvčátka naopak více reagovaly napodobením jejich zvuků a pohybů.
To je přímým důkazem tendence matky jinak podněcovat chování u chlapců a u dívek a
možná to částečně vysvětluje verbální převahu dívek. Pokud dívky slyší v raném věku
opakování zvuků, které samy vydávají, může se to vyvinout ve vztah s matkou, který je více
založen na slovní komunikaci než vztah mezi matkou a synem.
Reakce matky na vzrušení chlapce slábne s jeho rostoucím věkem a matka postupně
dělá méně pro to, aby ho uklidnila. Moss to vysvětluje tím, že matka zavede určitý vzorec
daný sociálními očekáváními, podle nichž jsou muži asertivnější a odolnější vůči socializaci
než ženy. Nezvladatelnou vzrušivost chlapců matky interpretují jako "mužskost", s níž buď
nechtějí, nebo nemohou nic dělat. To dokládají následující fakta: Bez ohledu na skutečný
důvod větší vzrušivosti chlapce (či její vrozenost) ve věku tří měsíců matka tuto vlastnost
svou vlastní reakcí na chlapce rozvinula a posílila. A pokud jde o zjištění, že chlapci jsou
vice stimulováni, i to by mohlo vést k rozdílům mezi muži a ženami, protože kvalita
stimulace v prvních měsících života může významně ovlivnit další vývoj jedince. Také Lois
Murphyová zaznamenává ve studii o výchově dětí rozdíly v přístupu matek k synům a
dcerám. U chlapců matky více respektují jejich samostatnost, řídí se více biorytmem dítěte a
více je podněcují k tomu, aby si sami uměli věci zařídit. Dívky více opatrují a zacházejí s
nimi přístupem "maminka to umí nejlépe".
Malé děti si neosvojují genderovou roli verbálně nebo disciplinárně (to se děje až
později), ale kinesteticky. Mossova studie, byť na malém materiálu, je jedinou studií, která
se cílevědomě a systematicky zabývá kinestetickou diferenciací u matek. Ta se vztahuje ke
čtyřem procesům, které Ruth Hartleyová pokládá za ústřední v procesu vývoje genderových
rolí. Těmito procesy jsou socializace manipulací, prostřednictvím zaměřování pozornosti na
určité objekty, verbální pojmenovávání a vystavení činnosti. Všechny čtyři procesy jsou
diferencované podle pohlaví a všechny jsou součástí socializace dítěte po celou dobu od
narození. První proces (manipulaci) sledovala Hartleyová u ročních až pětiletých dětí ve 22
40
rodinách. Příklady tohoto procesu: maminka dceru češe, obléká ji do dívčích šatů, říká jí, jak
je hezká, apod. Hartleyová vyslovuje názor, že tento proces je stejný jako "formování"
kojenců, které antropologové pozorovali v jiných kulturách. "Formování" či "manipulace"
má trvalý efekt, protože dítě přejímá matčin pohled na sebe sama (jako "hezké", "ženské"
atd.).
Druhý proces zahrnuje systematické směrování pozornosti dítěte na specifické
předměty nebo jejich aspekty. Dítě velmi brzy přichází do styku s hračkami rozlišenými
podle pohlaví (a je odměněno, pokud si s nimi hraje správně) a to vytváří základ pro radost
dospělého z věcí, které tyto hračky představují. Součástí tzv. mateřské reakce je tedy
očekávaná radost, již žena cítí, když jako matka znovuprožívá potěšení, které měla ze hry s
panenkami. Piaget ukazuje, jak známost objektu může sama o sobě vyvolat pozitivní reakci.
Jestliže si děti hrají s panenkami, miniaturními pračkami nebo plyšovými hračkami, či na
druhé straně se zbraněmi, auty a stavebnicemi, i později budou předměty příslušného typu na
emočním základě zvýhodněny. Předměty rozlišené pro jednotlivá pohlaví hrají důležitou roli
při dětské "generální zkoušce" genderových rolí a zachovají si své výhodné postavení v
pozdějším životě, je-li reakce dítěte na ně posilována, což se téměř bez výjimky děje.
I verbální pojmenovávání, třetí z uvedených procesů, je pohlavně podmíněno, i když
to není na první pohled patrné. ("Jsi zlobivý kluk." "To je hodná holčička.") Materiál, který
nasbírala Hartleyová a další, ukazuje, že poznámky tohoto druhu vedou k utváření vlastní
identity, jejíž součástí je i pohlaví. Dítě v sobě vidí muže nebo ženu a identifikuje se s
ostatními muži nebo ženami. Matky a otcové přenášejí na dítě aspekty genderové role přímo
verbálně. Například se chlapcům a dívkám radí, v jaké pozici mají močit. Dítě nenapadne
samo od sebe, že se musí postavit, je-li chlapec, nebo posadit, je-li děvče. Dvouleté
děvčátko, které neustále močí na podlahu, protože napodobuje pozici svého bratra, aniž by
však mělo jeho anatomické vybavení, mnohem spíše zatím nemá osvojený jeden z aspektů
genderové role, než že by závidělo penis.
Posledním procesem je aktivita. Chlapci i dívky se setkávají s tradičními mužskými a
ženskými činnostmi a podněcování obou pohlaví k domácím pracím by mohlo vyvolat
domesticitu u mužů stejně jako u žen. Existují však důkazy, že matky trvale podněcují k
těmto činnostem dívky, povzbuzují jejich identifikaci s nimi jako se součástí genderové role,
nejdříve jen imitací těchto činností a později reálnou domácí prací. U chlapců je tato
identifikace krátkodobá, brzy jsou od ní odrazováni a nepokládá se u nich za trvalý aspekt
jejich genderové role. Sears, Maccobyová a Levin ukazují, jak americké matky rozlišují
mezi domácími pracemi, které dávají chlapcům, nebo dívkám, už v pěti letech věku. K
41
úkolům dívek patří mýt nádobí, stlát postele a prostírat stůl, chlapci spíše vynášejí odpadky
nebo čistí popelníky. (Takže už v pěti letech dostává chlapec domácí práci, která ho vede z
domova ven, i když jde zatím jen o první kroky k popelnici.)
A jak na to na všechno reaguje dítě? Jaké máme důkazy, že skutečně využívá tohoto
chování dospělých k nějakému učení genderové roli? Za prvé je nutné mít na zřeteli, že
rodiče se účastní všech těchto procesů, aniž by si byli příliš (či vůbec) vědomi, co dělají.
Sears, Maccobyová a Levin ve studii Patterns of Child Rearing (Vzorce péče o dítě)
uvádějí:„ ...mnohé matky ani nevnímaly, že vynakládají nějaké úsilí na vytvoření příslušné
genderové role. Pokud si všimly nějakých rozdílů mezi chlapci a děvčaty - rodiče, kteří měli
dceru a syna, si toho obvykle všimli -, interpretovaly je jako přirozenou reakci na vrozené
rozdíly mezi chlapcem a dívkou. Matky si myslely, že musí usměrňovat jejich chování, které
je podmíněno temperamentem daným jejich pohlavím, a nevzaly v úvahu možnost, že jejich
vlastní přístup k dítěti může takovéto chování vytvářet.“
Tato nevědomost matek, že jejich chování má formující vliv na gender dítěte, existuje
paralelně se silnou tendencí rozlišovat aktivity a výchovné metody uplatňované u chlapců a u
děvčat. Tuto tendenci rovněž popsali Sears, Maccobyová a Levin. Ruth Hartleyová říká, že "z
pohledu dítěte jsou role pohlaví, role dítěte a vidění sebe sama smíchány do komplexu
bezprostředního chování, který ještě postrádá sebeuvědomění". Dítě si neuvědomuje, že se
učí ani co se učí a jaký to má dopad. Pokud jde o dopad těchto procesů, mnoho studií se
shoduje v tom, že ve věku čtyř let mají děti silné povědomí identity svého pohlaví a vnímají
rozdíly mezi genderovými rolemi. Meyer Rabban zjistil ve studii Sex Role ldentification in
Young Children (Identifikace role pohlaví u malých dětí), že v tomto věku děti správně
identifikují své pohlaví a správně si vybírají hračky.
Ve vedení dětí k výběru hraček mohou rodiče postupovat vědomě se záměrem
podporovat v dítěti příslušnou genderovou identitu, nebo postupují nevědomě a netuší, co v
dítěti podporují. Meyer Rabban studoval mnoho případů dětí z tohoto vzorku a ptal se matek,
co dělají pro to, aby v dítěti prostřednictvím volby hraček podporovaly správný vývoj
genderu. Matka jednoho chlapce, který vybíral hračky striktně v souladu se svým mužským
pohlavím, řekla: "Podporuji v něm chlapecké hry, nedávám mu panenky." Matka jiného
chlapce, který si také vždycky vybíral chlapecké hračky, řekla synovi přímo v rozhovoru:
"Panenky jsou pro holky, ne pro kluky. Každý si bude myslet, že jsi holčička. Ty si máš hrát s
auty a náklaďáky." Člověku, který vedl interview, řekla: "Na Vánoce jsme mu koupili
náklaďák." Matka chlapce, který si vybíral i dívčí hračky, však řekla, že si myslí, že nevadí,
42
když se chlapci účastní dívčích her. Dívka v podobném postavení si pravidelně hrála s
tatínkem a vybírala si chlapecké hračky. Maminka řekla, že si s tím nedělá starosti.
Schopnost dítěte vybrat si vhodné hračky z hlediska svého pohlaví, nebo spíše
ustálená preference těchto hraček, je signálem, že dítě si vytvořilo bytelný základ vhodné a ne
zvratné genderové role. Není to přímočarý proces a neprobíhá u obou pohlaví stejně. Výzkum
ukazuje, že probíhá složitěji a obtížněji u chlapců než u dívek. To opět zdůrazňuje skutečnost,
že genderové role jsou podmíněny kulturně, a odráží běžnou zkušenost, že pro chlapce je
obtížnější vyzrát v muže, protože jsou vychováváni ženami.
Jedním z rozdílů mezi chlapci a dívkami ve věku od čtyř do devíti let je, že dívky se
méně specificky a méně systematicky přiklánějí k rolím, aktivitám a objektům příslušejícím
jejich pohlaví. Čtyřletí chlapci mají jasnější povědomí o tom, které hračky dospělí pokládají
za přiměřené jejich pohlaví. Dva chlapci ze středních vrstev a děti obou pohlaví z
dělnického prostředí si osvojili tento aspekt svého genderu rychleji než dívky ze střední
vrstvy (které jsou, podle výzkumů, vystaveny menšímu tlaku ke konformitě se svou
genderovou rolí). Ve věku mezi šestým a devátým rokem dívky někdy preferují mužskou
roli. Neznamená to, že se neidentifikují s ženskou rolí, spíše to poukazuje ke skutečnosti, že
dívky mají méně společenských zábran přihlásit se k zájmům či preferencím druhého
pohlaví. Chlapec, který projeví dívčí zájmy, je hned "zženštilý", zatímco dívka je prostě
"divoška", a až bude třeba, vyroste z toho. Na rozdíl od dívek jsou chlapci konzistentněji
maskulinní ve své genderové roli už od útlého dětství a jsou k tomu více podněcováni. Z
rodičů jsou na tuto skutečnost citlivější otcové než matky.
Genderové role a genderovou identitu si dítě neosvojuje mechanicky od rodiče, ale
tím, že se s ním různými způsoby identifikuje. V zásadě se dítě chce rodiči podobat a to je
motivuje, aby se chovalo stejně jako on. Dítě se zařazuje do stejné skupiny ke stejnému
genderu jako rodič, a tím iniciuje určité mechanismy chování, zprvu nevědomě a později
vědomě. Jak "imitace", tak "identifikace" označují tendenci jedince reprodukovat aktivity,
postoje a emocionální reakce, které vykazuje skutečný nebo symbolický model.
Existují debaty podobné těm na téma "slepice a vejce - co bylo první", v nichž se
polemizuje o tom, zda prvotní je povědomí dítěte o jeho pohlaví, nebo poznatek dítěte, že od
něho rodiče očekávají a že odmění chování odpovídající jeho pohlaví. Teorie sociálního
učení předpokládá, že dítě uvažuje v této posloupnosti: "Chci odměnu a vždycky mě odmění,
když dělám chlapecké (dívčí) věci. Takže chci být chlapec (dívka)." Kognitivní teorie
předpokládá postup přesně opačný: "Jsem chlapec (dívka), proto chci dělat chlapecké (dívčí)
věci a proto za ně budu odměněn."
43
Otázky a úkoly:
1. Charakterizujte stručně vývoj pojetí genderu v posledních padesáti letech ve světě
a u nás.
2. Vyvoďte z textů, které problémy v souvislosti s genderovými přístupy se objevuji
v naší společnosti.
3. Charakterizujte biologické a sociální role, odlišný přístup k výchově chlapců a
dívek (viz text Ann Oakleyové a Marie Čermáková).
4. Srovnejte text se studií Lindy Nochlin: Proč neexistovaly žádné velké umělkyně?
In: Neviditelná žena (ed. Martina Pachmanová). Antologie současného amerického
myšlení o feminismu, dějinách a vizualitě. One Woman Press 2002, s. 25 – 65.
44
Problematika literatury a feminismu
Pam Morrisová: Literatura a feminismus.
Úvod: proč "literatura" a "feminismus"?, s. 11 – 21.
Začněme některými samozřejmými otázkami. Co je feminismus? Co znamená být
feministkou? Jaký účel má feministická literární kritika? Jak může ovlivnit způsob, jakým
čteme? Tyto otázky jsou dnes součástí obecného povědomí, pro každého nicméně mohou
znamenat něco jiného. Proto by možná bylo užitečné, kdybyste se před dalším čtením
zastavili a zvážili, jak byste na tyto otázky odpověděli vy. Co shora uvedené pojmy znamenají
pro vás?
Feminismus
Začnu „feminismem“ a pak přejdu k „literatuře“. Moje definice feminismu, jež bude
určující pro celou knihu, vychází z toho, že jde o politický pohled odrážející dva základní
předpoklady: (1) že rozdílnost pohlaví je základem strukturální nerovnosti mezi ženami a
muži, která je příčinou systematické sociální nespravedlnosti vůči ženám; a (2) že nerovnost
mezi pohlavími není výsledkem biologické nutnosti, ale vzniká v důsledku kulturní
interpretace rozdílů mezi pohlavími. Tento pohled určuje dvojí program feminismu: pochopit
sociální a psychické mechanismy, jež vytvářejí a upevňují nerovnost mezi pohlavími, a
následně je změnit: Předpokladem feministického přístupu je jasná definice pojmů „ženský“
a „mužský“, označujících biologickou kategorii pohlaví. Život žen po staletí neblaze
ovlivňuje tradice „biologického esencialismu“, tj. přesvědčení, že „přirozenost“ žen je
nevyhnutelným důsledkem jejich reprodukční funkce. Lidská přirozenost či podstata nemůže
podléhat změnám tak jako společensky podmíněné rysy osobnosti, z čehož vyplývá, že pokud
by bylo biologicky skutečně dáno, že ženy jsou submisivnější a méně podnikavé než muži,
nedalo by se s tím vesměs nic dělat. Tento esencialistický a deterministický argument byl ve
všech historických dobách nejrůznějšími společnostmi využíván k ospravedlnění podřadnosti
žen, i když chápání toho, co je ze své podstaty "ženské", se v každé kultuře liší. Z toho
důvodu používají feministky pojmy "ženskost" a "mužskost", když hovoří o nabyté kulturní
identitě vlastní danému pohlaví, přestože toto společenské a subjektivní vnímání sebe sama se
v případě většiny z nás vytváří v tak raném období života, že máme pocit, že je vlastně
identické s naším pohlavím. Nikoho však dnes nepřekvapuje myšlenka, že v dílech
45
spisovatelů se může občas objevit to, co bývá v dané kultuře označováno za "ženské" rysy,
stejně jako nepřekvapí, když se o některých spisovatelkách říká, že ve své tvorbě projevují
rysy "mužské". Že tato konstatování často vyvolají také negativní soudy, je pouze jednou ze
známek toho, jak pečlivě si společnost střeží hranice mezi pohlavími a s nimi spojené
hodnoty.
Nemůžeme proto předpokládat, že všechna díla napsaná ženami budou nezbytně nebo
ze své podstaty vyjadřovat "ženský" pohled a ženské hodnoty. Ještě méně se dá očekávat, že
jakékoliv dílo napsané ženou bude tak či onak feministické a bude vyjadřovat výše nastíněné
politické názory a program. Při takovém způsobu uvažování vyvstává velmi zajímavá otázka:
může být muž, který opravdu sdílí a hlásá feministické názory, označen za feministu?
Domnívám se, že logická odpověď zní ano, zároveň si však musíme uvědomit, že muž hlásící
se k feminismu bude vždy v jiné situaci než žena vyznávající feministické ideály. Muž může
rozpoznat a odsoudit struktury společenské nerovnosti pohlaví, ale nemůže je zažít jako žena.
Tato otázka je nicméně stále předmětem diskuse v rámci feminismu a ne všechny feministky
by se mnou v tomto bodě souhlasily. Později, zejména v druhé části knihy, se blíže podíváme
na složité vzájemné vztahy mezi pojmy „ženský“, „femininní“ a „feministický“. Prozatím
budu rozlišovat mezi pojmem "ženský", kterým budu označovat pohlaví ve smyslu
biologickém, pojmem "femininní", kterým budu odkazovat na kulturní chápání pohlaví, a
pojmem "feministický", který chápu jako pojem zahrnující politické postoje a cíle.
Chápání kategorie pohlaví jakožto kulturně podmíněné může vyvolat námitku, že
současné zlepšení společenského postavení žen způsobilo, že feminismus zaostal. Často se
argumentuje tím, že ženám již není upírán vstup do jakéhokoliv zaměstnání a že příležitosti ke
vzdělávání jsou pro obě pohlaví stejně dostupné. Dalším argumentem je, že díky stále
rozšířenější antikoncepci a mateřským dávkám už ani těhotenství a mateřství nemusí ženy
znevýhodňovat. Říká se, že bylo dosaženo rovnosti, tak proč dělat další povyk? Je to však
pravda? Bylo opravdu dosaženo rovnosti příležitostí?
Současné statistiky porovnávající postavení mužů a žen v ekonomické oblasti, co do
zaměstnanosti a vzdělání dokládají, že ženy pracují na poloviční úvazek častěji než muži: na
částečný úvazek pracuje jeden z deseti mužů v porovnání se čtyřmi ženami z deseti. Padesát
procent žen, které nezískaly žádnou kvalifikaci, pracuje v nepříliš kvalifikovaných nebo
nekvalifikovaných manuálních zaměstnáních, zatímco stejná situace se týká jen devětadvaceti
procent mužů bez kvalifikace. Dvakrát více mužů než žen vydělává více než dvě stě liber
týdně a průměrná týdenní mzda manuálně pracujících byla v roce 1989 159 liber u mužů a 97
liber u žen. Všechny spolehlivé statistiky dosvědčují, že nejdůležitějším faktorem určujícím
46
pracovní možnosti a výdělečnou schopnost žen je, zda mají či nemají děti. Na kariéru mužů
nemá rodina oproti tomu podle statistik žádný vliv.
Podobné přetrvávající rozdíly dokládají i statistiky mapující oblast vzdělání. Ačkoliv
po ukončení školní docházky pokračují nějakou formou v řádném studiu spíše ženy a u
přijímacích zkoušek na vysokou školu dosahují stejně dobrých výsledků jako muži, studuje na
univerzitách dvakrát více mužů než žen. Z těch, kdo získají titul, se v příslušných
zaměstnáních uplatní třikrát více mužů než žen. Postoje se vyjadřují čísly hůře, nicméně
přetrvávající institucionalizace stereotypních představ pohlaví se projevuje například v
samotné definici hlavy domácnosti", kterou stále používá Úřad pro sčítání lidu. Tato definice
říká, že "mají-li dva příslušníci různého pohlaví stejné právní postavení, za hlavu domácnosti
je považován muž“. Z tohoto předpokladu vychází také vláda při zvažování důchodů,
sociálního zabezpečení a sociálních dávek.
Nejnovější zpráva komise Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj (OECD)
"Začlenění žen do ekonomiky" není příliš povzbudivá. Píše se v ní: „Přetrvávající nerovnost
na trhu práce, ve vzdělávání a získávání kvalifikace, v systému sociálního zabezpečení i v
daňovém systému, stejně jako nerovnoměrné rozdělení práce v domácnosti napomáhají
udržovat ženy v ekonomicky nevýhodné pozici a vystavují je chudobě a závislosti.“ Zpráva
uzavírá, že zkušenost diskriminace a stereotypní představy o roli ženy způsobují, že „ženy
samy si netroufají investovat do ekonomicky využitelných dovedností, následkem čehož je
těžké prolomit začarovaný kruh příčiny a důsledku projevující se v podobě dnešního systému
diskriminace a znevýhodňování“. Je přitom nutno si uvědomit, že signatářské státy OECD,
zahrnující USA, Velkou Británii, Kanadu, Dánsko, Německo a Francii, patří mezi
ekonomicky nejrozvinutější na světě. V mnoha dalších částech světa je postavení žen bohužel
mnohem horší.
Tyto jednotlivosti dokazují nejen to, že existuje nerovnost pohlaví, ale také to, že má
hluboce zakořeněnou a systematickou podobu. Je důležité si uvědomit, že předmětem
feministických studií je především tato institucionalizovaná mužská nadřazenost, která je
důsledkem působení takových sociálních struktur, jako jsou právo, školství, zaměstnání,
náboženství, rodina a kulturní zvyklosti. Žádnou z nich nelze zjednodušeně objasnit jako
projev vědomého jednání, zlé vůle či spiknutí jednotlivých mužů nebo dokonce skupin mužů.
Tyto samostatně fungující mocenské struktury, jejichž prostřednictvím jsou zájmy žen vždy
nakonec podřízeny zájmům mužů, tvoří společenské uspořádání známé jako „patriarchát“, což
je označení, které se vztahuje téměř na všechny lidské společnosti, minulé i současné. Tento
termín nicméně musíme používat obezřetně, abychom z něj neučinili zjednodušující vše
47
zahrnující pojem zastírající nejen mnoho specifických forem a stupňů nerovnosti žen v
různých společnostech, ale také strategie a formy odporu, jimiž ženy této nerovnosti čelí.
Takovéto zjednodušení vytváří mýtus žen jakožto věčně pasivních obětí všeobecného a
nezměnitelného útlaku mužů. To by pak znamenalo přijmout určitý typ kulturního
esencialismu, pro ženy stejně beznadějného a skličujícího, jako je tradiční trvání na
biologickém determinismu, tedy trvání na tom, že osud žen je předurčen jejich dělohou.
Další příbuzný pojem zasluhující si objasnění je "ideologie". Toto slovo se dnes
používá v různých kontextech, což může vést k nedorozumění. Může se vztahovat k vědomě
zastávanému systému názorů, který si lidé zvolí nebo zavrhnou, ať už je to soutěživý
individualismus, komunismus nebo křesťanství. V některých společnostech jsou patriarchální
stanoviska součástí vědomě pěstované kulturní ideologie. Pojmem "ideologie" se také
označuje způsob, jímž vnímáme „realitu“. V tomto smyslu budu toto slovo používat i v této
knize. Takové chápání "ideologie" se zakládá na předpokladu, že když vstupujeme - souběžně
s osvojováním jazyka a navazováním vztahů s jinými lidmi - do kulturního života společnosti,
přebíráme a přijímáme způsob jejího vidění. Nepostřehnutelně jsme vtahováni do složitého
systému hodnot, názorů a očekávání, které zde byly již před námi, a zdají se nám proto naprosto přirozené. Feminismus je vědomě zastávaná ideologie (v prvním slova smyslu), jež se
staví proti jiným vědomě zastávaným ideologiím podporujícím nadřazenost mužské autority a
moci. Velká část feministických prací se však zabývá patriarchální ideologií v druhém slova
smyslu, tedy způsoby, jimiž je dosaženo toho, že podřazené postavení žen je vnímáno jako
přirozený nezpochybnitelný stav. Je třeba si také uvědomit, že feminismus samotný není
jednoduchá a ucelená ideologie. Ačkoli téměř všechny feministky by souhlasily s mou
úvodní definicí, ženské hnutí se vždy vyznačovalo vášnivými debatami. Různé dílčí postoje,
rozmanitost teoretického bádání a podnětná energie, kterou tato otevřená výměna názorů
vyvolává, pak zakládají velkou sílu feminismu.
Důležitá diskuse v rámci feministického hnutí se týká stupně radikálnosti, s jakou je
vykládán dvojí cíl feminismu: pochopení patriarchálních mocenských struktur a snaha je
změnit: všechny feministky jsou rozezleny výše zmíněnými formami nerovnosti v oblasti
ekonomiky, vzdělávání, profesního ohodnocení a legislativy a nechtějí se smířit s
rozčarováním, strádáním a utrpením, kterými tyto formy nerovnosti ženy nepřiměřeně
postihují. Téměř všechny feministky pragmaticky zdůrazňují okamžitou potřebu rozšířit
zdravotní péči o matky a ostatní ženy, zvýšit výživné a přídavky na děti a prosadit legislativní
kroky, které by podporovaly rovná občanská práva ve všech oblastech života. Mnoho
feministek však zároveň tvrdí, že tyto požadavky se nesmějí nikdy stát konečným cílem
48
ženského hnutí. Cílem by neměl být pouze nárok na větší pole působnosti pro ženy v rámci
existujících sociálních struktur. Feministky chtějí zcela demontovat současný statut quo, aby
mohly přetvořit stávající uspořádání společnosti. Protože ženy tvoří, slovy francouzské
feministky Julie Kristevové, „jednu polovinu nebe“, změna stávajících mocenských vztahů
mezi pohlavími by znamenala sociální revoluci; současné uspořádání světa by se pak
nezbytně muselo změnit.
Feministky, které razí tuto radikální či revoluční logiku, argumentují tím, že bychom
neměli tolik usilovat o rovnost mezi muži a ženami, ale spíše bychom se měli snažit o
překonání nebo změnu současné přespříliš striktní definice pohlaví jakožto rozdílu.
Interpretace pohlavní identity na základě protikladů – být mužem znamená nebýt ženou a
naopak - je příliš omezující. Taková interpretace nebezpečným a škodlivým způsobem
rozškatulkovává a omezuje skutečný rozsah možné lidské zkušenosti. Lidská sexualita je
příliš amorfní a složitá, aby ji mohly obsáhnout zjednodušené protikladné kategorie.
Individuální identitu nelze vymezit a definitivně popsat žádnou neměnnou, jednotnou definicí;
je neustále v pohybu a nikdy není úplná. Feministky tvrdí, že bychom na toto omezování
individuální energie a možností neměli nadále přistupovat, že bychom při svém společném
dobrodružství jednoho druhu na naší malé planetě neměli takto neustále plýtvat tvořivými a
produktivními silami.
Snad ještě radikálnější názor feministky zastávají, když tvrdí, že definování pohlavní
identity jakožto protikladu a odlišnosti tvoří samotné jádro celého našeho systému významů a
hodnot, a tím podporuje vnímání reality založené spíše na zvýrazňování rozdílů než na
hledání společných rysů. To zase vede obě pohlaví spíše k vytváření hierarchií, soutěživosti,
agresi a nadřazenosti než k empatii, spolupráci a soucitu. Těsně před vypuknutím druhé
světové války si v roce 1938 Virginia Woolfová posteskla, že již po staletí muži „dětinsky
čmárají po povrchu zemském a vytvářejí tak zatuchlé hranice, jež lidi spoutávají a způsobují,
že žijí jako v ohradách, bez života, odděleně, nepřirozeně ... pro pochybné potěšení z moci a
nadřazenosti“. Feministky se snaží narušit a nahradit stávající přísnou pohlavní identitu, a
proto je jejich hlavním cílem nový způsob chápání sebe sama a našeho světa, nový etický
systém významů a hodnot.
Literatura
Jak s těmito politickými a etickými debatami souvisí studium literatury? Jak může
pochopení literatury podpořit pochopení povahy a příčin nerovnosti žen ve skutečném světě a
přispět k jeho změně? Nejdřív bychom možná měli definovat sám pojem „literatura“. Možná
49
se opět na chvíli pozastavíte, abyste zvážili, co tento pojem znamená pro vás. Pojmu
"literatura" se obvykle užívá pro označení souboru textů, jež se vyznačují určitými estetickými hodnotami; tento soubor textů se také často nazývá „literární kánon“. „Literatura“ je
kromě toho také instituce spjatá především se vzděláním a vydáváním knih. V neposlední
řadě je „literatura“ rovněž určitým druhem kulturní aktivity, zahrnující tvorbu, čtení,
hodnocení a vyučování děl literárního kánonu.
Začneme-li u prvního významu pojmu literatura jakožto souboru uznávaných děl,
můžeme třeba zodpovídat výše uvedené otázky z hlediska vztahu mezi literaturou a životem.
Lidé již tradičně mají za to, že tvůrčí formy literatury mohou poskytnout hlubší pochopení
lidské zkušenosti a přispět k lepšímu pochopení společenské reality. Literární díla nám proto
mohou podstatným způsobem přiblížit, jak společnost funguje v neprospěch žen. Navíc
mohou využívat silného citového působení, a tak zvýšit rozhořčení nad pohlavní diskriminací
a napomoci k tomu, aby se tato diskriminace stala minulostí. Pozitivně vykreslené ženské
zkušenosti a vlastnosti mohou být využity k tomu, aby povzbudily sebejistotu žen a propůjčily
autoritu jejich politickým požadavkům. Utopistická literatura může zobrazit nový etický řád
založený na „ženských“ vlastnostech. Později se přesvědčíme, že při hodnocení literárních
děl, především těch, která napsaly ženy, braly feministické kritičky toto vše v úvahu.
Jedná se zde však o složitější záležitost. I když se k literatuře můžeme uchylovat pro
hlubší pochopení života a vyzvedávat ta díla, jež jej pravdivě popisují, málokdy hrozí, že
bychom obojí směšovali. „Život“, jak se nám zdá, zkrátka žijeme a vnímáme jej jako něco
přirozeného i předem daného, a proto je v tomto smyslu literatuře vždy nadřazen. Literatura
oproti tomu pomocí slov vytváří obraz již existující skutečnosti. Při bližším pohledu však
vyjde najevo, že naše chápání života nebo zkušenosti není zdaleka „přirozené“ či předem
dané. Od samého počátku je zprostředkováno kulturními formami - prostřednictvím obrazů a
slov -, jež nám umožňují rozlišovat a vnášet řád do našeho vnímání, které by jinak bylo pouze
neohraničeným, souvislým tokem smyslových vjemů. Svět můžeme poznávat pouze díky
tomu, že jej umíme znázornit. Vytváření představ je možná nejzákladnější ze všech lidských
činností, neboť utváří vědomí nás samých i vnější skutečnosti. Jak by například mohlo dítě
získat nějaké ponětí o vlastním „já“, kdyby si prostřednictvím slov nemohlo vytvořit
představu o sobě, kdyby nemohlo říci „já“ nebo uvažovat o „já“ v protikladu k „ty“? Jak by
pak mohlo říci „jsem dívka, a ne chlapec“, „jsem malá, a ne velká“, „jsem hodná, a ne zlá“
atd.?
Jakmile získáme schopnost zachytit svou představu o sobě, své zkušenosti a své vidění
světa pomocí jazyka, začínáme svět nevyhnutelně vnímat skrze systém hodnot obsažený ve
50
slovech, která používáme. Pokud se vnímáme jako „dívka“, nikoli „chlapec“ a pozorujeme se
tak navenek, znamená to, že přijímáme nebo si osvojujeme veškeré kulturní významy
obsažené v tomto slově. Protože proces osvojování si jazyka se v našem společenském vývoji
odehrává velmi brzy a je vlastně jeho nezbytným předpokladem, zdá se nám, že dané hodnoty
jsou „přirozeně“ obsaženy ve věci, na niž odkazujeme. Může se zdát, že být ženou
„přirozeně“ znamená být něžná a starostlivá, jinými slovy: být „femininní“. Být mužem
obvykle znamená v té či oné formě projevovat sílu a aktivitu, zkrátka být „mužný“. Jazyka je
proto hlavním nástrojem, jehož prostřednictvím jsou kulturní hodnoty soustavně pěstovány a
předávány z generace na generaci.
Jakmile si uvědomíme, že naše vnímání skutečnosti z velké části utvářejí znakové
systémy, z nichž nejdůležitější je jazyk, je jasné, že rozlišení mezi literaturou chápanou jako
systém textů a životem je mnohem složitější, než se zdálo, a že hranice mezi nimi mohou být
snadno prostupné a mohou umožňovat jejich vzájemné působení a ovlivňování. To, co
považujeme za „mužské“, může být stejně tak odvozeno od toho, jak mužství zachycují
literární příběhy, umělecká díla a média, coby určitého dříve existujícího modelu mužství
„zakotveného“ ve skutečnosti, který pak kopírujeme v literatuře a výtvarném umění. V mnoha
společnostech je literární kánon navíc považován za nejprestižnější formu výrazu; tvrdí se, že
literatura odráží nejvyšší ideály a cíle lidstva a obsahuje příklady nejvznešenějších lidských
myšlenek a činů hodných následování.
Z tohoto důvodu se feministky zajímají o literaturu jako o vlivnou oblast kultury
ztělesněnou významnými institucemi. Chtějí zjistit, jak se literatura jako kulturní projev místo
pouhého zachycování stávající povahy života žen může podílet na vytváření významů a
hodnot, které odsuzují ženy k nerovnosti. Jaký pohled na skutečnost nám nabízejí slavná díla
v našem jazyce? Čí pohled je v nich prezentován? Kdo hodnotí a vybírá texty, které tvoří
literární kánon? Jak je možné, že pomyslíme-li na „slavná díla“, přijdou nám většinou
automaticky na mysl díla spisovatelů - mužů? Jaký obraz ženství ve svých knihách pro nás
vytvářejí? Čí hodnoty a ideály jsou prezentovány ve vysoce ceněných mistrovských
literárních dílech naší kultury? Opravdu je tak málo „velkých“ spisovatelek? Můžeme doufat,
že v dílech žen najdeme náznaky a předpoklady nového etického řádu přetvářejícího současný
pohled na skutečnost založený na zdůrazňování odlišnosti a represivně pojatých kategoriích?
Anebo touto otázkou na adresu literatury psané ženami ještě více posílíme totéž rozlišování z
hlediska pohlaví, které bychom chtěli překonat? A existuje opravdu nějaký podstatný rozdíl
mezi literaturou psanou muži a literaturou psanou ženami? Feministická literární kritika
vznikla z potřeby tyto otázky prozkoumat a odpovědět na ně.
51
Cílem následujících kapitol je popsat a názorně vyložit hlavní témata a metody, které
ve svém úhrnu tvoří sféru feministických literárních studií, a nastínit jejich historický vývoj.
Diskuse se soustřeďuje na tři hlavní tematické oblasti: na otázku ženské identity, proces
vytváření literárního kánonu a ideologičnost estetických hodnot. Z těchto otázek podle mého
názoru vzešla hnací síla feministické literární kritiky a jejich zkoumání patří k jejím nejdůležitějším úkolům. Doufám, že se čtenáři nechají vtáhnout do této debaty, i když to není hlavním
cílem žádné z jednotlivých kapitol. Každá z nich pojednává o samostatné oblasti feministické
kritiky a lze ji číst nezávisle na ostatních. První část knihy přináší feministický pohled na
literaturu jako kánon (konkrétní soubor uznávaných textů) a jako instituci a svobodné
povolání. Závěr první části je věnován alternativnímu kánonu představovanému literárními
díly žen. V první části knihy se budu zabývat „literaturou“ jako procesem literární tvorby ve
světle feministických diskusí o pojmu „žena“. Tato část je zaměřena především prakticky:
snaží se rozvinout schopnost pozorného a citlivého čtení přihlížejícího k otázkám pohlaví.
Druhá část se zabývá teoretickým základem této dovednosti. Není tedy vyloučeno, že někteří
čtenáři naleznou vše, co potřebují, v první části knihy. Přesto věřím, že seznámí-li se s
myšlenkami nastíněnými v její druhé části, jež jsou inspirativní již samy o sobě, přivede je to
k ještě komplexnějšímu způsobu četby.
Na závěr mi dovolte poznamenat něco o možnostech praktického využití této knihy.
Feministická kritika se nerozlučně pojí s praxí a mým hlavním cílem bylo usnadnit četbu
literárních děl z feministického hlediska. Celá kniha je nesena snahou poskytnout čtenářům
konkrétní vodítka, a zvýšit tak jejich důvěru ve vlastní schopnost porozumět prozaickým,
básnickým a literárně teoretickým textům. V určitém smyslu tato kniha tedy představuje
jakýsi návod k použití, který čtenářům dává příležitost a prostor k tomu, aby si vytvořili
vlastní názor na jednotlivé citované úryvky a řešené problémy. Proto jsem do každé kapitoly
zahrnula praktické otázky týkající se jednotlivých přístupů či myšlenek. Domnívám se, že by
se daly využít dvojím způsobem. Čtenáři se mohou na chvíli pozastavit a popřemýšlet, co si o
dané věci myslí oni sami, než si přečtou, co o tom říkám já, anebo mohou rovnou přejít k
mému výkladu. Kapitoly jsem se snažila uspořádat tak, aby každá další vedla ke
komplexnějšímu způsobu četby. S ohledem na úspornou formu pracuji poměrně často s
poezií. Na konci každé kapitoly se nachází shrnutí hlavních bodů. Lze je číst i předem jako
úvod do problematiky, která v dané kapitole bude pak rozvedena. Průběžně jsem se čtenáře
snažila seznámit s co největším množstvím významných a zajímavých feministických teorií a
obrovskou rozmanitostí literatury psané ženami. Některá díla, jež zde uvádím, nejsou asi příliš
známá. Mohla jsem bohužel zahrnout pouze poměrně malý vzorek toho, co je dnes k
52
dispozici. Doufám, že podnítím čtenáře k tomu, aby se pak z vlastního popudu pídili po
dalších dílech.
SLOVNÍČEK POJMŮ
absence - (lack) viz touha.
autor - Až donedávna se tímto pojmem označoval jednotlivec, který dílo napsal, člověk,
jehož intelektuální a estetické soudy byly autorizací formy a obsahu, a tedy i jím
zamýšleného smyslu textu (intentional meaning). Toto pojetí jednotného autora zpochybnila
poststrukturalistická kritika (zvláště Roland Barthes a Michel Foucault) zdůrazňující
pluralizaci jazyka nevědomím a situovanost autora v jazyce coby určujícím významovém
systému vytvářejícím sociální realitu. Z tohoto důvodu se používá termín "píšící subjekt"
(writing subject) podtrhující podřízenost spisovatele řádu jazyka a absenci autority co do
smyslu produkovaného textu. Viz také interpelace.
binární protiklad - dva pojmy chápané jako přímé protiklady, např. světlo/tma,
kultura/příroda, dobro/zlo. Právě ony převážně tvoří náš konceptuální systém, přičemž jeden
je obvykle druhému nadřazen. Dekonstruktivistická praxe však ukazuje, že smysl v hierarchii
výše stojícího pojmu závisí na jeho hierarchicky nižším protějšku a naopak (viz
dekonstrukce).
biologický determinismus - viz esencialismus.
bisexualita - pojem odvozený od Freudovy teorie raně dětské sexuality. V první,
předoidipovské fázi raného dětství je sexualita dívek a chlapců nediferencovaná; je aktivní i
pasivní současně a neomezuje se na žádnou konkrétně tělesnou oblast.
dekonstrukce - pojem vztahující se k dílu Jacquese Derridy. Cílem dekonstruktivistických
interpretací je "rozvázat" logiku binárních hierarchií a odhalit v textech aktivní
logocentrismus. Tento pojem označuje přesvědčení, že "smysl" a "pravda" jsou zaštítěny
intencionální přítomností mimo slova samotná, mající podobu autora, individuálního vědomí
nebo samého Boha. Viz také autor.
determinismus - viz esencialismus. dialogismus - viz intertextovost.
diskurs - pojem často spojovaný s dílem Michela Foucaulta, u nějž souvisí s fungováním
moci. Označuje sociálně a historicky situované užití jazyka, diskursní praxi, tedy společnou
slovní zásobu, předpoklady hodnoty a cíle; např. lékařský diskurs, diskurs adolescentního
věku, diskursní praktiky učitelů angličtiny.
diskursní praxe - viz diskurs.
53
écriture féminine - doslova „femininní psaní", způsob psaní obhajovaný částí francouzského
feminismu. Chápe se jako způsob psaní v kontaktu s ženskou libidinózní energií, a tedy v
opozici k represivnímu falickému řádu sociálních významů, symbolickému řádu. Viz také
falocentrismus.
esencialismus - přesvědčení, že atributy objektu jsou inherentní a příznačné, např. že jisté
vlastnosti jsou všem ženám společné. O těchto vlastnostech se často tvrdí, že vyplývají z
biologie ženského těla, a jsou tedy nevyhnutelné; toto přesvědčení se také označuje jako
biologický determinismus.
estetika - studium formálního uspořádání a vlastností literárních děl, literárních metod a
praxe.
falocentrismus - pojem široce užívaný ve francouzském feminismu v souvislosti s
logocentrismem. Falocentrismus je název pro implicitní logiku typickou pro většinu
západního myšlení, označující "muže" jako normu a zahlazující přítomnost dvou genderů
jejich redukcí na jedinečné univerzální mužství.
gynokritika - pojem zavedený Elaine Showalterovou jako označení pro čtení, interpretaci a
studium textů napsaných ženami.
heterogennost - viz jednotný význam.
ideologie - vědomě zastávaný systém přesvědčení či způsob vnímání sebe a světa pokládaný
za přirozený, konstruovaný při vstupu jedince do sociálního řádu. Toto mnohem širší pojetí
určující ideologie vychází z díla Louise Althussera. Viz také interpelace.
imaginárno - (Imaginary) pojem zavedený Jacquesem Lacanem jako označení pro první
předoidipovskou fázi raného dětství, kdy je vztah dítěte ke skutečnosti strukturován fantazií a
narcistickou touhou.
interpelace - pojem, pomocí nějž Louis Althusser popisuje, jak nás jazyk "volá" do identity,
když v jeho významovém systému rozpoznáme nějaké "já" a zaujmeme v jeho struktuře
pozici, která se od nás očekává. Tento pohled představuje radikální zpochybnění představy
jedince s autonomní, koherentní, jednotnou identitou, který je záměrným autorem svých
vlastních slov, myšlenek a činů. S cílem podtrhnout skutečnost, že jedinec je podroben
(sujected) procesu interpelace, jehož produktem je sociální identita, se termínu "subjekt" dává
přednost před pojmem "jedinec".
intertextovost - pojem, jímž Julia Kristevová nahradila přibližně totožný pojem
"dialogismus" (zavedený Michailem Bachtinem). Oba pojmy označují interakci při setkání
(dialogu) dvou či více významových systémů či "textů" v jediném, zdánlivě diskrétním slově,
výpovědi nebo textu. Kromě významu vědomě zamýšleného autorem je tu "text" napsaný
54
nevědomím a ve slovech použitých autorem dále zaznívají jejich předchozí použití ("texty") veškeré psané texty a mluvené výpovědi jsou tedy dialogickou interakcí několika hlasů,
intertextovostí.
jedinec – viz interpelace.
jednotný význam - názor, že slova, poznání a reprezentace lze definovat a stabilizovat
jednotlivými diskrétními významy často chápanými jako význam autorizovaný vědomou
intencí. Novější dekonstruktivistický pohled na jazyk a teorie nevědomí prosazují myšlenku,
že heterogenity jazyka, tj. pluralitního významu, nestability jazyka a dialogismu.
kánon - souhrn textů, jimž je kulturně připisována vysoká estetická kvalita a "pravdivost". V
náboženském kontextu označení pro díla, jimž je přiznávána božská autorita.
logocentrismus – viz dekonstrukce.
marxismus - materialistická filozofie vycházející z díla Karla Marxe, podle níž jsou struktury
v životě společnosti a jednotlivce primárně určovány materiálními a ekonomickými
podmínkami. V poslední době, převážně díky myšlenkám Antonia Gramsciho a Louise
Althussera, je v marxistické teorii přiznáván větší význam i ideologii. Viz také interpelace.
modernismus - obvykle označení pro uměleckou a kulturní produkci, praxi a postoje
objevivší se v prvních dvou až třech desetiletích dvacátého století. Modernisté propagovali
novátorství svých děl a nutnost útočit proti tradičním formám, hodnotám a vnímání.
narcismus - stav běžný v rané předoidipovské fázi dětství, kdy je dítě zcela egoistické a
autoerotické a nevnímá nic, co je přesahuje. U dospělých tato nadměrná libidinózní investice
do sebe sama brání plnému vnímání ostatních coby reálně existujících.
oidipovský komplex - pojem, jímž Freud popisoval proces vzniku "normální" mužské a
ženské sexuality. Chlapcův strach z kastrace ústí v krizi; ta je rozřešena potlačením incestní
touhy po matce, kdy se chlapec naučí identifikovat se s otcem coby zdrojem autority a moci.
Dívenka "objevuje", že byla "kastrována", viní z toho matku a svou krizi řeší příklonem k otci
- touží po dítěti jako náhražce penisu.
patriarchát - sociální řád privilegující mužské zájmy a moc a podrobující ženy mužské
autoritě.
píšící subjekt – viz autor.
předoidipovská matka - fantazijní vnímání matky dítětem před projitím oidipovskou krizí, a
tedy před vstupem do sociálního významového řádu - symbolického řádu. Má jen velmi málo
společného se skutečnou matkou.
přesun – viz zhuštění.
55
realismus - označení pro reprezentační konvence v literatuře a výtvarném umění, jejichž
cílem je vytvořit iluzi, že dílo je bezprostředním podáním či „odrazem" skutečnosti. Na rozdíl
od modernistických či experimentálních a avantgardních forem realismus usiluje o to, aby
svůj status umění podal jako přirozený nebo jej zcela zahladil.
sémiotično - pojem, jímž Julia Kristevová označuje první, předverbální, ale již sociální
uspořádání reality v nejranější předoidipovské fázi dětství. Sémiotický řád či sémiotická
"dispozice" jsou tedy založeny na vztahu dítěte k matce a je pro ně typická převaha
rytmických struktur a libidinózních pudů a kromě zrakových počitků i hojnost počitků
hmatových a zvukových.
strukturální lingvistika -lingvistický směr vzniklý na počátku dvacátého století vycházející z
díla Ferdinanda de Saussura. Jeho ústřední tezí je, že jazyk nečerpá význam ze vztahu ke
skutečnosti, ale z vnitřních diferenčních vztahů mezi slovy: jazyk je "diferenční struktura".
Ukázkou produkce významu prostřednictvím diferencí jsou binární protiklady; "krátký" má
například smysl pouze v protikladu k "dlouhý".
subjekt - viz; interpelace.
symbolický řád - řád jazyka a kultury, vytvářející naše pojímání vlastní identity a skutečnosti
kolem nás.
totalizující - v současném teoretickém diskursu tento pojem označuje vnucenou konceptuální
jednotu a završenost ignorující či neuznávající skutečnou různorodost a nezavršenost
existence. Pojmy jako například „boj žen" mohou totalizujícím způsobem zahlazovat řadu
různých konkrétních forem politické aktivity žen.
touha - pojem, s nímž pracuje psychoanalytická teorie, především Jacques Lacan. Aby se dítě
mohlo zapojit do kulturního řádu jako sociální tvor, musí se vydělit z jednoty své koexistence
s předoidipovskou matkou. Sebeidentita je tedy založena na ztrátě či absenci těla matky. Tato
absence dává vzniknout nevědomé touze, pro kterou je mateřská hojnost něčím navždy ztraceným, takže se přesouvá do řetězce sociálních významů, které ji nemohou uspokojit. V
protikladu k "chtění" a "potřebě", zaměřeným na konkrétní objekty, touha má původ ve ztrátě
předcházející jazyku, a tudíž ji nelze pojmenovat.
vypravěčské hledisko - pozice, z níž je předkládáno vyprávění, silně ovlivňující naše
vnímání a posuzování postava událostí. Ve vyprávění v první osobě promlouvající hlas hovoří
v gramatické první osobě jednotného čísla a zastupuje některou z postav, jichž se vyprávěný
děj týká. Vypravěč ve třetí osobě stojí zcela mimo děj a na postavy odkazuje prostřednictvím
jmen nebo zájmen třetí osoby. Vševědoucí vypravěč je zasvěcen do myšlenek a pocitů všech
postav.
56
Zákon Otce - termín, jímž Jacques Lacan označuje strukturaci jazyka falickým řádem. V
oidipovské krizi je dítě strachem z kastrace nuceno oddělit se od matky a vstoupit do
sociálního řádu, tj. jazyka. Právě falická autorita diktuje a určuje kulturní řád: symbolický řád.
zhuštění a přesun - pojmy, pomocí nichž Freud ve svých pracích o snech popisuje procesy v
nevědomí. Jeden znak (slovo, zvuk, obraz apod.) zhušťuje celý svazek vědomím
zakazovaných pocitů a významů; potlačená touha se přesune napříč řetězcem asociovaných
znaků, čímž dochází k dislokaci impulsu, jemuž je v sociální realitě upřeno naplnění. Viz; také
touha.
Otázky a úkoly:
1. Co znamená esencialismus ve feministických teoriích?
2. Jak lze definovat kategorie pohlaví?
3. Co si klade za cíl feministická literární kritika?
4. Jak charakterizuje Pam Morrisonová vztah mezi literaturou a feminismem?
5. Vyberte téma z námětů (viz níže) a vysvětlete na vámi vybraném uměleckém textu.
Náměty k tématu literatura a feminismus, které autorka shrnuje v několika blocích:
SHRNUTÍ, s. 48
Neadekvátní zobrazení žen muži je jedním z tradičních prostředků, jimiž muži ospravedlňují
podřízenost žen. Záporná definice ženskosti jako protikladu mužskosti umožňuje mužům
označit jakoukoliv vlastnost jako "ženskou". Do obrazu "ženy" promítají své sny i své obavy.
Mužské představy, představy normalizovaného dominantního pohlaví, jsou pokládány za
"pravdivé", za všeobecný lidský pohled. Proto je třeba mužská díla a literaturu o ženách číst
jinak a vytvořit způsob četby z pohledu ženy.
57
Svůdkyně: záporná představa žen jako sexuálních svůdkyň, které je nutno morálně odsoudit a
potrestat (jako ve Spenserově Královně víl), odráží strach mužů ze ztráty moci a kontroly při
sexuálním aktu.
Slabší pohlaví: na rozdíl od mužské role je ženská úloha při reprodukci prvořadá a nesporná,
což je dalším zdrojem mužské úzkosti. Proto jsou tvořivost a vědění zobrazeny jako mužské a
božské (Miltonův Ztracený ráj) a proto muži trvají na závislosti žen na mužích.
Dokonalá žena: ctností žen vdaných i "panen" je vždy cudnost a podřazenost (Imogena v
Cymbelinovi). Protože však muži na ženy pohlížejí pouze v rámci určitých modelů, nikdy je
nemohou skutečně poznat, z čehož také pramení jejich neustálá nejistota.
Dračice: ženy, které jsou pokládány za nepřitažlivé a nepoddajné, jsou dvojnásobně obávané:
proto jsou pokládány za ženy, které po muži opravdu touží a zasluhují si potrestání.
Pohled vypravěče bývá většinou mužský: nutí ("interpeluje") čtenáře k souhlasu s hodnotami
a předpoklady textu. Číst z pohledu ženy znamená naučit se číst proti samé podstatě textu.
Struktura zápletky je odrazem vnímání reality. Tradiční struktury ukazují ženský osud jako
pasivní přijetí omezeného výběru, stoicismus v utrpení a trest za zhřešení.
SHRNUTÍ, s. 69
Podíváme-li se na muži psanou kritiku textů spisovatelů tvořících kánon novým pohledem,
zjistíme, že jsou tu neustále vytvářeny mužsky zaměřené a omezené významy.
Mužská kritika literaturu psanou ženami posuzuje jako „zvláštní případ“, a tak ji
marginalizuje. Za normu je považována literatura psaná muži, kdežto literatura psaná ženami
je dávána do souvislosti s jejich ženským pohlavím.
Dalším příkladem tohoto přehlížení děl jako "zvláštních případů" jsou recenze nových textů,
jejichž autorkami jsou ženy.
Kritici vytvořili literární kánony, které ženy vylučují z literární historie.
Prezentaci literatury jako mužské prostřednictvím mužské tvorby kánonu kopírují antologie a
sylaby kursů, obsahující nepřiměřeně vysoké poměry děl napsaných muži.
58
Vytvoření alternativního ženského kánonu: je tu nebezpečí, že pokud by se ženská literatura
vyučovala pouze v kursech literatury psané ženami a kursech ženských studií, nezbavila by se
postavení série zvláštních případů a byla by nadále marginalizována.
Ženská literatura jako součást hlavního proudu literárních studií: vzniká tu riziko
symbolického zastoupení literatury psané ženami, a tudíž i naléhavá potřeba vytvořit estetická
měřítka nezávislá na pohlaví. Nakolik je ženský kánon reprezentativní?
SHRNUTÍ, s. 102
Jedním z kladných následků zpřístupnění ženské literární tradice je, že přibližuje ženskou
zkušenost, již literární tradice hlavního proudu dosud vylučovaly nebo zkreslovaly.
Toto zpřístupnění ženské zkušenosti dává ženám možnost sebepoznání, uvědomění si
společného hlasu a identity; literatura však nemůže být přesným odrazem skutečnosti - jedná
se vždy o slovesný útvar, který je výsledkem procesu selekce.
Gynokritika se zabývá literaturou psanou ženami a jejich profesionálními problémy v rámci
tradice ovládané muži. Showalterová rozlišuje tři vývojové etapy: etapu femininní (období
napodobování), feministickou (období protestu) a ženskou (období sebepoznávání).
Gilbertová a Gubarová poukazují na existenci potlačovaného hněvu a strachu, zakoušeného
spisovatelkami v důsledku působení misogynní literární tradice a projevujícího se v podobě
obrazů šílenství, uvěznění a nemoci typických pro literární díla žen. Se vznikem ženského
literárního kánonu přichází strach z mocných literárních předchůdkyň, který vede ke
"komplexu začlenění".
Gynokritika se ocitá v nebezpečí, že poetika, kterou vytváří, je poetikou utrpení a obětování
se. Konstruktivní reakci žen na dominantní mužskou tradici představují parodie, zesměšnění,
přisvojení si mužských literárních forem a příběhů. Spisovatelky jsou eklektičky: pro vlastní
účely využívají konzervativních literárních forem, gotických románů a románů vycházejících
z tradice romance, stejně jako populární literatury.
Navzdory odrazujícímu renomé poezie coby vysokého žánru Elizabeth Browningová svou
tvorbou vstupuje na pole epické a milostné poezie a nechává v ní zaznít ženský hlas.
Aby vyloučili konkurenci ze strany žen, modernističtí básníci tvrdí, že sami vyjadřují
univerzální vědomí dějin; básnířky však přesto ve svých básních prosazují ženský obraz
kultury a historie.
59
Jsou vlastnosti literatury psané ženami, jež uvádíme v této kapitole, základními vlastnostmi
ženské estetiky, nebo "estetiky opozice"? Určit základní souvislost mezi ženskostí a
literárními formami není zdaleka jednoduché.
SHRNUTÍ, s. 125 - 126
Biologické interpretace
genderu spojují
ženský osud
s
ženským
tělem,
kdežto
psychoanalytické teorie nabízejí dosud nejpřesvědčivější výklad genderu jako sociálního
konstruktu, nikoli vrozeného atributu.
Významné Freudovo zjištění: rodíme se bisexuální; "mužskost" a "ženskost" jsou obtížně
konstruovány a nikdy nejsou stabilní. První velkou láskou je pro obě pohlaví matka, kterou
dítě vnímá jako součást tělesného kontinua, nikoli jako samostatnou bytost.
Oddělení od matky je nezbytným krokem pro získání vlastní identity. Strach z kastrace u
chlapců vede k potlačení incestní touhy a k identifikaci s otcem. Toto „řešení“ oidipovského
konfliktu je základem pro vytvoření chlapcovy "normální" aktivní mužské identity.
Dívenka "objevuje", že byla "kastrována", obviňuje z toho matku a místo k ní se přikloní
k otci jakožto objektu lásky. Tak vzniká "normální" pasivní ženská identita.
Druhým Freudovým zásadním objevem je nevědomí. Incestní touha a libidinózní pudy jsou v
oidipovské fázi potlačeny, ale později vědomé cenzuře unikají prostřednictvím procesů
"zhuštění" a "přesunu". Tyto nevědomé energie jsou příčinou neustálé vratkostí a nestability
naší sociální generové identity.
Lacan Freuda reinterpretuje ve světle strukturální lingvistiky, která jazyk chápe jako síť
významů (diferenční strukturu) vnucenou zkušenostnímu kontinuu.
Lacan ve své teorii předpokládá existenci fáze "zrcadlení", jíž začíná oddělení od matky: její
podstatou je projekce narcistického obrazu vlastního "já". Oddělení je dokončeno v
oidipovské fázi, kdy se dítě učí jazyku a hledá žádoucí "já" v sociálních ideálech nabízených
významovým systémem.
Jazyk je vyjádřením falické autority zakazující incestní touhu po matce. Proto se ženy nikdy
nemohou s jeho autoritou identifikovat a jejich vztah k jeho významovému řádu,
symbolickému řádu je vždy vztahem odcizení.
60
Oddělení od matky vytváří nevědomí " obývající" jazyk. Slova jsou "dvojaká": pojmenovávají
sociální cíle, ale současně z nich "promlouvá" naše touha. "Já" je sociální identita (nesprávně)
pojmenovávající toužící podvědomí.
SHRNUTÍ, s. 147 - 148
Feministická kritika mužské psychoanalytické teorie se soustředí na jí předkládané negativní
konstrukce ženské identity v represivním patriarchálním systému jazyka: feministická teorie
své alternativní interpretace formuluje s důrazem na předoidipovský vztah mezi matkou a
dítětem.
Irigarayová napadá „logiku stejného“ v západním myšlení, spočívající v redukci dvou
genderů (mužského a ženského) na mužskou normu, v jejímž důsledku ženy zůstávají
v našem významovém systému nereprezentovány. Nejzřetelněji to ukazuje Freudova "závist
penisu": ženská identita je definována pouze jako neúplnost.
Irigarayová poukazuje na nápadnou podobnost mezi mužskou valorizací jediného pohlavního
orgánu a upřednostňováním pojetí jednotné pravdy.
Dekonstruktivistická teorie demonstruje, že každý pojem, jemuž je přisuzována vyšší
hodnota, je závislý na jemu podřízeném protikladu. (Pojem "pravda" nabývá smyslu jedině ve
vztahu k pojmu "nepravda"). Irigarayová tvrdí, že maskulinita coby přítomnost falu je závislá
na femininitě definované neúplností.
Cixousová politické násilí, které je výsledkem myšlení založeného na binárních protikladech,
uvádí do souvislosti s mužskou libidinózní ekonomií založenou na vlastnictví a majetku: není
vlastnického vztahu bez jeho upření.
Ženská libidinózní ekonomie je založena na "daru" - rozdávání bez ohledu na návratnost - a
takový je i základ ženského způsobu psaní, který Cixousová obhajuje jako prostředek
objevování ženské identity.
Cixousová tvrdí, že ženské psaní nelze definovat. Ve svém vlastním stylu klade důraz na
hojnost, opak neúplnosti a dále předoidipovský zvuk, rytmus a dotyky, upamatovávající nás
na dobu, kdy matka a dítě byly jediná bytost. Pluralizuje významy, a konstruuje tak ženskou
identitu jako mnohočetnou, v protikladu k jednotné pravdě nárokované patriarchálním
jazykem.
61
Irigarayová ve své teorii konstruuje velmi podobný pluralitní ženský jazyk, ale na rozdíl od
Cixousové, která je přesvědčena, že předoidipovskou sexualitu mají i muži, a tak mohou psát
"femininním" způsobem, se Irigarayová soustředí na genderová specifika. Oslavuje
mnohočetnost forem ženské sexuality a na lásce založenou identitu vycházející z pouta mezi
matkou a dcerou.
SHRNUTÍ, s. 175 – 176.
Poststrukturalismus zrušil pojem suverénního jedince (coby autora významů) a nahradil jej
pojetím identity jako plurální a neurčité. Literární termín "autor" byl nahrazen termínem
"píšící subjekt" poukazujícím na to, že vědomý záměr určuje pouze malou část jakéhokoli
textu.
Jazyk a identita jsou dějištěm věčného boje mezi represí a rozkladnou touhou/přetlakem.
Poststrukturalistická interpretační praxe se zaměřuje na textovou identifikaci obou z nich.
Francouzské feministky spojují rozpad jazyka a přetlak v něm s ženským libidinózním stylem
psaní. Studie Michela Foucaulta věnovaná historicky specifickým diskursům ukazuje, že
ovládání a represe se mohou vydávat za touhu. Ztotožňování sexuality s identitou a svobodou
kromě toho přináší riziko depolitizace.
Julia Kristevová rozlišuje dvě "dispozice" v jazyce: "sémiotickou", odvozenou od rytmické,
libidinózní předoidipovské zkušenosti, a "symbolickou", projevující se v sociálních formách.
Výsledkem "dialogické" interakce mezi nimi je jazyk chápaný jako generativní proces, nikoli
jako statická pevně daná struktura významů.
Kristevová rozeznává tři pozice, které mají k dispozici dívky v oidipovské fázi: identifikaci s
řádem otce, identifikaci s řádem matky a koexistenci mezi těmito dvěma extrémy.
Každá z těchto pozic podle Kristevové převládá v některé z fází ženského hnutí. Druhou,
mateřskou, separatisticky orientovanou fázi feminismu po roce 1968 Kristevová kritizuje jako
utopickou. Nadměrná identifikace s před oidipovskou silou mateřství je riskantní i pro ženy
jako jednotlivce; může vést k sebevraždě.
Kristevová obhajuje třetí, "prahovou" fázi jako "intertextový" dialog nevědomé "sémiotické"
touhy se "symbolickým" sociálním významem. Na jeho základě konstruuje sociální identitu
jako proces, nikoli jako pevně danou.
62
Představu identity jako konání u Kristevové ovlivnil pojem karnevalu coby maškarády a
parodie zavedený Michailem Bachtinem. Také jeho "dialogismus" a "intertextovost" vrhají
zajímavé světlo na přivlastňující a parodický vztah žen k mužskému psaní. Ženy produkují
intertextové texty: texty vedoucí dialog.
Parodické pojetí identity u Angely Carterové je dekonstrukcí mýtu Matky: být matkou
znamená hrát její roli. Mýty vyřazují ženy z historie. I poststrukturalismus je pro feminismus
problematický svou ahistoričností.
SHRNUTÍ, s. 206 - 207
Feministická kritika je sebezpytující, z čehož pramení její potenciál k sebeobnově. Do
současné diskuse (vyvolané rozšířením poststrukturální teorie osmdesátými lety počínaje) o
tvorbě kánonu, dilematu identity a politice experimentálních forem v protikladu k realismu
nejvýrazněji přispívají lesbičky, černošky a ženy z dělnické třídy.
V počátcích lesbické feministické kritiky byla potřeba propagace kladné lesbické identity,
která by neutralizovala převažující asociaci lesbismu s hříchem a chorobou. Za účelem
propagace této kladné tradice byl vytvořen lesbický kánon. Americká lesbická literatura
sedmdesátých let se vyslovovala pro esencialistický radikální separatismus vycházející z
"lesbického kontinua" ve zkušenosti všech žen.
Do poloviny osmdesátých let poststrukturalistická teorie prošla dekonstrukcí esencialistického
sebepojímání, která lesbickou kritiku konfrontovala s dilematem identity: chápeme - li
identitu jako pluralitní a neurčitou, je pak vůbec udržitelná kanonická tradice coby součást
kolektivního politického programu na obranu proti homofobii?
V části literatury psané lesbičkami je tento problém překonán prostřednictvím spojení
realistických a experimentálních metod konstrukce pozitivního obrazu lesbických "postav", s
nimiž se čtenář může identifikovat, v kombinaci se současným upozorňováním na jejich
fiktivnost.
Černošky jsou vystaveny dvojímu rasovému a genderovému útlaku; hnutí Black
Consciousllťss sedmdesátých let bylo poznamenáno oslavováním černošského mužství. Od
osmdesátých let černošské autorky úspěšně budují svou vlastní tradici a ve srovnání s
63
černošskými muži spisovateli se k dekonstrukci černošství jako zdroje identity hlásí méně
ochotně.
I autorky "třetího světa" se ocitají v pasti dvojitého rasového a genderového útlaku.
Národněosvobozenecký boj učinil literaturu významným prostředkem pro rekonstrukci
národní identity, kterou by bylo možné čelit snižujícím imperialistickým reprezentacím.
Většina těchto textů však ženy zobrazuje velmi stereotypně. Národnostní rétorika používá
idealizované metafory "mateřské země" a "mateřského jazyka", které jsou mytizací Ženy,
zatímco skutečné ženy stojí na okraji veřejného života.
Protestující ženy "třetího světa" se vystavují nařčením z ovlivnění západní kulturou. Kladná
národní identita vytvářená autorkami "třetího světa" je proto podmíněna současnou
dekonstrukcí esencialistického národního ženství. I v jejich psaní se v této souvislosti
realismus protíná s experimentálními přístupy a návratem k ústní tradici.
Francouzský marxistický poststrukturalismus osvobodil marxistickou kritiku od její
svázanosti s realismem. Pozornost se přesunula z ekonomické a materiální determinovanosti
třídní identity k významu ideologie a jazyka (diskursů) pro konstrukci subjektů.
Literární texty lze číst "symptomaticky", a odhalovat tak ideologie, jejichž jsou výsledkem.
Díky rozhodujícímu významu teorie psychoanalýzy je tento přístup užitečným nástrojem
marxistické feministické genderově zaměřené kritiky.
Problém identity zatím naopak nebyl identifikován v souvislosti s potřebou konstrukce
vlastního "já" u žen z dělnické třídy. Dělnická třída traduje kolektivní identitu jako mužskou.
Na rozdíl od černošských autorek britské ženy z dělnické třídy do literatury vstupují zřídka.
Potřeba vytvořit "strategickou" teorii identity zůstává významným úkolem feministického
programu. S tím souvisí i potřeba feministické estetiky, která by pojala všechny posilující
podoby literatury psané ženami.
Otázky a úkoly:
1. Vyberte náměty, které vás oslovují, a doplňte vlastním komentářem.
2. Vybrané náměty připravte pro případnou diskusi (se spolužáky, pro účely výuky
na základní, střední škole).
64
Slovník pojmů s genderovou tematikou
Doplňte dalšími termíny, případně vyberte hesla pro vlastní potřebu.
absence - (lack) viz touha.
autor - Až donedávna se tímto pojmem označoval jednotlivec, který dílo napsal, člověk,
jehož intelektuální a estetické soudy byly autorizací formy a obsahu, a tedy i jím
zamýšleného smyslu textu (intentional meaning). Toto pojetí jednotného autora zpochybnila
poststrukturalistická kritika (zvláště Roland Barthes a Michel Foucault) zdůrazňující
pluralizaci jazyka nevědomím a situovanost autora v jazyce coby určujícím významovém
systému vytvářejícím sociální realitu. Z tohoto důvodu se používá termín "píšící subjekt"
(writing subject) podtrhující podřízenost spisovatele řádu jazyka a absenci autority co do
smyslu produkovaného textu. Viz také interpelace.
binární protiklad - dva pojmy chápané jako přímé protiklady, např. světlo/tma,
kultura/příroda, dobro/zlo. Právě ony převážně tvoří náš konceptuální systém, přičemž jeden
je obvykle druhému nadřazen. Dekonstruktivistická praxe však ukazuje, že smysl v hierarchii
výše stojícího pojmu závisí na jeho hierarchicky nižším protějšku a naopak (viz
dekonstrukce).
biologický determinismus - viz esencialismus.
bisexualita - pojem odvozený od Freudovy teorie raně dětské sexuality. V první,
předoidipovské fázi raného dětství je sexualita dívek a chlapců nediferencovaná; je aktivní i
pasivní současně a neomezuje se na žádnou konkrétně tělesnou oblast.
dekonstrukce - pojem vztahující se k dílu Jacquese Derridy. Cílem dekonstruktivistických
interpretací je "rozvázat" logiku binárních hierarchií a odhalit v textech aktivní
logocentrismus. Tento pojem označuje přesvědčení, že "smysl" a "pravda" jsou zaštítěny
intencionální přítomností mimo slova samotná, mající podobu autora, individuálního vědomí
nebo samého Boha. Viz také autor.
determinismus - viz esencialismus.
dialogismus - viz intertextovost.
diskurs - pojem často spojovaný s dílem Michela Foucaulta, u nějž souvisí s fungováním
moci. Označuje sociálně a historicky situované užití jazyka, diskursní praxi, tedy společnou
slovní zásobu, předpoklady hodnoty a cíle; např. lékařský diskurs, diskurs adolescentního
věku, diskursní praktiky učitelů angličtiny.
65
diskursní praxe - viz diskurs.
écriture féminine - doslova „femininní psaní", způsob psaní obhajovaný částí francouzského
feminismu. Chápe se jako způsob psaní v kontaktu s ženskou libidinózní energií, a tedy v
opozici k represivnímu falickému řádu sociálních významů, symbolickému řádu. Viz také
falocentrismus.
esencialismus - přesvědčení, že atributy objektu jsou inherentní a příznačné, např. že jisté
vlastnosti jsou všem ženám společné. O těchto vlastnostech se často tvrdí, že vyplývají z
biologie ženského těla, a jsou tedy nevyhnutelné; toto přesvědčení se také označuje jako
biologický determinismus.
estetika - studium formálního uspořádání a vlastností literárních děl, literárních metod a
praxe.
falocentrismus - pojem široce užívaný ve francouzském feminismu v souvislosti s
logocentrismem. Falocentrismus je název pro implicitní logiku typickou pro většinu
západního myšlení, označující "muže" jako normu a zahlazující přítomnost dvou genderů
jejich redukcí na jedinečné univerzální mužství.
gender – pojem vyjadřující, že vlastnosti a chování spojené s obrazem muže a ženy jsou
formovány kulturou a společností. Na rozdíl od pohlaví, které je univerzální kategorií a
nemění se podle času či místa, působení gender (vyslov džendr) ukazuje, že určení rolí,
chování a norem, vztahujících se k ženám a mužům je v různých společnostech, v různých
obdobích či různých sociálních skupinách rozdílné. Jejich závaznost či determinace není tedy
přirozeným, neměnným stavem, ale dočasným stupněm vývoje vztahů mezi muži a ženami.
gynokritika - pojem zavedený Elaine Showalterovou jako označení pro čtení, interpretaci a
studium textů napsaných ženami.
heterogennost - viz jednotný význam.
ideologie - vědomě zastávaný systém přesvědčení či způsob vnímání sebe a světa pokládaný
za přirozený, konstruovaný při vstupu jedince do sociálního řádu. Toto mnohem širší pojetí
určující ideologie vychází z díla Louise Althussera. Viz také interpelace.
imaginárno - (Imaginary) pojem zavedený Jacquesem Lacanem jako označení pro první
předoidipovskou fázi raného dětství, kdy je vztah dítěte ke skutečnosti strukturován fantazií a
narcistickou touhou.
interpelace - pojem, pomocí nějž Louis Althusser popisuje, jak nás jazyk "volá" do identity,
když v jeho významovém systému rozpoznáme nějaké "já" a zaujmeme v jeho struktuře
pozici, která se od nás očekává. Tento pohled představuje radikální zpochybnění představy
jedince s autonomní, koherentní, jednotnou identitou, který je záměrným autorem svých
66
vlastních slov, myšlenek a činů. S cílem podtrhnout skutečnost, že jedinec je podroben
(sujected) procesu interpelace, jehož produktem je sociální identita, se termínu "subjekt" dává
přednost před pojmem "jedinec".
intertextovost - pojem, jímž Julia Kristevová nahradila přibližně totožný pojem
"dialogismus" (zavedený Michailem Bachtinem). Oba pojmy označují interakci při setkání
(dialogu) dvou či více významových systémů či "textů" v jediném, zdánlivě diskrétním slově,
výpovědi nebo textu. Kromě významu vědomě zamýšleného autorem je tu "text" napsaný
nevědomím a ve slovech použitých autorem dále zaznívají jejich předchozí použití ("texty") veškeré psané texty a mluvené výpovědi jsou tedy dialogickou interakcí několika hlasů,
intertextovostí.
jedinec – viz interpelace.
jednotný význam - názor, že slova, poznání a reprezentace lze definovat a stabilizovat
jednotlivými diskrétními významy často chápanými jako význam autorizovaný vědomou
intencí. Novější dekonstruktivistický pohled na jazyk a teorie nevědomí prosazují myšlenku,
že heterogenity jazyka, tj. pluralitního významu, nestability jazyka a dialogismu.
kánon - souhrn textů, jimž je kulturně připisována vysoká estetická kvalita a "pravdivost". V
náboženském kontextu označení pro díla, jimž je přiznávána božská autorita.
logocentrismus – viz dekonstrukce.
marxismus - materialistická filozofie vycházející z díla Karla Marxe, podle níž jsou struktury
v životě společnosti a jednotlivce primárně určovány materiálními a ekonomickými
podmínkami. V poslední době, převážně díky myšlenkám Antonia Gramsciho a Louise
Althussera, je v marxistické teorii přiznáván větší význam i ideologii. Viz také interpelace.
modernismus - obvykle označení pro uměleckou a kulturní produkci, praxi a postoje
objevivší se v prvních dvou až třech desetiletích dvacátého století. Modernisté propagovali
novátorství svých děl a nutnost útočit proti tradičním formám, hodnotám a vnímání.
narcismus - stav běžný v rané předoidipovské fázi dětství, kdy je dítě zcela egoistické a
autoerotické a nevnímá nic, co je přesahuje. U dospělých tato nadměrná libidinózní investice
do sebe sama brání plnému vnímání ostatních coby reálně existujících.
oidipovský komplex - pojem, jímž Freud popisoval proces vzniku "normální" mužské a
ženské sexuality. Chlapcův strach z kastrace ústí v krizi; ta je rozřešena potlačením incestní
touhy po matce, kdy se chlapec naučí identifikovat se s otcem coby zdrojem autority a moci.
Dívenka "objevuje", že byla "kastrována", viní z toho matku a svou krizi řeší příklonem k otci
- touží po dítěti jako náhražce penisu.
67
patriarchát - sociální řád privilegující mužské zájmy a moc a podrobující ženy mužské
autoritě.
píšící subjekt – viz autor.
pohlaví – jedna ze dvou základních biologicko-sociálních charakteristik každého lidského
jedince. Biologicky se pohlaví jedince určuje podle přítomnosti pohlavních chromozomů, ale
existují i další kritéria. Tzv. sociální pohlaví je to, které má dotyčný úředně zapsáno. Uvedená
vymezení pohlaví se u většiny jedinců překrývají, tj. shodně vedou ke stanovení, zda jde o
muže nebo ženu.
předoidipovská matka - fantazijní vnímání matky dítětem před projitím oidipovskou krizí, a
tedy před vstupem do sociálního významového řádu - symbolického řádu. Má jen velmi málo
společného se skutečnou matkou.
přesun – viz zhuštění.
realismus - označení pro reprezentační konvence v literatuře a výtvarném umění, jejichž
cílem je vytvořit iluzi, že dílo je bezprostředním podáním či „odrazem" skutečnosti. Na rozdíl
od modernistických či experimentálních a avantgardních forem realismus usiluje o to, aby
svůj status umění podal jako přirozený nebo jej zcela zahladil.
sémiotično - pojem, jímž Julia Kristevová označuje první, předverbální, ale již sociální
uspořádání reality v nejranější předoidipovské fázi dětství. Sémiotický řád či sémiotická
"dispozice" jsou tedy založeny na vztahu dítěte k matce a je pro ně typická převaha
rytmických struktur a libidinózních pudů a kromě zrakových počitků i hojnost počitků
hmatových a zvukových.
společnost – sociální agregát osob obou pohlaví a různých věkových skupin spojených
v soběstačné uskupení, jež si vytvořilo vlastní instituce, které respektuje, a kulturu, kterou
sdílí. V nejužším smyslu soubor osob žijících ve skupinách, jež jsou vzájemně propojeny, na
společném, vymezeném a ohraničeném teritoriu kontrolovaném politickou mocí, sdílející
základní společné hodnoty, řídící se týmiž základními normami a chovající se podle
ustálených kulturních vzorů.
strukturální lingvistika -lingvistický směr vzniklý na počátku dvacátého století vycházející z
díla Ferdinanda de Saussura. Jeho ústřední tezí je, že jazyk nečerpá význam ze vztahu ke
skutečnosti, ale z vnitřních diferenčních vztahů mezi slovy: jazyk je "diferenční struktura".
Ukázkou produkce významu prostřednictvím diferencí jsou binární protiklady; "krátký" má
například smysl pouze v protikladu k "dlouhý".
subjekt - viz; interpelace.
68
symbolický řád - řád jazyka a kultury, vytvářející naše pojímání vlastní identity a skutečnosti
kolem nás.
totalizující - v současném teoretickém diskursu tento pojem označuje vnucenou konceptuální
jednotu a završenost ignorující či neuznávající skutečnou různorodost a nezavršenost
existence. Pojmy jako například „boj žen" mohou totalizujícím způsobem zahlazovat řadu
různých konkrétních forem politické aktivity žen.
touha - pojem, s nímž pracuje psychoanalytická teorie, především Jacques Lacan. Aby se dítě
mohlo zapojit do kulturního řádu jako sociální tvor, musí se vydělit z jednoty své koexistence
s předoidipovskou matkou. Sebeidentita je tedy založena na ztrátě či absenci těla matky. Tato
absence dává vzniknout nevědomé touze, pro kterou je mateřská hojnost něčím navždy
ztraceným, takže se přesouvá do řetězce sociálních významů, které ji nemohou uspokojit. V
protikladu k "chtění" a "potřebě", zaměřeným na konkrétní objekty, touha má původ ve ztrátě
předcházející jazyku, a tudíž ji nelze pojmenovat.
vypravěčské hledisko - pozice, z níž je předkládáno vyprávění, silně ovlivňující naše
vnímání a posuzování postava událostí. Ve vyprávění v první osobě promlouvající hlas hovoří
v gramatické první osobě jednotného čísla a zastupuje některou z postav, jichž se vyprávěný
děj týká. Vypravěč ve třetí osobě stojí zcela mimo děj a na postavy odkazuje prostřednictvím
jmen nebo zájmen třetí osoby. Vševědoucí vypravěč je zasvěcen do myšlenek a pocitů všech
postav.
Zákon Otce - termín, jímž Jacques Lacan označuje strukturaci jazyka falickým řádem. V
oidipovské krizi je dítě strachem z kastrace nuceno oddělit se od matky a vstoupit do
sociálního řádu, tj. jazyka. Právě falická autorita diktuje a určuje kulturní řád: symbolický řád.
zhuštění a přesun - pojmy, pomocí nichž Freud ve svých pracích o snech popisuje procesy v
nevědomí. Jeden znak (slovo, zvuk, obraz apod.) zhušťuje celý svazek vědomím
zakazovaných pocitů a významů; potlačená touha se přesune napříč řetězcem asociovaných
znaků, čímž dochází k dislokaci impulsu, jemuž je v sociální realitě upřeno naplnění. Viz; také
touha.
Slovník pojmů - Generově citlivá výchova: Kde začít? Red. A. Babanová, J. Miškovci, Praha
2007, str. 147 - 151.
Diskriminace na základě pohlaví
Představuje různé formy znevýhodňování žen a mužů, respektive zamezování přístupu ke
společenským zdrojům, možnostem a příležitostem na základě pohlaví bez přihlédnutí
k individuálním schopnostem a osobnostnímu potenciálu. Objevuje se ve všech sférách a
69
oblastech lidské činnosti – ekonomické, právní, rodinné, kulturní apod. Typickou formou
přímé diskriminace na základě pohlaví je znevýhodňování žen při zaměstnávání, otevřené
ponižování a znevažování žen na pracovišti či v rodině. Formy nepřímé diskriminace jsou
obtížněji odhalitelné a dokazatelné. Rozumí se tím situace, kdy zákon, politika nebo praxe se
jeví jako neutrální, ale ve výsledku mají negativní dopad na jedno nebo druhé pohlaví. Pojem
diskriminace na základě pohlaví je v zásadě totožný s pojmem diskriminace na základě
genderu, bez ohledu na významové odlišnosti kategorií gender a pohlaví.
Domácí násilí
Jakákoli forma fyzického, sexuálního nebo psychického násilí anebo výhružek fyzickým
násilím v rámci rodiny nebo domácnosti, které zjevně narušují bezpečí, blaho a zdraví
postižených členů rodiny. Zahrnuje sexuální nebo jiné zneužívání dětí nebo jiných členů
domácnosti, incest, násilí vůči partnerce (partnerovi) nebo dalším členům domácnosti.
Efekt sebenaplňujícího proroctví
Počátkem sebenaplňujícího proroctví je mylná definice situace, která vyvolává nové chování,
díky kterému se původně mylná představa stane pravdivou. Například konfrontování dívek a
chlapců s určitou představou o vlastnostech a výkonech, jaké by měli vykazovat, může vést
k takovému jednání, které nakonec u dívek a chlapců předpokládané vlastnosti či výkony
vyvolá.
Esencialistická teorie
Teorie sociálních věd, která tvrdí, že všechny sociální jevy v sobě obsahují přirozené jádro,
které je dané. Podle této teorie existuje určitá objektivní podstata mužství a ženství, přičemž
podstatu ženství sdílejí všechny ženy a podstata mužství je vlastní všem mužům.
Vyhrocenou formou esencialismu je biologický determinismus. Jeho zastánci jsou
přesvědčeni, že náš život je determinován, tedy nezměnitelně naprogramován naší
biologickou podstatou. Ta je podle této teorie výsledkem evoluce a je vysoce funkční pro
reprodukci rodu.
Feminismus
Sociální hnutí, které se začalo formovat v 18. století. Upozornilo na nerovnoprávné postavení
žen ve společnosti a vzneslo nároky na rovnoprávný status žen i dalších diskriminovaných a
ponižovaných skupin obyvatelstva. Požadavkem prvních feministek bylo především zahrnutí
ženských práv pod práva lidská (občanská práva nejen pro muže) a zlepšení životních
podmínek žen. Vydobytí základních občanských práv pro ženy (volební právo, právo na
majetek, právo na vzdělání, právo na ochranu před formami násilí apod.) umožnilo
zpochybnit samozřejmost a přirozenost rolí žen a mužů ve společnosti.
70
Feminismus se dělí do mnoha různých myšlenkových proudů (např. liberální, socialistický,
psychoanalytický, radikální apod.), a proto je vhodnější hovořit spíše o feminismech.
Spojujícím prvkem je přesvědčení, že ženy mají ve společnosti nižší ekonomické, politické a
sociální postavení. Představy, jak tuto nerovnost odstranit, se však v jednotlivých
feministických proudech rozcházejí.
Gay
Homosexuálně orientovaný muž.
Gender
Někdy je nazýván sociálním pohlavím. Na rozdíl od pojmu pohlaví, chápaném výhradně
v biologickém smyslu, pojem gender označuje kulturně a historicky proměnlivé
charakteristiky a modely přiřazované mužskému nebo ženskému biologickému pohlaví.
Soubor mužských (maskulinních) či ženských (femininních) vlastností společnost všeobecně
přijímá jako něco „přirozeného a neměnného“. Tím se společensky ospravedlňuje jejich přímé
či nepřímé vynucování. Žena, která se dostatečně nestará o domácí krb, nebo muž, který
dostatečně finančně nezabezpečuje rodinu, nejsou považováni za „plnohodnotné“ ženy a
muže.
Genderová identita
Zařazení sama sebe k jednomu nebo druhému genderu. Označuje prožívání a pojímání sama
sebe jako muže, nebo jako ženy. Volbu genderové identity formují do velké míry společenská
očekávání a sankce za jejich nedodržování.
Genderově korektní jazyk
Způsob vyjadřování, který nezesměšňuje a nediskriminuje jedince z hlediska pohlaví. Ve
způsobech titulování, označování a oslovování osob se vyhýbá generického maskulina, které
ženy společensky zneviditelňuje a ve svých důsledcích marginalizuje.
Genderové citlivý způsob vyjadřování se vyhýbá používání nevhodných genderových
stereotypů zjednodušujících skutečnost a reprodukujících tradiční genderové role (např.
živitel rodiny, strážkyně domácího krbu).
Vstupem do EU se Česká republika zavázala k podporování genderově korektního užívání
jazyka, označuje se také jako jazyk nesexistický.
Genderové stereotypy
Zjednodušující, omezené a zaujaté předpoklady týkající se vlastností, názorů a rolí žen a
mužů. O mužích se např. stereotypně předpokládá, že nikdy nepláčou, jsou nepořádní,
agresivní a soutěživí. Ženám se paušálně přisuzuje citlivost, empatie, pořádkumilovnost a
71
poddajnost. Zevšeobecňování mužských a ženských vlastností může vést k diskriminaci
jedinců, kteří svým chováním vybočují z daného stereotypu.
Homosexualita
Představuje romantickou, emocionální, fyzickou a sexuální náklonnost k osobám stejného
pohlaví. Tento termín byl poprvé použit koncem 19. století.
Konstruktivismus
Podle této sociologické teorie svět, ve kterém žijeme, spoluutváříme v procesu sociální
interakce a komunikace. Tj. věci, které vnímáme jako přirozené a zjevné, mohou být ve
skutečnosti výtvorem určité kultury nebo společnosti. Rozdíly mezi pohlavími jsou podle této
teorie produktem společnosti. Konstruktivismus nepopírá, že existují biologické rozdíly mezi
muži a ženami, zpochybňuje ale představu mužského a ženského chování jako biologicky
daného nebo přirozeného.
Lesba
Homosexuálně orientovaná žena.
Patriarchát
Uspořádání společnosti, ve kterém mají muži v mocenských pozicích převahu. Označuje také
podřízenost žen, dětí a všech těch, kteří nezapadají do tradičního dělení společnosti na muže a
ženy.
Pohlaví
Viz Gender.
Rod
Viz Gender.
Sexismus
Obecně je považován za formu diskriminace na základě pohlaví (podobně jako rasismus na
základě rasy). Označuje různé formy znevýhodňování žen na základě jich příslušnosti
k ženskému pohlaví.
72
Druhý tematický okruh
(česká spisovatelka 19. století – vlastenecký feminismus, interpretace
vybraných textů s tematikou dívčích a ženských hrdinek)
Vlastenecký feminismus – rodinné a genderové vztahy ve významných vlasteneckých
rodinách
Maryna Radoňová – Šárecká: Ozářené krby.
Vlastenecké rodiny české. Dělnické nakladatelství, Praha 1945.
U RIEGRŮ, s. 140 - 180
Po smrti paní Palacké se přestěhovali Riegrovi z bývalého bytu Měchurova v zadní
jednopatrové části domu, odkud bylo viděti přes zahrady na Františkánský klášter a domy
podél Václavského náměstí, do přední části k Palackému, aby jejich život splynul s životem
jeho. Riegrova pracovna a zároveň ložnice sousedila tam s pracovnou Palackého, velkou,
prostě zařízenou místností o třech oknech do ulice, kde vládl tak vzorný pořádek, že nebylo
nikde ani zbytečného papírku, a kde byly umístěny též Riegrovy knihy v nástěnných,
obloukovitých výklencích. Oba velcí muži pracovali svorně vedle sebe a vzájemně se v práci
doplňovali. Přijímal-li Rieger v svém pokoji politické návštěvníky, s nimiž vedl důvěrné
rozpravy, konaly se v pracovně Palackého politické schůze, ke kterým se scházel značný
počet osob. Před pracovnou velkého historika, sousedící s jeho podlouhlou, jednooknovou
ložnicí, jejíž celá jedna stěna byla zakryta až do stropu černými stojany s knihami, byl
přijímací pokoj a zároveň jídelna, ústící do dvora, a před jeho ložnicí byla tmavá předsíň,
osvětlená jen zasklenou chodbou.
'
Celý život rodiny se točil okolo Palackého, kterého velká úcta a láska dceřina postavila na
piedestal jejího kultu. Hned po matčině smrti prosila Marie Riegrová otce, aby ji nikdy
neopustil a dovolil jí dokázati mu skutky, že nemá na světě duše věrnější, která by ho více
milovala a více dbala o jeho život, tak drahý rodině i národu. Ve zbožné úctě k dědovi, který
byl pokládán za první osobu v domě, vyrůstaly také její děti, chápající brzy, že před tím
vážným a všemi uctívaným dědečkem nelze skotačiti, křičeti ani se hlasitě smáti a že je třeba
zachovávati v jeho přítomnosti posvátné ticho jako v kostele. Když se Palacký objevil,
zdržovaly se Riegrovy děti všech rozpustilostí a neodvážily se pronésti slovo nebo žert, které
by byly porušením domácí kázně. Tím méně pak by si byly dovolily nějakou neslušnost nebo
neuctivost k tomu vzácnému muži, jehož osobnost jim byla posvátná. Proto zachovávaly, byť
jim to bylo sebetěžší, naprosté ticho při obědě, když otec mluvil s dědem o politice, přetřásaje
73
poslední zprávy novin nebo poslední události, a nedaly se povzbuditi žádnou dědovou
laskavosti k důvěrným výstřelkům. Jako jejich matka viděly i ony v přívětivém a často něžně
pozorném dědečkovi bytost zasluhující nejvyšší úcty a pokorné oddanosti, protože to nebyl
jen obyčejný dědeček, ale obránce a strážný duch vlasti, tichý bojovník za její práva. S touto
úctou chodili Marie, Bohuš a Libuše Riegrovi po špičkách okolo bílých dveří, za nimiž
dědeček Palacký psal na psacím stole vpravo u okna své "Dějiny národu českého", a nikdy si
netroufali je zvědavě pootevříti nebo bez vyzvání do nich vejít.
Dokud nezačaly choditi do školy a za pobytu na venkově byla matka sama jejich
učitelkou, zejména v řeči francouzské, které nikdo jiný děti Riegrovy neučil. Na dobročinnost
a lidumilnou práci spolkovou, které ji později tak zaměstnávaly, nepomyslila vůbec, dokud
vlastní děti vyžadovaly její péče a dokud jejich výchova se jí zdála první, nejpřirozenější
povinností. Ale přitom se sdílela živě o zájmy svého manžela a otce, neboť politika, určující
osud a vývoj národa, jejž tolik milovala, nemohla ji nechati lhostejnou. Cítila se jakoby
srostlou s národními záležitostmi, o kterých chtěla a potřebovala být zpravována často a
rychle. Těžce nesla, když jí za pobytu ve Svatojanských lázních v létě roku 1861 docházely
chudé zprávy opožděně, ba prohlašovala, že v lázních nevydrží, nebude-li věděti, co se děje v
politickém světě. Sám otec Palacký jí musil domlouvati, aby nebrala politické věci tak vážně
a ponechala je mužům, jemu a Riegrovi, kteří oba z politiky "tloustnou". Nedovede-li novin
čísti "s pokojnou, chladnou krví", neměla by jich ani bráti do ruky. Dcera slibovala sice, že se
přičiní, aby nebrala na politice tak velkou účast, ale brzy musila doznati otci, že čtení novin je
jí největší zábavou a že by se jí bez něho příliš stýskalo. Ačkoli ji politika mocně vzrušovala a
dojímala, nemohla přece bez ní žíti ani se od ní odpoutati, byť často v noci nespala pod tíhou
událostí, které příliš zneklidnily její mysl.
Nikdy nevolala manžela domů, když ho bylo třeba při vídeňských zasedáních, kde mohl
působiti jako strážce národních zájmů, a raději sama nesla celé břímě domácích i
hospodářských starostí, než by dopustila, aby se zpronevěřil své národní povinnosti. Vždyť se
denně modlila, aby šťastně a zmužile bojoval za svůj ubohý národ! I sladká slova jako
"miláčku" nebo "drahoušku" nalezla pro něho v své vážné, přísné duši, tak zdrženlivé v
projevech něžnosti, když ho zapřísahala, aby přemohl svou touhu po rodině, pokud posvátná
věc národní vyžaduje všech jeho sil. U Riegrů byly vždy zájmy rodiny a domácnosti
podřízeny zájmům národním a všední život se všemi svými radostmi i starostmi byl ovládán
vědomím, že nejvyšším příkazem je služba vlasti a oběť celku. Domácí klid a upřímná láska
čekající ho u rodinného krbu měly býti Riegrovi odměnou a posilou po bojích, trampotách a
pronásledování. Paní Riegrová se přičinila, aby doba, kterou mohl tráviti doma v kruhu svých
74
drahých, byla skutečně dobou radostí a odpočinku. Sotva však odešel její muž na politické
kolbiště, povzbuzovala ho k rázným, rozhodným činům, takže v jisté chvíli žertovně
poznamenal, že má v politice zásadu Suvorova: bij a stupaj.
Jak se hanbila dcera Palackého za každý nedostatek vlastenecké horlivosti, za každé
poklesnutí národní odvahy, cti nebo kázně, které jí vždy hluboce vzrušilo a které tak těžce
nesla! Jak hořce odsuzovala to prázdné nadšení, v němž si libovali mnozí vlastenci, neschopní
obětí a málo odhodlaní k činům! Ale duševní síla této statečné ženy nebyla provázena
tělesnou odolností. Slabé nervy Marie Riegrové, která dovedla hrdinsky postrádati svého
muže a počínati si samostatně v jeho nepřítomnosti, jako by byla vdovou, cítily dvojnásob
těžce každý odraz prudkých dojmů, útrap a obav. Palacký, který přenesl na ni péči a starost,
jakou mívalo svou zemřelou choť, musil se stále chvěti o její zdraví. Jak trapné chvíle
prožíval ten dobrý, úzkostlivě starostlivý a láskyplně něžný otec, když milovanou dceru
přepadly nervové bolesti, svírající jí čelisti a tváře, a když se svíjela v křečích, které ji někdy
zbavily vědomí! Každá její churavost budila v něm obavy a neklid, jejž prozrazoval
nervosním přecházením po pokoji, bubnováním na stůl, pošupováním paruky a ustavičnými
dotazy na stav dceřin. Aby mu nepřidávala starostí, dovedla se Marie Riegrová hrdinsky
přemáhati, a když se jí nepodařilo zvítěziti nad sebou, nechtěla alespoň pustiti k sobě toho
ustaraného otce, který si přístup k ní rozhorleně vymáhal.
Kdo znal poměr Palackého k dceři, uvědomil si, že je to poměr založený na nejhlubší úctě
a oddanosti, neboť Palacký oplácel plnou měrou' pozornosti své dcery, předcházel její přání a
choval se k ní se zvláštní, téměř rytířskou dvorností jako k bytosti nejen milované, ale také
nejvýš uctívané. Jakmile se dovědělo některé její touze, spěchal, aby ji ihned splnil; i
monstranci, kterou chtěla darovat venkovskému kostelu, koupil dříve, než na ni sehnala
peníze, ačkoli byl sám protestantem. A láskyplných zásahů toho druhu bylo v domácnosti
Riegrových dosti často třeba, neboť peněz tam nebyl nikdy nadbytek. Rieger, který neměl
stálého zaměstnání, byl odkázán jen na své péro a pro všední požadavky života měl tak málo
smyslu, že ho žena uvedla do rozpaků, když mu po tříměsíčním manželství po prvé řekla o
peníze na domácnost. Ani vzájemné dárky, které si manželé dávali k vánocům, nesměly býti
přepychové. Překvapovali se maličkostmi, koupenými často s pomocí matky semilské nebo
otce Palackého.
Nikdy nebylo u Riegrů marného přepychu ani velkého bohatství, šetřilo se vždy a ve
všem, ačkoli život rodiny byl přiměřený poměrům a dům, v němž žila, vždy otevřený hostům.
Paní Riegrová, přesvědčená, že hmotný blahobyt odvádí od vyšších cílů a že je vlastně
překážkou pravého štěstí, hrozila se veškeré okázalosti, zachovávajíc přísně prostotu v
75
obleku, stravě i zařízení bytu. Stříhala a šila sama prádlo pro celou rodinu z příze,
která musila býti zaručeně česká, a dbala, aby její děti měly vždy pohodlné šaty z
důkladných látek bez zbytečné parády. Šperků nenosila vůbec, móda jí byla
lhostejná a vše, co se mohlo zdáti přepychem, budilo v ní odpor. Podle jejího názoru
nepotřebovala se ani ženská krása zdobiti a musila tím více vynikati, čím prostěji
byla oděna.
Byly-li však u Riegrů omezovány potřeby osobní a rodinné, bylo tím více
pamatováno na kulturní potřeby národa. Účelům vědeckým, uměleckým,
lidumilným a národním nebo osvětovým se dostávalo z Riegrovy rodiny
nejštědřejší, mecenášské podpory. A z ní vycházela také iniciativa velkých
kulturních akcí, které dosud národu chyběly. Po roce 1860, kdy povolil neblahý tlak
reakce a národní život se znovu rozproudil, stali se Palacký a Rieger jedinými
skutečnými, uznávanými a uctívanými vůdci národa, jejichž podobizny visely na
stěnách a jejichž jména byla pronášena s nadšenou důvěrou. Když viděla důkazy
vděčnosti a lásky, jakých se dostávalo jejímu muži a otci, vzpomínala paní Riegrová
v slzách své matky, která se již těchto radostných dob nedočkala.
Co osvětových podniků, spolků a hnutí se zrodilo nebo oživlo v té době
obnovených nadějí! Roku 1862 byl založen k podpoře českých spisovatelů a jejich
rodin "Svatobor", jemuž Palacký, jeho hlavní zakladatel s Riegrem, Braunerem,
Pštrosem, Bělským a Purkyněm, vtiskl vlastní ušlechtilý program heslem:
"Pomáhej, osvěcuj, pamatuj!"; byla založena" Umělecká beseda"; "Sokol" a
"Hlahol" světily své prapory; rodná města Tylovo a Havlíčkovo uctívala své slavné
rodáky a Rieger vydával s pomocí své choti "Naučný slovník", jehož redakce byla v
zadní části Měchurova domu, obývané paní Terezií Machačkovou, ovdovělou
Riegrovou sestrou. Ale i politicky se čile pracovalo. V době, kdy židovsko - vídeňská
společnost, nazývaná "chabrus", kupovala v Čechách velkostatky, aby posílila ústaváckou
stranu na říšské radě volebními hlasy, jež bylo lze získati pouhým vložením vlastnického
práva do zemských desk, byl také Rieger mezi těmi vlastenci, kteří přepláceli velkostatky,
třeba nevýnosné, neboť i jemu záleželo na velkostatkářském hlasu. Proto neváhal koupiti v
říjnu 1862 od hraběte Xavera Auersperga za 45°.000 zlatých jeho velkostatek Maleč v kraji
chotěbořském, jímž dostal do svých rukou 2000 jiter půdy.
Od té doby trávila rodina Riegrova i s Palackým celé léto v Malči, kam za ní přijížděli její
přátelé a hosté. První přijela obyčejně paní Riegrová s dcerami Marií a Libuší, aby připravila
vše k letnímu pobytu, jejž hlavně otci chtěla učiniti příjemným a pohodlným. Palacký,
76
stárnoucí již a churavějící, býval v Malči od sv. Jana Nepomuckého do konce září a pečlivá
dcera se starala všemi silami, aby nepocítil nejmenší změny v svém obvyklém pořádku. Pevné
zdraví Riegrovo a jeho bodrá, optimistická povaha, lehce se přizpůsobující poměrům,
nevyžadovaly té úzkostlivé péče, jaká byla věnována Palackému. Kvůli němu se obědvalo
pod starými kaštany u vjezdu ze silnice, kde bylo místo nejlépe chráněné před větrem a
průvanem, kterého starý pán nesnesl; pod košatými lipami na hrázi rybníka bylo možno jísti
jen za velikého vedra, poněvadž si Palacký stěžoval na chlad od vody. Deštivé dny trávila
rodina v své jídelně u stolu, který byl Zhotoven ze hřídele semilského mlýna stejně jako
ostatní kusy nábytku, připomínající materiálem, z něhož vznikly, staré duby od Jizery.
Ke svačině se scházela rodina v dřevěné, kryté verandě, kterou dal Rieger postaviti v čele
skleníku a kterou vyzdobil svou krajinomalbou divadelní malíř Macourek. Bylo možno tam
poseděti i za deštivého počasí a bývaly tam pořádány jakési odpolední dýchánky pro výkvět
místní inteligence a přespolní faráře. Ačkoli Palacký pil odpoledne jen malý šálek silně bílé
kávy a Rieger jen pár lžiček černé, byly tyto svačiny rodinnou tradicí, od které se neupustilo,
ani když nejstarší, dcera byla již provdána a měla vlastní domácnost. Paní Riegrová by byla
těžce nesla, kdyby se všichni její drazí nebyli sešli při svačině. Pak obyčejně doprovázeli
Palacký a Rieger hosty po zahradě, pokud nenastal večerní chlad, který Palackého zahnal pod
střechu, anebo dokud neodcházeli faráři z okolí, které zpravidla doprovodil alespoň k
nejbližšímu poli. Po jeho odchodu se rozptýlila mládež, spěchající za svou zábavou, po
zahradě a okolí. Tu hrála kroket, tu jezdila v loďkách po rybníku, tu si vyjela do lesa anebo
vyšla na procházku do údolí Doubravky.
Rieger prováděl rád hosty zahradou, kde dal zasázeti mnoho divokých stromů, které
vyrostly časem do korun starých jabloní, švestek a sliv, aniž se pán zámku odhodlal je dát
poraziti. Rád ukazoval nepěstěné krásy svého malečského parku, překrásné růže v zadní části
zahrady i vzácné odrůdy ovocných stromů, jejichž plody na podzim trhal a galantně podával
dámám. Zahrada byla jeho největší radostí. Již ráno po snídani se tam pravidelně procházel ve
velkém širáku na hlavě a s rukama za zády, prohlížeje stromy a keře, vysázené podle jeho
přání, jež starý zahradník musil opět podle jeho přání roubovati, vyřezati nebo přesaditi. Bylo
známo, že v tu dobu je nejlépe naladěn a nejspíše vyhoví předneseným prosbám. Sama
milující choť překvapila ho někdy úmyslně v ranních hodinách, aby vymohla na něm v
zahradě věci, kterých by byl snad jinak nepovolil.
S hosty, kteří se na Malči střídali od poloviny května do konce září, byly podnikány
vycházky a výlety do okolí, kterých se Palacký neúčastnil, ale zato býval při všech hudebních
zábavách, pořádaných hlavně kvůli němu s programem, jejž sám určil. Rád si dával zahráti
77
svůj zamilovaný Beethovenův Septuor anebo zazpívati od dcery a později od vnučky.
Mendelssohnovy písně. I paní Riegrová se dala někdy pohnouti, aby z lásky k otci vzala do
rukou harfu, kterou dokonale ovládala, anebo zapěla duetto se svou přítelkyní, baronkou
Rosou ze Schwarzenfeldu. Velkými dny v rodině byly narozeniny Palackého, slavené vždy
okázale - poněvadž Palacký sám tvrdil, že den narození má být slaven jako nejdůležitější den
lidského života - a výročí svatby Riegrových, připadající na 15. srpen, den malečské pouti.
Tehdy putovaly do Malče poutnické průvody z celého okolí se zpěvem, hudbou a korouhvemi
a na tisíce osob se nakupilo na trávníku pod starými topoly, kaštany a jasany, okolo schodiště,
obrostlého planou révou, které se proměnilo v improvisovanou kazatelnu. Po kázání byla
sloužena velká zpívaná mše v kapli, postavené Riegrem, jejíž oltářní obraz, malovaný podle
Matky Boží Czenstochovské, byl darem přítele Riegrových, P. Štulce. A po mši se sešli
pozvaní hosté u rodinné tabule, aby vzpomínali s Riegrovými toho šťastného dne, kdy P.
Schneider prosil u Františkánů "Otec Světla" o požehnání pro jejich manželský svazek, a
připíjeli jim i Palackému na zdraví do dalších let.
Vše, co přicházelo u Riegrů na stůl, ať drůbež, zvěřina, ryby nebo zelenina a ovoce, bylo
domácího původu, neboť pro domácnost Riegrovu, která žila z výroby vlastního statku a pro
niž pracovali vlastní řemeslníci, nekupovalo se nic jiného než víno) káva, sůl, čaj a koření.
Mouka, z níž bylo vyrobeno všechno pečivo, pocházela z domácího obilí, pivo, které se pilo u
dubového stolu z mlýnského hřídele, starého přes sto let, pocházelo z vlastního pivovaru a
cukr, jímž se sladila káva, pocházel ze spolkového cukrovaru, jejž založil Rieger s několika
hospodáři v přesvědčení, že hospodářský průmysl je podmínkou hospodářského pokroku a že
hlavně cukrovarnictví přispívá k blahobytu celého kraje. Ačkoli česká domácí strava tabule
Riegrovy neposkytovala hostům vybraných lahůdek cizí kuchyně, přece uspokojila i pařížské
a petrohradské labužníky a Pražanům přinášela alespoň jednu nezvyklou pochoutku: pravý,
samožitný chléb, jejž obzvláště profesor Gindely rád jedl. Riegrovi se starali usilovně, aby
udrželi majetek, který jim zaručoval hospodářskou nezávislost, jíž potřebovali k vyšším,
ušlechtilejším cílům. Rieger byl každého dne, i za nevlídného počasí, okolo šesté hodiny ranní
již na dvoře mezi povozy a nářadím, kde prohlížel potah, stroje i kolářské potřeby a pozoroval
práci čeládky, raduje se z její přičinlivosti nebo z jejího důvtipu. Chyby vytýkal jen s
úsměvem a rozhorlení jeho vzbudila jen očividná nedbalost, která byla příčinou nějaké škody.
Paní Riegrová vstávala rovněž časně a s punčochou v ruce, pletouc zpaměti při chůzi,
obcházela v lehkém vlněném přehozu přes ramena pole a dvory, aby se přesvědčila, zda se
nikde nezahálí a zda koná každý přesně svou povinnost. Bez těchto ranních pochůzek
obávané "šedé paní" před jejímž přísným pohledem mizela každá nedbalost, byla by práce na
78
Malči často stála. Když byl její manžel ve Vídni nebo v Praze za politickými záležitostmi,
přenášela se na ni samotnou všechna tíha hospodářských starostí, a paní Riegrová ji nesla
statečně na svých slabých ženských bedrech. Roku 1866, kdy pruské vojsko obsadilo
Malečské dvory, starala se ona sama o ubytování a stravování několika set mužů, vyjednávala
s důstojníky a bránila se proti rekvisicím, zatím co její manžel a otec se dohodovali ve Vídni
se zástupci Poláků a Jihoslovanů o společném politickém programu, jehož vypracování bylo
svěřeno Riegrovi. Ačkoli vyrostla v Praze, nabyla paní Riegrová, díky vážnosti své povahy
brzy přehledu o hospodářství a poznala jednotlivé práce tak důkladně, že jim rozuměla lépe
než mnohý úředník. Oblíbena však byla jen u těch, kdo milovali a konali svou povinnost
svědomitě a s láskou jako ona. Ostatní měli dosti příčin se ji obávati a nemluvili nikdy s
nadšením o té skromné, až příliš vážné paní, která se jim zjevovala vždy v jednobarevných,
černých nebo šedých šatech a kárala na místě klidně, ale bezohledně všechny chyby, jež objevila. Kdo neměl čistého svědomí, nesnesl vůbec jejího pohledu, neboť dcera Palackého měla
vzácný dar rozpoznati a správně posouditi lidské povahy. Nikdy se nedala oklamati
lichocením ani předstíranou úcto II těch, kdo se jí hluboce klaněli, neboť právě tak, jako
dovedla oceniti hodnotu skutečné práce, dovedla odhaliti faleš a pokrytectví. K nikomu však
nebyla ta přísná, pomlouvaná paní přísnější než sama k sobě. Jakékoli pozornosti a ohledy k
vlastní osobě byly jí cizí. Nikdy nešetřila svých sil ani svého zdraví, neznala zahálky a
nedopřála si odpočinku ani v nemoci, Kterou se snažila vždy přechoditi a kterou léčila
obyčejně sama jen klidem a dietou. Zřídka kdy se obrátila o radu k dr. Hamerníkovi, jedinému
lékaři, ke kterému měla důvěru. Pokud se její stav nezlepšil, byl jí lékem jen slabý čaj. A jako
její otec Palacký, který po celou zimu postrádal slunce a nemohl se dočkati, až na jaře
zasvitne do jeho pracovny, milovala i ona slunce a nebránila se mu slunečníkem, pokud příliš
nepálilo. Proto také neměla pro Riegra sladšího ani lichotivějšího názvu, než když ho
jmenovala svým "sluníčkem".
Po svatém Václavu se vždy Riegrova rodina zase přestěhovala do Prahy. A tu se paní
Riegrové - která již před začátkem let šedesátých snila o lepší výchově dívčí mládeže a
vzdělávací jednotě ženské, aby se i v ženách probudilo národní vědomí - otvíraly široké
obzory jiné činnosti než hospodářské. Uspořádala ve svém domě asi tři přednášky pro ženy, z
nichž jednu proslovil sám Palacký, ale byla brzy odvedena od poučných přednášek, o které se
dosti obětavě staral Vojta Náprstek, k práci spolkové. Prvním krokem k tomu byla loterie ve
prospěch Zdeňky Havlíčkové. Byl to zase Rieger, který vymohl u vlády povolení, aby směl
být založen "Sbor pro uctění Havlíčkovy památky", a jeho choť, která znala dobře Havlíčka,
pomýšlela z počátku na to vzíti jeho osiřelou dcerku k sobě. A když se tento úmysl pro různé
79
rodinné překážky nezdařil, připojila se s nadšením k věcné loterii vlasteneckých dam, jejímž
účelem bylo zaopatření "dcery národa".
Jako účetní Sboru přijímala s paní Augustou Braunerovou a Kateřinou Fiignerovou bedny
a zásilky dárků pro loterii, jež sama třídila a číslovala, sestavujíc jejich seznam pro výstavu;
rozesílala losy, jichž dobrou třetinu sama prodala; napsala několik set dopisů a zasloužila si
přílišnou horlivostí výtky svého muže, který shledával, že zkušenost, jaké nabyla v účetnictví,
bude jemu a dětem slabou náhradou za její vyčerpané zdraví. Bylo z velké části její zásluhou,
dosáhl-li čistý výnos loterie téměř 24.000 zlatých. Ale paní Riegrová se tímto výsledkem
svých snah nijak nehonosila, nýbrž jen poctivě o něm referovala svému otci Palackému a
přála si, aby byl v Praze, až bude odevzdávána Havlíčkova nadace.
Neodmítla svou pomoc také při jiných sbírkách jako na chrám karlínský, jehož malé
oltářní obrazy byly svěřeny z jejího popudu Josefu Mánesovi, a na vydání Zlaté knihy
českých dívek v Písku, kde byla založena první Vyšší dívčí škola: Při tom však se úzkostlivě
vyhýbala všemu vystupování na veřejnost, neboť nic jí nebylo odpornější než dobývání
popularity, o kterou se jiní lidé rvali a kterou ona pohrdala. Jistě jen s velkým sebezapřením
převzala úlohu matky praporu, byť i mohla zdůrazniti při té příležitosti své přesvědčení, že
jen osvětou a silou ducha se stávají malé národy velkými, jak učinila při svěcení praporu
"Akademického čtenářského spolku".
Ale tím nebyly snahy paní Riegrové vyčerpány. Hlavním jejím cílem bylo zdokonalení
dívčí výchovy a péče o chudé děti. V době, kdy ženské školství bylo tak zanedbáno, že nebylo
netoliko odborných, ale ani měšťanských škol pro dívky, kromě jediné, tak zvané hlavní školy
v Týně, uvědomila si ona první, že je stejně důležito zajistiti zdroje výživy chudým dívkám,
které odcházely do života z trojdílné obecné školy, jako poskytnouti vzdělání dívkám z rodin
zámožných, pro něž byla právě otevřena Vyšší dívčí škola. Ale v Praze byl toho času jen
jediný ženský spolek, a to spolek sv. Ludmily s předsedkyní hraběnkou Kristinou
Schonbornovou, který podporoval chudé vdovy rozdílením potravin a zřídil pro chudé dívky
školu, kde se učily třikráte týdně šíti a plésti. Jak daleko bylo od tohoto spolku, jehož sedm až
osm činně pracujících členů nepostačilo navštěvovati chudé vdovy, k organisované péči o
chudinu a k dívčí průmyslové škole! Dcera Palackého se však nelekala námahy ani obětí. S
pomocí manžela a otce vypracovala nové stanovy spolku sv. Ludmily, který byl přetvořen
podle jejího návrhu a jehož se stala jednatelkou. V poradách s řediteli odborných škol a s
několika profesory sestavila plán první průmyslové školy, která byla otevřena 9. května 1865
ve staré svatohaštalské škole. A studiem dobročinných institucí v cizině, korespondencí s
cizími pracovníky v tomto oboru, snažila se dospěti k poznání, jaké formy chudinské péče by
80
byly za daných poměrů v její vlasti nejúčelnější. Co pochůzek, proseb a úsilí jí stálo, aby
nejchudší, mravně zachovalé dívky, které navštěvovaly průmyslovou školu, kde se učily
literním předmětům, šití a kreslení, byly přijaty do továren k malbě porculánu, do litografií a
dílen k rytí do dřeva nebo leštění zlata a stříbra! Spolek sv. Ludmily umisťoval po roce své
chovanky podle jejich schopností v různých závodech, podnicích a domácnostech, uzavíraje
sám za ně služební nebo pracovní smlouvy s jejich zaměstnavateli. Ale byly obory, kde se ani
vytrva1csti paní Riegrové nepodařilo zlomiti odpor mužské konkurence, který byl tak silný,
že na příklad v oboru účetnickém nebyla umístěna ani jediná dívka a že mnohé závody
důsledně odmítaly ženské síly. Lepší vyhlídky poskytoval umělecký průmysl, zejména malba
na skle a porculánu, v níž Marie Riegrová viděla možnost zaměstnání i pro vdanou ženu,
pracující v domácnosti. Proto byl zřízen při průmyslové škole malířský odbor s výbornými
silami učitelským i, vyučujícími malbě na skle, porculánu, dřevě a plátně, který prodával
výrobky žaček pražským firmám a obesílal výstavy.
Přes všechny dočasné úspěchy byla však průmyslová škola paní Riegrové v své době
podnikem příliš pokrokovým a předčasným, než aby mohla nalézti pochopení jak v
nepřátelských kruzích zaujatého obchodnictva, tak u lhostejného obecenstva. Konečně i v
samém spolku se zdvihl proti ní odpor, který zranil těžce citlivé srdce její zakladatelky a
přinutil ji, aby se vzdala funkcí, jež svědomitě vykonávala. Z úsilí o průmyslovou školu, z
které zbyl na konec jen odbor šicí, zůstalo Marii Riegrové toliko trpké vědomí, že zbytečně
promrhala svůj čas a své síly pro podnik, odsouzený k zániku. Ale spolek sv. Ludmily ji uvedl
jako matku chudých a matku školní do tmavých a vlhkých; často podzemních bytů v
přeplněných částech města a ukázal jí ohyzdnou tvář lidské bídy, která ji dojala tak, že od té
doby nebylo v její duši jiné touhy než pomoci nejpotřebnějším a nejubožejším. Pozbyla zájmu
pro vše ostatní, i pro politiku, pro niž byla dříve vášnivě zaujata a o níž říkala, že "žere jako
vitriol". Boj, vedený s větší nebo menší prudkosti proti jejímu muži a otci již od roku 1863,
kdy popudili veřejné mínění svým střízlivým stanoviskem k polskému povstání a kdy jejich
podobizny byly strhovány se zdí, ukázal jí vratkost všech politických úspěchů. Vždyť po
nedávném nadšení a projevech lásky byla nyní na Palackého složena posměšná písnička a o
Riegrovi se trousily pověsti, že koupil Maleč za ruské ruble! Ale přesto zůstali oba věrni
svému přesvědčení a neodchýlili se od svých zásad, přijímajíce nevděk, záští a nedůvěru s
touže mužnou hrdosti jako dříve úctu a obdiv. A Marie Riegrová, manželka hodná svého
muže a dcera hodná svého otce, snášela s důstojným klidem příkoří, které se jim dělo a
kterým trpěla mnohem více než oni.
81
Právě tak jako ji přestala zajímati politika, pozbyly pro ni významu i hudba, literatura a
společnost. Nečetla jiných knih než ty, které pojednávaly o školství a chudinské péči,
nevyhledávala jiných styků než s osobami, které ji mohly o nich informovati, a nestudovala,
když byla v cizině, nic než otázku dobročinnosti. Zatím co si Palacký a Rieger prohlíželi roku
1867 pařížskou světovou výstavu nebo konali politické návštěvy, chodila paní Riegrová sama
po dívčích školách a ústavech, aby poznala dokonale franzouzskou dobročinnost, která se jí
zdála nejpokročilejší, a zařídila podle ní dobročinnost v své vlasti. Obrátila se za tím účelem
na paní Hortensii Comu, soukojenku a přítelkyni Napoleona III., jednu z nejmocnějších osob
císařské Paříže a jakýsi bod, kolem něhož se točila činnost francouzských ženských spolků. S
její pomocí poznala dobročinnost soukromou i spolkovou, dobročinnost vlády, panující
rodiny i města Paříže, a vnikla do všech oborů lidumilných zařízení, od nemocnic a
chudobinců až po dívčí školy, útulky a dětské opatrovny, od zdravotních opatření až po
trestnice a polepšovny. Tehdy také poznala rozdíl mezi Frblovými německými zahrádkami a
francouzskými opatrovnami, jež názorná vyučovací methoda pedagogické spisovatelky paní
Marie Pape Carpentierové povznesla na vysokou úroveň. A když jí zakladatel holandských
polepšoven, zkušený Hendryk Suringar, s kterým si dopisovala, radil, aby věnovala svou
pozornost především dětským školkám, shledávaje, že si vytkla příliš mnoho úkolů najednou,
využila nabytých zkušeností při zakládání opatroven, kterých byl v Praze do té doby
nedostatek.
Přes paní Cornu, od níž si vyžádala podrobné zprávy o zřízení francouzských opatroven,
stanovy ženských spolků, dozírajících na ně, úřední předpisy a dekrety, ba i plány a popis
místností, aby je mohla předložiti se svými návrhy pražskému starostovi, navázala styky s
Marií Pape Carpentierovou, ředitelkou normálního kursu pro pěstounky, která jí ochotně
vyšla vstříc, oceňujíc vřele její snahy. Stejně jako vymohla vedení českých zápisů ve spolku
sv. Ludmily a české vyučování na dívčí průmyslové škole, vymohla paní Riegrová po jistém
boji, že byly mateřské školy svěřeny výhradně ženské péči a že městská rada vyslala dvě budoucí pěstounky do normálního kursu paní Pape Carpentierové a ke studiu Froblových
zahrádek v Německu.
Když byly překonány všechny obtíže, mohla býti konečně ledna 1869 otevřena v najatých
místnostech svatojakubského kláštera první mateřská škola, dílo paní Riegrové, překonávající
zdaleka dosavadní opatrovny, zřízené nejvyšším purkrabím hrabětem Karlem Chotkem nebo
soukromou péčí. Zakladatelka chodila denně nebo alespoň ob den do své opatrovny a
radovala se z jejích pokroků. I churavý otec Palacký jí musil slíbiti, že jeho první cesta, až se
uzdraví, povede do Školky svatojakubské. Rieger pomáhal své choti psáti výroční zprávy a
82
referáty pro výbor dam, který bděl nad opatrovnami a jehož byla předsedkyní. Také Palacký
sledoval se zájmem obětavou práci dceřinu, jejímž hlavním cílem bylo, aby se alespoň těm
nejmenším a nejubožejším, bledým, chudokrevným dětem pražské chudiny, dostalo výživné
stravy, teplého oděvu a péče, která by jim zanechala příjemné vzpomínky na první dobu
života. Jak často putovala paní Riegrová pěšky do vzdálených končin Prahy, kde v zapadlých,
dobře jí známých koutech Hradčan, Starého Města a Josefova bydlily v nezdravých a
nevlídných příbytcích chudé rodiny, jichž osudy znala již v několika generacích! Někdy brala
s sebou svou nejstarší dceru Márinku, jejíž citlivé srdce bylo bolestně udiveno tmou točitých
schodů a úzkých chodeb, zápachem dvorků, vtlačených do zdí domů a špínou zatuchlých,
přízemních děr, kde žili lidé, pronásledovaní osudem, kterým její matka pomáhala již před
dvaceti lety, kdy v jejich ovzduší bylo ještě méně světla a čistoty!
Márinka Riegrová, jíž matka vštípila záhy svůj hluboký smysl pro povinnost a lásku k
chudině, byla vážné, snivé povahy, prohloubené výchovou matčinou a tíhnoucí k poesii. Již
od desátého roku psala a veršovala, nejprve příležitostné básně k dědečkovým jmeninám a
jiným rodinným slavnostem, později dramatické pokusy, hrané v ma1ečském skleníku. Bratr,
který vymyslil pro ni název "domácí genius", dobíral si ji pro tyto plody její dětské fantasie,
hosté a domácí učitel profesor Kalousek ji často škádlili, jen otec a děd se neposmívali, ba
Palacký si dokonce pečlivě ukládal verše věnované mu vnučkou. Mnohým, i vlastní přítelkyni
Anince Mikschové, zdála se Márinka Riegrová přemoudřelou na svá léta. Přemýšlela příliš
mnoho a snažila se vynikati ve škole, ačkoli podle vzoru matčina uvykla pokládati ctižádost
za hřích, kdežto Aninka, vyrostlá zcela volně ve společnosti chlapeckých kamarádů, s nimiž
dováděla na dvoře, viděla v ústavě paní Ulbrichtové, kam chodila do školy, jen instituci
nutnou k tomu, aby děti byly na čas vzdáleny domova a rodiče si od nich odpočinuli.
Sám Rieger usoudil, že by temperamentní povaha Aninčina dobře doplňovala zádumčivou
povahu jeho dcerky a požádal známého pražského lékaře dr. Miksche, aby dovolil své Anince
navštěvovati jeho dům. Svobodomyslný vlastenec dr. Miksche vlastně Chorvat Mikšič, který
si po doktorátu změnil jméno - nenamítal nic proti stykům obou dívek, ale do Malče dceru nepustil, obávaje se, aby si tam svou divokosti nezpůsobila nějaký úraz. Zůstalo tedy v létě jen
při dopisech, obsahujících líčení vzájemných dojmů a touhu po vyšším vzdělání.
Paní Riegrová, která necenila žádnou, byť sebe významnější práci, byla-li vykoupena
zanedbáním povinnosti, vychovala své dcery v kultu ženské práce, ale dopřávala jim více
volnosti a více radosti, než měla sama v mládí, kdy musila zastupovati v domácnosti churavou
matku. Marie a Libuše Riegrovy uměly šít šaty i prádlo a musily šít v Malči vše, čeho bylo
pro rodinu třeba, takže jim často nezbývalo ani času na četbu a klavírní hru. Dostalo se jim
83
sice nadprůměrného vzdělání, neboť se učily zpěvu a hudbě u Jindřicha Pecha, bratra Elišky
Krásnohorské, malbě u Amálie Mánesové, a byly dokonce poslány i na čas do ciziny, Marie
do dívčího, protestantského ústavu ve Frankfurtu a Libuše do Švýcar, k sv. Havlu. Ale hudba,
zpěv, malování a literatura, kterým se směly oddávati jen ve volných chvílích po splnění
povinnosti, měly jim býti pouze zábavou. Vždyť jejich přísná matka pokládala i svou
chudinskou péči za "nejmilejší zábavu", kterou S1 dopřávala, až když dostála všem domácím
a ženským povinnostem!
Mnoho příjemných chvil strávila dospívající Márinka se svou přítelkyní Annou
Mikschovou u lože babičky Riegrové, která po prodeji semilského mlýna žila s rodinou
synovou v Praze. Bývalá mlynářka, známá v Pojizeří svou čilostí, energií a dobrotou, byla v
posledních letech života tak sužována pakostnicí, že pozbyla vlády v svých oteklých údech a
nemohla se ani dát přenášeti, tím méně pak vyvézti na vozíku do zahrady. Ale zachovala si
duševní svěžest, jasný pohled krásných, leskle modrých očí a vlídný, láskyplný úsměv v
zdravě červené tváři. Sedávala obyčejně v bílém čepečku a hedvábném šátku, zkříženém přes
prsa tak, jak ji upravila chudá příbuzná Agneska, která od dětství sloužila v mlýně - na posteli,
postavené napříč ve světlém pokoji zadního křídla domu, kde se okolo ní soustřeďoval život
rodiny. Dcera a snacha přicházely k ní s dětmi a sedávaly s ruční prací u jejího lože. A zatím
co vnučky šily a nevěsta spravovala prádlo, rozpovídala se stará mlynářka se čtveračivým
úsměvem o starých, zlatých časech, o chudobě rodného mlýna a přísnosti svého otce, který
ani nedovolil dcerám jíti k muzice, o svých pěších výletech do Prahy, o svatbě s Václavem
Riegrem, který zmařil její zasnoubení s jiným ženichem a odvedl si ji do bohatého semilského
mlýna, o studiích synových a starostech, trampotách i požehnaných dobách blahobytu pod
střechou, kde vládla, rozdávajíc štědře hladovým ubožákům sousto chleba se slovem útěchy.
Odpoledne a za zimních soumraků scházeli se u ní též jiní hosté, příbuzní, dávní přátelé a
kněží, kterým neopominula políbiti ruku. I Palacký někdy přišel a bral její opuchlé ruce do
svých se slovy: "Tak teď jsme svoji!" A ona, zapomínajíc svých bolestí, které dovedla trpělivě
snášeti, smála se, žertovala; rozprávěla a vzpomínala, neobávajíc se vysloviti přímo své
mínění ani dáti s úsměvem případnou břitkou odpověď. Jen pro sňatky z lásky a milostné
romány neměla matka Riegrová smyslu. Její život, vyplněný prací a povinností, byl vzdálen
vší romantiky a sentimentality, ve které si libovaly mladé čtenářky tlustých Zschokových
románů, proložených suchými kvítky s datem, kdy je Palacký utrhl v Nizze pro svou Terezii.
V únoru 1869 zemřela tiše matka Riegrová čl Márinka, která tak často naslouchala s šitím
v ruce jejímu vypravování, byla chudší o jednu z radostí svého mládí. S Aninkou Mikschovou
se však denně navštěvovaly, vyměňovaly své názory, recitovaly Hálkovy "Večerní písně",
84
zpívaly na kůru u Františkánů i na domácích večírcích a hovořily o dojmech z prvního
žofínského plesu tak dlouho, že se paní Riegrová až rozhněvala, shledávajíc, že věnují příliš
mnoho času zábavě. Lépe se jí zamlouvalo, když dívky střádaly peníze na svou knihovničku a
pečovaly podle jejího příkladu o několik sirotků. Nebránila jim však, aby pořádaly večerní
dýchánky se zpěvem, hudbou a recitací, ba sama je k tomu vyzývala, věděla-li, že přijde krůta
z Malče ... Nepřekážel jí jistě ani "Děvín", dívčí spolek, jejž založily s několika družkami za
účelem sebevzdělání. Ale již při první schůzi a přednášce, k níž MUDr. Miksche poslal
dívkám velký dort, rozprchly se posluchačky při zvěsti, že u Františkánů se koná právě velká
svatba a přednášející Márinka Riegrová zůstala sama se svou věrnou Aninkou.
V Ma1či, kde jí bylo tráviti léto a kde se musila obejíti bez své přítelkyně, vyučovala
Márinka asi dvacet vesnických dětí nepovinných školou, malovala růže, psala deníky, do
kterých nesměl nikdo nahlédnouti, veršovala, hrála na piano a zpívala hostům nebo pro radost
děda Palackého, pokud ji matka nevolala k práci. Jen četbě románů se vyhýbala, poněvadž jí
bylo těžko odložiti vzrušující knihu ve chvíli, kdy se musila vrátiti k všedním úkolům života.
Čím více se její matka - která roku 1869 onemocněla nervovým vyčerpáním, takže se musila
vzdáti i četby a psaní článků - stranila veřejnosti a společenských styků, tím více se stávala
nejstarší dcera Riegrova duší těch rodinných a přátelských zábav, které se konaly v zimě v
salonech bývalého Měchurova domu a v létě ve vysokých, světlých pokojích malečského
zámku, kde zůstal empirový nábytek z dob Auerspergových a kde mezi rytinami a olejovými
obrazy visely na stěnách fotografie a památky ze slovanské pouti Palackého a Riegra na Rus v
roce 1867. Poněvadž měla vždy velký zájem o politiku a poslouchala s nadšením sněmovní
řeči svého otce, bylo Márince uloženo přijímati politické hosty otcovy a dědovy, uváděti je do
pracovny, kde se rokovalo, ba i posluhovati jim u stolu, neboť při důvěrných poradách
nesmělo služebnictvo vstoupiti do" pokojů Palackého a Riegra, aby nic z toho, co se tam
mluvilo, nevyšlo na veřejnost. V polovině března 1872, když uváděla hosty do schůze voličů
za velkostatky, objevil se před ní neznámý mladý muž hezkého, příjemného vzhledu, o němž
předpokládala, že jde také do schůze, ale který se jí nakonec představil jako hospodářský
správce Červinka a nepřál si nic jiného než mluviti s Riegrem. U stolu v Měšťanské besedě,
kde seděl s přáteli, nabídl mu P. Královec, dobrý přítel Riegrovy rodiny, ředitelské místo v
Malči. Jeho matka si vřele přála, aby je přijal a on sám nebyl k tomu neochoten, poněvadž mu
šlechetný kněz, který s ním vyjednával, naznačil možnost práce vlastenecké vedle
hospodářské.
Rieger hledal nového správce, protože se mu zdálo, "že dosavadní ředitel panství,
spolehlivý a poctivý Václav Radoň, je již příliš stár, téměř slepý a že by bylo třeba vystřídati
85
ho mladší, pružnější silou, která by mezi jiným rozuměla lépe pěstování cukrovky a povznesla
svou energií pasivní cukrovar. Osmadvacetiletý Václav Červinka vyhovoval těmto
podmínkám a byl při třetí návštěvě přijat, přes své obavy z neznámé, pahorkaté krajiny a
pochyby o hospodářské výnosnosti statku. Když se 2. dubna 1872 přistěhoval do Malče se
svým psem Ralfem a koněm Luckou, měl Václav Červinka příležitost vídati častěji štíhlou,
dosti velkou, sedmnáctiletou dívku, která mu v Praze otevřela dveře otcovy pracovny. Vídal ji
mezi vesnickými dětmi, s kterými si hrála a zpívala, vídal ji modliti se v kapli nebo malovati
růže v zahradě a vídal ji při hudebních zábavách a výletech, ke kterým byl zván. Od prvního
nahodilého setkání na návrší pod malečskou kapličkou, kde se spolu dívali ve filipojakubské
noci na "čarodějnice", poznával její poeticky zanícenou duši, plnou snů, tužeb a něhy, zírající
z jejích světlemodrých, živých očí, podivoval se v duchu jejím malým, bílým ručkám i
bystrému výrazu tváře a podléhal čím dále tím více duševnímu kouzlu té bledé, ušlechtilé
dívčí bytosti, v níž bylo skryto tolik poesie a tolik bolzanovské životní moudrosti. Výměna
názorů při procházkách a u rodinného stolu dovršila sblížení, založené na společných zálibách
a společném romantickém nadšení pro poesii a hudbu. Anna Mikschová, sama již nevěsta
krásného, nadaného, ale nedostudovaného vnuka Jungmannova Josefa Lauermanna, chápala
tuto lásku dvou mladých srdcí, rozkvetlou na malečské samotě, a přijela zaplésti přítelkyni
vlasy k svatbě. Obě přitom plakaly jakoby v předtuše neštěstí, které žádnou z nich neminulo.
O svatém Václavu 1874 byla v zámecké kapli na Malči svatba, při níž byli svědky bratr
ženichův Otakar Červinka s bratrem nevěstiným Bohušem Riegrem a družičkami Libuše
Riegrová s Annou Mikschovou. Tehdy i starý Palacký požehnal s radostí vnučce, chápaje její
zálibu v živém, energickém mladém muži, horujícím romanticky pro krásy umění a milujícím
hudbu. Červinkovi měli vlastní domácnost, ale zůstali v denním styku s rodiči a s Palackým,
který bydlil na Malči v nárožním pokoji na severovýchodní straně zámku. Rád si dával od
vnučky a jejího muže zahráti čtyřručně svůj oblíbený Beethovenův Septuor anebo výňatky ze
své nejmilejší opery, Meyerbeerových "Hugenotů". Ačkoli se stále ještě účastnil malečských
besed, ačkoli i v Praze chodil stále ještě s Riegrem do Měšťanské besedy a Českého klubu,
byl Palacký den ze dne zádumčivější a omrzelejší, stěžoval si na píchání a bolest na prsou a
loučil se s hosty melancholicky, jako by jich neměl již spatřiti. Netrpěl jen záduchou, ale také
zklamáním svých nadějí, zneuznáváním své poctivé, nezištné práce, národní nekázní a
nesvorností, která mařila výsledky jeho a Riegrova boje. Byly sice velké, slavné chvíle jako
ta, kdy při kladení základního kamene k Národnímu divadlu roku 18.68 poklepal na kámen
jménem národa, ale mnohem více bylo chvil hořkých, způsobených nepochopením a zlovůlí
těch, kteří tupili tchána i zetě, prohlašujíce jejich politiku za nesprávnou, zpátečnickou a
86
nedemokratickou. Zejména po roce 1871, kdy bylo zmařeno české vyrovnání, podrývala
mladočeská agitace jejich autoritu osobním osočováním a ostrými útoky, které nabyly později
rázu urputného, stranického boje. Rieger, který se při své šťastné, ohnivé povaze nedal nikdy
poraziti dojmy ani únavou, který bojoval proti rozrušení i přepracovanosti pobytem na
vzduchu a v přírodě, utěšoval se vědomím své mravní čistoty, nezištnosti obětí, jež národu
přinášel, nedbaje zevního úspěchu, a poctivosti svých snah, byť i snad vyplývaly z mylného
přesvědčení. Ale Palacký, který vždy těžce nesl křivdu a vždy proti ní bojoval, ať se děla
komukoli, byl ke konci života sklíčen netoliko nespravedlivými výtkami, kterých se mu
dostávalo pro jeho domnělý feudalismus a nedostatek svobodomyslnosti, ale hlavně tím
neblahým stranickým duchem, rozštěpujícím národ, v němž viděl zárodek všech dalších
neúspěchů.
Obětavá dcera trávila s ním trpělivě za soumraku i ve tmě dlouhé podvečerní hodiny, kdy
by bylo umělé světlo škodilo jeho očím, a-chvěla se o jeho těžce otřesené zdraví. Od roku
1872, kdy naposledy zazpívala několik dvojzpěvů s baronkou Schwarzenfeldovou, neslyšel ji
už nikdo zpívati ani hráti na harfu. Vzdala se všeho kromě domácích povinností, chudinské
péče a starosti o nemocného otce. V červnu 1875 slavila malečská společnost, vyhýbající se
úzkostlivě všem politickým hovorům, aby nezranila své hostitele, naposledy narozeniny
Palackého. Slavný den se začal ráno tichou mši v zámecké kapli, a pak přijímal oslavenec,
dojatý každým uznáním II potěšený každou účasti, gratulace dam, které mu přinášely květiny,
a přátel, kteří se sjížděli na jeho počest zblízka 1 zdaleka. Odpoledne se konala v zámku
obvyklá hudební zábava, při níž Marie Červinková zapěla dědovi skladby Tomáškovy na
slova Rukopisu Královédvorského, a přítel Klimeš z Chrudimě přednesl písně Beethovenovy,
za něž mu starý pán upřímně potřásl rukou. I vzrušené přípitky politické byly proneseny toho
roku o posledních narozeninách Palackého. Ale pak nastaly zase všední dny a všední starosti
neklidného života, zvířeného spory o Národní divadlo a útoky Národních listů, které
odvolávaly Riegra často do Prahy. Bohuš Rieger, který se o prázdninách zaučoval v
hospodářské práci v kanceláři mezi malečským úřednictvem, odjel na podzim na studie do
Štrasburku a Libuši odvezl otce do Švýcar, odkud se vypravil na návštěvu do Paříže a do
Štutgartu k svému příteli, bývalému ministru Schaefflemu. Palacký, zotavivší se v Malči,
vrátil se do Prahy s tváří svěžejší, ale s postavou sehnutou stářím a duchem stále stejně
sklíčeným. Přes to pracoval pilně na svých "Dějinách" a na začátku roku 1876 je dokončil.
Jeho přání, aby byl živ tak dlouho, až je dopíše, splnilo se 28. ledna 1876, kdy je uzavřel
posledním škrtem péra a mohl se od té doby, jak říkal, oddávati politice zahálky a nečinnosti.
87
Tato zahálka byla však nepříjemně rušena záchvaty křečovitého, záduchového kašle,
závratěmi a známkami marasmu, které děsily paní Riegrovou, opatrující otce tak svědomitě,
že její vlastní zdraví bylo vážně ohroženo. Otec a dcera prožili zimu ve vzájemných úzkostech
a na. jaře musila paní Riegrova odjeti brzy na zotavenou do Malče, svěřivši nemocného otce
péči obětavé švagrové. Pražská veřejnost zatím připravovala velkou oslavu dokončení
Palackého "Dějin" banketem, pořádaným 24. dubna na Žofíně za účasti několika set osob.
Když přijel Rieger po tomto banketu do Malče, vypravoval podrobně ženě a dětem o
slavnostech, které ukázaly Palackému, "jak ho mají lidé rádi", a dojaly ho tak, že si přál být
ještě déle živ, ačkoli dříve mu bylo lhostejno, jak dlouho bude živ po dokončení svého díla.
Vypravoval s radosti o pronesených přípitcích, o proslovech i o děkovné odpovědi Palackého
vrcholící ve slovech: "Je třeba, abychom se vzdělávali a dle vzdělaného rozumu jednali." Ale
sotva vypravil Rieger Bohuše na universitu do Halle a sotva sám odjel, překvapil paní
Riegrovou telegram bratra Jana, volající ji do Prahy k otci, onemocnělému náhle zápalem
plic. Nehnula se od té doby od jeho lože, ošetřovala ho ve dne i v noci sama, nedopřávajíc
nikomu jinému, aby mu sloužil, a skrývajíc před ním vlastní obtíže, zejména krev z plic,
kterou plivala. Prožívala s ním kruté záchvaty záduchového kašle, kdy ji prosil, aby ho
zadusila, zlověstný otok nohou, střídající se zlepšení a zhoršení, naděje i obavy vyslovené dr.
Hamemíkem, který přicházel dvakrát denně. Již se zdálo, že je nemocný mimo nebezpečí a na
cestě k uzdravení, když tu náhle jediná noc přinesla tak prudký obrat k horšímu, že vzala dceři
i zeti všechnu naději. Ale duch Palackého byl stále jasný, jako by chtěl vzdorovati blížícímu
se smrtelnému zápasu. Ještě půl hodiny před smrtí si dal předčítati o vítězných bojích
Hercegovců, jež se zájmem sledoval, přerušuje četbu svými poznámkami. Ale pak najednou
začal těžce dýchati, ruce mu stydly a z úst se vydrala poslední slova: "Rieger, pomáhejte
zvítězit!"
I milující dcera a zeť, který nenazýval tchána jinak než "můj milý otec Palacký",
pochopili, že bytost nade vše jim drahá umírá. A o půl čtvrté odpoledne 26. května 1876 byl
zápas tiše dokonán. Když přijely vnučky z Malče, ležel již mrtvý dědeček, balsamovaný v den
své smrti dr. Steffalem, v černém obleku se všemi řády v těžké, kovové rakvi, vystlané
černým sametem a umístěné na prozatímním katafalku. 28. května se s ním rozloučili časně
zrána v saloně bývalého Měchurova domu zástupci všech národních spolků, superintendant
Molnár vykonal modlitby a rodina políbila naposledy chladné, zkřížené ruce svého patriarchy.
Pak vzali členové Českého klubu rakev, vážící přes dva centy, na svá ramena a nesli ji do
Staroměstské radnice, kde čekali již v průjezdě městští radní s obnaženými hlavami, aby ji
doprovodili do staré zasedací síně, zastřené černě až po stěny a okna. Tam, mezi květinami,
88
čestnými strážemi a draperiemi, splývajícími od stropu k podlaze, přijímal mrtvý "otec
národa" po dva dny poslední hold všech svých věrných.
Ve středu 31. května začaly se o 10. hodině pohřební obřady, jaké neviděla Praha - s
jejíchž kostelů a veřejných i soukromých budov vlály smuteční prapory - od smrti Karla IV.
Duchovenstvo všech církví, zpívající Hlahol, městské zastupitelstvo, jehož členové nesli
stuhy věnců, banderisté, Sokolové, studenti a dav asi padesáti tisíc osob provázeli rakev ke
karlínskému katafalku, kde se rozloučila s Prahou a odkud byla vezena čtyřspřežním
pohřebním vozem, v průvodu asi tří set kočárů, smutečně vyzdobenými osadami k
Lobkovicům.
Když spočinula konečně vedle ostatků Terezie Palacké, když se rodinná hrobka uzavřela
při zpěvu Miserere a Sokolové naposledy vzdali čest, nastala pro paní Riegrovou, bytost
zesnulému nejbližší a nejvíce zasaženou jeho ztrátou, těžká doba, kdy žila, "jako by
nenáležela sama sobě". Ale její manžel, v němž viděla své "slunce", vyléčil brzy její
rozbolavělou duši svým životním názorem, který mu kázal "netrápiti se tím, čeho změniti
nelze", a pohled na neštěstí bližních odvedl její myšlenky od vlastního utrpení. Ve snaze
pomoci druhým a zmírniti jejich bídu, zapomínala ušlechtilá paní na svůj zármutek a na svou
churavost. Její energie se vzpružila, spánek a klid se jí vrátily, životní síla se obnovila
vědomím nutnosti práce pro rodinu, pro vlast a pro chudé. Vždyť bylo třeba zakládati v Praze
nové opatrovny, jichž počet vzrostl do let devadesátých na šestnáct, a jesle pro děti 1 -3 leté,
navštěvovati chudé rodiny a vyšetřovati jejich poměry, podporovati šestinedělky, dozírati na
vyučování ručním pracím, starati se, aby alespoň nejchudší děti dostávaly denně masitou
polévku, chléb a kaši z centrální kuchyně a byly ošaceny dobročinnou péčí!
V této lidumilné činnosti nebyla ovšem Marie Riegrová osamělá. Mohla se opříti o výbor
dam, dozírajících na opatrovny, který s ní pilně a svorně spolupracoval. Mohla spoléhati na
pomoc šlechetných a obětavých jedinců, jakým byl na příklad farář Nykles, který jí pomáhal
vyšetřovati poměry chudých na Vyšehradě a Novém Městě; na pochopení pražských starostů,
kteří neodepřeli nikdy hmotnou podporu jejím snahám; na městskou radu, kde byly její
návrhy zřídka kdy zamítány, a mnohé veřejně činné osoby, jichž ochota jí usnadňovala
provádění jejích úkolů. Ale přes to vykonala sama několik set návštěv do roka, chodila po
školách, opatrovnách a odborných kursech, chovala a uspávala děti nejchudších matek v
jeslích, otevřených z jejího popudu v bývalé školní budově u sv. Ducha. Říkala sama o sobě,
že žije jen pro školy a chudinu jako domovní exulantka, která toliko k jídlu a na noc přichází
domů. Ale přes to neustala nikdy v boji proti dětské úmrtnosti, kterou se jí podařilo zmírniti,
ani v boji proti tělesné a mravní bídě, jíž čelila čistotou, hygienou, hmotnou podporou a
89
snahou vzbudit radost ze života. Jak těžce nesla, že jsou v Praze matky, které musí o hladu
kojiti své děti a nemají ani možnosti opatřiti si pro ně prádélko! A jak důmyslně dovedla
využíti radostné události v rodině korunního prince, aby dosáhla zřízení fondu pro chudé
šestinedělky a jejich kojence!
Vyšetřování poměrů rodin, žádajících o podporu, stravu nebo přijeti děti do opatrovny a
jeslí, spočívalo z největší části na jejích bedrech. Od jara do podzimu, od rána do večera,
zejména na podzim v době školního zápisu, při dešti, sněhu a větru, obcházela "šedivá paní"
chudé byty na Hradčanech, Malé Straně, v Holešovicích a Bubnech, na Starém Městě i v
Josefově, nelekajíc se nečistoty, mravní zpustlosti, ba ani nakažlivých nemocí, jako neštovic a
tyfu, v pevném přesvědčení, "že se jí nic nestane". A po těchto návštěvách; kterých vykonala
vždy dvacet až třicet denně a ke kterým si nebrala nikdy povoz, vracela se v poledne ve
spěchu jen ke krátkému odpočinku po jídle a večer tak vyčerpána únavou, že se musila
vrhnouti na pohovku, kde zůstala chvíli bezvládně ležeti.
Přesto však byly návštěvy chudých její největší radostí, kdežto práce v dívčích školách
byla v jejích očích jen službou dobré věci, kterou se chtěla odměniti městu Praze za to, že jí
dopřává přístupu k chudině. Umínila si často, že nepůjde k bohatým, dokud nenavštíví
všechny své chudé, k nimž vyběhla lehce až do čtvrtého poschodí, kdežto k bohatým se jí šlo
těžce i do prvního. Nespokojovala se však pouhým vyšetřením poměrů a udílením podpor,
nýbrž ve snaze pomoci šla mnohem dále. Tu vyrvala z vykřičeného domu dívku, která se
později stala učitelkou a šťastně se provdala, tu zachránila dítě, jež nelidská matka krutě
trýznila, tu přiměla svými domluvami otce nemanželského dítěte, aby se oženil s jeho matkou
a smazal hanbu, kterou na ni a své dítě uvrhl. Její hrdinsky obětavá duše, neštítící se nečistoty,
zápachu, nemocí, zpustlosti ani bídy, hrozila se jen nemravnosti, ale odvracela od ní svou
přísnou tvář jen tehdy, když nebylo v její moci zjednati nápravu.
Při návštěvách v chudých bytech obracela paní Riegrová svůj láskyplný pohled nejdříve k
těm nejmenším a nejubožejším, k slabým, chřadnoucím dětem opuštěných žen nebo dívek,
vdov a nemocných rodičů, k dětem, které spatřily světlo světa v rodinách nemajících práce,
výživy a často ani stálého bydliště, jejichž celým majetkem byl někdy jen špinavý slamník.
Pro ně otevřela v bývalé školní budově u sv. Ducha jesle podle francouzského vzoru
Marbeauova, kde byly přechovávány a ošetřovány od šesti hodin ráno do osmi večer a kam je
matky, pracující po celý den, chodily v poledne kojiti. S jakou radostí pozorovala, že se ty
ubohé děti zotavují koupelemi, vydatnou stravou a péčí, která je jim věnována! Jak se snažila,
aby každý kojenec měl vlastní lůžko, byť jenom proutěný košík se slamníčkem nebo
pokrývkou, a aby nad jeho vývojem bděla láska povolaných osob!
90
Fond pro chudé šestinedělky, jesle, opatrovny a odborné dívčí školy - to byly čtyři etapy
činnosti Marie Riegrové, jejíž život byl podle jejích vlastních slov jen honem za účelem. Jako
dozorkyně nad vyučováním ženským ručním pracím na Vyšší dívčí škole - úkol, k němuž
byla připravena důkladným studiem nejnovější německé i francouzské literatury a návštěvou
pražských i vídeňských industriálních kursů a průmyslových pokračovacích škol až po školu
pro umělecké vyšívání - naléhala, aby se místo neužitečného, čistě dekorativního pletení a
háčkování učilo hlavně kreslení střihů, šití prádla i šatstva, zdobení klobouků a jiným pracím
důležitým pro domácnost nebo výdělečnou činnost. Ale zároveň žádala vyšší vzdělání pro
dívky, k němuž chtěla dospěti zavedením přednášek a zimních kursů, jichž program sama
vypracovala a předložila vrchnímu dozorci Vyšší dívčí školy, bývalému ministru Jirečkovi.
Jejím přičiněním bylo skutečně zřízeno v letech osmdesátých pět takových kursů o řeči a
literatuře české, německé i francouzské, o kulturních dějinách, o psychologii a pedagogice, a
při nové státní průmyslové škole byla založena podle vzoru podobné vídeňské školy, vedené
paní E. Bachovou, škola pro umělecké vyšívání. Ale ani pak nepokládala paní Riegrova svůj
úkol na tomto poli za skončený, nýbrž snažila se s Josefou Náprstkovou, Renatou Tyršovou a
několika výtvarníky, aby se v této škole pracovalo podle vzorů národního vyšívání.
Věnovala-li zimní měsíce pochůzkám po školách, jeslích, opatrovnách a bytech chudiny,
snažila se vynahraditi v létě své domácnosti čas, jejž jí v zimě ubrala pro dobré účely. Od
časného rána do pozdního soumraku bylo slyšeti její šicí stroj, na němž šila celé tucty prádla, i
mužských košil, výbavy svých dcer a každoročně sto padesát až dvě stě dětských šátečků pro
opatrovny. Marné byly prosby muže a dětí, aby již zanechala šití nebo pletení, a marné i
domácí mrzutosti k vůli stroji a punčoše. Života bez práce se Marie Riegrová hrozila, neboť
"nucená zahálka jí byla jedem". Obávala se i tichého života v Malči, když si uvědomila, že jí
tam bude rodina bránit v ruční práci. Bylať zvyklá mysliti vždy více na jiné než na sebe a
zapomínati potřeb vlastních pro potřeby druhých. Teprve když ušila prádlo a šatstvo pro
všechny ostatní, zhotovila též sama sobě, co potřebovala, ale vždy jen to nejnutnější a
nejprostší. Všeho pro sebe litovala, i dobrého sousta, i příjemných dojmů. Šaty z cenných
látek, jež dostala darem, visely po léta ve skříni, aniž jich oblékla, a jídla, jež ráda jedla,
úmyslně ponechávala druhým, pokládajíc sebe za poslední. Každý přepych se jí zdál hříchem,
pokud tolik lidí na světě trpí hlad a blahobyt, který svádí k sobectví, zdál se jí nedůstojný
rodiny, jejímž úkolem bylo sloužiti nesobecky vlasti.
Věrna své zásadě, že kdo chce být nezávislý a šťastný, musí umět omezovat své potřeby a
sám si posloužiti, dovedla paní Riegrová postrádati posluhy druhých, ačkoli za každou
službičku a pomoc byla nesmírně vděčna. Zejména v době nakažlivých nemocí, kdy se
91
obávala nebezpečí nákazy, posluhovala sama netoliko sobě, ale všem svým drahým,
vykonávajíc i nejhrubší práce bez pomoci služebných.
Když byl v české politice trpný odpor staročeský poražen mladočeskou "politikou
činnosti", žádající obeslání zemského sněmu a později i říšské rady, chtěl se Rieger vzdáti
poslaneckého mandátu a veřejné činnosti vůbec, ale podlehl naléhání politických přátel,
obávajících se, aby nezmařil svou resignací smíření stran, a podrobil se rozhodnutí většiny,
ačkoli pokládal tento krok za největší oběť, jakou přinesl svému národu. Vstup české delegace
do říšské rady způsobil však pronikavou změnu netoliko v národní politice, ale také ve
způsobu jeho života, neboť byl zvolen předsedou českých poslanců a nucen tráviti většinu
roku ve Vídni. Rodina neměla chuti se tam za ním odstěhovati hlavně proto, že se paní
Riegrová nechtěla odloučiti od svých dobročinných spolků a nebyla by zvykla vídeňskému
životu. Hospodařila tedy Riegrovi v jeho skrovném bytě v Goldchmiedgasse a později v
lepším na Maximiliánově náměstí jen stará, rozšafná Baruška. Bylo mu tehdy již 62 let, ale
jeho zjev zůstal stále ještě mladicky pružný, jeho postava byla stále vzpřímena a tvář svěží,
zdravě červená, jen živě zářící oči potřebovaly ke čtení skřipce a vlasy i vousy prokvétaly
šedinami. Říkal sám o sobě, že se cítí o deset let mladší a přičítal to střídmosti svých mladých
let, kdy sice mnoho a s chutí jedl, aniž byl labužníkem, ale nikdy nekouřil a do třiceti let nepil
lihovin, ani piva ani vína. Teprve okolo sedmdesátky dopřával si po obědě a před spaním
kalíšek likéru.
Nejlépe se jevila Riegrova duševní i tělesná svěžest v Malči, kde poslouchal rád všechny
vtipy a anekdoty, účastnil se všech společenských her, které jeho žena důsledně opomíjela, tu
a tam přednesl společnosti svůj český překlad některé básně, která se mu zalíbila, anebo
vlastní verše, podnikal statečně pěší výlety a jednou se dal dokonce svésti štíhlým, ohebným
profesorem Gindelym, aby přeskočil za ním příkop. Když se hrálo v Malči divadlo, byl
Rieger režisérem, který dohlížel na stavbu kulis, upravoval jednotlivé výstupy, zkoušel herce,
opravoval jejich přednes a po představení pochvaloval s hrdostí soběstačnost malečské
společnosti, z jejíž domácí dílny vyšly hraný kus, hudba k němu a vše, čeho bylo třeba k jeho
výpravě.
Hostům ukazoval Rieger obyčejně veselou, jasnou tvář, a jeho zájem o umění, literaturu a
hudbu inscenoval pro ně nejeden zdařilý večírek. Přes to však byly chvíle, kdy i jeho tvář se
stala zasmušilou a kdy i on, který se dovedl tak dobře ovládati, dal najevo únavu, zármutek á
starosti, jako o své stříbrné svatbě 15. srpna 1879, která přivábila do Malče mnoho věrných
přátel, hostů i zvědavého obecenstva. Aby zapomněl na své starosti a setřásl únavu, dal se
obyčejně do nějaké stavby, která mu poskytla příležitost k rozptýlení v hovoru se zednickým
92
mistrem a v dohledu na dělníky. Nejvíce však zářila jeho tvář, když se dočkal úspěchu ve
veřejném životě nebo v hospodářství, o které se nestaral méně svědomitě a poctivě než o
politiku. Co plánů chtěl uskutečniti v Malči, kde zdokonalil rybářství a chmelařství, dal
navézti na pole náplavu z rybníků, od níž si mnoho sliboval, dbal, aby vší půdy bylo využito,
a zavedl různé průmysly, jako košíkářství, hedvábnictví, ba i chov pstruhů a bažantů na
divoko! Ale přes to nemohl zabrániti zlým dobám, kdy obilí ve žních shnilo anebo kdy mokré
jaro a léto hrozilo úplnou neúrodou. Hospodářství nevynášelo, cukrovar živořil, přírodní
pohromy mařily všechny plány. V rodinném kruhu se dokonce mluvilo již o prodeji Malče a
paní Riegrová, která při své těžkomyslnosti a svém pesimismu viděla vždy vše v nejčernějších
barvách, první usoudila, že by bylo záhodno zbaviti se zadluženého a nevýnosného statku.
Ale Rieger, řídící se vždy zásadou, že je třeba pracovati i v neštěstí a zachrániti, co se dá,
požádal rázně své drahé, aby ho nemučili zbytečnými obavami, a ukončil trapný hovor tím, že
odešel s přáním dobré noci do svého pokoje.
Přes neutěšené poměry hospodářské i politické se rozvinul v letech osmdesátých v rodině
Riegrově čilý společenský život, jehož středem byl sám Rieger, zapomínající v kruhu starších
i mladších přátel na veřejné záležitosti, které ho tížily a o kterých nerad mluvil. On také první
pojal myšlenku literárního salonu, poněvadž se mu zdálo, že českým spisovatelům a
umělcům, kteří dosud neměli k svým schůzkám jiného místa než hostince nebo kavárny,
chybí možnost společenského styku. Až na plachého Svatopluka Čecha a Mikuláše Alše,
jehož sousedská prostota odmítala každou salonní uhlazenost, přijali všichni s povděkem
pozvání, které jim otevřelo dům Palackého a Riegrův. K dávným osobním přátelům
Riegrovým, jakými byli generál Zach, ministr Jireček, Jiljí Jahn, profesoři Albert, Gindely,
Náhlovský a Zeithammer, k rodinám, které vyhledávaly Riegrovy v Praze a jezdily za nimi na
Maleč, k Braunerovým, Mattušovým, Vališovým, Slavíkovým, Heverovým a jiným, přibyli
nyní básníci a mužové péra, Sládek, Zeyer, Vrchlický, Josef Durdík, Goll, Hostinský, Eduard
Jelínek, redaktor "Osvěty" Vlček, František V. Jeřábek a Eliška Krásnohorská, vedle řidčeji
zastoupených hudebníků a výtvarníků. Přece však nechyběli hudební kritik V. V. Zelený ani
operní skladatelé Blodek, Šebor a Dvořák, pro něž Marie Červinková psala libretta. Okolo ní
a jejích sourozenců, Bohuše, který již dokončil studia, a Libuše, která již dospívala,
soustředila se mladší generace, k níž náleželi Lauermannovi, Lamblovi, Vrchlických,
Gabriela Preissová, Tereza Svatová, Srbovi, Stroupežnický, slečna Hebdová a dr. Čížek.
Bez Marie Červinkové by nebyl měl salon Riegrův paní domu, neboť její matka, zabořená
celou duší do dobročinnosti, se společenským stykům čím dále tím více vyhýbala. Ona, která
i v umění hledala jen mravní pravdu a byla příliš vzdálena estetického pojetí života, nemohla
93
se smířiti s tím planým krasořečněním a jiskřením ducha ve vtipech a anekdotách, jehož
oblasti je salon. Ale starší dcera Riegrova, bytost umělecky a citově založená, zdědila otcův
smysl pro umění, jeho lásku k divadlu i jeho nenucenou přívětivost, která ji sbližovala s lidmi
vzdělanými, vyhledávajícími tytéž estetické požitky jako ona sama. Poněvadž žila v
bezdětném a ne příliš šťastném manželství, zbývalo ji dosti času, aby po splnění domácích
povinností sledovala vyšší zájmy. I její muž byl diletantem v umění a hlavně výborným
pianistou, takže bylo možno uctívati hosty hudebními nebo literárními večery s bohatým
programem, který obsahoval hlavně čtyřruční hru, přednes básnických rukopisných novinek,
kvarteta a operní arie, zejména z oblíbené tehdy ,,Prodané nevěsty", pro niž byl Rieger tak
nadšen, že šel jako intendant Národního divadla Smetanovi osobně za ni poděkovat. Marie
Červinková uplatnila často při takové příležitosti svůj krásný hlas buď jako sólistka, nebo v
duetu se svou přítelkyní paní Lauermannovou, vyškolenou u Pivody, který se marně za ni
přimlouval v její rodině, aby směla nastoupiti operní dráhu. Jednou byla při klavíru
předvedena v Malči celá opera "Dal si hádat", vytvořená spoluprací všech členů rodiny. Mistr
Dvořák, udržující stále styky se svou libretistkou, nalezl u Riegrů často hudební motivy k své
tvorbě, jako na příklad Riegrovy verše "Na podzim v ořeší", kterých použil jako vložky v
"Jakobínu". A když náhodou viděl v Malči ohně planoucí na horách ve filipojakubské noci,
byl tak dojat, že nemohl z počátku ani mluviti, a pak řekl, že dosud nic tak krásného neviděl.
Stejně nezapomenutelné dojmy si jistě odnášel také každý host, který byl v Malči při
slavnosti obžínek. Tehdy vítal Rieger po skončené polní práci v svém saloně žence i žnečky;
jež přivezly k zámku okrášlené žebřinové vozy s hudbou. Co tu bylo věnců a kytic z obilí a
polních květin, jež žnečky v malebných selských krojích podávaly svému pánovi a jeho
hostům s obvyklým veršovaným přáním, které přednesla zvolená řečnice! Co písní bylo
přezpíváno a tanců přetančeno, když se obdarované žnečky vrátily k hudebníkům a když se
začal taneční rej, kterého se účastnil i Rieger se svými hosty! Tančily se všechny staré české
tance, k nimž byly nápěvy předzpěvovány, Rejdovák, Kuželka, Strašák, Cikánka, Holubinka,
Hulán a různé Klatováky, přednášely se příležitostné verše, zpívaly se sbory, výskalo se a
dupalo radostně až do chvíle, kdy se žnečky seřadily k odchodu a zapěly poslední sbor na
rozloučenou.
Až do roku 1887 potrval u Riegrů ten čilý, společenský život, v němž Rieger, často
znavený a rozmrzelý bojem, který se proti němu vedl, nalézal možnost oddechu a rozptýlení
po politických třenicích a cestách, jež podnikal do Vídně i za hranice, buď aby St informovalo
situaci anebo aby vyjednával ve prospěch svého národa. Těžce nesl, že se neudržela ta
jednotná nálada, jaká se projevila v národě po smíru mezi staročechy a mladočechy, zejména
94
při odhalení Jugmannova pomníku, kdy on sám pronesl nezapomenutelnou řeč, byť musil v ní
z příkazu policie provésti značné škrty. Již při nejbližších volbách se ukázaly rozpory, ačkoli
se strany o nich předem dohodly, a v letech osmdesátých vystupňovalo se politické napětí
v pusté štvaní, jehož výsledkem byly anonymní dopisy, kterých si Rieger nevšímal, ale které
paní Červinková, jakási jeho sekretářka, svědomitě třídila a uschovávala jako doklad v
rodinném archivu. Když se po šestiletém pracovním období vrátili čeští poslanci z říšské rady,
přijala je velká část veřejnosti chladně, ba nepřátelsky, poněvadž výsledky jejich práce
neodpovídaly tomu, co se od nich očekávalo. Vymohli sice českou universitu, průmyslové
odborné školy, převzetí několika středních škol do státní správy, úpravu živnostenského
zákona a pozemkové daně, rozšíření volebního práva a zestátnění několika drah, ale
nezabránili drahotě životních potřeb a bídě, která postihla citelně český venkov. Co byly
platny školy a dráhy, když venkovské cukrovary, lihovary, pivovary a mlýny upadaly, když
usedlosti se dělily nebo prodávaly, když pracující dělník nevydělal tolik, kolik potřeboval,
aby byl slušně živ, a když rolník musil prodávati polní plodiny pod cenou? To vše padalo na
hlavu staročeských poslanců a na Riegra, proti němuž bylo veřejné mínění zvláště popuzeno.
Marně zdůrazňoval, že se nesmí počítati jen s tím, co poslanci přinesli, ale že je třeba vzíti v
úvahu také to, čemu zabránili. Mnohé listy viděly v něm konservativního zpátečníka a sloup
nenáviděné vlády, kdežto ve Vídni naopak byl pokládán za přílišného Slovana a vyčítáno mu
memorandum, jež podal Napoleonu III. V Rusku se ozývaly hlasy, vinící ho, že se zpronevěřil
slovanské myšlence, a ve vlasti se spojili proti němu studenti, učitelé, mladočeští poslanci a
žurnalisté v jednotný, svorně nepřátelský šik. "Jeho Veličenstvo císař je mi nemilostiv a jeho
veličenstvo národ je proti mně popuzen," řekl Rieger ministerskému předsedovi Taaffovi. A
přece se nechtěl vzdáliti z toho kolbiště, kde na něho sršel jed a bylo namířeno tolik zbraní,
poněvadž nenalézal k tomu vážné záminky. Tuto záminku mu mohla poskytnouti jen vláda,
kdyby nesplnila podstatné národní požadavky a tím znemožnila jeho politické poslání. Ale
pokud se tak nestalo, byl Rieger odhodlán, byť měl sebe více chuti vzdáti se mandátu a odejíti
do ústraní, vytrvati v boji za národní věc, neboť nechtěl se dožíti chvíle, kdy by mu mohlo být
vyčítáno, že jeho vinou zůstaly nesplněny oprávněné požadavky národa.
Poněvadž se nikdy nemstil, neznal závisti ani vášnivé zloby a byl ochoten podati ruku ke
smíru každému, kdo mu ublížil, zejména šlo-li o věc národní, nehleděl Rieger nepřátelsky ani
na stranu mladočeskou a shledával její rozvoj zcela přirozeným. Přál si však, aby ti, jež
postaví v své čelo, byli skutečně důstojnými, charakterními zástupci většiny národa a nikoli
pouhými křiklouny nebo lidmi neschopnými, kteří mohou vlasti politicky jen škoditi. Ale od
velikonočního sjezdu svobodomyslné strany roku 1887, kde mladočeši žádali okamžitou
95
změnu politiky a kde zneuznali dosavadní práci na říšské radě, nazývajíce ji službou u vlády,
bylo jejich stanovisko vůči Riegrovi a jeho straně tak příkře odmítavé, že o smíru nemohlo již
býti řeči. Zároveň však nebylo též možno odolati tomu prudkému náporu, kterým měla být
rozbita pravice a vybojována neodvislá strana národní. Rieger, který jako předseda rozpustil
klub pro porušení klubovního tajemství a na jehož bedra svaloval Grégr vinu za všechny
neúspěchy, nemohl zůstat ušetřen urážek a příkoří v tom víru politických vášní, jejichž dravé
vlny se soustředily okolo jeho osoby. Ke konci května uspořádalo mu asi třicet studentů pod
okny kočičinu, o níž se dověděl - poněvadž tvrdě spal - až druhého dne ráno, kdy mu jeho
věrný politický spolupracovník hrabě Clam-Martinic přišel vyslovit - dva dny před vlastní
smrtí - své politování nad touto nemilou událostí.
Hospodářská tíseň zvyšovala roztrpčení, jež přinášely s sebou politické hádky a boje,
Riegrovi vždy odporné. Malečský cukrovar padl, lihovar se stěží udržoval a hospodářství bylo
pasivní. Přes to se dožil Rieger své, sedmdesátky nezlomen na těle i na duchu; zachoval si
dosud svou vzpřímenou postavu, silný, zvučný hlas, jasně zářící oči a vzhled zdravého, byť
poněkud otylého muže. Jeho hlava zapadala sice již do ramen a prsty pravé ruky se chvěly,
ale nebyly to ještě dosti silné stopy stáří, aby ochromily jeho životní energii. A právě tak jako
jeho tělo vzdorovalo stáří, vzdoroval jeho duch silou vůle skličujícím dojmům.
Doba, kdy se dožil semdesátky, byla krajně neutěšená, neboť viděl národ, kdysi jednotný
pod jeho vedením, politicky rozpoltěný, viděl, jak studentstvo a učitelstvo přechází hromadně
k mladočeské straně a jak jeho přítel dr. Mattuš propadl při volbách na Mladoboleslavsku.
Politická situace vrhala své stíny i do domácích oslav, při nichž nálada v rodině byla vážná,
zejména u paní Riegrově, která očekávala vždy věci budoucí se strachem a nedůvěrou. Ale
veřejné oslavy měly dokázati Riegrovi, že není zapomenut a že má ještě dosti přátel a
stoupenců v národě, pro nějž půl století pracoval. Neúčastnil se jich sice Sokol ani
Akademický čtenářský spolek a i Hlahol zapěl oslavenci své zastaveníčko na dvoře jeho
domu při zavřených vratech, ale v divadle mu byly uspořádány ovace, byl mu podán národní
dar 113.000 zlatých (Palacký dostal jako čestný dar jen 15.000 zl.) a na radnici ho očekávaly
deputace ze všech končin jeho vlasti, jejichž jménem ho oslovil W. W. Tomek. Na všechny
tyto projevy uznání a oddanosti, jimiž musil být pohnut muž, který v poslední době zažil tolik
trpkostí a zklamání, měl Rieger jen jedinou odpověď, kterou pronesl na radnici k
shromážděným deputacím: "Vyřiďte, prosím, doma, že jsem byl vždy poctivým služebníkem
svého národa, že jím jsem a že jím zůstanu do posledního dechu."
Lépe nemohl charakterizovati Rieger svou celoživotní práci než těmito prostými slovy.
Snad se mýlil, ale jednal vždy poctivě; snad nesplnil všech úkolů, které si vytkl, a nedosáhl
96
všeho, zač bojoval, ani svého nejvyššího cíle, jímž byla korunovace rakouského císaře
českým králem, ale šel za nimi pevně a neústupně bez jakéhokoli ohledu na vlastní prospěch,
s upřímnou a usilovnou snahou učiniti je skutkem. V sedmdesáti letech viděl za sebou tuto
poctivou práci a před sebou chmurné vyhlídky pro další činnost vlastní i své ochromené
strany. A všechny jeho neblahé předtuchy se až příliš rychle splnily.
Již roku 1889, kdy opatrní členové staročeského klubu odmítli ucházeti se při volbách o
mandáty, bylo zjevno, že Riegrův směr je překonán a že v jeho straně nastává rozklad. A do
roku 1891 zbyla okolo něho jen hrstka nejvěrnějších spolubojovníků, kteří byli zbaveni
politického vlivu i možnosti zasahovati do veřejných záležitostí. Sám Riegrův zeť Václav
Červinka mělo Vánocích roku 1890 - kdy byla v Praze pohromadě celá rodina, rozmnožená v
posledních letech o profesora dr. Albína Bráfa, muže Libušina, a o Červinkovu sestru Marii,
choť Bohušovu - neklamný dojem, že politická činnost jeho tchána je skončena. Zbývala již
jen naděje, že do pěti až desíti let se situace změní. A s touto nadějí se Rieger rozhodl, ačkoli
jeho strana byla rozbita a jemu samému vzata možnost, aby pracoval dále podle svého
přesvědčení neustoupiti z bitevního pole a vytrvati až do konce v beznadějném zápase, neboť
"stará garda umírá, ale nevzdává se".
Smutně se začal pro něho a jeho rodinu rok 1891. Již 17. ledna k večeru, kdy seděl Rieger
se svou chotí při spuštěných záclonách v svém pokoji, ozval se na ulici huronský řev a vzápětí
třeskly do oken dvě rány. Jablko a kus kamenného uhlí, jež vrhla nenávist do bytu Riegrova,
prorazily okenní sklo a byly by málem zasáhly paní Riegrovou, sedící u stolku poblíže okna.
Několikráte se opakovaly ještě bezvýsledné útoky, a pak odtáhl dav slušně oděných mladíků,
patrně studentů, k Štajgrovům na pivo.
Rieger zůstal klidný, neboť přesvědčení, že jednal správně a nemohl jednati jinak,
ozbrojilo ho proti všem útokům a dalo mu sílu snésti každé bezpráví. Úzkosti, bolest nad
nevděkem a zoufalství nejistoty vytrpěla za něho jeho žena, která vždy dvojnásob těžce nesla
všechny křivdy a rány, kterých se mu dostalo. Nezůstalo jen při první bezesné noci. Od
osudného dne nemohla paní Riegrovi nabýti klidu a pocítila takový odpor k rodné, ale
nespravedlivé Praze, že naléhala ustavičně na odjezd do ciziny. Jí, celé rodině i samému
Riegrovi bylo nyní jasno, že nelze jinak než vzdáti se politické činnosti a žíti v ústraní život
tichého soukromníka, který se domnívá, že již splnil svůj úkol. A útěk z neblahých poměrů,
byť jenom na čas, zdál se za daných okolností všem členům rodiny žádoucím prostředkem k
uklidnění rozbolestněných duší a k zapomenutí na prožité utrpení.
Když bylo v rodinné radě usneseno, že manželé Riegrovi opustí Prahu a odjedou do
ciziny, zbývalo již jen voliti místo, kam by se měli utéci. Paní Riegrová by byla s' chutí
97
hlasovala pro svou milou Nizzu, ale když viděla, že většina navrhuje Řím, jehož umělecké
sbírky a knihovny poskytovaly Riegrovi větší možnost rozptýlení, podrobila se jako vždy z
lásky k svému muži. 28. února 1891 byla celá rodina naposledy pohromadě u pražského stolu,
a pak již balila paní Červinková šaty a prádlo své matky, která do poslední chvíle vyřizovala
chudinské záležitosti, psala statistiky a výroční zprávy, pracovala ještě v noci před odjezdem a
nezřekla se návštěv ani v den odjezdu. Teprve když seděla s manželem ve voze první třídy,
pozastavujíc se nad pohodlím, které se jí zdálo pro její osobu zbytečné, spadly s jejích beder
všechny starosti a její roztesknělá duše se zhostila obav před štvanicemi a příkořím, které
mohlo ještě Riegra v Praze postihnouti.
Brzy potom oznámil telegram rodině zůstavší v Praze, že Riegrovi šťastně dojeli do Říma,
kde je očekávali na nádraží krajané, kteří jim také vyhledali tichý, soukromý byt na via
Mariana Dionigi v sousedství dvou českých historiků, pracujících ve vatikánském archivu. V
samý den příjezdu navštívili chrám svatopetrský a vystoupili na Monte Pincio, kde paní
Riegrová nalézala slabou náhradu za krásy líbezného pobřeží nizzanského. Zatím co její
manžel prohlížel sbírky a konal politické návštěvy, studovala italské chudinství z knih, které
si vypůjčila z čítárny, půjčovny nebo z veřejné knihovny Vittoria Emanuela, kam se dala
zavésti hned druhý den po příjezdu. Její duše, toužící po přírodě, smiřovala se těžce s fadesou
římských domů, na kterou bylo lze zapomenouti jen v zahradách římských vil a v rozkošném
okolí věčného města. A její tělo, předčasně vyčerpané namáhavou prací, bolestnými
chorobami, duševním utrpením a štvavými pochůzkami, nezvyklo lehce chladu italské zimy v
pokojích bez komínu a bez kamen. Přes to si paní Riegrová nestěžovala na tělesnou slabost
ani na nepohodlí a po dopoledních hodinách, věnovaných dobročinným ústavům, museím a
sbírkám, vítala odpolední pěší vycházky a výlety, při nichž krajané - mezi nimi též malíř
Beneš Knůpfer - provázeli ji a jejího muže po Římě a okolí. Vítala i večery strávené v jejich
společnosti, která dávala zapomenouti na cizinu, a libovala si, pletouc neúnavně při rozhovoru
punčochu, že nikdy v životě tolik nezahálela jako v Římě.
15. března byli Riegrovi pozváni asi s dvaceti jinými osobami do soukromé kaple
papežovy, kde Lev XIII., tehdy již shrbený stařec, sloužil tichou mši. Po mši je přijal papež v
jednom ze svých sálů, kde seděl na vysokém křesle, posadil je vedle sebe a rozprávěl s nimi
přátelsky půl hodiny o církevní i světské politice. Pro paní Riegrovou, po níž vzkázal své
požehnání všem členům její rodiny až po vnuky, bylo toto papežské vyznamenání poslední
radostí jejího života, neboť již na zpáteční cestě ji zachvátila horečka, vzniklá nastuzením.
Přivolaný německý lékař sice horečku potlačil, přemohl i její střevní katar a vrátil jí chuť k
jídlu, ale podivil se malé životní energii této předčasně zestárlé ženy, šedivé již od třiceti let,
98
jejíž tělesné i duševní síly byly zcela vyčerpány. Zdálo se sice, že nemoc je šťastně
zažehnána, ale za několik dnů uvrhl zápal žil paní Riegrovou znovu na lože, tentokráte trvale,
protože měla pravou nohu celou oteklou. O svém utrpení, které ji postihlo právě v pašijovém
týdnu, mluvila málo a nerada. Zato tím více myslila na druhé, jak byla zvyklá v svém
spartánském sebeobětování. Tu litovala svou ošetřovatelku, jeptišku z německého křížového
řádu, která jí každých pět minut podávala nějaký silicí prostředek, a přála si, aby byla
vystřídána, shledávajíc, že se jí příliš obětuje. Tu zase vyzývala svého muže, aby se nezříkal
kvůli ní obvyklých odpoledních procházek, a jeho přátele nutila, aby ho s sebou odvedli. Jí
samé stačilo dívat se na fotografii malého vnoučka - synka Bráfových - po jehož narození
trpělivě ošetřovala těžce nemocnou dceru Libuši několik měsíců ve dne i v noci, aniž se
vzdala proto svých schůzí a návštěv u chudých.
Lékař a Rieger doufali pevně v uzdravení nemocné, které se již projevovalo splasknutím
otoku a návratem chuti k jídlu, když na Bílou sobotu se přidal pojednou k dosavadní chorobě
zápal plic. Těžký dech, apatie a hlavně neschopnost vykašlati hleny nevěstily nic dobrého. A
druhého dne musil lékař upozorniti Riegra, netušícího dosud, v jakém nebezpečí je život jeho
choti, že nemocná nezůstane na živu, protože nastává u ní ochrnutí slabostí srdce. A za
několik hodin paní Riegrová po krátké agonii skutečně skonala v tutéž hodinu jako její otec.
Po tragických událostech, které se tak neočekávaně odehrály v domě čís. 29 na via
Mariana Dionigi, přivezl zapečetěný vagon 6. dubna rakev paní Riegrové do Prahy, odkud
byla dopravena dále do Lobkovic. Rodina neviděla již drahé matčiny rysy a chudé ženy
neviděly ani rakev své dobroditelky. Aby uctily její památku, uspořádaly hradčanské chudé
matky mezi sebou krejcarovou sbírku, z níž koupily svíci se štítem, na které vepsaly svou
vděčnost slovy: "Své dobroditelce - matky hradčanské", a daly sloužiti zádušní mši, k níž
přišly všechny s dětmi v náručí. A ve schůzi na radnici bylo usneseno založiti pod jménem
Marie Riegrové-Palacké fond ku podpoře chudých matek a novorozenců, jenž měl provždy
připomínati její obětavou činnost a účel, kterému sloužila.
Rieger předešel o dva dny rakev své ženy, aby se účastnil s rodinou, příbuzenstvem a
přáteli 7. dubna tichého pohřbu v Lobkovicích. Jeho nejbližší okolí postřehlo již při první
večeři, jak je zamyšlen a sklíčen, ba neunikla mu ani dvě slova, jež zašeptal sám k sobě před
odchodem do svého pokoje: "Jsem dole!" Rána, která ho stihla, nezůstala bez odezvy na jeho
zdraví a duševní stav. Silou vůle a péčí dcery Marie překonal sice churavost, které podlehl po
smrti své choti, ale i v rekonvalescenci bylo třeba karlovarské vody a elektrizace pravé ruky,
vypovídající službu.
99
Marie Červinková, na jejíž bedra spadla nyní otcova domácnost v Praze i v Malči, ujala se
svého úkolu s láskyplnou odhodlaností, pro niž nebylo žádných obtíží. Potřeboval-li její
"báťuška" něčeho, zanechala ihned každé práce, byť ji sebe více těšila, a spěchala, aby mu
vyhověla, neboť nic jí nebylo těžkým pro toho dobrého otce, který závisel nyní zcela na její
péči a splácel její pozornosti vděčným uznáním. Předčítala mu, provázela ho všude, starala se
o jeho pohodlí a dobré jídlo, rozprávěla s ním o minulosti a zemřelých přátelích, na které
vzpomínal rád, ale bez sentimentality, a snažila se zachytiti jeho úsudek o lidech i událostech,
aby jej věrně reprodukovala v záznamech, které vedla po celých deset let o jeho politické
činnosti. Jak ráda zapomínala v přítomnosti otcově na své nešťastné manželství, na vlastní
žaly a nesplněné touhy! I svou touhu po beletristické tvorbě dovedla potlačiti a napsala "sobě
pro radost" jen jedinou beletristickou práci: Letní sen života. Vždyť bylo třeba na jedné straně
zachovati pro budoucnost historii otcova politického zápasu a na druhé odkaz matčin!
Zapisovala-li pilně události politického vývoje, aby objasnila úlohu, jakou v něm hrál její
otec, pokračovala v díle matčině návštěvami u chudých a knihou "Ochrana opuštěné mládeže", k níž nalezla hlavní pramen ve výpiscích zesnulé matky, jejíž život a skutky zvěčnila
krásně podaným literárním profilem.
V blízkosti této něžně pozorné dcery, která pečovala o jeho tělesné i hmotné potřeby a
vytušila každé jeho přání dříve, než je vyřkl, nebyl život pro Riegra prost všech radostí,
zejména když přišli oživiti jeho samotu vnuci Venoušek Bráfovic a oba synkové Bohušovi.
Leč i ta útěcha měla být Riegrovi vzata. 19. ledna 1895 při pohřbu dr. Kučery pocítila Marie
Červinková v kostele u Františkánů náhlou nevolnost, z které se šla zotaviti k své přítelkyni
paní Lauermannové. Vypila u ní čaj, rozpovídala se, ba i žertovala, okřála hovorem a okolo
šesté hodiny odešla domů, aby připravila otci večeři. Sotva však se dala do práce, přepadla ji
znovu nevolnost tak náhle a prudce, že měla stěží čas dojíti do svého pokoje - bývalé ložnice
Palackého - a vrhnouti se tam na pohovku, kde v několika okamžicích skonala na témže místě
jako její slavný děd.
Když za dva měsíce zemřela po porodu - třetího syna i jeho snacha, začala Riegrova hlava
kvapem běleti a jeho postava se schylovala pod tíhou těchto příliš rychle za sebou spějících
ran osudu. Druhá dcera Libuše i její manžel se starali stejně svědomitě jako zemřelá Marie,
aby se starý otec necítil opuštěný a aby se nic nezměnilo v obvyklém chodu jeho života. Byt,
jejž najali v sousedním domě, a zeď, kterou dali prolomiti se svolením vlastníkovým do
starého Riegrova bytu, umožnily jim častý a těsný styk s otcem, který žil v jejich rodině, aniž
se cítil na ní závislý a aniž byl rušen v svých zvycích.
100
Brzy z jara odjížděl Rieger do Malče, kde rád pobýval, ačkoli tam nebylo již dřívější
veselé společnosti. Mládež, která před lety plnila vzdušné zámecké místnosti svým zpěvem,
hudbou a smíchem, oženila se nebo provdala a rozptýlila se beze stopy po světě. Bráfovi a
hosté přijížděli až později, takže Rieger byl po celé týdny odkázán na společnost svého zetě
Červinky, toho čestného, charakterního muže, který z úcty k němu a paní Riegrové nezlomil
pouta nešťastného manželství a raději v něm trpěl, než by nabyl svobody za cenu jejich hoře.
Když přijel Rieger do Malče, opustil Červinka svou skromnou přízemní domácnost, aby se
mu mohl věnovati, a trávil většinu času s ním, ať na procházkách nebo u dubového stolu z
mlýnského hřídele, kde sedávali při obědě a při večeři sami dva, vzpomínajíce minulých dob
a drahých bytostí, které navždy odešly.
Poněvadž Červinka musil jíti po ránu za svými hospodářskými starostmi, snídali každý
zvláště, ale vyjížděli spolu do okolí a sešli se pravidelně každý den u oběda, při němž musil
zeť vykládati tchánovi vše, co zařídil a podnikl, neboť Rieger se stále živě zajímal o úrodu,
hospodářské práce i o poměry zaměstnanců. Při černé kávě, které Rieger vypil velký šálek,
aby si nahradil předem svačinu, byl umluven odpolední program, obyčejně vyjížďka po
okolních dvorech. V pozdějších letech si Rieger po obědě na hodinu lehl, přehlédl noviny a
pak teprve dal zapřáhnouti. Za deštivých dnů vybízel Červinku, aby šel na čekanou a
doprovodil ho do lesa, neopominuv mu připomenouti, aby přišel včas k večeři.
Když se procházel po malečských polích nebo po zahradě v svém slaměném širáku,
pohodlném, světle žlutém kabátu z velbloudí srsti a střevících ze srnčí jirchy, zapomínal
Rieger na všechny trpkosti, které mu přinesl politický život, i na osudnou slovanskou
nesvornost, plodící svéhlavé furiantství, v níž viděl největší zlo a největší nebezpečí pro
národní budoucnost. Ale když se dožil osmdesátky, připomněl mu národ, že není politicky
mrtev, byť nalézal nejvíce radostí v tichém životě soukromníka, a že jeho dílo je uznáváno
přes všechny dřívější útoky, urážky a křivdy, nyní již oboustranně zapomenuté. Tentokráte
nevyšly oslavy jen z kruhu několika oddaných přátel a ctitelů, ale z nejširších řad národa,
holdujícího nadšeně muži, který mu celý život poctivě sloužil. Zase byly po slavnostním
představení v divadle vypřaženy koně z jeho vozu jako tehdy, když se vracel z Vídně v době
svých největších politických triumfů za vlády Hohenwarthovy. A v předvečer jeho narozenin
nebylo již zastaveníčko zpíváno při zavřených vratech, ale před rozjásaným davem, který
naplnil dvůr i ulici a kterému se musil Rieger za ovace několikráte poděkovati.
Ačkoli byl dojat a v hloubi duše jistě potěšen tím všenárodním holdem, přece zbylo v
teskném výrazu jeho tváře a přízvuku jeho hlasu něco z přetrpěných bolestí, něco jako vědomí
marnosti veškeré světské slávy. A když se konečně utišil pokřik na ulici, který se zdvojnásobil
101
při každém jeho objevení se u okna nebo na ochozu domu, usedl, znaven tolika dojmy, v
předním pokoji a zůstal tam dlouho seděti mlčky v hlubokém zamyšlení. Jistě přehlížel v
duchu tu dlouhou řadu plodných let práce, která mu vynesla čestné občanství mnoha měst a
obcí, čestné členství jednot, spolků, učených společností, ba i cizích universit, a několik řádů,
od ruského komandérského kříže sv. Anny, uděleného mu při tisíciletí ruské říše, až po
rakouský řád Železné koruny II. třídy s povýšením do stavu baronského.
Minulost byla tak bohata činy i výsledky činů, ale co přinese budoucnost? S obavami, že
se snad již nedožije nového století, stál Rieger m přelomu dvou věků. Nohy mu již nesloužily,
pravou rukou těžce vládl a levá se mu třásla, pohyby jeho byly neobratné a bez posluhy se již
nemohl obejíti, byť mu byla sebe nepříjemnější. Ale duševně se nechtěl poddati a plány, v
kterých žil, udržovaly jeho vůli k životu v stálém napětí. Přes odpor své rodiny, přes domácí
mrzutosti vydal se v červnu 1900 v 82 letech na výstavu do Paříže a uprosil zetě Červinku,
aby ho tam doprovodil. Pak ho zaměstnávala přestavba malečského zámku, na kterou
pomýšlel v posledních letech života, kdy zkoumal stále stavební plány a kolísal nerozhodně
mezi nimi, až konečně zvolil plán architekta prof. Antonína Bráfa. Ještě roku 1902, kdy se u
něho projevila cukrovka, jejíž následky zanechaly stopy na jeho vzhledu, předsedal schůzím,
účastnil se slavnosti a strávil léto v Malči, kam přijeli za ním syn Bohuš (Syn Riegrův, JUDr.
Bohuš Rieger, zemřel v květnu r. 1907, vnuk Václav Bráf zemřel po maturitě r. 1908 v
Gorbersdorfu a zeť ministr dr. Albín Bráf r. 1912.) a dcera Libuše s rodinami, slečna Hebdová, paní Bourges s dcerou Sitou, paní Lauermannová s dcerou Olgou, ředitel dr. Mattuš,
ředitel Šubrt a prof. Antonín Bráf s rodinou.
Vesele, v poměrném zdraví prošlo toto poslední Riegrovo léto. 1. října, když se loučil s
Malčí, netuše snad, že ji opouští navždy, hleděli všichni s pohnutím za jeho odjíždějícím
kočárem, ale on se vůbec neohlédl, aby nepodlehl sentimentalitě, proti které se vždy bránil.
Ke konci října se vydal ještě na cestu do Vídně k zasedání panské sněmovny, v zimě chodil na
obvyklé procházky i do divadla, odkud se vracel pěšky a dával si referovati o stavebních
přípravách v Malči, na jejichž dokončení neustal naléhati.
Ale ke konci února 1903 uvrhl ho zánět měchýře na lože. Duševně byl však stále ještě čilý
a zachoval si až do posledního dne stopy své neobyčejné paměti, která začala slábnouti až v
letech devadesátých. Když ho Červinka navštívil den před smrtí, rozprávěl s ním o stavbách v
Malči, vzpomínal na pařížskou cestu a na dávné druhy, napil se piva, které mu dal přinésti od
Pinkasů, a požádal i o doušek mělnického vína. Když však byl sám, v klidu a tichu,
pozorovala ošetřovatelka, že má ruce sepjaty a že se modlí, ačkoli církevní útěchu odmítl,
patrně v domnění, že má na ni ještě dosti času.
102
Druhého dne 3. března před 1hodinou zavolala ošetřovatelka rodinu; která se právě
chystala zasednouti k obědu, do pokoje nemocného s podotknutím, že se "panu baronovi
udělalo trochu nevolno". Přivolaný nejbližší lékař mohl však již jen zjistit smrt, a Červinka s
paní Lauermannovou mohli již jen rozžehnouti svíce u hlavy zesnulého, jehož tvář nabyla
tichým smrtelným zápasem přísného, až bolestného výrazu.
Slavný národní pohřeb z Pantheonu na Vyšehrad za účasti všech spolků a všech
společenských vrstev až po Sokoly a studenty v historických krojích byl údělem čestnému
muži, který v své závěti přál svému národu, aby neopouštěl sama sebe. I dar, jejž od něho
přijal, vrátil mu po smrti rozmnožený na 200.000 zlatých, aby sloužil jeho kulturním
potřebám, a tím dokázal, právě tak jako celým životem, nezištnost své lásky a svých služeb.
Když v několika letech zkosila smrt mladé životy syna i zetě Riegrova, zůstala paní Libuše
Bráfová sama v domě Měchurů, Palackých a Riegrů se svými vzpomínkami, rodinnými
památkami a s oddanou přítelkyní MUDr. Bayerovou, první českou lékařkou, promovanou ve
Švýcarsku, která se k ní přistěhovala před světovou válkou a prožila v její domácnosti čtrnáct
let. Roku 1924 odňala jí smrt i tuto poslední blízkou bytost, a paní Bráfová, která zdědila
otcovu podobu s matčinou ideální dobrotou, osaměla v domě svých předků, jejž naplnila
svými sbírkami porculánu, starých výšivek a obrazů.
Již za jejího života se měnil tento dům v museum tří generací, kde nalezly své místo
všechny předměty mající nějaký vztah k rodině jeho vymřelých obyvatelů, aby vyprávěly o
nich jasnou řečí budoucím. A když i nejmladší dcera Riegrova následovala své drahé do
hrobky vyšehradské, kde bylo místo již jen pro ni, otevřelo se toto museum, které ji přežilo,
českému národu a ukázalo mu něco více než němou tvář mrtvých věcí. Ze všech jeho portrétů,
představujících členy rodu, od Měchurů až po Bráfovy, ze všech kusů nábytku a předmětů
potřeby, od studentských kufříků národních velikánů až po jejich psací stoly a úmrtní lože,
vyvstává představa o životě těch, kteří tu pracovali a bojovali za svůj národ slovem i pérem,
myšlenkou i činem, a kteří zasluhují, aby hledal jejich stopy v opuštěných zdech domu, odkud
navždy odešli.
103
Marie Bahenská: Obraz dívčího penzionátu v korespondenci Marie Riegrové-Palacké a
její dcery Libuše.
In: Dějiny žen aneb Evropská žena od středověku do 20. století v zajetí historiografie (IV.
pardubické bienále, 27. - 28. dubna 2006), Pardubice 2006, edd. Kateřina Čadková, Milena
Lenderová, Jana Straníková.
"Pensionáty jsou vůbec soukromé školy pro dívky většinou bohatších rodičů, kde se
udílí dívkám vyučování škol národních s přídavkem cizích jazyků a hudby, kde dívky bydlí i
stravovány jsou." (Ženské listy, 15, 1887, č. 7, s. 115 (z článku Růženy Jesenské Několik
myšlének o vychování našich dívek, s. 113-116).
Dívčí penzionáty, ať už domácí nebo zahraniční, představovaly v 19. století završení
vzdělání a výchovy pro dcery z majetnějších rodin středních vrstev. K oblíbeným patřily
penzionáty francouzské a švýcarské, pobyt v německém prostředí obvykle narážel na
nesouhlas vlasteneckých vrstev. (K tomu srov. např. Archiv Národního muzea v Praze (dále
jen ANM), fond Marie Červinková-Riegrová (dále jen f. Červinková-Riegrová), kt. 4, sl. 4/3,
i. Č. 40 (Opisy listů Marie Riegrové-Palacké dceři Marii Červinkové, 27 ks, 1868-1873),
Riegrová-Palacká dceři Marii, 6. 3. 1869 a 16. 4.1869.) Očekávalo se, že dívky si v
penzionátu především doplní a rozšíří znalosti cizích jazyků, budou se věnovat ručním
pracím, hudbě a malbě. Pobyt měl v neposlední řadě přispět k vytříbení jejich společenského
chování a vystupování. Přesná pravidla a program výuky stanovala majitelka penzionátu,
takže jednotlivé ústavy se od sebe značně lišily. V některých se zdůrazňovala domácká
atmosféra a předměty hodící se pro budoucí paní domu, v jiných se naopak zakládalo na
elegantním společenském tónu a okázalosti.
Pro poznání života v dívčím penzionátu se mohou stát odrazovým můstkem prameny
osobní povahy, zejména korespondence a vzpomínky. (Archiv Národního technického muzea
v Praze, Sbírka rukopisů Č. 1706 - Františka Marková-Jeřábková: Vzpomínky na rodinu
Marků a Jeřábků, strojopis, 58 s.; ANM, fond Libuše Bráfová (dále jen f. Bráfová), kt. 8, sl.
8/1; ANM, fond Marie Riegrová-Palacká (dále jen f. Riegrová-Palacká), kt. 2, sl. 2/1; ANM,
f. Červinková-Riegrova, kt. 4, sl. 4/3, i. Č. 40.) Poměry v domácích penzionátech lze
odvozovat také z dobového tisku, podrobnou studii věnovanou prvnímu českému penzionátu
v Praze vydala Irena Štěpánová. (Irena ŠTĚPÁNOVÁ, Zařizování prvního českého
penzionátu pro dívky v Praze, Paginae historiae, Sborník Státního ústředního archívu v Praze,
104
7/1999, s. 112-125. K tomu srov. též Ženské listy, 26, 1898, č. 6, s. 124, č. 7, s. 142 a č. 12, s.
243. Zmínky o zahraničních penzionátech viz Milena LENDEROV Á, K hříchu i k modlitbě.
Žena v minulém století, Praha 1999, s. 61-62.) Osobní fondy žen rodiny Riegrovy se staly
základním pramenem pro tento příspěvek.
První zkušenost Riegrových se zahraničním dívčím penzionátem spadá do první
poloviny roku 1869, kdy jejich starší dcera Marie na šest měsíců odcestovala do Frankfurtu
nad Mohanem. Manželé Riegrovi si uvědomovali, že reakce veřejnosti vůči tomuto pobytu
nebudou nejspíš příliš vstřícné, a tyto obavy potvrzovala nejen řada nepřímých narážek, ale i
otevřené projevy nesouhlasu. Ke kritikům, na jehož mínění Riegrovům záleželo, patřil mj.
Vojta Náprstek: "V Praze se ustavičně na to lidi mrzejí a za zlé nám to pokládají, že jsi odjela.
Dnes mi to vyčítal i pan V. Náprstek.:" (ANM, f. Červinková-Riegrová, kt. 4, sl. 4/3, i. č. 40,
Riegrová-Palacká dceři Marii, 6. 3. 1869.)
Jeho nesouhlas poněkud zmírnilo ujištění, že v penzionátu je spolu s Marií celá řada
dalších cizinek, především Angličanek. K tradičním odpůrcům Riegrových názorů se řadila
svými výroky také Karolina Světlá. (Viz např. Světlá Krásnohorské, 18. 3. 1869, in: Karolina
SVĚTLÁ, Z literárního soukromí TI. Korespondence, Praha 1959, s. 321.) Marie RiegrováPalacká opakovaně vysvětlovala, že jediným důvodem dceřina pobytu ve Frankfurtu je
potřeba zlepšit si němčinu. Z tohoto důvodu také rodiče jednoznačně odmítli jakékoli prodloužení Mariina pobytu: ,,[ ... ] abys zůstala tam déle [ ... ], tomu nemohu nijak přivyknout a
jsem tomu ráda, že i dědeček to nechce. [ ... ] Nechci, aby se Němci chlubili příliš tebou když to nebude na dlouho, uvěří svět, že to bylo pouze kvůli řeči a ne touha po německé
kultuře, která tě tam vedla.,, (ANM, f. Červinková-Riegrová, kt. 4, sl. 4/3, i. č. 40, RiegrováPalacká dceři Marii, 16.4.1869.) Stejné zdůvodnění nezbytnosti pobytu v cizině - s trochou
výčitek - psala také své dceři: ,,[ ... ] nechtívala jsi ani číst knihy ani mluvit a teď máš za to
němčiny, co jen možno. Přičiň se tedy, aby ti to pak žádnou více nedělalo nesnáz, knih máme
dost a hezkých, abys jich mohla použít k tvému vzdělání a abys mohla i německy si
pohovořit, a to zvláště něco zdvořilého. [ ... ] neměj ctižádost státi se tam tuze moudrou. Hleď
toliko v řečích se vycvičit a to ani ne tak knihami jako mluvením a cvikem.“ (Tamtéž, druhý
dopis, s. d. (v opise na s. 3-4).) Zároveň ji nabádala, aby se nenechala vtahovat do hovorů o
politice, národnostních otázkách, vlastenectví, vztahu Čechů k Německu, měla se ve vlastním
zájmu vyhýbat všem hádkám a sporům: "Ty víš, že tam teď musíš půl roku zůstat, nečiň si to
sama peklem. [ ... ] Naší národnosti můžeš posloužit nejlépe nejvíce v tom, když tvé chování
105
bude vzorné, když se přiznáš sice ke své barvě, ale budeš ke všem přístupna a vlídná a vyhneš
se všem hádkám a slovním půtkám." (Tamtéž, 16. 3. 1869.)
Mnohem bohatší, obsahově i kvantitou, je korespondence Marie Riegrové-Palacké s
mladší dcerou Libuší. Ta pobyt v penzionátu absolvovala dvakrát, poprvé od října 1875 do
dubna 1876, podruhé od března do července 1877. V obou případech se jednalo o švýcarské
penzionáty ve frankofonních částech země - penzionát sv. Havla ve Fellenbergu poblíž St.
Gallen a penzionát v Morges u Ženevského jezera.
Matka dceři psala pravidelně dvakrát v týdnu, a to velmi obšírně, s množstvím
informací o členech rodiny, počasí, novinkách v Malči, ale především s opakujícími se radami
ohledně Libušina chování a vzdělávání. Snad v každém dopise najdeme se závěrečným
pozdravem důrazné pobízení, aby se dcera stala "mluvnou a sdílnější," což byl jeden z
hlavních důvodů, proč byla ve svých patnácti letech do penzionátu poslána. (Obecným
důvodem pro pobyt všech Riegrových dětí v cizině byla podle matky také potřeba, "abyste
poznali svět, jak jest, mimo kruhu domácího, byste nebyli nesamostatní a zhola nezkušení bez
tatínka a maminky." ANM, f. Bráfová, kt. 8, sl. 8/1, Riegrova-Palacká dceři Libuši, 9. 4.
1876.)
Libušiných dopisů se z obou pobytů dochovalo padesát jedna, povolení psát dopisy
měla, stejně jako ostatní chovanky, pouze jednou týdně. Většina dopisů ze St. Gallen se nese
ve velice smutném tónu, jsou plné stesku po domově, stížností na poměry, které v ústavu
vládnou, na učitelky i spolužačky, vůči kterým byla Libuše značně uzavřená a nedůvěřivá.
Radostněji laděné jsou jen listy z doby, kterou strávila o Vánocích v Bernu s českými přáteli,
a z penzionátu v Morges, kde patrně panovala méně přísná atmosféra a vztahy mezi
obyvatelkami ústavu byly podle Libuše mnohem více přátelské. Svou roli zřejmě sehrála i
skutečnost, že do Morges Libuše odjela na jaře 1877 podle svého vlastního přání, setkala se
zde se svou přítelkyní z předchozího penzionátu a neočekávalo se od ní nic jiného než
"přisvojení si uhlazených hezkých mravů, prospěch v anglické a francouzské i německé řeči."
(Tamtéž, 3. 3. 1877.)
Pokusme se nejprve na základě analýzy dochovaných dopisů charakterizovat výuku a styl
výchovy v obou penzionátech a poté porovnat postoje Libuše a její matky k nabízenému
učivu a způsobu výchovy. Z dopisů lze zároveň vysledovat vzájemný vztah mezi matkou a
106
ostatními členy rodiny, zejména dcerami. V závěru příspěvku pak z tohoto rozboru vyplynou
shodné a rozdílné aspekty pobytů v penzionátu a nároky, které pro rodinu přinášely.
Do penzionátu sv. Havla ve Fellenbergu, jehož majitelkou a ředitelkou byla slečna
Roschachová, odcestovala Libuše v otcově doprovodu začátkem října 1875. Z prvních dopisů
z domova mohla čerpat jen málo útěchy, matka se vyjadřovala, jak bylo jejím zvykem, spíše
racionálně než citově a udílela dceři spoustu rad a pokynů, jak má svůj pobyt co nejlépe
využít. Vybízí dceru k otevřenosti vůči učitelkám i spolužačkám, k pilnému studiu němčiny a
francouzštiny, k pravidelným modlitbám a návštěvám kostela a jakýkoli smutek doporučuje
zahánět prací: "Neoddávej se tesknotě a zármutku, když na Tě přijde - a přijde-li přece, hleď
zaměstnáním ho z mysli vypudit. [ ... ] Buď zdráva, veselá, pilná, pracovitá a pobožná,
všichni Tě budou mít rádi.,, (Tamtéž, 17. 10. 1875.)
Velký zájem Marie Riegrová-Palacká projevovala o chod penzionátu. Počínaje třetím
dopisem (21. 10. 1875) dceru doslova zaplavuje velmi konkrétními otázkami, chce vědět, co
se učí v hodinách ručních prací, jaký je rozvrh dne, zda bere hodiny piana, zda je v ústavu
knihovna a jak je zásobena, jak se stravují, jaké jsou znalosti spolužaček. Otázky tohoto typu
se v dalších dopisech znovu a znovu opakují, což pravděpodobně svědčí o Libušině malé
ochotě detailně odpovídat. Vysloužila si za to nejedno matčino pokárání, v dopise z 28. 10.
1875 matka stroze konstatuje, že napsala již čtyři dopisy a na spoustu otázek stále nemá
odpovědi: "Když mi píšeš, vytáhni si je [rozuměj předchozí dopisy - poznámka MB] ze
šuplete a přečti znova, abys mohla mi dávat odpověď na otázky kladené!" (Tamtéž, 28. 10.
1875.) V podobně přísném tónu se nese celý dopis," (Pro příklad uvádíme několik ukázek z
dopisů Marie Riegrové-Palacké dceři z 28. 10. 1875 a 31. 10. 1875: "Že jsi sis zkazila hnědé
šaty, mne velice mrzí. Snad se to dá opravit. [ ... ] jak to je s kuchyní? Také mi nepíšeš, jak to
stojí s kreslením, s pianem? Jakým předmětům literním se učíte? Děláš slohová cvičení
německá a francouzská? [ ... ] Jen hleď, abys hodně mluvila a se rozhovořila [ ... Jen
nenaslouchej dialektu a nechtěj mluvit špatně - těžko by bylo odvykání." ,,[. .. ] psaní Tvé mi
pak nikdy nedostačí, nevím tolik věcí, které bych tak ráda věděla. Rozdělení tvého času - dne
- rozvrh hodin v učení. [ ] Když večer leháš a ráno vstáváš, mysli si, že tě v duchu vždy
srdečně líbám a objímám [ ] a zároveň si klaď otázku - zdali pak den neuplynul zadarmo [ ...
].") možná proto Libušina vstřícnost a ochota k odpovědím nebyla nijak velká a nesplňovala
matčiny představy. Libušina reakce na neutuchající sled matčiných dotazů a rad se do jisté
míry podobá i reakcím dnešních -náctiletých, matce se však Libuše pochopitelně neodvážila
107
přímo odmlouvat, volila tedy formu velmi strohých vět, výmluva omluv: "Přeješ si, abych Ti
pověděla, jak je to s učením atd., ale to jsem Ti proto nepsala, protože to není nic zvláštního a
pak když toho mám tolik, musím na něco zapomenout. Slečna učí sama, má dost hezké
přednášky. [ ... ] V hodině buď se učíme spravovat punčochy [ ] neb šijeme takovou věc,
nevím vlastně, co to je. [ ... ] Večer háčkuji. [ ] Dále chceš vědět, jak to je s pianem. Posud
žádné hodiny neberu. Jak s kreslením - kreslím obyčejné předlohy krajiny. Ptáš se, jestli mám
Bolzana s sebou. Nemám." (ANM, f. Riegrová-Palacká, kt, 2, sl. 2/1, Libuše Riegrová matce,
31. 10. 1875.)
V prvních vzájemně vyměněných dopisech se dočteme údaje o vyučovaných
předmětech a atmosféře v penzionátu. Panoval zde striktní denní režim, kterému se všechny
dívky musely podřídit. Jako komunikační řeč se používala francouzština, německy mluvily
dívky jen mezi sebou, ale v tom případě šlo o dialekt, který Libuše neměla v žádném případě
napodobovat." (Ohledně dialektu a němčiny vůbec Libuše matku "uklidňuje": "Zdejšímu
dialektu nerozumím skoro nic, jest to jako jiná řeč. [ ... j Proto se maminko nemusíš bát, že
bych se tomu naučila." Tamtéž, 14. 11. 1875.) Vyučovaly se domácí práce, a to teoreticky i
prakticky - šití, vyšívání, žehlení, vaření, stlaní, z dalších předmětů je zmiňován dějepis,
zeměpis, kreslení, němčina a francouzština, matematika, tělocvik a podle zájmu dívek hodiny
piana. Pětkrát denně se dívky společně stravovaly, pátek byl postním dnem, každý večer si
společně předčítaly z Bible. Součástí denního programu byly společné procházky nebo výlety
a občasné návštěvy divadel. Všechny dívky měly také za povinnost uklízet si samy v pokojích
a podílely se i na chodu penzionátu, např. formou pomoci při prostírání, péčí o květiny,
úklidem společných prostor. ("Většinou spíme po dvou, tu pak každá střídavě jeden týden
každý den mete a oprašuje atd. Mimo to jsou tak nazvané Hausgeschiiften - tu zase má každá
jeden týden na poř. jídelní pokoj, druhý školní síň, třetí květiny, črvrtý dvůr, pátý přinášení
jídel, šestý prostírání, sedmý mytí sklenic, osmý mytí stříbra atd. a zase od začátku (Tamtéž,
6. 5. 1876.)
Z uvedených předmětů si zřejmě Libuše zpočátku oblíbila jen málokteré a pokoušela
se hledat důvody, proč se některým vyhnout. Prosí například matku, aby jí dovolila vynechat
hodiny kreslení ("bylo by to marné vyhazování peněz") a tělocviku ("jsou to takové hlouposti,
darmo tratím čas"), považuje za zbytečné vynakládat peníze na hodiny piana, protože se kvůli
nedostatku času stejně nemůže řádně připravovat na hodiny. Nechuť věnovat se čemukoli
nepovinnému, ovšem zaobalená do rodičovským uším lépe znějících formulací, a omluvy za
108
výsledky, které nebyly na počátku pobytu nijak oslňující, je patrná z mnoha dopisů a zejména
z komentáře k pololetnímu vysvědčení: "Mé vysvědčení nemám chuť poslat, jest velmi
ošklivé a opravdu nezasloužené. Nemysli, že pakli to pravím myslím jak jindy že se mi křivda
dělá - jest to zcela pravda. Všechna děvčata tvrdila, že je nespravedlivé. [ ... ] Nemyslím tím
nikterak slečnu obviňovat, jest to vlastně má chyba - neukazovala jsem slečně na příklad své
háčkované práce atd., nehlásila jsem se atd. [ ... ] Ve franštině dosti často mívám dictée zcela
bez chyb - počítat tu neumí o nic lépe než já, v háčkování jsem nyní hotový metr, mám
nejhezčí práce též v spravování pletených věcí atd. [ ... ] Budeš to možná považovat za
vychloubání, ale až uvidíš druhé vysvědčení, uvidíš, že nepřeháním - nebudu již tak hloupá
budu vše ukazovat - se hlásiti." (Tamtéž, 16. 1. 1876. 19)
Poměrně důležitým tématem je v korespondenci náboženství. Libuše byla vychována
v katolické víře, matka se proto těžko smiřovala se skutečností, že většina dívek v penzionátu
jsou protestantky. Libuše však mohla navštěvovat katolický kostel a k matčině spokojenosti
vyjadřovala nelibost se spolužačkami, které "náboženství nemají příliš v úctě.“ (Tamtéž, 28.
11. 1875.) Lze říci, že právě dopis, v němž si Libuše stěžuje na neúctu dívek k náboženství a
na nezpůsoby, které se v ústavu trpí, vyvolal nejvýraznější matčinu reakci. Vyžadovala přesné
informace, obávala se nemravnosti, ale dceři důvěřovala, že se "vystříhá všeho nepravého a
nepřivykne, co sama za nedobré poznává.“ (ANM, f. Bráfová, kt, 8, sl. 8/1, Riegrová-Palacká
dceři Libuši, 1. 12. 1875.) V bezprostřední reakci dokonce penzionát označila za
"nenáboženské hnízdo." Jako perličku k tomuto problému můžeme zmínit pokyn jindy vždy
čestné a upřímné Marie Riegrové-Palacké - nabádá dceru, aby vše, co se jí nelíbí a s čím se
chce svěřit, napsala "na malou cedulku, kterou vložíš do listu mého - tak, abych psaní tvé
budoucí sice dědečkovi ukázati mohla, ale lístek pro sebe zachovala." (Tamtéž, 1. 12. 1875.)
Ve vztahu k děvčatům pak dceři radí, aby nedbala na jejich řeči ani posměch, aby se i nadále
denně modlila a pilně chodila do kostela. Z dopisu, kde Libuše obšírněji vysvětluje, v čem
vidí ony "nezpůsoby a nemravnosti", však vyplynulo, že se jednalo o výrazy značně nadnesené. Matce se očividně ulevilo po zjištění, že to, co Libuše označovala jako nezpůsoby, je
spíše chování "rozpustilých děvčat". Na dceřiny stížnosti vůči chování spolužaček reagovala
po svém: "Že se ti děvčata nelíbí, to mi ručí za to, že se od nich nenakazíš." (Tamtéž, 16. 1.
1876.) Zároveň připomínala, že zcela ideální dívky by Libuše nenašla nikde, má se tedy se
situací vyrovnat a uvědomit si, že "jela tam jen pro vzdělání a vycvičení svoje - hleď toho míti
vždy na zřeteli, a nermuť i nesužuj se pro věci, které jsou tak pomíjitelny pro tebe - jako ten
poměr mezi tamějšími děvčaty." (Tamtéž, 27. 1. 1876.) Drobnou útěchou mohla být pro
109
Libuší naděje na příjezd druhé Slovanky, slečny Wiesnerové, jejíž otec se s Riegrovými znal a
penzionát ve Fellenbergu mu byl doporučen. Libuše se měla stát pro svou mladší krajanku
jakousi patronkou, ale jejího příchodu se nedočkala, o několik týdnů se minuly.
Častým tématem matčiných dopisů jsou též obavy o Libušino zdraví ("Zdali pak netrpíš
zimou - máte jednoduchá okna a jaká asi kamna? Budou-li tě ruce zase pálit, spi v rukavicích
aneb obvaž smrkavcem lojem pomazaným. Nezanedbej to, a kdyby si v noci cítila zimu na
ruce, strč si hlavu po pokrývku - aspoň často na chvíle, aby obličej nevystydl, jinak ulovíš
hejla, který tě bude mrzet a dlouho trápit. [ ... ] Zdali pak máš dost teplého šatstva? Zmiň se o
tom a zdali bys to potřebovala." Tamtéž, 28. 11. 1875.), s tím souvisí rady ohledně oblékání.
Libuše měla nosit teplé prádlo, matka jí poslala ručně pletené punčochy a teplé domácí
bačkory, starala se, jak je to v penzionátu zařízeno s topením a peřinami, radila dceři, aby si
na noc ovazovala ruce, a navrhovala, aby si v hodinách ručních prací vyprosila dovolení
uplést teplou vestu. Libušin zdravotní stav nebyl sice nijak zvlášť špatný, nicméně podle
vlastních slov opakovaně trpěla různými ženskými obtížemi, občasným nachlazením a v
jednom z posledních dopisů si stěžuje, že jí během pobytu téměř nepovyrostly vlasy.
Marie Riegrová-Palacká se ve svých dopisech velmi často dotýká finančních poměrů rodiny.
Libuši napomíná, aby byla šetrná na všechno své oblečení, přivezla všechny věci zpět domů "snad půjdou vyčistit a přešít" (Tamtéž, 5. 4. 1876.) - detailně vypočítává, kolik si smí Libuše
nechat udělat fotografií, jak draho vyjde doprava zavazadel po železnici apod. Složitě
kombinuje, jak se dcera dostane domů, nemohla samozřejmě cestovat sama, ale vypravit pro
ni zvláštní osobu se zdálo být příliš nákladné, hledal se tedy kompromis. Finance hrály roli i
při rozhodování o návštěvě hodin malby, hudby a dalších jazyků. Z mnoha dopisů je patrná
závislost poměrů rodiny na hospodaření v Malči, velký prostor je věnován vylíčení sezónních
zemědělských prací, komentování počasí, zejména pokud nepřálo sklizni či výsevu. V jednom
z posledních dopisů do Fellenbergu najdeme také zmínku o obecně neradostných poměrech,
které doma vládnou: "Poměry národní neutěšené, politické též finanční až běda - a všem
lidem více méně - všem nedaří se dobře, každý si stěžuje, se uskrovňuje a naříká.“ (Tamtéž,
29. 3. 1876.)
Přibližně od února se ve všech dopisech přetřásala otázka dceřina návratu, který byl
plánován na duben. Už bylo řečeno, že se hledal nejméně nákladný způsob, tím se nakonec
ukázala být společná cesta s bratrem Bohušem, vracejícím se domů ze studií, pro něhož cesta
do St. Gallen představovala jen malou odbočku. Starosti dělalo matce i dceři balení věcí,
110
kterých oproti příjezdu přibylo. Na druhou stranu velmi optimisticky působí matčiny poslední
dopisy ohledně Libušina vyjadřování a názorů, teprve nyní se jí zřejmě začalo v penzionátu
líbit, oblíbila si - k matčině radosti - ženské ruční práce ("Také se těším z toho, že svého času
tam dobře užíváš a že jmenovitě v ženských pracech se všeličemu přiučuješ." Tamtéž, 1. 3.
1876. Dále srov. tamtéž 23. 2. 1876, kde matka vyjadřuje radost, že se dcera vyzná v
domácnosti, bude si moci udělat "album receptů kuchařských" a "nebude jí nikdy dlouhá
chvíle".) a podle matky byla skutečně mnohem výřečnější: "Těším se z toho velice, že píšeš,
že jseš teď mluvnější a sdílnější - tím nám všem způsobíš mnoho radosti a obveselíš celý
dům." (Tamtéž, 22. 3. 1876.)
Matka slibovala Libuši, že pro ni vyhledá vhodnou společnost, rozumí se, že vhodnou
věkem, ale samozřejmě i společenským postavením, aby mohla své znalosti a chování dále
rozvíjet a dostala se mezi mladé lidi: "Ráda bych na budoucí zimu tobě získala nějaké
známosti mladých děvčat - neboť nahlížím, že bys pozbyla veselou mysl, kdybys pořáde se
starými lidmi obcovala. Lámu si hlavu dost a nevím posud dobře co. S Braunerovými budeš
moct se blíže seznámit - ty jsou veselé a hovorné. Snad pomocí jejich najdou se jiná
děvčátka.“ (Tamtéž, 26. 3. 1876.) Neodpustila si ovšem několik poznámek, které pravděpodobně měly Libuši zabránit ve zpychnutí. Připomíná, že se musí ještě zdokonalit v hudbě a
malbě a přečíst hodně dobrých knih. V porovnání se svou starší sestrou Marií a budoucí
švagrovou Marií Červinkovou však z matčiných dopisů vychází Libuše téměř jako vzor
pracovitého a řádně vychovaného děvčete." (O starší dceři se v dopisech můžeme dočíst, že k
domácím pracím nikdy nepřilnula a od svatby je to v tomto ohledu podle matky ještě horší,
než dokud byla svobodná. Viz např. tamtéž, 12.1.1876. Velmi nelichotivě se pak vyjadřuje o
své budoucí snaše Marii Červinkové, které vytýká nehezké chování k matce, že ve společnosti
"nemluvila a škaredila", a stroze konstatuje, že se jí "nedostalo dobrého vychování". Tamtéž,
14. 3. 1876. O obou dětech Červinkových tvrdí, že nemají "cit pro povinnost a práci". Tamtéž,
6. 1. 1876.) Poslední matčinu výtku si Libuše vysloužila za zaslanou portrétní fotografii,
Libuše sama o ní hned napsala, že výraz na ní není pro ni obvyklým, vysvětlovala
zachmuřený obličej únavou z dlouhého čekání u fotografa, ("Byly jsme v pondělí u fotografa
- nejdříve celý ústav - musely jsme se dát nejméně 3kráte fotografovat. [ ... ] Dala jsem se
také sama fotografovat - dala jsem dělat tucet - jeden tucet stojí 8 fr - ty jsem zde rozdělila na
výměnu, nevím jestli se Ti má fotografie líbí - mě [!J se pro zlý výraz nelibí [ ... ] já byla ale
již velmi unavena od stálého stání - proto mám takový výraz." ANM, f. Riegrová-Palacká, kt.
2, sl. 2/1, Libuše Riegrová matce, 2. 4. 1876.) přesto se matčině kritice nevyhnula: ,,[ ... ]
111
zdála se nám všem podobizna mračivá. Velmi nerada bych tomu byla, kdyby to měl být stálý
výraz tvé tváře. Není v tom zrna veselosti a té přívětivosti, která dívkám tvého věku tak dobře
sluší.“ (ANM, f. Bráfová, Riegrová-Palacká dceři Libuši, 5. 4. 1876.)
Z Libušina hlediska byl pobyt v penzionátu vnímán téměř jako trest. Jak už bylo
uvedeno, stěžovala si na spolužačky i učitelky, stýskalo se jí po rodině, smířlivě hodnotí snad
jen prostředí, kde se penzionát nacházel: "Vždyť není Fellenberg - má tady každý dům své
jméno - o samotě, ale v úplném spojení s městem. [ ... ] Fellenberg leží dosti vysoko, vyhlídku
máme překrásnou, jest tu velmi zdravo a čerstvého vzduchu tu máme dosti.“ (ANM, f.
Riegrová-Palacká, kt. 2, 2/1, Libuše Riegrová matce, 6. 2. 1876.) Smutek z odloučení od
rodiny je patrný zejména z prvních dopisů, stejně tak jako radost z blížícího se návratu domů:
"Nemohu Ti povědít, jak se těším na domov: Každý den večer vzpomínám na Čechy a dělám
plány, co budu dělat atd. Život ústavní by se mi velmi líbil, jen kdybych nemusela být odloučena od všech domácích.“ (34 Tamtéž, 5. 3. 1876.)
O Vánocích byl pro Libuši příjemnou změnou dvoutýdenní pobyt v Curychu u rodiny
Vojáčkových, kde se navíc setkala se svou sestrou Marií a jejím manželem. Matčin nesouhlas
s tak dlouhým přerušením výuky a vytržením z téměř klášterního prostředí uklidňuje slibem,
že všechnu látku dožene a nahradí. Navíc pro matku v Curychu získala informace o fungování
jiného typu penzionátu, který byl mnohem nákladnější a elegantnější. Podle matky byl snad
právě proto pro Libuši zvolený penzionát vhodnější, "méně elegantní a méně pro potřebu
salonní - ale více domácí a že vychovává dívky k domácnosti". (ANM, f. Bráfová, kt. 8, sl.
8/1, Riegrová-Palacká dceři Libuši, 30. 1. 1876.) Náhled Marie Riegrové-Palacké na jakýkoli
přepych či moderní styl výchovy je více než zřejmý z následujících vět: "Vidíš, milá dcero do Curychu bych tě nebyla dala. Tam je mnoho studentů a živlů divných - i mezi ženskými
mnoho [ ... ] emancipačního [ ... ] obávala bych se pořáde a neměla bych žádnou pokojnou
chvíli - abys někde nepřišla k úrazu nějakému duševnímu neb mravnímu. U sv. Havla jseš
více jako v klášteře. A i to domácí tam zaměstnání má své dobré. Budeš jednou zkušenější
hospodyňkou.“ (Tamtéž, 9. 1. 1876.)
Z Libušiných popisů života ve Fellenbergu je jasné, že emancipace se zde obávat
nemusela. Opakovaně popisuje, kterým domácím pracím se věnují, jak dobře, či špatně je
zvládá, chlubí se schopnostmi, které zde získala pro vedení domácnosti: "Pamatuji se, že jsi
jednou pravila tatínkovi, že bych nedovedla dělat služku. Nyní maminko, umím mésti,
uklízet, mýt nádobí, prát, prostírat atd. Jen mýti podlahu a vařit neumím. Mohla bych služku
112
zastat, kdybych to oboje uměla." (ANM, f. Riegrová-Palacká, kl. 2, 2/1, Libuše Riegrová
matce, 20. 2.1876.)
Libušiny první dopisy jsou téměř výhradně popisné - na matčino přání líčí více, či
méně podrobně penzionátní režim, vypisuje předměty, jídelníček. Velmi málo se zmiňuje o
ostatních dívkách, teprve po měsíci přiznává, že v oblibě má jednu Němku a Američanku, ale
,,o přátelství nemůže být ani řeč.“ (Tamtéž, 14. 11. 1875.) Hodnotí náplň předmětů, o
dějepise např. píše, že je s ním spokojena, neboť probírají ,,[ ... ] k mému velikému potěšení
ne starý, ale nový a nejnovější věk, právě to, co jsme nedokončily v dívčí škole." (Tamtéž, 21.
11. 1875.) Poměrně spokojená je s výukou všeho, co souvisí s ručními a domácími pracemi,
výrazně menší zalíbení nalézá v tělocviku a kreslení. V předvánočním období na Libuši zcela
zjevně doléhaly obavy ze samoty, ty však rozptýlila vyhlídka na pobyt v Curychu mezi
krajany. V dopisech z Curychu pak matce líčí všechny zážitky - procházky, štědrovečerní
zábavu v místní slovanské společnosti, mj. se zmiňuje také o dvou Češkách studujících zde
medicínu, tím zřejmě myslela Keckovou a Bayerovou.
Právě curyšským pobytem jako by se tón Libušiných dopisů proměnil, domů se sice
těšit nepřestala, ale věří, že "to nyní rychle uteče a chci svého času všemožně využitkovat k
svému prospěchu, mám všechny [!] nejlepší předsevzetí.“ (Tamtéž, 16. 1. 1876.)
V
březnových dopisech matce několikrát opakuje, že první polovina pobytu se jí zdála jako
věčnost, teď má naopak pocit, že čas běží příliš rychle a že ani nestihne dokončit vše, co
začala. Chlubila se matce svými pokroky ve vaření a žehlení, dohnala ostatní dívky v šití a
vyšívání, měla chuť pustit se do studia angličtiny a ruštiny, začal ji zajímat zeměpis a počty,
mrzel ji malý pokrok, jehož dosáhla ve hře na piano. Konečně se sblížila se třemi dalšími
dívkami, matce o nich napsala, že společně utvořily jakýsi spolek: ,,[ ... ] Hermína, Mína,
Elisa a já - chceme se samy učit způsobům, když slečna o to nedbá a nikdy v tom ohledu
nenapomíná.?" (Tamtéž, 6. 2. 1876.) Radovala se z celodenního výletu do blízkého městečka
Hornu, kde se slavil masopust: "Našla jsem velmi pěkné mušličky na břehu, chtěla jsem si je
vzít na památku, ale rozbily se mě [!] na cestě. Po procházce jsme se vrátily do hostince,
tancovalo se, hrály společenské hry a velmi hezká šaráda. Přijely jsem pozdě do St. Gallen, a
při hvězdičkách vrátily do Fellenbergu, kde druhým dnem vše v obyčejný pořádek opět
vstoupilo.“ (Tamtéž, 5. 3. 1876.)
V porovnání s prvními dopisy je také zřejmé, že se zlepšily i Libušiny vyjadřovací
schopnosti, a to i v případě, že popisovala prostý průběh dne nebo hodnotila výuku: "V
113
ženských prácích se tu může člověk velmi mnoho naučit, též přednášky jsou velmi hezké.
Překládání do frančtiny jest dosti těžké, musíme se mnoho připravovat pak po hodině psát, co
jsem přeložily, mimo to slohové úlohy musíme často dělat v svobodném času. Na procházky
nyní nechodíme za to máme tělocvik každého dne a v deseti minutách musíme ven, [ ... ] jsem
velmi otužená, ale první čas se mi to zdálo dosti ukrutné. Jsem zcela zdravá a nemusíš se
nikterak báti, že mě najdeš bledou.“ (Tamtéž, 19. 3. 1876. Srov. též: "V tomto týdnu jsme
měly něco zvláštního - místo tedy jak obyčejně slohové úlohy psát - musely jsme - měly jsme
čtyry rozdílné věci na vybranou - jakési pojednání ústně držet - já jsem si vybrala dosti těžkou
látku, teprva ten samý den jsem se na to přichystala šlo to dosti dobře až najednou jsem
zůstala vězet, ale pomohla jsem si předci - muselo to být totiž svobodné. Poznámky jsme si
mohly dělat a do nich nahlédnout já ale měla takovou látku, že se nedaly dobře poznámky
dělat, leda vše napsat - a to jsme nesměly." Tamtéž, 26. 3. 1876.) Kromě ujištění, že se domů
vrací zdráva, vyjadřuje důvěru, že nezklame rodiče svým chováním a získanými
vědomostmi." ("Těším se nesmírně na domov - vlastně tomu ani dobře nevěřím - za tři dny na
cestě! Jak ten půl léta rychle utekl a předce jsem za ten krátký čas tolik prožila! Mé největší
přání jest, aby jste se mnou po mém návratu vždy spokojeni byli, chci se všemožně přičinit a
pak bych Tě prosila drahá matinko, aby jsi mi vždy mě chyby vytýkala - nejsem nyní již tak
nedůtkliva a budu Ti vždy povděčna za to." Tamtéž, 9. 4. 1876.) V pozadí tohoto ujišťování
jako by se skrývalo doufání, že nebude už muset nikam do ciziny a veškeré doplnění výuky už
se bude odehrávat v kruhu rodinném.
Doma zůstala Libuše necelý rok, poté - jak už bylo řečeno, zčásti na vlastní žádost odcestovala do penzionátu v Morges, kde pobývala od 3. 3. 1877 do 25. 7. 1877. Matka jí
opět pravidelně psala dvakrát týdně, ovšem struktura a obsah dopisů jsou výrazně jiné, než
tomu bylo o rok dříve. Nejvíce prostoru dostávají zprávy o dění doma, teprve v závěru dopisů
najdeme občasná pobízení k práci, rady, ale formulované mnohem mírněji. Pozornost je
zejména na počátku pobytu věnována Libušinu zdravotnímu stavu, měla zřejmě potíže se
zrakem, proto ji matka vybízela, aby oči šetřila, i za cenu, že nebude dělat tolik ručních prací:
"Hleď pak přitom šetřiti svých očí! a zotaviti se tělesně. [H] Ženských prací tam mnoho
nedělej, přiuč se titěrám některým, chceš-li - ale takovým co jsou praktické pro život.“ (ANM,
f. Bráfová, kt. 8, sl. 8/1, Riegrová-Palacká dceři Libuši, 3. 3. 1877.) Ohledně předmětů si
přeje, aby se dcera věnovala především francouzštině a angličtině, doporučuje, aby využívala
také nabídky výletů do okolí (zmiňuje např. města Lausanne a Vevey). Očekávala, že
pobytem v Morges se ještě vytříbí dceřina společenská obratnost: "Zvykneš-li si i jemným
114
způsobům v obcování s lidmi - a trochu tak zvaného Geselligheitstalentu a spůsobů
vzdělanějších v obcování - přisvojíš-li si toho tak, že se ti to stane přirozeností, spůsobíš otci
nemalou radost a usnadníš nám v zimě zařízení malých společností. Také bych si přála, aby
ses přicvičila ve větší graziosnosti při obědě a posluhy u oběda. To velmi příznivě na lidi
působí [ ... ] tedy ti to pak v praxi získá mnoho přátel." (Tamtéž, 19. 4. 1877.) I v těchto
dopisech se objevují zmínky o finanční situaci, občasné stesky na drahotu a obavy ze špatné
úrody." ("Pak máme ještě starost tu - nepřijde-li brzo dešt' - že bude zle s řepami. Řepy vyšly
hezky [ ... než teď máme hotová vedra [ ... Řepa takřka schne a nepřijde-li brzo dešť, bude
zle. Přijde-li dešť - pak se tak útraty nelekáme." Tamtéž, 12. 6. 1877.) S financemi souvisí i
otázka možného prodloužení pobytu v Morges nebo reakce na Libušin dotaz, zda může se
spolužačkami strávit část prázdnin putováním po horách: "Teď co to je jít na 14 dní do hor?
Znamená to cestovat po horách - znamená to usadit se někde v nějakém údolí horském mezi
romantickou krajinou? Jsou při tom značné útraty nebo nejsou?" (Tamtéž, 12. 6. 1877.) Obojí
bylo nakonec zamítnuto s odvoláním na otcovo rozhodnutí, nicméně finance hrály zcela jistě
rozhodující roli. Libuši bylo povoleno pouze strávit navíc čtrnáct dní v Bernu u Hermíniných
rodičů.
K výraznému posunu v náplni dopisů a také v hodnocení penzionátu došlo nejen z
matčiny, ale i z Libušiny strany. Stačí porovnat text prvního Libušina dopisu s tím, co psala o
Fellenbergu, aby bylo zjevné, jak pozitivně na ni penzionát a jeho ředitelka zapůsobily: "Hned
první dojem byl velmi příznivý, není tu žádné porovnání s Fellenbergem. Duch ústavu je
zcela jiný - jest to všechno tak přívětivé, zdvořilé - francouzské. Miss Dupuis je velmi ctěná a
milovaná od svých žaček, stará se o všechny, jest velmi dobrá a přívětivá, když kárá, činí to
zcela jiným způsobem než to činívala slečna Roschachová - ona to činí velmi přívětivě a při
tom pevně, upozorňuje často jen náznakem na chyby v chování, proto jsou také všechna
děvčata k ní velmi sdílná a otevřená. [ ... ] Zdá se také, že jsou všechny spokojeny, jsou
veselé, ale jest to jiná veselost než jakou jsem vídala na Fellenbergu, ne tak prudká a
opravdovější. [ ... ] Vůbec se mi děvčata velmi líbějí, jsou velmi přívětivé, úslužné, a zdají se
být skorem všechny velmi schopné, vzdělané." (ANM, f. Riegrová-Palacká, kt. 2, sl. 2/1,
Libuše Riegrová matce, 4. 3.1877.)
Opět zcela v kontrastu s dopisy z Fellenbergu ujišťuje
matku, že jí bude odpovídat na všechny dotazy, dokonce ji k otázkám vybízí. Prosí, aby o ni
doma neměli starost, protože je se vším spokojená, má také možnost každou neděli navštěvovat katolický kostel, vůbec se cítí naprosto zdomácněle a čas jí ubíhá rychle. Píše matce, že
zdejší ústav je považován za nejlepší školu západního Švýcarska. (Tamtéž, 11. 3. 1877.)
115
Oproti Fellenbergu se lišil také v tom, že neměl vést dívky pouze k řádné péči o domácnost,
ale umožňoval jim také složení vychovatelských zkoušek a získání plné kvalifikace v tomto
oboru.
Popisuje na matčinu prosbu denní režim, z něhož vyplývá, že i zde bylo nutné
dodržovat interní předpisy, větší volnost byla jen ve výběru předmětů. Režim dne byl však
poměrně přísný: vstávalo se brzy ráno (podle ročního období - v zimě v 7, na jaře v 6 a v létě
v 5 hodin), po snídani začínala výuka (v 8 hodin), ve 12.30 se podával jednoduchý oběd a po
něm následovala procházka. Odpoledne se vyučovalo od 14 do 16 nebo 17 hodin, potom měly
dívky čas na úkoly a domácí práce a v 18 hodin se podávala večeře, hlavní jídlo dne. Libuše si
zvolila především předměty související s francouzštinou - jazyk, konverzaci, sloh, literaturu,
velmi si oblíbila pedagogiku, naopak nepříliš spokojená byla s dějepisem, (Doslova uvádí, že
"nechala toho chtíc čas jinak upotřebit." Tamtéž, 11. 3. 1877.) navštěvovala hodiny angličtiny
a jen jednu hodinu týdně ženské ruční práce, na tuto hodinu podle svých slov chodila spíše
proto, že při vyšívání jim slečna předčítala z francouzských knih. Přestože měla práce zřejmě
hodně, nijak si nestěžovala a chtěla čas strávený v Morges využít především ke zdokonalení v
jazycích: "Sedím pod stromy v naší zahradě, některá děvčata hrajou společně na crocket - jiná
čtou, já pak v rychlosti Ti chci povědít, co mě právě na mysli leží, mám dnes velmi mnoho
před sebou - měla bych též se naučit své literatuře - ale hodlám zítra časně vstát a vše
vynahradit - dostala jsem též slohovou úlohu - která mi působí mnoho starostí a bezpochyby
špatně dopadne - plno práce pro školu a angličtinu - zkrátka jsem zahrnuta- „(Tamtéž, 29. 5.
1877.)
Jediným kazem na idylicky probíhajícím pobytu byla krátká roztržka s Hermínou, na jejíž
naléhání vlastně do Morges přijela. Podle Libušiných dopisů můžeme soudit, že mezi oběma
velmi temperamentními dívkami došlo k hádce, po níž ani jedna nebyla ochotná uznat svou
vinu. Libuše tento spor líčí velice emotivně v několika dopisech, („[ ... ] náš svazek přerván není tu žádný krok nazpátek možný [ ... ] jak se to stalo neumím povědít slovy mám jakési
temné tušení avšak nevím příčinu [ ... ] Hermína a já jsme si nyní docela cizími." Tamtéž, 29.
4. 1877.) prosí o radu, jak se vyrovnat se ztrátou přítelkyně a teprve po dvou týdnech matce
píše, že se za pomoci slečny ředitelky vše vyřešilo, a přiznává, že byla příliš horkokrevná a
situaci zveličila.
Pokusme se nyní oba pobyty v penzionátu porovnat. Je zřejmé, že se zásadně lišily
důvody pobytu. Ve Fellenbergu se Libuše měla zdokonalit v komunikaci, slohu a ručních
116
pracích, v Morges je zřejmý důraz na zdokonalení se v jazycích a společenských způsobech.
Ve Fellenbergu pobývalo včetně Libuše pouze 10 děvčat, ze strany ředitelky byla patrná
snaha o téměř klášterní izolaci a domáckou výchovu. Bylo nutné, aby chovanky přijely z
domova vybaveny ručníky i ložním prádlem. Existovala možnost přijímání návštěv nebo
pozvání a pobyt dívkám zpestřovaly vycházky, výlety a společné návštěvy divadel. Zcela
zřetelná je Libušina nechuť k nařízenému pobytu, stesk, stěžováni si na poměry a dívky,
nedůvěra k majitelce, obtížné navazování přátelství. Morges bylo naopak místem s mnohem
menší izolací, důrazem na kontakt s vnějším světem, potvrzují to časté vycházky a výlety.
Důležitost se přikládala výchově k dobrému chování a vkusu, Libuši byla např. doporučena
změna účesu. Chovanky byly starší, většině bylo už přes dvacet let a očekávaly, že penzionát
je vybaví praktickými schopnostmi i teoretickými vědomostmi nutnými pro povolání
vychovatelky. Volnost panovala ve výběru předmětů a podle Libuše se zde lépe vyučovalo
cizím jazykům. Oba pobyty znamenaly pro rodinu finanční zátěž, svědčí o tom opatrné
rozhodování ve všech věcech, které nebyly povinné a vyžadovaly další doplatky, nebo při
možnosti prodloužení pobytu v cizině.
Za pozitiva života v penzionátu pro Libušinu osobu můžeme zcela jistě označit
zdokonalení v jazycích (angličtině, němčině a francouzštině) a ručních pracích, znalost
"bontónu" a tzv. uhlazených mravů, nabytí určité míry samostatnosti a poznání Švýcarska
díky společným výletům a pozváním. Je patrné, že díky dlouhodobé korespondenci se
výrazně upevnil i vztah mezi matkou a dcerou. Negativa jsou zejména v Libušiných prvních
dopisech zdánlivě bohatší, nicméně v konečném hodnocení lze říci, Že objektivně šlo jen o
smutek z odloučení od rodiny a dílčí zdravotní potíže, na které bylo podle všeho brzy
zapomenuto.
Otázky a úkoly:
1. Popiš na základě textů, jak vypadal životní styl vlasteneckých rodin, jejich
zvyklosti, chování, vzdělávání.
2. Jakou roli v tomto životě zaujímaly ženy?
117
Teréza Nováková
Maloměstský román. Obraz z našeho života (1890)
Str. 42 – 43, návštěva u Paroubků
Uzavřely jizbu, kdež vedle plotny byl ještě vchod do druhé kuchyňky, pro temnost
nepoužívané, a braly se nahoru.
Parádních pokojů bylo dvé, jeden větší o třech, druhý menší o dvou oknech. Nebyly to
však salony ve smyslu velkoměstském. Dáma vznešenějšího světa byla by je označila jako
úpravně spořádané – zásobárny. Byl zde nahromaděn všechen lepší nábytek, jehož by škoda
bylo dole užívati, ba mnohý již kus pro výbavu Boženčinu pořízený. Nejen, že v prádelnících
bylo nesčíslných tuctů předmětů, i při skříních byly srovnány vysoko stůčky jemného i
hrubšího plátna, kanafasu a damašku. Ve skleněné skříni bylo nádobí i stříbro a klenoty
Paroubkových a na menších stolcích v koutcích opět nádobí do zásoby zakoupené. Na
postelích „parádních“ bylo tolik peřin v běloskvoucích povlacích nahromaděno, že by byly
pro dvě až tři rodiny stačily. Tu a onde vynikaly ruční práce, které Boženka zhotovila, a
kterých paní Paroubková velmi si cenila: boží požehnání, perličkami vyšité, podložky,
košíčky, ozdoby na svícny a podobné. Na vysokých dubových šatnících narovnány zásoby
mýdla, jinde pěkná jablka; všechno bylo až úzkostlivě čisté, nikde prášku, podlahy jako křída
bílé a z prádelníku vanula vůně sušených listů růžových a levandule. Z každé světnice vedlo
okénko do tmavé komory nebo zásobárny.
Zřejmo bylo, že do síní těchto zřídka kdo přicházel, zvláště do větší z nich. V menší
Boženka v létě spávala anebo jizba sloužila nemnohým hostům za dočasné obydlí.
Byl – li na náměstí průvod, hudba nebo slavnost nějaká, šli se domácí „do předu“
podívat, jinak zde většinou bylo uzavřeno.
Str. 49 – 59, návštěva u paní krajské
Společnosti či visity u paní krajské byly událostí hýbající celým městem.
Nekonaly se často, nejvýše dvakrát do roka. Hostitelka sama nazývala je žertem
„velikým krmením hadů“ a pozvané ani uštěpačnosti vtipu, kterému do sytosti se nasmály, si
nepovšimly. Navzájem pak pořádány byly visity jinde, takže paní krajská z nich ani
nevycházela. K takovému večeru pozván byl všecken lepší svět ženský v Radiměři, starý i
mladý; jinde ovšem činila paní Rzerychová přísné rozdíly. Rozeznávala „dámy“, „paní“ a
118
„paničky“ a měla pro každý druh zvláštní týdny. K dámám náležely jen manželky nejvyšších
hodnostářů v místě; k paním ženy úředníků do deváté třídy, lékařů a advokátů a velmi bohaté
měšťanky, jejichž manželové se skvěli nad to nějakou důstojností v obci. Paničky pak byly
paní úředníků nejmenších, všelikých penzistů a měšťanky skrovnější. Dle toho, který kruh
panovnice radiměřská u sebe vítala, řídila se bohatost „menu“, skvostnost nádobí a prádla,
osvětlení atd. Vždy však přítomen byl společnostem těmto mladý svět radiměřský, dívky
z lepších rodin, několik zcela mladých důstojníků posádky, některý mladý úředník a byly – li
právě prázdniny, studentstvo v Radiměři meškající. …
Kdyby byla paní krajská mužem bývala, byla by podala veřejnosti zajisté skvělý
příklad, jak jemnému duchu pozorovatelskému, činnosti výbojné a tlumící zároveň lze přes
slavnou minulost a opětné vzkříšení učiniti z národa našeho šablonu milou a vítanou
odpůrcům jeho.
A co nejhoršího bylo, že činnost její, ač tak zřejmé měla následky, zůstala
nepovšimnuta. Nikomu téměř nepřipadlo na mysl, že by nějak v život a bytí národní
zasahovala a přece stávalo se rodiště slavného Kroveckého úplně lhostejným k mnohé stránce
důležité lidu českému.
Před připravujícím se „velkým krmením hadů“ nevěděly dámy radiměřské, kde jim
hlava stojí. Každá chtěla se zjeviti co nejdůstojněji, a Svatavka, té doby u Paroubků téměř
usídlená, nestačila raditi tetě, jak má si upraviti účes, jaké barvy obléci rukavice, jakou
přezkou upevniti pásovou stuhu, nestačila Božence a družkám jejím ukazovati, jak ten či onen
tret na šatě, který jim doporučila, se připíná.
V určený den naplnily se salony paní krajské do posledního místečka. Ani jedné
z pozvaných nepřipadlo, že by pozváním tak vzácným mohla zhrdnouti.
Spořádání jizeb těch svědčilo o vkusu a dovednosti domácí paní. Nebylo zde ani
nábytku příliš mnoho a skvostného, ani drahých koberců, záclon a ozdob, ale hojně květin na
lehkých stojanech, všeliké památky z cest (věnované hlavně přáteli radiměřskými), alba,
sošky, krabice byly umístěny v koutech a oknech tak roztomile, že příchozímu ihned na
paměť uvedena výlučnost domácnosti, v níž vstupuje. Dvéře spojených pokojů byly dokořán
otevřeny, což dodávalo bytu vzezření většího a mohutnějšího.
Domácí paní seděla v jizbě poslední na pohovce. Byla to paní štíhlá, veliká, rysů
hrdých, ne právě krásných, jimž však dle okolností dovedla propůjčiti výraz líbezné vlídnosti
a přátelské pozornosti. Pohyby její byly dokonalé, řeč čistá, obsažná a vtipná. Ovšem mluvilo
se jen po německu, a i ony z „paniček“, které si netroufaly jinak, než v mateřštině své mluviti,
odpovídaly po česku na hovor německý. V první největší síni, kde byla tabule připravena, byli
119
pozvaní mladí páni, jichž povinností bylo uváděti dámy do vedlejšího salonu. Povinností
dívek opět bývalo přisluhovati, čímž se dle výroku paní Rzerychové přiučovaly vděku a
slušnému chování.
Když uvedena Svatava, jíž byla teta Paroubková ochránkyní, do salonu paní krajské,
bylo zde již shromážděno valně dam.
Stepilý zrůst, příjemná hrdost, s kterou nesla pěknou plavovlasou svou hlavu,
zádumčivý výraz očí, určitý ráz rysů, vše to činilo, že dívka jaksi od ostatních se lišila. Nad to
byla oblečena s vybraným vkusem; šat její z indického mušelínu protkán byl hedvábnými
tečkami modrými, modrý živůtek o proramcích objímal štíhlé tílko, bělost pleti zvyšovaly
krajky při širokých rukávech a na okruží. Vlas měla v jeden pramen stočený a kolem hlavy
upevněný; stříbrná čelenka dobře slušela pyšné její hlavince.
Zjev Svatavin dařen byl chválou nejen mezi dívkami, avšak i vedle mezi mužským
pokolením.
V síni nastal šum; paní krajská se zdvihla na znamení, že slavnostní svačina se počíná.
Dámy, paní a paničky usedly k dlouhé tabuli, kdež místa jejich již lístky byla ustanovena.
Paní Paroubková, která se teprve nedávno z třídy paniček do třídy „paní“ vyšvihla, zářila dnes
radostí; bylať nejen místo velmi čestné obdržela, ale paní krajská jí asi třikráte v saloně velmi
vlídně oslovila, zaplétajíc s ní hovor o rodině Kroveckých. …
Paní Julie Rzerychová své přítelkyni paní majorové z Kolbů.
Plným právem lituješ mne, drahá Evelýno, že posud připoutána jsem k hroznému
městu, jehož drsné jméno sotva vysloviti dovedu. … Jest věru kruto pro ženu, která vyrostla
uprostřed nejjemnějšího mravu, nejvybranějšího jemnocitu, nejušlechtilejšího vzdělání – ó
bolně vzpomínám těch dob, kterých společně účastny jsme byly! – má – li žíti uprostřed lidí
jen na polo vzdělaných, ba divochům ne nepodobných, slyšeti milou svou mluvu vyslovovánu
nejdrsnějším přízvukem aneb naslouchati quel horreur! – ohyzdnému jazyku „ježatých
karyatid“. Dobře zajisté máš na paměti, jak trpce stěžovala jsem si, když před třemi lety tak
vroucně jste mi blahopřály k nenadálému povýšení mého chotě. Postoupil – pravda - avšak já
zaměnila rozkošný ruch sídelního města za poušť …
Nezbývalo mi než vyhledati si i zde společnost a když nenalezla jsem společnost
k sobě způsobilou, přizpůsobiti ji sobě. Věděla jsem již napřed, že to půjde zde velmi těžko;
pravili mi, že jsou tu praví zarytci, kterým jest úřednictvo solí v očích a mně vskutku se zdálo,
120
že každá skrytá ruka zaťata jest v pěst proti nám, a že ty hlavy jen proto tak otrocky jsou
skloněny, aby zakryly pohledy posupné, nenávisti plné.
Ve skutečnosti jsou to však lidé právě tak poddajní a zabednění jako jinde; odvahy jim
na nějakou dobu dodal jen příklad jejich rodáka.
Nevím, drahá Evelýno, pamatuješ – li se na rozhořčení, které asi před desíti roky
naplňovalo každého věrného občana, za aféry jakéhosi Kroveckého, jenž dlouho český lid
svými jakobínskými spisy podněcoval, až konečně pro buřičství, ba velezradu jat a vězněn
byl. Vazba nesvědčila svobodomyslnému pánu, tak že propuštěn byv, brzy zemřel. Onen
buřič narodil se v městě našem a zde i pohřben jest. Věru, že jest mi protivno hřbitov zdejší
navštěvovati …
Na mladé pokolení, hlavně na dívky a tím prostředně opět na mladý svět mužský,
působila jsem tím způsobem, že plně poznávají, jak jest pošetilo hlásiti se k hloučku, kterému
celá Evropa jen bláznů může přezdívati.
Otázky a úkoly:
1. Porovnejte zařízení měšťanského domu a domu vysokých úředníků. Jak se tato
skutečnost projevuje v mentalitě ženských postav?
2. Doložte z textu, z čeho se odvíjelo společenské postavení ženských postav. V kterých
rovinách měly ženy možnost projevit svoji osobitost?
3. Jak se liší příběh románových hrdinek od vzpomínek na život v rodině Palackých a
Riegrů?
4. Jakým způsobem je v textu znázorněna národnostní problematika?
121
Teréza Nováková: Johna Stuarta Milla „Poddanství žen“.
(Psáno r. 1890)
Dotýkáme se jen nemnohými slovy, ale s velikou radostí díla, které, nežli vniklo v
úzký kruh literatury české, vykonalo pouť po vzdělancích všech národů, všude jsouc vítáno,
ne – li dokonalým souhlasem (to pro zvláštní své stanovisko), tedy zajisté nelíčeným a
hlubokým obdivem, plnou neomezenou úctou. Jest psáno myslitelem věhlasným a velikým
synem velikého a dávno slavného národa. Odvažuji se zmínky o něm proto, že kniha ta i
ženám českým, dcerám malého napolo neznámého národa, stane se drahou, že dotýká se co
nejblíže jejich bytosti a snah, že zasluhuje jimi býti čtena a studována, snad ještě více než
dcerami jiných kmenů. Neboť náleží – li českým synům napínati síly a schopnosti své do
krajnosti, aby intensivností nahradili množství, jest tolikéž činiti českému pokolení ženskému.
A dílko anglického učence učí je poznávati správnou cestou, kterou by se k tomu cíli bráti
měly, učí je poznávati dosah jejich schopností duševních, a silným svým přesvědčením o
skutečné rovnoprávnosti a ceně ženině dává jim popud a sílu, aby se ubíraly k nejvyšším a
nejlepším metám životním.
Kniha Stuarta Milla dle vlastního jeho přiznání napsána jest, aby vyvrátila tisíciletý
předsudek o poddanství a inferioritě žen a neméně dlouho zakořeněný zvyk tak zvané slabé
pohlaví udržovati v područí. Ježto jsou protidůkazy jeho jasné a pádné jako blesk, vzácně
duchaplny a původní a plny oné evangelické lásky k nespravedlivě potlačovaným, bez níž
všecka moudrost „jest prázdný zvuk kovovy“, bylo by lze očekávati, že přesvědčí učenec
anglický ihned všecky vrstvy mužů, rovnoprávnosti žen nepřející, že přiměje v brzku
zákonodárce, aby učinili prospěšná opatření ve příčině vychování a veřejného postavení žen.
Nevíme, jaký byl bezprostřední účinek Millova spisu v Anglii, kde sepsán byv roku 1861,
vyšel osm let potom, ač popírati nelze, že Anglie učinila snad nejvíce pro vychování svých
žen, a že v ní vedle Ameriky zaujaly ženy nejvíce odvětví veřejné činnosti. Jako vzácný úkaz
osvícenosti vždy s radostí si připomínáme, co četly jsme kdysi, že naskytl se kdysi mecenáš,
jenž při universitě, tuším v Cambridgi, zřídil na svůj náklad zvláštní „college“ pro universitní
studium žen, učiniv zároveň opatření pro dočasnou jejich výživu. Domníváme se tedy
právem, že vzbudily výroky Millova pojednání o područí žen ve vlasti jeho ohlas
mnohonásobný, zvláště když během času hluboce výroků těch více bylo porozuměno.
Zdali Stuart Mill dílkem svým obrátil na víru svoji všecky anglické vzdělance, jakož i
mužské pohlaví jiných zemí osvětou se honosících, nevíme, ale právem o tom pochybujeme:
nestalť se v postavení ženy v Anglii ještě toužený Millem převrat úplný, a pokud se našich
122
kruhů týče, zdají se nám býti obžaloby Millovy knihy právě tak místny, odůvodněny, jako by
nebyly bývaly napsány před třiceti roky. Ovšem, že jest veliký nepoměr mezi Anglií před
třiceti lety a malými, Čechy krutě v téže době zápasícími o dovolení k životu. Tím zajisté
stane se, že ještě dnes mnohému „pánu tvorstva“ budou se pravdy Millovy zdáti nesmírně
smělými, a požadavky jeho nesplnitelnými.
Nedovedeme se ubrániti pomyšlení, jaký as dojem by kniha Stuarta Milla byla učinila
na Čechy, ba neřekneme ani na Čechy, leč na Prahu, přede všemi městy názvem střediska
duševních snah českých se honosící, kdyby byla v rouše českém vyšla ihned po svém vydání.
Byli by se jí neméně zděsili než svého času Galileova slova, „že se země točí!“ Nebyloť v
létech padesátých a šedesátých o nějaké ženské otázce ani slechu, v té příčině vše tuze spalo;
čtěme jen, jak krutě si toho naříkala Božena Němcová. Teprve ke konci let šedesátých počalo
se to alespoň v Praze trochu hýbati; první energické spolky ženské povstaly; ženy
navštěvovaly čítárny, dychtivě chápaly se každé příležitosti lépe, neb odborně se vzdělati;
brzy nebylo jim divem, volila – li si žena určité povolání mimo kruh rodinný. Od té doby
ovšem mnoho se změnilo; hodně žen vycvičilo se nám na učilištích, máme nekonečnou řadu
učitelek zdárných, a nejnověji otevřely se snaživým dívkám i brány vyššího humanitního
vzdělání; mezi spisovatlekami nejsou jen básnířky a romancierky, četně zabývají se ženy
literaturou odbornou: paedagogikou, krasnovědou, filantropií; vedle literátek vzrostla nám
četa umělkyň výtvarných, hudebních a konečně dramatických a pouze část těchto bojovnic za
naši čest věnuje se umění po diletantsku, - většina jak náleží, učinila je výplní svého života. V
odvětvích zcela praktických hojnost žen vede si samostatně a zdárně, - avšak jak nesmírně
daleko – a dále ještě v theorii než v praxi! - jsme vzdáleni ideálu, který, jako jediné
spravedlivý, jediné lidstva důstojný předvádí nám kniha „o poddanství žen!“
Byť vykonaly ženy v praxi cokoli, co by poukazovalo ke správnosti pravidla, jehož
uskutečnění Mill žádá, bude se to zdáti zajisté většině mužů jako výjimkou, která (dle starého
přísloví) pravidlo opačné, totiž nerovnost a područí žen, ještě více utvrzuje. Avšak byť
bystroduchá velecenná úvaha Stuarta Milla nepřesvědčila dosud všech mužů, jisto jest, že
stala se všeš ženám, které dovedou jí porozuměti a ji oceniti, vzácnou oporou na jejich pouti
životem, že zasvítila jim jako pochodeň světla ze strany, odkud vždy strkávány byly v
propasti tmy a ponížení. A co nejlepšího při vzácném tom spisu: ani největším nepřátelům
nelze říci, že jeho ideály jsou utopií, že jsou jakousi skvělou fatamorganou, kterou člověk,
postřehnuv okem, přeje si přenésti do skutečného života, která však prchne, jakmile chce se jí
dotknouti.
Stuart Mill zasazuje se o rovnoprávnost žen, zatracuje jejich područí, činí to z týchž
123
důvodů, týmž právem, kterým všichni osvícenci zasazovali se za volnost otroků, za
rovnoprávnost měšťanstva a lidu proti šlechtě, za zrušení zhoubného militarismu, kteréžto
rovněž zakořeněné zákony a útvary hověly libůstce silnějšího, mocnějšího, na škodu slabých,
podřizovaly interes osob mnohých vůli osoby jedné nebo osob nečetných, zdávajíce se na čas
svého trvání rovněž přirozenými, jako ještě nyní zdá se mužům vlády dychtivým poddanství
žen. Bude nyní odpůrcům ženského vzdělání a z něho skorem bezprostředně plynoucího
důstojného postavení žen velmi těžko, aby na novo zanotovali starou tu písničku o nižším
stupni ženského umu, o menším ženském mozku, o všech těch vlastnostech, k
malichernostem a nízkostem poukazujících, s nimiž se prý žena rodí, a které zřejmě k tomu
ukazují, že jen k malým věcem jest ustanovena, když již předem tvrzení jejich vyvrácena byla
důvody zároveň tak pádnými a tak břitkými, jakých užil St. Mill.
Tentokráte na obranu nezalkala žena, promluvil myslitel – muž v nejvzácnějších a
nejnesnadnějších oborech vědy za přední autoritu uznaný. St. Mill vůbec nepřipouští, že
nynější společnost ženy zná, jakými jsou; on dále popírá, že by jen poněkud bylo lze
ustanoviti, čím by ženy byly, kdyby vrácena jim byla svoboda a nejdražší lidská práva a přímo
tvrdí, že rozdílů duševních mezi muži a ženami nebude, až přestane utlačování ženských
schopností a nepřirozená, jednostranně jen zájmům jejich pánů sloužící výchova. Jsou věru
řídké i mezi velikány duševními podobné příklady naprosté nesobeckosti, svrchované
spravedlinosti, jaké podal St. Mill svou úvahou o poddanství žen. Jest v tom cosi božského;
spisovatel vystoupil úplně ze svého mužského „já“ a vystoupil na stolec přísného a
osvíceného soudce, před nímž jsou všichni rovni. Neboť že i k ženám byl stejně nestranný
jako k mužům, o tom svědčí mínění, jaké vyslovuje o vlivu ženině vůbec na veřejné působení
mužovo, o vliv ženy nevzdělané nebo jen málo vzdělané na poměr manželský, o jejím
zneužívání moci, které se jí dostalo místo svobody, o pošetilém vykonávání lidumilnosti paní
takových, jimž přese všechnu laskavou snahu nedostává se pravého v té věci rozhledu.
„Poddanství žen“ (anglicky The Subjection od Women) jest kniha neveliká, rozdělená
na dva oddíly, vždy po dvou kapitolách. V kapitole první stanoví spisovatel paralelu mezi
područím žen a jinými zvyky a zákony, jež se vždy zdály velmi dobrými a přirozenými, za
něž každý (kromě těch, již jimi trpí) velmi horlivě se zasazuje, a které proto dají se přetěžko
bořiti (otroctví, privileje jednotlivých stavů). Promlouvá o tom, proč a o kolik je poměr
podřízené ženy horší otroka, a jak podivně působí sama spletitost poměrů k jeho
nezrušitelnosti. Dokazuje, jak velice příčí se područí žen duchu nové doby; pravíť St. Mill:
„Společenská podřízenost žen jeví se takto osamělým faktem v moderních společenských
zřízeních; osamělým průlomem v tom, co se stalo jejich základním zákonem; jediným
124
pozůstatkem starého světa myšlénkového i praktického, jenž jest všecek nyní zavržen.“
V kapitole druhé většinou rozebrán jest poměr ženy v manželství a slabá, ba
nedostatečná ochrana, které jí poskytuje zákon. Jako svrchu jest i zde despotismus jiných
kruhů přirovnán k despotismu v rodině, a spisovatel se přimlouvá za to, aby jako jinde padlo
byzantství i zde a zavládla úcta ke svobodné bytosti lidské, zavládlo znání její vůle a
spravedlivé rozdělení moci a funkcí s ní souvisejících mezi oběma manžely dle jejich
dotyčných schopností. Kaptila třetí jedná o přípustnosti žen ke všem výkonům a zamětnáním,
jež vyhrazena jsou dosud mužům. Sturart Mill zkoumá nyní schopnosti žen nejprve dle toho,
jakými se nám ukázaly býti, a probíraje dále působnosti, o nichž se obyčejně praví, že jsou
ženy neschopny účastniti se jich, aneb alespoň dosíci v nich vrcholu nejvyšší dokonalosti,
přemítá o tom, jaké toho jsou asi příčiny. Kdežto popírá, že lze platně rozhodovati o tom, seč
naprosto ženy nejsou, dříve než uvidíme, zdali náležitá průprava a dostatečně poskytnutý čas
a klid učiní v duševní síle a hloubce žen změnu, velmi pozitivně promlouvá o vlastnostech
žen, kterými již nyní (hlavně v duševní práci) vynikly. Jsou to dle Milla: praktický smysl,
chápavost, živost a duševní pohyblivost.
V kapitole poslední konečně zpytuje, jaké dobro lze očekávati od zrušení poddanství
ženina. A tu přichází k tomuto výsledku: předně vykonáním spravedlnosti k polovině lidstva
upevní se cit spravedlinosti ve všech vrstvách společnosti a tato se mravně povznese. Za
druhé zdvojnásobí se počet upotřebitelných schopností k vyšším službám lidstva; konečně
neposledním zajisté žádoucím výsledkem bude štěstí jedné polovice lidstva. V oddělení tom
pojednáno také o vlivu, jaký žena mívala na lidskou společnost; vliv ten byl zjemňující,
zvláště za časů rytířstva, kdy stav tento jediné vztahy svými k ženě a její působením stal se
poněkud oprávněným a snesitelným. Celkem může býti žena muži vzpružinou občanských
ctností, ale jen tenkráte, je – li k tomu vychována; za to žena nepřirozeně a nedostatečně
vychovaná vlivem svým se mstí na muži a celé společnosti.
Účel pak a význam celého dílka Millova obsažen v jediné vysoce zajímavé větě této
kapitoly: „Mravní obrození lidstva jen tehdy opravdově počne, až nejpodstatnější sociální
svazek řízen bude pravidlem spravedlnosti, až lidé naučí se vypěstovati nejoddanější sympatii
k rovným jak právy, tak výchovou.“ Dvě okolnosti, s obsahem knihy ovšem jen málo
souvesející, tklivě zajisté dotknou se čtenářek. Po sepsání věhlasné úvahy „O
svobodě“ vzpomněl anglický účenec ihned těch, jimž svobody nejméně dáno a obdařil vlast,
osvícené spolubratry a všecky, vděčně mu za to žehnající ženy knížkou namířenou proti
„poddanství žen“. Úvahu „O svobodě“ pracoval ve spolku se svou milovanou chotí, úvahu o
„poddanství“ zajisté i posmrtně k její pobídce a památce. Sám vyznává, že k mnohému
125
tajemství ženské mysli podala mu klíč. - Jen nepotřebnou frází bylo by, abychom české
čtenářky nabádali k horlivé četbě díla jich tak bezprostředně se týkajícího, jim tak potřebného.
Nejmenované překladatelky, angličtiny patrně dokonale znalé, jež podaly překlad jasný,
správný i poutavý, i nakladatelství „Vzdělávací bibliotéky“ získaly si uvedením Stuarta Milla
k nám tvalou zásluhu.
Teréza Nováková: Ze ženského hnutí. V Praze, nak. J. R. Vilímek, s. 5 – 12.
Ukázka z knihy
126
Marcin Filipowicz – Alena Zachová: Rod v memoárech. Případ Hradec Králové. 2009
Rod v soukromé dimenzi
Hlavním cílem historicko–antropologického výzkumu pojetí rodu v soukromé dimenzi
je zjišťování vlivu rodinného prostředí na formování mužské a ženské identity. Jak jsme se již
zmiňovali v předchozí kapitole, v 19. století se v Evropě prosadila ideologie tzv. oddělených
sfér, určující mužům svět práce, politiky a zábavy, a ženám vyhrazující „domácí krb“ - péči o
domácnost a výchovu dětí.1 Soukromá dimenze se v této době stává oficiálně zejména
ženskou doménou, zatímco veřejná dimenze zůstává doménou mužů. V českém prostředí do
tohoto obecného trendu přistupují v průběhu 19. století ještě požadavky spojené s národní
ideologií. Pro muže se prioritní otázkou stává společenský vzestup a novým úkolem také
propojení otcovské role s nacionalistickým projektem. Pro ženy bylo důležité vyrovnat se v
rámci rodiny s ideálem české vlastenky, vytvořeným mužským národním diskurzem.2
Pro zkoumání soukromé dimenze je stejně důležité rozdělení rodových rolí, jako i
uspořádání rodinného života, náležejícího do sféry intimního prožívání a tvořícího ve
vzpomínkách protiklad k působení vypravěčů ve veřejných strukturách, ať již jde o prostředí
školní, pracovní nebo prostředí vrstevníků. Rodina vytváří odlišné modely chování a má i jiné
funkce než společenské instituce. Náhled do soukromí odhaluje model vztahů mezi rodinnými
příslušníky, jejich potřeby a aspirace osobní, citové, ale i potřeby zaměřené na společenské
uplatnění jednotlivých členů rodiny. Proto nás zajímá, jak se tato intimní rovina
v memoárových textech projevuje, jak pamětníci uspořádání a fungování rodin popisují,
zabývají-li se rodinnými rituály, city či mocenskými vztahy mezi jejími členy. Zvláštní
pozornost budeme věnovat místu ženy v rámci rodiny, neboť formování ženského rodu se
odehrávalo ponejvíce právě v tomto soukromém prostoru. Přijímáme-li definici rodu
nabízenou Joan Scottovou, měli bychom rod chápat jakožto vztahy mezi subjekty
zakotvenými v daném společensko-historickém kontextu. Rod jedince vždy záleží na způsobu
jeho konstruování a na determinujících společenských poměrech. Rod je tedy jevem
ABRAMSOVÁ L., Zrození moderní ženy. Evropa 1789 – 1918, Brno 2005, s. 8-9. Podrobnosti ohledně
rané fáze této proměny viz SECCOMBE W., A Millenium of Family Change. Feudalism to Capitalism in
Northwestern Europe, London – New York 1992.
2
Srov. FILIPOWICZ M., Roditelky národů. Z problematiky české a slovenské ženské literární tvorby 2.
poloviny 19. století, Hradec Králové 2007, s. 102-107; MOLDANOVÁ, „Obraz ženského osudu a jeho
proměny v tvorbě spisovatelek na přelomu století“, Česká literatura, 5/1986, s. 421; SOCHOROVÁ L.,
„Ideál české dámy“, in: Salony v české kultuře 19. století, eds. H. Lorenzová a T. Petrasová, Praha
1999, s. 178-185; SOCHOROVÁ, „Muž a žena v české vlastenecké společnosti doby biedermeieru“, in:
Biedermeier v českých zemích, eds. H. Lorenzová a T. Petrasová, Praha 2004, s. 92-103.
1
127
vztažným a závislým na kontextu, v němž se protínají historicky a kulturně určené soustavy
vztahů.3 Můžeme říci, že ve sledovaném období ucelenou soustavu, vytvářející koncept
ženského rodu, tvořila především rodina. Další podstatnou otázkou bude, zda u nižších
středních vrstev přispívaly fungující modely rodiny k utváření zmíněné ideologie oddělených
sfér také v českém prostředí. Tato otázka je významná proto, že hodnoty vštěpované rodinou
a měnící se životní styl v této době významně ovlivňovaly vznik nových českých elit.
Memoárové texty nepřinášejí informace o ideálu obecně státního nebo národního
konceptu rodinné dimenze, ale zaznamenávají fragmenty skutečnosti, odkrývající rozdíl mezi
předepsanými a realizovanými vzorci, neboť, jak již bylo uvedeno, jde o texty neprogramové
a filtrované subjektivním vnímáním. Tento typ literatury vypovídá o způsobu komunikace
mezi rodinnými příslušníky, rodinném systému a pravidlech, kterými se v té které době
rodinný život řídil. Memoárové záznamy jsou dokonalým zdrojem rekonstrukce soukromé
dimenze, neboť prostřednictvím jiného typu textů můžeme nahlédnout do skutečné realizace
očekávaných vzorců jen obtížně.
Při zkoumání soukromé dimenze v královéhradeckých memoárech si musíme být také
vědomi několika limitujících okolností. Texty se týkají zejména vzpomínek na rodiče a dětská
léta. Informace o vlastním manželství a rodičovství jsou spíše výjimkou, proto lze manželství
a rodičovství ve sledovaném souboru zkoumat pouze zprostředkovaně z vnějšího pohledu
dítěte, nikoliv jako výpověď samotných historických aktérů. Jedním z důvodů této situace
může být skutečnost, že vypravěči zakládali vlastní rodinu až v okamžiku, kdy ji byli schopni
ekonomicky zajistit. Jejich rodiče už často nežili, proto jsou vzpomínky na dětství a školní
léta jiným „příběhem“ než pozdější vlastní manželství a rodičovství. Dalším limitujícím
faktorem je, že převážná většina vzpomínek je psána muži, proto – až na výjimky –
postrádáme autentické výpovědi samotných žen. Informace o rodině a o ženách jsou
zaznamenávány prostřednictvím jak mužského vnímání reality, tak i mužských představ
ohledně druhého pohlaví. I tato zkušenost je pro danou dobu relevantní, projevuje se zejména
důrazem na tzv. mužské zájmy, více místa je v memoárech věnováno veřejným prostorům,
jako je škola a zájmová činnost. Rodinný život není zaznamenáván jako celek, ale pouze
události, které korespondují s potřebami vypravěčů. Důležitou roli hraje také způsob
zpracování memoárů. Většina z nich má dokumentární charakter, obecně však platí, že tento
typ textů obsahuje větší míru subjektivity a emocionality, což představuje jisté nebezpečí při
vyvozování závěrů. Na tento problém při výzkumu historie rodiny upozorňuje například Jack
3
SCOTT, op. cit., s. 28-50.
128
Goody, který uvádí, že analýza deníků a jiných autentických textů může být neuchopitelná a
že při práci s nimi je třeba být obezřetným k vyvozování závěrů. Historická demografie se v
tomto směru jeví jako spolehlivější a jednoznačnější.4 Upozorňujeme na toto nebezpečí, i
když nás přímo nezajímají historická fakta, ale především postoje pamětníků vůči kulturním
jevům nebo výtvorům, jež mohou být krajně subjektivní (viz kapitola Meandry memoárů).
Většina prací zabývajících se rodinou a jejími proměnami se shoduje v názoru, že v
průběhu 19. století dochází k výrazným změnám rodinného života. Stávající rodina se
transformuje v moderní občanskou rodinu a začíná také převažovat nukleární nebo
jednoduchá rodina, zahrnující potomky prarodičovského páru.5 Ve střední Evropě k těmto
změnám definitivně dochází po revolucích v roce 1848. Venkovské obyvatelstvo se ve větší
míře stěhuje za prací do měst a právě městský způsob života se podílel na utváření nového
typu průměrné evropské rodiny nejvýznamněji.6 Moderní rodina prochází podstatnými
strukturálními proměnami, k nejdůležitějším patří oslabení pravomocí otce, zejména v
rozhodování o majetku, což vede k jeho novému postavení. Děti v dospělosti přestávají žít
s rodiči, opouštějí rodinu navždy a následkem liberalizace společnosti zeslabují také
majetkové zábrany, které dříve limitovaly zakládání nových rodin.7
Na závěr této části bychom chtěli ještě poukázat na skutečnost, že rodinu lze chápat
také jako model fungování společnosti. Informace o rozvržení rodových rolí v rámci
rodinného společenství poskytují minuciózní představu o napětí mezi potřebami rodiny a
jejích členů a institucionálními proměnami, které ve společnosti probíhají. Můžeme tedy
konstatovat, že obraz soustavy vztahů v rodině bude vypovídat i obecně o vztazích ve
společnosti.
Rozporuplnosti společenského vzestupu a pronikání národního diskurzu do soukromé
dimenze
Jestliže jsme konstatovali, že rod jedince je konstruován determinujícími poměry,
musíme se důsledněji zaměřit na soustavu faktorů, jež ovlivňovaly formování rodových
konceptů v soukromé dimenzi kultury české periférie. Je třeba vyzdvihnout zejména dva
GOODY J., Proměny rodiny v evropské historii. Historicko – antropologická esej, Praha 2006, s. 3133.
5
Ibidem, s. 12-14.
6
HORSKÝ J. a SELIGOVÁ M., Rodina našich předků, Praha 1997, s. 12-17.
7
HORSKÁ P., KUČERA M., MAUER E., STLOUKAL M., Dětství, rodina a stáří v dějinách Evropy, Praha
1990, s. 384.
4
129
momenty, a to rozporuplnost společenského vzestupu nové české elity a vztahy mezi českou
národní ideologií a rodinným životem.
Vzestupující buržoazie se v Evropě od konce 18. století stává nositelem osvíceneckých
tradic, k nimž náleží i vědomé utváření tzv. „dobré společnosti“, budované na pokroku vědění
a rozumu. Změny společenských struktur směřujících k vyššímu standardu i nižších středních
vrstev zahrnují oblast institucí, výchovy, vzdělávání, osvěty a souvisejí s proměnou prožívání,
jejímž následkem je větší míra diferenciace (posunuje se například práh přijatelnosti,
přiměřenosti chování a podobně). Realizace těchto změn probíhá v jednotlivých zemích
odlišně v závislosti na historickém vývoji. Ve většině zemí západní a střední Evropy vytváří
středostavovská společnost vlastní buržoazní kód chování, včetně vymezování rodových
rozdílů a zvyklostí rodinného života, odlišný od tradic aristokratických. 8 V Rakousku souvisí
vyvrcholení toho procesu s nástupem biedermeieru a s ním spojené kategorie Bildung, která
se snažila povznést tradiční buržoazní ctnosti na úroveň lepšího života – života vědy, umění a
v neposlední řadě i vyšší estetické kultury.9 Pro české prostředí je charakteristický proces
obdobný. Bohatnoucí buržoazie se sice obtížně uplatňuje ve veřejném politickém životě
Rakousko–uherské monarchie, avšak životním stylem se transformovala v určující
společenskou elitu prosazující národní cíle. S růstem ekonomické síly nižších středních vrstev
dochází i v tomto prostředí k přejímání buržoazních hodnotových modelů, a to jak v rovině
životního stylu, tak v rovině světonázoru. Tento posun připravuje podmínky pro masívnější
nárůst české společenské elity i v periferní oblasti, což lze dobře dokumentovat v
královéhradeckých memoárech.
Přejímání buržoazního hodnotového systému se promítá do každodenního života,
ovlivňuje zvyklosti týkající se bydlení, stolování, osobní hygieny, oblečení, ale i zábavy,
pospolitosti a podobně. Klade důraz na vnější slušnost a spořádaný rodinný život. Součástí
tohoto modelu je však také neochota ke změnám, včetně konzervování rodových stereotypů v
rámci rodiny.10 V kulturním prostoru českých periferií se tento vzor „řádného a kulturního
občana“ v nižších středních vrstvách, z nichž pocházejí vesměs všichni autoři námi
rozebíraných textů, prosadil až na přelomu 19. a 20. století:
I poslednímu hokynáři nesmírně záleželo na tom, aby díky svým dobrým způsobům,
řádnému životu, zájmu o klasickou literaturu (Jiráskovy spisy na přední poličce
ELIAS N., O procesu civilizace. I, Praha 2006, s. 102–128. Srov. také MOSSE, op. cit., s. 1-22.
SCHORSKE, op. cit., s. 267 a 271.
10
Více na toto téma viz KŘEN, op. cit., s. 63-81.
8
9
130
rodinné knihovny) a o nedělní promenádní koncerty místní vojenské posádky (…) byl
považován za kulturního, tj. „lepšího“ člověka.11
Ve vzpomínkových záznamech o soukromí rodin je však patrné napětí mezi snahou o
naplnění tohoto dobového ideálu jako prostředku společenského vzestupu, a zároveň jeho
vnímání jako prvku omezujícího, maloměšťáckého nebo kýčovitého:
Byl to katechismus ctnostného života malého města a spokojené domácnosti;12
Především to byli Rézini rodiče, kteří přísně dbali, aby jejich dcery nevzaly úhony na
dobrém jménu spořádané měšťanské rodiny (...).13
Viditelnou manifestaci ideálu „lepšího člověka“ představuje životní styl prezentovaný
v memoárových textech popisem zařízení bytů a zlomkovité zprávy o zvyklostech domácího
života. Rodinným rituálům vzpomínající muži nevěnují příliš velkou pozornost, z uváděných
jsou zastoupeny nejčastěji rodinné nedělní procházky, o nichž se vypravěči stejně pouze
zmiňují. Vybavenost domácností bohatších českých řemeslníků a obchodníků se na konci 19.
století zlepšuje a od uspořádání interiérů zámožnějších vrstev a inteligence se liší především
mírou kultivovanosti. Typické zařízení domácnosti vzmáhajícího se řemeslníka na přelomu
století detailně popisuje například František Pražák (1885-1947):
Čím větší skladiště temně hnědých almar nebo žlutých s obrubami z květů zelených
pivoněk, tím rodina byla bohatší. Velcí ševci měli piano, menší pianino. (…) Sádrové
sošky na nábytku se postupně vyměňovaly za porculánové figurky z rokoka, skleněné
psíčky a kočičky, hrníčky z různých míst, růže z Jericha ve sklenici, františky,
potpourri, knoflíčky k límci, jehly, špendlíky a různé druhy knoflíků. (...) Nejvzácnějším
kusem nábytku byla pohovka. Na ní se obyčejně nesedávalo, ale byly na ní kupy
vyšívaných polštářů, které svědčily nejlépe o vkusu nebo nevkusu domácí paní.
Knihoven v takových rodinách obyčejně nebylo. Nejvýše nechyběly tu vázané časopisy,
které vedly Lada a Beseda lidu.14
STARÝ R., „Polovičatost“, in: Medúza v novější době kamenné. Výbor z esejů 1976 – 1987, Praha
1994, s. 27.
12
PRAŽÁK, Půl století, op. cit., s. 56.
13
MICHL, op. cit., s. 119.
14
PRAŽÁK, Půl století, op. cit., s. 54-56.
11
131
Z ukázky je patrné, že pořízení určitého typu nábytku a ozdobných předmětů byla záležitost
prestižní, odpovídající maloměšťáckému životnímu stylu, pro nějž je důležitá zejména
prezentace na vnější efekt. V mentalitě této sociální vrstvy stále převládala šetrnost („aby se
neopotřebovalo“), nedůvěra a opatrnost. Do vybavení domácnosti se promítá snaha o
napodobování interiérů bohatých vrstev, v rakouském kulturním prostředí téměř posedlých
kultem estétství.15 Již zde se před námi objevuje rodový zřetel. Utváření biedermeierovského
dobrého vkusu vyšších vrstev je sice spojováno s muži (ukázkovým příkladem této tendence
je v rakouském prostředí román Adalberta Stiftera Pozdní léto (1857) s jeho protagonistou
svobodným panem Risachem), v případě aspirujících středních vrstev je však nedovedně
napodobované estétství přisuzováno ženám, které se na utváření vzhledu domova skutečně
také podílely. Tento fakt měl zpětně zřejmý dopad i na formování a vnímání ženského rodu,
neboť v kolektivních představách zakotvilo přesvědčení, že vyšívané dečky, polštáře,
fotografie a další drobnosti jsou zároveň výrazem ženského světa. 16 Jak dokládá i zmiňovaná
ukázka z Pražákova textu, ženský podíl na tomto stylu je nezpochybnitelný: kupy vyšívaných
polštářů, které svědčily nejlépe o vkusu nebo nevkusu domácí paní. Navíc centrálním místem
života rodiny se v těchto vzestupujících vrstvách stává výsostně ženský prostor – kuchyň, od
něhož se odvíjela i specifická kuchyňská estetika: musely zde být obrázky s motivy ovoce, a
dečky s nápisy jako například: Kuchařinka dobrá časně vstává, o dvanácté dobré jídlo dává
nebo Čistota sluší tělu i duši17, ovlivňující následné vnímání žen.
Již ve své době byl podobný životní styl předmětem kritiky a ironického výsměchu
řady uměleckých děl. Distanci vůči němu vyjadřují i samotní pisatelé memoárů, u nichž lze
předpokládat mnohem výraznější identifikaci s tímto prostředím než v případě zástupců
literárních kruhů. V Hradci Králové se stal propagátorem umění a pravých estetických hodnot
pozdější spisovatel Jaromír John (1882-1952), působící zde jako středoškolský profesor od
roku 1910. Od roku 1913 se zaměřil na propagaci estetických zásad a zřídil Poradnu pro
umělecké záležitosti. Mezi nejčastěji propagovaná hesla jeho poradny patřila účelnost,
jednoduchost a poctivost při zařizování interiérů. Doporučoval praktické tvary a řádné
provedení: nejlepší elegance jest prostota18. Vyzýval své návštěvníky, aby nekupovali obrazy
na jarmarcích a od pokoutních malířů, ale aby si raději kupovali kvalitní reprodukce, četli
15
Srov. SCHORSKE, op. cit., s. 261-277.
Srov. např. HERBENOVÁ O., „Obytný interiér některých významných osobností české kultury jako
typizační prvek měšťanského interiéru 19. století“, in: Město v české kultuře 19. století, op. cit., s. 238247.
17
PRAŽÁK, Půl století, op. cit., s. 54–56.
18
MICHL K., Chvíle setkání, věčnost vzpomínky. Medailóny Františka Halase, Jaromíra Johna,
Jindřicha Štýrského, Hradec Králové 1976, s. 113.
16
132
umělecké časopisy a navštěvovali výstavy. Z Johnových výzev je patrné, co bylo předmětem
jeho kritiky - secesní zdobnost a levné napodobování tradičních materiálů: i nejmenšími
prostředky můžete si zařídit domácnost čistě a vkusně.19 John kritizoval styl, který Pražákův
popis středostavovských domácností představuje, jde o charakteristické prvky soukromé
dimenze utvářené ženami a prezentující jejich činnost, ve své době pokládanou dokonce za
žádoucí, jako bylo vyšívání, háčkování a jiné domácí práce, představující nezbytnou součást
výchovy dívek.
Hodnotová orientace uvedeného rodinného modelu je zaměřena zejména na vnější
prezentaci. Konkrétní výsledky proměny životního stylu nižších středních vrstev můžeme
v memoárových textech sledovat s jistými rozpaky. Také pamětníci jsou k nim vesměs
kritičtí, nicméně je třeba zdůraznit, že tvoří součást emancipačního procesu. Jsou dokladem
vzestupu české společnosti, kterou na jedné straně tento vzestup láká, na druhé straně ji svoji
úzkoprsostí omezuje. Tato rozporuplnost se výrazně odráží v mnoha textech. Autoři
vzpomínek, přicházející z okolních měst a vesnic, vnímají Hradec jako živé a kultivované
město a vyjadřují se o něm vesměs s respektem. Jako příklad nám zde může posloužit
vzpomínka na představu o Hradci, kterou měl Alois Jirásek ještě před svým nástupem na
studia:
O starožitném tom městě slýchal jsem často již za dětství, jako o sídle hlavních úřadů a
biskupově, jako o pevnosti, plné vojska, kam chodila všecka odvolání, kamž odváželi
od nás mladý lid, kdež byly vysoký soud.20
Z Jiráskových vzpomínek lze také zjistit, z jakého rodinného prostředí jeho spolužáci
pocházeli. Nejčastěji to bylo z rodin rolníků, obchodníků, pekařů, mlynářů, z učitelských
rodin nebo rodin úředníků. Z výčtu je patrné, že většina studentů pocházela ze skromných
poměrů a jejich situace se během více než půl století, v jehož rozpětí se většina vzpomínek
odehrává, příliš neměnila. Rodiny jim mohly na studia přispívat jen částečně, ale zbytek
prostředků si museli studenti zaopatřit sami:
John kritizoval takové prvky vybavení domácnosti, jako byla např. umělá léta na nátěrech nábytku,
háčkované přikrývky, papírové baletky, hrubé, nevkusné reklamní kalendáře, romantické barvotisky,
rámečky z mušlí, posypávané rýží a pozlacené, papírové květiny, plechové mísy, sádrové ozdoby. Viz
ibidem, s. 115.
20
JIRÁSEK, op. cit., s. 300.
19
133
Jako chudý student jsem po celé vyšší gymnasium „dával kondice“ bohatším
studentům, někdy jsem jako domácí učitel učil až čtyři žáky, čtyři hodiny denně.21
S tím je spojen specifický sociální moment, ovlivňující podmínky formování
maskulinního rodového konceptu budoucí české elity, tentokrát v soukromé dimenzi. Po celé
sledované období bylo rozšířeným zvykem alespoň jednou v týdnu pozvat studenty na oběd
do bohatších měšťanských rodin a během pozdějšího vysokoškolského studia v Praze i do
rodin šlechtických. Tento obyčej je ve vzpomínkách vnímán ambivalentně, neboť šlo o mladé
muže, z nichž většina se obtížně vyrovnávala se svojí špatnou sociální situací. Někteří
popisují pocity ponížení, které při návštěvách zažívali. Například František Pražák vzpomíná,
že v některých rodinách dostával najíst, aniž by musel dělat společnost, v jiných se účastnil
společného stolování, což pro něho přestavovalo zdroj utrpení, protože chodil špatně oblečený
a nebyl zvyklý na společenskou konverzaci:
Cítil jsem, jak jsem nedůstojně oblečen (…) samotář nespolečenský, nevychovaný (…)
choval jsem se jako honěné zvíře. Polévalo mě horko a chvění, zmateně jsem se díval,
nesmysly mluvil, zajíkal, tmělo i svítilo se mi před očima.22
Pro mladé muže z oblasti kulturní periferie však podobný typ kontaktů znamenal důležitou
etapu v jejich životě. Zajišťoval zasvěcení do společnosti, která svojí úrovní ve většině
případů přesahovala jejich rodinné možnosti a přirozeným způsobem je seznamovala se
společenskými vrstvami, do níž budou v budoucnu sami patřit a budou se i podílet na jejich
úrovni. Lze říci, že tento druh společenského styku umožnil rodící se české mužské elitě
uvedení do odpovídajících společenských vrstev a získání dovedností charakteristických pro
tuto elitu, jako například kultivované chování, konverzace v cizích jazycích, dobrý vkus a
podobně. Například Josef Štolba (1846-1930), pozdější právník a spisovatel uvádí:
V rodině Kounicově otevřel se mi zcela nový svět. Ocitnul jsem se v prostředí a v
poměrech, jež byly naprosto rozdílné ode všeho, co jsem byl dosud poznal, a všichni
členové rodiny přišli mi co nejpřátelštěji vstříc.23
21
TOMÁŠEK, op. cit., s. 96.
PRAŽÁK F., Půl století, op. cit., s. 77.
23
ŠTOLBA J., Z mých pamětí. I. Vzpomínky ze života, z divadla a z literárních styků, b. d., s.
22
134
Porovnáme–li poměry v kultivovaných rodinách vyšších vrstev s životním stylem v rodinách
řemeslníků, u nichž byli vypravěči jako gymnazisté nejčastěji ubytovaní, je rozdíl patrný. S
nejpodrobnějším popisem každodenního života se opět setkáváme v pamětech Františka
Pražáka z pobytu v rodině ševce. Navíc autor porovnává poměry v této řemeslnické rodině se
zvyklostmi v úřednických rodinách.
Vařilo se celé týdny na každý den stejné jídlo ... ani v lepších rodinách nebylo
koupelen. Koupávalo se zhusta v dřevěných škopcích, neckách (…) I v úřednických
rodinách používaly děti stejného ručníku, vlastní ručník míval pouze otec. Mýdlem se
myli zhusta jen rodiče a návštěvy, děti nikoliv. Zuby se nikdy nečistily, nebo čistívaly
prstem, později měly všecky děti společný kartáček, jako je dnes u rodin nejchudších.
Při obědě se pilo z jedné společné sklenice a jídlo se často přehazovalo z talíře do
talíře cizími lžicemi a vím sám, že když už jako velký jsem chtěl míti vše své, pro sebe,
bylo to považováno za zvláštní nemístnou štítivost.24
Je zajímavé, že vypravěči byli často během studií ubytováni v rodinách sociálně i společensky
srovnatelnými s rodinami, z nichž sami pocházeli. Ve vzpomínkách věnují v řadě případů
popisu bydlení v podnájmu značnou pozornost, s vlastní rodinou však bydlení v Hradci
nesrovnávají, a to ani František Pražák, který se každodenními zvyky zabývá nejdetailněji.
Zvyklosti bydlení či stravování se v každodenním životě přitom zřejmě příliš nelišily.
Je třeba opět zdůraznit, že společenský vzestup mladé české elity opřený v soukromé
dimenzi zejména o kontakt s bohatší měšťanskou vrstvou (výjimečně šlechtickou) byl spojen
se silnou ambivalencí pocitů. Záporná stránka tohoto kontaktu byla totiž vázána s pocity
méněcennosti, doprovázenými jistou ctižádostí, snahou vymanit se z nižších poměrů. Možná
také proto není postoj českého totožnostního diskurzu vůči otázce měšťanství jednoznačný.
Patrným důkazem může být i rozporuplná reakce české literární kritiky na vyprávění Ignáta
Herrmanna o otci Kondelíkovi, jež ztělesňovala měšťanský životní styl, jakož i zmiňovaný
společenský vzestup.25 Hermannův hrdina je na jedné straně odpuzujícím příkladem
měšťanství s pevně stanoveným hodnotovým systém, na druhé straně je ale i symbolem
ekonomického a sociálního vzestupu české společnosti. Velmi podobný pocit ambivalence,
pochopitelně v subjektivním a individuálním měřítku, zaznamenávají i mnozí královéhradečtí
pamětníci.
24
25
PRAŽÁK F., Půl století, op. cit., s. 52 - 72.
Srov. MOCNÁ D., Případ Kondelík. Epizoda z estetiky každodennosti, Praha 2002, s. 181-193.
135
Dalším zásadním problémem jsou vztahy mezi českou národní ideologií a soukromou
dimenzí, jež se odrážely při formování rodových konceptů. Ve vrcholné obrozenecké kultuře
19. století představovala rodina v českém národním diskurzu metaforicky pojatý model
sociálních vztahů s výrazným rodovým určením. Nebylo tomu tak pouze u nás, šlo o
celoevropský trend, v němž byla žena v přeneseném významu vnímána jako srdce národní
rodiny. Ženy ve většině evropských nacionalismů ztělesňovaly jednotu a pravost národní
identity, projevující se mimo jiné zájmem o národní kulturu. Národní společnost tvořila
pomyslnou rodinu s obdobnými hierarchickými vztahy.26 Německá historička Karen
Hagemannová zavádí v tomto kontextu pojetí Volksfamilie (národní rodina), jehož podstatou
je chápání národa jakožto patriarchální a hierarchicky uspořádané rodiny s rodově
předurčenou dělbou práce. Hagemannová dokládá, že pro formování pojetí národa bylo
nezbytné vytváření obrazů modelové rodiny (přední rodiny národa) organizované podle
buržoazního vzorce. Kupříkladu v Prusku tuto úlohu sehrávala královská rodina Friedricha
Wilhelma III. a Louise, která byla v období 1806 – 1815 politickou publicistikou zobrazována
právě tímto způsobem.27 V našem prostředí byl národním diskurzem propagován model
rodiny vytvářející zdánlivé přesvědčení, že pro českou kulturu je příznačná výraznější rodinná
harmonie, než jaká vládne např. v kultuře německé.28 Jako příklad vlastenecké rodiny českých
elit lze uvést rodinu Riegrovu. Protože šlo o rodinu známou, představovala pro vlastenecké
prostředí vzor. Riegrovy dcery získaly již v 60. letech 19. století nadstandardní vzdělání,
umožňující jim kvalifikovaně přispívat k rozvoji národní kultury, přesto, jak dokládají
pamětníci, jim byla prioritně vštěpována povinnost pečovat o domácnost:
uměly šít šaty a prádlo a (...) vše, čeho bylo pro rodinu třeba, takže jim často
nezbývalo ani času na četbu a klavírní hru. Dostalo se jim sice nadprůměrného
vzdělání, neboť se učily zpěvu a hudbě (…) malbě (…), a byly dokonce poslány i na
čas do ciziny, (...). Ale hudba, zpěv, malování a literatura, kterým se směly oddávati
jen ve volných chvílích po splnění povinností (...).29
Srov. ABRAMSOVÁ , op. cit., s. 229–232; HAGEMANN K., „A Valorous Volk Family: the Nation, the
Military, and the Gender Order in Prussia in the Time of the Anti-Napoleonic Wars, 1806-1815”, in:
Gendered Nations, op. cit., s. 193-195; MALEČKOVÁ J., „Nationalizing Women and Engendering the
Nation: the Czech National Movement“, in: Gendered Nations, op. cit., s. 293-310.
27
HAGEMANN, op. cit., s. 194.
28
Srov. MALEČKOVÁ, op. cit., s. 307.
29
RADOŇOVÁ – ŠÁRECKÁ M., Ozářené krby. Vlastenecké rodiny české, Praha 1946, s. 150.
26
136
Ani Marie Riegrová–Palacká (1833-1891), jejíž veřejná činnost byla ve své době výjimečná,
se nebouřila proti ideologii rodinného krbu. Péče o domácnost byla pro ni povinností, jejíž
splnění bylo rodinou se samozřejmostí také očekáváno. Přes dobovou angažovanou a
pokrokovou publicistiku30 byla veřejná aktivita žen tolerována zejména v činnosti
dobročinných spolků a návštěv chudých, organizaci vlasteneckých besed a zábav, nikoliv jako
plnohodnotná spoluúčast na veřejném a politickém životě. Přesvědčila se o tom ostatně i sama
Riegrová–Palacká, jejíž progresivní snahy o institucionální řešení dětských zařízení se
nesetkaly ve své době s velkým pochopením.
Rodinný model uspořádání národní společnosti se odrážel i na vzniku specifické
mateřské a otcovské symboliky v kolektivních představách, která měla valný podíl na
pojímání obou rodových konceptů. Matka byla ztotožňována s vlastí a tato symbolika
propojovala mateřství reálné s mytickým. Vladimír Macura uvádí, že šlo o vztah: tak těsný, že
to z dnešního pohledu působí krajně nepřirozeně.31 Ve stejné době se objevuje romantické
mateřství, jehož posvátnost se stává součástí evropské kultury, a jak je vidět i evropských
nacionalismů od počátku 19. století. Elisabeth Badinterová uvádí, že 19. století začalo
vychvalovat sladkosti mateřství, které už nebylo považováno za vnucenou povinnost, ale za
nejúctyhodnější a nejpříjemnější povolání, které si žena může představit. Mění se také způsob
vyjadřování o mateřství, využívající slovní zásobu zapůjčenou dokonce z náboženské oblasti.
Role matky získala nový, téměř mystický aspekt, matka byla stále častěji přirovnávána
ke světici, což vedlo k přesvědčení, že dobrou matkou může být pouze žena s nadpozemskými
atributy.32
Otec byl v rámci rodících se nacionalistických diskurzů vnímán jako „otec vlasti“.
Toto pojetí bylo v Evropě obvykle spojováno s atributy světské moci. Přívlastek asocioval
označení pro významné panovníky a militantní vůdce.33 V českém prostředí vzhledem
k nedostatku vůdcovského typu vybaveného atributy moci se ho začalo postupně používat pro
označení významných osobnosti obrozeneckého veřejného života nebo zpětně pro označení
historických postav, za „otce vlasti“ byl například označován František Palacký nebo Karel
IV. Ztotožnění rodiny reálné s konceptem národním se v řadě memoárových textů projevuje
stylizovaným způsobem vyjadřování o rodičích a jejich idealizací, na druhé straně memoáry
Srov. KUČEROVÁ V., K historii ženského hnutí v Čechách, Praha 1914.
MACURA V., Znamení zrodu, Praha 1995, s. 88.
32
BADINTER, Historia miłości macierzyńskiej, přel. z francouzštiny do polštiny Choiński K.,
Warszawa 1998, s. 186.
33
HAGEMANN, op. cit., s. 194.
30
31
137
tyto symbolické kolektivní představy na konci 19. století začínají revidovat, na což se
pokusíme poukázat.
Modernizace a emancipace společnosti je patrná i na měnícím se vztahu k národnímu
diskurzu, který již na přelomu století není zcela nekriticky přijímán. Společně s nabýváním
sebevědomí nově vznikající české elity dochází k přehodnocení dosavadního úhlu pohledu na
problematiku etnické podřízenosti. Vlastenecké symboly, dříve nezpochybňované, mladá
generace začíná problematizovat.34 Příkladem této tendence je přehodnocení vztahu k
folkloristice spojující obrozeneckou kulturu s další dobovou ikonou, a to s idylicky chápaným
prostorem venkova a toposem vesnické chaloupky, z níž údajně pocházeli všichni vynikající
mužové národa.35 Tato ideologie měla sloužit jako protiváha k městské kultuře německého
typu, k níž paradoxně české elity vzhlížely. Topos chaloupky se v memoárech z přelomu
století projevuje v poněkud odlišné poloze. Například John vzpomíná na povinné návštěvy
prarodičů na venkově, které musel jako dítě absolvovat s otcem. Nechápal otcovo dojetí při
těchto návštěvách, protože jemu jako dítěti se na venkově vůbec nelíbilo. Babička s dědečkem
bydleli v doškové chalupě:
ve světnici plné much, starých křápů a všelijakého nečistého šatstva mi šlo všechno
proti srsti.(...) U nás v bytě byla vzorná čistota. (…) Zablácené boty jsme musili nechat
v předsíni. Měli jsme salon, klavír, knihovnu, celé poschodí pěkného domu.36
Ze souboru sledovaných textů je zřejmé, že v soukromé dimenzi nižších středních vrstvev se
také vztah k vlastenecké ideologii vyvíjel ambivalentně a rozporuplně. Například výběr
obrazů při výzdobě bytových interiérů je jedním z důsledků této rozporuplnosti:
Z obrazů byl na stěně obyčejně některý člen císařského rodu a konečně loučení
Havlíčka s rodinou nebo nějaký historický obraz od Brožíka. To už však musela býti
rodina na výši vzdělání a ušlechtilosti.37
Výběr obrazů souvisel zjevně s národním diskurzem více než ostatní předměty v interiéru.
Obraz s vlasteneckým námětem patřil k téměř povinnému vybavení domácností. Barvotisky s
motivy ze života významných Čechů trpících pro svoje přesvědčení, například Komenského
34
KŘEN, op. cit., s. 76-77.
MACURA, „Chaloupka – projekt idyly“, in: Poetika míst, op. cit., s. 43 – 61.
36
PRAŽÁK F., Paměti českých spisovatelů z dětství, Praha 1946, s. 66-67.
37
PRAŽÁK F., Půl století, op. cit., s. 54 – 56.
35
138
loučení s vlastí, loučení Havlíčka s rodinou, Hus před kostnickým koncilem visely vedle
podobizny císaře pána, aniž by to někoho uvádělo do rozpaků. Tento příklad by mohl
nasvědčovat tomu, že námi dříve zmiňovaná svébytná schizofrenie, spočívající v rozporu
mezi pociťovanou loajalitou a nevraživostí vůči nadřízenému řádu, pronikala i do domácího
prostředí. Lze předpokládat, že jev této rozporuplnosti ovlivňoval formování specifických
rodových konceptů ve stejné míře v soukromé i ve veřejné dimenzi.
Vzpomínkový obraz žen
Změny, související s emancipací ženy a jejím právem rozhodovat o naplnění vlastního
života, byly nejdůležitějším prvkem redefinice obou rodů, jež proběhla v období, které jsme
v předchozí kapitole označili jako „sexuální anarchii“. Realizace těchto změn ve společnosti,
zejména přístup žen ke vzdělání a k zaměstnání, se však ukazuje jako obtížný a dlouhodobý
proces hlavně z důvodu silné setrvačnosti ideologie oddělených sfér. Na jedné straně ženy
získávaly občanská práva, což jim umožňovalo účast na veřejném životě, na druhé straně
společnost ženám neustále vymezovala místo v domácnosti, to je ve sféře soukromé. Britská
historička Lynn Abramsová uvádí, že se v tomto období paradoxně více hovořilo o
oddělených sférách než o právech žen a tento způsob uvažování se promítal i do úvah o práci,
politice či intelektuálním životě.38
Memoárové texty mohou napomoci zjistit, jak se nejen obecné evropské tendence, ale
i český národní diskurz v pojímání rodových rolí skutečně realizoval, neboť vzpomínky,
vztahujíce se k soukromé dimenzi života, se vymykají oficiálnímu narativu. Zřetelně se v nich
projevuje napětí mezi společensky žádoucím obrazem ženy, vzorné manželky, případně
vlastenky, a realitou, v níž se ovdovělé ženy dostávají do obtížně řešitelné ekonomické situace
a vdané ženy, pro něž oficiální zaměstnání nepřipadalo v úvahu, zlepšují rodinný rozpočet
různými aktivitami (například přijímají studenty na byt a stravu) a pomáhají tak uchovávat
zdání, že tato jejich činnost není nutností, ale patří k roli dobré hospodyně.
V teoretické rovině u nás probíhaly otevřené diskuse o otázkách rodiny, žen, výchovy
dětí a podobně od 90. let 19. století, (viz například působení Macharovo a Masarykovo na
tomto poli v kapitole Rod ve veřejné dimenzi). Například časopis „Osvěta lidu“ uveřejňoval
články zabývající se nejen tématem volebního práva a vzdělávání žen, ale také otázkou
potratů, regulací porodnosti, otevřeně se hovoří o pohlavním životě, objevují se informace o
38
ABRAMSOVÁ, op. cit., s. 8-9.
139
institucionalizované podpoře žen po porodu ve vyspělých evropských zemích a jsou vznášeny
stejné požadavky i pro naše prostředí.39 Jak již bylo řečeno, Millovo Poddanství žen,
upozorňující na podřízenou roli žen ve společnosti a požadující jejich výraznější zapojení do
politického života, se dostalo do českého čtenářského povědomí poměrně brzy po svém
anglickém vydání a bylo živě diskutováno. Přesto však stereotypní představa, spočívající v
názoru, že primárním životním posláním ženy je péče o rodinu, stále přetrvávala. Řada
odborných textů tyto názory také podporovala, v roce 1902 u nás vyšla, téměř padesát let po
vydání originálu, studie francouzského filozofa Paula Janeta Rodina: čtení o praktické
mravovědě. Autor v ní formuluje požadavek na ženiny ctnosti, k nimž náleží starost o
domácnost, šetrnost, pořádek či podpora manžela:
Domácí hospodářství má býti tedy ženě příjemnou povinností, má si v něm libovati,
(...) žena se výtečně k němu hodí, její duch milovný podrobností, málo způsobilý k
abstraktním představám, rozvíjí a kochá se blaze v tisícerých péčích domácí správy.40
Podle autora žena problémy spojené s rodinným životem lépe snáší, nežli muž:
neštěstí jest ženinou školou a triumfem41. Nutno však připomenout, že tento pohled na ženu a
její místo v rodině nebyl v našem prostředí pouze záležitostí teoretických diskusí, ale velmi
dlouho byl zakotven přímo v právních normách. Ještě po reformě manželského práva v roce
1919 se v něm objevují formulace, že muž je hlavou rodiny a náleží mu výsadní právo řídit
domácnost. Muž se má zabývat prací a žena pečovat o domácnost podle jeho pokynů.42
Je zajímavé, že obraz žen ve vzpomínkách mužů se stereotypní představě submisivní
ženy hospodyně a pečovatelky, související s ideologií „rodinného krbu“, velmi přibližuje, i
když mnozí z nich situaci matky nucené postarat se sama o rodinu poznali z vlastní
zkušenosti. Z výpovědí samotných žen však naopak vyplývá, jak jim tyto stereotypní
představy ztěžovaly upořádat si život podle svých vlastních představ. Ve vzpomínkách mužů
žena splývá především s rolí matky, až od přelomu století se ojedinělé objevují vzpomínky
například na herečky hostující v královéhradeckém divadle nebo na děvčata vystupující v
ochotnických představeních. Také méně prostoru věnují pamětníci svým láskám nebo prvním
ženám zasvěcujícím je do světa erotiky, na což už bylo upozorněné v předchozí kapitole.
HAJN A., Ženská otázka v letech 1900 –1920, Praha 1939. Srov. také soubor emancipační
publicistiky Terézy NOVÁKOVÉ, Ze ženského hnutí, Praha 1911.
40
JANET P., Rodina. Čtení o praktické mravovědě, přel. Černý V., Praha 1902, s. 56.
41
Ibidem, s. 67.
42
KLABOUCH J., Manželství a rodina minulosti, Praha 1962. s. 179–237.
39
140
Výjimečně se setkáme s jednotlivou informací o vlastním manželství a rodině, vzpomínky na
matku však jednoznačně převládají.
Vzpomínky zaznamenané ženami se liší především tím, že obraz ženy je v nich
diferencovanější, i když soubor ženských textů není zdaleka tak rozsáhlý, jako psaných muži.
Patří do něj vyprávění Heleny Čapkové v knize Moji milí bratři, vzpomínky absolventky
gymnázia Vlasty Honzákové a memoárová próza spisovatelky Jary Ribnikarové Dítě
z Hradce.
Mužský úhel pohledu
Upozorňovali jsme již na skutečnost, že dobovým diskurzem bylo mateřství vnímáno
jako vrchol života ženy a důkaz její ctnosti a naplnění. Zaručovalo ženě vyšší prestiž v rodině
i ve společnosti, ale také větší zodpovědnost a méně výhod.43 Jeden z hradeckých pamětníků
Josef Štolba vzpomíná, co všechno musela jeho matka dělat, aby pomohla uživit rodinu.
Přijímala na byt studenty, starala se o ně i o celou vlastní rodinu se čtyřmi syny:
Ach má matka! Ta drahá, zlatá duše, jíž vzpomínám s nejhlubším pohnutím a s
nejněžnější láskou. (…) Matka pracovala a namáhala se při tom do úpadu. Sama vše
skoupila v trhu, sama vše uvařila, sama vše na nás upravila (…) Neznala zábav,
neznala procházek, neznala divadla. Ba ani do kostela se nedostala, ačkoliv byla
velice pobožná.44
Již z výčtu toho, co matka obstarávala, je zřejmé, že šlo o energickou ženu. Byla také schopná
razantně a účinně zasáhnout ve prospěch vypravěčova bratra, který nechtěl studovat
humanitní obory a otec ho proto chtěl dát do učení. Matka prosadila jeho přestup na reálné
gymnázium a dokonce sama došla do školy a docílila jeho zápisu. Otec v tomto případě
v rodině nechyběl, pracoval jako úředník, podílel se i na výchově synů, přesto je z textu
patrné, že velký díl odpovědnosti, a to i za hmotnou situaci rodiny, nesla matka. Podpora synů
ze strany matky se v memoárech objevuje často, podobným způsobem na matku vzpomíná i
Rudolf Těsnohlídek (1882-1928):
43
44
ABRAMSOVÁ, op. cit., 102–126.
ŠTOLBA, op. cit., s. 19 – 21.
141
Matka dosáhla, že jsem se stal gymnasistou, ona mi umožnila koupit si vytoužené
knihy, ona mě očekávala vycházejíc k vratům, když jsem později jezdíval z Hradce
Králové.45
O pozici v rodině, ale i o předurčených očekáváních vůči matce vypovídá vzpomínka dalšího
hradeckého studenta a později učitele Gustava Domabyla. S humorem popisuje trest
domácího vězení, který měli svým podpisem potvrdit rodiče:
Měl – li jsem jindy domácí vězení, dalo se to přece nějak utajit před domácími, ačkoli
již to, že jsem seděl doma a byl celkem dosti hodný, budilo u matky, která o pořádek a
kázeň doma pečovala, vždycky jisté podezření (…). Ale teď jsem to měl přinésti černé
na bílém a potvrzené tatínkovým podpisem. (…) To mne ovšem přece napadlo, že by to
bylo ještě horší, kdybych měl přinésti podpis matčin, která nás děti dobře znala a tak
lehko nějak oklamati se nedala. S tatínkem to bylo již snazší, neboť maje povinnosti
svého povolání, přenechával mamince úplně starost o výchovu dětí a domácí kázeň
(…).46
Nad dětmi a domácností vládla matka, otec představoval autoritu zcela v duchu dobových
představ, neboť maje povinnosti svého povolání nebyly na něj ani kladeny nároky týkající se
domácnosti a výchovy dětí. V textech pamětníků převládají vzpomínky na matku také
z důvodu předčasného úmrtí otce. Byl to případ i Františka Václava Krejčího (1867-1941),
který v roce 1882 nastoupil v Hradci Králové do učitelského ústavu. Jeho vzpomínky na
matku souvisejí s obtížnou sociální situací rodiny, se starostí, jak jeho pobyt v Hradci
finančně zvládne:
Ubohá maminka! Jaká starost ji asi svírala, když po dlouhých letech poprvé se rozjela
do světa s několika málo zlatkami v kapse a stála tu nyní ve večerním šeru před cizím
městem, aniž věděla, co podniknout, kde mne ubytuje a kde tu noc přespíme. Nikdy
jsem nemiloval matku láskou tak hlubokou a soucitnou jako v této chvíli (...).47
PRAŽÁK F., Paměti českých, op. cit., s. 196 –197.
DOMABYL, op. cit., s. 16–19.
47
KREJČÍ, op. cit., s. 57.
45
46
142
Podobným osudem prošel i František Pražák o dvacet let později. Otec zemřel, když byl ještě
malý, a matka vychovávala sama šest dětí. František Pražák se stal významným
prvorepublikovým pedagogem, jeho bratr Albert známým literárním vědcem, další bratr
lékařem. Přesto, že matka žila z malé penze, děti ve studiu podporovala, rozhodovala i o jejich
studiu a sama vše zařizovala. Bez této podpory si lze úspěšnou kariéru všech synů jen těžko
představit. Také Emilu Vachkovi otec brzy zemřel a pamětník se ve vzpomínkách vrací
především k matce:
Naštěstí mým jediným rodičovským partnerem zůstala matka a pod záštitou její měkké
a lahodné povahy mělo dítě, které přece jen obsahovalo víc životní síly, než otec
odhadl, vyrůst pod docela jinými vyhlídkami.48
Z uvedených ukázek je patrné, že vypravěči v postavě matky nezobrazují svoji matku jako
jedinečnou bytost, ale matku zidealizovanou. Místo skutečné ženy popisují ideál odpovídající
požadavkům a představám doby. Jejich popisy se shodují do té míry, že se zdá, jako by v nich
vystupovala jediná žena, a to žena pečující, milující, obětující se. V těchto vzpomínkách se
vyskytuje žena absolutně souznící s dobovými požadavky, jíž byla cizí jakákoliv touha po
vlastním uspokojení. Přes všechna životní úskalí se ve vzpomínkách synů mateřství jejich
matek jeví jako nejpříjemnější povolání, které si může žena představit, neboť odměnou za
bezpodmínečnou obětavost bude doživotní láska, respekt a shovívavý soucit jejích dítek,
respektive synů (zlatá duše, jíž vzpomínám s nejhlubším pohnutím a s nejněžnější láskou;
nikdy jsem nemiloval matku láskou tak hlubokou a soucitnou jako v této chvíli). O
schematičnosti představ svědčí také výběr výrazových prostředků vztahujících se k matce,
jeho konvenční charakter dokládá opakování podobných spojení u různých autorů (zlatá
matičko, drahá, zlatá duše, pracovala do úpadu, neznala zábav, přísnost matky spojená s
obětavou dobrotou, její lahodná a měkká povaha). Popisy matky postrádají na rozdíl od otců
individuální rysy, v žádné vzpomínce se neobjevují rysy konkrétní ženy. Nedozvíme se nic
osobního o jejich vzhledu, chování nebo jednání. Vypravěči nezohlednili dokonce ani vlastní
pozdější životní zkušenosti, ani zpětně nejsou schopni ocenit matčiny organizační schopnosti
postarat se o své děti. Sentimentálně si obraz matky přizpůsobují obecným představám
idealizované matky – světice, což potvrzuje všeobecnou platnost dobového přesvědčení, že
dobrou matkou může být pouze „svatá“ žena.
48
VACHEK, op. cit., s. 44.
143
V našem souboru pamětí se však matka nejeví jako nevědomá a závislá bytost,
neschopná samostatného rozhodování a jednání. I když z právního hlediska měl nad dítětem
jednoznačné rozhodovací právo otec, z ukázek je zřejmé, že v mnoha případech otec nejenže
ponechal synovi možnost volby, ale ještě častěji konečné rozhodnutí učinila matka, která
mnohdy záležitosti synů, zejména kolem studia, osobně zařizovala.
Ve vnímání matek pamětníky lze však spatřit určitou rozporuplnost. Zmíněná
idealizační tendence je nutí idealizovat matky v souladu s dobovými představami a přitom
vynechávat ze vzpomínek veškeré prvky, jež by mohly vypovídat o jejich přílišné přísnosti,
svéprávnosti, hrdosti nebo energii. Samotné události vzpomínkových záznamů ale vytvářejí
obraz žen mnohem nezlomnějších a nezávislejších.
Vlastní úhel pohledu
Vzpomínky žen v královéhradeckých memoárech jsou z hlediska ženského hodnocení
reality značně odlišné od mužského vnímání světa. Zatímco muži si v rámci české národní
ideologie upevňují sebevědomí a postavení ve vnějším světě, pro ženy je přestup z domácího
prostředí do veřejného prostoru vzdělávání a společenského uplatnění stále komplikovaný, a
to i přes deklarovanou otevřenost mužské mládeže k novému druhu rodového řádu, na níž
jsme již upozorňovali.
V kapitole Karel na studiích a leccos kolem toho popisuje Helena Čapková (18861961) bratrovo studium na královéhradeckém gymnasiu, a také svůj několikaměsíční pobyt v
Hradci na přelomu let 1904 – 1905. Z její vzpomínky vyplývá rozdíl v možnostech a
podmínkách, které rodina poskytovala chlapcům a dívkám. Protože matka se o Karla
strachovala, hradeckou domácnost mu vedla hronovská babička. Znamenitě se měl náš
jedenáctiletý mazlíček, už tehdy s vlastní domácností49, poznamenává poněkud trpce Čapková.
Helena byla do Hradce poslána proto, aby si doplnila kurz šití a chodila do tanečních hodin s
babičkou v roli gardedámy. Tři roky pobyla v brněnské Vesně a hodiny tance, šití a vyšívání
uzavíraly její vzdělání. Ráda by studovala dále, s lítostí však vzpomíná na reakci matky, když
se s tímto záměrem svěřila doma:
49
ČAPKOVÁ, op. cit., s. 178.
144
Ty jsi se zbláznila (…) dávno vidím, že ti nevoní domácí práce. (…) Nemyslíš, že máme
ještě taky dva hochy? (…) a ty by ses chtěla válet na studiích? Lenča už je vzdělaná a
nepotřebuje nic než učit se šít, vařit a řeči, však stála peněz a starostí až hrůza.50
Ještě jí nebylo ani osmnáct let a matka usoudila, že je čas na vdávání: Ale pamatuj si, drahá
dcero, že bys už měla hledět si udělat vážnou známost, přinesli jsme ti až dost obětí a jednou
přece musíš z domu.51 Od dívek se očekávalo, že se provdají, k tomu směřovala i jejich
výchova a vzdělání. Helena však popisuje, jak se jí takové jednání příčilo. Před odchodem z
rodného domu ještě vyslechla rozhovor rodičů o věně. Matka nechtěla, aby dostala velké věno
s argumentem, že kdyby zemřela, zůstalo by manželovi. Otec trval na svém:
Dám jí tolik, aby mohla být z vlastních prostředků skromně živa. (...) Patřičnou
průpravu nemá, takové vzdělání jsme jí nedali. (...) Hoši je budou mít a to je víc než
peníze, v tom je ten rozdíl. Vdát se, to není vždycky zaopatření, ale někdy i hazard!52
V tomto případě se obraz matky a ženy zcela proměňuje od předchozích vzpomínek psaných
muži. Helena patřila do rodiny pokrokově smýšlející inteligence lidového původu, usilující o
hospodářský, politický a kulturní vzestup.53 Na svoji dobu získala podle obecných měřítek i
přiměřené vzdělání, přesto ještě na začátku 20. století neměla příliš na výběr. Manželství
představovalo ekonomickou nutnost a roli vzorné hospodyně a obětující se manželky byla
nucena přijmout na popud své vlastní matky. Vyjádření otce je jednoznačné, vzdělání by dceři
umožnilo nezávislou existenci, proč ho rodina odmítla poskytnout a raději zaplatila věno,
když si byla jeho hodnoty vědoma, je otázka, která v generaci Heleny Čapkové zůstává zatím
nezodpovězena. Vzrůstající odpor mladých žen proti ideologii rodinného krbu je již zřetelný.
Raná umělecká činnost Josefa a Karla byla rodinou nejen tolerována, chválena, obdivována,
ale především chápána jako regulérní, zatímco Helenina touha po vzdělání byla vnímána jako
zbytečný přepych, matkou dokonce jako lenost, válení se na studiích a podobně. Z uvedené
ukázky lze vyvézt závěry potvrzující dříve zmíněnou tendenci k idealizaci matek ve
vzpomínkách mužů. Tytéž matky, starostlivé k „synáčkům“, se najednou vůči svým dcerám
chovají naprosto odlišně. Rozdílný přístup k dcerám a synům vynikne při srovnání
Heleniných výroků se vzpomínkami, které na matku zanechali její bratři:
50
Ibidem, s. 177.
Ibidem, s. 196.
52
Ibidem, s. 198.
53
BURIÁNEK F., Karel Čapek, Praha 1978, s. 17.
51
145
Naše matka byla bytost velmi energická, citlivá (...) literárně ku podivu sečtělá,
probudilá; i na tom dosti odlehlém venkově dovedla držeti krok s moderní literaturou,
(...) milovala Šlejhara, Zola byl pro ni událost; (...) Měla veliké porozumění pro vše,
za čím šly první sny dětí.54
Maminka byla v rodině živel romantický; byla planoucí prudce citová, nadaná a
naprosto nevěcná.55
Rozporuplnost obrazu matky v zanechaných textech je patrná. Právě proto můžeme
říci, že byla ztělesněním vnitřních protikladů modelu pokrokové české vlastenky na předělu
století. Na jedné straně musela plnit úkoly určené jí ideologií rozdělených sfér (k čemuž
vedená pocitem povinnosti nutila i svoji dceru), na druhé straně se ale od ní očekával zájem o
pokrokovou literaturu, jež často tuto buržoazní rodovou ideologií kritizovala. Paradoxem tedy
zůstává, že jedno druhé nevylučovalo. Výsledkem je nesoudržný obraz na jedné straně
skutečné ženy – tvrdé a bezohledné (vzpomínka dcery) a citové a naprosto nevěcné bytosti
(vzpomínky synů).
Vzpomínka Karla Michla, týkající se manželky Jaromíra Johna, doplňuje vyprávění
Heleny Čapkové ještě o dimenzi společenské atmosféry, která v periferním městě jako je
Hradec Králové, ovlivňovala pohled na ženu:
Jeho paní byla mondénní dáma, která provokovala měšťanskou společnost (…)
návštěvami kavárny v Grandhotelu. Sedávala u okna u šálku kávy a z dlouhé špičky
kouřila okázale a vyzývavě cigaretu. Nadto se odvažovala chodit do kavárny sama, bez
mužského doprovodu. Bylo to v době bojů anglických sufražetek o ženská práva a
první návštěvy hradecké sufražetky na nedělním korze na Velkém náměstí, která tu
promenádovala v kalhotové sukni (jupe guilotte). „Polehčující okolnost“ znamenalo
jedině, že paní Markalousová byla židovského původu.56
Těžko lze usuzovat, zda se v poznámce o „polehčující“ okolnosti odráží skutečná náboženská
nesnášenlivost, spíše vypovídá o netolerantnosti k jakékoliv odlišnosti. Ze vzpomínek na
četbu bývalých studentů k ženské otázce se Hradec Králové jeví jako prostor nebývale
ČAPEK J., O sobě, Praha 1958, s. 26-27.
ČAPEK K., Poznámky o tvorbě, Praha 1960, s. 76.
56
MICHL, op. cit., s. 111-112.
54
55
146
pokrokový. Uvedená příhoda poukazuje na rozporuplnost mezi teoretickým uvažováním o
rovnoprávným postavením ženy, a stereotypním myšlením v reálném životě. To, co
královéhradeckou společnost na paní Markalousové dráždilo nejvíce, bylo její pohrdání
konvencemi a skutečná samostatnost. Většina memoárů dokládá, že ženy byly muži pod
vlivem ideologie rodinného krbu vnímány v pasivních rolích: obětavých matek, manželek
nebo společnic. Ze sledovaných textů vyplývá, že dokonce i v poměrně pokrokovém
královéhradeckém prostředí studentských elit se pokrokovost vytrácela, jakmile se skutečná
žena opovážila překročit hranice reálné, nikoli teoreticky rozebírané samostatnosti. Velmi
příznačným příkladem této rozporuplnosti je postavení žen v prostředí studentského spolku
Mansarda. Již dříve zmiňovaný Červený se o ženách, respektive dívkách, zmiňuje jako o
výborných hudebnicích, nadaných herečkách v amatérském divadle, avšak tyto jejich aktivity
většinou skončily vstupem do manželství.57 Děvčátka, jak je Červený označuje, jsou
zmiňována při účasti na pomocných pracích ve spolku nebo v nejlepším případě se mohly stát
adresátkami mužských přednášek na téma pokrokovosti a paradoxně i ženské otázky. V těchto
rolích byly ženy vnímány kladně.
Poměrně pozitivní obraz se však poněkud pozmění, nahlédneme-li do vzpomínek žen,
které chtěly samostatnost realizovat nejenom v teoretické rovině, například získáním vzdělání
doposud vyhrazeného pro muže. Královéhradecké školství bylo velmi dlouho určeno
výhradně chlapcům. Dívčí lyceum zde bylo sice založeno v roce 1907, neumožňovalo však
přístup k univerzitnímu vzdělání. První absolventka klasického gymnázia v Hradci Králové
maturovala v roce 1912, ale až do dvacátých let šlo stále o výjimečnou záležitost. Vzpomíná
na to Vlasta Honzáková, která zde studovala v letech 1915 – 1923, později v Hradci působící
jako právnička:
Vstup můj na gymnasium nebyl hladký. (...) Tehdejší ředitel gymnasia blahé paměti
Josef Kořínek nepřál koedukaci a vymlouval mému otci jeho úmysl. Ale otec nedal se
odstrašiti a podal žádost k ministerstvu, abych byla vzata na chlapecké gymnasium.
Udělala jsem přijímací zkoušku – ale do školy jsem nesměla. Pamatuji se docela
dobře, jak mne to dopalovalo (...) Teprve za šest neděl byla jsem přijata jako
hospitantka. (...) Postavení hospitantky nebylo zrovna závidění hodno. Do školy musila
jsem choditi denně, ale cítila jsem se tam jaksi cizím tělesem. (...) I jinak měl postavení
privatistky pro mne více nevýhod než výhod. Vyžadovalo pololetní zkoušky, tedy
57
ČERVENÝ J., op. cit., s. 34-74.
147
daleko více práce, ovládnutí celé pololetní látky ze všech předmětů najednou, ze které
si čilí kamarádi v semestru leccos odpustili, při tom však hleděli na mne povýšeně a na
mé známky nedůvěřivě. (...) Ušlechtilý zápas stejnými zbraněmi a za stejných
podmínek začal teprve po převratu, kdy zjednala jsem si jako rovnocenná náležitého
respektu.58
Z textu je zřejmé, že přechod ženy ze soukromé do veřejné dimenze institucionálně možný již
byl, avšak ze strany učitelů, a dokonce i stejně starých spolužáků, nebyl přístup ke studentkám
korektní (hleděli na mně povýšeně a nedůvěřivě). Překvapující je fakt, že se částečně jedná o
stejné studenty, kteří v tomto nebo ještě dřívějším období živě debatovali o záležitostech
rovnoprávného postavení ženy ve společnosti a ovlivněni učením Macharovým a
Masarykovým nacházeli pro tyto myšlenky pochopení. Alespoň to tvrdili ve svých
vzpomínkových záznamech.
Vzpomínka Heleny Čapkové snad nejlépe charakterizuje proměnu postavení ženy v
naší společnosti v 2. polovině 19. století. Na jedné straně se požadavky na emancipaci ženy
přesouvají od roviny úvah ke skutečné realizaci. Ženy začínají pronikat ze soukromí do
veřejného života, objevovat se v nejrůznějších zaměstnáních, a i když stále nejde o masovou
záležitost, neochota k těmto změnám začíná být již prolamována. Ve vzpomínce Vlasty
Honzákové lze spatřit již přelom do nové doby, první absolventky gymnázií nejen z hlavního
města, ale i z periferního Hradce Králové začínají samostatně studovat v doposud mužských
vzdělávacích ústavech. Lze říci, že emancipace žen ve smyslu možností životního uplatnění
se začíná zvolna naplňovat. Z memoárových textů vyplývá, že proces těchto změn nebyl pro
ženy jednoduchý, obtížně se vymaňovaly z vytvořeného schématu ideologie rozdělených sfér,
za jehož hlavní ctnosti byly pokládány pracovitost, skromnost a obětavost. V textu Čapkové
se setkáváme s nesouhlasem s tímto stavem, v případě Honzákové již s aktivním postojem a
zřejmě i s proměnou myšlení domácího zázemí (viz otcovy interpelace na ministerstvo
školství).
Ve stejných letech, v nichž Honzáková studovala na královéhradeckém gymnáziu,
vyrůstala Jara Ribnikarová (narozená v roce 1912 jako Jaroslava Hájková). Její vzpomínky
vyšly pod názvem Dítě z Hradce a kniha byla napsána a vydána až v 80. letech 20. století.
Memoárová próza Rybnikarové, vyprávějící o životě v Hradci Králové v letech 1912 - 1923,
je cenným svědectvím o rodinném životě, průběhu všedních dní a každodenních činností.
58
HONZÁKOVÁ V., „Moje dívčí vzpomínky“, in: Památník gymnasia, op. cit., s. 180-183.
148
Jara, žijící se sestrou a matkou v bytě babičky a tety, poznala v dětství zejména ženský svět.
Otec Emil Hájek, uznávaný koncertní umělec, s rodinou trvale nežil. Jara patřila ke generaci
žen, vyrůstajících v meziválečném období, která se již necítila být determinována ideologií
rodinného krbu. Odlišným vývojem však prošla její matka Anna, patřící k děvčátkům z
generace mansardistů. Anna byla hudebně nadaná, rok dokonce studovala v Praze zpěv, avšak
pro rodinu nebyla její kariéra zpěvačky významná a další studia odmítla platit. Zcela odlišně
se rodina zachovala v případě hudebního nadání jejího manžela, matka si našla zaměstnání,
aby mohla syny podporovat a při studiu konzervatoře jim sama vedla v Praze domácnost.
Nadaná a inteligentní Anna, stejně jako Helena Čapková, postrádala, na rozdíl od stejně
nadaných spoluvrstevníků mužského pohlaví, patřících již k rozrůstajícím se českým elitám,
podporu rodiny.
V důsledku nepřítomnosti mužů vyvolané válkou Jara veristicky popisuje průběh
každodenního života výhradně očima žen, jako je starost o domácnost, vaření, pečení, péči o
nemocné, způsob oblékání babičky i matky, vzpomíná na běžný život rodiny ve válečném
období:
V mém raném dětství se všechno točilo kolem babičky a její trafiky. Všichni jsme dobře
cítili, že babička je nejdůležitější osoba pro život a bytí rodiny. Za tabák mohla i v
nejtěžších dnech nouze sehnat kousek masa. Anebo cukr, tehdy velmi vzácný.59
Autorka se nevyhýbá ani tabuizovaným oblastem soukromého života, což je v námi
sledovaném souboru textů spíše výjimečnou záležitostí. Týká se to zejména rozvodu a
partnerských vztahů v rodině. Otevřenost a upřímnost při pojednávání poměrech v rodině není
zapříčiněna výhradně dobou vzniku textu. Lze předpokládat, že Rybnikarová jako dítě byla
svědkem ještě většího zlomu v postavení ženského rodu v soukromé dimenzi než bylo období
„sexuální anarchie“ přelomu století. Tento zlom se snaží ve své próze zpětně rekonstruovat, i
když si není zcela jistá správností svých výkladů. Přiznává totiž, že řadu událostí si do
souvislostí začala dávat až v dospělém věku, protože jim jako dítě nerozuměla:
V malém, dosti temném pokojíku hned u dveří žil děda Josef, babiččin muž, který
chodil a mizel neznámo kam a zase se vždycky znenadání znovu objevil, ale nikdy
nepřišel do kuchyně, nikdy nevešel do některého z pokojů. (...) Čas od času jsme
59
RYBNIKAROVÁ J., Dítě z Hradce, Hradec Králové 1988, s. 19.
149
zaslechly slovo „rozvod“. Nejdřív jsem neodvedla pochopit, oč jde. Ale slovo se
začínalo ozývat denně, prudce, podrážděně, i před námi. Tu a tam padla i nějaká
ošklivá poznámka na dědův účet. Uhodly jsme, že rozvod je strašná věc. A má k němu
dojít v našem domě. Dcery, naše matka a teta, byly rozhodně pro. Přesvědčily babičku
a ta se prostřednictvím advokáta s mužem rozvedla; taková mírná, šedovlasá žena.
Později jsem se dozvěděla, že dědu vyhnaly kvůli nějaké ženské. (...) Dcerám
neodporovala. Věřím, že sama by se byla nikdy nerozvedla se svým nevěrným mužem a
byla by i jeho dál živila. Vždycky mu posílala něco k jídlu do malého pokojíku,
kdykoliv se objevil. Ale dcery ji nutily rozvod. Jim věřila.60
Rozvod v prosté rodině na přelomu 20. let patřil stále k záležitostem neobvyklým.
Prvorepublikový publicista Alois Hajn uvádí příklady, kdy rozvedená žena byla společností
ostrakizována, dostala výpověď z bytu, ztratila zaměstnání, a podobně. 61 O to zajímavější je
popisovaná vzpomínka, neboť babička náležela k ženám, které neodporovaly a obětovaly se,
což vypravěčka hodnotí pozitivně. Přání dcer pomohlo její rozhodnutí zrealizovat, nebylo
však jistě jediným důvodem. Babička měla díky ekonomickému zázemí v rodině výsadní
postavení, její rozhodnutí vypovídá spíše o tom, že v českých rodinách lidového původu
usilujících o vzestup model rozdělených sfér, v níž má každý rod jasně vymezenou roli, tak
zcela nefungoval. Babička zajišťovala rodinu ekonomicky, chránila dcery i vnučky, v tomto
směru byla obětující se. Na svém manželovi však nebyla závislá, s tím souvisí i její
rozhodnutí rozvést se. Tento rodinný model, ovlivněný sociálními podmínkami, zaznamenává
odlišné rozvržení rodových rolí, než jaký nabízí rodinný model v kultivovanějších
společenských vrstvách, v nich byla rodová separace výraznější.
Z uvedených příkladů textů ženských autorek je zřejmé, že vnímání soukromé
dimenze je ve vzpomínkách mužů a žen rozdílné. Vzpomínky žen na rodiče a rodinný život
jsou detailnější a komplexnější, zaznamenávají denní režim v rodině, zvyklosti stravování,
styl oblékání, dárky, hračky, přiznávají i zkušenosti obvykle zamlčované. I když i muži píší
svoje memoáry ve většině případů se stejným časovým odstupem jako Čapková a
Ribnikarová, jejich vzpomínky na rodinný život jsou obecnější, konvenčnější a postrádají
popis jedinečných zkušeností v rámci rodinného života. Zejména matky vnímají prizmatem
společenského diskurzu jako bytosti láskyplné, obětující se, avšak vcelku nevýrazné, zkrátka
neskutečné. Na rozdíl od Heleny Čapkové, se vztah Jary Ribnikarové k matce i babičce
60
61
Ibidem, s. 25-26.
HAJN, op. cit., s. 120.
150
vyvíjel pozitivně, přesto je z jejích vzpomínek patrné, že na přelomu 19. a 20. století bylo
postavení
ženy
determinováno
společenskými
konvencemi
ovlivněnými
dobovými
očekáváními, neumožňující jim realizovat se jinak a jinde než v rámci soukromé dimenze.
Rozvolňování ideologie rozdělených sfér je relativně pozvolné, i když teoreticky připravené,
neboť jak upozorňuje Butlerová, postupná emancipace žen je konstituována v rámci
stávajících struktur moci, které tuto emancipaci umožňují, ale zároveň i omezují.62
Královéhradecké memoárové texty přesně tuto hranici mezi konvencí a novým diskursem
ukazují, ze vzpomínek mužů je zřejmé, že teoreticky jsou k těmto změnám připraveni, v praxi
se chovají konzervativně. Ženské memoárové texty ukazují trend opačný, část žen je
připravená nový diskurz realizovat (touha po vzdělání a osamostatnění se), společenská realita
jim to však většinou neumožňuje.
Rodičovství a výchova
V předchozí kapitole jsme již konstatovali, že v důsledku ideologie rozdělených sfér
docházelo v Evropě postupně k posunu výchovy, zejména mužů, z „měkké a zženštělé“
soukromé dimenze k dimenzi veřejné. Bylo to přirozeně spojeno i s ekonomickými změnami
v 19. století zasahujícími především muže. Trávili často většinu týdne v zaměstnání mimo
domov, což se týkalo stejně zástupců buržoazie, jako i dělnické třídy. Odpovědnost za domácí
výchovu dětí byla přenechána zcela matkám, a jak uvádí Badinterová, otcovství se stalo
nedělní institucí.63 Na základě královéhradecké memoárové literatury docházíme ovšem ke
zjištění, že tato jednoznačná konfrontace údajně měkkého domácího prostředí a přísné veřejné
výchovy je mnohem komplikovanější. Zkoumaný soubor textů poskytuje mnoho cenných
informací o rodičovství obecně a tím nám dovoluje zmapovat i jeho vliv na podobu obou
rodových konceptů v kultuře českých periférií přelomu 19. a 20. století.
Předběžně se můžeme pokusit formulovat několik tvrzení. Především z textů
nevyplývá, že soukromá dimenze byla oázou zženštělé měkkosti. Převládá v ní totiž po celé
zkoumané období autoritářská výchova, kterou uplatňují jak otcové, tak i matky. Je to dost
specifické, neboť se přísná mateřská výchova ocitá v rozporu s katalogem mateřských ctností
formulovaným dobovým diskurzem. Navíc, jak si pamatujeme, matky v královéhradeckých
memoárech psaných muži jsou vnímány neproblematicky. Nesetkáváme se s jediným
62
63
BUTLER, op. cit., s. 16–17.
BADINTEROVÁ, XY., op. cit., s. 23–30.
151
případem narušeného vztahu syna a matky. Popisy matek jsou tak shodné s dobovým
náhledem na mateřský ideál, že postrádají individuální rysy. Přesto, že fakta zaznamenaná ve
vzpomínkách vypovídají o matkách něco jiného, vštěpený dobový ideál matky vyvolává u
synů silný imperativ idealizovat jejich vzpomínkový obraz. Vzpomínky na otce jsou v případě
pisatelů komplikovanější a diferencovanější. Je třeba také podotknout, že vzpomínkový obraz
otců ovlivňují další dva faktory, a to celozápadní proměny instituce otcovství, které lze
stručně pojmout jako krizi autoritativního otcovství, a vliv české národní ideologie na
emocionální vnímání otcovské figury.
Ze vzpomínek Karolíny Světlé (1888) na 1. polovinu 19. století lze usuzovat, že v jeho
2. polovině se dříve zmíněné proměny myšlení o mateřství a výchově dětí, zahájené na
Západě, již v kultivovanějších pražských vrstvách plně prosadily:
Tenkráte ještě dětem se nedařilo jako teď, kdež se jim v rodinách obyčejně přiřkne
největší právo a mnohdy zábava všech jen okolo nich se otáčí. (…) Bylať zásada
běžná, že rodiče nemají dětem svým svou k nim lásku ukázati.
(…) Nikdež se snad rodinné vychování v takové nezanedbávalo míře, a to právě v
zámožnějších domech, jako tehdáž v Praze. Děti jsouce doma na svůj pokoj a dozor
služek odkázány (…), neslyšely po celý den ni poučného slova, ni rozumného
napomenutí.64
I když v královéhradecké memoárové literatuře se setkáváme již se vzpomínkami na
láskyplné matky a otce65, lze říci, že přísná domácí výchova přetrvává a dokonce i tvrdit, že je
jakýmsi příznačným jevem pro společnost na vzestupu.
Autoritářský přístup se projevuje v celé společnosti rakouské monarchie důrazem na
řád a autoritu, na společenskou i služební hierarchii. Souvisí s obecným evropským trendem a
s přesunem původní otcovské autority na neosobní a čím dál více do soukromého života
SVĚTLÁ K., „Upomínky“, in: Z literárního soukromí I. Vzpomínky, paměti, literární dokumenty,
Praha 1959, s. 143 a 195.
65
V tomto kontextu je zajímavá z několika důvodů výpověď novináře Josefa Baráka, který strávil
v královéhradeckém žaláři rok a půl jako politický vězeň. Autorovy formulace týkající se otce působí
stylizovaně, avšak otcovy pravidelné cesty za synem do vězení svědčí o jejich skutečném vztahu:
očekávalť jsem milovaného otce, dědouška stříbrovlasého, který obyčejně v sobotu mne navštěvoval.
(…) Byl to muž vzácný! Ačkoliv jen na skrovný výdělek svých mozolů poukázán, nicméně poslední
krejcar obětoval radostně na moje studie; a když vstoupil jsem na nebezpečnou tenkráte dráhu
veřejného života politického, ani slůvkem mi nepřekážel.Vzpomínka je ukázkou nejen kladného, ale
téměř partnerského vztahu otce a syna. Jak autor uvádí, otec mu nikdy nevytýkal jeho působení ve
veřejném životě, i když to znamenalo problematickou kariéru a například i pobyt ve vězení, viz
Vzpomínky Josefa Baráka, s. 113.
64
152
zasahující autoritu státu.66 Proto není nijak překvapivé, že většina pamětníků popisuje svoji
výchovu právě jako autoritářskou. Zajímavé ale je, že se často s tímto výchovným modelem
zpětně identifikují. Objevuje se v případech, kdy pamětníci pojednávají o drastických
výchovných metodách a i po letech je hodnotí jako přípustné, dokonce pozitivní, protože
z nich vychovaly pevné charaktery.
Ševcovský mistr Václav Medek ve svých vzpomínkách sepsaných synem Jaroslavem
věnuje mnoho místa dětství, zvyklostem týkajícím se dětí a výchově v nižším sociálním
prostředí. Vypravěčův otec byl švec, zemřel však ještě před jeho narozením. Staršího bratra a
sestru musela matka na několik let předat na výchovu do příbuzných rodin, protože by je
neuživila. Matka vypomáhala v zemědělství a nemohla se o malé dítě celý den starat.
Vypravěč od čtyř let už měl pravidelné povinnosti a chodil s matkou pracovat. Jakákoliv
neposlušnost byla matkou přísně trestána a její drastické výchovné metody bychom dnes
mohli klasifikovat jako týrání:
Ráno, než odešla do práce, svázala mi nohy a ruce v zápěstí, ruce musel jsem přeložit
přes kolena, sednut do kozlíku a matka mi mezi provazy pod koleny protáhla hůl. Nato
vyhnala i kočku ven, abych ve svém bolu a strádání neměl žádného společníka, zavřela
mne v komoře a klidně odešla za prací. Já plakal a prosil, že již budu hodným, ale
matka jakoby neslyšela, zůstala k mému nářku nevšímavou a neoblomnou. Byl jsem v
komoře sám, bez snídaně, jako i bez nějakého jídla na celý den. (...) Tu ji popadla
taková zlost, že mnou uhodila o zem, chytla opodál ležící sekerku, klekla si na mne a
sekerkou mi kroužila nad hlavou, křičíc, že mne musí zabít.67
Autor tuto výchovu nevnímá jako traumatizující prožitek, jeho identifikace s podobným
postojem k dětem se však projevuje, ačkoliv již značně slaběji, ve výchovných praktikách
vůči vlastním synům. Z textu je dokonce zřejmé, že vypravěč svoji matku obdivoval:
Volila proto takové, dnes snad drasticky připadající, ale tehdy zcela obvyklé tresty. Že
to nemyslela nikdy tak zle a mne měla při tom velice ráda, přesvědčil jsem se později a
dnes jí za tuto tvrdou a tuhou výchovu děkuji, jelikož mne učinila tvrdým a pevným
mužem, vůči sobě i společnosti.68
ZOJA L., Soumrak otců, Praha 2005, s. 159–190.
MEDEK J., Co nám tatínek vypravoval, Praha 1930, s. 10-12.
68
Ibidem, s. 17.
66
67
153
Líčí ji jako pracovitou ženu, která si vždy dokázala poradit. Na svoji dobu a poměry
mimořádně dbala na jeho vzdělání, domácí úkoly všechny osobně kontrolovala a přidávala
úkoly navíc. Je přitom pozoruhodné, že dobovým diskurzem žádoucí matčino měkké a
láskyplné srdce je ve věcech synova vzdělání tak neoblomné, že se s ním jen stěží dokážou
srovnat takové literární edukační postavy, jako třeba učitel z Dickensova Salem House, který
obdobným způsobem vzdělával a vychovával mladého Copperfielda. Následující ukázka
ilustruje běžnou vzdělávací metodu používanou Medkovou matkou:
Když jejímu úkolu jsem se správně nenaučil – bývalo takové zkoušení schválně před
jídlem – nedostal jsem jíst, matka vzala provaz a přivázala mne za nohu ke stolu. Jídlo
položila přede mne na zem, ale tak daleko, abych na ně nedosáhl. Musel jsem tedy
sedět pod stolem a nechtěl – li jsem na sebe uvaliti další a horší tresty, nesměl jsem se
ani hnouti. Nezbývalo mi tedy nic jiného, než úkol se naučiti nebo jej vypracovati, což
ostatně nebylo mi tak nesnadným.69
Ve výchovných praktikách, o nichž se Medek zmiňuje, ať již šlo o jeho vlastní výchovu nebo
výchovu synů, převládal autoritářský přístup. Dril a fyzické tresty byly pokládány za
přiměřené výchovné prostředky, rodiče vyžadovali od dětí absolutní poslušnost a prvky jejich
individuality násilně potlačovali. Z mnohých dalších memoárových textů zaznamenávajících
výchovu synů je zřejmé, že autoritářský způsob přístupu k dětem nebyl ani specifický pouze
pro mužské vychovatele, i když fyzické násilí je častěji spojováno s otcem. Pokud otec v
rodině chyběl nebo byl zaneprázdněn, tresty vykonávala matka. Ze způsobu podání je zřejmé,
že většina vypravěčů tato výchova psychicky nepodlomila, což však neplatilo všeobecně.
Například Rudolf Těsnohlídek trpce vzpomíná na bití od otce. Mnohdy nechápal ani jeho
důvod a vnímal bití v dětství jako bolestný a traumatizující zážitek. S podobným způsobem
prožívání se setkáváme i u Johna.70 Vachek dokonce tvrdí, že jenom otcova smrt ho ušetřila
mnohých trestů. František Pražák uvádí, že metla patřila k běžnému vybavení mnoha rodin:
69
70
Ibidem, s. 16.
PRAŽÁK F. Paměti českých, op. cit., s. 196-197.
154
českému člověku bylo vžito, že výchova bez tělesného trestání není možná, a přísloví –
metla vyhání děti z pekla – byla brána doslovně tak, že skoro ve všech domácnostech
bývaly metly a mnohde visely za obrázky svatých nebo za božím požehnáním.71
Uvedená výchova dětí představovala model hierarchického jednání uplatňovaný v rámci celé
společnosti. Úcta k řádu, tradicím, stanoveným pravidlům hry a osobní odpovědnost vždy
patřily k osvědčeným způsobům společenského života. Je pozoruhodné, že pamětníci nám
sdělují mnohem více o této přísně výchově v souvislosti se soukromou dimenzí nežli
s dimenzí veřejnou. Docházíme tedy postupně ke zjištění, že v textech královéhradecké
memoárové literatury se místem formování tvrdých a pevných mužů spíše stává soukromá
dimenze a rodičovská výchova nežli institucionální výchova ve státní veřejné dimenzi.
Zmiňovali jsme se již, že se vztah mnohých pamětníků k otcům jeví jako
problematičtější než jejich vztah k matkám, jejichž obraz je v textech silně idealizován. Je to
pravděpodobně způsobeno silnou krizí instituce otcovství, která je příznačná pro námi
sledované období. Například ve vzpomínkách Těsnohlídka a Johna se odráží proměna vztahu
k otci. Autoritativní otec považovaný svými syny za vzor se vytrácí. Jeho suverenita i
důstojnost jsou proměnami rodiny narušovány a mladá generace na začátku 20. století je již
mnohem otevřenější a výrazně kritičtější. Vztahy mezi otci a syny zaznamenané v textech
jsou tedy podstatně komplikovanější.
Bolestný a velmi složitý byl poměr k otci. Otec byl, jak jsem se zmínil, velice dobrý a
zároveň prudký člověk. Jako ve snách mi připadá, že si se mnou hrál, že mi dělal luky,
učil mě jezdit, ale nelze zapomenout, jak byl ke mně krutý. (…) Bil mě mnoho, někdy z
důvodů mně nepochopitelných. (…) V pozdější době ustoupilo tělesné týrání stálým
drásavým výčitkám a pak rázem se změnilo v mužné přátelství. Vysvětluji si a
omlouvám jeho jednání stejným vědomím ponížení. Patrně chtěl aspoň nějak projevit
svou nadvládu.72
Tatínek pro mě nebyl vůbec autoritou. Byl do sebe uzavřeným člověkem. Osobního,
lidského neřekl nic. Často se opakoval. To budilo můj úsměv. Tatínka jsem se jenom
bál. Bil nás někdy nemilosrdně.73
PRAŽÁK F., Půl století, op. cit., s. 69.
PRAŽÁK F. Paměti českých, op. cit., s. 196–197.
73
Ibidem, s. 71-72.
71
72
155
V obou případech je zřetelná nejistota otcovské autority, projevující se i nesmyslnými
fyzickými tresty. Výkyvy nálad, neosobnost jednání vůči dětem lze chápat jako
charakteristický prvek postupující krize autoritativního otcovství tohoto období. Příznačné
přitom je, že ke kladnému působení otců v rodině patřila národní výchova, na což většinou
synové – pamětníci vzpomínají i po letech pozitivně a emocionálně. Informuje o ní například
Štolba nebo Krejčí. Tato výchova zprostředkovávala pravidla vlasteneckého chování a
seznamovala s nově vydávanými literárními díly. Štolba vzpomíná, jak se v době jeho dětství
v rodinách úředníků hovořilo sice česky, arci češtinou valně porušenou, „paničky“ ve
společenském styku mluvily německy, což otec odsuzoval:
Otec (...) kladl nám národnost naši vždy na srdce, předčítal nám dějiny a básně české,
zejména Vocelovy Přemyslovce a Meč a Kalich, jakož i básně Jablonského, a učil nás
je přednášeti a jim rozuměti.74
Vzhledem k tomu, že se Štolba narodil v roce 1846 a Vocelův Meč a kalich vyšel v roce 1843
a Přemyslovci v roce 1863, musel otec své syny seznamovat se skutečnými novinkami. Otec
však byl také typickým úředníkem své doby, pedantický, přesný, trávící v úřadě většinu svého
života a výchovně působil na své syny ve stejném duchu:
Otec byl vůbec pracovník, jakých je pořídku. O sedmé hodině ranní odcházel do úřadu
a vracel se o půl třetí odpoledne. A ve čtyři byl již zase na cestě a vracel se v deset
hodin v noci. Bratr Frantík a po něm já docházívali jsme vždy po večeři k němu
pracovali tam úlohy své, až otec uznal za dobré práci skončiti. Bývali jsme v celé té
temné budově sami dva, a já nejednou při úlohách svých usnul.75
Lze tedy říci, že národní výchova, svou podstatou emocionální, se s typicky autoritářskou
výchovou nevylučovala. Je zde patrné, že musela být dětmi vnímána jakožto žádaný druh
rozptýlení, navíc umožňující navázat emocionální kontakt s otci jinak omezený autoritářským
přístupem k výchově.
Otec Krejčího byl učitelem v České Třebové a v jeho sedmi letech zemřel: moje
dětství ovládá však především postava otcova. Srdce se svírá žalnou něhou, mám – li si
74
75
ŠTOLBA, op. cit., s. 14.
Ibidem, s. 60–62.
156
vyvolati z propasti smrti a zapomenutí tento drahý stín.76 Otec mu zprostředkoval první
představy o světě a jako pan učitel byl pro syna přirozenou autoritou. Jeho předčasná smrt
zabránila obvyklým střetům dospívajícího syna s otcem a způsobila, že vzpomínka na něj
zůstala v zidealizované podobě. Pozitivní roli sehrávají otcové uvádějící syny do světa her a
vzdělání, po celý život si vypravěči pamatují a vybavují jejich příběhy, čtení či přednes básní
s národní tematikou a podobně. Právě tyto zážitky individualizují otce ve vzpomínkách.
Národně uvědomělí otcové usnadňovali přístup ke knihám a ke vzdělání obecně. Zkušenosti s
otcem a jeho výchovou jsou značně individuální a ambivalentní, na jedné straně se objevují
kladné vzpomínky na zasvěcení do vzdělání, na druhé straně strach a touha po otcově uznání.
I když v řadě případů je popisováno i fyzické násilí, jednoznačně despotický otec se ve
vzpomínkách neobjevuje, což zůstává poněkud v rozporu s tradičním obrazem otce
zakořeněném v kolektivních představách týkajících se tohoto období, a to mračícího se
domácího tyrana.77 Je velmi příznačné, že ve většině textů se vzpomínka na otce vztahuje
k ranému dětství, neboť mnoha pamětníkům otec předčasně zemřel. Častý případ otcovy smrti
způsobuje, že rodiny bez otců jsou realitou. Goody upozorňuje, že téměř polovina otců v 19.
stol. nebyla schopná nebo ochotná plnit své rodičovské povinnosti (zaměstnání mimo rodinu,
úmrtí a podobně).78 Rozklad otcovské autority, omezenost citového kontaktu mezi syny a
otci, a v neposlední řadě i skutečná nepřítomnost otců v rodině měly pravděpodobně
dalekosáhlé následky pro uplatňovaný veřejný paternalismus. V rodině bez otce je autorita
přenášena na otce vnějšího. Často docházelo tedy k nahrazování vlastních otců autoritou
náhradní, na níž byly přenášeny otcovské atributy. Tuto úlohu u nás zpravidla plnil národní
model, který vytvářel v symbolické rovině otcovské náhražky typu „otec národa“ Palacký
nebo „tatíček“ Masaryk: byli jsme přítomni za Národní výbor (…) Podobizna tatíčka
Masaryka visela již na zdi.79 I když v případě Palackého nebo Masaryka jde o přenos
pozitivních otcovských atributů a idealizaci „otců“ národa, může dojít i k výkyvu opačným
směrem. Důsledkem je tíhnutí k národní infantilitě, víra, že idealizovaný „otec“ nás
zachrání.80 Porovnáme – li tuto idealizaci „otců národa“ se vzpomínkami na otce skutečné,
jsou pozitivní vzpomínky spojeny pouze s otci, kteří synům zprostředkovávali národní
diskurz. Emocionalita pojící se k otcům reálným a „otcům národa“ je nápadně podobná a zdá
76
KREJČÍ, s. 10.
Srov. TOSH, op. cit., s. 129-130.
78
GOODY, op. cit., s. 87–88.
79
LEONIER–PAVLÍK M., Říjnový převrat královéhradecký roku 1918: Vzpomínky, Hradec Králové
1923, s. 107.
80
STARÝ R., Sedm jungovských rozhovorů (1988 – 1991), Praha 2004, s. 31-55.
77
157
se, že i zpětně je tato otcovská činnost vnímána kladně díky obecnému nacionalistickému
projektu.
Na závěr této kapitoly se pokusíme odpovědět na otázku položenou v úvodu: jaký si
na základě memoárových textů z Hradce Králové můžeme vytvořit obraz vlivu rodinných
modelů z prostředí nižších středních vrstev (pokoušejících se o společenský vzestup) na
realizaci buržoazní ideologie oddělených sfér a tím i na tvar obou rodových konceptů na
české půdě, zejména v periferní oblasti.
Je třeba hned na začátku podotknout, že již samotný buržoazní životní styl představuje
určitý problém. Aspirace zástupců dotyčné společenské vrstvy k tomuto způsobu života
můžeme v memoárových textech sledovat s jistými rozpaky. Pamětníci jsou k němu vesměs
kritičtí, nicméně je třeba zdůraznit, že tvoří součást emancipačního procesu. Je třeba opět
připomenout, že společenský vzestup mladé české elity opřený v soukromé dimenzi zejména
o kontakt s bohatší měšťanskou vrstvou (výjimečně šlechtickou) byl spojen se silnou
ambivalencí pocitů. Z toho se mohl odvíjet i určitý koncept podřízené maskulinity se sklonem
k rebelskému zamítání prvků, které umožnily společenský vzestup, což může pravděpodobně
platit i pro přístup k rodovému řádu.
Výše uvedené zjištění by mohly potvrzovat tendence, které lze vystopovat v mnohých
textech ze zkoumaného souboru. Za prvé je příznačné poměrně nezávislé postavení matek
v rodinách. Matky jsou pamětníky muži idealizovány a lze dokonce říci, že místo skutečné
ženy popisují ideál odpovídající požadavkům a představám doby, jinými slovy stereotypní
představu ženy submisivní a obětavé. Zmíněná idealizační tendence je nutí vynechávat ze
vzpomínek veškeré prvky, jež by mohly vypovídat o přílišné přísnosti, svéprávnosti, hrdosti
nebo energii jejich matek. Samotné události vzpomínkových záznamů vytvářejí obraz žen
mnohem nezlomnějších a nezávislejších. Za druhé, pro ideologii oddělených sfér typický
protiklad měkkého domácího prostředí a přísné veřejné výchovy se jeví mnohem
komplikovaněji. Především z textů nevyplývá, že by soukromá dimenze byla oázou zženštělé
měkkosti. Z memoárových textů vyplývá, že přísná domácí výchova, realizována možná
dokonce i víc matkami než otci, je jakýmsi příznačným jevem pro společnost na vzestupu. Je
pozoruhodné, že pamětníci nám sdělují mnohem víc o přísnosti výchovy v souvislosti se
soukromou dimenzí nežli s dimenzí veřejnou.
Ve výsledku se domníváme, že v tomto prostředí je v deklarativní vrstvě poměrně
silná akceptace pro nový rodový řad, odlišný od buržoazní ideologie oddělených sfér, což by
odpovídalo i rozšířenému názoru o větší rodové harmonii v české kultuře oproti kultuře
158
německé. Nicméně redefinování ideologie rozdělených sfér je na předělu 19. A 20. století
relativně pozvolné, i když teoreticky připravené. Postupné vytváření nového rodového řadu je
konstituováno v rámci stávajících struktur moci, které ho sice umožňují, ale zároveň i
omezují. Královéhradecké memoárové texty přesně tento jev zobrazují a potvrzují, ze
vzpomínek mužů je totiž zřejmé, že teoreticky jsou k těmto změnám připraveni, v praxi se
chovají konzervativně.
159
Ze vzpomínek Elišky Krásnohorské
O A. Körschnerové
In: Eliška Pechová – Krásnohorská: Co přinesla léta, II., 1928, s. 156 – 157.
V době „Máje“ počala se také ozývati u nás v literatuře ženská otázka. První vážný o
to pokus učinila K. Světlá, napsavši článek „O vychování dívek“, který nabídla Hálkovi pro
Květy. Hálek, zaujatý proti novotám v tomto směru zamítl jej, a teprv když jej Ed. Rüffer pro
svůj Reformkalender přeložil a v něm uveřejnil, otiskl jej i Hálek ve Květech r. 1867.
Avšak pokusy méně seriosní činěny již dříve. Podnikala je Antonie Körschnerová,
později provdaná Melišová. Měla dvě sestry a tato ženská trojice se pustila do veřejného
působení způsobem pro tehdejší naše primitivní poměry velmi charakteristickým. Byla to
zlatá doba diletantismu. Jedna Körschnerová, aniž byla konala nějaké výtvarnické studie,
pojednou vystupovala jako malířka, jež komponovala historické obrazy, a škvakr Meliš byl
tak dobrým „makléřem“, že jí získal nakladatele, který jí jejího Oldřicha a Boženu a tuším
Šárku (nebo co to bylo) ve velkých litografických reprodukcích skutečně vydal, dav na
originálech jakýmsi ochotným žákem umělecké akademie provésti sem tam korektury. S
mrazením ještě možno – li větším vzpomínám na zpěvní produkce sestry této umělkyně,
učivší se zpívat také jen u samého pánaboha. Nejvíce však se uplatnila Antonie, spisovatelka,
jíž ovšem byl agilní manžel její mocnou podporou.
Antonie K. r. 1861 jala se vydávati ženský časopis Ladu. V kruzích ženských, na něž
již působil Vojta Náprstek přednáškami svými, byla Lada dychtivě očekávána a nadšeně
vítána, ale zápal pro ni ochabl záhy. Základní myšlenkou oné první Lady bylo: sloučiti
národní kroje s požadavky pařížské mody; tomu cíli sloužily i původní – ba prapůvodní
obrázky v Ladě, dle kterých se počaly vlastenecké dívky strojiti na plesy. Kostymy ty byly
strašnými amphibiemi, karikaturami beze všeho pochopení a rázu, - rozumí se, že kult jejich
netrval dlouho. Nevím již určitě, zdali po dvou letech – či snad ještě dříve Lada zanikla. - Ant.
Melišová krom básní, článků a uměleckých novel, k nimž jí Meliš dodával ze života slavných
hudebníků látky, napsala kdysi v prvých letech šedesátých jednoaktovku „Havlíčkovy boty“ a
ucházela se – snad první dram. spisovatelka česká – o provozování na Prozat. divadle.
Pamatuji – li si dobře, nedošlo ku provozování této triviální frašky.
Pracovalo se tehdy vůbec i silami pochybné kvality, a kdož ví, o jaký kus pokroku by
se byl český život v nejednom směru opozdil, nebýti diletantismu! Nebýval to ani vždy
160
diletantismus dobrý, slušný, nýbrž dosti často i mizerný, který přece rozehříval, ba rozohňoval
české duše ideálem českého umění a křísil první známky života českého společenství. Večírky
nejlepší pražské, jimž by se teď říkalo „representační“, měly tehdy programy, jakými by dnes
leckterá vesnice pohrdala.
Eliška Krásnohorská
(1847 – 1926)
Celínka. Dívčí román. 1901?
Vydání třetí Nakladatelství ŠOLC A ŠIMÁČEK, s. 81 - 84
Když toho dne v poledne pan Lipecký přišel ze svého závodu a rodina usedla k obědu,
řekla choť jeho: „Povím ti novinu, Sebalde. Týká se vyučování Celínky, k němuž jsi mi již
svolil. Uznala jsem, že bude nejlépe, budou – li se učiti obě děti společně, Celínka i Florla. Co
tomu říkáš, abychom přestali Florlu posílati do školy a dopřáli jí týchž domácích učitelů, které
vezmeme k Celínce?
Pan Lipecký byl překvapen. „Opravdu? Návrh tvůj se mi líbí,“ odpověděl s
uspokojením. „Beztoho mi pořád připadalo, jako by Florla byla postrčena tím, že ji posíláme
do veřejné školy, kam nejen může, ale musí i dítě nejchudšího posluhy. Našemu stavu jest
přiměřeno učiniti pro Florlino vzdělání více, tolik, co můžeme.“
„Myslím to jinak,“ namítla paní s lehkým přízvukem pohrdlivosti. „Stav rodičů by
Florle jistě nevadil, pro ni by škola se smíšenou společností byla dobrou školou. Učitelky
měla tam výborné, doma by se nebyla naučila také více. Víš, že se vůbec učí pomalu a těžce.
Ale způsobům se tam od spolužaček nepřiučí takovým, aby byla Celínce prospěšnou
společnicí. Jsme Celínce povinni pečovati, aby Florla nezůstala vzděláním za ní příliš
pozadu.“
„Ulryko!“ podivil se pan Lipecký, nemoha se zdržeti úsměvu; „Celínka jest o šest let
mladší, prozatím není strachu, že Florlu příliš vzděláním předhoní.“
„Sebalde!“ oplatila mu choť vážnějším úžasem, „zapomínáš na rozdíl mezi geniální
hlavičkou a hlavou obyčejnou. Celínka, tuším, brzy předhoní Florlu, ale i dospělejší a
vtipnější lidi; zdá se mi, že brzy budu na rozpacích o tak vynikající učitele, aby jí dostačili.“
161
„Však pro začátek víš o vhodných učitelích?“ ptal se manžel.
„Právě začátek jest nesmírně důležitý,“ živě odpověděla paní; „považ, že svěříme
cizím rukám poklad ještě zapečetěný, nám samým neznámý! Jde o to, aby se poznalo, jakého
způsobu jsou hlavní vlohy Celínčiny. Jest to úkol nesmírně hluboký a delikátní, jest k němu
třeba tolik ducha, tolik studia, tolik citu a smyslu pro Celínčinu osobitost, že se smíme
odvážiti pokusu toho jen s nejvybranějšími silami. Proto jsem jista, že souhlasíš, nehodlám –
li nijak skrbliti, ale povolám -li pro hudbu některého profesora z konservatoře, nevím ještě,
pro kterého se rozhodnu; pro obor výtvarný některého osvědčeného malíře, pro jazyky
prozatím původního Vlacha a původního Francouze, k těm pak ještě dobrou učitelku pro
literární předměty. Třeba Florlinu učitelku ze školy.“
Pan Lipecký, vida Florlinu tichou radost, pomyslil si, že ne – li Celínka, aspoň Florla
při pokusu tom získá, a schválil své choti celý záměr.
A paní Lipecká se jala neprodleně zjednávati mistry různých umění pro geniální svou
Celínku.
Na slovo vzatý virtuos klavírní Kostka, profesor na konservatoři pražské, přijav
elegantní návštěvnici, jež přijela k němu v ekvipáži a ohlásila se jakožto šlechtična Lipecká ze
Svojetína, se zdvořilou žádostí se jí otázal, čeho si přeje; po její odpovědi však opakoval
otázku svou ještě jedenkráte, ač nebyl hluchý, ani nemluvila dáma nejasně. Nevěřil zprvu
sluchu svému, že žádá, aby on, jenž neměl žáků jiných než pianisty značně vyspělé, přicházel
třikrát týdně dávat hodinu tříletému dítěti a odkrývat v něm talent, který se dosud neobjevil
ani vyťukáním jediné písničky na klávesách. Když uslyšel toto vybídnutí podruhé, ještě
zevrubněji objasněno, napadlo ho, není – li ubohá paní snad choromyslná? I zkoumal
otázkami zdravý rozum její. Ale když vybídnutí své s horující určitostí pronesla po třetí a v
nadšení svém se nezdržela dáti mu na srozuměnou, že dosud neměl žačky tak geniální a že by
Celínkou mohl dosíci slávy, jíž dosud ani měřiti nelze: přešla ho trpělivost, vstal, uklonil se a
řekl suše, že děkuje, nemoha přijmouti tak velké cti. Ohromena odcházela paní Lipecká,
slibujíc v uraženém srdci pomstu. „Však bude litovati!“ vyhrožovala mu – a šla přímo k
úhlavnímu nepříteli prof. Kostky, soupeři, jenž mu záviděl a rád mu odluzoval bohaté žáky.
Přivítal mnohoslibnou návštěvu švižnými poklonami, ale vyslechnuv její přednášku o skrytém
tříletém talentu dal se neomaleně do smíchu! Ne, ne, ke mně se kuře do školy nehodí, u mne
se hraje takhle,“ pravil drsně a vytloukl řadu akordů i běhů z piana důrazem cepu v každém
162
prstě, takže se třásla povaha a židle i s paní Lipeckou na ní. „Bez silných rukou mizerná hra,
raději nic než slabý žák. Poroučím se.“ A bez okolků ji vypoklonkoval ze dveří. „Aj, spikli se
pianisté proti Celínce? Dobře tedy, budou toho litovati všichni žárlivci tohoto
řemesla,“ umiňovala si rozezlená máť a dopsala ještě v tu hodinu opět na konzervatoř, ale
profesoru hry na housle, oblíbenému koncertistovi Doudlebskému; ten však jí ani
neodpověděl, nýbrž poslal k ní starobného, poloslepého chuďasa, jenž jako šumař vypadal a
housle s sebou přinesl, aby se mohl prokázati, že umí hráti, ale jen pro bídný zrak nemůže
obdržeti místa u žádné kapely. Čpěl sprostou dýmkou a starým sýrem a vyřizoval vzkaz páně
profesorův, že milostpaní na něm vykoná dobrý skutek, přijme – li jej za učitele ke své
dcerušce. Pobouřena domněnkou, že by taková sešlá existence mohla býti pro její dům dobrá
dost, hodila houslistovi zlatku do klobouku a řekla mu, přijde – li zas prosit, aby zůstal v
předsíni.
s. 231- 232
„Děkuji za takový užitek,“ jaksi nepřirozeně se rozhorlila Celínka; „chceš, abych se
samou touhou po dokonalosti zmrzačila jako Nilla Talburgová? Podívej se na ni, jak se
zřídila samým tím důkladným cvikem, samým svědomím a rozumem svých učitelů! Bledá,
vychrtlá, strašidelná, není mladému děvčeti ani podobna! A co z toho má? V prvním koncertě
osmiletá způsobila sensaci velikou, v druhém již menší a tak dále a teď již dávno ovšedněla,
vynikly jiné, a kdopak si jí všimne teď? Svět jest vrtkavý, každý efekt jest krátký, má zlatá
naivko, a nestojí za dlouhé moření.“
„Což, Celínko, si nepřeješ něco pěkně uměti?“
„O to se, moudrá Florlo, nestarej! Čeho si přeji, to již také umím. Chci vyniknouti
skvěle ale hravě! Chci oslniti, okusiti obdivu a slávy! Ale to jde lehčeji než úmornou robotou.
Získala jsem v Paříži něco, co ospalou Prahou zatřese, uvidíš! Osvojila jsem si neslýchaný
zde způsob zpěvu, líným Pražákům zcela neznámý pikantní půvab, bravuru, pařížský vtip a
chic -“
„Celínko!“ přerušila jí tuto řeč Florla zvoláním tak lítostně výstražným, že se Celínka
lekla, řkouc zostra: „Co se stalo?“
„Nic, než že žasnu, jak to mluvíš. Což ti opravdu ve zpěvu stačí pikantnost, pařížský
vtip a chic? A kde jest umění? A kde jest ideál?“
„Hlouposti!“ odšvihla jí Celínka. „Mé umění jest to, co umím, a můj ideál jest vytěžiti
co nejvíce radosti a švandy z vítězství nad pokořenými.“
163
„Celínko, s tím přicházíš od Viardotové?“
„Teď, Florlo, mam toho právě dost! Dej mi pokoj! To by mi ještě scházelo, abys mě
týrala pitomou plavcovinou! Když jsem si z Paříže, z té cesty slzami a mrzutostmi u tatínka
těžce vykoupené, přivezla chuť k životu a ke zpěvu, humoru, esprit a finessy, kterými mohu
zde slaviti triumfy, ty bys mi vše to chtěla znechutiti, vtloukati do mne hryzení svědomí,
školmistrovský rozum a přesvědčení, že jsem mizera, že neumím nic a že mi zbývá jen zoufati
nad sebou! Nech mě jen zpívati, jak mému zobáčku je vhod; nezpívám pro šťouravé,
vybíračné pedanty, jako jsi ty; budu zpívati pro milý, nekritický houf, který ničemu nerozumí,
ale dá se slepě strhnouti něčím novým a čiperným! Rozumíš mi teď?“
164
Třetí tematický okruh (literatura autorek z přelomu 19. a 20. století –
rozpor mezi prezentací a realitou)
Helena Čapková – rodinné vzpomínky
Helena Čapková – Moji milí bratři. Čs. Spisovatel, Praha 1986, str. 177 - 211
Karel na studiích a leccos kolem toho
Škoda; ta idyla trvala jen rok či dva nanejvýše, a už zas začala maminka poplakávat,
tentokrát z opravdového strachu; šlo o Karla a jeho studování.
"Zaplať pánbůh, že Lenča už je vzdělaná a nepotřebuje nic než učit se šít, vařit a řeči;
však stála peněz a starostí až hrůza. Ale teď hoši: Peča musí do měšťanky do Žacléře, aby se
naučil německy, bude opakovat třetí ročník. Ale Ičínek - nejvyšší čas, aby šel do gymnázia v
Hradci, a vidíte sama, jak je pořád slabý po té těžké spále, a já starostmi o něho snad uschnu.
Bůh sám ví, jak se bude mít u cizích lidí a jaké tam bude zacházení: sám říkal, jak se mu tam
bude stýskat. Strašně se o to dítě bojím."
"Nó, to je toho, dyť to ňák uděláme, chceš-li; šla bych tam třeba s ním sama. Budu tam
mít svý jako tady a doktor mi dá, co by na něj platil jinejm, musí se dobře najíst, to dá rozum.
A se mnou byste mohli vo něj bejt bez starosti."
Šťastná maminka se hned rozjela hledat byt do Hradce a našla; malinkou tmavou
kuchyňku, ale zato k ní pěkný velký pokoj s vyhlídkou do širého kraje; bylo to na Malém
náměstí v domě u Kneprů a pobyli v něm s Karlem čtyři roky. I tam vskutku čarovala ta
veselá kouzelnice a znamenitě se měl náš jedenáctiletý mazlíček, už tehdy s vlastní
domácností. Vedl si o tom deník a zapsal si do něho třebas: "Dneska krásně, ráno vyvolán,
vyznamenání bude. Byl jsem venku a neučil se. K obědu hovězí, koprová, knedlík, večer
šunka, babička kafe chmm, houska" a šunka, dobrá byla -" …
Karel v Hradci měl z babičky nejvíc; to dítě bylo pro ni tím nejlepším, co kdy měla.
Studoval skvěle a byla naň nesmírně pyšná; neviděla trochu v jeho úspěchu i svou vlastní
zásluhu?
165
"Jenom se uč, Kadlíčku, hodně si říkej v knížkách, ať mají doma radost!" říkala mu,
zatímco on si četl bůhvíco jiného než školní látku. A ona se vznášela kolem něho jen po
špičkách. Konečně přestal číst a zvedl hlavu; pak rozvázali oba. A byl to hotový koncert
nápadů a vtipů a lidových pořekadel. Od ní se naučil nacházet v denní řeči prostinká, ale
nebojácně šťavnatá slova, posmát se sentimentalitě vlastní i cizí, hrát si se slovíčky a s jejich
přesmyčkami jako žonglér se strakatým míčkem, a s dobromyslným sarkasmem potýkat se s
problémy a pochybnostmi, které ho občas sužovaly. Nebýt jejího humoru a optimismu, bylo
by mu bývalo asi přisouzeno prožívat pubertu plnou bolestí z věčných konfliktů mládi; vedle
ní udrželo se v něm šťastné dětství o hodně déle. Vždyť ten věčný šukálek a nenasytný divák
a naslouchač mohl a směl všechno. Jeho výchova byla měkká a hověl si v přemíře lásky; jako
lasička si čile vyskakoval, zvídal a schraňoval svůj duchovní kapitálek, který rostl, nastřádán
nespočetnými generacemi, po mnoho věků. Práce mu byla hrou; sál svým sosáčkem, co ho
napadlo a po libosti, lehounký a těkavý jako vážka nad rákosím. Šťastný hoch a krásná léta.
My oba starší měli jsme před sebou už předem nalinkovanou cestu, bez oklik a rovně.
Náš krok se stal těžším; učili nás autokritice, a protože jsme byli kritizováni často a mnoho,
nebyli jsme příliš citliví k haně a nelitovali se často. On měl neomezený přístup k duchovním
ziskům; my byli od nich spíše odháněni pro své tehdejší nedostatky a předem stanovené
životní zájmy, které nás měly jednou uživit a spasit.
A přec i tak cítili jsme se silnější a odolnější než subtilní Karel, který směl brát z
plného, zatímco my jsme skoro jakoby jen kradli. Ale ani dost málo jsme mu nezáviděli
šťastnou bezprostřednost, s níž se zmocňoval všeho, co sám chtěl, ba i nejživější pozornosti
tatínkovy a nezměřitelné lásky naši matky. Měl to všechno a cítili jsme a bylo nám to jasné právem. A vskutku neobyčejně svorně a živě jsme se všichni tři navzájem milovali.
Mamince se tolik stýskalo po Karlovi i po babičce, také Peča v Žacléři ji doma chyběl,
že se počala zas utíkat k nemoci.
"Už tolik neděl jsem nezamhouřila v noci oka a celé dny mne tak bolí hlava, že jsem
slabá jako moucha. Musíš mi něco předepsat, tati, potřebuji si pořádně odpočinout; zatím ať
hospodaří za mne Lenča."
A k tomu ještě dala honem výpověď služce, pila jí krev buď hubatostí, nebo tím, že
pro změnu třebas týden nepromluvila slůvka; a maminka by teď zanic nesnesla novou a cizí.
166
Byly to pak tři měsíce tvrdé, ale zdravé; už žádné hlouposti a snění, ale nadmíru slušná
dávka denní domácí práce. U venkovského lékaře v rozsáhlém bytě je jí mnoho; ráno i
odpoledne černo lidí a po nich všude spousta prachu a bláta. Vaření ovšem jen pro tři, ale
nosit ze dvora z pumpy tolik konvi s vodou, topivo z kolny, ohavné čištění lamp - petrolejek;
nakoupit, uklidit co nejčistotněji a k tomu v posteli nemocná maminka, která nebyla nikdy
spokojena - Nu, naučila jsem se dost trpělivé vytrvalosti, v kole od rána do večera.
Teprve když přijela babička s Karlem na vánoce, byla maminka zas čilá a dost si mne
chválila; ale babička řekla přec jen: "Copak, ináč je to až dobrý, ženská ať dělá, to nic, ale co
je platný, je ještě túze mladá, zprotiví se jí to přece jen."
"Ale vždyť si od Nového roku zas vezmu děvče; Lenča musí z domu. Je to slonbidlo,
ani tancovat neumí, ve Vesně se učily jen moravské tance a co s tím tady? A šít taky
nedovede, ani pořádně vyšívat. Nevzala byste ji, babičko, taky do Hradce? Bude tam chodit
do tanečních hodin a do šití, to víte, tati vám něco připlatí, jenže jí budete muset dělat
gardedámu, sama nesmí na krok, to říkal i tati!"
"No víš, radši bych hlídala pytel blech než jednu mladou holku; a jak se dělá to garde?
Přec nemůžu v bačkorách na bál; a jakýpak se nesej na to šaty? Dyť je nemám!"
,,I jak by ne? Máte přece ty hedvábné od dědečkova pohřbu: a brynelové botky taky."
"To si přec skovávám do truhly a ne na parádu, stará "osoba jako já už nemyslí na
pejchu -"
Nic nespomohlo; a chodily jsme s babičkou do hodin k starému tanečnímu mistrovi
Čtvrtečkovi; bylo nás tam jako kvítí a babička se královsky bavila právě jako vnučka, a doma
pak přezdívkami mladých tanečnic a tanečníků. Byly tak trefné, že leckteří, kdož ještě žijí,
mohli by se poznat a urazit i teď ještě za to, jak je jediným slůvkem popsala a křtila.
Inu, hubatá a všímavá babička byla, nač to zapírat? Ostatně gardedámství nebylo
lehkou službou a chudinka svědomitá - i na pěší studentské výlety s námi chodila a škádlila
všechny a dováděla, i když ji pak zle bolely nohy.
Chtěla mne mít hezkou i na ulici a sama mi koupila látku na červené šaty a pomáhala
mi je spíchnout vedle u švadleny; a maminka k nim vybrala právě tak červený, vpředu
167
vyhrnutý klobouk s velikánskou mašlí; bylo pak divné, že se za námi ohlédl každý, kdo nás
potkal'!
Dokonce i veselý mladý zubní doktor; doprovázela mne k němu až do ordinace a pak
se na pohovce kutálela smíchy, jak uličnicky se umí dvořit a že si dokonce klekl při vrtání
zubu, prý "aby to nebolelo".
"Ne aby ses zase zamilovala! To víš, hubička je nejlacinější věc na světě, ale holce
dycky po ní zůstane nějakej oplégr! Co by nám řekli doma, dyť si to nevemu na svědomí. Máš
času dost, dávno eště nejseš na vdávání, ale až budeš, tak túze moc nevybírej a spomeň si na
mý slova: žádnej muskej, ani ten nejlepčí, nestojí za nic!" napomínala pak starostlivě. Byla
tak pyšná na svou pozdní samostatnost a sama neměla mnoho zkušeností, jen svou vlastní.
Vnučka poznala takové, kteří za něco stáli, a proto tu babiččinu poučku nemůže potvrdit.
Ale ten krásně vousatý veselý doktor přece jen stačil všeptnout: "Budete večer na
korze? Vídám vás tam někdy; a dnes bych se rád zeptal, nezlobí-li ten zoubek."
Nezlobil; ale právě ten večer nechtěla babička vnučku doprovázet.
"Kampak teď, bodejť, budu se strojit; leda by Kadlíček chtěl se jít proběhnout s
tebou."
Nechtěl; ale lehkomyslná sestra mu potají ukázala šesták; dostane ho, půjde-li s ní na
chvíli. Opravdu byl ten doktor tak legrační, že by ho chtěla potkat.
"Vždyť je to otrava, to korzo; co na něm máš?" podezíravě se ptal malý bratr, hledě na
sestru a zas na svůdný peníz. Ale pak odhodlaně vzal úplatek a oba jsme vyrazili; on, věčně si
povytahuje shrnuté punčochy do krátkých kalhot, aby vypadal slušně vedle planoucí sestry. A
už se z dálky hnal doktor; Karel zmizel jako pára s připomenutím: "Nemysli si, budu jen
chvíli naproti u kostela s kamarády a pak se jde domů; mám už hlad na večeři."
"Tak si něco kup za ten šesták!"
"To víš, ten mám na jiné věci!" Kluk byl odjakživa šetrný a kupoval si vždy jen knížky
anebo domů malé dárky.
168
Hm, škoda; už jsem mu ho dala a za tak malou chvíli! Ale co, babička sama říká, že
každá legrace něco koštuje; a chodit po korze s vousatým dospělým pánem je přec jen
znamenité dobrodružství - řekla si mladá hazardnice. A jistě to uznal i Karel a nebyl by muk i
bez šestáku, dělal by to i jen tak, z bratrské solidarity. Jenže legrace přišla draho a mrzký
peníz scházel; nemít dost peněz na cestu poštovní bryčkou ze Svatoňovic do Úpice, dobrou
hodinu pěšky, s krabicí jako hrom, a její špagáty mít zařezány v prstech - Nu což, byla jsem
mladá a chtěla se smát; a ta pěkná chvíle zábavy stála za trochu obtížného klopýtání.
Nebylo nijak zlé učit se vyšívat i dělat krajky, zvané irské, u obou slečen Lábových.
Představovaly bizarní a pro Hradec typický svět dávných studentských lásek a potom
opuštěných starých panen. Těm dvěma se obecně říkalo "Lábinky"; nicméně měly tu nejlepší
pověst a byly a zůstávaly "nóbl". Šatily se vždy jako dvojčata, hlavy v kudrlinkách, živůtky
přísně upjaté a sukně do širokých dutých záhybů vzadu vzduté. Na rukávech měly nahoře
ohromné balóny z látky, říkaly jim "bauše", pod bradami bohatá fižíčka z krajky a od útlých
pasů jim visely skvostně vyšité a okrajkované zástěrky; tak předsedaly houfečku dívek a učily
je pracným technikám prolamování a vyšívání. Měly i šicí stroj, zděděný po matce, a tak
primitivně sestrojený, že připomínal hlavu ptáka s těkajícím zobáčkem -- jehlou; ale ještě i
jiný zděděný poklad, kulturní, plničké regály starých, až prastarých knih a knížek, ovšem
ponejvíce v německé řeči. A dost možná, že byste byli mezi nimi objevili i první vydání spisů
Goethových či Lessingových, ovšem roztrhaných a ošuntělých do nemožnosti. Vždyť také ty
své knihy rozpůjčovaly po živnostensku po jednom či dvou krejcarech a už nezáleželo mnoho
na tom, vraceli-li je čtenáři chudší o pár listů; stejně to byly už jen bědné trosky. Že povídání
o Lábinkach nepatří do naší historie? Ale ano, přec jen trochu.
Mladší, slečna Sofi, údivem spráskla ruce: "Jéje, prokristáčkapána, ona že je opravdu
slečinka Čapková? A tatínek je doktor? A Antonín? Tak to je ten samý, co študoval v Hradci?
Však mu je taky podobná, jako by mu vypadla z oka! Božíčku, túze dobře jsem ho znala před
dvacíti léty - ne, už tomu bude třicet, jak ten čas letí! - co se k nám nachodil si vypůjčovat
knížky! To se ví, že se musel učit německy. Tenkrát jsem byla ještě skoro žába, ale on už byl
velký, a kdyby věděla, jaký to byl fešák! A kolik toho přečetl! Moc jsem ho měla ráda, a
počkala, ukážu jí, že on mne taky! I báseň na mne napsal, když jsme chodili spolu. Anna, kde
máš to album? Všechno jsme si vždycky schovávaly; a co jiného má člověk než to
vzpomínání? Tumala, může si to přečíst. Pěkná báseň, však uvidí sama!"
169
A četla jsem ji, dlouhou a hezkou, napsanou přeúhledným tatínkovým písmem; jen
námět byl nepochopitelně divný. Zpívala o Múzách a vzývala jmény všech devět a zas i
každou jednotlivou. Ty skvoucí bohyně už obletovaly kdysi chudáka studenta tak neodbytně,
že i v noci se k němu skláněly a rušily ho ze snů: proto s nimi mluvil a kořil se jim, kudy
chodil. A své staromódní ódy končil otázkou provinilce:
,,- však odpustíš mi nevěru tu, drahá Žofie?" A podepsal i plným jménem. Ó jistě,
Žofie mu odpustila už dávno; a pohnutím uzardělá podstrčila ten rukopis hříšníkově dceři.
"Ví co? Dám jí to, a ať si to dobře schová; až doma může tu báseň zas dát tatínkovi a
že na něho vzpomínám a jestli on docela nezapomněl. Potom mi to poví, že bude tak hodná?"
Zatrápená šestnáctiletá žába! První, co udělala po návratu domů, bylo, že tajnotajně šla
tatínka vyhledat a nadšeně mezi čtyřma očima mu odevzdala tu zástavu lásky. Vzpomněl či
nevzpomněl? Neřekl nic než: "Hlouposti", a po letmém přečtení nedbale zasunul zažloutlé
aršíky do své kapsy "Ale tati, copak si to neschováš někam na památku? Třeba dozadu do
pokladny!"
"Děvčátko, myslíš, že jsem už dávno nespálil víc básní? Něco jsem jich napsal, a
lepších než tahle ze sexty! I na housle jsem rád hrával a nepraštil jimi tak brzy jako Peča,
vždy jsem měl rád hudbu - jako ty teď. A taky jsem s náramnou chutí maloval a kreslil tuší;
vždyť skoro všechny naše obrázky v bytě jsou ode mne a dal jsem si zarámovat jen lepší. Pak
už jsem neměl čas na tyhle záliby a dělal jsem proslovy o slavnostech a někdy rýmovačky na
Silvestra: nu a ovšem psal přednášky, těch jsem udělal hodně. Ale to víš, při doktořině
člověka všechno přejde, to musí dělat každý svědomitě. A teď mě nech; jsem rád, že mám
chvíli na zrytí záhonků, leda bys mi vyšlapala cestičky mezi nimi. Ale rovně!"
Zatím byl konec tanečním radovánkám v Hradci a maminka rozhodla: "Teď, kdy jsi se
trochu vlomila do vyšívání, vidím, že je to luxus, a budeš se učit šít prádlo. Vždyť je to hrůza,
ani nit nemáš ještě ušitou do výbavy. Ale v Úpici tak dobrá švadlena není jako paní
Kaválková u Erbštoly."
"Cožpak tam Lenča může chodit sama? Je to hodně přes hodinu cesty a k tomu kus
lesem!" namítl tatínek. "I vždyť vím, a už jsem to vyjednala, bude tam spát a jíst po celý
týden, a až teď přijedou hoši na prázdniny, nic jim neudělá, když tam v sobotu odpoledne pro
170
ni sběhnou. A paní ani její neteř Mariechen neumějí slova česky, tak si Lenča trochu oblomí
jazyk. Za chvíli si našije habaděj věcí a ostatní si dá nastříhat a bude šít v zimě doma."
Krakonošova zahrada a starosti s Pečou
Dobře; bratři přijeli, i babička; Karel se dost povytáhl; ale Peča? Ovšem, nepřivezl si
ze žacléřské měšťanky zrovna chvalné vysvědčení, ani němčinou to nebylo valné, ale babička
si ho prohlédla a otáčela s velikým zalíbením.
"Inu, dyť už je z tebe hotovej chasník, i nos ti ňák vyrost, máš ho jako žaclířskej
rathaus. I hlas máš ňákej hovězí, vypadáš zdravě. No, a co s ním chcete dělat?"
"Božíčku, babičko, k čemupak se on taky hodí? A s mlejnem máme jen peklo, pachtýř
chce opravu za opravou, to jsou oběti, to tati nese, a já se až třesu, kdy přijde z Hronova psaní,
ten chlap zlodějská chce pořád něco. Přebudiž bohužel těch peněz pro cizího, ale vydržet se to
přec jen musí. Peča má tupou hlavu, na študování není, a tak ho dáme na dva roky do
Vrchlabí do tkalcovské školy a pak tady praktikovat do přádelny. Malá tkalcovna se do mlýna
jednou vejde, je tam přec ta vodní síla; snad mu to dá živobytí. Zatím ten rok v Žacléři
skorem ztratil, vidíte jeho vysvědčení; vždyť to jsou starosti k zbláznění!"
Ale pobyt ve skutečných horách - to byla lázeň zdraví pro hocha, o kterém babička
říkávala, že má "vlhkou náturu", protože mu v dětství často otékaly žlázy.
Byl tam sám a na svobodě; ani mu nenapadlo kamarádit s německými kluky. Bydlel jak se smíchem vypravoval - ve velikém tanečním sále u řezníka a zároveň hostinského; a
krmili ho dobře notnými kusy masa. V sále, kde spal, mu do rána zmrzla voda v umývadle; a
dolů vedly tak strmé schody, že se z nutnosti naučil mistrovsky v noci čurat z okna.
Zato s jarem: co mu-byla škola! Celé dny se toulal po skalách a vrších Krkonoš; jen
jemu patřila tehdy celá velkolepá, turisty ještě neobjevená krása. A tolik senzací mu dala, že o
nich mluvil jen váhavě a potajemnu s námi sourozenci. Mezi balvany honil a zabíjel zmije,
chytal motýly a brouky, sbíral kyzy a křišťálové drúzy a nosil si domů i podivné květiny a po
fialkách vonící kvetoucí mechy. A jako král se tam cítil; celé voňavé údolí našel, tajemné, na
vrcholech skryté, jen po jeho vůni. To byla jeho zahrada Krakonošova a neobjevoval v ní divy
Kulhavý poutník, ale užaslé a okouzlené dítě, budoucí básník, spisovatel a blažený malíř.
171
„'I'ak tohleto by opravdu nešlo!" řekli rozumně naši, počítajíce trojky a neomluvené
půldny na vysvědčení. A Peča, podle své povahy mlčky a trpělivě, dal se odsunout na kolej
vedoucí do tkalcovské školy.
Ta rzivá voda, vytékající ze skály, o níž se zmiňují bratři ve své Autobiografii vlastní vždyť ta vytékala z dávno zaplavené a opuštěné štoly, ze strašidelné, balvany zasypané tlamy
vchodu do dolu. Kouzelný kout samoty kolem, ale strach se tam jít podívat znovu. Vždyť tam
už možná pranic není, ba ani hustý les kolem; a ze šesti užaslých očí, sklánějících se nad
potůčkem se dnem z divné husté rzi, z nichž stály už jen dvě, staré a za brejlemi. Bůh ví, co
by se jim zjevilo, snad o pohřeb více; a už dost se naplakaly od té doby.
Ale tehdy tam bratři běhali pro mne ochotně a rádi; byly to cesty za idylou.
A pan Kaválek, poctivý český modrooký Pepi, přívětivě je vítal od svého špalku na
štípání dříví. Zato raději se vyhnuli paní i scvrklé neteři; byly to tak kované Němky! Raději
jen pískali na sestru zdola, a ta sekla šitím a vesele jsme se hnali domů, zatímco Fráulein
Mariechen se pustila do pracného, až uměleckého vyšívání bohatých monogramů na mé ložní
prádlo, které j sem si šila.
Řeknu vám, že nastříhaná plátna v rukou dívek jsou pěknou věcí, tím hezčí, jde-li o
výbavu vlastní, a je možno - bíle v bílém - všívat i sny o budoucnosti do těch šustivě
rozprostřených a neposkvrněných pluviálů, visících z klína až na zem. Nicméně nebyla to jen
pohodlná práce; paní dbala na to, aby žačky vypadaly stejně úpravně jako ona sama, vždycky
pevně upnutá až skoro ke krku do šněrovačky, třebaže byla hubená a plochá jako tyčka.
"Fraulein Helene, nur nicht kom mode sein, immer fest zugeschnurt: es watschelt so, wenn
man láuft und das ist nicht schón. nur unmanierlich."
Lhala, na pevných dívčích tělech se nic neslušně nehoupalo, ale všechno i bez
šněrování sedělo způsobně na svém místě. Jenže co dělat; musely jsme se odhodlaně tísnit.
Zato milé bylo, že tatínek si schválně zašel k paní fořtové ze Starého Sedloňova, své
dlouholeté pacientce, aby dovolila dceři zaběhnout si k ní obden na pianino; mělo to být
cvičením i rozptýlením. Šlo se tam lesem do domu jako z pohádky; z typické ploché střechy
visely závěje malin čí a ostružiní a zahrádka kolem zářila krajkovím plotu, růžemi, bohatě
ověšenými průsvitnými hrozníčky rybízových keřů. A možná dost, že právě tam vznikla
172
výtvarná představa Karlova i Josefova o letním domově Mimi z Loupežníka nebo i základní
motiv Pečových obrazů s hrajícími si dětmi v rajském stromoví ze stínu a záře; kdo ví?
Ach, to ticho kolem! A klopýtání lesem a houštinami přes čarodějné kruhy divných,
masitých hub, a rostla tam ovšem i hnízda krotkých hřibů. Kam je jen dát, aby - drahocenné sebeméně neutrpěly? A proč vedle těch vzácných vyrostlo i tolik hub krásnějších, protože
jedovatých, na témž místě a ze stejné prsti a paprsků světla?
Vtom mužský hlas: "Kdo tam?" Ó, pan adjunkt z fořtovny smeká svůj myslivecký
klobouk se sojčími pírky, i ručnice blýská. "Jen já –„ odpovídá dívka, ale nebyla to Mimi ani
pan adjunkt nebyl Loupežníkem. Nicméně hodlal se seznámit aspoň trochu blíže.
"Á, naše slečinka! Jdete si zahrát? Poslouchal jsem vás onehdy chvíli; bylo to pěkné.
Ale kdybyste chtěla, přišel bych vám zahrát taky něco; mám rád muziku; jenže to byste si
musela sednout s Kaválkovic venku, jinak byste mne třeba neslyšeli."
Po celodenním šití se šla ráda na chvíli ven projít i paní Kaválková (podpis Kawaleck)
a Mariechen. I domácí otrok, pán domu, se přišoural nesměle za námi; ten ve všem všudy
zastával domácí služku a nádeníka. Spával sám dole v kuchyni v peřinách temně
pruhovaných; vždyť kdysi, dokud ještě pracoval v dole, býval špinavý, a ani dost málo nebyl
hoden krásně vyzdobeného manželského lože, kde vévodila jen sama paní. Konečně dostavil
se i zhýčkaný idol domu, teriér Foxl; ale to se už ozvala tlumená hudba lesního rohu ze
vzdálené stráně a její melodie byla divukrásná. Jenže se hned nato proměnila ve flašinetovou
árii známé písně z Postilióna z Lonjumeau: "Růže má, ty o samotě --"
„Herrlich!" vzdychla paní s Mariechen; následovaly další sloky a konečné vítězné
lovecké fanfáry. Ale to už se Foxl neovládl a počal sebou škubat a výt tak úpěnlivě, že musel
být konejšen a odnesen v náručí. Byl tak vzrušen, že ani usnout nemohl ve své vyšňořené
postýlce, zakryt vyšívanou dečkou. Přílišné emoce nesvědčily jeho psí duši; mohl by z nich
zdivočet a utéci si pro útěchu i k ledajaké fence do vesnice. A v tom byla jeho milující
velitelka neúprosná: "Faxl muss rein bleiben, nein. nein. du darfst nicht heiraten, du Kerl, da
hast du leiber Zucker!" Bez panictví by si ho byla, jak říkala, zošklivila, nein, nein! Ale jak
mu pak mohla říkat "Du Kerl"?
A tak jsme chodily s obstárlou, romantickou Němkyni večer na procházku s Foxlem,
pevně uvázaným na řemínku. Ale z ní - a bylo to úžasné naslouchání - jako by se byl
173
pojednou vznesl páv se skvoucími péry, v ohromném kotouči je rozvinula. Z paměti citovala
celá básnická díla a pasáže z prózy německých klasiků, a to s takovou znalostí, přízvukem a
rozkoší, že jsem vycítila, jaký v sobě nosí tajný poklad. Nebyl to ovšem projev živého
člověka, spíš jen narkóza v mocných a velikých slovech a myšlenkách, ba zaklínáních.
"Hleďte, slečno Heleno, s Pepim se vůbec nedá mluvit, je příliš prostý. Ano, to dělá
původ; rodiče, ti mi říkali vždycky: Bud' pyšná, cudná a nedotknutelná, proto také jsme tě dali
vzdělat."
Chudák starý bělovlasý Pepi, dřel se po celý pracovitý život a k stáru ani česky, ani
německy neotevřel ústa; byl jen užitečný.
Ne, pan adjunkt nebyl Loupežníkem a ani jeho lesní roh nepostačil, aby mne pro sebe
zaujal. Ale sedloňovickou myslivnu, tu bych si byla snad vzala; žili v ní však už jiní. Ostatně
uvnitř ani nebyla hezká; velikánská vstupní místnost, ve které se spalo i přijímalo, byla skoro
přepůlena obrovskou ošklivou plentou, za níž se cudně skrývala manželská fořtovic lůžka.
Bylo v ní proto šero a nebylo ani vidět oknem do zahrádky.
"Proč nevyhodíte tu plentu, milostpaní? Bylo by to bez ní hezčí?" ptala jsem se
prostořece. "Ale jak bych mohla! Vždyť je to z Bergamtu nařízeno! Což kdyby při honech
přišla k nám dovnitř sama Jeho Jasnost kníže? Nemá rád pohled na ložnice, říká, že jsou něco
neslušného. A tak všechny úřednické byty jsou tak zařízeny a v každém musí být takováhle
plenta."
Hotová Marlittka, barvotiskový obrázek zašlé doby, kdy okázalá prudérie byla čímsi
zákonitým. Pouhá třásnička tehdejší feudální moci, kontura z herbáře vybledlých barev.
Budiž!
Peča šel zkroušeně do sebe a poslušně se chystal do tkalcovské školy; přestal si
nedůvěřovat při kreslení, věděl už, že ho tam bude mít mnoho, a nikdo ho nemusel do něho
nutit. A sotva kdo si všiml, že studuje po večerech umělecké monografie nebo si pozorně
prohlíží naši nádhernou Dorréovu bibli. A pak se vracel z Vrchlabí na vánoce a na prázdniny s
obrazností plnou ornamentů. I ty textilní měly pro něho své skryté kouzlo a hleděl se jich
zmocnit. Kdepak podle školních předloh! Sám komponoval návrhy na damašky, koberce a
šály a sám je na stavech i utkával. Byly to silácky rozmáchlé a v barvách podivně sladěné
kompozice. Kdysi přivezl malý koberec vlastní výroby; v našem střízlivém bytě vypadal
174
exoticky jako divošská trofej. Nebyl přijat zrovna s chválou; rodiče si prohlíželi tu
samorostlou secesi spíš rozpačitě. Nechtěli mu zkazit radost a usnesli se, že se pod psacím
stolem ta odvážnost snad ztratí.
Zatím to tedy s Pečou vypadalo dost dobře; ale jak zvláštní měl teď zájmy! Jen
kolikrát ho přistihla sestra, když uklízela; stojí na nástěnném stolku úplně zahloubán do dvou
originálů olejomaleb, které tatínek kdysi dávno ve Vídni koupil.
"Počkej, ty dostaneš; takhle dřít a nohama pošlapat stolek!" kárala ho mladá
hospodyňka. "Kdyby tě tak přistihli naši, dostali bychom oba, to víš dobře. Seskoč, ať to
otřu!"
"Ale vždyť já přece musím vidět zblízka, jak se maluje olejovou barvou na plátně, a
chci už jednou sám na to přijít. Jen se podívej na ten veliký strom vpředu a na tu studánku s
tekoucí vodou; jaká to asi byla piplavá práce, aby bylo vidět, že pramínek teče, a přec je v tom
všem i perspektiva. Jenom mne nech, ať se dost vynadívám."
Vida, dost dobré byly i ty dva kýče k tomu, aby se u nich snilo o malování
vybásněných krajin, a skromný hoch se tím spokojil. A co mohl také dělat bez štětců, barev a
plátna? Inu, bída! My dva starší sourozenci neměli jsme mnoho času nebo chuti vycházet z
domu; dceru přidržovala maminka k šití a domácnosti a Peča raději kreslil, aby si oblomil
ruku. Ale odrůstající Karel se pověsil na tatínka a prošmejdil s ním celý kraj při návštěvách u
nemocných. Naslouchal, jak pěkné a rozumně spolu mluví lékař s pacienty, a vždycky věděl,
jak se komu vede. - Takhle ho nejlíp přivedu k tomu, aby se stal mým nástupcem a tedy
doktorem medicíny, těšil se otec. Ale syn se zajímal nejvíc o filozofii a probírali spolu antické
filozofy a literaturu všech věků. Karel se nechal omračovat tatínkovými vědomostmi a nebylo
konce debatám o pročteném a viděném; ten neúnavný chlapec přiváděl otce svými otázkami
do rozpaků.
"Vždyť už mu, klukovi, nemám pomalu ani co dát ke čtení; plno věci z knihovny se
mu nelíbí, ale ty, které má rád, umí hned nazpaměť; to abych zas něco objednal. Ale co jen?"
Karel zrudl tou chválou a chocholka vlasů v týle mu zpupně stála. "Heč, tati, pro mne
musíš opravdu vybírat dobře, s Třebízským a Jiráskem nevystačíš a od Němcové i od Nerudy
znám každou písmenku; budeš mít s vybíráním knížek práci!"
175
Nu, byly z toho Byronovy a jiné a jiné básně, moderní revue jako Přehled a Moderní
život; a Karel četl verše tak náruživě a hrál si s rytmy, že i v řeči se pokoušel o rýmování.
Vyspíval velmi rychle; zejména ho zajímala módní dekadence,
"Já nevím, co to je, ale Kadlíček se mi teď toulá a větří. A ne a ne poslechnout. Úkoly
udělá, ale je pak jen samá schůzka, nejspíš s kamarády; a to si de ven třeba i po večeři. Depák,
aby si se mnou zašpásoval anebo hrál karty jako jindy; a dyž mu něco řeknu, má hned hubu:
,Tomu vy nerozumíte, babi! " Tak žalovala babička vnučce, která byla vyslána do Hradce učit
se v hotelu vařit.
"I netrapte se, babičko, vždyť je premiantem pořád!" "Inu to je, bodejť by ne, jináč
bych ani vašim na voči nešla. Ale šak má taky celý pohodlí u mě a jen si říká v knížkách, taky
si furt něco píše, úkoly nejspíše, jen chodí zamračenej a sotva mluví!"
"Co máš, Karle? Co je s tebou? Řekni!" počala dorážet o samotě velká sestra. Zarděl
se do ohně. "Prosím tě, aspoň ty mne nech na pokoji; co je na tom zlého, že chceme založit
pro celé gymnázium tajný studentský spolek? A právě já to vedu, třebaže tam budou i
kolegové - oktaváni; po prázdninách budeme vydávat měsíčník a všichni chtějí, abych byl
redaktorem. Chystám už nějaké příspěvky a básně, své i těch druhých, musím je z nich
vyrazit, a proto mezi ně chodím. Ale babička běhá dolů v bačkorách, všude mne hledá a volá:
Tak dypak domů? Počkej, řeknu to tatínkovi, že pořád někde lítáš, ty kluku, dyť už je devět
hodin! - no a to víš, že se mi ostatní pak pošklebují -"
,,I nic, na to nedbej, bud' rád, že ji máš; u nikoho na světě bys to neměl lepší."
"Já vím; ale co by teprve vyváděla, kdyby věděla, že jsem se zamiloval! Ta ti je hezká!
Pod okny jí chodím, prochodil bych celé noci. Vždyť už nejsem žádný kluk, bude mi brzy
čtrnáct (kdepak! nebylo!), ale musím to s babičkou eště chvíli vydržet, než ji to odvyknu."
"No víš, na lásku máš ještě dost času: a přijít o to, být u ní - Jezdím sem tak ráda!"
"Však já vím; a řeknu ti, že se, tu v žádném, ani v nejlepším hotelu nenaučíš dělat
třeba i jen lepší lívance, než dělá ona; jsou krásně vysmažené, s povidlím, navrch dá ještě i
ťupku ze smetany; jen se třesou. Víš co, řekneme si o ně hned zítra, a budeš se, panečku,
olizovat!"
176
Olizovali jsme se a u babičky bylo dobře. Zvědavá jako čermáček vyzvídala denně, co
jsme strojili v hotelu. "A bóžičku, tolikerý maso a ty minutky k tomu a všechno možný, jen
kuchařka a ficka - ty přece nejseš žádná kalá pomoc - to musí bejt jako v Babylóně, v tom
bych nechtěla vařit každej den pro tolik lidu, ve mlejně bylo přecejc jen pohovění -"
Zatím měl Peča za sebou dva roky tkalcovské školy a bylo načase, aby začal s praxí.
Milerádi ho vzali jako volontéra do přádelny, aby začal od samé píky, opravdu od základů.
Mazal a koudelí čistil stroje a často přitom léhal na špinavé a od oleje kluzké zemi,
posluhoval všem zkušenějším a teprve po skončení jedenáctihodinové práce metl a uklízel
hromady bláta a chuchvalců prachu z juty. Domů se vracel tak utahaný a zaprášený, zdaleka
páchnoucí olejem a potem, že se svýma útlýma rukama ani nedokázal pořádně umýt, jak se
mu námahou chvěly. A v prstech s ulámanými, černými nehty ani zanic by byl neudržel
tužku.
"Jak dlouho potrvá takové volontérství?" ptal se jednou.
"U jiných rok, u tebe jistě déle; ptal jsem se mistrů, nemáš prý dost čilosti ani chuti,
snad nejsi schválně nešikovný? Cožpak můžeš takhle postoupit do kanceláře za praktikanta?"
Ach nikdy, nikdy; pouhým praktikantem za takovou cenu? Osvojit si styl obchodní
korespondence, počítat, kalkulovat - ne, netoužil po tom ani trochu. Mlčel a věšel hlavu, tichý
jako pěna si chvilku listoval v knize, ale nečetl; všecek se propadl do hluboké, melancholické
netečnosti. Bude z něho kdy něco? To Karel by si nepochybně vedl jinak; povídal by si s
kdekterým dělníkem a mistrem a dozvěděl se od nich leccos; byl by měl rád i stroje a chtěl by
vědět, k čemu je tamhleten šroub či páčka. A jistě by si vymohl i obsluhu při tovární siréně a
tak temperamentně by houkal, jako by byla jeho novým hlasem: "To já, lidičky, Karel Čapek,
vás budím a volám!"
Ten kluk se hodil ke všemu; i řemesla miloval; zato Peča? S ním nebylo řeči, byl
zarytý a protivný; ale cožpak mu někdo ubližoval'? Měl vědět, že rukodílná práce se nemazlí s
nikým a že to, co dělá tolik druhých, dokáže hravě taky; jak jinak by se mohl stát výrobcem a
podnikatelem? Chraptivě řekl: "Vždyť já vím!" - ale byla v tom jiskra či zanícený oheň? Nic z
toho. A naši nešťastně mávli rukou a hleděli aspoň, aby byl v docházce do továrny dochvilný
a pilný. Že mu ta práce nevoněla? Nevídáno; zvykne.
Udělej si vážnou známost
177
"Tak jsem si řekla" - spustila maminka před vánocemi - "že tady v Úpici, a zdá se mi,
ani v Hradci nikdo pro tebe, Lenčo, není. Nikdo z těch, kdo ti píší, se mi nezdá, vždyť je to u
tebe samé hraní a ty potřebuješ rozumného muže, jinak bys znova mohla udělat hloupost.
Měla bys poznat víc vážných lidí a už jsem to zařídila: napsala jsem Marešovi, aby se tě zase
v Brně ujal. Ale ne v penzionátě: vždyť umíš všechno a žádné neštěstí, vdáš-li se tam už brzy.
Prosila jsem ho, aby tě dámy z Vesny uvedly do společnosti a aby ti Mareš našel byt v nějaké
německé rodině, neuškodí ti konverzace a můžeš ji někdy potřebovat. Budeš se zatím učit šít
šaty. A právě píše, ať přijedeš, chceš-li. Ale pamatuj si, drahá dcero, že bys už měla hledět si
udělat vážnou známost; přinesli jsme ti až dost obětí a jednou už přece musíš z domu.
Nenutím tě, ale půjdeš v Brně na dva tři plesy a vypravím tě podle toho, i když šaty budou
stát hrůzu peněz; to víš, věčně to dělat nemůžeme -"
Chybělo mi ještě kousek do osmnácti; nicméně jako by se ve mně vztyčilo ocelové
péro. Do krve zraňovalo dívčí a rodinnou pýchu a bodalo těžce. Potají jsem zaťala zuby i
pěsti; nuže, je to tedy pravda, že už překážím doma mamince a možná i tatínkovi! Ne, jemu
ne, jistě ne. Ale dobře tedy; chce-li mne mít maminka z domova, vezmu si prvního z těch,
které v Brně potkám a Mareš mi ho schválí. Nechci mít tak smutný život jako Peča Drahá dcera" dostala s sebou dvoje bálové šaty; byly s růžovými kytičkami a tylové na
podkladu nebeské modře; nu což, hezky v nich vypadala a vytančila se do aleluja. A už o
velikonocích slavilo se u nás zasnoubení. Koncem února, kdy z Brna odjížděla, blahopřál
ředitel Mareš ze všech první: "Tož věřím, že jste volila dobře; doktor K. je hodný a velmi
nadaný člověk, i když o třináct roků starší než vy. Nejenže ho znám už dost dlouho osobně a
zblízka, ale vím mnoho i o jeho veřejné práci. A znám vaši maminku; je velmi nervózní,
velmi. Dvakrát jsem si přečetl její poslední dopis a řekl bych, že vám nezbývá nic jiného. A
snad - věřím pevné - budete v manželství šťastna. Jen se nebojte budoucnosti!"
Skutečně, vždyť budu jinde a může se stát, že tam budu i šťastna. Klid, klid a - možná
– štěstí - řekla jsem si tehdy; zamilována jsem nebyla vlastně ani dost málo. A byl to hodný
člověk, někdy zbytečně drsný, jindy až nezaslouženě dobrý. Brzy se skončí dívčí historie a ta
nová, manželská, nepatří, leda jako reliéf, k další historii rodu. Vždyť - komu je dnes co do
ní? Tolik jich už bylo popsáno v románech a knihách, až příliš mnoho; a jen málokterá z nich
je vzácná nebo jedinečná. Ale přes to, že jen tu a tam má být kouskem rodinného gobelínu,
setkaného z útržečků vzpomínání, nemůže být - a schválně volím ten hrozný novinářský
termín - "z technických důvodů" vynechána. I když tu byla různost založení a povah,
178
nescházela v ní ani pravá lidská obětavost, hodně dobré práce a něžná rodičovská láska, která
byla až do konce skorem po dvaadvacet let.
Úplné bylo maminčino zadostiučinění ze zásnub tak rekordních; opravdu, režie při
zadání dcery nebyla moc veliká. A snoubenec se líbil všem, ba i tatínkovi: "Vadí mi jen, že už
za několik měsíců bude advokátem; nemám právníky rád. Tenhle se mi zdá rozumný a myslí
správně, ale ti advokáti přece bývají někdy i zloději. Milejší by mi byl lékař!"
Možná, že dceři taky; proč to jen otec neřekl dříve? I v tom bych mu byla mohla tehdy
vyhovět. Ale - při posledním plese v Brně mne zle tlačily střevíčky a zůstala jsem sedět s
právníkem po večeři; zklamaně odešel tančit mladý doktor medicíny a už cestou domů z bálu
přišlo to nabídnutí k sňatku; nebylo důvodu je odříci.
"Ale cožpak je advokacie to hlavní? Přečti si jen psaní od Mareše! Je politickým a
hospodářským pracovníkem, žurnalistou a pokrokářem, možná, že má budoucnost; píše o něm
taky, že je jedním z nejpracovitějších lidí. A že je o tolik starší než Lenča? Vždyť je to dobře;
aspoň to třeštidlo bude brzy usedlejší. A má ji rád, vidím to z každého jeho psaní. Jistě ji tuze
nerozmazlí, sám je z docela chudého rodu."
Peča se zeptal tiše: "Máš ho opravdu dost ráda?" Píchlo to uvnitř srdce: "Myslím, že
ano, je ke mně hodný. A přece - vždyť musím z domu!"
"Nu, jen se vdej, bude to pro tebe lepší. Kéž bych mohl odejít taky a brzy, už dlouho
ten život ani továrnu nevydržím!"
"Ale co budeš dělat?"
"Počkám ještě chvíli, ale jen krátkou."
Trochu se probudil ze své letargie a počal mi pomáhat s přípravami; jaký to byl úžasný
kamarád! Kreslil pro mne návrhy na dečky a ozdobné pruhy do budoucího prádelníku; do
noci jsme sedávali při tom kresleni a šití, neveselí, ale družní.
"Hlouposti, zbytečnosti si chystá!" zabručel tatínek k mamince.
"Ale ještě jsme si neřekli, jak ji zabezpečíme hmotně!" A oznámil výši zamýšleného
věna. Na tehdejší poměry bylo to slušně peněz; a maminka překvapením skoro ztuhla.
179
"Zbláznil ses? Tolik jí přece nemůžeš dát! A co my? A co hoši? Vždyť by si ji
nakonec vzal jen pro peníze!"
"Dám jí tolik, aby mohla být z vlastních prostředků skromně živa, kdyby se přihodilo
nějaké neštěstí nebo kdyby ovdověla. Čím by se pak, proboha tě prosím, sama nebo i s dětmi
uživila? Patřičnou průpravu nemá; takové vzdělání jsme jí nedali, bohužel, aby si mohla
samostatně vydělávat. Hoši je budou mít a to je víc než peníze, v tom je ten rozdíl. Vdát se, to
není vždycky zaopatření, ale někdy i hazard!"
"Ale - ale - vždyť by mohla i umřít, a třebas hned při porodu, a všechno by zdědil cizí.
Měj rozum a nepřenáhli se; cožpak jsi své peníze vydělal lehce? A nenašetřila jsem se, co
jsem s tebou, jako blázen? Jakživa jsem si nic nedopřála a žila jsem jako otrok. Musíš také
mne poslechnout!"
Radili se před mladou snoubenkou a uradili se: ne, tatínek nevezme nazpět své slovo o
výši věna, ale nebude dříve vyplaceno, dokud tu nebude dítě; to je pak vlastní krví a může
dědit. "Chceš přece mít dětí, viď, holčičko?" laskavě se zeptal.
"Ano; proto hlavně se chci vdát a mít třebas čtyři, dvě děvčátka a dva kluky."
"Jen si předpisuj! A těšíš se na nový domov?" "Těším. Ale hlavně na děti -"
"No vidíš!" obrátil se tatínek na maminku usměvavě; ale maminka zůstávala
zamračená. "Když si to tak rozmyslím, tolik by z domova pospíchat nemusela a je to od ní
nevděk. Říkají mi teď i všechny známé, proč se chce vdávat tak brzy a že se asi nemůže
dočkat -"
"Nech ji! Vždyť vím, že jsi ji do toho sama nahnala; proč jí teď přisuzuješ vinu?" - a
tatínek odcházeje práskl dveřmi. Ne, tehdy ho neošidila; měl něžně rád svou dceru a skoro
jako by ji nikomu nepřál. Co dělat; on byl unaven a ona zasnoubena. Škoda i jenom na to
myslit.
"Co tomu říkáš, Pečo?" a osamělé sestře padaly do klína slzy.
"Šel bych na to jako ty; a už nebreč, k čemu? Myslíš, že bys později našla lepšího
muže? A nač tu chceš čekat. Uvidíš, že se třebas nakonec do něho zamiluješ; proč ne? A
budeš svou paní. Zač to stojí, člověče, jen zač to stojí!"
180
Nastaly jiné starosti; svatba měla být v listopadu, ale co zařízení bytu v Brně? Tehdejší
secesní móda nábytku byla hrozná, všude a na všem se kroužily a svíjely inkrustace z
rozvětvených snopů mosazných či niklovaných drátů jako hadi, židle nemožných tvarů, že se
na nich nedalo sedět - nikde jediné klidné linie či harmonického obrysu věcí, s nimiž je
možno se sžít. Návraty z cest do vzdálených továren a skladů byly zoufalé. Peča se rozesmál
jen při líčení té konfekční nábytkové hrůzy. Ach, viděla jsem ložnici, kde na možných i
nemožných místech bylo jako intarzie vsazeno do dřeva alespoň na sto nejrůznotvárnějších
broušených zrcadélek, a jinou, kde se na tebe odevšad ušklíbaly vyřezávané šípkové růže i s
lístky v přírodních barvách - dlouho trvalo, než se podařilo sehnat vzory nákresů na klidnou
ložnici a jídelnu. Ta měla sloužit za přijímací a lepší pokoj, ale bylo třeba obojí teprve v
továrně zvlášť objednat, zatímco na skutečný příští obývací pokoj s postelí pro hosty zbývala
už jen malinká hrstka peněz; a tu si maminka zvlášť přála. Ale jak pořídit všechno, byla-li už
částka určená na výbavu vyčerpána skoro až do dna?
„No, nenaříkej, vymyslím ti sám něco tak jednoduchého, že ti to udělá každý obyčejný
truhlář, a přece se ti v tom bude pohodlně žít a bydlet!" nabídl se Peča a počal propočítávat a
kreslit; a opravdu, dílo se podařilo. Jenže barva dřeva? Byl prolnut barevnou vášní a určil:
"Bude to dub napuštěný pěkně na tmavší červeň. Protože jsi bruneta, bude ti ten pokoj slušet!"
mínil Josef. Slušel - neslušel; po svatbě v Brně mi maminka napsala: "Tati teď bručí, že by ti
byl radši přidal něco na hezčí nábytek, podle jeho vkusu. Jen ta jemná ložnice se mu líbí. Ale
mě ta červená almara honí i ve snu z kuchyně zas do předsíně a zpátky -"
Ale to bylo až potom; bylo nutno chystat ještě i jiné věci. Nová výbava prádla se
musela vyprat a pak ještě i bílit na slunci u řeky. Jak slavné dny! Nevěsta si kropí bílé cesty z
ubrusů, cích a prostěradel v zeleni trávy a v lučních květech. Kam povedou? Zatím jen jiskrné
krůpěje vody, slunce, oslnivá bělost pak i žehlení všeho, byla to zas přemilá práce.
Ale večer: Ten milý smutný Josef mne ohromil svou sdílností: "Což ty, máš před
sebou nový život a v tom ti už nemohu být nic platný, Stejně je se mnou konec a řeknu ti to:
už mne nikdo nedostane do továrny a nikdy nebudu obchodníkem, zanic nechci mít tak
zkažený život. Umím trochu jen jedno, malovat a kreslit. A protože mi to naši nikdy nedovolí,
tak si pamatuj, že nechci dál nadarmo žít, a proto jsem si ukradl tatínkův revolver i s náboji a
už jsem se naučil z něho střílet. Teď se zastřelím bez dlouhých řečí; schoval jsem si ho moc
dobře a ty jim pak povíš, proč se to stalo."
181
Ó, byl tak odhodlán ten sedmnáctiletý vážný chlapec, že jsem věděla hned: udělá, čím
hrozí! Zděsila jsem se: něco tak strašného udělat nám všem'? Ne, ne - ale jak mu poradit? Byli
jsme oba tak nezkušení. A co rodiče'? Určitě u nich neprorazí: řeknou mu najisto, že
kreslením ani malováním není možno se živit, a on sám nechce být ničím jiným –
"Počkej!" řekla jsem jakoby osvícena náhlou intuicí. "Počkej a proboha neříkej a
nedělej nic do soboty; víš, kdo sem přijede z Brna, a snad nám pomůže a poradí ti. My sami
dva jsme na to slabí."
A pak jsme všichni tři společně přednesli rodičům celý zoufalý případ, a kupodivu,
především tatínek začal se div ne stropu chytat. To mohl hoch přece jen raději studovat, i
když třeba špatně, a nemusel zbůhdarma tolik roků ztratit. Což když se ukáže, že z něho
nebude malíř, ale mazal? Co s ním potom?
"A ty jsi nekreslil tuší, tati, a nedal sis to všechno zarámovat," ukázala na ověšené
stěny prostořeká dcera; teď si mohla troufat. Rozhlédl se rozpačitě: "To bylo přec u mne jen
hraní, a včas jsem toho nechal; vždyť jsem se musel hledět živit!"
Ale náš zastánce nebyl nadarmo světa znalým advokátem a vyložil celý případ
rodičům velmi solidně a věcně. "Vždyť je tu možný i kompromis a nemusí se dělat hned
rozhodnuti tak velké. Nejprve je třeba zjistit, jsou - li tu vedle té velké touhy i skutečné vlohy.
Kalvoda jede právě se skupinou svých žáků malovat do Hranic na Moravu; na přímluvu by
vzal na šest týdnů i Peču a pak uvidíme, dá-li se co s jeho malováním počít. A ostatně je
možno využít i toho, co hoch už umí; v pražské Uměleckoprůmyslové jsou různá oddělení a
vyučují tam i praktickému využití uměleckých ornamentů například v textilnictví, návrhům
plakátů, knižních vazeb a jiných podobných věcí. Také s tím je možno se živit a nebylo by
škoda těch ztracených roků. A mohli byste mlýn prodat a ubyla by starost; každý nově
zřizovaný závod si žádá ohromné investice. A není-li tu smysl pro podnikání -"
Ovšem; smířili se a uklidnili, pustili Peču na Moravu a ukázalo se, že tam dělal hotové
divy. Ale dříve jsme nenápadně vrátili revolver i s patronami vysoko nahoru na tatínkův
sekretář do bedničky; tomu kusu nábytku se u nás říkalo "šibenice". A Peča nám byl pak tolik
vděčen, že prosadil svou, že jeho dárkem k naší svatbě byly tři pěkně malované výplně do
rámu nad pohovku, a přidal i obraz z naší úpické zahrady, vše namalováno skutečnými
olejovými barvami a na plátně. Zázračný sen mládi se mu splnil.
182
Karel o prázdninách viděl, co pro nás chystá Peča, a zažárlil: "Hm, to je toho; byls šest
neděl s Kalvodou a myslíš, že já neumím teď v tercii malovat a kreslit? Hečte, nemusí to být
na plátně, vím, jak se to dělá i na porceláně, zkusím to, uvidíte! Budete možná koukat; vždyť
je to ještě těžší!"
Ten nastávající kvartán byl velkolepý. Ze svých pochůzek s tatínkem znal kdekoho a
spěšný, jak byl ve všem, rozběhl se do Svatoňovic k malíři porcelánu a všechno s ním dohodl.
Denně pak putoval k šikovnému mistrovi a svědomitě kreslil a maloval, v peci s ním
vypaloval své vlastní i jeho zboží. Hlídal je a dělal všechno po odbornicku. "Pane dochtor, daj
mi za učedníka toho hocha, udělal bych z něj něco a dá to i živobytí, dyť je jako zrozenej k
tomu!" chválil mistr Karla a tatínek měl radost, že i v tomhle se chlapec umí tužit. A než odjel
po prázdninách, přivezl velký balík a rozpačitě ho podával sestře. "Na, tu máš taky ode mne
svatební dárek; je to šest hrnečků s úpickou kostelní věží, přikreslil jsem i kavky, a tuhle je
šest talířků na ovoce a k nim i jeden veliký! Nemysli, nebylo to jen tak, malovat všechno
zpaměti!"
Žel, hrnečky už dávno dosloužily, ale soubor na ovoce zůstal v plném počtu i s tím
větším talířem a můžete je vidět i dnes ještě v pěkném svatoňovickém muzeu bratří Čapků.
Byl to dojemný dárek sestře; pocházel ještě od dítěte.
Ne, pak už se nezdálo, že je maminka ráda, protože tak brzy provdává jedinou dceru,
ba ani, že i druhý syn odchází skoro současně s ní do Prahy na studie; vždyť tím byly její
dlouholeté plány ohroženy. Necítila se v Úpici šťastnou; toužila jinam, nejlíp do Prahy, a tam
žít ne už po maloměstsku, ale, jak doufala, kulturněji a víc ve veřejné práci. Byla neukojenou
intelektuálkou, aniž znala pravý význam toho pojmu. A chtěla žít volněji, bez tolikerých
povinností lékařovy ženy, a věru byly únavné a stále tytéž. Toužila mít jen pro sebe svého
muže, a možno-li, i své syny, ale hlavně Karla, toho zvlášť nadaného, v němž viděla jakoby
jedináčka. Dlouho-li bude Hradec pro něj vhodným místem? A šláply jí do toho ty dvě starší,
těžkopádnější děti; jejich nároky na tatínkovu kapsu jsou hrozné. Tolik peněz již ho stály a
budou ještě stát, a tati jim dává jako bez rozumu, kdy chce s tím skončit?
Nikdy nebyla lakomá, ba nenáviděla peníze a proklínala je často; ale budoucnost bez
dostatečného zajištění byla zábranou pro její sny o novém, plnějším štěstí. A teď tati hází
penězi jako do bezedných studní. Bylo dosud jen na ní ztéci tuto překážku jako převysokou
horu; ach, mít alespoň tolik, aby tatínkova povolnost k dětem a hlas rozumu mohly být
183
umlčeny vítězným poukazem na to, že už není potřeba tolik se starat a vydělávat a že všichni
mohou nyní žít jako svobodní lidé! Ale teď se tati skoro ruinoval pro tu vdavekchtivou holku
a Peča také bude stát v Praze spoustu peněz, možná zbytečně vyhozených -, ne, to nebyla
maličkost: a ona zuřila nad každou zbytečně vydanou zlatkou.
Zoufala si z toho; byla zlá a netrpělivá a počala šetřit aspoň po krejcaru s jakousi skoro
až zuřivostí. Což, u tatínka to bylo snadné, neměl velkých nároků a spokojeně usedal večer ke
svým homolkám a domácímu chlebu: spořádal jich hodně a k nim i "nádobu" piva. "Ta tvá
zahrada má drahé zalévání!" bručívala, neuvažujíc o tom, co se naběhal a nadřel. Řekl jen:
"Nemyslíš, že jsem se dnes dost natancoval?"
Sama se odbývala zbytky od oběda nebo večeřela i hrneček zbylé kávy. Když se však
dozvěděla, že se v městě usadil nový uzenář a má pěkné zboží, udělala gesto; ne pro sebe, ale
pro nevěstu - dceru. "Budu ti denně dávat šesták na večeři a kup si, co chceš; chleba máš
doma!" A pak přihlížela jídlu a obdivně říkala: "Co, ty se máš, holka! Budeš vzpomínat a
litovat, že jsi z domova tak pospíchala!"
Jaká ironie! Navždy odejít s člověkem, kterého jsem jen tak málo znala a vídala ho na
chvíli, jen když občas přijel - ó, jak se mi nelíbily jeho po četnicku vzhůru zatočené kníry,
malý, či spíše žádný zájem o hudbu a knihy, řeči o věcech politických a hospodářských, které
s tatínkem vedli! - Co naplat, osmnáctiletá dívka má smysl pro jiné věcí. Ale měl dobré,
laskavé oči a mírná ústa, a pak, vždyť byl o tolik rozumnější, znal svět a lidi a zval mne s
sebou a sliboval lásku. A já jsem nebyla zamilována do nikoho, šlo o to mne zaopatřit a měl
to být tento cizí, nadaný Slovák, tolik ochotný starat se o všechno v budoucnosti. Bránit se?
Ale proč vlastně? Asi tomu tak chce osud; nuže, budiž! Ale výčitky svědomí byly strašné;
navenek se projevily úporným dusivým kašlem, tatínek marně léčil kodeinem.
Svatba se konala přec a kašel přestal, teprve když už bylo na cestě první dítě a mohlo
by mu to uškodit. A umoudřila jsem se a pak už nekašlala nikdy, leda při nachlazení. Ten
křečovitý kašel se mi zdál něčím podobným hysterii a ta se mi vždy ošklivila - jako
nedůstojná slabost. Soud jistě krutý, ale naučil mne spoléhat na sebekázeň a ne na
neodpovědné projevy předrážděných nervů. "Máš je jako špagáty!" říkával Karel. Hm, copak
věděl o sestře všechno?
184
Peča se zatím na Umprum náramně činil. Asketicky skromně zařídil se u bytné v
Platnéřské ulici, dopřával si jen nejskromnější studentské stravy, ale ovšem barvy a malířské
potřeby stály zato hodně, Tatínek znepokojeně bručel a hoch se raději zadlužoval. Pak mi
jednou psal, už do Brna: "Jsem tu moc rád a šťasten, ale zápasím s hydrou a drakem. Už
dávno jsem si vypůjčil pětku od kamaráda a on ji teď potřebuje, jinak mi ten Shylock snad
vyřízne libru masa z těla. Můžeš? Nemůžeš? Jsem v hrozné situaci. Pro všechny případy
telegraficky, stačí jen: Josef Čapek, Umprum, Praha."
Tehdy už začínal poznávat mladé i starší kamarády; byli to Špála, Gutfreund, Kubišta,
Hofman, Feigl, Marvánek a teoretik Nebeský; a z nekonečných debat vznikl při procházkách
na nábřeží zárodek Skupiny a Tvrdošíjných.
185
Anna Maria Tilschová (1873 - 1957)
Stará rodina, 1916
Uvnitř kostela bylo namačkáno a úplně až u dveří, aby viděla ven i k oltáři, stála
slečna Karolína v klobouku s péry a ušněrovaná v kostkované, hedvábné bluze, že sotva
dýchala, přitom tak rozčilená, tak uplakaná, jako by se sama vdávala. Širokou ruku v
nedopnuté rukavičce držela pevně na sukni, že měla velký strach před kapsáři, ale jinak
zpěváci, exotické květiny, rudý koberec a spousta lidí pomátly její oddanou a velmi
jednoduchou duši tak, jako by kus té slávy patřil také jí.
„Už jedou! Jedou!“
První koně zastavili na kamení, a hned se nesl šum celým nádvořím. První ve vratech
se objevil směšný párek čtyřletého chlapečka a menší holčičky, která nepředvídatelně se
zastavila uprostřed nádvoří a nahlas do napjatého ticha svým tenkým, dětským hláskem řekla
svému druhovi:
„Já něco vím! Budeme mít jahodovou zmrzlinu.“
Za nimi už šel nejmladší Kučera, mysle docela na něco a vůbec si nevšímaje své
rozmrzelé družičky, velký, silný, velmi snědý, v bílé naškrobené náprsence.
„Ten se nese!“
„Hezký … hezký člověk!“
„Přece - Kučera!“
„A - bohatý!“
„Nevíte, kolik dostane každý syn?“
„No žádný nebude muset do smrti už počítat!“
„Kolik po matce? Co po otci?“ Docela proti pravdě bylo po Praze ustáleno všeobecné
mínění, že Kučerové jsou nesmírní boháči.
Za Viktorem Kučerou rychle už šli ostatní mládenci ve fraku a družičky ve světlých
šatech, ve světlých kloboucích, každá nesla v ruce kytici s vlajícími stuhami. Mládenec v
pestré dragounské uniformě se sírově žlutými výložkami klátil sebou, jako by se nedovedl
pohybovat na zemi bez koně, jiný vypadal zase tak, jako by mu někdo vzal obličej mezi prsty
a v zlosti k sobě smáčkl čelo s bradou, předposlední byl kudrnatý; poslední šel Karel, veda si
s jakousi lhostejnou bonhomií pod paží malou družičku, z jejíhož kulatého obličeje dvě
vypoulené oči zvědavě vyzíraly na něho, na dobrou partii. Tu se slečna Karolína hbitě
přitočila se strany a přišlápla mu podpatek v dobré naději, že tak mu brzo půjde na svatbu.
186
Teprve za mládeží šli muži usedlejší, tlusté dámy v brilantech a v hedvábí, a v leckteré
dírce u fraku se mihla červená stužka řádu Františka Josefa. Každý host něco znamenal, něco
byl, nebo alespoň platil svými vydatnými tisíci, neboť starý Stuchlík, který sám celou svatbu
zařídil, chtěl se Praze v den svatby svého jedináčka. Zpěváci na kůru byli operní solisté, u
oltáře stálo dvakrát tolik palem než jindy a z tlustých voskovic, svázaných stuhami a
ozdobených myrtou, jako by se ozývalo mlčky sice, ale celým kostelem až ke klenbě: Já
mám! Totéž: Já mám! diskrétně leželo ukryto v měkkých a těžkých záhybech na dámských
toaletách, „já mám“ vznešeně přivíralo jejich nevšímavé oči; ale nejzřetelněji se jevilo na
obličeji centrálního ředitele, který uzavíral celý průvod, veda nevěstu k oltáři; a ač malý,
zavalitý, přece jen nesl velikou hlavu se šedivým plnovousem, z něhož krvavě vynikal spodní
pysk, tak, že nebylo lze ho vůbec přehlédnout.
Jen se ukázala v rozevřených dveřích chrámových celá bílá postava rozkošné nevěsty
pod tenounkými, splývavými závoji, tu varhany mocně spustily, zpěváci se dali do zpěvu, a
matce nevěstině hned při prvních vážných taktech svatebního pochodu z Lohengrina vyhrkly
slzy, že neviděla ani na cestu. Ona vlastně nevěděla, proč pláče, jen tak nejasně se mihla sama
sobě v atlasových šatech svatebních a plakala a plakala stejně neurčitě i pro dceru i pro mládí,
které rychle uteklo, a hlavně, že hrály varhany, při jejichž mocném zvuku všecko bylo
posvátné.
„Ale … ten je rozčilený!“ s velikým uspokojením si šeptala o ženichu dvě děvčátka,
vyšlá sotva z lycea.
Skutečně, ženich, který vedl matku, byl chvíli bledý, chvíli zase červený, cítě celou
závažnost okamžiku před tolika diváky a maje trému z prvního rozhodujícího debutu. Už v
kočáře si stále opakoval, potichu ano, krátce a rozhodně ano, jak je chtěl u oltáře vyslovit, a
přece by mu byl každý křivdil, maje ho jen za herce a za obchodníka, u něhož vůbec se
neozve cit. Slyšel za sebou měkký šustot vlečky, jež se zadrhávala při každém kroku na
hrubém koberci, cítil vzduchem kostelním provánět drahý parfém „foin coupé“, a obojí
zároveň mu napovídalo cosi o šťastné budoucnosti v pohodlí po boku rozkošné ženy, jak
odedávna představy štěstí a bohatství v jeho hlavě sestersky se družily. Šikmo před sebou
viděl otcův zahnutý mohutný nos, ale ten zrovna docela naopak vyvolával u něho nepříjemný
pocit, spíše tlak, že všechno dosud není pevně dojednáno v jeho den slavnostní …
Snoubenci poklekli vedle sebe, varhany dohrály, a kněz, pěstěné ruce na prsou, na
nichž se skvěl velký ametyst, jim vykládal, pohybuje při tom stále nozdrami orlího nosu, o
lásce a o svornosti, potichu a diskrétně, že ho slyšela jen vybraná společnost, oddělená
zábradlím od diváků v kostelní lodi. Marina držela malé ruce v rukavičkách spjaty na
187
klekátku, poslouchala, a každé slovo se ukládalo do její paměti jako kamínek ke kamínku.
Nevěsta byla dojata, byla nábožná, byla úplně spokojena, a majíc slzy na dlouhých řasách
svých rozzářených očí, měla jedinou obavu, aby snad neupustila na zem snubní prstýnek.
„Berete si pannu M... S... bez přinucení – z lásky?“
„Ano!“
„Budete s ní sdílet zlé i dobré?“
„Ano!“
„Až do smrti?“
„Ano!“
Třikrát se ozvalo „ano“ do napjatého ticha, třikrát je zašeptala nevěsta a děkan
kulatým, vyškoleným pohybem přehodil štolu přes ruce snoubenců odříkávaje formuli hlasem
jednotvárným, ale rytmickým, na rozhraní mezi zpěvem a řečí mluvenou. Nanovo spustily
varhany a čistý hlas operní divy se nesl vzhůru k vysoké františkánské klenbě, podoben
modlitbě serafa za lidské štěstí:
V posvátný klid
tiché znělo ano,
rozpoutal se blahý cit,
svaté slovo dáno,
sluha Páně spojil vás,
na věky jste svoji,
kéž vám blahý všechen čas láska ať vás pojí!
„Bože … to je ale krása!“ z hloubi svých sešněrovaných útrob si povzdychla slečna
Karolína, která se domačkala až k zábradlí a berouc doslova otřepané fráze, podkládala jim
všechen svůj naivní cit.
Hosté se shrnuli kolem snoubenců, a tím nápadněji se odrážely dvě osamocené
postavy od květinového pozadí, starý Kučera a jeho zamilovaný syn. Jiří od počátku vůbec se
neoddělil od otce, jako dítě, které nemůže být bez chůvy. Gustav, který především dbal
vždycky o veřejné mínění, dlouho podle vlastních slov nechtěl svolit k extravaganci, aby on –
mladý člověk – šel bez družičky, ale po dlouhých rodinných poradách s nevěstou a s jejími
rodiči nezbylo mu, než uznat, že nic nezmůže proti nechuti Jiřího k ženám, které mladý
podivín pokládal za falešné a za lichotné, zcela jako kočky. Takové rodinné porady, při nichž
maličkost rázem se proměnila v záležitost veřejné důležitosti, odbývaly se u Stuchlíků při
každé nejmenší příležitosti a vlastně ukazovaly, jaká ješitnost i malichernost ležely ukryty pod
188
snahou společenské správnosti. Starý pán sice, zrovna jako Jiří, velmi nerad šel na „fanfáry“,
jak doma přezdíval svatbě, ale před lidmi zachoval svůj diogenský klid, který nejen ukrýval
nespokojený vnitřek nepovolaným, ale vypadal tak vznešeně, jako by poučoval svět, že
pravého filosofa nedotkne se vůbec nic.
„Ty jsi ještě nepřál – Marině?“ Gustav náhle zavadil o otce.
„No – snad vím ještě, co se patří!“
„A...“ ohlednuv se obezřetně jeho budoucí nástupce, řekl starému otci: „Nezapomeň
na to, o čem jsme včera spolu mluvili! Teď, až prijedeme – třeba před jídlem!“
Klidný, skutečně vznešený, ale pranic veselý úsměv se objevil na tváři starého pána,
když mu syn u hlavního oltáře připomněl jeho nesnáze.
„To už je všecko?“ s povýšeným posměchem se ptal syna.
„Ano!“ odpověděl vážně Gustav, neboť tónu otcovu nerozuměl. „Musím se jíti
podepsat!“ Důležitý mladý manžel zamířil k pootevřeným dveřím sakristie, kde právě zmizely
dva fraky svědků, prezidenta soudu a hraběte. Hrabě byl hrabě, jemuž se sňatkem s herečkou
uzavřela šlechtická společnost, a za to občanská ho přijala s otevřenou náručí, pokládajíc si to
za velikou čest.
Dámy i báby v ostele přemoudřele hádaly, která svíčka dříve dohoří a který z manželů
povládne. Nevěsta šla z objetí do objetí, a až poslední tchán ji spravedlivě políbila na červená,
kvetoucí ústa, neříkajíc k tomu jedinkého slova. Starý Kučera se díval na všechen zevní lesk s
jedné strany s přezíravým opovržením, s druhé stále ještě s nadějí, ale pohodlný optimismus
stáří, kterému rádo už se oddalo jeo sedmdesát let, a který považoval všechny nesnáze za
urovnány od chvíle, co přede dvěma měsíci Gustav se zasnoubil, ten optimismus, který byl
vlastně touhou únavy po pokoji, ten byl od včerejška zase otřesen.
Špalírem lidí, z nichž někteří stáli i na kostelních lavicích, se vracel svatební průvod
od oltáře za nevěstou, která měla závoj odhozený nazad a všem ukazovala svůj šťastný úsměv
na tváři, svěžejší než krásné jarní ráno. Nejmladší párek byl už neklidný, muži unaveni
obřady, a ženy mechanicky si rovnaly záhyby, jdouce jako po jevišti přes dlouhé nádvoří ke
kočárům.
Celou cestu zvědavci provázeli očima otevřený vůz nevěsty, která, krásná pod tylem a
pod myrtovou korunkou, seděla opřena nazad do polštářů a prsty si pohrávala rukou svého
pyšně se usmívajícího manžela. Oba, aniž to sami tušili, skýtali právě svými střízlivými
povahami záruku klidné budoucnosti bez bouří i veliké sobecké shody, ač vznikla jen
návodem rodičů.
Dlouhou řadou ostatní kočáry hrčely za nimi přes řetězový most a zase dál nad
189
Královskou oboru. Naskrz stromovím zdola bylo slyšet vojenskou hudbu, která cestou vzhůru
přibrala zvláštní, nevyjadřitelnou tesknotu, kterou má hudba jen v přírodě, a ze záhonů před
letohrádkem vanula vůně vanilky, která v dušném vzduchu, naplněném parami, připomínala
atmosféru skleníků. Z brány dolů a zase nahoru vedla cesta už zádumčivá pod šerou klenbou
kaštanů, které rezavěly a odhazovaly plody i zkroucené listy na zemi; vedla až k vile, kde na
mřížových vratech stálo napsáno zlatými písmeny: Vila Marina.
Krasavice Rózi ve vyšívané zástěře, spíše podobná herečce, která si jen hrála na
panskou, očekávala hosty se zdánlivě skromnou úklonou. Svatebčanům na uvítanou trochu
vysvitlo slunce, nesmělé slunce podzimní a polaskalo lehce trávníky, ptáci tichounce vyletěli
z větví, potom nízko se nesli nad trávou, až zase blízko empirových sloupů usedli jako k
besedě o tom, co se vlastně děje v domě toho dne? Vysoko a bujně kvetly žluté jiřiny, několik
stromů, přece zbylých po bývalém majiteli, mělo staré kmeny bohatě ovinuté břečťanem,
několik zlatých nebo rudých lupenů už prosvítalo v každé koruně, ale jako všude, tak i zde se
neslo vzduchem na vláknech babího léta zvláštní, zakřiklé ticho každého dne podzimku.
V malém salónku pod rozčilující bitvou podél stěn ležely rozloženy svatební dárky,
zlato, stříbro, drahocenný nevkus zbohatlých lidí vedle pravého porcelánu, asi jako s knížetem
parvenu. Dvě bělovlasé dámy, s ohromnými boutony v uších, hádaly s epickým klidem stáří,
co je od koho.
„Ne!“ první řekla nadšeně, „to je rozkošné, něžné a – a – poetické!“ Dvěma prsty
zvedla stříbrného pejska, symbol věrnosti, který měl na zádech vyryto: omnia vincit amor!
„To je asi … jako, že Amor všecko přemůže?“
„Ba – přemůže!“ bílé vlasy důstojně mlčely o její vlastní minulosti, která také
dokazovala, že láska všecko přemůže i - věrnost manželskou.
„Nevíte, co máme? Mám upřímný hlad – upřímný!“ Zívaje na celé kolo, soudní
president se díval oknem do zahrady, odhaduje v duchu, kolik by asi bylo z ní parcel. „Dostal
jsem zas řád … ne, že bych o to stál, naopak, vnutili mně ho! Co máme -ústřice?“
„Já se třeba zeptám někoho … panské, nebo … tak!“ ochotně se nabídl vrchní rada,
pravá ruka pana presidenta, od něhož jeho sy závisel v postupu.
„Ne – to nejde!“ pan president dozívl, obrátil se do salónku a ihned přijal zase úřední
vzhled člověka vědomého si své odpovědnosti, skoro až dozoru nad celou lidskou společností.
Týž výraz, ovšem mírněji, ale přece týž hned také se objevil na uctivých rysech jeho mu
zavázaného adlata.
Zvolna přicházely družičky, přičesané, osvěžené pudrem a kolínskou, a brzy se
naplnila i celá vedlejší jídelna, kterou zahradník proměnil toho dne palmami i dracenami v
190
malou zimní zahradu. Mluvilo se čím dále tím roztržitěji, slovo sem a zase tam, bez cíle, bez
obsahu, bez vtipu, a paní Stuchlíková, bezradná, v šatech z fialového sametu, stále se dívala
jen na dveře, očekávajíc jako zpěvačka povel taktovkou od kapelníka, aby začala. …
Čtyři panské, jichž téměř nebylo možno rozeznat, v černých šatech a v naškrobených
čepečcích, objevily se u tabule, v první chvíli nebylo slyšet nic, než srkání polévky.
Vydání: Československý spisovatel, Praha 1953, str. 98 – 108.
http://www.youtube.com/watch?v=ZOQlG8YRxEQ – svatební pochod z Lohengrina
Otázky a úkoly:
1. Jakými tématy se autorka ve svém díle zabývá?
2. Ve které době se děj textu pravděpodobně odehrává?
3. Jak se proměňuje význam sňatku změnou společenského kontextu?
191
Čtvrtý tematický okruh (ženské autorky a jejich způsob tvorby druhé
poloviny 20. století do současnosti)
Miroslav Plzák (1925 – 2010)
Taktika a strategie v lásce, 1970
Str. 176 – Žena hospodyně
Je to typ ženy určený přirozeným, pevným, zaujatým vztahem k domácnosti. Tyto
"ženy se již jako děvčátka školou povinná hrnou do domácích prací, vše pečlivě ukládají,
uspořádávají a ve svých dětských skřínečkách nesnesou nepořádek. V raném věku peskují i
svého otce a matku za opomenutí co do pořádku v domácnosti. Své místo vidí v domácnosti,
práce v domácnosti je jim zcela přirozená, neproblematická a dobře ji zvládnou. U
čistokrevné ženy "hospodyně" nejsou povahové rysy, které by ji od práce v domácnosti a
hlavně od péče o domácnost odváděly.
Klady pro soužití v páru:
Jsou velmi pracovité, čistotné, muže vyhazují z kuchyně, chce-li se jim plést do jejich
teritoria. Jsou citově stálé, klidné, věcné, v sexuálním životě trochu ostýchavé. Maji rády své
rodiče, dokonce i příbuzné, ale mají je rády způsobem sympatickým a nevtíravým.
Nevyhledávají nevěru, ale jsou nevěry schopny. Ovšem nevěry, která se nedotkne kořenů
manželství! Manžel obyčejně nic nezatuší. Nejsou vůbec okázalé spíše skromné a
společensky plaché. Určuje je zcela zvláštní životní postoj, že totiž aniž by jim to někdo řekl,
aniž by je někdo k tomu naváděl, považují domácnost za svou věc.
Str. 181 – Žena sportovkyně
Vyhraněný typ ženy sportovkyně je jedna z odnoží městské dívčí populace, která
vznikla někdy kolem dvacátých let tohoto století. Zprvu nenápadně, později čím dále tím
nápadněji pronikl tento typ i do malých měst a posléze na vesnici. Již jako dívky jsou lehce
poznamenány (lidově zcela správně „štrejchnuty") nadměrnou radostí z pohybu a radostí z
družného kamarádství. Musím opakovat, protože jsem to již jednou napsal, že už jako dívky v
mladém věku udivují dochvilností, s jakou chodí na schůzku, a potom tím, že sportovnímu
192
klubu dlouho dávají přednost před láskou. Dlouhá léta hraje v jejich životě magickou roli
trenér, do něhož se zamilují láskou idolizovanou, ač ji trenér obvykle šmahem změní v lásku
faktickou u konkrétní i (většinou krátkodobou).
Ženy sportovkyně mají následující klady:
Snášejí mužovu aktivní zálibu a dokonce ji podporují. V domácnosti jsou ledabylé,
dokážou perfektně improvizovat a k domácím pracím nutí muže docela únosným způsobem.
Bývají neuvěřitelně důvěřivé, a proto dokážou naletět klasickým záletníkům našich dnů. Děti
vychovávají neproblematicky, klidně, se správnou ledabylostí a věcností. Teprve v zostřených
variantách mají i své zápory:
Str. 185 – 187 – Žena intelektuálka
Uznávám čapkovské rozlišování inteligenta a intelektuála. Inteligentní člověk je
člověk nějak chytrý, bystrý, chápavý, důvtipný, kdežto intelektuál je jen člověk inteligenci
předstírající. Ovšem v tomto případě žen intelektuálek nechápejme pojem intelektuálka tak
zle, protože nezapomínejme, že stále ještě hovoříme o ženách normálních a přiměřených.
Pro ženu intelektuálku je typické, že nejraději hovoří o věcech, jimž nejméně
rozumí. Lékařka intelektuálka hovoří především o malířství, malířka intelektuálka o
psychologii, psycholožka intelektuálka o vaření a kuchařka intelektuálka třeba o sexuologii.
Tak jako sportovkyně sportuje, hospodyně vaří a pečuje o domácnost, intelektuálka především
hovoří. Intelektuálka je fanatičkou mluveného slova.
Nejvíce ze všeho milují intelektuálky odtažitá témata, jako problém seberealizace,
životní jistoty, životního naplnění. Skoro všechny kouří zcela zvláštním a protivným
způsobem. Pokud se jim nezdaří zmordovat těmito tématy svého manžela, uchylují se k
přítelkyním a někdy k přátelům, jimž přichystají nezáviděníhodné chvíle. Intelektuálka, jež je
na poli problému seberealizace svým mužem odmrštěna, ho většinou o to více miluje. Proto
jej neopouští a dlouho ho mučí pokusy o dialog, a pokud muž londonovského typu zdrtí
všechny pokusy hovořit o seberealiizaci, nalezne si intelektuálka přítele, v němž rafinovaně
budí dojem, že za slastný dialog poskytne i jiné slasti. Obyčejně nikoli, protože žena
odmrštěná londonovským typem muže v úrovni seberealizace je jím většinou maximálně
strhávána v úrovni eroticko-milostné.
193
Tak se mnohému muži zelenáči stane, že si dlouhé měsíce povídá s dámou, již ve
svém nitru označuje jako nekonečně ukecanou, v bláhové naději, že jednoho dne diskutérka
podlehne. Abych byl neúprosně spravedlivý, budiž řečeno, že intelektuálka uspokojená
dlouhodobým dialogem poskytne někdy z milosti a soucitu kapku ze své ctnosti. Intelektuálka
je žena většinou společenská, ráda pořádá „soaré“, zve hosty a ráda chodí na návštěvy.
Neustále vstupuje do hovoru mužům. Zatímco inteligentní žena založení hospodyně může být
duchaplná a vtipná, intelektuálka tyto vlastnosti postrádá. Když něco pronese, tak manželovi
naskočí husí kůže a pánové se ošívají trapností. Jsou manželé, kteří nepoznají, že si vzali ženu
intelektuálku, a domnívají se, že mají ženu oslnivě inteligentní. Budiž jim požehnáno.
Intelektuálka dívka je většinou ostře protestní vůči všemu a obléká se takovým
způsobem, že ji lze bez omluv označit jako strašáka na poli. 1 ve stáří se intelektuálka dokáže
oblékat zarážejícím způsobem. Žena intelektuálka pečuje o domácnost zcela nesoustavně,
pokud není nad kuchyň vůbec povznesená. Někdy uvaří; ale to je většinou malý pokus o
atentát na žaludeční sliznice členů rodiny, protože dává přednost především koření.
Intelektuálky pletoucí se do umění lze dráždit, když zdůrazňujete, že máte rádi
dechovku, Offenbacha nebo Lehára. Lze jim vyrazit dech, když hovoříte o tom, že rádi jíte
pečenou husu s knedlíkem a zelím, že máte rádi fotbal, Švejka nebo Aloise Jiráska. Děti
vychovává "moderně", což dopadá tak, že jim chvíli všechno dovolí a pak zmožena hněvem
je nespravedlivě trestá.
Intelektuálky říkají o všech ostatních ženách, že jsou až na jisté výjimky blbé, k
výjimkám patří ženy, které žiji mimo území ČSSR, nebo jsou už dávno mrtvé. Schéma
dialogu ženy intelektuálky je následující: MUŽ; "Ta Miluška Voborníková zpívá čím dál tím
líp." INTELEKTUÁLKA: "Přece nezáleží na tom, jak kdo zpívá, ale jaký je to člověk. Tady
vidíš, jak jsi povrchní." Před ženami intelektuálkami není dobré si nějak postesknout, protože
při obvyklé a běžné frázi, jíž si ulevíme, například: "Ten život stojí za starou bačkoru, … ",
intelektuálka ožije, ihned si zapálí cigaretu a začne diskutovat o smyslu života.
Str. 232 – 235 - Muž
Muž je méně lehkomyslný, více hypochondrický, méně tělesně odolný. Muž je stejně
citový jako žena, ale je tlumen většími citovými erupcemi ženy tak, že vypadá jakoby citově
vychladlý. Jestliže žena více pofňukává, hořekuje, poplakává a pofrfňává, muž spíše sekýruje,
194
citýruje, mentoruje. Muž pronese za den podstatně méně slov, a jak už víme, nesnáší formu
ženského dialogu, ale preferuje "pokecání" nebo poučování.
Muž nedokáže tak snadno lhát, protože pravda se mu stává přece jen více cílem nežli
prostředkem k dosažení nějakého cíle. V nejobecnějším slova smyslu je muž méně posedlý a
tvrdohlavý. To vše už bylo řečeno a vše má platnost statistickou, a to znamená, že vše sice
platí, ale s četnými výjimkami. Nyní k některým charakteristikám muže, s nimiž je nutno
počítat v soužití v páru a jež je nutno probrat podrobněji.
Muž má podstatně větší sklon k puntičkářství
Mezi puntičkáře nelze řadit jedině narkomany, alkoholiky, asociály a jiná pochybná
mužská individua, ale každý normální mladý muž je trochu puntičkář. Puntičkářství se u něho
projevuje tu pořádkumilovností, tu organizačním běsem, tu pravou poddůstojnickou šikanérií.
Záleží na tom, kam se upne. Není-li uspokojena jeho puntičkářská nátura, je nakvašený a
nasupený. Puntičkářství muže většinou dráždí ženy k protestní reakci. Jakmile se rozdmychá
neshoda, žena obyčejně reaguje tím, že dráždí mužovu pedantérii. Vzpomínám si na ženu,
která mrskla hadrem na podlahu do pečlivě srovnaných maket všech možných autíček, jež
měl manžel vyrovnané za vitrínou.
Muž má podstatně větší sklon pěstovat své hobby
Ne proto, že by na to měl více času, jak říkávají ženy, ale protože muž je ve své
podstatě přece jen méně věcný a více hravý. Nepatrnou věcnost a velkou hravost lze vyčíst
na i v té jeho nejméně věcné hravosti, a to je vedení války. Věřte mi, že muž prapůvodně
válčil proto, že ho to bavilo, neboť postrádaje tenkrát strachu ze smrti, propadl boji jako
nejúžasnější formě lovu, jenž zase z hlediska čistě teoretického je nejúžasnější formou hry.
Malá věcnost a velká hravost se projevuje u mužů v zaujetí pro nejbizarnější druhy
výzkumu, ve vysokém zaujetí pro riskantní dobývání všeho možného, medailemi počínaje a
vrcholky Himalájí konče. Vylézt na špičku Nanga Parbatu je v jistém slova smyslu stejný
nesmysl jako strávit dva měsíce života na stromě. O to vše se muž už pokusil. Žena je snad
více hravá ve smyslu poskytování něžnosti a mazlení, ale v žádném případě ve smyslu hry
jako souboje, boje, zápasu. Sběratelství je hrou, protože muž tu bojuje s imaginárním
nepřítelem, který toho má ve sbírce méně nebo více nežli on. Sběratelství je někdy zaměřeno
195
na nepřítele tohoto druhu někdy je to dokonce hoj s přírodou, vyrvat jí maximum toho co se
vyrvat dá, a pak zazářit množstvím nasbíraného.
Turistika, aktivní provozováni hudby, ochotnické divadelnictví, to vše jsou pro muže
bojové hry, v nichž chce muž dosáhnout nějaké mety. I zahrádkářství je úchvatný boj, čili hra
s přírodou, kdo s koho: Zahrádkář a jeho kytičky proti znoji suchu, mokru, vichřicím a
nepohodám. Ženy byly na poli hobby zatlačeny k ručním pracím a teprve opouštějíce svou
secesní "figuru" dámy kvílící na divanu vstupuji masově na hřiště, a kolbiště. Jenže - jaká to
hrozná chyba - opouštějí v plných 80 procentech své hobby, jakmile vstoupí do manželství. A
to nikoli proto, že pro ně nemají čas. Máme totiž přesně vyzkoumáno, že muž je většinou
ochoten pohlídat děti, chce-li jít manželka trénovat volejbal či hrát tenis. Sama manželka totiž
opouští své hobby především proto, aby je nemusela v manželství dovolit manželovi.
Z koníčků, jež pozvedají muže na úroveň gigantů, musím jmenovat včelařství, protože
za celou svou kariéru manželského terapeuta jsem neléčil jediného včelaře a nikdy jsem
neslyšel, že by nějaký včelař nechal včelařství kvůli manželce. Ženská rovnoprávnost je
problémem spočívajícím mimo jiné i v tom, že by žena měla dokázat být natolik nevěcná, aby
si vydržela hrát i v dospělosti, aby se nebála o svého krasavce a podržela si své hobby i v
manželství. Dovolit muži jeho hobby znamená zajistit si jeho celoživotní náklonnost.
Muž je více agresívní, méně protestní
Hovořím teď o porovnání normálního muže a normální ženy. Je samozřejmé, že
hysterická žena dokáže být stvořením superagresívním, ale v pomezí normálních lidí prosazuje přece jen muž své programy spíše přímo a neprotestně. Žena dokáže daleko spíše nežli
muž chtít být večer doma, ale přesto nutit muže, aby šel do kina, jenom proto, že ví, že muž
do kina jít nechce. Muž si spíše vytváří své vnitřní ideologie a přesvědčení a jejich
neochvějnou logikou dráždí ženu.
V zájmu naprosté spravedlnosti však budiž řečeno, že se opakovaně zkoumalo ono "cosi", co
člověka v životě nutí, aby něco hájil nebo zamítal. Zda budu chtít jít do kina či zůstat doma, to
je přečasto rozhodnutí tak delikátně nerozlišitelné, nořící se z temnot a hlubin tak
nerozpoznatelných, že pozdější hádka o to, zda se půjde do kina či nikoli, je opravdu jen
tupým střetnutím dvou prestiží (mužské a ženské), které překryjí tu pravou motivaci. Pokud
vím, tak se studovalo, co rozhoduje o tom, zda muž v Praze fandí Slávii, či Spartě, a vysvitlo,
196
že na prvopočátku jsou úchvatně malicherné nepodstatnosti, které pak způsobí, že se v
hospodě nebo na hřišti porvou dva chlapi o čest klubu, přestože nedokáží vysvětlit, proč mu
fandí. Takže v párovém soužití není těžké volit rozhodnutí opačné, pokud domácnosti vane
duch opozice a citové opoziční eskalace. A pro úplné zpřesnění nutno dodat, že jako
neprotestní, ale více agresívní se jeví muž normální a navíc žijící v klidné relativně spořádané
rodině.
Otázky a úkoly:
1. Jaký typ vztahů a partnerské komunikace popisuje M. Plzák na přelomu 60. a 70.
let? Čím jsou jeho názory v současné době zajímavé?
Jiřina Šiklová (1935)
Text publikovala pod jménem Jiřina Heroldová: Co všechno snese žena, 1978.
Zaměstnání kontra děti, s. 10 - 19
"Vy si skutečně myslíte, že vás na tu práci můžeme přijmout?" táže se pracovník
osobního oddělení závodu Textipo a schválně zdůrazňuje svůj údiv. "Vždyť sama říkáte, že
čekáte dítě. Věřte, že nám nejde o to, že vám budeme muset platit dávky v mateřství - to
stejně jde z fondu na sociální pojištění - ale o to, že nám budete blokovat místo a pak, až
konečně po mateřské dovolené znovu nastoupíte, budete s nemocným děckem více doma, než
v práci. Já vím, že pro to místo máte odpovídající kvalifikaci i zkušenosti, ale jste mladá
ženská, už těhotná a bůhví, kolik ještě dětí přivedete na svět, já vás chápu, tak pochopte i vy
naše důvody. Dám vás na jiné místo, budete tam mít klid, žádnou odpovědnost, a když
zůstanete doma, tak to bude každému jedno. No a peníze budete také dostávat, já měl kdysi
také malé děti a se svou ženou jsem to obdobně zařídil."
"Já ale nechci jen formální zaměstnání. Mně nejde o ty peníze, já chci vědět, kde
potom budu pracovat, abych i během té mateřské dovolené věděla, kam patřím, na co se mám
alespoň trochu specializovat, jsem mladá, zdravá, tak proč ze mne děláte málem „sociální
případ“ a to místo chcete dát jen muži? Většina z nás holek, dokud jsme byly na škole, měla
mnohem lepší známky než kluci. Tak proč jsme se snažily o dobrý prospěch, když pak s námi
takto zacházíte? To snad kvůli vám mám žádat o potrat?"
197
A jiná, stejně mladá žena o něj skutečně požádala. Připravovala se na státnice a jako
vynikající studentce jí už předem nabídli místo v jednom výzkumném ústavu, spadajícím pod
ČSAV. Určitou nevolnost zpočátku připisovala nervozitě, nevyspání a shrbenému sezení nad
skripty. Když jí došlo, že příčinou nevolnosti není shrbené sezení, ale těhotenství, podala si
žádost o potrat. Před interrupční komisí to zdůvodňovala takto: "Pochopte, dřela jsem se těch
pět let stejně jako moji kolegové - muži. Mám před sebou takovou velkou šanci a mám ji
ztratit jen proto, že jsem těhotná? Nikdo na mne čekat nebude, dají to místo někomu jinému a
po mně za dva roky, až si odbudu mateřskou dovolenou, ani pes neštěkne. Máte vůbec
představu, co to je při dnešním tempu rozvoje vědy ztratit dva roky? Dítě mohu mít konečně i
později, až budu mít své místo a odbornou pozici zajištěnou. Mám přece snad stejné právo na
kariéru jako muži? Či snad ne?"
Také se vám zdá, že být ženou znamená být v diskriminovaném postavení? Myslíte si,
že žena je určitým způsobem poškozována v zaměstnání a svém osobním rozvoji jen proto, že
je i matkou a že plní i své čisté biologické funkce? Je snad žena, jak věřili naši předkové, nižší
tvor než muž již svou podstatou, nebo proto, že po tisíciletí měl muž vždy více práv než žena
a mohl a dodnes může svou osobnost lépe uplatňovat a rozvíjet?
Být ženou je výsadou a zvláštností a původní dělba práce mezi mužem a ženou nebyla
ničím jiným než dělbou práce, vyplývající z biologických odlišností. Postavení ženy nebylo
vždy ve společnosti podřízené, ale naopak, často bylo nejvíce oceňované. Jen žena mohla být
vestálkou, kněžkou, bohyní, nositelkou rodu, osobou hodnou zbožňování i příčinou bojů.
Jákob sloužil dvakrát sedm let, jen aby získal tu ženu, kterou miloval. O krásnou Helenu se
vedla válka, při níž byla zničena celá Trója, a středověcí trubadúři neznali jiný námět pro své
písně, než opěvování ženiny krásy, vznešenosti a líbeznosti. Ale ženám se připisovalo i
čarování a na většině hranic, jež hořely ve středověku po celé Evropě, staly především ženy,
obviněné ze styku s tajuplnými mocnostmi a ďáblem.
Pomineme-li právní stránku, zjistíme, že: žena měla vždycky ve společnosti významné
postavení, ale podstatně jiné, než měl muž. Tomu odpovídalo i její odlišné uplatnění. Oblasti
uplatnění muže a ženy se v dřívější společnosti nejen neprotínaly, ale většinou ani
nepřekrývaly, Dělba práce i rozdělení společenských rolí byly jasné a po staletí neměnné.
Teprve v devatenáctém století, s rozvojem myšlenek o emancipaci, tedy o zrovnoprávnění
ženy s mužem, došlo současně i k střetnutí obou pohlaví na stejném poli a tento konflikt, přes
všechna právní opatření, trvá dodnes. Je to konflikt mezi očekáváním a možnostmi ženy,
198
konflikt mezi funkcemi, jež má plnit a jež vyplývají z její zvláštní a významné dvojí role role ženy a matky, a zaměstnankyně. Je to konflikt, pramenící z jejího odloučení od dítěte, z
nemožnosti plně se citově oddat svému mateřství. K povinnostem ženy, původně
vyplývajícím především z její biologické funkce, byly v dnešní době přidány povinnosti další,
jaké dosud náležely jen mužům. A žena, toužící po vyrovnání s mužem, přijala tyto nové
povinnosti jako kdovíjakou výsadu, jako zvláštní právo a snažila se perfektním splněním obou
rolí dokázat, že Je této "cti", pracovat jako muž, skutečně hodna.
Zpočátku si snad ani nikdo neuvědomil, že tím byly především rozšířeny úkoly ženy a
nikomu nenapadlo, že úměrně s přidáním nových povinností by bylo vhodné poněkud
zredukovat či alespoň ulehčit ženě její povinnosti dřívější. A přestože jesle, školky, družiny i
hromadné stravování dětí ve škole jsou pro dnešní matku ulehčením, přece jen rozpor dvou
rolí není nadále zcela vyřešen. Zaměstnaná žena je nadále vystavena dvojímu tlaku, je
hodnocena a sama sebe neustále hodnotí jako matku i jako zaměstnankyni a chce, pokud
možno, zastat obojí. A její den má, bohužel, stejný počet hodin jako den muže, a tak to
většinou nestačí ani k úplné spokojenosti vlastní. Výsledkem je napětí, neboli stress, frustrace,
či překážka v možnosti uspokojivě zvládnout a mít úspěch v obou rolích.
A muži většinou tento zápas žen s oběma úkoly a nepřímo i se sebou samými,
pobaveně pozorují a velice rádi upozorňují na chyby a nedostatečnost v plnění těch či oněch
povinností, jakoby sami neměli na ničem ani účast. Spíše se tváří jako diváci zápasu, z
kterého dnes již žena nemůže ustoupit, ba ani ho vzdát, ale jedině řešit přijatelným
kompromisem.
Ženy dnes tvoří skoro 49 % všech pracovních sil v republice a v některých odvětvích
představují dokonce více než tři čtvrtiny zaměstnanců. Kdyby se jednoho dne všechny ženy
rozhodly, že zůstanou jen v domácnosti, podobně jako kdysi byly jejich babičky a prababičky,
tak by zcela přestalo fungovat zdravotnictví a sociální péče, neotevřely by se obchody aru
restaurace, ba ani banky a spořitelny by většinou nefungovaly. Ten den by nám nedošly
dopisy ani noviny, nebylo by mléko ani sýry, ba ani housky a rohlíky a naše děti by se vrátily
hned po ránu ze školy domů, neboť v mateřských školách a na prvním stupni by jim neměl
ani kdo otevřít dveře.
Zápas „zaměstnání versus mateřství" tedy je a ještě nějaký čas bude pro nás těžkým
problémem. Odstranit ho zatím nemůžeme a dál ho vyhrocovat Je neúnosné. Dívky, jimž jsou
199
po celou školní docházku zdůrazňovány hodnoty rovnoprávnosti a nutnost jejich kvalifikace a
pracovní kariéry, jsou pak plným právem zklamány. Proto by bylo vhodné, již mladým
dívkám občas připomenout tento rozpor. Upozornit je, že musí počítat s tím, že jejich
mateřství bude pro ně sice určitým zdržením na cestě jejich úspěšného uplatnění v povolání,
ale současně i nesmírným obohacením jejich života. S určitým zdržením - odlišným
uplatněním a postupem než má muž - je tedy třeba předem počítat a nebrat to jen jako
handicap.
Tak jako ve sportu jsou pro ženy jiné, specifické normy a I trochu odlišné disciplíny a olympijské vítězky se proto necítí méně významnými - tak i v životě si musí ženy vytvořit
poněkud jiné uspořádání hodnot svého života a nekopírovat muže. Biologická odlišnost ženy
a muže je faktem a nikdo ji přece nemůže a ani nechce rušit a snižovat. Tomu musí odpovídat
i přiměřená odlišnost v sociální a pracovní sféře, v právech, povinnostech, výsadách i v
žebříčku úspěšnosti. A tato odlišnost nesmí být přehlížena ani ženami samými, ani těmi
přihlížejícími "diváky". Ať se žena hodnotí a je vždy hodnocena ve své kategorii z hlediska
toho, co je normou a normální pro ni, jako pro ženu a matku.
Sociologové a sociální psychologové nám dokazují, že mnohá žena, která se vzdá
možnosti být matkou ve prospěch svého úspěšnějšího a rychlejšího uplatnění v jiné oblasti,
bývá v pozdějších letech nespokojená. Neosvědčuje se na vedoucích místech, je nervózní,
nedokáže tak dobře organizovat lidi a vytvářet a stmelovat pracovní kolektiv jako žena, která
se sice třeba poněkud zdržela v postupu a své odborné kariéře kvůli mateřství, ale která přesto
zvládla obojí. Taková žena je nejen spokojenější, ale i sama sebe výše hodnotí a je i svým
okolím více oceňována. Nechce a není snad jen "napodobeninou" muže, ale je osobností, jež
oceňuje trochu jiné hodnoty a je i pro jiné hodnoty mužem oceňována. A právě pro své
zvláštnosti a odlišnosti může získat maximum uspokojení.
Únava z dětí a všedního dne
"Tak, konečně mám děti, jsem dárkyní života, Jsem skutečně ženou, jsem matkou,"
říká si v porodnici mnohá mladá maminka a chce jít s maličkým co nejdříve domů. Před
očima se jí objeví básníky, malíři či spisovateli zachycený "obraz matky", stojící u plotny ve
světnici či věšící prádlo, kolem níž se batolí malé děti, a to nejmladší se houpe v kolébce. Ten
obraz, podobné jako třeba obraz madony s děťátkem, nás v různých modifikacích stále
provázel již od školních let. Visel v lepších či horších reprodukcích ve třídě hned nad věšáky,
200
trochu jiný v barevném provedení byl na stěně čekárny školní lékařky a samozřejmě nechyběl
ani při našich návštěvách poradny pro těhotné a dokonce podobný námět byl i na obraze,
který visel na chodbě v porodnici. V uších nám zní Nerudovy a Hálkovy verše o mamince,
úryvky ze Seiferta, a tak se těšíme na ten ráj a idylu, která nás čeká, až rozvěsíme pleny na
balkóně a celý byt bude vonět vyvářeným prádélkem batolete a my je budeme šťastně houpat
v náručí, muž nás bude ctít Jako matku svého dítěte a neustále nás obletovat a sledovat i naše
tajná přání, jen proto, aby je mohl splnit dříve, než je vyslovíme.
Četli jsme však slova básníků dobře? Mluvili o svých maminkách a o ráji, jež dítě
prožívá, je-li v blízkosti matky, ale již ne o matce samé. Nedívaly jsme se i my na obrázky
především z hlediska těch dětí, hrajících si v koutě, a nyní jsme překvapeny jen proto, že
obrázek z hlediska matky vypadá méně idylicky? Vodu na plenky nosila ze studně, do kamen
přikládala dřevo, které napřed nasbírala v lese, mezi vařením musela vedle dítěte obstarat
ještě drůbež, králíky, kozy a u šťastnějších lidí i krávu. K tomu sušila seno, okopávala
brambory, plela na zahradě, pomáhala při žních a po večerech drala peří, případně ještě
předla. Současně musela počítat i s tím, že skoro každý druhý rok bude chtíc nechtíc rodit a že
z těch dětí jí skoro každé třetí zemře.
Ze Seifertových veršů o mamince Jsme si většinou pamatovali "Když bylo dobře
mamince, bylo i pěkně v našem bytě ... " a zapomínali, že v téže sbírce jsou i tyto verše:
A vždycky dvakrát měsíčně
od rána prala na pavlači.
A její ruce nesličné
bývaly potom hebké k pláči.
A na jiném místě:
Když padlo šero na věci
a ještě jehlu vzíti chtěla,
neměla sil ji navléci
Ruce jí klesly podél těla.
-
Zas je tu noc už bezmála,
já nádobí mám ještě v dřezu
201
A oknem z trati zavála
nahořklá vůně černých bezů.
Pokud jste tyto verše vytlačili úplně z paměti, tak se na ně alespoň nyní rozpomeňte.
Práce maminky vždy byla součástí její lásky k nám a měla by být obsažena i v naší lásce k
dětem a lidem kolem sebe. Láska, to není jen mazlení se, hraní s dětmi, ale i samozřejmě
chápaná účinná pomoc druhému člověk, pomoc a péče, za niž nečekáme ani díky, ani
odměnu. Mít malé děti a pečovat o ně, to je velká námaha i dnes, při vší modernizaci
domácnosti a mechanizaci prací a dvouleté mateřské dovolené. A mluvit jen o ráji a idyle, to
je teprve zkreslená představa.
Sociologové, zajímající se o strukturu pracovního dne a volný čas lidí a ergonomové,
zjišťující mimo jiné i výdej energie na určité práce, to dokonce přesně spočítali. Na mytí
nádobí spotřebujeme o 120 kalorií více, než na jízdu na kole a klepáme-li jednu hodinu
koberce či leštíme podlahy, spotřebujeme na to o jednu čtvrtinu více kalorií, než na hodinu
prostných cvičení či základní gymnastiku. Čištění oken je dokonce vyšší námahou, než
rekreační plavání a na štípání dříví spotřebujeme stejné množství kalorií, jako na běh na
lyžích po rovině. Jestliže pracovní zatížení dělníka budeme počítat za 100 %, pak žena v
domácnosti s malými dětmi toto zatížení ještě o 5,4 % překračuje. Celkové pracovní zatížení
ženy je zhruba o čtvrtinu vyšší než u muže a jen údržbě domácnosti žena věnuje denně
čtyřnásobek času, který tomu věnuje muž.
"Ráno vstávám vždycky první a jen tak v košili honem zatopím. Mezitím se probudí
ten nejmladší a hned pláče a chce jíst. Než to ale stačím připravit, jeho vřískání probudí
manžela. Ten mě hubuje, že toho kluka nechávám tak dlouho řvát úmyslně, aby on si nemohl
přispat. Nechápe, že já prostě nestačím tak rychle převařit vodu a rozpustit Sunar. A tak se
skoro vždycky pohádáme a on říká, že bud' jsem neschopná máma a manželka, anebo že chci,
aby mě litoval, co mám práce. Pak naštvaně odejde a já jsem za to ráno již tak podrážděná, že
obvykle vyhubuji toho staršího i za to, že rozházel kostky. Vím, že je to hloupost, vím, že ty
kostky jsou na hraní, ale já se prostě neovládnu, mě pak rozčilí každá maličkost. Před
nákupem každé hlouposti musím napřed obě děti obléknout, snést je ze schodů a pomalu, dle
jejich tempa se šinout do obchodu. V krámě ten větší zlobí, sahá na láhve v regálech a já trnu,
aby neshodil něco drahého, a současně koukám na kočárek před krámem. Pochopitelně že pak
zapomenu koupit některé věci a buď jdu znovu a v duchu sama sobě nadávám nebo musím
pak večer poslouchat hubování manžela, co všechno doma chybí.
202
Vždy jsem si přála být „vestálkou rodiny“ hrát si doma i na procházce s dětmi, mít
všechno uklizeno a vypráno ještě před večerem a pak již jen upravená čekat na manžela, a po
večeři, když jdou děti spát, věnovat se již jen a jen jemu. Sedět vedle něho v křesle, povídat si,
číst vedle něho knížku či společně poslouchat gramofon nebo třeba s ním pít čaj či kávu a
každý večer znovu prožívat to krásné, co jsem znala z doby, kdy jsme jen tak spolu chodili, či
žili v manželství bez dětí. Místo toho jsem každý večer bezmezně unavená, protivná, stěžuji si
na děti, dodatečně vyvářím pleny a chci, aby mně s tím pomáhal. A tak den většinou končí
tak, jak začínal. Hádkou, v níž se mne manžel obvykle ptá, co vlastně celý den dělám, že jiné
ženské jsou k tomu ještě zaměstnané a že on mně koupil pračku, vysavač a ledničku proto,
aby měl alespoň po práci pokoj a klid. A nakonec vždycky dodává, že jeho babička měla šest
dětí a ještě chodila pracovat na pole."
Zdá se to absurdní, ale je to tak. Obstarávání prací i ve zmechanizované domácnosti
plné elektrických přístrojů vyžaduje nakonec skoro stejné množství času, jaké vyžadovalo
vedení „nemoderní“ domácnosti před třiceti lety. Prádlo je sice rychleji vyprané a koberce
chemicky vyčištěny, ale současně dnes máme na čistotu bytu, sebe i prádla vyšší nároky. Šatů
a bot máme větší množství a jeho údržbě a módním úpravám věnujeme více času, než
věnovaly naše prababičky. A tak to je ve všech věcech.
Nejdůležitější změnou je však jiný postoj dnešní ženy k domácím pracím a jiný postoj
manžela k ní samé a k její práci. Dříve žena nacházela ve vedení a údržbě domácnosti a
výchově dětí plné uplatnění a sebevyjádření Domácnost byla její doménou, její pýchou, a
proto další požadavky na sebe samu nekladla a ani je neměla. Stačí-li toto však dnes, nemá z
toho plnou satisfakci, ale spíše vnitřně cítí, že by měla dělat ještě něco navíc v něčem
překročit dosažené, jít dál, chodit do práce, vydělávat peníze, zvyšovat si kvalifikaci, přijmout
nějakou funkci alespoň ve sdružení rodičů při školce či se připravovat na dobu, až děti
povyrostou a ona od nich odejde opět do práce. Tento pocit nedostačivosti toho, co dělá, tento
neklid vyčerpává mnohou ženu více než práce, kterou koná.
Současně s tím se samozřejmě změnily i požadavky mužů na ženy. Dnešní muž chce,
aby jeho žena byla nejen matkou jeho dětí a obstaravatelkou domácnosti, ale aby mu byla i
partnerkou, s níž by se mohl o něčem bavit, diskutovat, s níž by mohl smysluplně, hodnotně a
hezky trávit volný čas. Chce, aby byla vzdělaná, informovaná o věcech, jež se dějí kolem, aby
dovedla upoutat pozornost a současně aby doma všechno klapalo. Takové požadavky byly
203
kladeny v minulosti pouze na ženy z tzv. vyšších společenských kruhů. Ty ale zase nedělaly
skoro nic v domácnosti a i k dětem mívaly vychovatelky.
Z rozporu těchto povinností, z každodenního, jakoby bezcílného opakováni téhož, vzniká u
dnešní mladé ženy a maminky pocit vyčerpanosti, chronické únavy, který pak často negativně
poznamenává život celé rodiny a z ženy dělá nespokojeného štvance vlastních nesplněných
aspirací.
Co proti tomu dělat? Uvědomit si, které práce jsou skutečně nutné, nezbytné a které
potřeby a povinnosti si sama na sebe kladu navíc a bez kterých potřeb se docela dobře obejdu
Já i moje rodina. Zda nespokojenost nad tím, že "nic nestačím", odpovídá skutečnosti, či zda
to z mé strany není třeba i touha přidávat si práci a tím si vlastně dokazovat svou důležitost a
nezbytnost pro rodinu i pro děti, A možná, že je v tom i kousek naší provokace, snahy ukázal
manželovi, Jak se obětuji, jak jsem unavená a jak on mne málo oceňuje a chválí. Není za tím
vším i něco, co si prostě nechci uvědomit, co nechci vidět? Třeba snaha dokázat mamince
nebo tchyni, že jsem lepší matkou a hospodyní, než byla ona?
Když zjistíte, že toto ve vašem štvaní se v domácnosti skutečně není obsaženo, či
alespoň to v tom nepřevládá, pak se zamyslete nad organizací své práce. Skutečně se z toho,
co děláte, nedá nic zorganizovat lépe, nebo zcela vynechat? Současně nepodceňujte tu vleklou
únavu, jíž trpíte již léta, a alespoň na čas si odpočiňte a hlavně přerušte navyklý sled úkolů.
Začnete den trochu jinak, či alespoň dvakrát týdně porušte navyklý večerní pořádek, nedělejte
večeři, vystřídejte se s manželem v hlídání dětí a odejděte za přítelkyní, či alespoň do kina.
Nebo se trošku přemozte, potlačte svou pýchu a poproste maminku či tchyni, ať vás oba
uvolní a vystřídají u dětí a jděte ven s manželem nebo dokonce na 2 - 3 dny odjeďte někam na
hory či k přátelům do chaty. Zkrátka změňte své prostředí, opusťte na chvíli starosti a běžný
časový sled svých povinností a hrajte SI alespoň na krátký čas na všemi obletovanou
princeznu, či dítě, o něž se někdo druhý stará. Ozdravující účinek takovéto zrněny je
stoprocentní. Až se zase vrátíte do svého koloběhu všedních dnů a někdy i násilného ruchu
víkendů, budete určitě lépe snášet všechno to, co vás trápí a své povinnosti budete dělat s
větší radostí.
Teprve dnes skutečné oceňujeme "psychoterapeutický" význam, jaký také měly
všechny ty církevní svátky, poutě, posvícení a dlouhodobé návštěv v příbuzných. Ženu, která
odešla na několik dnů z domova vykonat pouť k zázračnému obrázku na nejbližší hoře či v
204
poutní kapličce, všichni chválili za její zbožnost a sousedky či příbuzné ji rády zastoupily. A
ona tím současně - dnešníma očima viděno a dnešní terminologií řečeno - trochu narušila
koloběh všedních dnů, "vypadla" z únavného kolotoče domácích prací, přišla mezi lidi,
získala řadu dalších podnětů k přemýšlení, dozvěděla se mnoho novinek a vracela se domů
nejen se svatými obrázky v kapsáři, ale především osvěžena novými zážitky. Na čas jí to
určitě pomohlo. A obdobně účinným receptem na odstranění této chronické únavy, jíž tak
často trpí matky malých dětí, je alespoň občas se skutečně dostatečně vyspat, zapomenout na
všechny povinnosti, nechat plenky nevymáchané a kabátky jednou nevyžehlené a jít včas a
brzo do postele a k této účinné léčebné metodě přimět i svého manžela. Vždyť matka malých
dětí není jen a jen matkou, ale nadále i sexuální partnerkou svého muže. A na to také nesmí
zapomínat. Rozmrzelost, podrážděnost, která vás oba provází hned od rána, je třeba jen
důsledkem nedostatku spánku a opomíjení sexuálního sblížení. Nebojte se, své dítě tím
nezanedbáváte. Naopak, udržováním své krásy, pohody a přitažlivosti přispíváte jen k
upevnění svého svazku s otcem a zabezpečujete tím svému děcku hezký a harmonický domov
i v budoucnosti. A to je přece důležitější pro další vývoj vašeho dítěte, než vzorná čistota
límečku kojenecké košilky a dvakrát přežehlené pleny.
Jestliže vám tyto "recepty" nepomáhají, určitě vám pomůže vědomí, že období
takovéto intenzívní a tolik fyzicky namáhavé péče o děti je jen relativně krátké, omezené na
několik měsíců, nejvýše let a že jste v této době pro své dítě tou nejvýznamnější a
nenahraditelnou osobou. A dokážete-li přitom zaplašit svou vyčerpanost a nervozitu a budeteli se přitom ještě na své děti a manžela upřímně usmívat, udělala jste již zázrak, proti němuž
nedostatečně bílé dupačky a večeře jenom z konzervy není protiargumentem.
Otázky a úkoly:
1. V čem se liší pohled na partnerské vztahy u Plzáka a Šiklové?
2. Vyjmenujte některé ze stereotypů v pohledu na partnerské vztahy.
205
Ukázky textů Barbary Nesvadbové (1975)
Bestiář, 1999
ZVĚDAVOST
Okolo šesté jsem zaparkovala u Pavilonu a šla nakupovat. Slané mandle, bílé víno a krabičku
marlborek. Zaručený recept, jak přežít večer. A noviny. Abych nezapomněla.
Zastavil mne v prvním patře. Prošedivělý, vousatý čtyřicátník se třemi kravatami v ruce. Ptal
se, která z nich se nejlépe hodí na pohřeb. Zvláštní způsob seznamování...
Doporučila jsem tu nalevo, i když - všechny byly stejně černé. Šel zaplatit. Přes sklo výlohy
butiku jsem ho ještě chvilku pozorovala. Mohl být jedině chirurg, gynekolog nebo houslista.
Poznala jsem to na rukou, když platil u pokladny. Jakákoliv jiná práce byla pro jeho štíhlé,
dlouhé prsty nemyslitelná. Raději jsem odešla.
Dohonil mne na parkovišti. „Mohu vás někam odvézt?“ „Ne, děkuji. Jsem tu bohužel autem.“
Ono bohužel mi jaksi mimovolně ujelo. Freude, Freude... Pousmál se. Docela mile. „Co budeš
večeřet?“ Najednou mi tykal. „Slané mandle.“ Odpověděla jsem. „Vyměnila bys je za pozvání
na sushi?“ Většinou nejsem ochotna vyměnit slané mandle za nic na světě. Ale domů se mi
nechtělo. Tak jsem souhlasila.
Dovezl mne k sobě do bytu. Kupodivu jsem se ani moc nezdráhala. Tomu, že v Japonsku žil
a že je na přípravu sushi odborník, jsem docela ochotně uvěřila. Při zjištění, že má v kuchyni
jen rýži a sójovou omáčku, jsem chtěla zahrát ukřivděné překvapení. Pak jsem si ale řekla, že
snad ani není třeba.
„Co děláš v létě v Praze? A sama?“ Ptal se zvědavě. „Tenhle týden jsem se prokousala
Musilovým Mužem bez vlastností, což považuji za svůj největší prázdninový výkon. Na příští
týden plánuji Chalupeckého Umění dnes.“ Moje odpověď ho kupodivu neznechutila
a vyslýchal mne dál. „Čím se živíš?“ „Studuji.“ Procedila jsem mezi zuby a šla zkoumat jeho
knihovnu. Nechtělo se mi vysvětlovat, že všichni kamarádi zmizeli po Evropě, že s nimi jsem
jet nechtěla, protože představa garde mne děsí. Že s každým ze svých milenců vydržím
nanejvýš víkend, rozhodně ne dovolenou. A že na mé rodině mne sice spousta věcí fascinuje,
nejvíce to, že všichni její členové bezpečně vědí, co je pro mne nejlepší. A že jejich
doporučení pro život mne dokážou tak vytočit, že je pak nejméně čtrnáct dnů nemusím ani
vidět. V zajetí oněch „že“ a přemýšlení nad jeho otázkou, proč jsem celé léto v Praze, jsem
prozkoumala celou jeho knihovnu i malý byt. Byt byl pečlivě uklizen. Nechybělo zrcadlo
a stopy po šminkách. Stopy po ženě. Že by manželka? Ložnici vévodil klavír. Takže ani
206
gynekolog, ani houslista, ale klavírista. „Kde hraješ?“ „V orchestru.“ Neupřesnil v jakém.
A já se neptala. Proč taky?
„Co budeš dělat, až dostuduješ?“ Zajímal se on dál.
„Pořídím si tři děti, psa a manžela.“ Zasmál se. Mně však moje odpověď příliš vtipná
nepřipadala.
Zajímalo mne, pod jako záminkou mne odsud, ze sedačky, dostane do postele. Musíme
překonat nejméně dvacet metrů směr ložnice. Doufám, že bude alespoň trošku originální. Co
bude pak? Sex. A pak? Krátký rozhovor? Mlčení? Nebo snad cigareta? Ne, cigareta ne,
vypadá to tu na nekuřácké prostředí, paní domu by se určitě zlobila, kdybych si bez jejího
svolení zapálila. Jedině že bych jí pak zatelefonovala a slušně se zeptala: „Zrovna jsem se
milovala s vaším mužem. Mohu si teď, prosím, zapálit ve vaší posteli?“
Nakonec mne tam odvedl. Za ruku. Ani se nezeptal a začal se svlékat. Mlčky jsem mu podala
kondom. Zakroutil hlavou. „Nejsi příliš romantická.“ To mám snad věřit na lásku na první
pohled?“ Zasmála jsem se. „V životě jsem nepotkal tak sarkastickou ženskou. Byla jsi ty
někdy zamilovaná, Karlo? Asi ano. Asi jsi byla. Ale ten někdo ti musel hodně ublížit, viď?!“
Stála jsem ve spodním prádle vedle jeho postele. Opravdu jsem neměla chuť si vylévat
srdíčko. Ono vlastně ani nebylo o čem mluvit.
Sex ušel. I když, na to, jak dobře řídil, mohl být lepší.
Přemýšlela jsem, proč vlastně jsem v jeho posteli. Zvědavost. Ano zvědavost je důvod, proč
jsem teď v téhle posteli. Nechci si nic dokazovat, nechci navazovat žádný nový vztah, ani
slyšet, že mne někdo má rád. Důvodem, proč jsem poslední dobou skoro každou noc v jiné
posteli, je prachobyčejná zvědavost.
Zapálil si doutník. Doutníky mi voní. Můj otec je kouříval, když jsem byla dítě. Od té doby
mám pro doutníky slabost. Kouř z doutníku rozpustil bariéry a já se vrátila k naší
předpostelové diskusi. „Víš, možná jsem byla zamilovaná. Možná to nebylo úplně bez
problémů, ale daleko horší než nešťastně milovat je nemilovat vůbec. Horší než takzvaná
zamilovanost jsou chvíle, kdy zjistíš, že láska zmizela. Neznámo kam. Prostě se rozplynula.
Najednou není.“ „Jako ty, Karlo, jsem filozofoval asi v patnácti.“ Zchladil mne. „Mluvím sice
jako stařec. Ale dnes už vím, že v životě nastanou okamžiky, které bolí víc než zamilovanost
nebo prázdnota. Okamžiky, které nepřebiješ ani alkoholem, ani dobrým doutníkem, ani sexem
s mladou blondýnou, která čte o volných večerech Roberta Musila.“
Vlastně mne trochu urazil. Uvědomila jsem si, zatímco si on, nahý, s doutníkem v puse,
zkoušel nově zakoupenou černou kravatu. „Kdo ti vlastně umřel?“ Zeptala jsem se,
předstírajíc nenaštvanost a trochu i zájem. „Manželka.“ Odpověděl.
207
Život nanečisto, 2000
PRAVDIVÝ PŘÍBĚH
Byl sousedem Sabiny. Bydlel na stejném patře. Jmenoval se Michael. Michael Hobbs.
Michael se jmenoval i první muž, do kterého jsem byla zamilovaná. Tenhle Angličan jako
by mu z oka vypadl. Stejně krátké blond vlasy, stejné brýle – kostěné „skorolenonky“,
dokonce používal i stejný parfém. Hugo. Od Bosse. Byla bych mu vlezla do postele už jen
kvůli tomu parfému.
S Michaelem č. 1 jsem chodila někdy kolem dvacítky. Byla to moje první reálná a možná
i jediná láska k muži. Láska, která determinovala všechny další. Vztah, který dodnes
ovlivňuje výběr mých partnerů. A posléze i je. Donutím je, aby začali nosit černé roláky,
ostřihali se na ježka a při první příležitosti je obdaruji Hugem. Ten parfém jsem koupila
dokonce i svému otci. Občas jsem asi fakt divná.
Jednou si přišel k Sabině vypůjčit sůl. Myslím, že to bylo v úterý. Zrovna jsem byla na
návštěvě. Řešily jsme mé zkouškové období a nechuť k učení.
Posléze přiznal, že sůl byla jen záminkou. Často mne viděl přicházet přes dvůr. Chtěl se
seznámit.
Žil v Praze sám. Byl přesvědčen, že mne Sabina miluje. Nevěřil v ženské přátelství.
Bylo vlastně jen velmi málo věcí, v které věřil. Nebo které si přál. Ani ode mne nic nechtěl.
Jen mé tělo. A to také jen občas.
Naše „známost“ trvala čtrnáct dnů. (Promeškala jsem přesně dvě zkoušky a tři zápočty.)
Nemluvili jsme o tom, co hledáme. Pili jsme. Milovali jsme se. Z jeho bytu jsme nikdy
společně nevycházeli. Nikdy jsme spolu nikam nešli. Jen jednou – do kostela. Michael č. 2
mého života měl utkvělou představu sexu v kostele. Po orgasmu odtamtud rychle utekl. Měl
větší výčitky a strach než já. Pochopitelné... Došlo k naplnění jeho představy. Jeho. Ne mé.
To, že s ním trávím večery, netušila ani Sabina.
Oběma nám bylo líto, že v našem vztahu chybí láska. Věděli jsme, že jsme stejně osamělí.
Že nám chybí sex. Že se v dané chvíli potřebujeme. To stačilo.
Zpětně vzato – bylo to zatraceně málo.
Nezajímaly mne jeho názory, pohled na svět, sny... Na nic jsem se ho neptala. On mne také
ne.
Neznala jsem ho.
208
Jeho byt vypadal jako velké počítačové centrum. Jen v obýváku byly čtyři obrazovky. Malý
laptop měl dokonce i u postele. Ve tři ráno se pravidelně budil, aby zkontroloval ceny různých
komodit v Tokiu.
Na rozdíl od Michaela č. 1 Michael č. 2 rozhodně neplánoval být „mužem mého života“.
Říkával však, že se na něj mohu kdykoliv spolehnout. Že až za sedm měsíců odjede z Prahy
a vrátí se do Londýna, tak u něj prý mohu kdykoliv přespat, mohu ho o cokoliv požádat. Jeho
nabídce jsem se musela smát. Ještě tak tři roky a mohla bych si udělat okružní jízdu kolem
světa. V každém větším městě bych určitě našla někoho, kdo mi nabídl, ať u něj přespím...
Naše známost byla klasickým flirtem.
Měla jsem k němu přijít v sobotu večer. Chtěl vařit. Plánoval mé oblíbené ratatouille. Také
jsem potřebovala, aby mi zkontroloval anglický překlad jedné povídky.
Nevím, co se tenkrát v sobotu stalo. Nevím proč. Pamatuji si jen, že se mi nikam nechtělo.
Občas mne podobný záchvat lenosti popadne. Omluvila jsem se a přesunula schůzku na
neděli. Zalezla jsem pod deku. Četla jsem si staré noviny. Také jsem snědla arašídy
v čokoládě, po kterých mi bylo špatně. Možná byly prošlé.
V neděli dopoledne jsem mu volala. Nebyl doma. Nechala jsem vzkaz na záznamníku.
Neozval se. Zkusila jsem to ještě jednou, odpoledne. Zase záznamník. V úterý jsem mu
vhodila načmáraný, nepodepsaný, ale milý omluvný vzkaz do schránky. Měla jsem kvůli
sobotě výčitky svědomí. Jestli se těšil, nakupoval, vařil, tak jsem ho samotného nechávat
neměla. Mé víkendové chování bylo egoistické a neomalené. Musím přiznat, že mi trochu
chyběl. Jeho doteky. Za čtrnáct dnů jsem si na jeho ruce relativně rychle zvykla.
Nezavolal ani ve středu. Nevydržela jsem a celou story převyprávěla Sabině. „Další
kretén.“ Kvitovala ona se zadostiučiněním v hlase jeho chování. „Zase, Sabinko. Zase. Zase
se mnou někdo chvilku spi a pak se ani nenamáhá mi sdělit, že konči. Prostě nezavolá. Vypaří
se. Co je to za jednání? Ještě ke všemu Angličan!“ „Takováhle reakce, Karlo, je vysvětlitelná
snad jen smrti.“ Smála se mému dovolávání se morálky Sabina. „Ale vzpomeň si, kolikrát
jsme si o někom myslely, že zemřel, a on se zatím jen vrátil ke své zákonité manželce.“
Ve čtvrtek odjela Sabina do Německa na jakousi dvoudenní konferenci neoliberálů. Já
zůstala v jejím bytě hlídat Tomáška.
Ráno v půl šesté mne vzbudil zvonek. „Kriminální policie. Prosím otevřete.“ Ozvalo se za
dveřmi. Mžourajíc bez čoček jsem pootevřela dveře. Celou chodbou se linul strašný zápach.
„Promiňte, že vás takhle brzy ráno rušíme, ale Michael Hobbs byl nalezen mrtev ve vaně.
Tělo je již v jistém stadiu rozkladu. Paní domácí ho už identifikovala a my potřebujeme ještě
druhého svědka.“ „Já tu nebydlím. Já jen hlídám syna mé přítelkyně.“ Zašeptala jsem a opřela
209
se o dveře, div nevypadly z pantů. „A znala jste pana Hobbse, slečno?“ Zeptal se ten muž
v uniformě.
„Ne. Neznala.“ Odpověděla jsem.
Brusinky
Fejetony, glosy, povídky. Nakladatelství Brána, nakladatelství Deus, Praha 2009
Utajená manželka, str. 12 – 14
Kolik manželství jste už stihla rozbít? Tak tuhle sugestivní otázku mi položila žena – stále
ještě manželka – jednoho mého blízkého kamaráda. Podotýkám – opravdu kamaráda.
Po přímé otázce té hezké, vzdělané a velice dobře upravené ženy jsem se sebekriticky
podívala na své oprýskané nehty. „Žádné. Myslím, že opravdu žádné,“ zašeptala jsem velice
nesměle na svoji sebeobranu.
„Našla jsem u svého muže v pracovním stole vaše fotky. Můžete mi to tedy nějak
vysvětlit?“ ptala se ta sympatická dáma. „No, tak to opravdu nevím. Vídám ho sporadicky. A
rozhodně si mě při obědech nefotí.“ Snažila jsem se dál diplomaticky balancovat. Ale pravda
– byla jsem už úplně spletená. „Pochopte přece, kdyby tam měl nějaké anonymní
pornoherečky jako každý normální chlap, to by mi nevadilo. Ale proč tam má vás?“ ptala se.
Bizarrr, že? Anonymní nahé jsou O. K. Ale konkrétní osoba je špatně…
Té docela milé a ke konci rozhovoru již velmi nejisté ženě jsem posléze vysvětlila, že
půjčovat si jejího manžela rozhodně nehodlám. Ani třeba jen na čtvrteční dopoledne... Když
jsem se pak nad ní zamýšlela, nechápala jsem. Přece i kdybych s ním spala, nejhorší možná
varianta je konfrontace, ne? Ještě víc než ji jsem však nechápala jeho.
Mé stadium divení však dlouho nevydrželo. Druhý den jsem na jakémsi golfovém soaré
potkala půvabnou drobnou blondýnku – schválně zdůrazňuji, jak ta žena vypadala, protože
naprosto přesně ztělesňovala typ tvora, o kterém jsem byla přesvědčena, že ho každý mužský
jedinec musí jen a jen opatrovat a chránit.
Tahle dívka, říkejme jí třeba Kateřina, mi vyprávěla příběh. Příběh, jak sedm let žila s
mužem, s otcem svého malého syna. A on si během těchto sedmi let nejen stačil pořídit jiné
dítě – dceru. Podobně starou, jako je syn Kateřiny. Ještě se stačil i oženit!!! Chápete? Oženit.
Přitom s Kateřinou stále žil, jezdil na dovolené a chodil do divadel. Rozumíte té absurditě?
Žije s oficiální milenkou a podvádí ji s neoficiální manželkou?
210
Když Kateřina zjistila situaci, samozřejmě se ho ptala. Kdo by se také neptal... A ten
originální muž, říkejme mu třeba Honza, tvrdil, že se jednalo jen o fingovanou svatbu. Proč
fingovanou, neprozradil – to je prý příliš osobní, to říci nemůže. I Kateřina nelenila a zašla si
na radnici, kde si nechala skrz pár úplatků ukázat fotky z Honzíkovy svatby. Tak tedy na té
veselici „jen na oko“ byli rodiče obou zúčastněných, přátelé, dokonce i její přátelé!!!, nevěsta
v bílém... Kateřina měla co dělat, aby se dokázala nadechnout. Najednou chápala, proč ji
Jeníkovi rodiče tak neradi vídají, proč ji nikdo nezve na ty vesnické zahradní grilovačky...
Samozřejmě začala brečet. Také se jí však začala hrozně motat hlava. Přece jen je to ale osoba
rozumná, a tak složí se na Novoměstské radnici – to se jí nezdálo jako pěkné a vhodné
vyvrcholení celého příběhu. A náš Honzík? Samozřejmě, že ho vyhodila. Žije sám. Kdyby si
totiž chtěl vybrat, už by si dávno vybral. Až tohohle značně netypického příběhu je i poučení
pro onu manželku, která nám postávala před redakcí. Člověk totiž nikdy neutíká k někomu.
Ale od někoho... (2007)
211
Irena Dousková (1964)
Někdo s nožem, 2000.
s. 19 - 25
1257. den
Koukám z balkonu na vrány. Přiletěly asi před tejdnem a obsadily pole za autobusovou
smyčkou. Nebo louku? Louka to nebude, je to prostě bejvalý neobdělávaný pole. Rumiště, to
by asi bylo nejpřesnější. ...
V koupelně na zdi se udělala prasklina. Vypadá jako černej pařát, sápající se na člověka ze
světlíku. Výzdoba jak v rockovým klubu.
1258. den
Martin se vrátil z Bruselu. Byl tam tři dny na školení. Přivezl holkám dárky, nesmyslně moc a
nesmyslně drahý. Lego a plyšový pejsky a bonbony. Nařídila jsem mu, aby je schoval už na
Vánoce. Teda kromě těch bonbonů. Štve mě to strašný množství dárků a dárečků, co holky
pořád dostávaj od všech babiček, dědečků a ostatních příbuznejch. Čím míň na ně má kdo
času, tím víc dárků kupuje. Přesně jako v nějaký blbý příručce o výchově dětí. S většinou těch
věcí si vůbec nehrajou, ani by to nebylo fyzicky možný.
Jednou jsem z tý barevný umělohmotný hromady vybrala plnou tašku těch nejzachovalejších,
vlastně úplně netknutejch věcí a chtěla jsem je odnést do nějakýho dětskýho domova.
Obvolala jsem jich asi pět, nikde nic nechtěli.
No jo, neměla jsem mu nic říkat, asi jsem mu zkazila radost. Asi jsem protivná. A vůbec,
nevím, jestli jsem ho dobře přivítala, myslím dostatečně radostně. Asi ne a přitom jsem se na
něj tak těšila. Jásal, že je zase doma, a nadával, jaký je Brusel hnusný město a jak už ho
všechny ty zahraniční cesty votravujou. Určitě to myslí doopravdy. Ale já jsem to samozřejmě
nevydržela a zase jsem začala vykládat, jak bych byla šťastná, kdybych mohla jet kamkoliv, i
kdyby to bylo třeba do Český Třebový, natož do ciziny.
Stokrát omletá písnička, vůbec nemá smysl o tom mluvit a já to dobře vím. Ale nemohla jsem
si po moct. Každej veletrh, každou konzultaci, každý sebeotravnější školení v sebeblbější díře
mu závidím jako malý dítě.
1260. den
212
Vendula je nastydlá, frká a chrchlá jako starej dědek, tak jsme si dali Julču i s postýlkou k sobě. Stejně to
bude určitě houby platný. Julinka už leze, stojí v postýlce a trochu žvatlá.
Příbuzní jásají. Jedno geniální dítě už máme a druhý evidentní génius zatím sice říká jenom bebebe hehehe, ale už o něm taky není nejmenších pochyb. Nesnáším všechny ty stupidní úvahy a prognózy
týkající se mých dětí, případně, a to mě je možno zvlášť často vyslechnout, porovnávání jejich inteligence
a krásy s beznadějnou nedomrlostí dětí cizích.
Jó, já si taky myslím, že holky jsou zaplaťpánbůh chytrý, ale copak to je sakra něčí zásluha? A jestli je
sousedovic Pepíček blbeček, copak za to může?
Někdy mám z toho všeho bezostyšnýho rouhání a naparování se husí kůži. Žádná radost z toho přehnanýho obdivu
a chvály. Naopak, probouzí to ve mně strach. Čím víc si uvědomuju, jak jsou úžasný, tím víc se o ně
bojím. Nic dobrýho, nic pěknýho není samozřejmost a tohle už vůbec ne. Takže, když nevím, co mám
na ty dobře míněný žvásty odpovídat, abych neurazila. S vděčností se uchyluju k starýmu dobrýmu a
stoprocentně pravdivýrnu - hlavně ať jsou zdravý.
A to už vůbec nemluvím o další stránce tý věci. Když jsem čekala jak Vendulku, tak Julinku, myslela
jsem si pokaždý, že to bude kluk. Myslela jsem si to pravděpodobné proto, že jsem to chtěla. A chtěla
jsem to proto, že jsem si myslela, že si s výchovou holčiček nebudu vědět rady.
Některý věci přijdou samy sebou, ale do určitý míry to platí pořád. Co mám proboha dělat s takovou
mimořádně inteligentní holčičkou'? Mám ji vést k tomu, aby rozvinula a využila všechny své schopnosti,
aby studovala, celý život se nepřestávala vzdělávat a plně se věnovala práci, kterou si jednou vybere? A
aby - neměla děti? Nebo ji mám celé dětství připravovat na to, že úlohou ženy, ať je jakkoli inteligentní a
vzdělaná, je především mateřství a mateřství že není žádná sranda, že to chce celého muže? Že, bude-li se
o své děti chtít starat opravdu a pořádně a naplno, na nic jiného už jí téměř nezbyde čas? Anebo snad, že
se to dá při troše dobré vůle zvládnout oboje, jak vzorná výchova dětí, tak stoprocentní výkon
vlastní intelektuálně náročné profese? (Teď mě napadá, zapomněla jsem ještě na to slavné
umění být svému muži báječnou milenkou, dobrou přítelkyní a pokud možno taky trochu
matkou). Že se to všechno ve zdraví, s úsměvem a při zachování přitažlivého vzhledu dá
báječně zvládnout, jenom se to musí celý život umět tak trochu plichtit? No nic, ještě nejsou
ani v první třídě. Ale je to tak, je to, eufemisticky řečeno, problém.
1261. den
Dívám se z okna do bláta. Chodník, protější panelák, autobusová smyčka, rumiště a pole.
Všechno vlhké a roční dobou, případně nedostatečnou péčí, do hněda zabarvené. Na obzoru
se krčí vesnička. Vesnička se tomu ale dá říct právě jen při pohledu z našeho okna, zblízka je
to, jak vím z našich sobotních procházek, odporný příměstský socialistický hybrid.
213
1263. den
Dnes tady byla pošťačka. Přinesla Martinovi doporučenej dopis a účet za telefon. Ten by
vlastně správně měl bejt psanej na mě, já jsem u nás ten, kdo potřebuje telefonovat. Aspoň.
1264. den
Včera dopoledne zastavili před protějším panelákem stěhováci. Překvapivě svižně vyskákali
z auta, vběhli do domu, za chvíli už měli naloženo a zase zmizeli. Kdoví jestli šlo skutečně o
stěhování, třeba to byli zloději. To mě ale napadlo až potom, když už byli pryč. Dokud jsem
se na ně dívala, nad ničím jsem neuvažovala. Zaznamenala jsem to jen jako pohyb v zorném
poli.
1267. den
V novinách psali, že se podařilo úspěšně naklonovat ovci. Jediný pocit, který z toho mám, je strach.
Pochybnosti a obavy, do čeho se to zase proboha lidi serou.
Nejde ovšem o pocity, jde o vědu a o tý já samozřejmě nic nevím. Nevím nic nejen o klonování
čehokoli, ale ani dejme tomu o internetu, o počítačích vůbec, nebo koneckonců třeba o televizi. Do
dneška jsem nepochopila, proč a jak může fungovat rádio nebo telefon. Je fakt, že jsem se ani příliš
nesnažila. Žiju tak sto, stopadesát let pozadu, možná víc.
Veškerý moje ponětí o světě, pokud vůbec nějaký mám, je odvozeno od lidí a přes lidi. Je možný. Že
to tak má většina ženskejch. Nic víc.
214
1269. den
Koukám, co jsem to posledně napsala, a přišlo mi to komický. Myslím to o těch lidech. Ano, vážně
mám téměř všechno (když pominu knížky, a to je vlastně totéž) zprostředkovaný přes lidi, opravdu je
potřebuju k životu, lidi a lidskou řeč. Jenomže, a to je právě to komický, ve skutečnosti už nejmíň takový čtyři roky mezi ně vůbec nepřijdu. Těhotenství, porod, mateřská a pak znova to samý ...
Někdy mě přijde navštívit Kateřina s dětma, ale takový setkání jsou dobrý hlavně pro ty děti, my
většinou máme v nastalém zmatku minimální možnost mluvit o čemkoli jiným než o nich a o tom, co
právě dělají. Někdy přijedou různí příbuzní - za dětmi. Někdy přijde pošťačka. Někdy, tak jednou za
čtrnáct dní, jdu s někým ze starejch kamarádů do hospody. Popovídáme si a trochu se vožerem. To je
príma, ale je to málo.
No, a s Martinem, když se vrátí po sedmý hodině z práce, když se nají a když po osmý uložíme děti,
už toho většinou taky moc nenamluvíme. Hlavně on ne. Ani se mu nedivím, od sedmi do sedmi někde
mele pantem, proč by si měl ještě po večerech vykládat se svojí lehce frustrovanou manželkou.
Každý naléhání věci jenom zhoršuje. To je mi sice úplně jasný, ale ne vždycky se podle toho dokážu
chovat.
Občas se mi to, aspoň podle mýho mínění, daří: Mít připravenou jakž takž ucházející večeři, nemít v
celým bytě po podlaze chuchvalce prachu a desítky hraček, zmínit se, co roztomilýho ten den holky
řekly nebo vyvedly, vlídně se poprat, co je novýho v práci ... A stejně to nefunguje.
To když Martin zvedne hlavu od tý ucházející večeře a od novin, zadívá se na mě a zeptá se: "Co je?
Co se děje?"
"Nic. Co by se dělo?"
"Neříkej, že nic, vždyť to vidím."
"Co vidíš? Říkám, že nic. Všechno je v pohodě." "Když je všechno v pohodě, tak co se tak tváříš?"
„Jak se tvářím? Nech toho prosím tě."
"Já nevím. Seš naštvaná nebo co. Ale já nevím proč, Co jsem ti zase udělal?"
"Nic si mi neudělal. Vždyť já nic neříkám." "Neříkáš, ale vidím, jak se tváříš."
"Můžeš toho nechat, prosím tě?"
"Nemůžu! Dyť je to hrozný! Člověk se snaží, dělá jako Bulhar, vydělává, stará se vo vás, nakupuje,
uklízí, pomáhá, jak může. A všechno je to k ničemu. Zase všechno špatně. Tak mi řekni, co mám teda
dělat?"
„Ježišikriste, co bys měl dělat. Vždyť já po tobě nic nechci. Co zase mluvíš vo sobě, vždyť vo tom
nepadlo ani slovo. Já ti děkuju za to, co všechno děláš a hlavně už mě prosím tě nech bejt." ,,Já nevím,
tebe buď bolí hlava, nebo je ti špatně od žaludku nebo seš naštvaná nebo smutná nebo co já vím ...
Pořád něco. V jednom kuse se takhle divně tváříš."
215
,,Já se z toho poseru. Ty seš už ale vopravdu jako moje matka. Tý taky nikdy nestačilo, že člověk
dejme tomu od rána do večera trhal borůvky jak votrok, ale ještě se u toho musel tvářit šťastně. Jak
nebylo dostatečný nadšení, bylo zle."
"Já nemůžu za to, do čeho tě nutila tvoje matka, a nebuď na mě sprostá."
"Víš co, dej mi pokoj,"
A tak dále …, v libovolných obměnách. Jednou někde někdo tvrdil. Plzák nebo jinej takovej
expert, že pro zachování klidu a pohody by spolu manželé měli mluvit co nejmíň. Odpudivá
teorie, ale třeba na ní nakonec něco bude. Jenže, sakra, s kým mám teda mluvit? Může mi to
někdo říct?
Kdybych měla nějaký umělecký sklony, kdybych psala nebo kreslila nebo třeba hrála na
hřeben, mohla bych tak mluvit aspoň sama se sebou, mohla bych to špatný dostat nějak ven a
pak zase normálně existovat.
No, tohle asi není ta nejlepší definice smyslu umělecký tvorby, ale já si představuj u, že tak
nějak to funguje. Aspoň u mámy to podle mě takhle fungovalo. Umění to není žádný
převratný, ty její obrázky, ale když nic jinýho, terapie to je.
Ne malířka, ne sochařka, výtvarnice - to je to správně nevýrazný slovo. Většinu života učila
na lidový škole umění a vlastních věcí vlastně moc nenadělala, ale když to potřebovala, měla se
k čemu utíkat. A teď je asi taky celkem spokojená. Zašila se na chalupě a těch svejch
akvarelů, pastýlků a kolážiček udělá víc než kdykoli dřív. Občas dokonce uspořádá výstavu v
předsálí nějakýho kulturního domu v okolních městečkách, jednou za pár let dohromady s
ostatními místními umělci přímo v okresním městě. Myslím, že je jí dobře.
Když jsem byla v pubertě, tak mě tohle všechno, vlastně celá její existence, hrozně popouzelo.
Asi jsem se za ni taky trochu styděla, zdálo se mi. že není dost dobrá, Vadilo mi, že ji nikdo
nezná, že víc vaří, než maluje, Strašně mě to štvalo. Malíř to pro mě byl Raphael, Hieronymus
Bosch nebo Vincent van Gogh, no možná tak ještě Zrzavý. Ale určitě ne nějaká taková napůl
hospodyně.
Taky jsem trochu kreslila, ale vykašlala jsem se na to, nezdál se mi ten můj talent dostatečně
průkaznej a nechtěla jsem skončit jako vona. To jest, pro mě tehdy, trapně. S tou mírou
talentu jsem měla nejspíš pravdu, jinak bych to nemohla tak snadno opustit, ale na ni už se
dneska dívám trošku jinak. Nevím, jestli je šťastná, ale mám dojem, že je vyrovnané mysli.
Už je mi celkem jasný, že to není žádná samozřejmost. Taky tady mám pověšenejch pár jejích
obrázků a je mi s nima dobře, Julča brečí, tak já jdu. Ta dneska panečku spala dlouho.
1271. den
216
Napad sníh. Ne moc, kolem domů to bude hned rozšlapaný a rozježděný, ale to pole vzadu je opravdu
bílý. Teď teprve havrani dostali ten správnej šmrnc.
Byla jsem s holkama venku, Julča z toho ještě nemá žadnej pojem, ale Vendula se v tom hned vyválela
jako pejsek, což jsem jí z celýho srdce přála.
Už se setmělo a sníh ještě pořád nepatrně, ale vytrvale padá. Vidím to v takovým tom osvětleným
kruhu kolem lucerny na protějším chodníku. Kdybych měla psa, šla bych se s ním projít. Sídliště je o
něco míň hnusný než jindy. Jestlipak napad taky v Praze, taky na Žižkově? Vzpomínky na Žižkov se
zase vtíraj a s nima stejskání. Vybavil se mi takovej obrázek z tý první žižkovský zimy, vlastně to bylo
ještě koncem listopadu. Zničehonic se skoro setmělo a začal padat první sníh, veliký, krásný vločky,
žádnej napůl déšť, pořádná chumelenice. Děti byly v tu ránu na ulici, dokonce i dospělý se zastavovali
a vytáčeli hlavy vzhůru. Některý prodavači a číšníci vyšli před svoje podniky a dávali si venku cigáro.
Ale ze všech největší radost měly podle všeho kurvy z nočního pánskýho klubu Inkognito, bylo
odpoledne, měly teprve před šichtou, několik jich vyběhlo ven a skákaly a tancovaly mezi těma
vločkama jako sbor prsatejch operetních rusalek. První jarní sluníčko vítaly na chodníku před
bordelem zrovna tak rozněžněle. To byly vůbec mimořádně citlivé slečny, ale jak na co. Jednou jsem
jednu z nich viděla v drogerii ukrást rtěnku a lak na nehty. Naštěstí jsem si toho tenkrát všimla, prodavačka a lidi v krámě už to málem hodili na takovou mrňavou cikánku, byla to zrovna vnučka našich
sousedů, náhodou se k tomu připletla. Nic u ní nenašli, ale teprve když jsem řekla, co jsem viděla, jen
neradi ji nechali běžet.
Vánoce v žižkovským bytě ... Ty první, ještě sami s Martinem, i ty druhý s malinkou Vendulou, jedny
z nejhezčích, co jsem kdy zažila.
217
Irena Obermannová (1962)
Příručka pro neposlušné ženy, 2003
s. 15 - 20
DIKTÁT ŽEN
Každý den dvě básně a bude mi krásně, napsala jsem si kdysi, zarámovala a přišpendlila
kuchyně nad sporák. Nad sporákem je ta věta důležitá, řekla bych dokonce, sestry mé utržené, že nad
sporák sedne jak prdel na hrnec.
Báseň se sporákem souvisí, i když chápu, že to zní divně. Nesouvisí s ním běžně. Souvisí s ním v
případě neposlušných žen. Žen jiných a nádherných. A proto kapitolku o jídle vrznu právě sem,
zdánlivě bez souvislosti, sestry mé písničky. Jídlo a jeho příprava, jeho jedení a jeho snědení znamená
život Prostota. Pokorný obřad na míse. A báseň je málo slov. Znamená slova přesná a vyvolená.
Znamená radost a smutek a život. A ženy, o kterých mluvím, vy, mé sestry, dokážou spojit báseň s
životem, mimořádnost s jídlem, slavnost s prostotou. Opravdové ženství je na tomto slově založeno.
Opravdový život je na něm založen.
Naše matky bývaly moderní. Vařily pragmaticky. Vařily, když nastal čas snídaně, oběda,
večeře.
Zredukovaly se na plničky útrob. Kdo měl hlad, obrátil se na mámu, máma něco uklohnila. Vstala
kvůli tomu třeba ve tři ráno. Na rozdíl od našich babiček však naše matky už vařily nerady. Nevyžívaly
se v tom, používaly pytlíky, polotovary, předvařenou rýži, byly to zaměstnané ženy, zaměstnané
plničky, přepracované matky, nešťastnice. Nebylo jim vlastní orientovat se v řeznictví, rýpat prstem do
krvavých fláků, ale časem to zvládly z lásky ke svému hladovému manželovi. Považovaly za
bezpodmínečně nutné všechny vykrmit - a všichni jim pak za to nadávali.
Já jsem nechávala své děti hladovět. Hlad bystří mozek a povznáší ducha. Nejvíce však
prospívá manželům. Zocelí je a naučí samostatnosti. Doma nesmí být navařeno ani napečeno. Moje
maminka vždycky říkala, že aby chlapovi chutnalo, musí jídlo smrdět masem. Je to hloupost. Ostatně,
proč by mu mělo chutnat? Jsem přesvědčena, že jídlem začíná diktát žen. Dříve ženy vařily kvůli
mužům a poslušně s nimi tloustly. Muži se jim za to odvděčili tím, že stvořili idol ženské krásy v
podobě podvyživeného rachitického dítěte. Ženy se jim za to mstí tím, že nadále vaří kvůli sobě - tedy
bezkrevné vílí pokrmy.
218
Můj vlastní příběh je i v tomto směru trochu atypický, ale poslyšte jej: Žila jsem mnoho let s
diabetikem. Z lásky k němu jsem jedla jako diabetička. Toužila jsem ho uzdravit a činila jsem pro to
zázraky. Zázraky s jídlem. Básně s jídlem. Dávala jsem do chleba růže a do polévky pomněnky a do
salátů lilie. Pomáhalo to. Všechna náboženství vycházejí z toho, že jídlo se pojí s duchovním životem.
Předepisují půsty, praví, kdy jíst maso, kdy ryby a kdy nejíst nic. Čím více se chceme podobat Bohu,
tím více si určujeme své vlastní obřady, vlastní zákazy, příkazy, pravidla a potěšení. Své vlastní
básně.
S mým mužem diabetikem jsme se po letech rozešli. Neuzdravila jsem ho. Ale ani neotrávila, přestože
ke konci našeho vztahu jsem do jídla začala přidávat muchomůrky. Uzdravila jsem sebe. Samu sebe.
Začala jsem být poslušná v jídle a neposlušná v životě. Stavím se na zadní, ale na své, a ržám svou
báseň. Ráda připravuju pokrmy, když je mi hezky, když svítí slunce a když na mě sedají básně. A ráda
je servíruju na svých vlastních dlaních.
Milý pane,
chci Vám vyprávět všechno popořádku, ale nejsem moc systematický člověk, určitě budu
přeskakovat od jednoho k druhému, budu odbočovat a sama sobě odporovat a mluvit překotně. Ale
jestli jste ten pravý, tak mě vyslechnete právě proto, že jste odjel po prvním objetí. Chci Vám vyprávět o mužích svého života, ne O všech, o těch, kteří neodjeli hned, ale až posléze, ne o všech, ale o
těch, které jsem měla ode dne, kdy jsme se navždy rozloučili s mým bývalým, s mojí dětskou láskou,
od okamžiku, kdy jsem se musela začít měnit, pokud jsem neměla umřít. Všichni byli krásní a
všechny je miluju, nebylo jich mnoho, ale mnoho mi dali. Začnu od konce, tím posledním a
nejdůležitějším mužem mého života.
Toho pravého jsem potkala v divadle, kam jsem šla s Jakubem, do něhož jsem tehdy byla
šíleně zamilovaná, ostatně, jak už asi tušíte, jsem do něho šíleně zamilovaná stále a vždycky budu.
Sedli si vedle nás, on a žena, kterou náhodou znám, jmenuje se Šárka. Pozdravila jsem se s ní a opona
šla nahoru. O přestávce jsme se vzájemně představili.
Tohle je Jakub," povídám.
"Tohle je můj advokát," povídá Šárka.
Podala jsem mu ruku a prohlédla si ho. Mohlo mu být tak kolem padesáti. Dosud mě muži v
tomhle věku vůbec nezajímali, a byla to chyba. Měl brýle a za nimi oči, které s ním jaksi neladily,
stejně jako neučesané vlasy. Na sobě měl jako jediný z návštěvníků divadla oblek a kravatu, chodilo
se sem totiž v džínách, vlastně to byl spíš klub. Když jsme zmatený proces představování zdárně
absolvovali, odešli jsme s Jakubem do baru a těch dvou si už nevšímali.
219
"S kým to tam Šárka byla?" volala jsem hned druhý den ráno jedné kamarádce, která ji dobře
znala.
"Ne, to je Šárčin právník," protáhla dlouze, jak právník - to mě nezajímá, chci vědět, co je zač."
Zopakovala mi, že je to advokát. Šárka ho zná dlouho, kdysi ji zastupoval, ale určitě s ní
nechodí, to by moje kamarádka musela vědět. Poslyš, takovýho chlapa bych měla mít.," řekla
jsem vážně.
"A co Kubíček?"
"To je jen legrace. Chodíme spolu z legrace, spíme spolu z legrace. O nic nejde."
"To je legrace," řekla moje kamarádka. "Teď jo." „No tak měj toho právníka, když myslíš."
"Ale jak?" Moje kamarádka nevěděla. Většinou ví všechno, najednou nic. Alespoň zatím.
Bylo to tak správně.
Dál jsem se válela s Kubíčkem, protože v životě je moc málo legrace. Určitě o tom
víte, pane, jinak byste mě neobjal. A určitě si myslíte, že toho muže jsem dostala. Máte pravdu. Ale nebylo to jen tak, nemohla jsem ho pronásledovat jako Vás, ještě jsem na to nebyla
zralá. Tehdy jsem se teprve učila silně si přát. Mít mocné přání a přát si ho tak náruživě, že ta
síla budí ze spaní. Jen takové přání se změní ve skutečnost. Já však neumím tu skutečnost pak
opatrovat. Jsem neposlušná žena a jako taková ztrácím na cestě životem muže, které miluji,
peníze, které potřebuji, a práci, při níž se neohýbám. Pokud si, pane, pomyslíte, že jsem spíš
nesnesitelná žena, nevíte, o čem je řeč, a nejste mě hoden a nejste ten pravý. Objímám Vás.
PODKOLENKA 1
Hodné holky nosily punčocháče ještě v dubnu. Byla to taková nevyhlášená soutěž, kdo první
vyrazí s holýma nohama, a já ji pokaždé vyhrála, sestry hořící, jinak se nepovažuj u za zrovna moc
soutěživý typ, a dokonce ve společenských či sportovních hrách, kde jsou jasně daná pravidla,
vyhrávám vyloženě nerada. Vítězství mi přijde moc regulérní, málo nápadité. O to raději vyhrávám,
když nejde o hru, protože tam jsem vždy hlavní cenou já sama.
Když můj bývalý manžel navždy zmizel v propadlišti dějin, sedla jsem si doprostřed obýváku na zem
neschopna pohybu a propadla jsem absolutnímu zoufalství. Přišla noc a já zaťala zuby. Co mi zbývá bilancovala jsem. Nic neumím a mám dvě děti. Nemůžu dělat servírku, protože bych hosty polila
kávou, nemůžu dělat na poště, protože neumím lepit známky, nemůžu dělat uklízečku, protože
nevidím nepořádek. Můžu skočit z okna nebo napsat knihu. Zvolila jsem to druhé. Hned první noc po
rozchodu jsem začala psát. Věděla jsem, že si nemohu dovolit žádnou luxusní knihu určenou ke čtení
v literárních salonech. Věděla jsem, že ta kniha musí být pro všechny kromě kritiků. Bála jsem se,
220
abych někoho nenudila výlevy zhrzené manželky, a přitom jsem chtěla psát o tom, co každý zná.
Myslela jsem na tuláka Charlieho, chlápka, který neztrácel baletní krok, ani když hrál Hitlera.
Většina soudných žen by se v mé situaci asi zaměřila na shánění slušného zaměstnání a slušného
chlapa. Přemohly by se a dělaly, co je nebaví, a říkaly by, že život není peříčko. Život je peříčko,
tvrdím, a dívky, které si vydupaly na mamince, že budou nosit podkolenky v březnu, plynou proti
proudu, plují jinak než většina, protože většina se většinou mýlí. Co to vlastně znamená, chovat se
rozumně? Obvykle tak, jak se očekává, jak se sluší, jak nás to učili. Mé sestry v krvi, pište knihy,
malujte, zpívejte, jásejte - a dobře to všechno vymyslete. Buďte urputné a ďáblem posedlé. Proč dělat
věci jednoduše, když to jde složitě, který blb to říká naopak? Nikdy nechoďte tou nejjednodušší
cestou, sestry zježené, došly byste vyhaslé.
U mě to propuklo podkolenkami v lednu, ale možná ještě mnohem dřív než v časech povinné
školní docházky, možná už někdy v jeslích, kdy jsem v době nucených her chodila celé hodiny dokola
a umíněně opakovala: „Je to tu hnusný, je to tu hnusný," dokud mě nezavřeli do sprchy. Jde o odvahu,
sestry, ale můžeme jí říkat podkolenka, nabubřelými hrdiny ať jsou muži. Byla jsem divné dítě,
zalezlé do své jinakosti, a při tom všem blondýnka s mašlí, zdánlivě nesmělá, bázlivá, ale když šlo do
tuhého, ano, přiznávám, když šlo o vítězství, prosadila jsem si svou.
Vzpomínám si, jak jsem probrečela tábor, s nikým jsem tam nebyla schopná promluvit slovo,
jen jsem psala domů zoufalé dopisy, odvezte mě, zachraňte mě. A tak přijeli. Jenomže táborový vůdce
si je vzal stranou a navyprávěl jim, že už je vše v pořádku, že jsem se sžila s kolektivem, a odvelel mě
na táborové hry. Rodiče uklidněni odjížděli. Když vycouvali, spatřili mě pod autem spící na silnici.
Chtěla jsem jim rozhodně zabránit v odjezdu, a také se mi to podařilo. Zděsili se, že mě mohli přejet, a
nikdy víc jsem nejela, kam jsem nechtěla. To není návod, to je jen ukázka přání zhmotněného a
vyšponovaného k prasknutí. Vynalezte si svůj vlastní způsob, jak postupovat. Nebuďte baby, sestry
popelavé. Dám ruku do ohně za to, že všechny zásadní věci v životě lidském jsou jako podkolenka:
nevhodné a nepřiměřené a člověk se při nich klepe zimou.
s. 49 - 51
HRUBÁ PRÁCE
Někdy mi připadá nepochopitelné, že mě někdo může považovat za feministku, jindy tomu
docela rozumím. V zásadě mi to je vlastně fuk, stejně si vždycky budu mlít svou a podle sebe.
Myslím si, že ženy, které miluju, tedy vy, sestry krvavé, jsou o něco zajímavější než muži, které
miluju, tedy než mí praví. Protože ženy, které miluju, všechno měly a mají těžší, a vše, čeho v životě
221
dosáhly, a pište si, že ženy, které miluj u, toho dosáhly opravdu hodně, je výsledkem jinak namíchané
energie, směsicí rozumu a intuice, razance a něhy, inteligence a ženskosti.
Pravda však je, že ženy, které nemiluju, tedy vy ne, mé slunečnicové sestry, mi dokázaly v
životě škodit - a jistě ne jenom mně. Mám, bohužel, na mysli onu armádu hus, které při kávě kafrají o
dietách, aerobiku a dětech, na něž ovšem ječí a berou jim plastelínu, aby nezasvinily byt. Muži, které
nemiluju, tedy ne ti praví, mi připadají mnohem mírumilovnější, snesitelnější než tyto ženy, a po dvou
pivech si s nimi docela ráda povídám.
To je jeden z důvodů, proč nejsem feministka, nemyslím si totiž, že jsou všechny ženy automaticky
lepší. Lepší jsou jenom ty, které lítají na koštěti. Druhý důvod, proč nejsem a nemohu být feministka,
je čistě fyziologický, vždy jsem byla křehká, blbá blondýna, na niž se lepili ti nejzajímavější, leč
nejfalešnější hráči, a z tohoto úhlu pohledu se utvářel můj pohled na svět. To, že ve skutečnosti ve
mně odjakživa dřímalo cosi dravého, jakýsi druh možná až drsného pohonu, se začalo projevovat
teprve postupně a činilo mi pěknou paseku ve vztazích. Chápu to. Představte si, že si někdo vezme
něžné děvčátko a ono se mu začne stavět na zadní. Hrůza. Takže pokud vyznívají některé mé
názory feministicky, jsem tomu ráda, ale říkám, že nemohu být feministka, protože já jsem
jenom ženská a nechce se mi dělat hrubou práci.
Sestry mé posedlé, já nehovořím o feminismu, píšu o svobodě, nezávislosti,
sebejistotě a naší schopnosti být samy sebou. Jestli to nějak souvisí s feminismem, či ne, to už
si přeberte každá sama za sebe. Já to nevím a nechci vědět. Já jsem já, posedlá s mašlemi ve
vlasech. Jsem schopna se muži zcela oddat a dělat mu pomyšlení, ale ten muž musí být obr,
jenž ví, co dřímá v nitru světa, musí znát tajemství a nikomu je neprozradit, takovému muži
bych myla nohy svými vlasy a nosila ho v náruči. Pokud však dřív, než ho potkám, odhalím
tajemství sama nebo se mu alespoň na dotek malíčku přiblížím, beru jako samozřejmost, že
mně můj muž bude mýt nohy svými vlasy a nosit mě v náruči. To však není zatím na tomto
světě běžné, a tak se zatím odstěhuju na Měsíc. Poletíte se mnou, sestry květnaté?
Vzkázala jsem jednomu českému spisovateli, že mužskému šovinistovi, jako je on,
bych klidně prala ponožky, použila jsem ten příměr jako důkaz toho, že zřejmě nejsem feministka. Vzkázal mi po čase, že ponožky si už léta pere sám, ale že by mi nabídl jiný obor
péče o sebe. A náhle jsem jako feministka dospěla k názoru, že mě nepochopil. Takže já
skutečně nevím. Pokud jde o mou osobu, odmítám se feminismem dále seriózně zabývat, to
ať dělají jiní. Často mě napadá, že nic takového jako feminismus neexistuje, že to je jen další
škorpení mezi děvčaty a chlapci, jedna z dalších nekonečných manželských hádek, kterou
holky vyhrají.
222
S českým spisovatelem jsem se o několik měsíců později sešla na kávě. Celou dobu jsem se s
ním hádala o jeho příšerných názorech, křičela jsem, že se depiluju, zbožňuju
homosexuály, kouřím trávu a v pupíku mám piercing. V pauzách, v nichž jsem se potřebovala
nadechnout, zpíval moravské písně, čímž mě umlčel. A řekl, že piercing a kouření trávy
praktikují jen slaboši, kteří nejsou osobnost a potřebují někoho napodobovat. On sám nikdy
neměl dlouhé vlasy a kouřit ani nezkusil. Vzpomněla jsem si na svou historku z dětství s
ušitými džíny a usoudila jsem, že nejsem silná osobnost. Měla jsem chuť ho zaškrtit, ale místo
toho jsem se ho zeptala, jaký je rozdíl mezi tím, když si někdo propíchne ucho, aby mohl
nosit náušnici, a jiný si ze stejného důvodu propíchne třeba bradu? Mlčel a díval se na mou
náušnici v uchu.
"Žádný," pravila jsem vítězoslavně, "jen jste si na to už za svůj předlouhý život zvykl."
Neměl argumenty.
„Náušnice v uchu se mi líbí," řekl. Naklonil se ke mně a políbil mě na ucho. Neměla jsem
argumenty. Feministka by mu dala ránu a já pochopila, že je ten pravý.
"Co teď píšete?" zeptal se.
"Ále, takovou blbost. Jsem z toho celá rozsypaná."
"To znám," řekl, „Já jsem teď právě dopsal knihu, přečetl jsem si ji a řekl jsem si - to zas bude
malér. O všech jsem tam všechno dopodrobna vylíčil. Jenomže pak jsem si ji přečetl znovu a
viděl jsem, že je to tak v pořádku, že s tím nemohu nic dělat. Zavřel jsem ji a odevzdal."
Chvíli jsem na něj hleděla s úžasem. Řekl přesně to, co jsem potřebovala slyšet. Kdyby měl
náušnici nebo piercing, políbila bych ho. Takhle jen řeknu, aby to bylo úplně v pořádku, že se
jmenuje Jaromír, mé divoké sestry.
223
Petra Hůlová (1979)
Čechy, země zaslíbená, 2012
str. 183 - 184
„Z toho posedu hlídáme svý území, víš?“ pokračuje. „To já chtěla, aby táta ten posed
postavil. Až se táta vrátí z Ukrajiny, už to tady bude naše. Zatím nikdo, kdo není od nás,
nesmí šláplnout dál, než jak jsou ty tyče a na druhý straně ten kus plotu, a další hranice, to je
ubytovna. Kluci maj nože, aby si lidi zvykli. Až si zvyknou, budeme požadovat na
ukrajinským velvyslanectví, aby to vyjednali s Čechama. Bude tu něco jako ambasáda. Místo
v cizí zemi, který má nějaká jiná. Budou tu platit ukrajinský zákony.“
„Co je to za blbost, chceš, aby nás všechny okamžitě poslali domů?“
„To by mohli?“ Marina najednou znejistěla.
„Holčičko moje, mohli a chtěli!“
„Takže jim to stejně patří,“ řekla a čekala, co na to já.
„Co přesně, Marino, těm dětem děláte? Jestli mi to teď neřekneš všechno, tak bude
zle.“ Teprve potom to Marina vyklopila.
Jak se dalo čekat, hlavní v partě byl Michal Malevič s Marinou. S nimi tam byla skoro
celá omladina z naší ubytovny, až na pár, co jim říkali zrádci. Ti zřejmě museli být do osmi
doma, a tak se s nimi pro diverzi nedalo počítat. Do party brali ale i menší děti. Ty se tužily
pokřikováním, a když chtěly být plnoprávnými členy, musely jednu noc přespat samy na
posedu. Skutečnost, že si u nich doma nikdo nevšimnul, že spí venku, jinak by je samozřejmě
nepustili, byla součástí zkoušky. Znamenalo to totiž, že když si doma můžou dělat, co chtějí,
jsou použitelní na nějaké menší akce jako zvědi nebo volavky, aniž by hrozilo, že starší
generace akci překazí. Čmáralo se po zdech, občas prý někoho před školou přivázali k
zábradlí, aby nestihl první hodinu, nebo mu vzali ze skříňky přezůvky a hodili je do koše.
Všechny ty děti, kterým něco takového dělali, alespoň tak to tvrdila Marina, byly dřív nějak
zapletené do věcí, co se jí, Michalovi nebo těm ostatním děly, a jednou dokonce ztřískali i
holku, jejíž táta kvůli něčemu křičel na Maleviče jakožto stavební dozor. Pak ale Marina sama
přiznala, že zbili i dva kluky, kteří napráskali, že Vietnamci kouří na záchodě, a to uznala, že
byla možná chyba, protože jak dodala, „kouřit se má až po škole“.
Moje dcera ještě říkala cosi o tom, že by s Michalem chtěli mít na zahradě za
ubytovnou hospodářství. Na dalších záhoncích že už se dohodli s babičkou, která ji na rozdíl
ode mě v takových věcech vždycky podporovala, a že by tam časem mohli pěstovat i koně
224
nebo alespoň oslíka.
„Viď že, mami, koupíme oslíka, když se dostanu na tu střední,“ prosila. „Já o žádný
drahý kozačky ani značkový šaty nestojím. A oslík,“ na chvíli se zamyslela, „oslík stojí jen o
málo víc než ten kožich, cos mi chtěla koupit k Vánocům. Klidně nějakýho staršího, kterýho
už nikdo nechce. Vozil by v partě malý děti. Voni by ho milovaly.“
str. 200 - 204
Když jsem otevřela víko té bedny, seděl tam na bobku ve skrčenci úplně počuraný
kluk.
„To Michal s Marinou,“ sípnul jenom, jako by tam celou dobu seděl bez vzduchu a
teprve teď se mohl nadechnout, a ve mně začalo vibrovat, jako když se zapne ruční ždímačka,
a rychle to šlo do otáček. Rozklepaly se mi ruce a ten kluk se mi před očima rozklepal taky, i
když ten se třásl už předtím.
„Kdy ti to udělali?“
„Dneska po škole,“ a to už jsem letěla nahoru, kluk se potácel za mnou, a řvu „Marino,
Marino“ na celou ulici.
Na zahradě jsem zakopla o stan, co si tam Marina s Michalem postavili, a nějakou
šňůru s fáborky. Jako by zahrada byla jen jejich, z ubytovny nás takhle brzy vyrazí, a dál řvu
„Marino“ a pak taky „Michale“, a chvíli to trvalo, až pak vidím jednu nohu a druhou, leze to
neochotně dolů z posedu a jsou to oba dva.
Když mě Marina uviděla, jak tam stojím s tím klukem, on to byl už pěkný habán,
skoro tak velký jako Michal, a Marina, jako by nevěřila vlastním očím, jen řekla: „Mami, ale
on tam měl bejt nejmíň, než mu dneska skončí florbal, chápeš? To je ten Ota, co má tu matku
z rodičáku, která nesnáší děti levný pracovní síly.“
A Michal: “Jak jsme ho tenkrát zkopali na záchodě, tak to teď žvaní úplně stejně,
jenom na osmiletým gymplu.“
A Marina: “Říká, že Ukrajinci, Vietnamci, Číňani, Mongolové a Rusáci mají jít do
plynu.“ A to už se kluk poroučí do zaječích a Michal by se za ním nejraději pustil, ale jsem
tam já, takže za ním jenom křičí: „Hajzle!“
Aby toho nebylo dost, mezitím, co jsem byla pryč, se domů vrátila máma, což by
ničemu nevadilo, ale ve chvíli, kdy jsem se znovu ocitla v obýváku, už jen zírala na svoje ruce
a vypadalo to tam jako u inkvizičního soudu. Danka seděla na druhé straně stolu, mezi nimi
hradba z rajčat, pytlíků slunečnicových semen, kvašených okurek a sklenic s brusinkovým
kompotem, naše kuchyně byla vyšetřovna a já se právě ocitla uprostřed něčeho zásadního,
225
protože máma byla bílá jako stěna, ale uniknul mi začátek.
„Prý jste jim ten koňský masakr hodili na hlavu,“ řekla Danka klidně, ale vsadila bych
se, že když jsem byla ve sklepě, takhle klidně se nemluvilo.
„Kdo vám to říkal?“ zeptala se máma bezbarvě. I rajčatům na stole muselo být v tu
chvíli jasné, že to, odkudto Danka má, je úplně putna.
„Jojka,“ řekla Danka úředním tónem, jako když se vyvolává před tabuli, a kupodivu
jako by to mámě ulevilo.
„Rusinkova sestra, kterou nevzali s sebou, a nikdy se z toho chudák
nevzpamatovala,“ podotkla máma.
„Nevzali s sebou? Já myslela, že to bylo štěstí, že nemusela do lágru, mami.“
„Jak se to vezme, Oluško.“
Ráda bych mámu vzala za ruku, takhle už mě neoslovila léta.
„Jak to tedy bylo s tím masakrem, paní Maljarčuková?“
„Nebyl to žádný masakr, Rusinko byl blázen.“
Danka se na chvíli zamyslela, jako by nevěděla, jestli na mámu vytáhnout něco, co
slyšela jen mezi čtyřma očima, a pak si dodala odvahy: „To samé řekla Jojka o celé vaší
rodině. Prý že kdyby nebylo vás, Maljarčuková by byla ona.“
Máma se rozburácela smíchem, který přešel do kašle. Párkrát jsem ji v té době zas
viděla kouřit. Potají na zahradě, když si myslela, že ji nikdo nevidí.
„Tak vidíte,“ pokračovala máma. „A téhle ženské byste chtěla něco věřit?“
„A nepomáhala vám snad celá ta léta, když se děly ty věci ve vašem domě?“
„Vydělala si za to dost, nemá si na co stěžovat. Kdybych jen spočítala, co všechno
jsme jí s mužem za ty roky zaplatili, to by ani Olga nebývala musela jezdit do Čech.“
Představuji si, jak by to vypadalo, kdyby to bylo tak, jak říkala máma, a žaludek mám
z toho zrovna úplně na vodě. Jako bychom už neseděly ve vyšetřovně, ale v kajutě nějakého
batyskafu. A temná hlubina za stěnami téhle skořápky nebyla voda, ale čas, a nějaká bouře nás
jím smýkala tam a zas nazpátek. Moře času, kterému chybí břeh, o nějž je možné se zachytit,
a jediné, co se dá čekat, je nějaký útes, a když se rozbijeme, jen Pánbůh s námi. A slyším
Danku, jak se mámy znovu ptá, jak to s tím masakrem před padesáti lety bylo, a divím se
mámě, že jednoduše neřekne, že už si na to prostě nepamatuje.
Jenže máma místo toho: „Myslíte, že my jsme tehdy něco rozhodovali? Přišlo nařízení
a bylo to. Navíc v porovnání s nařízeními, která člověk slyšel každou chvíli a nemělo to hlavu
ani patu, znělo rozumně. Co všechno by ostatně bylo s těmi traktory, kombajny a náklaďáky,
kdyby jim koně neudělali místo? Kde si prosím vás myslíte, že se to mělo celé skladovat? Ty
226
hangáry plné šatstva a nábytku, co vám teď stojí kolem Prahy, tyhle výdobytky, kam si vy
strkáte, co se vám zlíbí, my tehdy neměli. Tlačilo se na odbyt a koně k nám sváželi na základě
nějakého dalšího nařízení z celé Ukrajiny, tak si to představte. Z nějakých se naudily salámy,
ale aby se z toho ve velkém dělalo psí žrádlo, to tedy tehdy také ještě nikoho nenapadlo.
Možná si v Moskvě mysleli, že Mykolajivka je mnohem větší. Možná si mysleli, že je to
taková Praha nebo Olomouc, a zapomněli si to na mapě ověřit. Z dobytčáků k nám koně
přijížděli i polámaní, nemocní. Z těch rostla hromada u nádraží, kolem pak psi. Víte, jak se
chová pes, když je dennodenně na syrovém mase? Tehdy jsem byla moc šťastná, že jsme ještě
neměli děti. Vůbec nesměly chodit ven. Někdo se snažil někam psát, požádat je, ať už to k
nám nevozí. Z Vinnycce pak přišla odpověď, že těžká doba s sebou přináší těžké úkoly a s
těmi svými se musí každá oblast vypořádat sama. Pak už ani nestačily ty ohrady. Tak rychle,
co se to do Mykolajivky vozilo, se ani nestihly stavět. Pár statků kulaků, co je dávno vyhnali
pryč, se jen narychlo oplotilo, obestavělo krámy a nábytkem z vystěhovaných chalup. Koně
dělali do světnic, rozbitými okny civěly ven vyděšené koňské hlavy.
„Proč jste je prostě nepustili, ať si jsou po svých? Někam by se rozutekli, ne?“ zeptala
se Danka.
„Půl milionu koní? To je horší než mračno kobylek. Bylo by po úrodě, všechno by
zničili, hladomor o šestadvacet let předtím si dost lidí tehdy ještě dobře pamatovalo. Nehledě
na to, že bychom se tam všichni brodili po pás v močůvce. Slečno, vy jste asi na venkově v
životě moc nepobyla, že?“
Danka vypadala, že se jen tak snadno nedá. Máma se netvářila vítězoslavně, spíš
unaveně. „Já se s vámi nepřu, mně jich bylo taky líto. Ale říct, že to byl masakr, to je lež.“
„Jojka říkala, že jste byla jedna z hlavních, kdo to tehdy řídil.“
„V devatenácti?“
„Všem vám bylo tenkrát tolik.“
„Máte pravdu,“ přiznala máma, byli jsme mladí,“ a zničeho nic se usmála, jako by to
byl od Danky kompliment, a možná k tomu stačila i jen ta vzpomínka, že jí někdy bylo tak
málo.
227
Sylvie Richterová (1945)
Slabikář otcovského jazyka, 1991.
s. 26 – 34
VRÁTILA JSEM SE ZE ŠKOLY do prázdného bytu.
Maminka byla na školní brigádě, Johanu svěřili babičce Anežce a tatínek se ještě nevrátil z
práce. Vynesla jsem smetí již dost páchnoucí. Ustlala jsem všechny postele, umyla nádobí.
Odnesla všechny šálky od kávy z pokoje a taky umyla. Posbírala jsem v ložnici všechno
špinavé prádlo, jedenáct tatínkových ponožek, vypere babička Anežka. Dvoje maminčina
pyžama, jeden ručník. Johaniny spodní kalhotky, otcova košile, vypere babička Anežka,
kravata do skříně. V pokoji jsem sesbírala čtyři poslední čísla satirického týdeníku a tři
poslední čísla literárního týdeníku, jeden měsíčník vědeckonaučný, všechno jsem to
naskládala na hromadu za dveřmi. Rudé právo pod křeslem, patří zahodit. Hadr na prach na
psacím stole, utřít prach a hadr uklidit. Rozmístit čtyři dekorativní polštáře rozpáranými okraji
dolů. Vanu nelze umýt, plavou v ní okurky, co tatínek včera přivezl domů. Když není nikdo
doma, docela ráda uklízím.
Tatínek už je tady, moc se mi líbí být s tatínkem doma sama. Ale tatínek nepřichází sám, je
slyšet hlas nějaké paní. To je paní Štiková, od nás z práce, řekl mi tatínek s omluvným
úsměvem, přišla mi pomoct s těma okurkama. Paní Štiková si svlékla kabát a vydali se s tatínkem do koupelny. Radovala jsem se, že v ložnici už není těch jedenáct ponožek a že je i
ustláno.
Přinesli okurky ve dvou lavórech z koupelny do kuchyně. Paní vytáhla z tašky pět sáčků
zavařovacího prášku a tatínek postavil na plyn hrnec vody. Potom se jal čistit okurky pod
tekoucí vodou a paní oždibovala zaschlé stopečky z okurek již omytých. Pojď také umývat,
lákal mě tatínek a přinesl šest pětilitrových sklenic. Není těch okurek tak mnoho, uvidíš, jak
rychle budou snězené, povzbuzoval tatínek, když se chýlilo k desáté. Paní činorodě připravila
ještě několik menších sklenic pro speciální úpravu okurek a v půl dvanácté mě tatínek
požádal, abych udělala kafíčko. Odešli do pokoje, vařila jsem kafíčko, ozvala se hudba,
kafíčko si postavili před gramofon, zbožně naslouchali, paní se mě starostlivě zeptala, zda
mám ráda hudbu, zvláště Beethovena. Já nevím, pravil zahloubaně tatínek, když doznělo finále, proč se ta naše máma o hudbu nezajímá, ani o okurky, říkala jsem si, ale v duchu, v duchu,
v duchu. Paní Štiková nahlédla do hrnku od kávy a zvedla se k odchodu. Tatínek za ní zavřel
228
dveře a pomohl mi sklidit desky. Ona bohužel maminka tu paní Štikovou nějak nemá ráda,
povzdechl si tatínek, snad abys jí ani neříkala, že nám s těma okurkama pomohla.
MOC RÁDA JSEM JEZDILa s tatínkem na hlavní poštu. Naše pošta zavírala v šest a
na hlavní poštu se jezdilo za tmy. Představovali jsme si cestou, že jedeme do Paříže. Tatínek
mi vyjmenoval města, kde se zastavíme na nocleh, a já jsem opravovala trasu podle svých
přání. Váhala jsem mezi oklikou přes Alpy a zajížďkou přes Rujanu: Do Paříže jsme v
každém případě přijížděli večer. Už nám chybělo jen pár kilometrů, asfalt se leskl a
rozsvícené pouliční lampy houstly. Všichni spali.
Velkým zážitkem byla také tatínkova cesta do Číny. Poprvé v životě jsem ochutnala
banány, byly už velice rozměklé a sladké. Přeslazené byly čínské bonbóny z gumovité hmoty;
bylo jich velmi mnoho, a dokud jsem je nerozdala, byla jsem nejvyhledávanější osobou z celé
třídy, protože připomínaly Žvýkačku, jež u nás tehdy byla velkou vzácností, zakázaným
ovocem a osvědčeným prostředkem jak vyvolat hysterický záchvat soudružky učitelky.
(Žvýkáním.)
OTEC ZAČAL Chodit s nějakou paní. Pravděpodobně paní začala chodit s otcem.
Maminka se pokusila o sebevraždu. Tatínek slíbil, že se to vícekrát nestane. Pracoval však s
tou paní na stejném pracovišti, byl její nadřízený, a nemohl ji tedy z osobních důvodů
přeložit. Mamince chodily anonymní dopisy, maminka radila tatínkovi, aby přijal nabídku na
služební pobyt v cizině. Tatínek živě souhlasil, děti se naučí cizím jazykům, uvidíme exotické
země a finančně to bude výhodné. Když to nevyšlo s cestou do Guatemaly, začali jsme se
chystat do Jemenu. Tatínek koupil další díl Zeměpisné encyklopedie, ale vypukla suezská krize, a
tak se kvůli dětem cesta odřekla. Maminka se chystala k dalšímu pobytu v blázinci, a že nás
už považovala za rozumné, říkala, jeden pokus o sebevraždu stačí. Otci nabídli práci v Kongu,
tentokrát se chystal sám, protože dcery už byly velké. Dostal všechna nezbytná očkování, v
Kongu však zavraždili Lumumbu a z cesty sešlo. Záhy nato byl pozván do Etiopie, Hailé
Selassié seděl pevně na trůnu, ale otec si cestu rozmyslil, protože se už necítil ani mlád ani
zdráv. Jeho milenka se zatím rozvedla, ne sice kvůli otci, ale maminka musela pochopit, že v
tak těžké situaci a po devítileté známosti ji otec nemůže opustit. Jezdil na krátké služební
cesty po Evropě a vozil nám zejména ze Západního Německa svetříky ze syntetických vláken.
Maminka dostala anonymní dopis, že stejné svetříky vozí i dospívajícím dětem své milenky.
V takových svetřících tenkrát všichni, kdo sledovali módu, chodili do divadla. S rozmachem
229
turistického ruchu se pak zjistilo, že syntetické svetříky jsou nejlevnější a nejpohrdanější
součástí oděvu západních občanů, a večerní móda se změnila. Tatínek začal vozit svetříky
vlněné, ale maminka je nechtěla.
ODSTRČIL ROZMRzající kuře na stole, utřel krvavou kalužinu pod ním, vytáhl
prkýnko, položil na stůl, z kapsy vyndal svůj kapesní nůž vždy ostře nabroušený, otevřel,
podal si klobásu a talíř, nakrájel klobásu na pravidelné kostky o hraně 7 mm, zašel do spíže
pro cibuli, nakrájel kapesním nožem na drobné kostičky (o hraně 3 mm), nasypal ke klobáse,
vyjmul z kredence sklenici, nakapal do ní půl prstu octa, přilil na dva prsty vody, osolil,
opepřil, nalil na klobásu s cibulí a promíchal. Na kráječi ukrojil rovný krajíc chleba. Vzal
talíř, vidličku, chléb, solničku, všechno do jedné ruky, druhou rukou zhasl světlo v kuchyni,
otevřel dveře do pokoje, rozžal světlo, položil talíř, vidličku, chléb a solničku na stůl, vrátil se
na předsíň, dřepl si u kočičí bedny, otevřel aktovku, kterou tam opřel při návratu z práce,
vyjmul z ní knihu, pohladil kočku, řekl no jó, Micinka. Vrátil se do pokoje ke stolu, spustil se
do křesla, detektivku opřel o solničku, nahmatal vidličku a pohroužil se do jídla a do
detektivky. V půli večeře si šel ukrojit druhý krajíc chleba do kuchyně. Když dojedl klobásu,
šel si namazat zbytek krajíce sádlem. Odsunul talíř, přitáhl si detektivku, dojedl chleba se
sádlem, s očima přivřenýma do detektivky vyjedl pak kostky z cukřenky.
Pootevřenými dveřmi z kuchyně se těžce vplížila černá kočka, zamňoukala na muže
zhrouceného do knihy, vypadal, jakože spí, ale nespal. Řekl no jó, Micinko malá. Kočka
namáhavě vylezla na gauč naproti, břicho se jí téměř bez přestání kroutilo v křečích. Muž
zvedl třikrát hlavu během hodiny a vždy řekl, no jó, Micinko malá. Potom zvedli hlavu oba,
ozvalo se klapnutí dveří, vrátila se žena. Proboha, co je s tou kočkou, řekla a sklonila se nad
zvíře, vždyť se celá třese. Muž vyprostit prst z přivřené detektivky, kočka slabě zanaříkala,
celý večer byla klidná, řekl a přidržel tašku, do které žena ukládala kočku. Vyběhli na ulici,
muž nastartoval auto, žena řekla, s tímhle se nemělo čekat. Projeli parkem zvěrolékařské
nemocnice, vešli do opuštěného pavilónu, potkali veterináře, postavili opatrně tašku na zem a
vyjmuli z ní jemně kočku. Ona je mrtvá, řekla žena, to tedy je, potvrdil zvěrolékař. Ale vždyť
byla celý večer klidná, úplně klidná, stěžoval si muž, kdybych to byl věděl, polykal slzy.
PORODILA DVĚ DĚTI, Pečovala o ně a vychovávala je. Dvakrát se pokusila o
sebevraždu a dvanáct let se rozcházela s mužem, učila ve škole a jezdila na prázdniny. Každý
den aspoň někde něco utřela, umyla. Měla stále v pohotovosti velkou zásobu hadříků
vystříhaných z odloženého prádla, z kalhotek a z kombiné po babičce, z dětských košilek,
230
mužových trenýrek, ze svých spodků, Neupotřebené ještě hadříky zaplňovaly horní poličku
skříně na předsíni. Lehce našpiněné hadříky ležely na dřezu a pod dřezem v kuchyni, vyprané
hadříky mokly na šňůře na balkóně, hadříky k vyprání hnily v koupelně. Je to velmi praktické,
říkala, když potřebuji utřít nějakou špínu, mám vždycky po ruce hadr, když se třeba kočka
někde vyčurá, mohu to hned utřít a hadr vyhodit. Použitý hadřík skutečně hned vyhodila, je to
tak hygienické, dodala.
Z tepláků, starých svetrů a halenek stříhala, případně trhala prachovky. Za každým tělesem
ústředního topení byla zastrčená prachovka, některé byly složené mezi okenními rámy a
zásoba prachovek byla vměstnána za ústřední topení na předsíni. Život nábytku je proměnlivost špíny a proměnlivost jeho obyvatel. Kvalitní stárnoucí nábytek pod mladou rukou s
prachovkou, kvalitní stárnoucí nábytek pod stárnoucí rukou s prachovkou. Prohlédá. Nemůže
ho kvůli té špíně přehlížet, musí ho bedlivě pozorovat, vždycky ho zase našla ve střízlivé
rukodělné práci. Odpočívala se zavřenýma očima a s knihou v ruce v nejšpinavějším křesle,
rozedraném a ošklivém. Potřebovalo dvacet let nový potah a nikdy ho nedostalo, přestože
bylo dvacet let v pořad I nejnutnějších oprav na prvním místě. Není možné si brát vzor z
Rimbauda, řekla, když zvedla hlavu od knihy. Byl příliš agilní a jeho agilnost musela být
patologická.
SHODLY JSME Se se sestrou na tom, že naše dětství je šťastné. To, že jsme se tak
často a surově bily, způsobily skryté konflikty mezi rodiči. Johaně je líto, že si nepamatuje
babičku Ludmilu. Babička Ludmila je ideál. Nevím, co o ní Johaně vyprávět. Nehtem si
vydrápla z bílých zubů kousek jablečné slupky. Chroupala většinou jablka i s ohryzkem, zbyla
jenom stopka.
Když mi králík Alois nedovolil, abych ho pokládala za babičku Ludmilu, vyhlížela
jsem ji každé odpoledne z okna a viděla jsem ji přicházet ve všech květovaných postavách,
které se mihly na konci ulice, ve všech baloňácích, které se vynořovaly zpoza rohu, a ve všech
huňatých zimnících, které přecházely po druhé straně chodníku. Když seděla na velikém
porcelánovém nočníku a říkala tiše, ty bolesti, ty bolesti, bylo mně jí líto jen kvůli těm
bolestem. Vždycky, když u nás babička Ludmila přespala, zapínala jsem jí ráno knoflíčky u
podprsenky do dírkované gumičky.
Babička Anežka přestala nosit podprsenku a byla neforemná. Pekla pro nás buchty,
koláče, dorty, štrůdly, vánočky a mazance. Říkávala, jezte děti, je v tom dvanáct vajec. Do
buchet nikdo dvanáct vajec nedává, babička Anežka lhala a prášek do pečiva čpěl.
231
Shodly jsme se se sestrou na tom, že naše dětství je šťastné. Když se mi podařilo zatlačit slzy
a usmát se trochu, vzala jsem obě dcery za ruce a seběhly jsme dolů k pískovišti. Menší
uklouzla a já jsem ji jen taktak zachytila. Zasmála se a chtěla do náručí. Když jsem ji postavila zase na zem, dřepěla ta starší u potůčku a vířila vodu proutkem. Děti, které se batolily
kolem, ocenily její objev a přidaly se. K večeru se mě zase obě chytily za ruce. Těšily se
domů, vdechovaly zhluboka vůni našeho bytu, dívaly se, jak maminka šuká po pokoji a dělá
plno pohybů a kouzel, ze kterých je nakonec večeře. Po večeři spát. Když jsou uloženy,
zavolají ještě, mámo pít, usrknou čaje s citrónem, který jim přinesu, a šťastně jsme usnuly.
232
Kateřina Tučková (1980)
Žítkovské bohyně, 2011
SURMENA
Od té chvíle, co se Dora stala andzjelem se svět od základů změnil. Ta tam byla dlouhá
odpoledne, která se podobala jedno druhému, ty tam byly chvíle plné nudy, v nichž se život
rozpíjel do rozostřených kontur. Od té doby už Dora nikdy zbůhdarma neseděla na lavičce na
zápraží horské samoty. Její čas se stal součástí času mnoha lidí, mezi nimiž zastávala
důležitou roli. Vykonávala ji hrdě a s vědomím odpovědnosti k tajuplné tradici, která
vycházela z minulosti tak dávné, že si nikdo ze Žítkové, nikdo z Kopanic neuměl představit
z jaké. Každý jen uctivě pokyvoval: — Bohování je prastaré, bohyně a andzjelé tu byli
odjakživa.
Odjakživa, odvždycky, Dora to dobře věděla, co ale do chvíle, než se stala andělem, netušila,
bylo, že bohyně a jejich umění jsou taková vzácnost. Že je jinde nemají. Když byla malá, tak
si dokonce myslela, že být bohyní je jen jedna z forem existence – že ženy se zkrátka dělí na
tetky z pošty nebo jednoty, na dojičky a krmičky z JZD Žítková, a na ty, co se živí jako
bohyně. Zdálo se jí to být stejně přirozené povolání jako jakékoliv jiné. Ani ji nenapadlo, že
by to tak nebylo i jinde.
Teprve až se stala andělem a poznala, z jak velkých dálek za bohyněmi lidé jezdí pro radu
nebo léčení, pochopila, jak jedinečné ty ženy jsou. O to nadšeněji pak andzjelovala a pečlivě
dodržovala všechno, co jí Surmena kladla na srdce.
— Když přijede autobus, stůj vždycky poblíž zastávky, nikoho na sebe neupozorňuj, jen
čekej, až tě někdo osloví. Jestli se bude ptát na cestu k bohyni, zeptej se na oplátku ty, jestli je
ten člověk tak hloupý, že věří na bohyně. Počkej, co ti odpoví. Když bude rozpačitý, doveď
ho. Když bude moc sebejistý, radši se kliď, od takového nepojde nic dobrého. A dávej si
pozor na dvojice, pamatuj si, že lidé sem častěji jezdí s trápením, se kterým se potýkají sami a
ke kterému nepotřebují žádné svědky, opakovala Surmena často.
Dora si to zapamatovala dobře. Pečlivě si prohlížela lidi, které vyplivly odpolední autobusy
z Brodu, a když viděla někoho cizího rozpačitě se rozhlížet kudy kam, připletla se mu do
cesty a počkala, až se jí zeptá: — Holčičko, prosím tě, nevíš, kde tady bydlí bohyně?
233
Ti lidé byli různí, obyčejní i zvláštní, téměř vždy osamělí a ustaraní, ale čas od času se mezi
nimi objevily i dvojice, před kterými ji varovala Surmena. Nejčastěji to byl muž se ženou, oba
mladí a zdraví a vůbec nevypadali, že mají nějakou starost – Dora by do nich rozhodně
neřekla, že potřebují pomoc bohyně. Na jeden takový pár si dodnes dobře vzpomíná, potkala
ho zpočátku svého andzjelování.
Ta dvojice postávala na zastávce ještě dlouho poté, co autobus odjel, přesně tak, jako to
dělávali přespolní, když se rozhodli vyhledat některou z bohyní a neznali k ní cestu. Dora je
chvíli pozorovala – turisticky oblečenou ženu, která ve svém oděvu v pracovní den působila
nezvykle a která se zprudka napřímila vždycky, když k ní muž, co s ní přijel, úkosem
promluvil, a muže v klobouku a dlouhém plášti, který se choval, jako by k ní vůbec nepatřil.
Doře se zdáli podezřelí a chtěla proto zmizet, ale dřív, než se stačila otočit, viděla, jak ten muž
kývl a žena se na jeho pokyn vydala směrem k ní.
— Holčičko, prosím tě, nevíš, kde tady bydlí bohyně? zavolala pak na ni ta ženská lísavě.
Dora chvíli tiše přešlapovala, pak ale váhavě přikývla a ukázala na vršek hory Kykule.
— Až tam nahoře, v lese. Vede tam modrá značka, podle ní přijdete až ke křížku a od něj
uvidíte jedinou chalupu, tam bydlí bohyně.
Žena jí horlivě poděkovala, z kapsy vytáhla korunu a vtiskla jí ji do dlaně. Pak se otočila a
svižně odcházela ukázaným směrem. V závěsu několika metrů ji následoval ten muž. Dora se
za nimi dívala, dokud se jí neztratili v ohybu cesty vedoucí k úpatí divoké karpatské hory.
I dnes by ji zajímalo, jestli ti dva tenkrát přenocovali v krmelci uprostřed hlubokého lesa,
kterým nepronikalo nic, jen jediná modře značená stezka, která vedla z Hrozenku ke křížku a
pak se ztrácela, nebo jestli se stihli ještě vrátit do vsi. Každopádně poslední autobus na Brod
odjížděl v 16.15 a ten stihnout určitě nemohli.
Ale ne všichni cizinci bývali tak podezřelí. Naopak, většinou to byli lidé, kteří Surmenino
vědění opravdu potřebovali, Dora je po čase poznala už na první pohled. Zachmuřená starší
dáma s igelitkou byla jistota, ta šla obvykle kvůli dětem. Mladá holka rozpačitě postávající u
tabule s jízdním řádem, to byla taky jistota, ta si šla poslechnout o lásce. Taky tam přijížděli
lidé, kteří vypadali nemocně. Všechny takové Dora k Surmeně vodila ráda, protože věděla, že
jim pomůže a že se jejich tváře už brzy rozsvítí něčím zvláštním, nadějí.
234
Dora je už na zastávce, kde ji požádali, ať je zavede k bohyni, brala za ruku, a vyváděla
nahoru, kolem hřbitova, kopanice Čjérné, lesem až k rozcestí, odkud už mohli zahlédnout
Surmeninu chalupu na Bedové. A přitom andzjelovala, přesně tak, jak ji naučila Surmena.
— Měl jste dlouhou cestu? vyzvídala Dora a tvářila se přitom, jako by jí to přišlo na jazyk jen
tak, aby řeč nestála.
— Nejste po cestě unavený? Surmena vám uvaří čaj z jitrocele, ten vám udělá dobře!
— A cože jste takový smutný? To vás něco trápí? Na těle? Nebo na duši?
Neumí ani spočítat, kolikrát to se Surmenou procvičovaly – systém chytrých otázek, jejich
rozptyl v čase a ledabylost jejich kladení. Jako by samosebou si pak Dora během dlouhé cesty
na vrcholek žítkovských kopanic povídávala s lidmi, kteří, čím výš do hor stoupali, tím byli
vřelejší a upřímnější, jejich dlouho potlačované starosti z nich vyvěraly, někdy pomalu, jindy
o překot, ale s vědomím, že už už dojdou úlevy, že balvan svých starostí co nevidět složí na
prahu chalupy ženy, která prý pomůže s každým trápením. Během toho výstupu tak Doře,
neznámému cizímu děcku, které jim za chvíli mělo zmizet ze života, prozradili, co je trápilo, a
tak na konci té cesty, tam, kde se stezka větvila ke dvěma kopanicím, Koprvazům a Bedové, a
kde se s nimi loučila, o nich Dora věděla všechno. No a pak stačilo už jen těch deset minut, o
které lesíkem přiběhla zezadu k Surmenině chalupě dřív než návštěvník obcházející louku po
obloukem se vinoucí cestě, aby jí mohla říct, co se dozvěděla.
— Tak pojďte, pojďte, vítala pak Surmena návštěvníka, dřív než otevřel dvířka plotu, —
pojďte a nebojte se, já vám pomůžu, od bolesti zad i od té patálie s těmi ztracenými penězi,
jste vy to ale hlava děravá, že? Ale nevadí, snad nebude zas tak zle, tak pojďte, pojďte, však
my už spolu vymyslíme, jak to celé napravit!
Nebylo jediného návštěvníka, který by neupadl v nábožnou úctu před ženou, která, sotva jej
uviděla, dokázala přečíst všechna jeho soužení, aniž by cokoliv vyslovil. Ti lidé pak pokorně
vcházeli dál, do tmavé světnice, v níž se zastavil čas v polovině minulého století a kde
Surmena rychle stavěla na plotnu hrnek na roztavení vosku a na stůl mísu s chladnou vodou.
— Tohle je to, co jim pomůže nejvíc, smála se po jejich odchodu dobrosrdečně Surmena,
když se jí Dora později, když už z toho měla rozum, ptala, jestli ty lidi nepodvádějí.
— Když už se odhodlali přijít až sem, za neznámou starou ženskou, o které podle kdovíjakých
povídaček věří, že jim může pomoct, tak už musejí být v pořádné bryndě. Možná bývám
235
jejich poslední naděje. Jdou sem a mají strach, taky pochybují, ale naděje je sem táhne. A
abys věděla, častěji jsou to takoví, kteří nemají potíže na těle, ale na duši. A takovým se
pomáhá líp, když se přestanou trápit zbytečnými otázkami, jestli mám nebo nemám schopnost
jim pomoct... Víš, jak se jim uleví, když hned na prahu uvěří, že mám zvláštní moc? A čemu
se vzájemně vyhneme s těmi, co by se přede mnou hlídali říct na plnou hubu, co mají za
potíž? Říká se, že víra uzdravuje. A oni věří, že jim pomůžu, a to se pak taky splní. Už tomu
rozumíš? To není podvod, to je chytrá pomoc.
Dora na to přistoupila bez dalších otázek, stejně jako na Surmenin příkaz: — Jen o tom
nesmíš s nikým mluvit. Nikdy nesmíš říct nikomu jinému než mně, co ti ti lidé po cestě říkají
a že s tebou vůbec mluví. To je tajemství, které musí zůstat jen mezi námi, rozumíš?
Dora kývla.
— Kdyby se to prozradilo, už by ta pomoc nefungovala. Chápeš?
Dora znovu přikývla.
— A hlavně hleď vždycky na všechno, co ti lidi povídají, co nejrychleji zapomenout. To
udělej kvůli sobě, jinak tě jejich trápení brzo začnou trápit taky. Slibuješ?
A Dora slíbila, protože v té době neexistovalo nic, co by Surmeně odmítla.
+++
Surmena se jich ujala, když jí bylo osm a Jakoubkovi čtyři. Určitě ani nepomyslela na to, že
by mohli jít k někomu jinému, tím si je Dora jistá. Tehdy ještě nebyla tak stará, aby je
nezvládla, a její široké srdce by jí nedovolilo zachovat se jinak. Navíc svoje děti neměla a
Dora je dodnes přesvědčená, že jí je vlastně nahradili.
Tenkrát, když k ní přišli, to bylo v šestašedesátém, bylo Surmeně něco přes padesát. Ale bylo
v ní cosi, co z ní dělalo stařenu už tenkrát. Možná to bylo těmi vlasy zavinutými v šátku, který
ke kopanickému kroji nosila, i když nebyla nikdy vdaná, tou sítí drobných vrásek křížících se
v nepravděpodobných, jedinečných cestách po jejích tvářích, a tím způsobem držení těla,
kterým se snažila skrýt sama v sobě. Chodila schoulená, s propadlým hrudníkem, a chůze se
236
tomu říkat skoro nedalo, spíš to bylo takové vrabčí poskakování, za které mohla ta noha, co se
jí při každém našlápnutí trošku podlomila, až to vypadalo, jako by hopsala. Říkávala, že je to
památka na válku, když se utíkala schovat do lesa a spadla tak nešťastně, že ani ona si
neuměla pomoct. Široko daleko vyhlášená napravjačka a kulhá, říkali si lidi potom. Jenže jak
by si mohla sama správně trhnout vykloubenou nohou, trhnout a prudce otočit, aby vyjetý
kloub přesně zapadl na svoje místo? Udělala, co se dalo, sklínila si nohu dlouhými větvemi a
čekala – tři dny a tři noci, sama v lese, než se přežene fronta.
Později byla Dora několikrát svědkem, jak Surmena podobný zákrok prováděla. Stála
rozkročená nad zraněným a v hlubokém předklonu objímala jeho stehno nebo lýtko, podle
toho, který kloub byl vymknutý, a pacientův kotník svírala v podpaží. Vší silou zatáhla, trhla
a stočila nohou, zraněný zakřičel tak, až Dora myslela, že umírá, a pak byl najednou klid –
kloub vjel zpátky. Ptala se jí, kde se to naučila, a Surmena se tehdy nad tou vzpomínkou tak
zvláštně ušklíbla. Bylo to prý to jediné, co se nenaučila od své matky, bohyně Justýny
Ruchárky. Naučila se to díky hrozenkovskému hrobníkovi a vlastně přímo od lidí. Od
mrtvých lidí. Vybral si ze všech bohyní na Žítkové zrovna ji, protože v chalupě žila sama jen
s mladší sestrou Irenou. Tak jí je tam jednou večer přivezl. Slyšela prý už zdálky, jak tenkrát
kosti hrkaly jedna přes druhou ve třech dřevěných bednách poskládaných na rykši, na které jí
je přivezl rovnou ze hřbitova a složil v sednici. A že prý ho napadlo, že by se na nich naučila,
jak se jednotlivé kosti skládají k sobě. Nedal si vymluvit, že je to v kraji potřeba. Zvlášť
v časech, kdy hrozila válka. Nejdřív byla Surmena zděšená. Tři bedny jí stály ve světnici tři
dny. Zavřené, tak jak je tam hrobník složil, a ona s Irenou spávaly na půdě, aby s nimi
nemusely být v jedné místnosti. Jenže hrobník přicházel každý večer, aby se podíval, jak
pokročila, a ten třetí den už to nevydržel, vypáčil víka beden a sám začal brát vybělené, jen
hlínou trochu zamazané kosti do rukou a skládat je k sobě. Surmena prý nejdřív myslela, že
omdlí. Ale pak jí to nedalo. Vytrhla nešikovnému hrobníkovi, který kosti pletl a bezvýsledně
přikládal jednu k druhé, z rukou, a dala se do skládání sama, podle toho, co do té doby
z lidského těla znala. Rýpala se v nich prý tak dlouho, neúnavně zkoušela zaklínit jednu kost
do druhé, drátovala je rozstříhanými oky z plotu, až jí do sebe sedly a v sednici jí stáli tři
krasavci, a byli to tihle tři, kvůli kterým se prý už nikdy nevdala. Jen její věhlas se díky nim
roznesl ještě dál a k napravování k ní pak přicházeli lidé z moravské i slovenské strany. A
přicházeli i potom, co se rozneslo, že sama se na nesrovnanou nohu už nikdy pořádně
nepostaví.
237
MILOSTNÁ MAGIE
Dora si pamatuje, že dívky k Surmeně přicházely hlavně večer, už za šera, aby je nikdo
nepoznal, i kdyby je třeba zahlédl. Přicházely k ní stydlivé, ale plné nadějí, a Surmena je
odváděla ven, do tmy, kterou osvětloval jen mihotavý plamének petrolejky, který Dora
sledovala z okna, dokud nezmizel za hřebenem kopce.
Ji, Doru, Surmena vždycky zamykala v chalupě, aby ji nenapadlo je sledovat, to prý nebylo
nic pro její oči. O to víc byla Dora zvědavá a nikdy nedokázala usnout, dokud se Surmena s
dívkou zase nevrátila. Ale místo toho, aby se pak dozvěděla, co spolu ty dvě venku dělaly,
zaslechla jen šustot suchých bylin, které Surmena sypala do váčků, a děkovná slova dívek,
které rychle mizely do noci.
Až jednou udělala Surmena chybu a zapomněla zamknout.
Klimbala zabalená ve vlněném šálu u teplé pece, a ťukání na dveře chalupy ji vytrhlo ze
spánku. Tak tak stihla slít bylinkový odvar, který jí překypoval na plotně, a nachystat věci do
plátěného pytle. V tom zmatku pak Surmena vyběhla do noci, aniž by dveře zajistila, a Dora,
jako vždycky bdící, se pustila za ní. Skrytá v šeru pak krok za krokem sledovala mihotavé
světlo, které ji přivedlo až ke kraji lesa, kde vyvěral jejich pramen rozlévající se do oka
studánky.
Když se Dora přiblížila natolik, aby dobře viděla i slyšela, dřepěla dívka, kterou znala
z Hrozenkova, nahá ve studánce a Surmena ji polévala odvarem smíchaným s vodou
z pramene.
— Já ťa umývám pjati prsty, šestú dlaňů, aby ten odsúdzenec přišel za tebú... abys mu bola
najvzácnějšja, nad všecky panny nejmilejšija, aby on nemohol ani jezti, ani píti, ani spáti, ani
tabáku kúriti, ani veselým býti. Len k téjto Haničke krtcénej bežati, dokel k něj nědobehně a
do stavu manželského s ní něvstúpí…
Surmena se skláněla ke studánce a zase vstávala, aby Hanu dostatečně a všude smáčela,
omývala jí vlasy, mnula ruce a nohy.
238
— Aby mu něbyla hodzina hodzinú, rodzina rodzinú, sestra sestrú, brat bratom, matka matkú,
otec otcom, aby mu něbolo nič milé a len tá jeho odsúdzenica s božskú pomocú, tá aby bola
před jeho oči postavená.
Hana se začala modlit.
— Tak já to zaklínám, pokračovala Surmena a chodila kolem dokola studánky, nad kterou
opisovala velké kříže. Když skončila, zabalila dívku do trávnice, kterou vytáhla z plátěného
pytle, aby ji usušila, a pak, zatímco se oblékala, se zeptala: — Kdy budeš mít měsíční
krvácení?
— Za týden, odpověděla se stydlivým zajíknutím Hana.
— Tak tak. Tož hned ten první den uděláš těsto na pagáče a do toho těsta přidáš tři kapky své
krve, té měsíční sebrané z pláténka, taky jeden chloupek z ohanbí, a necháš to pořádně
nakynout. Pak napečeš a každý z těch pagáčů, co budou nejhezčí, podržíš chvíli v podpaží.
Stačí pár minut, ještě za tepla, ale ne dokud budou horké, ať se ti nezdrcnou. A pak nachystáš
na talířek a až půjde ten Liptáků kolem, tak mu nabídneš, a ať si jich klidně vezme víc, když
mu budou chutnat. Ale ne moc, aby je pak nerozdal, protože je musí sníst sám, však víš proč.
Hana si natahovala halenku a sukni a přitom kývala a nespouštěla oči ze Surmeniných úst.
Lapala každé slovo, snad aby to neprovedla špatně.
— A doma ti dám ještě milostník a netátu, taky laskavec, a to budeš nosit u sebe, uvidíš, jak
budeš voňavá. A zrovinka jemu.
Hana se potěšeně zasmála a polohlasem zanotovala kopanickou písničku: — A vy chlapci
něvíte / prečo za mnú chodzítě / a já nosím netátu / za fjertúškem zapjatú…
— Ba ba, pokývala Surmena.
Světlo z petrolejové lampy zavěšené nad studánkou osvětlovalo právě tak prostor té podivné
scény a dvě osamělé aktérky. Dora na ně civěla jako u vytržení. A o několik měsíců později
nemohla svým očím věřit znovu, to když si Hanu, vyšňořenou do svatebního kroje s vysokou
korunou květů ve vlasech, k hrozenkovskému oltáři odváděl jeden z Liptákových synů. Zdálo
se jí to tehdy, nebo se na sebe Surmena s Hanou usmívaly jinak než ostatní?
239
Věra Nosková (1947)
Víme svý, 2008
Str. 232 – 235
Neřekli mi: Posaďte se. Stojím před nimi vyplašená a zhnusená asi jako branec před
obvodovou komisí, na rozdíl od něho smím být oblečená. Opakuju si rady od Irenky,
připravena napodobit její bohorovnost. Za prostěradly pokrytými stoly trůní pět ženských,
nejmladší je asi čtyřicet, nejstarší kolem pětašedesáti, je k nim přifařený jeden jasný
podpantofelník, který si mě prohlíží kalnýma očima v šedavém obličeji. Výslech vede
důchodkyně s laločnatými tvářemi.
„Proč s vámi nepřišel otec budoucího dítěte?“
Vypaluju první připravenou odpověď: „Protože je v Německu. Protože to neví.“
„Tak to nám budete muset vysvětlit!“
„Seznámila jsem se s ním v Praze na jednom mejdanu. No a tam jsme taky hned to…“
Rozhostilo se rozpačité mlčení, ale laločnatá se brzy vzpamatovala:
„Dál, dál… Tak mluvte přece! Kdo to má z vás tahat! Jméno. Adresu.“
„Jméno… Asi Franz. Nebo to byl Sigi? Příjmení neznám. Vím ale, že byli ze
západního Německa. Pak už jsem je nikdy neviděla. Ani nevím, kdo je vlastně přivedl.“
„Proč používáte množný číslo? Vy jste snad spala s oběma?“ Tak daleko jsem jít
nechtěla, ale předsedkyně interupční komise mi vlastně nahrála na smeč. Sklonila jsem
výmluvně hlavu. Ženská se s nevěřícným úsměškem rozhlédla po zbytku mlčící poroty.
Takovouhle děvku tu už dlouho neměli.
„Kolik berete měsíčně?“
„Osm set čtyřicet osm korun čistého,“ řekla jsem popravdě.
„Tak vás ten zákrok bude stát devět stovek. Abyste si to pamatovala. Můžete jít.“
Irenka měla dobrý odhad. Je – li otec nevypátratelný, musel by se o děvku a parchanta
nějakého zápaďáka starat stát, a to není v jeho zájmu. Proběhla jsem čekárnou, kde seděla
další holka. Měla zarudlé oči. Poradit jsem jí nemohla, stejnou historku by komise dvakrát za
sebou nespolkla.
Venku jásalo podzimní slunce, polévalo krajské město barvou starého zlata, na zemi
tančili holubi a ve vzduchu rackové. Běžela jsem ulicemi a hledala nejbližší poštu. Načmárala
jsem Robinovi s úlevou telegram.
POVOLILI MI TO STOP POSLI DEVĚT STOVEK STOP PAVLA
240
Snad to bude jako dřív! Panebože, dej, abych byla zase jako dřív! Jenže jakýpak
panebože! Křesťanům by se ta vražda hnusila!
Málem bych zapomněla, že tomu trápení není zdaleka konec, ještě mě přece čeká
drobná operace. Vyla bych jako vlčice v železech. No ale teď už půjde jen o tělo! Jenže
srostlé s tou, kterou jsem, propojené s myslí, soucitem, smutkem. Rozmetám jednu planetu, a
kdo ví, co všechno se zblázní, vychýlí ze své dráhy. Mám strach o svou integritu! Věčně se o
ni strachuju, což mě vede po křivolakých cestách.
Zasažena tou myšlenkou, kterou soustředěně zkoumám, vcházím do laboratoře na
odběr krve, poté na EKG, stále užaslá a mlčící absolvuju předoperační vyšetření, posouvána
pokyny neznámých lidí jako zvíře, s nímž má kdosi nekalé úmysly.
Bojím se. Ani ne tak bolesti jako ponížení.
Sedím na vysoké nemocniční posteli, komíhám nohama, nahé tělo ledabyle kryje naškrobená
erární košile. Je jako svěrací kazajka, zavázaná tkalouny na mašličky za krkem a na zádech,
takže mi z ní při chůzi juká na svět holej zadek. Čekám na povely a je mi prostě hrozně.
Potřebuju na někoho myslet. Kdo by mě v téhle situaci nejspíš utěšil? Babička? Ta by se
jedině vyděsila. Robin? Ten je rád, že mě má za devět stovek z krku. Maxmilián by mi dával
morální ponaučení a chtěl by, abych byla nad věcí. Bohuna na mě v podstatě kašle, Irenka by
mě odbyla drsným bonmotem.
Pak si vybavuju Vojtěcha. Mazlím se s tím obrázkem, v srdeční krajině vír sladkosti, a
je mi jasné – Vojtěchovi bych to nemohla udělat. Takovou informaci si nezaslouží. Jednou
mu o tom povyprávím, až to bude jen příběh z uzavřené minulosti. Některé holky v takových
chvílích podrží máma. A jéje, stala se chyba, na Zploditelku jsem si vzpomínat neměla! No
tak, snad bysme nebuleli, říkám si, když mi z očního koutku vyběhne pohotový potůček.
Přichází sestra s injekcí.
„Co mi to dáváte?“
„Jen takovou voblbovačku. Abys byla v klidu, víš?“
„Jako prase před porážkou?“ Jakmile slyším o uklidňování, zpanikařím. Sestra se
mračí, odstříkne ze vztyčené stříkačky gejzírek kapek.
„Vystrč bok.“ Nerada poslechnu a jehla mi zajede do masa.
„Mě uklidňování rozčiluje,“ informuju sestřičku.
„No ty seš ale číslo,“ odbyde mě s úsměvem, čímž mi připomene Robina. To ovšem
není dobře. Někdo tře tloučkem v tyglíku mé lebky, přepíná zběsile synapse. Rozhlížím se
uštvanýma očima. Kdosi jiný volá tak další! A pak hned zaslechnu své jméno. Vycházím na
chodbu, držím si na zadku rozevřenou košili. Sem, sem pojďte, naviguje mě mužský hlas a
241
pak mi ten chlap dokonce vychází vstříc. Na hlavě má ježka, na rukou operační rukavice a na
břiše zakrvácenou gumovou zástěru.
Tak tohle ne! Obracím se na patě a mažu pryč. Zapomeňte na mě! Vůbec jsem tu
nebyla! Doktor hledí nevěřícně na vzdalující se holou prdelku.
„Chyťte mi ji, sakra!“ volá do operačního sálu na svoje lidi. Druhý doktor a sálová
sestra vyběhnou, dohoní mě, čapnou mě z obou stran. Táhnou mě ke gynekologickému lůžku
jako odsouzence na popraviště, pokládají mě, rozevírají a přivazují nohy.
Chce se mi zvracet. Chce se mi křičet. Dávají mi uspávací injekci.
Propadám se rychle do černoty s myšlenkou: takhle končí láska.
Protáhla jsem si rekonvalescenci přes sedmý listopad, aby po mně náhodou nechtěli kulturně
přispět k oslavám výročí revoluce. Sice vědí, že jsem nepoužitelná, ale co kdyby je napadlo
právě tímhle mě skřípnout? V májových dnech jsem se také hodila marod. Ale to jsem ještě
byla novoučká, neprokouknutá, takže mě prý zaměstnavatelé litovali kvůli žlučníkovým
záchvatům, jenže já si pak už nikdy nevzpomněla, že jsem vlastně žlučníkářka. Záchvaty se
neopakovaly, navzdory feferonkovým a rybím salátům, kterými jsem se veřejně krmila
v místním automatu.
Str. 240 – 243
Vyburcovalo mě řinčení budíku. Vylézám zpod peřiny, která mě konejšila jako teplá
voda, teprve teď si její hebké objetí uvědomuju, když ji musím odkopnout – a takhle je to se
vším. Potácím se, mám žaludek na vodě a kruhy pod očima. Jasně, že dnešek přežiju. Jako
ostatně všechno. Ale asi to není to nejlepší, co se dá se životem udělat.
Táhnu do Hraničova těžký gramofon, měla jsem s ním ksakru vyrazit dřív, teď mě
s ním uvidí půl městečka a budu jasná. Proč dělám všechno špatně? Gramofon byl zřejmě
navržený jako doplněk nábytku, věcička do obýváku obložená světlým dřevem stejně jako
reprobedýnky, ty mám v ruksaku na zádech. Jsem soumar s kostkou másla na hlavě.
Holiš! A není kam zamanévrovat, blížíme se k sobě, hledíme si do tváře. Zastavuje se,
hledím na něho podrážděně, horší chvíli na kus řeči si nemohl vybrat.
„Myslel sem, že už ve vlasti naší milené nejste,“ podivil se. „Že ste vzala roha,“ ztišil
hlas. „Řikal teda Robin.“
„Nějak mi to nevyšlo.“ Kudy chodím, tudy lžu.
242
Rada osvětové besedy už na mě čekala. Jako vždy se dostavila Bohuna, vděčná za to, že jsem
ji za její čiperné děvkařství nikdy nesoudila, ale pragmatická, ve svých spádech neprůhledná a
v náklonnosti vrtkavá, jak už tak děvky, které musejí být s každým zadobře, bývají. Oči jí
těkají, nakonec je radši sklopila do svých papírů
„Tak koukáme, že už vás někdo varoval, žejo, takže ste se ten ukradenej gramofon
přeciž jenom rozhodla vrátit,“ kyselí se učitelka češtiny. Prsa jí splývají s pasem a pak
s břichem, pod velkou hlavou chybí krk. Prý si vodí domů vyspělejší deváťáky, ale nemusí to
být pravda. Hraničov podezírá z nedovoleného souložení kdekoho, stejně jako moje
Zploditelka. Tohle srovnání mě nakoplo úžasem – je to tak!
„Neukradla jsem ho. Jen jsem si ho přes léto vypůjčila, protože v kanceláři by byl bez
užitku.“
„To řikaj všichni zzz…,“ zabzučela, ale vyřknout slovo zloděj si nedovolila.
„Než začneme,“ vzala jsem jí slovo, „mám tady pro vás papír, který nám ušetří čas a
zbytečné řeči.“
Podala jsem češtinářce žádost o výpověď. Na tváři jí vyplul údiv a za ním zklamání. Švihla
pohledem po zrádkyni Bohuně, ale ta si prohlížela svoji propisku, jako by ji viděla poprvé.
Unikla jsem jim. Odtrhla jsem se a finišuju do cíle. Pak se ale úča vzchopila:
„Esli si myslíte, že nám nebudete teďkonc muset některý věci vysvětlit, tak to si teda
nemyslete. Žejo?“ rozhlédla se bojovně po zaražených přítomných a podala lejstro soudruhovi
Karlovi. Sklonil se nad něj, k papíru se prověsila nejspodnější brada. Výpověď kolovala,
pomocní osvětáři, kteří mi až na Bohunu jaktěživ s ničím nepomohli, klopili oči, nad hlavou
bzučela a mrkala zářivka a v pošmourném dni nám líčila tváře na bílo.
Pak nastalo pišišvorské obviňování. Chybějí tři magnetofonové pásky. Půjčila si je a
nevrátila samotná češtinářka, ale teď to nechce přiznat, kradařka jedna. Svírá uraženě
okrouhlé rty s paprsky vrásek kolem. Tenhle lidský otvůrek by neměl připomínat drůbeží
kloaku, ale fyziognomie tváře někdy zlomyslně kopíruje povahu.
„Na koncertu zápaďácké kapely,“ s úsměvem jsem potvrdila, že byla opravdu ze
západu, neboť z Plzně, „ste prodělala dvanáct set,“ vyčetl mi kapelmajstr dechovky, který se
svejma klukama neprodělal a do osvětové pokladny dodával pár stovek měsíčně. Bohuna
klidně namítla, že s tím se v kultuře přece počítá. Perspektivní kádr Karel, ten tajný milovník
zahraničních rockových kapel, si přisadil:
„To ale asi myslíte kultůru, která nejni pracujícim cizí, ne? A ne tudle úpadovkouvou,“
potil se přitom strachy, abych nepráskla, že se mnou tancoval rokenrol.
243
Úzkost se rozpustila, začala jsem se pochmurně bavit. Jako bych seděla v kině a na
plátně se odvíjel děj. Kus, který se podobá filmům ze šedesátých let líčícím důvěrně známou
absurdní realitu: O slavnosti a hostech. Černý Petr. Nikdo se nebude smát.
Ještě půlhodinu se pak mlátila prázdná sláma, mlelo se páté přes deváté a řešily se
prkotiny. Odpovídala jsem lakonicky a snažila si zatavit do paměti probíhající děj.
Únava ze žvanění si vynutila chvíli kolektivního mlčení. Proč se vlastně handrkujeme,
když hned na začátku souhlasili, že mou výpověď přijmou? Po jedné z těch tichých minut,
kdy mozky mlely předžvýkané porce jalových slov jako kraví žaludky, se předseda svazáků
s námahou vztyčil a blahosklonně pravil:
„No, nebudu vám zapírat, že sme vám chtěli dát jako výpověď, žejo. No ale dyž ste
nás s tim jako předběhla… Aspoň to nebudete mít po… polepenym navrch, žejo? Dyk se
můžete eště někde uchytit, ne? Ste mladá… nakonec…,“ dál už nevěděl, tak se znovu sesedl
do širokých boků a přelil kýty přes židli.
„Do kádrových materiálů se to ale všechno napsat musí. S tím teda jako počítejte,“
vypustila pomstychtivě kloaka.
„Výpovědní lhůta poběží dva měsíce,“ hodila po mně Bohuna. To byla jediná důležitá
informace.
Mám si vzít závěrečnou řeč a shrnout své pocity z Hraničova a Hraničovanů? Co
takhle už jednou konečně promluvit? Probdělá noc ve mně nesouhlasně zakňučela. Tady už je
prohráno, tak nač ještě mlít pantem? Židle s kovovýma nohama zarachotily, rozebrali jsme si
z hromady kabáty. Vypadla jsem z umakartové zasedačky bez pozdravu.
244
Výběrová literatura k tématu gender a literatura
Abramsová, L.: Zrození moderní ženy, Evropa 1789-1918. Centrum pro studium demokracie a
kultury, 2005.
Badinter, E.: Materská láska, Bratislava 1998.
Badinter, E: XY. O mužské identitě, Praha 2005.
Badinter, E: Tudy cesta nevede. Slabé ženy, nebezpeční muži a jiné omyly radikálního
feminismu, Praha 2004.
Bahenská, M.: Počátky emancipace žen v Čechách. Dívčí vzdělávání a ženské spolky v Praze
v 19. století. Praha 2005.
Barthes, R.: Fragmenty milostného diskurzu. Pavel Mervart, 2008.
Barša, P.: Politika rodu a sexuální identity, Brno 2002.
Barša, P.: Panství člověka a touha ženy, Praha 2002.
Beauvoirová, S.: Druhé pohlaví. Praha 1967.
Bednářová, H. a kol.: Prosazování rovnoprávnosti mužů a žen na trhu práce v České republice.
Český helsinský výbor, Praha 2002.
Blackledgeová, C.: Vagina. Otvírání Pandořiny skříňky, Praha 2005.
Bly, R.: Železný Jan. Praha 2005 (2. vyd.)
Bly, R. – Woodmanová, M.: Král panna. Praha 2002.
Bocková, G.: Ženy v evropských dějinách. Praha 2007.
Bourdieu, P.: Nadvláda mužů, Praha 2000.
Butler, J.: Trampoty z rodom. Feminismus a podrývanie identity, Bratislava 2003.
Cukran, D., Renzetti, C. M.: Muži, ženy a společnost, Praha 2005.
Cviková, J., Juráňová, J.: Ružový a modrý svet. Rodové stereotypy a ich dosledky, Bratislava
2003.
Cviková, J., Juráňová, J.: Žena nie je tovar, Bratislava 2005.
Čmejrková, S.: Žena v jazyce. Slovo a slovesnost 56, 1995, s. 43 – 55.
245
Dějiny žen aneb Evropská žena od středověku do poloviny 20. století v zajetí historiografie, red. K.
Čadková, M. Lenderová, J. Stráníková, Pardubice 2006.
Eislerová, R.: Číše a meč, agrese a láska aneb Žena a muž v průběhu staletí, Praha 1995.
Elshtainová, J. B.: Veřejný muž, soukromá žena. Ženy ve společenském a politickém myšlení,
Praha 1999.
Ensler, E.: Vagina Monology, Praha 2002.
Filipowicz, M.: Roditelky národů. Z problematiky české a slovenské ženské literární tvorby 2.
poloviny 19. století, Hradec Králové 2007.
Foucault, M.: Dějiny sexuality I-III, Praha 1999-2003.
Frýdlová, P.: Ženská vydrží víc než člověk. Dvacáté století v životních příbězích deseti žen,
Praha 2006.
Generově citlivá výchova: Kde začít? Red. A. Babanová, J. Miškovci, Praha 2007.
Heffernanová, J.: Tajemství dvou partnerů, Liberec 1995.
Heitlingerová, A. – Trnková, Z.: Životy mladých pražských žen, Praha 1998.
Hoffmannová, J.: Feministická lingvistika? Naše řeč 78, 1995, 2, s. 80 – 91.
Horneyová, K.: Ženská psychologie, Praha 2004.
Horská, P., Kučera, M., Mauer, E., Stloukal, M: Dětství, rodina a stáří v dějinách Evropy, Praha
1990.
Horský, J., Seligová, M.: Rodina našich předků, Praha 1997.
Karsten, H.: Ženy – muži. Genderové role, jejich původ a vývoj, Praha 2006.
Klabouch, J.: Manželství a rodina minulosti, Praha 1962.
Kotišová, M.: Čekání na ženský samet. Třináct a jeden politický rozhovor s českými ženami,
Praha 2006.
Kristeva, J.: Jazyk lásky, Praha 2004.
Křížková, A., Hašková, H., Linková, M.: Mnohohlasem. Vyjednávání ženských prostorů po
roce 1989, Praha 2006.
Kučerová, V.: K historii ženského hnutí v Čechách, Praha 1914.
Lipovetsky, G.: Třetí žena. Neměnnost a proměny ženství, Praha 2007.
246
MALEČKOVÁ, Jitka. Úrodná půda: žena ve službách národa. Praha 2002.
Malínská, J.: Do politiky prý žena nesmí – proč? Vzdělání a postavení žen v české společnosti
v 19. a na počátku 20. století, Praha 2005.
Masaryk, T. G.: „Moderní názor na ženu“, in: Masaryk a ženy, Praha 1930.
MATONOHA, Jan. Psaní vně logocentrismu: (diskurz, gender, text). Praha 2009.
Morrisová, P.: Literatura i feminismus, Brno 2001.
Nagl-Docekal, H.: Feministická filozofie. Výsledky, problémy, perspektivy, Praha 2007.
Neudorflová, M. L.: České ženy v 19. století. Úsilí a sny, úspěchy i zklamání na cestě
k emancipaci, Janua 1999.
Qualls-Corbettová, N.: Posvátná prostitutka. Věčný aspekt ženství, Brno 2004.
Oates-Indruchová, L.: Dívčí válka s ideologií. Klasické texty angloamerického feministického
myšlení, Praha 1998.
Oates-Indruchová, L.: Ženská literární tradice a hledání identit. Čítanka textů, Praha 2008.
Oakleyová, A.: Pohlaví, gender a společnost, Praha 2000.
Od patriarchy k tatínkovi. Západoslovanské modely otcovství, red. M. Filipowicz, J. Królak,
A. Zachová, Hradec Králové 2008.
Osvaldová, B.: Česká média a feminismus, Praha 2004.
Pachmanová, M.: Neviditelná žena. Antologie současného amerického myšlení o feminismu,
dějinácha a vizualitě. One Woman Press, 2002.
Pachmanová, M.: Neznámá území českého moderního umění: Pod lupou genderu, Praha 2004.
Perera, S. B.: Sestup k bohyni. Iniciační cesta žen, Brno 2002.
Pincola, C. E.: Ženy, které běhaly s vlky, Praha 2002.
Ponořena do Léthé. Sborník věnovaný cyklu přednášek Metafora ženy 2000-2001, red. E.
Kalivodová i B. Knotková, Čapková, Praha 2003.
Prostor V., 1992, 20, Svět žen.
Rohr, R. - Martos, J.: Cesta divokého muže. Úvahy o mužské spiritualitě, Brno 2002.
Sayersová, J.: Matky psychoanalýzy, Praha 1999.
Sengoopta, Ch.: Otto Weininger. Sexualita a věda v císařské Vídni, Praha 2009.
247
Sommerová, O. : O čem sní ženy, Praha 2001.
Sochorová, L.: „Ideál české dámy“, in: Salony v české kultuře 19. století, eds. H. Lorenzová a T.
Petrasová, Praha 1999.
Sochorová, L.: „Muž a žena v české vlastenecké společnosti doby biedermeieru“, in: Biedermeier v
českých zemích, eds. H. Lorenzová a T. Petrasová, Praha 2004.
Sullerotová, E.: Krize rodiny, Praha 2008.
Šmejkalová, J.: Co je feminismus. Tvar 37 – 41, 1991, s. 24.
Šolc, V.: Archetyp otce (a jiné hlubinně psychologické studie), Praha 2009.
Štěpánová I., Sochorová, L., Secká, M.: Ženy rodiny Náprstkovy, Praha 2001.
Tannen, D.: Ty mi prostě nerozumíš: jak spolu mluví ženy a muži, Praha 1995.
Utrio, K.: Dcery Eviny (Z historie evropské ženy), Havlíčkův Brod 1995.
V bludném kruhu: mateřství a vychovatelství jako paradoxy modernity. red. P. Hanáková, E.
Kalivodová, L. Heczková, Praha 2007.
Všechny naše včerejšky. Kolektiv, Praha 1998.
Woolfová, V.: Vlastní pokoj, Praha 2000.
Wrightová, E.: Lacan a postfeminismus, Praha 2003.
Zábrodská, K.: Variace na gender. Poststrukturalismus, diskursivní analýza a generová
identita. Praha 2009.
Zoja, L.: Soumrak otců. Archetyp otce a dějiny otcovství, Praha 2005.
Žena a muž v médiích. Sborník studií. Nadace gender studies, Praha 1998.
Webové stránky:
www.feminismus.cz (stránky Gender Studies),
www.fhs.cuni.cz/gender (stránky Katedry genderových studií UK),
www.gendernora.cz (stránky Generového informačního centra Nora – kultura, trh práce, sociální
sféra),
www.genderonline.cz (Gender a sociologie AV ČR),
www.koordona.cz (stránky Koalice organizací proti násilí),
248
www.mpsv.cz (stránky Ministerstva práce a sociálních věcí),
www.otevrenaspolecnost.cz (stránky neziskové organizace Otevřená společnost),
www.profem.cz (poradenství ženským organizacím a projektům),
www.quovadisfemina.cz (o ženách a přírodě),
www.rosa-os.cz (pomoc ženám – obětem domácího násilí),
www.rppp.cz (stránky Rovné příležitosti v pedagogické praxi),
www.ta-gita.cz (stránky Generové informační a tiskové agentury),
www.zabanaprameni.cz (občanské sdružení v rámci Rovné příležitosti v ped.praxi),
www.zenyaveda.cz (o uplatnění žen, stránky Sociologického ústavy AV ČR),
Publikační činnost k tématu A. Zachová:
ZACHOVÁ, A.: Texty Heleny Čapkové z genderové perspektivy. Praha 2010.
ZACHOVÁ, A.: Exil a azyl. In: Od banity do nomády. (ed. J. Caplinska a kol.) Opole 2010, s. 80 –
84.
ZACHOVÁ, A.: Paradoxy normalizačního paternalismu. In: Od patriarchy k tatínkovi.
Západoslovanské modely otcovství (eds. M. Filipowicz, J. Królak, A. Zachová). Gaudeams,
Hradec Králové 2008, ISBN 978 – 80 – 7041 - 407 – 1 (str. 234), str. 134 – 146.
ZACHOVÁ, A.: Funkce vlastních jmen v prózách Ireny Douskové Hrdý Budžes a Oněgin byl
Rusák. In: Onomastika a škola 8. Sborník příspěvků z Celostátního onomastického semináře s
mezinárodní účastí konaného v Hradci Králové 23. - 24. ledna 2008. Gaudeamus, Hradec
Králové 2008, s. 447 – 452. ISBN 978 – 80 – 7041 – 167 – 4.
ZACHOVÁ, A.: „Dcery otcovy“ a ztracené matky: Hledání matek v české próze posledních
desetiletí psané ženami. V Bludném kruhu. Mateřství a vychovatelství jako paradoxy
modernity. (ed. P. Hanáková, L. Heczková, E. Kalivodová) Slon, Praha 2006, ISBN 80 –
86429 – 49 – 0, s. 361 – 372.
ZACHOVÁ, A.: Pohraničí jako specifický region a jeho estetizace v prózách Anny Zonové a
Olgy Tokarczukové. Místa bez hranic. Studie a eseje o literatuře, umění a historii (ed. Iva
Málková, Jan Malura), Votobia, Olomouc 2006, ISBN 80 – 7198 – 274 – X, s. 162 – 167.
249
ZACHOVÁ, A.: Modelovost v současné literatuře psané ženami. Žena v české a slovenské
literatuře. Sb. z literárněvědné konfrerence konané 14. - 15.9.2004 v Opavě. Slezská
univerzita v Opavě, Filozoficko – přírodovědná fakulta, Ústav bohemistiky a knihovnictví,
Opava 2006, ISBN 80 – 7248 – 380 – 3, s. 200 – 204.
ZACHOVÁ, A.: Ženy, které si hrají. Homo ludens v literatuře. Sb. Z mezinárodní konference
konané 10. - 11.9.2003 v Opavě. Opava 2006, ISBN 80 – 7248 - 385 – 4, s. 319 – 324.
ZACHOVÁ, A.: Dvojí optika postavy židovské dívky v textech Josefa Škvoreckého. In:
Škvorecký 80. Sborník z mezinárodní konference o životě a díle Josefa Škvoreckého 22. - 24.
září 2004, ISBN – 80 – 86877 – 13 – 2, s. 148 – 153.
ZACHOVÁ, A.: Hodnotové dominanty v současné literatuře psané ženami. In: Otázky
českého kánonu. Sb. Příspěvků z III. Kongresu literárněvědné bohemistyky konané 28.6. 3.7.2005, ISBN 80 – 85778 – 51 – 3, Sv. 1, s. 599 – 604.
ZACHOVÁ, A.: Kontexty a autorská poetika textu – problematika identifikace a identity (v
románech Lenky Procházkové Oční kapky a Edy Kriseové Ryby raky). In: Medziliterárnosť:
kontexty a autorská poetika textu (Zborník materiálov z vedeckej konferencie s
medzinárodnou účasťou, ktorá sa konala v Prešove 21. - 22. októbra 2004). Prešovská
univerzita 2005, ISBN 80 – 8068 – 368 – 9, s. 79 – 90.
ZACHOVÁ, A.: Generační souvztažnost ženských hrdinek v české literatuře posledních
desetiletí. In: Český jazyk a literatura na sklonku XX. století. Red. M. Balowski, J. Svoboda,
Walbrzych – Ostrava 2001, str. 397 – 402. ISBN 80 – 7042 – 587 – 3.
ZACHOVÁ, A.: Proměny tématu paměti v prózách Milady Součkové. In: Neznámý člověk
Milada Součková. Ústav pro českou literaturu AV, Praha 2001, str. 15 – 21. ISBN 80 – 85778
– 32 –7N.
ZACHOVÁ, A.: Prostor dívčích postav v prózách Milady Součkové. In: Vnútrotextové
priestory textu v literatúre pre deti a mládež. Zborník materiálov z vedeckej konferencie s
medzinárodnou účaťou, ktorá sa konala 18. – 20.10.2000 v Prešove. Náuka, Prešov 2001, str.
95 – 100. ISBN 80 – 89038 – 06 – 9.
ZACHOVÁ, A.: Paměť jako vnitřní vztah k celku. In: Jak reflektujeme českou literaturu
vzniklou v zahraničí. Sborník referátů a diskusních příspěvků z konference uspořádané 24. –
25.11.1999 Obcí spisovatelů, Ústavem pro českou literaturu AV ČR a Centrem Franze Kafky.
Obec spisovatelů, Praha 2000, str. 74 – 82.
ZACHOVÁ, A.: Proměna tématu paměti v prózách Milady Součkové. Tvar č. 5, XI., 2000, 9.
3. , ISSN 0862 - 657 X, str. 6 - 7.
ZACHOVÁ, A.: Cesta za matkou – cesta k sobě (Otazníky nad jednou variantou autorských
pohádkových příběhů. Tvar č. 16, XI, 2000, 5. 10., ISSN 0862 - 657 X, str. 6 - 7.
ZACHOVÁ, A.: Bel canto (recenze). Tvar č. 18, XI, 2000, 2. 11., ISSN 0862 - 657 X, str. 20.
Zdislava z Lemberka aneb O zázraku. In: Bloudění časem a prostorem. Jaroslav Durych
známý i neznámý. (Sborník příspěvků z II. literární laboratoře konané v Hradci Králové 25. 250
26. ledna 1996), Gaudeamus, Hradec Králové 1997, s. 201 - 205. (spoluautorka J.
Bartůňková)
Žena versus muž? In: Žena – jazyk – literatura. Sborník příspěvků z mezinárodní konference
konané 3. – 5. září 1996 v Ústí nad Labem. Ústí nad Labem 1996, s. 156 - 159. (spoluautorka
J. Bartůňková)
251