docOstravská NEJ 2012 - Ostravský informační servis
download 
Stížnost Transkript
Ostravská NEJ 2012 - Ostravský informační servis
Ostravská NEJ 2012 ROČENKA 2012 josef pleskot richard kroczek www.ostravainfo.cz www.ostravainfo.cz ROČNÍK II Ivana štenclová rozhovory tomáš jirman tereza dočkalová 1 Redakce Obsah OKNO informuje Již dva roky pečlivě sledujeme kulturní dění v Ostravě. Jsme všude tam, kde se něco nového a pěkného odehrává. S minimálně týdenním předstihem Vám čtenářům nabízíme kulturní přehled divadelních her, koncertů, zajímavých výstav a atraktivních představení. Dozvíte se nejen kdy a kde se nějaká akce v Ostravě připravuje, ale hlavně o čem to vlastně bude a co si o tom povídají ti zasvěcenější. Speciální rubriky Víkend a Dětem Vás bezpečně navigují, kam zajít o víkendu a co zvláštního mohou prožít Vaše děti. Dospělým zase nabízíme rubriky Stojí za to a Rozhovor měsíce. Vše pohodlně najdete v internetových novinách OKNO – Ostravské kulturní noviny, které jsou na webových stránkách OIS: www.ostravainfo.cz. Jako bonus je pro Vás připraven panoramatický on-line pohled na Ostravu z Vyhlídkové věže Nové radnice, který zajišťuje naše web-kamera. Ke konci roku pak začneme pečlivě vybírat všechna ostravská NEJ. Uplynulý rok byl na tyto události opravdu bohatý. Nakonec jsme museli 4 strany přidat a některé zdařilé kulturní počiny bohužel vypustit. Tak vznikla letošní ročenka, kterou si právě prohlížíte. Ještě před redakční uzávěrkou jsme se dozvěděli o NEJ optimističtější informaci: Podle Mayského kalendáře je konec roku 2012 začátkem nové, podstatně lepší epochy. Jinými slovy věříme, že Vám OKNO zpříjemní nejen vstup do nového roku 2013, ale po celý rok Vás bude upozorňovat na nevšední a okouzlující zážitky. Gong. NEJ událost Ostravy roku 2012 .......................................... 4 Josef Pleskot. Procházka Dolní oblastí ........................................ 4 Josef Pleskot . ........................................................................................ 6 NEJ divadelní představení ................................................................ 8 Ostravský informační servis ........................................................... 10 Petr Kajnar ............................................................................................ 14 NEJ káva ................................................................................................ 16 NEJ kniha (Artfórum) ....................................................................... 18 NEJ film ................................................................................................ 20 Fotosoutěž ........................................................................................... 22 NEJ dům ............................................................................................... 24 Střípky z historie Moravské Ostravy ........................................... 28 Ostravské suvenýry pro každého ................................................. 29 NEJ výstava ......................................................................................... 30 NEJ kniha (Academia) ..................................................................... 33 Dalibor Madej ..................................................................................... 34 NEJ comeback ..................................................................................... 36 NEJ divadlo ......................................................................................... 38 NEJ víno ............................................................................................... 40 NEJ herečka ......................................................................................... 42 Ostravainfo 2012 . ............................................................................... 45 Jaromír Nohavica ............................................................................... 46 NEJ koncert ......................................................................................... 47 Jen vše dobré v roce 2013 přeje Vaše redakce Redakce: (zleva nahoře): Radim Chytka – šéfredaktor, Jan Král – redaktor (zleva dole): Táňa Korotkovová – zástupce šéfredaktora, Martin Straka – externí fotograf, Lucie Ochodková – redaktorka Vydal: Ostravský informační servis, s.r.o, Prokešovo náměstí 1803/8, e-mail: [email protected], tel: +420 599 443 096, Tisk: Repronis s.r.o, použité fotografie: Martin Straka, archiv ISBN: 978-80-260-3313-4 www.ostravainfo.cz 3 NEJ událost Gong. NEJ událost Ostravy roku 2012 Všichni oslovení o něm hovoří s nadšením. A v žádném případě nejde o nadšení hrané či nějak povinně sdílené. Z někdejšího plynojemu se stala multifunkční aula Gong. Její největší sál pojme 1500 lidí, strop za příhodného osvětlení připomíná hvězdnou oblohu. Už v přízemí vítají návštěvníky originální díla Andyho Warhola, nad nimi visí osm metrů dlouhý obraz Za- vraždění svatého Václava z roku 1844. Gong má za sebou koncerty Jaromíra Nohavici, praskající ve švech, ten zahajovací i s Janáčkovou filharmonií. Promítaly se zde filmy, vydržel nápor desetitisíců návštěvníků, kdy se stal jednou ze scén Colours of Ostrava. Hostil patrně nejnavštěvovanější výstavu výtvarného umění roku v Česku, Smalt Art Vítkovice 2012. „Musím říct, že toto architektonické řešení je opravdu unikátní,“ konstatuje spokojeně průmyslník Jan Světlík, který nechal Gong přestavět z někdejšího plynojemu. Přestavba netrvala ani rok. Ovšem pozor. Jak v následujícím rozhovoru říká tvůrce Gongu, architekt Josef Pleskot, není ještě všemu konec. Josef Pleskot. Procházka Dolní oblastí Neděle 30. září 2012. V rámci Dne architektury je v Dolní oblasti Vítkovic naplánována prohlídka, kdy průvodce patří k nejpovolanějším. Architekt Josef Pleskot. 4 Vrátnicí procházejí desítky lidí, každý se musí poctivě podepsat do velkého sešitu. Architekt na nádvoří zatím poprvé zkouší, jak mu půjde mluvit hlasitě pomocí megafonu. Prosí příchozí o strpení. Další de- sítky návštěvníků si totiž spletly vrátnici, stojí u Dolu Hlubina. Nyní se tedy na ně čeká. Je vzorné babí léto. Lepší počasí na prohlídku architektury si nelze přát. Architekt Pleskot stoupá na nejbližší schody a poprvé promluví k hroznu lidí pod ním. Začíná historií. Vysvětluje, že Dolní oblast nenese své jméno nadarmo. Je o čtyři metry níže než sousední Důl Hlubina, což umožňovalo snadný tok materiálu celým průmyslovým areálem. Připomíná datum založení oceláren, rok 1828, i to, že jde o jedinečnou technologii. Vše skončilo rokem 1998, kdy vyhasla pec číslo 1. „Není jisté, zda to bylo správné. Pec číslo 1 produkovala kvalitní ocel v rámci celé Evropy. Najednou zhasla a byl konec. V 90. letech jsem tyto procesy sledoval s nelibostí a obavami,“ překvapuje některé návštěvníky architekt pochybnostmi, zda útlum těžkého průmyslu 90. let byl tak úplně na místě. Josef Pleskot vede svůj téměř 400 členný www.ostravainfo.cz Nej událost zástup kolem vagónu na dopravu surového železa zvaný Veronika, ukazuje další vysoké pece s čísly 4 a 6, vysvětluje, k čemu sloužil a jak proudil vysokopecní plyn obrovským potrubím, které se vine návštěvníkům nad hlavami. „Byl to moc chytrý systém, něco na způsob perpetum mobile. Všechno se spotřebovalo,“ chválí Pleskot technickou zdatnost vítkovických ocelářů. Když bylo plynu moc, musel se upustit a nad Ostravou se blýskalo. „Ty zážehy si pamatuji jako dítě. Současná generace je možná nikdy nezažije,“ vzpomíná architekt. „Pouštěli do těch pecí vzduch. Jako když griluješ. Aby to lépe hořelo,“ vysvětluje zatím starší dáma, patrně babička, zhruba desetiletému chlapci zjednodušeně celou technologii. Ten kývá na souhlas, jakože rozumí. Ruská budoucnosti Prohlídka pokračuje. „Transformace ještě potrvá desítku let, aby tady z toho mohlo být město,“ rozkládá architekt rukama před budovou VI. energetické ústředny, která se už brzy zaplní atraktivními technickými exponáty. „Je třeba prodloužit Ruskou ulici, propojit ji s kruhovým objezdem na Místecké, s Novou Karolinou, protáhnout k Ostravici tak, aby to do centra www.ostravainfo.cz bylo pěšky deset až patnáct minut,“ ukazuje architekt směrem k řece. „Plánujeme to tak, aby se na ulici vešlo i tramvajové těleso, i když zatím nejsou všichni nadšení,“ dodává. Za ústřednou je staveniště obklopené jeřáby, kde vyrůstá Svět techniky. „Bude to veliká budova, “ říká Pleskot o nově vznikajícím pavilonu, ze kterého lze vidět teprve základy. V Gongu „Jsme ve stavbě, která je dokončená z pětadevadesáti procent, z pěti procent je ještě třeba docela hodně doladit,“ vede Pleskot návštěvníky do útrob multifunkční auly Gong, která před úpravami bývala plynojemem. Architekt vysvětluje, jak stavbaři kopuli plynojemu pomalu zvedali, nejprve rychlostí šest centimetrů za den, později i padesát centimetrů za den. „Stavělo se podobně jako loď v lahvi. Do plynojemu vedly tři otvory pro vjezd a výjezd kamionů. Stavba to byla naprosto originální, netypická z hlediska logistiky. Musím se zase sklonit před umem českých hlav. Celá aula byla postavena bezmála za tři čtvrtě roku,“ uvádí Pleskot. A vykládá o zdánlivých podrobnostech, které jsou součástí 72 metrů širokého a přes 30 metrů vysokého Gongu. O obřím jevištním výtahu, který vyzdvihne obsah kamionu s nástroji pro celý orchestr, o speciálním osvětlení sálu, které obstarává přes pět stovek světel vyrobených speciálně do Gongu. „Lze tady provozovat operu i muzikál, pod jevištěm je orchestřiště. Akustika v sále rozhodně není špatná, ale chceme, aby byla lepší. Děláme různé testy. Prostor je to zcela netradiční, vymyká se všem normovým předpokladům,“ přednáší Pleskot na jevišti, zatímco se návštěvníci usadili do barevných sedadel obrovského sálu. Na plátně za architektem se zatím objevují plány Ostravy budoucnosti. Prodloužená Ruská ulice. Zelená zóna kolem řeky Ostravice, vedoucí z Dolní oblasti kolem Černé louky až k Landeku. Lanová dráha na Landek. „Bude to krásná dráha. Lanovky nad Ostravou chybí, kdysi tu byly, škoda jich. Jde o plány budoucnosti. Za pár let to snad bude hotové,“ končí své téměř tříhodinové průvodcovství Dolní oblastí Josef Pleskot. S lidmi přichází diskutovat a architekta vystřídat generální ředitel Jan Světlík. Architekt Pleskot se na závěr jakoby omlouvá: „Je mi dnes docela blbě. Mám teplotu.“ Návštěvníci oceňují jeho výkon potleskem. 5 rozhovor Josef Pleskot Dolní oblast? První dojem byl úděsný Ing. arch. Josef Pleskot patří k nejrespektovanějším českým architektům. Je autorem plánů na proměnu plynojemu v Gong i razantních změn vítkovické Dolní oblasti. Pane architekte, lidé v Ostravě mluví o Gongu s velkou dávkou uznání. Prakticky všichni, se kterými redakce Ostravského informačního servisu hovořila, označují otevření Gongu jako jednoznačně nejvýraznější událost v Ostravě v roce 2012. Souhlasíte s tímto názorem, nebo se měla dát přednost něčemu jinému? Nevím. Potřeby Ostravy tak dopodrobna zase neznám. Mohlo by být například zajímavé, kdyby se otevřel nějaký nový úsek cesty kolem řeky Ostravice. Taková věc by mohla s otevřením Gongu soupeřit. Ale pokud jde o nové stavby, pravděpodobně srovnatelná událost se v Ostravě v tomto roce nestala. Ale nejde ani o samotný Gong, jako spíše o to, že se Dolní oblast začíná otvírat a občané začínají chápat, že to, co se říkalo o Dolní oblasti pár let předtím, nebyly jen proklamace. Vše se proměňuje v realitu a Gong je důležitý právě jako důkaz. Jestli lidé Gong chápou i v tom smyslu, že 6 jde o významnou stavbu, která se v rámci ostravského regionu otvírá, tak s tím jenom souhlasím a moc mne to těší. Vzpomenete si, kdy jste Dolní oblast na pozvání pana Světlíka navštívil vůbec poprvé? Jak na vás působila? Můj první vstup do Dolní oblasti se datuje rokem 2007, kdy jsem byl zaveden dovnitř v noci a v dešti. Byl jsem naprosto dezorientován a zmaten. První dojem byl velmi úděsný, protože naposledy jsem viděl hořet vysoké pece v Dolní oblasti ještě jako student. Dolní oblast mne vůbec nenaplnila nějakým zvláštním optimismem. Když se mne pan Světlík ptal, co si o tom všem myslím, tak jsem si v podstatě nemyslel vůbec nic. Jenom jsem byl z toho všeho vy- www.ostravainfo.cz Rozhovor jukaný a vystrašený. Když jsme se loučili, pan Světlík mi říkal, že jestli mne něco napadne, ať zavolám. Pravda je, že jsem dva roky nezavolal. Až při nějaké konzultaci s jinými architekty mne opět pan Světlík oslovil, jestli bych se přece jen nechtěl vrátit a na Dolní oblast se ještě podívat. To už jsem přijel ve dne a setkání bylo mnohem vlídnější. Ovšem když jsem úplně poprvé vstoupil do plynojemu, tak se žádný zvláštní dojem nekonal. Člověk vešel do něčeho plného tmy, dalo se jen tušit, že jde o obrovský objem. Voda stála po kotníky, byly tam dány podlážky, aby se vůbec do plynojemu dalo vstoupit suchou nohou. Mohl jsem jen těkat po stěnách a odhadovat, v jakém stavu kopule plynojemu vůbec je. Nic moc povznášející zážitek. Proto přišla ta koncentrovaná vůle udělat z takového prostoru něco vlídného. Při svém průvodcovství Dolní oblastí jste uvedl, že Gong je hotov z 95 procent. Lze specifikovat, co je těch zbylých 5 procent, které ještě zbývá dodělat? Ono je to možná méně než pět procent. Na každé stavbě, uvede-li se do provozu a zvláště takto rychle, se zjistí, že ještě nebylo všechno správně technicky propojeno. Rozhodně je třeba dokončit zkušební provoz, dodělat všechny věci, které souvisí s akustikou. Bude třeba – jak já říkám – naladit ji o trochu lépe. Chybí opona, sufity a další věci. Škrtali jsme, abychom nepřekročili množství přidělených evropských peněz. Ještě se bude muset vše promyslet a trochu peněz v průběhu času sehnat. Během přednášky jste se také svěřil příchozím se svými rozpaky nad tím, jak rychle v Dolní oblasti koncem 90. let skončila výroba. Mělo se podle vás postupovat jinak? Nutno předeslat, že po bitvě je každý generál. Ale když jsem na konci 90. viděl v televizi, jak se provozy v Ostravě zavírají, tak jsem z toho dobrý pocit neměl. Myslím, že žádný sedlák se nezbaví staré stodoly dříve, než postaví novou. A to se tady trochu stalo. Tehdejší rozhodnutí bylo zbrklé, unáhlené, vlastně se ani nevědělo, jak celé Vítkovice jako holding proměnit. Ty provozy měly evidentně šanci, aby pokračovaly. Nemůžeme si myslet, že všechny výrobky strojírenského průmyslu se budou vyrábět někde v Číně nebo v Indii. Evropa se tak připravuje o um, kumšt, který není možné pak zase někde rychle vybudovat nebo obnovit. Myslím, že se dost škod udělalo a možná i víc, než bylo záhodno. To jsou úvahy, kterými jsem si prošel. Teď, když se Dolní oblast opravuje, dává se jí nová funkce a stav je konsolidovaný, nevyznívá situace tak kriticky, jako třeba ještě někdy před pěti či šesti lety. Vzpomínal jste také nad záblesky způsobené vysokopecním plynem nad Ostravou, či lanové dráhy, které zde dříve převážely uhlí. Znamená to, že jste snad část života strávil v Ostravě? To vůbec ne. V Ostravě jsem byl jednou jako dítě, když jsme městem projížděli s mým otcem. Jeli jsme za příbuznými do Frýdlantu nad Ostravicí. Průjezd Ostravou byl pro mne zážitkem, byl jsem fascinován. Také jsem zde byl krátce jako vysokoškolský student. Mám Ostravu hodně spojenou s Kladnem, kde pracoval můj otec. Kladno je podobný případ, i když zdaleka ne v takovém rozměru, jakým je Ostrava. www.ostravainfo.cz 7 NEJ představení Tomáš Vůjtek S nadějí, i bez ní Tomáš Vůjtek je dramaturgem Komorní scény Aréna a také autorem divadelní hry S nadějí, i bez ní. Jde o příběh Josefy Slánské, manželky generálního tajemníka KSČ Rudolfa Slánského, který byl v roce 1952 popraven. Hra, uvedená v Aréně v lednu 2012 v režii Ivana Krejčího, vyvolává velmi kladné a velmi četné recenze kritiků, stejně jako nebývalý zájem publika. V listopadu získala S nadějí, i bez ní hlavní cenu 12. ročníku Festivalu divadel Moravy a Slezska v Českém Těšíně. Vzpomenete si, kdy vás poprvé napadlo zabývat se osudem Josefy Slánské, ženy významného komunisty, kterého sami komunisté nakonec připravili o život? Bylo to v roce 2009, dvacet let po Listopadu. Tehdy se objevilo plno hodnotících soudů, jako že tenkrát před rokem 1989 bylo lépe a že ta doba nebyla zas až tak špatná. Přemýšlel jsem o příběhu, který by reflektoval dějiny českého komunismu a který by se dal převyprávět. Vzpomněl jsem si, že tím nejvýznamnějším, nejabsurdnějším a černě groteskním příběhem byl velký proces s protistátním centrem Rudolfa Slánského. Četl jsem knihu pamětí Zpráva o mém muži, kterou v roce 1968 Josefa Slánská napsala. Ta se stala impulsem. V roce 2010 byl váš scénář oceněn Cenou Alfréda Radoka, přesto k premiéře zbývaly ještě dva roky. Proč tak dlouho? O text projevilo zájem Národní divadlo. S nadějí, i bez ní se mělo hrát na jeho komorní scéně v Divadle Kolowrat. Ovšem ve chvíli, kdy byla hra uvedena v podobě scénického čtení v Divadle v Dlouhé, a to asi třikrát, Národní divadlo od svých plánů ustoupilo. Scénické čtení bylo ze strany Národního chápáno jako ohrožení světové premiéry. Takže ona světová premiéra se nakonec konala v ostravské Aréně 21. ledna 2012… Jsem moc rád, že představení nakonec hrajeme v Aréně. Je to pro mne o to cennější, že jsem se na inscenaci mohl podílet i jako dramaturg, což by v jiném divadle nešlo. A samozřejmě jsem rád, jakou má hra odezvu mezi diváky i kritikou. Zcela překvapivě při premiéře na děkovačce celé obecenstvo stálo. To v Aréně nebývá zvykem. Lidé u nás své emoce spíše skrývají. Tady byli výkonem přímo strženi. Ocenili herecké kvality. To je pěkné. V roli hlavní Josefy Slánské exceluje Alena Sasínová-Polarczyk. Myslel jste už na ni, když jste hru psal? Při psaní jsem věděl, že existuje minimálně jedna herečka, která roli zvládne, a tou je právě Alenka. Bylo pro ni nadlidským výkonem nejen naučit se celý text, ale také se s rolí sžít. Protože Alenka je na opačné straně politického spektra, je velice individualistická a pravicová. Svým výkonem diváky přesto jednoznačně zasahuje. Klobouk dolů. A ještě jedna otázka k samotnému psaní. Jak moc jsou věty Josefy Slánské ve hře vlastně její? Přidával jste hodně ze svého? Důsledně jsem dbal na to, aby repliky paní Slánské byly autentické. Jsou buď z jejích pamětí, nebo z rozhovorů, které poskytla médiím. Nepřipsal jsem nic. To, co ve hře vytváří ironický černohumorný komentář a nadhled a od příběhu dává odstup, 8 www.ostravainfo.cz Nej představení jsou promluvy dalších dvou postav. Těmi jsou První a Druhý. Jde o montáže, ať už z protokolů procesů z 50. let, nebo z dostupných pamětí vyšetřovatelů StB. U Prvního a Druhého jsem si domýšlel, když jsem cítil, že situace má náběh na pointu, na fór. Na jevišti se odehrává reflexe doby včetně tehdejší poezie a provolání v dobovém tisku. Diváky představením provází i oblíbená píseň Klementa Gottwalda Silnice šedivá, jež vede do polí… Jde vlastně o vražednou kombinaci. Na jedné straně je píseň romantický trampský hit, který si oblíbil Klement Gottwald. Na druhé straně jde i o zdrcující pointu, protože Slánský nebyl pohřben, ale jeho urna problém. Totiž ten fakt, že vlastně hrajeme něčí život. Ale paní Slánská říkala, že je to dobře, že se takové představení hrát má. Představení viděl i syn paní Marty Slánské David Černík, vnuk popraveného Rudolfa Slánského. Přijel se podívat i do Arény. Vyprávěl nám detaily ze života rodiny. Vzpomínal, jak jako malý kluk zažil setkání chartistů, které se odehrávalo u Slánských v bytě. Skončilo tím, že zazvonil zvonek, přišla policie a všechny zatkla. Což David ve svých deseti letech kvitoval s nadšením. Všechny chlebíčky, které tam byly přichystány, a nebylo jich málo, totiž zbyly pro něj. I tak mohou vypadat nedávné české dějiny – představa Řekli o představení: Šla jsem se na hru podívat. Postava mé matky má nadšeně komunistickou dikci, jako by ji hrála Jiřina Švorcová. Taková máma nebyla. Věty, jež zní na jevišti, jsou však z knihy Zpráva o mém muži. Musela jsem uznat, že hra je dobrá. Autorovi i režisérovi se podařilo vykreslit brutalitu a absurditu padesátých let. Marta Slánská, Reflex 38/2012 Vyzdvihujeme především nečernobílý text dramaturga Arény Tomáše Vůjtka a bezchybný výkon Aleny Sasínové-Polarczyk v roli Josefy Slánské. Tragický osud manželky Rudolfa Slánského plný zvratů je předváděn groteskním způsobem a odehrává se formou vzpomínaní, do kterého ji nutí vyšetřovatelé. Slánská v podání Sasínové-Polarczyk zůstává po celou dobu přesvědčivě vážná, hrdá a odhodlaná nést následky za svá rozhodnutí. Divadelní noviny označili inscenaci za Sukces měsíce, únor 2012 Inscenaci S nadějí, i bez ní, by měli v proudech navštěvovat základní a střední školy, jejichž učitelé a profesoři podstatu vlády jedné strany v zemích sovětského bloku vysvětlit nedokážou, nebo se výkladu stále opatrnicky vyhýbají. Režisérovi Ivanu Krejčímu se podařilo vykreslit, co to bylo lámání charakterů. Jiří P. Kříž, Právo, červen 2012 Zcela překvapivě při premiéře na děkovačce celé obecenstvo stálo. To v Aréně nebývá zvykem. Lidé u nás své emoce spíše skrývají. Tady byli výkonem přímo strženi. Ocenili herecké kvality. To je pěkné. byla spolu s deseti dalšími na podobné silnici rozsypána. To je leitmotiv inscenace. Pro pozornějšího diváka skrývá i tuto hrůzostrašnou pointu. Setkali jste se také s rodinou Slánských. Dcerou Josefy Slánské Martou a jejím synem xxx. Jak na představení reagovali? Paní Marta Slánská se přišla na představení podívat do Divadla pod Palmovkou. Bylo to velice hezké setkání. Paní Slánská byla dojatá, představení se jí líbilo. Nejcennější na tom bylo, že se rovněž setkala s Alenkou Sasínovou. Vyprávěla nám, jaká její matka byla. Mně, přiznám se, až zpětně docházelo, že může jít o etický www.ostravainfo.cz desetiletého dítěte a prázdného bytu plného chlebíčků. Moc pěkné povídání. S nadějí, i bez ní je bezesporu inscenací, na kterou píší kritici v rámci Arény nejvíce recenzí. Hráli jste ji několikrát v Praze, o hře se velmi mluví. Vnímáte to také tak? Recenze přicházejí výborné. V superlativech o představení mluvil snad nejobávanější kritik v Česku Jan Rejžek. Myslím, že pokud jde o vzdělanější část obecenstva i divadelní kritiky, hra se jim líbí. Ovšem je to těžká inscenace, chce diváka, který je poučený. Hrajeme sice lehce, ale i téma, o kterém hrajme, je těžké. Ostatně stejně jako moderní české dějiny. Krejčí s Vůjtkem předvádějí drastické osudy rodiny Slánských i dobu, ve které žili (a kterou sami spoluvytvářeli) jako přepjatý, groteskně hrůzný kabaret. Tón udává dvojice žoviálních vyšetřovatelů s nalíčenými obličeji: navzájem si nahrávají na fórky, prohazují se cynickými bonmoty, důvěrným tónem i téměř milostnými něžnostmi a za žádných okolností neztrácejí dobrou náladu a optimismus. Občas se v lehkém náznaku (pomocí klobouku nebo dýmky) změní v Rudolfa Slánského či Klementa Gottwalda; další státníci jsou předvedeni pomocí příslušné fotografie před obličejem. Jako refrén se vracejí sborové scény, ve kterých se radostně zpívá, pochoduje, manifestuje, soudí a věší. Figura oběšence v životní velikosti ostatně vypadne z provaziště hned v úvodu představení a pohupuje se těsně nad hlavami účinkujících až do děkovačky. Vladimír Mikulka, Lidové noviny, říjen 2012 9 O nás Michal Fázik Služebně nejstarší ANKETA 1. Jaký je Váš největší letošní kulturní zážitek? 2.Kam nejraději chodíte v Ostravě za kulturou? 3.Kam byste naopak nikdy nešli? Marie Bervicová, překladatelka a tlumočnice 1. Výstava Černá slunce v Domě umění 2. Nejraději chodím do divadla. Nedá se přesně říci, kterou ze stálých divadelních scén mám nejraději. Vybírám si spíše konkrétní hry. 3. Nemám ráda multikina. Vedoucí informátor na pobočce Elektra, 36 let, Přerov Jak dlouho v informačním centru pracujete? Myslím, že od roku 2000. Takže 12 let. Začínal jsem na pobočce Věž, pak jsem byl i na Přívoze. Na Elektře jsem ale zakotvil a líbí se mi tu nejvíc. Je tu někdo, kdo je tu stejně dlouho jako vy? Ne. (smích) Pozorujete za tu dobu nějaké zásadní změny ve své práci? Určitě, je to spojeno s vývojem technologií. Když jsem tu začínal, spoléhali jsme na naši databázi, ve které samozřejmě není všechno. Internet nám pomáhá zodpovědět téměř každou otázku. Také většina vstupenek je v prodeji přes online systémy, což je pro všechny jednodušší a rychlejší. Co se týče zaměstnanců, také nastala změna. Dříve to zaměstnání bylo bráno spíše jako nějaká přechodná stanice mezi studiem a „opravdovou“ prací v oboru. Byli tu studenti třeba jen na půl roku, rok. Teď je bráno většinou jako ta cílová práce. Za tu dobu, co tu jsem, se vystřídala pěkná řádka lidí. Teď už se to víceméně ustálilo, a současná parta na Elektře vytváří příjemné pracovní prostředí. Změny v našem složení jsou teď způsobeny odchody na mateřskou (smích). Je Elektra něčím jiná než ostatní? Asi tím, že je tu nejvyšší návštěvnost. Elektra je nejstarší, a proto taky mezi lidmi nejznámější. Zvykli si k nám chodit hlavně pro vstupenky. Někteří klienti bývají ještě překvapeni, že zde koupí třeba vstupenky na muzikál do Prahy a k tomu jim 10 prodáme rovnou i jízdenku na vlak. Máme opravdu širokou škálu služeb. Od podání informací o městě až pro prodej jízdenek nebo měsíčníků. Co nejvíce a nejméně vás na té práci baví? Nejvíc mě baví, že mi to plní moji představu o zaměstnání. Vždycky jsem chtěl pracovat s lidmi. Klientů je tu opravdu hodně a každý má specifické požadavky a my mu pomůžeme a odchází spokojen. Nejméně je to některá rutinní stereotypní práce, např. prodej jízdenek. Jaké klienty máte v oblibě? Usměvavé, veselé, slušné. Mám rád, když se stane, že je „přetočím“. Když z nich cítím, že mají špatnou náladu a během našeho rozhovoru se mu zlepší. Samozřejmě, to se nepodaří vždy. S jakými neobvyklými dotazy se setkáváte? Nás už skoro nic nezaskočí. Máme třeba telefonické dotazy od luštitelů křížovek, kteří si neví s něčím rady. Někdy si nás zaměňují s tím, co původně chtěli najít. Např. přijdou hledat manželské poradny v Ostravě a pak se začnou svěřovat se svými manželskými problémy nám. A máte nějakou veselou historku z dění na pobočce? Ta mě teď nenapadá, ale měli jsme tu včelí roj. Nebylo to tak veselé. Měli jsme roj u vchodových dveří. Museli jsme na nějako dobu zavřít a vyčkat na příjezd hasičů. Často si nás pletou s lékárnou, to se stane tak jednou denně. Klienti se nerozhlédnou a podávají nám recept, na to jim můžeme jedině říct, že lékárna je o vchod vedle. Jakub Dvořák, průvodce 1. Colours of Ostrava. 2. Nejraději chodím do Divadla Petra Bezruče a do Nových Vítkovic. 3. Nešel bych na Stodolní. Dříve jsem tam často navštěvoval klub Černý pavouk, ale poté co přestal fungovat již nemám důvod tam chodit. Hana Kejlová, účetní 1.Pro mě jsou největším kulturním zážitkem Shakespearovské slavnosti - už třetí rok jsem byla na Sle z sko o s t r av ském hradě a vždy mě ta atmosféra dostane (a počasí zatím též vyšlo). Letošní premiéra představení Marná lásky snaha s ostravskými herci bylo úžasné. Doporučuji vidět příští rok! Druhý zážitek jsou Colours of Ostrava – hudba dobrá, zatím mě ale nenadchlo nové umístění festivalu – uvidím příští rok. 2. Nejraději chodím na divadelní představení mimoostravských (většinou pražských) divadel, takže kamkoli, kde právě hrajou (Hrdý Budžes, A do pyžam!, Vše o mužích, jakákoli představení Cimrmanů atd.) 3. Kam bych nešla? Tak to nevím. Zatím jsem žádné takové místo v Ostravě nenašla. Jiří Vrtný, důchodce 1. Antidiskotéka Jiřího Černého ve Fiducii. 2. Do Parníku. 3. Na koncert Michala Davida. www.ostravainfo.cz o nás ANKETA 1. Jaký je Váš největší letošní kulturní zážitek? 2.Kam nejraději chodíte v Ostravě za kulturou? 3.Kam byste naopak nikdy nešli? Hana Jalůvková, servírka 1. Jednoznačně Colours of Ostrava v Dolní oblasti Vítkovic. 2. Kamkoliv na Stinga. 3. Kamkoliv na představení baletu. Irena Špillerová, interiérová designérka 1. Koncert kapely Buty v ostravském rozhlase v říjnu 2012 a jejich videoklip Píseň práce. 2. V létě na Slezskoostravský hrad a v zimě do kina nebo na box. 3. Nikdy neříkej nikdy. Richard Sklář, OSVČ 1. Film Woodyho Allena Do Říma s láskou, promítaný v Minikinokavárněí 2. Do Komenského sadů pro osvěžení těla i ducha. 3. Na utkání Baníku. Ida Šimonová, na mateřské dovolené 1. Čtyři dohody – představení Jaroslava Duška. 2. Na Stodolní. 3. Bohužel v současné době na Baník. Jiří Šimon Nejlepší průvodce Mgr. Jiří Šimon, informátor a průvodce na pobočce Věž, polonista, 27 let, pochází z České Třebové Jak jste se k této práci vlastně dostal? Jak se z polonisty stane informátor na Věži? Vlastně jsem byl nejdřív informátorem a pak polonistou. Studoval jsem polštinu v Ostravě. Byl jsem několikrát na věži jako návštěvník a napadlo mě poslat životopis a vyšlo to, právě se hodila polština, tak mě sem vzali, nejdřív jako brigádníka a teď už jsem tu šest let. Kolegové Vás navrhli jako nejlepšího průvodce, co vy na to? Moc si toho vážím. I když si myslím, že všichni jsme tady stejně dobří. Stává se prý, že slýcháte na konci výkladu potlesk, jak často se to stane? Záleží na skupince, jestli je to větší skupinka turistů, se kterými strávím víc času během prohlídky města, nebo je to jen tady na věži, kde se těm lidem snažím věnovat spíš individuálně, to spíš osobně poděkují nebo napíšou do naší knihy návštěv. Je pobočka Věž něčím jiná než ostatní? Určitě to je právě tím, že máme vyhlídkovou věž, přímo turistickou atrakci. Takže nejen pomáháme lidem s tím, co je zde k vidění, ale jednu zajímavost i provozujeme. Tím pádem se setkáváme asi s větším podílem turistů než ostatní kolegové, kteří se věnují zase více místním. Jsme více založeni na komunikaci s přespolními. Navíc se věnujeme i průvodcování obecně. Děláme prohlídky městem, buď pravidelné tématické procházky nebo cokoliv na objednávku. Jaké turisty máte v oblibě? Zvídavé, nedokážu říct věkově nebo jinak. Ti, kteří mají zájem a k Ostravě nepřistupují s předsudky a chtějí si udělat vlastní názor a nenechají se ovlivnit tím, co znají z medií. A neoblíbená je přesný opak, tedy škarohlídi, pesimisté. A i když se člověk hodně snaží, tak stejně jim nedokáže vysvětlit, že to stojí za to. Bývají to hodně i místní, kteří jsou schopni říct, že tady nic není, i když tu žijí a mají to tu rádi. A nenechají si to vymluvit. Dávají při výkladu pozor? setkal jste se s nějakou neobvyklou otázkou? Dávají pozor. Samozřejmě když je skupinka dětí, tak ty je těžké upoutat všechny, vždycky se najde někdo, kdo někde zlobí a lítá kolem ochozů. Ale většinou pozor dávají. Neobvyklé otázky dostáváme, ale nám už za ty roky asi přijdou běžné a jen tak něco nás nezaskočí. Nejčastější je: Už někdo z věže skočil? Co vás na té práci baví nejvíce a co nejméně? Nejméně, nejspíš vše, co je spojeno s administrativou, ale naštěstí to nemusíme moc dělat. Nejvíce setkávání se zajímavými lidmi, z jiných zemí, z různých koutů Česka. Je to práce hodně založená na osobním styku a rozhovoru. Igor V. Katajev, hudební skladatel 1. Zdárné uskutečnění mého koncert 26. listopadu, sólista Martin Kasík a strunný orchestr Ostravské filharmonie. Pro hudebního skladatele to je velká událost. 2. Na opery v divadle moravskoslezském, koncerty Janáčkovy filharmonie. 3. Na masové veselice, a také na fotbal – ale ne proto že nemám rád sport, jen kvůli nedostatku času. www.ostravainfo.cz 11 O nás Kateřina Ondrušová Služebně nejmladší Informátorka na pobočce Přívoz, 25 let, Hlučín Začátky na pobočce Přívoz máte v živé paměti, nastoupila jste teprve před pár měsíci. Co na vás nejvíc zapůsobilo? Ze začátku toho bylo hodně. Už jenom kolik je různých prodejních systémů, pokladní systém, administrativní věci, obsluha směnárny. Zdálo se mi, že se to nedá všechno „nacpat do hlavy“. Teď je směnárna moje nejoblíbenější část práce. Také mě kolegyně překvapovaly tím, co si všechno pamatují. Na mnohé dotazy odpovídaly rovnou, bez vyhledávání. Postupem času se vše ale zažije a teď už je to jednodušší. Je něco, co vás zarazilo? Občas mě dokáže šokovat lidský faktor, někteří klienti jsou neuvěřitelní (smích). Taky jsem myslela, že si nezvyknu na pravidelné hlášení o vlacích. Teď už to ani nevnímám. Jaké klienty máte nejraději? Cizince, třeba studenty z ciziny. Jsou vždycky milí a ocení, že jim pomůžeme. Jinak samozřejmě milé klienty obecně. A nejméně? Ty, co přijdou se špatnou náladou. Téměř jim ani nemůžu vyhovět, protože se staví ke všemu negativně a cokoli, co nabídnu jim nevyhovuje. Lidé jsou různí a ten samý člověk může zítra přijít s dobrou náladou. Jaký dotaz vás dokáže nejvíc rozhodit? Osobní otázky mimo téma. Třeba „kdy tady končíte“ nebo „jaké preferuji muže“. Na to neodpovídám, snažím se z toho nějak vybruslit a vrátit se k jeho původnímu dotazu. Čím je pobočka na hlavním nádraží zvláštní? Bývá občas riziková. Například tím, že sem přijíždějí fotbaloví fanoušci Sparty nebo Baníku. Jinak myslím, že máme docela hodně klientů na směnárnu. Ta tady opravdu „fičí“. Hana Piskláková Nejveselejší Informátorka na pobočce Svinov, 25, Ostrava. Jak dlouho na Svinově pracujete? Už je to asi 3 roky. Začala jsem tady jako brigádnice a teď jsem na plný úvazek. Kolegové o Vás říkají, že jste nejveselejší, myslí tím v kolektivu nebo se smějete i s klienty? Tady je slyšet smích pořád. Když je klient v dobrém rozmaru, umíme si udělat legra- 12 ci téměř ze všeho. Třeba zrovna dneska si jeden sázel sportku a chtěl, abych mu nadiktovala výherní čísla a sliboval, že jestli vyhraje, rozdělí se se mnou. Řekla jsem mu násobky čtyř (smích). Ale veselo je i s kolegyněmi, nedávno jsme třeba soutěžily, kdo prodá více vstupenek na Colours of Ostrava. Jeden mladík vypadal, že si přišel právě pro tu vstupenku, tak jsme si ho trochu přetahovaly. A jeho požadavek byl ale jen: dvě patnáctiminutové jízdenky. To nás rozesmálo. ANKETA 1. Jaký je Váš největší letošní kulturní zážitek? 2.Kam nejraději chodíte v Ostravě za kulturou? 3.Kam byste naopak nikdy nešli? Aleš Zářický, děkan Filosofické fakulty Ostravské univerzity 1. Otevření multifunkční auly Gong v Dolní oblasti Vítkovice. 2. Většinu volného času trávím se svým synem, proto preferuji především dětská představení na Slezkoostravském hradě, Černé louce nebo také v multikinech. Mě osobně potěšila výstava Jana Meleny a Tomáše Koudely, která se konala v Galerii Na půdě, kam se vždy rád vracím. 3. Osobně příliš nemusím Stodolní ulici, ale v Ostravě nikdy neříkej nikdy. Iveta Schenková, kontrolor zákaznického servisu 1. Tento rok jsem bohužel nebyla na Colours of Ostrava, ani na žádném větším koncertě v Ostravě. Stihla jsem pouze občas návštívit Národní divadlo moravskoslezské. Hodně úžasné z mého pohledu bylo představení Ideální manžel. 2. Ráda chodím do divadel a Komorní scénu Aréna často navštěvuji už od studentských let. 3. Asi na diskotéku do Alexandrie v Zábřehu. Alice Hornová, studentka Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně 1. Koncert undergroundové kapely Hever and Vazelína Band na porubském Gymnáziu Olgy Havlové. Koncert se konal v rámci studentské konference Druhá kultura v Československu. 2. Nejčastěji v Ostravě navštěvuji Komorní scénu Aréna, Minikino, Dům umění. 3. Kam bych nešla? O tom musím chvíli přemýšlet. Hodně mě odradili plakáty zvoucí na výroční koncert skupiny Olympic. Na ten bych tedy nikdy nešla. www.ostravainfo.cz o nás A co Vás naopak nebaví? To nevím. Asi pracovní doba, máme otevřeno denně od sedmi do sedmi a pracovat o víkendech a svátcích není vždy ideální. Na druhou stranu klienti jsou ale rádi. Kdybyste si mohla vybrat pobočku OIS, na které pracovat? Byl by to Svinov? Asi ano, protože to mám nejblíže domovu (smích). Mám to tady ráda. Ale jinak bych si vybrala asi Elektru, protože mají podobnou klientelu a styl práce a podobnou nabídku služeb, jako my na Svinově, prodávají i jízdenky Českých drah a mají terminál Sazky. A taky tam mají živo. Co Vás na této práci baví? Nejvíc asi prodávat vstupenky, pomáhat turistům s tím, co navštívit, mám ráda Ostravu a jsem ráda, když můžu pomoct. Ta práce se mi už dostala pod kůži, projevuje se to třeba tím, že kdykoli jsem v cizím měs- tě, mířím do místního infocentra (smích). Taky se starám o náš e-shop, to mě baví. Další věc, která k naší práci patří je prodej suvenýrů. V poslední době se nabídka suvenýrů dost rozšířila, takže si lidé můžou vybrat, co se jim nejvíc líbí. Adriana Kožušková Nejvzdálenější pobočka Vedoucí pobočky Letiště, 26 let, Příbor. Čím se pobočka Letiště liší od ostatních? Především svým místem, je to jediná pobočka mimo město Ostravu. Lokalizace navíc výrazně ovlivňuje skladbu našich klientů a jejich požadavků. Oproti jiným pobočkám se můžeme během roku setkat tváří v tvář s lidmi z celého světa ve větší koncentraci… Z kterých nejvzdálenějších zemí klienti přilétají? Směrem na východ je to Japonsko, Čína, Jižní Korea, Indonésie, směrem na západ z USA, Kanady, Mexika, Brazílie, ale i z tropických zemí afrického kontinentu, nebo Austrálie. Samozřejmostí jsou téměř všechny evropské země a naši sousedé. Němcovou i ostravskou rockovou stálici Věru Špinarovou aj. Získali jste od někoho autogram nebo fotografii? Náš kolega získal autogram od českého hokejisty Jakuba Štěpánka, který v současné době hraje za SKA Petrohrad i za reprezentaci. Poznáte turistu, který právě přiletěl od turisty, který teprve odlétá? Přilétající turista bývá většinou výrazně opálený (smích), požaduje směnit cizí měnu na české koruny nebo chce vyhledat nejbližší dopravní spojení. Častými klienty, jsou i ti, kteří si spletli naší pobočku s přepážkou ztracených/nalezených zavazadel. Poznáme je většinou Jaká nejveselejší příhoda se stala na nejveselejší pobočce? Občas se něco stane, aniž se o to vůbec zasloužíme. Už pár let si píšeme „Svinovské perličky“. Za všechny bych vybrala tuto: „Jsou tady informace?“ „Ano.“ „Tak díky za informaci.“ už podle výrazu ve tváři, přicházejí si stěžovat na upadlá kolečka u kufrů nebo že jim zavazadlo vůbec nepřiletělo. A odlétající turista? Ten žádá opačnou směnu peněz, tedy české koruny na cizí. Dále se klienti ptají i na specifika destinací, kam právě odlétají. S jakými nečekanými dotazy se setkáváte? Cestující se často ptají na záležitosti spojené s provozem letiště, odbavování cestujících, časů příletů a odletů letadel apod. V pozici pracovníka na informačním centru, umístěném na letišti, musíte být zkrátka připraveni na širokou škálu dotazů a naším mottem je vyhovět všem klientům. A co slavné osobnosti? Máte s nimi nějaké zkušenosti? Přilétá jich hodně, většinou při příležitosti větší kulturní nebo sportovní události konané v Ostravě. Během pořádání Colours of Ostrava jsou to nejrůznější hudebníci i celé kapely, na Zlatou Tretru pravidelně přilétá Usain Bolt. Přímo na pobočce nás navštívil pan Nohavica, který zde čekal na přílet svých známých. Viděli jsme přilétat zpěváka kapely Sex Pistols, modelku Petru www.ostravainfo.cz 13 rozhovor Petr Kajnar Otočit město k řece Ostravský primátor hovoří o stavu ostravské kultury, o dostavěné Karolině o změnách v Bilbau nebo také o tom, jak bude dobře, že se v ostravské ZOO bude kde normálně najíst. Pane primátore, v Ročence Ostravského informačního servisu se zpovídaných ptáme na kulturní zážitky roku 2012. Jak na otázku odpovíte vy? Jsem docela hrdý, jak se v Ostravě rozvinula hudební scéna. Všechny festivaly hudby od Janáčkova máje, Colours of Ostrava, po bienále Ostravské dny pořádané Ostravským centrem nové hudby. To doplňuje nově projekt ředitele Národního divadla moravskoslezského Jiřího Nekvasila nazvaný Dny nové opery. Koncerty bývají vyprodané, aplauduje se ve stoje. Jde o náročnou moderní hudbu a přitom má takový úspěch. Byl jste na hudebních dílech osobně? Letos jsem viděl v ostravském divadle operu Igora Stravinského Život prostopášníka. Moc se mi líbila. Stejně jako Janáčkova 14 • • • Věc Makropulos. Ředitel Nekvasil dostal při svém nástupu nesnadný úkol. Za málo peněz vytáhnout divadlo na úroveň, která bude v České republice špičková. Myslím, že se mu to daří. Problém ovšem máme v Ostravě s tím, že je nás méně vidět. Kdyby se věci takové kvality hrály v Praze, tak se o nich daleko víc mluví. Myslím si ale, že vše se časem prosadí. Divadlo jde správným směrem. A mimo divadelní svět? Zvláštní byly letos Colours v novém prostředí, otevřel se Gong, což je rovněž kulturní událost. Úspěšně se rozvíjí Svatováclavský hudební festival. Myslím, že Ostrava se stává hudebním centrem. Radost mám i z toho, že se nám podařilo najít dobrého ředitele pro Janáčkovu filharmonii. Jan Žemla dostal stejný úkol jako Jiří Nekvasil. Má k dispozici jen omezené prostředky, ale zadání je dostat Janáčkovu filharmonii na špičkovou českou úroveň. Mělo by být o ní slyšet i v Evropě. To už se myslím daří i díky bienále Ostravské dny. Jde o žánr, který nemá ve světě moc posluchačů. Je to něco jako věda a výzkum • Petr Kajnar od roku 2006 ostravským primátorem za ČSSD narozen roku 1956 v Ostravě vystudoval technickou kybernetiku na Vysokém učení technickém v Brně je signatářem Charty 77 v hudbě. Ale získává si stále širší okruhy lidí, kteří nechodí až tak na vážnou hudbu, ale spíše je zajímá hudba alternativní. Janáčkova filharmonie se naučila tento druh hudby hrát, což ve světě moc orchestrů neumí. Filharmonie se tak může stát orchestrem se světovým renomé, i když jen v určité části. Když chcete město prosadit, a třeba i pomocí kultury, musíte hledat prostor, ve kterém byste mohli být výborní. Samozřejmě prostor, kde je třeba špičkových a skvěle placených muzikantů, ten je už obsazen. Do něj nepronikneme. Nikdy nebudeme mít na filharmonii desetkrát větší rozpočet. Když to shrnu, mám pocit, že hudební kultura je v Ostravě docela úžasná a divadla jsou také na velmi dobré úrovni. Ještě k té hudbě. Je opravdu s podivem, jak se v koncertních sálech v Os- www.ostravainfo.cz Rozhovor Dnes vodím do Gongu od čínských investorů po Pražáky a všichni jsou nadšeni. A je vidět, že svůj obdiv nepředstírají. Gong mi dal odpověď na otázku, kam vodit návštěvy. travě hrají občas hodně těžké věci. Až by člověk čekal, že přijdou tak čtyři návštěvníci. A ono je plno. Jsem nadšený, že je tady na těžké věci plno. Je to nejspíš dáno tím, že Ostrava svého času fungovala jako mladá Amerika. Přišlo sem najednou půl milionu lidí. Dnes jsou zde lidé do jisté míry otevřenější, nejsou tak konzervativní. Určitě by taková věc byla dobrým tématem pro nějaký sociologický průzkum. Myslím, že Praha by měla problém přilákat na některé věci diváky a sály vůbec naplnit. Tady lidé přijdou. Ukazuje se, že především musí jít o kvalitní žánr – dílo musí být kvalitní. Lidé si ho pak najdou, přijdou a náležitě ocení. Je zajímavé, jak velká jména se také v Ostravě objevují. A to doslova fyzicky. Na představeních běžně vidíte mezi obecenstvem světoznámou operní pěvkyni Soňu Červenou, či uznávaného experta na Shakespeara profesora Martina Hilského… To bezesporu. Je to díky Jiřímu Nekvasilovi. Splnil očekávání, ostravskou operu dotáhl na špičkovou úroveň. A když je zmínka o profesoru Hilském – zapomněli jsme na Shakespearovské letní slavnosti. Každoročně bývají vyprodány. To je úžasné. Je neuvěřitelné, jak pořadatelé festivalu před pár lety v Ostravě jen nesměle začínali. Dnes jsou na seznamu akcí, které město jednoznačně podporuje. Funguje to. mezi úkoly. Rád bych se kvůli Stodolní sešel se Zlatou Holušovou a dalšími lidmi. Je třeba zvážit, jak do toho jít. Není to jednoduché. Stodolní ovládla komerce, vrátit tam nějakou alternativu takříkajíc shora, to je vždycky obtížné. Na druhé straně, za pokus to stojí. Nějakou představu už mám, zkusíme se do toho pustit. Kdybyste mohl shrnout rok 2012 z hlediska města Ostravy… Jste spokojený? I když se zpožděním, přece jenom se nám daří čerpat evropské fondy a dokončovat projekty, které se někdy zdržely. Dělali jsme si průzkum, co by lidé pomocí evropských fondů chtěli. Zvítězily úpravy řeky Ostravice. Nedávno jsme s ředitelem Vítkovic Janem Světlíkem navštívili španělské Bil- bao. I toto město, podobně jako Ostrava, bylo v minulosti otočeno k řece zády. Řeka byla obklopená loděnicemi, hutěmi a dalším průmyslem – v Bilbau dokázali všechny tyto překážky odstranit a otočit město jakoby k řece. Jako všude, kde se taková věc podaří, získalo Bilbao neskutečně na kvalitě. Čili, to je nyní třeba s Ostravou udělat. Jan Světlík i město nyní pracují na tom, aby celá oblast kolem řeky Ostravice ožila. Nakonec, mám radost i z Karoliny. Není to všechno úplně dokonalé, ale Ostrava není Paříž, abychom si mohli tak úplně dovolit investorům diktovat, co chceme. Investoři na Karolině utratili deset miliard. Vždyť to je úžasné. V době krize se něco takového snad nikde na světě nepodařilo. Jinde jeřáby jen stojí, započaté stavby se bourají. Že se něco takového na Karolině nestalo, považuji za velký úspěch. Kdybyste mohl ostravský Dům roku 2012 vybrat už nyní, jaká stavba by podle Vás měla cenu získat? Je to bezesporu Gong. Je to počin, který snese světová měřítka. Dřív bylo docela těžké zvát v Ostravě návštěvy na něco hodně mimořádného, co jinde není. Dnes vodím do Gongu od čínských investorů po Pražáky a všichni jsou nadšeni. A je vidět, že svůj obdiv nepředstírají. Gong mi dal odpověď na otázku, kam vodit návštěvy. Co podle Vás čeká Ostravu v roce 2013? Lehká stagnace. Ale spousta věcí z evropských fondů se bude už dokončovat, evropské peníze půjdou v Ostravě hodně vidět. Ať už jde o Dolní oblast, opravené Trojhalí nebo dokončené Svinovské mosty. Jiné budou Komenského sady, začne se měnit okolí řeky Ostravice. To Ostravu zpříjemní. A konečně taky v ZOO bude hospoda. Říkáme tomu sice edukační centrum, ale lidé tam budou moci normálně i s malými dětmi přijít na jídlo, když jsou v ZOO celý den. To tady hodně chybělo. A teď otázka opačná. Je ve městě něco, co jednoznačně nefunguje? Co je nutné podle Vašeho názoru změnit? Ulice Stodolní, ze které vymizely hudební kluby. Mám ji už třetí měsíc napsanou www.ostravainfo.cz 15 nej káva pražírny mne teprve dostali do světa kávy. Do té doby jsem se choval jako prakticky všichni - objednával jsem si velké „presso“ a dával si do něj smetánku a dva cukry. Jenže káva se tímto způsobem tak zunifikuje, že nikdo není schopen poznat rozdíl. Až v pražírně mi otevřeli oči. Prošel jsem baristickým školením a začal se věnovat kávě mnohem víc. Tím to vlastně všechno začalo. Novou kavárnu jste hned ze startu pojmenovali Ostravanka Coffee Shop. Lze tomu rozumět tak, že jste patrioti? Něco takového v nás určitě je. Nechtěli jsme být v uvozovkách globální. Chtěli jsme se stát rodinným ostravským podnikem. V našich kavárnách nenajdete žádné reklamy, sklenice s reklamními logy Radek Louda Příběh Ostravanky a nezničitelný turek Před třemi lety se v centru Ostravy na Milíčově ulici začal psát příběh kavárny se sympatickým názvem Ostravanka Coffee Shop. Dnes už jsou Ostravanky tři. Kromě té původní je další kavárna i v útrobách Nové Karoliny a třetí vznikla na Prokešově náměstí. O kavárenském životě v současné Ostravě si Ostravský informační servis povídal s provozovatelem Ostravanky, Radkem Loudou. Existuje ve vašich kavárnách káva, která je jednoznačně nejoblíbenější? Nejvíce objednávané je standardní „presso“ větší velikosti. Což ovšem není úplně dobře. A pročpak ne? Kultura konzumace kávy byla u nás dlouho opomíjena. Podobně je tomu i s vínem. Ale zatímco víno už dneska dokážeme rozlišit na dobré a špatné a víme, jak víno pít, v případě kávy nás taková obroda teprve čeká. Češi prostě pijí buď „presso“, nebo turka. A protože klasické italské espresso připadalo Čechům nejspíš malé, začali si dělat větší. A u toho zůstalo dodnes. Dobře to není z toho důvodu, že extrakce kávy by se měla odehrát během 20 - 30 vteřin. Když si připravujete velké „presso“, je ta extrakce, tedy doba, kdy je káva ve styku s vodou, samozřejmě delší. Nápoj pak obsahuje špatné látky jako třísloviny, které nedělají dobře žaludku. Na druhé straně: kofeinově je to silné. Nakopává to, což lidé asi potřebují kolikrát cítit. Je to zaběhaný systém. 16 Je Ostrava v něčem specifická v konzumaci kávy? Myslím, že v porovnání s Prahou nebo Brnem je Ostrava trochu pozadu. Když k nám ze začátku někdo přišel na klasické malé espresso, byl to málem svátek. Po třech letech provozu našich kaváren je ale vidět, že se něco děje. Něco jsme, předpokládám, naučili naše zákazníky i my. To ovšem nic nemění na faktu, že nejvíce objednávané je stále ono české „presso“. Proč jste se začal věnovat kávě? Původně jsem vymýšlel něco jako bistro kavárnu s rychlým občerstvením. Chtěli jsme se hodně zaměřit na kávu s sebou, protože v Ostravě šlo o pole neorané. Základem měla být opravdu dobrá káva. Začali jsme tedy hledat dodavatele a nechtěli jsme jít cestou konvenčních běžných káv. Hledali jsme něco mimořádného. A objevili skvělou pražskou pražírnu, kterou vlastní Američan Charles Fleer. Lidé z této • • • • Radek Louda síť kaváren Ostravanka Cofee Shop začal v Ostravě budovat před třemi lety občas pije i klasickou českou kávu zvaná turecká správná káva by se podle něj neměla sladit prošel baristickým školením u Američanů podnikajících v Praze a podobně. Výzdoba je dílem ostravského grafika George Stoikova, který také přišel s názvem Ostravanka. Nápad a vše okolo se nám moc líbily. Říkal jste, že lidi učíte kávu pít. Jak takové učení probíhá? Samozřejmě, ne všichni chtějí poslouchat nějaké rozumy. Touží jen po tom dát si kafe a mít klid. Lidem napovídáme už naší nabídkou. Nabízíme espresso standart, espresso lungo, což je poněkud jinak připravované espresso a pak klasické české „presso“, které jsme nazvali espresso czecho. Každého ten název zarazí, lidé se ptají, jaký je v tom rozdíl. To jsme ho začali lidem vysvětlovat. Ale stejně to dopadá tak, že sedm lidí z deseti zůstane u toho, na co jsou zvyklí. Ale tři dají přednost malému espressu. Jak se vlastně podle vás pozná dobrá káva? Už podle množství. Správné espresso by mělo mít mezi 30 a 40 mililitry. Potom vzhled. Na nápoji by měla být crema. Když vezmete lžičku, kterou cremu rozhrnete, minimálně třikrát až čtyřikrát by se měla zavřít zpátky. Crema je v podstatě pěna, až na to, že nemá bublinky a tvoří jednolitou hmotu. Dalším znakem je barva. Ta by měla být světle hnědá s tmavými tóny. Říká se tomu tygrování. Moc tmavá bývá přepálená, moc světlá zase stará a zvětralá. To jsou první věci, na kterých poznáte, jestli bude káva dobrá. Pak už záleží na odrůdě či směsi, kterou pijete. Jedna je kyselkavá, další spíše ovocná, to už záleží na chutích. www.ostravainfo.cz Nej káva Má se káva sladit? Správná káva by se sladit neměla. Cukr mění kávě chuť. Ideálem je hledat kávu, která vám chutná bez cukru, než cukrem kávu kazit. Také jsem pil kávu s cukrem, dnes už si to nedovedu vůbec představit. jenom koupit si dobrou kávu. Kávová zrnka několika druhů jsme začali v našich kavárnách nabízet rovněž. A lidé se učí chodit si k nám pro kávu a pak si ji doma připravovat. přemýšlím, že tento typ kávy zavedeme. Sice ne pod názvem turecká káva, ale nazveme ji třeba zalévaná, ať její název vůbec nějak odpovídá základním principům její úpravy. Takže… nesladit! Všeobecně jsme tady naučeni pít kávu špatně. Kolikrát je hořká, takže cukrem lidé dolaďují chuť. S dobrou kávou cukr nepotřebujete. Je mezi kávami nějaká výjimečná záležitost. Něco na způsob vozů Rolls Roys nebo bílých tygrů? Jmenuje se cibetková káva. Lidé se dokonce na ni v našich kavárnách už začínají ptát. Cibetka je zvíře, které si libuje v kávových bobech. A to tak, že si vybírá jenom ty nejlepší. Ty sní, boby projdou jejím trávicím ústrojím. Za cibetkami pak chodí lidé a sbírají to, co z nich vypadne. Z natropeného se vyberou zrna …a to je cibetková káva. Jde doopravdy o zvláštní způsob, ale tím, že cibetka je tak vybíravá, tak se tvrdí, že taková káva je nejlepší na světě. A je pochopitelně i nejdražší. Čtvrt kila kávy stojí okolo dvou tisíc korun. Lze vůbec u nás sehnat? Lze. Ale musíte si dát pozor, abyste nenaletěl. Taková káva se prodává ve větších metropolích ve specializovaných obchodech s kávou. Káva, když se vypraží, by se měla do dvou až tří měsíců spotřebovat. Nabízet proto cibetkovou kávu v Ostravě, aby byla čerstvá a dobrá, to by byl při té ceně problém. Jak se díváte na boom domácích kávovarů? A to především s diskuzemi, jestli v nich lze připravit skutečně dobrou kávu? Kávovary by měly splňovat určité podmínky, mít při extrakci konstantní tlak minimálně 9 barů. A také odpovídající termostat, který drží teplotu vody na nějakých 89–93 stupních. Pak už stačí www.ostravainfo.cz Cibetka je zvíře, které si libuje v kávových bobech. A to tak, že si vybírá jenom ty nejlepší. Ty sní, boby projdou jejím trávicím ústrojím. Co klasický turek? Je vůbec ještě společensky únosné bavit se o kávovém lógru zalitém vroucí vodou? Turek? To je u nás nesmrtelná káva. Samozřejmě, turecká káva se dělá úplně jinak, Češi si pouze tento typ kávy tak nazvali. Sám si turka občas dám. Jednak je v tom tradice, jednak je to opravdu pecka. Spousta lidí si myslí, že kofeinově je nejsilnější malé espresso. Ono je nejsilnější, ale chuťově. Jde o tukový výluh, který, čím je koncentrovanější, tím je chuťově silnější. S kofeinem je to ovšem naopak. Čím menší množství kávy, tím menší množství kofeinu. Platí poučka, že čím déle je káva v kontaktu s vodou, tím více obsahuje kofeinu. Takže turek, ve kterém je káva po celou dobu konzumace, to je opravdu kofeinová darda. Nabízíte turka v Ostravance? Ne. Chtěli jsme lidi školit, že tak se káva nepije. Přiznám se ale, že čím dál více Takže nyní vlastně řešíte, jak turka pojmenovat? Přesně tak. Pravdou je, že se u nás pořád objevují lidé, kteří jsou velmi zklamaní, že jim tureckou kávu v Ostravance neuvaříme. Kdybyste měl nějakou kávu z vaší nabídky doporučit, která by to byla? Například cappuccino. Jde o malé espresso, do kterého je nalito správně našlehané mléko. Hodně záleží i na typu mléka. Pak ono „správné“ malé espresso. To kvůli vychutnání čisté kávy, aby si lidé potvrdili její chuť. A nakonec i filtrovanou kávu. Jde o klasicky překapávanou kávu. Dá se jí pít velké množství, aniž by to bylo náročné pro žaludek. Rád bych viděl, aby lidé u nás pili kávu obdobně, jak to vidíte ve světě. Ráno si dávají velké množství kávy a s postupem dne přecházejí na kávu menší, kde kofeinu už moc není a je spíše na vychutnání. 17 nej kniha Severské detektivky i ostravská historie Luděk Jičínský Luděk Jičínský je mezi ostravskými knihkupci pojmem. První knihkupectví spolu se svým kamarádem Jaromírem Struhalou otevřeli 1. června 1989 na tehdejší Dimitrovově, dnes Nádražní ulici. Do Artfora, byť na jiné adrese v centru města, se chodí v Ostravě pro knihy i po téměř čtvrt století, které od těch dob uplynulo. Luďku, je nějaká kniha v roce 2012, která z polic Artfora zmizela neobyčejně rychle? Takovou knihou je například román Kateřiny Tučkové Žítkovské bohyně. Prodali jsme tři desítky kusů, což je na naše knihkupectví celkem dost. Další takovou publikací je kniha fotografií ostravského fotografa Květoslava Kubaly Mizející Ostrava. A nelze vynechat ani titul O smrti a znovuzrození. Kniha vychází z tibetského konceptu pohledu na umírání, smrt i reinkarnaci. Pak jsou tituly, které se tradičně dobře prodávají prakticky stále jako Doba jedová nebo Čtyři dohody. Jsme částečně zaměřeni na esoteriku, takové tituly se u nás prodávají 18 více. Pokud jde o dětskou literaturu, pak se stále dobře Finfárum od Jana Wericha. Už jsi zmínil Kubalovu Mizející Ostravu, je kromě fotografií zájem i o regionální texty? Na regionální literaturu se zaměřujeme hodně. Vzpomínám si, jak v polovině 90. let Archiv města Ostravy spolu s magistrátem vydal Dějiny města Ostravy, tak to bylo zjevení. Nic podobného léta nevyšlo. I když Luděk Jičínský • ostravským knihkupcem se stal v roce 1989 • je hercem ostravského souboru Bílé divadlo • v jeho knihkupectví možno nalézt beletrii, knihy o filozofii, historii a alternativní medicíně a relaxační hudbu • doporučuje cokoli od norského autora jménem Jo Nesbø šlo o objemnou a rozsáhlou knihu, zmizela okamžitě. Přestože i tehdy byla její cena poměrně vysoká. Myslím si, že kdyby se vydala znovu, určitě se dva až tři tisíce kusů ještě prodají. I když asi ne tak rychle. Vše je hodně o penězích. Pěknou řadu knih s regionální tématikou nyní vydávají památkáři. Vyšla například Architektura města Ostravy, což je pěkná kniha na křídovém papíru a prodává se kolem pětistovky. Jenže dříve jsme prodávali tyto knihy dvě až tři měsíčně, nyní prodáme dvě až tři ročně. A vůbec to není tím, že by snad byl trh nasycen, nebo že by lidé neměli zájem. Cena je bohužel jedním ze základních vodítek, podle kterých se člověk rozhoduje. Navíc u těchto regionálních titulů si lidé myslí, že když byla kniha k mání už před půl rokem, mohou s její koupí ještě nějaký ten měsíc klidně počkat. I když obecně lze říci, že zájem o tématiku Ostravy je stále větší. Existuje podle tebe nějaké racionální vysvětlení? Takový zájem mne nepřekvapuje. Lidé, kteří tady léta žijí, mají o problematiku Ostravy stále zájem, protože dříve se k těmto tématům nebylo jak dostat. Určitě jde www.ostravainfo.cz nej kniha A mladší generace už není tak zvyklá kupovat knížky. Knihkupectví tak dnes stojí na lidech, kteří mají o knihy buď veliký zájem, nebo mají dostatek peněz a jsou na nákup knih zvyklí. mluvit o jakési nenaplněnosti. Navíc v posledních pěti letech přicházejí pro knihy spojené s Ostravou a Ostravskem i ti, kteří v Ostravě dříve žili a později se odstěhovali. Přicházejí dokonce i děti takových lidí. Myslíš si tedy, že cena se stále více promítá do záměru koupit knihu? Obávám se, že ano. Navíc přichází nová situace, kterou zaznamenávám v posledních letech. Starší generace, učitelé či profesoři, byli zvyklí knihy kupovat. Klidně i dvě nebo tři týdně. Přece jenom nějaké platy tito lidé měli, takže peníze nebyly tak rozhodující. Jenomže, přichází velmi smutná věc. Mnozí lidé této generace spolu se stářím přestávají vidět. Je to vlastně tragedie. Jako knihkupce mne dříve vlastně nikdy nenapadlo, že taková situace může nastat. A mladší generace už není tak zvyklá kupovat knížky. Mladší pracují mnohem více s internetem a jinými médii. Knihkupectví tak dnes stojí na lidech, kteří mají o knihy buď veliký zájem, nebo mají dostatek peněz a jsou na nákup knih zvyklí. Podílí se na této situaci nějakou výraznou měrou i nástup elektronických čteček? Ani ne. Mluvil jsem na toto téma i s Jarkem Nohavicou, což je velký čtenář. A ten to řekl velice pěkně. Čtečku si pořídil, přestože má knížky rád. Ovšem když jede na nějakou delší koncertní šňůru, vezme si čtečku. Je to pro něj jednodušší, než tahat knížky. www.ostravainfo.cz Ovlivňují prodej také módní vlny? Velkou roli samozřejmě sehrává marketing a reklama. Například severské detektivky. Před nějakými patnácti lety vyšla kniha dánského autora Petera Høega nazvaná Cit slečny Smilly pro smích. Byla to jedna z těch klasických severských detektivek, ale tentokrát to tak nikdo nebral. Všichni říkali, že jde o úžasný román. O detektivce nebyla řeč. Pak až přišel Stieg Larsson s veškerým ohromným marketingem. A s ním se svezly i knihy, které vycházely dávno před Larssonem, jenže po nich neštěkl ani pes. Larsson tedy určitě změnil tvář knihkupeckých pultů. Je kromě severských detektivek ještě nějaká módní vlna? Dalším fenoménem jsou nejrůznější upírské příběhy na téma lidé zpoza hranice smrti. Jde dnes o velice populární ságy, které se nikdy v tak velkém množství nečetly. Čtou je mladí mezi dvanácti až osmnácti roky. Třetí fenomén je dán tím, že se dnes stále více lidí zajímá o způsob života, stravu nebo jak si pomoci, když nepomáhá věda. Taková knížka nazvaná Svět bez hranic s podtitulem Tajná havajská technika na vytváření hojnosti, zdraví, míru… se prodává stále dobře, byť vyšla už před čtyřmi lety. Pořídit pěkný podzimní či zimní román. Co doporučit? Cokoli od norského autora jménem Jo Nesbø, jde o opravdu kvalitní čtení. Pokud jde o jednotlivé knihy, pak Věk zá- zraků od Američanky Karen Thompsonové Walkerové. Jde o vyprávění jedenáctileté dívky, které popisuje události kolem sebe. Zpočátku jsem měl k té knize nedůvěru. Ale pak mne dostala. Dívka popisuje, jak se něco podezřelého děje se zeměkoulí a čas se zpomaluje. Dny se prodlužují, nastávají problémy… Příběh se člověku dostane tak pod kůži, že i já jsem až začal pochybovat, jestli se něco podezřelého se zeměkoulí neděje. Knížka mne hodně zasáhla. Třetí tip je na knihu Britky Ruth Rendellové Portobello. Jde o společenský román z Londýna. Autorka má obrovský talent vykreslit každodennost. Čtenář knihy si uvědomí, že i on sám má určité vzorce, způsoby chování, drobné závislosti a podobně. Zná se také s nejrůznějšími lidičkami, z nichž někteří jsou na sociálním dně, někteří zase bohatší…Pak už stačí jen dotek, někdo se s někým potká a dochází až k fatálním následkům. Úžasné čtení. O mizejících knihách a poznávacích znacích Knihy mizí knihkupcům z pultů i jinak, než jen klasickým prodejem. Luděk Jičínský, který prodává knihy téměř čtvrt století, o tom ví své. Jednu dobu knihkupectví Artforum celkem pravidelně navštěvoval starší seriózní pán. S novou krabicí od bot v podpaží. „Nikdo z nás si toho nevšiml. Vypadalo to tak, že před návštěvou knihkupectví si jen koupil nové boty. Kdo by tomu věnoval pozornost,“ vzpomíná Jičínský. Jenomže muž nedotáhl svoji propracovanou fintu do konce. S tou samou krabicí zašel také o pár ulic dál až do antikvariátu Jičínského dlouholetého kolegy z Artfora Jaromíra Struhaly. „Jarda mi pak rychle volal, že je u něj chlap, co mu nabízí nové knihy evidentně z Artfora a vyndává je jednu po druhé z krabice od bot,“ líčí Jičínský způsob, jak byl krabicový zloděj odhalen. Mimochodem, ostravští antikváři většinou poznají, která kniha je z kterého ostravského knihkupectví. Vodítkem bývají místa, kde je tužkou napsaná cena knihy. Jedni knihkupci píší cenu knih dopředu dolů, jiní zase na zadní stránky knih nahoru. Samozřejmě, dokázat prodávajícím v antikvariátech, že knihy předtím ukradli prakticky vedle v knihkupectví, je téměř nemožné. „Někdy se mi i vyplatí levně od antikvářů vykoupit knihu zase zpět,“ krčí rameny knihkupec Jičínský nad realitou doby. 19 nej film Daniel Krzywoň 7 dní hříchů 7 dní hříchů. To je název nového českého filmu, natočeného podle skutečných událostí v někdejších Sudetech. Premiéru měl letos v listopadu. Hodně mimořádný je film mimo jiné tím, že jej z velké části vyrobili lidé z Ostravy. Hlavním producentem se stal Daniel Krzywoň, někdejší fotoreportér, ale také horolezec, režisér a kameraman dokumentárních filmů. Stát se producentem filmu, to zní samozřejmě velice dobře. Ale málokomu se něco takového povede. Jak se to povedlo tobě? Dostat se jakkoli k filmu je u nás téměř nemožné. Filmy vyrábějí uzavřené skupiny lidí. Na Moravě prakticky žádná produkční filmová společnost neexistuje, vše se dělá z Prahy. Na filmech pracují lidé se zavedenými vazbami a vztahy, a to možná i po několik pokolení. Navíc u filmu panuje téměř vojenská hierarchie. Aby se člověk dostal někam výš, musí dlouho čekat. Mně se čekat nechtělo, proto jsem do toho skočil rovnou. Kdy jsi do toho rovnou skočil? Ten nápad přišel od mého kamaráda, spisovatele a scénáristy Josefa Urbana z Opavy. Přesvědčoval mne několik let, ať jdeme do hraného filmu. Mně to připadalo jako absurdní nápad: to přece není možné, abychom dělali hraný film z Ostravy. Na to určitě neseženeme prachy. Místní struktury neprostřelíme a v Praze nikoho neznáme. Zdálo se mi, že to prostě nejde. Ale Josef pořád trval na svém. Tak jsme začali jakoby první kroky a najednou zjistili, že už máme první část peněz. Že se vlak rozjel. Jenomže jsme netušili, že v tom vlaku pojedeme skoro čtyři roky, než film dokončíme. Evidentně se natáčelo v hodně drsných podmínkách. Stačí si poslechnout herce i lidi ze štábu. Chtěli jsme vše natočit v původních autentických sudetských lokacích. To znamená Jeseníky, Králický Sněžník, Rychlebské hory. V místech, kde ještě nestojí přivaděče na mobilní telefony a na domech nejsou moderní Bramac střechy. Ta místa jsme vybrali a začali přizpůsobovat logistiku. Ukázalo se, že jsme si vybrali tu nejtrnitější cestu. Běžně se to dělá tak, že si filmaři někde za Prahou pronajmou statek a předstírají, že je tam všechno. Jenže my jsme každopádně chtěli, ať se natáčí u nás, v našich horách, ať je film pravdivý. Takže žádná kamufláž za Prahou… To ne. Ale také jsme za to zaplatili. Jeden rok bylo v Jeseníkách tolik sněhu, že jsme se na vybrané lokace vůbec nedostali. Další rok ještě v květnu mrzlo a do toho pršelo. Po rozmoklých loukách šlo jezdit jen vojenskými auty. Umíš si představit, jak vypadala v těchto podmínkách doprava stovky členů komparzu a dalších šedesáti lidí ze štábu. Navíc, když mrzne, musí se brát další stany včetně horkovzdušných fukarů. Je třeba hodně suchého oblečení, aby herci při převlékání nedostali zápal plic. Počasí vše dost komplikovalo. Utrpení se dostávalo do tváří našich aktérů. Myslím, že je to na tom filmu vidět. Měl jsi někdy hodně kritický okamžik, že řekneš dost a všechno zabalíš? To se nedá. Nic takového si člověk nesmí připustit. Je to jako jízda na tygrovi, ze kterého se nesmí spadnout. Jinak bych zůstal s obrovskými dluhy, odepsaný až do smrti. Něco podobného se stalo už mnohým. Nejde ani pomyslet na to, že by natáčení dál nešlo. Naše finanční situace byla místy skutečně napínavá. Jenže natáčecí den stojí 400 tisíc korun, plán musí být splněn. 20 www.ostravainfo.cz nej film Řekli o natáčení: Vica Kerekes: Pro mě tohle natáčení bylo jedno z nejkrásnějších, protože mám ráda role, kde mohu pracovat nejen duševně, ale mohu do role zapojit i fyzično. Například jsem musela v lese běhat bosá celé dny. Točili jsme i v lágru, venku v chladu a v horách a v blátě, což bylo dost náročné, když jsem na sobě musela mít jen lehké šaty. Ondřej Vetchý: Panovaly extrémní podmínky. Z natáčení se budu vzpamatovávat ještě hodně dlouho. Kdybych neměl takovou fyzičku, tak by to se mnou fláklo. Angažovali jste také ostravské hudebníky… Ano. Chtěli jsme, aby podíl ostravských umělců byl co největší. Proto jsme oslovili hudebního skladatele Borise Urbánka, který složil původní filmovou hudbu. Tu pak nahrál symfonický orchestr Janáčkovy filharmonie Ostrava. Vznikla tak krásná původní filmová hudba. Rovněž ostravský byl i štáb? Více než polovina. Štáb měl asi sedmdesát lidí, z Ostravy pravidelně jezdila natáčet čtyřicítka lidí. Byli to také horolezci a vodáci, co se známe už třicet let. Jsou zvyklí na tvrdé horské podmínky a spoustu si toho odpracovali. V novinách pak vycházely články jako že parta kanoistů a horolezců se rozhodla natočit v Jeseníkách film. Jiří Chlumský, režisér: Bylo to to nejnáročnější natáčení, které jsme kdy zažili. Roli sovětského majora, který vládne na Šumpersku, má Fjodor Sergejevič Bondarčuk. Jak jste zrovna jeho přiměli, aby se na projektu podílel? Fjodor Sergejevič Bondarčuk je v Rusku Herecké obsazení je hodně hvězdné. Ondřej Vetchý, Vica Kerekes, Norbert Lichý, Jiří Schmitzer... Je hodně složité angažovat taková jména? Když člověk sežene 40 milionů na film, pak už herce nějak přemluví. Zajímavé to bylo s Vicou. Když s námi začínala točit, byla prakticky neznámou slovensko-maďarskou herečkou. Jenže mezitím se z ní stala hvězda. Musím ocenit, že u nás natáčela za dobré slovo a původně domluvený honorář. velmi populární, opravdová hvězda. My jsme chtěli film podle skutečných událostí. Jistý major Uvarov byl tehdy skutečně velitelem šumperského vojenského okruhu, Češi i Němci u něj nacházeli zastání. Řešili jsme otázku, koho do role obsadit, aby mu šlo věřit. Těžko říct, jak k tomu vlastně došlo, ale jednoho krásného dne byl prostě Bondarčuk v Praze na letišti. Musel hodně slevit z požadavků původně zaslaných jeho lidmi. Což byl astronomický honorář, přistavený Mercedes typu S nebo pětihvězdič- www.ostravainfo.cz kový hotel. Mercedes se ještě pronajmout dá, ale pětihvězdičkový hotel v Králíkách? Vyloučeno. Naštěstí jsme si s Bondarčukem padli do noty. Odvedl si svoje a my máme ve filmu velkou hvězdu. Vrátí se vám všechny ty peníze utracené v jesenických horách? Skoro žádný český film se nezaplatí jenom z české distribuce. Nyní usiluje i o distribuci do Německa a do Ruska. K tomu, aby se film ujal, je potřeba velkého jména, a tím je právě Bondarčuk. V jeho angažování samozřejmě byla obchodní politika. Ale jeho role je velkým obohacením toho filmu. To bezesporu. O vhodnosti námětu – dění na konci války v Sudetech – jsi nikdy nepochyboval? Josef Urban, autor scénáře filmu, už dříve napsal román Habermannův mlýn. Urban byl jedním z prvních autorů po revoluci, kteří citlivé sudetské téma otevírali. Přijde mi to jako téma hodně důležité. Jde o objevování naší minulosti. O filmu: Tento příběh se skutečně odehrál na Šumpersku v květnu 1945. Útěk Agnes (Vica Kerekes), německé manželky českého lesníka Jana Olšana (Ondřej Vetchý), je zahalen tajemstvím. Jen ona sama ví, kdo a proč ji hledá. Je konec války, doba je zlá a do pohraničí se vracejí Češi z vnitrozemí, vznikají gardy a přicházejí vojáci. 21 nej foto Fotosoutěž OIS ve spolupráci s SPŠS v Ostravě a Asociací SŠ klubů ČR Ostravský informační servis připravil pro amatérské i profesionální fotografy zajímavou příležitost, kterou byla fotografická soutěž na téma současná Ostrava. Výsledkem pětiměsíční soutěže se stane nová pohlednice, která se bude prodávat na pěti pobočkách OIS. Soutěž trvala od dubna do září 2012 a na adresu Ostravského informačního servisu dorazily dvě stovky fotografií. Mnohé z nich byly v listopadu vystaveny ve foyeru Nové radnice. Ty nejlepší fotografie vybrala porota, ve které nechyběl ani profesionální ostravský fotograf Martin Straka. Zde jsou jeho komentáře k jednotlivým vybraným fotografiím: Radnice U této fotografie rozhodl autorčin nápad a vtip. Vtip ve fotografii mám osobně velmi rád a kolegové z poroty měli při hodnocení stejný názor. Záběrů radnice či její věže jsou doslova mraky, od profesionálů, amatérů, turistů… Ovšem Kristýna Powerová přišla s obrázkem, který v tom množství ostatních doslova zasvítil. 22 www.ostravainfo.cz nej foto Torzo mostu Obrázek tohoto zvláštního technického útvaru může vyvolat množství asociací. A to není málo. Černobílé provedení je působivé a jakkoli na fotce není živé duše, záběr má v sobě drama. A já si díky obrázku připomněl Jana Balabána, který o mostu-nemostu, poutavě psal v jednom ze svých textů. List a šachta Kouzlo obrázku listu s těžní věží v pozadí přiblížil jeho autor Tomáš Janů v samotném názvu. Ano, jde o „Podzimní industriální romanci.“ Sám se o podobné záběry průběžně pokouším a dobře vím, jak to není snadné. Fotografie navíc působí tak, že mohla vzniknout před iks lety stejně jako v současnosti a to se mi vždy líbí. Kostel... Jedna z ostravských klasik, pohled přes Katedrálu Božského Spasitele, Dolní oblast Vítkovice až po Beskydy. Klasika, ale musí se umět a musí se počkat na dobré světlo. V tomto případě se vše sešlo, takže místo mezi vítěznými fotografiemi má autor zasloužené. inzerce Společnost Ostravský informační servis, s.r.o. auditujeme již sedmým rokem Provádíme: Audity účetních závěrek Audity dotací Daňové poradenství Vedení účetnictví Specializujeme se na nestátní neziskové organizace Daně a audit s.r.o. Mariánské náměstí 480/5 709 00 Ostrava – Mariánské Hory www.ostravainfo.cz Tel.: 596 620 441 E-mail: [email protected] www.daneaaudit.cz 23 nej DŮM Cyril Vltavský Architektura se nedá změřit Od 1. ledna 2009 je Ing. arch. Cyril Vltavský hlavním architektem města Ostravy. Jednou z mnoha jeho povinností je i účast v porotě, která vybírá ten nejlepší dům ve městě. Soutěž se příznačně jmenuje Dům roku a koná se každoročně již od roku 1994. Pane architekte, můžete popsat mechanismus, kterým je takový nejlepší ostravský dům vybírán? Soutěž, kterou vyhlašuje město Ostrava, nechce konkurovat soutěžím vyhlašovaným odborníky na architekturu anebo design. Takové soutěže ponecháváme architektům, jejich komorám, či jejich odborným sdružením. Cíl, který si ostravští zastupitelé vytýčili, když tuto soutěž vyhlašovali vůbec poprvé, byl prostý - podpořit výstavbu na území města. V té době totiž vznikaly nové stavby jen velice sporadicky. Soutěží se snažíme oslovit nejenom projektanty a architekty, ale především investory staveb v Ostravě. Soutěž Dům roku je zjednodušeně o tom, že město pouze nepřihlíží tomu, jak se stavebníkům daří realizovat svá díla, ale snaží se je motivovat a ty nejzdařilejší stavby oceňovat a současně tak i propagovat. Kdo vlastně o konečných výsledcích rozhoduje? S ohledem na cíl soutěže není v hodnotící porotě převaha odborníků, jak tomu bývá v obdobných soutěžích. A to záměrně. Není tajemstvím, že se v posledních letech poměrně značně odlišují názory řekněme laické veřejnosti od názorů architektů na podobu budoucí zástavby. A to jak například té rodinné, tak i staveb občanské vybavenosti nebo bytových domů. Jistě jste zaregistrovali stavby, které jsou z hlediska architektury bezpochyby zajímavými, ale veřejnost se s nimi neztotožnila a nepřijala je. Samozřejmě, u některých to může být Soutěž Dům roku je ve zkratce o tom, že se město Ostrava snaží podpořit kvalitní zástavbu na svém území. Ing. arch. Cyril Vltavský • od roku 1987 pracuje na útvaru hlavního architekta • od 1. 1. 2009 je již čtvrtým hlavním ostravským architektem města • s oblibou hraje tenis a lyžuje • narodil se v roce 1963 v Dačicích i tím, že se jejich tvůrci snaží architekturu posunout zas o kousek dál a používají tak výrazových prostředků, které třeba nejsou pro veřejnost v tuto chvíli srozumitelné. Proto se soutěž Dům roku snaží o to, aby mezi těmi, kdo budou přihlášené stavby hodnotit, byli i zástupci (použijme výraz) laické veřejnosti, tj. ti, kteří budou s novými stavbami každodenně žít a potkávat je. To je, myslím si, poměrně zásadní rozdíl oproti odborným architektonickým soutěžím. Proto v porotě zasedají po boku nezávislých odborníků z řad architektů i zástupci městských obvodů, samosprávy a magistrátu města. Porota pak jednotlivé stavby, přihlášené do soutěže, jednotlivě navštíví a pečlivě hodnotí. Je již téměř samozřejmostí vášnivá a téměř nesmiřitelná diskuse nad jednotlivými stavbami. Je také velice zajímavé sledovat odlišný pohled architektů a nearchitektů na ně. Jaká si při tom objíždění novostaveb kladete kritéria? Obtížnost hodnocení je v tom, že soutěž má pouze jediný titul - Dům roku - a nedělí se, na rozdíl od jiných soutěží, na další kategorie typu rodinný domek, průmyslová stavba a podobně. O to je práce poroty složitější. Komise tak musí rozhodovat například mezi drobnými rodinnými domky, administrativním areálem nebo zdařilou rekonstrukcí. Vlastně nejdůležitějším kritériem, které si soutěž stanovila, je najít dům, který co možná nejvíce přispěl k rozvoji města. Může se pak i stát, že titul Dům roku nezískají stavby, které naopak bodují v odborných architektonických soutěžích. Příkladem je třeba naše poslední volba, kdy se Domem roku 2011 stala alternativní scéna Divadla loutek. Dalo by se diskutovat o tom, zda nová budova společnosti Dalkia (Obchodní a administrativní centrum Biskupská) blízko Sýkorova mostu není progresivnější architekturou. Ale význam Divadla loutek jednoznačně přesa- 24 www.ostravainfo.cz nej dům huje území města Ostravy. Proto divadlo v soupeření o titul přeskočilo budovu společnosti Dalkia, i když ta je možná z pohledu architektury dál. Myslím, že obdobná dilemata panovala i o rok dříve, kdy se Domem roku 2010 stal Apartmánový dům Landek v Petřkovicích. Ano. To souvisí s již zmiňovaným cílem soutěže. Porota tehdy ocenila, že investor postavil apartmánový dům v části Ostravy, která je investory doposud jinak opomíjená. Pro Ostravu tak vznikla šance, že tato stavba na sebe může navázat další a být tak zárodkem jejího rozvoje v této oblasti. Proto také v roce 2010 porazil Landek obytný dům Městská brána, který stojí v centru města a který získal z hlediska architektury vysoká ocenění. Ale vraťme se k poslednímu ročníku. Obdobně obtížně se například vzájemně posuzovaly výrobně administrativní projekt Transl na ulici Roháčové a skupina nových domů poblíž Sýkorova mostu, (již zmiňovaná budova Dalkia a sousedící poliklinika Kostelní. Mimochodem budova polikliniky ukazuje citlivou dostavbu proluky v historickém jádru města. Jakou roli u nově vzniklých staveb útvar hlavního architekta zastává? Veřejnost vnímá útvar hlavního architekta jako místo, kde se rozhoduje o tom, které stavby se postavit smí a které ne, které jsou „hezké“ a které naopak. Pravda je ovšem jiná. Ty tam jsou doby, kdy o podobě jednotlivých domů rozhodoval útvar hlavního architekta spolu se stavebními úřady. Po- www.ostravainfo.cz volování staveb je komplikovaný proces, do kterého vstupuje nespočet dotčených orgánů, včetně veřejnosti. Naším hlavním úkolem je pořizování územního plánu města, který stanoví základní koncepci jeho rozvoje. Současně se vyjadřujeme ke všem stavbám v rámci jejich povolování, zda tento územní plán respektují. Nedělejme si ale iluze o tom, že ten umí vždy zabránit nekvalitní zástavbě, či špatné architektuře, byť se v novém územním plánu o takovou možnost snažíme. Architektura se nedá změřit. Měla by vždy ale nějakým způsobem provokovat. Už jenom proto je velice obtížné si představit, že by nějaký úřad předem dělal selekci a hodnotil, která architektura kvalitní je a která nikoliv a který dům povolí a který ne. Na druhou stranu se ale město nemůže vzdát možnosti do procesu staveb aktivně vstupovat a chránit se před nevhodnými a zdůrazněme nevratnými zásahy do něj. To ovšem asi neplatí jen v Ostravě. Stále hledáme ten nejvhodnější způsob, zda vůbec nebo jak, či do jaké míry regulovat budoucí zástavbu tak, aby regulace neodrazovala investory a přitom pro ně bylo naše město přitažlivé. Naše poznatky konfrontujeme i se zkušenostmi a postupy zahraničních Ostravě srovnatelných měst. Jejich postupy a zkušenosti jsou těm našim velice obdobné. založením nebo polohou. Ostrava je v posledních letech městem velice dynamickým. Před ekonomickou krizí prožívala stavební boom a byla po Praze nejrychleji se rozvíjejícím městem, kde se o možnost investovat a stavět v něm předháněli významní zahraniční investoři. Bezesporu se jedná o výsledek poměrně citlivé a profesionální práce města a jeho úřadů. Asi nyní nelze nezmínit Novou Karolinu. Stavba Nové Karoliny bývá poměrně často diskutovaná. Někdy pochvalně, jindy naopak kritizovaná. Jedná se o rozsáhlý projekt nové zástavby v místě, kde se nedařilo mnoho desítek let cokoli postavit. Nejvhodnější způsob jeho zastavění hledalo město formou urbanistických soutěží. Jedna z prvních soutěží proběhla již v roce 1987 a ta poslední mezinárodní pak v roce 2000. I přes nespornou kvalitu vítězných návrhů se nikdy nepodařilo zajistit investora, který by vítězné návrhy realizoval. Prožívá nyní z vašeho pohledu Ostrava výjimečné období, pokud jde o stavební ruch? Ostrava je bezesporu výjimečné a specifické město. To nejen svou historií, ale i svým 25 nej dům le mne zcela zásadně změní nebo budou rekonstruovány budovy tzv. trojhalí. Proto se město rozhodlo opustit dosavadní hledání nejvhodnějšího urbanistického řešení a nahradit jej tentokráte hledáním nejvhodnějšího investora, který území, spolu se svými architekty, využije pro zástavbu dle podmínek města. V těchto dnech se pomalu dokončuje první etapa tohoto v současné době největšího stavebního záměru tohoto druhu v republice. O podobě jednotlivých domů nebo urbanistickém řešení jistě můžeme diskutovat, ale musíme taky ocenit, že současný investor svým slibům dostává, i přesto, že jsme v hluboké ekonomické krizi. Na Nové Karolině dnes stojí kus města. S konečným hodnocením, zda se tato realizace nakonec zapíše do dějin našeho města pozitivně nebo naopak, si ale musíme počkat až do kolaudace posledního domu, ulice nebo zasazení posledního stromu. V tuto chvíli je realizovaná teprve počáteční fáze a čekají nás zde ještě významné stavby, které území ještě dotvoří a vytvoří architektonické a pohledové dominanty, vzniknou nové ulice. Například u dnešního sjezdu z Frýdlantských mostů, v prostoru mezi novou zastávkou tramvaje a obchodním objektem má vzniknou nová výšková budova, která dojem z celého prostoru pod- U nedalekého Gongu, což je další velká stavba těchto chvil, je ovšem výsledek nejspíše znám. Kdo viděl, hovoří s uznáním. Gong je stavbou, která je veřejností vnímána většinou pozitivně. Jistě je to i pro citlivé architektonické řešení, které je typické pro jejího autora, kterým je uznávaný architekt Josef Pleskot. Je to architekt, který umí oslovit veřejnost, umí být vnímavý a na druhou stranu ale i velice kritický. Je to osobnost, která umí spolupracovat s úřady, ale i majitelem Dolní oblasti panem Janem Světlíkem a získat ho pro své představy, kterými této části města postupně vtiskává nové osobité kouzlo. Je zde nutno říct, že Dolní oblast, tak jak je prezentována a Gong by nevznikly a vzniknout nemohou bez přístupu a nadšení jejího majitele, pana Světlíka. Souhra mezi architektem a investorem zde musí být opravdu velice úzká. Kdy bude v Ostravě znám Dům roku 2012? O vypsání každého ročníku této soutěže musí rozhodnout zastupitelstvo města. Pokud se tak koncem roku zastupitelé rozhodnou, pak si budou moct zájemci podávat své přihlášky po novém roce. Nový vítěz by měl být znám v květnu či červnu roku 2013. Ostravské Domy roku 1994–2010 1994 – Československá obchodní banka, Hollarova ulice 1995 – Budova společnosti ICEC, Sokolská ulice 1996 – Integrovaný dům /Úřad práce/, ulice 30. dubna 1997 – Finanční úřad Ostrava 2, Horní ulice 1998 – Krytý stadion Poruba, Porubská ulice 1999 – Divadlo loutek, Pivovarská ulice 2000 – Divadlo Antonína Dvořáka, Smetanovo náměstí 2001 – Budova CK Fischer, Jiráskovo náměstí 2002 – Dům knihy Librex, Smetanovo náměstí 2003 – Multifunkční budova Piano, Technologická ulice 2004 – Budova Liftcomp, Záhumenní ulice 2005 – Budova Merko, U Řeky 2006 – Budova bextra, Místecká ulice 2007 – Nádražní budova Ostrava Svinov, Peterkova ulice 2008 – Hotel Park Inn, Hornopolní ulice 2009 – Budova Elstav, Výstavní ulice 2010 – Apartmánový dům Landek, U Nemocnice Výsledky posledního ročníku Dům roku 2011 Titul Dům roku: – Alternativní scéna Divadla loutek Ostrava Odměnu získalo v pořadí druhé vyhodnocené dílo: – Poliklinika Kostelní Čestné uznání bez určení pořadí: – Výrobně administrativní objekt Transl – Administrativní budova Otazník – Obchodní a administrativní budova Biskupská 26 www.ostravainfo.cz HON NA OSOBNOSTI Konference: Ven z krabice 3 øVŮDCE, FÜHRER, LEADER ø vs. øFIREMNÍ DREAM TEAM øFYZICKÝ VZHLED V KARIÉŘE øODVRÁCENÁ STRANA OSOBNOSTI 013 14. 3. 2 A H PRA 013 21. 3. 2 A V A OSTR 013 11. 4. 2 BRNO Motto: Jiné pohledy na byznys a lidi v něm Pro více informací kontaktujte Marka Vegrichta, [email protected], t: 734 445 842 www.venzkrabice.cz www.ostravainfo.cz 27 O nás Střípky z historie Moravské Ostravy Z pohledu člověka milujícího město, ve kterém žije, patří Moravská Ostrava k nejkrásnějším a nejzajímavějším městům Moravy. Někdo s tímto názorem možná nebude souhlasit, jisté je však jedno: rozhodně je to město plné paradoxu. Pro mnoho obyvatel České republiky stále Černé město, ač se řadí k místům s největší plochou zeleně na obyvatele. Pro jiné Město kdesi na severu, ač geograficky leží jižněji než Praha. Hornické město, kde potkáte v ulicích horníka s typickým make-upem - tedy černě podmalovanýma očima. Co na tom, že se tu již 18 let netěží. Počátky toho úžasného města se kladou do 13. století. Z této doby pochází první písemná zmínka o městě v závěti olomouckého biskupa Bruna ze Schauenburgu, který je pokládán za jeho zakladatele. Závěť je tedy zároveň jakýmsi křestním listem města. Byly do něj vkládány velké naděje pramenící z polohy na zemské obchodní stezce při hranicích s Polskem. Bruno zajisté tušil, jak významné město zakládá a třeba proto se Ostrava dodnes honosí například mimořádně velkým obdélným náměstím! Ale až do 19. století se zdálo, že se mýlil. Moravská Ostrava se jevila jako městečko, kde se zastavil čas. Město se ničím nelišilo od jiných. Vedle řemeslné výroby – soukenictví, tkalcovství a krejčovství bylo významnou složkou hospodářství výnosné rybnikářství. Kolem náměstí se tísnily nízké patrové domy na stejných parcelách, jaké ve 13. století vyměřili středověcí lokátoři a zakladatelé města. Nikdo by tehdy nevěřil, že již za pár desítek let se město změní k nepoznání, že Ostrava se stane velkoměstem a svou velikostí překoná Opavu i Olomouc. Po nálezu uhlí v roce 1763 se arcivévoda Rudolf Jan v roce 1828 definitivně rozhodl pro výstavbu vysokých pecí ve Vítkovi- Soutěžte s informačním centrem Soutěžní otázka: Kdy byla založena Moravská Ostrava? ……………………….....……………………..……. Anketní otázka: (nepovinná) Kterou službu u nás postrádáte? ………………………………….......…………..……. Soutěžní lístek odevzdejte na kterékoli pobočce Ostravského informačního servisu. Losování ze správných odpovědí proběhne 28. 2. 2013. Šest výherců bude zveřejněno na www.ostravainfo.cz a na našem facebooku. Vyhrát lze víno, knihu i poukaz do kavárny. Jméno: ……………………………………….......…………...................................………………….. Kontakt (e-mail, telefon): ……………………..................................……………………………. Odevzdáním formuláře dává účastník v souladu se zákonem č. 101 /2000 Sb. v platném znění, správci údajů tj. společnosti Ostravský informační servis, s. r. o., se sídlem Ostrava, Moravská Ostrava, Jurečkova 1935/12, PSČ 702 00, IČ 26879280, souhlas se zpracováním svých osobních údajů uvedených na formuláři za účelem účasti v soutěži, předání ceny v soutěži a uveřejnění jména v případě výhry. Doba udělení souhlasu je omezena dobou trvání soutěže a zveřejnění jejich výsledků. 28 cích. Posléze se majitelem Vítkovických železáren v roce 1835 stal Salomon Mayer Rothschild. Ten také financoval výstavbu Severní dráhy císaře Ferdinanda a dodávka kolejnic se stala nejvýznamnější zakázkou železáren. Od této chvíle rozvoj Ostravy už nedokázal nikdo zastavit. Periferní končina se změnila v prosperující průmyslovou oblast a z někdejší nepatrné obce se stává významné středisko uhelného dolování a těžkého průmyslu celé habsburské monarchie. Ostravané mohou být také pyšní na své rodáky, od těch dnes veřejnosti velmi dobře známých jako jsou Jaromír Nohavica, Ivan Lendl, Zdeněk Jirotka, Věra Chytilová až po méně známé, přesto neméně významné, mezi něž patří např. filmový režisér Karel Reisz, stavitel Felix Neumann a mnoho, mnoho dalších. Dnešní Ostrava se „zazelenala a rozkvetla“. Těžký průmysl je už téměř minulostí. Město má sice ještě zvláštní vůni po uhlí a železe, avšak dnes již „jen“ v podobě technických skvostů – bývalých dolů a hutí, tak charakteristicky určujících a zdobících jeho panorama. Ale chlubí se nejen jedinečnými technickými památkami. Nabízí kulturní vyžití v řadě divadel, galerií a koncertních síní. Ostrava se „rozezněla a rozezvučela“ řadou festivalů a hudebních produkcí - namátkou jsou to Janáčkův máj, Spectaculo Interesse, Svatováclavský hudební festival, Colours of Ostrava (který mimochodem letos poprvé překonal třicetitisícovou návštěvnost) nebo Shakespearovské slavnosti na Slezskoostravském hradě. Řekněte sami, kdo by takové město nemohl mít rád!? Mgr. Lucie Ochodková www.ostravainfo.cz o nás Ostravské suvenýry pro každého Taška V poslední době výrazně roste nabídka ostravských suvenýrů pro všechny příležitosti. V Ostravském informačním servisu si můžete vybrat od dárků drobných až po luxusní. Vaši mimoostravskou návštěvu určitě potěšíte některým z následujících suvenýrů. Magnet – otvírák Pivní džbánek – krýgl Karty Klíčenka – uhlí Magnet – Vítkovice Kniha Ostrava čtvero ročních období Medovina – sada Kouzelný hrnek Náramek foto: Hana Pískláková Mnoho dalších pořídíte na kterékoli z našich poboček a v e-shopu na stránkách www.ostravainfo.cz. www.ostravainfo.cz 29 nej výstava Ivana Štenclová Gigantické plechy s gigantickou návštěvou Ivana Štenclová je ročník 1980, vyrůstala ve vesnici na Opavsku a její díla jsou zastoupena ve sbírkách Národní galerie. Vystudovala Akademii výtvarných umění, později se přestěhovala z Prahy do Ostravy a stala se kurátorkou projektu Smalt Art Vítkovice. Do Ostravy tak přivádí autory zvučných jmen. Výsledky jejich umu letos viděly ve Vítkovicích tisíce návštěvníků zdejší smaltovny na Dni otevřených dveří 1. května a poté i na výstavě v galerii multifunkční auly Gong. V letech 2011 a 2012 jste se stala kurátorkou sympozia Smalt Art ve Vítkovicích. Jak se člověk k takové práci dostane? Poprvé jsem se Smalt Artu účastnila před třemi lety. Byla jsem jedním z vybraných umělců, kteří dostali prostor ve smaltovně týden tvořit. Velmi se mi tato práce líbila. Pan generální ředitel Jan Světlík mi 30 později nabídl možnost stát se kurátorkou dalšího ročníku. S radostí jsem přijala. Neměla jste obavy z toho, jak všechna ta atraktivní jména české výtvarné scény do Vítkovic dostanete? Obavy jsme měla velké, ale rovněž jsem v této příležitosti viděla šanci jak oslovit a přilákat jiné umělce, kteří by do Smalt Artu přinesli něco inovativního. Na dřívějších sympoziích dominovala abstraktní tvorba, ale já byla přesvědčená, že smalt není otázkou pouze plošné práce s barvou, nýbrž že zdatně obstojí i figurální malíř. Ukázalo se, že ano. Práce s touto technologií rozhodně není vyčerpaná. Tedy přeloženo pro laiky: na smalt lze provádět prakticky běžnou malbu… Ano. Navíc se skrz více výpalů dají barvy zajímavě vrstvit. Vše je samozřejmě značně složitější než klasická malba například akrylem či olejem. Ale při troše snahy jde ledacos. Práce se základními odstíny tedy není jedinou výtvarnou možností smaltu. Barvy lze míchat. Jaké jsou reakce předních českých výtvarníků, pánů Kunce, Střížka či Špaňhela a dalších na nabídku, že mají týden strávit v ostravské fabrice? Jsem přesvědčena, že čím víc se Smalt Art Vítkovice dostává do podvědomí laické veřejnosti, tím více se o něj zajímají i samotní umělci. O Smalt Artu je slyšet a informace do uměleckých kruhů pronikly. Rok od roku je tak o tuto akci výraznější poptávka. Malíři nyní oslovují mě. Ročník 2011 byl pro mě jednodušší, neboť jsem téměř všechny oslovené výtvarníky osobně znala. Věděla jsem, jak vzájemně a „společensky“ fungují. Letos jsem pozvala autory, z nichž jsem se s mnohými setkala poprvé až v Ostravě. Netušila jsem tedy, jaké mají potřeby, co preferují a naopak. Bylo to dobrodružné. Samozřejmě, některé umělce je potřeba přimět a přesvědčit. Například s Milanem Kuncem jsem si dlouho před tím, než Smalt Art odstartoval, vyměnili spoustu telefonátů. Milan se snažil na nejrůznější možné i nemožné technické věci doptat. Vysvětlovala www.ostravainfo.cz nej výstava jsem mu, že vše verbálně popsat nelze. Je to o osobní zkušenosti a prožitku. Myslím, že vše nakonec dopadlo výborně. Jak vlastně takový týden umělců ve fabrice probíhá? Umělci mají proplacené cestovné, hotel a dostanou nějaké to kapesné. Docházejí do smaltovny, kde se v daném týdnu nepracuje a zůstává zde jen několik členů místního zkušeného personálu. Pracovní doba není omezena a je možnost prakticky tvořit od rána do večera. Někteří po celém dni padají únavou. Na sympoziích se všeobecně člověk dostane do neutuchajícího tvůrčího tempa a elánu a má chuť za těch několik dní vyprodukovat co nejvíc. Obzvláště technologie smaltu výtvarníky pohltí. Není výjimkou, že ve smaltovně občas někdo i přespí. Je na světě nějaká srovnatelná umělecká akce, alespoň pokud se pohybujeme v oblasti smaltu? Pec v takovém rozměru, jakou máme k dispozici ve Vítkovicích, je pouze na třech místech světa. Umělecká práce se smaltem je samozřejmě možná i jinde než v Ostravě, avšak v mnohem menším měřítku. Na tomto sympoziu se jedná o velkoplošný smalt a v tom je tento projekt unikátní. Maluje se na plechy o rozměru až 2,5 krát 1,5 metru, což je na tuto technologii gigantické. Takovýto plech váží sto kilo, musí se s ním manipulovat pomocí jeřábů za účasti spousty lidí. Vůbec nejde o jednoduchou věc. Nakonec každé dílo projde výpalem při 800 °C. Výsledky pak visely od července do září ve výstavních prostorách Gongu. A to i během festivalu Colours of Ostrava. Máte představu, kolik vlastně zhlédlo výstavu lidí? Kolik že přišlo lidí na Colours? Třicet tisíc? Takže ze SmaltArtu se nejspíše stala v roce 2012 nejnavštěvovanější výstava v Česku… V přepočtu návštěvníků na den v průběhu festivalu Colours of Ostrava zřejmě ano… Výstava však zaznamenala velkou návštěvnost i poté, byť byl do Gongu komplikovanější přístup přes podnikovou vrátnici. Našli se i zájemci o koupi. Výstava slavila úspěch a dala smaltům jiný rozměr. Instalace v krásném prostoru galerie v Gongu a použití speciálně vyrobených blind rámů z dubového dřeva daly smaltům šmrnc. Maluje se na plechy o rozměru až 2,5 krát 1,5 metru, což je na tuto technologii gigantické. Takovýto plech váží sto kilo, musí se s ním manipulovat pomocí jeřábů za účasti spousty lidí. Díla prezentovaná na čistých bílých zdech vyzrála a vynikla. Dříve byly smaltované plechy každoročně instalovány před Novou radnicí. Výhodou smaltu je, že může být instalován venku. Přečká léta, nezničí ho světlo, voda, nedrží na nich dokonce ani graffiti. Nová galerie v Gongu ovšem pro Smalt Art znamenala další plus. Co se bude dít s díly dál? Jedna část zůstane ve sbírce Vítkovic, druhá část připadne umělcům. Jak hodnotíte okem výtvarnice Gong, novou galerii a vůbec všechny ty prostory přestavěného plynojemu? Poprvé nás celým Gongem v rámci Smalt Artu provedl sám pan ředitel Jan Světlík, a to i s patřičným výkladem. Celému projektu Dolní oblasti velmi fandím. Myslím, že je to skvělý vizionářský počin. Jsem mu nakloněna, obdivuji ho. Pracuje zde vynikající tým lidí a toto unikum u nás nemá obdobu. A něco podobného těžko hledat i v Evropě. A to nejen v měřítku, ale i v rychlosti s jakou vše vzniká. Gong, skvělý. Galerie? Perfektní. Výborný instalační prostor. Dobře se nám zde pracovalo. Opět něco jiného, než kdekoli jinde. V rámci této galerie se navíc dají představovat velkoplošné obrazy, které jsou jinde jen těžko vystavitelné. Opět jde o něco jedinečného. Vy jste rodačka z Opavy… Pocházím z vesnice u Opavy. Jmenuje se Chvalíkovice. Mnozí znají místní restauraci U Golema. Pokud jedete z Hradce nad Moravicí na Raduň, projedete právě přes Chvalíkovice… Jak jste se dostala do Ostravy? Náhoda a osud tomu chtěly. Našla jsem si v Ostravě přítele i ateliér a už jsem zůstala. Několik let zpátky jsem měla dilema, zda setrvat v Praze, kde jsem po studiích žila a všehovšudy zde strávila sedm let ane- www.ostravainfo.cz 31 nej výstava bo se vydat do Ostravy. Hodně lidí řeší opačnou otázku. Jsem ráda, že to se mnou dopadlo takhle. Ostrava je v mnohém unikátní. Praha je v mnoha věcech přesycená. Možná to tady v Ostravě zní zvláštně, ale mně se tady dýchá lépe než v Praze. Sedmička je pro vás asi důležitým číslem. Nejen, že jste byla sem let v Praze, ale sedm vašich obrazů také již odkoupila Národní galerie. Vzpomenete si, jak od vás kupovali první? To víte, že ano. Jak takový nákup Národní galerie probíhá? Že by najednou zazvonil telefon a mluvil k vám sám Milan Knížák? Ne, Knížák tedy nevolá, ale volají jiní. To asi musí být hodně dobrý pocit, prodat obraz do Národní galerie? Skvělý pocit. Povznášející, zavazující. První obraz ode mne tato instituce odkoupila ještě během mých studií na AVU. Vždy na konci roku je na akademii výstava klauzurních prací studentů, výsledky jejich celoročního snažení. Povolaní z Národní galerie tyto prezentace navštěvovali a občas i něco nakoupili. Mně se poštěstilo. A těch dalších šest? Tuším, že dva ještě Národní galerie koupila v rámci školy, další pak například na výstavě mladé generace. Sledujete ostravský výtvarný ruch? Výstavy v Domě umění a další zdejší projekty? Jsem jakási ostravská „naplavenina“, nestudovala jsem zde žádnou školu, nemám zde žádné přátelské vazby z minula, čímž se ve zdejších kuloárních kruzích příliš nepohybuji. Samozřejmě, s mnohými umělci se znám, místní ruch sleduji, pravidelně navštěvuji zdejší galerie. Je dobře, že jich v Ostravě v posledních letech několik přibylo. O čem podle vás vznik nových galerií svědčí? Že přece jenom jsou na umě- ní nějaké peníze? S penězi to vůbec jednoduché není. Ale podobně si stěžují galeristé v Ostravě jako galeristé v Praze. A přitom své podniky nezavírají a pořád fungují. Snad to příliš dramatická situace nebude a pevně věřím, že se blýská na lepší časy. Co čtyřkolka, o které se v souvislosti s vámi občas hovoří. Ještě stále na ní jezdíte? Projet jsem se byla nedávno. Ale volný čas teď věnuji raději mé roční dceři. Ale čtyřkolka stojí zaparkovaná v garáži a je připravená vyrazit. Právě nastal podzim, což je pro nás nejlepší období. Lidé v lesích už příliš nejsou, nikdo po nás nemává holí. Po nás… To znamená, že vás jezdí víc? Jezdíme i s přítelem, každý máme svoji čtyřkolku. Nejčastěji vyrážíme na Opavsko, ale skvělé terény jsou i v Klokočově, u Vítkova a jinde. Na motorce jste to už po lese zkoušela také? Zkoušela, ale byl to pro mne hodně nestabilní pocit. A byly i pády. Ale oficiální řidičský průkaz na motorku jsem si pořídila před dvěma lety, takže bych si k ní přece jenom chtěla najít cestu. Ale vidím to spíše na silniční stroj, už žádná dramata v terénu. Ivana Štenclová • studovala v letech 1999– 2005 na pražské AVU • v roce 2011 a 2012 kurátorka Smalt Art Ostrava • tématem jejích děl je nyní mateřství a dcera Zoe • profil na www.stenclova.cz 32 www.ostravainfo.cz nej kniha Anna Swiatková Za nejlepší knihou: nepodceňovat Shakespeara! Jedním z nejprodávanějších autorů roku 2012 v knihkupectví na ostravském Masarykově náměstí je William Shakespeare. Vedoucí knihkupectví Academia Anna Swiatková se tomu vůbec nediví. „Máme vyspělé čtenáře,“ konstatuje v rozhovoru, vzniklém v kavárně, která s knihkupectvím na jednom patře přímo splývá.. Zeptám se rovnou. Které knihy u vás v ostravské Academii měly v roce 2012 největší úspěch? Tak především kniha s názvem Kolaps a regenerace: Cesty civilizací a kultur. Kniha je pohledem třiatřiceti českých akademiků, humanitních vědců, přírodovědců a ekonomů na krize ve světě i u nás. Pojednává o úpadku říší staroegyptské nebo čínské, stejně tak se zabývá i rozpadem Československa nebo britského impéria. Vyšla v nakladatelství Academia. Momentálně je velký zájem o novou básnickou sbírku ostravského autora Petra Hrušky Darmata. Obdobné je to s dílem Jana Balabána. To se stále prodává velmi dobře. Lze něco usuzovat z toho, že si lidé v knihkupectví v centru Ostravy vybírají zrovna takový titul pojednávající o nejrůznějších krizích? Jde hlavně o dobře zpracované téma. Více autorů znamená také více pohledů. Ostrava není v tomto ohledu nijak výjimečná, kniha se dobře prodává i na dalších místech republiky. ných výtisků budou figurovat úplně jiná jména, než zrovna Shakespeare. V Academii máme vyspělé čtenáře. O komerci moc nestojí. I tak lze jistě zákazníkům vyseknout poklonu, když sáhnou zrovna po tlustém svazku s osmi stovkami stran… A to není zdaleka všechno. Kromě této knihy jde velice dobře na odbyt – možná překvapivě – publikace, které říkáme náš top titul. Jde o Dílo Williama Shakespeara. Vydala rovněž Academia, z angličtiny překládal profesor Martin Hilský. Jedná se o kompletní Shakespearovo dílo, vydané v jediném svazku. Ale po něčem lehčím snad sáhnou někdy také… To ano, záleží také i na ročním období. V létě například se samozřejmě mnohem lépe prodávají mapy a různí průvodci. Na odbyt jde kromě klasických autorů také kuchař Zdeněk Pohlreich a jeho kniha Šéf na grilu. Kniha obsahuje návody, jak nejlépe grilovat maso. Dobře se také prodává i kniha s názvem Doba jedová. Pojednává o škodlivých látkách nejen v potravinách. Kdo by to řekl, že Ostravané čtou v takovém množství zrovna Shakespeara. Čtou. A velmi k tomu pomáhají i Letní shakespearovské slavnosti, které se v Ostravě pravidelně konají. Zájem o Shakespeara v tu dobu ještě stoupá. Přitom zanedbatelná není ani cena obou zmiňovaných publikací. Za knihu Kolaps a regenerace zaplatí čtenář přes sedm set korun, za Shakespearovo Dílo dokonce přes tisíc šest set korun. A co regionální literatura? Existuje vůbec ještě nějaká? Momentálně je velký zájem o novou básnickou sbírku ostravského autora Petra Hrušky Darmata. Obdobné je to s dílem Jana Balabána. To se stále prodává velmi dobře. Měl jsem obavy, že v seznamu proda- www.ostravainfo.cz Ptají se čtenáři na regionální tématiku? Snažíme se nabízet vše, co je na trhu. Ale regionální literatury zase tak moc není. Myslíte, že by se prodalo ještě více publikací o regionu? Ano. Zákazníci, kteří k nám chodí, už většinou mají vše koupené a stojí o nové věci. Podle mne je publikací o regionu stále málo, převažují knihy fotografií. I když i v tomto směru jsou novinky. Ostravská univerzita například začala vydávat historické studie, ve kterých se lze dočíst o historii Hukvald, Bruntálska a podobně. Pocítili jste už nějak nástup elektronických čteček? Existují neradostné prognózy, že kniha se stane již brzy jen jakýmsi luxusním zbožím a běžně se bude literatura číst už jenom právě z elektronických tabulek… Nějak výrazně jsme oblibu čteček nepocítili. Chodí k nám stále spousty lidí, kteří rádi drží v ruce klasickou knihu. Anna Swiatková • je odpovědnou vedoucí kulturně literárního centra Academia Ostrava • uvádí, že Academia má vyspělé čtenáře, kteří příliš nestojí o komerci • konstatuje, že na trhu není příliš mnoho regionální literatury 33 rozhovor Dalibor Madej Nejvíce stromů v historii města jména v rušných ulicích jako Opavská, 17. listopadu, Ruská nebo Bohumínská. Výsadba a regenerace vyjde město zhruba na 200 milionů korun. Musí se také odstranit 500 starých a nemocných stromů. Za každý takto odstraněný strom přibude 14 nových. Vzhledem k velikosti projektu předpokládám, že v roce 2012 jste měli napilno. Projekt se začal rodit už v minulém volebním období. Pracujeme na něm od té doby neustále. Takže od jara 2013 se mohou Ostravané těšit na nové stromy. Byl bych tomu rád, ale přesně to nevím. Mám obavy ze špatného zákona o výběrových řízeních. Město bude muset vypsat výběrové řízení na dodavatele, a proti výsledku se může někdo neúspěšný odvolat. To se stává nyní celkem pravidelně a vše se neúnosně natahuje. Nový zákon je prostě špatný. V rámci boje proti korupci jsme vylili s vaničkou i dítě. Takže až skončí výběrové řízení, začneme s realizací. Samozřejmě, například v únoru se sadit nedá, leccos se může protáhnout. Nechci předjímat. Ale čím dříve začneme, tím lépe. Sám si kladu otázku, zda se najde firma, která takovou práci vzhledem k počtu jednotlivých dřevin bude vůbec umět. Náměstek ostravského primátora pro životní prostředí Dalibor Madej seznámil v polovině září ostravskou veřejnost s ojedinělým projektem. V nejbližších letech bude v Ostravě vysazeno téměř sedm tisíc stromů. Projekt má mnohá „nej“. Především tedy v množství. Vysazeno má být 31 400 kusů dřevin, z nichž více 6 800 bude právě stromů. Pane náměstku, pokud jde o plánovanou výsadbu stromů, jde o poměrně rekordní čísla. Pozor. Zdaleka nejde jenom o stromy. Veřejnost jsme seznámili s veškerými projekty v souvislosti s životním prostředím. Město Ostrava má v této chvíli schválené projekty spojené s životním prostředím za 1,6 miliardy korun. Více než polovinu z nich uhradí Evropská unie, město investuje okolo 700 miliónů korun. Některé z projektů již probíhají, jiné na realizaci teprve čekají. S jakou rychlostí se je podaří uskutečnit, záleží hodně i na jednotlivých ministerstvech. Jedná se o zateplování budov spojené s energetickými úsporami, protipovodňo- 34 vá opatření nebo investice do udržení živé přírody ve městě. Nejvíc bude město muset dávat ze svého na zateplování, kde se Ostrava musí podílet zhruba padesáti procenty nákladů. U zeleně je to právě opačně, protože tam je spoluúčast města kolem šesti procent. Vítězové tedy budou muset stromy někde nakoupit a potom rozsadit? Vše bude v podmínkách výběrového řízení. V projektu je specifikováno, které stromy kde mají růst. Například v projektu nazvaném Zelená osa Vítkovic, kterou velmi umně navrhl architekt Josef Pleskot, se hodně počítá s platany. Pokud jde o zeleň, zopakujme si čísla. Do konce roku 2015 chcete vysadit 31 400 kusů dřevin, z toho více než 6 800 stromů. Například lip, javorů, dubů, platanů či bříz. Sázelo se někdy v Ostravě takové množství zeleně? Nikdy. To je ojedinělý projekt v dějinách města, přestože už teď platí, že Ostrava je zeleným městem a nikoli černým, jak se o ní stále ještě hovoří. Lze nyní vůbec odhadnout, zda nová zeleň Zelené ose Vítkovic vůbec pomůže? Kolem Ruské ulice se 200 stromů zasadí do země, další zeleň bude v 65 kontejnerech. Prašnost by zde měla poklesnout skoro o 21 tun ročně. To je, pokud jde jen o Ruskou ulici, šedesátiprocentní zlepšení, co se týče prachu. Nechtěla takové akce nějaký pořádný slogan, něco na způsob Za Ostravu zelenější, nebo něco obdobně v uvozovkách chytrého? Myslím, že ne. Na slogany moc nevěřím. Důležité je si uvědomit, že plocha nově vzniklé zeleně zabere 57 fotbalových hřišť. Izolační zeleň pomůže snížit prašnost ze- Máte to až tak detailně spočítáno? Existuje přesná metodika. Než jsme projekt na Ministerstvo životního prostředí podali, museli jsme vyčíslit, jakým způsobem zeleň prašnost sníží. Je to jedna z důležitých podmínek projektu. Prašnost v osázených lokalitách by měla ročně klesnout o 60 tun ze současných přibližně 385 tun prachu. www.ostravainfo.cz Rozhovor Změní nové stromy ostravské ovzduší k lepšímu? Pomohou odstranit prašnost. Když je tady ta možnost, proč jí nevyužít. Ale ani takto masivní zeleň problém Ostravy neodstraní. Faktorů, které ovlivňují stav ovzduší, je moc. Snahou je, aby se v době inverze naše lokalita zamořila co nejpomaleji – ale zamoří se vždycky. I kdyby se v Ostravě zastavil všechen průmysl. udržovat i dál. Samozřejmě prostředky na údržbu bude třeba navýšit. Pojďme k dalším číslům. Vybrali jste 152 lokalit, kde je, a dále má být zachována živá příroda. O co konkrétně jde? Odborně mluvíme o ÚSES, což znamená Územní systém ekologické stability. Přeloženo do češtiny – je to kus živé přírody na Prašnost v osázených lokalitách by měla ročně klesnout o 60 tun ze současných přibližně 385 tun. Má tak intenzivní výsadba obdobu v jiných velkých městech v republice? Zkoušeli jste se někde jinde informovat, případně poučit? Projekt je v měřítku České republiky ojedinělý. Jsem přesvědčen, že něco takového Statní fond životního prostředí ještě neřešil. Kdo se bude o všechny ty tisíce stromů starat? Město. Máme spočteno, že za deset let by jejich údržba měla přijít na třicet miliónů korun. Tedy tři miliony ročně. Což není cifra, kterou by město nezvládlo. Na práce máme městskou společnost. Jak nyní udržujeme zeleň v rámci města, tak ji budeme www.ostravainfo.cz území města. V těchto zónách se nebude nic stavět, aby zde mohli obyvatelé živočišné říše přirozeně žít i migrovat. Když sečteme jednotlivé vybrané plochy, jde o území ve velikosti 132 fotbalových hřišť. Vysadíme zde dalších 416 tisíc dřevin. Své ÚSES měla Ostrava sice již předtím, ale některé lokality během let ztratily svůj význam, na jiných vyrostly ploty i komunikace. V rámci nově vznikajícího územního plánu města jsme ÚSES zrušili a některé naopak posílili. V územním plánu budou tato místa přesně vyznačena. Z ekonomických důvodů jsme vybrali pouze pozemky města. Kdybychom totiž museli vykupovat pozemky od soukromníků, nestačil by na to městský rozpočet ani čas. Souhlasíte s názorem, že se Ostrava nyní nachází v nebývalém období změn? Vyrostly velké stavby jako Nová Karolina, Gong v Dolní oblasti… Ovšem stále se do situace Ostravy promítá krize. Byla doba, kdy si zde investoři podávali dveře a předháněli se v nabídkách cen za pozemky. Dneska každý spíše šetří. Ale přesto se některé projekty nadmíru daří. To, co dělá generální ředitel Jan Světlík v Dolní oblasti, hodnotím jako úžasné. Kdyby Ostrava měla několik ostravských patriotů jako je pan Světlík, posun Ostravy by byl mnohem výraznější. To jste se asi byl podívat v Gongu. Byl jsem tam na zahajovací koncert, když koncertoval Jaromír Nohavica s Janáčkovou filharmonií. Prostě vynikající. Ve Vítkovicích se povedl se i Colors of Ostrava. Nyní věřím, že se nám spolu s Vítkovicemi povede společně zvládnout projekt opravy Trojhalí na Nové Karolině. Vznikne tak zase nová část na území města. Dalibor Madej • letos oslavil 50. narozeniny • náměstkem ostravského primátora od roku 2006 za ODS • rád hraje golf • původní profesí důlní inženýr 35 nej COmeback Richard Kroczek Buty – nekomerční kapela s komerčním úspěchem Jak vypadají koncerty s Duperele? Přichází něco jako oživení? Během léta jsme moc samostatných koncertů neodehráli. Nejvíce asi na Slovensku. Hrajeme jinak hodně na festivalech, městských slavnostech a podobně. Slovensko? Co „bratja“ Slováci? Znají vás ještě jako na kapelu z dob federace? Určitě ano. „Bratja“ Slováci „sů stále bratja“! Na Slovensku jsme si letos testovali naši momentální formu. A myslím, že je dobrá. Teď se pořádně začínáme vrhat i na Čechy. Samostatné koncerty v Čechách a na Moravě jsou na programu mezi říjnem a prosincem. Richard Kroczek (1964) je bubeníkem i kapelníkem skupiny Buty. Se svým stálým kolegou, Radkem Pastrňákem, se potkali v dávných osmdesátých letech. Ze setkání se zrodily Buty, jeden z nejslavnějších a nejúspěšnějších ostravských hudebních souborů. Letos v květnu vydaly Buty CD s názvem Duperele, které pokřtili o dva měsíce později na obrovském pódiu Colours of Ostrava. Nová deska přišla po šesti letech a prodává se skvěle. A podle Richarda Kroczka není vůbec tak smutná, jak si někteří lidé myslí. Richarde, co jste vlastně všichni dělali během těch šesti let, které uplynuly od vydání posledního alba a během kterých nebylo o Buty moc slyšet? Především chci říct, že kapela během těch šesti let neumřela. Buty stále existovaly, odehráli jsme hodně koncertů, tak sedmdesát až osmdesát ročně. Samozřejmě, nějaké vlastní ucelené turné jsme neměli. Nebylo s čím jezdit, nebyla nová deska. Radek dva roky pro novou desku schraňoval materiál, rok jsme jí potom natáčeli. Takže jsme tvořili, koncertovali a taky jsme se vyvíjeli… Šest let je ovšem dost dlouhá doba. Myslím, že zhruba před tolika lety si 36 lidé teprve začali masivně pořizovat mobily s barevnými displeji… Je to tak. Kdysi jsme vydávali desky často, téměř co dva roky. Jenomže, znáš to. Dojdou baterky. Člověk si musí trochu odpočinout a „nažít“ si života. A taky nechceme a ani nemůžeme dělat nějaké komerční desky. Nechce to tedy především Radek. To spíše my jako zbytek kapely máme tendence na něj tlačit, aby naše věci alespoň trochu komerční byly. Teď jsme vlastně taková nekomerční kapela s komerčním úspěchem. No a také už mnohé Radkovi i nám trvá déle. Proto těch šest let. Taky jste samozřejmě zase trochu starší, možná i tím lze případně argumentovat… To tedy ano! A svět se strašně zrychluje. Informací i desek je v něm prostě moc. Možná je dobré být trochu vzácnější a o to taky kvalitnější. Deska Duperele je už pár týdnů na světě. Lze ji považovat za jakýsi comeback skupiny Buty? Musím říct, že hned po vydání desky snad všichni na ni poukazovali jako na comeback. Já jsem to tak necítil. Vždyť my samozřejmě žijeme hudebním životem pořád. Ale nakonec to asi tak je. Asi o comeback opravdu jde. Duperele jste pokřtili přímo na Colours of Ostrava. Jak k tomu vlastně došlo? Dostali jsme od Zlatky Holušové nabídku, že bychom mohli po mnoha letech opět na Colours zahrát. Velmi pečlivě jsme se na ten koncert připravovali, dokonce jsme zkoušeli v rozšířené sestavě. Hrálo nás na pódiu deset. I přes velké přípravy nám ale samotný koncert dle mého názoru moc dobře nevyšel. Možná i proto, že přípravy byly tak veliké. Že by přetrénování, jak říkají někteří sportovci? Přemotivovaní, přetrénovaní a nakonec jsme na tom velkém jevišti zjistili, že na zvukovou zkoušku bychom potřebovali mnohem více času. Ale to není ničí vina. Zkrátka jsme vše nestihli nastavit podle našich představ. Ubrali jsme si i část času na vystoupení – pouštěl se nový videoklip, křtila se deska. Byli jsme i kapku nervózní. Richard Kroczek • pochází z muzikantské rodiny, jeho otec, Richard Kroczek starší, byl nepřehlédnutelným ostravským jazzmanem • oblíbeným nástrojem hudebníka jsou bicí všeho druhu, z knih vyzdvihuje Malevil. Román popisuje svět, který čeká lidstvo po katastrofě. • jako osobní zlozvyk uvádí kouření a nechození včas spát, což prý dělá schválně. www.ostravainfo.cz nej comeback Někomu přijdou Duperele smutné, někomu ne. Víceméně jsou obrázkem Radka Pastrňáka, texty i hudba. Jsou prostě takové, jaký je Radek. A mně smutný nepřipadá. Udělali jsme navíc taktickou chybu, že jsme si nechali dát plexisklo mezi nás, zpěváky i hosty, takže půlka kapely hrála jakoby v jiném sále nebo za zavřenými dveřmi. koncertem. Stihl jsem vystoupení Vlasty Redla a nějaké anglické kapely na alternativní scéně. Kapela byla úžasná, moc se mi líbila, ale její jméno bohužel neznám. Plexisklo? A to jako proč? Dali ho tam technici, aby sboristé mohli mít čistý zpěv do beden a aby se vše zvukově nekrylo. Technici chtěli zvuku pomoct, jak nejlépe uměli, ale nakonec nám to celé uškodilo. Vzájemně jsme se vůbec neslyšeli a vlastně o sobě ani moc nevěděli. A protože jsme koncert v takto rozšířené sestavě hráli poprvé, měli jsme co dělat, abychom se alespoň trošku sladili. Tím koncert trochu utrpěl, ale reakce na něj jsou víceméně dobré. Vraťme se k vašemu Duperele. Máte zprávy o prodejích CD? Lidé ze Supraphonu hlásí, že se prodává velmi dobře. Jsme na prvních příčkách spolu s Václavem Neckářem a Tomášem Klusem. Takže CD ještě nejsou mrtvá věc. Možná, že si vašich problémů kromě vás samotných nikdo jiný ani nevšiml? Rozhodně my jsme si všimli toho, že oproti tomu, jak jsme hráli na zkušebně, jsme koncert odehráli tak na padesát procent. Zaznělo prostě jen padesát procent našeho připravovaného umění. Plyne z toho nějaké poučení? Budete v obdobných experimentech pokračovat? Už se mě několik lidí ptalo, jestli budeme v rozšířené sestavě někdy ještě hrát. Odpovídám, že ano, jak jen bude trochu možné. První zkušenost nás určitě neodradila. Prošel sis během festivalu vítkovický areál? Přiznám se, že jsem měl ze stěhování Colours obavy. Festivaly v centru města se mi totiž moc líbily. My jsme v ní shodou okolností už asi před dvěma lety v Dolní oblasti hráli spolu s Věrkou Špinarovou a tuším i Martinem Chodúrem. Takže areál jsme si odzkoušeli. A letos jsem byl zvědavý, asi tak jako každý, jak to celé dopadne. Vadilo mi hodně kamení, po kterém se chodilo. Zvrtávali jsme si tam kotníky, ale to se nedá nic dělat. Nikdo nevěděl, co se bude přesně dít a možná chyběly zkušenosti s úpravami takového prostoru. Uvidíme, možná příští rok bude zase lepší a kamení dají na zem menší…Ale samotné prostředí festivalu je velmi originální. Aby se v takových kulisách konal tak velký festival, to je možná i světová rarita. Stihneš vůbec sledovat dorůstající konkurenci? Jsou na Ostravsku podle tebe nějaké mladé, zajímavé a neobjevené kapely? Pokud vím, mladých a ambiciózních kapel je hodně. Každý se nějak snaží. Ale že by přicházel nějaký převratný úspěch, že by se někdo vyhoupl jako kdysi my nebo třeba Kryštof, to jsem nezaznamenal. Ale v Ostravě bývám málo. Navíc jsem rok nestihl nic jiného kromě Duperele sledovat. Takže více než Ostrava tě teď láká pobyt ve Starých Hamrech? Je to tak napůl. Pracuju v Ostravě i Beskydech. Místo studia mám ve Starých Hamrech i takovou malou rodinnou farmu se zvířaty. Zvířata? Můžeš je vyjmenovat? Kamerunské kozy, české bílé kozy, ovce, kachny, slepice, husy, kočky, psi… Ty se o to všechno umíš starat, nebo na to někoho máš? O farmu se staráme celá rodina, je nás dost. Ovládáš starost o farmu? Znamená to, že jsi dobrým farmářem? No to tak úplně nevím, ale zvířata nám ještě neumřela. A vajíčka máme! Kde se touha farmařit v hudebníkovi vyrostlém v porubském paneláku bere? Vzniklo to přirozeně. Znovu jsem se oženil, mám dobrou rodinu a kolem chalupy jsou nějaké louky. Řekl jsem si, že nebudu přece pořád kosit, když louky lze využít pro zvířata. Ta trávu spasou. Postupně jsme tedy začali nakupovat elektrické ohradníky a různé budky…no a už to tam ovečky pěkně spásají! Všechno jde přirozeně, pěkně pomaličku, není v tom žádný byznys. Vše je pro naši spotřebu a pro naši radost. Zvířat postupně přibývá. Předtím jsem byl jediným zvířetem v rodině já. Ještě bychom mohli detailněji zmínit psa. Toho totiž nelze nevidět. Psy už máme dva. Jeden je nalezenec blížící se retrívrovi a ten druhý, kterého skutečně nelze nevidět, to je leonebergr. Ten celou farmu spolehlivě pohlídá, předpokládám. Hlídá velmi dobře. Má nějakých pětasedmdesát kilo a vypadá jako lev. Na vašich fotkách vydaných k CD Duperele jste vidět před trafikou v Kunčičkách nebo na Dole Michal. Kdo vybíral tak krásná a inspirativní místa? To je práce fotografa Borise Rennera. Když Radek slyšel, že se budeme fotit u trafiky, byl velmi šťastný. Bral to, jako že jsme za uplynulých šest let hráli některé koncerty jako takovou trafiku. Takže jásal, jak se fotka u trafiky bude hodit. A pokud jde o Michal, je to opravdu krásná záležitost. Prošli jsme si na dole vše včetně koželužny nebo svačinárny. Vše je moc hezké, pěkně se v Michálkovicích o Michal starají. Při čtení kritik na Duperele se často objevují názory, že Duperele jsou vlastně smutné. Je to pravda? Někomu přijdou Duperele smutné, někomu ne. Víceméně jsou obrázkem Radka Pastrňáka, texty i hudba. Jsou prostě takové, jaký je Radek. A mně smutný nepřipadá. Hodně zajímavé ovšem je, že ta deska buď se někomu líbí moc, nebo naopak vůbec. Žádný zlatý střed v tomto případě zkrátka není. A pokud jde o hudbu? Neměl jsem moc času festival sledovat. Hráli jsme během Colours i ještě nějaké koncerty mimo Ostravu. Do Vítkovic jsme si tak zašel na tři hodiny den před naším www.ostravainfo.cz 37 nej divadlo O cestě do Petušek Tomáš Jirman Představení Národního divadla moravskoslezského Moskva – Petušky patří v Ostravě mezi nejvyprodávanější a také svým způsobem nejzvláštnější. Hráváno bývá v divadelním klubu, letos už diváci mohli vidět hru i na nádražích v Ústí nad Orlicí, Plzni- Jih a v Havířově. Loni byla hra s podtitulem Bible všech alkoholiků oceněna jako nejlepší inscenace Moravy a Slezska na jedenáctém ročníku Festivalu divadel Moravy a Slezska v Českém Těšíně. Výborný ohlas mělo i vystoupení na Festivalu Divadel Evropských Regionů v Hradci Králové. Představitelem hlavní postavy a zároveň i režisérem je Tomáš Jirman. Pane Jirmane, souhlasíte s údajem, že Moskva – Petušky je asi nejvyprodávanějším ostravským představením posledních dvou sezón? To asi ano. Na druhou stranu, není takový kumšt prodat nějakých padesát lístků do divadelního klubu. To se opravdu prodat dá. Ale samozřejmě jsem rád, že líst- 38 ky zmizí brzy po tom, co se dostanou do předprodeje. Jak jste vlastně přišli na autora hry, Venedikta V. Jerofejeva, undergroundový hlas z Moskvy? Na něj přišel dramaturg Marek Pivovar. Novelu (jak sám autor uvádí poemu) Moskva Petušky vydali Markovi vrstevníci z brněnského nakladatelství Větrné mlýny. Marek mi dal knížku přečíst, mně se pochopitelně moc líbila. Jako četbu na pokračování se nám ji úspěšně podařilo nabídnout rozhlasové stanici Vltava. Já jsem četl, Marek režíroval. Když jsme práci dokončili, seděli jsme v hospodě a říkali si, jaká je škoda takhle skvělý námět opustit. Tehdy mne napadlo, že náš divadelní klub (v Divadle J. Myrona) je vlastně takový vagón. A delší dobu jsme už přemýšleli, že by v něm měl vzniknout nějaký ten kulturní počin. Spojit cestu vlakem do Petušek, kde se vedou řeči a chlastá, s prostorem klubu, kde se někdy taky trochu popíjí, nám přišlo skvělé…. Což nakonec podpořil i ředitel Jiří Nekvasil… A hlavně se nám povedlo ideálně obsadit všechny role. Petušky jsou tématem velmi blízké všem zúčastněným. Mimořádné jsou Petušky nejen místy, kde hrajete, ale také netradičně pojatým divadelním programem. Byla jím plaskačka vodky. Ano. Měli jsme to sponzorsky ošetřeno. Šlo o deci vodky. Z jedné strany láhve bylo napsáno, že jde o vodku a kdo a kde ji vyrábí, z druhé strany titul inscenace, jméno autora, obsazení rolí a podobně. Jenomže sponzoři časem vyschli. Ovšem pozor. Když teď o tom mluvíme, v tomto čase by mohly být „Petušky“ pro sponzory obzvlášť zajímavé. Výrobci by se mohli zaštítit seriózní institucí, jakou naše divadlo zajisté je, a diváci by si řekli: “ aha – tak tento výrobek je kvalitní. Žádné pančování v něm nebude…“ Ovšem během představení stále alespoň štědře rozléváte panáky. Diváci nemusí mít obavy, že by odešli tak úplně po suchu. To rozléváme. Rozlévali jsme dokonce i v den vyhlášení prohibice. Zrovna jsme hráli v Plzni, v průběhu našeho představení v televizi vyhlásili, že je prohibice a konec. Což jsme, pravda, nevěděli. Ale myslím, že i kdybychom to věděli, tak bychom na to www.ostravainfo.cz nej divadlo zapomněli a lidem ještě naposledy - před zlými časy - rozlili. Takže jste se s Petuškami vlastně pohybovali i za hranicí zákona… Když už ne za hranicí, tak těsně na hraně… Ve hře máte hlavní roli alkoholika Venečky a současně hru i režírujete. V tom bývá mistrem Woody Aleen. Jak se dařilo v těchto dvou funkcích vám? To bylo strašný! Ta schizofrenie, když člověk hraje, měl by se na vše dívat přes postavu, ale zároveň je pořád režisérem – hrozné. Ale už na vývěsce s obsazením bylo proto uvedeno, že režíruji já a kolektiv. A to, myslím, byl jediný možný přístup. Každý přinášel své nápady a ty jsme pak třídili. Ale hlavně jsme do Petušek jeli s tím, že z ničeho nebudeme dělat žádné velké umění. Zajímal jste se více o autora Venedikta Jerofejova? Byl to zvláštní a originální člověk. Mimochodem napsal i divadelní hru, která by teď byla velmi aktuální. Odehrává se v bývalém Sovětském svazu na psychiatrii, což je lepší název pro protialkoholku. Zavřou tam za nějaký průšvih hlavního hrdinu, který je jakýmsi pokračováním Venečky z Petušek. Tomu se podaří získat klíče od skladu lihovin a uspořádá velkolepý mejdan. Jenže shodou okolností šáhne vedle a pije se metyl. Hra končí tím, že všichni postupně umírají. A není tak úplně jasné, jestli šlo o náhodu, nebo o úmysl. Něco na způsob Přeletu nad kukaččím hnízdem, kdy zlomenému McMurphymu pomůže Indián: Než takhle nemohoucího tady nechat, to ho raději vezmu do věčných lovišť. Petušky provázejí recepty na hodně drsné alkoholové drinky. Myslíte, že je Jerofejev skutečně sám pil? Víte, skutečný vědec musí experimentovat. A on k pití přistupoval vědecky. V knížce se www.ostravainfo.cz dočteme, že Jerofejev alias Venečka pracoval i s montážníky, které vzdělával. Místo, aby kladli kabely, které pak shnilé zase vykopávali, četl jim klasickou literaturu. A přitom se systematicky věnovali alkoholu. Pití se měnilo podle literatury a příběhů, které Venečka vyprávěl. Při četbě Anatola France například vykoupili z obchodů v okolí parfém Bílý šeřík. Svou chutí nejlépe dotvářel atmosféru „Paní Bovaryové“. Vy sami rovněž koktejly během představení mícháte. Dodržujete přesně recepty? Ve hře autor popisuje několik koktejlů a my je původně chtěli všechny míchat před očima diváků. Jenže v jednom z nich se má například filtrovat politura na nábytek přes patku chleba. Zkusili jsme to v divadelním klubu a do deseti minut jsme museli všichni vypadnout ven. To byl tak neuvěřitelný odér, že to opravdu nešlo. Obávám se, že by se po několika minutách představení udělalo divákům značně nevolno. Stihl jste v roce 2012 něco mimo divadlo? Něco, co se Vás v Ostravě hodně zaujalo? Moc se mi líbila výstava Černá slunce v Domě umění. Zvlášť obrazy Josefa Šímy byly pro mě zážitkem. Pocházím z kraje Josefa Čapka, takže samozřejmě se mi moc líbily i Čapkovy obrázky. Kromě výstavy budu jmenovat ještě další velkolepý počin v Ostravě – divadelní festival Dream Factory. Ten si vždycky užívám. A že po hutním průmyslu nemusejí zbýt jen monstra a ruiny, ale naopak se z opuštěných fabrik mohou stát kulturní centra – mluvím samozřejmě o „Dolních Vítkovicích“ – to je paráda. A rok 2013? Chystáte něco hodně výrazného? Je něco, na co se těšíte? Ještě na konci roku 2012 uvedeme premiéru hry Sajns Fikšn od Mariana Pally. Hru zrovna zkoušíme a bude to, jak se zdá – v dobrém slova smyslu - pěkná pakárna. V plánu je také drama Smrtihlav německého dramatika Martina Walsera. Text pojednává o tom, jak se mladí Němci vyrovnávají s nacistickou minulostí svých otců. Na reakce diváků jsem hodně zvědavý, protože „kostlivce ve skříni“ schováváme – možná – i v naší domovině. A u Bezručů chystají Pěnu dní Borise Viana. Půjdu se určitě podívat. Jerofejev a Petušky Venedikt Vasiljevič Jerofejev (1938– 1990) je představitelem moskevského literárního undergroundu. Napsal několik divadelních her, románů, esejů a básní. Nevynikal však jenom v psaní. S nemenší bravurou si počínal také při konzumaci rozličných lihovin. Nezdráhal se vypít ani takové tekutiny, jako kolínskou, prostředek proti pocení nohou či dezinfekci proti lezoucímu hmyzu, které používal jako přísady pro namíchání koktejlů. Svým koktejlům dával přiléhavé názvy jako například Čubčí vnitřnosti. Právě o Jerofejevově zálibě v alkoholu z valné části pojednává autobiografická poéma Moskva - Petušky. Roli Venečky Jerofejeva vytvořil herec-režisér Tomáš Jirman a v nebývalé pospolitosti se alkoholu oddávají i Lada Bělašková, Renáta Klemensová, Jan Fišar, Petr Houska a Janusz Klimsza. Moskva Petušky Příběh samotný je zcela prostý. Venedikt Jerofejev se probudí brzy ráno po propité noci na schodech neznámého moskevského činžáku a v kocovině vesmírných parametrů se rozhodne, že navštíví svou lásku v Petuškách, městečku, vzdáleném asi sto dvacet kilometrů, tedy pár hodin osobním vlakem. Vyčká do otevření obchodů, nakoupí předměty nutné k přežití oné cesty, naplní jimi kufírek, který stále nosí u sebe, a vyrazí na nádraží. Dojede? Nedojede? Obsah jeho kufírku je cestou v plné permanenci a náhodní spolucestující se také vydatně zásobili, takže řeči se vedou a vodka teče… Dramatický přepis „Petušek“ v překladu Leoše Suchařípy pořídil dramaturg Marek Pivovar, který o textu a jeho autorovi říká: „Nevím, jak se Venediktu Jerofejevovi podařilo překročit padesátku a netuším, jak se mu podařilo vytvořit poměrně obsáhlé dílo. Pokud by totiž normální člověk vypil jen polovinu toho, co autobiografický hrdina poémy Moskva- Petušky, umřel by ve třiceti a nenapsal nic – ani tuhle poému.“ 39 nej víno Jana a Karel Glattovi Vinná kultura: spojování Ostravy s Ostravským kahanem už neplatí Manželé Jana a Karel Glattovi jsou znalci a prodejci vína. Na otázku, které že je to nejlepší, se jim proto odpovídá velmi těžko. Vědí, že druhů vín je mnoho, stejně jako chutí. Manželé Glattovi si otevřeli v centru Ostravu vinotéku a podrobují její návštěvníky zpovědi. Jen díky ní prý přijdou na to, které víno je to nejlepší. Tedy pro konkrétního zákazníka. Jak k tomu vlastně člověk přijde, že se stane majitelem něčeho tak sympatického, jako je právě vinotéka? Jana Glattová: Pocházím z jižního Slovenska, vinohrady jsme měli přímo za domem. Vím proto, jaká je na vinicích dřina i jak se víno dělá. Později jsem během pěti let v Moskvě vystudovala agrochemii a půdoznalectví, což k vínu samozřejmě také patří. Vadilo mi, že v mnoha ostravských vinotékách nejsou schopni zákazníkům poradit, jak přijít k dobrému vínu. Zhruba před pěti lety jsme se tedy s manželem rozhodli, že si pořídíme vinotéku. Není to zase tak dlouho, co mnoholidí tady na Ostravsku dělilo víno na bílé, červené a ovocné. Předpokládám, že v tomto ohledu se situace už alespoň trochu změnila… Karel Glatt: To určitě. Úroveň vinné kultury rok od roku stoupá. Každým rokem jdou zákazníci více po kvalitě. Obecně je obeznámení s vínem mnohem lepší, než bylo ještě někdy před pěti lety. A počty zákazníků se zvyšují. Stoupají s počty zákazníků i počty vinoték? Lze nějak obecně hodnotit jejich kvalitu? Jana Glattová: Vinotéky jsou různé. Někde vám nalijí nekvalitní sudové víno, ale faktem je, že i taková vína některým lidem chutnají. Pak jsou vinotéky, které nabízejí produkty ověřených vinařů. My například „učíme“ zákazníky, že nejsou jenom velcí a tradiční výrobci, ale existují i velmi kvalitní „malí“ vinaři. Například takový pan Leoš Horák z jihomoravské Vrbice. Dovolí si jít se svými víny do Paříže na mezinárodní soutěž, a odveze si jednu zlatou medaili a čtyři stříbrné. 40 Jak jako laik vlastně poznám, že mi nabízejí ve vinotéce skutečně kvalitní víno? Mám šanci to nějak rozlišit? Karel Glatt: Šanci máte. Je na fundovaném personálu, aby vám dal odpovídající informace. Patří to k vinné kultuře. Ten, kdo víno prodává, by měl vínu rozumět a něco o něm vědět. Znalosti musí předat zákazníkovi a také se zákazníka vyptat natolik, aby ho dovedl k cíli. Aby zákazník odešel s tou lahvičkou vína, kterou skutečně chtěl, i když před vstupem do vinotéky si tím nebyl tak úplně jist. Proto se zákazníka podrobně vyptáváme, pro koho a pro jakou příležitost víno vlastně chce. Pomalu se tak dostáváme k cíli, výběr se zužuje. Jana Glattová: Řeknu vám příklad. Jako laik při nákupu asi netušíte, že polosladké víno má obsah cukru 12,1 až 45 gramu na litr. Není tedy polosladké jako polosladké. Takže kdybyste chtěl polosladké, má první otázka bude, zda více, či méně. A pak už vás povedu, obrazně řečeno, buď doleva, nebo doprava. Setkáváte se s tím, že jsou na Ostravsku v oblibě například nějaké odlišné druhy vín kupříkladu v porovnání s jinými velkými městy v zemi? Jana Glattová: Ne. Každé víno má svého zákazníka. Populární jsou stále známé druhy. Rulandské šedé, Chardonnay, Sauvignon…Velmi oblíbená je také Pálava. Když zákazníkům řeknu, že jde vlastně o křížence MüllerThurgau a Tramínu, bývají překvapeni. Netušili, že pijí tak vynikající kříženec. Z dalších bych mohla vyjmenovat například Kerner, Hibernal, Aurelius. Ale jak to s těmito víny vlastně je, to je jim třeba někdy vysvětlit. Lidé většinou dobře znají tradiční odrůdy Modrý Portugal, Rulandské modré nebo Frankovku. Podléhá konzumace vín módním trendům? Objevují se vína, která získávají na popularitě? Karel Glatt: Módě podléhají chutě i značky. Jana Glattová: Stává se, že vinař vyhraje nějaký titul, lidé pak chtějí jeho víno a nedostanou takový chuťový zážitek, jaký očekávali. Podlehnou tak trochu propagandě. Na druhou stranu mohou být na Moravě i malí zcela neznámí vinaři a jejich vína jsou opravdu úžasná. Takže je stále co objevovat? Jana Glattová: Ano. Pokoušíme se nabízet vína vinařů, kteří na Ostravsku nejsou známí. Ovšem dá se na ně spolehnout. Jejich kvalita je stabilní a zaručená. Která vína lidé kupovali v roce 2012? Karel Glatt: Jak už jsme říkali. Jsou stále oblíbená vína, kterým je třeba Pálava. Pravdou ovšem je, že ti zkušenější milovníci vína se nyní vracejí zpátky ke klasickým odrůdám, jako je už zmiňovaný Müller-Thurgau, Veltlínské zelené, Muškát nebo Neuburské. Trend milovníků vína nyní spíše směřuje k sušším vínům než k těm sladším. Jana Glattová: Mnoho z klasických odrůd má často zprofanovanou pověst, jako že jde o špatná vína. Ale to není pravda. Takový dobře udělaný Müller Thurgau…Lidé jsou kolikrát překvapení, jak právě Müller Thurgau může dobře chutnat. Například voní po fialkách, no něco úžasného. Podobné je to například s Veltlínským zeleným. Jde o vína, u kterých se dá posedět a láhev či dvě vypít. Má předešlá otázka směřovala tak trochu i k nezapomenutelné značce Ostravský kahan. Toto velmi sladké víno plnilo regály socialistických samoobsluh. Zkusila jste jej někdy? Jana Glattová: Ostravský kahan pamatuji. Zkusila jsem ho jen jednou. Vzhledem k tomu, že pocházím z vinařského kraje, Ostravský kahan se rozhodně mou oblíbenou značkou nestal. www.ostravainfo.cz nej víno Organismu přinesou osvěžení a potěchu ducha. Karel Glatt: A člověk má krásný zážitek chutě a vůně. Pojďme však trochu dál z Moravy. Vybírat lze dnes běžně z vín z nejrůznějších států. Kromě těch klasických vinařských velmocí se hlásí o slovo i Černá Hora, Moldávie a jiné. Nepřeválcuje tato nabídka onu známou moravskou klasiku? Jana Glattová: Můj názor je ten, že na Moravě jsou bílá vína na úžasné úrovni, a daří se dělat i vína červená. Země jako Austrálie, Chile nebo Černá Hora mají jiné podnebí a také jiná vína. Není jediný důvod, proč je nezkusit. Mám zkušenost, že prakticky všechna ta vína jsou sice výborná, ale prostě jiná. A vidím to na sobě i na našich zákaznících. Všichni se zase rádi vracíme na tu naši Moravu. Nesnaží se vám náhodou jihomoravští vinaři nabízet na Ostravsko i taková vína, která byste zákazníkům nedoporučili? Jana Glattová: Pravdou je, že ještě před pěti lety řadu vinařů Ostrava z obchodního hlediska vůbec nezajímala. Mají tak malou produkci, že ji jim v uvozovkách vypije Praha. Víno dodávají do lepších pražských hotelů, na důležité úřady včetně Hradu. Ale časy se změnily. Vína těchto vinařů už jsou k dostání i v Ostravě. A lidé tady mají tato vína rádi. Spojování Ostravy s Ostravským kahanem už skutečně neplatí. Jana Glattová: Pan Hradil tomuto vínu v žertu říká moje fialová kráva. Jde opravdu o specialitu s příchutí mléčné čokolády. Karel Glatt: Jinak mluvit o nejlepších vínech je pravdu těžké. Můžete vyzkoušet třicet vzorků rulandského a vždy vám bude jeden z nich chutnat nejvíce. Ale vůbec nemůžete říct, že ten zbytek je špatný. Vždycky musí být někdo první a někdo poslední. Každý zákazník vyžaduje své. Proto na ně máme tolik otázek. Když jsme začínali, mnozí zákazníci se divili, proč je tak zpovídáme. Dnes už se nediví. Dostáváme se na tenký led. Může prodejce vína mluvit o nejlepším vínu? Třeba mezi bílými a červenými? Jana Glattová: Každý zákazník je jiný a hledá víno pro jinou příležitost… proto nelze nic říct jednoznačně. Jak taková zpověď probíhá? Jana Glattová: Ptáme se, při jaké příležitosti se bude víno pít, zda jde o víno pro ženu či pro muže, zajímá nás také věk. Protože pánové v padesáti letech pijí jiná vína než dvacetiletí kluci. Co pijí kluci ve dvaceti? Jana Glattová: Spíše polosladká vína. Taková totiž chutnají každému, kdo s pitím vína začíná. My se pak snažíme – jak říkám – postupně zákazníky prosušit. Ale pozor. Polosladké víno je skvělé. Ale pít se musí jako aperitiv. Ale když si chcete opravdu sednout a jedna sedmička ve dvojici nestačí, pak přijde vhod víno suché či polosuché. Takže starší zkušení pánové pijí… Jana Glattová: Ano, pijí suchá či polosuchá vína. A pokud jde o dámy? Jana Glattová: Tam je to složitější. Vidím to na našich degustacích. Na rovinu říkám, že devadesát procent žen chce pít suché víno, protože obsahuje méně cukru a tím méně kalorií. Ale při degustacích jim mnohem více chutnají vína polosuchá, polosladká i sladká vína. Samozřejmě v globále. Úroveň vinné kultury rok od roku stoupá. Každým rokem jdou zákazníci více po kvalitě. Obecně je obeznámení s vínem mnohemlepší než bylo ještě před několika lety. A počty zákazníků se zvyšují. Takže nějaká dramatická zahraniční invaze v tomto směru nehrozí? Jana Glattová: Určitě ne. Někomu to může připadat jako povolání snů. Mít svoji vinotéku, objíždět jižní Moravu a hledat tam dobré vinaře s dobrými víny… Jana Glattová: Takovou možnost má ovšem každý… www.ostravainfo.cz Karel Glatt: Můžeme mluvit raději o zvláštních vínech. Například o již zmiňovaném Lukáši Hradilovi a jeho odrůdě Rubinet. Jde o červené víno vyráběné metodou bílých vín. Těm, kteří se zatím snažili pana Hradila napodobit, výsledek nedopadl zrovna na jedničku. Rubinet je takový přechod mezi bílým a červeným vínem. Neobsahuje tříslo, které mnohým v červených vínech vadí, ale přesto je červené. Když už jsme se nedobrali k úplně nejlepšímu vínu, jsou alespoň vína, která lze doporučit… Jana Glattová: Takových vín je skutečně hodně, Morava je v tomto velmi rozmanitá a pestrá. Kdybych měla chuť na Sauvignon, dala bych si ten od pana Hradila. Nikoho neurazí, právě naopak, každého potěší. Je suchý, pěkně příjemně kulatý. Další skvostné víno je polosladký Kerner od vinařství Ampelos Vrbovec nebo Tramín červený v botrytídě od vinařství Jedlička - Novák. Jestli chce někdo zvláštnost, pak určitě polosladký Rubinet od pana Hradila. Překvapí totiž každého. Pro milovníky červeného bych doporučila Dornfelder a Kácary opět od vinařství Jedlička - Novák. Jsou absolutně úžasná. Kdo chce vínečko jako aperitiv, pak ať zkusí Pálavu od pana Martina Hanzla. Je prostě vynikající. 41 nej herečka Tereza Dočkalová Radost jak z dobře uzrálého vína V dubnu jí bylo čtyřiadvacet let. Zatím největšího ocenění v její profesionální kariéře se jí dostalo v sobotu 24. března. To v Národním divadle přebírala cenu Thálie pro mladého činoherce do 33 let. Tereza Dočkalová je herečkou Komorní scény Aréna. Jak jste se vlastně dozvěděla, že Thálii dostanete? Přišlo vám oznámení poštou, nebo to někdo napřed zavolá? Obojí. Oficiálně chodí oznámení poštou, ale dřív se volá. Normálně zazvoní telefon, vy ho vezmete a je to. A to vám řeknou, že jste nominována, nebo vám rovnou oznámí vítězství? U této kategorie nejsou nominace. Vyhlašuje se rovnou oceněný. Takže vám přímo oznámili, že máte Thálii jako talent roku? Přímo tak. A že si mám v březnu přijet pro cenu. Maminka má veliký instinkt. To znamená, že jen co jsem v kabince položila telefon, už volala maminka. Takže volat jí bylo zbytečné… Zcela. Ozvala se sama. Co vlastně cena všechno zahrnuje, dostala jste i nějaké peníze? Dostala jsem takovou sošku a s ní i obnos deset tisíc korun. Jak ta soška vypadá? Je od Bořka Šípka. Vypadá jako velká zelená váza s takovým…ksichtem. Kde je soška teď? Rodiče se po ní hned vrhli. Už ji mají doma ve Veřovicích. Jak se vůbec stane, že se děvče vyrůstající ve Veřovicích u Kopřivnice rozhodne stát herečkou? To by mne také zajímalo. Od nás z rodiny, co paměť sahá, nikdo k takovým věcem ne- Činoherní porota Herecké asociace ocenila její umění následujícími slovy: V roce 2011 vytvořila také Emílii v Langově hře Dávníkové a především všechny ženské postavy v Schormově dramatizaci Kafkova Procesu. Při tomto úkolu dokázala vynikajícím způsobem zúročit dosavadní zkušenosti - účinnou hereckou zkratkou, s velkou vynalézavostí, pravdivě a působivě vystihla pět zcela odlišných charakterů. Především za tento výkon byla činoherní porotou navržena na Cenu Thálie. tíhnul. Ptala jsem se sama sebe a vysvětlila si to tím, že mne v první třídě srazilo auto. Byla jsem celkem dlouhou dobu v nemocnicích. Často se stávalo, že jsem na pokoji bývala sama. Asi dva a půl měsíce jsem byla upoutaná na lůžko, nemohla jsem se moc hýbat. Tím pádem jsem si hrozně vymýšlela, rozvinula se mi fantazie. Od té doby mne to nějak drželo. A taková velká fantazie – to Kde jste tak důležitý telefon brala? To bylo moc hezké. Jela jsem s kamarádem do Prahy, oblékla jsme si špinavé tričko a nevšimla si toho. Takže jsem si v Praze musela koupit nové, zrovna jsem si vybírala a zazvonil telefon. Rovnou do kabinky? Ano. Takže jsem hned kamarádovi řekla, že si k tomu tričku budu muset přikoupit i něco společenského. To se asi nákup protáhl. Přesně tak. Sledovala jste v minulých letech, kdo stejnou cenu dostal před Vámi? Samozřejmě, že sledovala. Ocenění dostala spousta mých známých. Můj kolega Michal Čapka, Honza Hájek, Lucka Žáčková, Lenka Štěpánková, která studovala v Ostravě na konzervatoři… docela dost lidí. Jak vlastně asociace oceněné vybírá? Jezdí se na Vás do Ostravy dívat z Prahy? To je nějak rozdělené. V činoherní komisi jsou porotci rozdělení do jednotlivých regionů. Ti dávají nejrůznější tipy. Pak se celá komise sejde, a vybere vítěze. Co jste dělala, když jste se o ocenění dozvěděla? Volala jste mamince? 42 www.ostravainfo.cz nej herečka už potom potřebuje nějaký odbyt, že jo. Navíc jsem vždycky měla odpor k pracovním stereotypům. Tím nechci nikoho shazovat, ale nikdy jsme nechtěla skončit v nějaké jakoby pravidelné práci. Viděla jsem to u rodičů, jak jsou unavení a usínají u televize. Takhle se mi žít nechtělo. Hledala jsem něco, co by mě bavilo a zároveň i živilo. Ale to bylo v té době až opravdu druhotné. Že bych ještě pobírala nějaké peníze. A následovalo stěhování do Ostravy… Bydlela jsem na dvou internátech, z obou mě vyhodili hned v prváku. Našim jsem oznámila, že na internátech už pokračovat nehodlám. To bude patrně tím režimem… Večeři člověk nestihne nikdy, protože na konzervatoři je od rána do večera. A pak je třeba ještě představení. A už vůbec nemluvím Byla jsem celkem dlouhou dobu v nemocnicích. Asi dva a půl měsíce jsem byla upoutaná na lůžko, nemohla jsem se moc hýbat. Tím pádem jsem si hrozně vymýšlela, rozvinula se mi fantazie. Pamatujete si na svoji první návštěvu velkého divadla? Kam se na divadlo jezdilo z Veřovic? Jezdili jsme do Nového Jičína do Beskydského divadla. První věc, kterou jsem viděla, byly Císařovy nové šaty. Ale poprvé, kdy mi došlo, že divadlo nemusí být jenom s barevnými kostýmy, tak to bylo při televizní inscenaci divadelní hry. Shodou okolností to byl Prorok Ilja z Komorní scény Aréna. Chodila jsem tehdy do šesté třídy. Když to dnes vykládám v Aréně kolegům, chytají se za vlasy. Hrozně mne to představení nadchlo. Takový zvláštní magický svět. Takže zhruba ve dvanácti letech se objevilo něco jako cesta? Začalo mne to moc zajímat. Nejen tedy divadlo, ale i psaní a podobně. Pak jste rodičům oznámila, že chcete do Ostravy na konzervatoř? Ano. Měli radost? Všechno to začalo tím, že přišly spolužačky a řekly, že objevily školu, kde se dá divadlo studovat už na střední! A kde není matika! To obojí mě neskutečně nadchlo, v tu chvíli dokonce mnohem víc ona absence matiky. S matikou jsem totiž měla velké problémy. Takže jsme se domluvily, že to půjdeme všechny zkusit. Když jsem poprvé ostravskou konzervatoř viděla, tak mne ta škola nadchla ještě víc. Všude se ozývaly nějaké nástroje, po chodbách chodili zvláštně oblečení lidé, měla jsem pocit, že z nich vyzařuje nějaká magie. Chtěla jsem moc být součástí toho všeho. V té době jsem navíc četla Harryho Pottera a konzervatoř mi připadala jako škola v Bradavicích. Tím pádem to bylo naprosto ono. Muselo se to povést! Takže ve Veřovicích rodiče nekladli ani moc velký odpor? Máma po mně házela špinavé ponožky z prádelního koše, když jsem jí oznámila, že nepůjdu na gymnázium, a že ze mne nebude nic pořádného. V tu chvíli to pro ni bylo hrůzné. Naštěstí velmi záhy změnila názor. www.ostravainfo.cz o tom, jak člověka v patnácti lákají divadelní kluby! Velký život, velký svět. Takže problémy trošku byly. Ale od té doby jsem vystřídala pár privátů a to se vlastně děje doteď. Hned po konzervatoři jste začala hrát v Aréně. To vypadá, jako by předurčená cesta došla naplnění. Je to zvláštní, ano. Přečetl jsem si, že to bylo tak, že si vás vybral do Arény režisér Ivan Krejčí. On v tom roce řešil veliký problém. Všude po městě už visely plakáty na Rok racka s Lucií Žáčkovou v hlavní roli. Jenomže Lucie dostala nabídku do Národního, kterou vzala. Takže Ivan se musel poohlížet. Viděl mne na jednom představení na konzervatoři a pak po týdnu zavolal. A nabídl Vám práci v Aréně? Napřed mi nabídl hostovačku s tím, že jestli se to povede, jestli obstojím, tak dostanu angažmá. Najednou jsem měla velkou roli v divadle a měla jsem z toho úplně neskutečnou hrůzu. Říkala jsem si, že se musím hodně snažit, aby nepoznali, že nic neumím. Že buď všechno, nebo nic. Myslela jsem si, že v opačném případě skončím na pracáku. To člověka vlastně krásným způsobem žene. Když má o sobě nějakou pochybnost. Je to o hodně lepší než teď, když už mají všichni pocit, že už nic nemůžu zkazit. Že jsem ten oceněný člověk. Samozřejmě to není vůbec pravda. Jak vlastně Komorní scénu Arénu definujete? Co je to podle Vás za divadlo? Aréna je neustále se vyvíjející divadlo a to mne moc baví. Tím, jak se Ivan Krejčí s Tomášem Vůjtkem snaží budovat herecký soubor. To se nepodaří za rok, za dva, ale třeba do pěti let se výsledky dostaví. Mám z toho radost jak z dobře uzrálého vína. Že člověk měl čas, počkal si, nechtěl všechno hned. Co byste lidem doporučila z repertoáru divadla? Určitě Proces, Hamleta, Penzion pro svobodné pány, samozřejmě S nadějí i bez, což je naprosto výtečná hra… pak také Blecha, to je krásný text, básnivý… A doporučuji i naši novou věc, kterou jsme udělali s režisérem Januszem Klimszou. Dvě aktovky autora Helmuta Kajzara Chlív a Páternoster. Kromě divadla stihnete ještě něco, čemu se věnujete? Tento rok jsme si spolu se dvěma kamarády zařídili ateliér, kde se snažím naučit se kreslit. A už vám to jde? Technika moc ne. Říkám si, že umět kreslit budu, až získám v ruce dobrý tah. Až třeba budu umět nakreslit ruku. To se ještě nestalo. Maluji, ale ne tolik, jak bych si přála. Začátky jsou velmi složité a o to těžší, že mne k tomu nikdo nenutí… Normální běžné problémy. Od udělení ceny uběhl týden. Změnilo se pro Vás něco? Je to úspěch pro region, hodně mne novináři žádají o rozhovory. Ale to za další týden skončí a život se nijak dramaticky nezmění. Už víte, co bude chtít k narozeninám, které máte za pár dní? Ani ne. Asi se nechám překvapit. Já vlastně nic nepotřebuju. Jste v Ostravě spokojená? Jsem. Ale zimy jsou tady těžké. V zimě propadám pravidelným depresím. A myslím, že nejsem sama. Jak to řešíte? Jezdíte třeba k rodičům do Veřovic za čerstvým vzduchem? Do Veřovic nejezdím tolik, jak bych si přála. A pokud jde o ten vzduch, pak ve Veřovicích je to tak, že v zimě se mnozí občané snaží topit vším, co najdou. Člověk pak vjede do vesnice a čeká, že zavane nějaký čerstvý vzduch. Jenže zavanou ještě horší splašky než tady v Ostravě. Tereza Dočkalová • narodila se v Novém Jičíně 21. dubna 1988 někdy kolem oběda • v roce 2002 nastoupila na Janáčkovu konzervatoř v Ostravě do ročníku Ladislava Slívy • během studia hostovala v Těšínském divadle v Českém Těšíně a v ostravském Divadle loutek • snaží se naučit kreslit 43 44 www.ostravainfo.cz o nás 2012 Celý rok přináší server www.ostravainfo.cz v rámci Ostravských kulturních novin nabídku událostí. Spolu s nimi lidé dostávají i přesné informace o tom, kde se akce odehrávají, jak se dostat ke vstupenkám a kolik za ně zaplatí. 10. ledna se v ostravské Fiducii konal pořad s názvem Janáček – divoký panáček. „Ženy, ty byly Janáčkovým fenoménem. Inspirovaly ho naprosto zásadním způsobem. Na druhé straně, tyto vztahy ničily jeho rodinu, zvláště jeho ženu Zdenku. Ale bez toho by to asi nebyl Janáček – byl to opravdu divoký panáček,“ prohlásil jeden z diskutujících, režisér Radovan Lipus. 31. ledna zpěvačka, skladatelka a výtvarnice Vladivojna La Chia pokřtila své nové album Bohémy v ostravském Divadle loutek. 2. února v klubu Parníku vystoupila pražská rocková skupina T4, složená z veteránů české rockové scény. „Parník považuji za vůbec nejlepší klub v republice,“ řekl kytarista Stanislav Kubeš. „Zájem o rockovou hudbu je pořád, ale dotace na kulturu se krátí. Ostrava je však v tomto ohledu mimořádně vstřícná. To je na Ostravě výborné,“ dodal. 24. února bylo slavnostně otevřeno zrekonstruované Divadlo Petra Bezruče obnovenou premiérou dramatika Henrika Ibsena Divoká kachna. „Divadlo Petra Bezruče inscenací Divoké kachny potvrdilo, že je nejlepším divadlem v České republice,“ napsal nekompromisně kritik Jiří. P. Kříž v deníku Právo. 1. března Národní divadlo moravskoslezské připravilo premiéru jedné z nejúspěšnějších oper 20. století. Život prostopášníka Igora Stravinského. „Téma opery o tom, že zahálka a snaha o bezpracně nabyté bohatství a bezstarostný život spojený s rychlým zbohatnutím je cestou do pekel, je výsostně aktuální i dnes,“ prohlásil ředitel divadla Jiří Nekvasil. 13. března byl v Domě umění vystaven Kupkův obraz Tvar modré, který je je dosud nejcennějším Kupkovým obrazem. 26. března se v klubu Atlantik uskutečnila přednáška primáře Psychiatrické léčebny Opava MUDr. Libor Chvíli s názvem Bhutan - země s vysokým hrubým národním štěstím. „ V Bhutanu mají jediného psychiatra, jednu věznici a v ní tři stovky vězňů,“ prohlásil psychiatr a cestovatel o vzdálené zemi. 13. dubna se v klubu Parník odehrála akce Malá Ostrava aneb vzpomínky na Folkový kolotoč. „Rozhodně to není pokus o obnovení Folkových kolotočů, ale jednou za čas bychom se mohli všichni sejít a dát si kafe,“ řekl o Malé Ostravě její pořadatel Milan Kaplan, který před desetiletími Folkové kolotoče pořádal. 21. dubna na Den památek mohli lidé přijet historickým trolejbusem na Důl Michal. „Nově jsme zpřístupnili výdejnu známek. Průchod známkovnou znamená ten správný nástup havířů na směnu,“ konstatoval průvodce Dolu Michal www.ostravainfo.cz Miloslav Rucki. 1. května pořádala společnost Vítkovice Den otevřených dveří. Lidé poprvé mohli vidět například novou multifunkční aulu v Dolní oblasti. „Budeme představovat nejen skvostnou architekturu,“ sliboval generální ředitel Jan Světlík. Vítkovice nakonec navštívilo okolo padesáti tisíc lidí. 30. května uvedl cyklista z Plesné Miroslav Hrdina v klubu Atlantik přednášku Na kole skrz Izrael i Palestinu 15. června se konala v ostravském Divadla loutek premiéra pohádky Strašpytlík Muko. Hlavní hrdina Muko je podivuhodnou bytostí z říše tajemných knorků. Bydlí na samém konci světa na vysoké hoře v temném hradě a strašně se nudí. Vůbec totiž nevychází ven. 18. června se konal v klubu Fiducia křest nové básnické sbírky ostravského básníka Petra Hrušky nazvané Darmata. 12. července začal v Dolní oblasti Vítkovice festival Colours of Ostrava. Přes třicet tisíc lidí vidělo hvězdy typu Alanis Morissette, Bobby McFerrin, ZAZ nebo Janelle Monáe. Dne 20. srpna byl zahájen prodej vstupenek na ročník 2013. 18. července představením Marná lásky snaha začaly na Slezskoostravském hradě Letní shakespearovské slavnosti. „Je to bláznivá komedie plná slovního a situačního humoru, která si střílí z lidské domýšlivosti,“ řekl o ostravské inscenaci režisér Ondrej Spišák. 12. srpna se v Dolní oblasti konal první ročník festivalu Rocková Ostrava!!! Ve Vítkovicích vystoupily skupiny jako Kabát, Citron, Alkehol nebo Škwor. „Ostrava je rockové město. Myslíme, že rock k těm pecím prostě patří,“ uvedl pořadatel Rostislav Horáček. 25. srpna se na Slezskoostravském hradě odehrál pátý ročník festivalu Slezskoostravský RockFest. Hráli zde Aleš Brichta Band, Doga nebo Vilém Čok & Bypass. „Letos jsme se zaměřili na rockové legendy, které v Ostravě už delší dobu nevystupovaly a po kterých jsou zdejší fanoušci hladoví,“ vysvětlil pořadatel Marcel Pažický dramaturgii festivalu. 9. září se na Masarykově náměstí konalo slavnostní zahájení nové sezóny ostravských divadel nazvané Přijďte k nám! „Program bude opravdu bohatý a každá generace si v něm najde to své,” slíbil ředitel NDM Jiří Nekvasil. 21. září uvedlo Divadlo Petra Bezruče premiéru inscenace Správkař v dramatizaci Arnošta Goldflama. 18. října koncertovala v ostravském rozhlase skupina Buty. „Rozhodně nechceme hrát nic rychlého a hodně nahlas,“ plánoval bubeník Richard Kroczek. 28. října skončil koncertem v Evangelickém kostele Svatováclavský hudební festival. „Zájem publika je letos mnohem větší než v minulých letech. Některé koncerty byly zcela vyprodány,“ pochvaloval si pořadatel Igor Františák. 5. listopadu hrál hru Václava Havla Audience v divadle loutek francouzský soubor CAGE de scene. Hrálo se ve francouzštině, s českými titulky. To vše v rámci akce Francouzský podzim v Ostravě. 15. listopadu vystoupila v Porubě rocková skupina Pražský výběr v původním složení. „Bylo obtížné chodit kolem sebe a nepovídat si spolu. Tušili jsme, že to není dobře a měli jsme radost z opětovného shledání,“ řekl leader skupiny Michal Kocáb o sporech, které v kapele panovaly a které společné turné zažehnalo. 20. listopadu šla do tisku Ročenka Ostravského informačního servisu. 45 rozhovor Jaromír Nohavica Gong? Jsem rád, že jsem se dožil Čtyři naprosto vyprodané koncerty ve čtyřech dnech po sobě. Od 12. do 15. listopadu koncertovali v Gongu Jaromír Nohavica spolu s Janáčkovou filharmonií. V květnu Nohavica spolu s filharmonií provoz Gongu zahajoval, na podzim vyprodali obrovský sál opět. Jaromír Nohavica mluví o Gongu s velkou dávkou uznání. Hodně lidí míní, že událostí roku 2012 bylo v Ostravě jednoznačně otevření Multifunkční auly Gong. Souhlasil byste s takovým názorem? Postavení Gongu je jednou z top desíti, možná pěti událostí, které se v Ostravě staly za celých padesát let, co v tomto městě žiji. Takový prostor Ostrava opravdu potřebovala. O jeho významu bychom si mohli povídat hodiny. Jsem opravdu rád, že jsem se toho dožil. V květnu jste svými koncerty provoz Gongu zahajoval, nyní s hraním v Dolní oblasti pokračujete. Je jasné, že vám v Gongu libí. Jsem fakt rád, že jsem u toho mohl být od začátku a že jsem byl prvním, kdo si tady zahrál a hraje dál. Je to pro mne veliká čest. Jak se vlastně hraje umělci v Gongu, a ještě k tomu ve zcela vyprodaném sále? 46 Dobře. Ten sál je díky panu architektu Pleskotovi skvělý. Vím, že to zní neskromně, ale hrál jsem už ve spoustě sálů republiky i světa. Ale tenhle je perfektní. Čím je podle Vás tedy tak jedinečný? Zajdi si na podium a podívej se na to ko- loseum. Ten prostor je veliký a přitom komorní a útulný. Během koncertů cítí lidé v hledišti stejně jako muzikant na pódiu, jak je to všechno blízko. A taková je i Ostrava. My v Ostravě jsme odkázáni na to žít vedle sebe a blízko sebe. A Gong se stal přesně symbolem takového života. www.ostravainfo.cz nej koncert Nohavica. Koncert v Gongu Žádné jiné koncerty nebyly v Ostravském informačním centru prodány během roku 2012 s takovou rychlostí. Lidé brali vše, včetně lístků na stání. Na koncerty, zaplněné do posledního místa po všechny čtyři dny, očividně přišly nejrůznější generace a také nejrůznější sociální vrstvy. Parkovací plochy kolem Gongu zaplnily i pěkně drahá auta. (Mimochodem, kolik asi tak fanoušků se dopravilo na prvním Nohavicovo vystoupení v roce 1982 v porubském kulturním domě autem? A byl vůbec někdo takový?) Poslední ze šňůry čtyř koncertů v řadě začíná stejně jako ty předchozí v osm hodin večer. Gong je plný. Janáčkova filharmonie spouští prolog. V symfonické úpravě jsou slyšet úryvky Nohavicových písní. Nohavica přichází v obvyklé černé košili a začíná zpívat píseň o tom, jaké by to bylo, kdyby se narodil v Těšíně před sto lety. „Vítám vás v tomto kulturním stánku, který nám každý závidí, a když ještě nezávidí, tak závidět bude. Zažil jsem mnohé, ale tyto koncerty jsou pro mě velkým svátkem. Plačte, zpívejte, tančete,“ vyzývá publikum Nohavica a pokračuje Bláznivou Markétou. Během koncertu Nohavica střídá starší i nové písně. Chválí diváky, jak výtečně tleskají. „Měl jsem strach, že dneska budou všichni hudbyznalci na Kátě Kabanové,“ zmiňuje premiéru Janáčkovy opery, který v ten samý večer, patnáctého listopadu, uvádí Národní divadlo moravskoslezské. Nohavica zachází ve svém repertoáru a vzpomínkách i na začátek 90. let. „Byly to pro mne roky ponuré. Chlastat je výborné, a já o tom něco vím, ale nechlastat je ještě lepší.“ www.ostravainfo.cz Pak přichází překvapení pro diváky. Během koncertu je zakázáno fotografovat. „Teď uděláme výjimku. Focení povoleno,“ směje se Nohavica a na několik minut nechává publikum spustit veškeré přístroje, které fotografování umožňují. Hlediště začne blýskat stovkami blesků. „Je to tady jako na zahájení olympijských her!“ volá vítězoslavně dobře se bavící Nohavica. Nevynechá ani sérii děkování. „Honzo Světlíku, děkuji ti, že si ve své bláznivé hlavě tohle vymyslel,“ ukazuje Nohavica na prostory kolem sebe, zdraví v hledišti sedícího generálního ředitele Jana Světlíka a hned vzápětí jej ujišťuje, že píseň mu věnovaná nebude nijak slavnostní: „Až obuju si černé papirové boty, až i stara pochopi, že nejdu do roboty…,“ spustí jeden ze svých hitů. Zapomenuto není ani architekta Josefa Pleskota. „Děkuji Pepovi Pleskotovi, který to všechno nakreslil. Vidíš a slyšíš dobře? Sám sis to nakreslil,“ volá Nohavica na architekta do publika. A věnuje mu píseň, se kterou, jak vzpomíná, „začínal v Porubě v kulturáku OKD“. Darmoděj. Zazní i třetí poděkování. „Myslete si, co chcete, ale děkuji všem dělníkům i technikům, co tohle všechno postavili. Díky chlapi!,“ říká Nohavica a přidává jeden ze svých novějších písní o tom, jak tady na severu „fuči větry ze všech směru.“ Koncert jde do finále. Nohavica s filharmoniky za zády zpívá o trolejbusu mířícím do Kateřinek, o své touze vidět Baník porážející Barcelonu, rozezpívává diváky Ostravou černou, kdy z hulváckého kopce jede tramvaj šupem. Přichází píseň poslední, Vlaštovko leť. Diváci vstávají, Gongem zní mohutný potlesk. A Gong, všemi tak obdivovaná stavba, ten velký aplaus bez problémů ustojí. 47 Vyhlídková věž připravuje... 14. únoraValentýn na věži 2. březnaZ věže do věže 17. březnaPutování Slezskou Ostravou 31. březnaKomentovaná procházka Přívozu 14. dubnaPo schodech na věž 21. dubnaVily Moravské Ostravy 5. květnaCykloprohlídka Poodří 25. květnaMuzejní noc 1. červnaDen dětí 16. červnaVítkovice 4. červenceOstrava v barvách noci 31. červenceOstrava – město sportu 25. srpnaCykloprohlídka Mariánské Hory 31. srpnaOstrava v barvách noci 14. záříPo schodech na věž 15. záříOstravské hospody 13. říjnaPoruba 28. říjnaDOD 17. listopaduRadnice v proměnách času 5. prosinceMikuláš na věži 24. prosinceVánoční tradice na věži 1. ledna 2014Novoroční přípitek na věži 2014 ISBN: 978-80-260-3313-4 www.ostravainfo.cz
Podobné dokumenty
č. 15 (2009 - listopad)
jubilejní 15. vydání našeho firemního časopisu, který je tu především pro Vás. V tuto
chvíli naším časopisem oslovujeme již více
než 2 700 našich zákazníků (firem), přičemž
naše „rodina“ i v náročn...
Startovní listina PAP a PZ
Klub Narciarski Wrocław
SK Rýchory Mladé Buky
Ski klub Ústí nad Orlicí
TJ Sokol Předklášteří
Ski klub Hlinsko
Ski klub Hlinsko
Ski Řetězárna
FreeSki Academy Brno
Ski klub Ústí nad Orlicí
TJ Slavoj ...
Sodovkárna R.Sýkora s.r.o.
Web: www.sodovkarna.cz
e-mail: [email protected]
Limonády (Sodovkárna R.Sýkora)
Alkoholické nápoje vlastní výroby
Sirupy vlastní výroby
Sirupy ostatních výrobců
Limonády ostatních výrobců
Miner...
Vola Timing (www.vola.fr) / Ski Pro 2.22
Vola Timing (www.vola.fr) / Ski Pro 2.22
