Zpravodaj I/2012 - úvod

zpravodaj
I / 2012
48. Mezinárodního
festivalu poezie
čtvrtek 25.10.
Podzimní cesta
na Mezinárodní festival poezie
infor m ace o festi va lu na leznete na poslední str a ně
Festival pořádá Kulturní zařízení města Valašského Meziříčí, příspěvková organizace. Finanční podporu poskytlo Ministersvo
kultury ČR, město Valašské Meziříčí a CS CABOT, ve spolupráci s NIPOS ARTAMA Praha a Národným osvetovým centrom
Bratislava.
48. Mezinárodní festival poezie
Slovo na úvod
Pred začiatkom 48. medzinárodného festivalu poézie si uvedomujem dva osobité javy.
Zdá sa, že rok 2012 je rokom odchodov
významnej zakladateľskej generácie nielen
tohto podujatia, ale aj hnutia amatérskeho
prednesu v oboch republikách.
Vlaňajší pozdrav Josefa Fabiana účastníkom 47. MFP v záverečnom galavečere bol
vlastne jeho rozlúčkou s festivalom a s nami
všetkými, ktorí k nemu patríme, hoci to vtedy
asi málokto takto vnímal. Z porotcovského
zoskupenia odišli po Vladimírovi Justlovi,
v tomto roku Jiří Hraše, významný český teoretik, vedec literatúry a umeleckého prednesu, a pred pár dňami tiež Ernest Weidler,
významný rozhlasový redaktor a lektor umeleckého prednesu na Slovensku. Za jeho žiakov sa hlásim nielen ja, ale iste aj moderátori
Peter Zemaník a Soňa Müllerová, hispanistka
Eva Palkovičová a ďalší slovenskí recitátori.
Odchody osobností však nečakajú od nás
len spomínanie a pietu, ale vyzývajú, aby
sme dielo, ktoré vytvorili, nenechali odísť
za nimi do večnosti. Netvorili ho totiž pre
svoju slávu, ale pre nás všetkých, ktorí ešte
zostávame. Záleží preto na nás, či po našom
odchode bude mať kto spomínať a čo držať
pri živote.
Presun Medzinárodného festivalu poézie z neskoršej do skoršej jesene, pred sviatky
zosnulých, mohol by byť preto aj symbolom
jeho ochrany pred zánikom. Určite nás asi
zbaví možnosti sledovania stôp v snehu, ale
umožní sledovať nad Bečvou silu a žiaru jesene, jej premenu zo zelene na zlato, aj v umeleckých prednesoch. A hádam si tiež v októbrových dňoch budeme intenzívnejšie uvedomovať, najmä mladá generácia, že Česi
a Slováci k sebe existenčne patrili v spoločnom štáte a že jedni druhých, aspoň v amatérskom umeleckom prednese, stále skutočne
potrebujeme. Jaroslava Čajková
Letos odešel Josef Fabián
V pondělí 12. března prohrál svůj statečný boj s těžkou nemocí Josef Fabián. Bylo mu
sotva osmašedesát. Do poslední chvíle pracoval, stýkal se s přáteli, do poslední chvíle
neuměl odpočívat, vzpíral se nemilosrdným
ranám osudu, nevzdával se.
Josef Fabián, valašskomeziříčský patriot, nepřehlédnutelná osobnost, téma kavárenských diskusí, sám kmenový člen pravidelné stolní společnosti, přitahoval pozornost
jako hromosvod blesky. Někdy až nemístně
laskavý, vybavený zvláštním druhem sociální inteligence, jindy v příznačné urputnosti nemilosrdně tvrdý, ale vždy a v jakékoli
funkci nezištný. V tom byl z dnešního pohledu téměř postavou z říše starých pověstí
českých. Bojoval za kulturu, za opravu meziříčského zámku Žerotínů, za rozumná řešení
sporných věcí, za cokoli, co ho v ten moment
zajímalo, ale ne za osobní prospěch. A dokázal se rvát i sám se sebou, bez cizí pomoci porazit své zaužívané zlozvyky.
Dobré jméno Kulturního zařízení ve
Valašském Meziříčí od roku 1990 celých
deset let úspěšně šířil ve funkci ředitele. Právě
on se znalostí věci na samém počátku 90. let
dokázal bývalými poměry svázanou instituci
pozvednout na úroveň kvalitního a dobře organizovaného zařízení. V roli šéfa organizace
dokázal také vydávat noviny, řídit městskou
televizi i zimní stadion. Zároveň inicioval
vznik folklorního festivalu Babí léto, udržel
a rozvinul zde tradici Mezinárodního festivalu poezie i pravidelných Setkání divadel malých jevištních forem. Podporoval alternativ2
ní festival Valašský špalíček i Mezinárodní
festival cimbálu, který je soutěží interpretů vážné hudby.
Josefova celoživotní práce v kultuře měla
skutečně široký záběr. Svůj literární a dramatický talent postupně přetavil ve více než 20
divadelních her, které nastudoval se souborem v Meziříčí populárního Divadla Schod,
napsal i řadu pozoruhodných knih. Mezi
nimi k nejoceňovanějším se řadí Slovník nespisovného jazyka valašského nebo Slovník
osobností kulturního a společenského života Valašska. Sepsal také historii valašskomeziříčských divadel v knížce Otevřená opona.
A jeho pozornosti neunikla ani historie některých sportů v našem městě, jako byly lyžování a volejbal, o nichž pojednávají tituly
Bílou stopou a Zlatá léta padesátá.
V partě nadšenců kolem zdejšího
M-klubu patřil k nejpracovitějším už v sedmdesátých a osmdesátých letech. Zdaleka se
nestaral jen o své Divadlo Schod. Odvedl tu
kus organizační a tvůrčí práce, podílel se na
mnoha, často i dost recesních akcích, a snad
do všeho, čím se zabýval, dokázal vmanipulovat také herce svého souboru.
Zájem o veřejné dění i politiku přivedl
v roce 1990 Josefa Fabiána do křesla poslance Federálního shromáždění. Ve Valašském
Meziříčí později zastával funkci radního a zastupitele a bez ohledu na rizika či osobní
újmu, otevřeně sděloval své názory v regionálním tisku. Při tom vymyslel a založil občanské sdružení Valašské Athény, které bylo
spolupořadatelem řady programů Kulturního
zařízení a v obecné rovině usilovalo o kulturní rozvoj města. Ani souboj s nemocí a s přibývajícími léty Josefa Fabiána neodrazoval od
kulturních aktivit. Do poslední chvíle naplňoval svá slova: „Sedět jen tak na zadku a nic
nedělat, to jsem nikdy nedokázal.“
Karel Prokeš a Aleš Linduška
Josef Fabián v tiskovém středisku 47.
Mezinárodního festivalu poezie 12. 11. 2011.
festivalový zpravodaj I/2012
48. Mezinárodní festival poezie
Jiříkovo vidění
Poezie života
Po nějakém čase vrací se sem zase rubrika Jiříkovo vidění. Měl bych asi napsat, že
z toho mám radost, ale znamená to pro mě
povinnost promazat a znovu pomalu roztáčet zarezlé mozkové závity… poněvadž kde
ausgerechnet dneska vzít inspiraci, že ano?
Rozhodl jsem se tedy zvolit osvědčený postup:
splantám dohromady všechno možné i nemožné, abych nakonec došel k závěru, který
ani závěrem není. To by mohlo fungovat…
Znáte tetřeva honzlovce? V mé mysli
úspěšně žil více než pětadvacet let. To přece
Waldemar Matuška s Milošem Kopeckým
v Noci na Karlštejně zpívají „…kdypak tetřevi honzlovci prohrají – když tokají, když tokají“. Nikdy jsem nepátral po původu toho
záhadného druhu tetřevů, až jsem se před
třemi týdny dozvěděl zdrcující pravdu; zpívá
se tam původně „hon s lovci“. Samozřejmě,
zdánlivě je to jenom jeden z přeslechů v písních typu „už měkoně vyvádějí“, „boryš umí
po skalinách“, nebo jako když Ewa Farna zpívala „pohlídej mi meloun“. Ovšem s tetřevem
honzlovcem je to trochu jinak… Napadlo mě
totiž, že by nebylo od věci napsat o něm mystifikační heslo do internetové Necyklopedie
(to je taková ta „politicky zcela nekorektní“ parodie na Wikipedii). A zjistil jsem, že
honzlovec už to vlastní heslo má, a to poměrně zdařilé. Pro ukázku:
„Tetřev honzlovec (Tetrao Honzlii) byl
uměle vyšlechtěný druh. Jeho duchovním
otcem byl první purkrabí hradu Karlštejna,
Kurt Honzl. (…) Podle dobových pramenů se
vzhledem nijak neliší od svého příbuzného tetřeva hlušce. Vyznačuje se ovšem několikanásobně větší mozkovou kapacitou, která mu dává
skvělou paměť, schopnost kombinovat a všechny
další nezbytnosti pro dobré strategické myšlení.
(…) Zajímavostí je, že se tetřevi honzlovci už
rodí s vrozenou schopností hrát šachy. Během
své krátké historie prosluli jako neporazitel-
ní šachoví hráči. Pouze na jaře v období toku
přesouvají tetřevi honzlovci dočasně svou pozornost na okolní samičky a hrají velmi roztržitě.“ (Viz výše.)
Vždycky jsem si říkal, jak přiblížit poezii lidem, kteří ji považují za „něco z knížek“
a za nebetyčnou nudu. A ona má být přitom
pravý opak nudy, pokud je to skutečně poezie.
Tetřev honzlovec a Necyklopedie jako taková
jsou krásnou demonstrací přístupu, který bychom mohli nazvat poezie života. Poezie nejsou jenom verše, znamená hlavně netradiční
a tvůrčí přístup ke slovům, věcem i životu,
znamená nepřijímat automaticky to, co nám
jiní předprogramovali. Třeba z jednoho takového přeslechu v písničce začít vytvářet samostatnou „mytologii“o nadpozemském ptákovi honzlovci. Dovolím si na tomto místě hanebně zneužít citát Jiřího Žáčka: „Čím je pro
mne poezie? Způsobem myšlení, myšlení hlavou
i srdcem. Hledáním společného jazyka. Trvalou
vzpourou proti všemu, co život mrzačí a ničí.“
V záplavě blbství a manipulace v médiích
i každodenní realitě považuji za poezii života každé, i nepovedené nebo nechtěné popření oficiálně vnucované normy. Je poezie,
když můj kamarád řekl průvodčímu ve vlaku
zpožděném o dvě hodiny: „Jízdenku mám,
ale nedám vám ji, protože podle jízdního řádu
jsem již dávno doma.“ Svérázná poezie je i ne
zcela chtěný a lehce morbidní novinový titulek „Mrtvých na českých silnicích je víc, než
žádal Brusel“. Patří sem urban legends, moderní městská mytologie a fámologie, která
zpochybňuje nezpochybnitelné vědecké pravdy a svérázně čerpá ze starých pověr a pověstí (vždyť pověra je poezie života, psal přece
Goethe). Myslím si, že poezii škodí obecná
představa, že je něčím vznešeným a ustrnulým. Měla by být především tvůrčí. Co si
třeba máme myslet o vogonské poezii – údajně třetí nejhorší ve vesmíru:
Ó fretná chrochtobuznosti!
Tvé mikturace jsou mi
Co zprudlé žvastopunksery na plzné včele
Škvrrrk, já zapřísahám tě svými frůnícími
kvrdlovrzy
A krákorně zafras mě svými scvrknuvšími
patlocaráty
nebo tě roztrhám na fidloprčičky svým
frkodrťákem,
tak bacha na to!
Literární kritik vogonské verše jistě neuzná za něco hodného své pozornosti, ale tato
jediná báseň inspirovala tolik zájmu, výkladů, parafrází a napodobenin, že si zaslouží
naši pozornost. Je v ní totiž obrovská radost
ze hry. Podobně osvěžující je třeba nádherně bizarní nonsensová mikropovídka Ivana
Wernische Nesetkání:
K Josefu Kroutvorovi, Radlická 20, přišla na
návštěvu Claudia Cardinalová. Kroutvor nebyl
doma. Cardinalová našla pod postelí květovaný
župánek a převlékla se do něj, napsala rtěnkou
na okno Y love you, my dárlink, pak si vzala
z dřezu nedopitou láhev čerta, vlezla do postele a čekala. Kroutvor nepřicházel. Cardinalová
si z popelníku vybrala vajgla a kouřila. Ale popálila si prsty. Vajgl jí spadl do výstřihu, vyskočila a vytřepala ho. Kroutvor stále nepřicházel.
Bůhví kudy se fláká, vykašlu se na něj, řekla si
Cardinalová. Svlékla župánek, hodila ho na
lustr a oblékla si zase své šaty. Najednou začaly hořet peřiny, Cardinalová popadla hrnec
s dršťkovou polévkou, vylila polévku do postele a peřiny uhasila. Pak ještě připsala rtěnkou
na okno Tintili vantili! a odešla. Za chvíli se
Kroutvor vrátil domů. Ten koukal!
Měl by se konat nějaký závěr? Snad vyplývá z kontextu. Třeba že je na nás, kolik poezie si v životě dovolíme a sneseme. Anebo si
nějaký lepší vymyslete. Jiří Jurečka
Ze čtenářského deníku Terezy Volfové
Všimli jste si, že nejen poezie, ale knihy
celkově, se z našich životů postupně vytrácejí? Jakoby slovo v konzumní době ztratilo váhu. Je to snad tím, že každý bez obav
může říci, či napsat, co ho napadne? Nebo
jsme jen pohodlní a vším tím spěchem i trochu otupělí? A při tom v historii sehrála literatura nemalou roli.
Prostřednictvím poezie básník burcoval
lid. Lyričtí autoři dokázali vypsat svůj zármufestivalový zpravodaj I/2012
tek, vyzpívat bolest, vyjádřit znechucení nad
nepříznivými politickými, či společenskými situacemi. Vzpomeňme například Karla
Havlíčka Borovského či Františka Halase,
jenž ve svém Zpěvu úzkosti vyjádřil smutek
nad Mnichovem.
Mladí lidé nečetli jen z povinnosti,
proto, že museli, ale také aby byli moderní
a šli s dobou. Na gymnáziu nám vtloukali
do hlav, že kdo z mládeže neměl v jisté době
přečtený Máchův Máj, nebyl pro své vrstevníky dostatečně v obraze. Současná doba je
však zejména pro poezii úpadkem. Myslím,
že jen málo lidí by dokázalo bez přemýšlení
vyjmenovat více než tři ze současných aktivně píšících básníků.
Sama přiznávám, že i já na beletrii už delší
čas jen stěží vyšetřím nějakou tu tichou hodinku. Málokdy mi škola dovolí, abych se
vzdálila od politologických knih a evropských
3
48. Mezinárodní festival poezie
smluv (které jsou občas pořádná nuda). O to
více si však chvíle s krásnou literaturou užívám. Doufám, že se čtenář neurazí, když si
tu dovolím předložit pár knižních tipů, na
které jsem před nedávnem natrefila.
Kniha, která mě velmi zaujala, nese
název 2666 a je posledním dílem již zesnulého Roberta Bolaňa. Román se skládá z pěti
samostatných naprosto odlišných knih, které
ovšem spojuje tentýž detektivní motiv. Kniha
je žánrově velmi pestrá a vřele ji doporučuji.
Další román, který stojí za povšimnutí,
napsal Izraelský spisovatel Amos Oz a jmenu-
je se Příběh o lásce a tmě. Děj poutavého autobiografického příběhu se odehrává v Izraeli
na pozadí židovské poválečné historie.
Dva proti Říši, to je „kousek“, který
mě v poslední době fascinoval asi nejvíc.
Jedná se o románové zpracování atentátu
na Heydricha, kterým se v literárním světě
prosadil Jiří Šulc. Ačkoli tu čtenář předem
ví, k jak tragickému konci příběh míří, je
Šulcova kniha velmi čtivá a ohromně napínavá. Nespornou předností je fakt, že zde
naleznete přesná historická fakta. Všem zájemcům o moderní historii tento titul vřele
doporučuji.
Možná je to trochu ostudné, ale až o letošních prázdninách jsem objevila lechtivého, naturalistického a zároveň myšlenkově
hlubokého Charlese Bukowského, jenž je teď
mým posledním dnešním tipem pro čtenáře. Například jeho Ženy, i když je to čtení
spíš pro silnější povahy, uchvátily nejen mě,
ale oblíbily si je i mé kamarádky a rodina.
Doufám, že vás alespoň některá z mých
oblíbených knih zaujme a třeba se stane vaší
milou společnicí za dlouhých podzimních
večerů. Tereza Volfová
Veni, vidi… Valmez
Víme, že někteří z vás k nám už v minulosti zavítali, následující řádky jsou tedy určeny spíš těm, kteří jsou zde poprvé. Věřte,
že Valašské Meziříčí, nebo také ukráceně
Valmez, má dost co nabídnout.
Historie Meziříčí sahá až na konec 13.
století. Městečko vyrostlo nad soutokem
Vsetínské a Rožnovské Bečvy, a rožnovské
rameno Bečvy oddělilo Meziříčí od sousedního Krásna. Ve středověku obě městečka
dostávala jednu ránu za druhou, mor, válka
nebo hlad...
Zatímco se v průběhu dalších let Krásno
zaměřovalo spíše na průmysl, Meziříčí stavělo školy a mezi jinými vzniklo tu i první
dívčí gymnázium na severovýchodní Moravě.
Kvetl zde též spolkový život a v součtu to
časem vedlo k přídomku “Valašské Atény”.
Přízvisko “Valašské” pak Meziříčí dostalo až
v průběhu 18. století a v roce 1924 bylo spojeno s Krásnem. V současné době má něco
pod 30 000 obyvatel, ale brzy to bude méně,
protože se nám tu emancipovaly a od města
odlučují dvě obce, Poličná a Krhová.
Máte-li rádi vodní sporty, určitě nezapomeňte navštívit nedávno otevřený krytý
bazén, který krom jiných atrakcí nabízí také
skvěle vybavené wellness centrum. Najdete
ho v kraji města na levém břehu Bečvy směrem k Rožnovu. Kousek od bazénu se nacházejí i tenisové kurty a krytý zimní stadion.
Jestliže jste spíše romantičtější typ a počasí vám bude přát, můžete se podívat do
nedalekého zámku a parku Lešná. Vstupné
není vysoké a v současné době zde můžete vidět expozice fotografií Lumíra Drápala
nebo Radka Potočného. Krásenský Zámek
Kinských, dnes Muzeum regionu Valašsko
nabízí různorodé výstavy a víkendové akce.
A jestli vás lákají vesmírné dálky, nebo aspoň
noční obloha, navštivte zdejší Hvězdárnu,
která ná také zajímavou historii.
V noci po festivalových programech si
můžete i trochu zařádit. Jestliže rádi tančíte,
zamiřte do Disco klubu Černý orel, který je
známý i pod názvem Mikulka, neb zde bývala
Mikulovská vinárna, či do Music Baru Lira.
A chcete-li si jen tak posedět, nebo si jednoduše poslechnout muziku, nabízí se příjemně zakouřená retro hospůdka Přístav (žlutá
budova stojící kousek za mostem na pravém
břehu Rožnovské Bečvy), nebo trochu nóbl
nekuřácké prostředí Blues Jazz Clubu v kavárně u Zvonu na náměstí.
Jste-li spíše čajovnický typ, zastavte se
v Labyrintu, který vede místní folkový písničkář Honza Hlucháň kousek od náměstí na Poláškově ulici, nebo navštivte čajky
U Půlměsíce v Mostní ulic, či Mezi světy
vedle kostela. Pro příznivce kávy či vína a stylového prostředí nabízí místní Gobelínka
posezení ve Schlattauerově kavárně, kde se
krom mnoha druhů kávy můžete v nekuřáckém prostředí kochat ručně tkanými koberci s návrhy umělců takového formátu jako je
například J. Sopko, etc…
A rozhlédnete-li se po okolí, nepomiňte nedaleký Rožnov pod Radhoštěm, lákadlo Pivních lázní a legendárního Valašského
muzea v přírodě, které je v barvách podzimu doslova okouzlující. Patříte-li ke sportovnějším povahám, pak si “vyslápněte” na
Lhoty s dřevěným evangelickým kostelíkem,
kde sloužil také autor nezapomenutelných
Broučků Jan Karafiát.
Doporučují Nika R., Tereza V.
Anketa Terezy Volfové
Rozhodla jsem se být trošku zákeřná a donutila své kamarády studenty, aby zapátrali v paměti a prozradili mi název knihy, kterou četli naposledy, a čím je zaujala. V jejich
odpovědích jsem našla poměrně dost zajímavých tipů, titulů, které se třeba stanou inspirací také pro vás. A potěšil mě i ten záběr.
Lidé v mém věku rádi sáhnou po klasice, životopisných knihách i po fantasy.
Rasmus Nilsson
(22 let, Umeská univerzita, Švédsko)
Nedávno jsem přečetl It‘s so easy (and other lies)
od Duffa Mckagana. Bylo velmi zajímavé vidět,
co všechno se může stát, když se mladý nezkušený chlapec z ničeho nic stane superhvězdou.
Najednou je středem pozornosti, každý po něm
4
něco chce… Je to hrozné číst, co všechno můžou
drogy pokazit, zároveň však je tato kniha důkazem, že se z nich dá dostat.
Martina Hanušová (20 let, MU)
Naposledy jsem četla Květ pouště od Waris
Dirie. Četla jsem tu knížku už podruhé.
Napoprvé mi přišla natolik zajímavá, že jsem
si ji chtěla přečíst ještě jednou a vůbec jsem nelitovala. Byla jsem překvapena, kolik zajímavých detailů mi při prvním čtení uniklo. Knížky
od Waris Dirie mám ráda, protože mi nabízí jiný pohled na svět a jsou někdy až brutálně
šokující. Taky se, díky jejím knihám, dozvím
hodně věcí o jiné kultuře a proniknu trochu do
jejího fungování. Myslím, že je dobré si trochu
rozšířit obzory.
festivalový zpravodaj I/2012
48. Mezinárodní festival poezie
Gabriel Kožík (20 let, MU)
Kyril Bonfiglioli - Pistole má přednost.
Katka Růčková (20 let, studentka)
Co jsem četla? Zvonokosy - Gabriel Chevallier.
Jedna z nejlepších knih, které jsem kdy četla.
Doporučuju všem.
Matúš Manko Cicko (20 let, MU)
Posledná kniha, ktorú si tak výraznejšie pamätám je Gándhí člověk od Eknatha
Easwarana. Zaujala ma zobrazením Gándhího
osobnosti, jeho života, dobrých i zlých skúseností.
Ondřej Hladík (21 let, MU)
Čtu Černou kniha od Orhan Pamuk.
Martin Klein (22 let, ČVUT)
Čet jsem od Matkina Laska je chyba v programe. Z části deník, z části porno. Líbilo se mi
to, bylo to zábavné a o mém oblíbeném tématu.
Pavel Kučera (18 let, Gymnázium Rožnov)
Dekameron..., a předtím Jak vystoupit z EU
od Petra Macha.
Kája Němečková (15 let, Gymnázium
Rožnov)
Naposled jsem četla Hamleta. Shakespeara mám
ráda, ale zrovna tahle kniha mě od něj moc
nezaujala.
Petra Zbránková (20 let, Mu)
Já nevím..., asi nějaké básničky. Romanci pro
křídlovku…
Veronika Matochová (20 let, studentka,
Masarykova univerzita)
Výchova dívek v Čechách, ale nedočetla jsem
ji, protože už asi na padesáté stránce jsem se
dozvěděla, že ta hlavní hrdinka spáchá sebevraždu. Jenže po nějaké době jsem zjistila, že
ji nespáchala.
Lenka Ondryášová (20 let, VŠB)
Já naposledy četla učebnici angličtiny, počítá
se to? (Smích) Ale jinak Ženy od Bukowského.
Petr Večeř (20 let, VUT)
Naposledy jsem četl k maturitě, myslím, že to
byl Moliére. Lakomec. Já dobrovolně nečtu.
Mira Maceček (22 let, MU)
Momentálně čtu Šňupec od Terryho Pratchetta.
Zkoušeli jste někdy učit poezii?
Zkoušeli jste někdy učit poezii? Já ano. Je
to totiž můj denní chleba. Na střední škole se
pokouším svět této půvabné a nikdy nestárnoucí dámy přiblížit i těm nejzarputilejším
ignorantům. Ne vždy se mi to daří. Vinu však
necítím a nezlobím se ani na ty, kteří rande
s poezií s mladistvým nadhledem zamítnou
dříve, než zjistí, o co přicházejí.
Je to tak, poezii nemůžete nikomu vnutit. Není to žádná bachařka, není to bezzubá
tetka ideologie. Poezie se sama nikomu nevnucuje. Nemá to zapotřebí. Je tady s námi
už tisíce let a ti, kteří objeví její kouzlo, jí
bezhlavě či bezradně podléhají. Nevím, jak
jsou na tom dámy, vzhledem ke gramatickému rodu této čarodějky, ale já jako muž si
své okouzlení mohu omluvit prostou zamilovaností. Je to už pár let, co jsem se do ní
ještě s mlíkem na bradě zakoukal a myslím,
že s tím už umřu. Všechny dámy mého srdce
nechť mi prominou, pro Poezii je v něm totiž
vždycky dost místa.
Jsou chvíle, kdy s ní mé lásky bojují, snaží
se její místo vytěsnit jinými bohulibými zálibami. Já ale s úsměvem utíkám úspěšně od
vaření, vysávání, zametání a domácího kutilství k noblesní krásce, abych s ní mohl vyjít
do kraje. Abych ji potkal. A někdy ji potkávám nečekaně, na místech, kde bych ji ani nehledal. Občas její krása zahoří při slunečních
paprscích lámajících se na hřebenech hor.
Jindy slyším její zpěv v zurčení hladin řek,
tu slyším vlát její vlasy v korunách stromů. Je
však se mnou, i když se zlobím na celý svět.
Když mám chuť se rvát, přichází s plamenným výrazem ve tváří a říká bojuj. Protože
opětuje lásku bez příčiny a nechce platit účty,
nemohu a ani nechci opustit její náruč, v níž
rád uléhám, v níž mohu být sám sebou.
Ne, neděste se, tohle svým studentům nevyprávím. Parafrázoval bych zde génia moderní literatury Ernsta Hemingway: Prožil
festivalový zpravodaj I/2012
jsem tisícerá dobrodružství, mnohokrát jsem
čelil nebezpečenstvím a mnohokrát jsem miloval. Ale ne proto, abych se tady před vámi
teď chvástal. Pravé kouzlo poezie totiž zaznívá mezi řádky, v srdcích těch, kteří ji chtějí potkat v nenápadných gestech a v upřímnosti slov. I když je tedy můj boj za poezii ve
školních lavicích často předem prohraným
soubojem stárnoucího muže s mladými žraloky, nevzdávám to. Někdy uléhám na pokraji vysílení, aby mě polibek mé věčné milé
znovu probudil s nadějí ve výhru v soubojích
příštích. Nepřestanu se rvát po boku mé životní lásky dokud budu živ. A jsem vděčný
ženám, které dávají poezii tvář, nezapomenutelná jména, kouzlo gest a svůdnost věčné
ženy v srdci muže. To je ta poezie, která nás
učí milovat krásu a touhu po opravdovosti života.
Vím, namítnete, že poezie umí také plakat, tvářit se odtažitě, někdy dokonce komanduje. Ale to není její pravá tvář, to dělá Poezie
na truc těm, kteří si myslí, že si za ni dokážou koupit úspěch, vavříny či místo v zaprášených encyklopediích. Pro ty vykuky bude
vždy odtažitou a protivnou snobskou dámičkou. Já ji však potkávám v její okouzlující
svůdné kráse, usmívá se jako slunce mých
dní. Když vidím její pohled, chce se mi znovu
běžet a vítězit, prát se jako kluk a snášet rány
osudu. Vím to, jsem snílek. Ale jinak bych
ji neměl, jinak bych její lásku nadobro ztratil. To nechci. To bych tu raději vůbec nebyl.
Tak tedy, učili jste někdy poezii? Já ano,
ale nikdy jsem o ní před studenty takto nemluvil. Vidím však na očích některých z nich,
že vědí, že tuší, že to tak myslím, že jí jednou
budou také milovat. Vidím, že mladé slečny
se budou chtít stát její tváří, jejím kouzlem,
aby tak na světě básníci nezůstali sami, aby
znovu nacházeli svou věčnou inspiraci. Aby
nikdy nepřestali milovat tu věčnou milou
jménem Poezie. Viléme, Aleši, Jarmilo! Příště
zkouším poezii! Aleš Linduška
Odvážným
Potkal jsem člověka, který se radoval jako svobodný muž
Viděl jsem hrdinu, jenž šel životem do konce
svých sil
Potkal jsem muže, který to nevzdal ani po desítkách ran
Viděl nebojácného vlka, jenž se rval s osudem
Potkávám člověka v zrcadle, který pochyboval
Našel však sílu jít cestou těch, kteří se nevzdávají
Vidím člověka, který miluje svobodu
Nacházím odhodlání, díky těm, kteří šli přede
mnou
Řekněte mi, může být na světě pro chlapa něco
cennějšího
než jeho odvaha a čest.
Řekněte, může být na světě něco důležitějšího
než svoboda a přátelství.
Potkal jsem muže v oblecích a krásných autech
Potkal jsem pyšné majitel pravd
Já však nemohu mít úctu k pozlacené slávě
Vidím totiž jinou cestu, kterou šli ti, k nimž
chovám úctu
Děkuji mužům, kteří nám ukazují cestu,
Vidím stále jejich sílu, ač jsou na jejím konci
Potkávám radost v srdci odvážných
Potkal jsem člověka, který je pro mě nadějí,
jež neumírá
(Věnováno všem, kteří se rvali s osudem až do
konce svých sil…
Arnoštu Lustigovi, Janu Werichovi, E.
Hemingwayovi, Zdeňkovi Kotrčovi, Josefovi
Fabiánovi, Jiřímu Křižanovi a mnoha dalším odvážným)
5
48. Mezinárodní festival poezie
Radošinci a jejich upřímný pohled na
současnou realitu
Česká a slovenská kulturní scéna vyniká úctyhodnou tradicí autorských divadel malých jevištních forem. Začalo to
někde u Voskovce a Wericha, pokračovalo
Semaforem, Divadlem Járy Cimrmana nebo
spoustou regionálních divadel. Jedinečným
příkladem je valašskomeziříčské Divadlo
Schod, jehož dobrou duší byl Josef Fabián,
s nímž se už bohužel na festivalu poezie nesetkáme. Ale stále se objevují noví divadelníci,
kteří se nebojí dělat věci po svém. Třeba v pozoruhodném projektu Láhor/Soundsystem,
který se dal dohromady na severu Moravy.
Ale to už jsme se dostali příliš daleko...
Zlatým písmem se do historie autorského
divadla zapsal také soubor, který nyní uvidíme v zámku Žerotínů – Radošinské naivné divadlo.
Stejně jako mnohá další autorská divadla vzniklo i toto v tvůrčí atmosféře počátku šedesátých let, kdy režim začal uvolňovat otěže, kterými svazoval umělce. Divadlo
založil tehdejší student Pedagogické fakulty
nitranské univerzity, radošinský ochotnický
herec a režisér Stanislav Štepka. Dodnes soubor vede, je jeho dobrou duší a autorem všech
her, které divadlo uvedlo a uvádí. A navíc ve
všech inscenacích hraje.
První premiéra se odehrála 25. prosince 1963 v Radošině u Piešťan.Premiérovým
představením byla satirická jevištní koláž
scének, monologů, básní a písniček nazvaná
„Nemé tváre alebo Zver sa píše s veľkým Z“.
Od svého vzniku Radošinci uvedli úctyhodných 52 vlastních inscenací a jak už bylo řečeno, všechny napsal Stanislav Štepka. Celková
bilance souboru za téměř půlstoletí existence
obnáší bezmála osm tisíc odehraných přestavení a skoro tři miliony diváků. Za tu dobu
prošla souborem řada herců, kteří patří k největším osobnostem slovenské divadelní scény
- Katarína Kolníková, Darina Porubjaková,
Zuzana Kronerová, Jana Nagyová, Milan
Markovič, Pavel Schwarz, Soňa Norisová,
Mojmír Caban, Csongor Kassai, Anna
Šišková a další.
Od roku 1989 do současnosti má
Radošinské naivné divadlo stálou scénu
ve Škultétyho ulici v Bratislavě – Novém
Mestě. Patří k nejúspěšnějším divadlům na
Slovensku, představení jsou permanentně
vyprodaná.
Hra „Len tak prišli“ je zatím nejnovějším počinem jeho souboru, premiéru měla
před rokem. Režie se ujal Ondrej Spišák,
hrají Stanislav Štepka , Csongor Kassai, Sveťo
Malachovský, Darina Abrahámová, Lenka
Barilíková-Spišáková, Maruška Nedomová,
Michal Kubovčík, Martin Škoda, Michaela
Szöcsová, Richard Felix, René Štúr, Ladislav
Hubáček a Milan Šago.
Děj inscenace začíná na pohřební hosti-
ně, kde se lidé loučí s primátorem provinčního města, který zemřel při dopravní nehodě.
Pozůstalí s napětím čekají na závěť, která má
zaznít. A nestačí se jí divit. Korunu všemu
nasadí návštěvníci z kosmu, kteří vstoupí
do děje, a všechno najednou vypadá jinak.
Procestovali už devět galaxií, ale nikde ještě
neviděli to, co se může stát na Slovensku…
Dokážou totiž vidět pravdivou minulost
i budoucnost každého člověka a to nějak neladí s tím, co se odehrává před nimi – všichni totiž lžou, přetvařují se a něco skrývají.
Upřímní a nesobečtí mimozemšťané nedokáží pochopit všechnu tu hloupost, pokrytectví, prospěchářství, intriky a chamtivost.
Do hry vložil Stanislav Štepka to, co ho
v dnešním světě nejvíc štve. Ukazuje nelichotivý obraz současných poměrů na Slovensku.
Ale stejně dobře může být hra aktuální kdekoliv jinde. Někde více, někde možná méně,
ale všude se najdou sobci a chamtivci, kteří se
nahoru, za mocí a za penězi, bezohledně škrábou po zádech ostatních. Vzpomeňme jen na
některé nynější kauzy z českých poměrů…
Takže inspirace měl kolem sebe autor
spoustu. A nejen z toho, co zazní v médiích. Stanislav Štepka zdůrazňuje, že umí naslouchat lidem a jejich příběhům. „Často
se mě ptají, kam chodím pro nápady. Řeknu
vám to – ročně máme víc než 240 představení.
Setkáváme se s diváky od Košic až po Prahu.
Na rozdíl od politiků vím, čím žijí, co je trápí
a rozčiluje. Úžasnější studnice inspirace sotva
může existovat,“ říká slovenský divadelník.
Smutné je, že my všichni máme sami díky
dnešním poměrům pokřivené vidění světa.
Pokrytectví a intriky nám už připadají jako
docela samozřejmá součást života kolem.
Stanislav Štepka tento problém vyřešil vtipně tím, že nám nastavuje zrcadlo v podobě
nezaujatých návštěvníků z jiné planety. Díky
nim mohou diváci rozklíčovat deformovaný
obraz a odhalit nejskrytější pohnutky aktérů.
Pavel Stojar
Moderní poezie?
Co Vám říká moderní poezie? Na tuto
otázku je pro mnohé těžké odpovědět. Poezie
všeobecně je zatlačována do pozadí. Na žebříčku oblíbenosti se zuby nehty drží próza.
Ale poezie...? Jistě, uznávám, že poezie není
stravitelná pro každého. Ale nakonec..., každý
ji může tvořit! Jde přece hlavně o vyjádření
pocitů. Není důležité ji chápat, musí se především prožít.
Někteří si ze školních let možná ještě vybaví Máchův Máj, Bezručovy Slezské písně
6
či Wolkerovu Poštovní schránku. A co takhle
něco moderního? Něco ze současnosti?
Jaromír Typlt, Norbert Holub, Vít Slíva nebo
Radek Malý. Zvučná jména, která jsou bohužel pro řadu lidí velkou neznámou. Přitom
třeba poslední zmiňovaný básník letos obdržel prestižní literární cenu Magnesia Litera.
Naštěstí tu stále vycházejí literární časopisy jako Tvar, Host, A2 či Aluze, na jejichž stránkách mohou mladí básníci projevit své literární sklony. Jenže, jak vzkřísit
zájem o současnou poezii? Jen literární časopisy ji nezachrání. Proto mají své významné místo právě festivaly poezie, jako je právě
tato soutěžní přehlídka, Mezinárodní festival poezie ve Valašském Meziříčí. A možná
by stálo za pokus uspořádat zde i pravidelná
autorská čtení a podobná setkání, na nichž
by lyričtí autoři představili svá nejnovější díla.
Nenechejme poezii zemřít! Jana Bajanová
festivalový zpravodaj I/2012
48. Mezinárodní festival poezie
V prvním kole 48. ročníku MFP recitují...
Příjmení, jméno
Bydliště
Autor
Dílo
Bako Juraj
Bratislava - SR
Franz Kafka
Výber z diela
Berčíková Anežka
Praha - ČR
Boris Vian
Strastiplný příběh
Coufalová Karolína
Rousínov - ČR
Daisy Mrázková
A co potom, Slone?
Čepičanová Gabriela
Bratislava - SR
David Albahari
Kráľ
Féderová Sidónia
Vištuk - SR
Anthony Burgess
Mechanický pomeranč
Hadravová Eva
Praha - ČR
Richard Brautigan
Mé jméno
Hartingerová Adéla
Praha - ČR
Oscar Wilde
Obraz Doriana Graye
Ilavská Adriana
Važec - SR
George Orwell
1984
Iždinská Dominika
Bratislava - SR
Teodor Križka
Šavol
Jelínková Terezie
Praha - ČR
František Halas
Naše paní Božena Němcová
Jurečka Jarek
Plzeň - ČR
Ivan Wernisch
Zenové pásmo
Kovaničová Alžbeta
Jelenec - SR
Jurij Klavdijev
Poďme čaká nás auto
Pirník Michal
Tatranská Lomnica - SR
Vladimír Sorokin
Zasadnutie závodného výboru
Rusková Kateřina
Kolín - ČR
Karel Čapek
Goneril, dcera Learova
Řehák Martin
Kolín - ČR
Karel Čapek
Rekord
Schumerová Mária
Michalovce - SR
Wislawa Szymborska
Montáž básne - Každý prípad, Prvá
fotografia
Svěráková Tereza
Praha - ČR
Arkadij Timofejevič Averčenko
Ninočka
Štochlová Tereza
Horní Sloupnice - ČR
Jacques Prévert
Picasso na procházce
Vašková Johana
Praha - ČR
Arkadij Timofejevič Averčenko
Poklad
Jerigová Annamarie
Kapušany – SR
Alexandr Sergejevič Puškin
Eugen Onegin
Kotorová-Jenčová Mária
Miňovce - SR
Publius Ovidius Naso
Filémon a Baucis
Machalíková Jana
Praha – ČR
Thomas Bernhard
Jeskyňáři
Mihálová Lucia
Levice – SR
František Švantner
List
Náther Pavol
Bratislava - SR
Rainer Maria Rilke
Orfeus, Eurydika, Hermes
Nátherová Lenora
Bratislava - SR
Daniel Hevier
Čitateľ
Pariláková Soňa
Humenné - SR
Antoine de Saint-Exupéry
Malý princ (úryvek)
Pelikán Martin
Praha - ČR
Elmar Klos
Věrné lásky zmar
Šimková Kristína
Nitra - SR
Michail Zoščenko
Kolotoč
I. kategorie
II. kategorie
Co byste měli vědět o ubytování
Vážení účastníci festivalu, ubytování je pro vás zajištěno v Zámeckém penzionu Kulturního zařízení a v nedalekém hotelu Apollo v ulici Křižná. Ze
zámku Žerotínů se tam snadno dostanete po lávce přes řeku a po chodníku
mezi dětským hřištěm vpravo a sportovním hřištěm Základní školy Křižná
po levé ruce. Hotel Apollo stojí naproti této školy, z terasy zámku na dohled.
Hosté ubytovaní v Zámeckém penzionu odevzdají klíče při odjezdu do
schránek k tomu určených. Hosté ubytovaní v hotelu Apollo budou o všem,
co potřebují vědět, informováni personálem tamní recepce.
Příjemný pobyt ve Valašském Meziříčí vám všem přeje organizační výbor.
Hotel Apollo
festivalový zpravodaj I/2012
7
48. Mezinárodní festival poezie
48. ročník MFP pro vás připravili a zajišťují:
Ředitel festivalu
Roman Štěrba
NIPOS ARTAMA Praha
Ivana Lubinová
NOC Piešťany
Mgr. Jaroslava Čajková
Organizační středisko
Hana Marková
Magda Siekliková
Dana Půstová
Jana Štefánková
Tiskové středisko
Karel Prokeš
Ondřej Smolka
Pavel Stojar
Dominika Žitníková
Tereza Volfová
Jakub Feranec
Aleš Linduška
Jiří Jurečka
Propagace
Ondřej Smolka
Ekonom
Eva Králová
Ubytování
Kristýna Bajanová
Režie přehlídky vítězů
Martina Longinová
Péče o porotu
Zdeňka Křížanová
Kateřina Kudělková
Tajemník poroty
Dušan Utinek
Produkce doprovodného programu
David Schwager
Technika
Martin Janírek
Martin Krejčí
Šatna a prodej vstupenek
Pavla Mitášová
Lada Griningerová
Výpočetní středisko
Alena Svozilová
Radka Svozilová
Porota
Hana Kofránková – předseda
Jaroslava Čajková
Petr Zemaník
Marcel Šustek
Festivalové menu
Nakládaný hermelín, chléb
Párek v rohlíku
Utopenec, chléb
Kuřecí hamburger
45Kč
15 Kč
39Kč
35Kč
Kyselice, chléb
Kotlíkový guláš, chléb
Davelská klobása, chléb, hořčice
Kuřecí steak na grilu
Vepřový steak na grilu
Zeleninový salát
29Kč
69Kč
35Kč
65Kč
65Kč
55Kč
Hranolky
Chléb
Tatarka, kečup
25Kč
5 Kč
10Kč
Program 48. MFP
Provozní doba
Čtvrtek 25. října
15.00 Divadelní kavárna – prezence účastníků
20.00 velký sál KZ – zahájení MFP, losování I. kola soutěže
– Radošinské naivné divadlo
„LEN TAK PRIŠLI“
Čtvrtek 25. října
Divadelní kavárna – bar
prezence, ubytování – salonek
Divadelní kavárny
velký sál – Radošinské naivné
divadlo: Len tak prišli
šatna Divadelní kavárny
Pátek 26. října
09.00 M-klub – I. kolo soutěže
14.00
– pokračování I. kola
20.00
– losování II. kola
– KADIŠ
– Pořad z písní a veršů ruského básníka
a písničkáře Alexandra Galiče.
Sobota 27. října
09.00 M-klub – II. kolo soutěže
14.00 velký sál KZ – seminář s porotou
19.30 M-klub – vyhlášení výsledků
– přehlídka vítězů
– slavnostní zakončení 46. ročníku MFP
partneři
8
Libor Vacek
Aleš Vrzák
David Kroča
Matej Čertík – náhradník
Cestovné
Vlasta Frantíková
Eva Hajná
14.00–24.00 hod.
15.00–22.00 hod.
20.00–22.00 hod.
18.00–24.00 hod.
Pátek 26. října
divadelní kavárna – bar
M-klub – soutěž
M-klub – Kadiš
šatna Divadelní kavárny
šatna M-klubu
08.00–18.00 hod.
08.00–18.00 hod.
20.00–24.00 hod.
08.00–18.00 hod.
18.00–24.00 hod.
Sobota 27. října
Divadelní kavárna – bar
M-klub – soutěž
M-klub – závěrečný večer
šatna Divadelní kavárny
šatna M-klubu
08.00–17.00 hod.
08.00–13.00 hod.
17.00– ? hod.
08.00–18.00 hod.
18.00– ? hod.
Zpravodaj 48. Mezinárodního festivalu poezie pro účastníky festivalu vydává Kulturní zařízení města Valašského Meziříčí. Redakce: Karel Prokeš – šéfredaktor, Ondřej Smolka, Pavel
Stojar, Nika Reiler, Tereza Volfová, Jakub Feranec, Aleš Linduška, Jiří Jurečka.
festivalový zpravodaj I/2012