Studentský občasník Fakulty humanitních studií, ZČU Plzeň

Studentský občasník Fakulty humanitních studií, ZČU Plzeň

Studentský občasník Fakulty humanitních studií, ZČU Plzeň
OBSAH
2
ÚVOD
3
UDÁLOSTI LÉTA 2003
4
OHLASY
5
K ZAMYŠLENÍ ..
Tajemná zbraň diktátorů
6
PRÓZA.PÓZA.POEZIE
DVA .. W@S
Svatebčané z polí .. Š. Kuchlei
Aprílové překvapení .. J. Prokeš
Ryze poezie
Nepochopení .. J. Prokeš
13
KULTURA
14
ČTENÍ
Dějiny filosofické školy
Spythágorejců
Michail Alexandrovič Bakunin
16
CESTY.. Zájezd do Indie
18
ESEJE A ÚVAHY
Magnus Parens
Číslo 4, IX-2003
EDITORIAL
VÁŽENÍ ČTENÁŘI,
po delší odmlce je tu opět
časopis Humanus. Tento “již”
čtvrtý díl měl původně vyjít
v červnu tohoto roku, tedy ještě
(již) v minulém akademickém
roce. Jak je Vám jistě nyní
jasné, tak to se nepodařilo. Na
vině však není naše liknavost a
lenost, alespoň tedy ne na
prvním místě. Hlavní díl viny
leží na bedrech supermoderních
počítačových editorů, jež
přestávají paradoxně poslouchat
toho, kdož je zkonstruoval a ten
jim přestává rozumět, resp. jim
začíná čím dál více nerozumět.
Ona delší odmlka také
neznamená nějaký náš upadající
zájem o časopis. Všichni
členové redakce dokončili
v červnu bakalářské studium
humanistiky, tedy až na
výjimky potvrzující pravidla.
Důležitá je ovšem skutečnost,
že nyní plná polovina členů
“redakce” pokračuje nějakým
Text: Jan Prokeš
způsobem ve studiu na FHS. To
znamená, že budeme ve
vydávání Humanusu směle
pokračovat. Novým členem
redakce se stává nový spolužák
a starý kamarád J. Nedvěd.
Jedním faktorem je však další
existence časopisu limitována.
Tím jest finanční podpora FHS.
Myslím, že nejúčinnějším
prostředkem k udržení této
p od p o r y, r e s p . ú pl né ho
financování časopisu fakultou,
je samotná kvalita časopisu. A
to jak kvalita formální, tak
obsahová, ta však především.
Kvalitu Humanusu, zejména
pak to, zdali je stoupající či
klesající, se neodvažuji souditi.
Mohu však slíbit, že se
vynasnažíme, aby od nynějška
byla jednoznačně stoupající a
aby se na tom mohla shodnout
také většina z Vás. Vím, že
máte jistě důležitější věci na
práci než psát připomínky do
nějakého studentského plátku.
Právě pro kvalitu tohoto plátku
je však důležité, ba dokonce
nutné vědět, co děláme špatně.
Tedy Vám děkuji za pozornost
a zvu Vás do útrob občasníku
Fakulty humanitních studií.
V nich naleznete mj. první část
cestopisu o výpravě do Indie a
Pákistánu, referát o životě a díle
a n a r c h is t y B a k u n in a č i
obsáhlou studii zaměřenou na
p rokl et ého bá sní k a Ch .
Baudelaira.
TIRÁŽ
Redakce:
Michael Blail
Štěpán Kuchlei
Jan B. Mwesigwa
Jan Nedvěd
Jan Prokeš
Marek Rubricius
Tomáš Svoboda
Ilustrace:
Tomáš Svoboda
Dále spolupracovali:
W@SZ, Michael Valenta a Petr
Babinec, Tášek, Radim Šarapatka
Grafická úprava:
Jan B. Mwesigwa
E-MAIL:
[email protected]
WWW:
http://www.humanus.zcu.cz
Každý hlupák se těšil představou, že z něho bude velký muž. G. Flaubert
Strana 2
UDÁLOSTI SKLONKU LÉTA 2003
SVĚT: Permanentnímu a intenzivnímu
zájmu médií se těší ozbrojené dozvuky
ozbrojených konfliktů v Iráku a
Afghánistánu. Psalo se i o Libérii.
Poté, co byl prezident Taylor na nátlak
USA donucen odstoupit a odejít do
Nigérie, existovala reálná šance na
ukončení 14 let trvající občanské války.
Ta však vzala brzy za své. Jedna z
povstaleckých skupin zabila na
severovýchodě země údajně na tisíc
lidí. Děti dále zabíjejí děti. V Africe
boje pokračují i na dalších tradičních
místech, např. v Súdánu či v Konžské
demokratické republice. Rwandský
soudní tribunál vynesl přes sto
rozsudků nad pachateli genocidy z roku
1994. 11 z nich "obdrželo" trest smrti.
Zároveň v zemi proběhly prezidentské
volby, které západní média označila za
"na africké poměry velmi
demokratické". Republice Zimbabwe
hrozí hladomor. Podle odhadů by mohl
postihnout plnou třetinu obyvatel. Boje
neutuchají rovněž na Kavkaze, v
Kolumbii a v Indii. K míru se
neschyluje ani v Izraeli. Izraelská
armáda pokračuje se soustavnou
likvidací vůdců organizace Hamás.
Palestinští radikálové "adekvátně"
odpovídají sebevražednými útoky.
Palestinský premiér Abbás, který byl
zejména pro západní politiky příslibem
míru jednou provždy podal demisi a byl
nahrazen dosavadním šéfem parlamentu
A. Kurájou. Krom úzkých vazeb na
prezidenta Arafata se Kurája netěší,
stejně jako Abbás, přílišné vážnosti u
palestinské veřejnosti. Vláda A. Šarona
uvažuje o vyhoštění J. Arafata do
některé africké země, o neprodyšném
izolování jeho sídla či dokonce o jeho
zabití. Občasné vraždění neustává ani v
Evropě, zejména v Kosovu a v
Makedonii. V Haagu pokračoval
proces se S. Miloševičem. Švédská
ministryně zahraničí A. Lindhová
podlehla zraněním, která jí způsobil
neznámý pachatel. Občané Švédska se
v referendu, které se konalo nedlouho
po vraždě Lindhové, rozhod li
nepřijmout euro a ponechat si korunu.
Indie oznámila svůj záměr vyslat v
horizontu deseti až dvaceti let na Měsíc
vesmírný koráb. Indové dokonce
uvažují o lidské měsíční misi.
Ve státě Florida byl počátkem září
popraven presbyteriánský kněz P. Hill.
Ten vzal v roce 1994 "spravedlnost do
vlastních rukou". Tehdy zastřelil na
půdě kliniky ve floridském Pensacole
lékaře J. Brittona kvůli tomu, že tento
muž prováděl interrupce. Pro mnoho
Američanů, bojovníků proti potratům i
bojovníků za zrušení trestu smrti, se stal
Hill hrdinou a mučedníkem. Výmluvný
je názor jednoho z nich: "Mrtví doktoři
nemohou zabíjet, reverend P.Hill jde do
nebe, dr. Britton šel do pekel." Nutno
ještě dodat, že kazatel poslal na věčnost
rovněž osobního strážce "dr. Vraha".
V polovině září se v mexickém
Cancúnu uskutečnilo setkání Světové
obchodní organizace (WTO). Jednat se
mělo rovněž o rušení obchodních bariér
(dovozních cel a přímých vládních
dotací na zemědělské produkty), které
ve svém důsledku oslabují efektivitu
obchodu se zemědělskými produkty v
tzv. zemích třetího světa, v nichž
p ř eds t a vu j e p r á v ě z e měd ě ls t ví
nejdůležitější složku národního
hospodářství. Jak napsal týdeník
Respekt: "Odpůrci globalizace by ale
ten tokrát rozhodn ě měli všem
přítomným politikům držet palce. V
zájmu chudých zemí totiž je, aby se
dohodli. Nebude to však jednoduché."
Výsledky jednání nejsou považovány za
nějak přelomové a spíše dokonce za
neúspěšné. Penicilinu je již 75 let. V
roce 1928 tuto látku, která vzniká
přirozeně v jistém druhu plísně, objevil
pro lidstvo A. Fleming. Do praxe uvedli
antibiotikum až v roce 1940 pánové
Chain a Florey. Přestože dnes existuje
kolem tisícovky druhů antibiotik,
penicilin rozhodně není za zenitem. U
léčení např. streptokokové angíny má
dodnes klíčové postavení. Bývalý
ministr obrany Jaroslav Tvrdík se stal
prezidentem Českých aerolinií. Poté,
kdy se "jako pravý chlap" vzdal
ministerského křesla, neboť nebyl
schopen plnit závazky vůči
vyhrazenému resortu, si odpočinul a
nyní je v plné kondici zpět. Platově si
nepohoršil, jeho mzda nyní činí zhruba
250 tis. Kč měsíčně. Inu, politika =
starost o věci veřejné a služba
společnosti, to především! Janu
Kavanovi skončil mandát předsedy
Valného shromáždění OSN. Ten se tak
stává "pouze" řadovým poslancem.
Někteří lidé z vedení ČSSD tvrdí, že by
bylo hříchem dále nevyužít kontaktů a
jazykových schopností, kterými tato
ostuda české politiky disponuje. Česká
média přinášejí již několik měsíců
alarmující zprávy ohledně bezpečnosti
českých silnic. ČR patří k zemím s
nejvyššími relativními hodnotami v
počtu nehod i usmrcených lidí (ročně je
to kolem 1300 mrtvých). Na vině jsou
však spíše než nekvalitní komunikace
bezohlední řidiči. Mediální kampaň za
bezpečnost na silnicích doposud
nepřinesla své ovoce. Vláda ČR
připravovala tzv. reformu veřejných
financí, tedy změnu ve výdajích a
příjmech státního rozpočtu. Ta by měla
přinést snížení schodku státního
rozpočtu a státního dluhu. Kanadská
hokejistka H. Wickenheiserová bude i
v nadcházející sezóně hrát za mužský
tým Salamat 2. finskou ligu. M.
Navrátilová postoupila s ruskou
Kuzněcovovou ve 47 letech do finále
US Open. Čeští fotbalisté porazili 3:1
Nizozemí a postoupili na mistrovství
Evropy do Portugalska (červen 2004).
A. Pech, který v roce 2001 na plzeňské
Klatovské třídě zabil 3 mladé lidi je
nyní na svobodě a smí používat svůj
vražedný nástroj - automobil. Zemřel
"guru" P. Tigrid, "šestý statečný" Ch.
Bronson a legendární J. Cash. Vyhasl
rovněž život kontroverzní filmařky L.
Reifenstahlové a bachaře Grebeníčka
st.
Strana 3
OHLASY
PRO BOHA I $ STRANOU, aneb společnost neznabohů
Po přečtení článku věnujícího se
kritice vztahu tří monoteistických
náboženství k majetku a moci z
minulého čísla Humanu jsem se
rozhodl reagovat. Nemohu nesouhlasit
s mnoha názory vyjádřenými autorem,
ale některá tvrzení se mi zdají poněkud
tendenční, nevyvážená, a co víc, někdy
mylná. Autor jistě prokazuje znalost
logiky odhalováním rozporů, nicméně
semestr sociologie nejspíš vynechal.
Jak jinak si vysvětlit výroky, v nichž
termín náboženství zaměňuje s
termínem ideologie, jako by šlo o totéž!
To však není předmětem mé reakce,
ostatně i přesto z článku vyplývá
autorův záměr. Chci se však zabývat
tím, co v článku řečeno nebylo. S
plísněním církví, obecněji náboženství
(často oprávněného) se setkáváme
často. Dovídáme se tak o barbarství
křížových výprav, upalování heretiků,
vyvražďování pohanů nebo např. o
tmářském zákazu antikoncepce. To vše
jsou nevyvratitelná fakta, ovšem to co
postrádám u podobných komentářů
"křesťanských zvěrstev" je ona
odvrácená strana mince. Proč nikdo
zároveň nepoukáže na
nezpochybnitelnost křesťanských
přínosů lidstvu, kterých je jistě daleko
více? Nejspíš proto, že kdo chce psa
bíti...Dalším důvodem může být i
neznalost, ale ta nikoho neomlouvá.
Autora článku zarazilo, kolik lidí se
zpronevěřuje svým (křesťanským,
náboženským) ideám. Jako příklad mu
slouží předmanželský sex u věřících.
Ten je opravdu z pohledu (katolické)
církve nepřijatelný (stejně jako
problémy euthanazie, antikoncepce,
manželství vysvěcených kněží atd).
Není v tom tak trochu rozpor, totiž
mezi ideou individua a představou
instituce, která tento svůj požadavek
stěží může doložit nějakou
jednoznačnou citací z Bible? Jistě se
jako první argument namane přikázání
"nesesmilníš", popř. "nepožádáš
manželky bližního svého...". Je však
důležité vymezit, co vlastně smilstvo
znamená. Z Bible, která nepatří mezi
jasně dané "černobílé" čtivo, vyplývá
mnoho nepřímých odkazů, týkajících se
sodomie, promiskuity nebo nevěry,
ovšem pokud je mi známo, nevím nic o
zakazování předmanželského sexu
(stejně by se dalo diskutovat o dalších
dogmatických "vylepšeních" katolické
církve, např.zřízení papežského úřadu,
svatořečení, celibátu apod.) To co se
jeví mnohým jako proces vývoje církve
(církví, náboženství), někomu, stejně
jako pisateli zmiňovaného článku,
může připadat jako zrada idejí. Je tedy
stejnou zradou ideje náboženství uznání
homosexuality jako normálu
křesťanem, Židem popř. muslimem,
když Starý zákon Židům sodomii (tedy
homosexualitu) zakazuje, ačkoliv je
známo, že tento zákaz vycházel ve své
době ze skutečnosti neustálého
existenciálního nebezpečí, že měl
předcházet především nedostatku
potomků důležitých pro přežití národa?
Jestliže mohu s některými názory
vyjádřenými v článku souhlasit, totéž
nelze říci o stanovisku autora k přístupu
ke křesťanské askezi. Neopovažuje se ji
ani zmiňovat, ačkoliv o hromadění
pozemských statků církvemi a
náboženskými institucemi se vyjadřuje
s fundovaností znalce. Zřejmě nikdy
neslyšel o Františkovi z Asisi nebo
matce Tereze či jezuitech. Ale
hromadění majetků je trochu pochybný
klacek kritiky církve, neboť to se
především odehrávalo ve vrcholném
středověku a v době protireformace. Z
poslední doby žádné podobné
informace nemám, pokud by někdo
neměl na mysli restituce
zdevastovaného majetku církví, které
jsou českým ministerstvem kultury
úspěšně zahrány do autu. Česká
společnost patří mezi země s největším
počtem ateistů, resp. lidí bez
náboženského vyznání. Valná část lidí,
s kterými jsem na témata
náboženství,víra či Bůh (pro některé
bůh) diskutoval, svůj názor
formulovala ve smyslu (zjednodušeně):
"V boha nevěřím, ale ´něco´ nad námi
určitě je". Překvapující u většiny
Text: Jan Nedvěd
ateistů, s kterými jsem měl možnost
hovořit na výše uvedená témata, byl až
příkře vyhraněný protináboženský
(rozuměj protikřesťanský) postoj. Ten
ani tolik nesouvisí s vlastní negativní
zkušeností jednotlivců, jako spíš s
vlivem (post)totalitní společnosti, v
které vyrostli, a s výchovou, jež jejich
názory formovala. Za jednu z hlavních
příčin lze považovat čtyřicetiletou
komunistickou diktaturu. Komunisté v
rámci své ideologie (narozdíl od
fašistů) považovali náboženství za
brzdu pokroku a vědy; nezakázali sice
církvím nadále fungovat, ale omezili
jejich činnost na nejnutnější minimum.
Perzekuovali mnoho kněží, farářů i
obyčejných věřících, a to pouze pro
jejich víru, která se dle mínění
bolševických funkcionářů i řadových
soudruhů stala hrozbou pro
socialismus. Systematicky se snažili
vymýtit náboženství z lidských srdcí a
nahradit jej ideologií marxismuleninismu. Nechci tvrdit, že se jim to
nakonec před svým zhroucením v r.
1989 podařilo, avšak stopy "vědeckého
ateismu" jsou dnes patrné na většině
obyvatel české kotliny. Je však nutno
uznat, že již za éry první republiky to s
náboženským cítěním nevypadalo
nejrůžověji. S nástupem nových
ideologií na začátku 20. stol. vyrostli
církvím i světovým náboženstvím noví
konkurenti. Své způsobila i Einsteinova
teorie relativity. Špatně interpretována
vedla k relativizaci všeho, hlavně však
tradičních hodnot, k upřímné lítosti
Einsteina samotného.
Je mrzuté, když se lidé ve vlastní
zaujatosti či na základě dílčích
informací staví negativně k hodnotám,
které ne neprávem přežily nejednu říši,
ideologii nebo filosofii. Nehodlám
nikoho nabádat k revizi svých názorů a
postojů, pouze bych se chtěl přimluvit
za kritičtější přístup a nezaujatá
východiska pro formulaci soudů.
Bůh se stal člověkem, aby se člověk stal Bohem. Sv. Augustin
Strana 4
K ZAMYŠLENÍ
TAJEMNÁ ZBRAŇ DIKTÁTORŮ
Jak je jen možné, že jediný člověk
dokáže fakticky ovládat masy? Tato
otázka se zřejmě díky zkušenosti
lidského rodu s tímto jevem zdá býti
absurdní. Je tento jev však skutečně
přirozený, je vůbec možný z hlediska
hierarchie vztahů mezi
jedinci jak v rámci celé
živočišné říše, tak
v konkrétním případě lidské
společnosti? Dějiny i
přítomnost nám ukazují, že
to v případě lidské
společnosti možné je. Snad
právě jen v případě lidské
společnosti. Největší tyrani
a diktátoři mají co se týče
jejich osobnostních
charakterů jistě mnoho
společného. Známá je
Hitlerova i Stalinova
paranoia. Ta byla v jejich
případě projevem značného
strachu z vlastní smrti. Tím,
že se díky vlastní pozici
des po tického t yr a na
s obrovskou reálnou mocí
stali absolutními vládci
obrovských říší, stali se tak
vlastně bohy. A bozi
skutečně neradi umírají. Ať
již diktátor věří ve věčný
život či nikoliv, ve svém
právě probíhajícím životě se
snaží o to, aby se stal
nesmrtelným. Jde hlavou
proti zdi a podléhá iluzi, že mu snad
nesmrtelnost může zajistit jeho
pozemská „velikost“. Je tedy vcelku
nepochybné, že se diktátory stávají
jedinci trpící nezměrnou sebeláskou,
kteří bojují proti vlastní konečnosti
očividně zcela neefektivními, dětsky
naivními prostředky. A přesto bojují.
Tvrdě a zatvrzele, po celý život. Snad
nejslavnější i nejkrutější z afrických
diktátorů 20. století J.B. Bokassa se
nechal v roce 1977 korunovat na
obřím zlatém trůně na císaře
Středoafrické republiky. Korunovační
ceremonie stála 200 miliónů dolarů a
již tak velmi chudou zemi přivedla
TEXT: Jan Prokeš
tato marnotratnost téměř k bankrotu.
Na tom, že se mezi rozmanitými
lidskými typy vyskytují takovýto
jedinci není nic zvláštního. Není ani
příliš zvláštní, když se některým
z nich podaří díky pro ně příznivé
shodě okolností, náhodám a vlastní
taktice jednání, mnohdy velmi lstivé,
dostat se na pozici po které tolik
touží. Já se ale nemohu přestat divit
prosté skutečnosti. Proč nedokáže
masa, ač třeba nejednotná v postojích
a proti sobě navzájem bojující,
svrhnout jedince, proti němuž jí
spojuje život v útisku, jenž je ve své
podstatě absurdní, jenž si musí tato
masa, stejně jako zdroj z něhož
vychází, byť i jen matně uvědomovat?
Diktátoři volí přibližně dvě cesty,
jakými si lze „vychovat“ své ovečky.
Buďto je to systematická výchova lidí
k nesvobodě a podřízenosti. Nebo
používají lstivější způsob, většinou
tak činí především pouze při cestě k
vlastní moci a v začátcích samovlády
či tento způsob kombinují s prvým,
kdy zajistí svému lidu relativně dobré
životní podmínky a třeba i zdánlivý
pocit svobody. Klasickým
příkladem radikální aplikace
prvého způsobu „výchovy“ je
režim v Severní Koreji.
Velkému Kim Ir - senovi se
dokonce „podařilo“ docílit
nesmrtelnosti. Stále je totiž,
téměř deset let po smrti,
čestným prezidentem země.
Je možné, že některým lidem
se pod vládou diktátora žije
prostě pohodlně a takovýto lidé
nemají důvod se snažit o nějaké
změny. Já však mluvím o
diktátorech, pod jejichž
útiskem trpí drtivá většina lidí.
Tito lidé, ač již nemusí mít
vůbec ponětí o základních
rysech osobní svobody,
nemohou být spokojeni s tím,
jak žijí. A tak je ku podivu, že
se mezi nimi nenajde více
jedinců, kteří by se o nějaké
změny pokusili. Takových,
kteří by dokázali přemoci
strach z vlastní smrti. To není
jistě maličkost. Já se ale divím,
proč se v okruhu Stalinových
lidí nevyskytl jedinec, který by
jej prostě zastřelil. A že by tím
měl svůj osud zpečetěn? Mnozí jej
měli zpečetěný tak jako tak a museli
to tušit...Diktátor používá metody,
kterými udržuje své poddané
(všechn y!) na uzdě. Mezi
nejefektivnější z nich patří psychický
teror. Mezi nejničivější patří uměle
implantované donašečství jedněch na
druhé. Jak je však možné, že se masa
nakonec nevzepře jedinci? Co je to za
tajemné síly, kterými udržuje jedinec
masu v trvalém strachu a
nedůvěře? Diktátor dovede lidem
vnutit představu božské velikosti
a nepřemožitelnosti své osoby. Vnutí
jim něco, čemu se snad říká charisma.
Ostatně není mým úkolem učinit lidstvo lepším, nýbrž využít jeho slabostí. A.
Strana 5
PRÓZA.PÓZA.POEZIE
DVA
“Kdes byla?” neslo se chodbou, když si sundávala z hlavy vodou
nasáklý šátek. Na chvíli se zahleděla na polootevřené dveře
obýváku. Aniž by se namáhala odpovědět, odhodila mokrý šátek
béžové barvy na topení a rezignovaně se pousmála. Okamžitě ale
ústa pevně sevřela. Tento reflex si vyvinula již před mnoha lety.
Jakýmsi nedopatřením totiž zubař Vávra nevěděl o bílých plombách
a tak její jinak skvostný chrup “zdobila” vpravdě nevzhledná
stříbrná hvězdička.
Vlastně ji velice miloval a bylo mu úplně jedno, že z práce přišla
o hodinu později než bylo běžné. Nedokázal se ale ubránit výpadu
na osobu, se kterou trávil až příliš mnoho času – příliš mnoho na to,
aby jí mohl otevřeně vyjadřovat svoje city, jakkoliv byly silné a
stálé. Už několikrát si umínil k ní být permanentně milý bez ohledu
na své momentální rozpoložení. Dobře si uvědomoval, jak dětinské
a směšné jsou jejich hádky a jak škodlivé jsou jejich dříve tak
harmonickému vztahu.
Na rozdíl od něj neměla zdaleka tak výbušnou povahu a dokázala
Text: W@SZ
tudíž lépe odolávat svým mnohdy značně negativním emocím.
Přesto dobrou třetinu z oněch nesmyslných hádek vyvolávala právě
ona. Po každé takové hádce zpytovala svědomí a často si kladla
vinu i v případech kdy roztržku nevyvolala.
Vešla do kuchyně a položila tašku s nákupem na polici vedle
zrcadla v hnědém rámu. “Čekala jsem na čerstvý rohlíky. Na deset
minut jsem se musela schovat na zastávce, to počasí se fakt
zbláznilo.” Taška se převážila a po zemi se rozkutálela jablka,
kupovala pouze Goldeny – kilo za 36 korun. Tiše povzdechla a jala
se ovoce sbírat.
“Volala Věra, máme si o víkendu přijet pro višně.” zaznělo
z obývacího pokoje. Svojí tchýni měl rád, asi víc než ji měla ráda
ona. Neodpověděla. Minule se tam se sousedem Vlachem opil a
pozvracel schody před domem. Když mu to ráno vyčetla, její matka
se ho zastala. Neměly se vlastně nikdy příliš rády, v posledních
letech si ovšem rozuměly čím dál méně.
“Večer dávaj Podraz.” Jablka naskládala do skleněné mísy a vešla
do obýváku. Políbila ho na tvář a řekla: “Na dvojce ale běží to
krasobruslení. Navíc, stejně nesnášim Redforda.” Redforda
zbožňovala, stejně jako on. Něco hluboko uvnitř ji však nutilo mu
oponovat. “Nech toho, stejně u toho budeš žehlit. Kvůli nějakejm
přiblblejm toeloopům Podraz určitě neoželim.” vyštěkl. Zadívala se
mu přísně až téměř opovržilvě do očí. Uhnul pohledem – proti téhle
její zbrani neznal obranu, bylo to něco tak silného a průbojného, že
ho to vždy srazilo na kolena. Nikdy nad ním nezvítězila ve slovní
potyčce; stačilo ale, aby nasadila tenhle výraz a byl zcela
bezbranný. Přesto trval na svém. Hádka nabírala na intenzitě a po
několika okamžicích vyvrcholila prudkým zabouchnutím dveří.
Rudá vzteky se zakousla do jablka a hleděla z okna na řadu aut na
ulici. Mladý Vyskočil umýval okna svého nového Seatu a slunce se
odráželo od plechových vrat přilehlé garáže. Nevěřila, že opět
nedokázala udržet na uzdě své emoce.
Přesto se po večeři přesunula i s žehlením k televizi. Několikrát se
kriticky vyjádřila k hereckým výkonům obou hlavním protagonistů.
Její poznámky ignoroval až do konce filmu. Potom ovšem neodolal
a připomněl jí, jak před svými známými onehdy básnila o Paulu
Newmanovi. Pokusila se to popřít, ačkoliv si na kýženou návštěvu
u Vaňkových dobře pamatovala. Přestal si jí dobírat, dobře věděl,
že má oba herce ráda a že by sama dala přednost Podrazu nebýt
jeho přítomnosti. O hodinu později se znovu pohádali, vyčítal jí, že
koupila špatnou zubní pastu. Značka zubní pasty ho nikdy
nezajímala, pokud měla mentolovou příchuť. Tahle měla. Na
usmířenou se dlouze políbili.
“Stav se někdy u maminky, ráda by Tě viděla.” řekla mu, když se
náhodou potkali v sekci ovoce místní samoobsluhy. V košíku měla
housky, 20 dkg plísňového sýra, rozinky, hladkou mouku a pět
jablek – Goldenů. Stály 37 korun kilo, bylo to rok po jejich
rozvodu.
Láska znamená mít větší starost o druhého než sám o sebe. R. Frost
Strana 6
PRÓZA.PÓZA.POEZIE
SVATEBČANÉ
Nikdy jsem nechtěl dělat veselku
příbuznejm.
I všichni lidi z fochu, co už s tim měli
zkušenosti, mě před tim varovali... Ale u
mladšího bráchy, u Péťi, sem se nechal
překecat... Nic za to nechci... jen flašku, pod
podmínkou...: Do desíti mi do kuchyně nikdo
nesmí a v deset mi brácha musí přede všema
říct: Mistře, to bylo ono! A taky se tak stalo. V
deset padla, já celej den žíznivej, vycuclej,
chlastal jen limonády a sodovky, takže hned
po potlesku načínám flašku a chrst jí do sebe...
během chvíle byla prázdná... říkám si: mám
padla... a hudba hrála nádherně, všichni blbli,
tancovali, fakt se bavili... a najednou o půlnoci
paní Gočárová, bráchova novopečená tchýně,
řiká svýmu klanu: jde se domů. A aby zavolali
kuchaře, jako mě a že všechno, co po svatbě
zůstalo, se musí rozdělit přesně půl na půl.
Jenže já už sotva stál na nohou... Řikám, není
problém, ale nešlo by to až zejtra, já už mám
padla, já se chci bavit... A vona začala rejpat
něco v tom smyslu, že sem je vokrad už vo
sekanou a vo jednohubky... Tu sekanou sice
přinesli, ale vona se jim rozpadla a já sem jí
tam nechtěl dát na ty naaranžovaný talíře,
protože by to vypadalo hrozně... A ty
jednohubky, já to nemám rád, radši pořádný
jídlo, tak jsem je nechal v lednici... A vona,
jak takhle do mě rejpla, že už sem je vokrad a
že je chci připravit ještě vo zbytek, ruplo mi v
kouli, nasral jsem se, vlítnul do kuchyně... V
ledničce bylo všechno pečlivě naskládaný a já
to házel vždycky do jednoho a do druhýho
kouta: To je naše, to je vaše... Do kuchyně se
nikdo neodvážil, všichni stáli u dveří a
hecovali.... Jejich rodina proti mě, naši při
mě... Nech toho, do toho! Jak na fotbalovym
zápase... V ruce sem měl obrovskej kinžál a co
nešlo rozdělit normálně, to sem přesek... já
řval... rozpáral jsem pytel hranolek, který se
rozutíkaly po celý kuchyni.... A úplně navrchu
v tý ledničce leželi jedny olejovky... Tak jsem
je taky vytáh... Když na půl, tak napůl! A
rozsek sem je vejpůl....
Mladší brácha, Péťa, byl vždycky výbornej
parťák... na zábavy, chlastačky a tak... Starší...
Míra... nikdy si nepamatuju, že bysme byli
spolu chlastat... Ale Péťa, tomu sme vždycky
řekli: Hele Péťo, zejtra je v tamtý a tamtý
vesničce zábava, hele jdi tam v pět, my
příjdem v sedm... A von ty vole byl vždycky
vochotnej a šel, nikdy neřek ne... A my přišli
jak frajeři v sedm a von už z dálky na nás:
Klucííí, tadýýýý... Výbornej parťák, i přesto,
že toho moc nevydržel... My přišli...a von jak
tam byl sám, tak si dával jedno za druhym a
když už jsme tam byli konečně my... dal si s
náma jednoho ruma a šel pod stůl, pět minut
po tom, co jsme přišli... ale to bylo
pravidelně... Nebo když jsme potřebovali
vodvýzt... vždycky souhlasil... na zábavě mu
hlava klimbala, srkal sodovku a když se
ptáme: Nejsi unavenej?, von s očima jak
Číňan, řiká: Ne ne, kdepák... a poklimbával
dál a pak nás vozil v noci po těhle vesničkách
a my tam v zádu chlastali, vožralý s kurvama a
von nic.... Spousta lidí by vo něm asi řeklo, že
byl blbej... ale já ho za to měl vždycky hrozně
rád....
Když jsem pak dělal svatbu staršímu
bráchovi, to dopadlo ještě hůř...
Z
POLÍ
Ale co, moje chyba... Nepoučil jsem se z
jeho narozenin. Přijeli jsme na jeho chatu a tři
dny se žralo a chlastalo a třetí den večer
najednou vytáhne kasírtašku a každýmu
naúčtoval, to co měl.... Dokonce i přespání a
nový povlečení... Já mu poděkoval, že je
charakter, že dětem dal poloviční cenu.
Vyrazilo mi to dech, nasral sem se a jel
domů... Jenže von to naúčtoval i mámě a
tátovi...
Protože chtěl dělat velkou svatbu, nebylo to
zdarma, ale udělal jsem mu přeci jen
symbolickou cenu.... Pozval si tam honoraci,
ale pití bylo drahý.... Na to jsem se mu vysral.
Primátor a lidi vysoký politiky maj chlastat
zadarmo a já a táta si to máme platit? Tůdle. A
pak mi druhej den poslal přebytečný
karbanátky a guláš, abych to zase koupil
zpátky, nebyl problém... Jenže já v kuchyni
restaurace nebyl a když přišlo vyúčtování,
místo abych dostal peníze, řikají mi: Máte tady
ještě něco doplatit... Tak sem ho schodil ze
schodů, sviňskym krokem sem ho hnal...
Děda dělal pořádný různý takový ty ovocný
vína... já to vidim do dneška, jak po celým
svym baráčku, dokonce i v kůlně měl svoje
demižony, který zabíraly celou místnost, všude
ty hadičky a tak....
Můj děda byl jak děda z pohádek; statnej,
mohutnej, s velkym rakouskouherskym knírem
jak Franz Josef, vždycky tak důstojnej... A já
sem se jednou s klukama dohod, že mu
šlohneme jeden z těch demižonů... Bylo nás
šest kluků, tři jsme ho zabavili... von si sed v
kuchyni, otevřel album... a teď vyprávěl vo
tom italskym tažení a tak... a my tři ho
poslouchali a zbylí tři jakože budou štípat
dříví, že štípnou i ten demižon... děda byl v
pohodě, ale babička byla taková podezřívavá a
vzteklá, pořád pobíhala po dvoře... Babička
vlastně byla tak trochu v jeho stínu, teprve po
dědově smrti jakoby rozkvetla... Ale nakonec
se to přeci jen podařilo... Víno bylo naše! A
teď já těm holkám a klukům z naší party, všem
bylo kolem šestnácti sedmnácti, řikám: Pánové
a dámy, ty nejkvalitnější francouzský vína jsou
nejhustší, ty se pijou po lžičkách... a tohle je
velmi kvalitní francouzský víno... No, během
chvíle sme to vychlastali, no a pak, každej z
nás celou noc problil, normálně - to ti teklo
kde se dalo, kde byl otvor, tudy ven!.... Ještě
tři dny potom se mi vobracel žaludek, mě ti
bylo špatně... Ale ráno všichni úsměvy... Ano
ano, to bylo velmi chutné, velmi kvalitní
vínečko, opravdu francouzské, to se přeci
poznááá.... A největší prdel byla ta, že asi za
čtrnáct dní sedím s dědou na zahrádce a von
mi řiká: No, já ti nemůžu najít jeden demižon.... Já dělal svatýho, jakoby nic... A von
pokračoval: Já ho asi někam dal a nemůžu ho
najít, to víš, už mám léta, já dal do toho vína,
protože bylo zkažený, takovou chemikálii, aby
se ta flaška pořád vydrhnula, vyčistila a já to
nemůžu najít. - Ty vole, no my to vychlastali i
s tou chemikálií....
Jednou jsem měl dělat svatbu známýmu, jak
von se to jmenoval? No už si asi nevzpomenu,
už je to hodně let, jen si vzpomenu, že mě
vezli už v pátek, abych se dokonale připravil.
Vezli mě po hlavní a najednou se odbočilo, to
nebyla ani cesta, jen polní cestička mezi
kukuřicí a bramborama a tak jsme jeli bůhví
jak dlouho, až se před náma objevil obrovskej
Text: Štěpán Kuchlei
středověkej statek, osamocenej v těch polích.
Zavedli mě do stodoly, že tam se bude dělat ta
svatební hostina, vyklidli bordel, seno a hnůj,
vyhnali slepice a dobytek a dali tam dlouhý
stoly. Ale můžu říct, že jakoli to vypadalo ze
začátku hrůzostrašně, stála ta svatba nakonec
zato. Já celou noc vařil, připravoval a v sobotu
ráno se sjeli svatební hosti, jak já říkám, zjevili
se odněkud z těch polí kukuřice a brambor.
Připadali mi jako přízraky, možná ta kukuřice,
co se proměnila ve svatebčany. Panáček na
štěstí, na cestu a budoucí novomanžele a pak
se zase nasedlo a přijeli až po obřadě, kolem
jedný hodiny, průvod se najednou vynořil z
nekonečnejch lánů, celej statek nastrojenej a
začala nádherá svatba. Když přišli k bráně,
nazdobený stuhama, co vlály jak sovětský
vlajky na prvního máje, měl ženich podle
starýho zvyku přenést nevěstu přes pomyslnej
práh jejich budoucího domova. Počkej, ale to
bych měl ještě říct podrobnosti. Ten ženich,
můj kamarád, byl malej drobnej zrzounek. Ale
jeho žena, pravej vopak! Stovosmdesát
cenťáků, hlavu jako tele, mohutný ramena jak
zápasník, stodvacet kilo živý váhy. A jako že
má ženich přenést nevěstu. Vona zabroukala
svým medvědím hlásem: Tak mě teda přenes
miláčku! a než se ten můj kamarád probral, už
byla ta ženská ve vzduchu a von se jí bláhově
pokusil chytit... možná že jen nestačil utýct,
nebo mu vypnul pud sebezáchovy... Ozvalo se
velký zlověstný a nebezpečný Křup!, nevěsta
seděla na ženichovi zabořenym do bláta... A
ten měl zlámanejch několik žeber... Vrátil se
až v jednu hodinu v noci... Tak ho teda odvezli
někam do těch polí k doktorovi a bez ohledu
na jeho absenci začala téměř třídenní
nezřízená pitka a žranice... Tam jsme všichni
byli pořád vožralí jak prasata... Cikáni hráli
nádherně a jeden na housle úplně božsky, hrál
si se strunama jak s poštěváčkem milenky,
hudba kvetla z jeho houslí jak jabloň na jaře;
vzápětí na to ale padnul k zemi a v mžiku
chrněl... A chvíli na to vodpad bubeník, další
čertův muzikant, ale to se zas už probral ten
houslista a hrál úžasně dál, možná ani nevěděl,
že chvíli vynechal... potil se, vypoulený voči a
hudbu tak nádherně vraždil dál.... Když se
dožralo prase, zabily se slepice a na rožni se
otáčely nahý těla slepic... Když bylo třeba
brambor, ženský naběhly vožralý do polí s
motykama a hned byly brambůrky, pro chlast
kamsi do polí vyjeli nejstřízlivější... Nikdo
nikam nepospíchal a to bylo veselo.... Ten můj
kamarád dostal v den svatby půlku toho
statku.... Pan táta byl úplně dojatej a nadšenej
mojí kuchyní, tak mi dal dvě tisícovky navíc
jako díško, to víš, to bylo ještě za komančů, to
byly ohromný prachy, já brečel radostí... V tý
době já bral třista za kuchyni, dvěstě za plac...
Někdy v pondělí večer mě vožralýho úplně
pod vobraz vezli zase tím polem domů...
Dodneška nevím, kde to vlastně bylo...
Tolikrát jsem se chtěl zeptat, někdy se tam
vydat, ale toho známýho jsem už vod tý doby
neviděl...
Můj druhej děda a vůbec vztahy v tý větvi
byly poněkud zvláštní. Babička měla tetu Evu
ještě za svobodna, pak si ale vzala dědu a měla
s ním mýho tátu.... Pak se ale vrátil ještě otec
tety Evy, kterýho zajali na ruský frontě a kterej
jako rumunskej fašista seděl až do roku 49 v
lágru a všichni už mysleli, že je dávno po
Strana 7
PRÓZA.PÓZA.POEZIE
APRÍLOVÉ
PŘEKVAPENÍ
Jednoho rána jsem se probudil
s nebývale mocným pocitem
spokojenosti. Neměl jsem tehdy
ani nejmenší potuchy o tom, co se
pro mě na nadcházející den
připravuje. Mé celkové
rozpoložení bylo dosti příznivé,
cítil jsem se skvěle. Trochu
unaven, malátný, avšak
s úsměvem na rtech. Úsměv byl
ale hloupý a ne příliš šťastný. Byl
zapříčiněn nadměrnou konzumací
Ačerveného vína, jíž jsem
provozoval na plese po značnou
část právě minulé noci. Přesto
jsem se rozhodl vykonat tento den
vše potřebné. Tedy jednak
jednotlivé úkony, jež jsem si na
tento den naplánoval, pak také
rutinní záležitosti, jež jsem činil já,
i většina členů společnosti
pravidelně, bez nadšení, ale i bez
nějakého výraznějšího
sebepřekonávání.
Vydal jsem se tedy pomalou chůzí
do města, bylo mi ještě po plese
trochu nevolno, a jal jsem se
vyřizování. Po nedlouhé chvilce
jsem však pocítil značný hlad. My
Češi totiž většinou nesnídáme,
když už snídáme, nejsme schopni
vychutnat si raní jídlo tak, jako
třeba Francouzi, nebo Italové.
Vymlouváme se na to, že na to
nemáme čas, pravý důvod je spíše
ten, že na to nemáme chuť.
Rozhodl jsem se ukojit hlad ve
svém oblíbeném pohostinství.
Nechal jsem tedy všeho, neboť
pokud jde o primární biologické
potřeby, lze vše ostatní odložit, a
namířil jsem své kroky ku
hostinci. Jako na zavolanou, spíše
však zcela náhodou, potkal jsem
po cestě jednoho přítele. Ten přítel
je velký jedlík a gurmán, já jsem
spíše jen gurmán, neboť můj
žaludek je menších rozměrů.
Nepřekvapilo mě tedy, že se ke
Strana 8
mně přítel připojil. Po cestě jsme
vedli volnější rozhovor, hlavně o
věcech méně závažnějších a méně
důležitých. Mé občasné myšlenky
se však týkaly mých „povinností“,
které je na výsost vhodné, tehdy
jsem si ještě myslel že přímo
nutné, zařídit. To, že jsem tak
doposud neučinil, trýznilo mé
svědomí. Myslel jsem na to, že
základem konečného zdárného
vyřízení
všech takových
záležitostí, je vytvoření jejich
databáze. Mé výčitky kolísaly,
daly se minimalizovat buď příliš
nihilistickým a dekadentním
přístupem k životu a ke
společnosti, nebo jeho opakem,
totiž přílišným entuziasmem a
pocitem zodpovědnosti.
Konečně jsme dorazili na místo.
Velmi jsem se těšil až zaženu
žízeň, v ústech jsem měl
nepříjemnou pachuť a značně
vyschlo. Vybrali jsme si stůl
uprostřed místnosti a spokojeně
zasedli. Byli jsme již rozhodnutí
ohledně výběru nápojů a pokrmů,
vše se jevilo nadějně, přímo
lákavě. Nesmírně tlustá hostinská
obsluhovala hosty nově příchozí,
nás však ignorovala. Nejprve jsme
to brali jako laškovný žert a
v ytvořili jsme zábavnou
fantastickou teorii o neviditelném
prostředním stole. Po půl hodině
čekání nám však došla trpělivost.
Měli jsme hlad a žízeň a vůbec
jsme nechápali, proč si nás ta
tlustá servírka nevšímá. Můj přítel
náhle udeřil pěstí mocně do stolu a
jednou větou proklel místní
personál. Reakce hostinské nás
velmi překvapila. Přistoupila k
mému příteli a udeřila ho pěstí do
obličeje, až se skácel z židle na
zem. Poté odkráčela k výčepu a
dala pokyn mladší servírce. Ta
k nám po chvíli přistoupila a
Text: Jan Prokeš
položila na náš neviditelný stůl
obálku, na níž nebyla žádná
adresa, jen nápis „pro vás“.
Otevřeli jsme obálku a přečetli si
krátký úřední dopis, tedy spíše
oznámení. Znělo: „Z velmi
podobných důvodů jste byli oba
dva zbaveni, ze včerejška na
dnešek, s konečnou platností
navždy, svých lidských práv. Vaše
práva jsou menší, než práva
zvířecí. Blíží se právům rostlin,
ovšem nechráněných. Máte právo
vegetovat. Vaše poškození, či
úplné zničení, je beztrestné. Proti
rozsudku není odvolání. Všichni
členové lidské společnosti budou,
vlastně se již tak začalo díti,
s vaším případem seznámeni.
Komise Lidské Společnosti.“ Byli
jsme šokováni, celé jsme to však
stále brali jako vtip. Byli jsme oba
dva stále ještě zhlouplí ze včerejší
pitky, navíc bylo myslím zrovna
prvního dubna. Rozhodli jsme se
opustit ten lokál plný vysilujícího
a trapného humoru. Vyhledali
jsme nejbližší pohostinství. Sedli
jsme si ke stolu a čekali asi dvacet
minut, vrchní nás opět ignoroval.
Opět jsme se ozvali, tentokráte já.
Vrchní zašel do zadní místnosti a
vrátil se s bičem v ruce. Jím nás
velmi rychle ze zařízení vypudil.
Přestala nám docházet
PRÓZA.PÓZA.POEZIE
trpělivost a pomalu jsme si počali
uvědomovat, že naše situace je
velmi vážná, že něco není
v pořádku. V té době jsem byl dost
bohatý, respektive jsem zrovna
neměl problémů ohledně peněz.
Proto jsem se rozhodl učinit ještě
jeden pokus a pozval přítele na
oběd do velmi luxusního hotelu,
chtěl jsem zjistit, zdali incidenty
k nímž toho dne došlo ve dvou
stravovacích zařízeních, nebyly
způsobeny prostě jen neomaleností
a nízkou kulturou tamních
obsluhujících a zdali k nim
nedošlo víceméně náhodou, na
sobě nezávisle. Do hotelu jsme
však nebyli vůbec vpuštěni. Bylo
již jasné, že naše situace je čím dál
více kritická. Přemýšlel jsem o
tom, jaký je skutečný důvod trestu,
jímž jsme byli společností z ní
samé, v tu chvíli jsem o této
skutečnosti přestal nadobro
pochybovat, vyčleněni, jímž jsme
v podstatě též byli zbaveni našeho
společenského mandátu. Kladl
jsem si otázku, zdali má tento trest
povahu represivní, nebo zdali jsme
byli vybráni vlastně náhodně jako
výstraha ostatním. Možná že jsem
skutečně spáchal nějaký zločin,
snad v opilosti. Co bylo však
zřejmé, lidí, kteří byli již s naší
situací seznámeni, přibývalo
každou hodinou. Co jsme museli
vyřešit v první řadě, byl náš
problém s hladem. Žádná
restaurace, ani obchod
s potravinami nás již nebrali jako
lidi. Museli jsme tedy počkat do
setmění, rozbít výlohu jednoho
krámku na zapadlém okraji města
a nabrat zásoby na několik dnů.
Poté jsme se odebrali do
nedalekého parku, kde jsme se
mohli v klidu najíst a kde se dalo
uvažovat případně i o celkem
bezpečném noclehu. Když jsme
byli již v hloubi parku, uviděli
jsme na malém paloučku pro park
neobvyklé show.
Tančilo tam pět lesních víl. Keře,
jež palouček ohraničovaly hořely,
nebyly však plameny ničeny,
sloužily jen jako osvětlení pro
víly. Víly byly krásné, bylo na
nich ale zřetelně vidět, že žijí
v parku již delší dobu. Oproti
klasickým lesním vílám působily
urbanizovaněji, i trochu vulgárněji.
Snad používaly i šminky. Chvíli
jsme uvažovali o jejich znásilnění,
byli jsme přece sice bez práv, ale
právě proto v podstatě volní. Pak
jsme ale tuto myšlenku zavrhli
s tím, že tyto bytosti mají nejspíš
přímou návaznost na cosi
absolutního, božského. A ta
naděje, že alespoň u pana Podstaty
ještě nejsme zcela odepsaní, byla
pro nás nadějí poslední. Raději
jsme se tedy z onoho místa
v tichosti vytratili. Po cestě jsme
potkali člověka, jenž ještě o ortelu
společnosti zřejmě nic netušil.
V pravé ruce dřímal plastovou
láhev s namodralou tekutinou.
Nabídl nám ji. Já si dal trochu, můj
přítel o trochu víc. Dostavily se
mírné halucinace a silná bolest
hlavy. Chlapa jsme opustili a našli
si zastrčené místo na spaní. Před
spaním jsme konečně pojedli. Oba
jsme však vše hned vyzvraceli.
Uvědomil jsem si, že se musím
vyvarovat takovému řešení naší
situace, které spočívá v alkoholu a
drogách. Nechtěl jsem vypadat a
žít jako „vágus“, „socka“, „feťák“.
Vždy jsem k takovým lidem cítil
mírný odpor, aniž bych se ptal,
kdo a co jejich situaci způsobilo.
Problém byl v tom, že jsme měli ty
nejlepší předpoklady státi se
asociálními živly. V představách o
naší budoucnosti jsem podléhal
panice. V jeden okamžik jsem
přišel na myšlenku, že by bylo pro
mou bezpečnost nejvhodnější,
kdybych přítele zabil. Tato zrůdná
myšlenka, po jistou dobu dokonce
plán, vycházela z předpokladu, že
nemáme ani právo na život, že
pokud se budeme pohybovat všude
ve dvou, budeme nápadnější,
zranitelnější. Navíc jsem si
uvědomoval, že na stejnou
myšlenku mohl přijít i on.
Nakonec jsem však od onoho
plánu ustoupil s tím, že ačkoliv
dva mohou být zranitelnější než
jeden, tak mohou být též silnější
v boji o přežití. Po několika dnech
živoření mi bylo jasné, že jediným
mým možným společníkem pro
život je můj přítel, jehož jsem
potkal onoho dne, zcela náhodou,
ve městě. Všechny snahy o hledání
životní partnerky byly navždy
definitivně zmařeny, snad leda, že
by mou partnerkou měla být krysa
z kanálu. Byl jsem nyní jen já a
on, dva ztroskotanci bez naděje na
lepší zítřky. Byli jsme dva vlaky
vedle sebe, po paralelních kolejích
jsme již nejeli, řítili jsme se po
nich vstříc beznaději. Přežívali
jsme vcelku zdatně. Jen náš
mravní imperativ byl ničen
vnějšími podmínkami. Byli jsme
lidmi bez svědomí, nenávidící
společnost pro její křivdu vůči
nám. Občas námi zalomcovala
vlna neuvěřitelného štěstí.
Strana 9
PRÓZA.PÓZA.POEZIE
pokaždé jsi dlouho hledala zahrabané punčochy
Má pouť
jednoho dne oněmím
přísahám - nepromluvím
jó to bude slast
vše co chci ti nesdělím
v tmoucí tmě
jsi vnitřním zrakem
četla básně jež jsem
nehtem
psal po kůži tvých zad
zasypával jsem tě korunními plátky rtů
tvé srdce přihopsalo na mou dlaň
a
jako každou noc
za střídy čtyř vivaldiho ročních dob
jsme si zvykali na smrt
jednoho dne budu hluchý
konečně už neuslyším tvoje řeči
řeči bláznů, i pláč toho, kdo trpí
Tomáš Svoboda
až se slepcem stanu
neuvidím světa špínu
světlo světabolu
čas je můj vrah
tělo mé ubohé
obrátí v zemi
obrátí v prach
Marná tvůrce snaha
Na výpravě za myšlenkou,
Květinou vínem zalitou,
Na rozbouřeném moři ztracenou
kocábkou.
Stisk ruky
Stoprocentním řádem potvrzen,
Pod nepředstavitelně umělou maketou
Zraje další hněvu hrozen.
Jan Prokeš
Otupělou samotou
Přikrášlenou mapou
Na cestě za nápadem,
Prodírá se silná vůle
Bezostyšnou nahotou.
Nebem procválali, duše, nahá
lyriko, bílí lipicáni
ptáš se:
máš rád mou píču?
Oceánem iniciativních ostrovů
Touha s dvaceti veslaři proplouvá,
Tváří se sklíčeně,
Naráží do rohů,
Nejmenší spojitost veškerá žádná,
Rozmanitost
Pojící most důrazně odmlouvá.
říkám:
mám
a ty mého ptáka?
a ty odpovídáš stejně upřímně
Myšlenka bez nápadu,
Neznalá, nechtěná, přehnaně mladistvá,
Klenot,
Jenž v zapomnění
Upadl dočista.
přitom
samozřejmě
myslíme i na duši
JSI MOŘE
Pavel Kolmačka
Jsi moře, vyplouvám.
Majáky zmizte!
Návrat se nečeká.
Dej bože, nevrátit se.
Už v pouto vpluli jsme.
Už kdesi hoří cíl.
Už plachta vzdouvá se,
nad dřevem rozpjatým.
Vlá plachta těla,
srdcem, za vesmír.
Strana
slova milenců
jsou čistá a cudná jako ruce hrnčíře
Tomáš Svoboda
PRÓZA.PÓZA.POEZIE
NEPOCHOPENÍ
Knihovník Martin Rumánek
obdržel pozvání na
společenský
večer
prominentních umělců.
Martin neměl vůbec žádné
známosti
v
těchto
společenských vrstvách.
Nejen mezi prominentními
umělci, ale též mezi všemi
skupinami lidí, jež
představují v jednotlivých
oblastech lidské činnosti
elitu. Neměl tedy vůbec
žádné takové známosti až na
jednu výjimku. Do městské
knihovny, kde byl Martin
zaměstnán, chodíval
pravidelně, většinou dvakrát
týdně, starší básník, značně
renomovaný.
Jeho
po žadavky na služby
personálu knihovny byly
vždy velmi vysoké. Téměř
při každé své návštěvě měl
jedno speciální přání,
například si objednal sbírku
básní jednoho čínského
básnického mistra, u nás
zcela neznámého, v Číně
proslulého.
Taková
objednávka vyžadovala po
zaměstnanci knihovny,
kterému byl úkol přidělen,
velmi mnoho úsilí, bylo
nutno učinit řadu kroků.
Nejprve byla dohodnuta
cena, v tomto případě se
musel klient zavázat ke
koupi, nikoliv jen k výpůjčce
knihy. Cena byla vysoká, to
ale prominentnímu umělci
nevadilo. Poté bylo nutné
zaslat oficielní objednávku
do Paříže (Státní knihovna).
Odpovídající zaměstnanec
pařížské knihovny nejprve
zjistil, zdali vůbec existuje
francouzský překlad knihy.
V tomto případě existoval,
proto bylo vše poměrně
jednoduché a již tři týdny po
objednání obdržel umělec
francouzský překlad čínské
poezie. Teoreticky mohla
nastat situace, že by překlad
nebyl. V takovém případě
nabízela francouzská
knihovna velmi luxusní
službu. Ta zahrnovala
objednávku knihy (v tomto
případě do Pekingu) a její
dopravení do Paříže. Kniha
by poté byla svěřena
k překladu profesionálnímu
překladateli (živnostníkovi).
Takový překladatel si
většinou účtuje za 1
přeloženou stranu částku,
která se blíží týdenní mzdě
knihovníka Martina. Bystrý
člověk si dovede představit
závratnou sumu, kterou by
musel zaplatit umělec za
knihu, která by musela být
přeložena z čínštiny do
fran cou zštin y, p utovat
z Pekingu do Paříže a
z Paříže do Prahy. Navíc by
v takovém případě
představovala nemalou část
celkové sumy také částka
zahrnující poplatky
jednotlivým zprostředkujícím
osobám a organizacím, a že
by jich nebylo málo.
Jelikož knihovníkova povaha
měla ten rys, pro který
nedokázal nevyhovět všem,
byť sebenáročnějším
požadavkům lidí na jeho
osobu, navíc jednal s těmito
lidmi vždy vlídně a až
s přehnanou pečlivostí se
zaobíral všemi detaily úkonů,
jež je vždy nutné pro zdárné
vyřízení takových požadavků
učinit, obracel se umělec
téměř výhradně se svými
náročnými požadavky na
tohoto knihovníka. Navíc
měl Martin Rumánek
podobné záležitosti (mj.) i
v popisu vlastní práce. Právě
díky ochotě, s jakou Martin
s umělcem jednal, rozhodl se
umělec, že knihovníkovi
daruje pozvánku na již
zmíněný společenský večer.
Tato pozvánka byla původně
určena pro umělcovu ženu, ta
Text: Jan Prokeš
ale nečekaně onemocněla.
U mělce ted y napad la
myšlenka, že by mohlo být
zajímavé (a snad i zábavné),
pozorovat rozpaky člověka,
který poprvé vstoupí do
světa, jenž je mu zcela
neznámý a možná i jaksi
posvátný. K pozvání ho tedy
přiměla i jakási škodolibost a
chuť po experimentu, která
se tak silně a tak často
vyskytuje u podobných
výstředních umělců.
Především pak ale fakt, že
všichni jeho přátelé
pocházeli z řad lidí samo
sebou zvaných, buďto
umělců a znalců umění, nebo
p o l i ti c k y v l i v n ý c h a
zámožných osob. Knihovník
pozvání přijal se smíšenými
pocity. Zaprvé mu nebylo
příliš jasné, jaký důvod vedl
umělce k onomu pozvání,
tudíž se mírně obával jisté
zvrhlosti. Za druhé měl
opravdový strach přijít jen
tak do pro něj zcela
neznámého světa. Ten svět si
představoval jako obrovský a
nesmrtelný. Nakonec
převážila zvědavost nad
strachem a tak se knihovník
Martin jal vypravit do
neznáma. Nebylo mu věru
lehko když se blížil k vile,
kde se akce konala. Do
domovních dveří vstupoval
se sevřeným žaludkem a se
sebevědomím velmi
nevelikým. Tušil totiž, že
bude přítomna ne jedna
celebrita. Již umělec ho
varoval, že pozvání obdržel
dokonce kreslíř M.K.
Především pak knihovník
naprosto netušil, jakým
způsobem by měl v takové
s po le čn o s t i ř íd i t sv é
vystupování (gesta, typ
konverzace,
témata
konverzace, smích, hlasitost).
Chtěl se zcela jistě vyvarovat
vystupování
příliš
suverénního, okázalého. To,
že by se měl stát „hvězdou
večera“ však rozhodně
nehrozilo už kvůli jeho
přirozené plachosti a
bojácnosti, potom také kvůli
tomu, že již vlastně do oné
společnosti přicházel v pozici
dosti podřadné. Šlo tedy
především o to, aby se
nedostal do druhé extrémní
pozice, do pozice, ve které
již člověk přestává býti
nositelem jakési lidské
důstojnosti. Když byl již
vysvlečen ze zimníku a
vystupoval po obloukovém
schodišti vzhůru k hlavnímu
sálu, kde se vše odehrávalo,
jeho myšlenkové pochody
zintensivněly. Byl téměř
posedlý představou, jakou
důležitost
přikládá
společnost jeho příchodu.
Cítil přitom také jakousi
nespravedlnost, za kterou
považoval skutečnost, že na
něj společnost prominentních
umělců pohlíží už jaksi od
prvopočátku, aniž by ho
sebeméně poznala, jako na
někoho
slabšího,
zranitelnějšího, jako na
někoho jim nerovného. On
takový ve skutečnosti byl a
také to věděl, společnost to
ale vědět nemohla.
Zdolal poslední schod a
vstoupil. Výraz jeho obličeje
byl podivný. Křečovité
úsměvy se střídaly
s neutrálním až „kyselým“
pohledem do nikam, jenž byl
pokusem
o
výraz
bezstarostného bohéma. Čím
více se pokoušel o elegantní
styl, tím žalostněji působil.
Tolik se snažil chovat se
přirozeně,
jediným
výsledkem té snahy bylo
neustálé rudnutí a
nemotorné, těkavé, jakoby
náhodné, pohledy na všechny
strany. Při tomto zoufalém
počínání nyní Martin zjistil,
Podstatou člověka je svoboda. G. W. F. Hegel
Strana
PRÓZA.PÓZA.POEZIE
že se přirozeně chovat neumí
nejen v takové společnosti,
ale vlastně nikde. Nikdy se v
takovém chování necvičil,
nikdy jej nepotřeboval.
V zaměstnání vykonával
svou práci mechanicky, tak
jak ho naučili. Byl vždy
příjemný a poctivý. To vše
však jen proto, že se snažil
vyhýbat se za každou cenu
konfliktům. Když na něj
někdo řval, třásl se.
Podobným způsobem jak
vykonával zaměstnání také
žil. Nyní zíral na lidi, jimž
přirozený způsob chování
nečinil potíže. Byl v sále již
dobrou čtvrthodinu a až do
této doby s nikým
nepromluvil, s výjimkou
učinění několika rozpačitých
pozdravů. Na delší dobu
poněkud zabředl do svých
úvah ohledně vlastního
neumění přirozeného
chování. Dostal se dále.
Uvědomil si, jak jej v jeho
pohodlném mechanickém
žití podporuje typ jeho
profese. „Jsem přeci jen
knihovník. Napůl intelektuál,
napůl dělník. V knihách
bych se měl vyznat, ale když
náhodou o nějaké knize
nevím nic, pramálo špatného
se stane. Je dostačující, je-li
má orientace v knihách
zdánlivá. Mezery se
vyzáplatují. A záplata může
být plachtou maskující celou
mou obrovskou nevědomost.
A tam, kde se náhodou
orientuji, je tomu tak pouze
z vlastního zájmu, či spíše je
to způsobeno dlouhými
chvílemi¨, ve kterých jsem si
v zaměstnání zaháněl nudu
četbou. Intelektuál tedy
rozhodně nejsem. Nejsem
ovšem ani dělník. Jistěže,
PRYČ
přenáším knihy i ostatní
publikace, vyřizuji některé
písemné smlouvy, občas si
ve vlastní kanceláři
poklidím. To jsou však
všechno dosti nenáročné
úkony, a pak také úkony,
jejichž provedení není nikdy
bezpodmínečně nutné a
neleží výhradně na mých
bedrech. Jednoho dne, a ten
den je již rozhodně blízko,
mne nahradí výkonnější
stroj.“ Přestože přemýšlel
Martin o takových věcech,
sledoval dění v sále. Říkal si,
co si asi o něm jednotliví
lidé myslí. Tak tipoval, že
třeba ten přísně vyhlížející
tlustý muž, stojící opodál, ho
lituje. Že ta pěkná žena na
jejíchž vnadách spočíval
jeho prchlivý zrak nejčastěji,
ho považuje za vyšinutý,
rozhodně nevhodný doplněk
večera, či ho vůbec nevidí. A
že ten mladý silný muž,
s onou ženou očividně
spřízněný, jeho přítomnost
naopak vítá, neboť si je
vědom, že jeho síla vedle
takové slabosti a ubohosti
vskutku vyniká. Martin
neustále pozoroval chování
té společenské smetánky a
byl dojat, jak přirozeně plují
tito jedinci prostorem, jak se
zcela uvolněně připojují
k jiným jedincům, či již
existujícím dvojicím či
trojicím, jak pak v takových
skupinách diskutují, buďto
vážně nebo s úsměvem na
rtech, a jak taková volná
seskupení nakonec zanikají
zcela nenuceným rozpadem.
Když již byl Martin v sále
dvě hodiny, a za ten čas se
zabavoval opravdu jen výše
vylíčeným materiálem, přišel
k němu umělec. Počastoval
ODTUD
ho několika zdvořilostními
otázkami, společně vypili
nějaký koňak a pak ho ještě
umělec upozornil na právě
začínající kulturní vložku,
kterou bylo představení
nazvané „Člověk a medvěd“,
k němuž se právě schylovalo
na provizorně vytvořeném
pódiu uprostřed hlavního
sálu. Již notně opilá
společnost přivítala herce
s možná trochu příliš
okázalým povykem. Na
pódiu stál herec - člověk a
herec - medvěd. Člověk se
zeptal: „Co s tebou
medvěde?“ To se Martin
otázal sám sebe, jakýže má
asi celé představení hlubší
význam. On byl vůbec
celkově vzato jako dítě. Na
vše se ptal tak, jako by
všechno existovalo jen kvůli
němu a pro něj a tehdy, když
netušil proč se něco děje, byl
zoufalý, vystrašený a
uražený. Představení
nechápal, byl již dosti opilý
a nevydržel pohledy lidí.
Proto se již brzy po oné
hercově větě vydal
zrychlujícím tempem
k šatně. Cestou si uvědomil,
jak vlastně to, co prožil onen
večer, ještě předčilo jeho
neblahé očekávání. Úplně se
ztrapnil. Těsně před šatnou
ho náhle zarazil umělec
prudkým uchopením jeho
ramen, jímž mu přeťal tok
myšlenek. - „Kampak mladý
muži?“ Martin odpověděl:
„Vězte jsem již dost opilý a
pro to budu upřímný.
Uvědomil jsem si jaký jsem
outsider, ve společnosti
takových lidí to vynikne
dvojnásob. Prostě jsem již
nevydržel ty odsuzující
pohledy...“ A umělec na to:
„Člověče co to plácáte? Již
delší čas vás pozoruji a
dospěl jsem k jednomu
závěru. Moc přemýšlíte.
Abych byl přesný a upřímný
- moc přemýšlíte o hovnu!
Zjistil jsem už v knihovně tu
vaši zahleděnost do sebe.
Líbí se vám jak se ti lidé
tady baví? Myslíte si, že je to
v tomto městě něco
výjimečného? Ujišťuji vás že
není. Samozřejmě se každý
baví se svými, o tom to ale
není. V tomto okamžiku je
pod námi ples myslivců a
nad námi cikánský ples. My
jsme střed. Pro vás je takové
prostředí čímsi výjimečným,
jste tu poprvé a nejspíš
naposled, vězte však, že
takových večírků je v tento
okamžik nespočet. Toto není
jediný večírek v tomhle
městě, dokonce ani v této
čtvrti, dokonce ani v tomhle
domě není jediný. Ti lidé
tam uvnitř si stejně jako vy
m ys l í, že js o u ta m
nepostradatelní, že jsou tady
nepostradatelní. Ovšemže
nejsou. Ten večírek by byl, i
kdyby
oni
byli
zaneprázdnění, nemocní,
nebo mrtví. Avšak právě
pouze mrtvola si nechá
uniknout takový podnik.
Živý se musí ukázat. Vy ale
nemáte kapku sebedůvěry. A
až jistá sebedůvěra může
transformovat vaši sebelásku
do lásky nebo nenávisti
k druhým. A až v takovém
stavu jste schopen se bavit.
A až v takovém stavu má pro
vás účast na takovém
večírku vůbec nějaký smysl.
Ale nemyslete si že jsem
nějaký básník, profesí jsem
literární kritik.“
Franz Kafka
Poručil jsem, aby mi přivedli koně ze stáje. Sluha nerozuměl. Sám jsem odešel do stáje, osedlal koně a nasedl na něj. Zdálky jsem
uslyšel zatroubení trubky, zeptal jsem se ho, co to znamená. Nic nevěděl a nic neslyšel. U vrat mě zastavil a zeptal se: „Kam odjíždí
pán?“ „Nevím,“ řekl jsem, „jen pryč odtud, pryč odtud. Pořád pryč odtud, jen tak mohu dosáhnout svého cíle.“ „Ty tedy znáš svůj
cíl,“ zeptal se. „Ano,“ odpověděl jsem, „říkám to přece. Pryč odtud - to je můj cíl.“
Strana
KULTURA
ČESKÝ BROD VERSUS TRUTNOV
Festivalové léto je pomalu za námi.
Poklidnou hladinu českého hudebního
rybníčku opět probrázdily bárky
nejrůznějších hudebních sešlostí.
Pořádné vlny pak nadělaly takové
vlajkové lodě jako Rock for people v
Českém Brodě a Trutnov open air.
Pořadatelé pochopili, že český rybník je
malý a dva koráby najednou by si
překážely, takže ten českobrodský vyplul
na počátku prázdnin (4.7.) a trutnovský
až ke konci (22.7.). Na oba se nalodilo
přes několik tisícovek rockuchtivých.
K vidění byly velké ryby světových vod.
Cypres Hill, Theraphy a Levellers na
Brodě a Suicidal Tendencies
s Clawfinger v Trutnově. Tyto ryby
požraly tisícovky svých fanoušků, kteří
se nalodili jen kvůli nim. Také nakousli
zbytek do té doby nezaujatých
návštěvníků. Kousnout však uměly i
české rybky, kupříkladu punková řada
v čele s N.V.Ú., která to rozžhavila pod
oběma koráby. A vířilo se pod nimi celou
dobu. Svůj prostor dostala i rybí
drobotina, která mohla řádit ve
speciálních stanových akváriích na obou
palubách. Hladem a žízní nikdo netrpěl,
naopak palubní stánky sváděli o cestující
lítý boj, který pak přecházel ve vřavu
před řadami modrobílých toitoibudek.
Naoko podobné festivaly se však v pár
podstatných detailech lišily. Dražší
Český Brod (899 Kč na místě oproti 650
Kč v Trutnově) trval o den déle, nabídl o
něco více kapel a snad se ho zúčastnil i
větší počet lidí. Na českobrodské palubě
byl však mnohem více cítit obchodní
nádech plavby. Reklama tam dostala více
místa než na trutnovské palubě.
Trutnovští, zakládající si na své
undergroundové tradici, měli místo
reklam na hlavní scéně dvě tibetské
vlajky a velká část výtěžku šla podle
Text: Radim Šarapatka
jejich tvrzení na charitu. Posádka na
Brodě byla mnohem nesmlouvavější
v pronášení vlastního pití na palubu.
Takže neuspěl ani človíček s limonádou
v PET lahvi. I atmosféra byla odlišná.
Zatímco v Polabské nížině bylo dost
místa k pohybu a orientaci, naproti tomu
stísněnost v amfiteátru letního kina v
krkonošském podhůří působila jaksi
domáčtěji a výhled na hlavní scénu byl
pohodlnější. Českobrodské plavidlo
dělalo mezipřistání, kdy byli všichni
vyháněni na břeh, zato Trutnov byl
nepřetržitou třídenní plavbou. Proto si na
Českém Brodě, narozdíl od Trutnova,
bylo možno zakoupit pouze jednodenní
palubní lístek.
Co se týče hudby, tak Trutnov byl
otevřenější k nerockové muzice,
důkazem byla jedna z hlavních hvězd
sobotního programu a sice swingové
rybky Ondřeje Havelky (davy šílely). Co
RECENZE
Jane's Addiction
Album STRAYS
Dlouhých 12 let trvalo, než se sliční losangelští chlapíci rozhodli sejít a nahrát pár řízných flákot. Album "Strays"
na první poslech nijak neoslnilo, ovšem byl to dojem pouze zdánlivý. Již od první skladby "True Nature" chytne
posluchače rychlý, nadupaný zvuk rytmiky, doplněný, ba přímo přeplněný kytarovými rify a důmyslnými sóly kytaristy
D.Navarra, známého kromě Jane's z alba RHCP One Hot Minute. Veškeré hudbě však dominuje vysoký hlásek Perryho Farrella,
jenž hudební produkci posunuje ještě do vyšších múzických sfér. Hitovku "Just Because" lze považovat, stejně jako všechny
předešlé počiny, za nadčasové - a to jak zvukově, tak i tradičními mnohoznačnými texty. Hendrixovsky znějící Navarrova kytara
lemuje jako mnohobarevná nit počátky některých písní, aby pak explodovala ve víru vášní s Farrellovým ječivým zpěvem. Kromě
průměrné "Superhero" jsou skladby úderné a melodické zároveň, nechybí ani akustická "Everybody's Friend", i když svého druhu
bohužel jediná. Zvyk rozložení písní na elektrické a akustické je zde po dlouhých letech narušen. Závěr alba obstarává "To Match
the Sun", jediná skladba vybočující z typické tvorby skupiny. Co je pro ony chlapíky charakteristické? Rychlý nástup jednotlivých
nástrojů mířících k extázi; těsně před ní se však údernost láme v lyrické uvolnění, které nachází východisko v další pomyslné
extázi. Ano, i tak lze popsat nepopsatelné vibrace vyzařující z divoké, ale zároveň něžné Jane.
Jesus Christ Superstar
Česká televize uvedla o velikonocích filmový přepis nejnovějšího londýnského divadelního nastudování slavného
muzikálu A.L. Webera a T. Riceho. Americký film z roku 1973, který ve své době pobouřil mnohé představitele
církví i řadové věřící, je proti londýnské inscenaci z roku 2000 konzervativním počinem. Tvůrci tohoto
novátorského projektu využívají moderních postupů i vlastní fantazie rozhodně s vkusem. Ač je příběh spodobněn
tak, že ještě více nabývá na aktuálnosti a využívá jakoby šokujících prostředků, nevytrácí se z něj jeho základní dějová a obsahová
linie. To, co je na novém nastudování originální, jsou drobné dějové odchylky od původní verze, hojnost rekvizit z naší doby,
především pak výrazné těsné propojení jednotlivých scén, kdy tyto scény spolu vlastně splývají. V neposlední řadě též zdůraznění
projevů emocí jednotlivých postav, které někdy působí možná trochu přehnaně. Jidáš je zde ještě více vylíčen jako postava
tragická, nikoliv však záporná. Marie Magdalena zde ještě více podléhá lásce ke Kristovi jako k muži. Apoštol Petr vypadá spíše
jako basketbalista NBA, král Herodes zase jako král salónů třicátých let. Tato inscenace vás prostě nemůže nechat chladnými, již
právě z toho důvodu, že se režiséři Gale Edwardsová a Nick Morris zaměřili ještě intenzivněji na herecké umění. Oproti filmu, kde
si legenda o Ježíšovi získala mé srdce především díky hudbě, zpěvu a autentickému prostředí, se v londýnské verzi více pláče, více
zuří, ale i více odpouští. Představení londýnského divadla je opatřeno titulky z české verze muzikálu, překlad tedy není doslovný.
Strana
ČTENÍ
DĚJINY FILOSOFICKÉ ŠKOLY SPYTHÁGOREJCŮ
Jedinou dochovanou
písemnou zmínkou o
S p yt h á g o r o v i
a
Sythágorejcích je kniha “O
správném vykastrování zvěře
zlobivé a nehodné, zvláště pak
psů” od Jana Maxmiliána
z Libčevsi z roku 1549. Zde
se píše o filosofickém hnutí
Spythágorejců, odvolávající
se na bájného Spythágora,
alkoholického předka
známého řeckého matematika
a filosofa Pythágora. Na jeho
učení navázali ve 2. století př.
n.
l.
řečtí
učenci
Chmelokratés, Bandaskón,
Prokas z Poblionu a Vaguson
ze Slamu. Základní
myšlenkou
velkého
Spythágora bylo: “Piji, tedy
jsem”, kterou v 17. století po
divoké pitce sprostě ukradl
známý francouzský filosof a
opilec
René
Descartes a po vystřízlivění
byl nucen tuto nezvratnou
pravdu poopravit do nám
známé podoby. Spythágora
nahradil čtyři elementy
Empedokla z Akragantu voda, oheň, země, vzduch –
jediným: alkoholem, a
předpověděl dobu, kdy
hnacím principem lidského
života v oblasti duchovní i
materiální bude pouze
alkohol. Více se z učení
velkého
Spythágor y
nedochovalo.
Jeho žáci učení rozšiřovali,
avšak pro permanentní
kocovinu se dochovaly pouze
fragment y. Například
Chmelokratés považoval za
prazáklad světa obří
chmelovou šišku a dostal se
tak do sporu s Bandaskónem,
který za podstatu všeho
považoval vinný hrozen. Spor
Text: M. Blail a Š. Kuchlei
skončil nerozhodně po
čtyřdenní pitce, kdy oba
zúčastnění utrpěli četná
poškození mozku a nemohli
již dále pokračovat v učeném
bádání. Prokas z Poblionu
nehledal podstatu světa
v jedné substanci, nýbrž
v neustálém koloběhu všeho,
které se snažil dokázat
neustá lým moče n í m a
zvracením. Legenda praví, že
se zadusil zvratky. Vaguson
ze Slamu shledával všechny
tyto debaty směšnými,
protože pil cokoli a kdekoliv.
Hlásal opuštění hostinců a
navrhoval nezřízené pitky ve
volné přírodě. Byl nalezen
v příkopě a před smrtí
podchlazením ho neuchránil
ani jeho největší přínos
lidstvu - vynález rumu. Hnutí
skončilo umístěním zbylých
dvou filosofů, Chmelokrata a
Bandaskóna, v první
historicky
známé
protialkoholní léčebně na
ostrově Záchytkón. Poslední
Chmelokratova slova byla
prý: “Pil jsem tu rád”, avšak
zlé jazyky tvrdí, že to
bylo:”Škoda každé minuty,
kdy jsem byl střízliv”.
Bandaskón žalem zemřel o tři
hodiny později a z jeho úst se
kromě nesnesitelného zápachu
linula slova:”Království za
sud!”. Takto zemřel poslední
č len tehdy proslulého
kvarteta. Samozřejmě, že
všichni proslulí následovníci
předávali své učení dále a
měli nemálo žáků. Ti však
nedosahovali pijáckých ani
intelektuálních výšin
svých učitelů. Za zmínku
snad stojí pouze jakýsi
Sudobolos, o kterém se
traduje, že jako první člověk
PIVNÍ
Průvodce plzeňskými hospodami, restauracemi, knajpami, kluby.
Jednotlivé kategorie hodnotíme pivíčky..Nejlepší=5; nejhorší=0; malý pivko=0,5.
ANDĚL
U KROKODÝLÍHO OCASU
AVANTGARD
Bezručova 7; Tel.: 377225144: páni
Ul. Kardinála Berana
Nám. Křídel sovětů 17
PIVO: Bernard 10° za 18; P12° za 26; 13°
černý.
PIVO: G 10° za 16, P12° za 20.
PIVO: pivo Niet; Vodka
PROSTŘEDÍ: Příjemné, občas příliš „dusné
a horké“
PROSTŘEDÍ: pohodlný klub s rušnějšími i
klidnějšími místnostmi
PROSTŘEDÍ: typická rusko - kazašská,
lidově - hokejová restaurace
OBSLUHA: Nehne se ze svého posvátného
prostoru
OBSLUHA: neagresivní
OBSLUHA: Tvořena zdvořilými členy
rodiny přivandrovalé z mongolské stepi
HUDBA: ta reprodukovaná mírně
stereotypní, jinak kvalitní koncerty.
HUDBA: Standard
HUDBA: Avantgardní
WC: Značně klaustrofobní
WC: Žádnej zázrak.
WC: turecké (jeho již tak velmi nízkou
kvalitu snižuje často přítomný
CELKOVÝ DOJEM: Velmi příjemný
„lokál-klub“
CELKOVÝ DOJEM: no comment
CELKOVÝ DOJEM: nejútulnější restaurace
na východ od Uralu
VYMOŽENOSTI: lóže, pódium, plátno na
filmy či MS v hockeji
VYMOŽENOSTI: fotbálek, TV, krásné
venkovní posezení ve dvoře
VYMOŽENOSTI: ovíněný Vlasák s
rolákem
SPECIFIKA: všestranně kulturní zařízení
v úplném centru
SPECIFIKA: dobré a levné jídlo, místo je
výborně dostupné.
SPECIFIKA: po-st boršč, čt-pá se jen pije,
so-ne hamburger / piroh
Strana
ČTENÍ
MICHAIL ALEXANDROVIČ BAKUNIN
".…....aby, z řádu platného, založeného
na vlastnictví, na vykořisťování, na
zásadě autority buď náboženské nebo
nadsmyslné, občansko-doktrinářské
nebo jakobinsky revoluční, nezůstal
kámen na kameni nejprve v celé
Evropě, pak v ostatních částech celého
světa, aby zničeny byly všechny
zárodky, z nichž by znova mohly
vzniknouti nerovnosti společenské......"
Co to bylo za člověka, který ač šlechtic
se vydá na dráhu revolucionáře,
nejprve proti despotickému carskému
systému v Rusku 19. století a poté proti
jakékoliv nepřirozené autoritě v celé
Evropě, který jako první předpověděl
k jakým zvěrstvům povede aplikace
Marxova komunismu, který byl
několikrát odsouzen k trestu smrti a
který patrně nejsilněji ovlivnil
anarchistické hnutí?
Šlechtic, voják, filozof ….
Michail Alexandrovič Bakunin se
narodil 30. 5. 1814 ve šlechtické rodině.
Studoval kadetní školu a dosáhl
hodnosti praporčíka. Ve třicátých letech
ale dochází v jeho životě k obratu.
Studuje filozofii v Moskvě, zajímá se o
Kanta, Fichteho a hlavně Hegela. Od
roku 1940 žije v emigraci, pokračuje ve
studiu v Berlíně, ale do veřejného
podvědomí se dostává až ve Švýcarsku,
v procesu s Wilhelmem Weitlingem,
který ve své knize Evangelium chudého
hříšníka pojme Ježíše Krista jako
proroka komunismu. O Bakunina se
začíná zajímat zvláštní oddělení
v carském Rusku a snaží se ho donutit
k návratu do Ruska a zároveň informuje
vlády u nichž je akreditován, o
nebezpečí Bakunina pro stát. Dalším
klíčovým obdobím jsou pro Bakunina
léta 1844 – 47, kdy navazuje kontakty
s P. J. Proudhonem a K. Marxem a kdy
začíná jeho revoluční období.
revoluce 1848 v Paříži. Poté přes
Vratislav zavítá do Prahy. Účastní se
Slovanského sjezdu, kde tak silně
zapůsobí, že je zvolen druhým
sekretářem sjezdu a druhým poslem
sboru polskoruského ke sboru
jihoslovanskému a že Manifest k
národům evropským sepsaný Palackým
je dle Bakuninových návrhů. Poté se
účastní svatodušních bouří v Praze (píše
první a druhé Provolání k Slovanům),
bojů na obranu říšské ústavy v Sasku a
vyzývá k boji proti carskému
samoděržaví. Po porážce revoluce je
10.5. zajat a 14.1.1850 odsouzen
německými i rakouskými úřady k trestu
smrti, který byl v červnu změněn na
doživotí. V březnu 1851 vězněn v Praze
a posléze vydán do Ruska. Od roku
1851 je vězněn v Rusku v
Petropavlovské pevnosti. Roku 1857 je
na přímluvu nejrůznějších osobností,
včetně např. L. N. Tolstého, poslán
novým carem Alexandrem II. na Sibiř,
kde se žení s 18-ti letou Antonii
Kwiatkowskou. O 4 roky později prchá
přes Japonsko a Ameriku do Londýna.
Roku 1863 se postaví do čela ruských a
polských emigrantů, kteří ze Švédska
chtějí vpadnout do baltických krajů
Ruska což se ovšem nepodaří.
…. a anarchista.
…. revolucionář, trestanec….
V 60.letech 19. století zformuloval plně
své anarchistické názory. Roku 1866
založil anarchistickou Mezinárodní
alianci socialistické demokracie, jejíž
členové později vstoupili do I.
Internacionály. Na půdě I.
Internacionály vystupoval tvrdě proti
marxismu, za snahu o rozštěpení byl v
Haagu 1872 vyloučen. 4. 8. 1874 se
rozhodl naposledy vystoupit na
barikády při povstání v italské Boloni a
na nich zemřít, bohužel povstání
ztroskotalo a tak hluchý a nemocný
Bakunin umírá až o dva roky později 1.
7. 1976 v Bernu.
29.11.1847 při slavnosti polských
emigrantů v Paříži pronese řeč proti
despotismu cara Mikuláše což způsobí
tolik hluku, že je vypovězen z Francie.
Poté se Bakunin vydává na čas do
Belgie. Aktivně se účastní únorové
Bakunin odmítal každou formu vlády
člověka nad člověkem, prosazoval
neomezenou svobodu jednotlivce a
soužití na základě spravedlnosti,
rovnosti a solidarity. Odmítal každý
druh autority (státu, církve), protože
představuje útlak a znemožňuje
Text: Kamarád Š. Kuchleie
vyrovnání zájmů a dosažení největšího
možného štěstí pro všechny. Nepatřil
však mezi fanatické komunisty, jak by
se mohlo zdát, ba právě naopak: ”….
(rovnostářská komunistická společnost)
je násilím stmelené stádo živočichů
sledujících výlučně materiální cíle a nic
nevědoucích o duchovní stránce
života...”. Uvědomoval si však že
člověk je bytost společenská a že jedině
ve společnosti svobodných lidi může
být člověk opravdu svobodným: "Jsem
svoboden pouze tehdy, jestliže mou
svobodu, mou lidskou důstojnost a mé
právo člo věka, k teré mi ve lí
neposlouchat nikoho a řídit se v povaze
činů pouze svým přesvědčením a svými
uvědomělými ideami, jež jsou stejně
svobodné všem, které zpečetí souhlas
všech lidí. Má individuální svoboda,
zpečetěná svobodou všech, stane se
nekonečnou." Bakunin byl rovněž jeden
z prvních kdo si uvědomoval
nebezpečnost marxismu: "Takový
režim nepřizná, že vzbuzuje
nespokojenost mas, a aby ji udržel na
uzdě, bude Marxova osvícená a
osvobozující vláda potřebovat neméně
početné ozbrojené násilí." A další
Bakuninova slova ukážou, že se možná
nevědomky stal prorokem pro 20.
století: ".......nová třída intelektuálů se
dá jednou ze dvou souběžných cest.
Buď se pokusí využít lidového zápasu a
chopí se státní moci, stane se "rudou
byrokracií", která zavede nejkrutější a
nejničivější režim dějin, nebo
intelektuálové pochopí, že moc spočívá
jinde a nabídnou se jako "koupení
kazatelé" , kteří budou sloužit
skutečným pánům jako manažeři nebo
apologeti, kteří budou "bít lid lidovou
holí" ve státně kapitalistických
demokraciích......". Tahle předpověď se
bohužel naprosto vyplnila. A vzhledem
k současnému vzestupu náboženského
fanatismu nesmíme zapomenout ani na
Bakuninův vztah k Bohu a náboženství:
"Bůh či spíše fikce jeho, jest
posvěcením a intelektuální a morální
příčinou všeho otroctví země, proto
budeme svobodni toliko tehdy, až
lidstvo podvrátí úplně neblahou fikci
nebeského suveréna."
Strana
CESTY
ZÁJEZD DO INDIE
Jak k tomu došlo? V dubnu na skalách
se Tráva zeptal: “Chystáme se v létě do
Pákistánu, nechtěli byste jet taky?” “Co
v Pákistánu?” “Jsou tam pěkný hory!”
“Hory? V Pákistánu?” “Jo, a pak na pár
dní do Indie.” “Cože? Indie leží vedle
Pákistánu? Tak daleko? Tak jo.Vždycky
jsme tam vlastně chtěli někdy jet.”
Po takto těžkém rozhodnutí už byla
prkotina vyřídit si víza: tranzitní přes Irán
na pět dní za 20$ (Na místě jsme je pak
prodloužili o dalších pět za 10 000 Ri ),
turistický na měsíc v Pákistánu zadarmo,
ale muselo se pro ně do Varšavy , půl
Strana
Text: M. Valenta a P. Babinec
roční indický za 40 $ ,turecký se kupuje
za 10 $ na hranicích. Nechat se očkovat
proti hepatitidě A (majetnější si dali i
B,kdo si nedal musel si dávat většího
majzla na případné míšení krve
s domorodci ), břišní tyfus a vybrat
nejstravitelnější antimalarika (méně
smrtelný Delagil než obávaný Lariam a
cena byla opět mnohem příznivější ).
Varováni kamarády zakoupili jsme
v železářství ocelový řetěz (1,5m) na
ochranu majetku před nenechavými
Asiaty (nejtěžší věc v batohu, který měl
tak 20 kg bez vody).
Neuběhly ani 3 měsíce a stáli jsme
s lístkama (za 2500 Kč Florenc - Istanbul)
na Florenci. Ve složení zájezdníků: Jitka
Handrejchová (Jíťa), Jan Trávníček
(Tráva), Karel Syka (Kodl), Petr Babinec
(Bejbs), Michal Valenta (Mici, sakra proč
mám zase nejblběji znějící přezdívku) +
alkohol cca 1,5 litru od velké trojky:
Fernet, Rum, Vodka, a pár dalších
životabudičů.
Hrozně
se
Jíťa+Kodl+Tráva divili našim malým
batohům – jak jsme jim za měsíc záviděli
tatranky k snídani, když jsme na treku
přikusovali 3 dny staré čapátí k čínské
polívce…
Po 36 hodinách nás poprvé vyklopili
z autobusu, poprvé jsme zakusili pocit
rozespalosti v chladném jitru neznámého
města. Hlavní cíl Istanbulské mise bylo
zakoupení jízdenky do Teheránu pod 25$.
První lekce smlouvání úspěšně zvládnuta,
lístky za 21 $ + snídaně, oběd a jídlo po
cestě. Istanbul je pěkný město, ztratili
jsme se na Bosporu v lodi, napsali 1. mejl
domů, ztratili se na bazaru (hodně velký
nákupní středisko), poprvé využili
přednosti asijských toalet (umyli si zadky
rukama, což se nám velmi zalíbilo a po
návratu domů nejhůře odvykalo). Perný
den jsme zakončili na terase hostelu
(klapka, pohoda poprvé). Na cestu do
Teheránu jsme se vyparádili do nově
zakoupených (slušně usmlouvaných – jen
3 miliony) vzdušných kalhot (časem stále
vzdušnějších a vzdušnějších). Odpoledne,
po chaotickém naložení do autobusu, nás
čekal po cestě další úkol – dopít všechen
alkohol do iránských hranic. Naše úsilí
bylo odměněno dobrou náladou. Turecká
celnice nám připadala jak vystřižená
z filmu o Rambovi, zato iránská byla
luxus sama, vysloužili jsme si (Mici a
Bejbs, dva nejvyšší členové výpravy) tam
přezdívku “small friends”. Po překročení
a několika vojenských check-point jsme
se ocitli v betonové jungli Teheránu. To
jsme se a le ně ja k rozepsa li
(rovzpomínali), tak to zkrátíme – Agra
nic moc, Varanásí supr, všude dobře
doma nejlíp!!! Protože jsme k přesunu
z jednoho autobusového nádraží na druhé
museli použít taxi, věděli jsme, že
musíme být tvrdí, tvrdší než taxikáři kteří
se kvůli kšeftu (nám) už drželi pod
krkem. V rámci úspory rijálů jsme
nastoupili v sedmi lidech (ano v sedmi: s
Borisem a Jirkou, dalšími dvěma Čechy
jsme se seznámili už v busu do Turecka a
vydrželi s nimi až do pákistánské Quetty)
+ taxikář + sedm našich krosen) do auta
podobného modelu žigul kombi. Taxikář
byl ovšem také tvrdý chlapík a zastavil
s námi v křižovatce (frekventované) a
začal (opět) smlouvat cenu. Úspěšně.
Nakonec z nás vytáhl ještě ¼ navíc, což
ve finále vyšlo na nějakých 25 000 rijálů
(125) Kč za všechny. Barevné semafory
sice příjemně osvěžují fádnost městských
čtvrtí, avšak do provozu si znalí íránští
řidiči nenechají jen tak něčím zasahovat,
CESTY
pakistánské kopie se nám pak
v Karakoramu stávaly osudnými.
7. den, Esfahán (podruhé od začátku
jsme si dopřáli komfortu spaní
v horizontální pozici - hotel Amir Kabir),
město s největším náměstím v Íránu,
jedním z největších na světě, mosty,
čajovny, bazary… přezdívky: aby
obchodníci měli ojebání stařenky co
nejsnažší, lichotili nám (?) přirovnáváním
ke známým celebritám – z Pavla se stal
Boris Becker a když si Mici kupoval
kalhoty (zase), všimli si pozorní
prodavači, že má oči jako Petrik Svejzí,
tak si ty kalhoty koupil.
Protože naše tranzitní vízum bylo jen
na 5 dní, museli jsme si ho v nějakym
officu prodloužit (samozřejmě) za nějaký
ten bakšiš. Cesta dál vedla přes Shiraz a
nedaleké starověké město Persepolis,
zničené Alexem Makedonským, odkud
máme pěkné fotky bez lidí, protože v 50
stupňovém vedru všichni utekli. Pouštní
pevnost Arg-e-Bam se i přes vysoké
vstupné stala (spolu s menší pouštní
bouří, která nás tam zastihla) asi
největší m íránským ”kulturní m
zážitkem”.
Poslední štací před hranicema
s Pákistánem se stal zapadákov Zahedán,
kde nás autobus v nějaké slepé
neosvětlené uličce vyhodil cca. v 1
hodinu ráno. I tak se nám podařilo za
celkem slušný peníz sehnat pokoj, kde
jsme dočepovali vodu a na pár hodin
v klidu spočinuli.
Ráno, jsme (spolu s dvěma, tuším,
Polákama) si v devíti lidech zaranžovali
celý autobus, jelikož finančně vyšel stejně
(o něco i vyhodněji) jako taxík a tak za
hodinu a půl už nás vítala pakistánská
hranice. Přechod proběhl hladce. Potkali
jsme i několik dalších Čechů. Hned za
hranicema už opět stáli veksláci lační
ojebat stařenku. Konkurenční prostředí
bylo veliké, tudíž se nám podařilo i něco
málo usmlouvat (66 pak. rupií / 1USD).
Podle místních jsme usmlouvali lepší
kurz než oni sami. Abychom nevyšli ze
cviku, museli jsme ještě usmlouvat
autobusový lístek do Quetty (4-5 USD).
16-ti hodinová cesta kamenitou pouští po
hlavní silnici, která připomínala okresku
3. kategorie z poloviny zavátou pískem,
byla (spolu s bandou Afgánců, co hulili
haš a dělali bordel za náma) docela
zajímavým zážitkem. Celý autobus byl ke
všemu k prasknutí napěchován
kontrabandem, jehož největší část tvořil
prací prášek Pak. Opět brzo ráno nás bus
vyhodil na autobusovém nádraží
v Quettě, kde na nás čekal největší úkol
dne. Jím bylo sehnání poloviční
studentské slevy na vlak do Rawalpindí.
Slevu jsme ziskali pouze za cenu
mravního ohrožení pakistánským
úředníkem. Na jeho dotazy o podobě
evropského sexu (v jeho podání
”european style: one woman with two or
three men, one man and two women, do
you borrow your girlfriend to your
friend?…”) jsme odpovídali pouze
s vypětím všech sil, neboť byl na
úředníka muslimského státu velice dobře
informován. No ale vstupní ústní test
jsme zvládli a dostali studentskou slevu i
přesto, že ten den byl jeden z četných
muslimských svátků a v těch dnech se
prostě nemaká. Největší Peklo na nás ale
stále ještě čekalo…
Strana
ESEJE A ÚVAHY
MAGNUS PARENS
Co nebo kdo byl “magnus parens”?
Byl jím neobyčejný básník. Básník, který
rozpálil (slastí či zlostí) mnoho lidských
niter. Básník Pravdy, který se nebál
popsat skutečnost ve všech jejích
barvách. Používal při tom všechny
odstíny, které dokáže lidská reflexe
postihnout. Úzkost, žal, pohrdání, láska,
touha, iracionalita, něžnost, příroda – to
vše dokázal “vymalovat” svými slovy.
Šokoval tím, že se neostýchal vykřičet
všechnu bídu světa, která je v něm
obsažena. Uměl však i hladit slovy, která
vtěsnal do popisu toho, co každý zná, jen
pro to nedovede nalézt správnou řeč.
Usiloval o oslavu toho, co průměrný
člověk každodennosti nedokáže, přestože
to má na dosah. Řeč je o autorovi “Květů
zla”, který nám učaroval též svými
“Malými básněmi v próze”, o Charlesu
Baudelairovi.
Charles Baudelaire je již 136 let po
smrti, pro mnohé však zůstává
nesmrtelným. “Magnus parens” (veliký
otec) Baudelairovi přiřknul Jaroslav
Vrchlický (který jej jako první přeložil do
češtiny) a Šalda tomu přitakal. Odkaz,
který nám po Baudelairovi zbyl
je
důkazem toho, že termín “magnus
parens” moderní poezie není nadnesenou
slovní hříčkou.
Baudelaire byl odsuzován za svůj
údajný negativistický postoj vůči světu.
Společnost nedovedla akceptovat
baudelairovskou rozervanost, která čpěla
z jeho práce. Bylo mu nadáváno do
nihilistů, byl považován za dekadenta. Je
však jisté, že tato označení Baudelaira ve
skutečnosti vůbec nevystihují.
Baudelaire nebyl dekadentem a už
zcela vůbec nihilistou. Toužil po
transcendenci, kterou dokázal nalézt
pouze ve snu a nebo při vytržení
přírodou. Miloval život, toužil po
Absolutnu, po něčem závazném, po
něčem, co ukojí touhu života. Baudelaire
svojí tvorbou revoltoval proti malosti,
která hnízdí v blízkosti lidské společnosti.
Dobýval hranice samotné reality a
vkračoval do říše Cocagnské, která je
prostoupena snem. Bouřil se proti světu,
ale neodmítal jej, chtěl mu jen vtisknout
to, co mu chybí. Pohrdal měšťáckou
konvenční společností stejnou měrou,
jakou ona pohrdala jím. Baudelairův
životní postoj naleptával sféru
společenské morálky, která byla
průhledná jako kapička čisté vody.
Text: M. Rubricius
Nebyla opravdová a prožitá, byla jen
fikcí, nálepkou, etiketou slušnosti. V roce
1857 byly vydány jeho “Květy zla”, které
vyvolaly bouři nenávisti. Sám o
“květech” napsal: “Musím Vám říci,
Vám, kdož jste to uhodl právě tak málo
jako ostatní, že jsem do té hrozné knihy
vložil celé své srdce, všecku svou něhu,
všecko své travestované náboženství,
všecku svou nenávist. Pravda, budu tvrdit
opak, budu se zapřísahat velikými bohy,
že je to kniha čistého umění, kniha
opičácká a žonglérská; budu lhát jako
vytrhávač zubů.”
Baudelaire opravoval svět ve jménu
Touhy. Snil sen o světě, “kde vše je
krásné, bohaté, klidné a počestné; kde
přepych s rozkoší zhlíží se v pořádku; kde
život plyne v hojnosti a sladce se v něm
dýše; odkud výtržnosti, nepořádek a něco
nepředvídaného jest vyloučeno…tam je
třeba jíti dýchat, snít a prodlužovat
hodiny nekonečnem dojmů…tam v dáli,
kde
hodiny odbíjejí
štěstí
hlouběji…” (Vyznání k cestě). Baudelaire
svoji revoltou svět nepotlačoval, naopak,
bouřil se proto, protože světa neměl dost.
Toužil po životě, který byl reformován
snem. “Mé srdce děsící se prázdna…sní o
minulosti
a
o
příznivém
klima!” (Harmonie večera). Sen byl pro
Baudelaira závaznější než realita. “Sny!
Stále jen sny!…Každý člověk nosí v sobě
svou dávku přirozeného opia…” (Vyznání
k cestě).
“Prokletý” Baudelaire se laskal
s iracionálnem, uctíval jej a vzhlížel
k němu až s jakousi mystickou hysterií.
“Miluji oblaka…oblaka, jež táhnou…
tamhle…ta zázračná oblaka!” (Cizinec).
Sen se stal Baudelairovým Absolutnem.
Atmosféru reálného bytí nalézal dusivou,
iracionálno jej okysličovalo. Dusivost
však není přirozenou vlastností světa.
Dusivost je vřed, který si v sobě nosí
společnost. “Je třeba býti stále opilým.
V tom je vše: toť jediná otázka. Abyste
necítili strašlivé břímě Času, jež drtí vaše
ramena a ohýbá vás k zemi, je třeba
opíjeti se bez oddechu. Ale čím? Vínem,
poesií nebo ctností, čím chcete. Ale
opíjejte se…” (Opíjejte se!). Baudelaire
potřeboval úniky. Těsnost a ohraničenost
tohoto světa narušoval různými “opii”.
“Moc vína okrášlí i nejhnusnější doupě
kouzlem svého zázraku a často postaví
jak slunce do mraků, vypařujíc se jak
poupě, hrad plný sloupoví a bílých
přízraků. Opium zveličí vše to, co nemá
míru, prohlubuje prostor, čas, dá vášním
pulsaci a zesiluje hlas, plní duši nocí vírů,
jak povalilo by v ní obmezenou
hráz.” (Jed). Baudelaire by se bez svých
her s fantazií a bez iracionálních představ
nedokázal s životem vyrovnat. “Kdo hledí
zvenčí dovnitř otevřeným oknem, nevidí
nikdy tolik jako ten, jenž pohlíží do okna
zavřeného. Není hlubšího, tajemnějšího,
bohatšího, pochmurnějšího a více
oslňujícího předmětu, než okno osvětlené
svíčkou…V té černé nebo rozzářené díře
žije život, sní život, trpí život…Snad mi
řeknete: “A jste si jist, že tato legenda je
pravdivá?” Co záleží na tom, jaká snad je
skutečnost mimo mne, jestliže mi
pomohla žíti a cítiti, že jsem a co
jsem?” (Okna).
Je jasné, že všechna Baudelairova
skepse byla hnána až neskonale mučivou
láskou k lidskému štěstí a kráse světa,
které jsou možné jedině za cenu jednoty,
kterou reálný člověk nedokáže utvořit.
“Tento život je nemocnicí, v níž každý
nemocný touží změniti lůžko.” (Kdekoli
mimo tento svět).
Baudelaire se neustále vyrovnával s tímto
světem. Příroda, kterou nesmírně miloval,
byla anestetikem, které dokázalo zmírnit
úzkostnou reflexi světa, ve kterém vládne
pýcha, malost a sociální nerovnost.
“Nespokojen se všemi a nespokojen sám
sebou, rád bych se vykoupil a stal se
trochu hrdějším v tichu a samotě
noční.” (O jedné hodině zrána). Kázal,
aby byl život plně emociálně prožíván. A
k životu patří Příroda, jelikož ona je
životem a naší lidskou součástí. “Jak
dojímavé jsou sklonky podzimních dnů!
…Jaká to rozkoš nořiti svůj pohled
v nesmírnost nebe a moře!…Přírodo, ty
čarodějko bez smilování, sokyně vždycky
Je nesnesitelné neubližovat tomu, kdo bez nás nemůže žít. Ch. Baudelaire
Strana
ESEJE A ÚVAHY
vítězná, nech mě! Ustaň pokoušeti mé
touhy a mou pýchu! Studium krásna jest
souboj, v němž umělec křičí hrůzou,
dokud nepodlehne.” (Umělcovo
confiteor). Krásno Baudelaira srdceryvně
zasáhlo. Vyplnil jím své představy o
Absolutnu, jež se snažil zachytit. “Ať
přišlas z předpeklí, či z nebe, budeš
věčná, ó Kráso, obludo, rci, proč bych se
tě bál! Jen když mi otevřeš vchod
k branám nekonečna, jež tolik miluji a jež
jsem nepoznal.” (Hymna na krásu).
Příroda a Krása Baudelaira hnaly do díla.
V yme tal y p a vučin ky z je ho
schizofrenních koutků vědomí. Snažil se
je uchopit nebo alespoň se jich dotknout.
“Krátce, dík úchvatné kráse, jíž jsem byl
obklopen, cítil jsem se v dokonalém
s o u l a d u s e s e bo u s a mý m a
vesmírem…” (Koláč). V takovýchto
chvilkách zapomínal na veškeré zlo, které
se plazí po světě.
Baudelaire životem nepohrdal,
naopak, cítil z něj respekt a závaznost.
Znal autentickou situaci lidského bytí, ve
které se musí člověk o svůj život starat a
bojovat s vnějšími vlivy, ale také sám se
sebou. “Přístav jest rozkošný útulek pro
duši unavenou zápasy života.” (Přístav).
Znal lidskou marnivost, nudu a také
zápasy, které musí čas od času každý
člověk absolvovat se svým nitrem. “Když
povoz jel lesíkem, dal zastaviti u
střelnice, řka, že by mu bylo příjemno
vypáliti několik ran, aby zabil Čas. Což
není
to
nejob yčejnějším
a
nejoprávněnějším zaměstnáním každého,
zabíjet tu obludu?” (Galantní střelec).
Čas se stal pro Baudelaira skutečným
nepřítelem. Nedovedl se smířit s jeho
neúprosným tokem, který nezná slitování
a je zbaven citu. Čas používal často ve
svých básních, po většinou však
z negativního hlediska. “Čas pohlcuje
mne a moje srdce schází jak tělo ve
sněhu, kde ztuhlo jako cár…” (Chuť
prázdnoty). Čas je podstatou naší lidské
osudové sudby, neboť v životě kráčíme
zavěšeni do Času, tváří v tvář smrti.
“Však tma je oponou, kde v neurčité seči
jsou ony bytosti, jež pohltil už čas, hle,
kráčí v tisících z mých zaslzených
řas.” (Posedlost). Z nemilosrdného času
se nikdo nedokáže vyvázat, Baudelaire to
věděl, nedokázal se však s touto
skutečností smířit a proto ji opouštěl a
kráčel do iracionálních představ. “A na
peruti, poháněni, ve víru, který nese nás a
oba v stejném opojení, má sestro,
předhoníme čas a budem prchat bez
oddechu tam do ráje mých snů a
vzdechů!” (Víno milenců).
Jak mohl být Charles Baudelaire
dekadentem či dokonce nihilistou, když
jej “užíraly” nepravosti, které dokáže svět
přenášet do lidských životů? Sociální
nerovnost byla morem jeho přecitlivělého
nitra. Nenáviděl bídu lidí a nejen to,
nenáviděl rovněž lidi, kterým byla
lhostejná bída ostatních. Psal o očích
ukoptěného, zanedbaného dítěte, ve
kterých sám Baudelaire dokázal odkrýt
prostou krásu nevinné bytosti, která je
svojí životní situací odsouzena k strádání.
“Je vždycky zajímavý ten odlesk radosti
boháčovy
na
dně
oka
chuďasova.” (Vdovy). Zcela typické pro
tento Baudelairův odkaz je báseň Oči
chudých, kde je popsána situace, kdy
v luxusní kavárně sedí milenecký pár.
Lesk, honosnost a přebytek všeho
kontrastují s pohledy chudáků, které
upínají své oči k třpytu zařízení. “To je
krása. to je krása! člověk by řekl, že
všechno zlato ubohého světa sešlo se na
tyto zdi…Je to krása! Je to krása! Leč je
to dům, kam smějí vstoupit jen lidé, kteří
nejsou jako my.” Muž v kavárně se styděl
za své lahve vína, snažil se tedy najít
ochranu před svým svědomím v krásných
očích své partnerky. Marně. Ta jej
zaskočila svojí prosbou: “Ti lidé jsou
nesnesitelní se svýma očima otevřenýma
jako vrata! Nemohl byste požádati
kavárníka, aby je odstranil?” Muže
s touto větou přepadlo odcizení a nenávist
vůči své milence. Oči chudých jsou totiž
silnější, než všechna vášeň světa. “Až
vyjdete zrána s určitým úmyslem
zevlovati po silnicích, naplňte si kapsy
malými vynálezy…dejte je darem
neznámým a chudým dětem, s nimiž se
setkáte. Uvidíte, jak jejich oči se
nesmírně rozšíří.” (Hračka chudého).
Chudoba a těžké poměry Baudelaira
nenechaly v klidu. “Potkali jsme
chudého, jenž, třesa se, vztáhl k nám svou
čapku. – Neznám ničeho, co by více
znepokojovalo než němá výmluvnost těch
úpěnlivých očí, v nichž se tají pro
citlivého člověka, který v nich dovede
čísti, tolik pokory, tolik výčitek. Nalezne
tam něco, co se přibližuje k té hloubce
složitého citu, jaká se chví v zaslzených
očích práskaného psa.” (Falešný peníz).
Baudelaire velice senzitivně vnímal
život. Neprojížděl jím tak, jako si nůž razí
cestu měkkým tvarohem. Snažil se, aby
veškeré životní skutečnosti zahrály na
jeho struny nitra a spustily v něm hudbu,
která naplňuje jeho přecitlivělý život
smyslem. “Ó noci! ó občerstvující
temnoty! Jste pro mne signálem vnitřní
slavnosti, jste osvobozením z úzkosti!
V samotě plání, v kamenných labyrintech
veleměsta, v jiskření hvězd, v rozzáření
svítilen, vy jste ohňostroj bohyně
Svobody!” (Soumrak).
Každý, kdo důkladněji četl Baudelaira
si o jeho tvorbě a o jeho myšlenkovém
odkazu udělá svůj vlastní obraz. Myslím
si však, že označit Baudelaira za
negativistu par exellence je jeho
neporozuměním a zjednodušením. Jeho
poezie je plná syntézy života a snu. Pro
tvrdého člověka dnešku může být
obrozením citu. Baudelairova poezie je
sice trpká, ale je živoucí a chutná trpce po
životě.
A tak tedy kdo byl magnus parens?
“Snad nešťastný člověk, ale šťastný
umělec, jejž rozdírá touha!” (Touha
malovati).
Čemu lidé říkají láska, je věc tuze omezená, ubohoučká a nepatrná proti oněm nevýslovným orgiím, proti oné svaté
prostituci duše, jež se na potkání celá oddává netušeným, neznámým jevům opojného mysticismu davů v lůně celé
lidské společnosti. Ch. Baudelair
Člověk, chce-li být svrchovaně dobrý, musí mít silnou a bohatou obraznost; musí se umět vžít do druhého a do mnoha
jiných. Strasti a slasti jeho bližních musí se stát jeho vlastními. Představivost je velkým nástrojem dobra; a poezie k
tomu notně přispívá. Ch. baudelair
Strana
POHÁDKA O POTRESTANÉM SLUNÍČKOVI A HERTZSPRUNGRUSSELLOVĚ DIAGRAMU
Neustále mám málo času, přičemž různé zbytečnosti mi jej ještě zkracují. Avšak uvědomil jsem
si, že můj čas je nesrovnatelně a až směšně titěrný s časem, který již uběhl a ještě uběhne. Když
si představím třeba vesmír. Tolik MILIARD let už uběhlo – mě to naplňuje beznadějí, že
přitom bych se asi zbláznil, žil bych miliardy let a nic by se nedělo. Unudil bych se doslova
k smrti. Ale přesto za ty miliardy let se toho už tolik stalo. Kolik hvězd vzniklo, vyvíjelo se a
zaniklo. A o něčem už několik miliónů let nevíme, že to zaniklo. Já se bojím. To je strašidelné.
Například naše Slunce. Už několik miliard let si v klidu spaluje vodík na hélium, rozmlouvá o
těch nejsložitějších problémech s okolníma hvězdama – co to píšu?! ee... mm... no a najednou se
sluneční skřítci rozhodnou, že začnou víc pracovat (čím to je, že oni nechtějí stávkovat?),
zdvojnásobí výkon (ach ti úderníci) a Slunce se začne naparovat, jaké to má zaměstnance a ani
si nevšimne, že zvětšilo objem o 40%. Skřítci v práci nepolevují, to se ví, že dostanou tučné
prémie, aby mohli nakoupit dárky na Vánoce a spokojeně prožít svátky (v lednu?), avšak když
tu najednou zjišťují, že už v jádru není žádný vodík na spálení. Dají tedy hlavy dohromady a
dohodnou se, že jednoduše začnou spalovat vodík z okolí jádra. No bodejť, vždyť tam ho je.
Jádru je to líto, však je to také srdce Sluníčka, a zklamaně se smrští a zvětší se mu hustota.
Slunce při tom ucítí nějaké píchnutí, ale nic nedbá a naparuje se ještě více, avšak samo nepozná,
že jaksi ... chladne. Dál pokračuje ve své nadutosti a stává se z něj nadutý červený obr – pan
továrník (ne, to není přechod vlády lidu ke kapitalismu, to je pohádka). Skřítci pracují tak, že
už více nemohou, a když už je Slunce úplně zkorumpované a stojí až u vrcholu moci nad
ostatními červenými trpaslíky, srdce má už jen obyčejné uhlíkovo-kyslíkové, skřítci se vzbouří a
přestanou pracovat. To samozřejmě vzbudí u toho surovce a nelidy červeného obra rychlou
jadernou reakci, až se v něm všechno pálí. Ale tahle reakce
mu neudělala vůbec dobře. Obr se tak rozčílil, až začal měnit
barvu a nakonec úplně pukl. Ale neumřel. Stal se z něj
ultrafialový trpaslík a emigroval do Jižní Ameriky. Tam se
ale nepoučil a propadl se na úroveň obyčejného bílého
trpaslíka, avšak úplně nakonec se z něj stal ten nejubožejší
z ubohých – chladný černý trpaslík bez zdrojů energie. A co
skřítci, milé děti? To já nevím. Podle mě umřeli (ale radši se
zeptejte na ministerstvu nebo napište na adresu Jindřišská
16, 111 50, Praha 1, heslo LSD – lumisolar dwarf). A zazvonil
zvonec ... ale ve vakuu to není slyšet, protože zvuk se zde
nešíří.
Tášek (25.1.1999)
(Pohádka pro děti, které se nechtějí učit, taky trochu o
lidských vztazích)