Motýli nad propastí

Transkript

Motýli nad propastí

Jan KohouT
M OT Ý L I N A D P R O PA S T Í
JAN KOHOUT
Praha 2013
Kniha vyšla za laskavého přispění
pana Jana Krause a manželů Pallasových.
MOTÝLI NAD PROPASTÍ
Copyright © Jan Kohout, 2013
Illustrations © Jan Kohout, 2013
Epilogue © František Dryje, 2013
Czech edition © dybbuk, 2013
ISBN 978-80-7438-092-1
PODZIM 98
Slunce za mraky
zlatý zub ve skelné vatě
šnek pod listím
jak zastavená píšťalka spravedlnosti.
Kolik je nás ještě
spravedlivých sodomitů
doživotních dělníků u rotaček vidin
cukrových pavouků a zubatých žab
co právě teď s hrdlem zadrhnutým
hedvábnou stuhou časného podzimu
zapínáme nebi zase
dlouhou myší róbu
na husí zip…?
9
ZIMNÍ BÁSNĚNÍ
Jeho pomyslný stůl
zčernalý, zamaštěný ponk
zmatek matek, šroubů, pér
malé, velké, staré, nové, barbarsky navléká
na smuteční pásku psacího lisu
a špinavé s vyleštěným, odpudivé s krásným
spojuje mimozemskou leukoplastí
do tichých, nehybných perpetuí
jako by každé to slovo
bylo Bůh.
Verše? Ach ne…
Jen žrádlo pro červené krokodýly
ve slabě žhnoucím teráriu.
10
SÁM
Jdu hustou oranžovou mlhou
za zeleným Fantomasem
jehož záda se trhají jak chrámová opona.
Jdu polehlým polem
jak zbloudilý šachový kůň
zaorávající potlučenou úrodu
hřbetní ploutví své vlastní anomálie.
Ticho se ohlíží jen mými kroky
z dětské lopatky vybrušuje dýku
a světlo světa točí se jak lojová svíčka
na kličce kafemlýnku.
Jsem nikdo a nic
a přeci jednou v rakvi
sjedu Niagaru…
11
NESPAVOST
Sotva sen usedne jak komár na nemluvně
zlomyslná lebka kousne mne do jazyka
záclonoví lidé vyvrhnou mne z kola
a z mých víček, letících nad pohádkou
jak motýlí pel
je rázem zahořklé, stařecké oko
v černé špehýrce vzpomínkových dveří.
Hvězdář Achab a jeho Kometa
rozmazaná, rozmazlená
špatně vytištěná hvězda
spíš mlha jen jak křídlo kolibříka
sajícího ze zlatého květu
a přeci souměrná jak řeka z těl
utonulých akvabel.
Ach Bože spát…
jak důlní vozík na konci sloje
zatopeného lomu
jak olůvka na rukách
vodních marionet…
12
DNY
Vlaštovky odlétly jak noty z kolonád
za obzor podobný ocelové soše
padlého spřežení
omílané Gangou nebe
strašlivou jak radost žen
nad prodlužovanou smrtí
řezaných květů.
Jsou ještě dny, jejichž hrůza voní
dny, které rveš jak přítele z propasti
abys pak vítězně sevřel
zakrvácený, kašérsky se zmítající konec
ještěrčího ocásku.
Jsou ještě dny
kdy umírají vážky…
13
KŘÍDLA POEZIE
Jedno začíná i končí jedním životem
druhé žije jak Život sám
věčně, samo sebou.
A šašek v žaláři jejich trůnů
bloudí slovy jak lepkavým lesem
ze vzhůru kanoucího, slaného medu
a ve své líné míze namáčí ta razítka
ze zubů, drápů a kopyt
pro čí vlastně kratochvíli…
Ty dvojzubče siamské svíce
která vytopí katedrálu
ty hlavo v hlavě, matrjoško pararozumu
ty holi o dvou koncích
sasanko, nezmare na mé ulitě
jak nenávidím tě
tak miluji tě…
14
U MNE
Šťourám se v uchu klíčem od bytu
jako bych jen dráždil včely.
Pak ale odmykám a roztržitě vcházím
kde v zrcadle chovám barevné medúzy
v čajovém sítku zpěvného komára
(kapka krve denně)
a v šupleti párek veršů
laciných jak uši snýtované
ze dvou polévkových lžic.
Pověsím kůži na dalíovský knírek
přelétnu pár kondolencí k úspěšnému dni
a shýbnu se a zapnu psa
a podrbu vysavač…
15
DNY A NOCI
Každý den je štědrý.
Každý den Bůh do duší olovo lije
v děravých skořápkách pokládá je
na divokou vodu
a jablka poznání pak rozkrajuje
skoro
na samé kříže.
A máti Smrt po nocích
stříbrnou, jednovlasou dívkou
nastavuje mi ještě život
jak pošťáckou nohavici psí kůží
jak bryndák vědomí
věčně pokecaný
rajskou omáčkou.
16
BÁSNÍŘKA NA HRADĚ
Věž
nezlomná, prsatá věž
kojná zvířat zvaných muži
studna hloubená naopak
zbojný zbytek osmého zubu
kde ticho na moudrost užívá
kozlíkové kapky.
Flekatý negativní šlojíř
faldovatě dosedal na zpustlý čas
jak zadky nejstarších slonů
na zlaté dlažby ztracených měst.
A ona v něm tikala
zbloudilá, vychýlená, hvězdná sonda
setrvačně přemílající
své zmatené záznamy.
17
INZERÁT
Hledá se atraktivní smrt
která by zhasla v mé hlavě
krvavý nonstop Disneyland
zahnala smečky fanatických sprejerů
šílející na nočních stěnách
a znovu je vybílila
jak komín zevnitř.
Platím hotově
39, ženatý, kuř. nevěř.
Zn. „Nespěchá“
Počkám si totiž
až uvyknu té hrůze tak
že mne k smrti vyděsí květina…
18
OPTIMISTA
Ticho ledové
ustřižená siréna
vězeňský holič v kárnici hudby
a za všemi okny měsíční srpek
zlatý nehet boží sekretářky
mířící přímo na nás.
To zemské jablko prý
už neochutná žádný Bůh.
Snad tedy do něj alespoň kopne
a podiví se
co je letos červů…
Ale nezoufejte, braši!
Znám jednu starou kanibalskou hru.
Dožeň rožeň!
19
VRBA
Ostrůvky sněhu
ospalky – nedbalky Toho
co pramínky spojí jak děkovné kytice
v náručí primadony.
Na račím propadle budka nápovědy
s plody pentlenými dříve než listí
píšťalka vousatá, z níž duši vytloukl
milostný řev slepého minotaura.
Zkrátka, bábě v dívčích šatech
vstávají vlasy krásou…
Ale právě jen brada košíkářky
má tu trpělivost vysedět
z kraslice pod Golgotou
nového tatrmana.
20
NÁKUPY
Reklamní vitalita stříká z výloh
impozantní impotence cení chrup
na každém rohu semafor
indián, číňan a vodník
brýden a nashledanou
brzda, spojka, plyn
na každém rohu zmrzlina
hovězí, vepřová, drůbeží, rybí
a než to matka všechno skoupí
dítě mne, až se otočím
jako zastřelí…
Vsadím se o cokoli
že kdyby lidé létali
byly by nad ulicemi mříže.
21
SNÍČEK
Vše je živé, všude samá aura
pro záři nevidím, kam šlapu
nemohu dál a zvolna se stávám
trávou a zeleně se potím
spásám se, bolím se, trávím se
rozsvěcuji se svatojánsky
až se mouchy slétají
a odplouvám sám nad sebou
až tam, až Tam
kde čurá černý čaroděj…
22
BALONKÁŘ
Bývalo slunce jak mayská modla.
Na opičí skráni kopce
sedávala louka a drbala si cvrčky.
Mravenci táhli mamuta housenky
přes živé hrobky slepých Egypťanů
a s motýly jak holandské mašle
a nebem pod sebou
k smrti žít se chtělo.
Vydechnout také z ničeho nic
něco krásného
a podvázat té kráse pupík
a podat dítěti…
23
ZEĎ
Zeď stékala ze zdi
a nepotřebovala k tomu básníka.
Dýchala, žila a svlékala kůže
jak těsto Wolandova glóbu
rozfoukávala mračna světům
jako píďalka tápavě lezoucí
z jednoho ostří žiletky na druhé.
Jen mžik
a z Buddhy byl obecní blb
z jehož lejna vyrašil krucifix.
Tím rychleji jsem plul
čím volněji jsem kráčel
a potom ta zeď
začala zase znít…
24
KRYSA
Noc, dům jak loď
v doku uprostřed moře
kde stevard i na dně bude tvrdit
že vše je v pořádku.
Noc vetchá, zlodějská bota
než došlápne na vrzavý práh.
Noc výsměšná, a přece políbená
jak ženskými rty
zadnice ďábla.
V kamenné perlorodce až dole u zdi
hoří dva rubíny…
25
HLOUPÝ DÉŠŤ
Já víno flamboval na pánvi jazyka
když na okno zaťukal a vešel déšť.
Jen trochu oschnout
zavzpomínat na pralesy
pochlubit se obětními dary
vychválit mlhu až do nebe
pomluvit trochu Slunce a na to konto
zakončit vše hloupou anekdotou:
„Víš, co řekl Noemovi Bůh?“
„Polib mi duhu…!“
Měl na nohou pantofle jak vodní skútry
měl kalné oči vodních řas
měl na krku volavky zelené skřele
a slova protékala slovy
padajíce na ňadra votivních sošek
celou noc.
26
ŽIVOT
Veselá tragédie o voňavém tchoři
kde v rozkošných komparzních rubášcích
cvokneme zvolna v továrně na zipy
a nakonec v některých těch festovních futrech
věčných oken, zrcadel a dveří
kopneme si vlastní hlavičkou
vlastní gól.
Žít…
jak hledat dobráka mezi sršni
nebo sázet stromy v tunelu, nebo doufat
že bude jednou papežská čepička
kostkovaná.
A přitom nezemřít je stejně těžké
jako ohnout kámen.
Nebo stín…
27
PRVNÍ SNÍH
Šedavá majolika nebe po Martinu
popraskaná větvemi stromů
těch koní, trpělivě přešlapujících
před hospodou „U Mé hlavy“
kde se věčně pije krev
a kde ti hloupější život prostojí
u automatů na myšlenky.
Jdu starým parkem
vedu se za ruku jak stařena dítě
já, k zemi ohnutá, rezavá pumpa
a já, co říká: „Jé, podívej…
Pámbu stříhá beránky!“
28
POHŘEB OSAMĚLÉHO MUŽE
Nesli ho jen kousek v rukách
skoro jak na porodní váhu.
Vítr zamával mu spěšně
fialovou štólou nastydlého kněze
aby byl řádně zasazen
do kamenné vinice.
Na cestu dali mu takovou výbavu
že si nakonec nevzal ani tělo.
Zůstalo jim
jak po dětech tající sněhulák
kterým se dokáže zahřát
jen ničí vzpomínka…
29
DODATEK
„Jste horší než požár…“
řekl Stojící medvěd.
Co dodat po sto dvaceti zimách?
Topíte dál rezonančním dřevem
v jehož dutinách by mohly šťastně hnízdit
vaše duše.
A i kdybyste neviděli měsíční skelet
neomlouvalo by vás to za zapomnění
že Země je živý tvor.
Vyhlížíte UFO a sedíte na něm.
Dobrej fór…
30
TMA
Černoška předvádí černé prádlo
fazole rychlené havraním kváskem
zarůstají okno.
Každý večer má zbytnělá bytná
štupuje mi hlavu
kde přes den pustila oko
a vidiny přilézají jako krabi
k mořem vyvrženému tělu.
Zas budu vyspalý jako pes
bytem u chronického ševce…
31
KŘEST
Slunce jak operační lustr
a mezi ním a císařským řezem plotu
sešívaným megafony svlačce
skřivan se snaží vyvrátit víru
že pták neumře na zpěv…
To napsal jsem za noci a mrazu
co hubu měl jak kleště na zmrzlinu
chvíli před tím, než mi hlava spadla
jak milovník z břečťanu.
Je většího křtu pro novou báseň
než býti k ránu polita vínem…?
32
HOMUNKULUS
Pán zdánlivě smontovaný
ze zlatých spolehlivých cibulí
a vápenatých růží starého kocoura
v doupátku pěkném, chvála Hospodinu
semeno tiše zaléval semenem
a slzami a krví, a hle –
už mu klíčí první prst.
Černý drápek pro panenství zmije
černý plamínek na buclaté hromničce
kopýtko dravé laně…
Teď ještě do klíšťové hlavy
kuličku a prach…
33
MRÁZ
Když má mráz ten správný ráz
a jazyk jako lyži
když okna zapaličkovávají duše květin
když ve spánku stromům pukají rty
a vyvrhnuté prase někde ve vsi
už není víc než jedlý zimník
daleko odtud, ve starém Egyptě
topíš si mumiemi a klimbáš
u televize zapínané myšlenkou:
– Nechci nic vidět.
A čím více ne
tím kvalitnější obraz…
34
JEDNONOHÝ ARTISTA
Říkal: „Z písmen mám nejraději CH.
Je ho nejvíc a začíná jím chlast.“
Vykroutil hlavu a napil se
z plechového těla
láhve – vojáčka.
Říkal: „Až vejde klaun s upířími zuby
a dveře zamňoukají
naleju jim do misky poslední lok.“
A poposedl na schodu, kde metařská lopata
vrhala zlý, rostoucí stín.
A pak zpíval o té potvoře noze
co dostala lepší angažmá
co emigrovala do spojených věčností
co skočila bez něj salto mortale
Elááá – Hrob!
35
VĚTRNÝ VEČER
Plechový kohout v krvavém baretu
točí se na střeše, sekera – mech
a pod ním na krovu
prožraném jak nebe hvězdotočem
básník jak pilný přiopilý sršeň
z ušlechtilých zvratků lepí si dům
pro tuto noc.
Vichřice ovívána pavími vějíři korun
promítá si velkoklipy vlastních vidin
znuděná nabídkou jako vždy.
Na hasnoucím obzoru bijí se černí hřebci
o první hvězdu, která zatím
odešla s ním…
36
ALE
Jak horský nosič
nesu své životy až na vrchol.
Po spirále babylónské věže
po růžovém vrtáku do nebe
pohání mne píst
mazaný modlitbou tryskového muslima
a teprve až srdce přeřadí
z presta do funebre
půjde se mi zase líp.
Ale já nechci do ráje.
Nechci se ztratit jak v přírodovědném muzeu
roh čerta…!
37
VÁNOCE 98
V každém dítěti je Ježíš Iškariotský.
Všichni se rodíme s visačkou
„MADE IN HEAVEN“
ale sotva se naučíme rozvazovat tkaničky
– Sbohem Bože…!
Ty vánoční, hamižné davy
štvoucí se za laciným lejnem
k radosti kramářů v chrámových troskách
nevypodobnil by ani zrychlený velkofilm
o suťovém poli.
A nikdo netuší, že lidské štěstí
je nesmysl tak dostupný a jemný
jak ouško zevnitř šálku…
38
MARNÁ RADA NAD ZLATO
Mám přítele, c. k. vysloužilce
co vyhlíží dosud spravedlnost
tu opilou selku se dvěma džbery
hotov, až přijde, jak nevěrné ženě
dát jí co proto.
Marně mu radím, že udělal by líp
kdyby čas, vzdálenost a clonu
nastavil na nekonečno
přiložil objektiv ke spánku
a stiskl spoušť…
39
ČERNÉ DIVADLO
Na malou scénu své noční směny
vstupuje se židlí před židlové moře
vyprodané nikým nikomu
s tužkou a lahví nápovědy
se dvěma stíny, kulisáky – kulišáky
neboť vše je dvojrolí.
Když zavřené oči nasvítí ho tmou
myši procitlé v hromadě činelů
rozkrouží pomalu atomy obrazů
motýly nad propastí
medúzy v plynojemu
vsakující se jedna do druhé
jak dvě strany hostie
v ústech upíra…
40
DO VELKOMĚSTA
Výpravčí naložil píšťalkou
nádraží na opačný vlak
a vypravil mne, zajíce od strýce
do vertikálních horizontů betonové pouště
kde v mohylách z telefonů a křesel
kroutí se a hašteří milióny šéfíků
kde děti sají z olověných ňader
a televizní štáby bez oddechu
klonují blbost.
Kde vše je mi cizí a odporné
jak vlasy rostoucí z úst
jak studený sendvič
s teplou tarantulí…
41
U HROBU POETY
Něžně zbičován smuteční vrbou
čas z rakve – tabatěrky
šňupl si prach, kýchl
a rozmetal tvou mandalu
jak plást šílených včel
s matkou marně vtloukající
tvé roztěkané duši
že tělo není holubník.
Po mrtvém psu prý ještě léta
nacházíme chlupy.
Zde však leží jeden z koní
naší vrtošivé infantky
jehož krvavou pěnu cherub setřel
teplou hvězdnou houní.
42
ZIMNÍ LUNATIK
Nekonečný terč prostřílený slepcem
brokovnicí pilovanou pro sv. Jistotu.
Nekonečně smysluplný
výstřel do mrtvoly…
Zelené hvězdy, zástupy šilhavých šelem
sterilovaný hrášek, rozprsklý, vrostlý do opony
z níž kukátkem vrací se křišťálový holub
s odpovědí na mé hloupé, dávné „Proč…?!“
Diamantovým zobáčkem do zamrzlého okna
srdce mi vyřízne
jak do dvířek záchodu.
Když Zem je v úplňku, pak na Měsíci
můj prach vyje…
43
BOUŘE A SEBEVRAH
Dorůstá měsíc a dorůstá bouře.
Klimakterická noc v neonových natáčkách
otvírá svůj nepochybný podnik.
Vítr kartáčuje vzduch a liščí kvočny
vrtí se v kazatelnách létavých bazilik
na ebonitových vejcích.
A někde někdo někdy teď
pláčem plaváčka z hrudního koše
chystá se probudit Polyféma
otevřít to zajizvené víčko
za kterým bude už konečně
Nic…
44
JENOMŽE
Umění…?
Vše, co kdo kdy ještě z duše usmolí
budou jen upomínkové cetky
z cesty kolem něho.
Podívej, nebe se prohýbá jak bájný červ
před smrtícím plivnutím
a my ze svých podpažních pouzder
nevytasíme ani sůl.
Vědět, že propast
je panchartem hlavně a úst
mohli bychom se ještě spustit na dno
a říct: „Dobré ticho přejem.
Půl kila tmy vcelku.
Jen tak každému plesknout na čelo.“
Jenomže…
… propast tu byla dřív…
45
ČERV-NOVÁ NOC
Červ-nová noc jak flamengo
s rudými ústy za černým vějířem
urozená empírová škraboška, škrpál
podražený zlatými cvočky.
Leže ve spacáku silně připomínám
starší párek v rohlíku
ztracený jak malý stalagmit
mezi nabídkou umělých pyjů.
Leže pod dubem
ve skvrně po příteli napadá mne
že z pohledu zemského povrchu
je opakem krtka meteor.
Už vím, kdo je ten bílý králík
z něhož se sypou piliny.
Zase přijdu pozdě…
46
PŘELUDY
Byl pozdní večer, první únor
a mráz, že stromy křičely ze spaní
v negativu korálového dna.
Čekala ho
utkaného z posledních bublinek
všech v létě utonulých
zářivě rozkutálených po celé tmě
jak echo po úderu do zrcadla.
Čekala ho
jako klávesa prst.
Jak dlouho se bude ještě ujišťovat
o jeho skutečnosti
oblékat vzduch a přitloukat svatozář
k opičí lebce?
Jak dlouho ještě bude…?
47
POTÍŽ
Něco se zaseklo, něco je jinak.
Cháron bloudí v mlze.
Klesám v síti hloub a hloub.
Jsem zaživa mrtvý, či zemřela Smrt?
Jsem bez domova, nebo je bezedno můj dům?
A tak podobně, stále dokola…
Potíž sebevrahů je v tom
že po smrti umírají
na kesonovou nemoc.
Ach, narodit se jak černý jazz
ze tmy dvou přiklopených trumpet
a hned potom skočit rovnou do věčnosti
jak lidé z Mesa Verde…
48
PRÁZDNÝ LIST
Země jak posvátný jeskynní albín
s žábrami z krvavých řek
běl koulená černým skarabeem
šperk spínaný a zpívaný
na křídlo a roh.
Okno jak bílý list a naopak.
Chumelí, den potřetí klesá
pod křížem z bílých pavoučků
vyslanců Velkého Pápěří.
V dopise z Kostnice jazyk si proháním
jak v klatbě klel by klerik…
49
NAJDU TĚ
Krásnou jak zlatá plovoucí krysa
v deštivé noci, šokované duhou
najdu tě určitě v příštím světě
na skládce příliš povedených panen
na skládce polibků a ran
moudrých skřeků i planých slov.
Jak sopečnou skleněnku
z rulety hazardních bohů
sezobnu tě a ukradnu tě provždy
všem recyklačním potrubím…
50
STARÝ PODZIM
Ta chvíle jízdy
mezi útesy na lekavé herce
se zpětnými zrcátky místo uší.
Ta chvíle, kdy hledíš do oharků
kdy lepil bys listí do entomologických krabic
ale místo toho jdeš a lámeš mu kosti
a pálíš je na hromadách, jak je zvykem.
Ta chvíle, kdy tě napadá
žes prolétl životem jak tkalcův člunek
že jedinou jistotou zůstala Iluze
a nejmoudřejším ze všeho
každý konec…
51
OBYČEJNÝ ČLOVĚK
Svět elektronických sítí
a silikonových fiflen
svět programovatelných dávkovačů všeho
s dobře zavedenými a bedlivě leštěnými
xylofony hodnot.
Katalog společníků podle velikosti a vůně
sprchových bublin a lubrikačních gelů
aseptičtí atleti na noční proud
se vstupními kódy pro solventní partnery.
Ještě štěstí, že obyčejný člověk
už čeká někde na tramvaj
a z dlouhé chvíle vychyluje střelky
před výlohou s kompasy.
52
MRTVÝ DŮM
Bývávám k zastižení
v kapce kalné smůly
na bezcenném křehkém prstenu
v jeřábní kabině na vrcholu skládky
kde předstírám, že hledám staré pravdy
jak na Sahaře brusle.
Jen co se rozetmí, otvírám však víčka
jak čtyři vikýře v pyramidě
či prastaré okenice přímořského sídla
rezavé harmoniky maškarních bouří
s ropuchou hlídaným bujarým tichem
nepovedeného ořechu…
53
ŽIDOVSKÝ HŘBITŮVEK
Plechoví ještěři spásají
symetrické stepi konce čtvrtohor
a jejich trus je převyšuje
v slaměných plejtvácích stohů.
Hle, seschlá a chlupatá bradavka Abrahamova
na žňovém prsu venkovanky.
Jasanová kobra syčí po loučivé zídce
pár kamenných povalečů v kopřivových pejzech
škrábe si časem zákonné jizvy
až do šípkové krve
ne náhodou
v šatně nestárnoucí hvězdy…
54
OBLEVA
Okapy kapou, ťapou a slintají
tak tiše a nahlas
jako kočky na frejích.
V kruhu sedíme
okolo kvasící díže
porostlé struky ze zdravotní gumy.
Z přilbic rytířů valí se dým
a cit po krvi volá jak dětská hračka
vhozená doprostřed vězeňského dvora.
Ale někteří už na to neskočí.
Jenom si vymění srdeční jehly
po poštovní, noční mouše…
55
ZDÁNÍ
Sen přilétal na čokoládové hvězdě
a batikované vejce na pavoučích nohou
po dlažbě z teplých makových buchet
nosívalo ti cosi
jak modrou mušku na sojčím pírku
pohádku O pohádce O pohádce…
To ještě bývalo snadné
umazat kominíka od mlynáře.
To vše už je jen zdechlý koník
z dávného kolotoče
v prvních plamínkách nedočkavých kopřiv.
Kam se sobě dozdáš?
A až z tvé cesty vstane kaluž
a přistoupí k tobě
a dva černí plavčíci z lázní u Styxu
hodí ti kruh
kam se dál budeš zdát?
56
KOLÉBÁNÍ
Už před mnoha věky zavřel jsem oči.
Kočka kinematografu bez konce přede
mravenčí sbíječkou rozkoše razí mi
tunely do mne, sebou a mnou
ponorné nory, v nichž mne najdeš a nenajdeš
Dalího bezedné šuplíky, co trčí
ze všeho, všude a se vším
zatímco někde, kde určitě nejsem
nejčistší árijec kartáčuje zdi.
Jaro voní jak čerstvý hrob…
57
POTÍŽ II
To je ta potíž, ty zlobivý broučku
že Bůh neznamená konec možností
takže se nikdy nedomodlíš dál
než k Velkému Mravenci…
Ty hořký palístku v květenství vločky
to je ta potíž, že bojuješ o Světlo
jehož se nelze nedočkat
stejně jako strachu z Něj.
A křičíš: „Já mám pravdu!“
A ceníš své prahorní zoubky
a nevíš ani, kde je TADY
a kdy je TEĎ…
58
BABOČKA
Vstala jsi z mrtvých jenom proto
aby ses utloukla o sklo
v okně mého dřevníku?
I my máme své léčitele
obchodníky s voliérami zn. „SVOBODA“
pro každého, z velejemné oceli.
Jak ti říct, že není ještě jaro?
Tak leť, leť si…
do slunce v límci z polárních ježků.
Mou zásluhou
teď tvá dvě křídla kdesi
smrtelně vážně hledí si do očí
a zároveň se červenají.
Pravdu lžou…
59
PLÁŠŤ
Jednou se probudíš, oživneš
jak ostatky krásné novicky
ve výklenku modré svatyně
se čtvercovou dlažbou
pod kulatou bání.
Vysoko nad tebou
na rohovém výstupku nosné římsy
bude stát mladík v tyrkysovém plášti.
A pak skočí dolů, abys viděla
před mnohými, co se ještě zabijou
jeho
nikdy nedopadnout…
60
KONEC SVĚTA
Hladový Bůh se Zemí v novinách
zas už prý kráčí k zastavárně.
Inu, alespoň se v kinech
nebude muset zhasínat.
A že si na tu slávu
mohu koupit elektronického smáče
nebo automatickou plačku
skoro bych věřil, že tentokrát
už to vyjde.
Jenom se bojím, že ani ten Konec konců
nepřijde včas…
61
OUŘADA
Takové to půlkulaté, houpací razítko
jako když se kovadlinou krájejí dršťky.
Tvář senilní želvy, vyžilá řiť
povoz úrodou vrostlý do vrat.
Spíš chlopeň než jazyk
nebo vyžvýkané střívko jitrnice
hlásající princip oboustranné trampolíny
pulsující mlha nad bradopádem
mezi kapřími rty.
A pak už jen šest nohou (mordyje stabilita)
čtyři dřevěné a ty dvě přední
utěšeně vykynulé rajtky
krotitele plyšových vyhřívaných tlam…
62
NEBYLI JSME A NEBUDEM
Jsem zmuchlaný, promlčený milostný dopis
ulítlý metařovi z lopaty
vyhnaný větry z trávicích ulic
do periferií akrobatova oka.
Jsem v narkóze a někdo mne hladí.
Ach, to je jen má chůva.
Má stará, dobrá Ruka…
Ještě chvíli, má milá, a budem si cizí
jak žába a blesk…
1995–2000
63
Jestli neumřu,
tak se zabiju
… A zdalipak víte,
že alžírský bej má tuhle pod nosem bouli…?
(N. V. Gogol, Bláznovy zápisky)
Můj ošetřující lékař, dej mu pámbu nebe, mi často říkával: „Piš to,
piš to, kurva, dyž už seš takovej magor!“ Dost mne tím tenkrát zlobil. Jednak proto, že na mne ostatní pacienti začali volat „Pišto“, a jednak proto, že jsem do nějakého psaní neměl vůbec chuť. A to zase
jednak proto, že jsem si jasně uvědomoval, že je dosti povolanějších
Pištů, a jednak proto, že jsem se nějak podvědomě bál ponořit se do
vrtošivého a záludného toku svých představ, abych se snad náhodou
doopravdy nezbláznil. Tehdy na psychiatrické klinice docenta Kaprála jsem se zkrátka ještě obával o svůj tzv. „zdravý rozum“, nevěda,
že právě z tohoto utopického termínu pramení veškeré moje potíže.
Moje oficiální diagnóza tehdy zněla: psychopatická osobnost
dysthymního typu se schizoidními tendencemi. Když jsem se zeptal
svého lékaře, co to znamená, odpověděl mi: „To je, vole, že si všeho
schopnej!“ Zeptal jsem se, co je na tom špatného, když je člověk
všeho schopný, ale mával jen rukou, jako by odháněl ováda, a nedlouho potom jsem se dozvěděl o jeho nenápadné smrti. Zemřel prý
tiše na terapeutickém lůžku ve své ordinaci. Dlužno poznamenat, že
jsem ho měl rád, už pro jeho krásné zelené oči, jaké se i u žen vidí jen
velice zřídka.
Mohl bych teď třeba napsat, že se mi onehdy pan doktor zjevil ve snu,
pozvedl hrozivě ukazovák a řekl: „Piš to, kurva, piš to.“ Také bych
mohl napsat, že jsem již dávno v domácím léčení, že jsem sociálně
67
JESTLI NEUMŘU, TAK SE ZABIJU
zabezpečen a že mám zrovna dlouhou sociální chvilku, ale to bych jen
sám sobě věšel bulíky na nos.
Mohu říci jen tolik, že namouduši nevím, proč toto píšu, že
nemám nejmenší zdání, co napíšu po této větě, a že nad tím vůbec
nehodlám přemýšlet.
Takže, doktore, zavírám oči a dávejte bacha:
Na rohu ulice fialově září neonová ruka s prstem namířeným
k černému nebi. A pod ní ve špalírech kapající kohoutky, jako bychom
šli nekonečnou labyrintovou umývárnou. Domy se povalují pěkně v řadách. Zvířata po honu. Krvavé tlamičky vchodů, bezduché pařátky komínů a antén a ztuhlá slepá okna. A všechno to stráží nějaká zpuchřelá holínka, nějaká kostra tyranosaura.
Jdu houpavě jak po hatích a kopu do vidin. Já, duše uskřinutá,
zašitá do kusu flákoty hned na porodním stole. Vznáším se nad svými
karamboly na sedačce řetízkového kolotoče, zavěšené kdesi ve hvězdách. Z malovaného džbánu rozlévám mléko do prachu půlnoční,
úplňkové pouště a ze tmy si tvořím všechno, co chci, a všechno, co
nechci.
Potkávám rozřezané anatomické exponáty z přírodovědných
depozitářů. Vržou, kručí, bublají, občas z nich něco vystříkne. Když
to vystříkne na zeď, bývá z toho kamenný reliéf, třeba babylónského
lva, a když ten stříkanec dopadne na zem, je z toho zpravidla zcepenělý pes.
Podívám-li se kolem sebe, vidím armády a vojska. Šiky čehokoli.
Jsem obležené město. A za těmi armádami jen spálená země, poušť.
Ale uprostřed té pouště, alespoň v mých představách, stojí zasněžený
strom, který olizuje hořící velbloud, který má na předních nohách
68
obrácené dívčí lodičky a na zadních pánské polobotky, takže even
tuální stopař nakonec zastřelí a vycpe dokonalé tango.
Býval jsem skoro slepý, ale co si beru na spaní černé brýle, zrak
se mi lepší. Letos už mi připnou na prsa třicátou sedmou dioptrii.
Když se podívám nahoru, lituji, že nejsem klíště. Tuze rád bych
se zakousl do nohy panny Marie a chvíli ji svědil, než by mne zabila.
Možná že až by mne našla a odborně vytočila proti směru hodinových
ručiček i s hlavičkou, možná že by řekla i: „Krucifix…“
Jenomže omyly se nedějou a já jsem jen hrobařík, zatlučený
v bedně plné barevných skleněných střepů, v bedně, na kterou někdo
záměrně nedal nálepku s kalichem. Místo záclon mi tu vlajou kabáty
z prosektury a hřeji se v teplých zažívacích traktech od tlamy k řiti
a zpět, a kdo by chtěl, nalezl by mne určitě někde mezi sklepem a půdou.
Je mi úplně jedno, jestli mne slyší prožrané skanzenové úly, kterým z úst namísto včel vylétávají jen mrtví, nepotřební trubci.
Hlavně když si nepletou mou hromadu střepů s mozaikou. Protože je-li v tom, co zde bude následovat, nějaký záměr, pak pouze jako
součást ničeho, bez něhož by nebylo nic.
Žiju v koulejícím se kaleidoskopu. V nejvyšších policích této apatyky je tedy stejná veteš jako pod pultem, protože police jsou ochozy,
ochozy jsou dráhy hvězd a dráhy hvězd jsou klubkem zlaté příze, dutým jako lebka po mé návštěvě. Visí z něj těžké bílé pavoučí kokony,
ve kterých šelestí děsivý příští život.
No a podívám-li se dnes dolů na své nohy, jímá mne pro změnu
příjemná závrať a mám chuť se sklouznout. Jsem oblečen do něčeho,
co vypadá jako dopravní kalamita v Hongkongu. Kožní karneval. Sestra horečka do mne zabodává samurajský nůž a tvrdí, že je to teploměr.
69
Když tak ležím, vylétávají mi z úst horkovzdušné balóny a milosrdnatá sestra horečka je chytá a dává každému z nich nemilosrdnou injekci jako starému psu.
Vše se samozřejmě odehrává na mém a mnou obehnaném jevišti. Matně rozeznávám jakési obecenstvo. Jsou to zřejmě jen figuríny.
Hledištní kulisy. Můžu se posadit mezi ně a dívat se na sebe. A co víc –
můžu se režírovat. Ten levý koutek bych prosil trochu dolů, nosánek
ohrnout, tak je to dobré. Neznám nikdy špetku textu ani děje, a přesto
se můžu vždy na závěr s klidným svědomím sám sobě poděkovat. Hodit si květinu, nejlépe takovou tu s bodcem, a poslat si hubičku. Klaním se, panstvo…
Světlo sem vchází jen občas, škvírou mezi prkny do půlky jeviště
po pouťové předložce ze zlatého krokodýla. Ve dne asi nebe tmavne
černými hvězdami a my žijeme v dutém jehelníčku a blesky jsou jen
krátké vpichy a hromy jen krejčíkovo hebrejské klení.
Podívejme se nyní, co dělají mé armády.
Pušky jsou srovnány po třech do kozlů a reziví. A ženy a dívky
a děvčátka sem běží, běží se pomstít, běží zpráskat svými vlasy, culíky a cůpky moji zrůdnou představivost, aby řádně naběhla a byla
ještě větší.
I ony mají svou oblíbenou hospodu, kde místo stolků jsou postele, nad kterými místo „Nekuřte!“ je napsáno „Neroďte!“. Tam lehávají jedna s druhou se sklenkou spermijovky nebo sladkých slz. Kostry
ověšené hýžděmi a ňadry, lebky s podmalovanými důlky, lebky s parukami a úsměvy, které nepotřebují rtěnku.
Hybridovi, který je obsluhuje, můžeme říkat jakkoli. Třeba –
„Servír“. Bývá kudrnatý, nejlépe trojsmyslný, koketně hovorný a vyba-
70
vený pružnou penilní hydraulikou, za jejíž použití se platí zlatým zubem nebo stydkou kůstkou.
Ó vy rezavé nůžky a vývrtky, trčící z našich marcipánových srdcí!
Ó vy čiperné vodoměrky, symbiozující na našich hrdých pouštích!
Vám patří triumf a má ochotnická poklona, v níž si na hlavu narážím
dušičkový věnec z cesmíny a šípku a stojím tu před vámi jako strom.
Jako vánoční vatikánský strom, ověšený vězeňskými řetězy s vyglancovanými koulemi. Na každé mé větvi visí malý sladký pohánek jako
cukrátka, po kterých se lačně natahují malé Anežky, malí Františkové,
Antoníčkové a Metodějové. A na každé té větvi mi hoří jeden malý voňavý kacíř…
Copak asi přinesl Ježíšek Ježíškovi? Možná kopací míč z lidské
kůže, chlupaté autíčko nebo slané lízátko a černou pastelku se skleněnou tuhou. Anebo třeba televizi, aby mohl sledovat přímý přenos
z konce světa. Anebo čerta starýho… Jedno víme jistě. Malý Mojžíšek
dostal kamenné leporelo.
A tak tu stojím, Ježíšku panáčku, vyrůstám přímo z hrobu tvého
pupíku a všude kolem nás je jen vojenský betlém. Podívej – tři generálové záhrobně osvícení mírovou světlicí. Přinášejí ti munici, rozkazy,
jako třeba „Pal!“, a posmrtná vyznamenání. A tisíce dlouhých vlaků
tvých dozlatova pečených, křupavých bratříčků…
Víš Pane, ještě nic nezemřelo a už všechno smrdí… Čím to?
Proto nevěřím. Nemohu věřit už kvůli pokojovým psům, kvůli
vším a akvarijním rybkám, kvůli všemu nevinnému, co prý vinou člověka bez člověka hyne.
Možná že nejlepší perspektivu máme my, hrobaříci.
Protože dokud budou hrobaříci, tak budou hrobaříci…
71
Tak tohle vypadalo jako taková malá úvodní rozcvička, ukázka toho, co
jsem právě plynule zahlédl ve tmě své bedny. Že to mohlo být právě
tak něco docela jiného a že mám pohromadě poněkud víc než pět, začíná být doufám zřejmé.
Myslím také, že jsem správně neutajil jistou vánoční atmosféru,
v níž se momentálně má bedna pohupuje jak v překoprovaném láku.
Veselme se tedy, doktore, a zkusme popojít.
Dávejte bacha:
Sprchuji se ohřátým pivem a odpady jsou beznadějně ucpané.
Střepy, nedopalky, chlupy. Utírám se matčinou sváteční halenkou
a pak ji rozstříhávám na malé kousky velikosti poštovních známek,
a poprvé v životě tak budu mít úplnou, unikátní sérii, která vydá na
celé album. Jsem zase boháč.
Teď si obléknu svůj černý frak, srovnám si krovky, abych nevypadal jako škvor, a zacvičím si trochu na staré housle, které jsem od
Ježíška dostal letos já. Jsou na nich struny ze střev kmotra kmotrova
kmotra a smyčec je ještě z rákosky, s žíněmi kobyl, co vozívaly poštu.
A až budu hrát, tak sousedka, číšnice granátnice, která si přivydělává
u policie, bude mi mlátit obuškem do zdi tak dlouho, až chytneme ten
správný, keltský rytmus. Po každé lekci si k ní chodím pro potvrzení.
Jak už jsem řekl, žiji z mrtvých a snažím se prodávat všechno, co po
nich zbyde. S drobnými předměty nebývají potíže. Horší je to s gepardem po vezírovi, s mučírnou po katovi, se vztekem po otci, s něhou
po matce, s křížkem po funuse.
Tak šup s tím do krosny, přihnout si morku a vzhůru do džungle!
72
Otevřeme-li dveře, je to, jako bychom otevřeli skříň plnou očních protéz a umělých chrupů a nechali se po kapkách zasypávat tou
příšernou lavinou. A vždycky když už nám dochází dech, spustí se
z nebe ocelový drapák na šrot a povytáhne nás trochu za hlavu, aby
se to slastné chcípání ještě trošku prodloužilo.
Inu, populační exploze učinila z Boha labužníka a tato cesta civilizační, obecně katolická a papežštější než papež mi upřímně řečeno připomíná tak trochu namáčení lakomého pekaře do Vltavy. Naštěstí pro mne je tu ještě vytržená stránka z knihy knih s obrázkem
Rácheliny kuchyně, v níž mohu být dobře symbolizován třeba kafemlýnkem. Cesta autisticko-iniciační. Mlýnek vystřihnu a postavím ho
čelem proti díře, ze které vypadl. Mlýnku okamžitě dojde, že díra po
něm je negativní a že není vejce ani sedmiramenný svícen, aby se dík
svému tvaru mohl vrátit a dívat se z obrazu své existence klidně rubem. A že má své nesporné výhody moci se dívat do díry po sobě, do
zářící tmy a mlít si, co ho napadne.
Budiž tedy, jsem kafemlýnek, zralý muž. Mé pěsti jsou šťavnaté
a můžu si je klidně zasádrovat jako malé melounky, naočkovat je rumem a o příštích Vánocích se do nich lačně zahryznout. Mohu také
sám sebe rozemlít na kafe, ale myslím, že na to je ještě čas.
Z nebe teď padají paruky konšelů a zmrzlinář vyjel s kotlíky bujónů, na jejichž kouřících hladinách bruslí písečné blechy.
To je má zazděná volnost, svoboda nejtemnější kobky. Stačí za
víčky přepnout na jeden z biliónů programů a z plytké zprávy encefalografu je požární schodiště, po kterém mne honí lapiduši, nápaditý
dekor na ložním prádle nebo škrabka na šupiny, kterou někdo vkomponoval do sochy, jejíž kudlankovitost byla do té doby málo výrazná.
73
Z lidských liliputů se jí už málokdo dokáže nepoklonit. Je to trní dusící celou zemi…
Ale ruku na srdce, je někomu něco po tom? Není lepší točit naostro? A přežijeme-li těch několik scének, není hezké sestříhat si je
osobně…?
Nemám rád letadla. Jsou příliš jednoduchá. A my pořád jen něco napodobujeme. Zeptejme se mima, čemu věří, a nevěřme jeho odpovědi. Je
to jen řada póz, řada cínových vojáčků na vánočním vymaštěném plechu. Jsou to jen perníkové masky, mastná oka, komáří boty, železný
lůj pro hladové zobáčky, vše v nekonečných řadách. Člověk by málem
nerozpoznal vykotlaný kmen od hlavně. Ještě že je život kyprý kuchtík a že se ho můžu chytit za faldy jako rarášek, který přes pokročilou
mutaci ještě rozeznává jeho sádelnaté kontury.
Když mohu animací oživit jitrnici, když mohu sestrojit motorku
z předvařené rýže, když mohu zhmotnit cokoli pomocí činu, proč nedokážu nebýt?! Vím, že jsme nepřetržitě sledováni dalekohledy, kukátky, periskopy, bronchoskopy, ale vůbec přitom nevíme, jaký vlastně
budíme dojem. Je obecenstvo pobavené? Pohoršené? Znuděné? Ti, co
sedí tam nahoře v lóžích, kdo vůbec jsou? Záleží jim vůbec na naší rosolovité umravněnosti?
Inu, cukejme se, myšky a žabky na pitevních stolech, když nám
do hlaviček a bříšek začne jaksi profukovat. Cosi si s námi pohrává
mezi hromadami vaječných skořápek a slepičích koster. Cosi se do nás
strefuje dětskými projektily a gumovou přísavkou. Cosi nás vykrmuje
jako ježibaba a těší se na smažený mozeček s chřestem.
Nenávidím Cosi…
74
V podzemí napůl zříceného domu, pod hrází velikého rybníka, stále
šplouchají a kapou vodní hodiny, jediné v Čechách. Schází se tu občas
odporná společnost farářů a farářek, kteří se bojí zemřít. Nosí pod klerikami revolvery a nože, ale nikdy jich nepoužijí. Jejich dušičky se tak
bojí lidských špatností, že jejich těly a slovy klidně ucpou záchodovou
mísu světa. Pak páchnou tak, že se jim Smrt zblízka vyhýbá a zdálky
jí nevadí. Nejsou k jídlu. Nejsou k ničemu.
Šel jsem kolem o Štědrém dnu. Sníh padal a okamžitě tál na dýmajících srstnatých tělech několika pravěkých lidí stojících v kruhu
kolem zlaceného, bohatě zdobeného lavoru po správci Judeje. Plnili jej
vlastní krví, a když jí bylo po okraj, vzal každý skořápku ořechu s malou svíčičkou, pustil ji po kouřící hladině a tygří žár v jejich očích vystřídal na okamžik vlčí žal. Než jsem se závějemi těch bílých sazí dostal až k nim, zbyla už jen slabě doutnající báje, kterou mohl stvořit
profesor rituální malby právě tak jako medvědář. Narazil jsem si tehdy
na hlavu křišťálový adventní věnec, zapálil ho na všech světových stranách a zavyl tak rouhavě, že si od té doby holím břitvou i oční víčka.
A kostrč se mi prodloužila o tři obratle, kterými lze úspěšně vrtět před
nebeským Samcem a pozemskou Samicí.
Holé stromy, které rostly kolem, vypadaly jako katovské smyčky,
ztuhlé a visící od země k nebi. Takový strom, když se olistí a rozkvete,
nerozeznáme často od jabloně. A vůbec celá ta vegetace včetně nás je
jako koberec ušitý z hadů fascinovaných světlem a pohyby a tóny nějaké fakírské píšťaly.
Jsme skutečně jen bezzubou atrakcí na Apollónově tržišti?
Jsme-li ke koupi, pak asi ano.
75
Ten smutek mi připomněl jedno dítě.
Bylo to v březnu nebo v listopadu. Bylo to v takzvanou „neděli“.
Bylo to v tovární čtvrti potažené šedým, páchnoucím slizem. Uprostřed těch hrůzných kulis bylo mokré, studené pískoviště. A uprostřed
toho pískoviště sedělo to dítě. Jediné, poslední dítě v celém městě. Čekalo se od něho, že si bude hrát. Byla přeci neděle, bylo přeci s otcem
na procházce. Jenomže ono nevědělo, proč si hrát. Nevědělo s kým, nevědělo jak. A tak tam sedělo a bralo ten odporný bahnitý písek a propouštělo jej mezi prsty. Vzpomínám si, že jsem tam tehdy stál, zabořený oběma nohama v tom kreténském otci a neschopen pohybu ani
slova, držel jsem si hlavu a žaludek.
A to dítě mi zase připomíná psa. Malého psa, kterému právě na
ulici auto zabilo pána. Sedí teď stranou čumilů všeho věku u černé
igelitové hroudy, která už ho nepohladí, která mu nedá jíst, která na
něj nepromluví. Neví, že to, co teď bude za sebou tahat městem, je vodítko bez ruky. Neví ještě, že nad nevykňučitelným smutkem zvítězí
hlad a nad tím hladem zase Smrt.
A třeba právě jen kvůli tomu psovi, kterého jsem nikdy neviděl,
kvůli téhle jediné malé představě nenávidím toho vánočního Boha. Nenávidím všechno, co je cítit dotykem jeho dlouhých, krvavých, fluidních pazourů, na kterých mu za posledních sto let přerostly drápy.
I jeho zobák už připomíná vývrtku, a jestli nepřispěchá Ďábel se svým
pilníkem a gumou, tak nás potěš lední medvěd…
Moci tak vystoupit sám ze sebe jako pavouk a sežrat svou starou kůži.
Ano, žrát se, pít se a zase dorůstat… Proč nejsme takováto pěkná perpetua? Už vidím slečny k nakousnutí! Makadla, kusadla, snovací bradavky a šest božských nohou. Jací bysme to byli nádherní lidé!
76
Abych našel tento svůj šev, vzdal jsem se dokonce naděje, že ho
najdu. Marně. K snídani mi zase přinesou vejce ještě v hnízdě, k obědu
nic na víně a k večeři nádivku z opičích očí. Dokonale inscenovaná
bída, ve které si nelze na nic stěžovat a kterou se teď nechám ukolébat. Budu bílá, tichá, idylická louka s černými motýly zběhlými z vázanek koncertních mistrů, hrajících tiše na čela vypůjčená ze státních
sbírek – „Heilige Nacht…“
Tou nocí poletují hořící rejnoci kolem obrovského němého amp
lionu, jehož pomocí se reguluje intenzita ticha, pouhým povytažením
nebo zastřižením jemně háčkovaného knotu. Tu lampu zažíhám hned,
jak se rozední, a vyřezávám pod ní paličku z masa šílené krávy, abych
si naklepal pár ocelových řízků z libové kýty nějakého rozumného snu.
Tak co, doktore? Myslíte, že už se dá z toho něco usuzovat? Usuzujte
si, co chcete, já tam nevidím vůbec nic, a to se mi právě líbí. Kdybyste
byl naživu a vytýkal mi třeba pochmurné pasáže, řekl bych vám, že
jsem si svou letoru k sobě do pytle nezašíval, že jsem si nemohl vybírat nějaké optimistické dispozice, že jsem z chudé rodiny a co mi dal
čert do punčochy, to tam holt mám. Jenomže vy naživu nejste, tak si
pod sebou natřeste obláček a dávejte bacha:
Za stolem proti mně sedí socha Černého Karkula a upřeně sleduje mé momentální počínání. Tu sochu jsem dělal tak, že jsem se celý
zafačoval, zasádroval, a když jsem ztvrdnul, tak jsem sám sebe ze sebe
vystříhal jako ten pavouk a pak tu starou kůži zase slepil. Tím jsem
vlastně jakoby izoloval a zplastičtěl svůj stín.
Nehybný se jeví jenom před náhodnými návštěvníky. O samotě
se mnou pohybuje přirozeně, je společenský a hovorný. Jen potravu
a pití za něj musím konzumovat já. Je na tom existenčně závislý.
77
Černý Karkul je můj doživotní kumpán. Kdybych ho neměl, připadal bych si jako ten stařík, co hledá brýle, a má je na nose. Vděčím mu hlavně za zvyk na ledacos. Nepočítaje své kožené a krvavé vězení, zvykl jsem si například na lidi v balónových koších unášené větry
a vichry kolem nás a křičící: „Proboha, zachraňte mne!“ Což je samozřejmě nesmysl. Pro Boha se můžeme klidně tisíckrát roztříštit, ale
určitě ne zachránit. Zvykl jsem si také na černé divadlo plné vynořujících se bílých rukaviček, které fackují, škrtí, hladí, lomcují se mnou,
dávají mi a berou. Ten mim, který je ve skutečnosti nějakou vícerukou
indickou bohyní, určitě rozumí svému řemeslu. Zvykl jsem si na činži,
kapky do nosu, mléko v sáčku, domovy důchodců, semafory, Vánoce,
útulky pro psy atd. Karkul mi zkrátka pomohl zvyknout si na tzv. „život“, který má možná něco společného s tímto mým kručivým tělem
a s ním, ale určitě ne se mnou.
A žiju možná vlastně jenom proto, že je mi líto Karkula, že je mi
líto mého nevinného stínu, který bych zabil, kdybych se svévolně rozhodl změnit lokál.
Občas tu sedává taky Aleňák. To když je mi tak zle, až je mi z toho
dobře. Amulety a škapulíře na něm pulzují jako žabí měchy. Připomíná stánek se suvenýry na vrcholu Everestu, který dostal těhotenskou vyrážku.
Aleňák je můj centrální choroš, předstín, fialová eminence, lodivod a jmelí, šéf kontrarozvědky a kontrasviňárny, citový pyj. Jestliže
třeba rozeznám tvar mraku na nebi, on pak pozná, je-li to například
had s orlí hlavou nebo orel s hadím tělem. To on mne naučil, že soudnost se měří harašením na věži, radost smutkem, velikost svobody
hloubkou žaláře, a on to byl, kdo mi takovýmito a podobnými magic-
78
kými chrastítky zavalil kdysi mou kolébku, která stála shodou okolností v umrlčí komoře, a beze slova odešel.
Teď se těším, až ochrnu, až mi zbělají vousy, vypadají zuby a začnu se zase pokakávat, že si jimi konečně řádně zachrastím.
Kdysi, když jsem byl hodně mladý, sedával tu místo Aleňáka Evdušín Osikobrvý. Moralista, mravokárce a staromilec Evdušín. Kroužíval kolem mne v šustivé, rudě lemované tóze jako Brutus, z uší a nosu
mu visely pečlivě spletené copánky chlupů a huhňal: „Neměl by sis tohle ještě rozmyslet? Máš na tohle dost sil? Není tohle hřích?“ A tak podobně. Stával zkrátka jako strážník na všech mých křižovatkách a já
musel vždy zastavit, jednak pro strach z pokut a z hlasu osikové píšťalky a jednak proto, že mi Evdušín tajně namontoval do mé dětské
tříkolky těžkotonážní brzdy.
Až se pak jednou Aleňák vrátil, půjčil si ode mne tu tříkolku
a Evdušína přejel. Zahrabali jsme ho tenkrát s láskou, jako rodinné
zvířátko, už ani nevím kam.
A tak tu tedy sedím naproti Karkulovi a zavírám oči.
A vidím studenta, mladého Řeka. Má rozhalenou košili a na
hrudi plno much. Je usměvavý, ač nemá ústa, a zprostřed čela trčí
mu dětský, růžový jazyk. Tím hebkým, mléčným jazýčkem dotýká se
něžně mého čela, a spouští mne tím na dno moře, na dno zelené,
špatně zašpuntované láhve se zoufalým trosečníkovým vzkazem adresovaným přímo Poseidonovi.
Stojím v atlantidovské krajině, která je nádherná jako koláž ze
slavných katastrof, jako milión vyhořelých lunaparků, porostlých barevnými mechy. Nejsou to žádné trosky. Je to nepochopitelný, bizarní,
všemožný svět, kam slova nepatří, a jen člověk, kterému jsou veškeré
79
pocity dávno lhostejné, si zde může, chce-li, pojmenovávat donekonečna, co je mu libo.
Uprostřed tohoto světa stojí a září žíravě zelené dveře. Po levé
straně cesty, která k nim vede, se ve hnijících chaluhách nepokojně
převalují hrůzně nafouklá těla utonulých. Rozhlížejí se očima leklých
ryb nebo už jen prázdnými žlutozelenými důlky a jsou strašní. Pravou stranu lemuje těsná řada strojově se uklánějících panenek v bílých
parukách, kterým se v zádech zasekly malé gramofonové kotoučky,
takže dokola opakují nějaké neslušné odpovědi, i když se jich nikdo
na nic neptá.
Pokud jednou vstoupíme na tuto cestu, už z ní nikdy neuhneme.
Ty dveře jsou jako magnet. Jako lačně pootevřená ústa vesmírného
krysaře. Jako černá díra, jako vír. Jsme nezadržitelně vtahováni a zároveň tlačeni těmi utonulými a těmi neslušnými robůtky.
Na prahu těch dveří umírám tak něžně, jako bych se také utopil v těžkém, sladkém víně nebo jako bych se uškrtil smyčkou z medu.
A pak jsem jimi proklouzl hladce jako jednovousý mník a ocitl se
rázem v obrovské kuželovité místnosti hřmící hudbou. Bylo to zřejmě
podkroví nějakého chrámu, prošpikované pravidelně tyčemi světla
z úzkých vikýřů.
Mezi nimi se odehrávaly drobné výjevy jako na krytém tržišti
nebo jako v domečcích nějakého pohyblivého betlému. Ale dík burácejícím varhanám bylo vše němé. V nejbližší té prostoře kuchal například nějaký člověk žraloka, jehož maso bylo tak vláknité, že to spíš
vypadalo, jako by rozčesával dlouhou bílou srst. Kusy toho masa podával muži stojícímu ve vedlejší kóji a ten jimi dráždil černého levharta, jemuž však maso nechutnalo, a o to zuřivěji se vrhal na malé
opičky a jezevčíky.
80
Vše jsem to spatřil náhle a chaoticky a nebyl jsem schopen sám
sebe zařadit ani jako snícího. Chtěl jsem si tudíž odpočinout a sednout si na chvíli na bobek, ale dosedl jsem na obrovské nůžky, které
si hrotem o nahé břicho zrovna opírala nějaká domorodá žena. Zcela
idiotsky jsem se omluvil němému tratolišti způsobenému mým šokovaným zadkem a nezbylo mi než opět vstát a srdnatě se vydat na obhlídku tohoto bazaru.
Brzo jsem si uvědomil, že každý z těch prostůrků je jinak hluboký a žije svým vlastním životem a osudem, že do každého toho obrazu mohu vstoupit a dostat se jím kamkoli a že to pro mne mohou
být výtahy právě tak jako propadliště.
Viděl jsem tu vstupní halu činžovního domu, kterou jsem znal
z dětství. Od stropu visel železný zasklený kryt domovní svítilny, ve
kterém žily dvě andulky, jedna pomatená, hladová a vypelichaná,
druhá tlustá, barevná a spokojená. Visely zde také dva litry pomerančového džusu balené v salámové slupce.
V další té snové buňce jsem se mohl projít mezi stoly, pulty
a židlemi s nehybnými postavami lidí různého věku, kteří zde postávali a posedávali bez jakéhokoli systému, někteří úplně nazí, jiní oblečení jen do zbytků oděvů, někteří v montérkách. Byli teplí, dýchající a živí a pohybovali pouze očima. Pro návštěvníka, jako jsem byl
já, tím dosahovali velmi nepříjemného pocitu. Mohl jsem se zde také
dotknout ženy, nedostupné stejně ve snu jako ve skutečnosti, ale ne
udělal jsem to, protože zlo, které důvěrně znám, které se obrací stejně
proti všemu, v ní v té chvíli převažovalo.
V dalším obraze, do něhož jsem se zprvu neodvažoval vstoupit, byl jakýsi šílený hostinský, který na výčepním stole voperovával
nádor velikosti lidského srdce z levé části své hrudi do těla nějakého
81
nebohého hosta. Při tomto hrůzném pohledu jsem si uvědomil, že
klidnější nebo méně drastičtější výjev není zárukou mírnějšího pokračování děje a vzhledem k tomu, že nic nemohu vracet, je teoreticky naprosto lhostejno, do kterého z obrazů vstoupím. Z nesnové
i snové zkušenosti vím, že jakákoli brutalita je nárazový jev, a trvá-li
déle, jsou mezi jejími jednotlivými projevy velmi hodnotné přestávky.
Proto jsem se nakonec rozhodl závazně vejít právě do tohoto takřka
jatečního výjevu.
Když se mi podařilo izolovat a odmrštit nechutnost té scény,
v níž jeden rudě postříkaný člověk večvachtával do druhého cosi podobného čerstvě potracenému plodu nebo právě uřízlé chápavé špičce
sloního chobotu, porozhlédl jsem se po místnosti. Nad výčepním pultem visela pamětní zelenavá deska s nějakými staroegyptskými klikyháky a pod ní, ve velké entomologické krabici, sbírka kostěných jehlic
do vlasů i klop. Hostinský ke mně obrátil svoji kobylí tvář, své lesklé,
bezbarvé oči a přikázal mi, abych míchal krví, která stála vedle něj
v hrnci a vypadala spíš jako zabijačková polévka. Říkal, že když se s ní
nemíchá, vytváří se na hladině z mastných kol pentakl, protože „… je
ten nočník, cha, cha, kulatej“.
V té chvíli už však byl zařaditelný jako známka z nějaké staré,
ale nikterak vzácné kolonie, jako jedna z těch jehlic, a mohl jsem mu
klidně odpovědět, že sluha sluhovi nemá co poroučet a že při pohledu
na něj musím přiznat, že úsilí, které vynakládám na to, abych nikoho
nezabil, mi způsobuje taková muka, že bych je nepřál ani tomu, koho
bych nejraději zabil, protože mi na jeho životě záleží vždycky o trochu víc než na mém vlastním.
Zkozlovatěl, pochvalně zamečel a už jsme seděli ve starém černém moskviči a rozjížděli se z lyžařského skokanského můstku.
82
Nemohu říct, že bych se nebál. Pravděpodobně jsem řval hrůzou. Ale zároveň jsem kdesi pod podšívkou jasně cítil, že to, co řve,
zdaleka nejsem já, i kdybych měl takovýchto těl milión. Takže když se
mne ten čerchmant ironicky zeptal, jsem-li dobře připoutaný, byl už
všechen strach vyřván a mohl jsem začít s požitkem vyrovnávat balanc jako v sajdkáře.
Letěli jsme nad pustou, apokalyptickou krajinou s výraznými
troskami kostelů, katedrál a božích muk. Nebyli jsme však sami. Všelijaká podobná i nepodobná černá spřežení se množila po celé obloze
a zjevně jako my směřovala k určitému cíli. Čerchmant kočí mi teď
sdělil, že se jmenuje Pejronax, a nemůže-li prý sluha sluhovi poroučet,
zkusil by mi sloužit. Nezajímalo mne to. Byl jsem beze všech pocitů
a přání, byl jsem jen čidlo, schopné snad nějaké informace kdesi chao
ticky shromažďovat, ale naprosto neschopné jakékoli analýzy. Jako
okřídlený kámen. Jako pozemský říční oblázek v antigravitačním poli,
na němž dokáže orat, sít a sklízet zase jenom Smrt.
Smiřme se při této příležitosti se smířením, že se s tímto textem může konfrontovat zase jenom člověk, který se zbláznil ze svého
rozumu, nebo který k tomu alespoň nemá daleko, a položme si teď
obligátní a zdánlivě nevhodnou otázku „Co je život?“ a mysleme při
tom především na sebe. Jsme-li trochu citliví, měli bychom vzápětí
zaslechnout divadelní, velmi afektovaný a hlasitý smích. Smích náhle uťatý nebo takzvaně dovytracena. Smích alkoholově hrubý, smích
k pláči. Mne život učil smíchu k nehnutí brvou. A protože od té doby,
co mi Aleňák přejel Evdušína, na nějaké pravdě čerta záleží, můžeme
se takto mžikově občerstveni věnovat dalšímu ději.
83
Že letíme na sabat, mi došlo poměrně brzy. Šiky prapodivných létajících vehiklů houstly a temnou císařskou vzducholoď s výsostnými
znaky, doprovázenou letkou obludných monster, by pudově poznala
žížala i kandidát věd i kandidát vět, kterým se už pomalu stávám.
Přistáli jsme na obrovském panelovém, dávno vymřelém sídlišti.
Bloky šedivých krychlových a hranolových domů byly rozpukané, porostlé nějakou narezlou popínavou a možná i chápavou a masožravou
vegetací. Měl jsem utkvělý pocit, že jsem si tu zamlada hrával v nějakém potrubí. Pod oním sídlištěm se rozkládalo stejně rozlehlé podzemí, snad kdysi garáže nebo protiatomový kryt, a slovo „rozkládalo“
plně vystihuje jeho atmosféru. U vchodu do něj jsme museli projít jakousi osobní kontrolou. Pejronaxe zřejmě dobře znali, ale mne vpustili, až když jsem vyšátral ze zapomenuté kapsy malý nožík, který mi
kdysi dávno darovala jedna žena. Jako vstupenka zřejmě úplně postačil, což mne zprvu na chvíli donutilo hledat ji mezi přítomnými, ale
pak jsem usoudil, že zřejmě cestuji nižší třídou.
Poté jsme vstoupili do obrovského sálu, jehož lesk a nádheru by
bylo zbytečné popisovat, kdyby se nemísila s jakousi hospodskou, špeluňkovskou náladou. Světla a veselá, perlivá společnost byly ohavně
doplňovány jakousi poťouchlou, plíživou sílou.
Pejronax mi řekl, že se zde scházíme jednou za 999 let. Bylo mi
to jedno a klidně a rád bych setrvával v roli kamenného čidla, nebýt
toho, že mne Satanovi pohůnci brzy navětřili. Představme si, že na
prestižním vládním plese někomu ukrutně páchnou nohy a ke všemu
je bos. Tak zde páchlo cosi svatého ve mně. Všichni se po mně začali ohlížet a brzo mi bylo jako spoutanému rabínovi, kterého lechtají pod nosem vepřovým ocáskem. Nezbývalo tudíž než se začít starat o vlastní kůži.
84
Protože někteří hosté už mezi sebou nepokrytě souložili, popadl jsem jakousi podnapilou poštovní doručovatelku a silným hlasem oznámil, že jdeme do sklepa pro brambory. Efekt iracionality dokonale na tu chvíli vygumoval můj svatý smrad. Představuje si něco
úplně jiného, podařilo se mi ztopořit se, narazit si na úd rozjařenou
doručovatelku a takto s ní spojen a obtížen jejím tělem jako nedoručitelným balíkem rozrážel jsem dav a hledal cosi, co by připomínalo
vchod do sklepa, tedy něco ještě níže. Abych teď nezabředl do nepodstatných a nikterak malebných detailů, raději to trochu urychlím.
Sklep jsme našli, ve sklepě byly skutečně brambory, ejakuloval
jsem, spermie fosforeskovaly, rozeběhly se mršky po všech koutech
a zalézaly i do brambor, šlapal jsem po nich, ale marně, bylo jich moc.
A tak nakonec nahý a stále svatě smrdící jsem vylezl jakýmsi kanálem
mezi ty mrtvé paneláky, pod hvězdnou oblohu. Oblékl jsem se do nějakých shnilých hadrů z pradávné lidské skládky, ale za chvíli mne stejně
vyčenichala peklovská kohorta s Pejronaxem v čele.
V takovýchto situacích, kdy nám jde evidentně o krk a zároveň jsme velmi vysíleni snem, vřele doporučuji levitaci. Pokud levitací útočníka přímo nešokujeme, určitě odstraníme přinejmenším
veškeré čichové vjemy. A tak jsem si tam tak ještě chvíli poletoval a viděl mnoho do té doby neznámých tvorů, spřízněných teď krvesmilstvem a vetřením svaté chudokrevnosti. To létání pod hvězdami bylo
tak krásné, že jsem úplně zapomněl na rozpínavé smršťování vesmíru.
Připadal jsem si jako veliký a sebejistý černý pták, ale byl jsem
samozřejmě jenom bacil, který vdechl první obr, co šel náhodou kolem. Podařilo se mi úspěšně se v jeho útrobách rozmnožit a rok nato
nás pochovali.
No a jsme zase v bedně.
85
To koukáte, doktore, jak mi to souvisle mele!
A to ty cihly, které lovím a uplácávám z čirého chaosu, jsou jen
prosté vepřovice. Inu, neznám úrodnější pole, než je poušť, a vlastním této půdy dosti akrů. Proto mne nikdy příliš neznepokojovala
snaživá sterilita ústavů. Mříže v oknech se daly snadno považovat za
jakési houževnaté druhy bambusu a co bylo za nimi, mne nikdy nezajímalo. A uvnitř se vždycky najde nějaká ta pavučinka, nějaká ta prasklinka nebo šmouha, ze které si našinec hravě vytáhne všechno, co potřebuje i nepotřebuje ke štěstí. A tak mi pokojem tančívaly hurisky,
byl jsem ovíván mouřeníny, stoly se prohýbaly pod ovocem, vzácnými
nápoji a vybranými jídly. Na špatné zacházení jsem si rozhodně nikdy
nemohl stěžovat.
Potíže jsem míval pouze na začátku s některými vašimi
ambicióznějšími kolegy, kteří mne stále horlivě přesvědčovali, že vůbec nejsem bláznem v blázinci, že vše je úplně normální. Běda však,
když jsem se začal podle tohoto ponaučení chovat. Dávalo mi dost
práce najít s nimi společnou řeč. Naštěstí jsem čítával pohádky a taková prostá říkadla jako „Sud kulatý, rys tu pije…“ apod. mi v těchto
případech dosti pomáhala a uklidňovala obě strany.
No a pak mne přidělili k vám a vše se vyřešilo.
Ale abych se nevypratelně nezavzpomínal. Musím se přiznat,
doktore, že mne to psaní začíná bavit.
Dávejte bacha:
Sedím u páchnoucího ústí kanálu vyvěrajícího ze zchátralých, zpola
obsazených kasáren a královsky se bavím. Čůrek kalně zelené vody
zurčící po krysím dláždění je právě tak silný na to, aby mi sem přinášel
blýskavé střepy metálů, řádů a frček. Sbírám je, zkoumám je a leštím
86
a pokládám je vedle sebe na bahnitý břeh. Vyznamenání… Pocty, které
dosloužily. Někdo je tam za zdí porostlou ostnatým drátem zřejmě
roztlouká a hází do odpadové šachty. Také hezká práce. Strčím-li hlavu
do té roury, slyším vždy nejprve slabé a pak stále se blížící cinkání, jak
sem proud postrkuje další exemplář. Tipuji si vždy v duchu předem,
jak asi bude vypadat ten dosud neznámý kousek kovu připnutého někdy někým na něčí rameno či hruď (možná právě za to, že podobným
kouskem kovu někomu jinému hruď provrtal), ale pokaždé je to překvapení. Je to úžasná a hluboká činnost, při které musím zároveň počítat s tím, že mne každou chvíli někdo zastřelí jako špionážního králíka a náhle budou kasárna z mé lebky a bratříci hrobaříci uspořádají
manévry na mých kostech. Naštěstí vím, že člověk je sice smrtelný, ale
jeho sen nikoli, a že se Bohu právě teď zdá jak o mém těle, tak o mém
snu, a jen proto si tu vlastně můžu tak pokojně sedět a vykládat si pasiáns z cínových, měděných a mosazných plíšků.
Když mne pořád nikdo nestřílel, šel jsem domů. Cestou jsem
si uřízl vrcholový výhonek takové zvláštní, mohutné rostliny. Byl to
podivný útvar podobný třem velkým paraořechům nebo spíše třem
podlouhlým, černým, africkým, oboustranným maskám. Takový
ani květ, ani plod. Doma, jak už to lidé dělávají, jsem si ho postavil
na stůl do vázy, kde však během chvilky nabobtnal tak, že byl větší
než já. Potom to puklo, jako puká ohyzdná chitinová skořápka larvy,
z níž se klube metrová pravážka, ale místo hmyzu vypadlo z každé
té slupky jedno bílé vejce, veliké asi jako kilo mouky. Dal jsem je na
okno, aby je neduživé slunce zahřívalo, a zanedlouho se z nich vyklubala tři mláďata mořských racků. Všechno to probíhalo hrozně rychle.
Ti ptáci byli zprvu roztomilí jako bílá koťata, ale do večera vyrostli
tak, že vypadali jako obrovští angorští kocouři, kteří se stále dravěji
87
a nenasytněji domáhali potravy. Chtěli jen maso, maso a zase maso
a já jim ho nosil a podával po velkých kusech v kožených rukavicích
a chránil si před jejich zobáky tělo. Bylo mi jasné, že čím dříve zamknu svůj byt a uteču, tím pravděpodobněji mne ti tři otesánkové neuklovou a neposvačí.
Když jsem pak utíkal se schodů pod rouškou nákupu dalšího
masa, představoval jsem si v hrůze další děj. Představoval jsem si, jak
tam šílejí hlady a snaží se uniknout. A jak pak ten nejstarší, aby alespoň on mohl dospět, bude muset sežrat své bratry. A zítra, ach ano,
nejpozději zítra vzlétne jako bílý kondor z parapetu mého okna a vydá
se mne hledat. A když mne nenajde, bude se tam vracet, bude tam
hnízdit, bude tam přinášet jehňata a malé děti a každý den mne znova
a znova bude hledat po celém tomto světě a já budu do smrti stále jen
utíkat a skrývat se před obrovským mořským rackem.
Nuže sbohem, má komůrko, sbohem, mé knihy, mé večery
a noci pod konejšivou lampou, sbohem, mé spolehlivé, zakyslé mládenecké lůžko, můj zatuchlý bochníčku, ve kterém se mi tak hezky
švábovatělo.
Ale vůbec nejhorší ze všeho je, že jsem si tam v tom spěchu zapomněl prášky na život…
Pokud má paměť sahá, nikdy jsem nepostavil žádný dům, natož kostel. No vida, a nyní hledám útočiště v chrámu, který je prokazatelně
mým dílem. Klečím asi tak někde uprostřed té skromné boží bárky,
levou rukou se křižuji, pravou onanuji a zuby mi drkotají zimou. Takových představitelů chátry doufající v zázrak, takových trhanů vzešlých z bídy jsoucna je tu kupodivu víc. Někteří možná používají své
ruce obráceně, ale jinak jsme na tom všichni dost podobně.
88
„Přiznejte si, prašivci, že zázrak je to jediné, več jste kdy mohli
a můžete doufat!“ hřmí hlas z kazatelny. Zdejší kněz, kterého jsem
ostatně také zplodil já, je zřejmě moderní člověk. Celou mši i s hudbou a tímto kázáním má nahranou na desce, kterou pouští pravidelně každý den v poledne a doprovází loutkovými bohoslužebnými
pohyby. Po každé bohoslužbě ji obřadně otírá antistatickou prachovkou a ukládá ji do zlaceného svatostánku jako obrovskou černou hostii, jako černou lázeňskou oplatku, aby ji druhý den v poledne stejně
rituálně zase vyjmul, znovu oprášil a položil ji na šasí letitého přístroje
a krystalickou jehlou. Možná také, že je němý. Možná že mu nějaký inkvisitor vyřízl jazyk. Možná bych se ho na to mohl i zeptat, jenomže
k čemu by to bylo dobré, když si stejně můžu domyslet, co chci? Rozhlédnu se raději po svém díle.
Klenba křížová, pseudogotická, podepřená sloupy z obřích reklamních cigaret, kuličkových per a tužkových baterií. Oltář z autentického dřeva alžbětinských divadelních kulis. Z klenby visí nepostradatelná zčernalá a seschlá ruka svatokrádežníka. Dříve prý svírala ještě
monstranci, ale někdo ji ukradl. Nejlépe se mi asi povedla podlaha. Ty
dlaždice jsou snad ze všech koupelen světa. Bohužel, koupelnové dlaždice nejsou příliš zvyklé na bohabojné zástupy a mnohé pod tou hříšnou tíhou již popraskaly.
Nejnákladnější z celého interiéru byly lavice. Tato investice se
však myslím duchovně vyplatila. Jsou totiž z nejkvalitnějšího náhrobního mramoru a jsou tak strohé, tak ostré, ledové a nekompromisní,
že se v nich nedá ani stát, natožpak sedět nebo klečet. Jediné, co v nich
může zbožný člověk dělat, je kroutit se a úpět.
Z živého inventáře stojí kromě kněze za povšimnutí především
kostelník, ministrant a zvoník v jedné osobě. Přiznávám, že vypadá
89
trochu jako biologická koláž, jakýsi přechod mezi člověkem, ptakopyskem a latimérií, ale pro úspěšné zastání tolika funkcí to bylo nezbytné.
Přes odpudivý zjev vidím však před sebou tvora inteligentního, schopného a citlivého. Skoro mám dokonce pocit, jako bych se já sám prohlížel v soustavě pokřivených zrcadel.
Dále tu pak pobíhá množství roztomilých chrámových psíků,
o které se samozřejmě také stará kostelník. Jedná se vesměs o drobné,
ušlechtilé palácové rasy, mající kolem krku na stužkách zavěšeny zlaté
a stříbrné zvonečky. Jejich fistulkovité ňafání a vytí vytváří během
každé mše neopakovatelnou atmosféru.
Pominu-li několik statných červotočů a vitrážních pavouků, měl
bych se asi zmínit ještě o jednom tvoru, kterému je tato má stavba
domovem. Říkám mu celým jménem Bohumil Čadil, protože kudy
chodí, tudy kadí. Je to takový stále dýmající nezbeda a mám ho tu
proto, aby mi snad někdo nevyčítal, že si nedokážu vymyslet žádné
trápení. Nedávno vykadil celý kostel tak, že polovina psíků pošla, kněz
se na mši vykašlal a kostelník zabloudil. A, aj, větrali jsme po čtyřicet
dnů.
Ale abychom neodbočovali. Jsem na útěku před svým sněhobílým armagedonským Rackem a hledám právě dočasnou skrýš v tomto
božím domě. Myslím, že si teď na chvíli odpočinu támhle v té zčernalé zpovědnici, zabalený do plesnivých štól a ornátů. Takový bergmanovský obrázek.
Copak se mi asi bude zdát? Přál bych si něco orientálního. Je mi
pořád hrozná zima…
Ale vím, že tak jednoduše to samozřejmě nechodí.
Zdá se mi tohle:
90
Vcházím časně ráno do bytu. Do nějakého úplně jiného bytu. Do nějakého mého úplně jiného domova. V tom bytě se povalují porůznu nějací známí, asi po společném večírku a obvykle problábolené noci. A já
s hlavou šťastně bolavou zoufale hledám kousek soukromí. Otvírám
dveře vedoucí na záchod, ale místo záchodu je tam spíž a v té spíži
je dětská postýlka, ve které spí nepovědomé novorozeně. To se lekne,
probudí se, ale místo aby začalo plakat, rozesměje se dospělým, ženským smíchem. A je to tady. Všichni ti mí známí se zvolna probouzejí,
mnou si oči a vyčítavě se mne ptají, kde jsem celou noc byl. Říkám, že
nevím, a ani v té chvíli moc nelžu. Ostatně má odpověď je zřejmě dostatečně uspokojuje. Jsem známý opilec a oni mají opět dobrý důvod
soustrastně pokyvovat hlavami. I já se znám a sotva ten zájem o mne
trochu opadne, mechanicky se dívám do peněženky, jestli mi zbylo
alespoň na snídani, ale peněz je tam nějakým zázrakem ještě víc než
včera večer. Kam jsem to ale šel včera večer? Ach bože, co se mi to stalo
této noci, že mi v hlavě stále tak sladce bolavě bodá, jako když dítě
vydloubává rozinky z vánočky nebo jako kdybych se dlouho díval do
slunce? Vzpomínám si pouze, že jsem měl za úkol koupit nějaké jídlo.
Vytahuji z kapsy pomačkaný papírek. Mléko, máslo, vajíčka, brambory
jako obvykle. Ještě pro to tedy skočím, abych si to u téhle velké rodiny
alespoň trochu vyžehlil.
Vyšel jsem opět na ulici, kolem zařinčela tramvaj a tehdy se to
stalo. Tehdy jsem zkameněl a znovu jako věčný student zíral jsem tváří
v tvář tomu, co se se mnou minulé noci dělo…
Stál jsem na zadní plošině pražské nacpané tramvaje a díval se apaticky na ubíhající dlažbu a koleje. Projížděli jsme právě kolem podolské
91
porodnice, když ke mně zezadu přistoupila nějaká žena a přitiskla se
ke mně svým tělem. Myslel jsem nejprve, že už je vůz tak přeplněn
lidmi, že jí nic jiného nezbývá, ale ta žena se přiklonila k mé hlavě
a něco mi šeptala temně sametovým hlasem. Zahlédl jsem její tvář
v odrazu skla, protože jsme právě projížděli tunelem pod vyšehradskou skálou. Byla tak nádherná, že byla-li kdy z tohoto světa, musel ji
zplodit Ahasver nebo nějaký dávný indiánský čaroděj. Proč psát o nějakých havraních vlasech, chřestýších očích a gazelím těle? Jsou to
všechno hluchá, prázdná, nechutná, pozemšťanská slova.
Přitiskla se ke mně ještě víc a já cítil, že má-li vůbec na sobě nějaké šaty, je pod nimi nahá. A pak už nevím vůbec nic. V té chvíli se
prostě nedalo dělat nic jiného než se milovat. Ano, milovat se vestoje
na zadní plošině špinavé, páchnoucí, přecpané tramvaje řinčící Prahou…
Ale o tom já nic nevím. Jako bych se propadl do rajských pekel.
Nevím nic o žádné tramvaji, zapomněl jsem na čas, na život, na tuto
planetu…
Vzpomínám si ještě, že jsme pak prochodili celou noc tím nerudovsky naladěným městem, občas se zastavujíce na skleničku v nějaké zapadlé vinárně nebo baru, a že jako se s večerem ta bytost zjevila, tak se stejně náhle s úsvitem zase ztratila. Vzpomínám si také, že
když mi mizela, chtěl jsem se jí zeptat na jméno, ale nenašel jsem dost
odvahy tak pitomou otázkou porušit tak nepopsatelnou chvíli. Každé
slovo bylo tisíckrát neplodnější než ticho. Povídali jsme si, to ano, ale
nepamatuji si z toho nic.
A tak tu teď stojím na rušné ulici, v ruce svírám ta idiotská
slova – mléko, vejce, máslo, brambory – a šeptám: „Sukube…, Sukube…“ A stále hlasitěji: „Sukube… vrať se, Sukube…!!“
92
„Sukube!!! Sukube!!!“ řvu ve své vrzavé zpovědnici a vzápětí řvu hrůzou, protože třeštím oči do paksichtu kostelníkova, který mnou
cloumá a skřehotá: „Tady jsem, můj pane, tady…!“
Nechme mne teď pološíleného vrhnout se do ledových, mramorových
lavic, nechme mne svíjet se tam a kvílet, když jsem se chtěl pořád tolik zahřát, a podívejme se třeba, jak se má přítel Racek.
V bytě, který jsem musel nedávno kvůli němu tak narychlo opustit,
není už po mé přítomnosti ani stopa. Ten pták se tu zabydlel s rychlostí koncentrované džungle, a co víc, nanosil sem přinejmenším vagón šrotu. Z nějakého důvodu ho zřejmě přitahují kovy. Té změti vesměs rezavého harampádí v obvyklé prostoře lidského obydlí nelze
nicméně upřít jakousi znepokojivou estetickou hodnotu. Jednak z širokého pohledu na celý blok činžovních domů vypadá teď můj někdejší útulek jako zánět slepého střeva a naopak v nahodilých detailech se dají rozpoznat jakési záblesky úchylného vkusu.
Každopádně nad některými kousky by leckterý vetešník zaplesal. Vidíme zde například starou, trochu pomačkanou obchodní kasu,
která jako by ještě naposledy úlisně kňourala „děkujeme uctivě“ a „rukulíbám“, puklá secesní kamínka nebo torzo obrovského předpotopního radiopřijímače, v němž každá součástka bývala svého času malým
uměleckým dílem. Pelesti velkých mosazných postelí jsou propleteny
litinovými kusy hřbitovních křížů a armovacím drátem. A v místě, kde
stávalo mé asketické lůžko, vévodí teď tomu všemu neuvěřitelný, leč
skutečný důlní vozík s nápravami trčícími k oprýskanému stropu, řadící rázem mé nikterak nadnesené představy o ptákově nosnosti do
kategorie stavebních jeřábů.
93
Zde je zřejmě centrum tohoto abstraktního hnízda, soudě podle peří, ztuhlého trusu a ohlodaných kostí, mezi kterými, jak jsem
předpokládal, nacházím i několik malých lidských lebek, zručně trepanovaných.
Mohu však svému Rackovi něco vytýkat? Co je zlého na tom,
že konečně taky jednou někdo žere lidi? A není na tom mravně hůře
kočka hrající si s myší tak dlouho, dokud ji neutrápí? Kdepak. Nejhůře je na tom zase člověk. Člověk, který si uvědomuje, že kočka si
bezcitně hraje s myší, protože nemá hlad, protože on jí dává soucitně
najíst, protože on cítí, že hladové kočce je třeba pomoci. A on teď cítí,
že bez tohoto jeho blbého, neovladatelného citu by nebylo necitelné
myší smrti. On je tím, kdo cítí, že není nadřazený ani kočce ani myši,
a že on je tím, kdo nemá právo vůbec na nic. A chytá se pak většinou
za hlavu a skučí: „Ó, my páni světa, my výkvěty inteligence, my vrcholy
evoluce, my nafoukaná čeládka s úchylnou potřebou z prachu a trusu
stavět věže a mosty, stavět z něj neopakovatelné stavby a sochy a zároveň nástroje zkázy, kterými si je zase zboříme.“ K čemu to, když nejsme přitom schopni stvořit jediné, sebemenší zrnko toho prachu…?!
Tak s tímhle já si tedy, doktore, lámat hlavu nebudu. Copak jsem blázen? À propos, všiml jste si někdy během své praxe, že u tzv. „přírodních národů“ chybí většinou jakýkoli ekvivalent k tomuto našemu tolik
oblíbenému slovu? Všiml jste si, že se „blázen“ objevuje až s tzv. „vyšší
kulturou“? Všiml jste si, že tzv. „halucinace a vize“ bývaly kdysi něčím
naprosto normálním? Že byly součástí života a světa, v němž se momentálně člověk nalézal, a měly stejně významnou a stejně pomíjivou hodnotu jako tzv. „realita“? Vize a skutečnost tehdy ještě nebyly
protikladem, ale doplňovaly se. Jedna bez druhé neměla smysl a jedi-
94
nec, který se vychýlil z této rovnováhy na jednu či druhou stranu, měl
buďto lehčí život a problematičtější smrt, anebo naopak, ale to ještě
nikoho neopravňovalo k tomu, nazývat ho bláznem. To bychom pak
přeci z tohoto pohledu byli dnes všichni idioti, doktore! A to tedy, alespoň my hrobaříci, rozhodně nejsme! My máme v hlavě vymeteno
právě proto, abychom tam měli jasno.
Většina lidí je například přesvědčena, že chodí po Zemi. My víme,
že se jen dýchavičně šouráme po nafouklém břichu mrtvé opice a že
ta míza, to klokotání a opojné vůně jsou jenom mrtvolné šťávy, které
kvasí, bublají a zvolna vysychají. Většina lidí se také raduje ze života.
Pro nás hrobaříky právě Smrt znamená Život. Abych tak řekl: Bez
Smrti bychom vymřeli, doktore. Nebo: Většina lidí si myslí, že jsou lidé.
My víme, že jsme mikroorganismy, které porodila Smrt znásilněná Bohem a pro které je Smrt smyslem Života a naopak.
Mimochodem: Víte, že kříž není symbolem Smrti náhodou? To
není žádný odkaz na nějaké dávné jeruzalémské praktiky. Kdepak.
Smrt jednoduše bydlí v kříži. Přesně ve středu, v průniku os. A vůbec
nemusí vybíhat jako nějaký pavouk nebo brankář. Jednak je magnetická a jednak má času dost, protože je sestrou Času. To jsou holt ty
známosti.
Ale ještě k hrobaříkům:
Většina lidí si stále pyšně vykračuje po noblesních cestách dlážděných vlastními mrtvolami, po této, jak říkají, „nádherné planetě“.
My naopak o sobě víme, že jsme jen takové parazitní potvůrky, taková
vězeníčka, přišpendlená gravitací k páchnoucí kuličce rotující vesmírem. Jenomže kudy z toho ven? Jak se zbavit řetězů a koulí s elegancí
božího levobočka? Kudy, sardinko, z plechovky, když Pámbu neví,
co je hlad? Takový člověk si může klidně pustit plyn, pustit si žilou,
95
skočit z mostu, skočit pod vlak atd. Ale co my, hrobaříci? Inu, my hrobaříci si zase můžeme pustit hubu na špacír, pořádně se rozjet a skočit sami pod sebe. Někde jsem četl, že k tomu, aby se jeden pořádně
rozjel, musí nejprve vyšplhat na kopec vysoký úměrně jeho touze. To
je mi pěkná fyzikální hovadina. To jsou pak asi taky pro zazobance
různé druhy lanovek a vleků.
Teď jsi to hezky domotal. Měl by ses raději podívat na sebe
zpátky do svého kostelíka. Mám takový dojem, že se tam s tebou něco
děje. (To říkám já sobě o sobě pro vás…)
Tak jo. Dávejte bacha:
Milý deníčku – nočníčku,
nikdy by mne bylo nebylo napadlo, že můj kostelík stojí v prérii. Teď to vidím na vlastní škvíry (koutkem zaznamenávám dokonce
stádo mustangů), ale nedokážu posoudit, je-li to způsobeno nedostatkem fantazie, nebo naopak jejím přebytkem.
Ležím opodál pod širým, blankytným nebem, na kterém krouží
zrzavý sup, ne nepodobný mé někdejší tchyni. Ležím na lůžku z barevných ptačích per a škytám. Kolem mne s nějakými bubínky a chřestid
ly dupe a poskakuje silně nalíčený Aleňák. Čím více přicházím k životu
a sobě, tím více zjišťuji, že jsem na tom fyzicky tak nějak bleděrůžově.
Je obecně známo, že dotýká-li se cokoli čehokoli dostatečně
dlouho a pod dostatečným tlakem, sroste to. A to se mi teď nějak stalo
s rukama. Jak jsem je asi v těch kamenných lavicích vzpínal tak úpěnlivě, nevěda ani k čemu, srostly, a mám teď jakási boží, nehmotná, ale
o to pevnější želízka, v nichž se kromě modlení, pykání a kání nedá
dělat vůbec nic jiného. Pravda, na jednu stranu mne to zbavuje strachu, který mne zvláště v noci často přepadával, totiž že se mé ruce
96
ve spánku připlazí k mému hrdlu a zardousí mne, neboť nejsou-li to
přímo dvě živé, na mé vůli nezávislé bytosti, pak jsou to určitě dvě
křídla jedné budovy blázince, oddělení mužské a ženské, která se jistě
jednoho dne spiknou, vtrhnou do administrativních prostor ostatního
těla a v kanceláři mé hlavy zabijou nenáviděného ředitele.
Jenomže to se zatím ještě nestalo, a čím já si teď budu podávat potravu a čím já si teď budu zlehka, významně poťukávat na čelo?
Tímhle sochorem?!
To ale není všechno. Kromě intenzivního pocitu, který se nedá
vyjádřit jinými slovy, než „že jsem úplně blbej“, necítím své tělo, stejně
jako necítím své sepjaté, srostlé ruce, a dá se předpokládat, že začnu-li je kdy ještě cítit, bude to určitě setsakra bolet. Jenomže takzvané
„uzdravování“ lze i v představě obejít stejně nesnadno jako takzvané
„umírání“, a navíc Aleňák dělá zrovna, co může, aby mne dostal zpátky
do obrazu, který by se mnou zmizel, tak jako se ze mne zrodil, a na
kterém mu z nějakého důvodu zřejmě záleží. Co chvíli ke mně v tanci
přiskakuje a vytrhává mi odněkud z těla chumáče barevného zvonkového drátu, které se snad líhnou v mé kůži a které se teď na zemi
svíjejí jako duhová klubka červů. Jednou se ke mně dokonce naklonil
a sliboval mi za uzdravení šest žen a dvanáct mustangů, což nejsou
zrovna věci, které bych momentálně nutně potřeboval.
Uvažujme střízlivě, doktore:
Nemám nejmenší důvod nevracet se do těla pronásledovaného
rackem, ale už kvůli Aleňákovi to udělám. Jenže uznejte, mám já zapotřebí trápit se zdlouhavým a bolestným přicházením k sobě jen kvůli
nějakému ději, který jsem si notabene vymyslel, když zodpovědnosti
za cokoli, včetně mne samého, jsem byl zbaven vaší slovutnou vědou
97
už před léty? Podívejte, já mám času dost, vy máte času dost, než se
v té stepi zotavím, povím vám ještě jednu pěknou příhodu:
Jistě znáte taková ta čokoládová vajíčka skrývající uvnitř sebe
nějaké překvapení v podobě jednoduché hračky nebo obrázku. Přátelé
hrobaříci, přepadnou-li vás někdy mlsné chutě nebo budete-li mít nárazově zapotřebí „obalit si nervy“ něčím sladkým, kupte si osvědčenou
rakvičku a věneček, ale důrazně vás varuji – nekupujte těchto vajec!
Při svých častých hospitalizacích jsem zakusil na vlastní kůži
mnoho tzv. „návštěv“, které po sobě obvykle zanechávají kromě olověné atmosféry a příšerného pachu tzv. „svobody“ i množství různých
darů, zvláště potravin. Takto jsem jednou obdržel i toto vejce. Když
jsem je vybalil ze staniolu, zjistil jsem, že je měkké, kožnaté, kostně
zažloutlé a na jednom místě prasklé. Tu prasklinu vyplňoval nějaký
průhledný rosol, za kterým jsem při bližším pohledu spatřil malé, živé
a zlobné očko. V hrůze a s nejvyšší opatrností jsem zase vejce zabalil
a běžel s ním do části parku přidělené dětské části kliniky, kde jsem
prvnímu malému blázínkovi namluvil, že když se o to vajíčko bude starat a hezky je zahřívat, vylíhne se mu z něho krásný papoušek.
Že jsem v té chvíli podvědomě zvolil jediné rozumné řešení, mi
došlo až mnohem později. Všechny temné síly totiž v dětských ne
vinně krutých a slepě věřících ručkách buď hynou, nebo zakrňují,
nechtějí-li se chovat podle přání a představ těch malých svatých tyranů.
Když mne tenkrát asi za měsíc nato propouštěli na reverz,
nedalo mi to a zašel jsem se už kvůli svědomí podívat na výsledek
svého danajského dárečku. Dítě bylo usměvavé, spokojené a v rohu
pokoje se skomíravě choulilo stvoření veliké asi jako kavka, černé,
s rudě červenými pahýlky křídel a s kachním, protáhlým zobákem,
opatřeným mnoha špičatými zoubky. Bylo evidentně milováno pouze
98
oním dítětem a nenáviděno vším ostatním. Byla to žalostná karikatura rádoby zlého raráška zahnaného do kouta čistou, nevypočitatelnou a magicky neovlivnitelnou láskou psychicky „nepovedeného“ lidského mláděte. Byl to Parararach.
Kdybych si byl tenkrát to vejce ponechal, k tomuto našemu povídání by s největší pravděpodobností nikdy nedošlo.
Teď už mi trochu věříte, můj mrtvý doktore? Už si nemyslíte, že
je to všechno jen výplodem mé choré fantazie? Už tušíte, že obecná
realita i chorobná fantazie jsou jen výplodem čehosi nade vší realitou
a nade vší fantazií? Nebuďte z toho smutný, ani já se totiž nemohu nemýlit.
Jenomže co má jeden takový v té čekárně na popravu dělat, když
mu navíc všechno dokazuje, že sen a skutečnost jsou buď toutéž mincí,
nebo vůbec neexistují? Co má našinec dělat, když jeho „vidiny“ jsou
tak skutečné a zároveň neskutečné, že veškeré současné „technické
zázraky“ lopotící se s jakousi virtuální realitou jsou proti nim směšné,
primitivní hračičky? Co dělat, když jsou tyto „přeludy“ zadarmo, a čím
je jednomu hůře, tím jsou smyslově kvalitnější?
Chcete malou ukázku takového delirantního trenažéru?
Tak třeba:
Krychlový byt ve starém šedivém komunistickém paneláku. Cesta sem
byla hrůzná, výtah jel skřípavě a škubavě, kdykoli jsme se mohli zřítit
atd. Nyní tedy vcházíme zpocení do onoho bytu. Sektorové sešlé, zatuchlé vybavení, od sedmdesátých let tu zřejmě nikdo nebyl. V koutě
stojí starý monumentální televizor, naproti němu křeslo s vyrudlým potahem. Je večer a už jen uvedení televize do provozu je značně dobrodružné. Z vlhkých zásuvek vylétávají jiskry a třaskavé modré plameny,
99
bakelit se roztavuje, chemlonový koberec začíná doutnat a hořet. Když
se dostatečně nalekáme, naběháme a natrápíme, usedáme konečně
před televizi, zapínáme jeden z programů a rázem se ocitáme v úplně
jiné, ale zároveň také úplně „skutečné“ skutečnosti. Co člověk, to jiný
zážitek. Nikdy jsem neslyšel o dvou totožných. Kreativita, s níž se nám
tato „skutečnost“ vemlouvá, je vpravdě božská. Někdo třeba sedí v nějakém automobilu a bezhlavě se řítí hustým velkoměstským provozem.
Známá situace z filmových grotesek. Jenomže tohle není film, tohle je
náš momentální život se vším všudy. Každou chvíli se můžeme vybourat, můžeme zranit nebo zabít sebe nebo někoho jiného. Slyšíme skřípění kol, výkřiky, cítíme spálenou gumu, cítíme, jak dřeme karoserií
o jiné vozy, vidíme před sebou vstupovat do ulice mateřskou školku,
auto není kam strhnout, je žhavé, neovladatelné atd. atd.
Jednomu zkrátka po takové jízdě vyhládne…
Nebo jiný příběh:
Jsme na korbě vojenského nákladního vozu, jenž právě přivezl další
transport mužů, kteří přežili koncentrační tábor. A aby to celé bylo
pikantnější, jsme zde jako turisté, jako nějací idioti na odborářské dovolené prohlížející si kulturní zajímavost. Ve výletním obleku a s fotoaparátem na krku mačkáme se tady mezi zuboženými, vyzáblými,
páchnoucími těly, aniž bychom sami byli viděni. Špína, zavšivenost,
puch a utrpení na nás padá jako lavina a tlačí nás stále níž a níž, až pod
nohy těch nebožáků, těch živých kostlivců, až na úroveň několika rozbředlých, ušlapaných krys. Když se pak zázračně dožijeme chvíle, kdy
je nám osudem dovoleno seskočit z korby, čeká nás jistě uvítání v podobě psích tesáků, jedovatých štírů, hejna sršňů, jak je vašnostům libo.
Anebo ještě jinak. Veseleji:
100
Probouzíme se budíkem ve své posteli jako každý všední den a po vykonání obvyklých hygienických a tělesných potřeb se oblékneme a odcházíme do zaměstnání. Scházíme se schodů, pobrukujeme si, když tu
– ouha! Dveře vedoucí z domu a do domu jaksi nejsou. Zmateně začínáme bloudit důvěrně známým domem, otevřeme desítky jiných dveří,
ale žádné nejsou ty pravé, ty domovní, znovu se vracíme, znovu se nechápavě dotýkáme zašlé homogenní zdi v místech, kde ještě včera byl
hlavní vchod. Nakonec rezignujeme a vracíme se zpátky zblble do svého
bytu po schodech, které právě myje jakási zdravotní sestra. Omlouváme se koktavě, že jí šlapeme do díla, ona je však podezřele vlídná.
Sotva vyčerpáni padneme i s aktovkou opět do své postele, přistoupí k nám nějaký lékař a řekne: „Děkujeme vám, potřebovali jsme
si pouze vaším prostřednictvím demonstrovat některé problémy,
které mívali naši dřívější pacienti. Za chvíli se probudíte a vše bude
zase v pořádku.“ A pak nám ten člověk píchne injekci a my se probudíme budíkem ve své posteli jako každý všední den a po vykonání obvyklých hygienických a tělesných potřeb se oblékneme a odcházíme
do zaměstnání…
A tak dále a dále, kvadriliónkrát jinak.
Na čem tu záleží, doktore? Zůstat vždy sám sebou? A kdo to je
ten já a kdo jsou ti, kteří o tom já tvrdí, že je blázen? Jsme to my, kdo
v domnělých snech a skutečnostech slzíme smíchy a řveme hrůzou?
Dokažte mi to a okamžitě se zabiju. Ne, ne, doktore. Nevěřím, že se tu
plazím, dusím a poflakuju jen kvůli takovéto pouťové zábavě.
Bohužel, zrovna teď jsem jedním z jejích aktérů a tvůrců, takže
zvolněme, dolijme chladič a podívejme se zas, jak se daří našemu mladému muži, zdřevěnělému v jeho vlastní prérii.
Dávejte bacha:
101
Křepce vstávám z ptačího lůžka a cítím se zcela zdráv. Dochází mi, že
ony ty ruce asi nebyly srostlé, že asi byly jen sepjaté na prsou, že asi
byly jen součástí nebožtíka, do něhož jsem byl zase povolán.
Cestou zpátky ke kostelu míjím zhroucenou harlekýnovskou postavu zcela vyčerpaného Aleňáka a z čiré slušnosti mu, nevěda proč,
děkuji. Aleňák mi chraplavým šepotem odpovídá, že mu kvůli mně
narostly v zadku vlčí chlupy a že mi jich klidně může pár darovat na
genetický rozbor se vzteklinou návdavkem. Směji se, zdvořile odmítám, podotýkám, že by to bylo stejně smysluplné jako zkoumat mikroskopem mikroskop, přeji mu též brzké zotavení a odcházím. I on se
chabě usmívá a sípe za mnou, že mi za ten návrat postaví na Sahaře
iglú. Máme se rádi.
Vcházím do kostela. Od mého znovuvtělení se tu toho hodně
změnilo. Celý kostel je přecpán a přeplácán hromadami předmětů
vztahujících se k všemožným vírám. Je jako nějaký obrovský náboženský supermarket. Namísto psíků a modlících se masturbantů pobíhají tu teď čile šikmoocí obchodníčci a kupčíci, vypráskatelní z tohoto chrámu možná podplacenou armádou, ale rozhodně ne Kristem.
Vonné oleje, tyčinky, amulety proti všemu, kameny, růžence, kříže
všeho druhu, běžný šarlatánský brak. Pouze v přítmí, kde stávala
ona osudná zpovědnice, se zastavuji u výstavky drobných dřevořezeb,
z nichž některé se mi opravdu líbí. Vidím tu například Smrt vstupující se zvířaty do Noemovy archy anebo Smrt sedící na kozlíku žebřiňáku a vezoucí malou rakvičku s malým mrtvým sedlákem. Chci si tu
roztomilost koupit, ale než se otočím a najdu prodavače, je pozdě. Někdo mne předběhl. Kupuji nakonec nevelkou koženou kabelu, v níž je
klubko provázku a knížka „Rozum do kapsy“ s pojednáním o černých
102
děrách, živých meteoritech s jakousi koncepcí kulturního programu
pro eventuální mimozemšťanskou delegaci.
V tom rádoby zbožném ovčinci bylo brzo k zalknutí a dostat se
z něho ven stále hustějším a nervóznějším davem se mi podařilo jen
s vypětím všech sil.
Stál jsem teď a nabíral dech v parku nějakého města nebo snad
předměstí. Prérie zmizela. Viděl jsem, jak se sbíhají další a další lidé
toužící něco nakoupit, lhostejno je-li to bůček nebo bůžek, housky
nebo odpustky. Nebylo těžké domyslet a představit si zánik mého naiv
ně vysněného kostelíka. Přehodil jsem si přes rameno svou nesmysl
nou brašnu a smutně sestupoval parkem k dalším neznámým ulicím,
domům a lidem, k dalším dějstvím mé pomatené odysey.
Usedl jsem na tmavě zelenou čerstvě natřenou lavičku. Bylo mi
to jedno. Seděl jsem tu sám, přilepený jako ta Smrt u toho přemoudřelého ševce, a připadal jsem si náhle zbytečný jako vyřazený psací stroj.
Byl jeden z těch vlhkých, studených dnů, kdy nic nenasvědčuje tomu,
je-li podzim nebo jaro, dnů s mlhou čpící smogem a beznadějí, dnů,
které jako by toužily trvat věčně nebo nás alespoň přežít, dnů, kdy
je nám jako bleše v mrtvé srsti, dnů, kdy staří umírají a mladí se věší.
Náhle, jako by mne chtěl někdo v nebi utěšit, začaly se kolem
mne snášet obrovské sněhové vločky. Ale nebyl to obyčejný sníh. Kaž
dá ta vločka byla malou tváří, jakoby vyfouknutou ze stříbrného vánočního skla. A každá ta tvářička měla svůj neopakovatelný výraz
a grimasu, která se snášela k mým nohám na bílém padáčku. A i ty
zamračené obličejíky byly v jádru a pádu laskavé jako disneyovští trpaslíci. Ten zázrak však trval jen krátce. Na tuto krásu bylo ještě nebo
už teplo a hned po dopadu se rozpadávala v nic, které odlétalo zpátky
103
do nebe. Cukrovou vatu v ústech také neudržím, ale jako si pamatuji
její pouťovou chuť, mohu si zapamatovat i tato cukrová peříčka, tyto
amorky pro nic za nic, pro mne za mne.
Vzhlédl jsem a bezmyšlenkovitě si prohlížel svůj momentální
kruhový obraz, tu lavičku, ten veřejný sad a sebe, děj za mnou a šeptavě řvoucí město přede mnou, s ulicemi zaplavenými špatně maskovanou ubohostí, křečovitou, lisovanou radostí, nesmyslným shonem
molekul a bakterií, požírajících jedna druhou.
Kolem dokola jsem neviděl nikoho kromě sebe a několika metařů, kteří se pohybovali apaticky po asfaltových cestičkách jako nějaké automaty zametající nedohlednou tovární halu. Jeden z nich dometl své všechno a nic až ke mně a ztěžka dosedl na druhý konec
lavičky. Zeleně pruhovaný ďáblík škodolibosti se už už chtěl ve mně
zachechtat, když tu jsem si všimnul, že to, co si ke mně přisedlo, je jakési monstrum, teď stejně zeleně cejchované jako já, na kterém mohu
s jistotou vidět pouze metařskou halenu a bílé vlasy. Jinak nic. Pohlaví,
věk, velikost, nálada, nic z toho se nedalo určit a tato relativita začínala někde u koštěte, jehož možná násadu svíral v možná rukou a o jejíž možná konec si opíral možná bradu.
„Ze které jste planety?“ zeptal se přímo.
„Z Venuše,“ odpověděl jsem bez zaváhání.
„To je dobře,“ zamumlal spokojeně. „Je to lež, ale pocit ztráty mateřství vás opravňuje ji takto nazývat. Já jsem z Alkoru, ale nejspíš to
také nebude pravda.“
Dlouho jsme pak seděli mlčky a hleděli každý do svého blba, zatímco má mysl zmožená dosavadní panoptickou existencí se rozkošnicky čvachtala v absurditě této stojaté chvíle, vzácně prošívané zeleně
pruhovaným bláznovstvím.
104
„Žijete ve městě?“ ukázal jsem dolů, k mumrajové mlze.
Zavrtěl hlavou.
„Teď už jenom jsem. Ale někdy dříve jsem tam zřejmě i žil. A zastával jsem tam tehdy myslím hodně významných funkcí. Nejprve
jsem byl vnukem, pak jsem se stal synem, a krátce jsem to dokonce dotáhl až na manžela a otce. Ano, vzpomínám si, že jsem chodil denně do
roboty a vracíval se večer utrmácený a vzteklý do nějaké boudy, které
se říkalo ‚domov‘, a přinášel jednou za čas nějaké strakaté papírky, kolem kterých se všechno to živoření točilo. V hlavě mi monotónně tikal a blikal nějaký naprogramovaný strojek, který mi nedovoloval dělat nic jiného než být sériově milý a poslušný, nutil mne pachtit se za
těmi papírky a usmívat se a plakat, bylo-li třeba, a plazit se a chodit
zpříma, bylo-li třeba, a mlčet a říkat kdykoli cokoli, bylo-li třeba. Ale
dlouho to nevydrželo. Motorek začal skřípat, jiskřit a smrdět, až se načisto zadřel a já musel změnit profesi.“
Odmlčel se, kysele se šklebě.
„A co jste pak dělal?“ zeptal jsem se rádoby lhostejně po diskrétní chvilce.
„Byl jsem vrahem. Myslím samozřejmě lidí.“
Znovu se odmlčel.
„A… a kolik jste jich zabil?“
„Asi tak čtyřicet, možná padesát, nepamatuji se. Podívejte na ně,
na ty samožravé mravenečky,“ pohodil hlavou k temně hučící kaši.
„Každý z nich je z jiné hvězdy. Moc dobře to vědí, ale drží je tu spánek,
podobně jako mdloba a šok zbavují bolesti a paměti. Také jsem takto
klimbával. Ale když jsem se jednou večer vracel z roboty pro tebe ty
zlobo ty, uspořádalo cosi v mé hlavě barevný slavnostní ohňostroj, asi
jako když se zkratuje výpočetní středisko. A jako se obrací žaludek,
105
obrátil se mi mozek a já vyzvracel na chodník všechno, co mi ti lidé do
hlavy napájeli a naletovali, všechny ty elektronky, pojistky, drátky, kolečka, kontrolky, kondenzátory a relé, a když jsem pak vzhlédl, uviděl
jsem v horizontu každé ulice vznášet se kolem dokola velký černý kříž.
To byl můj nový zaměstnavatel. Nejprve jsem ze sebe strhal všechno
robotovské, hodinky, knoflíky, kapsy, vetřel jsem si do vlasů jako brilantinu ten jedovatý velkoměstský prach a vykročil jurodivě za tím
křížem, stále stejně vzdáleným i blízkým, a chodil jsem pak za tím křížem křížem krážem. A začala mne fascinovat hranice mezi tzv.

životem a tzv. smrtí. Ta chvíle, ta vteřina věčnosti, kdy ještě jakoby
žijeme, ale jsme už zároveň jakoby mrtví. Byl jsem tím posedlý a bylo
mi božsky. Zabíjel jsem je dlouhým šídlem na osamělých místech.
Zabíjel jsem muže i ženy, starce i děti, hezké i ošklivé, nepřátele i přátele. Zabíjel jsem je z čiré, dětské touhy po poznání jako plyšové hračky.
Zabíjel jsem je z lásky k životu… Chápete mne…?“
„Pamatuji si, co říkáte,“ odpověděl jsem vyhýbavě.
„To stačí!“ odsekl a po chvíli pokračoval:
„Nikdo na to nikdy nemohl přijít. Pochopte, neměl jsem strach
z vězení nebo z trestu smrti, ale z nepochopení. Veškeré důvody a okolnosti jsem si uvědomoval jenom já, respektive jsem věděl, že neexistují, právě tak jako už neexistovalo žádné svědomí nebo zlo. Existovalo jen vědomí a cit, které jsem svým šídlem ukradl ze stolu bohům
jako Prométheus oheň. Druh vědomí a citu, kterými disponuje Smrt.
Se svým počínáním jsem se svěřil pouze jedné ženě, kterou jsem
domiloval až na hranici možností lidského muže. Měl jsem ji jako trvalý sen. Milovala mne také tak, a vůbec se mi tedy nesnažila rozumět
nebo věřit. Chtěla by mne stejně, i kdybych vyhladil celé lidstvo. Zbývalo tedy už jen poslední. Zabít ji a potom sebe. Udělal jsem to a od té
106
doby už jenom jsem. Nic víc, čertvíproč. Nemohu obživnout, nemohu
zemřít, jsem metař dobra i zla, co ve dne nametu, v noci vítr rozfouká.“
Usmál se na mne.
„Jako v pohádkách, pamatuješ…?“ řekl a rozplynul se.
Jak bych nepamatoval, strejčku. Žiju z nich doteď. A také si dost dobře
pamatuji na houpací kohouty. Houpu se v nich totiž také doteď. Představte si, doktore, sebe namalovaného zleva i zprava křiklavými barvami na dva kusy překližky zaoblené tak, aby se houpaly, a spojené
trnoží a velmi nepohodlným sedátkem. Přestavte si, jak sedíte mezi sebou a houpete se. Takhle se pohybuju už léta. Houpu se dopředu a dozadu, tam a zpátky vlastní silou, protože co jiného se dá mezi sebou
dělat? Občas se některá strana vyviklá (těžko už lze říct, která je která)
a já se na tu stranu vždy vykulím a překulím a bouchnu se a spustím
křik a přiběhne Taťka a pofouká mi bouli a zas to nějak stluče dohromady. A já mu přitom hrozně toužím říct, že už mám toho houpání
po krk, že bych chtěl radši k němu na klín a vlézt mu na koně, vlézt
mu na hrb. Jenomže umím dosud jenom vřískat a žvatlat a on mi nerozumí. A tak se zase houpu a pořád se houpu a modlím se, aby obě
ty postranice upadly najednou a rozkřáply se už na kusy a já zůstal
stát a sedět na svém sedátku, šťastný a vyrovnaný jako kyvadlo pendlovek, které dosloužily.
Je to celé nějak divné, doktore. Je to divné jako klíčová dírka
v kovadlině.
Dávejte bacha:
Ze zhoubných mračen vyoral vítr na chvíli vyjevené slunce, to naše
životadárné krematorium, toho našeho nejčistšího árijce. Objalo
107
chloroformově mou lavičku a já okamžitě blaženě usnul jako ještěrka
v lihu. Bez snu se to neobešlo, jako ostatně nic, a zdálo se mi tohle:
Obcoval jsem orálně s nějakou lesní divoženkou, která zhruba
za devět měsíců potom začala zvracet plodovou vodu a porodila pak
ústy rozkošné pruhované selátko, které se mělo čile k světu a dospělo
po čase v kapitálního kňoura.
Pak byl střih a přede mnou se objevila nová scéna:
Stojím na kraji lesa a pozoruji shluk zeleně oděných lidí. Je jich
celý zástup a všichni jsou členy mysliveckého sdružení a chystají se na
lov posvátného Kance, mého dítěte. Všichni si za hlasitého veselí umotávají na hlavy papachy z chvojí, přihýbají si z placatých lahví a profukují hlavně svých zbraní. Jsou vedeni starým slepým mužem, který
divočáka zřejmě nějak telepaticky cítí. Modlím se úpěnlivě ke všem
starým pohanským bohům, aby se jim to nepovedlo. Všude je kluzký
led a tající sníh. Stařec však kráčí vzpřímeně, bez jediného zaváhání
nebo uklouznutí. Všichni ostatní ho slepě následují. A na konci toho
procesí se zoufale směšně potácím já, čvachtaje v nacucaných domácích pantoflích ledovým blátem rozbředlé cesty, a vypadám asi jako
nějaký postřelený hejkal.
To mokro v botách však už nebylo příliš snové, a tak jsem otevřel oči. Přede mnou stál zahradník s klasickým slamákem a jablíčkovitými tvářemi a soustředěně mi zaléval nohy. Když zpozoroval, že se
na něj dívám, hrozně se vyděsil a upustil konev.
„Jéžiš,“ pravil, „promiňte mi, prosímvás, já myslel, že jste zakořenil…“
Nechápavě jsem pozvedl obočí.
„Abyste rozuměl, některejm lidem z města, hlavně důchodcům,
se to tu stává. Sednou si vám takhle z jara na lavičku a najednou za-
108
kořeněj. Jenomže hned jak zakořeněj, tak zase zvadnou a už se nezmátořej, ani když je zalejvám, okopávám a přihnojuju. Ta zem je asi
nějaká jedovatá nebo co. Ale… nejste vy náhodou přeci jen zakořeněnej? Panebože, nejste vy náhodou první exemplář, kterej se mi podařilo vzkřísit? Můžete vstát a chodit?“ zeptal se mne s pableskem v oku.
Pomyslel jsem si: Proč nedopřát bližnímu trochu té pomíjivé radosti? Proč mu pracně vysvětlovat, že jsem momentálně přischlý k natřené lavičce a nohy že mám ztuhlé jeho arktickou zálivkou?
„Ne,“ řekl jsem, „mohu hýbat jen rukama a trochu hlavou.“
„Heuréka!!!“ zavřeštěl šílený zahradník a několikrát mne oběhl.
Pak poklekl opodál a vydatně slze cosi mumlal. Děkuje zřejmě Velké
Matce Žížale za ten zázrak.
Když skončil, přilezl po kolenou zase ke mně, zamilovaně si mne
prohlížel nepříčetnýma očima a hlas mu dojatě kolísal.
„A mohu se vás zeptat, ráčíte-li to ovšem vědět, jakého jste prosím druhu a kdy hodláte obrazit?“
„Ale jistě,“ povídám, „jsem šestatřicetiletý sukulentní hybrid
z rodu Hovno sapiens mandragomagorum, vhodný pro solitérní výsadbu. Jsem háklivý na průvan, vyžaduji jižně situovaný polostín a třikrát denně teplou stravu. Občas mne možno lehce oholit, ale jinak
prosím neštěpovat ani neprořezávat, sebemenší vnější poranění může
být dobrým důvodem k celkovému uschnutí. Zálivku vyžaduji častou
a pravidelnou, nejlépe šampaňským, a to nikoli na nohy, ale do vrcholového vegetačního otvoru, zvaného botaniky chřtánum libidum,
který vám na požádání s chutí otevřu. Přihnojovat můžete citlivě čtyřicetiprocentním koncentrátem vyráběným proslulou zahrádkářskou
firmou Black and White. Při dodržování takovéto péče vám mohu zaručit, že se vbrzku budete radovat z prvních ratolístek.“
109
Po těchto slovech dobrý muž opět vděčně zaslzel a odběhl do
města vybrat něco ze svých celoživotních úspor, aby mi mohl dopřát
dostatek živin.
Nemohu říci, že by mi zrovna tou dobou nekručelo v břiše, ale
využívat lidské pošetilosti se mi nechtělo. Všechny ty dobroty, které
by do mne ten prostodušec nacpal, by mi ležely v žaludku jako kamení. Krom toho role jakéhosi věčně podnapilého kaktusu mne také
zvlášť nelákala.
Zvolna jsem si protáhl strnulé nohy a pokusil se odtrhnout od
lavičky. Na třetí pokus se to podařilo. Bohužel jsem se však neodtrhl,
nýbrž odpáral, čímž se celá situace kriticky zkomplikovala. Co teď například se zahradníkem? Jak mne může začít chudák považovat za
iluzi, když tu nalezne navštívenku v podobě turínského plátna z mých
kalhot? A jak mohu sejít dolů do města, když vypadám jako nazelenalé střevo jitrnice, o kterou se porvali psi? Jak daleko bych asi došel?
A co potom? Pobývat ve dvou blázincích najednou, v jednom vědomí
a ve druhém nevědomí? To bych asi dlouho nevydržel… Nebyl by jistě
problém nechat to celé prostě zmizet, ale nejsem zbabělec. A pokud je
člověk hrobařík (jak se říkalo v indiánkách) „synem Smrti“ (a to dos
ti oidipovským), jaký by to celé mělo smysl?
To všechno mi blesklo hlavou během krátké chvilky, než na mne
computer mého mozku vyplázl bílý jazyk s tímto výsledkem:
„NIC NEMUZE DOPADNOUT SPATNE.“
Vykročil jsem tedy do města, kde mne okamžitě pohltily důvěrně
známé obrázky, před nimiž jsem již mnohokrát z mnoha jiných měst
zběsile prchal, ale které mne tentokrát nechávaly ledově lhostejným.
Tisíce lidských tváří, nekonečně jiných, a přesto stejných jako odřez
110
y u řezníka, ze kterých vám na požádání mistr namele kilo nebo
k
pět, tisíce nesrozumitelných slov v rodném, a přesto cizím, agresivním
a afektovaném babylónu jednoho jazyka, tisíce příkazů a zákazů, statisíce reklam na všechno myslitelné, začínajících nebo končících výkřikem „Kupte si…!!“, a především milióny pazvuků, milióny členů jednoho nedozírného koncertního tělesa, které se nikdy nemůže sladit
a které hraje nonstop kakofonní symfonii o Vzniku zániku a možná
i Zániku vzniku, řízenou jediným, nepředstavitelným Posluchačem
a Divákem a Skladatelem a Nejrozumnějším šílencem.
Kolik času uběhlo od mého vstupu do města až do (jak jsem už neomylně tušil) vstupu do čekárny před nějakou ordinací, nedokážu,
doktore, při nejlepší vůli odhadnout. Je docela dobře možné, že jsem
za tu dobu třeba i někoho zabil, nebo naopak zplodil několik dalších
nešťastníků, a možná se i oženil. Nevím. A i kdybych si to pamatoval, nepovažoval bych to za záznamuhodné, protože pouze oné naprosté mrtvolné lhostejnosti (houfně vykládané širokým okolím jako
vrcholný egoismus nebo naopak jako nejhlubší zbožnost) vděčím za
přežití tohoto úseku. Skutečně nebylo a nebude už nikdy nic, co by dopadlo špatně. Pozoroval jsem se ostatně před chvílí v zrcadle a mohu
vám říct, že kromě šedivější hlavy jsem na sobě nezaznamenal žádné
projevy stáří. Mému obličeji sluší stále stejně fajfka i dudlík, tzn. fajfkou nezmužní a dudlík jej nezesměšní.
Ale zpátky do čekárny.
Dávejte bacha:
V té čekárně se pod stolem s čerstvými květinami a čajem povalovalo
drobné smetí. Zmuchlaný papír, kus špejle, uschlý list z nějaké předešlé
111
vázy a tak podobně. Vytvořil jsem z toho všeho moc pěknou kompozici, nazval ji „Nedobytná bytná“ a přišpendlil ji na nástěnku vedle nějakého volebního plakátu. Všiml jsem si, že pod tím stolem až úplně
vzadu je ještě nějaká obrazová reprodukce otočená ke zdi. Jak jsem se
ji snažil vyšátrat, vybryndal jsem při tom trochu čaje. V ten moment
vběhla do čekárny kyprá postarší mulatka s kýblem a hadrem a začala to po mně utírat. Měla problémy s ohýbáním, a tak jsem jí nabídl pomoc.
„Oh, seňoro,“ řekl jsem, „ve své vlasti zvané Čechy jsem sedm let
vykonával tuto práci. Vytíral jsem špitální chodby, schody, pokoje, čekárny a ordinace, nořil jsem ruce do zvratků a průjmů, nabíral jsem
na lopatku kusy kůže, kusy obličejů, končetin a těl. Nametl jsem za tu
dobu kupy vypadaných vlasů a slezlých nehtů, dovolte mi tedy, prosím, pomoci vám jako své sestře.“
Babka vděčně zaslzela a já si pomyslel, proč už zase krucinál někoho rozplakávám dobrem.
Když bylo uklizeno a já si mohl konečně prohlédnout svoji kořist, ihned jsem si přestal být jistý, držím-li v ruce pouze reprodukci.
V důsledku to bylo ovšem jedno, protože ten obrázek byl prostě vytvořen nějakou ďábelsky holografickou technikou a ihned mne začal
hypnoticky vtahovat do sebe. Byl zkrátka živý. Několik podobných příhod mne však již naučilo opatrnosti, a tak jsem vstoupil dovnitř, až
když jsem se ujistil, že dokážu kdykoli odtrhnout od výjevu oči, a tím
vystoupit zase ven.
Na tom obraze byly na první pohled vidět jen fantastické trosky
nějakého obrovského chrámu zarostlé v tropickém pralese. Byly z nádherného temně červeného kamene protkaného zlatými žilkami a v bludišti všemožných odstínů zeleně působily uhrančivě a nepozemsky.
112
Náhle jsem si vzpomněl, že už jsem tu jednou byl, a jasně jsem
zaslechl, jak ten dávný sen a tato nynější vize do sebe zacvakly jako
kouzelníkovy kruhy.
Byla to tehdy trochu jiná historka, a jakkoli bych ji zde rád na vysvětlenou uvedl, stejně nerad bych to celé zašmodrchal. Pamatujte si prostě „chrám v pralese“. Máte ten konec nitě, doktore? Tak ho pořádně
držte a dávejte bacha:
Bylo to v Indii někdy na přelomu století a byl jsem anglický voják. Chodíval jsem s kamarády tajně v noci za povolnými veselými ženami, jedl
jsem si lehkomyslně železné zásoby proviantu, abych je při cvičných
pochodech nemusel nosit na zádech, vtipkoval jsem s ostatními o našem slaboduchém veliteli, rád jsem se koupal v moři, byl jsem zkrátka
normální pěstěný, usměvavý Anglánek v bílé uniformě.
Jednou náš oddíl doprovázel do džungle početnou výpravu
turistů, kteří toužili navštívit nějaké svaté město. Trmáceli jsme se
dlouho po různě krkolomných stezkách, které jsme místy zabezpečovali provazovými žebříky. Vzpomínám si, že ještě cestou jsme u těchto
žebříků s jedním kamarádem nakukovali pod sukně bázlivě šplhajícím
turistkám. A pak jsme všichni spatřili to, co se mi teď znova vybavilo.
Obrovské obvodové zdi bohatě zdobené nepopsatelnými reliéfy z rudého, zlatě žilkovaného kamene, v zapadajícím slunci ještě mnohem
neskutečnější. Rázem se ze mne vypařila všechna mladická lehkomysl
nost, protože jsem každou buňkou cítil, že mám před sebou cosi
odjinud, cosi strašně vzdáleného a zároveň právě tak niterně blízkého.
To město muselo být obrovsky rozlehlé, ale míru té rozlehlosti jsme si nikdo nedovedl představit, protože nám bylo dovoleno
113
zhlédnout pouze malý zlomek, jeho spodní částečku, jakési první
z mnoha nádvoří. Vstup do dalších částí bedlivě hlídalo několik mnichů ve žlutomodrých hábitech, upřeně pozorujících reakce každého
z nás.
V tomto pro takový zástup příliš těsném prostoru byla tři posvátná místa. Prvním byl pohled do propasti. Bylo to nevelké skalní
okno, za kterým nějakým zázrakem nebyl den jako všude okolo, ale
hvězdná noc. Pak veliký tmavý kámen, snad meteorit, bohatě prorostlý nějakým nazelenalým kyzovitým kovem, v němž byly nepochopitelně vyřezány podivné ornamenty. A naposledy studánka veliká
jako dlaň, okovaná stříbrem.
Nepamatuji se, jak se chovali jiní, ale vím, že do propasti jsem
se neodvážil nahlédnout, toho kamene jsem se neodvážil dotknout
a při pohledu na ten pramínek živé vody mi z očí vyhrkly slzy, které
měly, obávám se, stejné chemické složení jako on. Ne, zdaleka jsem nebyl jediný, kdo plakal. Ta atmosféra, ten dech čehosi nadpozemského
tam byl strašně silný. A kolem stáli ti mniši, nehnutě a tiše jako sloupy,
a jejich pohledům a myslím neuniklo nic. Musel jsem pryč, zpátky, nedalo se to vydržet. Mnoho štěstí dokáže za určitých okolností zabíjet
stejně spolehlivě jako žal.
Poslední u východu stál nějaký vysoký hodnostář, kterého jsem
si při vstupu nevšiml. Oduševnělý, vážný obličej s malými brejličkami,
možná sám nějaký dalajláma. Procházel jsem kolem něho, po tvářích
se mi koulely slzy a celý jsem se třásl tím nepochopitelným, sladkým
pláčem. Když jsem ho míjel, pohlédl na mne a s jakousi zpola lhostejnou a zpola nesmírně vážnou účastí dotkl se zlehka dvěma prsty dlaně
mé levé ruky. Bylo-li to požehnání, prokletí, pozdrav nebo věštba, nevím. Nejspíš všechno najednou.
114
Trvalo mi tenkrát dlouho, než se má mysl dostala zase do reality, a ten dotyk té ruky toho muže si nesu od té doby s sebou, jako
tetování.
A teď tedy stojím znovu v těch zdech. Zdá se, že jsou mnohem pobořenější, téměř pohlcené dýmající vegetací. Nikde ani stopa po nějakých
mniších. Ale nemohu se mýlit. Ty kameny a ornamenty jsou neopakovatelné a příliš se mi tehdy vryly do paměti.
Přesně pod místem, kde se slunce marně snaží prorazit zelenou klenbu, se náhle rozhrnuje temný baldachýn a na zbytky rozpukaného schodiště jako na nějakou příšernou scénu vstupuje v namodralé páře – okřídlený slon s cylindrem na hlavě. Člověk mé imaginace
počítá s lecčím, ale tohle je neuvěřitelné zvíře. Křídla jsou ptakoještěří, blanitá, a cylindr je z černého sametu. Ten tvor je evidentně něčím vyděšený a pod krempou cylindru koulí obrovskýma krhavýma
očima, které rozhodně nevypadají jako oči nějakého pokojného býložravce. A korunou toho všeho je jeho pruhovaný chobot zakončený
hadí hlavou.
Na pozadí tohoto výjevu vidím prchat další zvířata stejného
druhu. Jasně slyším jejich vřeštivé, panické troubení. Ale čeho se děsí?
Kdo je tak znetvořil a proč? Umějí létat? Asi ne. A proč mají na hlavách
ty klobouky? Tyto a podobné otázky se mi přirozeně hned vynořily
a těžko jsem je mohl položit těm obludám. Nezbylo tedy než překonat strach a vydat se směrem, odkud přiběhly, což mi nedělalo žádnou velkou potíž, protože v mase zeleně zel tunel vydlabaný těly těch
slonohadoptakoještěrů.
Když teď přeskočíme několik nepodstatných laškovných peripetií s papoušky, vřešťany a chápany, dojdeme k prazvláštní, jakoby
115
třetihorní planině, jíž se z neznámých důvodů vyšší vegetace vyhýbá
a na níž jsem byl svědkem podivuhodného domorodého rituálu, ze
kterého vzcházela na svět všechna ta zkomolená havěť. Z té planiny
jako z nějaké abstraktní sochy trčely obrovské kmeny starých stromů.
Kmeny snad tisícileté, vykotlané, bez větví, ale s kořeny dosud pevně
v zemi. Kolem každého toho kmene se v určitý čas na neúprosný pokyn nějaké temné ženské postavy zahalené v tygří kůži shromáždí lidé
i zvířata. Utvoří kruh a začnou tančit, skákat, škubat se, válet se, zpívat, ječet, řvát, kvílet a vřeštět takovým způsobem, že se to nedá poslouchat ani zdálky. To konají tak dlouho, dokud ten kmen nepukne
a nerozpadne se jako jerišské hradby. A uvnitř každého toho kmene
se vždy skrývá nějaký zárodek, embryo nebo vejce, z nichž se pak líhnou v péči té ženy všechna ta nepřirozená zvířata.
Podobný kmen už jsem také jednou viděl. Zdálo se mi o něm asi
přede dvěma lety. Ale tenkrát nefungoval jako inkubátor, ale naopak
jako sarkofág, což bude zřejmě jeden a tentýž princip.
Ten kmen objevili stavbaři v centru velkoměsta při kopání základů pro nový hotel. Celý byl obezděný do tvaru mohyly a já byl bohužel zrovna tou dobou nějakým expertem na prehistorické exhumace. Když jsem se však blížil k tomu stromu, připadal jsem si spíše
jako pyrotechnik před bombou naprosto neznámé konstrukce, což
se nakonec ukázalo býti pravdou. Nebožtík prostě stál uvnitř kmenu,
což jsem viděl kruhovým okénkem ve výši jeho obličeje zaskleným
jako v batyskafu, takže po tisíciletích jsem vlastně mohl přijít a říct:
„Dobrý den.“
Mrtvola byla obdivuhodně zachovalá díky zvláštnímu klimatu
uvnitř kmenu, kde na stěnách rostly záhadné namodralé houby, které
začaly zlověstně doutnat, když se sarkofág porušil.
116
Víc si nepamatuji, zřejmě to tenkrát pěkně vybouchlo i se mnou,
nicméně jako prototyp hrobky si dodnes nedovedu představit nic důstojnějšího.
No a zkrátka, jak jsem to tam tak z křoví celé špicloval, porovnával a hodnotil, zapomněl jsem na ostražitost a byl jsem domorodci vyčenichán, jat a uvězněn. S tím vězením, které vám rád popíšu, protože
jsem si ho sám zakusil, by tito tzv. primitivové pana E. A. Poea rozhodně nikterak neurazili. Svázaný odsouzenec se prostě zastrčí jako
náboj do hlavně do úzké šachty, nepatrně vyšší než je on, která se
zvolna naplní vodou až do výše, kdy člověk stojí na špičkách a nad hladinu mu vyčuhuje jen lapající špička obličeje. Do takto vyčnívajících
úst se zasune zapálená cigareta a jáma se zakryje těžkou kulatou kanálovou mříží. Stačí teď už jen, aby malinko zapršelo nebo aby šel někdo kolem a vymočil se, a je hotovo. Řeknu vám upřímně, nikdy jsem
si tak nevychutnal cigaretu jako v tomto postavení a už také vím, proč
maminka říkávala: „Kouří se z kanálů, bude pršet…“
Nemusel jsem se ani nijak snažit zachraňovat, protože přesně ve chvíli,
kdy mne to celé přestalo bavit, se ozvalo „Další prosím!“ a já vešel do
ordinace, kterou bych vám, doktore, opravdu ze srdce přál vidět. Celá
ta místnost do nejmenšího detailu byla totiž negativní. Černý strop,
černé stěny, černé injekce, černé fáče a za černým stolem seděl bělovousý doktor v černém plášti s bíle klotovanými rukávy (mimochodem velmi podobný Janu Švankmajerovi, tomu surrealistickému filmaři) a bílou tuší si kreslil cosi anatomického na černou čtvrtku.
Jak jsem ho uviděl, hned se mi ulevilo. Na doktory já měl, doktore,
vždycky štěstí. Kupříkladu po odvodu, když jsem byl přidělen k ženistům, ujal se mne okamžitě štábní psychiatr, nadporučík Kašpárek,
117
který byl tak zapřísáhlým akvaristou, že stačilo jen čtrnáct dnů mu vemlouvat křížence sumečka pancéřového s líbajícím čichavcem k tomu,
aby mi osobně vymohl dvouroční domácí léčbu.
Ale co víc, tenhleten doktor z negativního filmového políčka
byl snad prvním člověkem v mém životě, který otevřeně přiznal, že
je na tom podobně jako já a že mi nemůže pomoci. Tenhleten doktor
si totiž jasně uvědomoval, že se pohybuje pouze v dimenzi jednoho
z mých snů. Když jsem mu na banální úvod typu „Posaďte se, co vás
trápí“ stručně převyprávěl několik příhod z poslední doby, které už
znáte, víte, co mi na to řekl, doktore?
Řekl mi: „Dávejte bacha:“
„Bylo to v zimě, na konci druhý světový války. Byl jsem na ruský straně
a byl jsem obyčejnej moloděc. Nic víc. Ale přeci jen jsem byl malinko
divnej. Vypadal jsem trochu jako Gregory Corso, ten americkej básník. Měl jsem zkrátka duši, která se pravda nedá zastřelit, ale taky se
nedá žrát a v každý válce je dost na vobtíž. Němci v tý zimě už mleli
z posledního a dvě zubožený roty, ta naše a ta jejich, na sebe káply na
nějakym zamrzlym jezeře. Začali jsme po sobě házet granátama jak
dvě tlupy vopic kokosama, takže led se roztrhal a za chvíli už nebylo
pomalu na co stoupnout. Němci měli navrch a já v poslední chvíli začal utíkat. Ne, že bych si chtěl zachraňovat život, na tom už mi tenkrát houby záleželo, ale měl jsem s sebou takovej divnej balík. Živej
balík. Bylo to dítě. Nemluvně zabalený v ušmudlanym povijanu jako
vánočka. Bylo tichý a na levý ručce mělo nějaký tetování. Čert ví, kde
jsem k němu přišel, snad v ňáký vyplundrovaný vesnici. Každopádně
žilo a byla to poslední věc, kterou ještě mělo smysl zachraňovat. Podařilo se mi dostat se přes jezero do okolních kopců. Němci mi byli po-
118
řád v patách. Mockrát mě měli blíž než na dostřel, ale vypadalo to, že
se tou štvanicí spíš baví. Jednu chvíli někde až na hřebenu těch kopců
se za mnou dokonce rozjel jejich velitel na rozvrzanym bicyklu a smál
se a zvonil.
Na druhý straně kopců leželo město. Město evidentně nedotčený
válkou, k němuž jsem se rozběhl z posledních sil. Svažovala se k němu
nejdřív jenom stezka, pak vozová cesta a nakonec široká ulice lemovaná lucernama. A na tý široký ulici jsem to dítě pustil jako váleček na
nudle a řekl: ‚Koulej se, potvůrko, tady ti nikdo neublíží, do tohodle
světa patříš, do světa bankéřů, do světa sytosti a vlídných, usměvavých
matek, netušících nic o démonech v nás.‘
Ten zamženej pohled na to dítě kutálející se k městu je poslední
věcí, kterou si pamatuju.
Když jsem se z toho všeho probral a problouznil, tak bylo jaro
a já jsem se dozvěděl, že jsem kdesi ve Švýcarsku, v zemi, kam z dobrých důvodů nedosáhly pazoury války. A zjistil jsem také, že jsem ztratil paměť a minulost, že nemám nic a jsem odkázanej na milodary cizích, přihlouplejch lidí.
A tak jsem si dal tu svou duši zpátky do pinglu a prochodil potom takhle skoro celej svět. A co jsem zažil v tom světě? Pár ženskejch
a pár lapáků. To je všechno, kolego. Ale všechno se to ňák podařilo
překlepat. Práce jako služba druhejm mi nikdy nevoněla, a tak jsem
vegetoval všelijak. Nakonec se ze mě stal potulnej muzikant a vobčas
mi někde votiskli ňákou povídku, která mi vyplula z kocoviny na papír. No a nakonec jsem se vrátil zase sem, do toho neměnnýho maloměsta, jako papoušek do klece, když si užil svobody obejvacího pokoje.
Kam jinam? Našel jsem si tady holku z lepší rodiny, která si doma prosadila, že mě chce. Vypadalo to, že mě má ráda, a i mně bylo dobře.
119
Moc jsem nevydělával, ale rozhodně jsem se neflákal. Začal jsem bejt
za ta léta známej a za každej blábol už mi slušně platili.
Ale pak se jednou v noci taky vrátilo to dítě. Vpadnul k nám do
domu, byl celej v černý kůži, vověšenej háknkrajcema a začínal plešatět. Prohlásil, že je bratrem mý ženy. Na zápěstí měl tetování, který
jsem poznal. Říkal, že je to znak nějakejch Wolfů, zvláštní sekty německejch kněží. Potom začal vykládat, že nejlepší armády, jaký kdy
Země měla tu čest na sobě nést, byly Caesarova, Napoleonova a Hitlerova. Každej její voják byl jako panna, výkvět lidstva, polobůh. Sieg –
Heil! A pak se otočil na mou ženu a řekl: „Co tu chce ten starej sráč?“
A já pochopil, že to jsou skutečně sourozenci a že celej muj směšnej
život, celá ta moje idiotská existence byla jen taková malířská špachtlička v Ďáblovejch pařátech, jen takový kolečko, který se právě teď dotočilo.
Pak už to končí, milej kolego, protože v tu chvíli mě někdo praštil do hlavy tak šikovně, že jsem umřel a probudil se zase jako psy
chiatr ve vašem snu. Určitě mě bacila ta moje milovaná ženská.“
„Tak jak se vám líbí tahle historka?“ zamžoural na mne doktor šibalsky přes poloviční brýle. „Není to všechno moje i vaše tak trochu na
jedno brdo?“
„Je, pane doktore,“ řekl jsem, „ale když mně se to brdo líbí. Já už
jsem asi navěky občanem toho Brda. Já už jsem takový rodilý Brďa a je
mi tak dobře, protože Brďa se nemá čeho bát. À propos, co se mnou
uděláte?“
Doktor se zaklonil v černé židli a hlasitě se rozesmál.
„Přestaňte hrát divadlo a nedělejte ze mě vola,“ řekl. „Dobře víte,
že se Brďa nedá zavřít, protože všechno, co se mu hodí nebo nehodí,
120
si prostě stvoří nebo vygumuje. Seberte si svejch sedum smyslů a běžte,
kam vás ponesou. Jediná diagnóza, kterou vám můžu bezpečně určit,
je chronickej anachronismus, a jestli na to chcete ňákou meducínu,
tak se poptejte na prosektuře. Sbohem. Ale na mou duši…“ zavrtěl
ještě hlavou, „nezávidím vám…“
Tak co říkáte, doktore, tomu mému psaní? Není to už skoro román?
Já myslím, že se to dá kdykoli utnout, ale těžko někdy dopsat. Buďte
rád, že jste umřel.
A kam bysme tak teď zakormidlovali?
Víte co? Já vám ukážu, kam ne.
Dávejte bacha:
Nemyšl, zima 1996
121
Pokojot
VZÝVÁNÍ OTCE
Hej!
Ty Tam!
Nahoře i Dole!
Vopaku téhož!
Srdce plamene!
Přirozený nadpřirození!
Náčelníku Velký Voko!
Ty Hněve bez hněvu!
Ty Nic na kovadlině!
Bílej trpaslíku v Černý díře!
Ty, kterejs řekl: „Budiž světlo,
že nebude vidět na krok!“
Ty, kterejs holí Mojžíšovou
učísnul moři pěšinku!
Ty, kterej si se skrze nás
ukláněl ve Zlatym teletníku!
Ty nevýslovný slovo „Pocem“,
vyuzený dědičnou sebeobětí!
Slovo, co každýho vosla jinak vosloví!
Ty nejvyšší mocněnče součtu všech nepředstavitelen!
Ty, kterej jsi vším, co se zdá…
vo nedozírný kouli Toho, co se zdá!
125
POKOJOT
Ty odstředivě dostředivej Šibale!
Ty nejvyšší Tajtrlíku!
Ty na vrcholu věků, Velkej Mžikumžiku!
Universe univers!
Ty Všudyvše a Nikdenic!
Ty, z jehož citu
žije bezcitnost spravedlnosti!
Ty, kterejs nám ve všech Kocourkovech a Babylónech
milosrdně urazil sosáky!
Ty, kterejs nezištně tolik Zla vykonal,
aby nám to Dobro konečně došlo!
Ty, kterej nás miluješ tak svrchovaně,
že Ti každej náš krok stojí za podminování!
Ty Pacholíku papající epopeje!
Nadroušenej, dietní bratře,
bez jehož vůle nezkřivim čertu ani chlup!
Ty s voháňkou proti dotěrnejm Zemím!
Ty pohádkovej králi, co jestli neumřel…!
Ječný zrno na kuřim voku!
Zahnutej tryskáči, honící se nadzvukově za vocasem,
co může na vobloze kdykoli zcepenět
jak ťápota kosa!
Ty vopičí kultivátore!
Ty svatej bílej paviáne
ze zavátý kupky loňskýho sena!
POKOJOT
126
Motýle prolítlej řvoucí šelmou!
Ty sargasový moře!
Nejlepší návnado na úhoře!
Ty čmeláku na hluchavce s hlavou v bílý
sladký kápi kukluxklanu lásky!
Netečnej mikrofone
před řvoucíma tlamičkama našich vůdců!
Cibulovej akordeone Času,
dlouhýho jak mikroklip z vlastní dovolený!
Mrakodrape, jednobuněčný sterče,
co přes nepřekonatelnou rozdílnost
samo sebe nepoznává!
Ty Šéfe sběrny z-nebe-zpečenýho vodpadu!
Ty, kterej stavíš, aniž by se dotknul prostoru!
Velikej vejbuchu ve výrobně vírů!
Ty, kterej se dokážeš vysmrkat do knoflíku
nebo rozfoukat slona!
Ty, co v boxerskejch rukavicích spravuješ budíky!
Ty, kterej dáváš latimérii za muže sviště!
Ty, kterej páříš potápníka s vodoměrkou!
Ty, kterejs udělal Drákulu
nočnim hlídačem v krevní bance!
Nejvěhlasnější dirigente, co vo taktu nic neví!
127
POKOJOT
Renesanční úpadku!
Ty v polibku čínskejch stínovejch loutek!
Ty v polibku dvou kamer,
v tom bezvadnym, a přeci slepym mezičoččí!
Ty nedozírný kasíno z rotujících rulet!
Ty nejlepší byznyse všech světů!
Ty, kterej se tváříš jako kvalifikační postup!
Ty vzdáleně blízkej jak nebe a infarkt!
Ty, jemuž všechno přikyvuje jako v žáru a dešti
střídavě svěží a vadnoucí kytky!
Ty, kterej mě potřebuješ jen k tomu,
abych Tě potřeboval!
Ty třetí, Ty vklíněnej
mezi mnou a mnou!
Němej vladaři…!!!
Pomiluj ny…
POKOJOT
128
VZÝVÁNÍ MATKY
A Ty!
Tlamo!
Má chybo!
Vyklovávačko duší!
Sešívačko a Ždímačko Tebou roztrženejch vobrazů!
Barvířko vína vranim vokem!
Kanalizační kulturistko!
Vakuová kariéristko!
Myčko uhlí!
Dravá koalo!
Bombardérko míru s prázdnym vemenem!
Vytancovávačko pentagramů v lidskejch lánech!
Šampiónko v Bílym Petru!
Těhotná jeptiško velkýho maléru!
Šípková Růženko z reklamy na křovinořez!
Evo omylem ze žebra zebry!
Vodo v nás jak voda v rybě!
Živomrtvá vodo!
Bílá rukavičko s černym jehelníčkem!
Kamnová rouro v atlasovejch poduškách!
Hoblino tajemnější než viktoriánskej sekretář!
Koso zahnutější než Alláhovy boty!
129
POKOJOT
Pravěká logiko v poloze skrčence!
Sebevraždo z pudu sebezáchovy!
Bláno mezi nohama praptačice Moa!
Ty studno roubená ze dlaní katů!
Ty pravá umělá hmoto!
Chechtavá plačko!
Žvejkačko vod pedofila!
Žertovná náhodo, moucho pod razítkem!
Ty němá zvonice!
Ty televize před zrcadlem!
Ty kobro dobra!
Masko, v níž vypadáš jako živá!
Škraboško pohozená v koutě všech koutů!
Ty s křídly všech dveří, bran a vrat!
Ty s očitejma očima vážky
jako korpulentně zaříznutý plavky!
Ty, jejíž řasou dělám dírky do kraslic!
Věrohodná lži!
Mříži!
Zhuštěná jednoduchosti, úměrná hloubce!
Lebko, tak troufalá, že vycházíš místo Luny
roztáčet glóbus tak dlouho, až zmizí!
Pravdo, stejně prolhaná v kresbě i vraždě!
Ty pomíjivosti všeho,
co lidskym hnátem zastiňuje stín!
Mršinko ve studních mužů a žen!
POKOJOT
130
Ty, která mě koušeš do zadku
hebkou lebkou předka!
Ty dvojhlavá fosilní rybo,
která střežíš nekonečnej most
zdobenej pařátama spálenejch Fénixů!
Můrko pod listem nejbližší rostliny a knihy!
Ty harfo mnoha strun,
v níž první a poslední zněj jak všechny!
Ty rezonanční srdcová propasti!
Ty křižácká rukojeti meče
trčící z mý panoší hrudi!
Ty lásko činu k nečinu!
Ty Dutino.
Ty soudní stolice v zubní komoře!
Ty radosti, když z labutího vejce klube se hrobařík!
Ty stále bdělá, ač chrápeš jak faraon!
Ty, kterou když vidim,
peklo mi na pyj přikládá pijavky,
že každej vokamžik padá náš pluk
za stydkou kůstku Tvý milosti!
Ty, kterou miluju tak úplně naruby
jak filatelista vichřici!
Ty, kterou políbit
je jako napít se z umíráčku!
131
POKOJOT
Ty, kterou se sebou jednou načapám!
Ty s tělem jak vojenská mapa Osmanský říše!
Ty přitažlivá jako každej paradox!
Ty pořád stejná jako kliky převlíkacích kabin!
Ty, která mi v noci prostřeluješ spánek!
Noci, do níž nelze vstoupit jinak
než zradou dne!
Ty přemožitelná jen přežitím!
Tmo, která svítíš jako krkavec
na prasklý lampě centrálního hřbitova!
Ty mlho, že by v ní vzlítnul rejnok!
Ty čpící, jako když hoří perníková chaloupka!
Ty, kvůli níž se došourám votevřít si!
Matko, která místo plenek
věšíš bulíky a netopejry!
Matko, s níž musim incestovat kolem světa!
Ty, co mě přebalíš do čistejch myšlenek,
a Ty, která mi vykradeš lebku jak Chaplinův hrob,
až mě jednou jak vinnou mušku
jakoby nechtěně rozmázneš v kalendáři
obracejíc list!
Neochvějná chvějko!
Svatá roznětko!
Bezcitná něho!
Oroduj za nás…
POKOJOT
132
CURRICULUM
Chodba si svítila divnejma hnízdama,
když nad porodnickym miminometem
zakroužilo káně galilejský,
Káně páně a zemskej hraboš.
Šneček s tíživym hrbem symbolu galaxie,
narozenej parůžkama do kastrůlku času,
špatnej vejlisek,
kosmitecká vada…
Hned po narození jsem prej řekl větu:
„Mě snad vomejou…“
(co nevidět jí zvopáknu)
Dřevo prej křičí, až když hoří.
Bože, jak já řval…
V povijánu pavián.
A lednička s jódem jódlovala:
„Z ničeho nic, z ničeho nic…“
A na tři manuály Hitchcockovy brady
hrál možná někde Poe,
pěkně mortissimo…
133
POKOJOT
Víčka se mi votevřely jak poklopy hořícího tanku.
Jak čelisti kouzelníka dávícího třetí vejce.
Výsostný Nic brázdily parní parníky,
vezly mrtvý farníky do úplně jinejch světů.
Čas na drátech sušil stěhovaný duše,
čas uhnout ještě, jako když potápěč
hluboko na dně šlápne na hrábě,
jenomže si nasadil, hejsek,
olověnou přilbu průhledem dozadu.
A slunce zapadalo tak,
že několik krátkozrakejch vytočilo 150.
Anebo byl mráz?
I trny měly trny?
I jabloň byla masožravá?
Zkrátka, votevřel jsem voči
a viděl, jak z nebe došlapuje
nikoli malá Hnáta.
A sova ve slunečních brejlích
to přiskákala vodhouknout.
A dítě spalo.
Dítě krásný jak nová popelnice.
A komár tankoval nevinnou krev
a tuctovej románek v lidský kůži
dal se do voběhu.
Celý noci jsem proplakal,
když se mi prořezávaly druhý voči.
POKOJOT
134
Vyrůstal jsem totiž v době,
kdy skladatelé skládali uhlí,
a dotáhnul to tam až na bakterii,
která se pojmenovala…
A pak jako každej blázen začátečník
toužil jsem nabít do hlavně celý dělo
a čelil snahám psychiatrů udělat mě autošpiclem
a soužil se láskama
a zbytečnejch zítřků
zubil se zip.
Chtěl jsem vílám šperky tepat
z křídel loňskejch modrásků a baboček
a pic ho, tu máš lopatu a tuzemák, blboune,
zatop si ve hrobce
a pinkej si hlavou vo stěny…
Teď jsem pokojovej kojot.
Protože vyju pokojem
a samym pokojem už přímo vyju.
Evangelista podle Psa.
Voblizovače a pomočovače křížů.
Vševěrec.
Věřim v Bohy všech nebí a pekel,
co kdy byly a budou zamíchaný
v jednom Vávrově kafi.
135
POKOJOT
Vzal jsem po předcích nebožtíckou živnost,
teda hrobník,
řemeslo vo generaci starší než prostituce.
Jsem budík nařízenej na nemožnou hodinu,
co neví, tikne-li eště příště.
Jsem zdánlivě klidnej, cestovní sloní motýl
pro děvku sáhiba.
Jsem řadová existence. Běžný platidlo kosmu.
Jak jablko ve štrúdlu a kroupa v prejtu
prej tu jsem.
Jsem muší muž,
co bojí se všech dětí, co se kdy bály dospělejch.
Jsem žena se snem obyčejný škeble
doobalit a donosit
zrnko písku.
Jsem čistej jak zrnko špíny
v bolestně kašírovaný vrásce ochotníka.
A železná závora jak rožeň na slona
dělí mě vode všeho…
A zdraví? I Pámbu zaplať Pámbu.
Vobličej mi slouží dobře.
A sex? Inu, znáte to…
navrch Lada, uvnitř Goya…
Mám se jak absolutní vtip.
POKOJOT
136
Turnaj hadů ve slalomu.
Stopy v písku, stopy přede mnou…
Copak couvám? Kudykam?
Jářku, pořád dál
a na konci chodby rovně.
Pakvěty nosím svatý Absurditě,
jejíž rozmarná šeroslepost
dělá mě neviditelnym.
Jsem hledač středu zakletýho
v kankánovejch spodničkách achátů.
S baterkou, co nesvítí, s baterkou do bezedna
vydávám se hledat
baobabí léto a slonovrat.
Jsem zdání vo zdánim
a vobčas si pošlu peníze na dobírku.
Peníze platný
jak stavu beztíže krevní voběh.
Roky mi počítá koktavá kukačka,
vylámanym hřebenem češe mi bradku.
Jak stárnu, zarostly mi střílny do hradeb.
A prodám čest, soudruzi.
Zn. „Na náhradní díly“.
137
POKOJOT
Mý srdce, půl hvězdná koule,
půl kráter po ní.
Proklínávám se do dnů
a promodlívám do nocí.
Mý noci a dny –
– useklý vocasy střelenejch mývalů.
A nejvíc zvědavej bejvávám tehdy,
když neni doslova do ničeho nic.
Nosim mouku do lesa.
Mý porsche má malý dřevěný vokenice.
Na futrál vod lastury přehrávám si Přeludium.
Přehrabuju se ropuchama
hledaje poslepu tu kurvu s korunkou.
Kaší ze všech obrazů
portrétuju přesmyslnou Nicotu,
a až tě vycucám, má Múzičko,
vykopnu tě.
Jsi jen zpomalená exploze
ve výzkumnym ústavu hraček.
Nemůžu z kruhu.
Jsem kůň v konikleci.
Jsem kocour, co prochází se po peršanu v mačkách.
Snažim se chytit zlatýho žraloka a říct mu:
„Sežer všechna akvária!“
POKOJOT
138
Tonouce chytám se utrženejch bójí
a jíst se mi zajídá
a bolí mne ponožka…
Ale nejradši ze všeho se mejlim.
Jenomže je to pořád těžší, protože už vim,
že málokdo ví, že mohyla je přísavka,
že žiju jen proto, abych pochopil, proč žiju,
že život je profesionální steh na smrtelný ráně,
že má nesmrtelnost je jen prodlužovaný tonutí,
že Ráj je bezvýchodnej, vyhnali nás vchodem,
že Spáse nikdo neuteče,
že zbožnej je pouze ten, kdo si myslí,
že se mu to po smrti vyplatí,
že má huba je nemocnej úl,
že pořád nemám na slušnou flašku,
protože mi v restituci vrátili pouze vesmír,
že žebřiňák je krov na hlavu padlej,
že lež je gibon, má krátký nohy a dlouhý ruce,
že neni, kde vzít jistotu,
že neni Slunce míchačka na beton,
že jsou-li věci, na něž je zakázáno myslet,
jsem každou minutu zajatej,
že si vzpomínám stále víc už jenom na to,
co se podle všeho nikdy nestalo,
že i kdybych žral kameny a zapíjel to vzduchem,
budu kanibal,
139
POKOJOT
že hmotný pluje vesmírem
a nehmotný louská vořechy,
že představitelný je uskutečnitelný,
protože neexistuje pocit, kterej by neměl tvar,
protože Lež je odrůdou Pravdy,
jako je Pravda odrůdou Skutečnosti,
protože Tma v čočce oka je tatáž Tma,
která oko nepotřebuje,
že Himálaj je faldík na klopě
a že zorati Zemi nakonec platno jest
jako zorati Lunu,
stejně zas vyrostou jen vztažený ruce
(což takhle zorati Zoru?),
že srdce je klepadlo zevnitř,
že mezi slovem a slovem uběhnou věky,
že kačer Donald se může kdykoli změnit v Baghíru,
že Ďábel je ta jedna kvasinka,
který dovolujeme ze soudku života
udělat barel octa,
ale že naštěstí oproti Bohu
stárne spolu s náma,
že třetí voko
je antigravitační remízek mezi dvěma Slunci,
že domov nenajdeme v papírech paměti,
že neni špatný bejt maňáskem na ruce dítěte
vstoupivšího poprvý do katedrály,
že už projdu bez povšimnutí,
když potkám nenadešlý,
POKOJOT
140
že Umění je něco jako flaška místo cecku,
asi abys nemusel k těm lidskejm parchantům
Otčenáš pořád lítat,
že každý Umění
chodí tak dlouho korálovejma útesama,
až ho napadne vyskočit nad hladinu,
že než začneš malovat člověka,
nauč se vidět v polobotce vrtulník,
že nejsmrtelnější drogou je náš život,
že stejně šílenejch a šílenějších korid jsou plný louky
a všude něčemu něčí rozkazy,
pasoucí pasené, bioperpetua,
že Víra je jenom náročnej koníček,
asi jak vod časů Piláta sbírat umejvadla,
že míru iluze určuju já,
ale že z vlastní vůle nemůžu nebejt,
protože jsme hvězdy na Zemi,
že paličku kaprem neumlátim
a než je ze štěrku kompost,
chvilku to trvá,
že orosenej pavouk je praotec lustrů
a připínáček statickej model hurikánu,
že nadzvukový koště se dělá z hlemejždích slin,
že minulost se nevrací,
ale běží podél přítomnosti v dresu budoucnosti,
a že když se chytim za okamžik, tak se nedohonim,
že je-li myšlenka skutek,
pak neustále konám potřebu,
141
POKOJOT
že moudrost nehoří a alexandrijská knihovna
praská ve švech jako kdysi
a že až do konce konců se tu dá dělat jen jedno –
– snít…
Že jsem živej i mrtvej na plnej ouvazek
a že po smrti ouřední půjdu asi hned sedět
do lavice první omegy,
protože nejsem zdejší, nejsem z těch,
který mne učili držet slova a větry,
který zapomněli, že už jako kameny
přežili nepaměť,
který si vzali z Měsíce pár lopat písku
a špetku Země za něj nedali.
Klonovaný slípky už tlačej vejce s displejema,
na kterejch nechybí moc do startu
z Kennedyho Bajkonuru do novejch prvohor,
zatímco voni zíraj do vejloh,
kde přes cukerín neni vidět vzduch,
a „Kam ten svět spěje…“ posteskne si ňáká pani
a vobrátí chemlonový voko na prázdnej bilbord.
A trpaslíci si pečou menší trpaslíky,
než je sežere větší trpaslík
a v megashopech už pro jistotu
kreslí šipky na podlahu.
Připlaťte si a žijte levnějc!
POKOJOT
142
Motorová pila pod stromeček!
Už i bezdomovcům vyrůstaj u uší
mobilní stehýnka.
Jsou jak jejich města.
Pod skvělou fasádou tunely hoven.
Kráčej hrdě se zakódovanejma kasičkama,
kastrovaný duše, co čekaj,
až někdo za ně vytuneluje tunel,
a kdyby jako něco bylo,
tak neni jako nic.
Nejsem vocaď…
Jsem už v těch mrakodrapech poníženejch žádostí
někde navrchu?
A co je to UŽ?
To je TEĎ?
A když řeknu – Teď. Nebylo to už?
Dívám se nahoru, dolu, rovně nebo dozadu?
Mám za nehtem galaxii?
Je muj hrudní košík náhubkem Kerbera?
Je snad moje Tvoje břicho?
Ten bitevní – pitevní vršek?
Je ztráta hodnoty a smyslu vošklivá?
Je vošklivá trumpeta na dně jímky?
143
POKOJOT
Je vošklivá Atlantida?
Je vošklivá krása?
A budu dost rychlej, až nebude Čas?
Proč dobíhat autobus, kterej mě dojíždí?
Proč si jít naproti?
K čemu jsou všechna tvrzení,
je-li skutečnost skutečně nesdělitelná?
Je skutečnost pouze pravdou,
že i představivost má svý meze?
Je pravda opravdu někde mezi pohlazenim a fackou?
Jak ven z jámy, kde všechno už se stalo?
Zešílet tak, abych nezešílel?
Lze nějak zmeškat ten vlak
směr Chřtán – Žaludek – Řiť?
Už přichází naježenej Ježíš?
A proč vábit samici, když život umírá?
Mám jí snad říct: „Dneska ti sluší maso, zlato…?“
Jakej význam má rozkoš, která není skutečností?
K čemu je mi vědění,
jak dojit nedozírno a dolovat bezedno,
když seru, pláču, slintám, krvácim a zoufám?
A je-li socha jen ušlechtilá dutina,
jsou i hvězdy jen díry v sejru?
POKOJOT
144
Díry, který nezáří, ale třeba sajou?
A je-li člověk součástí Přírody a Boha,
můžu se modlit k ropný havárii?
A stojí králíkovi vysvobozenýmu povodní,
stojí mu to nesnědení
za tu chvilku úplně jiný hrůzy?
A proč má Nic hrůzu ze Všeho?
A je to hrůza?
A až mi vyčte vlastní zrak,
že mu nestojim za zázrak,
budu Bůh? Bůh samouk?
A je tohle vůbec ještě báseň…?
2000
145
POKOJOT
Hálka na taktovce
Motto:
Heleme se, milostpán,
chcípat je mu málo.
Chceš snad ještě žít?!
Jako hálka na taktovce…?!
149
HÁLKA NA TAKTOVCE
Šedej odznak „NEBUĎ LABUŤ“
pích mi Gustáv do biskupa,
kurvínků českejch paměti neblahý,
Pajosef Skupa.
Šedej, tupej, cementově darmovej plůdek
ve stověžatě stříbropěnný milicionářce…
(až vymyslim hodiny, co namouduši gou,
vyptám se jich na anděly v bubně,
na šlofíka Krásy v bakelitový loutně,
na cedule „POZOR BŮH“
v panenskejch plazivkách každýho hosanovýho homosaura
a na prachový pueblo v puklině kry,
stařenky, co porazil v nadupanym batyskafu
ten syčák Titaniků…)
Jako dvě štěňata muchomůrný moči,
valil jsem na to zrcadlový voči,
já vod padlýho regimentu pucflek z fleku zběhlej
jak z reklamy na Nic to držkově přítulný…
Činžovní bezdomovec, koutovej pavouk,
narozenej mouchám, aby si ho snědly,
prasklej kaloň Žárovka, co si visí jak přísloví,
že do parní kotelny nejlíp sirénou,
tarantulí chloupek v misijnim brevíři,
poťouchlej permoník v nebeskym havíři,
HÁLKA NA TAKTOVCE
150
co fárá na vrchol Hory pádů
překročit plán,
kokonaut
jeden
mourovatej…
A tak dalšího kabátu ptám se, co mu chybí,
jak břišního nácka hejtman Žito a kouzelník Pivo,
knedlovej finiš ve frontě na čas,
co klikatí se napotvoru právě tam,
kde neni, co je.
Okuje v oku je spirálka duhová,
ve chlastu kalenej snubní cejchovák
a tabák na molice, balenej do slov
jakýkoli stránky.
(zapomenutý slova jako: ŇNG nebo
,
posílaj mi vobčas Čumkartu z Jukatánu)
Ó, mysl svou nemít, jak zrcadla nádražních hajzlů,
nemusel bych duši sázet na chromýho chrta,
otroka zlozvyku nedoběhnout
ani na start…
Teď abych kouřil přízrakům…
Jako když na sametový voprátce bojler jebe zeď.
Prašivej lord před prašivym krbem,
151
HÁLKA NA TAKTOVCE
Babiččin klíštěcí kapsář,
skoupej monument prospěchu na vobtíž,
Eržičina fajfka v počestný studni,
bysta lobisty tam vejš než nejvejš,
co se vůbec nepodobá kříži,
a přesto jediný, co mi kdy vodpověděla, bylo:
„To si piš…“
Co rádo myslí, nerado maká.
Cvajštajn chrápe s relativně geniální lopatou,
Smrt nastavuje kramflekovou kaši,
jako by psala: Dědka za milión babek. Zn.:
„Ráda porazim vyšší nabídce“.
Jako hluchej s transparentem „SLEPEJM ČUCH!“,
pevně kráčející proti rychlíku „SMETANA“,
vopilec se schodama proklatě nízko
(po kterejch neradno koulet se s cizíma Pánama),
jak živej stín umořený masky,
jak samomrz automatickýho autotetu
a z práchniviny rašící dvourohej hřebík,
stojí mi v cestě polymerní Plch.
(A jako znám plešatýho Kučeru,
tak marně kušuju, kde už jsem vyl,
a jakože na Sněžce razítkovali do poslední ženy,
doskáče razítko zpravidla dál
než cena pohledu zánikem pošty…)
HÁLKA NA TAKTOVCE
152
Ale začněme předjitřnim pableskem na první, tlamičkový šupince
Hádka,
začněme od člověčincema nadívanejch jeřábků Hladů,
po koncích svatejch Trpělivostí.
Tumáte po kornoutu Nansenova snu…!
a nesmějte se už trojvokejm, děti…
Ty mrzáci za to nemůžou…
Hřbitovní halogen jako by zaskomíral
nad nápisem „BACHOR SOBĚ“,
kde mydlený prkenice v holenejch kožichách lezou z limuzín,
kde hvězda na sádle v kubíku polohrubý vody
vypadá dnes skvěle vyzáble,
jak necudná prasestra z gorgonního snu,
jak šibenička z blínovýho želé,
kopie hluboko nad originálem,
ve vysmátě vysmrádlejch, zasmušilejch Tajmsech,
misss…
vyhlazovacího tábora DUCHAU.
(pravila právě zubožená huba mý nebožky mysli,
vyhlášený milovnice adrenalinovýho poležení
ve trojskotaxiskolesbický klisně
houpacího transpegase kyvadlovky Tam–Tam. Pozn. aut.)
Ó, myškolenko, než připlachtíš, milióny chcípnou
a jeden se nezabije
153
HÁLKA NA TAKTOVCE
a jeden se k Růžence prohulí
a úplně zmimoní a nechá tu hrb
jak hovno, co sekýruje vesmír…
Proč Apollem 11 neposlali bábovičku s trochou tý vody?
Proč řikáte – Světlo?
To kvete Tma!
To básni je zima,
když pije víno s colou
a ze zoufalství
už raduje se…
Ó, bledý pachole, ulítlý na světle,
protézo vejce žabího muže,
Picassova noční vázo,
v příbytku lidí zíráš a sináš…
Když tak někdy čumim do zdi, řikám si:
„Bóže, to je národa…“
Ale kde jinde bychom tak dojemně bivakovali
bez intimních putyk?
Kde jinde se upytlačit než v nás?
Kočičí slanina v krasovym komíně,
kde byla laň, je dlaň,
z ní facka na sále jak dominovej efekt
vod člověka k úplně jinýmu řemeslu…
HÁLKA NA TAKTOVCE
154
Stačí jen se sebou podepsat pikle
a pak si políbit
elitní prdel.
Vysoko pod zvonem,
v němž se křižujou dvě srdce,
až tam, kde Čas chčije prach,
tam, kde myšlenky velký jak Naděždy Krupský
listujou balzamovanejma šosama svejch polovic
(a Růžence bliká záznamník na mobilních kukajdách),
tam ve volnym čase s hovnem na leasing
nabíhám do stropního gauče,
dokud snad na Marsu nenajdou kondom.
Ještě jsem neviděl choroše na plotě
dřív, než se svalil.
Ale vločku za sazi už jsem tu měnil.
A taky roztáčel kočovnej orloj,
kde sis moh za babku střelit apoštola
a vyhrát piliny na gumě.
A prej se to stalo, jako se stane anděl
(co bejt váma, šejkové, investuje šupem do svíček).
Jestli jsem studoval kompozici na smetišti,
proč už nemám ňákej řád?
Přežil jsem, jen abych napsal tenhle otazník – ?
155
HÁLKA NA TAKTOVCE
Že ztráta může bejt výnosnější zisku,
ví každej kloudnej fabrikant, co používá lubrikant.
Chce to jen nikdy se neptat – Lechtá svišť horu?
Nikdy nevidět toho panáčka v rozkrojenym kiwi
a nenašátrat vytápěný chlupatý splachovadlo,
kde čekal bys nejvejš dětskou peněženku…,
což se mi nedaří.
Šlehni si svou krev!
Kopni slzu zpátky do kropenky!
Usni v ježatý poloze,
když vítr hladinám škube parkety
a pod sakurou obsypanou cyklozvonkohrou
zkameň snoběh!
V křesle z mý kůže po pravý straně
kapsička na lahvinku, ach, synku, synku…
Je načase spatřit chuť hlasitě smrdět!
Načase připálenou jinjangovou kaší inaugurovat hovno
a v disci – plynovanym kouři, ve zvonovinový špičce
plísnit planktonem ucpanou kosticí Vejpůl,
že se zas překotilo!
A taky načase
dělat mi dobře…
2003
HÁLKA NA TAKTOVCE
156
Čtyři kapitoly
Kapitola I.
HOVNOHOŠ
Co mne táhne k tomu Světlu…?
To Světlo to neni!
Je to Ten, co řekl: „Já jsem Světlo…“?
Ten, co řekl, aby bylo,
nebo ten, co mi zrovna šeptá:
„Oběs se na krku chrliče…“?
Z Jupiteru zrekvírovaná krávo v kožiše z umělýho hada
vyslyš nás!
Není-li To Tím, co není To,
jsem slepej mládenec,
ten, co obtisk přední pracku tuhle v Altamiře,
když ho ved přes zebru beznohej chrt!
Život – Smrt,
list z prázdný matriky Adamova pinďoura,
list bez rubu a líce, oboustranně beze stran a na nich
poslední Slovo, co tomu prvnímu
z voka vypadlo…
„Otáčej tím listem“
nebo „Prožer se, mole!“…?
159
ČTYŘI KAPITOLY
Jo, stát nehnutě, jak elsinorská stráž,
tentýž – netentýž, jako přede Vším,
skoro bych věřil, že v mateřský školce
byla má značka sluníčko.
Jenomže utržená bóje před pidlovokou minolovkou
ví, že ufo Gabriel,
zmateno barvou Eviny rtěnky,
podpálilo Ráj i s Floriánkem!
A že její život
je šibeniční termín…
V čekárně u cvokaře Jahva
zuřivě hnětu relaxační želvičku.
Mám vnitřní hrb jak v sobě nad bezednem
dokonale zbytečnej skokanskej můstek.
Mám stolici v krvi a chlupatou chlopeň
a z levý lícní kosti roste mi krysí žebírko.
Jsem roztoč čipernej jak šaolinskej mníšek
(na polámanym mravenečku, připletlym napotvoru
do popotopní bábovičky)
doufající ještě chabě,
že ta vyzáblá matróna vecpe se před něj
a hned ve dveřích zvolá: „Pane doktore,
můj manžel je zrůda…!“
ČTYŘI KAPITOLY
160
Bílejma krámama do černýho bažanta…!
Plíce letí do Říma, a já mám jít na klásky?!
Vrtule se popelej, sopky tajou,
světelný přestupný vteřiny nadsvačinově sviští,
a já mám lepit kasičkovou kaší
libovej titanik do exportní mrkve?!
Hovnohoši…!
Volal jste, surre…?
Máš tam ňákou erotickou?
Hovnohoš Kokeš: Máselnice.
Zalesněná máselnice pochvívajíc žábrou
ometá se pilořitem o kamenné mlíčí.
Z džungle čeká tuneláře, mlazeného sádrou,
co se v jejím elastickém chřtánu vzpříčí.
Sesouká svou špulícnici do vábivých volat,
ukove si z kokotice slíbatelný zip,
cinkne okem, tikne retem, zvolá – Vole, hola!,
zamouní mu se střevlíkem, utuží mu hřib.
V Báthoryho zvonici už tumlíci se čuří,
v olejnatém orobinci kopytově mží.
Vysmolená nekrofilka utěšeně duří,
už se brzy, čilimníci, v Temži zahemží.
161
ČTYŘI KAPITOLY
Eště.
Jako kytky do hlavní
zasouvá pud pohlavní
bajonet a banenet
hrobařovi za nehet.
Ještě…?
Zmiz…
Stihneme se zničit dřív, než nás Spása spase?
Proč teď slepuju zrovna tyhle dvě – slepý slova?
Proč se pářu svejm nepostradatelnejm tyranům
s touhle průměrně srozumitelnou fuseklí?
To lovim a vysávám bublinky z dušiček
jen pro vyholený koule prvních dam?
(mám něco mezi zubama)
Hej! Nemá někdo krumpáč?!
Klumpácicínecek!!!
(šokem naftoměrky mažu chvíli lalůček bezkrevnýmu tichu)
Je psáno:
„Kde pípaly a hnípaly vaše radary a sondy,
když Já chodil mezi vámi?“
Je vůbec něco nelidštějšího než Dokonalost…?
Možná katolickej přírodovědec.
Eště neví, že kobliha je konec bez konce
a Nic je cukr do kvasnic,
a tak doživotně zdokumentovává
ČTYŘI KAPITOLY
162
pro moudrost dalších, debilních generací,
mazaně vymezenej a hlavně lacinej
Superrohlík – Křesťanskej Jednoťák!
Odpustek – hřích, ham a mňam, z prdelky do papulky?!
Hovnohoši…!
Řekni na to téma něco smysluplnýho.
Kohoš Hovnokeš: Klanoprašky.
Klanoprašky zuří v mlze
a farář v póze otazníku
ojebává, hořce slze,
medvědici v nadhlavníku.
Tu svižné skřipce vyšly v mák
a v karanténě hlávka pípá,
že sezobne prý hvězdný pták,
co k životu se nedochcípá.
Něco moudřejšího.
Bybylónský věže,
nejlepší jsou vleže.
163
ČTYŘI KAPITOLY
Eště moudřejšího.
Nejde-li Mohamed k Mohamedovi,
musí jít Mohamed k Mohamedovi.
Ještě moudřeji…?
Zmiz…
Za náruč mozkovejch mozolů
pár imagináčnickejch facek.
To sou kšefty…
Kdyby na tom svym Marsu našli aspoň tu svou Blbost!
Nechcete ho ode mne nejdřív koupit?!
Jako starej, slepej vanovej vlk,
jako kůže jatečnýho baziliška,
proklátá vožralym paprskem naděje,
letim, padám nebo jen plandám?
(Bleše na rozdíl od tygra je jedno, ze kterýho patra
padá. Nepadá-li ovšem s tygrem nebo vokovaná.)
Blbej, až to mlátí dveřma Karlovy univerzity,
blbej jak pukrle před Bohem,
blbější než rekreantova uplavaná ploutev,
ale ne tak blbej, abych vám věřil.
Odmalička, panebože,
ťu-ťu, ňu-ňu, e-e, ham,
a tý radosti, když řekneš bába
a náhodou zašilháš na tu pravou.
ČTYŘI KAPITOLY
164
A všechno se svatosvatě tváří, že to tak je, že to klape.
Že dvě a dvě nemůže bejt devět,
že víme přesně která blije
a že pečenej trombón,
kýblovanej do lenošky zpěvnym sedlem,
v žádnym případě nežere jogurt!
Hodně jste se nadřeli, abych věřil,
že židle je židle…?
Hovnohoši…!
Řekni taky ňákou báchorku. A nerýmuj.
Hovnoš Kohokeš: Mazec v Pojbukách.
Za sedmero černých děr, za devatero bílých trpaslíků,
žil-nežil humanoid Sec Mazec.
Jednou ráno Mazec vstal a povídá:
„Mámo, dej mi čistý pyžamo, musim do Pojbuk, zajdu
do hospody, propiju ho, ty dáš inzerát – Manžela po
pyžamu zn. ‚Nedaruji‘, pak se nasmějeme, dáš vařit
koleno, sníme ho, pošpásujem, ale ještě před tím,
prosím tě proboha na kolenou, mámo…! Připrav mi na
zejtra čistý pyžamo, ať nejdu do Pojbuk nahej!“
Mazcová spráskla nohy: „Provedu, soudruhu Mazče!“
Druhý den ráno Mazec vstal a povídá:
165
ČTYŘI KAPITOLY
Dost, dost…!
To snad radši zase rýmuj.
Hokeš Kohovnoš: Kde pižmoň ržá…
Kde pižmoň ržá, je bludný kříž
z kamenů kameny na prach třených.
Tam chlastaněty v hubě zříš
a výskot hýsků ojíněných,
sama sebe na tvé plešce
posune si jako pěšce.
Tam, kde oře šachovnici,
vše, co slouží žravé dámě,
jede outloň, zpola spící,
na své zlaté, české mámě.
Máma šlape na podkovy,
pádí za vším, co se hýbne.
Doputují k pižmoňovi,
řekl bych tak koncem týdne.
Jéžiš, zkrať to…
Na té svatbě pěli skřeti,
o půltón vždy výš a výš:
„Pamatujte, milé děti –
– kde pižmoň ržá, je bludný kříž.“
ČTYŘI KAPITOLY
166
Zmiz…!
Skořápky, šlupky, kůže…
a všechna dužina na odvrácený straně.
Pro tebe, holoubku, jen záře centrální Nuly,
mezi nádechem a výdechem
jedný odolný a doufejme samozhoubný mutace,
v jedný kolonii, kde se všichni modlí k Bohu,
ale za Něj nikdo.
I sen je sen, a tak se kloveš ke svýmu žloutku,
abys v půli cesty potkal
povědomýho aboridžince…
Co na tom, že pravda neexistuje.
Hlavně že vítězí a nelže.
Byloť řečeno: „Vim, že nic nevim.“
Jáť však pravim: „Nevim, co vim!“
Je-li smysl všeho ve všem,
proč párat játra strakatýho pudla?
Stačilo by málo.
Jen všechny ty marťanský prachy dát na rozedmu duše.
Jenomže přesvědč Putina a Bushe,
že česnek neni česnek…
Vepřo knedlo po ramadánu – satori jak z praku.
Poslední slova mýho babička – „Šmrt je šamička…“
A víte, proč je mi tak slabo…?
167
ČTYŘI KAPITOLY
Protože jsem eště nechcíp!
Řikáte, že se dočkáte…?
Hovnohoši…!
Zazpívej ňákou jednoduchou, lidovou,
kde vítězí praktičnost.
Šenoš Hovkohok: Doplnění zásob.
Bula jedna čarobába, dzeci nemala,
a tak čerta aj anjela k sebe volala.
Přilétl však švarné ufon, a že bul frejíř,
odnésl si čarobábu sebů na talíř.
Ha dyž tahlo ufóněti na světelné rok,
bulo celé chundelaté, jak u búdy Brok,
štyry nohy, štyry ruky, štyry ocasky,
šak že budů z neho tato dobre klobasky.
Jak to staré ufon slyšál, čarobábu klep,
do almarky mrazodarky nasekal ju hned,
a včil može, muj ty Bože, chvílu klidně spať,
na špaciře, po vesmiře zasej ma co žrať.
Ej, na špaciře, po vesmiře zasej ma co žrať,
ej, na špaciře…
ČTYŘI KAPITOLY
168
Dost…!
No vidiš, tomu rozumí každej.
A teď ňákou, který každej nerozumí.
Kešoš Kohovnoh: Mašloun.
Mašloun i s kuňkou k lundře se bral,
árijský mejdlo si do žábry dal,
zkoprněl do žní a makovej krab
za sprchu Mašlouna pokoutně drap.
Aby snad Lomikar nemhouřil srst,
dušenej kolárek vanou se šust,
hubatá kližka mu přihrála zvon,
a už ho špuntuje Mašlouna skon.
Mašloun už nečoudí, nestrouhá špek.
Natlouk si vlka a houser mu změk.
A z toho kuchejme pravdivou lež:
Mašlouny špuntuj a čoudi, co chceš!
Bravissimo, Kokešo!!
a teď ňákou, který nerozumim ani já.
Vnohoš Kekohoš: Zemlděd.
Omeleta zastýlaná do armádních krajek
spařeně a proletářsky fabuluje Nic.
V podprahovém kobylinci Bohu Bůh se kaje,
v koudelové limuzíně orloj z vepřovic.
169
ČTYŘI KAPITOLY
Loňské zuby…
Ne! Tomu rozumim.
Šokoš Kehovnoh: Hňafálova cukuřína.
Lupažito na mlokačce,
rejtáčuje klomý drav.
Omamousek v lojné vačce,
stýrama ho supě ťaf.
Ne…!
Ov – čá – ci…
Kde domov můj…
Ne…!
Starý prcař neni doma…
Zmiz…!!!
Že v roce Opice vytáhnou z Vltavy torzo anděla,
věděl už praotec Trilobit!
V mý hlavě možná bliká jak v cele smrti.
Ale až cibulí světla proroštuju gong
a z jinejch ionosfér flusnu z čistý křesťanský lásky
ČTYŘI KAPITOLY
170
na ty dominantní chcípáky, co už nebudou vidět,
až se ze sebe pro Jehovu vyjebu a zavelim si rozchod,
až mi mý Zlatíčko vyhulí vohryzek
a já jí za to stydkou lopatku,
pak vám hoši…
…
… pak vám, hoši, řeknu,
že dva rozhodující evakuačně-kolonizační koráby ze
zpustošenýho Marsu přistály onehdá na území Afriky
a Číny. A tyhle marťanský neřádi, než chcípli,
z pudový potřeby zachovat svuj rod, cíleně oplodnili co možná
nejvíc nejvnímavějších samic nejvyspělejších primátů,
správně předpokládajíce, že lidská spirálka dřív či
pozdějc slavně zvítězí, aby vyplundrovala další kuličku.
Jenže…
soudružky a soudruzi…
KAM TEĎ…?!
Androméda z ruky a choroš na stehně…!!
Navrhuju Slunce…!!!
… protože spálit mudrce
je jako osvítit blba.
Na tom stojí celej Duch Svatej.
Blbové na všech kandidátkách,
zaškrtněte se!
171
ČTYŘI KAPITOLY
Všechny vás ze svobodný voliéry volim,
protože to, že něco je,
neznamená, že to je.
Bytí se děje v Nebytí
a ne na bublině s freonovou vrtulkou u globální prdele,
kde přeskakuje i Ohoši. Lal urre? Ohoši! Lal urre? Ohoši!
Lal urre? Ohoši! Lal urre? Ohoši! Lal urre? Ohoši!
Lal urre? Ohoši! Lal urre? Oho…
ČTYŘI KAPITOLY
172
Kapitola II.
MINUTA HLUKU
Za teflonový pajšly vyšekručný lůzy,
za semeno zlatejch, dostihovejch vepřů,
za nadnárodní vymydlence, za kynutý prďoly,
za Šmejdly, Kurvínky a dotovaný bohy
minutu hluku…!
Jako je svatá tříska z Holanovy bezkosťový voje i v prdeli mé,
je pravda odpeřená v odepřeném,
nejlepší s křenem!
Jako je pravda v sušenym sádle,
je Medkův obratel v koláčový dirce váhání,
jestli byl dřív než jeho stín!
Jakože křídla nerostou z ramenou, ale z lícních kostí,
tak Smrt ve šlupce teplý letušky
neholduje šachu ani v pitevně očí!
Jako křičel nahej Noe:
„Mohlo by sprchnout!“
tak i já vytírám se sebou!
173
ČTYŘI KAPITOLY
Jako je harmonie protikladů matkou soudnosti,
tak za noci úplňkem tlačící dudy na Broučka,
u Kmotřičky pomodlim se do němoty jak alík!
Jako lze lámanou tygřinou peřině se dvořit,
lze bejt i kojenej tuplovanym mammografem,
krupičnou jistotou, že budu zabitej
tim, co mne mine!
Jako se prej už brzo něco stane,
tak víme z gumoasfaltovejch placek,
že i krtek to někdy bere horem!
Jako se oku na čištění paznehtů nespavosti
jeví přelud jako jediný zábradlí v dozírnu,
tak oheň upalovati budou
a stroncium vycpe i Budulínka!
Jako je osel v mlíce svý matky
jen krevnim kamenem jednoho z Leonidů,
je Čas, bůh zlodějů, jen pamětníkem
remízovýho finále Brejle proti Měsíci!
Jako si rozinku vpaluju do řepy,
tak cucám z palce kapilární fáry
a v jedlym chřtánu, v homosauřim hnízdě
Ničemu šmakuju!
ČTYŘI KAPITOLY
174
Jako nadstrahovská krojovaná pažitka,
s úsměvem hodnym světelný pětiletky,
tak nosim v levý chlopni modrej kadeřávek!
Jako jde při pádu o každou „náhodu“,
je vzestup možnej jen po nárazu nevíry
o víru, že tohle nedopovim!
Jako na Orfeově technicky vysoce invalidnim trůnu
vidno jen mozek a jedinej, pohyblivej malík,
tak za carskou papyrosku ve špičce z vltavínu
zapřel už lecjakej lecjakýho Petra!
Kdo si to poslal parte přes Galapágy
le – guano re – comando?
Já!
Kdo na hlísta v mamutu to dotáh?
Oblačnej mariňák!
Kdo ucpal kafemlejnek persiánem?
Ten z konce počátku veletočný delty!
Doved bys, Mistře, zavolat zpátky tu volejovku,
co právě musim žrát?
Lazarybko plav!
(Jéžiš, neřvu moc…?)
175
ČTYŘI KAPITOLY
Kdo se ptal hvězdnýho nebe, proč tolik letadel stojí?
Vopačnej vejvrat!
Kdo jako ptáci rád spává na zádech?
V zajetí šťastně narozenej paop,
vypasenej špendlíkama dobromyslnýho žactva!
Proč psi nevidí psy na obrázku?
Aby nezačali malovat!
Proč nedržim péro na uzdičce?
Protože jako je Tik jen samovolnou křečí,
tak Tak je dohrou bludnýho řádu
a já tudy jen propajdávám se štafetou za ňákym nikym,
abych mu jí s gustem vrazil nikam,
až by se na Slunci blejsklo!
Jako se touha po Smrti pozná po živůtku,
tak se nejhůř vtěluje do sebe!
Jako právě peču troubu závislýho na všem,
tak pamatuju páru!
A jako volali dva svatovítský lešenáři na třetího:
„Co s těma rantlama, Bohouši?!“
tak svatej Bohouš volal:
„Serte na ně!“
ČTYŘI KAPITOLY
176
Kapitola III.
VÍTE, PANI…
Víte, pani…
možná že Všechno jen čeká,
na parte vší Naděje a ztrátu Strachu
a já tu jen tak slintám jak jurská Botanika
po tom, co mne spálí.
Poslední přání? Smrt!
Proč je nám odepřeno zešílet a v klidu nežít?
Co se nám to souká z drhanejch hemisfér?
Svatý tyrani? Laskavý pirani?
Bůh klečí před Bohem, a když se zeptám,
kterýmu z nich jsem k čemu,
obšije mne nejbližší Hospodyň jak propálenej ubrus
bílym vousem kavylu Ivanova…
Jak na mne makne, dostanu akné!
Protože jí nenaseru a o vízu z Kuchyně do Pokoje víme jen tolik,
že jeho cena je jednotná.
177
ČTYŘI KAPITOLY
Řeknu vám, pani, až umřu,
to bude má smrt…
Třeba dneska! Ráno vstanu,
kouknu do zrcadla, nikde nikdo,
co vám budu povídat,
byl jsem si ukradenej…
Jenomže zločinnost slábne úbytkem mikrofauny, pani,
a za okem už pomalu dolizuju krédo
pro cikádu a zlatorudej hoboj.
Kam kouknu, hravá žravost, kurva poctivá,
a klepetovej most,
kreslenej hovnem na tmu…
Hovno, který nejde spláchnout,
nezbejvá než nechat páchnout,
protože má sílu velký myšlenky.
Vidíte, pani,
hlava chátrá jak má játra,
proregenerujivšícíse
už pěknou řádkou svobodnejch Temen
a plavu jak po nebi fousatý ksichty,
co plný zuby maj týhle šichty,
týhle neziskový, aerotický služby.
Zvedám činku odpočinku jak duhový kanape
a v apoštoly vyžranym bochníku pouštim si dokola
ČTYŘI KAPITOLY
178
reklamu na prach a zdervišení
mejch špitálních schovávaček…
Aj, už prosakujou nebem husy Chaosu
v anální formaci jak sperma olihní!
Už rejnok nasazuje peří!
Už mu dotikává, že šíje Lédy
je počátkem Leviathana,
kam až myš dodáví myš
v rozhvězdí Velkýho šluku!
A jen ty, hajzle lidskej,
budeš tu ležet, až se z tebe bude kouřit,
a poznávat, posrávat, gumovat a znovu čmuchat
svý práchnivý hrabství,
svý věčně jiný všechno…
Já, jehla mračího stehu
tiše práskám dvířkama limuzín
a z ekoolova řezbuju křídla
dracounem pneumonický magie,
dehydrovanym utopencem zocelenym přesčasovou, bojínkovou
roládou…
Už chápete, pani…?
Jsem Ďáblův pohůnek s komornou Poezie,
co dostává držkou přes facky?
179
ČTYŘI KAPITOLY
Nebo jen nemůžu zešílet víc,
než bych poranil jedinej atom,
ač ve středu jinjangovejch pudlů
pískám kudlu…?
Nebo si mám prostě jen tak psát na tý svý kyvadlovce
Rum – Měnice – Pospolná a zpět…?!
Ach, kde jsi, stařenko z roucha svatýho Velorexa?!
Kde je tvá zelená skleněná kachna?
„Šici šte špióni!“ zadásnilas holí
a já bych byl zadávil prvního, kdo by se zasmál,
nebejt to já, Kroupa Krikeťák,
parádně udělanej do tvý vitráže!
Ach, pani… mám v chuchvalci nad přeponou
jak syrový na nemáku volat „Ü“!?
Nebo s očima jak pouštní dudlíky,
s ušima jak sliznice Priessnitze,
s miliónem kojnejch sil
a rudym křížkem v azurovym poli
neodpouštět jinejm jejich neviny,
jakož i jiní neodpouštějí svejm neviňátkům…?
Long vehicle cestou za vocasem,
když kotěcí jazejček zaflákne nebe?
Mám vysrat monstranci s nosní přepážkou kapitána Nema…?!
ČTYŘI KAPITOLY
180
Z čehokoli cokoli je heslo baziliška…
Jenomže pak na malíku zkurvenýho dosavadna prstýnek zbyde,
borgiovsky sladkej jak všechno výše řečený…
Už chápete, pani…?
Tlamy lezou krkem a nezvedaj kufr!
Vyserere nobis?!
Nebo odpornou operetku „Žuvačka a Sopliačik“…?
Na čem mám dělat dřív?
A k čemu je to, co se neděje…?!
Když nejsem první, koho srdce ruší,
proč nejsem poslední, kdo uvádí Boha do rozpaků?
Jako když krysa po růžový pšence
spřáhne se se sebou proti sobě!
Tak je mi, pani…
Je pasterovaná hnojnice zdravější?
Jste…? Pani…?
Ale abych něčim nepocint
šatů vašich hyacint,
víte, co mi teď řiká centrální Automatka?
„Vysmrkej se!“
181
ČTYŘI KAPITOLY
Čeho jsem plnější a kdo mne nepoznává?
To se stává…?
Řeknu vám, když kouknu na nebe,
nevim, kam šlápnout.
A jak hřebínek zrohovatěl, znáte?
Víte, co se mi líbí na andělech?
Že je nevytočíš.
I když ten ze západního okna
má napravo pěknýho moncla…
Úplňku, nečum jak péro z gauče a kolaboruj!
Nevidíš frčky slepýho mládence,
co umí ptáka ze dvou pomyslnejch krychlí?!
Úplně vzadu,
za sklem posledního pekla, pani,
na první nebe hledí
malej, smutnej čert…
ČTYŘI KAPITOLY
182
Kapitola IV.
PANEJENE
Víte, panejene…
jak řikává starý Všecko:
„Co nejni, netrpí.“
Já zas jak seriózní žížala lezu do komína pro uzenej vzduch
a pěju doslova jak Werichův slavík,
klaunskej smrti hleňákovník
mýho zhuntovanýho Bajajá…
Podle atomovejch křižáků a kromaňonskejch lámů
se za celej den nevylížu z královskejch darů.
Svatá lež!
A vypasenej kostroun toká mi pod balkónem
jak Varlam Čuriškin v prosekturnim igelitu
a fárám, hárám, čmýrou čmárám
a hořká jsem, panejene,
jak stará kuna…
Jsem cudná studna s lizem tak pro mloka
a sličná bradavice a ztrátová lotynka
a holka pro nic…
183
ČTYŘI KAPITOLY
Jsem žací tramvaj,
postmoderná, jaderná doderná,
když se pořád ještě můžem pomlátit klackama!
V obcích Slunce nad Představou a Zdetančice
dozrál převrat a já kandiduju na oba blázny,
na obě Viktorky s mysliveckejma kostřičkama u prsou!
Co není, objímám, panejene…
Jenomže na výkřiky jako: „Pomoc!“
se učej v nebích i peklech odpovídat: „Komu?!“
Řeknu vám, je to divný…
divný jak soulož s embryem pouštní velryby.
Kde bejvala díra, zeje voko hlubší než bezedno,
disketa se všim všudy,
Bohem zabzděná, po tej velkej vodě,
léta Páně před Pánem, panejene…
Proč miluju něžný jedy?
Proč mý obliny, jen v rakvi hobliny?
Proč francouzákem do škrabošky vykřičenej česnek
a zpátky vyšeptalej dům?!
Proč jak věčná lampa slídim po knotech?
Proč jak mlha vrhám stín dýl než katedrála,
zvlášť když vynášim Drákulu na maják jak pytel smetí…?!
ČTYŘI KAPITOLY
184
Jsem tu proto, že tlak = kresba? (ptá se achát bábovky)
Hele, támhle letí Lenin,
v obrovský, maštěný čepici, s pleší vlající a volající:
„Pták přežije letadlo jak mrtvej pitvu!
Zpátečková revolta, rebjáta!
K líci hleď a pochodem vzad!
Z kružníku Amóra – Bum do nás!“
Nechcete, panejene, abych vám dělala samotu?
À propos, taky se vám zaběhla chobotnice?
Tu mou tuhle našli až ve vaně,
jak si honí inkoust…!
Já, latimérie nikdá nemytá,
jak díra v zubu blbosti,
já, holka ujetá do šťavnatejch starců,
do dlouhejch, černejch, blejskavejch osmiválců,
já, karavela vložek,
co v dětství trpívala na rakoviny
a teď, ve tři čtvrtě na zarděnky,
za prací jezdim až do nebe,
kde mě každej anděl vojebe,
kde je krásně vztekle
jako v rajskym Pekle…
Dědkovi matkou, vnukovi děvkou,
vílí prapračka starý Kainový,
185
ČTYŘI KAPITOLY
co cpe mi do trubky kopřivový šišky
a bydlí v zrcadlový fasádě hned naproti.
Já, koza rohatá, co pamatuje oči,
když jsme ještě luxovali věci,
aby byl prach čistej!
Já, dělnice,
co čim více vidí, tim více slepne
a prstové tím častěji kůstky maně sepne
a ptá se po milióntý:
„Čí je moje bída záměr?
Proč na čim bubnu funguju?
V čim čem kam šilhám?
Proč rozumim jen tomu, čemu ne,
a proč se hadovi jezdí na kole stejně dobře,
jako se pyramidě plete nohama…?“
Kdo je, kde není?
Toť otázka, panejene…
V černym včelíně
troubí albinoidní bekyně
na mlejnek na podvazky, na smradlavej cit…
Já, stará, vykotlaná pumpa,
v petriho misce slzná plíseň plná vřeten,
v týhle akvalóži na topení murén!
Já, nula na stojáka, šperkovnice vod bot,
ČTYŘI KAPITOLY
186
… ostatně,
koho by nepotěšil v Ramsesově hrobce
reliéf brouka Pytlíka s charakteristickejma znakama tety Hekety…?
Tak z loutek loutečky řežu
a sochy na sochy patlám,
ale jak tvořit a nezabíjet?!
Těhotná jeptiška, ztracená jak v džungli čabraka lipicána,
na betonovym bidle andulka z ektoplazmy,
patentka na sukni Horymírovy sekretářky,
udržující si kvantovou fyzičku v Šémově kobylinci!
(Kampak na pavučinu s heverem, panejene…)
Já, svíce novice,
fluidní flundra pro mrtvýho infanta
a čirá mezikontinentální pastelka v podprsence ze dvou krysích
klícek!
Já, žula ve spreji tak skromná,
že nechci nic, co nelze nemít!
Já, zrádný večeřadlo Alláhovejch komárů,
co čeká, než něco znuděně ho křápne
jak přežraný kotě otrávenou myš!
Já, drožka bez koně a kol, když hoří Metropolitní opera,
já, Dia hostia chips,
mám tančit na paletě šílenýho mlíka pro parního Heroda!?
187
ČTYŘI KAPITOLY
Já, černá bambule na nebeský jarmule,
mám žrát vodu hůlkama?!
Já, mumie hvězdy
a zvláštní agentka pro páru nad hrncem,
mám popřít hmatatelnost Díry do kamkoli vokovym špízem
na pletací kosti?!
Já, rakvička s kečupem
a na zubnim kartáčku kartářčina sardelová pasta ze škvořího medu,
mám žonglovat termoskama objektivně anonymního ejakulátu,
abych jak abatyše s čumákem ve zdi mohla křičet:
„Všemohoucnost je největší řehole!
Vždyť i Nikola Teslotolstošuhajopaganinová jen vodezírala!!!“
Ani ty sedatíva mi dnes ňák nejedou…
Vánočnímu žralokovi notabene zaskočila kost.
V duchu lížu jeho pot od ocasu k Tatrám…
nebojte… odejde, jak přišel
a připlazí se, jak utek…
Ech, to byl jednou jeden,
kterej slova ztrácel,
že byste se se mnou
panejene, skácel,
ba možná pro tu Lásku
i do studénky sral…
Konec
Hracholusky, leden – květen 2004
ČTYŘI KAPITOLY
188
Žlutý cobyne
Vidim žlutý cobyne,
žlutý jako alergen všech stigmatovanejch korálků,
milióny spór všech skartovanejch sluncí,
lásek na poslední pohledy
drcenejch v solárovejch jamkách jako bejlí
Zubejdě na klouby…
Jak polární hromničku
žeru barevnou tmu a pláču žlutej vosk,
pláču dočasně,
pálim se dočasně,
snim tupě jako zběh,
co zněl by, ach zněl, ale v tom vosku
je jen malej trouba z Jericha
na bulimický velrybě předstihový herky,
ze sebe zaživa vymetanej
jak vědecky nepřípustnej pupenec
na násadě koštěte Mariina,
co pár hoblovaček už vidělo
a co cílenejma šťouchama už vytočí i Buddhu…
Krokodýl, co sice zaboha neřekne Ó,
ale cévkou sukovitýho smyčce
dovede sát grenadínu vlastní fidlovačky.
Chlouba vákua a bílej kašel Afrodity hrobů,
skleněnej plyšák,
okenní moucha ve hvězdný kaši,
191
ŽLUTÝ COBYNE
co sama sebou popírajíc podpírá
pírko Dna i Stropu a piští
jak snaživá Husákova jiskřička
u pomníku známýho punčovýho dezertéra,
že bez hmoty není děr…
Něco mezi lampou a pumpou,
něco, co už se dávno nerozhoduje,
zda-li skákat, klouzat nebo vrtat,
pakliže Smrt nezaručuje nebytí.
Něco jako růžová klíštěcí včela,
nacucaná jak Antonov,
letuška v letušce, bomba v bombě,
kontrolující můj palubní stůl,
mý mixážní prkno, kde ze střev heligonek
jak z kravinců hudby klubaj se pejchavky
jak bílý dudáci,
švanda pod zvonem jak romadúr,
pod obrovskym károvanym čepcem, co se točí,
ale neletí ani nemele,
jenom nafukuje štěrk a podává ho vňoučatum,
ať viděj taky jednou Umění,
co nepotřebuje šokovat,
co se radši lhostejně potopí
do tisíce metrů a litrů
čerstvý, vazký, žlutý klobásky,
až rozkoší a mukou poskočí jak březňák
a pak si na tom stole v kompletním brnění
ŽLUTÝ COBYNE
192
podepře svou kovanou bradu pérem z gauče a vychutnává
to podivný páření odporu a plochy…
Tyhlety kecy…
co táhnu po dně
jak cáry sítí mrtvá loď,
ty žádnej Oučel nemá co svědit.
Tyhlety kecy, vzešlý z vod
chlastem k nepoznání křtěnejch,
pamatujou svetr z kapří vlny
připletenej do Mixéru, až srdce zaječelo,
že v kalhotách se bije nejteplejc.
Píšu, abych nechcíp,
nepíšu, abych nechcíp,
nepíšu a chcípu,
píšu a chcípu.
Stará, čtyřtaktní metoda
mí „chcíplí“ mi rozumějí.
A všechno pro hovado beztíže, na louce závrati,
pro bodlinatýho kolouška, polštářek na žití,
s velbloudem furiantsky za uchem každý jehly,
pro to malý zubatý v mym nápravnym mase,
co si furt koleduje vo pár slov
a cobyne…
Myslim, že někdy tenkrát, co bohové vod lidí chytli tripla,
jsem si dost narejžoval na smajlíkách.
193
ŽLUTÝ COBYNE
A protože řeka roste vod listů ke kořenum,
vobjednal jsem se na dvanáctou ke slepýmu maséru,
tam do šťavnatýho loubí,
kde skotačej jeho vykurýrovaný mrtvoly
jak voda na plotně,
učesal jsem si voči a vzal si čistý špunty,
vykop jsem hlavičkou blanitý bednění,
dal jsem si herdu do zad a zařval:
„BANIK PIČO…!!!“
A když mi pak cukrovali prdýlku
u knihovny nadmutý Aloisem
jak střevový klubíčko na dně sudu,
jak odraz v okuláru, jak pulzar ve flusačce,
jako Guliver tančící odzemek
na pupku hluboce kurevný Lásky,
řval jsem marně eště víc.
A kuří voko na mozku vod vo číslo menší lebky
zaznamenalo první, nekřesťanskej odér,
když vobkročmo z ďůlků snažilo se dohlídnout,
kdy a kolik bude asi dojit
má nezestátnitelná Straka.
A už tu bylo Já a řvalo na Áje:
„Nelez mi sem barikádou!
To, že jsme si blízký jako Bašta a Nášup
a že můžem jeden druhýmu tak akorát
vyměnit snubní facky
ŽLUTÝ COBYNE
194
jak montážní pěnou zavátý kopřivy,
to eště neznamená, že mi sem vpadneš jak Vládce Žmolenky!“
A už tu byl Áj a vřeštěl na Já:
„Hni se, hnise!
Pěkně ve funébru balkánský dechovky!
Ty, hovno sapiens, jemuž se čas, kdy může,
famózně rafnul s časem, kdy je,
neboj se propůjčit poprášenýmu válu
svůj mozek a prst,
neboj se mý pěstounský péče,
zamuškař si natěžko v havajskym fjordu!“
A vod tý doby v levý podpažní poustevně
nosim pravou propisovací ruku.
Řeknete: „Pche… drbačka z blešáku.“
Ale helejte, co má za nechtama:
Je sobota, sotva deset
a mnohá matka právě zavelela:
„Vyčůrat zuby!“
A já už ve svým autošenku na mátohy taky hulákám:
„Vy svině!
Myslíte, že žiju…?!
A co když to gesto Caesarovy blahovůle
jsou jenom nůžky v palčáku?
Nebo cejcha na berle mrazilce?
Nebo struhadlo ajfelovky ve voněco větší, vyhnilý mrkvi…?
195
ŽLUTÝ COBYNE
Abych viděl, musim voslepnout
a abych voslep, musim vidět
a to samý se všim
a timhle pukaj klášterní knihovny
a kvůli tomuhle já si teda ovárek nevodepřu,
protože pro podobný moudra já už nalačno do jeskyně nemusim.
Přichází doba, kdy, aby oučet doběh outratu,
bude se muset na pikole dočkat její baby!
Zrovna teď něco, ňák, někde chcípe,
aby vyvážilo tenhle muj proslov
před tváří ňáký Prabuňky,
a hovnováha, jářku, ta chce krev,
protože i přímka se umí ušklíbnout,
protože Ajnštajna včas nezašili
a tuhle pěstuju čumbrky
a na ty je nejlepší slavičí hnuj…!“
Když se tak vočima poslouchám, řikám si:
Po černym bílku roste sice zobák,
ale proč jsem se dral na svět s dírou v hlavě?
Vždyť teď vidim jen průhledný hradby,
mezaniny mezi řádky,
flákoty nalíčenejch zrcadel
a naproti za pomyslnou pípou
obecně estetický prase Helmut,
takže je nakonec kuře eště rádo narušený tim vřetenovym bodlem,
rádo praštěný svým vlastnim křupavym stehýnkem,
nadívanym kostní moučkou…
ŽLUTÝ COBYNE
196
Nebozez ve vejci, v rybě a na suchu
udává heraldiku týhle žlutý noci.
Noc bafá ze křupanský svíčky,
noc v róbiáši z prachový kozinky
a papírovejch kopačkách.
a další hvězda padá namazanym dolu,
možná Perseida
křísla třísla Leonida…
Sbohem, dnešku, lakomče,
dušenej vlastní hrozbou zejtřkem,
marnotratná bído krmená tichem,
co krájí čedičový knedlíky harfou
vyválenou v dehtu a peří,
tou neonovou kosatkou ve vaně z vepřovic,
tou rourou vokocenou,
tou anténou zabahněnou,
tou rakví zabřeznutou,
tou vobskáklou Nicotou
mý fešácký báně…
Vlaky v hlavě pískaj a koušou,
čistim trubky kyselinou vinnou
a všude TO…
jak vod Pollockova Mařáka,
To… z malýho plezíru Velkýho Vezíra,
mateří pastička,
197
ŽLUTÝ COBYNE
dennodenní lišaj sbírající svoje škvarky
z nocinočních trosek ranního airbusu.
Možná že To žere hlad, ale Hlad To nežere…
To je zajímavý hlavně tim, že noruje v nás.
Má vysoce ulitový slechy,
barví čiře a trvanlivě,
a než si mlynář s kominíkem padnou do náručí
a než si andílci s čertíkama vyměněj pupíky,
zkrátka než na chvíli jak pouštní mangrovník chcípne Smrt,
žije si jako kapoun.
Tiskne nám srdce kuchyňskou chňapkou a řiká:
„Jó, hochu zlatá,
to je ta zakopaná úchylova pata,
ta bojová koala ze samýho konce,
ta černá vitráž přibitýho víka,
když nevíš, kam dřív lehnout,
ty… psychochromajzl vod Edengradu,
co si jak monsignore Ferrari Velorex
utírá vejfuk řidičákem,
co si jak Rusalka zeleně pudruje Hakena,
brekeke v lebce,
doběla vylízaný rosomákem rozumu…
K Tomu se dokoulíš přes hlavu i prdel
za jednotný lítný,
ŽLUTÝ COBYNE
198
střevem paprsku, za jednotný výplavný a výsvětný,
kloakou kosti, za zvýhodněný víko – lejný
tohoto dnešního Pindolína,
s Příhodou za kniplem…“
Mám hvězdy na řasách jak zlatou vzteklinu
a jak jsem němej, tak Jsi hluchej,
a tak budeš Pískat, jak já tancuju
ve stydký hliněný brance
s pohřeváčkem místo zvonku…
A mám taky tygrů
plnej kravín…
Jedna hliněnka na dva skleněný ďůlky.
Jedna estrádní slza pro dvě publika.
Medvědí jarmulka, helma jak Zikmund
a pod ní popelečně psáno:
„Zde nikdy neodpočívá Albína Vokatá z Černošic,
ta, co nám zrovna tluče ve spánkách pokrevní špačky,
dokonalá účetní, z čela bílej celuloid
a na lýtkách selky krvavej klot.“
Asi aby se to nesrazilo…
A já volám: „Haló, milostivá!
Kosti boskávam!“
A vona jak lokomotiva zas vevalí se ke mně do kupé,
199
ŽLUTÝ COBYNE
hodí si kolo přes kolo a zeptá se
za kolik mám dneska uhlí….
Když mlha nabejvá betonovejch kontur,
tahleta masařka sedá mi na levym rameni
jak zvadlý procesí ke Svatý Starostě
se dvouma chlupatejma ještědama,
se dvouma náhrobníma trpaslíkama
jak beďary na Ničem…
I zrůda je zázrak i krychle má koule
a ticho blbý kecy.
A tak:
„Uhlí do dolů!“ volá uhlí.
„Hnuj do krajek!“ volá básník
a magnetovej jazyk mu plandá
jak vyrudlej tébich ze zazděný lóže,
jako kůže vakovlka
prošlapaná duchem doby,
placebo svět
na čtyřech metrech lítacího lina…
Kolik toho vlastně vim vo bílejch dírách,
kde pavouk, aby našel křídla,
musí v síti ztratit trpělivost
a kde na bucharu spává rudý hádě,
co umí vod šneků hajlovat očima,
a kde malej Tesla za trest vopisuje doblba:
ŽLUTÝ COBYNE
200
„Nebudu myslet, nebudu myslet…“
a zároveň už někde zapřahá
kapra do koňky…?
Kam kouknu – HUBOŘIŤ
a to žloutkový cobyne,
ta biřmovačka voskovýho vocasu
hned vedle vázy plný pancrfaustů
na pozadí hory – voru,
lhostejný k nadmořský hloubce lidskejch šťáv,
hory – bubliny nekončící první hladinou,
bubliny – jehly, kdyby se mi zachtělo
nabrečet si do voka…
Hracholusky, 13. 12. 2006
201
ŽLUTÝ COBYNE
Rosinantin podocasník
Janu a Evě Švankmajerovým
„Jedině klůcky!“
(Michail Bulgakov, Mistr a Markétka)
205
ROSINANTIN PODOCASNÍK
I
Marně tesař Ježíš volal:
„Ty škvíry mezi prkny, idioti…!
To jsou mříže!“
Jenomže jako když mlátíš syrovým špekem
o neprůstřelné sklo.
A tak vzal třiatřicítku vrták
a s kýlovou sirénou křižníku Golgota
zplodil Auroru.
Pak oblékl zas roucho bílé,
vzal stetoskop a povídá:
„Tak kohopak tam máme dalšího, Magdičko…?“
206
II
Už ve velkovýkrmně Jeníků a Mařenek
soudružka Ježibaba zodpovědně do mé složky:
„Straní se kolektivu, bázlivý reakcionář…“
Ano, bojím se sardinek,
že v plechovce nebudou.
Třesu se jak Papež.
Řvu jak slepej do vrat.
Nos a ústa plná prachových já.
Vyflusnout se, nebo udusit…?
Natřeného iluminační barvou
zalijte mne do vánoční velekoule
a vsaďte se se sebou, že umřu dřív,
než si to vydejchám…
207
III
Blesk líný jako mezek
skanul z nebe.
Ach, ty mé siamské hlavy…
Jedna chce být jedno, druhá zase vejpůl,
když se jedna nevysere, druhá z toho magoří,
papírové krabice,
vekterejchsiněkdomyslíženěcoje.
Sám sobě v oku trnem na hromničku
fackuju tedy střídavě obě,
protože mžitky jsou bílé krvinky Iluze.
Mohu z nich sestřílet vagóny jablek
dvouhlavňovým tankem,
mohu si píchnout lecjakou urychlovačku,
mohu makat jak zvoník za moru,
málo platné…
ke Draku se asi neprovrkám…
208
IV
Pohov, pohov…!
Hovoří k vám Překysličený Mozek:
Dnes, nečekaně,
jako když gaučové pero vystřelí z kulečníku,
metastázovala Blbost,
poprvé bez vyššího záměru!
Kdo chce přežít,
nechť se laskavě vyžmolí a zařve:
„Na úspěch naší teleskopické kaše –
– Hrnečku, vař…!“
209
V
Spadl obraz ze štaflí
namazaným dolů.
Strach zvednout ho a přivést na svět
nechtěný, gravitační monotyp.
Strach a poťouchlá Radost,
že sám jsem Čísi mazanicí.
Strach hrozný, dobrý, známý,
jako když uteče a smrdí mléko
a hoň si ho, čuráku, vidličkou…!
Jako bych psal nějaké noty
s vrozenou elefantiází
nebo si jen pouštěl
hudbu na špacír…
210
VI
Vemte si, pani, dneska ty smrady:
Nad božim darem vohrnujou rypák,
některý už si ho propichujou kostí,
co bliká podle tepu!
Kramflek na zelený hlavě!
A v ní…?
Vykaděno, pani…!!
Tuhle nes jeden transparent:
ŠKUBE HUSA TRÁVU,
ŠKUBE BÁBA HUSU,
ŠKUBE ČAS BÁBU
A TEN ČAS
ŠKUBE ZASE TRÁVA!
211
VII
Věčně přiožralý křičíval tiše do nebe:
„Jsi mi u prdele jak ledopádu Khumbu
kouzlo českejch Vánoc.“
V páře nad hrncem viděl
lehkou holku šlapat vodu,
tvrdil, že pes je nejlepší akvárium,
a představivost utužoval čubičkou
nad Mariánským příkopem.
S šancí pěšce proti dámě
říkal klidně galaxii Šlehač
a děkoval jen za každou minutu,
která odtikala.
A pak se…
zakousl do štrúdlu, vědomě ignoruje
hořící šňůru od něj vedoucí.
Smolnými básníky
možná Zatápíš…
212
VIII
Kinského zahrada, Riegerovy sady,
paničky s miláčky, lopatky se sáčky
na psí čevabčiči.
Šibalská ňadra, kyprá očka,
v lýtkách a jelítkách
zarostlé prsteny, žalostně zvonící
k posledním, pošmourným hrátkám.
Květované matrjošky
se srdci z frců.
Kdo se tu potká,
nemusí ani dělat,
že se nezná…
213
IX
Jako vše
i zdejší Smrt se dere za Sluncem.
Ta matka s právem posledního dne.
Ujetá stopařka, které buď zastavíš,
nebo umřeš.
Loterijní bába Tutovka,
destrukce konstrukce monstrance,
jediná frigida milovaná Láskou,
diamantová raketa s uhelným chorošem,
z obou konců jehla i sirka
v kupce sena…
„To je má trucovna,“
řekl svatý Ostatek
a ukázal na Hradčany…
214
X
Zdá se, že loket levé ruky
mám chlupatý jako Yetti.
Visí z něj malý pyj, a když napnu biceps,
chybí už jenom cvikr.
Vošklivej, až to hezký nejni,
dám si svý studený doklady na čelo
a řeknu tomu v zrcadle – Neser mi,
nebo tě podlomim jak svý zdraví!
Vopotřebuju tě…!
215
XI
Švarná stehna běhny,
cisterny Bloody Mary,
s šipkou a nápisem – TUDY,
čihařův lep na ptáky z navigačních šťáv,
ranvej do krakatice,
s tvým skalpem u pasu.
Je zbytečné říkat u okénka:
„Prosil bych jednou na teď,
někam doprostřed…“
216
XII
Mnohý už muž,
co miluje se, že by blil,
ví, že Svoboda není tento výběh.
Mnohý už, kdo ležel v prachu,
procházel zároveň alejí sfing.
Aj, chceš-li vidět, zavři oči,
mluvím k tobě z břicha Hladu!
Země přes palubu –
– Muž na dohled!
217
XIII
Mezi Amerikami byla objevena hora –
– Komančupikču.
Koncert předskokanky Veteš – Čmoud
byl pro beznadějné vyprodání zrušen.
Stále ještě nebylo objasněno,
čím psal Bezruč.
Poslední definice perpetua zní:
„Porodí-li Setrvačnost Východisko,
Splynutí vyfasuje sbíječku.“
Bylo dokázáno,
že ryby Bříšky plavou na Horu,
protože chtějí podrbat.
A byl bohužel opět zpochybněn
můj patentní rovnač přímek…
218
XIV
Udělali jste tygra stolníkem.
Mysleli jste snad, že se nepozná
zvonové srdce od demoličního kladiva?
Hle, děti se třemi, se šesti zmrzlinami v erbu!
Už jsou tu, naši malí zabijáci!
Hle, obří mikrob! Galaktický second hand
na těla i duše!
TOTALGLOBALHYPERŠMYTEC!
Kdo by se netěšil na další armagedoňak?
Až se veřejně provalí,
že se Čas „skutečně jaksi rychlí“,
bude v tunelu mela…
219
XV
Rod:Pakoptera
Čeleď:Halucinaceae
Druh: Homo Automortus
Šmiktusfiktusbimhobambus
Vinný sklípkan v pavučině jsoucen.
Voyeur za svým oknem.
Ježek zaživa nadívaný živou vránou.
Smrtelně důstojný ušatý kapr.
Sešívaný vzduch, depozitář grimas.
Jankovitý vůl, zfamfrnělý do rosy,
na pasece po něm…
Koho si myslíte, že máte v ústavech?
Blázen není vidět…!
220
XVI
Milý Živote,
vzpomínám na Tebe
a posílám Ti pozdrav ze Sebe.
Sloužím u letecké pěchoty.
Mám se jak farskej pes,
ale často nevím, kde mi co stojí.
I když se vyrovnám v jogínské ose,
jsem jako horkovzdušné leporelo.
Ničemu nerozumím a budoucnost vidím
v průmyslovém spojení konzerváren a štěrkopísků.
Až tohle dopíšu, půjdu natankovat bombardér.
Na zítřek hlásí jasno.
S pozdravem
Tvůj Majitel
P. S. Kdybys potřeboval umřít,
mám dobrou známou…
221
XVII
Co říci ke kinosálům?
Mnohem víc než děj na tkanině
lákal mne světelný trychtýř.
Ta útočná iluzorní mohyla
zabodlá do zdi promítačova kutlochu.
Biletáři všech zemí…!
Natrhněte si volňásky!
Pro pozdní příchody, nevhodné zevnějšky a stavy
vyveďte se za flígry z kin…!
222
XVIII
To je pořád: „Co děláte…?“
Vyrábím bioplyn. Economy Excrement,
čili E-E. Známá firma.
Očkuji klíšťata proti vzteklině
a jako kantor přivydělávám si voláním:
„Hle, děti! Letadlo!
Kuše bez tětivy!
Nováku!
Viděl to slepý Žižka?
Co je to za drůbež?
Přistřihneš tomu křídla,
a ono si to vynalezne vrtuli!“
Jo, a v poloze hlísta a odkvetlé hrochyně
miluji upřímně svoji Zem…
223
XIX
„Jí se to i s bubákem?“
optal se Adam Evy
a vypustil rajský plyn.
„Prosímvás…“ volala Eva na informace,
„mají hadi větry…?“
Od Ráje víme, že poznávat dobré i zlé
není příliš dobré
a že to všechno zlé
zas tak špatně nevypadá.
Kain, Ikarův pradědeček,
žere pod houní pečené křidýlko…
224
XX
Je mi krásně jak žížale po dešti,
asi tak uprostřed silnice
v čase hlavního pelotonu Míru.
Mám se jak návnada na něco většího.
Hodím se k sobě
(jako kostlivec a nonšalance).
Košer gój a šmucik icik.
Motouzek pokoutní, štokrdle máslové,
paklíč zpěvavý, párátko kočovné,
opice, všežravá, boží…
Jen abych neumřel dřív, než umřu.
A jestli neumřu,
tak se zabiju.
225
XXI
My mistři v umění
přesvědčit slepce, že nevidí,
ač sami už nevíme, jsme-li sami,
déle, než jsme slepí!
My schopní vidět naopak,
ale roboti omylu, že vidíme dobře!
My pasažéři kruhových lanovek
a horizontálních propadlišť!
Osoby v množném pádu, děti katastrof
zvonící si plastovými umíráčky!
Snoví sráči ani k pláči,
děsící jen zvířata a sebe!
Milosrdná ublížení krutých pomocí…
Jedna a tatáž pakáž.
226
XXII
„Žold za dobro až po smrti!“
řekla kategoricky jedna abatyše
s dekoltem proklatě vysoko.
A průsvitné s průsvitnými kolem vodního stolu,
uprostřed něhož lze tušit jakýsi „čudlík“,
zatančily pokorným pokojem.
Jenomže co s vlčí ovečkou?
Co s Černou Drákulkou?
Co s žebračkou se zlatým kolovratem na čele,
kterou škrtí vlastní přepůvabné pařáty…?!
227
XXIII
Ty povětrné, rulíkové oči…
Byla z nomádů,
nahá v přetopené jurtě,
kostní čerň a pruská modř,
vlasy jen aby vzplanuly a zhasly
v hejno bohnických vran
a ústavní škopek otrávených jeřabin.
Kde byly oči, bubliny se valí,
kde ňadra, krtek funí,
kde vši, tam švy.
Když komárovi došlo,
že zapíchnul se do mrtvoly,
krve by se v něm nedořezal.
228
XXIV
Ono to není ani tak,
že to tak není, nebo je.
Ono to jenení a spásá to
jeskynní chlorofyl sebepotvrzení,
opaky v okapech, v okapech naopak,
otvory, póry, kapiláry fáry…
Polosedě u silnice plné ryb
listuji Vnučkou, jejíž děj ustrnul
na Novém Černidle…
229
XXV
Znáš to tiché noční sněžení,
jako když fouká Popelka Biliánová
přes dva respirátory sňaté z ňader
na krasopisnou kaňku?
Přikovaná polibky, ubitá doteky,
podřezaná jazykem, rozsápaná něhou
a nakonec ještě teplý loupák
od chlupatého pekaře.
Bonsai…
Ve jménu Lásky a Harmonie
mrzačená jíva…
230
XXVI
Jsem Rosinantin podocasník,
řečník z časů, kdy bylo jen Slovo.
Toužím usvědčit se z ničeho, ze sebe,
obalit se daktyloskopickou fólií
a dočkat se verdiktu: „Zproštěn neviny,
zproštěn běhny Dulciney,
která mu v noci přebrala muže!“
Ach, vlaštovko vděčná
i za mrtvolu buřiče na tonoucím ráhnu,
jsem slabší než tvá únava, a přeci
bylo jsem nezvratně první,
co si v srpnu 68 povšimlo,
že každý šroubek stavebnice „Merkur“
má na krku železnou tabletu…
231
XXVII
Život je pohádka…
„Ráda spím. Mám, abych tak řekla,“
řekla třistapětašedesátihlavá Sněhurka,
„hlavy na špalkách
jak opičící se náhrobky
vojáků a řeholnic.“
Byl jednou jeden zvonec…
232
XXVIII
Byla, jářku, letos pšenka,
zrna jak selata a brambory
jak cibule Vasilije Blaženého.
Mandragory jak Macochy a kruhy na vodě
jak vrstevnice nekonečna.
Dokázal jsem, že Kyklop měl nos,
a tedy slzné váčky v obou koncích oka,
a že mobilní telefon spřátelil vyznávanou lásku
s konanou potřebou.
Zchristianizoval jsem oba póly
a zvoral, co se dalo.
Dobrý rok, sousedi…
233
XXIX
Na nehybných hodinách odbíjí
akorát na teď.
Pod stolem bourače ryb
hnijí steré skřele, až se zdá,
že i Slunce je z vody.
Zelený voda, žaludy zem,
kule voheň, srdce vzduch,
Mariáš, Josefáš, Kaifáš, Jidáš
a ty, Jene,
můj nejmilejší zrádče.
234
XXX
Na jedné mé fotce patolobatole
kouří kočce gumový ocas
(to jsem mělo ještě rozum).
Dostat na hraní
gumový revolver s gumovým projektilem,
nápadně nenápadně brzo
najdou dětská ústa hlaveň.
A z kukly zas motýl jak dětský deštník,
ze skříně vyláme se velemol
a všechno vyfoukne se velelehce
jak z chirurgické rukavice vemeno.
Mordyje, hospodo…!!
Krajáč rumu…
235
XXXI
Za ostatky devatenáctého století
kráčely parní lokomotivy,
zavěšené do jezerních, valčíkových snů.
Velblopardi, stáda majolik a dřevěných nohou.
Romantické beranidlo…
Za radiačním popelem toho dvacátého
armády rozkvetlé spolu s farmacií,
minometná hnízda perspektivních pukavců,
nezbedné prognózy zazobaných muklů,
lehké sádlo s kandovanou solí,
chrliče atomových katedrál
v momentálně nedohledném teráriu.
236
XXXII
Zastavila mne bezcitná žena s otázkou:
„Prosímvás, už je jaro…?“
A já s veselou hrůzou
po pravdě odpověděl: „Nevím…
ale když jaro nechce přijít,
zasaďte hřebíky,
skliďte je magnetem
a přitlučte na půdě…!“
237
XXXIII
Když si chce básník ulevit,
strčí si krk do pera
(včera mi na péru vyrazil nehet, pozn. aut.)
a vyhoní si hlavu na papír.
Ale král pláčů, ten suchý dovnitř,
zodpovědný mučedník, co uchechtá všechnu vážnost,
stále častěji vyjíždí si na psa
se smečkou ušlechtilých lišek.
Kreslím mraky, tužka se tuží,
ale pro vítr nestíhá…
2007
238
Píchlá Babeta
Je teda čas kdy nemusíš bejt prorok
abys viděl mračna hladovýho hmyzu.
Je ale čas kdy abys byl nemusíš bejt?
Nebo je eště čas protože ten čas teprve
peříčkama ve frňáku buděj?
Nebo je navěky TEĎ…
Jsem na špacíře se sebou jak s Uzbekem Vlám
jak tunelovej most (ta nuselská rakvička
co na ní teď budujou extra šlehačku
průhlednou a neproskočitelnou).
Jsem Teď a v Tom
a svuj outěžek (taky Honzíka)
kojim z bradavek pod ušima infúzní bužírkou rovnou do
břicha
a přitom tlačim tlačim řídítkama napřed
vod hospody polní cestou píchlou Babetu
tlačim
a bolí to.
Jsou bolesti rozkoše bolesti zubů
v bolestech žalů roníme anděly
v bolestech touhy upisujem duše
a z těch bolestí prej vznik i sněžnej skútr
a to už je milá Babeto ňákej hřebec!
Jenomže ty jsi z Kladrub jako já vocaď
241
PÍCHLÁ BABETA
do hospody třicítkou
a zpátky abych tě vlek…
A v dáli hudba jak Wágner na pozoun
za letní noci vábil by křepelku
protože mu právě došlo že na počátku bylo ticho
a to ticho bylo zvuk.
Hudba a Chřtán škoda že jsem hluchej
ale zase si vidim až do žaludu
jímž láska prochází
jak udušená mrkev Márinkou.
Ta láska bobule k bobuli
na odvrácený straně hroznu
ta obézní askeze v šafránovym vaťáku
ta nahá želva turecký něhy
studna i stéla i roláda
i kolenní tchýně bolestně lukrativní klíčová chrupavka
ale vona si poradí viď Babetko
vona se namaže…
Je noc kdy starý sakury roděj pily
a pláčou kozí moč
kdy na černý turistický značce
překaravanováno je nikym
protože v tom kaňonu mezi krví a chlupem
na čerstvě napnutý králičí kůži
nikdy nikdo nikoho nehledá.
PÍCHLÁ BABETA
242
Ej má invalidní rikša ječmenem piktogramy vorá
a zní to jako licitovanej pokr
s prázdnejma kartičkama
snad proto že ze všech karetních her
chápu jenom záchod.
Je léto co léto nepamatuje
a bude víno jak vejce jurskejch kuněk
a bude plejtváků tak vobrovskejch
že to možná ani nesežerem
a budou krysy jak paňmámy za plotem.
A těch hvězd bóže
jak bludičky v močálu věčnosti
co váběj už bez tanečků co váběj už navostro:
„POCEM…!“
Jedinej povel na nebeskym buzerplace.
(A co ten ksicht na Marsu?
Nebyla to národní knihovna?
Skleníky voči a do huby komín…?)
Vycházka do ulic s cedulí ZABIJ MĚ BRATŘE
je z hlediska kvality dnešních Kainů zbytečná.
Vycházku na hvězdy s lupou o polednách
blokuje zas nevyhnutelný autodafé.
Zbejvá mi teda blikat a doufat
že někdy někdo snad zachytí na zoufalý vlně:
„Hracholusky… máme problém…?“
Ale jak dlouho se ještě dokážu hrát…?!
243
PÍCHLÁ BABETA
Jak dlouho lavírovat mezi sebou a sebou…?
Inu
jak hulákával hulán Holan:
„Aby se klamala stačí Ji milovat.“
Takže –
– kanonýr Jabůrek…
Dálka je stěna prostor je stěna
zazděni v něm flákáme se maltou
a je nám cizí co známe
protože pamatujem Jinde jako Domov.
Už vim proč hvězdy jsou jak zlatý cvoky.
To zcvokatěl švec než řek bys hvězda
a podrazil sebou vlastní flik.
A přitom tma jak v zákusku jubilanta.
Ve tmě člověk nenasviní
a tak s ní líhám žeru si hubu a drobim slova
jako bych dojil vyjetou krev
jako by Madona kouřila skládací metr
nebo vzpěračovym popelem cukrovanou činku
a přitom jak medúza vláčela za sebou hektar
neónovejch pažahavejch střev.
Poď Babetko ty bréco plechová
lehnem si tu chvíli na mez
PÍCHLÁ BABETA
244
vopři šlapku vo mý břicho ať vidim líp
ten semafor jak holubník uprostřed houbovýho kruhu
lodyhu svastiky sekvoj mezi klečí
bod kolem něhož latinka runovatí
mlha sklovatí propasti menhirujou
a smrdí i heřmánek.
Bod co způsobil tu dirku
ve tvý gumový duši…
Na blínovej palouk vbelhává se depilační zvěř
na posedu kostry ani nedutám.
Jsem pytlák bez portfeje?
Jsem parazit naruby varroa constructor?
Jsem doktor běd?
Jsem čokl kterýmu na vycházce kleplo Pána?
Jsem selhánim božího faktoru omylem pokřtěnej čert?
Jak žít a nevraždit se
a vod který bohyně jsou tyhlety mozkový filcky?
Že nahrávám si na smeč a beru to bagrem?
Co se nám to choulí ve chrámovejch panenkách?
Snad kupčíci co volaj: „Slzy s prachem – třicet drachem…“?
Ale jsou taky slzy co hnijou
jak za rosy v důchodkách fotbal s čumbrkem.
Jsou taky slzy jak litinový sardinky vod kukaček
jsou slzy platný jak popelu adrenalin
slzy co kanou jako ten sejra
zpod helmice Quijota…
245
PÍCHLÁ BABETA
Jsou ryby co žerou ryby je zkrátka hlad
že nepohrdneš sebou…
Ale stačí letitej váleček na zdi
trčící ze chvíle jak holubí vír
jak z času mladejch jater nedonošenej mžik
kdys ještě lítal na krásný ježibabě
(napsala knížku „Dítě ve světový kuchyni“)
kdy v paralelnim sexy čase
hejbalo se maso v mase
zduřelý slimáci mlaskali ve stydkejch tmách
a Tělo bylo Slovem
a přitom jen stín
prcal stín…
A někdy zas mrzne tak
že plameny vozej v kostkách
a bílej slon vrávoraje na svůj pól
kolíbá na hřbetě zpovědnici
s onanujícim katolizovanym masajem.
A někdy ti vrchní Slejvač s azbestovym servítkem
přináší jen zavináč a lahváč
a malý stolní boží muka…
A možná jsem jen žíněnej flastr na hedvábí
aby se někde něco dřelo
jako když dýdžej drásá vinyl a k tomu zpívá
že lišaj pryšcovej má pěkný spoďáry.
PÍCHLÁ BABETA
246
Svět je jen kresba na křídlech motýla
chycenýho s krutou nevinností božskýho spratka
co dostal k Ježíšku káču galaxie.
Kolik planet chytlo a chytne vod Boha člověka?
Všechny ty modrý?
Vředy Věstonic a uprostřed zánětu
tomatová show…
Jó když Panspermie do Pangey padne
nepomůže ani Pámbu…
Jenomže
(povídá náhle ta moje racionální babetí herka)
vono se neděje zas nic tak zvláštního.
Jen jetej psychotik kuř. nevěř. alk. t. č. na mezi
hledá nikoho Zn. Foto potěší.
Stařenka v prstech jak zhoubná jiskra v rozeschlejch
letech
jak tubička sardelový pasty na zvrhlej monotyp
v bronchách mu jurodivě hvízdá
a ventilace zarůstá slizkym šípkem
a starýho čin – žáka bolej stoupačky.
Vstaň a choď ty vole nebo mě neuvezeš…!
A proč bych tě ty náno chromá někam vozil?
Z lásky…?
A proč bych teda vstával?
Protože mám rád vejš pod hlavou?
Copak zrovna teď nemám pěkně planetárně podestláno?
247
PÍCHLÁ BABETA
A copak dnes nebude svítat…?
Z tý lávy plesa černejch konfet kolem nás
s bezedností štemplovanou nejvyššim Beranem
trčí už hrot bronzovýho křídla.
Den balí Noc na sbírku pavouků.
Vobzor chytá barvu nohavic frontovýho pošťáka
tu a tam s netopejří versáčovskou skobou
protože nejlepší kvádro je díra v něm
málo platný holka
to Humberto už láme kosti…
Myslíš snad že bych ti teď doma proplách vejfuk
vyskočil z peří jak skalárek z krabice mlíka
zavolal ňákýmu majklovi aby ty kosmobezdomovecký akcie
rozhodně ale rozhodně nakoupil
a šplouchnul do bazénu…?
Hovno Babetko…
To leda karel lahváček šplouchnul by do mě.
Sežral bych volejovky dal plechovku k uchu
a poslouchaje aktuální příboj šoural bych kvelbem
jak Prochor Papučkin zatáhnout závěsy slepeckou holí
a šup zpátky pod deku
šup zpátky do Las Vegas…
Ne ne ne…
PÍCHLÁ BABETA
248
Počkám si tu na světlo
a na mý milovaný mraky
stěhovavý pazoury meditačního nářezu
jak mozeček na kopytech sobí mlhy
toxický halušky co se v světě neztratěj
vzešlý z ledu na skleněný plotně
když kostlivci hráli Člověče drob se a nečum
jak Robinson v zátoce Sviní…!
Počkám na to sluníčko netečný
co bude muset hodně připražit pažit
než českej oráč zapěje zas mantru.
Na ten hematom co prej díky nám
stal se velkou hvězdou
a co svou gázou přes úplněk
stahuje teď na mezi mý metalový dudy.
Zírám a padám
padám jak vočíčko do voka
pier – cink of spirit…
Zdá se mi pád jak tříšťovej tunel ve zpomalovači částic
vodní projektil do spánku hladiny
rezavá kapka a ucpanej sifon zkrátka
blbej kohoutek…
Všechno je rozplemeněný do kruhovejch řádků
všechno na nože braný votrokama Hádu
všechno prozíravě truchlící a hloubající
249
PÍCHLÁ BABETA
vo prozíravosti truchlení
grilovaná zmrzlina atomový růže
vosková vestálka ve stálý expozici chlupatejch žlabů
ponorná řeka na kankánovej pohon
kde Dalí – OVO – vejce v ohbí berly setrvává.
Vidím požáry zakletý v těch vodách
vocasy komet jak spodky Casanovů
a vidím haranty z družic a bezdružic
jak sovovatěj a symbolicky blbnou
než i je vyluxuje Školník.
A v dáli to brumlá dolce funebre:
„Já už tě políčko nedoorám…“
a v otavě se cosi šustne
asi bratři mrštíkové
co budou mít spousty synků.
Asi si na chvilku schrupnu Babetko
maucta služebník
co po jedný Fráně má v srdci šrámek
jak Čórlou kérku.
A než usnu povim ti pohádku o třech bratřích
Pýďalu Veveru a Mažoretovi:
Pýďal se lišil vod Vevera jak husa vod kosy.
Husa se blbě brousí kosa blbě nadívá.
PÍCHLÁ BABETA
250
Zato Mažoret se lišil sám vod sebe
jak Romeo vod lásky.
Chodil mezi stromama jak robot mezi lidma
vesmírnej nácek co funerálně funí
aby se Bůh nažral a duše zůstala celá…
… scénovrah… povlak na jazyk…
… povlak na vlak… ulita jak ulitá…
… sebraná… za odlivu mozků…
… nadzvukovym šnekem…
… sladkej…
… otrušík…
… hmmm…
Hracholusky, 24. 10. 2007
251
PÍCHLÁ BABETA
Tyaon
TY
Tvůj kvelb sardinská knajpa
pajzl pro jednoho tak malý
že nedohlédne prvních fontán
Večer co večer galaples autognómů
pupavy a vázy bodlákových květů
tolik něhy z vražedných stvolů
tolik chmýří z budoucích čumbrků
jak šantánová těžká mlha
pod střepy z trysek z výkladního skla
Piješ tu a prosíš
ať tato bolest není popel
***
Cesty až za hrob máš podminovány
do pekel i nebes prý sebou samým
a to je pak smutno snít
Ty hravé bytosti přece neznají rozpaky
Proč tě tedy nechávají žonglovat s osudy
a pak odvracejí tváře?
255
TYAON
Vždyť sen není sen právě proto
že na ničem nezáleží
***
Po dvanácti čertech zůstaly ti ve vsi
škarpy zaváté oloupanými bramborami a cibulemi
zválené kroje uniformy a fábory
podupané dokumenty z parních dob
polité výluhem z nakradených soch
a slámy z bot
Buransky procitáš
pod ranním potěhem
***
V souvislostech chaosu
kráčíš jako had
lepíš mžitky do ság
lepíš si lodě i chrostíkové trubky
ale to už jsi tak poctivý
že jsi nesrozumitelný
Vprostřed kruhového tanečního sálu
díra do kanálu
podlaha středově spádová
Smíš děkovat?
TYAON
256
***
Postav si uhlí z iglů
kup si mletý žirafí na karboše vejšky
a rety si zaaretuj
do polohy začouzených sklíček
Miluješ život jak houba činel
ale Bolest je potence říkával Markýz
Do Remy solemi klesá kladivo smyčce
jak slza po tvářičce
utonulé v kruhové Temži
***
To čím sis vyspravil pletenou hučku
býval snad čepec nějaké sestry
Z vlastní vůle u vysychající řeky
pajdavě padáš z hádek o autorství
do studených noclehů svých slov
A ten šelest ve křoví
to jsou tvé noční vypálené panenky
zamotané do sítí potrhaných polibků
257
TYAON
***
Dobrá noc je kuna plná vajec
a ty šňupeš mleté vize
máš na háčku parybu co nikdy nevytáhneš
co za svobodu platí prošoupaným pyskem
Umyj auto zhasni hvězdy
a naplač do plivátka které teče
mezi kopyta bílé stránky
do bradky na hrudi kryté gondoly
do kozáčku nabídky hloubavých červů
do hliněné pryčny pod kalamitním nebem
Sázel bys na konstrukci
sám neplivat dým
***
Ze starých básní tělo jsi zmuchlal
posypal sirkami jak husu kmínem
podlil vínem a do černa pekl
a pak do toho fouknul
a zkazil celou dodernou
TYAON
258
***
Čas, kdys vyzýval Slunce na souboj
a čas kdy sípáš a hekáš
dokud spolu jdou
slovo máš
Ještě prosvítáš
ještě si představuješ děj
ještě se procházíš
kam jiný nechoděj
***
Jen titěrnosti zachytíš snad slovem
jen paňácy faktu na haldě pod Olympem
Kámoši na krupici a ty jako kozel
dorážíš co zbylo
259
TYAON
ON
Malajec zlatnickým kladívkem
uždibuje sakofág kol vyhořelé hlavy
rozchlipuje mi rány
aby mne mohl kurýrovat
kukáním o Baconovi ještěrům v kamnech
Ve farské zahradě vyrostla klejka
v komži navostro hostie si máčí
ve výtoku androgyna
v peci autodafé
Čeká se mnou moji lazebnici
co kouří nargilé
a skvěle háže zrcadlem
co nastupuje v Dolních Poběhlicích
vystupuje v Horních Dolech
a pak to vohne jako na Delfy
***
Hle tlustý plešatý strýc v póze krasojezdkyně
monocyklem kosí modrý orobinec
a malajec z rosy kamene
sedí tu na hrbu hřmotného pikolisty
jako bába před dědkem
TYAON
260
Jen ventily
v Tiché nad Popravou klapou
čápi tlaku pod návěstím Slyš
víc volume to nejde
ventily vantily
to klepe Yetti na Petrova vrata
na pánve děveček
oběšených pod šalandou hned tu noc
na bludičky v poušti lidských sádek
Čápy kašle malajec
jako ten výpravčí v tý Tichý
co vybuchlou datlovkou pocákal právě telegraf
že tato pára veze do Sebemlat
jedno živý mrtvý
kůzle pramene
mezi dvěma hroby
***
Hle vikomt lopaty a sultán průvanu
plíce jak pražená sója
nosný dým a vykopaný pes
souvislost bez uzlů bez koláže
vdechlá sama do sebe
jen hrou hravých vláken
a mojí schopností nechat je strnout
Má tetu Méry
261
TYAON
co zkosí bandu Eastwoodů
ke zpovědi za péro ho vlekouc
Má vdovu se psem vdovím
co zamlada myla slony
a teď kope do hlav vysloužilých klaunů
Má típlé zvíře květu
v padající sněžné sově
vločce z nebe krvavé a těžké
jako každá vidoucí tlama
Má sbírku kůží korálových plžů
a na bolerko už by bylo
ale on chce kutnu a chce a chce
úhledně složenou ve válečném kočárku na molu v Marseille
vystlaném papírky šílenou bábou!
***
Malajec jak pahýl kmene
rybaří mi na rtu z hltanu mi loví
stříbrné mřenky těchto blbých slabik
a uždibuje sotva bublinové mandle
což však žel také zní
jako když na měsíc vyje stroj
Můj malajec živá kost
v Drážďanech drážďan v sutinách krásy
krásu nalézá aby ji rozmetal
jako mandalu této chvíle
podzim 2012
TYAON
262
Čtyřverší
Když vycpaní loví vycpané
najde se kočka co nemůže zmoknout
protože k tomu aby byla
nepotřebuje být…
265
ČTYŘVERŠÍ
Běh lišky k Táboru
může být ejakulací mladého draka
co cestou opačnou potkal smrt
své nezvyklé krásy…
ČTYŘVERŠÍ
266
Ten mník byl plný nafty
a kdyby nerozbil svou Venuši
mohl mít někdo takové námitky
jak pumpař pěkné Vánoce…
267
ČTYŘVERŠÍ
Krmení kukačky knedlíky hodin
je kapkou jedu do ucha věže
na které čeká z lišaje knír
kdo první stiskne spínač…
ČTYŘVERŠÍ
268
Kašpar miluje prostřelené dorty
a nebýt matky mucholapky
byl by jen rotopedem na němž cválá rýma
s vědrem o závod…
269
ČTYŘVERŠÍ
I sfinga je jen parazit
na kterém hostují podprahoví korýši
třeba škvorka bambulová
nebo rybář periskop…
ČTYŘVERŠÍ
270
Zajíc radista na obrněném pávu
olizuje rosolku a vyťukává bobkem
do éteru zprávy jako hříchy
rovné zázrakům…
271
ČTYŘVERŠÍ
Sladké kominictví jarých dutin
sladká gejša gilotinka
inu leccos nám tu raší
ze zduřelých kořenáčů…
ČTYŘVERŠÍ
272
I když v hororech z mechu a kapradí
připadá jedna hysterická harfa
na jedno jednozubé jednoočko
přesto hnáta nezavoní…
273
ČTYŘVERŠÍ
Z maškarního vlaku nikam
jak parní prodavač nad parní pult
vyklání se levněji než zadarmo
čtyřkový fíra trouchnivých mašin…
ČTYŘVERŠÍ
274
Kdo má dobré brčko
má i dobrý bublifuk
a nikdy si nečistí zuby
bez krajkového tanku…
275
ČTYŘVERŠÍ
Když páv mezi aprílem a loterií
vystřelí na krásně obrněný vagon
skočí mezi kaprála a pijavku
tlustou padesát let…
ČTYŘVERŠÍ
276
Jednou se sejdou potrat a křest
a s mechanickou jiskrou v kostěném oku
milujícím nepředvídatelnou lež
postaví májku na telegraf…
277
ČTYŘVERŠÍ
Z kafemlýnku mořský čert
šeptá právě zkrabatchýni
že ten kašpar na české myši
je prý naše pré…
ČTYŘVERŠÍ
278
Stačila čára a ze šermu je nektar
a ten patapír s ožehlým hřebenem
jako by přemýšlel co bylo dřív
kurva nebo hrobař…
279
ČTYŘVERŠÍ
I strašák v rozteklé kraslici
vysype z rukávu pár spermií
když vyplave břichem nahoru
má vymakaná ponožka…
ČTYŘVERŠÍ
280
Nad sušenými bublinami žije loutkář
bez jehož hadice bys tu nedupal
nicotou hustou jak šunkový svítek
okřídlený potápěči…
281
ČTYŘVERŠÍ
Jsou tratě ze chřtánu do řiti
jsou vláčky v džungli návěstí
a krásné karamboly a žábronožky
co to ví…
ČTYŘVERŠÍ
282
Hle z trampolíny Quijote na slonu
který se tváří jak stará ledvina
již překročil Alpy a vyhlíží komín
ucpaný slzami…
283
ČTYŘVERŠÍ
Možná jen dědek tahá řepu
možná se pochcala žárovka
každopádně
parník vyplouvá…
ČTYŘVERŠÍ
284
I pavián laskavých oprátek
může mít potomky a žáky
i ten v kom vlaje pimprlová alej
může být bezruký…
285
ČTYŘVERŠÍ
Prohlídka hradu Kozel
začíná na východním cimbuří
a vede ji rektor katedry pavučin
přezdívaný Šemík…
2012
ČTYŘVERŠÍ
286
František Dryje
Nejsem vocaď…
a kdyby jako něco bylo,
tak neni jako nic.
Nejsem vocaď…
Jan Kohout
Sbírka Motýli nad propastí shrnuje dosud nevydané1 básnické soubory
a cykly Jana Kohouta, jež vznikaly od poloviny devadesátých let minulého století až podnes. Pro nahlédnutí básníkova modu operandi, svérázu
i obecného rámce jeho poetiky či specifického vyjadřovacího způsobu,
o což nám půjde především, je po mém soudu možno vyjít z bezděčného sumáře poetických postupů, modelů a obsedantních tematizací, jak
je předkládá raná Kohoutova básnická próza Jestli neumřu, tak se zabiju
(1996). Ta totiž obsahuje nejen pasáže básnicky názorné a příznakově ilustrativní, ale zároveň přímo explicitně pojmenovávající a sebereflektující:
„Můj ošetřující lékař, dej mu pánbu nebe, mi často říkával: ,Piš to, piš to, kurva, dyž už seš takovej magor!‘“
Kniha Pohádka o Ničem (Praha: Sdružení Analogonu, 2003) zahrnuje stejnojmenný
cyklus z roku 2002 a cyklus JÁJ (2003).
1
289
NEJSEM VOCAĎ…
Že nejde o literární licenci, nemusíme pochybovat, zejména též vzhledem
k obsahu a celkové povaze dalšího textu (k jehož rozboru se ještě dostaneme). Už surrealistický básník a psychoanalytik Zbyněk Havlíček hodnotil básnění svého „prokletého“ bratrance Karla Šebka především jako
autoterapeutické výkony,2 což ostatně Šebek sám ve svých básních častokrát deklaroval, například dnes již notorickým vyznáním: „Píšu, abych
nezemřel!“ Kohout k tomu po letech – a při plném bezvědomí Šebkova
výkřiku, ale nesporně v plném vědomí tohoto výlučného typu a kontextu
tvorby – o řád reflektovaněji dodává:
„Píšu, abych nechcíp, / nepíšu, abych nechcíp, / nepíšu
a chcípu, / píšu a chcípu. / Stará čtyřtaktní metoda, / mí
,chcíplí‘ mi rozumějí.“ (Žlutý cobyne)
A tak předběžně zaznamenejme, že Jan Kohout je další výjimečný autor
v této řadě, tj. ve společenství tvůrců, kteří vnitřní agresi, úzkost a tísnivé
konflikty a s nimi spjaté psychické procesy zpracovávají a imaginativně-intuitivně-vědomě reflektují a tím samozřejmě sítě výchozí psychické materie trhají i nově vyplétají. Další psychoanalytik a rovněž surrealistický
básník Roman Telerovský toto staré a vděčné téma lapidárně demytizuje: „Psychopatologie s tvůrčím výkonem interferuje pozitivně i negativně,
jednou proces tvorby maří a ochuzuje, jindy naopak stupňuje, prohlubuje
a rozšiřuje o nové rozměry a významy.“3 Můžeme předpokládat, ba přímo
dovozovat, že psychologická kvalifikace Kohoutovy poesie by mohla reprezentovat druhý typ, ovšem ani my neusilujeme o nějaké vždy zpochybnitelné rozkrývání tajemných a diskrétních spojnic mezi eventuální tzv.
„… Zbyněk mne bral spíš jako pacienta a zkoušel ,lék‘. A ten zabral… Při posuzování mých textů Zbyněk většinou používal lékařských termínů.“ Šebek, Karel, Doktor
Zbyněk Kaligari. Speleolog v hlubinách nevědomí, Jůzek, František – Dvorský, Stanislav (ed.), samizdat 1979; fragmenty in: Analogon 1992, 9, s. 46–55).
2
Telerovský, Roman, Poesie a „choromyslnost 2002“. Analogon, 2002, 34, s. 54.
3
NEJSEM VOCAĎ… 290
psychopatologickou dispozicí a kreativním počinem – je to přece stejně
sporné jako ve známých případech Antonina Artauda, Leonory Carringtonové či třeba Ivana Blatného, Karla Šebka a dalších. Zde nás tedy především zajímá primární motivace, prvotní impuls a koneckonců také průběžný, byť zprvu třeba jen tušený smysl tvůrčích snah. Citovaná Kohoutova
sentence a vlastně jakási jeho elementární „rozprava o metodě“ pokračuje:
„Mohu říci jen tolik, že namouduši nevím, proč toto
píšu, že nemám nejmenší zdání, co napíšu po této větě,
a že nad tím vůbec nehodlám přemýšlet.“
A tu se ovšem ocitáme rovnýma nohama na půdě intuitivně nahlížené
a popsané surrealistické konceptualizace tvůrčích projevů, jež primárně,
v jistém smyslu vlastně deterministicky (nikoli však absolutně) vychází
z modelu takzvaného psychického automatismu (jenž občas bývá korigován a doplňován třeba i jungovským konceptem4 neřízených podob a dispozic myšlení). V té souvislosti si ovšem vzápětí a nutně musíme položit
otázku, jakým jedinečným způsobem a skrze jaké imaginativně procesuální mechanismy, či spíše organické psycho-poetické procesory a charakteristické procesy se v tvorbě Jana Kohouta tato základní dispozice formuje,
rozvíjí a naplňuje. Předznamenejme, že i na základě řady relevantních (zásadně: Breton, Dalí, Teige, Effenberger, Havlíček a v různé míře a intenzitě
i někteří další) variabilních komentářů či teoretických modelů zobecňujících téměř celé jedno století surrealistických výzkumů, proměňujících se
„Aktivní myšlení je aktem vůle, pasivní myšlení je pouhou nahodilostí. Aktivní myšlení odpovídá mému pojmu řízeného myšlení. Pasivní myšlení… bych nazval… intuitivním myšlením. Kapacitu pro řízené myšlení nazývám intelektem, kapacitu pro pasivní neboli neřízené myšlení zvu intelektuální intuicí.“ (Sharp, Daryl, Slovník základních
pojmů psychologie C. G. Junga. Brno: nakl. Tomáše Janečka, 2005) Celý koncept nutno
ovšem vnímat v kontextu Jungovy postulace kreativních funkcí nevědomí, jeho pojmu „fantazijního myšlení“ atd.
4
291
NEJSEM VOCAĎ…
poetických zkušeností a vývojových peripetií můžeme rozlišit zásadně dvojí, primární a elementární a přitom vlastně docela prostý a též ve
známých dějinách mnohých poetik častokrát variabilně skloňovaný model vnitřního hlasu a vnitřní vize. Pojmenujme je ne jako instrumenty, leč
raději jako dva základní a další diferenciaci přístupné psychoorganické
vehikuly, které se v souřadnicích osvobodivé a osvobozující se kreativní
imaginace vynořují z temnotných a vždy bazálně konfliktních hraničních
území mezi vědomým a nevědomým životem člověka a ovšem i z (oněch
slavně hypotetických) konstelací psychických událostí, dějů a obsahů vědomí bezprostředně nepřístupných.
Můžeme před závorkou konstatovat, že Kohoutův intuitivní psycho-
poetický model od počátku jednoznačně zdůrazňuje vizuální představu
a představovou asociativnost jako východisko básně či kreativního aktu
vůbec. Tím se ovšem vymyká původní a už ve své době příliš jednostranné
bretonovské konceptualizaci „vnitřního naslouchání“5 jako pokud možno
„Verbální inspirace nicméně pokládám – a to je podstatné – za nekonečně bohatší
na vizuální významy, za oku nekonečně odolnější než vizuální obrazy v pravém slova smyslu. Odtud protesty, které jsem nikdy nepřestával vznášet proti údajné ,vizionářské‘ moci básníka.“ André vždy hlásal výsostné (baudelairovské) právo si protiřečit. Svou úvahu zakončuje slovy: „Jen proto, že vidí, jak se její dřevěný kříž proměňuje
v krucifix posetý drahokamy, a že toto vidění má zároveň za imaginativní a smyslové,
je možné v Tereze z Avily spatřovat tu, jež stojí v čele řady, v níž mají své místo média
a básníci. Bohužel, zatím je to jenom světice.“ (Breton, André, Automatické poselství
/1933/. Analogon, 1992, 8, s. 31–32) V r. 1952 k tomu dodává: „Aby bylo psaní vskutku
automatické, musí se duch zcela odpoutat od popudů vnějšího světa i od individuálních utilitárních, citových a jiných zájmů, což se obecně spíš připisuje myšlení východnímu než západnímu, u něhož to předpokládá velmi soustavné napětí a úsilí. Dodnes
mi připadá nesrovnatelně snazší, méně svízelné vyhovět požadavkům uvážlivého myšlení, než toto myšlení plně uvolnit, aby bylo možné naslouchat jedině tomu, ‚co praví ústa stínu‘.“ (Breton, André, Rozhovory. Praha: Concordia, 2003, s. 78) Zde jen dodejme, že nejen Dalí či později Effenberger aj., ale i Breton sám toto reduktivní pojetí
průběžně revidoval.
5
co nejpasivnějšího, receptivního záznamu vnitřního hlasu, jež je pro zakladatele surrealismu předpokladem i stimulem takzvaného automatického
psaní. Nám ovšem – jistěže nejen tváří v tvář intenzitě Kohoutovy vizuální
imaginace – nezbývá než Andrému Bretonovi opožděně vzkázat: ne každý
člověk – a nejen v dětství! – má stejně mohutnou, stejně rozvinutou tzv.
eidetickou vlohu.6
Demonstrujme tyto teze na jednom fragmentu z již zmíněného imaginativně návodného i sebereflektujícího textu Jana Kohouta Jestli neumřu,
tak se zabiju:
„Z nebe teď padají paruky konšelů a zmrzlinář vyjel
s kotlíky bujónů, na jejichž kouřících hladinách bruslí
písečné blechy. / To je má zazděná volnost, svoboda nejtemnější kobky. Stačí za víčky přepnout na jeden z biliónů programů a z plytké zprávy encefalografu je požární schodiště, po kterém mne honí lapiduši, nápaditý
dekor na ložním prádle nebo škrabka na šupiny, kterou
někdo vkomponoval do sochy, jejíž kudlankovitost byla
do té doby málo výrazná. Z lidských liliputů se jí už málokdo dokáže nepoklonit. Je to trní dusící celou zemi…
/ Ale ruku na srdce, je někomu něco po tom? Není lepší
točit naostro? A přežijeme-li těch několik scének, není
hezké sestříhat si je sami…?“
Eidetismus je schopnost člověka vytvořit si velmi živě obraz něčeho, co právě viděl
nebo slyšel. Vyskytuje se u umělců a u dětí. V psychologii vnímání se využívá speciálních obrázků, po jejichž shlédnutí se člověk zadívá např. na bílou zeď a motiv z obrázku se na ní objeví. (Srov: Raboch, Jiří – Zvolský, Petr et al., Psychiatrie. Praha: Galén,
2001; Vokurka, Hugo et al., Velký lékařský slovník. Praha: Maxdorf, 2006.)
6
293
NEJSEM VOCAĎ…
Jakoby fotografický popis konkrétně vizualizovaných představ a fantasmat
přechází volně v autorský komentář a reflexe vlastní pracující imaginace
– toť oněch „biliónů programů“, na něž autor-pozorovatel-vizionář může
kdykoli „přepnout“ a volně přejít do nových a nových obrazů a obrazotvorných prostorů, které ovšem nejsou vnímány a prožívány jen pasivně,
jako odnikud nikam přicházející vidiny. Sám aktér je totiž ještě v průběhu
vize zpracovává, a tak se náhle, bez jakéhokoli varování, z kypícího proudu
zdánlivě nesourodých obrazů vynoří významově sebe/přesahující obraz-zobecnění, metafora bezděčně přerůstající v symbol: „Z lidských liliputů
se jí už málokdo dokáže nepoklonit. Je to trní dusící celou zemi.“ Jsme svědky z ducha obraznosti spontánně zrozené „implicitně-explicitní“ básnické
diagnózy, již autor jakoby mimochodem vystavuje lidstvu a jeho samozřejmě a fatálně marné existenci. Zde tedy in statu nascendi identifikujeme
v obžerné a zdánlivě inkoherentní řece básníkovy obraznosti symptom či
projev spontánního významového a významotvorného spodního proudu,
jehož obsažnost a vnitřní, intuitivně reflexívní zacílenost a podstatu se
dále pokusíme rozkrýt a pojmenovat.
Ostatně už sám název básnického cyklu, který dal jméno celé sbírce, Mo
týli na propastí, snad původně reprezentuje docela jednoduchou vizuální
představu, obraz, jehož význam mohl by být vnímán a interpretován vlastně banálně, dejme tomu jako nějaký malebně žánrový obrázek ze „školního výletu na Macochu“. Avšak i bez dalších konstrukcí a jakkoli sofistikovaných hypotéz je zřejmé, že tento obraz implikuje a evokuje významy
další, neznámé, v řádu konvenční logiky přímo neuchopitelné, a tedy zneklidňující, provokativní. Představa zde přesahuje vjem, významová asociace rozšiřuje asociaci představovou, skryté, leč naléhavé mentální události
a gesta se zřetězují a obalují emocionální vrstvou, stupňující se tenzí, jež
s rozvojem poeticko-poznávacího procesu neklesá, není nikterak – třeba
pohodlně nebo emfaticky – konzumována, ale roste a rozšiřuje sémantické pole výchozího obrazu. Řekli bychom lapidárně: podstata básnictví
v kostce.
A tak konstatujme poznovu, že takový důraz na vizualitu psaného, resp.
na stálou přítomnost vizuálního prvku v primárně slovní genezi a literární
konvenci básně je hodný zaznamenání a možná ani není v té souvislosti
tak podstatné, že Jan Kohout působí zároveň jako výtvarník, že vyjadřovat se prostřednictvím zobrazujících, výtvarných výrazových prostředků
a postupů je mu vlastní, ba samozřejmé (což například v přítomné knize
demonstruje v cyklu Čtyřverší).
Čteme-li onu iniciační prózu v souvislosti s Kohoutovým dílem, jak následovalo a rozvíjelo se, konstatujeme, že autor velice brzy a velmi přirozeně
zjistil, že může psát o čemkoli a v podstatě cokoli, aniž by propadl do chaosu a inkonzistence nějakého slovního salátu, neboť mu je zřejmě bytostně
vlastní jakýsi neredukovatelný, zjitřený, spontánně vyvinutý smysl – básnický smysl sui generis – imaginovat jakoukoli situaci, vyjádřit a rozvinout
první, nahodilý motiv obrazem a (krátkým) spojením obrazů:
„Mezi nimi se odehrávaly drobné výjevy jako na krytém
tržišti nebo jako v domečcích nějakého pohyblivého
betlému. Ale dík burácejícím varhanám bylo vše němé.
V nejbližší té prostoře kuchal například nějaký člověk
žraloka, jehož maso bylo tak vláknité, že to spíš vypadalo, jako by rozčesával dlouhou bílou srst. Kusy toho
masa podával muži stojícímu ve vedlejší kóji a ten jimi
dráždil černého levharta, jemuž však maso nechutnalo
a o to zuřivěji se vrhal na malé opičky a jezevčíky. / Vše
jsem to spatřil náhle a chaoticky a nebyl jsem schopen
sám sebe zařadit ani jako snícího. Chtěl jsem si tudíž
odpočinout a sednout si na chvíli na bobek, ale dosedl
jsem na obrovské nůžky, které si hrotem o nahé břicho zrovna opírala nějaká domorodá žena. Zcela idiotsky jsem se omluvil němému tratolišti způsobenému
mým šokovaným zadkem a nezbylo mi než opět vstát
295
NEJSEM VOCAĎ…
a srdnatě se vydat na obhlídku tohoto bazaru.“ (Jestli
neumřu, tak se zabiju).
Sám tuto „organickou mechaniku“ svého vyjadřovacího způsobu ještě
v průběhu psaní registruje a hodnotí:
„Brzo jsem si uvědomil, že každý z těchto prostůrků je
jinak hluboký a žije svým vlastním životem a osudem,
že do každého toho obrazu mohu vstoupit a dostat se
jím kamkoli a že to pro mě mohou být výtahy právě tak
jako propadliště.“ (Jestli neumřu, tak se zabiju)
Opakujme: vnímavějšímu čtenáři musí být jasné, že ony absurdně záhadné,
regulérně boschovské či carrollovské vize, které Kohout plynule popisuje,
animuje a intuitivně sestříhává, skrývají a implikují nějaký (další, hlubší…)
smysl, jen zprvu přesně nevíme jaký. Jako bychom zabloudili do nějakým
nevědomým Švankmajerem produkovaného filmu-snu, nebo ještě spíše
do jakéhosi rafinovaného líčení (metodologicky) invertovaného Raymonda Roussela, jehož Breton charakterizoval jako „člověka spoléhajícího na
vlastní vědomí“, který „je neustále ve sporu s člověkem nevědomým, značně panovačným“.7 Ano, také Jan Kohout se ocitá – v objetí mnohočetné náruče svých textů v permanentním sporu – ve sporu sám se sebou, ale jako
by postupoval právě obráceně: člověk nevědomý v něm vede disputaci a při
s člověkem vědomým, sebe/reflektujícím a sebehodnotícím. Tato dvojlomnost se na první pohled projevuje ve výstavbě a struktuře básnických promluv vtělených do představových či slovních eskapád, jež často probíhají
na zřetelném a přiznaném anebo více či méně diskrétním dialogickém půdorysu – autorské Já vede rozhovor, zpravidla kontrapunktický dialog, se
svým alter egem, resp. s několika svými variabilními alter egy, s niternými
či projikovanými aspekty sebe sama. V citované próze Jestli neumřu, tak
Breton, André, Antologie černého humoru. Praha: Concordia, 2006, s. 256.
7
se zabiju rozpráví autor se svým již zemřivším psychiatrem, jenž, jak zmiňuje, kdysi jeho literární tvorbu inicioval. Zde mu však takto revokovaná,
introjikovaná postava slouží jako jakési odrazové zrcadlo vlastního úsilí:
„Tak co, doktore? myslíte, že už se dá z toho něco usuzovat? / Usuzujte si, co chcete, já tam nevidím vůbec
nic, a to se mi právě líbí.“
„Tak co říkáte, doktore, tomu mému psaní? Není to už
skoro román? Já myslím, že se to dá kdykoli utnout, ale
těžko někdy dopsat. Buďte rád, že jste umřel.“
Ve stejném textu se ovšem jakoby zpoza rohu vnitřního básníkova života
vynořují další a další, různě tvarovaní dvojníci:
„Černý Karkul je můj doživotní kumpán. (…) Vděčím
mu hlavně za zvyk na ledacos.“
„Aleňák je můj centrální choroš, předstín, fialová eminence, lodivod a jmelí, šéf kontrarozvědky a kontrasviňárny, citový pyj.“ Atd.
Dialogická konstituce a strukturní komunikace autorského ega a alter-ega
proniká do všech Kohoutových delších, polyvalentních, do šíře rozvinutých „lyrickoepických“ skladeb (přičemž latentně přítomná bývá i v řadě
básní kratších, úžeji, zpravidla reflexivně tematizovaných): cyklus Pokojot
je předznamenán podvojnou (dyadickou, dualistickou…), až lautréamontovsky vášnivou rouhačskou litanií Vzývání otce a Vzývání matky – autor tu
zahajuje dlouhou řadu svých dialogických obžalob metafyzických či spíše
„metafyzických“ autorit-principů a funkcí Jsoucna (Života, Smrti atd…),
v nichž je ovšem průběžně obžalován, souzen a odsouzen především on
sám, toho času Člověk:
297
NEJSEM VOCAĎ…
„Ty, kterej se tváříš jako kvalifikační postup! / Ty vzdáleně blízkej jak nebe a infarkt! / Ty, jemuž všechno přikyvuje jako v žáru a dešti / střídavě svěží a vadnoucí
kytky! / Ty, kterej mě potřebuješ jen k tomu, / abych
Tě potřeboval! / Ty třetí, Ty vklíněnej / mezi mnou a
mnou! / Němej vladaři...!!! / Pomiluj ny...“ (Pokojot)
Navazuje vnitřní dialog jako leitmotivická rozprava o metodě:
„a já mám lepit kasičkovou kaší / libovej titanik do exportní mrkve?! / Hovnohoši…! / Volal jste, surre…? /
Máš tam ňákou erotickou? / Hovnohoš Kokeš: Máselnice“ (Čtyři kapitoly)
Anebo ironická karikatura lidového mluvního idiomu jako iniciačního
spouštěče skepticky sarkastického „sokratovského dialogu“:
„Už chápete, pani…? / Tlamy lezou krkem a nezvedaj
kufr!“ (Čtyři kapitoly)
V navazující pasáži-kapitole pak zparodované knižní oslovení „panejene“
startuje orgii imaginovaného hledání a vzývání vlastní identity, onoho „Já“,
jež se v cyklu JÁJ (2002) stalo ústřední postavou samo-dialogu vedeného
mezi „JÁ“ a jeho invertovaným klonem nazvaným „ÁJ“:
„Nechcete, panejene, abych vám dělala samotu? / A propos, taky se vám zaběhla chobotnice? / Tu mou tuhle
našli až ve vaně, / jak si honí inkoust…! / Já, latimérie
nikdá nemytá, / jak díra v zubu blbosti / já, holka ujetá
do šťavnatejch starců, / do dlouhejch, černejch, blejskavejch osmiválců…“ (Čtyři kapitoly)
Struktura dialogu, jenž začasté vzniká a rozvíjí se jakoby na hraně spontánní imaginativní reakce a reflektující, zpětné intence, tedy dialogu afektivně-emocionálních motivů a argumentativních, jakýchsi pseudo/sokratovských postupů, slouží Kohoutovi jako praktická osnova textu i jako
opora vzájemného pronikání imaginativního a diskurzivního myšlení, to
jest v onom již pojmenovaném, avšak mnohostranně (víceúrovňově) rozvinutém, sebepřesahujícím a v nekonečnu „invariantních variant“ se zrcadlícím vnitřním sporu nevědomého a vědomého člověka. Nutno zdůraznit,
že básník tu věru nepotřebuje – a také v asymptotické, docela příznačné
„dalíovské“ perspektivě odhazuje – berlu jakkoli důmyslného „lyrického
subjektu“, o jehož autonomní povaze a roli blouzní akademická literární
teorie od let, aby posléze dospěla až k vrcholnému ultraformalistickému
(barthesovskému) konceptu delegitimizace a „smrti autora“. Sám tuto
věčnou poetologickou šarádu básníkova falešného vědomí řeší radikálně
a přitom však – možná zdánlivě paradoxně anebo třeba i v relativně přípustném sebeklamu – svou vášnivě sebezpytnou metodu odosobňuje, jakoby (snad i nějak effenbergerovsky8) objektivizuje:
„… všechno, co píšu, jsem vskutku viděl, slyšel a někdy
i prožil (zdůraznil FD), ale necejtím k tomu žádnej
vztah. Prostě jsem si z čirý nouze v dutosvětě svý hlavy
otevřel vetešnictví… Baví mě spojování, konstruktivní
destrukce, nuance paradoxu, baví mě brát to do rukou
a degustovat varianty přitažlivosti, hledat erotozóny na
špendlíku i lokomotivě.“ (Jan Kohout, z dopisu 2002)
„Proces objektivizace má tedy za úkol převést autorův a divákův vnitřní svět na společného jmenovatele. Bude se patrně opírat spíše o napětí mezi určitými objekty díla
než o objekty samé, protože tato napětí, vnitřní sváry a shody jsou obecně sdělitelné právě tak jako například podivný, zdánlivě nelogický a obludný charakter snu.“
(Effenberger, Vratislav, Připomínky k diskusi k První anketě o surrealismu /1954/, ineditní text)
8
299
NEJSEM VOCAĎ…
Ono již popsané rouhavě paradoxní sebe/vzývání a permanentní úsilí o redefinici „Já“, obsedantně rozeseté téměř ve všech Kohoutových básnických
cyklech, nás právě svou nutkavostí svádí k vyslovení pracovního axiomu,
dle něhož se tu ve zjevných symptomech cyklicky obnovuje úzkostně sarkastický, imaginativně popíravý, sebe-kritický a sebe-zpochybňující, bytostně ambivalentní test vlastní/lidské identity. Tak se rodí text jako slast, ona
radostná „zábava“ z tvorby, v níž se odvěký paradox existence člověka, spočívající ve vědomí vlastní smrtelnosti, transponuje do jiných, „já“ neohrožujících poloh, vtěluje se do principů i „nuancí paradoxů“ tvořivé „konstruktivní destrukce“ jakožto sebe-vědomého poeticko-noetického pohybu.
Dialogická, bipolárně opoziční (sebe-rozhádavá), sama sebe do sporu zaklínající mantra se opakovaně objevuje i ve sbírce Rosinantin podocasník –
například:
„Ach, ty mé siamské hlavy… / Jedna chce být jedno, druhá zase vejpůl, / když se jedna nevysere, druhá z toho
magoří, / papírové krabice, / vekterejchsiněkdomyslíženěcoje“
V cyklu Píchlá Babeta se onen repetitivní permanentní dialog vnitřně disparátních, konfliktních stránek autorovy osobnosti („Jsem na špacíře se
sebou jak s Uzbekem Vlám“) ironicky a sebeironicky prolíná a exteriorizuje v jakýsi žoviální rozhovor básníka s porouchaným reálným a zároveň
v „pohyblivý symbol“ transformovaným vehikulem vlastního života (malý
motocykl „Babeta“):
„… tlačim tlačim řídítkama napřed / vod hospody polní
cestou píchlou Babetu / tlačim / a bolí to“
Víme-li tedy už, jak básník pracuje, jak mluví, zbývá nám ještě zjistit jednu podstatnou okolnost, a totiž co si/nám říká, co je oním příznakovým
bytostným tématem (oněmi obsedantními „tématy“) jeho variabilních
a nekončících agresivních samomluv, vedených možná ne přímo, kontaktně se Světem – Universem – Člověkem, nýbrž primárně na jakémsi bezprostředním zkušenostním – existenciálním rubu těchto ontologických
entit a myšlenkových kategorií. Pokusme se demonstrovat nutkavý obsah
a přesah takto fragmentovaného sdělování na sekvencích vyňatých právě
z tohoto na první pohled nenápadného, neustále sebe/zpochybňujícího, až
profanačního cyklu básnických expresí a meditací:
„Poď, Babetko, ty bréco plechová / lehnem si tu chvíli
na mez“
„Svět je jen kresba na křídlech motýla / chycenýho
s krutou nevinností božskýho spratka / co dostal k Ježíšku káču galaxie. / Kolik planet chytlo a chytne vod
Boha člověka?“
„Je noc kdy starý sakury roděj pily / a pláčou kozí moč
/ kdy na černý turistický značce / překaravanováno je
nikym / protože v tom kaňonu mezi krví a chlupem /
na čerstvě napnutý králičí kůži / nikdy nikdo nikoho
nehledá.“
„Jenomže / (povídá náhle ta moje racionální babetí herka) / vono se neděje zas nic tak zvláštního. / Jen jetej
psychotik kuř. nevěř. alk. t. č. na mezi / hledá nikoho
Zn. / Foto potěší.“ (Píchlá Babeta)
Tyto a mnohé další groteskní obrazové faktury a průběžné paradoxně
sebe/kritické meditativní komentáře jsou bezpochyby autorsky původní
a výlučné, ovšem – jak jsme už zaznamenali – jsou zároveň zjevně konkretizovány a organizovány nějakou naléhavou silou, podpovrchově nutkavou,
301
NEJSEM VOCAĎ…
zobecňující energií, magnetismem, jenž je zřetězuje, směřuje anebo spíše
stále znovu a znovu navrací k určitému tématu či k okruhu témat. Ta jsou
sice prvotně vlastní a palčivá, zraňující pro autora samého, ale zároveň
nesmlouvavě, „intersubjektivně“ inklinují k obecné charakteristice kvalit a determinant odevždy rozporné lidské existence, lidského prožívání,
utváření a výkladu světa. Ukazuje se, že pro Jana Kohouta není problém
naskočit v libovolném místě do rozjetého vlaku zhmotnělých nočních snů,
denních snění a mimořádných, vskutku regulérních vizí, do kočáru bez
koní, který ho však neveze bůhvíkam či zbůhdarma a navíc, ačkoli je řízen především silou subjektivních obsesí, uhání k takovým existenciálně
konotovaným dominantám mimolidského i lidského bytí a konání, jakými
jsou Bůh, Absolutno, Posvátno, Chaos, Nicota, Čas, Pomíjivost, Vesmír, Život, Smrt, Já, Ty, Civilizace… atd. Tyto pojmy či přímo metafyzické a existenciální kategorie jsou zpravidla psány s velkým začátečním písmenem,
Kohout hledá jejich unikavý smysl, krouží kolem nich jako můra lapená
příslibem úlevného světla, v jehož středu však zpravidla nalézá – podoben
starozákonnímu Kazateli – jen prázdnotu, marnost, pochybnost – tmu.
Přitom, a to je zřejmě příznačné, všechny tyto průzkumy probíhají v paralelním plánu jakéhosi všudypřítomného sebehodnocení a sebe/situovanosti „autorského já“ a jeho pohříchu nepřípadného, stejně tak marného
(životního, činného) smyslu:
„Jediná diagnóza, kterou vám můžu bezpečně určit, je
chronickej anachronismus, a jestli na to chcete ňákou
meducínu, tak se poptejte na prosektuře.“ (Jestli ne
umřu, tak se zabiju)
V Kohoutově rozsáhlejších skladbách se jakoby mimochodem rehabilituje
pikareskní narativ příběhu v příběhu v příběhu – autor, jeho alter ego, snový subjekt či imaginovaný partner v dialogu vstupují do dalších a dalších
obrazů v obraze v obraze atd. Taková metoda imaginativního multiplikovaného vyprávění vyjadřuje souběžnost, či spíše synchronicitu, prostupnost
a prostoupenost světů snu – představy – zážitku – halucinace. Zároveň
tato výsostná básnická operace umožňuje autorovi nutkavá témata kontemplovat v jakýchsi soustředných či výstředních zobrazovacích kruzích
a silokřivkách, v jakoby manýristickém/barokním propojování kontextů
materiálních i duchovních se rodí již pojmenované boschovské balábile,
v nichž se zjevují tradiční kategorie (Smrt, Život, Kosmos, Bůh…), vznikají
kategorie-symboly zcela původní, „osobní“, děj se rozvíjí, košatí, proměňuje, trhá a zastavuje a je prokládán reflexí… znovu se obnovuje a nastavuje.
Vysoké je nízké – nízké je vysoké, posvátno vyjadřováno nejprofánnějším,
profánní skryto v nejposvátnějším. Obrazy plodí obrazy, „slova se milují“, významy se násobí, zmnožují a propojují, utvářejíce podivné organické
sítě, slévají se v jakési chaotické i skrytě organizované sématické magma.
Objevuje se (fenomenální) nekonečno významových a emocionálních poloh – rovin – v nichž se těžce zkoušené „Já“, onen zásadně nelicencovaný
autorský subjekt pohybuje s obžernou volností. Vědomí a nic a vědomí
a všechno – svět jako neukončená plnost – senzuální inteligence – empirická pojmotvorba a jedinečnost v pojmosloví – obecné a zvláštní v záblesku
nekonečna – proti sobě nastavená zrcadla odrážející konkrétní v abstraktním a naopak – v jádru a smyslu všeho rozporu doutnající „konkrétně
iracionální pojmové myšlení“ – to vše v nedomestikovatelném nutkavém
řádu vševládného království psycho-poetického PARADOXU.
Na pozadí takto generovaných generalizujích a převážně skeptických, až
nihilistických soudů a sebe/klasifikací se ona velká, „metafyzická“ témata
stále znovu a nově rýsují a přeskupují, jejich nezáměrná, zjevně nutkavá
konceptualizace tvoří bytostný tmel, organické pojivo Kohoutovy poetiky
či spíše Kohoutova básnického náhledu a modelu Universa. Je příznačné,
že se tyto všelidské motivy v Kohoutově psaní otevírají jakoby bezděčně,
v proudu a rámci reflexí materiální i duchovní banality, o jejíž přesažení
lidský jedinec v nejrůznějších úrovních a modalitách své nepříliš nadějeplné existence klopotně usiluje, jež se mu však přesto fatálně rozpadají pod
rukama na vágní, obtížně uchopitelné fragmenty, prvočinitele takzvaně
303
NEJSEM VOCAĎ…
poznaného (a jaksi donekonečna, systematicky, „systematicky“ i chaoticky
vykládaného) i nepoznatelného (?) Světa-Vesmíru. Jeho principiální, strukturní, jakžtakž pojmenovatelnou kvalifikací, v jistém smyslu významovým
i významotvorným, noetickým rastrem, matricí, ale i stereotypem se tak
– jak řečeno – stává paradox. Paradox jako esenciální vlastnost lidského
poznávání a zakoušení vždy nějak nejednoznačného světa tedy formuje
principy Kohoutova myšlení a básnění: představuje základní, osnovnou
básnickou figuru stejně jako elementární existenciální prožitek jsoucího.
V básnické praxi se takto esenciálně pojatá kvalita zhmotňuje v nepřetržitém řetězení oxymóronů, kalambúrů a paradoxních sylogismů – a tak
vzniká trojčetný výrazový vozataj, rodí se tři příšerní, ale neomylní jezdci,
kteří pádí horempádem pod bortící se krvavou a temnou oblohou Absolutna (Vesmíru, Nicoty, Smrti…) a unášejí Kohoutovy trýznivé i sebetrýznivé
agrese, sarkasmy, marnosti, skepse, úzkosti a deprese:
„… a shýbnu se a zapnu psa / a podrbu vysavač“ (Motýli
nad propastí)
„Sebevraždo z pudu sebezáchovy! / Bláno mezi nohama praptačice Moa! / Ty studno roubená ze dlaní katů!
/ Ty pravá umělá hmoto! / Chechtavá plačko!“ (Pokojot)
„Kdo si to poslal parte přes Galapágy / le – guano re –
comando? / Já!“ (Čtyři kapitoly)
„Vyserere nobis?!“ (Čtyři kapitoly)
„… jak vod Pollockova Mařáka, / To… z malýho plezíru
Velkýho Vezíra, / mateří pastička“ (Žlutý cobyne)
„My pasažéři kruhových lanovek / a horizontálních
propadlišť!“ (Rosinantin podocasník)
„… kde Dalí – OVO – vejce v ohbí berly setrvává“ (Píchlá
Babeta)
„Abych viděl, musim voslepnout / a abych voslep,
musim vidět / a to samý se všim / a timhle pukaj klášterní knihovny / a kvůli tomuhle já si teda ovárek nevodepřu, / protože pro podobný moudra já už nalačno do
jeskyně / nemusím.“ (Čtyři kapitoly)
V poslední citaci se objevuje další dílčí Kohoutův výrazový prototyp, když
svou nutkavou, avšak kriticky pesimistickou – řekli bychom spíše klímovsky agresivní než snad schopenhauerovsky osudovou –, skepticky paradigmatickou kvalifikaci Světa – Člověka – Poznání komentuje ve vzdorném kontrapunktu svého plebejského kréda. Obdobně: výše jsme citovali
Kohoutovu „diagnózu“ maligního Lidstva – oněch „lidských liliputů“ klanících se „kudlankovité soše“, onomu „trní dusícímu celou zemi“ –, jejíž
právem rozdurděnou patetickou fatalitu však vzápětí docela „prakticky“,
ne-li „pragmaticky“, rozhodně však nepateticky shodí: „Ale ruku na srdce,
je někomu něco po tom? Není lepší točit naostro? A přežijeme-li těch několik scének, není hezké sestříhat si je sami…?“ Ve stejném smyslu vyznívá
i další již uvedený citát, v němž autorovo alter-ego Babeta jakožto racionální korigens jeho úzkostných fantasmagorií lakonicky sancho-panzovsky
konstatuje: „vono se neděje zas nic tak zvláštního.“ Atd.
V již citovaném iniciačním a svým způsobem i modelově programovém
textu Jestli neumřu, tak se zabiju Kohout – v imaginárním dialogu se zesnulým „doktorem“ – medituje:
„Už tušíte, že obecná realita i chorobná fantazie jsou jen
výplodem čehosi nade vší realitou a nade vší fantazií?
Nebuďte z toho smutný, i já se totiž nemohu nemýlit.
Jenomže co má jeden takový v té čekárně na popravu
305
NEJSEM VOCAĎ…
dělat, když mu navíc všechno dokazuje, že sen a skutečnost jsou buď toutéž mincí, nebo vůbec neexistují? Co
má našinec dělat, když jeho ,vidiny‘ jsou tak skutečné
a zároveň neskutečné, že veškeré současné ,technické
zázraky‘ lopotící se s jakousi virtuální realitou jsou proti nim směšné primitivní hračičky? Co dělat, když jsou
tyto ,přeludy‘ zadarmo, a čím je jednomu hůře, tím
jsou smyslově kvalitnější?“
Zde se obnažuje a rozevírá vhled do oné záhadné, pokusně evokované
metafyziky imaginace – pokud je vůbec možná či „jak“ je vůbec možná.
Anebo naopak: metafyzika jako taková je možná právě jenom jako metafyzika imaginace? Těžko o tom pochybovat, když sám hravý metafyzik se ve
své ontologické spekulaci „nemůže nemýlit“. Nachází-li se cosi bytostného
kdesi v mentálním či psychofyzickém universu „nade vší realitou a nade
vší fantazií“ – toť našemu každé sebe/mystifikaci přístupnému básníkovi
(ale vlastně nám všem a básníkovi zvláště) vědomí/vědění, anebo alespoň
zřetelné intuitivní povědomí, že bretonovská touhou prosycená relace reality a zázračna (surrealita) a obdobně effenbergerovská kritická relace (syrové) reality a poesie představují funkční spojité nádoby – přinejmenším
jako ony pověstné funkce a projevy subjekt-objektového kontinua. To nám
ostatně oba klíčoví autoři podobnými a občas i historicky rozdílnými slovy
pravidelně sdělují, snažíce se modelově postihnout zásadně hetronomní
dialektiku tvůrčího procesu jako cestu poznání.
Shrňme si to. V souvislosti s básnickým dílem Jana Kohouta se znovu – tak
jako pokaždé, zazáří-li na nebeské klenbě pekelné brány Poesie výrazný
úkaz – vynořuje otázka po povaze aktuální surrealistické intervence: jakou
podobu na sebe bere ona stále obnovovaná filosofická „imanence“ a možná že jedině možná metafyzika bytostně ambivalentní imaginace, Bretonova zázračna či Effenbergerovy permanentní dialektiky poesie a reality?
Řekněme, že v myšlenkovém a kreativním světě Jana Kohouta, kde v posledku dominuje paradox či zmnožující paradoxální soubytnost bytí
a vědomí, jde – při plné legitimitě předchozího shrnutí – o jakousi předpokládanou, postulovanou anebo pouze tušenou, a přesto nějak infraintelektuálně a mimosystémově sdílenou metafyzickou zkušenost, prožitek
onoho slavného hypotetického Bretonova bodu ducha, esoterního úběžníku, v němž neexistují protiklady a jehož představitelný integrál se snad
jen zdánlivě (?) vzpírá vše rozpouštějící, hegelovsky korektní diskurzivní
dialektice.9 Jinak řečeno: surrealita v Kohoutově pojetí jako jistá nezpochybnitelná ultimativní zkušenost se světem vnitřním i vnějším, jako kon
tinuita vnějšího a vnitřního, subjektu a objektu, je vyjádřena formou a dikcí výsostně plebejské „psycho-poetické metafyziky“:
„Hej! / Ty Tam! / Nahoře i Dole! / Vopaku téhož! / Srdce
plamene! / Přirozený nadpřirození! / Náčelníku Velký
Voko! / BŮH SE MI NA KAŽDYM KROKU / POSMÍVÁ
VOD VOKA K VOKU. / Ty Hněve bez hněvu! / Ty Nic na
kovadlině! / Bílej trpaslíku v Černý díře!“ (Pokojot)
Už jen z oné dikce, formy a paradoxní významové ambivalence tohoto krátkého úryvku plynou dle mého názoru charakteristiky dvou určujících kvalitativních atributů či ohnisek Kohoutova básnického světa – dvě zásadní
roviny a trajektorie jeho svébytné poetiky, z nichž jedna se odvíjí více od
takzvané básnické tematizace, druhá od způsobu vyjadřování, byť obě bezpochyby naplňují tyto elementární funkce tvorby spojitě a strukturálně.
Breton považuje za nutné ještě dodatečně, po letech, ubezpečit obecenstvo, že pro
něho byla vždy „představa takového překonávání všech antinomií ,hegelovská‘“. Dokonce s jistým kategorickým patosem prohlašuje, že to byl právě Hegel, kdo „[mě] přivedl k podmínkám nezbytným, abych tento bod zahlédl, abych se k němu všemi silami upjal a abych právě z takového snažení učinil cíl života“ (Breton, André, Rozhovory,
op. cit., s. 138).
9
307
NEJSEM VOCAĎ…
Čteme-li básně Jana Kohouta ve větším celku, tak jako v přítomné knize,
po určité době nutně zaznamenáme výrazný tematický a řekněme i konstitutivní leitmotiv: v různých souvislostech a kontextech se perpetuálně
objevuje náboženský, povětšinou křesťansky (ba přímo katolicky) konotovaný jev, ať už přímo reprezentovaný slovem Bůh a jeho arbitrární či
spontánní konceptualizací nebo nejrůznějšími biblickými aluzemi, příměry a věroučnými kontrapozicemi. Tento náhled tentokrát vskutku nefalšované náboženské metafyziky je v paradoxním fundamentu Kohoutových
poetických postupů, o nichž jsme hovořili, zpravidla travestován, rouhačsky degradován – přičemž začasté slouží co materie zdařile provokující induktivní škály bretonovského černého humoru. Atd. Avšak někdy se přec
jen (jakoby ve snu) stává – třeba negativně formulovaným – východiskem
existenciálně podkreslené či přímo existenciálně tematizované „imaginativní analýzy“ esenciálních otázek lidského života, smrti nebo bytí ve světě
a v Universu.
„Víš, co řekl Noemu Bůh? / ,Polib mi duhu…!‘“ (Motýli
nad propastí)
„… Víra je jenom náročnej koníček“ (Pokojot)
„Vševěrec. / Věřim v Bohy všech nebí a pekel, / co kdy
byly a budou zamíchaný / v jednom Vávrově kafi“ (Po
kojot)
„… asi jak vod časů Piláta sbírat umejvadla“ (Pokojot)
„Bůh klečí před Bohem, a když se zeptám, / kterýmu
z nich jsem k čemu / obšije mne nejbližší Hospodyň jak
propálenej ubrus“ (Čtyři kapitoly)
„A až mi vyčte vlastní zrak, / že mu nestojim za zázrak,
/ budu Bůh? / bůh samouk?“ (Pokojot)
„Když nejsem první, koho srdce ruší, / proč nejsem poslední, kdo uvádí Boha do rozpaků?“ (Čtyři kapitoly)
„Víte, co se mi líbí na andělech? / Že je nevytočíš. /
I když ten ze západního okna / má napravo pěknýho
moncla…“ (Čtyři kapitoly)
Atd. atd. Už sám holý fakt, že autor takový „imago Dei“ a vůbec posvátné náboženské motivy stále znovu, opakovaně a zdá se nutkavě vrací do
hry, že se mu začasté samy automaticky vynořují „v dutosvětě jeho hlavy“,
bezpochyby svědčí o jejich závažnosti, ať už podmíněné a vymezené jakkoli. Bezpochyby jde o determinaci založenou psychologicky (či v effenbergerovské terminologii psychoideologicky), její motivace spočívají někde
v básníkově mentálním ústrojenství, neboť – jak jsme už zaregistrovali –
povaha a struktura (nejen!) relevantní surrealistické obraznosti je heteronomní – a neboť, jak víme, „já je (vždycky) někdo jiný“!
Kořeny této stále přítomné naddeterminovanosti tkví – jak se dalo čekat
– v autorově dětství: jako chlapec po několik let ministroval v římskokatolické bazilice sv. Petra a Pavla na pražském Vyšehradě, jejíž velebná, architektonicky i rituálně vyztužená pompa, jakož i nekonečné masážní hodiny
katechismu musely nutně zanechat v křehkém, ustavujícím se duševním
organismu dítěte stopy sotva vymazatelné („že neni špatný bejt maňáskem na ruce dítěte / vstoupivšího poprvý do katedrály“, píše mimochodem
v cyklu Pokojot). Ovšem z typicky vzdorné a parodicky, rouhavě utkvělé
dikce, skrze niž autor ony náboženské prvky podnes pojednává, můžeme
téměř s jistotou dovozovat, že v jeho osobní historii, kdesi v elementární
psychogenezi, bude v této souvislosti skryto (ať už v typické či atypické
309
NEJSEM VOCAĎ…
podobě, vědomé či nevědomé) nějaké staré, od diderotovského osvícenství
a romantismu frekventované (emoční, afektivní, intelektuální?) trauma.
Obecně vzato, můžeme se jistě dohadovat o zkušenostech, jež bývají
s normativně autoritativním katolicismem v našem civilizačním okruhu
až posud – byť dnes už zpravidla anachronicky – spojovány, a pokud jde
o kontext realizované a naplňované kulturotvorné imaginace, který nás zajímá, stačí zalistovat vyznávajícími komentáři třeba Reného Crevela.10 Ale
i z často nesmlouvavě podrážděné dikce samého Bretona plyne potřeba
vyrovnávat se přinejmenším a vlastně vnějškově s tehdy ještě dominantní
pokryteckou morálkou, již surrealistická kritika identifikuje v ikonických
obrazech posvátných krav Církve, Rodiny, Vlasti atd. (Víme, že ještě ve
dvacátých letech stálo básníku-surrealistovi Benjaminu Péretovi za to, aby,
potkal-li na ulici kněze, neváhal a přistoupil k němu spílaje.)
Ty doby sice minuly, ale – ačkoli by se zdálo, že na přelomu dvacátého
a jedenadvacátého století se imaginativní, sebeosvobozující myšlení bude
vyrovnávat s jinak generovanými a strukturovanými traumaty a myšlenkovými konstrukty, než jaké stigmatizuje náboženská zkušenost – v případě
zraňujících reziduí Kohoutova mikro/makro světa zůstává setkání s okázalou formou jedné archaické metafyzické praxe stále „nějak“ živé. Sám
autor komentuje genezi vlastního ateismu, k němuž dospěl v průběhu
„hledání sebe sama“ a k němuž se ovšem deklarativně hlásí, až překvapivě
prostě – byť ve spojení s paradoxní autoritou stále zelené absence smyslu:
„Proto nevěřím. Nemohu věřit už kvůli pokojovým
psům, kvůli vším a akvarijním rybkám, kvůli všemu nevinnému, co prý vinou člověka bez člověka hyne.
Možná, že nejlepší perspektivu máme my hrobaříci.
/ Protože dokud budou hrobaříci, tak budou hrobaříci…“ (Jestli neumřu, tak se zabiju)
Srov. Crevel, René, Diderotův klavír. Praha: Dauphin, 1996.
10
Tato sentence zní jako vystřižená z trýznivé zpovědi Ivana Karamazova,
který před více než půl druha stoletím nalézal podobné odpovědi na stejné
otázky „v dutohlavě“ Fjodora Dostojevského – a my, čtenáři Kohoutovi (na
rozdíl od čtenářů Dostojevského), se s ní jistě dokážeme vyrovnat.
Autor etický základ svého potřebně nalezeného ateismu reprodukuje
v předcházejícím odstavci v úděsné básnické hyperbole, když silou imaginace (nesporně vzešlou a živenou z vlastní moralistní frustrace) konfrontačně obžaluje neredukovatelné lidské Zlo zrcadlící se v bezmocné iluzi
pokrytecky slavného fideistického Dobra:
„A tak tu stojím, Ježíšku panáčku, vyrůstám přímo
z hrobu tvého pupíku a všude kolem nás je jen vojenský
betlém. Podívej – tři generálové, záhrobně osvícení mírovou světlicí. Přinášejí ti munici, rozkazy, jako třeba,
Pal!‘, a posmrtná vyznamenání. A tisíce dlouhých vlaků
tvých dozlatova pečených, křupavých bratříčků… / Víš,
Pane, ještě nic nezemřelo a už všechno smrdí… Čím
to?“ (Jestli neumřu, tak se zabiju)
Četli jsme snad mrazivější metaforu fundamentálního zla jakékoli války,
války jako takové, a zejména v našich vinách stále ještě přítomného vražedného holocaustu než tuto až k banalitě současna vygradovanou výčitku
samozvané Autoritě Dobra? Pohlédl by snad kdo bez zachvění na ony dlou
hé vlaky plné dozlatova pečených, křupavých bratříčků Spasitele a Pána
našeho, amen?
Druhou trasu, jíž je nám se ubírati v nepravděpodobných zákrutách Kohoutovy poetiky, preformuje již zmiňované imaginativní plebejství jeho výrazu: skeptická dikce a kritická sebeironie, přecházející až k paroxysmům
jakési permanentní virtuální destrukce vnějšího světa civilizovaného sebe/
klamu a marnosti, jakož i názvuky vášnivé sebedestrukce kompenzované
311
NEJSEM VOCAĎ…
stejně plebejským, „racionálním“ vědomím onoho stále frekventovaného
vědomého člověka, zatracovaným, leč životaschopným princem reality pojímané v jejím možnostním rozměru a plánu.
„Hřbitovní halogen jako by zaskomíral, / nad nápisem
,BACHOR SOBĚ‘, / kde mydlený prkenice v holenejch
kožichách lezou / z limuzín, / kde hvězda na sádle v kubíku polohrubý vody, / vypadá dnes skvěle vyzáble, /
jak necudná prasestra z gorgonního snu, / jak šibenička z blínovýho želé, / kopie hluboko nad originálem,
/ ve vysmátě vysmrádlejch, zasmušilejch Tajmsech, /
misss… / vyhlazovacího tábora DUCHAU.“ (Hálka na
taktovce)
A jakou že to diagnózu stanovuje náš nepokojný „hledač středu zakletýho
v kankánovejch spodničkách achátů“ v těchto verších tentokrát? Zíráme
s pokleslou čelistí: imaginativně umocněná, hyperbolizovaná, a přesto
přesná, lakonická charakteristika takzvané high society je tu ostentativně
diskrétně naservírována skrze známý pokleslý sociokulturní (spíš socio
patický, módní, marketingový…) fenomén, který bychom snad mohli
pojmenovat jako absurdní cool normu vyzáblosti top i ne-top modelek.
A tato obludná, ryze soudobá, nekulturně-civilizační performance majitelů „mydlených prkenic“ je tu suverénně, bez mrknutí jediného slepého
oka funkčně kriticky, ironicky, cestou toho nejčerněji humorného zkratu
propojena s nutkavým kohoutovským („metafyzickým“) motivem smrti,
marnosti a pomíjivosti.
U Kohouta ovšem ani zdaleka neshledáváme nějaký banalitu poetizující,
glorifikující či třeba i ošklivácky estetizující civilismus (jako snad u některých tradičním – Skupina 42, Wernisch atd. – i netradičním, konceptualistickým trivialismem kojených a se zaklínajících autorů). Básník se
od prostého, jen glosujícího reaktivního východiska dobírá k jakémusi
mimoděčnému, průběžnému, vždy výrazně lapidárnímu zápisu slavných
effenbergerovských trsů syrové reality v jejích nejpokleslejších, téměř vždy
degenerujících a přinejmenším pod zřetelem prosté logiky funkcí útrpnost vzbuzujících podobách a vyústěních. Tak se v tomto reflexívním sur
realistickém antikonceptualismu utváří pohyblivé mentální a imaginativní
prostředí, z něhož se cyklicky a nárazovitě generují dílčí, fragmentární zobecnění-poznatky – začasté jakoby útržkovitě rozvinuté obrazné a obrazotvorně analytické komentáře základních lidských existenciál, daností
a determinací (biologických, antropologických, sociokulturních, ba i těch
kletě politických). Tak a nejinak v Kohoutově pojetí pracují ony pověstné
socio/kritické funkce konkrétní iracionality.
Dodejme na okraj, že se tu Jan Kohout setkává nejen s výchozími básnickými premisami identifikovatelnými například v historickém díle Vratislava
Effenbergera, ale synchronně (ba v jisté jungovské synchronicitě, protože
autor se dobral k těmto příznakovým podobám svého básnického výrazu
samostatně, paralelně a intuitivně) i s některými aspekty obdobného antikonceptualistického modu operandi řady dalších současných surrealistů,
reprezentovaných jmény Josef Janda, František Dryje či nejnověji Kristýna
Žáčková a Václav Švankmajer. K důkazu a pobavení čtenáře ilustrujme návodně náhodně:
„Ihned po narození jsem se ocitl v hejnu štěbetavých /
papoušků. Vypadali jako lidé, ale já jsem vždycky / věděl a vím dodnes, že jsou to papoušci. Poznám přesně, /
kdo je papoušek. Mele nesmysly, které slyšel čertví kde,
/ a neví o tom. To je jasně papoušek.“
(Josef Janda, 1988)
„U vedlejšího stolu zatím starej Kalašnikov / Rozdával
sociální dávky / TA – TA – TATATA – TATA / Kadence už
mu – šlaka! – za moc nestála / Když vejcovité vyhulené
313
NEJSEM VOCAĎ…
slunce / Nad řekou / Napralo prázdnej vítr mladejm do
hlavy“
(František Dryje, 2013)
„… za komunismu měla auta čelní skla z armovaného
betonu s bodáky! Rozumíš, Jiříku, s bodáky namířenými dovnitř! Dovnitř! Na děti! a to mluvím o osmdesátém osmém roce, dokonce ještě v lednu osmdesát osm!
jsem musela mačetou veřejně rozsekat tchýni! Aby se
chudák holka dostala na školu!!! Do masokombinátu,
kde se vyráběly granule pro telata… ty granule byly
hrubé, jen tak splácané ze štěrku, že je ta nebožátka
ani polknout nemohla!“
(Václav Švankmajer, 2013)
„s člověkem lze dělat ledacos / při jeho pružnosti mu
nic neublíží / lze s ním pracovat i spát / hádat se i vraždit jej / koneckonců lze jej i sežrat / ať už obrazně či
tak, jak si to / za rámeček nedáte, / ale hovořit s ním
nelze“
(Kristýna Žáčková, 2012)
Na závěr ovšem dejme slovo autorovi, o něhož nám jde především. Tomu,
kdo o sobě tvrdí, že je „živej i mrtvej na plnej ouvazek a že po smrti ouřední půjde asi hned sedět do lavice první omegy“, protože není zdejší.
Tomu, jehož „barokní surrealismus“, surrealismus existenciální Úzkosti a vesmírné Smrti, stejně jako pod všema rukama černajícího Humoru
a metafyzického Smíchu se vymyká všem duchovním i duchamorným šab
lonám. Tomu, kdo se stále znovu táže beznadějně přesně: „Proč je nám
odepřeno zešílet a v klidu nežít?“ „Proč rozumim jen tomu, čemu ne?“
Některá po mém soudu příznačná témata a nutkavé charaktery básnické tvorby Jana Kohouta jsem se pokusil označit a pootevřít. Jak marná
je taková po výtce popisná a analytická snaha, si uvědomím vždy, když
jen na chvíli odložím selektivní brýle prosektorovy a pohlédnu do tváře
živé, vzájemné, kanibalistické všežravosti významových a tvárných vrstev
libovolného Kohoutova textu. Takové finální prolnutí všech vertikál a singulárů, všech sebe-zpřítomňujících se motivů a témat může pak znít pars
pro toto třeba takto:
„Inu, populační exploze učinila z Boha labužníka a tato
cesta civilizační, obecně katolická a papežštější než
papež mi upřímně řečeno připomíná tak trochu namáčení lakomého pekaře do Vltavy. Naštěstí pro mne
je tu ještě vytržená stránka z knihy knih s obrázkem
Rácheliny kuchyně, v níž mohu být dobře symbolizován třeba kafemlýnkem. Cesta autisticko-iniciační. Mlýnek vystřihnu a postavím ho čelem proti díře, ze které
vypadl. Mlýnku okamžitě dojde, že díra po něm je negativní a že není vejce ani sedmiramenný svícen, aby
se dík svému tvaru mohl vrátit a dívat se z obrazu své
existence klidně rubem. A že má své nesporné výhody
moci se dívat do díry po sobě, do zářící tmy a mlít si, co
ho napadne.“ (Jestli neumřu, tak se zabiju)
Praha, říjen 2013
315
NEJSEM VOCAĎ…
Obsah
MOTÝLI NAD PROPASTÍ........................................... 7
Podzim 98..................................................................... 9
Zimní básnění............................................................10
Sám .............................................................................11
Nespavost...................................................................12
Dny...............................................................................13
Křídla poezie..............................................................14
U mne..........................................................................15
Dny a noci...................................................................16
Básnířka na hradě.....................................................17
Inzerát.........................................................................18
Optimista....................................................................19
Vrba..............................................................................20
Nákupy........................................................................21
Sníček..........................................................................22
Balonkář.....................................................................23
Zeď...............................................................................24
Krysa............................................................................25
Hloupý déšť................................................................26
Život.............................................................................27
První sníh...................................................................28
Pohřeb osamělého muže.........................................29
Dodatek.......................................................................30
Tma..............................................................................31
Křest............................................................................32
Homunkulus..............................................................33
Mráz.............................................................................34
Jednonohý artista.....................................................35
Větrný večer...............................................................36
Ale.................................................................................37
Vánoce 98....................................................................38
Marná rada nad zlato...............................................39
Černé divadlo.............................................................40
Do velkoměsta...........................................................41
U hrobu poety...........................................................42
Zimní lunatik.............................................................43
Bouře a sebevrah......................................................44
Jenomže......................................................................45
Červ-nová noc............................................................46
Přeludy........................................................................47
Potíž.............................................................................48
Prázdný list................................................................49
Najdu tě.......................................................................50
Starý podzim.............................................................51
Obyčejný člověk........................................................52
Mrtvý dům..................................................................53
Židovský hřbitůvek..................................................54
Obleva..........................................................................55
Zdání............................................................................56
Kolébání......................................................................57
Potíž ii.........................................................................58
Babočka.......................................................................59
Plášť.............................................................................60
Konec světa................................................................61
Ouřada.........................................................................62
Nebyli jsme a nebudem...........................................63
JESTLI NEUMŘU, TAK SE ZABIJU.........................65
POKOJOT..................................................................123
Vzývání otce.............................................................125
Vzývání matky.........................................................129
Curriculum...............................................................133
HÁLKA NA TAKTOVCE..........................................147
ČTYŘI KAPITOLY....................................................157
Kapitola I. Hovnohoš.............................................159
Kapitola II. Minuta hluku.....................................173
Kapitola III. Víte, pani…........................................177
Kapitola IV. Panejene.............................................183
ŽLUTÝ COBYNE......................................................189
ROSINANTIN PODOCASNÍK................................203
PÍCHLÁ BABETA......................................................239
TYAON.......................................................................253
Ty................................................................................255
On...............................................................................260
ČTYŘVERŠÍ..............................................................263
Nejsem vocaď… (František Dryje).......................289
Jan Kohout
Kresba na přebalu a titulním listu Jan Kohout
Na předsádkách, frontispice a průběžně v knize
jsou zařazeny obrazové básně Jana Kohouta z cyklu
Co nového ve starých novinách (2012).
Redakce a doslov František Dryje
Korektura Pavla Vašíčková a Markéta Hofmeisterová
Grafická úprava Jan d’Nan
Tisk Akcent, tiskárna Vimperk, s. r. o.
Vydalo nakladatelství dybbuk,
Jan Šavrda, Lamačova 840/18, Praha 5,
www.dybbuk.cz,
roku 2013 jako svou 202. publikaci.
Vydání první
ISBN 978-80-7438-092-1

Motýli nad propastí

Transkript

Podobné dokumenty

Rýžová miska

ffiffi ffi__ffiw ffiffi h-ffitr

zde ke stažení