docČechy a říše: problém pramenů nebo historiografie
download 
Stížnost Transkript
Čechy a říše: problém pramenů nebo historiografie
David Kalhous Čechy a říše: problém pramenů nebo historiografie? 1. 2. 3. 4. K metodě ........................................................................................................................ 1 Český prostor v říšských pramenech.............................................................................. 3 Vztah českých zemí a říše v českých pramenech......................................................... 23 Utváření identity........................................................................................................... 28 1. K metodě Pro českou a českoněmeckou medievistiku byl vztah mezi říší a přemyslovskými državami zhruba do 50. let 20. století jedním z ústředních témat. Avšak řešení tohoto problému se odbývalo zejména v tradici „Verfassunsgeschichte“: cílem v zásadě bylo potvrdit (nebo vyvrátit), že české země byly součástí říše, a dovodit, nakolik byly případně na říši závislé.1 Důvodem byla pochopitelná vazba obou historiografií na nacionalisticko-etatistický diskurs, který převáděl vztahy mezi moderními státy a národy do dávné minulosti a ve zpodobňování věčnosti dávných konfliktů, či ve zdůrazňování kulturní i politické nadřazenosti viděl prostředek posílení legitimity existence moderního národa a jeho usilování o státní suverenitu. Národ a „jeho“ stát pak byly vnímány jako fenomény nezpochybnitelně pozitivní. Věc má kromě teoretického ukotvení, kterému budeme pozornost věnovat níže, svůj bytostně praktický rozměr: mnohokrát jsme mohli na stránkách různých textů číst, že se český kníže stal vazalem říšského krále či císaře, aniž by však bylo poukázáno na bezobsažnost tohoto tvrzení. Jednak se lenní vztahy pozvolna utvářely, aby dosáhly jakés takés klasické podoby někdy ve 12.-13. století.2 Hlavním vztahem mezi pánem a jeho many kromě některých zřetelněji definovaných povinností byla pak hlavně „fidelitas“, „věrnost“, a „auxilium et consilium“, „pomoc a radu“, jež byly závazné pro pána i mana a většinou se redukovaly se na povinnost vzájemně si neškodit. I přes neexistenci klasické podoby lenního poměru na podobný typ vztahu mezi společensky níže a výše postavenými osobami narazíme nejméně po celý středověk na většině území křesťanské Evropy. Že takový vztah existoval mezi některým z Přemyslovců a císařem, nám tedy mnoho nepoví. Jednak je rovněž zřejmé, že jinak se asi odvíjel vztah mezi českým knížetem a jeho manem, držícím stateček s několika lány, jiný charakter třeba přisoudit vztahu mezi pánem jednoho dvou hradů a jeho vazaly a konečně zase jiného charakteru mohl být vztah mezi knížaty, jež stála v čele početných elit a ovládala desítky hradů, měst a klášterů. Byť nelze celou tuto tradici jednoduše smést ze stolu, neboť i my nečníme nad dějinami, ale jsme jejich součástí, je na bíledni, že ji nelze nereflektovaně přebírat a pod rouškou minuciózních analýz nadále řešit právnicky formulovaný problém, zda se tím, nebo oním aktem některý z Přemyslovců stal vazalem římského krále – tím se pramenům jenom vydáváme v šanc a většinou to dopadá tak, že jen zaujmeme stanovisko některého ze středověkých kronikářů, aniž bychom jeho sdělení skutečně analyzovali. Kromě oslabení naší víry ve stát a národ jde rovněž o problematizaci chápání práva a zejména jeho reflexe v narativních pramenech. Právo jako celek stejně jako jednotlivé 1 Výjimkou jsou jistě H. Hoffmann, Böhmen und das deutsche Reich im hohen Mittelalter, Jahrbuch für Geschichte Mittelund Ostdeutschlands 18 (1969), s. 1–62; E. Mikušek, Ideové pojetí vztahu českého státu k říši německé v dílech 10. a 11. století, Sborník historický 26 (1979), s. 5–59 2 Srov. S. Reynolds, Fiefs and vassals: The Medieval Evidence Reinterpreted, Oxford 1994. právní normy (a podobně jako národ či stát) totiž nejsou pevně uchopitelné a jasně rozeznatelné předměty, jako spíše důležité koncepty, symbolická centra, jež existují jen díky tomu, že je neustále zmiňujeme, pracujeme s nimi, přemýšlíme o nich nebo je jenom bezmyšlenkovitě užíváme. Existence takových center, okolo nichž se ovíjí naše nepevná existence, je nutná, neboť umožňuje komunikaci; to však nic neříká o jejich konkrétní podobě, která musí splňovat jen předpoklad určité pravidelnosti a předvídatelnosti.3 Proto jsou jejich forma i obsah na okrajích nutně roztřepené a nezřetelné; při bližším pohledu také v jádru některé z těchto klíčových představ odhalíme další centra, která odpovídají odlišným interpretačním konceptům daného jevu. To je ovšem jenom hrubá teoretická prolegomena, jež zřetelně ukazuje, že na prameny nelze pomýšlet jako na primitivní zrcadlení minulého dění, jako spíše na jejich interpretaci, jejíž smysl pochopíme teprve tehdy, pronikneme-li do myšlenkového světa konkrétního autora rozborem celého jeho textu a ukotvíme-li jej prostřednictvím dobového diskursu stejně jako sledováním delší tradice do určité námi vytvořené sítě. Jednotlivé zprávy tak promění z jakýchsi dokladů aplikace normy ve složité výpovědi. Mnohem spíše než odpovědět na otázku, jaký byl vztah českých zemí a říše, tak získáme představu o proměnách spodobnění a vnímání „Bohemanů“ v čase a získáme tak, doufejme, i určitou představu o vlivech, které na utváření tohoto obrazu působily. Díky konfrontaci těchto analýz s rozborem „domácích“ pramenů také ukážeme na jejich možné styčné body. Tím se však dostaneme ještě dál, totiž k problému utváření sdílené identity těchto „Bohemanů“, jež by mohla vznikat právě na rozhraní těchto vnějších obrazů a obrazu sebe sama. To, že k tomu dochází, ostatně prokázaly na příkladu sociálních i etnických minorit zejména práce Ervinga Goffmana.4 Problém identity si přes oprávněné kritické hlasy podržuje svůj význam, který získal zejména díky analýzám Erika Erikssona, jenž se po válce intenzivně věnoval utváření identity jedinců ve vztahu k identitám komunit, do nichž patřily.5 Zmínění autoři pracovali zejména se živými lidmi, avšak práce Tzvetana Todorova přesvědčivě ukázala, že i rozborem „mrtvých textů“ lze proniknout k obrazu sebe a druhého.6 Nelze přitom říci, že by tato tázání byla medievistice cizí – svědčí o tom dílo Františka Grause,7 Jerzyho Strzelczyka,8 či z novější doby Ch. Lübkeho,9 Volkera Sciora10 a Davida Fraesdorfa11. Než pokročíme dále, dovolím si upozornit na jednu terminologickou zvláštnost a připojit jedno metodické upozornění: i s ohledem na zaměření tohoto textu se mi nezdá zcela vhodné, abych dále užíval termínů „Čech“ a „Němec“. Jednak společnou říšskou identitu neakceptovali ani všichni „intelektuálové“, jejichž texty budeme rozebírat, jednak jistě nebyla založena jazykově a etnicky. S Němci tedy tito „Theutonici“ neměli mnoho společného kromě prostoru, který obývali. Byť společná identita „Bohemanů“ je asi méně 3 Význam těchto představ pozvolna sílí. Základní myšlenky lze nalézt jak u postanalytických filozofů (Quin, Rorty), tak u fenomenologů (Cassirer), nebo v sociologii (Luhmann), případně u Foucaulta. 4 E. Goffman, The Presentation of Self in Everyday Life, New York 1959; týž, Stigma: Notes on the Management of Spoiled Identity, Englewood Cliffs – New Jersey 1963. 5 E. Erikson, Ich-Entwicklung und geschichtlicher Wandel, [w:] týž, Identität und Lebesnzyklus. Drei Aufsätze, Frankfurt am Main 1970, s. 11-54. 6 T. Todorov, The Conquest of America: The Question of the Other, New York 1999. 7 F. Graus, Die Nationenbildung der Westslawen im Mittelalter. Nationes 3, Sigmaringen 1980. 8 J. Strzelczyk, Die Wahrnehmung des Fremden im mittelalterlichen Polen, [w:] Die Begegnungen des Westens mit dem Osten, hrsg. O. Engels und P. Schreiner, Sigmaringen 1993, s. 203-220. 9 Ch. Lübke, Fremde im östlichen Europa. Von Gesellschaften ohne Staat zu verstaatlichten Gesellschaften (9.–11. Jahrhundert), Köln 2001. 10 V. Scior, Das Eigene und das Fremde: Identität und Fremdheit in den Chroniken Adams von Bremen, Helmolds von Bosau und Arnolds von Lübeck, Berlin 2002 (= Vorstellungswelten des Mittelalters 4). 11 D. Fraesdorf, Der barbarische Norden: Vorstellungen und Fremdkategorien bei Rimbert, Thietmar von Merseburg, Adam von Bremen und Helmold von Bosau, Berlin 2005 (= Vorstellungswelten des Mittelalters 5). sporná, nelze říci, že by nepočetná urozená elita měla co společného s moderním plebejským národem dneška, s nímž sdílí jen určitý geografický prostor a jazyk; spojuje je i to, že jejich dějiny považujeme za ty „naše“. Metodická poznámka se týká reprezentativnosti našeho souboru – předmětem našeho rozboru nebyly všechny říšské prameny 10.-počátku 13. století. Rozsah látky by překročil únosnou míru. Rovněž nebylo možné vždy využít výhod srovnávací metody, která jinak tvoří základ tohoto textu, a to pro charakter rozebíraných památek Přesto doufám, že série sond, které tato práce nabízí, poskytuje určitou základní představu o proměnách obrazu „Bohemanů“ v říšských kronikách i o jejich významu pro společnou identitu tohoto raně středověkého společenstva. 2. Český prostor v říšských pramenech Dnešní české země se v hledáčku říšských kronikářů a letopisců znovu objevují okolo r. 800. Prameny 9. století pak zmiňují „Bohemany“, poplatné a poddané říši, kteří se občas proti této „říšské svrchovanosti“ odvažují bouřit. Nelze tvrdit, že by to byl důkaz pro existenci jakéhosi „kmene Čechů“. Název sám odkazuje ke starému jménu území, které tito lidé obývali, a sám o sobě tedy nic nedokazuje. Společné jednání, které v poslední době Dušan Třeštík uvedl jako důkaz pro existenci jednotné mocenské struktury, 12 pak může být vnímána jako důsledek franckého tlaku, i potřeby jednoduše si strukturovat zatím nepodrobená pohraniční území. Příklad „Sasů“ hovoří za vše.13 Zpráv přibývá s 10. stoletím, kdy se o prostoru Čech několikrát zmínil saský mnich Widukind z Korvei.14 Zde jenom resumuji výsledky svých starších analýz. Z nich vyplývá, že podobně jako pro předchozí autory byli i pro Widukinda „Bohemané“ poplatným etnikem, ovládaným vlastními knížaty. Jejich inferioritu i odstup, který vůči nim choval, naznačuje, že na rozdíl od poražených vévodů Bavorů či Alemanů musela česká knížata do říše platit tribut.15 Na druhé straně Widukind uznával rank českých knížat i v případě, kdy se „vzbouřila“ proti králi: na rozdíl od knížat Maďarů nebo některých kmenů polabských Slovanů, která porážku zaplatila životem podobně jako níže postavení spojenci „vzbouřenců“ z řad saských hrabat,16 s Přemyslovci král jednal obdobně jako se svými nepřáteli z řad říšské šlechty, tj. s úctou, která odpovídá jejich společenskému postavení; dosvědčují to rovněž charakteristiky, jimiž obdařil Václava či Boleslava.17 V tom se zásadě shodoval s dalšími autory 10. století. 12 D. Třeštík, České kmeny. Historie a skutečnost jedné koncepce, Studia mediaevalia Pragensia 1 (1988), s. 135-136 M. Becher, Rex, Dux und Gens. Untersuchungen zur Entstehung des sächsischen Herzogtums im 9. und 10. Jahrhundert, Husum 1996; M. Springer, Die Sachsen, Stuttgart 2004. 14 Podrobněji D. Kalhous, Legend and its Context. Legenda Christiani, v přípravě. 15 Widukindi monachi Corbeiensis Rerum gestarum Saxonicarum libri tres I. 35, edd. Paul Hirsch – H.-E. Lohmann, MGH Scriptores Rerum Germanicarum, t. 60, Hannover 1935, s. 50: Post haec Prag adiit cum omni exercitu Boemiorum urbem, regemque eius in deditionem accepit; ... Frater tamen erat Bolizlavi, qui quamdiu vixit imperatoris fidelis et utilis mansit. Igitur rex Bohemias t r i b u t a r i a s faciens reversus est in Saxoniam. Ibid., I. 27, 39–40: Hic (Burchard) cum esset bellator intolerabilis, sentiebat tamen, quia valde prudens erat, congressionem regis sustinere non posse, tradidit semet ipsumei cum universis urbibus et populo suo. ... Videns autem Arnulfus, quia resistere regi non sufficeret, apertis portis egressus est ad regem, tradito semet ipso cum omni regno suo. Qui honorifice ab eo susceptus amicus regis apellatus est. Ke konceptu „amicitiae“, srov. V. Epp, Amicitia: Zur Geschichte personaler, sozialer, politischer und geistlicher Beziehungen im frühen Mittelalter. Monographien zur Geschichte des Mittelalters 44, Stuttgart 1999. 16 Widukindi Libri tres, III. 55, s. 134–135: Stoinef autem colle eminenti cum equitibus eventum rei expectabat. Socios inire fugam cernens fugit et ipse lucoque quodam cum duobus satellitibus repertus a viro militari, cuius vocabulum erat Hosed, certamine fatigatus armisque nudatus capite caesus est. Ibid, III. 55, s. 135: Posterea luce caput subreguli in campo positum, circaque illud septigenti captivorum capite caesi, eiusque consiliarius oculis erutis lingua es privatus in medioque cadaverum inutilis relictus. Ibid., III. 48, s. 128: Tres duces gentis Ungariae capti ducique Heinrico presentati mala morte, ut digni erant, multati sunt, suspendio namque crepuerunt. 17 Ibid., II. 3, s. 68: ...ut ferunt, dei cultura religiosissimum... Ibid., II. 3, s. 69: ...acerrimus consilio... 13 Rovněž Wipo nám nabízí rozpolcený obraz Čech a „Bohemanů“.18 Na straně jedné Čechy řadí ke krajům, které jsou králi poddány,19 na straně druhé počítá českého knížete mezi možné volitele říšského krále.20 Jednotlivé „kmeny“ nechá jednat zcela samostatně21 a zmiňuje i jejich elitu.22 Kromě nich však užívá i označení „Theutonici“, a to zejména jako opositum k Římanům či obyvatelům Itálie.23 Jednou rovněž zmiňuje jejich „mravy“24 a díky líčením jejich povstání je rovněž považuje za svébytnou skupinu, kterou spojuje i společné jednání.25 Oblast, kde žijí, je zřejmě oním „královstvím“ Konráda II. 26 Anonymní autor Altašských letopisů se staršími historiky rovněž sdílí představu, že pokud se kníže „Bohemanů“ postaví králi na odpor, proviní se vzpourou.27 Jako takový si zaslouží porážku, jeho vítězství musí být zákonitě dočasné,28 je spíše protivením se běhu světa a tím i Bohu.29 Z popisu jednání českého knížete vyplývá, že si to i on uvědomuje – analista jej nechává opakovaně, avšak neúspěšně prosit svého vládce o smíření.30 Protože 18 K Wiponově Gestům viz alespoň K. R. Schnith: Recht und Friede – Zum Königsgedanken im Umkreis Heinrichs III., Historisches Jahrbuch 81 (1962), s. 22–57; H. Beumann, Das Imperium und die regna bei Wipo, [in:] týž, Wissenschaft vom Mittelalter, Darmstadt 1972, s. 175-200. 19 Wiponis Gesta Chuonradi imperatoris kap. XXXIII, ed. H. Bresslau, MGH SRG, t. 61, Hannover – Leipzig 1915, s. 52: Quod rex Heinricus Sclavos subiugavit. Interea, dum haec, quae superius dicta sunt, imperator in Burgundia faceret, filius suus Heinricus rex, licet in puerilibus annis, non segnius rei publiae consuluit/ in Boemia et in caeteris regionibus Sclavorum, ubi et Uodalricum ducem Boemiae et reliquos quam plures caesari adversantes strenue subiugavit et redeunti patri occurens de duplici victoria duplex gaudium populi effecerat. 20 Ibid., I, s. 11-12: Italiam transeo, cuius principes in brevi con-/venire ad regiam electionem nequiverant; qui postmodum in urbe Constantiensis cum archepiscopo Mediolanensi et ei fidelitatem libenti animo iuraverunt. Duces autem supra dictis viris contemporanei hi fuerant: Penno dux Saxoniae, Adelbero dux Histriae, Hezzilo dux Baioariae, Ernestus dux Alamanniae, Litharingorum dux Fridericus, Ribuariorum dux Cozelo, Chuono Wormatiensis dux Francorum, Uodalricus dux Boemiae. Burgundia enim nondum Romano imperio, ita ut nunc, acclinis fuerat. Quod autem modo subiecta est. Secundus Heinricus imperator primum eam subicere temptavit et bene in hoc studio perseverat. 21 Ibid., II, s. 17: ...consensus Francorum, Liutharingorum, Saxonum, Noricorum, Alamannorum quam optimum voluntatem habebant... Ibid., XXVI, s. 44: ...dissensiones inter gentem Pannonicam et Baioarios, culpa tamen Baioariorum, factae sunt... Ibid., XXXIII, s. 52: Inter Saxones enim et paganos fiebat ea tempestate multae dissensiones et incursiones. Cumque caesar veniret, coepit querere, ex qua parte pax, ..., prius corrumperetur… 22 Ibid., I, s. 10 Aribo natione Noricus… Ibid., I, s. 11: ...Saxoniae praesules... Ibid., XIII, s. 34: Eppo, optimus miles de Baioaria… Ibid., XX, s. 40: ...quem caesar in Saxoniam exulari fecit... Ibid., XXXIII, s. 52-53: ...principes Saxoniae... Ibid., XXXIII, s. 52: ...collectis copiis de Saxonia... 23 Ibid., XIII, s. 34: Econtra Teutonici armis... Ibid., XVI, s. 36: ...inter Romanos et Teutonicos... Ibid., XVII, s. 37: ...inter Romanos et Teutonicos… Ibid., XXXII, s. 51: ...expeditis Teutonicis et Italis Burgundiam acute adiit... Ibid., XXXVII, s. 57: ...inter Teutonicos et cives Parmenses... 24 Ibid., s. 35 ...sauciatum teutonicum more solito ostendit... 25 Ibid., XIX, s. 38: De coniuratione quorundam Teutonicorum. Interea morante Italia imperatore apud Theutonicos magna invidia, multa consilia, multae factiones adversus imperatoruem in cassum erruperant. 26 Ibid., VI, s. 29: Reversus rex de Ribuariis ad Saxoniam venit; ibi legem crudelissimam Saxonum secundum voluntatem eorum constanti auctoritate roboravit. Deinde a barbaris, qui Saxonum attingunt, tributa exigens omne debitum fiscale recepit. Inde Baioariam et orientalem Franciam pertransiens ad Alamanniam pervenit, quo transitu regna pacis foeder et regia tuitione firmissime cingebat. 27 Herimani Augiensis chronicon, ed. G. H. Pertz, MGH SS, t. V, Hannover 1844, s. 123 k r. 1040: Heinricus rex Boemiensem ducem iterum rebellantem petens... Annales Hildesheimenses, ed. G. Waitz. MGH SRG, t. [8], Hannover 1878, s. 45 k 1042: …rebellem ducem obsides dare ipsumque post se Ratisponam ad deditionem humillimam venire sibique iureiurando fidelitatem ac servicium confirmare coartat. 28 Annales Altahenses Maiores, edd. W. Giesebrecht – E. L. B. von Oefele, MGH SRG, t. [4], Hannover 1891 k 1041, s. 24: Diebus rogationum principum conventum in Seligenstatt evocavit, consilium habiturus, qualiter dedecus suum esset correcturus. Illo Boemiorum legati devenere, seque ipsumque ducem in regis conspectum venturum spoponderunt. Nihil impetrantes redierunt, quoniam, pacem saepius hoc anno temptantes, principes audierunt consiliantes, dux nisi semet una cum regno deditum veniret, regem cum exercitu super se rursus venturum sciret. 29 Ibid., s. 26: Rex autem Heinricus cum omnibus suis principibus humiliavit se Deo, cum propheta dicens ore et animo: Bonum mihi, Domine, quod humiliasti me, illam scripturam semper meditans, quod Dominus corripit castigando, corripit omnem filium, quem recepit. 30 Ibid., s. 26: Ubi saepe nuncii ducis advenerunt, sed nihil regia maiestate dignum retulere. Ibid., s. 27: Hoc in tempore dux, certior factus de suo et suorum periculo, legatos tandem frequentes direxit ex animo ad omnes principes, ut deprecatores essent, sed quandoquidem conditionem placitam non obtulerunt, saepius infecto negocio redire coacti sunt. se však provinil pýchou, musí být zákonitě nejdříve potrestán porážkou.31 Je zrazen svými velmoži, kteří se za jeho zády králi poddali.32 Až teprve když Břetislav odkládá svou pýchu a slibuje Jindřichovi, že se mu v Řezně zcela podrobí, zaplatí mu vysokou sumu a vrátí mu zajatce.33 Na sněmu je kníže nucen bosky se dostavit ke královu trůnu, aby se kál.34 Tím vzbudí soucit ostatních knížat a na jejich žádost král projeví své milosrdenství, Břetislavovi odpustí a udělí knížeti jeho země v držení.35 Tím je králi nepřímo přiznáno právo těmito državami disponovat podle vlastního uvážení – dojem umocňuje i údajný Břetislavův slib „být králi věrný tak, jak je leník svému pánu“. 36 Podobně ovšem letopisec líčí i průběh dalších „rebelií“ urozenců z dnešního území Německa a z Itálie. V souvislosti se „spiknutím“ v Itálii r. 1035 bez komentáře uvádí, že panovník nechal milánského arcibiskupa poslat do vyhnanství na dvůr akvilejského patriarchy, který jej dostal za úkol střežit. I odsouzení jeho spojence Adalberta historik schvaloval, neboť dokonce výslovně uvedl, že byl „uvězněn podle práva“.37 Přesto však neopominul porůznu zdůraznit, že „jeho“ král vládne v souladu s vůlí „mocných“, s nimiž se radí.38 Letopisec přisuzuje svému králi právo zasáhnout i v Uhrách. Když líčí povstání tamní šlechty, charakterizuje jej jako „spravedlivou vzpouru proti nespravedlivému králi“, a tím nepřímo již předem ospravedlňuje Jindřichův zásah.39 Podobně jako o několik let dříve v Čechách se urozenci smluvili rozhodnouce se, že svého krále, který se vzpíral učinit pokání, sesadí a vydají jej Jindřichovi.40 Spiknutí však bylo vyzrazeno a většina šlechticů potrestána; prchnout na Jindřichův dvůr se podařilo jen nemnohým, kteří pak krále prosili, aby jim přispěchal na pomoc a sesadil tyrana.41 Jindřich jim dopřál sluchu a z „božího 31 Ibid., s. 26: Item ad Boemos facta est expedicio meliori, quam pridem, Deo gratias auspicio. Ipsi quidem Sclavi regiae noluerant subdi potestati, sperantes, semet nunc quoque victores fore, ut fuerant prioris anni expeditione… Ibid., s. 27: ...iam plus humiliatus, quam antea supra se fuerit exaltatus. 32 Ibid., s. 27: Igitur multi terrae principes una cum Pragensi episcopo caesarem adeunt, inscio duce se dedunt, gratiamque obtinent, consilium incolarumque aperiunt, aut ipsi duci ad caesarem sponte veniendum, aut ipsum propediem in vinculis sese deducturos. Quod ubi dux cognovit, insidias praeoccupavit, legatos ex animo suplices mittit, omnium familiatorum purpuratorum auxilium ac opem implorat, ut liceret, sese cum omni regno suisque dedere et gratiam caesaris, veluti ipsi suisque placeret, quaerere. 33 Annales Altahenses Maiores, s. 27: Promisit quidem sub iuramento, se Radisbonam venturum et omnis subiectionis humilitate caesaris subditurum et octo millia semmisses pondere regio pensurum et omnes captivos de Bolania redditurum et quicquid caessar vel cuiquam purpuratorum vi vel fraude subtraxisset, totum in integrum restituturum. Et huius rei quinque dedit obsides, filium scilicet suum et pueros quatuor principum, quos caesar morte, …, perderet, nisi ipse condicta perficeret. 34 Ibid., s. 27: Dehinc duarum hebdomadarum spacio peracto, venit dux die condicto cum plerisque suis principibus et regiis, ut dignum erat, muneribus, et caesare sedente in palatio cum caetu seniorum, procidit ille ante consessum illorum discalciatus, ut poscebat honor regius, iam plus humiliatus, quam antea supra se fuerit exaltatus. 35 Ibid., s. 27: Primates ergo nostri, eius miseriae compassi, suum illi praebuere auxilium, regi decenter dant consilium, ut supplicem clementer susciperet et priorem dominatum illi redderet. 36 Ibid., s. 27: Quem ubi recepit, iusiurandum regi fecit, ut tam fidelis illi maneret, quam miles seniori esse deberet, omnibus amicis eius fore se amicum, inimicis inimicum, et nihil plus Bolaniae vel ullius regalis provinciae sibimet submittere, nisi duas regiones, quas ibi meruit suscipere. 37 Ibid., 1035, s. 21: Postea vero cum duodecim coepiscopis regalem curtem absque suspicione frequentantibus consiliatus est, ut ab eis aliquo modo rex periret deceptus, hocque consilio diffamato comprehensi sunt omnes pariter et in exilium per singula loca relegati. Sed et Poppo patriarcha Aquilegiensis, qui custodire suscepit archiepiscopum ecclesiae Mediolanensis, illo fugiente reus maiestatis effectus est, et ipse aufugit timidus. Postea vero, veniens discalciatus et laneis ad carnem tectus, gratiam impetravit imperatoris. Praenotatus autem Mediolani episcopus, in perfidia sua perdurans obstinatius, nunciis ad Odtonem Burgundionum regem missis, participem eum fecit praescriptae coniurationis. 38 Srov. ibid., 1044, s. 35: Sed et hoc fecerat praeter consilium pene omnium suorum subditorum, ideoque credendum, Deum menti illius inspirasse, quod ipse ante saecula praedestinaverat futurum esse. 38 Cumque in conventu principum res eadem cepisset agitari,... 39 Ibid., s. 34: Ita discessum, ut nec rex illi primatum tradere, nec ille regi voluntarie cedere vellet. Item in Ungaria prorupit discordia intestina, quae iam diu in abditis fuerat conflata, scilicet contra iniustum regem iusta coniuratio, ut non digne exaltatum digna deponeret humiliatio. 40 Ibid., s. 34: Conspiraverant enim plerique principes, quod in regem suum deliquerant coram Domino poenitere et, ut ipsum placatum habere possent, illum, quem inique substituerant, aut vinctum aut necatum caesari tradere quaerebant. 41 Ibid., s. 34-35: Igitur quidam, qui eiusdem conspirationis conscius fuit, suam salutem pactus omnes coniuratos regi prodidit, innotuit, quorum aliquos iussit necari, aliqui gratia Dei liberati eius effugere manus. Hac de causa amplius vnuknutí“ vytáhl do Uher doprovázen Bavory a „Bohemany“.42 Letopisec následně využil oblíbeného kontrastu mezi nečetnou, avšak vybranou skupinou, která „s Boží pomocí“ vítězí nad početnými zástupy barbarů.43 Jejich vítězství se stává Božím soudem.44 Altašský anonym zde opět zručně pracuje s několika stereotypy: za prvé operuje s představou Boží podpory konání svého krále, jemuž nepřímo přiznává právo zasahovat i v Uhrách; za druhé obratně zdůrazňuje oprávněnost Jindřichova zásahu, když ukazuje, že vychází z podpory slabých proti tyranovi, povinnosti dobrého krále; za třetí využívá motivu střetu vybrané malé skupinky, jež je s to s pomocí Boží porazit i početné zástupy barbarů. Zmínka o tom, že byl císař „s našimi“ přepaden v Parmě Italy, avšak že jej (opět) zachránil Boží zásah, ukazuje, že se anonym se skupinou lidí okolo panovníka identifikoval a že ji považoval za reprezentanta říše.45 Podle Eckhardta Müller-Mertense šlo o všechny ty, kteří přijali královo panství a akceptovali jej.46 Proto nabývá na významu tvrzení, že s Jindřichem táhly oddíly z Bavorska a Čech, avšak nikoli „z dalších krajů jeho království“.47 Pasáže o podrobení knížete Břetislava jsou tak jenom malou částečkou historie mocného krále, kterému jsou ostatní povinováni poslušností, neboť spravedlivě vládne v souladu se svými předáky, a tím i s Boží vůlí. Součástí jeho království tak mohly být i Čechy. Myšlenkový svět altašského anonyma a Heřmana Kulhavého mají mnoho společného. Švábský kronikář Heřman rovněž věnoval pozornost válkám mezi Jindřichem a Břetislavem, českého knížete označil jako „lstivého člověka“, který ví předem, že nedostojí svému slovu.48 Tím opět implicitně přijímá myšlenku, že přemyslovské kníže je Jindřichovi povinováno poslušností; odpor je marný, co král nařídí, se nakonec stejně brzy vyplní.49 Avšak s usmířením r. 1041 se Břetislav začíná objevovat v okolí krále – slaví s ním vánoce v Řezně, kde Heřman zaznamenává již jen přítomnost Oty Bavorského; 50 spolu s vévodou Welfem a řezenským biskupem Gebehardem táhne do Uher.51 Čechy také označuje jako „provincii“.52 incitati omnes, qui potuere elabi, caesaris auxilium expetunt ipsique fraudes tyranni, quas pacto intulerat, retexerunt et eum ad expugnandam terram suam invitaverunt. 42 Ibid., s. 35: Denique caesar, ab iis persuasus, sed plus, ut postea patuit, iussu divinitatis instinctus, iter suum ad illa loca disposuit, quam occultissime potuit. Ibi vero fuit cernere, quia Index iustus Deus iniusticiam voluit disperdere, quia nemo mortalium talem gratiam auderet optare, qualem postea per semet ipsum voluit demonstrare. Perrexit enim rex, quasi pactum exacturus et de marcha Baioarica reversurus, geminum tantummodo ducens exercitum, Noricum et Boiemicum. 43 Ibid., s. 36: Sic parati paucitatem nostrorum suis copiis undique circumvallant, ut nullus eorum saltim fugiendo mortem posset declinare. Sed Deus, qui nihil dimittit impunitum, quod suis oculis videtur iniquum, iusticiam convertens in iudicium, omnem illorum intentionem redegit in nihilum, et quicquid ad nostrorum instituerant deceptionem, translatum est in eorum perditionem. 44 Ibid., s. 36: Dignum hoc quoque fuerat Dei iudicio... 45 Ibid., 1035, s. 21: Die vero sancto Parmenses tumultu maximo excitato omnes nostros una cum principe voluerunt exterminare. Cum utrimque fortiter pugnaretur, et nostri pene superarentur, Deo donante incidit consilium imperatori, ut iuberet civitatem succendi. Unde provocatus exercitus, circumquaque per regiones diffusus, hinc inde advenerunt, cede et igne urbem vastaverunt. 46 E. Müller-Mertens, Regnum teutonicum: Aufkommen und Verbreitung der deutschen Reichs- und Königsauffassung im früheren Mittelalter, Berlin 1970. 47 Ibid., 1044, s. 35: …ducens exercitum, Noricum et Boiemicum. De reliquis regni sui partibus nullos nisi aulicos suos habebat... 48 Herimani Augiensis chronicon, 1039, s. 123: Heinricus rex, mota in Boemiam expeditione, cum dux gentis Brzezizlaus filium suum obsidem ei misisset, seque ipsum venturum et imperata facturum, licet ficte, promisisset, statim rediit. O jeho kronice srov. alespoň I. S. Robinson, Die Chronik Hermanns von Reichenau und die Reichenauer Kaiserchronik, Deutsches Archiv 36 (1980), s. 84-136. 49 Herimani Augiensis chronicon, 1041, 123: Secutaque aestate collecto grandi exercitu, provinciam ipsam per devia ingresus, praedis et incendiis cuncta devastat, donec dux malis subactus pacem postularet, sui dedicionem et cum totat gente subiectionem, Ratisponamque se ad regem venturum et imperata facturum, fidelibus regis ad se vocatis promitteret. Quod etiam rege discedente mox factis implevit. 50 Ibid., 1048, s. 127-128: Imperator Ratispona ubi pascha cum Ottone et Brzezizlao ducibus et multis principibus egit, digressus, Alamanniam repetit... 51 Ibid., 1051, s. 130: Sequenti autumno magno cum exercitu imperator, pactum Andreae regis ut per legatos offerebatur accipere contemnens, Pannonias petiit, Gebehardoque Ratisponense episcopo et Welf Brzezizaloque ducibus ad Bertold, který rovněž působil ve Švábsku, patří již k postavám boje o investituru jako jeden z podporovatelů gregoriánské reformy. Pro nás jsou cenné zejména jeho zprávy o taženích Jindřicha IV. do Švábska, ve kterých hráli určitou roli i jeho spojenci z Čech. Ty obvykle uvádí jenom v rámci výčtu plenitelů,53 jen na některých místech je jim věnována výraznější pozornost. To je případ zprávy k r. 1077, kde Bertold tvrdí, že královi spojenci nerozlišovali mezi světským a církevním. Jako případ o sobě jmenuje „Bohemany“, kteří údajně znásilňovali ženy, plenili kostely a s „barbarskou divokostí zpustošili nemalý díl vlasti“;54 prý rovněž „po svém způsobu“ odváděli zajatce, které lovili jako dobytek, aby je prodávali jako potravu „lidem s psí hlavou“.55 Divokost a chtivost „Bohemanů“ však Bertold zdůrazňuje i jinde.56 Není se však co divit, jsou přeci spojenci Jindřicha IV., s jehož sesazením r. 1076 kronikář plně souhlasí a mnohokrát kritizuje jeho vládu, respektive využívá vylíčení krontétních událostí, aby dal vyniknout své představě o ideální vládě.57 Důležitou roli musíme přiznat jeho vylíčení bitvy u Flarchheimu r. 1080 a toho, co jí bezprostředně předcházelo. Jednak Bertold neopomněl zmínit početnost přemyslovského vojska, jednak toho využil, aby zdůraznil služebnost a podřízené postavení „Bohemanů“ a jejich knížat.58 Když zmiňuje porážku Jindřichova vojska, uvádí septentrionalem Danubii partem depopulandum transmissis, ipse devecto e navibus quantum in equis poterat, sumptu, longo propter fluviorum illuvionem circuitu per Carentani fines transiens, periurumque regnum invadens, hac et illac Ungarico exercitu latrocinantium more fugitante et nusquam aequo Marte conferre manum audente, omnia circumquaque, quoad sumptus militi suppetebant, vasta reddidit. 52 Ibid., 1040, s. 123: Et qui in provincia adhuc ex nostris remanserant, interveniente Gunthario heremita, incolomes educti redierunt. Rex vero plurimum militum et procerum amissis, infecto interim negocio discessit. Ibid., 1041 Heinricus rex, reddito Boemano duci obside filio suo, captivos in silva captos redemit. Secutaque aestate collecto grandi exercitu, provinciam ipsam per devia ingresus,... 53 Bertholdi Chronicon, [w:] Die Chronikem Bertholds von Reichenau und Bernolds von Konstanz 1054-1100, ed. I. S. Robinson, MGH SRG n. s., t. 14, Hannover 2003 k 1075, s. 226: Et ferme ad duo miliaria crudeliter eos fugientes insecuti sunt, dehinc auxilliantibus eis ab utroque latere duce Gotifrido et duce Boemiorum. Ibid., s. 275 k 1077: Mox Ratisponae cum Pagoariorum, Boemiorum quoque, nec non Carantanorum principibus et, quem secum inde huc adduxerat, non multum viro probabili patriarcha Aquileiensi, habito colloquio de his omnibus quae acciderant, ipsis ut et nuper Langobardis non minimas suae dispositionis querimoniarum proclamationes lacrimosus proposuit,... Ibid., s. 301 k 1077: Dehinc assumptis secum ducis Boemiorum, illorum provincialium, militaribus copiis, Eggibertum, non parvae valentie et virtutis comitem, qui sibi rebellaverat, predis incendiis et castellorum illius obsidionibus pertinax eius devastator hostiliter inpetebat. ...omnibus Theutonicarum partium... Ibid., s. 336-337 k 1078 Autumno dehinc sequente Heinricus rex, recollectis undecumque copiis militaribus, iterum expeditionem quasi in Saxoniam simulatorie disponebat; et quos contra Saxones adiuratos contraxerat, maximum Ruodolfi regis in occursum sibi pugnacissime exercitum comperiens advenisse, in Alemanniam devastandam periuros induxerat. Illic pessimis predonibus et inhumanissimis de Boemia, Pagoaria, Burgundia, Francia, nec non quoscumque poterat de ipsa Alemannia conductis, predis, incendiis, castellorum et oppidorum nonnullorum destructionibus, et in divina sacra inauditis sacrilegiis, passim efferatissimus Dei contemptor miserabiliter insistebat. Ibid., s. 374 k 1080: ...qualiter Heinrico Saxoniam suam invadere iam iamque attemptanti absque sui detrimento resistere posset, sollicitus satis pertractavit. Qui et ipsis diebus Mogontiaci non dignitate regia set qualitercumque commorans, et militiam non parvam de Burgundia, Francia, Alemannia, Baioaria, Boemia et undecumque collectitans, mox post octavas theophanie in Saxoniam expeditionem hostili impetu acerrimus promovere non cessavit. 54 Ibid., s. 277: Unde Heinricus rex tanta auxiliatorum copia roboratus, Alemanniam predis, rapinis et incendiis devastaturus invaserat. Nulla vero inter sanctum et profanum differentia erat. Boemii quippe mulieres in ecclesiis palam constupraverant, captivas more suo abduxerant, eclessiam et stabulum eiusdem reverentiae computaverant. Et sic fas nefasque simul omnes confundentes, ethnicorum insania partem non modicam illius patriae hostiliter nimis perlustrabant… 55 Ibid., s. 41: H. igitur accepta occasione omnia circumquaqe praeda, ferro et igni non cessavit devastare, homines quoqe more pecudum captivare. Nam fautores eius ex Bohemia homines libentius quam pecudes praedabantur, ut eos usque ad satietatem sue libidini inhumane prostituerunt et postea inhumanius eos conocephalis devorandos venderent. 56 Ibid., s. 375-376 k 1080: Illi vero fugam Saxonum veram et non dispensatoriam arbitrantes, audacter illos consequentes, predis et incendiis, sed pre ceteris dux Boemianus, insistere passim presumpserant. 57 Naposledy v úvodu k edici I. S. Robinson, s. 68-69. 58 Bertholdi Chronicon, s. 377 k 1080: Baioarii et Franci cum rege suo praefugace primum se a tam strage dirissima, preceleres ac non minimum perterriti, enerviter praeripiebant. De Boemis autem, qui in suis multis militibus confidentes, eidem bello avidissimi se intulerant, utpote qui pro servitutis sue remuneratione hoc solum, ut pre omnibus primi Saxonibus congredi meruissent, percupierant, precipua strages ac ruina illic facta est. Quorum summa fore determinant tria milia CCLV, preter hos qui illic perplures ceciderant de Teutonicis, sive qui de utrisque capti sunt, ad plenum et ad certum non est comprehensum quot fuerint. De militia autem Rouolfi regis XXX et VIII, et hi omnes preter duos de minoribus, non de militaribus ensiferis, cecidisse referuntur. Bertold, že poraženi byli jak „Bohemané“, tak „Theutonici“, z nichž mnoho zaplatilo životem. „Bohemané“ jsou tedy jak „jiní“, „cizí“, tak podřízení a barbarští. Naproti tomu Sasové sehrávají v kronice spíše pozitivní úlohu jako spojenci protikrále Rudolfa z Rheinfledu (1077-1080): autor dokonce mluví o „jeho“ (Sasech);59 když se Rudolf vrací, pak se vrací právě do Saska.60 Sasové mají také údajně „své obyčeje a svá práva“, vyjadřují společnou vůli,61 mají své „první“, „nejlepší“ a „velké“ i biskupy.62 63 Pokud sehrávají roli spojenců papeže, hodnotí Bertold jejich roli pozitivně. Jejich věc prohlašuje za „spravedlivou“,64 zisky Jindřichovy označí jako „uzurpace“.65 Není tomu tak ale vždy. Přes zdůrazňované spojenectví však pro něj Sasové zůstávají rovněž těmi „druhými“, neidentifikuje se s nimi. Kromě jednotlivých „kmenů“ užívá Bertold i termínu „regnum Theutonicum“, které klade na stejnou úrověň jako třeba italské království.66 I ono má svá knížata.67 Pro Bertolda je „vlastí“,68 k níž „Bohemané“ nepatří. V zorném poli Bertoldova pokračovatele Bernolda se „Bohemané“ a Čechy ocitly jen pětkrát, necháme-li tedy stranou martyrologium. Prahu kronikář zmiňuje jako místo posledního odpočinku Vintířova.69 K r. 1004 můžeme číst o podrobení „Bohemanů“, „kmene“ ovládaného knížete Boleslavem, Jindřichem II.70 O třicet šest let později narazíme na zprávu o porážce Jindřicha III.,71 i o jeho vítězství následujícího roku, jež skoncovalo s „rebelií“ tím, že donutilo Přemyslovce poddat se.72 I zde stojí v základu představa, že Přemyslovci jsou králi poddáni a jsou králi povinováni poslušností. Musí to být ovšem ten „správný“ král: proto stojí „Bohemané“ opět na straně poražených, 59 Ibid., s. 346: ...Saxoniam suam cum suis glorianter remeavit... Ibid., s. 347: Ruodolfus autem rex, Saxonibus suis... Ibid., s. 361 ...Saxones cum rege suo... Ibid., s. 362 ...Saxonum principes cum rege suo nec non sue partis communiter universis ad pacem indictam custodiendam… Ibid., s. 370 Rex vero Ruodolfus in suam se Saxoniam… Ibid., s. 325: Rex autem Ruodolfus, non minima principum et militum suorum Saxonicorum multitudine collecta… 60 Ibid., s. 297: Ruodolfus cum suis in Saxoniam glorianter redit. Ibid., s. 302: Eadem tempestate Ruodolfus rex, postquam expeditione finita in Saxoniam cum suis rediit,… Ibid., s. 332 Et circa Kalendas Augusti duces predicti cum Alemannica militia regi Ruodolfo de Saxonia egredienti occurrere deliberabant. 61 Ibid., s. 217: Tota Thoringia et Saxonia regi Heinrico rebellat propter predictas munitiones et alia multa, que contra voluntatem eiusdem populi rex in eorum regione insolentere fecerat et inconsulte, et qui ipsi diutius equanimiter pati et sustinere non potuerant. ... Dehinc disposita rex expeditione in Saxoniam, prevenientes eum Saxones, satisfactionem illi, si iustitias maiorum suorum illis concederet, unanimiter promitebant. Ibid., s. 359 ...nec non tota Saxonia pace firmissima mirabiliter counita, legali gentis illius iure et constitutione, iudicium et iustitiam absque personarum acceptione omnibus in id ipsum qui servantissimus sollertissime faciebat. 62 Ibid., s. 346: ...Saxonum optimates et ipsius intimi astitores his diebus convenerant... Ibid., s. 375 ...Saxonie regnum... ...Saxonum maiores... ...fugam Saxonum... 63 Ibid., s. 265 ...episcopis Lotharingorum et Saxonum nec non Bagoariorum... 64 Ibid., s. 328: ...inrefragabili et iusta Saxonum ratione et obedientia novissime ladabiliter consummato... ...iustus et verax sermo principum Saxonicorum... Ibid., s. 366 Iustam namque causam a se Saxones... 65 Ibid., s. 228: Et ipse dehinc iure quodam maiestativo possessiones quorundam illorum invaserat et castella omnia, que etiam ante sibi rapinatam per totam Saxoniam usurpaverat... 66 Ibid., s. 216: Cuius prudentia non solum in Italia, sed etiam in Theutonicis partibus refrenata... Ibid., s. 323 ...multorum episcoporum et presbyterorum in Teutonicis et Italicis partibus… Ibid., s. 352 Misit quoque domnus apostolicus litteras per totum Teutonicum et Italicum regnum sancto Petro obedientibus… 67 Ibid., s. 256: ...optimatum regni Teutonicorum placitum... Ibid., s. 257: Nam postquam Theutonici principes fugam regis tam inopinatam et furtivam ultra Alpes componerant,... Ibid., s. 291: ...legatis suis nec non omnibus, qui in Theutonicis partibus sunt, maioribus et minoribus... 68 Ibid., s. 350 ...sedanda discordia in Theutonicam patriam securos ducere possent. 69 Bernoldi Chronicon, ed. G. H. Pertz, MGH SS, t. V, Hannover 1844, s. 425 k 1045: Guntharius heremita ad Christum migravit, et in Braga, Boemiae urbe, sepultus quiescit. 70 Ibid., s. 424 k 1004: Inde in Saxoniam rediens, Boemiam et Bolizlaum ducem Sclavorum cum tota gente sua subiugavit. 71 Ibid., s. 425 k 1040: Heinricus rex ducem Boemiae bello petit, set multis proceribus et militibus in praestructione silvae citra et ultra occisis vel captis, nil dignum efficere potuit. 72 Ibid., s. 425 k 1041: Heinricus rex Boemiam cum exercitu ingressus, igne praedaque cuncta devastat, et rebellem ducem obsides dare, et ipsum post se Ratisponam ad deditionem humilter venire, sibique iureiurando fidelitatem servitiumque confirmare coartat. podporují-li Jindřicha IV. proti Heřmanovi ze Salmu, kterého podporuje sám sv. Petr.73 Podobně jako Bertold i Bernold zdůrazňuje divokost Jindřichových spojenců, kteří se neštítí plenit kostely. Ani Lamperta z Hersfeldu nemůžeme počítat k příznivcům Jindřicha IV.74 Při sepisování svých letopisů Lampert vycházel zejména z autopsie i ze starších říšských letopisů, které ovlivňovaly jeho náhled na svět i slovník. Není divu, že Čechy a jejich obyvatele považoval za subjekt, který existuje jenom proto, aby králi prokazoval svou věrnost a poslušnost a v případě odporu byl po právu zpleněn.75 Na královu milost mohl vsázet jen takový Přemyslovec, který se králi podrobil a byl mu poslušný, domníval se Lampert.76 Králi rovněž přiřknul právo rozsuzovat spory mezi „Bohemany“ a Poláky, jež se na jeho výzvu měly dostavovat na říšské sjezdy.77 „Bohemany“ přitom Lampert považuje za zvláštní jednotku, „gens“,78 který stojí vedle „Theutonici“.79 Častěji rovněž připomíná jejich účast na králových taženích.80 Pozice Čech v rámci králem ovládaného regna není 73 Bernoldi Chronicon, [w:] Die Chronikem Bertholds von Reichenau und Bernolds von Konstanz 1054-1100, ed. I. S. Robinson, MGH SRG n. s., t. 14, Hannover 2003 k 1087, s. 467: Heinricus quoque eo tempore, licet infirmus, expeditionem in Saxoniam cum Beheimensibus promovit. Sed sancto Petro suos fideles protegente, ingloriosus inde nimis accelerante rediit. 74 K autorovi srov. T. Struve, Lampert von Hersfeld. Persönlichkeit und Weltbild eines Geschichtsschreibers am Beginn des Investiturstreits, Hessisches Jahrbuch für Landesgeschichte 19 (1969), s. 1-123; 20 (1970), s. 32-142; srov. rovněž E. MüllerMertens, Regnum teutonicum. 75 Lamperti Hersfeldensis monachi Annales, ed. O. Holder-Egger, MGH SRG, t. 38, Hannover – Leipzig 1894, s. 20: DCCCV Karlus Karli filius Betheimos vastavit. Ibid., s. 26 DCCCXLVI Lůdovicus filius Lůdowici Pannoniam subegit et Beheimos domum rediens vastavit. Ibid., s. 42 DCCCCLXXV. Eodem anno imperator Beheimos vastavit et concremavit. Ibid., s. 4244: DCCCCLCCVII. Imperator cum magno exercitu/ perrexit ad Beheimos et maximam partem terrae illius incendio concremavit. Ipse quoque Heinricus cum altero Heinrico invaserat Bazowiam... Ibid., s. 46 DCCCCLXXXVI. Otto rex puer Boemios vastavit, sed Misichonem cum muneribus obviam suscepit. DCCCCLXXXVII. Iterum rex Boemiam intravit et eam ad deditionem coegit. Ibid., s. 56: MXLI. Heinricus rex secundo Boemiam ingressus ducem eius in deditionem accepit, Prenzlao nomine, terramque eius sibi tributariam fecit. Inde per Baioariam regressus, festum sancti Michaelis Ratisponae celebravit. 76 Ibid., s. 58: MXLIII. Rex incarnationem Domini Goslariae celebravit. Illuc dux Boemicus adveniens, benigne susceptus a rege honorifice aliquamdiu habitus, tandem in pace est dimissus. Ibi inter diversarum provinciarum legatos legati Ruscorum tristes redierunt, quia de filia regis sui, quam regi Heinrico nupturam speraverant, certum repudium reportabant. Ibi quoque legati regis Ungariorum pacem suppliciter orant, sed non impetrant, quoniam rex Petrum, quem Ŏban per vim regno expulerat, presens erat suppliciterque Heinrici regis auxilium contra illius violentiam implorabat. Totéž platí pro Polsko, srov. ibid., s. 147-148: MLXXIII. Ubi satis adminiculorum visum est, cunctis regni principibus expeditionem indixit in Polenos, id causae pretendens, quod Boemos contra vetitum suum bello impetissent et fines eorum ferro et igne infestassent. Hanc, ut dixi causam in promptu habebat. Caeterum, ut fama vulgacior postmodum loquebatur, sub occasione Polenorum volebat Saxoniam loco eorum gentem Suevorum constituere. Haec enim illi gens erat acceptissima, et eorum plerosque obscuris et pene nullis maioribus ortos amplissimis honoribus extulerat et primos in palacio fecerat, et ad eorum nutum cuncta regni negocia disponebantur. 77 Ibid., s. 131-132: MLXXI. Inter ducem Polenorum et ducem Beheimorum/ infestissima dissensio erat. Propter quod eos rex in civitatem Misene autumnali tempore evocatos durius corripuit et, ut deinceps suis singuli terminis contenti essent nec se vicissim temerariis incursionibus lacesserent, sub obtentu regiae maiestatis precepit; alioquin se hostem et vindicem expecturus foret, qui prior alteri arma intulisset. 78 Ibid., s. 71: MLVII. Is apud gentem Boemorum iam a puero exulaverat. Sed comperta morte fratris, magna spe obtinendae hereditatis regressus in Saxoniam, a cunctis illic principibus benigne excipitur... 79 Ibid., s. 271: ...plus spei ac fiduciae ponatur in milite Boemico quam in Teutonici exercitus robore... Ibid., s. 272-273: Nam preter exercitum Boemicum, qui nec ipse vel armis vel numero vel virtute tanto negocio se parem prestiterat, paucissimos secum habebat, quoniam supervacaneum arbitratus fuerat Teutonicis militibus tam longiquae expeditionis laborem indicere, cum speraret, ut dictum est, industria Ottonis ducis et aliorum, quos deditione gratis absolverat, omnes Saxonum vires facile deditione gratis absolverat, omnes Saxonum vires facile enervandas et copias sibi maioribus tiam bellis sufficientes statuto die ac loco affuturas. 80 Ibid., s. 78: MLXI. Rex Willihelmum marchionem Thuringorum et Epponem Citicensem episcopum cum duce Boemorum et exercitu Baioarico illuc misit. Sed marchio et episcopus priores Ungariam ingressi, non expectato duce Boemorum, cum Bele signa contulerunt atque infinitam multitudinem Ungariorum peremerunt. Ibid., s. 231: MLXXV. Huius itineris pretextu, elusis omnibus regni principibus, in Boemiam proficiscitur, nullum secum habens ex principibus preter Herimannum comitem de Glizberg, equites autem expeditos et tanto negocio allectissimo pene quingentos, qui, reiectis sarcinis et caeteris bllorum impedimentis, itineri tantum et certamini se expederant. Assumpto in Boemia duce et exercitu Boemico, per occultos ac difficillimos tramites in Saxoniam contendit, sperans se in eos, ut dici solet, inter oscitantes, cum inopinatus irrueret, facile oppressurum, aut si rebellare temptarent, iustam deinceps adversum eos belli et satisfactionis non suscipiendae causam habiturum. Igitur usque Misenem pervenit urbem, sitam in confinio Boemiae et Saxoniae. Ibi a civibus ovšem zcela zřejmá: na jedné straně je Lampert řadí po bok Polákům, jejichž dřívější podřízenost říši vyzdvihuje a oceňuje,81 na straně druhé jsou knížata „Bohemanů“ jedněmi z knížat říše.82 Stejně jako Bertold i Bernold však Lampert zdůrazňuje „jinakost“ těchto spojenců „falešného“ krále a zdůrazňuje svůj odstup vůči nim. Rovněž jako dříve jmenovaní švábští kronikáři kritizuje pýchu knížete Vratislava, který si údajně dovolil prohlásit, že královy nepřátele porazí sám.83 Při líčení předání míšeňské marky Přemyslovci rovněž zdůrazňuje dědické nároky markrabího Eckberta, které souvisejí nejenom s jeho příbuzenstvím s králem, avšak také s jeho vojenskými úspěchy. 84 Podobně jako v několika předchozích případech je i zde autorův přístup k „Bohemanům“ ambivalentní: jednak je považuje za „cizí“, jednak jejich knížatům přiznává status knížat říše.85 Naše představa Lampertova myšlenkového světa by však nebyla úplná, pokud bychom se nepokusili srovnat jeho obraz „Bohemanů“ s tím, jak viděl „Theutonici“ a nebo Alemany, případně jak chápal moc krále. Lampert často zmiňoval vévody různých „kmenů“.86 Králi pacifice in civitatibus susceptus eposcopum civitatis ipsius comprehendit,… Ibid., s. 269: MLXXVI. ...se per Boemiam ducto exercitu… Ibid., s. 270: MLXXVI. ...Ipse, ut instituerat, paucissimos secum assumens Teutonici exercitus milites, caeteris omnino, quid moliretur, ignorantibus, in Boemiam contendit. Ibique iuncto sibi duce ac milite Boemico, repente, plus quam tanto operi expediret fidens nescio an negligens, in marcham Misinensem se infudit, videlicet vana spe elusus, quod ducis Ottonis industria et caeterorum, quos beneficio suo devinctos sibi gloriabatur, omnemrebus moram, omnem conficiendo negocio difficultatem ademptura foret. 81 Ibid., s. 285-286: MLXXVII. Dux Polenorum, qui per multos iam annos regibus Teutonicis tributarius fuerat, cuiusque regnum iam olim Teutonicorum virtute subactum atque in provinciam redactum fuerat, repente in superbiam elatus, propterea quod principes Teutonicos cerneret domesticis seditionibus occupatos nequaquam ad inferenda exteris gentibus arma vacare, regiam dignitatem regiumque nomen sibi usurpavit, diadema imposuit atque ipso die natalis Domini a XV episcopis in regem est consecratus. Quae brevi post comperat principes Teutonicos, quibus rei publicae dignitatis curae fuit, graviter affecere, sibique invicem succesebant, quod dum intestinis in se atque in sua viscera odiis saevirent et digladiarentur, potentiam opesque barbarorum in tan-/tum aluissent, ut iam tercio dux Boemicus regnum Teutonicum ferro et igne populabundus peragrasset, et nunc dux Polenorum in ignominiam regni Teutonici contra leges ac iura maioum regium nomen regiumque diademi impudens affectasset. 82 Ibid., s. 250-251: MLXXVI. Rex natalem Domini Goslariae celebravit. Cumque eo omnes regni principes evocasset, ut de principibus Saxoniae, qui in deditionem venerant, communi consilio deliberaretur, preter ducem Boemicum pauci admodum venerunt. Ab ipsis tamen qui venerant iusiurandum exegit et accepit, ut non alium post eum quam filium eius, tenerum adhuc infantulum, regem sibi eligerent. 83 Ibid., s. 215: MLXXV. Dux Boemorum aderat tanto stipatus agmine, ut se solum bello Saxonico sufficere posse vana spe elusus arbitraretur. 84 Ibid., s. 272-273: Nam preter exercitum Boemicum, qui nec ipse vel armis vel numero vel virtute tanto negocio se parem prestiterat, paucissimos secum habebat, quoniam supervacaneum arbitratus fuerat Teutonicis militibus tam longiquae expeditionis laborem indicere, cum speraret, ut dictum est, industria Ottonis ducis et aliorum, quos deditione gratis absolverat, omnes Saxonum vires facile deditione gratis absolverat, omnes Saxonum vires facile enervandas et copias sibi maioribus tiam bellis sufficientes statuto die ac loco affuturas. ... Cuius rex inundatione commodissime pro se usus, non expectata decrescentium aquarum vicissitudine, in Boemiam se recepit, matutoque per Baioariam reditu, mestus ac penitens, quod tantos labores in vacuum expendisset, wormaciam repedavit. Et quoniam digrediens duci Boemico marcham Misenensem, tam spectatae in in arduis rebus fidei premium, dederat, Ecbertus marchio, cuius eadem marcha erat, filius patruelis regis, puer longe adhuc infra militares annos, ubi primum decrescentibus aquis fluvius factus est transmeabilis, adiunctis sibi Saxonibus Misenem perrexit omniaque castella quibus dux Boemicus presidium imposuerat, admota militari manu recepit, suosque milites, qui deinceps contra omnem hostium irrutionem indefessi excubarent, imposuit; mirantibus cunctis, quod regem nec aetatis nec propinquitatis respects ab hac iniuria revocasset. 85 Používáme-li zde výrazu „říšský kníže“, apod., nemyslíme tím rozhodně jakousi pevně zformovanou skupinu. Ta se vytvořila až v průběhu 12.-13. století. Označujeme tak jen skupinu nejvýznamnější říšských aristokratů. 86 Ibid., s. 89: Itaque Premensis archiepiscopus duas occupat abbatias, Laurensem et Corbeiensem, premium hoc asserens esse fidei ac devocionis suae erga regem. Ne id invidiosum apud caeteros regni principes foret, persuaso rege, dat Coloniensi archiepiscopo duas, Malmendren et Endan, Mogontino archiepiscopo unam in Selechinstat, Ottoni duci Baioariorum unam in Altaha… Ibid., s. 118: MLXXI. Rex natalem Domini Goslariae celebravit. Ibi per interventum Růdolfi ducis Suevorum Welf filius Azzonis marchionis Italorum ducatum Baioariae suscepit. Is filiam Ottonis ducis Baioariorum uxorem duxerat et per iusiurandum altera iam vice matrimonio fidem dixerat. Ibid., s. 137: Růdolfus dux Sueviae ab his qui ei male consultum cupiebant accusatus apud regem fuerat, quod iniquum aliquid contra regem contraque rem publicam moliretur; propter quod assiduis legationibus ad curtim regiam, ut causam diceret, accersiebatur. Sed ille, licet ab culpa remotissimum se sciret, conterritus tamen ducis Baioariae Ottonis recenti exemplo et aliorum quorundam, quos rex precipitata sententia absque discussione legittima damnaverat, temere in periculum se dare nolebat. Ibid., s. 234: Alii duces, Růdolfus scilicet dux Suevorum, Welf dux Baioariorum, Bertoldus dux Carentinorum, regi auxilium suum petenti denegaverant, penitentes, ut aiebant, superiori expeditione in irritum fusi tanti sanguinis, offensi etiam regis immiti atque přiznával právo sesadit je, avšak výkon tohoto práva stejně jako další důležitá rozhodnutí podmiňoval projednáním s nejvýznamnějšími muži říše.87 Po velmožích zase požadoval, aby jednali v souladu se zájmy říše – kroky namířené proti králi pak považoval za kroky proti „státu“.88 Podobně jako Bertold rozeznával Sasy jako zvláštní skupinu, přiznával Lampert podobný status spolu s některými společnými znaky Alemanům. 89 Jejich domovinu stejně jako např. Bavorsko označoval rovněž mnohovýznamovým termínem „regnum“.90 Jeho vztah k nim je poznamenám jejich vztahem ke králi a k Lampertovu Sasku: patří-li k prosazovatelům Jindřichovy politiky a pomáhají-li mu budovat jeho državu v Harzu, nese to Lampert velmi těžce a Sasy ovládané královými švábskými pomocníky neváhá přerovnávat k otrokům a rabům.91 S vypuknutím boje o investituru a se zesílením soupeření mezi králem a velmoži, jež z mnohých Sasů a Švábů učinilo spojence, však Lampert obrací.92 I Lampert užívá označení „Theutonici“. Jejich království má být ovládáno Jindřichem,93 jemuž jejich knížata udílejí své rady a řeší s ním důležité problémy.94 Jejich země sousedí implacabili ingenio, cuius iracundiae incendium nec lacrimae Saxonum nec inundantes campis Turingiae rivi sanguinis restinguere potuissent. Ibid., s. 257: Ipso tempore Růdolfus dux Suevorum, Welf dux Baioariorum, Bertoldus dux Carentinorum, Adalbero episcopus Wirciburgensis, Herimannus episcopus Mettensis et alii plerique principes convenientes in unum consilia conferebant, in tantis calamitatibus, quibus res publica vexabatur, quid facto opus esset. Regem post bellum Saxonicum eundem permanere, qui fuerat; nihil eum de levitate, de crudelitate, de pessimorum hominum convictu ac familiaritate mutasse. Ibid., s. 273: Interea Rudolfus dux Suevorum, Welf dux Baioariorum, Berhtoldus dux Carentinorum, Adalbert episcopus Wirciburgensis, Adalbertus episcopus Wormaciensis et alii, quos rei publicae calamitas movebat, in loco qui dicitur Ulma conventu habito statuerunt, ut omnes, quicumque rei publicae consultum vellent… 87 Ibid., s. 140: MLXXIII. Rex natalem Domini Babenberg celebravit. Ibi Berhtoldo duci Carnotensium ducatum sine legittima discussione absenti abstulit et Marcwardo cuidam propinquo suo tradidit. 88 Ibid., s. 140: MLXXIII. Růdolfus quoque dux Suevorum tumultum aliquem rei publicae machinari formidabatur. Ibid., s. 144-145: Atque ita omnibus quae intenderat pro voluntate exactis, concitus Ratisponam contendit, sanctum pascha ibi celebraturus. Cumque in civitate Augusta diem palmarum ageret, Růdolfum ducem Suevorum et alios quosdam, qui sinistrum aliquid contra rem publicam moliri iam pridem delati fuerant, in gratiam recepit. Dein sanctum pascha, sicut instituerat, Ratisponae, pentecosten in Augusta celebravit. Ibid., s. 217: Hoc precavens quam maxime satagebat, ut ante exercitus committerent, quam legati Saxonum pacem postulaturi venirent, plurimum in hoc ipsum annitente duce Suevorum Růdolfo, propterea quod anno priore regnum affectasse infamatus suspicionem hanc novis erga regem studiis abstergere cupidissime volebat. 89 Ibid., s. 218: …datum negocium est duci Růdolfo, ut ipse cum suis prima acie confligeret, peculiari scilicet Suevorum privilegio, quibus ab antiquis iam diebus lege latum est, ut in omni expeditione regis Teutonici ipsi exercitum precedere et primi committere debeant. 90 Ibid., s. 220: Protractum a media die usque in horam nonam certamen iam in eo erat, ut duo duorum regnorum exercitus, Sueviae et Baioariae, terga verterent; et regi frequentes nuncii salutem suorum in extremo sitam nunciabant, cum repente ex uno latere Herimannus comes de Glizberg, ex alio latere Babenbergenses milites signa inferunt. Tum dux Boemorum, tum Gozelo dux Luteringorum, multis prius periclitantium in prelio legationibus et supplicationibus fatigatus, suas uterque copias incitatis ad cursum equis inmittit. 91 Ibid., s. 148: Qua expectatione suspensis et intentis omnibus, ipse iam ferocius solito atque infestius agebat posthabitis principibus, solos circa se Suevos assidue habebat, ex his sibi auricularios a secretis, ex his tam familiarium quam puplicorum negociorum procuratores instituebat. Tum Saxones omnes servilis condicionis esse crebro sermone usurpabat, nonnullos etiam ex eis missis nunciis obiurgabat, cur sibi iuxta condicionem natalium suorum, ut ipso verbo utar, serviliter non servirent nec de reditibus suis fiscalia sibi obsequia impenderent. Contradicentes, quasi qui maiestatem regiam violassent, totis regni viribus persequi et de regno proturbare minabatur. His atque huiusmodi indiciis principes Saxoniae malum, quod cervicibus suis impendebat, animadverterunt, statimque graviter ancipiti periculo permoti clandestina conventicula crebro faciebant et se vicissim, quid facto opus esset, in medium consulere hortabantur. Ibid., s. 147: Caeterum, ut fama vulgacior postmodum loquebatur, sub occasione Polenorum volebat in Saxoniam exercitum ducere et deletis usque ad internicionem Saxonibus loco eorum gentem Suevorum constituere. 92 Ibid., s. 276: Statuta die iuxta condictum principes Sueviae et Saxoniae Triburiam convenerunt amplissimo numero, obstinatis mentibus ad summovendum a negociis regni regem Heinricum et alium, in quem communis electio consensisset, creandum. Ibid., s. 281: In hac tantarum expectatione rerum intentis sollicitisque omnibus, ecce primo diluculo sequentis diei, quae ultimam cladem rei publicae allatura timebatur, Suevi et Saxones legatos ad regem miserunt… Ibid., s. 274: Hoc Sueviae, hoc Baioariae, hoc Saxoniae, hoc Lutheringiae, hoc Franciae Teutonicae principibus denunciarunt, universosque in commune per Deum obtestabantur, ut omni excusatione relegata, cuncta privatae rei sollicitudine posthabita, hanc singuli communibus commodis vel extremam operam dependerent. 93 Ibid., s. 124: …assumpta matre sua ad regem Theutonicorum Heinricum… 94 Ibid., s. 145: …donec in electionem suam tam regem quam principes Teutonici regni consensisse certa legatione cognosceret… Ibid., s. 209: …omnibus Teutonici regni principibus notam faceret… Ibid., s. 234: „Venerunt omnes Teutonici regni episcopi et comites. Ibid., s. 287: Interea papa rogatus per litteras a principibus Teutonicis, qui in s královstvím „Franků“95 a sestává nejspíše ze Švábska, Bavorska, Saska, Lotrinska a Frank, jež Lampert označuje jako „regna“.96 S tímto prostorem se autor identifikuje, vyzdvihuje moc králů,97 lituje jejich porážek.98 I rozbor možných zdrojů sebeindentifikace v díle Lamperta z Hersfeldu potvrzuje předchozí výsledky. Saského původu byl rovněž Bruno z Magdeburgu, radikální přívrženec reformy a saského episkopátu. Již na začátek můžeme vytknout, že právě s touto skupinou se Bruno identifikoval. I Sasové mu leží na srdci, když si stěžuje na to, že Jindřich na radu „Bohemanů“ štve Sasy proti Sasům, protože je ani s pomocí barbarů není s to porazit.99 „Bohemané“ v jeho gestech figurují jako významní královi spojenci,100 jimž král přislíbil kusy saské země.101 Pojem „regnum Theutonicum“ však Brunonovi není příliš vlastní, byl jím pouze převzat z korespondence Řehoře VII.,102 podstatně více mu záleží na osudech jeho strany.103 Oppenheim convenerant, ut in purificatione sanctae Mariae ad discuciendam causam regis Augustae occurreret,… Ibid., s. 293: …generale concilium Teutonicis principibus… Ibid., s. 296: Principes Teutonici regni suis in dies accusationibus aures nostras optundunt… Ibid., s. 299: …nec Teutonicis principibus, qui sibi per calumniam regnum eripere dedita opera machinarentur, nec Romano pontifici, qui ad evertendum statum sanctae aecclesiae spirituali gladio circumquaque fulguraret, aliter satisfieri potuisse... Ibid., s. 290: Interea rex Heinricus Mathildam comitissam ad colloquium evocavit eamque precibus ac promissionibus oneratam ad papam transmisit et cum ea socrum suam filiumque eius, Azzonem etiam marchionem et abbatem Cloniacensem et alios nonnullos ex primis Italiae principibus, quorum auctoritatem magni apud eum momenti esse non ambigebat, obsecrans, ut excommunicatione absolveretur, nec principibus Teutonicis, qui ad accusandum eum stimulo invidiae magis quam zelo iusticiae exarsissent, temere fides haberetur. Ibid., s. 301: …ex Teutonicis principibus… Ibid., s. 302: …conventuros in Forecheim III. Idus Marcii principes Teutonici regni ad componendum, si Deus votis annuat, statum rei publicae… Ibid., s. 303: …principibus Teutonici regni… 95 Ibid., s. 68: Imperator regressus de Italia sanctum pascha Podelbrunne celebravit, brevique commoratus in Goslaria, perrexit ad villam Civois in confinio sitam regni Francorum ac Teutonicorum, colloquium ibi habiturus cum rege Francorum. 96 Ibid., s. 220: ...duo duorum regnorum exercitus, Sueviae et Baioariae, terga verterent... K pojmu „regnum“ srov. H.-W. Goetz, „Regnum.“ Zum politischen Denken der Karolingerzeit, Zeitschrift der Savigny Stiftung Studien zur Rechtsgeschichte Germanistische Abteilung 104 (1987), s. 110–189. 97 Lamperti Annales, s. 256: …magnum regni Teutonici robur ac momentum, quoniam, ut sepe iam dictum est, licet staturae pusillitate atque gibbo despicabilis videretur, opum tamen gloria et fortissimorum militum copia, prudentiae quoque maturitate, postremo tocius vitae temperantia longe caeteris principibus supereminebat. 98 Ibid., s. 285-286: MLXXVII. Dux Polenorum, qui per multos iam annos regibus Teutonicis tributarius fuerat, cuiusque regnum iam olim Teutonicorum virtute subactum atque in provinciam redactum fuerat, repente in superbiam elatus, propterea quod principes Teutonicos cerneret domesticis seditionibus occupatos nequaquam ad inferenda exteris gentibus arma vacare, regiam dignitatem regiumque nomen sibi usurpavit, diadema imposuit atque ipso die natalis Domini a XV episcopis in regem est consecratus. Quae brevi post comperat principes Teutonicos, quibus rei publicae dignitatis curae fuit, graviter affecere, sibique invicem succesebant, quod dum intestinis in se atque in sua viscera odiis saevirent et digladiarentur, potentiam opesque barbarorum in tantum aluissent, ut iam tercio dux Boemicus regnum Teutonicum ferro et igne populabundus peragrasset, et nunc dux Polenorum in ignominiam regni Teutonici contra leges ac iura maioum regium nomen regiumque diademi impudens affectasset. 99 Brunos Buch vom Sachsenkrieg, ed. H.-E. Lohmann, MGH Kritische Studien und Texte, t. 2, Leipzig 1937, kap. 37, s. 38: His omnibus praeter Boemios fraudatus, cum de gentibus exteris vires satis magnas contra Saxones non haberet, pessimum, quod optime sciebat, consilium invenit, ut Saxoniam divideret et Saxonibus contra Saxones pugnaret, ut qualibet pars viacta iaceret, ipse victor exultans triumpharet. 100 Ibid., kap. 39, s. 39-40: Illinc namque venturos ad pugnam Francos utrumque litus Rheni tenentes, Suevos, Bawarios, Lothringos et Boemios aspiciunt; hinc vero non nisi Saxoniae vix tertiam partem inveniunt, quia omnes Westfali et omnes circa Misnam habitantes, regis auro corrupti, a nobis deficerunt. Ibid., kap. 95, s. 88: Interea Heinricus exrex, exercitu nec magno nec forti congregato – nam maxima pars eius ex mercatoribus erat –, obviam nostris ire paravit; pigroque progrediens incessu, Bawarios et Boemios, quos sibi in auxilium venire sperabat, frustra expectavit. ... Et ecce illi, qui pacis faciendae mediatores vel auctores fuerant, fidem suam contaminare non timerent. Itaque nostrates domum cum pace reversi annum fuerunt integrum nec laedantes aliquem nec ab aliquo laesi. Ibid., kap. 121, s. 115: Alii vero credebant, quod ideo regiones illas peteret, quia Misnensium vel Boemiorum, pro quibus legatos miserat, auxilium speraret; qui si sibi, sicut expectabat, fuissent adunati, inde per Merseburg et Magedaburg et per universam potenter transins Saxoniam, cuncta posset depopulari suaeque in perpetuum subicere dominationi. Ibid., kap. 123, s. 117: Tunc dictum est illis, quod Heinricus dominus eorum post Boemios misisset et illis venientibus cum eodem, qui adhuc reliquus erat, exercitu Saxoniam repetere voluisset. 101 Např. ibid., kap. 36, s. 38: Duci Boemiorum Wrotizlao Misnam civitatem cum omnibus ad eam pertinentibus promisit et sic eum, ut suis partibus adiutor esset, ascivit. 102 Ibid., kap. 68, s. 60: Deinde cunctis acclamantibus, ne talis contumelia remaneret inulta, omnium consilio et consensu Heinricum synodali iudicio damnavit regisque nomine et honore privatum anathematis gladio percussit literrasque in regnum Teutonicorum misit, quarum hic exemplar supponere placuit... Ibid., kap. 71, s. 62: ...has litteras ad regiones Ostatně pod ním zřejmě nechápal celou říší, neboť jej stavěl do opozice k „regnum Saxonum“.104 Vzájemný vztah mezi těmito celky však pociťoval i Bruno, vždyť napsal o stížnostech krále Jindřicha směřovaných ke knížatům „Theutonů“ kvůli Sasy neprávem upíranému dědictví.105 V Gestech rovněž narazíme na list Řehoře VII., ve kterém se vyzývá k opětovnému sjednocení kmenů německého jazyka pod novým králem.106 Stejně tak Bruno přebral i papežův list, osvobozující Jindřichovy poddané od slibu věrnosti, ve kterém papež proti sobě postavil „regnum Italiae“ a „regnum Theutonicum“.107 Otázkou samozřejmě zůstává, nakolik s dopisy Bruno převzal i celé myšlenkové zázemí těchto listů a jejich myšlenkově politický náboj. Analýzy Eckharda Müller-Mertense naznačují, že tomu tak nejspíše nebylo.108 Jak jsme již zmínili, více mu na srdci leželi Sasové a jejich biskupové109 a knížata110, nad jejichž utrpeními a porážkami Bruno lamentoval,111 stejně jako si neopominul postěžovat na údajná bezpráví, s nimiž se museli vypořádat.112 Králova tažení proti „vzbouřencům“ Bruno podobně jako Berthold či Bernold vylíčil jako vpády, ostatně se nezdráhal užít i slova „invadere“.113 Sasko přitom nevnímal jen jako geografickou jednotku, avšak rovněž jako politický kolektiv, jako celek, se svými Teutonicas misit... Ibid., kap. 72, s. 65: ...episcopos omnes in Italia, in Teutonicis vero partibus... Ibid., kap. 73, s. 66: ...has litteras misit in Teutonicis regiones... Viz rovněž ibid., kap. 113, s. 105; 118, s. 111. kap. 83, s. 79: ...eumque multum, ut numquam in Teutonicis finibus videretur, obsecravit. Ibid., kap. 129, s. 122: ...in Teutonica fecerat terra, discordiam, quo nullam regni sui partem dimitteret,... 103 Ibid., kap. 128, s. 122: Cumque illi Teutonicis omnibus nostrae partis adiutoribus pacem se dare promitterent... 104 Ibid., kap. 118, s. 111: Gregorius servus servorum Dei omnibus archiepiscopis et episcopis in Teutonico atque in Saxonico regno commanentibus… 105 Ibid., kap. 30, s. 32-33: Interea rex singulos Teutonici regni principes supplex adivit, se de regno Saxoniae, quod cum paterna hereditate tum eorum omnium electione suscepisset, iniuste depulsum flebiliter indicavit; in qua re non tam sibi dedecus factum, quam illis omnibus, qui in se fuissent despecti narravit ab omnibus auxilium, quo et suam et illorum vindicaret iniuriam, suppliciter postulavit. 106 Ibid., kap. 130, s. 122: Principes vero Saxoniae cunctis gentibus Teutonicae linguae, non minus inimicis quam amicis legatos miserunt, rogantes, ut, Heinrico filioque eius excepto, quemlibet rectorem eligerent, se ei, quicumque esset fideliter servituros pollicentes, quatenus omnia regni membra, sicut olim fuerant, in unum sub uno rege convenirent. 107 Ibid., kap. 70, s. 61-62: Hac itaque fiducia fretus, pro ecclesiae tuae honore et defensione, ex parte omnipotentis Dei Patris et Filii et Spiritus sancti, per tuam potestatem et auctoritatem Heinrico regi, filio Heinrici imperatoris, qui contra tuam ecclesiam inaudita superbia insurrexit, totius regni Teutonicorum et Italiae gubernacula contradico et omnes christianos a vinculo iuramenti, quod sibi fecerunt vel facient, absolvo et, ut nullus ei sicut regi serviat, interdico. 108 E. Müller-Mertens, Regnum teutonicum. 109 Brunos Buch, kap. 64, s. 56: Deinde misit Romano pontifici legatos, qui ei intimarent, quod episcopi Saxoniae sui ordinis obliti contra se in proelio congressi fuissent... 110 Ibid., kap. 20, s. 25-26: ...principes Saxoniae, quorum intererat... Rex enim Danorum regi Heinrico iuravit, ut ei contra omnes hostes suos, et nominatim contra Saxones, quantum posset, terra marique auxilium ferreret; et rex Heinricus illi promisit, ut ei cunctas regiones suo regno contiguas in proprium daret. Ibid., kap. 34, s. 36: ...primates Saxoniae... 111 Ibid., kap. 30, s. 33: Sed non multos ipsorum sermones eius movebant, quia, quantas calamitates Saxonibus intulisset, paene omnes novarant: presertim quia eadem mala etiam Suevis et orientalibus Francis inferre voluerat. Tamen suo magis quam illius honori prospiciunt eique se venturos in auxilium hac ratione promittunt, ut, Saxonibus ad placitum convocatis, utrisque partis causas diligenter agnoscerent; et si quidem sine culpa violenter eiecissent, totis eum viribus in regnum suum restituere laborarent; si vero culpa sua terram omnibus opulentiis plenam stultorum consiliis credulus amisisset, et si se vellet audire, suaderent, quatenus furore deposito subiectis sibi nationibus iustus et pius, quod esset proprium regis, existeret nec eos, quarum malo consilio deceptus erat, amplius audiret. Se contra homines christianos, inocentes sibique conatione propinquos gratis omnino pugnare denegant. Quos sermones rex ideo quasi gratos accepit, quia quod intendebat, fieri posse cognovit, scilicet ut sine placito Saxoniam cum exercitu violenter intraret et eos invitos suae ditioni subiectos ex liberis omnes servos faceret. Misit itaque nuntios ad principes Saxoniae, omnia bona promittens, si se permitterent in regnum suum cum pace redire;... 112 Ibid., kap. 88, s. 83: ...deinde ut mox litteras scribi faceret, in quibus se fateretur iniuste Saxones afflixisse, quas a nostris perspectas imagine sua nostris praesentibus signari faceret, et signatas per Italiam et per Teutonicam terram mittendas per nostros nuntios nostratibus daret;... Ibid., kap. 20, s. 25-26: ...principes Saxoniae, quorum intererat... Rex enim Danorum regi Heinrico iuravit, ut ei contra omnes hostes suos, et nominatim contra Saxones, quantum posset, terra marique auxilium ferreret; et rex Heinricus illi promisit, ut ei cunctas regiones suo regno contiguas in proprium daret. 113 Ibid., kap. 121, 114: Eodem anno, mense videlicet Octobri, Heinricus militiae laboribus infatigabilis, iterum congregavit exercitum, ut invaderet Saxoniae regnum. Saxones vero cum ingenti multitudine occurrerunt ei in loco, qui Cancul vocatur, ibique castris positis sederunt, ut fines suos cum Dei adiutorio ab hostili invasione tuerunt. svobodami a právy,114 který společně vede války115 i slaví.116 Termínů „my“ a naši“ ale Bruno užívá ve spojení se jménem „pars“, „strana“, tj. kolektiv, založený spíše na společných zájmech saské aristokracie a episkopátu, opírající se o gregoriánský program.117 „Bohemané“ hrají v Brunonově textu jen velmi omezenou roli, a to jako přívrženci arcinepřítele Jindřicha IV. Mezi řádky se dá vyčíst, že je Bruno považuje za barbary. Co nám bohužel chybí, jsou důkladnější svědectví přívrženců krále, která by hodnotila úlohu jeho přemyslovských spojenců. Současníci první kruciáty Frutolf z Michelsbergu a Ekkehard z Aury zamýšleli sepsat světovou kroniku. Práci na textu zahájil Frutolf († 17. 1. 1103) a dovedl ji k r. 1098, kdy na jeho dílo navázal Ekkehard († 20. 2. nach 1125).118 Byť bylo již poměrně záhy rozeznáno, že existující text je dílem dvou autorů, je pro chybějící kritickou edici práce se stávajícím textem poměrně obtížná; navíc oba autory od sebe dělí i jejich „politická“ orientace. Pasáže líčící dějiny 10. a počátku 11. století jsou navíc silně závislé na optice děl Widukinda a Liutpranda z Cremony, případně dalších autorů, již Frutolf přijal za svou: o Jindřichovi II. např. tvrdí, že vládl v Itálii a v Čechách a že prostřednictvím Boleslava I. Chrabrého podrobil své moci i všechny Slovany.119 Co takřka chybí, jsou zmínky o pomoci Přemyslovců Jindřichovi IV. Jen k r. 1079 čteme zmínku, že se Vratislav se svými bojovníky zmocnil Rudolfova královského kopí, které se pak se souhlasem krále Jindřicha stalo insignií „Bohemanů“, nošenou ve slavnostních procesích. 120 Kromě zpráv o umučeních světců pocházejících z Čech pak pozornost zaslouží už jen zpráva o smrti knížete Vratislava – je to jedna z mála informací o dění v českých zemích, která přímo nesouvisí s nějakou událostí v prostoru dnešního Německa a Rakouska. Dá se říci, že Frutolf zachovává schéma knížete „Bohemanů“, královského číšníka,121 který je povinen poslušností vůči králi, jemuž přiznává právo obsazovat knížecí stolec.122 114 Ibid., kap. 26, s. 30-31: Omnes ergo, qui ibi convenerant – convenerat autem maximus exercitus – singilatim iuraverunt, episcopi quidam, ut, quantum salvo ordine suo possent, totis viribus ecclesiarum suarum necnon et totius Saxoniae libertatem contra omnes homines defenderent, laici vero, ut quamdiu viverent, libertatem suam non amitterent terramque suam nullum deinceps violenter praedari permitterent. 115 Ibid., kap. 31, s. 33: At Saxones adventu praecognito terram suam defensuri cum maximo exercitu apud oppidum, quod Vachan appellatur, occurrunt et a rege non longius, quam ut utraque exercitus alterum videre potuisset, castra constituunt. ... Erat autem Saxonum tam magnus exercitus, ut duplo crederetur esse maior quam regis exercitus. 116 Ibid., kap. 22, s. 28: ...omni Saxoniae gaudia... 117 Ibid., kap. 88, s. 83: ...deinde ut mox litteras scribi faceret, in quibus se fateretur iniuste Saxones afflixisse, quas a nostris perspectas imagine sua nostris praesentibus signari faceret, et signatas per Italiam et per Teutonicam terram mittendas per nostros nuntios nostratibus daret;... Ibid., kap. 128, s. 122: Cumque illi Teutonicis omnibus nostrae partis adiutoribus pacem se dare promitterent... 118 Srov. už H. Breßlau, Bamberger Studien, 2. Die Chroniken des Frutolf von Bamberg und des Ekkehard von Aura, Neues Archiv 21 (1895), s. 197-234; nověji k této kronice F.-J. Schmale v Frutolfs und Ekkehards Chroniken und die anonyme Kaiserchronik. Ausgewählte Quellen zur deutschen Geschichte des Mittelalters (Freiherr-vom-Stein-Gedächtnisausgabe) 15, edd. F.-J. Schmale – I. Schmale-Ott, Darmstadt 1972, s. 4-19. 119 Ekkehardi Uraugiensis Chronica, edd. G. Waitz – P. Killon, MGH SS, t. V, Hannover 1844, s. 1-267, 192: Anno dominicae incarnationis 1001, ab Urbe autem condita 1752, Heinricus secundus, primum Baioariae, deinde, Ottone tercio absque filiis defuncto, in regni provectus culmine, 84 loco ab Augusto, regnum accepit, et annis 23 ac mensibus 5 regnavit, 12 sub nomine regis, 11 dignitate et nomine imperatoris. Hic in regni sede sublimatus, cum Heinricum marchionem aliosque in inicio regni sui sibi resistentes superasset, Italiam et Boemiam ac Bolizlaum cum omni gente Sclavorum subiugasset, data sibi requie a Domino, considerans se filios non habiturum, quippe qui, ut multi testantur, consortem regni Cunigundam nunquam cognovit sed ut sororem dilexit, Dominum bonorum omniumque datorem habere delegit heredem, sextoque regni sui anno sapienti consilio episcopatum Babenberg in honore sancti Petri sanctique Georgiii constituit, locumque ipsum prediorum divitiis et omni ornatus decore, ut inpresentiarum cernitur, copiosissime ditavit. 120 Ibid., s. 203 k r. 1079: Iterum bellum fit inter Heinricum et Ruodolfum in loco qui dicitur Fladehcheim, hieme nimis aspera; ubi in primo congressu Saxones terga vertunt. Ibi dux Boemie Fratizlaus regalem lanceam Ruodolfi adeptus es; quae exinde permissione regis Heinrici semper quemvis illius gentis ducatu insignem in omni festiva processione precedit. 121 Ibid., s. 248 k r. 1114: In ipsis enim nuptiis convenerant archiepiscopi 5, episcopi 30, duces 5; de quibus dux Boemie summus pincerna fuit. 122 Ibid., s. 243 k 1110: Heinrico rege natalem Domini Babenberg celebrante, nunciis excitatur inopine sinistris, [Werinherum] Bragam Bohemiae metropolim cum exercitu ocupasse ac ducatum illius gentis contra regis voluntatem K současníkům boje o investituru lze počítat i Adama Brémského, jehož pozornost se ale obracela spíše k dění na severu.123 I tento kronikář, popisoval-li události hlouběji v minulosti, mnohdy i doslovně čerpal z četných starších předloh, jejichž vidění světa tím akceptoval.124 Slované obecně a Bohemané zvlášť měli podle něho platit císaři tribut, byli jeho poddanými a vděčili mu rovněž za své obrácení.125 V kontextu soudobých kronik jsou Adamovy zprávy o údajném původu Slovanů neobvyklé. Kronikář je označuje za obyvatele té části Germánie, která je větší než Sasko a vyniká lidnatostí i počty ozbrojenců; rovněž vnímá Poláky a Bohemany jako blízce příbuzné, zejména proto, že jejich jazyky se takřka neliší.126 Podobně jako někteří jeho předchůdci a současníci zmiňuje i martyria světců z Čech.127 Zejména vypravování o dvou poustevnících, kteří se usídlili v Českém lese, nám však umožňuje pochopit, při jaké příležitosti se český prostor ocital v hledáčku tehdejších říšských kronikářů – bylo to takřka vždy jenom tehdy, protl-li se nějak s prostorem, který sami autoři vnímali jako „svůj“.128 Bavorsko Adam zmiňuje také jako jednu z oblastí Germánie, tu jižní, jež byla původně oddána pohanství, než ji ke Kristu obrátil sv. Jimram.129 Není pochyb, že i ona hrála roli určité jednotky, celku.130 Mnohem více prostoru je věnováno „nejušlechtilejšímu“ Sasku, jež rovněž patří ke Germánii a má být větší než „Francia“.131 Její obrácení klade Adam v jedno s vítězstvím Karla Velikého a tím i jejím začleněním do svazku franckého sibimet usurpasse. Qui mox efferatus animo, principes sibi fidelissimos illo cum manu valida premisit, qae mire et velociter prosperata, civitatem cum hostibus intra deprehensis capit, regique subsequenti cum triumpho occurrit. 123 Magistri Adami Bremensis Gesta Hammaburgensis ecclesiae pontificum, ed. B. Schmeidler, MGH SRG, t. [2], Hannover 1917, I. 2, s. 5: Cuius (Albii) ortum ferunt trans Bohemiam, mox Sclavos dirimit a Saxonibus. Ibid., II. 22, s. 81: Alter vero id est Albia, in occasum ruens primo impetu Bechemos alluit cum Sorabis, medio cursu paganos dirimit a Saxonia, novissimo alveo Hammaburgensem parrochiam scindens a Bremensi victor occeanum ingreditur Brittannicum. K tomu viz V. Scior, Das Eigene und das Fremde; D. Fraesdorf, Der barbarische Norden. 124 Adami Gesta, I. 52, s. 53: In diebus illis inmanissima persecutio Saxoniam oppressit, cum hinc Dani et Sclavi, inde Behemi et Ungri laniarent ecclesiam. Ibid., I. 56, s. 56: Itemque (Heinricus) Behemos et Sorabos ab aliis triumphavit. Ibid., I. 38, s. 40: Ipse (Ludvicus Pius) Boemanos, Sorabos, Susos et ceteros Sclavorum populos ita perdomuit, ut tributarios efficeret. Ibid., II. 56, s. 116: Cui successit in sceptrum fortissimus cesar Conradus, qui mox Polanos et regem eorum Misingum magna virtute perdomuit, et auxiliatores eorum Behemos ceterosque Sclavorum populus sub tributum misit. 125 Ibid., II. 23, s. 81: Haec de Sclavis et patria eorum, quoniam virtute magni Ottonis ad christianitatem eo tempore omnes conversi sunt, dicta sufficiant. 126 Ibid., II. 21, s. 75-76: Sclavania igitur, amplissima Germaniae pro-/vintia a Winulis incolitur, qui olim dicti sunt Wandali; decies maior esse fertur quam nostra Saxonia, presertim si Boemiam et eos, qui trans Oddaram sunt, Polanos, quia nec habitu nec lingua discrepant, in partem adieceris Sclavaniae. Haec autem regio cum sit armis, viris et frugibus opulentissima, firmis undique saltuum vel terminis fluminum clauditur. Eius latitudo est a meridie in boream, hoc est ab Albia fluvio usque ad mare Scythicum. Longitudo autem illa videtur, quae initium habet ab nostra Hammaburgensi parrochia et porrigitur in orientem infinitis aucta spatiis usque in Beguariam, Ungriam et Greciam. Populi Sclavorum multi, quorum primi sunt ab occidente confines Transalbianis Waigri; eorum civitas Aldinburg maritima. Deinde secuntur Obodriti, qui nunc/ reregi vocantur et civitas eorum Magnopolis. 127 Ibid., II. 26 dle Schol. 21 (22), s. 84-85: Anno Domini DCCCoLXXIIIo Wencezlaus princeps Boemiae a fratre suo Bugezlao, qui principatum sibi usurpavit, martyrizatur, pro quo Deus urbem Pragam, ubi requiescit, multis miraculis illustrat. Ibid., IV. 18, s. 246: Apud illos martyrio coronatus est illustris Boemiorum episcopus Adalbertus. Usque hodie profecto inter illos, cum cetera omnia sint communia nostris, solus prohibetur accessus lucorum et fontium, quos autumnant pollui christianorum accessu... 128 Ibid., s. 163 dle Schol 71 (71): Fama est eo tempore duos monachos a Boemiae saltibus in civitatem Rethra venisse. Ubi dum verbum Dei publice annunciarent, concilio paganorum, sicut ipsi desideraverunt, diversis primo suppliciis examinati ad ultimum pro Christo decollati sunt. Quorum nomina quidem hominibus incognita, ut veraciter credimus, in celo scripta sunt. 129 Ibid., I. 10, s. 10: …australes Germaniae partes, ydolorum cultui deditas… 130 Ibid., I. 10, s. 10-11: Etquamvis alli scriptorum vel Gallum in Alemannia vel Hemmerannum in Baioaria sive Kylianum in Francia seu certe Willebrodum in Fresia priores verbum Dei asserant predicasse, hic tamen omnes alios uti Paulus apostolus, studio ac predicationis labore antevenit. 131 Ibid., I. 1, s. 4: Historia Hammaburgensis ecclesie scripturi, quoniam Hammaburg nobilissima quondam Saxonum civitas erat non indecens aut vacuum fore putamus, si prius de gente Saxonum et natura eiusdem provintiae ponemus ea, quae doctissimus vir Einhardus aliique non obscuri auctores relinquerunt in scriptis suis. Saxonia, inquiunt, pars non modica est Germaniae et eius, quae a Francis incolitur, duplum in lato ponetur habere, cum ei longitudine possit esse consimilis. Ibid., I. 2, s. 5 Nobilissimi Saxoniae… Adam dále označuje Sasko jako „lidnaté, s početnými bojovníky a úrodné“ (ibid. Saxonia viris, armis et frugibus inclita;…). impéria.132 Se všemi svými hrady133 a kostely134 a přes své dělení na menší části135 zůstává v autorově mysli celkem, který je také jako celek ovládán136 a může být jako celek i utlačován,137 případně se vyznačovat vlastní „povahou“.138 Adamovu identifikaci se saským prostorem však potvrzují kromě nepřímých zpráv a míry pozornosti, která je jim v kronice věnována, i zmínka o „našem Sasku“.139 Stejně tak Sasové vystupují v textu jako samostatná skupina se svými specifickými vlastnostmi,140 reprezentovaná „urozenými“.141 Sigibert de Gembloux (1030-1112) pochází z oblasti Lutychu, pozornost českému prostoru však přesto věnoval využívaje zřejmě jako pramene václavských legend, které mu poskytly informace o Václavově rodině i o jeho zázračných skutcích.142 Excerpoval i kroniku Widukindovu, z níž mohl načerpat zprávy o podrobení si Čech a „trestných“ výpravách králů.143 Jedno z těchto tažení je sice Sigibertovi odvetou za smrt světce, avšak k r. 1040 můžeme číst obdivná slova o „statečnosti Bohemanů“, byť nakonec poražených králem díky modlitbě ke světcům, i pomoci Boží.144 S jakým prostorem se identifikoval, prozradí spíše než užitá terminologie rozbor četrnosti zpráv o určité oblasti. Ten ukazuje, že Sigibertova pozornost se obracela převážně k říšskému prostoru. Jen výjimečně se o dnešním českém prostoru zmiňují legendy a životy biskupů. Autor Života Meinwerkova (1155-1165) Konrád z Abdinghofu sdílel s kronikáři představu o podřízenosti Čech a Moravy říši;145 vzpírají-li se králi, jsou rebely.146 (S tím souhlasí i 132 Ibid., I. 11, s. 13: Widichind, incentor rebellionis, ad fidem Karoli venit baptizatusque est ipse cum allis Saxonum magnatibus, et tunc demum Saxonia subacta in provintiam redacta est. Vergl. ibid., prefatio, s. 3: Ab introitu igitur sancti Willehadi, cum Saxonia tota et armis subacta Francorum et divino cultui mancipata est,… Ibid., I. 55, s. 55 …non solum nostram Saxoniam aliasque eis Rhenum provincias… Ibid., II.56, s. 116 Heinricus impretor, iusticia et sanctitate insignis, cum iam Saxones, Ytalos et Burgundiones imperio subiecerat... 133 Ibid., II. 33, s. 93: ...omnes Saxoniae civitates... 134 Ibid., II. 48, s. 108: ...turbavit omnes ecclesias Saxoniae... 135 Ibid., II. 17, s. 72-73: Transalbianorum Saxonum populi sunt tres. Primi ad occeanum sunt Tedmarsgoi, et eorum ecclesia mater in Melindorp. Secundi Holcetae, dicti a silvis, quas accolunt; eos Sturia flumen interluit, ecclesia Scanafeld. Tercii et nobiliores Sturmarii dicuntur, eo quod seditionibus ea gens frequens agitur. Inter quos metropolis Hammaburg caput extollit, olim viris et armis potens, agro et frugibus felix; nunc vero peccatorum vindictae patens in solitudinem redacta est;… 136 Ibid., II. 9, s. 67: Postquam vero ducatum Saxoniae meruit, iudicio et iusticia gubernavit provinciam, et in defensione ecclesiarum sanctarum studiosus permansit usque in finem. Ibid., II. 8, s. 66 …Hermanno primum tutelae vicem in Saxonia commisit. 137 Ibid., I. 52, s. 53: …inmanissima persecutio Saxoniam oppressit… 138 Ibid., II. 69, s. 131: ...contra naturam Saxoniae disposuit... 139 Ibid., IV. 1, s. 229: ...vel in nostram Saxoniam... 140 Ibid., III. 23, s. 166: ...avaricia Saxonum... Ibid., II. 31, s. 92: ...totam virtutem Saxonum optrivere... 141 Ibid., II. 31, s. 92: ...congregati Saxonum magnates... Ibid., III. 36, s. 179: Preterea cum omnes, qui erant in Saxonia sive in aliis regionibus clari et magnifici viri,... 142 Ibid., s. 346 k 921: Ziptineus dux Boemiae ad fidem Christi conversus iuste et religiose in Boemia principabatur, et post eum Watizlaus filius eius; post Watizlaum Wencezlaus filius eius, iustitia et sanctitate preclarus, cui fratre suus Bolizlaus nimis adversabatur. Ibid., s. 351 k 973: Guencezlaus princeps Boemiae a fratre suo Bolizlao propter preripiendum principatum martyrizatus, urbem Pragam, ubi requiescit, multis miraculis illustrat. 143 Ibid., s. 347 k 931: Wencezlaus princeps Boemiae, a rege Henrico in Praga urbe obsessus, se et urbem regi dedit, et impositam Boemiae multam tributi solvit. Ibid., s. 347 k r. 940: Rex Otto Bolizlaum bello superat; at Bolizlaus pro victoria securos circumveniens, principem militiae regis cum multis trucidat. Rex vero Boemiam devastat. Ibid., s. 349 k 950: Rex Otto contra Bolizlaum profiscitur; Bolizlaus vero regi reconciliatur, eique tandem fideliter subicitur. 144 Ibid., s. 358 k 1041: Heinricus imperator per orationes sanctorum virorum auxilio Dei sibi procurato, superioris anni infortunium ultus, Odelricum ducem Boemiae subiugat. 145 Vita Meinwerci episcopi Patherbrunnensis, ed. F. Tenckhoff, MGH SRG, t. [59], Hannover 1921, kap. CXLV, s. 76: Ipso quoque anno imperator rursus Polianiam cum exercitu intravit, et Dei clementia ea ac Boemia Moraviaque subiecta, pro intuitu misericordiae et pietatis, conculcationem et destructionem Merseburgensis ecclesiae miseratus, ob reverentiam sancti Laurentii in edificiis, in ministerialibus, in secularibus possessionibus, in ecclesiasticis ornamentis, in pristinum gradum pontificalis dignitatis eam restauravit. K interpretaci tohoto textu T. Reuter, Property Transactions and Social Relations Between Rulers, Bishops and Nobles in Early Eleventh-Century Saxony: The Evidence of the Vita Meinwerci, [w:] Property and Power in the Early Middle Ages, red. W. Davies and P. Fouracre, Cambridge 1995, s. 165–199. 146 Ibid., s. 118: Episcopus autem sperans, se ab imperatore Ervete impetraturum, eum dedicationi interesse postulaverat; set ille Polianiam contra Bolizavum tempore estatis ingressus cum valida suorum manu, interesse non poterat. Idem namque Bolizavo cum Udelrico duce Boemiae ad imperatorem in Meresburg venturus fuerat determinatus; sed ipse venire contempnens et rebellare disponens, ab imperatore Dei misericordia per sanctorum patrocinia, quibus se suumque populum intime commendaverat, est cum suis omnibus superatus. Adalbold, autor Vita sancti Heinrici, který králi vkládá do úst slib porazit všechny barbarské „národy“ a přivést je ke křesťanství.147) Poznámky autora Vita Meinwerci o Sasech a Bavorech neumožňují precizovat prostřednictvím srovnání jeho představy o „Bohemanech“.148 Snad jen líčení obrácení Saska dovoluje jeho text spojit s celou řadou dalších líčení, která se touto epochou saských dějin zabývala a přispívala tím k utváření saské identity.149 Jeho vztah k Bavorsku je oproti tomu velmi slabý,150 přestože volbu Jindřicha II. přisuzuje právě „všem knížatům Bavorů“. Spojení „partes Theutonicae“ pak u Konráda zřejmě slouží jako souhrnné pojmenování pro oblasti severně od Alp.151 Ota z Freisingu (1112?-1158) byl již na začátku života předurčen k významné církevní kariéře. R. 1132 fascinován novou cisterciáckou spiritualitou stal se r. 1132 mnichem, o šest let později opatem a záhy na to biskupem ve Freisingu. Své první dílo, Kroniku neboli historii o dvou obcích, sepsal v l. 1132 až 1146; o deset let později začal líčit činy svého synovce Barbarossy, avšak r. 1158 zemřel a jeho díla se ujal Rahewin († před 1177), jeho žák působící v císařské kanceláři. Na práci obou pak navázal ještě Ota od sv. Blažeje.152 I Otův pohled je soustředěný na postavu krále: jedna z kapitol jeho kroniky se např. jmenuje „O panování Jindřichově a jeho ctnostech“.153 Při popisu hranic panství Karla Velikého počítá k nim kromě Dalmácie či Istrie také Polsko nebo Čechy.154 Na jiném místě ovšem vedle sebe uvádí „Germánii“, Čechy, Itálii a Apulii – z toho kromě je zřejmé, že mezi Germánií a Čechami vedl dělící linii.155 Cenný je z našeho hlediska i jeho soupis oblastí, které počítal za součást „východofrancké říše“ či „regna Theutonica“ – jednalo se 147 Adalberti Vita sancti Heinrici regis et confessoris, ed. M. Stumpf, MGH SRG, t. 69, Hannover 1999, kap. IV, s. 236-237: Inde progressus castra metatus est in campo, ubi Merseburgensis ęęcclesia sita est, et videns locum desolatum et in nichilum redactum ingemuit et ait: „Beate Laurenti, martyr Christi, si tuo interventu has barbaras nationes, ad quas pergo, Romano imperio et christianę religioni subiugavero, hunc locum desolatum tuo nomini consecratum divina favente gratia in pristinę dignitatis statum reformabo." Ut vero principes Polonię et Boemię cęterarumque Sclavicarum gentium primates Romanum imperatorem cum exercitu ad debellandos eos advenire cognoverunt, innumerabili multitudine barbarorum collecta in bellum ei obviam processerunt. 148 Vita Meinwerci, kap. I, s. 6: …duxit uxor de terra Saxonię… Ibid., kap. XIV, s. 23: …Bernhardus, pius dux Saxonicus… Ibid., s. 24: …genere Saxonicus… Ibid., kap. XXIX, s. 33: Episcopus autem de bonis hereditariis in Saxonia positis urbem sita in loco, qui Plesse dicitur,… Ibid., kap. C, s. 54: …frater Bernhardi ducis Saxonie… Ibid., kap. CXXXII, s. 67: …predia quedam in Saxonia… Ibid., kap. CXLIII, s. 75: …in pago Hesse Saxonico… Ibid., kap. CLXVI, s. 91 …in pago Saxonico Westfala sitam… Ibid., kap. CXCV, s. 112: Post obitum igitur imperatoris soli Saxones in quodam castello, quod Werla dicitur, convenerunt… Ibid., kap. CCI, s. 117: ...Misaco, Sclavorum princeps, orientales partes Saxonie cum exercitu violenter invasit… 149 Ibid., kap. I, s. 1: …gens Saxonica, quam ad credendum eo compulit difficilius, quo id genus hominum natura animi erat ferocius. Ibid., kap. I, s. 4: …Karolus pater patrię, apostolus gentis Saxonicę... 150 Ibid., kap. III, s. 6: …Heinricus filius ducis Baioarię Heinrici… Ibid., kap. IX, s. 16: …Ducatum autem Baioarię… Ibid., kap. CLXXII, s. 96: …in partibus Baioarię… 151 Ibid., kap. CXCII, s. 110: …emminebat Treverensis metropolis, ex qua primum sonus evvangelicę predicationis intonuj partibus Teutonicis… 152 Srov. alespoň H.-W. Goetz: Das Geschichtsbild Ottos von Freising. Ein Beitrag zur historischen Vorstellungswelt und zur Geschichte des 12. Jahrhunderts, Köln – Wien 1984; C. Kirchner-Feyerabend, Otto von Freising als Diözesan- und Reichsbischof, Frankfurt am Main 1990; N. Grabe, Die Zweistaatenlehre bei Otto von Freising und Augustin. Ein Vergleich, Cistercienser Chronik 80 (1973), s. 34-70; W. Lammers, Weltgeschichte und Zeitgeschichte bei Otto von Freising, [w:] Die Zeit der Staufer 5, Stuttgart 1979, s. 77-90; S. Bagge, Ideas and narrative in Otto of Freising's Gesta Frederici, Journal of Medieval History 22 (1996), s. 345-377. 153 Ottonis episcopi Friesingensis Chronica sive Historia de duabus civitatibus, ed. A. Hoffmeister, MGH SRG, t. 45, Hannover – Leipzig 1912, s. 30: XXXII. De imperio Heinrici virtutibusque eius. De eventu in Boemia triumphoque in Pannonia... 154 Ibid., V. 32, s. 257: Regni vero terminus a Bulgaris seu Illirico usque ad Hyspanos, a Danis usque ad Calabros, exceptis adiacentibus regionis, utpote Boemia, Polonia, Dalmatia, Histria, Vnetia, Brittannia aliisque provinciis, quae modo duo regna Romanorum et Francorum, excepta Pannonia, esse noscuntur, fuit. 155 Ibid., VI. 27, s. 290: Hic multis in Germania, Boemia, Italia, Apulia fortiter ac prospere bellis gestis, postremo data sibi a Domino requie, cum esset christianissimus, nobilissimum episcopatum Babenberg fundavit ac multis possessionibus et honoribus, sicut hodie cernitur, locupletavit. Sorore quoque sua Gisila Stephano Ungarorum regi in uxorem data tam ipsum quam totum eius regnum ad fidem vocavit. o Bavorsko, Alemánii, Sasko, Durynsko, Frísko a Lotrinsko.156 Přitom Arnulfovu vládu nad Čechami uznával, uváděje zprávu o tom, jak je propůjčil moravskému Svatoplukovi.157 Stejně tak považoval za samozřejmé, že kníže Oldřich bude usilovat i královu přízeň a milost.158 Dvakrát zmínil i vojenskou pomoc, již král, údajně pohnut svým milosrdenstvím, poskytl přemyslovským knížatům, zbaveným moci.159 Byť zasahoval i jako pán světa, v obou případech „pochopitelně“ stál na straně těch, na jejichž straně bylo i právo. Ve svých Gestech vedl Přemyslovce jako jednoho z „velkých vévodů“ v jedné řadě se švábským, bavorským či lotrinským,160 jak jedná společně s nimi.161 Všichni, tvrdí Oto, jsou králi povinováni poslušností – uvádí např., že jejich prostřednictvím (!) král nechal zpustošit marku.162 Přesto v souvislosti s vylíčením bitvy u Chlumu r. 1126 neváhal označit „Bohemany“ jako „barbary“.163 Tvrdí, že tehdy kníže Ota nabídl králi mnoho peněz a přesvědčil jej, aby napadl Čechy a sesadil „neposlušného“ vládce. 164 Pro nepříznivé počasí však byl král obklíčen a poražen,165 avšak Soběslav se mu přesto 156 Ibid., VI. 11, s. 272: Porro Arnulfus totam orientalem Franciam, quod modo Teutonicorum regnum vocatur, id est Baioariam, Sueviam, Saxoniam, Turingiam, Fresiam, Lotharingiam, rexit, occidentalem vero Odo ex eius auctoritate habuit. 157 Ibid., VI. 11, s. 272: Concessit autem Zuendebaldo Marahensium regi ducatum Boemiae filiumque suum ex sacro fonte ab ipso levatum eius nomine Zuendebaldum vocavit. 158 Ibid., VI. 28, s. 292: Misico regis impetum ferre non valens fractis quibusdam regni insignibus ad Ulricum Boemiensem ducem, qui et ipse tunc temporis hostis regni fuerat, fugit. Quem cum Ulricus regi dare et sic ad gratiam eius redire vellet, ipse, ut erat serenissimus, eum hoc modo a perfido duce recipere noluit. ... At Misico ex rege exul factus ad imperatorem supplex venit interventuque reginae divisa in tres partes provincia terciam partem ipse obtinuit. Ex hinc provincia illa regibus nostris sub tributo servire cognoscitur. 159 Ibid., VII. 26, s. 351: Eo tempore Conradus Maraviensium comes conspiratione cum Boemis facta ducatum terrae illius affectans de Maravia in Boemiam exercitum ducit. Cui cum dux Labezlaus cum copiis occurrere parat, a suis proditus fugae presidio vix periculum mortis evasit. Sicque profugus ad regem veniens casum suum deplorat. Quem rex misericordia motus cum exercitu in Boemiam reduxit ac pentecosten in urbe Braga provinciae illius metropoli celebrato, Conrado fugato, in ducatum restituit. Ibid., VII. 34, s. 367: Rex quoque eadem nativitate in palatio Aquis celebrata Baioariam ingreditur. Ibi eum Boemorum dux Labezlaus supra nominatum Boricum secum ducens adiit. Is flebili ac miserabili voce querimoniam suam de privatione paterni regni depromens, quatinus auctoritate imperiali, ad quam tocius orbis spectat patrocinium, ei subveniatur, deposcit eiusque super hoc promissum interventu predicti Boemorum ducis eiusque consortis Gertrudis, sororis regis, honesto intercedente placito impetravit. 160 Ottonis Gesta Friderici imperatoris, edd. G. Waitz – B. Simson, MGH SRG, t. 46, Hannover – Leipzig 1912, I. 6, s. 22 k r. 1075: Fuerunt in comitatu eius quatuor magni duces, singuli cum singulis legionibus, Zuerdebaldus dux Boemorum, Gqelfo dux Noricorum, Rudolfus dux Suevorum, Gotefridus dux Lotharingorum, et alii principes, comites nobilesque innumerabiles. 161 Ottonis Chronica, VII. 9, s. 321: Heinricus iunior omnes vires patris in duce Boemiae Boroe ac marchione Leopaldo, cuius sororem prefatus dux habuit, fore considerans, ipsos multis modis, promissa sorore sua, quae tunc nuper a Friderico Suevorum duce viduata fuerat, in uxorem marchioni, inductos, ambobus, ut patrem reliquerent, persuasit. Ibid., VII. 15, s. 331: ...Leopaldus marchio adiuncto sibi duce Boemorum subsecutus usque ad claustra terrae progreditur... 162 Ibid., VII. 8, s. 319: ...ac Theopaldi marchiam per Boemos vastavit. 163 Ottonis Gesta, I. 21, s. 35: ...barbari turbatum cernentes amnem hostes in proximo esse presentiunt ex improvisoque supervenientes Saxones, qui in prima acie erant, iam per nives deambulando fatigatos invadunt ac paucis per fugam elapsis quibusdam captis, caeteros crudeliter occidunt. Videns hoc princeps suisque ex angustia viarum nullum presidium ferre valens, sevissima mentis amaritudine perculsus, rerum tamen, quas ab adolescentia gesserat, ac antiquae virtutis memoria quasi caelesti rore repletus in collem quendam cum paucis, quos adhuc residuos habebat, se recepit. Ibid., I. 22, s. 36: Inter caeteros nobilissimus marchio Saxoniae Albertus captus fuerat. Tanta vero strages Saxonum et precipue nobilium et illustrium virorum ibi facta fuit, ut perpetui odii inter Saxones et Boemos fomes tunc accensus nondum extinctus sit... 164 Ibid., I. 21, s. 34: Quidam enim Otto Maraviae comes ducatum Bohemiae affectans principem adiit eique magnam pecuniam promittens ad hoc, ut Boemiam secum intraret ibique eum ducem crearet, inclinavit. Quod Ulricus, qui eundem ducatum tunc forte habebat, impedire volens nullo principem obsequio a coepto revocare potuit. 165 Ibid., I. 21, s. 35: Dux autem Boemiae Ulricus in ipsis silvarum abditis locis, septis undique silvis, super amniculum quendam castra posuit. Rex cum suis propter nimietatem nivium a recta via exorbitans ac per devia silvarum oberrans ad predictum amnem forte venit, suis viae labore nimio et inedia exhaustis quiescere volentibus; barbari turbatum cernentes amnem hostes in proximo esse presentiunt ex improvisoque supervenientes Saxones, qui in prima acie erant, iam per nives deambulando fatigatos invadunt ac paucis per fugam elapsis quibusdam captis, caeteros crudeliter occidunt. Videns hoc princeps suisque ex angustia viarum nullum presidium ferre valens, sevissima mentis amaritudine perculsus, rerum tamen, quas ab adolescentia gesserat, ac antiquae virtutis memoria quasi caelesti rore repletus in collem quendam cum paucis, quos adhuc residuos habebat, se recepit. Quem prefatus dux, suis in circuitu [ipsius] positis magnarumque arborum iactu et clausura reditum negantibus, tamquam clausum tenuit. podrobil, slíbil mu svou věrnost a propustil zajatce.166 Již ve zprávě k následujícímu roku jej Oto označuje jako jednoho z věrných vévodů, kteří táhnou v králově vojsku zase proti jiným „barbarům“.167 I jeho nástupce Vladislav je Otou hodnocen jako jeden z nejurozenějších říšských pánů.168 Shrnout lze tato pozorování v tom smyslu, že pro Otu české země a jejich vladař patřili do říše a on neměl důvod vyzdvihovat jejich „jinakost“, pokud byli věrnými a poslušnými králi. Než přikročíme k analýze díla Rahewinova, vyplatí se ještě věnovat pozornost i dalším, spíše méně ambiciózním textům, které tak či onak zavadily o události r. 1126. Anselm, pokračovatel kroniky Sigiberta de Gembloux, zmiňuje Lotharovu porážku,169 stejně jako Soběslavův příjezd na říšský sněm do Bamberku, kde se kníže údajně králi podrobil.170 Tím je v kronikářových očích vše vyřešeno. Anonymní autor Erfurtských letopisů vylíčil události toho roku více obšírně. Upozornil zejména na aktivity moravského vévody Oty, který měl pobývat na královském dvoře a prosazovat svůj údajně oprávněný nárok na český trůn.171 Král se měl nechat jeho naléháním přesvědčit a vytáhl proti Oldřichu-Soběslavovi,172 byl však poražen a mnoho jeho šlechticů stejně jako podněcovatel konfliktu v boji nalezl smrt.173 Již o rok později však erfurtský letopisec popisuje příchod vítěze na sněm v Merseburku, kde je uvítán jako králův „přítel“, jemuž také Lothar pozvedne syna z křtitelnice jako jeho kmotr.174 Vítězství knížete stejně jako jeho podrobení se je přejito mlčením. Vraťme se však k Otovu pokračovateli Rahewinovi.175 Podle něj je císař oprávněn působit jako rozhodce mezi polským a českým knížetem.176 Díky svým ctnostem, které vyplynou 166 Ibid., I. 21, s. 35: Quem prefatus dux, suis in circuitu [ipsius] positis magnarumque arborum iactu et clausura reditum negantibus, tamquam clausum tenuit. Tandem Heinrico Saxoniae marchione, qui de sorore ducis natus cum rege advenerat, mediante ad pedes imperatoris satisfactionem offerens humiliter dux venit hominiumque sibi cum sacramento fidelitatis exhibens ducatum ab eo suscepit, captivos reddidit; sique princeps, portatis secum eorum qui nobiliores erant funeribus, cum multo merore rediit. 167 Ibid., I. 17, s. 31 k r. 1127: Cuius rei gratia castrum Noricum, ubi ipsi presidia posuerat et tamquam iure hereditario possidebant, adiuncto sibi Boemorum duce Ulrico et Baioariorum, eo quod barbari, qui cum ipso venerant, ne morum, nec Deum timentes nec hominem reverentes, omnia vicina depopulado nec etiam aecclesiis parceret, a principe post aliquod tempus redire permissus est. 168 Ibid., I. 42, s. 60-61: Gwelfo quoque Heinrici prioris ducis frater, de nobilissimis regni optimatibus, in ipsa nativitatis dominicae nocte in propria villa Bitengou eandem miliciam cum multis professus fuerat. Sed et dux Boemorum Labezlaus et Stirensis marchio Odoacer et Carinthiae illustris comes Berhnardus non multo post cum magno suorum comitatu cruces acceperunt. Saxones vero, quia quasdam gentes spurciis idolorum deditas vicinas habent, ad orientem proficisci assumpserunt, a nostris in hoc distantes, quod non simpliciter vestibus assutae, sed a rota subterposita in altum protendebatur. Ibid., II. 42, s. 150 Quo princeps veniens Labezlaum ducem Boemiae, Albertum marchionem Saxoniae, Herimannum palatinum comitem Rheni cum aliis viris magnis obvios habuit. 169 Anselmi Continuatio, ed. G. H. Pertz, MGH SS, t. VI, Hannover 1844, s. 380 k 1126: Rex Lotharius contra Behemones vadens quorundam suorum principum traditione magnam stragem militum passus est, quingentis videlicet et quadraginta occisis. 170 Ibid., s. 381: Rex Lotharius Babenbergen pentecosten celebrat. Ibi dux Bohemiae cum multis milibus equitum adveniens, domno regi de superiore traditione satisfecit; et omnes, quorum parentes vel amicos occiderat, multa insignium donorum exhibitione reconciliavit sibi. 171 Annales Erphesfurdenses, ed. O. Holder-Egger, [w:] Monumenta Erphesfurtensia saec. XII. XIII. XIV., MGH SRG, t. [42], Hannover – Leipzig 1899, s. 34 k r. 1125: Otto quidam principatum gerens provintiae quae Merehern dicitur regem Lotharium adiit interpellando, conquerens se ducatu Boemiorum velut hereditaria dignitate iniuste privatum. 172 Ibid., s. 34: Rex igitur Ůdalrico Boemiorum tunc temporis duci post datas iudicio principum inducias, quas idem contempserat, publice bellum indicit. 173 Ibid., s. 34-35: …bellum Boemiae inter regem Lotharium et Ůdalricum ducem Boemiorum commissum est 12. Kal. Martii, in quo multi nobilium de exercitu ceciderunt regis. Adelbertus quoque marchio et Lůdewigus comes captivi abducti sunt. Ubi et Otto dux de Merehern occubuit, qui causa totius belli extitit. 174 Ibid., s. 35 k r. 1127: …rex Lotharius apud Marseburg pentecosten celebrans, Udalricum ducem Boemiorum in amiciciam recepit, et filium eius de sacro fonte baptismatis suscepit; et mox castrum Nůrinberg obsidet, habens secum in auxilium eundem ducem cum grandi exercitu Boemiorum. 175 K autorovi z posledních R. Deutinger, Rahewin von Freising. Ein Gelehrter des 12. Jahrhunderts, Hannover 1999. 176 Rahewini Gesta Friderici imperatoris, edd. G. Waitz – B. Simson, MGH SRG, t. 46, Hannover – Leipzig 1912, III. 5, s. 170: Deinde policitus est dare duo milia marcarum imperatori et principibus mille, imperatrici XX marcas auri, curiae CC marcas argenti ob eam negligentiam, quod ad curiam non venerat nec de terra debitam fecerat fidelitatem. Iuravit quoque na povrch zejména během polského tažení, je však český kníže oprávněn stát se králem.177 Kronikář své představy jen potvrzuje tím, že českého krále uvádí v jedné řadě s králem španělským, anglickým francouzským nebo uherským. 178 I dále v textu jej Rahewin jmenuje jako prvního z knížat říše179 a přisuzuje mu významnou roli prostředníka mezi císařem a milánskými.180 Přitom nechává stranou jeho „jinakost“, jen jednou se zmiňuje o údajném slovanském zvyku vsednout na koně a rychle prchnout.181 Kronika Annalisty Saxa z poloviny 12. století je v kontextu našich analýz výjimečná – kromě obvyklé řady říšských letopisů a kronik 10. a 11. století totiž posloužila jako jeden z pramenů i kronika Kosmova. Překvapivý je rovněž autorův zájem o dění v českých zemích – Annalista nevynechává zmínky o úmrtích knížat, zmiňuje se o dosazování jednotlivých biskupů, popisuje spory mezi Přemyslovci.182 Přesto i on sdílí perspektivu svých pramenů, „Bohemany“ vnímá jako krále poražené poplatníky,183 které na jiném místě popisuje jako bouřící se „barbary“ doslovně přebíraje Widukindův text.184 Čechy tvoří součást „Slavonie“, jež je jednou z provincií „Germánie“, dodává se znalostí díla Adama Brémského.185 Zvyky Slovanů, ovšem v ne příliš lichotivém kontextu zmiňuje Annalista i jinde v souvislosti s majetky merseburského Italicam expeditionem. Deinde iuravit, ut in proxima nativitate Domii ad curiam Magdeburg celebrandam venire deberet, iuxta iudicium et sententiam Polanorum et Boemorum super querimonia fratris sui expulsi plenarie responsurus. 177 Ibid., III. 14, s. 183: In eandem curia dux Boemorum N., vir ingenio validus, viribus prepollens, consilio, manu audatiaque magnus, cuius antehac industriae, obsequii multa precesserant exerimenta, maximeque nuper in expeditione Polunica maxima virtus claruerat, adeo ut ob merita sua omnibus carus esset, ab imperatore ac imperii primis ex duce rex creatur, anno ab incarnatione Domini MCLVIII. Sucepto itaque privilegio de usu diadematis aliisque regni insignibus, laetus revertitur de Italicam expeditionem rex pariter cum imperatore fastu regali profecturus accingitur. 178 Ibid., IV. 84, s. 341: Compositis ita rebus et gestis concilii, missis quoque legatis, ut supra dictum est, ad reges Hyspaniae, Angliae, Franciae, Datiae, Boemiae et Ungariae, ad imperatorem quoque Grecorum Manuel nuncios dirigit, videlicet Heinricum ducem Carentanorum, fortem et exercitatum in bellis consiliis virum... Ibid., IV. 86, s. 345: In Italia quoque aput Modoicum, Laudam et in aliis locis ac civitatibus in renovandis palatiis edibusque sacris tantam liberalitatis magnificentiam declaravit, ut totum imperium tanti imperatoris et munere et memoria in perpetuum fungi desinat. Reges Hyspaniae, Angliae, Franciae, Datiae, Boemiae atque Ungariae, quamvis suspectam semper eius haberent potentiam, sibi ade per amcitiam et societatem devinxit et ad suam voluntatem sic inclinatos habet, ut, quotines ad eum litteras vel legatos miserint, sibi cedere auctoritatem imperandi, illis non deesse voluntatem obsequendi denuncient. 179 Ibid., III. 26, s. 198-199: Princeps ipse, habens in comitatu suo regem Boemiae, ducem Sueviae... cum episcopis Conrado Eistetense, Daniel Bragensi,... Ibid., III. 27, s. 199: …sed momento temporis laceratis eius viribus subacta est; primo a rege Boemorum graviter attrita, deinde in adventu principis datis LX vadibus simulque non modica pecunia, in deditionis pactionem recepta. Ibid., III. 31, s. 206: Verum contra audaces non est audatia tuta. Nempe frustrati sunt, cum ex inproviso rex Boemiae et Conradus dux Dalmatiae cum suis, parvi pendentes periculum, aquis se dederint et, quamvis difficillime et non sine clade suorum, inperterriti tamen alveum furentis amnis transvadaverint vel potius transnatavarint. Numerus eorum, quos aquarum vehementia involvit, involvendo submersit, circiter LX estimabatur. Ibid., III. 50, s. 226-227: Cumque in subactione tantae civitatis ex maxima parte motus Italorum repressos speraret, magnam partem exercitus cum suis obtimatibus ad propria redire permittit. Inter quos primus erat rex Boemorum,... 180 Ibid., III. 47, s. 221: Unanimes itaque facti, per consules et primos civitatis primo regem Boemiae ducemque Austriae conveniunt, dehinc mediantibus illis alios principes, eosque ad imperatorem de pace supplicaturos dirigunt. 181 Ibid., s. 212: Ea vero consueti Sclavorum equi facile evadere. Nostri, ubi ex sono tubarum et tympanorum amici regis adventum cognovere, animosiores et laetiores effecti resistere, hortari se invicem, ne deficerent neu paterentur hostes iam iam fugaturos vincere. Aderant Boemi; tum demum maxima vi certantur, maximo clamore cum infestis signis concurritur. 182 Zprávy k českým dějinám najdeme v Annalista Saxo, edd. G. Waitz – P. Killon, MGH SS, t. VI, Hannover 1844, s. 611, 612, 629-630, 678, 681, 683-684, 686, 690, 692, 693, 695, 702, 724, 726, 727, 728, 731, 733, 737, 738, 746, 748, 750, 751, 760-762. Poslední edici K. Nasse jsem bohužel neměl k dispozici. 183 Ibid., s. 596 k r. 928: Rex Pragam Boemiorum cum exercitu adiit, urbem et regem in dedicionem accepit, Boemios tributarios faciens, reversus est in Saxoniam. Regnabat autem in Praga Wenezlaus Deo et hominibus acceptus, qui inter cetera que de ipso predicantur mirabilia, tormentorum genera et patibula suspendiis hominum preparata dirui fecit, ne inmanitas iudicum excreseret, nec reparari suo tempore permisit. 184 Ibid., s. 599 k r. 936: Interea barbari ad novas res moliendas deseviunt, percussitque Bolizlaus fratrem suum nomine Wenezlaum ducem Boemiorum, virum christianissimum et Dei cultura dignissimum; timensque sibi vicinum subregulum,... 185 Ibid., s. 630 k r. 983: Quoniam mentio Slavorum tociens incidit, non ab er rbitramur, si de natura et gentibus Slavonie historico aliquid dicamus compendio. Slavonia igitur, amplissima Germanie provincia, a Winulis incolitur, qui olim dicti sunt Wandali, decies maior esse fertur quam Saxonia; presertim si Boemiam et eos qui trans Oderam sunt Polanos, quia nec habitu nec lingua discrepant, in partem adieceris Slavonie. Hec autem regio cum sit armis, viris et frugibus/ opulentissima, firmis undique saltuum vel fluminum terminis clauditur. kostela.186 Tažení z r. 1126 nechává vyústit úplným podrobením se Soběslava, kterého dokonce označuje jako králova „člověka“, „homo“, který mu slíbil svou věrnost a zavázal se vydat zajatce.187 Za to jej král odměnil udělením českých zemí – král je tak opět stylizován do role plného pána českých zemí, který s nimi může disponovat dle libosti. Rovněž panovnický dvůr slouží také jako místo setkání cizích knížat,188 kde jsou řešeny jejich vzájemné spory.189 Je jisté, že širší perspektivu Annalistova díla ovlivňuje i žánr, který zvolil. Avšak rozsah zpráv o dění v českých zemích je nesrovnatelný s mírou pozorností věnovanou arpádovským a piastovským državám. Je tedy svědectvím toho, že české země patřily k autorovu referenčnímu prostoru, byť historicky vzniklému v důsledku vítězství říšských králů a císařů. Pro dosti omezené rukopisné dochování jeho díla však nelze těmto výsledkům připisovat širší platnost. Pegavské letopisy rovněž silně vybočují z průměru, neboť vznikly při klášteře, který založila rodina pánů z Grojče, blízce spřízněná s Přemyslovci.190 Proto obsahují mnoho zajímavých údajů, které se vážou k přemyslovskému rodu, a jsou často známy právě jenom díky tomuto prameni.191 Důvodem je zřejmě určitý nepoměr mezi statusem Grojčských a Přemyslovců, který autorovi letopisu zdůrazňováním vzájemných vazeb mezi oběma rody umožňoval oslavit zakladatele svého kláštera, Grojčské. Bosovský farář Helmold (1120- † po 1177) ve svém díle prokázal také poměrně značný zájem o oblasti obývané slovansky hovořícím etnikem. Kromě autopsie musíme k jeho nejvýznamnějším pramenům počítat kroniku Adama Brémského. V kronice jsou Čechy popsány jako země ozdobená četnými kostely, rozdělená mezi dva biskupy a obývaná lidem,192 vyznačujícím se nejenom bojechtivostí, avšak také krutostí a bezohledností k 186 Ibid., s. 628 k r. 981: Tunc omnia Merseburgensem ecclesiam respicientia divisa sunt miserabiliter ritu Slavonice familie, que accusata venundando dispergitur. 187 Ibid., s. 763 k r. 1126: Dux autem Sobezlaus, audita regis constantia de adversibus casibus nil tremefacti, expavit, supplicesque ad regem legatos destinavit. Tandem adductus coram rege, prosternitur veniamque deprecatur. Denique regis gratia vix inpetrata, homo regis efficitur, ammodo se regi subditum et fidelem fore, iuramento confirmat, captivos reddere repromittit, provinciam in beneficium acipit, et dolorem regis, qui pro clade exercitus acciderat, magne humilitatis subiectione temptaverit. His actis, rex admodum tristis super fortissimorum militum interitu regreditur. 188 Ibid., s. 769-770 k r. 1135: Illuc confluebant cum primariis regni Polonie et Boemie duces, et legati Grecorum inperatoris, honorifica secum munera ferentes, pacem... Dux autem Polonie Bolizlaus in die sancto manibus applicatis miles eius efficitur, et ad ecclesiam processuro gladium eius ante ipsum portavit. Postea causis orationis pergens ad Sanctum Godehardum, indeque rediens Magdaburch pro petitione inperatoris festive suscipitur, quod nullus meminit factum, nisi tempore Adalberti primi archipresulis, qui Herimannum virum prudentem et defensorem ecllesiarum ibidem simili modo suscepit, in quo Ottonem inperatorem fundatorem eius loci nimis offendit et vox tandem placavit, licet ille maioris reverentie esset quam hic Slavus et alienigena. ... Sane sciendum, quod eundem Lotharium inperatorem reges et regna plurimum reverebantur,... 189 Ibid., s. 769 k r. 1135: …ubi principes regni coram ipso firmissimam pacem domi forisque ad decem annos iuraverunt, et deinde cetera multitudo plebis tam ibi quam per singulas regni partes hec eadem facere suadetur et compellitur. Ibidem dux Boemie et dux Ungarie inimicicias ad invicem habentes confederantur. Insuper legati Bolizlavi ducis Polanorum et Godefridi de Lovene ducis Lotharingie, Ungarorum etiam et Danorum necnon et Slavorum, illic adfuere, quos omnes cum dignis responsis remisit. 190 Monograficky o nich naposledy H. Patze, Die Pegauer Annalen, die Königserhebung Wratislaws von Böhmen und die Anfänge der Stadt Pegau, JbfGMOD 12 (1963 (1964)), s. 1-62. 191 Annales Pegavienses, ed. G. H. Pertz, MGH SS, t. XVI, Hannover 1859, s. 232-257. 192 Helmoldi presbyteri Bozoviensis Cronica Slavorum, ed. B. Schmeidler, MGH SRG, t. [22], Hannover 1937, s. 7: Boemia habet regem et viros bellicosos, plena est ecclesiis et religione divina. In duos disterminatur episcopatus, Pragensem et Olomucensem. zajatcům.193 Podobně jako Polané, tvrdí Helmold, byla již odedávna poddána francké říši, aniž by se však přinejmenším do doby Jindřicha I. stala skutečnou součástí říše.194 S Burchardem z Ursbergu, kronikářem a premonstrátským proboštem, se blížíme na přelom 12. a 13. století. Pro něj je sice Vladislav králem,195 avšak počítaným k předním knížatům říše,196 jenž stojí v čele „divokého kmene“ „Bohemanů“.197 Vladislavovo povýšení na krále ostatně spojuje s přímým pověřením císaře. 198 Pražského biskupa Daniela počítal Burchard mezi císařovy „přátele a věrné“.199 Mezi „Theutonici“ Burchard „Bohemany“ jistě nepočítal, byť jim neupíral právo účasti na volbě krále. 200 „Theutonici“ kladl spíše proti „Frankům“, poddaným krále Ludvíka, a označil je za poddané Konrádovy – není proto divu, že mezi ně počítá i švábského vévodu Filipa.201 Kromě společného panovníka je podle Burcharda spojuje i jejich vlast, „Theutonia“,202 případně jejich mravy a zvyky.203 O Burchardově vztahu k Sasům či Švábům toho nelze mnoho říci. Naše analýzy role „Bohemanů“ a Přemyslovců na stránkách několika říšských kronik a letopisů prokázaly, že na jejich postoje působilo hned několik faktorů. Na straně jedné to byly četné stereotypy a automatismy přebírané ze starších textů. Mezi ně patřily zejména široce sdílený pocit cizosti a jinakosti spolu se skrytou představou vlastní nadřazenosti. S tím se pojilo i přijímání automatické podřízenosti přemyslovských knížat vůči králi nebo říši. Tento hrubý rastr je však vhodné dále precizovat prostřednictvím zohlednění dalších významných faktorů, které spolupůsobily na myšlenkový svět jednotlivých autorů. Jedním 193 Ibid., s. 7: Est autem Polonis atque Boemis eadem armorum facies et bellandi consuetudo. Quociens enim ad externa bella vocantur, fortes quidem sunt in congressu, sed in rapinis et mortibus crudelissimi; non monasteriis, non ecclesiis aut cimiteriis parcunt. Sed nec alia ratione extraneis bellis implicantur, nisi condicionibus admissis, ut substantiae, quas sacrorum locorum tuicio vallaverit, direptionibus publicatur. Unde etiam contingit, ut propter aviditatem predarum amicissimis sepe abutantur ut hostibus, ob quod rarissime ad quaslibet bellorum necessitates asciscuntur. 194 Ibid., kap. XXII, s. 45: De rebellione Slavorum: ...Pax firma fuit in omni regno, quia fortissimus cesar Heinricus Ungaros, Boemos, Slavos et omnia finitima regna potenti manu coercuerat. 195 Burchardi praepositi Urspergensis Chronicon, edd. O. Holder-Egger – B. Simson, MGH SRG, t. [16], Hannover – Leipzig 1916, s. 26: …eodem etiam tempore ducem Boemorum regio decoravit nomine et dignitate, regium sibi conferens diadema. Ibid., s. 27-28: Primum bellum imperatoris contra Mediolanenses. Quam ob rem imperator cum ingenti exercitu Italicas appetiit oras. Cui previus fuit Boemorum rex accerrimus ab imperatore eodem in regiam dignitatem primo sublimatus. 196 Ibid., s. 30: Petitaque pace ad consilium principes imperatoris assumunut, regem videlicet Boemorum et ducem Liutpoldum de Austria, Coloniensem quoque archiepiscopum Fridericum et Babanbergensem episcopum Eminhardum. ... Isti mediatores utriusque partis communicatis consiliis et Mediolanensium iustas subiectiones et Mediolanensibus dignas imperatoris preceptiones vicissim referebant. 197 Ibid., s. 47-48 k r. 1166: Qui eius consilio ducem Boemorum cum gente sua sevissima eduxit, qui totam Germaniam a nemore Boemie per Bawariam et Sueviam usque ad lacum Lemannum inmaniter vasaverunt et suis spurcitiis federaverunt. 198 Ibid., s. 74: Tunc etiam de mandato imperatoris regum diadema imposuit regi Boemorum Otakero. 199 Ibid., s. 42: De eversione Mediolani. Post hec, ut superbos Deus everteret, innotescente tali infortunio parentibus et amicis imperatoris et suis fidelibus ad auxilium ipsius properarunt, videlicet F[ridericus], Cůnradi regis filius, Pragensis quoque episcopus nomine Daniel et Reinaldus Coloniensis archiepiscopus et imperialis aule cancellarius. 200 Ibid., s. 80: ...ubi a Suevis et Saxonibus et Bawaris et Boemis et principibus quam pluribus Reni eligitur in regem. 201 Ibid., s. 19: Circa has tempestates gens Francorum cum rege suo Ludewico, qens quoque Teutonicorum cum rege suo Cůnrado ac ac aliis principibus, Friderico duce Suevie, postea imperatore, episcopis, comitibus seu aliis cuiuscumque conditionis hominibus pro querimonia transmarine ecclesie Ierosolimitanum iter aggrediuntur. Ibid., s. 30: Moxque ex imperatoris edicto Teutonici cum tubicine Cremonensium turrim conscedunt,... Ibid., s. 33: ...Teutonici vocant... Ibid., s. 34: Quocirca magnanimus imperator audita Mediolannensium perfidia cum Teutonicorum et Lombardorum gente ad eorum redivit loca urbi... Ibid., s. 36: ...exercitu Teutonicorum... Ibid., s. 42: Quod postquam imperatori innotuit, collecto itidem exercitu de Papiensibus et Novariensibus et Laudensibus et Teutonicis intrepidus inter Mediolanum et Carcanum expedite ivit... Ibid., s. 49: ...presidiis Teutonicos precipue collocavit... Milites quippe Teutonicos... Ibid., s. 52: ...insolentias, quas Teutonici in partibus illis exercebant... Ibid., s. 72: ...in estivo tempore multi Teutonicorum perierunt... Ibid., s. 76: Ortaque est seditio in partibus illis, maxime contra Teutonicos, qui tunc in partibus Italie demorabantur. 202 Ibid., s. 61: ...de Teutonia egrediens, per Ungariam et Bulgariam transiens... Ibid., s. 64: ...qui captus in Teutonia Astrie et traditus imperatori Heinrico... Ibid., s. 105: ...per Teutonicas provinciis... 203 Ibid., s. 54-55: Ubi quidam principes et barones, fautores ducis, more Teutonicorum sine lege et ratione voluntatem suam pro iure statuentes, contra imperatorem hoc ius tenere volebant, ut imperator ducem condempnare non posset vel terras suas abiudicare, nisi infra terras ducis placitum statueret. z důležitých činitelů byl čas: od 10. století se představa o pohanských barbarech povinovaných platit tribut říši podstatně změnila: představa podřízenosti sice platila nadále, avšak zprávy o placení tributu mizí; stejně tak zůstává přítomna pachuť cizosti, jen nepřechází v automatický odsudek. Tady se dostáváme k dalšímu faktoru, který nás nutí zamyslet se nad ne příliš šťastným termínem „říšské kroniky a letopisy“. Pro mnohé z nich je sice charakteristické zaměření na osobu panovníka, avšak s 11. stoletím, a zejména během boje o investituru a v okamžicích, kdy je říše rozštěpena, sílí hlasy, které se buď identifikují s jednotlivými mocenskými skupinami, případně v říši samé vidí i něco více než jenom oblast pod vládou jednoho krále. „Bohemané“ pak stojí většinou mimo tuto referenční skupinu jednak proto, že nepatří k „Teutonici“, jednak proto, že podporují jinou mocenskou skupinu. Vědomí jinakosti pak snadno sklouzává k odsudku a ke snaze opět „Bohemanům“ přiřknout status barbarů. Kromě přímých svědectví musíme upozornit na další příznačný rys valné většiny uvedených zpráv: o „Bohemanech“ a jejich knížatech referují většinou jenom v případě, že se ocitají v konfliktu s králem – platí to zejména o střetu mezi Jindřichem III. a Břetislavem I. v l. 1039-1041 a mezi Lotharem III. a Soběslavem I. r. 1126, na které narazíme poměrně hojně, zatímco dění v Čechách si najde na stránky říšských kronik cestu jenom výjimečně. Uvažovat tedy o tom, zda české země byly nebo nebyly součástí říše, se jeví v kontextu těchto zpráv jako důsledek nevhodně zvolené otázky, která o společenských fenomenech uvažuje spíše jako o pevných „předmětech“, než jako o proměnlivých systémech s určitou funkcí. 3. Vztah českých zemí a říše v českých pramenech Obraz vztahů mezi „Bohemany“ a říší by nebyl úplný, pokud bychom jej nahlíželi pouze z jedné strany, tj. na základě svedectví říšských kronik a letopisů. Je přirozené, že v těchto textech hráli „Bohemané“ podstatně významnější roli. Kosmova kronika zůstává do 14. století jediným textem, který by obsáhl dějiny „Bohemanů“ od jejich mytických počátků až do autorovy současnosti. Děkan pražské kapituly se jím přihlásil k dlouhé řadě „origines gentium“ vznikajících od sklonku antiky, již reprezentovala díla Bedy Ctihodného či Pavla Diakona.204 Své dílo Kosmas uvozuje stavbou babylonské věže, s níž býval ve středověku spojován počátek jazyků a národů, a pokračuje vylíčením příchodu „Bohemanů“ do Čech. V dalších kapitolách se zaměřil na počátky knížecí vlády a na rozšiřování přemyslovské moci – významnými mezníky mu byl nástup Přemysla a porážka Lučanů, jež legitimizovala panství jeho údajných potomků v dnešních severních Čechách.205 Podobně lze vnímat exkurzy o Slavníkovcích počínaje popisem jejich údajně rozlehlého panství na východě a jihu Čech a konče jejich, dle Kosmy údajně bez vědomí knížete organizovaným, vyvražděním. Je třeba vyzdvihnout, že Slavníkovo panství Kosmas k „Bohemii“ nepočítal, neboť říčku Surinu označil jako západní hranici proti ní;206 mimo „Bohemii“ a „Bohemany“ ostatni podle něho stáli i Lučané.207 Z toho vyplývá, že se území „Bohemie“ krylo pouze s panstvím 204 Srov. naposledy A. Plassmann, Origo gentis. Identitäts- und Legitimitätsstiftung in früh- und hochmittelalterlichen Herkunftserzählungen, Berlin 2006 (= Orbis mediaevalis. Vorstellungswelten des Mittelalters 7), s. 321-358. Ze starších D. Třeštík, Kosmova kronika. Studie k počátkům českého dějepisectví a politického myšlení, Praha 1968. 205 Srov. k tomu D. Kalhous, Mittelpunkte der Herrschaft und Cosmas von Prag. Zum Charakter der Macht des frühmittelalterlichen Fürsten, [w:] Praktische Funktion, gesellschaftliche Bedeutung und symbolischer Sinn der frühgeschichtlichen Zentralorte in Mitteleuropa, hrsg. J. Macháček, Bonn, v tisku. 206 Cosmae Pragensis Chronica Boemorum, ed. B. Bretholz, MGH SRG n. s., t. II, Berlin 1923, I. 27, s. 49: Habuit autem principatus sui hos terminos ad occidentalem plagam contra Boemiam rivulum Surina et castrum quod est situm in monte Osseca iuxta flumen Msam;... 207 Ibid., I. 10, s. 22-23: …consertum est inter Boemos et Luczanos, qui nunc a modernis ab urbe Satc… přemyslovských knížat a bylo obýváno „Bohemany“. „Bohemie“ v kronice vystupuje jako samostatná entita, které Kosmas dokonce připisuje určité emoce, personifikuje ji.208 Rovněž „Bohemany“ kromě společeného knížete měly spojovat společné zvyky, „mores“,209 a pravidla, „iustitia“,210 případně společně uctívaní hrdinové.211 „Bohemané“ také vystupují v textu jako svědci důležitých událostí, kteří buď přitakáním, nebo výslovným souhlasem propůjčují legitimitu dění.212 Oblíbenost mezi „Bohemany“ Kosmas dokonce považuje u některých postav své kroniky za jednu z ctností.213 Kosmas, podobně jako jeho kolegové v říši, považuje podřízenost Přemyslovců vůči králi a říši za danost, za přirozený řád věcí. Jednak na několika místech datuje i podle let císařské vlády, jednak ústy vyslanců králi připomíná věrnost „Bohemanů“ a jejich připravenost plnit smluvené závazky.214 Jeho názory můžeme sledovat i prostřednictvím toho, jak líčí průběh konfliktu mezi pražským knížetem a králem. Odsudek nepřekvapí v souvislosti s Boleslavem I.215 Avšak jistého pokárání se v kronice dostává i „českému Achilleovi“ Břetislavovi I. Byť Kosmas na jedné straně odsuzuje přehnané požadavky Jindřicha III. a zdůrazňuje rozsah starých povinností, na straně druhé varuje knížete ústy markraběte Ekkeharda před přílišným seběvědomím hraničícím s pýchou. 216 Dále přijímá právo krále potvrzovat volby pražských knížat i biskupů.217 Přesto ovšem považuje „Bohemany“ za specifický celek, který je od „Theutonici“ oddělen.218 Jako samostatní činitelé v jeho kronice vystupují i Bavoři, Sasové či Frankové.219 Klíčové je postavení svv. Václava a Vojtěcha, kterých si vysoce cení jako zemských patronů,220 kteří chrání „své“ Bohemany.221 Prvně je Kosmas připomíná již v rámci líčení 208 Ibid., I. 23, s. 45: Tunc presul motra reditimus novus novam redit letus tocius Boemie in parrochiam atque ut ventum est metropolim Pragam, iuxta altare sancti Viti intronizatur ab omnibus clero modulante: “Te Deum laudamus”. Ibid., II. 5, s. 90: Ventum erat cum omni sacra sarcina in prosperitate et leticia Boemiam, et in vigilia sancti Bartolomei apostoli prope metropolim Pragam castra metati sunt circa rivulum Rokitnicam... Ibid., III. 29, s. 198: Ve tibi Boemia... 209 Ibid., III. 7, s. 167: ...mores et vitam Boemorum perspexisti,... 210 Ibid., III. 13, s. 176: Iusticia enim erat Boemorum, ut semper inter principes eorum maior natu solio potiretur in principatu. 211 Ibid., II. 13, s. 101: Dux Bracizlaus virtutum culmine clarus, Gemma Boemorum, patrum lux clara suorum, cum adiuvante Deo totam sibi subiugasset Poloniam, nec non bis victor iam tercia vice proposuerat invadere Pannoniam... 212 Ibid., II. 17, s. 108: ...ad contumeliam eius et omnium Boemorum nupserat Petro regi Ungarorum. Ibid., II. 18, s. 110: Post eius obitum frater eius Wratizlaus omnibus Boemiis faventibus sublimatur in osliu, qui confestim Moravie regnum inter fratres suos dividit... Ibid., III. 27, s. 196: Mane autem daco venit rex, ut lugeret super compatre suo et astantibus universis Boemis concessit, ut quecumque voluissent suorum ex filiis principum. Ibid., III. 15, s. 178: Qui posquam animadverterunt unanimem esse cum duce Borivoy constantiam Boemorum, inquiunt Odalrico: “Ubi sunt illi Boemie natu maiores, quos dicebat tuos esse fautores? Ibid., III. 27, s. 196: Mane autem daco venit rex, ut lugeret super compatre suo et astantibus universis Boemis concessit, ut quecumque voluissent suorum ex filiis principum sibi in ducem eligerent. Ibid., III. 27, s. 197: ...sine consensu Boemorum... Ibid., III. 60, s. 238: ...omnibus Boemiis insimul faventibus... 213 Ibid., III. 58, s. 234: Omnes quidem Boemii primi et secundi ordinis eum diligebant... 214 Ibid., II. 8, s. 93: Fama qua nullum peius malum viget in mundo, et que mendaciis pinguescit et miscens plura paucis, falsa veris volando crescit, perfert ad aures imperatoris secundi Heinrici cencies plus, quam ventum fuit, pondus auri et argenti Boemos de Polonia asportasse. 215 Ibid., I. 20, s. 41: Dux Boemorum Bolezlaus regi rebellabat, quem rex valida manu adiit sueque per omnia dicioni subdidit. 216 Ibid., II. 11, s. 97-98. 217 Ibid., III. 8, s. 169: Cuius ad primam peticionem cesar confirmat Boemorum electionem dans Hermanno anulum et virgam episcopalem. 218 Ibid., I. 40, s. 75 Et ne daretur Teutonicis iusta occasio calumpniandi Boemos quasi pro illata iniuria, ilico heros Bracizlaus cum nova nupta patre saluto duce Ŏdalrico recta via proficiscitur in Moraviam. Ibid., II. 35, s. 132: Venerat dux Wratizlaus cum Boemiis simul et Teutonicis qui erant presulis Ratisponensis...Boemorum animas... 219 Ibid., II. 9, s. 95: ...iussit Saxones intrare Boemiam, quorum tunc temporis Occardus, cui omnis Saxonia tamquam regi paruit per omnia. Fuit enim vir magni consilii et in ordinandis regni negotiis, singulari sollertia preditus et rebus bellicis a puericia deditus, sed numquam bellie felices obtinuit successus. Ibid., II. 9, s. 95: ...silve, que dirimit Bawariam atque Boemiam, ut cognovit, quod obstruerent Boemii vias per silvam,... nihil valent contra Teutonicos obpugnacula Boemorum. Ibid., III. 27, s. 195: ...duxit secum Bawarios simul et Alamannos atque Francos orientales et eos, qui sunt circa Renum... Quibus etiam Boemiis adiunctis mense Septembri intrat Poloniam... 220 Ibid., I. 9, s. 19: Has in hostiis muneribus colent et adorabunt omnes tribus terre Boemie et nationes relique. Una ex his vocabitur Maior Gloria, altera Exercitus Consolatio. Srov. rovněž ibid., I. 13, s. 29: Post hec intrantes Boemi in terram illam et nullo resistente devastantes eam civitates destruxerunt, villas combusserunt, spolia multa acceperunt. vidění kněžny Libuše, a tím propojuje mytickou minulost se svou současností; zároveň tím narození a umučení obou světců předvádí jako součást Božího plánu. Tím Kosmas definuje pět zdrojů identity raně středověkých „Bohemanů“: je to společenství ovládané Přemyslovci, hlásící se ke sv. patronům a vyznačující se vlastními „mravy“. Vymezuje se jak vůči Polanům, tak vůči Uhrům nebo „Theutonici“, hlasí se však k říši, neboť v podřízenosti králi zřejmě Kosmas vidí kromě společně uctívaných světců jeden z prostředků, jak definovat jejich příslušnost ke křesťanskému světu. V mnoha ohledech s ním tyto představy sdílejí i jeho pokračovatelé. Asi nejzřetelněji je jejich postoje možné sledovat při líčení bitvy u Chlumu r. 1126. Tzv. Mnich Sázavský, autor 60.-70. let 12. století, své vypravování o událostech r. 1126 uvedl popisem Soběslavovy volby.222 Již zvolená slova i skladba textu ukazují, že cílem několika úvodních vět bylo zdůraznit legitimitu postavení tohoto knížete: Soběslav měl získat trůn se souhlasem velmožů jako jeho předchůdci, jimiž byl i díky Božímu předurčení srdečně uvítán.223 Stav míru však narušil sám ďábel – záhy po volbě kníže Ota odjel ke králi Lotarovi, aby jej přesvědčil o oprávněnosti svých nároků a aby obvinil Soběslava z toho, že si uzurpoval trůn, který měl zdědit on sám. Je to negativní otisk úvodních sekvencí, Oto je tím představen jako lhář a hříšník.224 Král měl prohlásit, že dosazování knížat v Čechách bylo vždy právem králů a císařů a slíbil Otovi pomoci předem označuje ty, jež by se jeho vůli protivili, za narušitele míru.225 Kronikář rovněž neopomněl zmínit Otův údajný příslib darovat císaři cenné dary. 226 Soběslav se však neměl nechat zastrašit, odevzdal svůj osud do rukou svv. Patronů v naději, že nevydají zemi cizincům.227 Podporu hledal i v klášteřích, které se jal pilně objíždět.228 Obojím 221 Ibid., II. 47, s. 154; Ibid., I. 36, s. 64: Factum est autem anno dominice incarnationis MII iam Christo Boemos respociente et sancto Wencezlao suis auxiliante – incertum est nobis, utrum clam fuga elapsus an iussu imperatori dimissus... Ibid., II. 5, s. 90: Ventum erat cum omni sacra sarcina in prosperitate et leticia Boemiam, et in vigilia sancti Bartolomei apostoli prope metropolim Pragam castra metati sunt circa rivulum Rokitnicam... 222 K dataci naposledy M. Bláhová, Sázavské dějepisectví, [w:] Svatý Prokop, Čechy a střední Evropa, ed. P. Sommer, Praha 2006, s. 171-188. Srov. také V. Novotný, Zur böhmischen Quellenkunde II. Der Mönch von Sazawa, Prag 1911 (= Sb. d. kgl. böhm. Gesellschaft der Wiss.: Kl. f. Phil., Gesch. u. Philol. 1910, H. 5). 223 Monachi Sazaviensis Continuatio Cosmae, ed. J. Emler, FRB, t. II, Praha 1875, s. 253-254: Igitur glorioso duce Sobezlao in solium paternae gloriae cum omnium Boemiae principum exultatione sublimato, fit ingens omnium laetitia, eo quod boni ducis principia superna, sicut cernere erat, comitabatur gratia, et quod eo anno, quod difficile credi potuit, inter ipsum ducem et Ottonem nulla fuit facta sanguinis effusio. 224 Ibid., s. 254: Sed proh dolor! urgente vesania antiqui hostis discordiam et intestina bella ubique seminantis, gaudia nostra contrarius excepit successus. Succedente enim anno dux praetitulatus Otto ultra modum anxiatus, quia spei suae voto fuerat frustratus, optimum ratus fore consilium, sed minus caute sibi providens in futurum, accelerat viam cum suis ad regem Lotharium et ad totius Saxoniae principes. Honore igitur condigno receptus, nacta loci temporisque oportunitate, causam sui itineris coram omnibus exposuit, Sobezlaum scilicet ducem Boemiam furtivis intrasse vestigiis, et principalem tronum sibi hereditario iure debitum et ab omnibus Boemiae primatibus designatum et sacramento confirmatum occupasse per violentiam; et ad ultimum haec breviter subintulit: Vestrae ergo dignationis, optime imperator, super hac causa pietas providere non abnuat, vos ex omnibus totius regni principibus divinae dispositionis gratia imperatoriae dignitatis ad hoc sublimavit excellentia, quatinus a benignitate vestra omnibus pro quibuslibet suis incommodis requirentibus misericordia exhibeatur et iustitia. Scimus equidem nos vestrae maiestatis imperii in omnibus subiacere debere, ideoque nichilominus iustitiae rationem nobis ex vestra dignatione non esse denegandam. 225 Ibid., s. 254: Ad haec rex benigna responsione mitigat ducis animum, et coram omnibus Saxoniae principibus his verbis dicitur usus: Boemiae ducatus, sicut ab antecessoribus nostris didicimus, in potestate Romani imperatoris ab initio constitit, nec fas fuit unquam electionem aut promotionem cuiusquam ducis in terra illa fieri, nisi quam imperialis maiestas suae auctoritatis gratia initiaret, consummaret et confirmaret; unde qui contra hanc constitutionem praesumere nisus est, nostrae maiestatis contemptorem esse satis evidens est, nec tibi soli sed et nobis totique regno contumeliam non modicam esse irrogatam, quod minime aequanimiter ferendum est. 226 Ibid., s. 255: Interim callidus immo providus nimium dux singillatim quemque ex Saxoniae optimatibus convenire satagit, dona infinita et, ut dicitur, aureos montes promittit, quatenus omnium animos ad ferendum sibi praesidium potuisset habere promptissimos. 227 Ibid., s. 255: Sed dux Sobezlaus nichil penitus his motus rumoribus modificata voce breviter respondit: Spero in dei misericordia et in meritis sanctorum martyrum Christi Wencezlai atque Adalberti, quia non tradetur terra nostra in manus alienigenarum. 228 Ibid., s. 255: Ex hinc ergo prudentissimus dux iactans totum cogitatum suum in domino, circuivit omnia monasteria, divina implorans in adversis eventibus sibi adminiculari praesidia. kronikář jen podpořil svůj obraz Soběslava jako statečného muže, který vládne po právu a pevně věří v Boha a jeho spravedlnost.) Byť měl být přicházejícími královskými oddíly překvapen,229 poslal – jako správný kníže míru – ke králi své posly, aby mu vyložili stará práva „Bohemanů“ na volbu knížete230 a odmítli královy požadavky jako „novotu“.231 To ovšem král neuznal a tak došel porážky, zatímco Ota padl v boji.232 Přes své vítězství však Soběslav uposlechl královy výzvy – a prokázal tím pokoru a respekt k jeho vyššímu postavení – a dostavil se do jeho tábora,233 kde ještě jednou vyložil důvody svého odporu a své vítězství prohlásil za Boží soud.234 Lothar je uznal, usmířil se s knížetem polibkem míru a udělil mu jeho země.235 Tím jen potvrdil svou představu o volbě knížete jako důsledku Boží vůle, demonstrovanému kolektivní akcí „Bohemanů“; zároveň mu líčení událostí r. 1126 poskytlo prostor představit Soběslava jako ideálního panovníka, který po právu získal svůj trůn, vládl s pokorou spravedlivě a zbožně. Přitom není pochyb, že i Mnich Sázavský uznává přednostní postavení římského krále, neboť nechává svého hrdinu přijít k němu a nikoli naopak.236 Užítí termínů „nos“, „nostri“ potvrzuje, že identita není jednokolejná: anonym jich užívá, zejména když hovoří o komunitě sázavských mnichů. „My“ však také užívá, hovoří-li o křesťanstvu obecně, „naši“ předci a „naše zem“ odkazují zase k Čechám a společenstvu „Bohemanů“. Dílo dalšího z Kosmových pokračovatelů vzniklo dříve, snad již za vlády vítězného Soběslava I.237 Za jeho autora je tradičně označován některý z vyšehradských nebo 229 Ibid., s. 255: Sequenti die consedente duce Sobezlao cum suis ad prandendum, venerunt, qui dicerent: Optime dux, tu deliciis ciborum intendis et minus caute agis, quia iam ecce, nisi ocius obvies eis, hostium enses cervicibus nostris dominabuntur. Mox ergo fit clamor in castris, ut sit unusquisque paratus. 230 Ibid., s. 255: Praemittit interim dux Sobezlaus legatos Nazcerat, Miroslaum, Zmilonem et alios ex primatibus suis ad regem haec verba deferentes… 231 Ibid., s. 255-256: Discretionem tuam, bone imperator, scire convenit, quod electio ducis Boemiae, sicut ab antecessoribus nostris accepimus, nunquam in imperatoris semper autem in Boemiae principum constitit arbitrio, in tua vero potestate electionis sola confirmatio. Sine causa novae legis iugo nos constringere conaris. Scias, nos nullatenus ad id consentire magisque pro iustitia pie velle occumbere, quam iniustis decretis cedere, et revera, nisi ab hac molitione desistas, in proximo est, omnipotentis dei iudicium inter nos inposterum memorabile seculis ostendat prodigium. Visa sunt autem haec dicta regi et omni exercitui eius quasi deliramenta. 232 Ibid., s. 256: Ergo XII Kal. Martii procedunt Saxonum male securi inter duos montes cuneorum globi, et quia densissima nix viae difficultatem fecerat, plurimi armis depositis pedites incedebant. Sed cum inter angusta faucium utriusque montis devenissent, ubi velut coelitus eis inclusis omnis fugiendi sublata erat facultas, dux Sobezlaus dividens suos in tres scaras, subito impetu in eos proruit, et quotquot ex adversa parte constiterant, omnes in ore gladii excepit. Ibi dux Otto, huius mali minister, corruit, ibi plurimi Saxoniae optimates prostrati sunt, et vix quisquam elabi potuit, nisi forte qui ad sarcinas tuendas eminus vel circa latus regis constiterant. 233 Ibid., s. 256: Peracta ergo illa die tam miserabili caede, dirigit rex nuntios pro Sobezlao duce, mandans et rogans, ut veniat ad se. Qui nichil adversi veritus, assumptis secum paucis ex primatibus regem adiit, et stans prior his eum verbis affatur… 234 Ibid., s. 256: Non nostrae temeritatis insolentia nos, optime rex, ad tuas impulit iniurias, non superba nos praesumptio ad effusionem sanguinis tuorum commovit procerum. Nullum sane dampnum vel dedecus tuae maiestati moliti fuimus, sed sicut saepius ante tibi per legatos nostros innotuimus, novae legis iugo, quod nec patres nostri portare potuerunt, nostras cervices subdere noluimus, et ecce, divinum iudicium utriusque nostrum iustitiae manifestum dedit indicium, et indebitae dissensionis omnemque utrarumque partium ademit occasionem. Cessent ergo vel iam causae omnis discordiae, redeat unitas concordiae. Omnis iustitiae debitum, quam antecessores nostri regiae maiestati exhibuerunt, nos quoque nichilominus rebus et persona nostra, loco et tempore impendere parati sumus. 235 Ibid., s. 257: Ad haec rex: Nisi, inquit, dux Otto summa vi precum toto proposito nos obviare compulisset, nulla prorsus ratione cogente animus noster ad hoc flecti potuisset, ut cuiquam principum nec digitum contra te extendere licuisset. Anuuente ergo et favente deo ducatus honore et solio fruere paterno, mutuae dilectionis et amicitiae vinculum nobis et toti regno conserves inconvulsum. Et haec dicens tradidit ei per manum insigne ducatus vexillum, et ita datis invicem osculis dux Sobezlaus cum maxima gloria et honore suorumque ingenti tripudio ad dulcem suam rediens metropolim annis XVI optato potitus est solio. 236 Srov. alespoň I. Voss, Herrschertreffen im frühen und hohen Mittelalter. Untersuchungen zu den Begegnungen der ostfränkischen und westfränkischen Herrscher im 9. und 10. Jahrhundert sowie der deutschen und französichen Könige vom 11.-13. Jahrhundert, Köln 1987. 237 V. Novotný, Zur böhmischen Quellenkunde I. Der erste Fortsetzer des Kosmas, Prag 1907 (= Sb. d. kgl. böhm. Gesellschaft der Wiss.: Kl. f. Phil., Gesch. u. Philol.). Jak cenné údaje vyplynou ze srování líčení Kanovníka Vyšehradského pražských kanovníků. S ohledem na to, že částečná identifikace se opírá v první řadě o jedinou, ne zcela jednoznačně přeložitelnou formulaci, zůstane asi identita autora navždy skryta. Oproti kronice Mnicha Sázavského je líčení anonymního kanovníka poněkud méně černobílé – autor např. nepomíjí to, že Soběslav svého bratrance Otu poškodil, neboť jej zbavil vlády v části jeho panství, aby jej svěřil Vratislavovi, synu knížete Oldřicha.238 Teprve pak měl, tvrdí kanovník, Ota opustit zemi a odebrat se ke králi do Řezna.239 Přesto i kanovník považuje královo rozhodnutí Otovi pomoci za důsledek pýchy a hrabivosti vyvolané právě Otou. Trestem za ně je smrti pěti set jeho šlechticů a porážka v bitvě,240 ze které „Bohemané“ měli vyváznout takřka beze ztrát.241 Přesto měl kníže králi dovolit odejít.242 Kanovník dále neopomněl vylíčit celou radost, která se údajně zmocnila všech kleriků a laiků čeledě sv. Václava nad „jejich“ Bohem darovanou porážkou.243 Oproti Mnichu Sázavskému anonym rovněž připomněl dva zázraky, jež se odehrály během bitvy a manifestovaly Boží vůli: za prvé se objevila orlice a bylo slyšet zvony; 244 za druhé kaplan Vít, urozený muž, jemuž bylo svěřeno svatováclavské kopí, viděl sv. patrona, jak bojuje na straně „Bohemanů“.245 I přesto, že mnozí z jeho spolubojovníků nebyli schopni pro své hříchy světce spatřit, svému spolubojovníku uvěřili a pohlo je to natolik, že se ubrátili k Bohu a modlili se k němu, dokud s pomocí sv. Václava své nepřátele neporazili.246 K tomu ještě kanovník dodal, že kníže již před bitvou svého kaplana poslal do Vrbčan, kde měl být uložen praporec sv. Vojtěcha.247 Ve zprávě k následujícímu roku již připoměl smíření mezi oběma dřívějšími nepřáteli i Soběslavovu vojenskou podporu.248 a říšských pramenů, ukazuje sonda Z. Dalewski, Lictor imperatoris. Kaiser Lothar III., Soběslav I. von Böhmen und Bolesław III. von Polen auf dem Hoftag in Merseburg im Jahre 1135, ZfOF 50 (2001), s. 317-336. 238 Canonici Wissegradensis Continuatio Cosmae, ed. J. Emler, FRB, t. II. 1, Praha 1875, s. 203: Anno dominicae incarnationis 1126 Sobieslaus dictus venit in Moraviam, et ablata Ottoni provincia Dedalrici, restituit filium eius Wratizlaum in paternam sedem. 239 Ibid., s. 203: Otto, dux Moraviae, convenit Luderium in Ratispona. Sobieslaus vastavit Moraviam, partem Ottonis. 240 Ibid., s. 203: Hic Luderius, rex Saxonum, seductus ab Ottone, duce Moraviae, inflatus magna superbia et avaritia pecuniae atque malitia et iniquitate, cum suo exercitu venit contra Bohemos iuxta oppidum nomine Chlumecz, ubi Sobieslaus dux cum dei adiutorio et suo comitatu XII Kalendas Martii prostravit quingentos primates illorum, exceptis scutiferis; inter quos ruit Otto dux memoratus. 241 Ibid., s. 203: Et in tanto bello tres tantum Sclavi perierunt; … Et sic dominus Sobieslaus et Bohemi cum magno honore et gloria illaesi redierunt. 242 Ibid., s. 203: …regi autem Saxonum cum ceteris pepercit dimisitque eum in pace. 243 Ibid., s. 203: Factum est autem inenarrabile gaudium tam clericis quam laicis per totam familiam sancti Wenceslai, quia nec patres nostri nec avi nec atavi habuerunt talem honorem, qualem omnipotens deus sua gratia concessit nobis, suaque dextera et iusto iudicio vicit eos, amen. 244 Ibid., s. 203-204: Nolo autem vos latere patres et matres, quod audivi, annuntio vobis veritatem auxilii omnipotentis dei, quae visa est pene ab utroque exercitu, quod aquila volans ea die, antequam bellum fieret inter Saxones et Bohemos, sua voce clamabat super Saxones, praesciens nutu dei cadavera eorum; et campanam sonantem auditum est. 245 Ibid., s. 204: Iterum circum astantibus et custodientibus primatibus Bohemiensibus et praepositis et capellanis pene centum hastam sancti Wenceslai, inter quos unus capellanus, probus, nobili genere, nomine Vitus, qui tenebat hastam eiusdem sancti praememorati, ut mos est, indutus lorica et galea, ut Achilles, lacrimans prae gaudio clamavit ad suos: O socii et fratres, constantes estote, video enim sanctum Wenceslaum sedentem in equo albo et indutum candida veste super cacumen sacrae hastae, pugnantem pro nobis; etiam et vos videte. 246 Ibid., s. 204: Illi autem stupefacti aspicientes hac et illac nichilque videntes, quia non omnibus, nisi dignis datum est a deo illud miraculum videre, tristantibus et lacrimantibus et ex toto cordo gementibus ad deum, et oculis et manibus expandentibus ad coelum, et tamdiu clamantibus Kyrieeleison, dum deus omnipotens sua misericordia et suo sancto nuntio Wenceslao, nostro protectore, vicit nostros hostes. Amen. 247 Ibid., s. 204: Haec duce Sobieslao omnia agente, misit suum capellanum in villam, quae vocatur nomine Wirbcane, cui fuit nota res, qui invenit in pariete ecclesiae vexillum sancti Adalberti pontificis, et suspensum est in hasta sancti Wenceslai martyris in tempore belli contra Saxones, ubi deus vicit eos. Amen. 248 Ibid., s. 205: Sobieslaus vero, dux Bohemorum, tunc temporis Lotario, regi Teutonicorum, fuit reconciliatus, eiusque gratia et dilectione inductus, castrum Normberk cum magna manu obsedit, et Bawariam fere usque ad Danubium vastavit et incendit. Decem hebdomadis expletis perfecto negotio cum magna pompa et triumpho ad propria remeavit. Bawari vero et Sweui furore et indignatione accensi, ducem Conradum sibi in regem constituerunt, sicque novissimum errorem priore peiorem, proh dolor in regno effecerunt. Jako „naše“ označoval převážně „Bohemany“ – vzpomněl např. „naše předky“, „naše zvyky“, „naši zem“, „našeho knížete“ nebo „naše patrony“. Skrze vztah k nim potvrzoval i svou identitu a svůj vztah k širšímu společenství. Jen jedinkrát se toto označení v jeho textu snad vztahovalo i na menší skupinu, a to právě v nejspornější pasáži jeho díla, jež rozhoduje o příslušnosti autora ke sboru vyšehradských, resp. pražských kanovníků.249 Jistá vodítka v našem tázání poskytuje i tzv. Homiliář Opatovický, dílo vzniklé v 11.-12. století.250 Jednak rovněž vyzdvihuje patronát sv. Václava, jednak vyzývá k modlitbě nejenom za knížete, ale také za císaře. Tím nejenom potvrzuje vazbu komunity na knížete, avšak ji ovněž začleňuji do struktur křesťanského světa prostřednictvím vztahu k císaři.251 Zároveň také vyzdvihuje vztah tohoto společenství a země ke sv. Václavovi a Vojtěchovi.252 4. Utváření identity Srovnání vnějšího obrazu „Bohemanů“ s jejich sebepojetím umožňuje na závěr našeho zkoumání předložit několik tezí. Za prvé sdílejí autoři působící v hranicích přemyslovského panství s kronikáři z území dnešního Německa a Rakouska názor, že přemyslovský kníže je ve světské hierarchii postaven níže než císař nebo král římskému a že je mu zavázán poslušností. Za druhé obě skupiny textů „Bohemany“ a „Němce“ oddělují a chápou je jako svébytné komunity s vlastními „zvyky“. V říšských kronikách se ovšem s „Bohemany“ setkáváme převážně jen za situace, kdy se ocitají s králem ve při. Ty zmiňují i autoři z Čech a Moravy, ale zatímco jedni očekávají poslušnost a podrobení se, druzí často ústy postav svých děl zdůrazňují svébytná a pevně daná práva a povinnosti, která zřejmě tvoří spoluzáklad jejich chápání sebe sama. Spolu se specifickými „zvyky“ a „mravy“ a se sdílenou minulostí představují jeden ze zdrojů společné identity, který ještě posiluje na obou stranách zdůrazňovaná „odlišnost“. „Odlišnost“ ovšem v rukou některých říšských kronikářů představuje i užitečnou zbraň: „neposlušná“ knížata „Bohemanů“ lze jejím prostřednictvím srazit do úlohy vládců barbarů, a tím je ještě více dehonestovat. Je dosti pravděpodobné, že kronikáři přemyslovského panství na „vnější obraz“ sebe sama naráželi během svých studií a cest do ciziny i při práci s texty, jichž hodlali využít při psaní svých děl. Je pak více než pravděpodobné, že tento „vnější obraz“ působil i na utváření jejich vlastní identity, ať už se stal její součástí jako pozitivní nebo negativní otisk. Kromě této, spíše „reaktivní“ stránky obrazu sebe sama však důležitou roli hráli i pozitivně vymezené identifikátory, k nimž bylo možné se vztahovat a ve výhradnosti tohoto vztahu hledat zdroje vymezení komunity, kterou chtěli reprezentovat: jednalo se o 249 Ibid., s. 209: Sequenti vero die dux Sobieslaus congregavit nobiles et ignobiles in palatium Wissegradense, etiam Pragenses canonicos, atque nos ibidem fuimus. 250 D. Kalhous, Sv. Václav Homiliáře opatovického. K české státnosti 12. věku, [w:] Querite primum regnum Dei. Sborník příspěvků k poctě Jany Nechutové, red. H. Krmíčková – A. Pumprová – D. Růžičková – L. Švanda, Brno 2006, s. 357-365. 251 Das Homiliar des Bischofs von Prag, ed. F. Hecht, Prag 1863 (= Beiträge zur Geschichte Böhmens I. Quellensammlung I), s. 59: Orate et pro principe vestro et pro conjuge ejus et pro omnibus fratribus ejus et pro cuncto populo christiano, ut eis in bonis operibus perservere concedat. Ibid., s. 32: Et pro principe nostro, ut omnem angustiam et omnem infirmitatem auferat ab eo, quatenus possit cum fide recta et operibus bonis, omnia quae sibi sunt a deo commissa, qubernare, ut per ista temporalia bona, terrenas divitias, et honorem hujus mundi non ammittat aeterna gaudia; … Ibid., s., s. 50: Tandem fratres carissimi rogo et suadebo vobis, quatenus summum deum pro rege, atque duce et ejus uxore invocare velitis et simul pro episcopo nostro cunctisque fratris, ut eis pacem et sumitatem tribuere dignetur omnipotens et misericors dominus amen. 252 Ibid., s. s. 17: Idcirco rogemus fratres et sorores sanctum Wenceslaum et sanctum Adalbertum, quos deus patrono huius parvulae terrae concessit, ut per eorum intercessionem a visibilibus et invisibilibus liberati inimicis ... . Ibid., s. 16: Talia fratres mei, et alia multa quae sunt praecepta Dei facientes omnes una voce clamemus ad Dominum nostrum Jesum Christum, ut sua magna misericordia et intercessione sanci Adadlberti martyris sui et omnium suorum, nostri misereri digneretur, et concedat nobis illam dulcissimam vocem cum suis electis audire: „venite benedicti patris mei, percipite regnum quod vobis paratum est a constitutione mundi“ in fine saeculorum amen. vztah k vládnoucí dynastii, ke společným dějinám a „dědům“, ke sdíleným „zvykům“ a v neposlední řadě také ke společnému světci a ochránci, sv. Václavovi. Připojíme-li ještě k předchozím elementům společný jazyk, který ovšem nemůžeme hodnotit nijak vysoko, naplňovali „Bohemané“ tím, jak o sobě psali, i tím jak byli zmiňováni druhými, příkladně definici kmene, jak ji už kdysi předložil Izidor ze Sevilly a jak ji po něm zopakoval např. i Regino z Prümu. Zkoumání „vnějšího“ a „vnitřního“ obrazu se pro jeho poznání ukázalo jako více než užitečný prostředek. Na otázku, zda tuto společnou identitu sdílela většina obyvatel z území Čech, je ovšem třeba odpovědět zamítavě – komunikační bariéry a vazba místních komunit na velmi omezený prostor nahrávaly spíše formování lokálních identit, které v každodenním životě musely hrát podstatně větší roli. Zřetelným pojítkem mohla pak být nanejvýš mince, jejíž rozšíření na českém území nověji zmapoval Jan Klápště – kromě prostředku směny byla i šiřitelem svatováclavské ideologie a obyvatelstvu neustále připomínala knížecí vládu.253 Jako nositel šířeji založené identity mohly působit nanejvýš elity, které se pohybovaly jak u dvora, tak mimo něj a byly vzájemně propojeny příbuzenskými vazbami. Právě jen ty můžeme směle označit jako „Bohemany“. Jan Klápště, Příspěvek k archeologickému poznávání úlohy mince v přemyslovských Čechách, Archeologické rozhledy 51 (1999), s. 774–808. 253
Podobné dokumenty
Sacramenta fidei
do Sadské zemský sněm a tam, jak říká náš jediný zpravodaj Kanovník vyšehradský, jednak prostřednictvím proseb, jednak pomocí nátlaku a rozkazů přimět bojovníky prvního
i druhého řádu, tedy celou o...
Tisk cirkulačního souboru
101702/CI
80414/CI
76978/CI
92865/CI
74557/CI
101641/CI
81840/CI
80446/CI
74901/CI
92921/CI
81865/CI
82467/CI
94443/CI
99195/CI
101654/CI
94453/CI
92955/CI
86926/CI
80519/CI
81884/CI
66271/CI
10147...