Jak šla léta

Třídní časopis Šýdlo, úryvky z dopisů, vzpomínky a jiná tvorba
Jak šla léta
Pro svou potěchu sepsali žáci gymnázia v Brně – Husovicích, maturitní ročník 1954
Brno, květen 2007
Úvodem
Na setkání v květnu léta Páně 2006, v restauraci Oáza
v Lipové ulici v Brně jsem byl třídním kolektivem pověřen,
abych sesumíroval sborník vzpomínek na léta, která jsme
trávili společně v gymnaziálních lavicích. Ty chvíle přišly
po prázdninách roku 1951, v budově na ulici Vranovské.
V následujícím roce bylo gymnázium, lépe řečeno Jednotná
střední škola, přemístěna na Elgartovu ulici, kde jsme v roce
1954 maturovali.
Sborník sestává ze čtyř částí. Základem se stalo Šýdlo, třídní
časopis, který si na nástěnku přicházeli přečíst i žáci z jiných
ročníků. Kupodivu se uchovalo, dokonce ve dvou exemplářích, jeden, neúplný, u Ivana Herziga a druhý pietně skladoval Emil Wojtek.
Oběma patří dík, že ty zažloutlé papíry strojem popsané
nehodili dávno do koše.
Druhou část tvoří dopisy, které si psali někteří a některé,
najmě po odchodu Ivanky Deváté do Plzně. Jsou tam i dopisy mladší, které vyjadřují nálady mladých mužů po vstupu
do života. Adresátům i autorům patří dík za odvahu s níž
odhalili, případně odhalily svá nitra.
Třetí část jsou vzpomínky. Jádro sborníku. Jako editor jsem
se na ně těšil a se mnou i redakční rada. Nu, co se sešlo, sešlo
se, jak jinak než po urgencích, lamentacích a mnoha telefonátech. Příště to jistě bude lepší.
Největší problém byl s částí čtvrtou. Může za to Sáša Ženíšek.
Když jsem ho žádal o příspěvek prohlásil, že básník netvoří
na zakázku a nedá si diktovat ani počtem řádků, či psacím
náčiním, obdivnými pohledy fanynek a už vůbec ne vydavatelem. Naštěstí mne poslední léta zásoboval svou básnickou
tvorbou, takže bylo z čeho vybrat.
To ovšem sebou přineslo problém. Sášovo poetické naladění neskončilo maturitou, ale pronásledovalo ho celý další
život. To rozhodlo! Jak by k tomu přišli další, kteří strávili
svá profesní léta spisováním závěrečných zpráv a projektů,
knížek či novinových článků…? A tak jsme do čtvrté části
shromáždili ukázky z třídní tvorby profesní, i tvorby pro
radost, tvorby pro obdivné pohledy fandů a fanynek, i pro
peníze.
Ožehavým problémem se stala forma sborníku. Po intenzivních debatách, které jsem vedl sám se sebou i v redakčním
kroužku byla zvolena forma CD a sborník byl též umístěn na
web. Je to forma poměrně moderní a hlavně relativně levná.
Sborník psaný a tištěný, brožovaně svázaný, o nákladu cca
30 exemplářů vyšel by bratru na pět šest tisíc, ba i více. Tolik
peněz nemám.
Proto CD a web. Spolužáci z redakční rady říkali, že dnes
každý už si může dovolit nějakého toho vnoučka či vnučku,
kteří mohou svým babičkám a dědečkům vysvětlit co je to
web a jak se pouští cédéčko, případně na domácí tiskárně
vzpomínky vytisknout.
Šýdlo
5
Šídlo vzniklo v prvním ročníku husovického gymnázia – v kvintě – ještě v budově na Vranovské. Zde jsou první autentické příspěvky v podobě, v jaké se objevily na nástěnce třídy dne 20. března 1952:
Co na to říká hygienický ústav kom.pod. města Brna?
aneb „My v tom zápachu nebudem!“ Kam vkročí chemik, tam neroste tráva!
I máme pod jednou střechou nejen dítky školou povinné,
nýbrž i značný zástup chemicky čistých individui, která, jak
je vidět i cítit, jsou značně agilní. I vybudovali si zásluhou
nejen svou, ale i vlivných čunitelů (pro-miňte činitelů) a příslušných instancí chemické laboratoře. Tak jsme byli svědky,
kterak v gymnasijním podzemí, kde podle pověstí bloudí
duchové zemřelých profesorů a repetentů, to hučelo, třískalo, klepalo a řinčelo. Pak se objevily v oknech větráky, vtrhl
tam chemický děs a provozují tam dodnes tajemnou činnost
alchymistickou. Jenže nešťastné větráky sloužící k tomu,
aby se ti alchymisté tam neudusili, snaží se ze všech sil
otrávit kolemjdoucí a nás. Jak dokázal biologický kroužek,
tráva před budovou vůbec neroste a neporoste. Nejen tedy,
že ničí nás, ale i králíky pána školníka, kteří nemají co žrát.
Tak máme na vybranou. Bud nechat okna zavřená, skuliny
obložit kabáty a zalknout se žárem, nebo je nechat otevřená
a zemřít v několika týdnech na otravu kyanovodíkem. Je tu
ovšem ještě více možností:
1. vyhodit chemiky z laboratoře,
2. zakázat jim provozovat svou činnost ve dne
3. zalít větráky cementem
4. domluvit se s nimi, aby větráky odsávaly vzduch do dvora
5. naházet jim tam nitroglycerin a slzné bomby a prchající
odstřelovat z kulometu
6. vzbouřit se a vyhlásit revoluci
Ze zeměpisu
ci, řičí a rozviřují nohama školní prach, chvějí se a kolébají
za dunivého rytmu a vyrážejí neartikulované zvuky stejně tak jako předvěký člověk, když chytil mamuta do jámy.
Drazí derviši zřejmě toužíte přiblížit se onomu opočlověku
aspoň chováním, když už ne vzhledem.. Viděli jste na výstavě, že do soutěže krásy by jít nemohl. Doporučuji Vám tedy
mastit se rybím tukem, lovit v brněnských hvozdech drobnou zvěř. Tam se vyřveme do sytosti. Takto bude uskutečněn
Váš návrat k přírodě. Předtím musíte vsak požádat o zbavení
svéprávnosti. Nejprve však roztrhejte křestní list a snězte
občanský průkaz. Bude to jistější. Až před Vámi jako divými muži budou domorodci utíkat do jeskyní, vězte, že jste
už doopravdy přírodní. Bude mi nesmírným potěšením až
potkám Vaši tlupu při cestě cez zelený háj, až mi líbezně
zavyjete do uší a budete na mě cenit žluté vykotlané zuby.
Telefonická zpráva z Káhýry: Známý český cestovatel
Emil Wojtek při své pokusné cestě po Arábii nalezl průliv
MAGELHENUV č.2, který se neoprávněně doposud jmenoval průliv BAB-EL-MANDEB.
Jsme hrdi na našeho cestovatele, který se tímto činem zapsal
zlatým písmem do dějin českého národa vedle jmen Dr. E.
Holuba a St. Vráze.
Na mamuty…
Leckdo se snad domnívá, že již je dávno tomu, co byli v módě prohýbající se a vlnící se těla mystiků, klátících se ve víru
příšerného tance. A ejhle, oni nevymřeli ani po meči, jejich
zbytky jsou na místech naprosto neobvyklých.
Tak třeba já, vstoupiv do naší třídy, rázem jsem přestal přemýšlet o obědě a ztrnul jako kobra před útokem. Ti staří známí, takto slušní a obvyklí lidé, s nimiž mám tu čest bytí
vzděláván, křepčí a povyku jí, troubí a třískají rukama o lavi-
6
Přemýšlejte o tom. Snad máte lákavější návrhy. Ať jste radikální, nebo liberální, spojme se v jeden šik a odstraňme libou
vůni. Jinak musíme uvažovat o exekuci a vystěhování chem.
průmyslovky do Českého Krumlova. Čert aby vzal alchymisti!
Dodatek: Exekuci jsme neprovedli my, ale oni, kteří nás
vystěhovali na Elgartovu.
Mnoho zdaru Vám přeje Gríša.
V letech 1953 až 54 v budově na Elgartově se Šídlo stalo zrcadlem třídního života.
A na počátku byl
Manifest
M y, p o z n a m e n a n í m a t u r o u
a sedící na Pegasu bez křídel
oznamujeme a hlásáme, proklamujeme
a na vědomost dáváme, křičíme a
šeptáme to vše hlasem hromovým
že
ZRAJEME
(Kdo, co zrajeme? tážeme se prvním pádem. My, třída, odpovídáme.)
MANYFESTUJEME TOUHU PO PRAVDĚ
Ať
Ať
Ať
Ať
žije
žije
žijí
žije
den, který má čtyřiadvacet hodin
Saturn, dokonalý stařec
ponožky bosého Bendy
Slunce
energie
mládí
A ť ž i j e vše, co k úsměvu svádí
AŤ
ŽIJÍ
NAŠE
NOVINY
Drahá veřejnosti,
i sešli se páni referenti tříd 1a a 2. třídy a usnesli se na tomto:
Za účelem dobrého připravení se na celoškolní mistrovství
budou v pátek a v sobotu uspořádány lehkoatletické závody našich tříd. Vedle vynikajících borců nastoupí i nováčkové, kteří jak doufáme, překvapí svět. Nezapomeňte přijít
povzbudit své spolužáky!
Největší sportovní událost v tomto v dubnu!
Naši třídu reprezentují tito borci:
100 m
Matušů, Vencálek, Herzig, Černý
dálka
výška
1 000 m
koule
trojskok
4 x 100 m
4 x 1 000 m
Ženy
60 m
výška
dálka
Herzig, Matušů, Vencálek, Illek
Illek, Herzig, Matušů, Černý
Kňákal, Grygar, Illek
Vencálek, Illek, Herzig
Grygar, Matušů, Herzig
Herzig, Matušů, Vencálek, Černý
Grygar, Hlína, Ženíšek, Korsuň
Zavadilová, Šopfová
Zavadilová, Edingerová
Zavadilová, Edingerová, Krčálová,
Blažková
7
Šídlo nekompromisní a kritické…
Hádejte, kde se stalo tohle:
s. Hrom: A nyní přikročíme k projednávání dalšího problému: 17. třída nevynáší o hlavní přestávce na chodbu koš
na odpadky. To nás musí vést k tomu, abychom se vůbec
zamyslili nad prací 17. třídy. Nuže, soudruzi, prodiskutujme
tuto otázku.
s. Hovorná: Přicházím často do styku s touto třídou a říkám,
že dokud se nebude na chodbu vynášet koš na odpadky,
nezlepší se práce 17. třídy. Proto bychom měli důkladně diskutovat o tomto problému, jak již připodotkl s. Hrom.
s. Houba: (usíná)
s. Perníčková: (obrací se k sousedce): To je otravný, viď?
s. Hrom: Musíme ovšem pohlížet na věc z vyšší perspektivy
a nezahýbat do detailů. Když se to vezme kolem a dokola,
není třeba diskutovat jenom o vynášení košů ven na chodbu,
ale také zabývat se ostatními odvětvími činnosti třídy. Ptám
se tedy znovu: mají někteří soudruzi připomínky?
Všichni, kromě s Hovorné: usínají
s. Hovorná: Musím připomenout, že nezáleží pouze na tom,
vynáší-li se koš na chodbu, ale vynáší-li se tam s chutí, dále,
že bychom potřebovali členy náležitě poučit o významu
vynášení košů, takže bych navrhovala v nejbližším volné
termínu svolat aktiv, kde by se tato otázka řešila. Mohl by
8
mi s. Hlávka říct, kdy je nejbližší volný termín?
s. Hlávka (listuje v lejstrech, v aktovce, odchází ke skříni,
listuje ve skříni, jde zpátky k lavici, odchází za dveře, vrací
se nazpátek, hledá pod katedrou a pak opět v aktovce, načež
prohlásí: Nejbližší volný termín by zde byl ode dneška za tři
roky, tj. v úterý 27. 2. 1957 ve 4 hod. ráno, ale to bychom
museli odvolat konferenci o nástěnných novinách Kaktus
a potom besedu s nejlepšími sběrateli starých mincí na škole.
s. Hrom: Navrhuji tedy nezabývat se otázkou aktivu, nýbrž
konkrétně pomoci třídě rozřešit tento palčivý problém.
Navrhuji, abychom zaujali toto stanovisko: Budeme důsledně kontrolovat, zda 17. třída vynáší s citem koš na odpadky,
budeme podporovat tvorbu nástěnných novin a odhalovat
nedostatky v prospěchu. Dále zjistíme, jak se formuje osobní život členů třídy, kdo chce vést pionýry a kdo se chce
jít podívat v pondělí na zatmění slunce. Souhlasíte soudruzi
s tímto usnesením? Všichni se probouzejí, až na malé výjimky a kývají na souhlas: samozřejmě, výborně, takhle jsme si
to mysleli…
Autor: snad Dr. Flaška
Šídlo prožívá období hladu i hojnosti
Široširá veřejnosti!
P.T. tiskařskému sboru:
Jistě jste v životě zkušení a zažili jste mnoho podivuhodných
příhod. Ale to, co se přihodilo redakční radě v posledních
hodinách je tak neočekávané, že tomu stále nemůžeme věřit.
Celá katastrofa spočívá v tom, že se sešly příspěvky. To není
apríl. My pak plníce svůj závazek, odvolávám jenerální
stávku a pevně věříme, že toto období zapíše se platinovým
písmem do dějin Šídla a příspěvky se budou množit jako
plíseň na marmeládě.
My jsme chtěli časopis plný kritiky.
Netušili, jaké z nás udělá si žertíky
tiskařů ten sbor,
jenž vylez z tajných nor
Příspěvky se hrnou v proudu, nevíme co s nimi
Tiskaři už dělaj boudu by je uskladnili.
Kdy nám to povíte, tiskaři drazí
kde naše příspěvky rez a mol kazí?
Tohle od vás přece hezké není
budeme vás muset zničit při mučení
Zároveň uvádím na pravou míru nejbližší plány: Protože
máme už jen
žďabánek času, nelze už vydat Rýmovník. Důležitou akcí
bude však vydání Almanachu, čili sebrání básní zpěvů, kde
bude dohromady snese všechen ten popsaný papír, jenž se
kdy na Šídlu vyskytoval.Uvědomte si, že Almanach už je
předplacen daleko za hranicemi, v Istanbulu a Dolních
Pouřnicích, jistě tedy pište tak, abyste neutržili újmy na své
pověsti.
Vážené panstvo, trochu života do vašeho umírání
Brečím, vzlykám je mi bolno,
redakce má dnes as volno,
tluču, bouchám na veřeje
na srdci mě papír hřeje
připadám si jako rek,
vždyť jsem napsal příspěvek.
Redakce je as hluchá,
místo uší má as ucha
rozbitého kastrolu.
„Stížnost letí nahoru!“
Vtom se dveře otevřely –
Člověk jakýs zpitomělý –
Kalné zraky, zplihlé vlasy –
„Vodvařený kořeň“ asi,
do tváře mi zírá vlídně.
Potom praví zcela klidně:
Hráli jsme si jako kluci,
Dělali jsme revoluci,
nikdo nechtěl přispívat,
proto jsme se začli rvát.
Někdo ztrhl z dveří kliku,
potom vypli elektriku –
nemoh jsem se dozvonit,
nemusíte proto klít –
reakce je na vymření,
rozumný tam žádný není.
Musy nás již „vodvařily“,
všech nadějí jsme pozbyli,
že se třída v něčem zmotá,
vůkol je jen tma, pustota,
uplyne spíš lidský věk,
než dá někdo příspěvek.
I pravil jsem smutným hlasem,
svým rozkřáplým starým basem:
„máte pravdu milý mistře,
hlemýžď běží značně bystře
ve srovnání se Šýdlem.
Však otáčej kormidlem,
je-li z lodi pouhý vrak.
TO SI RADĚJ SETNOU HLAVU
„S tím souhlasím Vopyčko,“
oživ Gríša maličko,
„doufám že ta revoluce
rozváže jim trochu ruce,
aby mohli perem, štětcem
posloužiti třídním věcem,
čímž se Šýdlu zavděčí,“
skočil jsem mu do řeči.
„Okay, bať bať, yes,
řeč má to též jest.“
Aleš Vopyčka - Jirsa
Asi ňáký strašný drak
hlídá hřivny utajené,
jež jsou v přátel lbi zazděné.
Myslím, že ta potvora
bude nejspíš lenora.
NAŠE TŘÍDA JE SBOR KŘEČKU,
ŠKRTÍ, ŠETŘÍ KAŽDOU TEČKU.
NEŽ BY ŘÁDKU DALI DAVU –
9
A sešel se rok s rokem…
My zrajeme
Všechno je jinačí, všechno je změněné,
co se dřív hanilo, je dneska ceněné,
z mrňavých holčiček jsou něžné panenky,
ať už již Aničky, Hany či Alenky,
z ušatých chlapečků jsou diví muži,
kteří teď dobývaj u panen růži.
Alenka Zveřinojc nemá už copánek,
víc chlupů na bradě má zato Karhánek,
sílí a mohutní moudrý muž Kožoušek –
tři metry před sebou nosí teď svůj břoušek,
a jak stroj poslušný do školy capká
vážně a s rozmyslem sportovec Klapka.
Čány a ostatní mladíci lepí,
ke krásám dívenek nejsou již slepí
a dívky – Evičky anebo Anynky,
milují horoucně dřívější hurvínky –
jim nepohltí mládí žádná šelma lítá,
ať je to třeba již milá maturita.
Aleš Vopyčka – Jirsa
10
Za co mohou klasikové…
IZBRANYE MĚSTA IZ PEREPISKY S DRUZJAMI! (2)
Milý příteli!
Propadl jsem sentimentalitě. Pouze jedno tango mě vzrušuje.
Hrají ho nyní z Itálie.
Jinak jsem přesvědčen, že všechny snahy poctivých o zlepšení situace Šídla jsou marně. Ale to tango je přece jenom
skvělá věc. Navrhuji v Šídle provádět průzkum veřejného
mínění. Mohli bychom začít jazzem. Ať žije šlágr týdne!
Kromě toho jsem byl v kině. Tančila jedno léto je nejlepší
film jaký jsem kdy viděl, vřele doporučuji! Nad časopisem
IX c.si můžeme vzít patronát.
Jinak není nic nového, až na to, že je dnes Štědrý den. Ještě
vůbec jsem nedostal vánoční náladu. Snad je to tím, že
„Bílé vánoce“ se vyskytují jen na gramofonové desce.
Mám řadu předsevzetí. Myslím, že se začnu učit. Avšak
správně jsi řekl, že v každém z nás je kousek oblomovštiny.
Doposud jsem se nepokusil ji v sobě překonat. Řekl bych,
že se o to nepokouší téměř nikdo ze třídy. A chudáček Šídlo
tím trpí.
Proto vyhlásíme nesmiřitelný boj oblomovštině. Všechny,
kdož se na divaně válí a ani je nenapadne se učit, budeme
lynčnovat!
Chtěl jsem psát vážně, ale naprosto se mi nechce hrabat pod
postelí. Mám tam uloženy hluboké myšlenky. Oblomovština
mi nedovolí. Přesto bychom mohli začít interview s význačnými osobami třídy.
Měj se jak chceš
Tvůj Dr.Flaška
Je líbání hygienické?
Proč se lidé rádi líbají? Proč je hubička v životě milenců
tak důležitá? Na tyto otázky není odpovědi, historie polibku není ještě napsána. Národové stojící na vysokém stupni
vzdělání, na př. Indové, nemají pro polibky mnoho porozumění, přesto že všechny novinky přijímají se zájmem. Ani
staří Egypťané na polibky mnoho nedrželi, což je vědecky
ověřeno.
Slavní lékaři také nejsou přáteli polibků, tvrdí dokonce, že
líbání je krajně nebezpečné, má-li lidstvo zůstat zdrávo.
Důkladným šetřením stránky zdravotní přišlo se na mnoho
poznatků, líbání krajně nepříznivých. Jediný polibek skrývá
v sobě na 40 000 zárodků nejrůznějších nemocí. Na námitky,
že lidstvo muselo by již dávno vymřít, vědci je krčí rameny.
Lidé si prý maji uvědomit svou velkou odpovědnost, milenci
Drahý příteli,
tohle se ti po vedlo. Ačkoliv tvé myšlenky chápu jen zcela
letmo, vidím, že rosteš. A to podle Tvého vyjádření, jsi ještě
nedosáhl pro hluboké myšlenky. Já žasnu. Přímo skvělá je
Tvá glosa o oblomovštině. Ba, je třeba pravdu říci: dojednoho jsme Oblomovy, každého z nás by mělo něco trknout
a vyrušit z nečinnosti! Pokud se týká vztahu třídy ke svému časopisu, ťals do živého. Již často jsem se v uplynulých
letech zamýšlel nad třídní pospolitostí a kolikrát jsem zoufal.
Vše se zdalo prázdné, nicméně doufal jsem stále, ta pasivita,
ta nevšímavost, to mi bylo vždy nepochopitelné. Snad se ti
to zdá podivné, vždyť není to dávno, co jsem napsal, že lidé
mě podobní ztrácejí zájem o věci pozemské a upírají své
zraky do dálav. Jen bych připomněl, že nikdy se nepodaří
dosáhnout hvězdných výšin tomu, kdo zapomene, že je člověkem, a to homo sapiens socialis.
Pokud se týká programu RR, chystáme několik akcíp které
mohou:
1/ přinést Šídlu popularitu
2/ skončit úplnou katastrofou. Doufám však ještě natolik
v dobrého ducha třídy, že si myslím, že nezůstaneme osamoceným kroužkem nadšenců, že se pohnou kalné vody, že
trošku zaútočíme na typicky českou povahu. Jistěže, interviewy budou jedou z nejvhodnějších forem našeho boje.
Pokud se týká mých předsevzetí, lze je shrnout do jedné
věty. Chci v tomto roce vybojovat úspěšný zápas s vlastní pohodlností a s těmi vlastnostmi, kterými je provázena.
Bude to boj velmi tvrdý, bude to boj za dobrou věc.
Nezlob se, prosím Tě, že jsem dnes tak vážný, cítil jsem
však, že někdy je i elegického tonu třeba.
Tvůj Jurrisimus Okay
se při líbání nemají dát uchvátit vášní, zvláště uváží-li se,
s jakým nebezpečím jsou polibky spojeny. Vášnivé polibky
jsou ze stanoviska vědců velmi nebezpečny, milenci však
netouží nikdy po polibcích vlažných, desinfekčních, to je jisté. Láska a polibky patří nerozlučně k sobě a vědecké statistiky a dogmata proti tomu ničeho nezmohou. Pokud se lidé
budou míti rádi budou se líbat i přesto, že jim hrozí značné
nebezpečí. Nebo snad právě proto budou polibky sladší ?
SG
11
Zdá se, že přituhuje…
Dejte nám volný čas!
Kolem nás to sviští, rychle běží čas.
Pro to lepší příští kypí nový kvas.
Každý, koho potkáš, spěchá,
,
nemá pokdy na zábavu a říká
že už toho nechá,
vždyť má stejně prázdnou hlavu.
Co studenti?!
Zvlášť jsou postiženi,
nespí a nejí, oči mají zarudlé
a jejich vzhled se vůčihledně mění,
každý je bledý jak těsto na nudle.
Špatně to dopadlo: co bude doma?
myslí si studentík a šprtá vzorce,
vždyť dneska píše se matická kóna.
On však nic neumí,
to budou konce.
Takhle dál to nejde, uzná jistě každý,
hledá východiska, včetně sebevraždy
Sami o tom doufám jistě přemýšlíte,
jak zdrtit okovy času, jež jsou kol nás
sbité
Konečně poledne.
K tramvajce pílí náš student nešťastný,
oběd ho čeká, dojí a lehne si,
načerpá síly –
v tom ho však jakás myšlenka leká:
Prosba či žádost k příslušným instancím:
Kdo?
Dneska je středa výboru schůze,
ke škole řítí se zpátky cvalem
a potom zjistí k své velké hrůze,
že mají hasičské - i zavzlyká žalem.
Takový nebožák vstává hned zraníčka,
dře se a šprtá se, pak zběžně posnídá
a rychle pro mléko - po cestě dojídá,
ve frontě učí se anglická slovíčka.
Dřív než se večer zpět domů vrátí
na školní zahrádku práce ho volá.
Drahého synáčka nepozná máti,
nervy má zcuchané, pod zraky kola.
Ve škole zvoní, když bere za kliku,
vřítí se do třídy, udýchán z běhu,
sotva se vyvleče z černého zimníku
volá ho profesor, jenž nezná něhu.
Takových studentů jsou dneska tisíce
jak velké břemeno škola je tíží.
Neznají volný čas po cele měsíce,
chodí jak stařečci ohnuti v kříži
12
Prosíme vás my mladí,
byste měli ohled,
nepřepínali nás tak mnoha úkoly,
snad víte přec hned na první pohled,
že učit se je hlavním cíle školy.
My slibujeme, že splníme jej rádi,
však žádáme vás o pomoc:
chcem opět spát my mladí
a ne bdít nad úlohou každou druhou
noc.
Nuž zde stojíme v šiku
a nad námi se nese mocný hlas:
Dejte nám mladým ještě něco
Dejte nám volný čas!
Šídlo hravé i dravé
Klapka – muž vědy
VOP:ŠA
Klapka nám cestoval a sbíral zprávy
z nich dneska v Evropě velké je zděšení:
japonské mocnářství, jež vládne davy,
pořádá tradiční země své třesení.
Chudák je ohromný, mrňavý Japonec,
Každičkých šest roků čeká vždy svůj konec.
Emil v historii brousí
nové objevy z kapsy trousí.
V Prešově zjistil k údivu vědy
co zažili lidé kdys za hrozné bědy.
Kolik tu muselo povstati nářku,
když vedli šlechtice na porážku.
Klapka již usedl s vznešenou tváří,
upadl v mlčení a vznes se nad masy,
(myslí snad, že mozek mu jasně září?)
a dál je zmlklý jak dvířka šporkasy.
Kdyby byl Klapka náš takový Japonec,
nebyl by na slovo snad jako lakomec.
Chudáci šlechtici, ale i kati –
na černo šlechtice porážet měli.
Za takovou porážku nevděk se vrátí –
občané prešovští pokutu chtěli…
Olinka v dějáku nezvaný je host – vždyť mezi paláce řadí i Karlův most
-gríša-
Šídlo lyrické
Večer na nádraží
Večer v Černých Polích
Fanfáry oblak
a kosů
hedvábné přehozy stromů
a já spěchám domů
na voze s křídly
Dnes hory v zácloně
a hory s plameny
slyším
zvony
jež kytary zvuk
a rorýsi z božích ruk
Rvou
Fanfáry oblak
ztlumily povlak stínů
cinkot rolniček a nebeských návěští
Vtom
kdes na sloupě začal řvát panák
říká mi
Pane
vy čekáte na vlak
A zase znějí zvony
na obloze ponny
Ponny uspává
-XYZ-
13
Nedílnou součástí Šýdla byly vzpomínky trestance č. 267
Vyprávěnka druhá o jednom slavném čundru
„Hurá, Šídlo je tady,“ zařvali sborem osadníci cely A3, když
jsem se k nim vřítil s čerstvým výtiskem. Všechno se to
shluklo kolem mého kavalce tak jsem si sedl na pryčnu, dopil
vystydlé kafé a začal jsem předčítat svým zvučným basem:
A hele, tady je něco o vtipech, a za chvíli se mně vaří to
kafé v žaludku, takýsi, jakýsi slova učený, samá sekoestrika a jinačí třesky plesky. Ale pak tam bylo psaný o nějaké
výpravě do Kolína nad Labem, která prý se ztratila. Tož, co
se toho tejče, já jsem byl členem oné výpravy a moje existence najisto popírá tyto zprávy.
Víte, nás bylo sedm, začaly prázdniny a tak nás to táhlo ven.
Byli jsme už vzdělaní, tak jsme šli podle kompasu. Až večer
zjišťujeme, že chodíme kolem Brna pořád dokola. Kluci
chtěli rozbít tábor, já jsem se ptal proč, jestli myslí ten brněnský nebo ten u Buďějovic a oni mi dali hobla. Pak jsme se
uložili do stanů. Spali jsme sotva hodinu. Spustil se totiž
docela nepatrný lijáček a za chvíli jsme plavali. Jen uprostřed pod opěrnou tyčkou bylo sucho, tak jsme tam všechno
přestěhovali, sami si sedli nahoru a dřepěli tak až do rána.
To víte, pohodlí bylo málo, zato vody nadbytek. Ráno vylezu
ze stanu a ohlašuji: Mně se kluci zdá, že su nějakej mokrej.
A taky že jo. Ostatní na tom nebyli líp. tak jsme se rozvěsili
po stromech a schli. Dosušili jsme se tak k deváté a šli dále.
Po bouřlivém hlasování rozhodla těsná většina zahnout do
Osové Bytíšky. Následkem čehož jsme se dostali do Kolína.
Jak si to totiž šlapeme k Velkému Meziříčí, stopli jsem
náklaďák. A už před námi defilovaly vesničky a městečka.
Konečně Kolín. Ale co dál? Do Brna je to maličkost – 170
km. A každý z nás měl tak 35 Kč. Tak jsme uvažovali: ujedeme-li denně 20 km jsme doma za osm dní, to můžeme denně
sníst tak za 4 Ká. Víte, tomu se říká praktické využití matematiky, nikdy jsem nevěřil že ta matyka na něco je. Tak nám
začalo připadat to odskočení do Kolína jako nejprachpitom-
nější nápad pod sluncem. Nu co, museli jsme na vlak a jeli,
až jsme přijeli do vyňatého slova po b – totiž do Přibyslavě.
Vydali jsme se do Žďáru a zabočili k nějakým rybníkům.
I uzřeli jsme na rybníce prám. Tak nás napadlo, abychom se
přepravili lodí. Snažili jsme se o to dobré půlhodiny, prám
se pak už začal potápět, tak jsme raději pokračovali pěšky.
Začalo se stmívat i jali jsme se žádat o nocleh. Však nevlídné tváře vesničanů při pohledu na takovou špinavou hordu
věštily, že naše námaha je marná. Tu zvolalo podezřelé
individuu slyšící na jméno Mr. Fr. Gregory „Bratři, potáhněme dále k Oslavě řece a utábořme se tamto.“ Tak jsme
táhli do pozdní noci. Nakonec se nad námi smiloval bodrý
vesničan a tak jsme se vyspali ve stodole. A ráno naše více
méně zdecimovaná armáda říkající si kořeni z Brna pokračovala v ústupu. Jak se tak probíjíme lesem, ozve se vpředu
Auvajs, fuj, to se právě před Čánym odplazila zmije do trávy.
K odpolednímu uzavřeli jsme onen smutný okruh – dorazili
jsme do Velkého Meziříčí. Po úspěšném pokusu demolovat
místní restauraci jsme si to namířili na Náměšť nad Oslavou.
Svezl nás takový dýchavičný traktor – plazil se, až se mu
vařila voda v chladiči, ale vydržel to. V údolíčku jsme vztyčili stany, nacpali tam seno ze sousedního pole (neptejte si,
co nám postižený majitel řekl) a vařili jsme výživnou polévku (14 kostek dětské výživy), konzervy a opékali čaj, pardon,
chtěl jsem říci chleba.
Byla to úplná idylo proti tomu, co jsme zažili před tím. Tak
jsme si lebedili, když nás to pak omrzelo vybatolili jsme se
k tej Náměšti. Pár kilometrů před městem došlo k úplnému rozkolu. Někteří táhli dál, chtěli se svést autobusem, a ti
ostatní dali přednost vyvalování se na břehu Oslavy řeky.
Do Brna jsme se sjeli všichni, dílem vlakem, dílem v tudoru.
Byl to skutečně dobrodružný čundr.
Pak mě zavřeli. Kluci mi nedávno psali, že příští rok se
vydají na Slovensko. Chcete-li se s nimi tedy potkat, jeďte
do Krkonoš. Jsem si jist, že je tam natrefíte. Oni totiž chtějí
jít opět podole kompasu.
-jurodivý-
Vyprávěnka třetí v kroužku trestaneckém
Na vězeňském dvoře stojí ostříhaní trestanci ve včera vypraných pruhovaných kalhotách, s šedými čepičkami naraženými koketně na levé ucho. Vyřizují se v trojřadu podle služebního stáří.
I vystupuje náš známý trestanec č. 267 s čapkou na uchu
pravém na tribunu, zmáčkne slzy hrnoucí se v čůrcích po
tvářích a praví zlomeným hlasem:
„Drazí kolegové,
jesti mou smutnou povinností oznámiti vám, že jeden z mých
spolužáků, jenž dosud je na svobodě, podlehl v hrdinném
14
boji s nástrahami, jenž mu již třetí rok škola činila. A byl to
boj vpravdě hrdinný.
Neboť uznejte, páni kolegové, že odolat všem lákadlům na
jeden obzvlášť vypečený ruský referát po dobu více než tři
čtvrti roku je výkon, jímž je jistě překonán limit pro dosažení
titulu mistra sportu. Pro milovníky masových sportů jsou
nezapomenutelné chvíle, kdy se onen výjimečný muž proháněl s plynem otevřeným naplno, řezaje zatáčky s virtuositou zkušeného závodníka.
Tohoto statečného jinocha nezkrušily ani tři kule obdržené
za jediné dopoledne, ni vyhrožování, jehož se mu dostávalo
v hojné míře. Ba co dím, on odolal i klidným domluvám, což
z toho poučení, kam až to může dotáhnout prostý, ale nebomu zvláště budiž přičteno ke cti.
jácný, celý muž.“
Tu se řečník zastavil, vzlykl, vyčistil si vomér a rozhlédl se Tu si trestanec oddychl, ukázal rukou k vězeňské kuchyni
po dojatém posluchačstvu:
a zvýšeným hlasem doložil:
„Ba přátelé, veliká jest památka hrdiny. Je úkolem příští gene- „Kolegové uctěme minutou ticha památku jeho hrdinného
race zhodnotit dějinný význam tohoto muže. S potěšením
boje.“ Kolem vzlykali trestanci se zvlhlýma očima a na ohomohu konstatovat, že o jeho osudy se zajímají nejen domácí lené hlavy se jako pápeří snášely bělostné vločky prvního
ústavy, nýbrž i zahraniční university. Je dosud neznámo, co
sněhu.
očekává našeho hrdinu dále, avšak, kolegové, vezměte si
-jurodivý-
Vyprávěnka pátá
„Milí kolegové,“ odkašlal si trestanec č. 267: „Moc užitečná
je tahle matematická oayl-opyl-olyp-olympiáda. Ale na něco
je krátká, pane vrchní jednu sodovku. Milý trestanec se napil
a pokračoval.
„Dovolte,abych vám sdělil zkušenosti ze své předtrestanecké praxe. Byl jsem tehdy docela obyčejným rozhlasovým reportérem. Vedle toho jsem vařil, pral, hlídal děcka
a navštěvoval kurs Jak pečovati o nemluvňata. Neboť má
žena byla veřejně činná. Do téhle rodině pohody snesla
se jednou z čistá jasná pohroma. Přijdu domů a žena mi
praví: Máš tu daňové přiznání, tak to vyplň ať je od toho
pokoj.
Koukl jsem se na papír: Jméno a příjmení, to bych ještě
věděl, datum narození, číslo popisné a průměrná známka
z mravů to vyhledáme. Stav hospodářského zvířectva ke
dni 1.1., tak to teda máme. Ale teď dál: vyplňte pravdivě, zda veškeré prostředky sloužící k výživě vás a vámi
podporovaných osob s výjimkou těch, jenž nejsou vašim
osobním vlastnictvím, byly přihlášeny u téhož, což platí i pro dani nepodrobené nemovitosti, jak jsou zajištěny
předpoklady, aby na každé dítě mladší 15 let, připadlo
185 Kčs. Tak tohle je nad mé síly. Nic, když jsem odjížděl,
povídal jsem drahé polovičce: „Ty, já jedu na reportáž, tak
to přiznání vyplň, ty tomu rozumíš, vždyť jsi veřejný činitel.“
Vrátil jsem se za tři dny. Doma boží dopuštění. Děcka řvou
v kuchyni, že mají hlad, ten nejmladší spolkl houpačku,
v pokoji manželka leží na koberci, pěnu u úst, v ruce drží
kverlačku a mlýnek na maso a blábolí: Osoby, jejichž směnky jsou pod eventuální likvidací upražte jemně a podávejte
s máčenou houskou nebo v celofánu. Listonošům a mladistvým nebuďtež náhrady za cestové a jiné požitky dlouho
drženy a posypávány tvarohem.
T
ak jsem se odebral na dovolenou, vypůjčil jsem si naučný slovník, kde jsem se sice dočetl o domorodých zvycích na Trinidadu, také o fénickém písmu, ale o daňových
přiznáních tam nebylo nic. A tak mě něco napadlo. U nás
na nádraží je informační služba. Vezmu telefon, ozve se
informace.Tak povídám: slečno, prosím vás nevíte jak se
vyplňuje daňové přiznání k dani? Slečna se zasmála a pak
povídala soucitně: chudáku už jste dneska 135-tej, ale to
já nevím. Kdybyste takhle chtěl vědět kdy odjíždí vlaky
směr Šlapanice, Kyjov,Trenč. Teplá… Tak teď jsem byl
v rejži. Počkat, povídám si, na co mám bratrance. Bratranec
je chytrej vyhrál matematickou olympiádu, tak co! Pozval
jsem ho k nám, zavřel do pokoje s přiznáním a odešel do
pak kuchyně vařit oběd. K polednímu jsem přišel do pokoje s polévkou. Bratranec seděl na pianě, tloukl pěstmi do
zdi i zpíval si něco na způsob Chovejte mě má matičko.
Příteli, řekl jsem mírně, pojď se posilnit. Tu on pobledl,
skočil dolů, vzal talíř s polévkou a vylil do květináče, načež
osudné daňové přiznání mi narazil na hlavu a zaržál: Co
si to dovolujete, pane! Shledáme se u Thermopyl a vyběhl
z bytu.
Byl nalezen po třech dnech poblíž trati Bohumín-Žilina,
kterak se dotazoval jakési babičky: Promiňte slečno, že vás
obtěžuji, ale jdu tady správně na Atlantický oceán? Zřízence,
kteří ho doprovázeli do ústavu ujišťoval, že neměl tu hypotéku opravdu rád, že by si ji opravdu byl vzal, kdy mu v tom
rodiče nebránili.
Ano příteli, skrzevá daňové přiznání se mohou dít opravdu
hrozné věci. Avšak táži se vás: Pomohla mému bratranci
účast na matematické olympiádě při zdolávání tohoto úkolu?
Nikoliv, nepomohla a škyt dojatému trestanci se zlomil hlas.
Trestanci v sále vzlykají pohnutím.
Scéna třetí: Ředitel trestnice, přemáhaje slzy, děkuje všem
a konci zasedání. Trestanci zpívají velebný chorál: My jsme
kluci z Husovic. Všechno se klidí. Scéna čtvrtá: Vyhláška:
Ode dnešního dne se zavádí pro nenapravitelné lajdáky
a hňupy jako trest vyplňování daňových přiznání po dobu
nejvýše tří týdnů. Po dobu odpykávání trestu bude delikvent
pod lékařskou kontrolou
Podepsáni: M.Hrubý, ředitel trestnice
Adámek 0. v.r. předseda závodní rady
15
Počátky školních roků bývaly časem brigád a měly své dozvuky ve
vědeckém světě:
29. 85. 2864
Naší tiskové kanceláři ŠGI přišla právě zpráva o senzačním
objevu dvou učenců, kteří byli vysláni Státním ústavem pro
výzkum mrmlí do oblasti Podbořanské, kde ve zříceninách
obce Hořovičky v místech, kde stávala stáj č. 4 byly nalezeny skvrny na zdech. Jde o nepatrné zbytečky zkamenělých
mrmlí, a ještě nějaké hmoty o níž nevíme, jak souvisí s mrmlemi.
68. 85. 2864
Bylo zjištěno, že hmota, která se vyskytuje v katastru obce
Hořovičky současně s mrmlemi pochází asi ze švestek ovoce
již dnes neznámého a rostoucího planě v našich přírodních
rezervacích. Ale nyní vraťme se ještě k mrmlím. Záhada se
objasňuje. Učenci na zasedání v X…se dohodli na vědecké
definici mrmle: „Mrmle je neobyčejně pružná a přitom úžasně pevná hmota, skládající se z těstoviny a švestek“. Avšak
učení lidé tohoto světa nám nedovedou vysvětlit vznik této
těstoviny. Domnívají se, že snad byla pěchována a stlačována nějakými lisy za tlaku několik tisíc atmosfér, aby dosáhla
svých nebývalých vlastností...
A bývaly i hory. Tam se lámala dívčí srdce, a nohy, a měl premiéru i
Ranč u Krvavého Telete
Krvavý byl nucen pozřít jícen olověných želez z coltů Jacka.
Po prérii klusal osamělý jezdec. V záři zapadajícího slunce
leskla se raní rosa na jeho cvočky pobitém pase. Hola, kdo Vtom rozlétly se dvéře a na prahu objevil se Zákon. Jeho
sombrero bylo řešetem. Byl oblečen v kožené spodky proto kluše tak sám v osamělém kraji? Toť Šestiprstý Joe, jenž
stínem smrti je zván. V dáli se objevila krčma. Šestiprstý klatě nízko visící a colty. Besa mucho, kdo zavítal do nehoszarazil svého oře a zastrčiv ruce za opasek, zapálil si cigare- tinných krajů Nebrasky, kam nesahá zákon?
tu. Prérií se nesly zvuky šalmaje a pláč nemluvňat. Šestiprstý Toť sám Sherlock Holmes a jeho nerozlučný druh Vatson
ruče vyňal z pod sedla příruční katastrálku a zorientovav se
převlečený za cowboje.
podle busoly, zamířil ke stavení. Zde vrhl opratě několika „Hands Up!“ zavolal tento a jeho devatero coltů mířilo všem
zevlounum. Poté se vysmrkal a vkročil do salonu. Dým
přítomným na ňadra.
z cigaret a pach střelného prahu naplňoval jizbu, takže Joe Avšak Šestiprstý nelenil a přepilovav mříže utekl do prérie.
stěží zahlédl barmana chrnícího na nálevním pultu. „Hej Jejda, udělal Sherlock Holmes a vrhl se na kobylu. A již sedhospodo“, zvolal vyschlým hlasem, „jednu Plzeň“! Na toto
mero kopyt tepalo sníh prérie. Savana! Již jen dvě koňské
zvolání se barman probudil. Však probudil se i Krvavý Jack délky dělí pronásledovaného od pronásledovatelů, o němž se
a zvolal:“Ha, proč nepiješ whisky, ty kojote? „ Cha,cha,chá,“ proslýchá, že ukradl Petřínskou rozhlednu a ukryl ji neznáodvětil Šestiprstý. Pak pravil: „Vidíš ty dvě mouchy ve vla- mo kam. Sherlock Holmes pomalu odvazuje laso. Však ne!
sech toho holohlavého?“ A již promluvily jeho kolty a dvé To by bylo snadné vítězství pro Sherlocka H. A dál zní po
much se odebralo do věčných lovišť. „Hi,hi,hi“, zařičel
prérii píseň kopyt. A jen záblesky výstřelů osvětlovaly
bohatýrsky Krvavý Jack a v jeho rukou zaleskly se kolty ve
temnou prérii a vzdálené kaktusové plantáže.
světlu voskovic, neb byl vypínací týden. Prozíravý barman
Na obzoru se objevila hacienda. Ještě několik skoků a
odešel, aby uzavřel sdružené pojištění domácnosti a sepsal Šestiprstý bude zachráněn. Vtom jeho kobyla klopýtla a
testament. Jednou ranou pak Krvavý proměnil šest sklenic Šestiprstý přenáší se bravurním kotrmelcem přes bránu
jakostní malinovky na barmanově pultu v mokvající drť. a padá přímo do náruče své Máry. Ta, líbajíc jej říká: „Ach
Schylovalo se k boji. Vzduch byl prosycen oním zvláštním Joe, já tě miluji.“
pachem střelné bavlny. „Zatr...tři tečky,“ odtušil chladně „Chvála Bohu“, praví Sherlock H. jenž mezitím požádal klíčŠestiprstý a v jeho očích byla vražda. „Sir je mi líto, ale
nici, aby mu dala napít: „Chvála Bohu“, jest potrestán!!!
vidím se nucen vydláždit Vám Váš žaludek olovem.“ A již
Dr. Flaška
16
Jak se chovati na sjezdovce
Sjezdovku sjíždíme zásadně na lyžích. Jelikož lyže značně
se trou, je nutno nejprve je namazati. Mažeme pochopitelně
pouze lyže nikoliv sebe. Vůbec se snažíme stále se nacházeti
ve stavu střízlivém. Jen tak se nám podaří dosáhnout vrcholu sjezdovky bezpečně. Jedeme-li ve skupině, pokoušíme
se zmizet ostatním z očí dříve, než upadneme. Při sjezdu se
odšprtáváme tyčkami jen tehdy, když to nemá žádné následky. Začátečníkům doporučujeme tak zvaný hurá styl. Ten
spočívá v tom, že sjíždíme od smrčku ke smrčku. Při trošce
cviku dosáhneme takové virtuosity, že jen málokdy zlomíme při objímání smrčku lyži. Stane-li se nešťastnou náhodou,
že nalisujeme jiného lyžaře do sněnu, zastavíme, slušně se
omluvíme a zbavíme ho vědomí. Jsou -li lyže postiženého
lepší našich, obratně je vyměníme. Dáváme pozor, abychom
při tom své kořisti nevybodli oko. Čistiti si při sjezdu nos
a mluviti řeči je zakázáno.
Gregory
Zakládající listina III. manchavtu II. třídy
Bratři a mukly!
My z milosti Karla IV, Timenman, prohlašujeme, že:
l./ II. manchaft není důstojný representace II. třídy
2./ Tudíž musí být přikročeno k obrození košíkové
Obrátit
3./ Dadimž tedy popud ke vzniku nového manchaftu,
který bude důstojným
superom pervomu manzsavtu!!!
Zakládající členovia:
Capkin:
Maňák
Podpredseda:
Grygar
Pivotman:
Stečínský
Shampoon: Šterc
Bushmen::
Changeman: Kožoušek
AT ŽIJE II. MANSHAFT!
Wojtek
Dr. Jules
Šýdlo se zabývá i komunální satirou
Hrnečku,vař!
Byla jedna jednou hodná holčička. Jednou odešla hodná holčička do lesa. V lese dostala hrníček s návodem.I přinesla
hodná holčička hrníček s návodem mamince.Když ji maminka uviděla, dostala hlad. Řekla:“hrnečku vař.“ A hrneček vařil
a varii a vařil a vařil a udělal tolik popelu,že maminka řekla:
„dost!“ Avšak hrneček neslyšel vlastního slova natož maminku a vařil a vařil a vařil a vařil a nadělal tolik popelu,že hodná holčička řekla:“dost“ Avšak hrneček neslyšel vlastního
slova natož hodnou holčičku a vařil a vařil a vařil až odvezli
popeláři trošku popela. A pak zase přišli popeláři a odvezli
trošku popela. A poněvadž jezdili jednou za rok, stalo se, že
nájemníci v prvním patře si udělali tunel a nájemníci v druhém poschodí si udělali tunel. A když si začali dělat tunel
nájemníci ve třetím poschodí, přišel mladý muž,co chodil
s tou hodnou holčičkou a řekl, že to vyřeší Vlezl do popelu
a zmizel. I zaplakala hodná holčička a koupila věnec. Avšak
za čtrnáct dní popel přestal narůstati a za další týden vyšel
z hromady mladý muž, co chodil s hodnou holčičkou, na
hlavě hrnec, za límcem popel. I vrhla se mu hodná holčička
na krk a odešli za maminkou: „Ach moje děti,jak vám to sluší!“ zvolala tato.“Skrz tento hrnec buďtež spojeni“! I praštil
mladý muž co chodil s hodnou holčičkou maminku po hlavě
a odešel s nevěstou do popelu, kde si založili útulnou domácnost. Maminka odešla neznámo kam. A pak přijížděli popeláři každý měsíc a do dvou set let nezbylo z hromady ani
smítko.
XYZ
17
Anketa:
pořádána dne 28. ledna 1954
1. otázka: Nejpopulárnější melodie roku 1953 a 1954:
Babička 6x, Rapsody in blue 6x, Dobrou noc 3x, Traumpet
blue 2x, Blue tango 2x, Nelly Gray 2x, a jednou byly jmenovány: Goliáš, Bugati step, Tmavomodrý svět, Nebe na
zemi, Josue, In the Mood, Když sluníčko zazáří, Oči černé,
Svítá, Bílé vánoce, Prostá melodie, Světlušky, Do tmavého
převléklo se nebe, Modré skály, Florentinské noci, Ó mein
Papá a Věčná píseň.
2. otázka: Souhlasíte nebo jste proti tomu, aby si děvčata
barvila rty?
9 chlapců říká, že je to potřebné do společnosti
2 úplně souhlasí
2 je to jedno
3 se to hnusí a mělo by se to zakázat
3. Názory kluků na dívky a dívek na kluky:
Dívky jsou: přepjaté, afektované, domýšlivé. Krom šatů
a klepů se v ničem nevyznají. Starají se o to, o co nemají.
Nekolegiální, až na malé výjimky. Ale už se nestydí, což jim
jde k lepšímu.
Kluci: měli by být galantnější a dělat víc mumraj. Jinak jsou
dobrá partija.
Vtipy, glosy, aforismy s udáním pramene
Edingerová: Já jsem si nechala propíchnout uši, abych
nedostala ječné zrno.
Klapka: Herben dovoloval Bezručovi, aby mu zasílal básně
ze Slezských Písní, protože měl tehdy málo příspěvků.
Stečínský: O Hané mluví Bezruč v básni Kyjov.
Kmity jasně vidíme na přístroji zvaném rezonance.
Zvuk je slyšitelnost různých pohybů.
Havlík: S. K. Neumann se potuloval po Bílovicích a pod
dojmem těchto lesů napsal svou sbírku.
Napsal také básně o drátech – on šel po cestě a slyšel ty
dráty hučet – a tak vznikly ty básně.
Protože v loupané rýži není vitamín B, doporučuje se jísti
loupaný chleba.
Černá ruka byl spolek dělníků, kteří hledali nápadně nenápadně byty. Oni šli k domácímu, který měl volný byt a tak
ho mírně vyhodili a pohrozili mu, že mu něco udělají.
Stečínský: Nadledvinky produkují moč.
Nejdůležitější řekou je Labe, které je splavné od Štěchovic.
Havlík: Někteří lidi se sbalili, sbalili pušky a šli dělat partyzány.
Čány: Máme-li v magnetickém poli elektrické jádro,
můžeme z toho počítat frekvenci.
Dr. Strnad: Kdyby sis dal Karhánku do kávy olověný cukr
tak by sis ji osladil. Ale kdybys ji vypil, tak by ses otrávil.
Wojtek: Došlo k t. zv. Prešovským jatkám, kde bylo
poraženo mnoho uherských šlechticů.
Herzig: Tajfuny, to je oheň, vlastně to jsou přírodní větry.
18
Černý: Hlavním městem Iránu je Teherán. Je tam velké
horko a proto se musí vláda vždycky vystěhovat.
Čány: Jiří z Poděbrad uprostřed, když chtěl bojovat, tak
zemřel.
Kožoušek: Po stránce hudební zkoumal Rukopis zelenohorský Zdeněk Nejedlý.
Řezníček: Když Arbesa vyhodili z redakce Národních listů,
musel se stát spisovatelem.
Čermačka: Mluv nahlas, vidíš, že se Vencálek potí.
Prokeš: Komín je cihla povýšená na 35 metrů.
Šterc: Prosím, pane profesore, omluvte mně, mně se srazily
poznámky.
Kirš: Javor má listy postavené kolmo, takže se vůbec nevypařuje.
Grygar: Když ležel Koperník na smrtelném loži, tak byl
smutný.
Zavřel: Při výdechu může člověk vydechnout vitální kapacitu plic.
Buchalová: Nejvyšší hora v Teheránu je Elbrus. V Iráku
jsou dvě úrodné řeky.
Čermačka: Evo, ty ses vsadila, že dostaneš pětku.
Běžte do kuchyně, utíká mléko, maminka nemá šicí stroj,
všechno šije v ruce.
Kirš: O Sevastopolu mohu mluvit z vlastně zkušenosti. Já
jsem tam sice nebyl, ale byl jsem v Jihlavě.
Hladina Kaspického moře je 28 metrů pod hladinou.
Krčálová: Toricelli naplnil trubice rtutí, jen nahoře nechal
koneček volný.
Čány: Havlíček byl za svou činnost exportován do Brixenu.
Žáková: V únoru 1917 vypukla v Rusku Říjnová revoluce.
Edingerová: Po kostele přinášela babička dětem laskominy.
Dvořák: Na této mydlině bublinové vidíme barvy tenkých
vrstev.
Zaznamenal: - gríša -
Karhánek: Po bitvě na Vítkově musel Zikmund s touto
porážkou odtáhnout.
Někteří pracovali i doma
Domácí úloha, příklady na sylogismus
Kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá. Pan Výliska /hrobník/ kope hrob. Pan Výliska do toho hrobu spadne.
Pan Novák krade. Pan Novák řekl, že se země otáčí kolem
Slunce. Kdo lže, ten i krade. Pan Novák lže. Země se neotáčí kolem Slunce.
Tvoří-li se námraza na stroji, je nutno s ním vzlétnout nad
mraky. Na našem kladkostroji se tvoří námraza. Musíme
s ním vzlétnout nad mraky.
Člověk se nejprve narodí a potom se může oženit. Manžel
mé tety se ještě nenarodil. Má teta se nemůže vdát .
Trpělivost přináší růže. Pan Dvořák je ztělesněná trpělivost.
Pan Dvořák přináší růže.
Sluneční hodiny se denně předbíhají o 4 minuty. Moje
náramkové hodinky se denně předbíhají o 4 minuty. Mám
sluneční náramkové hodinky.
Nejdelší zaznamenaný lidský život je 156 let. Dobrovský se
narodil před 200 lety. Dobrovský je mrtev.
Pes, který štěká, nekouše. Slečna Vonásková nekouše.
Slečna Vonásková je pes a štěká.
Komu není shůry dáno, v apatyce nekoupí. Alenka nekupuje v apatyce. Alence není shůry dáno.
Pes, který štěká, nekouše. Paní Vonásková štěká. Paní
Vonásková je pes a kouše.
Při bezdrátové telegrafii není zapotřebí drátů . Staří
Babyloňané neznali drátů. Babyloňané měli bezdrátovou
telegrafii.
Člověk vydrží plavat nejvýše dva dny v jednom kuse. Bratranec
pravil, že plaval 3 dny v jednom kuse. Bratranec se utopil.
Dotýkati se drátů o vysokém napětí je životu nebezpečno.
Spolužák se dotkl drátů o vysokém napětí . Můj spolužák je
v nebezpečí života.
Po dešti lezou ze země žížaly. Včera pršelo. Včera lezly ze
země žížaly.
Autor neznámý (patrně Gríša)
19
A čas se nachýlil…
Prazvláštní sen studenta Vyletěla
1 + 1 = 2 odříkával monotónně student Vyletěl a beznadějně
se zapletl do Machova vlnostroje, znechucen položil kadeřavou hlavu do kalamáře a usnul.
I zdál se mu příšerný sen.
Ocitl se na neobyvajemom ostrově, kde ani toho mužika nebylo, natož kantora, kde pečení holubi létají do huby
nepodléhajíce fyzikálním zákonům ani korozi. Zde na stromech rostly cigarety a v potocích šumělo víno.
Skvělý život vedl student Vyletěl. Když se sluníčko uložilo
ke spánku, do jemných načechraných červánků, zatopil se
vyletěl žákovskými knížkami, katalogy a jinými zbytečnostmi. Žel, za několik dní byl jeho pobyt zkalen poněkud nepříjemnými událostmi.
Na ostrově se začaly vyskytovat jakési nevkusné přízraky, či
duchové, které se však okamžitě rozplynuly, přiblížil-li se
k nim Vyletěl na vzdálenost malé poloosy velkého krevního
oběhu průměrného slona, měřeného v soustavě Gausově. Ba
dokonce by mohl Vyletěl přísahat, že jednou viděl samotného Archiméda, an si pouští po vodě dřívka.
Nepříjemné, pravil si student Vyletěl. Proti tomu by se mělo
něco dělat. A protože byl hoch statný, a kdesi slyšel, že se
duchové zahánějí svěcenou vodou a ohněm, rozhodl se, že
je bude zaříkávat. Tak se i stalo. Kromě toho zvýšil spotře-
20
bu paliva o 100% a začal pálit i notesy, které měl původně
určeny k prošťarování. Jako zaříkávání použil příslušných
chemických a fyzikálních vzorečků. Někdy to pomáhalo,
někdy ne. Duchové se stávali pořád drzejší. Nic si nedělali
z toho, že Vyletěl pomalu a jistě šediví. Chudák, odpočinul si
od těch potvor jenom ve dne, poněvadž, jak známo, duši na
slunce nelezou. Tu si krátil chvíli vzpomínám na vzorečky
dávno zapomenuté a vyřezával je do kůry stromů, což mu to
šlo rychle, poněvadž v tom měl praxi ze školy. Kromě toho
zaznamenával svoje poznatky o duchách.
Nejvíce zkusil student Vyletěl v noci z 12. na 13. XII. Svědčí
o tom kusé poznámky na palmě. Není třeba je zpracovávat,
samy jsou dostatečným svědectvím.
Hle:
20.hod.
21.hod.
21,30
22.hod.
na mně
23.hod.
23.45
Stmívá se. Začínají se objevovat první duši
Konstatuji nebývalou intenzitu jejich rojení
Zřejmě mají nějakou slezinu
Příšerné, teď udělali kolem mne kruh, sedí a čumí
Sedí a dívají se. Začínám mít strach o svůj rozum
Blíží se půlnoc. Uvidíme
24. hod. Už to začalo. Krok za krokem se přibližují. Začínám
mít strach. Na čele se jim začínají objevovat nějaká jména.
Jsou to kantoři. Hrůza
24.50
Chvílemi kantoři mizí, na jejich místě se objevují
fosforeskující křivule, vzorce, zákony a fyzikální přístroje
24.53
Chó, teď po mně natahují ruce, chó, oheň umírá,
já
24.54
taky uhů, pom…
Zde zápis končí.
Z toho vyplývá, že s duchama je lepší si nic
nezačínat.
Richard Vyletěl
Oběť, čili co nás čeká a co nás nemine
aneb
Přijde den
Při vykopávkách na dně brněnského
zálivu podařilo se mi nalézt hodně
porušené záznamy ve formě deníku.
Nález pochází asi u konce 2. tisíciletí
po Kr. a má velký význam pro výzkum
jak studoval dávnověký člověk. Tak
zahajoval akademik Šedivý, významný
archeolog svou přednášku 20. 3. 3953
v televizní universitní posluchárně.
Podívejme se blíže na ceník o němž
mluvil akademik Šedivý. Je psán starobylou češtinou:
30. dubna. Máme už 90 otázek. Dne
se mi zdálo, že na mne útočí s husím
brkem Bohuslav Balbín. Já totiž tvrdil, že naspal Dalimilovu kroniku.
Z deskriptivy zase baně. Promítal jsem
vržený stín dvou různoběžek, načež
dotyčný zmizel. …
(…)
7. květen. Dosud jsem nic nepodnikl.
V úterý byla bouřka, ve středu jsem byl
u holiče, ve čtvrtek jsem se hádal ve
frontě na cukr. Začnu zítra..
11. května. Grygar a Ženíšek v nemocnici. Diagnóza: zhroucení následkem
přílišného šprtání. Já je varoval již dávno. (…) Už umím tři otázky do tělocviku a jsem přepracován…
zkoušejících, nic nechápajících spolužáků, před nimiž rozvíjím báječnou
vidinu Ustnovo narodnovo tvorčestva,
či elektrolytické dissociace. Copak
řekne veliký Mičurin, že se mi podařilo vypěstovat stromy, plodící sardinky
v krabičkách a slanečky v hygienickém balení, kapry na černo a bez kostí?
Tajemství mých úspěchů tkví v tom, že
jsem před spaním učebnice dával pod
postel. Nedoporučuji pod polštář, to
se tvrdě spí.(…) Matematické vzorce je nejlépe psáti na chutné oplatky
s či vrývat na krabičky olejovek a pak
pozřít…(…)
(…)
atd., atd.
24. května. Zítra přijde má chvíle.
Už vidím v duchu ty rozzářené tváře
psal Gríša.
Nástěnné Šýdlo skončilo někdy v půli maturitního ročníku. Nedochovaly se (nebo snad
nebyly naspány?) žádné další příspěvky týkající času maturitního. Nejspíše už nebyla
nálada ani čas….
21
Avšak v roce 1955 došlo k obrodě tvůrčích aktivit. (Příspěvky nejsou datovány, muselo se však dít v době, kdy autorům ještě sloužila paměť.)
Po cestách vzpomínek
Psáno ku památce všech, co v boji padli, však také těch, kteří na svůj osud ještě čekají.
Hudba tiše hraje a ze šálků kávy stojících na stole se vznáší
odtud utíkali, zřezali tam nějakýho kluka a honil je potom
bílá pára vonící ku podivu po meltě. Tohoto detailu si vsak SNB.“
nevšímají dva mladí gentlemani, jsouce zabráni v živý roz- „A výlet do Čech, Budějovice, rybníky, to všechno vidím
hovor. Jeden z nich, oblečený v přesně padnoucí tmavé jako dneska, anebo jak jsme hnali ty holky z vedlejší vessáčko zamyšleně praví: „Víš-li, že přesně hrají skoro jako
nice, to bylo přece báječné. Rýzina si tam náramě zařvala.
D-six? Když jsme byli na horách, vzpomínáš si, tak to tam A ty teplý večery…. Čányku, Datle, Julesu, Cicine, Zdenále,
byla na pořadu taky pořád jenom Andulka…. Já ti jako
Kóny, Vencl, vid Jituško, Evičko, Zlatíčko, Olinko, Alenky,
dnes vidím toho kořena jak tam u toho báječně trsal“. „Ty ba na Veselého Hostinského bychom zapomněli,“ - „Vencl,
podívej se, když já si vzpomenu na ty erteple, tam v tom
co děla Evička Kalábova, no bodejt, to jestě nefičela Ivánku,
zámečku, to bylo přeci ideální. Zas by nás měli poslat na
Hanička.“ - „A na Aničku na tu přece nemůžeme zapomenějakou brigádu. Jo tenkrát jsme se ještě neznali.“ - „Dnes
nout. Doma čekal manžel, ale v rámci jemného smyslu pro
by tam po nás zůstaly jenom rozvaliny. Ale přece jsem si humor je vše dovoleno. Jindřiška tam nemela Sášu, no douodtud odnesl něco kloudného do života. Vzpomeň si, vždyť fejme, že to ve zdraví vše přežila. Mařenka je teď vdána,
to byly tak říkajíc naše první taneční.“ - „Jako za starých
ale s tím dopisem o tom salámu to bylo za všechny prachy,
časů při záři loučí a voskovic. Jen si přece vzpomeň, dva- Čanykovi se ten chmel stal osudným, jestli si ji nevezme, to
cet kluků debatuje, kdo si kterou babu vezme na starost.“ - by musel být zázrak. Kluci, to vám byly boje s mrlama.“ - „
„No, vyšlo to dobře, na mě tenkrát padla Ivanka a tím pádem A ty vokovaný boty, já jsem dostal jednou do zubů a stačilo
Sášovo srdce bylo vejpůl…“ - „Je zajímavé, Jindřišku ten- mě to na celý večer. No a přece to byl ruf k popukání. Šla
krát okupoval Jules. A kdo byl u toho, jak Karel tenkráte
byste se projít? Ani né…, to mohl spískat jenom Kňákec.
chodil po chodbě, v ruce svíčku na talíři, hlavu ovázanou Julesku, co ti dělá svědomí, no víš přece Irenka, ty kotvy.
Šátkem, v pyjamu a v bačkorách, no ten byl jako vystřih- Nebo co Zdenička Bartákovic? Evo a Jitko, vzpomínáte, jak
nuté z reklamy na Darmol. Kdo to tenkrát viděl, ten na to jsme poslední den šli na švestky, jen zachovejte klid, nikdo
jistě nezapomene. To by bylo něco takového teď uspořádat, nic neví, ani se nedoví, a až budete uspávat děti ták jim to
můžete povídat jako pohádku. A Datle s tím rozsypaným
to by fičelo, vidím to jako dneska, klubko lidí skrčených
kufrem už ses smířil? Ten báječný večer s D-six Svaťa,
u ohně, tma se přikrádá. Traktor, který měl pro nás přijet
Emil pokladníci, energická Marta…“
nikde. A druhý den to už jsme byli chytřejší! Odjeli jsme
domů.“ - „O tom raději vůbec nemluv, to když si vzpomenu Autoři? Neznámí…Snad Dr. Flaška a Bidien Neruda
tak bych se našup rozbrečel.“ - „Nebo ta druhá brigáda na
chmelu. To jsme tam jeli s Bartošem. To byl prima chlap.
Za celou brigádu jsme ho tam skoro ani neviděli.“ - „Jak se
Kóny pořád sázel, nebo jak hnal Čablin Lojzíčka ze schodů,“ - „kdo ví, zda-li jsou
tam ještě na stropě ty tečky v tom srdci?“- „ Nás bylo dvanáct, samí dobří kluci. Ale s tou dekou se nám to povedlo, on
ji měl v kufru a hledal ji na hnoji a chcíplýho vrabce měl pod
polštářem..“ - „Nejlépe se mi však líbilo jak Kóny řval na
Čermačku, paní profesorko, nechcete se svést a my všichni
na kočího, aby už jel než sleze dolů, a skutečně, nakonec
šla pěšky a panstvo se vezlo, nebo jak jsme šli do kina v té
druhé vesnici. Čány zmatkař si klidně vzal Cicinovy boty,
však potom v kině je musel zout, a jít nazpátek v teniskách.
To sáčko si taky vypůjčil. Tenkrát jsme potkali oktavány jak
22
Je pozoruhodné, že Šýdlo přetrvalo i další dva či tři roky. Jakoby se autoři obávali přetrhnout pupeční šňůru, která je spojovala s budovou gymnázia a duší třídy. Dokumentuje to
nejen uvedená ukázka, ale i literárněvědná studie nazvaná „Šídlovci“, již můžeme datovat do poloviny šedesátých let minulého století, a také vzpomínkové soiré z téže doby.
Teprve jím dějiny Šídla definitivně končí.
Nezmizely však principy, na kterých bylo Šýdlo vystavěno. Upřímnost, odpovědná práce
s textem, umění metafory, satirická nadsázka, touha po pravdě a grafománie provázejí
mnohé z jeho tvůrců celým dalším životem.
Šídlovci
V roce 1953 nastal nový obrat v zaměření naší literatury. Vychází první číslo časopisu Šýdlo, později také Šídlo, (pozn.
editora: zde se autor studie mýlí, první číslo tohoto časopisu vyšlo 20. 3. 1952), kolem něhož se později seskupují
mladí talentovaní básníci a spisovatelé, aby ukázali novou cestu v literatuře. Mění se básnická řeč, která zachycuje
slangovou řeč studentskou a obírá se tématikou našeho školství. Mnohem více se zde používá satirických až bizarních
myšlenek a dbá se o melodičnost a rytmičnost nové prózy.
Alexandr Ženíšek
Vyrostl z proletářské rodiny. Již za svých studií se sociálně
uvědomil a náleží k třídní levici. Zprvu ideově kolísal ve
směru jím založeném „pobertismu“. Z toho období vynikají
nad průměr jen zpěvy ožralé, pokus o realistické obrážení
skutečnosti člověka opilce, proletáře, který je buržoasií
odsouzen k hladovění a alkoholismu. Básník zde ukazuje na
prohnilost buržoasní morálky a vyslovuje se, že cestou socialistické revoluce se vše změní. Na závadu zpěvům (nebyly
dokončeny) jsou četné vulgarismy, jazyk drsný, verš rytmický, ale nelibozvučný. Převrat jeho tvorby působí vystoupení v Šýdle (báseň k poctě Josefa Mančla), (žel nedochovaná, pozn. red.), nádherná skladba My zrajeme, kterou však
posledními úpravami básník spíše zeslabil. Vrcholem jeho
tvorby je poéma Poslednímu školákovi psaná dokonalou
formou a obsahující životní kredo pracujícího inteligenta (Nezachovala se, pozn. red.). Toto dílo je již klasickým.
Mnohoslibný talent Ženíškův slibuje, že od tohoto básníka,
který svou básnickou tvorbu vykupuje odříkáním a těžkou
prací, můžeme očekávat další obohacení české literatury.
(A. Vopyčka – Jirsa, Vendelín Verpán)
Ladislav Vencálek
Ladislav Vencálek je od přírody lyrik. Jeho skladby vynikají
neobvyklými básnickými obrazy (hory v zácloně, hedvábné
přehozy stromů), methodou drastického kontrastu a tím, že
naznačuje další rozvoj svých myšlenek. Tak se stává, že jeho
verše nutno číst znovu a znovu, abychom pronikli do všech
tajů jeho veršované skladby. Neméně úspěšné jsou jeho práce prozaické, kde ostře kritizuje nedostatky v práci našich
nedorostlých soudruhů. Jeho sloh, namnoze břitký a úsečný
připomíná povídky M. Zoščenka, povídky však často zůstávají skizzami. Někde se projevuje nedostatek propracovanosti slohové stavby. Z jeho prací vyniká satira na zápaďáckou romantiku Ranch u Krvavého telete, kde s jemnou ironii
a oslnivou logikou přivádí čtenáře k vytržení. Z ostatních
skladeb jmenujme aspoň Prazvláštní sen studenta Vyletěla
a pokus od nadrealismu Obyčejná historie, dosud nedoceněná. Ostatně, celé básnické dílo Vencálkovo je dosud nedo-
ceněno, na čemž nese odpovědnost buržoasní kritika, která
nemohla připustit existenci díla, jež ve svém celku odhaluje
její prohnilost.
(XYZ, Dr. Flaška, Richard Vyletěl)
Vladimír Čabla
Pokouší se o maturitní baladu a to úspěšně. Své myšlenky
logicky zdůvodňuje, což však ztěžuje porozumění textu.
Jiří Grygar
Je redaktorem Šýdla od jeho založení. Pochází z měšťanského
prostředí a pokouší se vítězně překonat pozůstatky buržoasních přežitků ve svém nitru. Pro jeho básnický vývoj měla
velký význam studijní cesta do beckovského Polska v letech
1936 - 1938, kdy poznal nastupující nebezpečí fašismu.
Původně začal několika básnickými sbírkami, přenášející některé myšlenky velmi idiotské. Pro básníkův přerod mají největší význam závěrečné zkoušky (Balada bouřlivá), zakončená nadšenou vizí astronomickou a rekreační pobyt, kde začal
tvořit prosu (Nedokončený fantastický román Do Vesmíru)
a drobný povídkový žánr. Mnohost tvoření však je na újmu
básnické kvalitě a myšlenkové bohatosti děl. Po vydání Šýdla
nastává nový rozmach v jeho tvorbě, z níž významná je balada Kolotoč, psaná nepravidelným metrem, ale již dokonaleji
myšlenkově zpracovaná. Tím končí vývoj básníkův a nastupuje definitivně prozaik. (…) Spolu se Zdeňkem Kňákalem
napsal studii Co nebude v naučném slovníku, která je pěkně propracovaná a kde se jeví zušlechťující a oživující vliv
jeho druha. Předností jeho tvorby je rozvíjení slovní zásoby.
Zajímavý po stránce obsahové i formální je cyklus ze vzpomínek trestance č. 267 – autor dobře odpozoroval prostředí, které zná z vlastní zkušenosti. Často zde vyráží na povrch odporný škleb - autor tak nahrazuje nedostatek fantazie a tvůrčího
úsilí. Řeč bývá často stupidně neobratná. Jediným, aspoň formálně dokonalým dílem je feuilleton „O koníčcích a astronomii zvlášť“, který vyniká jiskřivým humorem a sympatickou
stavbou věty. Zdá se, že autorovo odmlčení znamená i konec
jeho tvorby, neboť v poslední době se tyflí na ihriskách.
(Gríša, Jurrissimus Okay, aj.)
23
Ivan Herzig
Je novým objevem – nepřebernou stupnici nápadů, které
vrhá na papír lehce a ve velkých spoustách. Po překonání
ideových rozporů zazáří na literárním nebo jako prvořadý
talent. Z jeho prvotin vynikají glosy k letopisům Jaro je tady
a feuilleton O vaření, dále rukopis Jedeme na hory, který byl
zničen sumašedším redaktorom.
(Bidien Neruda)
Zdeněk Kňákal
Píše příležitostně, ale pak proniká až k jádru řeči. Jeho sloh
má až přehnaně rychlý spád, ale zasypává tak čtenáře krupobitím nápadů. Potřebuje marxistické vedení.
Olga Hanáková
Vyrostla v ušlápnutého a zakřiknutého tvora vlivem svého
okolí, její sloh tím trpí, pokud se týká množství. Nemnohá
její díla (autorkou utajovaná) která pronikla na veřejnosti
v opisech svědčí o bystrém postřehu a slohové obratnosti,
vynikají jemnou až útočnou ironií a často i lyrickými vlžkami. Její próza má sklon k hlubokým prožitkům a zdá se, že
teprve budoucnost rozhodne, kterým směrem se autorka
vydá.
Ivanka Devátá
Vyniká umělecký a realistický barvitým líčením jevů, nálad
i osob. Vytržena z rodného prostředí nemá spojení s masami,
což má velký vliv na její další tvorbu, o níž není zpráv.
Dagmar Edingerová
Pronikla na veřejnost několik méně zdatnými postřehy svého prostředí. Tyto byly ztraceny neodpovědnými tiskařskými šotky. Hrála spolu s Karlem Bendou a Ivankou Devátou
(Jitkou Zavadilovou) v Gogolově Revizoru.
Ivan Herzig + Ladislav Vencálek
Tito talentovaní dramaturgové vytvořili původní hru propletenou ostrými šlehy a¨na soudobou společnost.
.
Její název: Jack a Jim dostatečně vyjadřuje její vskutku
revoluční náplň.
Karel Benda
Jako zasloužilý předseda 11. třídy vytvořil oduševnělé
typy na prknech jeviště. Při jeho dramatickém projevu byli
všichni strhnuti přímo živelnou hrou (jeho milostné role).
Vyznačujeme se kolektivním cítěním a hlubokou uvědomělostí. Jeho kladný poměr je základem dalšího hereckého
růstu.
Jitka Zavadilová
Vystupovala pohostinně na scénách našich předních divadel.
Hrála hlavně mladé dcery a jim podobné typy. Spolu s k.
Bendou vytvořila nezapomenutelnou dvojici v Gogolově
Revizoru.
Eva Riessnerová
Její mladistvý elán a dekorativní postava Šídlovcům několikrát významně pomohla překonat potíže. Krásný přednes
byl plně oceňován, takže se prosadil ve všech podobách.
24
Její kariéra je jistě neodvratná. Pomocí svého mládí dobude
svět.
Radovan Kožoušek
Sympatický mladík pomohl kolektivu několikrát opravdu
vynikajícím nápady. Hned po jeho příchodu do Brna byl rozpoznám jeho organizační talent (soutěž krásy 9. třídy) Nyní
jistě bude věhlasným doktorem a spolu se svými kolegy se
budou starat o příjemný a radostný život svých bývalých
kolegáčků. Jistě nezapomene na dobré kámoše.
Karel Illek alias Jules
Se již od svého příchodu na gympl projevil jako krvelačnivec a násilník. Jeho unylý bas tvrdila pak muziku ve chvalně
známém Kaňákově sboru. Jeho literární projevy se omezují
na opisování rovnic z novin, v čemž získal zručnou virtuozit.
Jeho měkké srdce a lyrická náklonnost k jedné slečně ho staví do řad nejpoctivějších duší naší třídy. Je třeba vzpomenout
též jeho sportovních zásluh o masové rozšíření tělovýchovy.
Zejména vynikl tím, jak on samojediný cvičil fysminutku
před Máňou a ono to vypadalo, jako by cvičila celá kantna.
Josef Maňák čili Gurgula
Je rázovitou slováckou postavou. Je třeba konstatovat, že
se nezvrhl po otci. Byl jediný z těch, kdož tvořil podklad
černopolního kolektivu. Jednou cihlou jeho základu, tichý
a neúporný, takže analyzovat jeho duši jest nad naše síly. Je
pouze známo, že dovede báječně hvízdat a potažmo jezdit
na kole. Této jeho schopnosti nebylo ještě využito. Nynější
činnost na veterinární fakultě je pro tohoto talentovaného
jedince utrpením a životním omylem.
Jindřich Klapka
Byl démonickou postavou obestřenou chimérami, tajemnou, okultního zjevu. Jest faktem, že o něm nikdo nic neví.
Přicházel vždy strojeným krokem muže z neznáma a odcházel nepromluviv. Jeho filosofické vývody byly přijímány
s nedůvěrou. Projevil se jako podivuhodný stylista, nepochopený masou. Nevšedních úspěchů dobyl na poli vědy a techniky, zejména jako odborník v lokomotivách a hvězdoznalec.
V odborném světě získala uznání jeho teorie o vzniku hvězd
a jednotě prostoru a času. Jeho tělesná schrána je však značně opotřebovaná, takže musíme na jeho budoucnost hledět
s obavami.
Miroslav Matušů
Je fenoménem jakých se za století rodí nemnoho. Tichý
a milý klučina se dovede spravedlivě rozhořčit, když mu
něco řeknete. Jeho povaha se dá snad nejlépe vystihnout
slovem záškvara. Dovede popichovat a podplácet kamarády, aby ze něho odstraňovali nebezpečné lidi. Je zákulisním
borcem, jehož vliv lze vystopovat při nerůznějších událostech, na druhé straně jest obětavým sportovcem, jehož styly
při skoku a běhu vzbudily rozbouřenou diskusi a pozornost
zahraničních expertů. Kromě toho drží již několik let titul
mistra sportu v ping pongu. Zde se opět projevuje jako rafinovaný kutina.
Pavel Karhánek též Datel
Byl jedním z vůdců masového hnutí, bojujícího za lepší
příští naší studující mládeže. Rázně je třeba odmítnout
názory, že byl podrazníkem, i když by některá jeho dobrodružství tomu nasvědčovala. Projevil se několikrát jako
excelentní šprták, který nemá sobě rovna. Přitom je vidět,
že šprtání užívá s rozmyslem uvědoměle a ne zbytečně,
jako někteří jiní soudruzi. Jeho přehled a technická vynalézavost jej předurčuje pro znamenitou dráhu. Je to zvláště
patrno když se směje a vraští čelo. Též jeho skvělý soprán
mu získává neustálou oblibu zejména dívčího obyvatelstva.
Svatopluk Korsuň
Je zjevením andělským, které mezi nás, drvoštěpy se
pomalu ani nehodí. Jeho jemný zjev, bohaté encyklopedické znalosti a výchovně fyzická připravenost ukazují
na humanisticky rozvinutého člověka, který jenž jakoby
vypadl z oka antice. Jeho skromnost, pilnost, promíšené
s bujným veselím činí z něj nepochybně jednoho z nejspanilejších zjevů tohoto století, pravého muže na pravém
místě, který má všechny předpoklady pro úspěch na poli
vědy i rodinného života.
Jiří Hlína zvaný Čára
s neobyčejnou pohodou. Jest kliďas, jehož nevyruší ani
Čermačka ani řev lva na svobodě. Nereaguje ani na bolestivé údery na solar flexus. Jeho talent se bohatě rozvinul
především v odbíjené, kde svým příkladem a pohotovostí,
o níž se tříštily útoky stál jako nerozbitný sloup, kdykoliv
nepřátelský mančaft získal převahu v poli. Jinak vyniká bezhlavostí a mírně huhlavým hlasem.
DIVADLO:
V tomto oboru vytvořil několik původních dramat A. Ženíšek
(Červený kohout, Láska v žlutém), který zde následuje šlápěje Shakespearovy. Jinak bylo přeloženo též několik her L.
Vencálkem a I.Herzigem za vydatné spolupráce Spolku pro
pohřeb žehem.
Závěrem: Tato data jsou pouze orientační. Prosíme laskavé čtenáře a p. spisovatele, kteří sem nebyli zcela anebo
částečně zahrnuti, aby to okamžitě oznámili u p. školníka, budou dodatečně přivěšeni.
Pořadatelé slovníku
k oslavě 50-ti letého jubilea časopisu Š Ý D L O
Je dlouhý jak týden a neméně tenký. Byl a jest elegánem,
jehož vzhled nemohou narušit ani kalhoty, plandající na něm
A skutečně. Do správných rukou doputovaly
Životaspisy a charakteristiky
Jak a kde vznikly zatím nikdo neví. Objeveny a zachráněny byly Emilem Wojtkem. Psány jsou obyčejnou tužkou tvrdosti 2, na zažloutlém papíře formátu A 4 drobným, mírně zdobným, nejspíše ženským rukopisem, který, tu doprava,
tu rovně se klátíce charakterizuje autorku jako ženu přímou, která s nevšední odvahou noří své pero do nitra svých
spolužáků. Její charakteristiky nepotřebují komentáře. Zdá se, že jde o ženu s nebývalým pozorovacím talentem,
o kterém nic jiného nevíme.
Zajímavé je, že Životaspisy a charakteristiky se uchovaly ve dvojím vydání. První zřejmě pochází z května roku 1883.
Jsou totiž psány na rubu úředního spisu s tímto datem, jímž se postupuje dům č.p. 63 z listu vlastnictví č. 57, dále
pak pozemek p.č. 190, 314, 315 a 316 v kat. úz. Kinice po zemřelém Josefu Titzovi jeho vdově Marii Titzové bytem
v Kyničkách č. 63.
Druhá verse jest psána na papíře zjevně mladšího data. Co do obsahu jsou oba texty totožné. Lze tedy s jistou pravděpodobností předpokládat, že jde o opis. Stoprocentně to však tvrdit nelze. I druhý rukopis je psán ženskou rukou.
Grafologický rozbor si však tentokrát není sám sebou jist. Je možné, že autorkou je osoba pohlaví mužského, zženštilá.
Nasvědčovala by tomu i skutečnost, že šest listů formátu A 4 je v levém horním rohu spjato sponkou (pravda, kancelářskou).
Alena Buchalová
O této osobě je toho celkem málo známo, až na to, že chodila s Jurem Tayerlovým, což jí také vyneslo mnoho nepříjemností z rodinného krbu. Jde o uvědomělou osobou, která
již v prvních dnech svého vstupu v náš kolektiv uchvátila
hloubkou svých očí a svou postavou do té doby několik
paniců. Jinak bývá neznámo kde a dělá neznámo co. Je to
dívka tichá a ani se moc nehádá.
nyní žije životem již značně klidnějším a plynulejším. Avšak
nebuďme unáhleni. Nechme věcem volný průběh. Za svého
působení ve školních škamnách udělala mnoho dobrého pro
naši věc. Je horlivou propagátorkou tradičního fetu a vůbec
různých špumprnáklů. Její práce však nebyla dosavadními
kritiky dostatečně oceněna. Doufejme, že roky následující
přinesou rozhodný obrat v nazírání dotyčných osob. V lásce
a štěstí rodinném přejeme této pracovnici zasloužené úspěchy.
Eva Riessnerová
Je jednou z ústředních postav naší třídy. Její dekorativní
zjev svého času uchvátil několik mladých mužů. Zdá se, že
Olina Hanáková
Ač pochází z našeho středu, je o ní poměrně málo známo.
25
Zaslouženou pozornost vzbudily některé její nezapomenutelné výroky v zeměpisu. Spolu s Evou Riessnerovou
a Zlatou Procházkovou byly největšími klepnami ve třídě,
v čemž jim nekladla překážky ani mezinárodní situace. Jinak
ten, kdo ji poprvé uviděl, nevěřil, co je v ní ukryto životní
energie a optimistického názoru na svět. Tak trochu připomíná jednoho z našich největších zmatkařů, Čányka v dívčím
vydání. Sem tam také něco napíše, avšak své literární skvosty nedává na pospas umělecké kritice, takže nemůžeme nic
konkrétnějšího připodotknout.
Hana Součková
Vyznamenává se plavou barvou vlasů, což je v našem kolektivu značnou výjimkou. Jinak je vážnou a skoro už dospělou slečnou. Vlastní, promiňte, její rodičové auto, což bylo
mnoha mladým mužům záminkou, aby se ucházeli o její přízeň. Dále kontroluje tři domy a jeden gramofón, což mělo
taktéž ten stejný vliv. Jinak dnešní doba ji hodnotí velmi
nezáporně a připisuje jí značné množství drobných zmatů.
V posledním čase se stále více a více uzavírá sama do sebe
a s Janou, takže nevíme nic bližšího. Snad příští dny nám
něco napovědí.
manivosti rodí se jednou za tisíciletí. Neboť kdo nevíš, slyš:
největší géniové našeho světa by chtěli pojati tuto krásnou
dívku za ženu. (Jorgl, Sáša a jiní jen jednou v životě milovali
a byla to Jitka! – poznámka redakce). Vyniká rozvážností
a jasným přehledem v dané situaci
.
František Černý
Čány se zvoucí je zjevením povýtce výjimečným, kterému ve světové literatuře ani ve skutečném životě není rovno. Je prokázáno, že následkem přátelského styku s ním je
neméně než 25 lidí v ošetřování psychiatrického ústavu. Ba
i osobnost tak otrlá jako Čermačka byla mnohokrát přivedena z míry jeho zmatenými výpověďmi. Neboť „zmatek
nad zmatek“ je alfou a omegou jeho žití, kteroužto zásadu
Čány propaguje ve sportu i v důvěrných vztazích. Nebylo by
vůbec divu, kdyby tento mladík dopravil před svůj bungalov
zdechlého nosorožce a tvrdil kolemjdoucím, že tlapy z nosorožce jsou jeho oblíbenou pochoutkou. Je nejvyšší čas, že se
dostane pod vojenskou správu a bude držán na uzdě. Jinak
hraje na kytaru a z vydřených peněz si nekoupil Zündappa,
jak nám asi 2 roky tvrdil, ale Tourista, který je lacinější.
Vlastimil Havlík
Alena Kubíčková
Poslední dobou se o ní proslýchá, že se bude vdávat. Zajisté
tyto pověsti mají něco do sebe, neboť byla viděna velmi často s mužem ztepilé postavy širokých ramen, jasného zraku
– pánem své vůle, zajisté nějakým šlechticem. Má se však za
to, že při posledním znárodnění značně zchudl a jeho hrad
již nestojí na skále vysoké, ba ani jeho v autě prohazujíce se
není možno zříti. Než to vše nevadí a naše milá Alenka je
stále pořád Alenkou a na věci se nic nemění: hodná, pracovitá, jak vyšla z prostého lidu.
Dagmar Edingerová
Chvalně známý Kaňákův sbor v ní vznítil žhavý plamínek
umění hudebního. Tento plamen vyšlehl a nyní již cele
zachvátil tuto talentovanou dívku. Její vysoká úroveň tkví
v tom, že je si vědoma proč tak dělá a ví zač tak dělá. Její velký talent a nezměrná píle jí dávají velké možnosti vyniknout
v tomto oboru. Na cestě ke slavné budoucnosti jí přejeme
mnoho zdaru.
Helenka Šrámková
Jest sportovcem na slovo vzatým, a neméně vynikajícím řečníkem. Pamětihodné jsou zejména jeho projevy češtinové
a dějepisné, kde ukázal jak vzácně rozumí smyslu historie
a věd příbuzných hromaděním nejbizarnějších nesmyslů
v jediný, přísně logický celek. Další vývoje jeho osobnosti jest vojenským tajemstvím a jelikož autor měl nedávno
s tím oplétačky, nemíní dále rozšiřovat svůj trestní fascikl na
obvodní vojenské správě.
Zdeněk Kňákal
Musí být vzhledem ke svým novým počinům nově přehodnocen, neboť v poslední době hraje významnou úlohu a kuje zákulisní pikle. Tento milý a věčně se chlámající klučina
začal vydělávat a následkem toho se začal domnívat, že má
životní zkušenosti. Jelikož jak známo je rozveden, začal se
zajímat o jiné dvojice a získal si během krátkého času úplný
přehled o všech srdečních situacích naší třídy. Též si získal
nehynoucí zásluhy o uspořádání HAFU, což se tímto suše
konstatuje. Je vynikajícím hráčem ping-pongu a o jeho rostoucí životní úrovni svědčí to, že má na svém oři trojkolečko. Na přehazovačku se doporučuje učiniti mezi přítomnými
sbírku.
V poslední době se činně zapojila do masového hnutí. Její
poslední výkon sportovní a hlavně účast na spartakiádě až
zarážejí. Není možno nevěřit, že časem se probojuje v čelné
řady našich sportovců. Soustřeďuje se hlavně na fandění při
ping – pongu a při žolíkovi. Při její mladosti a vytrvalosti
zajisté svého času o ní více uslyšíme.
Je dle našeho názoru prevít převlečený za kamaráda. O jeho
dalších vynikajících vlastnostech se dočtete na posledních
stránkách almanachu Šýdla.
Anna Blažková
Zdeněk Řezníček
Je ženou na pravém místě. To je to, co by na první pohled
řeklo i slepé nemluvně. K vidění je málokdy, ale když ji uvidíte, tak to stojí za to.
Patří sice mezi čeleď přistěhovavší se, ale to už ani nikdo
neví, neboť tentýž si svým sympatickým vystupováním,
spojeným s představou milé se zubícího černouška na reklamách kakaa získal přízeň davu. Ani dlouhé odloučení (žije
onen muž v dalekých Žabinách) nepůsobí na jeho optimistickou hlavu depresívně a tak jej vídáme v čele snah bojujících
o obnovu třídních čundrů, masopustních merend a lunaparků,
při nichž jeho fotoreportérská vášeň slaví hody – autor na to
nedávno sám doplatil, když byl horlivým Zdenálem zachy-
Jitka Zavadilová
Nu, což o ní psáti. Nešťastně se zamilovala, ale láska její
přetrvá věky. Jenom by bylo potřeba, by též láska milovaného muže stála na skále, ni na nějakém rašelinisku. By bludičky ho nestáhly v svoji říš. Žena takového půvabu a pod26
Radovan Kožoušek
cen v kompromitující situaci delikátního rázu – a musel
negativ vyvážit zlatem, aby z toho nebyla aféra. Na vlastní
žádost slovutného mistra uvádíme, že svatební a legitimační
fotky zásadně nezhotovuje.
Zdeněk Stečínský
Dojímal zvláště citlivé povahy svým neohroženým bojem proti školskému tmářství, zastaralým metodám výuky a zkoušek.
Tento někdy poněkud připraštěný kuželkář nedovedl začasté
odolat volání modravých dálek a hrdinně přinášel omluvenky z nichž vyplývalo s jakými těžkými chorobami trpí tento
na první pohled bujný mladík a jakým protivenstvím osudu
jest se mu prokousávati. Zvlášť kladně musím hodnotit jeho
neobyčejnou odvahu, s níž se vrhl vstříc všem nebezpečím,
ať už v podobě Hradečné, vzteklého psa nebo rovnice x +1 =
2. Lze tedy uvěřit, že za přispění příznivých povětrnostních
podmínek se náš kulihrášek ve světě neztratí.
Emil Wojtek
patří ke kastě, odrůdě, sortě, neb jak to chcete nazvat smíšků,
kašpárků, chaplinů a Ferdů mravenců. V jeho okolí si člověk
nikdy není jist, nestal-li se obětí zlomyslného útoku na vlastní dlouhé vedení, i je tedy přinucen být stále ve střehu a mít
oči otevřeny. Nikdo by to do Emana neřekl – jeho tvář vyzařuje z každého rysu ušlechtilou poctivost, hanáckou bodrost
a dobromyslnost, leč není všechno zlato co se třpytí., mluviti
stříbro, mlčeti zlato, sůl na zlato, tři zlaté vlasy děda Vševěda
atd. ukazují, jak se člověk může mýliti. Jinak je Eman od
přírody povaha plačtivá, naříká nad tím, kolik se toho musí
učit a jak mu to neleze do hlavy, takže nezkušený by se dá
snadno obalamutit. Pro tyto vlastnosti (a mnohé další, které
nemá) je ceněn jako výborný společník (viz loňský fet – scéna s Rýzinou) a jeho povahu snad nejlépe dokreslí anekdota,
kterou s oblibou vykládá. (Následuje vyprávění o vlaku, jenž
stál v polích před Bílovicemi).
Bohuslav Zavřel
patří k typu, z nějž pocházejí černokněžníci, alchymisté
a vynálezci perpetua mobile, i když se od nich liší tím, že
ovládá hru zvanou basketball, kteroužto ostatní ctihodní
mužové jeho cechu nezají. Řada z nás vyrostla pod jeho bedlivým trenérským okem v hráče evropské úrovně. Jeho přepečlivé rady doprovázení zvířecími (?) posuňky byly mocnou
vzpruhou při zápasech i v jiných trapných situacích. Záliba
v černé magii ho přivedla až do bran medicínské fakulty, kde
se onen dobrý maník připravuje na vědecko metody boje za
zkrácení života svých bližních. Vedle toho se projevil i jako
výborný literární talent, kterému jeho přirozená ostýchavost
nedovolila aby na se upozornil.
Zde Životaspisy a charakteristiky končí.
A končí i dějiny Šýdla. Čest jeho památce.
27
28
Dopisy
29
Zatímco Šýdlovci řešili problémy příspěvků, mrmlí a svého intelektuálního zrání, československá pošta doručovala psaníčka, která hovoří o životě třídy jaký opravdu byl. Dopisy uvádíme v časové posloupnosti. Po stránce stylistické je ponecháváme jak ležely a běžely, každá
úprava by jen narušila pel hravého mládí.
Drahá Píďalko, můj jediný kyrysníku
v munduru, vonný ptáčku a předrahý Khódlíku
V Brně 9. září 1952
Víš proč? Je to výročí dne, kdy dívka celá měla lauf o 4 u lékárny a místo dotyčného
…to znáš, ne? Tedy je tomu právě 1 rok.
Dnes ráno, o „velké“ jsem zjistila, že tam v „logue“ u šul- čék bydlí. A potom chvíli kafral a potom řekl: „Vezměte si
dy má Oluš dopis a hned jsem pomyslela Ejchuch, toť od
sešity neb papírek, podepište se a popište mi, prosím, jakoumého kyrysa. Chřestav si, že jsme dnes dostaly teprve tvůj
koli rostlinu a její význam. To si dovedeš chřestavit. Mám
dopis, ač jsi ho odpidila 5. t.m., čili dopis jde asi 4 dny. O mé
asi 4 řádky. Pak nám ještě zadal načrtnout jakoukoli rostlinu
potěše ani nemluvím to si doufám dovedeš chřestavit. Byla
a popsat, aby bylo poznat co to je a dále význam Dne horjsem již zle nachvěna, že nepíšeš. O rodinném ani nepíši
níků v přírodopisu. Tak další komentář k tomuto entloňovi
– všechen jal mě přešel a teď, že se nudím, ihned bych se jsou zbytečné. Jinak co jsme zatím měli, tak vše při starém
ráda pobavila. Máme v kvintě lájového hocha, tož bych se jen Boženka je z fráce. To je tedy jisté, že se musíme učit.
dala na cestu Irči Grydilové. Můj předrahý Jareček Housar Čéce samozřejmě Babička. Matiku jsme neměli a nic novése zjevil ve jolo jen jednou a to mě hněte. Včera Ženíšek ho. Dnes je sbor. Již po druhé. Je nás tam jak dobrých a pan
zjišťoval kolovaný. Hrozná senzace. Dívky jdou všechny až Kaňák si to pochvaluje. Pojedeme určitě do Bratislavy, tak
na Gorčak a kluci téměř všichni až myslím Klapka, Korsuň, se těším. Můj smutek mi zčásti přešel a o Karlovi se nezmiGrygar, Steča,Wojtek a Matušů. Chřestav si, že se mi poda- ňuji, až se to vybarví, možná, že z toho bude rozchod, ách
řilo přemluvit Vladimíra Čablu a Čablin Učený bude chodit čék ví! Oluš se s Kájem také rozchází. A co Jarek? Kdy se
do tanečních. To je co? Kdybys viděla Čányho. On se vylep- můžeme nadít, že ho zříme? Jó, děvče, já jsem Ti vecála, sešil. Má ostříhané vlasy a jednu vlnu. Sedí s Lojzkem za námi jde s očí, sejde z mysli a Ty, že né, ne, a zatím., No, co se dá
a přes uličku Mančl s Kňakoušem dále Herzig, Vencálek, dělat. Uvidíme. To je teď moje obvyklé slovo, když nevím
Benda a spol. My s Oli jsme v ohništi.Každý se vyzbrojil
kudy kam.Budu asi muset končit z techn. a zdrav. důvodů.Já
špendlíkama a teď nás píchají apod. však to znáš. Dnes pan
totiž se musím učit frácu.Máme od bož. Nějaké opakování
Weigl vecl Maňáku a Riessnerová, buďte už potichu a tak to
a potom ten příraz mě děsí. Sérdce moje, napiš prosím, co
nejdříve a móóóc. Ju? Těším se už. Tě líbá a tiskne na svou
máš. Trpím za hříchy druhých.
Tuhle jsme byli v kině. Oli, Alena K., Karel B., Pavel K. mužnou hruď.
a já na Cech panen kutnohorských. Jestli to budou u vás
dávat,běž na to, to je úplná senzace. My jsme byli uřechtaní. Tvá navěky Eva – Růža.
Seděli jsme v 7 řadě za 10 Kč. To víš, proletáři.Ale není
nad takové bio. Halt není bio jako bio. Za to dnes.Jo. Tak P.S. Právě přišel nový žák Zbyněk Plavuně neb Přeslijsme měli příraz. Otevřou se dveře, vejde pán. Odstáté uši, ček. Chceme ho mít do spolku F.Č. a L.Š. – kočičí pracka
brýle, středních let – Novotný jménem. Hrůza nás obestřela. – ocas. Nevíme jaký bude – příště o něm více. Béme se s Oli
Napřed si napsal zeznam, jak říká pí Jančíková, i s ulicí, kde
navážet.
Ve zpěvně dne 31. října 1952 a 11.25 hod.
Milovaný Khódlíku neb má kamoško Joho!
V pervij raz mi odpusť to, že ti píšu tak pozdě. Ale věru
nemám vůbec čas. Mám teď hrozně práce, že se pomalu ani
na randez-vous nedostanu. Jak je vidět z tvého dopisu, máš
se dobře, o zábavu postaráno. My se máme celkem lájo, jak
ve škole tak i v soukromém životě. To obzvláště.Senzace
jak loni, ještě víc. Karel kouří a chodí po galerce,. V úterý
jsme měli prodlouženou, by,o to bžské. Sice jsem neměla
ještě nové ššaty, ale říkám si, aspo%ň je budu mít na příště.
Dnes jdem s Oli a Karlem do dívadla na Carmen, tak se moc
30
těším. Senzace význačné zde nejsou. S Oli jsme byli u pana
foto, ale dopadlo to náramně. Jsme tam obě hrozně na sebe
podobné. Dnes byl ale pkěný den. První hpodina němčina
– nic jsem neuměla, 2
hodina přírodopis – test – kde každý seděl sám v lavici
(napřed psala jedna polovina, pakxdruhá)
čili nic se nedalo opsat. Já jsem se právě učila doikud jsem
nebyla volaná a teď – p.t.f! Tak to bude pěkné. Dále latina – byla jsem ze slovíček.Ještě že jsem dostala jedničku.
Ještě by scházelo, abych byla z dějáku.Pan Kaňák nadává,
že mě zapíše do třídnice, ale mně to vůbec nevadí. Jarek
fotografoval zase nové lepší fotky a už jsou hotové.No
senzace. Já v novém lepoším klobouku v různých pozicáích s Karlem as jarkem po levé straně (co by jeho zákonná manželka) Donesl o na prodlouženou a my jsme byli
mrtví. Řekni mu, aby toi je posla. My jsme u toho dělali
Dne 1. listopadu 1952
Už jsem doma a za mnou je již týden. A je zase sobota.
Jak je to krásné, když čeká celá neděle. Mám sice hrůzu
práce, ale to nevadí. Ivuš, měla bys napsat, kdy přijedeš a jestli vůbec přijedeš. Včera jsem ti svatosvatě přišla z divadla o 12 hod. Končilo to o ½ 11 a Karel celý
(měl totiž peníze) a že púme do Opery (já, Oli a Karel),
ale ještě že nás ta mražená káva nezlákala., to bych přišla asi o 1 hod. domů. Tak tedy že púme s Oluškou, aby
se nebála. Čekali jsme skoro do 11 na elektriku. O ½ 12
jsme byli v Lozíbkách. Celou cestu jsme se hrozně řehtali.
Měli jsme všichni tři klobouky. Karel ten světlý, já béžový
a Oli zelený. Potom jsme si je vzájemně vyměňovali a pán
v šáji celý, že milý (jako Karel dostane po hubičce za lístky
(platilo se totiž 5 Kč a Karel hlasitě brblal, že mu ten podnik přišel draho a pá – dobromil chtěl Karla „uklidnit.“ Tak
jsme Olinku dopravili domů a teď, kudy nejblíže domů.
Prý na 3. Tak jsme šli, šli, až přijdeme k zastávce, po šáji
ani památky. Tak jsme se rozhodli, že půjdem o zastávku
Brno 16. 03. 53
Milá, ze všech nejmilejší!
Ó hrůzo, zlomil jsem si nohu. Jistě Ti o tom děcka psali, tak
raději přejdu k věcem světlejším.
Jak zářný maják v temnotách na mne působila zpráva, že
velký johoš k nám zavítá! Strašně se těším, johoušku. Odvolávám se jeden z dopisů, ve kterém jsi mi slíbila, že mně
všechno vynahradíš. Beru tě za slovo drahá! Výmluvy jako:
„však ty máš,“ jsou nepřípustné. Buď tak hodná, Ivanko,
a věnuj mi jen jeden večer z Tvého pobytu u nás. Jen mně!
Napiš prosím co nejdříve, jak jsi se rozhodla. Já čekám na Ti,
jak na sluníčko, jen nastavit tváře a zašeptat: „Sluníčko, líbej
mě.“ Doufám, že to zrealizujem. Už se těším.
Nyní něco o Janě! Někdy začátkem října (jo to to utíká)
jsem si všimnul škaredými poznámkami jedné dívky. Taneční. „Slečno, miluji Vás. Máte mje také ráda?“ – „No jistě.“
V Brně 17. března 1953.
Milá Ivanko!
O radosti nad Tvým dopisem a fotkou Ti nemusím ani psát.
Jen nechápu, co jsi dělala s tím papírem, že je vprostřed
kousek vystřihnutý? Též Jiříčkův šrift mě velmi, ba co
dím převelmi potěšil. Nad tou fotografií jsme kolektivně
usoudili, že bychom tě ani nepoznali. Úplná maďam. Ale
takové senzace, jak třeba když nás fotil Váš taťka. Zvoní.
Končím…
Teď je děják. Je volaný Mančl a Weigel řve: „Dál!“ tak počítám, že mohu být. Tak jsem nebyla.
dál. A tak se stalo, že jsme přišli až domů a bylo 12 hod.
Dnes jsem na to konto celý den otvírala pusu dokořán. Teď
právě maminka nadává, že jsem trdlo, neb přišla na to, že
jsem včera v divadle měla každou punčochu jinou.To je
totiž stejný druh, jen velikost je jiná a jedny jsou maminčiny. Tak jsem se dnes dohodla (sama se si), že dnes a dále
na příště bude děvenka hodná a že bude (pokud možno)
každý večer doma. Mám totiž randez-vous a nikam se mi
nechce tak to chci zkusit, jaké to bude, když budu dnes
i v neděli doma (ovšem to nesmíš brát do-slovně) to značí,
že nepůjde s nikým od mužského pokolení. Maminka se
chystá na hřbitov, ale já nikam nepůjdu. Člověk k stáru už
pohodlní. Za chvíli budu stará jak Metuzalém 17 let! To je
hruoza! Budu muset již končit. Dušinka moja, jestli mně
chceš potěšit napiš brzy a hodně. Líbám Tě na pusinku
a na čílko a když to nikomu neřekneš též na krček. Víš jak
jsem vždycky ječela, když jsi mi přejela rukou po krku?
Zatím to stále nesnáším.
Ještě jednou tě líbá Eva.
Podobnými poznámkami jsme si střílel z ubohé kvintánky.
Až jednou v joló o přestávce zpěvu jsem se s ní octl samotinký ve 3. posch. Peklo. „Vy jste mje slíbila v tanečních polibek,“ vecl jsem. Ona červenajíc se: „Už si nevzpomínám.“
No, nic mi neslíbila, ale to nevadilo, aby mi ho po chvíli
nedala. A už to bylo. Chyba je, že jsem nevěděl jak se jmenuje. Ale zeptal jsem se. Od té doby, až po dnešní časy jsem
takto společensky znemožněný. V Brně vše ještě jednou ústně. Také dodatek.
Co se Tebe týče, jsem hrdý, že jsi našla výborné východisko
z těžké situace. Výborně. Užívej, drahá,neb žijeme jen jednou! Více ústně. Těším se, jak si popovídáme.
Na hodně brzkou shledanou
domácí přítel
Karel
vážně, jak kdyby Jiří byl Tvůj syn a ten kabát chic a vši.
To ale, co mně nejvíc potěšilo a překvapilo je, že vůbec ráčíš
přijet, neb jsme se dohodli, že za chvíli bude z Tebe úplná
Plzeňačka a na kamošky a na Brno ani nevzpomeneš. Jó jo.
Tedy beru to již za 100% ten příjezd. To abych se už začala
cvičit nyní, protože potom na učení ani nemrknu. A víš co
prosím Tě přivez Ty fotky, co jsme tam dvě a Ty ještě sama
od Veřana, chtěla bych je vidět, víš které?
31
Já už jsem úplně s-hnilá, t.zn. že lenoším a nicneděláním již
začínám tlet. Dnes jsme psali francouzskou kónu. Ahiž. To
bude něco. Překlad z češtiny do franštiny. Dívka, já, šla do
školy aniž by okem mrkla do knihy nebo do sešitu. Ve škole
si sedla na topení a dívala se na shon a šum ve třídě zase
aniž okem mrkla. Pak však s hrůzou zjistila, že neumí ni
jednoho slovíčka a vytáhla tedy knihu a vše opsala a ještě
k tomu špatně. „Tak to bychme měli.“ To říká naše drahá
pí. Riedlová, matikářka. Minule řekla: „Riessnerová tam má
mnoho řečí., tož pojď“ a děvenka šla, jenže nevěděla o čem
má mluvit, ale Gorčak vše zachránila, napověděla a ona mi
nedala známku. A dnes v dějáku. Byla už jsem, dostala 1 tak
samozřejmě dál nic neumět a bavila jsem se s Olgou. A on
„tak Riessnerová, máš tam moc řečí, tak pokračuj,“ já jsem
ale vůbec nevěděla oč jde, Maři mi cosi napověděla, tak já
pracně opakovala a dostala jsem 1 – ale mohl si to ušetřit,
protože čítám, že budu na opáčko. To je nadělení.! A z chemie ani nemluvím. Dívky si hrály na holubičky. Pan Kaňák
tedy za trest Olgu a ta nic neznajíc dostala 4. Ale mně nevyvolal protože jsem byla na začátku hodiny omluvila, pač
mně bolely zuby moudrosti. A příští hodinu jsem myslela, že
na to zapomněl, ale hle: „Rízi, pojď sem!“ Já jsem myslela,
že mně ranní mrtvice. Já jsem to ani jednou nečetla. Ale to
ani jednou je myšleno bez nadsázky. Já jsem neznala zhola
nic. Ale Hana S. byla zato nabytá a co nevěděla, bylo v sešitě
a tož to jelo. A co Hana řekla, to jsem po ní opakovala, sem
tam jsem řekla nějaký kopanec a víš co jsem dostala? Jedničku, Já jsem myslela, že umřu. Tak se protloukám jak se dá.
Na ruské kóně jsem měla 1 – tak si dělám naději na jedničku,
ale zase počítám, že si ty ostatní jedničky neudržím.Tak je
to na světě.
Teď mi Karel donesl Tarzana bezva knihy. 12 dílů a se mám
učit. I kdež!
V pondělí 23. 3. je v Brně Vlach, tak se těším, ale aby mi to
zase nezklaplo. V neděli jsme měli logue – Oli, zlata, Alena
K. Marta Š. a já na Rigoletto. A hle! Lístky propadly a Rigoletto v kélu. Tak to bylo poučení, že se člověk nemá moc
těšit. A 29. 3. zase chci jít na Moravana tak nevím co bude
s tím mým cvičivem. Ještě kdybys zde byla Ty, tak vůbec
nevím, jestli bych se doma nacházela. Ale raději bych vše
riskla, jen kdybys zde zase bydlela. Šo oplať polibek na
rty, mnoho pozdravů a dík. Tobě tisíce pus a vřelých objetí
a vzpomínek
Milá Ivanko!
mi napiš, zdali bys mohla přijet ovšem pokud máš Ty čas
a já abych nefachala anebo nebyla na brigošce od školy. Já
se tyhle prázdniny ufachám. Ju?
Maše celá třída je posedlá hledáním prázd. zaměstnání.
A pak stany! Puťák! Naši hoši ze třídy (7 hochů, Čány, Gyňál, milý Ivánek, Gríša (tj. Jiří Grygar – zmije a lotr I. třídy)
Kňákec atd. se vybrali se 4 stany na puťák, vzali si každý asi
50 Kč, kotel na vaření a pěšky šli. Vyrazili o 7 hod. ráno od
školy v úterý 16. 6. 1953 a chtěli jít podle plánu na Jihlavku. Ale ve čtvrtek jsem dostala od nich lístek z Kolína tak
nevím. Za den tam nepřišli tak asi se tam dostali nějakým
pokoutným způsobem. Dále jídlo si nebrali, že budou krást
a to i maso, např. husy, kachny, kuřata a králíky. Nám se to
hrozně zamlouvalo a že pojedem taky, ale naše mamka mně
nechtěla pustit, že prý dívky samy v lese a tak.
Ale dnes t.j v sobotu se mají kluci vrátit tak hned jak přijedu
z chaty tak musím jít se na ně podívat do školy. My máme
totiž týdenní pohotovost ve škole kvůli stěhování. Vidím, že
nebudu mít kam psát, proto budu pomalu končit, doufám,
že nyní odepíšeš ihned, když už se nemusíš učit a těším se
velmi. Jitce jsem nemohla dopis zatím dát přečíst, poněvadž
nepřišla dnes.
Zdraví a vzpomíná na Tebe
Včera konečně, po dlouhé době, jsem dostala dopis.. Ty
se máš, jak se zdá, velmi lájo, ale já ubohá! Velmi ráda
bych Ti vylíčila obraz mého sérdce, co jím (tím srdcem)
hárá, ale věř, bojím se to všechno vypsat, by se to náhodou nedostalo do rukou nepovolaných. Jen obrysy – je to
ỵ▼‫ֹּל‬ợ‫ﺈ‬#*©«Ěp?“ø®þ, nevím jestli to rozluštíš, když ne tak
jednou ti to ústně vyložím a budeš žasnout co jsem zač. Ale
věř, kdyby mi to někdo řekl před měsícem, tak se mu vyřehtám a dnes? To já ne, to serdce. Ale to jen mimochodem, až
ústně. Máme téměř týden prázdno, a já se nudím. Dnes jedu
na chatu, ale brzy se vrátím, neb teď si sedni a drž se něčeho,
o prázdninách jdu fachat, to je něco. Tak to máme slibné
vyhlídky na prázdniny, ale já nutně potřebuji peníze, tak co.
Já už si to pěkně maluji: vedro, z chodníků to jen sálá, v pět
ráno vstanu a půjdu do fachy přijdu odpoledne lehnu si, najím se vyspím se a znovu o 5 hod ráno vstávat.
Já ti vskutku věřím, že jsi neměla čas před zkouškami. Já
jsem se také dost učila a zase 2 dvojky to víš z matematičky.
Ale příští rok budeme skákat, jen co je pravda. To bude peklo.
Představ si, že jsme z našeho gymplu pryč, na Elagartku.
Dále mi můžeš gratulovat, složila jsem FO, (další výzdoba).
Já jsem dobrá, že? A narok dále povedu pěv. kroužek.v Majlontě. To děti chudáci padnou na místě. Nu nešť! Dále Ivčo
Brno 25. 6. 53
Shérdce!
Už Ti píšu. Tisíckrát ti prosím o omluvení mého zpoždění,
ale to vše kvůli fotce, lebo sem už žádnou neměl tož jsem
32
Eva
Napiš brzy a moc!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!
Eva
musel nechati rozmnožiti fotice, aby mohla má nejmilejší dívati na bratra Karla se. Ale ouha! Měnová reforma!!!!
Neměl jsem pjuníze a tož jsem radši nepsal. Nyní jsem se
naučil krást a tak Ti píšu. Dúfam, že mi vibide na známku. Já jsem nyní celej pryč. Pozor! Hledám dívku! Všech-
na stará pouta jsou přervána, nic mje k Janě nevíže. Dostal
jsem kvinde. Chodím jako bez ducha. Nechci oprašovati nic
s některou z mých starých lásek (Júdka), páč by to dopadlo
špatně. Avšak dívku slušného zevnějšku prachatou a hlavně
inteligentní neseženeš. Pjúklo. Co má našinec robit? Vše
skládám v ruce Všemohoucího.
A co ty činíš? Jak žiješ, hříšnice? Kolik sérdcí jsi zlomila?
(Kromě mýho?) Napiš ruče, abych mohl odepsati Tobě ihned, sluší a patří se na kamoša věrnýho. Mnohokrát Ti cucám
rety
V Brně dne 9. března 1954
žádné peníze. Marie Ž. je zasnoubená a jde do místa a bude
se zřejmě vdávat. Anči B. také chce jít do zaměstnání, Anča
Gorčak také, Jitka brble a my všichni s ní.
Měli jsme jet dnes na hory, ale prý pojedem až 19. 3. ovšem
jestli. Naši hoši – elita třídy – J. Grygar, V. Čabla. E. Wojtek,
Čány apod. hráli o přestávce ve třídě mistrovství světa v ladovom hokeji a zrovna dali branku řvali goool, když vstoupil s.
ředitel. My jsme s děckama vyletěli ze třídy jako namydlený
blesk, s. ředitel zapsal žákům – provinilcům poznámky do
žák. knížek a všichni 2 z mravů a popř. i exemplární potrestání, což nevím co je. A včera zase 4 dívky – Olina H., Zlata P., Marie Ž. a já jsme dílo dovršili. Měli jsme odpolední
školení CO - přednášel Marcek – tj. náš „drahý“ prof. Dr.
Martin Strnad. My jsme se hrozně nudily a tak jsem hrály
na hru. Víš ty papírky, napíše se příd. jm, podst. jm., sloveso,
kdy, kde a proč a co tomu řekli lidi a posílá se to dokola.
Vycházeli nám senzační věci, jako např. chlorovaný Nekula
vzrušeně drnčel předevčírem na ladové ploše ve Stockholmu protože měl hlad, lidi tomu řekli Ať se mládí vydovádí
– nebo – přiopilý Marcek náruživě prověřoval dívky v temné
komoře protože měl žízeň po plackách – nebo – starý Čabla
prověřoval u rybníka za noci stádo muflonů a tak pod., ještě
také něco o nabubřelé Čermačce apod. Dohrály jsme, daly
do aktovky a Strnad říká, abych mu odevzdala laboratorní
sešit, já jsem mu ho dala a šli jsme dom. Ještě jsem stálá na
rohu. Najednou Strnad „Evo,co jsi to zapomněla v sešitě?“
a ukazuje osudné lístečky. Já zůstala úplně přimražená, ale
on nic, lístečky vzal a šel na konferenci. My jsme úplně zděšení. Představ si, jestli toho Nekulu, Čermačku, „sebe“ dal
do konference, tak dívky se budou mít opravdu moc hezky
– před maturitou. Tak si říkáme, že na ty hory ani nepojedeme.
Ivčo, napiš mně zas brzy něco.
Pozdravuj ode mne Šoa, celou váž. rodinu.
Milovaná Ivanko!
Zajisté (ovšem jestli mne v posud v srdci svém chováš) mě
už velmi proklínáš, že se nemám k psaní, ale já jsem se
opravdu nemohla dostat k psaní. Ne že bych se cvičila, to už
jsem dávno zasklila, ale takové jiné, vedlejší zájmy.
Ivčo, věř, že jsem velmi ráda,že ti to tak dobře s těmi zkouškami dopadlo,ale musím přiznat, že mně nikdy nenapadlo
pochybovat o tom, že ty se tam nedostaneš. To už opravdu
nevím kdo by se tam měl dostat. Nebr to jako nějaké poklony, opravdu si to myslím.Ale týrali vás na těch zkouškách
značně.
No u nás ve školy je mumraj. Denodenně k nám chodí
zástupce armády a verbují kluky popř. i dívky do armády
(no, my jsme si dávno armádu vytvořili, vzpomínáš?) Nakonec se přihlásilo 5 hochů – Čány, Steča, Z. Řezníček a Vlastík Havlíků – ty dva neznáš a Zdeněk Kňákal asi. To budou
vojáci jedna radost. Hlavně verbují Juru Grygara, pá řekl, že
prý mu nechá (jako výbornému žáku) poslední (paní, nebudou) přihlášku VTA – tank a to víš, že Jiří se „dere.“
Jinak u nás plyne život povlovně. Já stále ještě udržuji styky
s K.K. ale i jiné. Nu, dívka smažená a zanášivá.
A jak užíváš plesů? Je jsem byla doposud na 3 plesech. Na
našem – to jsem ti myslím psala, na chemickém a na tradičním farmaceutickém.To víš, musím si dělat známosti, když
to má být asi moje zaměstnání.S těch mých Pardubic – to
jsem ti psala, ne? asi sešlo, naši mně nechtějí pustit. Od nás
pořád jdou taková kvanta na medicínu asi 11 a prý vezmou 2
a když to dobře půjde tak 3.
Už máte maturitní otázky a otázky na vysokou školu? Mně
z nich jde hlava kolem. Já musím dělat 6 předmětů. K matuře ruš., češ., mat. a chemii, na vysokou chem., přírod. a fyziku – to je vrchol. Polovička naší třídy, (dívky) mají chuť se
vdát a nebo jít do „života“. Každý nadává na učení a každý
se hrozí, že má ještě 5 let studovat a ještě ke všemu nemít
Tvuoj bratr Karel svobodný.
Tebe zdraví, vzpomíná a líbá Tě Eva.
33
Též chlapci ze třídy si dopisovali. Pravda, až za několik roků, až je to život naučil. Přitom se
ty dopisy jaksi podobají těm, které si psaly jejich spolužačky před pěti i více lety. A obsah?
Inu, i muži mají své dny.
Z dopisů jsou pro jistotu vybrány jen partie, svědčící o bohatém citovém životě pisatelů i příjemců.
14. 9. 1959 Mal.
Milovaný Laďulko!
Díky za dopis a útěchu. Já už se však nezměním. Ty to se
mnou myslíš dobře, ale co z toho, když pokaždé zklamu.
Jsem prostě slaboch a rozháranec. (…) Jsem teď zaměstnán
až k zbláznění. Dělám informátora a průvodce Brnem. Zítra
jdeme (jde i Zd. Kňákal) na Veletrh. Doufám pevně, že tě
v nemocnici nebudou držet víc než 14 dnů. (…) Laďulko, na
čtení bohužel nic nemám. Všechno co bylo trochu ke čtení
jsem prodal do Antikvariátu. (…) V neděli večer jsem zavedl
kluky na Stadion. Seznámil jsem se tam s dívkou. Je velmi
Maloměřice 31. III.. 1960
Milovaný Ladiku!
Právě jsem se sešel opět se Zdenálem a jsem tedy schopen
usnášeti se. Předně však díky za Tvé okouzlující dopisy
s přílohami i jiné špumprnákle.
Jsem povinován Ti oznámit, jak dopadly naše přípravy na
kolektivní fet silné čtyřky (i když bylo již s Ivanem jednáno
s naší strany a není nám známa forma Tvého dojímání ho
přes její mosty kamenné, zůstává tento problémy stále otevřený). Ivan totiž jedná značně zmateně a na naši výzvu, aby
jel s námi do Prahy, odvětil několika nesouvislými větami,
načež změnil téma rozhovoru. Ostatně, přečti si, jak to asi
vypadalo:
Zd.Kň.: Ivane pojeď s námi 8. do Prahy za Venclem
Ivanhoe: Jé, to je senza. Můžeme jet fárem…ale…Vencl
mně zval…
Laďulko milovaný,
Neuplynulo ani 12 hodin od odeslání předchozího dopisu
a já Ti píšu druhý.Jak jsem zjistil u Kňakulky, je značně
zaneprázdněn a nemůže se uvolnit. Vykonává už předsednickou funkci v šatovském JZD a jak mi řekl, do nástupu na
vojnu to nepůjde. Totiž dovolená. Ivan se vůbec neukázal,
ani o sobě nedal vědět…(…) Se mnou to stojí taky všelijak. Nevím co dělat a jak se rozhodnout. (…) Z trucu jdu na
mírovou slavnost do Líšně. Pak vykoupat na Říčky. Slavnost
se koná za každého počasí. Já taky. Kdy se uzdravíš? (…)
Psal jsem taky Mařence. Snad ji budu moci milovat. Zatím
je mi sympatická. I když mohu, nejdu rovněž do kostela. Byl
bych docela farizej. Čas stále neléčí, čas je šarlatán…
V Brně začala sezóna s Erikem Knirschem, půvabné mládí
rozprostřelo své spodničky v nádherném reji a zpod podlahy
34
milá, má sex-appeal, nevím jak se jmenuje a přislíbila mi,
že mi věnuje čtvrtek t.t. večer. Už se těším, ale to jistě budu
opět zklamán. Však to znáš. Tradiční smolař.
Doufám, že pilně tvoříš Šídlo (…) Zdá se, že není marný
nápad udělat si z těch nabubřelých panáků srandu. (…)
Laďulko, velmi se mi po tobě stýská (…) ještě že je konec
papíru.
Zdravím Tě
F.
Zd. Kň.: Tak se na to vyser a pojeď s nama vlakem.
Ivanhoe: Nemám slevu na vlak.
Zd.Kň.:
Hovno, hovno, to ti zařídím ve škole.
Ivanhoe: Nemáš náhodou ten věstník o umísťování absolventů?
Zd.Kň.:
Jo, odpoledne ti ho donesu.
Fr. Č.:
Tak já nevím, má mně ráda, nemá mně ráda….
(….)
P.S.
Tak to tedy jóóó!
Dnes byla na přehradě tak teplá voda, že krokodýli byli celí
líní. Na věž brněnské radnice vstup vždy od 8 – 12 a od 13
– 17 h. Vstupné 1 Kč, děti polovic. Kam čert nemůže pošle
bídu. Od škod Tě ušetří SP. Hlavně Tě ochrání od peněz.
Navždy Tvá Máňa Zdenál.
Stadecu rozezněl se dávivý jekot charlestonu a partie dolních končetin vysoko vyletují, jakoby v subluxaci do začouzených prostorů. Nachomejtnul jsem se tam taky s Kňakulkou a náhodou měl propustky shodné s pravými. Zdenál však
nechtěl jít za žádnou cenu, prohlásiv předtím – neblbni, je ti
šestnáct nebo čtyřiadvacet? Tak jsem se zhnusil. Taky chodím na vyšetření, jestli nemám úplavicu. Ale asi ne, protože
to bych sral.
Zkoušku neudělám. Připadám si jako visatec. Docela obyčejný. Chtěl bych milovat děvku.(…) Uč se anglicky. Je to
prima umět anglicky….(…) Přijď si v pátek k nám pro hrušky, nachystám Ti 5 kg. Dobrých sladkých hruštiček. Dělá
to dobře na zažívací trakt, podporuje trávení a činí stolici
vodnatější. Pozdrav paní domácí a vyřiď…(…)
Tvůj F.
Milý Ladičku,
znáš tuto básničku?
Lasička
seděla maličká
na kraji lesíčka
Máte vy k tomu klíček?
Mně měsíček
tajemství sdělil v šprýmu
Ten přehumorný tvor
taj činil kvůli rýmu
(Ch. Morgenstern – Estetická lasička)
si cenil pro jejich přirozenou inteligenci. Řešily problémy.
Jedna druhé jednou řekla: „Mám tě ráda.“ Tak najednou,
z ničeho nic. Zbystřil jsem smysly, seděl jsem naproti. Ta
druhá odvětí: „No a co z toho mám?“ Ale tak nějak mile.
Objaly se. Bylo z toho haló. (Dělo se při večeři u stolu). Ty
dvě pak všude chodily spolu.
Pak tam byla Olinka a Jana. Obě jsem tajně miloval. Byly to
skvělé dívky a hlavně nenabízely se. Jedné z nich jsem pak
ošetřoval koleno. Přirozeně, ani „enfant terible“ nechybělo.
Ale taky bylé skvělé. Jmenovala se Ivanka. Chodila do 9.
třídy, říkala hovno, prdel, hajzle. Byla tak nepřirozeně přirozená! S tou jsem občas zalaškoval. Nakonec protivná Helena, se kterou jsem musel sedět na židli, aby z toho nakonec
vylezlo, co jsme si říkali o svatební noci. Byla z toho velká
legrace. Ale ne pro mne.
Nazdar F.
Cítím se planě. Studuji. Co dál? Psal Ivan. Zdraví Tě. Po
absolvování vaší vojenské služby budeme hodnotit. V noci
jsem se vrátil z Roháčů. Byly tam dvě babulky, kterých jsem
Úryvek z dopisu zaslaného Richardu Vyleťalovi 22. 11. 1964 z Ondřejova.
K Tvému posledně uvedenému názoru, že se snad chystáme převzít kormidlo naší společnosti, bych tě rád ujistil, že
pokud jsme se snad někdo principiálně nezměnil od studentských dob, tak že nás nic takového nenapadne. Protože nejde snad ani tak o to řídit velkoloď dvacátého století jako
spíše o vrak. Přesto jsem ochoten vzdát se honoráře a věnovat ho tomu, kdo by chtěl tento vrak znovu vyspravit. Divím
se, že po všech událostech posledních deseti let jsem nepropadl černočernému zoufalství. Asi je to tím, že astronomie
se utěšeně rozvíjí navzdory režimům a přes vytrvalé úsilí
pracujících funkcionářů, abych se neodtrhli od nich., t j. od
lidu Chudák lid. Jen tak mimochodem : Není Ti někdy divné,
že teď spousta lidí dosti vážených a chytrých tvrdí: My jsme
věřili Stalinovi, a ne těm deformacím, my jsme věřili tezi
o zostřování třídního boje, ale teď už by se to nestalo. Já byl
docela malý kluk, když soudili Slánského atd., ale bylo mi
bez mrkání jasné, že je to velkolepá inscenace. Copak sku-
tečně byl někdo, komu to jasné nebylo? Copak to ti novináři
tehdy nedělali jen ze strachu o kejhák, ale skutečně z přesvědčení ?
Tyhle otázky, obávám se, těžko budeme moci diskutovat
veřejně, a to je vlastně i důvod, proč jsme vlastně trochu
pošetilí, když chceme uvažovat o věcech, které v dopise
nadhazuješ. Ale trocha pošetilosti nás jednak nezabije a jednak bychom asi bez ní dnes nemohli vůbec být; to mi umožňuje, abych si myslel, že jsem k něčemu a moje práce taky,
i když tomu tak ve skutečnosti není.
Tak jsem zvědav, kdy a odkud se ozveš, a co se nového
dovím. Zatím tedy nashledanou!
Tvůj Gríša
Uběhla desetiletí. Léta šedesátá, sedmdesátá, osmdesátá, devadesátá… Zdali někdo
z nás zachytil v dopisech svým blízkým, svým přátelům léta nadějí vlastních i celé
společnosti? Trápení vlastní, národů či světa? Zdá se, dopis jako forma, ve které se
objevují naše životy, a kde formujeme své názory, zbavujeme se stresů a dělíme se
o radosti už zmizel z našich životů. SMS kujme si ale.
35
36
Vzpomínání
37
Anička Blažková
Vzpomínka z Radhoště
Když jsem se před třemi lety chystala na letní týden dovolené na Pustevny na Radhošti, nenapadlo mne, že mi ta místa
tak intenzívně připomenou mládí….
V Brně jsem s přítelem nastoupila do rychlíku Radegast, do
Rožnova pod Radhoštěm. Odtud jsme na Pustevny měli jet
autobusem. Všechno ale změnila hovorná paní průvodčí
v rychlíku, která nám s radostí sdělila, že máme štěstí, že
nemusíme přesedat, protože rychlík jede „přímo“. Asi myslela pod Radhošť, dobrodějka.
Pravda je, že ve Valašském Meziříčí jsem tiše pokukovala po malém motoráčku, který skutečně do Rožnova jel, ale
raději jsem mlčela, abych neohrozila autoritu usměvavé paní
průvodčí. Za nějakou chvíli jsem se ale stejně zeptala spolucestující, kdy že už bude Rožnov, ta, ale rozpačitě pravila,
že ten určitě na této trati není. Rychlík už vjížděl do stanice,
na níž se skvěl nápis Frenštát pod Radhoštěm. Rychle jsme
posbírali zavazadla a z vlaku na vlastní riziko vyskočili.
Jenomže co teď – a pak jsem si vzpomněla na dobu, kdy
jsem zde byla v mládí, v zimě na lyžích. Bylo mi jasné, že
z Frenštátu na Pustevny silnice nevede, dostat se tam lze
pouze sedačkovou lanovkou. No nazdar, povídám při pohledu na svůj objemný kufr. Divil se i pán od lanovky, cože se to
k němu hrne za podivný pár. Snažila jsem se mrštně naskočit
na stále jedoucí dvousedadlo, no povedlo se a vedle mne
skončil místo mého přítele kufr. Pochvíli jsem se už vznášela nad korunami stromů a zažívala slavnostní pocit.
A vtom to přišlo.
Tady někde přece jsme byli před padesáti lety na Sportovních hrách mládeže od husovického gymnázia…! V tu chvíli
se mi vybavila vzpomínka na sjezdovku, byla tehdy hodně
uježděná a ti méně zdatní ji sjížděli po kouskách. Vzpomněla jsem si jak jsme tehdy stály s Jitkou Zavadilovou na kraji sjezdovky, která byla v těch místech vskutku krkolomná.
Kolem nás svištěli jedinci šusem a někteří se dokonce vznášeli ve vzduchu. V tu chvíli k nám přijížděl elegantní stylem mladý vysoký lyžař – ale to je přece Karel, povídá Jitka.
Karel nádherně najel na muldu a už letí vzduchem – a pak
dopadá a my slyšíme „jauvaááj moje noha…!“ „Zas ji má
zlomenou“ povídá věcně Jitka. A skutečně. Kdosi ze zdatných lyžařů se rozjel dolů pro pomoc a my jsme se snažily,
aby náš spolužák příliš neprochladl. Kdo mohl, přispěl částí
svého oblečení na Karlovo zateplení.
Potom si už jen pamatuju na náš neslavný návrat na Pustevny, byl mrazivý večer, všude plno sněhu, nad lehce oblečenou Jitkou se slitoval pán od lanovky a půjčil ji deku, aby po
cestě nezmrzla.
Druhý den byly závody, na ty mi moc vzpomínek nezbylo,
žádné vrcholné výkony jsme tehdy zřejmě nepodaly.
Vzpomínka, která se mi vybavila při cestě s kufrem na Pustevny byla tak intenzívní, že mi vhrkly slzy do očí – kde je
těch padesát let, kde jsou ty dny, kdy nám bylo šestnáct…
Dovolená na Tanečnici byl příjemná, ale vrátit se ve vzpomínkách zpět se mi už nikdy tak nepodařilo.
Svatopluk Korsuň
Rozmazané vzpomínky
Stárneme! Mám snahu vyrovnat se s postupným ubýváním paměťových buněk. Je to zdlouhavý proces, tuším, že
neskončí dobře. A do tohoto procesu mi pojednou vstoupí
editor sborníku DDT a jemně, leč neúprosně trvá na dodání příspěvku se vzpomínkovou tématikou našich gymnaziálních let. Vím, vydání vzpomínkového sborníku jsme si
odhlasovali, přitom jsme ale mnozí tajně doufali, že editor si
s tím nějak poradí sám – vždyť má už tolik zkušeností, takovou praxi a paměť mu jistě ještě dobře slouží. On ale trvá na
spolupráci! No tak zkusím vyštrachat něco z té své zatrolené
paměti. Bohužel, pamatuji si zpravidla věci zcela nepotřebné – např. dokážu odrecitovat celou Slávy dceru, kterou nám
kdysi představila paní profesorka Turková a mne ty úžasně
nemožné verše ohromně zaujaly, ale už nejsem s to vzpomenout si na jméno autora tohoto skvostu naší obrozenecké
literatury. Ach ta jména, JménA, JMÉNA!!!
Doufám, že mí bývalí spolužáci takové problémy nemají,
anebo aspoň ne tak často. Teď si uvědomuji – a to je zajíma38
vé – jejich jména si pamatuji zcela jasně, nerozmazaně, stejně spolehlivě, jako tu Slávy dceru. Má to ale přece jen háček,
nejsem schopen si zapamatovat nová příjmení provdaných
spolužaček: Olinka Hanáková je pořád Hanáková (i když
občas prosvitne i příjmení Žaloudíková), Helenka Šrámková
je stále Šrámková .....
Pamatuji si také jména většiny kantorů, například Mojmír
Hájek, češtinář v kvintě na počátku naší gymnaziální kariéry; mimochodem, i on – ač tehdy poměrně mlád – měl
potíže s pamětí. Vzpomínám, jakou jsme měli radost, když
ve druhé hodině češtiny zopakoval přesně totéž, co už nám
přednesl před několika dny v hodině první (a jak přitom
zběsile běhal po třídě!). A po Hájkovi následná, již zmíněná češtinářka Turková, která v nás dokázala vzbudit hrůzu
kdykoliv se jí zachtělo a rozcupovat např. Alence Kubíčkové
(nemýlím-li se) gramatiku ve slohové práci, ač se tato studentka hrdinně bránila tím, že stejných tvarů bylo použito
v novinovém článku, z něhož čerpala nejen tématiku, ale
i mluvnici. Anebo suchý matematik, třídní učitel Bartoš, který nás nutil pochopit principy matematiky prostřednictvím
jejích základních zákonů: komutativního, asociativního, distributivního. Brrrr, jak to bylo protivné, odmítal jsem se to
učit a pak jsem za to dostal málem pětku. Ale nevyzpytatelné jsou životní peripetie; nakonec mne matematika dostala,
dodnes se vyžívám v matematickém modelování. Jsou i milé
vzpomínky na kantory, např. na „babičku“ Jančíkovou, která
nás měla docela ráda. Anebo na Zdeňka Kaňáka, klíčového
zvoníka, který nás sice z chemie moc nenaučil, zato nám
přiblížil krásu sborového zpěvu.
Měl bych se ale vrátit ke spolužačkám a spolužákům. Hodnoceno zpětně, byli jsme třídou politicky neangažovanou,
nikdo na nikoho nedonášel (a bývalo by toho bylo dost, co
to bylo protirežimních řečí ve třídě ...), dělnický původ a prorežimní zanícení se jaksi nevyskytovaly. Mezi spolužáky
silně, i když nenápadně, fungovalo kamarádství, které přetrvává dodnes a promítá se m.j. i do nezvykle hojné účasti
bývalých spolužáků na třídních schůzkách. Možná to kamarádství tehdy v některých případech bylo posilováno i jistou
přitažlivostí opačných pohlaví, jak ve svých pamětech vzpomíná Ivanka D., další vývoj však prokázal, že zřejmě šlo jen
o neškodné flirtování. Pádným důkazem toho, že nás chlapy
(tehdy spíše chlapce) spolužačky považovaly za mentální
nezletilce, je několikero manželských svazků, které později
uzavřely s partnery z vyšších tříd gymnázia.
Karel B., který se proslavil nejen přitažlivým vyprávěním
anekdot, ale i perfektně zvládnutými hereckými etudami
ve dvojici s Dášou E. v režii ruštinářky Čermákové. Jeho
poněkud laxnější přístup k předsednické funkci způsobil, že
získané žezlo třímal až do maturity. V paměti mi uvízla kritická situace, kdy jsme Karlovi cosi vytýkali a vyhrožovali,
že ho již volit nebudeme. Perfektně nás zvládl výrokem „Vy
pitomci, kde seženete vola, kerej by v této třídě předsedoval!“.
Významnou veličinou třídy byl také Jura G., který byl aktivní a úspěšný v mnoha směrech, mně ale v paměti uvízla
zejména jeho opakovaná snaha vypomáhat paní profesorce
matematiky (vida, jméno se už také vytratilo) vždy, když
se při vysvětlování nové látky do svého výkladu zamotala a zůstala v tom viset. Takže v tom období to byl vlastně
Jura, kdo nás vyučoval matematiku. Bylo až dojemné sledovat, jak si tato kantorka při kterémkoliv výkladu ověřovala
kradmými pohledy na výraz Jurovy tváře, zda nešlápla vedle.
Naštěstí brzy někam sublimovala a Jura si mohl oddechnout.
Jistě zajímavou postavou byla již tehdy Ivanka D., která později – po svém vstupu mezi vyvolené literárního nebe, naši
třídu barvitě popsala a tím proslavila. Škoda, že s námi nevydržela až do konce, nemýlím-li se, maturovala v Plzni. Měl
bych se tu zmínit o dalších zajímavých osobnostech, např.
o Laďovi V., ale zejména tato zmínka by mohla být chápána
jako podkuřování řadového přispívatele panu šéfredaktorovi,
takže vzpomínky na něho i na další třídní veličiny už raději
uzavřu.
My, co jsme zůstávali v pozadí a byli tak jakýmsi šedým
davem třídy, jsme periferním viděním sledovali a hodnotili vystupování lídrů. Nebylo jich mnoho, přesto zde nebudu vyjmenovávat všechny, zmíním se jen o některých. Tak
první předseda třídy Saša Ž. nám zpočátku imponoval svým
aktivním vystupováním, rozhodností, mluveným projevem
– zejména silou basového hlasu, básnickým nadáním a jistě
také bezkonkurenční tělesnou výškou. Jenže po čase jsme
mu asi postupně čím dál víc „lezli na nervy“, a tak zavedl přísnější režim – začal potlačovat demokratické principy
našeho společenství a na to dojel. Příště již na předsednický
post Saša zvolen nebyl. Žezlo převzal vyhlášený demokrat
Musím ale ještě podotknout, že i ti ostatní v naší třídě – členové toho již zmíněného šedého davu, byli něčím zajímaví:
dívky vynikaly svou inteligencí a grácií, jemným vystupováním, tehdy na žádné z nich nebyly znát stopy feminismu
(věřím, že to tak zůstalo), u hochů té krásy bylo jaksi méně,
jejich inteligence ovšem byla také nesporná. Každý byl
samozřejmě povahově trochu jiný – někdo řečnější a výraznější víc, někdo méně. Všichni ale byli slušní a přátelští.
A takoví jsou dodnes!
Brno, 18. února 2007
Od maturity do dnešních dnů
Na technice a jiná studia
Na třídních schůzkách jsme se občas dozvěděli sem tam
něco o aktivitách či zajímavých zážitcích některých našich
spolužáků. Postupně jsem si začal uvědomovat (asi ne jen
já, určitě je nás víc), že by mne zajímaly ucelenější informace o profesních, kulturních, sportovních, event. jiných počinech všech spolužaček a spolužáků, jejich názory, trochu
snad filozofické a hlavně praktické hodnocení dosavadního
běhu života. Tento zájem teď snad bude možno uspokojit
formou příspěvků do druhé části sborníku DDT. Věřím, že
mnozí z nás se již dali anebo v nejbližší době dají do spisování svých životních aktivit a zážitků. Protože tu nejde o ono
nepopulární psaní životopisů zaměstnance pro zaměstnavatele, i já docela rád spáchám následující příspěvek.
Musím začít maturitou, která pro mne – a jistě nejen pro
mne – byla nejhorší zkouškou mých školních let. S maturitní přípravou jsem začal pozdě, nestačil jsem pořádně projít
předepsanou látku maturitních předmětů a tak jsem očekával fiasko. Maturitní komise však byla tolerantní, k fiasku
nedošlo, já se otřepal a u dalších zkoušek během studia na
Stavební fakultě VUT v Brně jsem se už cítil otužilý. Jak se
říká: co tě nezabije, to tě posílí.
Na technice jsem si vybral obor vodního hospodářství s pozdější specializací na hydromeliorace. Byla to pro mne zajímavá tématika, ale jak je o tehdejších poměrech na vysokých
školách (byť i technických) známo, první dva ročníky byly
znepříjemňovány studiem marx-leninismu a politické ekonomie. I když lektoři slibovali, že u zkoušek nás budou zkoušet
39
z našich vědomostí a ne z politického přesvědčení, opak byl
pravdou. Z naší studijní skupiny na to doplatil naštěstí jen
jediný, příliš křesťansky orientovaný kolega, kterého už po
první marx-leninské zkoušce ze školy vyhodili. Další studijní roky už byly v pohodě, po jedenácti semestrech jsme
se koncem roku 1959 s fakultou rozloučili. Nepředpokládal
jsem, že se tam jednou vrátím.
V Bruntále mi poskytli zajímavé ubytování v jakési buňce
či spíše špeluňce bez vytápění, bez hygienických zařízení,
přinesená voda v nádobě přes noc zamrzala až do dna ...
Podařilo se mi přimět zaměstnavatele, aby mi hradil ubytování v místním hotýlku. Ubytování tam bylo slušné, zato
tam bylo jiné úskalí, představované vdanou paní účetní jen
o málo starší než já, která se na mne – svobodného mládence
– jaksi zaměřila. No, byl to další důvod k mému rozhodnutí
co nejdříve opustit Bruntál. Ještě v době před tímto rozhodPo promoci jsem nastoupil do zaměstnání v Bratislavském
ústavu s úžas budícím názvem ŠOÚPTAVPALS (Štátny nutím jsem pocítil potřebu vyvážit syrové prostředí, které
mne obklopovalo, nějakým kulturním počinem. Nenapadlo
oblastný ústav pre typizáciu a vývoj poľnohospodárskych
a lesníckych stavieb), později přejmenovaném na Hydrocon- mě nic lepšího, než vyzkoušet svůj „herecký talent“ v místním ochotnickém spolku. I pozvali mne, abych se přišel podísult. Nastoupili jsme tam na umístěnky společně s Emilem
Wojtkem, na břeclavské pobočce tohoto projektového ústa- vat, jak probíhají divadelní zkoušky. Tehdy zrovna zkoušeli
vu jsme se podrobněji seznámili s problematikou závlah jakýsi historický kus z doby husitské, zkoušeli jednu scénku
s několika větami protagonisty – bratra vůdce, zakončenou
zemědělských pozemků, která nás oba přitáhla na dlouhou
zvoláním „Vzhůru na Živohošť!“. Režisérovi se způsob
dobu.
přednesu těchto vět a zejména toho zvolání pořád nelíbil,
tak se scénka opakovala znovu a znovu. První půlhodinku
Po necelém roce jsem narukoval na dva roky do základní
vojenské služby, a to se vším všudy, tzn. včetně počáteční- jsem s napjetím čekal, co bude dál, v průběhu druhé půlhodiny jsem se začal nudit a když po třetí půlhodině stále znělo
ho výcviku v přijímači na zámku Zbiroh. To jsem si užil, já
sálem jen „Vzhůru na Živohošť!“, prchl jsem z divadla a tak
– pro své devatenáctileté spolubojovníky vlastně již kmet! Ale
uzavřel své herecké ambice.
dobře mně tak, neměl jsem se během studia vzdát přípravy na
vojenské katedře. Bože můj, jak jsme v tom přijímači nenáviděli oficíry a hlavně poddůstojníky, některé bychom mnohdy
strašně rádi zavraždili. Kupodivu, přežili to bez úhony oni
i my. Potom jsem byl vržen do poddůstojnické školy a po jejím ukončení jsem sloužil jako ženista na vojenském letišti Na brněnském pracovišti Ředitelství vodních toků se uvolnilo místo v oddělení přípravy investic, což mi umožnilo dát
nedaleko Plzně. Udržovali jsme letiště, na záložních letištích
vale
stavbám na Bruntálsku. Začal jsem se zaučovat v tvorbě
hloubili a stavěli podzemní bunkry. Ale nelituji těch dvou let,
investičních úkolů a studií hydromelioračních staveb, byla
s časovým odstupem jsem nabyl dojmu, že každý kluk (vlastto zajímavá práce. Po několika v krátkém čase postupně proně už mladý muž) by měl projít vojenským výcvikem a drilem,
vedených reorganizacích tohoto podniku se židle, na které
aby se ukáznil a naučil překonávat tvrdé životní podmínky.
jsem seděl, ocitla v nově vzniklé Státní meliorační správě.
Vojna nám měla skončit v září 1962, ale došlo ke „kubánské
V té době jsem – stále ještě svobodný mládenec – hojně
krizi“ a hrozil válečný konflikt. Takže naše služba vlasti byla
navštěvoval koncerty klasické hudby a na jednom z nich,
prodloužena na neurčito, někteří hoši z naší roty se nervokde spolu s orchestrem brněnské filharmonie vystoupil sbor
vě hroutili, jeden dokonce chtěl spáchat sebevraždu – skočil
pěveckého spolku Beseda brněnská, mne sestřenice – členka
kolegovi pod náklaďák, ten ale naštěstí ještě stačil zabrzdit.
tohoto spolku, lákala k nim do sboru. Vzpomněl jsem si na
Z vojny nás potom pustili někdy začátkem listopadu.
naše gymnaziální hodiny hudební výchovy, ve kterých nám
Zdeněk Kaňák odhalil krásu sborového zpěvu, na své „nenaplněné umělecké ambice“ v Bruntále a bez váhání do spolku
vstoupil. Byly to krásné tři roky ve sboru na pozici druhého
Po ukončení vojny jsem přijal zaměstnání v brněnské poboč- tenora, skvělé zážitky při koncertech s orchestrem i bez něj,
ce Ředitelství vodních toků. Byl jsem zařazen do skupiny sta- ale i na zkouškách v Besedním domě či na letních soustřevebních dozorů a vyfasoval stavby odvodnění zemědělských
děních. Ke konci tohoto tříletí jsem se oženil (manželství
pozemků na Bruntálsku. To byly zážitky na těchto stavbách! vydrželo 13 let), začaly rodinné starosti, postgraduální stu– dobrá polovina dělníků byli Cikáni. Když na konci týdne
dium, a tak jsem v časově náročné Besedě skončil.
dostali výplatu, šli propít to, co jim z ní po nájezdu manželek
zbylo a v novém týdnu mnozí z nich na několik dní nebo Po absolvování externího postgraduálního studia v oboru
i týdnů do práce vůbec nepřišli. A ty hádky a násilí v jejich
ekonomicko-matematických metod na Vysoké škole ekonokomunitě i k okolí s použitím nožů a seker, dodnes se divím, mické v Praze jsem se na pracovišti Státní meliorační správy
že to tehdy všichni přežili. Litoval jsem mistry i stavbyve- začal zabývat m.j. i postupy optimalizačního matematického
doucí, kteří s takovými pracovními kolektivy měli plnit plán. modelování hydromelioračních investičních úloh. Modely
Ten plán vlastně moc neplnili, však na konci roku jsme se jsem tehdy sestavoval na rastrovém papíře, který se často
tvrdě utkali, když mi k podpisu podstrčili falešné faktury. nevešel na stůl, takže bylo třeba jej zavěšovat na stěnu, pozNakonec jsem ale ustoupil, něco z toho jsem jim potvrdil, ději s postupně se rozrůstajícími modely dokonce na někočímž jsem přispěl nejen stavebnímu podniku, ale i straně lik stěn kolem celé místnosti, do jednotlivých kolonek jsem
a vládě ke splnění ročního plánu. Po těchto zkušenostech
hnidopišsky vpisoval číslička, mnoho čísel. Zajímavé byly
jsem si umínil, že při nejbližší příležitosti se s funkcí staveb- reakce starších kolegů na toto mé počínání: „Co to na tom
papíře máš za mušince?“ anebo „Toto se nikdy učit nebudu,
ního dozoru rozloučím.
Druhým tenorem…
Vzhůru na Živohošť!
40
to raději odejdu do předčasného důchodu!“. Odpor drtivé
části populace k matematickým metodám je ovšem pochopitelný. Jen jeden ze starších kolegů mi prorokoval skvělou
budoucnost s nedozírnými výdělky, bohužel se toto proroctví
dosud jaksi nevyplnilo. Z mladších kolegů se někteří začali
o modely zajímat a spolupracovat na nich. Tohle matematické modelování se postupem času stalo jakousi mou posedlostí, která mne drží dodnes.
Modelujícím matematikem
Po obrodném procesu konce šedesátých let, ukončeném
intervencí „bratrských vojsk“ do ČSR, jsem kvůli neochotě podepsat souhlas s příchodem těchto vojsk měl ve Státní meliorační správě problémy při politické prověrce a byl
jsem odejit. Naštěstí se mi naskytla možnost zaměstnání
v pražském projektovém ústavu Agroplan. Protože jsme
byli dva takto odejití, oba shodně orientovaní na matematické modelování, souhlasilo vedení ústavu, abychom v Brně
zřídili malé odloučené pracoviště, zaměřené především na
praktické aplikace optimalizačních matematických metod
ve studiích souborů hydromelioračních staveb. Těchto studií
jsme pod hlavičkou Agroplanu zpracovali několik na území
jižního Slovenska a jižní Moravy. V této době jsem se po
rozpadu prvního manželství oženil podruhé, zdá se, že naposled.
Na konci sedmdesátých let mi přišla nabídka zavedení metod
matematického modelování do řešení úkolů Výskumného
ústavu závlahového hospodárstva v Bratislavě. Nabízela se
tak ideální možnost ponořit se do rozvíjení těchto metod až
po uši. Nebylo možné odolat této nabídce, rozloučil jsem
se s Agroplanem a začal dojíždět vždy na tři dny v týdnu
z Brna do bratislavského ústavu. Zbytek týdne jsem trávil
na odloučeném brněnském pracovišti ústavu. Současně jsem
na bratislavské Slovenské vysoké škole technické externě
absolvoval vědeckou aspiranturu. Po sedmi letech v průběhu roku 1986 přestalo být pro mně i mou rodinu dojíždění
do Bratislavy akceptovatelné, na moji žádost vedení ústavu
souhlasilo, abych trvale pracoval v Brně.
Učitelem na stará kolena
V listopadu 1989 jsme všichni byli svědky pádu totalitního
režimu a krátce nato došlo k oddělení Slovenska od českých
zemí. V důsledku toho bylo brněnské pracoviště Výskumného ústavu závlahového hospodárstva zrušeno a já jsem po
několika peripetiích zakotvil v brněnské pobočce pražského
Výzkumného ústavu meliorací a ochrany půdy. Tam jsem
začal pracovat na modelovém řešení způsobu optimální
ochrany jakosti a zdravotní nezávadnosti povrchových vod.
Na tomto grantovém projektu spolupracoval Výzkumný
ústav vodohospodářský, s řešením zdravotní problematiky
nám pomáhal tým veterinárního experta Ivana Herziga. Po
dvou letech jsem dostal pracovní nabídku ze Stavební fakulty brněnského Vysokého učení technického.
Nikdy jsem neinklinoval k učitelské profesi a nabídku bych
pravděpodobně nepřijal, ale ve hře bylo zachování existence
mé „rodné“ katedry hydromeliorací, od devadesátých let pře-
jmenované na Ústav vodního hospodářství krajiny. Z ústavu
krátce po sobě odešlo několik učitelů (důchodový věk, zdravotní potíže), zbylému torzu hrozilo pohlcení jiným ústavem.
A tak jsem nabídku přijal, ve svých 58 letech! jsem začal
kantořit. Následovala habilitace a jako docent jsem na jedno
období před odchodem do důchodu převzal vedení katedry.
Učitelská profese mne nakonec docela těšila, ale prioritou
pro mne stále zůstávalo další rozvíjení aplikací matematického modelování ve vodohospodářském oboru. Na školu
jsem s sebou přenesl rozpracovaný grantový projekt, vytvořený model optimální ochrany jakosti povrchových vod jsme
nakonec odzkoušeli na řece Svratce a jejích přítocích. Řešení
modelu na počítači však probíhalo velmi obtížně, úloha byla
již tak rozsáhlá, že počítačový program, který jsme měli k dispozici, to téměř nezvládal. Hledali jsme výkonnější program,
marně. Až jednou, bylo to tuším na jedné z našich třídních
schůzek, mi vrátil naději Jindra Klapka. Díky jeho informaci
jsem se seznámil s odborníkem na problematiku lineárního
programování, resp. námi používaného lineárního smíšeně
diskrétního programování, který nám zprostředkoval koupi
vynikajícího programu a pomohl nám s převedením našich
modelů do tohoto programu. Onen odborník je pracovníkem
Ústavu matematiky na strojní fakultě VUT, vedoucím tohoto
ústavu v té době (a vlastně ještě donedávna) byl Saša Ženíšek. Saša neměl námitky proti mému vpádu do jeho rajonu,
tak jsem navíc zaangažoval jednoho šikovného doktoranda
z jeho ústavu, náš výzkum se pak zase mohl rozjet na plné
obrátky.
Když přišly povodně
S novým programem jsme si mohli troufnout na nový
výzkum v rámci rozsáhlého grantového projektu Extrémní
hydrologické jevy v povodích, jehož nositelem byla Fakulta
stavební ČVUT v Praze. Projekt byl zaměřen zejména na
problematiku protipovodňové ochrany, což bylo po katastrofální povodni na řece Moravě v létě roku 1997 velmi žhavé
téma. Naše pracoviště se zaměřilo na vytvoření optimalizačního modelu horního toku řeky Moravy v úseku od pramene přes Olomouc k soutoku s Bečvou. Řešení úkolu bylo
po několika letech úspěšně dokončeno, mělo však jeden
vážný nedostatek, typický pro technokratický přístup k této problematice: bylo vedeno snahou zabezpečit potřebnou
protipovodňovou ochranu převážně jen hydrotechnickými
opatřeními, t.j. přehradními nádržemi a úpravami koryta
řeky Moravy.
Po další ničivé povodni v roce 2002 se rozběhl projekt
Pomoraví, řešený v rámci mezinárodního programu INTERREG, vyhlášeného Evropskou komisí. Tentokrát se už
podařilo prosadit zásadu, že opatření k ochraně území před
velkými vodami musí začínat na ploše celého povodí tak,
aby odtoky z této plochy byly minimalizovány. Jde o integrovaný postup začínající pozemkovými úpravami a protierozními opatřeními v povodí, zbývající odtoky se zachycují
v suchých nádržích (poldrech) anebo v malých ochranných
vodních nádržích, využívá se rozlivů v příbřežní zóně vodních toků na takových pozemcích, na nichž voda způsobí
jen minimální škody. Velká hydrotechnická díla vstupují
41
do řešení až jako poslední tehdy, když výše uvedená opatření k ochraně nepostačují. Našim úkolem bylo vytvoření
modelu jednoho z přítoků řeky Horní Morava. Model měl
zachytit širokou škálu možností všech těchto opatření a staveb a umožnit dosažení optimálního návrhu integrovaného
řešení povodňové ochrany na území celého říčního povodí.
Výsledný model byl jakýmsi vyvrcholením našeho dosavadního snažení, Je sestaven v obecné podobě, takže jej lze
využít k řešení ochrany na kterémkoliv říčním povodí. Úkol
byl dokončen v prosinci 2006.
Konečně bych měl uvést stručnou informaci o ještě jedné
oblasti, které jsem věnoval značnou pozornost. Jsou to tlakové trubní sítě sloužící k rozvodu vody od zdroje – zpravidla od čerpací stanice anebo vodojemu – k místům její spotřeby. Mohou to být sítě závlahové anebo sítě městských či
obecních vodovodů. Při projektování těchto sítí je žádoucí
optimalizovat dimenze potrubí v jednotlivých úsecích sítě,
tvar sítě, tlakovou výšku na čerpací stanici, objem a výškové
umístění vodojemu tak, aby celkové náklady na vybudování
sítě byly minimální.
Jsou-li na rozvodné síti kromě větví také okruhy, a ty jsou
téměř na všech sítích městských a obecních vodovodů i na
mnoha závlahových sítích, je řešení takové sítě úlohou nelineární. Z toho důvodu nebylo dosud možné řešit tuto úlohu žádnou exaktně optimalizační metodou. V projekci se
používá simulačních modelů, které však nezaručují, že jimi
nalezené nejvhodnější řešení je skutečným (absolutním) optimem návrhu sítě. Našemu týmu se podařilo najít způsob
exaktně optimalizačního řešení těchto sítí, jeho základem
je opět metoda lineárního smíšeně diskrétního programování. Optimalizační postup jsme zatím otestovali jen na jedné
konkrétní vodovodní síti.
Závěrečné radovánky
Z uvedeného popisu běhu mého života by mělo být patrné
nejprve těkavé, trochu rozevláté mládí, sem tam s výskytem
více-méně zajímavých, někdy dokonce i mírně veselých
příhod na pracovištích i mimo ně. Potom postupně dochází
k usazení, k orientaci na rodinu a na práci, k zúžení zájmů,
odborná činnost se trvale zaměřuje jedním směrem, toho
veselí je jaksi čím dál méně. A nakonec se dostaví důchodový věk, člověk je pohodlnější, pomalejší, klouby i jiné části
těla pobolívají, paměť začíná vynechávat, děti jsou roztroušeny po světě, radovánek už je málo. Jsem rád, že mne život
přesto ještě těší, stále mám rád klasickou hudbu a manželčiny vynikající buchty, i to mé oblíbené matematické modelování mě ještě baví.
Matematické modely, které jsem tu jen velmi povrchně
popsal, zřejmě nejsou světové unikáty. Podle informací z odborné literatury se o řešení stejných anebo hodně
podobných problémů pokoušely týmy i jinde ve světě s jinými, někdy dokonce i se stejnými modelovacími prostředky
a programy. Někdy byly úspěšné, jindy jejich výsledky byly
sporné. Jaká byla, resp. je skutečná úroveň těchto prací, se
nelze přesvědčit, neboť vždy jde o know-how, z něhož se
nikdy neuveřejní všechno. Takže mě a všechny zúčastněné
spolupracovníky (někteří už, bohužel, nejsou naživu) může
hřát vědomí, že i u nás teď máme vhodné prostředky k optimalizačním řešením vodohospodářské a hydromeliorační
problematiky.
Kdyby kohokoliv z čtenářů, kteří můj příspěvek dočetli až
sem, zajímaly širší či podrobnější informace o mém životním běhu a aktivitách, budeme mít snad možnost si o tom
popovídat na některé z následujících třídních schůzek, na
které se už samozřejmě těším.
Brno, 21. února 2007
Jindřich Klapka
Pár drobných…
Mezi našimi učiteli nebyly jen exaktní typy, jako prof. Bartoš a prof. Nekula, kteří studentům zprostředkovávali znalosti z matematiky, fysiky a deskriptivní geometrie. Byli
tam i takoví, kteří měli vytříbený smysl pro humor. Jedním
z nich byl známý sbormistr prof. Zdeněk Kaňák, který se
bavil i skládáním básniček o ostatních členech profesorského sboru. V nich se to hemžilo obraty jako „...spanilý jak
Tyrš - sám profesor Kirš.“ Když někdy po přestávce, ve které
se ve třídě bavil s našimi spolužačkami, následoval zeměpis, prof. Kaňák zůstal nepozorován sedět v poslední lavici, a s pobavením poslouchal velice svérázný výklad prof.
Kirše. Před koncem hodiny vyvolaný student nedopatřením
shodil mapu, pověšenou na tabuli. Vzniklého rachotu využil
prof. Kanák k nenápadnému odchodu ze třídy.
Klapnutí dveří však upoutalo pozornost zeměpisce: „Kdo
to teď odešel?“ zvolal. „Pan profesor Kaňák“. „Jé, on tady
42
byl?“ A tím se všechno prozradilo. Profesor Kirš to bral také
s humorem, ale příště vždycky na začátku hodiny se jeho
pohled nejprve zaměřil na poslední lavice, zda tam náhodou
nesedí někdo nepovolaný.
V gymnasijní výuce každý učitel začínal svou hodinu zkoušením minulé látky, a pak teprve následovala přednáška.
Jedinou výjimkou byl prof. Nekula, který od začátku svého
působení v naší třídě pouze přednášel. Je samozřejmé, že si
na to nejprve všichni zvykli a nikdo se na deskriptivní geometrii nepřipravoval. Jedenkrát však po příchodu do třídy
vytáhl arch papíru, do něhož se pozorně zadíval. Všichni se
polekali, že je to zkušební seznam žáků, a že se tedy bude
zkoušet. Začali se proto obracet na předsedu třídy Alexandra
Ženíška, aby se to profesoru Nekulovi pokusil nějak vymluvit. Ten se tedy po jistém přemýšlení přihlásil a pravil: „Pane
profesore, máme vám připomenout, že si dnes máme udělat
plán práce na toto pololetí.“ Pan profesor se na něj podíval, podal mu ten papír, který držel v ruce, a řekl: Tady ho
právě nesu. A začal přednášet dál jako obvykle. Všichni si
oddechli.
V některých předmětech byly vytvořeny i kulturní vložky,
scénky, které se využily například v takzvaných školních
akademiích, což byla představení, určená hlavně pro rodiče.
V ruštině pod vedením profesorky Čermákové vznikla scénka z některé Gogolovy hry, kde se herecky uplatnili Ivanka
Devátá a Karel Benda. Tenkrát jsme samozřejmě ještě netušili, že se díváme na kreace budoucí, dnes tak slavné herečky.
Mimochodem si vzpomínám, že jejího tatínka jsem naposled
viděl počátkem šedesátých let v Praze, když dirigoval Plzeňský rozhlasový orchestr.
Ve školní akademii se také uplatnilo klavírní duo Karhánek
a Korsuň, perfektním provedením Slovanského tance číslo
8 Antonína Dvořáka. To si možná někteří naši maturanti
nepamatují, neboť to bylo ještě na střední škole v Husovicích, kam někteří z nás nechodili. Zato si však určitě všichni
pamatují výbornou sopranistku Emílii Novákovou z desáté B,
například s jejím procítěným přednesem pomalého valčíku
Jaroslava Ježka, která se později uplatnila i u Madrigalistů.
To, jak rychle ubíhá čas, vidíme i na tom, že někteří z našich
spolužáků nás již předešli do vyšších forem existence. Jsou
to Karel Illek, Zdeněk Stečínský, Jiří Hlína, Bohuslav Zavřel
a Jindra Mudráková. Všechny jejich pozitivní životní snahy
nechť nám jsou příkladem. Čest jejich památce!
Jiří Grygar
Začátky na Vranovské a konce na Elgartce
Gymnaziální léta
O prázdninách 1951 před nástupem na gymnázium jsem ve
výkrmné dětské ozdravovně (lékaři soudili, že jsem podvyživený) ve Velkých Losinách dostal infekční žloutenku,
takže jsem dlouho ležel v karanténě ve špitále v Šumperku
a do školy jsem přišel až někdy v říjnu, kdy už třída byla
zaběhlá a já jsem se musel teprve rozkoukávat. Patřil jsem
do převážně dívčí části třídy, která měla latinu a franštinu,
na rozdíl od druhé převážně chlapecké části, kde to byla
deskriptiva a angličtina. Po té žloutence jsem byl osvobozen
z tělocviku, takže jsem zůstával trochu na ocet. Navíc jsem
měl velmi svízelnou sennou rýmu, kvůli čemuž jsem nemohl
jezdit na chmelové brigády a k dovršení své odlišnosti od
kolektivu jsem odmítl chodit do tanečních, což velmi mrzelo
mou maminku.
Osamělý jsem ovšem ani zdaleka nebyl. Kromě tradičního kamarádství se Sašou, které jsme po té obecné
a střední škole zřetelně prohloubili, mi přibyl další milý
kamarád Jindra Klapka, s nímž jsme vedli dlouhé debaty před jejich domem na Vranovské, protože jsme měli
společné zájmy: astronomii a lokomotivy. Skrze husovický kostel jsem se skamarádil s Frantou Černým, Olinou
Hanákovou, Alenkou Kubíčkovou, Evou Riessnerovou,
Helenkou Šrámkovou, Emilem Wojtkem a Mařenkou
Žákovou. Dobře jsem znal také Pavla Karhánka, protože jeho maminka mne učila na klavír. Kuriózně jsem
se seznámil s Ivankou Devátou, které nešla matematika
a naše maminky se na rodičovském sdružení domluvily,
že ji budu doučovat. Ivanka pak místo hrozící pětky měla
na vysvědčení čtyřku, což teda zrovna nesvědčilo o mých
příliš velkých pedagogických schopnostech. Až po letech
jsem zvěděl, že Ivanka v té době měla hlavu plnou zcela
jiného předmětu.
Docela brzo jsme začali vydávat s Laďou Vencálkem a Sašou
třídní časopis Šýdlo, který navazoval podobný plátek, které
jsme páchali už na Merhautce. Laďa nám také pomáhal při
pozorování meteorů, které jsme zahájili v r. 1953 na ploché
střeše činžáku, v němž bydlel u Lužánek můj velký astrono-
mický kamarád Luboš Kohoutek, který maturoval v Husovicích o rok před námi.
Kantoři
Z počátků na Vranovské si pamatuji hlavně na Bertolda Weigela, který nás znamenitě učil dějepis a pak na krátké působení Dr. Mojmíra Hájka, který nás měl na češtinu. Také mne
velmi oslovila Božena Pásková, která nás cepovala v latině,
protože latina - to bylo pro mne úplné zjevení: krásná logicky strukturovaná řeč. Další velkou osobností byl P. Dominik
Pecka, jehož spisy jsme měli doma v knihovně - a najednou
jsem ho viděl živého a slyšel mluvit. Přestože jsem nebyl
žádný pěvec, velmi jsem prožíval hodiny hudební výchovy
Zdeňka Kaňáka, protože nás učil víc než jen zpívat a troufl si
propagovat Leoše Janáčka v době, kdy v tomto oboru řádil
rudý dědek Nejedlý. Díky Josefu Bartošovi jsem se začal
zajímat o právě založenou matematickou olympiádu, které
jsem se pak účastnil v letech 1952 i 1953.
Vzpomínám též na chemikáře Dr. Jana Rukavičku, který
mne jednou udivil, když se nás během vyučování otázal, zda
máme u třídy chodbu? Protože jsme nebyli schopni slova,
tak pan profesor šel ke dveřím, otevřel je, přesvědčil se, že
chodbu máme a spokojeně se vrátil a pokračoval ve výuce.
Docela mne vyděsilo, když nám jednou v hodině zeměpisu pan profesor Miloš Kirš názorně vysvětloval vznik fází
Měsíce pomocí tří školních glóbů, z nichž nejmenší příslušel
Slunci, větší Zemi a největší Měsíci. Podle jeho interpretace
obíhal Měsíc po kruhové dráze vně obou těles, takže během
jednoho oběhu se fáze Měsíce v jeho podání vystřídaly dvakrát, ale zdá se, že tento svérázný výklad stejně nikdo nevnímal, takže nezpůsobil žádnou škodu. Podobně mi připadalo
zvláštní, že prof. Marie Riedlová se mne při vysvětlování
nové látky z matematiky každou chvíli od tabule úzkostně
ptala: „Je to dobře, Juro?“ Líp na to šel náš učitel fyziky
Jaroslav Dvořák. Když chtěl probírat novou látku, tak mne
vyvolal na stupínek a začal mne z ní zkoušet. A pak se ptal
třídy, zda mému výkladu porozuměli.
43
Zvláštní místo mezi těmito řekněme poněkud nekompetent- “Volá Londýn”, takže jsem od samého počátku ladil Svobodními kantory zaujímal Dr. Rajmund Obruča, komunistický nou Evropu a jelikož jsem měl kvůli astronomii jisté vědomosti o šíření radiových vln v ionosféře, tak se mi dařilo
ředitel, který však dokázal třídu utišit tak, že by bylo slyšet
spadnout pověstnou jehlu. Jeho předmět občanskou nauku
obcházet i rušení této “štvavé vysílačky”. V tomhle punktu
nás však také učila jistá paní Králová, která po nás chtěla jsme se báječně shodli se Sašou, který v té době psal svou
mimo jiné politické aktuality. Brzy nás napadlo, že bychom
proslulou parodii na Nezvalův Zpěv míru, což byla povinná
si je mohli vymýšlet a také jsme to pak pilně dělali a ona četba.
byla pokaždé nadšená, jak jsme uvědomělí.
Docela mne nadchlo, když jsme jednou paní prof. Ludmile Zejména si vybavuji napětí kolem úmrtí Stalina a Gottwalda
Jančíkové na začátku hodiny nečekaně zazpívali píseň na slo- v březnu 1953, kdy i kovaní soudruzi evidentně propadali jisva režimního básníka Vlastimila Školaudyho: „Jitřní orose- té panice, ale brzo se otřepali a dal statečně kádrovali a blbli.
ný vánek/ zvoní v čerstvém listí stromů,/ nese vůni majoránek/ To se pak nejvíce projevilo před maturou v r. 1954 - vinou
včelám přes úžlabí lomů./ Modře šumí v modrých řekách,/ to
těch přiblblých školních reforem jsme maturovali na jedezpívají jezy v Čechách/ městům píseň Smetanovu.“ A paní
náctiletce po 12 letech povinné školní docházky, ač nikdo
profesorka to vzala bez mrknutí oka. Osobitou kapitolou byl z nás nikdy nepropadl. Na vysoké školy byl potřebný dobrý
Dr. Martin Strnad, který na Elgartce učil chemii a tělocvik. kádrový posudek a ostře sledované obory byly všechny učiV tělocviku vlastně vynikal, protože byl fakticky hokejový telské směry a také práva a medicína. Přesto považuji dodnes
trenér, který na Elgartce sestavil hokejové mužstvo, které
za naprosto neuvěřitelné, že jsme díky Dominiku Peckovi
pak řadu let vyhrávalo celorepublikové dorostenecké sou- měli před maturitou v Husovicích mši sv. pro maturanty těže. S tou chemií to bylo slabší, ale já jsem měl zvláštní v té době se už náboženství na gymnáziích vyskytovalo jako
výsadu, že během hodin chemie jsem byl posazen ve stupňo- předmět naprosto vzácně.
vité posluchárně do poslední lavice a tam jsem oficiálně při
vyučování překládal z ruštiny učebnici hokeje od proslulého Maturity proběhly podle očekávání a tak jsme se většinou
sovětského trenéra Tarasova, za což jsem z chemie nebyl velmi těšili na maturitní večírek, který se konal v oblíbezkoušen vůbec. Dodnes mám v chemii nemalé mezery.
né výletní restauraci Farma v Obřanech na břehu Svitavy.
Téměř celou noc jsem strávil na okraji zahrady s Jindrou
Klapkou, který podle houkání přijíždějících lokomotiv před
tunelem odhadoval, o který typ lokomotivy se jedná. Když
Byla to doba velmi pochmurná; pár let po “vítězném úno- pak vlak z tunelu vyjel, mohl jsem se přesvědčit, že se ani
ru” stále probíhaly čistky, což ostatně postihlo i profesorský jednou nespletl. Většinou jsme se vraceli domů až za bílésbor našeho původního gymnázia. Vzpomínám, jak nám čet- ho dne a mé milé spolužačky z Černých Polí mne žádaly
li o protistátním spiknutí na gymnáziu kpt. Jaroše, kde se
o zvláštní službu: postupně jsem musel dojít se všemi až
studenti a kantoři podíleli na výrobě a distribuci letáků s tzv. k jejich domům a postavit se tak, aby bylo patrné - když dívprotistátním obsahem. Zavíralo se bez soudů do gulagů, lidé
ky zazvonily a rodiče vyšli či vykoukli z okna - že i já jsem
se pokoušeli utíkat přes přísně střežené hranice, kontakt se
byl na večírku tak dlouho jako ony.
světem byl téměř nulový. Jediné, co mi zbývalo, byl zahraniční rozhlas. Byl jsem naštěstí vytrénovaný už za války Literatura:
posloucháním britského rozhlasu v české řeči v slavné relaci Gymnázium v Brně-Husovicích 1919-1994: 75 let.
Ta doba
A ještě stručný běh života
Narodil jsem se 17. března1936 v Pruském Jindřichově
(Velkoněmecká říše), též Heinersdorf in Ober Schlesien, též
Dziewietlice (Polsko) - rodné nádraží v příloze č. 1 (laskavostí Ivana Herziga, jehož otec je na té pohlednici zachycen
jako male robě v r. 1905).
V letech 1936 – 37 byl můj táta Josef přednostou čs. celního
úřadu v Pruském Jindřichově, a na tom nádraží měl služební
byt (cca 150 m od čs. hranic). Moje maminka Hedvika učila češtinu, dějepis a tělocvik na dívčích měšťankách, ale po
provdání za státního úředníka musela podle tehdejších předpisů opustit státní službu a byla pak v domácnosti.
V letech 1937-39 jsme bydleli v Moravské Ostravě, kam tátu
přeložili rovněž k celnímu úřadu.
V roce 1939 byl táta přeložen do Brna, kde jsme bydleli v Huso44
vicích, Venhudova 17. Zde jsem začal v r. 1942 chodit do Beranovy chlapecké obecné školy v Černých Polích a poznal své
první spolužáky z DDT: Karla Bendu, Zdeňka Kňákala, Josefa
Maňáka a Alexandra Ženíška. V r. 1945 jsem po prázdninách
začal chodit do smíšené obecné školy v Husovicích, kde do
seznamu budoucích DDT přibyla Dáša Edingerová.
V roce 1945 byl táta znovu přeložen, tentokrát do Opavy,
takže jsem s Brnem ztratil kontakt. V Opavě jsem chodil
nejprve do chlapecké obecné školy (táta zemřel v r. 1946),
pak do primy reálného gymnázia a po Nejedlého reformě od
r. 1948 do chlapecké jednotné střední školy.
V padesátém roce jsme se s maminkou a sestrou Helenou
vrátili opět do Brna a začali bydlet společně s tetou a sestřenkou v jejich domku na adrese Trávníky 42 v Černých
Polích. Chlapeckou jednotnou střední školu jsem dokon-
čil na Merhautové, kde jsem opět potkal především svého
doživotního škamnáře Sašu a jednak další DDT, např. Julese,
Cicina, Zdenála a Laďu. V r. 1951 jsem začal chodit do gymnázia na Vranovské ul., odkud jsem po další reformě přešel
na Jedenáctiletku na Elgartové, kde jsem maturoval v r. 1954.
Pak jsem studoval fyziku na přírodověd. fak. MU (1954-57)
a astronomii na matem.- fyz. fakultě UK v Praze (1957-59).
Maminka mi zemřela v r. 1957. Sestra Helena bydlí stále na
zmíněné adrese.
Po promoci jsem pracoval v Astronomickém ústavu ČSAV
v Ondřejově, kde jsem v r. 1963 obhájil kandidátskou práci
a byl jsem pak zaměstnán jako vědecký pracovník ve stelárním odd. tohoto ústavu, kde jsem se věnoval výzkumu dvojhvězd. Zde jsem také bydlel až do r. 1982.
Koncem roku 1991 jsem si našel místo v oddělení nízkých
teplot Fyzikálního ústavu ČSAV v Řeži, kde jsem se zabýval
dálkovým průzkumem Země.
Od roku 1991dosud pracuji v Centru částicové fyziky Fyzikálního ústavu AV ČR v Praze - Libni v nově se rozvíjejícím
oboru astročásticové fyziky. Od r. 1982 bydlím v Praze.
Jsem k mání na emajlu: [email protected] a další podrobnosti
lze nalézt na webové stránce: www.astro.cz/~grygar/
Adresa: JG, Fyzikální ústav AV ČR, Na Slovance 2, 182 21
Praha, tel. 266 052 660.
Milý Vencálku,
Musím se přiznat k jednomu osudovému zážitku. Na Venhudové ulici jsem jednou potkala Marcelu Hillerovou, zkormoucenou a uplakanou, že se rozešla s Elgrem. Utěšovala
tvůj telefonát mě trochu zaskočil. Myslela jsem, že se
jsem
ji, že on za to vůbec nestojí – a to všechno bez postranz tohoto slohového cvičení uleju. Milostné dopisy nepíši,
ních
úmyslů.
Pod jednou střechou jsem s ním teď už skoro
a nikdo jiný po mně žádné psaní už dobrých padesát let
padesát
let,
jestli
to tedy do letošního listopadu vydržím. Jo,
nechtěl. Umím pouze vytrhnout zub, nebo udělat nové
to
je
Osud.
A
přitom
bych nejraději zařvala jako ta Králová:
třetí zuby, a to také už pomalu zapomínám. Na Tvé otázky „co první láska, atd.“ odpovím takto:
„Fuj, Kožoušku, zabte to zvíře!“
První moje láska byl Karhánek, kterého jsem na ledě A ještě něco k maturitnímu večírku. Nevím už se kterou
Sokola Husovice prodala Anitě Krčálové za tabulku čoko- kamarádkou jsem se tehdy zastavovala pro Pavla. Paní učilády v době, kdy jsme ještě všichni chodili do mateřské
telka Karhánková měla „zaručený“ recept: že se člověk neoškolky. Pavel o tom pochopitelně nevěděl, takže asi ani netu- pije, když předtím vypije hrnek rozpuštěného sádla. Pavel
šil, jakou má cenu. Měly jsme tehdy, já a Anita, krásné brusle
– pod jejím dohledem – hrnek hrdinně zvládl. Ale hned po
na klíček a lízaly jsme rampouchy a rukavice. Na jejich chuť
prvním přípitku na Farmě Pavel skončil s hlavou ve Svia vůni si dodnes pamatuji. Pak jsem dlouho chodila s Anitou
tavě. Takže o zaručenosti toho receptu mám dodnes určité
a s tou jsem se vzájemně doprovázely přes celou obecnou
pochybnosti.
i měšťanku. Jednou mi za to náš táta vyrazil uvolněné přední
Tak
si myslím, že jsem si vzpomněla na totéž, co všichni.
zuby. (Byl to, pokud vím, jeho jediný stomatologický zákrok
v životě.) Chvála Bohu, narostly mi za to nové, rovné, stálé. Snad si z toho něco vybereš.
(Sestra musela nosit rovnátka).
Zdraví Alena
Z primy, kde jsme byli jeden rok, si pamatuji jen Liškutína,
který ve mně vyvolával panickou hrůzu tím, že vtrhl do třídy
a na lístek od šaliny napsal pár pětek. Tím se uklidnil a lístek
bleskurychle ztratil. Do tanečních v kvintě jsem nechodila
– maminka mě považovala ještě za moc malou. O rok později už v tanečních téměř všichni měli partnery a tak jsem
tancovala opakovaně polonézy s Herynkem a ten byl zamilovaný do Ivanky. S takovou věrností jsem se pak už v životě
nesetkala. Ještě dnes se dívám na Ivanku v televizi s obdivem a čtu její knížky, abych věděla, jak se to dělá.
V těch tanečních Eva v dlouhých bílých šatech, krásná jak
kytka, se líbala v předsálí s Kapounem a Králová jim to záviděla a pranýřovala ji před celou třídou. (Baba jedna.)
V té době byla také jedna bramborová brigáda, kde byly
knedlíky tak tvrdé, že Čany jeden hodil po psu. Přežil? (ten
pes)? Dále vidím Kožouška, jak cvičí muchu s utrženými
křídly na tužce a Čermáková na něj křičí: „Fuj, Kožoušku,
zabte to zvíře!“
45
Vilém Kratochvíl
Ročník, který nemá konkurenci
Řízením osudu jsem se stal nejstarším maturantem třídy, která v roce 1954 složila zkoušku dospělosti na nově zřízené
jedenáctiletce na Elgartově ulici v Husovicích.
K tomu malé vysvětlení. Ne proto, že jsem závěrečný ročník opakoval. Ale v husovickém gymnáziu jsem o rok dříve dokončil septimu. Mí spolužáci, se kterými jsem seděl
za škamny od kvinty stihli ten rok, díky ministrovi školství
Nejedlému, v roce 1953 ještě o prázdninách oktávu včetně
maturity. Já jsem ten rok trávil zčásti v nemocnici a studentském sanatoriu.
Do noví zřízené jedenáctiletky jsem nastoupil s obavami.
Zvládnu učení? Jak mne přijmou noví spolužáci?
Všechno dopadlo dobře. Nad znalostmi kantoři přimhouřili
oči, třída se zachovala na jedničku. Snad proto, že jsem se
s něžnou částí třídy znal z tanečních. Jistě si vzpomenete, že
tehdy bylo zvykem učit taneční kroky dívčí část třídy o rok
dříve než chlapce. Stále vzpomínám, že děvčata byla skvělými partnerkami, zvláště když ty o rok starší byly více zakoukané právě do starších hochů.
Jsem zván i na srazy mé bývalé třídy, i zde to bývá pěkné, ale
mohu říci, že ročník 1936 je opravdu nejlepší. Těší mne i to,
že maturanti toho ročníku se všichni ve společnosti dobře
uplatnili a někteří patří i k nadstandardu republiky – a přitom
zůstali normální – za to jim patří dík.
Helena Šrámková
Jak sladce voněly sakury
Snažila jsem se ve své paměti, která mně – na rozdíl od
a já nastoupila do nově vzniklé čtyřleté střední školy, jejíž
druhý až čtvrtý ročník jsem absolvovala v budově dívčí škonohou – naštěstí ještě slouží, nalézt něco, co by stálo za
zaznamenání, jsem však na rozpacích. To, co mně kdysi při- ly na Merhautově ulici. Tam jsem už byla bez zbytečných
diskuzí přidělena podle svého bydliště. V oněch revolučních
padalo jako důležité, se už dávno stalo bezvýznamným. Jsou
také vzpomínky, které si sice stále uchovávám, ale o kterých časech jsme dosti času trávili manifestováním. Jednou jsem
v průvodu dokonce nesla portrét velikého Maa, v té době
bych psát nedokázala.
Ale při přemítání o časech více než půl století vzdálených ještě přítele našeho lidu. Kdyby chudák Mao věděl, z jaké
jsem si uvědomila, že během své školní docházky jsem
rodiny to pocházím, musel by mít námitky.
navštěvovala celkem pět typů škol, a to v sedmi různých
školních budovách. A protože jste to zřejmě prožili podobně Z tehdejších učitelů mám pěkné vzpomínky na pana učitele
– vždyť nemálo z vás jsem poznala už v první třídě – roz- Zhoře, spisovatele knížek pro mládež, který nás měl z dějehodla jsem se svůj příspěvek pojmout trochu šířeji a stručně pisu. Učil nás správně vyslovovat slovo „demokracie“. Kladl
přehlédnout léta školní docházky i studií pod zorným úhlem
zvláštní důraz na písmenko „k“ – vždyť prý také neříkáme
vnějších okolností.
„gabela“ nebo „balgón“! Také podoba našeho mírně potrhlého učitele ruštiny mně utkvěla paměti, jeho jméno jsem už
Do školních lavic jsem jako prvňačka zasedla v září váleč- zapomněla.
ného roku 1942, a to do dosti omšelé budovy na Palackého, Čtvrtý ročník střední školy jsem ukončila závěrečnou zkoušdnes Dukelské ulici v Husovicích. Moje první vysvědčení
kou a na vysvědčení byla zmiňována lidově demokratická
bylo označeno hlavičkou pětitřídní obecné školy Protektorá- republika. Pak jsem šla opět do první třídy gymnázia, to už
tu Böhmen und Mähren. V polovině třetí třídy se ovšem přes
ovšem čtyřletého. A v budově gymnázia na Vranovské ulici
Brno přehnala fronta a my jsme se pak - zůstavší naštěstí živí jsme se tehdy sešli všichni, kteří se i nyní po více než padea zdraví - radovali z konce druhé světové války a s mnoha
sáti letech tak rádi setkáváme.
nadějemi pohlíželi do budoucna.
Vysvědčení ze třetí třídy jsem pak dostala (už v jiné škol- Naše profesory není potřeba připomínat, pamatujeme si je
ní budově, ale stále ještě na husovickém náměstí) s hlavič- všichni. V duchu před sebou vidím vynikajícího profesora
kou Československé republiky. Po prázdninách jsem pak dějepisu Weigela, u mládeže tak oblíbeného pedagoga a spichodila do krásné a téměř nové budovy Masarykovy obecné
sovatele Dominika Pecku, naši třídní a češtinářku „babičku“
školy na Zemědělské ulici, pár minut od domova.
Jančíkovou i latinářku Boženku Páskovou, která dovedla
Na konci páté třídy jsem skládala zkoušku do gymnázia a po
rozdávat čtyřky a pětky s tak roztomilým úsměvem jako
prázdninách se stala primánkou gymnázia na Legionářské
snad nikdo jiný. Bohužel, pohoda na Vranovské netrvala
ulici, v té době ještě osmiletého. Na tu dobu ráda vzpo- dlouho. Po našem druhém ročníku nová školní reforma zrumínám. Těšívala jsem se až budu sekundánkou a bude mi šila gymnázia (úplně a „navždy“) a postarala se o zřízení tzv.
jedenáctiletek. K maturitě jsme tedy měli doputovat v jededopřáno pohlížet zvysoka na ustrašené primánky.
Sekundy se však dočkala teprve moje vnoučata. Po Vítěz- nácté třídě po dvanáctileté školní docházce.
ném únoru byla totiž z vůle lidu osmiletá gymnázia zrušena
Byli jsme přestěhováni do školy na Elgartově ulici a každé
46
ráno poslušně čekali se zástupem prvňáčků, až nám školník
otevře.
Dědictví dřívějšího způsobu výuky nás ovšem provázelo
i nadále. V minulých dvou ročnících ještě na gymnáziu totiž
jedna polovina třídy, ta větší, (jak už to při dělení na polovinu bývá), měla deskriptivní geometrii, druhá menší, do které
jsem patřila také já, latinu. V jedenácté třídě však bylo v rámci reforem vyučování deskriptivní geometrie i latiny zrušeno
a díky geniálnímu nápadu reformátorů byli všichni studenti
zařazeni do jediného předmětu, kterým se stalo rýsování.
Pro bývalé „deskriptivní geometry“ bylo rýsování nepochybně hračkou, pro mne se však stalo noční můrou. Vyhotovování rysů, a zejména výroba podpisu, což se dělo tak zvaným
nálevkovým perem a k tomu ještě přes šablonu, bylo pro
mne utrpením. Nikdy jsem nezačala „vytahovat“ rys, aniž
jsem už předtím neměla hotový podpis, který by byl alespoň
čitelný.
Rýsování nás vyučoval pan profesor Nekula, vyučující
původně deskriptivní geometrii. Když jsem mu jednou
u katedry s pocitem poctivě vykonané práce odevzdávala své s námahou vytvořené dílo, vzal můj rys mezi palec
a ukazováček, znechuceně na něj pohlédl a pravil: „Šrámková, tomuhle vy říkáte elipsa?“ Pokorně jsem uznala, že to
nepovedené vejce na mém rysu vskutku není elipsa, avšak
ze způsobu, jakým se pan profesor vyjádřil, jsem pochopila
mnohem víc, než řekl nahlas. A sice to, že starý a zkušený
pedagog si o mé povinnosti absolvovat předmět rýsování
myslí totéž, co já. Však jsem také měla od něho na vysvědčení z rýsování milosrdnou dvojku!
Po maturitě jsem začala studovat na přírodovědecké fakultě biologii, můj zdejší pobyt však byl ukončen předčasně
a téměř dramaticky. Když jsem byla v druhém ročníku, soudruzi zavřeli mého tatínka a já jsem při „pohovoru“ odmítla
uznat, že je zločinec a strůjce války v Koreji. Nebyla jsem
proto uznána hodnou pokračovat dále ve studiu na vysoké
škole. Moje studentská léta tedy v květnu roku 1956 skončila již navždy a já jsem se zařadila mezi davy pracujících.
Ale aby snad moje vzpomínka nezanechala chmurný dojem:
jak sladce tehdy vonívaly v podvečer na Trávníkách rozkvetlé sakury!
Karel Benda
Jiří Grygar v tom byl nevinně…(historické ohlédnutí)
Jak teče líná řeka času, uvědomuji si, že vzpomínky na prožitky, které se udály před šedesáti lety jsou mnohdy živější
a konkrétnější, než ty před šesti dny (což nesu nelibě, mnohdy
útrpně). Navzdory obecně hlásaným dogmatům o v senilním
věku slábnoucích až vyhasínajících „kognitivních“ funkcích
mé mozkové tkáně (týká se dle vyčerpávajícího vysvětlení
mé ženy, především paměťové a rozumové potence) bráním
se zuby nehty „růžové skleróze“, postihující řadu staříků
v mém věku, ve které se tak sladce klimbá …….
A v tom klimbání si živě vzpomínám na první z mnoha
intimních setkání s Jiřím Grygarem –
i dnes mě přivádí ruměnec do tváře a hluboké rozpačité koktání, v samomluvě i stud.
Příběh se odehrává koncem čtyřicátých let minulého století. Byl krásný májový podvečer a já jsem způsobně kráčel
s maminkou a tatínkem Venhudovou ulicí dolů k již neexistujícímu tunýlku pod „Tišnovkou“ do husovického kostela
na májovou pobožnost (chodívali jsme pravidelně). Tu náhle
z jedné z vilek po pravé straně (na levé bylo pole) vyběhl
a svižně kráčel stejným směrem upravený chlapec se kšticí
bujných vlasů (má ji doposud, jen barva je jiná) – a přidal
se k nám. S bezelstným úsměvem a účastnýma očima (obé
si rovněž zachoval doposud) se po pozdravu „Ahoj“ zeptal:
„Jéé, Karle, nebyl jsi nemocný, že nechodíš do školy“? Jiří
Grygar, můj spolužák. Odpověděl jsem, jistě nepříliš klidně,
že se mám dobře a jsem v pořádku. Rychle jsem se snažil
převést hovor na jiné téma. Leč první věta naší konverzace neušla tatínkovi, který zbystřil pozornost a zeptal se mě
znepokojujícím tónem: „Karle, ty nechodíš do školy?“, Jirko, Karel nechodí do školy“? Znali se, protože ve stejném
domku bydlel tátův bratr, můj strýc, kmotr a jmenovec. Co
přesně odpověděl Jiří jsem nevěděl. Já mlčel…Kamarádský
hovor se spolužákem utichl a Jiří se s úklonou odporoučel…
Marné bylo moje kličkování, že jsem „možná“ chyběl někdy
na odpoledním vyučování (třeba tak jen jednou nebo snad
dvakrát??). Tatínek přísně a přesně mířenými dotazy velmi
rychle zmapoval situaci. Došel k závěru, že jsem chodil za
školu. Odhalil, že jsem místo do školy chodil na „plandu“
hrát fotbal (bývalá planýrka, kde dnes stojí fotbalový stadion
za Lužánkami). Od okamžitého fyzického potrestání, které
bylo na spadnutí, mě pravděpodobně zachránila skutečnost,
že jsme byli na ulici a šli do chrámu Páně. Moje „nekalé,
podlé a odsouzení hodné jednání“ velmi těžce nesla maminka, která mně vyčítala nejen lhaní (když jsem na otázky jak
bylo ve škole odpovídal stručně – dobře, nic zvláštního)
a to, že jsem se dělil s ostatními o přesnídávky, které tak
láskyplně připravovala…, (přičemž jsem tvrdil, že jsem je
vždy snědl a byly dobré). Zasloužené potrestání vyřešil tatínek (zřejmě při rozjímání na májové) „zarachem“ vycházek
a všech pohybových aktivit, přísnějším dohledem na učení
a dodržování denního režimu. Maminka mně vyčítala nedocenění jejích přesnídávek ještě hodně dlouho…….
47
A tak mě Jiří Grygar nevinným a účastným dotazem jak se
mám přivedl k zamyšlení nad sebou samým. Uvědomil jsem
si, že mé záškoláctví bylo prováděno naivně a velmi neprofesionálně. Vzal jsem si z toho poučení – takové chování
musí být promyšlené a jištěné. Ve všech dalších školních
a studijních letech jsem se touto zásadou při ignorování
povinné docházky úspěšně řídil. K systematickému zvyšování profesionality v této oblasti tak nepochybně významně
přispěl Jiří Grygar, za což jsem mu vděčný.
Nazdar kronikáři a šéfredaktore,
přispívám vzpomínkami na školní zážitky na chmelové brigádě.
1. Mrmla – slovo není v naučném slovníku. Vznik se datuje
na chmelovou brigádu. Je odvozeno ze slova mrmlat. Pedagogický dozor jej používal ke zklidnění našich projevů slovní nevůle, jako: „nemrmlejte!“ Definitivní podobu dostal
jako označení nejedlého kynutého knedlíku s centrální povidlovou tečkou.
Jeden spolužák při obědě v rozčilení nad touto stravou jej
vymrštil na dvůr a zasáhl psa a ten do večera kulhal. Mrmla
je tedy nepoživatelný tvrdý knedlík, který možno použít jako
zbraň.
formou sázky, samozřejmě o piva.
Šlo o to, že svůj úd položí na lavičku napříč a nechá se přejet
kolečkem trakaře. Zúčastnili se jen muži. Předmět k testu
objemem dostačoval. Na lavičce po jeho uložení z hygienických důvodů překryt ručníkem. Testovací komisař přivezl
trakař kolečkem až k určenému předmětu – kolečko se mělo
jen převalit. Na pokyn rozhodčího k provedení, v rámci
zachování rodu, předmět zmizel. Základní otázka zodpovězena nebyla. Večerní pivní akce byla bohatýrská.
3. Oba příspěvky jsou pravdivé.
2. Zkouška tuhosti a odolnosti pánského údu.
Jeden z diskutujících navrhl sám sebe za testovacího jedince
Dopisovatel Datel
Jak jsme „chodili“ do tanečních
Představa tmavého oblečení pánů a ozdobných rób dívek
v tanečních se spojuje s důstojným vstupem do prostor, kde
se taneční kurzy konají. Naše ročníky měly tyto prostory
vymezeny ve Společenském domě Zbrojovky na Marxově
ulici.
Vzhledem k finanční náročnosti, jsme s některými spolužáky
vymysleli neplacený vstup do tanečního sálu.
Kdo si vzpomíná na ty časy ví, že vedle sálu byl i malý plavecký bazén. Této situace jsme využili a po požárním žebříku jsme se dostali na jeho plochou střechu a odtud otevřenými okny na chodbu v prvním poschodí sálu.
Bylo potřeba ještě provést hygienickou očistu, neboť střecha plaveckého bazénu byla zašpiněna maltou a dalším stavebním odpadem, tato činnost byla poměrně náročná, neboť
toalety byly pod přísným dozorem tanečního mistra, který je
považoval za úkryt netančících mladíků při dámské volence.
Odměnou nám byl tanec za studentské vstupné a více nám
zbylo na občerstvení.
Zdenál
František Černý
Jak jsem večeřel s Allenem Ginsbergem
Tato vzpomínka je trochu novějšího data – netýká se zrovna
kami. Počasí bylo nepřívětivé, vtíravá zima, marast a sněhová
gymnaziálních let, ale v podstatě na ně navazuje. Patří do
břečka v ulicích vzbuzovaly chmurnou náladu a vzpomínky.
období po studiích, kdy se mnozí z nás rozhlíželi po světě Zatoužil jsem po troše lidského tepla a tak jsem zapadl do
a hledali v něm své místo…
restaurace hotelu Zlatá husa na Václavském náměstí. Bylo
V březnu v roce 1965 jsem služebně pobýval v Praze, kde
tam poloprázdno, teplo a ticho. Objednal jsem si večeři a listojsem absolvoval odborné stáže v Ústřední vojenské nemocnici val v pražském Večerníku a nesoustředěně naslouchal zprávám
a v Ústavu leteckého zdravotnictví. Nosil jsem tehdy, i pokud
z rozhlasu po drátě. Po nějaké chvíli mně zaujal nové příchozí
to nebylo nezbytné, vojenský stejnokroj s distinkcemi nadpo- – muž poněkud ošuntělého zevnějšku, se zablácenýma tenisručíka, teplý flaušový, dobře padnoucí zimní plášť a brigadýr- kama*), který v ruce svíral anglicko-český slovník a nepříliš
ku s druhovým označením vojska, v tomto případě dvěma let- objemný notes. Krátce se rozhlédl a pak zamířil ke mně. Přes
48
opěradlo židle přehodil neskutečně špinavý baloňák, otřel
kapesníkem brýle a bez dalšího vysvětlení na mně srozumitelně, nesrozumitelně spustil: „Píšu teď báseň na komunistické
důstojníky, můžu vás interwievovat?“ Zabreptal jsem něco
jako excuse me, please, but who are you? Řekl pouze Allen
a posadil se. Vtom mi to došlo: Allen Ginsberg! Jak jsem se
dočetl v tehdejších Literárkách, představitel neakademické
americké poesie, toulá se Prahou, která je mu inspirací a setkává se se známými osobnostmi. V redakci Literárních novin čte
své verše a beseduje s českými spisovateli a básníky. Navštěvuje pražské podniky a hospůdky, byl hostem i ve Viole, kde
tehdy, mimo jiné, vystupoval i Laďa Vencálek se svým kabaretem Růže a dvě kosti stehenní a přítelem Jirkou Bulisem, skladatelem, později tragicky zesnulým, a kde v té době hrál i další
Brňan Luděk Hulan. Ginsberg, psalo se tehdy, je obdivován
mládeží pro svou originalitu a je často zván na soukromé
večírky. Oficiální tisk se ale vyjadřoval spíše zdrženlivě, jeho
básnické dílo je prý v přímém rozporu se zdravým rozumem
a cítěním. Originální a sugestivní vskutku byl, alespoň pro
mne. Snažil jsem se mu vysvětlit, že jsem spíše „a physician“
než důstojník, tím méně komunistický a hodící se do jeho básně. Zda pochopil jsem se už nedověděl, naše rozmluva vzala
rychlý a málo důstojný konec. Mně přinesli večeři a Allenovi
nebylo dáno ani loknout si minerální vody, kterou se snažil
objednat. Elegantní pan vrchní hotelu Zlatá husa jej plynulou
angličtinou vyzval k opuštění lokálu a dokonce jej vyprovodil
až k otáčivým dveřím. Asi netušil o jakého jde básníka. Nebo
nejen tušil, ale i věděl? Kdož ví.
Někdy koncem května téhož roku jsem pak četl zprávu
o vypovězení Allena Ginsberga z Československa. Jeho další pobyt v republice byl označen za nežádoucí a jako důvod
byly uvedeny urážení a hanobení představitelů našeho státu, naší strany a našich lidí vůbec, protizákonné praktiky
při získávání informací, dále pak společenský extrémismus,
hraničící s orgiemi, nevázanost, bisexualita, homosexualita,
narkomanie, opilství, pozérství …
Přiznávám, že teď, po létech je mi líto, že jsme si tehdy víc
nepokecali.
-------------------*) Tenisky Allana Ginsberga zůstaly po jeho nuceném odchodu z Československa v Praze a byly (prý) uloženy do Památníku národního písemnictví. (Pozn. editora).
Milý Láďo,
píšu Ti na Štědrý den, neboť nemám nic na práci, což je jistě vzácný úkaz a pak je mi už čtyři dny špatně od žaludku,
takže nevím, zda ty svátky vůbec překlepu. Také jsem velmi
roztrpčena, že jsem za velkých osobních obětí a hazardování s vlastní tělesnou schránkou sundala všechny krabice
z výšin, prohlédla je a zjistila, že všechny památky na Brno,
které převážím padesát let z bytu do bytu, nejsou k nalezení.
Teď tu byl syn a sundal poslední nadějnou škatuli – a kde
nic tu nic. Je mi to moc líto, protože tam byly unikátní materiály o mnoha lidech ze třídy a nemyslím, že bych je kdy
vyhodila.
Jenže se nedá nic dělat. Asi se najdou až po mé smrti, kdy
vám už houby budou platné a děti je vyhodí nevědouce, že
mrštily moje mládí do popelnice. Navíc se na to spoléhala Rizina, která svolila k publikování svých dopisů, ježto
nehodlá nic psát.
Tak posílám aspoň svůj příspěvek s fotkou v plavkách, které
patří do dávných časů, ale holky, Světla a Eva ji vybraly ze
všech, co byly dispozici. Dnes už se nedávám fotit s jizvami
po operaci, takže jinou prostě nemám.
Přeju Ti do nového roku všechno pěkné.
Srdečně Ivana
Vencoš!!!
Přece jen jsem to našla. Jen jsem, bohužel, zjistila, že všechny dopisy jsou hrozně osobní, všichni kafrají o milostných
záležitostech a třída se tam objeví minimálně. Přesto posílám aspoň něco. Z těch Eviných jdou vybrat odstavce. Třeba
jak Grygar aj. jeli na výlet bez peněz, že jídlo budou krást.
Pak je tam něco přímo ze třídy. Posílám i Karlovy, ale nevím.
Taky by ses asi musel zeptat, zda to smíš použít. Eva souhlasí. Kaňákovy verše už jsem nenašla, jen jednu básničku
po letech na té pozvánce. No, jsi zkušený novinář, snad si
poradíš. Pokud něco použiješ, byla bych ráda, abys uvedl, že
je to z MÉHO archívu, a taky, že to ilustruje mou nehynoucí
lásku k Brnu.
Čau!
Ivanka Devátá
Čím ovlivnila kvinta husovického gymnázia můj život
• Zamilovala jsem se do oktavána J.H. a byla to láska jako
letech vrhla na humoristickou prózu, jež se šťastně ukázala
trám. Když byl ovšem její vývoj přerván odstěhováním mé
být lukrativnější.
rodiny do Plzně, nedostála jsem pro velkou poptávku slibu • Jednou jsem vezla s Vencálkem sběr a to zapříčinilo, že
věrnosti, což ve mně vzbudilo pochybnosti o pevnosti trámů
dotyčný, stav se novinářem, žádá mne půl století o literární
jakkoli mohutných, takže jsem se pak už celkem bez zábran
příspěvky z valné části nevýnosné.
vdávala a rozváděla.
• Týž Vencálek, navštíviv mne už coby ctihodnou stařenu
• Seznámila jsem se s poezií spolužáka Saši Ženíška, alias
v pracovní záležitosti, vytrousil v mém bytě zubní kartáček.
Vendelína Verpána. Jelikož mi připadala geniální, zanecha- Tím, že jsem mu jej házela z okna, získala jsem v domě
la jsem vlastních pokusů o kariéru básnířky, abych se po
cejch ženy volných mravů. Asi budu Vencálka žalovat.
49
• Jura Grygar, později světově proslulý astronom třeskuté inteJá su sama.
ligence, mě při doučování matematiky nikdy nepolíbil. VzbuNikdo mě neprudí
dilo to ve mně domněnku, že intelektuálové jsou sexuálně
nemíchá, nenudí,
vlažní. Dnes si myslím, že jsem se díku tomuto omylu připrajá su ráda.
vila o mnohá potěšení. Patrně budu Grygara žalovat též.
• V tanečních jsem nemívala tak atraktivní šaty jako Součková a Riessnerová, což mi podlomilo sebevědomí natolik, • Třídní playboy Karel Benda mě ukázkami své přelétavosti včas varoval před věrolomností mužů, a když nic jiného,
že jsem své mladé půvaby nedokázala zúročit. Nezaměřiušetřil mi Římské jaro paní Stonové.
la jsem svou pozornost na řecké rejdaře, nýbrž na mladíky,
kteří se mi líbili. Když jsem pochopila svou zpozdilost, bylo • Někteří spolužáci, kteří stávali u tabule jako Němé z Porticci, mně při pozdějších maturitních setkáních přesvědčili,
pozdě. Půvaby byly ty tam.
že vědomosti nejsou všechno a že úspěchu lze docílit i bez
• Účinkování v pěveckém sboru prof. Z. Kaňáka ve mně
znalosti příčestí minulých činných. Těší mně to, protože
vyvolalo falešnou naději, že zpívat umím, takže jsem pozv
televizním testu národa jsem nedokázala zařadit jakési
ději propůjčovala svůj hlas k pěveckým výkonům v rozhlaostrovy
do správného oceánu. Přesto mohou doufat, že se
se i na jevišti. Brala jsem za to peníze, které byly vzhledem
i moje příští kniha dočká četných reedicí.
ke kvalitě mého zpěvu přímo špinavé. Lituji toho a dnes
si už zpívám jen v soukromí domova. Nejčastěji lidovou • Závěrem: v kvintě husovického gymnázia jsem byla nesmírně šťastná a jsem za to vděčná celý život. Děkuji všem spopísničku s vlastním textem:
lužákům a spolužačkám.
Miluji vás.
Já nemám žádného
dědka protivného,
Dagmar Šmolíková (Edingerová)
Pan profesor poslíčkem (lásky)
Můj příběh zveřejňuji pod telefonickým nátlakem (slušným,
ale nátlakem!) jednomyslně zvoleného šéfredaktora Ladislava Vencálka. Chtěl, abych si vzpomněla na jakoukoli příhodu
týkající se školy, brigád, výletů, tanečních a jiných aktivit.
A protože jsem, coby slušné děvče, nezažila žádnou pikantérii,
ani neměla žádný průšvih, se kterým bych se mohla zpětně
pochlubit, nezbylo mi, než se vám svěřit aspoň s následujícím nevinným románkem, trvajícím zhruba půl roku.
mám pravdu, dámy?! Maminku jsem vynechala, ta by mna
tam snad i poslala, protože se už stačila několika známým
typickou brněnštinou pochlubit: „Naša Dáša se líbí jednomu malířovi. Né pokojů, on maluje těla a přírodu.“ Když
malířovy návrhy zůstávaly z mé strany bez odezvy, vymyslel rafinovaný plán.
A teď přijde na řadu pan profesor.
Nebylo týdne, kdy by mi v hodině chemie nebo zpěvu velmi šikovně nepodstrčil psaníčko, nebo obrázky, většinou
s milostnou až erotickou tématikou. I když jsem vše přijímala a v soukromí se škodolibě bavila, odpovědi nebo díku se
pan malíř nikdy nedočkal. Pan profesor mi zpočátku podstrkoval vzkazy s šibalským úsměvem, později také s úsměvem,
ale sladkokyselým. Nicméně, úlohu poslíčka plnil oddaně.
Nutno podotknout, že byl asi více na mé straně, neboť moje
soustavná ignorance neměla vliv ani na vzájemné sympatie,
ani na známkování. Zaplať pánbůh!
Psal se školní rok 1952 - 53. Jak všichni víme, hudební výchově a chemii nás učil námi milovaný pan profesor
Kaňák. S ním jsem se setkávala nejen ve škole, ale často i na
zkouškách, či koncertech pěveckého sboru OPUS, kam chodila moje maminka, později i já. Pan profesor docházel vždy,
když jsme nacvičovali jeho sbory, leccos připomínkoval, ale
taky zabil dvě mouchy jednou ranou, neboť se nápadně rád
bavil s klavíristkou, která nás doprovázela při zpěvu, a kterou pak doprovázel on – brzy se vzali.
Nejednou však, zejména na koncerty, přicházíval pan profesor společně s panem Zdeňkem, akademickým malířem, Psaníčka a obrázky se mi kupily a začaly mě nudit, ba přímo
který bydlel v tom domě jako pan profesor, na Dvořákově obtěžovat. I sebrala jsem odvahu a řekla panu profesorovi, že
ulici. Příjmení toho umělce nechám, utajeno, nepíši pro
to chci skončit, což se také stalo. Na rozloučenou mi nejmebulvár (doufám) Velmi brzy mně byl tento pán představen, novaný ,malíř poslal perokresbu, na které byl Don quijote de
velmi brzy dostal výraz jeho očí oddaný pohled psa, velmi la Mancha na koni, velmi zubožený, sotva se chudák držel
brzy mne pozval do ateliéru, coby objekt k malování. Svěřila jsem se doma mému taťkovi, který, po zvládnutí pří- v sedle. Pod obrazem byl tento text:
znaků infarktu, mi vzrušeně vysvětloval, pro mám pozvání
odmítnout. Já ho ujistila, že nic nehrozí, ať je v klidu. Mně „…a jestli vaše Dulcinea vaši lásku odmítla, ó, vy
bylo sedmnáct, jemu určitě přes třicet, byl menšího vzrůstu, přenešťastný! Váš rytíř je jak zmoklá slepice. Chtěl by
do playboje mu dost chybělo, ale nejhorší byly ty jeho psí říci nashledanou, ale Vy si, Dášo, přejete něco jiného.
oči. Mladé dívky hledají spíše oči chtivé, či čertovské. Že Končím tedy pozdravem – sbohem.“
50
A to byla poslední kresba, kterou mi už, bohužel, vzal čas.
Osud ostatních obrázků je neznámý, asi někam zapadly při
stěhování do Plzně.
A co pan profesor – poslíček? Za krátký čas jsem si všimla, že při výkladu učební látky změnil uličku mezi lavicemi
a procházel se tudy, co seděla Alenka Buchalová. Pokračoval snad v donáškové službě jinému objektu? Možná. Nikdy
jsem po tom nepátrala. A proč taky? Byla jsem ráda, že já
mám pokoj. Do OPUSU jsem přestala chodit a vybrala si
tři jiné soubory, kde mi bylo mezi přáteli a především při
zpívání moc dobře. Ano, ano, tak to bylo.
Ladislav Vencálek
Drobné vzpomínky
První taneční
No na Marxově. Tam nám mistr Trojan vštěpoval první
taneční kroky, ale taky základy galantního a společenského
chování a estetického vzhledu. Na naše spolužačky to mělo
nepochybně velký vliv. Vzpomínám, že někdy v kvintě jsme
měli nějaké povinné divadelní představení a tam najednou
nebyla nějaká děvčiska ze třídy (já jsem přišel do Brna ze
Vsetína a tam jsme ve třídě měli děvčiska, a já jsem nějaký
čas žil v přesvědčení, že děvčiska jsou i v Brně). Ale kde že.
Do divadla přišly dámy. Měly vysoké štekle na klínových
podpatcích a pevná lýtka. Před zrcadlem si uhlazovaly sukně, dívaly se na sebe zepředu, pak z boku a vypínaly přitom
hrudníky. A takové byly i v tanečních.... Poté co jsme absolvovali taneční kroky na sucho, bez dam, bylo nám nařízeno:
„Pánové zadejte se!“, pronesl mistr Trojan. Překvapilo mne, že
po tomto zaklínadle vyrazili někteří mladí pánové okamžitě
na toaletu. Leč odtud byli záhy vyhnáni mistrem s cigaretou
v koutku úst. Nebo se mi to nějak popletlo? S tou cigaretou
to byl jiný taneční mistr? Kadlec? Pak jsme chodili s Čánym
a Ivanem a Kňakecem na Marxovou do tanečních ještě několik let, snad dokonce do doby dospělosti nebo dokonce než
Marxovou v devětaosmdesátém zrušili. Ale to není podstatné. No ale co si pamatuju zcela zřetelně: vím, že mou první
tanečnicí byla Helenka Šrámková. Řídila mé kroky odpovědně, natáčejíc mne bouřnými ňadry ve směru hodinových ručiček. Myslím, že jsme pak spolu chodili a to po obvodu sálu,
ale co jsme si říkali nevím, ale myslím, že Helenka už tehdy
měla vážnou známost s panem profesorem Šiprem, který je
odborníkem na manželské soužití. Už tehdy to tak vypadalo.
Ještě musím říct, že ty taneční byly pro mně první velké
trauma v období dospívání. A taky setkání se společenskou
realitou. První dotek třídního uvědomění. Ano, uvědomil
jsem si, že si ve třídě nejsme všichni rovni. Došlo k tomu
na první prodloužené. Tam se muselo přijít v tmavém obleku. Ten jsem měl, máti mi jej koupila, protože v rodině byl
několik pohřbů. Oblékl jsem si tedy ten kopřivový tmavý
oblek, taky nějakou taťkovu kravatu mi maminka našla, ale
ouha, měl jsem jediné boty a ty byly žluté. A krátce před tím
nám mistr Trojan říkal, že muž musí být zladěn. Dovedete si
to představit, černé šaty a žluté boty? Jaká potupa pro mladého muže! To mi mohla maminka desetkrát říkat, že jsme
chudobná rodina technického úředníka! Představoval jsem
si své krásné spolužačky, které už tehdy voněly a spolužáky
ve vybraných oblecích…Jak ostře jsem tehdy vnímal třídní
rozdíly!
Byl jsem z toho celý pryč, ale když mi pak Čány řekl na
toaletě, kam jsme se šli ukrýt: „Ale Ladi, co máš z toho, já tě
mám rád,“ tak se mi ulevilo a co víc, tehdy jsem si uvědomil
co to je vítězství ducha nad hmotou.
První sexuální
Drahný čas svých gymnaziálních studií jsem trávil ve zmoli.
Zmola byla u nás na rohu Slepé, tam co bydlel (a stále bydlí) Cicin, a naší Kladivovy. Na dně prolákliny mezi bloky
byly dva kůly a natažená volejbalová síť. Tam se vždycky
vpodvečer scházeli kluci a děvčata z okolí, a byl to takový
společenský mix. Někdo byl shora z úřednických Černých
Polí a jiní, zejména dívky byly z Frončaftu – tak se říkalo
velkému žlutému bloku na Merhautově, který byl postaven
někdy ke konci první republiky z peněz města jako dělnické byty. Ty dívky byly takové rázovité a zdravé, chodily do
průvodu na prvního máje a do ČSM a pro mne to bylo první setkání s dělnickou třídou. Občas jsme šli do Šrébců, do
Šrébrových zahrádek, dřív to byl hřbitov, jak si někteří snad
pamatují, taky jsme vysedávali na lavičkách na Wintrplacu,
to je dnešní třída kpt. Jaroše a tam jsem ideově nazrával.
Černovláska Alena mne například přesvědčila, že je nezbytně nutné, abych se stal pionýrským vedoucím, a já skutečně
asi měsíc pionýrským vedoucím byl, a poctivě jsem to po
mnoho let uváděl do všech dotazníků, ve kterých to bylo
potřeba. Plavovláska Hana mne zase tahala do jejich svazácké organizace, ale lákavé nabídce jsem odolal. Mohu říct,
a teď už snad zcela bez obav, že největší vliv na mne v tom
věku měla dívka z úplně jiné společenské vrstvy, buržoasní
dcerka Vlasta Svobodová. Byla z Černých Polí, spolužačka
Milušky – no vzpomínáte, jak milovala Ivana Herziga – a on
ji. Obě chodily o rok níž na Elgartku.
Tak s tou Vlastou jsme občas mívali společnou cestu ze
školy. Tak jsme povídali kdoví o čem a jednou taky o svých
spolužácích. A ta Vlasta najednou povídá: No, od vás mám
ráda celkem všechny kluky, až na ty, kteří si nečistí zuby!
Přiznávám, že mně bylo jakoby mne polil. Já jsem to vztáhl
samozřejmě na sebe, protože já si v té době skutečně zuby
moc nečistil. Přiznávám, že tahle tvrdá věta od buržoasní
spolužačky mi dala víc, než něžné doteky dělnické třídy při
společném volejbale ve zmoli.
Pokud jde o sex, tak mám ještě jeden takový zážitek – a to
51
dů. Od přímky, úsečky, stopníku, průniku přímky rovinou
s Ivanem Herzigem. Jednou, byl nádherný jarní večer, jaké
jsou jen v Černých Polích, ze zahrad to vonělo vším mož- atd. Pan profesor asi věděl, že má před sebou sbírku tvoným a my jsme se procházeli a řešili dosti důležité problémy, rečků, kteří by chtěli dělat něco jiného, kterým deskriptivní
o Vesmíru a o Bohu, zkrátka metafyzického rázu, aniž by- geometrie spadla do lavic jaksi díky osudu a tak tedy zvolil
tu nejvhodnější, názornou metodu. Pan profesor nezkoušel.
chom tušili, že jde o problémy tohoto druhu. A tu najednou
Ivan povídá, poď hvízdnem na Dášu ať jde ven. A skutečně, Znovu a znovu vytrvale opakoval od základů všechno až po
malinkou dávku nového. A tak mohu říci, že i já jsem po
zazvonili jsme nebo snad hvízdli pod okny na Lesnické, tam
dvou letech věděl co je to stopník a stopa, uměl jsem sklojak je dnes pošta, kde Dáša bydlela. A Dáša vskutku přišla
a pak jsme si sedli na lavičku a povídali si o škole. A pak pit rovinu a představit si průnik dvou kuželů. Ale co hlavně: věděl jsem, že jsou páni profesoři, kteří jsou i pedagogy.
Dáša řekla, že už musí jít domů a šla. Když odešla tak jsme
chvíli seděli mlčky a pak Ivan povídá: Víš jací my jsme blb- Když tak přemýšlím o kom by se to dalo ještě říct, tak už ani
nevím, z paměti se vynořují, Jenčíková, Weigel, Jenšíková
ci? Co jsme všechno mohli probrat? Ty ses mohl třeba starat
angličtinářka, která milovala Ivana Herziga, ředitel Obruča
o ty věci nahoře, rozumíš, jak je to třeba ve Vesmíru a já zas
o ty věci při zemi, rozumíš, ona má taková pěkná kolínka, – no to byla zajímavá figura. Výrazně si pamatuju jeho sevřenou spodní část obličeje a ironické poznámky. Jednou mi dal
nebo naopak, třebas mohl ses starat o ty věci přízemní, když
chceš jít na tu geologii a já zas když bych třeba šel na medi- vysvětlit co jsou výrobní síly, výrobní prostředky a výrobcínu tak bych se mohl starat o její srdce a plíce, víš jací my ní vztahy a jaké jsou mezi nimi vazby. Sdělil jsem mu, že
jsme blbci? No tak dobře, povídám, no tak třeba zítra…Ale výrobní vztahy jsou vazby mezi výrobní silami a výrobníkdepak bylo zítra, kdoví co bylo zítra, v tom věku běží zítřky mi prostředky a že mezi výrobní síly patří dělníci a jejich
stroje, dále zemědělci a jejich stroje a pracující inteligence
rychle, jako vody v Ponávce. Viď, Dášo?
a její nástroje, jako např. kružítko nebo psací stroj. Nebo pes
a kočka domácí řekl Obruča. Sedněte si, máte pět. To bylo
mé první setkání s Karlem Marxem a Bedřichem Engelsem.
A Rajmundem Obručou.
Z kantorů bych ocenil pozoruhodnou pedagogickou metodu
pana profesora Nekuly, který nás měl z deskriptivní geometrie. Každou novou látku vysvětloval tak, že začal od zákla-
První ideové
Vladimír Čabla
Na cestách…
Vzpomínky na léta gymnaziální ve mně budí spíše tichou
nostalgii než veselou náladu. Po přestěhování do Líšně jsem
byl postaven před volbu přejít na Křenku nebo absolvovat
delší dojíždění do Husovic. Zvítězily Husovice. Cesty tramvají byly docela zábavné, protože cestovalo hodně študáků,
hlavně hezkých dívek, do různých škol v Brně. Samozřejmě
v naší třídě byly hezčí. Ale nezapomenu na to, jak jsem se
stal málem fyzikem. Jednou si náš profesor fyziky usmyslel
vyzkoušet celou třídu z fyziky po klidných týdnech a měsících bez zkoušení. Byl to masakr. Když jsem byl vyvolán,
šel jsem k tabuli bledý jako křída. Ale pro jednou v životě
jsem měl kliku a dostal jsem něco o blesku, jedinou otázku,
na kterou jsem mohl odpovědět. A od té doby jsem byl panem profesorem považován za dobrého fyzika a už jsem se
toho nezbavil. Táhlo se to i u přijímacích zkoušek na geologii,
kdy se mne zkoušející brněnský astronom Onderlička pokoušel přetáhnout na fyziku. Moje letitá záliba v geologii však
převážila a tak jsem se dostal i k poznávání krás naší vlasti
i Maroka a Jemenu a hlavně Arabů…Ale o tom zas příště…
Tak tedy:
Protože teď je docela aktuální co se od Arabů dá čekat,
a protože si myslím, že se jejich psyché od těch časů, kdy
52
naše geologické firmy slavily v rámci bratrské pomoci velké
úspěchy nezměnilo, pokusím se popsat některé své zkušenosti. Jako geologové, kteří poznali nejen turistické atrakce,
jsme si je rozdělili na dvě sorty – Arab městský a Arab horský. Ve městech bylo už tehdy mnoho lidí zkaženo civilizací,
většinou jsme jim nemohli příliš věřit, dokážou nezkušené
cizince pěkně podfouknout. V horách s námi jednali poctivě,
často nás zvali, možná ze zvědavosti, na nějaké popovídání.
Stávalo se nám, že při cestě kolem nějaké vesnice nás zvali na čaj, když jsme odmítli s tím, že máme nějakou práci,
čekali nás na zpáteční cestě ve stínu pod stromem s čajem,
někdy i s něčím k zakousnutí. Když jsme byli pozváni, byli
jsme nedotknutelní, avšak ženy před námi schovávali, i když
jsme někdy u nich byli v horách ubytováni.
Zdálo se nám ale, že strašně rádi bojují a k poraženému nepříteli dovedou být krutí. V občanské válce v Jemenu zahynulo
přes 20 000 lidí, z toho mnoho ne v boji. Vojáci i z horských
kmenů vykrádali neobsazené byty a budovy, které jim byly
možná přislíbeny jako válečná kořist. Stalo se to i nám. Řekl
bych, že je možno jejich země obsadit, ale nikdy ne úplně
porazit, což poznali i Rusové, Američané a dříve Angličané a Francouzi. A musíme se připravit na to, že budou jistě
využívat všech výhod, které jim poskytuje vlastnictví ropných ložisek. Ale o tom by se dalo dlouho povídat, tak zas
až příště…
Zdeněk Řezníček
Jak sa z valašského borca stal brněnské ogar
Kapitola první: Rok na vsi
Stalo se to jednou, kdy léto už mělo naspěch a školní rok
1952/53 byl teprve několikadenní mimino. Do desáté třídy
jedenáctiletky v Husovicích nečekaně přišel soudruh ředitel
Obruča a jemu v patách vytáhlý, nejistě vzhlížející obrýlený
mladík. Právě probíhala hodina českého jazyka s paní třídní
profesorkou Jančíkovou. K velké radosti dívčí části třídy,
která na čahounovi nepochybně mohla oči nechat, Obruča
třídě sdělil, že přivádí nového spolužáka. Ten připutoval až
z nejvýchodnější Moravy, přímo ze srdce později vyhlášeného Valašského království, v touze dokončit své středoškolské vzdělání právě zde, na této nevšední škole.
Jistě je všem jasné, že s ironickou nadsázkou jsem začal
vyprávět vlastní příběh.
Přišel jsem z Valašska, právem jsem za Valacha považován.
Ale je to jinak. Mé srdce se tomu nebrání, ale valašské krve
předků byste se ve mně nedořezali. Ani rodištěm mi ten kraj
není. Rodiče – oba kantoři, začali své povolání na samém
východním konci Moravy, v Bílých Karpatech na Lopeníku pod Mikulčiným vrchem. A v tamější škole jsem se jim
narodil. Tenkrát to byl doslova konec světa. Maminka rodila
jen s porodní bábou a když už to trvalo dlouho a šlo o život,
přišel lékař. Ta těžká hodinka na ni totiž přišla o měsíc dřív
a nečekaně. Údajně po velkém prádle.
Naši tam prožili své nejkrásnější zamilované období, navíc
v překrásné krajině. Ale život tam nebyl snadný. Všude nejméně hodina cesty: do obchodu, k doktorovi.... Dnes je to
známé rekreační centrum, škola dnes není školou, nebyla už
ani za totáče…
Pak přišlo období překládání na jiné školy a naši skončili na
tom mém Valašsku. Z těch několika obcí, kde naši učitelovali, je pro mě nejmilejší dědina Lačnov. Otec tam nastoupil
na místo řídícího učitele po fašisty umučeném předchůdci.
Bydleli jsme ve zděné školní budově. Kolem samé doškové
a šindelové chaloupky, rozseté po okolních stráních. Tašky
(křidlice), to byla výjimka. Pro vodu jsme chodili „naprotivá k súsedom“. Kýbl s vodou se z roubené studny vytahoval
vysokým dřevěným vahadlem. Za školou každé jaro vykvetly divoké šafrány. Údajně je sem přenesla napoleonská vojska, když táhla přes alpské louky (dobýt Valašské království).
U této botanické zvláštnosti bych se rád zastavil.
Každý rok, kdy se louka za školou změnila v překrásný koberec modrofialových kvítků, u našich školních dveří zaklepal
neznámý, důstojně vzhlížející pán. Na první pohled bylo
jasné, že je to profesor botaniky nejméně z brněnské univerzity, často i z větší dálky. Tatínek mi pak řekl: „Zaveď pána
k šafránům“. Šli jsme přes školní dvůr a pak kolem školního
záchodu. V těchto místech mi vždy zatrnulo, aby ten ctěný
pán nedostal zájem si zde ulevit. Vysvětlím proč. Ten náš
záchod byl obyčejný venkovský, se srdíčkovým otvorem ve
dveřích, s dřevěným sedátkem a kruhovou výsernicí (pardon,
to je oficielní historický název). Uvnitř u stropu ve vlaštovčím hnízdě vše se zájmem pozorovaly jeho obyvatelky. Ten
záchod měl tu pozoruhodnost, že v něm zákon gravitace byl
převálcován zákony aerodynamiky. Za určitých meteorologických podmínek, zejména když z nedalekého Slovenska
přiduly bratrské větry, se v tom záchodovém podsvětí děly
prapodivné věci a nedbale zmačkaný papír se vám bleskově
vrátil zpět. Pak běda vaší tváři, když jste zvědavě nahlíželi,
kde ta zásilka skončila.
Po návštěvě našich brněnských příbuzných kolovaly o tom
po Brně roztomilé historky.
Dodatečně, až po létech mě napadlo, že kdyby ten vědátor náš záchod navštívil, mohl se Lačnov proslavit nejen
botanickou, ale i fyzikální raritou. Pán totiž mohl být také
fyzikální fajnšmekr a mohl být tak zaujat neobvyklým úkazem, že v některém z čísel vědeckého periodika Science
News mohl se objevit článek: „Lacznov (The White Carpats,
Czechoslowakia) – paradox of gravitaion effect.
Pán profesor zájem neprojevil a my jsme šli přes mosteček
nad potokem až k tomu botanickému pokladu. Tam, dle
nátury velkého vědce, to probíhalo ve dvou variantách: vědec romantik, když tu krásu spatřil, doslova zkameněl. Pod
zlatými brejličkami se náhle dojetím zamžilo a z pohybujících se rtů dala se vyčíst něžná slůvka obdivu: „Doprdele,
to je krása...“ Ten druhý typ, temperamentnější, začal zmateně poskakovat z místa na místo, jakoby uhýbal jedovatým hadům. Závěrka měchového foťáku horečně cvakala
v obavě, že ta krása každým okamžikem zvadne. Tatam
byla důstojnost, se kterou k nám vkročil. Tatínek už měl
čuch, za jakým účelem k nám host přichází, ani nečekal
na vyslovené přání a hned mi dal příkaz doprovodit. Ale
jednou se mu to šeredně nevyplatilo. Na jeho neuvážený
pokyn odvedl jsem pána k šafránům. Když jsem tam na
něj pohlédl, jeho tvář nevěstila nic dobrého. „Co je to za
komedii“, zařval na mě, „Mě jen tak neošidíte, víte kdo já
jsem?“. V zápětí jsme se to dověděli. Byl to obávaný okresní školní inspektor, postrach všech učitelů tehdejšího okresu Uherský Brod.Toho víc než šafrány zajímala politická
kariéra. Brzy k tomu dostal životní příležitost – za necelý
rok vypukl „Velký únor“.
Ty vzácné šafrány, když na jaře rozkvetou, se každoročně objeví v televizi. Vždy se mi hruď dme pýchou, že já
jsem byl přímo u toho a vodil tam kapacity. Nedopatřením
i inspektora... Ne, kecám! Nic se nedme. Spíše se mi nějak
stáhne hrdlo. Že to všechno je nenávratně pryč.
V Lačnově byl ráj, na který se nedá ani po létech zapomenout. Každá roční doba měla své lidové zvyky. Od vítání jara,
velikonoční mrskačku, přes dožinky až k podzimu. To je kraj
švestek, tam se říká trnek. V dědině bylo několik specielních
chaloupek, nad jejímiž dveřmi byl nápis: „Dokud jedna trnka, dotud prcka brnká“. A tam se vařilo povidlí. Uprostřed
53
nevelké místnosti byl obezděný kotel s ručním míchadlem.
Pod kotlem se zatopilo. My, kluci a holky jsme si ze dřeva
vyřezali vařečky – „lízačky“ a tu dobrotu ochutnávali. Ve
žhavém popelu byla delikatesa největší – pečené zemjáky
(v Brně – jablóška). Vařilo se ve dne v noci, postupně se
vystřídala celá dědina. A za temných podzimních večerů,
kdy se tam vyprávěly neuvěřitelné příběhy, ... ani nemusím
pokračovat. V noci jsem pak míval strašné sny.
Kolem svátku svatého Mikuláše to bylo zase něco! Už dlouho před tím po dědině „létali čerti“, a v ten mikulášský den
ještě i Turek a Krkaňa (smrt). Že by tam byl Mikuláš a andělé, to si ani nepamatuji. Do toho divokého veselí by asi tyto
postavy nezapadly. Nic se nenadělovalo, jen cérkám, které
se včas neukryly, se tváře pohladily čertovskou dlaní, na
které byla ježovina. Na svatou Lucii chodily Lucky. Přišly
do domácností a pírkem vymetaly zákoutí, aby nečistoty
a nemoci neškodily. Po vánocích přišli „Třé králé“, v květnu stavění mája a za měsíc jeho kácení. U všeho se sešla celá
dědina. Ty zvyky nás provázely po celý rok.
Pasík odpochodoval vyvětrat za dveře. S napětím očekávaná
odplata nebyla.
V Lačnově už byl obchod, ale do kostela jsme chodili pěšky do Valašských Klobouk. Celkem dvanáct kilometrů tam
a zpět. Obdivuji naše, že nikdy je nenapadlo jen tak v neděli
vynechat. Když se venku čerti ženili, tak jsem mohl zůstat
doma. Ale vzpomínám na ty chvíle strachu. Sám ve velké
škole, s nepřehlednými zákoutími. Každou chvíli někde něco
zapraskalo, jak se meluzína proháněla kolem. Navíc byla
válka, o sběhlých vojácích, Benderovcích a partyzánech se
vyprávěly strašidelné příběhy. Partyzáni se stali podnětem,
že Němci vypálili několik valašských samot a nedalekou
obec Ploštinu. Ale víc, než Benderovci mě lekal školní kabinet. Tam se nad liščím ohonem, ebonitovou tyčí a vycpanými ptáky jako strašný přízrak vypínal kostlivec. Opravdová
lidská kostra, žádný umělohmotný póvl. Před Benderovcem
se můžete zamčít, zastrčit petlici. Ale co kostlivec, platí na
něj zámek? To jsem nevěděl, proto ta moje hrůza. Když se
naši po čtyřech hodinách vrátili, moc se mi ulevilo.
Jak se fronty hnuly, škola se stala ubytovnou pro ustupující
Němce. Pak přišli jejich spojenci Maďaři, po nich vítězící
fronta Rumunů a Rusů. Ve škole se neučilo, děckám bylo
hej. Ale když vojáci odešli, obvykle nám nechali něco na
památku. Všichni to stejné: vši, štěnice a šváby.
Lačnov byla velice chudobná dědina, jak z románu Jarmily
Glazarové. Jen málo hospodářů mělo koně. Většinou jen krávu. Ta tahala pluh v těžké jílovici, povoz, točila žentourem
při mlácení obilí a ještě musela chudera nadojit pro početnou
rodinu. V nejhořejší části obce, které se říkalo „Kozinec“,
bydleli ti nejchudší. Ti měli jen kozy. K nim jsem pravidel- Konečně válka skončila a bylo veseleji. Oznámil nám to
ně, dvakrát týdně chodil pít kozí mléko. Ještě teplé, čers- obecní bubeník. Jednoho slunečného dne jsme se celá škola
tvě nadojené. Abych byl zdravý, tak to mamince doporučil vydali pěšky přes pole a lesy k vypálené obci Ploština, kde
místní lidový lékař. Kopl jsem do sebe dvě decka na stojáka
se odhaloval pomník umučeným občanům. Já jsem takové
jak v bufetu, vysolil pětikačku od maminky a pak, zázračně kulturní akce obvykle odskákal tím, že jsem se musel naučit
posilněn jsem se už ani husí nebal. Jinak hrozně, valašské
básničku a před velkým shromážděním recitovat. To jsem
husy jsou pěkně záludné potvory. Od housera poštípanou
strašně nenáviděl, ale poslechnout jsem musel. Zatím co
prcku nebo lýtko jsem měl nejednou. Kdo ví, jestli nebyly ostatní skotačili, celou cestu na Ploštinu mě maminka předřív chované jako domobrana proti Tatarům, kteří východní
zkušovala. Být dítětem kantorů – to nebylo nic záviděníhodMoravu sužovali a svými nájezdy dali vznik poutnímu mísného. Uvedu tento milý příběh:
tu svatý Hostýn. Na jeho horu se v nejvyšší nouzi před
Jednou na podzim přišel do hodiny vlastivědy můj tatínek
nimi naší předkové ukryli a tam bylo jejich úpěnlivé volání
– pan řídící na hospitaci. Pan učitel Kopunec nám žáčkům
o pomoc zázračně vyslyšeno.
položil otázku, která se mi v zápětí stala osudnou: „Jestlipak
děti víte, proč se zajíci střílí na podzim?“...: Zavládlo hluboké
Otec často dostal omluvenku: „Pane řídící, omluvte našeho
mlčení, ve všech hlavách to vařilo. Ve mně se náhle projevily
Toncka, nemože do školy, má roztrhané jančáry“. Mnohde
plody výchovy k humanizmu a k sounáležitosti s trpícími,
měli sourozenci ty jančáry (boty) společné. Když šel do
které mi vštěpovala maminka. Náhle mi bylo jasné, proč to
školy Francek, nemohl jít Joška. Jen když se oteplilo – při- tak musí být. Tatínek za stolem sledoval výuku a já jsem se
šli oba bosky. Nesmělo se to, ale tatínek to toleroval. Sám
do toho velkého ticha přihlásil. „Prosím pane učiteli, oni sa
pocházel z nejchudších poměrů, dovedl se vžít.
zajíci střílajú na podzim, aby v zimě nezmrzli“... Pak nastalo
Vzpomínám na druhou třídu, kdy nás tatínek učil. Náhle se
ticho ještě větší. Když jsem se odvážil pohlédnout na tatínvzadu nesměla zvedla Talafova ruka. Ale pan řídící si toho
ka, pokynul mi, abych přistoupil blíž. Šel jsem k němu přes
jaksi nevšiml. Nebylo se ani čemu divit, čtverkař Talafa se
celou třídu, jako čahoun jsem seděl vzadu. Ta cesta ke stupíndobrovolně nikdy nehlásil. Joška Janáč už to nevydržel, jeho
ku byla nekonečná a zlá předtucha mě nezklamala. Tatínek
dlaň se zvedla vysoko nad naše rozcuchané hlavy a třepe- mi bez komentáře vysolil facku a já příšerně zahanbený jsem
tala se, jak křídla vlaštovky. To nebylo možné nevidět. „Co
se vracel do své lavice. Ta hanba! Vždyť to viděla i Lojzka
chceš Janáču?“ „Prosím Talafa sa hlásí“. Otec přesunul svůj Orlová, moja tajná láska. Když pak tatínek odešel, pan učitel
zrak na Talafu. „Co je Talafo!“ Talafa rozvážně povstal a na
ke mně přistoupil a láskyplně řekl: „Zdeňku, až nám budeš
celou třídu důstojně ohlásil: „Prosím pane řídící, Pasík trrtl “ chtět vyprávět vtipy, tak počkej až tu tatínek nebude“. Ani
(TRRTL = vypustil nevábné tokijo). Ve vzduchu se rozhostil on nepochopil, že já jsem to s těmi zvířaty myslel upřímně.
typický zemitý odér. Celá třída ztuhla, co bude dál. Mnozí Doma mi tatínek po večeři řekl: „Ty si opravdu myslíš, že se
si řekli: „Dobře mu tak Pasíkovi, konečně aj na něho dójde. zajíci střílí na podzim proto aby se v zimě netrápili?“ Když
Kdo ví, esli netrrtl naschvál...“ Byl to totiž rváč a nejednomu jsem mu tenkrát ještě s nevinnou dětskou tváří odpověděl že
ogárkovi rozbil nos nebo natrhl ucho. Zahanbený pachatel ano, dlouze se odmlčel a po chvíli řekl, co jsem od něj na
54
můj účet častěji slyšel: „Bože, pročs dal dušu do barana“. Je
to valašské rčení a on, kantor, který vždy mluvil spisovně, to
rčení vyslovoval nářečím. Znělo to tak lépe.
Později to říkával na adresu komunistů, kteří nás z rozhodnutí Akčního výboru národní fronty nakonec z Lačnova
vyštvali. Chodili jsme do kostela, otec odmítl vyřadit z obecní knihovny díla Jindřicha Šimona Baara, Křeliny a dalších
křesťanských spisovatelů. To se nedalo jen tak prominout!
Naši byli přeloženi do Lidečka.
Ale já jsem na tom vydělal. Z Lačnova jsem začal chodit do
Masarykova státního reálného gymnázia na Vsetín. Do Horní Lidče hodinu pěšky na nádraží, pak téměř hodina cesty
vlakem a totéž nazpět. Ráno jsem vyšel v šest, domů se vracel až před půl pátou. Byla to pro mě obrovská změna, když
před tím jsem jen tak přeběhl ze školního bytu do třídy.
V Lidečku, kam byl otec přeložen na služebně nižší místo
učitele, bylo do Horní Lidče na nádraží jen kousek.
Na Vsetíně jsem se stal spolužákem Vlastíka Havlíka a Ládi
Vencálka. Ale díky „Velkému únoru“ po primě už nebyla
sekunda a nastala jednotná škola.
V Lidečku byl i kostel, krásný, horský a naši se občas navštěvovali s panem farářem Urbanem. Byl to velice vzdělaný
kněz, který přednášel včelařství i na brněnské univerzitě.
Jednou nám vyprávěl, jak se mu zpovídal jistý malý kajícník.
Ve zpovědnici se pokorně vyznal, že šidil ryby. Pán farář se
nespokojil s tímto jediným hříchem, navíc problematickým.
A tak mu kladl otázky. Aby získal jeho důvěru, přešel do
nářečí: „A necigánils, nevybírals ptákom vajca, nechodils
súsedom na střešně, nenazvedovals cérkam sukně?“ Na
všechno dostal odpověď, že to opravdicky nedělal. A tak
nakonec se pan farář zeptal, jak ty ryby šidil. „Pane farářu,
ležal sem na břuchu na mostečku přes járek a dyž sem viděl
ve vodě plovat rybu, spúšťal sem z nosa takové to – no tu
svíčku. A když ta ryba už už sa chystala, že za tým skočí, tož
sem rýchlo smrkl zpátky. Tak sem ty ryby šidil a to sa nemá
dělat“. Člověku na mysl připadnou Kristova slova: „Buďte
jako děti!“
Jaké
pokání dostal? Podle křesťanské zásady asi musel těm rybám nahradit, oč je ošidil...
před odpoledním vyučováním, mě nohy zanesly na loučku,
kde právě Věra Havránková žala trávu kutrnám (králíkům).
Místo potravy pro králíky začali jsme hledat koštibále – mladé výhonky šťovíku. Byla to příjemná svěží pochoutka. Ale
odpoledne, když jsem vešel do třídy, přivítalo mě posměšné
prozpěvování: „Galán s galánků, seděli pod bránkú, bránka
sa jim zlomila a galána zabila. Galánka plakala, že galána
neměla“. Ještě oraženější bylo – „Cérčí pupek, nedolupek...“.
Teď už každý musí uznat, že vedle krásné spolužačky, jsem
se nemohl cítit ve své kůži.
Ale v zápětí jsem odkudsi obdržel psaní: „ Budeš chodit do
náblu?“ To mohlo být od Emila. Napsal jsem že ano. Pak
přišlo další: „Budeš chodit do tanečních?“ To nepochybně
napsala moje čerstvá obdivovatelka. Budu muset, odepsal
jsem.
Vzpomínám, že před prvními tanečními přišla k nám nejmladší sestra mé maminky a udělovala mi lekci společenského minima. Začala známou písní: „Strejček vůl, teta
kráva, každej půl rady dává...“ Nebylo to nic platné a na
ten okamžik, kdy nám dal taneční mistr Trojan pokyn jít pro
dámu, se nedá zapomenout. Já venkovský truhlík mám tančit s brňankou...! Dopadlo to, jak se dalo očekávat: ta, pro
kterou jsem polomrtvý poprvé šel, pak některé, která mi to
ochotně prozradila, řekla: „Je to hrozný dřevo“. Dnes vím,
že nepřeháněla. Mohla klidně říct – olšový. Tenkrát mě to
děsně ranilo. Ale mé pocity časem napravily spolužačky, se
kterými jsem tančil nejraději.
A jaký největší rozdíl oproti předchozí škole jsem pociťoval?
Kázeň v Husovicích se k té venkovské nedá vůbec přirovnat.
Tam to byla téměř vojna, v Brně přímo pohoda...
Velké překvapení mi přineslo zjištění, že jsem zase spolužákem Ládi Vencálka, se kterým jsem se znal z gymnázia na
Vsetíně. To jsou náhody!
Čas plynul a z valašského ogara se pomalu líhl brněnské borec.
Rád vzpomínám na chmelovou brigádu v Hořovičkách.
Taková legrace se jinde nezažije. Zábavu jsme si dovedli
vytvořit, jen kino nám chybělo… Tenkrát před beznadějně poloprázdnými kinosály frčely trháky: Sovětská Gruzie,
Pak přišla jedenáctiletka. Tu jsem načal ve Valašských Klo- Sovětská Kirgizie, Sovětská Armenie... Vzpomínám, jak
boukách. A tam mě čekalo radostné překvapení, zase budu v zoufalém kulturním absťáku pronesl Karel Benda památmít za spolužáka Vlastíka Havlíka ze vsetínské primy.
nou větu: „Já bych šel do kina, až bych brečel“. Šterc na to:
„Já také, na cokoliv, i kdyby dávali Sovětská Pičmérie....“
Radek Kožoušek se k tomu nadšeně přidal: „Na to bych šel
i v Brně...“
Z chmelu jsme se vrátili do nového prostředí školy na ElA nyní se dostávám na začátek vyprávění. Přestěhovali jsme gartově. A koho tam nevidím – Vlastíka Havlíka. Tak to už
se do Brna, kvůli zdraví mé maminky, která se tak vrátila do
není normálka. Nemůžu si to jinak vysvětlit, než že ten dril
rodného domku v Žabovřeskách.
venkovské valašskoklobucké školy, o kterém jsem se zmínil,
A jaké byly moje pocity v prvních hodinách a dnech nové- nemohl déle snášet. A až tam se mu doneslo, že v Husovicích
ho husovického prostředí? První velké trauma přišlo, když je blaze! A tak jsme zase byli pohromadě „třé ogaři z vsetinmě paní profesorka Jančíková dočasně posadila vedle sposkej primy“. Vlastík, Laďa a já. Po pěti letech...!
lužačky. Nebyl jsem na to zvyklý. Ogaři sa s cérkama až do
určitého věku moc nekamarádili a když ano, bylo to zdrojem posměchu. Vrátím se ještě na Valašsko. Jednou po ránu,
Kapitola druhá: Metamorfózy
55
Kapitola třetí: Dovětek
Slávek kapituloval. To bylo v osmdesátých letech, v době po
To je všechno. Měl jsem v úmyslu pouze popsat své pocity
při tak fatální změně prostředí z venkovské školy těžkého
zapadákova, jakým tenkrát Valašsko bylo, do prostředí velkého města. A dopadlo to tak, že jsem prozradil svůj vztah
ke kraji prožitého dětství, na který se nedá zapomenout. Tam
se pravdu dělo to, čemu se říká, že se zastavil čas.
Jednou, bylo to na služební cestě v Karlových Varech, když
jsme projektovali rekonstrukci závodu Mattoni v blízké
Kyselce, seděl jsem večer v pivním sklípku se svým investorským partnerem. Po několika gambrinuských škopcích
jsme se přátelsky štychovali, kdo z nás dvou je z většího
zapadákova. On pocházel odněkud z české strany Vysočiny. Každý vytahoval své trumfy, ale ten poslední byl můj.
Řekl jsem: „Slávku, já jsem z takového zapadákova, že tam
se ještě dnes lidé zdraví Pochválen buď Pan Ježíš Kristus“.
tuhé normalizaci..
Ale na Valašsku už doma nejsem. Rád tam jedu, ale šťastný
se vracím zpět. Mým konečným domovem je krásná slunná
Jižní Morava. Zde je člověk mně nejbližší - moje manželka, moje rodina, vnoučata. A hrob mých rodičů, se kterými
jsem putoval od Mikulčina vrchu z moravsko-slovenského
pomezí, pak valašským krajem až sem – do Brna. Se kterými jsem se nemusel ničeho bát, snad ani toho kostlivce
ve školním kabinetě. Zde je můj milovaný domov! A také
moji husovičtí spolužáci, kteří mě přijali mezi sebe. Mňa,
valašského ogara.
A udělali ze mě brněnského borca!
Díky !
Ani nevím, jak Vám to oplatím.
Březen 2007
Husovice v nás…?
Ačkoli jsme v husovickém gymnáziu prožili tři roky, mám
za to, že nikomu z nás Husovice nijak nepřirostly k srdci,
natož abychom se stali Husovičáky. Většina z nás ostatně
pocházela odjinud, z jiných městských čtvrtí. Že jsme se
ocitli v Husovicích, za to může školská reforma. Po roce
1948 zrušila klasická i reálná gymnázia, změnila délku školní docházky, náplň výuky i personální obsazení učitelských
sborů. Do detailů nemusíme, není to smyslem tohoto článku.
A tak do budovy na Vranovské byli převeleni žáci z Černých
Polí, Maloměřic i ze škol z města. Pokud jde o naši třídu, tak
dokonce ze Vsetína.
Nějaký vztah k Husovicím možná měli jen ti, kteří docházeli
do kostela Božského Srdce Ježíšova. Snad za to mohou podvečerní cesty na májovou dotované vůní sakur, možná páter
Albín Kvita, který v Husovicích působil, nebo pan profesor Dominik Pecka, náš učitel náboženství. Ale myslím, že
ani poctiví návštěvníci kostela, ani my z Černých Polí jsme
nevěděli nic o husovické minulosti. Pojmy jako Fritrschka,
Weisska, či Meisnerova likérka, Pankrác Krkoška nebo Josef
Merhaut k nám vůbec nedolehly, nebo snad jen vzdálenou
ozvěnou.
A tak si přečtěme několik slov z knížečky nazvané Husovická romance, kterou v tomto roce napsal a vlastním nákladem
vydal můj kolega z časopisu Konec konců Antonín Hošťálek. Jeho pohled na místa, kde jsme trávili mládí, nejednoho
z nás nepochybně překvapí.
Pomiňme historický úvod, neolit, i třinácté století, kdy
Husovice byly přiděleny premonstrátům v Zábrdovicích,
i rok 1595, kdy se poprvé objevila listina s pečetí husy, jako
příštího husovického znaku, války husitské, uherské i tu
třicetiletou, to v roce 1645 zničili Husovice Švédové, i rok
1834, kdy lehly popelem.
56
„Asi nejvýznamnější období Husovic je datováno polovinou 19. století a končí polovinou století dvacátého,“ píše A.
Hošťálek. „Husovice se začaly nebývale rozrůstat po roce
1880, když se započal exodus z moravského venkova. Lidské
davy sem proudily s vírou ve spásonosnou moc Industrie.
Továrny, barvírny a textilky tu vznikaly jako na běžícím pásu.
V proletářství lze spatřovat dokonce významné dějinné poslání husovické komunity. V Husovicích se vynořili vzdělanci,
různí advokáti chudých, dělničtí kněží, mnozí literáti a novináři lámali kopí za proletariát v polemikách a psali o nich
zidealizovaná romaneta a činili je hrdiny svých románů,
povídek a novel. Je třeba říci, že všichni ti bezzemci, chudí
řemeslníci, tkalci z Vysočiny, pacholci a nádeníci proudící do
měst ovšem byli dědici barokní kultury, která zanesla na venkov vzdělanost a měli po generace vztah k české řeči. Tvořili tedy poučené a vděčné i kvalitní publikum,“ míní autor
a dodává: „Jeho potenciál byl velký a společenství, které
se z něho rodilo bylo dělné a čilé. Převládali v něm katolíci
a utopičtí socialisté... Neměli k sobě tak daleko, jak by se
mohlo dnes zdát. Společně hlásali, že se země neotáčí tím
správným směrem. A i když socialisté neměli metafyzickou
dimenzi, nehlásali nic menšího, než že Ježíš Kristus byl nejvýznamnější mravní reformátor a jejich vize pozemského
ráje se docela kryla s vizí katolíků. Zkrátka, panovalo mezi
nimi příměří. I blahoslavená svatá Restituta, Marie Kafková,
asi nejslavnější husovická rodačka v jednom z dopisů píše,
že světlo věčnosti prozařovalo život proletariátu a ten že byl
ještě koncem třicátých let a na začátku války pilným návštěvníkem husovického kostela, na jehož stavbu se na počátku
století skládal krejcar po krejcaru. Pravdou je, píše Hošťálek, že socialisté byli jaksi akčnější a tou dobou možná už
i početnější. V jejích čele stál Pankrác Krkoška. Radikální
socialista, pokoušející se zachránit proletariát od prašiviny
bídy a prezentující se otevřeně jako prodloužen ruka Karla
Marxe a Bedřicha Engelse. Snažil se jejich ideje zakotvit
jako hodnoty společenské, vlastní naší civilizaci, chtěl, aby
sociální spravedlnost vrostla do jejího života. Když ho na
husovickém hřbitově v kaštanové aleji v roce 1888 pocho-
nese na ramenou rozvernou Buňku (Libuše, Libunka, Buňvávali, i sokolstvo tehdy provázelo muže, který stihl za svůj
kratičký život neuvěřitelně mnoho. Asi to bylo i tím, že Pan- ka) s lněnými vlasy nebo slámovými (na černobílé fotografii
krác Krkoška své místo v životě nehledal, on je jaksi, zdá se, to nepoznáte) a všichni vzpomínají, že to byla láska, která
přečkala všechny nástrahy a všechny zkoušky. S Františkem
samozřejmě už někdy v osmnácti letech znal. Tisíce proletářů
Halasem
a také jeho otcem Františkem Halasem starším jsou
tehdy vyprovázeli sedmadvacetiletého zakladatele a náčelníHusovice
ovšem spojeny pouty mocnými i literárními. Vždyť
ka Jednoty Sokolské v Husovicích, muže, který do základů
František
Halas zde napsal Staré ženy a jeho táta nejlepší
občanské besedy a divadelního spolku Svatoboj vložil heslo
román
Kemku.
(…) Avšak do novodobé historie vešly Huso„Vzdělání je naše spasení,“ inspirátora založení pěveckého
vice
především
jako dělné místo fabrik, jako největší prolesboru Moravanka, zakladatele dělnické Rovnosti, zajímavétářské
předměstí,
spolu s ostravskými Vítkovicemi. Místo,
ho publicistu, který v Továrním pozorovateli bojoval za to,
kde
generace
proletářů
hnětly svůj sen o vyhubení tisícihlavé
aby „…práce nádenické nebyly odbývány mzdami psími,“
hydry
kapitalismu
a
o
nastolení
poměrů, z nichž vzejde blaho
a který hledal mravní obsah pojmů jako je blaho pro všechpro
všechny,
píše
Antonín
Hošťálek.
(…) Takové Husovice,
ny, či beztřídní společnost….Pohřeb měl slavný. Šest Sokonejvětší
vesnici
z
doby
před
sto
lety
popisuje
i Jaroslav Seilů neslo rakev s otcem malého Bohdana a druhem Matyldy
fert.
Mluví
především
o
„chudobě
truchlivé
a
bídě všeliké“,
Chladové, která kráčela první za smutečním koněspřežím…
kterou
ani
on,
dítě
dělnického
Žižkova,
nikdy
nespatřil. SeiPrý to byla velmi něžná láska, tradovalo se….(…) Krkoška
fert
za
dva
nejmohutnější
dojmy
z
tehdejšího
Brna
považuje
byl svrchovaně zajímavou postavou. Ač sám se pojímal jako
pohřeb
Josefa
Hybeše,
s
desetitisíci
plačících
dělníků,
lemunovinář a tedy dělník slova, dodnes se dají jeho texty číst.
jících
jeho
poslední
cestu,
a
pak
byt,
kde
František
Halas
Narozdíl od Josefa Merhauta, dalšího husovického literáta,
o němž literární slovníky té doby téměř bez výjimky uváděly, žil: „Halas bydlil s ochočenou veverkou a se svoji babičkou
že se rád procházel v Černých Polích nad Husovicemi. Mer- – s jednou ze svých starých žen,“ píše Seifert. „V jedné malé
haut je zřejmě už navždy zapomenut, jeho sentimentalita, místnosti, kam se vešlo rovnou z chodby, nebyl žádný nábytek. Ve zdi byly dvě větší skoby na šaty. Na jedné byly všechjeho nemocné švadlenky už by asi dnešní generace dojmout
nemohly. (…) V Husovicích, této romantické dolině s blu- ny šaty babiččiny a na druhé všechna roucha jejího vnuka.
dištěm uliček se zrodila nejen něžná láska Pankráce Krkošky Babička spala na dvou bednách, na které byl jen proležený
a Matyldy Chladové, zde, jak víme z literárních memoárů, slamník…“
zachvátil horoucí cit i básníka Františka Halase, když se
potkal se svojí budoucí ženou Libuší Rejlovou. Je zajímavé, Ponechme sugestivní líčení starého Brna jímavým duším.
jak vzpomínání mnohých a velmi rozdílných literátů se často Když dnes jdeme od gymnázia v Elgartově nahoru k Čerproměňuje v útěšné pomyšlení na jejich lásku. Nedávno jsem
ným Polím, (dávno už není tunýlek) nemineme velký balvan
viděl fotku podsaditého, rozesmátého Halase v trenýrkách jak nad bývalým hřbitovem. Pomník. Nese jména obětí dvou
57
epoch, které obě pramení v dobách popisovaných kolegou
Hošťálkem. Jména čtrnácti dalších, profesorů a studentů
husovického gymnázia najdete na pamětní desce v budově
na Vranovské. Naše třída, i naši rodičové, pokud vím, se
vyhnuli osobním tragediím, motivovaným nenávistí, nacionální i třídní. Je to neuvěřitelné štěstí – a náhoda? Narodili
jsme se na šťastné planetě? Dají se naše potíže a problémy
v zaměstnání – byly-li jaké – srovnávat s tím, co prožili mnozí méně šťastní z našeho okolí? Jednou jsem se v náboženství ptal pátera Dominika Pecky, jak je to možné, že si Bůh
vybral právě naši Zemi, aby ji osídlil životem, když je Vesmír nekonečný a tudíž musí existovat i nekonečné množství
planet vhodných pro život. Pan profesor mi s úsměvem
odvětil, že Bůh je přece všemohoucí a tak to pro něj není
žádný problém. No a krátce na to ho zatkli – a co bylo dál, to
si můžete přečíst v Deníku marnosti, kde popisuje své téměř
tříroční věznění na Pankráci, ve Valdicích a na Mírově. Ale
mně vrtá v hlavě, jak je to možné, že nikdo z nás a z našich
58
milých nepřišel v těch dobách k úhoně…A to Sáša Ženíšek
ve třetí měšťance napsal báseň: Jsem komunista. Jsem Rus,
jsem komunista. Jel jsem železnicí. Byla stará, rozbitá, smrdutá, ale naše. Mnoho lidí úpělo a úpí pod vlivem světového převratu – Říjnové revoluce. Když strom se kácí, mnoho
větví přijde nazmar. A když se zpracovává, ještě více jde do
odpadků. Tak je to s naším režimem. Deset milionů lidí sem,
deset milionů tam – vždyť máme jiné. Dnes je u nás socialismus. Spějeme ke komunismu. Další oběti. A potom….
No, naštěstí se touto básní Sašův politický temperament
vybouřil a on se pak věnoval spíše přírodě.
Ale o tom zase jindy.
L.V.
Březen 2007
Komerční
59
Čtvrtou část tohoto sborníku zahajuje nástin života a díla básníka a filosofa Aleše Vopyčky
Jirsy, který nám zaslal sám autor, Vendelín Verpán. V podstatě jde o přednášku Dr. Maxe
Onkela na výročním shromáždění dámského šicího kroužku Kabrňačky dne 8. 3. 1981,
nazvanou
Mým ženám
Vážené dámy,
mám pro vás dvě zprávy: ta první vzbudí jistě vaši nelibost, protože oznamuje, že Pěvecké
sdružení dírkovaných matematiků se tento rok nesešlo. Bývalé opory tohoto vundrtýmu slibují,
že příští rok bude vše opět v pořádku; mám ještě pro vás druhou zprávu; ta je radostnější.
Dovolte, abych vám oznámil světovou premiéru a zároveň derniéru kusu nazvaného
Po stopách Vendelína Verpána
(Mládeži do 18 let nepřístupno!)
Jde o jazykostopovědné sledování uměleckého vývoje,
proměn a zrání básníka subtilního i robustního zároveň,
muže mnoha a přitom jediného zájmu, tvůrce a zakladatele
významného básnického směru (jehož název oznámím později), jde o první seznámení s mnohotvárným dílem osobnosti, která vpravdě jest opozitem (a přitom i zrcadlovým obrazem) legendárního Járy da Cimrmana. V čem je racionální
jádro jak onoho antipólu, tak i onoho zrcadlového obrazu?
Jára da Cimrman je výtvorem dvou zralých pětatřicetiletých
mužů, kteří do svého duchovního dítěte vložili všechnu svou
zkušenost, vše, co měli v sobě zažito a zatráveno, co v umění celý život přijímali. Vendelín Verpán se narodil jednomu
patnáctiletému mládenci v předposlední lavici kvinty jednoho brněnského gymplu před téměř třiceti lety v~září roku
1951 -- mládenci bystrému, dychtivému, ale pochopitelně
beze všech zkušeností. Jára da Cimrman je osobnost mnohostranná, vševědec a všeuměl, Vendelín Verpán byl, je a snad
i bude básník a dychtivý teoretik žen.
Vzhledem k tomu, že letošní rok slavíme třicáté výročí
založení Verpánova básnického směru, je vhodné připomenout jeho vznik a co nejpodrobněji krok za krokem sledovat
jeho vývoj. Verpán netvořil nikdy pro veřejnost, tj. nepublikoval, své básně předčítal pouze vždy v užších kruzích svých
přátel a známých, nejdříve o přestávkách či po cestě ze školy,
později po hospodách. Jeho dílo nemohlo proto najít následovatelů, nikdo se k jeho idejím nepřipojil a na rozdíl od
Járy da Cimrmana, ač o sedmnáct let existence starší, téměř
nikdo o něm neví. Tak proto tedy slyšte:
Verpán tvořil již jako dítě školou povinné, nosil však tehdy
jiný pseudonym a jeho básnění nemělo určitý záměr. Sebedůvěru mu dodal jeho učitel češtiny na měšťance, který jim
ve čtvrté třídě ve čtvrtletních testech dával jako nepovinnou
otázku malý básnický problém. První zněl: Utvořte verš
který by se rýmoval s veršem „Zapomeň na staré větrné ty
mlýny“.
A Vendelín tvořil:
60
Zapomeň na staré větrné ty mlýny,
zarostly již dávno ohavnými blíny,
zapomeň na černých, nemocných měst stíny,
usměj se a pojď se mnou
tam, kde světlo není tmou,
kde radostně se můžeš smát,
kde nemusíš se nikdy bát
o svůj příští den,
kde život je jak sen…
Zde mu byl tenkrát papír s pochvalou odebrán.
Druhý úkol byl těžší: Měli utvořit čtyřverší typu ABAB, které začíná veršem „Sláva, třikrát sláva“. úkol pro čtrnáctileté
juny nelehký, ale Vendelín se dvojnásobně nedal:
Sláva, třikrát sláva,
konečně už zvoní,
její hlava plavá
v ústrety mi voní.
Sláva, třikrát sláva,
milostivá paní,
buďte dlouho zdráva,
mějte dobré spaní.
Vendelín napsal na měšťance ještě několik básní, jeho tvoření však tápalo. Vše se změnilo onoho památného dne v polovině září 1951, kdy se Verpán silně nudil v hodině dějepisu či
zeměpisu (moc tyto dva předměty nerozlišoval), takže trhal
papírky, listoval ve slovníku od Váši a Trávníčka (který měl
náhodou kvůli češtině ve škole) a náhodně vybraná slova
opisoval na ony papírky. Papírky potom zamíchal a začal je
seřazovat podle tohoto systému: přídavné jméno -- podstatné jméno -- sloveso a znovu.
Získané trochu doplnil a „učesal“ a hle -- zrodila se první sloka
první Verpánovy básně ve stylu dada. Napsané pětiverší mělo
tak silný účinek na Vendelína, že bez dechu napsal další čtyři
sloky tak rychle, jak mu jen ruka stačila. Vznikla tato báseň:
PROMENÁDA KRAJINOU
Překotná nechuť
protékající necitelnou dobou
pradlena sedící v ševcárně
a svištící svrchník
jsou svrabem dneška
V neutuchající blbosti dne
se rodí noví géniové
kteří vynaleznou skládací schody
namísto atomové bomby
aby jim už nezatékalo za krk
Světoběžná světluška
znásilněná svým vlastním strachem
teskní po majiteli Eifellovy věže
jež ničí panenskost oblaků
a rezaví jen ve dne
špinavé spodničky
zbavené vší erotičnosti
spolu s potrhanou duchnou
ti mávají na pozdrav…
Kdo bude bleskosvodem
tvých vášní a temných pudů?
Tato báseň se tolik lišila od toho, co Verpán dosud vytvořil,že
Vendelín byl zcela uchvácen. Cítil, jak v každém verši mocně pulzuje jeho doznívající puberta, že téměř vášnivě pronesl
tato historická slova: „Vytvořím básnický směr, který nazvu
pubertismus. V duchu tohoto směru za plnohodnotnou báseň
bude uznáváno toliko to, co poskytuje srandu a vzrušení.“
Poněkud zjednodušující pohled na věc, ale co chcete od
pojančeného ani ne šestnáctiletého juna.
Pomocí dada techniky vytvořil Verpán ještě několik básní,
ale žádná již nedosáhla síly Promenády krajinou. Začíná
proto hledat jiné výrazové prostředky, přestává psát volným
veršem a ukázňuje se. V posledním návalu své puberty píše
dvě avantgardní díla primitivního pubertismu. Rytmus těchto básní je dokonalý a rýmy čisté -- je to však čistě soukromá
poezie, která může být čtena jen v úzkých kroužcích osob
mužského pohlaví.
Jsou to básně zkrátka nepublikovatelné. (Jedna z nich je vulgární parodií na Nezvalův Zpěv míru. Vendelín byl rozčarován, že něco takového mohl napsat autor Edisona.) Za dva
roky Vendelín tyto básně přepracuje, a tak se o nich zmíním
více až na příslušném místě, až budu hovořit o Verpánově
soukromém manifestu existence, který znamenal zásadní
obrat v jeho tvorbě.
My jsme však teprve u Vendelína – kvintána šuntajícího se
topolovou alejí v Černých Polích někdy v podvečer na konci
října 1951. Vendelín si už se svou soukromou srandou nestačí. Zrovna teď lepí nějaké veršíky.
Chudák se totiž zamiloval do dvou nebo tří dívek současné,
střídavě u nich sonduje, která by tak nejlépe zabrala, a pro tu,
která se zdá nejslibnější, právě skládá veršované pozvání do
kina. Protože taková věc je ve světové milostné poezii dosti
vzácná, myslím, že tato básnička stojí za ocitování:
POZVÁNÍ DO KINA
Dívenko ty moje milá,
velkou prosbu k tobě mám,
přijmi, přijmi tento lístek,
který tady přikládám.
Je na něm napsáno datum i hodina,
kdy doufám, že sejdeme se u kina,
abychom společně shlédli Charlie Chaplina.
Nepočítám v žádné změny,
nechci býti opuštěný,
v sále kina sedět sám.
Na zápor je doba krátká,
přinesu Ti cukrlátka
a že přijdeš, spoléhám.
Hele, Vendelínovi se podařil téměř sonet. Zřejmě tento výlev
společně s lístkem do kina poslal poštou. Jak to dopadlo, není
pro náš výklad důležité. Podstatné je, že takových rýmovaček napsal Vendelín nejméně tucet. I když asi ohlas nebyl
takový, jak si představoval ve své přebujelé fantazii, získal
jejich psaním jistý cvik, více citu pro rytmus i rým, což je
pro budoucího, resp. začínajícího básníka velmi důležité.
A tak se Vendelín Verpán dostal pomalu do stadia, kdy už se
odhodlává vylézt na veřejnost, tj. především před děvy, které
pro něj znamenají téměř vše. Píše do třídních nástěnných
novin dlouhé rýmovačky a píše další básně v pubertistickém
stylu -- není to už ale ono primitivní stadium -- toto stadium bychom mohli nazvat pozdně raným pubertismem. Nyní
uvedu několik ukázek z tohoto období. První je jeden z delších příspěvků do zmíněných nástěnných novin:
VERŠE TRAGICKÉ O JARU,
TřETÍ KONFERENCI A ŠTUDENTOVI, KTERÝ
TRPĚL TĚMITO NEMOCEMI
Přišlo jaro, pukly ledy,
študák chodí hrozně bledý,
chodí jako podnapilý,
nepostojí ani chvíli.
Těžce mluví, těžce dýchá,
u srdce ho jaksi píchá,
nechutná mu vůbec jísti,
zato zuby si teď čistí,
účes má jak nadýchaný,
ale pohled rozháraný.
A obličej? -- mrtvá maska.
V tom je láska, v tom je láska!
Študent kdysi krev a mlíko
vyhlíží jak zelné lýko
nebo jako tvaroh v ranci.
Ale miluj bez financí!
Nemá ani na zápalky,
pročež obnos za fialky
nedostižnou je mu metou
i proklíná bídu kletou.
To mu však nic nepomůže -lenost nepěstuje růže.
61
Na rande je roztržitý
(bude doma dneska bitý -neučil se, neuklízel,
Pane Bože, to je svízel!)
Dívka se dnes neusmívá,
provokativně jen zívá,
a když študák dál se trudí
a ji nekonečně nudí,
jenom řekne: ``Maucta, pane,
asi se již neshledáme.“
Marné jsou pak vzdechy: ``Dámo,
miluji vás, amo, amo,“
dívenka již v prachu mizí,
študentu je teď svět cizí,
chtěl by skočit do Ponávky,
avšak nemá sebou plavky,
tak jde domů odevzdaně
krokem poraněné laně.
Po výprasku, bez polívky,
píše pamflet na ty dívky,
od kterých již dostal kvinde,
ať již v Brně, nebo jinde.
Ač má rozervanou duši,
ve škole již zkázu tuší.
Třetí konféra je tady,
ukazuje svoje „vnady“.
On měl s láskou mnoho práce
a tak teprv o přestávce
souká do se vědomosti,
až mu z toho praští kosti.
Ale mnoho nedoví se,
pročež plave v dějepise.
„Žáku,“ dí mu Weigel temně,
„toto není chvalitebně.
Jsi moc mrtvý, trochu živě!“
Študák však jen zalká tklivě,
neboť je teď jazyk ruský,
předmět pro něj značně kluzký;
k tomu pí prof. Čermáková
málo úcty k němu chová.
V břiše už mu strachem kručí.
„De profundis,“ lká a skučí,
„clamavi ad Te Domine,
ať tato doba pomine!“
Uviděl Pán jeho slzy,
zastavil, a to ho mrzí,
všechny koule, flastry -- ceny,
jimiž byl on obdařený.
Avšak přišla máteř třídní
a přála nám aspoň tři dny
užít temné komory
a přečetla humory.
Študák přišel domů zvadlý,
přitom zakop‘ o zábradlí
a spad‘ ze třetího štoku.
Zůstalo z něj jen pár cvoků,
které nosil na obuvi - - já to slyšel, tak se mluví.
62
Zatím co luh voní květem
a hoch chodí za děvčetem,
jeho srdce bloudí světem
probodené parapletem.
Nic moc zvláštního, Vendelín si tím však pěstoval popularitu; holt, začal
být rafinovaný a myslí na kariéru. Další ukázka je pozdně
raný pubertismus
ve své nejčistší formě:
PO HASIČSKÉM CVIČENÍ
Budík tiká, hasič hasí,
jen hlupák se k slovu hlásí,
svět vypadá nakonec
jak blázen a pitomec.
Plivátko a mrakodrapy
zouvají si staré škrápy,
také je již nebaví
jejich vlastní pohlaví.
Jdeš ulicí dnes již jinou
zahalen jen pelerinou,
místo řady baráků
vidíš haldu šutráků.
Poskakuješ jak jepice,
bomby chytáš do čepice,
růž a klíny lehkých žen
množí se jak povodeň.
Téměř všechny Verpánovy básně jsou o ženských, nebo alespoň zavánějí stopou
Sexu:
BLUES VE FORMĚ POLOSONETU
U tvých kolen
zcela zlomen
klečím smutně
jak mnich v kutně
Ty má vílo
víš co zbylo
z srdce mýho
bolavýho?
Jen kus sýra
je v něm díra
a z ní kouká myš
Pod svou maskou
hynu láskou -ty to nevidíš.
Zde bych se rád zastavil u pojmu ``polosonet“, který je Verpánovým výtvorem: Jde o báseň, která má všechny atributy
sonetu s tou výjimkou, že verše mají poloviční počet slabik; Vendelín měl v oblibě čtyři, případně pět. (Je zřejmé, že
rýmování na tak málo slabikách není snadné.)
Poslední ukázkou první části je báseň, kterou Verpánovo
raně pubertistické období vyvrcholilo. Její název je také
shodný s názvem sbírky, do které všechny své dosud napsané pubertistické básně shrnul. Tedy:
PROČ NEMÁM RÁD KARAFIÁTY
Růžové lůno
přilepeno na pohlednici
a posláno až na kraj světa
tančí ohavné blues
se zpoceným strážníkem
jemuž sedí na hlavě
krvežíznivý kokos
Telegrafické dráty
spolu s odbarvenou lyrou
si myslí
že jsou pány nebes
a snaží se přehlušit můj smích
který je smíchán ze všech barev
žel
schází tam však
růžová
Název poslední básně potřebuje trochu vysvětlení. Jako
všichni básníci, kteří jsou zatíženi na ženský, vnímá Verpán
hlavně růžové karafiáty -- slovo karafiát je pro něho téměř
symbolem růžové barvy. No a o tu růžovou barvu (či spíše
růžové lůno) ho okradli, tak má na karafiáty vztek, protože
mu připomínají jeho ztrátu.
Verpán skončil druhý rok studia na gymnáziu a přišla školská
reforma, takže po prázdninách se z Vendelína stává žák jedenácté třídy jedné brněnské jedenáctiletky. Hned první týden
nového školního roku vytvořil společně se současným vynikajícím českým astronomem Manyfest růstu, který vyvěšen
na významném místě třídy se stal předmětem obdivu celého
poschodí. Bylo to obvyklé žvanění dílem v próze, dílem ve
verších, jak holky vyspěly, jak kluci zmužněli, zakončený
několika zdravicemi. V ústním podání se ještě mezi vrstevníky připomíná toto čtyřverší:
Alena Zvěřinojc nemá už copánek,
víc chlupů na bradě má zato Karhánek;
jako stroj poslušný do školy capká
vážně a s rozmyslem sportovec Klapka.
Úspěch Manyfestu povzbudil Vendelína tak, že napsal ještě
jeden manifest, který znamená zásadní obrat v jeho tvorbě.
Zněl takto:
SOUKROMÝ MANIFEST EXISTENCE
Zpěvem je počínání naše.
Těla žen mění se nám v horkou píseň,
která ač beze slov, tak výmluvná se zdá.
Hudbou je existence naše.
Něžné prsty dívek
hrají nám ve vlasech harfové chorály
a hebkost jejich dotyků,
vůně rtů,
melodie hlasu,
slanost slz,
krása pohledu
a zkonejšenost klínu
nás proměňují v kořist všech našich smyslů.
Zpěvem je počínání naše.
Hudbou je existence naše.
Když muži za svým cílem jdou,
dívky se usmívají plaše.
Zpěvem je počínání naše
a ženy jeho ozvěnou.
V žádné své básni už nebude Vendelín Verpán tak cudný
a současně tak vášnivý. Předně: všímá si pouze těch částí
těla, které nejsou zakryty šatem; vyjmenovává, co jeho jednotlivé smysly na ženě nejvíce vnímají -- a to vše když se
spojí s dívčím klínem, který je zkonejšen, způsobí nutně
detonaci v mužském mozku. (Takové byly alespoň Verpánovy představy.)
Za zvláštní zmínku stojí dvojverší „Když muži za svým cílem
jdou, / dívky se usmívají plaše.“ Je pozoruhodně výstižné;
přitom ale nemůže plynout z Verpánovy zkušenosti (vzhledem k jeho věku); asi mu vzniklo jaksi pod rukama, když
hledal vhodný rým k slovu „naše“ (což není zrovna lehká
úloha) v ústředním verši „Zpěvem je počínání naše“.
Verš „Zpěvem je počínání naše“ inspiroval Verpána k jednomu z největších objevů pubertismu. Tu nejkrásnější a současně jedinou smysluplnou činnost mezi mužem a ženou začne nazývat zpěvem. Okamžitě vytahuje na denní světlo své
dvě velebásně z října 1951 a začne je v duchu této inspirace
korigovat. Kromě toho, že dosadil na příslušná místa slovo
zpěv, některé lidové výrazy nahradil latinskými či si pomohl
jiným opisem -- a hle, dostal dvě téměř předčitatelné básně.
Pubertismus vstoupil do dalšího stadia: konkrétního postpubertismu. Z první básně se zachoval pouze fragment:
ROMANCE O PŘEZPÍVANÉ JOHANCE
Stalo se to v oné době,
kdy zpívalo každé robě,
kdy panen a paniců nebylo,
anžto se všechno smilnilo.
Kult zpěvu vládl na zemi,
jen zpěvem byl lid blažený,
kdo nepíp‘ den, byl mátoha,
zpěv pěstila i obloha.
Tam na severu nad fjordy
jak malé spermatozoidy,
když z teplé vyleješ skleničky,
třepetaly se hvězdičky,
které svým něžným blikáním
bděly nad řádným stříkáním
elixíru z údů vřelých
do lůn ještě nedospělých.
Na jihu zas Jižní Kříž
unaven byl zpěvem spíš
než hejno starých babiček.
Tu básník napsal veršíček:
63
„Po kom je prd,
nezmůže zpěv,
pak přijde smrt,
z života škrt.“
V pozůstalosti Verpánově byly nalezeny náčrtky, jak se má
báseň dále vyvíjet. Předně mělo následovat:
A v té době veselé,
kdy kmitaly se postele
dnem i nocí bez ustání,
žila panna v odříkání.
Byla samé študování -jen pět minut k učesání
a tři zbyly k vyčurání.
Následoval popis panny Johany, její zvyky a seznam věd,
které studovala. Potom měla přijít ústřední pasáž, kdy
náhodný poutník se k ní uchýlí před bouří a v údivu zří na
tehdejší dobu netypickou děvu. Vede s ní opatrný rozhovor,
až se posléze dostane k ústřední otázce, zdali panna ve své
učenosti ví, k čemu všemu to vlastně má. Dostane se mu
zdrcující odpovědi:
Není žádná novinka,
k čurání je štěrbinka.
Tu poutník se snaží pannu vyvést z omylu a názornou výukou se mu to nakonec podaří. Závěrečný text básně měl dát
konkrétní náplň názvu básně, neboť panna Johana začíná žít
„jen ve zpěvu – jen ve zpěvu“, v němž nachází jedinou úlevu.
Žel, Vendelín Verpán byl kůže líná, nebo se mu dílo nedařilo
tak, jak chtěl – vždyť on uměl nad jedním veršem probdít
celou noc – takže z mohutného eposu, který by těšil mladé
i staré, zbyl pouhý fragment.
Své druhé a mnohem závažnější dílo však Vendelín dokončil.
Už název je jedinečný: Zpěv zpěvů. Šalomoun napsal Píseň
písní – a Zpěv zpěvů je její o několik tisíc let mladší sourozenec. Zpívá také o lásce, konkrétně obsahuje panicovy touhy,
přání a naděje. Vyjadřování a jazyk básně je přísně podřízen
zjitřeným představám a vyjadřování subjektu, který přestává
být hochem, ale mužem ještě není. Úvodní sloky Zpěvu zpěvů oslovují ty, pro které je tato báseň především psána:
Pro ty, již jsou na zpěv hrdí,
pro všechny poctivé zpěváky,
ne pro samohance -- mrzáky,
jimž poctivý zpěv už smrdí,
zpívám zpěv zpěvů.
Pro Odysseův penis drahý,
který tolik světa viděl,
před nikým se nezastyděl
ukázat se zcela nahý,
zpívám zpěv zpěvů.
To pro všechny v zpěvu bratry,
jimž ať už v míru nebo v boji
64
vždy vedle dámy rapír stojí,
a pro lyru Kleopatry
zpívám zpěv zpěvů.
Úvodní pasáž ještě chvíli pokračuje a pak nastupuje Vendelínovo nejvroucnější přání -- čisté jak horský potůček:
Pro dobrý humor dívenky,
jež vstane jednou časně zrána
a zjistí, že již není panna
jak jiné české panenky,
zpívám zpěv zpěvů.
K tomuto dlouho nesplněnému Verpánovu přání se ještě
na příslušném místě vrátím. Následují drobná přání, touhy
i zdravice, z nichž uvádím alespoň:
Pro zaoblené zadnice,
jež každý vroucně, s citem hladí,
jež rozpálenou ruku chladí,
pro každý zpěv navíce
zpívám zpěv zpěvů.
Pro ten hebký vaginy šat,
pro prozpívané dlouhé noci,
kdy tělo chutná po ovoci,
jež ti nedovolí spát,
zpívám zpěv zpěvů.
Pro paniců chtivých sliny,
již nad pornografickou četbou
lkaj‘, že žít bez zpěvu je kletbou,
pro zpěv starých babek líný
zpívám zpěv zpěvů.
Následující sloka nás poněkud nechává na rozpacích nad
Vendelínovou obrazností (nepoznat ji by však znamenalo
nepoznat Verpána):
Pro vaginy objem velký,
pro ta lůna hluboká jak tůň,
v nichž by se moh‘ plavit třeba kůň
a jež mívaj‘ jenom selky,
zpívám zpěv zpěvů.
Jak pozdější vývoj ukázal, kromě smyslu pro humor oceňoval Vendelín u žen kyprý, vlídný, pohostinný a štědrý klín.
Když jsem ho naposledy viděl (bylo to asi před půl rokem),
klátil se s přiblblým úsměvem po ulici. „Vendelíne, jdeš od
holky?“ volám na něj. „Ach, Maxi, „odpověděl mi (či spíš
zablekotal), „je selského rodu! Pořád se směje a jak radostný
klín má!“ -- a s těmito slovy zmizel z mého života. Vraťme se však ke Zpěvu zpěvů. Po několika dalších drobných
přáních se báseň přehoupne do druhé poloviny a slokou po
sloce graduje k závěrečnému finále (se čtyřmi aby):
Aby každému přítel stál,
aby se touha všech splnila,
aby se prsa žen zvlnila,
aby si panic zazpíval,
zpívám zpěv zpěvů.
V jedenácté třídě se Vendelín odmlčel. Nechal se pouze
vyhecovat spolužáky a když byla zadána poslední domácí
kompozice s volným tématem, napsal ji ve verších. Báseň
dlouhou čtyři stránky formátu A5 psal tři týdny.
Žel, nedochovala se a ani Vendelín si ji nezapamatoval. Ví
jenom, že byla ze studentského života a že začínala širokodeše:
Pathosem slavným nad vlastí naší
píseň se chvěje, píseň se vznáší.
Po tomto výlevu začal Vendelín hoblit k matuře, slavně
odmaturoval, zapsal se na jednu z brněnských vysokých
škol a brzy nato ztratil i panictví.
Zde mohl by náš průvodce životem a dílem Vendelína Verpána skončit, uťat rukou nemilosrdného editora. Než přece jen,
i editor si uvědomuje, že není možno ochudit veřejnost o tak
slibně se rozvíjející talent. Proto aspoň stručně:
Vysokoškolské období Verpánova života je ve znamení prepubertismu, symbolického postpubertismu a lyrického postpubertismu. V lyrickém postpubertismu měl Vendelín v oblibě
zejména přírodní blondýnky – hlavně kvůli jejich blonďatému
klínu, ale jako navztek tyto ženy postrádaly smysl pro humor
při zpívání. To Vendelína hnětlo, takže po hospodách opakoval svůj oblíbený vtip o deseti slovech: „Máš mě rád? – Hm
– Vezmeš si mne? – Ne – Tak slez!“ Jestli slezl nebo neslezl,
je jiná historie, známo však je, že při studiu jednoho vědeckého článku, který potřeboval pro sepsání své diplomové práce,
náhle vstal ve studovně universitní knihovny od otevřeného
časopisu a odpochodoval do blázince, kde se nechal léčit.
V blázinci si Verpán kupodivu moc dlouho nepobyl. Jeho
zdravá podstata způsobila divy a Verpán se vrací do normálního života a začne znovu prohánět ženské. Z té doby
pocházejí jeho osmiverší, která se přátelům v hospodě líbila
a která, doufám, milé dámy, ani vám nebudou lhostejná:
DÍVCE, JEJÍŽ KŘEHKOST MĚ OKOUZLILA
Jak vůně citronových jader
tak něžná jsi a plna krás,
kořím se bělosti tvých ňader,
jimž hroty jemně pevní mráz
a horkost ruky zbloudilé.
Proč tvá ji neodhání?
Mé rty jsou tebou opilé.
Je pozdě na pokání…
DÍVCE, KTEROU DRŽÍM V OBJETÍ
Hladím tvůj malý, něžný prs
a cítím skoro strach.
Jako bych svíral světla trs,
jež rozpadne se v prach,
stisknu-li trochu pevněji…
Když mi tyto verše jednou vpodvečer u Šrébců předčítal,
řekl jsem mu: Vendelíne, již více nepiš. Není a nebude krásnějšího místa ve tvé tvorbě…
Nedal si říct.
V závěru svého života vydal Verpán útlou sbírku nazvanou
Po malém zemětřesení s půvabnou básničkou nazvanou
MOTÝL
ocitujeme z ní:
V poslední době vzpomínám
Na jednu křehkou dávku
Ráda rychle pohybovala
očními víčky
a zlehka, (opravdu zlehka)
se dotýkala svými dlouhými řasami
mé tváře
Říkala tomu motýlí polibek
Bůh ví, kde to vzala…
Potom Vendelín přestal chodit i do hospody, a tak jsem s ním
ztratil kontakt. Pro všechny z nás, s kterými se přátelil, začal být
Vendelín Verpán legendou. Jeho epitaf se stal naší hymnou:
Vždycky jsem si myslel
Že můj svět neskončí výbuchem
Ale šuměním šampaňského
Měl jsem své jistoty
(jako že světlo se pohybuje bez hluku)
a hvězdy, které jiné matou
mi svítily na cestu
Za prozření se však platí
velkou ztrátou iluzí…
A nyní promiňte
Půjdu si zakouřit
abych nezapomněl chodit
Je to pro mne stále obřad
při kterém chci být sám
Omlouvám se čtenářům, že zde neuvádím ani jedno z vědeckých děl tohoto muže. Ostatně, on sám si cenil svých básní více, nežli svých titulů. Nicméně vědecké poznání přesto
proniklo i do jeho básnické tvorby, jak o tom svědčí i název
jedné z jeho sbírek: Čtvrtá strana trojúhelníka. Po jejím zveřejnění jsem s ním chtěl znovu navázat styky, ale pak jsem se
od svých přátel dozvěděl, že 29. prosince 1980 opustil svůj
brněnský byt a dodnes se nevrátil. Poplašení přátelé blábolili
něco o sebevraždě, to však neodpovídá Vendelínovu naturelu.
Zřejmě ta, o které říkal, že má radostný klín a je selského
rodu, ho získala zcela, že kvůli ní opustil vše a bude s ní žít
tak dlouho, dokud v její náruči nezemře na infarkt myokardu.
Do té doby však zůstane básníkem, kterému se poštěstilo zcela uskutečnit ideje svého soukromého manifestu existence:
Když muži za svým cílem jdou,
dívky se usmívají plaše.
Zpěvem je počínání naše
a ženy jeho ozvěnou…
Přejme mu to. On svou cestu zná.
Avšak jako filosof se ptá i nás:
Kuda že vy idiote?
65
NĚKTERÉ AKTUÁLNÍ PROBLÉMY HROMADNÉ DOPRAVY,
SOUVISEJÍCÍ SE VZÁJEMNOU SPOLUPRACÍ REGIONŮ
Doc. RNDr. Jindřich Klapka, CSc,
Vysoké učení technické v Brně, Fakulta strojního inženýrství, Ústav automatizace a informatiky, Technická 2, 616 69 Brno, tel. +420 541 143 331, fax +420 541 142 330, e-mail [email protected]
Abstrakt
Formulace problémů operačního výzkumu z oblasti dopravy,
k výuce na vysokých školách a ke strategickému rozhodování
ve veřejné správě by měla přispívat k podpoře ekologicky
příznivých forem dopravy. Článek přináší rozbor některých
skutečností, které v současné době brání efektivnímu využívání železniční dopravy jako meziregionálního pojítka a faktoru pro zvyšování integrity území státu, a naznačuje možné
cesty k jejich odstranění.
Klíčová slova: Železniční doprava, osobní vlaky, tvorba
jízdních řádů, spádové oblasti krajů, optimalizační problémy
operačního výzkumu
Součástí ekologického chování člověka je vhodná volba
dopravních prostředků, umožňujících jeho přesun z jednoho
místa na druhé. Jednou z cest, podporujících trvale udržitelný rozvoj, je taková dopravní politika, která zvyšuje atraktivitu elektrické železniční dopravy ve srovnání s motorovou
trakcí, a z obecnějšího hlediska preferování efektivní veřejné dopravy před dopravou individuální. Touto cestou lze
omezovat nadměrné exhalace a dopravní zácpy a doprava se
může stát dynamičtější.
Tohoto cíle by bylo možno dosahovat těmito prostředky:
a) Investicemi do železniční dopravy (do konstrukce železnic a vozidel a jejich údržby)
b) Daňovou politikou (odstupňované poplatky za používání
jednotlivých druhů dopravy)
c) Účelnou tvorbou jízdních řádů
d) Školní výchovou k ekologickému chování ve výběru
a využívání dopravních prostředků. Zde je otevřené pole
působnosti i pro hromadné sdělovací prostředky.
Všechny tyto oblasti vedou k formulaci odpovídajících
důležitých optimalizačních problémů operačního výzkumu, k jejichž praktickému řešení máme u nás v dnešní době
zatím hodně daleko.
Železniční doprava osobní i nákladní, místní i dálková,
tuzemská i mezinárodní, by měla tvořit dopravní kostru
každého vyspělého státu. Na tuto kostru by měly navazovat
autobusové linky a kamionová doprava, které by zabezpečovaly dopravní obslužnost těch částí území, v nichž železnice
nebyly zavedeny. Osobní auta pro individuální dopravu by
se měla používat pouze tam, a v těch případech, kde je to
opravdu nezbytné.
V poslední době se pro cestující vytváří zbytečná psychologická bariéra proti užívání osobních vlaků na delší vzdálenosti. Existovaly již od 19. století například zastávkové
osobní vlaky Brno–Přerov, Brno–Německý Brod, Břeclav–
Brno–Česká Třebová–Praha. Dnes je však v těchto tazích
66
zavedeno povinné přestupování v Brně, ve Vyškově, v České Třebové, ve Žďáru na Sázavou, a v Letovicích. Dokonce
byly zrušeny jízdy osobních vlaků mezi Křenovicemi a Vyškovem, a nahrazeny autobusy. Jako důvod se uvádí, že ty
vlaky nejsou dostatečně vytížené a že je autobusová doprava
levnější.
Za současného nedostatku peněz se zřejmě nic jiného udělat
nedá. Ale bylo by dobré, kdyby se dalo říci, že je to dočasné
opatření. Když se tážeme mnoha cestujících, proč si na cestu
např. z Brna do Ivanovic na Hané berou auto, odpovídají:
Kdyby tam jel přímý osobní vlak, jak tomu bylo ještě nedávno, a i za starého Rakouska, jel bych vlakem. Např. invalida,
který za první republiky jezdil z Ivanovic na Hané do Brna
přímo vlakem, bude muset od března absolvovat dva přestupy. Řadu stížností na vznik nadměrných přestupů slyšíme
i z Karlovarského kraje.
V těchto záležitostech by nabídka železnice měla být vždy
alespoň krůček vpředu před poptávkou. My však, jak se zdá,
spíše vychováváme cestující k tomu, aby si zvykali používat
individuálních osobních aut, i když nejsou vůbec vytížená,
jezdí v nich většinou jeden člověk. Kdežto u vlaků nám každá ne zcela úplná vytíženost vadí, proto ty vlaky rušíme.
Jak toto všechno souvisí s veřejnou správou? Velice úzce.
Zatímco rychlíková doprava je u nás na poměrně vysokém
stupni rozvoje, na druhé straně však v oblasti zastávkových
osobních vlaků máme co dohánět. Iniciativa pro náměty
k tvorbě jejich jízdních řádů byla dnes dána krajům. Každý
kraj má zájem o dobré dopravní spojení uvnitř kraje, dále
o spojení s hlavním městem a případně též o spojení se
zahraničím, což platí zvláště o krajích příhraničních. Toto
jsou samozřejmě snahy chvályhodné, byly zde dosaženy různé dobré výsledky, lze poděkovat i za integrované dopravní systémy. Kraje však mají malý zájem o přímé spojení
s nerychlíkovými stanicemi jiných, např. sousedních krajů.
Vzhledem k tomu, že kraje vzniklé po roce 1948, včetně těch,
které u nás existují dnes, mají poměrně malou velikost ve
srovnání s velikostí historických zemí, je to desintegrační
faktor, jehož následkem je velký počet přestupů ve srovnání
s historií a tradicemi Českých drah.
Osobní zastávkové vlaky by měly být integračním faktorem,
podporujícím vzájemnou spolupráci mezi jednotlivými regiony České republiky. Vyšší územně správní celek má a do
budoucna bude mít tím větší svébytnost a prosperitu a tím
větší právo na svébytnost, čím více bude přirozeně spolupracovat se svým okolím, a nebude se vůči němu uzavírat. Co
však vidíme? Po zavedení povinných přestupů ve Žďáru nad
Sázavou přišel Jihomoravský kraj o mnoho pracovníků, bydlících v přirozené spádové oblasti severozápadně od Žďáru
a dojíždějících odtud do práce, a na druhé straně kraj Vysočina přišel o mnoho svých pracovníků, dojíždějících např.
z Tišnovska. Takže namísto přirozeně se navzájem prolínajících spádových oblastí se nastoluje krajský izolacionismus.
Ten se projevuje i v tom, že každý kraj chce obhospodařovat
vlastní krajské soupravy osobních vlaků, které se pohybují z velké části pouze v blízkosti krajského města a tím se
z osobních vlaků, které dříve byly i dálkové, stává příměstská doprava.
Jedním z argumentů, který bývá užíván pro zavádění těchto
dříve neznámých přestupů, je skutečnost, že pro osobní vlak,
který dříve projížděl dvěma kraji, některý kraj žádá používání menšího počtu vozů, aby „ušetřil peníze“. Poněvadž se
pak kraje nemohou na počtu vozů dohodnout, výsledkem je
povinné přestupování z jedné soupravy do druhé, čímž se
vytváří zmíněná psychologická bariéra u mnohých cestujících vůči užívání železnice, a jejich preferování těch forem
dopravy, které mají negativní dopad na životní prostředí. To
by se samozřejmě dalo v některých případech řešit efektivněji odpojováním vozů ve stanici, přičemž by souprava
mohla pokračovat dále ve stejném směru, aniž by musela
lokomotiva v této stanici objíždět soupravu a připojovat se
k ní z druhé strany pro zpětnou jízdu.
To je tedy ukázka ilustrace celostátně žhavého problému na
konkretním případě Jihomoravského kraje a jeho okolí.
Uveďme však jeden pozitivní příklad z jízdního řádu, platného od 10. 12. 2006, který ukazuje, že se dobrou spoluprací čtyř krajů – Jihomoravského, Zlínského, Olomouckého
a Moravskoslezského podařilo vytvořit jeden pár dálkových
zastávkových osobních vlaků 2909/2902 Břeclav–Přerov–
Bohumín–Čadca a zpět. Jediný vlak zde urazí vzdálenost 253
km. Je to světlý příklad přispění železnice k integraci území.
Přejme, aby takových příkladů bylo v budoucnu více.
Vzhledem ke zmíněnému nedostatku peněz lze pro začátek doporučit např. obnovu alespoň jednoho páru osobních
zastávkových vlaků Brno–Havlíčkův Brod, alespoň jednoho
páru osobních vlaků Brno–Přerov, a ponechat i po březnu
2007 v provozu alespoň jeden pár osobních vlaků Brno–Česká Třebová. Podobná opatření lze doporučit i v jiných krajích, a hlavně zvýšit spolupráci v železniční dopravě mezi
jednotlivými kraji.
V nákladní dopravě je třeba co nejrychleji převést kamiony na nákladní železniční vozy a převážet je po kolejích.
Neustále se hovoří o rozšíření dálnice D1 o další dva pruhy,
ale mnohem levnější by bylo rozšířit trať Český Brod–Česká Třebová o jednu (třetí) kolej. Bylo by méně komplikací
s výkupem pozemků, pomohlo by to životnímu prostředí
a při rozumném postupu by se v celostátní dopravě dosáhlo
mnohem lepších výsledků.
V současné době probíhá u nás snižování počtu pracovníků
Českých drah. Toto snižování by se však nemělo dít na úkor
kvalitního plnění úkolů železnic. Nejprve je třeba zodpovědně stanovit tyto úkoly, včetně úkolů železnice v oblasti trvale
udržitelného rozvoje, její konkurenceschopnosti vůči jiným
druhům dopravy a její uživatelské přívětivosti. Z toho pak
odvodit počty pracovníků, potřebných k plnění těchto úkolů,
a pak je teprve možno začít propouštět ty pracovníky, kteří
jsou v jednotlivých skupinách činností nadbyteční. Dosud to
tak neděláme, což lze dokumentovat řadou příkladů. Například zkracování doby přístupnosti čekáren v některých stanicích z důvodu nedostatku dozorujícího personálu, nebo zhoršení čistoty v některých vlacích nebo železničních objektech
následkem propuštění pracovníků, zajišťujících čistotu.
Závěry
1) Doporučujeme, aby stát více upřednostňoval ekologickou
železniční dopravu oproti dopravě silniční. V současné době je u nás bohužel neúměrně preferována silniční
doprava jak z hlediska investičního, tak i daňového, ve
srovnání s železniční dopravou.
2) Nehodnoťme vše pouze okamžitými peněžními úsporami.
Doprava, která svými exhalacemi devastuje životní prostředí, bývá levnější. Berme proto v úvahu dlouhodobý
dopad každého druhu dopravy na životní prostředí i z hlediska výdajů na zdraví obyvatel.
3) Před snižováním počtu pracovníků na železnicích stanovme nejprve pečlivě úkoly železnice, včetně jejích úkolů
v oblasti trvale udržitelného rozvoje životního prostředí,
její konkurenceschopnosti vůči jiným druhům dopravy,
a její uživatelské přívětivosti.
4) Doporučujeme zvážit, zda by hlavní část iniciativy k tvorbě jízdních řádů zastávkových osobních vlaků neměla
vycházet z větších územních celků, než jsou dnešní malé
kraje, pokud by současná praxe i nadále omezovala vzájemnou spolupráci ve využívání pracovních sil mezi jednotlivými kraji, nebo pokud by vedla cestující k preferování těch forem dopravy, které mají negativní dopad na
životní prostředí.
5) K podpoře zvyšování integrace území České republiky
přispívá obnova provozu zastávkových osobních vlaků
na větší vzdálenosti.
6) Doporučujeme zvýšit počet dvousystémových elektrických hnacích vozidel jejich výrobou nebo nákupem,
k efektivnějšímu plnění úkolů bodu 5.
7) Nabídka ekologické železniční dopravy by neměla pouze
pasivně kopírovat současnou poptávku, ale měla by být
alespoň o krok před ní. Bylo zjištěno, že nabídka má v této oblasti z dlouhodobého hlediska silnou zpětnou vazbu
na poptávku.
Literatura
1. KLAPKA, J. On Some Ethic Aspects of Operations Research. In EURO 2001 : The European Operational Research Conference. Rotterdam, The Netherlands, 2001.
s. 117–119.
2. KLEMEŠ, I., KLAPKA, J. Železnice může obstát, ale jen
když zlepší svou nabídku. Rovnost, 16. 5. 2002. s. 6
Článek je součástí řešení projektu MŠMT České republiky
čís. 1M06047 Centrum pro jakost a spolehlivost výroby.
67
Chtěl by se setkat s Mimozemšťany
V devíti letech oznámil rodičům, že bude astronomem, a skutečně se jím stal. Nemá mobil,
ani ho neumí používat. Na nebe nejraději kouká divadelním kukátkem. Věří v Boha,
v zmrtvýchvstání Krista a bojuje se šamany a pavědami
Taky se říká, že je emisarem mimozemšťanů - v každém
případě by se s nimi prý rád setkal: „Neumím si představit
zajímavější příběh,“ říká astrofyzik Jiří Grygar (70), nejpopulárnější český popularizátor vesmíru, předseda Učené společnosti České republiky, zakládající člen Českého spolku
skeptiků Sisyfos a viceprezident Evropské rady skeptických
organizací.
Věříte, pane doktore, na telepatii?
Ne.
Marconiho ale přece taky chtěli nejdřív zavřít do blázince, když začal mluvit o bezdrátovém spojení. Nevypadá
většina velkých objevů nejdřív jako výplod chorého mozku?
To není tak docela pravda. Ale hlavně od dob Marconiho
se pokročilo ve vědecké metodice. Takže jestliže dřív trvalo řadu let, než se podařilo něco ověřit, dnes se to odehrává v časové úrovni týdnů. Zrovna nedávno se hodně psalo o takzvané studené fúzi, vypadalo to úžasně, za studena
bychom mohli mít jadernou syntézu, tedy velký energetický zdroj. Ale za pár týdnů to bylo vyvráceno. Samozřejmě
se ale objevuje celá řada bláznivých nápadů, a dokonce je
to možná v pořádku. Jeden francouzský novinář napsal, že
věda je fantazie brzděná poznáním. To je dosti přesné.
Jako pořádkumilovnou ženu by mě zajímalo: Je ve vesmíru pořádek?
Je, a dokonce neuvěřitelný. Protože existuje až překvapivě
malý počet základních částic hmoty a velice malé množství
sil, které vesmír ovládají. Ty síly jsou čtyři a těch základních
stavebních kamenů je, řekněme, dvanáct. A to je fascinující,
když z těch dvanácti kamenů a z těch čtyř sil jednou uděláte atomovou elektrárnu, podruhé rosomáka, potřetí bakterii,
počtvrté planetu a popáté takzvanou skrytou hmotu vesmíru.
I lidský mozek, asi nejsložitější věc, kterou známe, je jenom
z těch základních kamenů, dokonce v něm ani nejsou všechny. Amožná se nakonec přijde na to, že ten základní princip
je jenom jeden.
Je ta jednoduchost a zároveň dokonalost důvod, proč
věříte v Boha?
Ano. Existuje jeden žalm ve Starém zákoně, který říká:
„Nebesa hlásají jeho - tedy Boží - slávu.“ Ale to se potvrdilo
novými objevy fyziky, biologie a chemie teprve ve 20. století. Ještě v 19. století byl hodně rozšířený vědecký materialismus.
Komunisti kdysi astronomii podporovali jako součást
svého boje s Bohem. Nutili vás říkat, že ve vesmíru není
nikde Bůh vidět?
Na to si kupodivu nevzpomínám. Ale v 80. letech jsem napsal kapitolu do knížky Vesmír, kde jsem se důsledně držel
myšlenky velkého třesku. A to komunisti nemohli skousnout,
68
protože v Engelsových tezích měli, že hmota je věčná a vesmír je věčný v čase a prostoru. Kniha vzbudila rozhořčení
mezi kolegy ateisty a komunisty. Což ale mělo dialektický
efekt, protože ve chvíli, kdy proti ní vystoupili, knihkupci
zavětřili, takže se po ní pod pultem jen zaprášilo. Prodávala se pod rukou i u benzinových pump! A o mně se v jednom lektorském posudku psalo, že z té knížky není patrno, že autor je vědecký pracovník, kterému dělnická třída
umožnila za své peníze studium astronomie. Ale obecně tu
opravdu podpora astronomie byla, v Československu tehdy
bylo asi nejvíc hvězdáren na počet obyvatel na světě, stavěly
se i svépomocí v tzv. akcích Z. Ideologové si totiž mysleli,
že se z hvězdáren stanou nové chrámy komunismu a že se
v nich lid bude vzdělávat, aby nevěřil na Pánaboha. Ale bylo
to naopak, hvězdárny byly spíš hnízda lidí zcela opačného
mínění.
Je pravda, že speciálně mezi fyziky je hodně věřících
lidí?
Symbióza fyziky a astronomie vás nutí co nejrychleji se
dostat k počátku vesmíru, což je mimochodem také objev
20. století, že fyzikální vesmír má počátek, takzvaný velký
třesk. V tu chvíli vás začne zajímat, jak to bylo kolem velkého třesku. A zjistíte, že těsně po něm byla jenom jedna
síla ve vesmíru. Teprve pak přišla grandiózní evoluce, kdy
se vesmír od jednoduchosti původního stavu dostal za 13
miliard roků k naprosto neuvěřitelné rozmanitosti. Mimochodem, když jsem za totality studoval v Brně na Přírodovědecké fakultě, všimli jsme si, že zatímco na všech ostatních
specializacích měli posluchači marxismus jenom v prvních
dvou ročnících, my na matematice-fyzice jsme ho měli až do
čtvrtého. Když jsme protestovali, řekli nám, že je vědecky
prokázáno, že matematici a fyzikové více věří v Boha než
ostatní přírodovědci, takže musíme mít více marxismu, aby
to z nás dostali.
Takže vy, nepřítel pavěd, věříte, že v základu našeho racionálního světa byl zázrak?
Já bych řekl, že byl. Protože ten zázrak je naprosto absolutní.
Materiální vesmír vznikl z ničeho. Prostě nebylo nic, vůbec
nic. A to je úplně v rozporu s naší filozofickou intuicí, filozofové vždycky tvrdili, že něco musí vzniknout z něčeho.
Mohla bych si s vámi teď udělat malou anketu o církevních dogmatech? Věříte například, že Ježíš byl syn
Boží?
Ano.
A není to iracionálnější než třeba homeopatie?
Z pohledu biologa je to pochopitelně iracionální. Ale iracionalita je součástí lidské existence. Takže tohle mi nevadí.
Věříte, že Kristus vstal z mrtvých?
Ano.
Biologicky je to ale nemožné.
Syn boží má zkrátka privilegia, která my nemáme. I tomu
věřím.
Věříte v neposkvrněné početí?
Neposkvrněné početí je terminologický omyl. Víte, co to
znamená? Je to církevní dogma, že Panna Maria byla počata
bez dědičného hříchu. A lidé si to posunuli, že porodila Krista jako panna. V neposkvrněné početí věřím, tam není možné racionálně nic prokazovat nebo popírat, protože dědičný
hřích je čistě teologický koncept.
Věříte v sílu modlitby?
Co se tím myslí? Síla je pochopitelně fyzikální termín...
Přece mi rozumíte - mluvím o tom, že se věřící modlí
a věří, že jejich modlitba může uzdravovat.
To je asi nedorozumění. Po mém soudu síla modlitby nespočívá v tom, že by se ten člověk měl uzdravit kvůli modlení,
ale v tom, že se mu psychicky pomáhá.
Neříkal jste před chvílí, že na telepatii nevěříte?
To není telepatie. On se prostě v určité chvíli dozví, že na něj
jiní lidé myslí. V tomhle smyslu tomu věřím.
Věříte v zázraky boží?
To je zase otázka, co se tím zázrakem myslí. Pokud by se
myslelo porušení některého z přírodních zákonů...
...například proměna vína v krev Kristovu...
To je mystický pojem. George Gamow, přední fyzik 20. století, taky nevěřil, že by se hostie měnila v tělo Kristovo. Tak
ji prostě v kostele ukradl a zkoumal pod mikroskopem. No
a zjistil, že hostie je pořád hostie.
Věříte v apokalypsu?
V apokalypsu nemusím věřit, apokalypsa bude.
Máte na mysli, že za šest miliard let se Země vypaří ve
Slunci?
Pokud jde o Zemi, tak to už dneska astronomie ví spolehlivě,
že zahyne slunečním žárem, tomu neujde. Ledaže mezitím
lidé najdou nějaký dostatečně mocný mechanismus, který by
ji od Slunce odsunul. Ale ona bude také apokalypsa celého
vesmíru a těch scénářů je několik. Například že nastane takzvaný vesmírný chlad, kdy průměrná teplota vesmíru klesne
tak blízko k absolutní nule, že život nebude možný. Nebo naopak takzvaný vesmírný křach, kdy se vesmír zhroutí do sebe,
čímž se zahřeje natolik, že v něm opět život nebude možný.
Když budeme uvažovat v lidských rozměrech, jaké největší reálné nebezpečí nám dnes z vesmíru hrozí?
Srážka s planetkou. Pravděpodobnost, že nějaký člověk
zahyne po dopadu velké planetky, je dokonce zhruba stejná,
jako že s vámi havaruje letadlo. Ale protože nám za našeho života žádná planetka na hlavu nespadla, protože zatím
nemáme žádné doklady o tom, že by nějaký člověk byl zabit
meteoritem, tak se to bere jako velmi vzdálené nebezpečí.
NASA ale udržuje na internetu denně aktualizovanou stránku, kde uvádí vždycky tu planetku, která je pro nás v dané
chvíli nejnebezpečnější.
Vesmírem se zabýváte od devíti let. Dozvěděl jste se za tu
dobu něco, co zásadně změnilo váš pohled na něj?
V mých studentských letech se to bralo tak, že vesmír tady
je a v podstatě se v něm nic neděje. Až za mého dospělého
života se tento názor zásadně změnil. Dneska je zřejmé, že
vývoj života na Zemi je jenom malinkou součástí vývoje
vesmíru. Ví se dnes, že vesmír se vyvíjí chemicky i fyzikálně a že před mnoha miliardami let vypadal dramaticky jinak
než dneska. Ale my se do jisté míry můžeme vrátit, za což
vděčíme rychlosti světla, která je poměrně malá - ve vesmíru těch tři sta tisíc kilometrů za sekundu je vlastně loudavá
rychlost. Následkem toho zcela snadno můžeme vidět na
obloze děje, které se ve skutečnosti odehrály v době, kdy
se člověk na Zemi teprve pozvolna zabydloval, asi tak dva
a půl milionu roků nazpátek. To můžeme vidět očima, na to
nepotřebujeme žádný přístroj.
Kam až nazpátek můžeme dohlédnout dobrými dalekohledy?
Čím lepší dalekohled, tím hlouběji do minulosti se dostaneme. Astronomické dalekohledy jsou úžasné stroje času. Vy
můžete, obrazně řečeno, během jedné pozorovací noci vidět,
co se na obloze stalo před hodinou, co se stalo před rokem,
co se stalo před tisíciletím, před miliony, ale také miliardami let. A nejmodernějšími přístroji můžete dohlédnout téměř
k počátku vesmíru.
Nezdá se vám, že věda a technika sice uhání mílovými
kroky, ale lidé, místo aby se chovali čím dál racionálněji,
víc a víc tíhnou k různým okultním vědám?
To je pro mě do značné míry překvapení. Ono to tak bylo
v skrytu i za totalitního režimu, který oficiálně pavědce
pronásledoval, ačkoli sám byl pavědecký. Po převratu
jsem očekával, že to vyhyne, což se nestalo. Ale protože
jsem viceprezident evropské rady skeptiků, vím, že tento problém mají také jiné evropské země, a to i ty, které
totalitou neprošly. Je to zřejmě reakce na to, že někteří lidé
mají před vědou jakousi hrůzu a řeší to tím, že se přiklánějí úplně k šamanským praktikám. To, o čem kdysi učila
astrologie, je teď znovu docela moderní. Což mi připadá
z hlediska sociologického fascinující, ale z hlediska nás
přírodovědců je to téměř tragédie. Nejhorší je to ve Spojených státech, přestože mají evidentně technologickou
převahu a velký počet nositelů Nobelových cen v přírodních vědách. Ale s průměrným Američanem je to zřetelně
horší než s Čechem, o čemž svědčí popularita různých sekt.
Nebo si představte, že pět procent Američanů se domnívá,
že Američané na Měsíci vůbec nepřistáli, že to bylo celé
natočené ve filmových ateliérech. To je šílené. A Američané jsou přitom velcí vlastenci, kvůli Plutu málem vyvolali
v Praze revoluci, protože to byla jediná „americká“ planeta
a najednou neměla být planetou... Mám ještě jeden příklad
z nedávné doby: Dospělí Američané dostali v jedné anketě
otázku, co je pravdivý výrok: a) Země obíhá kolem Slunce,
b) Slunce obíhá kolem Země. A víte, jak to dopadlo? Fifty
fifty. Kdežto u nás tři ku jedné.
Už vás někdy kontaktovali takzvaní Vesmírní lidé?
Ne. Ale kamarád Jan Vodňanský tvrdí, že jsem mimozemšťan. A že schválně hovořím proti mimozemšťanům, aby se
nepoznalo, že jsem jejich emisar.
69
Už se vám stalo, že vás někdo požádal o horoskop?
To se mi stává dosti často, protože i v docela respektovaných novinách si občas o sobě přečtu, že jsem významný
český astrolog, a to by mě teda vzali všichni čerti. Ale oni
to myslí dobře, oni si myslí, že astronomie hvězdy jen
pojmenovává, kdežto astrolog je ten, co to umí vyložit. Po
každém mém veřejném vystoupení mi lidé píší, abych jim
sestavil horoskop, a dokonce mně nabízejí, že by to nebylo
zadarmo.
Udělal jste to někdy?
Nikdy. Píšu jim, aby se probudili, že jsou o čtyři století pozadu.
Rozhovor z Lidových novin č.
Motýl
Vysoké topoly
vyběhly do polí
za nimi bělásek
Já za ním o holi
co nohy dovolí
utíkám nazpátek
A vejdu do vrátek
čeká tam sestra
a za ní tatínek
oba už nejsou tu
už to nebolí
Bělásek za nimi
odlétá do polí
Ze staročínského originálu (Fun – chi, 5. stol. n.l.)
přeložil Ladislav Vencálek
Počátek roku 2007 byl ve znamení envirometnálních bouří:
Světové ekonomické forum v Davosu se shodlo, že změna
klimatu je velmi pravděpodobná, Evropská unie se rozhodla snížit do roku 2020 emise skleníkových plynů o dvacet
procent a prosazovat alternativní výrobu energií, panel
OSN počátkem února zveřejnil zprávu, ve které se říká, že
globální oteplování je jedním z největších nebezpečí pro
planetu, Evropská komise krátce na to předložila směrnici,
omezující emise CO2 u automobilů. V minulém roce byla
publikována tzv. Sternova zpráva, ryze ekonomický pohled
na problémy globálního oteplování a surovinového bohatství. To všechno se hojně propíralo v médiích.
lav Klaus – řekl, že jsou produktem enviromentalismu,
novodobé odrůdy levičáctví. Ale o tom snad jindy.
Avšak budoucnost zeměkoule nezávisí jen na produkci
CO2, dostatku či nedostatku ropy a uhlí. Sýčkové upozorňují, že bude-li pokračovat těžba nerostného bohatství
dosavadním tempem, či se zrychlí, mohou se stát i ostatní
suroviny zdrojem napětí mezi státy nebo jejich seskupeními. Náš spolužák RNDr. Vladimír Čabla, CSc., připravil stručný pohled na světové zásoby nerostných surovin.
Interpretaci faktů, jejich dopad do politické, ekonomické
a společenské reality necháváme v podstatě na laskavých
čtenářích. (Článek byl otištěn v časopise Konec konců 1 /
Nejrazantněji tyto názory i kroky kritizoval president Vác- 2 2007)
Hrozí světová surovinová krize?
V roce 1972 šokoval svět Římský klub knihou Limity růstu (Limits of Growth: D. Meadows et al., Massachusetts
Technological Institute). Římský klub je nevládní organizace sestávající z vědců, ekonomů, hlav států a mezinárodních osobností, založený v roce 1968 a zabývající se
globálními problémy. Výsledkem bylo konstatování, že
70
pokud v dalších sto letech nedojde ke změně tradičního
vývoje ekonomických a sociálních vztahů, vyčerpá společnost neobnovitelné zdroje a dojde ke světovému kolapsu
ekonomiky i společnosti. Již tehdy se objevilo varování,
že znečištění atmosféry povede ke skleníkovému efektu.
Zlom a kolaps může být zamezen jen okamžitým ome-
zením populace a znečištění, spolu se zastavením ekonomického růstu.
Předpovědi byly dále upravovány a v roce 2004 vyšla od
stejných autorů kniha Hranice růstu – po 30 letech. Říká
se v ní, že při exponenciálním růstu spotřeby a zpětinásobení známých zdrojů dojde k vyčerpání ropy i zemního plynu
za 50 let, zlata za 29, stříbra za 42, zinku za 50, mědi za
48, cínu za 61 a uhlí za 150 let. Jinými slovy, pokud bude
současný trend růstu pokračovat beze změn, bude dosaženo
limitu ekonomického růstu nejpozději koncem tohoto století.
Avšak již kolem roku 2040 začne průmyslová výroba klesat, a to v důsledku rostoucích nákladů na získávání surovin.
K velkému nedostatku surovin přispěje současný prudký
ekonomický růst Číny a Indie a v budoucnosti i afrických
států. Proti těmto chmurným předpovědím stojí názory
jiných, jako jsou J. Norton (1999), J. Simon (1980), nejnověji B. Lomborg v knize Skeptický ekolog, která vyšla u nás
v r. 2006. Autoři vycházejí především ze statistických údajů
a úmyslně opomíjejí geologické limity zásob, považují zdroje nerostných surovin za nevyčerpatelné, protože budoucí
vývoj vědy a technologií umožní využít i zdroje s minimálním obsahem ropy nebo kovů.
Ať tak či onak, pesimistické odhady ze sedmdesátých let
byly k něčemu dobré. Podnítily úsilí o nalezení nových ložisek. Bylo nalezeno mnoho nových a další jsou objevována
i v současné době.
Kolik čeho máme?
Nejdůležitější surovinou pro rozvíjející se ekonomii je
ropa. V roce 2000 pocházelo 80% komerční energie
z fosilních paliv, ropa tvoří 38 % světové dodávky energie.
Oproti kovům se vyskytuje jen v omezených lokalitách
v zemské kůře a nelze ji recyklovat. V lednu 2006 byly
světové zásoby ropy odhadnuty na 1 292 miliard barelů
(1 barel = 159,106 litrů). To je o 53 miliard barelů více
než bylo známo v roce 2003. EIA (US Energy Information Administration) odhaduje, že do roku 2025 vzrostou
těžitelné zásoby o 730 miliard barelů. Nové významné
objevy jsou možné, například v minulém roce bylo objeveno ložisko ropy s objemem 15 miliard barelů v Mexickém
zálivu, 280 km od pobřeží. Předpokládá se také, že ještě
asi 940 miliard barelů se skrývá v dostupných hlubinách
země. Průměrná předpokládaná světová spotřeba ropy na
hlavu poroste z 80 miliard barelů na den v r 2003 na 92
miliard v roce 2010, 104 miliard roku 2020 a 118 miliard
v roce 2030. Zvýšený růst, kolem 3% za rok, je vyvolán
revolučním růstem ekonomiky Číny a Indie. Evropské
země a země OECD mají růst spotřeby kolem 1,8%. Těžba
ropy může tedy pokračovat ještě 150 let s klesající tendencí, bude však stále nákladnější. V polovině 19. století. bylo
vytěženo 100 barelů ropy na každý ekvivalentní barel ropy
použitý při těžbě, přepravě a zpracování. V roce 1950 byl
poměr 50:1, v současné době 3:1 (USA) a 10:1 v Saudské
Arábii. Pokud poměr klesne na 1:1, nemá smysl ropu dále
těžit. V současné době zůstává v zemi 66% ropy, kterou
nelze dnešní technologií vytěžit. Výtěžnost lze zvýšit technickými prostředky, avšak energie vložená do těžby nesmí
převýšit energii získané ropy. Lze ji však dále těžit jako
cennou chemickou surovinu pro výrobu umělých hmot,
hnojiv apod. Nejpozději po roce 2025 se musí lidstvo rozhlížet po náhradních zdrojích energie, od roku 2010 se zvýší závislost na zemích Blízkého Východu.
Zemní plyn je dalším významným zdrojem energie. V roce
2004 byly světové zásoby 172 bilionů m3. Předpokládaná
roční produkce plynu poroste od 2,7 bilionů m3 v roce 2003
na 3,3 bilionů v roce 2010 a 4,23 bilionů v roce 2020 až
na 5,14 bilionů roku 2030. Přibližně od roku 2040 až 2050
dosáhne produkce vrcholu a pak začne klesat i při objevení
nových zásob. Jiní odborníci předpokládají vrchol již v létech
2010 až 2020. Spolu s prognózními zásobami (ložiska dosud
neprozkoumaná a nevybavená, s vysokou pravděpodobností zásob) lze optimisticky uvažovat o životnosti 130 až 150
let při současném růstu spotřeby, podle některých odhadů až
200 let.
Za náhradní zdroj ropy nebo plynu lze považovat i ropné písky a břidlice s bitumeny. Jejich objem je asi třikrát větší než
u ropy, avšak ekonomická výtěžnost je nízká a náklady na
získávání vysoké. Pokud budou plně nahrazovat ropu a plyn,
vydrží jejich zásoby jen několik let.
Mezi nekonvenční zdroje energie patří i hydráty metanu. Jsou to molekuly metanu uzavřené v krystalech ledu.
Nacházejí se 250 až 400 m pod oceánským dnem a jsou velmi nestabilní, potřebují nízkou teplotu a vysoký tlak. Obsahují 20% metanu a 80% vody. Byly nalezeny v Mexickém
zálivu, nedaleko Aljašky, Norska nebo Japonska. Potenciál byl zpočátku odhadován jako obrovský, dosahující
dvojnásobek dosud známých zásob fosilních paliv. Podle
novějších výzkumů je mnohem menší. Ať tak či onak, jeho
těžba je velmi nebezpečná a v současné době neuskutečnitelná. Hrozí nebezpečí náhlého masivního uvolnění plynu
do atmosféry. Metan je desetkrát až dvacetkrát účinnějším
skleníkovým plynem než CO2 a může způsobit klimatickou katastrofu.
Uhlí je dalším fosilním palivem, které je převážně využíváno k výrobě elektrické energie. Jeho zásoby v roce 2005
činily 908 012 milionů tun. Světová spotřeba v roce 2004
byla 5 514 milionů tun a roku2030 bude předpokládaná
spotřeba 11 414 milionů tun. Zásoby uhlí vystačí i při
rostoucí spotřebě 200 až 300 let. Uhlí je však největším
producentem skleníkových plynů a škodlivin, jako jsou
oxidy síry, arsen, rtuť a další. V okolí uhelných elektráren je také vyšší radioaktivní záření než v okolí elektráren
jaderných.
Mezi obnovitelné zdroje energie, které mohou nahradit paliva fosilní, jsou biopaliva, sluneční a větrná energie, energie přílivu a mořských vln a termální energie zemské kůry.
Biopaliva jsou však dalším zdrojem skleníkových plynů
a nemohou objemem nahradit klasické zdroje. Používání
všech paliv na bázi uhlíku zvyšuje obsah skleníkových plynů. Věda zatím nedokáže kvantifikovat vliv skleníkových
plynů na globální oteplování, pokud vůbec globální oteplování existuje. Někteří vědci (například Čechoameričan G. J.
Kukla) je popírají a uvažují spíše o dlouhodobém globálním
ochlazování.
71
Alternativa….
Sluneční energie (solární články), větrná energie, hydroenergie, termální energie zemské kůry a energie přílivů
neznečišťují ovzduší a neprodukují skleníkové plyny. Solární energie je využívána pomocí fotovoltaických článků nebo
přímým ohřevem vody. Pro kompletní náhradu klasických
fosilních paliv by bylo potřeba příliš velké rozlohy a vysokých nákladů na zřízení a údržbu, spojených s dopravou
elektřiny na velké vzdálenosti. Třeba pro jednu polovinu
spotřeby energie v USA by bylo zapotřebí 20% jejich plochy.
Poměr vyrobené energie k energii vložené pro stavbu, vlastní spotřebu a recyklaci je 3 až 10:1, oproti vodním elektrárnám s poměrem 50 až 200:1 nebo nukleárním elektrárnám
s poměrem 20 až 60:1. I Větrná energie je velmi nákladná
a vyžaduje velké plochy se stálými větrnými proudy. Vhodná jsou mořská pobřeží. Poměr získané energie k vložené
energii je asi 10:1. Navíc je výstavba větrných elektráren na
mnoha místech odmítána ochránci životního prostředí. Problémem je také uschování elektrické energie po dobu, kdy
větrné a sluneční elektrárny nepracují.
Výstavba velkých hydroelektráren je omezena vhodnými
vodními toky a záborem velkého rozsahu půdy. Malé vodní
elektrárny do výkonu 10 MW nenahradí velké zdroje a jsou
také ochránci životního prostření na mnoha místech odmítány.
Tepelná energie zemské kůry spolu s tepelnými čerpadly
může být jen dodatečným zdrojem pro vytápění. Nadměrné
využívání může vést k ochlazování hornin a snižování jejich
tepelné účinnosti.
I při společném využívání nemohou obnovitelné zdroje energie plně nahradit vzrůstající světovou spotřebu energie ke
konci tohoto století. Úspora energie pomocí efektivnější technologie a zateplování objektů nemohou vyrovnat průmyslový
růst. Z tohoto hlediska je nepochopitelné jednání některých
ochránců životního prostředí, kteří chtějí u nás zavřít jaderné
elektrárny i omezit elektrárny spalující uhlí. Jedinou zbývající
možností pro budoucnost, ať se nám to líbí nebo ne, je jaderná energie. Jaderné reaktory neznečišťují ovzduší, nezpůsobují skleníkový efekt ani mizení ozónové vrstvy. Jaderná
energie je v bližším období závislá na zásobách uranu. Světové zásoby uranu jsou 4 473 000 tun, z toho 1 320 000 tun
bilančních zásob při cenách kolem 40 dolarů za kilogram. Při
současné spotřebě 68 000 tun za rok by tyto zásoby vydržely
70 let. Další, zatím neprozkoumané a chudší zdroje obsahují
kolem deseti milionů tun uranu. Současná cena uranu tvoří
jen 1 % nákladů provozu reaktorů a její zvýšení nebude mít
velký vliv. Proto jsou využitelné i chudší a nekonvenční zdroje. Nekonvenční zdroje jsou ve fosfátech – asi 22 milionů tun
a v mořské vodě až 4 miliardy tun. Dalším zdrojem převážně obohaceného U235 a plutonia jsou likvidované nukleární
zbraně. Roční kapacita těžby uranu poroste do roku 2010 jen
málo vzhledem k celosvětovému odporu vůči jaderné energii.
Byl také omezen průzkum nových ložisek a chudší ložiska
byla zavírána. Náhradním zdrojem pro nukleární reaktory,
zejména pro těžkovodní, může být i thorium, jehož světové
zásoby jsou až čtyřikrát větší. Současné reaktory využívají
U235, který tvoří pouze 0,7% celkového uranu a spotřebuje
velké náklady na výrobu.
72
Dnešní štěpné reaktory mají jako moderátor vodu a žádné
nebezpečí jaderné havárie u nich nehrozí. V Černobylu byl
moderátor tvořen grafitem a katastrofa byla způsobena lidským selháním. U lehkovodních reaktorů by se i při násilném zrušení ochrany jaderná reakce zastavila. V Kanadě
byly vyvinuty reaktory, jejichž moderátorem je těžká voda
(s obsahem deuteria). Spotřebují o 30 až 40% uranu méně
než lehkovodní reaktory. Velkým problémem zůstává dlouhodobé skladování vyhořelého paliva s poločasem rozpadu
až sto tisíc let.
Ve vývoji jsou rychlé (množivé) reaktory, které používají
rychlé neutrony, nezpomalené moderátory. Jejich palivem je
U238, který je v počátku přeměněn na plutonium, jehož část
slouží jako další palivo. Zbytek plutonia může být spotřebován v dalších reaktorech. Spotřeba uranu je nesrovnatelně
menší a zdroje by mohly vydržet po tisíc let. Současně se
také zkoumá znovuvyužití vyhořelého paliva, které by bylo
po úpravě použito v reaktorech jako palivo a přeměněno na
prvky s nižším poločasem rozpadu, řádově stovek let. Tato
doba uskladnění dává větší naděje, že nedojde k úniku z podzemních úložišť. Energie z jaderných reaktorů by mohla být
využita pro výrobu vodíku pro pohon automobilů. Vyvíjejí
se také reaktory, které budou naprosto bezpečné a odolné
i proti přímému poškození teroristy.
Optimálním zdrojem energie může být v budoucnosti fúzní
energie. Principem je fúze jader vodíku nebo vodíku a tritia
(tritium se získává z lithia, jehož zásoby jsou i u nás na ložisku Cínovec) na helium s uvolněním rychlých neutronů, které
jsou zdrojem tepelné energie. Fúzní vodíková reakce probíhá
za teploty několika set milionů stupňů a je doprovázena značným opotřebováním materiálu. Problémem je udržení reakce po dlouhou dobu a vývoj takových materiálů, které by po
tuto dobu vydržely. Radioaktivní materiály, které vznikají při
tomto procesu, mají poločas rozpadu 12, maximálně 30 let.
Výzkum je velmi nákladný a není v silách jednoho státu. Proto
byla 21. listopadu 2006 v Paříži podepsána dohoda o výstavbě
termojaderného reaktoru ITER ve Francii, jehož cena přijde
na 300 milionů korun. Jaderná fúze by zaručila zásobování
lidstva energií po celou dobu jeho existence a vyřešila by problémy, kterých se dnes lidstvo obává – znečišťování ovzduší,
skleníkové plyny, nedostatek pitné vody a potravin. Zásoby
deuteria by mohly vystačit na 1010 let, zásoby lithia v zemi
na 3000 let, v oceánech na 30 milionů let.
Dosti bylo energie…
Podívejme se nyní na další světové zásoby surovin, které se
jednoho dne mohou stát zdrojem problémů:
Kovy jsou rozptýlené v celé zemské kůře a možnosti jejich
těžby jsou proto podle optimistů neomezené. Ve skutečnosti
je využitelnost těchto zdrojů limitována náklady potřebnými
k jejich těžbě a úpravě (tj. získání koncentrátů). I při budoucím vývoji technologií snižujících náklady by byla nutná těžba ve velkých objemech, s čímž ovšem souvisí ztráta půdy
a velké ekologické znečištění v okolí těžených ložisek
Měď je jedním z nejdůležitějších strategických kovů. Současné světové zásoby jsou 940 milionů tun kovu, z toho
470 milionů tun v prozkoumaných nebo těžených ložiscích.
Roční těžba činila v roce 2005 14,9 milionů tun. Kovnatost
těžených zásob se snižuje, v roce 1900 byla těžena ložis-
ka s obsahem 5% Cu, dnes se těží porfyrové rudy s obsa- světových zásob se nachází v Kazachstánu a v Jižní Afrihem 0,5% Cu. Pesimistické předpovědi počítají s vyčerpá- ce. Zásoby vystačí na staletí. Chrom je nenahraditelný ve
ním zásob za 48 let. Hlavním producentem je Chile, která vysoce legovaných ocelích, v chirurgických a rychlořezných
dosáhne zlomu těžby s následujícím poklesem v roce 2008. nástrojích.
Předpokládají se však nové objevy, podle USGS (US Geo- Platina je vzácný kov, použitelný ve šperkařství i v průmyslogical Survey) vzrostou světové zásoby na 1,6 miliard tun. lu. Pesimistický odhad životnosti současných zásob je 85
V posledních letech byla objevena velká povrchová ložis- let. Světové zásoby koncentrátů kovů skupiny platiny jsou
ka barevných kovů v Austrálii, Brazílii a Indii. K vyčerpá- 81 000 tun, ověřené zásoby z toho 70 000 tun. Roční těžba
ní zásob by se tak lidstvo dostalo až daleko po roce 2100. dosáhla roku 2005 asi 218 tun, palladia 216 tun. Největší
Netěžitelné zatím jsou zásoby na dně oceánů. Zde se tvoří
spotřeba platiny a palladia je v katalyzátorech aut a při katasloupy a kupy s bohatým obsahem mědi, zinku, niklu a také lytických procesech. Životnost současných zdrojů palladia
zlata a stříbra. Výskyty jsou rozptýlené a jejich těžba by je kolem 150 let.
byla v současné době velmi nákladná. Došlo by také k vel- Cín – současné zásoby ve vyhledaných ložiscích jsou 11 milikému ekologickému poškození unikátní fauny žijící v okolí onů tun, prozkoumaných zásob je 61 milionů tun. Roční
horkých exhalací. Z podmořských exhalací vznikla někte- těžba roku 2005 byla asi 280 tisíc tun. Nejvíce cínu se těží
rá ložiska sulfidických rud barevných kovů, zlata a stříbra
z náplavů, zejména v jihovýchodní Asii. Životnost známých
u nás, například ve Zlatých Horách.
zásob cínu je odhadována nejméně do konce tohoto století.
Zlato a stříbro – současné zásoby zlata jsou 90 tisíc tun Ostatní významné kovy, hliník, železo, mangan a olovo, mají
vyhledaných zásob, z toho 42 tisíc tun v prozkoumaných
zásoby daleko přesahující konec tohoto století a surovinová
ložiscích. V roce 2006 bylo vytěženo 2 450 tun, životnost
krize v tomto období nehrozí. Výjimku tvoří zlato a stříbro,
současných zásob se odhaduje na 37 let, při růstu ceny zla- které lze ale v průmyslovém použití nahradit těžbou chudta však mohou být otevřena dosud netěžená chudší ložiska. ších ložisek, zčásti zlatými rezervami států a jinými kovy.
Velké zásoby jsou také na dně oceánů. Světové zásoby stříbra činily v roce 2005 570 tisíc tun vyhledaných zásob, z toho
270 tisíc tun zásob prozkoumaných. Roční těžba v roce
2005 byla 20 300 tun. Většina nově objevených zásob stří- Vývoj techniky nám umožní v nedaleké budoucnosti těžit
bra se vyskytuje spolu se zlatem nebo jako vedlejší produkt i suroviny z mimozemských těles. Nabízí se Měsíc, který je
při těžbě ložisek barevných kovů. Spotřeba stříbra poklesla již nyní dostupný a byly na něm zjištěny suroviny, které jsou
s nástupem digitální fotografie, ale zvýšila se jeho spotřeba
pro nás zajímavé. Nejdostupnějším zdrojem je měsíční prach
například pro bezolovnaté pájky... Globální zásoby stříbra
– regolit, který vznikal bombardováním měsíčního povrchu
vystačí při současných zásobách na 50 let.
mikrometeority. Mimo materiál pro stavbu měsíčních záklaZinek je dalším kovem, jehož zásoby by při pesimistických
den obsahuje železo, titan a chrom, které lze získávat i jedodhadech měly vystačit na 50 let. V roce 1950 byly zásoby
noduchou magnetickou separací. Sluneční vítr implantoval
odhadovány na 70 milionů tun, v roce 2005 jsou spočítádo měsíčního prachu vodík, dusík a zejména helium-3, jehož
ny již na 460 milionů tun, z toho prozkoumané 220 milionů
výskyt na Zemi je vzácný a může být používáno jako palivo
tun. Prognózní zásoby jsou odhadovány na 1,9 miliard tun
ve fúzních reaktorech. Množství 3He na Měsíci by zajistilo
kovu. V roce 2005 byla roční spotřeba asi 10,1 milionů tun.
palivo pro fúzní reaktory na Zemi na mnoho let. Horniny
Světové zásoby tak vydrží nejméně do konce tohoto století.
Měsíce obsahují místy také značné množství titanu, thoria
Možnost recyklace snižuje jeho rozptýlení v pozinkovaných
a minerálů vzácných zemin. Vzhledem k nedostatku vody
materiálech a v bronzu pro brzdové obložení.
na měsíci a charakteru hornin se zde nenacházejí barevné
Zásoby niklu čítají 140 milionů tun kovu, z toho 62 miliokovy, stříbro a zlato, jejichž akumulace jsou vázány na přínů ověřených zásob. V roce 2005 bylo vytěženo přibližně
tomnost volné vody v kůře nebo na povrchu.
150 tisíc tun kovu. Největší zásoby jsou v lateritech (bauxit), asi 40% se nachází v sulfidických rudách. Velké, dosud Z hlediska těžby a dopravy surovin jsou zajímavější astenevyčíslené zásoby jsou také v manganových konkrecích na
roidy, zvláště ty, jejichž oběžné dráhy protínají zemskou
dně oceánů. Byly prováděny úspěšné pokusy o jejich těžbu, orbitu nebo jsou uvnitř její orbity. Pohybují se někdy blíže
překážkou jsou velké náklady, zejména s dopravou vytěžené
než Měsíc a přistání nebo start z nich vyžaduje málo enerrudy. Při těžebních pokusech došlo k rychlé resedimentaci gie. I když mohou pro Zemi představovat nebezpečí, některé
zvířeného bahna a návratu fauny, avšak neví se, k jakému
mohou být též zdrojem cenných kovů, zejména železa, niklu,
poškození by došlo při velkoplošné těžbě. Těžba by muse- chromu, kobaltu, prvků skupiny platiny, snad i mědi a zlata.
la být mezinárodně řízena, v současné době však nepřichází Zásoby asteroidů jsou obrovské a jejich těžba je uskutečniv úvahu. Pro zajímavost: Česká republika je také vlastníkem
telná robotickými mechanizmy, lidé na nich nemohou delší
jednoho claimu v bohatém území zlomu Clarion-Clipperton
dobu pobývat vzhledem ke kosmickému záření a chybějící
v Tichém oceánu, západně od pobřeží Mexika.
přitažlivosti. Ve skutečnosti už jeden asteroid těžíme. Je to
I zásoby kobaltu jsou poměrně hojné. V roce 2005 byly zná- Sudbury v Kanadě, největší světové ložisko niklu a kobaltu,
mé vyhledané světové zásoby 13 milionů tun, z toho ověřené
které vzniklo pravděpodobně dopadem kovového asteroidu.
7 milionů tun. V roce 2005 bylo vytěženo 52 400 tun. Značné zásoby jsou v konkrecích na dně oceánů. Dnešní zásoby Mars je pro těžbu surovin nevhodný, doprava vyžaduje velkou energii. Mars není ještě dostatečně geologicky prozkoumohou vystačit nejméně do roku 2100.
mán. Mohou se zde vykytovat ložiska mědi, olova, zinku,
Známé zásoby chromu dosahují kolem 12 miliard tun, v roce
2005 těžba činila 48 milionů tun v koncentrátech. Asi 95% stříbra i zlata v okolí horkých vývěrů nebo vulkanických
A za hranicemi globu
73
fumarol v horninách marsovské kůry. Pokud však bude na
Marsu objeven i primitivní život, bude lépe Mars opustit.
Máme-li tedy odpovědět na úvodní otázku, zda světu hrozí
surovinová krize, pak můžeme říci, že nehrozí. Problémem
blízké budoucnosti může být ropa, a to ani ne, že by jí nebylo, ale že její podstatné zásoby jsou na územích států, které mohou diktovat jejich cenu a jejichž politika je řízena
nevyzpytatelnými motivy. Samozřejmě je tu problém – nafta
a ostatní fosilní paliva jsou zdrojem skleníkových plynů. Je
tedy dobře, že Evropská unie vydala 10. ledna tohoto roku
Strategický přehled pro energetiku, v němž stanoví cíle pro
všechny členské státy – snížení emisí a produkce skleníkových plynů, podpora větrné a sluneční energie i produkce
biopaliv. Ponechává na rozhodnutí států náhradu elektráren
na fosilní paliva jadernými elektrárnami. Česká republika
je v tomto směru dosti pozadu. I když ve výrobě elektřiny je
samostatná, poměr její spotřeby primární energie k hrubému
národnímu produktu je asi 3x vyšší než EU. Má nižší poměr
obnovitelných zdrojů a vyšší poměr emisí a skleníkových plynů na hlavu než průměr EU. Máme tedy co dohánět a v roce
2030 se můžeme vyspělým státům EU jen přiblížit.
Ovšem mnoha zemím třetího světa jsou takovéto problémy
zatím vzdálené. Pokud bude většina jejich obyvatel zápasit
jen o přežití, nebudou uvažovat v širších souvislostech. Není
vyloučeno, že budou bojovat o základní přírodní zdroje:
půdu a vodu, a to nejen mezi sebou, ale budou vyvíjet tlak
i na vyspělé země. Může k tomu dojít, zejména připojí-li se
změny klimatu. Nelze očekávat nějakou Utopii, lidé nejsou
andělé. Lidstvo tak možná stojí blízko rozcestí: buď války,
které mohou zničit celý svět a zastavit vývoj, nebo dostatek
obživy, energie a technologií i pro rozvojové státy za kritických klimatických podmínek. V tomto směru jedinou nadějí
je, že naše úvahy jsou mylné. Koneckonců generace odborníků v minulosti nejednou špatně odhadly budoucí vývoj vědy,
techniky i společnosti, a totéž se může stát i nám.
Grygar: Není důvod k panice
Na planetě Zemi začíná jít do tuhého. Podle posledních odborných odhadů byla
již vytěžena polovina světových zásob ropy. V dohledu několika desetiletí lze
očekávat okamžik, který se v odborných diskusích, které ovšem mysle našich
ekonomů míjí, nazývá Peak Oil – ropný zlom.
Od tohoto okamžiku se pro další existenci lidstva rýsují
v podstatě dva možné scénáře. Podle Browna se svět utopí
v ropných válkách. Budou samozřejmě maskovány náboženskými nebo nacionálními střety. Zdá se, že nejlépe jsou na
tuto situaci připraveny USA. Jako houby po dešti rostou
v Americe sekty, které se chystají na konec světa a vyzdvižení
věrných na nebesa, anebo leští zaprášené kulovnice, které je
ochrání před zdivočenými sousedy, uvádí někteří publicisté,
například Jindřich Kalous v Literárních novinách.
Američané se ovšem mají proč bát. Pětiprocentní světová
populace spotřebuje asi třicet procent světových energetických zdrojů, přičemž skoro tři čtvrtiny z nich polknou
nenasytné americké vozy. Zatím je to pro světový mír ovšem
výhodné. Zatím. V podstatě je to dokonce jediná záruka, že
vbrzku nedojde ke světovému válečnému požáru. Všichni se
totiž vzájemně potřebují. Amerika potřebuje islámský svět,
který disponuje zhruba čtyřiceti procenty světových zásob
ropy a islámský svět potřebuje svého největšího odběratele – USA. Naše úvahy ovšem začínají ve chvíli, kdy zásoby
ropy a zemního plynu začnou vskutku vysychat.
Potom, podle jiného dnes uznávaného scénáře, který razí
Sir Cookney, dostane svět rozum. Žádný politik si v takové
situaci nedovolí obhajovat další extenzivní hospodářský růst,
tvrdí Cookney. Svět se dobrovolně vrhne na omezování spotřeby. Brzy po roce 2010 zaniknou globální obchodní řetězce a globální výroba potravin. Ke slovu se vrátí lokalizace
výroby, intenzívně budou využívány místní podmínky, zmizí
74
velkovýroba potravin, protože bude omezena výroba umělých hnojiv, pesticidů i strojů využívajících naftu. Znovuzrozena budou řemesla a poptávka po manuální práci v zemědělství, traktory budou nahrazeny koňskými a kravskými
potahy. V propadle dějin zmizí makléři, poradci a developeři.
Z popela vstane i láska k půdě a rukodělné práci a s ní se vrátí i morální hodnoty, které tak snadno odhodila postmoderní
doba. Svět se začne učit – ač se to může zdát nesmyslné – od
Kuby. Ta totiž, zbavena ze dne na den sovětské potravinové
i morální pomoci, včetně dodávek ropy, přežila celkem bez
úhony hospodářský kolaps, který ji hrozil. Naopak, řízeně
přešla na organické zemědělství a příměstské zahradnictví,
obojí vysoce náročné na pracovní síly a jejich intenzivní
činnost na čerstvém vzduchu. Kubánské zemědělství přitom
i bez moderních traktorů produkuje dosti potravin, aby byly
dodržovány optimální výživové normy. Ukazuje se přitom,
že statistický Kubánec, do té doby mírně obézní, zhubl díky
jisté omezené kalorické hodnotě potravin a většímu zapojení
do fyzické práce na vzduchu nezatíženém spalinami všeho
druhu v průměru asi o deset kilogramů. Přes embargo na
zprávy z Kuby, které více méně podvědomě provádí každý Američan, pronikají tyto skutečnosti mezi nejširší vrstvy prostých Američanů a kubánský příklad je noční můrou
Bushovy administrativy. Na druhé straně, i vláda nynějších
konzervativců musí přemýšlet co udělat s nezáviděníhodným zdravotním stavem Američanů. Tři čtvrtiny americké
populace, zejména střední a nižší vrstvy trpí nadváhou. Blíží
se doba, kdy náklady na zdravotní péči o osoby, jejichž choroby pramení ze špatných stravovacích návyků a způsobu
života spolykají všechnu nadhodnotu, kterou americké pracovní síly vytvoří. Kubánský příklad patří ke krizovým scénářům každé příští americké vlády.
Soudruzi, tyto zbraně vám dal do rukou pracující lid!
Vytěrák s matičkou dostanete od staršiny
Vzdělaný čtenář může ovšem namítnout: a co alternativní
energie? Tady musíme být opatrní. Jeden z matematických
modelů dospěl k závěru, že kdyby veškerou nynější energii, kterou ČR čerpá z fosilních zdrojů měla nahradit energie
větrná, vodní, solární, fotovoltaika a další aletrnativa, museli
bychom svoji spotřebu snížit asi o třetinu. Odečetli-li bychom 60 procent energie, kterou dnes získáváme z jádra,
byli bychom na nejlepší cestě být Evropě příkladem návratu
k nezpochybnitelným hodnotám minulosti.
Na Vsetíně u Pančavy
Zbývá ještě pohled za humna. Musíme si uvědomit že jsme
součástí velkého souboje o klimatické změny. Omezit produkci spalin, nebo ne? Globální oteplování totiž vůbec
nemusí být pro lidstvo nepříjemné. Nejen že vinná réva se
dnes může pěstovat ve stále severnějších zeměpisných šířkách, ale odtávající severský ledovec umožňuje odhalit nová
naleziště ropy a zemního plynu v mělkém Severním ledovém oceánu a přímořských šelfech Kanady, Špicberk a Ruska. Zainteresované státy si již brousí vrtná nářadí.
A byl tam Mirek Doktorů
a Zdeněk Advokátů
též Antoš co měli pohřební ústav
a Julča
s ňadýrky jako višně
Nicméně i toto řešení je dočasné. Jednoho dne ropa vyschne.
Svět se podle Browna propadne do jaderné války. Astrofyzik
Jiří Grygar nám k tomu řekl:
„Ani to není důvod k panice. Počet obyvatelstva Zeměkoule by sice poklesl, ale nikdy se tak nestane pod záchovnou
mez. Zůstane tak zvaný kritický eqvivaklent (eq), specifické
množství jedinců druhu Homo sapiens, které již nebude mít
sílu zničit samo sebe. Od té chvíle to zase půjde nahoru.“
Ladislav Vencálek
Časopis Konec konců 2/2006
Rubrika Bluff
●●●
Spolužák
s nímž jsem kdysi přemýšlel
o metafyzice a o Bohu
mi řekl
Sháním teď hnůj
mám pěknej celer
a dvě děti
Přijď
Řekl jsem
Šortky bílé
antuka červená
nad sítí poletují míčky
úsměvy
slova
a motýli z blízkého lesa
Taková to byla krása
že i já chtěl být tenistou na tom malém městě
Povídám dobrý den
správci za vysokým plotem
mohl bych změřit své síly
tam s těmi
Správce na mně pohlédl
okem drátěným
a povídá
A máš prachy?
No, povídám, nemám
Tak sem nelez
řekl správce
a zametl zvadlý list
Tak jsem se v devíti
nestal tenistou
ale
komunistou
Neumím hrát klavír
Neumím hrát klavír
ale vím, že jej jednoho dne zahraju
Bude to na zimním výcvikovém kursu
filosofické fakulty
Přijdu
(Host do domu 1964)
Pokaždé když tomu dítěti nařežu
jsem o poznání hodnější
A všichni ke mně přistoupí
a budou žadonit abych zahrál tu jejich
A přijde i krásná Eva
a položí mi ruku na rameno
75
Pak tančíme
ruku v ruce
oko v oku
A já si potvrzuju
co mi hoši už dávno říkali
Ta Eva má ale ňadra
A příštího dne na cvičném svahu
trháme se od ostatních
(Z pořadu Růže a dvě kosti stehenní,
1963. Autoři: Vencálek, Šlais, hudba: Bulis)
a dolů prašanem
až tam kde potok cení bílé zuby
Nyčko se omlouvám váženým čtenářům, tento článek psal JG na jednom z prvních stolních počítačů, jež neměl ještě háčků ani čárek a mně se nechtělo je doplňovat.
Vědecké kongresy převážně nevážně
byt podvodnici,“ nebo: „Zakon zachovani energie zanedbaNevím, kde se ve veřejnosti bere představa o důstojných
učencích, kteří v usilovné touze po poznán mají jen tu svou
me.“
(odbornou disciplínu) za jedinou a pokud je s nimi zábava,
tak jedině pro jejich příslovečnou roztržitost. Snad to způso- Prikazani druhe: Uz Sokrates se proslavil vyrokem, presne
bily čítankové příběhy a životopisní filmy o vědeckých dis- specifikujicim, kolik toho vedel. Zkus to po nem, avsak rozputacích v zasedací síni Francouzské akademie nebo v aule viteji: „Tomuto jevu prilis nerozumime. To vlastne prehanim.
Národního muzea, při nichž věhlasní patriarchové ozdobení My tomu totiz nerozumime vubec.“ Nebo: „Toto bude patrne jedno z nejkratsich vystoupeni, ktere jsem kdy mel, poneakademickými tituly a bílým plnovousem tu potvrzovali, tu
vyvraceli infekční teorii, relativitu, kontinentální drift nebo vadz o tomto systemu nevim vubec nic.“ Epictejsi povahy
Mendelovy zákony. Skutečný stav daleko přiléhavěji vysti- se mohou pustit do jednoduche klasifikace: „Mame hypotezy starsi a novejsi. Ty starsi - jak uz to byva - jsou dnes
hl americký biolog Lewis Thomas, když napsal, že vědečtí
opustene. Ty novejsi zatim opustene nejsou.“ Existuje jeste
pracovníci se snaží o důstojnost, ale vyhlížejí spíše jako
mladá zvířata při divoké hře. Statistiky praví, že polovina vypravnejsi varianta: „Pokud jde o zareni hydroxylu, jsou
nyni na sklade tri skupiny teorii: za prve ty, o nichz vime, ze
žijících vědců je mladší než 35 let a to se vůbec nezmiňuji
o vědecké produktivitě. Myslím, že lze bez obtíží dokázat, jsou spatne, za druhe ty, o kterych to dosud nevime, a za treti
že vědecký pracovník učiní své hlavní objevy těsně po dok- ty, ktere jeste nebyly zformulovany.“
torátu, respektive kandidatuře, tj. obvykle ve věku 25 až 35
let, z této generační vrstvy se rekrutují (anebo by to tak mělo Prikazani treti: Poukaz vtipne na objektivni okolnosti, jez
ti znemoznuji dosahnout optimalniho vysledku. Staci jedbýt) i nejaktivnější) účastníci mezinárodních vědeckých
noducha improvizace: „Vcera jsem mel dobrou veceri, a tak
setkání. O něco starší, byť jinak docela zachovalý badatel
si na takovém kongresu často připadá jako rodič, omylem - jak ted koukam na sve poznamky - zjistuji, ze jim vubec
zabloudivší na odpolední diskotéku.. Vědecké mládí tedy nerozumim.“ Sugestivne zni omluva: „Jak je vseobecne znamo, astronomove se deli na denni a nocni. Jelikoz patrim
určuje celkový kongresový ráz, jenž je na hony vzdálen
ornamentální oficialitám z éry Královské společnosti nauk. k tem nocnim, verim, ze pochopite, jakym utrpenim pro me
Jak vlastně vypadá vystoupení ambiciózního odborníka, kte- je prednaset ted rano.“ Podobne zabere recnicka otazka: „Co
rý chce upoutat publikum, utrápené několikadenním poby- branilo tomu, aby katalog byl preveden do pocitacove fortem v dusné posluchárně (s ohledem na universitní prázdni- my? Predevsim tomu branila okolnost, ze jsem byla ctyri
roky na materske dovolene.“ (Vystraha pro vedce-muze: ve
ny koná se převážná část kongresů v nejparnějším létě.) Je
samozřejmé, že badatel musí umět, ale to samo k vyvolání vasem pripade bude tento argument shledan plytkym!) Lze
zájmu nestačí. Umějí skoro všichni. Pisatel, který už zdale- tez neprimo zautocit na neschopnost poradatelu: „Bohuzel
ka nepatří k diskotékové části kongresové populace, shro- nemam k dispozici dvojite ukazovatko, takze tu dvojici krimažďoval mnoho let autentické výroky účastníků rozličných vek nemohu ukazat najednou.“
konferencí, kongresu, panelu, kolokvii, sympozii, valnych
i nevalnych shromazdeni, a na zaklade tohoto faktickeho Prikazani ctvrte: Poodhal posluchacum neco z nepublikomaterialu odvodil doporuceni, jez by mela pomoci zacina- vatelneho zakulisi vedecke prace. (Pozor, jde o znacne risjicim expertum vstoupit na mezinarodni vedecke kolbiste. kantni operaci!) Priklad: „Nejprve vam reknu, jak resim tuto
rovnici, a potom, jak bych ji resit chtel.“ Nebo rafinovaneji:
Doporuceni jsou usporadana podobne jako klavirni prstova
cviceni: od nejsnazsich az po rady pro kongresove virtuosy. „Tuto rovnici jsem ve skutecnosti neskrtl. Mam ji napsanou
a schovanou v supliku, ale bojim se ji zamontovat do proPrikazani prvni: Zdrt auditorium sokujicim prohlasenim, gramu, nebot si myslim, ze by mi to pak nekonvergovalo.“
napriklad: „Abychom mohli vubec neco spocitat, musime Vetsi miru odvahy vyzaduje prohlaseni: „Ten prvni program
76
- o tom moc nevim, ale funguje. Budu mluvit o tom druhem.“
Velmi ucinne byvaji dialekticke vyroky typu: „Tato metoda
neni o nic horsi nez vsechny predchozi. Ale take o nic lepsi.“
Sebevedomy badatel muze jit jeste dale: „V dobe, kdy jsem
si chystal tento referat, vypukl v okoli observatore rozsahly
lesni pozar, takze se diky popelu ve vzduchu nedalo skoro pozorovat. Proto jsem mel na premysleni vice casu, nez
jsem pocital, a doufam, ze to na mem prispevku bude videt.“
Temer zalovatelny je usudek: „Na diapozitivu vidite poloautomaticky pristroj pro promerovani fotografickych snimku.
Operator, jenz pristroj obsluhuje, musi umet jen merit; znalost cteni a psani se u nej nevyzaduje. Presto jsme bohuzel
dosti vzdaleni od okamziku, kdy operatora pujde nahradit
cvicenou gorilou.“
Prikazani pate: Poukaz na zlomyslnost prirody a jejich vytvoru, ktere evidentne zdedily nejhorsi lidske vlastnosti. Staci
zcela dobrosrdecna pochvala: „Jako by ta metoda sama vedela, kdy nektera rovnice prestava mit smysl.“ Jindy pomuze
mirna domluva: „Zpocatku se tehle krivce nechtelo dolu; pak
si ale dala rici a lehla si az na povrch zemsky.“ Sympaticky
pusobi chapavy komentar k promitanemu obrazku: „Kdyz
se podivate na svetelnou krivku teto dvojhvezdy, pochopite,
proc dr. Merrill zanechal jejiho pozorovani a venoval se pak
radeji radu let vypoctum pomocnych tabulek pro urcovani
parametru zakrytovych systemu.“ Zatvrzene vzdorovani
prirodnich objektu je ovsem treba nemilosrdne pranyrovat:
„Ukazal jsem sva pozorovani teoretikum a tem nedalo vubec
zadnou praci mi vysvetlit, ze takove chovani hvezdy je fyzikalne zhola nemozne.“ Jeste ostrejsi je vypad: „Je nepochybne, ze toto kolokvium bylo velmi dobre zorganizovano a ze
jsme zde ziskali radu cennych informaci o individualnich
hvezdach. Jestlize odtud presto odchazime zmateni, neni tim
vinen organizacni komitet, ale hvezdy samotne.“
Prikazani seste: Strilej si z pritomnych kolegu nebo v nejhorsim pripade aspon ze sebe. Idealni je tato kombinace:
„Mam doopravdy v umyslu zavitat co nejdrive do skutecneho aerodynamickeho tunelu a podivat se, jak to tam fouka.
Podobne doufam, ze Dick Thomas se pujde nekdy podivat
na observator, jak vypada opravdove hvezdne spektrum.“
Jindy staci priznat se k vlastni slabosti: „Ty body na obrazku
nemuzete videt, nebot jsem byl liny je do grafu zakreslit.“
Silne osobnosti si mohou dovolit toto: „Jsem sice odpovednym resitelem tohoto ukolu, ale - jak uz to byva u lidi meho
veku - tu skutecnou praci delaji jini, kteri jsou daleko chytrejsi.“
Prikazani sedme: Priprav si slovni hricky, poeticke primery nebo filozofujici aforismy. Dost primitivne vsak vyzniva
prohlaseni: „Podle meho nazoru je jasne, ze to u nekterych
typu hvezd jasne neni.“ To uz mnohem lepe zapusobi tvrzeni: „Matematika nestaci - musime pridat fyziku jako skok
do tmy.“ Jeste spolehliveji upouta pozornost posluchacu
strucne oznameni: „Ted si udelame prestavku a pak zapalime uhlik.“ Muzete se pokusit i o historicky nadhled: „Historie astronomie, pokud se ji snazime vysledovat na zaklade
otistenych praci, je historii nedorozumeni mezi teoretiky
a pozorovateli.“ A na samem pomezi vedy a umeni nalezneme takovou perlu: „Cernobila fotografie ma pro me krasu
smyccoveho kvartetu, kdezto barevne snimky mi pripominaji vypravnou operetu.“
Podotkneme nakonec, ze vedecky humor v psane ci kreslene
podobe ma jiz svou tradici a pestuji jej s gustem jak odbornici tak profesionalni karikaturiste a literati. Naproti tomu
ten kongresovy, jenz je nejspontannejsi a nejprovokativnejsi,
zustava skryt nejen laicke verejnosti, ale i vsem odbornikum,
kteri se daneho setkani nezucastnili. Pokud mi pamet saha,
zadne nakladatelstvi vydavajici kongresove sborniky nikdy
nepropujcilo vzacny ofsetovy ci dokonce kridovy papir na
zaznam vtipneho jiskreni, jez cini z vedeckych kongresu
shromazdeni nenahraditelna. Ostatne, kdyby se k tomu
odhodlalo, musely by se jednotlive vyroky autorizovat, korigovat a nejspis i recenzovat. A to uz by nebyla zadna legrace.
Jiri Grygar
Fejeton byl uverejnen v casopise Technicky magazin 1982,
cislo 10 a v knize Cim drzi svet pohromade (Mlada fronta,
Praha 1990).
Brněnský zábavní orchestr
Tento článek je příspěvkem k odpovědi na otázku, kteří z brněnských filharmoniků se věnovali i interpretaci zábavné hudby, speciálně tzv. vyššího populáru.
Ve sborníku Kapitoly z historie novodobé hudby na Moravě,
který vydala Moravskoslezská akademie pro vzdělání, vědu
a umění ve spolupráci s Moravským zemským museem
v roce 2001, jsem v článku „Několik poznámek k zábavné
hudbě třicátých a čtyřicátých let na Moravě“ podal přehled
některých orchestrů, které se v té době výrazně zasloužily
o rozvoj zábavné hudby v Brně, a u některých též vývoj
jejich složení v počátečních letech jejich existence.
V následující poznámce bych chtěl tuto informaci doplnit
a uvést zde i složení orchestru, bez něhož si nelze představit
interpretaci vyšší zábavné hudby symfonického typu v Brně
v druhé polovině čtyřicátých let a v padesátých letech.
Kromě Symfonického orchestru brněnského rozhlasu, řízeného Břetislavem Bakalou, Janem Plichtou a Antonínem
Devátým, měl v brněnském rozhlase symfonické složení
též tzv. Malý brněnský rozhlasový orchestr, označovaný
někdy jen jako Malý rozhlasový orchestr. Ten dirigovali Jan
Křenovský, Jan Plichta a Antonín Devátý. Jeho koncertním
mistrem a prvním houslistou byl Oldřich Munzar (primárius
Munzarova kvarteta). Jeho rozšířením vznikl tzv. Brněnský
77
rozhlasový orchestr. Kromě uvedených tří dirigentů později s tímto orchestrem začali spolupracovat i dirigenti Jiří
Hudec (který byl za války dirigentem Orchestru Lidového
divadla v Brně) a Jan Slabý, který po jistou dobu byl též
ředitelem Čs. rozhlasu v Brně. V první polovině padesátých
let, když se usoudilo, že mít dva symfonické orchestry je
pro brněnský rozhlas příliš luxusní, byl Brněnský rozhlasový
orchestr zrušen, a z jeho jádra vznikl tzv. Brněnský estrádní
rozhlasový orchestr (název byl poplatný tehdejší době, která
si libovala v hromadění přívlastků) s koncertním mistrem
Oldřichem Munzarem, jehož uměleckým vedoucím se stal
František Hertl, profesor hry na kontrabas pražské konzervatoře, který byl před válkou dirigentem jazzového orchestru
pražského rozhlasu. Současně byl orchestr doplněn hráčem
na kytaru, a dále též harmonikářem Bohuslavem Sedláčkem,
který byl i skladatelem a instrumentátorem. Klavíristou
tohoto orchestru byl Jan Těšík. Dirigenty zde zůstali František Hertl, Jiří Hudec a Jan Slabý, neboť Antonín Devátý v té
době již dirigoval Plzeňský rozhlasový orchestr, Jan Plichta
odešel k orchestru brněnské konservatoře, a Jan Křenovský
byl dirigentem Brněnského zábavního orchestru, složeného převážně ze členů Symfonického orchestru brněnského
rozhlasu a nejlepších členů Symfonického orchestru kraje
brněnského. O dalším vývoji Brněnského estrádního rozhlasového orchestru (který později změnil název na Orchestr
Studio Brno) toho již bylo hodně napsáno, takže je veřejnosti dostatečně znám, a proto své další řádky věnuji Brněnskému zábavnímu orchestru.
Brněnský zábavní orchestr řízený Janem Křenovským vystupoval v brněnském rozhlase. Veřejné koncerty z oblasti tzv.
vyššího populáru uskutečňoval v Brně do počátku padesátých let Orchestr státního divadla v Brně (tj. operní orchestr),
řízený Bohumírem Liškou a Milošem Zelenkou. Po odchodu
Bohumíra Lišky (odešel též do Plzně, jako Antonín Devátý) bylo úkolem Brněnského zábavního orchestru, řízeného Janem Křenovským, aby kromě rozhlasových nahrávek
zajišťoval i tyto veřejné koncerty vyššího populáru a operetní hudby. Tento orchestr na veřejnosti mimo rozhlas vystupoval pod jmény Orchestr Čs. rozhlasu v Brně, Velký operetní
orchestr, a od roku 1956 jako Orchestr brněnských sólistů.
První veřejné vystoupení mimo rozhlas měl 6. 12. 1954 pod
taktovkou hostujícího Vlastislava Antonína Viplera v sále
brněnského Stadionu. Na veřejných koncertech jej kromě
Jana Křenovského dirigoval někdy též Miloš Zelenka, otec
dnes známé zpěvačky Jitky Zelenkové. Pro něj bylo typické,
že místo harfy zařazoval do orchestru klavír, a používal tento
orchestr v obsazení maximálně pouhých 29 členů.
Uveďme jeho složení, ve kterém vystupoval na veřejném
koncertě na Zimním stadioně v roce 1957 pod taktovkou
Jana Křenovského, tak jak se mi podařilo tehdy identifikovat
jednotlivé jeho členy:
První housle: Josef Doležal, Jiří Šembera, Karel Chalupa,
Adolf Pospíšil, Josef Těšík, Antonín Mik, Miroslav Matyáš
Druhé housle: Alois Ohera, Václav Janáček, Josef Mašta,
Rudolf Becher
Violy: František Sypěna, Stanislav Peterka, Václav Dvořák,
X.Y., N.M.
78
Violoncella: Ludvík Výduch, Antonín Kunz, Josef Moučka
Kontrabasy: Břetislav Poláček, Jindřich Charvát, Bohumil
Menšík
Flétny: Stanislav Hirnšál, Arnošt Bourek
Hoboje: Josef Žvachta, Antonín Bílek
Klarinety: Bohumil Opat, Antonín Kravka
Fagoty: Antonín Mlejnek, Václav Souček
Lesní rohy: Rudolf Hrdlička, Rudolf Kittler, Karel Dospiva,
Otto Kopecký
Trubky: Alois Špaček, Rudolf Dvořák
Pozouny: Jan Kopřiva, Jan Zalubil, Zdeněk Burian
Harfa: Toša Součková
Bicí nástroje: Liboslav Bartošek, Jakub Zajíc
Členy, kteří jsou zde označeni X.Y. a N.M., se mi bohužel
nepodařilo identifikovat. Podle informace Dr. Jiřího Beneše
to mohli být pravděpodobně pánové Bébar a Zedek, bývalí
členové Brněnského rozhlasového orchestru. Do roku 1956
hráli v Brněnském zábavním orchestru též František Kopečný jako koncertní mistr violoncella, Dr. Jiří Beneš na violu,
Radomír Pivoda a Dr. Hynek Kašlík na flétnu a Rudolf Bláha na pozoun. Nejčastěji používané složení bylo 36 členů,
tedy obsazení stejné, v jakém dnes vystupuje např. Dvořákův komorní orchestr a Pražský komorní orchestr, hrají-li
skladby z období romantismu. Všichni členové Brněnského
zábavního orchestru, v tomto článku uvedení, kromě členů
X.Y. a N.M., byli od 1. 1. 1956 současně i členy tehdy vzniklé Státní filharmonie Brno. Do ní přešli Miroslav Matyáš,
Alois Ohera, Josef Moučka, Arnošt Bourek, Zdeněk Burian
a Dr. Jiří Beneš ze Symfonického orchestru kraje brněnského, ostatní ze Symfonického orchestru brněnského rozhlasu,
jehož tvořili jádro. Výjimkou byl Otto Kopecký, který byl do
vzniku filharmonie studentem Janáčkovy akademie musických umění.
Ze zpěváků s tímto orchestrem vystupovali často například
Hana Konvalinková, členka olomoucké opery; Cecílie Strádalová, členka Janáčkovy opery v Brně; Oldřich Kovář, Zdeněk Švehla, Slávka Procházková, Jarmila Pechová a Milan
Karpíšek, členové opery Národního divadla v Praze; Stanislava Součková, Věra Beranová, Gabriela Třešňáková, Jára
Pospíšil a František Voborský, členové divadla v Karlíně;
Karol Vlach, člen operety Nové scény v Bratislavě; Zdeněk
Jankovský, člen plzeňské opery; někdy též slovenský zpěvák František Kryštof Veselý, a brněnské zpěvačky Růžena
Zelenková a Květa Soukalová. Do rozhlasu s tímto orchestrem spoluúčinkovali i brněnští pěvci Marie Bakalová, Dr.
Jaroslav Hromádka a František Špatný.
V brněnském rozhlase měl pro propagaci a interpretaci tzv.
vyššího populáru Brněnský zábavní orchestr v podstatě
podobnou funkci jakou v pražském rozhlase zastával Zábavní orchestr (který na desky nahrával pod názvem Orchestr
Svazu bojovníků za svobodu), řízený Zdeňkem Blažkem
a Gabrielem Vágnerem, a v olomouckém rozhlase Olomoucký zábavní orchestr, řízený skladatelem Milošem Konvalinkou. Kromě toho, jak jsme se již zmínili, vystupoval též na
veřejných koncertech, v obou případech i s koncerty operetní hudby.
Je tedy patrno, že Brněnský zábavní orchestr měl významný
a neodmyslitelný podíl na rozvoji celé jedné etapy kulturního života města Brna, a prostřednictvím rozhlasu i celé
republiky.
Jindřich Klapka
O něm
Jindřich Klapka je matematik a teoretický fysik, který vytvářel matematické metody, využitelné v různých vědních
oblastech.
Například před rokem 1970, tedy v době, kdy se na našem
území ještě vůbec nikdo nezabýval nanotechnologiemi,
odvodil matematický popis šíření nanosekundových (tj.
milimikrosekundových, tedy řádu tisícimiliontiny vteřiny)
elektromagnetických pulsů kovovými trubicemi, takzvanými vlnovody. Elektromagnetický impuls je složen z mnoha
různých frekvencí, z nichž každá se prostorem šíří jinou
rychlostí. Proto se tvar impulsu během jeho putování mění,
on se postupně „rozplývá“, a tato změna byla hlavním obsahem tohoto popisu. Výsledky této práce byly tehdy uveřejněny v Americe, a ještě dnes jsou některé její aspekty využívány ve sdělovací technice, včetně přenášení zpráv na velké
vzdálenosti. Zvyšují se tím kapacitní možnosti přenášených
informací. Dnes jsme samozřejmě mnohem dále, neboť
například v dnešních laserech se používají mnohem kratší
impulsy než nanosekundové.
Jindřich Klapka pracoval též na tvorbě programovacích prostředků prvních československých počítačů. V roce 1964
vytvořil první assembler (sestavující program) pro československý počítač, což bylo tehdejší označení pro program,
který umožňuje přizpůsobit kterýkoliv nově nahraný programový systém jeho aktuálnímu umístění v paměti počítače.
Další oblastí, v níž uplatňoval matematické metody, bylo
řízení výrobních procesů. Zde je mnoho vzájemně protikladných hledisek. Chceme-li například méně často seřizovat výrobní stroje, pak vyrábíme ve větších výrobních
dávkách, takže ušetříme seřizovací náklady. Zvětšíme tím
však náklady skladovací. Chceme-li ale opravdu minimalizovat celkové náklady na jakýkoliv složitý výrobní proces,
musíme k tomu vytvářet náročné matematické metody (např.
Klapka J.: Optimization of Multistage Production System.
Quaderno dei Gruppi di Ricerca Matematica del C.N.R., B14 (1975), Universita di Pisa, Editrice tecnico scientifica Pisa, Italy). Jedním z největších problémů současné české
ekonomiky je objektivizace výběru projektů na podnikové
a resortní úrovni. Ve své optimalizační metodě pro vícekriteriální výběr skupiny projektů (European Journal of Operational Research, 2002), Jindřich Klapka prokázal, že lze
tento problém řešit efektivně i při velkém rozsahu vstupních
údajů a velkém počtu projektů, a i když mezi těmito projekty
existují různé formy vzájemné spolupráce. Mnohé z metod
J. Klapky pro tvorbu optimálních časových rozvrhů projektů,
a pro sledování a eliminování odchylek mezi rozvrhovaným
a skutečným průběhem činností projektů, využily v praxi
české průmyslové podniky.
(red)
Vážení spolužáci, já vím, že jste se celý život těšili na důchod. Dlouhá léta si od hub a hubinek
utrhovali, a šetřili za tři. A teď je to tady. Teď je čas vyrazit k Niagarským vodopádům a na safari! Ale…ruku na srdce – chce se vám ještě někam? I když nevíte co s penězi? Nechce, přiznejte se.
A kam byste taky jezdili! Všechno najdete v bulváru…(Následující text uveřejněn v Literárních
novinách č. 52/1, 2005/2006).
Co v prospektu nebylo
Neúplné poznatky našeho turisty ● Náměty pro vzájemnou hospodářskou a politickou spolupráci s Perlou Středomoří
Jsem si vědom, že účastník jedenáctidenního poznávacího „Aááá, Čeko, čeko…gud prajs,“ říká snědolící Tunisan. Žena
zájezdu organizovaného českou cestovní kanceláří nemůže
zatím obrací v ruce kabelku. Líbí se ti? – ptám se. No, prý
proniknout hlouběji do života země a duše jejího lidu, pře- ano. Tak mám mu říct? No, řekni…
sto doufám, že mé postřehy a úvahy přispějí k orientaci „Hau mač“, ptám se anglicky.
příštích klientů našich cestovních kanceláří a pomohou
Padesát dinárů, říká Tunisan. Deset, povídám, poučen, že
též k prohloubení vzájemných hospodářských i politických v Tunisu patří smlouvání k národním radovánkám. Tunisan
kontaktů mezi Českou republikou a Tunisem.
se chytí za hlavu. Poď, povídá, dívaje se obezřetně kolem.
Kdyby tu byl jediný Němec, tak by mne nikam nezval
a oželel by obchod. Před Němci se nesmlouvá, to nám ostat„Nídrland?“
ně radila i naše průvodkyně Pamella. Němci platí hotově
„Ne,ne,“
a cokoli. Necháváme se zatáhnout do krámku, stejného jako
„Germania?“
stovky jiných, se stejným sortimentem, všelijakých tretek,
„Ne, ne“ – mává rukama moje plavovlasá choť.
„Česká republika,“ říká.
koženého zboží, tepaných talířů, modrobílé keramiky, ply79
šových velbloudů, triček s nápisem Romário a Rinaldino.
Tunisan vytahuje kalkulačku a ukazuje: Padesát - oficiální
cena, dnešní sleva je pět, a pro tebe, že jsi Čeko, dalších
pět. Dohromady čtyřicet. Ne, deset, říkám. Tunisan vytahuje zapalovač a podpaluje kabelku. Dobrý, dobrý povídám
to znám, jedenáct. Tunisan mrští kabelkou do kouta. To
nemůžu. To je likvidační cena, dušuje se. Je taky nemůžu,
říkám. Třicet pět říká Tunisan. Ne, jedenáct a odcházíme.
A skutečně odcházíme z krámku. Tunisan za námi vybíhá,
třicet volá. Jdeme pryč a Tunisan za námi. Nezastavujeme.
Čeko, bandito! volá Tunisan…Čeko – bandito…!
Poslední den se jdeme ještě jednou projít medinou – medinou s malým m, není to Medina, známé poutní místo, ale tak
se v arabském světě říká staré části větších měst. Obvykle bývají na mírném návrší a je to nepřehledná spleť uliček
s krámky všeho druhu, Velký Bazar v Istanbulu je nápadně
podobný medině v Tunisu – hlavním městě Tunisu, i v Sousse, třetím největším městě této severoafrické země. Znovu
procházíme uličkami, zdá se nám, že jsme tu nikdy nebyli,
ale jsme vyvedeni z omylu. Ááá, Čeko – bandito ozývá se
najednou. Raději mizíme a omlouváme se panu expremiérovi Paroubkovi. On se tak snaží se všemi vyjít a my mu
to kazíme. Čeko mají v Tunisu ještě jednu přezdívku: Aááá
Čeko – podivám, podivám…
Objednejte včas a včas zaplaťte…
Zájezd do Tunisu jsme si objednali v hluboké zimě, krátce
po veletrhu GO na brněnském výstavišti. Cestovní kancelář ocenila naše rozhodnutí, protože teď, na počátku sezóny
jsme získali velkou slevu. Byl to zájezd poznávací, nejprve cesta autokarem po památkách, Kartágo, výlet na poušť,
setkání s berberskými kmeny, cesta ke kaňonům Atlasu atd.
Potom čtyři dny odpočinku u moře, v jednom z moderních
hotelů v Sousse. Zvolili jsme El Hana Beach, vzdálený jen
sto metrů od jemné písčité pláže.
El Hana Beach je multikomplex na rekreaci. Sestává ze tří
lehce omšelých stupňovitých budov, postavených někdy
v osmdesátých letech. Pláž je vskutku vzdálená sto metrů,
ale to už v prospektu nebylo, že mezi hotelem a pláží vede
tříproudá komunikace s provozem aut, autobusů, koňských
briček, ťuk ťuků – motorek s korbou pro čtyři, pět turistů
a dalších dopravních prostředků všeho druhu, který neutichá ani v noci. A pak je ještě široké, dlážděné korzo, nábřeží, ze kterého se teprve schází k moři. Na zídce nábřeží
poposedávají mladí Tunisané, často s rukou v kapse a sledují
mladé Evropanky s ňadérky jako višně, (eventuelně jablíčka
nebo hrušky) i ty starší. Není se čemu divit. Tuniská dívka je pro mladého Tunisana téměř nedostupná. Jednak jsou
vesměs vychovávány v přísných muslimských zásadách,
které jim nejen nedovolí odhalit na pláži kromě obličeje žádnou část těla a jednak jsou dost chytré na to, aby si nezadali
s nějakým holobrádkem, který není schopen zajistit je a příští rodinu. Proto taky, pokud vidíte tuniskou dvojici, která
k sobě viditelně patří, tak on je obvykle už mužem zřetelně
středního věku a ona mladinká a evidentně šťastná. Tuniské
dívky jsou na Tunisu to nejkrásnější. A nejpůvabnější bývají
dívky v tradičním, dlouhém oděvu se šátkem na hlavě. Což
80
jim ovšem nebrání, aby neopětovaly váš pohled, po němž
následuje cudné sklopení brv.
Naše průvodkyně Pamella tvrdila, že návrat k šátkům a příklon k tradicím je prý v poslední době očividný. Nepochybně
by si to vyžádalo hluboká, ne-li dokonce genderová studia.
Ale ani šátky, ani přísná výchova tuniským dívkám a ženám
nevadí, aby neřídily automobily a, jak konstatovala Pamella, i domácnosti. Ženy mají v Tunisu naprostou rovnoprávnost, zakotvenu v zákoně z roku 1957. Rok předtím uznala
Francie nezávislost Tunisu. (Tunis měl větší štěstí než Alžír).
A v tom sedmapadesátém taky vyhlásili republiku. Prvním
presidentem se stal premiér Habiba Burgiba, jehož zásluhou bylo v tomtéž roce zrušeno mnohoženství. Do té doby
mohl mít tuniský muslim čtyři ženy. Pro muže to prý byla
krušná léta, přechod na monogamii nesli těžce, stejně jako
povinnou školní docházku ve společnosti děvčat. Nemáme
se prý divit, že ještě v jednadevadesátém roce chystali islámští fundamentalisté převrat – tehdy jich na tři sta pozatýkali
a Tunis je dodnes vlastně policejní stát. Tuniští představitelé
říkají, že policisté v ulicích i armádní hlídky hluboko v poušti, daleko před hranicemi s Alžírskem i Lybiií jsou tu pro
bezpečnost turistů. No, zaplať Alláh za to. V Tunisu můžete
chodit bez pasu, cizince nikdo nelegitimuje, cizinců si váží,
protože sypou denárky. Za každou službičku, za fotografování. S jednou výjimkou. Muže zákona fotografovat nesmíte.
Ani vládní budovy, ani budovy, na kterých visí tuniská vlajka. Ani nádraží.
Tunis je moderní islámskou zemí (sunitského ritu). Aspoň
tak se píše v prospektech. Je to země bezpečná. Aspoň tak
se píše v prospektech. Sousedí na západě s Alžírskem a na
jihovýchodě s Lybií. Sever a východ omývá moře v délce
1148 km. Na severu je pobřeží příkré, jinde pevnina přechází do moře povlovně a pobřeží je vysypáno jemným pískem
s nedopalky cigaret a drobným smetím, zejména ku konci
sezóny. Pláže se totiž nečistí, což se ovšem v prospektech
nepíše. Ale není to tragické. Většina turistů po sobě větší
předměty poklízí. Jsou celkem naučeni z domova, neboť
masa jich pochází z Polska, Maďarska, Čech (a Moravy),
ze Slovenska a z Ruska a jen sem tam nějaký turista ze
Západu. Turisté z bývalých zemí RVHP – to je dnes hlavní klientela tuniských hotelových komplexů i drobných
obchodníčků.
Náš pobyt v Tunisku se zkomplikoval hned na počátku. Ukázalo se, že jsme v celém turnusu jediní, kteří toužili po hlubším seznámení s Perlou Středomoří a zaplatili si už doma
zájezd poznávací. Všichni ostatní se rozhodli pro pobyt
v hotelu a povalování na pláži. Dívali jsme se na ně jako na
nekulturní barbary. Ale oni dobře věděli, co dělají…
Náš poznávací zájezd, zaplacený už v Čechách, přesněji na
Moravě, měl pozoruhodný průběh. Místo co bychom okamžitě příští den vyrazili do Kartága, jak bylo plánováno,
museli jsme čekat, až se přihlásí dost dalších dobrovolníků,
aby naplnili autobus. Tak to bylo při výletu do pouště, do
malebné vesničky Sidi Bou Saïd a jinam. Výlety se nakonec
konaly. Ale ti, co si je koupili od téže cestovní kanceláře jako
my až na místě, platili třikrát méně. A kdybychom si je koupili do mládenců pobíhajících po pláži s prospekty místních
cestovních kanceláří, tak jsme zaplatili ještě méně. A naši
sousedé, účastníci zájezdu, nekulturní barbaři, válející se na
pláži nad námi kroutili hlavou:…a to jste nevěděli?
Kde jsme byli a co jsme viděli
Kartágo. No, to má na programu každá cestovní kancelář.
To musíte vidět. Dnes je to vlastně předměstí hlavního města Tunisu. Počátky Kartága sahají do devátého století před
Kristem, oficiálně bylo založeno v roce 814, ale mám-li věřit
naší průvodkyni Pamelle, zařídila to královna Didó, která
prchala se svými věrnými z Foenicie, kde se odehrál státní
převrat a byl zabit její muž. Dorazila do dnešního Tunisu,
jenže zdejší panovník se nechtěl o své území s nikým dělit
a tak vydal zákon, že nový příchozí může získat půdu pouze o rozloze oslí kůže. Královna Didó byla půvabná, avšak
i chytrá a tak rozstříhala oslí kůži na co nejtenší proužky
a ohraničila jimi pahorek nazývaný Kart Hadašt. To samozřejmě místnímu králi nesmírně imponovalo a hned se do
ní zamiloval. Ale Didó byla neústupná a věrná a dokázala
to i činem. Odešla ze světa vlastní rukou. Kartágo potom
ovládlo valnou část Středomoří a soupeřilo s Římem, až
z toho vznikly Punské války. V té druhé překročil Hanibal
Alpy. I když mu ze sedmdesáti tisíc mužů, devíti tisíc jezdců
a šedesáti slonů zůstala sotva polovina všeho, stanul před
branami Říma. Ale nezaútočil. Historici se dodnes přou proč.
Mohlo být všechno jinak. Možná, že by ve volbách zvítězila
ODS. Ale Hanibal spáchal v roce 183 před Kristem sebevraždu a Kartágo bylo srovnáno se zemí. Nechybně za to může
i římský senátor Cato, který jakýkoli svůj proslov v senátu
končil větou: Ostatně soudím, že Kartágo musí být zničeno.
Stalo se v roce 146. Hle, jaká je síla slova. Uvědomují si to
naši volení zástupci?
Dnešní Kartágo je to, co pak Římané znovu vybudovali a co
v roce 439 po Kristu zničili nejprve Vandalové a po nich
nájezdy arabských kmenů. Přesto zde zůstalo tolik trosek,
že sem jezdí tisíce turistů. I my prolézali zbytky kolosea,
podzemní prostory, okukovali pěknou mešitu a všechno jsme to stihli za půlhodinku. Divil jsem se ojedinělým
skupinkám Němců, kteří se za tu dobu u jedné zřícené zdi
nehnuli z místa. Německá důkladnost. Ale my jsme museli
stihnout večeři.
81
Dalším místem, do kterého vás cestovní kancelář zcela
určitě zaveze je vesnice, či městečko Sidi Bou Saïd. V prospektech se o něm hovoří jako o perle Tuniska, kde se modř
oblohy snoubí s modří okenních parapetů a dveřích zárubní
a ty zase s blankytem moře. Bílá stavení jsou skryta v zeleni, nad zálivem s bílými plachetnicemi. Do přístavu klesá
bílé vápencové schodiště. To by nebylo nic neobvyklého,
podstatné je, že po těchto schodech běžela Angelika vstříc
sultánovi. A cestovní kanceláře sem vozí turisty v domnění,
že všichni chtějí vidět, kudy běžela Angelika vstříc sultánovi. A vskutku, některé zvláště citlivé dívky a ženy se po
tomto schodišti rozbíhají až tam dolů, k bílým plachtám
sultánovy jachty. Ale žádná nedoběhne. Ne proto, že jachta
už dávno zmizela i z filmového plátna, ale proto, že bílé
schodiště je po několika metrech zahlceno spoustou odpadků. S těmi odpadky je to v Tunisu tak: Tunisané jsou velmi
čistotný národ. Proto všechen svinčík ze svých domácností
a krámků pečlivě vymetají před dům a hážou do nejbližších
příkopů, strží a roklí. A tak bílé schodiště v Sidi Bou Saïd
lemují plastové lahve, plechovky od piva, staré hadry
a pneumatiky a po kočičích hlavách uliček bazarů stékají
potůčky s málo vábným obsahem. Ovšem zdatný turista je
lehce přeskočí.
rá z darovaných denárků živí své rozvětvené příbuzenstvo
v časech zlých i dobrých.
Odedávna mne fascinuje poesie prospektů. Být v Tunisu
a nechat si ujít dotek s nekonečnem? Válet se v písku na
pláži a nestanout na prahu poznání, nevychutnat horký
dech pouště? To přece ne.. Prospekty jsou dílem básníků. Je
známo, že v Čechách (a na Moravě) je největší koncentrace
básníků na km čtverečný v zemích OECD. Nelze se divit, že
řada z nich se realizuje v cestovních kancelářích. Náš dotek
s nekonečnem začal v převlékárně. Všichni účastnící vyfasovali velblouda, průvodce a modrobílá pyžama a na hlavu
modrobílý pruh látky. Cestu do pouště nelze si bez tohoto
staletími vyzkoušeného oděvu představit. Velbloud je mírné,
občas prskající a občas stávkující zvíře. S klientem vstává
zadkem napřed a chodí, mimochodem, jaksi zvláštně. Oběma levýma a pak zas oběma pravýma.
Poznávání pouštního tajemna probíhá tak, že ťapkáte s velbloudem asi půlhodiny pískem a velbloudím trusem tam, tam
je fotografování a pak zase ťapkáte zpět. Po cestě kolem vás
tryskem poskakují na koních Tuaregové v pestrých úborech
a mávají šavlemi a noži. Tu a tam se jim podaří unést bílou
turistku, kterou asi pět minut vláčejí pouští. Turistka výská,
manžel zatíná pěsti. Únos stojí deset dinárů.
Na západě země, za Velkým solným jezerem, v místech,
odkud už je do Alžíru co bys kamenem dohodil, pyšní se Tunis žije rovněž bohatým kavárenským životem. DopoTunis výběžky Atlasu. Projíždíte pustou krajinou pískov- ledne i odpoledne vysedávají muži (všichni prý jsou pohlední a žádoucí, říkaly turistky) v nesčetných kavárnách. Židle
cových lavic. I tady se natáčelo. Stupňovitý, vyprahlý terén
se zalíbil filmařům Hvězdných válek. A pak už první dotek nejsou u stolků, ale uspořádány vedle sebe jako v kině nebo
s pohořím. Mírně rozervanou scenérií se vine skutečná říč- v divadle. Tím je pro tuniské muže ulice. Sledují stále se
ka s malým vodopádem a kolem rostou palmy. Kromě zele- měnící, kolotající rušný život, popíjejí mátový čas s oříšky,
kouří vodní dýmky a hovoří s umírněnými gesty. O čem?
né oázy oslní váš zrak i fialová nádhera ametystů. Ledva
vystoupíte z autobusu, vrhnou se k vám mládenci, rozevírají „Pindajú o ničom“, říká naše průvodkyně Pamella, původem
z rozkošné vísky pod Tatrami. Průvodcuje v Tunisu už čtyři
rozpůlené geody velké jako hlava, vyplněné krystaly tohoto
roky a tak všechno ví.
polodrahokamu. Kolik? Smlouvám, no usmlouvám na šest
dinárů. (Dinár je asi dvacet korun.) Nekupte to. Na psacím
stole nebo v knihovně bude se vyjímat. Doma se mi to nezdá. V Tunisu je toho k vidění ještě moc a moc. Nebyli jste s námi
Dám drůzu krystalů do vody. Jejich krása poněkud pobledne. v Kairouan, svatém městě s největší mešitou v zemi, nenavA když na jiskřivou fialovou nádheru kápnu kyselinu solnou, štívili jsme večer tuniského folklóru s břišními tanečnicemi,
z nichž nejtemperamentnější v tom podniku co jsme seděvyšumí docela. Kdepak ametyst. Kdepak polodrahokam. Je
to pěkně vykrystalizovaný kalcit. Jen nevím, v čem to ti mlá- li byla jistá Nataša. Nemluvili jsme o hudbě. Do tuniského rozhlasu i televize pronikají stále více i moderní směry,
denci máčejí. Prý se takové kameny prodávají a směňují i na
například pop. Jedna z nejznámějších a nejposlouchanějších
burzách u nás. A ještě krásnější.
Berbeři, ačkoli žijí v Africe, jsou světlé pleti. Zůstali na
tomto kontinentě z časů, kdy se podíleli na likvidaci římské říše. Barbaři. V Tunisu tvoří asi dvě procenta populace
a dodnes se příliš nezapojili. Žijí v desítkách osad na okraji
pouště a živí se turisty. Hodinu co hodinu přijíždějí k jejich
obydlí autobusy, turisté vylézají a jdou si prohlédnout velké kruhovité krátery vyhloubené v jílovitých pískovcích. Ve
stěnách kráteru si vydlabali Berbeři útulné kuchyňky, ložnice a obýváky. I my jsme navštívili jeden takový třípokojáček.
Naše průvodkyně Pamella nás představila dvaadevadesátileté babičce, která měla ještě tváře a dlaně pomalovány henou
jako za starých časů. S Pamellou pohovořili o bolavých kostech a desítkách vnoučat a pravnoučat, které byly dílem na
studiích na Sorboně, dílem jezdily s taxíkem a dílem vysedávaly v kavárnách, neboť byly bez práce. Všichni jsme se
společně vyfotografovali a odevzdali babičce po denárku.
Každá cestovní kancelář má svou berberskou babičku, kte82
.
hvězdiček se jmenuje ‫ ﻕﻭﺩﺹ ﺍﻱﻑﻭﺹ‬Zapamatujte si toto
jméno, záhy možná vystoupá na sám vrcholek francouzské
hitparády a je možné, že jednoho dne zazáří i v Lucerně.
Náměty k možné spolupráci
Je načase připojit několik politicko-ekonomických úvah.
Tunis je země, která prodělala bouřlivý rozlet v šedesátých
a sedmdesátých letech. Tehdy se začalo intenzívně stavět,
města rostla jako z vody, pobřeží posely hotely. A staví se
dodnes. Aspoň to tak vypadá, ale už se s tím moc nespěchá.
Postaví se přízemí, možná první patro a na to satelitní anténa.
V Tunisu platí, tak jako v jiných arabských zemích zákon, že
dokud stavebník nedostaví, nemusí platit daně. Podle toho
města vypadají. Jsou stále v nedbalkách.
Přesto však by se našly oblasti, kde by vzájemná spolupráce
na poli ekonomickém, politickém i kulturním moha přinést
mnoho podnětného pro obě strany. Jednou z nich je například oblast vrabců. Jak známo, došlo v posledních letech
v Čechách (i na Moravě) k významnému úbytku těchto
milých opeřenců. Věda zatím nedokázala vysvětlit příčiny.
Nicméně, řešení vidím ve spolupráci obou našich republik.
V Tunisu, ve městě Sousse u hotelu El Hana Beach žijí tisíce
těchto proletářů ulice. Den co den při rozednění a při západu Slunce mísí se jejich řev se zpěvem muezínů a hukotem
silničního provozu. Domnívám se, že přestěhování těchto
neposedů do Čech (a na Moravu) by mělo historický význam
pro obě strany. V Tunisu by se výrazně snížila hladina hluku,
která je podle měření z roku 2004 dvaapůlkrát vyšší nežli ve
starých zemích Evropské unie a krev tuniského vrabce obecného oživila by stárnoucí populace vrabce našeho. Dohoda
o tomto mohla by být uzavřena při chystané návštěvě expremiéra Paroubka v Tunisu. Premiér by nepochybně našel
společnou řeč s razantním tuniským presidentem Ben Ali
Zin El Abi Dinem. Konkrétní provedení by pak měla na starosti ministerstva životního prostředí, obchodu a financí ČR
a Tunisu. Následovaly by kontakty odborníků. Kontrolou
by mohly být pověřeny občanské iniciativy sledující plnění
projektu NATURA 2000.
Jinou takovou oblastí je doprava. Jak známo, jsou naše
silnice plny vyježděných kolejnic a drolí se co chvíli. Naše
výzkumné ústavy i laboratoře vysokých škol v rámci aplikovaného výzkumu intenzívně zkoumají složení živičných
i betonových směsí vozovek vhodných pro naše podmínky,
avšak marně. Vše by mohla vyřešit návštěva našich specialistů v Tunisu. Tamní vozovky i když jsou denně zatěžovány
tisíci autokary plně naloženými turisty, drží i na poušti, kde,
jak známo, dosahují teploty i mínus tří stupňů pod nulou.
Jsou i další oblastí, kde bychom mohli spolupracovat a lecčemus se od toho pilného a usměvavého národa žijícího
v souladu s přírodou a starými zvyky přiučit. Samo putování
touto zemí od severu k jihu je velmi poučné. K jihu například (kupodivu) ubývá vegetace, až se pak do nekonečna
rozprostírá hlinitá pustina s řídkými trsy trav, zmačkanými
plastovými lahvemi, cáry igelitu, malebnými stádečky oveček, koz a velbloudů. Přesto však je silnice vedoucí touto
liduprázdnou krajinou lemována prodavači nafty v plastových kanystrech a ovoce všeho druhu. Přijmeme-li tvrzení
některých politiků, že naše země nevzkvétá, jinými slovy
mění se zvolna v poušť, bylo by nanejvýš záhodno pozeptat se Tunisanů jak to dělají. Jak se jim daří z této pouště
vyčarovat šťavnatou krásu broskví, hroznů, datlí, manga
či plodů opuncií a kanystry s naftou.
by tato specializovaná pracoviště měl zřizovat stát, nebo by
měly být v gesci nevládních neziskových organizací. Vyjdemeli z Modré šance, která říká „státu co nejméně,“ pak by měly
naději nestátní neziskové organizace. Na druhé straně, pan
prezident Klaus nemá takzvané nevládky rád. Tož nevím.
Nad jazykovými znalostmi Tunisanů kroutí hlavou i odborníci. Přičítají ji genetické výbavě, kterou dostali dnešní Tunisané do vínku. Tunisko budovali a bořili Féničané, Římané,
Byzantinci, Ottomani, Turci, Arabové i Francouzi a díky
prolínání těchto kultur jsou dnešní Tunisané „národem vynikajícím trpělivostí, přívětivostí a upřímným pohostinstvím“,
jak se praví v prospektech. Můžeme směle říci, že v tomto
mají Tunisané mnoho společného s Moravany. I Morava je
byla na rozdíl od české kotliny odjakživa křižovatkou kultur, otevřená vlivům z jihu, východu i západu a severu, na
Moravě se střetaly i mísily vlivy keltské, avarské i slovanské, Byzance i Říma, svou krev i sémě zde zanechali Turci
i Francouzi a neměli bychom zapomenout ani na neandrtálce.
Proto jsou Moravané takoví jací jsou, na rozdíl od Čechů.
O užitečnosti jazykové výbavy mladých Tunisanů a Tunisanek není pochyb. Názorně je to patrno zejména při obchodních jednáních švarných tuniských jinochů s osobami opačného pohlaví, zejména z řad bohatých francouzských nebo
německých turistek. Začasté spatříte štíhlého mladého Tunisana, kterak se drží za ručičku se starší dámou, doprovází ji
na pláž i za cest po památkách. Není to láska, je to obchod.
Mladému muži se může splnit sen: dáma si ho odveze domů,
vezmou se, ona ho nechá vystudovat na některé universitě,
on získá postavení, a finančně zajištěn rozvádí se a vrací se
domů, kde si bere mladou půvabnou krajanku, což není tak
těžké, protože všechny tuniské dívky, jak jsme uvedli výše,
jsou půvabné.
Co na závěr?
Myslím, že mezi Tunisem a Českou republikou není příliš velký rozdíl. Obě země vyznávají tržní ekonomiku
s nataženou dlaní. V Tunisu ale zcela otevřeně. A je také
pravda, že při obchodních jednáních si musíte dávat pozor.
Ale on ten obchodníček se suvenýry a koženými bundami
vás stejně vždycky napálí. Ví to on a víte to vy. Myslím ale,
že nemusíme trpět komplexem méněcennosti. S jistým pocitem národní hrdosti mohu říci, že nejkvalitněji a nejúspěšněji
nás při tom našem výletu za exotickou perlou Středomoří
obrala tuzemská cestovní kancelář.
LADISLAV VENCÁLEK
Takových oblastí možné spolupráce by se našly stovky. Jedinou vážnější překážkou by mohla být jazyková bariéra.
V Tunisu končí povinná školní docházka v šestnácti letech.
Od první třídy se děti učí spisovnou arabštinu a francouzštinu,
ve čtvrté obecné přibírají povinnou angličtinu a v sedmé další jazyk, obvykle španělštinu, italštinu, či ruštinu. Průměrně
vzdělaný Tunisan tak po ukončení školní docházky umí krom
své tuniské odnože arabštiny, čtyři řeči. Tunisané jsou na to
patřičně hrdí. Je tu tedy problém: jak to udělat, aby naši odborníci, odchovaní našim školským systémem, netrpěli vůči Tunisanům komplexem méněcennosti. Viděl bych řešení ve zřízení
speciálních psychologických center, ve kterých by školený
personál dodával našim zástupcům sebedůvěru. Jde o to, zda
83
Vážení spolužáci,
na našem posledním sezení jsme se dostali mj. k tématu geneticky modifikovaných organismů /GMO/
a z nich vyráběných potravin, eventuálně krmiv pro hospodářská zvířata. Protože jste projevili nebývalý, ovšem poněkud nesoustředěný zájem o tuto problematiku, rozhodl jsem se, že vás seznámím
s posledním stavem bádání v tomto směru. Informace zde uvedené jsou podávány bez zaujetí, objektivně a je jen na vás, zda do vašeho jídelníčku zařadíte geneticky modifikovanou kukuřici nebo ne.
Genetika za našimi humny
Světové zemědělství vstupuje do nové éry: prodělává
genetickou revoluci. Vědci dnes na objednávku vkládají
do rostlin nové geny, kterými podle potřeby mění jejich
vlastnosti. A tak geneticky upravená kukuřice roste dnes
už i za našimi humny.
Je ale pravda, že jsme opatrní. Jistě dobře víte, že současná legislativa nařizuje všem tuzemským výrobcům a také
dovozcům výrazně označovat potraviny a pochutiny vyráběné s použitím geneticky modifikovaných surovin. Platí
to ostatně pro celou Evropskou unii. V USA a v některých
dalších zemích si s tím si s tím ovšem hlavu nelámou. A tak
je poměrně těžké se v moři občas protichůdných argumentů orientovat. Ale jednou vypuštěný džin z láhve se zastavit
nedá. Tak vznikla třeba sója, které nevadí postřiky proti plevelům, anebo kukuřice, která zabíjí housenky. Genově upravené zemědělské plodiny se líbí farmářům v Severní i Jižní
Americe nebo Asii. Evropa jim zatím pootevírá dvéře jen
obezřetně, ale není jasné jak dlouho to potrvá. Evropě hrozí,
že neuspěje ve světové konkurenci.
Z historie
Geny jsou atomy biologie, napsal ve své knize Brit Matt
Ridley. V genetických prvopočátcích stojí náš Gregor
Mendel. Základní kámen byl položen, i když tehdy si jej
nikdo nevšiml. Mendel nebyl šlechtitel. Byl to genetik.
Pro pochopení souvislostí je třeba si uvědomit rozdíl mezi
šlechtěním a genetickou manipulací: šlechtitelé míchají
celou genetickou výbavou, genové inženýrství vybere konkrétní gen a dá jej na předem vybrané místo do genetické
výbavy organismu.
Přenos genu
Jak se to dělá? Geny tvoří konkrétní části řetězce kyselině
deoxyribonukleové (DNA), která je přítomna v jádru každé
buňky. Víme-li, který gen má na svědomí nějakou vlastnost,
dá se tohoto využít. Z dárcovské DNA se pomocí enzymů
vyštípne požadovaný gen, a ten se prostřednictvím dalších
enzymů vpraví do DNA příjemce. Tak se povedlo vytvořit
množství genově upravených neboli transgenních rostlin
i zvířat.
A proč se to dělá? Cílová rostlina, například sója, se upraví
vložením genu běžné půdní bakterie tak, že bude odolná proti herbicidním prostředkům. Po ošetření pole herbicidem plevel odumře a cílová rostlina zůstane nepoškozená. Podobné
je to s modifikací zaměřenou na škůdce z říše zvířat: jed
v pletivech rostliny působí na hmyz, postřiky nejsou nutné.
Tato genetická modifikace dostala zkratku Bt. Ze širokého
spektra GMO již ve světě využívaných jsou hlavní tři skupiny:
Transgenní rostliny tolerantní k herbicidům
84
Produktem transgenu (transportovaného genu) je enzym, který cíleně odbourává účinnou látku herbicidu. Všechny buňky
rostliny tento enzym trvale syntetizují. Všechny plevele po
aplikaci herbicidu hynou a přežívají jen transgenní rostliny.
V současné době jsou nejrozšířenější systémy Roundap Ready a Liberty Link. Ze širokého spektra transgenních rostlin
se nejvíce pěstují soja, kukuřice, řepka, cukrovka a tabák.
Transgenní rostliny resistentní ke škůdcům
Převážná většina těchto rostlin má dnes zabudován gen,
kódující protein z bakterie Bacillus thuringiensis-Bt. Tyto
plodiny jsou označovány zkratkou Bt plodiny. Produktem
transgenu je bílkovina s insekticidními účinky: delta toxin.
Hmyz, který sežere pletivo s tímto toxinem, postupně snižuje příjem potravy a během několika hodin hyne. Delta toxin
není toxický pro necílové skupiny škůdců a je zcela neškodný pro obratlovce včetně člověka.
Transgenní rostliny tolerantní k virovým chorobám
Odolnost těchto rostlin je založena na přerušení replikace
virové nukleové kyseliny nebo na přerušení životního cyklu
viru v buňce. Do rostliny jsou zavedeny geny, které odpovídají virovým patogenům. Dosud je známo, že tato resistence je účinná proti jedenácti různým skupinám virů, které
parazitují na bramborách, rajčatech, okurkách, vojtěšce, rýži,
kukuřici a dalších rostlinách.
Rizika
Obdobně jako klasické insekticidy, zabraňují i GMO ztrátám
na výnosech a zvyšují efektivnost pěstebních technologií.
Vedle nesporných ekonomických přínosů, které dokladují
miliony ha ploch těchto plodin v některých částech světa,
mohou GMO přinášet určitá rizika pro životní prostředí nebo
rizika agronomická. V zemích EU politické zájmy i názory veřejnosti významně ovlivňují zavádění GMO. A tak
můžeme říci, že pomocí evropské legislativy jsou všechna
tato rizika minimalizována. Říká se tomu princip předběžné
opatrnosti.
Čeho se obávají nepřátelé genových manipulací? Nejprve se
hovořilo o tom, že výroba a konzumace plodin a transgenních organismů může negativně ovlivnit živočišstvo – hmyz,
hmyzožravé savce a ptáky a měnit tak složení společenstev
v ekosystému. Závěry seriozní výzkumné studie provedené
ve Velké Britanii ale říkají, že změny, které byly pozorovány, souvisely vesměs se změnou pěstebních technologií.
Současné výsledky výzkumu dokazují, že mnohem závažnější jsou rizika agronomická. Zdá se, že by při pěstování
transgenních plodin na velkých plochách mohlo po několika letech dojít k částečné nebo úplné ztrátě účinnosti této
technologie, protože škůdci získají imunitu. Proto je nutno
uplatňovat antirezistentní strategie, z nichž některé vyžadují
zvýšené náklady nebo naopak způsobují významné ztráty
na produkci. Dalším agronomickým rizikem, které zdůrazňují zejména protigenetičtí aktivisté je možnost, že pole
konvenčních zemědělců, zejména výrobců osiv, mohou být
znečištěna pylem transgenních odrůd. Možná si vzpomenete na červenec roku 2002 v Branišovicích na jihu Moravy,
kde aktivisté Greenpeace vstoupili na soukromý pozemek
a začali na rozkvétající odrůdu Bt-kukuřice, navlékat plastové sáčky, aby zabránili úniku pylu. Bylo to pokusné pole,
kde entomologové zjišťovali dopad na cílové organismy
a další necílové druhy. Akci aktivistů překazila policie.
O několik dní později někdo kukuřici na pokusné ploše
zničil tím, že klasy ořezal. Obdobně vypadal výlet aktivistů
v roce 2005 v Ivanovicích na Hané. Zdá se, že v pozadí
sporu mezi příznivci a odpůrci GMO jsou politika a peníze.
Neověřené zdroje tvrdí, že aktivisté dostávají za jednu akci
500 Kč a nikdy to nejsou místní občané. Je ovšem pravda, že na negativní účinky a sousedství genově upravených
rostlin hrdlí i pěstitelé tzv. biopotravin. Na produkci přírodních biopotravin je založen jejich byznys. Mají strach
ze znečištění přirozeného prostředí a tedy i svých výpěstků,
pro něž by nezískali příslušné certifikáty. Zastánci biotechnologií naopak tvrdí, že pěstování GMO plodin je k přírodě šetrné, protože není potřeba používat takové množství
chemických přípravků k ochraně rostlin. Zvýší se výnosy,
mimo jiné i díky nižším ztrátám, které by způsobili škůdci. Dalším z argumentů je boj proti světovému hladu. Díky
vyšším výnosům transgenních plodin mnozí z vědců předpokládají, že bude možné tento problém řešit. Čína, nejlidnatější země světa, zvýšila od roku 2005 své investice do
genových modifikací o 400%. Také Indie rozšiřuje plochy
transgenního bavlníku i sóji. Celosvětově se rozloha ploch
stále zvětšuje – v roce 1996 to bylo 1,7 milionů ha a v roce
2002 už 58,7 milionů ha.
Není to jednoduché
Zavedení nové transgenní odrůdy není krátkodobá, jednoduchá či levná záležitost. Schvalovací procedury trvají léta,
stejně jako polní zkoušky a roky předcházejících výzkumů.
Argumentem pro bezpečnost potravin z GM rostlin je i kontrola jejich nezávadnosti. Ta je podstatně větší a přísnější, než
u běžných potravinových výrobků. Američané tyto potraviny konzumují od roku 1996 a nezdá se, že se to na jejich
zdravotním stavu negativně odrazilo. Přesto však tu jisté ale
je: historie mnoha objevů ukazuje, že negativní důsledky se
mohou projevit mnohem později. Takovým příkladem jsou
freony. Byly testovány na nehořlavost, chemickou stálost
atd., ale jejich destruktivní vliv na ozonovou vrstvu nikdo
nepředpokládal. Proto je jistá opatrnost na místě, říkají mnozí.
GMO v Evropské unii
V zemích EU, na rozdíl od jiných zemí světa, se při zavádění GMO významně uplatňují politické zájmy, vycházející
z nedůvěry široké veřejnosti. Do roku 2005 bylo na GMO
v EU uplatňováno embargo. To mělo za následek zpoždění
v zavádění GMO oproti jiným oblastem světa. Od konce
90tých let však byly prováděny s GMO polní pokusy ve většině zemí EU a také v ČR. Situace se změnila v roce 2005,
kdy na společný registr odrůd zemí EU byly poprvé zařazeny některé hybridy kukuřice. Od roku 2005 je tak možno
pěstovat v zemích EU modifikovanou kukuřici bez prakticky významných omezení. V ČR se v roce 2005 pěstovala
Bt kukuřice na 270 ha a v roce 2006 již na několika tisících
ha. Uvolnění se ale netýkalo všech zemí EU (Rakousko,
Maďarsko). Ve výzkumu se dále pokračovalo i v roce 2006.
V tomto kontextu je třeba doplnit, že ČR by se v zavádění
produktů moderních biotechnologií mohla řadit k předním
zemím EU, protože preferuje objektivní poznatky výzkumu. V současné době jsou pro polní pokusy povoleny v EU
desítky různých transgenů a plodin a jejich produktů. Probíhá proces registrace pro import a zpracování. V příštích
letech lze očekávat zavádění zmíněných hybridů do zemědělské praxe.
Byznys
Můžeme se ptát, proč vlastně se čas od času zvedne kolem
GMO plodin poprask a kde se vzala averze veřejnosti proti
GMO. Samy firmy, které transgenní rostliny vyvinuly přiznávají, že se dopustily hrubé marketingové chyby. S cílem
získat co nejrychleji obchodní úspěch zaměřily jak typy
vyvíjených plodin, tak propagaci a vysvětlování na bezprostředního odběratele – na pěstitele. Samozřejmě předpokládaly, že spotřebitel bez reptání sní, co zemědělec vypěstuje.
Spotřebitel však, nemasírován reklamou ani bulvárem, neviděl na těchto plodinách žádné výhody a jíst je odmítal. Firmy ale potřebují co nejrychlejší obchodní a tedy i finanční
úspěch. Potřebují jej už proto, že jejich náklady na výzkum
jsou astronomické.
Kdo to vede?
Skutečným obrem na scéně, kde se odehrává vývoj a obchod
s GM plodinami, je firma Monsanto. Jistě jste o ní slyšeli,
například v souvislosti s pokusy v Branišovicích. Zisky plynou Monsantu z prodeje transgenního osiva, které ale, kromě
genu, který zvyšuje odolnost proti škůdcům, obsahuje také
geny rušící klíčivost semen. To znamená, že zemědělec jej
nemůže schovat na další rok, nevzešlo by. A tak při každoročním nákupu musí zaplatit nejen osivo, ale i obchodní
šikovnost této firmy, včetně licencí, protože Monsanto si své
produkty samozřejmě chrání patenty…
Nové generace GMO
Zlomem ve vývoji by se měly stát transgenní plodiny druhé generace a v budoucnu by měli mít užitek z genových
modifikací už i spotřebitelé. První vlaštovkou je zlatá rýže,
její obilky mají zlatavý nádech, protože díky genové modifikaci obsahují více beta-karotenu, z něhož lidský organismus
vytváří vitamin A. Ve stravě obyvatel třetího světa má chybějící vitamin A za následek zásadní zhoršení zraku, které vede
až ke slepotě. Zlatá rýže ale může být hezkým příkladem
toho, jaký arsenál demagogie používají příznivci i odpůrci
genových modifikací, když veřejnost nemá k disposici všechny informace. Je totiž nutno dodat, že k efektivní přeměně
beta-karotenu na vitamin A jsou zapotřebí tuky, ve kterých
se vitamin rozpouští. A těch se v potravě chudých zemích
třetího světa nedostává…
Avšak rostlinná výroba není jedinou zemědělskou oblastí, kde se experimentuje s geny. Vědcům se podařilo např.
zanést do ryb (kapra, pstruha, lososa) gen pro tvorbu růstového hormonu. Tyto geny způsobují, že ryby rostou několikanásobně rychleji, ochotně se páří – pro svou velikost jsou
85
atraktivními partnery. Bylo ale zjištěno, že tyto geny snižují
životaschopnost potomstva…
Politika a ekonomika
Pěstování GMO plodin má samozřejmě i své geopolitické
souvislosti. Obecně se ví, že ta část Evropy, která je sdružena v Evropské unii, vyrábí nadbytek potravin, více než může
spotřebovat, a proto je musí někam vyvézt. Mimo jiné to
podporují nejrůznější dotační programy zemědělcům. Trh
zemědělských produktů je v podstatě státní záležitostí – na
obou březích Atlantiku je štědře státem dotován. Jelikož
transgenní plodiny do něj významně zasahují, neboť svou
ekonomičností tlačí ceny dolů, dostávají se do mlýna státních ekonomických zájmů a politiky vůbec. Ohrožena se
cítí zejména Evropa, neboť zemědělství nepovažuje jen za
továrnu na potravu, ale chce, aby kultivovalo krajinu, upevňovalo sociální strukturu venkova a mnohdy i posilovalo
národní identitu. S takovým pojetím nemůže evropský rolník
dosáhnout efektivnosti amerického, čistě produkčně pojatého zemědělství, a proto Evropa nejen nebojovala proti iracionální fobii svých občanů proti GMO, ale tiše ji i podporovala, jako účinnou a právně nenapadnutelnou bariéru proti
levnému zámořskému dovozu. Tam totiž nevidí důvod transgenní produkty oddělovat od tradičních, takže zaoceánské
dodávky plodin vždy obsahují kolísající podíl transgenních
produktů. Proto se případ GMO stal v Evropě kauzou především ekonomickou, pak politickou a teprve daleko potom
přijde ke slovu biologie.
Poněkud schizofrenní je v tomto Australie. Federální legislativa sice pěstování GM plodin podporuje, ale jednotlivé státy
federace se ji brání.
Naproti tomu kanadští farmáři už z nových plodin profitují. Jde zejména o Canolu – je to vlastně zkratka „Canadian
Oil“ a je to geneticky upravená řepka, odolná vůči vyšším
dávkám herbicidů. Pro zdraví lidí je zcela neškodná. Během
výroby oleje dochází k takovým technologickým procesům,
že na výsledném produktu se vliv GM neprojeví. Genetické modifikace dovolují nejen zvyšovat produkci oleje, ale
i efektivnější výrobu bionafty a dalších paliv z řepky. Kanadská sdružení zemědělců se proto ke GM plodinám staví jednoznačně kladně.
V ČR je nyní aktuální problematika GM brambor. Ty se
dostaly na česká pokusná pole, kde jejich změněná genetická výbava měla zaručit, že při přemrznutí nezesládnou.
Zatím jsou stadiu vývoje nové odrůdy. Jak vidno, nejsme
mimo evropské dění.
Statistika
V roce 2002 se GM plodiny vyskytovaly celosvětově na
58,7 milionů ha. USA z nich obhospodařovaly 39 milionů
ha a Argentina dalších 13,5 milionů ha. Tyto dvě země mají
89% podíl na celosvětové výměře lánů transgenních plodin.
Absolutně největším producentem pěstitelem transgenních
rostlin jsou USA. Právě tam jsou nejbohatší firmy, tlačící
na rozšíření trhu s GM plodinami. Transgenní sója, jakožto typický představitel, už zabírá více než polovinu veškeré
plochy, která je sójou osetá.
V ČR probíhaly v roce 2006 pokusy, které prokázaly velmi
vysokou výkonnost kukuřičných GM odrůd, výnos zrna při
14% vlhkosti činil až 14,47 t z hektaru. V roce 2006 bylo
oseto 1290 ha modifikované kukuřice, více než 80 zeměděl86
ců se v roce 2006 rozhodlo pro pěstování této skupiny plodin.
Největší plochy, přibližně 444 ha, registrovalo ministerstvo
zemědělství ČR na jižní Moravě. Ještě v roce 2005 byly plochy Bt kukuřice téměř pětkrát nižší. Problémem pro pěstitele GM plodin je velká administrativní zátěž, spojená s principem předběžné opatrnosti, který aplikuje Evropská unie
na pěstování a další nakládání s modifikovanými produkty.
Některým zemědělcům také vadilo, že osivo modifikované
kukuřice je přibližně o jednu čtvrtinu dražší oproti konvenčním hybridům. Další nevýhodou byly problémy s nutností
odděleného čistění a skladování a také s prodejem GM produkce. Přesto bude v letošním roce k dispozici asi osm hybridů Bt kukuřice.
Závěrem
Média a informace, které se z nich valí, nás nabádají jak
máme žít, co máme jíst a co si myslet. Naštěstí si můžeme
vybrat. Skutečností je, že geneticky upravené potraviny
nyní již oficiálně mohou na náš trh. Spotřebitel teď najde
v obchodech geneticky upravenou kukuřici, sóju, ať v podobě zrn a bobů či jako lupínky, placky, chleba, ale i rostlinný olej. Podmínkou uvedení výrobku na trh je označení na
obalu. Spotřebitel se může svobodně rozhodnout. Může dát
přednost výrobkům z rostlin ošetřených chemickými látkami
s určitým rizikem, že část chemikálií rostlina vstřebá. Může
ovšem také konzumovat geneticky upravené jedince, kteří se
proti škůdcům brání sami, biologickou cestou. Podle potravinářů jsou geneticky upravené suroviny asi o 10% levnější.
Do diskuse se často zapojují i novináři, kterým však většinou chybí odpovídající odborné vzdělání a v mnoha případech jim jde pouze o zaplnění prázdného prostoru. Podle
toho také vypadá úroveň článků a výběr témat. A tak jsme
se mohli například v denním tisku dočíst vyznání jistého
vegetariána - ekonoma, který praví: „Můžu si být jistý, že
při konzumaci pouze potravin Bio nejsou hnojiva a chemické postřiky a bylo to vypěstováno ve zdravé půdě.“ Tento
ekonom si zřejmě představuje půdu jako sterilní prostředí,
ve kterém není žádný mikrobiální život a rostliny tam rostou
jen tak z ničeho. Nekompromisně se také staví ke geneticky
upraveným potravinám a hovoří o tom, že pozná biozeleninu podle toho, že má lepší chuť. To jsou ovšem bláboly. Seriozní tisk by měl presentovat ověřené informace, jinak ztrácí
punc důvěryhodnosti. Problém je s Greenpeace, kterážto
organizace je spíše politická, a některými našimi aktivisty.
Těm se obvykle podaří s vaničkou vylít i dítě.
Je také pravda, že ani zastánci ani odpůrci pěstování těchto
plodin nemají monopol na pravdu. Názorovou rozpolceností
pak trpí i pěstitelé, když se rozhodují, co na pole zasít, čím
úrodu ochránit a jak ji sklidit.
Současné poznatky výzkumu a výsledky ekonomické analýzy pěstování GMO plodin a s tím související hodnocení
přínosů a rizik však ukazují, že pěstování těchto plodin
v zemích EU, včetně ČR, má perspektivu.
A spotřebitel má už dnes svobodnou volbu. Na základě
dostupných podkladů biologických i ekonomických se může
rozhodnout.
Ing. Zdeněk Kňákal,CSc.
(Uveřejněno v časopise Konec konců 1 / 2 2007)
Jára Cimrman a nedozírný vesmír
(Ondřejov - listopad 1973)
Záznam MMS - mimořádného mikulášského semináře, jenž připravila ondřejovská
pobočka CSc. = České společnosti cimrmanologické)
JG: Sotva se dnes u nás najde nemluvně, které by ještě
neslyšelo o světlém zjevu moderní české obrozenecké historie, o význačném buditeli, mnohoumělci a především zcela lidském člověku, Járovi Cimrmanovi. Jak praví lidová
moudrost:
„Čestným Čechem pak budiž zván
slovutný Jára da Cimrman.“
v té lednici nezmrzl, pojedl jsem něco tam uloženého uheráku - a už tu byl Český Brod, odkud jsem přiběhl volným
klusem a ještě jsem se zahřál.
JG: Kvůli objektivitě přizvali jsme též známého rakouského kritika, profesora filosofické fakulty Vídeňské univerzity,
prof. Ericha Fiedlera (EF).
EF: Ich bin sehr přešťasten přijezditi na vaši seminařku. I já
O významu jeho osobnosti již dnes nikdo - s výjimkou jsem velice našetril peniz na ten dlouhý cesta. Ve Wienu
zavilého rakouského falešného vykladače prof. Ericha Fied- jsem vzal kůň a cválal přes Linz až do Gmünd...
lera - nikterak nepochybuje. O velikosti Cimrmanova díla
svědčí ostatně nejvýmluvněji jubilejní medailon ke 100. JG: Chci zde připomenout, že kilometrovné při jízdě koňmo
výročí narození Járy Cimrmana, uveřejněný v bezmála stej- je po poslední revalvaci šilinku o 2 feniky na kilometr nižší
než jízdenka 3. třídy c. a k. rakouských železnic - a právě
ně proslulém Československém časopise pro fysiku, série
tuto náhradu jsme prof. Fiedlerovi ve své vrozené nezištnosA, svazek 23, ročník 1973, str. 180, jenž začíná pověstnou
větou: „Také letos je tomu sto let, co se Cimrman narodil“. ti nabízeli. Inu, vidíte ty malé rakouské poměry! Oni prostě
Toto výročí přimělo naši poměrně radioaktivní pobočku CSc. šetří i na univerzitních profesorech!
k tomu, abychom se přímo manifestačně přihlásili k odkazu
našeho nejgeniálnějšího předchůdce v zemích Koruny čes- EF: Áno, kdo spóři, má za tři až štyry! Proto jsem našel
ké. Uvažovali jsme nejprve o výstavě „Cimrman - Koperník kmen, sedl na nej a pustil se do Schwarzenberg stoky; tak
XIX. a XX. století“, anebo o tématickém putovním zájezdu jsem se splavil do Hluboké nad Moldau. Tam na mne čekal
„Cimrman v Koperníkových šlápotách“, ale nakonec jsme vor, co stloukl pan truhlář Novotný a já plul dál a dál až do
Slapy, kde mne při odlivu vaši kotelníci vytáhli a dali do
usoudili, že my učenci musíme především zpřístupnit lidu
dosud tak opomíjenou stránku Cimrmanova díla, jakou jsou Žuka a přivezli přímo až před vaši kotelnu - nebo labornu
bezesporu jeho fantasmagorické výzkumy v oboru hvězdář- - ach so, laboratoř.
ství a meziplanetárních letů. Vaše účast na tomto semináři
nejlépe dokazuje, jak dychtivě čekáte na dosud nezveřejně- JG: Takže s cestou jste byl spokojen?
né poznatky. Proto nebudu zdržovat a představím vám oba
účastníky semináře. Z Brna k nám přijel veletrhan a budou- EF: Áno, moc mne těšilo, že až do stoky za mnou splavili ze
cí akademik Jáchym Kounic (JK). To jméno vám jistě není Státní banky československé, takže šilinky za kóruny jsem
měnil přímo na vodě. Jen nevím, jak to půjde cestou zpátky
nepovědomé. Jáchym je totiž nevlastním prazetěm hraběte
Viléma Kounice, jenž se v těžkých podmínkách rakouské- - ten vor, co byl stlučený, je už úplně roztlučený.
ho útlaku velmi zasloužil o rozvoj moravského národního
života. Byl to například právě hrabě Kounic, kdo prosadil, JG: Ale, pane profesore, to jsou zbytečné starosti! My si vás tu
aby se k našim státním hymnám přidala též hymna morav- prostě necháme přes Nový rok, pak dostaneme od Akademie
nový příděl na cestovné a koupíme vám letenku třeba až doVídně.
ská. Jak známo, stalo se tak, a moravskou hymnou se nazývá
ona pomlka mezi písněmi „Kde domov můj“ a „Nad Tat- (K obecenstvu): A vás chci upozornit, že na tu letenku padne
rou sa blýská“. Na počest hraběte Kounice byl pak posled- skoro celý příští rozpočet, takže kromě občasných jízd do
Mirošovic na vlak vám již žádný cesťák neproplatíme. Ale
ní volný pár kolejnic na 5. nástupišti brněnského hlavního
nádraží přejmenován na „Kounicovy koleje“. Ty mají totiž
nyní k tématu semináře „Jára Cimrman a nedozírný vesmír“.
v našem vyprávění zvláštní místo. Ale o tom poslyšte více Vskutku lze těžko najít úděsnější stránku Cimrmanova díla
z úst samotného Jáchyma Kounice:
a bylo by spíše s podivem, kdyby si byl Cimrman nepovšiml
vesmíru, který - jak výstižně poznamenal na jednom konoJK: Jsem velmi vděčen vaší pobočce, že mne pozvala
pišťském Halali - je všude kolem nás.
k účasti na tomto mimořádném semináři. Dosud jsem totiž
nikdy nepřednášel v zahraničí. Jsem vám dvojnásob zavázán, JK: Ano, v Cimrmanově archívu z doby jeho působení
neboť mi je známo, že vaše pobočka už někdy v létě vyčer- v Kralicích, kdy se Cimrman zejména zabýval zpětným
pala příděl cestovného na zbytek roku. Proto jsem využil
překladem Bible kralické do latiny, aby si tak ověřil věrnost
slevy, kterou poskytují ČSD členům naší rodiny při jízdě po
a dokonalost české verze, jsem našel tato prorocká slova:
naších (tj. Kounicových) kolejích, a takřka zadarmo jsem se
dostal až do Okříšek. Tam jsem stopl místního zootechnika, „Lidstvo nezůstane navždy v hejcadle.
jenž mne dovezl na pionýru až do Stonařova, kde mi ochotně Jednou se vydá do vrchních slojí zemské atmosféry,
zastavil šofér maďarského chladírenského kamiónu. Abych
nejprve na minuty, pak i na hodiny, na víkend, ba i na měsíc.
87
Bude to sice jen krůček pro malého českého člověka,
ale velký skok pro lidstvo.“
EF (pohrdavě): Tohle jsem už ale někde slyšel.
JK: Ale ano, milý profesore, my jsme dokonce hrdi na to,
že z těchto Cimrmanových myšlenek čerpali inspiraci i tak
vynikající duchové jako Ciolkovskij nebo Louis Armstrong!
A to není všechno. Pod pseudonymem Petr Bezruč otiskl
Cimrman o tři roky později následující dramatické verše ve
známém Herbenově relativistickém věstníku s tak příznačným názvem „Čas“:
„Všichni vy v Houstonu, všechny vidím,
hlubokých páni vy dolů.
Přijde den - z šachet jde plamen a dým,
přijde den - zúčtujem spolu!“
I z této kratičké ukázky je patrno, jak Cimrman geniálně
předvídal starty balistických raket z podzemních sil (šachet).
Verš o účtování nepochybně naráží na dobře známé obtíže
s financováním kosmického výzkumu v NASA konservativním americkým Kongresem.
EF: Objektivně je třeba přiznat, že Cimrman šel na problémy tak říkajíc od pralesa. Proto se na počátku svých astronomických bádání zabýval určením rychlosti šíření světla
a v důmyslném pokuse se dvěma kapesními zrcátky dokázal,
že světlo se šíří touž rychlostí tam i zpět. Číselnou hodnotu
pro rychlost světla však nestanovil.
JK: Tento zdánlivý nedostatek vytýká prof. Fiedler Cimrmanovi neprávem. Conrad Roentgen vzpomíná ve své autobiografii, jak mu Cimrman při projížďce kolesovým parníkem
pod skálou Lorelei řekl:
„Nemá smysl dřít se s určením číselné hodnoty rychlosti světla.
Jak znám Bertíka, stejně tuto rychlost bude považovat za jednotku, tak jaképak copak?“
EF: Poté se Cimrman připravoval na pozorování úplného
zatmění Slunce r. 1901 na Korzice. Všechny operace se
předem mnohokrát zkoušely s přesýpacími stopkami v ruce.
Cimrman si však neuvědomil, že během totality bude špatně
vidět na psaní, a tak si v okamžiku druhého kontaktu stačil
pouze zapsat větu: „Nevidím vůbec n...“. Z toho je zřejmé,
že neviděl vůbec nic.
JK: Zde je přímo názorně patrná duchovní omezenost
rakouské cimrmanologické školy. Vždyť jednoduchým
radioaktivním datováním okamžiku napsání písmene „n“
lze určit přesný čas počátku úplného zatmění, a tím velmi
zpřesnit údaje o efemeridovém čase před více než 70 lety. Za
druhé se mi podařilo zjistit, že Cimrmanovi byl dobre znám
pojem neutronové hvězdy, kterou považoval za „děsně hustou kuličku“. Ve svém dopise Arthurovi Eddingtonovi napsal:
„Milý Artuši! Tvůj vztah hmota-svítivost se mi vůbec nehodí do krámu. Určitě jsi zapomněl na degeneraci. Po tolika
aristokratických generacích je to ostatně přirozené. Dej mi
sto miliard volných neutronů a uplácám ti hvězdu menší než
88
minisukně.“ Cimrman tedy zcela evidentně hledal v okolí
zatmělého Slunce neutronové hvězdy, a to je zároveň klíč
k rozluštění neúplného zápisu v Cimrmanově pozorovacím
deníku. Písmeno „n“ zde zjevně značí začátek sousloví „neutronové hvězdy“, tedy: „Nevidím vůbec neutronové hvězdy!“
Prof. Fiedler svým typicky zkreslujícím výkladem se ovšem
marně snaží připravit našeho Járu o další zaslouženou světovou prioritu.
EF: Musím připustit, že Cimrman byl skutečné první, kdo
pochyboval o pozorování jihoafrického chirurga Barnarda,
a dokázal, že hvězda, zvaná „Barnardova šipka“, nemá na
jednom konci špičku a na druhém opeření. Proto se též po
právu v naší rakousko-uherské astronomické literatuře hovoří o „Zimmermannplatzsterne“ - vy Češi byste řekli „Cimrmanova placka“.
JK: Ano, a to jsou, prosím, jen odpadky, takříkajíc drobty z Cimrmanových astronomických hodů. Jára ještě před
Maxem Planckem odvodil vztah, který se stal později
základem kvantové mechaniky. Cimrman se tehdy věnoval
evropské ekonomii a přišel s převratnou myšlenkou zřízení
Evropského hospodářského společenství, tedy EHS. Odtud
mu samočinně vyplynula rovnice:
E=h.s.
Když tento vztah spatřil Planck, ihned si uvědomil, že EHS
dosud není, avšak jako rodilý Němec řekl „nený“, takže škrtl
„s“ a napsal „ný“ - a to už je to, co potřeboval:
E = h . ný
Ještě senzacnější byl Cimrmanův objev anihilace hmoty
a antihmoty. Ve své příruční astrofyzikální laboratoři (PAL)
vystavoval Cimrman různé předměty proudu tehdy čerstvě
objevených pozitronů. Když jimi bombardoval ptáky - hýly,
byli hýlové pozitrony zcela zničeni. Cimrman nazval tento
proces příznačně antihýlace. Jeho metoda byla pro lidstvo
velkým dobrodiním, neboť tehdy přemnožení hýlové s oblibou sedávali lidem na nos, čímž je velmi sužovali. Proto se
též dodnes lidově říká „má na nose hýla“. Svým pozitronovým bombardováním - či jak dnes kratčeji říkáme anihýlací
- Cimrman vymýtil hýly a tím i jejich ošklivý zlozvyk.
EF: Existence pozitronu vedla Cimrmana ke konstrukci přístroje, jenž sám nazval elektronický zeslabovač. Šlo údajně o to, že elektrony, urychlované mezi katodou a anodou,
byly zachycovány ve zvláštní pozitronové pasti. Čím více
elektronů se uvolnilo z katody, tím méně jich dopadlo na
anodu, a také naopak:
čím míň bylo uvolněných elektronů, tím více jich dospělo k anodě. Cimrman tak mohl využít svého zeslabovače
k registraci dnes tak proslulých černých děr. Jelikož černé
díry vůbec nezáří, nevyrážejí z katody vůbec žádné elektrony, takže díky zeslabovači jich dospěje na anodu nekonečně
mnoho. Tím nastává šlus ...
JK: My Češi říkáme kraťas...
EF: Dobře, nastává tedy kraťas. Kdykoliv tedy při Cimrmanových pokusech vyletěly pojistky, byl to důkaz, že Mistr
právě pozoroval černou díru.
JK: Velmi úspěšné bylo Cimrmanovo pozorování meteorů.
Užíval k tomu prosté dírkové komory, ale její nevýhodou
bylo malé zorné pole. Cimrman si všiml, že udělá-li do
komory větší díru, zorné pole se rovněž zvětší. Tak zjistil,
že při poloměru dírky 6 km zobrazí tato komora snadno
celou oblohu. Jedinou nevýhodou zůstávalo poměrně dlouhé ohnisko této celooblohové dírkové komory, neboť ohnisková dálka pak činila plných 330 km. Při normální poloze
komory se tudíž dírka nacházela vysoko nad hranicí zemské
atmosféry.
EF: To je právě ta pitomost! Tak vysoko meteory přece ještě
vůbec nesvítí.
JK: To si Cimrman samozřejmě ihned uvědomil, jakmile
postavil první prototyp komory. Leč svou genialitou obešel
i tento obtížný zádrhel. „Nač mám vlastně daguerrotypovat
meteory, když je tou dírkou mohu vlastně přímo lapat?“, prohlásil. A tak komoru adaptoval nevelkým nákladem na trychtýřový lapač, na jehož dně se pak hromadily již vychladlé
meteority.
EF: Poté se Cimrman vrhl na velmi ožehavý problém kvasaru. A i zde se vyznamenal. Už před 60 lety se dokázal zcela mužně přiznat, že neví, co je to kvasar. Učinil tak tímto
rakousky psaným sonetem:
In die lätzte Nächte
Ich beobachte
Quasar Nummer Ein, Zwei, Drei,
aber hab´ ich keine Schein,
was ist daß und wie ist gross,
jeden Quasar skrývá cos.
Das Problem ist schwer,
danke, bitte sehr!
JK: Prof. Fiedler ovšem netuší, že jde o trapně kostrbatý překlad původního českého textu, napsaného na půvabný motiv
z naší umělé lidové poezie:
Sviť, kvasare, sviť
hledám k Tobě nit.
Žádný není jako on,
jas má sluncí bilión.
Sviť a blikej, kvasare,
kéž bych věděl, co to je?
Touto geniální otázkou Cimrman úžasně předběhl dobu.
Vždyť stejnou otázku si po vyčerpávajícím studiu kvasarů
klade i soudobá astrofyzika.
EF: V závěru svého pohnutého života pokouší se Cimrman o spolupráci s filmovým režisérem Ejzenštejnem.
Mělo jít o film s poetickým názvem „Ivan“, ale nějak
z toho sešlo.
JK: Skutečně, Cimrman později vyprávěl své přítelkyni
z dětských let Marii Curieové-Sklodowské o své spolupráci s Ejzenštejnem: „Bylo to hrozný!“ Tím lze vysvětlit
konečný název Ejzenštejnova filmu „Ivan Hrozný“. Mezitím horečně pracující Cimrman objevuje recept na barevný
film „CIMRKOLOR“. Ejzenštejn je znovu nadšen a hodlá na nový materiál natočit barevný velkofilm ze života
kubánských kozáků. Vzápětí však patentuje v podstatě týž
postup americký selfmademan Kodak. Nastávají nechutné tahanice se soudy, Cimrman několikrát pluje na svém
sportovním hausbótu „Labská bouda“ z Hamburku do New
Yorku a zpět, ale nakonec se stává obětí osudného omylu,
neboť přece jen nezná všechny finesy anglického jazyka
a amerického slangu. Když mu totiž federální soudce John
Sirica položí klíčovou otázku a poučuje ho, že má odpovědět pouze jedním slůvkem, a to bud „NO“ nebo „YES“,
považuje to zmatený Cimrman za výzvu k odchodu na oběd
a opouští soudní síň, aby si v přilehlém automatu dal svůj
oblíbený karbenátek. Když se po chutném obědě vrátil do
soudní síně, bylo již po všem, Mr. Kodak vyhrál a zakládá
ihned Hollywood. Otřesený Cimrman se vrací do Evropy,
ale nepropadá beznaději a již při bouřlivé plavbě napříč
Atlantikem skládá nový text k melodii, kterou komponoval
pro Ejzenštejnův kubánský film. V tomto odvážně novátorském textu neobyčejně šťastně a srozumitelně předjímá
poznatky budoucí astrofyziky.
JG: Děj písně je příhodně zasazen do překrásného prostředí
Pojizeří, na stráně v okolí obce Liptákov, kde - jak víme - trávil Cimrman nejkrásnější chvíle svého života. A touto písní
se s vámi též za malou chvíli rozloučíme. Loučíme se písničkou a jistě se s námi loučíte neradi. Nebojte se, do roka a do
dne chceme pokračovat v právě započaté tradici a probereme
další aktuální otázky Cimrmanova vědeckého odkazu. Jsou
to zejména jeho příspěvky k nalezení nekorektního řešení
rovnice přenosu záření v planfilmparalelní atmosféře, dále
něco málo o kanonických jakobiánech v restringovaném
problému 5,5 těles a také o Interkosmosu - prostě budou to
samé zajímavé otázky, které takříkajíc hýbou dnešním Ondřejovem.
Leč dost už řečí - ať znějí tóny vznešené!
Anihilační rumba (Nápěv z filmu Kubánští kozáci)
1. Na té liptákovské pláni
lítaj´ /:shůry fotony:/.
Koupím já si koně vraný,
až je /:koupím, budou mý:/.
R.:Pozitron laškuje v mlází,
nemaje co na práci.
Když do něj elektron vrazí,
dojde k anihilaci.
Fyzika, fyzika - je záhada, záhada.
Sotva ji rozřešíme.
Když nám Pán Bůh zdraví dá,
přec se potěšíme.
2. V moři bílých trpaslíků
semtam /:přece uvízne“/
pulsar, který má tu kliku,
že ne-/:-utron neslízne:/.
R.
3. Černé díry dál se hroutí,
nezbude z nich vůbec nic, ale vůbec nic,
ač na konci jejich pouti
je jich /:vždy o jednu víc:/.
R.
89
4. Komu by to nestačilo,
může /:degenerovat:/.
Elektronů kup si kilo,
ať má /:co kolabovat:/.
R.
5. Na té liptákovské pláni
Slunce /:září ze všech sil:/.
Neutrina nejsou k mání,
ach, kdo /:by mne potěšil:/.
R.
Ze zcela obskurních podkladu k 80. výročí VŘSR zrekonstruoval Jiří Grygar (JG)
Norbert R.: Spojme zinek s vodou
Náš časopis je v odborných muzikantských kruzích znám tím, že otevírá dveře mladým hudebním talentům. Dnes přinášíme
rozhovor s jednou z nových tváří české pop muzic, která však sahá výš – a myslím, že bychom byli špatnými proroky, kdyby se
dvaadvacetiletý Norbert R. záhy neobjevil po boku některé z hvězd první velikosti, na některé z pražských scén. Norbert vydal
nedávno svůj první singl Láska, který byl velmi příznivě přijat v prestižním žebříčku časopisu Life for Muzic i v internetové
hitparádě portálu Ligadance.
Norberte – píseň Láska jste nedávno zpíval i v Dejvicích.
Jak se vám zpívalo?
Bylo to skvělé. Nádherná atmosféra.
Jak jste se vůbec dostal ke zpívání?
Už od dětství mne bavilo zpívat a různě se předvádět. Tajně
jsem snil o tom, že bych se mohl stát členem nějaké známé
chlapecké kapely a s chlapci pak na turné spát v kajutě zaoceánského parníku. To se mi bohužel nesplnilo. Ale pak jsem
se vyučil kuchařem - cukrářem a touto cestou jsem se dostal
ke zpívání.
Pro jaké publikum zpíváte?
Pro mladé, především pro teenagery. Nabíjejí mne energií.
Ale mohu říci, že dostávám příznivé reakce i od žen, které by
mohly být mými maminkami, ba dokonce tetami.
Vaše tvář i vaše postava se často objevuje na obalech
a přebalech. Čím to?
Pár let jsem pracoval jako model a když jsem se rozhodl
pro zpívání, dostal jsem několik nabídek na focení. Pózoval jsem s misskou Adélkou Němcovou, pro její album
Věrní a jiní, se zpěvačkou Alicí Nekonečnou pro její výběr
Šílená sázka, s níž jsem nazpíval duet Znala zrána pana
Pána.
Znamená to, že se zaměřujete na cover verze, vždyť
i Znala zrána pana Pána je cover…
Tak bych to neviděl. Rád bych nazpíval pár písniček, které
se mi líbí, například Hvězdičko blýskavá od Petra Nováka
nebo lidovou Za tú našú stodolú traktory nám orajú od Ladislava Vencálka, ale víc coverů to asi nebude.
Poznal jste hodnotu přátelství?
Plutarchos, žák Platonův někdy kolem roku 70 píše ve svém
díle Moralia: mým snem bylo sblížit klasický odkaz helénské kultury s vyspělým Římem. Nikdy se mi to nepovedlo.
Bylo to tím, že jsem se nechtěl dotknout svých přátel a jejich
přesvědčení o jejich výjimečnosti. Od těch dob vím, že pravda a přátelství se nesnášejí.
90
Jak vám to šlo ve škole? Byl jste zamilován do paní učitelky?
Ve škole nic extra. Paní učitelka Háčková sice říkala, abych
šel na studia, že na to mám, ale já jsem ji měl rád, a říkal
jsem si, že to jí nemohu udělat. Šel jsem na kuchaře - cukráře
a nelituji toho. Dnes tanec, focení a předváděcí molo jsou
mým denním chlebem. A zpěv třešničkou na dortu.
Poskytujete rozhovory, novináři i agentury se o vás perou,
fotografové si podávají dveře, Co na to vaše přítelkyně?
Jsou z branže a tak to chápou.
Když se zamyslíte nad svým životem, co zatím považujete za svůj osobní vrchol?
Jednoznačně molo, tanec, focení a zpěv. Ale všechno má své
směřování a je možné, že už zítra tomu bude jinak.
A co považujete za prohru?
Se svým životem jsem v podstatě spokojený. A není nic, co
bych považoval za prohranou bitvu. Ale všechno má své
směřování a je možné, že zítra tomu bude jinak.
Věříte na reinkarnaci?
Věřím. Myslím, že do příštích životů si odnášíme částečky
toho čím žijeme dnes. Všem bych přál aby to byly jen ty
posvěcené láskou.
Jak se díváte na starší generace svých kolegů? Například
na Karla Gotta. Oslovuje dnešní mladou generaci?
Karla si nesmírně vážím. Je to renesanční bytost. Zpívá,
maluje. Je svůj. Plutarchos ve svém díle Moralia píše: být
svůj je sen mnoha státníků. O Karlovi to platí dvojnásob.
Sledujete i politickou scénu?
Sleduji, pokud mi to čas dovolí, vždycky o půl osmé na
Nově.
A?
Obdivuji všechny ty herce, kteří znají své role. A umě-
jí všichni. Ti zprava i ti zleva. Jejich dokonalosti bych rád
dosáhl. Já vím, já vím, co chcete říct, paní redaktorko: že to
je Plutarchův eklektismus. Spojování neslučitelného. Zinku
s vodou. Ale já si myslím, že je to jediné, co nám zbývá.
S Norbertem R. rozmlouval Ladislav Vencálek
Vyšlo v časopise Konec konců 3/2006
v rubrice Bluff¨
Ivanka Devátá: Dětské nemoci
Narodila jsem se zdravá jako řípa. Protože se tak stalo v listopadu, nepochybuji, že mě bacily okamžitě začaly mlsně
obcházet. Jistě by se jim líbilo utéct před podzimní sychravostí do vlahého miminka. Ale maminka mě napájela
mateřským mlékem po celý rok, takže ochranné látky v něm
obsažené vyprovodily každého vetřelce drsným způsobem
nerudných domovnic.
Nechci se rouhat, ale skoro to bylo škoda, protože v naší
rodině se senzačně stonalo. Zvlášť když už z toho měl člověk rozum. Třeba když musel zůstat doma se zarudlými
mandlemi, zatímco spolužáci psali matematickou písemku.
To se pak i angína jevila jako boží požehnání.
Ale ani ve věku útlém nebyla pořádná rýma k zahození. Jak
příjemně byl narušen jednotvárný průběh dne osamělého
jedináčka! Maminka přicházela hned zrána k lůžku dcerušky a stojíc jako špičkový číšník před prominentním hostem
zvídala, co si bude marod přát k obědu. Smažený brzlíček?
Kuřátko? Telecí řízeček? U mne bylo takové vyptávání vcelku bezpředmětné, protože jsem odpovídala vždycky stejně:
„Slej-stic-ky.“ A maminka uháněla mlít mák, škvařit sádlo
a válet bramborové šlejšky.
Vedle čaje, teploměru a obkladů byl při virózách neodmyslitelnou rekvizitou meruňkový kompot. A řeknu vám, když
máte oteklé mandle, rozpálené tělo a dech jako sopečnou
erupci, není nad kompot.
K němu se družila křehká jablíčka, šťavnaté pomeranče
a nenapodobitelný tvarohový koláč.
První dva dny to stonálek příliš neocenil. Ale jakmile odezněl první atak choroby, bylo slastně v teplém hnízdečku
s knížkou v ruce. Uměla jsem číst ještě před započetím školní docházky, pročež se moje marodění podobalo spíš studijnímu pobytu v knihovně.
Než ovšem pacient dospěl k popsanému blahu, bylo mu
protrpět se výslechem prošpikovaným výčitkami. Maminka
byla totiž skálopevně přesvědčena, že za všechny zdravotní potíže si dotyčný může sám. I stonávala jsem výhradně
proto, že jsem se uhřátá napila studené vody, nenosila čepici
a schválně kamarádila s nosičkami bacilů.
Tatínek na tom byl úplně stejně až na to, že si všechna onemocnění přivodil na fotbale. Coby divák. Nikdy se nenakazil chřipkou od některého člena orchestru, který dirigoval.
Nikoliv. Ochořel, protože si před týdnem na fotbale svévolně
sundal šálu. Tatínek by býval, kdyby chtěl, mohl vést divoký
neřestný život, poněvadž kdyby si i nakrásně uhnal nějakou
Venušinu nemoc, maminka by vítězoslavně vykřikla: „Já to
věděla! Ten tvůj fotbal!“
Možná to byl důvod, proč tatínek po celý život nezastonal.
Pokud se o něj nějaká ta viróza pokoušela, spolykal Vicedrin
a šel do rozhlasu. Konečně už to nebyl žádný křehký školáček, byl to chlap. Přechodit chřipku není přílišné hrdinství.
Zato přestát maminčinu lamentaci, joj!
Abych byla spravedlivá, maminka dobře věděla, proč se ke
vpádu infekce do domácnosti staví tak nepřívětivě. Za prvé
pokud šlo o dítko, byla ukována k jeho lůžku jako galejník
k veslici. I za nejnutnějším nákupem mohla vyběhnout, jen
když ji doma někdo vystřídal. A za druhé pevné hygienické
zásady, které si sama stanovila, na ni kladly velké nároky.
Pro každého ochořevšího člena rodiny byl okamžitě vydělen
příbor a jídelní souprava, jež se myla odděleně od ostatního
nádobí. Mrzuté bylo, že nemohl být pro styk s nemocným
vydělen i zvláštní pár rukou, takže si ten jediný, co měla
k dispozici, ustavičně myla. A ne že by ho jen tak halabala
opláchla. Maminka si ruce prakticky sterilizovala ve vodě
téměř vroucí, čímž získala takovou odolnost vůči vysokým
teplotám, že se postavila na roveň dervišům milujícím procházky po řeřavém uhlí. Žhavé pokličky bere do holých
dlaní a horká pára jest jí co vlažná letní mlha. Říkáme jí
Azbestová ruka.
Časově nejnáročnější bylo žehlení knih. Všechno, co pacient přečetl, zejména to, co pocházelo z veřejné knihovny,
maminka vyžehlila list po listu! Patrně se vám taková opatrnost zdá přemrštěná, ale pravda je, že u nás se žádná nákaza dlouho neohřála, a co si odstonal jeden, druhý nedostal.
Návštěvník veřejné knihovny už teprv ne. Vzhledem k těmto
opatřením se nelze divit, že maminka každé dětské kýchnutí vítala se stejným nadšením jako nástup do výkonu trestu.
Bylo jí totiž ihned jasné, že nazítří místo návštěvy kadeřnice
bude žehlit Temno.
Hýčkaná dítka, to jest já a o dvanáct let mladší bratr, si naproti tomu užívala rekonvalescenci v naprosté pohodě. Jedinou
naší starostí bylo nedat se přistihnout s chodidly vystrčenými zpod peřiny. Pokud se tak stalo, maminka srdceryvně
vykřikla: „Zase si chladíš nohy!“ A upěchovala provinilce
pod příkrov lůžkovin. Podle ní jsou vychlazené nohy nejčastější příčinou úmrtí ve střední Evropě. Možná má pravdu.
Najděte mi umrlce s teplými chodidly!
Špičková péče však zanechávala na ubohé pečovatelce své
stopy, zejména šlo-li o batole, které v noci pobrekávalo a ve
dne vyžadovalo ustavičnou pozornost. I vyšla se mnou, již
zotavenou po přestálé nemoci, moje rodička na procházku
91
a poskytla kolemjdoucím následný obrázek. Kočárek s narvanou ruměnou holčičkou malátně tlačila bleďounká éterická bytost – malá smrtka, sama dítě – jak praví básník. Sousedka, kterou potkala, spráskla ruce: „Copak je s vámi, paní
Blaženko? Byla jste nemocná?“ Maminka se mdle usmála
a děla: „Já ne, Ivuška.“
Taková Ivuška, jakou jsem byla já, by patrně prospívala
i coby sirotek, natož v náruči milující matky. V rodině se traduje, že jsem ve dvanácti měsících měla dvanáct kilo, dvanáct vlasů a udělala na první pokus dvanáct kroků. Maminka
však stále trpěla pochybnostmi, zda mi poskytuje to nejlepší
z nejlepšího, i zvídala na dětské lékařce, čím by mi mohla
přilepšit. Jednoho dne jí prý paní doktorka řekla: „Maminko,
když budete tomuhle děvčátku dávat chleba a vodu, bude
vám vzkvétat.“
Měla pravdu, byť nemohla vědět, že první polovinu života
budu vzkvétat jako růže a druhou bujet jako plevel. Posledních pár Vánoc si pod stromeček nepřeji nic kromě jiného
metabolismu.
První vážnou nemocí, jež mě postihla, byl záškrt. Ležela jsem
s ním (jaké mravní bahno! Tři roky mi byly, a už jsem „s ním
ležela!“) v nemocnici v Poličce, neboť mě přepadl u prarodičů ve Skutči. Ale ani tato obávaná choroba, jíž padlo za oběť
tolik dětí, ve mně nezanechala skličující vzpomínky. Kromě
té, že mi nemocniční sestra ukradla pomeranč. Ona to vůbec
nemusela být sestra. Nemusela to být ani pravda. Pomerančů bylo několik a moje počtářské schopnosti nevalné. Ale já
byla přesvědčena, že mi pomerančů ubylo díky té sestře, jež
mi každý večer nosila teplé mléko. Protože od ženské, která nutí dětem něco tak hnusného, se můžete nadít jen toho
nejhoršího.
Na vedlejší posteli ležela holčička bohatě zásobená kulatými
hašlerkami, jimiž mě štědře obdarovávala. Cucaly jsme je
promyšleně tak, aby vznikly sladké prstýnky, které jsme si
okouzleně navlékaly na prsty, snažíce se uvěřit, že nejsme
nemocné holčičky, nýbrž princezny, jež se v posteli poflakují
z rozmaru. Ani za sedmero horami a sedmero řekami byste
nenašli princezny tak upatlané.
Ve stejné době maminka vyčetla tatínkovi, že obědvá s chutí
neslučitelnou s otcovstvím těžce nemocné dcerky.
V první třídě jsem dostala spálu. Rodinný lékař vyhověl naléhání zploditelů a ponechal mě v domácí péči. I spálu bych
bývala přestála stoicky, nebýt okolnosti, že mi naši přenesli
postýlku do kuchyně, patrně proto, že tam bylo tepleji. Já se
tam však sama bála. I postavila maminka na sporák talířek
se svíčkou. Jenže mihotavé světlo svíčky, tu jasně planoucí,
tu skomírající, jen podporovalo nezdravou fantazii. S úzkostí jsem čekala, až svíce dohoří. Pak jsem s nářkem volala
maminku, a ta zapálila další voskovici.
Ke spále se posléze přidalo zdlouhavé zduření lymfatických
žláz, takže toto moje onemocnění přišlo rodiče na tolik svíček, že i honosný pohřeb by vyšel laciněji. Ale kdo by umíral,
když ještě neměl černý kašel?
Ten jsem dostala během války a přinesl mi kupodivu jisté potěšení. Pokaždé když se mě zmocnil dusivý záchvat,
dospělí s povzdechem říkali: „Už zase kokrhá.“ To se mi
velice líbilo, jelikož jsem se cítila obdařena mimořádnou
schopností. Kýchat a kašlat uměl při nachlazení kdekdo,
avšak kokrhat žádný, nebereme-li v úvahu kohouta, u nějž
92
je tato vloha znevážena přirozeným údělem. Kohout by byl
zajímavý, kdyby uměl zpívat Směj se, paňáco! Děvčátko,
které kokrhá, rozhodně nelze považovat za tuctové. Bohužel
vzácná vlastnost s uzdravením odezněla, i když moje pěvecké výkony se jí silně blíží.
Patrně jsem prodělala i plané neštovice a zarděnky, a zcela
určitě u mne propukly na Boží hod vánoční, před dědečkovými narozeninami nebo o pouti. Veškeré choroby mají totiž
jednu společnou vlastnost, přicházejí nevhod. A postižený
pokaždé žehrá: „Kdyby to bylo o týden později... Kdyby to
počkalo do pondělí...“
Už teď tuším, že i do umírání se dám v nejméně vhodnou
chvíli, třeba na Silvestra. Rodinní příslušníci se budou tvářit jaksepatří zdrceně, avšak jejich zármutek bude pramenit z pomyšlení: Taky to mohla vydržet do druhého ledna.
Načež se opijí tvrdíce, že musí otupit svůj žal. Dopředu je
mi líto mého prvorozeného, který má k alkoholu záporný
vztah. Co si počne?
Ačkoliv netřeba ho litovat. I on po vzoru svých vrstevníků
uléhal s teplotou přímo zákeřně. Chtěli jsme s manželem
dopřát dětem zdravý vzduch i mimo letní prázdniny. Však
se říká: týden na horách v zimě lepší než měsíc u vody v létě.
Program divadel není ovšem této moudrosti přizpůsoben,
takže se nám obvykle podařilo urvat jen čtyři pět dní. Většinou jsme je trávili ve Špindlerově Mlýně.
Markovi bylo čtrnáct, Adamovi čtyři, když jsme se ubytovali
v hotelu Savoy a nabádali dítka, aby lokala čerstvý vzduch.
Marek zřejmě začal s lokáním předčasně a již před cestou se
nadýchal kapénkové infekce, aby hned po první večeři padl
jako podťatý strom.
Zatímco malý bratr užíval zimních radovánek, velký chřadl
na lůžku. Nedocházel ani do jídelny, byl obsluhován v pokoji. A tu nastávala roztomilá situace. Pokrmy mu na pojízdném
stolku přivážel stejně starý pikolík. Byl to pohled pro bohy.
Oběma hochům bylo očividně trapně, ale čelili okolnostem
udatně. Pikolík s kamennou tváří servíroval „mladému pánovi“ objednaná jídla a Marek usiloval o důstojné vzezření
a atmosféru samozřejmosti, jako by i doma přijímal vejce
na slanině z rukou komorníka. Vypadal jako miniatura Huga
Haase v roli milionáře. Celý obraz jsem kazila jen já, jež
nikdy nedosáhla noblesy nenapodobitelné paní Šlemrové.
Adam se ohleduplně rozstonal až doma.
Nemíním nepříznivě ovlivňovat porodnost v naší vlasti, ale
myslím, že mladé maminky by měly vědět, že když si objednávají u čápa nebo vrány děťátko, je to totéž, jako kdyby
v nabídkovém katalogu budoucnosti zaškrtávaly: zkažený
víkend, padesát šest probdělých nocí, předčasný návrat
z dovolené, vrácené lístky na koncert.
Samozřejmě když toto všechno matky obětavě překonáme,
je nám radost z našich ratolestí nejlepší odměnou. Já třeba
dělám mamince radost už pětašedesát let. Dokonce se už
umím sama vysmrkat. Jenže léta běží, a zatímco maminka
běhá jako čečetka, mně to jde čím dál hůř. Nakonec se vrátím tam, odkud jsem startovala do života. Do postele s Kájou
Maříkem a vševidoucí maminkou po boku. Ta už dohlédne, abych si nenachladila nohy! No, konečně ona zavařuje
meruňky rok co rok. Mám se na co těšit.
Pokračování příště.
Z knihy V oblaku desinfekce
s laskavým svolením autorky
93
A to je konec.
94