Bibliografický zborník 2004-2005

Gráfová Jarmila: Z rukopisnej pozostalosti Jána Martáka v ALU SNK
Dr. Ján Marták zasvätil celý svoj život výskumu slovenskej literatúry, organizácii osvetovej
a výskumnej práce v Matici slovenskej a rozvoju ochotníckeho divadla.
Svedectvá o svojom účinkovaní nám zanechal vo svojej písomnej pozostalosti, ktorá je
uložená v Archíve literatúry a umenia Slovenskej národnej knižnice. Svojím rozsahom je
neveľká, archív ju získal darom od pani Lýdie Martákovej v rokoch 1988 a 1994 a obsahuje
537 jd. archívnych dokumentov. V roku 1990 odovzdal vtedajší predseda MS Vladimír Mináč
do archívu 48 pozdravných listov z roku 1969 adresovaných Jánovi Martákovi, staronovému
správcovi MS. K osobnému fondu J. Martáka patria aj písomnosti z rokov 1945 – 1953,
z obdobia prvého účinkovania v MS vo funkcii správcu, ktoré sa do archívu dostali v roku
1969 presunom zo správy MS (údaj v akvizičnej knihe pod akv. č. 44/66). Písomná
pozostalosť je zatiaľ spracovaná len prvostupňovo, t.j. vyhotovené sú podrobné akvizičné
súpisy, pripravená je na odborné analytické spracovanie.
S informáciou o obsahu písomnej pozostalosti začneme tam, kde svoju činnosť v národnom
kultúrnom živote začínal aj mladý študent Ján Marták – na literárnom poli. Zo slovenskej
literatúry ho zaujal literárny romantizmus, a predovšetkým osobnosť a básnické dielo Jána
Bottu. Už v roku 1929 ako študent slovenčiny na FF UK v Bratislave skúmal pramene k jeho
životu a dielu. 17. decembra 1929 píše správcovi MS Jozefovi Škultétymu: „Slovutný pán
profesor, chystám monografiu o J. Bottovi, ktorú chcem na fakulte podať napred ako štátnu
písomnú prácu. Robota mi postúpila k takému štádiu, že bez prameňov, uložených
v Muzeálnom archíve mi nemožno v nej pokračovať.“ Prácu s názvom Mladý Ján Botto
ukončil 14. decembra 1930. V doslove k práci hneď v prvej vete naznačuje, že predkladaná
rigorózna práca s podnázvom „rozprava literárno – dejepisná“ je len začiatkom k výskumu
osobnosti J. Bottu. „Prácu nepovažujem za ukončenú, ani materiál v nej použitý za definitívne
spracovaný... Išlo mi hlavne o to, abych vysvetlil mladého Bottu z levočského ideového
prostredia a abych podľa svojich schopností naznačil Bottov látkový okruh ako sa nám javí
v jeho publikovanej tvorbe.“ Prácou sa habilitoval na doktora filozofie v roku 1931.
K získaným pramenným materiálom k životu a dielu J. Bottu rokmi pribúdali ďalšie nové
poznatky a výsledkom systematickej práce je niekoľko hlbokých sond do Bottovho diela i do
prostredia, v ktorom Botto začal rásť –teda do literárnej Levoče.
Literárna Levoča sa stala predmetom Martákovej kandidátskej dizertačnej práce, ktorú pod
názvom Jednota mládeže slovenskej v Levoči ukončil v roku 1961 a obhájil ňou hodnosť
kandidáta vied. V Tézach kandidátskej dizertačnej práce uvádza, že predložená práca je prvou
časťou monografie o Jednote mládeže slovenskej v Levoči od roku 1845 do roku 1848
a zaoberá sa prevažne ideovou náplňou Jednoty. Avizovaná druhá časť sa bude zaoberať
literárnym odkazom. Na prácu, ktorá je výsledkom výskumu archívnych materiálov, napísal
priaznivý posudok univerzitný profesor Milan Pišút. Vzhľadom na to, že sa slovenská
literárna veda dosiaľ náležite vyčerpávajúcim spôsobom nezaoberala organizačnou
a literárnou činnosťou levočskej skupiny, má, podľa M. Pišúta, práca J.Martáka prvoradý
význam a považuje ju za prínos do slovenskej literárnej vedy.
Ján Marták priblížil dielo Jána Bottu formou prednášok, článkov a štúdií, a najmä vydaním
súborného diela J. Bottu s rozsiahlou štúdiou. V písomnej pozostalosti sa okrem ucelených
prác nachádza množstvo podkladových materiálov – odpisy básní J. Bottu a levočských
študentov, odpisy listov a množstvo excerpčného materiálu, ktoré sú dokladom mravčej
výskumnej práce Jána Martáka.
Druhým, nemenej dôležitým okruhom písomností, je korešpondencia, práce a dokumentárny
materiál vzťahujúce sa na činnosť Jána Martáka v Matici slovenskej. Do MS nastúpil v roku
1933 plný energie, ktorá ho priam strhávala zapájať sa do všetkých činností, ktoré sa v Matici
rozbiehali. „V Matici sa stále niečo zakladalo, nové vedecké odbory, nové časopisy, nové
edície, nová tlačiareň ...“ spomína J. Marták v roku 1973 v rozhovore pre Večerník. Ján
Marták sa od začiatku zapájal do všetkých činností, prešiel viacerými funkciami od referenta
až po funkciu správcu MS. Na toto obdobie sa vzťahuje najviac materiálov v písomnej
pozostalosti, t. j. z rokov 1945 - 1959, keď bolo treba riešiť problematiku súvisiacu so
znárodnením Neografie, zlúčením Slovenskej Ligy s MS a poštátnením Matice v roku 1954.
Tieto zmeny so sebou priniesli množstvo internej práce v MS od prípravy nových stanov po
novú organizačnú štruktúru spojenú s personálnymi zmenami. Svedectvo o tejto hektickej
dobe nám zanechali listy Jána Martáka písané Alexandrovi Hirnerovi do Paríža, kde v rokoch
1948 - 49 študoval na Sorbone faktorovú analýzu. V liste z 21. decembra 1948 okrem iného
píše: „Mimoriadne valné zhromaždenie sme už odbavili, Ligu sme už zhltli a teraz ju
trávime...Ligu zlikvidoval Okáli jediným výmerom Povereníctva vnútra a padla nám za krk
nepripraveným. A tak bolo a je s tým oštary dosť! Dedičstvo nie na závidenie.“ Informuje
o príprave nového zákona o Matici. „Udalosti sa sypú jedna za druhou a hoci zákon ešte len
ide do pripomienkového pokračovania, Informácie (myslí Povereníctvo informácií a osvety)
nás už berú ako by bol vonku a sypú na nás robotu. Štátna osveta za temer štyri roky
neurobila u nás temer nič a teraz to všetko má dohoniť Matica slovenská, hoci aj hneď“ píše
v liste z 19. 1. 1949. O tom, že práce bolo neúrekom svedčí aj tento list, ktorý musel náhle
ukončiť uprostred vety. V liste pokračoval až 7. 3. 1949 ďalšími informáciami a list končí
povzdychom: „Šaňo môj, niekedy mi je úzko, kto to tu všetko zdolá. Ja odchádzam na
liečenie, vypovedúva mi srdce. Už toho napätia bolo priveľa. Ako si odišiel vari nebolo
pokojného dňa.“
Je isté, že sa J. Martákovi veľmi uľavilo, keď sa Hirner vrátil z Paríža a zapojil sa opäť do
práce v MS. Keď v roku 1953 odchádzal A. Hirner z Matice do Vydavateľstva Osveta,
napísal mu Ján Marták list, v ktorom sa s ním lúčil aj týmito slovami: „Myslím, že nás spájalo
najmä dobro Matice slovenskej, spoločné úsilie pri jej budovaní a v posledných rokoch
a mesiacoch urputná snaha o jej dôstojné pokračovanie. To bola pôda, z ktorej sa živilo i naše
osobné priateľstvo. Tešieval som sa z toho, keď si preberal iniciatívu v ťažkom zápase o MS
za mňa, vytrhával ma neraz z nerozhodnosti i slabosti.“(23. sept. 1953).
A po rokoch, pri príležitosti Hirnerovej 70-ky, sa Marták v liste z 11.1.1982 priznáva „...k
čomu sa ľudia priznávajú hádam až vo veku, keď sa už pre nich všetko končí. Mával som pri
Tebe niekedy pocit menejcennosti. Snažil som sa ho premáhať tým, že som podporoval Tvoje
plány a podujatia, ktoré vychodili z Tvojej iniciatívy. Ty si sa prácou pretekal s časom, kým ja
som toľko času premárnil, až mi je teraz z toho nanič. Je pravda, že človek neprekročí svoj
vlastný tieň. A ten môj bol ešte k tomu aj pridlhý.“ Za najdôležitejšie však považuje to, že
nikdy medzi nimi nevznikli vážne nedorozumenia a spory, vždy sa našli pri spoločnej práci.
Ján Marták prežil v Matici slovenskej mnoho radosti a nadšenia i mnoho trpkosti a smútku.
V rozhovore pre Večerník (august 1973) povedal: „Mohol by som napísať mnoho strán na
tému Matica a ja, pravda, tak pre seba, aby som si aspoň v posledných rokoch života ujasnil,
čo to vlastne bolo, čo ma k nej tak kruto a osudovo pripútalo, že som sa odvážil ešte i vrátiť sa
k nej.“
Do Matice sa vrátil ako jej staronový správca v roku 1968. Gabriel Rapoš reaguje na túto
udalosť v liste z 20. mája 1968 slovami: „Ver mi, úprimne som sa potešil správe, že si sa
predsa rozhodol v týchto vážnych časoch vziať do ruky kormidlo Matice slovenskej. Aj keď
som uznal všetky Tvoje argumenty proti tomuto rozhodnutiu, si dnes jediným zo slovenských
vedeckých pracovníkov, ktorý môže pomôcť vrátiť Matici to miesto v národnom živote, ktoré
jej patrí.“
Tretí okruh písomností tvorí korešpondencia a práce vzťahujúce sa na činnosť Jána Martáka
v oblasti divadelníctva. V pozostalosti sa nachádza poznámkový materiál k organizátorskej
práci v ÚSODe, no najmä články venované ochotníckemu divadlu prevažne spomienkového
charakteru. Vyvrcholením Martákových snáh o rozvoj slovenského divadelníctva bolo
založenie Slovenského komorného divadla v Martine v roku 1944.
Na ťažké začiatky profesionálneho divadla spomína v článku Tak sme začínali, ktorý napísal
k 30. výročiu vzniku Slovenského komorného divadla pre Matičné čítanie (15.12.1973).
Činoherný súbor vtedy pozostával z piatich členov. Bola medzi nimi aj Naďa Hejná Pietrová,
ktorej ľudské, spoločenské a morálne pôsobenie v súbore znamenalo aj pre Jána Martáka
v krízových obdobiach prvej sezóny SKD neoceniteľnú pomoc. Takto spomína Ján Marták
na prvé stretnutie s Naďou Hejnou v liste z 12. októbra 1981 pri príležitosti jej životného
jubilea: „Rozpomínal som sa, ako som Ťa prvý raz videl v auguste roku 1926 počas
národných slávností v Martine v Slovane v temperamentnej zábave. Vtedy si mala dvadsať
a ja dvadsaťtri. Netušil som ešte, že svoje najkrajšie roky prežijem v Martine a že vznikne
medzi nami trvalé priateľstvo.“
Záujem o divadlo ho neopustil ani po odchode z Martina, naopak ako vedecký pracovník
SAV sa intenzívne venoval výskumu dejín ochotníckeho divadla a výsledkom boli dejiny
ochotníckej činohry v rokoch 1918 - 1944. Ivan Kusý v liste z 9. augusta 1963 blahoželá
Martákovi k šesťdesiatym narodeninám a zároveň píše: „Dva dni pred svojou šesťdesiatkou
ste odovzdali rukopis svojho nového diela o ďalšej svojej láske, o ochotníckom divadle.“
Vydavateľstvo Slovenský spisovateľ v Bratislave požiadalo Jána Martáka, aby napísal knižku
rozpomienok, v ktorej by zachytil najmä kultúrne pomery na Slovensku. Marták na
spomienkach začal pracovať, v pozostalosti sa zachoval list, v ktorom Marták prosí riaditeľa
trenčianskeho gymnázia, aby mu zo školského archívu požičal výročné správy za školské
roky 1919 - 1921 a píše: „Veľmi sa potrebujem oprieť o presné dáta, pretože pamäť je bez
nich nespoľahlivá. Po úmornom hľadaní po knižniciach a antikvariátoch, našiel som iba Prvú
správu za školský rok 1918/19 v Univerzitnej knižnici.“ Pamäti však už nedokončil, Jozef
Telgársky uverejnil tri kapitoly v Slovenských pohľadoch v roku 1983.
Aby informácia o písomnej pozostalosti Dr. Jána Martáka bola úplná, nesmieme zabudnúť na
fotografický archív, ktorý je z väčšej časti spracovaný a obsahuje okolo 150 fotografií. Ide
o podobizne Jána Martáka z rôznych časových období, rodinné fotografie, rodný dom
v Dolnom Srní, fotografie z osláv životných jubileí, z činnosti v MS (so spolupracovníkmi,
z rôznych podujatí; veľa fotografií je z 20. mája 1968 z privítania staronového správcu
v budove MS). Fotografická dokumentácia je neúplná, chýbajú fotografie z ďalších pôsobísk
J. Martáka a rodinné fotografie vzťahujúce sa na jeho druhé manželstvo s Lýdiou
Martákovou, rodenou Manicovou.
Písomná pozostalosť Dr. Jána Martáka nie je rozsiahla, preto vítame každú príležitosť na
doplnenie tak rukopisnej, ako aj fotografickej časti.
Kováč Mišo - Adamov: Ján Marták a slovenské divadlo
Veľactená rodina i rodáci pána správcu Matice slovenskej Jána Martáka, literárneho vedca,
teatrológa, organizátora kultúry a vtom i divadelného života na Slovensku;
- vážení pamätníci jeho pôsobenia v prostredí Martina, dediči v jubilujúcom Slovenskom
komornom divadle, Matici slovenskej i Slovenskej národnej knižnici;
- milí priatelia, tvorcovia i obdivovatelia divadelného umenia!
Už trojvrsteveným oslovením naznačujem rozložitosť príspevku o osobnosti vám nie
neznámej, ktorá vyvoláva i stretné pohľady, čo je tak vlastné divadlu, ale aj dobovým
podmienkam, s ktorými zápasil až v dvoch totalitách. Nachádzame ho v nich priam v polarite
medzi nimi a demokraciou, naoko v istých uslužnostiach moci ale v zámere i dôsledkoch k
záchrane veci národných i verejných. V zápasoch, ktoré sú, vieme, podstatou dramatických
umení.
Ján Marták sa narodil na počiatku 20. storočia a jeho dvojka akoby naznačila hru tohto čísla v
jeho životnej hre, odborníka i organizátora, literárneho vedca i divadelníka. V životných a
pracovných osudoch mal rodisko dvojmenné, dve prostredia stredoškolského štúdia a dve
stále pracovné pôsobiská, do Matice slovenskej ako jej odborný a vedúci pracovník vstupoval
dva razy (1933 a 1968). Pôsobil v nej v dvoch čelných postaveniach (ako tajomník i správca)
zachraňoval aspoň jej meno po zrušení členskej základne a vedeckých odborov, najprv ako
osvetové ústredie a potom prevzatím národnej knižnice. Dva razy bol z nej posielaný preč
(1959 a 1972), v SAV viedol dve oddelenia - divadelnej i staršej literatúry, mal dve manželky,
ktorými vstúpil do dvoch významných rodov Rázusovcov a Manicových, mal dva pohreby, v
Bratislave (1982) a v rodisku Dolné Sŕnie (2002), dokonca mal i dve mená, jedno úradné a
druhé, ktoré mu dala manželka Mária Rázusová-Martáková pri stvárňovaní jeho mladosti
vlastnou prózou: Janko Benko. Takáto dvojdomosť ho poznamenávala ale nerobila dvojakým,
lež otvoreným, ľudským k národným a kultúrnym hodnotám. Sám zaujatý prácou usiloval sa
vytvoriť priestor aj vhodné podmienky pre svojich spolupracovníkov. Aj preto ustavične „tá
druhá strana“ komunistickej totality naňho útočila, že je povahou demokrat. A ním naozaj aj
bol.
Pramene príhlasu k divadlu.
Aj divadelné činy Jána Martáka pramenia zo stretnutia dvoch činiteľov: mladíckeho zaujatia
účinkovať ako herec, s túžbou venovať sa tomu aj z povolania a pôsobenia Matice slovenskej
i jej blízkeho USODu, čiže aj na základe pracovných príležitostí. Priznáva sa k týmto
spojeným žriedlam v príspevku do príležitostného vydania k 25. ročnici založenia
profesionálneho divadla v Martine 1944-1969: „Kedysi (a je to už veľmi dávno) cítil som sa
predurčený, ba v svojej mládeneckej neskromnosti i všestranne uspôsobený, stať sa
divadelnou hviezdou. Okolnosti a podmienky vytvárajú sa, pravda, ináč ako by si želal
zapálený mládenec. S javiskom sa bolo treba rozlúčiť na dlhé roky... Pravda, aj jedna z
činností a či funkcií, akých som v živote nejaký tucet prežil.Veci, do ktorých sa
zainteresovávala Matica slovenská... Ale mladosť v akejsi forme jednako len človeku ostane,
jej záľuby a vzruchy pretrvávajú a obnovujú sa vo vedení, len čo sa dostaneme do blízkosti
objektu, s ktorým boli spojené. Mladosť sa nám vracia v zaujatosti oň. Svet divadla nestratil
pre mňa na pôvabe nikdy“. (Dvadsať rokov založenia profesionálneho divadla v Martine.
Martin 1969, s. 5.)
Zážitky, túžby, predstavy a hry mladosti, živili i odborné pôsobenie Jána Martáka a takisto sa
k nim priraďuje aj redigovanie detských kníh, Slniečka i edície Čítanie študujúcej mládeže
Matice slovenskej, ako i jeho priekopnícke úvahy i výstižné hodnotenia detských kníh, teda
opäť matičné pracovné príležitosti. Nemôžem nepripomenúť túto vrstvu Martákovho
rozložitého a iste preto i značne fragmentálneho diela, nielen preto že sa sústredenie na jeho
juvenálne akcenty v našom rokovaní nenachodí. Hoci má priekopnícky zástoj aj v myslení o
intencionálnej tvorbe u nás, lež najmä, že práve divadlo mu bolo žriedlom obnovy síl v
dramatických zápasoch, ktoré zvádzal o tvarovanie i uchovanie existencie MS.
Vieme, divadlo sa koná premenov herca v postavu iného pred prítomnými divákmi, osobne sa
uskutočňuje aj ako výklad literárnej predlohy (či ináč pripraveného plánu) hrou na skutočnosť
predstavením, ktoré vzbĺka i zaniká ako plameň v istom čase i priestore. Nuž práve preto má
tak významný zástoj obnovovanie pamäti na dôsledky v kultivácii zážitkov divákov.
Oživovať vedomie súvislostí. Viazať vývinom.
Marták i v živote musel prijímať rozličné role a konať v istom čase i priestore ako sa dalo
presadiť, to čo dostal prijatím úlohy stáť na čele čelnej ustanovizne slovenských dejín i v jej
prezentáciách v daných podmienkach, spoločne priamo s ňou spríbuznenými pracoviskami
(ÚSOD, SNK, NEOGRAFIA, SKD). Ísť za snom a plniť ciele čo vždy odznova oživoval
práve pramenením v mladosti a jej hravosti. Tak sme ho poznali, hoci neraz priam
obťažkaného ohrozením, aj ako na hravý žart otvoreného predstaveného i kolegu odrazu.
Tak sa mi do vecného sledovania divadelných príspevkov Jána Martáka prirodzene mieša
osobné s odborným, tým viac, že som ho poznal najprv ako mládežnícky ochotník na
ústredných i oblastných súťažiach ÚSODu, (od r. 1947) a aj prvý osobný rozhovor, už ako
pracovník MS, mal som s ním keď ma pozval po premiere Zvonovho Tanca nad plačom v r.
1956, do svojej správcovskej pracovne a rozobral naše výkony. Následne sme sa denne
stretávali nielen v druhej budove MS, ale aj ako obyvatelia matičného domu. Keď ho vyháňali
po prvý raz z MS v r. 1959 stál som za ním a označili ma "martákovcom". Na jar 1968 spolu s
Petrom Libom sme mali česť zastupovať pracovníkov MS s výzvou aby prijal opäť
správcovský údel. Na jeseň, po našaich protiokupačných vystúpeniach, sme sa už, istým
spôsobom i preli. Netajím ani, že som od neho prijímal v máji r. 1970 pri jubileu ocenenia a
vo februári o rok na to odvolanie z riaditeľstva Pamätníka slovenskej literatúry, ako v Matici
prvý postihnutý normalizáciou. (Zástupca správcu a tajomník šli von po mne a ostatní
riaditelia ústavov až o rok). No način mi dodať dnes už verejne, že po osobnej dohode, aby
som si mohol vybrať sám nástupcu. Totalitníci ho využili a vyhnali z MS do penzie po druhý
raz (1972).
Ako by sa mi nevplietalo do hodnotenia divadelníka Jána Martáka osobné, keď ide o
osobnosť, ktorá sa nezaoberala len juvenálnou literárnou tvorbou štúrovcov, či intencionálnou
z medzivojnového mnohoslohového obdobia, lež z mladosti prameniaca a konfliktnosťou
doby predznačená sa dráme i divadlu vydala venovať v osobnom zaujatí, už sme zistili, i
z pracovných povinností, v jednote a v dvoch rovinách: ako tvorivý divadelník, od herca
počnúť, cez dramaturgiu, réžiu až po priekopnícku organizačnú prácu, lež i teatrológ a
hodnotiteľ dejín slovenského divadla.
Prvú základnú vrstvu divadelných príspevkov Jána Martáka tvorí bohato zmnožená, aktívna
literárno-dramatická, či dramaturgická činnosť, ako aj priamo divadelno-výkonná tvorba,
nielen v oblasti ochotníctva lež i vo vyústení do profesionálneho divadla.
Hodnotiteľ divadelnej tvorby ochotníkov
Tak ako Ján Marták sa návratne a cieľavedome viazal so svojou mladosťou, nemôžeme
nevnímať v akých okoľnostiach sa zoznamuje s divadlom a následne mu to potom prichodí
hodnotiť. V rodisku - Dolnom Srní bolo v časoch jeho detstva ešte živé ľudové divadlo,
tvorilo súčasť výročitého kolobehu dediny a bolo účinným ústrojenstvom nielen
uchovávajúcim dedičstvo ale tvarujúcim celé dedinské spoločenstvo. Doma, ako desaťročný
po prvý raz vidí divadlo a veľa o ňom počúva aj v súvise s účinkovaním pána farára Jozefa
Hollého, do ktorého pôsobnosti patrila aj fília Sŕnie.
V čase stredoškolského vzdelávania, už po prevrate, v Trenčíne i v Novom Meste, v ňom
zvlášť, sa rozvíjala bohatá činnosť Divadelného súboru Jozefa Hollého, v ktorom pôsobí i
manželka Anna Hollá a vedenia sa ujíma Ferdinand Navara, uvádzajúci nielen českú
dramaturgiu ale aj hry Jozefa Hollého, Tajovského a Mrštíkovcov. V týchto príspevkoch
nachádza svoj vzťah k divadlu i mladý Ján Marták, cítiaci, ako to sám priznáva, aj krásu
hereckého zázemia, vôňu maskovania a podobne. Cieľavedomejší rozvin to však ešte nebol,
nielen v Trenčíne a v Novom Meste, pre viacero dôvodov. Neskôr ich poznáva i pomenúva
ako hodnotiteľ vývinu ochotníckeho divadla po prevrate "... charakteristickým znakom tohto
divadla je jeho nepriebojnosť, spoločenská ustrnutosť. Nemá ambíciu boriť sa o nové
myslenie, pôsobiť v spoločnosti ako kvas. Naopak, v drvivej väčšine je to útek od súčasných
pálčivých ideologických a spoločenských otázok k sladkastej sentimentalite, k bezobsakžnej
zábave a k neplodnému smiechu".(Ján Marták: Ochotnícka činohra, Bratislava 1965 s. 46.)
Ani Bratislava, v ktorej sa ocitá ako vysokoškolák na Filozofickej fakulte Univerzity
Komenského študujúci slovenčinu, francúzštinu a filozofiu, mu veľa podnetov v divadle ešte
nemôže poskynúť,ale práve preto ho priťahuje,keďže v Slovenskom národnom divadle sa
vtedy ešte prevažne hralo komerčné divadlo a po česky. Pravda po r. 1925 prichádzajú do
SND aj prví zakladatelia generácie slovenského profesionáleho herectva i prvý profesionálny
režisér J. Borodáč, so snahou sústavnejšie uvádzať i pôvodný repertoár. Vzrast týchto úsilí
nemohli nepoznamenať mladého Jána Martáka, a hoci sprostredkovane poznávajúceho ako
študent francúzštiny aj širšie myšlienkové spektrum náhľadov na estetiku divadla, ktorá pre
nedostatok neatrologických odborníkov v našich podmienkach vtedy chýbala. To všetko
vyústilo, ba čo "prepuklo" v ponuke i potrebe Divadelných závodov ÚSODu, do ktorých sa
zapojil ako porodca i lektor, ihneď po vstupe do Matice slovenskej v r. 1933 ako pracovník
Literárneho odboru a redaktor Pedagogického zborníka MS. Ešte sa stihol spoznať a
spoluporotovať s kliesniteľom náročnejšej divadlnej tvorby J.K. Blahníkom i Š. Krčmérym,
pripojil sa ku rovnako zaujatým podnecovateľom úrovne slovenského ochotníctva J.
Cincíkovi, A. Mlázovi, J.C. Hronskému, J. Borodáčovi a neskoršie J. Jamníckemu i A.
Bagarovi. Bol od toho času osou kontinuity poroty až do rozrušenia úsodarských prehliadok
po r. 1950. Pravda, v 30. rokoch 20. storočia hodnotenia nezverejňoval. (Paradoxne však
autopsiu účasti využil už ako teatrológ v SAV, po odstupe času i zmene pracovného
zadelenia). O otázkach slovenského ochotníctva sa rozpísal v Našom divadle, Slovenských
pohľadoch, Živene a Národných novinách až v 40. rokoch. Zvlášť sa venoval dramaturgickým
rozborom, javiskovej reči (nielen zo správnosti Slovenčiny lež jej scénického uplatnenia) a
interpretačnej úrovni hodnotených inscenácií a súťažných prehliadok.
V duchu toho čo vytrvale hodnotil pri účinkovaní súborov v rámci lektorských vystúpení a na
prednáškach presadzoval, aby ochotníci sa nespoliehali len na náturizmus, vlastné herecké
nadanie, bez kultivácie jeho úrovne. Aby režiséri ich viedli k výkladu a sami hľadali svoj kľúč
k odomykaniu predlôh, nevyberali si len ľahšie uspokojovania vkusu, ale spolu so
scénografmi sa inšpirovali aj interpretačnými a inscenačnými prúdmi hýbucími svetové
divadlo, aby tak zasiahlo aj slovenského diváka. Pomáhal odklínať ustrnutosť domácej
tradície, príliš sa viažúcej na dedičstvo z 19. storočia, pričom však, netajíme, nielen on v
hodnoteniach podcenil zástoj , autentického slovenského ľudového divadla, pre moderné
umenie, keďže sa vtedy zdalo, že brzdí pomkýnanie vývinu.
Prispievateľ k divadelnej tvorbe Účasť v porotách, nielen v Martine ale aj práve vznikajúcich
základniach oblastných prehliadok, od počiatku 30. rokov, po celom Slovensku i na
vzdelávacích kurzoch ochotníkov počas nich, ba i pomimo, usporadúvané USODom, akoby
zatlačilo do úradia pôvodnú podstatu zaujatia mladého Martáka divadlom, byť hercom, ba
možno i režisérom. Dokonca mu kritická angažovaťnosť zahatala možnosť byť členom
spoločenstva pôsobiaceho u nás najtrvácnejšie (od polovice 19. storočia a v tom čase i
najpodnetnejšie) - v činohre Slovenského spevokolu, aby nevznikal medzi ostatnými
súťažiacimi dojem o jeho súnaležitosti len s martinčanmi. Keďže každá súťaž je taká,
vyvoláva i podozrenia zo zaujatia. Výnimkou z takéhoto odlúčenia od blízkeho divadelného
zázemia, ( byť akoby v odstupe), sú roky 1941 - 1942, keď sa zapája do prípravy i uvedenia
inscenácie V. Huga, Hernani, nielen ako tichý, či zamlčaný prekladateľ predlohy Márie
Rázusovej-Martákovej, lež i predstaviteľ Dona Carlosa v réžii F. Kudláča, na scéne J.
Cincíka. Inscenácia patrila k najvýraznejším predstaveniam nielen Slovenského spevokolu a
toho času lež aj v širších súvislostiach. Ňou sa súbor vpisuje po prvý raz do Venca víťazov
USOD-u. V tých istých rokoch prijíma aj účasť pracovať vo výbore Slovenského spevokolu,
ku ktorej sa vracia v rokoch 1947-1951, aby pomáhal tomuto spoločenstvu v kontinuite aj po
vzniku Slovenského komorného divadla, akoby v kompenzácii za vytvorenie takéhoto opozita
martinským ochotníkom. Ako dramaturgický poradca a spolupracovník režiséra F.
Hoffmanna, neskôr i F. Kudláča a scénografa J. Cincíka, však pomáhal ticho a nežištne
činohre Slovenského spevokolu už celý čas pôsobenia v Martine od druhej polovice 30. rokov
minulého storočia, až po postupné rozpustenie Slovenského spevokolu 1951-53. Rovnako
prekladal pre súbor už skôr, spolu s manželkou E. Rostanda Cyrano z Berceracu (1934).
Hernaniho i Cyrana a neskôr aj Werharenovho Filipa II. (1944) aj redigoval vo vydania MS a
ÚSODu. Redigoval a poznámkami opatril aj matičné vydania I. Stodolu Kráľ Svätopluk a
Tajovského Hriech (obe v roku 1944). Pre ochotníkov i profesionálov priam vrátil (po
predchádzajúcich rozlične sprevracujúcich úpravách iných reštaurátorov, v nepravej podobe)
ako účinný kreovateľ na jednej strane pôvodnej podoby, ale vo výstižnej kontenzácii jadra
Kocúrkova Jána Chalúpku (1951). (Matica ho vydala, mimochodom, medzi poslednými
príspevkami tohto druhu, po odňatí edičnej činnosti v tejto oblasti). Mal nemalý podiel aj na
výslednom tvare veršovanej hry Jánošík Márie Rázusovej-Martákovej (priznal to aj osobne vo
viacerých rozhovoroch).
Spoluzakladateľ slovenského komorného divadla
Všetky spomínané dramaturgické, spoluprekladateľské i redakčné činy Jána Martáka boli
súčasťou osobnej spolupráce s činovníkmi činohry Slovenského spevokolu ale aj inštitučných
väzieb, v ktorých sa angažoval. Od r. 1940 ako úradujúci predseda ÚSODu, člen Jednateľstva
Zboru slovenského rozhlasu za MS i vedenia Družstva SND. Čím nielen kooperoval
súčinnosť Matice slovenskej a ÚSODu s tymito celonárodnými ustanovizňami, keďže MS
mala v nich finančný podiel, ale nadobúdal i poznatky a možnosti ako presadzovať ďalší
kultúrny rozvin Martina. Na tomto základe sa zrodilo v r. 1943-44 Rozhlasové vysielanie z
Martina, v ktorom sa divadelníci angažovali zvlášť výrazne. Touto cestou sa vybral
pripravovať i zrod Slovenského komorného divadla od 11. marca 1943, kedy sa stretli
spoluzakladatelia Slovenského komorného divadla na čele s J. C. Hronským a priamo oslovili
"aby Spevokol so svojim súborom vypomohol pri organizovaní Komorného divadla ÚSODu"
(I. Thurzo Maják v tme 1974 s. 115). Sám charakterizoval súboru úlohy a ciele ale aj pramene
už v prvom Programe SKD k hre Filip II.:
"Zakladatelia určili Slovenskému komornému divadlu dve hlavné úlohy: slúžiť divadelným
ochotníkom ako inštruktážna scéna ÚSOD-u tak, že im bude poskytovať možnosť vidieť čo
najčastejšie dobrú činohru a bude im tak vzorom umeleckého výkonu
a ukazovateľom nových ciest divadelného umenia..." Za SKD stála i mravná sila Matice
slovenskej a jej štedrá ruka, ktorá napokon vypeľhala i ÚSOD a bola zárukou jeho činnosti,
tak ako to píše dr. Ján Marták, že "...divadelná tradícia Slovenského spevokolu s prispením
Matice slovenskej umožnila vznik Ústredia slovenských ochotníckych divadiel a na
základoch, položených týmti osvedčenými inštitúciami, robí sa teraz nová stavba, tvorí sa v
Turčianskom svätom Martine stále divadlo ... Slovenské komorné divadlo pri svojom prvom
kroku do života naplno si teda uvedomuje, že vykračuje na cestu, ktorú mu v Martine
vyšliapala bohatá divadelná činnosť Slovenského spevokolu. Preto chce s ním na historickom
martinskom javisku pracovať ruka v ruke. Bez práce Slovenského spevokolu sotva by sme sa
boli dožili v Martine tejto chvíle. Nielen, že sme mu zaviazaní náležitou vďakou, ale s úctou
skláňame sa pred jeho divadelnou prácou, vykonávanou vyše sedemdesiat rokov." Ján Marták
však nebol iba formulovateľ programu SKD, ale aj všestranný činovník, prvý riaditeľ i prvý
dramaturg, čo pripomínajú aj spomienky jeho najbližšieho spolupracovníka Ivana Turzu:
"Žiada sa mi zopár slov povedať o práci Dr. Jána Martáka, tajomníka MS a úradujúceho
podpredsedu ÚSODu, okolo založenia martinského divadla, lebo tak sa mi vidí, že sa naň
zabúda. Andrej Bagar niesol totiž svoju kožu na trh ako režisér hry a predstaviteľ Filipa II.,
ale Marták ako zodpovedný funkcionár spomínaných inštitúcií priamo zodpovedal za
založenie divadla a za osudy ľudí prijatých do súboru. Bol prvý medzi tými, čo prišli na
myšlienku založiť profesionálnu scénu v Martine na sklonku roka 1942, keď sa otvorene
hovorilo o nespokojnosti viacerých členov činoherného súboru SND, ba o ich vôli i ochote
prejsť do Martina."(Z môjho života, Bratislava 1989 s. 34.)
Prvý celkový hodnotiteľ divadelných aktivít Jána Martáka, aj ako ich osobný svedok v druhej
časti jeho životného pôsobenia Zoltán Rampák, v spomienkovom zborníku napísal o ňom:
"Marták však nebol iba jedným z inšpirátorov týchto akcií. Prejavil sa i ako všestranný vedúci
praktický činiteľ, čo býva u ľudí od pera veľmi zriedkavé. Mal vopred dobrý prehľad nielen o
umeleckom zložení divadla, ale aj o jeho finančno-organizačnej štruktúre, navštevníckom
zázemí v jednotlivých oblastiach našej krajiny a pod. Iste si to nevymyslel všetko sám, v
mnohom sa mohol spoľahnúť na viacerých schopných spolupracovníkov na čele s Andrejom
Bagarom. Jednako vašak bol jediný, ktorý ovládal všetky mnohostranné zložky v existenčnej
problematike novej divadelnej inštitúcie, vrátane umeleckej a hospodárskej. Ani priamej
umeleckej práce na javisku sa neľakal. Keď bolo treba dokončiť naštudovanie Barčovho
Neznámeho, vzal si z Matice neplatenú dovolenku a hru doštudoval - hoci s viacerými
hercami nováčikmi.
(K. Rosenbaun: J. Marták 1903-1973 Martin 1974 In. Z. Rampák Ján Marták a slovenské
divadlo s. 112.)
V hodnotení príspevku Jána Martáka do rozvinu ochotníckeho divadla na Slovensku nemôže
teda chýbať i vyústenie zápasu amatérov o moderné divadlo, cez úsilia MS, ÚSOD-u i
Slovenského spevokolu. Vzor Slovenského komorného divadla pretrváva a následne, už i jeho
podnecovanie úrovne amatérskej tvorby, prostredníctvom tvorivého hľadačstva ale aj
zapájaním sa členov súboru - profesionálnych divadelníkov - do spolupráce s ochotníkmi ako
režiséri súborov i tvorcovia ich scén. V súčinnosti ustanovizní dostala ešte užšiu prepojenosť,
zvlášť v oblasti dramaturgie, keď sa Ján Marták stáva po r. 1945 správcom MS a predsedom
ÚSOD-u. Po skončení II. svetovej vojny Jána Martáka čakal teda ešte väčší údel v zápasoch o
uspôsobenie MS i inšpirovanie slovenských ochotníkov novými podnetmi. Dom umenia spolu
s obdobne zaujatými chce vybudovať v Martine. Nezabúda na ochotníctvo nielen ako
predseda ÚSOD-u, ale ani na slovenské profesionálne divadlo, keď spolu s A. Bagarom a I.
Turzom vypracovali návrh na poštátnenie jestvujúcich slovenských profesionálnych divadiel
(SND, SKD a Slovenské divadlo v Prešove, potom i v Košiciach). Divadelné skúsenosti ho
vedú pod vonkajším tlakom hľadať aj novú náplň Matice slovenskej v rokoch 1949-1953, keď
sa zlikvidovala matičná členská základňa, zrušili vedecké odbory a preniesli do SAV jej
odborné časopisy. V rámci tejto premeny, keď sa načas stala osvetovým ústavom, včleňuje sa
do organizmu Matice i ÚSOD a popri ďalších hudobných a tanečných ústrediach, vzniká i
Ústredie bábkarských ochotníckych súborov (ÚBOS). Toto spojenie by sa nemuselo
považovať za útlm ochotníctva, keby po ňom nebolo nasledovalo aj zrušenie úsodárskych
divadelných pretekov. "Mohutná vlna schématizmu zachvátila celú organizáciu jej časopisu.
Prestávajú pracovať a písať tí, ktorí úroveň vytvárali".(Vladimír Štefko Matičný ÚSOD In.
Kmetianum I. Martin 1968 s. 103). Po pár rokoch hľadania
tvaru i zmyslu takejto úrovne, sa opäť jej náplň mení. Pre pracovné úlohy pridelené MS
vznikajú nové dve pracoviská v Bratislave, pre ĽUT a osvetovú prácu. Martákovi prichodí
zápasiť o nové úlohy súvisiace s prevzaním náplne Slovenskej národnej knižnice, pod
záhlavím Matice. Ján Marták zostáva však naďalej pozorným sledovateľom vyvinu
slovenského divadelníctva. Už nielen ako jeho výskumník v SAV ale aj osobným záujmom. V
70. rokoch, keď sa venoval výskumu staršej slovenskej literatúry je predsedom Štátnej
skúšobnej komisie na VŠMU a členom výboru Slovenskej literárnej a divadelnej agentúry
(Diliza), ktorá tiež prevzala isté úlohy z ÚSOD-u i z MS (vydávanie dramtickej literatúry a
agendáž). Ba aktívne sa zapája aj do obnovy Martinských divadelných festivalov, účasťou na
prvých ročníkoch i prednáškou na seminári o ÚSOD-e počas Martinského festivalu o
memoriál ÚDOS-u v r. 1967. Považoval za česť keď ho Združenie divadelných ochotníkov
Slovenska vpísalo do pamätnej knihy s príhlasom k jeho priekopníckej divadelnej činnosti.
Teatrologický hodnotiteľ divadla
Druhú rovinu divadelného pôsobenia Jána Martáka sme pomenovali teatrologickou, keď sa
profesionálne začal venovať v SAV výskumu medzivojnového ochotníckeho divadla, ale
svojim spôsobom do nej patrí aj už spomínaná porotcovsko-lektorská činnosť a divadelné
kritiky, ktoré zverejňoval najmä v súvise s ochotníckymi prehliadkami a v rámci
programovania Slovenského komorného divadla. Podstatou však je jeho sústavnejšie
prispenie do dejín slovenského divadla, ktoré však predchádzali aj isté väzby s divadlom už v
literárnych štúdiach. Ako vysokoškolák publikoval prácu o Samovi Ormisovi, pedagógovi a
prvému dramatizátorovi slovenskej rozprávky Mataj. Dizertačná práca o mladom Jánovi
Bottovi sa tiež vzťahovala aj na jeho divadelné pôsobenie či dramatičkosť epiky. Do plna
tieto zretele rozvíja ako pracovník Ústavu slovenskej literatúry SAV po r. 1959, keď sa načas
stáva i vedúcim divadelného oddelenia tohto ústavu a má v úlohe zostaviť dejiny slovenského
divadla. Prvá časť vyšla ako kolektívne dielo v r. 1967, v jeho hlavnej redakcii. Druhú časť
však pre autorské dôvody spolupracovníkov tvorí len vydanie jeho Ochotnícka činohra 19181944, Bratislava 1965.
Okrem tohto kľúčového diela napísal príspevky do Slovenského divadla: Niekoľko poznámok
k XXIX. Jiráskovmu Hronovu 12.-23. augusta 1959 (7/1959) č, 6 s. 554-557, Divadelná
činnosť Jednoty mládeže v Levoči (1845-1849) Slovenské divadlo (IX) 1961 č, 2 s. 145-163,
Zborník o A. Bagarovi (SD 9/1961 č, 2 s. 251-253), 20 rokov martinského divadla (12 1964 č.
1 s. 117-120), Dejiny ÚSOD-u, Zborník z konferencie k storočnici Matice slovenskej. (1963)
Všetky čiastkové práce sa vzťahujú na trvalý literárny i divadelný výskum autora. Aj neskôr
sa k divadlu hlási zvlášť pri výročiach martinského divadla: Reč dr. Jána Martáka na
zakladajúcom valnom zhromaždení SKD dňa 31. marca 1944. In:
5 rokov Slovenského komorného divadla 1949, s. 126-128, Prvé kroky In. Slovenského
komorného divadla, 1949, s. 7-11. K založeniu divadla v Martine. In. 10 rokov
profesionálneho divadla v Martine, 1954, s. 5-12; niekoľko slov osobného vyznania In.
Dvadsaťpäť rokov založenia profesionálneho divadla v Martin 1969 s. 5-6.
Už sme zistili Ján Marták sa teatrologickým zreteľom venoval popri literárno-historickom
výskume a tento prístup uplatňoval i pri oživujúcom výklade predlôch predstaveniami. Bol to
kľúč jeho metódy i pri výskume divadla, nie však bez estetických nárokov na inscenačný tvar
a výslednú interpretáciu. Naopak v čase presadzovania marxistickej vedy anticitoval vlastne
aspekty intersemioniky a literárnej komunikácie. Nečudo, veď Martin bol v 40. rokoch aj
centrom štrukturálnych výskumov, zvlášť folklóru a divadla (Melicherčík, Karvaš, Rampák a
i.). Bol a zostáva priekopníkom nielen v sústredení a analyzovaní autentických údajov o
bohato rozvitej ochotníckej činnosti na Slovensku vo zvolenom období ale aj spôsobu ich
výkladu. Významná je už cieľavedomosť voľby aké obdobie spracuje pre chystaný a
nevydaný diel z dejín slovenského divadla 1918-1944, v ktorom ochotníctvo prešlo prudkými
zmenami a tie vyvrcholili vo vzniku až dvoch profesionálnych divadiel, ako sme už zistili,v
Martine a Prešove. Osobne sa tohto vývinu zúčastnil, ale aj vtedy mu bolo ochotnícke divadlo
predmetom hodnotenia (okrem už spomínaných osobných vstupov v ňom). Mohol zostať
naďalej objektívnym a nemusel sa zároveň zaoberať tým obdobím, ktoré naopak vyústilo do
ruptúrnej likvidácie nielen ÚSOD-u a divadelných prehliadok ale aj zmysluplnej ochotníckej
práce, vtláčaním do nej ideologické zretele, schématické zjednodušenia, kontrolu a cenzúru.
Svojou metódou i vyčlenením úseku sa zaoberá v úvode,pričom sa priznáva, že pri sledovaní
vývinu "išlo predovšetkým o spoločenský význam, o spoločenskú účinnsoť divadla".(CD s.
7).V ďalších častiach sa práca člení do troch kapitol stav ochotníckeho divadlo v r. 19181930, vychádza v nej zo všeobecnej spoločenskej situácie po oslobodení, sleduje kvantitatívne
rozvoj súborov a poznania sa domáha cez rozbor hraného repertoáru v troch skupinách
slovenský, český a zahraničný. V závere ho zovšeobecňuje aj s istými teoreticko-kritickými
zdôvodneniami, keďže toto obdobie nemá ešte vlastných bádateľov.
Druhú časť tvorí kapitola o Ústredí slovenských ochotníckych divadiel od založenia a jeho
vývin, mimoriadne podnetná je časť. O otázkach teórie a praxe. Má i prvý ucelený pohľad na
Divadelné závody a režisérske kurzy. Obdobne sa člení aj rozpracovanie rokov 1931-1944, v
závere sa prirodzene dotýka aj vyústenia tohto vývinu do zrodu Slovenského komorného
divadla. Na samom konci skúmaného obdobia, v sezóne 1934/1944 zaznamenáva vznik dvoch
profesionálnych činoherných scén, Slovenského komorného divadla v Martine a Slovenského
divadla v Prešove. Obe sú výsledkom ochotníckych úsilí. Nejde iba o premenu ochotníckych
telies na profesionálne, ale aj o ovzdušie, o zakotvenie divadla vo vedomí obyvateľstva oboch
miest, teda o pôdu a zázemie pripravené intenzívnou činnosťou ochotníkov.
Okrem vecného doloženia vývinu sa Ján Marták sústredil na komparatívne zovšeobecnenia z
literárno-dramaturgických a divadelno-estetických stránok v jednote, na základe "učenia
teórie na praxi",ktorú preberá od Blahníka, presných a výstižných formuláciach vrství
príspevky ako sa nielen autori ale s nimi i režiséri sprvu nerealizujú hľadačsky ale skôr
pripôsobivo k predchádzajúcemu vkusu, malo ho meniac pokusmi o experiment. Ani vo
vlasteneckej tématike nevidí nič zmenené od Palárika. V kritike spoločnosti zasa od
Chalúpku. Prísny meter mu napĺňajú najmä Peter Zvon s Tancom nad Plačom a Veľrieka
Štefana Králika. Pravda nemohol celkom otupiť tlaky vtedajšej dominácie triedneho boja. Bol
na jednej strane kritériom hodnotenia Urbánka, bez uvedomenia si jeho zástoja v uchovávaní
práve prvkov ľudového divadla a trochu smiešnym precenením v tej súvislosti hry Jána
Poničana Dva svety (1924 a Iskry bez ohňa 1935, Vzbura na rozkaz 1936, ktoré "vychádzajú
z triedneho hľadiska (CD s. 321),ale zostali nehrané, bez účinku a aj v dnešnom čítaní sú
podenkou. Sú to drôbnostky, ktoré zaraďujú prácu do obdobia vzniku ale jej celkové vyznenie
zvlášť nepoznamenávajú.Preto aj spomienky na zrod a prvé pôsobenia Slovenského
komorného divadla, ku ktorým sa v každom výročí vracal, sú tiež potvrdením jednoty
tvorivého divadelníka a kritického teatrológa, ktorá sa napĺňala aj v jeho spolu s dielom Jána
Bottu najbližšou oblasťou a to Literárna Levoča, ktorá je tiež nie bez divadelnej tradície.
Stopy divadelného pôsobenia Jána Martáka zostávajú zreteľné a majú aj dôsledky. Aký je ich
odkaz? Nadviazal na dejinný vývin a navodzoval význam trvalej spolupráce ochotníkov i
profesionálov a toto posolstvo ním v praxi uskutočnené je výzvou naďalej. Osvetlil dôsledky i
potreby objasňovania vedomia súvislostí, dejiny divadelného druhu a význam divadelného
zázemia,keďže každé divadlo sa rodí nielen v istom čase a priestore, lež aj pôsobí na isté
spoločenstvo, ktorého vedomie a vkus má tiež spätný dosah na divadelné dianie a tvorivé
výsledky. To pripomínajú dielo Jána Martáka ako aj účinkovanie poltucta desaťročí
Slovenského komorného divadla, ktoré sa vždy vracalo k svojim počiatkom a hľadalo v púti
dejinami i výhľad na ceste do ďalšieho tvorivého rozvinu.
Kubenková Viera -Kusá: Ján Marták a Slovenské komorné divadlo mojimi očami
Pripadla mi veľmi milá a vzácna úloha, pohovoriť o prvom riaditeľovi Slovenského
komorného divadla - o Dr. Jánovi Martákovi. Robím tak veľmi rada, veď som o ňom už dosť
popísala v mojich spomienkach. Preto, pravdaže, musím najskôr spomenúť Maticu slovenskú
v Turčianskom Svätom Martine, v ktorej Dr. Ján Marták pracoval ako tajomník.
Matica slovenská koncom 30. a začiatkom 40. rokov veľmi veľa znamenala pre slovenský
národ. Matičné knihy a časopisy, jej edície, ale aj predsedovia, správcovia, tajomníci,
referenti všetkých vedeckých odborov, ako aj Miestne odbory MS vyvíjali nevšednú kultúrnu
činnosť, prebúdzali lásku k rodnej vlasti, k už slobodnému jazyku, ale aj ku krásam Slovenska
-prírodným i kultúrnym. Matica bola prepotrebnou, ako taká sa stala aj liahňou, úrodnou
pôdou pre vznik Slovenského komorného divadla. Ďalšou dôležitou ustanovizňou z hľadiska
divadla, bol ÚSOD (Ústredie slovenských ochotníckych divadiel), ktorého predsedom bol
Dr. Ján Marták, podpredsedom Jozef C. Hronský a tajomníkom Ivan Turzo.
Hronský a Marták, Marták a Hronský tvorili nerozlučiteľnú dvojicu, podnikavú, nápaditú,
výkonnú a veľmi úspešnú. Úspešnú v Matici medzi úradníkmi, medzi matičnými členmi
doma i v zahraničí. Ako vtedajšia najmladšia úradníčka MS s veľkým záujmom a obdivom
som sledovala ich všestrannú činnosť. Boli nastupujúcou dvojicou, pokračovateľmi
predsavzatí a ideí vtedy už čestného správcu MS baťka Dr. Jozefa Škultétyho. Tak ako jeho,
aj jeho nasledovníkov malo úradníctvo vo veľkej úcte, veď nás nielen učili pracovať, ale aj
žiť v láske bez nenávisti, bez závidenia, ako v rodine. Pri všetkej úcte a obdive k obom - Jozef
C. Hronský bol viac živší, trochu uponáhľaný, Ján Marták zas pomalší a rozvážnejší. Obaja
mali v sebe neúnavnú pracovitosť, ktorú prejavovali aj v oblasti slovenského ochotníckeho
divadla. Jeho úroveň počiatkom 40. rokov vrcholila. Platilo to aj pre martinských ochotníkov:
"Spevokol" získal titul Čestný veniec víťazov na Divadelných závodoch v roku 1941. Udelila
mu ho porota, v ktorej boli Jozef C. Hronský, Dr. Ján Marták, Dr. Ján Jamnický, Dr. Andrej
Mráz, Andrej Bagar, Dr. Zoltán Rampák, Zora Jesenská a ďalší. Náročný repertoár, vycibrení
režiséri vychovávali kvalitných hercov. Zora Jesenská mohla po premiére Barčovej Matky
smelo napísať:"... a herci boli takí dobrí, že chvíľami sme zabudli, že máme pred sebou
ochotníkov."
Akoby napriek fašistickým ukrutnostiam vo vtedajších vojnových časoch divadelné krúžky v
ÚSOD-e pribúdali na Slovensku i v tých najzapadlejších dedinkách. Stretalo sa v nich čoraz
viac ľudí, hrali sa hry často s čitateľne protifašistickou tematikou, rodili sa herci i režiséri...
Predseda ÚSOD-u Marták, podpredseda Hronský i tajomník Turzo videli na vlastné oči
každoročne na Divadelných závodoch, že ich namáhavá práca - pozdvihnúť ochotníctvo ktorú pred rokmi začal Dr. Štefan Krčméry, nebola márna.
Po zisku titulu Čestný veniec víťazov sa začalo v Martine veľa debatovať - čo s vyspelými
hercami. "Potrebovali by sme nové divadlo...", v Martine sa už o tom hovorilo hádam všade,
na skúškach, pred predstaveniami, po nich, v Matici, v ÚSOD-e, v Národnej knižnici, v
kníhkupectvách, v Slovane, u tety Brtáňky. No keď sme si niečo dôležitého tichučko chceli
povedať, volala nás domov Nadinka, do domu Pietrovcov. Malo to tú veľkú výhodu, že bývali
blízko. Sem často chodili manželia Martákovci, Turzovci, Barč-Ivan, Fero Kudláč, Zora
Štetková, Andrej Bagar, Gabo Rapoš, Zoltán Rampák, Peter Karvaš a mladí. Tam sa často
preberali najnovšie správy o vojne, koho zas zatvorili, koho vzali do Nemecka, do lágrov, ako
vystačíme s lístkami... Ale najmä herci vždy čakali kritiku za poslednú premiéru. Kritici nás
teda pokritizovali, pochválili a radili ako ďalej. Tu Dr. Ján Marták vyriekol závažné rozhodné
slová: "Budeme v Martine stavať profesionálnu scénu," začal len tichučko, ale ďalej už vravel
nahlas
"...do ktorej budeme prijímať vyspelých hercov z mestských ochotníckych krúžkov.“ A mladým
sa zaraz duše rozihrali, oči zažiarili spokojnosťou, ale ešte viac nedočkavosťou, lebo všetci
sme sa tam už videli. Nastal ruch a haravara, lebo sa zrazu v mysliach i na perách objavilo
množstvo prekážok. "Nebojte sa," pokračoval Marták, "veď také ustanovizne ako Matica a
ÚSOD si tiež zastanú svoje". "Uspokojení" už sme divadlu aj začali vymýšľať meno.
Vymýšľalo sa, formulovalo a hľadalo priliehavé pomenovanie. Naraz pani Marienka
Rázusová–Martáková vyriekla "Slovenské komorné divadlo" a hneď sme ešte neexistujúce
divadlo začali tak volať. Bolo viac ako zrejmé, že Martákovci, títo oduševnení milovníci
divadla, ktorí vždy viac konali ako hovorili, museli doma neraz preberať túto tému a spolu
uvažovať o zrode nášho martinského divadla. Pomaly sme si začínali uvedomovať, že
Martákovci budú jeho najlepšími rodičmi, ktorí ho budú vychovávať a vystroja ho do života
na ďalekú neznámu cestu. Nikdy nevynechali nijakú spevokolskú premiéru: keď hral J.
Marták v Hugovej hre Hernani Dona Carlosa, často chodievali aj na skúšky obaja. Veď pani
Marienka hru preložila. Chodila aj ona, s boľavými nôžkami, o paličke, ale prišla. Prišla,
posedela s nami, podebatovala, pripomenula, na čo máme v hre dbať, upozornila na dôrazy v
prednese, láskavo si uťahovala z muža ako z herca.Ale aj ona akoby chcela okúsiť hereckého
umenia, a tak si zahrala v Gogoľovej Ženbe Irinu Pantelejmonovnu. Síce len v našich
rozhlasových vysielaniach, ale až prekvapujúco oduševnene. Veľmi sme si ju vážili ako
spisovateľku a prekladateľku, veď tak nádherne preložila Hernaniho a zveršovala Jánošíka,
povyberala z klenotnice slovenského jazyka hádam tie najbohatšie dary a nechala ich v
slovenskom verši zaznieť v ich najkrajšej podobe. Tak isto milo a starostlivo zneli z jej úst
všetky poznámky a pripomienky - ako od materi. Jej muž, popri všetkej robote v ÚSOD- e –
musel hodnotiť každý krúžok, každého režiséra, herca, prednášal režisérom na kurzoch; popri
organizačnej a vedeckej práci v Matici – sa nielen staral o svoju chorú manželku, ale práve
spolu všetok svoj voľný čas trávili s nami, v Slovenskom spevokole, na skúškach či
predstaveniach. Presvedčili sme sa aj, že nie je "mručo", ako sa o ňom niekedy hovorilo, že sa
nesmeje... Veď koľko nám ten pri spevokolskej peci narozprával vtipov... Obaja Martákovci
sa pre nás stávali vzorom a zároveň ľuďmi čoraz bližšími, ba veru pristalo im "byť rodičmi"
rodiaceho s malého divadielka, svoje nadšenie a duševnú silu rozdávali všetkým okolo seba.
Roku 1941 Marták s Turzom začali do Martina sústreďovať najlepších hercov z miestnych
ochotníckych krúžkov. Zamestnali ich zatiaľ v ÚSOD-e. Našich najlepších hercov – Hejnú a
Medka nám veru chceli prebrať do prešovského divadla, úspešná dvojica Hronský, Marták
však aj v tomto prípade zasiahla, vyplatila im v Matici plat, a tak ich existenčne zaistila.
Repertoár sa tvoril celkom profesionálne, ako pre skúsených hercov. Marták myslel hádam na
všetko, aj na celkom mladú generáciu. Napríklad neskoršia zakladajúca členka Novej scény v
Bratislave Hanka Kováčikova dostala zamestnanie v bratislavskom matičnom odbore s
platom 300 korún mesačne, čo jej umožnilo absolvovať v hlavnom nieste herecké štúdiá.
Martinský Spevokol ochotne prepustil Komornému divadlu javisko a všetko, čo k nemu
patrilo. Rozhlasová trojica z Bratislavy – Bagar, Rapoš a Vrabec prichádzala do Martina
odvysielať naše inscenácie, Hronský s Martákom im na to v Matici uvoľnili miestnosti. Na
nový ochotnícky dom začíname predávať v Martine tehličky. Za redaktora časopisu Naše
divadlo prijímajú Petra Karvaša, ktorý zostavoval aj hodnotné bulletiny a neskôr sa stal aj
naším dramaturgom.
Dvojica Marták - Hronský prehovorila aj z Národného divadla vyhosteného majstra A.Bagara,
aby prijal miesto režiséra a herca v SKD. Majster Bagar priviedol z Bratislavy dvoch mladých
hercov - Blanku Valáškovú a Karia Hynka-Dragu – a začal s nimi skúšať prvú hru,
Verhaerenovho Filipa II.
Peter Karvaš mi prezradil, že aj so mnou počítajú do martinského divadla. Marták si ma dal v
Matici zavolať a spýtal sa ma, či sa chcem stať členkou SKD. Od radosti, od veľkého šťastia
som mu nedala odpoveď hneď, ale počúvala som ho, ako v hmlách: "No, rozmyslite si to, a
potom mi dáte odpoveď." Ani som mu vari nepoďakovala, ale od prvého februára 1944 nás s
Ctiborom Filčíkom z Bratislavy prijali za členov SKD. Do Matice som sa už nevrátila,
chodila som pozerať ako skúša majster Bagar. S Nadinkou, Filčíkom a Medkom sme začali
skúšať Moliérove Smiešne preciózky a Nanútený sobáš.
Konečne bolo Slovenské komorné divadlo hrou Filip II. 22. januára 1944 slávnostne
otvorené. Vtedy sme si mysleli, že sa v Martine zrodil malý zázrak v neprajnom ovzduší
vtedajšieho štátu, že sa to udialo len tak akoby nič, len zo samej ochotníckej lásky ... Že vo
finančných veciach pomáhala Matica, ÚSOD, Neografia, o to sme sa my, herci veľmi
nestarali, to sme nechávali na starosť starostlivému otcovi Jánovi Martákovi. Mocipánom sa
tento martinský "zázrak" neveľmi pozdával. Pre nich, pre vtedajší štát bola prvá premiéra
SKD provokatívna. Nepáčila sa hra, nepáčilo sa, že hru režíruje a hrá v nej vyhostený člen
SND Andrej Bagar. Inscenáciu nám po druhej repríze zakázali, čo všetkých veľmi bolelo.
Všetci sme mali malú dušičku, že divadlo zatvoria. A keď nás okresný úrad postavil pod
prísnu cenzúru, mali čo robiť Marták i Turzo, aby vyriešili existenciu divadla. Ministerstvo
školstva nebolo ochotné poskytnúť podporu, ťažkosti a útrapy sa ešte len teraz stali Dr.
Martákovi srdečnou záležitosťou. Stáva sa prvým riaditeľom SKD, bráni svoje novonarodené
dieťa a zakladá Družstvo Slovenského komorného divadla. Družstvo, zložené z väčšiny
martinských "pánov" upísalo podiely a divadlu v zlom čase dosť pomohlo. Zakázané boli aj
rozhlasové vysielania z Martina, preto sme sa veľmi ponáhľali s premiérou Moliera, pán
riaditeľ s dramaturgom Karvašom zaradili do repertoáru zo Spevokolu nacvičené – Barčovu
Matku a Gogoľovu Ženbu – a začali sme skúšať rozprávku Márie Rázusovej-Martákovej
Gajdoš Filúz, ktorú pani Marienka napísala pre nás. Martáka situácia potešila, lebo bolo s čím
ísť na zájazdy. Chodievali sme vlastne hrávať k "svojim", k ochotníkom do divadelných
krúžkov, ktorí nás srdečne vítali i vyprevádzali. Našli sa aj jednotlivci i väčšie podniky – Baťa
v Baťovanoch, Taušrova továreň na Myjave, ktoré nás aj priamo finančne štedro obdarili.
Do repertoáru sme veľmi skoro zaradili aj Ukážky z klasikov (z Namieta, Cyrana, Fausta,
Villiama Tella), ako aj hru A. Coubiera Aimée. Všetko bolo režírované A. Bagarom. Najskôr
sme tajomníka v divadle nemali, mnohé veci sme si ako herci vybavovali sami. Jeho potrebu
sme si uvedomovali predovšetkým na zájazdoch, aj keď sa prvý riaditeľ až otcovsky o nás
staral a chodil aj na niektoré zájazdy. V podstate na nich plnili funkcie tajomníka striedavo s
majstrom Bagarom. Sem-tam sme sa totiž stretli aj s pre nás nepochopiteľnými reakciami na plagátoch v meste sme našli popísané: "Dolu s Čechoslovákmi a zradcami!" Aj takto nás
teda niektorí videli. Vtedy sme boli naozaj veľmi radi, keď za nami pricestoval Marták aj s
Karvašom, tým sme sa mohli posťažovať, na málo obecenstva na večernom predstavení i na
zimu v šatniach... Usilovali sa vždy riešiť problémy, ktoré vznikli.
Horšie bolo, keď v polovici predstavenia odtrúbili poplach a všetci sme museli utekať do
krytov. Pravda, predstavenia sme už nedohrali. Obecenstvo sa rozpŕchlo domov, vojna stále
nekončila...
Vo všeličom však malo naše mladučké divadlo šťastie: mali sme, okrem iného, aj svojho
výborného dramatika Júliusa Barča-Ivana. Napísal pre nás vynikajúcu hru Mastný hrniec,
drámu Matka i Neznámeho. Zasa len osvedčená dvojica Hronský – Marták mala na tom
zásluhu, že prijali osvedčeného dramatika do svojich radov a zamestnali ho ako tajomníka
Slovenskej národnej knižnice.
Barč-Ivan pracoval, písal pre nás hry a veru hádam sme ho výkonmi v martinských
predstaveniach k tomu trošičku aj inšpirovali.
Na 22. mája sme mali pripraviť premiéru Barčovho Neznámeho v hlavnej úlohe s Bagarom.
Z rozštudovanej hry Bagara odvolali a zakázali mu vstup do Martina. Prenasledovanie a
intrigy stále pokračovali. Dr. Marták si tak musel v Matici vybrať mesačnú dovolenku, aby sa
mohol ujať réžie, preobsadiť hercov, dokončiť pripravovanú inscenáciu, aby zachránil divadlo
od katastrofy. Viem, že sme i my ženy vtedy dochádzali na skúšky povzbudiť ich, pomáhali
tým, že sme čítali repliky chýbajúcich hercov. Napriek všetkému bola premiéra Neznámeho
veľkým úspechom, čo dokazovali aj kritiky v novinách. Po nej sme už pripravili len jednu
premiéru prvej sezóny – Halbeho Prúd a chystali sme sa na veľký zájazd. Ale to sme už
vlastne skoro "oddychovali", lebo sme mali tajomníka divadla – Ivana Ďuričku a nemuseli sa
už starať o lístky, o vlaky, o ubytovanie. Všetka takáto vybavovacia ťarcha odpadla z pliec aj
nášmu vzácnemu "otcovi" - Jánovi Martákovi, a tak si mohol so všetkou spokojnosťou od
divadla cez prázdniny trochu oddýchnuť.
Nová sezóna začínala 15. augusta 1944. Dozvedeli sme sa, že na miesto riaditeľa nastúpi
Gabo Rapoš, že dostaneme nových členov - Kormanovú a Terena a že prvú hru – Shawovu
Candide príde režírovať Ivan Lichard. V predstavení som dostala hlavnú ženskú úlohu.
Prebehli však len tri čítacie skúšky - 17., 18. a 19. augusta. Keď sa Lichard dozvedel, že
situácia sa považuje za napätú, chodili chýry, že martinské vojenské posádky prechádzajú k
partizánom, že francúzski partizáni strážia strečnianske tunely: "Či vôbec budú chodiť vlaky
cez Vrútky?", skúšky ukončil a odcestoval do Bratislavy. V Martine naozaj ostalo veľmi
rušno. 23. augusta prišiel na skúšku Ján Marták a s veľkým nadšením predniesol krátku, ale
dôležitú reč: "Začína sa naše Povstanie. Každý Slovák vie, kde je jeho miesto. Týmto
Slovenské komorné divadlo rozpúšťam a ak Boh dá, zídeme sa po všetkom všetci zasa v tomto
divadle ...“ Naozaj, v Slovenskom národnom povstaní našli svoje miesto nielen herci –
Marták aj s Ivanom Turzom sa stali osvetovými dôstojníkmi pri veliteľstve povstaleckej
armády - ako hlásateľka a recitátorka v Slobodnom slovenskom vysielači som sa s nimi v
Bystrici počas Povstania neraz stretla.
Ťažké chvíle prežívali všetci po potlačení Povstania, každá rodina, ktorá sa doňho zapojila –
jedného švagra odstrelila guľka, druhého odvliekli do koncentráku v Nemecku. Aj moji
kolegovia v Slobodnom vysielači – Edo Bulla, Ivan Ďurička, Miro Schmidt a Evžo Medek z
Frontového divadla zažili fašistické koncentráky. Edo Bulla a Ivan Ďurička sa z nich nevrátili,
na Medkovi sa koncentrák podpísal v podobe predčasného skonu. Česť ich pamiatke!
Martákovi i Ivanovi Turzovi sa podarilo prísť do už oslobodených Košíc, kde sa aj s
tajomníkom MS Dr. Alexandrom Hirnerom dostali do služieb Povereníctva školstva a
kultúry. Aj tam mysleli na Slovenské komorné divadlo a stali sa jednými z iniciátorov
nariadenia Slovenskej národnej rady o poštátnení divadiel na Slovensku. Niektorým sa takýto
postup nepáčil, ale po oslobodení k nemu došlo a SKD získalo nový štatút.
Popísala som na týchto pár stranách len moje vlastné zážitky a udalosti, ktoré si pamätám a
ktoré boli späté s prvým riaditeľom SKD Dr. Jánom Martákom. Ale aj tie vypovedajú o tom,
že Slovenskému komornému divadlu bol skutočným "otcom, rodičom". Možno to bolo aj
tým, že naozaj túžil po deťoch a v prvom manželstve s pani Marienkou im ich Pánbožko
nedoprial.
Túžba po synovi sa mu naplnila po smrti chorej Márie Rázusovej–Martákovej. Uzavrel
manželstvo s Lýdiou Manicovou, dcérou známeho povstalca a generála Branislava Manicu.
Narodil sa im syn Ján, ktorý je dnes už dlhšie vyštudovaný doktor prírodovedy.
Veľká škoda hádam pre celú slovenskú kultúru, že úspešná dvojica Hronský – Marták, ktorá
stála pri zrode Slovenského komorného divadla – pre v podstate zbytočný odchod
Hronského do cudziny – nepokračovala po oslobodení v matičnej i ďalšej kultúrnej činnosti.
Marták Ján ml.: Príspevok k semináru „Ján Marták – život a dielo“
„V nedeľu 5. februára 1933 krátko popoludní kráčal som s neveľkým kufrom z martinskej
stanice do hotela Slovan. Ráno som mal nastúpiť do svojho prvého zamestnania – do Matice
slovenskej. Roku 1926 som bol prvý raz v Martine na národných slávnostiach, keď sa
otvárala nová budova Matice slovenskej. Pripadala mi ako národný chrám, ako svätyňa, pred
jej prahom treba si dôkladne utrieť nohy i dušu. Prichodil som teda so zmiešanými pocitmi,
dedinský chlapec z neznámej rodiny do takej vznešenej národnej inštitúcie. Ako tam
obstojím?
Bol som človek plachý, ťažko som sa blížil k ľuďom, ktorí už niečo znamenali, cítil som sa
pri nich zakríknutý, nedokázal som „múdro“ konverzovať, utekal som do samoty a mával som
nepríjemné pocity z vlastnej nedostatočnosti. Nie div, že sa mi srdce zvieralo i pred
martinským spoločenským prostredím. Azda aj preto, že som ho už zo študijných pobytov
v matičnom i muzeálnom literárnom archíve trochu poznal a nijako som sa v ňom necítil
doma.
Prenasledovala ma depresia votrelca. Maticu mi ešte stále reprezentovali osobnosti Jozef
Škultéty, Jaroslav Vlček a Štefan Krčméry, hoci Vlček bol už mŕtvy a Krčméryho už vyradila
ťažká choroba, hoci v Matici už bol môj konškolár z fakulty Andrej Mráz. No a nemálo ma
vzrušovala história Matice, v nej videl som najvýraznejšiu reprezentáciu národnej kultúry,
ničím nenahraditeľnú, akoby bez nej nebolo ani slovenského národa.“
Podobné pocity plná obdivu a úcty som prežívala aj ja pri vstupe do Matice v júli roku 1945.
Ešte v detstve som o nej často počúvala rozprávať mojich starých rodičov otca i tety, ktorí ju
radi spomínali a boli na ňu všetci hrdí. Môj starý otec Emerich Manica bol roduverný Slovák,
dobre poznal históriu i kultúru nášho národa, rád recitoval verše našich básnikov, vari
najradšej Chalupkovho „Mor ho“, dokonca raz aj v Prahe na zhromaždení za prítomnosti
Pavla Országha-Hviezdoslava. Vedel pri tom s určitým pátosom oduševnene zvyšovať hlas
najmä vtedy, keď mal divákov. Vychoval desať detí – statočných potomkov, synov dal
študovať na Moravu a do Srbska, asi v obave, aby sa mu nepomaďarčili. Najstarší Rudolf si
neskoršie zriadil bryndziareň v Tisovci, v ktorej teraz pracujú a vedú vnúčatá a pravnúčatá.
Dcéry sa povydávali a mali početné rodiny.
Keď ma po matúre prijali do Matice, moja krstná mama, najmladšia otcova sestra Elenka bola
veľmi rada, ako aj ja že ma určili pracovať do Jazykovedného odboru, čo bolo pre mňa zrejme
najvhodnejšie, a čo sa ukázalo neskoršie po mojej ročnej skúšobnej lehote. Naučila som sa
tam excerpovať i triediť heslá pre Slovník slovenského jazyka, ktoré boli umiestnené v mojej
malej kancelárii. Robila som korektúry v časopisoch Slovenská reč a Jazykovedný zborník
a spolupracovala so sadzačmi a inými pracovníkmi v skvelej tlačiarni v Neografii, ktorej
spoluzakladateľom bol spisovateľ a bývalý správca MS Jozef Cíger-Hronský. Žiaľ, odišiel do
zahraničia – až do Argentíny - zrejme ovplyvnený niektorými svojimi blízkymi matičnými
spolupracovníkmi. Tlačiareň sa po vojne zveľaďovala a vzmáhala ďalej, takže sa v nej potom
mohli tlačiť aj zahraničné publikácie. Počas môjho pôsobenia v Matici sa začala tlačiť aj
publikácia univ. prof. Jána Stanislava „Slovenský juh v stredoveku“, v ktorej sa mi ušlo aj
tam niekoľko korektúr. O to viac som sa snažila ešte lepšie a zodpovedne pracovať. To všetko
bolo pre mňa veľkou školou a dobrou prípravou pre budúcu činnosť v iných redakciách, čomu
môžem ďakovať predovšetkým mojim trpezlivým a milým učiteľom a profesorom Dr.
Eugenovi Jónovi a Antonovi Jánošíkovi. Neskoršie som na návrh i povzbudenie pána E. Jónu
začala prekladať z ruštiny, najprv pre Slniečko, neskoršie pre časopis Osvetová práca a potom
aj niektoré knižné edície. Moja krstná mama, najmilšia teta priam vyskakovala od radosti,
keď sa nám narodil Janík. Rada k nám chodila sa potešiť a pošila mu šatočky a iné potrebné
veci. Veľmi si vážila môjho manžela a rada sa s ním rozprávala.
Veľa času a starostlivosť vyžadovalo aj Slovenské komorné divadlo, najmä spočiatku jeho
činnosti, angažovanie hercov, platy a pod. v spolupráci s martinským Spevokolom a ÚSODom. Náš vynikajúci herec Ctibor Filčík, bývalý člen SKD raz povedal, že Marták je nielen
matkou a otcom tohto divadla ale aj pôrodnou babkou, pri narodení ktorého sa, pravda,
veľkou mierou podieľal náš veľký herec a učiteľ Andrej Bagar. Potešilo ma nedávno, keď sa
pomerne mladý herec Viliam Rozboril po toľkých rokoch existencie tohto divadla vyjadril, že
tomuto martinskému divadlu predovšetkým vďačí za to, že sa v ňom naučil rozprávať peknou,
mäkkou a správnou slovenčinou, čo je per hercov veľmi dôležité. Je veľmi rád, že tu bol
a hrával. Vďaka Vám všetkým, ktorí ste sa pričinili o rast a úroveň SKD a aby šlo po stopách
svojho vzniku a kultúrnych potrieb.
Srdečne vám so synom všetkým ďakujeme, ktorí ste sa podieľali na usporiadaní tohto
nebývalého a významného seminára z príležitosti 100. výročia narodenia dlhoročného
správcu MS Dr. Jána Martáka v rámci 60. výročia vzniku Komorného divadla v Martine.
Ďakujeme pekne všetkým, ktorí ste sem prišli a svojimi podnetnými príspevkami uctili si jeho
dlhoročnú, nie ľahkú a zodpovednú prácu i napriek mnohým príkoriam a bojom, ktoré musel
vydržať a prekonať za česť Matice a jej vzácne meno, čo všetko uberalo a škodilo jeho
zdraviu, ktoré okrem Matice potreboval aj pri príkladnej starostlivosti o svoju ťažko chorú
manželku. Matica bola jeho veľkou životnou láskou i radosťou. Mnohí vieme, čo všetko
musel podstúpiť, aby zachránil tento skvost v našej literárnej histórii a národnej kultúre.
Oktavec František: Ján Marták a matičný proces
Na tomto seminári odznelo veľa podnetov a skutočností o živote a diele, pokiaľ ide o
správcovstvo Matice slovenskej, literárnohistorické a historické skutky, o jeho vzťahu k
divadlu, dlhú dobu ochotníckemu, vrcholiaci zakladateľstvom a prvým riaditeľovaním v
profesionálnom Slovenskom komornom divadle, o vedeckom postoji k slovenskej
bibliografii, o jeho vysnívanej slovenskej národnej knižnici.
Životným osudom Jána Martáka, najmä v období vedenia Matice, ktoré bolo prerušené, nie
tak jeho vlastným pričinením, nielen vedeckým záujmom, chcem tu venovať pozornosť.
Biografická literatúra nedáva o tejto otázke poučenie. Len strohý fakt. Slovník slov.
spisovateľov 20. storočia /2001/ uvádza: "1945 - 59 správca Matice slov. v Martine, 1959 68 vedecký pracovník Ústavu slov. literatúry SAV v Bratislave, 1968 - 72 opäť správca
Matice slov. v Martine..." /s. 302/.
Pomôžeme si autopsiou, krvou vybojovanou pravdou, až potom literárnou a kultúrnou
históriou.
V päťdesiatych a šesťdesiatych rokoch, v čase politických procesov, hrdelných rozsudkov,
vybičovaného buržoázneho nacionalizmu, keď sa nerobil rozdiel medzi nacionálnym
šovinizmom a obhajobou vlastenectva, stala sa aj Matica terčom útokov ideológov štátostrany
a postupne aj objektom štátnej bezpečnosti sa Marták vracal z Bratislavy /Povereníctvo
informácií a osvety, ÚV KSS/, vždy sa zväčšovalo napätie na zasadnutiach správy o iných
matičných orgánov. Nezostalo len pri rečiach, hrozbách. K 1. januáru 1953 sa od Matice
odčlenilo vydávanie časopisov a z kníh len knihovedná a knižnično-informatívna spisba a z
moci úradnej vytvorilo sa, v Bratislave dosť nešťastne pomenované, Vydavateľstvo Osveta.
Vtedy šlo už o 21 periodík, slušne prosperujúcich, o knihy. Boli to pre Maticu
nezávideniahodné, kruté časy. Marták čelil útokom, aj keď nevedel, čo ho čaká zajtra. Čo s
národnou inštitúciou, pre mnohých nepohodlnou.
Pripravoval sa Matičný proces, inak prípad Osveta, Prípad Encyklopédia. V Osvete až štyri
mesiace pracovala revízna komisia, nadiktovaná K. Bacíkom. Tá musela niečo nájsť.
"Budú sa diať veľké veci", hlas komisie z prvého dňa výsluchov. Doľahol aj so zvyšujúcim sa
strachom v Martine k Martákovi. Kultúrna obec si dávala dlhší čas otázku: Bol Marták
zatknutý, alebo nebol?
Pozrime na vec zblízka.
Dňa 23. decembra 1958, v predvečer Vianoc, bol zatknutý doc. dr. Alexander Hirner
sociológ, vedúci encyklopedického oddelenia a iniciátor Príručného encyklopedického
slovníka.
Šestnásty január1959. Druhý diel vykonštruovaného katanského plánu. Štátna
bezpečnosť zatýka ďalších dvoch zodpovedných činiteľov vydavateľstva, bývalých
matičiarov. Je to dr. František Oktavec, aktívny účastník SNP, ktorý tri-štyri hodiny po
účinkovaní Ladislava Sáru prevzal vysielanie v Slobodnom slov. vysielači, autor prvých
osobných prejavov v prvý deň povstania, literárny a divadelný kritik, publicista, esejista a
prekladateľ, šéfredaktor Matice a Osvety, zodpovedný aj za encyklopedické oddelenie.
Druhým zatknutým bol Ján Olexa, polonista, ekonomický námestník riaditeľa vydavateľstva,
Jána Bodenka.
Tretí výčin katanského plánu. O štrnásť dní, 3. februára na nové zdesenie martinského
prostredia zatkli štyroch "matičiarov". Boli to dr. Ľudovít Januška, sociológ a psychológ, dr.
Jozef Telgársky, spisovateľ, prekladateľ, bibliograf, Eduard V. Tvarožek, prekladateľ,
divadelník, organizátor slov. esperantistov, Ing. Štefan Veselý, vedecký redaktor cestopisnej
literatúry. Zloženie tretieho záťahu dávalo i Martákovi tušil., že nejde len o "nehoráznosti"
encyklopédie, ale o celé vydavateľstvo a Maticu samu.
Čakali na zatknutie a súd ďalší, medzi nimi najmä Marták a Bodenek. Pri vyšetrovaní sme sa
dozvedeli, že s druhým sa stretneme na súde. Našťastie, Bodenka tá pohroma obišla, asi preto,
lebo menovaných bol vtedy jediný členom KSS.
Pripravoval sa takto matičný súd; prípad Encyklopédie ako nástroj na zrušenie Matice
slovenskej. "Nie prvý raz v jej histórii. Drastickejší a bolestivejší pre mnohých ako roku
1873" /František Oktavec: Justičná schizofrénia, esej v Slov. nár. novinách, 3/1990, s. 16; celá
esej č. 2, s. 16 a č. 3, s. 15-16/.
Nielen neúplné trestné oznámenia, zápisnice, návrh vyšetrovateľov, obžaloba prokurátora,
rozsudok trestného senátu a všeličo ostatné pôsobilo dojmom, že ich písali úplne opití
účastníci abiturienskom večierku" /Pravda z 19. marca 1968/, teda v čase prvej súdnej
rehabilitácie.
Vyšetrovatelia netajili, že pripravia "monstreproces", s vysielaním, nabitou súdnou sieňou,
hrozili aj - keď sa im vec nedarila - hrdelným trestom, aby sa občania dozvedeli, akí darebáci
v Matici pracovali. Konečný návrh mal byt: zrušiť Maticu slovenskú.
Ján Marták a niektorí iní, zostali objektom výsluchov a neistoty. Naše výsluchy, mnohé aj
nočné, trvali aj päť hodín, raz až osem. A vyšetrovanie malo aj prekvapivé podoby.
Aj takýto:
Jedno ráno zamkol ma šéf vyšetrovateľov do jednej kancelárie, posadil k písaciemu stroju.
O našich osobnostiach hovoríte ako živá encyklopédia, len o svojej vine mlčíte", povedal.
Konal som zodpovedne a neporušil som zákon, ja nato. Tak, pán doktor, píšte tu o iných. Ale
všetko! A buďte rozumný. Neškoďte si! /Ani Fučík nebol pred nacistami rozumný; a doplatil
nato životom, pomyslel som si. Dal pokyn dozorcovi. Ten priniesol šálku zrnkovej kávy. Pre
mňa. Zdráhal som sa. Po rannej žbrnde, ktorá sa volá káva, vysilený ju asi neznesiem,
namietam. „A nezostaneme len pri káve, uvažujte,“ miesto biča ponúkal šéf cukrík. „Píšte,
máte na to päť hodín“, a podal mi hárok s desiatimi menami. "Títo nás zaujímajú."
Na prvom mieste, podľa mňa proskribovaných, čo z latinčiny znamená /majúcich byť/
postavených mimo zákona, bol Ján Marták. Hneď po ňom Ján Štefánik, potom prof. dr.
Anton Jurovský. Z ďalších spomeniem len Bela Pollu a Petra Karvaša.
Marták - heslovite som priblížil jeho literárnovednú a organizátorskú činnosť ako správcu
MS, jeho priamosť a korektnosť voči spolupracovníkom. Jeho znepokojenie s tým, že
spoločenské a ekonomické napredovanie má ešte niektoré nedostatky a nedokonalosti čo
Marták častejšie dával najavo po návrate z občiansko-politických aktívoch v Bratislave, v
krajskej Žiline, čo pre stručnosť charakterizoval, že pravá ruka nevie, čo robí ľavá, a
podobne.
Pri Jánovi Štefánikovi šlo o funkciu tajomníka MS, čo znamenalo, starať sa o všetko okrem
správcu a finančníka, starať sa aj o dobrodincov /po vojne sa nehovorilo o sponzoroch, aby
bolo na matičné platy. Keď bol problém o hotel v Prahe, poskytli sme mu nocľah a ráno celý
šťastný nám zvestoval, že ho prijali podpredsedovia vlády Viliam Široký a Ján Ursíny a
sľúbili po päťdesiat tisíc. Písal som o jeho láske k vlastnému jazyku, o prekladateľstve a
bibliografii. Osobitne však o prípravách ozbrojeného vystúpenia, spolu s Milanom Polákom,
budúcim povereníkom, s ktorým ho spájalo predošlá práce škôl-dozorcov, inšpektorov. No
Štefánik sa stal vedúcim povstaleckých dôstojníkov, /kam sa neskôr pod jeho vedením pridal
aj Marták /ako poručík v zálohe/, Ivan Turzo a iní.
Keď bola reč o Antonovi Jurovskom, šlo o univerzitného profesora sociológie, ktorého brat
Šimon, hudobný skladateľ, bol nedávno menovaný za šefaopera Národného divadla. Ak o
profesorovi, ktorý aktívne pracuje vedecky a prednáša, má bezpečnosť iné záznamy, nemôže
byť chybou šéfredaktora Matice a Osvety, že o tom nevie, keď mu autorskú zmluvu na heslá
do encyklopédie /takých bolo tristodvadsať/.
Podobne ofenzívne vyzneli aj slová o Belovi Pollovi. Odišiel z Matice a je aktívny v
archívnej, muzeálnej knižničnej oblasti na východe Slovenska.
Petra Karvaša si plietli s Imrichom Karvašom, makrofinančníkom a univ. profesorovi,
ktorému boli povstalci, ich rodiny na povstaleckom území vďační, že jeho pričinením bolo na
platy. Korešpondenciu s Petrom mi pri domovej prehliadke zhabali. Ilustračne a
dokumentačné hádam stačí.
Trikrát sa v kancelárii, na päť hodín cely, otvorili zámku. Šéf sa prišiel cez plece pozrieť ako
a čo píšem, a trikrát opakoval, navonok potláčajúc sklamanie, že aj keď som zaistený a
vyšetrovaný, moje slovo, čo napíšem a podpíšem, platí ako slovo občana. Toľko som z práva
vedel. Nestačilo mu však povedať to raz. Šípil prečo.
Tempus clausum. Určená dobe sa skončila šéfovi som odovzdal päť husto naklepaných strán.
Ten prebehol očami stranu za stranou, fakty a pravdy ho nezaujímali. Nemusel v predtuche
vypiť celé more, aby zistil, že je slané. Sčerveneli mu oči, „To ste celý vy“, precedil, skôr to
bol sykot, a s gestom, že nemá v ruke „materiál“, na ďalšie zatýkanie /nevinných, ako my/, na
márne kúsky rukopis roztrhal .
A korupcia čiernou kávou sa nekonala.
No sankcie, represálie, smaženie živorenia áno.
Po niekoľkých minútach prišiel ortieľ odviesť na samotku. A nie na jeden deň, na dva dni, ale
celých osemnásť som zostal osamote. Aby som si stačil uvedomil, že som nebol rozumný.
Okrem ďalších výsluchov bez slova, čo k ničomu neviedlo a vyfabrikované zápisnice som
nepodpísal. Trest druhý - samotka na severnej strane, ani na špičkách ani záblesk škarpavého
slnka, ale slnka! Nemám vedomosť, žeby niekto z ostatných šiestich boli dostali zoznam tých,
"o ktorých mali záujem".
Jeden z nich /z úcty k rodine o príbuzným ho nemenujem/ zabudol, že vyšetrovaným a
neskôr obžalovaným, a stal sa a na hlavnom pojednávaní de facto bol, prokurátorom. Aj tak
môže človek, aby si zachránil kožku, klesnúť!
Raz ma zo samoty- samotky „vytiahol“ šéf. Dôvod? Ján Marták, môj názor na jeho riekanku,
že pravá ruka nevie, čo robí ľavá. Či v nej nejde o odsúdenie pomerov v socializme, celého
socialistického zriadenia. Tú vetu čítal cez plece. Hovoril som, každá nekoordinovaná, zle
organizovaná práca prináša málo osohu. Komukoľvek.
Deň pred hlavným pojednávaním. Prečo práve chcel šéf vyšetrovateľov oznámiť, že mnou tu
uvedený ako prokurátor /mohol byť aj žalobca, presnejšie žaloba páter/ očakáva, že zo súdu
pôjde rovno domov. To sa vraj veľmi mýli!
Ráno po trojdňovom pojednávaní /načo ešte tá zásterka nepráva - súd, keď štátna bezpečnosť
mu strčila do ruky rozsudok !/. „O kom sme pred súdom hovorili, nad ránom sa pokúsil
o samovraždu“, povedal šéf ako o výsledku včerajšieho futbalu. Za tie služby vám - štyri
roky straty slobody, to je veľa aj pre zradcu, ja nato. „A čo vy?“ - Ja za „zodpovednosť“ za
Hirnera sedem, Hirner trinásť ... Keby som so čo len bylinku čohosi dopustil, tak ma
obesíte! - Výsledok? Znova, už koľký raz, do samotky Takto asi sa skončil ostatný politický
proces koncom päťdesiatych rokov. Roku 1959.
Správca MS odchádza v tom istom roku z Martina - po pätnásťročnom správcovstve a skôr
pre väčšiu osobnú bezpečnosť - a stáva sa vedeckým pracovníkom Ústavu slov. literatúry
SAV v Bratislava. Po takmer desiatich rokoch, v rokoch 1968 -1972, žije Marták v Martine,
opäť ako správca, až do dôchodku.
Na našu otázku, bol Marták v matičnom procese zatknutý, alebo nebol zatknutý súdený,
odpovedáme na konci tejto eseje: Ján Marták nebol zatknutý. Chvalabohu.
Rok 1968, Najvyšší súd v Bratislave, prvá rehabilitácia obetí matičného procesu. Naraz
vidíme, že medzi obecenstvom je aj Marták. Po právnom zdôvodnení i slávnostný rozsudok.
Všetky predošlé, vykonštruované rozsudky sa v plnom rozsahu rušia. Obete procesu vykonali
záslužnú prácu pre našu spoločnosť.
Patrí im naše uznanie a vďaka. - Ktosi do ucha pošepol: Bratislava, Sibírska dva. Marták nás
pozýva na pohár vína.
A keď sme si u staronového správcu Matice slovenskej vypočuli úprimné slová vďaky, že
sme útrapy a skrivodlivé poníženie vydržali, štrngli sme si so správcom šiesti, nie siedmi.
Marták vedel, prečo na tento akt nepozval siedmeho.
Nádherne ľudská črta osobnosti Jána Martáka.
A keď som Jánovi Štefánikovi po decéniach povedal, čo som prežil pri Martákovi, pri ňom a
iných, zaslzili mu oči, a na ulici ma objal, so slovami: „Vedel som, že si statočný, opravdivý
človek, vďaka ti. Na toto sa zabudnúť nedá.“
Artúr Schopenhauer: Pravda sa nemusí ponáhľať. Má pred sebou dlhý život.
Parenička Pavol: Biografické súradnice Jána Martáka
Rekapitulovať životný príbeh Jána Martáka (1903 – 1982) sa môže na prvý pohľad zdať
jednoduchou a jednoznačnou záležitosťou, ale opak je pravdou. Spôsobili to predovšetkým
dva faktory, a to na jednej strane prevratné udalosti búrlivého 20. veku a s ním spojené
dejinné spoločensko-politické premeny, ktoré plnou silou zasiahli Slovensko, na druhej
neobyčajná mnohodomosť osobnosti Jána Martáka. Z tých objektívnych príčin treba
spomenúť prvú svetovú vojnu, rozpad habsburskej monarchie, vznik nástupníckych štátov
vrátane Československa, veľkú hospodársku krízu, druhú svetovú vojnu, vojnovú Slovenskú
republiku a povstanie, obnovenie československej štátnosti, jej zmenu na komunistickú
spoločnosť a samotný vývoj totalitného režimu od stalinizmu a kultu osobnosti, cez politický
odmäk, až po obdobie normalizácie. Tieto historické udalosti výrazne zasiahli Martákove
biografické súradnice a ovplyvňovali, neraz dramaticky, jeho jestvovanie a pôsobenie v týchto
neľahkých časoch. Nadčasový a jedinečný v načrtnutých spletitých súvislostiach však ostal
Marták ako literárny historik, kritik, editor a publicista, redaktor a prekladateľ, organizátor
ochotníckeho i profesionálneho divadelníctva, teatrológ a dramatizátor, knihovník
a bibliograf, kultúrny pracovník a manažér, napokon aj ako verejný činiteľ. Cez prizmu
dobových reálií, v ktorých Marták žil a v ktorých sa realizoval na poli slovenskej literatúry
a kultúry, už iste tieto úvodné poznámky poukazujú na fakt, že hodnotiť, či len stroho popísať
jeho biografiu, dielo i osobnostný profil sa javí ako vec dosť komplikovaná a náročná.
Ján Marták sa narodil 10. augusta 1903 v Dolnom Srní v okrese Nové Mesto nad Váhom
v bývalej Trenčianskej župe. Táto obec na začiatku 20. storočia mala niečo vyše tisíc
obyvateľov, ktorí sa v drvivej väčšine uvedomele hlásili k slovenskej národnosti
a evanjelickému vierovyznaniu a buď ich živilo drobné poľnohospodárstvo alebo remeslo.
K tým druhým, národne a kresťansky založeným Dolnosrňanom patril aj Štefan Marták
(1862 – 1943), ktorý bol tesárskym a murárskym majstrom, ale tiež pokrývačom, kachliarom
a murárom. Jeho manželkou sa stala Anna Geržová (1862 – 1939), ktorá sa starala
o domácnosť a malé rodinné hospodárstvo pri malom domčeku. Do týchto skromných,
prostých, skôr biednych prišla r. 1899 na svet Anna Martáková a o štyri roky neskôr ako
druhé dieťa Ján Marták. Ale už r. 1906 náhle po zápale mozgových blán Anna v útlom
detskom veku zomiera a tak Ján ostal a vyrastal ako jediné dieťa už starších rodičov, bez
perspektívy súrodencov. Aj Ján však vážne ochorel, zo silného prechladnutia dostal
nebezpečný zápal pľúc a nasledovali následné zdravotné komplikácie. Starostlivá
a prestrašená mať, ktorá už tragicky prišla o jedno dieťa, sa s veľkou láskou a obavami
pozerala i na budúcnosť syna a jeho zdravie, až príliš úzkostlivo ho vodila po doktoroch
a opatrovala ako v perinke, ba táto materinská opatera, hoci bola ľudsky pochopiteľná mala
prehnané dimenzie. Stále v ňom videla chorého a osobitnú starostlivosť si vyžadujúceho
chlapca, i keď tej už vonkoncom nebolo treba. Z tohto dôvodu možno detstvo Jána Martáka
charakterizovať ako nie príliš šťastné a radostné, odlúčené od dedinského kolektívu šarvancov
a ich huncútstiev, čo z neho už vtedy osobnostne formovalo dosť nepriebojného, tichého a
mlčanlivého introverta, až príliš citovo viazaného na dobrú a stále ustarostenú mať, kým
k otcovi si ani vtedy, ani potom nenašiel cestu a ich vzájomný vzťah ostal dosť chladný
a odmeraný.
R. 1909 – 1915 chodil Ján Marták do ev. a v. ľudovej školy v Dolnom Srní a po jej skončení
sa mal stať remeselníkom, podobne ako jeho otec, ale všetky pokusy v tomto smere
stroskotali. A tak r. 1917 ho mať odviedla do maďarskej židovskej reálky v Novom Meste nad
Váhom, no táto škola po vzniku Československa na jeseň r. 1918 zanikla. R. 1918 – 1921
pokračoval v stredoškolských štúdiách na československom reálnom gymnáziu v Trenčíne.
Vyššie gymnaziálne triedy Ján Marták absolvoval r. 1921 - 1925 na reformnom reálnom
gymnáziu v Novom Meste nad Váhom, kde sa preferovalo humanistické zameranie
a jazyková príprava, vyučovala sa latinčina a zo živých jazykov sa kládol dôraz na
francúzštinu. Tu kdesi musíme hľadať Martákove základy polyglotných vedomostí, keď
k základom maďarčiny a nemčiny pribudla latinčina i francúzština, venoval sa tiež osvojeniu
si slovanských rečí, postupne popri češtine prejavoval záujem o poľštinu, srbochorvátčinu
a ruštinu, čo neskoršie využíval v rámci bohatých prekladateľských aktivít. Rovnako ho však
lákala i literatúra, preto sa mimoriadne angažoval v študentskom samovzdelávacom krúžku,
dokonca ako oktaván v maturitnom školskom r. 1924 – 1925 mu predsedal. Krúžok sa
orientoval na literárnu činnosť, pripravoval literárne zasadnutia a večierky, spolupracoval
s časopisom Slovenský študent, v ktorom Marták r. 1924 uverejňoval svoje juvenílie,
organizoval aj divadelné scénky a výstupy, taktiež za jeho aktívnej účasti. Literárne
a divadelné i funkcionárske aktivity mladého Jána Martáka si všimli činovníci Miestneho
odboru Matice slovenskej v Novom Meste nad Váhom, ktorí si ho zvolili za člena výboru.
Keď v júni 1925 maturoval, len ťažko sa lúčil so žičlivým literárnym, kultúrnym a matičným
prostredím Nového Mesta nad Váhom.
Na jeseň r. 1925 sa Ján Marták zapísal na Filozofickú fakultu Univerzity Komenského
v Bratislave, kde r. 1925 – 1931 študoval filozofiu, slovenčinu a francúzštinu. „Bol som
horlivým poslucháčom a niemenej horlivým oponentom prof. Dr. Alberta Pražáka, najmä
v ponímaní Štúra a jeho školy. Ináč som bol utiahnutý a nezúčastňoval som sa na súčasnom
ruchu literárnom len ako jeho pozorovateľ“ – úprimne sa vyznáva Ján Marták. A skutočne
počas vysokoškolských štúdií publikoval iba r. 1929 článok Samo Ormis, slovenský pedagóg
v Pedagogických rozhledoch a besednicu o Jánovi Bottovi v Slovenskom denníku. Zaujalo
ho a zaujímal sa predovšetkým o problematiku štúrovskej generácie a jej literárnych prác,
pričom mu zvlášť imponovala postava jedného z jej vrcholných básnických predstaviteľov
Jána Bottu, preto nečudo, že mladý Ján Marták si starostlivo pripravoval doktorskú dizertačnú
prácu Mladý Ján Botto, ktorú r. 1931 úspešne obhájil a získal titul doktor filozofie.
Od r. 1923 pôsobila ako učiteľka na ľudovej škole v Dolnom Srní Mária Rázusová, sestra
evanjelického farára v neďalekom Moravskom Lieskovom Martina Rázusa, už vtedy
významného slovenského spisovateľa, politika a verejného činiteľa, obrancu Slovákov a ich
dôstojného života, všeobecne uznávanú autoritu. Aj Mária Rázusová sa od mladosti venovala
literatúre a v Dolnom Srní sa s ňou sprvu na literárnej báze zoznámil tiež literatúre oddaný
Ján Marták, ktorý tu často navštevoval rodičovský dom. Ich vzájomné priateľstvo prerástlo do
lásky, a to napriek Máriinej chorobe, až sa zasnúbili. Keď Ján Marták dokončil vysokoškolské
štúdiá v Bratislave a odbavoval si r. 1931 – 1933 základnú vojenskú službu, prišla do mesta
nad Dunajom aj Mária Rázusová, aby pracovala na jednej z bratislavských ľudových škôl
a využila lepšie možnosti liečenia sa na ortopedickej klinike. Ešte ako vysokoškolák Ján
Marták často r. 1926 – 1929 navštevoval Turčiansky Svätý Martin, bádal v archívoch Matice
slovenskej i Slovenského národného múzea, kde sa zoznámil s jeho správcom Jánom
Gerykom. Keďže archivárka martinského múzea Marie Opočenská rozmýšľala o návrate do
Prahy, Geryk perspektívne miesto archivára ponúkol Martákovi, ak získa doktorát, vykoná
vojenskú službu a prax v niektorom bratislavskom archíve, k čomu sa i písomne zaviazal
spoločne so správcom Matice slovenskej a úradujúcim podpredsedom Muzeálnej slovenskej
spoločnosti Jozefom Škultétym. Zamestnať sa v čase veľkej svetovej hospodárskej krízy,
ktorá celou váhou spočinula i na priemyslovo rozvinutom Československu, totiž nebolo
jednoduchou záležitosťou, navyše, keď sa skomplikoval odchod Marie Opočenskej-Jeršovej,
ktorá napokon ostala v Martine a v muzeálnom archíve. A tak Gerykov skoro záväzný
prísľub, zmenivší sa na vyhýbavú odpoveď, ukázal Ján Marták snúbenici Márii Rázusovej.
„Mariena sa ukázala neústupnejšia“, - spomína Ján Marták a ďalej vo svojich reminiscenciách
pokračuje – „poslala Gerykov písomný príkaz i odmietavý list svojmu bratovi Martinovi
Rázusovi a ten zdvorilo, no dosť kategoricky požiadal o splnenie záväzku Jozefa Škultétyho.
O niekoľko dní dostal som odpoveď, aby som si podal prosbu o prijatie do Matice, kým sa
v múzeu miesto uvoľní. Do konca januára mal som už v rukách akceptačný list“.
A tak od 6. februára 1933 až do 15. mája 1959, s krátkou prestávkou od augusta 1944 do
apríla 1945 v dôsledku vojnových povstaleckých a frontových udalostí, odvíjalo sa prvé
pracovné pôsobenie Jána Martáka v Matici slovenskej v Turčianskom Svätom Martine. R.
1933 – 1940 pracoval ako referent Literárnohistorického a súčasne Pedagogického odboru
Matice slovenskej, od r. 1934 aj vo funkcii referenta, resp. zástupcu tajomníka Jozefa CígeraHronského pre veci personálne a administratívne a člena matičnej správy. V 30. rokoch sa
popri tejto úradníckej práci Ján Marták s plným zaujatím venoval redaktorskej a editorskej
činnosti, redigoval populárne knižné edície Matice slovenskej Čítanie študujúcej mládeže,
Čítanie pre meštianske školy, Prekladovú a Pokrokovú knižnicu, Pedagogický zborník, Spisy
Pedagogického odboru Matice slovenskej, Spisy Martina Rázusa, z periodík časopisy
Slniečko a Slovensko. Ako editor pripravil Marták na vydanie výbery z prác Jozefa
Škultétyho, Jaroslava Vlčka a Janka Jesenského. Od r. 1933 sa Ján Marták pod vlastným
menom i pod pseudonymami Ján Benko, Ján Žabinský, Ivo Medin a viacerými autorskými
značkami zapájal do medzivojnového literárneho diania v pozícii literárneho a kultúrneho
historika, kritika, publicistu a informátora, pričom svoje odborné i populárno-náučné
príspevky uverejňoval vo viacerých novinách, časopisoch a v zborníkoch, až r. 1938 mu vyšla
podnetná monografická práca Útok na spisovnú slovenčinu 1847 – 1848 a jeho cieľ. V oblasti
súkromného života sa Ján Marták oženil s Máriou Rázusovou, napriek jej dlhodobej ťažkej
chorobe s diagnózou chronický kĺbový reumatizmus, ktorý ju v marci 1939 prinútil odísť zo
školských služieb na invalidný dôchodok. Ján Marták sa úplne etabloval a splynul
s martinským kultúrnym, literárnym a matičným prostredím, hoci vo vnútri sám so sebou
nebol príliš spokojný, čo dokumentujú jeho slová: „V týchto sľubných začiatkoch vyrušovalo
ma čoraz väčšie zasahovanie do problematiky ústavu ako zástupcu tajomníka.
V organizačnom, edičnom i hospodárskom rozvoji MS, ktorý v týchto rokoch nastal, bolo
takejto práce hodne“.
Prelomový r. 1939, keď vznikol vojnový Slovenský štát, zasiahol vnútornú biografiu Jána
Martáka nielen odchodom chorej manželky do invalidity, ale najmä na ňu doľahol odchod
jeho matky Anny Martákovej, rod. Geržovej na večnosť, čo sa ho bytostne dotklo, veď táto
žena - matka mu len nedávno predstavovala celý svet a vesmír. Ak sme Martáka
charakterizovali ako introverta, od r. 1939 v dôsledku vojnových celospoločenských
i smutných rodinných udalostí sa ešte viac uzavrel do seba a túto situáciu si dobre
uvedomoval: „ ... bol som celý život (doterajší) dosť mlčanlivý a tak trochu i zakríknutý,
nesmelý a nepodnikavý, hodne okúňavý“. To však akoby vonkoncom neplatilo v práci na
matičnej pôde, kde si v zamestnaní vzorne plnil povinnosti, až ho r. 1940 zvolili za jedného zo
štyroch tajomníkov Matice slovenskej, člena jej výboru a stal sa i zástupcom správcu
Hronského pre správnu agendu. Takto po boku a pod vedením Hronského sa zúčastňoval na
práci prvého moderného kultúrneho manažmentu v slovenských dejinách vôbec. V tejto
súvislosti si Marták neplnil len svoje úradnícke, redaktorské, editorské, literárne,
publicistické, divadelné a osvetové povinnosti, ale aj podnikateľské, keď sa spoluzaslúžil
o vybudovanie tlačiarenského závodu Neografia (ako člen a podpredseda správnej rady
údajne formálne vstúpil do HSĽS) a r. 1943 – 1944 o organizovanie vysielania matičného
rozhlasu. Na matičnej pôde sa popritom všetkom ťažiskovo venoval rozvoju ochotníckeho
divadelníctva na Slovensku, r. 1940 – 1945 vo funkcii úradujúceho podpredsedu ÚSOD-u a r.
1941 – 1942 člena výboru Slovenského spevokolu, ale vrcholným počinom jeho aktivít
v oblasti divadelníctva sa stala príprava a r. 1944 založenie profesionálneho Slovenského
komorného divadla v Turčianskom Svätom Martine, na margo čoho poznamenal: „V Matici
sa stále niečo zakladalo, nové vedecké odbory, nové edície, nové časopisy a viaceré
pridružené inštitúcie. Pre mňa táto mánia vyvrcholila v zime r. 1943 – 1944 v založení
Slovenského komorného divadla, v časoch na takéto podujatia naozaj nesúcich“. Treba len
dodať, že r. 1944 – 1945 bol Marták prvým riaditeľom a zároveň aj dramaturgom tejto
profesionálnej divadelnej scény.
A skutočne časy boli nesúce, vojnové a v auguste 1944 na Slovensku povstalecké. Po
vyhlásení mobilizácie sa Ján Marták ako záložný dôstojník prihlásil do 1. československej
armády na Slovensku a svoje ďalšie vojnové i povojnové osudy zhutnil do autobiografických
viet: „Pracoval som v skupine osvetových dôstojníkov na rozličných bojových úsekoch,
naposledy v bojovom úseku Čremošné. Po vojenskom potlačení SNP post varia fata po
horách a dedinách pohronských dostal som sa do L. Mikuláša, kde bola moja žena a 3. marca
1945 po prvom obsadení L. Mikuláša Sov. Armádou odišiel som do Košíc, kde som pracoval
na Povereníctve školstva až do oslobodenia Martina. V apríli 1945 prevzal som z poverenia
SNR správu MS a v auguste zvolilo ma valné zhromaždenie za riadneho správcu. Túto
funkciu vykonával som až do vydania zákona o MS, keď ma štátna správa menovala
správcom MS už ako štátneho ústavu ... Od r. 1945 prežil som spolkový rozmach MS
i rozšírenie jej činnosti vo vedeckých odboroch, potom po r. 1948 všetky reorganizácie,
rušenia i nové konštituovania MS a v tomto nervujúcom období podarilo sa mi prichystať
súborné dielo Bottovo s úvodom a poznámkami“.
Za týmito strohými vetami sa v stručnosti skrýva dramatické obdobie r. 1945 – 1959, keď Ján
Marták bol po prvýkrát správcom Matice slovenskej a predsedom Slovenskej národnej
knižnice v Martine. Ako jediný z bývalého vrcholového manažmentu Matice sa totiž zúčastnil
na povstaní a hlavne neemigroval, súčasne v danej dobe novej štátnej moci politicky
vyhovoval, preto je do určitej miery pochopiteľné a logické, že prevzal jemu dobre známe
matičné záležitosti do vlastných rúk, vrátane Neografie, ktorú ako predseda správy viedol až
do znárodnenia r. 1951. V tejto súvislosti obdobie r. 1945 – 1950, keď bol spolupredsedom
Matice slovenskej Laco Novomeský a správcom Ján Marták, naďalej sa vyznačovalo
v pokračovaní rozvojových progresívnych trendov matičných aktivít z Hronského čias,
pričom sa kládol dôraz na vedeckú, vydavateľskú, spolkovú, kultúrno-organizačnú a osvetovú
činnosť. V rámci nej sa naďalej darilo ochotníckemu divadlu pod vedením Martáka r. 1945 –
1953 ako predsedu ÚSOD-u.
Po vojne sa z Jána Martáka okrem kultúrneho a literárneho pracovníka stáva aj verejný
činiteľ. Ešte r. 1945 ho za účasť v povstaní vyznamenali československou vojenskou
medailou Za zásluhy I. stupňa. R. 1946 – 1949 bol členom československého Slovanského
výboru, ako jeho delegát pracovne navštívil povojnové slovanské kongresy r. 1946
v Belehrade, r. 1947 vo Varšave a v Sofii, r. 1948 v Prahe, pričom už na belehradskom
kongrese r. 1946 ho zvolili za člena Spoločného slovanského výboru. Súčasne r. 1946 – 1949
bol členom Slovenského i Československého výboru obrancov mieru. Podobne z titulu
funkcie matičného správcu v prelomovom r. 1948 sa stal členom Akčného výboru
slovenského Národného frontu a napokon až 19. apríla 1948 pod tlakom okolností prijal
členstvo v Komunistickej strane Československa. Čo sa týkalo matičného života, Jána
Martáka možno v istom zmysle považovať za záchrancu Matice slovenskej v Martine na
začiatku 50. rokov minulého storočia počas tzv. socialistickej kultúrnej revolúcie stalinistickej
éry, ktorá v ideologickom ošiali ničila všetko, čo existovalo na poli slovenskej kultúry
a osvety v minulosti, ba totalitná moc sa neobávala zničiť ani matičnú tradíciu. Aj zásluhou
Jána Martáka sa Matica slovenská po násilnom zrušení členskej základne a vedeckých
odborov stala aspoň štátnym rezortným ústavom, ktorý v zmysle zákona SNR z r. 1954 začal
po fúzii so Slovenskou národnou knižnicou plniť predtým jej úlohy v oblasti knižničného
systému, knihovedy a bibliografie. Marták na toto nové poverenie úspešne dohliadal r. 1954 –
1959 aj z pozície predsedu Slovenskej a podpredsedu Ústrednej československej knižničnej
rady. Angažoval sa i v Hviezdoslavovej spoločnosti a od r. 1956 v slovenskej sekcii Zväzu
československých spisovateľov. V oblasti literárnej činnosti pre potreby súvekého divadla
upravil r. 1953 klasickú komédiu Jána Chalupku Kocúrkovo alebo Len aby sme v hanbe
neostali, ale najmä r. 1955 pripravil na knižné vydanie Súborné dielo Jána Bottu.
Počas previerok r. 1958 – 1959 v nanovo rozpútaných nezmyselných pohonoch Štátnej
bezpečnosti na slovenských buržoáznych nacionalistov neušiel pozornosti komunistickej
tajnej polície ani Ján Marták. V období doznievajúceho stalinistického kultu osobnosti Štb
moc nehľadela, že Matica slovenská ako pretransformovaná Slovenská národná knižnica
dosiahla výrazné úspechy v oblasti rozvoja knižničného systému, knihovedy a bibliografie,
ale r. 1958 v tejto inštitúcii jej žilinská pobočka vyšetrovala sedem pracovníkov,
vykonštruovane obvinených z buržoázno-nacionalistických úchyliek, medzi nimi aj Martáka.
Nakoniec r. 1959 ho prinútili odísť z Matice slovenskej a r. 1961 sa s trpkým srdcom aj
odsťahoval z Martina do Bratislavy, hoci matičnej myšlienke a práci v rozličných funkciách
venoval najlepšie roky svojho života.
R. 1959 sa Ján Marták zamestnal v Ústave slovenskej literatúry Slovenskej akadémie vied
v Bratislave, kde pôsobil ako vedúci Divadelného oddelenia, neskôr vedúci Oddelenia staršej
slovenskej literatúry a člen Ústavnej rady a komisie pre udeľovanie vedeckých hodností. R.
1960 – 1961 bol hlavným redaktorom časopisu Slovenské divadlo, r. 1961 ho menovali za
predsedu Štátnej skúšobnej komisie pre odbor dramaturgia na Vysokej škole múzických
umení v Bratislave a člena výboru Slovenského literárneho a divadelného zastupiteľstva
(DILIZA). Vo vlastnom literárnohistorickom výskume sa sústredil na tvorbu monografie
o literárnej štúrovskej Levoči a jej prvú časť odovzdal ako kandidátsku dizertačnú prácu,
ktorú v apríli 1961 obhájila získal titul kandidáta filozofických vied. R. 1965 mu knižne vyšla
práca Ochotnícka činohra 1918 – 1945. V súkromnom živote po presídlení sa do Bratislavy sa
neustále zhoršoval zdravotný stav jeho Manželka Márie Rázusovej-Martákovej, pričom tá si
už vyžadovala celodennú opatrovateľskú službu, ktorú až do jej smrti 5. augusta 1964
vykonávala ako pomocníčka v domácnosti Martákovcov Emília Vargová. Ich manželský,
partnerský a literárny vzťah hodnotil rodinný priateľ Jozef Telgársky nasledovne:
„Nemôžeme zabudnúť ani na (Martákov) jeho podiel na tvorivej činnosti manželky Márie
Rázusovej-Martákovej. Bol nielen jej obetavým manželom, ktorý jej pomáhal prekonávať
následky ťažkej choroby, čo už samo osebe predstavovalo neoceniteľnú pomoc. Jeho
spolupráca priam znásobovala tvorivé sily tejto významnej autorky diel pre mládež
i prekladateľky. Ona sama mu vzdala hold zbierkou ľúbostných veršov“. Po smrti manželky
sa oženil po druhý raz s redaktorkou Lýdiou, rod. Manicovou (nar. 1921), dcérou
povstaleckého hrdinu a veliteľa, generála Branislava Manicu (1894 – 1980). Z Martákovho
druhého šťastného manželstva pochádza syn Ján Marták ml. (nar. 1966).
Počas vrcholiacej fázy pražskej jari a obrodného procesu v máji 1968 si kompetentní
spomenuli na Jána Martáka a opäť v prelomovom čase ho menovali za správcu Matice
slovenskej na základe nového matičného zákona. Marták túto funkciu prijal, lebo si myslel, že
vdýchne matičnému organizmu nový zmysel: „Obsah činnosti stále hľadáme, ale rozhodne
som proti osvetárčeniu. Na pôde Matice by sme mohli uskutočňovať celoslovenské podujatia
národného a vlastivedného zamerania. Úradovať budeme v Bratislave, kde môžeme
dôslednejšie zabezpečovať nový zákon, riešiť vzťah ústavu k spolkom a vedným odborom
i ostatné organizačné otázky“. Takto načrtnutý program jasne evokuje matičný obraz,
v ktorom Marták chcel aplikovať Hronského model Matice slovenskej s fungujúcou členskou
základňou, vedeckými odbormi, osvetovou a knižničnou činnosťou. Po vstupe vojsk
Varšavskej zmluvy a okupácii Československa v období tzv. normalizácie sa mu však tento
zámer nepodarilo realizovať, hoci podobne ako po skončení druhej svetovej vojny, aj po r.
1968 sa mohol opierať o Laca Novomeského, ktorý sa opäť stal predsedom Matice
slovenskej. R. 1973 a nový normalizačný zákon o Matici slovenskej tieto nádeje definitívne
pochoval, už bez Martákovej účasti. Toho ešte r. 1964 vyznamenali pamätnou medailou k 20.
výročiu SNP, r. 1968 mu udelili Rad práce, pamätnú plaketu k 50. výročiu založenia ČSR
a titul zaslúžilý pracovník kultúry. Na jeseň r. 1968 ho menovali za poslanca SNR a člena jej
predsedníctva, bol členom výboru pre školstvo a kultúru, súčasne sa stal poslancom
Snemovne národov Federálneho zhromaždenia a členom jej zahraničného, neskôr kultúrneho
výboru, pričom tieto funkcie vykonával do r. 1971. Ako správca Matice slovenskej zotrval
v tomto úrade do 1. marca 1972, keď odišiel na dôchodok, aby sa naplno mohol venovať
rodine, manželke a synovi, a to až do 24. októbra 1982, keď v Bratislave zomrel.
Bystrý pozorovateľ, glosátor a esejista našej literatúry, kultúry a spoločnosti Alexander
Matuška sa o Jánovi Martákovi vyjadril, že išlo o človeka vážneho, zdržanlivého, dôstojného,
milého, dobrého, kultúrneho a patriotického. „Nemal to vo funkciách, ktorými bol
poverovaný nijako ľahké – na to boli jeho poverenia dosť exponované. Poveroval sa úlohami
aj sám: neodťahoval sa od čiernej roboty, zapriahal sa do nej, všeličo na seba bral“ –
konštatuje Matuška, ktorý ako obyčajne aj v tomto prípade trafil do čierneho. Jednako
osobnosť Jána Martáka, jeho životné osudy, ale najmä tvorivé a organizačné aktivity
predstavujú dôležitú súčasť našej literatúry, kultúry a matičného hnutia minulého veku,
ktorých tvár temer polstoročie v mnohých aspektoch zásadne spoluvytváral a formoval.
Literatúra a pramene:
- Archív NBiÚ SNK Martin (dotazníky, životopisy a i. biografické dokumenty, materiály
a výstrižky).
- Ján Marták 1903 – 1973 (zborník, zost. K. Rosenbaum). Martin 1973, 123 s.
- Marták, J.: Z pamätí. In: Slovenské pohľady, 99, 1983, č. 8, s. 21 – 29.
- (Rosenbaum, K.): Marták, Ján ... In: Slovenský biografický slovník, zv. 3. Martin 1990, s.
87 – 89.
Skovajsa Ján: PHDr. Ján Marták CSc. a rodáci (Duch a farby rodného kraja)
Keď ma oslovil Dr. Kovačka, aby som si pripravil príspevok na toto podujatie na tému Dr.
Marták a rodáci obce Dolné Srnie, napadla ma myšlienka nazvať tento príspevok podľa
prednášky “Duch a farby tejto zeme“, ktorú mal D.r Marták v roku 1940 pred študentami na
vysokoškolskom internáte na Lafranconi v Bratislave. Nuž a tak sa tu teda chcem dnes s Vami
podeliť v príspevku Duch a farby rodného kraja o tom a tých, ktorí mali vplyv na celoživotné
myslenie, postoje a konanie nášho vzácneho rodáka PhDr. Jána Martáka, CSc..
Obec Dolné Srnie sa nachádza severozápadne od Nového Mesta nad Váhom, v doline nad ktorou
sa majestátne týči Veľká Javorina, ktorá tvorí hranicu s Českou republikou. Od pradávna viedla
cez ňu obchodná cesta zo Slovenska na Moravu. Obec bola spočiatku majetkom kráľovským,
neskôr patrila pod Beckovský hrad, jeho majiteľom.V okolitých lesoch žilo veľa divokej zveri,
najmä sŕn. Po tých dostala obec aj meno.
Najstarší písomný záznam o obci, ktorý sa dosial podarilo objaviť pochádza z roku 1388. V
tomto roku ju dal kráľ Žigmund aj s ostatným okolím vojvodovi Stiborovi I., za zásluhy v boji
ním preukázané. Keď v roku 1525 Nové Mesto nad Váhom prijalo reformáciu, stala sa
evanjelickou aj naša obec. Po stránke národnej bola obec dávno prebudená a národné povedomie
si zachovala aj v časoch najväčších odnárodňovacích perzekúcií. Podjavorinský kraj zohral v
dejinách slovenského národa významnú úlohu. V každom, pre národ významnom i menej
významnom období, žilo tu niekoľko vynikajúcich a národu oddaných ľudí. Revolučná tradícia,
ktorá vyvrcholila Slovenským povstaním v rokoch 1848 - 49, nezanikla ani po tomto období.
Jedným z týchto vodcov a buditeľov bol náš rodák Pavel Hečko - evanjelický kňaz, pedagóg,
filozof, štúrovec a publicista. Narodil sa 8. októbra 1825. V rokoch 1841 - 46 študoval v tedajšom
Prešporku teológiu a filozofiu na lýceu, kde Ľudovít Štúr vychovával a viedol študujúcu mládež.
Hečko bol jedným z tých šuhajov, ktorí keď nepriatelia slovenského národa zakázali Štúrovi na
lýceu pôsobiť, odišli do Levoče pokračovať v štúdiách. Hečkovi sa podarilo zapísať uchvacujúcu
reč Ľudovíta Štúra, ktorú predniesol študentom odchádzajúcim na prázdniny v júni 1842. Aj z
tejto reči, ale i z ďalších vyjadrení Hečka o Štúrovi a ústave, ktorý tento muž viedol, dostávame
obraz a utvrdenie, aká výnimočná a vzácna osobnosť bol Štúr. Citujem:...Od Štúra a v
spoločnosti slovenskej som sa cez rok viac naučil, ako za päť rokov v škole….Tu sa cvičil
úsudok a bohatol um, tu sa cvičil krasocit a šľachtila vôľa, tu myšlienka myšlienku a idea ideu
nasledovala. Tu mládež zažívala slasti, ktoré sú z Ducha Božieho.“ Študoval spolu s Andrejom
Braxatorisom Sládkovičom, Jankom Kalinčiakom, Augustínom Krčmérym, Jankom Matúškom,
Samuelom a Karolom Štúrom, Jankom Kráľom, Štefanom Daxnerom, Mikulášom Dohnánym a
inými. Pod vplyvom myšlienok Štúra vyrastá a národne sa upovedomuje študent Hečko, čo má
vplyv i na jeho ďalšie konanie a život. V roku 1861 napísal Hečko pre časopis Sokol, ktorého
redaktorom bol jeho švagor Pavol Dobšinský, článok Život a účinkovanie Ľudovíta Štúra. Článok
žiadal uverejniť, „... nakoľko sa mi zdá byť príhodným k upovedomeniu a povzbudeniu k
národnej činnosti mládeže našej, ako aj ukazovateľom cesty ako má študovať a národu sa zavčasu
posväcovať.“
Rok 1848 zatriasol Európu. Slová sloboda, rovnosť a bratstvo jedným okamihom preleteli
priestor Európy. Ľud sa začal búriť. Hečko prišiel koncom júla 1848 do Srnia a hneď si stal do
čela vzbúrencov, za čo bol maďarskými vojskami uvrhnutý do väzenia. Život si zachránil útekom
z vlaku.
Po strastiplných cestách svojich kaplánskych a farárskych začiatkov sa usadil v Banskej Hodruši,
odkiaľ udržiaval písomný styk s viacerými významnými osobnosťami tej doby. Hečko veril a bol
presvedčený o lepšej budúcnosti slovenského národa a v tom utvrdzoval aj Jozefa Miloslava
Hurbana, keď mu písal: “S nami Slovákmi by už raz lepšie malo byť, čí sa nádeje naše splnia,
budúcnosť ukáže.” Mne sa dostal za podiel lós snáď zo všetkých bratov starších najhorší, trápim
sa v opravdivom luteránskom očistci, môj život je taký trpký.“, písal Hečko v 1877 Danielovi
Marórhymu.
Zomrel 24. Júna v Banskej Hodruši, kde mu vďační cirkevníci postavili mramorový pomník.
O národné povedomie ľudu sa starala aj škola, hoci spočiatku jej učitelia boli iba pospolití
občania. Práve z Hečkovho životopisu „Beh života mého jest takýto“, vieme, že takýmto
učiteľom bol aj jeho otec. Po ňom boli precechtori Juraj a jeho syn Štefan Janovicovci.
Pokrokové myšlienky doby - zakladanie ľudových spolkov - do života zbedačeného ľudu vnášajú
v druhej polovici 19. storočia bratia Chorvátovci. Práve ich pričinením je v decembri 1860
založený „ Dolnosrnanský kresťanský potravný spolok „, ktorý je od vzniku Matice slovenskej v
Martine jej prispievajúcim členom. V zozname riadnych členov na strane 33, pod popradovým
číslom 149. je zapísaný Gazdovský spolok v Srní. Spolok podporoval i revúcke gymnázium až do
jeho zániku.
Ďalšou významnou osobnosťou na prahu 20. storočia bol aj rodák Juraj Chorvát - hudobný
skladateľ, pedagóg, národovec, publicista a ľudovýchovný pracovník. Narodil sa 24. Apríla 1862
v rodine roľníka Juraja Chorváta. Jeho otec so strýkom Jánom - učiteľom dietok moravskolieskovských kopaníc, strýkom Martinom - bezdetným, ktorý založil a daroval po 100 zlatých na
základinu školy v Dolnom Srní a Moravskom Lieskovom, boli navrhovatelia a zakladatelia prv
spomínaného potravného spolku. Návod, úvodný článok a stanovy spolku im pomohol
vypracovať Ján Pravoslav Leška - evanjelický farár v susedných Bzinciach pod Javorinou. Strýc
Martin podporoval všemožne i mladého Juraja Chorváta, ktorý študoval na gymnáziu v Martine
až do jeho zatvorenia, Prerove na Morave a maturoval v Modre.
Ako učiteľ - kantor pôsobil na Myjave, Kochanovciach, Veličnej na Orave, Brezovej pod
Bradlom, Starej Turej a Hrušovom. V miestach pôsobenia učil ľud hospodáriť, nabádal ku
vzdelávaniu, zakladal spolky a knižnice, viedol spevokoly a sprostredkovával štúdia slovenskej
mládeže v Čechách, napr. významný politik a podpisovateľ mierovej zmluvy v Trianone Dr.
Štefan Osuský a iný. V rokoch 1908 - 1912 bol viackrát prenasledovaný a súdený za príspevky
do novín a časopisov, kde pranieroval praktiky a problémy spoločnosti. Za národno-buditeľskú
činnosť sa dostal i s ďalšími 526 slovenskými národovcami do uhorskej Čiernej knihy. Na
základe jeho článkov o maďarizačnom procese uhorského školstva a národnostnom útlaku zahájil
Nór Bjőrn Bjornsen proti Uhorsku veľkú akciu.
Ako hudobník sa natrvalo zapísal do dejín autorstvom na rozsiahlom diele Veľká partitúra ku
Tranosciusu a Zpevníku ev.a.v. cirkvi na Slovensku. Zomrel 13. Júna 1934 v Zariečí, pochovaný
je v Kochanovciach.
Dôležitý postoj zaujal podjavorinský kraj pred prevratom v období najväčšieho národného útlaku
- maďarizácie. V tomto období tu národné povedomie udržiavali: Jozef Ľudovít Holuby, V. L.
Rizner, Ľudmila Riznerová - Podjavorinská, bratia Markovicovci, Jozef Hollý, Ľudovít Bunčák a
iný. Z ich spolupracovníkov, drobných ľudí a dobrých národovcov treba spomenúť: Štefana
Svetského, Martina Chorváta, Juraja Poláčka, študenta juristu Štefana Kliešku, Janka Geržu,
Štefana Miklánka a Jána Staneka. Títo urobili kus práce pri zbieraní archeologických,
etnografických a národopisných pamiatok z nášho okolia, pri zakladaní a vedení potravných a
úverných spolkov, pre rozvoj ovocinárstva a včelárstva, vzorného hospodárenia, ochotníckeho
divadelníctva a v nemalej miere napomáhali v činnosti Matice slovenskej a Múzeálnej slovenskej
spoločnosti v Martine. Obzvlášť naša obec bola vzorom v národnom, politickom a hospodárskom
živote, čo potvrdzuje zápis J.L.Holubyho v jeho Národopisnej práci z roku 1896 „ V južnej
Trenčianskej je veľmi sporiadaná a národne prebudená obec Srnie.“
V školách a úradoch sa násilne presadzovala maďarčina. Naši predkovia, aby zabránili väčšiemu
vplyvu maďarizácie vydržiavali si cirkevnú školu a učiteľov radšej sami. Keď v roku 1883
školské úrady zakázali vyučovať deti učiteľom - precechtorom, cirkev pozvala prvých
kvalifikovaných učiteľov, ktorí tu odviedli veľký kus práce na poli roli dedičnej. Boli to Samuel
Styk zo Spišských Mlynkov, Jozef Paulovic z Dolného Jasenova a v roku 1900 bol zvolený za
uciteľa Ľudovít Bunčák z Pezinka, otec nedávno zomrelého básnika , profesora PHDr. Pavla
Bunčáka. Učiteľ Bunčák nacvičil so žiakmi prvé divadlo „Drotárik“, ktoré uviedli v januári 1903,
o čom podali svedectvo v Novinách malých. Vo svojom byte zhromažďoval odrastenú mládež a
viedol ju k čítaniu, samovzdelávaniu. Táto činnosť výrazne ožila príchodom evanjelického kňaza
a dramatika Jozefa Hollého v roku 1903 do cirkevného zboru v Moravskom Lieskovom, kam
Dolné Srnie ako fília cirkevne patrilo a príchodom druhého učiteľa Viliama Adamčíka z Pukanca.
Bunčák utvoril zo staršej mládeže spevokol. Jeho obľúbenou piesňou bola „ Hojže Bože...“.
Navštevovali ho všetky významné osobnosti z okolia, ale aj Jozef Gregor Tajovský a Milan
Rastislav Štefánik. Z obce ho vyštvali maďaróni, odišiel v roku 1909 do Skalice.
Rozširovanie slovenskej tlače a prispievanie článkami do nich nebolo vtedy módou, ale národnou
uvedomelosťou a často príčinou prenasledovania. Článkami z diania v našom okolí do
Slovenského týždenníka, Považských hlasov, Považských novín, Praktického včelára, Národného
hlásnika a Raráška prispievali: Štefan Kliešek pod meno Ico, Janko Gerža, Juraj Poláček a
výrazná osobnosť začiatku 20. storočia tu na Považí, obuvník, poisťovateľ Štefan Svetský. Do
novín písal pod menom Podhájsky, podľa vršku Háj nad rodnou obcou Dolné Srnie, kde sa
narodil 4. februára 1884. Matlini rodičia kúpili od Hečkov dom, kde ostalo za komínom veľa
kníh, listín a písaniek. V týchto sa Svetský rád prehŕňal a učil. Mal rád spev, žarty a kupoval
slovenské a české knihy a časopisy, preto sa u neho po večeroch schádzala mládež. Svetský a
Polácek navštevovali V. L. Ríznera v Zemianskom Podhradí a požičiavali aj od neho knihy a
časopisy. Rizner viedol týchto mladých nadšencov k zbieraniu národopisných a archeologických
nálezov. Svetský sa priatelil aj s učiteľom Bunčákom, s ktorým vykopali aj niekoľko kamenných
nástrojov. Do Martinského múzea sám odovzdal 37 starých listín a miestopisných dát o obci, 893
predmetov a do keramickej zbierky 81 kusov. Mimo toho získal pre múzeum bohuslavický
bronzový poklad, ktorý pozostával z 95 kusov a vážil necelých 5 kg.
V polovici roka 1907 sa presťahoval do Moravského Lieskového. Tu si zriadil vo svojom dome
menšie múzeum, ktoré chodili obdivovať mnohí návštevníci, medzi inými Andrej Kmeť, Dr.
Vavro Šrobár, Dr. Július Markovič a Martin Rázus. O tom s akou láskou a zanietením zbieral
tieto predmety svedčí jeho korešpondencia s Andrejom Kmeťom a Štefanom Halašom. Svetský
prevzal neskoršie zastupovanie poisťovne pre celú našu dolinu, čím sa stal akousi centrálou
všetkého diania. Začal vydávať "Asekuracný podjavorinský spravodaj“, ktorý obsahoval nielen
články o poisťovaní, ale hlavne týkajúce sa národného života. Vo vlastnej réžii vydal niekoľko
pohľadníc krojovaných skupín a napísal, a vydal prózu „Zbojnícka chalúpka v Javorine“.
Svetský bol veľmi dobrým rečníkom. Ako taký bol kortešom slovenských kandidátov Dr. Júliusa
Markoviča v známej vrbovskej vole v r. 1905, Dr. Milana Ivanku v Pezinku v r. 1907 a Dr.
Karola Štúra v Trenčíne v r. 1908. Už v rokoch pred prvou svetovou vojnou bol organizátorom
hurbanovských stretnutí národovcov a podjavorinského ľudu na Javorine. V tejto tradícii
pokračoval a v roku 1922 usporiadal na Javorine „Snem drobných pracovníkov“ zo Slovenska a
Moravy.
Svetský a ešte ďalší traja občania sa zúčastnili 15. sept. 1908 prvej sedliackej porady národnej
strany v Pešti. Po vyhlásení samostatnosti ČSR v roku 1918 organizoval na obranu slobody a
hraníc nového štátu Gardu slovenskej slobody. V historickom románe Martina Rázusa SVETY,
vystupuje Svetský ako popredná postava pod menom Ico Srdovan.
Svetský svojou neúnavnou prácou pomáhal pri budovaní našich kultúrnych ustanovizní a spolu s
ďalšími udržiaval národného ducha medzi obyvateľstvom podjavorinského kraja v najťažších
dobách nášho národa. Bol horlivým propagátorom „...za tú našu slovenčinu.“, ako vravieval.
Heslom mu bolo hurbanovské „Ani ohnúť, ani zlomiť, lebo kto strachom zomiera, lajdáci mu
zvonia“.
Zomrel 3. septembra 1927 vo veku 43 rokov v Moravskom Lieskovom, kde je aj pochovaný. No
a do tohto spoločenského a kultúrneho kvasu sa 10. augusta 1903 narodil malý Janko Benko
Marták. Od sudičiek dostal do vienka práve národnú, kultúrnoosvetovú celoživotnú orientáciu.
Otec bol veľkým národovcom, čo vysvitá aj z toho, že spolu s ďalšími občanmi: Jánom
Blažejom, Adamom Rehorom st., Jánom Gavalcom, Štefanom Bušom, Jurajom Geržom, Jánom
Klieškom st. a ich manželkami, pozdravili básnika Svetozára Hurbana Vajanského v Martine pri
jeho šesťdesiatich narodeninách.
Vnímanie osudov národa a ich „svetskejšie“ chápanie si priniesol už z domu. Kraj pod Javorinou
a jeho Hurbanovské a Štefánikovské tradície mali za následok, že tu žijúci ľud žil intenzívne skôr
národnými tradíciami, ako iné kraje Slovenska. Otec, murár a tesár dal synovi okrem iného i
povedomie práce rúk a potrebu statočnej roboty pre iných, ale aj pocit a nutnosť vymaňovania sa
z pút zeme. Naviac, z rodiska zdedil aj záujem o kultúru, a tak už na gymnáziu v Novom Meste
nad Váhom začali jeho pokusy literárnej a divadelnej činnosti. Filozofická fakulta v Bratislave
dala jeho aktivite životný smer.
Okrem organizátorskej a rozsiahlej publikačnej činnosti, v ktorej osvetlil kľúčové významy a
udalosti zo slovenských kultúrnych dejín venoval pozornosť edičnej práci. Bádateľské úsilie
orientoval predovšetkým na štúrovské obdobie a levočskému pôsobeniu štúrovskej družiny. Aj
pre svoju rodnú obec týmto získal poznatky o významnom rodákovi a štúrovcovi Pavlovi
Hečkovi. Veľa síl vynaložil pri organizovaní slovenského ochotníckeho divadelníctva v Ústredí
slovenských ochotníckych divadiel aj ako jeho predseda. Spolu s Andrejom Bagárom založili v
Martine Slovenské komorné divadlo, ktorého bol prvým riaditeľom a dramaturgom. Ako
najpovolanejší, spracoval dejiny slovenského ochotníckeho divadelníctva v práci Ochotnícka
činohra 1918 - 1944. Áno, divadelníctvo bolo jeho láskou i potrebou. Ako sám vraví : “ Mal som
šťastie pri písaní tejto knižky, že som jej mohol vdýchnuť vlastného ducha z vlastnej skúsenosti,
zbieranej od svojich desiatich rokov, keď som v živote po prvý raz videl divadlo doma v Dolnom
Srní. Odvtedy ma divadlo nepustilo zo svojich krážov. Túto náruživosť som napokon uplatňoval
v Ústredí slovenských ochotníckych divadiel a pri zakladaní a prvom vedení Slovenského
komorného divadla v Martine.“
I počas odlúčenia udržiaval Dr. Marták kontakty s rodiskom a jeho občanmi. V jednom z listov
píše pánovi Jurajovi Poláčkovi okrem iného:“ ...Osobitne si vážim, milý ujček, Váš ustavičný a
úzky vzťah k veciam národným, a k našej slovenskej kultúre. Neraz som Vás pri rôznych
príležitostiach dával za príklad a bol som rád, že to môžem urobiť. Nech Vás až do poslednej
chvíle sprevádza svedomie, že ste vždy patrili a patríte k ľudom, ktorým osudy národa neboli
ľahostajné...“
Dr. Marták sa zúčastnil aktívne Slovenského národného povstania. Preto sa vždy zákonite
dostáva do rozporu s ľudáctvom v obdobiach jeho fašizujúcich tendencií. Svoj život dokončil v
starostlivej opatere druhej manželky, Lýdie, 24. októbra 1982. Pochovaný je v rodnej obci, kde
mu vďační rodáci postavili v roku 2002 náhrobný pomník.
V Dolnom Srní začala svoju učiteľskú dráhu aj spisovateľka Mária Rázusová - Martáková, prvá
manželka Dr. Martáka. Tu pod dohľadom svojho brata, ev. farára, básnika a spisovateľa Martina
Rázusa, začala uverejňovať aj svoje básnické prvotiny. K Dolnému Srniu sa viažu jej dve
prozaické diela. V Chlapčekovom lete zobrazila našu dedinu na začiatku 20. storočia, očami
štvorročného chudobného chlapca Janka Benku. Je to roztomilý, romantický obrázok detského
života nášho rodáka Dr. Jána Martáka. V knižke Hrdinovia, opisuje krásu mladosti a huncúctvá
jeho rovesníkov.
Spolu s manželom preložili viacero diel svetovej dramatickej tvorby a celý rad operných libriet.
Zomrela 5. augusta 1964 v Bratislave, pochovaná je vo Vrbici. Vyšla z chudoby, videla i biedu,
hlboko s ňou cítila. Pravdu a spravodlivosť opísala v básni Čisté ruky - odkaz stále živý. Takto
napomínala i svojho brata, poslanca NZ CSR Martina Rázusa.
V júli 1921 prišiel do cirkevného zboru Moravské Lieskové a fílie Dolné Srnie Martin Rázus, aby
tu pracoval na povznesení a rozkvete cirkvi ako kňaz, na poli národnom ako básnik - spisovateľ,
národovec, publicista a politik. Nechcel sa tu zaoberať politikou, mal literárne plány. Láska k
národu, vojnové strasti, bolesť nad pomermi CSR a nedostatok súdržnosti v národe ho však
nenechali na pokoji. Národne hlboko cítiaci a konajúci sa zúčastňoval s plnou vervou práce
Slovenskej národnej strany, ktorej osem rokov predsedal. Čistota jej ideálov by i dnes mohla byť
vzorom jej súčasným politikom, zneužívajúcim názov tejto historickej strany.
V roku 1922 sa zapojil do hnutia podjavorinského ľudu, v ktorom išlo o splnenie roľníckych
požiadaviek. Je autorom tohto dokumentu. Do roku 1925 tu napísal mnoho kritických článkov a
úvah o agrárnej politike, spôsobe realizácie pozemkovej reformy a iných neduhoch doliehajúcich
na roľnícky ľud.
V prvých pokojných poprevratových rokoch sa tu pohrúžil do svojich básnických úvah „Kresby a
hovory“ a skúša pero Z drobnej prózy. Jeho zbierka „Kameň na medzi“ a na ňu nadväzujúca
„Šípy duše“ sa stali nepohodlnými pre vtedajšie, ale i nasledujúce politické vedenia. Nové formy
náboženskej poézie, modlitieb a piesní tu vydal v zbierke „Z nášho chrámu“. Svoju životnú
filozofiu rozvinul v rozsiahlom štvordielnom románe SVETY. Námet a dej umiestnil do obcí
Crenice (D. Srnie) a Lesná (M . Lieskové). V románe podal obraz doliny, ktorú mal v srdci „ ako
sotva kto“. Román je národopisnou encyklopédiou, politickým dokumentom tvorby, ale i básňou
na oslavu našej doliny a ľudu.
Martin Rázus bol vynikajúcim rečníkom. Ovládal reč, myšlienky vedel vyjadriť pohotovo.
Svojimi duchaplnými kázňami si získal úctu a obdiv mnohých poslucháčov, ktorí sa o ňom
vyjadrovali: „Keby Rázus písal svoje kázne a vydal ich tlačou, prekladali by ich ako cenné perly
do cudzích jazykov.“ Jeho životným krédom bolo „Pekne žiť, znamená nežiť pre seba,“ ale on žil
pekne pre národ, Slovensko a cirkev. V máji 1930 odchádza “zo svojej doliny“ do Brezna, kde 8.
8. 1937 zomiera ani nie pätdesiatročný.
Ďalšou významnou osobnosťou našej doliny je Andrej Mihal, ev.a.v. slova Božieho kazateľ,
publicista a verejný činiteľ. Narodil sa v obci Lalic vo Vojvodine. Po štúdiách v Novom Sade a
Bratislave, pôsobil ako kaplán v Sučanoch, Pukanci, Nyiregyháze a Kremnici. Prvou kňazskou
stanicou, kde v roku 1917 nastúpil, boli Vrútky. Blízkosť centra národného života Martin, mala
vplyv na jeho národné cítenie. Prerušuje kňazské povolanie a v rokoch 1918 - 1921 úspešne vedie
redakciu Národných novín a Slovenskej politiky. Popri tom rediguje časopis Slovenské pohľady
a Kocúr. Počas novinárskeho pôsobenia v Martine dostal ponuku na ilustrovanie Dobšinského
Prostonárodných slovenských povestí, ktoré vyšli v roku 1919. Výber príspevkov o
národnostnom útlaku zhrnul v knihe „ Temnom k jasnu“.
Po úspešnej novinárskej činnosti je vyslaný do USA, kde v rokoch 1921 - 26 pôsobí ako redaktor
Pankuchovho Denného rozhlasu a ako kňaz v Johnstowne. V roku 1926 sa vrátil na Slovensko,
kde pôsobí ako tajomník Zväzu sociálnych a zdravotných spolkov a predseda Združenia
evanjelickej mládeže v Bratislave.
V roku 1930 nastupuje na uvoľnenú kňazskú stanicu po priateľovi Martinovi Rázusovi v
Moravskom Lieskovom. Tu nacvičuje divadelné hry, zakladá cirkevné spolky a Hurbanovú
literárnu spoločnosť a predsedá Okresnému odboru Matice Slovenskej v Novom Meste nad
Váhom. V rokoch 1935 - 1950 pôsobí v Lišove a v roku 1950 si ho osamostatnený cirkevný zbor
v Dolnom Srní vyvolil za prvého kňaza. V roku 1956 odišiel do výslužby, ale až do smrti 6.
septembra 1962 žil i naďalej v Dolnom Srní. Pochovaný je v Bratislave.
Národnooslobodzovacie tradície a odkaz predkov občania našej obce pochopili i počas II.
svetovej vojny. Viacerí položili za slobodu i svoje životy. Medzi týchto patril i učiteľ Ján Marták,
menovec Dr. Martáka. Ďalším pokračovateľom týchto tradícií po oslobodení bol učiteľ, účastník
SNP Ján Lobík - spisovateľ, ktorý k 50. výročiu SNP napísal knihu „Spomienky na SNP v
Turci“. Zomrel pred niekoľkými rokmi tu v Martine. Z ďalších osobností, ktoré treba spomenúť
sú : Štefan, Milan a Ivan Kozáčkovci. Štefan, účastník východného odboja, po oslobodení
zakladateľ a pilot Československých aerolínii. Milan sa zúčastnil západného odboja, po vojne
slúžil v armáde. Ivan, účastník SNP, fotograf, predseda a cestný predseda Zväzu slovenských
fotografov. Štefan Margetín - spisovateľ a regionálny historik, ktorý spracoval viacero štúdií o
obci a jej rodákoch. Mária Hargašová - botanička, etnografka a regionálna historička, ktorá nám
zanechala krásny odkaz: „Ľudia vráťte sa k Pánu Bohu, aby ste mali pokoj, a k prírode, aby ste
mali život.“
Sme malým národom a ako chudobný človek I malý národ musí byť opatrným hospodárom, musí
chrániť svoje duchovné a hmotné majetky. Preto je našou svätou národnou povinnosťou, uchovať
si v živej pamäti dedičstvo a odkaz našich predkov.
Na znak úcty a vďaky sme významným osobnostiam našej obce doteraz vzdali hold: na budove
kultúrneho domu majú pamätné tabule Pavel Hečko, Štefan Svetský, Mária Rázusová –
Martáková, PHDr. Ján Marták, CSc., v kostole Juraj Chorvát a Andrej Mihál, na budove školy
Gen. Dr. Milana Rastislava Štefánika je pamätná tabuľa obetiam druhej svetovej vojny. Na
miestnom cintoríne je náhrobný pomník Dr. Jána Martáka a travertínový kameň na hrobe Márie
Hargašovej. Pri novovybudovanej fare sme v nedávnej minulosti odhalili busty Jozefovi
Hollému, Martinovi Rázusovi a k ním pribudne pri príležitosti 100. výročia narodenia Márie
Rázusovej – Martákovej na budúci rok i jej busta.
Plánujeme previesť náhrobný pomník s urnou Andreja Mihala z Bratislavy, ktorého veľkým
želaním bolo byť pochovaný v Dolnom Srní.
Amrichová Jana: Hemerkovci v Košiciach
Takmer každý deň prechádzam cestou do práce, okolo bronzovej tabule s bustou muža
s cvikrom na nose. Nemôže újsť mojej pozornosti . Vyžaruje z neho silná energia. Organista,
skladateľ, spolu tvorca hudobného života v Košiciach začiatku 20. storočia - Oldřich
Hemerka. Muzikantská rodina Hemerkovcov v Košiciach , na čele ktorej stál, je obyvateľom
mesta holdujúcim hudbe dobre známa. Je preto len prirodzené, že keď na minuloročnom
stretnutí bibliografov v Liptovskom Mikuláši vystúpila s prehľadom o českých osobnostiach
pôsobiacich na Slovensku p. Dr. Bínová z Kladna, inšpirovala nás na prezentáciu tejto
muzikantskej dynastie.
Oldřich Hemerka pochádzal z učiteľskej rodiny. Narodil sa 13.11.1862 vo Vrdoch pri
Čáslavi. Otec tam bol správcom a učiteľom. Ich starý otec z otcovej strany bol váženým
mešťanom v Chrudimi, stará matka pochádzala z Kočí. Rodina to bola rozvetvená.. Mal
deviatich súrodencov Z nich dvaja chlapci Karel a Václav zomreli v útlom veku. Jemu a
bratovi Antonínovi učarovala v mladosti hudba
Otec viedol 24členný detský orchester, ktorý bol známy v širokom okolí. Aj Oldřich bol
členom tohoto orchestra. Naučil sa hrať takmer na všetkých hudobných nástrojoch. Hra
detského orchestra sa páčila aj kňažnej Auerspergovej, ktorá ich často pozývala koncertovať
do kaštieľa. Niet sa čo čudovať, že obaja synovia Oldřich a Anton si tak obľúbili hudbu, že
sa jej venovali po celý život. Anton si založil detskú kapelu a stal sa učiteľom husľovej hry,
Oldřicha osud zavial na východné Slovensko. Ešte predtým absolvoval gymnázium
v Čáslave. Roku 1878 sa zapísal na Organovú školu v Prahe Absolvoval ju spolu s budúcimi
známymi organistami a skladateľmi Karlom Steckerom a Jozefom Bohuslavom Foesterom.
Na škole nasával mladý Hemerka do seba maximum hudobného vzdelania a získaval
rozhľadenosť v európskej hudobnej literatúre.Ako dvadsaťročný absolvent pražskej hudobnej
školy prijal v roku 1883 miesto regenschoriho pri chráme - bazilike sv,. Egídia v Bardejove.
Čo bolo popudom presťahovať sa zo západu na východ Rakúsko – Uhorskej monarchie
nevieme, je však známe že tento kút našej vlasti mu veľmi prirástol k srdcu.. Pôsobil v
ňom16 rokov. Jeho pobyt bol mimoriadne úspešný Aj neskôr , po odchode do Košíc , viaceré
svoje skladby venoval práve Bardejovu.(Spomienky na Bardejovské kúpele, Bardejovská
omša č.XV, Bardejovská polka….)Z obdobia jeho pôsobenia v Bardejove je potrebné
vyzdvihnúť
Hemerkovu
zberateľská
a
propagátorskú
funkciu
v súvislosti
s východoslovenskými ľudovými piesňami Hneď po svojom príchode prejavil neobyčajný
záujem o východoslovenskú ľudovú pieseň. Pravdepodobne aj pod vplyvom bardejovského
národovca , evanjelického farára J.Ľ. Kello-Petruškina sa zapojil do zberateľského hnutia
ľudových piesní a to Bardejova, Mokroluhu, Osikova, Zborova, Malcova. Zozbierané piesne
vychádzali v rokoch 1897-1900 pod názvom Slovenské melódie. Vydala ich Matica slovenská
vo štyroch zväzkoch. V Bardejove predvádzal aj hudbu miestneho rodáka Belu Kelera. Svoje
teoretické názory na podstatu slovenských, respektíve východoslovenských ľudových piesní
zhrnul do príspevku Něco o slovenských písních v Uhrách, ktorý bol uverejnený v časopise
Dalibor XVI,1893, s.1-31.
V Bardejove sa aj v roku 1884?1885? oženil s učiteľkou v materskej škôlke Máriou
Szabovou. Jej rodina bola v spoločnosti vážená.
Otec sa venoval pedagogike a
pravdepodobne to bol práve on, čo dal svojou prácou impulz k tomu, že sa stala učiteľkou v
materskej škole. Mária bola Maďarka, Oldřich Čech. Vo vtedajšej mnohonárodnostnej
monarchii to nebola žiadna zvláštnosť. Sobášili sa, z dnešného pohľadu mladí, vo veku , keď
on mal 23 rokov a Mária 22 rokov. Prežili spoločne 55 rokov života, Mária zomrela v roku
1940 ako sedemdesiatsedemročná. Manžel ju prežil o 6 rokov. V Bardejove sa narodili aj
synovia Oldřich , Július a Jozef . Celkovo mali 7 detí . Päť chlapcov a dve dievčatá. Z nich
dve zomreli v o veľmi útlom veku, ešte počas pôsobenia v Bardejove.
V roku 1899 sa Oldřich Hemerka zúčastnil konkurzu na obsadenie miesta organistu pri
košickom Dóme sv. Alžbety. Jeho konkurzné vystúpenie natoľko presvedčilo komisiu, že sa
rozhodla o jeho prijatí za organistu. Novozvolený organista hneď na začiatku zistil, že prišiel
do neusporiadaných hudobných pomerov. Pustil sa do organizovania hudobného života.
Doslova sa posadil do koča a chodiac z domu do domu robil nábor do spevokolu a orchestra.
Toto jeho úsilie bolo korunované úspechom a to uvedením Beethovenoveho oratória Kristus
na hore Olivovej 4.júna 1903. Spieval 100 členný zbor a účinkoval orchester 34. Pešieho
pluku. Bol to začiatok prezentácie veľkých hudobných diel košickej verejnosti
Hemerka sa prejavil aj ako skladateľ. Z cirkevných skladieb počas košického pobytu to bola
napr. Omša k svätej Alžbete z r.1911,či Omša XVII Tatralomnicensis ( Tatranská - jún 1933) 1
Venoval sa však aj komponovaniu svetskej hudby. Paleta jeho skladateľskej tvorby sa
vyznačuje rôznorodosťou námetov. V jeho pozostalosti nájdeme skladby ako Židovský
valčík, Ruský tanec, Směs slováckych písní, Nórske tance, úpravy Griegovych skladieb alebo
Smetanovho Dalibora a Libuše. Nenechal nepovšimnuté ani polky, ktoré sú tak srdcu blízke
každému Čechovi. Nájdeme tu aj skladby pre deti. Z nich napríklad valčík Miczuka
(Mikuláško) venoval susedovmu synovi Feketeovcov, s ktorými býval v jednom dome.
Notový materiál je doplnený o slovný text vo východniarskom nárečí. Začína sa slovami
Nakošela, nakošela sedem vozi trávy… Svojimi skladbami reagoval aj na významné, udalosti
ktoré sa udiali v Košiciach Pri príležitosti usporiadania Hospodárskej výstavy v Košiciach
napísal Jubilejný výstavný pochod. Neskôr ho premenoval na Košický pochod 2
V Szechenyiho krajinskej knižnici v Budapešti je uložená jeho skladba venovaná Lájosovi
Kossuthovi spracovaná na nápevy poľských a maďarských revolučných piesní .Zdá sa, že mal
zmysel aj pre recesiu o čom svedčí názov jednej skladby Kamaráti z mokré štvrte. Počas
okupácie , na požiadanie košických divadelníkov ochotníkov Katolíckého kruhu doplnil hru
slovenského dramatika Ferka Urbánka o hudobné spevy.
Za vrchol jeho kompozičnej činnosti sa považuje predohra Na výšine z roku 1913, vokálnoorchestrálna skladba Mária v nočnej povíchrici a kantáta Organ smrti z roku 1918. Najmä
v tejto skladbe, ktorá naposledy zaznela v Košiciach v interpretácii Štátnej filharmónie pod
taktovkou R. Skřepka v roku 1982 sa prejavil ako humanisticky cítiaci umelec, ktorý svojím
dielom protestoval proti vojne a nástojčivo sa dožadoval vlády “ vox humana”. Je to azda
jedno z prvých povojnových diel v slovenskej hudobnej literatúre s povojnovou tematikou.
Symfonickou skladbou Dithyrambus (rok 1944), reagoval na blížiaci sa koniec 2.svetovej
vojny.
Hemerka po celý život vykonával funkciu organistu. Okrem toho profesionálne ovládal hru na
klavíri. Hral aj na organe v neologickej synagóge na Moyzesovej ulici. Bol veľkým
milovníkom starej židovskej hudby Svedčí o tom aj jeho tvorba, či už sú to Palestínske tance
pro mladé a staré, Směs na hebrejské melodie, či skladba Hebrejské perly. Ovládal aj hru na
sláčikových nástrojoch violu a violončelo. Bol však predovšetkým dirigentom a
zbormajstrom. Dirigoval rozličné spevokoly a orchestre. Napríklad už pred rokom 1918 sa
uplatnil ako organizátor a dirigent spevokolu robotníčok Tabakovej továrne v Košiciach, ako
dirigent spevokolu a orchestra košických poštárov či ako dirigent dedinskej dychovej hudby
v Barci. Zúčastnil sa príprav pri zakladaní amatérskej Košickej filharmónie a krátko pred jej
zánikom, v koncertnej sezóne 1905-1906 sa stal aj jej dirigentom. V tom istom čase bol
členom Košického kvarteta ako hráč na viole. Od roku 1927 spolupracoval
s Československým rozhlasom v Košiciach, s košickými spevokolmi a vojenskými
orchestrami.
Oldřich Hemerka žil a pracoval v Bardejove a v Košiciach plných 63 rokov. Prežil tu dve
svetové vojny a šesť štátnopolitických prevratov. Politické, hospodárske a kultúrne
podmienky, v ktorých žil a pracoval prejavili sa v jeho životných osudoch a na jeho dielach.
Z dnešného pohľadu by sme o ňom mohli povedať že bol Európanom v plnom slova zmysle.
Prejavovalo sa to aj v jeho tvorbe. Rok pred svojou smrťou sa oženil s Olgou Lágerovou
choreografkou maďarského pôvodu Venovala sa mapovaniu maďarského ľudového tanca na
našom území. Práve jej maďarský pôvod bol jedným z dôvodov prečo sa ňou oženil, chcúc ju
zachrániť pre násilnou povojnovou deportáciou. do Maďarska 3 . Ešte počas svojho života mu
boli udelené viaceré ocenenia V roku obdržal pápežské vyznamenanie Pro ecclesia et
pontifice od pápeža Pia XI . Je zaujímavé, že tento diplom podpísal budúci pápež, vtedy
kardinál Pacelli. V roku 1943, 18.augusta obdržal diplom Maďarského katolíckeho
krajinského zväzu za zásluhy v službe cirkevného spevu a hudby počas viac ako
päťdesiatročného účinkovania. Zomrel 19.decembra 1946 v Košiciach vo veku 84 rokov.
Obidve jeho deti, zaujímajú takisto významné miesto v dejinách slovenskej hudby. Syn
Július Ivan Hemerka sa narodil v Bardejove 26.júla1889. V Júliusovi videl otec Oldřich
pokračovateľa svojho diela. Vyučoval ho hre na klavír a organ. V Košiciach ukončil
Učiteľský ústav a získal nielen učiteľský diplom, ale na základe skúšky aj oprávnenie
vykonávať profesiu kantora. Práca učiteľa ho neuspokojovala. Túžil byť dirigentom, čo sa mu
aj podarilo. Jeho opereta Ženské rozmary bola prvou slovenskou operetou, ktorá zaznela
z javiska Východoslovenského národného divadla v Košiciach. Slávnostná premiéra sa
uskutočnila 10.januára 1925 . Ako si na svojho otca Ivana Hemerku spomína jeho syn?
Nechajme ho prehovoriť: Otec bol veľmi usilovný skladateľ, napísal nesmierne množstvo
skladieb, okrem opery písal aj hudbu pre divadelné hry….veľa koncertoval, mal pravidelné
živé vystúpenia v košickom rozhlasovom štúdiu, kde často vystupovala aj jeho sestra , Mária
Hemerková , vynikajúca klavíristka a niekedy dokonca aj môj dedo Oldřich Hemerka.
Nevydržal bez hudby ani chvíľu, keď mal voľno, hral v kaviarni Slávia alebo v hoteli Salkház.
A keď prišiel v noci domov, sadol si za klavír a komponoval. Fajčil při tom jednu cigaretu od
druhej. Najlepšie sa mu pracovalo, keď všetci spali….. 4
(Dcéra Mária Hemerková sa už narodila v Košiciach 30.9.1900. Často koncertovala so
svojím otcom. Bola talentovanou klaviristkou. Neskôr bola známa pod menom Masiková.
Vyučovala na košickom konzervatóriu, bola vynikajúcou hudobnou pedagogičkou. Posledné
roky života prežila v jednom z maďarských penziónov v mestečku Gödölló. Pri príležitosti
jej deväťdesiatín ju navštívili jej bývalí žiaci a kolegovia z konzervatória . Nezabudol na ňu
s blahoželaním ani jeden z jej najznámejších žiakov doc. Peter Toperczer, žijúci v súčasnosti
v Prahe. Lisztova hudobná akadémia v Budapešti jej udelila vysoké vyznamenanie “
Rubínový diplom”. Zomrela ako deväťdesiatšesťročná. Jedna zo základných umeleckých škôl
na Hlavnej ulici v Košiciach nesie jej meno - ZUŠ Márie Hemerkovej. Jej telesné pozostatky
sú uložené na košickom Verejnom cintoríne v spoločnom hrobe s matkou a otcom. Zásluhu
na prevezení jej telesných pozostatkov má
prof. Ing. Mária. Potemrová , dlhoročná
bádateľka života a diela Hemerkovcov.
Na rodinu Hemerkovcov zostali v Košiciach aj ďalšie spomienky v podobe hmotných i
nehmotných pamiatok.
Mesto Košice v roku 1962 odhalilo na Hlavnej ulici č.40 v dome, v ktorom v posledných
rokoch Oldřich Hemerka býval bronzovú tabuľu s bustou. Autormi tabule sú známi košickí
sochári, manželia Bartuszovci. Pretože bol Hemerka považovaný za predstaviteľa cirkevnej
hudby, vtedajšie stranícke orgány dovolili jej umiestnenie len v priechode domu, kde žil. Až
o 10 rokov neskôr, v roku 1992 bolo možné premiestniť túto tabuľu na priečelie domu na
Hlavnej ulici č.40. Stalo sa to z podnetu vtedy založenej Nadácie Hemerkovcov propagujúcej
dielo Oldřicha Hemerku jeho detí Júliusa Ivana Hemerku a Márie Masikovej Hemerkovej.
Iniciátorom a zakladateľom nadácie sa stal vnuk Oldřicha Hemerku a syn Júliusa Hemerku
a dcéra p.Mária Hemerková (Masiková-Harmathy) V súčasnosti sa táto nadácia
pretransformovala do podoby Spoločnosti Hemerkovcov.
V roku 1985 na návrh Krajskej pobočky Zväzu slovenských skladateľov v Košiciach bola po
ňom pomenovaná jedna z ulíc na sídlisku Košického vládneho programu. Na tejto ulici sídli
aj pobočka Verejnej knižnice Jána Bocatia.
Strávila som jedno dopoludnie v Štátnom oblastnom archíve v Košiciach, aby som sa strohé
fakty, ktoré o známych osobnostiach prinášajú náučne slovníky a encyklopédie, sama pre
seba, doplnila o ľudský rozmer. Dokumenty, ktoré sa v archíve nachádzajú mi ho pomohli
nájsť. 5 Neúnavným sprievodcom pozostalosťou rodiny Hemerkovcov, ktorú archívu venoval
vnuk Július Hemerka v roku 2000, mi bol tamojší archivár Mgr. Štefan Eliáš, za čo mu patrí
moja úprimná vďaka.
Keď sme odkladali posledné noty a dopozerali posledné fotografie, mala som pocit, že sa
v mojej duši rozhostil pokoj a harmónia. Počula som zvuky organu v Dóm sv. Alžbety. Zdalo
sa mi, že za ním sedel energický pán s cvikrom a z diaľky sa na mňa usmieval.
Použitá literatúra
Muzikantská rodina Hemerkovcov. Košice : Nadácia Hemerkovcov a Slovenská hudobná únia
Regionálne združenie ,1992. 23s. ISBN 80-901169-0-6.
URBANČÍKOVÁ, Lýdia : významné místo v dějinách hudby. In: Česká beseda, roč. IV, č.10,
s.63.
URBANČÍKOVÁ, Lýdia.O strome a jablku. In: Košický večer, 1992,roč., č.217 (5.11.1992),
s.7.
Štátny oblastný archív v Košiciach - dokumenty :
Oldřich Hemerka, 1883 - 1946, 1,48 bm.
Mária Hemerková - Masiková, 1921 - 1996 (1997), 0,20 bm.
Oľga Hemerková, 1927 - 1987, 0,10 bm.
1
2
3
4
5
Notový materiál sa nachádza v Štátnom oblastnom archíve v Košiciach
Táto skladba by bola vhodná na prezentáciu pri otváracom ceremoniáli každoročne organizovaných Dní
mesta Košice
Na túto skutočnosť ma upozornil pracovník archívu p. Eliáš.
HRIADELOVÁ, Miloslava. Posledný žijúci potomok….In Korzár, 2000, roč., č. (17.1.2000), s.3.
Medzi dokumentmi z pozostalosti Oldřicha Hemerku sa nachádza množstvo notového materiálu, ktoré by si
zaslúžilo naštudovanie a prezentáciu pred hudobným publikom.
Benciová Katarína : Ján Kupecký a Slovensko
Jubileá Jána Kupeckého si pripomína nielen Pezinok a celé Slovensko, ale i celá stredná
Európa. Meno tohto umelca je slávne po celom kultúrnom svete a jeho obrazy sú v mnohých
svetových galériách. Je umelcom medzinárodného významu a charakteru. Po dlhé roky stál na
čele stredoeurópskeho maliarstva a v mnohom určil smer jeho ďalšieho vývoja. Patrí medzi
najvýznamnejších tvorcov stredoeurópskeho baroka. Ani s odstupom času nestratilo jeho
dielo zo svojej hodnoty, ba naopak, svojím umeleckým majstrovstvom a hlbokou ľudskou
pravdivosťou aj dnes pôsobí veľmi účinne a prihovára sa všetkým ľuďom, ktorí milujú dobré
umenie. K jeho dielu sa hlásia všetky národy strednej Európy – Rakúšania, Nemci, Česi ale
i Maďari, ale predovšetkým sa k nemu hlásime my – Slováci, lebo je vlastne jedným z nás.
Patrí medzi našich velikánov, ktorí nás preslávili v cudzine. Od čias Kollára sa Kupeckému
nevenovala u nás pozornosť, jeho dielo bolo v našom barokovom umení až donedávna
pomerne málo známe. V tomto roku si pripomíname 265. výročie jeho úmrtia.
Narodenie
Určiť deň a mesiac narodenia Jána Kupeckého sa doteraz nikomu nepodarilo, pretože farské
matriky v Pezinku zhoreli pri požiari mesta v roku 1832. Je to veľká škoda, pretože otázka
narodenia umelca je predmetom sporov medzi českými a slovenskými umeleckými
historikmi. Títo vyslovujú názory, že Kupecký sa nenarodil v Pezinku, ale v Prahe, respektíve
v niektorom inom českom meste na ceste rodičov do Uhorska. Napriek týmto dohadom
nechávajú všetci historici umenia (i českí) rok narodenia Kupeckého 1667 a rodisko Pezinok,
ako to uviedol prvý životopisec umelca Johann Kaspar Füessli, ktorý napísal, že Kupecký sa
narodil v Pezinku, slovenskom mestečku na juhovýchodnom svahu Malých Karpát, asi 20 km
severne od Bratislavy. Aj sám Kupecký vo svojom závete z roku 1734 uvádza, že sa narodil
v Pezinku pri uhorských hraniciach. Aj keď teda rodisko Kupeckého nie je celkom bezpečne
zistené – čo konečne nie je podľa dnešného nášho chápania rozhodujúce pri určovaní
národnostnej príslušnosti – predsa obe eventuálne rodiská, Pezinok a Praha, svojím
prostredím, respektíve českobratrskou rodinnou tradíciou vtisli umelcovmu životnému vývinu
svoju pečať. Ján Kollár v poznámkach k Slávy dcére uvádza, že Kupecký hovoril po
slovensky a niekoľko jeho obrazov jasne dokazuje, že už ako hotový umelec si obnovoval
zážitky z mladých rokov prežitých na Slovensku (obrazy Slovenskí pastieri, Slovenský
chlapec, Umelcova matka v slovenskom kroji). Neskôr, keď sa vrátil do Viedne, dochádzal
občas na Slovensko, o čom svedčia jeho styky s Matejom Bellom (k jeho portrétu pripísal
„historik národa“) a s inými osobnosťami. Aj skutočnosť, že neskôr mal v Norimbergu
slovenského žiaka Samuela Bohumila Hanricha z Banskej Bystrice (hoci vtedy bolo vo zvyku
chodiť za vzdelaním do Viedne) dokazuje umelcovu spätosť so Slovenskom.
Českobratrský pôvod rodiny Kupeckých, stará tradícia nedovoľujúca zaprieť vieru svojich
otcov dala akiste vyrásť v duchovnom ustrojení umelca zložkám, ovplyvňujúcim umelcovo
dielo, ktoré si hľadalo svoju cestu, svoj výraz i svojich ľudí. V tomto by azda bolo možné
vidieť českú zložku Kupeckého povahy.
Rodičia Kupeckého pochádzali z Mladej Boleslavi, odkiaľ sa pre svoje českobratské
vierovyznanie museli vysťahovať a opustiť vlasť. Pezinok, kde sa usadili, bol v tej dobe
slobodným kráľovským mestom s rozkvitnutým tkáčskym remeslom. Žilo tu už dosť českých
emigrantov, ktorí sa zaoberali tkáčstvom a mali tu svoju štvrť i vlastné cechové štatúty.
Prijatie Adama Kupeckého za člena pezinského cechu tkáčov nebolo spojené s nijakými
zvláštnymi ťažkosťami. Mal už medzi členmi viacero známych, ktorých príhovor v cechu
zavážil. Najviac mu však pomohlo farárovo odporúčanie. Stanovy cechu boli prísne, ale pre
členov neznamenali žiadne mimoriadne povinnosti. Museli zložiť slávnostný sľub, ktorý znel
asi takto: „Sľubujem za seba, za svoju rodinu i za svoju čeľaď, že budeme viesť mravný život
vo viere a všetkých cnostiach, že budeme nedele a sviatky svätiť a v kostole pozorne zbožne
počúvať Božie slovo; sľubujeme, že budeme si ctiť a vážiť všetky svoje vrchnosti a ich
nariadenia poslušne plniť; napokon sľubujem, že toto remeslo budem vykonávať poctivo
a podľa stanov tkáčskeho cechu. K tomu mi dopomáhaj Boh. Amen!“ Rýchlo sa zblížili
s novým prostredím a úplne sa aklimatizovali. Osvojili si i miestne zvyky, nosili slovenský
odev a hovorili po slovensky. Otec Jána Kupeckého, Adam Kupecký bol tkáč a chcel, aby sa
aj jeho štyria synovia venovali tomuto výnosnému remeslu. Okrem synov mali aj jednu dcéru.
Matka Jána Kupeckého sa volala Barbora. Pri krste svojim deťom rodičia Kupeckí dali mená
Ján, Juraj, František, Martin a Mária.
Detstvo
Ako Ján (ktorého doma volali Jeník) vyrastal, časom začal chodiť do školy. Jeho svet sa
celkom zmenil. Trochu sa vyšmykol spod rúk rodičov a viac inklinoval k svojim rovesníkom.
Choval sa presne tak, ako ostatní vidiecki chlapci v tom období. Na jar hra o guľôčky, hra
s gombičkami, pre ktoré často doma dostával bitku, hlavne vtedy, keď prišiel domov otrhaný,
bez gombíkov, lebo ich všetky prehral. Ďalšími jeho detskými hrami boli hry na vojakov, na
slepú babu, vyrezávanie a krútenie bičom „vlka“. V lete potom kúpanie, lozenie do cudzej
záhrady na čerešne a slivky, chodenie do hory na jahody a čučoriedky. Na jeseň otĺkanie
orechov, od ktorých prsty celkom zhnedli, pečenie zemiakov, púšťanie drakov a hádzanie
kameňmi po lietajúcich husiach a cudzích psoch. V zime potom sánkovanie a korčuľovanie,
guľovanie a stavanie snehuliakov.
Rozhodnutie
Ako som už spomenula, otec Jána z celého srdca túžil po tom, aby Jeník prebral tkáčske
remeslo. Rozhodol sa tak ešte pred synovým narodením. Ján však veľkú chuť na tkáčstvo
nemal, ale uznal, že nemôže byť stále rodičom na krku. Snažil sa prísť tkáčstvu na chuť, aj to
skúšal, ale nebolo to to, čo by chcel robiť až dospeje. Už vtedy sa však u neho prejavoval
umelecký talent. V každej voľnej chvíľke si kreslil niečo do piesku, ktorý najprv uhladil
rukou a na takýto podklad kreslil. Zdokonaľoval sa aj vonku na plotoch a na múroch
a takto si vybíjal svoj umelecký talent. Raz sa mu podaril nakresliť portrét kostolníka
Klinglera. Jeho podoba bola neodškriepiteľná, ale u otca nenašiel pochopenie, ba zvady kvôli
kresleniu a nenávideniu tkáčskeho remesla sa zo dňa na deň stupňovali. Vyústili vo veľkú
hádku, dokonca sa Janko aj postavil proti otcovi. V tú teplú májovú noc roku 1681 sa Ján
rozhodol, že ujde z domu. Vtedy mal len 15 rokov.
Hľadanie
Po odchode z domu sa túlal po západnom Slovensku, živiac sa žobraním! Za týchto potuliek
sa dostal až na holíčsky zámok grófa Czobora, kde v tom čase reštauroval nástenné maľby
švajčiarsky maliar Benedikt Claus z Lucernu. Kupecký pozoroval umelca pri práci a sám
napodobnil uhľom niekoľko ozdôb na stenu tak dokonale, že Claus upozornil na chlapca
samotného grófa. Oboch prekvapili jeho kresby a domnievali sa, že sa Ján už niekde učil.
Keď si vypočuli jeho históriu, gróf sa rozhodol dať chlapca do učenia Clausovi a dal mu na
jeho výuku a výchovu 100 toliarov. Zdalo sa, že našiel to, čo hľadal.
Štúdium
Claus žil vo Viedni a Kupecký bol u neho tri roky. Mnoho sa však od neho nenaučil, pretože
Claus bol iba maliarom-remeselníkom, ktorý uskutočňoval len cudzie návrhy a opravoval
staršie diela. Maľovať sa učil sám a vo voľnom čase kopíroval obrazy starých majstrov.
Najviac sa mu páčil a jeho povahe zodpovedal veľmi populárny mníchovský maliar, žijúci
v Benátkach, Karol Loth, obrazy ktorého napodobňoval. Po skončení učňovských rokov,
vyzbrojený iba najzákladnejšími poznatkami v komornej maľbe a vystrojený odporúčajúcim
listom svojho učiteľa pre maliara Petra Liberiho v Benátkach, odobral sa s troma kópiami
Lotha asi v roku 1685 do Talianska, aby sa podľa starých zvyklostí zdokonaľoval štúdiom
starých majstrov.
Po príchode do Benátok zažil veľké sklamanie a prijatie u Liberiho ho veľmi rozčarovalo.
Liberi vôbec nemal chuť zaoberať sa so začiatočníkom. Kupeckého to však od cieľa vôbec
neodradilo. Rozhodol sa odísť do Ríma. Po príchode do Ríma ho od biedy zachránila náhodná
známosť. V jednej verejnej jedálni si ho všimol švajčiarsky maliar Matyaš Füessli (otec
neskoršieho životopisca Kupeckého). Našiel mu miesto v maliarskej dielni, kde sa vo veľkom
vyrábali kópie portrétov úkolovým spôsobom a za jeden portrét sa platilo pol ríšskeho toliara.
Kupecký mal už v tejto práci istú zručnosť a Füessli spomína, že sa mu raz podarilo urobiť za
jeden deň deväť kópií pápežovej podobizne. Pri tejto práci však Kupecký nemienil zostať.
Veľmi dobre si uvedomoval, že ak chce byť dobrým maliarom, musí študovať. Rozvrhol si
čas tak, že niekoľko dní v týždni zarábal a v ostatné navštevoval maliarsku akadémiu
a galérie, kde sa vzdelával kopírovaním veľkých majstrov. Nakoľko ho najviac zaujímala
farba, študoval predovšetkým koloristov – Tiziana, Raffaela, Correggia a tzv. eklektikov –
Reniho a Lotha. Počas dvoch rokov práce v dielni i súkromného štúdia dosiahol takú
technickú i umeleckú dokonalosť, že sa dostal na úroveň súčasníkov a mohol s nimi súťažiť.
Kupecký sa stal maliarom
Kupecký sa stále ešte nechcel osamostatniť a otvoriť si vlastnú dielňu. V tom čase veľmi
vážne ochorel a na radu lekára sa odišiel liečiť do kúpeľov Frascati. Tu maľoval niekoľko
vznešených osôb, ktoré ho nahovárali, aby si konečne otvoril samostatnú dielňu. Po
vyzdravení sa vrátil do Ríma a osamostatnil sa. Jeho obrazy začali byť zrazu veľmi
vyhľadávanými, ba dokonca sa stali aj predmetom obchodných špekulácií. Vďaka lekárovi,
ktorý ho liečil a ktorému z vďačnosti daroval obraz Žobrák s chlapcom, sa jeho sláva rozšírila
ešte viac. Spomínaný obraz sa dostal do rúk poľského princa Alexandra Sobieskeho, ktorý
vyzval Kupeckého, aby vstúpil do jeho služieb. Dva roky bol jeho maliarom a za tento čas sa
finančne tak zabezpečil, že si mohol splniť svoj sen – cestovať po Taliansku a študovať. Hoci
bol slávnym, túžil sa stať ešte slávnejším a dosiahnuť dokonalosť veľkých svetových
majstrov. Mal už 40 rokov a ešte stále experimentoval a hľadal nové a lepšie spôsoby svojho
vyjadrenia. Študoval cudzie spôsoby maľovania a na nich kriticky odhaľoval i tie najmenšie
nedostatky svojho umenia. Túžba po štúdiu ho zaviedla do Bologne, kde ho lákalo dielo
Quida Reniho, odtiaľ odišiel do Florencie a Benátok študovať koloristov. Počas týchto ciest
sa mu opäť naskytla príležitosť usadiť sa ako dvorný maliar. Volali ho princovia
z Meklenburgu, ale to odmietol. Jednu ponuku však nakoniec predsa prijal. Ján Adam
z Lichtensteinu, známy mecenáš umelcov a neskorší zakladateľ známej viedenskej galérie, ho
pozval do Viedne. Túžba vidieť opäť domov a rodičov, mu pomohla rozhodnúť sa a toto
miesto prijať.
V Taliansku pobudol Kupecký 24 rokov a za toto obdobie vytvoril veľké množstvo obrazov.
Žiaľ, poznáme ich zatiaľ veľmi málo. Nejestvuje ani jeden signovaný obraz a je veľmi
pravdepodobné, že väčšina jeho obrazov zostala v Taliansku, v súkromných galériách pod
označením „autor neznámy“, alebo pod menami iných umelcov.
Rodinný život Jána Kupeckého
Kupeckého manželstvo nebolo vydarené a šťastné. Kupeckého manželka pochádzala
z maliarskej rodiny. Bola to dcéra učiteľa Clausa, u ktorého sa Kupecký začínal učiť. Poznal
ju ešte ako malé dievčatko. Po Clausovej smrti žili v chudobe a biede. Zuzanu matka naháňala
do manželstva a presviedčala ju, že má najvyšší čas, aby neostala starou dievkou. Kupecký
mal už vyše 40 rokov a bolo vraj treba počúvať hlas rozumu a nie srdca. Voľba šťastná
nebola, Zuzana Jána nemilovala a počas jeho dlhých pracovných ciest sa zblížila
so Schlickeinsenom, učiteľom, ktorý ku Kupeckým chodil kvôli synovi Krištofovi, ktorého
Kupecký poveril synovou výchovou počas svojej neprítomnosti. Zuzana si Schlickeinsena
obľúbila predovšetkým pre jeho záujem a porozumenie, ktoré o ňu vždy prejavoval. Získal si
ju hlavne duševne. Na radu priateľa, baróna Seydla, prepustil Kupecký učiteľa, ktorý mu
rozvracal rodinu. Po Zuzaninom priznaní sa Kupeckému zrútil celý svet. Prišiel dokonca aj
o syna, milovaného Krištofa, ktorý mu náhle v roku 1733 zomrel na pravé kiahne vo veku 17
rokov. Bol to chlapec múdry a veľmi šikovný, vedel latinsky a grécky, hral veľmi pekne na
klavíri a maľoval tak dobre, že kľudne mohol dosiahnuť umenie svojho otca. Smrť Krištofa,
Kupeckého tak zlomila, že „zošalel, nechcel s nikým rozprávať a syna nechcel dať pochovať“.
Zo súcitu k maliarovi tak urobil Füessli, za čo sa mu Kupecký neskôr poďakoval. Bolesť zo
straty syna Kupeckému akoby zatemnila rozum, nespamätal sa ani po pohrebe syna. Akoby
súčasne so synom pre svet zomrel aj on. Nejedol, nevychádzal z domu, neobliekal sa, chodil
len v zrebnej košeli, starých nohaviciach a v roztrhanom pracovnom plášti. Nepracoval však.
Bol rozhodnutý už nikdy nevziať štetec do rúk, pohrúžil sa do seba ako do hlbočiny, kam
neprenikajú zvuky vonkajšieho sveta, ktorý vôbec nevnímal. Jeho blízki sa obávali nielen
o jeho zdravie, ale aj o jeho život. Po mnohých nociach bez spánku a bez snov naraz zaspal
hlbokým, osviežujúcim spánkom a vo svojom sne uvidel syna Krištofa. Bol to krásny sen.
V nebeskom jase, ktorý lial z neviditeľného zdroja a ožaroval všetko prenikavým zlatým
svetlom, trónila nebeská rodina a na najvyššom stupni, pri samom pozlátenom tróne, sedel
syn Krištof a blažene sa usmieval. Hľadel priamo na neho a jeho úsmev naznačoval: Nesmúť
za mnou, otec! Pozri ako je mi blažene! Z celého tohto výjavu sálala radosť a pokoj. Bolo to
také krásne, že sa mu pri pohľade na ten výjav zovrelo srdce a oči sa mu zaliali slzami. Dojem
bol taký silný a mohutný, že sa – našťastie priamo z toho živého sna prebral. Bol ním celý
prežiarený, ako slnečným svetlom. Každá, každučká, i tá najmenšia podrobnosť mu utkvela
v pamäti. Strasti predošlých dní sa stratili a celá jeho bytosť spievala jasavý chorál. Toto ho
podnietilo k tomu, aby svojho syna namaľoval, kým má obraz v živej pamäti. Hneď v tej
chvíli, ešte pred svitaním si začal kresliť náčrtky. Sústredil na prácu všetky svoje duševné
sily, lebo podvedome cítil, že táto tvorba mu vráti aj sily fyzické. Namaľoval Krištofa
s ochraňujúcou Madonou. Na namaľovanie Madony mu slúžili črty poľky Jadvigy, ktorá bola
kedysi jeho láskou a na ktorú nevedel zabudnúť. Aby sa podelil o svoj veľký zážitok s čo
najväčším počtom ľudí, venoval tento obraz mestskej rade nürnbergskej, aby ho zavesili
v zasadacej sieni radnice. Týmto si opäť vykúpil duševný pokoj. Nie však nadlho. Jeho
zdravie zostalo podlomené. A to bol začiatok konca veľkého maliara; ubúdalo mu telesných
i duševných síl, stále viac unikal do samoty, venujúc sa svojim vnútorným citom, až napokon
16. februára 1740 v Norimbergu zomrel, podľahnúc chorobám staroby a smútku. Tu je aj
pochovaný.
Umelcova tvorba
Ján Kupecký pri portrétovaní vznešených osôb vyhovoval určitým dobovým podmienkam, ale
pritom dokázal zachytiť vnútorný charakter tvárí týchto vyvolených a ničím ho neskrášľoval,
čím sa najviac líšil od iných súčasných maliarov podliehajúcich dobovej konvencii.
V tomto období maľoval hladkou a pevnejšou formou, kompozícia je bohatšia
a dekoratívnejšia, vyskytuje sa veľa maliarskych efektov. Okrem týchto okázalých podobizní
sa objavujú už vo viedenskom období aj jednoduchšie maľované portréty, kde sa Kupecký
viac ako k vonkajšej podobnosti a pôsobivosti zameriava k vnútornému psychologickému
obsahu. S obľubou maľoval obyčajných ľudí z ulice, dokonca žobrákov, vojakov,
hudobníkov.
Z Viedne Kupecký niekoľko ráz odcestoval za umeleckou prácou. Roku 1711 bol
v Karlových Varoch, kde maľoval cára Petra Veľkého. Najprv sa ho bál, lebo počul chýry
o cárovej hroznej povahe. Bol však prekvapený, keď cára spoznal bližšie, jeho osobnosť
a zmýšľanie. Cár aj maliar sa veľmi zblížili. Od cára potom Kupecký dostal toľko
objednávok, že si musel najať pomocníka, maliara Hoyera z Lipska, ktorý potom
u Kupeckého zostal a odišiel s ním naspäť do Viedne. Roku 1716 Kupecký odcestoval do
Drážďan na pozvanie saského a poľského kráľa Augusta. Pritom sa zastavil aj v Prahe, kde
namaľoval niekoľko portrétov. V týchto rokoch bol pravdepodobne aj v Bratislave, kde
portrétoval Mateja Bella a akiste vytvoril aj niektoré obrazy so slovenskou tematikou.
Protireformačný kurz rakúskeho mocnárstva sa za Karola VI. zostroval. Jedine katolícke
náboženstvo malo podporovať jednotu štátu. Pretože Kupecký bol českobratrského vyznania,
nemohol to ďalej skrývať, preto bol so svojou rodinou nútený ujsť do Norimbergu. Z Viedne
odcestovali tajne, predstierajúc že odchádzajú do Karlových Varov. Bolo to okolo roku 1725.
V Norimbergu sa uberá cestou, ktorá sa vyznačuje len portrétmi vedcov, mešťanov, lekárov,
umelcov a priateľov, jednoduchých a prostých ľudí, ktoré sa zhodujú jednak s povahou tohto
meštianskeho sveta, jednak aj s vnútorným stavom umelca. Zahľadeného do seba
a hľadajúceho v sebe i v Bohu jedinú „hlbinu bezpečnosti“. Tu vidí v portrétovanom
predovšetkým človeka, zaoberá sa jeho vnútrom a zvýrazňuje ho. Touto stránkou svojho
umenia sa najviac približuje aj nášmu dnešnému chápaniu; vidíme v Kupeckom umelca
hľadajúceho a rozmýšľajúceho, ktorý svojou umeleckou vôľou vedel vyniknúť nad úroveň
dobovosti a vyvolať obdiv nielen súčasného sveta, ale aj úctu budúcich generácií.
Kupeckého umelecká tvorba je veľmi rozsiahla a doteraz málo prebádaná, hoci výskumom
jeho životného diela sa zaoberali od 19. storočia viacerí historici umenia. Jeho obrazy sú
roztrúsené po celom svete. Mnoho obrazov, ktoré sa mu pripisujú, sú však kópie, alebo
dielenské repliky a mnohé sa úplne stratili. Toto všetko sťažuje určiť počet diel, ktoré
Kupecký vytvoril (najväčšiu zbierku jeho diel a kópií podľa jeho originálov vlastní
budapeštianske Múzeum krásnych umení – 26 obrazov, skoro ten istý počet je aj v českých
galériách). Napriek tomu, že sa doteraz nepodarilo urobiť konečný súpis Kupeckého diel,
vieme si už dnes urobiť dobrú predstavu o jeho tvorbe i jeho umeleckom vývoji. Vytvoril
vyše 400 obrazov, z ktorých mnohé sú nezvestné. Hodnotu a závažnosť Kupeckého obrazov
dokumentuje aj 258 rytín, vyhotovených podľa nich. Dnes ich zostalo v svetových galériách
iba 160. Z obrazov, ktoré sú k dispozícii, môžeme usúdiť, že v rámci stredoeurópskeho
maliarstva konca 17. a začiatku 18. storočia Kupecký nemá konkurenta. Preto sa mu venuje
viac pozornosti ako dielam iných súčasných stredoeurópskych maliarov. Je tomu tak preto,
lebo Kupecký bol prvotriedny umelec, idúci cieľavedome za svojím umeleckým krédom,
originalitou a vyšším umeleckým majstrovstvom. Cesta, ktorú si vytýčil, bola priamočiara
a za tým, čo chcel, išiel napriek prekážkam. K jeho umeleckosti mu v mnohom dopomohla
i rodinná výchova a prostredie, z ktorého vyšiel. Roky, strávené v Pezinku, v slovenskom
prostredí, mali na jeho budúci život veľký vplyv. Domáce prostredie sformovalo jeho pevný
charakter, ktorým sa vyznačoval celý život. Aj v umeleckej tvorbe nájdeme prvky, ktoré si
odniesol z domu a ktoré v mnohom určovali jeho umelecký vývoj. Svojím umením sa chcel
vyjadrovať, nie slúžiť. Mal vrodený pozorovací talent i prirodzené sklony k intimite, ktoré ho
urobili majstrom psychologických portrétov, udivujúcich celú Európu. Nemaľoval
spoločenské hodnosti, ale človeka so všetkými jeho prednosťami i chybami. Bol mu
vzdialený idealizmus a idealizovanie portrétovaných, vtedy vlastné jeho súčasníkom. Vo
svojej tvorbe ťažil zo života a nie zo škôl. Študoval síce cudzie spôsoby maľby, ale vždy len
pre technické zdokonalenie svojho vlastného výtvarného štýlu a zručnosti. Všetko ostatné si
hľadal a riešil sám. Vždy sa usiloval ubrániť si svoj umelecký názor. Jeho umenie otvorilo
novú epochu stredoeurópskeho umenia. Ulica, na ktorej v Pezinku dodnes stojí Kupeckého
rodný dom, nesie jeho meno rovnako, ako aj základná škola.
Zoznam bibliografických odkazov:
Databáza REDO [online]. Pezinok : Malokarpatská knižnica, 2005. [cit. 2005-08-15].
DVOŘÁK, František. 1955. Kupecký. Bratislava : Slovenské vydavateľstvo krásnej literatúry,
1955. 157 s.
DVOŘÁK, František. 1957. Ján Kupecký. Bratislava : Slovenské vydavateľstvo krásnej
literatúry, 1957. 12 s. 34 obr. príl.
MEDVECKÝ, Ľudovít. 1967. Ján Kupecký. Pezinok : Malokarpatské vinohradnícke
múzeum, 1967. 47 s.
NEUMANN, Jaromír. 1990. Nad dielom Jána Kupeckého. In: Slovenské pohľady. [1990], roč.
106, č. 7, s. 51–64.
ZAJAC, Igor. 1997. Ján Kupecký. Pezinok : Malokarpatské múzeum, 1997. [4 s.]. 55 obr.
príl.
ZÚBEK, Ľudo. 1938. Ján Kupecký. Praha – Bratislava : L. Mazáč, 1938. 263 s.
ZÚBEK, Ľudo. 1965. Farebný sen. Bratislava : Slovenský spisovateľ, 1965. 274 s.
Webové stránky [cit. 2005-09-13].
Bínová Jiřina: Výstava Bratři Čapkové a Slovensko
Památník Karla Čapka ve Strži u Staré Huti u Dobříše společně s Památníkem národního
písemnictví v Praze připravil v roce 2004 výstavu Bratři Čapkové a Slovensko. Výstava je
putovní a její „pouť“ byla zahájena v Památníku národního písemnictví v Praze. Krátce byla
prezentována v lánské pobočce Muzea TGM Rakovník a poté již nastoupila svoji cestu po
pěti slovenských výstavních síních (ale také v knihovnách) v různých městech. Po skončení
bude představena znovu českým divákům.
Na myšlenku přednést příspěvek a referovat o této výstavě na Kolokviu českých, moravských
a slovenských bibliografů v Čejkovicích mě přivedl leták, který ředitelům příspěvkových
organizací Středočeského kraje předala při jedné z porad ředitelka Památníku Karla Čapka
ve Strži paní Kristina Váňová.
Její členství ve Společnosti bratří Čapků ji společně s Martou Dandovou z Památníku
národního písemnictví přivedlo v roce 2003 na studijní cestu po stopách obou bratří na
Slovensko. V Trenčíně na ně čekal pan Ivan Veliký, který po celou cestu byl jejich
průvodcem. Společně hledali stopy Josefa, Karla, ale i stopy masarykovské tradice.
Výstupem cesty bylo nejen zvláštní číslo Zpráv Společnosti Karla Čapka, ale především
myšlenka připravit a uspořádat výstavu společně se slovenskou stranou, tj. Společností přátel
české kultury k 15. výročí udílení Ceny Karla Čapka.
Cesta je velmi půvabně a podrobně popsána v samostatné příloze Dokumenta Čapkiana
XVII. Ke Zprávám Společnosti bratří Čapků z prosince 2003 (Za Čapky na Slovensko, text
i foto Kristina Váňová).
Čteme v textu Kristiny Váňové:
„V neděli před odjezdem jsme projednali s panem Velikým naše další plány. Návštěva nám
vnukla myšlenku uspořádat putovní výstavu dokumentů s pracovním názvem Bratři Čapkové
na Slovensku, a to tak, aby putovala současně v Čechách a na Slovensku. Výstava by se
mohla uskutečnit na podzim příštího roku.“
Díky ochotě a vstřícnosti obou autorek jsem získala dostatek podkladů k tomu, abych mohla
představit výstavu. Obě dámy mi daly k dispozici materiál: od paní ředitelky mám fotografie
panelů a mnoho zajímavých informací, dr. Dandová mně laskavě zapůjčila libreto výstavy.
Výstava shodou okolností v době konání bibliografického Kolokvia byla v Krajské knižnici
v Trenčíně a kolegyně Ľudmila Strohnerová mohla potvrdit nejen moje slova, ale především
skutečnost, že výstava je velmi zdařilá. Karel Čapek – rodák východočeský – je vzpomenut
v řadě muzejních expozic. Ve svém rodném městě Malých Svatoňovicích je v jeho rodném
domě umístěno Muzeum bratří Čapků.
Ve Středočeském kraji na Dobříšsku na úpatí Brd je Památník Karla Čapka Strž ve Staré Huti
u Dobříše. Strž je dům s rozsáhlým pozemkem, který dostali novomanželé Olga
Scheinpflugová a Karel Čapek jako svatební dar od svého švagra Josefa Palivce.
Čapek si dům v rozlehlé zahradě se starými stromy pod hrází rybníka Strž velmi oblíbil a byl
pro něho místem oázy – nikoliv odpočinku, protože pojetí zahrady bylo a dosud zůstává jeho
dílem. A dílem jeho rukou. V expozici je vystaven jeho zápisník s črty a návrhy, kam umístit
v zahradě určitý keř či strom, jak upravit lávky, které další dřeviny přikoupit.
Dům ve Strži má několik expozic, které se – pokud to rozlohy domu dovolují – stále rozšiřují:
kromě expozice o Karlu Čapkovi je jedno poschodí věnováno Olze Scheinpflugové, podkroví
před několika lety bylo upraveno pro expozici Ferdinanda Peroutky.
Mezi méně známé památníky patří expozice Karel Čapek a Západočeský kraj otevřená před
několika v zámku Chyše u Karlových Varů. Zámek koupil ing. Vladimír a ing. Marcela
Lažanští, vzdálení příbuzní bývalého majitele zámku hraběte Prokopa Lažanského, jemuž
byl zámek na základě Benešových dekretů zkonfiskován.
Je to dosti rozlehlý čtyřkřídlý zámek nepravidelného půdorysu. Původně renesanční zámek byl
přestavěn barokně, ale výslednou podobu dala zámku romantickogotizující přestavba v letech
1856–1858 architektem Ing. Vojtěchem Ignácem Ullmanem.
Karel Čapek zde byl na vyzvání otce posledního majitele Prokopa Lažanského III. v roce
1917 vychovatelem. Čapek byl v Chyši dosti nešťasten a po pěti měsících přesídlil natrvalo
do Prahy. Přesto se dnes Chyše svým vzácným obyvatelem pyšní.
Před zámkem je na pískovcovém soklu umístěna busta Karla Čapka připomínající
spisovatelovu přítomnost v roce 1917 od akad. sochaře Josefa Adámka a akad. arch. Jaroslava
Zbořila. Zámecká expozice Karel Čapek a Západočeský kraj je věnována především jeho
pobytu na zámku. V letošním roce měl být přístupný již také pokoj, který tam měl Čapek
přidělen v době svého působení. Byl to jeden z nedobře situovaných pokojů – údajně ho
Čapek měl přidělen proto, aby měl svého svěřence stále na očích nebo alespoň na doslech
a mohl eventuelně zaznamenat i jeho noční odchody. Téměř rovnou z Chyše ho sourozenci
vezli za tatínkem do Trenčianských Teplic, protože pobyt v zámku nahlodal jeho zdraví.
Výstava s názvem Slovensko bratří Čapků byla otevřena nejprve v Památníku národního
písemnictví v Praze pod záštitou ministra kultury – tehdy ještě Pavla Dostála – jako akce
Měsíce česko-slovenské kulturní vzájemnosti v roce 2004. Po Praze ji mohli návštěvníci
shlédnout v Muzeu TGM v Lánech a odtud již zahájila svoji pouť po slovenských městech
a jejich výstavních síních. Autorem scénáře výstavy je literární historička PhDr. Marta
Dandová z Památníku národního písemnictví v Praze. Výstava není rozlehlá – 11 panelů,
2 vitríny s trojrozměrnými předměty, především knihami.
Úvodní panel věnovaný Trenčianským Teplicím, kde otec bratří dlouhá léta působil jako lékař.
Panel je uvozen známým citátem Karla Čapka z dopisu Josefu Rozsívalovi (24. listopad
1932). „… pro mne není Slovensko jen nějakou cizí zemí, kterou bych se musel extra
zabývat: jezdím tam od roku 1910 každé léto, moji rodiče tam byli doma, i já se tam cítím už
dávno jako doma; Trenčínsko, Orava, Zlatomoravecko jsou pro mě opravdu domovem
v docela intimním smyslu…“ O návštěvách rodičů se zmiňuje i Helena Čapková ve své
vzpomínkové knize Moji milí bratři, na panelu je fotografie Heleny Čapkové a obálka
vzpomínkové knihy. Další panel je věnován Čapkovým pobytům ve Vysokých Tatrách. Pobyt
na Slovensku v roce 1927 přibližuje Karel Scheinpflug v knize Můj švagr Karel Čapek.
Popisuje dům Miško Schwarze, statkáře z Rumanové a jeho návštěvy – jezdívali k němu
Eduard Kohout, Hugo Haas, Adina Mandlová, Eliška Poznerová, Václav Vydra st., Eduard
Bass, manželé Peroutkovi, Karel Čapek a jiní.
Tento mecenáš pražských, resp. českých, umělců je navštěvoval v Praze – herce, herečky,
malíře. Každý z návštěvníků – malířů mu zanechal svůj obraz, jeho sbírka byla dosti rozsáhlá.
Byl to slovenský Žid, za války byl v koncentračním táboře, vrátil se, nějaký čas žil znovu na
svém statku, ten byl a dosud je v dezolátním stavu. Svůj život dožil v domově. Žije jeho neteř,
se kterou nejsou žádné kontakty. V 50. letech napsal dopis Olze Scheinpflugové, který je
uchován v Památníku národního písemnictví v Praze.
I Karel Scheinpflug se zmiňuje ve svých vzpomínkách: „Když se později dostal bez své viny
do těžkých potíží, podstatně jsme mu vypomohli. Zachránit jsme ho bohužel nemohli…“
Další panel připomíná Čapkovy pobyty v Topoľčinkách, kde s prezidentem Masarykem
vznikaly jeho proslulé Hovory s TGM. Na panelu je několik fotografií prezidenta, na jedné
z nich spolu s Eduardem Benešem, který Masaryka v Topoľčinkách navštívil. Nejen že zde
vznikaly Hovory s TGM, i odsud posílal Čapek příspěvky do Lidových novin. Podle
informace paní Váňové zde roste druh javoru – javor tatarský – který má na podzim zvláštní
barvu a na tu vždy TGM čekával. Čapek obdobné dva tyto javory zasadil také ve Strži a jsou
tam dosud.
Vlastimil Fišar ve své knize Bratři Čapkové a Slovensko, vydané péčí Klubu přátel české
kultury v roce 1990, píše: „V tomto čase sa do Čapkovho obrazu dostává Turčianský Svatý
Martin a Bystrička. V malej dedince, pár kilometrov od centra… trávieval profesor TGM
s rodinou jedenáct prázdninových pobytov… ‚Turčianská zahrádka‘ Masarykovcom učarila
a po rokoch… se znovu sem vracajú. Dr. Alice Masaryková, prezidentova dcéra, v bývalej
Lehotskej kúrii zraduje svojmo otcovi – prezidentovi, letné sídlo. Renovácia bola ukončená
v auguste roku 1931 a ‚starý pán‘ tu potrefil plné dva mesiace oddychu.“
I zde ho navštívil Karel Čapek.
Další panel upomíná na známé „pátečníky“ v Čapkově vile. Autorka libreta dr. Dandová jako
citát uvedla část dopisu F. Krčméryho: „Včera som bol u Karla Čapka, vo väčšej literárnej
spoločnosti (boli tam prof. Mathesius, filozof prof. Kozák, z mladších spisovateľov Langer,
Kopta, Peroutka). Hovorilo se najviec o spisbe románovej. Sú to bystré hlavy, ale ničoho
veľkého ani v jednom z nich. Čapek je mlčanlivý a z nich nejcennější. On sa interesuje
o Slovensko statočně. Pozval ma, aby som prišiel medzi nich každý týždeň, sľúbil som.“
Několik dalších panelů je věnováno oravským pobytům, kde pobývali bratři oba.
Zejména pro Josefa Čapka a jeho rodinu to bylo místo každoročních letních pobytů až do roku
1938. O nich se řadu zajímavých podrobností dozvíme z knihy Bratří Čapkové. Josef Čapek
dával pobytům na Oravě přednost před pobyty ve Strži i po roce 1935, ačkoliv mu tam Karel
Čapek upravil a připravil dvě místnosti v podkroví. Důvodem Josefova nezájmu o pobyty bylo
napětí mezi ním a Olgou Scheinpflugovou – příbuzní se s volbou KČ vlastně nikdy nesmířili.
O Oravě a Oravském hradu se Karel Čapek zmiňuje ve svých Obrázcích z domova. Na dalším
„oravském“ panelu čteme citát Jaroslava Křičky o tom, jak se na Oravě žilo. Jaroslav Křička byl
s Čapkem na Oravě v roce 1932. Společně se tam vrátili i s dámami, tj. paní Křičkovou
a Olgou Scheinpflugovou v roce 1935, dle pohlednice s tímto vročením.
Dovolila jsem mimo výstavu doplnit svoji prezentaci fotografií z jednoho prázdninového
pobytu na Oravě z knihy Jeden a druhý – Vzpomínky na bratry Čapky vydanou v roce 1988
nakladatelstvím Kruh v Hradci Králové, kterou vybral a uspořádal náš bývalý kolega,
předčasně zemřelý čapkolog Ladislav Vacina, bibliograf, pracovník Studijní a vědecké knihovny
v Hradci Králové.
Na Oravě podnikala společnost mnoho výletů, dochovaly se fotografie z let 1932 a 1937
z výletu na Velký Choč. Karla Čapka Orava inspirovala nejen jako fotografa, ale také jako
kreslíře. Na panelech jsou představeny jeho kresby chalup, krojů, krav, husí, ženy s fajfkou,
stádo ovcí i obálky knihy Oravské reminiscence Karla Čapka.
Na připojeném citátu čteme z Oravských vzpomínek Jaroslava Rozsívala: „Koupaliště
v Podzámku, ozářené sluníčkem a postříkané stíny vysokých stromů z protější Kičery – to je
v létě pestrý koberec radostí a smíchu, rytmická píseň zdravého pohybu, struhující nákaza
bezstarostného oddechu a zábavy.
Po vzrušujícím volejbalovém zápase zabrali sportovní plácek starší ctitelé umírněného
tělocviku, tzv. ‚oravské vzduchoplavby‘. Energický admirál – táta Rozsíval – komanduje
hlasitě vzorné cvičence, přijímá vojenské hlášení viceadmirála Jaroslava Křičky – a pak
následuje veselá půlhodinka prostocviků; občas ji podbarví svým zvučivým smíchem temperamentní Zuzka Zguriška; Václav Talich sleduje pozorně snaživé cvičence z vody – drhne se
rýžovým kartáčem až má kůži červenou jako rak; Josef Hora sedí ve stínu načechrané vrby,
usmívá se, ale oči mu každou chvíli zabloudí do hlubokého zamyšlení…“
Na posledním 15. panelu čteme z textu autorky libreta: „V roce 1983 vznikl v Bratislavě Kruh
priateľov českej kultúry, který věnoval po dobu své existence značnou pozornost bratřím
Čapkům. Vyvrcholením snahy slovenských čapkologů propagovat život a dílo bratří Čapků
na Slovensku je každoroční udělování cen Karla Čapka. Od roku 1990 tuto cenu udělují
Město Trenčianské Teplice, Kruh přátel české kultury Bratislava a slovenské léčebné lázně
Trenčianské Teplice za propagaci života a díla bratří Čapků na Slovensku a za praktické
uplatňování česko-slovenské vzájemnosti. Autorem Ceny Karla Čapka je akademický sochař
Ilja Holešovský z Trenčianské Teplé.“
Ačkoliv na panelu nejsou všichni nositelé Ceny Karla Čapka uvedeni, připomeňme si je:
1990 Vlastimil Fišar, recitátor, herec
1991 Prof. PhDr. Miloš Tomčík, DrSc., literární vědec, čestný předseda Klubu přátel české
kultury Bratislava
1992 Veliký, kulturní pracovník v Trenčíně
1993 Jaroslav Rozsíval, herec, zpěvák, předseda Klubu přátel české kultury
1994 Prof. Ladislav Vychodil, scénický výtvarník, pedagog
JUDr. Jaroslav Slavík, historik umění, znalec výtvarného díla Josefa Čapka
1995 Prof. PhDr. František Černý, DrSc., teatrolog, pedagog
Jozef Kroner, herec
1996 Gabriela Vránová, herečka a recitátorka
Viera Strnisková, herečka a recitátorka
1997 Marie Šulcová, publicistka a spisovatelka
Ladislav Chudík, herec
1998 Prof. Peter Karvaš, spisovatel, dramatik a pedagog
Doc. PhDr. Jiří Opelík, CSc., literární vědec
1999 Prof. Radovan Lukařský, herec, recitátor
PhDr. Ladislav Lacha, CSc., divadelní historik
2000 PhDr. Marta Dandová, literární historička a editorka, autorka tohoto scénáře
Soňa Čechová, publicistka a překladatelka
2001 Aleš Fetters, pedagog, publicista, regionální historik z Náchoda
Prof. Martin Huba, herec, režisér, pedagog
2002 PhDr. Boris Mědílek, povolání uvádět netřeba, že ☺
Prof. Emília Vašáryová, herečka a pedagožka
2003 Josef Abrhám, herec
Jozef Ciller, scénický výtvarník a pedagog
2004 Josef Protiva, scénárista, režisér, producent ČT, předseda Společnosti bratří Čapků
Mgr. Štefan Vraštiak, filmový historik, publicista
Po virtuální prohlídce celou výstavou se na závěrečné fotografii díváme na ředitelku Památníku
Karla Čapka ve Strži při vernisáži výstavy v Památníku národního písemnictví v Praze.
Věřím, že kolegové ze slovenských měst, pokud výstava v jejich městě bude, ji navštíví
a připomenou si krásné bibliografické setkání v Čejkovicích. A nejen kolegy z knihoven
v České republice zvu do Středočeské vědecké knihovny v Kladně, kde bude výstava
instalována, až doputuje Slovenskem.
Farah Valéria: Spolupráca Štátnej vedeckej knižnice v Košiciach s českými knižnicami
a ďalšími kultúrnymi inštitúciami
Naša knižnica má bohatú tradíciu v spolupráci a vo vzájomných vzťahoch s rôznymi
českými kultúrnymi inštitúciami, vrátane knižníc. V mojom príspevku sa zameriavam na 3
oblastí spolupráce : československé bibliografické periodiká, bohemiká vo fondoch ŠVK K a
výstavy o vzájomných česko-slovenských vzťahoch a českých osobnostiach v ŠVK K.
Československé bibliografické periodiká
Spolupráca našej knižnice v dnešnej podobe s českými knižnicami siaha až ku koncom 40.50. rokov minulého storočia. V roku 1946 vznikla knižnica Vysokej školy
poľnohospodárskeho a lesného inžinierstva (VŠPLI) v Košiciach. Už v tomto čase s
rozvojom poľnohospodárstva a techniky vznikla potreba poľnohospodárskej bibliospravodajskej služby. Tá sa sústredila pri Československom ústave práce v Prahe, neskôr sa
rozšírila o Oblastný ústav ČsÚP v Bratislave a v roku 1949 sa zriadila aj jeho pobočka v
Košiciach pod názvom Poľnohospodárske a lesnícke dokumentačné stredisko (PLDS). A
práve toto pracovisko - ktoré sa stalo základom neskoršieho bibliografického pracoviska
ŠVK v Košiciach – sa včlenilo v roku 1951 do Ústrednej pôdohospodárskej knižnice,
predchodkyne ŠVK K. Už od roku 1950 PLDS začalo vydávať celoštátny referátový časopis
Prehľad poľnohospodárskej a lesníckej literatúry v troch sériách (v lístkovej a neskôr v
zošitovej forme), ktorý mal spolu 3 ročníky (1950-1952). V rámci výstavby hutného
kombinátu v Košiciach venoval pražský ÚTEIN súbor okolo 50 tisíc anotovaných
bibliografických záznamov z techniky. Československá spolupráca nastala aj na poli
spoločenských vied, ktorá vyústila v roku 1953 do vydávania celoštátneho bibliografického
časopisu Věda o umění, ktorý v roku 1955 už mal tieto série: Divadlo, Film, Hudba,
Jazykoveda, História, Literatúra a Výtvarné umenie. Bibliografickí pracovníci ŠVK K
spolupracovali so Slovanskou knihovnou ako aj so Státní knihovnou společenských věd v
Prahe. Pre ilustráciu uvedieme, že za obdobie r. 1956-1960 naši bibliografi spracovali a
zaslali do Slovanskej knihovny v Prahe spolu 5619 záznamov z neslovanských časopisov a
od nej sme dostali 2596 záznamov zo slovanských časopisov. Táto spolupráca trvala do roku
1963.
Bohemiká vo fondoch ŠVK K
Rozhodnutím Povereníctva školstva, vied a umení č. 23. 529/1952-IV/3 zo dňa 10. júla 1952
prevzala ŠVK K fondy historickej knižnice bývalej Právnickej akadémie v Košiciach, ako aj
ďalšiu vedeckú literatúru bývalej Verejnej knižnice mesta Košíc. Ďalší fond starých tlačí bol
získaný formou daru, kúpou, prípadne presunom z fondov ďalších knižníc. Na rôznorodosť
fondu má svoj vplyv pomerne veľký časový rozptyl, veď jeho súčasťou sú staré tlače od
inkunábul (36 zv.) až po knihy z 20. storočia.
V súčasnosti z cca 90 tisíc zväzkov starých tlačí tvorí kompaktný celok historickej knižnice
PA 66 520 zväzkov, z toho dostupné bohemiká predstavujú 190 zväzkov. Ďalšou
pasportizáciou bežného fondu sme získali ďalších 347 zväzkov bohemík. Veľkosť fondu
starých tlačí nás podnietila k postupnému tematickému spracovávaniu fondu a k čiastkovým
výstupom. Prvou lastovičkou bola diplomová práca Magdalény Švigárovej: Bohemiká v
historickom fonde ŠVK v Košiciach (Filosof. fakulta UK v Prahe, 1994), v ktorej spracovala
134 zväzkov z fondu PA. Na túto prácu nadväzoval ďalší klasický výstup v roku 1999 pod
názvom Tlačiarenské bohemiká do roku 1900. Bibliograficko-katalogizačným popisom bolo
spracovaných 597 záznamov, z čoho 60 tvoria duplikáty. Ide o tlače z produkcie všetkých
tlačiarní na území Čiech. Najstaršou je tlač z roku 1571, no najviac pochádza z 18. a 19.
storočia. Po jazykovej stránke majú prevahu tlače v jazyku českom a nemeckom. Katalóg je
usporiadaný abecedne podľa autorov, resp. podľa názvov anonymných diel. Pri
viaczväzkových dielach sme použili chronologické radenie. Dielo je vybavené 8 registrami.
V roku 2005 sme databázu historických fondov (HIS) konvertovali z programu CDS/ISIS do
programu ALEPH - výmenný formát UNIMARC - a zároveň vystavili a sprístupnili na našej
www.svkk.sk . Súčasťou tejto databázy je podskupina BOHEM (záznamy o tlačiach z
produkcie českých tlačiarní do r. 1900). V súčasnosti pracujeme na prehľade českých
časopisov a zborníkov vo fonde našej knižnice v tom istom časovom rozhraní. Mapujeme
počty titulov a ročníkov, stručne popisujeme ich zameranie.
Výstavy o vzájomných česko-slovenských vzťahoch a českých osobnostiach v ŠVK Košice
Niekoľkoročná tradícia bohatých kultúrnych podujatí v rámci Dní českej kultúry, ktoré sa
tešia pozornosti košickej verejnosti, priviedla pracovníkov Štátnej vedeckej knižnice
v Košiciach k myšlienke – prispieť svojou aktivitou do tohto programu. Vzhľadom na bohatý
knižný a časopisecký fond našej knižnice inštalovali sme celý rad výstav, týkajúcich sa témy
dnešného môjho príspevku. Dnes Vám predstavím tri z nich.
U prvej námet vyšiel od pracovníkov oddelenia historických fondov, ktorí v roku 1999 vydali
už vyššie uvedený súpis dostupnej časti tlačiarenského bohemikálneho fondu do roku 1900
vo fonde ŠVK v Košiciach. Pre potreby výstavy sme vybrali z tohto súpisu 9 českých kníh a
viaceré periodiká zaoberajúce sa slovenskou problematikou.Výstava, ktorá dostala názov O
Slovensku v českých knihách a časopisoch do roku 1918, bola otvorená v Mesiaci československého porozumenia 24.10.2002 v priestoroch požičovne ŠVK K za účasti zástupcov
Českého spolku na Slovensku. Jeho regionálna organizácia v Košiciach sa kultúrnym
programom postarala o vytvorenie príjemnej a slávnostnej atmosféry. Výstavu tvorí 14
výstavných panelov, ktoré boli doplnené vo vitrínkach vystavenými knihami a časopismi
z historického fondu ŠVK K, vydanými od polovice 19. storočia do roku 1918. Textové
i obrazové dokumenty vytvárajú 13 tematických okruhov.
Pod názov ČESKO-SLOVENSKÉ POROZUMENIE sú zhrnuté články vyjadrujúce úprimné
a priateľské vzťahy Čechov k Slovákom publikované najmä v Revue Naše Slovensko,
ktorého poslaním bolo pestovať česko-slovenskú vzájomnosť. Začal vychádzať v roku 1907,
no už v roku 1910 pre nedostatok financií i predplatiteľov zanikol. Kompletné tri ročníky sa
nachádzajú vo fonde ŠVK K. V úvode prvého čísla prvého ročníka sa píše: „Ryzost
a bohatství slovenské řeči a slovenských lidových zvláštností bude pro bratry Čechy hojným
pramenem a sice jakpro jejich řeč, tak i pro jinou uměleckou tvorbu. Jestliže by Slováci byli
pomaďarštěni a jejich národní žití by se nezachránilo, pak by Češi ztratili i toto, pro duševní
práci tak bohaté pole.- Podporování Slováků přinese tedy Čechům i v tomto směru hojné
ovoce.“(In: Revue NAŠE SLOVENSKO. Roč. I., 1907-1908, s. 4.). Mnoho článkov
v dobovej tlači zdôrazňujúcich potrebu záujmu Čechov o Slovákoch napísal veľký slovakofil
Karel Kálal, riaditeľ priemyselnej a obchodnej školy v Písku v Čechách. Práve na jeho podnet
začal majiteľ továrne na požívatiny pán Vydra vydávať v Prahe pre Slovákov mesačník
Vydrove besiedky, ktorý popri reklame na výrobky Vydrovej továrne prinášal mnoho
užitočných rád a hlavne beletristických príspevkov od slovenských autorov.
SÚDOBÉ VRENIE ŽIVOTA SLOVANSKÉHO je názov druhého tematického bloku.
Zborník Slovanský přehled vychádzal mesačne v samostatných zošitoch a jeho úlohou bolo
oboznamovať čitateľov s ostatnými slovanskými národmi, teda i slovenským. Zverejňoval
ukážky zo slovanskej poézie, literárne, historické, národohospodárske články, listy a správy
od zahraničných korešpondentov, recenzie kníh. Vo fonde ŠVK K sa nachádza aj prvý ročník,
ktorý vychádzal v roku 1899. Spomenutý Karel Kálal formuloval v roku 1904 v Slovanskom
přehlede úlohy českých spisovateľov a umelcov v česko-slovenskej vzájomnosti a kládol im
na srdce dve veci: - aby zpracovali slovenskou látku vědecky a aby sbírali slovenské náměty
k umelecké tvorbě, - aby pěstovali osobní styky se spisovateli a umělci slovenskými.
O tom, čo sa dialo na území Slovenska na poli kultúrnom, politickom a spoločenskom
informovali periodiká Český učitel, Vlasť - časopis pro poučení a zábavu i Naše doba –
Revue pro vědu, umění a život sociální. Z posledne spomenutého sú vo fonde ŠVK K
exempláre z roku 1897 a 1911.
SLOVENSKÁ TEMATIKA V BELETRII A V PRÁCACH O LITERATÚRE je zastúpená
beletristickým týždenníkom Lumír, ktorý začal vychádzať v roku 1851, redakčne ho
pripravoval Ferdinand B. Mikovec. Práve tento časopis je z vystavených najstarší, a to z roku
1852 a 1853. Nájdeme v ňom napr. Nástin z dějů slovenských – Matouš z Trenčína (L, Roč.
III., 1853, s. 231-235). Mládeži sú venované básne v druhej najstaršej vystavenej knihe Jarné
listy.- Ve dvojím oddělení, pro dítky menší a odrostlejší, vydanej v Prahe v roku 1855.
Zostavovateľ František Doucha do nej popri poézii českých autorov vybral verše Kollárove,
Šafárikove, Jonáša Záborského a ďalších slovenských literátov. V knižnej sérii Knihovna
československá, ktorú pripravoval Rudolf Pokorný, vyšla v roku 1881 práca významného
literárneho vedca Jaroslava Vlčka Literatura na Slovensku, její vznik, rozvoj, význam
a úspěchy.- Příspěvek k dějinám písemnictva československého.
ZO SLOVENSKEJ ĽUDOVEJ SLOVESNOSTI, O VÝTVOROCH ŠIKOVNÝCH RÚK
ĽUDU, O STAVITEĽSKOM UMENÍ A KRÁSE DOMOVA - to sú názvy ďalších troch
výstavných listov, ktoré obsahujú príspevky o ľudovej kultúre v konkrétnych slovenských
lokalitách, o slovenskej ľudovej slovesnosti, odeve, výšivkách, keramike či architektúre. Sú
publikované hlavne v Národopisnom věstníku česko-slovanskom, ktorého prvé číslo vzniklo
v roku 1906 (vo fonde do roku 1915). Mnoho rokov vychádzal v Čechách časopis Český lid,
venovaný štúdiu ľudu v Čechách, na Morave, na Slovensku a v Podkarpatskej Rusi.
„Přísloví jde z rozumu a rozum za příslovím“ je mottom časti Z ĽUDOVÝCH MÚDROSTÍ.
Nemenej zaujímavá je práca Rostlinstvo a jeho význam v národních písních, pověstech,
bájích, obřadech a pověrách slovanských. Tento príspevok k slovanskej symbolike zozbieral
a spísal Primus Sobotka a vyšiel v Matici českej v Prahe v roku 1879.
Informácie z hudobného diania v Uhorsku možno nájsť v časopisoch Hudební revue a Dalibor
(1873, 1881). V zozname českoslovanských speváckych spolkov nájdeme spevácky spolok
z Banskej Bystrice, v niekoľkých článkoch sa hovorí o tom, že Slovák sa honosí bohatým
pokladom rozmanitých spevov, veľa pozornosti venujú Česi skladateľovi Jánovi Levoslavovi
Belovi, ktorého poznajú „co umělce v každém ohledu nadání vynikajícího“ (Dalibor, Roč. III.,
1881, s. 61). Z českých skladateľov to bol Vítězslav Novák, ktorý zožal úspech najmä svojou
symfonickou básňou V Tatrách (Hudební revue, Roč. I., 1908, č. 3, s. 61-62). Významné
a zaujímavé sú isto aj cestopisy z pera viacerých českých autorov, ktorí navštívili Slovensko
v závere 19. storočia. Nielen ľudové piesne a poézia, ale „...i mistrné kresby ze Slovenska,
jakéž nám zlaté péro naší nesmrtelné Boženy Němcové zanechalo“, viedli autora týchto slov
Rudolfa Pokorného „pod velebné Tatry, pod něž pověst staví kolébku Slovanstva“. Roku 1879
navštívil spolu s Adolfom Heydukom prvýkrát Slovensko, poznal „zahrádku Slovenska“
Turiec, navštívil Liptov, Tisovec i Banskú Bystricu. Druhý a tretíkrát navštívil Slovensko
v rokoch 1880 a 1885. Na základe týchto ciest napísal svoje Potulky po Slovensku, v tom
čase jediný prameň o pomeroch na Slovensku. Vzbudil záujem Čechov o cesty na Slovensko
do tej miery, že začali vychádzať i ďalší sprievodcovia. V tatranskej turistike najviac vynikol
Karel Drož.
AKO SA NA SLOVENSKU TANCOVALO A VYHRÁVALO sa dozvieme z práce
významného českého autora Čeňka Zýbrta Jak se kdy v Čechách tancovalo, ktorá vyšla
v Prahe v roku 1896. V knihe nájdeme zmienky o slovenských hudobných nástrojoch
a tancoch vyobrazených na kresbách zo senického kancionálu z roku 1692, ale aj samostatnú
časť Lidové tance na Slovensku.
O SLOVENSKU ENCYKLOPEDICKY A MIESTOPISNE prináša najmä Ottův slovník
náučný.- Ilustrovaná encyklopedie obecných vědomostí. Dvacátýtřetí díl, ktorý vyšiel v Prahe
roku 1903. Spoločnosť Národopisného múzea československého v Prahe vydala v roku 1919
už III. skrátené a upravené vydanie knihy Prof. Dr. L. Niederla „Národopisná mapa
a statistika Uh. Slováků na základě sčítáni lidu z r. 1900“ pod názvom Místopis a národnostní
statistika obcí slovenských s 1 přehlednou mapkou. Obsahuje popis národnostných hraníc na
Slovensku, prehľad percentuálneho počtu Slovákov podľa štatistiky z rokov 1890, 1900
a 1910, ako aj abecedný slovensko-maďarský a maďarsko-slovenský zoznam mien obcí.
Najstaršou knihou v rámci tematiky výstavy z fondu ŠVK K je Stav a děje národův na zemi
uherské bydlících z roku 1851. Autor Slavimil Čekanovič-Intibus v nej podal históriu národov
žijúcich na území Uhorska od najstarších čias po rok 907, po príchod Maďarov a bitku
břetislavskú. V práci venoval veľkú pozornosť aj Veľkomoravskej ríši a Cyrilovi a Metodovi.
Druhou zaujímavou výstavou je ČESKÍ UMELCI A SLOVENSKO - kontakty českej
a slovenskej kultúry v minulosti v dokumentoch ŠVK Košice.
Výstava - to sú črty zo života a diela niektorých českých výtvarníkov, spisovateľov, básnikov
a ďalších umelcov, ktorí mali vrúcny vzťah k Slovensku a ten tlmočili vo svojich dielach.
Z hľadiska časového ide o obdobie zhruba od polovice 19. do polovice 20. storočia – od čias
národného obrodenia, keď pôsobili takí velikáni českej kultúry, ako Jozef Mánes, Mikoláš
Aleš, Božena Němcová a mnohí ďalší. Keď sledujeme vzájomné vzťahy českej a slovenskej
kultúry, výtvarného umenia i literatúry, poznáme - isto nie bez hrdosti -, že Slovensko bolo
pre mnohých českých umelcov zdrojom inšpirácie, veľkým motívom a opätovným
podnecovateľom.
Pre Jozefa Mánesa bolo Slovensko stelesnením krásy, svetom prvotnej rýdzosti. Mánes sa
v lete 1846 vydáva prvýkrát na Slovensko – na svoju púť za ľudom a jeho kultúrou. Neskôr, v
roku 1854 pobudol už na Slovensku dlhšie. Navštívil Trenčín, jeho okolie a údolím Váhu
proti prúdu a cez Čadcu smeroval do Sliezska. Kreslil a maľoval vidiecky typ v „nedeľnej
pohode“. Cesta po Slovensku nezostala v Mánesovej tvorbe iba epizódou. Čo Jozef Mánes na
Slovensku videl, stalo sa ozajstným základom vyvrcholenia jeho tvorby. Slovenské typy
spodobnil v mnohých svojich dielach, napr. aj na niekoľkých medailónoch dosky Orloja
Staromestskej radnice v Prahe.
Významná osobnosť českého umenia tzv. generácie Národného divadla Mikoláš Aleš, maliar
s veľkou fantáziou, spontánny kresliar, ilustrátor rojčil podobne ako jeho generácia
o národnom umení ako ideáli. Mladý umelec zanietený históriou, tvorca cyklov Vlasť, Živly
i Život starých Slovanov, sa dostal do konfliktov s akademickými autoritami dobového vkusu,
ktorí mu bránili v oficiálnej kariére. A práve v čase, keď sa mu žilo najhoršie, začal pracovať
pre Slovensko. Svojimi smelými kresbami pre martinský humoristický časopis Černokňažník
bránil Slovensko pred násilným odnárodňovaním. Prispieval doňho pravidelne od roku 1886
desať rokov, počas ktorých nakreslil 388 obrázkov. V tom čase ešte na Slovensku nebol. Prvý
raz sa dostal do Trenčianskych Teplíc v roku 1893, druhýkrát v roku 1897 bol jeho pobyt
dlhší, navštívil Skalicu, Bratislavu a Trenčín. Kreslil si postrehy, záznamy niekoľkými
čiarami, zaznamenával pohyb či charakter javov. Nadchýnala ho hudba nespútaných
„Cigánov“, ktorí boli pre maliara symbolom voľnosti a plného života. Závažnou časťou
Alešovho diela boli kresby piesní, v ktorých nachádzal všetko: nespútanosť citov, hĺbku,
šírku, gradáciu deja. Zaujímavým dokladom Alešovej tvorby pre Slovensko je farebná
mozaika podľa jeho návrhov na priečelí bývalého Katolíckeho domu v Skalici, postaveného
roku 1904 architektom Dušanom Jurkovičom.
Blízky, ba vrúcny vzťah k Slovensku mala Božena Němcová. Dokumentovala ho počas
pomerne krátkeho časového úseku zo svojho života štyrmi návštevami (1851, 1852, 1853,
1855). Očarila ju nádhera prírodných krás, ale určite ju ešte väčšmi nadchýnali stretnutia
s prostým slovenským ľudom a osobné styky s niektorými slovenskými vzdelancami.
Skúsenosti z ciest po Slovensku sa odrážajú v poviedke „Dedina v horách“ a „Chyža pod
horami“. Němcová ukazuje českému čitateľovi slovenský ľud s nesmiernou láskou
a odsudzuje všetkých, ktorí sa k nemu správajú povýšenecky a veľkopansky. Motívy zo
Slovenska spracovala aj v mnohých žurnalistických úvahách, cestopisných i národopisných
črtách i v obľúbených rozprávkach.
Básnikom česko-slovenskej vzájomnosti bol Adolf Heyduk - nazývaný „pootavský slavík“.
Slovensko spoznal už ako dvadsaťročný študent, keď cez prázdniny roku 1855 navštívil
svojho brata v Malackách. Zblížil sa s ľudom, ktorého reč mu bola taká blízka. Spoznával
v priaznivejšom svetle aj Rómov, čo sa odrazilo aj v jeho tvorbe. Mal rád Slovensko a bol
jedným z prvých ospevovateľov slovenskej prírody a ľudu. Bratom Slovákom venoval knihu
veršov „Cymbál a husle“, v ktorej podnecoval národnú hrdosť Slovákov a v Čechoch
vedomie národnej jednotnosti.
Aj vzťah Aloisa Jiráska k Slovensku bol vždy srdečný a úprimný. Tento významný
spisovateľ a dramatik a zároveň profesor dejepisu do radu svojich diel (Hejtmanská sláva,
Rozmanitá próza) zaradil aspoň na chvíľu niektorý slovenský typ a ich dej sa často týka
Slovenska. Trojdielnym historickým románom „Bratstvo“ sa dostal do tesnejšieho styku so
Slovenskom. Za historickým materiálom cestoval na Gemer i horný Šariš (roku 1896,1897
a 1907). Sám o tom napísal: „Putoval jsem Slovenskem po stopách našich husitů... vyhledával
místa, kteráž opanovali, a tu vládli, kde si nové tvrze vystavěli, odkud najížděli pro strach
a hrůzu na území svých uherských protivníků. Hledal jsem památky minulosti a přítomnost se
přitom namítala, slovenský krásný kraj, jeho lid a lidu toho byt a život.“ Jirásek navštívil aj
Bratislavu, kde ho prijali s radosťou a nadšením, vďační za to, čo svojím dielom pre
Slovensko urobil, i za to, že dal podnet k zbierkam na Slovenské národné divadlo.
Príbehy o Jánošíkovi a zbojníckej družine inšpirovali mnohých umelcov. Jiřího Mahena,
spisovateľa, novinára, knihovníka i divadelníka k hre „Jánošík“, ale i Miloša Jiránka, maliara
a spisovateľa v jednej osobe k literárnemu i výtvarnému spracovaniu. Keď sa v auguste 1903
konala v Žiline Hornouhorská priemyselná výstava, vystavovali na nej svoje práce spoločne
českí aj slovenskí autori. Nechýbali ani bratia Jaroslav a Karol Augustovci a Emil Pacovský
z Čiech, či bratia Joža a Franta Úprkovci z Moravy. Úspech výstavy bol veľký a podnietil
založenie združenia Grupa uhorsko-slovenských maliarov. Jej cieľom bolo predstaviť
verejnosti diela s národopisnou tematikou, vytvorené počas tvorivých pobytov v Detve.
Toto mestečko, ale najmä Vysoké Tatry často kreslil, maľoval v nich svoje akvarely
i monumentálne oleje Otakar Štáfl. Pohorelská Maša na Horehroní a prekrásny zámok sa stali
v 30. rokoch 20. storočia počas siedmich prázdnin miestom letných pobytov významného
českého maliara a grafika Maxa Švabinského, Važec natrvalo učaroval Janovi Hálovi
a Martin Jaroslavovi Vodrážkovi.
Záver výstavy sme venovali „majstrovi deviatich remesiel“ Karolovi Plickovi, pedagógovi na
všetkých stupňoch škôl, zberateľovi folklóru na Slovensku. Bol fotograf-výtvarník,
choreograf i zbormajster, hudobný vedec i spisovateľ, muzikant, kameraman a režisér. Keďže
popri filmovaní aj fotografoval, mohli neskôr vzniknúť mnohé reprezentatívne publikácie,
ktoré nájdete v našom knižnom fonde.
Tretia výstava SPÁJAJ MOSTOM A NEROZDEĽUJ KLINOM sa venuje kultúrnej a literárnej
činnosti košického rodáka Antona STRAKU, československého kultúrneho diplomata.
Výstava prináša okrem životopisných údajov a jeho pôsobení na Slovensku i v Maďarsku aj
jeho diplomatickú činnosť v Prahe, na ktorú - pre krátkosť času - sa sústredíme. V roku 1920
prijal Anton Straka ponuku Ministerstva národnej obrany a v lete toho roku odišiel do Prahy.
Neskôr tam pracoval v tlačovom oddelení predsedníctva vlády ako referent pre slovenské
a maďarské záležitosti. V propagácii turistických zaujímavostí Slovenska pokračoval
i v Prahe. V tom čase okrem iného založil Športový klub Tatran. Na pamiatku jeho činnosti
bol jeden z vodopádov v Slovenskom raji pomenovaný ako „Vodopád Antona Straku“.
V októbri 1920 sa zoznámil so svojou budúcou manželkou herečkou Věrou Langerovou,
v marci 1921 požiadal arcibiskupa Korčáka o umožnenie vystúpiť z cirkvi. Povolenie dostal,
vystúpil z cirkvi a v júli roku 1922 sa v Prahe oženil. Anton Straka sa stal štátnym
zamestnancom a dostal sa do tlačového odboru Prezídia Ministerskej rady. Pôsobil aj ako
redaktor novín Tribuna. V roku 1922 ho poslali do Užhorodu do úradu Guvernéra ČSR
a založil tlačový referát pri civilnej správe pre Podkarpatskú Rus. V januári 1923 sa dostal do
sporu s Agrárnou stranou a bol povolaný späť do Prahy. Pokračoval naďalej v práci
v tlačovom odbore. Po návrate do Prahy sa intenzívne venoval novinárstvu, písal do celého
radu novín, napr. Národní politika, Slovenský východ, Národní osvobození atď. Uchádzali sa
oňho sociálni demokrati, ktorí mu ponúkali miesto šéfredaktora Robotnických novin
a napokon aj poslanecký mandát. Straka sa však nechcel stať politikom, ponuku nevyužil.
V roku 1925, keď zomrel bývalý budapeštiansky atašé, Anton Straka požiadal, aby mohol
nastúpiť na jeho miesto. Jeho žiadosť bola schválená a 15. júna 1925 bol vymenovaný za
tlačového atašé v Budapešti pri Československom vyslanectve. Anton Straka ovládal
maďarčinu, slovenčinu a čiastočne češtinu a to mu spolu s umeleckými sklonmi pomáhalo
v literárno-kultúrnej činnosti, ktorú vyvíjal hlavne počas svojho pobytu v Budapešti,
prirodzene nad rámec svojich pracovných povinností tlačového atašé. Podľa vzoru Karla
Čapka a jeho známeho pražského „salónu“, tzv. pátečníků, začal i Straka v Budapešti vo
svojom byte na Americkej triede organizovať piatkové stretnutia kultúrnych osobností
Maďarska a hostí z ČSR. Často sa tu hralo i divadlo, prekladalo sa, nadväzovali sa tu hlavne
priateľstvá literátov. Ako oficiálny činiteľ rozvinul počas svojho pobytu v Budapešti široké
kontakty s takmer 130 maďarskými literátmi a umelcami, hlavne spisovateľmi, básnikmi
a kritikmi tzv. neoficiálneho Maďarska. Navštívili ho aj niektorí slovenskí spisovatelia
a umelci, napr. Tido J. Gašpar, Hana Gregorová, Vlado Clementis, Emil Boleslav Lukáč, či
historik Daniel Rapant.
Strakov budapeštiansky okruh literátov začal na jeho podnet pripravovať antológiu z českej
a slovenskej poézie, ktorá bola úspešne zakončená knižným vydaním (Cseh és szlovák költők
antológiája, Budapešť, 1936). Antológia sa stala prvou antológiou českej a slovenskej
literatúry v maďarčine vôbec. Svoju publicistiku zameral na tému nevyhnutnosti spojenia
Čechov a Slovákov. Písal články, organizoval literárne prednášky a večierky z oblasti
slovenskej, českej a maďarskej literatúry a kultúry. Anton Straka, ktorý sa jazykovo vždy cítil
byť Slovákom, patrí svojou propagátorskou činnosťou a svojím záujmom o tri kultúry slovenskú, českú a maďarskú - k nestorom česko-slovensko-maďarských kultúrnych stykov
medzivojnového obdobia.
Štátna vedecká knižnica v Košiciach sa teší záujmu verejnosti o výstavy, ktoré na vysokej
profesionálnej úrovni pripravuje Mgr. Daniela Slezáková. Aby ju mohli vidieť aj ďalší,
ponúka možnosť knižniciam, školám či inštitúciám zapožičať si výstavné listy na inštaláciu.
Ak Vás zaujal môj príspevok, osobitne Vám ponúkam samostatné libretá k spomínaným
výstavám.
Hynek Miloš: K československým vztahům na Moravskoslovenském pomezí
Kolokvium se shodou okolností schází nedlouho po 100. výročí Sjezdu přátel Slovače
v Hodoníně, jenž ve své době naše město i celý kraj nejvýrazněji zviditelnil prvním setkáním
prominentních českých a slovenských politiků. 13. srpna 1905 si zde konfrontovali své vize
zkostnatělého režimu v habsburské monarchii a možností jeho reforem. Ve vývoji československých vztahů ve dvou rovinách svým významem daleko přerostl region
Moravskoslovenského pomezí.
1. Dospěl k závěru o nutnosti prohloubení česko-slovenské vzájemnosti v úsilí o uznání práva
na národní svébytnost, na což alergicky reagovala pešťská vláda, že „zde byla vypovězena
válka uherskému státu“.
2. Druhá část jednání se z konspirativních důvodů odbývala v lázních Luhačovicích, které měl
tehdy v pronájmu hr. Serenyi – pro policii jako Maďar persona grata, což výrazně snižovalo
nebezpečí nějakého rušivého zásahu. Z toho se pak zrodila myšlenka pořádat v tamním
malebném zátiší každoročně česko-slovenské porady, památné zejména historickým
důvěrným zasedáním r. 1913, na němž se už ventilovala otázka územního spojení českých
zemí a Slovenska v podobě autonomního celku, v rámci očekávaných federalizačních proměn
Rakouska-Uherska.
Posunem na politické pole, citelně ovlivněným revoluční vlnou r. 1905, česko-slovenská
spolupráce, rozvíjející se od r. 1896 pod vedením společnosti Českoslovanská jednota,
kulminovala. Jmenovaná instituce byla sice ustavena v Praze, ale těžiště svojí působnosti
zákonitě přenášela do oblasti moravskoslovenského pohraničí, kde mohla stavět na geneticky
daných pevných svazcích, představujících tu vždy nedílnou součást života. Nenarušilo je ani
dualistické rozdělení Rakouska r. 1867, přetínající Pomoraví hraniční čarou a vrhající oba
naše národy pod nespoutanou maďarskou nebo německou nadvládu.
Prokázaly to schůzky na Javorině a na ně v letech 1882–1894 navazující poutě ve
Filipovském údolí, kde přes ještě převažující zábavný program zaznívaly projevy
nekompromisně pranýřující křivdy a bezpráví, páchané jak na domorodém, tak národnostně
ještě více deptaném slovenském lidu. Nejčastěji vycházely z úst Dr. Josefa Miroslava
Hurbana z Hlbokého a Dr. Jaroslava Kouteckého – hodonínského a později strážnického
advokáta, jehož řeč r. 1893 si vzaly úřady ovládané protivníkem za vítanou záminku k zákazu
dalších podobných srazů. Ostře totiž kritizoval kriminalizaci Sv. Hurbana Vajanského za spis
Hyenismus v Uhrách, líčící nevybíravé chování maďarské policie, jež při pohřbu jeho otce
znemožnila většině smutečních hostů vstup na hřbitov.
V souvislosti s tímto případem i počátky slovakofilských aktivit na Hodonínsku si zasluhuje
vyzvednout statečná úloha spisovatelky Gabriely Preissové, žijící v Hodoníně v letech 1880–
1890, jako choť pokladníka Stummerova cukrovaru. Se Slovenskem ji sbližoval sběr námětů
k vlastní literární tvorbě i přátelské styky se slovenskými vlastenci, pocházejícími většinou
z výkvětu slovenské kultury. Především s Dr. J. M. Hurbanem, recenzujícím dokonce některá
její díla. Proto bez rozpaků a ohledu na riziko odjela k poslednímu rozloučení s ním do
Hlbokého, kde ostentativně nesla věnec s nápisem „Od moravských bratrů z Hodonína“.
Vysloužila si tím i nelibost hodonínské „honorace“, (často němčící) žádající, aby dosti velký
náklad za něj uhradila sama.
Stejně vřelé kontakty udržovala se Sv. Hurbanem Vajanským a Elenou Marothy Šoltésovou
(oba se r. 1894 obětavě zapojili do prodeje losů Matice Hodonínské ve prospěch výstavby
budovy nově založené České matiční reálky v Hodoníně ve svém bydlišti v Turčianském
sv. Martině a okolí), Dr. Martinem Bencúrem-Kukučinem, Terezií Vansovou, seniorem
Jaromírem Janem Boorem z Holíče a dalšími. Exponovala se též v martinském dámském
spolku Živena, pověstném přes omezené možnosti poměrně hojnou kulturní produkcí.
Česko-slovenská součinnost formovaná Českoslovanskou jednotou uplatňovala metody
soustavné drobné osvětové práce mezi lidem, s cílem vzdělanostního, kulturního,
hospodářského a zvláště morálního povznesení člověka, hlásané nejproslulejším hodonínským
rodákem a čejkovickým občanem prof. T. G. Masarykem. Poněvadž je akceptovala značná
část mladé slovenské generace, měly tribuny vedle českých prorealistických periodik
i v slovenských mediích, jmenovitě v měsíčníku Hlas vydávaném od r. 1898 ve Skalici
a Prúdech pokračujících v jeho intencích v Ružomberku od r. 1904. K jejich aplikaci na poli
česko-slovenské spolupráce docházelo prvořadě na rozhraní Slovácka a Záhoří, v čemž
sehrála průkopnickou roli Hospodářská a národopisná výstava v Hodoníně r. 1892, jeden
z regionálních předstupňů Slovanské národopisné výstavy v Praze, proponované na r. 1895.
Vzešla z příprav této akce probíhajících tehdy spontánně v celých českých zemích, na
Slovácku řízených Kmenovým Slováckým národopisným odborem, ustaveným podle pokynů
pražského ústředí. Za své sídlo zvolili Uherské Hradiště, záhy je však zaměnil za Hodonín,
příznačně vzhledem k nejtěsnější blízkosti Slovensku, nabízejícímu žádoucně participaci. Po
bezohledné likvidaci posledních tří slovenských gymnázií v Martině, Klášteře pod Zniovom
a Revúci a sloupu slovenské kultury Matice Slovenské vládou Kolomana Tizsy v letech
1874–1875 (v duchu hesla jednotných čtyřicetimilionových Uher) ztratilo totiž možnost
vzdělávání v mateřském jazyce a dočkalo se maximálního okleštění kulturní prezentace. Proto
spatřovalo možnost částečné náhrady na jižní Moravě. Impulzy odtud vycházely především ze
Záhoří a jsou spjaty nejvíce s osobností skalického lékaře a vlasteneckého odchovance vídeňského slovenského vysokoškolského sdružení Tatran Dr. Pavla Blaha. Se dvěma bývalými
spoluobčany Sv. H. Vajanským, redaktorem časopisu Černokňažník Ďurou Čajdou
a Dr. Cipkem z nedalekého Holíče se zapojil do realizačního týmu hodonínské výstavy,
v němž figurovaly též přední české vědecké kapacity archeolog a etnograf prof. Dr. Lubor
Niederle a historik Dr. Čeněk Zíbrt, známý bibliograf. Záměry tvůrců byly splněny,
dokumentace slovenských národopisných hodnot, umění a dovednosti pronikla na veřejnost,
při čemž Slováckou expozici v Hodoníně i Praze obohatila o jedinečné atraktivní specifikum.
Úspěch výstavy dodal velikou vzpruhu národního sebevědomí nejen obyvatelstvu násilně
germanizovaného Hodonína, ale celému Slovácku. Vzbudil rovněž velké naděje na druhém
břehu Moravy. Z toho pramenila touha po zřizování nových českých středních škol, plně
otevřených také slovenským uchazečům, unikajících sem před stupňující se nelítostnou
maďarizací. Přes následnou perzekuci jejich rodin pravidelný příliv slovenských zájemců
neustal, včetně učebních oborů u moravských a českých mistrů. Zpočátku museli překonávat
neblahé stopy uherského odnárodňovacího vyučovacího systému, v čemž jim příslušné ústavy
napomáhaly zřizováním speciálních slovenských paralelek. V r. 1913 se na půdě
Českoslovanské jednoty probíral již projekt zvláštní slovenské střední školy, zahrnující tip
reálně gymnazijní, obchodní akademie a případně učňovské školy. Pobyt slovenské mládeže
v slováckých městech prospíval oboustranně. Zmnožovala neněmecký element, ovlivňující
dosažení kvóty nezbytné k povolení provozu zřizovaných ústavů. Naproti tomu si odnášela
kvalitní odbornou průpravu i zkušenosti k plnění náročné buditelské role v komplikovaném
domácím prostředí. Její vysílání do českých zemí koordinoval školský odbor Českoslovanské
jednoty v čele s Dr. Andrejem Halašou z Martina, což napovídá, že ani politikové tamního
národního křídla, hledající spíše záštitu v carském Rusku, se od těchto počinů nedistancovali.
Produktem vzedmuté vlastenecké vlny na Moravskoslovenském pomezí byly rovněž
kulturnětvorné snahy, odrážející se konkrétně v požadavku zřízení Slovenského muzea
v Hodoníně, dokumentujícím společenský a přírodní vývoj i na přilehlém západním
Slovensku. Dále zakládání knihoven, které si vzala za své stejně jako záležitost muzea,
v tomto pohybu vzniklá Matice Hodonínská – mluvčí českého Hodonínska a vykonavatelka
lokálních úkolů Českoslovanské jednoty. Výstava naznačila též možnosti užitečné kooperace
ve sféře výtvarného umění. Vše se stalo aktuálním na počátku 20. století, když již v Hodoníně
a okolí už existovalo menší zázemí českých peněžních podniků.
Rozhodující kroky k uskutečnění zmíněných plánů katalyzovala společná výstava
moravských a slovenských umělců v Hodoníně, uspořádaná ve dnech 4. května – 30. června
r. 1902. Instalaci inicioval mistr Joža Uprka s okruhem slováckých výtvarníků a milovníků
umění, spolu se slovenskými přáteli PhMr. Tichým z Holíče a Dr. Blahem ze Skalice. Přinesla
vysoký efekt bezprostřední i následný, předznamenaný hned rekordní návštěvností vernisáže
v počtu 6 000 osob. Upoutávala svérázem výtvarného rukopisu, ztvárněním běžného života
člověka jako tvůrce hodnot a neméně dřevoryty kronik pocházejících ze Škarniclovských
tiskáren ve Skalici. Vlivnou propagaci jí poskytlo rovněž divadelní představení 30 skalických
ochotníků, režírované Dr. P. Blahem, kteří za přihlížení autora perfektně předvedli hru
Fr. Urbánka – Rozmarýn. Velké ovace všem aktérům vtiskly celému večeru vlasteneckou
atmosféru, symbolizovanou závěrečným zapěním písně Kto za pravdu horí.
K pronikavému zvuku výstavy přispěla ještě návštěva francouzského sochaře Augustina
Rodina, představující t. č. své práce pražskému publiku. Nadchla ho natolik, že okamžitě po
shlédnutí se vydal na cestu do Hroznové Lhoty pozdravit Jožu Uprku. Provázel ho velký
průvod, k němuž se u Petrova přidala početná krojovaná skupina ze Skalice a Mokrého háje,
což následné společné cestě dodalo ráz veřejného projevu česko-slovenské sounáležitosti.
Ohlas hodonínské akce motivoval slovenské výtvarníky k pokusu o ustavení Gruppy
slovenských maliarov v Žilině. Když jí maďarská vláda v zápětí vystupování na uherské půdě
zapověděla, prezentovala se zdařile na Moravě, v Hodoníně, Kyjově, Uh. Hradišti,
Luhačovicích, Přerově, Prostějově, Olomouci a Ostravě.
Zasvěcené informace o této stěžejní kulturní události v Hodoníně neunikly ani
Akademickému odboru Českoslovanské jednoty a slovenskému vysokoškolskému sdružení
Detvan v Praze, jejich předsedu M. R. Štefánika podnítila k návrhu na zavedení umělecké
přílohy Hlasu – Umělecký hlas, jíž až do svého odchodu do ciziny redigoval.
Zdrojem zpráv ze Slovácka mu byl blízký přítel akademický sochař Franta Uprka.
K výsledkům zdařilého podniku patřila též aktivizace moravských umělců, vyúsťující r. 1907
v založení Sdružení výtvarných umělců moravských, se sídlem v Hodoníně.
Akcelerace společného slovenského a českého zápasu za národní rovnoprávnost sílila
v posledních letech před první světovou válkou v reflexi na rostoucí expanzivitu habsburské
říše, odrážející se i uvnitř tohoto soustátí zostřeným potlačovacím kurzem vůči německým
a maďarským národům. Jeho křiklavé svědectví podal např. Aponyiánovský zákon v Uhrách
z r. 1907, nařizující mimo jiné zařazovat děti od tří let do maďarských opatroven. Téhož roku
rozvířila hladinu veřejného mínění v Rakousku-Uhersku i humanitárně cítících osobností
v Evropě tragédie v Černové u Ružomberka, kde 27. října r. 1907 maďarské četnictvo
usmrtilo bajonety 15 nevinných lidí jen proto, že bránili posvěcení novostavby kostela
maďarským děkanem Pazurikem, místo žádaného rodáka Msgre Andreje Hlinky,
odsouzeného t. č. na dva a půl roku do vězení za podporu slovenského kandidáta do
uherského sněmu Dr. V. Šrobára. Horlivý spišský biskup Párvy ho chtěl dokonce i zbavit
kněžského úřadu, na základě falešného obvinění ze simonie. Postižený dlel právě u svého
přítele Dr. Aloise Kolíska v Hodoníně, jenž mu prostřednictvím Českoslovanské jednoty
zajistil přednáškové turné po moravských a českých městech, získávající černovským sirotám
podporu morální i finanční odhadovanou na 60 000 K. Kněžského spolubratra též vítězně
obhájil ve vzpomínaném církevním sporu, řešeném přímo u papežského stolce.
Ze známých zahraničních postav upoutal černovský případ zvýšenou pozornost profesora
londýnské královské univerzity Setona Watsona-Scota Viatora, provádějícího právě průzkum
národnostní problematiky v Uhrách. Vedl ho k zvlášť bedlivému prověření faktů na místě,
kam přicházel z Hodonína a Skalice. Završil jej vydáním publikace Národnostní otázka
v Uhrách, vyšlé ve Strážnici r. 1913. K Hodonínu ho přitahoval Dr. Kolísek, jehož
prostřednictvím se sblížil s představiteli SVUM, jehož výstavní akce vícekrát navštívil.
Z časových důvodů připomínám alespoň vernisáž výstavy jihoslovanských umělců 21. června
r. 1910, po níž se v bytě Dr. Kolíska zúčastnil porady s předními slovenskými politiky,
(Dr. P. Blahem, Dr. L. Okánikem, Dr. F. Jurigou, Msgre Andrejem Hlinkou, Fero Skyčákem
a Dr. Jánem Vojtašákem) končící domluvou na uspořádání výstavy SVUM v Londýně
r. 1911, obeslané též díly slovenských mistrů a muzeáliemi dodanými Společností
Slovenského muzea v Hodoníně a Vyšívačského družstva ve Skalici. Scotus Viatorji tam
předem popularizoval distribucí anglického překladu knihy Pohádky od B. Němcové,
B. M. Kuldy a K. J. Erbena, (vyhotovil jej Dr. A. Kolísek) ilustrované členy SVUM.
Po vypuknutí první světové války ne náhodou stanul mezi spolupracovníky našeho
zahraničního odboje. Na tomto poli začínal osvětlováním Memoranda zkoncipovaného
s T. G. Masarykem v Rotterdamu ústavním činitelům dohodových mocností, které obsahovalo
první představy budoucího československého státu.
I když vydobytá Československá republika po 74 letech zanikla, (příčiny kolizí i neodvratnost
rozdělení budou ještě dlouho předmětem polemik, přes nespornost nešťastné fikce jednotného
československého národa a vlivů dlouhotrvající nepříznivé mezinárodní konstelace) metody
drobné spolupráce prokázaly životnost. V 30. letech to potvrdila integrující působnost
Československé jednoty, Štefánikovy a Moravskoslovenské společnosti v úsilí o zachování
celistvosti Československa, semknutí v boji proti nacismu, po osvobození z hitlerovské
poroby soudržnost při obnově hospodářského a společenského života a v nedávné minulosti
i současnosti družební nebo partnerské vztahy mezi našimi a slovenskými městy,
modifikované dokonce při smluvním navazování svazků s částmi dalších zemí Evropské unie.
Kéž nám dávají do vínku harmonické soužití národů v tomto kontinentu.
Dnešní zasedání nechť zdařile doplní krásnou mozaiku česko-slovenských vztahů v teritoriu
Moravskoslovenského pomezí.
Kaňka Jan – Gajdošíková Pavla: Působení firmy Baťa na Slovensku a jeho ohlasy
v tisku
Úvod
Působení firmy Baťa 1 bylo, je a jistě i v budoucnu bude námětem mnoha prací jak odborných,
tak beletristických. Komplexní zmapování všech aktivit fy Baťa na Slovensku by vydalo na
rozsáhlou samostatnou studii. Předmět našeho zájmu je užší a specificky bibliografický – jsou
jím ohlasy na Baťovy slovenské aktivity v dobovém tisku (jak slovenském, tak jiných
proveniencí), a sice v období od počátků působení Bati na Slovensku do roku 1948. Nejde
o soupis konkrétních článků, spíše o komentovaný přehled publikačních aktivit, které se na
dané téma objevily, se snahou o zachycení a charakteristiku určitých sjednocujících myšlenek
či námětů. Zvláštní část příspěvku je pak věnována periodikům, která firma Baťa na
Slovensku vydávala.
Přehled aktivit firmy Baťa na Slovensku
Jak již bylo zmíněno v úvodu, ucelený přehled baťovských podniků a majetku na Slovensku
by byl velmi rozsáhlý a není cílem tohoto příspěvku. Vzhledem k tomu, že v době, kterou se
zabýváme, bylo Slovensko součástí Československa (s výjimkou období Slovenského štátu),
nebývá mu v baťovské literatuře věnována speciální pozornost a zvlášť bývají popisovány
pouze zahraniční aktivity firmy z tehdejšího hlediska, nicméně základní potřebné údaje lze
nalézt 2 . Zde uvedeme pouze nejdůležitější podniky a okamžiky Baťova slovenského
působení.
Za historicky první slovenské aktivity závodů vedených Tomášem Baťou (1876–1932) lze
považovat zakládání tamních podnikových prodejen, které se datuje do počátků 20. let
minulého století 3 , současně s nimi vznikaly správkárny obuvi, sběrny kůží a papíru. První
větší výrobní akvizice se pak objevují od roku 1931, kdy firma kupuje hospodářskou krizí
zdecimované koželužny ve Velkých Bošanech a v Nových Zámcích a modernizuje jejich
provozy. Později zde byla zřízena také výroba obuvi. Další aktivity na Slovensku již spadají
do období, kdy vedení firmy převzal Tomášův nevlastní bratr Jan Antonín Baťa (1898–1965).
V roce 1934 začínají práce v blízkosti obce Batizovce v podhůří Vysokých Tater, kde byla
založena továrna Svit na výrobu umělého hedvábí. Tovární areál a přilehlé obytné čtvrti pro
zaměstnance postupem času vytvořily samostatnou obec s názvem Svit (od roku 1946).
Nedaleko Bošan se v roce 1938 začíná budovat závod na výrobu obuvi v Šimonovanech. I zde
stavba továrny a sídliště probíhala na zelené louce stranou původní obce a vytvořila tak samostatnou osadu, zvanou Baťovany (v roce 1948 byla tato osada spolu s obcí Šimonovany
přejmenována oficiálně na Baťovany, v roce 1949 pak na Partizánske) 4 . V roce 1938 je
založena společnost Darina se sídlem v Liptovském Sv. Mikuláši na výrobu gumárenského,
později i textilního zboží.
Tento přehled by mohl pokračovat množstvím dalších výrobních aktivit a služeb na
Slovensku, které Baťovy závody provozovaly a které nespadaly do hlavního programu firmy
– obuvnictví. Patřily k nim podniky lesního hospodářství a dřevozpracující (pily, výroba
obuvnických kopyt, papírny), stavitelství a výroba stavebního materiálu (cementárny, cihelny,
lomy), zemědělské a potravinářské podniky, energetika (elektrárny, uhelné doly), doprava
a mnoho dalších. Jejich výčet lze nalézt např. ve stanovách společnosti Baťa, slovenská
účastinárska spoločnosť 5 , která byla založena v roce 1939 proto, aby pod sebe sloučila
Baťovy slovenské podniky. Kromě výše zmíněných šlo např. o hnědouhelné doly Obyce,
lázně Bojnice, mramorové lomy Tuhár, Kotva Import-Export Bratislava ad. Po válce
a znárodnění se z této firmy stává v roce 1946 podnik Baťa – Baťovany, národný podnik se
sídlem v Šimonovanech-Baťovanech.
K velkým, avšak nerealizovaným projektům souvisejícím se Slovenskem patřilo vybudování
železničního spojení Vizovice – Horní Lideč – Púchov či zamýšlená „československá
autostráda“, která by procházela západo-východním směrem celou tehdejší republikou (Cheb
– V. Bočkov). Tyto projekty by podstatně změnily dopravní mapu tehdejšího Československa
i okolních států.
Ohlasy v tisku
Zdroje informací
Klíčovým a neocenitelným zdrojem informací, který umožnil zpracování tématu tohoto
příspěvku, je výstřižková služba firmy Baťa 6 , která tvoří součást archivního fondu uloženého
v Moravském zemském archivu – pracoviště Zlín. Fond výstřižkové služby je uspořádán
tematicky a jeho celkový rozsah je 84,5 bm. Do roku 1945 zajišťovala výstřižkovou službu
firma ARGUS – středoevropská výstřižková kancelář a tuto část fondu tvoří 671 pořadačů (tj.
56,5 bm). V letech 1945–1995 prováděl výstřižkovou službu podnik Svit.
Články týkající se slovenských aktivit firmy Baťa jsou v rámci fondu vyčleněny zvlášť do
těchto celků:
- Bošany, Šimonovany (pořadače 415–416; 333 článků; 1930–1948),
- Svit – Batizovce (pořadače 417–419; 604 článků; 1930–1948),
- Nové Zámky (pořadač 420; 334 článků; 1928–1945),
- Ostatní podniky na Slovensku (pořadač 421; 209 článků; 1927–1947).
Jednotlivé články jsou samostatně nalepeny na listech formátu A4 a je u nich uveden název
periodika, místo vydání a datum. Bohužel, právě datum, které je většinou – stejně jako název
periodika – vyznačeno razítkem, je v některých případech obtížně čitelné a někdy zcela
nečitelné.
Přesto, že nelze počítat se stoprocentní úplností, lze bez nadsázky říci, že výše popsaný fond
skýtá k danému tématu nejen dostačující množství informací, ale že je unikátní vzhledem
k rozsahu a množství sledovaných titulů. Nalezení článků v něm obsažených v excerpční
základně srovnatelné šíře by bylo v současné době jinou cestou mimořádně obtížné.
Excerpční základna
Při popisu excerpční základny výstřižkové služby z daného období jsme se změřili především
na četnost článků dle provenience periodik a jazyka. Celkově se ve výše zmíněné části fondu
nachází 1480 článků ze 365 periodik 7 . Bráno absolutně, největší podíl tvoří periodika
vydávaná v Čechách a na Moravě – 233 titulů (762 článků), území Slovenska je zastoupeno
96 tituly (652 článků). Přihlédneme-li k však poměru počtů periodik a článků v nich
obsažených je patrná o poznání vyšší publikační aktivita na Slovensku, což je vzhledem
ke sledovanému tématu přirozené. Do obou výše zmíněných skupin jsme počítali
i cizojazyčná periodika vycházející na území tehdejšího Československa, včetně titulů
vydávaných v odtržených územích po podpisu Mnichovské dohody v roce 1938 (např.
Aussiger Tagblatt, Brüxer Zeitung, Egerer Zeitung ad.). Pro zajímavost uveďme též dva tituly
ze Zakarpatské Ukrajiny, tedy rovněž z území tehdejšího Československa – Gazdovské noviny
(Užhorod) a Nová svoboda (Chrust).
Zajímavé je zastoupení zahraničních periodik – 16 titulů (20 článků). Jde o tituly z Německa,
Rakouska, Francie, Švýcarska a Maďarska. Zvláštní skupinu pak tvoří česká a slovenská
krajanská periodika, která jsou zastoupena 15 tituly (41 článků). Zde převládají tituly z USA –
např. New-yorské listy, Američan (Cleveland), Nové časy (Chicago) ad. Početně srovnatelně
jsou však zastoupena také periodika vydávaná v Argentině – např. Slovenský ľud,
Jihoameričan či Nová doba (všechny z Buenos Aires).
Pokud jde o četnost článků, vede na Slovensku Slovenská politika – Bratislava (64 článků)
a v Čechách Lidové noviny – Brno (27 článků). Pokud bychom však sečetli dohromady
všechny regionální mutace Českého slova (8 různých vydání), měl by prvenství tento titul se
35 články.
Z hlediska typu zastoupených periodik jasně převládají noviny – deníky a týdeníky, a to jak
celostátní, tak regionální. Zastoupena jsou však i odborná (oborová) periodika.
Z československých uveďme např. Mäsiar a údenár, Slovenské pastvinárstvo, Textilní
věstník, Dřevařské listy, Český obuvník ad., ze zahraničních např. Ľ industrie Chimique –
Paris, Schweizer Lederarbeiter Zeitung – Zurich-Berne či Textil-Zeitung – Berlin aj.
Specifickou skupinu pak tvoří slovenská periodika vydávaná přímo firmou Baťa, kterým bude
věnována zvláštní pozornost dále.
Charakteristika článků a zpráv
Velkou část ze sledované skupiny článků tvoří krátké agenturní zprávy, které většinou
informují založení některého z podniků, zahájení výroby, zakoupení majetku apod. Často jde
o zprávu zvíci jedné věty, která je součástí skupiny více zpráv o dalších událostech či
oblastech hospodářství.
Hodně kratších článků má spekulativní charakter – hovoří o Baťových údajných záměrech
týkajících se budování dalších podniků a plánů na odkoupení pozemků a nemovitostí.
Skutečnost, že jde o neověřené informace nepodložené fakty, je zřejmá z výrazů jako
„povráva sa“, „počuli sme“, „koluje chýr“ apod., které se v těchto článcích často vyskytují.
Početnou skupinu tvoří podrobnější komentované zprávy o výstavbě, provozu a rozšiřování
podniků. Jde převážně o ohlasy, které pozitivně hodnotí vznik nových pracovních míst, dobré
mzdy, a vysokou – v mnoha směrech do té doby nevídanou – úroveň sociálních služeb
zaměstnancům (podnikové jídelny, levné a kvalitní bydlení v nových domcích, sportovní
a kulturní vyžití, možnosti vzdělávání). Kladnou odezvu měla i skutečnost, že v nově
zakládaných továrnách byli zaměstnáni místní dělníci a nikoli např. baťovci ze Zlína, jak se
s obavami předpokládalo, a také skutečnost, že v Baťových podnicích na Slovensku byla
nařízeným „úředním jazykem“ slovenština. Články dále přinášely informace o návštěvách Baťových podniků významnými osobnostmi (např. M. Hodža, J. Tiso, E. Beneš), zahraničními
novináři, o návštěvách samotného J. A. Bati a také rozhovory s ním. Objevovaly se také
příspěvky informující o nehodách v podnicích (zranění pracovníků) nebo o záplavách, které
poškodily novozámeckou továrnu.
Ne všechny názory na Baťovo podnikání byly kladné, objevují se i kritiky a negativní
hodnocení. Jako příklad můžeme uvést stížnost na znečišťování řeky Nitry bošanskou
koželužnou či na vysoké nároky kladené na výkonnost dělníků (přesčasy). Vyskytly se
i obavy ze změn životního stylu, které s sebou průmyslové podnikání přinese 8 . Kriticky byl
někdy hodnocen také charakteristický rys Baťova podnikání – co možná nejvyšší soběstačnost
ve všech odvětvích (vlastní výroba polotovarů a surovin, realizace služeb, nízké ceny,
likvidace konkurence a malovýrobců) 9 . Dalšími cíly kritiky bylo propouštění v Nových
Zámcích v období krize, údajný pokus o zneužití státní dotace na regulaci řeky Popradu.
Dalším typem zpráv o Baťových aktivitách jsou rozsáhlejší reportáže – často celostránkové
články s bohatým obrazovým doprovodem. Ty většinou detailně a s obdivem popisovaly práci
a život nových průmyslových měst. Objevují se např. pod názvy „Haló, haló, tu slovenský
Zlín!“, „Slovenský Zlín pod Tatrami“ či „Novozámocký Zlín“. K tomuto typu textů lze řadit
i jubilejní články k výročí podniků, které rekapitulovaly jejich vývoj a budování.
Čtenářsky vděčné byly jistě informace o různých zajímavostech: objev uhelného naleziště ve
Štrbě, zvláštní složení vody v řece Poprad, které bylo výhodné pro výrobu umělého hedvábí
v továrně Svit, pojmenování jedné z Demänovských jeskyní po Tomáši Baťovi, pokusy
s pěstováním lufy v okolí Nových Zámků, ražba erbu Nových Zámků na baťovky, stavba
funkcionalistického kostela v Bratislavě-Petržalce podle projektu baťovského architekta
Vladimíra Karfíka, výroba gumových matrací pro rýžování zlata na Žitném ostrově a mnoho
dalších.
Zvláštní kapitolu tvoří články z poválečné doby. Jsou většinou levicově zaměřené a oslavují
budovatelskou náladu ve znárodněných Baťových závodech. Stejně jako předválečné
reportáže kladně hodnotí dobrou pracovní morálku, organizaci výroby a sociální systém,
distancují se však od zakladatele a bývalého majitele závodů a jeho rodiny.
Baťovská periodika na Slovensku
O tom, jakou důležitost přikládali u Baťů úloze tisku v podnikání, svědčí následující citát:
„Noviny jsou dítětem rozvinutého života, dítětem vyspělého průmyslu, zemědělství a práce
vědecké. Avšak noviny také silný moderní život tvoří. Roztáčejí stroje v továrnách a mají větší
vliv na cenu úrody, nežli počasí. Aby se dobývalo více brambor, nezáleží na motykách, ale na
novinách, tiskařských lisech a plakátech.“ 10
Za předchůdce podnikových novin firmy Baťa na Slovensku lze považovat rubriky
uveřejňované v regionálních listech dvou významných slovenských působišť firmy Baťa –
rubrika Baťove zvesti z južného Slovenska v periodiku Slovenský juh (Nové Zámky) a rubrika
Svit: Zprávy z moderného podnikania pod Tatrami v periodiku Vysoké Tatry (Nový
Smokovec). První z nich referovala zejména o dění v novozámeckých koželužských
a obuvnických závodech (od roku 1938 společnost Cikta, a. s.), druhá o činnosti závodu Svit
v Batizovcích. Objevuje se také rubrika Zprávy zo Svitu v periodiku Spišské hlasy (Spišská
Nová Ves), nelze však s jistotou říci, zda šlo o rubriku pravidelnou. Tyto rubriky přinášely
zprávy ze života „baťovců“ (označení pro zaměstnance Baťových podniků), od jejich práce
přes sportovní a kulturní aktivity až po jídelníček závodní kuchyně. Po vzoru zlínských
podnikových novin Sdělení zaměstnanců fy Baťa (později Zlín) zde byly pravidelně
zveřejňovány nejvyšší týdenní mzdy nejlepších pracovníků a dílen, a také účast na zisku.
5. ledna 1939 vychází v Bošanech první číslo vlastního podnikového týdeníku firmy Baťa
Budovateľ: časopis podnikavej práce na Slovensku. Tiráž nás informuje, že týdeník bude
vycházet vždy ve čtvrtek, hlavním redaktorem je M. Dado, místní redakce sídlí v Bratislavě
a ve Zlíně a odpovědným redaktorem je dr. Vladimír Houdek. První číslo bylo distribuováno
zdarma, běžná cena za číslo činila 20 hal a roční předplatné 15 Kč. Časopis informoval o dění
v Baťových slovenských závodech, ale neomezoval se jen na ně, přinášel i články o politice,
dění na Slovensku i v zahraničí a v neposlední řadě měl za cíl přispívat ke vzdělávání a rozšiřování obzorů svých čtenářů. Pokud jde o redakční práci, čerpalo se z bohatých zkušeností
zlínské redakce vedené Antonínem Cekotou, která v té době kromě již zmíněného listu
Sdělení / Zlín vydávala několik dalších novin a časopisů 11 . Budovateľ byl firmou Baťa
vydáván do roku 1941, č. 49 (5. prosince 1941). Od č. 50 se jeho vydavatelem stává
Budovatel, vydavatelské družstvo s. r. o. se sídlem v Bratislavě, slučuje se s denní
Hospodářskou korespondencí Slovenské dovozní a vývozní společnosti (DOVUS) a nadále
vychází jako týdenní „informátor slovenského hospodářského života“ 12 .
V poválečném období začalo vycházet několik nových podnikových novin, tehdy již
v Baťových závodech pod národní správou – Slobodná práca: orgán Národnej správy
Baťových podnikov na Slovensku (Baťovany, 1945), Národný podnikateľ (Baťovany, 1947),
Svit: časopis spolupracovníkov národného podniku Baťa-Svit (Svit, 1947), Nový Svit:
kultúrno-hospodársko-spoločenský dvojtýždenník (Svit, 1946), Spolupracovník (Nové
Zámky).
Závěr
Ohlasy činnosti Baťových závodů na Slovensku v dobovém tisku jsou z dnešního hlediska
zajímavým dokumentem své doby. Reflektují změny a vývoj, které se ve zmíněných
oblastech dotkly všech sfér života společnosti. Koncentrace těchto dokumentů na jednom
místě v rámci archivních fondů je cenná nejen pro badatele, může posloužit také jako jakási
regionální kronika.
Závěrem bychom chtěli poděkovat archiváři, panu Vladimíru Štroblíkovi (MZA – pracoviště
Zlín), který nám při práci vyšel vstříc a pomohl nám při orientaci v rozsáhlých fondech.
1
Pojem „firma Baťa“ je v textu používán jako souhrnné označení pro celý koncern Baťových závodů, tedy ne
jen zlínské mateřské firmy Baťa a. s. Ve stejném smyslu jsou použita spojení „baťovské aktivity“, „Baťovy
závody“ apod.
2
POKLUDA, Zdeněk. Ze Zlína do světa : příběh Tomáše Bati. Zlín : Nadace Tomáše Bati, 2004. 62 s.
LEHÁR, Bohumil. Dějiny Baťova koncernu (1894–1945). Praha : Státní nakladatelství politické literatury, 1960.
3
Jedno z baťovských hesel znělo: „Tam, kde je kostel a četníci, musí být i prodejna Baťa.“
4
Zajímavým zdrojem informací o Baťovanech a odkazů na literaturu je případová studie vzniklá v rámci
projektu Modern Movement Neighbourhood Cooperation (MOMONECO) – viz http://momoneco.kotka.fi/.
5
Ve stanovách jsou jako sídlo společnosti uvedeny Batizovce, ve výpisu z obchodního rejstříku Šimonovany.
6
Fond H 1134 – BAŤA, II/8 – Osobní oddělení / Výstřižková služba – sbírka novinových článků.
7
Regionální mutace jednotlivých periodik byly započítány jako zvláštní tituly.
8
„… Modernizácia zatlačí oči posledným zbytom folkloru na Spiši, lebo len pod Tatrami sa zachoval až dosial
slovenský svojráz…“ (Spišské hlasy, 31. 3. 1934).
9
Nie len obuv – i vajcia dodá Baťa (Slovenské zvesti, 26. 1. 1937).
10
Převzato z KUDZBEL, Marek. Baťa : hospodársky zázrak. Bratislava : Marada Capital Services, 2001. S. 127.
ISBN 80-968458-1-0. Není však zřejmé, zda autorem výroku byl Tomáš nebo Jan Antonín Baťa.
11
Více o baťovském tisku viz např. v: VAŇHARA, Josef. Pohledy do včerejšků Zlína : Zlínský tisk. Zlínsko od
minulosti k současnosti. Roč. 11 (1992), s. 107–124. POKLUDA, Zdeněk. Formy komunikace v baťovském
prostředí. In Tvůrčí odkaz Tomáše Bati : mezinárodní vědecká konference : sborník referátů : 19.–20. května
2005. Zlín : Univerzita Tomáše Bati, 2005. S. 162–166.
12
„Budovatel“ – slovenský hospodářský týdeník (Bursovní kurýr, 14. 3. 1942).
Kubíček Jaromír: Časopisy vydávané v ČR pro Slovensko 1919–1938
Příspěvek vznikl v souvislosti se zpracováváním české retrospektivní bibliografie – CERBI.
V roce 2004 vyšly v edici České retrospektivní bibliografie první dva svazky, kterými jsou
Noviny České republiky 1919–1945 [1], a na minulém ročníku bibliografického kolokvia jsem
přispěl sondou Noviny vydávané v ČR pro Slovensko l9l8–1938 [2]. V letošním roce byl
dokončen trojnásobně rozsáhlejší soupis, registrující časopisy vydávané v ČR v letech 1919–
1945, a to mi umožnilo seznámit se s dalšími tituly, které vycházely v českých zemích
v meziválečném období nebo které zde byly tištěny s určením pro Slovensko.
Kde je dělící čára mezi novinami a časopisy? Víme, že tato otázka byla teoreticky řešena, ale
bez vymezení přesné hranice. Než obhajovat nové pojetí ve vymezení těchto dvou druhů
tištěných dokumentů, přiklonili jsme se k praxi rakouských kolegů, kteří nedávno vydali
retrospektivní bibliografii rakouských novin – ORBI. [3] Po formální stránce mezi noviny zařadili takové tituly periodik, které v periodicitě byly deníkem až týdeníkem a neměly vzhled
časopisu (např. obálku), navíc přidali takové tituly, které slovo noviny měly ve svém názvu.
Toto hledisko bylo tedy přijato i pro českou retrospektivní bibliografii s tím, že tituly s delší
periodicitou než týdeník se znovu opakují ve svazku časopisů, i když ve svazku novin již byly
uvedeny. Pro recenzenta posuzujícího úplnost bibliografie nezbývá, než počkat na vydání
i druhé řady soupisu; rádi bychom, aby to bylo v roce 2006.
Tisk byl silným nástrojem v ovlivňování veřejného mínění, a tak od jeho počátků je s ním
spojena cenzura. Ta dbala o dodržování mravní výchovy a měla také zabránit šíření myšlenek,
které by byly v rozporu s politikou státu. Cenzura byla z počátku v rukou církve, ale v 19.
století byla již záležitostí správních úřadů. Po vzniku Československa ještě dlouho platil
tiskový zákon č. 6/1863 ř. z., podle kterého prováděly cenzuru okresní politické správy (ve
velkých městech policejní ředitelství), a to podle místa tisku. Uherský tiskový zákon z r.
1914, který platil na Slovensku, stanovil v § 7 čl. XIV povinnost tiskaři odvádět cenzurní
výtisk k tiskové přehlídce bezpečnostnímu úřadu místa, kde se tiskovina vydávala. V tom
smyslu šlo o rozdílná nařízení, která i záměrně byla využívána u slovenských listů tištěných
v Ostravě nebo v jiných českých městech, u kterých místem vydání bylo slovenské město. Až
v polovině dvacátých let ministerstvo spravedlnosti zavedlo praxi, podle níž místo vydání muselo být shodné s místem tisku.
Takových časopisů najdeme řadu, které de facto vycházely na Slovensku, kde měly i redakci,
tiskly se však na Moravě nebo v Praze, a tak formálně místo vydávání bylo na české straně.
Patří k nim např. Bratislavská pošta (1922–1925), měsíčník tištěný v Kyjově, nebo náboženské
časopisy Serafínský svet (1922–1935), Priateľ dietok (1925–1932), Stráž Tatier (1925–
1932), tištěné vesměs v Občanské tiskárně v Brně, celostátním centru orelského hnutí. Nebo
Mariánská kongregácia (1925–1927) byla vydávaná v Trnavě, ale tiskla se v Arcibiskupské
tiskárně v Olomouci. Podobně prešovský měsíčník Za novú pedagogiku a výchovu (1935–
1938) se tiskl u Františka Bartoše v Přerově. Lázeňské listy z Trenčianských Teplic (1923–
1924) se tiskly v Ostravě, Lázeňský zpravodaj Trenčianské Teplice (1931–1932) v Brně.
Najdeme i příklady opačné. Adventní nakladatelství v Brně bylo vydavatelem čtvrtletníku
Prameň života (1930–1932), který se tiskl v Liptovském Mikuláši a později ve Zvolenu. Nebo
Luhačovický salon (1937) se tiskl ve slovenské Skalici.
Pokud takové časopisy střídaly místo vydání nebo tisku v Čechách se Slovenskem, pak jsou
národní registrující bibliografií zachyceny a popis uvádí zpravidla všechny souvislosti. Pokud
tomu tak nebylo, je takový titul zahraniční, tedy neevidovaný. Např. Slovenský riporter,
obnovený po čtyřech letech v červnu 1935 jako 1. ročník, v bibliografii Márie Kipsové není.
K časopisům, které vycházely střídavě na Slovensku a v Čechách patří Mladé Slovensko (leden
1919 – červen 1929), orgán Svazu slovenského studentstva. Jde o organizované hnutí
středoškoláků i vysokoškoláků, kteří si uvědomovali svůj význam a dovedli se kriticky dívat
na své možnosti i potřeby. Byla to doba po vzniku Komenského univerzity a založení
několika slovenských nových gymnázií. Na jednání Svazu v únoru 1921 vystoupil tajemník
Matice slovenské Štefan Krčméry, který dával příměr, když poukázal na minulou dobu, v níž
500 slovenských inteligentů v minulosti vytvořilo takovou kulturu, že mohly být napsány
Vlčkovy dějiny slovenské literatury. Naproti tomu každé nové gymnázium dá národu tolik
inteligence, kolik jich bylo do té doby. Republika byla společným politickým seskupením
a byla dobrá vůle snažit se i o kulturní sjednocování tak, aby každý národ přispěl tím
nejlepším, co má.
Mladé Slovensko bylo měsíčníkem, kterého první ročník 1919 vyšel v Budapešti, druhý
ročník má již uvedeno jako místo vydání Praha – Bratislava. První dva ročníky jsou svým
obsahem ještě nevyhraněné, redakce neměla dostatek příspěvků, a tak se nedalo říci, že šlo
o orgán pokrokové mládeže, i když můžeme v něm sledovat polemické boje s katolickým
studentstvem a jeho orgánem Vatra. V září 1921 vstoupil časopis do třetího ročníku a změnil
se v revui. Redakce se proto obrátila i na české autory, kteří přispěli vědeckými články, což se
však projevilo spíše negativně, jako projev tendence proti slovenské vlastní schopnosti. Organizační změna je patrná od čtvrtého ročníku, kdy Svaz slovenského studentstva se připojil
k Ústřednímu svazu československého studentstva, také redaktora Ľudovíta Izáka vystřídal
Ivan Slávik, který svůj vzor pro časopis viděl v předválečných slovenských literárních
časopisech Hlas a Prúdy, které představují ideje jedné generace. I další redaktoři – Ján
Poničan (1922–1923) či Ladislav Novomeský (1924–1928), již svými jmény dávají jistotu,
co se týče obsahu časopisu. Lze říci, že v polovině dvacátých let se tento záměr redakci
úspěšně dařil. Reaguje na události v literárním světě (úmrtí P. Országha-Hviezdoslava 1921,
Jiřího Wolkera 1924), přináší novou básnickou tvorbu i prózu, literární i umělecký obzor.
Publikovány jsou i grafické práce, zejména dřevoryty Ladislava Treskoně, který vedl
výtvarnou skupinu Svazu slovenského studentstva. Časopis se tiskl od května 1919 do dubna
1924 v Praze, i to se v grafické stránce projevilo k dobrému.
Pro slovenskou literaturu byl fundovaným literárním časopisem měsíčník vydávaný Jozefem
Škultétym, resp. od r. 1922 Matici slovenskou v Martině, s názvem Slovenské pohľady (1882–
1944). Přes veškerou úctu k němu a k jeho obsahu, dával prostor nejširší škále slovenských básníků, spisovatelů a literárních vědců, byl přece jen dosti konzervativní a pro širší veřejnost
odtažitý. Mladí spisovatelé hledali nové formy a jejich představitelem byl Ján Smrek
(1898–1982), který byl redaktorem Národních novín v Martine. Když se mu na Slovensku
nedařilo své představy realizovat, odjel do Prahy a obrátil se na nakladatele Leopolda Mazáče.
Přesvědčil ho nejprve, aby začal vydávat jednotlivé práce v Edici mladých slovenských
autorov a v září 1930 se objevil jím redigovaný nový Mesačník pre literatúru a umenie pod
názvem Elán (1930–1944). Smrekovi se podařilo nakladatele Mazáče přesvědčit, že vlastní
literární tvorbě chybí reklama v tom smyslu, který i dnes je velmi aktuální, že moderním bohem, který se zmocnil vlády nad světem, je obchod. Již v roce 1931 vyšel u Mazáče za
redakce Jána Smreka rozsáhlý sborník Slovenská prítomnosť literárna a umelecká, přinášející
delší studie, když Elán byl spíše pro kratší články.
Elán měl novinový formát a zajímavou grafickou úpravu. Po této stránce bychom našli
i vzory v českých literárních časopisech, jakými bylo brněnské Pásmo (1924–1926) nebo
Index (1929–1939) nebo ještě lépe v pražských Rozpravách Aventina (1925–1934), které
obdobně vydával Otakar Štorch-Marien a propagovaly tvorbu jednoho nakladatele, majícího
výhradní práva na vydávání děl bratří Čapků. Obsah Elánu byl velice pestrý, kromě poezie
a prózy přinášel statě z literární teorie i historie a zprávy z aktuálního dění na poli literatury.
Elán se snažil podchytit z literatury vše, co hýbalo současností. V Praze vyšlo celých devět
ročníků, když ten poslední byl uzavřen dvojčíslím 9/10 v červnu 1939. To už Československo
nahradily Protektorát Čechy a Morava a na druhé straně Slovenský štát. Elán však nezanikl,
ale vydavatelství převzal Spolok slovenských spisovateľov v Bratislavě. Měli bychom se však
zmínit ještě o jiném spolkovém časopisu.
Jako orgán Spolku slovenských spisovatelů začal v listopadu 1933 vycházet časopis
Slovenské smery (s podnázvem Umelecké a kritické). Vycházely v nákladu pražského
Melantrichu. O Melantrichu jsem hovořil již na minulém kolokviu. Připomeňme si, že toto
vydavatelské a tiskařské družstvo řídil po celé meziválečné období Jaroslav Šalda, který byl
politicky orientován ve prospěch národních socialistů a udělal mnohé pro rozvoj české
i slovenské vědy a kultury. Melantrich byl snad nejvýnosnějším tiskařským podnikem a není
divu, že expandoval, svou tiskárnu si vybudoval i v Žilině. Melantrichem vydávaný
ilustrovaný týdeník Hvězda československých paní a dívek (1925–1945) patřil
k nejrozšířenějším a ví se, že až 40 000 výtisků se dováželo každý týden na Slovensko.
V Bratislavě byla také administrace i redakce pro melantrišské listy.
Slovenské smery představovaly další aktivitu Melantrichu. Pražské ročníky redigoval básník
a prozaik Janko Jesenský (1874–1945), který dal časopisu již z počátku pevnou koncepci.
Obsahem každého čísla je původní a překladová poezie, próza a drama v těchto třech
skupinách, dále články a studie k uměleckému světu a marginálie – zprávy o nových knihách
nebo záměrech. Časopis sám nevstupuje se žádným prohlášením. Jen v marginálii vysvětluje,
že směry nepředstavují bezzásadovost. Vystupují proti sobě totiž obsah a forma, které by se
však měly doplňovat. Tvorba představuje boj, a tak jako život, i umělecká tvorba si najde svůj
cíl, aby jej dosáhla a zase opustila. Rozmanitost v dosažení cíle redaktoři spatřují i v tom, že
vzniká další literární časopis. Melantrich vydával také jednotlivá díla slovenských
spisovatelů, ale jím vydávané Slovenské smery nejsou jemu poplatné. První ročník vyšel ve
stejném roce, jako v Melantrichu vydaný román Jóži Nižnánského Čachtická paní. Recenze
ve Slovenských smeroch jej hodnotila jako duchovní guláš, zatím co Nižnánského sbírka
básní v roce 1928 byla přijata s nadšením.
Forma Slovenských smerů je velmi podobná tradičnímu slovenskému literárnímu časopisu,
který vydávala Matica slovenská pod názvem Slovenské pohľady. Jejich redaktorem byl
v meziválečném období tajemník Matice slovenskej Štefan Krčméry, literární kritik, který ve
20. letech měl usměrňující vliv na značnou část spisovatelů; v roce 1932 převzal redakci
Andrej Mráz. Jde o reprezentační orgán slovenské kultury, měsíčník, který uveřejňoval původní
i překladovou tvorbu, teoretické a literárně historické studie, časopis na nejvyšší úrovni,
rozsahem ročníku 700–800 stran.
Roční rozsah Slovenských smerů je ve srovnání se Slovenskými pohľady poloviční, škála
autorů se často promítá shodně v obsahu obou časopisů (František Hečko, Ján Kostra, Ján
Poničan, Peter Jilemnický aj.). Větší pokrokovost najdeme však v rubrice studií. S obdobnými
příspěvky jako jsou v prvních dvou ročnících Slovenských smerů – Kultúra a umenie ve
fašistickej Itálii (Vladimír Jelínek), Formalismus a strukturalismus (Milan Pišút), Nový
slovenský život a novelistika (Andrej Kostolný), K polemice o individualismu
a kolektivismus (Frank Wollmann) – se v tradičně pojatých Slovenských pohľadech
nesetkáme. Melantrich tak umožnil založení nového slovenského literárního časopisu,
který od 3. ročníku v říjnu 1935 přešel do Bratislavy, kde vycházel až do července 1938.
Když v roce 1939 tedy nastaly rozdělením státu Jánu Smrekovi s Elánem těžkosti, přešel do
Bratislavy. Jestliže Spolok slovenských spisovateľov převzal garanci za další vydávání Elánu,
bylo to na jedné straně uznání dosavadního významu tohoto reprezentačního časopisu, na
druhé straně šlo o dobrou perspektivu, neboť Spolok sdružoval všechny umělecké a literární
pracovníky. Jako umělecká revue se časopis distancoval od státní politiky, výměrem
Policejního ředitelství v Bratislavě byl zastaven v listopadu 1944.
Samostatnou skupinu tvoří časopisy pro děti a mládež. Pozoruhodným titulem je
Československé ráno, jehož vydavatelem bylo Nové bratrstvo v Dohňanoch v okrese Povážská
Bystrica. Šlo o dvouměsíčník určený vlastně pro mládež v zahraničí, tedy pro emigranty
a jejich děti. Najdeme v něm dodnes zajímavé články, jako Slováci, ktorí nikdy Slovenska
nevideli (Milán Getting), Účast sokolstva na československé vzájemnosti (zpráva ze Spojených
států). Časopis se tiskl u firmy Kryl a Scotti v Novém Jičíně a má jí vlastní, velmi kvalitní
typografickou úpravu, na které se podíleli i významní grafici, např. dřevoryt Trenčína od
Ferdiša Duši, moravského malíře z Frenštátska, který se často za svými náměty vydával na
Slovensko. Také vlastivědný měsíčník Slovenskou otčinou (1924–1928), vydávaný Sväzom
slovenského učiteľstva v Bratislavě, se ve stejné době tiskl v roce 1924 v Novém Jičíně.
K dalším dětským časopisům patří Ratolest (1922, 3 čísla), vydávaný Státním školním
knihoskladem v Praze, nebo Luk (1929) také z Prahy.
Státní nakladatelství v Praze již v roce 1921 přišlo se záměrem vydávat periodický sborník
pro vlastivědnou a kulturní práci na Slovensku pod názvem Slovenská vlastiveda (1921–
1922). S vědomím, že lidé na Slovensku si ji musí napsat sami. Časopis měl shromažďovat
materiál, sdružovat vlastivědné pracovníky a prohlubovat zejména národopisné poznání. Ke
spolupráci se přihlásilo 46 převážně slovenských umělců a časopisu vyšlo 10 čísel.
Zajímavých titulů bychom mohli jmenovat více, které vycházely na české straně s určením
pro čtenáře na Slovensku. Tak hlavičkovým týdeníkem Listu paní a dívek byla Slovenka
(1930–1935), vydávaná a. s. Rodina v Praze. Společnost Slovenského domu v Praze vydávala
měsíčník Slovensko-české noviny (1935). Známý vydavatel adresářů Alois Chytil vydával
v Praze časopis Z Tater a slovenských lázní (1925–1931), časopis však byl nezajímavý a bylo
zřejmé, že vydavateli šlo jen o komerci.
Zvláštní skupinu časopisů tvoří takové, které přinášely tiskové zpravodajství. Ta se dnes šíří
internetem, dříve dálnopisem a v meziválečném období rozmnoženě cyklostylem zpravidla
v denní periodicitě. Takové časopisy nebyly určeny čtenářům, ale redakcím novin
a časopisů, které z nich přebíraly zprávy. Např. Jiří Mahen po celé období první republiky
docházel do redakce brněnského agrárního listu Svoboda, aby z takových časopisů sestavoval
denně 1–2 strany zahraničního zpravodajství. V ústředních českých tiskových zpravodajských
listech najdeme pravidelné rubriky zpráv ze Slovenska, kromě toho v Praze vycházel
samostatný Slovakopress, tisková korespondence slovenská (1932–1933) nebo Všeobecná
slovenská tisková korespondence (1935).
Na české straně, zejména v Praze, vycházely desítky časopisů, které v názvu měly slovo
československý. Jejich obsah měl často vztah ke všem zemím meziválečného
Československa, tedy také ke Slovensku. Stejně tak desítky časopisů vycházely v Čechách
a na Moravě s obsahem výhradně zaměřeným na slovenské dění. Uvedený příspěvek na
některé významné tituly chtěl upozornit a přesvědčit zájemce na úlohu, kterou sehrály ve své
době.
Literatura:
[1] Noviny České republiky 1919–1945. Brno, Sdružení knihoven ČR, 2004. Část l.
Bibliografie. 446 s. Část 2. Přehledy, rejstříky. ISBN 80-86249-27-1.
[2] Kubíček, Jaromír. Noviny vydávané v ČR pro Slovensko 1918–1938. In: Sdružení
knihoven České republiky. Rok 2005. Brno, Sdružení knihoven ČR, 2005, s. 69–75.
[3] Österreichische Retrospektive Bibliographie (ORBI). Reihe 2. Österreichische Zeitungen
1492–1945. München, K. G. Saur, 2003. Band l–4. ISBN 3-598-23382-5.
Matisková Elena: Stavitelia českého pôvodu vo Zvolene
Viac si všímame osobnosti zo sveta umenia a literatúry. Na vedcov, technikov a praktikov sa
častejšie zabúda. Isté profesie akoby sme nedocenili. Preto som sa rozhodla predstaviť Vám
tri osobnosti nášho regiónu, ktorí sa svojou tvorivou prácou podieľali na rozvoji mesta a
s výsledkami ich práce sa dodnes stretávame v podobe budov, rodinných domov, ciest,
železníc, mostov a pod. Narodili sa v Čechách, ale celý ich život bol spätý so Slovenskom.
Bohuslav Mandys
Narodil sa 25. 9. 1888 v Holiciach v malom mestečku v okrese Pardubice ako piate dieťa
v rodine murárskeho majstra Františka Mandysa. V rodine už boli dve dcéry a dvaja synovia
a po Bohuslavovi sa ešte narodili ďalší traja synovia a dve dcéry. Súrodencov bolo spolu
desať.
Murárske remeslo sa v rodine dedilo. Zo šiestich bratov sa mu upísali štyria a z nich opäť
dvaja mali synov, ktorí v stavbárskej profesii pokračovali. Bohuslav si učňovské roky
odpracoval vo firme svojho otca a v roku 1906 až 1908 vychodil Štátnu priemyselnú školu
pre staviteľstvo v Pardubiciach. V roku 1909 nastúpil na vojenskú službu v Kroneuburgu pri
Viedni. Po skončení vojenskej služby sa zamestnal ako asistent v Rakúskej všeobecnej
stavebnej spoločnosti vo Viedni. Po vypuknutí prvej svetovej vojny 1. augusta 1914
narukoval opäť k železničnému pluku v Korneuburgu, s ktorým prešiel ruským, srbským,
talianskym i rumunským frontom. Ako príslušník ženijného vojska pracoval na výstavbe
a rekonštrukcii objektov pozemného i železničného staviteľstva vrátane výstavby ciest,
mostov, tunelov, oporných stien a pod. Vo februári 1919 bol demobilizovaný. V tom istom
roku sa zapísal na nadstavbu odborného štúdia vytvorenú pre demobilizovaných vojenských
absolventov, ako prípravu na zloženie staviteľských skúšok. V roku 1920 úspešne zložil
v Prahe staviteľské skúšky vrátane autorizačného oprávnenia. Osamostatnil sa a vykonával
staviteľskú činnosť v Holiciach. Ako ukážka z tohto obdobia je rodinná vila v Holiciach
s názvom „Na rodné hroudě“, ktorú postavil spolu s bratom Václavom. Stavba je dnes
pamiatkovo chráneným objektom ako klasická ukážka doznievajúcej secesie.
V roku 1924 sa presťahoval do Zvolena, kde založil stavebnú firmu a začal stavebnú činnosť.
Pole jeho pôsobnosti bolo rozsiahle.
Vo Zvolene ako prvé realizoval stavby železničnej kolónie a stavby rodinných domov na
Sokolskej ulici. Postupne sa uplatnil ako spoľahlivý a odborne fundovaný podnikateľ. Prvá
väčšia stavba, ktorú projektoval a realizoval bol objekt Robotníckeho domu. Architektonické
a stavebné kvality tohto objektu boli pre firmu Mandys dobrou reklamou nielen vo Zvolene,
ale i v ďalších mestách. Od roku 1928 realizoval vo Zvolene a jeho okolí veľa obytných,
administratívnych, obchodných a priemyselných stavieb. Napr. administratívna budova
Živena, ktorá v takmer nezmenenej podobe stojí dodnes. Obchodné domy Baťa, Baloch,
kúpeľné domy na Sliači, kostoly v Babinej a Hriňovej. Mnoho stavieb realizoval v ďalších
mestách a obciach v Krupine, Podbrezovej, Banskej Štiavnici a Fiľakove. V období svetovej
hospodárskej krízy zamestnával viac ako sto ľudí. Bol mimoriadne pracovitý, k zákazníkom
i k zamestnancom korektný a seriózny. Jeho stavby sa dodnes vyznačujú vysokou odbornou
kvalitou. Veľkou oporou mu bol mladší brat Jozef, ktorý realizoval stavby mimo Zvolena.
Rozbitie Československej republiky, vznik samostatného Slovenského štátu a vojnové
udalosti poznačili aj činnosť firmy. Staviteľ Mandys bol zdiskreditovaný pre svoje
protifašistické postoje a tiež ako príslušník českej národnosti.
Zvlášť ťažké bolo obdobie posledného roka vojny. Hneď po vypuknutí povstania sa Mandys
ako staviteľ a vlastenec prihlásil na veliteľstvo povstaleckej armády a ponúkol svoje
vedomosti a schopnosti, ktoré získal ako vojak v prvej svetovej vojne. Bola mu zverená
organizácia a realizácia obranných prác na úsekoch Budča – Kremnica, Budča – Hliník nad
Hronom a Hronská Dúbrava – Banská Štiavnica. Počas celého povstania riadil opevňovacie
práce na zverených úsekoch až do obsadenia Zvolena nemeckou armádou. Až na poslednú
chvíľu s najnutnejšími vecami odišiel s manželkou a dvomi dcérami do hôr za Ľubietovou,
kde sa pripojil k jednotke zvolenských milicionárov.
Koncom novembra 1944 sa vrátil do Zvolena, kde bol zatknutý gestapom a vyšetrovaný. Jeho
dom skonfiškovala a obsadila nemecká armáda. Po vyšetrovaní bol dočasne prepustený, ale
zostal pod kontrolou gestapa. Podarilo sa mu utiecť a až do oslobodenia Zvolena sovietskou
armádou sa skrýval na viacerých miestach pod cudzím menom, čo mu zachránilo život.
Priťažujúcimi okolnosťami pre jeho zatknutie bola aj odbojová činnosť príslušníkov jeho
rodiny. Jeho mladší brat Karol bol zatknutý a uväznený v koncentračnom tábore Mauthausen.
Jeho syn Bohuslav a syn mladšieho brata Jozefa vstúpili ako dobrovoľníci do 1.
Československej armády na Slovensku. Boli zajatí a odvlečení do koncentračných táborov
v Nemecku.
Za svoju odbojovú činnosť a zásluhy v SNP dostal staviteľ Mandys Čestné uznanie
Slovenskej národnej rady a Ministerstva obrany ČSR a Medailu SNP. Až v marci 1945 sa
mohol s rodinou vrátiť do svojho domu vo Zvolene.
Po oslobodení začal znova organizovať činnosť stavebnej firmy od samého začiatku, pretože
zariadenie jeho firmy bolo úplne zničené. Aj ich rodinný dom bol zasiahnutý štyrmi
delostreleckými strelami. Navzdory týmto ťažkostiam sa mu podarilo úspešne obnoviť
podnik a rozostavať niekoľko objektov.
Vo februári 1948 bola firma „Mandys“ ako jedna z prvých vo Zvolene znárodnená a celý
majetok vrátane rodinného domu prevzali Československé stavebné závody. Pán Mandys tu
zostal ako zamestnanec. Neskôr nastúpil do Štátneho projektového ústavu. Po reorganizácii
tohto podniku pracoval na Okresnom investorskom útvare a v Okresnom stavebnom podniku
vo Zvolene.
Bol osobnosťou so vzácnymi vlastnosťami. Bol zdvorilý a vľúdny k svojim zamestnancom,
preto ľudia u neho radi pracovali. Stavebníci oceňovali jeho korektnosť v jednaní, odbornosť
a hlavne kvalitu práce.
Pamätníci si na pána staviteľa spomínajú ako na šarmantného pána, veľkého fanúšika
zvolenského hokeja a futbalu. V súkromí bol skromným a tolerantným človekom, ktorý žil
pre svoju rozvetvenú rodinu. Život, ktorý prežil nebol ľahký. Poznamenali ho dve svetové
vojny, pracovné vypätie, existenčné starosti a choroby. Zomrel 8. februára 1979 vo veku 91
rokov v kruhu svojej rodiny. Pochovaný je na Zvolenskom cintoríne.
Vojtech Večeřa
Narodil sa 23. marca 1891 v Panskej Lhote v okrese Jihlava. Po maturite na reálnom
gymnáziu vo Veľkom Meziříčí v roku 1908 začal študovať na Českom vysokom učení
technickom v Prahe odbor stavebného inžinierstva. Aby mohol študovať, finančne si
vypomáhal doučovaním slabších študentov. Počas vysokoškolských štúdií v Prahe v časoch
Rakúsko-Uhorska intenzívne pracoval v odborných spolkoch. Tak ho roku 1912-1913 zvolili
za predsedu Zväzu českého vysokoškolského študentstva. Po skončení štúdií (1913) pracoval
v Prahe a po mobilizácii (1914) slúžil v rakúskej armáde na talianskom fronte v Tirolských
Alpách až do roku 1918.
V roku 1921 pracoval vo firme Ing. Vlčeka v Prahe. Tu okrem iného spracovával projekt
železničnej trate Červená skala – Margecany. Počas vymeriavacích prác sa prvý raz dostal do
dôvernejšieho styku so Slovenskom, ktoré mu nakoniec učarovalo na celý život. Koncom
roka 1921 zložil v Prahe autorizačnú skúšku civilného stavebného inžinierstva a v roku
1922 si založil vlastnú projektovú kanceláriu pre inžinierske stavby. V roku 1924 sa aj so
svojou kanceláriou presťahoval do Zvolena. Toto mesto sa mu stalo novým domovom.
Jeho projekčná firma vypracovala až do februára 1948 (t.j. do znárodnenia) viac ako 1200
projektov, prevažne ciest, železníc a mostov, nielen na Slovensku, ale i v Čechách a na
Podkarpatskej Rusi. Boli to cesty Žiar nad Hronom – Handlová, Štrbské pleso – Podbanské,
Podkriváň – Oremov Laz, Brezno-Hriňová. Zo železníc Podolínec – Orlov, Banská Bystrica –
Uľanka. Ing. V. Večeřa sa zaoberal i štúdiami trás ciest Bratislava – Košice cez Zvolen,
ďalej cesty Podbanské – Huty – Zuberec, či železnice Zvolen – Banská Bystrica. Vypracoval
aj projekt lanovej dráhy na Petřín v Prahe (1925).
Z iniciatívy Ing. V. Večeřu a spoluúčasti zvolenského odboru Spolku československých
inžinierov a architektov sa vytvoril
Prípravný výbor Národohospodárskej župy
stredoslovenskej (NŽS). Ing. V. Večeřa pre ňu napísal prácu „Národohospodárska župa
stredoslovenská a jej ciele“, ktorá vyšla roku 1930. Bola to na Slovensku prvá regionálna
organizácia zo sedemnástich stredoslovenských okresov. Po založení Národohospodárskej
župy stredoslovenskej sa Ing. V. Večeřa stal jej generálnym tajomníkom. Bol aj redaktorom
časopisu Obzor Národohospodárskej župy stredoslovenskej. Často doň prispieval článkami
a správami o regionálnych snahách na Slovensku. Vystupoval kriticky proti nezdravej
koncentrácii inštitúcii v Bratislave. Uznával význam Bratislavy ako prístavného mesta
a mesta obchodu. V roku 1935 sa zúčastnil na celoštátnej regionalistickej konferencii v Prahe.
S menom Ing. V. Večeřu je spojené založenie spolku Odkaz (1936), ktorého cieľom bola
obnova Zvolenského zámku. V tom istom roku sa podieľal na založení Slovenského
aeroklubu. O rok neskôr zorganizoval akciu, aby Slovenská vysoká škola technická bola vo
Zvolene. V tomto zmysle vypracoval Memorandum československej vláde v Prahe.
Zásluhou Ing. V. Večeřu vznikol Národný akčný výbor pre výstavbu hlavného mesta
Slovenska na strednom Slovensku. Boli v ňom zástupcovia z Martina, Žiliny, Banskej
Bystrice a Zvolena. V máji 1946 poslali o novom hlavnom meste Pamätný spis SNR.
Delegácia, v ktorej bol i Ing. V. Večeřa ho doručila prezidentovi a predsedovi
československej vlády.
Z hľadiska cestnej siete na Slovensku Ing. V. Večeřa uprednostňoval tzv. stredoslovenskú
magistrálu (diaľnicu) z Brna cez Trenčín – Zvolen a Horehroním na východné Slovensko. Ku
koncu života zaoberal sa trasou magistrály S- J z Poľska na Balkán popri Zvolene a Ostrej
Lúke a poza Dobrú Nivu i Krupinu. Stredné Slovensko sa usiloval propagovať i farebnou
mapou, ktorá vyšla v mierke 1 : 300 000 v Martine (1949).
Zaujímal sa i o ľudové umenie. Napísal publikáciu o výšivkárstve v Detve, zaoberal sa i
harmonizáciou ľudových piesní, podieľal sa na kultúrnom i spoločenskom živote Zvolena.
Vypracoval návrh na turistický chodník po hrebeňoch Kremnických vrchov s nástupom v
Kováčovej, cez Veľkú Fatru a Nízke Tatry až po Pusté Pole. Samozrejme, horlivo ho aj
podporoval. Pre Zvolen navrhol vybudovať športový areál pri Pustom hrade, vrátane
sánkarskej dráhy. Roku 1965 vypracoval rukopis o histórii Národohospodárskej župy
stredoslovenskej.
Ing. Večeřa bol mimoriadnou osobnosťou. Firmu mu roku 1948 znárodnili a jeho vlastenca,
čo sa ako prvý zapojil do obnovy vojnou zničených ciest a mostov, neprávom šikanovali.
Vďaka svojej vôli a viere v spravodlivosť i rodinu prežil tieto neresti. Bol vždy horlivým
stúpencom Zvolena a svetlým príkladom, na ktorého môžu byť Zvolenčania právom hrdí.
Břetislav Otakar Sýkora
Narodil sa 29. 9. 1905 v Nymburku. Do Zvolena prišiel v 30. rokoch minulého storočia.
Etabloval sa ako staviteľ pozemných stavieb. Projekčnú činnosť nevykonával, spolupracoval
so zvolenským architektom Gustávom Stadruckerom. Jeho firma bola podstatne menšia ako
firma Mandys. Venoval sa prevažne výstavbe rodinných domov. Počas vojnových rokov,
keď bol Mandys prenasledovaný, dokončoval jeho rozostavané stavby.
Medzi jeho najznámejšie práce patrí oprava evanjelického kostola a výstavba hotela Centrál.
Jeho zásluhou boli postavené desiatky rodinných domov. Spolupracoval pri stavbe hotela
Poľana a pri výstavbe areálu Vysokej školy lesníckej a drevárskej. Po znárodnení firmy
pracoval na Vysokej škole lesníckej a drevárskej ako investičný pracovník a stavebný dozor
na Stavebnom závode vo Zvolene a Stavoprojekte Zvolen. Zomrel 17. 3. 1980 vo Zvolene.
V roku 2002 udelilo mesto Zvolen spomínaným staviteľov Cenu mesta – in memoriam. Ceny
z rúk primátora prevzali potomkovia, ktorí žijú vo Zvolene.
Zoznam bibliografických odkazov :
Gajdoš, Milan. Inžinier Vojtech Večera. In Zvolenské noviny, 2001, roč. 10, č. 15-16, s. 5.
Húsenicová, Jarmila. Robota na tri životy. In Vpred, 1991, roč. 32, č. 18, s. 11.
Maňkovská, Blanka. 2003. Působení stavitelů českého původu ve Zvolenu. Zvolen: Český
spolok na Slovensku, 2003, 27 s.
Slovenský biografický slovník. 1994. Zv 4. Martin : Matica slovenská, 1994, s. 251.
(tz). Priekopník regionálnej práce. In Technické noviny, 1986, roč. 34, č. 16, s. 2.
Nádvorníková Marie: Rudolf Těsnohlídek a jeho vztah ke Slovensku
Výběr tématu pro vystoupení na kolokviu vycházel z knihy Literární Morava. To je jeden
svazek z Vlastivědy moravské, kterou vydává Moravská vlastivědná společnost v Brně. Při
pročítání portrétů spisovatelů jsem se setkala u Rudolfa Těsnohlídka se vztahem ke slovenské
lokalitě Demänová.
V literatuře o Těsnohlídkovi se objevuje řada jeho charakteristik. Byl spisovatel, básník,
překládal ze severských literatur. Především je však Těsnohlídek považován za žurnalistu,
který však žurnalistické žánry povznesl na vysokou úroveň. Jeho soudničky nejsou tuctové,
banální příběhy, ze soudniček konstituoval specifický literární druh. Také jeho básně shrnuté
pak do dvou sbírek – Ze svatyň duše a Den – vycházely nejdříve v novinách. Těsnohlídek ve
své tvorbě výstižně zpracoval brněnské prostředí. Angažoval se v charitativní činnosti ve
prospěch opuštěných dětí. Snahy o zachování neporušeného životního prostředí byly zřejmé
zvláště při propagaci Demänovských jeskyní.
Rudolf Těsnohlídek se narodil 7. června 1882 v Čáslavi. Jeho otec byl zemědělec, ale
přivydělával si pohodnictvím. Těsnohlídek měl od dětství trauma, že je rasův syn. Na
gymnázium chodil nejdříve v Čáslavi, od kvinty do Hradce Králové. Zde byla jeho bytná
těžce nemocná na tuberkulózu a její dcera se o ni starala až téměř do sebezničení. Tento
případ a úmrtí blízkého přítele před Těsnohlídkovýma očima zřejmě přispělo k vyformování
jeho životního postoje: přitahovalo ho utrpení. Redakční kolega Markalous, z literatury známý
jako Jaromír John, o Těsnohlídkovi napsal, že „byl z generace, která milovala a pěstila
smutek“, že „byl oddán rozkoši hoře“. Motiv smrti se stal Těsnohlídkovi osudným. Těsnohlídek odešel na studia do Prahy, kde si na univerzitě zapsal češtinu, francouzštinu a dějepis.
Setkal se tu se svými bývalými spolužáky z gymnázia – Albertem Pražákem a Jiřím
Mahenem, se kterým delší dobu bydlel. Studia však nedokončil.
Těsnohlídek se seznámil se svou velkou láskou Jindrou Kopeckou, která byla podle svých
iniciál v uměleckých kruzích nazývaná Kaja. Byla to vážně nemocná, nevyrovnaná dívka,
postižená častými depresemi. Zdá se, že se v morbidních náladách s Těsnohlídkem vzájemně
podporovali. V květnu 1905 uzavřeli občanský sňatek. Tím se vlastně dopustili dvou
provokací – jednak proti církvi a jednak tím, že si poměrně bohatá dědička vzala nemajetného
studenta. Na svatební cestu odjeli do Norska. Tam v červenci 1905 Kaja za nevyjasněných
okolností tragicky zemřela ranou z dámského revolveru, který nosila na šňůrce. Experti
vyloučili nešťastnou náhodu, takže zde byl zřejmě sebevražedný úmysl. Těsnohlídek se do
Norska ještě jednou vrátil, aby dal Kaji zřídit náhrobek. Od r. 1907 se trvale usadil v Brně.
V r. 1907 byl Těsnohlídek redaktorem časopisu Malovaný kraj. Spolu s S. K. Neumannem se
snažili Malovaný kraj pozvednout a překonat jeho provinční ráz. Záměr se však nepodařil,
časopis neměl dlouhý život. Zanikl ještě téhož roku a Těsnohlídek se ocitl doslova na dlažbě.
Osud mu připravil náhodné setkání s redaktorem Lidových novin (LN) Arnoštem Heinrichem.
Těsnohlídek začal psát do LN soudničky a lokálky za řádkový honorář, měl úspěch a v říjnu
1908 se stal řádným redaktorem LN. V tomto redakčním svazku zůstal dvacet let, až do konce
svého života.
Osobní události spojené se sňatkem s Annou Kutilovou ovlivnily Těsnohlídkovo dílo. Jeho
tchán se stal později předlohou lesníka Bartoše z Lišky Bystroušky a syn Milan předlohou
Slávka z povídky pro mládež Čimčirínek a chlapci. Velké útrapy a tragédie viděl Těsnohlídek
zblízka při svém působení jako válečný zpravodaj. Po rozvodu s Annou podle tehdejšího
práva přiřkl soud syna Milana Těsnohlídkovi (dcery připadaly matkám), ale Těsnohlídek po
čase Milana bývalé ženě vrátil.
Za války v r. 1917 dolehla krize i na LN, jejich rozsah byl redukován. Den před Štědrým
dnem v r. 1919 se vydal Těsnohlídek s přáteli na procházku do lesa a nalezli tam odložené
nemluvně. Tato událost Těsnohlídka hluboce zasáhla, začal vyvíjet charitativní činnost ve
prospěch opuštěných dětí, psal články, fejetony, básně. Chtěl, aby se o Vánocích po severském vzoru na brněnském Náměstí svobody vztyčoval strom a pod ním by se vybíraly
příspěvky, naléhal, aby se pro opuštěné děti vybudoval dětský domov. Dětský domov Dagmar
se skutečně postavil a Těsnohlídkovy zásluhy připomíná na něm jeho pamětní deska.
V r. 1920 se Těsnohlídek seznámil se svou třetí manželkou Olgou a prožíval své poslední
šťastné životní období. Ale od poloviny 20. let u něj narůstá osobní krize, podléhá hlubokým
depresím. Těsnohlídek trpěl depresemi od studentských let, ale teď vedly k tragickému konci.
12. ledna 1928 se Těsnohlídek v sebevražedném úmyslu v redakci LN postřelil a na následky
zranění téhož dne v nemocnici zemřel. Když se manželka Olga dověděla o jeho smrti, také si
sáhla na život. Oba zemřeli stejný den.
Nyní obraťme pozornost k Těsnohlídkovu dílu. Nejdříve si proberme Těsnohlídka žurnalistu.
Bedřich Golombek oceňoval literární hodnotu Těsnohlídkových soudniček. O soudničkách
napsal, že nemůže být lepší škola pro spisovatele, chtějící poznat současný život. Těsnohlídek
ze soudniček vytvořil svérázný žánr literatury faktu.
V LN Těsnohlídek publikoval různé fejetony z prostředí Brna, jeho předměstí a jeho okolí.
Tyto fejetony se staly předběžnými studiemi k rozsáhlým prózám: Poseidon, Poťóchlencovi
příběhové a Kolonia Kutejsík. Chronologicky jako první vyšel 11. srpna 1912 fejeton Pan Poťóchlenec se šifrou R. T. Román Poťóchlencovi příběhové vycházel v LN mnohem později –
od dubna do listopadu 1917. Vyšlo tam celkem 26 kapitol, na konci 26. kapitoly bylo napsáno
„konec 1. části“. Ale druhá část už nevycházela a knižního vydání se román nedočkal.
7. prosince 1913 vyšla v nedělním vydání LN pod čarou první kapitola budoucího románu
Poseidon, který vyšel knižně v r. 1916. Na počátku byla vlastně žádost redaktora Heinricha
o sérii fejetonů z brněnského prostředí a Těsnohlídek s žádnou komponovanou románovou
stavbou ani nepočítal. Jednotlivé kapitoly ze života drobných lidí jsou volně spojeny
prostřednictvím muže přezdívaného Poseidon. Fejetony měly velký ohlas. Heinrich výslovně
uvádí, že se dal srovnat s úspěchem Hermannova Kondelíka. Knižnímu vydání Poseidona
však kritika vytkla „sypkou stavbu“. Je to logický rys beletrie spojené s žurnalistikou. Od
četby vycházející na pokračování např. v týdenních intervalech čtenáři očekávali více méně
uzavřené příběhy s návazností zcela volnou.
Fejeton Kutejsík vyšel v LN 12. října 1922. Je časově spojen s knižním vydáním románu
Kolonia Kutejsík. Tento román vycházel v LN v 52 pokračováních od března 1915 do května
1916 pod názvem Kobilenkův rozvod. Změnou titulu pro knižní vydání Těsnohlídek jakoby
do popředí posunul postavu Kutejsíka, i když v románu není dominantní. Tento svérázný
furiant je svým způsobem protiklad trpného a pokorného Kobilenky.
Za života Rudolfa Těsnohlídka vyšlo celkem 15 jeho děl, 11 prozaických prací, dvě básnické
sbírky a dvě knížky pro mládež. Posmrtně byla vydána ještě dvě díla, ale celá řada prací
zůstala v rukopise. Rukopisy jsou nyní ve správě Moravského zemského muzea v Brně nebo
v rámci pozůstalosti jsou uloženy v Moravském zemském archivu v Brně.
Zřejmě nejznámější a nejpopulárnější Těsnohlídkovou knížkou je Liška Bystrouška. Josef
Hrabák nazval ve své monografii Rudolf Těsnohlídek třemi kmotry Lišky Bystroušky
Heinricha, Johna a Lolka. Na počátku historie Lišky Bystroušky byla snaha šéfredaktora LN
Heinricha o novinové kresby. Úkol to byl nesnadný, protože novinových kreslířů nebylo.
Putování od malíře k malíři se ujal Jaromír John, což bylo přirozené. John byl později
docentem výtvarné estetiky na brněnské technice a profesorem estetiky na olomoucké
univerzitě. Tak John také zavítal na návštěvě u Stanislava Lolka. Setkal se s naprosto
odmítavým postojem Lolka jakožto krajináře, ale pak si Lolek vzpomněl na svazek kreseb
podle svých slov „pitominky z Akademie“ a Johnovi tyto kresby dal. Johnovi se obrázky
líbily, ale komu se vůbec nelíbily, byl šéfredaktor Heinrich, který s nimi mlátil o stůl
a nadával na neschopnost svých redaktorů. Nakonec je dal Těsnohlídkovi se slovy „Móric,
k tomu muší bejt nějaký říkání“. Přátelům už osud kreseb formuloval kulantněji: „K tomu
musí Těsnohlídek udělat verše.“ Těsnohlídek se však nepustil do veršovaného doprovodu
obrázků, ale do rozsáhlé prózy.
Liška Bystrouška vycházela v LN na pokračování od 7. 4. do 23. 6. 1920. Jako knížka vyšla
v r. 1921. Zajímavá je okolnost kolem jejího názvu. Protože Těsnohlídek velmi neúhledně
psal, rozluštili tiskaři původní název rukopisu „Liška Bystronožka“ jako „Liška Bystrouška“.
Těsnohlídek tuto změnu akceptoval. Rozsah knížky je na rozhraní mezi povídkou a románem.
Josef Hrabák ve zmíněné monografii zvolil označení „románek“. Další knižní vydání za
Těsnohlídkova života už nebylo. V Lišce Bystroušce se u Těsnohlídka objevuje novum:
prolnutí lidského světa se světem lesních zvířat. Na okraj připomeňme, že Těsnohlídek psal
Bystroušku ve šťastném životním období. Tomu odpovídá rázovité optimistické vypravování
o zápolení chytré lišky s revírníkem. Těsnohlídek si píše k Bystroušce dvě poznámky: „Nečetl
jsem o ní nikde ani slova kritiky a seznámila mne s mou chotí.“ (třetí žena Olga). „To
seznámení,“ píše Těsnohlídek, „znamenalo pro mne dokonalý obrat, návrat z lesa k lidem.“
Zájmu Leoše Janáčka a jeho výroku „z toho bude opera“ Těsnohlídek nejdříve vůbec nevěřil
a myslel si, že si z něj Janáček dělá „šoufky“. Janáček na opeře pracoval v letech 1921–1924,
premiéru měly Příhody Lišky Bystroušky 6. listopadu 1924. K této příležitosti napsal Těsnohlídek do LN dva fejetony: před premiérou Liška Bystrouška na divadle a po premiéře
Poděkování lesům.
Do redakce LN poslal dopis Alois Král. Tento rodák z Moravského krasu, ze Senetářova, se
po válce usadil jako učitel v Liptovském Mikuláši. Jeho dopis o objevu jeskyní pod Nízkými
Tatrami by asi, nebýt Těsnohlídka, skončil v redakčním koši. Těsnohlídka dopis zaujal,
nechal ho otisknout a sám se do Demänové rozjel. Magická krása Demänovských jeskyní ho
uchvátila, začal je svými články propagovat. Série článků vycházela v LN v letech 1921–
1922. Těsnohlídek vytvořil rukopis knihy Demänová, nenašel však pro něj nakladatele, i když
se chtěl vzdát honoráře. Hluboce zklamán svůj rukopis zahodil. Když přišla nečekaná nabídka
z nakladatelství Družstevní práce, Těsnohlídek v časovém presu připravoval rukopis nový
a využil pro něj i některé články dříve vydané v LN. Jedním z nich byl např. nadšený článek
Nová perla Slovenska, napsaný a vytištěný v LN (8. 11. 1921) hned po první návštěvě
podzemních prostorů.
V knize Demänová Těsnohlídek plně prokázal schopnost básnicky zobrazovat svět. Doslova
hýří barvami, když popisuje krásy podzemí. Ale jeho novinářská podstata mu nedovolí se
odchýlit od reality, i když metaforami nijak nešetří. Abych potvrdila Těsnohlídkovu básnivost
a ilustrovala náladu knížky, použila bych dvou citátů: „Vidíme gotické hrady s věžemi
a kaplemi, vcházíme do tichých komnat hradních panen, prohlížíme tkanivo opuštěných
kolovratů, nalézáme tu šachovnici na obrovitém stole. Na všem stesk, na všem nádech dávna,
kdy lidstvo bylo nahé dítě na loktech živitelky země.“ (S. 71.) Druhý citát zní takto:
„Uprostřed klenby se hloubí pravidelný kotouč, jasný a zlatý jako slunce a od něho se
odstředivě rozbíhá obrovský trs zkamenělých paprsků. … Je to modlitba z kamene, je to cosi,
več v svatyních Inků strnul vzdech člověka.“ (S. 93.)
Těsnohlídek se osobně účastnil na průzkumných, mnohdy nebezpečných cestách. K doložení
této skutečnosti bych také vybrala z knihy Demänová citát: „Rozeznáváme štěrbinu, jen co se
tam vtěsná člověk sedící v dřepu. Musíme vsunouti nohy pod skálu, opříti se zády o balvan,
lze pracně vstáti, vyprostiti nohy a provléci se z díry, kde se zastavuje srdce, jakoby cítilo
hrůzu, že může být ve vteřině rozdrceno. Chvíle, než se nás tady prosmyklo všech pět, byla
nekonečná.“ (S. 101.) Ve fotografické příloze knihy Demänová nacházíme romantické místo,
které nese název Těsnohlídkovo jezírko.
Další fotografie zachycuje krápníkový útvar, který nese název Janáčkův chrlič. Váže se
k němu velmi zajímavý citát z knihy. „Podle svého slibu zavítal do jeskyň Leoš Janáček.
Uviděl je v jejich nespoutané divokosti a běsu. Nahlížel do štěrbiny přislibující jistou smrt…,
slézal přimitivní žebříky, šplhal po srázech strmin… V dómu u chrliče poprosil, aby zhasli
světla. Skoro půl hodiny poslouchal v úplné tmě pláč a smích krůpějí, kladívka pidimužíků…
Král nezapomínal ani na chvíli, jakou přejal odpovědnost, kryl hosta vlastním tělem na okraji
propastných jícnů a zachycoval jeho kroky vlastníma rukama. Přiznávám, že i na mne účinkovala obětavá odvaha a hluboce lidská důvěra Mistrova. Nezapomenuli jsme mu ji
a nezapomeneme, neboť Chrlič Janáčkův hraje a zpívá svou odvěkou píseň o duši hmoty.“
(S. 61.)
Krásná nově objevená prostora dostala název po svém objeviteli – Králova galerie.
K vykreslení profilu Aloise Krále přispívá další citát z Demänové: „V neděli 10. srpna 1924
vycházeli z upravených síní první návštěvníci hluboce pohnuti dojmy, na něž se nezapomíná.
Alois Král toho dne, kdy se dočkal vytouženého úspěchu a prvního ovoce namáhavé práce,
pomáhal průvodcům a doprovázel s nimi obecenstvo. Jakoby v oněch krásných síních, jež
objevil, byl obyčejným zaměstnancem.“
V poslední kapitole Vyznání naděje se Těsnohlídek cítí jako člověk, který zaplatil lásku
k jeskyním kusem zdraví a předčasnými šedinami. Zdůrazňuje nutnost začít systematický
výzkum. Chápe, že se může mnohé oddálit, ale nikoli zmařit. „Pět roků jsem vám sloužil,“
píše Těsnohlídek, „neloučím se s vámi, jen tiše a vděčně nakonec vyslovuji čisté vaše jméno,
jeskyně Demänovské!“
Novotná Ivana: Loutkářství v Čechách a loutkoherec Zdeněk Říha
Loutkoherec Zdeněk Říha byl jako téma následujícího příspěvku vybrán víceméně náhodou:
jeho jméno vygenerovala databáze regionálních osobností REOS Studijní a vědecké knihovny
v Hradci Králové jako osobnost, která působila v Hradci a zároveň na Slovensku. Výsledek
dotazu samozřejmě takových osobností nabízel víc, ale umělec-loutkoherec zvítězil. Mimo
jiné proto, že východočeský region se může pyšnit bohatou divadelní, loutkářskou
a loutkohereckou tradicí, která je všeobecně poměrně málo známá a přitom velice zajímavá.
Jak praví ve své stati František Černý [1], v pramenech je doloženo, že už v renesanci byly
hrány na území východních Čech školské hry, což bylo v té době dost vzácné, a za baroka zde
církevní řády hrály tehdy populární náboženské hry. K největšímu rozvoji světského divadla
však došlo ve východních Čechách v první třetině 18. století, kdy hrabě František Antonín
Špork nechal na Kuksu postavit roku 1698 jednu z prvních divadelních budov na českém
území.
Podle doložených pramenů se kočovní loutkáři – marionetáři – začínají objevovat na českém
území již ve druhé polovině 18. století, jak ve své knize Dvě století českého loutkářství
popisuje Alice Dubská [2]. Loutky a loutkáři pravděpodobně existovali i dlouho předtím, ale
nedostatek historických pramenů znemožňuje přesně zjistit, kdy se loutky a loutkové divadlo
objevily na našem území poprvé. První umělé figurky vznikaly pravděpodobně jako kultovní
a zároveň první umělecké předměty. Zhotovovaly se z hlíny, dřeva, kostí, rohoviny atd.
Nejstarší soška, která má pohyblivé končetiny a mohla by při hodně dobré vůli být
považována za loutku, je soška muže vyřezaná z mamutí kosti nalezená na jižní Moravě (stáří
asi 35 tisíc let). Z období starověku existují sice zprávy o loutkách a loutkových produkcích,
ale pouze z území jižní Evropy a Egypta.
Historická svědectví o loutkách na českém území se objevují až ve středověku. Loutky
používali kočovní komedianti a kejklíři na poutích, trzích, karnevalech, korunovacích
a dalších slavnostech, ale s loutkami se hrálo i na šlechtických sídlech nebo v klášterech.
Nejstarší vyobrazení loutky na našem území pochází z roku 1590 a jedná se o dřevoryt
v českém překladu spisu německého jezuity Georga Scherera „O nové, nevídané a neobyčejné
monstranci…“; z tohoto spisu také jsou známy také první české názvy loutek, kterým se
krásně říkalo „tatrmánek“, „diblíček“ nebo „kejklířský maňásek“ [2].
Středověké loutkové hry byly většinou improvizované – hrály se hry s rytířskou a antickou
tématikou, ale především biblické hry a výjevy ze života svatých (podobně jako u divadelních
představení s živými herci). Hry ale většinou neprobíhaly formou dialogů, ale loutkář
loutkami předváděl hru a zároveň vyprávěl příběh, nebo přednášel básně či zpíval balady (tzv.
vyprávěcí neboli narativní styl). Ještě předtím ale probíhaly hry s loutkami zcela beze slov,
pantomimicky.
Na konci 16. a počátku 17. století se v Evropě uplatňovaly zvláštní typy mechanických
loutkových scén, především nápodoby oltáře zvané retabla. Retablo tvořila malá přenosná
skříňka, většinou uzavíraná kovovými dvířky, která obvykle obsahovala až 10 vyměnitelných
kazet vyplněných reliéfními i plastickými soškami. Tyto sošky se uváděly do pohybu
jednoduchým kolesovým mechanismem [2]. Spolu s rozšířením světské tématiky v repertoáru
divadel se začala retabla měnit v jakési mechanické obrazy, které se vyvinuly v 18. století do
podoby laterny magiky, různých pouťových kukátek atd.
Do této doby převažoval typ loutek voděných zespodu (prstových a tyčkových). První
marionety – to znamená loutky na drátě ovládané shora – se u nás začaly objevovat
v polovině 17. století. Tyto orientální (čínské) loutky k nám přinesly zahraniční herecké
kočovné společnosti, hlavně z Itálie, Německa, Anglie, Holandska atd. Je nutné si uvědomit,
že loutkové divadlo v té době nepůsobilo samostatně, ale tvořilo součást produkcí
profesionálních hereckých kočovných skupin. Hrálo se jako samostatné představení, které
probíhalo zároveň s představeními, nebo střídalo představení s živými herci. Herci se ale
nevěnovali pouze divadlu – doplňovali svá představení akrobatickými výstupy a dalšími
populárními činnostmi (např. věštění z karet, mastičkářství apod.). Vzhledem k nedostatku
historických písemných dokladů neznáme hlavní příčinu oddělení loutkového divadla a jeho
osamostatnění. Jedním z důvodů mohl být levnější provoz, dobová obliba optických
a mechanických podívaných, obliba některých konvenčních barokních divadelních forem,
které se do loutkového divadla daly snadno přenést z divadla s živými herci (např. různé
rytířské, antické a loupežnické hry (s projevem eklekticismu), ve kterých dominovala
jednoduchost děje, touha po efektu a afektu, neměnnost a jednoznačnost charakterů postav,
epické promluvy hrdinů, občas i vystoupení postavy z děje a komunikace s divákem apod.)
Mezi tehdejší představitele loutkoherců působících na našem území patřil např. Matias Unger
ze Štýrského Hradce, který kromě Moravy hrál také v Banské Bystrici a Bratislavě. Gerhardu
Pressleovi je připisováno autorství komické figurky loutkových her tzv. Pimprlete, později
přejmenovaného na Kašpárka, který si získal v našich zemích takovou oblibu, že „pimprlové
divadlo“ se stalo zástupným výrazem pro loutkové divadlo jako takové. Dalšími známými
loutkovými postavičkami se staly postavy z komedie delľarte – především Harlekýn, neboli
Pulcinella, oblíbený byl i don Juan, nebo doktor Faust. Tyto postavy se objevují později
i v česky hraném divadle.
Hlavním zdrojem informací o loutkovém divadle na přelomu baroka a osvícenství jsou úřední
dokumenty (hlavně žádosti o povolení představení), které umožňují sledovat pohyb
jednotlivých loutkářů na našem území. Většina z nich byli cizinci a působili kromě Čech
a Moravy v mnoha okolních zemích a hráli převážně německy, italsky, francouzsky nebo
španělsky. Období krátce po zrušení nevolnictví v našich zemích, kdy došlo k určitému
ekonomickému oživení a hlavně k umožnění volného pohybu osob, dochází k prudkému
rozvoji také kočovného loutkového divadla. Kolem 70. let 18. století se objevují první loutkáři
hrající česky. V královéhradeckém regionu, přesněji v Náchodě, byl historiky zaznamenán
nejstarší známý český loutkář Jan Jiří Brát (1724–1805), který kolem roku 1775 odešel
z Náchoda a jeho loutkářské stopy pak nacházíme v Praze, Táboře, Jindřichově Hradci,
Teplicích, Bílině, Brně, Litomyšli i jinde. Podle dochovaných materiálů se dozvídáme, že se
Brát pravděpodobně učil „loutkářskému řemeslu“ u německého principála Spindlera, později
se osamostatnil a své hry hrál pravděpodobně jak v češtině, tak i v němčině. Loutkáři se stali
i jeho synové, kteří odešli do zahraničí. Zprávy existují o Antonínu Brátovi, který zemřel ve
Švédsku, jeho manželka a děti v divadle pokračovaly a v roce 1847 se vrátily do Čech.
Jméno prvního člena asi nejznámější české loutkářské rodiny – Jana Kopeckého, jehož přímí
potomci se věnují loutkovému divadlu dodnes, se v historických pramenech objevuje poprvé
v roce 1775, kdy se mu jako potulnému komediantu v Libčanech u Hradce Králové narodil
syn Matěj, nejslavnější člen rodiny Kopeckých. Pozdější zmínka o Janu Kopeckém vznikla
v roce 1779, kdy žádal o povolení loutkových her a chůze po provaze. Kopečtí však působili
hlavně v jižních Čechách, kde stejnou živnost vykonávali také Dubští, Kludští, Kočkové
a Lakornové, na Královéhradecku to byla především rodina Meissnerů (později psáno
Maiznerů nebo Majznerů), Finků, Vidů a Hanušů. Na Moravě působili především
Flachsovi, Pflegrovi, Šimkovi, Kučerovi a později Kopečtí a Majznerové.
Zatímco loutkáři, kteří k nám přijížděli z okolních zemí, se soustředili především na velká
města, kde byla hlavním komunikačním jazykem němčina, čeští loutkáři se orientovali
především na venkov a malá města, kde nalezli publikum pro hry v českém jazyce. Tak
sehráli – bez cílené snahy – v posledním desetiletí 18. století závažnou úlohu při formování
českého jazyka a národa, protože v té době u nás začala první etapa národního obrození.
V dobových úředních dokumentech byli loutkáři zařazováni do nejnižších společenských
vrstev, často dokonce mezi žebráky. V období absolutistické monarchie na počátku 19. století
se jejich postavení ještě zhoršilo. Státní moc se snažila co nejvíce omezit počet volně se pohybujících osob, protože je nemohla tak snadno kontrolovat a cenzurovat. Bylo téměř nemožné
získat loutkářskou licenci. Přesto vývoj loutkového divadla v Čechách zdárně pokračoval
v režii známých loutkářských rodů, ve druhé polovině 19. století dokonce vznikají původní
české loutkové hry a dramatizace. Ke konci 19. století však začíná loutkové divadlo upadat: ne,
že by se úroveň „pimprlového“ divadla zhoršovala, ale spíše stagnuje, na rozdíl od divadla
s živými herci, které se dál vyvíjí. České publikum tak dává stále více přednost divadlu
hereckému, protože pružněji reaguje na změnu společenské situace. Tzv. čeští lidoví loutkáři
působili na našem území až do 50. let 20. století, ale na vývoj českého loutkářství už neměli
žádný vliv, pokračovali v zažitých postupech a formách. Tato úloha připadla až jejich
vzdělaným dětem v 60. letech 20. století.
První polovina 20. století je ve stylu odmítnutí klasické loutkářské tradice a jeho zkamenělých
forem. Zde se objevují především zástupci ochotnického, amatérského loutkového divadla,
které sice mělo ve hledání nových forem a vývoji českého loutkářství výrazné ambice, ale
skončilo u akademismu a překombinovanosti. Přesto tato etapa byla vývojově důležitá.
Nejvýznamnějším loutkářem tohoto období byl Josef Skupa, známý propagátor unikátních
postaviček Spejbla a Hurvínka, který dokázal navázat na klasické loutkářské tradice, aniž by
se zasekl v přežité manýře. Díky jeho vynikajícímu nástupci Miloši Kirschnerovi přežily
postavičky Spejbla a Hurvínka dodnes. Ke Skupovi se ve 30. letech přidalo několik dalších
dobrých režisérů – např. Jan Malík nebo Vladimír Šmejkal, ale celkově je tato doba spíše
tápáním. Loutkové divadlo se v této době orientuje především na dětského diváka. V době
okupace bylo české loutkářství reprezentováno několika skupinami různé úrovně, které
pracovaly na základě jak profesionálního, tak amatérského statutu. Slouží jim ke cti, že se ve
většině snažily ulehčit těžkou válečnou situaci především příklonem k historické a národní
tématice a tvorbou pro děti.
V roce 1948 byl vydán tzv. divadelní zákon, který znemožnil soukromé podnikání
v divadelnictví, prohlásil divadlo za kulturní statek, legislativně zrovnoprávnil loutkové
divadlo s ostatními druhy divadla a stanovil povinnost státu pečovat o ně finančně,
organizačně a ideově. Změna organizační struktury znamenala zánik mnoha profesionálních
kočovnických, amatérských a spolkových divadel.
Nově založená divadla vznikala v Čechách i na Slovensku, kde jako první vzniklo v roce
1950 Bábkové divadlo v Žilině, poté v roce 1951 bábkové Staré divadlo v Nitře, v roce 1957
Štátne bábkové divadlo v Bratislavě, v roce 1959 Bábkové divadlo v Košicích nebo v roce
1960 Bábkové divadlo na Rázcestí v Banské Bystrici atd. V Čechách to kromě Ústředního
loutkového divadla, které v roce 1949 založil Jan Malík, byla další divadla která oficiálně
tvořila součást Ústředního loutkového divadla (například Loutkové divadlo Radost v Brně,
Naivní divadlo v Liberci, Malé divadlo v Českých Budějovicích, Středočeské loutkové
divadlo v Kladně), nebo později samostatně vzniklá divadla (Divadlo dětí v Plzni, Loutkové
divadlo v Ostravě, Východočeské loutkové divadlo v Hradci Králové). Do těchto divadel již
nastoupila mladá studovaná generace: od roku 1952 totiž existovala Vysoká loutkářská škola
při Akademii múzických umění v Praze. V loutkářské tvorbě se projevily individuální názory
a docházelo k umělecké diferenciaci divadel. Tak začíná loutkářské obrození.
V roce 1958 začalo v Hradci Králové působit Východočeské loutkové divadlo, později
přejmenované na divadlo DRAK. Největší rozvoj zažívá v polovině 60. let: v roce 1964
začalo divadlo vyjíždět i do zahraničí. Do dnešní doby odehrálo na 150 premiér, 15 000
představení v 50 zemích celého světa s více než 5 000 000 diváků, což svědčí o velkém zájmu
publika. Po krátké krizi, kterou si v po roce 1989 prožila v podstatě většina divadel, se
úspěšně rozvíjí dodnes. V začátcích bylo toto divadlo utvářeno především režisérem Jiřím
Středou a výtvarníkem Františkem Vítkem, později se projevuje tvůrčí duch dramaturga
a ředitele Jana Dvořáka, režiséra Miroslava Vildmana, výtvarníka Pavla Kalfuse, herce a pře-
devším muzikanta Jiřího Vyšohlída, Borise Šlechty, Jana Pilaře, později Matěje Kopeckého,
výtvarníka Petra Matáska, režiséra Josefa Krofty (od 1971) a dalších.
Na mezinárodním festivalu UNIMA v r. 1966 založil DRAK svou světovou popularitu
inscenací Pohádky z kufru. Tvůrčí vývoj DRAKu inklinoval vždy k univerzálnosti ve věkové
adrese – to znamená, že každý věkový stupeň má možnost najít si v představení tu plošku,
která nejadekvátněji komunikuje právě s ním. V divadle DRAK se pracuje jak s loutkami, tak
s činoherci. Důležitou složkou inscenací je hudba, včetně zpěvu, nezastupitelnou úlohu má
akční scénografie. Scénický prostor ožívá maskou, figurínou, totemem, rekvizitou, různými
objekty.
V roce 1995 přišla do divadla „nová krev“ zosobněná režisérem Jakubem Kroftou (syn Josefa
Krofty), výtvarníkem Markem Zákosteleckým a hudebníkem Vráťou Šrámkem. Uměleckým
šéfem divadla DRAK stále zůstává Josef Krofta. Obdržel řadu cen za své současné inscenace
a projekty. Divadlo stále reprezentuje Českou republiku na mnoha významných
mezinárodních divadelních festivalech, pravidelně hraje ve Velké Británii, Finsku, Polsku,
Izraeli, Rakousku.
Zdeněk Říha
Do doby velkého rozmachu loutkového divadla se datují i první divadelní krůčky Zdeňka
Říhy. Narodil se 3. srpna 1942 v Bratislavě. Jeho maminka Růžena byla Slovenka, tatínek
Čech, proto byli donuceni se po vzniku Slovenského štátu odstěhovat do protektorátního
Jičína.
Po válce se rodina Říhova vrátila na Slovensko a až do roku 1959 (tedy do svých 17 let) byl
Zdeno Říha Bratislavanem. V té době pilně navštěvoval různé dramatické kroužky a hrál
„budovatelské“ hry, jak bylo v té době obvyklé.
Otec Zdeňka, Zdeněk Říha starší, byl divadelním režisérem; narodil se v roce 1905 v Opavě
a na Slovensku působil nejen jako režisér, ale získal i několik menších hereckých filmových
rolí. V letech 1928–1939 a znovu od 1945 působil v Bratislavě, kde 1. 3. 1957 založil spolu
s výtvarníkem Bohdanem Slavíkem tzv. Štátne bábkove divadlo (vyvinulo se z jádra
Dětského divadla filmu), které bylo později přejmenováno na Bratislavské bábkove divadlo.
Zdeněk Říha senior v něm působil jako režisér až do roku 1960.
Zdeněk Říha mladší – jak už bylo řečeno – žil od dětství divadlem. Oba rodiče divadelníci,
v loutkovém divadle pracovala i teta, on sám musel od dětství účinkovat v amatérském DDF
(Dětské divadlo filmu), v loutkářském souboru, ve kterém hrály i jeho matka a sestra. Proto
když nebyl v roce 1959 přijat na VŠMU v Bratislavě odchází si léčit zklamání do čerstvě
založeného Bábkového divadla v Košicích. Zdeno Říha vzpomíná, že tehdy kromě něj nebyl
na VŠMU přijat ani Julius Satinský – oba pro nedostatek talentu. Juľo Satinský byl nakonec
přijat na odvolání a Slovák Říha začal za rok studovat díky stipendiu košického divadla na
DAMU v Praze. Roky na divadelní fakultě, pod vedením katedry loutkového divadla – 1960–
1964 – proběhnou naprosto pohodově. Zdeněk Říha rád jmenuje mnoho osobností, které na
katedře poznal, zejména proslulého Jana Malíka, nebo učitele Jana Dvořáka, který netradičně
seznamoval studenty s marionetami a se kterým se pak znovu setkal v královéhradeckém
Draku, a Josefa Pehra, který vyučoval maňásky a dokázal ve svých studentech vzbudit o tuto
loutkovou formu živý zájem. Štěstí měl podle svých slov i na spolužáky: pod vedením
Maďara G. Urbána si „Říhův“ ročník zahrál světovou premiéru Bleděmodrého Petra. Se
spolužákem Miroslavem Vildmanem se později stávají kolegy v hradeckém Draku.
V roce 1964 je vyslán na vojenskou službu do Hradce Králové. Poprvé se setkává s divadlem
Drak (tehdy Východočeské loutkové divadlo). Zpočátku zde není příliš šťastný, hlavně
publikum se mu „nezdá“. Ale Hradec na něj přesto zapůsobil svým kouzlem a nejen
Hradec… V roce 1966 po skončení služby se Říha vrací jako čerstvý ženáč do domovského
Bábkového divadla v Košicích. Přestože měl podle smlouvy v Košicích zůstat ještě dalších
devět let, tehdejší ředitel Alexandr Futáš byl velkorysý a na přímluvu ředitele Draku Jana
Dvořáka Říhovi umožnil návrat do Čech.
Hradecká éra byla dlouhá, přímo osudová. Zdeněk Říha v Draku strávil celých 22 let,
v Hradci také vychoval dvě dcery. Byl svědkem zlaté éry jednoho z nejuznávanějších
loutkových divadel nejen u nás, ale také v zahraničí. Režisér Draku Josef Krofta, který je
živou loutkářskou legendou, označil ve rozhovoru pro Reflex [4] Zdeňka Říhu vedle Jiřího
Vyšohlída a Matěje Kopeckého za svůj mladický herecký vzor.
V Draku dostal Zdeněk Říha příležitost rozvinout rejstřík svých hudebních, pohybových
a jazykových schopností. Kvůli inscenaci Kytice se naučil hrát na violoncello, ve Skleněné
panně zvládl tubu, sem tam použil flétnu. V Prodané nevěstě hrál rovnou na několik nástrojů
– kytaru, harmonium a trombón. Jazykové schopnosti podědil přímo ukázkové – jinak to snad
ani být nemohlo, když otec byl Čech, matka Slovenka, babička Rumunka, dědeček Maďar…
Bohatě je využil při častých zahraničních zájezdech Draku – projezdil celou Evropu, byl
v Japonsku, Austrálii, Spojených státech.
Svou vrcholnou loutkohereckou příležitost dostal v roce 1973 ve hře Jak se Petruška ženil, ve
které ztvárnil pět postav a na které se podílel také jako autor. Inscenace, kterou režíroval Josef
Krofta, měla velký úspěch a více než 200 repríz, a to nejen v češtině a slovenštině, ale také
v ruštině, němčině, maďarštině, francouzštině, rumunštině, angličtině…
Režii si Zdeněk Říha poprvé vyzkoušel v roce 1981 v inscenaci pro děti O zlé koze, v roce
1982 v Perníkové chaloupce, roku 1985 v Palečkovi a roku 1986 v Chytíme hrom do čepice.
V 70. letech režíroval také v zahraničí: na Slovkoncertu v Bánské Bystrici představení
Kašpárek a Komu by to napadlo a později – asi v polovině 80. let – v Mgdeburgu komediální
představení Jdi tam, nevím kam, přines to, nevím co a v Berlíně pak představení Picola
Piccolini.
Zjistil, že inscenace pro děti jsou mu nejbližší a je v nich úspěšný. Také proto se rozhodl
v roce 1989 využít nabídky Jiřího Středy, ředitele Divadla rozmanitostí a odchází za novou
prací do Mostu. Zde také poznává svoji druhou ženu a narodí se mu další dcera. Režíruje
velké množství pohádkových inscenací: Zlatovláska, Pohádky pana Pohádky, Čaroděj ze
země Oz, Tři prasátka J. Bílka, Aškenazyho Praštěné pohádky, Kašpárek a ježibaba
a Kašpárek v pekle od Jiřího Žáčka, které jako host režíruje v roce 1993 také v Malém divadle
v Českých Budějovicích, Potopa od V. Zajíce, Šípková Růženka, Sněhurka a sedm trpaslíků.
V této době, krátce před revolucí v roce 1989, se Zdeněk Říha vrací na DAMU jako pedagog
svých oblíbených maňásků. V letech 1997–2000 pak vede na ZUŠ v Litvínově dramatickou
výchovu.
V roce 1991 si odskočil do Malého divadla v Českých Budějovicích, kde zrežíruje Velkého
a malého Klause, ve stejném roce režíruje Pohádky k narozeninám pro Docela velké divadlo
v Litvínově, v roce 1992 režíruje hru Kašpárek, obr a čert v Divadle loutek v Ostravě.
Od roku 1993 do roku 1996 působí spolu s manželkou Monikou v Malém divadle v Českých
Budějovicích, do kterých se podle vlastních slov naprosto zamiloval. Režisérsky vede další
hry pro děti – Don Quijote v roce 1993 a o dva roky později Jób.
Bohužel v Budějovicích nebylo kde bydlet, život s malým dítětem na ubytovně byl neúnosný,
a tak se rodina Říhova stěhuje v roce 1996 zpět do Mostu. A rodí se soukromá agentura KUŠ,
kterou tvoří autorsko-herecko-režisérská dvojice Zdeněk a Monika Říhovi. Zkratka KUŠ,
vznikla na základě osobního vtipu, který Z. Říha odmítl vyzradit. Z. Říha i nadále
spolupracuje jako režisér s Divadlem rozmanitostí v Mostě (např. v roce 1997 pohádkou
O líném princi, v roce 1998 Čarodějův učeň, nebo v r. 2000 hrou Kterak se udatný rytíř
o sličnou pannu ucházel), s divadlem Lampion v Kladně (2001 – Perníková chaloupka),
s Malým divadlem v ČB (v roce 2000 představení O dvou klaunech, nebo v roce 2005
obnovená Tři prasátka). Často se objevuje v Docela velkém divadle v Litvínově, ve kterém
nejen režíruje a s manželkou hraje „kušácké“ loutkové pohádky (Pohádka o Palečkovi, Vlčí
pohádky), ale hostuje také herecky v činohře, například v představeních Zvíře, Mrazík, Krása
nesmírná nebo hraje na saxofon ve hře To byli pánové Voskovec, Werich a Ježek.
Kromě této práce působí agentura KUŠ ve školkách – s vlastním cirkusem, který tvoří
plyšová zvířátka, s klasickými marionetami, či maňásky, ale také s loutkami stylu – co dům
dá. Ať je to celuloidová panenka z 50. let, nebo vlastnoručně vytvořená loutka z nafouknutého
balónku a dětských dupaček, která tajemně vzniká přímo před dětskými zraky. Zdeněk Říha
své dětské publikum miluje, jak říká. Nikdy nelitoval toho, že se rozhodl pro často nevděčnou
práci v oboru loutkového divadla a oceňuje především to, že „celý život si vlastně hraje“.
Literatura:
1.ČERNÝ, František. Kulturní a divadelní tradice. In DVOŘÁK, Jan. Mor na ty vaše rody!
: Mezinárodní institut figurálního divadla : the Japan Foundation. 1. vyd. Pražská scéna:
Praha, 2001. s. 15. ISBN 80-86102-18-1
2. DUBSKÁ, Alice. Dvě století českého loutkářství : vývojové proměny českého loutkového
divadla od poloviny 18. století do roku 1945. 1. vyd. Akademie múzických umění: Praha,
2004. 302 s. ISBN 80-7331-008-2
3. Blahopřání k 55. narozeninám Zdeňku Říhovi ]. In Loutkář, 1997, č. 8–9, s. 173.
4.TICHÝ, Zdeněk A. Přítulnost šílenců : [rozhovor s Josefem Kroftou]. In Reflex,
5. 10. 2000, č. 40, s. 23
Sobolová Božena: Ivan Hálek - lekár, humanista a veľký priateľ slovenského národa
Ivan Hálek sa narodil 11. novembra 1872 v Prahe v rodine českého básnika, spisovateľa a
publicistu Vítězoslava Hálka, ktorý bol najobľúbenejším básnikom mladej generácie druhej
polovice 19. storočia. Vítězslav bol domácim učiteľom v rodine advokáta Mikuláša Horáčka,
ktorého dcéra sa stala múzou najkrajších básní jeho ľúbostnej lyriky. Najskôr sa ukazovalo,
že prežijú spolu šťastný život, ktorý im však osud nedoprial. Rodinnú idylu zakrátko prerušilo
úmrtie ich prvorodeného syna. Ich druhý syn Ivan, sa narodil v roku 1872, ale otec sa z neho
dlho netešil, lebo na vrchole svojej umeleckej tvorby ochorel a zomrel tri dni pred jeho
druhými narodeninami. Nedožil sa ani štyridsiatky. Vyrastajúci Ivan nemal na otca žiadne
osobné spomienky, poznával ho iba z rozprávania svojej mamy a príbuzných, neskôr z jeho
literárneho diela. Matka Dorotka Hálková - v obavách o existenčnú istotu - sa presťahovala z
Prahy do obce Skrchleby pri Nymburku na majer k švagrovi. Syna, ktorý tam chodil do
ľudovej školy vychovávala v duchu ideálov jeho proslovansky orientovaného otca a sama mu
bola vzorom svojim čestným charakterom a zmyslom pre sociálnu spravodlivosť. Neskoršie
sa s Ivanom, ktorého chcela zapísať do gymnázia a po maturite mu zabezpečiť aj univerzitné
štúdium, vrátila do Prahy. V roku 1890 sa zapísal na lekársku fakultu Karlovej univerzity, kde
v roku 1896 promoval. Na univerzite v Prahe sa zblížil so slovenskými študentami aj s ich
spolkom Detvan propagujúci učenie Tolstého, ktoré pôsobilo na Hálkov filozofický
idealizmus. Sám Hálek vyjadril: "Tolstoj videl tak hlboko do ľudskej duše, že mi pripadal
ako nejaký nadľudský, skoro jasnovidný intelekt. Fascinovaný jeho psychológiou prijímal
som jeho filozofiu, takmer slepo." Uvádza, že cez Tolstého sa vrátil späť k takým pojmom
ako boh, duša, nesmrteľnosť. Robili tak napokon mnohí vtedajší mladí intelektuáli - slovenskí
aj českí. Práve na tejto báze sa Hálek zblížil s viacerými Slovákmi študujúcimi v Prahe.
Blízky vzťah mal najmä k Dušanovi Makovickému, Albertovi Škarvanovi a Vavrovi
Šrobárovi. Cez svojich slovenských priateľov ho nadobudol i ku Slovensku. Vzťah ku
Slovensku v ňom posilnili i kontakty s profesorom T.G.Masarykom, ktorý programovo hlásal
ideu československej vzájomnosti a potrebu šírenia vzdelanosti a osvety v najširších
vrstvách. Po skončení medicíny mal možnosť pracovať na univerzite, alebo si mohol otvoriť
lekársku ordináciu v Prahe. Miesto toho odišiel v roku 1901 na Slovensko. Zaujímavým
rodinným svedectvom v otázke prečo sa rozhodol namiesto čakania na príležitosť pracovať v
Prahe je niekoľko riadkov z nevydanej biografie, ktorú napísala podľa rozprávania Hálkovej
matky Dorotky jeho manželka Louisa, ktorá napísala: „ Aféra Hillsnerova, která v roce 1899
rozbouřila klidnou životní hladinu českých občanů měla pro Ivana Hálka následky, přispěla k
vyjasnění i vyřešení nejistoty o jeho budoucnost...“ Matkin švagor , dr. Černý mu vytkol, že
článkom Na adresu polenských lékařů sa postavil na stranu T.G. Masyryka, ktorý bol podľa
antisemistickej časti českej spoločnosti kúpený židovskými peniazmi, aby vyvrátil obvinenia
židov z jednej rituálnej vraždy. Doktor Černý, ktorý v detstve nahradzoval Ivanovi aj otca toto
mladému Ivanovi veľmi vytýkal a nemohol mu to odpustiť. Mladý lekár Hálek si
uvedomoval, že sa od strýka a ostatných príbuzných nedočká žiadnej pomoci, či už
spoločenskej alebo hmotnej a začal hľadať uplatnenie inde. Iba málokto tuší, že to bol hlavný
motív rozhodnutia dr. Ivana Hálka už nevyčkávať, či ho prijmú za asistenta niektorej kliniky a
tak hľadal uplatnenie ďaleko od Prahy. Vtedy si spomenul na slovenských priateľov, na
Dušana Makovického, ktorý bol lekárom v Žiline. Ten ho pozval na Slovensko a nabádal ho
aby si vybral za pôsobisko Kysuce. Tak sa aj stalo. V roku 1901 sa Ivan Hálek usadil ako
praktický lekár v Čadci. Tu neskôr presťahoval aj svoju manželku a potom aj stárnucu
mamičku Dorotku. V tom čase boli Kysuce jednou z najchudobnejších a najzaostalejších
kútov Uhorska. O priemysle sa tu nedalo hovoriť, obživu ľuďom zabezpečovalo len biedne
neúrodné poľnohospodárstvo. Tu sa stretol s hladom, biedou, nevedomosťou ľudí, so zlou
hygienou a vysokou nemocnosťou. Hálek sa usiloval o odstránenie zlých sociálnych javov
aj osobným príkladom, ale snažil sa pozdvihnúť kultúrnu úroveň a duševnú zaostalosť
kysuckých ľudí požičiavaním kníh, časopisov, uverejňovaním skúseností. Začiatkom 20.
storočia bola na Kysuciach veľmi vysoká úmrtnosť detí. Na tisíc živo narodených detí
zomieralo v prvom roku života takmer polovica detí, presnejšie 424. Hálek ako moderný a
vzdelaný lekár nemohol súhlasiť s ponechaním voľnej ruky prírodnému výberu. Keď pátral
po príčinách tejto strašnej biedy i ľahostajnosti narazil na alkoholizmus, v tom čase masový
jav v tejto oblasti Slovenska. Pokúšal sa ho liečiť osvetou. Putoval po kopaniciach, po
zablatených chodníkoch a žasol nad zlými podmienkami, v ktorých tu ľudia žili /v drevených
chatách bez komínov, kde dym štípal ľudí do očí, sadze sa usadzovali na múroch izieb, ľudia
boli podvyživení - neúrodná pôda ich nedokázala uživiť, preto odchádzali za prácou do
Ameriky, alebo na Dolnú zem/. Hálek tieto svoje skúsenosti podrobne opísal v útlej knižke
Zápisky lekára, ktorá vyšla po prvý raz v roku 1937. Keď sa dennodenne stretával s hladom a
ľudskou biedou, v tom čase začal pochybovať o idealistickej filozofii a premýšľal o novom
výklade sveta a života, ktorý by odpovedal aj na jeho sociálne otázky a pochybnosti.
Odpovede na svoje otázky našiel v učení dialektického materializmu a sociálnej demokracii.
Ako lekár sledoval výskyt chorôb, zaviedol si karty jednotlivých pacientov, skúmal ich
životosprávu a ostatné životné podmienky, dosiahnutý priemerný vek, pôrodnosť, úmrtnosť.
Zistené údaje uverejňoval v časopisoch už po dvoch rokoch svojho pôsobenia na Kysuciach.
Snažil sa tak upozorniť verejnosť na bezútešnú situáciu v tomto kraji. Postupne dospel k
názoru, že ani boj proti alkoholizmu, ani osveta a ani on sám svojím odborným pôsobením i
hlboko ľudským vzťahom ku svojim pacientom nedokážu tento stav od základu zmeniť.
Začal sa preto viac orientovať na verejnú činnosť. Jeho manželka Luisa sa tiež po jeho boku
osvedčila ako obetavá šíriteľka osvety, keď chodila do rodín a vyučovala negramotné deti.
Zapojila sa aj do spolkovej činnosti a po dlhé roky zastávala funkciu predsedníčky žilinskej
Živeny.
Po štvorročnom pôsobení v mestečku na Kysuci prijal ponuku Dušana Makovického a
presídlil sa do Žiliny, kde prevzal jeho prax i s bytom. /Makovický sa od roku 1905 stal
tajomníkom i osobným lekárom v rodine ruského spisovateľa L.N. Tolstého v Jasnej Poľane /.
V Žiline bola skladba Hálkovej pacientúry už pestrejšia. Boli to mešťania, živnostnostníci,
robotníci i dedinčania z blízkeho a vzdialeného okolia. Ani tam však nezabudol na svojich
Kysučanov, tí cestovali za ním a aj on sa vracal k nim, a to nielen pri slávnostných
príležitostiach ešte po desaťročiach ...
Hálkova lekárska i verejná činnosť nebola bez politického nádychu a preto sa Hálek stal
tŕňom v oku uhorských úradov, ktoré využili to, že nemal štátne občianstvo a v roku 1913 ho
z Uhorska vypovedali súdnym uznesením. Pred vyhostením ho zachránila žilinská verejnosť,
pacienti i priatelia, ktorí spísali petíciu. Počas I. svetovej vojny však musel aj tak Žilinu
opustiť. Narukoval ako vojenský lekár a pôsobil vo viacerých vojenských nemocniciach
vtedajšieho Rakúsko-Uhorska. Ivan Hálek privítal vznik ČSR s veľkým nadšením a
očakávaním. V roku 1918 sa stal členom Revolučného národného zhromaždenia. V Žiline,
kde bolo sídlo Ministerstva s plnou mocou pre správu Slovenska ho menoval minister Dr.
Vavro Šrobár rezortným šéfom zdravotníctva a po premiestnení vlády do Bratislavy zastával
tento úrad aj tam. Od založenia Československého červeného kríža v roku 1919 bol členom
jeho ústredného vedenia a predsedom tejto humanitárnej spoločnosti na Slovensku. Bol
jedným z lekárov - učiteľov ošetrovateľskej školy, založenej práve Československým
červeným krížom v Martine, kam dochádzal vyučovať bez uplatnenia nároku na odmenu a
náhradu cestovného. Kandidoval vo voľbách do Národného zhromaždenia v roku 1920, kedy
bol zvolený za poslanca za Slovenskú národnú a roľnícku stranu. Na pôde poslaneckej
snemovne pôsobil vo výbore pre zdravotníctvo a snažil sa dosiahnuť zlepšenie zdravotnej
situácie na Slovensku. Publikoval rôzne články napr. Ako je postarané o zdravotníctvo v
republike, kde kritizuje stav zdravotníckej starostlivosti na Slovensku. Prednášal v Bratislave
o potrebe sociálnej starostlivosti o deti. Vyzýval do boja proti alkoholizmu napr. článkom
Odalkoholizovať republiku. Vystúpil s prejavom Organizácia verejnej zdravotníckej služby.
Kvôli politickým útokom z rôznych strán sa v roku 1923 vzdal poslaneckého mandátu, vzdal
sa aj funkcie referenta pre zdravotníctvo bez nároku na penziu a vrátil sa k lekárskej praxi.
Ivan Hálek zostal v Bratislave ešte rok. Odborne sa vyškolil na detskej klinike u prof. MUDr.
J. Brdlíka. Práve aj jeho zásluhou v roku 1921 otvorili v Žiline Bytčici druhú Detskú
nemocnicu na Slovensku, ktorej primárom sa stal MUDr. Ivan Hálek. Detská nemocnica bola
známa v rámci celej Československej republiky. Tu pôsobilo pod vedením MUDr. Ivana
Hálka veľa známych a výborných lekárov. Odborne fundovaný znalec detskej psychiky,
svedomitý v práci bol pre spolupracovníkov i pre pacientov viac ako lekár. Aby spríjemnil
deťom nemocničný pobyt, zorganizoval bábkové divadielko. Roku 1924 preložil do
slovenčiny zdravotno-výchovnú bábkohru Dr. K. Drimla Bacilínek. Účelom hry nebolo iba
pobaviť, ale deti i rodičov poučiť o zásadách boja proti chorobám. Vystúpenie spájal s
krátkym populárnym výkladom. Druhé vydanie tohto prekladu vyšlo v Žiline v roku 1936, čo
svedčí o veľkej popularite tejto hry. Ivan Hálek bol veľkým milovníkom divadelného
umenia a spolu so svojou manželkou vykonal v Bytčici veľa záslužnej práce. Bol aj jedným z
hlavných iniciátorov a organizátorov ochotníckeho divadelného súboru v Bytčici, ktorý na
svoju dobu dosahoval vysokú umeleckú úroveň. Réžiu hier tohto ochotníckeho divadelného
súboru v Bytčici a Žiline často mávali aj český herec a režisér Ladislav Boháč, manžel
Hálkovej dcéry Tatiany, ale aj Zdeněk Štěpánek, český herec a režisér, manžel Hálkovej
dcéry Eleny a otec českej herečky Jany Štěpánkovej.
Popri svojej práci aj publikoval. Jeho články v časopisoch sa vyznačujú presvedčivou
argumentáciou založenou na štúdiu odborných publikácií a štatistík, na skúsenostiach z
vlastnej praxe i na poznatkoch, ktoré získal na cestách v zahraničí. Napr. článok Ako ozdraviť
našu dedinu, vydaný Osvetovým ústavom pre Slovensko v roku 1929, je na svoju dobu veľmi
progresívny, dobre zrozumiteľný a je to aj praktický návod ako vytvárať lepšie životné a
pracovné podmienky pre vidieckeho obyvateľstvo. Tu sa dozvedáme o zaostalosti kysuckej
dediny v minulosti, príbytkoch bez základných hygienických prostriedkov, MUDr. Hálek radí
ľuďom, ako postaviť zdravotne nezávadné sociálne zariadenia, studňu, vodovod, vysvetľuje
dôvody ich naliehavej potreby. Uvádza hygienické minimum dedinského príbytku a
vymenúva preventívne opatrenia pred prechladnutím, tuberkulózou a inými chorobami, ktoré
sa v hygienicky neudržiavanej dedine veľmi rýchlo a ľahko rozširujú. V roku 1928 bol v
Žiline otvorený Sociálnozdravotný dom ČSČK. Pri otvorení vo svojej slávnostnej prednáške,
ktorú nazval Zdravotnícke závady a úlohy na Slovensku, predostiera Ústrediu ČSČK niekoľko
námetov pre plán jeho činnosti. V tejto prednáške uvádza smutné skutočnosti o zlom
zdravotnom stave obyvateľstva v Hornotrenčianskej župe a navrhuje nápravy. Napr. Dr.
Hálek navrhuje: nové postupy a zvýšený boj proti alkoholizmu, poradne pre budúce matky,
navrhuje odstrániť nevedomosť v oblasti starostlivosti o dieťa, zaviesť pri každej škole detské
ihrisko, na dedinách navrhuje zaviesť parné kúpele a mnoho ďalších rád. V roku 1937 vydal
svoje dielo Kysuce - Pokus lekára o sociológiu hornatých krajov Slovenska. V priebehu
desaťročí posielal svoje príspevky do mnohých slovenských a českých časopisov /Hlas, Nové
časy, Kysucké hlasy, Právo ľudu, Ľudový denník, Náš ľud, Prúdy, Slovenské zvesti,
Slovenské pohľady, Slovenský týždenník, Zdravý lid, Zdravý život, Tvorba/. Jeho práca na
poli zdravotnej osvety a vzdelávania na Slovensku nemala v tých časoch obdobu a jeho
výskumy v sociologickej oblasti sú veľmi vzácnym dokumentárnym materiálom tej doby.
Neodmysliteľnou súčasťou Hálkovho životného diela sú tiež preklady kratších próz a poézie
ruských autorov Tolstého, Turgeneva, Lermontova, Krylova a Puškina.
Do plynulého aktivitou naplneného toku Hálkovho života zasiahli neúprosné dejiny. Vznikom
slovenského štátu 18. marca 1939 bol ako štátny zamestnanec českej národnosti zbavený
služby a zo Slovenska bol vyhostený. Odišiel medzi poslednými v júni 1939. Znamenalo to
koniec jeho lekárskeho a zdravotno-výchovného pôsobenia na Slovensku.
Odchod zo Slovenska prežíval Ivan Hálek veľmi ťažko. Pomoc mu poskytol kamarát zo štúdií
Dr. Karel Šantrůček v Prahe - Modřanoch. Tu v ústraní prežil svoje posledné roky prácou na
literárnych prekladoch, dokončil zápisky o kysuckej biede, ktoré boli po jeho smrti vydané
už niekoľkokrát pod názvom Zápisky lekára. Ďalej pracoval na svojich pamätiach vydaných
až pomrtne s názvom Vzpomínám na TGM.
Jeho zdravotný stav sa počas vojnových rokov zhoršoval a niekoľko dní po americkom nálete
na Prahu 17. februára 1945 zomrel. Pochovaný je na Vinohradskom cintoríne v Prahe v
spoločnom hrobe s manželkou Louisou a dcérou Elenou Hálkovou. /Na jeho hrobe je socha
mládenca v slovenskom kroji a reprodukcia kresleného portrétu od akademického maliara
Pavla Lisého/.
Zásluhy českého lekára o československé zdravotníctvo a zdravotnú výchovu si cenia i na
Slovensku. Menom dr. Ivana Hálka je pomenovaná cena, ktorá je udeľovaná za najlepšiu
odbornú prácu v pediatrii, v Čadci sa konajú každé 3 roky Hálkove lekárske dni venované
pediatrii, ktoré uskutočňuje Spolok lekárov Kysúc v spolupráci so Slovenskou pediatrickou
spoločnosťou. Jeho busta sa nachádza aj v areáli Nemocnice s poliklinikou v Čadci i v Žiline,
busta, ktorá nám pripomína Ivana Hálka je aj v Bratislave. V Žiline je po ňom pomenovaná
jedna z hlavných ulíc, ktorou chodil do práce.
V Žiline v roku 1946 sa narodila aj známa česká herečka Jana Štěpánková. V Žiline Bytčici
strávila u svojich starých rodičov veľa krásnych chvíľ. Louisa Hálková po smrti svojho
manžela Ivana Hálka venovala v roku 1946 svojej vnučke Jane Štěpánkovej sko spomienku
na krásne spoločne prežité chvíle rozprávkovú knižku s názvom Jak sýkorka přišla o ocásek.
Táto rozprávková kniha je knihou skutočných rozprávok - príbehov, ktoré Hálkovci so svojou
vnučkou Janou Štěpánkovou prežili v Bytčici. Knihu ilustroval V. Kubašta / v nej zachytil
Janu Štěpánkovú ako štvorročné dievčatko pred Detskou nemocnicou v Bytčici/.
Aj napriek nútenému odchodu Ivan Hálek na Slovensko a na roky prežité na Kysuciach i v
Žiline nikdy nezanevrel, ba označil ich za najkrajšie vo svojom živote. Dôkazom toho je aj
jeho vyznanie, ktoré vyslovil po nútenom odchode zo Slovenska v júni 1939 : "Zapustil jsem
na Slovensku kořeny... Slovensko je pro mne nejdelší, nejdrahší a nejkrásnejší dobou mého
života ..."
Tento skromný český doktor, ktorý srdcom patril Slovensku, vykonal na poli osvety a
vzdelávania, ale aj organizácie zdravotníctva na Slovensku veľmi veľa. Keďže stál pri zrode
detskej nemocnice v Žiline, je jeho meno trvale zviazané aj s históriou žilinskej nemocnice,
ale pre svoj úprimný vzťah k Žiline, Kysuciam i Slovensku vôbec, je jeho meno trvale
zapísané aj v historických análoch Slovenska.
Zoznam bibliografických odkazov:
KRAJČOVIČOVÁ, Natália. 1997. Lekár chudobných : Slovensko 20. storočia : Postavy a
osudy - Ivan Hálek. In: Pravda, 1997, roč. 7, č. 293 (20.12.1997). [Príl.] Sobota č. 49 (1997),
s. 14.
KORBEL, Dušan. 2004. O žilinskej nemocnici na okraji mesta a Jane Štěpánkovej. In:
Žilinské noviny, 2004, roč. 5, č. 37, s. 21.
SMOLEŇÁKOVÁ-BINKOVÁ, Beáta. 1985. Ivan Hálek - šíriteľ osvety na Slovensku. In:
Vlastivedný zborník Považia 15. Osveta : Martin, 1985. s. 167-200.
SZÁNTÓ, Juraj. 2002. Lekár publicista Ivan Hálek 11. novembra 1872 - 17. februára 1945.
In: Medicínsky monitor, 2002, roč. 8, č. 5, s. 46-47.
SZÁNTÓ, Juraj. 2002. Pred 130. výročím narodenia MUDr. Ivana Hálka - oživiť odkaz
ušľachtilého človeka. In: Medicínsky monitor, 2002, roč. 8, č. 4, s. 41.
SZÁNTÓ, Juraj. 2005. Společnost MUDr. Ivana Hálka. Praha. September 2005. E-mailová
komunikácia.
ŠTEKLÁČOVÁ, Lýdia. 1972. Životopisný medailón dr. Ivana Hálka. Čadca : Okresná
knižnica, 1972. [29 s.].
Slovenské dotyky. 2005 [online]. [cit. 2005-09-09]. Dostupné na internete:
<http://www.czsk.net/dotyky/9_2002/halek.html> .
Společnost MUDr. Ivana Hálka. 2005 [online]. [cit. 2005-09-22]. Dostupné na internete:
<http://www.halek.cz>.
Knižne vydané tituly Ivana Hálka :
Claudicatio intermittens. - Praha : Bursík a Kohout, 1900. - 228-251 s. - /Sbírka přednášek a
rozprav z oboru lékařského č. 79/.
Mluvnica a pravopis slovenský so slovníčkom : okrem príkladmi znázornených pravopisných
pravidiel i skloňovacie vzory, mnohé pokyny z mluvnice a pravopisný slovníček. Ružomberok : J. Párička, [medzi 1901 a 1925]. - 80 s.
Zdravotnicke závady a úkoly na Slovensku. - Žilina : [s.n.], 1928. - 15 s.
Ako ozdraviť našu dedinu. - Bratislava : Osvetový sväz pre Slovensko, 1929. - 44 s.
Zápisky slovenského lekára : výbor z článkov, uverejnených v Besedách Času a v Nedeli. Žilina : n.vl. 1932. - 31 s.
Kysuce : pokus lekára o sociologiu hornatých krajín Slovenska. - Praha : Pavel Prokop, 1937.
- 61 s.
Vzpomínám na T.G.M. - Praha : Za svobodu, 1948. - 79 s.
Od Tolstého k Marxovi : Kysuce : Pokus lekára o sociologiu hornatých krajov Slovenska. Praha : Orbis, 1950. 57 s.
Zápisky lékaře z Horní Trenčanské. - Praha : Československý spisovatel, 1955. - 122 s.
Zápisky lekára. - Bratislava : Slovenský spisovateľ, 1955. - 101 s.
Zápisky lekára. - Bratislava : Slovenský spisovateľ, 1960. - 135 s.
Zápisky lekára. - Bratislava : Slovenský spisovateľ, 1972. - 171 s.
Zápisky lékaře. - Praha : Avicenum, 1981. - 159 s.
Knižne vydané preklady:
Tolstoj, Lev, N.
Kruh četby, I., II. - Praha, 1906.
Tolstoj, Lev, N.
Kornej Vasilev a jiné povídky. - Praha, 1906.
Driml, Karol
Bacilínek : veselá tragédia pre malých i veľkých o zdraví a o nemoci vo štyroch dejstvách s
predohorou. - Choceň : Loutkář, 1924. - 44 s.
Driml, Karol
Bacilínek : veselá tragédia pre malých i veľkých o zdraví a o nemoci v štyroch dejstvách s
predohrou. - Žilina : O. Trávniček, 1936. - 44 s.
Engels, Bedřich
Anti-Duhring. Praha 1933.
Krylov, I. A.
Bajky . - Praha : ELK 1947.
Bogomolcov, A.A.
Prodloužení života. - Praha : 1946.
Strohnerová Ľudmila: Zuzka Zguriška, literátka z Myjavy
Myjava, mestečko na západnom Slovensku, ležiace v Myjavskej pahorkatine na moravskoslovenskom pomedzí, „je miestom, kde od počiatku jeho osídlenia žil ľud, ktorý sa staval na
odpor proti každému útlaku, vytrvalo bojoval za svoju sociálnu, náboženskú a národnú
slobodu a zohral významnú úlohu v živote slovenského národa.“ VARSIK, Branislav. Myjava
do roku 1848.
V tomto meste sa narodila 13.4.1900 aj Ľudmila Šimonovičová, známejšia verejnosti pod
umeleckým menom Zuzka Zguriška.
Vyrastala spolu so svojimi 2 súrodencami Branislavom a Zuňou v rodine, kde tĺklo sociálne
a národne cítiace srdce jej otca, evanjelického kantora Michala Šimonoviča a láskavá duša
matky Ľudmily, rodenej Valáškovej, z rodiny ktorej praotec bojoval v radoch slovenských
dobrovoľníkov v r. 1848/49.
Ľudmilu výrazne formoval a ovplyvnil jej otec Michal Šimonovič. Bol presvedčeným
národovcom,
rozširovateľom slovenských kníh a časopisov, organizátorom národných
slávností a ochotníckeho divadla, publicistom, propagátorom ovocinárstva a zakladateľom
hospodárskych spolkov.
Na neho sa, po smrti milovanej matky, v roku 1906, vtedy 6-ročná Ľudmila, upäla celým
srdcom. Postupne sa mu stala spoločníčkou na jeho cestách na kopanice a za „kopaničiarmi“
i pri jeho kantorských povinnostiach.
Michal Šimonovič svoje deti učil láske k Bohu, ľuďom a prírode. Malá Ľudmila, pozorne
vnímala svet mestečka Myjavy a okolitých kopaníc, aby ho neskôr tak pútavo a pravdivo
zobrazila vo svojich „rozprávkach“ a románoch.
Po absolvovaní ľudovej školy, kde ju učil jej otec, si zvolila povolanie učiteľky. Meštianku
absolvovala v Modre s vyučovacím jazykom maďarským, nemčinu si osvojila v nemeckej
škole v Himmelkrone. Za učiteľku študovala v r. 1915-18 na Učiteľskom ústave
v Hódmezövásárhelyi a štúdium ukončila v Brne v roku 1920.
Ale jej cesta k vzdelaniu nebola idylická. Zo spomienok vyplýva, že musela prekonať viaceré
prekážky podobne ako „mnohí slovenskí študenti, čo museli navštevovať maďarské stredné
školy, lebo veď slovenských nebolo, nemali príležitosť osvojiť si rodnú spisovnú reč, tým
menej literatúru a literárnu históriu a dejiny svojho národa. Na maďarských školách sa nám
ukazovali naše dejiny v nepravdivých , skreslených zlomkoch, kým o našej literatúre nebolo
ani zmienky. Naši otcovia mali veru ťažkú úlohu, aby na jednej strane zachránili svoje deti
pred maďarizačným náporom a na druhej vštepovali im ich krásnu materinskú reč z hľadiska
gramatiky, pravopisu.“ ZGURIŠKA, Zuzka. Čo mi dala Kukučínova tvorba.
V roku 1919 umrel jej milovaný otec Michal Šimonovič a Ľudmila, ešte študentka, sa
musela postarať i o svojich dvoch súrodencov. Po ukončení štúdia získala miesto na ľudovej
škole v svojom rodisku, v budove, ktorá sa dodnes zachovala.
Z rodičovského domu si Ľudmila priniesla lásku ku knihám a umeniu a bola podobne ako otec
nadšenou divadelníčkou. Počas učiteľovania na Myjave sa zapájala do divadelného diania
Myjavčanov. Hrávala menšie i väčšie úlohy, prekladala hry z češtiny do slovenčiny, bola
režisérkou predstavení. Hrávala v hrách napr. v hre Revízor od Gogoľa, v Mahenovej tragédii
Nebe, peklo, ráj, v hre A.Jiráska Lucerna a iných. Myjavským ochotníkom neskôr (v r.
1967) napísala a venovala komédiu Mor na farme.
Druhým mužom, ktorý výrazne zasiahol do jej života bol Jaroslav Dvořák, jej budúci manžel.
JUDr. Jaroslav Dvořák, bol právnik a prekladateľ, rodák z Brna a pochádzal zo vzdelanej
a národne cítiacej rodiny.
Zoznámili sa na Myjave, kde Jaroslav prišiel pracoval v r. 1921 ako zástupca okresného
náčelníka. Aj on si zamiloval tento nádherný malebný kraj moravsko-slovenského pomedzia,
jeho ľud a mentalitu, takú blízku aj jeho rodisku na Morave. Rád hrával divadlo, bol hudobne
vzdelaný a rád spieval slovenské a moravské piesne a zapájal sa do kultúrnych
a spoločenských aktivít slovenskej a českej inteligencie. Po jeho odchode z Myjavy do
Bratislavy v r. 1922, jeho záujem o Myjavu a Myjavčanov neutíchol.
Naďalej sa stretával so slečnou Ľudmilou Šimonovičovou, učiteľkou a nadšenou
divadelníčkou, s ktorou hrával na divadelných doskách na Myjave. Na jeho podnet prišlo pre
Ľudmilu pozvanie na prijímacie skúšky do činohry SND. Skúšky dopadli dobre, a tak
9.4.1922 zahrala Ľudmila na doskách SND hlavnú postavu Marvy v hre F.Wollmana
Rastlislav. Hrala po česky a tak úspešne, že jej ponúkli angažmán v činohre. Toto
predstavenie ju ale vyčerpalo a ochoreli jej hlasivky. Lekár ďalšie hranie neodporučil, čo
ukončilo nádejnú hereckú kariéru Ľudmily a paradoxne odštartovalo jej literárnu tvorbu.
Zoznámila sa s redaktorom Lidových novín Bohumilom Haluzickým a ten ju požiadal, aby
napísala článok o podobnosti nárečí z moravsko-slovenského pomedzia. Článok bol
uverejnený a stretol sa s priaznivým ohlasom, a tak v roku 1922, posmelená úspechom,
poslala do Slovenského denníka, ktorý vypísal súťaž na rozprávku, poviedku „U muziky“.
Po uverejnení poviedky sa začala rodiť budúca spisovateľka, ktorá sa stala známou ako Zuzka
Zguriška, pod pseudonymom, ktorý si zvolila podľa názvu myjavskej kopaničiarskej osady
U Zgurišov.
V roku 1924 sa vydala za Jaroslava Dvořáka a odišla za ním do Bratislavy. Jej manžel,
Jaroslav Dvořák, sa zaslúžil o vznik Umeleckej besedy slovenskej v Bratislave, ktorá
združovala predstaviteľov literárneho, výtvarného a hudobného života, sprostredkovával
česko-slovenské kultúrne kontakty a domácnosť Dvořákovcov sa stala vyhľadávaným
miestom nielen pre slovenskú ale aj pre českú umeleckú a literárnu spoločnosť.
Spoločne navštevovali vernisáže výstav, hudobné koncerty, divadelné premiéry v Bratislave,
v Prahe, ale i v zahraničí. Umožňovalo im to významné postavenie manžela v práci , či už
ako prezidiálneho šéfa Predsedníctva vlády ČSR
alebo ako vedúceho oddelenia
Ministerstva zahraničných vecí v Prahe.
V šťastnom manželstve sa im narodili dvaja synovia Tomáš (1925), ktorý sa stal právnikom
a zostal v Bratislave a syn Ivan (1931), ktorý sa vydal na umeleckú cestu. Stal sa filmovým
dramaturgom v Prahe, kde sa rodina odsťahovala v roku 1948.
Po manželovej smrti v roku 16.11.1963, Zuzka Zguriška ostala bývať v Prahe.
Zuzku Zgurišku s manželom spájali spoločné kultúrne a umelecké záľuby,
sociálne
a národné cítenie. Bol to on, ktorý jej umožnil a vytvoril priaznivé podmienky pre literárnu
tvorbu. Na jeho podnet úspešne absolvovala i vysokoškolské štúdium filozofie a dejín umenia
na Filozofickej fakulte Slovenskej univerzity v Bratislave v rokoch 1938-1942.
I jeho zásluhou sa zachovala v Literárnom archíve Slovenskej národnej knižnice v Martine
bohatá dokumentácia o tvorbe Zuzky Zgurišky a ohlase na ňu. Ako právnik, precízne zbieral a
odkladal jej rukopisy, recenzie a ohlasy na jej tvorbu v tlači, priaznivé i tie menej žičlivé ako
i korešpondenciu týkajúcu sa jej tvorby.
Zuzka Zguriška už v 20-tych rokoch začala uverejňovať črty, poviedky a rozprávky na
stránkach novín a časopisov Slovenský denník, Robotnícke noviny, Lidové noviny,
Družstevné noviny, Slovenské pohľady, Živena, Elán a ďalších. Spolupracovala so
Slovenským rozhlasom, kde tieto poviedky a črty odrážajúce svojrázny svet jej rodného
kraja a kopaníc, plné humoru, sama predstavovala rozhlasovým poslucháčom, čím si získala
popularitu.
V jej dielach sa máme možnosť stretávať s ľuďmi týchto samôt, ktorí sú napriek ťažkým
podmienkam družnej, veselej mysle, so svojráznym humorom, ktorý preblesne aj mnohými
strastiami žitia. Ľuďmi, ktorí sú hrdí na svoj kopaničiarsky pôvod, ktorí dokážu bojovať za
svoje práva sociálne, náboženské i národné.
Ako sama uvádza : „ Napísala som 120 rozprávok z prostredia kopaničiarov, roľníkov,
drobných remeselníkov a robotníkov. Ani v desatine týchto rozprávaní nie je námetom
skutočná udalosť. Mala som čulú predstavivosť a vedela som vymyslieť príbeh hocikedy, keď
som potrebovala už či Rozhlasu alebo niektorému časopisu dodať rozprávku. O námety u mňa
naozaj nebolo núdze. Iba osoby týchto rozprávaní boli živí ľudia, takí, akých som ich poznala,
keď som žila s nimi“ ZGURIŠKA, Zuzka. Pripomienky k jej kritikom.
Podstatnú časť poviedkovej tvorby z kopaničiarskeho prostredia zhrnula do 3 zbierok : 1929
Obrázky z kopaníc, 1932 Dvanásť do tucta a 1935 Ženích s mašinou. Z tohto obdobia sú
jediným tematickým odbočením cestopisné črty z jej cesty po Španielsku 1931 Španielske
pohľadnice.
Za vyvrcholenie jej „kopaničiarskej“ tvorby je považovaný román vydaný v r.1938 Bičianka
z doliny, ktorý bol i neskôr zdramatizovaný a televízne spracovaný.
Zaujímavý je postoj samotnej autorky ku vzniku tohto úspešného diela :
„Môj román sa začal rodiť vtedy, keď som prvý raz prišla do Dynžíkovej doliny. Ale už
v čase, keď som písala rozprávky z kopaníc, premýšľala som o tom spodobiť ženu - matku,
držiteľku rodu, sebavedomú a pyšnú vo svojom kráľovstve. A tak, prechodiac medzi
chalupami Dynžíkovej doliny, dozrelo pevné rozhodnutie napísať román o tejto žene...
V Bičianke som napísala o malom svete vo svete veľkom. O živote ľudí žijúcich na
kopanických samotách, o ich trápení i radostiach a nad tým všetkým o žene hrdej
a neotrasiteľnej v istote matky - vládkyne. Román som spestrila zvykmi a obyčajmi, ktoré sa
ešte v tom čase prelínali životom na kopaniciach. Zachytila som odviaty svet krásna, ktorý
zapadol do nenávratnej minulosti..“.(Novinky VSS, jar 79, s. 4)
Román vyšiel v desiatich vydaniach, čo je na slovenské pomery zriedkavé a v prekladoch
českom, maďarskom a ruskom.
Počas druhej svetovej vojny a následne po nej, pokračovala Zuzka Zguriška vydávaním
cyklov poviedok 1943 Svadba, 1947 Hostina, 1957 Podobizne, 1967Manželstvo na úver,
ktoré už vychádzali v zmenených spoločenských a literárnych pomeroch.
Čitateľskému záujmu sa tešili aj výbery z jej humoristických poviedok, ktoré vychádzali
postupne v knihách 1956 Kopaničiari, 1957 Na veselej hostine, 1962 Vietor na horách a 1960
Korenie s medom. V rámci Vybraných spisov Zuzky Zgurišky vyšiel výber z jej poviedkovej
tvorby do r. 1945 pod názvom 1976 Kopaničiari.
Po oslobodení v literárnej tvorbe sa naďalej zameriavala na zobrazenie minulosti rodného
kraj v zložitosti spoločenských i sociálnych vzťahov. Tak vznikla trilógia o rodnom
Mestečku (Myjave) so zámerom spodobiť a oživiť výsek zo života jej rodného kraja od
vzniku 1. ČSR až po historické udalosti druhej svetovej vojny: 1949Metropola pod slamou,
1953 Mestečko na predaj a v r. 1959 vychádza 3.časť- Zbojnícke chodníčky.
Pre mládež napísala
dva historicko-dobrodružné romány 1962Husitská nevesta a jeho
pokračovanie 1982 Kráľova zajatkyňa, ktoré sa opierajú o historické skutočnosti len veľmi
voľne. Romantický dej sa odohráva na hrade Branč v období husitských nájazdov na
Slovensko v 15. storočí.
Na podnet svojich synov napísala autobiografickú knihu
v r. 1972 pod názvom
Strminou liet, v ktorej pútavo rozpráva o svojom živote a ľuďoch, s ktorými sa stretla.
Je potrebné spomenúť aj jej prekladateľskú tvorbu. Z češtiny do slovenčiny preložila Haškov
román Osudy dobrého vojaka Švejka, ktorý vyšiel v roku 1955.
Do češtiny boli preložené takmer všetky jej rozprávky a vychádzali i na stránkach českých
denníkov, týždenníkov a mesačníkov. Vyšli výbery z jej poviedok. Výbery pod názvom Vítr
na horách z roku 1962 a Rozmarný kolotoč z roku 1963 preložil jej manžel. Jej diela
vychádzali ako v slovenských i v českých vydavateľstvách a tiež ilustrátori boli slovenskej
i českej proviniencie.
Za celoživotnú literárne dielo dostala spisovateľka v r. 1959 titul zaslúžilá umelkyňa.
Životná púť Zuzky Zgurišky sa ukončila 24.9.1984. Cirkevný pohreb sa konal v pražskommotolskom krematóriu za účasti mnohých priateľov a rodákov zo Slovenska.
Zguriškino celoživotné dielo citlivo a objektívne zhodnotila v monografii Humoristka Zuzka
Zguriška (1990) Ľudmila Rampáková, dlhoročná editorka a redaktorka diel Zuzky Zgurišky
formou fundovaných rozborov jej próz, podané živým literárnokritickým štýlom a doplnené
citáciami.
Literárni kritici vysoko u Zuzky Zgurišky hodnotili jej umeleckú a citovú previazanosť
s rodným krajom, jej optimizmus a zmysel pre humor. V jej pozostalosti sa zachovali ale
i recenzie menej žičlivé.
V Archíve literatúry a menia SNK v jej pozostalosti si môžeme v recenzii románu Ženich
s mašinou od Andreja Mráza prečítať, že Zuzka Zguriška „ si našla veľmi vďačnú tematiku
pre svoju literárnu tvorbu. Myjavská rodáčka, veľmi dobre pozná svoj rodný kraji i jeho ľudí
a maľuje ich s láskou a pestrými farbami. O podbradlanskom kraji je všeobecne známe, že tu
žijú ľudia jadrní, zdraví, podnikaví, plní humoru a životnej istoty. Tieto vlastnosti svojich
rodákov si najradšej všíma i Zuzka Zguriška a miluje ich. V jej rozprávkach vystupujú celé
desiatky originálnych ľudí so všetkými svojimi povahovými vlastnosťami
v charakteristických životných situáciách. Tak sa rodí vzácny humor jej rozprávok. Autorka
ho podkresľuje a zvyšuje i tým, že jej postavy hovoria svojím sviežim a bohatým nárečím,
ktoré je veľmi vďačným materiálom pre humoristické ladenie jej rozprávok. Neraz sa už
u nás spomínalo, že nemáme dostatok humoristickej tvorby. Produktívna autorka túto
medzeru naplňuje a robí to originálne i vtipne.“ Andrej Mráz. Ženích s mašinou.
„V povedomí čitateľov žije táto autorka najmä vďaka veselým príhodám z kopaničiarskeho
okolia Myjavy a rázovitým typom zemitých a nesentimentálnych chlapov a žien, optimizmom
premáhajúcich ťažkostí života. Optimizmus preteká zo Zguriškiných kníh do sŕdc čitateľov
a vyzbrojuje ich do životnej nepohody úsmevom a vedomím, že prekážky sa dajú prekonať,
tak sa čitateľský zážitok mení na poznanie a zábava na poslanie. V tom je skutočný prínos
Zguriškinej tvorivej aktivity.“ PETRÍK, Vladimír. Šíriteľka optimizmu.
Spisovateľka a priateľka rodiny Dvořákovcov, Mária Hečková, si u Zuzky Zgurišky ako
spisovateľky i človeka si vysoko cenila, že „patrí k slovenským spisovateľom, ktorí vyrástli
z ľudu, tvorili z neho a preň a nikdy sa od neho neodtrhli. Preto Zuzka Zguriška patrí
k najobľúbenejším spisovateľkám. Starí i mladí, všetci majú jej dielo radi pre pokrokovosť,
dobrosrdečný humor a nezničiteľnú životnú radosť. „
A na záver ešte jedna zaujímavosť :
Zuzke Zguriške okrem literárnej a divadelnej oblasti, bolo blízke i výtvarné umenie. I medzi
výtvarnými umelcami mala veľa priateľov. Viacerí ilustrovali jej knihy a poviedky, od
mnohých sa zachovali jej portréty a karikatúry.
V roku 1933 pri návšteve Dvořákovcov v Bratislave Zuzku Zgurišku namaľoval český maliar
Josef Šíma, ktorý už vtedy žil v Paríži. Uvedený portrét slovenskej spisovateľky sa stal tretím
najdrahším obrazom v novodobej histórii českých aukcií. Obraz sa predal v aukčnej sieni
Pictura v Prahe v roku 2005 za 5,85 milióna českých korún súkromnému majiteľovi. Ide
o olejomaľbu. Obraz má rozmery 81x56 centimetrov. Zobrazuje sebavedomú, elegantnú
dámu oblečenú podľa poslednej módy. Obraz pochádza z jej zbierky, ktorú dediči predali
v 90-tych rokoch. MACA. Slovenka za milióny.
Citovaná a použitá literatúra :
MACA. Slovenka za milióny. In : Plus 7 dní. Č. 12 (18.3.2005), s. 94-95.
PETRÍK, Vladimír. Šíriteľka optimizmu. In : PAS. - Roč. 39, č. 1 (1990). s. 41-43.
RAMPÁKOVÁ, Ľudmila. Humoristka Zuzka Zguriška. Bratislava : Slovenský spisovateľ. s.
228.
VARSIK, Branislav. Myjava do roku 1848. In : DUGÁČEK, Michal – GÁLIK, Ján. Myjava.
Bratislava : Obzor, 1985. s. 30.
ZGURIŠKA, Zuzka. Čo mi dala Kukučínova tvorba. In : Martin Kukučín v kritike
a spomienkach. Sborník. Bratislava : SVKL, 1957. s. 824.
ZGURIŠKA, Zuzka. Strminou liet. Bratislava : Slovenský spisovateľ, 1972. s. 270.
ZGURIŠKA, Zuzka. Pripomienky k jej kritikom. In : Archív literatúry a umenia Slovenskej
národnej knižnice. Zbierkový fond Zuzka Zguriška.
Šírová Marie: Slovensko v Knihovně Národního muzea
V rozsáhlém knižním fondu Knihovny Národního muzea mají slovacika své místo hned od
doby jejího vzniku v r. 1818. Knihovna sama jako součást Národního muzea byla definována
původně jako knihovna odborná a bohemikální, ale brzy rozšířila svůj program i na doklady
písemnictví dalších slovanských národů. Po definitivním umístění Národního muzea v nově
postavené budově na Václavském náměstí přestěhovala se tam v r. 1893 i muzejní
knihovna. Rukopisy a staré tisky měly své samostatné sály vybavené dubovými prachotěsnými
skříněmi, pro běžný knižní fond byl vybudován rozsáhlý čtyřpodlažní knižní sklad. Dosavadní
přibližně oborové stavění bylo nahrazeno formátově formálním stavěním fondu a byl vytvořen
i nový systém signatur platný dosud. Veškeré publikace měly být v souladu se současnými
knihovnickými názory zpřístupňovány prostřednictvím systému lístkových katalogů. Začalo
se s intenzivní tvorbou jmenných katalogů, které se postupně staly skutečným mozkem
knihovny a klíčem k jejím sbírkám. Tuto funkci plní dodnes.
Jaké možnosti nám tedy dávají naše katalogy pro vyhledání slovenské literatury a práci s ní?
Nejmladší vrstvou katalogů NM je online katalog. Obsahuje záznamy přírůstků knihovny od
r. 2002 do současnosti, především soudobou odbornou literaturu – monografie i periodika
(mimo periodika získaná v rámci povinného výtisku). Vyhledávání v databázi je standardní a je
veřejně přístupné z webovské stránky NM (http://www.nm.cz). Záznamy jsou opatřeny věcným
popisem s využitím věcných prvků (autorit) Národní knihovny. Mezi téměř dvaceti tisíci
záznamy je 236 monografií a 21 titulů periodik jazykově slovenských, u periodik se jedná
většinou o odborné sborníky vysokých škol získávané výměnou za periodika NM.
Většina knižního fondu je dosud zpřístupněna prostřednictvím lístkových katalogů. Tyto
katalogy jsou vesměs jmenné a byly určeny pouze pro služební potřebu. Tvoří informační
systém vysoké historické hodnoty. V letech 2001–2004 byly za podpory Ministerstva
kultury v rámci programu Veřejné informační služby knihoven (VISK) lístky zpřístupněny
na internetu (http://nris.nkp.cz; http://www.nm.cz) formou naskenovaných obrázků
s možností objednávky publikací do studovny Knihovny NM.
Lístkový katalog Knihovny NM tvoří tyto části:
- Část česká do r. 1981 (český a slovenský jazyk),
- Část slovanská do r. 1981,
- Část cizojazyčná do r. 1981,
- Katalog od r. 1982 do r. 2001 (mezinárodní formát).
Katalog pro léta 1982–2001 zahrnuje tištěné monografie (a nepravá periodika) získané
knihovnou v uvedených letech. V tomto období do r. 1995 měla knihovna právo povinného
výtisku, které zahrnovalo i slovenskou produkci. Katalog je psán na psacím stroji na lístky
mezinárodního formátu a dobře čitelný. Řazení je jmenné, případně u kolektivních děl pod
názvovým záhlavím.
Katalog „český“ do r. 1981 obsahuje stejně jako další katalogy pro toto období lístky
formátu A6. Narůstal od posledních desetiletí 19. stol., byl tvořen podle různých dobově se
měnících pravidel, mnoho lístků je psáno ručně a kvalita papíru, na kterém jsou lístky psány,
silně kolísá. Zahrnuje jazykově české a slovenské publikace (bez periodik, rukopisů a starých
tisků) získané od počátků knihovny do r. 1981. Od r. 1946 získávala knihovna veškerou
produkci včetně slovenské povinným výtiskem. Katalog obsahuje bohaté odkazy, několikrát
byly podniknuty pokusy o jeho redakci, např. úprava záhlaví s prioritou substantiva,
sjednocování odkazů AJ.
V rámci tohoto katalogu jsou také zařazeny lístky více než osmdesáti knižních celků tj.
knihoven významných osobností, převzatých do fondů knihovny. Tradice těchto celků sahá až
ke dvěma z nejvýznamnějších – jsou to knihovna F. Palackého a unikátní knihovna Pavla
Josefa Šafaříka. Šafaříkovu knihovnu získalo NM v r. 1864. Obsahuje 4 055 svazků mezi
kterými jsou unikátní dokumenty k dějinám slovanských literatur, mezi nimi i řada rukopisů
a prvotisků. Už za Šafaříkova života byla pokládána za jednu z nejvýznamnějších
slavistických knihoven. Katalogizační lístky pro tento fond (označené Š v pravém horním
rohu) jsou rozřazeny do katalogů na základě jazykového principu, takže pro studium tohoto
fondu v celku je stále oporou tištěný katalog knihovny z r. 1862 vydaný ve Vídni.
Jmenný princip řazení umožňuje prohledávání katalogů pouze podle tohoto jediného kriteria
a znesnadňuje až znemožňuje studium jazykových, věcných či teritoriálních hledisek.
Z různých pokusů o řešení tohoto problému vytvářením zvláštních knižních fondů mimo hlavní
sbírku zašlo nejdále vytvoření fondu Obrození. V 50. letech 20. stol. byl ze základního fondu
knihovny vyčleněn soubor 2 900 svazků zahrnující knihy i periodika z období přibližně 1775–
1840. Tento celek je uložen zvlášť, katalogizační lístky zůstaly v hlavním katalogu
s označením (razítkem) Obrození před signaturou. Fond obsahuje publikace v různých
jazycích, především v češtině a slovenštině, objevuje se latina, němčina a maďarština.
Výraznou část zde tvoří díla slovenských autorů – dominují Ján Kolár, Ján Hollý a Andrej
Sládkovič. Zejména u J. Hollého a jeho okruhu je výrazný vztah k NM. Bouřlivý vývoj
v letech 1848–49 a později fond Obrození již nezachycuje.
Lístkové knižní katalogy doplňuje katalog periodik a edic. Tento katalog není naskenován a je
přístupný pouze v NM, informace z něj lze získat na požádání.
Nedostatek místa – na naplnění velkého knižního skladu upozorňoval ředitel knihovny již
v r. 1927 – vedl v r. 1946 k rozhodnutí přemístit sbírku novin a časopisů mimo vlastní
budovu NM, a to do budovy bývalého Místodržitelského letohrádku v pražské Stromovce.
Toto oddělení Knihovny NM spravuje nejúplnější sbírku novin a časopisů vycházejících na
území Čech a Moravy od r. 1719 do současnosti. Knihovna NM má stále právo plného
povinného výtisku pro periodika vycházející na území ČR. Pro léta 1918–1992 (válečnou
mezerou 1939–1944) zahrnuje i periodika vydávaná na Slovensku, v letech 1919–1938 jsou
zde zastoupena i periodika z oblasti Podkarpatské Rusi. Součástí sbírky jsou i časopisy místní,
spolkové a podnikové. Oddělení časopisů Knihovny NM se podílí na řadě bibliografických
projektů, za všechny jmenujme nedávno publikované „Noviny a časopisy na Moravě a ve
Slezsku do roku 1918: literatura a prameny, sbírky, bibliografie“ Jaromíra Kubíčka. Katalog
sbírky je dosud pouze lístkový názvový, informace o fondu lze získat i telefonicky nebo
elektronickou poštou.
Přicházíme k nejstarší a zároveň nejcennější části fondů knihovny. Je to jedinečná sbírka
rukopisů a starých tisků. Pro rukopisy, z nichž některé náleží k nejvýznamnějším památkám
české historie, je stále základní orientační pomůckou Soupis rukopisů NM F. M. Bartoše
vydaný v letech 1926–27. Dlouho postrádaný rejstřík k tomuto dílu je v současnosti alespoň
částečně
nahrazen
zpřístupněním
Soupisu
v systému
Manuscriptorium
(http://www.memoria.cz/engine/manuscriptorium), na doplňcích Soupisu se intenzivně
pracuje. Sbírka dnes obsahuje více než 6 000 položek převážně středověkých, ale i mladších
rukopisů. Mezi novodobými rukopisy jsou významné například filologické rukopisy F. Dobrovského, V. Hanky a P. J. Šafaříka.
Staré tisky, tj. tištěné publikace vydané od počátku knihtisku do r. 1800, jsou dalším
rozsáhlým fondem Knihovny NM. Tisky jsou evidovány v monumentálním díle
Z. V. Tobolky a F. Horáka Knihopis českých a slovenských tisků od doby nejstarší až do
konce XVIII. století. Digitální podoba tohoto díla Knihopis Digital (http://felix.ics.cas.cz/)
nese název České prvotisky a staré tisky (1476–1800) on-line, slovenské záznamy však
obsahuje. Jednotlivé části sbírky starých tisků jsou zpracovány v lístkovém katalogu, který
je přístupný v pracovně správce sbírky.
Posledním z fondů knihovny NM, na který je třeba upozornit v souvislosti se Slovenskem je
rozsáhlá (největší v ČR) sbírka kramářských tisků. Obsahuje mimo jiné řadu tisků jazykově
slovenských nebo na Slovensku tištěných. Některé kramářské písně se týkají historických
i fiktivních událostí na území dnešního Slovenska. Sbírka zahrnuje tisky od 16. do začátku
20. století. Její badatelská přístupnost je zajištěna bohatě strukturovaným systémem
lístkových katalogů.
Co závěrem?
Knižní fondy Knihovny Národního muzea jsou nevyčerpatelným pokladem pro
bibliografické, knihovědné i historické badatele. Pokud je v současnosti tento poklad ještě
ne zcela snadno dostupný, nesnižuje to jeho hodnotu. Pracovníci knihovny se snaží soustavně
zlepšovat přístup ke knižním fondům a sbírkám s využitím možností grantových projektů
a programů. Snažíme se navázat spolupráci s odbornými pracovišti a zejména s příslušnými
katedrami vysokých škol, pro jejichž studenty můžeme zajistit zajímavé a oboustranně
užitečné praxe. Knižní i sbírkové fondy Knihovny NM poskytují také nepřeberné možnosti
pro témata kvalifikačních (bakalářských, diplomových i dizertačních) prací. Ke spolupráci
zveme všechny, kteří se o fondy knihovny zajímají a chtějí se podílet na jejich širším otevření
pro odbornou veřejnost.
Šváčová Soňa: Slovenský a český svet spisovateľky Hany Gregorovej
V roku 2002 som mala to šťastie zúčastniť sa na stretnutí zástupcov obce Tajov s dcérou
slovenských spisovateľov Jozefa Gregora Tajovského a Hany Gregorovej – Dagmar
Gregorovou-Prášilovou z Prahy. Bolo fascinujúce počúvať jej živé spomienky na rodičov pri
prehliadke fotografií z expozície v Pamätnom dome Jozefa Gregora Tajovského v Tajove.
V jej úprimnom, neobyčajne otvorenom prejave obaja rodičia ožívali. Preto som dlho
neváhala pri výbere témy na kolokvium a som rada, že mám možnosť pripomenúť osobnosť
spisovateľky Hany Gregorovej pri príležitosti 120. výročia jej narodenia v januári tohto roka.
Spisovateľky, v ktorej sa dva svety – slovenský a český – tak vzácne snúbili.
V súvislosti s menom Hany Gregorovej bolo napísaných už viacero článkov. Boli zamerané
väčšinou na jej priekopnícku činnosť na poli emancipácie, na jej manželstvo s Jozefom
Gregorom Tajovským, využívajúc ich publikovanú vzájomnú korešpondenciu. V tomto
príspevku chceme akcentovať verejné, spoločensko-kultúrne pôsobenie Hany Gregorovej, jej
zásluhy o rozvíjanie umeleckých, literárnych kontaktov s významnými českými osobnosťami,
hoci už spomenutým témam sa pri charakterizovaní jej osobnosti, v záujme objektívnosti,
nebudeme vyhýbať.
Pri utváraní záujmov a celkového neskoršieho literárno-spoločenského smerovania Hany
Gregorovej zohrali dôležitú úlohu niektoré momenty zo životopisu, preto ich stručne
spomenieme.
Hana Gregorová – Anna Božena Lilgová – sa narodila 30. januára 1885 v národne
uvedomelej farbiarskej rodine Lilgovcov. Jej matka pochádzala zo vzdelanej rodiny
evanjelického teológa a učiteľa Juraja Jamnického. Dedo, Ján Samuel Lilge, vážený mešťan,
bol zakladajúcim členom Matice slovenskej, čo svedčí o silnom národnom uvedomení rodiny.
Lilgovci boli horliví národovci, zúčastňovali sa aj na revolučných udalostiach roku 1848.
Spojitosť s literárnou činnosťou je známa u príbuzného z matkinej strany básnika Jakuba
Grajchmanna. Jeho básne vyšli v tristostránkovom zväzku u nakladateľa Salvu. (Gregorová,
1979, s. 15) Je možné, že práve po ňom zdedila Hana a jej brat Ivan (v literatúre známy pod
pseudonymom Lysecký) literárne sklony, potrebu a záľubu v duševnej činnosti. Silná túžba
po slobodnom živote plnom umenia bola hlavnou motiváciou jej snažení a sprevádzala ju až
do posledných chvíľ.
Dievčenské roky v Martine prežívala Hana Gregorová veľmi ťažko. Pomerne zavčasu stratila
otca, s matkou a piatimi súrodencami musela tvrdo pracovať v dielni na výrobu modrotlače a
pri rodinnom hospodárstve. Vlastná trpká skúsenosť v boji o prežitie v nej navždy zanechala
stopu v podobe súcitu s trpiacimi, čo neskôr výrazne ovplyvnilo charakter jej tvorby.
V každodennej drine bolo len málo pochopenia pre jej literárne záľuby. Navyše ani všeobecný
duch výchovy neprial inému uplatneniu sa dievčeniec v tej dobe ako len v domácnosti. A tak
nebolo Hane umožnené po štyroch rokoch meštianskej školy pokračovať ďalej vo vzdelávaní,
hoci bola vynikajúcou žiačkou a dostala od učiteľského zboru odporúčania na štúdium v
učiteľskom ústave.
Keď ostala jej túžba po vzdelaní nesplnená, rozširovala svoj kultúrny obzor aspoň čítaním
kníh, zúčastňovaním sa na podujatiach martinského Spevokolu, ktorý bol v tých časoch
strediskom spoločenskej výchovy a života mládeže, domovom básnikov, slovenskej poézie,
piesní a divadelných predstavení. V časoch, kedy Slováci nemali nijaké práva na vlastné
školy, na vlastnú politickú či kultúrnu činnosť bol Spevokol vzácnym miestom na udržiavanie
a pestovanie národných tradícií. Herci pre svoje ľudové predstavenia preberali často aj hry
z Prahy. Tu sa Hana stretávala s podobne mysliacimi mladými ľuďmi Pavlom Pietrom,
Hankou Ivankovou, Milanom Mitrovským, Vladimírom Hurbanom – synom známeho
predstaviteľa slovenského kultúrno-spoločenského života Svetozára Hurbana Vajanského.
Tu sa zoznamovala so slovenskou, českou a svetovou literatúrou, tu sa rozvíjalo jej národné
povedomie, záujmy, formovali názory. V Martine, stredisku Matice slovenskej, sa schádzali
také významné osobnosti ako Elena Maróthy-Šoltésová, Terézia Vansová, Andrej Kmeť,
Pavel Mudroň, Svetozár Hurban Vajanský, Jozef Škultéty, Andrej Halaša, Jan Kadavý
a ďalší.
Raz do roka sa konali v Turčianskom Svätom Martine augustové slávnosti – spoločenskokultúrna udalosť, ktorá mala veľký politický význam. Schádzal sa na nej výkvet vzdelancov
zo Slovenska, Moravy, Čiech, Sliezska, Poľska, Srbska, Ruska i Ameriky. Prednáškami
a kultúrnymi podujatiami žilo celé mestečko. Ako členka Spevokolu Hana všetko dianie
veľmi hlboko prežívala. Jej túžba po vzdelaní len silnela, svoje postavenie a budúcnosť
v Martine videla bez perspektívy. Prvý raz snívala o ceste do Prahy, kde by sa stretávala so
vzdelanými ľuďmi, spoznávala iný svet, navštevovala koncerty. Od tohto zámeru, v tom čase
nie reálneho, ju odhovoril priateľ – Ivan Hálek zo Žiliny, český lekár a publicista, syn básnika
Vítězslava Hálka, vzácny, múdry a láskavý človek, ktorého názor si vážila. (Gregorová, 1979,
s. 110)
Spevokol bol aj miestom zoznámenia sa s Jozefom Gregorom Tajovským, ktorý od začiatku
oceňoval jej inteligenciu, citlivosť, záujem o umenie. Hana v ňom zas spoznala človeka, ktorý
vedel povzbudiť jej odhodlanie oslobodiť sa vlastnými silami a mohla vďaka nemu svoje
predstavy prijímať ako reálne. V čase ich spoločných začiatkov sľubovalo manželstvo
s Tajovským najmä vymanenie sa z úzkoprsého malomestského prostredia a možnosť
vzdelávať sa.
Zobrali sa vo februári roku 1907. Hana túžila po nevšednom manželstve rovnoprávnych ľudí
a u Tajovského nachádzala pre to pochopenie. Ich manželstvo bolo skutočne výnimočné,
možno povedať, že predbehlo dobu. Začal sa nový úsek života Hany Gregorovej, otvorili sa
jej nové možnosti. (Šuchová, 1998)
Prvé roky prežili manželia v rumunskom Naďlaku, kde Tajovský pracoval ako úradník
v Ľudovej banke. Tu uviedol Hanu do uvedomelých slovenských rodín. No očakávania, ktoré
vkladala do nového života, neprichádzali. V svete bohatých hospodárov, aj keď milých
a srdečných ľudí, nenachádzala naplnenie dní. Potrebovala a neustále hľadala bohatstvo
duchovné. V Spomienkach píše: „Mohla som byť unesená takým veľkolepým bohatstvom, ja,
ktorá som vyrastala v chudobnej domácnosti a pre nedostatok hmotných prostriedkov sa
neustále musela niečoho vzdávať, nakoniec vlastne aj štúdia. Lenže bohatstvo v tejto forme
a takto nahromadené ma nijako nenadchýnalo, skôr mi pripadalo ako zaťažovanie mysle
a hromadenie starostí o niečo, čoho nemožno ani za celý život užiť.“ (Gregorová, 1979, s.
130)
Príjemnou zmenou boli len divadelné predstavenia, v ktorých aj ona hrávala, rozširovanie
časopisu Dennica a schôdzky v slovenskom spolku Kruh. Táto drobná národná práca ju síce
tešila, ale nepostačovala a keďže ani Tajovského úradnícka práca neuspokojovala, uvažovali
o odchode. Vo svojich predstavách upierali svoje nádeje opäť na Prahu. Tajovský sa chcel
venovať spisovateľstvu, Hana študovať na gymnáziu. Osud však celkom zmenil smer ich
cesty.
Tajovský dostal miesto v novozaloženej Ľudovej banke v Prešove, v tom čase zapadnutom
pomaďarčenom kraji. Obaja manželia sa energicky pustili do národno-buditeľskej práce
medzi vidieckym ľudom. Chodili po dedinách, rozširovali slovenskú tlač, zbierali ľudové
výšivky a iné cennosti pre martinské a pražské múzeum. Ich domácnosť bola už vtedy akýmsi
literárno-kultúrnym slovenským centrom, kde sa schádzali priatelia a diskutovali najmä
o literatúre. V Prešove začala Hana Gregorová písať aj svoje prvé poviedky. Tajovský jej
pozval na prázdniny ako spoločníčku vzdelanú Češku, učiteľku Máriu Dvořáčkovú, ktorá
učila Hanu ruštinu, zemepis, dejepis a zoznamovala ju s českou literatúrou. S ňou sa prvýkrát
dostala do Prahy, ktorej kultúrne prostredie ju celkom očarilo. Prvýkrát videla profesionálne
divadlo, absolvovala výstavy, prednášky, besedy. V Detvane spoznala novinára, diplomata
a predstaviteľa hlasizmu Bohdana Pavlů, v národopisnom múzeu profesora Chodka. Stretla sa
s profesorom Albertom Pražákom, maliarom Oborovským, s predstaviteľkou feministického
hnutia učiteľkou Františkou Plamínkovou, v rodisku Dvořáčkovej v Kouřimi sa zblížila so
spisovateľkou Žofiou Pohoreckou. Úprimné priateľstvo s Marii Dvořáčkovou ich viazalo
k sebe dlhé roky. Hana Gregorová jej venovala poviedku Láska detinská (Gregorová, 1912)
Keď z Prešova o dva roky manželia odchádzali, znova sa vynorili dávnejšie túžby po štúdiách
a živote v Prahe, ale ani teraz sa neuskutočnili. Tajovský sa stal tajomníkom Slovenskej
národnej strany, a tak Gregorovci zostali v Martine.
Hana Gregorová sa aktívne zapojila do spoločenského a literárneho diania. Písala články do
ženského časopisu Dennica, ktorý redigovala spisovateľka Terézia Vansová. K otázkam
zrovnoprávnenia žien sa vyslovovala na početných prednáškach na Slovensku i v Čechách.
V duchu prednášok jej vyšla i prvá kniha Ženy (Gregorová, 1912), ktorou rozvírila hladinu
stojatých vôd konzervatívneho Martina, zastúpeného Vajanského Národnými novinami.
Získala mnoho nepriateľov, mnoho odsúdenia. No nedala sa odradiť a v prednáškach
pokračovala v Plzni a Prahe, kde nadviazala spojenie s českými spolubojovníčkami za práva
žien.
Do vtedajšieho bezútešného obdobia jej vniesla svetlo návšteva literárneho historika profesora
Alberta Pražáka z Prahy, ktorý vyhľadal Gregorovcov po ceste z Dolného Kubína, kam prišiel
kvôli Hviezdoslavovi, aby sa s ním rozprával o generačnom boji Vajanského s hlasistami.
Na vzájomné stretnutie spomína profesor Pražák v zborníku venovanom spisovateľovi
Tajovskému: „Přišel jsem k Tajovským a poznal jsem i paní Hanu Gregorovou, půvabnou
krásku o to krásnejší, že měla i ducha zvědavého a rozhořelého pro poznání a pro krásu všech
druhů na světě… Mluvili jsme o tom, co nového se děje v duchovním a literárním domácím i
cizím světě, jméno bylo probíráno za jménem, žasl jsem, jaký kulturní hlad měli oba Tajovští.
Takového manželství jsem na Slovensku nepoznal. Žena to byla svobodná a volná, byla
vyzývána k účasti na mužově průboji, byla skutečne družkou jeho životních i duchovních
osudů… Mladá paní vydala své první prózy, viděné s nesmlouvavu realističností, sám Machar
chválil tyto „první zoubky“. “ (Tajovský v kritike, 1956, s. 215). Manželia poprosili
profesora, či by v Národnom dome nepredniesol prednášku o spisovateľovi Jaroslavovi
Vrchlickom. V tom čase boli v Martine aj českí študenti a tí na večierku recitovali
Vrchlického poéziu. Prednáška mala obrovský úspech a vnukla myšlienku usporadúvať
prednáškové večierky. Dokonca aj významný herec Eduard Vojan z Prahy bol naklonený
hosťovať v divadelnom predstavení Hamlet od Shakespeara v Martine, návštevu však
prekazila obava z reakcií maďarských úradov.
Zlomom v živote spisovateľky bola prvá svetová vojna. Po odchode Tajovského na front ju
prežívala v ústraní dedinky Bystrička pri Martine, ale už aj s vytúženou dcérkou Dagmar.
Správy o tom, čo sa deje vo svete dostávala od Miloslavy Sísovej z redakcie Národných listov
a spisovateľky Marie Majerovej. S oboma bojovníčkami za práva žien sa zoznámila už pred
vojnou v Prahe na stretnutí predstaviteľov kultúrneho a umeleckého života a udržiavala s nimi
živé kontakty dlhé roky. Prichádzali často za Hanou a podnikali cesty po Slovensku.
Gregorová ich zoznamovala so slovenskými spisovateľmi a buditeľmi, s krásou slovenských
krajov. Naopak, ony jej sprostredkovávali kontakty s českými spisovateľmi v Prahe. Obe
pražské redaktorky prišli počas vojny do Martina s poslaním nadviazať užšie styky medzi
Čechmi a Slovákmi. Gregorová im pomáhala v tom, „že ich uviedla do rodín významných
slovenských politikov, informovala ich o slovenských pomeroch, o činnosti Maďarov a stala
sa, hlavne počas vojny, spojkou medzi Českom a Slovenskom“. (Gregorová-Prášilová, 1995,
s 144)
Po vojne pracovala Hana Gregorová najprv ako redaktorka Slovenského východu
v Košiciach, neskôr na Ministerstve školstva a národnej osvety v Prahe. Keď sa Tajovský
v roku 1920 vrátil z vojny domov, manželia riešili otázku, kde žiť. Tajovský nechcel
v žiadnom prípade ísť do Prahy, nechcel opustiť milované Slovensko, Hana Gregorová sa
zase nevedela rozlúčiť s Prahou, kde sa stretávala s toľkými zaujímavými ľuďmi – F. X.
Šaldom, Aloisom Jiráskom, Karlom Čapkom a ďalšími. Nakoniec sa rozhodli usadiť
v Bratislave. V dvadsiatych rokoch vyšli ďalšie knihy poviedok Hany Gregorovej Môj
svet, Pokorní ľudia a kniha Slovenská žena pri krbe a knihe.
Dom Gregorovcov sa stal centrom literárnej a kultúrno-spoločenskej činnosti a života.
Navštevovali ho spisovatelia, hudobníci, výtvarníci, politici slovenskí i českí. Z najbližších
priateľov to bol Gejza Vámoš, Emil Boleslav Lukáč, Laco Novomeský, Vlado Clementis, Ján
Smrek, Fraňo Kráľ, Janko Jesenský, Albert Pražák, Vladimír Vančura, F. X. Šalda, maliari
Janko Alexy a Ivan Žabota, hudobníci Zdenko Folprecht, Oskar Nedbal, priateľky Marie
Majerová, Anna Marie Tilschová, Eva Vrchlická, Jindra Hušková. (Vydrová, 1974, s. 16)
Pani Hana sa stala dušou literárneho života poprevratovej československy orientovanej
generácie slovenských spisovateľov. Stála pri zrode Umeleckej besedy slovenskej spolu
s maliarom Jarešom a profesorom Frankom Wollmanom a dlhé roky bola predsedníčkou jej
literárneho odboru. Na začiatky tejto inštitúcie spomína: „Keď som slávnostnou rečou
otvárala dom Umeleckej besedy, zdalo sa mi, že naše národné šťastie je v zenite. Pokladala
som to za splnenie nielen slovenského, ale aj osobného úsilia a verila som, že sa v našom
kultúrnom stredisku udržíme a prispejeme k jeho rozvoju. Veď minulosť, z ktorej som
v svojej otváracej reči vychádzala, bola nám povzbudením. Spomenula som štúrovské
horlenie, pôsobenie Mateja Bela, Bajzu, Lešku, Palkoviča, Šafárika, Palackého, tí všetci sa
duchovne rozvíjali a aj pôsobili v starobylom našom Prešporku. Tu sa pestovala poézia
Kollárova, Sládkovičova. Možno smelo tvrdiť, že všetky významné slovenské deje sa
odohrávali na rozhraní Moravy a Slovenska. Po takejto slávnej minulosti nás čaká nemenej
činorodá budúcnosť.“ (Gregorová, 1979, s. 243) Ako predsedníčka literárneho odboru
Gregorová často pozývala na prednáškové večery rečníkov z Prahy – Jiřího Horáka, Alberta
Pražáka, Otokara Fišera, Vladislava Vančuru, Františka Halasa, Josefa Horu, Karla Teiga, F.
X. Šaldu a mnohých ďalších. Sama o tom píše: „Kultúrne československé zbližovanie sa
začalo a život v Besede dostával čoraz rýchlejšie tempo. Nebolo vari jedného významného
kultúrneho činiteľa v Prahe a Brne, ktorého by sme neboli bývali pozvali prednášať v našej
Umeleckej besede.“ (Gregorová, 1979, s. 244) Zvláštne miesto venuje v svojich Spomienkach
rozhovorom s kritikom F. X. Šaldom a básnikom Otokarom Březinom, ktorých tvorivého
ducha nesmierne obdivovala.
V tridsiatych rokoch dokončila knihu rozprávok Zo srdca a romány Vlny duše a Čas
nezastavíš. V tlači vychádzali jej početné divadelné recenzie. Deťom boli určené knihy
Oddané srdiečka, Rozprávky z rádia, Kytka, Pavko v Prahe a preklad z češtiny Chrobáčiky od
autora Jana Karafiáta.
Mníchov, rozbitie republiky, znamenal ďalšiu veľkú zmenu v živote Hany Gregorovej.
Vydala dcéru do Prahy, navštevovala ju po vzniku Slovenského štátu a hľadala spôsoby, ako
bojovať proti fašizmu. Aj Tajovský ťažko znášal pomery, aké nastali v roku 1939. Verejne
proti nim protestoval spolu s Jankom Jesenským. No 20. mája 1940 sa skončila jeho púť.
Pochovali ho v jeho rodnom Tajove. Hana Gregorová odišla za dcérou do Prahy.
Pokračovala v ilegálnom boji proti fašizmu, spolupracovala s českým odbojom. Po oslobodení
pracovala v ženskom a mierovom hnutí, venovala sa literárnej činnosti. Jej pokrokovým
snahám sa dostalo oficiálneho uznania, ale nie zadosťučinenia. Nové ľudovodemokratické
zriadenie skoro začalo potláčať ideály, ktoré jej boli celý život drahé. Svojim vnukom
odkázala: „Zapamätajte si, že k úcte a pravde, opovrhovaní lžou a nenávisťou vychovaná som
T. G. Masarykom. V tomto duchu nemôžem prijímať hlásanie nenávisti, práva na lhanie,
menenie línie a nedostatku princípu pevného základu.“ To bol charakterový a ľudský rozmer
Hany Gregorovej. Zomrela 11. decembra 1958, jej urna s popolom bola uložená v hrobe
manžela Jozefa Gregora Tajovského v Tajove.
Na záver mi dovoľte vyjadriť presvedčenie, že tak, ako sa Hana Gregorová celý svoj život
usilovala o vzájomné zbližovanie a obohacovanie ľudí, tak by sa iste aj dnes potešila tomuto
nášmu slovensko – česko – moravskému stretnutiu.
Bibliografické odkazy
ČOBEJOVÁ, Eva. 1988. My sme, mamička, dva svety. In: Slovenka, 1988, roč. 40, č. 51, s.
20-21.
GREGOROVÁ, Dagmar. 1985. Moji rodičia. In: Slovenka, 1985, roč. 37, č. 4, s. 14-15.
GREGOROVÁ, Dagmar. 1990. Moja mama. In: Slovenka, 1990, roč. 42, č. 4, s. 18-19.
GREGOROVÁ, Hana. 1912. Láska detinská : Venované slečne Marii Dvořáčkovej
v Kouřimě. In: Dennica, 1912, roč. 14, č. 7, s. 157-158.
GREGOROVÁ, Hana. 1912. Ženy. Liptovský sv. Mikuláš : Fr. Klimeš, 1912. 155 [2] s.
GREGOROVÁ, Hana. 1979. Spomienky. Bratislava : Tatran, 1979. 331 s.
GREGOROVÁ, Hana [heslo]. 1987. In Slovenský biografický slovník (od roku 833 do roku
1990) II. ZV. E - J. Martin : Matica slovenská, 1987. s. 221-222.
GREGOROVÁ-PRÁŠILOVÁ, Dagmar. 1995. Gregorovský dům : Přemýšlení nad tím, co
bylo, i o tom, co je. Praha : X-Egem, 1995. 213 s.
ISBN 80-86395-97-5
IVANOVÁ, Tatiana. 1982. Priateľstvo dvoch veľkých žien. In: Večerník, 1982, roč. 27, č. 45.
Jozef Gregor Tajovský v kritike a spomienkach : Zborník. Zost. Karol Rosenbaum, Alexander
Matuška. 1956. Bratislava : SVKL, 1956. 1181 [4] s.
PRAŽÁK, Albert. 1956. Červencová neděle. In: Jozef Gregor Tajovský v kritike
a spomienkach : Zborník. Bratislava : SVKL, 1956. s. 213-218.
ŠUCHOVÁ, Xénia. 1998. Dlhá cesta dozrievania. In: Pravda, 1998, roč. 8, č. 117, s. 14.
TAJOVSKÝ, Jozef Gregor – GREGOROVÁ, Hana. 1996. Listy : Príbeh manželstva Jozefa
Gregora Tajovského a Hany Gregorovej. Bratislava : Archa, 1996. 370 s.
ISBN 80-7115-124-6
VYDROVÁ, Hana. 1974. Hana Gregorová : Personálna bibliografia. Martin : Matica
slovenská, 1974. 160 s.
Vyčichlo Jaroslav: Pokus o analýzu složení knižního fondu České čtenářské společnosti
radnické po roce 1850 (s ohledem na zastoupení slovenských autorů)
Při úvahách o tématu příspěvku pro toto kolokvium jsem došel k závěru, že historie České
čtenářské společnosti radnické je v obecné rovině zpracována, že není možné dojít k zásadním
a současně novým poznatkům v jejím vývoji, které by se týkaly věcných událostí či jejich chronologie. Je však možné zasadit její historii do společenského kontextu událostí v místě, tedy
v Radnicích, a s nimi spojeném kontextu událostí celospolečenských. Je možné z prvotních
pramenů tyto souvislosti doplňovat a upřesňovat. Také se nikdo doposud nezabýval jednou
z nejpodstatnějších okolností, totiž složením knižního fondu spolkové knihovny. A protože
analýza tohoto fondu je téma navýsost bibliografické, tedy na kolokvium slovenských,
moravských a českých bibliografů se hodící, rozhodl jsem se učinit takový pokus. Jsem si
vědom, že jde jen o pokus, který nemusí skončit úspěšně, neexistují totiž žádné dokonalé
a úplné katalogy nebo soupisy knižního fondu knihovny, k dispozici jsou jen zlomky seznamů,
o nichž navíc nelze s určitostí říci, proč a kdy vznikly, nebo dílčí účelově vytvořené seznamy,
vzniklé v historickém kontextu knihovních činností a jednotlivých počinů spolku. (Např.
předání částí fondů místnímu muzejnímu družstvu.)
V průběhu přípravy materiálů jsem si rovněž povšiml, že tyto seznamy obsahují díla
slovenských autorů a usoudil jsem, že tato díla byla považována za součást probuzenského
dědictví, jimž se dostávalo od spolku zvláštní pozornosti a ochrany. Puchmajerovská tradice
zůstávala ve spolku a městečku živá (v určité míře dodneška) a spolek s obzvláštní péčí
schraňoval zejména díla Puchmajerova a autorů jeho almanachů i ostatních obrozenských
autorů s nepochybnou snahou šířit je mezi své členy i ostatní čtenáře. A protože slovenští
autoři byli účastni na Puchmajerových almanaších (Leška, Tablic, Palkovič) a na národním
obrození vůbec (Šafařík, Kollár, ale také např. Štúr), považoval jsem za vhodné jako druhé
téma, snad i méně podstatné, pokusit se podle zastoupení děl slovenských autorů usoudit na
postoj spolku k otázkám česko-slovenské vzájemnosti. I proto je téma zdůrazněno zvlášť
v záhlaví příspěvku zveřejněného na tomto kolokviu.
Joachym ze Šternberka, tehdejší majitel radnického panství a patron kostela sv. Václava
v Radnicích, prosadil roku 1806 přidělení bohaté radnické fary Antonínu Jaroslavu
Puchmajerovi na základě přímluvy několika společných přátel obou mužů, zejména pak na
přímluvu Josefa Dobrovského. Počátkem roku 1807 byl Puchmajer na faru uveden. V té době
se zabýval jazykovědnými bádáními v jazyce českém, ale i německém, ruském, polském,
francouzském, latinském a řeckém a také překlady z těchto jazyků.
V Radnicích pokračoval ve své vlastenecké činnosti nejen v oboru jazykovědy, se snahou
pozdvihnout český jazyk na úroveň těch ostatních, ale ve studiu českého jazyka jako
prozodického nástroje, když navázal na Dobrovského pravidla sylabotónického verše a dosáhl
pozoruhodných výsledků. V Radnicích završil své zakladatelské dílo, coby vedoucí duch
první novočeské školy básnické. 1
Puchmajer měl v době svého radnického působení za sebou rozsáhlou básnickou a editorskou
činnost. Spolupracoval se svými přáteli z básnické družiny, zejména s bratry Vojtěchem
a Janem Nejedlými a Sebestiánem Hněvkovským z blízkého Žebráka. Okruh spolupracovníků
byl ale daleko širší, jmenujme ještě namátkou např. Josefa Jungmanna, Václava Hanku,
Antonína Marka, Josefa Kramáře, Václava Chaloupeckého, Adama Navrátila, Augustýna
Kuču, Václava Svobodu-Navarského; ti všichni s ním spolupracovali na 5. svazku jeho
almanachů, s názvem Nové básně, 2 sestaveném a vydaném v době Puchmajerova pobytu
v Radnicích v r. 1814. Jeho působení však dosahovalo až na Slovensko. 3
Má za sebou také rozsáhlé dílo lexikografické, jazykovědné a překladatelské. V Radnicích se
mu podařilo ve skvělé spolupráci s autorem Německo-českého slovníku Josefem Dobrovským
doplnit celé dílo a uspořádat jeho první a zčásti druhý díl. Jeho podíl na shromáždění
lexikálních jednotek a uspořádání slovníku je zásadní a Puchmajera tak můžeme považovat za
(spolu)autora těchto částí slovníku. 4 K vydání připravuje také svoji Mluvnici ruské řeči, 5
Romani Čib 6 a Rýmovník. 7
Puchmajer do Radnic zanesl intelektuálského ducha. Svojí horlivou službou vědě zasel
semínko zájmu o společenské dění a působil nepochybně v duchu osvícenství, které se ocitlo
na svém vrcholu v poslední čtvrtině 18. století. 8 Jeho činnost pastorační nepochybně výrazně
ovlivnila převážně katolické obyvatelstvo místa. Jeho kázání 9 přispěla k zvýšení obecné
schopnosti přijímat osvícenské myšlenky, poznatky tehdejší vědy (jistě v redukované podobě
odpovídající maloměstským postojům a omezenému vzdělaní měšťanů), a do jisté míry tak
ovlivnila pochopení a snad i převzetí myšlenek národního obrození místním obyvatelstvem.
Velkou oporou byl Puchmajerovi březinský zámek se svým pánem a majitelem Kašparem
hrabětem ze Šternberka. 10
Že se mu dílo dařilo, dokazuje i skutečnost, že v této době vznikala v Radnicích (snad
i Puchmajerovou zásluhou) početnější inteligence. Absolventi plzeňského gymnázia
a filosofického ústavu původem z Radnic se uplatňovali, ovšem většinou mimo Radnice, jako
kněží nebo učitelé. Na důkaz toho, že z radnických obyvatel vzcházejí vzdělanci, můžeme
uvést jména studentů plzeňského městského gymnázia v letech 1816–1819, z nichž do Radnic
byli příslušní: Schafranek Joannes, Hellebrand Josephus, Hegner Wenceslaus, Bernardin
Josephus. 11 V té souvislosti je možné se také zmínit, že František Bohuslav Petera
Rohoznický cituje blíže neurčenou knihu Rorate II (zřejmě rorátní rukopisný kancionálek
místního kostela), list 133: „Prvotiny kněze Jakuba Rafaela Macana. 1819. Roku Páně 1819
dne 2. septembri, oslavil svou prvotní novozákonní oběť mše svaté, velebný kněz, pan Jakub
Macan, synek radnický… 12 K té slavnosti daroval ke zdejšímu chrámu Páně S. Václava
skleněný luster, pan František Macan, měšťan a mistr bednářský pražský, žádaje oučasten býti
modliteb, které se za dobrodince konají.“ 13
V takových společenských poměrech tedy A. J. Puchmajer založil první úředně povolený
čtenářský spolek v Čechách nazvaný Česká čtenářská obec radnická. K založení společnosti
došlo v lednu 1818 a tento čin je možno považovat za největší počinek Puchmajerova
regionálního působení na Radnicku. Požádal mocného Kašpara ze Šternberka14 o patronát nad
společností v očekávání, že jeho společenské styky a podpora se mohou společnosti jen
vyplatit. Šternberk žádosti vyhověl a patronát převzal.
Puchmajer svolává na 1. leden 1818 informativní schůzku potenciálních zájemců členství.
Schůzky se zúčastnili představitelé tehdejší radnické inteligence, měšťanů a řemeslníků.
18. ledna pak proběhla zakládací schůze společnosti. Jan Kroc píše: 15 „Puchmajer,
7 příslušníků inteligence a 20 řemeslníků založili v Radnicích společnost, jejímž hlavním
úkolem bylo vybudovati knihovnu…“ U zápisu ze zakládací schůze je skutečně podepsáno 28
osob s uvedením povolání či funkce. Jsou to: radnický farář Antonín Jaroslav Puchmajer, další
dva příslušníci radnické inteligence – P. Antonín Keller, kaplan, ředitel šternberského
statku Václav Pauk, dále pět členů radnického magistrátu, u nichž jsou uvedeny funkce,
a sice: purkmistr Václav Kruh, radní města Radnic Josef Růžička, reprezentant městský Jan
Henner, reprezentant městský Jan Sýkora, kancelista městský Martin Černý, dva
„zaměstnanci“ magistrátu: kancelářský Jan Barcal a magistrátem jmenovaný dohližitel školní
Václav Růžička. Následuje 17 jmen zámožnějších radnických obyvatel, zejména mistrů
různých řemesel. Sepětí společnosti s radnickým magistrátem v podobě zakládajícího členství
několika (celkem sedmi) členů a zaměstnanců magistrátu mělo na počáteční fungování
společnosti také blahodárný vliv.
V prvním roce existence společnosti jsou ještě další významná data, 24. květen (den, kdy
oficiální žádost o povolení společnosti došla k zemskému presidiu), 18. červen (krajský
hejtman Breinl, zřejmě podle přání presidia, žádá o zaslání stanov a odesílá je dva dny nato
s doporučením do Prahy), 10. červenec (den, kdy povolení došlo z Prahy, a za dva dny ho
Breinl posílá Puchmajerovi), 28. září (rozsáhlá oslava zahájení činnosti České čtenářské
společnosti Radnické).
Prvá dvě léta po založení společnosti jsou jedněmi z nejúspěšnějších. Pravidelně se scházel
výbor společnosti vedený Puchmajerem a knihovna složená výhradně z českých knih se
utěšeně rozrůstala. Toto šťastné období však netrvalo příliš dlouho. Na jaře 1920 Puchmajer
utrpěl úraz. Nikdy nevynikal pevným zdravím a až na naléhání svých přátel odchází v září do
Prahy do všeobecné nemocnice, aby se důkladně léčil. 16 Jeho zdravotní stav se však rychle
zhoršoval. Pouhý jediný den po radnickém posvícení a oslavě dvouletého výročí založení
čtenářské společnosti 29. 9. 1820 Puchmajer v Praze zemřel.
Vlasteneckému muzeu v Praze odkázal před svou smrtí veškerou cizojazyčnou literaturu,
kterou vlastnil, 17 a radnické čtenářské společnosti všechny české knihy. S nimi měla v r. 1820
knihovna 365 svazků.
Kašpar hrabě ze Šternberka zůstal i nadále ochráncem společnosti. V tomto okamžiku možná
poněkud formálním. Zdá se, že vztah Kašpara Šternberka ke společnosti byl vrchovatou
měrou ovlivněn přátelským osobním vztahem k Puchmajerovi.
V čele čtenářské společnosti stanul po Puchmajerově smrti farář Jan Jäger. Neměl pro její
práci tolik pochopení jako její zakladatel a ani podpora profesora Sedláčka, který inicioval
o Vánocích 1922 velkou schůzi členů společnosti, nedokázala udržet činnost na předchozí
úrovni. Štěstí měla společnost ještě v osobě prvního knihovníka Jana Hennera, který se o její
knihovnu staral od samého počátku. Když však v roce 1832 umírá, ztrácí činnost společnosti
pravidelnost i bývalou intenzitu. Jan Jäger nechává přestěhovat knihy z Hennerova bytu na
faru a v zápisech není doloženo, že by byl zvolen Hennerův nástupce do funkce knihovníka.
Přesto se půjčovalo, avšak bez patřičné evidence výpůjček a čtenáři knihy nevraceli. V roce
1835 měla knihovna pouze 14 knih a v roce 1837 jen 7!
V této době, jedné z nejkritičtějších v historii společnosti, se našla skupina zbývajících členů
výboru, kteří iniciovali obnovu knihovny. Václav Karel, první, kdo zanechal o společnosti
podrobnější písemné zprávy, píše: „Tu zmocnil se žal malého hloučku pozůstalých oudů nad
stavem knihovny, a chtějíc úplnému zaniknutí spolku zabrániti, jali se nových členů získávati
a o rozmnožování počtu knih se starati.“
Jedním z iniciátorů tohoto obnovování činnosti byl i Václav Heřmánek, nejstarší člen
Společnosti a pilný čtenář, který vyzval mladistvého, ale čtení velmi milovného Františka
Svobodu: 18 „… a osmělili se spolu oustně požádat ochránce hraběte Kašpara o pomoc,
kterýžto jejich prosbu a vylíčení stavu vyslechnuv, blahosklonně pomoc přislíbil.“ 19
„Zanedlouho nato přišel na purkmistra Václava Kublu od ředitele Václava Pauka z Břas dopis,
aby svolal všechny čtenímilovné měšťany radnické. Na schůzi, které sám Pauk předsedal
a která se konala v nové škole, přišlo 32 měšťanů: při téže schůzi bylo přijato dalších 14
nových členů, mezi nimiž byl i osmnáctiletý cvočkářský tovaryš František Svoboda … Byl
ustaven nový výbor, jehož jednatelem se stal Václav Pauk, který od Šternberka předal
knihovně pěkný dar 96 nových knih. Knihovna se přestěhovala do nové školy, kde se knihy
půjčovaly každý čtvrtek a v neděli.“ 20
Z výtěžku sbírky, kterou uspořádal liblínský vrchní Václav Jaromír Picek, 21 bylo zakoupeno
280 knih, Picek sám pak věnoval knihovně dalších 36 svazků.
Za vedení P. Justa knihovna vzkvétala a když z Radnic v roce 1848 odcházel, měla více než
750 svazků. Po páteru Justovi byl zvolen knihovníkem Jan Růžička, kupec, a knihovna byla
přestěhována ze školy do knihovníkova domu.
„V roce 1849 vyhořela téměř čtvrtina města. Na faře shořela sbírka vzácných starých tisků
a knih z majetku Čtenářského spolku.“ 22 S nimi shořela také celá finanční hotovost společnosti
ve výši 37 zl. V knihovníkově bytě pak zbytek knihovny. V Zápisníku 23 se v Úvodu na str. 5
píše: „Spolek náš, který od času svého, zvěčnělým A. J. Puchmajerem založen, mnohými
pohromami stížen byl, zvláště však v r. 1849 požárem ve zdejším městě zuřivším, skoro
o veškeren majetek, jak na knihách, tak na potřebných skříních přišel, pozdějšího času
nepořádky v lůně jeho vzniklými, jakož i špatnou správou, svého konce blízek byl; tak že bylo
zapotřebí o nové uspořádání jeho se postarati; což se též skutečně stalo.“ 24
Tehdy zasahuje František Svoboda do činnosti společnosti podruhé. Spolu s pozdějším
majitelem sklárny Františkem Fričkem se obracejí na knihkupce a nakladatele v Čechách a na
redaktora Národních novin Karla Havlíčka Borovského s prosbou o pomoc. Setkali se
s úspěchem. Havlíček poslal knihy a dva vázané ročníky Národních novin, spisovatel Václav
Kliment Klicpera poslal svoje kompletní spisy, přispěli vydavatelé Jaroslav Pospíšil
a dr. Arnošt Gabriel. V. J. Picek, už z Prahy, kam byl přeložen, také poslal 5 knih. Václav
Karel, pozdější předseda a tajemník společnosti, sebral mezi svými známými v Praze 242
knihy. Nedlouho po požáru – v r. 1853 měla knihovna na 700 knih a společnost 60 členů.
Do roku 1860 byla knihovna uložena v bytě knihovníka Františka Frička. Ten ji při
přestavbě svého domu přemístil do bytu nájemníka Švejdy. O knihovnu opět nikdo
nepečuje, knihy jsou půjčovány mimo Radnice a mnoho se jich ztratilo, a tak přibližně
v roce 1860 stála společnost opět na pokraji svého konce. Potřetí zasáhl František Svoboda,
iniciátor značného dílu tehdejšího kulturního dění ve městě. V r. 1862 publikuje v Čase
provolání adresované radnickým občanům, aby nedali zaniknout tak úctyhodné památce. Výzva
se setkává s kladnou odezvou. Knihovna je přenesena na radnici, kde o ni pečuje purkmistr
Josef Allizar.
V roce 1867 je do čela společnosti s titulem ředitel zvolen Jan Anzenbacher. Knihovna má v té
době na 600 svazků. V červnu roku 1868 se koná oslava 50. výročí trvání společnosti
a významná je skutečnost, že se oslavy účastní přední český historik a politik František
Palacký. Na slavnosti je odhalena pamětní deska Antonínu Jaroslavu Puchmajerovi na
budově radnické fary, jistě i u vědomí toho, že následující rok v lednu uplyne 100 let od
jeho narození, a právě Palacký ve svém projevu zdůraznil Puchmajerův význam pro českou
kulturu. 25
V platnost také vstupuje nový, tzv. spolkový zákon, čtenářská společnost je podle něj
reorganizována a volí i nový název „Čtenářský spolek PUCHMÍR“. 26 Spolek při reorganizaci
dostává nové stanovy, nový jednací řád se vztahuje také na knihovnu. V roce 1869 se
v Radnicích konala slavnost 100. výročí narození zakladatele společnosti Antonína Jaroslava
Puchmajera. Je to v krátké době druhá oficiální oslava, při níž je vzpomenuto tohoto
vynikajícího buditele a zároveň společnosti. Tehdejší kulturní a zábavný týdeník Světozor
přináší ve dvou číslech Puchmajerův životopis s Scheiwlovým portrétem Puchmajera. 27
Všechny tyto události možná měly vliv na zintenzivnění činnosti a založení knihy zápisů
z pravidelných schůzí spolku. Jde o silný vázaný sešit přibližně formátu B4, na desce
nesoucí štítek s titulem ZÁPISNÍK a letopočtem 1869. Titulní list psaný perem nese text:
Zápisník obsahující usnešení učiněná při schůzích čtenářského spolku města Radnic. 28
Založen byl 29. června 1869. Na 259 stranách můžeme pak sledovat činnost společnosti až do
roku 1902. Činnost dostala mnohem soustavnější podobu.
Spolek prošel dalšími peripetiemi. Problémy započaly předčasnou smrtí jeho zakladatele
A. J. Puchmajera, několikrát se stalo, že vinou nevšímavého knihovníka nebo nefungujícího
výboru spolku byly knihy rozpůjčeny a nevrátily se. Potíže pokračovaly zničujícím požárem
v r. 1847, kdy spolek přišel o celý knihovní fond a ostatní majetek. Vždycky se však dokázal
zásluhou některých svých členů znovu pozvednout. O společnosti bylo napsáno množství statí
a článků, a proto její činnost kulturní a organizace České čtenářské společnosti radnické jsou
dostatečně známy. Nikdo se však, pokud vím, doposud nezabýval složením knižního fondu
knihovny, a tím kvalitou tehdy poskytovaných informací a odvozeně tak i kvalitou veškerého
působení v místě a blízkém okolí. K tomu, aby bylo možné dále analyzovat knihovní fond,
byly ovšem nezbytné základní informace o historii spolku.
Z činnosti společnosti se, bohužel, nezachovaly žádné kompletní přírůstkové či jiné seznamy,
z nichž by bylo možné s jistotou usoudit na složení knihovního fondu. Abychom si učinili
alespoň přibližnou představu, jaké knihy byly v knižním fondu spolkové knihovny
přechovávány a čteny a jaký mohly mít význam a vzdělávací dopad na čtenáře, pokusil jsem
se dále analyzovat složení knihovního fondu na základě několika dílčích seznamů, které byly
v minulosti sepsány a v nějaké podobě se dochovaly do dnešních dnů. Informace o akvizicích
jsou kusé, seznamy torzovité, někdy duplicitní, což nelze s jistotou rozeznat, lze jen stěží
usuzovat na dobu jejich vzniku a mohou být i nepřesné.
Vznik prvního a nejstaršího ze seznamů je položen do r. 1843. Bohužel v okamžiku přípravy
tohoto příspěvku nebyl originál seznamu v materiálech společnosti, uložených v Městském
muzeu v Radnicích, nalezen. Byl však zčásti citován v důkladné diplomové práci Pavly
Suché, 29 významné plzeňské knihovnice, dnes v důchodu. Uvádí se v ní: „Knihovna dostala
nového knihovníka pátera Justa, který se o ni staral lépe než jeho předchůdci z poslední doby.
Z tohoto období se zachovalo ‚Poznamenání knih české čtenářské společnosti radnické
patřících‘, tedy jakýsi katalog. V tomto seznamu je zapsáno 127 knih, záhy však je
připisováno dalších 81 svazků.“ Na příloze č. 5 diplomové práce je však z nejasných důvodů
uvedeno v seznamu pouze 64 knihovních jednotek ze zmíněných 127 (nebo z celkem 208
svazků). V podkladových materiálech k práci však autorka přechovává opis dalšího seznamu,
údajně z r. 1845, jehož původcem má být farář František Brádek, člen společnosti.
Byla provedena tematická analýza obou seznamů a výsledek je uveden v tabulce č. 1 (Příloha
č. 1). K tematickému rozdělení bylo užito jednoduché třídění, které dělí fond na časopisy
a jednorázové publikace (knihy) a ty dále na beletrii a odbornou literaturu. Beletrii na
romány a povídky, básně a dramata. Odbornou literaturu pak na encyklopedie,
přírodovědnou, historickou, jazykovědnou, společenskovědní, náboženskou, technickou,
zeměpisnou a zemědělskou literaturu.
O vzniku všech seznamů nevíme nic bližšího, předpokládejme, že výběr literatury, která je
v seznamech zapsána, nebyl ovlivněn žádným vnějším obsahovým nebo formálním
hlediskem. Obsahuje vysoké procento (57 %) literatury odborné a vědecké, zbytek (43 %)
tvoří beletrie.
Druhý dokument, na jehož základě byla analýza prováděna, je seznam knih deponovaných
spolkem ve sbírkách tehdejšího Musejního družstva Kašpar Sternberg v Radnicích. Spolek
Kašpar Sternberg je zakladatelem dnešního Městského muzea v Radnicích. Dokument se
dochoval, je k dispozici a obsahuje ujednání o uložení knih a podmínkách jejich využití
muzejním družstvem a seznam předané literatury. Byl sepsán 11. ledna 1914. K němu byl
následně předán menší soubor knih, jehož soupis je datován 11. lednem 1917. V obou
dokumentech je uvedeno celkem 275 titulů o 370 svazcích. Celek obsahuje pouze nejstarší
tituly, o nichž byli, předpokládám, představitelé spolku přesvědčeni, že již nebudou
stávajícími čtenáři tolik využívány, a o nichž věděli, že mají poměrně velkou historickou
hodnotu jak z hlediska dějin národa a dějin české literatury (tedy obsahovou), tak především
z hlediska historie spolku (formální). A dodejme, že i nezanedbatelnou hodnotu z hlediska
historie domácího knihovnictví. Tematickým rozdělením předané literatury vznikla tabulka č. 2
(Příloha č. 2). Předaný soubor obsahuje literaturu vydanou od nejstarších dob po padesátá léta
19. století a vázaný Časopis českého muzea až do ročníku 1895.
Soubor ovšem neobsahuje literaturu nakoupenou v době, kdy byly jednotlivé tituly vydány,
ale literaturu získanou druhotně nákupy ze skladu jednotlivých nakladatelů, z antikvariátů
a zřejmě hlavně dary až poté, kdy knihovna podle zachovaných svědectví v r. 1849 téměř
beze zbytku shořela. Tematickým rozdělením předané literatury vznikla tabulka č. 2. Třídění
bylo užito podle stejného schématu.
Je nutné připustit, že předaný soubor je tvořen literaturou přece jen zvláštní. Již název soupisu
„Odevzdání kolekce knih z doby probuzení národa českého do opatrování Musejnímu
družstvu. Obsahuje 11 stran.“ naznačuje, že literatura takto deponovaná obsahuje vybranou
literaturu. Deponát obsahuje literaturu vztahující se k národním dějinám a reprezentuje
proklamovaný vzdělávací a osvětový účel, pro nějž byl spolek založen. Obsahuje neobvykle
vysoké procento (62,4 %) literatury odborné a vědecké a jen zbytek beletrie. Ve veřejné
(obecní) knihovně dnešních dnů bývá poměr naučné literatury a beletrie právě opačný, 35 %
naučné literatury je maximum, které je obvykle doplňováno. I beletrie, kterou soubor
obsahuje, jistě byla do fondu včleňována záměrně se snahou získat literaturu, která má
výrazný národně uvědomovací obsah a vzdělávací hodnotu, a literaturu autorů, kteří byli
členy nebo měli vztah k okruhu Puchmajerových almanachů. V souboru se nacházejí díla,
o nichž by snad bylo možné předpokládat, že byly darovány po zničujícím požáru Václavem
Klimentem Klicperou (vlastní spisy) a nakladateli Jaroslavem Pospíšilem a dr. Arnoštem
Gabrielem. Složení knihovního fondu knihovny Čtenářského spolku Puchmír tíhlo
pravděpodobně po celé 19. století k odborné a naučné literatuře a blížilo se daleko více
složení fondu knihovny vědecké s univerzálním fondem, než bylo zvykem u jiných spolkových
knihoven. A měl-li předaný vzorek opravdu vysokou hodnotu dokumentární i informační,
lze předpokládat, že ostatní fond knihovny měl poněkud blíže k lidovým vrstvám a literatuře
určené průměrnému čtenáři. 30
Třetí soubor literatury je soupisem přírůstků získaných po roce 1869, tj. v době, kdy došlo
k novému organizačnímu uspořádání spolku, kdy se vedení spolku ujal nový výbor a kdy byla
založena kniha zápisů z jednání výboru spolku nazvaná Zápisník,31 v níž jsou uváděny
každoroční přírůstky. Nelze ovšem s jistotou tvrdit, že v zápisech ze schůzí výboru a valných
hromad je uvedena všechna zakoupená, darovaná nebo převazovaná literatura (převazovaná
literatura neodporuje požadavku na obsahovou analýzu fondu, a byla proto do rozboru
zahrnuta). Vzhledem k výkyvům činnosti spolku a další úspěšné snaze vše napravit se však
zdá, že zápisy mohou být natolik přesné, aby bylo možné považovat seznam za reprezentativní. Z časových důvodů však nebylo možné do analýzy zahrnout veškerou literaturu
v zápisech uváděnou za celou druhou polovinu 19. století, proto jako vzorek byly do analýzy
zahrnuty roky 1869–1884 uvedené v tabulce č. 3 (Příloha č. 3).
Protože ve všech k analýze použitých seznamech jsou někdy uváděny akvizice podle názvu
zakoupených děl bez autora, v zápisech ze schůzí výboru a valných hromad společnosti pak
většinou často jen podle názvu, mohlo se stát, že tematická skupina nebyla rozpoznána
a mohlo dojít k omylům. Stejně tak, pokud byly uvedeny nákupy celých edic Matice lidu
(beletrie), Matice česká (odborná literatura), Dědictví svatojanské (odborná literatura), Libuše
(beletrie), Ottova laciná knihovna národní (beletrie), Lauermannova knihovna pro český lid
(beletrie), Laciná bibliotéka pro mládež (beletrie), Zlaté knihy (beletrie). Přesto se domnívám,
že případné omyly nemohly podstatně zkreslit výsledek. Ostatně edice jako celek jsou
uváděny jen v Zápisníku, a tudíž se jejich problém týká jen poslední tabulky. Pomineme-li
možnou nepřesnost při rozlišení beletrie a odborné literatury, vyjde v posledním seznamu
poměr beletrie ku odborné literatuře 66 % : 34 %.
Závěr
Knihovna, její založení a další činnost stála na několika okolnostech:
1. Příznivém sociálním a vzdělanostním složení obyvatelstva v Radnicích, podporovaném
pastorační činností A. J. Puchmajera.
2. Obyvatelstvo v Radnicích bylo vždy české, neovlivněné cizími, zejména německými
vlivy.
3. Našel se jednotlivec dostatečně uvědomělý, který vše prosadil – A. J. Puchmajer.
4. Měl mocného, politicky vlivného a hospodářsky silného ochránce – Kašpara hraběte ze
Šternberka, jeho zásluhou se společnosti dostalo oficiálního povolení.
5. Působení Puchmajerovo zajistilo společnosti příznivé přijetí magistrátem města, celkem
sedm členů nebo zaměstnanců magistrátu se stalo zakládajícími členy společnosti.
6. V začátcích i v další činnosti se vždy našlo několik členů spolku schopných zburcovat
ostatní i veřejné mínění v zájmu další existence spolku – František Svoboda za všechny.
7. Vždy byla nalezena pomoc z vnějšku – J. V. Picek, K. H. Borovský, V. K. Klicpera,
Jar. Pospíšil, dr. A. Gabriel.
8. Povědomí myšlenek národního obrození bylo vždy důsledně zachováváno. V nějaké
podobě existuje dodneška.
Zcela zřejmě měla knihovna sloužit vzdělávání a národnímu uvědomění. Na to vedení
společnosti vždy bralo zřetel. 32 Podle toho bylo také po celé 19. století nakládáno
s literaturou, která nesla odborný a vědecký potenciál. Taková literatura byla zvlášť
ochraňována a deponována. Vedle odborné literatury bylo takto zacházeno i s beletrií,
zejména s díly A. J. Puchmajera. Přes všechny katastrofy byla tato díla vždy znovu do fondu
doplněna. Mám zato, že do dnešních dnů je v muzeu uložena většina, snad všechna jeho díla.
Těmto knihám byla poskytována zvláštní ochrana. Obdobný zájem byl věnován i knihám
ostatních čelných členů puchmajerovské družiny Vojtěcha a Jana Nejedlých, Šebestiána
Hněvkovského a ochránce společnosti Kašpara Šternberka. V deponovaných a zvláště
ochraňovaných knihách se nalézají také díla ostatních autorů přispívajících do almanachů
(Palkovičova) a obrozenců pozdější generace, zvláště dramatiků (Tyl, Klicpera, Štěpánek).
Určitá úcta k dílu těchto autorů se promítala do složení knihovního fondu až do současnosti.
Složení knihovního fondu, co do kvality, s největší pravděpodobností přesáhlo složení fondu
běžné knihovny. Poměr odborné (i vědecké) literatury k beletrii v analyzovaných seznamech byl
v prvém případě 57 % : 43 %, ve druhém případě 62 % : 38 % a to není běžné ani v dnešních
podmínkách, kdy odhaduji, je tento poměr v nejpříznivějším případě obrácený, tedy 60 %
beletrie a 40 % odborné literatury ve veřejné knihovně v obci obdobného typu. Ve druhé
polovině 19. století pak byla do knihovny doplňována literatura v poměru 34 % odborné
literatury ku 66 % beletrie (Tabulka č. 3). Podíl beletrie na vydávané národní tiskové produkci
s časem od počátku 19. století narůstal. Vyšší podíl odborné literatury v knižním fondu
knihovny společnosti v jejích počátcích je, vedle nesporné a vědomé vzdělávací funkce
knihovny, jistě způsoben skutečností, že beletrie nebyla tolik vydávána, prostě neexistovala.
Dlužno podotknout, že některé knižní tituly se v seznamech opakují. To vede k závěru, že
buď: ne všechny knihy shořely při častých požárech města a v seznamech se vždy znovu
objevují, nebo, a to je pravděpodobnější, knižní fond byl cíleně (i když možná ne zcela
uvědoměle) profilován retrospektivním doplňováním.
Pavla Suchá ve své diplomové práci píše, cituji: „V kulturní historii vyniká radnická
společnost nad všechny ostatní tím, že byla první úředně povolenou čtenářskou společností
v Čechách, že byla česká a k tomu se vždy hlásila svými stanovami i programem, a že je
ojedinělým zjevem svou dlouholetou existencí.“ Dodejme, že vynikla i kvalitním složením
knihovního fondu, který nabízela svým členům a v různých dobách střídavě i ostatním
obyvatelům Radnic a okolí.
A slovenští autoři? Ve třech shora analyzovaných soupisech se nacházejí díla autorů, kteří
jsou původem Slováci (pokud se je podařilo identifikovat):
PALKOVIČ, Juraj. Známost wlasti : nejwíc pro školy slowenskéw Uhřích sepsal J. Palkovič :
oddělení I. známost geografická. Prešpurk : S. P. Webr, 1804. 139 s.
ŠKULTETÝ, August Horislaw. Básně. Prešpurk : K. Wigand, 1840. 79 s.
ŠAFAŘÍK, Pawel Josef. Slowanské starožitnosti; oddíl dějepisný. Praha : Spurný s pomocí
českého Museum, 1837. VI, 1005 s.
ŠAFAŘÍK, Pawel Josef. Slovanský národopis : sest. P. J. Šafařík s mapau. W Praze, 1842.
190 s.
KOLLÁR, Jan. Slávy dcera : Lyricko epická báseň v pěti zpěvích od Jana Kollára
s přídavkem básní drobnějších. Praha : Kober, 1862. 428 s.
KOLLÁR, Jan. Cestopis, obsahující cestu do horní Italie a odtud přes Tyrolsko a Bavorsko se
zvláštním ohledem na slavjanské živly r. 1841 konanou a sepsanou od Jana Kollára : se
slovníkem slavjanských umělcův všech kmenův od nejstarších časův až k nynějšímu věku,
s krátkým životopisem a udáním znamenitějších, zvláště národních výtvarů. Praha : Kober,
1862. 441 s.
KOLLÁR, Jan. Cestopis druhý a paměti z mladších let života Jana Kollára sepsány od něho
samého. Praha : Kober, 1863. [V], 285, [VII] s. [I] příl.
Jako překladatel se v soupisu vyskytuje Šafařík Pavel Josef:
SCHILLER, Friedrich. Maria Stuartka Schillerova, přelož. Od Pawla Josefa Šafaříka.
W Praze : u K. Jeřábkové, 1831. 222 s.
Jako redaktor se vyskytuje Pavel Josef Šafařík v záznamu periodika:
Světozor. Nejlacinější spis obrázkový k rozšíření užitečných známostí pro Čechy, Moravany
a Slováky. Red. P. J. Šafařík. 1Η týdně Praha, typ. synové B. Háze. 1835.
Ze složení všech tří souborů lze s vyšší dávkou pravděpodobnosti tvrdit, že slovenští autoři
jsou zastoupeni obdobně jako čeští. Při akvizici jejich děl a později při jejich zařazení do
souboru literatury určené k deponování v muzeu nebyla pravděpodobně brána v úvahu
jakákoli zvláštní kritéria. Výběr slovenských autorů a jejich děl je zcela zřejmě dán jejich
převážným působením v českých zemích, tedy jejich dostupností, a jistě i skutečností, že díla
doplňovaná do knižního fondu knihovny čtenářské společnosti jsou psána v předštúrovské
době, tedy tehdejší spisovnou češtinou. Mám zato, že byli považováni za autory jediné
národní literatury a s jejich díly se zacházelo v souladu s představami o účelu a poslání
čtenářské společnosti obdobně jako s autory českými.
Příloha č. 1
Tabulka č. 1
Poznamenání knih české čtenářské společnosti radnické patřících 1843 spolu s 1845 jiný
seznam, začátek přepsán, ale již 207 knih – kníh. František Brádek 33
Druh literatury – vědní, praktický obor
Počet svazků cca
1 Časopisy
20
2 Encyklopedie
0
3 Přírodověda
1
4 Historie
5
5 Jazykověda
12
6 Společenské vědy
6
7 Literární věda
4
8 Náboženství
3
9 Technické vědy
1
10 Zeměpis – cestopisy
2
11 Zemědělství – zahrádkářství
3
12 Celkem sv. odborné a vědecké literatury
57
13 Beletrie – romány, povídky, novely
20
14 Beletrie – básně
20
15 Beletrie – dramata
3
16 Celkem svazků beletrie
43
17 Celkem všech svazků
100
Jednotlivé věcné oddíly obsahují například:
Oddíl Časopisy, např.:
Časopis Společnosti vlasteneckého museum v Čechách. Red. František Palacký. 4Η ročně
Praha nákl. Českého museum, typ. J. H. Pospíšil. 1827; 1829. (+)
Čechoslav. Všeobecný zábavník. [Red. Josef Franta, Jaroslav Langer a Slavomír Tomíček].
Praha – Hradec Králové, typ. J. H. Pospíšil. 1830–1831. Sv. 1–8. (+)
Hlasatel český. Spis čtvrtletí k prospěchu a potěšení všech vlastenců vydaný od Jana Nejedlého. Praha, typ. Fr. Jeřábek. 1806–1808. (+)
Outerní pražské poštovské noviny (Auternj Pražské Posstowské Nowiny) z rozličných zemí
a krajin přicházející, s obzvláštním Jeho císařské a královské milosti nadáním obdarované.
1767; 1768. (+)
Sobotní pražské poštovské noviny (Sobotnj Pražské Posstowské Nowiny) z rozličných zemí
a krajin přicházející, s obzvláštním Jeho císařské a královské milosti nadáním obdarované.
1767; 1768. (+)
Vyd. Karel František Rossenmüller, [od 1758 vdova] Žofie, znovu provd. Klauserová, [od
1771] s faktorem Františkem Ungrem. Praha.
Světozor. Nejlacinější spis obrázkový k rozšíření užitečných známostí pro Čechy, Moravany
a Slováky. Red. P. J. Šafařík. 1Η týdně Praha, typ. synové B. Háze. 1835. (+)
Oddíl Jazykověda, např.:
Českých příslowí sbírka, po wydání M. Jak. Srnce a Fr. Ond. Horného w nowě rozmnožená
od Josefa Dobrowského a a Antonína Pišeliho. 4. wyd. W Praze, nákladem J. Herle 1804.
96 s. (*) (V seznamu uveden jako autor A. J. Puchmajer).
FRANTA, J. W. Zastaralé formy českého slowesa wysvětlené. W Praze, Pospíšil 1829. 31 s. (*)
HANKA, Václav. Prawopis český podle základu grammatiky J. Dobrowského od Wácslawa
Hanky. [5. vyd.]. W Praze, vlastním nákladem, tisk synové Boh. Háze. 1839. 93 s. (* a KNM)
CHLÁDEK, Jiljí. Naučení kratičké, kterakby se mělo po česku dobře mluwiti a psáti.
W Praze, 1795. (*)
JUNGMANN, Josef. Slowník česko-německý, pomocí českého Museum. W Praze
u W. Špinky I. díl, 1835. VIII., 852 s., II. díl, 1836. 1032 s., III. díl, 1837. 974 s., IV. díl,
1838. 844 s., V. díl, 1939. 988 s. (*)
Oddíl Historie, např.:
Historické wypsání welikého mongolského císařstwí, w druhém dílu světa Asii, přičemž se
rozliční národowé, mrawowé, obyčejowé, zwyklosti, práwa a náboženstwí jejich, jakož i jiné
mnohé paměti hodné wěci, připomínají. W Praze, [W. M. Kramerius], 1803. 192 s. (*)
Jednání Společnosti Wlasteneckého Museum v Čechách. Částka I. W Praze, 1823. 64 s. (*)
Jednání Společnosti Wlasteneckého Museum v Čechách. Částka II. 1824. 131 s. (*)
KUTHEN ze ŠPRINSEBERKA, Martin. Kroniky dwě o založení země České a prwních obywatelích země, tudíž o knížatech a králích, i o jejich činech a příbězích welmi krátce z mnohých
kronikářůw sebraná 1539 w Starém městě Pražském. [3. vyd. ??], Praha, W. R. Kramerius
1817. [Druhou kronikou ve formě přítisku??: KONÁČ z HODIŠTKOVA, Mikuláš, (překladatel a editor). Kronika Česká Aenea Sylvia.] (*)
RULÍK, Jan. Kalendář historický, obsahující krátké poznamenání wšech proměn, příběhů,
wálek, nejwyšších nařízení etc. jak w králowství českém, tak i na díle w jiných národech
a zemích zběhlých. Pět dílů, s přídawkem k pátému dílu. W Praze [díl] I. 1797, 267 s., [díl] II.
1798, 211 s., [díl] III. 1800, 259 s., [díl] IV. 1803, 208 s., [díl] V. 1806, 116 s. Rejstřík 20
listů; přídavek 1810. (*)
ZÁWĚTA ze ZÁWĚTIC, Jiří. Wolení a korunování Jeho Milosti císaře Matyáše toho jména
prwního, pána našeho nejmilostiwějšího. Též korunování J. M. císařowé jakožto uherské
a české králowny Anny za králownu Římskau, kteréž se stalo we městě Frankfurtě nad Meynem léta tohoto 1612 summowně sepsané atd. [W Praze]. impr. Šumanské. 1612. (*)
KYSELO, Karel. Nejnowější mluwnice česká, sepsaná a wzdělaná Karlem Kyselau
(Kyselem) kaplanem Swatowojtěšským na Nowém městě Pražském. W Praze u J. Spurného,
1830. 132 s. (*)
O počátku a proměnách prawopisu českého a w čem tak nazwaná analogická od bratrské
posawad užávané orthografie se rozděluje atd. W Praze, Arcibiskupská tiskárna, 1828. 16 s.
(*)
PUCHMAYER, Antonín. Prawopis ruskočeský. W Praze, 1805. 68 s. (*)
PUCHMAYER, Antonín Jaroslav. Románi Čib das ist Grammatik und Wörterbuch der
Zigeuner Sprache nebst einigen Fabeln in derselben. Dazu als Anhang die Hantýrka, oder die
Čechische Diebessprache. Prag, 1821. (**)
RULÍK, Jan. Sláwa a wýbornost jazyka českého. W Praze, 1792. (*)
Oddíl Společenské vědy, např.:
HANKA, Wácsav. Krátká historie slowanských národů starých. Dle F. Rühsa od Wáclawa
Hanky. Praha, u Bohumila Háze 1818. XII, 186 s. (KNM)
Koldínova Práva městská království českého, 1629 (v Jungmannově HLČ není uvedeno vydání
k r. 1629 ale 1691.) (*??)
ŠAFAŘÍK, Pawel Josef. Slovanský národopis. Sest. P. J. Šafařík s mapau. W Praze, 1842. 190 s.
(*)
Oddíl Literární věda, např.:
HNĚWKOWSKÝ, Šebestian. Zlomky o českém básnictví W Praze 1820. (*)
Počátkowé českého básnictwí, zwláště prosodie. W Prešpurku, 1818. 128 s. (*)
Oddíl Náboženství, např.:
NEUMANN, Wácslaw František. Slawná stoletá památka wyhlášení za svatého blahoslaweného Jana Nepomuckého, mučedlníka Páně a patrona české země. Knížka k modlení
a wzdělání pro katolické křesťany, zwláště pro ctitele tohoto wywoleného božího Wydané
nařízením J. K. M. Wáclawa Leopolda arcibiskupa Pražského. W Praze Arcibiskupská
tiskárna, 1829. 167 s., 3 ryt. 3 not. zázn. (*)
SEILERA, D. Jiř. Frid. Rozmlauwání mezi otcem a dítětem o wěcech náboženstwí se týkajících. Přel. Pařízek Aleš. W Praze 1780. (*)
Oddíl Zeměpis, např.:
PALKOWIČ, Jiří. Známost wlasti : nejwíc pro školy slowenské w Uhřích sepsal Jiří Palkowič
Oddělení I. známost geografická. Prešpurk, Webr 1804. 139 s. (*)
ŠÁDEK, Karel. Wšeobecný zeměpis neb geografia we třech dílech, s welikau ritinau
a dwěma mapama, zwláště pro učitele i čekance školní a mládež wlasteneckau. Prací
a nákladem Karla Šádka etc. W Hradci Králové, I. díl. 1822. 132 s., II. díl 1823. 219 s., III. díl
1824. 219 s. (s mapami). (*)
Oddíl Zemědělství, např.:
Naučení pro owčáky a jiné držitele owčinů pro obecné dobré z něm. jazyka v náš český
přelož. W PRAZE impresí z Schönfeldu, 1804. 72 s. (*)
Naučení o včelách. (??)
BAMBERGER, Jakub. O štěpování stromů. knížka ku prospěchu mládeže, kterau sepsal etc.
wydaná od sadařské jednoty nákladem c. k. hospod. spol. české. W Praze : u B. Háze, 1835.
102 s. (*)
Oddíl Beletrie, např.:
CHOCHOLOUŠEK, Prokop. Travič, nowella z nejnowějších událostí Španielska. W Praze,
Pospíšil 1844. 54 s. (*)
KOMENSKÝ, Jan Amos. Labyrint swěta a ráj srdce tj. swětlé wymalowání, kterak w tom
swěte, a wěcech jeho wšechněch nic není než matení a motání, kolotání a lopotowání, mámení
a šalba, bída a tesknost, a naposledy omrzení wšeho a zaufání, ale kdož doma w srdci swém
sedě, s jediným pánem bohem se uzawírá, ten sám k prawému a plnému mysli upokojení
a radosti, že přichází, od Jana Amosa Komenského. W Praze nákladem Jana Nejedlého, 1809.
[v soupisu uveden rok vydání 1812]. (*)
NEJEDLÝ, Wojtěch. Ladislav a dítky jeho. Příběh pro mládež od W. Nejedlého. W Praze.
1807. 118 s. Podruhé v Praze u Pospíšila 1837. 132 s. [V soupisu není uveden rok vydání
Jungmann uvádí dvě vydání, není proto jasné, které z nich je míněno.]. (*)
Podivné příběhy pana Prášila. Dle německého Münchhausena. V Praze, Tisk a sklad Jaroslav
Pospjissil 1844. 84 s. (KNM)
RUBEŠ, František. Pan Emanuensis na wenku, aneb putowání za nowellau. W Praze, J. Spurný,
1842. 105 s. (*)
TYL, Josef Kajetán. Masopust. Kukátko postawené w hluku a tísni Pražského žiwota. (Dle
Kwětů 1839). W Praze, u J. Pospíšila 1842. 104 s. (*)
VOCEL, Jan Erazím. Poslední Orebita. Obraz historický. W Praze u J. Pospíšila, 1843. 48 s. (*)
ZSCHOKKE. Zlatodol, aneb zpustlá wesnice, obnowená farářem, učitelem a manželkou jeho,
z něm. přel. František J. Swoboda etc. W Praze u Martina Neureutra 1830. 280 s. (*)
Oddíl Básně, např.:
ČELAKOVSKÝ, František Ladislav. Slowanské národní písně, sebrané. W Praze u J. Fetterlowé z Wild., 1822. 232 s., II. díl. tamže 1825. 224 s., III. díl tamže 1827. 231 s. (*)
GESNER, Konrád. Smrt Abelova, od Gesnera sepsaná a do českého přeložená [od Jana Nejedlého]. 2. vyd. W Praze u Fr. Jeřábka, 1804. 191 s. (*)
HNĚWKOWSKÝ, Šebestián. Básně drobné. W Praze u J. Fetterlowé. 216 s. (*)
HNĚVKOVSKÝ, Šebestián. Děvín. Báseň směšnohrdinská w 12 zpěwích. W Praze
u Františka Jeřábka 1805. Díl I. 219 s. Díl II. 184 s. (*)
NEJEDLÝ, Wojtěch. Karel IV. Naučná báseň w 8 zpěvích, od W. Nejedlého. W Praze
u J. H. Pospíšila, 1835. 189 s. (*)
MONTESQUIE, Chrám Gnídský, báseň od A. Puchmayera z franc. přeložená. W Praze
u Františka Jeřábka, 1804. 95 s. (*)
POLÁK, Milota Zdirad. Wznešenost přírody. Lyrická báseň w šesti zpěvích od M. Z. Poláka.
W Praze u Josefy Fetterlové, 1819. 90 s. (*)
NEJEDLÝ, Wojtěch. Básně. W Praze, u J. Host. Pospíšila, 1833. Díl I. 192 s., Díl II. Tamtéž,
1833. 171 s. (*)
NEJEDLÝ, Wojtěch. Poslední saud složený od Wojtěcha Nejedlého. W Praze, 1804. 83 s. (*)
SCHILLER, Heinrich. Maria Stuartka Schillerowa přelož. od Pawla Josefa Šafaříka. W Praze
: u Kateřiny Jeřábkové, 1831. 222 s. (*)
PUCHMAJER, Antonín Jaroslav. Fialky. Básně od Ant. Jaroslawa Puchmagera. Wydal
Wogtěch Negedlý. W Praze tiskem Jana Host. Pospjssila, 1833. LVI s., 155 s. (**)
Rukopis Královédvorský a jiné wítečnějšie národniespěvoprawné básně slovně i věrně v póvodniem starém jazyku, s pripojeniem polského, južno-ruského, illyrského, krainského, hornolužického, německého i anglického preloženie. 5. vyd. V Praze, 1843. XII s., 316 s. (*)
THÁM, Václav. Básně w řeči wázané od Wácslawa Tháma. Sebrání prwní. W Praze
u Rossenmüllerowých dědiců, za J. Beránka, faktora, 1785. (*)
Oddíl Dramata, např.:
KLICPERA, Wáclaw Kliment. Libušin soud, smutnohra w jednom jednání. 1832, 30 s. (*)
RETTIGOWÁ, Magdalena Dobromila. Bílá růže, dramatická maličkost. W Hradci Králowé
u J. H. Pospíšila, 1827. 46 s. (*)
SHAKESPEARE, William. Othello, mauřenín Benátský, truchlohra od Shakespeara. W Praze
u A. Špinkowé, 1843. (*)
Příloha č. 2
Tabulka č. 2
Odevzdání kolekce knih z doby probuzení národa českého do opatrování Musejnímu
družstvu. 34
Druh literatury – vědní, praktický obor
Počet svazků
1 Časopisy
2 Encyklopedie
3 Přírodověda
4 Historie
5 Jazykověda
6 Společenské vědy
7 Literární věda
8 Náboženství
9 Technické vědy
10 Zeměpis – cestopisy
11 Zemědělství – zahrádkářství
12 Celkem sv. odborné a vědecké literatury
13 Beletrie – romány, povídky, novely
14 Beletrie – básně
15 Beletrie – dramata
16 Celkem svazků beletrie
17 Celkem všech svazků
Jednotlivé věcné oddíly obsahují například:
104
13
8
34
17
11
2
29
3
9
1
231
100
30
9
139
370
Oddíl Časopisy, úplný výčet:
Časopis českého muzeum, Red. František Palacký [od 1838, č. 2]. Pavel Josef Šafařík [od
1843, č. 2] Jan Erazim Wocel. 4Η ročně. Praha, knihkupectví J. G. Calve, [od 1832]. nákl.
Českého museum, typ. J. H. Pospíšil, [od 1837, č. 3] J. Spurný, [1838] synové B. Háze. 1831–
1847n. [v seznamu je 55 ročníků z let 1840–1895]. (+)
Časopis technologický Jednoty ku povzbuzení promyslu v Čechách, k rozšíření užitečných
vědomostí v řemeslech, umělostech, obchodu a hospodářství domácím. Red. Josef Svatopluk
Presl 1837–1839. 1840. (+)
Čechoslav. Časopis obsahu užitečného a kratochvilného. [Od 1821] Národní časopis pro
Čechy a Moravany [Od 1822] … časopis pro ošlechtění srdce a mysli. [Od 1823] … časopis
pro Čechy a Moravany. Spisuje Václav Rodomil Kramerius [Od 1821] Prací a nákladem
V. R. Krameriusa, [Od 1822] Vydává V. R. Kramérius. [Od 1824] Vedením Františka Bohumila Tomsy. Nákladem rytíře z Šénfeldu. Typ. F. Jeřábek, [Od 1821] F. J. Šoll [Od 1824,
č. 27] typ. Z. Šénfeldu. 1820–1825. 1824. (+)
Čechoslav. Všeobecný zábavník. [Red. Josef Franta, Jaroslav Langer a Slavomír Tomíček].
Praha – Hradec Králové, typ. J. H. Pospíšil 1830–1831, sv. 1–8. 1831. (+)
Dobroslav aneb Rozličné spisy poučujícího a mysl obveselujícího obsahu v řeči vázané
i nevázané. Sebral a vydal, Josef Liboslav Ziegler Praha typ. J. Fetterlová z Vildenbrunnu.
1820–1823. (+)
Hlasatel český. Spis čtvrtletí k prospěchu a potěšení všech vlastenců vydaný od Jana Nejedlého. Praha. Typ. Fr. Jeřábek, 1806, 1818. (+)
Hospodářské noviny. Od r. 1854 místo zastaveného Týdenníku. Vyd. a nakl. c. k. vlast.
Hospodářská společnost. Red. Filip S. Kodym, od r. 1862 Jos. Kučera, redaktor listu Pokrok
hospodářský. Tisk B. Rohlíček UK 1854–1876. 1857. (++)
Krameriusovy císařské král. vlastenecké noviny, (Kraméryusovy Cýsařské král. Wlastenské
nowiny.) S nemilostivější císařskou královskou svobodou. [Od 1792] S nejvyšším císařským
královským povolením [Vyd. a red. Václav Matěj Kramérius.] 1Η týd. Praha, V České
expedicí. 1820, 1828, 1829. (+)
Krok. Veřejný spis všenaučný pro vzdělance národu českoslovanského. Vydáván přispíváním
mnoha učených vlastenců od Jana Svatopluka Presla. Praha, typ. J. Fetterlová
z Vildenbrunnu. 1821–1840. 1821–1836. (+)
Květy. Národní zábavník pro Čechy, Moravany a Slováky, [od 1842] … Slováky a Slezany.
Vedením a nákladem Jana Hostivíta Pospíšila. [od 1843] Jaroslava Pospíšila. Red. [J. K. Tyl,
od 1837] Jaroslav Pospíšil [od 1841 J. K. Tyl, od 1846 Jaroslav Pospíšil, od 1847] Jakub
Malý. Praha – Hradec Králové, typ. J. H. Pospíšil. [Od 1843] Praha, typ. J. Pospíšil. 1835–1847
n. 1843–1847. (+)
Národní noviny. Od 5. 4. 1848. Vyd. a nakl. Vojtěch hrabě Deym. Red. Karel Havlíček,
spolured. Dr. V. Gábler. Od 18. 5. do 7. 8. 1949 s večerníkem. Tisk Jaroslav Pospíšil, od
6. 12. 1848 K. Jeřábková. Dne 10. 4. 1849 zastaveny, dne 25. 6. 1849 opět povoleny, dne
17. 1. 1850 zastaveny. 1848, 1849. (++)
Paleček, milovník žertu a pravdy. Na světlo poslán od fr. Rubeše, Fr. Hajniše a Ještě-Někoho
[= V. Filípka], [od sv. 11] F. Rubše a V. Filípka. Praha, tiskem a nákladem Jana Spurného,.
Březen 1841–1847. 1843. (+)
Ponaučné a zábavné listy pro polní hospodáře a řemeslníky v Čechách. Vydávané od cís. král.
hospodářské vlastenské společnosti v Čechách péčí Mat. Rytíře Kaliny z Jäthensteinu …
a zčeštělé od Jana Nepomuka Štěpánka, [od 1844] … zčeštěné od J. Malého, [od 1846] …
Vydávané od c. kr. Hospodářské společnosti v Čechách jejím sekretářem Fr. X. M. Zippem,
překládané od Josefa Pečírky. Praha synové B. Haase. 1838–1847n. 1838 a 1839. (+)
Posel z Prahy. Spis užitečný zábavně-poučný pro město i ves. (R. 1861 podtitul: Písmo
o politice a potřebách veřejného života v Čechách, na Moravě, Slezsku a na Slovensku). Od
20. 1. 1857. Nakl. a vyd. Antonín Šimáček. Red. Václav Bělák (pseud. F. Šimáčka). Od
června 1857 nakl., vyd. a red. Fr. Šimáček. UK 1857–1876. 1857–1859. (++)
Pražský posel. Čtení pro lid jazyka českého od J. K. Tyla. Od dubna 1848 jako periodický
časopis – dříve v nepravidelných lhůtách. Vyd., nakl. a tisk Jaroslav Pospíšil. Red. J. K. Tyl
od 1. 1. 1849 Jar. Pospíšil, později opět Tyl, od dubna 1852 Jos. V. Houška. Zanikl 1. 7. 1849
[nemá být 1859??] 1846, 1857–1859. (++)
Vlastimil. Přítel osvěty a zábavy. Vyd a red. [Josef Kaj. Tyl, od 1842] Karel B. Štorch. Praha,
typ. J. Spurný. 1840–1842. 3 sv. [1840–1842 ?]. (+)
Živa. Časopis přírodnický. Povolen místodržitelstvím 28. XIO. 1852. Vyd a red. Jan Evangelista Purkyně, kurátor musejního sboru, s podporou Matice české. Spoluredaktor Jan Krejčí.
Tisk B Rohlíček, později Ant. Renn. UK r. 1853–1867. 1853, 1855, 1857, 1858. (+)
Oddíl Encyklopedie, např.:
RIEGER, František Ladislav. Slovník naučný. Redaktor dr. Frant. Ladislav Rieger. V Praze
1860–1874. (KNM)
SCHIFNER, J. Galerie osob země české J. Schifnera. 1804 (??)
Wšeobecná kronika swěta pro školy zřízená od W. R. Krameriusa. W Praze, 1820. (*)
Oddíl Přírodověda, např.:
PRESL, Jan Svatopluk. Počátkové rostlinosloví. Praha, Kronberge a Řivnáč 1848. 504 s.
PRESL, Jan Svatopluk. Třicet a dwa obrazy k prwopočátkům rostlinoslowí. Praha, Knížecí
arcibiskupská knihtiskárna 1848. 30 s. 32 tab. (KNM)
SCHOTT, P. C. Anatomia P. Casparia Schotta, 1658 (??)
SKŘIVAN, Antonín. Počtářství pro život obecný. Se zvláštním ohledem na obchodní třídu.
Sepsal Antonín Skřivan, proz. učitel počtářství na c. k. První národní Budecké škole, a učitel
kupeckých věd na obchodní škole v Praze. [I. díl.] V Praze, tiskem arcibiskupské knihtiskárny
K. W. Medaua, řízením Jana Kračmera. 240 s. (NK ČR)
STERNBERK, Kašpar. Pojednání o bylinářstwí w Čechách od Kašpara hraběte ze
Sternberku. Přel. Antonín Puchmayer. W Praze u Fr. Fetrle z Wildenbrunu, 1819. (*)
Oddíl Historie, např.:
BŘEZAN, Wácslaw. Život Wléma z Rosenberga. Praha, nákladem Českého Museum 1847.
328 s. (KNM)
Děje anglické země.1849 (??)
TOMEK, Václav Vladivoj. Děje univerzity pražské. Praha, v komisi u Řivnáče 1849. 320 s.
(KNM)
z HLAVÁČOVA, Lupáč. Historia o císaři Karlovi toho jména Čtvrtém. Vyd. od
Václava Hanky. Praha, tisk Bohumil Haas 1848. 120 s. (KNM)
TÁBORSKÝ, Josef. Krátké wypsání země české, od Jos. Táborského. W Praze, 1778. 280 s.
(*)
KUTHEN ze ŠPRINSEBERKA, Martin. Kroniky dwě o založení země České a prwních obywatelích země, tudíž o knížatech a králích, i o jejich činech a příbězích welmi krátce
z mnohých kronikářůw sebraná 1539 w Starém městě Pražském. [3. vyd. ??], Praha,
W. R. Kramerius 1817. [Druhou kronikou ve formě přítisku??: KONÁČ z HODIŠTKOVA,
Mikuláš, (překladatel a editor). Kronika Česká Aenea Sylvia.] (*)
Kronika Boleslavská o poslaupnosti knížat a králů českých, rozličných příbězích diwných
proměnách a slawných národu českého činech, od založení téhož národu až do Jana Lucemburského, woleného krále českého, pořádně a rozkošnými rytmy wyprawující. Wydal
František Faustin Procházka. W Praze u J. Josefa Diesbacha, 1786. (*)
z KOCYNETU KOCÝN, Jan, z WELESLAWÍNA, Daniel Adam. Kronika nowá o národu
tureckém na dwa díly rozdělena. W prwním wyprawuje se o půvwodu, začátcích, zrostu,
spráwě, moci, wálkách, ctnostech i nešlechetnosti a poslaupnosti knížat osmanských od
prwního Osmana Chana až do sultána Selima Chana, a do l. p. 1550. Jakož to wše sami Turci
jazykem swým sepsali. W druhém doplňuje se kronika o wěcech tureckých, které se zběhly
od léta menšího počtu 50ho až do léta 90tého. Wydané od Jana Lewenklaia z Amelbrunu,
w jazyku latinském a německém, a teď nyní w jazyk český přeložená od Jana Kocýna
z Kocyentu, a Dan. Adama z Weleslawína. Na zad přidány jsau dwě jízdy Augeria Gislenia
z Busberku (jedna z Wídně do Constantinopole a do Amasie l.1554 wykonaná; druhá jízda do
země thracké aneb do Constantinopole l. 1555.) Též napomenmutí jeho a zpráwa, proč a jak
by se křesťané k wálce proti Turkům hotowiti měli l. p. 1594. W Praze, I. díl 448 s., mimo
předm. a registř. II. díl 385 s. [Nejstarší kniha v souboru.]
Národopisný přehled Království českého, 1850 (??)
SMETANA, František Josef. Obraz starého swěta, tj. Wšeobecná politická historie prwního
wěku, od počátku společnosti lidské až ku pádu západní říše římské. W Praze, Arcibiskupská
tiskárna. XVI s., 240 s. (*)
Obrazy města Králové Hradce, 3. díly (??)
SEDLÁČEK, Josef Wojtěch. Paměti Plzenské od Wojtěcha Sedláčka. W Plzni, 1821. (*)
KOŘÍNEK, Jan. Jana Kořínka staré paměti Kutnohorské, pod figurau dwacíti drahých rudních
kamenů wyobrazené prací Jana Kořínka. W Praze, u Jana Černocha, 1675. 376 s. (*)
Staří letopisowé česstj od roku 1378 do 1527, čili pokračowánj w kronikách Přibjka Pulkawy
a Benesse z Hořowic, z rukopisů starých wydané. Praha, Králowská český společnost nauk
1829. 524 s., rejstřík. (KNM)
SMETANA, Josef František. Josefa Františka Smetany Wšeobecný dějepis občanský. Praha,
České Museum, Díl prwní 1846. X, 252 s. Díl druhý 1847 s. 253–682. Díl třetí. Praha, Matice
česká 1846. s. 684–1152. (KNM)
Oddíl Jazykověda, např.:
ČELAKOVSKÝ, František. Čtení o srovnávací mluvnici slovanské na Univerzitě pražské.
Praha, Řivnáč 1853. XII, 357 s. (KNM)
DUCHESNE Snadné navedení k francouzské řeči pro československou mládež. V Praze,
1847. 95 s. (KNM)
HANKA, Václav. Pravopis český Václava Hanky. 9. vyd. Praha, vl. nákladem 1849. 96 s.
(KNM)
Hlasové o potřebě jednoty spisowného jazyka pro Čechy, Morawany a Slowáky. Praha, Kronberger a Řiwnáč 1846. 240 s. (KNM)
JUNGMANN, Josef. Slowník česko-německý, pomocí česk. Museum. W Praze u W. Špinky
5 dílů. I. díl 1835. VIII s., 852 s.; II. díl 1836. 1032 s.; III. díl 1837. 974 s.; IV. díl 1838.
844 s.; V. díl 1839. 988 s. (*)
KAMPELÍK, F. Cyril. Prawopis českoslowanské řeči co příruční knížka s mnohými příklady
pro učitele, pěstauny, rodiče ku prospěchu mládeže tak sestavený, aby se mu snadným způsobem naučiti mohla od Dr. Fr. Kampelíka. W Praze w kněh. K. W. Medaua, 1845; tr. VIII.
a 70. Dílek II. 1847. 91 s. (*)
KOMENSKÝ, Jan Amos. Janua linguarum reserata aurea etc. Zlatá kniha brána jazykůw
otewřená, aneb planiště wšech řečí a umění tj. krátký spůsob z latinského atd. jazyka spolu
s začátky wšech umění swobodných pochopení pod stem titulůw w tisících propowědích
obsažený. Od Jana Amose Komenského. W Praze, 1716. (*)
PUCHMAJER, Antonín Jaroslav. Pravopis ruskočeský od A. Puchmayera. W Praze, 1805.
68 s. (*)
PUCHMAJER, Antonín Jaroslav. Románi Čib das ist Grammatik und Wörterbuch der Zigeuner
Sprache nebst einigen Fabeln in derselben. Dazu als Anhang die Hantýrka, oder die Čechische
Diebessprache. Prag, 1821. (*)
PUCHMAJER, Antonín Jaroslaw. Lehrgebaude der russischen sprache 1818 (??)
SKŘIVAN, Antonín. Nauka o slohu kupeckých listů V Praze 1850. IV, 303 s. (KNM)
Oddíl Společenské vědy, např.:
HANUŠ, Ignác Jan. Rozbor filosofie Tomáše ze Štítného dle rukopisu Řečí besedních. Praha,
České museum 1852. LXVI, 296 s. (PNP)
KODYM, Filip Stanislav. Hospodářský klíč. V Praze, Kateřina Jeřábková 1857 [v seznamu
1858]. 405 s. (SVK PK)
MAREK, Antonín. Antonína Marka, Základní filosofie. Logika. Metafysika. W Praze, nákladem Českého museum 1844. VI, 331 s. (SVK PK)
POLC, Hynek. Občan a stát. Prostonárodnj články o státu, jeho zřízenich o práwech a powinnostech občanů; s náwody, jak by tu mohl dussewní a tělesný blahobyt rozwinauti…,
… rozssiřiti a upewniti. Od Gynka Polca. Prwni swazek. W Praze tisk a náklad Jaroslawa
Pospjssila 1850. 63 s. (NK ČR, KNM)
Příručka učitele lidu. V Praze a v Olomouci, 1787 (KNM)
THUN, Lev. Úvahy o nynějších poměrech hledíc zvláště k Čechám. Sepsal hrabě Lev Thun.
V Praze, sklad J. B. Kalwadského kněhkupectví. Tisk K. Jeřábkové 1849. 96 s. (SVK PK)
UHLÍŘ, Karel V. Návrhy ku zřízení obcí v zemi konstituční. Dle Cormenina sepsal Karel
V. Uhlíř. V Praze, nákladem Václava Hessa 1849. 192 s. (SVK PK)
Oddíl Literární historie, např.:
JUNGMANN, Josef. Historie literatury české, aneb saustawný přehled spisů českých s krátkau historij národu, oswícení a jazyka. W Praze u Antonina Straširypky 1825. IV, 703 s. (*)
JUNGMANN, Josef. Historie literatury české aneb saustawný přehled spisů českých s krátkau
historií národu, oswícení a jazyka. Druhé wydání. W Praze, nákladem Českého museum
č. XXXII. W komissí kněhkupectwí F. Řiwnáče 1849. VI, 771 s. (**)
Oddíl Náboženství, např.:
Biblí česká z r. 1817, (??)
Bible česká čili Pásmo swaté starého i nového Zákona, podle obecného latinského, od sw.
Římské katolické církwe schwáleného wýkladu přeložené, a opět s pilností přehlédnuté,
pooprawené, wyswětlené a znowu wydané. Praha, w knížecí arcibiskupské knihtiskárně,
wedeném synů Bohumila Haase 1851. 1433 s. (KNM)
BOSSUET, Jakub Benignue [= BOSSUET, Jacques Bénigne]. Příběhowé o změnách cýrkvj
protestantských z latinského a německého gazyka na česko přeloženy od Martina Wolfa,
kněze cyrkewnjho, děkana katowického. Nákladem Frantisska Baučka. Witisstěnj w Králowé
Hradcy u Alžběty Tybelly, skrze Frantisska Baučka faktora 1804. XXIV, 546 s. [V seznamu
uvedeny 2 sv. Vyd. 1804, 1805?] (SVK PK)
BOSSUET, Jakub Benignue [=BOSSUET, Jacques Bénigne]. Jak. Bossueta Učení katolického o těch wěcech, o kterých rozepře jsau wyložení z latin. přeložení od skladatele schwáleného, od církewního kněze Martina Wolfa w češtinu uvedeno. W Praze 1778. 100 s. (*)
ČERNÝ, Josef. Život svaté panny Teresie s připojenou krátkou historií bosých karmelitánek
v Čechách od Josefa Černého. V Praze, u Josefy Fetterlové 1830. 163 s. (SVK PK).
HOŘČIČKA, J. Konfesí katolická 1782 (??)
HUBÁLEK Jan. Obzwláštní prawdy náboženstwí katolického s důwody swýmiz wšelijakých
knih wytažené, a w pořádku swém dle možnosti jak jedna z druhé wyplýwá, a jak se s nebo
s těmi srownáwáme, kteří se od nás oddělují, aneb w kterých jiného nežli oni zdání jsme etc.
Od Jana Hubálka. W Praze 1775. VIII, 333 s. (* a NK ČR)
HNOJEK, Antonín Wojtěch. Nebe a zeměklíč, čili všesrozumitelní začátkové učení o nebi
a zemi. Od Antonína Wojtěcha Hnojka, litoměřického biskupského přísežného notáře, děkana
královského věnného města Mělníka. V Praze, tiskem Anny ovdovělé Špinkové 1843. 156 s.
(SVK PK)
ŠTULC, Wáclaw. Wypsánj žiwota swatých bratří Cyrilla a Methoda, slawných apoštolů a …
dobrodinců národů Slawjanských. Sepsal a vypsal Wácslaw Štůlc, kněz cýrkewnj a duchownj
zpráwce u sw. Kateřiny w Praze. W Praze, tiskem knižecj arcibiskupské knihtiskárny
w Semináři 1847. 96 s. (NK ČR)
ŠTULC, Wáclaw. Žiwot sw. Vincenzia de Paul, sepsaný od Wácslawa. Štulce, duchowního
zpráwce w ústawu pro dospělé newidomce u sw. Rafaela w Praze. W Praze, tiskem knížecj
arcibiskupské knihtiskárny 1844. VI, 338 s. (* a NK ČR)
ŠTULC, Wáclaw. Život sv. Vojtěcha, biskupa i mučenníka, patrona národu Českého. Sepsal
Wáclaw Štulc. (Wyňato z Blahowěsta r. 1849). W Praze, tiskem knížecí arcibiskupské knihtiskárny, řízením synů Bohumila Haase, za faktora Jos. W. Žáka 1849. 96 s. (* a SVK PK)
TANNER, Jan. Muž apoštolský, aneb žiwot a ctnosti ctihodného patera Albrechta Chanovského
Dlauhoweského z Towaryšstwa Gežjssova w českém králowstwj od Jana Tannera z téhož
towaryšstwa. W Praze, typ. … Uniwersitatis Karlo-Ferdynandowgi 1680. 159 s. (* a NK ČR)
WRÁNA, Šimon Berard. Utrpenj a smrt některých swatých sv. Mučednjkůw prwnjch třj
stoletj wěku křesťanského. Od Šimona Bernarda Wrány. W Praze, w knižecj arcibiskupské
kněhtiskárně, u Wáclava Špinky 1840. 102 s. (SVK PK)
ZIEGLER, Josef Liboslaw. Jana Amosa Komenského uměnj kazatelské, jež po stu sedmdesáti
dwau létech z rukopisu wybral i poprwé wydal Josef Liboslaw Ziegler. W Praze, 1823. 196 s.
(*)
Oddíl Technické vědy, úplný výčet:
POPPE, Johann Heinrich Moriz. Obssjrne prostonárodnj naučenj o řemeslech a umelostech
čili Technológia wsseobecná a obzwlásstnj, kterouž sepsal Dr. J. H. M. Poppe a přeložil
i rozmnožil Jan Swatopluk Presl. W Praze, 1836–1837 [v seznamu uvedeno 3 sv.] (NK ČR
a SVK PK)
Oddíl Zeměpis – cestopisy, např.:
DUNDR, Josef Alex. Zeměpis království Českého, v němž se nachází, jak toto království
vzrostlo, jeho znak, vláda, poloha, hranice, velikost, způsoba, povrchnost, hory, chlumy,
kopce, přívrší, roviny, jeskyně, rozsedliny, ostrovy, řeky, říčky, tokové, potokové, rybníci,
jezera, jakost přirozená, přírodní zplodiny, (živočišstvo, rostlinstvo, prejštěninstvo, soustavné
srovnání), promysl, živnost městská, obchod, hlavní silnice od Prahy, pošty, minice, míry
a váhy, obyvatelové, bydlišťata, řeč, kroj, národní obveselení, vzdělanost, cviční ústavové,
společnosti k přispívání vědomostem, a umění, přehled původních i jiných map, též knih
letopisných země české atd. Jejž uspořádal a sepsal Josef Alex Dundr. V Praze, u Antonína
Kronbergra, knih – uměleckých věcí – a musikalií – kupce v Jesuitské ulici číslo 146, 1823.
168 s. (SVK PK)
HARANT, Kryštof z Polžic a Bezdružic a na Pecce. Cesta z Království českého do Benátek,
odtud do země Judské a dále do Egypta, a potom na horu Oreb, Sinai a SV. Kateřiny v pusté
Arabii. V Praze, František Řivnáč 1854. XXXII, 294 s. (KNM)
KOLLÁR, Jan. Cestopis obsahující cestu do Horní Italie a odtud přes Tyrolsko a Bavorsko se
zvláštním ohledem na slavjanské živly roku 1841 konanou a sepsanou od Jana Kollára. Se
slovníkem slavjanských umělcův všech kmenův od nejstarších časův až k nynějšímu věku
s krátkým životopisem a udáním znamenitějších zvláště národních výtvorův. V Praze
nákladem knihkupectví Ignác Leopold Kober. 1862. 441 s. (NK ČR)
KOLLÁR, Jan. Cestopis druhý a paměti z mladších let života Jana Kollára a snímkem
vlastnoručního jeho psaní. V Praze, nákladem knihkupectví Ignác Leopold Kober 1863. 285 s.
(NK ČR)
z POLŽIC a BEZDRUŽIC, Krištof Harant. Cesta z království českého do Benátek, odtud do
země svaté, země judské a dále do Egypta, a potom na horu Oreb, Sinai a sv. Kateřiny v pusté
Arabii. Díl I. V Praze, nákladem Českého Museum, v komissí u Františka Řivnáče 1854.
XXXII, 294 s. Díl II. dtto 1855. 298 s. (SVK PK)
ZAP, Karel Wladislaw. Karla Wladislawa Zapa Wšeobecný zeměpis. 3 díly. W Praze,
w komisi u Kronberger i Řivnáče. Díl I. 1846. XII, 495,6 s. Díl II, sv. I. 1847. 338, 2 s., Díl II.
sv. II. 1850 6, 804 s. (SVK PK)
Oddíl Zemědělství pouze:
PIXA, František. Františka Pixy, duchovního správce v Malíně atd. Klíč štěpařský, čili Navedení k štěpování ovocných stromů a popis nejznamenitějších druhů ovocných v Čechách.
V Praze, v a komissi u Kronbergera Řivnáče 1848. 266 s. (SVK PK)
Oddíl Beletrie – romány, povídky, novely, např.:
HANKA, Václav, Gessnerovy Idylly od Václava Hanky. V Praze u Bohuslava Haze, Josefa
Krause a V. Endrsa 1819. 252 s. (SVK PK)
HANKA, Václav. Starobylá skládanie. Památka XII. A XIV. věku z nejvzácnějších rukopisov
vydaná od Václava Hanky. V Praze u Bohumila Háze [1. sv.] I. díl 1817 XLV, 3, 206 s. II. díl
1818 XLIII, 268 s. [2. sv.] III díl 1818 XII, 264 s. IV. díl 1820. 4, 409, 15. (SVK PK)
HANKA, Václav. Starobylá skládanie. Památka XII–XV. století. Díl opožděný. Vydán od
Václava Hanky, bibliotékáře českého národního Museum atd. V Praze, u Josefy Fetterlové
z Wilderbrunn, v arcibiskupské knihtiskárně v Seminmarium, [3. sv.] 1823. XII, 252 s. (SVK
PK)
ČELAKOVSKÝ, František Ladislav. Mudrosloví národu slovanského [v seznamu uvedeno
českého] ve příslovích. Připojená je sbírka prostonárodních českých pořekadel. Uspořádal
a vydal František Ladislav Čelakovský. V Praze, v komissí u Františka Řivnáče 1852. III,
644 s. (NK ČR)
KLICPERA, Václav Kliment. Česká Meluzína. Dramatická národní báchorka w pateru
dějstwí od Wáclawa Klimenta Klicpery. W Praze, nákladem Dra Josefa Ambrože Gabriela
1848. (NK ČR)
KLICPERA, Václav Kliment. První mlejn v Praze. Pověst z věku dvanáctého od Václava
Klimenta Klicpery. V Praze, Nákladem Josefa Ambrože Gabriela 1847. 255 s. (SVK PK)
KLICPERA, Václav Kliment. Israelitka. Drama we čtweru dějstwí od Wáclava Klimenta
Klicpery. W Praze, nákladem Josefa Ambrože Gabriela 1847. 168 s. (NK ČR)
LIBLÍNSKÝ, Jan Slawibor [= vl. jménem KNEDLHANS, Jan]. Česká přísloví a pořekadla.
Sebral a sestawil Jan Slawibor Liblínský. W Praze, náklad. Wácslawa Hessa 1848. XXX,
236 s. (NK ČR)
MAREK, Jan Jindřich. Ballady, romance, powěsti a legendy od Jana z Hwězdy. W Praze,
w knihtiskárně a skladu Jaroslawa Pospíšila 1843. VII, 110, II s. (NK ČR)
MAREK, Jan Jindřich. Pan praktikant. 1848
MAREK, Jan Jindřich. Známosti v průjezdě. Harfenice. Dvě novely z časů novějších od Jana
z Hvězdy. W Praze, tisk a sklad Jaroslava Pospíšila 1845 [v seznamu 1844]. 168 s. (NK ČR)
PRAVDA, František. Štěpánův Vít učí se na kněze. Praha, tisk a náklad Jaroslava Pospíšila
1852. 80 s. [vyšlo jako součást souboru Povídky z kraje sv. III.] (SVK PK)
SABINA, Karel. Povídky pověsti, obrazy a novelly od Karla Sabiny. V Praze, tiskl Jana Spurného 1845. 111 s. (NK ČR)
SALLUSTIUS, Gaius Crispus. Crispi Dallustii Bellum Jugurthinum, to gest: Wálka s Jugurthau. Z latinského gazyka přeložil Norbert VANĚK. W Praze, nákladem Enderského kněhkupectwej. 1834. 150 s. (NK ČR)
SUMLORK, S. [vl. jménem KROLMUS, Wácslaw S.] Staročeské powěsti, zpěvy, hry,
obyčeje, slawnosti a nápěwy s ohledem na bájesloví česko-slowanské jež sebral
W. S. Sumlork. [3 sv.] W Praze, Díl I. 1845. 214 s. Díl II.1846. 610 s. Díl III. 1847. (*)
ŠAFAŘÍK, Pavel Josef. Slovanské starožitnosti. Sepsal Pawel Josef Šafařík. Oddjl děgepisný.
Pomocj českého Museum. W Praze, tiskem Jana Spurného 1837. IX, 1005 s. (NK ČR)
ŠEDIVÝ, Prokop (přel.). Krásná Oliwie aneb Strassidlo u bílé wěže. Na česko wyložená od
Prokopa Šediwého. W Praze 1798 [v seznamu1790]. (NK ČR)
TOMSA, František Bohumil. Kratochwilnjk pro dospělau mladež; to gest: Sbjrka
rozmanitých powídek, nowel, powěsti a bachorzek wšech wěků. Od Frantisska Tomsy.
W Praze, tiskem a nákladem Karla Wácslawa Medaua a společnjku. Swazek I. 1844. 202 s.
Swazek II. 1845. 191 s. (NK ČR)
TOMSA, František Bohumil. Zábawný Wyprawowatel rozmanitých děgin a powjdek zčesstěných od Františka Bohumila Tomsy. Jindřichův Hradec, typ. A. J. Landfrasa 1844. Djlek I.
54 s. (KNM)
Oddíl Beletrie – básně, např.:
B. R. A. [= PUCHMAJER, Antonín Jaroslav; BuchmajeR, Antonjn] Zpěwy z čaroděgné
flétny wybrané, w češtinu uwedené od R. B. A. W Praze, u Ant Zimy 1794. 42 s. (NK ČR
a *)
ČELAKOWSKÝ, František Ladislaw. Ohlas písní českých, od Františka Ladislawa Čelakowského. W Praze, w knižecj arcibiskupské knihtiskárně 1840. XVI, 106 s. (NK ČR)
ČELAKOWSKÝ, František Ladislaw. Františka Ladislawa Čelakowského Spisů básnických
knihy šestery. W Praze, w komissí Antonína Kronbergera a Františka Řivnáče 1847. IX.
404 s. (NK ČR)
HANKA, Wáclav. Hankowy pjsně. W Praze, nákladem spisowatelowým 1841. s. (NK ČR)
HNĚWKOVSKÝ, Šebestián. Zlomky o Českém básnictwj zwlásstě pak o prozodyi, w ssesti
listech. Praha, František Jeřábek 1820. 142 s. (NK ČR)
HNĚVKOWSKÝ, Šebestián. Jaromír. Smutnohra w pateru gednánj. Od Šebestiána
Hněwkowského. W Praze, Wogtěch Negedlý 1835. 156 s.
KADLINSKÝ, Felix. Zdoro-slawíček w kratochwilném háječku postawený. Od Frydrycha
Spee w německém gazyku wydaný … … … Kadlinského … … … W Praze, 1665. (NK ČR)
MACHÁČEK, Simeon Karel. Krasořečnjk aneb Zbjrka básnj k Deklamacj. Od Simeona
Karla Macháčka. Djl prwnj. W Praze, u Josefy Fetterlowé z Wilderbrunnu 1823. VIII, 391 s.
(NK ČR)
NEJEDLÝ, Vojtěch. Básně Vogtěcha Negedlého. Djl prwnj. W Praze, nákladem Martina
Neureuttera, tiskem Jana Hostjvíta Pospjssila.1833. Sv. I. 192 s. Sv. II. 171 s. (NK ČR)
NEJEDLÝ, Vojtěch. Karel čtvrtý od Vojtěcha Nejedlého. V Praze, tiskem Jana Hostivíta
Pospíšila 1835. 189 s. (SVK PK)
NEJEDLÝ, Vojtěch. Otakar od Vojtěcha Nejedlého. V Praze, v knížecí arcibiskupské knihtiskárně, řízením Václava Špinky. 1835. Díl první 206 s. Díl druhý 211 s. Díl třetí 86 s. (SVK PK)
PICEK, Václav Jaromír. Písně. Složil Wáclaw Jaromír Picek. W Praze, tisk a sklad Jaroslava
Pospíšila 1847. VIII, 85 s. (NK ČR)
PUCHMAJER, Antonín. Chrám Gnjdský. W Praze, [vydal] (Antonjn Puchmager) 1804. (NK
ČR)
PUCHMAJER, Antonín. Nové básně. V Praze, u Jana Herzla 1798. 168 s. (SVK PK)
PUCHMAJER, Antonín. Nové básně. V Praze, 1802. 128 s. (* a SVK PK)
PUCHMAJER, Antonín. Nové básně. V Praze, vytištěné u Františka Sommra v klášteře
u sv. Anny 1814. 156 s. (SVK PK)
PUCHMAJER, Antonín. Sebránj básnj a zpěvů vydané od Antonjna Puchmagera. W Praze,
nákladem wydavatelowým1795. 150 s. (SVK PK)
PUCHMAJER, Antonín. Sebránj básnj a zpěvů vydané od Antonjna Puchmagera. W Praze,
nákladem wydawatelowým 1797. 176 s. (SVK PK)
ŠTĚPNIČKA, František Bohumír. Hlas lyry české od Frantisska Bohumjra Sstepničkj.
Prwnjho djlu swazek prwnj, tisstěno w Sommerowské impressí 1817. 90 s. (NK ČR)
VERGILIUS Maro Publius. Spisy básnické. Z latiny přeložil Karel Vinařický. V Praze
v komisí knihkupectví V. Řivnáče. Rychlotisk Jana Spurného v Praze 1851. 442 s.
VINAŘICKÝ, Karel Alois. Varito a lyra. Básně a písně Karla Winařického. W Praze, tisk
a papír synů Bohumila Háze. 1843 VIII, 84 s.
Oddíl Beletrie – drama, např.:
KLICPERA, Václav Kliment. Božena. Činohra v pěti jednáních dle Šaffarýho balady od Václava Klimenta Klicpery. V Hradci Králové, písmem a nákladem Jana Fr. Hostivíta Pospíšila,
krajského a bisklupského knihtlačitele 1820. 96 s. (SVK PK)
KLICPERA, Wácslav Kliment. Diwotworný klobouk. Dramatické spisy Wácslawa Klimenta
Klicpery. [Díl I.] Sw. 3. W Praze, nákladem dra Josefa Ambrože Gabriela, 1848. 110 s. (NK
ČR)
KLICPERA, Wácslaw Kliment. Dobré jitro. Dramatické spisy Wácslawa Klimenta Klicpery.
[Díl I.] Sw. 4. W Praze, nákladem dra Josefa Ambrože Gabriela, 1848. 54 s. (NK ČR)
KLICPERA, Wácslaw Kliment. Uhlířka. Dramatické spisy Wácslawa Klimenta Klicpery. [Díl
II.] Sw. 5. W Praze, nákladem dra Josefa Ambrože Gabriela, 1848. 119 s. (NK ČR)
KLICPERA, Václav Kliment. Věnceslava. Pověst z věku třináctého. Od Václava Klimenta
Klicpery. V Praze nákladem dra Josefa Ambrože Gabriela.1849. 146 s. (NK ČR)
KLICPERA, Wáclaw Kliment. Zlý Jelen. Dramatické spisy Wáclawa Klimenta Klicpery. [Díl
III.] Sw. 10. W Praze, nákladem dra Josefa Ambrože Gabriela, 1849. 100 s. (NK ČR)
LEMERCIER de Neuville, Louis. Poslední dnové města Pompejí. Příběh ze života starých
Římanů ve francouzském jazyku sepsaný od Louise Lemercier de Neuville. V češtinu uvedl
K. V. Püner. V Praze 1847. 220 s. (KNM)
RAIMUND, Ferdinand. Marnotratník. Romantická kouzelná bajka se zpěvy ve třech
jednáních od Ferd. Raymunda zčeštěná od Jana Nepomuka Štěpánka. Hudba od Konradyna
Kreucera. Praha, u Václava Špinky 1840. 96 s. (SVK PK)
ŠTĚPÁNEK, Jan Nepomuk. Jaroslav a Blažena, aneb Hrad Kunětice. Rytířská původní činohra v pěti jednáních od Jana Nepomuka Štěpánka. V Praze 1823. 136 s. (NK ČR)
TYL, Josef Kajetán. Čestmír. Dramatická báseň we 2 oddělenjch od Josefa Kajetána Tyla.
(Popreé prowozowáno na král. Stawowském diwadle Pražském dne 3. kwětna 1825).
W Praze, w knižecj arcibiskupské knihtiskárně, řjzenjm a nakladem W. Špinky. 154 s.
TYL, Josef Kajetán. Krvavý soud, aneb Kutnohorští havíři. Činohra v pěti jednáních od
Josefa Kajetána Tyla. V Praze, nákladem dra Vitáka 1848. 99 s. (SVK PK)
Příloha č. 3
Tabulka č. 3
Akvizice knih spolkem Puchmír od r. 1869 do roku 1884, (16 roků) podle zápisů v Zápisníku
Druh literatury – vědní, praktický obor
Počet svazků
1 Časopisy
17
2 Encyklopedie
1
3 Přírodověda
6
4 Historie
24
5 Jazykověda
4
6 Společenské vědy
29
7 Literární věda
6
8 Náboženství
14
9 Technické vědy
1
10 Zeměpis – cestopisy
3
11 Zemědělství – zahrádkářství
8
12 Celkem sv. odborné a vědecké literatury
113
13 Beletrie – romány, povídky, novely
178
14 Beletrie – básně
12
15 Beletrie – dramata
11
16 Celkem svazků beletrie
201
17 Celkem všech svazků
304
Pro množství údajů a tím rozsah příspěvku i pro nejisté určení akvizic v Zápisníku, 35 bylo
zcela upuštěno od bibliografické identifikace knižních titulů uvedených v Příloze č. 3.
Poznámka: Jednotlivá díla v této práci uváděná, nebyla, až na výjimky, citována de visu, tedy
s knihou v ruce, ačkoli lze předpokládat, že alespoň některé z uváděných knižních titulů se
zachovaly a jsou uloženy ve sbírkách Městského muzea v Radnicích. Předpoklad uložení platí
nejvíce o seznamu uvedeném v Příloze č. 2. Bohužel, podmínky uložení, a tím dostupnost
sbírky, nedovolují hlouběji s citovanými knihami pracovat. Přesné určení akvizic a ověření,
které knihy z fondu Čtenářské společnosti se skutečně zachovaly do současnosti, by mělo být
předmětem jejich knihovnického zpracování, a tedy práce následující.
V seznamech a Zápisníku jsou díla citována pod jménem autora, někdy překladatele nebo
vydavatele. Většinou je uveden název spisu, jméno autora nebo jiného původce a rok vydání.
V některých případech však vročení chybí. Výjimečně chybí i údaj o autorovi. Údaje o akvizicích spolku shrnuté v tabulce č. 3 jsou mnohdy nepřesné, v zápisech ze spolkových schůzí
a ve zprávách „knihovního“ byly uváděny pravděpodobně popaměti, na rozdíl od soupisů
uvedených v tabulce 1 a tabulce 2 neměl zapisovatel příslušné knihy v okamžiku zápisu
v ruce. Není tedy možné vždy jednoznačně, s jistotou a jen podle seznamu jednotlivá díla
identifikovat. K ověření bibliografických údajů ze seznamů a k přesnější identifikaci
jednotlivých knižních titulů byly užity dostupné identifikační pomůcky a u každého ze
záznamů je uvedeno, z kterého zdroje byl výše uvedený záznam převzat. Převzat byl co do
obsahu i formy, tím vysvětluji nejednotnost popisu. Stalo se tak:
V případě periodik z Bibliografického katalogu ČSR. 36 Záznamy jsou označeny (+) za
záznamem nebo ze soupisu Roubík Časopisectvo v Čechách v letech 1848–1862 37 záznamy
označeny (++). Tučně vyznačené roky, uvedené na konci záznamu časopisu, jsou vročením,
uváděným analyzovaných v seznamech.
V případě knih jsou citace převzaté z Jungmannovy Historie literatury české 38 označeny (*)
za záznamem. Tituly označené (**) byly citovány podle originálu, tj. de visu. Ostatní záznamy
byly převzaty z lístkového bibliografického katalogu 19. století NK ČR 39 (označeny za
záznamem NK ČR); z katalogu Knihovny národního muzea 40 (KNM), z katalogu
Památníku národního písemnictví 41 (PNP) nebo z katalogu Studijní a vědecké knihovny
Plzeňského kraje 42 (SVK PK). Tituly označené (??) za záznamem jsou ty, které se nepodařilo
v soupisech nebo katalozích velkých knihoven identifikovat vůbec nebo ty, které nejsou
identifikovány s dostatečnou jistotou.
Za pomoc při ověřování jednotlivých titulů knih v bibliografických pramenech děkuji vedoucí oddělení prezenčních služeb Studijní a vědecké knihovny Plzeňského kraje
Mgr. Pavlíně Doležalové.
1
Takto později označil puchmajerovskou básnickou školu prof. Jaroslav Vlček – viz: VLČEK, J. První novočeská
škola básnická. Praha : Bursík a Kohout, 1896. 96 s.
2
PUCHMAJER, A. Nové básně : Svazek pátý. Praha : F. Sommer 1814. 156 s.
3
Do 3. svazku almanachů (Puchmajer, A. J. Nové básně. Praha : J. Herl, 1798) přispěl sedmi většinou
dvojveršovými epigramy Štěpán Leška a jednou básní (Výstraha před svůdci všem pannám) podepsanou
akronymem R_a L_ová další slovenský autor, o němž byl vysloven názor, že jím může být Leškova druhá žena
Rebeka Lešková. (Viz: ŠULCKOVÁ, M. Slovenští veršovci – slovenské verše : Tvorba R. Leškové, Š. Lešky,
J. Palkoviče a B. Tablice v kontextech. In VYČICHLO, J. – VIKTORA, V. edit. Jeden jazyk naše heslo buď I. :
Antonín Jaroslav Puchmajer. Radnice : Spolek divadelních ochotníků; Plzeň : státní vědecká knihovna, 2001.
S. 161–171.
Do 4. svazku almanachů přispěl jednou básní (Toužení po milé) Juraj Palkovič a dvěma básněmi (Csövar, hrad
Raškův a Pravá blaženost) Bohuslav Tablic.
4
O tom viz: KRBEC, M. Josef Dobrovský a Antonín Jaroslav Puchmajer. In Jeden jazyk naše heslo buď : Antonín
Jaroslav Puchmajer. Radnice : Spolek divadelních ochotníků, Plzeň : Studijní a vědecká knihovna, 2001, s. 87–
88.
5
PUCHMAYER, A. J. Lehrgebäude der ruschischen sprache : nach dem Lehrgebäude der böhmischen Sprache
des Hrn. Abbé Dobrowsky. Prag : Auf Kosten des böhmischen Nationalmuseums. J. G. Calve’sche
Buchhandlung 1820, xli, 6, 286, 4 s., 2 tb.
6
PUCHMAJER, A. J. Románi Čib das ist Grammatik und Wörterbuch der Zigeuner Sprachenebst einigen Fabeln
in derselben. Dazu als Anhang die Hantýrka, oder die Čechische Diebessprache. Prag : Gedruckt in der Fürst
erzbischöftichen Buchdruckerey, auf kosten der Josepha verwittweten Vetterl von Wildenbrun, Buchdruckerinn,
1821.
7
PUCHMAJER, A. J. Rýmovník, aneb rýmovní slovník. 1. vyd. Plzeň : L. Rayner, 1824, [12], xlvi, 151 s. +
1 obr. příl.
8
Příznivé pro vznik společnosti byly jistě vlastenecké děje na poli národním, které podpořily založení a činnost
spolků na venkově. Uveďme jen založení Královské české společnosti nauk (1790), která navazuje na
soukromou učenou společnost nauk (1770–1775); Společnosti vlasteneckých přátel umění (1796); založení Vlasteneckého (Národního) muzea (1818), zpřístupnění tehdejší Univerzitní knihovny v Praze pod názvem Císařská,
královská veřejná a univerzitní bibliotéka (1777) a další. Tedy výdobytky osvícenství, které se nejsilněji
rozmohlo na našem území právě v poslední čtvrtině 18. století.
9
Byla vydána Janem Nejedlým pod názvem PUCHMAJER, A. J. Nedělní kázání. Praha : u Josefy Fetterlové
z Wildenburnu, 1825. 376 s. PUCHMAJER, A. J. Sváteční kázání. Praha : u Josefy Fettrlové z Wildenburnu,
1826. 204 s. Kázáními se nejnověji zabýval HROZNATA-JANOUŠEK, F. K teologii Puchmajerových kázání.
In VYČICHLO, J. – VIKTORA, V. edit. Jeden jazyk naše heslo buď I. : Antonín Jaroslav Puchmajer. Radnice :
Spolek divadelních ochotníků; Plzeň : státní vědecká knihovna, 2001. S. 53–57.
10
Joachym ze Šternberka zemřel r. 1808 a ne zcela dokončený zámek zdědil jeho bratr, osvícený vědec, jeden ze
zakladatelů Národního muzea, Kašpar Maria ze Šternberka.
11
Juventus gymnasii regii pilsnensis e Moribus et progressu in literis censa, exeunte anno scholastico. Pilsnae
1816; 1817; 1818; 1819.
12
Jakub Rafael Macan, pozdější teologický spisovatel, autor několika publikací, např.: Rukověť chrámových
pobožností, Rukowěť Pobožnostj, kterých horliwj, otcové duchownj, i nábožnj wěřjcj w chrámu při službách
Božjch gakož i doma s prospěchem užjvati mohau… a dalších.
13
PETERA ROHOZNICKÝ, F. B. Různé památky města Radnic v Čechách. Rukopis, 43 s. Uloženo
v Městském muzeu v Radnicích. S. 8. Nezpracováno. Jedná se o kronikářské zápisky kněze Františka Bohuslava
Petery Rohoznického sesbírané od pamětníků i souběžné zápisy z let 1862–63. Z pramenů uložených
v Městském muzeu vyplývá, že Jakub Rafael Macan byl synem radnického hospodského Jakuba Macana a výše
zmíněný František Macan mistr bednářský pražský je blízký příbuzný (strýc??).
14
Šternberk, v té době majitel radnického panství, byl významný botanik, geolog a paleontolog evropského
věhlasu, jeden ze zakladatelů vlasteneckého (Národního) muzea, v době založení (1818) předseda Společnosti
Vlasteneckého muzeum.
15
KROC, J. Kašpar Šternberg a česká čtenářská společnost. In: Minulostí Rokycanska. Rokycany, Okresní
archiv, 1968, s. 14–16.
16
PETERA ROHOZNICKÝ, F. B. Různé památky města Radnic v Čechách. s. 17. Píše zde: Příčina smrti
Antonína Puchmajera r. 1817, tehdáž faráře radnického. Týž Jan Novák, kostelník Kalvarský, vyprávěl mně dne
22. července 1862 v úterý, že příčina smrti včasné Puchmírova byla tato. Puchmír koupil od obce radnické kus
stráně, jenž Stínadly slove, co nyní jest sýpka obecní a k tomu ještě asi 3 strychy ještě zádušního čili farního pole
přikoupil, vyměniv je za jiné od něho pro faru koupené pole a udělav si tak letní byt se zahradou, na něž mnoho
peněz vynaložil. Tato zahrada rozkošná, nazývána po něm Puchmírka, kteréž jméno dodnes nese. Když obydlí
dostavoval – asi r. 1817 – pilně k té práci dohlížeje, časně ráno i o 04 hod. mši sloužíval – při níž mu on Jan
Novák býval blízko fary u rodičův svých, ministrovával – a poté ihned na Puchmírku odcházeje, nosíval
v kapsách chleba, který žebrákům na cestě rozdával. Sám ruky pomocné k práci tam přičiňuje, pomáhal jednoho
rána zedníkovi, starému Hasmanovi, člověku mrzutému, a na to se hněvajícímu, že Puchmír mu tak pilně dohlíží
spolu s dotěrným ministrantem. Kbelík s vápnem, nedlouho předtím uhašeným, ale už jen vlahým, na lešení
zdvíhali. Zedník stál na lešení a chytil kbelík mu podávaný od Puchmíra a chlapce za okraj, nemohl prý jej
nahoru vytáhnouti, pročež že Puchmír poslal chlapce na lešení, aby zedníku pomohl. Ale v tom, co chlapec
odchází, převrátí jednou stranou buď schválně, buď jen tak z nejapnosti, Hasman kbelík na Puchmíra, takže jej
celého tím vápnem polil. Puchmír měl na sobě plášť a široký klobouk, tak vápno polilo mu jen tyto dvě věci,
a také ruce; avšak ať vápno už bylo vychladlé, neuškodilo mu ani na rukou holých, které ihned Puchmír o plášť
otíral. Avšak lekna se při tomto nenadálém příběhu, upadl do nemoci. Když potom, dostav černou žloutenku,
z kteréž nemoha na městě svého bytu vyhojen býti, odebral se do pražské všeobecné nemocnice, kdež tuším
r. 1820 k velikému vlasti zármutku zemřel, a pochován byl na svatém poli Volšanském. Zdali jeho hrob
znamením kříže nebo jiným pomníkem jest vyznačen, nevím. Nyní jest na čase, aby o tomto muži veřejně
zmínka se stala, když nový spolek – Svatobor za úkol si vytknul podporovati českých spisovatelův penězi,
a stavěti náhrobky čili pomníky, zasloužilým českým spisovatelům. Jeden z výtečníků horlivých, kteří první šik
značili při křížení národnosti české, a vroucně i vší silou se zavazovali o vymožení rovnoprávnosti jazyka našeho,
s utiskujícím jej německým, byl Puchmír, jsa spolurostencem a souvremeníkem Jungmanna, Dobrovského,
Nejedlého, Pelcla, Krameriusa a Rautenkrance.
17
E-mailovým dotazem v KNM u pana Pavla Muchky s verifikováním problematiky u PhDr. Lubomíra Sršně
a s odkazem na zprávu Archivu NM bylo potvrzeno, že KNM Puchmajerův odkaz skutečně přijala. Knihy však
byly údajně zpracovány do ostatního fondu té doby doplňovaného do knihovny a v tomto okamžiku je není
možné bezpečně identifikovat, ani je nelze cíleně nalézt.
18
František Svoboda (1819 – 28. 11. 1900), povoláním cvočkař, je v historii městečka velice pozoruhodnou
kulturní osobností. Je nejenom „zachráncem“ činnosti čtenářské společnosti v uváděném prvním kritickém
období v r. 1837, ale do činnosti společnosti zasáhl významně ještě dvakrát. Je také zakladatelem radnického
Spolku divadelních ochotníků, když v roce 1850 inicioval nastudování první hry, „Mašinkáře“. Divadelní spolek
začal pracovat jako součást zábavního odboru čtenářské společnosti a v roce 1862 se osamostatnil. František
Svoboda je pochován na místním hřbitově severozápadně za kaplí Sv. Rosálie v prostém hrobě s litinovým
křížem, prakticky neudržovaném. Hrob byl označen radnickými ochotníky (myšlenka V. Kotvy) u příležitosti
140. výročí založení divadelního spolku v roce 1990 kamenem s textem „ZAKLADATEL SDO
V RADNICÍCH“. Shora uvedená data narození a úmrtí jsou převzata z pomníčku nad hrobem.
19
SUCHÁ, P. Čtenářská společnost v Radnicích 1818–1968. Historie prvního čtenářského spolku v Čechách.
Rokycany, Okresní knihovna, [1968], s. 11.
20
KROC, J. článek citovaný v pozn. 15.
21
Václav Jaromír Picek (1812–1869). Přišel do Liblína roku 1841 jako císařský justiciár na patrimoniální úřad
liblínského panství. Český spisovatel a básník, autor znárodnělých písní Čechy krásné, Čechy mé a Bývali
Čechové, povídek a historických dramat. V době porevoluční restaurace byl stoupencem tzv. konzervativní
vládní strany. V letech 1850–51 byl redaktorem vládních Pražských novin.
22
Odkazuji na šest pokračování článku o založení a práci hasičského sboru v Radnicích uveřejněného
v měsíčníku Radnice č. 7/91 – č. 12/91. Článek byl napsán podle záznamů v kronice hasičského sboru, kterou
vedl jeho jednatel pan Antonín Krchov.
23
V r. 1869 byla založena kniha zápisů z pravidelných schůzí spolku.
24
V pramenech je rozpor, neboť kronika hasičského sboru uvádí, že knihovna shořela na faře, kdežto Jan Kroc
tvrdí, že byla přestěhována do knihovníkova bytu a shořela tam a naopak říká, že na faře byl půjčen Jungmannův
slovník, který se z původního knihovního fondu zachoval. (KROC, J. článek citovaný v pozn. 15 na s. 15.) Zdá
se však, že oba prameny mohou mít pravdu, knihovna zřejmě byla rozdělena, na faře byly uloženy nejstarší tisky
a finanční hotovost, zbytek fondu, který byl určený k půjčování, byl uložen v knihovníkově bytě.
25
Text Palackého projevu je známý, zachoval se a je citován např. Pavlou Suchou v její diplomové práci
SUCHÁ, P. Z minulosti veřejných knihoven na Plzeňsku : Diplomová práce. Praha : Fakulta osvěty a novinářství
Univerzity Karlovy. Katedra knihovnictví a vědeckých informací. 1967. Strojopis. 162 s. Palackého projev je
uveden na příloze č. 7, s. 123.
26
SUCHÁ, P. Čtenářská společnost v Radnicích 1818–1968. Historie prvního čtenářského spolku v Čechách.
Rokycany, Okresní knihovna, [1968], s. 13.
27
Antonín Jaroslav Puchmajer. Světozor, 3, 1869, č. 23, s. 185, 191–192. a Antonín Jaroslav Puchmajer.
Světozor, 3, 1869, č. 24, s. 194–195
28
Zápisník obsahující usnešení učiněná při schůzích čtenářského spolku města Radnic, 259 s. Rukopis. Uloženo
v Městském muzeu v Radnicích, sign. H-2328, inv. č. 394/75.
29
SUCHÁ, P. Z minulosti veřejných knihoven na Plzeňsku : Diplomová práce. Vedoucí práce Jiří Cejpek. Praha :
Fakulta osvěty a novinářství : Katedra knihovnictví a vědeckých informací, 1967. Příloha č. 5, na místě s. 106–
109, volná příloha pod páskou.
30
V letech 1971–1975 byl autor této stati prvním profesionálním knihovníkem Městské knihovny v Radnicích,
která v době nástupu do funkce knihovníka měla ve svých fondech, a ještě pravděpodobně má, množství knih
z majetku čtenářského spolku Puchmír. Je třeba podotknout, že šlo jak o velmi kvalitní literaturu odbornou, tak
o kvalitní beletrii. Do fondu knihovny nikdy nebyla ve větší míře doplňována literatura, považovaná za
brakovou.
31
Pramen citovaný v pozn. č. 28.
32
Při příležitosti 70. výročí založení spolku v r. 1888 knihovník a zpravodaj Alois Růžička v jednatelské
a knihovní zprávě takto líčí počátky činnosti společnosti, cituji: (Zápisník obsahující usnešení učiněná při
schůzích čtenářského spolku města Radnic. s. 174–175.) „Přirozeno, že památné naše jubileum zase více zraky
naše k polozapomenuté době oné obrací, a nechtěje sic poznovu dotýčné líčení ve slavnostní řeči své opakovati,
dovolím si přec situaci tehdejší stručně alespoň znázorniti.Vizme prales, bujný, hustý do něhož zřídka noha
lidská vkročí; jehož stromovím s těží paprsky sluneční se proderou. A též prales ten, z bujné té panenské půdy
vyklestiti, vymýtiti chce hlouček osadníků, opatřených nástroji sic nedostatečnými, silnou však paží, chutí ku
práci nezničitelnou, učiniti chce z něho roli úrodnou, způsobiti, by v místech, jež nedávno ještě byly rejdištěm divé
zvěře a ptactva, vlnily se zlaté vlasy pšenice. Co tu práce, námahy, potu, mozolů krvavých a zklamání, než půda
ta vydá ovoce kýžené. Toť obraz práce předků našich, prales ten národa role dědičná, pionéři kultury naši
buditelé. Arciť pracuje dnes již na půdě té pokolení kolikáté, než největší ten podíl práce připravil osadníkům
prvním, oni to byli, kdož káceli v oněch kmenech největších zmalátnělost národa, oni v keřích a plazivých
rostlinách pleli vlažnost a nevšímavost, oni tedy zlatými slovy svými – zvuky řeči mateřské – seli v půdu tak
připravenou – mysle lidu, naději v časy lepší, šťastnou budoucnost. … Ne planý hluk a přepínání vlastních sil,
práce tichá však plodná údělem naším budiž. V tom pak ohledu nemám ani vroucnějšího přání, než aby letošní ta
památka 70letého našeho trvání stala se zároveň mezníkem, od něhož datují lepší pro spolek náš doby, přivedouc
spolu i členy jeho ku pravému poznání jeho ceny a vytčené mu dráhy. …“
33
Názvy i vročení převzaty z rukopisných seznamů Pavly Suché, která je zhotovila z originálu při přípravě své
diplomové práce v r. 1966. Originální seznamy nebyly nalezeny.
34
Název souboru citován podle originálu.
35
Zápisník obsahující usnešení učiněná při schůzích čtenářského spolku města Radnic, 259 s. Rukopis. Uloženo
v Městském muzeu v Radnicích, sign. H-2328, inv. č. 394/75.
36
LAISKE, Miroslav. Časopisectví v Čechách 1650–1847 : příspěvek k soupisu periodického tisku, zejména
novin a časopisů. In Bibliografický katalog ČSR – České knihy : zvláštní sešit – prosinec 1959. Praha : Státní
knihovna ČSR. Národní knihovna v Praze, 1959. 179 s.
37
ROUBÍK, František. Časopisetstvo v Čechách v letech 1848–1862. Praha : Duch novin, 1930. 207 s. Tb a fot.
na příl.
38
JUNGMANN, Josef. Historie literatury české aneb Saustavný přehled spisů českých s krátkau historií národu,
osvícení a jazyka : (nákladem Českého Museum číslo XXXII) 2. wyd. W Praze : w kommissí kněhkupectwí F
Řiwnáče, 1849. 771 s.
39
Dostupné na: http://katif.nkp.cz/nris/Katalog.aspx?sigla=ABA001&katkey=010GK1
a http://katif.nkp.cz/nris/Katalog.aspx?sigla=ABA001&katkey=050BIBL19
40
Dostupné na: http://katalogy.nm.cz/ListkovyKatalogcely/KNM_do1981_index.html
41
Dostupné na: http://nris.nkp.cz/Instituce.aspx?sigla=ABE336
42
Dostupné na: http://katif.svkpl.cz/nris/Katalog.aspx?sigla=PNA001&katkey=010K1
Bínová Jiřina Kádnerová: Rok české hudby 2004 a hudební vztahy středočesko –
slovenské
Rok 2004 byl vyhlášen Rokem české hudby.
Podnětem k tomu byla skutečnost, že to byl rok, na který připadalo výročí řady vynikajících
významných českých hudebníků, především skladatelů. Budeme-li jmenovat jen ta
nejvýznamnější výročí : Antonín Dvořák – 100. výročí úmrtí, Bedřich Smetana – 180. výročí
narození a 120. výročí úmrtí, Leoš Janáček – 150. výročí narození, Josef Suk – 130. výročí
narození a Bohuslav Martinů, od jehož úmrtí uplynulo 45 let. Další výročí patřila Vítězslavu
Novákovi, Bohuslavu Foersterovi, Jiřímu Šlitrovi nebo Evě Olmerové.
Z pětice nejvýznamnějších jmen pocházejí dva z těchto velikánů ze středních Čech, mezi nimi
výročí snad nejvýznamnějšího Středočecha - Antonína Dvořáka. 100 let od smrti ho zná
nejen celý svět, ale jeho hudba zněla vesmírem.
Antonín Dvořák se narodil 8. září 1841 v obci Nelahozeves nedaleko severně od Kralup nad
Vltavou. Je to nevelká obec s renesančním zámkem vysoko nad Vltavou. V jeho rodném
domě je dnes Muzeum Antonína Dvořáka, před domem socha Zdeňka Hoška.V době
Dvořákova dětství se stavěla železniční trať Praha – Děčín – Drážďany a stavba dráhy dala
podnět k Dvořákově celoživotní lásce k vlakům a zejména lokomotivám.
Tvrdí se - není ověřeno – že Dvořák svůj obdiv k lokomotivám vyjádřil slovy „Dal bych
všechny své symfonie za to, kdybych vynalezl lokomotivu“. Zcela bezpečně se ví, že své žáky
vodil v Praze na nádraží a s pohledem na soukolí lokomotiv je upozorňoval, že takovou
souhru musí dokázat orchestr při hře.
Se středními Čechami je spojeno nejen rodiště, ale i Příbramsko, především
Vysoká u Příbrami, kam Dvořák zajížděl na návštěvy ke svému švagrovi hraběti Kounicovi,
manželovi sestry Dvořákovy manželky Anny. Dnes je v tomto půvabném zámečku Památník
Antonína Dvořáka s rozsáhlým parkem a tajuplným Rusalčiným jezírkem. Dvořák ve Vysoké
u Příbrami zakoupil pozemek a postavil dům vilu Rusalka, do něhož se celoživotně vracel.
Dodnes v domě bydlí jeho potomci.
S Dvořákovým pobytem je spojeno i Kladno, kam se jeho rodiče později odstěhovali a
provozovali zde pohostinství. V bývalém hotelu Bílý Beránek (dnes jedna z budov
Magistrátu) dirigoval před svým odjezdem do Ameriky jeden z posledních koncertů na české
půdě - svoji 1. symfonii Zlonické zvony.
Za svého života navštívil 2x Ameriku, s jeho americkým pobytem je spojen především New
York, kde žil, učil a dirigoval své symfonie v proslulé Carnegie Hall.
8x byl na pozvání v Anglii, zejména v Londýně a Cambridge. kde dirigoval ve světoznámé
Royal Albert Hall.
Ačkoliv část života prožil mimo Čechy a zejména mimo svoji milovanou Vysokou u
Příbrami, pravděpodobně nikdy nebyl na Slovensku.
Slovenské stopy jsou ve II. řadě jeho Slovanských tanců – 9. tanec je inspirován slovenským
„odzemkem“.
Skutečnost, že – ač sjezdil celý svět - nebyl na Slovensku je ověřen v Památníku ve Vysoké jehož ředitelka je znalcem Dvořákova díla - ale také u průvodců, jeden z nichž je skladatelův
pravnuk Antonín Dvořák. Ten mně potvrdil, že na Slovensko vedou nepatrné stopy – nikoliv
hudební - Dvořákových potomků. Pravnukové zakoupili po roce 1990 rozsáhlé pozemky
u Michalovců.
Osobnost Antonína Dvořáka, jakkoliv významná, nemůže být předmětem příspěvku s
tématem středočesko – slovenské hudební vztahy.
Podklady pro příspěvek jsem hledala v pramenech a zvolila dva: šestidílný SLOVENSKÝ
BIOGRAFICKÝ SLOVNÍK vydávaný Maticí slovenskou v letech 1986 – 1994.
a databáze Středočeské vědecké knihovny v Kladně, dlouhodobě budované v papírové
podobě, v posledních letech převedené do podoby elektronické: soubor osobních jmen –
regionální osobnosti (www.svkkl.cz/Katalogy). I zde je uvedeno heslo Antonín Dvořák
s odkazy na literaturu o něm, monografickou i článkovou.
Excerpcí obou pramenů jsem došla k zajímavým výsledkům.
V biografickém slovníku bylo uvedeno 21 osobností, v databázi 50. Vždy jsem hledala
osobnosti, které měly vazbu na Středočeský kraj a současně na Slovensko. Shodu jsem našla
pouze ve 4 případech – 4 osobnosti byly uvedeny v obou pramenech. Ostatní byly uvedeny
vždy jen v jednom prameni, což opravňuje k domněnce, že oba prameny jsou relativně velmi
neúplné. Nepatrná shoda je nápadná.
Porovnávala jsem nalezená data podle vztahu osobností k hudbě, nejčastější byla vazba
hudební skladatel nebo sbormistr/dirigent a současně pedagog, hudební vědec a zároveň
publicista.
Nejpočetněji jsou uvedeni hudební pedagogové, skladatelé, virtuózové, dirigenti, méně často
byla data o sbormistrech a sběratelích lidových písní, vyjímečněnejméně často pěvci, hudební
vědci, textaři, odborní publicisté, hudební rozhlasových redaktorů.
V obou pramenech bylo uvedeno 6 osobností narozených na Slovensku české nebo slovenské
národnosti, které podstatnou část života žily nebo působily regionu Středočeský kraj.
Jako nejvýznamnější uvádím Jána ČAMBÁLA. Narozen ve Sládkovičove (1927), žije trvale
v Kladně. Je ředitelem kůru kostela sv. Václava v Kladně, zakladatelem a sbormistrem
smíšeného pěveckého sboru Schola cantorum sancte Caecelie, s nímž často hostuje nejen
v České republice, ale i na zahraničních pódiích. V posledních letech vydal 6 audiokazet a 3
CD.
Anton MESZÁROS je rodákem z Nových Zámků (1959). Je postižen oční chorobou a od 33
let je nevidomý. Krátce byl učitelem hudby v Levoči, v letech 1983 – 1989 působil jako
učitel hudby ve Slaném v okrese Kladno, od roku žije 1989 v Brně. Jako jeden z nevidomých
sportovců byl účastníkem košických a pražských maratónů, je držitel Ceny města Brna za
sport a autorem knihy Vzpomínky psané ve tmě vydané brněnským nakladatelstvím Bolit
Press v roce 2002.
Miloš POSPÍŠIL je Čechem narozeným na Slovensku, jeho rodištěm jsou Košice (1934). Je
hudební pedagog, sbormistr, korepetitor a dirigent. Po absolvování AMU v Praze a Vyšší
hudebně pedagogické školy v Praze působí trvale v divadlech českých a moravských měst –
Kladno, Plzeň, Karlovy Vary, Praha.
Klára ULRYCHOVÁ, narozena v Šamoríně (1943), v Nitře získala hudební vzdělání.
V Praze žila v 80. letech, později přesídlila do Kolína, kde byl její zásluhou byl založen
dětský pěvecký sbor Čmeláci.
Bohuš SLEZÁK je bratislavský rodák (1922), kam se velkým obloukem zase vrátil.
V Bratislavě vystudoval nejen hudební vědu na konzervatoři, ale též práva na Univerzitě
Komenského.
Postupně byl operetním dirigentem v Nitře, Kladně, Českých Budějovicích, Košicích,
Teplicích, Prešově a Bratislavě.
Další osobnosti jsou většinou rodáci ze Středočeského kraje nebo v něm působící, které část
života prožili na Slovensku. V některých případech nepřesahují svým významem region, jiné
osobnosti jsou celostátně významné.
Jaroslav BENEŠ - hudební pedagog, pozounista. Je narozen v Kostomlatech nad Labem
(1915). Absolvent hudební konzervatoře v Praze a Bratislavě. Tamtéž byl členem
rozhlasového orchestru a externím učitelem konzervatoře a Akademie múzických umění.
Jan Nepomuk Boháč, rodák ze Staré Boleslavi (1888). Bohoslovectví studoval
v Litoměřicích, hudební vzdělání na Komenského univerzitě v Bratislavě. Hudební skladatel,
autor duchovních písní a klavírních skladeb. Významnější než jeho hudební působení je
především jeho církevní působení - byl kanovníkem na Vyšehradě.
Zemřel 26.11.1968 v Praze.
Vladislav BRUNNER senior, flétnista a hudební pedagog. Rodák z Mladé Boleslavi (1910),
zemřel v Bratislavě (1989), kde větší část života prožil. Bratislavský hudební život významně
ovlivnil. Hudební vzdělání získal v Brně, kde krátce působil. Poté byl v divadle v Košicích,
Ostravě a opět v Brně. Od roku 1945 členem orchestru Národního divadla v Bratislavě, od
roku 1949 Slovenské filharmonie. Zasloužil se o rozvoj flétnového umění a komorní hry. Se
svými syny založil flétnové kvarteto Brunnerovců.
Jan Mária Dobrodinský je rodákem z Kunžaku u Jindřichova Hradce (1925). Rodem
Jihočech, ale podle jména Slovák. Je absolvent hudební konzervatoře v Praze, obor lesní roh a
hudební vědy na Univerzitě Komenského v Bratislavě a oboru řízení na Vysoké škole
múzických umění v Bratislavě. Působil krátce ve Benešově – zde založil Sukův komorní
orchestr působící dodnes – a v Praze. Dlouhá léta byl uměleckým ředitelem Středočeského
symfonického orchestru v Poděbradech, který po roce 1989 zanikl.
Opakovaně působil jako hudební pedagog v Bratislavě na Vyšší hudební škole, konzervatoři,
Vysoké škole múzických umění. Byl též sólistou Slovenské filharmonie.
Uskutečnil v zahraničí více než 100 koncertů.
Jiří Družecký, rodák z Jemník u Slaného (1745). Virtuóz na hoboj a tympány.
Většinu života prožil z dnešního pohledu za hranicemi, v jeho době v Rakousku Uhersku –
Bratislavě, Linci, Budapešti, kde také zemřel (1819). Jiří Družecký byl představitelem
vídeňského klasicismu v bratislavském hudebním životě, kde působil v kapele knížete
Grassalkoviče z Gyaraku.
Oldřich HEMERKA, rodák z Kutnohorska (Vrdy u Kutné Hory 1862), zemřel v Košicích
(1946). Na domě, ve kterém žil, je pamětní deska připomínající jeho působení s textem "V
TOMTO DOME V ROKOCH 1899-1946 ŽIL A TVORIL HUDOBNÝ SKLADATEĽ,
ZBORMAJSTER A PEDAGÓG OLDŘICH HEMERKA 1862-1946."
V Košicích žil téměř půl století, do jeho hudebního života se zapsal jako hudební skladatel –
autor církevní hudby, ředitel kůru v košické katedrále, sbormistr pěveckých spolků, hudební
pedagog na maďarském gymnáziu. Byl také sběratelem lidových písní.
Zdeněk KLOUČEK, pardubický rodák (1923) trvale žijící a působící v Kutné Hoře. Civilním
povoláním je lékař – chirurg. Jeho zálibami je malování a hudba. Po absolutoriu lékařské
fakulty v Praze působil krátce v Michalovcích. Je hudebním pedagogem, hudbu vyučoval při
svém lékařském povolání na ZUŠ v Zásmukách u Kolína a v Kutné Hoře.
František KURZWEIL se narodil v Novém Strašecí (1923). Je absolvent vojenské hudební
školy a konzervatoře v Praze. Krátce působil v Praze, v letech 1945 – 1947 pozounista
v rozhlasovém orchestru v Košicích a od roku trvale v 1948 v Bratislavě.
Jan MÁDLO
Narozen v Hořovicích (1898), zemřel v Košicích (1970). Byl violoncellista a sbormistr.
Původním povoláním železniční dělník v Nových Zámcích, Bratislavě a Ústí nad Labem.
Odtud odcestoval do Rostova, kde absolvoval hudební konzervatoř.
Krátce žil v Řevnicích u Prahy, poté působil jako violoncellista v orchestru v Karlových
Varech. V roce 1960 se odstěhoval do Krompach a od roku 1962 pracoval v Čs. rozhlase
v Košicích.
Juraj MAŠINDA
Narozen v Kladně (1928), zemřel v roce 1970, místo nezjištěno, pravděpodobně v Bratislavě,
protože tam působil od roku 1958 jako hudební pedagog na Vyšší hudební škole a na
konzervatoři. Významná je jeho působnost klavíristy, především jako interpreta současné
hudby.
Jana SCHNEEWEISOVÁ
Rodačka z Příbrami (1940), žije v Berouně. Žačka Václava Talicha je klavíristkou a hudební
pedagožkou. Absolventka Vysoké školy múzických umění v Bratislavě, profesorka klavírní
hry v Košicích. Významná hudební osobnost širokého Podbrdska.
Vlastislav Antonín VIPLER
Rozhlasový pracovník, dirigent a hudební skladatel – složil 25 operet - narozený ve
východních Čechách, zemřel v Kladně. Hudební vzdělání získal na konzervatoři v Praze, byl
žákem Josefa Bohuslava Foerstra. Profesní život strávil částečně v Košicích a Bratislavě, kde
působil nejen jako rozhlasový pracovník, ale i jako hudebník Východoslovenského divadla
v Košicích. Od počátku 60. let umělecký vedoucí hudební redakce Čs. rozhlasu v Praze.
Václav TALICH
Dirigent, jedna z nejvýznamnějších dirigentských osobností 20. století. Rodák z Kroměříže
(1883), zemřel v Berouně (1961).
Dirigoval jako stálý dirigent nebo host u mnoha evropských orchestrů, byl ale především
šéfem opery Národního divadla v Praze, dirigentem a šéfem České filharmonie v Praze a
Slovenské filharmonie v Bratislavě. V Berouně, kde trvale žil, se každoročně koná festival
Talichův Beroun.
Zdeněk VAŠATA
Narozen v Kladně (1921), žil v Kladně a v Kladně také v roce 1993 zemřel.
Byl především dirigent operety kladenského divadla a Středočeského symfonického orchestru
v Kladně. Vystudoval hru na harfu a na varhany, byl varhaníkem kladenského kůru, ale také
pracovníkem archivu a kladenským kronikářem. Několik let působil jako dirigent
v Ukrajinském divadle v Prešově a v rozhlase v Košicích. Na konci 50. let se do Kladna opět
vrátil a zde působil až do předčasného penzionování po těžkém úraze.
Byl autorem chrámové hudby, hudby k činohrám a rozhlasovým hrám.
Jan (Ján) BURGR
Rodák z Kladenska (Vinařice u Kladna 1904), který byl původním povoláním dělník
kladenských hutí. Hudební vzdělání si rozšířil v Prešově, kde byl od roku 1921 vojenským
hudebníkem a tam také trvale zůstal až do smrti v roce 1961. Později byl civilním povoláním
úředník, posléze trvale učitelem hry na klarinet. Byl externím členem orchestru Slovenského
divadla v Prešově i Ukrajinského národního divadla.
Norbert KUBÁT
Houslista, hudební pedagog. Rodák z Kolína (1891), zemřel v Praze (1966). V letech 1919 –
1938 působil na Hudební a dramatické akademii v Bratislavě. Po okupace se vrátil do Prahy.
Kromě pedagogické činnosti (vychoval mnoho českých a slovenských houslistů) vystupoval
jako koncertní sólista (první předvedl Moyzesovu Suitu a Suchoňovu Burlesku).
Byl hudební publicista (studie o Kocianovi, Ševčíkovi, Janu Kubelíkovi).
František SUCHÝ (Pražský)
Byl dirigent, hudební pedagog, skladatel. Rodák z z Březových Hor u Příbrami (1891).
Hudební vzdělání získal v Praze a v Lipsku, posléze byl pedagogem na mnoha školách, mj.
v Martine v letech 1922 – 1924 a ředitelem školy v Komárně 1924 – 1938. V roce 1938 se
vrátil do Prahy, kde žil až do své smrti v roce 1973. Pobyt na Slovensku ho inspiroval ke
zkomponování řady skladeb - melodramatu Ozivenie Matice, zhudebnění Hviezdoslavovy
poezie. Na Slovensku koncertoval také na varhanech, byl houslista a violoncellista.
František POKORNÝ
Rodák ze Lstiboře u Kolína (1797), zemřel ve Vídni (1850). V letech 1830 – 1844 ředitel
Městského divadla v Bratislavě, odkud odešel do Vídně.
Mezi pěti nejvýznamnějšími hudebními jubilanty Roku české hudby je druhým středočeským
rodákem hudební skladatel Josef SUK, zeť Antonína Dvořáka. Rodák z Křečovic u Benešova
(1874), zemřel v Benešově (1935). V jeho rodném domě je jeho památník.
Byl to skladatel bytostně český, slovenské prvky v jeho hudbě se hledají stejně obtížně jako
v hudbě Dvořákově. Nalézáme alespoň „dotyky nehudební.“ Z jeho hudebního díla proto
připomeňme melodram Radúz a Mahulena na slova Julia Zeyera a nezapomenutelný
stejnojmenný televizní film režiséra Petra Weigla natočený na zřícenině starobylého hradu
Strečno a ve Vysokých Tatrách v hlavních rolích s Janem Třískou a Magdalenou
Vašáryovou.
Feriančeková Marcela: História a súčasnosť Verejnej knižnice v Liptovskom Mikuláši
Korene verejnej knižnice v Liptovskom Mikuláši siahajú do 1. polovice 19. storočia, do
obdobia tvrdého národnostného útlaku, ale aj prebúdzania sa slovenskej inteligencie,
štúrovského hnutia, Tatrína a formovania spisovného jazyka. Verejnú knižnicu by sme však
na území Slovenska hľadali márne. Budovali sa len cirkevné, školské a súkromné knižnice.
Ak máme hovoriť o verejných knižniciach na Slovensku, nemôžeme opomenúť osobnosť
Gašpara Fejérpataky-Belopotockého. O jeho živote a diele sme počuli veľa zaujímavých
faktov v predchádzajúcich referátoch. Belopotocký nebol príslušníkom inteligencie. Bol
predstaviteľom drobného mikulášskeho meštianstva. Ale ako knihár a kníhkupec mal
povolanie, v ktorom podstatnú časť práce tvorí práca duševná, uplatňujú sa v nej mentálne
schopnosti, vlohy a nadanie možno väčšmi ako pri inom remeselníckom alebo živnostníckom
povolaní. Je zrejmé, že Belopotockého pri jeho práci s knihou táto kniha formovala, kladne
pôsobila na jeho uvedomelosť, na jeho cítenie a činy. Toto priam ideálne spolupôsobenie
človeka a knihy je dôsledkom priamej a reálne existujúcej spätnej väzby medzi týmito
prvkami. Preto sa nám zdá Belopotockého rozhodnutie založiť knižnicu – verejnú knižnicu,
celkom logické. Pri jej zakladaní mal na mysli inštitúciu výchovno-vzdelávaciu, verejnú
v pravom slova zmysle. Vyplývalo to z jeho presvedčenia, že sila prostého ľudu je vo
vzdelanosti, pričom si v tejto súvislosti osobitne vážil knihu, pokladal ju za najdôležitejší
prostriedok vzdelávania. 1. novembra 1829 otvoril prvú slovenskú požičiavaciu bibliotéku
v Liptovskom Sv. Mikuláši. Za 500 zlatých do nej nakúpil knihy zväčša v slovenskom
a českom jazyku, beletristické i náučné. Postupne obohacoval knižničný fond o literatúru
didaktickú, orientujúcu čitateľov na racionálnejšie obrábanie pôdy, pestovanie ovocia, chov
domácich zvierat, včiel, na zbavovanie povier a predsudkov. Do Belopotockého Slovenskej
požičiavacej bibliotéky mal prístup každý. Postupne získal až 60 čitateľov, ktorým venoval
všestrannú pozornosť. Neobmedzil sa len na mechanické požičiavanie kníh. V praxi
uplatňoval aj dnes zdôrazňovaný diferencovaný prístup k čitateľom, prihliadal na ich
konkrétne záujmy a potreby. Knižnicu využíval aj na rozhovory so záujemcami o knihy, na
vysvetľovanie ich obsahu, na odporúčanie tých kníh, ktoré sa zhodovali so záujmom čitateľa.
G. F. Belopotocký nemal úradné povolenie na založenie knižnice. Preto kráľovská
miestodržiteľská rada na základe návrhu Ústredného cenzorského úradu zo dňa 18.decembra
1842 prikázala Belopotockého mikulášsku knižnicu zatvoriť. Cenzorský úrad síce uznával, že
tzv. protištátne knihy sa v knižnici nenachádzali, teda ani kráľovská rada nebola proti
povoleniu knižnicu znovu otvoriť, ak oň Belopotocký požiada. Nestalo sa tak a Belopotocký
začal svoje knižničné fondy postupne rozpredávať. Časť sa dostala napr. i do evanjelickej
knižnice v Tisovci, založenej Augustom Horislavom Škultétym. Belopotockého knižné dary
obohatili aj fondy knižnice nedeľnej školy a seniorálnej knižnice v Liptovskom Mikuláši,
ktoré na Požičiavaciu bibliotéku nadviazali programom svojej činnosti. Obe knižnice boli
založené v r. 1843 a Belopotocký spolu s Michalom Miloslavom Hodžom v ďalších rokoch
znásobili ich prosperitu.
K oživotvoreniu verejnej knižnice v Liptovskom Mikuláši došlo až 28. októbra 1925,
uplatnením zákona č. 430/1919 o verejných obecných knižniciach. Mesto Liptovský Mikuláš
na tento cieľ venovalo 14.500,- Kč a zbierkami sa získalo ďalších 5.800,- Kč. Knižnica bola
umiestnená v budove gymnázia a za knihovníka bol zvolený profesor František Váňa. 2 000
zv. knižničného fondu tvorili knihy beletristické i populárno-náučné v slovenskom a českom
jazyku. Za každú vypožičanú knihu sa platilo po 20 halierov, na dobu vypožičania sa platila
záloha 5 Kč, ktorá sa po vrátení knihy vrátila čitateľovi. Cennejšie diela sa mohli čítať len
v čitárni, kde mali čitatelia k dispozícii aj 80 titulov novín a časopisov. Verejná knižnica bola
otvorená v pracovné dni od 18,00 do 19,00 hod. a v nedeľu od 16,00 do 19,00 hod. Prístup do
nej mali len čitatelia nad 16 rokov a bol bezplatný. Denne ju navštívilo okolo 30 ľudí, najmä
študentov.
Neskôr bola knižnica presťahovaná do stoličného domu v centre mesta a spravoval ju profesor
Ernest Sýkora. Tu prečkala aj ťažké roky 2. svetovej vojny. Pred vojnou sa v knižničnom
fonde nachádzalo približne 5 000 kníh. Počas vojny z neho museli byť vyradené diela českých
autorov. Počas prechodu frontu dostala budova, v ktorej bola knižnica umiestnená priamy
delový zásah. Inventár knižnice, knižný fond, knižné lístky a záznamy boli z väčšej časti
zničené.
Od 1. septembra 1945 Mestská verejná knižnica s knihovníkom Jánom Kamhalom začala
opäť požičiavať, tentoraz v priestoroch domu č. 375 na Rumanovej ulici, kde jej boli
pridelené 2 miestnosti. Jej zariadenie tvorili 3 knižné regály, 3 skrine, 2 veľké stoly, 1 stolík,
4 stoličky, 3 kartotečné skrinky a 3 obrazy. V pokladni sa v prvý deň nachádzalo 198,- Kč.
Začínalo sa opäť od základu.
V r. 1950 prevzala knižnicu prvá kvalifikovaná profesionálna knihovníčka pani Emília
Palkovská.
Od r. 1953 plnila mikulášska knižnica regionálne funkcie a zmenil sa aj jej názov na Okresnú
ľudovú knižnicu.
V r. 1962 sa z jej názvu vypustilo slovíčko ľudová, vedenia sa ujal Milan Nahálka a knižnica
sa stala metodickým centrom pre všetky knižnice v okrese Liptovský Mikuláš.
V r. 1967 sa knižnica sťahovala do priestorov v novopostavenej budove Mestského národného
výboru na Štúrovej ulici. Od ďalšieho roka sa knižnica začala systematicky zaoberať aj
spracovávaním a vydávaním bibliografií.
Meno svojho zakladateľa G. F. Belopotockého nesie knižnica vo svojom názve od r. 1969.
Vo vlastných priestoroch v rekonštruovanom dome č. 56 na Štúrovej ulici poskytuje knižnica
svoje služby verejnosti od 1. marca 1993.
V priebehu roka 1995 sa začalo s postupnou automatizáciou knižničných činností v systéme
PC-LIB, najskôr v oblasti katalogizácie a postupne aj vo výpožičkách.
V priebehu rokov sa knižnici nevyhli ani ideologické zásahy, politické rozhodnutia či
organizačné zmeny. Od 1. júla 1996 do 31. decembra 1998 bola spolu s ďalšími kultúrnymi
inštitúciami mesta začlenená do Hornoliptovského kultúrneho centra a zbavená právnej
subjektivity. Tento experiment sa neosvedčil a 1. januára 1999 knižnica opäť nadobudla
právnu subjektivitu a jej zriaďovateľom sa stal Krajský úrad v Žiline.
Dnes Knižnica GFB v LM pôsobí ako regionálna kultúrna, informačná a vzdelávacia
inštitúcia, ktorej hlavným poslaním je budovať a uchovávať univerzálny knižničný fond bez
ohľadu na nosič informácií, poskytovať používateľom knižnično-informačné služby
a zabezpečovať všeobecný a neobmedzený prístup občanov k informáciám. Plní funkciu
verejnej mestskej knižnice pre mesto Liptovský Mikuláš a regionálnej knižnice pre územie
okresov Liptovský Mikuláš a Ružomberok Sieť verejných knižníc v regióne Liptov tvorí
jedna regionálna verejná knižnica – Knižnica GFB v LM, dve mestské verejné knižnice –
Knižnica MSKS Liptovský Hrádok a Mestská knižnica Ružomberok a 77 obecných knižníc.
Knižnica GFB v Liptovskom Mikuláši patrí do siete verejných regionálnych knižníc, ktorých
zriaďovateľom je Žilinský samosprávny kraj.
V regióne Liptov žije takmer 133 000 obyvateľov. Mesto Liptovský Mikuláš s viac ako 33
000 obyvateľov je hospodárskym, administratívnym a kultúrnym centrom regiónu. Má
pomerne veľký kultúrno-vzdelávací potenciál predstavovaný 11 materskými, 8 základnými, 1
špeciálnou. 8 strednými a 4 vysokými školami. Ďalším potenciálnym používateľským
zdrojom je rozvíjajúci sa turistický ruch s rastúcimi požiadavkami najmä na informačné a iné
doplnkové služby knižnice.
Kde nás nájdete ?
V centrálnej budove knižnice na Štúrovej ul. č. 56 sa nachádza úsek beletrie pre dospelých,
úsek literatúry pre deti a mládež, multimediálny úsek, riaditeľstvo, ekonomika, metodika,
knižnično-informačný servis, akvizícia a katalogizácia. Na ul. 1. mája v historickej budove
známej pod názvom Čierny orol sa nachádza úsek náučnej a regionálnej literatúry a úsek
dokumentov pre nevidiacich a slabozrakých. Knižnica má aj 2 pobočky a to na ZŠ Janka
Kráľa na sídlisku Podbreziny a na ZŠ na Nábreží Dr. Aurela Stodolu.
V súčasnosti poskytujeme:
Výpožičné služby:
- absenčné výpožičky kníh a periodík
- absenčné výpožičky špeciálnych dokumentov pre nevidiacich a slabozrakých
- prezenčné výpožičky kníh a periodík
- prezenčné výpožičky GP, CD, MG a CD-ROM
- rezervovanie žiadaného dokumentu
- prolongáciu – predĺženie výpožičnej doby už požičaného dokumentu MVS.
Bibliograficko-informačné služby – elektronický on-line katalóg knižničného fondu
- poskytovanie faktografických a bibliografických informácií z vlastných primárnych
a sekundárnych prameňov a databáz
- prístup do elektronickej formy zbierky zákonov
- prístup na internet a do externých databáz
- reprografické služby.
K 31.12.2003 sa v KF nachádzalo 82 453 kn. j.
V priebehu daného roka do fondov pribudlo 2 278 kn. j. za takmer 579 000 Sk.
Evidovali sme 6 230 registrovaných používateľov, toto číslo má žiaľ zostupnú tendenciu.
Naopak výpožičky za 1 rok vzrástli o viac ako 20 000 a dosiahli číslo 251 000, z toho
prezenčné výpožičky 35 500.
Tieto čísla môžeme spriemerovať a dostaneme 7,6 výpožičky na 1 obyvateľa a 40,3
výpožičky na 1 čitateľa. Obrat fondu je 3,04.
V r. 2003 navštívilo knižnicu viac ako 93 000 ľudí. Priemerná denná návštevnosť bola 430
osôb.
Vysokú úroveň majú naše kultúrno-výchovné a vzdelávacie podujatia. V minulom roku
pracovníčky knižnice zorganizovali 302 BIV, exkurzií, slávnostných zápisov, besied,
rôznych tematických podujatí, kvízov, výstav a pod., na ktorých sa zúčastnilo 8 a pol tisíc
návštevníkov.
Na význame naberá poskytovanie bibliografických a faktografických informácií. Vlani sme
ich registrovali takmer 28 000. Tu treba podotknúť, že poskytované informácie sú evidované
automatizovaným knižničným systémom PC-LIB, v ktorom sa realizujú všetky knižničnovýpožičné a informačné činnosti. Zautomatizované sú všetky úseky knižnično-informačných
služieb, okrem pobočiek. Veľkosť databázy automatizovaného knižničného systému PC-LIB
dnes odhadujem na 850 MB, s ročným prírastkom 150 MB.
Aj keď posledné roky z finančného hľadiska knižnici veľmi neprajú, predsa len sa nám
podarilo v minulom roku opraviť fasádu budovy, debarierizovať vstup do knižnice a v jarných
mesiacoch tohto roku sme zrekonštruovali prízemie centrálnej budovy, čím sme vytvorili
multimediálne centrum, v ktorom sa do jedného celku spojila čitáreň novín a časopisov,
s verejným prípojným miestom na internet, úsekom hudobných dokumentov
a reprografickými službami.
Za každým jedným číslom, ktoré tu dnes odznelo, za každou službou, ktorá bola zrealizovaná
a aj v týchto chvíľach je poskytovaná, musíme vidieť človeka. My knihovníci si automaticky
predstavíme čitateľa – používateľa. Ale ja teraz konkrétne myslím na 15 odborných
pracovníčok knižnice, z ktorých mnohé, keďže priemerný vek je 44,5 roka, venovali práci
v knižnici mnoho statočných rokov, či dokonca celý svoj profesionálny život.
O pár dní si pripomenieme 175. výročie založenia 1. verejnej knižnice na Slovensku
v Liptovskom Mikuláši G. F. Belopotockým. Pripomenieme si ju s vedomím jej dôležitosti
a významu, ktorý prekročil rámec lokálnej alebo regionálnej knižnice. Jej vznik a 14 ročné
úspešné účinkovanie bolo nezvyčajne silnou ideovou vzpruhou pre zakladanie a pôsobenie
knižníc nového typu, knižníc, ktorých dvere sa otvorili pre každého, kto sa mohol a chcel
v nich učiť a naučiť sa kultúrnejšie myslieť, pracovať, žiť.
Dnešná mikulášska verejná knižnica prešla od Belopotockého čias dlhú cestu – reálne
i obrazne. Snaží sa držať krok s vývinom spoločnosti a uspokojovať jej kultúrne, informačné
a vzdelávacie požiadavky. Vždy sa budeme hrdo hlásiť k menu svojho zakladateľa a rozvíjať
jeho ideu. Dnes, keď za všetkým vidíme len peniaze a keď všetko musí prinášať okamžitý
ekonomický prínos, to knižnice so svojím poslaním nemajú ľahké. Ale ľahké to predsa nemal
ani Belopotocký. Vo vyspelej kultúrnej spoločnosti s vysokou vzdelanostnou úrovňou
občanov majú verejné knižnice svoje pevné miesto a určenú úlohu. Mikulášska verejná
knižnica aj vzhľadom na historický odkaz svoje miesto a úlohu v spoločnosti pozná veľmi
dobre, spoločenská požiadavka je jasná, tak si držme navzájom palce, aby každý, kto môže
a chce sa učiť a naučiť kultúrnejšie myslieť, pracovať, žiť mohol nájsť a otvoriť dvere do
knižnice.
Fiačanová Daniela – Ferenčík Vladimír: Knižnica Matúša Blahu – výsledky výskumu
Na dnešnom kolokviu sa chceme podeliť s poznatkami a problémami získanými pri inventúre
respektíve pri rekonštrukcii seniorálnej historickej knižnice Matúša Blahu.
Na začiatok niekoľko informácii kto je Matúš Blaho. Rodák z Turca – osobnosť Liptova. Je to
osobnosť, ktorého životom a dielom sa môžeme inšpirovať i dnes. Životný portrét Matúša
Blahu dostal svoju ustálenú podobu v nekrológu Gašpara Fejérpataky – Belopotockého už
v roku 1837. Spomedzi životopisných dát a faktov vyčnievajú v nekrológu emocionálne
ladené charakterizačné prvky dlhoročného vrbicko-svätomikulášskeho kazateľa s dôrazom na
jeho v mieste žitia dôležité zásluhy. Belopotocký pripojil k životopisu aj bibliografiu
Blahových kázní vydaných tlačou a časť testamentu, v ktorom 11 bod znie :
„Svoju velikú znamenitými dielami ozdobenú knihovňu poručil Liptovskému Senioratu tak,
aby každý kňaz i učiteľ školy z nej knihy vypožičiavať si mohol“.
Matúš Blaho sa narodil začiatkom augusta 1772 v Turčianskej Bystričke a pokrstený bol 18.
augusta 1772 v artikulárnej cirkvi v Necpaloch. Blahovská rodina v Bystričke bola početná.
Základnú školu vychodil v rodnej Bystričke. Počas jeho detstva sa významne zmenili
politické i náboženské pomery. Roku 1781 vydal panovník Jozef II. tolerančný patent. Na
tomto základe mohol byť obnovený martinský evanjelický zbor, kde patrila i Bystrička. Od
roku 1784 tu účinkoval kňaz Ondrej Plachý, vynikajúci osvietenský vedec a spisovateľ,
ktorého zásluhou bol nadaný Matúš Blaho poslaný študovať do Kremnice, Banskej Bystrice,
Bratislavy a teológiu študoval vo Wittenbergu. Aby získal prostriedky na ďalšie štúdium
s cieľom pôsobiť ako profesor, prijal miesto vychovávateľa v rodine Štefana Zerdahelyho.
Práve vtedy vrbicko-svätomikulášsky evanjelický cirkevný zbor prostredníctvom svojho
chorého farára Emericha Berzevického poslal prosbu do Bratislavy, aby do zboru poslali
svedomitého, vzdelaného kaplána-diakona, ktorý by mohol viesť zborovú prácu počas jeho
choroby. Pozvanie prijal Matúš Blaho, pretože túžil poznať zborovú prácu. Dohoda bola
určená na pol roka. Ordinovaný za kňaza bol cestou do Liptovského Mikuláša v Modre, aby
chorý domáci farár Berzevický nemal starosti. Cestou do Liptova navštívil svojich príbuzných
v Bystričke pri Martine. Asi 12 dní účinkoval Matúš Blaho po boku Berzevického. Vysilený,
chorý Berzevický zomiera a mladý Matúš Blaho sa sám ujal správy veľkého zboru ako
administrátor. Vrbicko-svätomikulášsky zbor spoznal výborné vedomosti, vzdelanie a
schopnosti mladého kňaza a hoci vtedy kandidovalo 6 skúsených farárov na miesto zborového
farára, jednohlasne si vyvolili za svojho duchovného vodcu Matúša Blahu, ktorý sa zriekol
profesorskej dráhy a stal sa takmer na 40 rokov – predným slova Božieho kazateľom. Zbor
mal vtedy 6000 cirkevníkov a skladal sa z matkocirkvi (Vrbica a Mikuláš) a 13 fílií.
Matúš Blaho v duchovnej službe vynikal ako kazateľ, vynikal sociálnym cítením. Do
pokladnice duchovnej literatúry prispel vydaním siedmich kázňových publikácií, vlastnil
bohatú osobnú knižnicu, založil vdovsko-sirotský ústav Liptovského seniorátu. Všetky svoje
úspory venoval na podporu dobročinnosti – podporu vdov, sirôt, bedárov, ale aj na podporu
slovenskej literatúry a kultúry, na podporu stavieb škôl, kostolov. Liptovské bratstvo si ho
ocenilo voľbou za liptovského seniora, ktorým bol až do smrti.
Dvakrát kandidoval za superintendenta preddunajského dištriktu. Počas jeho účinkovania
v zbore sa úradné cirkevné dokumenty, zápisnice miesto latinčiny začali písať po slovensky.
Zomrel na dlhotrvajúcu chorobu (astmu) dňa 21. marca 1837 v L. Sv. Mikuláši, kde je i
pochovaný.
Knižnica Matúša Blahu
Podľa Blahovej testamentálnej vôle správcom jeho osobnej knižnice sa stal „velebný
evanjelický Liptovský Seniorát“. Po jeho smrti knižnica dostala meno Blahovská kňazská
knižnica evanjelického a. v. seniorátu liptovského, čo dokumentuje aj neskoršia pečiatka,
ktorú dal zhotoviť seniorát. Časť kníh je opečiatkovaná touto pečiatkou. Liptovský seniorát
opatroval Blahovu knižnicu ako vzácne dedičstvo, lenže register pôvodných kníh sa dodnes
neobjavil a tak nevieme povedať, čo sa podarilo zachovať z pôvodného rozsahu dodnes.
Blahova knižnica sa dopĺňala knihami podpísanými M.M.Hodžom, Jánom Borbisom,
B.Baltíkom. Po smrti farára Samuela Peressényiho dostal sa do knižnice jeho knižný fond.
Ďalší knižný fond je značený podpismi J. B. Horváth. V rokoch 1950 – 51 na základe nového
územného usporiadania vznikol nový Liptovsko – oravský seniorát a knižnica oravského
seniorátu sa stala súčasťou Blahovskej kňazskej knižnice.
Knižnica bola od čias účinkovania Matúša Blahu v Liptovskom Mikuláši súčasťou farskej
kancelárie až do roku prestavby fary z bytových priestorov na priestory cirkevného zboru – vo
fare bola zriadená školská trieda (5. ročník), kancelária učiteľa, zborové miestnosti pre
Nedeľnú školu, neskoršie byt kostolníka a Blahovská kňazská knižnica (knižný fond) bol
preložený do kancelárie učiteľa. Až v 70-tych rokoch minulého storočia sa o knižnicu začala
zaujímať Matica slovenská a seniorát hľadal knihovníka. V 80-tych rokoch bol knihovníkom
farár Štefan Jakoby z Jasenovej, ktorý vykonal záslužnú prácu, keď vtedy prítomný knižný
fond Blahovskej knižnice zapísal aj s oravským knižným fondom. Vytvoril skupiny podľa
tematického obsahu a prikročil ku katalogizácií. Vytvoril abecedný zoznam autorov v každej
skupine a zároveň s ním vecný zoznam tak, že na katalogizačných lístkoch vecného zoznamu
nájde bádateľ autora knihy, jej inventárne číslo, aby ju mohol vyhľadať. V rokoch 1985 –
1987 spracoval pasportizačnú správu Jozef Kasanický, bývalý riaditeľ Múzea Janka Kráľa
v Liptovskom Mikuláši. Podľa prírastkovej knihy a spracovaných katalógov (prírastkový a
predmetový) knižný fond Blahovskej kňazskej knižnice mal obsahovať 904 spracovaných a
256 nespracovaných zväzkov spolu 1160 zväzkov.
Na základe vzájomnej dohody medzi Seniorským úradom Liptovsko-oravského seniorátu a
Múzeom Janka Kráľa bola uskutočnená fyzická inventúra Blahovskej kňazskej knižnice. Dlhé
roky bola umiestnená na starej fare v priestoroch Cirkevného zboru Liptovský Mikuláš pod
nie veľmi dôsledným dohľadom. Rôznymi strastiplnými cestičkami dostala sa cez prízemné
priestory Tranoscia a. s. na prechodnú dobu do priestorov bývalej pošty v Liptovskom
Hrádku-Dovalove, odtiaľ na balkón Kultúrneho domu v Liptovskom Hrádku-Dovalove a za
nejaký čas do priestorov zborového domu Cirkevného zboru Liptovský Hrádok-Dovalovo.
Prišiel čas pokračovať v prerušenej práci farára Štefana Jakobyho. Nanovo sa urobila fyzická
inventúra a bolo zistené, že chýba 98 zväzkov zapísaných kníh. Pretože našou snahou je
skompletizovať, čo najlepšie a najzodpovednejšie Blahovskú kňazskú historickú knižnicu,
vykonáva sa prieskum vo farských knižniciach, či sa tam nenachádzajú chýbajúce knihy.
Dodnes sa podarilo objaviť približne 20 kníh zapísaných a 119 kníh s vlastnoručným
podpisom alebo s pečiatkou Blahovskej kňazskej knižnice, ktoré patrili do historickej
knižnice.
Popri inventúre Blahovskej kňazskej knižnice a vyhotovení nových katalogizačných lístkov
Liptovsko-oravský seniorát usporiadal aj všetky svoje archívne písomnosti, ktoré sa
nachádzajú toho času v 220 archívnych krabiciach. Celkový finančný obnos len priamych
nákladov/materiál, odmena za brigádnickú prácu, nábytková zostava/ vložený seniorátom do
tejto akcie predstavuje doposiaľ 170.000,-Sk.
Tejto veľkej úlohy s cieľom dokončiť pôvodný zámer sa ujal senior Liptovsko-oravského
seniorátu Mgr. Vladimír Ferenčík s ochotnými spolupracovníkmi, keď svojho času prehlásil,
že knižnica a archívne dokumenty seniorátu budú presunuté na stabilné miesto jedine ako
zriadené. Toho času sa všetko nachádza už v spomínanom zborovom dome Cirkevného zboru
Liptovský Hrádok-Dovalovo a nakoľko sa v lete 2004 Seniorský úrad presťahoval do
Liptovského Mikuláša, je zámerom, aby knižnica a archívne dokumenty seniorátu boli
presťahované podľa možnosti do zborového domu Cirkevného zboru Liptovský Mikuláš
a naplno sprístupnené bádateľskej verejnosti.
Blahovská kňazská knižnica bola taktiež predstavená v jeseni 2003 v náboženskej relácii
Slovenskej televízie Televízny posol. Voleným seniorálnym archivárom je v súčasnosti
Stanislav Žiška, zborový dozorca Cirkevného zboru Hybe, ktorý nad vzácnym darom drží
ochrannú ruku.
Všeobecne sa dá povedať, že knižnica je súborom teologickej a kresťansko-náboženskej
literatúry. Knihy sú delené: praktická teológia, systematická teológia a filozofia , biblická
teológia, dejiny, právo, rôzne. Najstaršia kniha je datovaná rokom 1614. Knihy sú v jazyku
latinskom, nemeckom, maďarskom, starej češtine, srbo-chorváčtine, slovenčine. Keďže naša
práca nie je ešte ukončená, nedá sa zhodnotiť súčasný rozsah knižnice, časová skladba fondu,
obsahová skladba fondu. Po rekonštrukcii Blahovskej kňazskej knižnice, spracovanej aj
v elektronickej podobe by sme chceli uvedenú knižnicu zaradiť medzi historické knižnice
Slovenska.
Ó Hospodine, pomáhaj! Ó Hospodine, popraj zdaru! Žalm 118, 25
Fiačanová Daniela: Gašpar Fejérpataky – Belopotocký - život a dielo
Stará životná múdrosť vraví, že prezieravý človek sa rád pozerá i dozadu do histórie. Veď
história je pokladnica skúseností, ktorá nám už neraz otvorila mnohé nové obzory. Liptov ako
kolíska a súčasne i bašta slovenského národného povedomia vložil do venca našej kultúry a
vzdelanosti nejeden pozoruhodný vklad. Vzácnou pokladnicou kultúrnych skúseností a aktivít
je Lipták Gašpar Fejérpataky-Belopotocký. Jeho vzácne mnohé tohtoročné výročia podnietili i
dnešné naše kolokvium, že sa koná v Liptovskom Mikuláši.
Kto to bol a čo všetko vykonal?
Jeho priamy pokračovateľ Rehor Uram – Podtatranský okrem iného napísal: citujem :
Tisíce hláv k tebe kráčať bude,
národ poslov svojich vypraví
a na tvojho tela časnej hrude
pomník slávy tebe vystaví.
Dnes Gašpar Fejérpataky – Belopotocký má niekoľko pomníkov v Liptovskom Mikuláši.
Pomníky slávy sú vystavené, ale Belopotocký je stále živý medzi nami. Sial zdravé zrno i
pestrofarebné semiačka a dnes sú plné klasy a kvitnú prekrásne kvety.
Život a dielo Gašpara Fejérpataky – Belopotockého sa viaže na zložité obdobie slovenských
dejín. Je medzigeneračný a teda i dosť netypický predstaviteľ našej obrodeneckej kultúry. Je
jeden z najznámejších organizátorov kultúrneho života v čase národného zjednocovacieho
úsilia – praktik kultúry i kultúrny praktik. Určujúcim činiteľom pri životnom profilovaní
Gašpara Fejérpataky – Belopotockého bola jeho zrastenosť s konkrétnym životom a snaha
pozmeniť ho v zmysle reálnych pokrokových ideálov.
Liptovský Mikuláš a s ním celý Liptov mal v dobe národného obrodenia osobitne závažnú
úlohu, za ktorú vďačí jednak starším kultúrnym tradíciám v období humanizmu, reformácie i
baroka, jednak osobnostiam, ktoré svojou literárnou, kultúrno-organizačnou činnosťou
významne zasiahli do celonárodného pohybu.
V osobnosti, výchove, vzdelaní i životnom postoji Gašpara Fejérpataky – Belopotockého
doznieva sláva kultúrneho paludzského artikulárneho strediska. Pochádzal zo zemianskej
rodiny z Kľačian a Malatína. Jeho rodostrom začína pradedom Bosinom v roku 1248. Narodil
sa 1. januára 1794 v Paludzi. Krstil ho farár Michal Zorkóczy v artikulárnom chráme
v Paludzi. Jeho otec Mikuláš hospodáril tam na prenajatom majetku od zemana rodom
z Turca Gašpara Plathyho. Súčasne remeselníčil ako knihár. Belopotocký vo vlastnom
životopise poznamenal: „Môj otec býval v drevenom dome, mal dve izby, priestranný dvor,
dva biele kone (sivky), dva voly, kravy a iný ku hospodárstvu patriaci dobytok a hydinu“.
Jeho matka Mária, rodená Benická – zemanka, zomrela, keď mal 6 rokov. (utopila sa
v rozvodnenej rieke) a zomrel mu aj jeho vlastný ročný brat Ján. Základnú školu vychodil
v Paludzi. Učil ho šikovný, ale prísny učiteľ Ján Ruttkay po „slovenský“ a latinsky.
Belopotocký o ňom podáva svedectvo: „…i so záhradníctvom sa zapodieval a pekné stromy
pestoval. I rôzne ručné práce vykonával v škole a všeličo robil z dreva…“.V rokoch 1805 –
1807 študoval v Kežmarku, toto štúdium pre zlú finančnú situáciu v rodine nedokončil. Jeho
otec sa druhýkrát oženil a Belopotocký dostal skutočne zlú macochu. Vyučil sa pri svojom
otcovi za knihára. Celý život však smútil, že nedoštudoval. Stále myslel na hodnotenie svojho
profesora v Kežmarku pána Nedlera, ktorý povedal, že má dary ducha a v učení je pilný.
Ako 16 ročný odchádza na vandrovku a roky strávené v Kežmarku, Levoči, Košiciach,
Lučenci, Budapešti a Viedni mu boli životnou školou. Študoval ako samouk. Napríklad
súkromne navštevoval aj kresliarsku školu v Pešti a kresliarsku akadémiu vo Viedni.
Samovzdelávaním dosiahol úrovne vysokoškoláka svojej doby. Držal sa porekadla: „Čo
piatku strovíš, len sa hrdo drž!“
Domov do Paludze sa vracia v roku 1815, nie zo svojej vôle. Píše: “Ja som vypadol zo džbara
do šechtára…“ Pracuje 6 rokov pri svojom otcovi a macoche. Pokúša sa skladať prvé verše.
Slovenskými veršami sa vďačí svojej prvej láske – spolužiačke Terke. Belopotockého
macocha klebetami rozbila tento nádejný púčik lásky. Vo veršoch si píšu listy s ďalším
liptovským zemanom – veršovníkom Jánom Čemickým z Hliníka. Skladá vinše vo veršoch
k meninám, svadbám a iným spoločenským udalostiam. Prvá jeho báseň – Připomínání vyšla
tlačou v Palkovičovom Týdenníku v roku 1818. Druhá – Palkovičov Kalendár rok 1819 –
Píseň na máj. Potom už svoje práce pravidelne posiela Palkovičovi i do iných časopisov,
najmä českých.
Na jeho vývoj kladne vplývala i otcova najmladšia sestra tetka Žofia, vydatá za evanjelickým
farárom v Hybiach za Samue1om Orfanidesom, ktorého synmi boli literárne činný Ján a
najmä Ľudovít Samuel Orfanides (1818 – 1895), ktorý prispieval do levočskej Jitřenky, bol
známy ovocinár a včelár, šíriteľ hospodárskeho pokroku v rodisku i v Liptove.
Belopotocký túžil sa osamostatniť. Vyplatil rodičovské dlhy a 4. júla 1821 sa odsťahoval a
usadil v Liptovskom Svätom Mikuláši. Tu pôsobil ako knihár a kníhkupec. Po usadení sa
v Liptovskom Mikuláši a prekonaní počiatočných ťažkostí, bolo pre neho prvé desaťročie
pôsobenia v meste šťastným obdobím.
Liptovskom Mikuláši nadviazal priateľské vzťahy so seniorom Matúšom Blahom,
evanjelickým a. v. farárom. Tento vzťah opísal takto: „ Stýkanie sa s výborným a vysoko
učeným mužom Matúšom Blahom znamenite na mňa pôsobilo. Veľmi ma zaujímali jeho
výborné, do života siahajúce kázne, ktoré som v chráme vždy so zvláštnou pozornosťou
počúval a k Blahovi zvláštnu úctu, dôveru a lásku cítil, i veľmi na mňa pôsobili. Keď roku
1829 Matúš Blaho vydával svoje kázne, bol som mu pri tom nápomocným v prepisovaní,
prezeraní rukopisov a opravovaní tlače“.
Priateľstvo s Jurajom Bartošom, rímsko-katolíckym farárom opísal takto: „…hneď od prvého
vzhliadnutia sme spolu obcovali a v priateľstve žili“.
Od roku 1824 si systematicky písal s Jánom Kollárom. Cieľavedome sa pripravoval na široké
rozvinutie svojej kultúrno-organizačnej a osvetovo-vydavateľskej činnosti. Získal široké
praktické hospodárske i politické vedomosti. Dialo sa tak prostredníctvom bohatej
korešpondencie odkiaľ mal autentické a čerstvé správy z celého kultúrneho, literárneho
slovensko-českého kontextu. Študoval diela filozofov ako napríklad Herderovo dielo
zapôsobilo naň s rešpektovaním slobodného vývinu národov a humanitného princípu ako
cieľa vývinu ľudstva. Pavel Jozef Šafárik mu imponoval bohatstvom vedeckých faktov o
Slovanoch a dôkazmi o ich účasti na budovaní európskej kultúry a civilizácie. Tieto poznatky
Šafárikovho diela i Herderovho diela propagoval neskôr vo svojich kalendároch. Z výrazných
čŕt Belopotockého myslenia je optimistická viera v ustavičný vývin života slovenskej
spoločnosti i každého jednotlivca v nej.
Prvým najmarkantnejším výsledkom bolo Belopotockého ustanovenie početne veľkej siete
stálych i príležitostných komisionárov, prostredníctvom ktorých distribuoval prakticky na
celé po slovensky hovoriace územie Uhorska slovenské a české knihy, časopisy a kalendáre.
Ani jeho český predchodca Václav Matej Kramerius nemal vytvorenú takú bohatú sieť
komisionárov prostredníctvom krajinských povozníkov ako Belopotocký.
V rodinnom živote boli aj smutné chvíle. V roku 1826 mu zomrela sestra Zuzana, brat Samuel
a v roku 1827 zomrel i jeho otec vo veku 61 rokov. Po smútku prišli radostnejšie chvíle 27.
júla 1828 sa oženil s Annou Zuzanou Vitališovou, dcérou stoličného komisára. Belopotocký
mal vtedy 34 a pol roka a jeho manželka 19 rokov. Zozbieral všetky vinše, verše a reči pri
sobáši, prepísal ich a zhotovil knižku pod názvom: Předmluva při sobáši a básně, verše i
vinše ku svadbě Kašpara Fejérpatakyho. V tejto knižočke sú i verše Jána Čemického a
sobášna reč seniora Matúša Blahu. Matúš Blaho takto charakterizoval FejérpatakyBelopotockého: „ Vy máte mnoho ctitelu na svete. Vaše výborné a ctihodné vlastnosti, váš
znamenite vzdelaný, všelikým pekným a užitečným umením vyozdobený rozum, vaše znamenitá
šlechetnosť, svedomitosť, střízlivosť, ke všemu dobrému vždy hotová príčinlivosť, vaše
znamenitá ve svém povolání umělosť a šikovnosť, vaše znamenité v literním umění práce a
zásluhy, jako jsou na ďaleko a na široko nejen v naši milé vlasti, než i v jiných krajinách
známe „ atď.
Dňa 1. novembra 1829 zakladá ľudovú požičovňu kníh „slovenskou pujčovní Bibliotheku“.
Do knižnice nakúpil kníh za 500 zlatých. Do kníh pripojil aj vysvetlenia „nejasnejších“ slov a
tak požičiaval knihy každému, kto chcel čítať. V roku 1838 rozmýšľal pripojiť svoju
knižnicu ku Blahovskej kňazskej knižnici, v roku 1843 prišiel od kráľovskej rady zákaz
požičiavať verejnosti knihy. Belopotocký si už nežiadal povolenie na knižnicu. V tomto roku
bola v meste založená knižnica nedeľnej školy a pomerne slušne sa rozširovala seniorálna
knižnica a tak podporoval tieto knižnice.
Do šťastného obdobia prvého desaťročia Belopotockého pobytu v Mikuláši zapadá aj
založenie prvého slovenského ochotníckeho divadla, „Diwadla slowanského swätomikulášskeho“. Podnikavý zeman rozpomenul sa na nemecké divadlá v slovensko-nemeckých
mestečkách, ako aj v Pešti a vo Viedni, kde bol skoro denným hosťom a vykonal skutok
historicky najzávažnejší. Hoci vedel, že kniha zapaľuje plameň vedomia človeka a je
neodmysliteľnou súčiastkou vzdelávania národa, vedel i to, že mnoho ľudí nevie čítať a písať.
Slovenských knižiek bolo poskromne a predsa národ čítal. Čítal z javísk. Hovorenému slovu
v materinskom jazyku rozumel každý. Divadlo sa stalo zrkadlom, v ktorom sa našiel každý.
Jedinečnú úlohu s dosahom na celé Slovensko zohrala jeho nakladateľská a vydavateľská
práca. Od roku 1830 začal vydávať Nowý i starý wlastenský kaledář od roku 1842 s prílohou
Slovenský Pozorník – vtedy najrozšírenejšou knihou na Slovensku. Vydal divadelné hry Jána
Chalupku, písal učebnice, prekladal, bol literárne činný, publikoval zo života Liptákov i
Slovákov vôbec, hlavne v českej dobovej tlači (Květy, Čechoslav, Časopis Českého múzea) a
vo svojich kalendároch. Ako publicista sa zaradil priamo do boja proti feudalizmu a
alkoholizmu. Chcel byť aj tlačiarom, jeho snom bolo založiť slovenskú tlačiareň
v Liptovskom Mikuláši. Pre nepriazeň doby sa mu to nepodarilo.
V roku 1833 na požiadanie mešťanov Svätého Mikuláša sa stáva riadnym občanom mesta
(mešťanom) a podľa dobového zvyku zaplatil mestu 27 zlatých 30 grošov, k tomu daroval
mestu nový protokol a sľúbil, že v slušných veciach bude s nimi držať.
Čím viac silnel slovenský národný pohyb, tým viac sa prehlboval rozpor medzi
maďarizujúcim zemianstvom. Belopotocký je osočovaný zo strany svojich nepriateľov a
prichádza i k násilnostiam voči jeho osobe. V obchode (sklepe) Knorovského ho takmer do
smrti zbili. To už mal ďalšieho veľkého priateľa Michala Miloslava Hodžu. Belopotocký sa
nevzdáva. Posilnený Hodžom pokračuje vo svojej národno-buditeľskej práci. V roku 1840
zakladá nedeľnú školu, kde aj vyučuje, zakladá spolok striezlivosti. Rozširujú s Hodžom
knižnice, posiela nadaných chlapcov na štúdiá a remeslá do Prahy. Jozef Božetech Klemens
ako vďaku za jeho obetavosť namaľoval jeho portrét a dal ho rozmnožiť. Ľudovítovi Štúrovi
posiela 4000 zlatých kauciu, aby mohol vydávať „Slovenskje Národnje Novini“ v roku 1845.
Vo veci spisovného jazyka (Štúrov program) bol síce kolísavý, ale stál pri založení
celonárodného osvetového spolku Tatrín (1844) a prijal funkciu pokladníka – počtovníka,
pretože bol považovaný za muža svedomitého a majetného, skúseného v podnikaní. Vo
funkcii bol síce iba dva roky, ale vykonal nesmierne dôležitú a ťažkú prácu. V čase revolúcie
meruôsmych rokov bol vyšetrovaný i zajatý maďarským vojskom a odvlečený na Dolnú zem.
Celý krutý pobyt opísal vo vlastnom životopise veľmi podrobne a zaujímavo.
Po revolúcií bol krátko slúžnodvorským, cisársko-kráľovským sirotským otcom, prísediacim
kolegiálneho súdu, v rokoch 1857 – 1861 bol pisárom u advokáta v Námestove, odkiaľ sa
znova vrátil do Mikuláša a žil utiahnutý do rodinného kruhu s manželkou a so synom
Bohumilom Zvěstoňom (narodený 12. septembra 1833, ktorý študoval v Mikuláši a v Prahe).
Narodila sa mu aj dcéra Mária Antónia, ktorá po 13 dňoch umrela. Belopotocký sa však stále
zaujímal o veci duchovné, hoci podľa svedectva mikulášskeho učiteľa Rehora Urama
Podtatranského a Klementíny Ruppeldtovej vídali Belopotockého v jeho starobe, ako sedával
so sklonenou hlavou, šedivý nad vlnami Váhu pri Ondrašovej, a bol smutný a zamyslený.
V čase jeho staroby bol vrbickosvätomikulášskym farárom Fridrich Baltik a ten napísal:
„Tento starec vedomec na faru do mojej súkromnej knižnice pilne chodieval a každý literárny
nový plod s najväčšou ochotou až do úplnej smrti k prečítaniu si brával. Bol on literát
zvláštny, samorostlý, cudzej mienke menej prístupný a práve tým najzaujímavejší. A
najpamätnejšie z poslednej doby je zaiste to, keď na obed dňa 18. mája 1874, v ktorý deň o 4.
popoludní zomrel – pravdepodobne na ochrnutie pľúc, ešte sa pred svojimi sťažoval, že si
k čítaniu na deň doma nejakú zlú knihu pochytil“.
Gašpar Fejérpataky Belopotocký zomrel 18. mája 1874 vo veku 80 rokov v Liptovskom
Svätom Mikuláši, kde bol aj pochovaný. Dnes je jeho pomník na Vrbickom cintoríne
v Liptovskom Mikuláši. Jeho socha zdobí hlavné námestie v Liptovskom Mikuláši.
Na jeho pomníku na cintoríne je nápis: Pamiatke Gašpara Fejérpataky – Belopotockého, 1.
január 1794 – 18. mája 1874, priekopníka – buditeľa, bojovníka – trpiteľa, venoval odbor
Matice slovenskej v Liptovskom sv. Mikuláši roku 1925.
Slovenský veršovec Gašpar Fejérpataky – Belopotocký si napísal aj hrobový nápis – epitaf:
Zde leží ten, který písal kalendáře,
čas, chvíli budoucí lidem předpovídal,
s pravotením svého pul života zmaře,
mnoho i veršoval, i drahne kníh vydal.
I životopis svůj nechal opravdový
a sám si napísal ten nápis hrobový.
Pomníky slávy Belopotockému dnes dopĺňa aj tabuľa z bieleho mramoru na objekte Knižnice
Gašpara Fejérpataky-Belopotockého. V Liptovskom Mikuláši je ulica Belopotockého, park
Belopotockého. Divadelný súbor nesie jeho meno, národná divadelná prehliadka konaná
každé dva roky má názov Belopotockého Mikuláš, chýba dnes pamätná tabuľa na budove
Čierneho orla, ktorá dokumentovala historický divadelný čin Belopotockého, pretože sa
budova opravovala, nachádza sa v depozitoch Liptovského múzea, len ju treba nanovo
umiestniť na budovu – nemá to kto uskutočniť. Druhá divadelná pamätná tabuľa sa nachádza
na budove Slovenského múzea ochrany prírody a jaskyniarstva. Je zhotovená pamätná plaketa
a reliéf Belopotockého od akademického mikulášskeho sochára Alfonza Gromu. Pri 200.
výročí narodenia Belopotockého bola zhotovená príležitostná pečiatka Belopotockého – návrh
pečiatky zhotovil Dr. Jaroslav Uhel. Existuje busta Belopotockého, ktorá sa nachádza
v divadle v Žiline od akademického sochára S. Bíroša, z roku 1954, existuje mnoho
pamiatkových predmetov z úcty k Belopotockému.
Záverom už len vlastnú výpoveď Belopotockého: Matku vlastnú som nepoznal, macocha ma
cvičila, manželka ma nerada videla, ľudia ma prenasledovali, nenávideli, nikto ma nemaznal.
Týmto utrpením stal som sa tým, čím som bol.
Kaňka Jan: Bibliografie horolezeckých průvodců po Vysokých Tatrách
Úvod
Průvodcovská či příručková literatura nebývá příliš často předmětem zájmu bibliografů, a
když, tak většinou okrajově a doplňkově. Soupisy horolezeckých průvodců se však objevují,
ať už na poli sportovní a tělovýchovné či vlastivědné literatury, málokdy však jde o speciální
bibliografie věnované výhradně těmto publikacím. Pokusy o takto úzce zaměřené bibliografie
lze dnes nalézt na WWW stránkách různých horolezeckých spolků či individuálních nadšenců, jejich slabinou jsou však většinou neúplnost a formální nedostatky. Bibliografie, kterou
komentuje tento příspěvek, se snaží oba výše zmíněné nedostatky odstranit. Je rovněž publikována v prostředí WWW 1 , jakožto nejvhodnějším pro neuzavřenou a průběžně doplňovanou
práci, a také nejpřístupnějším a nejdosažitelnějším pro případné zájemce, kterými mohou být
horolezci, sportovní historikové, regionální badatelé apod. Snaží se bibliograficky zachytit a
popsat historický vývoj specifického sportovního odvětví a jeho literatury na území vzácné a
unikátní přírodní oblasti, kterou Vysoké Tatry bezpochyby jsou.
Formální charakteristika
Horolezecké průvodce 2 ve formě tištěných publikací dnes obsahují víceméně standardně
strukturované údaje a jejich identifikace není problematická. Poněkud jinak tomu bylo
v dobách, kdy nebyly horolezectví a vysokohorská turistika ještě chápány jakožto svébytné
sportovní či tělovýchovné disciplíny, ale spíše jako dobrodružství cestovatelského a „dobyvatelského“ charakteru (devatenácté století a počátek dvacátého). Tomu odpovídal i charakter
tehdejší horské literatury. Zmiňovaná bibliografie si neklade žádné chronologické omezení
směrem do minulosti a (výběrově) obsahuje záznamy děl i z této doby, přestože dokonale
nesplňují kritéria na žánrovou čistotu zachycených publikací. Vzhledem ke geografické situaci Vysokých Tater (hraniční území) a historicko-správnímu vývoji této oblasti nemůže mít
bibliografie ani žádná jazyková omezení – znamenalo by to neúplnost a zkreslení pohledu.
Jazyková pluralita (zejména ve smyslu slovensko-polsko-českém) je naopak pro daný typ
literární produkce typická a nelze ji opomenout.
Pokud jde o již zmíněnou standardní strukturu dnešních horolezeckých průvodců, lze ji poměrně dobře popsat. Hlavním rysem, který charakterizuje jejich zaměření, je geografické vymezení, a to v nejrůznější šíři, od publikací popisujících jediný vrchol či stěnu, přes nejtypičtější průvodce pro jednu skalní či horskou oblast až po publikace popisující z horolezeckého
hlediska např. území celého státu. Samotný obsah těchto publikací lze rozdělit, řekněme, na
část všeobecnou a zvláštní.
Část všeobecná obsahuje jednak informace o příslušné oblasti z hlediska historického, geografického (často s grafickým doprovodem ve formě schematické mapy území), přírodovědného (zejména geologického), dopravního (přístupy do oblasti a pohyb v ní), turistického
(ubytovací možnosti, stravování apod.) ad., jednak obsahuje informace o struktuře zvláštní
části, tzn. zda se průvodce snaží horolezecky dané území popsat v úplnosti či výběrově, jaký
grafický doprovod je použit a legenda k němu, zda má průvodce nějaké chronologické vymezení, jaká stupnice obtížnosti výstupů je v průvodci použita (často včetně komparačních tabulek) apod. V případě, že jde o popis jinojazyčné oblasti z hlediska místa vydání a jazyka publikace, obsahuje všeobecná část též informace jazykového charakteru (např. slovníček základních horolezeckých pojmů). Zpravidla bývá též uveden přehled literatury, ze které autor průvodce čerpal a odkazy na doplňkovou literaturu (zejména turistického rázu).
Zvláštní část průvodců již obsahuje samotné popisy tras horolezeckých výstupů – výstupových tras (v horolezeckém slangu jednoduše „cest“) a jejich variant, a to slovní a/nebo grafické. Slovní popis obsahuje typicky informace o přístupu k začátku výstupové trasy, o nástupu,
tzn. místě, kde trasa začíná, o samotném průstupu trasou (směr výstupu, důležité orientační
body, jistící možnosti, nejobtížnější – klíčová místa, celkové hodnocení trasy apod.), o sestupu, informace o časové náročnosti výstupu, o jeho obtížnosti (vyjádřené některou z všeobecně
používaných alfanumerických stupnic s případným slovním doprovodem), informace o výstroji a výzbroji vhodné pro výstup (zejména typ a množství potřebných jistících pomůcek),
jména účastníků a datum prvovýstupu (je-li známo) a často též informace o možnostech výstupu v zimním období. Grafický popis většinou zahrnuje již zmíněnou schematickou mapu
celé oblasti (často ve formě volné přílohy), schematické mapky jednotlivých popisovaných
podoblastí (hřebeny a údolí), nákresy či fotografie jednotlivých stěn s vyznačením výstupových tras a výběrově též technické nákresy jednotlivých výstupů, sestávající z všeobecně
užívaných a mezinárodně srozumitelných symbolů.
Za zmínku rovněž stojí skutečnost, že u tohoto typu literatury hrají významnou roli takové
faktory, jako fyzické rozměry (často kapesní formáty) či druh vazby (preference odolných
brožovaných vazeb), které významně ovlivňují její praktickou použitelnost.
Historický přehled a nejdůležitější publikace
Jak již bylo řečeno, hlavní náplní horolezeckých průvodců jsou popisy výstupových tras. První takový písemný dochovaný záznam o výstupu na jeden z vrcholů ve Vysokých Tatrách se
nachází v latinsky psaném díle Dávida Fröhlicha (1595-1648, Kežmarok) „Jádro praktického
zeměpisu“ z roku 1639 3 . Je zde popsán výstup na nejmenovaný štít, který autor v roce 1615
podnikl s přáteli, a přírodovědná (zejména meteorologická) pozorování, která při něm uskutečnil. S největší pravděpodobností šlo o Kežmarský štít (2 558 mnm).
Za první publikaci s rysy průvodce bývá někdy považováno dílo Albrechta Sydowa (17991861), pruského důstojníka kartografa, „Bemerkungen auf einer Reise im Jahre 1827 durch
die Beskiden über Krakau und Wieliczka nach den Central-Karpathen“ z roku 1830 4 . Jde
však spíše o cestopis s několika praktickými poznámkami a itineráři.
Za prvního skutečného, řekněme, „turistického“ průvodce po Tatrách se považuje až dílo Carla Leopolda Lohmeyera (1799-1873), lékárníka a vědce z Nysy (mj. zakladatele dnešní Skalnaté chaty), „Vierzehn Tage in den Central-Karpathen : einen Wegweiser nach einigen interessantesten Partien des Tatra-Gebirges und der Liptauer Alpen“ 5 , které vydal pod pseudonymem Reyemhol (příjmení autora psáno pozpátku) v roce 1842. Částečně se v něm nechal
inspirovat Sydowovým dílem, hlavními prameny informací však byly dva vlastní pobyty v
Tatrách – v roce 1839 a 1841. Průvodce již kromě všeobecných praktických informací o oblasti obsahuje konkrétní popisy několika turistických tras. Je doplněn také jednou z prvních
tatranských map v měřítku 1 : 210 000.
Důležitou roli na poli ediční činnosti týkající se Tater sehrál také Uherský karpatský spolek
(Ungarischen Karpathenvereins, Magyarországi Kárpát-egyesület), který byl založen
10. srpna 1873 ve Starém Smokovci. Kromě spolkových ročenek a časopisů (např. Die Karpathen, Turistaság és Alpinizmus či Turistik-Alpinismus-Winterpsort) lze vzpomenout průvodce
„Wegweiser durch die ungarischen Karpathen“ z roku 1888 6 , jehož autorem byl jeden
z agilních členů spolku, profesor přírodopisu na levočském gymnáziu, František Dénes
(1845–1934).
Jedním z nejhojněji vydávaných průvodců po Vysokých Tatrách v dějinách (a také důležitým
zdrojem pro další autory) bylo dílo středoškolského profesora z Wroclawi dr. Augusta Otta
„Die Hohe Tatra : praktischer Führer“ 7 . V rozmezí let 1891–1931 vyšel celkem dvanáctkrát.
Důležitým mezníkem ve vývoji průvodcovské literatury po Tatrách bylo vydání čtyřdílného
„Przewodnika po Tatrach“ v letech 1907–1912 8 , jehož autorem byl Janusz Chmielowski
(1878–1968), strojní inženýr, redaktor časopisu Hutnik a zakladatel Sekcje Turystycznej Towarzystwa Tatranskiego. Od vydání tohoto průvodce se co do charakteru rozlišují turistické a
horolezecké průvodce.
Z hlediska snah o zrovnoprávnění slovenštiny v tehdejších maďarizovaných Horních Uhrách
mělo velký význam vydání prvního průvodce po ve slovenském jazyce. „Sprievodca po Ta-
trách“ z pera Miloše Janošky (1884-1963) vyšel poprvé v roce 1911 9 , v přepracované podobě
pak v roce 1923 10 . Spolu s dalšími horaly z Lipovského Mikuláše, např. Andrejem Žuffou či
Kornelem Stodolou, patřil k významným průkopníkům vysokohorské turistiky a horolezectví
na Slovensku. Za dob rakousko-uherské monarchie byl zakládajícím členem Liptovské sekce
Uherského karpatského spolku a po vzniku ČSR také Tatranského spolku turistického (1919),
který se v roce 1920 stal součástí Klubu československých turistů. Ještě před samostatným
vydáním byl text Janoškova průvodce uveřejněn česky v druhém dílu „Slovenské čítanky“
vydané Moravsko-slezskou besedou v roce 1911 11 a následně v publikaci „Ilustrovaný průvodce po Slovensku“ 12 .
Autory prvního horolezeckého průvodce po Vysokých Tatrách v českém jazyce byli JUDr.
František Vilibald Kroutil (1907-1987), brněnský horolezec a publicista, člen Mezinárodního
olympijského výboru, s dr. Janem Gellnerem. Jejich dílo „Vysoké Tatry : horolezecký průvodce“ vyšlo ve čtyřech svazcích v letech 1935–1938 13 (vydány byly díly I., III., IV. a V.; k
vydání plánovaného II. dílu po německé okupaci v roce 1939 již nedošlo). Další, přepracovaná a rozšířená vydání vyšla v letech 1947 (čtyři díly ve dvou svazcích), 1956 (dva díly ve
dvou svazcích), 1974–1977 (tři svazky; ve spolupráci s MUDr. Ivanem Rotmanem). Jen pro
srovnání – ve stejné době (1934) byl vydán rovněž první horolezecký průvodce popisující
českou lezeckou oblast, a to „Horolezecká cvičení v Prachovských skalách 1930-1934 : Průvodce pro horolezce a turisty“ 14 Josefa Janeby. Kroutilův průvodce se stal na mnoho let základní příručkou československých horolezců v popisované oblasti a je dodnes používán.
Do roku 1951 spadá vydání prvního dílu svým rozsahem monumentální práce JUDr. Witolda
Henryka Paryského (1909-2000), horolezece, publicisty, redaktora časopisu Taternik, spoluautora uznávaného díla „Wielka encyklopedia tatrzańska“. Jeho průvodce „Tatry Wysokie :
przewodnik taternicki“ 15 má 25 dílů vydaných v rozmezí let 1951–1988 a popisuje jak polskou, tak slovenskou část Vysokých Tater. Další vydání pocházejí z let 1967–1968 (díly 1–8)
a 1992–1995 (kompletně).
Autorem dalšího rozsáhlého a detailně zpracovaného, tentokrát však slovenského průvodce, je
horolezec, chatař na Chatě pod Rysmi a Kežmarské chatě, člen Horské Služby, publicista a
výtvarník Arno Puškáš (1925-2001). Jeho dílo „Vysoké Tatry : horolezecký sprievodca : monografia“ 16 vydané v deseti dílech v letech 1957–1989 podává na zhruba 3000 stranách nejen
podrobný popis výstupových tras ve slovenské části Vysokých Tater, ale též zasvěcený přehled tatranských dějin, přírodovědnou charakteristiku, toponomastické poznámky a
v neposlední řadě bohatou a cennou bibliografii. Obsahuje též černobílé fotografie popisovaných stěn se zákresem výstupových tras.
Dalším důležitým slovenským autorem tatranské průvodcovské literatury byl Július Andráši
(1925-1995), horolezec, zakladatel a dlouholetý náčelník Horské služby a publicista. Spolu
W. H. Paryskim zpracoval např. výběrového průvodce „Vysoké Tatry : výber horolezeckých
výstupov“ (1974). Poněkud kontroverzní názory z hlediska bezpečnosti a úrazů v horách vyvolal jeho průvodce „Tatranské vrcholy : vysokohorský sprievodca“ (1966, 1973), který byl
koncipován jako turistický, ale popisuje rovněž množství výstupů již horolezeckého charakteru (zhruba do 3. stupně obtížnosti UIAA 17 ). Tyto trasy již nejsou po opatřeních TANAPu 18 od
70. let turistům přístupné, jejich popisy ve zmíněném průvodci však bývají využívány horolezci při sestupech a lehčích výstupech.
Současnost a vývoj
Přestože Vysoké Tatry patří ve srovnání s jinými světovými velehorami k nejmenším rozlohou, publikační aktivita v oblasti horolezeckých průvodců zde neustává a nelze ji – nejen
vzhledem k stále přibývajícím novým prvovýstupům – považovat za uzavřenou. Na solidním
základě rozsáhlých monografických prací zde vzniká množství výběrových publikací, které se
zaměřují na jednotlivé menší oblasti, popisují výstupy určitých stupňů obtížnosti či zohledňují
jejich popularitu. Vycházejí však i komplexně pojaté práce.
V Polsku jde např. o průvodce „Tatry : przewodnik szczegółowy“ 19 Władysława Cywińského,
který má plánovaný rozsah 60 dílů. V letech 1994–2003 vyšlo zatím 10 dílů. Z nových slovenských publikací lze zmínit publikaci „Horolezecký sprievodca : Vysoké Tatry : výber najkrajších klasických ciest“ 20 Róberta Gálfyho z roku 2002 (připravuje se 2. díl). V České republice vyšel v roce 2003 „Výběr horolezeckých cest ve Vysokých Tatrách“ 21 jehož autorem
je Petr Piskač.
Závěr
Bibliografie komentovaná tímto příspěvkem (citována v úvodu) si v současné době nemůže
činit nárok na úplnost a uzavřenost. Důvodem není jen zmiňovaná trvající ediční činnost
v této oblasti, ale také existence „šedé literatury“ – mnoha neoficiálně vydaných průvodců pro
potřeby určitého horolezeckého svazu či oddílu a v současné době především množství elektronických publikací v prostředí WWW na toto téma, které svým multimediálním charakterem a průběžně doplňovaným obsahem významně doplňují tištěnou produkci 22 .
Rozsah a struktura jednotlivých záznamů je dána různými zdroji a jejich kvalitou. Popisovaný
druh literatury, bohužel, nepatří k nejdostupnějším v knihovních fondech, a proto i jeho zastoupení v národních a dalších bibliografiích není úplné. Ze zmiňovaných důvodů nebude
pravděpodobně možné popsat všechny dokumenty de visu. U dostupných publikací budou
záznamy průběžně zpřesňovány (popis dle ISBD) a doplňovány o anotaci, faksimile obálek,
titulních listů apod. Soupis je řazen chronologicky dle roků vydání a jednotlivé díly vícedílných publikací, jakož i jejich různá vydání, jsou popsány zvlášť.
KAŇKA, Jan. Bibliografie horolezeckých průvodců po Vysokých Tatrách. [online], 2004. [cit. 2004-10-17]. Dostupný na
World Wide Web: <http://www.kfbz.cz/ horopruvodce/tatry/index.htm>.
2
U slova „průvodce“ ve významu knižní publikace se užívá rod životný i neživotný – lze tedy říci „knižní průvodci“ i „knižní průvodce“, nicméně neživotná varianta je běžnější a obvyklejší. (Konsultováno v Jazykové poradně Ústavu pro jazyk český
AV ČR.)
3
FRÖHLICH, Dávid. Medulla Geographiae Practicae : Peregrinantium inprimis usui, deinde Historiarum et rerum hoc
tempore bellicosissimo gestarum, gerendarumque pleniori cognitioni accommodata: ... Auctore Davide Frölichio Mathematico Caesareopolitano, apud Gepidas Carpathicos. Partim experientia atque oculari observatione, partim lectione neotericorum Geographorum concinnata, in Prodromum suae Bibliothecae ac Cynosurae Peregrinantium... [Bardejov] : Impensis
Bartholomaei Bertrami, Chymici apud Caesareopol: Typis Bartphensibus, Prostat apud Autorem, Promotorem Et Typographum, Anno C. 1639. [LVI], 31, [1 tab.], [VIII], 453, [XCIX] s.
4
SYDOW, Albrecht. Bemerkungen auf einer Reise im Jahre 1827 durch die Beskiden über Krakau und Wieliczka nach den
Central-Karpathen. Berlin : 1830.
5
REYEMHOL, Carl. Vierzehn Tage in den Central-Karpathen : einen Wegweiser nach einigen interessantesten Partien des
Tatra-Gebirges und der Liptauer Alpen : nebst einer Karte. Nysa : Ferdinand Burckhardt, 1842.
6
DÉNES, Franz. Wegweiser durch die ungarischen Karpathen. Igló : Verlag des Ungarischen Karpathenvereins in Leutschau, 1888. 134 s.
1
OTTO, August. Die Hohe Tatra : praktischer Führer. 1891.
CHMIELOWSKI,
Janusz.
Przewodnik
po
Tatrach.
Tom
1–4.
Lwów
:
1907-12.
(Pozn.: Podrobné bibliografické záznamy jednotlivých dílů vícedílných prací jsou uvedeny v samotné bibliografii citované v úvodu.)
9
JANOŠKA, Miloš. Sprievodca po Tatrách : s dvoma turistickými mappami. Liptovský Svätý Mikuláš : Klimeš
tlač., 1911. 221, VIII s. : 2 mapy.
7
8
10
JANOŠKA, Miloš. Sprievodca po Vysokých Tatrách. 2. znovu sprac. vyd. Liptovský Svätý Mikuláš : Klimeš , 1923. 498,
XVI s.
11
BÍLÝ, František. Slovenská čítanka : část cestopisná. [Praha?] : [Moravsko-slezská beseda], 1911. 127 s.
12
BÍLÝ, František. Ilustrovaný průvodce po Slovensku : výňatek ze Slovenské čítanky, kterou vydala Moravsko-slezská beseda v Praze. Telč : Emil Šolc, 1911. 158, 8 s.
13
KROUTIL, František Vilibald. Vysoké Tatry : horolezecký průvodce. I., III., IV., V. díl. V Praze : Orbis, 1935–1938. Sbírka průvodců „Orbis“, čís. 11, 13, 15, 17.
14
JANEBA, Josef. Horolezecká cvičení v Prachovských skalách 1930-1934 : průvodce pro horolezce a turisty. Praha : Novina, [1934?]. 157 s.
15
PARYSKI, Witold Henryk. Tatry Wysokie : przewodnik taternicki. Cz. 1.–25. Warszawa : Sport i Turystyka, 1951–1988.
16
PUŠKÁŠ, Arno. Vysoké Tatry : horolezecký sprievodca : monografia. Diel 1.–10. Bratislava : Šport, 1957–1989.
17
Union Internationale des Associations d`Alpinisme
18
Tatranský národný park
19
CYWIŃSKI, Władysław. Tatry : przewodnik szczegółowy. Tom 1–10. Poronin : Wydaw. Górskie, 1994–2003.
20
GÁLFY, Róbert. Horolezecký sprievodca : Vysoké Tatry : výber najkrajších klasických ciest. 1. diel. Bratislava : AV studio, 2002. 76 s.
21
PISKAČ, Petr. Výběr horolezeckých cest ve Vysokých Tatrách. Praha : Horolezecká škola HOROSPORT, 2003. 155 s.,
[16] s.
22
Viz např. Vysoké Tatry : horolezecký sprievodca. [online]. [cit. 2004-11-12]. Dostupný na World Wide web:
<http://www.tatry.nfo.sk/>.
Kolivošková Elena: Míľniky regionálnej bibliografie vo verejných knižniciach
východného Slovenska
Môj príspevok mal mať spočiatku čisto odborný charakter, ale keďže som bola
spolupútničkou regionálnej bibliografie vo verejných knižniciach na jej dlhoročnej ceste, nedá
mi, aby som tieto riadky nepodfarbila trochu aj osobnými reflexiami. Taktiež dodávam, že
tento príspevok bude aj o spolupráci regionálnych bibliografov, lebo na tejto spolupráci bola
vybudovaná regionálna bibliografia vo verejných knižniciach východného Slovenska.
Svojho času, keď som začínala písať príspevok, sediac nad zhromaždenými dokumentmi a
rozmýšľajúc, kde začať, začula som v diaľke z rádia slová piesne známeho českého speváka
Václava Neckářa „Koukám jak ten čas letí..." a ja som si vtom momente uvedomila, že už je
to veru dosť rôčkov, keď som ako mladá absolventka nastúpila pracoval" do Okresnej
knižnice v Žiline. Ani vo sne by ma nenapadlo, že sa mi ujde bibliografický úsek. Musím
podotknúť, že bibliografiu sme v škole nikdy nemali radi, hoci nám prednášala vynikajúca
pani profesorka Anna Javorčíková. Vhupla som do nej „obidvoma nohami" a začala sa
rozhliadať, od koho nabrať rozumy, lebo regionálna bibliografia bola vtedy v okresných
knižniciach na Slovensku v plienkach. Moja pozornosť sa zamerala na východ republiky, kde
už regionálna bibliografia v ľudových knižniciach zaznamenávala prvé výsledky, a to v OK
Rožňava, OK Prešov, OK Poprad, OK Michalovce a v Krajskej knižnici Košice. A lak moja
prvá služobná cesta zamierila na východ, do OK Prešov, kde do tajov regionálnej bibliografie
ma zasvätil kolega bibliograf. To som ešte netušila, že začiatkom sedemdesiatych rokov ma
osud zaveje do Košíc a ja budem svedkom následných udalostí:
Začiatok cesty
V Krajskej knižnici v Košiciach v druhej polovici šesťdesiatych rokov sa činnosť na
bibliografickom úseku rozšírila o novú náplň - spracovávanie regionálnej literatúry. V tejto
súvislosti sa vytvorilo oddelenie bibliografie s rozšíreným počtom pracovníkov pre činnosť s
regionálnou bibliografiou. Zároveň Krajská knižnica v Košiciach prebrala od Štátnej vedeckej
knižnice v Košiciach povinnosť poskytovať špecializovanú metodickú pomoc
bibliografickým pracoviskám okresných knižníc vo Východoslovenskom kraji. V druhej
polovici šesťdesiatych a začiatkom sedemdesiatych rokov mala už každá okresná knižnica
jedného, alebo dvoch pracovníkov na komplexné zabezpečenie bibliografických služieb. V
niektorých okresných knižniciach bola funkcia bibliografa kumulovaná s činnosťou na
oddelení politickej literatúry.
V Krajskej knižnici v Košiciach sa systematická práca na spracovávaní a zverejňovaní
regionálnej bibliografie začína formou bibliografických ročeniek v roku 1968, vtedy bola
vydaná Bibliografická ročenka mesta Košice 1967. Od roku 1969 sa začalo so spracovávaním
aj okresu Košice -- vidiek. Práca bola organizovaná tak, že podstatná časť záznamov sa
získavala vlastnou excerpciou regionálnej tlače a Časť spracovávaním výstrižkov Pražskej
informačnej služby.
Po nadobudnutí niekoľkoročných skúseností v krajskej knižnici, ukázala sa potreba
spracovávať a sprístupňovať regionálne informácie v bibliografických ročenkách vo všetkých
okresných knižniciach Východoslovenského kraja. Do kooperačných vzťahov na
koordinovanom spracovávaní regionálnej bibliografie vstúpili aj SVK Košice a SVK Prešov.
Míľnik prvý
Po niekoľkých poradách ŠVK Košice, ŠVK Prešov a KK Košice, ktoré boli venované
koncepčným a organizačným otázkam budovania systému regionálnej bibliografie v kraji, došlo
od začiatku roka 1976 k realizácii projektu. Každé kooperujúce pracovisko dostalo súbor
materiálov, na základe ktorých malo postupovať pri práci, aby sa dosiahla jednotnosť foriem
práce a metodicky pracovných postupov.
Súbor obsahoval materiály:
1. Zoznam
novín
a
časopisov
excerpovaných
pre
regionálnu
bibliografiu
Východoslovenského kraja.
Zoznam obsahoval pôvodne 579 titulov periodík s označením, ktorá knižnica bude príslušný titul
excerpovať. ŠVK Košice excerpovala 271 titulov, plus ďalšiu zborníkovú literatúru a ostatnú
neperiodickú literatúru, ŠVK Prešov 80 titulov periodík a miestnu tlač prešovských inštitúcií,
Krajská knižnica v Košiciach excerpovala 87 titulov periodík, miestnu neperiodickú a ostatnú tlač
z územia mesta Košice a okresu Košice - vidiek. Okresné knižnice spracovávali okresné noviny,
závodné noviny, iné regionálne časopisy a drobnú tlač. V priebehu rokov sa excerpcia
jednotlivých knižníc rozširovala s nárastom nových titulov periodickej a neperiodickej tlače.
Súbor materiálov ďalej obsahoval:
2. Vzory bibliografických záznamov rôznych druhov regionálnych materiálov.
3. Pomôcku pre klasifikovanie záznamov (podľa MDT).
4. Prehľad deľby práce medzi kooperujúcimi knižnicami.
5. Schému triedenia záznamov v bibliografických ročenkách. ("Vtedy ešte tematickú.)
6. Inštruktáž o postupe prác pri zostavovaní bibliografických ročeniek.
Záznamy v tomto období sa vymieňali rozmnožené cyklostylom alebo voskovými
blanami v príslušnom počte poštou.
V počiatočnom období spolupráce bola venovaná veľká pozornosť zo strany Krajskej knižnice v
Košiciach metodickej pomoci bibliografickým pracoviskám v okresoch, či už formou
metodických návštev, pravidelných porád, alebo priamou konkrétnou pomocou pri zostavovaní
ročeniek. Na pracovných poradách sa robili čiastkové hodnotenia spolupráce, stanovovali sa
termíny ukončenia jednotlivých prác a určovali sa nové úlohy. V roku 1979 na seminári po
trojročnej bilancii spolupráce sa konštatovalo, že systém koordinovaného spracovávania
regionálnej bibliografie aj napriek niektorým ťažkostiam sa rozbehol naplno a slúži cieľom a
úlohám obsiahnutým v pôvodnej koncepcii. Svedčili o tom aj prvé plody spolupráce - výstava
regionálnych bibliografií, vrátane ročeniek spolupracujúcich knižníc, vydaných za trojročné
obdobie.
Ďalšia naša spolupráca pokračovala aj v nasledujúcich rokoch. Vydávanie ročeniek však v
klasickej forme z finančných dôvodov v niektorých okresných knižniciach nebolo možné,
preto knižnice pristúpili k náhradným riešeniam uchovávania regionálnych záznamov napr.:
formou kartoték alebo strojom písaných pracovných ročeniek v malom počte exemplárov.
Míľnik druhý
Vývojové tendencie smerovania slovenskej bibliografie poznačili aj naše ročenky; upustilo sa
od tematického radenia záznamov v ročenke, ktoré sa nahradilo radením podľa MDT. Taktiež
sa menila aj forma záznamu, anotácie nahradili predmetové heslá. V priebehu rokov sa
upravovali aj zoznamy excerpovaných novín a časopisov.
Míľnik tretí
Začiatok deväťdesiatych rokov bol v znamení nástupu počítačovej techniky do knižníc.
Vzhľadom na dlhotrvajúcu absenciu ústredne vyvinutého bibliografického programu,
pristúpilo sa na východe Slovenska k vývoju programu BIBLIS. S týmto programom začali
pracovať všetky naše spolupracujúce knižnice (okrem vedeckých) od roku 1994. Vydávanie
ročeniek v klasickej forme sa podstate zastavilo, záznamy sa ukladali do databáz, export a
import záznamov prebiehal formou kopírovania na diskety, neskôr FTP prístupom. Musím
zároveň podotknúť, že v priebehu týchto rokov bolo vydané v rámci možností mnoho
cenných bibliografií regionálneho charakteru na rôzne témy. V dôsledku úzkej odbornej
špecializácie ŠVK Košice na príslušné vedné odbory, Verejná knižnica Jána Bocatia
(premenovaná Krajská knižnica) prevzala na seba väčšinu titulov zo zoznamu excerpovaných
novín a časopisov.
Napriek tomu, že v roku 1996 sa Východoslovenský kraj rozdelil na Košický kraj a Prešovský
kraj, spolupráca knižníc pokračovala naďalej v nezmenenej intenzite.
Míľnik štvrtý
Rok 2004 priniesol pre regionálnu bibliografiu množstvo zmien. Program BIBLIS mal byť
nahradený programom BIBUNI, resp. CLAVIOM. Do hry však vstúpila Slovenská národná
knižnica s projektom Knižnično - informačného systému tretej generácie (KIS 3G). Začal sa
črtať ako reálny dávny sen mnohých bibliografov - kompatibilita regionálnej a slovenskej
národnej bibliografie. Slovenská národná knižnica ponúkla program VIRTUA. Pri
rozhodovaní, ktorým smerom sa pri výbere programu uberať, nám bol nápomocný Národný
bibliografický ústav SNK, najmä jeho riaditeľ dr. Miloš Kovačka. Udalosti nabrali rýchly
spád, rozhodli sme sa pre VIRTUU.
V súčasnosti prebieha konvertovanie údajov so systému BIBLIS do programu VIRTUA. Naši
bibliografi prešli školením a získali certifikáty oprávňujúce pracovať v tomto systéme. A to je
už o budúcnosti.
Nedá sa mi nezhodnotiť pri tejto príležitosti aj inú stránku spolupráce východoslovenských
verejných knižníc. Myslím tým medziľudské vzťahy. Ja osobne som hrdá na to, že som
poznala mnoho skvelých bibliografov, mohla som pracovať po boku mojich najbližších
kolegov v tých rokoch dr. Vladimíra Chmelára a p. Ladislava Sotáka. Je to veru dobrý pocit,
že v každom okresnom meste na východnom Slovensku mám priateľku -spriaznenú
bibliografickú dušičku. Bohužiaľ, niektoré kolegyne nám už odišli na večnosť, ale zostalo po
nich kus poctivej práce.
Čo dodať na záver, len dokončiť časť refrénu pesničky Václava Neckářa o letiacom čase a s
„upokojením" konštatovať: „každýmu letí, tak čo bych se bál" a priať si, aby bol ten čas k
nám a taktiež k regionálnej bibliografii na východnom Slovensku zhovievavý a priniesol ešte
mnoho pozitívneho.
Kubíček Jaromír: Noviny vydávané v ČR pro Slovensko 1918-1938
Noviny jako fenomén informací mají své počátky v 16. století a jejich působení se postupně
rozvíjelo. Krameriovy Cís. k. vlastenecké noviny vydávané od roku 1789 měly už 1400
odběratelů, stejně tak jsou známé Havlíčkovy Národní noviny z revolučního roku 1848
Tiskovým zákonem z 22. března 1849 byly zavedeny vysoké kauce podmiňující žádost o
vydávání novin, byla zakázána kolportáž a důsledkem byl zánik většiny titulů listů, které se
v revolučním roce 1848 objevily. Po porážkách vojsk monarchie v Itálii roku 1859 dochází
v šedesátých letech k rakousko-uherskému vyrovnání. Dualismus však nepřinesl ničeho
prospěšného pro český ani slovenský národ v jejich národnostním ujařmeném postavení.
Šedesátá léta 19. století přinesla oživení spolkového a politického života. V Praze česká
inteligence, vedená Fr. L. Riegerem a Juliem Grégrem, založila l. ledna 1861 nejvýraznější
Národní listy, které sehrály výraznou roli v národním uvědomování. Až později, od
sedmdesátých let 19. století, se začínají formovat politické strany, které postupně usilovaly o
vydávání vlastních listů. Byla to doba ostrých národnostních bojů mezi převažujícím českým
obyvatelstvem a německou správou. Politický život spočíval ve výměně názorů mezi
mladočechy, staročechy a realisty, v roce 1891 měly svůj první sjezd sociální demokraté, na
začátku 20. století se formovala politická strana agrárníků. Válečné události přinesly do
politického života stagnaci, naproti tomu pro žurnalistiku představovaly válečné události
zvýšený zájem o tisk, o noviny, o informace.
Převrat v říjnu 1918 znamenal velké sociální přeměny. Posílily strany politického středu,
k němuž náležely vedle lidové i socialistické strany (sociální demokraté a národní socialisté) a
místo na levici zaujali komunisté. K pravici se počítali agrárníci, živnostníci a národní
demokraté. Tyto strany působily v parlamentu a projevovaly se v bohaté škále vlastního tisku.
Vedle českých byly to v obdobné struktuře i politické strany německé.
Na Slovensku bychom mohli sledovat obdobné tendence. Reakcí na útisk maďarské vlády
byly po desetiletí vydávané Národnie noviny (l870-1944) redigované Svetozárem Hurbanem
Vajanským, Viliamem Pauliny-Tóthem či Josefem Škultétym. Na počátku 20. století
představují pilíře slovenského tisku Slovenský týždenník (1903-1938) založený Milanem
Hodžou, a Slovenský denník (1910- ), redigovaný Antonínem Štefánkem a Vavro Šrobárem.
To vše bylo v době silné maďarizace.
Po válce tiskovou tribunu slovenských politických stran představovaly zejména Hlinkův
deník Slovák (1919-1938), dále Slovenský denník (1918-1938) a Slovenská politika (19201938), které byly slovenskou obdobou českého agrárního Venkova. Národný denník (19221935) (1) byl listem národních demokratů, Robotnícke noviny (1904-1938) sociálních
demokratů a Ludová politika(1925-1938) byl deník slovenské ludové strany.
Prvními novinami, které byly vydávané pro Slovensko v Praze, byl týdeník Slovenská vlasť.
Jako nezávislé je začalo vydávat stejnojmenné družstvo Slovenská vlasť od 18. dubna 1919.
Hlavním spolupracovníkem byl Dr. Milan Hodža, v té době žurnalista a politik, který také
psal úvodníky v duchu „Jak Slovák, do nedávna ponížený, bude hospodařit na svém, když
správa přechází do jeho rukou.“ (2). List vyzýval k organizování Rolnických jednot,
Řemeslnických jednot a ve městech organizací Sokola. Pro svou agrární orientaci se M.
Hodža stal v roce 1935 předsedou vlády. To stále do tohoto listu přispíval, ale ten už od
druhého ročníku vycházel v Bratislavě.
Když Slovenská vlasť přešla od ledna 1920 do Bratislavy, vzniká v Praze další list
republikánské strany pro Slovensko a je jím Slovenská politika (4. 3. 1920-1938). V úvodníku
prního čísla se hovoří: „Dáváme výraz našej slovenskej politiky tu v Prahe, v srdci našej
republiky, aby sme tu pri ohništi kultúry a politiky národa česko-slovenského uplatňovali
svoje slovenské slovo a aby sme dokumentovali, že pre nás neexistuje ani Budapešť, ani
Varšava, ale len naša matička Praha“. (3). Šlo o deník, který v Praze vycházel do poloviny
druhého ročníku; od 28. 6. 1921. č. 143 přešel do Bratislavy.
V chronologické řadě listů, vydávaných v Praze a určených pro Slovensko, je dalším
Slovenské slovo (5. 2. 1921-27. 10. 1929). Šlo o týdeník Československé strany národněsocialistické pro Slovensko a Podkarpatskou Rus, jak se praví v podnázvu. Vydavatelem byl
Melantrich v Praze. Je zajímavé, že strana národních socialistů byla vlastníkem jen ranního
vydání Českého slova, zatím co večerník již nebyl chápán jako politický list a patřil plně do
kompetence družstva Melantrich, které řídil František Šalda. České slovo vycházelo již od
roku 1907 a prosadilo se jako nejrozšířenější deník, mělo mnoho regionálních mutací včetně
Moravského slova.
Slovenské slovo přinášelo zprávy v obou jazycích, v češtině i ve slovenštině, a šlo o
samostatnou řadu novin v menším formátu, s vlastní hlavičkou, která se až později změnila
v typickou grafickou úpravu i u Slovenského slova. Na posledním čísle tohoto týdeníku, které
vyšlo 27. října 1929 se dovíme, že naváže Slovenský večerník, který se tiskl v tiskárně
Melantrichu v Ostravě od 17. října 1929 pravidelně až do 28. června 1935, kdy na něj navázal
deník A-Zet. Tento list patřil k nejrozšířenějším deníkům v celém tehdejším Československu.
Vycházel v několika mutacích v Praze, v Brně a v Ostravě. V Ostravě se také tisklo mutační
vydání, dovážené k distribuci do Bratislavy. Mutační vydání spočívalo v tom, že tři nebo i
více stran bylo ve všech vydáních společných a rozdíly byly v jedné či dvou stranách místních
zpráv. V podstatě dobré výsledky s rozšířením A-Zet, který se tiskl na Moravě a vlakovou
poštou šel do Bratislavy a do Žiliny, inspirovaly Melantrich k výstavbě vlastní tiskárny
v Žilině. Šlo o budovu původní továrny na nábytek, do které byly instalovány sázecí stroje a
rotačka na 32 stran. Úspěch se brzy dostavil, když náklad A-Zet, který dosahoval 50 tisíc
výtisků denně, znamenal, že šlo o nejrozšířenější deník na Slovensku. Zprávy v této mutaci
byly psány česky, šlo-li o zprávy ze světa nebo z Prahy, a slovensky se psalo o záležitostech
na Slovensku. V Žilině se také tiskla mutace, která byla určena pro Podkarpatskou Rus, v níž
poslední strana byla sázena v azbuce. Noviny A-Zet v Žilině se tiskly až do prosince 1938,
tedy až do německé okupace. Po osvobození tiskárna Melantrichu v Žilině se stala součástí
odborových tiskařských podniků Práce.
Na podnikání Melantrichu můžeme poukázat i na jinou činnost, spojenou s celostátními
časopisy. Šalda byl velice podnikavý, ale solidní. Co vydělal, vrátil do rozvoje tiskáren a
vydavatelství. Již ve dvacátých letech měl velké úspěchy s pražskými ilustrovanými týdeníky
Hvězda (21. 9. 1925 – 27. 4. 1945), Zpravodaj nebo Ahoj (19. 5. 1933 – 4. 3. 1943).
Značná část nákladu šla na Slovensko: od Zpravodaje 30 tisíc a od Hvězdy 40 tisíc výtisků.
V Bratislavě měl Melantrich filiálku administrace. Zájem o tyto časopisy byl na Slovensku
velký a redakce proto uveřejňovala ve Hvězdě slovenské povídky i zprávy. Je skutečností, že
Hvězda byla na Slovensku velice oblíbená a populární.
Zmínit bychom se mohli o dalších listech, které se hlásily mezi politicky bezbarvé. V Martině
od 31. 7. 1933, v době 70. výročí Matice slovenské, vznikl list Slovenská tribúna. Měsíčník,
v roce 1935 již čtrnáctideník, jehož obsah vystihoval podnázev: Nezávislý týdenník na
propagovanie zásad sjednotenie síl v boji národa o pravdu, právo a mravný život verejný. Od
ledna 1936 přešlo jeho vydávání do Prahy a stal se týdeníkem. O hospodářských těžkostech
vydavatelů svědčí, že za existence listu vycházela Slovenská tribúna v osmi tiskárnách,
v Praze vystřídal tři tiskárny.
V Praze rozložila svůj pracovní stan redakce týdeníku Slovák v Prahe, kterým hodlala
pomáhat v uplatnění slovenskému postavení. Vycházela ze skutečnosti, že po 15 letech ve
společném státu se v Čechách o Slovensku stále ještě mnoho nevědělo. List vycházel od 3.
září 1933 do 23. června 1934.
Z levicových listů to byl Volkstimme, sociálně demokratický deník, který byl přeložený
z Bratislavy do Brna v prosinci 1920. V soudních spisech se poprvé objevuje v souvislosti
s tímto listem zpráva o čísle 58 ze dne 29. prosince 1920, které bylo konfiskováno. Policejní
úředník ve 3,40 hod. ráno sepsal v tiskárně protokol o závadném obsahu a dozvěděl se, že
náklad 3600 výtisků byl dán o půl třetí na vlak do Bratislavy, kde na základě telefonické
výzvy bratislavské policejní ředitelství náklad zabavilo a zničilo. List se přizpůsobil běžné
praxi levicových, resp. komunistických listů, totiž obtahu matric pro cenzora a teprve po jeho
prohlídce se tiskl vlastní náklad.
Vydavatelským centrem slovenského komunistického tisku byla Ostrava a to od roku 1924,
kdy sem z Vrútek byly do tiskárny Společnosti pro nakladatelství časopisů a tiskařský
průmysl Keller a spol. v Přívoze převedeny listy: Pravda chudoby (vycházel třikrát týdně
v nákladu 3500 výtisků), Hlas ludu (týdeník ve stejně vysokém nákladu), Proletárka
(čtrnáctideník v nákladu 1800 výtisků) a Spartakus (měsíčník FDTJ v nákladu 1200 výtisků).
Ostrava byla vybrána proto, že vlaky s Bohumína měly na Slovensko dobré spoje a dokonce
byly dělány rozbory, že Munkas byl v Košicích kolportován dříve když se tiskl v Ostravě, než
do té doby, kdy se tiskl v místě. Každá politická strana usilovala v meziválečném období o
vydávání vlastních novin a mnohé z nich se musely obracet s tiskem na komerční tiskárny,
protože si nevybudovaly vlastní. Na tomto příkladu také vidíme, že byla snaha o sloučení
redakcí několika časopisů do jednoho místa a zakázky u velikých tiskáren byly ekonomicky
výhodnější. Za redakce Ladislava Novomeského se v Ostravě tiskly od roku 1928 další
levicové listy: Byla to Slovenská chudoba s maďarskou verzí Proletár, druhou dvojici byly
měsíčníky Slovenská dedina s maďarským protějškem Magyar falu, třetí dvojici tvořily
časopisy pro mládež Signál s maďarskou verzí Ifjú elöre. Tato vydavatelská činnost byla
ukončena v roce 1930.
Organizátorem komunistického tisku na Slovensku byl Ladislav Novomeský (27. 12. 1904 –
4. 9. 1976), básník a novinář, o kterém se v biografické encyklopedii dozvíme, které všechny
tituly v meziválečném období redigoval. Víme také, že v letech 1935-1937 byl zodpovědným
redaktorem měsíčníku DAV. Novomeský však již v roce 1932 DAV (měsíčník pro literaturu,
vědu, politiku a umění) redigoval a to v Břeclavi v tiskárně Vladimíra Chlandy. Chlanda byl
známý kvalitními bibliofilskými tisky a DAV mu doporučili k tisku spisovatelé Josef Sekera a
Fraňo Kráľ. Časopis přešel z Prahy, kde se dosud tiskl, a vycházel v Břeclavi v roce 1932.
Z jedenácti břeclavských čísel byla tři konfiskovaná. Podle tiskového zákona musel
odpovědný redaktor být z místa tiskárny; v tomto případě to byl břeclavský knihař Oldřich
Pastyřík a od čtvrtého čísla typograf Chlandovy tiskárny Josef Červenka. Pozoruhodné je, že
11. číslo DAV z roku 1932 bylo dokonce konfiskováno dvakrát.
V 11. čísle časopisu DAV jsou mj. uveřejněné reportáže o situaci v Polomce, kde 16. listopadu
1932 byly nepokoje proti exekuci, které vyvrcholily zastřelením dvou mužů četnictvem. Na
titulní stránku dal redaktor Novomesky kresbu Antonína Brunnera, znázorňujícího
maďarského četníka nad mrtvolami Slováků, s nadpisem „Slovensko kedysi a teraz“. Okresní
úřad v Hodoníně jako cenzurní orgán shledal kresbu závadnou a zakázal ji, neboť, jak se praví
v rozsudku, „obraz tento má znázorniti dnešní stav na Slovensku zosobněný četnickým
bajonetem a mrtvolami slovenského lidu pod tímto“. Následoval úřední postup, tedy Krajský
soud trestní jako soud tiskový až 14. ledna 1933 poslal toto rozhodnutí do Břeclavi. Redakce
však nečekala a dala znovu kresbu do nového vydání 11. čísla a přidala k ní název „Černová
1907“, kdy kresba vznikla. Okresní úřad ji však znovu zabavil a soud v této cause proti tiskaři
a redaktorům se vlekl až do března 1935, kdy obvinění za tiskový přečin byli zproštěni
obžaloby. V letech 1932 a 1933 se také u Chlandy tiskl týdeník Pravda, když Laco
Novomeský dojížděl do Břeclavi a z materiálu zde vytvářel každé číslo.
Na příkladu Ladislava Novomeského bychom si mohli zobrazit činnost redaktora. Bohatá
škála politického tisku redaktory potřebovala a byli to především básníci a spisovatelé, pro
které redaktorství představovalo profesní obživu. Přitom vydavatelé pohlíželi na redaktory
jako na možné spolupracovníky, nekastovali je podle politické příslušnosti, ale podle jejich
profesních schopností. Novomesky po zmiňovaném redaktorství se stal v letech 1933-1936
vedoucím redaktorem Ĺudového deníka, který navázal na Pravdu, v letech 1935-1937 byl
zodpovědným redaktorem DAVu v Praze. Po zániku politických stran v září 1938 se stal
nezaměstnaným. Víme o něm, že byl dál politicky činný, za války byl v delegaci Slováků,
kteří v Londýně jednali s prezidentem Benešem. Po válce byl povereníkem SNR pro školství
a osvětu a to do roku 1950, kdy byl nařknutý z buržoazního nacionalismu, zatčený a
odsouzený na 10 let. V roce 1955 byl podmínečně propuštěný a pracoval do roku 1963
v Památníku národního písemnictví v Praze jako výstavní referent. Rehabilitace se dočkal
v roce 1963 a po té pracoval v Ústavu slovenské literatury SAV. Patří mezi nejvýznamnější
osobnosti slovenských dějin 20. století a tímto si připomínáme jeho sté výročí narození.
Břeclavsko s Chlandovou tiskárnou patří již na slovensko-moravské pomezí, ale
žurnalistických aktivit vztahujících se k vzájemnému vztahu obou národů bychom našli
daleko víc. Nejdéle vycházel péčí Tiskového družstva v Hodoníně Slovenský kraj (19191938). V úvodníku 1. čísla z 15. února 1919 se praví: „Rádi bychom byli zvonem té nové
práce na obrozeném Slovensku a ve svobodném městě našem…, aby štěstí práce a tvořivosti
kvetlo na slovenské louce nepřetržitě“. Šlo však o týdeník místní organizace České
státoprávní demokracie v Hodoníně a jejich vymezení územní působnosti se týkalo jen
„Moravského Slovenska“.
V národopisných mapách najdeme na jihovýchodě Moravy označení regionu Moravské
Slovensko. Dodnes se tento název používá a v době vzniku ČSR šlo o velmi užívaný pojem.
K posilování české a slovenské vzájemnosti přispívaly jiné noviny, které k tomuto účelu
vznikly a odrážely život v příhraničí obou národů. Byly to orgány několika společností, které
si organizování vzájemných vztahů daly do svého programu. V létě 1931 se uskutečnila
manifestace československé vzájemnosti na Javorníkách, z níž vzešla iniciativa k založení
Štefánikovy společnosti pro pěstování československé vzájemnosti na poli praktickém, která
měla ustavující schůzi v Trenčianské Teplé a v předsednictvu byli spisovatel Janko Jesenský
a zlínský Tomáš Baťa. Hlavním cílem společnosti bylo hospodářské povznesení kraje,
vytvářely se sekce a místní odbory. Společnost působila až do října 1938. Tiskovým orgánem
Štefánikovy společnosti bylo Moravskoslezské pohraničí. Pod tímto názvem vyšlo jen 1. číslo
25. června 1933 a již další číslo vyšlo pod názvem Československá vzájemnost. Byl to
týdeník, který začal vycházet ve Valašských Kloboukách, v roce 1934 v Trenčíně, v březnu
1937 se vrátil do Valašských Klobouk a měl podnázev Regionální časopis Povážia, Slovácka
a Valašska pre československú jednotu. Náklad byl 2000 výtisků, měl však ekonomické
potíže, svým působením nepřesáhl ze sledovaného regionu, i když v tiráži se uváděla místa
redakce Praha, Nitra, Trenčín, Ilava, Púchov, Valašské Klobouky, Nový Hrozenkov, Valašské
Meziříčí, Břeclav, Zlín, Nové Město nad Váhom.
Jinou organizací byla Moravskoslovenská společnost, která se ustavila 16. února 1936
v Dubňanech a jejím předsedou se stal armádní generál Josef Šnejdárek. Společnost pořádala
výstavy, národopisné slavnosti a manifestace ve prospěch spolupráce Čechů, Moravanů a
Slováků a byla vydavatelem časopisu Moravskoslovenské pomezí. Byl to měsíčník pro
lidovou kulturu, cizinecký ruch a národohospodářské otázky, s místy vydání Skalica –
Hodonín. Obě organizace, Štefánikova společnost a Moravskoslovenská společnost na sebe
navazovaly, už také proto, že v roce 1936 usilovala Štefánikova společnost o celostátní záběr
a Moravskoslovenská společnost přinášela do oblasti Moravského Slovenska a Záhoří
kulturní oživení. Časopis Moravskoslovenské pomezí přinášel zajímavé poznatky z dějin,
kultury a etnografie regionu.
Zatím co uvedený pohled se týkal titulů periodik jako celku, objevují se i jiné přístupy.
K takovým patří např. článek Ireny Bohatové uveřejněný v Knižnici, č. 6 2004, který sleduje
českou krásnou literaturu, ať již v originále nebo v překladech, jak byla publikována ve
slovenských periodikách v letech 1918 – 1928. ( ) Takové sondy je možné od slovenských
bibliografů či historiků očekávat, neboť retrospektivní analytická bibliografie z tohoto období
je zpracovaná a podle jednotlivých oborů publikovaná.
Matisková Elena: Slovenské lesníctvo v minulosti a podiel českých odborníkov
na jeho rozvoji
Mesto Zvolen je mestom lesníctva a lesníkov. Sídlia tu odborné ustanovizne s celoslovenskou
pôsobnosťou, ako Lesnícky výskumný ústav, Technická univerzita predtým Vysoká škola
lesnícka a drevárska, Arborétum Borová hora a mnohé ďalšie. Na bohatej histórii slovenského lesníctva, lesníckej vedy a školstva sa podieľali aj českí odborníci, preto som sa rozhodla
venovať tejto problematike.
Slovensko sa v minulosti vyznačovalo bohatou lesnatosťou. Ešte na začiatku minulého tisícročia predstavovalo veľký lesný komplex. Pôda a lesy boli užívané spoločne a patrili panovníkovi. Ranofeudálne štáty, kde patrilo aj Uhorské kráľovstvo, zaviedli lénne vzťahy, to
znamenalo, že pôda s poddanými bola darovaná za verné služby. Darovaním majetkov si
panovník zaväzoval svojich verných a upevňoval feudálnu moc.
Rozsiahle územia kráľovského majetku boli rozdelené na veľké hospodárske centrá akými
boli komitáty. Tu začalo prvé členenie lesa ako hospodárskeho objektu.
Obyvateľstvo žijúce v osadách na území kráľovského lesa mohlo spočiatku využívať les slobodne. Využíval sa ako zásobáreň dreva pre skromné domácnosti. Starostlivosťou a ochranou
lesa boli poverení, kráľovskí lesní hájnici. Najstaršia zmienka o ich osade je z roku 1250 a
spomína dedinu strážcov lesov pod názvom Hájniky, ktorá je dnes súčasťou mesta Sliač pri
Zvolene. Funkcia strážcov lesov bola dedičná a panovníci si ju cenili natoľko, že sa hájnici
stali spoločenskou elitou.
Počas 13. a 14. storočia sa stabilizovala deľba kráľovského majetku. Dobudovala sa územnosprávna (župná, neskôr stoličná) organizácia, ktorá v podstate pretrvala až do 20. storočia.
Vplyvom silnejúcej moci šľachty sa menili kráľovské župy na šľachtické stolice. Rástol aj
vplyv slobodných miest a ich hospodárska sila. 13. storočie bolo začiatkom hospodársky
nadmerného využívania lesa poskytovaním drevnej hmoty pre nastupujúce baníctvo. Rozvoj
baníctva priniesol mohutné klčovanie lesov na získanie pozemkov a výrobu banského stavebného dreva. Spotreba dreva sa prudko zvýšila aj v súvislosti s prechodom na tavenie rúd
v hutníctve. Záujem bol predovšetkým o lesy stredného Slovenska bezprostredne ležiace
v blízkosti baní.
Začiatok hospodárenia v lesoch sa uvádza rokom 1426, keď panovník Žigmund vydal poriadok na využívanie lesov pre banícke účely. Zvýšený záujem o lesy spôsobil, že sa začali
ohraničovať a oceňovať a začala sa regulovať ťažba dreva.
Napriek tomu mali koncom 15. storočia bane a huty s obstarávaním dreva a dreveného uhlia
značné ťažkosti, ktoré vyvrcholili počas 16. storočia, kedy zažívalo baníctvo a hutníctvo veľký rozmach. Zintenzívnenie výroby prinieslo ďalší úbytok lesov. V blízkosti baní a hút boli
lesy už úplne vyrúbané.
Vo vývine hospodárenia v slovenských lesoch má revolučný význam Banskobystrický lesný
poriadok, ktorý 15. mája 1565 vydal Maximilián II. V ňom sú zahrnuté všetky lesnícke vedomosti v ťažbe dreva a jeho plavenia. Bol to prvý zásah štátu do hospodárenia v lesoch a tiež
hovoril o význame lesov vo vtedajšej spoločnosti.
Intenzívny rozvoj hospodárstva si vynútil vznik odborných škôl. Keďže najrozvinutejšie bolo
baníctvo a hutníctvo ako prvá vznikla v roku 1735 banícka škola v Banskej Štiavnici. O jej
založenie sa nepriamo zaslúžil český rodák profesor Ján Tadeáš Peithner (nar. 8.4.1727 v
Jachymove), ktorý podal návrh na založenie vysokej školy baníckej v Prahe. Cisárovná Mária Terézia vydala však nariadenie o založení Praktickej školy s pôsobením pre celú monarchiu v Banskej Štiavnici. Jej prvým riaditeľom bol profesor Samuel Mikovíny, jeden z najväčších vzdelancov tej doby, urobil presné výpočty stavieb umelých jazier, vypracoval asi 70
máp, veľké množstvo dobových rytín a jeho zásluhou bolo vytvorené jedinečné dielo vodných
sústav, bez ktorých by ťažba nerastov nebola možná.
Na vynikajúce výsledky banskej školy nadviazala Banícka akadémia v Banskej Štiavnici,
ktorá bola založená dekrétom Dvorskej komory vo Viedni z 13. júla 1763. Na Katedre baníctva sa začalo vyučovať i lesníctvo. Vyučoval ho spomínaný profesor Peithner. Bol povýšený
do šľachtického rodu a dbal o to, aby boli vybudované akademické knižnice.
V 18. storočí tlak na lesy najmä v okolí baníckych miest narastal. Vznikla potreba vydať ďalšie zákonné opatrenia na usmernenie hospodárenia v lesoch, preto Mária Terézia vydala v r.
1769 tzv. Tereziánsky lesný poriadok, ktorý zaviedol systematickú starostlivosť o lesy, čo
samozrejme zvyšovalo nároky na odbornosť hospodárenia v lesoch. Novým prvkom v tomto
poriadku bolo, že sa lesy nielen chránia pred nadmernou ťažbou, ale sa nariaďuje aj dreviny
vysádzať a požadovalo sa tiež vyučovanie lesníctva na Baníckej akadémii v Banskej Štiavnici.
Propagátorom nového hospodárenia v lesoch bol František Wisner, ktorému sa v roku 1795
podarilo založiť v Liptovskom Hrádku nižšiu lesnícku školu s vyučovaním základov lesníctva pre deti zamestnancov v lesníctve a drevárstve. Bola prvou lesníckou školou vo vtedajšom Uhorsku a po dobu svojej existencie zohrala významnú úlohu v slovenskej lesníckej
osvete. Žiadúce sa však ukázalo založenie školy vyššieho typu, s vedeckým zameraním. Stal
sa ňou ešte v roku 1807 Lesnícky ústav pri Baníckej akadémii v Banskej Štiavnici, ktorý plnil
zároveň funkciu učilišťa pre lesných odborníkov. Zakladateľ tohto ústavu prof. Dr. Henrich
Dávid Wilkens prednášal väčšinu prírodovedných i lesníckych disciplín. Pritom sa venoval
vedecko-výskumnej činnosti a stal sa priekopníkom modernej lesníckej vedy na Slovensku.
Úzko spolupracoval s najvýznamnejšou lesníckou osobnosťou Slovenska - s vynikajúcim
lesným hospodárom, banskobystrickým lesmajstrom Jozefom Dekretom Matejovie, ktorý
dokázal vysokú európsku úroveň novými praktickými metódami v lesníctve. Známe sú jeho
výskumné i projekčné práce v umelej obnove alebo v hospodárskej úprave lesov.
Vydaním Tereziánskeho lesného poriadku sa zvýšil tlak na školenie lesných odborníkov. V
roku 1802 bola lesnícka škola v Liptovskom Hrádku povýšená na Kráľovskú komornú lesnú a hlavnú národnú školu v Uhorsku. Najväčší rozmach dosiahla škola v roku 1806, keď tu
študovalo 150 žiakov a učilo desať učiteľov. Po dvadsiatich rokoch škola zanikla, pretože
bolo založené vysokoškolské štúdium v Banskej Štiavnici.
Medzi najvýznamnejších lesníkov tej doby, ktorý pôsobili v Banskej Štiavnici patril aj Rakúšan prof. Rudolf Feistmantel, napísal 4- zväzkovú Encyklopédiu lesníctva, ktorá bola tridsať
rokov učebnicou pre študentov. Založil botanickú záhradu, školské polesie v Kysihýbli a vypracoval rastové tabuľky pre stredoeurópske lesy, ktoré vyšli v deviatich vydaniach. Epochálny význam mala i práca, v ktorej zdôvodňuje osamostatnenie lesníctva od baníctva. Na
Banskej akadémii študoval i Rudolf Geschwind (pochádzajúci z českého Rakovníka), známy
šľachtiteľ ruží.
V lesnom hospodárstve sa po vydaní lesných zákonov uskutočnili dôležité organizačné opatrenia, ktoré boli zavŕšené v roku 1809 založením štyroch hlavných lesných inšpektorátov
v Budíne, Košiciach, Temešvári a Sibini. Hlavným lesným inšpektorom budinského inšpektorátu, ku ktorému patrila väčšia časť slovenského územia sa stal lesník českého pôvodu
František Dušek (autor jednej z prvých českých lesníckych publikácii z roku 1800). Usiloval
sa zvýšiť úroveň lesného hospodárstva na Slovensku a postupne zaviesť štátny dozor nad
všetkými lesmi. Počas výkonu svojej funkcie urobil niekoľko inšpekčných pochôdzok po
lesoch stredoslovenských banských miest. Na jednej z nich si poznamenal: „Lesníctvo môže
bez baníctva existovať, nie však opačne. Baníctvo sa však bez lesa obísť nemôže. Nie je teda
baníctvo v tomto kraji životnou podmienkou lesov, ale lesy sú životnou podmienkou baníctva, ktorému teda hrozí smutná budúcnosť, keď sa ešte naďalej bude odkladať jeho systematizácia.“ Od začiatku nástupu do svojej funkcie bol František Dušek horlivým propagátorom
umelého zalesňovania. Plánovite sa obnovovali vyťažené lesné porasty. Realizátora svojich
pokrokových myšlienok našiel vo vynikajúcom lesnom hospodárovi Jozefovi Dekretovi Matejovie.
Ďalším významným medzníkom vo vývoji lesníctva, ktorý podmienil vznik lesníckeho výskumu bolo založenie Riaditeľstva majetkov v Banskej Bystrici s piatimi lesnými úradmi v r.
1871 a vydaním Lesného zákona z roku 1879, čím sa lesníctvo definitívne oddelilo od baníctva.
Koniec 19. a začiatok 20. storočia bol obdobím značného rozvoja lesníctva. Ukázala sa opodstatnenosť lesníctva ako samostatného odboru v národnom hospodárstve. Zavádzanie stále
efektívnejších metód do lesného hospodárstva prinášalo očakávané výsledky. Trvalá obnova
lesa sa stávala samozrejmejšou a zachovanie zdravého lesa nasledujúcim generáciám každodennou povinnosťou. Rozvíjala sa lesnícka veda a školstvo a rozšírila sa odborná lesnícka
literatúra. Tento na pohľad ideálny stav prerušili roky prvej svetovej vojny.
Rokom 1918 definitívne končí aj prvá etapa lesníckeho vysokého školstva na Slovensku, ktorú môžeme tiež nazvať banskoštiavnickou. Naplnili sa túžby tých, ktorí už dávno usilovali
o preloženie akadémie z Banskej Štiavnice. Na príkaz maďarskej vlády, počas obsadenia
Banskej Štiavnice maďarským vojskom, presťahovali väčšinu zariadenia školy do Budapešti.
Októbrové udalosti v roku 1918 znamenali pre Slovákov obrovskú zmenu. Slovensko dostalo
po prvýkrát svoje jasné hranice. Na jeho území sa začal budovať demokratický systém, začal
sa prebúdzať slovenský politický a spoločenský život. V týchto zmenených podmienkach sa
začal rozvoj slovenského lesníctva.
Po vytvorení Československa prichádzali na Slovensko mnohí českí odborníci. František
Fiala (nar. v r. 1902 v Prahe), geológ, petrograf, ktorý sa zaslúžil o vybudovanie Štátneho
banského múzea Dionýza Štúra v Banskej Štiavnici. Prof. Miroslav Koděra objavil nové minerály v okolí Banskej Štiavnice. Spojitosť s Banskou Štiavnicou mal i český chemik a vynálezca nositeľ Nobelovej ceny za chémiu v roku 1959 prof. Jaroslav Heyrovský. V priestoroch
Banskej akadémie rozpracoval objav analytickej polarografickej metódy.
V roku 1886 bola obnovená škola v Liptovskom Hrádku. Po vzniku ČSR v roku 1919 sa stal
riaditeľom prof. Bohuslav Procházka (nar. 1888 v Horkách nad Jizerou) Prof. Procházka sa
zaslúžil o rozšírenie botanickej záhrady, kde uskutočnil mnohé výsadby cudzokrajných drevín, napr. dub červený, jedľu striebornú, jedľu balzamovú tuju západnú a iné. V roku 1933
preložili prof. Prochádzku na Moravu a riaditeľom školy sa stal Antonín Březina. Z učiteľov
českej národnosti na hrádockej škole ďalej pôsobili: Prof. Dr. František Lysý (1920-1933) učiteľ lesnej ťažby, dendrológie a matematiky, učiteľ Ladislav Zbořil - (1919-1921) Antonín
Březina - riaditeľ (1933-1938)
Do roku 1919 spadajú začiatky založenia Strednej lesníckej školy v Banskej Štiavnici, ktorá
sa stala dedičkou zariadenia Baníckej a lesníckej vysokej školy. Prvým riaditeľom bol Čech
prof. Rudolf Haša, ktorý vyslovil názor, že je potrebné vytvoriť odborné slovenské názvoslovie a slovenskú odbornú literatúru. Pred budovou Správy školského polesia v Kysihýbli pri
Banskej Štiavnici ho pripomína pamätná tabuľa. V škole sa učili aj českí žiaci.
Do vyučovania nepriaznivo zasiahol rok 1939. Okrem jedného boli všetci profesori českej
národnosti a museli Slovensko z dôvodu vzniku Slovenského štátu opustiť. Na škole zostal
jediný Čech Jaroslav Charvát, ktorý prednášal botaniku a pestovanie lesa.
Významným prínosom pre lesnícku prax bol Jozef Opletal, prvý riaditeľ Štátnych lesov
a majetkov v Banskej Bystrici. V správe riaditeľstva z roku 1928 sa uvádza, že bol „výborný
prednosta veľkej korporácie, vynikajúci na slovo vzatý lesohospodár a organizačný talent.“
Vo svojich pamätiach spomína: „ Loučil jsem se těžko so svím pusobištem v B. Bystrici, kde
mi byl les tak blízkym a kde jsem se vyčerpával v práci, která byla pro mne rozkoší. Loučil
jsem se težce se svímy spolupracovníky, kteří mi byli nezištne oddány a kterým jsem byl závázan díkem za to, že čistota správy baňskobystřického ředitelství zustala neporušena. Úte-
chou bylo mi vědomí, že na svém novém pusobišti zustanu i nadále spojen se slovenskými
lesy, které mi přirostli k srdci.“
Ďalej to bol Prof. Ing. Leo Skatula, ktorý realizoval v Tatranskej a Fatranskej oblasti celý rad
projektov prehradenia bystrín. Pred niekoľkými rokmi mu jeho slovenskí žiaci odhalili pamätnú tabuľu v Račkovej doline v Západných Tatrách. Ing. Pfeffer dlhé roky pracoval
v Severoslovenských štátnych lesoch v Žiline. Ing. Gustáv Vincent pracoval v štátnych lesoch v Žarnovici. Okrem iného sa zaslúžil o vybudovanie za vojny zničeného mosta cez Hron
pri Jalnej, Ing. Klement Navrátil pôsobil na podnikovom riaditeľstve Východoslovenských
štátnych lesov v Prešove.
Pre medzivojnové obdobie bolo príznačné, že sa vysoké lesnícke školstvo a lesnícky výskum
budovali predovšetkým v Prahe a Brne.
Po roku 1945 sa podstatne zintenzívnil lesnícky výskum, vnikli viaceré lesnícke ústavy a na
ich čele stáli českí odborníci. Jedným z nich bol Dr. Jaroslav Lemarie. Položil základy pre
rozvoj výskumného ústavu lesného hospodárstva, personálne i materiálne vybavil oddelenie
ochrany lesa. Veľmi pozitívne je hodnotená aj jeho pedagogická činnosť na Lesníckej fakulte
v Košiciach. Ladislav Paška (z Aše) pôsobil na Výskumnom ústave lesného hospodárstva
v Banskej Štiavnici v odbore ochrany lesa. V oblasti entomologie dosiahol svetovú úroveň.
Usiloval sa aj o dobré vzťahy medzi Čechmi a Slovákmi.
V roku 1952 vznikla vo Zvolene Vysoká škola lesnícka a drevárska. Väčšina jej slovenských
pedagógov študovala na českých vysokých školách. Na škole pôsobili a dodnes pôsobia mnohí českí pedagógovia.
Českí odborníci sa svojou tvorivou prácou natrvalo zapísali do histórie slovenského lesníctva.
Použitá literatúra :
1. Heintz, Pavel: Významné osobnosti českého původu v Banské Štiavnici a okolí. Zvolen:
Klemo, 2003. – 69 s.
2. Maňkovská, Blanka: Přítomnost českých odborníku v lesnické vědě, školství a výzkumu. –
Zvolen: Klemo, 2001. - 20 s.
3. Miľanová, Ľubica – Józsová, Viktória: Od lesov kráľovských k lesom štátnym. - Martin:
Neografia pre Lesy Slovenskej republiky, š.p., 2003. – 91 s.
4. 170 rokov lesníckeho vysokého školstva v ČSSR, 25 rokov VŠLD vo Zvolene. - Zvolen:
VŠLD, 1977. – 221 s.
5. Zachar, Dušan – Kovácsová, Katarína: Výskumný ústav lesného hospodárstva vo Zvolene.
– Bratislava: Slov. vyd. pôdohospodárskej literatúry, 1968. – 174 s.
Nádvorníková Marie:Osobnost Jiřího Třanovského − život a dílo do odchodu
na Slovensko
Obrázek 1 (exlibris)
Podnět k volbě tématu vystoupení na kolokviu českých, moravských
a slovenských bibliografů dala vlastně databáze REGO – databáze
osobností kultury a umění Moravy společně budovaná a provozovaná Vědeckou knihovnou v Olomouci a Moravskou zemskou knihovnou v Brně. Bylo známo, že kolokvium se bude konat v Liptovském
Mikuláši u příležitosti 175. výročí založení knihovny G. F. Belopotockého. Proto byl do databáze REGO učiněn dotaz, zda v této databázi není osobnost, která by měla vztah k Moravě a zároveň k Liptovskému Mikuláši. Výstupem byl záznam zajímavé a významné
osobnosti náboženského spisovatele, učitele a evangelického kněze
Jiřího Třanovského.
U Jiřího Třanovského se vyskytuje v pramenech dvojí datum narození. V roce 1582 totiž zásluhou papeže Řehoře XIII. došlo k přechodu z juliánského na gregoriánský kalendář. Podle
tohoto dodnes platného kalendáře se Třanovský narodil 9. dubna 1592 v Polském Těšíně.
Evangelické kruhy dlouho nechtěly gregoriánský kalendář přijímat, a proto se v dokumentech ještě objevuje datum 27. března. Sám Třanovský si v latinských rodinných zápiscích
Stirps Tranosciana zapsal toto březnové datum jako své datum narození.
Třanovský dosáhl nejvyšší vzdělanost, jakou tehdy mladý člověk mohl získat. Duch rodiny a
její majetková situace mu to umožnily. Tím se zařadil mezi nejvýznamnější osobnosti své
doby. Základem jeho výchovy byla vyšší latinská škola v rodném Těšíně. Zde byla ve výuce
latina, řečtina, hebrejština, 7 svobodných umění a dominovalo náboženství. Již od-tud mohl jít
Třanovský na univerzitu, ale volil roční pobyt v Gu-benu, zřejmě kvůli zdokonalení se v němčině. Pak odchází na lyceum do Kolbergu, aby se dále vzdělal v latině. Pravděpodobně zde
vnikl do krás antických klasiků, zvláště Horacia, jehož vliv nacházíme v Třanovského Ódách.
Datum 13. dubna 1607 je datum Třanovského imatrikulace na univerzitě ve Wittenbergu. K
této příležitosti si dal vyhotovit své ex libris (viz obr. 1). Na wittenberské univerzitě studoval
Třanovský v letech 1607−1611. O slávu a přitažlivost univerzity se zasloužil především duch
Luthera a Melanch-tona, který zde vládl. Odtud si Třanovský odnesl pro celý život určitou
teologickou linii, svou pevnou luteránskou víru, o které byl přesvědčený, že je správným a
pravdivým biblickým křesťanstvím. V tomto duchu všude pracoval, v tomto duchu vydával
svá díla. V létě roku 1611 se po vzoru jiných studentů vydal na několikaměsíční putování po
Čechách. Chtěl poznat hlavní zemi království českého a tak křížem krážem cestoval po Čechách.
Ještě v roce 1611 Třanovský zakotvil jako pomocný učitel na gymnáziu v Praze na Malé
Straně při kostele sv. Mikuláše. Třanovského životopisci často uvádějí trojí spojitost osobnosti Třanovského se jménem sv. Mikuláše. První setkání bylo v Praze, druhé v Bielsku, kde působil v kostele sv. Mikuláše a poslední etapu svého života prožil v Liptovském sv. Mikuláši.
Malostranské gymnázium bylo vedeno ve wittenberském duchu. Třanovský v Praze navazoval styky s evangelic-kými kruhy, ale následující rok už ho zastihl v Třeboni. Stal se domácím
vychovatelem Adámka, syna Jana Jiřího ze Švamberka. Tato změna má logiku. Páni ze
Švamberka byli stejného vyznání, evangelickou církev podporovali. Když potřebovali vychovatele nejen pro svého chlapce, ale i další šlechtické synky, obrátili se na malostranskou školu
a ta vyslala právě Třanovského. Třanovský nevystoupil ze svazku školy, jejíž příznivci byli
Švamberkové a po roce se tam vrátil.
Pražské prostředí mělo na Třanovského velmi podstatný vliv. Praha byla centrem vzdělanosti,
bylo zde sídlo konzistoře, tedy vrcholných orgánů církve. Působila tu slavná univerzita postavená do služeb církve. Na univerzitě vyučovaly výrazné osobnosti. Jmenujme ty, kteří svými
díly ovlivnili pozdější Třanovského tvorbu. Magistr Campanus zvláště silně ovlivnil Třanovského svými latinskými Ódami. Slovák Benedikti krátce před příchodem Třanovského vydal
své žalmy v knize Žalmové někteří v písně uvedení.
Na přelomu let 1613−1614 se ocitl Třanovský na zhruba ročním pobytu v Holešově. Poprvé
se tu stal samostatným učitelem, byl rektorem školy menšího moravského města. Holešov se
zapsal do dějin církve tím, že se zde v roce 1574 sešli „kazatelé a pastýři církví křesťanských
Markrabství Moravského“ a přihlásili se „k vyznání víry křesťanské v konfesi augsburské“.
Na počátku roku 1615 přesídlil Třanovský do Meziříčí. Stal se zde nejdříve rektorem školy.
26. května 1615 se oženil s Annou Polany s Polansdorfu, dcerou vzdělaného šlechtice Jiřího
Polany z Polansdorfu. Otec nevěsty byl původem z Opavy a studoval ve Vídni, Tübingen, v
Heidelbergu a různých univerzitách v Itálii. Roku 1616 se Třanovský stal v Meziříčí farářem.
Byl farářem pro velkou náboženskou obec, čítající na 8000 věřících – pro Meziříčí, Krasno a
další připojené obce. V Meziříčí má původ mnoho jeho písní a modliteb. Ale Třanovský měl
snahu, aby jeho díla sloužila nejen věřícím v okolí Meziříčí, ale církvi celého národa. Proto se
pustil do větších literárních prací. Dílo Výklad Zjevení sv. Jana zůstalo v rukopise, o jehož
osudu se přesně neví. Soudí se, že zůstalo někde ve Slezsku.
Tiskem vyšla Konfese augsburská. Vyšla v Olomouci u Kryštofa Kutče v roce 1620. Třanovský ji vydal vlastním nákladem, což svědčí o několika věcech. Jednak že Třanovský byl majetný a mohl si to dovolit a jednak že cítil naléhavost vydání díla i obětavost sloužit církvi.
Konfesi vydal jako obranu luteránství proti sílícímu kalvinismu. Souvisí to se zvolením kalvínského českého krále Fridricha. Třanovský měl zlé předtuchy dalšího vývoje v české církvi.
Z historie víme, že obavy byly velmi opodstatněné.
Přestože Konfese byla dílo sestavené v Meziříčí, Třanovský nezapomíná na svůj rodný Těšín.
Vidíme to z dedikace na s. 3, kde si můžeme přečíst, že dílo věnuje purkmistrovi a těšínským
pánům radním.
Nyní poněkud vybočíme z chronologie a budeme se věnovat osobnímu životu Třanovského,
jeho dětem. Dočteme se o nich v doslovu k jeho Ódám Coronis ad posperitatem. První děti
Třanovského byli Marie, Konstantin a Eliáš. Marie se narodila v roce 1618 v Meziříčí, Konstatin 1621 v Těšíně a Eliáš 1622 v Meziříčí. Všechny tyto tři děti v Meziříčí zemřely. Konstantin jako roční v roce 1622 a za morové epidemie v roce 1624 zahynuli Marie a Eliáš. Po
jejich smrti zůstal Třanovský bez dětí.
Další potomci šli jako schodečky za sebou. Ještě v Meziříčí se narodil Samuel, o němž se ví
nejvíc. Dožil se dospělého věku, sám měl děti. Stal se Třanovského nástupcem na faře v Mikuláši. Ze Samuelových písemností se životopisci dověděli mnoho informací o životě jeho
otce − Jiřího Třanovského. Žádné další zprávy nejsou o dvou synech – Davidovi a Timoteovi
- narozených v Bielsku. Tři dcery, narozené na Slovensku, už nechám stranou.
Smutným povídáním o dětech a jejich odchodech jsme předznamenali další líčení osudu Třanovského. V období po Bílé Hoře Třanovského stíhala rána za ranou. Ztratil majetek, byl vězněn a rok 1624 byl v jeho životě nejtragičtější. O ztrátě dvou dětí v morové epidemii jsme se
už zmínili. U Třanovského propukla těžká oční choroba, které se do konce života nezbavil. V
roce 1624 vyšel císařský dekret, kterým byla zastavena evangelická církev a knězi byli vypovězeni do vyhnanství. V následujícím roce tedy Třanovský s manželkou a maličkým Samuelem opustil Meziříčí. Sám se o této tragické situaci vyjádřil výrokem – odchází „stařec pod
tíhnou kříže, který si ani nepřeje žít takto na světě“. Uvědomíme-li si, že mu tehdy bylo 33 let,
je to neuvěřitelně smutné.
V roce 1626 přišel Třanovský do Bielska. Zabýval se tady více činnostmi. Před světem a úřady byl brán jako dvorní kazatel šlechtice – uherského velmože Jana Sunegha. Manželka Jana
Sunegha Anna Suneghová byla šlechetnou patronkou a mecenáškou, velkou podporovatelkou
a ctitelkou Třanovského. De facto byl však Třanovský také farářem městského kostela sv.
Mikuláše (druhé setkání s postavou sv. Mikuláše) a správcem městské církve, což mu úředně
nebylo dovoleno. V jakém prostředí vlastně Třanovský působil? Bielsko bylo německé město,
s německými kolonisty a s polským okolím. Za říčkou bylo už vysloveně polské město Biala.
Úředními jazyky v Bielsku byly němčina a čeština. Těmito jazyky Třanovský kázal v městském kostele a na dvoře Jana Sunegha kázal převážně latinsky a také česky.
Třanovský v Bielsku obnovil literární činnost. Tři roky pobytu v Bielsku potřeboval na to, aby
vytvořil 150 žalmů Davidových, 150 latinských ód, které pak vydal na konci svého bielského
pobytu. Kopie titulního listu souboru Odarum sacrarum sive hymnorum … libri tres (viz obr.
2) byla získána elektronickou cestou z Univerzitní knihovny ve Wroclavi. Podle informací z
MMVS nejsou Třanovského Ódy v českých knihovnách dostupné. Kniha vyšla v r. 1629 v
Brzegu. Plán na její zpracování měl Třanovský už v roce 1626. Přestože jako dvorní kazatel a
městský farář byl velmi zaměstnán, cítil naléhavou motivaci ve smyslu pomoci církvi v těžkých dobách. 3 knihy ód nebo hymnů mají následující členění: První kniha, která obsahuje 46
ód, se týká slavností církevního roku, jako byly Advent, Vánoce Nový rok. 2. kniha se 36
ódami je věnována hlavně věrouce (Katechismu, desateru, Credu) a zbožnosti v jednotlivých
částech dne. V 3. knize jsou v 69 ódách probrány různé lidské ctnosti (např. trpělivost, vděčnost) a abstraktní jevy , jako např. světská marnost a věčnost.
V Třanovského Ódách se projevují různé vlivy. Nejsilnější je vliv bible a teologických autorit, z nichž můžeme jmenovat sv. Ignatia, sv. Bernarda, Tomáše Kempenského nebo Martina
Luthera. Pokud čerpá Třanovský z antických klasiků, z Horacia nebo i z Ovidia, přebírá pouze
formální stránku, zachovává počet veršů, metrum, ale duch antické poezie opouští, nejvyšší
autoritou je mu Písmo. Třetím patrným vlivem je humanistická duchovní lyrika, z českých
autorů např. Horatius Hořovský nebo Campanus Vodňanský. K Ódám je připojena teoretická
rozprava Dissertatio brevis et perspicua de Christiano-gentilismo in carminibus … diligenter
vitando. Zde zdůvodňuje potřebu křesťanské terminologie. Jde v podstatě o barokní argumentaci, upřednostňující křesťanskou tvorbu před starou tvorbou pohanskou.
Obrázek 2 (kopie titulního listu z mikrofilmu)
Na začátku jsme uvedli rok narození Jiřího Třanovského – 1592. Je to shodný rok narození
s jinou významnou historickou osobností –
s Janem Amosem Komenským. Shodných
a styčných bodů v jejich životě a díle bylo více.
Oba působili na Moravě, Třanovský v Holešově
a Meziříčí, Komenský v Přerově a ve Fulneku,
pány obou byli Žerotínové. Třanovský i Komenský utrpěli tragické ztráty svých potomků, oba se
ocitli v polském vyhnanství (Třanovský v Bielsku, Komenský v Lešně). Oba psali písně a sestavili kancionály. Byly však mezi nimi i rozdíly. Zásadní rozdíl byl ve vyznání – Třanovský
patřil k celonárodní evangelické církvi a Komenský k malé menšině Českých bratří. Mezi
těmito konfesemi panovaly značné neshody. A
dosti vzdálená místa působení ve vyhnanství asi
také zabránila setkání. V díle Komenského jsou
jasné důkazy o tom, že dílo Třanovského znal.
Ale stopy vzájemných styků v jejich životě a
díle nejsou. Propojení tvorby obou těchto osobností je věcí vydavatelů pozdějších kancionálů.
O tom, že Třanovského tvorba písní a modliteb byla po staletí živá je možné se přesvědčit
např. na kancionálu z konce 18. století. Nejde o společný kancionál s pracemi Komenského,
ale o kancionál, který vydal Daniel Bocko. Daniel Bocko byl evangelický pastor, narozený
1751 v Demänovej, jeho život byl spojen především s Kežmarokem, ale jako pastor působil i
ve Velké Lhotě na Moravě. Tento Daniel Bocko vydal v Jindřichově Hradci kancionál Ve
jménu Pána Ježíše. V podnázvu kancionálu je napsáno že „nejpěknější a nejpotřebnější“ písně
jsou vybrány „nejvíce z Tranoscyuse“. Tento kancionál z fondu Moravské zemské knihovny v
Brně má čtyři díly v jednom svazku. Rok vydání 1783 je zhruba 150 let po smrti Jiřího Třanovského a evangelická církev z jeho tvorby stále čerpala.
Novotná Ivana: Jan Kadavý – hlasatel česko-slovenské vzájemnosti
Jan Kadavý, přestože původem Čech – byl významnou osobností pro kulturní a národní
dějiny Slovenska. Předtím, než se podrobněji seznámíme s osobností a životem Jána
Kadavého a jeho snahami, oživme si paměť několika slovy o době, prostředí a ideálech, ze
kterých vyrůstal a na kterých stavěl.
První polovina 19. století – tedy období mládí Jana Kadavého – se odehrávala ve znamení
vlny národně osvobozeneckých hnutí a procesu přechodu od feudálního zřízení ke
kapitalistickému, které postupně prošly celou tehdejší Evropou. V západní Evropě stálo
v čele snahy o národní sebeurčení měšťanstvo, v Uhersku byla situace složitější.
Moc držela v rukou velkostatkářská šlechta, proti které brojila nižší a střední šlechta, statkáři i
upadající zemani. K tomu se připojila vlna maďarského nacionalismu, jehož cílem bylo
vytvořit jednojazyčný maďarský stát na úkor ostatních národností Uherského státu. Slovenská
nižší šlechta se tak ve prospěch svých politicko-ekonomických zájmů distancovala od rolníků,
měšťanstva a chudé inteligence i po stránce jazykové. Do čela národního slovenského hnutí se
tak dostává inteligence, která byla nejen málo početná, ale i politicky nezkušená.
Rozpory byly zřetelné i u slovenské národnostně smýšlející inteligence, která usilovala o
vzkříšení a zachování slovenštiny. Katolická část slovenského obyvatelstva používala jako
spisovný slovenský jazyk slovenštinu Antona Bernoláka (resp. její kodifikovanou podobu
z roku 1787 v Trnavě), evangelická část považovala za spisovný slovenský jazyk češtinu
Bible Kralické tzv. „bibličtinu“, která byla i evangelickým bohoslužebným jazykem.
Postupně vznikaly snahy přiblížit „kralickou slovenštinu“ slovenštině spisovné, a tak spojit
slovenské evangelíky a katolíky.
Především tento cíl měli na zřeteli příslušníci nové vlastenecké generace, která se objevila na
počátku 19. století, Ján Kollár a Martin Hamuljak, když v Budíně (dnes Budapešť) založili
„Spolok milovníkov reči a literatúry slovenskej“. Jejím prvním předsedou byl evangelík Ján
Kollár, přestože většinu členů tvořili katolíci. Tento spolek ve svém almanachu Zora
uveřejňoval příspěvky psané bibličtinou, ale i příspěvky psané „bernolákovštinou“.
Přestože se spolku nepodařilo dosáhnout cíle – tj. sjednocení spisovné slovenštiny, byl
významným předchůdcem a východiskem pro nastupující generaci štúrovců, která rozvíjela
velmi aktivní činnost na bratislavském lyceu. Filozofickým základem pro štúrovce byla právě
myšlenka slovanské vzájemnosti, kterou začali hlásat Ján Kollár a Pavel Josef Šafařík, a na
tomto základu se zformovalo celé slovenské národně-obrozenecké hnutí.
Kollárova filozofie slovanské vzájemnosti se opírala o filozofický výklad dějin Johanna
Gottfrieda Herdera, který v díle „Ideje k filozofii dějin lidstva“ vyslovuje myšlenku, že
v dějinách má každé historické období a každý národ svůj účel sám v sobě.7) Tuto základní
ideu rozšířil o pojetí národa jako živého organizmu, který je nadřazený státu a je určitým
útvarem. Jeho nové pojetí přesahuje feudální územní a stavovskou představu národa a
odvolává se na jazykovou, antropologickou a dějinnou příbuznost. Již v předmluvě k „Písním
světským lidu slovenského v Uhřích“ z roku 1823 vyslovil Kollár svoji široce založenou
koncepci tzv. „slovanského národa“ a koncepci tzv. „československého kmene“, kam řadí
i slovenský národ jako podkmen kmene československého.
Myšlenka slovanské vzájemnosti byla Čechům velkou oporou v boji proti vídeňské
germanizaci, Slovákům v zápase o sebeurčení proti Maďarům, ohlas však našla i u dalších
malých slovanských národů. Na základě tohoto ideálu vzniklo nakonec i pozdější
Československo.
Mezi velkými postavami na poli jak českého, tak slovenského národního hnutí, mají své
nezastupitelné místo dá se říci „malí dělníci“, bez kterých by obrození nemohlo být úspěšné a
ke kterým bezesporu patřil i Jan Kadavý.
Ján Kadavý se do dějin slovenské kultury zapsal především jako podporovatel československé vzájemnosti, ale také pedagog, hudební skladatel a dirigent Slovenského spevokolu
v Martině, editor první notované sbírky slovenských lidových písní, jeden z prvních členů
Matice slovenské.
Narodil se 8. dubna 1810 v Jestřabí u Jilemnice v Podkrkonoší. Ve starších pramenech je
uváděno datum 7. dubna, které však Bohumír Štědroň ve svém článku v časopisu Slovenská
hudba označil díky porovnání s matričním zápisem jako chybné (cit.): „Literatúra doteraz
uvádzala dátum narodenia Jána Kadavého 7. apríl 1810. Podľa zistenia a udania Štátneho
archívu v Jablonci nad Nisou narodil sa Ján Kadavý 8. apríla 1810 v Jestřebí, farský úrad
Poniklá, v popisnom čísle 7. Krstil ho pastor křižlický Matouš Havlík, podľa čoho možno
usudzovať, že bol evanjelik…Obec sa vtedy menovala Jestřebí, dnes Jestřabí.“ (konec
citace)8). Byl synem Františka Kadavého, rolníka, a jeho ženy Johanny, roz. Škodové, dcery
Václava Škody, chalupníka.
O jeho vzdělání a studiu nevíme nic přesného. Podle Svetozára Hurbana Vajanského, který o
něm napsal v Národních novinách v roce 18838), dal základní vzdělání Kadavému Jan
Molnár, evangelický farář v Křížlicích. Ten v něm také vzbudil zájem o slovanské dějiny a
slovanské národy a položil základ jeho budoucího všestranného vzdělání. Později studoval
v Trnavě, na evangelických lyceech v Bratislavě a v Modře u Bratislavy, kde získal lásku
k literatuře a kde na něj silně proslovansky zapůsobil profesor Jozef Gottšaltovský. Z Modry
se Kadavý vrátil do Čech, krátce učil v Mydlicích; v Horní Branné se seznámil s Josefem
Mirovítem Králem, který jej povzbuzoval k dalšímu studiu. Po našetření dostatečných
finančních prostředků, odešel Kadavý na učitelské studium do Jičína a odtamtud do Rudníku,
kde pak čtyři roky učil. Po revoluci v roce 1848 také krátce studoval v Praze.
V roce 1824 vyšla Kollárova „Slávy dcera“, která z Kadavého udělala nadšeného
obdivovatele velkého básníka. Velice zatoužil se s Jánem Kollárem setkat a jeho touha byla
tak silná, že se r. 1837 vydal za Kollárem do Pešti (dnešní Budapešť). Jestli se s ním tehdy
setkal, nevíme. Jisté je, že se mu to podařilo na jaře v roce 1839, když se Kollár zastavil v
Čechách cestou do Německa. Toto setkání rozhodlo o další etapě života Kadavého. V tomtéž
roce se totiž uvolnilo učitelské místo na evangelické škole v Pešti. V dopise ze 13. srpna
18394) Kollár předem seznámil Kadavého s tamějšími národnostními poměry a problémy:
vysvětluje mu, že v Pešti je sice jedna evangelická církev, ale tři sbory: slovenský, maďarský
a německý. Nabádá jej, aby nedával najevo, že se spolu předem domluvili, ani že je horlivým
Čechem a Slovanem, aby si proti sobě zbytečně nepoštval německé a maďarské evangelíky.
Upozorňuje jej i na obyčejnější problémy, které bude mít např. s neznalostí maďarštiny,
slovenskou výslovností; seznamuje ho i s hmotným zabezpečením učitele nebo s počtem dětí
ve škole.
Kadavý se těžkostí nezalekl. Odvahu mu dodávalo i vědomí, že bude pracovat po boku
velikána jakým Kollár bezesporu byl, a to pro věc, na které jim oběma nanejvýš záleželo. Za
učitele slovenské církve v Pešti byl Kadavý zvolen 29. října 1839 a 3. prosince 1839 jej
Kollár představil na evangelickém konventu v Pešti jako nového učitele.
Kadavého činorodá povaha mu brzy umožnila seznámit se s dalšími obrozenci a kulturně
aktivními osobnostmi jako byli například štúrovec Alexandr Boleslav Vrchovský, Janko Kráľ,
Jozef Miloslav Hurban, Viliam Pauliny-Thót, Gustáv Zechenter-Laskomerský a další. Kromě
svědomitého plnění povinností učitele a soukromého sebevzdělávání, pomáhal Kollárovi při
vydávání jeho spisů, podílel se na korekturách „Slávy dcery“, „Cesty do Horní Itálie“, „Kázní
a řečí“, v r. 1842 editoval básně Ľudovíta Želly, r. 1844 „Zrcadlo Slovenska“ od Benjamína
Pravoslava Červenáka. Propagoval a distribuoval Hurbanovu knihu „Cesta Slováka ku
bratrům slovanským na Moravě a v Čechách“, „Pozorník“ Gašpara FejérpatakyhoBelopotockého a básně Jána Hollého. Mezi šiřiteli knih v Čechách měl Kadavý lidi různých
povolání i vzdělání. Byli mezi nimi dokonce i řemeslníci. Byl ve styku s Jaroslavem
Pospíšilem, vydavatelem Květů, kterému občas i radil, co by měl ve svém časopise zveřejnit.
Posílal mu mj. i různé zprávy ze slovenského života.
Kromě toho se zapojil i do práce s mládeží studující v Pešti, jako byli např. Štefan Marko
Daxner, Bohuslav Nosák, Ján Tombor nebo František Strakovič. Kadavý je seznámil se
slovanskými dějinami - k tomu si vypůjčil „Dejepis slovanský“ od Augusta Horislava
Škultétyho, který jej opsal od Benjamína Pravoslava Červenáka. Jednalo se pravděpodobně o
Štúrovy přednášky z bratislavské studentské společnosti. Se Štúrem udržoval Kadavý čilou
korespondenci, takže byl dobře informován co se týče sociální i národní situace na Slovensku.
V roce 1843 vystoupil se svým vlastním spisem „Vzájemnost ve příkladech mezi Čechy,
Moravany, Slováky, Slezáky i Lužičany“. Dílo vzniklo jako odpověď na Kollárovu práci „O
literární vzájemnosti mezi rozličnými kmeny a nářečími slovanského národa“ („Über die
literarische Wechselseitigkeit zwischen den verschiedenen Stämmen und Mundarten der
slavischen Nation“), vydanou v Pešti roku 1837.
Kadavý se v práci snažil doložit vzájemnost Čechů a Slováků; ve svém díle kladl proto důraz
především na výhody vzájemnosti:
1. duchovní výhody (které se týkají národní vzdělanosti; každý národ se bude víc zajímat o
ostatní slovanské národnosti, bude víc znát historii atp.),
2. hospodářské výhody (vyjadřuje přesvědčení, že spisovatelé budou mít více čtenářů, a tak se
jim vrátí náklady na vydávání knih),
3. výhoda „řečná“ (neboli jazyková).
Toto vše ale Kadavý považoval za „starou písničku“ a na první místo postavil především
lásku k vlastnímu národu: (cit.) „Kdo národem svým pohrdá, řeč jeho nectí a nemiluje, ducha
a ráz jeho zanedbává, ten beztoho nemůže býti schopen pravého vlastenectví.“ (konec cit.)5)
Práci Kadavý rozdělil na čtyři části:
1. Příklady Čechův a Moravanův na Slovensku
2. Příklady Slovákův v Čechách a v Moravě
3. Příklady Čechův a Slovákův v Slezsku (i v Lužicech)
4. Příklady Slezáků a Lužičanů v Čechách a na Slovensku
Snaží se doložit vzájemnou bratrskou pomoc mezi slovanskými národy už od Sámovy říše.
Říká, že nechtěl (cit.): „úplnou historii vzájemnosti psáti, ale toliko její skutečnost hojnými
příklady potvrditi“ (konec cit.)5). Na závěr připojuje oslavnou báseň vychvalující vzájemnost.
K práci je připojen ještě „Dodatek“, ve kterém Kadavý připojuje kritiku směřovanou do
českých řad. Matice česká by měla podle něj být také matkou Slováků, proto by Slováci měli
být jejími čestnými členy. Dále vyslovuje připomínky k jazykové otázce: podle jeho
přesvědčení se mohou slovanské národy dostat z poroby jedině tak, že se spojí; proto zde
odmítá Štúrovy snahy o samostatný národní život Slováků a kodifikaci samostatného
spisovného slovenského jazyka a gramatiky, které považuje za plýtvání silami a prostředky.
Od tohoto názoru později ustoupil.
Přestože podle názoru některých odborníků Kadavého dílko „Vzájemnost“ mělo dost chyb,
bylo příliš závislé na Kollárovi a jeho myšlence slovanské vzájemnosti, chyběla mu pevnější a
jasnější koncepce a hlubší analýza česko-slovenských vztahů5), zůstává důležitým důkazem
snahy Jana Kadavého přispět k národnímu osvobození.
V dalším období, hlavně pod vlivem štúrovců a dojmů z cest po Slovensku, se Kadavý začal
přiklánět k myšlence spisovné slovenštiny. Důležitým zlomem pro jeho názory byla schůzka
v Hlbokém ve dnech 11.-16. července 1843, které se zúčastnil spolu s Ľudovítem Štúrem,
Jozefem Miloslavem Hurbanem a Michalem Miloslavem Hodžou. Kadavý se otočil o 180
stupňů. Svůj názorový zvrat vysvětluje v dopise Šemberovi ze dne 15. července 1844 (cit.):
„Slováci se mohou zachránit jen tehdy, spojí-li se bez rozdílu vyznání a rozvinou všechny své
národní síly. A k tomu jim může pomoci spisovná slovenština.“(konec cit.) 4). Od této chvíle
se stal Kadavý nadšeným propagátorem spisovné slovenštiny, kterou se Štúrovi skutečně
podařilo téhož roku kodifikovat. Jako základ přitom použil středoslovenské nářečí a vytvořil
tak možnost samostatného politického a kulturního vývoje slovenského národa.
Významným počinem slovenských obrozenců v této době bylo také založení celonárodní
kulturní instituce Tatrín (1844-1848), jejímž členem se stal i J. Kadavý.4)
Kadavý začal svá díla psát a vydávat v uzákoněné slovenštině. V roce 1845 vydal
psychologicky zaměřenou „Čítanku pre malé djetky“ (1845, Budín; 1851, Pešť) a také
lidovýchovnou knihu „Priateľ ľudu – knižku pre slowenskich roľníkov a remeslníkov“, a
v roce 1846 vlastním nákladem vydal Tatrínem odmítnutou „Marínu“ Andreje Sládkoviče.
Kromě toho připravil k vydávání časopis Nitra (3. roč., 1846) a spolu s Hurbanem redigoval
Slovenské pohľady.
Kadavého názorová přeměna nezůstala bez odezvy u Jána Kollára. Ke sporu mezi nimi došlo
v souvislosti s tzv. nedělní školou, ve které Kadavý na žádost žáků vyučoval novou
slovenskou gramatiku. Proti tomu se postavili Kollár i vedení školy, které spor předložilo na
konventu, který se konal 1. listopadu 1846. Vše nasvědčovalo tomu, že Kadavý bude ze svého
učitelského místa propuštěn. Přestože se tak nestalo, sám o odchodu uvažoval. V dopise
Augustovi Horislavovi Škultétymu napsal (cit.): „Som na rozpacích, mám Kollára
odpohrdnúť – či sa proti nemu postaviť…Jestli ale predsa odídem, teda privediem do
poriadku nedelnú školu a spolok gazdovský, aby tu naše věci nezahynuli.“ (konec cit.) 4).
Konflikt Kadavého s Kollárem přerušila revoluce roku 1848. Kadavý odešel do Prahy.
Krátce učil znovu v Rudníku, ale v roce 1850 se znovu vrátil do Prahy, kde začal studovat
v Budči K. S. Amerlinga a současně na Polytechnickém ústavě. Brzy však vyčerpal své
skrovné úspory a ocitl se ve finančních těžkostech. Pomohl mu Michal Miloslav Hodža, který
mu nabídl místo učitele v Liptovském Mikuláši, kam Kadavý nastoupil 29. září 1851.
Editoval spolu s Augustem Horislavem Krčmérym kalendář Živena, který vyšel v Levoči v r.
1853; další ročníky kalendáře nevydali kvůli finančním překážkám. Přes neustálé hmotné i
jiné potíže Kadavý neúnavně pomáhal při vydávání mnohých slovenských knih a dokonce
v letech 1850-1860 přispíval i do prvního dětského novodobého českého časopisu Včelka.
Existenční problémy jej přinutily opustit Slovensko a 12. května 1856 nastoupit na místo
vychovatele a domácího učitele u šlechtické rodiny v Pravoníně poblíž Vlašimi v Čechách.
Zde se mohl věnovat studiu ekonomiky a zajímal se také o zemědělství. Udržoval stále
korespondenci se slovenskými přáteli, zvláště pak s Jánem Drahotínem Makovickým a
zajímal se mj. o školství v Liptovském Mikuláši. Přestože byl v Pravoníně spokojen, toužil se
znovu vrátit na Slovensko. Významnou úlohu zde sehrál nepochybně i citový vztah
k Makovického sestře Juditě, se kterou se později oženil. Roku 1858 opouští Pravonín a
přijímá místo učitele v Nemecké (dnes Partizánské) Ľupči.
V Ľupči navazuje na svého zemřelého předchůdce Mateja Bohuše, zakladatele místního
ochotnického divadla. Kadavý se tak začal zabývat divadlem, kde se staral o výběr repertoáru
a psal referáty o divadelních představeních. Touto cestou se také dostává k intenzivnějšímu
zájmu o lidové písně, jejich harmonizaci a tvorbu pro sbory, protože téměř každé divadelní
představení končilo vystoupením mužského sboru. Tato představení se hrála nejen v Ľupči,
ale i v Liptovském Mikuláši a jinde. Zisky z vystupování se využily k další činnosti divadla,
nebo se použily pro jiné akce národní povahy – například postavení Štúrova pomníku nebo
vydání básní Sama Bohdana Hroboňa.
Ján Kadavý se kromě toho věnoval i svému přírodovědnému koníčku: v roce 1859 se stal
dopisujícím členem císařsko-královského říšského geologického ústavu ve Vídni, pro který
sbíral usazeniny liptovských minerálních vod a různé druhy zkamenělin.
V roce 1860 se Kadavý oženil s Juditou Makovickou z Ružomberku. Protože jeho žena a syn
Branislav byli často nemocní, dochází k výraznému poklesu jeho aktivity. V této době se
věnoval především pedagogické činnosti a hudbě.
V novinách Evanjelícká církev (1860-1861) uveřejnil článek „Cirkevný spev“, ve kterém
kritizoval velmi nízkou úroveň schopností hry varhaníků. Ve studii „Zhoda osnovy a nápevu
v piesni“ (zveřejněné v Sokole, 1863), řeší základní deklamační pravidla a otázku vztahu
textu a hudebního nápěvu v lidové písni.
V oblasti pedagogiky vytvořil Kadavý zajímavý „Návrh na zriadenie národnej školy v Ľupči“,
ve kterém doporučoval zreformovat školství podle dobových potřeb. Připravil k vydání volně
přeložené a přepracované dílko - slabikář Pavla Gönczyho a nazval jej „Slovensky šlabikár a
prvá Čítanka pre prvú triedu národných škôl“ a „Návodniu knihu k Slovenskému šlabikáru a
prvej Čítanke“. Obě práce vyšly v Budíně v roce 1870.
V roce 1864 se Kadavý vzdal učitelského místa v Ľupči a začal samostatně hospodařit na
pozemcích, zakoupených za peníze z věna své manželky. Bohužel se mu v zemědělství
nedařilo, finančně se vyčerpal, a tak po čtyřech letech a po několika neúspěšných pokusech
sehnat místo učitele, hledá pomoc u švagra a stěhuje rodinu do Liptovského Mikuláše. Chtěl
pracovat ve spořitelně, protože se jako správný idealista domnívá, že (cit.): „ľud náš potrebuje
pomoci, a niet väčšej pomoci preň, ako je sporiteľňa, lebo tým docielime u nášho ľudu
prebudenie ducha, mravnú a materiálnu silu“ (konec citace)1), píše ve svém dopisu
Makovickému 14. listopadu 1869. Jeho přání se mu vyplnilo a již 24. července 1870 pracuje
ve spořitelně v Martine.
Martinské prostředí nebylo pro J. Kadavého cizí. Spolupracoval s Maticí slovenskou už od
jejího založení v roce 1863 a podílel se na kulturních akcích města. V roce 1864 vypracoval
pro Matici slovenskou posudek na „Nauku súhlasu“ od Michala Laciaka a od roku 1868 byl
členem „počtoprírodoveckého“ odboru Matice slovenské.
V roce 1871 byl Kadavý jmenován učitelem v přípravné třídě martinského gymnázia. Tato
třída měla vyrovnávat nestejnou úroveň vědomostí žáků, kteří přišli na gymnázium z různých
obecných škol. Učil všechny předměty a kromě toho též hru na housle a později i klavír.
Když mu v roce 1873 zemřela manželka, začal se plně soustředit na pedagogickou práci a
vedení martinského pěveckého sboru Slovenský spevokol, který dirigoval. Začal vydávat
časopis Priateľ ľudu (1873-1874) a vydal též metodickou příručku „Malý spevák, čili stručný
návod ku spevu pre slovenské národné školy“. Tato útlá knížečka, která obsahuje základní
hudební nauku a praktická cvičení, měla za úkol sjednotit výuku hudby na národních školách.
K tomu však nedošlo. Osobní neštěstí Kadavého završilo zavření gymnázia v roce 1875.
Ztratil tak existenční jistotu. Bídu mu pomohl překonat Slovenský spevokol, poskytnutím
finanční podpory ve výši životního minima.
Kadavý se na životě Slovenského spevokolu za dobu svého působení (1873-1883) významně
podepsal: rozšířil repertoár, uskutečnil několik samostatných koncertů, zharmonizoval a
upravil mnoho lidových písní, a to nejen slovenských, českých nebo moravských, ale také
srbských, slovinských písní a písní dalších slovanských národů. Tyto písně pak zařazoval do
tzv. věnců (například „Kvartálské piesne“, „Kytica“, „Naše piesne“, „Slovenské národné
piesne“, „Slovinské národné piesne“, atd.). Většina z nich se zachovala v rukopisech v
archivu Slovenského spevokolu. Ze samostatných sborů vynikla např. harmonizace písně
„Nitra, milá Nitra“, nebo z jeho vlastní tvorby skladby „Bratislava“ (Juraj Zvestoň Bulla),
„Vlasť moja“ (Miloslav Krčméry), „Čo čušíš“ na báseň Viliama Paulinyho-Thóta a
„Svätomartinský pochod“. Některé z Kadavého sborů vyšly tiskem ve sbírce Jána Levoslava
Belly „Slovenské štvorspevy“ (Vídeň, 1864), v příloze Sokola „Hlahol“ č. 77 (1880) a ve
„Vlastimilu“ (1886, č. 11 a 17). První sborová skladba „Kolo“ – srbská národní skladba pro
klavír - vyšla Kadavému sice již v roce 1844 v Pešti, ale vrcholu své skladatelské sborové
tvorby Jan Kadavý dosahuje až v 70. letech.
Situace z hlediska hudby nebyla do té doby na Slovensku právě nejpříznivější. V první pol.
19. st. doznívají pozůstatky hudby feudalismu, reprezentované převážně církevní hudbou
evropských i domácích skladatelů. Církevní hudba byla na poměrně vysoké úrovni, o to více
za ní pokulhávala díla hudby světské, která výrazně zaostávala za evropským proudem
romantismu a novoromantismu. Byla tu však také slovenská lidová hudba a lidová píseň,
která situaci svým způsobem zachraňovala, protože byla velkým inspiračním zdrojem pro
slovenské skladatele, sběratele a upravovatele, jednoduše představitele slovenské národní
hudební kultury. Jedním z prvních byl např. Bohuslav Tablic, také Ján Kollár, P. J. Šafařík,
Ľudovít Vansa a další; k prohloubení tohoto vývoje došlo až po založení Matice slovenské
v roce 1863.2)
Po zřízení vědecko-uměleckých odborů při Matici slovenské vznikl v roce 1868 i odbor
hudební. Jeho členem se stal vedle jmen jako bylo např. Ľudovít Vansa, Michal Laciak, Karol
Ruppeldt také Ján Kadavý. V roce 1879 byla zahájena rozsáhlá sběratelská akce, v jejímž čele
stáli Ján Francisci, Pavol Mudroň, Andrej Halaša a Ján Kadavý jako členové tzv.
„Povereníctva pre zbieranie a vydávanie Spevov slovenských“. Jejich první díl vyšel v letech
1880-1882 a další dva v průběhu let 1890-1897 a 1899-1907. Bylo to dílo cenné nejen pro
vlastenecké uvědomění, ale i hudebně hodnotné.2)
Kadavý tak stál při zrodu vrcholné sbírky slovenského národního obrození – „Slovenských
spevov“, jejichž první díl redigoval. Slovenské spevy byly korunou více než stoletého úsilí o
vydání samostatné notované edice lidových písní.2) Spevy byly velice kladně přijaty
veřejností a Jan Kadavý se tak konečně dočkal uznání své vytrvalé práce. Bylo však již
poměrně pozdě, protože krátce poté – 11. srpna 1883 – umírá. Je pochován na hřbitově
v Martině.
Použitá literatura:
1. Banáry, Boris. K životopisu Jána Kadavého. In: Biografické štúdie 11. Matica
Slovenská : Martin, 1984. s. 118-130
2. Banáry, boris. Slovenské národné obrodenie v hudbe. 1. vyd. Matica slovenská : Martin,
1990. 159 s. isbn 80-7090-063-6
3. Ján Kadavý (1810-1883) : Za slovenskú ľudovú pieseň (antológia príspevkov a štúdií). Z
príležitosti 90. výročia úmrtia zostavil Juraj Potúček. Bratislava : Umenovedný ústav
SAV, 1974. 80 s.
4. Kadavý Ján (1810 – 1883) : súbor 15 pohľadníc. Martin : Matica slovenská, 1981. 15 fot.,
6 s. Metodika a propagácia. Séria Fotosúbory.
5. Lukáč, Michal. Ján Kadavý. Matica slovenská : Martin, 1970. 65 s.
6. Slovenský biografický slovník : (od roku 833 do roku 1990). Zv. 3. K-L. Martin : Matica
slovenská, 1989. 446 s.
7. Störig, Hans Joachim. Malé dějiny filozofie. Přeložil Petr Rezek, Miroslav Petříček, Karel
Šprunk. 4. vyd. Zvon : Praha, 1995. 559 s. ISBN 80-7113-115-6
8. Štědroň, Bohumír. K 150. výročiu narodenia Jána Kadavého. In: POTÚČEK, Juraj. Ján
Kadavý (1810-1883) : Za slovenskú ľudovú pieseň (antológia príspevkov a štúdií) .
Bratislava : Umenovedný ústav SAV, 1974. s. 44-52.
Salajová Ivona- Michníková Mária: Počiatky bibliografie v Knižnici G.F. Belopotockého
Písal sa rok 1968, kedy Okresná knižnica začala systematicky pracovať na vydávaní
bibliografie. Táto práca bola pridelená katalogizátorke, pretože vzhľadom na malý počet
pracovníkov nemohol spracovávanie bibliografie vykonávať jeden pracovník ako samostatnú
činnosť. Bibliografie sa v tom čase vydávali pri príležitosti rôznych politických a kultúrnych
výročí výberom literatúry z fondov Okresnej knižnice.
Až 5 rokov neskôr, v r. 1973 začalo v knižnici samostatne pracovať oddelenie politickej
a náučnej literatúry. Jeho súčasťou sa stal úsek regionálnej literatúry, ktorý pokračoval
v práci s regionálnou literatúrou a vydávaní bibliografie. Hlavnou úlohou už vtedy bolo
získavať, spracovávať a uchovávať regionálne dokumenty, zostavovať bibliografické súpisy
a poskytovať adresné bibliografické informácie.
Od toho času prebiehala excerpcia regionálnej a ústrednej tlače. Excerptá po klasickom
spracovaní slúžili ako prvotný podklad pre menné, systematické či miestopisné kartotéky,
kartotéku osobností a udalostí. Zároveň tvorili cenný zdroj prameňov pre zostavované
regionálne a nadregionálne tematické a personálne bibliografie, kalendáre výročí. Z bázy
výstrižkov zasielaných Pražskou informačnou službou začína pracovisko budovať tematické
albumy regionálneho zamerania, teda regiónu celého Liptova.
Rok 1982 je rokom, kedy je život Liptova prvý krát zaznamenaný tlačenou podobou
bibliografickej ročenky. Odvtedy, s úmyslom retrospekcie, vydávame „Liptov v tlači“.
V roku 1995 vzniká v organizačnej štruktúre knižnice pracovisko Knižnično-informačný
servis, v rámci neho 2 pracovníčky v kumulovaných funkciách plnia bibliografickoinformačné úlohy, sledujú a odborne spracovávajú dianie vo všetkých sférach spoločenského,
kultúrneho, hospodárskeho, jednoducho každodenného života a uchovávajú tak mnoho
cenných informácií pre budúcnosť. Sledovať región Liptova pritom znamená venovať
pozornosť „hornému“ i „dolnému“ Liptovu - teda podľa územného členenia od r. 1996 okresu
Liptovský Mikuláš i novovzniknutému okresu Ružomberok.
Rok 1996 - knižnica štartuje novú etapu - začína budovať počítačom spracovávanú databázu
a môže sa popýšiť vlastným knižničným softvérom ″ušitým na mieru″. Zodpovedá potrebám a
štandardám v knihovníckej praxi, podstatne mení dávno zaužívané pracovné postupy a spôsob
práce.
PC-LIB je navrhnutý a realizovaný formou, ktorá umožňuje evidovať všetky typy
dokumentov podľa zásad a pravidiel pre katalogizáciu (AACR2) až po úroveň analytického
popisu, vychádza z pravidiel ISBD a UNIMARC, umožňuje konverziu dát do MARC 21.
Popis článkov (z periodík alebo ako častí diela) znamená vlastne elektronické spracovávanie
excerpt. Databázu pritom možno doplniť faktografickým údajom, grafickou informáciou
(napr. portréty osobností regionálnej bázy dát, erby, vlajky a pečate miest a obcí regiónu,
pamätné miesta apod.) a využiť pri tlačených bibliografických výstupoch, tvorbe slovníkov či
kalendárií.
Systém vyhľadávania informácií je dôkladne prepracovaný a umožňuje definovať veľký počet
registrov riadených slovníkom pre jednotlivé typy dokumentov. Jednoduchý prístup k takto
definovaným údajom znamená aj pre bibliografa široké zázemie pri tvorbe bibliografií aj
rešerší, ktoré zostavuje. Modul Biblio eviduje, člení a umožňuje triediť vytvorené personálne,
regionálne, tematické bibliografie, tlačiť samotný zoznam vybratých objektov alebo
bibliografiu ako celok spolu s neobmedzeným rozsahom a počtom registrov vytvorených
bibliografom podľa uváženia.
Veľkou pomocou bibliografa sú systémom budované a vyhodnocované výročia autorov a
osobností (0. a 5. výročia narodenia, úmrtia) vychádzajúce z údajov pri definovaní autora,
osobnosti (modul Definovanie v databáze predstavuje elektronickú podobu klasických
menných kartoték s oveľa širšou paletou sledovaných údajov). I v tejto časti
automatizovaného systému platí možnosť výberu záznamov pomocou registrov. Selekciou
možno tak výber obmedziť len na určitý región, obdobie, či profesiu hľadaných osobností
podľa zadaných požiadaviek. V tomto module PC-LIBu bibliografické pracovisko bežne
zostavovuje rôzne kalendáriá a slovníky, obohatené o registre a rešerše k jednotlivým
osobnostiam, ilustračnú dokumentáciu alebo sprievodné slovo.
Automatizácia a určité technické vybavenie je základný krok na ceste dobou
charakterizovanou ako informačná. Knižnica nemá za cieľ plniť funkciu výpočtového
strediska, aj keď elektronický spôsob uchovávania informácií je dnes bežnou súčasťou života.
Dokumenty, knihy, tie klasické sú nenahraditeľné. Preto - v našom bibliografickom
pracovisku máme cieľ - ak nám to okolnosti (hlavne tie finančné, potom i technické) čo len
trochu dovoľujú, svoju niekedy i niekoľkomesačnú prácu okrem elektronickej podoby
v databáze prezentovať verejnosti tiež tlačenou podobou.
Takto v súčasnosti vychádzajú periodiká, výberové odporúčajúce, tematické alebo personálne
bibliografie (z posledných: Andrej Plávka, Štefan Rysuľa, Martin Rázus, Ja som Lipták
rodom) i bibliografické letáky, kalendáriá, slovníky (napr. Slovník výtvarných osobností
Liptova), prírastky nových kníh, informačné bulletiny. Koncepciu tvorby personálnej
a regionálnej bibliografie v automatizovanom knižničnom systéme cez PC-LIB sme
vypracovali v roku 1998.
V r. 1996 sme sa podieľali na príprave bibliografie miest a obcí Slovenska pre Maticu
slovenskú. Pripravené materiály sme využili nasledujúci rok vo vydanej Bibliografii miest
a obcí Liptova
Rok 1998 prináša knižnici pripojenie na internet. Pre nás bibliografov to znamená opäť väčšie
možnosti odbornej práce.
V roku 1999 začala Knižnica G.F. Belopotockého v Liptovskom Mikuláši zabezpečovať
napriek svojmu regionálnemu charakteru krajskú koordináciu bibliografickej činnosti
v Žilinskom kraji a metodicky usmerňovať činnosť jednotlivých bibliografických pracovísk.
Stalo sa tak po dohode s Krajskou štátnou knižnicou v Žiline a NBÚ SNK v Martine. Túto
garanciu sme zabezpečovali našim bibliografickým pracoviskom do júna 2001.
V jubilejnom roku 2000 sa v Liptove stretli „všetci Liptáci sveta dobrej vôle“ - konalo sa
„Svetové stretnutie Liptákov“. Pri tejto príležitosti sme sa ujali zostavenia „Biografie
osobností Liptova“, ktorá predstavovala súpis osobností regiónu, a zároveň zámer dosiahnuť
postupne kompletné anotovanie jednotlivých menných hesiel s cieľom perspektívneho
vydania už kompletnej „Biografie...“ na CD ROM.
Zámerom príspevku nie je vymenovať či detailne chronologicky uviesť, čo sme dokázali,
vydali, koľko ľudí plných entuziazmu sa podieľalo na výsledkoch. Svojou prácou sa už
podpísali.
Kam došli bibliografi v Knižnici G.F. Belopotockého ...
Dnes plníme funkcie dokumentačného, odbornoporadenského, bibliograficko-informačného a
vzdelávacieho zamerania v svojej územnej pôsobnosti.
V zmysle kumulácie a cirkulácie v organizačnom zaradení svojej knižnice plníme niekoľko
úloh - podieľame sa na zabezpečovaní bibliografickej a edičnej činnosti, výpožičných služieb,
poskytujeme bibliograficko-informačné služby individuálnym aj kolektívnym používateľom
(vrátane mestských a obecných knižníc svojho regiónu), ktorí využívajú regionálnu
bibliografiu čoraz intenzívnejšie, širokej laickej i odbornej verejnosti, v neposlednom rade
študentom, pretože regionálna tematika je jednou z častých tém referátov, seminárnych a
diplomových prác, zabezpečujeme konzultácie v informačných pracoviskách knižnice a
spracovávame rôzne informačné materiály, realizujeme rešeršné služby, zabezpečujeme
analytické spracovávanie náučných a regionálnych dokumentov, sledujeme a biograficky
spracovávame údaje o osobnostiach liptovského regiónu, automatizovane spracovávame:
• súbežnú regionálnu bibliografiu, čoho výsledkom sú vydávané ročenky,
• retrospektívnu regionálnu bibliografiu s analytickým rozpisom,
• personálne a tematické bibliografie, kalendáriá, medailóny a slovníky,
• budujeme a spracovávame albumy výstrižkov z excerpovaných regionálnych a
nadregionálnych prameňov,
• spracovávame systematické, tematické, zemepisné kartotéky, kartotéky regionálnych
osobností,
• budujeme regionálny fond, poskytovaný na prezenčné výpožičky,
• aj na základe zákona o povinnom výtlačku archivujeme a strážime regionálne periodiká a
dokumenty.
Pripomíname významné výročia udalostí a osobností regiónu, pomáhame vytvárať a
upevňovať informačnú gramotnosť detí i dospelých prostredníctvom bibliografickoinformačných služieb, publikačnej, edičnej a informačnej činnosti.
Tešíme sa zo spolupráce s kolegami z iných knižníc, máme radosť z ohlasov ľudí mimo našu
profesiu, ktorí javia záujem a kontaktujú nás so žiadosťou o zaslanie titulov vydaných našim
bibliografickým pracoviskom.
V širšom regióne spolupracujeme s obecnými knižnicami a úradmi, máme viac než len
profesionálne vzťahy s miestnymi kultúrnymi inštitúciami.
Chceme stále viac. Je dobre mať vyššie ciele. Keby sme sa uspokojili s dosiahnutým, z čoho
by sme my, knihovníci - bibliografi žili?
Sme radi a sme hrdí, že sa tohtoročné Kolokvium českých, moravských a slovenských
bibliografov 2004 nieslo v znamení významných výročí a bolo spojené s menom tak dobre
známym a nám tak blízkym.
Vzdávame poctu človeku. V spolupráci s Mgr. D. Fiačanovou, pracovníčkou Múzea Janka
Kráľa v Liptovskom Mikuláši vydávame personálnu bibliografiu, ktorá pripomína 175.
výročie založenia Prvej požičovacej bibliotéky na Slovensku. Pripomína 210. výročie
narodenia a 130. výročie úmrtia Gašpara Fejérpataky-Belopotockého. Vzdávame poctu
Gašparovi Fejérpataky-Belopotockému.
Sobolová Božena: Dadanovská exulantská tlačiareň v Žiline
Pochopenie existencie a produkcie exulantskej tlačiarne nie je možné bez poznania
hospodárskych, kultúrnych a politických pomerov na Slovensku, v Čechách ako aj v
samotnom meste Žilina v období činnosti žilinskej exulantskej tlačiarne, najmä pomery, ktoré
nastali po porážke stavovského povstania na Bielej hore v roku 1620.
Existencia a činnosť exulantskej tlačiarne v Žiline v 17. storočí bola spätá s pobielohorskou
českomoravskou emigráciou obyvateľstva na Slovensko koncom 20 -tych rokov tohto
storočia.
V 16. storočí a na začiatku 17. storočia existovali medzi českými krajinami a Slovenskom
veľmi živé a intenzívne styky. Tieto styky ešte zosilneli po r. 1526, keď sa obidve krajiny stali
súčasťou mnohonárodnej habsburskej monarchie a zahŕňali takmer všetky oblasti
hospodárskeho a spoločenského života. Kultúrny život na Slovensku bol z českej strany
podporovaný častými príchodmi českých vzdelancov na územie Slovenska a na druhej strane
možnosťou Slovákov študovať na českých školách, a tak si osvojovať rozvinutejšiu českú
kultúru. České tlačiarne svojou bohatou produkciou až po rok 1620 kryli potrebu
slovenských kníh. Umožňovala to rečová prístupnosť, čeština bola vtedy národným
spisovným jazykom Slovákov, v českých a moravských tlačiarňach až po Bielu horu
vychádzali aj diela slovenských autorov, pôsobiacich v Čechách a na Morave, ba i žijúcich na
Slovensku.
Nepriaznivý zlom a veľké zmeny v rozvoji vzťahov Čechov a Slovákov znamenala
Bielohorská porážka v r. 1620. České krajiny sa stali obeťou absolutistických a
protireformačných snáh Habsburgovcov, ktoré vyústili do náboženského útlaku a k
vypovedaniu vyznavačov nekatolíckeho náboženstva z krajiny. To malo samozrejme vplyv aj
na česko - moravské protestantské tlačiarne, ktorých produkcia zanikla. Na Slovensku boli v
tej dobe oveľa priaznivejšie politické a náboženské pomery, čo bolo príčinou toho, že Slováci
sa prestali uplatňovať v kultúrnom a vzdelanostnom živote Čechov. Na druhej strane sa však
Slovensko stalo, viac ako kedykoľvek predtým, útočiskom českých emigrantov.
Českomoravskí exulanti si za svoj nový domov zvolili Slovensko z niekoľkých dôvodov.
Okrem toho, že práve tu mohli žiť slobodnejšie a pokojnejšie, usádzali sa tu aj z dôvodu
bezprostrednej blízkosti územia Slovenska s vlastnou krajinou, keďže neustále dúfali v
zlepšenie domácej politickej a náboženskej situácie a v skorší, či neskorší návrat späť. K
výberu Slovenska ako sídla exilu prispeli aj okolnosti známosti prostredia, jazykovej a
národnej príbuznosti, ako aj možnosť jednoduchšie udržiavať styky s domovom. Na
Slovensko prišli nielen exulantskí kňazi, ale aj príslušníci českej laickej inteligencie a tiež
veľa príslušníkov vyššej a nižšej šľachty. Najväčší počet exulantov tvorili obchodníci,
remeselníci a obyvatelia iných profesií pochádzajúcich z českých, moravských a sliezskych
miest. Kvôli týmto nepriaznivým pomerom v českých krajinách exulanti opúšťali svoju vlasť
a usádzali sa najmä v pohraničných oblastiach českomoravských hraníc. Najviac exulantov
sa usadilo v trenčianskom a nitrianskom kraji. Na Považí si vytvorili akési strediská v
Púchove, Trenčíne, ale i v Žiline. Z kultúrneho hľadiska je veľmi významné, že sa v Trenčíne
usadili a pôsobili aj exulanti - kníhtlačiari. Títo vzdelanci pripisovali knihe a tlači veľký
význam , čoho dôkazom je aj fakt, že si so sebou priniesli na Slovensko aj kníhtlačiareň, ktorú
zriadil v r. 1637 v Trenčíne Václav Vokál z Prahy, a ktorá existovala viac ak jedno storočie v
jednotlivých strediskách na Považí, do ktorých bola postupne prenášaná. Neustále si
zachovávala svoj exulantský charakter, ktorý stratila až v roku 1742, kedy skončilo jej
pôsobenie v Púchove.
Prvým obdobím exulantskej tlačiarne na Považí bolo teda obdobie trenčianske.
Václav Vokál, ako zakladateľ celej exulantskej kníhtlačiarne na Považí pôsobil v Trenčíne do
roku 1641. Po jeho smrti viedla tlačiareň jeho vdova Dorota Vokálová. Počas jej vedenia sa
tlačiareň podstatne rozšírila o tlačiarenské zariadenia, ktoré jej z Prahy priniesol jej brat
Nikodém Čížek. V roku 1647 sa vydala za českého exulanta a kníhtlačiara v Trenčíne
Vavrinca Benjamína od Háje. Tlačiareň pracovala potom pod vedením spomínaného Vavrinca
Benjamína od Háje až do roku 1654.
Činnosť trenčianskej tlačiarne bola veľmi plodná. Za necelé 3 desaťročia, čo tu pracovala sa v
nej vytlačilo okolo 250 tlačí. Boli to najmä rôzne školské príručky, učebné pomôcky,
kalendáre, drobné tlače - modlitby, piesne. Od roku 1655 sa v impresiách tlačí, stretávame s
menom Nikodéma Čížka, Dorotinho brata, ktorý tu pôsobil až do r. 1 664 . Nikodém Čížek ju
predal v roku 1664 Pavlovi Wetterinimu, seniorovi bratskej cirkvi v Púchove, kedy sa vlastne
začali odvíjať dejiny a osudy druhého obdobia činnosti exulantskej tlačiarne na Považí,
obdobia žilinského. Pavol Wetterini bol takisto český exulant, ktorý trenčiansku tlačiareň
kúpil pre svojho zaťa (manžela svojej dcéry Alžbety) Jána Dadana.
Ján Dadan st. bol moravský exulant . Jeho otec, Lukáš Dadan bol českobratský kňaz, ktorý
prišiel z Přerova do Púchova okolo roku 1628. Ján Dadan preniesol kníhtlačiareň do Žiliny a
už v r. 1665 v nej začal tlačiť a stal sa teda prvým známym kníhtlačiarom v Žiline. Ján Dadan
st., tlačil v Žiline od r. 1665 až do svojej smrti v r. 1673. V jeho práci potom pokračovala jeho
vdova Alžbeta Dadanka, rod. Wetterinová. Meno Alžbety Dadanky sa na žilinských tlačiach
objavuje až do r. 1 683, kedy prebral kníhtlačiar jej syn Ján Dadan ml. Kníhtlačiarstvu sa
vyučil doma, neskôr vo vlastnej tlačiarni. Popri kníhtlačiarstvu sa vo voľnom čase venoval
štúdiu, viazal knihy a zaoberal sa zhotovovaním slnečných hodín. Sám bol veľmi vzdelaný vedel aj po maďarsky, nemecky, latinsky, hebrejsky a grécky. Vyznal sa vo filozofii,
astronómii i lekárstve. Práve počas jeho pôsobenia kníhtlačiareň rozkvitala a jej produkcia v
tej dobe bola skutočne bohatá. Meno Jána Dadana ml.sa na žilinských tlačiach objavuje až do
r. 1704, kedy zomrel. /Tento rok je tomu práve 300 rokov /.
Po smrti J. Dadana ml. aj jeho manželky, zdedila kníhtlačiareń Dadanova sestra Anna
Dadanová, ktorá bola vydatá za Jána Chrastinu v Púchove. Dadanova sestra ju zdedila podľa
vtedy v Uhorsku platného dedičského práva, pretože Dadanovci zomreli bezdetní .
Pretože Chrastina bol súkenníkom a do kníhtlačiarskeho remesla sa nerozumel, viedli žilinskú
tlačiareň Václav Krop a Viliam Kauder.
Z Chrastinových detí sa kníhtlačiarskemu remeslu vyučil najstarší syn Daniel, ktorý
pokračoval po stopách Dadanovcov. Daniel Chrastina tlačil v Žiline do r. 1717, potom
tlačiareň preniesol do Púchova. Týmto rokom sa skončila existencia aj činnosť žilinskej
tlačiarne.
V Púchove pracovala tlačiareň pod vedením Daniela Chrastinu takmer tri desaťročia.
Pôsobenie tlačiarne v Púchove je posledným obdobím činnosti exulantskej tlačiarne na
Považí, ktoré sa tiež nazýva aj obdobím úpadkovým. Danielovi Chrastinovi sa za 25 - ročné
obdobie podarilo vyprodukovať iba 43 tlačí. Osud tlačiarne na Považí bol spečatený smrťou
Daniela Chrastinu a pravdepodobným predajom tlačiarenského zariadenia Chrastinovcami
bratislavskému tlačiarovi J.P. Royerovi.
Ako už bolo spomínané, exulantská tlačiareň v Žiline nadväzovala na pôsobenie trenčianskej
tlačiarne. Prevzala nielen jej lisy a typy, ale aj jej vydavateľský program. I v Žiline bola v
rukách exulantov, čo priamo vplývalo na produkciu tlačiarne.
Z obsahového hľadiska tlačili sa tu najmä náboženské spisy, rôzne modlitby, piesne, epištoly,
evanjeliá a žalmy, kázne ako aj príležitostné spisy. Časť produkcie tvorili aj svetské diela,
rôzne učebnice, kalendáre, slovníky, histórie, rozpravy, cestopisy, snáre.
Z jazykového hľadiska vychádzali v žilinskej kníhtlačiarni najmä diela slovenské, resp. písané
slovakizovanou češtinou. Svoje zastúpenie mala tiež latinčina, maďarčina a nemčina. Počas
celej kníhtlačiarskej činnosti tlačiarne v Žiline vyšli tu iba 3 maďarské tlače a jedno nemecké.
Z náboženského hľadiska vychádzali tu najmä diela nekatolícke, čo priamo súviselo s
exulantským charakterom tlačiarne. V čase vyvrcholenia protireformácie vyšli tu však aj
niektoré katolícke diela, pričom je zaujímavé, že to isté dielo vyšlo tlačou po nemecky v
Trnave a po slovensky v Žiline.
Tlače vytlačené v exulantskej tlačiarni v Žiline patria do barokovej literatúry, prevláda
náboženská literatúra, ktorá mala v produkcii tlačiarne viac ako polovičné zastúpenie.
Náboženskú literatúru tu zastupujú najmä rôzne modlitby a piesne, evanjeliá, žalmy,
polemické a náboženskovzdelávacie spisy a kázne rôzneho obsahu. V evanjelickej
náboženskej poézii zohrali významnú úlohu ďalšie vydania Tranovského spevníka Cithara
Sanctorum. Písně duchovné staré i nové.
Exulantská tlačiareň v Žiline taktiež vydávala náboženské piesne v samostatných
spevníkoch, alebo aj ako prídavky k i iným dielam, ale vydávala aj samostatné náboženské
piesne príležitostného charakteru. Najčastejšie sa tu stretávame s piesňami Adama Plintovica,
ktoré v žilinskej tlačiarni vyšli trikrát pod názvom Zpěwowé a Neb Pjesničky Duchownj ...
Ďalšiu náboženskú pesničku doplnenú o dve modlitby vydal u Jána Dadana ml. český exulant
Michal Institoris. Ide o 8 - stranovú tlač s názvom Pjesnička Nábožná, s piesňami sa
stretávame aj v náboženskovzdelávacom spise Jiříka Johannidesa Dwogj Spis včiněný ... Aj
modlitby tvorili veľkú časť produkcie žilinskej tlačiarne. Často vydávanými autormi
modlitieb bol Filip Kegelius, nemecký teológ, autor modlitebnej knižky s prvkami úvahy
Dwanact Přemysslowánj Duchownjch..., ďalej sa tu tlačili diela Gašpara Neumanna a
Johanna Habermanna.
Veľkej popularite sa tešila aj modlitebná knižka českého autora, pražského kníhtlačiara Sixta
Palmu Močidlanského Perlička dítek božích. Ďalšou modlitebnou knižkou, ktorá sa tešila
veľkej popularite najmä v Čechách, bola od exulantského autora Samuela Martinia z Dražova.
V produkcii žilinskej tlačiarne sa stretávame aj s kázňami, ktorých autorom je Daniel Krman
ml. Jednou z nich je pohrebná kázeň, ktorá vznikla pri príležitosti úmrtia Jána Dadana ml.
Táto tlač je cenným zdrojom poznania žilinskej tlačiarne, ako aj samotného tlačiara Jána
Dadana ml. Okrem toho v nej Daniel Krman zhrnul viaceré údaje z minulosti knihtlačiarstva
na Slovensku.
Svetská poézia je zastúpená dvomi dielami a to Pjsně Jarnj. Od rozličných Authoru složené.
Dielko obsahuje 4 piesne, ktoré zložili českí autori, pričom iba pri prvej z nich je
poznamenané: Složená od V. Elama Že. Piesne zobrazujú radosť z odchodu zimy a príchodu
jari.Oslavujú prebudenú prírodu, prácu, vyjadrujú úprimnú radosť z prebúdzajúcej sa
vegetácie a všetkých jej krás.
Svetskú prózu v slovenskej produkcii žilinskej tlačiarne reprezentuje umelecká , vecná a
odborná próza.V umeleckej próze baroka sa pestovali kroniky, memoáre, autobiografie,
cestopisy. Do svetskej prózy zaraďujeme aj epicko - reflexívnu básnickú skladbu Štefana
Pilárika Sors Pilarikiana. Turecký vpád inšpiroval Štefana Pilárika k napísaniu spomínanej
skladby, ktorá vyšla ako jedno z prvých diel vydaných v Žiline u Jána Dadana st. v r. 1666. V
produkcii žilinskej tlačiarne je vecná próza zastúpená aj jedným snárom Snář, z kteréhož bude
mocy geden každý ...Sen wyložiti ... Pozoruhodnú časť slovenskej produkcie tvoria kalendáre,
ktoré patrili k najľudovejšiemu čítaniu. O ich popularite svedčí aj ich bohaté zastúpenie v
produkcii žilinskej tlačiarne, ktorá celkom vytlačila 16 kalendárov.
Žilinská tlačiareň tlačila kalendáre bratov Krištofa a Ján Neubarthovcov, pričom Krištof
Neubarth bol tvorcom 4 slovenských kalendárov zo žilinskej produkcie. Neubarthovci
pochádzali zo Sliezskej Boleslavi, podľa čoho sa niekedy nazývali tiež Boleslavskí. Obaja
bratia patrili k najvydávanejším autorom žilinskej tlačiarne.
Odbornú prózu v produkcii žilinskej tlačiarne reprezentuje jeden prírodovedný spis, 2
pedagogické a 2 medicínske spisy. Z týchto tlačí spomeniem aspoň jednu pedagogickú tlač a
to trojjazyčný latinsko - česko- nemecký slovník Vocabularium Trium Lingvarum.
Wokabular W nowě sprawený a rozssjřený ..., ktorý bol vytlačený u Alžbety Dadanky v roku
1679. V tomto spise je kapitola o ľudskom tele, o živej prírode a zvieratách o
poľnohospodárstve, o rastlinách, ovocí, stromoch, obilninách, hmyze, vtákoch a pod.
Typografická úprava slovenských tlačí je jednoduchá a pre žilinskú tlačiareň charakteristická.
Tlačiari pomerne často využívali ilustráciu vo forme drevorezu. Tlačiareň používala rôzne
veľkosti gotiky aj antikvy. Bola vybavená aj notovými typmi, čoho dôkazom je aj dielo Jiříka
Johannidesa, v ktorom bol použitý notový nápev.
Žilinská tlačiareň patrila k tým slovenským tlačiarňam, ktorých produkcia úzko súvisela s
českým krajinami. Styky českých krajín so Slovenskom neboli po Bielej hore za
protireformácie prerušené a nechýbali ani ľudia, ktorí aj napriek všetkým prekážkam toto
spojenie udržiavali a všetkými silami sa snažili exportovať do Čiech protestantské literárne
diela. Mestá ležiace blízko moravských hraníc, ako Žilina, Púchov, Trenčín, Ilava, Myjava,
Senica alebo Skalica boli strediskami slovenského protestantizmu. Z tlačiarní najskôr v
Trenčíne, potom v Žiline a nakoniec v Púchove boli expedované cez hranice protestantské
spevníky, kázne, traktáty. A tak sa Slováci, v tej dobe i žilinská dadanovská tlačiareň stali
sprostredkovateľmi medzi českými exulantmi na Slovensku a ich spoluveriacimi doma v
Čechách a na Morave. Žilinská exulantská tlačiareň teda pomáhala pri šírení knižnej kultúry
a literatúry v 17. storočí nielen na Slovensku, ale aj na Morave a v Čechách a v tom spočíva
jej nesmierny, ba môžeme povedať že i medzinárodný význam.
Použitá literatúra:
Malková, Martina. 1999. Slovenská produkcia exulatskej tlačiarne v Žiline v rokoch 16651717: diplomová práca. Bratislava : UK Filozofická fakulta. 1999. 139 s.
Valachová, M. 1992. Ján Dadan ml.: malá personálna bibliografia. Žilina : Okresná knižnica,
1992. 14 s.
Tomanová, Irena. 1977. Dadanovská tlačiareň. Žilina : Okresná knižnica, 1977. 31 s.
Strohnerová Ľudmila: Jánošík v regionálnej histórii trenčianskeho regiónu
Meno Juraja Jánošíka, rodáka z Terchovej, je pre Slovákov mýtom, žriedlom mnohých
povestí, námetom mnohých literárnych, výtvarných, hudobných, filmových a divadelných
diel. Je spájané s mnohými prívlastkami ľudový hrdina, kapitán hôrnych chlapcov, kuruc,
labanec, ale i nevoľník, zbojník a zločinec. Jeho životný príbeh je opradený toľkými
legendami, že sa zdá, akoby ani nebol ani skutočný človek. Sú mu pripisované vlastnosti, po
akých túžil poddaný ľud i každý statočný človek : osobná statočnosť, smelosť, spravodlivosť,
dobročinnosť voči malým a ubiedeným.
Snáď i preto poskladať vernú mozaiku jeho života, veľmi krátkeho, dožil sa len 25 rokov,
bolo a je i doposiaľ pre historikov, archivárov i autorov diel o jeho živote veľmi náročné,
pokiaľ neuplatnili pri jeho písaní len dar svojej fantázie.
Korektná výpoveď o Jurovi Jánošíkovi predpokladá znalosť hospodárskych, politických,
náboženských a sociálnych pomerov konca 17. a začiatku 18. storočia na území Uhorska na
základe historických prameňov, kroník, matrík, a archívnych prameňov. A tých bolo a je
doposiaľ veľmi málo známych a dostupných.
Hoci na viacerých miestach Slovenska, kde žil a pôsobil Juro Jánošík, vznikli pamätné izby,
expozície či múzea (Terchová, Liptovský Mikuláš, Ružomberok a ďalšie), je zaujímavé, že
väčšinu historických, pôvodných a hodnoverných prameňov o Jánošíkovi opatruje Štátny
bytčiansky oblastný archív v zámku, kde Jánošík a Uhorčík sa kedysi zdržiavali. Tieto
doposiaľ nezverejnené archívne dokumenty v roku 1986 sprístupnil v publikácii archivár
Jozef Kočiš Neznámy Jánošík. Na základe archivníckeho výskumu autentických prameňov
bytčianskeho archívu uvádza ďalšie poznatky o skutočnom a opravdivom Jánošíkovi, dobe,
v ktorej žil a pohnútkach jeho konania a svoje tvrdenia opiera o dokumenty ako sú: zápis
v cirkevnej matrike vo Varíne, listina o pobyte Jánošíka a Uhorčíka na Bytčianskom zámku,
listina o väznení Jánošíka a Uhorčíka v Hrachovskom kaštieli, varínska matrika so zápismi
o pokrstení Juraja Jánošíka (25.1.1688) a jeho súrodencov, brata Jána (19.11.1689), sestry
(14.1.1687), brata Martina (1692) a brata Adama (13.10.1697), záznamy z domanižskej
matriky o postrelení Juraja Vrtíka a jeho pochovaní, súdny protokol o pojednávaní –
o hrdelnej pravote proti Jánošíkovi v Liptovskom sv. Mikuláši, a v ňom niekoľko
samostatných vypočúvaní, ktoré konala Liptovská a Trenčianska stolica v roku 1713,
rozsudok nad Jurajom Jánošíkom, výpoveď Tomáša Uhorčíka, rozsudok na Tomášom
Uhorčíkom, listiny zo súdnej pravoty proti obyvateľom obce Terchová a ďalšie dokumenty
týkajúce sa priamo Juraja Jánošíka alebo jeho rodnej obce v korešpondencii Ilešháziovcov,
dedičných županov Trenčianskej, Oravskej a Liptovskej stolice a mnoho ďalších.
Pripomeňme si stručné curriculum vitae J. Jánošíka.
Narodil sa 25.januára 1688 v obci Terchová. Pokrstil ho vo varínskom kostole miestny kňaz
Michal Smutko. Otec sa volal Martin Jánošik a matka Anna Cesneková. Krstní rodičia boli
Jakub Meriad a Barbora Krištofíková z Terchovej."
Mal 3 bratov (Martina, Jána, Adama) a sestru Barboru.
Vyrastal ako dieťa nevoľníka vo svojom rodisku. Podrobnosti o jeho detstve a mladosti sú
historicky nepodložené.
Doložený je až údaj o jeho vstupe do kuruckej armády Františka II. Rákocziho v decembri r.
1707, kde vstúpil na podnet plukovníka Viliama Vinklera v 19-tich rokoch. Tu bojoval až do
rozhodujúcej bitky pri Trenčíne 3.8.1708, kedy utrpela kurucká armáda rozhodujúcu
porážku. Vtedy cisárski vojaci zajali takmer 400 povstalcov. Medzi nimi aj Juraja Jánošíka.
Sľubmi a hrozbami prinútili zajatcov k vojenskej službe na strane cisára. Tak sa stáva
labancom. V roku 1710 slúžil na Bytčianskom zámku, kde patril k strážnej posádke. V tom
čase tam väznili zbojníka Tomáša Uhorčika z Predmiera, s ktorým sa Jánošík spriatelil a
dopomohol mu k úteku z väzenia.
V roku 1710 na žiadosť otca Martina Jánošíka generál Ebergeni ho prepustil z vojenskej
služby a on sa vrátil domov do Terchovej. Jánošík po návrate domov sa v zime tajne stretol
s Tomášom Uhorčíkom. Od jari 1711 sa dal na zboj. V septembri 1711 (pravdepodobne 29.na Michala) zložil Jánošík zbojnícku prísahu a čoskoro sa stal zbojníckym kapitánom.
Jeho zbojníčenie trvalo jeden a pol roka. Jeho najväčšia čast spadá do letného a jesenného
obdobia roku 1712, kedy uskutočnil so svojimi tovarišmi najviac zbojníckych prepadov.
[Ozbíjal baróna Pavla Revaya, grófku von Schardon, zemana Ladislava Zmeškala, žilinského
obchodníka so súknom Jána Šípoša, zlatnika Jana Skalku, Alexandra Ottlika. Byť vodcom
zbojníckej družiny nebolo ľahké. Preto Jánošík väčšinu akcii pripravoval iba s malým počtom
jej členov. Niektorí tovariši však podnikali na vlastnú päsť. Jedným z týchto prípadov bolo aj
postrelenie domanižského farára Juraja Vrtíka v Suchej doline pri Fačkove, ktorý na následky
tohoto zranenia zomrel. A práve tento čin jeho dvoch tovarišov, Turiaka a Plavčíka, neskôr
Jánošikovi pri súde priťažil.[
V októbri 1712 bol väznený na hrachovskom kaštieli spolu s Uhorčíkom , ale na intervenciu
podžupana malohontskej stolice Lániho, ich prepustili.
Druhýkrát ho zajali koncom februára alebo v marci roku 1713 ho v Klenovci v dome
Uhorčíka drábi z liptovskej sédrie a odviedli do Liptova.Tu ich väznili v Palúdzke v
Palugyayovskom kaštieli Vranovo.
Stoličný súd ho súdil vo Svätom Mikuláši v dňoch 16. a 17. marca 1713.
[ Súdu predsedal podžupan Liptovskej stolice Ladislav Okolicsányi. Prokurátorom bol
Alexander Čemicky, úradne prideleným obhajcom Baltazár Palugyay. Prísediacimi boli
zástupcovia liptovskej a trenčianskej stolice. Po vypočúvani prokurátor Čemický vystúpil so
žalobou, v ktorej žiadal pre súdeného trest smrti. Po ňom nasledoval s obhajobou Baltazár
Palugyay. Poukázal na poľahčujúce okolnosti, na mladý vek obvineného, na skutočnosť, že
nikoho nezabil ani nezranil. Uviedol, že pri prepade domanižského farára nebol prítomný.
Žiadal pre súdeného Jánošíka úplne omilostenie. V druhý deň súdu Jánošíka podrobili
trpnému vypočúvaniu, ktoré bolo spojene s mučením.
Potom už stoličný súd vyniesol rozsudok:
" Ponevač podepsaný /Obžalovaný/ Juro Janošak zavrhujúce
prikázani jak božske, tak tež zákon krajinsky predo dvema roky
dal sa na zbojstvo a vúdcem aneb hajtmanem takovým se učinil,
který s tými tovariši svými na cestách zastavujúce lidi o
statek /Pripravil/, ano jako se z jeho vlastného vyznani zda, jeho
tovariši, kde on tež bol prítomný, pána pátera z Domaniže
prestrelili a bezbožne zamordovali. Tak též i jinších, jako jest
predepsané, zlých skutkov se dopustil. Protož pro takové zlé
účinky a prikázaním prestupeni má byť na hák na levem boku
prehnutý a tak na príklad jinších takových zločincov má byť
zavesený."
Popravu mladého dvadsaťpäťročného Jánošíka vykonali ešte v podvečer 17.marca 1713 na
mikulášskom popravisku "Šibeničky".
Prestúpiť pred fórum regionálnych bibliografov a najmä pre liptovskú odbornú verejnosť
s témou Juro Jánošík, odborníkov, ktorých poznatky o tejto atraktívnej téme sú iste rozsiahle,
je náročné.
K téme Jánošík som sa dostala náhodne už dávnejšie a celkom netradične. Moja záhrada
v Hámroch leží na mieste, kde sa odohrala rozhodujúca bitka 3.8.1703 medzi kurucmi
a labancami a kde bojoval i Juraj Jánošík ako pešiak na strane Františka II. Rákocziho, takže
moja zvedavosť dozvedieť sa o tejto bitke, jej priebehu a jej následkoch viac je zrejmá.
Základné informácie som získala z nápisu na pamätníku z pieskovca v tejto obci Hámre pri
Trenčianskej Turnej odhaleného v roku 1983 s textom : „V týchto miestach sa 3.8.1708 stretli
habsburské vojská generála Heistera a kurucké vojská Františka II. Rákocziho v rozhodujúcej
bitke. Padlo v nej vyše 3 tisíc bojovníkov, ktorých na bojisku pochovali do masových hrobov.
1983“ a heslo kurucov „Pro libertate“.
Podrobnosti o bitke ako i o priebehu Rákocziho povstania som si rozšírila na dvoch
seminároch, ktoré boli venované tejto dejinnej udalosti a zo zborníkov, ktoré obsahujú štúdie
od popredných slovenských historikov a odborníkov venujúcich sa tejto problematike.
Zborník z roku 1988 pod názvom Rákocziho povstanie a bitka pri Trenčíne vydala Slovenská
numizmatická spoločnosť, pobočka v Trenčíne. Sú tu príspevky od PhDr. Pavla Horvátha,
CSc, Doc. PhDr. Karola Kulašíka, CSc., archivára trenčianskeho archívu Petra Štibraného,
PhDr. Joyefa Hlinku, CSc. a archivára ŠOA v Nitre PhDr. Mariána Zemeneho s bohatými
poznámkami a citovanou literatúrou. Lektormi zborníka sú PhDr. Pavel Horváth, CSc. a
PhDr. Jozef Kočiš, CSc.
Druhý zborník z roku 1998 vydala obec Trenčianska Turná pod názvom Bitka pri Turnej 3.
augusta 1708. Daný zborník rozširuje problematiku o spracovanie tém ako : Uhorsko na
rozhraní 17.-18. storočia, K hospodárskej politike Františka II. Rákocziho a činnosť jeho
hospodárskej rady v Prešove v rokoch 1707-1710. Autormi sú opäť renomovaní odborníci :
Doc. PhDr. Mária Kohútová, CSc., PhDr. Ivan Mrva, CSc., PhDr. Vojtech Dangl, CSc., PhDr.
Peter Kónya, PhDr. Vlastimila Hábla. Zaujímavý je príspevok nadšenca regionálnej histórie,
autora niekoľkých monografií o dejinách obce Trenčianska Turná a iniciátora všetkých
uvedených podujatí
Ing. Rudolfa Horňáka : „Odraz bitky v ľudovej slovesnosti
a názvosloví.“ Uvádza k zbojníckej tematike povesť, že jeden Selčan (obec neďaleko Turnej)
bol krátky čas uväznený v Trenčíne s legendárnym ľudovým hrdinom – Jurom Jánošíkom.
Ten údajne po porážke svojho vojska niekoľko mesiacov slúžil u jedného gazdu v Dobrej
(obec pri Trenčianskej Teplej).
Ďalšími zdrojmi informácií o Jurovi Jánošíkovi bol nesmierne zanietený a autorsky plodný
spisovateľ páter Jozef Branecký, ktorý túto kapitolu Trenčína súvisiacu s Rákocziho
povstaním spracoval v množstve povestí. Keďže preštudoval predovšetkým archívy
v Budapešti, dobre poznal i kroniky a rukopisy o dejinách Trenčína a nechýbala mu ani
tvorivá invencia, napísal viacero povestí o hrdinoch kladných i záporných z tohto obdobia.
Nechýbajú samozrejme ani povesti o Jurovi Jánošíkovi.
Len v zborníku Z tisícročia sú spracované nasledovné povesti:
Jánošíkove poklady v Liptovskej doline. S. 172-173.
Ľudová povesť, že na Bielej skale je ukrytý J. poklad a na nej rastie i zázračná rastlinka, ktorá
na sv. noc rozkvitne a ktorú môže získať len chlapec, ktorý 12 rokov v tú noc dosiahne a o 12
hodine v noci odtrhne. O chorej Anne Hupkovej a jej záchrancovi -synovi susedy Katy
Mokošovej – Ďurkovi.
Jánošíkove poklady v Detvianskej Poľane. – S. 170-171
Podmienkou nájdenia pokladov bol mať 12 vlastných bratov, ale takých rovnakých, ktorých
ani vlastná mater nerozozná.
Janko Šumný podsypal sliepku 12 vajcami, z ktorých sa vyliahlo 12 kohútikov navlas
rovnakých, ktorých na sv. noc zobral na Poľanu, aby ich odovzdal starčekovi, ktorý strážil J.
poklady a ten mu vydal pokladov, koľko vládal uniesť.
Jánošíkove poklady v Klenovci. – S. 166-169.
Jedna zo skrýš J. bola na Klenovci v údolí rieky Rimavice pri úpätí vrchu Vepor v jaskyni.
Pod vrchom pásaval ovce Martin Buk, ktorému sa zapáčila Anička Bakošová, dcéra
najbohatšieho gazdu v dedine. Na sv. Jána vošiel do jaskyne a nabral si z pokladov, a tak sa
stal rovnako bohatým ako gazda a ten mu dal za ženu Aničku. Strážca mu povedal, že si môže
nabrať koľko chce bohatstva, ale nesmie o tom nikomu povedať. Na naliehanie Aničky jej to
prezradil. A keď prišli o rok znovu do jaskyne, všetky sudy a kade sa prepadlo a oni si len
útekom zachránili holý život.
Jánošíkova družina. – S. 163-165
Na obraze Jánošíkovej dužiny z 19. stor. – je vyobrazený Surovec-Hrajnoha , ktorý tancuje
zbojnícky tanec na vatrou, s valaškou v pravej ruke a s pištoľou v ľavej – skúška zbojníka
Jánošík, hospodár pri súdku Ilčík-Gajdošík s dudami, Podstavčík –podáva naplnený kulč
Garajovi, a Strdomčík sa zvedavo na nich pozerá. Obraz maľoval Machovič, ľudový maliar
zo Sielnice.
Branecký opisuje oblečenie hôrnych chlapcov, ich opasky, čiapky a valašky. Jánošíkova
valaška je v budapeštianskom múzeu
Jánošík. – S. 158-162
Príbeh J. Jánošíka, ktorého chudobní rodičia dali študovať do Kežmarku. Keď mu ochorela
matka, vrátil sa domov. Práve vtedy príšli hajdúsi, aby odviedli otca na robotu na panskom.
Keď syn bránil otca, zobrali i jeho a obidvoch dali na dereš. Na dereši otec zomrel a matke zo
žiaľu puklo srdce. J. sa preto dal na zboj, aby pomstil rodičov. Pridal sa k zbojníkom , ktorých
stretol na moravskej strane. Stal sa ich kapitánom a zbíjali bohatých a chudobným dávali od
buka do buka. Najčastejšie sa zdržovali na Kráľovej holi v Nízkych Tatrách.
Páni ich naháňali v Zvolenskej, Gemerskej a Litpovskej stolici. Lapili ho v kokavskej krčme
neďaleko Lipt. Hrádku. A dali ho do väzenia v L.Mikuláši, kde súd 16.marca 1713 ho odsúdil
na smrť zavesením na hák za ľavé rebro na šibenicu. Rozsudok vykonali 18.3.1713.
Stavovského povstania Fr. II. Rákocziho spracoval i rodák z Nového Mesta nad Váhom
Hrušovský Ján : Rákocziho pochod. Bratislava : Slov. spisovateľ, 1968. – 523 s.
O J. Jánošíkovi je tu len zmienka, ako o vojakovi kuruckej armády.
I ďalší nadšenec regionálnej histórie Ing. arch. Štefan Androvič venoval značnú pozornosť
rákoczimu povstaniu so vzťahom k trenčianskemu regiónu. V Trenčianskych novinách v roku
1993 uverejnil 15 štúdií pod názvom Z vojenských dejín Trenčína, v ktorých podrobne opísal
priebeh tohto stavovského povstania a vytvoril priam plastický obraz doby a udalostí, ktoré sa
odohrávali v Trenčíne i v jeho širšom okolí.
Už sme uviedli, že téma Jánošík bola atraktívna i pre filmárov.
Iste mnohí z nás si pamätajú film Jánošík z roku 1963. Pre našu generáciu bol priam
bestellerom film režiséra P. Bielika , hlavnú úlohu kde hral Kuchta. Menej sa už vie
o nemom filme o Jánošíkovi z roku 1921.
Do fondu našej knižnice sa nám podaril získať dokument, ktorý je vlastne výpoveďou
príbuznej rodiny Závodných pani Emílie Tiršelovej z Bratislavy o osude Jána Závodného.
Údaje sme si overili a doplnili v knihe Brezová pod Bradlom. Osobnosti (ne)známe od pána
Slavomíra Micháleka na s. 260-261.
Ján Závodný sa narodil v 26.7.1890 v Brezovej pod Bradlom. Otec Jána Závodného bol
známym kolárom a staval mlyny hlavne v zimnom období. Mal 9 detí, ktoré okrem
poľnohospodárskych prác museli chodiť ešte do učenia. Janko ako najstarší odišiel učiť za
stolára a kolára do Horných Salíb a za čašníka do Viedne. Už počas učenia navštevoval kino
v Nitre. Kúpil si fotoaparát, ale aby si splnil svoj sen - filmovať. Rozhodol sa preto v roku
1908 odísť so strýkom do Ameriky do Chicaga. Popri zamestnaní stolára a opravára klavírov
a pianín sa zamestnal ako uvádzač v kine Casimir v Parku Jefferson, ktorého sa stal neskôr
majiteľom. Oboznamoval sa s filmovou distribúciou, ale aj osobnosťami filmového umenia.
Brezovčania v Chicagu hrávali divadlo i Jánošíka od J. Mahena. Manželka Katka rod.
Zvonárová, tiež rodáčka z Brezovej pod Bradlom šila pre divadlo kostýmy. Spoznal sa
s bratmi Siakelovcami, Danielom, už vtedy známym konštruktérom filmovej techniky – tzv.
Šustekovej kamery a režisérom Jaroslavom Ľudovítom. V r. 1920 založili spoločne účastinnú
spoločnosť Tatra film corporation.
V roku 1921 prišiel na Slovensko a zúčastnil sa nakrúcania slovenského filmu o Jánošíkovi.
Scenár napísal Jozef Žák-Marušiak. Finančnú čiastku 16.000 dolárov považovali za
dostatočnú na výrobu celovečerného filmu. Pri natáčaní museli prekonať mnohé prekážky
napr., keď amatérsky herec nebol schopný pred kamerami hrať a nahradil ho profesionálny
herec Teodor Pištek z Prahy, kam sa aj denne posielali filmy na vyvolanie. Natáčalo sa len za
pekného slnečného počasia bez elektriny ručnými kamerami.
Janko Závodný ako produkčný, ktorý predal kino a vklad vložil do spoločnosti, sa musel
starať o financie i na Slovensku, ktorých nikdy nebolo dosť. Požiadal o pomoc i svojho otca,
ktorý založil hypotéku na rodinný majetok, aby mohli dokončiť film. Janko potom odišiel do
Ameriky. A hoci film bol úspešný, Janko nikdy nemal toľko financií, aby mohol vracať
dlžobu, takže ju museli splácať jeho súrodenci.
Film Jánošík mal premiéru v Grand Bio Univesum v Žiline, Prahe a Chicagu. Po rozpade
spoločnosti sa stal majetkom Jána Závodného, ktorý ho v roku 1970 daroval Slovenskému
filmovému ústavu. Film bol ale poškodený. Filmári pod vedením Ivana Rumánka film
zrekonštruovali a v roku 1975 sa Ján Závodný v kine Slovan zúčastnil jeho slávnej obnovenej
premiéry. Ján Závodný umrel 8.2.1980 v Chicagu.
Je to životný príbeh nadšeného milovníka filmového umenia. Vďaka nemu môžeme
v súčasnosti konštatovať, že rok 1921 je prvým rokom slovenského hraného filmu
a rokom prvého filmového stvárnenia osudov hrdinu slovenského ľudu – zbojníka Jura
Jánošíka. Film tvorí súčasť Zlatého fondu slovenských filmov a stal sa súčasťou pamiatok
UNESCO.
Týmto príbehom ukončím svoje vystúpenie. Neukončím ale svoje hľadanie ďalších
regionálnych dokumentov o Jurovi Jánošíkovi, tejto legendárnej postave nášho slovenského
národa. Veď jeho túžba po slobode a spravodlivosti je večná a pútavá i v súčasnosti.
Použitá literatúra:
Antolová, Ružena : O zbojstve Juraja Jánošíak. Liptovský Mikuláš : Múzeum J. Kráľa, 2001.
56 s.
Bitka pri Turnej 3. augusta 1708 . Trenčianska Turná : Obecný úrad, 1998. 91 s.
Branecký, Jozef. Z tisícročia. Bratislava : Nákladom kníhtlačiarne Andreja, 1943. 243 s.
Cibula, Václav : Jánošík. Praha : Albatros, 1981. 215 s.
Košiš, Jozef. Neznámy Jánošík. Martin : Osveta, 1986. 140 s.
Hrušovský, Ján : Rákoczicho pochod. 2.vyd. Bratislava : Slovenský spisovateľ, 1970. 443 s.
Rákocziho povstanie a bitka pri Trenčíne. Trenčín : Slovenská numizmatická spoločnosť,
1988. 82 s.
Michálek, Slavomír. Brezová pod Bradlom- osobnosti (ne)známe. Bratislava : PPB, 1999. 284
s.
Jánošík. Obraz zbojníka v národnej kultúre. Bratislava : Tatran, 1988. 291 s.
http://www.liptovskymikulas.sk
Šelepec Jozef: Ohlas Gašpara Fejérpataky-Belopotockého na Ukrajine
Meno Gašpara Belopotockého (Fejérpataky – Belopotocký) už za jeho života sa objavilo
v korešpondencii inonárodných kultúrnych pracovníkov za hranicami Slovenska a aj za
hranicami Česka, kde Belopotocký publikoval svoje kultúrno-osvetové a národopisné práce.
Jeho meno bolo známe v ukrajinskom prostredí vo východnej Haliči na dnešnej Ukrajine.
V tomto kultúrnom prostredí jeden z reprezentantov západoukrajinského národného
obrodenia a predstaviteľ západoukrajinského romantizmu Ivan Vahylevyč v roku 1843 v liste
adresovanom priateľovi Jakovi Holovackému spomína meno „Fejerpataky“ a dosvedčuje, že
je čiastočne oboznámený s jeho dielom.
Ivan Vahylevyč povolaním bol grécko-katolícky kňaz. Po revolúcii v rokoch 1848/1849
redigoval v Ľvove propoľsky orientovaný ukrajinský časopis Dnevnyk ruskyj. V roku 1851 sa
stal knihovníkom v známom Ossolineu. Od roku 1863 tu pôsobil aj ako archivár. Vahylevyč
sa sformoval v slovanskom a národnom vlasteneckom duchu aj pod vplyvom a Kollárových
a Šafárikových ideí. Nesmierne si vážil obidvoch slovenských autorov a z Kollárovej Slávy
dcéra preložil do súdobej ukrajinčiny osem zneliek. Možno že aj v dôsledku poznania ich
diela konvertoval z grécko-katolíckej cirkvi ku protestantom, čo je ojedinelý prípad takého
kroku duchovného v dejinách gréckokatolíkov.
Ale vráťme sa ku Gašparovi Belopotockému. Ivan Vahylevyč 1. júla 1843 napísal list svojmu
priateľovi Jakovi Holovackému. V liste sa mu zdôveroval so svojimi záujmami, plánmi
a vyhliadkami spisovateľskej práce a mu oznamoval: „Porobil som výpisky do Koľady
z Havlíčka a Fejerpatakyho“. V akých súvislostiach a v akých Vahylevyčovych plánoch
a zámeroch sa spomína meno „Fejerpataky“. Vahylevyč v 1843 roku ešte ako kňaz, žijúci na
odľahlej fare medzi svojimi veriacimi, pripravoval rozsiahle etnografické dielo Koľada.
Podľa jeho predstáv toto dielo malo byť napísané na základe poznatkov existujúcej literatúry
o koledách a vianočných zvykoch a vianočných hrách a zábavách. K tomu potreboval
materiál o koledách a vianočných zvykoch, viažucich sa k týmto sviatkom u iných národov
a v iných krajinách. Preto starostlivo sledoval kde a čo sa o koledách a vianočných zvykoch
píše, a takto sa dostal ku prácam Belopotockého, ktorý v tom čase už bol autorom niekoľkých
prác o vianočných sviatkoch a spojených s nimi zvykoch a poverách. Vahylevyč s najväčšou
pravdepodobnosťou mal v rukách časopis Květy z rokov 1838 až 1844, kde Belopotocký
uverejnil prácu Bájeslovní zvyky, svátky a pověry Slováku a hlavne mal v rukách časopis
Včela Česká z roku 1834 s uverejnenou Belopotockého prácou Národní obyčeje Tatranských
Slovaku v Uhřích (1. Boží hod. 2. Hra slovenské mladeže a 3. Na Lukeše). Vahylevyč tieto
práce pozorne čítal a Belopotockého považoval za jedného z popredných slovanských
etnografov a vedeckých spisovateľov. Zaraďoval ho medzi osobností, akými boli Karel
Jaromír Erben, Lipinský, Havlíček a ďalší vtedajší slovanskí odborní spisovatelia. Vahylevyč
plánovanú Koľadu, v ktorej sa snažil využiť slovenský národopisný materiál Gašpara
Belopotockého, nedokončil. Jeho Koľada zostala nedopísaná a dnes sa nachádza v jeho
rukopisnej pozostalosti v knižnici AV v Ľvove. V jeho rukopisnej pozostalosti sa zachovali aj
výpisky z Gašpara Belopotockého, meno ktorého spomenul v liste priateľovi Jakovi
Holovackému v roku 1843.
To, že meno Gašpara Belopotockého bolo známe Ukrajincom vo východnej Haliči, je
doložené pramenným materiálom a má svoju pozitívnu hodnotu. Svedčí o tom, že jeho
činnosť bola známa za hranicami jeho rodného Slovenska.
S dielom Gašpara Belopotockého na Ukrajine boli oboznámení nielen Vahylevyč a jeho
priateľ Holovackyj, ale aj ďalšie osobnosti z ich okolia, s ktorými sa Vahylevyč
o Belopotockom rozprával. V Haliči aj iní osvetoví a kultúrni pracovníci čítali Květy, Časopis
českého musea a Včelu Českú, v ktorých sa stretávali s menom „Fejérpataky“. Toto však si
žiada ďalšie hľadania a zisťovania.
Literatúra:
Šaškevyč, Markijan - Vahylevyč, Ivan - Holovackyj, Jakiv: Tvory. Kyjev 1982, s. 206.
Peter Vítek: Česká šľachta vo vzťahu k Liptovu a liptovská šľachta v Čechách a na
Morave
Región Liptova bol už od stredoveku, a určite aj oveľa skôr, zviazaný s dianím v Čechách
a na Morave, ale aj iných okolitých štátnych celkov. Aj pôvod názvu, ktorý jazykovedci
odvodzujú od slovanského základu ľub-, časť historikov spája s českými dejinami. Podobný
pôvod majú aj ďalšie miestopisné názvy v Liptove: Ľupča, Ľubochňa, Ľubeľa a iné. Názov
Liptov je teda vytvorený privlastňovacím vzťahom a doslovne by mal znieť ako „Ľubotov“,
„Ľubtovov“ prípadne „Ľubtov“.1
Vznik názvu je jasný, ale kde hľadať základ ľub-, ktorý aj keď pôvodne súvisí so slovesom
ľúbiť, má v tomto prípade úplne iný význam. Časť historikov sa prikláňa k názoru, že v tomto
prípade ide o celkom jasný význam. Keď si prezrieme zoznamy staršej českej šľachty,
nájdeme tu dva príbuzné rody Loubský a Ježovský. Obidva ako prídomok používali obec
Luby. Obec sa nachádza na Klatovsku, odkiaľ obidva rody pochádzali. Loubskí vymreli na
konci 16. storočia a Ježovskí na konci 17. storočia. Z archívnych dokumentov nie je známe,
kedy mohli predkovia týchto rodov prísť na územie dnešného Liptova a nepoznáme ani
pohnútku, ktorá ich k tomu viedla.2
Z Česka pochádzali aj bratia alebo príbuzní Beuch, Hauch a Polko, ktorí v roku 1230 dostali
územie v Liptove, patriace pôvodne k majetku Uhorskej Vsi. Podľa neskorších výskumov
pochádzali zo šľachtického rodu sídliacom niekde v západnej časti Českého kráľovstva
(pravdepodobne v okolí Plzne). Podľa niektorých názorov českých historikov išlo o predkov
rodu Černínovcov z Chudenic. Mohlo by ísť o synov, či iných blízkych príbuzných Černína
z Chudenic, najvyššieho komorníka českého kráľovstva v rokoch 1193-1212, ktorý musel
emigrovať pre oddanosť Vratislavovi, synovi kráľovnej Adléty.3
Traja menovaní slúžili v kráľovskom vojsku Ondreja II. ako žoldnieri. Územie významnej
osady Uhorská Ves (Mogyorfalu) dostali za bližšie nešpecifikované vojenské zásluhy. Hauch
v rokoch 1230-1235 založil dnešnú Ondrašovú (Howkfolua). Polko (Polek) vlastnil časť
územia Uhorskej Vsi na ľavom brehu Váhu a v rokoch 1230-1235 dostal osadu Hybe. Osud
Beucha nie je známy, ale pravdepodobne bude jeho meno spojené s územím Boce a Bocianky
(Beuchna). Staršia literatúra ich považovala za predkov viacerých liptovských zemianskych
rodov. Prof. Ferdinand Uličný vo svojej štúdii o osídlení Liptova a aj niektorí iní autori neskôr
túto hypotézu vyvracali.4
Podľa genealogických expertíz a rozboru rodovej heraldiky liptovských rodov, ktoré si
odvodzovali pôvod od českých predkov je dnes možné tvrdiť, že jedného spoločného predka
mali rody: Luby, Detrich, Beňadikovský, Dlholúcky, Andreánsky a Horanský. Dokumentuje
to aj ich rovnaký erb, ktorého hlavnou figúrou bol pelikán v hniezde vlastnou krvou kŕmiaci
svoje mláďatá. Ich spoločným predkom bol dokázateľne Detrich, ktorý sa ako otec Tomáša
a Beňadika spomína v roku 1287. Detrich mohol byť synom spomínaného Polka. Listinne sa
to však dokázať nedá, aj keď niektorí autori sa odvolávajú na listinu z roku 1287, kde by sa
mal Detrich citovať ako syn Polka – „Detrych filius Polko de Lyptow“. Tento dokument sa
však považuje za falzum. Druhého spoločného predka, ktorým bol pravdepodobne Hauch,
mali rody: Pongrác, Svätojánsky, Podturňanský, Smrečiansky a Trstiansky (Bán).
Dokumentuje to aj ich erb, ktorý má spoločné rameno a trúbku v štíte. Tretí z obdarovaných
v Liptove v roku 1230, Beuch, zomrel pravdepodobne bez potomkov. 5
V roku 1397 Liptov obsadili spojenci kráľa Vladislava I. na čele s moravským markgrófom
Prokopom (+1405) a opolským (hornosliezskym) kniežaťom Ladislavom, ktorí sa zároveň
zmocnili všetkých troch liptovských hradov. Historické pramene sa zmieňujú o tom, že Nový
hrad (L.Hrádok) bol obsadený najmä vinou vtedajšieho kastelána Orosa, ktorý ponechal hrad
bez zásob potravín a streliva. Novým správcom hradu v Hrádku bol v rokoch 1397-1399
ustanovený Ján Putnoky a zároveň získal všetky Orosove súkromné majetky. Kráľ Žigmund
bol však zaneprázdnený vojnou s Turkami, a tak prišiel do Liptova až v roku 1399 a hrady
veľmi rýchlo dobil späť. Markgróf Prokop boli spolu s Joštom synmi moravského markgrófa
Jana Jindřicha (+1375). Po otcovej smrti sa dostali do mocenských sporov, ktoré prerástli do
vojny. Pápež na Prokopa v roku 1399 vyhlásil kliatbu, no aj napriek tomu sa tešil veľkej
obľube kráľa Václava IV. ako jeho radca. V prípade choroby alebo neprítomnosti kráľa bola
vláda v krajine zverená Prokopovi.
Joštovi sa postupne podarilo v roku 1399 dostať na svoju stranu aj v tom čase uhorského
kráľa Žigmunda Luxemburského. Po porážke v Uhorsku sa v roku 1400 vojna medzi bratmi
Joštom a Prokopom preniesla do Čiech. 6
Pri sledovaní osudov českej šľachty v Liptove sa presunieme o niekoľko rokov ďalej, do
„predhusitskej“ doby na Slovensku. Šoltýsku listinu pre staršie osady Stankovany a Hubová
v Liptove, napísanú v Ružomberku 10. júla 1425, potvrdil Ján Mešpet (Mespeth) ináč Hluk,
kapitán hradu Likava. Obidve obce už v tomto čase existovali a Ján z Mešpetu (*okolo 1400
+1481) daroval touto listinou šoltýstvo v Hubovej a Stankovanoch Petrovi, synovi Stanka za
bližšie neoznačené verné služby. 7
Pozrime sa bližšie na osobu tohto vojaka a kráľovského úradníka na hrade Likava. Ján
Mešphet zvaný aj Hluk pochádzal z drobného rakúskeho rodu z Messenbachu, ktorého
členovia žili na Morave od 13. storočia. Prvým známym členom rodu žijúcim na Morave bol
Ján starší z Messenbachu, ktorý v roku 1365 kúpil Urbaneč a v roku 1409 Krájovce, okrem
toho spolu so svojou ženou Dorotou kúpili v roku 1407 majetky v blízkosti Slavoníc. Jeho
jediný známy syn Juraj bol v roku 1400 kastelánom Oravského hradu, neskôr sa stal
držiteľom hradu Hluk na Morave. V roku 1412 hrad Hluk kúpila jeho žena Anna. Z jeho detí
sú známy Juraj mladší, Ján mladší a Anna. Juraj bol známy bojovník. Ján mladší
z Messenbachu a Hluku, ktorý pôsobil v Liptove, vlastnil od roku 1437 aj hrad Helfštejn,
v rokoch 1448-1464 Rožňov a od roku 1464 pôsobil v okolí Valaského Meziříčí. Zomrel
v roku 1481. Mal len jednu dcéru Annu a ním vymrela jedna vetva rodu pánov
z Messenbachu po meči. Erb rodu tvorí štít so šikmým brvnom. Klenotom je orlie krídlo (aj
býčie rohy) s priečnym brvnom uprostred. 8
Ján Mešpet sa ale do dejín Liptova nezapísal len pozitívne, tým že sa zaslúžil o rozvoj
osídlenia dolnej časti tohto regiónu, ale jeho tunajšie pôsobenie malo aj tienistú stránku.
V 15. storočí prežil Liptov tri vpády husitov, a to v rokoch 1431, 1433 a 1434. Týmto
ničivým nájazdom padli za obeť Ružomberok, Partizánska Ľupča, Hybe, Likava a zaiste im
neunikli ani zárodky dedín Stankovany a Hubová, prípadne iné sídla, ktoré boli vyrabované a
vypálené. Pri prvom vpáde sa dostalo husitské vojsko do Liptova v noci z 26. na 27.
septembra 1431 pod vedením Prokopa Holého a Jána Čapka zo Sán a ľsťou obsadilo hrad
Likavu. S najväčšou pravdepodobnosťou ich viedol Ján z Mešpetu, bývalý kastelán hradu,
ktorý presne ovládal slabiny hradu, či vedel priamo o tajných vchodoch a chodbách. Po
obsadení hradu tu husiti zanechali posádku a tiahli ďalej smerom cez Turiec do údolia rieky
Nitry. 9
Meno ďalšieho českého šľachtica je zviazané s dejinami druhého liptovského hradu. Ide
o Nový hrad, dnešný Liptovský Hrádok. V rokoch 1474-1476 hrad spolu s panstvom patrili
kráľovi Matejovi Korvínovi, rovnako ako aj panstvo Likavy. Kráľovská pokladnica bola však
prázdna, a tak v roku 1476 dostal hrad do zálohu na tri roky za 3600 zlatých Matej Ján Trnka
z Ratibořan (v dokumentoch označený ako Trenka či Trinka), český bojovník v službách
kráľa Mateja Korvína. Okrem Hrádku mal v držbe aj hrad Strečno. V roku 1478 Ján Korvín
spolu s titulom „liptovské knieža“ dostal aj liptovské hrady. Rodina Trnkovcov z Ratibořan
mala svoje majetky na Morave a v Sliezsku. Ján Trnka z Ratibořan sa súdil s Jánom zo
Žerotína o zámky Svrchlenec a Bítom v Sliezsku a v rokoch 1490-1492 bol zemským
hajtmanom na Opavsku. 10
V záznamoch Liptovskej stolice sa tiež nachádzajú dôkazy o pôsobení českej šľachty v tomto
regióne. V 6. kongregačnom protokole Liptovskej župy je zo 4. júla 1579 (s.77-78) záznam o
spore Valentína Balašu a Andreja Becku z Hýb proti Tomášovi, poddanému Andreja
Zavišeho (Zawisse) z Jamníka. Spomína sa tu aj richtár Jamníka Mikuláš Zaviše, syn
Leonarda Zavišeho z Jamníka. Ide s najväčšou pravdepodobnosťou o potomkov českého rodu
Zaviše z Osenice na Boleslavsku, ktorého erbom bol strieborný baránok v modrom štíte.
Prvým známym členom rodu je Zaviše z Osenice, ktorý sa spomína v roku 1500. V rokoch
1507-1512 sa spomína jeho syn Juraj a v roku 1525 Jan. V roku 1570 sa oddelila vetva rodu
Zavišové z Hostovic. Ako sa členovia rodu už v 15. storočí dostali do Liptova nie je známe. 11
Máme aj ďalšie informácie o pôsobení českej šľachty v Liptove. Na prelome 16. a 17.
storočia sa v župných písomnostiach spomína Juraj Ježovič. Rod pochádzal z Českého
kráľovstva, kde mu boli udelené šľachtické výsady 22. septembra 1617. Liptovská stolica ich
verejne vyhlásila 31. augusta 1694, to znamená, že Juraj sa tu usadil. O jeho konkrétnom
pôsobení v Liptove však zatiaľ nič nevieme. 12
V období 17. storočia, keď v Liptove vrcholil humanizmus a miestne protestantské školy
dosahovali vrchol svojej kvality najmä zásluhou svojich učiteľov, pôsobili v tunajšom
prostredí viacerí vynikajúci učitelia. Z Čiech pochádzal okrem iných aj Ján Mechanopeus.
Bol humanistickým básnikom. Narodil sa v Kutnej Hore okolo roku 1600. Základné vzdelanie
získal v Českom Brode a v Kutnej Hore. Neskôr študoval na pražskej akadémii, ktorú
dokončil v roku 1619 s hodnosťou bakalára. Bol vychovávateľom u podkancelára Bohuslava
z Michalovic. Po porážke českých stavov na Bielej Hore emigroval. Od roku 1630 pôsobil
ako rektor v Liptovskom Jáne, kde pokračoval vo svojej básnickej tvorbe. Zemepánom
Svätojánskovcom a farárovi Martinovi Stubnicerovi napísal po latinsky veršované novoročné
blahoželanie, ktoré v roku 1630 vydal v Levoči. Jeho príležitostné básne boli veľmi obľúbené
pre svoju ľahkosť a žartovnosť, pričom prekonávali strnulý manierizmus používaním
kultivovanejších a sviežejších jazykových prostriedkov. Ján Mechanopeus zomrel v
Liptovskom Jáne asi v roku 1650.13
Ako kazateľ pôsobil v Liptovskom Jáne asi v rokoch 1669-1680 aj Ondrej Ždánsky. Odtiaľto
odišiel do školy v Trstenom. V roku 1683 sa spomína ako rektor školy v Bobrovci. V rokoch
1691-1704 pôsobil ako evanjelický farár v Paludzi. V období jeho pôsobenia sa začalo s
obnovou a prestavbou dreveného artikulárneho kostola. V roku 1704 bol uvedený za farára v
Partizánskej (Nemeckej) Ľupči, odkiaľ bol v roku 1716 vypovedaný a tajne odbavoval služby
Božie v dome Adama Kiseľa v Prostrednom Malatíne, kde aj v roku 1721 zomrel. Ondrej
Ždánsky pochádzal z rozvetveného rodu Ždánských ze Ždánic na Morave. Najstarším
predkom rodu je Bohuš ze Ždánic, ktorý sa spomína v roku 1349. Okrem Ždánic rod vlastnil
aj Židlochovice, Archlebov a Hunkovice. Spomínaný Ondrej však nebol jediným členom rodu
pôsobiacim v Liptove, jeho potomkovia tu žili aj v nasledujúcich desaťročiach.14
Aj v 19. storočí máme záznamy o pôsobení českých šľachticov na území Liptova. Alberta
Potornajová (*1854 +1941) sa po smrti svojho manžela Jozefa Jušta, zosobášila 25. apríla
1884 v evanjelickom kostole v Liptovskom Petre s grófom Přemyslom Žerotínom (*1848
+1908). Rodina sa však zakrátko presťahovala na Oravu do Mokrade a neskôr do Veličnej.
Přemysl Žerotín pochádzal zo staromoravskej šľachtickej rodiny. Jeho otec Zdeněk Otto
Arnošt Žerotín (*1812 +1887) vlastnil Meziříčí a Prusy a s manželkou Gabrielou Almášiovou
vyženil aj Bludov s Chromčom. Přemysl Žerotín mal brata Karla Emmanuela (*1850), ktorý
po smrti otca prevzal Meziříčí a Prusy. Keďže zomrel bez dedičov, všetko dedili deti
Přemysla a Alberty Potornajovej – Karol Augustín Žerotín (*1885) a Alberta Zdeňka
Žerotínová (*1888). Od Žerotínovcov, konkrétne od Přemysla Žerotína, si svoj pôvod
odvodzovali na prelome 19. a 20. storočia aj liptovskí zemania Kmoškovci z Brníc. Tento
príbuzenský vzťah je však podľa posledných výskumov vykonštruovaný.15
Čo sa týka opačného vzťahu liptovskej šľachty k územiu Čiech a Moravy, tu už nemáme
toľko príkladov. Treba spomenúť azda ten najzaujímavejší a najširší. Ide o rod Matiašovských
z Matiašoviec, ktorý je jedným z najstarších zemianskych rodov v Liptove. Územie
Liptovských Matiašoviec vyčlenené z chotára Liptovskej Sielnice získal v roku 1283 za
bližšie neznáme zásluhy od kráľa Ladislava IV. poddaný Michal, syn Suduna. Prvým
známym členom rodu je Abrahám, ktorý sa stal vlastníkom časti územia už v roku 1282.
V priebehu storočí sa rodina rozvetvila a niektorých jej členov nachádzame aj v iných
stoliciach Uhorska. Neskôr sa členovia rodu spomínajú aj v Šariši, Zemplíne, Novohrade
a Trenčianskej stolici. V 16. storočí sa rod rozšíril aj do Čiech a na Moravu. Povolenie usadiť
sa v Čechách a šľachtické výsady im tu boli potvrdené v roku 1567. Mikuláš Matiašovský bol
v roku 1592 úradníkom v Kunštáte. Ján Matiašovský si v roku 1598 Kunštát prenajal. Panstvo
užíval ešte aj v roku 1624. Zdeněk Matiašovský mal v držbe Krasonice a v rokoch 1650-1653
tu založil novú usadlosť s názvom Zdeňkovo. Do majetku členov rodu sa postupne dostali
v Čechách tieto obce: Prosetín u Hlinska (o.Žďár nad Sázavou), Budeč (o.J. Hradec), Slatina
u Jičína (o J.Hradec), Krasonice (o. Jihlava), Slavětice (o.Třebíč), Javornice (o.Jičín),
Popovice (o.Jičín), Slavětín (o.Benešov), Tučapy (o. Tábor). 16
Z Liptovských rodov sa v Čechách stretávame aj s Toltovcami z Liptovskej Štiavnice
a Štiavničky. Z tohto rodu sa ako vlastník majetkov v okolí Nosislaví v roku 1605 spomína
Jan Tolda. Dokonca aj Ilešházyovci, dediční župani Liptovskej a Trenčianskej župy, sa
začínajú objavovať v Čechách a na Morave od roku 1597, keď im tu boli potvrdené
šľachtické výsady. V spomínanom roku sa ako vlastník niektorých majetkov na Morave
spomína Štefan Ilešházy a v roku 1599 aj Gašpar a František Ilešházyovci. 17
Použitá literatúra:
1
ULIČNÝ, F.: Osídlenie Liptova do konca 16. storočia, 2 časť, In. Liptov 8, Osveta, Martin
1985, s. 141, 142; STANISLAV, J.: Niekoľko názvov zo starého Liptova, In. Slovenská reč
15, 1945-1950, s. 77
2
Ottův slovník naučný, J. Otto, 16 díl, Praha 1900, s. 368-369; tamže,13 díl, Praha 1898, s.
345-346
3
ULIČNÝ, F.: Osídlenie Liptova do konca 16. storočia, 3. časť, In. Liptov 9, Osveta, Martin
1987, s. 89-92; MARSINA, R.: Codex diplomaticus et epistolaris Slovaciae 1, Bratislava
1971, s. 257, č. 361; DETRICH, P.E. de: Documents relating to Beucha-Hauch-Polko and
their Descendants 1230-1480 A.D. London 1975; DETRICH, P.E. de: Gentilitium familiae
Detrich de Detrichova Ves alias Baňadiková (Comitatus Liptoviensis) 1230-1975, London
1976.
4
ULIČNÝ, F.: Osídlenie Liptova do konca 16. storočia, 3. časť, In. Liptov 9, Osveta, Martin
1987, s. 89-92; RÁBIK, V.: Vznik, počiatky a pôvod najstaršej liptovskej šľachty, In.
Genealogicko-heraldický hlas, č. 1, 1999, s. 3-19.
5
BORSA, I. Regesta regum stirpis Arapdianae critico-diplomatica II, Budapešť 1961,
DETRICH, P: Chotár Uhorskej Vsi v 13 a 14. storočí, rukopis, s. 3; NOVÁK, J., VÍTEK,P.:
Lexikón erbov šľachty na Slovensku II, Liptovská stolica, Hajko & Hajková, Bratislava 2004,
s. 25, 40, 69, 91.
6
BEŇKO, J.: Osídlenie severného Slovenska. Východoslovenské vydavateľstvo, Košice 1985,
s. 127, HOUDEK, I.: Veľký hrad liptovský, In. Sborník MSS XXV, 1931, s. 170-171;
MAJLÁTH, B.: Liptó-Új-Vár törtenetböl, Századok, roč. 18, 1884, č. 2, s. 131; Ottův slovník
naučný, J. Otto, 18. díl, Praha 1902, s. 815; FEJÉR, G.: CDH X 2, s. 504-505
7
Letopis Matice slovenskej IX-2, 1872, s. 59, ŠA Bytča, pobočka Liptovský Mikuláš, Obec
Stankovany, inv.č. 1, Kavuljak, A.: Historický miestopis Oravy, SAV, Bratislava 1955, s.
195.
8
PILNÁČEK, J.: Staromoravští rodové, Viedeň 1930, s.
9
VARSÍK, B.: Husiti na Slovensku a vplyv husitského revolučného hnutia na Slovensku do
roku 1435, In. Sborník FFUK, roč. XI, Bratislava 1960, s. 40-48, CAMBEL, S. a kol.:
Dejiny Slovenska I, Veda, Bratislava 1986, s. 392-395, VÍTEK, P.: Lisková, Lisková 2002,
s. 93-94
10
TESCHLER, B.: A Liptóujvári kincstári uradalomra vonatkozó chronologiai adatok, separátny
výtlačok týždenníka Liptó, rok neuvedený, č. 23, s. 3; TESCHLER, B.: Liptó-Uj-Vár
története, Liptovský Mikukláš 1906, s. 20; MAJLÁTH, B.: Liptó-Új-Vár törtenetböl,
Századok, roč. 18, 1884, č. 2, s. 134; PILNÁČEK, J.: Staromoravští rodové, Viedeň 1930, s.
11
ŠA Bytča, Liptovská župa, Kongregačné, 6. kongregačný prot., 4.7.1579 (s. 77-78)
12
ŠA Bytča, Liptovská župa, 1734, súpis armalistov a árendátorov
13
VÍTEK, P. a kol. : Závažná Poruba. Závažná Poruba 2002, s. 34-35
14
tamže, s. 35; PILNÁČEK, J.: Staromoravští rodové, Viedeň 1930, s. 250
15
SZLUHA, M.: Liptó vármegye nemes családjai. Budapest, Heraldikai kiadó 2000, s. 628-629,
Ottův slovník naučný, J. Otto, 27. díl, Praha 1904, s. 820; NOVÁK, J.: Rodové erby na
Slovensku II, Peťkova zbierka pečatí, Osveta, Martin 1986, s. 73; NOVÁK, J., VÍTEK,P.:
Lexikón erbov šľachty na Slovensku II, Liptovská stolica, Hajko & Hajková, Bratislava 2004,
s. 54
16
PILNÁČEK, J.: Staromoravští rodové, Viedeň 1930, s. 288; NOVÁK, J., VÍTEK,P.: Lexikón
erbov šľachty na Slovensku II, Liptovská stolica, Hajko & Hajková, Bratislava 2004, s. 76
17
PILNÁČEK, J.: Staromoravští rodové, Viedeň 1930, s. 493, 477; NOVÁK, J., VÍTEK,P.:
Lexikón erbov šľachty na Slovensku II, Liptovská stolica, Hajko & Hajková, Bratislava 2004,
s. 126
Ján Marták - život a dielo
jubilejný spomienkový seminár
pri 100. výročí narodenia správcu Matice slovenskej
a prvého riaditeľa Slovenského komorného divadla
v rámci osláv 60. výročia založenia
Slovenského komorného divadla v Martine
Martin
16. január 2004 – 13.30 hod.
Jarmila Gráfová: Z rukopisnej pozostalosti Jána Martáka v Archíve literatúry a umenia SNK
Mišo Kováč - Adamov: Ján Marták a slovenské divadlo
Viera Kubenková-Kusá: Ján Marták a Slovenské komorné divadlo mojimi očami
Ján Marták ml.: Príspevok k semináru „Ján Marták – život a dielo“, 16. január 2004
František Oktavec: Ján Marták a matičný proces
Pavol Parenička: Biografické súradnice Jána Martáka
Ján Skovajsa: PhDr. Ján Marták CSc. a rodáci (Duch a farby rodného kraja)
Kolokvium slovenských, českých
a moravských bibliografov
2004
medzinárodné podujatie
pri príležitosti
210. výročie narodenia G.F.Belopotockého
130. výročie úmrtia G. F. Belopotockého
175. výročie založenie knižnice G.F. Belopotockého
Liptovský Mikuláš
3.-5. október 2004
Jiřina Bínová Kádnerová: Rok české hudby 2004 a hudební vztahy středočesko – slovenské
Marcela Feriančeková: História a súčasnosť Verejnej knižnice v Liptovskom Mikuláši
Daniela Fiačanová - Vladimír Ferenčík: Knižnica Matúša Blahu – výsledky výskumu
Daniela Fiačanová: Gašpar Fejérpataky – Belopotocký - život a dielo
Jan Kaňka: Bibliografie horolezeckých průvodců po Vysokých Tatrách
Elena Kolivošková: Míľniky regionálnej bibliografie vo verejných knižniciach východného
Slovenska
Jaromír Kubíček: Noviny vydávané v ČR pro Slovensko 1918-1938
Elena Matisková: Slovenské lesníctvo v minulosti a podiel českých odborníkov na jeho
rozvoji
Marie Nádvorníková: Osobnost Jiřího Třanovského − život a dílo do odchodu na Slovensko
Ivana Novotná: Jan Kadavý – hlasatel česko-slovenské vzájemnosti
Ivona Salajová -Mária Michniková: Počiatky bibliografie v Knižnici G.F. Belopotockého
Božena Sobolová: Dadanovská exulantská tlačiareň v Žiline
Ľudmila Strohnerová: Jánošík v regionálnej histórii trenčianskeho regiónu
Jozef Šelepec: Ohlas Gašpara Fejérpataky-Belopotockého na Ukrajine
Peter Vítek: Česká šľachta vo vzťahu k Liptovu a liptovská šľachta v Čechách a na Morave
Kolokvium slovenských, českých
a moravských bibliografů
2005
medzinárodné podujatie
Čejkovice u Hodonína
2.-4. október 2005
Jana Amrichová: Hemerkovci v Košiciach
Katarína Benciová : Ján Kupecký a Slovensko
Jiřina Bínová Kádnerová: Výstava Bratři Čapkové a Slovensko
Valéria Farah: Spolupráca Štátnej vedeckej knižnice v Košiciach s českými knižnicami
a ďalšími kultúrnymi inštitúciami
Miloš Hynek: K československým vztahům na Moravskoslovenském pomezí
Jan Kaňka – Palva Gajdošíková: Působení firmy Baťa na Slovensku a jeho ohlasy v tisku
Jaromír Kubíček: Časopisy vydávané v ČR pro Slovensko 1919–1938
Elena Matisková : Stavitelia českého pôvodu vo Zvolene
Marie Nádvorníková: Rudolf Těsnohlídek a jeho vztah ke Slovensku
Ivana Novotná: Loutkářství v Čechách a loutkoherec Zdeněk Říha
Božena Sobolová: Ivan Hálek - lekár, humanista a veľký priateľ slovenského národa
Ľudmila Strohnerová: Zuzka Zguriška, literátka z Myjavy
Marie Šírová: Slovensko v Knihovně Národního muzea
Soňa Šváčová: Slovenský a český svet spisovateľky Hany Gregorovej
Jaroslav Vyčichlo: Pokus o analýzu složení knižního fondu České čtenářské společnosti
radnické po roce 1850 (s ohledem na zastoupení slovenských autorů)