Ke stažení ZDE

Milešov
byl domov můj.
Základem je soukromá kronika Jana Vály, hojně
doplněná kronikářem Aloisem Hejrou.
František Šťastný
Autor dokumentu vlastním nákladem vytiskl pouze jeden exemplář, pro přátele a známé,
kteří nemají možnost si tuto knihu přečíst na www.klučenice.cz. Odkud lze ji stáhnout i
vytisknout z formátu PDF, nebo si ji lze půjčit v milešovské knihovně. Ponechávám ji k
volnému šíření z www.klučenice.cz zdarma.
Prosím zacházej s tímto výtiskem šetrně.
Kosobudy, srpen 2016
1
Obsah:
Strana: 1. Titulní strana. 2. a 3. Obsah; 4. Úvodem; 5. Originální kresba Aloise Hejry;
6. Milešov; školní expositura; 11. Výstavba školní budovy v Milešově; 15. Pohled do
minulosti, Jaroslava Kohoutová – Khunová; 16. Soupis obyvatel podle náboženství;
19. Válova kronika; 20. Nad rodovou kronikou; 21. Mé rodné vísce Milešovu; 22. Krásný
je náš kraj; 22. Náš domov; 23. Milešov; 24. Usedlíci z roku 1831 a 1870; 25. Jak se kde
říkalo; 26. Úvaha mého života; 27. Mému domovu; Našemu domovu; 28. Milešov horní
vesnice; 34. Lašovická pouť 1875; 35. Procesí k Nepomuku; Důl Jindřiška; Stejnokroj; 36.
Hornická paráda; 37. Sňatek korunního prince Rudolfa; 38. Povaha Emanuela Kittla;
První pošta v Milešově; Veselo v Milešově; 39. Obchod v Milešově na Horách; Nová
okresní silnice; Emilka u Voznice; 40. Kittlův dům na Horách; Bály v Milešově; Výlety;
42. Stará škola; 43. Vznik obecné školy v Milešově; Soupis dítek; 44. Práce mladého
podučitele; Výchova dítek jindy; Hory dítek; 45. Nejstarší vysvědčení; 46. Prifuňk;
Ošacení dítek; Motlitba; Učitel kouřil a šňupal; Vzdělání učitele jindy; 47. Poslední
Křesinové; Učitel Vojtěch Sosnovec; 48. Jiná škola; Okres Milevsko; Vdova po učiteli;
48. Okres Milevsko; Jiný učitel; 49. Emanuel Kittl; 50. Místo pro novou školu; Nová
škola; Anna Tůmová; 51. Pamětní listina; Svěcení školy; Kdo, kdy zemřel; 52. Josef
Hemerle a Hynek Květ; Svěcení stříkačky; Bedřich Vollandt; 53. Lípy; František Biskup;
55. Zavedení korunové měny; Slovo k mým rodákům; 56. Karban; Emanuel Kittl zemřel;
Kostel; Nový kostel; 57. Antonín Kolka; Kníže Schwanzenberk; Korouhve;
58. Svěcení kostela; První pouť; Svatovítský chrám; 59. Půlnoční mše; Zamyšlení nad tím
vším; 60. Hasiči a jízdní pošta; I. světová válka – bilance životů; 61. Rozdělení obcí;
Kostel a kněží v Lašovicích; Faráři v Lašovicích; 62. list z kroniky 1620 až 1640; 63.
Navazuji k předešlé básni; 65. Čihošťský zázrak; 67. Z vězně prominentní pacient;
Operace s e zvýšenou ostrahou; Jsem nevinen, chci žít; 68. Kdo spálí tělo v sobotu;
V díře nebo v USA; 70. Čechy krásné – Čechy mé; 71. Čím menší je má vlast, tím větší je
láska k ní; Úvaha; Zlatá svatba našeho dědečka; 72. Ještě něco ze starých dob; České
tance ze starých dob a pořekadla; Obydlí hospodáře jindy; 73. Kroje u nás jindy; 76.
Dědoušek vzpomínání; 78. Ovoce v Milešově; Rozpustilci; O dolech v milešovských;
Antonín Květ; 79. V Milešově bývali tito živnostníci; 80. Metla venkova; Světáci;
Komedianti; Šejfííři; Světáci, cikáni a další; 82. Události v rocích 1900 až 1939; 84.
Vzpomínka za bratrem; v roce 1931 byla v Milešově zavedena elektřina; 86. Rozporuplná
osobnost Františka Čampulky; 87. Začíná druhá světová válka; 91. Návrat presidenta
Beneše z exilu; Povězte o slávě našich dějin mládeži; 92. Poválečné volby presidenta a
parlamentu; Nový arcibiskup; 93. Slavnosti; Nechce se pracovat; Družstva; Ženy kouří;
Svatby dnes 1946; Dnešní čeleď; 94. Výměnkáři; Ceny; Naše babička; Neúroda; Zemřel v
Milešově v r. 1947; Hrozné sucho. 95. Ceny; Nedostatky; Šmelina; 96. 1948 úvaha;
Rekvisice; ceny; 97. smrt a pohřeb Jana Masaryka 1948. Pohřeb Jana Masaryka; 98.
Varovný list k roku 1948; Slova Benešova; Výzva arcibiskupa 1948; 99. Nová ústava
1948; Zvolení nového presidenta; Jubileum; President republiky Dr. Edvard Beneš se
vzdal úřadu; 100. Třetí president; President Dr. Beneš zemřel; 101. Loučení; Pohřeb;
2
102. Manželky našich presidentů; Charlotta Masaryková; 103. Hana Benešová,
opravdová první dáma; 104. Marta Gottwaldová; 105. Marie Zápotocká; Božena
Novotná; 106. Irena Svobodová; Magda Husáková; 107. Viera Husáková; Olga Havlová;
108. Dagmar Havlová; Lívie Klausová; 109. Milešov dříve a nyní čp. 1; 44; 15; čp. 16;
110. 17; 18; 26; 49; 111. čp. 56; 19; 20; 24; 47; čp. 27; 38; 112. 89; 50; čp. 58; 113. 2; 48;
74; 3; 114. 73; 70; 4; 5; 34;115. čp. 39; 6; 29;116. čp. 7; 72; 83; 88; 60; 117. čp. 28; 61;
78; 79; 118. čp. 80; 8; 9;119. čp. 10; 67; 84; 120. čp. 11; 36; 121. čp. 12; 13; 76; 122. čp.
65; 40; 75;123. čp. Ivo Lukačovič 124. čp. 82; 77; 22;125. čp; 87; 21; Liškův Mlýn; 127
čp. 25; 128. 35; 68; 130. Převzetí zámečku MNV Milešov a národním správcem; 131.
Zámeček Destinov; 132. Všechna tato udání po náležitém vyšetřování shledána byla jako
bezpodstatná; 134. čp. 59; Hrachovka; 135. Jak to v Milešově bývalo a jak je dnes;
Životopis Antonína Květa čp. 82 (1948) 136. Úmrtí; 137. Odpočívej v pokoji milý
vlastenče; Milý rodáci a krajané; 138. Životopis Jana Vály; 139. Dokončení 1949;
140. Kaplička na rozcestí a nová zvonice; Založení jednotného zemědělského družstva; co
v jednotlivých letech bylo v Milešově postaveno; 141. Ze vzpomínek na dětství a mládí v
Milešově; 143. Balony svobodné Evropy; 146. Moje knihy; Životopis milešovského
dlouholetého kronikáře Aloise Hejry. 148. Historie Lašovic; 149. Fara v Lašovicích;
Nedůležitější události z Milešova a okolí; 150. Píše dále Hejra Alois; Výměnkáři otráveni
arsenem; Výpis z Kamýcké kroniky farní; 151. Kamýk hrad župní; Kamýk pod pány z
Lobkovic; 152. Župa Kamýcká; 153. Válka 1914; V jednotlivých letech rukovali; Na
vojně ve válce padli; Zajati byli; Vrátili se ranění invalidi; Ceny potravin ve válce 1914 až
1918; 155. Ještě trochu zamyšlení a zajímavostí o Emě Destinové, které souvisejí z
Milešovem; 156. Současní majitelé domů s čp. katastrální území Milešov; 160. Stavby s
číslem evidenčním k. ú. Milešov. 161. Milešov; 162. Historie obce Milešov; 163. Územně
správní začlenění v různých dobách; Pamětihodnosti; 164. Osobnosti; Doprava; Turistika;
Ze stránek obce; 165. Revír Krásná Hora – Milešov; 169. Antimon; 177. Historický plán
Milešovských dolů. 178. Archivní záznamy z geofondu k dolům v Milešově; 180. Situace
zájmového území; 181. půdorysné schéma poddolovaných území a směrování chodeb v
Milešovských dolech; 182. sken důlní mapy z roku 1870, překreslený v roce 1951;
183. Dolování na Krásnohorsku patří již minulosti; 186. Antimonové hornictví v letech
1918 až 1945; 187; Obraz způsobu života a bydlení horníků v obecních kronikách na
okrese Příbram; 189. Jak to bylo s Viktorkou; 190. Kostel na Makové Hoře; 192. Požár na
Hřebenech; Požár chemické továrny v Milešově 18. srpna 1919; 193. Zámeček „Destinov“
byl původně hospodou. 197. Konec II. světové války v Plzni; 199. O vězněné Antonína
Shlee. 200. Vojna a mír. 201. Vodník Kabíček; 202. Milešovská; 203. Co říci na závěr.
3
Úvodem
Rukopisný originál této kroniky sepsané Janem Válou měl 184. stran textu, byl
doplněn obrázky, takže se nejednalo o oficiální kroniku obce Milešova. Tuto kroniku svěřil
do opatrování Františku Květovi z Milešova čp. 17. se kterým se potkával každou neděli
při bohoslužbě v lašovickém kostelíku. V roce 1980, kdy ještě originální „Válova kronika“
u Květů „Šourků“v čp. 17. existovala, František Květ ji na několik týdnů půjčil kronikáři
Aloisu Hejrovi, který ji doslovně opsal a doplnil dalšími údaji, takže Hejrův rukopis, který
zde opisuji má 294 stran.
Opisuji doslovně, bez oprav případných chyb, při zachování původního slovosledu, a
původního pravopisu, tak jak byla tato kronika v originálu napsána. Část, obsahující
obrázky asi 36 stran rukopisu, opisuji z fotografií, které pořídil p. Ladislav Zborník ještě v
době, kdy byla originální Válova Kronika u Květů, za což mu touto cestou děkuji, jakož i
Miloslavu Orlickému, Pavlu Květovi, Janu Máchovi, Lence Hemerlové, Josefu Hemerlovi,
Marii Hýnarové, starostovi obce Jiřímu Vokrouhlíkovi za zapůjčení historických fotografií
a mnoha dalším, kteří svými vzpomínkami do této knihy přispěli. Svá doplnění píši vždy,
tímto typem písma Monotype Corsiva a přidávám u krátkých doplnění svoje iniciály ŠF u
delších celé jméno.
To co doplnil kronikář p. Hejra Alois je psáno kurzivou a v závorkách, tak jak je to v jeho
opisu. Bez závorek je jeho závěrečná část.
Autor opisu Šťastný František
Tuto kroniku sepsal pro své rodáky Vála Jan, narozený v Milešově čp. 8 – 10/VII 1873.
Velmi mi byli nápomocni svými radami a pamětmi p. Antonín Květ z čp. 82, bývalý
kronikář, dnes již zemřelý a Anna Kolková čp. 3 z Milešova. Mimo to, bylo mi laskavě
dovoleno p. řídícím učitelem Jaroslavem Kohoutem nahlédnouti i do kroniky školní.
Opatření různých starých dat a zpráv dostalo se mi výtahem ze zemských desek v Praze a
z archivu na Orlíku n/Vlt.
Všem těmto jmenovaným, kdož mi byli v těchto pamětech nápomocni, patří můj
nejvřelejší dík!
Tato kronika je datována 13. 2. 1949.
II. Tam ve škole, pan učitel
učil nás číst a psát,
pan farář zas v kostelíčku
Modlit a boha znát – trio
III. Když slunéčko opouští zem,
z hor se nám vrací dav.
Při hlasu zvonku koziček,
ovcí a lesních krav. Trio
IV. Slavíček ten si šveholí
V líbezném tlukotu
A my s drahými miláčky
v líbezném šepotu. Trio
V. Ty vísko má, pod Šumavou
vidím tvé půdy, lány
tys byla vždy životem mým
po smrti andělem. Trio
4
Originální kresba bývalého dlouholetého Milešovského kronikáře pana Aloise Hejry
Narodil se v roce 1923, zemřel 7. ledna 2015 ve věku 92 roků
Dominantou Milešova je římsko-katolický kostel postavený v letech 1903 až 1904.
Kostel má tu zvláštnost, že není majetkem žádné církve, ale je ve správě obecního úřadu.
5
Milešov, školní expositura
Povltavské obec Milešov, ležící na východním břehu zdrže orlické přehrady, patřila
koncem století 18. k panství orlickému a k farní osadě lašovické.
Podle „úředního slyšení a výpovědi starých pamětníků ve farním domě v Lašovicích
r. 1826“ bylo krajským úřadem povoleno ještě v době kdy osada lašovická, byla
administrována ze Starého Sedla „držeti v Milešově školu“. Lokálie lašovická byla zřízena
až r. 1784 a byla tehdy v Milešově jakási soukromá škola zřízená již před tímto datem, kdy
lašovickou osadu spravoval ještě farář ze Starého Sedla. (poznámka: Místní archiv
Mirovice, fond: Vikariát Mirovice, – II. Vš. – 13/3.)
Tuto výpověď pamětníků shodně potvrzuje zjištění krajské komise konané 11. září
1789 na Orlíce, na níž bylo jednáno o úpravě školních obvodů a zaškolení všech osad,
patřících k panství Orlickému.
Při jednání o zřízení školy v Lašovicích bylo zjištěno, že k této osadě patří celkem
19 různě velkých osad, z nichž některé byly od Lašovic velmi vzdáleny. Proto komise
doporučila, aby osady Chrást a Holešice, byly přiškoleny k projektované cizopanské škole
v Klučenicích (řád křížovníků s červenou hvězdou.) a pro obce Milešov, Klenovici a
Koubalovu Lhotu, aby byla zřízena v Milešově samostatná škola, kde již obec učitele
vydržuje.“ (poznámka: Státní archiv Třeboň, fond: Orlík nad Vltavou., registr? 1785 až
1860: III. -K. – 17. kart 17.)
Rychtáři, zastupující obce Milešov, Klenovici a Koubalovu Lhotu, se měli vyjádřit,
zda chtějí přijmout učitele řádného, zkoušeného a úředně ustanoveného, nebo učitele
soukromého (Privatlehrer – Winkelllehrer) a zda a jak chtějí učitele vydržovat. Rychtáři
projevili přání, že chtějí setrvat při nynějším učiteli, který až dosavad děti dobře učí.
Vyšlou ho do Prahy do kursu, kde se podrobí zkoušce a potom ho řádně přijmou. Učitel
Křesina má vlastní chalupu, ve které vyučuje a v níž bude učiti i dále. Chtějí mu platit
obvyklý školní peníz podle věku dětí a každá čtvrtý týden dostane od každého žáka
bochník chleba.
Komise vedená krajským školním komisařem Fr. X. Starkem, s návrhem zástupců
obcí souhlasila a tak se stalo, že škola V Milešově po dobu dalších skoro 70 let existovala
dále jen jako škola soukromá – pokoutní. Nepodléhala úřednímu dozoru, nebyly zde
konány vikářské vizitace, škola nebyla vedena v úředním seznamu škol vikariátu a ani
krajský úřad neměl školu v evidenci po stránce stavu a udržování školní budovy a ani se
nezajímal o příjmy tamního učitele. Přiškolené obce samy rozhodovaly o přijímání učitele,
staraly se jeho vydržování, i o školní místnost.
Prvním milešovským učitelem byl Jan Křesina. Byl to syn ještě starého vesnického
kantora, bez většího školního a pedagogického vzdělání, který svěřené mládeži mohl dát
jen nejprimitivnější základy vzdělání v čtení, psaní a počítání. Učitelství bylo také jen jeho
zaměstnáním vedlejším! Byl to domkář, vlastnící chalupu a několik strychů polí, jímž jistě
věnoval větší péči než škole.
Syn Jana Křesiny, Jakub Křesina podle téže výpovědi byl již „examirovaný“ to je
zkoušený. Byl tedy splněn příslib zástupců obcí z r. 1789, že jej pošlou do Prahy do kursu,
kde se podrobil zkouše.
6
Přestože škola byla od začátku školou soukromou, úředně neregistrovanou a
nesledovanou, musel milešovský učitel r. 1796 podat úřední přiznání svých příjmů – fassi,
která byla pojata do souhrnu všech ostatních normálních škol veřejných.
Milešovská fasse Jakuba Křesiny z r. 1796 vykazuje ve svém školním obvodu
celkem 46 dětí školou povinných, z nichž však jejich školu navštěvovalo pouze 12.
Učitelův příjem, přiznaný fassí činil pouze 35 zl. 39 kr.
Byl to kromě stejné pokoutní školy v Chrástu, nejmenší příjem učitele nejen na
panství orlickém, ale dokonce snad v celém kraji Prácheňském. (Pozn. – státní úřední
archiv Praha. Fond: guberium, – ŠF. – 1. ě. 172 školní fasse, kraj Prácheňský)
Podle svědectví starého souseda Pavla Květa z r. 1814 začal před více než 40 lety
otec současného učitele Jakuba Křesiny Jan Křesina, učit v podruží u sedláka Hejny.
Vznikly z toho jisté potíže, a proto učitel požádal obec, aby směl vystavět vlastní chalupu,
v níž byla umístněna učební třída. Jeho syn Jakub už získal učitelskou atestaci a krajské
komise přidělila k Milešovu ještě další obec Klenovici a Koubalovu Lhotu.
Učiteli Křesinovi se v Milešově příliš dobře nevedlo. Svou špatnou a beznadějnou
existenční situaci vylíčil nedlouho před svou smrtí 17. 1. 1815 v dopise vikáři mirovického
školního distriktu Františku Demlovi, faráři v Pohoří. Psav, že v Milešově učí již přes 30
let ve vlastní chalupě. Pro vytápění třídy musí sám dříví kupovat, protože od obce žádné
pomoci nedosahuje. Musí dokonce z chalupy neuznalé obci platit roční činži 1 zlatý. Nyní
jeho obydlí „skrze páry z dětí vystupující mnohou vlhkostí je prolezlá, dveře a všechno
ostatní je hrubě otlučené a v tom nejbídnějším stavu až na zboření se nalézá“. Pro chudobu
však novou chalupu stavět nemůže. Odložil proto všechnu hanbu, vzal sobě muziku na
starost a do světa se vydal, aby něco vydělal a aby chalupu k zboření se schylující mohl
přestavět. A přestože tento bídný stav chalupy způsobily páry z dětí vystupující, neboť se
zde v počtu 30 až 35 po 30 let denně 4 hodiny učily, žádnou pomoc od obce neobdržel
kromě forování, za něž ještě něco piva dáti musel. Žádal o nějakou pomoc a odměnu za
třicetiletou práci a pro budoucnost nějaký pevný plat. Měli by k tomu být přidrženy zvlášť
obce Klenovice a Koubalova Lhota, které pro vzdálenost a „nepřekročenost“ cesty své děti
do Lašovic do školy posílat nemohou. Kdyby mu i nadále za jeho učení dítek odměnu a
plat tyto obce neodváděly, musel by děti vypovědít, učení zanechat a jiného způsobu
obživy se chopí.
O výsledku této supliky zpraveni nejsme. Asi se nic nezměnilo, protože do
záležitostí soukromé školy obecné po stránce vydržování vikář právo zasahovat z moci
úřední neměl. Mohl zapůsobit nanejvýš přímluvným dopisem. Málo působila přímluva a
zákrok lašovického faráře Morice Wernhardta, jemuž přim jeho dosazení do Lašovic r.
1815 mirovický vikář Mathias Blahota školu v Milešově do zvláštní péče ochrany svěřil.
Učitel Jakub Křesina 16. dubna 1818 zemřel a školu v Milešově po něm převzal syn
Jan Křesina. Ten sice absolvoval učitelský kurs – preparandu, ale učitelské zkoušky – prý
pro nedostatek peněz – nemohl vykonat.
Z počátku byli rodiče všech tří přiškolených obcí s působením Jana Křesiny
spokojeni. Dosvědčili mu to osvědčením, jež podepsalo vždy několik sousedů, v každé vsi
v r. 1826. Doznávají v něm, že jsou s jeho učením spokojeni, té nejmenší výtky proti němu
nemají, chtějí s ním vždycky zůstávat a jiného učitele nežádají.
Bratr učitele Křesiny, Vojtěch učil v té době pokoutně ve vsi Chrástu. Protože tím
děti z Chrástu přestali chodit do vzdálených Lašovic a přestal se tam odvádět i školní plat,
stěžoval si lašovický učitel Ignác Blas-chka na Vojtěcha Křesinu u vrchnostenského úřadu
7
na Orlíce, aby mu byla jeho činnost v Chrástu „přetržena“. Vojtěch Křesina byl zavolán na
Orlík, kde s ním byl sepsán protokol, v němž mu bylo ostře vytknuto, že neoprávněně děti
v Chrástu cvičí, protože tamní škola není od vyšších míst uznána a zřízena. Ač se prokázal
vysvědčením o absolvování hlavní školy v Praze, i vysvědčením učitelské způsobilosti,
bylo mu vyučování v Chrástu přísně zakázáno. Dále mu bylo pohroženo, že kdyby tam v
učení pokračoval, že by musel vrátit vybraný učitelský plat a že by byl potrestán vězením.
Potom se po celých dlouhých 20let nezachovala o milešovské škole žádná konkrétní
zpráva. Škola měla stále charakter školy soukromé, jíž sice úřady mlčky trpí, ale nijak
zvlášť se o ní nezajímají.
Teprve roku 1846 Lašovický farář Hynek Smoloka oznámil příležitostně
čimelickému vikáři Neuhauserovi, že náboženství na škole v Milešově vyučuje jen
nepravidelně a příležitostně, když je ve vsi u nemocného, nebo když připravuje děti k
Svátostem. Občas prý si také děti volá na náboženská cvičení do Lašovic.
Od roku 1826. když milešovští osvědčili takovou spokojenost s učitelem Janem
Křesinou, se jeho chování mnohé změnilo k horšímu. Lašovický farář v hlášení vikáři
Štěpánovi z 20. III. 1851 se sice o učiteli Křesinovi nezmiňuje, ale přiškolené obce v té
době spokojeny s ním nebyly. Svoji nespokojenost projevovaly tím, že přestaly do školy
dodávat palivové dříví, nepřispívaly ničím na učitelovu obživu, ani na udržování školního
stavení. Učitelovu chalupu, v níž byla třída, označil farář jako bídnou chatrč na spadnutí, o
stavbě nové školy prý nechtějí milešovští ani slyšet, ale posílat děti do Lašovic se také
brání.
Poukazuje na naléhavou nutnost, zřídit v Milešově řádnou, úředně registrovanou
školu a vystavět zcela novou a zvláštní budovu jen pro školu. Příznačná je farářova
připomínka, že na školu nechtějí ani katolíci, to je příslušníci církve evangelické, kteří v
těchto odlehlých povltavských končinách tajně zdržovali přes celou dobu násilné
rekatolisace v XVII století a po vydání tolerančního patentu r. 1781 se přihlásili znovu
otevřeně ke své dlouho skrývané víře.
O změně učitele na milešovské škole se náhodně dovídáme ze stížné petice, kterou
na svého učitele poslali „sousedé“ dvou z přiškolených obcí Milešovských pohořskému
(Pohoří u Mirovic) vikáři Janu Štěpánovi 26. listopadu 1851.
V petici psali, že mnohá léta k vlastní škodě měli trpělivost se starým učitelem
Janem Křesinou, který pouze hospodu a karban vyhledával a školu zcela zanedbával. Před
třemi léty postoupil školu svému synu Janu Křesinovi. Byli té blahé naděje, že syn bude
vyučovat svědomitěji, toužebně čekali, že se jejich naděje skutkem naplní, ale naděje
zklamala. Mladý Křesina nikde na zkušené nebyl a zcela do šlépějů svého otce nastoupil.
Je ke všem domluvám netečný a ve všem nedbalý, s dětmi hrubě zachází, jen po
hospodách a po karbanu se toulá, ale v chrámu páně se nikdy neobjeví. Předložiti mu, aby
byl opatrnější a bedlivější, aby dítky v umění literárním horlivě cvičil, ale on je zatvrzelý
stále zůstává a s nimi mluvit se vyhýbá.
Žádali, aby se vikariátní úřad ustrnul a aby jim nějakého příkladného a horlivého
učitele poslal, jenž by je zkušeně vedl a ke všemu dobrému a užitečnému vybízel. Slibují
mu 70 zlatých platu, byt pro vyučování napravit a novou školu vystavět.
Když tato stížnost neměla žádný ohlas a v Milešově se nic nezměnilo, žádal 24. VI.
1852 milešovský starosta Josef Nikodým vikáře znovu o ustanovení jiného učitele místo
Jana Křesiny ml., o němž zase říká, že karbaník, ožralec, že málo kdy učí a že chalupa na
něj padá. Když prý mu chalupu chtěli opravit, nedal k tomu svolení.
8
Před tím již v únoru udalo četnictvo podkrajskému úřadu v Březnici, že škola v
Milešově je v nejbídnějším stavu a že se v ní nacházejí pouze 3 škamna a ta že jsou úplně
shnilá. Starosta Nikodým byl vyzván, aby neprodleně podal zprávu, jak chce postupovat k
odstranění závad. Teprve na druhou stížnost z Milešova oznámil vikář Štěpán případ
učitele Jana Křesiny biskupské konsistoři v Českých Budějovicích, která radila, aby se
proti němu postupovalo opatrně a s rozvahou, protože proti němu dosud nebyly žádné
stížnosti. Měl by být napřed jen napomenut a předestřeny mu závady, jež se s jeho úřadem
nesrovnávají. Toto opatření je třeba oznámit stěžujícím si obcím, učitele dále bedlivě
sledovat a teprve kdyby se nepolepšil uvažovat o jeho přeložení.
Napomenutí se asi nepotkalo s valným výsledkem, protože Jan Křesina byl s
příslušným ponaučením a napomenutím 14. srpna 1853 přeložen na vesnickou školu do
Královy Lhoty, kde potom zůstal až přes rok 1870. Tam sice proti němu nebylo stížností,
byl dokonce za svoji činnost příznivě oceňován, ale měl tam stálé potíže se špatným
placením školního platu a musel ve Lhotě žít a vyučovat celou řadu let v nevyhovující
pronajaté chalupě.
Obec Milešov, Klenovice a Koubalova Lhota jako patroni milešovské školy přijaly
za učitele Vojtěcha Sosnovce, který byl schválen i vikářem a 6. září 1853 potvrzen i
budějovickou konsistoří s připomínkou, aby dosavadní „LongňumligfnitufuhnBeguemlichheitschule“ (škola zřízená pro pohodlí dětí, aby nemusely chodit do příliš
vzdálené farní školy) byla co nejdříve proměněna na řádnou školu.
Vojtěch Sosnovec (psal se zásadně Adalber) se narodil 29. VII 1831 v Hrachově,
absolvoval učitelský kurz v Praze a jako pomocník působil 13 let na několika školách na
Sedlčansku. Do Milešova přišel v září 1853 pln ideálů věnovat se pilně školní práci a ve
volných chvílích cvičit mládež ve zpěvu a nástrojové muzice se slibem obecních
představených, že co nejdříve tu bude zřízena řádná úředně schválená škola a vystavěna
nová školní budova.
Mimořádný zájem o milešovskou školu a její řádné konstituování i výstavbu
projevoval od r. 1852 podkrajský úřad v Březnici. I když byl tento úřad r. 1854 zrušen,
vedl záležitost milešovské školy v patrnosti mirovický okresní úřad, z jehož podnětu se za
účasti krajského úřadu se konala 27. května 1856 v Milešově komise, která měla zjistit
předpoklady a podmínky pro zřízení řádné školy. Komise zjistila, že ve školním obvodu je
dostatečný počet školou povinných dětí – 119, příjem učitele by se mohl zvýšit až na 200
zlatých a tím by vlastně byly splněny podmínky na zřízení řádné filiální školy. Předepsaný
příjem učitele 200 zlatých, na nějž by nestačil výnos školního platu. Slíbily dolnit
zvláštními příspěvky přiškolené obce.
Podle sjednaných podmínek vypracoval učitel Sosnovec první řádnou fassi
milešovské školy a konsistorním dekretem z 9. X. 1857 č. 5079 byla milešovská škola
prohlášena za školu veřejnou.
Když již byla fasse schválena zpěčoval se milešovský starosta a školní dohlížitel
Pavel Květ a klenovický radní Jan Černý fassi podepsat, ale na věci se tím už nic
nezměnilo.
Podle fasse schválené 8. II. 1857 měl mít milešovský učitel tento základní příjem:
Ze 122 zapsaných žáků neplatilo školní plat 25 chudých a po zákonné „odrážce“ 10% ze
zbývajících, což činilo 9 žáků, platilo školní plat 88 žáků (46 chlapců a 42 dívek).
Podle ministerského výnosu 28. IX 1854 č. 12.749 vynášel školní plat týdně 3 zlaté
a 26 krejcarů, c. m. za 47 vyučovacích týdnů 146 zlatých a 45 krejcarů.
9
Jako doplněk platu poskytla milešovská obec podle ujednání z r. 1856 učiteli k
trvalému užívání bezplatně 1 strych obecního pole „na Beraně“ a kus louky pod 400 sáhů
„na mlačinech“. Výnos těchto realit se počítal na 8 zlatých.
Na doplnění peněžitého poplatku se zavázaly přiškolené obce připlácet učiteli ročně
z obecního důchodu: Milešov 24 zlatých 57 krejcarů, Klenovice 12 zlatých 21 krejcarů a
Koubalova Lhota 12 zlatých a 57 krejcarů. Se všemi těmito příplatky činil čistý příjem
učitele 207 zlatých a 26 krejcarů rakouské císařské měny. Palivového dříví dodával pro
školu Milešov 4 sáhy, Klenovice a Koubalova Lhota stejně po 1 a 1/2 sáhů, to je
dohromady 7 sáhů.
Existenčně byl tedy konečně milešovský učitel poměrně dobře zajištěn, i když často
každodenní praxe ukazovala, že něco jiného jsou příjmové položky fasse a něco jiného je
skutečnost, protože málokdy to, co fasse přiznávala, skutečně učitel dostal. Na učitele se
většinou ještě v té době pohlíželo tak, že je živ z milosti poplatníků, kteří mu na to také
často a někdy, velmi nepříjemně dávali znát. Běda učiteli, který měl vlastní a stavovskou
hrdost, který se odvážil mít svůj názor a neslužebníčkovat pokorně místním veličinám.
To se stalo i učiteli Vojtěchu Sosnovcovi. Když prozradil na místního školního
dohližitele Pavla Květa, který se chtěl stát místním představeným, že se neoprávněně
zmocnil úřední pečeti a odvážil se proti němu svědčit, vzbudil tím u něho proti sobě
nesmiřitelnou zášť a byl jím soustavně u vikáře očerňován. Došlo to tak daleko, že učitel v
hádce urazil manželku představeného a byl za to potrestán dvanáctihodinovým vězením.
Potom docela dobře chápeme trpké konstatování, jež Sosnovec napsal 1. III. 1858
mirovickému vikáři P.K.Císařovi: „učitel v této obci nikoli co učitel, nýbrž co schlav
(otrok) považován jest. Někteří občané této obce by chtěli, aby učitel jen darmo učil a oni
jemu nic nedávali. Takový učitel by byl u nich hodný.
Představený a školní dohlížitel Pavel Květ záviděl učiteli i malou činži za pronájem
školní budovy (učebny) v jeho vlastní chalupě v Milešově. V říjnu 1859 dal z učitelovy
chalupy číslo 8 bez jeho vědomí a v jeho nepřítomnosti odstěhovat školní lavice – škamny
do svého statku číslo 1, protože prý místnost v učitelově chalupě je vlhká a nezdravá,
kdežto místnost v jeho statku je prostorná, suchá a světlá.
Když se měl vikář na žádost mirovického okresního úřadu vyjádřit k tomu
svévolnému přemístění školní učebny, dal celou záležitost vyšetřit lašovickým farářem P.
Vejvarou. Farář nezaujatě vyšetřil celý případ a zjistil: dosavadní školní místnost v
učitelově chalupě byla docela dobrá a plně vyhovující. Naopak místnost v Květově statku
číslo 1 nemá dostatek světla a nalézá se v těsném sousedství šenku, protože ve statku je i
hospoda. Lavice byly násilně přeneseny večer bez vědomí učitele i úřadů, a protože školní
místnost z důvodů náboženských a politických nemá nikdy být umístěna v hospodě, žádá
okresní úřad o vydání nařízení, aby lavice byly přeneseny zpět na původní místo a aby
třída i nadále byla v chalupě učitele Sosnovce.
S jakými pocity asi pan představený a školní dohlížitel toto rozhodnutí přijal a že to
nepřispělo ke zlepšení poměru k učiteli i ke škole lze si lehko domyslet.
Učitel Sosnovec tuto při vyhrál, jeho morální vítězství bylo dovršeno i tím, že
starosta Květ při nejbližších volbách r. 1864 zvolen nebyl a nebyl zvolen ani do prvního
místního školního, který se počátkem r. 1865 v Milešově ustavil.
Vojtěch Sosnovec, jako učitel po celá léta vždy výborně klasifikovaný, působil v
Milešově k spokojenosti občanů i úřadů až přes rok 1870.
10
Počet dětí v jednotřídní milešovské školy se v letech 1860 až 1869 pohyboval stále
kolem 130 až 140.
Do roku 1862 bylo vyučováno v pronajaté místnosti v chalupě učitele Sosnovce,
potom tabelly v rubrice „vlastní“.
Nápadné je ovšem, že stav této „vlastní“ budovy je označován v jednotlivých letech
1863 – 1869 střídavě jako dobrý a špatný.
Roku 1861 zakoupila obec milešovská domkářskou chalupu v Milešově, z níž
zřídila školu. V této chalupě však nebylo možno zřídit byt pro učitele. Který zůstal bydlet
ve vlastní chalupě č. 8. V zakoupené chalupě byla totiž jen jedna velká světnice a nebylo
tu žádné jiné příslušenství, komora a „jiné nutné secesse“.
Prameny:
Místní archiv Mirovice fond:Vikariát Mirovice: II. – VŠ. -1 – 1
Uvedu zde vysvětlení významu cizích slov, které jsou v textu uvedeny:
Expositura = pobočný závod
Lokalie = omezení určitého místa
Vikář (vicarius) = zástupce biskupův
Atestace = osvědčení
Distrikt = obvod
Akatolík = nekatolík
Petice = prosba, žádost
Škamna = školní lavice
Konsistoř = nejvyšší duchovní úřad některého obvodu
Konstituování = ustanovující
Realita = nemovitost – věcnost
Tabelly = seznamy
Secesse = oddělení
P. = páter – duchovní farář
Strych – čili „korec“ = 28 arů, 77 m2
Sáh = 35967 m2
Výstavba školní budovy v Milešově.
Archivní fond: Okresní úřad Mirovice (1855 – 1868) Sing.: D. – 1862/38, karton 32
6. IX 1858: Krajský úřad Písek svolává na den 10. září 1858 do Milešova krajskou
školní komisi az účelem projednání žádosti obce Milešova o povolení k znovuzřízení
tamní školní budovy. Na komisi jsou zváni vedle představeného a výboru obce Milešova i
představení a výbory přiškolených obcí Klenovice a Koubalovy Lhoty /okres Milevsko)
13. I. 1859 : Na základě intimátu krajského úřadu v Písku žádá okresní úřad v
Mirovicích milešovského starostu Pavla Květa, aby do tří neděl byl do Mirovic předložen
vypracovaný plán na zřízení nové školní budovy v Milešově o dvou třídách, která má být
postavena na stavební parcele číslo 557.
29. III. 1859: Krajský úřad v Písku vrací okresnímu úřadu v Mirovicích předložený
plán na výstavbu školy v Milešově a žádá o vypracování nového plánu podle následujících
Připomínek: Navržená ozdobná fasáda, by mohla být jednodušší, není třeba budovat sklep,
ale jen malý kvelb (komora) při kuchyni, není třeba pořizovat tak velká kamna (pec –
11
Backofen) pro lepší osvětlení chodby k záchodům je třeba zřídit v chodbě malé okno, u
záchodů je nutno zřídit odpadní jámu (senkrůvnu) z prostoru školního dvora je nutné
vybudovat odpadní kanál, ve velké školní světnici stačí jen tři okna, zjednodušit
konstrukci krovu, polohový situační plán školní budovy, je třeba vypracovat v měřítku
katastrální mapy, ze situačního plánu není zřejmý sklon a příkrost svahu za budovou.
Okresní úřad stanovil lhůtu na vypracování nového plánu do 14 dubna 1859.
30. V. 1859: Starosta Pavel Květ předkládá okresnímu úřadu nový stavební nástin
(plán), zpracovaný podle připomínek krajského úřadu. Plán byl pak krajskému úřadu
odeslán 6. června 1859. Plán byl pak pravděpodobně krajským úřadem znovu vrácen s
připomínkami, protože 31. XII. 1859. je zas okresním úřadem předkládán krajskému úřadu
ke schválení.
V roce 1860 však se obec Milešov rozhodla – písemný doklad zde není, že novou
školu stavět nebude, ale místo toho na školní budovu bude adaptován dům čp. 38 v
Milešově.
16. III. 1861 krajský úřad v Písku vyzývá okresní úřad v Mirovicích, aby zjistil
důvody, proč obec Milešov nechce stavět novou školní budovu, proč se rozhodla místo
toho adaptovat dům č. 38 a žádá o urychlené předložení plánku tohoto domu čp. 38. Věc
velmi spěchá, protože potřeba nové školní budovy v Milešově je velmi naléhavá.
Okresní úřad za tím účelem pozval na den 27. března 1861 do Mirovic ke konsultaci
starostu Květa, radního Holana a ještě jednoho souseda z Klenovice. Protokol sepsaný s
předvolanými zástupci z Milešova v Mirovicích byl ještě téhož dne odeslán krajskému
úřadu do Písku, a proto se zde nezachoval. Podle původní zprávy byla v domě čp. 38
kovárna.
22. IV. 1861 svolává krajský úřad do Milešova novou komisi na den 26. dubna 1861
v záležitosti adaptace domu čp. 38 na školní budovu. Komise se měli zúčastnit představení
a všichni členové obecních výborů všech tří přiškolených obcí.
26. IV. 1861: Protokol sepsaný při komisi v Milešově:
Protože naše obce žádné postačitelné jmění nemají, tak jest nám nemožné novou
školu postaviti, protože naše obec již v horách leží, a tudíž naše grunty málo vynášejí.
Proto žádáme, aby nám povoleno bylo koupené stavení čp. 38 pořádně opraviti a na
takový způsob zříditi, aby v tom samém nejen mládež pořádně vyučována býti mohla,
nýbrž i potřebný byt pro učitele i podučitele podle potřeby zřízen byl.
V tom ohledu prohlašujeme dále, že tuto stavbu takovým způsobem provedeme, jak
se nám to při dnešní komisi vysvětlilo.
Co se týče outrat, tak jsme se usnesli, že obec milešovská uhradí dvě třetiny a obec
Klenovice a Koubalova Lhota zbývající třetinu na podkladě placených přímých daní.
Podepsali: krajský komisař Beránek, krajský inženýr Hanuš,
Výboři: František Vála, Jan Černý, Franc Kaftan, Matěj Šťastný, Pavel Květ, Matěj Holán,
František Koubalík, Jan Máša.
28. VI 1861: dává krajský úřad příkaz okresnímu úřadu v Mirovicích, aby pověřil
mirovického stavitele Václava Táborského k vypracování adaptačního plánu se všemi
technickými údaji a příslušným situačním plánkem.
Plán byl krajskému úřadu předložen až 15. ledna 1862. Před tím ještě 2. března 1861
zástupci Milešova a přiškolených obcí protokolárně prohlásili: „Pro nás je nyní zcela
nemožné od koupě té kovárny odstoupit, protože tu samou jsme již zcela zaplatili a bývalý
starosta již také stavení opraviti nechal, takže myslíme, že v něm dost prostory pro dítka a
12
pro byt učitele bude. V prvním poschodí jsou dvě světnice. Jedna velká pro vyučování
dítek, jedna pak menší, veskrz taky dost velká pro pana učitele. V přízemí se taky může
ještě jedna velká světnice zřídit, a tak tu budou dohromady tři velké světnice. Když by
bylo zapotřebí, mohla se ještě světnice jedna udělat, z kolny na dříví, která stojí na dvoře.
Kupce na to stavení bychom také lehce nedostali a bývalému majiteli stavení vrátit
nemůžeme, protože ten samý si již jiné stavení koupil. Z té příčiny prosíme, by to stavení
za školu přijaté bylo, při čemž připamatováváme, že tam učitel již zůstává, a že se tam
dítky také již vyučují. Oprava nás stála přes 30 zlatých.
Když však bývalý představený, bez naší vůle opravu udělal a tu samou tak špatně
zřídil, že pro děti neštěstí k obývání jest, tak prosíme, k prohlédnutí toho stavení komise
buď c. k. okresního, nebo c. k. krajského úřadu sem, vyslána byla a aby se podle ní vše
potřebné zařídilo.
Podepsáni: Franc Mála starosta, Matěj Holán, radní Antoním Řezník, Josef
Nikodým.
23. IV 1861: se konala v Milešově nová komise za účasti zástupce krajského úřadu,
okresního úřadu a přiškolených obcí.
Komise konstatovala, že v roce 1859 koupila obec od Jana Veselého dům čp. 38 s
kovárnou, za nějž zaplatila 1200 zlatých. Milešov na to přispěl částkou 840 zlatých,
Klenovice a Koubalova Lhota také 210 zlatých. Domek byl hned částečně přestavěn a od
roku 1860 se v něm již vyučuje a bydlí v něm učitel. Plán přestavěného domu čp. 38
vypracovaný stavitelem Táborským z Mirovic, byl předložen krajskému úřadu ke
schválení s tím, že veškerý náklad na přestavbu zaplatila obec Milešov, aniž žádala
jakýkoliv příspěvek přiškolených obcí.
Tato budova však školním účelům nevyhovuje, přestože leží uprostřed obce na
světlém a otevřeném místě, protože je vlastně postavena ve stráni, trpí a bude vždy trpět
neodstranitelným vlhkem. Dalo by se to snad odstranit jen nákladným odkopáním,
přilehlého zemního svahu tak, aby na odkopaném místě mohl být do budovy zřízen nový
vchod (od severozápadu.) Další významná závada budovy je nedostatek vhodného
prostoru. Do největší světnice se může vejít nejvýše 70 dětí, zatímco potřeba vykazuje
prostor na 60 dětí. Tento nedostatek prostoru by bylo odstranit jedině přístavbou a to tak,
že by byla zvětšena nejen velká školní světnice v prvním poschodí, ale náležitým
rozšířením a přístavbou by byl dosavadní byt učitele rozšířen o potřebnou třídu druhou.
Této přestavbě neleží v cestě žádná překážka, protože okolní pozemek je majetek obce.
Dále by bylo nutné pro udělání nového vchodu do budovy novou ochrannou zeď, s
čímž by souviselo i nutné opravení střechy. Vyžádalo by si to také prolomení nových dveří
do budovy a v přízemí na místě bývalé kovárny pod menší horní světnicí zřízení bytu pro
učitele, alespoň od dvou malých místnostech, Bylo by také nutné zřízení nového schodiště
z přízemí do hořejška.
Zjištěno také, že podlaha prvního poschodí je slabá a musela by být při stavbě a při
rozšiřování místností náležitě zpevněna. Také výška dosavadních školních světnic
nevyhovuje a musela by být nejméně o 12 stop zvýšena. Také dosavadní jednoduchá
tašková krytina je nevyhovující a musela by být při přestavbě „ztuplována“ a vápnem
podmazána.
Byt pro podučitele by se musel řešit buď sjednáním místnosti nájemní, mimo školní
budovu, nebo přestavbou chléva, či dřevěné kůlny na samostatnou budovu.
13
Následuje již výše uvedené prohlášení zástupců přiškolených obcí, proč nelze stavět
novou školu (nedostatek obecního jmění, špatná poloha obce, nevýnosnost polí atd.)
Znovu opakují a slibují, že jsou ochotni dům čp. 38 přestavět podle požadavků úředních, a
že náklad na adaptaci domu ponese ze 2/3 obec Milešov a z jedné třetiny Klenovice a
Koubalova Lhota.
26. VI. 1862: Krajský úřad s malými změnami schválil Táborského plán na
přestavbu domu čp. 38 na školu a žádá, aby okres zjistil, zda zástupci obcí s těmito
změnami souhlasí.
10. VII. 1862: Byl v Mirovicích předvolaným zástupcům z Milešova vysvětlen
opravný plán na přestavbu domu čp. 38 na školu, načež titéž prohlásili: S tímto nástinem a
s provedenými změnami souhlasíme a jsme s nimi srozuměni. Podle tohoto plánu stavbu
provedeme.
Podepsali: stavitel Táborský, J Kaftan, Pavel Květ a Matěj Holán.
27. srpna 1862: Na přestavbu domu čp. 38 vynaloženo 120 zlatých. Protože obec
Klenovice na ní přiléhající částku 20 zl. se zdráhala zaplatit, žádá starosta František Vála
okresní úřad v Mirovicích aby, byla tato částka na obci Klenovice vymožena cestou
exekuce.
Téhož dne žádal starosta Vála okresní úřad v Milevsku o exekuční vymožení částky
20 zl. Na obci Koubalova Lhota, která rovněž nechtěla zaplatit na ní vypadající částku.
Souhlas k adaptaci vydal Krajský úřad až 4. srpna, kdy již vše bylo podle plánů
provedeno. V roce 1863 byly dokončeny ještě některé další práce, hlavně bílení nákladem
11 zl. 68 krejcarů, takže na Klenovici a Koubalovu Lhotu připadlá třetina činila 43 zl. 89
krejcarů.
Největší položkou přestavby činil koupený šindel – 33 zl. 75 krejcarů a jeho dovoz z
Rožmitálu – 14 zl. V tomto nákladu jsou započítány i náklady na komisi, poselné, dělání
plánů, pokrývač, nová tabule, trnože k lavicím, zámek k pokoji učitele atd.
19. února 1864: Obec Koubalova Lhota vznáší protest u okresního úřadu v Milevsku
proti obci Milešov, že byla ošizena o 10 zl. Tím, že 120 zlatých za koupený domek čp. 38
zaplatila Koubalova Lhota v měně rakouské, třebaže bylo sjednáno, že bude zaplacena v
měně konvenční. A rozdíl v těchto dvou měnách činní právě těch 10 zlatých. Dále se
vyslovuje Koubalova Lhota proti tomu, že když byl domek koupen, že už přestavba byla
hotova a že nebylo třeba dalších úprav, které jsou stejně účtovány velmi vysoko, a proto
dodatečné výdaje na úpravu domku platit nechce a nebude. Konečně: prý na dostavbu
dodala Koubalova Lhota 7 silných špalků dříví, které na stavbu nebyly použity, ale byly
odvezené na jiné soukromé stavení.
Podepsáni: Jan Čedík, Matěj Čapek. Starosta, Franc Batovský, Jan Kříž, Franc
Frieder, V. Máša a Jan Máša.
Okres na dořešení stížnosti, svolal na 29. března 1864 novou smírčí schůzku, které
se konala za účasti okresu v Milešově: Zástupci Koubalovy Lhoty od požadavku
přeplacení v hodnotnější měně ustoupili. Trvali však na stanovisku, že se na třetinovou
úhradu nákladů na opravu poslední, nezavázala. Nakonec po domluvě slíbili, že dluh
Milešovu vyrovnají.
V létě 1867 bylo nutné provést na škole další nutné opravy, které provedl zednický
mistr Jakub Gärtner nákladem 259 zl. Přiškolená obec Klenovice měla na to zaplatit 70 zl.
14
V Květnu 1868 ještě řada občanů z Klenovic na ně vypadající příspěvek nezaplatila,
a proto radní Černý navrhl exekuční vymáhání. Exekuce a fendunk se konal 8. června
1868.
1.) Jakub Hodouš z Klenovice čp. 11 byl dlužen 7zl. 57 krejcar – byla mu zfendována
kráva plavá v ceně 45 zlatých.
2.) František Maštík čp. 3 dluh 5 zl. 72 krejcarů slíbil zaplatit co nejdříve. Zabaveny 4
ovce v ceně 14 zlatých.
3.) Jan Kolka čp. 7., dluh 5 zl. 1 krejcar zabavena 1 jalovice cibulové barvy v ceně 35 zl.
4.) Matěj Holán čp. 16 a čp. 17 – zapravil najednou 9 zlatých 32 krejcarů.
5.) Od Jan Květa čp. 19 se nemohl vykázaný rest vydobýt, protože nebyl doma.
Všichni vykázaní dlužníci však do dne vyhlášené dražby na zabavené věci svoje
dluhy zaplatili. Vyrozumívá o tom okresní úřad starosta z Těchniče Hynek.
Cizí slova – význam:
Intimát = soudní vyrozumění
Konsultace = porada právní
Exekuce = výkon práva donucovací mocí
Fendunk = zabavení
Konvenční = smluvený – obvyklý
Stopa – anglosaská jednotka délky (30,48 cm)
c. k. = císařský – královský
rest = zbytek – dluhu
Pohled do minulosti
Jaroslava Khunová – Kohoutová
„Jak šel čas“
Vzpomíná v Milešovském zpravodaji duben 2016
Můj otec pocházel z Chyšek u Milevska. Po absolvování Učitelské – ho ústavu v
Příbrami nastoupil v r. 1932 jako podučitel do školy v Milešově. Ve škole se v některých
letech učilo ve třech třídách. Z vypravování si pamatuji jména pan učitel Kouba, pan učitel
Blabol, můj otec a nějaká paní učitelka, která učila ruční práce. Otec vyprávěl, že mívali
ve třídě 50, ale i 80 dětí. Asi to bylo před druhou světovou válkou. Nevím přesně tu dobu.
Dřeváky, ve kterých tenkrát většina dětí chodila, prý byly vyrovnané po celé délce
schodiště z přízemí až do prvního patra. Do školy prý chodily některé děti až do 14 let. V
zimě byly třídy plné dětí, v létě ale už tak nebylo. Děti musely doma pracovat. Po válce, v
roce 1946, se můj otec po odchodu pana ředitele Blabola stal na škole ředitelem. Z
Milešova – Na Horách, kde rodiče dosud bydleli, jsme se nastěhovali do budovy školy, do
školního bytu. Odtud naši odcházeli, až s odchodem mého otce do důchodu. V roce 1980
taťka zemřel. Vzpomínám si ještě z vyprávění rodičů, jak byl za války otec nasazen na
nucené práce do dolů u Krásné Hory. Ke konci války byl prý někým varován před
gestapem. Utekl do lesů, odkud ho přivedl někdo po delší době domů, ale s těžkým
zápalem plic. Od té doby bylo jeho zdraví podlomeno. Dále si vzpomínám, že taťka
vypravoval, jak hrál v kapele „Sádlo“ ještě s několika dalšími kolegy učiteli. Chodili hrát
po okolních vsích. Na příklad až do Zbenických Zlákovic. Večer, když šli tam a přecházeli
zamrzlou řeku, šlo se dobře. K ránu při návratu, při silné oblevě, to prý bylo horší.
15
V Milešově byl také za jeho učitelování divadelní ochotnický spolek. Vedl ho,
režíroval a dělal nápovědu i kulisáka. V letech 1945 – 47 byl opakovaně předsedou MNV
Milešov. Od roku 1946 učil otec ve škole ve funkci ředitele. Pamatuji si, že tam s ním
učily i paní učitelky. Vzpomínám si na jména paní učitelky Peterkové a paní učitelky
Svátkové. Učily totiž i mě. Já nastoupila do školy v Milešově roku 1963 po ukončení
studia na Pedagogické fakultě v Českých Budějovicích. Otec učil 1. a 3. ročník a já 2., 4. a
5. ročník. Vedla jsem na škole Pionýra. Neplnili jsme žádné dané úkoly, ale chodili hodně
do přírody, hráli různé hry, v zimě sáňkovali apod. Nacvičovali jsme vánoční besídky pro
rodiče, program na MDŽ, připravovali malé dárečky pro maminky. V přípravě dárečků mi
hodně pomáhala moje sousedka a kamarádka paní Vlasta Květová. V té době začínaly být
docela pěkné krátké výukové programy v televizi. Ve škole televize nebyla, tak jsme se
chodili dívat k nám domů do bytovky, kde jsem tenkrát s rodinou bydlela. V tomto období
se mi narodili naši dva synové Jiří a Ivo. Po šesti měsících mateřské dovolené v roce 1967
jsem již do školy v Milešově nemohla nastoupit. Žáků ubývalo a z dvojtřídní školy se stala
škola jednotřídní. Ve škole zůstal učit můj otec a já nastoupila na druhý stupeň do školy v
Klučenicích. Po jednom roce jsem odešla na ZDŠ do Krásné Hory, kde jsem učila pět let.
Ještě ve školním roce 1973–74 jsem se vrátila na jeden rok učit na jednotřídku do
Milešova.
Byly to krásné roky a na učení v Milešově ráda vzpomínám. Potom jsme se
odstěhovali do Rakovníka. Na Rakovnicku jsem učila až do mého odchodu do důchodu.
Odcházela jsem v roce 1999 jako ředitelka málotřídky. Nyní si užívám důchod, cestuji a
raduji se z vnoučat. Na Milešov nikdy nezapomenu, vždyť jsem se tam narodila a prožila
31 krásných let. Stále se tam ráda vracím a obdivuji, co nového se tam zase udělalo, co se
změnilo k lepšímu. Bylo mi příjemné, jak se ke mně přihlásili někteří moji bývalí žáci a
známí při oslavách 120. výročí zahájení výstavby nové budovy školy. I poděkování od
vedení obce ústy pana starosty Jiřího Vokrouhlíka bylo moc milé. Je vidět, že v Milešově
nezapomínají na ty, kteří v obci dříve žili a pracovali.
Soupis obyvatel podle náboženství
Při soupisu obyvatel podle náboženství (osoby starší 10 let) prováděném roku 1651,
byl na rychtě Zahořanské zjištěn následující stav:
1.) Zahořany katolíků 59, nekatolíků 18
2.) Voltýřov katolíků 25, nekatolíků 6
3.) Zlákovice katolíků 22, nekatolíků 8
4.) Chrást katolíků 40, nekatolíků 9
5.) Klenovice katolíků 14, nekatolíků 3
6.) Milešov katolíků 34, nekatolíků 4
U všech je poznamenáno, že je naděje na obrácení nekatolíků
Rychta Předbořice:
1.) Předbořice katolíků 38, nekatolíků 14
2.) Řemkov katolíků 15, nekatolíků 3
3.) Kojetín katolíků 10, nekatolíků 25
4.) Vladyčín katolíků 10, nekatolíků 15
5.) Lašovice katolíků 16, nekatolíků 6
16
6.) Radvánov katolíků 5, nekatolíků 25
7.) Planá katolíků 2, nekatolíků 8
Počet nekatolíků, u nichž není naděje na obrácení je v Předbořicích 5, v Kojetíně 1, ve
Vladyčíně 6, v Radvánově 7
Největší počet nekatolíků byl na rychtě Kostelecké – 154. Z toho jich bylo 48 bez naděje
na obrácení
(Poznámka pana Hejry A.) :
Z tohoto přehledu vidíme, jak málo obyvatel měli obce po válce třicetileté (1618 až 1648).
Lidé byli válkou potlučeni a pak po válce, kteří nebyli na straně katolické nebo na
katolicismus nepřestoupili, byli vyhnáni do vyhnanství, zvláště šlechta a inteligence
(Komenský) drobný dělný lid buď, utekl za hranice, ale později byl u nás násilně držen,
aby dělal na půdě, kterou šlechta zanechala. Tito lidé byli násilně nuceni na stranu
katolickou, byli týráni, když tam nechtěli přestoupiti, někteří byli jen formálně, ale v srdci
jejich se stále udržovala víra a učení Husovo. Udržela se tak např. u nás do dnešních dob
církev evangelická – utrakvisté (pod obojí. Byla to tehdy doba velmi těžká s velkým
úpadkem, jak po stránce kulturní, tak i po stránce duševní v celém našem národě.
Toto nám všechno zavinili ti „svatí a neomylní“ otcové papežové, ti na nás Čechy
posílali křižácké válečné výpravy a chudý lid na toto zlo platil, musel platit desátky.
Kdyby bylo nebylo“Bílé Hory“, rok 1620. 8. listopad, kde katolicismus zvítězil, kde
mohla býti naše vyspělost národa. Katolicismus toto všechno znemožnil. Ten nutil násilně
do lidu jen svoje učení, podle Kristovy nauky značně opravené a podvržené.
Znárodněním, které provedla „dělnická třída“ vedená komunisty v r. 1948 přišel
katolicismus o veškerou moc, kterou si po staletí držel, přišel znárodněním o všechny svoje
majetky, zvláště půdu, kterou tehdy ukradl lidu v pobělohorské bitvě.
Dík tomu – to jest můj úmysl. Kdyby byl v r. 1948 komunismus nezvítězil, měla by
církev stále moc až do dnešních dob a stále by byla největší feudalismus v našem státě.
Vím též, že některý čtenář, zvláště ten který jest nábožensky založený, nebude s
těmito řádky souhlasiti, ale je tomu tak. Je nutné přečísti si více literatury, ale i dějiny
nekatolické, v katechismu čtenář se nic nedozví, vždyť církev v katechismu nic špatného na
sebe neřekne a co napíše, to všechno je „svaté“.
Použitá literatura:
Ernest Denis: Čechy po Bílé Hoře – 6 dílů.
Bílek: Reformace katolická a další jiné prameny.
Pouze dík těmto dávno nežijícím lidem, že si svoji víru, ve které se zrodili, ve svém
nitru uchovali, ti byli opravdu z křemene, tvrdí, neoblomní a svoje přesvědčení nezradili,
ani v těch nejkritičtějších chvílích. Dnes jen pouhá vzpomínka na ně. Škoda, že alespoň
neznáme jejich jména, aby zde mohli být zapsáni.
Něco k roku 48.
Rok 1648 končí třicetiletá válka
17
Rok 1848 jest rokem bouřlivým a revolučním u nás, v tento rok nastupuje na
rakouský trůn mladý císař František Josef I.
Rok 1848 jest rokem znárodnění a vítězstvím československého pracujícího lidu. Konec
fabrikantům a velkostatkářů (president Klement Gottwald.)
A tak milešovská škola sloužila nám i našim rodičům ku vzdělání z obcí Milešov,
Klenovice, Koubalova Lhota, Přední Chlum a to od 17. srpna, roku 1893, kdy byla
slavnostně otevřena a s velkou slávou tehdy církevně vysvěcena. Byla to škola obecná se
základním vzděláním až do roku 1976.
Škola měla tři třídy a každá třída měla oddělení. Do této školy, chodili žáci pět let,
pak další tři roky do 6 až 8 později i deváté třídy chodili žáci do měšťanské školy v Krásné
Hoře a nebo do Klučenic, odkud pak odcházeli do učení na řemesla, nebo přímo do
praktického života; někdy i na další studie.
Posledním stálým učitelem byl zde Jaroslav Kohout narozený r. 1913 v Chyškách,
okres Písek a zemřel zde v Milešově v r. 1980 ve věku 67 let. Po jeho odchodu do výslužby
učil zde na této škole kratší čas Josef Houska, bývalý ředitel na měšťanské škole v Krásné
Hoře, odkud sem dojížděl a byl již ve výslužbě. Oba jmenovaní učitelé učili dobře a
svědomitě.
Tato škola byla adaptována na dětskou školku, která byla dána do provozu 15.
listopadu 1977. Ředitelkou této školky byla Jaroslava Průšová, dnes v roce 1980 je
ředitelkou Eva Kusá ze Solenic. Pomocná učitelka je Božena Taterová z Milešova,
uklízečka Věra Květová, Milešov-Hřebeny a kuchařkou Marie Hrdinová z Milešova.
Mateřskou školku navštěvuje asi 24 dětí, někdy je jejich počet větší, až okolo třiceti.
Článek dopsal Alois Hejra, Klenovice 30
V této knize jest opsána soukromá kronika, která mě byla v roce 1979 zapůjčena a
jest to soukromé vlastnictví Františka Květa z Milešova čp. 17 narozeného 1898 a dnes již
zemřelého v roce 1981.
Daroval mu jí po napsání Jan Vála ze Zahořan, okres Písek, rodák Milešovský. Byl
to člověk prostý, venkovský, který měl nesmírnou lásku ke svému rodišti, to jest k Milešovu
a k jeho okolí.
U některých článků jsem něco, to čeho jsem věděl, nebo za odstup doby zjistil, a
doplnil, ale vždy s poznámkou „doplněno“ a dopsáno moje jméno. Jinak je psáno vše v
originále mojí vlastní rukou.
Alois Hejra, narozen 12. II. 1923
Klenovice č. 30.
(poznámka autora opisu F. Š) :
18
Alois Hejra zemřel 7 ledna 2015, ve věku nedožitých 92 roků. Pohřben byl do rodinného
hrobu v Lašovicích 12. ledna 2015
Až my všichni budem hníti,
kdož jsme v této knize psali,
pamatujte vy potomci, že jsme na Vás vzpomínali.
Nuže i vy vzpomínejte – na předchůdce, na potomky pište děje svého stavu, když ne celek, aspoň zlomky.
Kronika leží přede mnou a já se na ni dívám. Dívám se na ni pln posvátné úcty, tak
jako bych před samými postavami, o kterých zde píši, stál!
19
Vyprávím Vám zde jako rodák milešovský o některých zašlých časech našich
předků, které buď pamatuji, nebo jsem od nich od našich otců nebo dědečků slyšel.
Řídím se heslem: Vpisuj vždy způsobem prostým, bez vášně a bez ubližování v pravdě!
Buďme vděčni našim předkům! Opatrujme svěřené dědictví s láskou nejvroucnější,
neboť z potu a krve jejich jest.
Mějme v úctě slavnou minulost této naší rodné obce, ctěme pomníky starých dob,
poznávejme svůj domov a věrnost mu zachovejme.
Važme si starých národních památek, pověstí, písní, neboť jsou nejvzácnější
navštívenkou našich dědů a pradědů.
Můj rodný kraj je česká zem, můj domov české luhy a ten kraj chovám v srdci
svém, jak ve světě žádný druhý.
Jej miluji jak matku svou, má kdo jen ve světě rád i ve štěstí i ve chvíli zlou a
navždy – navždy nastokrát.
Milujme jazyk svůj, milujme národ svůj a milujme krásnou zemi, která je naší
kolébkou a má býti naším hrobem.
Mluvíme o těch, kteří jsou nám nejbližšími, poněvadž po nich dědíme jméno, krev a
čest i majetek, požehnání, po případě i kletbu.
Uvažujme, že mnohé ani nenapadlo, aby se zajímali o ty, kdož byli jeho předky, a
když byli povinni (ve II světové válce) opatřiti si jejich křestní listy, nevěděli ani kam se
obrátiti.
Koho z nich napadlo, když si opatřil rodný list svých prarodičů, že jest povinen
vzpomenutí při tom jejich zbožnou motlitbou.
Zdaž si tak mnohý vzpomene při tom, že za nějakých 50 – 80 let zrovna tak zapadne
v zapomenutí jako on – svých předků zapomněl.
S vroucí láskou k historii našeho rodného Milešova vznikla tato kniha, kterou obci
rád co památku k pokračování předkládám, jako
jsem ji s láskou psal. Co bychom za to dali,
kdybychom měli dosti skromné zprávy nebo
zápisy našeho otce, děda, nebo praděda, jak
dychtivě bychom četli, jak žili, jak se jim dařilo
a hospodařilo, třeba i za roboty na té hroudě,
které našim sourozencům odevzdali.
Co udělali oni, uděláme my. Splňme tu
povinnost vůči sobě a vůči těm, kteří přijdou po nás. Věnujme tuto památku našim
potomkům.
Jsem česká kniha. Posilovala jsem český národ v těžkých dobách. Chci mu ještě
dlouho sloužit, a proto mě šetři.
Děkuji.
Nad rodovou kronikou.
Nad knihou nachýlen – ruka se mi chvěje
rodovou kroniku, když začnu perem psát
ten písmák zdejší – obce této děje
po paměť potomkům, jež chce tak uchovat.
Já málo toho, co si v mysli schoval
co uvízlo mi, z mládí v paměti
20
o čem kdys táta mluvil, děd rád vypravoval
z té historie obce v staletí....
Rod jeho starý tři sta let, už sedí
na selském gruntě, v horské vesnici
grunt rodný, ten syn po otci dědí
věren tak, dávné selské tradici.
Půlnoc se blíží, písmák hlavu kloní
svým duchem letí, v šeru dávných let
nad kronikou „dumá“ a zas píše do ní
rodné děje, jak táhnou myslí zpět.
Půlnoc již přišla, kohout zpívá k ránu,
než popsán kroniky, tak mnohý list
pro paměť potomkům a stejně i pro výstrahu
až jednou budou kroniku tu číst...
To byla mého rodu čest a sláva
že vždycky pevně tady, na svém stál
když hájil svého rodu práva
za rodnou půdu vždycky bojoval.
Mé rodné vísce Milešovu
1.) Jako perla záříš v kraji
u černých lánů vísko má
na nichž zlaté klasy zrají
tebe vůkol každý zná
2.) Ač malá, přec k lásce svádí
jako žádná na světě
v ní jsem prožil svoje mládí
volný život dítěte.
3.) Drahá si mi vždycky byla
proto tak rád vzpomínám
ty jsi mi tak klidně žila
čelící všem pohromám.
4.) Přežila jsi bouři věků
války, mor i robotu
nežádáš však nikdy vděku
za tu svoji dobrotu
5.) Vůkol tebe černé lány
nezměnili svoji líc
syny tvými vzdělávány
rodí stále víc a víc
21
6.) Krví, potem, budou kropit
dál tu půdu zděděnou
lásku k hroudě v srdci nosí
lásku velkou, bezměrnou.
7.) Za to vše matka země
jednou se jim odmění
přijme všechny jako sémě
první i ty poslední
8.) Už jich řadu v náruč vzala
spí tam klidně věčný sen
na nikoho nečekala
jde tam jeden po druhém
9.) Spí tam otec, máti moje
skončili tu světa pouť
složili tam kosti svoje
šli si navždy oddychnout
10.) Buď krásná a dále vzkvétej
chraň občany před vším zlým
a všem lidem zdraví popřej
vzpomíná tvůj věrný syn
Krásný je náš kraj.
Překrásný – leč mrtvý a málo vyhledávaný, odloučený od světa. Mezi železnicemi
Praha – Tábor, Tábor – Písek, Písek – Zdice je ten mrtvý všemi opuštěný kraj, měřící 2400
km2 v němž není jediné dráhy, která by jej spojovala se světem. Jen autobusová linka
Milevsko – Krásná Hora – Praha protíná naše střední Povltaví, avšak potřebám kraje jen
nepatrně vyhovuje, ač při dobré vůli vykonati by mohla mnohem více.
Od Prahy k Budějovicům spojují oba břehy Vltavy jen dva mosty, v Kamýku a
Podolí. Tak tomu bylo před 50-ti lety a tak je tomu i dnes. Nic se nezměnilo, nikdo s
povolaných se, komu by osud našeho kraje ležel na srdci. Proto ten krásný kraj chudne a
upadá a nepozvedne se, dokud odpíráno mu bude spojení s ostatním světem, aby mohl
účasten býti pokroku lidské práce a používati mohl vymoženosti lidského ducha. Již za
Rakouska stěhovali se od nás houfně lidé do Ameriky za lepším živobytím a i nyní
vylidňují naše vesnice povážlivou měrou víc a více. Mrtvý náš kraj, překrásný s tolika
podmínkami k lepšímu životu čeká na své vzkříšení.
Dočká se ho? Kdy?
Náš domov.
Jak jsme byli šťastni v bezpečném zádveří otcových dlaní a hřejivém teple
matčiných úsměvů. Domov, kamž se vracíme jako tažní ptáci. Tento domov patří dětem –
22
je naším domovem, je a zůstane místo, kde jsme se zrodili nebo rostli, místo, kde se znovu
stáváme dětmi. Tam a nikde jinde, jsme blaženi a tam nejlepší zem rozkvětu, květy
vzpomínek.
Co vlastně je domov? Světnice, dům, dvůr, zahrada? Všechno dohromady. Všechno,
co v dětství zůstalo v paměti. V našich očích hoří plaménky obětí a radosti, kdykoliv se k
němu vracíme a v srdci máme jen jediné přání. Aby náš bývalý domov zůstal stejný a
nezměněný, aby zůstal v té podobě, v jaké utkvěl v naší představě, když jsme jej opouštěli.
Do svého domova se můžeme i vracet, ale nikdy se nebudeme moci vracet v naše
dětství. Tam doletí jen křídla vzpomínek.
Jen málo národů si tak vysoce váží svých dějin, a v těžkých dnešních dobách, v nich
hledá útěchu a probuzení pro přítomnost a poučení pro budoucnost, jako od dávných dob
činí národ český. Musíme si ale říci pravdu, že národ náš nevyniká sklonem ke svornosti a
na nikoho se nehodí tak dobře přísloví jako na nás: „Kolik hlav, tolik smyslů“.
Milešov
V Čechách, kraji táborském, okresu milevském a před tím patříval Milešov kraji
plzeňskému, podkraj Březnice a ještě do roku 1853 patřil okresem do Mirovic.
Stáří této dědiny nelze odhadnouti, ale prvá zmínka o Milešově se činí za panování
českého krále Jana Lucemburského, který Milešov předal v léno hradu Kamýku n/vlt. tedy
asi roku 1336.
Vesnice Milešov jest v údolí mezi vrchy – na východní straně hřeben „Kolečko“
474 m n/m na západ Bešovka 451 m n/m. Asi 1/4 hodiny pěšky na východ jest „Šibeniční
vrch“.
V tomto kraji končilo panství Orlík a Vysoký Chlumec. Roku 1357 mělo manství
Karlštejnské nějaké polnosti v Milešově, o které se staralo písařství Kamýcké. Rychta
Kamýcká má zaneseno, že roku 1490 v Milešově drží Máša 1/4 lánu a platí o sv. Jiří 7
grošů a o sv. Havlu, též berně vánoční 1 groš, robotní 5 grošů 1 haléř – k tomu je usedliště
pusté, těmito válkami zpustlé.
Nejstarší záznamy vypravují, že bývalo V Milešově manství a to v dnešním čp. 1 „u
Květů“ od kterého jest odděleno toto: Hned vedle čp. 44, bývalý obchod a hostinec, dále
23
čp. 15 Lipí čp. 30 v Jahůdném chalupa Tůmova čp. 4 (0?) a Černíkova čp. 14, dvě chalupy
za Hřebeny a mlýn pod Milešovem.
V berní rully z roku 1654 jsou zaneseni v Milešově tito usedlíci:
Číslo jméno
Osetých
Neosetých koní krávy jalovice
popis
polí
strychů
strychů
Michal Hlídek 5
15
1
2
0
1
Květ
5
15
0
3
0
Bartoloměj
Hrdina Samuel 7
22
0
2
0
10
Horký Jakub
8
24
2
1
1
9
Šťastný
7
21
0
2
4
Matyáš
8
Švec Jan
7
34
2
2
4
7
Máša Jakub
8
24
0
1
3
13
Truksa Martin 5
21
0
3
0
Kolín Matěj
5
21
0
1
0
3
Krušina Jan
5
24
0
4
4
6
Kadlec
Jiří, 4
21
0
3
0
Pohořelý
voly ovce svině
2
5
5
5
1
2
4
2
4
12
4
5
3
1
5
0
4
2
2
2
2
9
5
9
6
8
6
3
3
1
1
2
1
Květ měl 3 strychy lesa, Hrdina 1 strych, Truksa 1 strych, Kolín 1 strych, Krušina 1 strych
Pozn. doplněná A. Herou: jeden strych, či korec = 28,77 arů – zaokrouhleno na 29 arů
Roku 1785 byli v Milešově tito usedlíci – a není známo, proč nejsou uvedena
popisná čísla, když již byla zavedena.
Asi čp.
1
2
3 85?
4
6
7
8
9
Asi čp.
Květ Pavel
11
Řezník Jan
12
Daneš Jan
13
Pastouška – obecní dům 15
Holan Matěj
17
Pekárek Václav
18
Skala Jan
20
Šťastný Jan
24
Hroch Jan
Petrželka Jan
Halapeut Pavel
Květ Pavel
Květ Václav
Toman Josef
Sýkora Vojtěch
Krušina Jan
usedlíci z roku 1831
číslo popisné
17
1
-
jméno
Květ Martin
Květ Pavel
Holan Jan
Číslo popisné
9
8
7
jméno
Šťastný František
Vála Jakub
Nikodým František
24
11
3
10
Balík Jakub 16
Daneš Jan
Řezník Pavel -
Kolka Pavel
Sláma Josef
Hejna Josef
Milešovští konšelé, představení, starostové, předsedové místního výboru. Od roku 1856
Poř. číslo
1.
2.
3.
4.
5.
6.
7.
8.
9.
10.
11.
12.
13.
14.
15.
16.
17.
18.
rok
1856
1859
1861
1868
1876
1878
1880
1883
1886
1888
1890
1893
1897
1902
1906
1917
1919
1944
Jméno
Nikodým Josef
Květ Pavel
Vála František
Kolka Jan
Vála Jan
Daneš Josef
Vála Jan
Hejra Josef
Květ (Samek)
Kittl Emanuel
Květ František
Daneš Josef
Kolka Antonín
Květ František
Květ František
Branšovský František – Lipí
Štětina Josef
Čedík Štěpán
povolání
rolník
rolník
rolník
rolník
rolník
půlrolník
rolník
chalupník
rolník
majitel dolů
rolník
rolník a hostinský
rolník
rolník
rolník
rolník
půlrolník
půlrolník
Číslo popisné
7
1
8
16
8
11
8
5
12
51 až 55
17
3 a 48
16
17
1
30
12
6
V roku 1870 byli v Milešově tito hospodáři a říkalo se tam. Znamenané + jsem znal.
Číslo popisné
1.
3.
7.
6.
8.
9.
10.
11.
12.
13.
15.
16.
17.
36.
jméno
Květ Pavel
Daneš Josef
Nikodým Josef
Skala Josef
Vála František
Šťastný Jan
Kála Jan
Daneš František
Květ František
Rozhoň Jan
Jiroušek Václav
Kolka Jan
Květová Marie vdova
Branšovský Jan
povolání
rolník
rolník
rolník
půlrolník
rolník
rolník
rolník
půlrolník
půlrolník
rolník
půlrolník
rolník
rolník
půlrolník
25
přezdívka
„U Květů“
„U Krušinů“
„U Mášů“
„ U Koderců“
„U Holanů“
„U Šťastných“
„U Kálů“
„U Balíků“
„ U Samků“
„ U Truksů“
„ U Chalupeckých“
„ U Hejrů“
„ U Šourků“
„ U Černých“ „ U Sedláčků“
Číslo
popisné
1.
V roku 1936 byli v Milešově následující hospodáři
jméno
povolání
přezdívka
3.
6.
7.
8.
Poslední Květ František rolník
zemřel
Nástupce
vnučka
Hovorková
Daneš
dnes chalupa
Čedík
dnes chalupa
Nikodým Antonín
rolník
Štětina František
chalupník
9.
10.
Kokstein Emil
Míka Alois
11.
12.
Trušner Václav
Štětina Josef
13.
Moudrá Barbora,
Rozhoň
Jiroušek
Kroupa
Květ
Kokstein
15.
16.
17.
36.
půlrolník
Chalupník
autodopravce
chalupník
půlrolník
rozená rolník
půlrolník
rolník
rolník
chalupník
„U Květů“
„ U Krušinů“
„U Kodeiců“
„U Mášů“
„U
dolních
Štětinů“
„U Šťastných“
a „U Míků“
„U Trušnerů“
„
U
horních
Šťtětinů“
„U Truksů“
„U Jiroušků“
„U Kroupů“
„ U Šourků“
„U Karlů“
V posledních šedesáti letech vyměnila více majitelů tato popisná čísla: 10, 11, 12,
13, 36 – nejvíce čp. 10, 11, 36. doplnil z rodopisu Válů Šťastný František
V roku 1850 spojovaly se rychty do jedné obce a to v neděli 27. října v Lašovicích
přede mší sv. museli přísahati v kostele všichni představení z přifařených obcí před
oltářem císaři pánu věrnost a poslušnost zákonů.
V Milešově v roku 1880 převládalo nejvíce příjmení Květ a Šťastný.
Úvaha mého života
Ozývá se mi vzpomínka na celý můj život, zvláště na moje mládí. Člověk starý se
již tak hbitě neotáčí, jako se otáčíval, také má takovou mysl, špíše na svoji minulost než
budoucnost. Děkuji bohu, že při svých 75 létech si ještě dnes mohu všude dojíti, někdy i
dále, mohu navštěvovati svých milých, návštěvy jejich přijímati a těšit se z jejich úcty a
náklonnosti. Mnoho jsem v životě prodělal, při svém stáří zachoval jsem si dobré jméno,
které lze lehce pozbýt, ale těžko získat.
Dnes jest rok 1948. Za rok bude tomu 50 let, co jsem odešel z mé rodné dědiny
„Milešova“ – dosud jsem nezapomněl. V letní době častokráte ubírám se zadumán na vrch
lašovický a někdy až k turistické chatě, abych ještě lepší viděl, neboť i to oko nekouká
jako dříve. Cesta moje je vždycky skoro stejná, přes naší zahradu. Kterou mám tak rád i
26
stromy v ní, dále do Lašovic za Retychů hostinec čp. 2. a k chatě. Jdu pomalu o hůlce a
dýchám těžce, ano i si odpočinu. Tam u chaty napnu svůj starý zrak, abych viděl kolébku
svého mládí po těch 75 letech. Potěším se pohledem na tu mou rodnou vísku Milešov, kde
již dnes skoro nikoho neznám, než své rodné místo a její bývalé pozemky. Vzpomínám a
zase vzpomínám, že před 70 roky jsem válel pole u „Hor“ u křížku se svým zemřelým
otcem a hned zase na Návozích u nynější nové školy zemřelá matka vykopávala brambory
„jakubky“ a já je dávám do košíku a myslím si, že bůh ví, jak jsem jí pomohl.
Milešov od chaty je částečně viděti a moje oči se zbožně rozhlížejí po kraji. Jak
často se alespoň v myšlenkách vracím domů. Z dálek přivál k nám vánek hrst vzpomínek,
jsou již dnes jen jako zvadlé listí, které oživuje dobrotu srdce. Mládí vrací se mi do výrazu
tváře, oko se vyjasní, hluboký vzdech vydere se z prsou a splyne ve vzpomínku mládí stín,
co se již nikdy nevrátí.
Já bývalý váš soused a rodák, jsem spokojen ve svém domově v Zahořanech, ale
nikdy nezapomenu na rodný Milešov, kde již můj otec, děd i praděd se lopotili na chudé
zemědělské půdě. Znám již dnes v Milešově velmi málo lidí, zvlášť mladých v mých
letech by již snad na prsty u jedné ruky spočítal, všichni druzí, spí již tam věčný sen.
Ptávám se v Lašovicích u kostela, kdo asi jest ten a ten, neboť zdá se mi podobnost jeho
zemřelých rodičů. Nejvíce zpráv o tomto dotaze mi podává František Vála, kovář, nyní v
Milešově čp. 2. Jeho otec Alois Vála čp. 4. 1873 byl bratrancem mého otce Jana Vály čp.
8. nar. 1841. Dívám-li se za tichého večera na svou vesničku, stulenou v údolí a myslím si
jak je pro mne krásná a po každé jiná. Jiná při východu slunce, jiná při západu i jiná v létě
nebo v zimě. V té tiché večerní přírodě stávají se lidé bližšími, upřímnějšími i veselejšími.
Již jako hoch přišel jsem na myšlenku zachovati budoucím co možno všechny
vzkazy, pověsti, památky, zvyky, týkající se rodné obce, které již pomalu upadají v
zapomenutí. Mládí mě minulo a já začínám uskutečňovat, co jsem si před léty předsevzal.
K dochovanému ústnímu podání, sháněl jsem příslušná data. Nečekám vděku a věřím ku
konci snad mého věku, že moje dobré snahy nebudou někde ani pochopeny. Generace
odchází jedna za druhou, záznamy však zůstanou pro nynější a příští pokolení.
Mému domovu.
„Ještě já se podívám, k milešovským zahradám“, začala před léty oblíbená naše
píseň, kterou jsme zpívali v našem mládí. Bylo nás mnoho, kteří jsme vyrostli v tehdejších
dobách v Milešově. Mnoho jich muselo za chlebem jinam do světa. Málo je však těch,
kteří by se nevraceli. Přicházíme rádi, ale ne často a nejsou tu již naši udření rodiče,
kterým chceme svým příchodem vyhlazovat vrásky s čel. Všechny krásy světa, Prahy a
vlasti, jímž jsem věrným synem, nemohou mi nahradit ono nevystižitelné teplo, jímž hřál
domov. Málo ovšem bylo těch, kteří se nevraceli. Dnes ale jest jich mnoho z nich,
poněvadž nežijí. Nedopusťte vy mladí, aby vám zarostla cestička domů, abyste zapomínali
na návrat. V Milešově jest vždycky hezky, třeba že i v Praze prší, ale doma je a bude
vždycky jen hezky. Děkujme všude svému rodnému místu čest a vracejte se vy mladší rádi
také k těm milešovským zahradám.
Našemu domovu.
Domove drahý, kolébko mládí
chci tobě říci, jak rád tě mám
27
kolik ach citů, v duši mé ladí
když na tebe vzpomínám
Mou lásku k tobě, nevyrvou z prsou
ni žádné zloby, bolest a žal
v každé se době, city mé nesou
jak bych v tvém tichu, blažený stál
Můj dech se nese, přes širé kraje
k okénkám rodné, chaloupky mé
vzpomínek tisíc, v duši mé hraje
jak krásné byly, večery tvé
Přes širé lány soumrak se nese
hlahol tu zvonů, zaznívá dál
jich každý záchvěv blahem se třese
ach, kdo by na tebe nevzpomínal
Domove drahý, vonící růže
co já se na tebe navzpomínám
srdce jen vlastní, říci to může
kterak jsem blažený, že tebe mám
Domove drahý, vzpomínku mnohou
jak si tě vážím, to vím jen sám
city jen vlastní, říci to mohou
kterak jsem blažen, že tebe mám
Milešov horní vesnice.
28
Antimonové a zlaté doly v Milešově, v Krásné Hoře a kolem.
V těchto místech se dolovalo hned v roku 1702 a antimon byl dodáván do Lipska v
Sasku po Vltavě a Labi,
Hůnovi materialistovi z Prahy, kdy jedna cesta po vodě stála tehdy 4 tolary říšské a
za pasímngzettel platiti se muselo 12 grošů. Od roku 1704 – 1714 se dobylo zde zlata 34
mark, 13 lotů, 3 1/2 kventle. Zaměstnanci se 14 denní mzdou měli: důlní 4 zlatých 45
krejcarů, 12 havířů 37 zlatých 48 krecarů. 10 hochů 9 zlatých 58 krejcarů.
Horní inspektor měl roční služné 400 zlatých a na deputátu měl: vědro piva týdně,
dříví spotřebu, pár koní, vyživování jich i kočího, 15 strychů žita, 4 strychy pšenice, 2
strychy hrachu, kaprů centýř, soli strych, másla liber, sýra centýř, užitek od dvou dojných
krav, masa týdně 12 liber, svobodný byt. Inspektor byl němec Albert Hüttl, který většinou
zaměstnával jen Němce. Toto bylo u Krásné Hory.
Od roku 1700 – 1713 obnášel náklad Němců na dolování u Krásné Hory 40 tisíc
zlatých. Nejposlednější důl v tehdejší době asi v 1890 byl důl na Kohoutech u Krásné
Hory. Uvádí se, že v roce 1894, našlo se na Kohoutech dosti rudy. Nemůže býti nikým
vyvráceno, že se zde před mnoha a mnoha lety nedolovalo, poněvadž horníci zde přišli na
rozsáhlé „stařiny“ (staré doly) a v nich našli hliněné kahance, žebříky, palice, vrtáky,
kladiva, motyky, kolečka, a co se primitivního sestrojení, věci ty odevzdány, prý do muzea
snad v Příbrami. Tyto stařiny táhnou až do Krásné Hory. Okresní silnice, vedoucí dnes z
Krásné Hory do Podmok, vede po levé straně nedaleko dolů „Kohouty“ od Krásné Hory,
také kolem teče i tékával potůček podél této cesty, dnes silnice. V místech mezi Kohouty a
bývalou cestou, dnes silnicí, byla půda hodně skloněná k této cestě, ale asi v roku 1892 se
celý ten dlouhý pruh země kudy tekl zmíněný potůček – propadl do země (stařiny), hodně
hluboko a musel být ohražen, a dány zde byly výstražné tabulky, aby tady nikdo nechodil.
Celý ten potůček se vedl potom po prkenných korytách až do potoka, dnes blíže
silničnímu mostu. Dobře se na to pamatuji, když se ta země propadla.
U Milešova se dolovalo od nepaměti. Na př. Od Milešova směrem západním na
pozemcích „v Kalu“ mezi pozemkem les býv k čp. 8 parcel a pozemkem býv čp. 3 parcel
také les, jest zarostlá hromada kamení, která pochází z bývalých starých dolů.
Prvým majitelem dolů kolem Milešova, neznámého data a místa byl J. Stein z Kardašovy
Řečice, po něm jakýsi horník Kubal, který toho potom také zanechal.
V roku 1853 přistěhoval se do Milešova Jan Jedlička, cukrář z Příbrami a počal
dobývati rudu antimon na pozemku Františka Vály čp. 8 po 2 léta zde u dnešního křížku
na západ, Důl ten byl pojmenován Svatováclavský. Ruda ale J Jedličkovi malý zisk nesla,
a on po 2 letech přišel o veškeré své malé jmění.
V dolu 20 metrů hlubokém, nechal práce a ještě zůstal dlužen 2 tisíce zlatých
Hůnovi materialistovi v Praze, který důl
uvedený koupil a jej hned prodal
Ondrákovi, kupci z Krásné Hory a tento jej
zase prodal J. Wangovi, velkostatkáři z
Knihovic za 7 tisíc zlatých.
V Milešově byly doly:
Na dnešních ohražených horách u
křížku, byl důl Svatováclavský, kde se
dolovalo hned v r. 1835.
Druhý důl byl uprostřed ohraženého
29
prostoru na jih od prvého a jmenoval se Anenský. Dalšími doly na milešovských Horách
byl důl Emanuel a Marie a štola Milešov Emanuel a štola Marie. (ŠF)
Jiný důl byl Jindřiška v lese za Podmoky, kde se předtím říkalo „Na Kobyle“ a tam
se nejvíce dolovalo v r. 1876. (Na všech dolech se nejvíce pracovalo asi v roku 1882)
V době, kdy J Wang kutal kolem, a v Milešově zemřel bývalý majitel původních
dolů Jan Jedlička a zanechal zde manželku se šesti dítky, bydlícími ve mlýně pod
Milešovem v nájmu nedaleko prodaného dolu. Dítka manželů Jedličkových vybíraly z
hromady kamení z dolů na povrch země vytaženého a rudu antimon v malých kouscích do
sudů a tím se tak matka živila, tržíc za jeden soudek antimonové rudy 20 – 30 zlatých. V
krátkém čase na to vzpoměl si nejstarší syn Emanuel Jedlička, hledati rudu opodál starého
dolu na pozemku Matěje Daneše rolníka čp. 3, noční doby, mezi zasetým žitem – pozemek
ten jest v Milešově na Horách mezi bývalými hutěmi a důlem Václavkou u křížku asi
skoro v polovici cesty. Šel tam Emanuel Jedlička s motykou a nádeníkem Josefem
Šťastným, podruh to tehdy ve statku „U Šťastných čp. 9, na kterého si pisatel tohoto dobře
pamatuje, byl to tehdy starého vojáka čp. 18 bratr. A skutečně našel hned v hloubce 36
centimetrů větší samý, ryzí antimon, který hned dobře ukryl. Druhého dne si vynašel čísla
a parcele katastru pozemku, kde byla ruda ukryta. Po tomto hned se k hornímu hejtmanství
do Plzně a nové povolení ke kutání skutečně obdržel.
Když se potom Emanuel Jedlička s
povolením vrátil, dovolil si na uvedeném
pozemku v rozsáhlosti 20 m2 hledati rudu za
30 zlatých na půdě Matěje Daneše rolníka čp.
3. Postavil hned sloup, na onom pozemku,
kde měl ohlášené povolení ke kutání z Plzně
a dobývati rudu motykou a za několik dní měl
rudy mnoho a mnoho centů, kterou dovážel
napřed v soudkách k řece Vltavě a po lodi
dále do Prahy. Za tuto rudu tržil hned 500 až
800 zlatých a za krátký čas utržil mnoho tisíc a koupil celý ten pozemek od Matěje Daneše
za 300 zlatých. Emanuel Jedlička přijal 26 horníků z Příbrami a roubili šachtu „Anenskou“
na Milešově, dobýval mnoho set centů ryzí antimonové rudy denně, rudu pálil v
provizorní huti a tržil za lodní náklad antimonové rudy 15 až 20 tisíc zlatých a stal se v
krátkém čase zas velkým boháčem. Než Emanuel Jedlička nevěděl jak z antimonu páliti
regulus, odjel na čas do Uher, aby se tam tomu přiučil, za jeho doby byly platy dosti bídné.
Vystavěl horní dům a jiné budovy, měl 200 horníků, jednoho naddůlolezce 6
důlolezců, a své úředníky i svou horní hudební kapelu. Podnikal k tomu mnoho horní a
zbytečné stavby a špatně dohlížel na práci. Dolování čím dále hlouběji, tím méně měl
rudy, dělal velké výdaje, marnil a hýřil a konečně prodal svou šachtu Josefu Wangovi z
Kněhovic za 10 tisíc zlatých s veškerým horním příslušenstvím. Sám koupil mlýn pod
dolem v Milešově a tam se s matkou a sourozenci odstěhoval. Byl pak důlolezcem na
Horách, až konečně onemocněl a po delší době v bídě a nedostatku zemřel roku 1876
svobodný, jsa teprve 36 roků stár, jako chudý žebrák.
Odpočívá na hřbitově v Lašovicích za kostelem, v místech, kde dnes je pomník
„Válů“ z Chrástu. Až do nedávna měl zde tento zemřelý u hrobu veliký litý kříž, kde bylo
na veliké tabuli napsáno „zde v pánu odpočívá Emanuel Jedlička bývalý majitel
30
milešovských antimonových dolů, zemřel svobodný ve věku 36 roků; a pod tímto jinou
barvou někdo připsal „Chudý boháč“!
„Zde je v pravdě pole boží, kam se boháč s chudým vloží! Rolník vedle měšťana – jejich
prach kdo rozezná!“
Dosti často chodívám po tom Lašovickém hřbitově a vždy se v oněch místech, kde
odpočívá zmíněný Emanuel Jedlička a uvažuji o tom, jak osud si dovede zahráti s
člověkem pěkně a lákavě a jak jej zase opustí ve chvíli, kdy je nejvíce nadšen pro svět a
světský blahobyt. Není toto román, ale je to pravdivá skutečnost a vyhlíží to jako pohádka.
Mnohý starší občan zapomněl již na tuto ojedinělou událost v Milešově a mladí,
kteří se rádi vždy většinou všemu vysmějí, to nevědí vůbec.
Uvádím to proto zde, aby se nezapomínalo na zdejší staré a pravé události, neboť ze
všeho toho si může náš mladý moudrý člověk bráti poučení pro život.
Na Hory i doly chodívali muži z blízka i z dalekého okolí, až z Techniče, Zlákovic,
Lašovic, z obou Chlumů, z Voznice, Proudkovic, z Kosobud, Plané, ze Lhoty Koubalovy,
z Klenovice, z Podmok atd.
V těch dobách bylo zatěžko hospodáři zjednati čeleď, neboť vše chodilo na Hory –
ale hospodářské plodiny brali zkázu, neboť byly kradeny ve dne i v noci a bylo velmi
těžko je dohlídati. Lid dělný chodil například do práce na čtvrtou ráno ve 3 hod, v poledne
na 12 v 11 v 11 hodin, odpoledne v 1 hod z práce, v 9 večer a v 5 ráno horníci z práce.
Když se hospodáři neztratilo něco z pole, ztratilo se mu z lesa jistě.
Až do roku 1871 doloval J Wang na šachtě Václavce a Anenské ještě několik krátkých
dob. Bydlel sám na Horách, a když mu doly ve velké hloubce malý zisk nesly, prodal je a
doly koupil pražský měšťan a majitel pivovaru – „u Stejglů“ – Emanuel Kittl v roku 1871
za 20 tisíc zlatých. Tento nový majitel zvelebil opět doly i Hora, vystavěl zase nový horní
Huť je na obrázku uprostřed, pohled od Milešova proti šmaldě. (ŠF)
dům pod jedno poschodí. Zařídil kanceláře šicht „mistra“, více úředníků a dva
naddůlolezce, několik důlolezců a 500 horníků. Stavěl mnoho – nové hutě a prádelnu na
rudu. V době Kittlově prodávali sedláci pozemky, poněvadž již tehdy bylo zle o čeleď a
také měli dluhy a bylo zle o peníze. V té době Emanuel Kittl kupoval pozemky a
přenechával bez výdělku pořádným horníkům na splátky, které si potom svou prací na
Horách dluh odpracovávali.
Tak koupil a mezi své zaměstnance po částech rozdělil na splátky skoro celé statky
v Milešově – co vím, byly to: skoro celý čp. 10, část čp. 3, 11, 13 a jiné i v Klenovici a
31
Lhotě Koubalové. Dnes je více chalup postavených na takovéto Kittlovy splátky, na
příklad čp. 49, 65, 84, 67, 78, 79, 80, 60, 83, 88, 72, 75 a 82. Všechny ty pamatuji stavěti a
tak si pořádní a šetrní lidé, při tak bídné mzdě pomohli, že mají svojí vlastní střechu nad
hlavou a dnes mají ještě více.
V době, kdy doloval zde Emanuel Kittl, byl zde nejhlubší důl 160 metrů. Od roku
1871, kdy to Emanuel Kittl koupil, začal silně. Postavil nákladné stavby – což vše stálo
tehdy na půl milionu zlatých. V dolech milešovských se potřebovalo denně 70 centů uhlí.
V roku 1881 zaměstnáno bylo v dolech milešovských na 300 horníků mimo jiných
řemeslníků a vyrobilo se měsíčně 300 centů rudy za 12 tisíc zlatých r. m.
V Milešově na Horách bývaly veliké Kittlovy stavby, které i dnešní né staří lidé
pamatují. V rozsáhlé budově, pod níž stojí důl „Václavka“ stávala vysoká horní věž s
velikými koly a lano vytahovalo a spouštělo horníky dolů a nahoru. Hned vedle důlu
Václavky napravo a v ní 4 kováři a dále ku bráně jest váha, po levé ruce továrna, kde
bývaly v r. 1889 stoupy na roztloukání rudy a zpracovávalo se zde zlato.
Zpátky blíže u křížku, tam kde stojí dnes dům o 1 poschodí, stávala nízká budova,
krytá papírem. Bydleli tam kolář a hostinský Stiaus a důlní štajgr Fleisnes – Stiaus tu měl
hostinec. Pro horníky i jiné. U tohoto domu byl asi 2,5 metru velký odkap, kde se v chladu
v létě dobře sedávalo. Vzadu tohoto domu byl byt Jana Květa (Květíčka) hutního dozorce,
byl to otec Antonína Květa bývalého dlouholetého obecního kronikáře v Milešově. Vchod
do bytu Jana Květa dozorce byl ze strany západní. Šli-li jsme dále směrem jihozápadním a
došli jsme kolem vysokého železného komína po pravé straně dále až k hutím. Hutě, byla
veliká stavba, která délkovou svou stranou obrácena byla směrem k obci Milešovu. V
těchto hutích moderně již tehdy zařízených se pálila ruda antimon v hliněných hrncích na
regulus.
Na obrázku je původní
kovaná naběračka používaná
v milešovské huti na Horách.
Je na ní vyražen klíč a číslo
8., asi velikost. Tuto
naběračku v již téměř
rozpadlé huti nalezl v dětství Pavel Květ (Květíček), někdy kolem roku 1950, takže se
zachovala do dnešní doby.
Obrázku na další straně dominuje veliká továrna s komínem postavená Kittlem, kde
bývaly v r. 1889 stoupy na roztloukání rudy a zpracovávalo se zde zlato.
Později to byla chemická továrna, kde se krátkou dobu zpracovával antimon do barev.
Tato továrna vyhořela 18. srpna 1919., viz záznam z podmocké hasičské kroniky na staně
191. Později na tomto místě byla menší stavba s nižším komínem, kterou ještě pamatuji již
v dezolátním stavu a říkali jsme jí laboratoř, jejíž historické snímky jsou na straně 192.
Doplnil Šťastný František.
32
Na snímku jsou milešovské doly na Horách z doby továrníka Kittla. Vpravo v
popředí je čp. 55 a v pozadí patrová budova čp. 54, dosud stojící. Hned za bránou s ještě
mohutnějšími pilíři vlevo stojící bouda je váha, na které se vážila ruda dovezená koňskou
dráhou ze šachet Jindřiška a Emilka a také z „Kohoutů“ a ostatních šachet v Krásné Hoře,
které patřívali v té době k milešovskému závodu. Mohutná budova vlevo od brány s
vysokým zděným komínem je huť, za komínem v místě nynějšího čp. 107 bývaly takové
velké zděné boxy v nich byly velké křemenné oblázky a poblíže dolu Václavka byla druhá
váha. Bývali tam mohutné vysoké pilíře, na nichž na mohutných šroubech byly uchyceny
drtící stroje, kde se rozdrcená ruda plavila a „šmalda“ usazovala v mohutných kalových
polích v pravo od cesty, které jsou patrné dodnes. Voda se asi čerpala pode mlýnem z
jahodového potoka, kde stávala na základu dřevěná budka. Pamětník p. Miloslav Orlický
si pamatuje na to potrubí, které od potoka na Hory vedlo. Z kalových polí voda odtékala
rigolem po povrchu zpět do jahodového potoka.
Vlevo býval důl Václav s mohutnou důlní budovou a mohutnými důlními koly, kde
rubanina se vyvážela „do patra“ odkud po kolejích ve spádu k ukládce se důlními vozíky
svážela na místo určení. Doplnil Šťastný František.
Na Horách v Milešově, dokud šly pece a stroje houkávala hodiny houkačka a to
vždy v 6 ráno, ve 12 v poledne, v 1 hodinu odpoledne, v 6 hodin a v 8 hodin večer – mimo
to houkali, když někde vypukl oheň. Vedle hutí na straně západní přistavěn jest slušný
domek, kde bydlel obvodní a horní lékař z Krásné Hory, který sem byl dosazen, MUDr.
Bareš a po něm přišel MUDr. Křenovský, který zde byl ještě v roce 1882. Léčili zde
horníky i jejich rodiny neboť již tehdy platili horníci nemocenskou pokladnu, mimo to
léčili i ostatní všechen okolní lid.
33
Na obrázku jsou zbytky z milešovské hrnčírny, kterých v
blízkosti bývalé hutě lze i dnes dost nalézt. Používaly se v
huti při pálení regulusu. Doplnil ŠF. Vedle domku lékaře
stojí jiný domek, kde bydlíval zase důlní inženýr Adolf
Veska – a vedle toho byl byt pro jednoho kočího a vedle
zase stáje na koně. Naproti těmto domkům a stáji byla
hrnčírna na vysoké bílé hrnce, v nichž se pálil regulus a
vedle kolna na kočáry.
Vždy po žních pásával obecní pastýř starý Sýkora z čp. 47
ovce hospodářů z celé vsi, jichž bylo hodně, někdy také
pásla ona. Po žnech pásal po sklizených polích – tehdy bylo pastvy tam pro ovce hrozná
obecní poměra, která jest dnes osázená lesy
Jednou také starý Sýkora pásl ovce u Hor na
protějším kopci Beraně a viděl, jak všechny ovce
mají stříbrné čumáčky. Tento úkaz hlásil na
Horách a zjistilo se, že komory cihlové, které
vedly blízko a rovně do vysokého cihlového
komína u hutí, že jimi uniká to nejlepší z rudy.
Hned zastavili pálení a stavěli delší a klikaté
komory a jiný cihlový vysoký komín v roku 1873
V roku 1872 se nejvíce na Horách stavělo. Jan
Enmanuel Kittl pořídil mnoho strojů, postavil dva
obytné domy, kotelnu a všechno ohražení kolem Hor, jak jej vidíme dnes.
(mohutné zděné pilíře a mezi nimi dřevěnou hradbu z planěk – doplnil Hejra A.)
Obrázek jenoho z mohutných zděných pilířů, jichž se dochovalo do dnešní doby osm,
šest ze strany severní za čp. 55. a dva ze strany východní. Pilíře jsou staré 144 roků, přesto
velmi zachovalé, což svědčí o preciznosti tehdejších stavitelů. Ostatní pilíře během let byly
rozbourány a použity na jiné stavby v Milešově, především zemědělské. Pilíře mají rozměr
80 x 80 cm a výšku 240 cm kryté byly dvoujitou taškou krytinou z tašek „bobrovek“ s
hřebenáři. Vzdáleny jsou od sebe 11 metrů a podle velikosti kapes na „rigle“ na připevnění
„planěk“ byly použity celé kmeny stromů. Obvod tehdejších ohratených Hor měl cca 830 m,
což je asi 75 kusů takovýchto pilířů. Fotografii a text doplnil Šťastný František
Lašovická pouť 1875
V roku 1875 zvláště vynikala velká Lašovická pouť, kamž je Milešov přifařen,
neboť tam přišlo procesí z Kostelce nad Vltavou, z Kovářova, Klučenic a z Mokřice.
Zároveň bylo sv. Prokopa, Byli v Lašovicích milešovští horníci „v parádě“. Jaká byla a jak
vyhlížela paráda hornická – podrobně popíši na str. 29 této knihy. (Myšleno původního
originálu Válovi kroniky. V této knize popsáno na starně 36. ŠF.) O pouti v r. 1875 měl v
Lašovicích venku u kostela kázání dp. Heuský kaplan z Kovářova, velkou mši dp. Jos.
Puchta farář z Klučenic a k horníkům měl pěknou řeč dp. Frt. Taraba, farář v Lašovicích.
V tomto roce zemřel císař rakouský Ferdinand I. Na věži byl černý prapor a zvonilo
se 1 hodinu.
V roku 1878 o první malé Anenské pouti v Lašovicích svěceny byly pro horníky v
Milešově tři kříže a mše svatá byla u kříže na hřbitově před kostelem venku.
34
Procesí z Nepomuku
Tento rok bylo z Lašovic silné procesí na sv. Jana Nepomuckého pěšky k Nepomuku.
Důl Jindřiška
Dále nový majitel dolů milešovských E. Kittl obnovil zase zapomenutý důl
„Kobyla“ a pojmenoval jej z úcty ke svojí ženě Jindřišce „Jindřiška“ – rozené Šrůtové.
Tato dobromyslná paní byla dcerou hospodářského ředitele Antonína Šrůta a Barbory
rozené Satranovy z Lobkovic – narodila se v Kodlešicích.
Důl Jindřiška jest vzdálen od Milešova asi 2 km přes Podmoky a odtud na straně
severní, blíže cesty do Proudkovic. Na nově zbudovaném dolu Jindřišce se znovu počalo
dolovati na zlato v r. 1876. Na Jindřišce postaven byl dům, dle horního obrázku dlouhý i
široký pojmenován „Vošverk“ s vysokou horní věží nad tamními lesy, kde uvnitř
pracovalo mnoho žen, mladých hochů i lidí starších. Ve „vošverku“ dělalo se v zimě v létě
uvnitř, ráno se začalo v 7 hodin, v 1 hodinu odpoledne a večer se dělalo do 6 hodin. V
zimě se chodilo v dřevákách a s lucernou a vydělali denně 25 až 30 krejcarů rakouské
měny. Beze stravy. Bylo to tehdy ubohost proti dnešku a v zimě při lucerně z domu i zpět
v dřevákách!
Stejnokroj.
V roku 1872 horníci dolů milešovských zařídili si také svůj odborový hornický
stejnokroj, mimo to měli potom svůj hornický nový prapor, který byl svěcen o velké
lašovické pouti 5. 7. 1874 v Lašovicích pod velkým ořechem, kde stojí dnes čp. 28 byl
upraven oltář, kde se konala mše svatá, a odbývalo se svěcení praporu. Přítomni byli
35
majitelé dolů Emanuel a Jindřiška Kittlovi, jinak – rodiče přítomní, zpěvačky operní
Emílie Destinové – ovšem, že této slavnosti se zúčastnili i úředníci závodu.
Hornická paráda
Zde tedy něco o té milešovské hornické parádě, o které jsem dosud nikde nečetl, ale
dobře jí pamatuji. Bývalo to nejen hezké, ale skutečně krásné a proto bych nerad, aby
upadla tato památka v zapomenutí.
Sestavuji zde hornickou parádu milešovskou, jak bývala:
Horníci měli skorem všichni bílé i černé kalhoty, ti co pracovali dole pod zemí, měli
černé blůzy, zvláštního střihu a ozdob zvané „perkytle“ na blůze na vrch v pase měl
připjatý kožený flek – jiné oddělení mělo místo toho plechový pekáček nebo nový kovový
kahánek – dle toho, kde který pracoval. Horníci na hlavě měli černé „čáky“ z tvrdého filcu
a na ní nad kšiltem nad čelem zepředu – křížem dvě, asi 10 cm mosazná kladívka
(fajslíky) a nahoru měl na každé čáce každý vztyčen černý pérový chochol.
Hutníci měli zase tvrdé plstěné klobouky s černým kohoutím peřím po levé straně
klobouku, jako mívali četníci rakouští. V hornictví zde pracovali: hutníci, hajrové, (havíři,
kopáči, rubači v dole) obrhajrové, cimrhajrové, vošverkové, kováři, strojníci, koláři,
hrnčíři, tesaři, truhláři, atd.
Jiný druh byli „skřítkové“, to byli většinou svobodní hoši a nosívali o „parádě“
červené kalhoty pod kolena, bílé punčochy a tři bílé knoflíčky na každé venkovské straně
nohavice nad kolenem, modré světlé košile a čáky se zeleným chocholem a každý stejnou
černou kovanou hůl, kterou o parádě nosili nahoře, jako důstojník šavli. Skřítkové nosili
přes své modré košile, žluté halenky.
S parádou chodívalo ve čtyřstupu asi 20 až 30 žen – dívek, které měly všechny
tmavé obleky, černé stejné šátky s bílým květovaným okrajem a bílými třásněmi. Muži
pracující v továrně nosili modrý plátěný stejnokroj.
Hornická kapela milešovská měla uniformu jako horníci, ale na čákách měla
chochol bílý. Hudební nástroje o parádě snad nesly všechny. O parádě jezdila v kočáře i
rodina Kittlova do Lašovic a dítky jejich měly na sobě také hornický stejnokroj dívky i
hoši.
Takový slavnostní výstup horníků se všeobecně jmenoval „paráda“ a když se šlo –
musel jíti každý, jen z hutí, nebo kdo nutně musel být v práci, nešel. Při parádě, který
horník nebo jiný tam zaměstnanec, byl přítomen, každý dostal od podniku svůj plat, jako
by pracoval. Toto bylo za majitele pana Emanuela Kittla.
Ještě než půjdeme s parádou, musím vám pověděti, jak byli horníci sestaveni a jak
to krásně vyhlíželo.
To znáte – já byl tehdy malý rozpustilý kluk a ti musí všechno viděti vyzvědět a
přehlídnout a to co bylo, než jsem se narodil, zas mi vypravovali rodiče a věrní kamarádi
starší mně.
Takové parády bývaly vždy na sv. „Prokopa“ patrona horníků, nebo se to ponechalo
někdy na nějaký den a bylo to v neděli zrovna o lašovické velké pouti, první neděli v
červenci. S parádou do Lašovic z Milešova chodívalo celé široké okolí a děti snad z půl
Čech a nás rozpustilců nejvíc – a jdem:
V čele hudby hornické, která šla napřed, býval kapelník v jiné pestré uniformě –
velký, silný mladý člověk s pěkným plnovousem, za mne to býval jistý dělník z hutí
36
jménem Slavek, bytem v Milešově čp. 36. tento kapelník míval přes sebe – přes rameno
zlacenou, krásnou šerpu a v ruce měl zlacenou taktovku, na čáce měl bílý chochol a
vyšlapoval si lepší nežli my, ač mu bylo tehdy 38 roků.
Za hudbou šel oddíl „skřítků“, potom nesl starý Týc nový tehdy hornický prapor z
roku 1874. Starý Týc byl Obrsteigr z dolu „Jindřišky“, menší muž s bílým dlouhým
plnovousem, bydlel stále na Jindřišce.
Za tímto oddělením ve čtyřstupu vedl další oddíl stajgr Flaisner a dále zase byl
vedoucím „Sinták“.
Všechno bylo krásné, až na to příjmení. Nejposlednější v průvodu ženy, které vedla
zase nejschopnější žena – hornice z „vošverku“.
Tyto hornické parády odbývaly se nejvíce za doby Emanuela Kittla
Sňatek korunního prince Rudolfa
(poznámka: přišel o život 30 ledna 1899v Mayzlingu, 31 let mu bylo)
Pamatuji se také, slavnostní vystoupení hornické parády v květnu 1881 v předvečer
sňatku Jeho Veličenstva korunního prince rakouského Rudolfa s korunní princeznou
Štěpánkou belgickou, kteří měli býti nástupci rakouského císaře Františka Josefa 1. a
císařovny Alžběty, Odpoledne a v podvečer byl postaven v Milešově na Horách na
prostranství vysoký hladký sloup a nahoře na něm dárky a kdo tam vylezl, mohl si jako
odměnu vzíti vždy jeden předmět a pořádali se tam téhož odpoledne různé zábavy. Pivo se
tam točilo všem zadarmo. Navečer tohoto dne před svatbou, šli všichni horníci z Hor s
parádou po vsi Milešovu s hudbou a to od čp. 3. po hrázi k čp. 9 a nesli mnoho světelných
lampionů, střílením z hmoždýřů a pouštěním rachejtlí (což vždy o parádách bylo nutné)
průvod šel dále po vsi směrem jižním až k čp. 15 – tam se onen krásný a pestrý průvod
stočil zpět ku bývalé staré škole čp. 38 a šlo se zase kol čp. 3. na zpět vozovou cestou na
Hory, odkud byl vyšel. Druhý den ráno odbývala se ta pravá slavnost v Lašovicích, které
se zase v plném počtu zúčastnila hornická paráda s velkou slávou.
Odpoledne téhož dne jako dopoledne v Lašovicích, odbývala se na památku
uvedeného sňatku i v Milešově u nově postavené
zvoničky slavnost sázení dvou kaštanových
stromků. Stromky ty sázeli školáci – hoch a dívka,
ale dnes není známo, kteří to byli.
Kohouty:
Ema Destinová:
Dále zařídil majitel dolů v Milešově Emanuel Kittl
v r. 1880 další novou šachtu „Emilku“ u cesty z
Jahudného k Voznici. Tuto šachtu pokřtil na
památku své první a nejstarší dcery Emilie.
Emilie, která si později dala příjmení z lásky ku
své vychovatelce „Destinová“, potomní světová zpěvačka.
Emilie roz. Kittlová narodila se v Praze 17. února 1878, a pokřtěna jako všechny dítky
Kittlovi v Milešově na Horách, s velikou slavností. Vdala se za kapitána Halsbacha v 50-ti
letech a zemřela 28 ledna 1930 ve věku 52 roků u lékaře v Českých Budějovicích –
mrtvice Odpočívá jako umělkyně ve Slavíně na Vyšehradě v Praze.
37
Povaha Emanuela Kittla.
Pan Emanuel Kittl byl člověk všech dobrých vlastností, pomáhal nuzným, obci i
škole. Postavy byl prostřední v obličeji příjemný, nosil plnovous, jeho paní Jindřiška,
rozená Šrůtová byla postavy silné a vysoké – v obličeji krásná. Svobodná bývala operní
zpěvačkou v Miláně a v Paříži.
Emilie roz. Kittlová byla postavy nižší silné, černovlasá a hezká. Ema prožila jako
její všichni sourozenci mladší své mládí v Milešově na Horách a doprovázela vždy svého
otce při honech na zajíce, kde i sama střílela, neboť její otec měl v Milešově i v okolních
obcích pronajatou honitbu. Tato Emilie byla více mužatka než dívka. Byla operní
zpěvačkou v Berlíně, v Itálii, v Paříži a několikráte v Americe a naposledy v Praze. Ema
se sem i z ciziny ráda vracívala.
Další dcera Kittlova byla Jindřiška, byla větší a mladší též hezká, černovlasá nar.
1883. Vzala si průmyslníka v Libni v Praze (velkomlékárna), nebyla prý šťastna. Dle
poslední zprávy žijí prý v Rakousích.
Bratr těchto zase mladší byl Emanuel, který se asi r. 1896 učil sládkem ve
Vinohradském pivovaře, jiný syn Otta a po něm Antonín, který se v Praze s lodí na Vltavě
utopil.
Tyto dítky jsou křtěny v kapli na Horách, v dolejším domě pod branou na pravé
straně v 1 poschodí za velké slávy a hostiny – pokřtil je dp. Frant. Taraba farář z Lašovic.
Jako malé dítky do školy milešovské chodili, ale měli svého vychovatele v osobě Rudolfa
Nechvíle, dokud měli na vyšší vzdělání.
V roku 1881, prodal Emanuel Kittl důl Jindřišku Polákovi z Prahy, který v lednu
1895 se důl zbořil a zatopil. (Naštěstí k silnému průvalu vody a závalu dolu došlo v době,
kdy byl důl bez horníků, zůstalo tam však veškeré nářadí a vybavení ŠF.) V témž roku
bylo v dolech milešovských zaměstnáno 300 horníků a vydobylo se měsíčně 300 centů
rudy.
V roku 1890 založen nový důl pod samou Krásnou Horou na severní straně „Otto
důl“.
Jelikož nebylo zde pošty, která byla, až v Krásné Hoře udržoval E. Kittl denního
posla do Krásné Hory v osobě Františka Kolky krejčího v Milešově čp. 39. který měl za
ženu Barboru Vlnovou z Voltýřova. Jednou v měsíci se posel vozíval s koňmi a nosíval
výplatu přes 8 tisíc zlatých.
První pošta v Milešově.
Jakmile odrostly dítky Kittlovy, postaral se zase náš dobrý Emanuel Kittl, aby v
Milešově byl zřízen poštovní úřad, který celé okolí tolik postrádalo a tak se stalo v roku
1906 a prvním poštmistrem v novém to domě u Hor se stal Rudolf Nechvíle, bývalý
vychovatel jeho dítek.
Veselo v Milešově.
V době, za majitele dolů Emanuela Kittla, kdy byly doly v plném proudu, bývalo v
Milešově veselo a živo. Výplata horníkům dělala se vždy při prvním dni v měsíci a
patnáctého býval vždy tzv. „foršus“, bral si někdo ku předu. Peníze bývaly mezi lidem
skoro každých 14 dní bývala v Milešově muzika „u Krušinů“ čp. 3. a potom v čp. 48, kde
se vesele tančilo a žilo. „Krušina“ jinak Daneš Josef rolník a hostinský točil i na Horách
38
pivo denně od 11 hod do 1 odp. mimo neděle a prodával tam horníkům na plíšky pivo,
vuřty a housky. Z kanceláře Hor dostal vždy před výplatou horníků dle plíšků odvedených
zaplaceno, takže nepřišel o žádné peníze mezi horníky. Pivo měl uloženo v dobrém sklepě,
za kovárnou na Horách. Celou dobu brával pivo „Vysoko-chlumecké, dobré jakosti a za
10 krejcarů litr.
Obchod v Milešově na Horách
Opomenul jsem říci, že vedle výdělku zdejšího lidu a rozšíření podniku Emanuela
Kittla zařídil v prvním domě u brány napravo, pro své zaměstnance smíšený obchod, kde
se prodávalo všechno zboží denně zase od 11 do 1 hodiny odpolední, jiní kupovali až po
nich. Zboží se neprodávalo draho a zaměstnanci jej neplatili penězi, když nechtěli. U
účetního stolu p. Švarce v krámě si řekl člen rodiny horníka, co žádá koupiti, každý měl
svůj rejstřík a tam mu účetní vepsal podrobně a do své knihy napsal sumu celkem. Tento
šel s otevřeným rejstříkem k pultu a prodavač mu vydal to, co v rejstříku bylo psáno; o
výplatě měsíční mzdy se to vyrovnávalo.
Před svátky, před poutí a posvícením, kdy býval větší nával kupujících, prodávala i
paní Kittlová a i obě její dcery. Dle mé paměti prodávaly se tam i látky a železné nádobí
kuchyňské. Prvým prodavačem tam byl jakýsi Anděl svobodný a po něm tam přišel Karel
Michálek, svobodný potomní obchodník v Krásné Hoře, kde po letech zemřel. Za nějaký
rok postavil si Emanuel Kittl, vedle Hor u samé dnešní okresní silnice svůj vlastní moderní
dům, který má sklepy, vysekané v samé lité skále, v hloubce výšky tohoto stavení, což
stálo i tehdy velké peníze a převedl tam potom zmíněný již obchod pro horníky.
Nová okresní silnice v Milešově.
Další starostí, přičiněním a vlivem postavena byla tudy okresní silnice od Milevska,
která měla tehdy vésti z Kosobud k Svatoši a on Em. Kittl dokázal to svou mocí a vlivem,
že jde dnes na Milešov od roku 1890, z Milešova do Krásné Hory postavena byla silnice
1908.
V roku 1892 založena byla v Milešově na Horách továrna na barvy, která se špatně
osvědčila, poněvadž barvy z antimonu musely se vypalovati jistou kyselinou ve velikých
lahvích a koších balenou. V době květu hospodářských plodin vznikal velký sírový zápach
při spalování kyseliny proměněné v kouř, který zhoubně působil na všechny plodiny,
zvláště na brambory v květu. Podnik musel platiti hospodářům náhrady a to dosti veliké,
tak raději toho podnik zanechal.
(šlo pravděpodobně o kyselinu sírovou – poznámka A. Hejry)
Emilka u Voznice.
Štolu Emilku u cesty k voznici založil
Emanuel Kittl v roku 1880, která dávala mnoho
ryzího
zlata.
Dle
vyprávění
tehdejších
zaměstnanců dolovalo se zde ne do hloubky, ale
pod vrch směrem k Jindřišce. Staveb tam mnoho
nebylo – jenom větší prkenná budova, a materiál
se vyvážel ze štoly po vozíkách na kolejích ven
kolem potoka. Cesta z Hor milešovských, až na
voznici k Vltavě byla spravována závodem. Jak
39
dřevěnými mosty, tak i koleje a bývala obstojná. Nejvíce se jezdívalo na dráhu na Příbram.
Bohužel, že přišly doby, že i štola „Emilka“ musela býti zastavena již v roku 1898,
poněvadž málo rudy nesla.
Kittlův dům na Horách, bývalé obydlí.
Zde přináším obraz Kittlova obývacího
domu uvnitř Hor, který si sám hned při začátcích,
zde postaviti dal. Druhý dům vedle, stavěl druhým
rokem, jako dům úřední a později byl v něm také
obchod, jak o něm bylo zde psáno.
V roku 1892 byl v Milešově obecním
starostou p. Emanuel Kittl. Pan Emanuel Kittl, byl
dobrý podporovatel tohoto našeho kraje – jak jsem
již jinde mínil, mnoho zde stavěl i v Krásné Hoře,
kde také doloval, takže měl veliké výdaje po
mnoho roků, že skoro celé jmění své do dolů dal a to mnoho tisíc, až konečně doly své
rozsáhlé zase prodal v r. 1893 pražské akciové společnosti za 180 tisíc zlatých rakouské
měny a sám se také 6 ledna 1893 do Prahy odstěhoval, ponechav si většinu akcií a svůj
velký vedle Hor postavený hostinec. Starostou obce po něm se stal Josef Daneš rolník a
hostinský čp. 3 a 48.
Bály v Milešově.
Bývalo na Horách v Milešově zvláště v létě
velmi krásně a což v neděli! Na dolní zahradě
bývaly zřízeny houpačky a při příznivém
počasí vždy odpoledne tam vyhrávala hudba
– to bylo asi kolem roku 1880.
Horní zahrada se skvěla krásnými
vonnými květinami, které zde pěstoval
odborný zahradník Doležal, a vše zářilo jen krásou. Vše hezké i krásné je jen do času.
Pamatuji se, že když dole v Milešově se pořádal nějaký sousedský ples nebo jiný
(říkalo se bál – do kterého jsme my školní děti nesměly) do jiného ano, to bývalo hostů,
jen z hor plno a ti nechali prý utržit.
Přišel pan Kittl s paní, pan inženýr s paní a teď důlní a naddůlní, a což svobodný
lékař, chemikové, účetní, krámský, zahradník atd. a k tomu ještě všechny služky,
kuchařky, panské – zkrátka mimo ponocného, tam bývali všichni.
A také v Milešově každý takový bál se vydařil. To bývalo tedy v zimě o masopustě.
V létě, nebo na podzim se nehrálo hokej jako dnes, ale pořádaly se výlety v neděli
odpoledne při pěkném počasí.
Výlety
Výlety, ale to nebyly výlety jeti někam autobusem, to bývaly výlety stojaté. Tedy
taneční zábavy v přírodě – tedy jako v hospodě, jenž nebyl nad námi žádný strop. Tančilo
se, bavilo i čepovalo pivo, i se platilo vstupné, byly přednášeny různé kuplety a nové
písně.
40
Prvý takový výlet, co pamatuji, byl na louce od Podmok ku Krásné Hoře „u
Svatoše“ asi roku 1880. Asi rok nebo dva po tom se konala tato zábava na soukromém
trávníku v „Pískejch“ hned za čp. 26. Tam jsem se již zúčastnil jako 8 – 9 ti-letý, tento
výlet tam pořádal jistý pan Korb, říkali mu také mladý pán – byl příbuzný rodiny Kittlové
– my kluci chtěli jsme mu tehdy líbat ruce, ale bylo nám to zakázáno. S tímto panem
Korbem to vše vedl také Josef Tůma z Jahůdného čp. 40 tehdy jediný a první z dalekého
okolí studující gymnázia v Praze na kněze a tomu jsme také nesměli líbat ruce, ani levou
ani pravou, ač šel na kněze. Pamatuji se, že tehdy prvně jsem slyšel onu kupletovou píseň.
“Tam u Králového Hradce, lítali tam koule prudce, z kanonů a flintiček, do ubohých
lidiček“. Refrain byl: „A u kanonu stál, pořád ládo, ládo, ládo, u kanonu stál a pořád
ládoval“. Notu si dobře do dnes pamatuji a také si pamatuji, jak jsem se v noci snad z toho
děsil, že mi matka musela v noci dávat studený „aušlok“. Teplý jsem dostal hned večer,
proč prý jsem nepásl.
Vysvětlení k této písni podává Alois Hejra: Kdo u kanónu stál a kdy to bylo? Byl to
legendární kanonýr „Jabůrek“. Patrně ani netušil, když se postavil s luntem (doutnák) u
kanónu, v jaké bitvě bude mít tu čest střílet. Vždyť v ní jde o to, kdo bude pánem v
Německu, zda Habsburkové či Zlohenzollernové, Rakousko a nebo Prusko. Tento kanonýr
však z toho neměl žádný užitek. Když se v září roku 1862 stal pruským ministerským
předsedou Otto von Bismarck, ve Vídni se Frant. Josef II a ostatní příliš neradovali.
Bismarck viděl jen jedinou možnost: Sjednotit Německo „krví a železem.“Zdrojem napětí
mezi oběma státy, se stal spor o správu Šlesvicka a Holštýnska, které obě mocnosti odňali
Dánsku za války r. 1864, a tento spor byl předehrou k velikému konfliktu. Pruská
diplomacie se připravovala na válku obratněji než rakouská. Dovedla přesvědčit Francii,
aby zachovala neutralitu a získala spojence v Itálii, které slíbila Benátky. Prusko postavilo
do tří týdnů armádu v počtu 326 tisíc vojáků. Rakousko potřebovalo k mobilizaci 7 týdnů a
jeho spojenci byli Sasko, Bavorsko. Mělo armády početnější, ale kvalitou a výzbrojí
mnohem horší než Prusové. Pruská zadovka, kterou měli Prušáci v armádě, byla zbraní
mocné palebné síly. Střílela až 5 x rychleji než předovka. Mohla se nabíjeti i v leže, když
byl střelec skryt. Rakouská armáda byla vyzbrojena zastaralými předovkami. Prusko
zahájilo válečné operace 16. června 1866 obsazením Saska. Saské vojsko se stáhlo do
Čech, kam Prusové vstoupili 22. června. Ztráty rakouské armády v bitvách u Náchoda,
České Skalice, Trutnova a Jičína převyšovali 3x až 4x ztráty Prusů. Rakouské síly
přicházejí z Moravy, vyčerpané dlouhým pochodem v letním vedru, špatně vyzbrojené a
obuté. Za pouhý týden ztratilo Rakousko na 30 tisíc vojáků. Tehdejší patnáctiletý student
(pozdější slavný spisovatel)broumovského gymnásia viděl těch mrtvol, až se mu dech
zatajil a hrůzu toho bojiště. Píše: když jsem shlédl v roubené prostoře humno, pokryté
mrtvými jezdci, samými kyrysníky (kyrys = krunýř) všecko tu v humně bílo. Mrtví leželi v
bílých kabátcích většina jich přikryta bílými plášti, většinou až po bradu. A samí statní
muži velké postavy. Bylo tam ticho jako v nějaké kapli. „Do smrti nezapomenu“! (Jedná se
o Aloise Jiráska nar. roku 1851 v Hronově a zemřel v roce 1930)
Třetího července Prusové zvítězili v rozhodující bitvě severozápadně od Hradce
Králové. Rakušané v ní ztratili 45 tisíc vojáků, Prusové 9 tisíc.
6. července byl v Praze uzavřen mír.
Ti co si pamatovali, vypravují, že rakouský pěšák vystřelil jednou a Pruský nejméně
5x
41
Píseň o kanonýru Javůrkovi zpívali potulní pěvci i na poutích s předváděním obrazů
děje… burcovali tím prostý lid proti pánům, nespravedlnosti a oslavovali hrdinství
prostých lidí.
Oldřich Jabůrek, Ledeč nad Sázavou píše: Tento příběh se skutečně stal bratru
mého dědy „Františkovi, dříve se mu říkalo Franc Javůrek. Bylo to podle vyprávění mého
otce (ten to měl od svého otce – mého dědy) neohrožený, nebojácný člověk jak vůdči
pánům, církvi, tak nepřátelům národa. Přišel vskutku o ruce i nohy v bitvě u Sadové (u
Hradce Králové) a podle vyprávění těchto zranění vykrvácel a zemřel.
Tak tedy celý ten děj písně „u kanónu stál“ se vztahuje k roku1866 kdy byla ve
východních Čechách u Hradce Králové barbarské Pruská válka.
Pověstný kanonýr Jabůrek musel tedy střílet v rakouské armádě Frant. Josefovi II.,
Vždyť jsme byli my Češi pod rakouskou monarchií. – Dopsal Hejra Alois.
Také býval výlet na zahradě u čp. 7. (Nikodým) u hráze rybníka a na Dvořišti, kde
stojí dnes čp. 84 (dnes Taterová, Stanislav Tater) nad tím nebo na Květové louce na
Dolcích („Brodcích“) byl několikrát.
Přešly doby radosti, mládí a blahobytu a přestaly v Milešově i hornické parády.
Bližším šetřením zjistil jsem, že krásný, hedvábný červeno – bílý, zlatem protkaný
hornický prapor, na své žerdi mající o svěcení v Lašovicích 5. VII. 1874 více zlatých
cvočků byl za doby vlastníků – židů i se žerdí ukraden neznámým zlodějem – řekl jsem na
to ve stupňování: „Kradlo se, krade se a bude se krásti dále“.
Píšu zde opravu uvedenou v knize o praporu. Dne 7. července 1948 dozvěděl jsem
se, v Milešově na Horách z úst pana inženýra Reinzenzáhna vedoucího tento podnik, že
prapor hornický měl se za ztracený. Náhodou ale, že jej našel na dole „Kohoutech“
schovaný před němci pod podlahou, celou tu německou šestiletou dobu. Prapor ten jest prý
již velmi poškozený a látka zatuchlá. Bude prý nutno jej dáti někam do muzea – snad do
Milevska, nebo do Příbrami?
Opatrovník praporu byl dosud neznám, a ač nejsem horníkem, těší i mě, že přece
žije a ukraden nebyl.
Emanuel Kittl zemřel: 17. října 1911 ve věku 66 let
Řekl jsem, že pan Emanuel Kittl, když doly v roce 1893 prodal, do Prahy se
odstěhoval a dle důvěrné zprávy, byl prý od akciové společnosti hrozně zklamán a ošizen.
Paní Jindřiška Kittlová zemřela brzy v Praze na zánět ledvin dne 30. října 1897, v
nejlepším věku svého života.
Pan Emanuel Kittl, známý již uvedený dobromil zemřel v Praze 17. října 1911
stižen mrtvicí ač nebyl příliš stár. Takové byly doly za majitele Emanuela Kittla a dlouho
se bude v Milešově o něm vypravovati a to dědové svým vnukům. Jeho podobenku vlastní
Antonín Květ, čp. 82, bývalý kronikář obce.
(poznámka A. Hejry: Dnes v Milešově a v okolí z těch mladých o Kittlovi skoro
nikdo nic již neví, je jiná uspěchaná doba, není času ani na vypravování)
Stará škola.
Když jsme si prohlédli antimonové milešovské doly, podíváme se, kde a jakou měli
školu před více lety, nebo jak počala a jaká asi je dnes v roce 1948.
42
Vznik obecné školy v Milešově.
Prvá škola v Milešově byla v roce 1778. tedy dva roky dříve nežli škola v
Lašovicích. Uvedený domek nese dnes čp. 24 a stojí na obecním pozemku. Jeho majitelem
byl Jakub Křesina, první učitel v Milešově v roce 1778 aniž mu platila obec nájem.
(poznámka Aloise Hejry: Dům čp. 24 v Milešově patřil Františku Hlídkovi, po jeho
smrti jej koupil Alois Květ z Milešova a od něho jej zase koupil František Šmergl z Prahy.
Usedlost slouží v současné době tomuto majiteli za rekreaci)
Vyučoval zde sám, jmenoval se tedy „principál“. Učitel Jakub Křesina zemřel v
Milešově v roce 1819 a po něm zde nastoupil jeho syn Jan Křesina. V patnáctém století
vzdělávali se dítky pouze stavu vznešeného v klášterech a učili se latinsky. Za Karla IV.
měla i větší osady v českých zemích školu. Svobodní učitelé mívali stravu na faře, Školu
řídil farář, učitel hrával v kostele na varhany, někde zastával i kostelníka a písaře a zvonil
klekání.
Odměna učiteli: Odměnou bylo jemu posnopné 2 až 3 snopy z každého obilí, nebo
týdně z každého žáka jedno vejce, pak nějaký groš z velkého pohřbu, jak se říkalo na
„struny“. O posvícení koláče, po nichž chodíval a o svátcích koledy, nebo vejce, které
nosívala žena v nůši. Někdy dostával místo stravy 12 krejcarů denně a od pohřbu měl 10
krejcarů. Učitelem býval vysloužilý voják, nebo jeho syn, bylo to povolání dědičné. Před
prázdninami, jimž se říká „vagace“ býval soupis dítek, které potom měli přijíti do školy.
Soupis dítek.
Šlo se od čísla k číslu, byla to trochu noblejší (lepší) žebrota. Učitel vešel s
křesťanským pozdravem do světnice, usedl za stůl a zavolal hospodáře nebo hospodyni,
poptal se po členech rodiny, stav, stáří, náboženství i zaměstnání. Ministranti, kteří také
chodívali s ním, usedli u kamen a do připraveného koše nebo nůše snášela hospodyně
vejce, máslo, hrách atd. Hoši dostali chleba s máslem.
Na Tři krále psával učitel všude na dveřích K. M. B. A za to dostával také nějaký
groš.
Toto šlo rychleji než soupis dítek.
O posvícení chodil učitel po koláčích, některej hned v sobotu a dostával jeden velký,
výražkový koláč a 5 – 10 bílých malých. O dušičkách psával modlení a lid mu za to platil.
Po pouti, o konci masopustě nebo o posvícení nikdo do školy nechodil, neboť i učitel
hrával s hudebníky u muziky.
Císař Josef II. Sice zřizoval školy, ale vyučovací jazyk byla němčina. Tím dával i
nám jazyk mateřský.
Školy většinou patřily pod vrchnost. Od učitelů byla požadována znalost němčiny.
První česká kniha pro učitele byla v roku 1777. Psávalo se plavajsem, olůvkem, jinak
tužkou, na papíře nebo na tabulce břidlicí za 1 krejcar.
Učitel řezal brková pera, za každá přinesená tři brka vrátil učitel žákovi 1 brkové
pero. Služné učitele bylo v r. 1816 250 zlatých rakouské měny ročně a 10 zlatých od
čištění školy. Školné v roce 1826 bylo od 1 dítěte 1 krejcar, 1/2 až 2 krejcary týdně, dle
možnosti rodičů. Úplně chudí byli od poplatku osvobozeni. Ve středu se učívalo adice,
suptuace, multiplikace a dějepis. V sobotu evangelium a bible.
(Adice = sčítání, multiplékace = násobení-rozmnožení, divise = dělení početní, doplnil
Hejra Alois)
Po bouřlivém roce 1848 zavedena jiná správa ve školství, ale dozor zůstal vikářům.
43
(vikář – latinsky vicarius je zástupce biskupa – doplnil Hejra Alois)
Právo dohledací nad školami bylo církvi odňato roku 1869 a přiděleno orgánům
státním. Učitel kde byl jeden, míval byt ve škole ve třídě a za tabulí měl postel a u ní kufr.
Před tabulí měl stolek a židli. V rohu stávala kamna, ovšem, že v zimě se peřina leskla
jinovatkou. Kde byl učitel a podučitel, povinnost to kázala na stravě a celém zaopatření
býti u paní principálové (řídící). Nejmilejším osvěžením učitelů tehdy byly karty a
kořalka. V době odpoledního vyučování bývala pro učitele kořalka nezbytnou. Učitel,
tehdy začínal učiti, když bylo po polních pracích, tak ve druhé polovině listopadu. Během
školního roku přišlo-li méně dětí do školy a byli-li dva učitelé, musil si je vzíti mladý
učitel dohromady.
Po výroční zkoušce, již neučil. Opakovací hodiny, které bývaly od 1 – 2,30 hod.
odpoledne, v neděli také byly údělem mladého učitele. Častěji se stalo, že z trestu od
faráře poslány tam i nevěsty, které se nemohly vykázati vysvědčením dobrým, nebo které
prokázaly při katechismu slabé vědomosti na faře před svatbou.
Původně se říkalo panu řídícímu učiteli pan „principál“. I paní „principálová“
osobila si část práv na školu, jak před lety mi vypravoval jeden podučitel tehdejší doby.
Těžce nesla, že nejevil dostatek ochoty štípání dříví a zase, že dával více kousků do prádla
a říkala: „častá pírka, hotová dírka“. Scházel-li mi při jídle na stole nůž, pobízela:
„Lámejte jen, pán Ježíš také lámal“. Podlaha se zřídka umývala, působí prý vlhko a
pavučiny, čím se často stahují, tím více se jich dělá a jich přibývá. S uměním kuchařským
si moc hlavu nelámala říkajíc: „co jsme jedli, nikdo nám do žaludku nevidí“, ale někdy
jsme to v žaludku dlouho cítili
Práce mladého podučitele a jeho zaopatření.
Mladý učitel byl u ní na celé zaopatření, k večeři bývali brambory, zapíjené
kořalkou. Nejprotivnější jí bylo moje služné, jež mi musel učitel principál ročně 52 zlatých
a 50 krejcarů vypláceti. Tak tomu bylo ještě v roce 1864 na všech školách. Potom se to
upravilo tím, že na vybídnutí školního dozoru byl podučiteli přidělen „sobotáles“, který se
dostával velmi řádně.
Počátek školního roku začínal jindy na středních školách, vždy 1. listopadu, na
obecních školách rozhodovali farář a místní rychtář nebo představený školní dozorce a
učitel. Začátek školního roku se ohlašoval v kostele z kazatelny.
(poznámka Al. Hejry: – Z toho napsaného lze viděti, jakou měla tehdy církev moc a jak
velikou roli ve všem hrál farář a celá církevní hierarchie. Světilo se všechno, i školní
budova.)
Prázdniny začaly 16. srpna a končily, dokud nebyla na polích práce udělána a nebo
nešlo se do školy vůbec, někdy již padal sníh a také nikdo do školy děti nenutil.
Výchova dítek jindy.
Tehdejší prostředky výchovné bývaly úplně jiné nežli dnešní škola má. Panovala
metla, rákoska, pravítko, mimo tahání za vlasy, za uši, pohlavky nebo po škole atd. Učitel
nemusel býti tehdy tak trpělivý, potrestal nás, bylo mu lehčeji a my měli před ním respekt.
Někdy přišla do třídy i maminka a říkala: „pane učiteli, dost a dost toho kluka řežte,
kdy je třeba a zasluhuje, nic se mně nebujte, jsem na něj slabá a tátu nemá“.
44
Dnes se již školáci takovým způsobem trestati nesmí. Jsem již dnes stařec nad
hrobem a schvaluji tehdejší způsob trestání. Dnes, aby učitel neměl žluče, a žáci si dělají,
co chtí. Dnes trestá učitel domluvou, opisováním, po škole, nebo známkou.
Hory dítek:
Tak jako tresty školáků, změnily se i jejich hry. Jindy hrávali hoši o fazole nebo
knoflíky do žumpy, kolikrát jsme prohráli i knoflíky u kalhot a nesli ze školy kalhoty v
náručí, ale na to maminky přišly a udělali nám knoflíky ze starého „počvu“, se dvěma
dírkami a ty od nás spoluhráči nebrali.
(Počev je stará kožená podrážky z bot nebo ze řemenu, doplnil Al. Hejra)
Dívky ty hrávali nejvíce v kaménky a těch bylo pět. Když se šlo do školy, stalo se také, že
školák měl plnou plátěnou tašku mrkve, pražený hrách. Placky, chléb, ovoce a ve škole o
přestávce se jedlo, nebo vyměňovalo; bylo v tom něco jako dnešní „šmelina“. To všechno
sebou školák měl, to dobře pamatuji, zvlášť ze Hřeben. Nic žák nezapomněl, ale to
nejhlavnější – slabikář zůstal doma. Až do roku 1819 chodily dítky do školy do dvanácti
let. Učilo se číst, psát, počítat a náboženství, které vyučoval farář, a když nepřišel, tedy
učitel sám. Vždy koncem školního roku dostávali žáci vysvědčení, psané česky a německy
a to ještě v roce 1790.
(Všude nám byla vnucována německá řeč a na úřadech byla první – doplnil Hejra
Alois)
Nejstarší vysvědčení vyhlíželo takto:
Do obce Milešova normální školy dává se vysvědčení
Františku Květovi
Že on skrze pět let dobře a pilně při vyučování ve čtení, psaní, počítání a
křesťanském náboženství přítomen býval a v těch milovaných zástojích dobře vycvičen
jest, též ale mravně a ctnostně se vůbec zachoval.
Ve vysvědčení byly uvedeny následující Předměty:
Školní zpráva z roku 1819 :
náboženství
počítání
čtení tisknutý
dobromluvnost
čtení psaný - dobře
ve vedení rozličných
Kinent - krasopsaní
písemných listů – dobře
Kinent kancelářský
velmi dobře.
V Milešově, dne 15. srpna 1819
Ještě do roku 1880 chodil do školy kdo, jak mohl a chtěl. Děti rodičů zámožných
nebo zámožnějších chodívaly obyčejně častěji a nebo také jak rodiče na vzdělání svých
dítek dbali. Vyučovalo se od osmi hodin ráno do 3 až 4 hodin odpoledne. Ve středu a v
sobotu odpoledne bývalo prázdno.
Dítka chudých rodičů obyčejně jak povyrostla, šly sloužit k sedláku, třeba již v osmi
letech, za šat a stravu. V zimě chodili takové děti do školy, když nebylo co dělati a v létě
do školy vůbec nechodily a nikdo je neupomínal. Někdo se také uměl jen podepsat. Když
ze školy vyšel. Prosím, jděte se podívati do křestních matrik v Lašovicích, nebo jinde a
všude uvidíte kmotry podepsané třemi křížky místo podpisu a to jest až do roku 1860 –
1870. Málo je těch kmotrů, kteří nekřížkovali. Ani učebních pomůcek nebylo tehdy
mnoho. Na zkoušku přijíždíval inspektor, což náš učitel již předem věděl, kdy to bude.
45
Těm, kteří něco uměli, nařizoval, aby určitě ten den do školy přišly a těm, kteří skoro nic
neuměli, říkal: „Ty jsi pitomý, zítra buď doma a do školy se mi neukazuj a vždycky to
dobře dopadlo. Jakmile bylo po zkoušce pana inspektora, již do školy skoro žádný
nepřišel.
Prifuňk:
Zkouška z náboženství, která bývala ve škole u kostela, které se také říkávalo
„prifuňk“. K takovému prifuňku se dostavili učitelé se svými školáky, všech přifařených
škol. Tuto zkoušku prováděl vikář, který na mých školních let býval v Pohoří u Mirovic.
Před zkouškou bývala slavná mše sv. V postě musely školní dítky ku zpovědi a vždy je
vedl učitel.
O „prefuňku“ i o zpovědi jsme chodili do Lašovic s naším učitelem přes Lipí k
Lacinovům u Plané, kde čekávali školáci z Klenovice a ze Lhoty Koubalovy a odtud se šlo
společně do Lašovic. Asi do roku 1882 byly doby, že přišli školáci do školy až v 11 hodin
dopoledne a měli také den. Učitel nás učíval jeden, ač nás bylo, když jsme se všichni sešli
až 140 žáků, třeba to bylo jen pár dní v roce. Učitel z nás v jedné místnosti udělal tři
oddělení.
První oddělení, to byli ti nejmenší, sedávali na kamnech (na peci). To nebyla škola
jako dnes a tamty malé trestal stočeným šosem od rozstřiženého kabátu a někdy to bylo
tak zlé, že jsme svalili „babku“ a potom se neučilo několik dní, než se zase babka spravila.
Učitel nám psával křídou na tabuli a dvakrát týdně jsme psali inkoustem do sešitu
krasopis, někdy i s kaňkami. Již v té době se půjčovali školákům knihy, vždy v sobotu ze
školní knihovny ku čtení.
Ošacení dítek:
Školní dítky mívaly většinou tašky z domácího plátna hrubého a taktéž mívali
školáci z toho i kalhoty a dívky sukně. Na nohou nosily i přespolní výhradně dřeváky,
které si nechávaly v chodbě a také bývaly často zamíchány. Jak bylo trochu tepleji,
chodily děti bosy. Ručník nebo věšák neměl ve škole ani učitel. Kapesníky u dítek nebyly
vůbec, od toho býval rukáv.
(Ještě za mne, když jsem začal v roce 1930 chodit do Milešova do školy, byla ve
škole na chodbě police na báci a ta bývala plná. Chodily v nich děti z přespolních obcí. Já
jsem nikdy do školy v bácech nebo ve dřevácích nešel, ale doma se nosily. Tyto báci a
chození v nich do školy zaniklo někdy počátkem německé okupace, to jest po roce 1940.
Pamatuji si také, že některé děti si utíraly nos do rukávu, ač v této době byly již kapesníky.
Takováto doba tehdy byla, a doby se mění a s nimi i lidé.) Doplnil Alois Hejra.
Motlitba
Jakmile dostával učitel služné od úřadu, platil se z dítek školní plat a ti nejchudší
bývali osvobozeni a mimo to dostali zdarma i slabikář.
(Já když jsem šel do měšťanské školy v Krásné Hoře v r. 1935, tak za nás museli
rodiče zaplatiti zápisné 50 Kč a tehdy to byl dost veliký peníz. V této době měšťanka
nebyla povinná. Doplnil Hejra Alois)
Před a po vyučování se vždy učitel modlíval s dítkami a to ještě chvíli za první
republiky. Když bývala hodina zpěvu vždy hrával a doprovázel nás na housle. Popsané,
nepotřebné sešity a papír nosili jsme obchodníku židu Jakubu Gärtnerovi v Milešově č. 50
a ten nám za to dal pendrek, nebo sladké dřevo.
46
Také se v Milešově učitelové modlívali u kapličky sv. Václava a sv. Jana
Nepomuckého, vždy celý týden. Učitelové bývali stále zaměstnáni. V době bálů, kterých
nebývalo mnoho, ale byly pěkné, psávali na 1/8 archu papíru pozvánky, vždy s červenými
inkousty a bylo to jen pro zvané. Učitelové bývali písaři u starostů, představených,
vyučovali po škole na housle i hodinu a to za 60 krejcarů měsíčně a později i německy a to
dostával měsíčně o 20 krejcarů více, tedy celkem 80 krejcarů měsíčně.
Učitel kouřil a šňupal.
Dobře si pamatuji, že učitel zvláště odpoledne míval ve třídě dýmku „kypsovku“ s
dlouhým troubelem, a při vyučování kouřil ve třídě. Ten, který šňupal, šňupal celý den, a
když opomenul pikslu na lavici, šňupala celá třída.
Vzdělání učitele jindy
V počátku našeho venkovského školství nemíval učitel takové vzdělání, jaké se žádá
dnes. Nejčastěji to býval starý vysloužilý voják, který býval na vojně 8 – 12 až 20 let a
jako pensi měl toto postavení a dle tehdejšího zákona mohl v tomto případě dědit učitelství
syn po otci a tak se stalo i po smrti v Milešově Jakuba Křesiny r. 1919. Na peněžním platu
dostával učitel za 46 týdnů v roce 35 zl. 46 krejcarů až jednoho dítka rolníkova jeden
věrtel žita, jednu měřici hrachu a čtvrt sáhu dříví, s dítka chalupníkova jeden věrtel žita a
jednu měřici hrachu.
V roce 1796 se zde vykazuje 58 dítek. Tehdy po Jakubu Křesinovi nastoupil jeho
syn Jan, jako druhý učitel v Milešově a tam vyučoval v tom samém jeho domku až do své
smrti v roce 1849; byl to tedy druhý učitel v Milešově. Čteme zaznamenáno, že za tohoto
druhého učitele byly ve škole jenom tři škamna (lavice) a ty shnilé, podle psání:
Hejtmanství podkrajské v Březnici s podkrajským hejtmanem Truksou a úřad Mirovice,
kamž Milešov tehdy náležel, jest datum 31. VII. 1852 a podepsán Josef Nikodým
představený.
Poslední Křesinové.
Syn Jana Křesiny neznámého jména žil dále v čp. 24, po smrti svého otce v roce
1849 a měl tři děti – dcery, nejmladší narozená v roce 1872 Marie byla vychována v naší
rodině. Vzhledem k tomu, že jim rodiče brzy po sobě odešli, matka zemřela a otec se
zbláznil. Starší sestry tehdy šly sloužit a nejmladší malá, která nebyl k práci a nikdo ji
nechtěl, tedy si ji vzali moji rodičové a rostla se mnou. Když dospěla, odešla za sestrami
do Prahy a více jsme o ní nevěděli.
Učitel Vojtěch Sosnovec:
Jelikož původní stará škola, domek čp. 24 nevyhovovala a hrozila sesutím, byla
najmuta místnost v čp. 8 za 20 zlatých stříbra a učiteli najmut byt v čp. 7 za 12 zlatých
stříbra. Tento nájem se stal v roce 1853, kdy zde nastoupil třetí učitel Vojtěch Sosnovec
29. IX. 1853 naroz. 29. VII. 1821 v Hrachovišné u sv. Jana u Sedlčan.
(Jedná se pravděpodobně o Hrachov. Doplnil Alois Hejra)
Jeho otec byl mlynářem. Učil v Sedlčanech, Táboře a v Praze. Působil v roce 1840 v
Krásné Hoře, 1844 v Dublovicích, 1850 ve Skrýšově, 1846 měl zkoušku z varhan v
Týnském kostele v Praze. Od roku 1850 do r. 1853 byl v Nechvalicích, v roce 1853 v
Milešově až do 7. října 1876, kdy přeložen byl do Lašovic jako řídící učitel na trojtřídní
školu. V roku 1856 chodilo v Milešově do školy 122 dítek, z toho 25 úplně chudých z obcí
Milešova, Klenovice a Lhoty Koubalové a učitel měl roční služby 200 zlatých.
47
Jiná škola:
V roce 1859 koupila obec dům, pod I. poschodí, starou kovárnu Jana Veselého čp.
38 na školu. (dnes v roce 1981 tento dům vlastní Jaroslav a Anna Hrubých – dopsal Hejra
Al.) Tehdejší představený Pavel Květ nepřál číslu pop. 8 a odvezl školní lavice z čp. 8 do
čp. 1. Ale nesmělo se tam vyučovati. Stará tato kovárna vyžadovala mnoho velkých oprav.
V roce 1861 musel představený František Vála z čp. 8. důkladně dáti opraviti školní
budovu.
V roce 1863 chodilo do Lašovic do školy 97 dítek. Sama obec Milešov dodávala
každoročně do školy 4 sáhy dolnorakouského měkkého dříví, Klenovice a Lhota
Koubalová, každá jeden a půl sáhu s dovozem. Čištění školy nese učitelstvo samo za 12 zl.
60 krejcarů rakouské měny. Ve škole se mylo a bílilo jenom jednou za rok a to o
prázdninách. Povozy pro faráře (učitele náboženství) musí platiti a se o to starati každý
gruntovník ve školní obci, ať má koně nebo ne. Za visitaci školy platí obec.
Vdova po učiteli:
Opatřiti vdovy a sirotky po učiteli přijímá na sebe školní obec v Milešově. 26. října
1863 a podepsáni: František Vála – představený, František Vejvara – Farář v Lašovicích,
Karel Císař – okresní školdozorce, Josef Nykodým, Matěj Šťastný, Kaftan z Hrachovky,
Pavel Květ, Jan Černý čp. 36, Josef Daneš čp. 3. a František Květ čp. 1.
Okres Milevsko:
Dnem 1. ledna 1874 připojená milešovská škola k okresu milevskému. Dne 7. října
1876, po třiadvacetiletém působení v Milešově přeložen do Lašovic jako řídící učitel na
trojtřídní obecní školu Vojtěch Sosnovec.
Jiný učitel:
Po tomto učiteli přišel do Milešova učitel z Chyšky Jan Zemen a s četnou rodinou
byl v menším pokoji.
Dále zde byl učitel Švejda František, více o něm není známo.
V roku 1878 přišel do Milešova po Švejdovi Alois Hlaváček, neznámo odkud
svobodný. K tomu jsem chodil prvně do školy v mých pěti letech. Za manželku si zde vzal
Annu Květovou, od Samků čp. 12, evangeličku, kdež byl na stravě, pak byl suspendován a
stal se potom správcem pivovaru na Vinohradech asi v roce 1895. Mluvil jsem s ním jako
vojín v Praze.
Po Aloisu Hlaváčkovi byl v Milešově učitel František Pastorek, odkud byl, není
známo. Přišel sem churavý a zde po krátkém pobytu zemřel a pohřben v Lašovicích v r.
1869. Hned napravo dolů blíže zdi.
Po učiteli Pastorku, dostal se do Milešova učitel Josef Vítek, narozen v Kučeři a asi
za rok po něm sem přišel učitel Karel Skalnička v roce 1881 nar. V Příbrami a po něm v
roce 1882 přišel do Milešova definitivní učitel František Biskup, Nar. 16. II. 1859 na
Březových Horách u Příbramě. V Milešově působil až do 1. ledna 1922, tedy plných 40
let. František Biskup působil v Milešově na druhém místě. Prvně byl ve Střebsku u
Příbramě. V Milešově vychoval několik generací a byl učitelem vzorným, příkladným a
přičinlivým. Za učitele Hlaváčka jsem začal chodit do školy a za Biskupa jsem vyšel ze
školy. Vyučovalo mě v Milešově šest učitelů za čtyři roky. Řídící učitel byl posledním
48
učitelem, který se v Milešově modlil se školáky před a po vyučování a poslední, který se
modlíval u kapliček ve vsi. Tento učitel zde mnoho zkusil. Studoval v Příbrami a zkoušky
skládal v Českých Budějovicích. Do Milešova nastoupil za obecního starosty Josefa Hejry,
čp. 5, „Buzánka“ a píše sám ve školní kronice milešovské: „Záchod bídný, jen jeden pro
hochy, dívky i učitele a ten ještě bez dveří a střechy“ – tak píše v roce 1882 o škole čp. 38.
Tento učitel přišel do Milešova svobodný. Křesinova škola – chalupa čp. 24 byla obcí
prodána teprve roku 1884 jejich dědici. V roku 1879 chodilo do školy v Milešově 132 dětí,
r. 1881 – 140 dětí, r. 1882 – 125 dětí, r. 1883 – 137 dětí, r. 1884 – 139 dětí. V roce 1884 –
85 bylo v Milešově 90 dětí, ve Lhotě Koubalové 27 dětí, v Klenovici 32 dětí, tedy celkem
151 dětí a ty všechny vyučoval František Biskup sám.
(Já sám si pamatuji naše občany a rodiče, které učitel Biskup učil, jak dobře psali i
počítali. – doplnil Hejra Al.)
V příloze jest podobenka řídícího učitele Františka Biskupa, působícího v Milešově
od roku 1882 do roku 1992. (Příloha se nedochovala ŠF) Zemřel ve Stránčicích u Prahy
24. července 1923, ve věku 65 roků. Působil v Milešově 40 roků „odpočívej v pokoji“!
V roku 1885 – 86 bylo v Milešově 106 dětí, ve Lhotě Koubalové 27 a v Klenovici
33; tedy celkem 166 dětí a ty všechny vyučoval pan řídící Biskup sám, v roce 1886
najmuta na školu dosavadní místnost čp. 48 na dvě léta, za roční poplatek 160 zlatých, ale
Lhota Koubalova se chtěla přiškolit do Klučenic. Bylo měřeno z Klučenic od školy do
Koubalové Lhoty, ale bylo naměřeno 2286 metrů a z Koubalové Lhoty k Milešovské staré
škole 1909 metrů; Rozdíl 377 metrů ku prahu nynější nové školy 2013 metrů, rozdíl 273
metrů.
V roce 1885 se oženil řídící učitel František Biskup s Marií Hotovcovou, narozenou
v Moráni, okres Dobříš, nar. 15. IV. 1865, dcerou sládka z Řitky, studovala na Smíchově v
Praze. Od 1. ledna 1886 počalo se v Milešově vyučování dívek ručním pracím. Dne 14.
září 1886 byla jmenována choť nynějšího správce školy industriální učitelkou při této
škole, která měla za vyučování 6 hodin v týdnu 90 zlatých roční služby. Nájem světnice
pro školu nabízeno čp. 1, 5, 8, 10, 48, 50.
Dne 1. října 1887 jest otevřena druhá třída a ustanoven zde prvním výpomocným
podučitelem Bedřich Vollandt nar. 24.
prosince 1850 v Písku a jako výpomocný
podučitel působil v Bavorově, Varvažově,
Králové Lhotě, v Semicích a před tím chodil
s obrazy jako obchodní cestující. Zemřel na
odpočinku v Příbrami 13. září 1928.
Na obrázku je originální podpis učitele. ŠF.
Kittl Emanuel:
V roce 1882, 4. října zvolen předsedou místní školní rady Emanuel Kittl. V roce
1889 dostali učitelové osobní přídavek 100 zlatých. Pan Em. Kittl daroval chudým
školním dítkám dar 5 zlatých na učební pomůcky a třem hochům a dvěma dívkám látku na
oblek. V roce 1890 byl zde nový starosta obce František Květ, rolník čp. 17. V roce 1891
byly najmuté třídy v čp. 1 za 60 zlatých ročně a v čp. 8 za 65 zl. ročně a byt pro učitele v
čp. 3 (dřevěné stavení u Krušinů.) Odtud potom odešel a bydlel v čp. 38 ve staré škole.
49
Místo pro školu:
Každá s přiškolených obcí se vyhýbala stavbě nové školy a jedna druhé činila potíže, kde
najíti pozemek pro novou školu. Jest to dnes až směšné, kde chtěli někteří stavět školu,
jako by lepšího místa nebylo. Jenom pro dnešní představu uvedu místa, kde všude měla
naše ubohá škola státi. Vedle bývalé staré školy čp. 38, blíže k potoku, ve stráni u Božích
muk, proti čp. 26, na dvořišti nad čp. 84, nad úvozem na poli od čp. 7, Na Průhoně, kde je
čp. 28, na Spáleništi, kde je dnes čp. 10 a za dřevěnou školou u čp. 6. Všude tedy pro
školu nejhorší místa.
Návrh na pozemek pro školu, kde stojí dnes, dal hned 15. května 1887 pan Emanuel
Kittl, majitel zdejšího horního závodu.
V roce 1882 je počet domů v Milešově 63, v Klenovici 23 a v Koubalové Lhotě 23.
Roku 1896 má Milešov 84 čísel, Klenovice 23 a Lhota Koubalová 31
Roku 1896 – 97 bylo školních dítek 178 římsko-katolického náboženství, 169 evangelíků
9; 102 hochů, 76 dívek – z Milešova 107, Klenovice 34; a z Koubal. Lhoty 37
Dne 26 dubna 1892, se konala dražba na stavbu nové školy a k dražbě se přihlásili:
Josef Pecka z Milešova čp. 8; Čmolík z Koubalové Lhoty, Ignác Neumann z Lašovic a
stavitel Jež z Tábora, který také školu dostal za 8650 zlatých. Po skončení dražby byly
vypáleny na Horách tři rány z hmoždýřů.
Nová škola:
Na historickém snímku někdy okolo roku 1960. kdy se stavěla silnice z přehrady přes
Hřebeny do Milešova s napojením na silnici 102 Z Milevska do Krásné Hory. Právě se
pokládá asfaltový koberec na novou silnici a škola je na snímku vlevo. V pozadí věž
kostela. Vpravo jsou tři nové domky
vystavěné spolu s přehradou pro lidi
vystěhované ze zátopového území
Orlické přehrady. Doplnil ŠF.
Dne 17. května 1892 bylo
započato se stavbou nové školy v
Milešově na pozemku od čp. 3,
vykoupeném za obecní louku. Kámen
brán většinou z Pasek a z Hor, voda se
brala po žlábkách z Močidel, cihly zaručil pan Kittl ze své cihelny v Jahůdném na
pozemku od čp. 9 (kdež měl cihelnu pronajatou) a něco cihel od Pešaty z Podmok.
(Pešatova cihelna pod Kosobudy ŠF)
Dne 10. července 1892 konalo se v Milešově svěcení základního kamene k nové
škole. Večer před tím stříleno z hmoždířů a na Beraně pálen ohňostroj. Vápno na
postavení školy se přivezlo: Dvě třetiny ze Skoupého a jedna třetina ze Zahořan. Nová
studna u školy je 8 metrů hluboká.
Anna Tůmová:
O slavnosti svěcení základního kamene ku škole postavena byla u čp. 3 slavobrána a
zde přivítán žačkou Annou Tůmovou z Milešova čp. 40. (později provdanou
Suchopárovou ze Zduchovic) důstojný pán František Taraba z Lašovic, okresní hejtman
Karel Krejčí z Milevska přivítán předsedou místní školní rady Emanuelem Kittlem a hrána
rakouská hymna.
50
Na staveništi bylo 12 mohutných žerdí s prapory, též ve vesnici i na Horách, vše
bylo ozdobeno prapory. Pamětní listina, kterou sepsal Rudolf Nechvíle, první poštmistr v
Milešově a před tím vychovatel dítek Kittlových, byla vložena do základního kamene s
následujícím obsahem.
Pamětní listina:
Dne 10. července 1892, tehdy kdy císařem rakouským a králem českým byl jeho
Veličenstvo František Josef I., místodržitelem českým hrabě Thun, CK okresním
hejtmanem v Milevsku K. Krejčí, okresním starostou Jeho Jasnost kníže Dr. Bedřich
Schwanzenberk, starostou obce Milešova Emanuel Kittl, položen a slavnostně vysvěcen
byl tento kámen základní k budově školního stavení, společným nákladem občanstva obcí
Milešova, Klenovice a Koubalové Lhoty. Nechť budova slouží k zdárnému vychování
mládeže osad těchto po mnohá léta.
Rudolf Nechvíle
Emanuel Kittl, starosta obce
Důstojná pán František Taraba, farář v Lašovicích
Karel Krejčí, okresní Hejtman
František Ješ, stavitel z Milevska
Josef Daneš, rolník čp. 3
Jan Šťastný, rolník čp. 9
Hynek Květ, rolník čp. 1,
Alois Vála, domkář čp. 4
Svěcení tohoto základního kamene se zúčastnila školní mládež, horníci, a hasiči byli z
Klučenic a z Krásné Hory a 15 okolních učitelů. Tato slavnost se konala v neděli
odpoledne. Na to konáno zde u kamene požehnání a naposledy Josef Hemele z čp. 25, žák
II třídy všem přítomným za účast poděkoval. Na pár dní před svěcením základního
kamene u školy v Milešově, totiž dne 7. července 1892, konalo se v Lašovicích biřmování.
Které vykonal budějovický biskup Martin Říha, bývalý kaplan v Kovářově. Přivítali jej v
Lašovicích školní dítky, hasiči ze Zahořan i z Klučenic a horníci z Milešova s praporem.
Svěcení školy:
Dne. 27. srpna 1893 svěcena byla nová škola obecná v Milešově o čtvrt na dvanáct.
Stříleli z hmoždýřů a oznamovali, že se blíží světitel dp. (diplomovaný) František Taraba,
farář lašovický. Tam co je kaplička (křížek) Božích muk u čp. 26, čekali na světitele na
jedné straně školní dítky a na straně druhé uniformovaní horníci a vzadu mnoho a mnoho
lidí i ze vzdáleného okolí. V prvém kočáru jel dp. farář s okresním hejtmanem a ve
druhém stavitel školy Ješ se svou chotí, Faráře přivítal řídící učitel František Biskup a
okresního hejtmana Antonín Kolka, člen místního školního výboru z Milešova čp. 16,
Přijeli tehdy, jak se říká „Pískejma“. Průvod šel pak k čp. 1 a dále po vsi po hrázi rybníka
k čp. 3, kde byla pěkná slavobrána. Celá vesnice i cesta kudy se šlo, byla vyzdobena
prapory a chvojovými stromky. U brány přivítán byl světitel žákyní Annou Kolkovou z
Lipí čp. 30. (později provdanou Doubkovou z Chrástu) Nejdříve sloužena byla mše svatá u
zřízeného oltáře při školní budově vlevo u vchodu. Po mši sv. měl farář vřelou řeč k
dítkám, rodičům a učitelům, ale bohužel mezi jeho řečí se strhl silný déšť, takže slavnost
tato musela se brzy skoncovati. Po mši sv. posvěcen byl před budovou železný kříž a
51
potom se světila budova. Kříž koupila místní obec za 11 zlatých a kámen pod něj daroval
stavitel v ceně 15 zlatých.
Na to odevzdány milešovským
starostou klíče řídícímu učiteli Františku
Biskupovi, jenž s poděkováním místní
školní radě, jakož i rodičům zakončil řeč s
provoláním slávy Jeho veličenstvu a
zakončeno rakouskou hymnou.
Na to ujal se slova zase dp. Farář,
děkuje všem přítomným, zvláště panu
okresnímu hejtmanovi. Nyní i krásně
promluvil i pan hejtman, že přítomný lid
slzel a někteří dojati radostí plakali.
Konečně poděkoval všem jménem obce c. k. poštmistr Rudolf Nechvíle i panu
okresnímu hejtmanovi za účast a poctu svou přítomností. Dále poděkoval panu staviteli za
solidní práci na stavbě školy a tento opět přál trvání a stavu budovy na tisíc let.
Josef Hemele a Hynek Květ:
Slavnost ukončena poděkovací řečí žáka Josefa Hemele, syn nájemce mlýna čp. 25
(potom se učil truhlářem v Praze na Smíchově) a poděkovací řečí pana Hynka Květa,
z čp. 1. Potom byla otevřena budova k prohlídce obecenstva.
Společný oběd konán byl v bytě řídícího učitele, v hostinci čp. 3, byla ukončena
slavnost taneční zábavou. Večer pak vypálen byl skvělý ohňostroj na vrchu „Beraně“ na
severní straně před školní budovou. Okresním dohlížitelem v Milešově se stal Ant. Kolka,
rolník čp. 16. Předsedou místní školní rady zvolen Josef Daneš rolník čp. 3, členové místní
školní rady: Hynek Květ rolník čp. 1, Antonín Kolka rolník čp. 16, Hynek Holán - rolník z
Klenovice čp. 17. a Jan Klepač – rolník z Koubalovy Lhoty. Zástupci školy byli: Dp.
František Taraba a František Biskup, třídní učitel. Dne 15. března 1894 zemřel v
Lašovicích dp. František Taraba, farář a učitel náboženství v Milešově ve věku 49 roků.
Pohřeb se konal v Lašovicích dne 17. března. Pro spousty sněhu na pohřbu byli z
milešovské školy pouze tři žáci. Na škole v Milešově vlál černý prapor.
Po zemřelém dp. Františku Tarabovi dostal se do Lašovic za faráře dp. Karel Němec
dne 4. června 1894, narozen 27. ledna 1857. Studoval v Klatovech a v Budějovicích,
vysvěcen v roce 1883, potom byl 7 roků v Chrašticích, 1 rok v Červené, 3 roky v Písku a
odtud přišel do Lašovic. (Karel Němec zemřel 14. srpna 1923 ve věku 66 roků, pohřben
byl v Malém Boru u Horažďovic.)
Svěcení stříkačky:
V roce 1894, 14. července světili hasiči první novou stříkačku a u školy u oltáře na
severní straně konala se mše sv., napravo od kříže bylo 16 družiček, horníci a hasiči.
Přivítání světitele Karla Němce z Lašovic u slavobrány provedla školačka Anastásie
Květová z čp. 17, podavši mu kytici. Tato Anastásie Květová se potom provdala do
hospodářství, kde se říká v „Lantu“ u Horních Hbit a tam i zemřela.
52
Bedřich Vollandt:
Podučitel Bedřich Vollandt dostával nyní služné ročně 500 zlatých. V nové škole
měl byt o jednom pokoji a byl svobodný. Řídící tam měl celý byt a zahradu, silně pěstoval
včely, takže v roce 1905 měl 29 úlů včelstev a měl od nich tohoto roku 550 kg medu.
Lípy:
Lípy u školy jsou sázeny v roce 1898 na paměť padesátiletého trvání – panování
císaře Františka Josefa I. Jsou koupeny z lesa Klučenic po dvaceti krejcarech, 40 haléřích.
V roku 1907 byli následující členové místní školní rady: František Květ čp. 1 –
starosta, František Květ čp. 17, Josef Kučera – mlynář z Milešova čp. 21, František Řezník
z Klenovice čp. 9 a Emanuel Máša ze Lhoty Koubalové č. 20.
V roce 1899 bylo koncem školního roku zde 153 dětí školou povinných. Ve školní
obci bylo šest rodin evangelických, jedna Židovská a ostatní římsko-katolíci. V Klenovici
bylo 23 popisných čísel, 220 obyvatel a ve Lhotě Koubalové 24 popisných čísel a 187
obyvatel. (jak byly tehdy početné rodiny).
V roku 1905 navštěvovalo obecnou školu v Milešově 184 žáků. V roce 1911 byl v
Milešově za řídícího učitele Biskupa přijat za třetího učitele se službou 900 korun Jaroslav
Brčák narozen ve Voníkově u Písku 20. července 1887. Tento šel potom k vojsku.
Od 1. října 1913 šel učitel Vollaund do výslužby a na jeho místo přišel učitel Josef
Svatoš, narozen v Rohozci 1892. Učitel Vollandt měl za ženu Josefu Jirouškovou z
Milešova čp. 15 narozenou 1875. On zemřel v Příbrami 13. září 1928. Dne 26 října 1914
ustanoven v Milešově učitel Josef Větrovský, narozen 1891 v Techniči. Dne 10. září 1915
nastoupil do Milešova jako výpomocný učitel Baděič (Bedřich) Zítek, narozen v Pechové
Lhotě 6. 6. 1891 a za ženu má Květovou z čp. 17 z Milešova. Dne 26. dubna 1918
poskytnuta učitelstvu větší dávka cukru za mimořádné úřadování. Dne 31. srpna 1919 jest
nová místní školní rada: Předseda jest Josef Štětina čp. 12, Antonín Květ čp. 82, Josef
Hrdina, Josef Čedík ze Lhoty Koubalovy a Hynek Holán z Klenovice čp. 17. Od 3. února
1920 odchází do měšťanské školy v Krásné Hoře odtud 13 žáků.
V roce 1920, 30. srpna nastoupila zde první učitelka ručních prací Františka
Kuchtová, nar. V Předbořicích 1884.
Dne 20. ledna 1921, nastoupila paní Marie Vlnová, nar. 1898 v Ratajích. Učitelka
ručních prací Marie Biskupová, choť řídícího učitele zde působila nejdříve a po ní Anna
Nebušková z Klučenic, rozená Kuchtová nar. 1862
František Biskup:
Dne 1. ledna 1922 byl dán řídící učitel František Biskup na trvalý odpočinek; byl to
rozený učitel, který v Milešově učil celých 40 let a mnoho zde zkusil, než se po mnoha
letech dovolal nové školy, pro kterou žil tělem i duší. Několik dob byl na bytě v Lipí v čp.
30, jako penzista, a potom se odstěhoval do Stránčic u Prahy. Od 1 ledna 1922 nastoupil
zde jako správce školy Bedřich Zítek roz. Ve Lhotě Pechové. Jako druhý učitel působil
zde Bedřich Brouček, nar. V Klučenicích 25. srpna 1900. Školou povinných dítek bylo
145, z těch bylo 135 římsko-katolického vyznání. Po učitelce Anně Nebuškové nastoupila
Karla Rannvolfová roz. Krausová narozena v Praze 1883.
Ve školním roce 1922 – 23 působila v Milešově Karla Janovská, nar. 21. listopadu
1902 v Libějovicích u Tábora a učitel Eduard Lochovský, nar. v. r. 1902 v Příbrami.
1923 – 24
53
Marie Mrázková, nar. 19. XII. 1903 ve Strunkovicích u Vodňan a Karel Krejčí, nar. 9. XII.
1904 ve Stupčicích u Tábora. Učitelka ženských ručních prací Františka Kuchtová, nar. 3.
IV. 1884 v Předbořicích a od 1. XI. Ustanovená na její místo její sestra Josefa Kuchtová
nar. 27. VII. 1874.
Ve školním roce 1924 – 25 Hermína Frintová, nar. 14. II. 1905 v Hlízkově u Kutné
Hory, František Šmíd, nar. 30. II. 1901 v Branišovicích u Českých Budějovic. Na jeho
místo ustanovena od 1. XI. 1924 Marie Markvartová, nar. 23. III. 1905 v Netolicích.
Ženské ruční práce Anastásie Dušková, nar. 12. IV. 1900 v Hutích u Bechyně.
1925 – 26: Eduard Štědrý, nar. 16. dubna 1903 na Králových Vinohradech.
1926 – 27: Beze změny: Zítek, Eduard Štědrý, Markvartová, Dušková
1927 – 1928: beze změny: Zítek, Štědrý, Markvartová. Ženské ruční práce od 1. X.
1927 Marie Majerová, nar. 21. X. 1906 ve Lhenicích u Netolic. Marie Vrchotová nar. 13.
X. 1908 v Oseku u Milevska
1928 – 1929: Řídící učitel Eduard Štědrý, Karel Vlášek nar. 15. X. 1904 v
Křetěnově u Týna nad Vltavou. Ženské ruční práce: Růžena Lieblová, nar. 15. II. 1909 v
Českých Budějovicích. (Řídící učitel Eduard Štědrý byl otcem Karla Štědrého, herce,
zpěváka, moderátora a podnikatele narozeného 10. dubna 1937. Sám jsem Karla Štědrého
v Milešově v šedesátých letech jednou potkal. ŠF)
1929 – 1930: Řídící učitel Josef Taraba naroz. 4. III. V Táboře, Růžena Frišová, nar.
22. V. 1909 v Habří u Českých Budějovic. (Taraba mě začal učit dopl. Al. Hejra)
1930 – 1931 Řídící učitel Josef Nápravník nar. 29. V. v Líbeznici u Prahy, Jarmila
Lososová, nar. 17. V. v Bechyni, Frant. Havlík nar. 9, VII. 1908 Kodov u Blatné.
1931 – 1932 Řídící učitel Jaroslav Kouba, nar. 3. II. 1902 v Chalupách u Písku,
Marie Koubová roz. Dobrovolná nar. 1. X. 1904 Borová u Přibyslavy.
1932 až 1933: Jaroslav Kohout, nar. 18. VII. 1913, Branišov u Chyšek, učitelka
ručních prací Jana Richterová nar. 10. V, 1912, Týn nad Vltavou
1933 – 1934: učitelka ručních prací Marie Kobianová nar. 29. XI. 1907 v Českých
Budějovicích a od 16.?. 1934 Marie Kropáčková nar. 11. VIII. 1912 ve Zlivi u Českých
Budějovic.
1934 – 1935: František Čížek, (místo Jar. Kohouta) nar. 10. VI. 1912 v Praze,
Václav Kolář, nar. 19. VIII. 1913 v Temelíně u Týna nad Vltavou.
1935 – 1936: Jarmila Kuchtová nar. 14. II. 1913 v Kučeři u Milevska
1936 – 1937: Řídící učitel Josef Šnorek, nar. 2 III. 1911 ve Březí u Týna nad
Vltavou. Jaroslav Kohout, nar. 18. III. 1913 v Branišově u Chyšek, ženské ruční práce:
Anna Růžičková, rozená Petříková nar. 7. X. 1910 v Probulově u Písku.
1937 – 1938: Řídící učitel Kristián Blabol, nar. 27 XI 1901 v Nadějkově, okres
Sedlčany, František Čížek, který zde působil v roce 1934 – 1935
1938 – 1939 : Ludmila Řežábková nar. 18. V. 1911 v Hrejkovicích
1939 – 1940 : Ženské ruční práce Františka Novotná – později Jarmila Vokrojová
nar. 11. IX. 1911 ve Velké Turné okres Strakonice. Tato zde učila do 9. III. 1940 ženské
ruční práce. Pak vyučovala lit. Učitelka Ludmila Řežábková.
1940 – 1941: Beze změny: Blabol, Kohout, Řežábková.
1941 – 1942: beze změny: Od 1. XI. 1941 zrušena jedna třída a škola organizována
jako dvoutřídní. Odchází Ludmila Řežábková, ženské ruční práce vyučuje lit. Učitelka
Barbora Kučerová, která sem dochází z Klučenic.
1942 – 1943: beze změny
54
1943 – 1944:Místo Blabola nastoupila Růžena Jakešová z Branšovic, ženské ruční
práce Jaroslava Matějková z Třeboně. Od 16. II. 1944 opět zde začal vyučovat K. Blabol.
1944 – 1945: Beze změny. K Blabol, Jar. Kohout, J. Matějková.
1945 – 1946: Zrušení druhé třídy, škola organizovaná jako jednotřídní. Řídící učitel
Jaroslav Kohout, ženské ruční práce Jaroslava Matějková, vyučovala zde do 31. I. 1946.
1946 – 1947: Od 1. IX. Do 30. IX. Vyučováno zde ve dvou třídách, Karel Mošna
nar. 23. IV 1916 v Kralupech. Od 1. X. 1947 opět vyučováno v jedné třídě. Ženské ruční
práce Marie Kudrnová, nar. 24. IV 1925 v Praze
1947 – 1948: Řídící učitel Jaroslav Kohout, ženské ruční práce Marie Kudrnová.
(Řídící učitel Jaroslav Kohout zde pak učil až do roku 1974, kdy odešel na odpočinek a v
Milešově zemřel 26. února 1980, ve věku 67 let. Bydlel na odpočinku v čp. 61, odtud byla
jeho paní Marie, rozená Petáková. V dalším vyučování zde působil a též již poslední učitel
na této škole Josef Houska, bydlící v Krásné Hoře, kde byl ředitelem na měšťanské škole,
dnes jest též ve výslužbě a učí jen jako výpomocný učitel. Jest narozen 6. března 1909 v
Debrníku okres Tábor. (mezi Bechyní a Soběslaví) Učil zde školní rok 1974 – 1975 a 1975
– 1976 do 31. 1., zemřel 4. III. 1983. V Krásné Hoře, učil plných 41 let, nastoupil tam v
roce 1928: doplnil Hejra Alois)
V roce 1901, 3 dubna již tehdy školní úřady nařizovaly učitelům poučovati dítky,
proti alkoholismu. V okresní školní radě v Milevsku zasedal v uvedeném roce Dr. Bedřich,
kníže ze Schwanzenberků z Tochovic a na Orlíku, známý mecenáš.
V roce 1903 mají učitelé I. Třídy 1600 korun služby, učitel náboženství – farář
lašovický dostává za jednu vyučovací hodinu 1,20 korun a za cestu z Lašovic do Milešova
a zpět 4.8 Kč.
Tato korunová měna byla zavedena 1. I. 1900.
Dnes chodí dítky do školy mnohem lépe oblečeni, nežli dříve chodívali do kostela.
Docházka do školy je povinná a přísně se kontroluje. Ve škole mají věšáky na vrchní
kabáty a pláště, mají zde umyvadlo a ručníky i mýdlo. Děti se ve škole přezouvají do lehčí
obuvi a mají všechno pohodlí. Dřeváky dnes neuhlídáš, ani u toho nejchudšího. Každý
učitel má přidělen jen určitý počet žáků, dnes jich neučí sto a nebo více jako před lety ještě
učil řídící učitel František Biskup. Ovšem, že dnes se naučí dítky více než tehdy, protože
do školy choditi musí. Také jsou dnes jiné učební pomůcky i podmínky a dokonalejší
způsob vyučování. V této době panuje velký nedostatek učitelů, poněvadž jsou špatně
odměňováni. V Milešově dnes dítky vyučuje sám řídící učitel Jar. Kohout a jeho žena dělá
školnici – je narozená 21. XI. 1922.
Pověděl jsem Vám historii naší malé venkovské školy v Milešově, od jejího počátku
z roku 1778 až do roku 1948; tedy plných 170 let. (Další údaje doplnil Hejra Al, až do
roku 1976. kdy tato škola byla adaptována na dětskou školku.)
Slovo k mým rodákům:
Jistě jste poznali, jak velikou úlohu taková malá škola na vsi hraje v životě celých
generací, kolik lidí vychovala a jaký důležitý základ dala tisícům našich čsl. Občanům.
Všimněte si také, jaké množství učitelů se na této malé škole vystřídalo. Kde všude dnes
jsou. Mnoho jest jich na jiných školách v nově obsazeném území, kde jistě s láskou a
nadšením vykonávají své vznešené povolání. Velká většina z těch prvních, spí tam již
55
věčný sen. Vzpomínáme těch mrtvých a zdravíme ty živé a všem děkujeme za naši
výchovu i našich potomků.
Karban.
Nepamatuji a ani jsem neslyšel, že by byl v Milešově rozšířen karban mezi muži
jako v jiných vesnicích. Hrávali muži karty, zvláště v hostincích, ale vždy jen o nějaký
krejcar, ale nikdy o velké peníze. Z opilců tam mnoho nepamatuji, ale nedbalců bylo
několik.
Emanuel Kittl (zemřel 17. října 1911 ve věku 66 let)
Pražský měšťan a majitel pivovarů u „Vorlů a u Šteigrů“, pan Emanuel kittl a
bývalý majitel antimonových dolů a hutí v Milešově v letech 1872 až 1893, postavy byl
větší a příjemný, i jeho výborné vlastnosti uvedeny v této knize. V roce 1911 raněn byl v
Praze mrtvicí a zemřel, ač nebyl ještě stár. Jeho paní Jindřiška rozená Šrůtová, byla
postavy silné a vysoké, v obličeji sličná. Svobodná bývala operní pěvkyní v Miláně a v
Paříži. Zemřela ještě mladá na zápal ledvin v Praze 30. října 1897.
Kostel
Když obec Milešov postavila a zaplatila obecnou novou školu, usnesla se, postaviti
kapli nebo kostel. Vzhledem k tomu, že velká většina jest zde římsko-katolického
náboženství a za druhé do Lašovic kamž je Milešov přifařen jest 5 km a staří nebo
neduživí lidé, nebo menší děti nemohou kostel navštíviti, zvláště za špatného nebo
zimního počasí. Již v roce 1897 za obecního starosty Antonína Kolky čp. 16 konala se u
něj prvá schůze o stavbě nynějšího kostela za okresního hejtmana Pánka velikého toho
příznivce. Přítomní byli: Antonín Kolka čp. 16, jako starosta Hynek Květ, rolník čp. 1.
František Květ rolník čp. 17, Josef Nikodým – rolník čp. 7. Josef Daneš rolník čp. 3.
Rudolf Nechvíle čp. 73 – ck. Poštmistr, Jan Švarc – obchodník čp. 44. František Biskup,
řídící učitel a Bedřich Vollandt – učitel.
Usneseno a propočteno bylo, že takový kostelík by mohl státi asi 5800 zlatých
rakouské měny. CK. Místodržitelství v Praze bylo obci povoleno vybírati příspěvky na
tento kostel dvěma hodnověrnými muži, to je Františkem Kolkou čp. 39 a Františkem
Toužimským z čp. 58 na okrese Milevsko, Sedlčany, Příbram a v Praze. Hned v roku 1889
oba tito jmenovaní chodili velmi dlouho a chodili rádi.
Nový kostel
Dne 19. července 1903 ve 2 hodiny odpoledne byl posvěcen základní kámen ku
stavbě kostela v Milešově. Ve 2 hod. Odpoledne vyšel průvod od školy proti světiteli dp.
Karlu Němci, faráři a děkanu z Lašovic na silnici milešovsko – lašovickou. Nejprve šla
školní mládež, 18 družiček, hasiči místní a z Krásné Hory a velké množství zdejšího a
okolního lidu. Zpět ubíral se průvod k základům kostela, kde u vchodu dp. děkana a hosty
přivítala školačka Marie Květová z. Čp. 17, potom provdaná za Josefa Havla v
Podmokách.
Dále starosta obce František Květ čp. 1. v delší řeči prosil shromáždění o další
podporu ku dostavení kostela.
Na to místní C. K. poštmistr Rudolf Nechvíle přečetl listinu, jež na věčnou paměť v
základním kamenu uložena bude a jest s následujícím obsahem.
56
„Ve jménu Boha Otce i Syna i Ducha Svatého! Dne devatenáctého měsíce července,
léta Páně 1903. posvěcen byl základní kámen tohoto kostela dp. Karlem Němcem
děkanem a farářem z Lašovic. Chudé občanstvo zdejší obce nemajíc hmotných prostředků,
muselo se dožadovati pomoci a přispění šlechetných dobrodinců sbírkami, kterým se
úředního svolení dostalo laskavostí pana c. k. okresního hejtmana Pánka v Milevsku.
Antonín Kolka
Takto počalo se již v roce 1898 za bývalého starosty obce Antonína Kolky čp. 16 se
sbíráním milodarů. Ač všeobecná byla v té době tíseň peněžní po celé naší vlasti, potkali
se sbírky s úspěchem, ovšem ne takovým, který by provedení celé stavby umožnil. Avšak
kojíme se nadějí, že šlechetní dobrodinci a zbožní křesťané dalšími dary k dokončení
celého díla nám přispějí, o což zdvořile prosíme.
Kníže Schwanzenberk
Jedním z nejštědřejších dárců byl jeho jasnost urozený pán kníže Karel
Schwanzenberk z Orlíka. Aby stavba umožněna byla, domácí i okolní povozy zdarma
vykonati se zavázali a tak přikročeno ke stavbě.
V té době byl starostou obce František Květ čp. 1, první radní Václav Kolka čp. 6.,
druhý radní Hynek Pešata čp. 69, členy výboru: Josef Nikodým čp. 7, Antonín Kolka čp.
16. František Květ čp. 17. František Hejra čp. 5. František Řemen čp. 36. Rudolf Nechvíle
čp. 73; Jan Ouborný čp. 81, Jan Hodouš čp. 79.
Slavnost ukončena v kapličce Sv. Václava (stará zvonice) požehnáním a zábavou na
Horách.
Stavba kostela přivedena pod střechu na podzim roku 1903 a v roku 1904 zevně
dostavěna úplně. Roku 1904 odešel z Milešova c. k. poštmistr Rudolf Nechvíle.
Korouhve
Historický snímek kostela v Milešově. Doplnil ŠF
Dne 10. července 1904 konalo se v Milešově
svěcení sochy Sv. Prokopa, darované do nového
kostela horníky zdejšího závodu a přitom posvěceny
dvě korouhve. Jedna byla pořízena mládenci a druhá
pannami milešovskými, šlo pět dospělých družiček a
pět mládenců. Kněz Karel Němec, děkan z Lašovic
odjel odtud nespokojen, že občané chtějí, aby v
Milešově byl kněz stále, tedy nová farnost.
Také jsem tehdy slyšel, že řád křížovníků se
nabízel tehdy, že přiřkne-li obec Milešov její nový kostel jako majetek Křížovníků, že pak
již si sami faru postaví, ale nedošlo k tomu. (Chtěli to proto, aby každý řád, měl zisk z
věřících poznámka Hejra Al.)
Roku 1905 upraven i vnitřek kostela a dne 6. července dodán do kostela z Budějovic
i oltářní kámen s ostatky Svatých. V témže roce postaven zde oltář ze zámecké kaple na
Orlíku, darovaný knížetem Karlem Schwanzenberkem. Oprava tohoto oltáře stála 240
korun.
Křížová cesta čtrnáct obrazů, dar obce Předbořic, jako odložená z jejich kostela.
(Obrazy byly z kostela ukradeny v roce 2009 a nenašli se. Doplnil Hejra Al.)
57
Obec Milešov dala za staveniště pod nový kostel obecní louku v ceně 500 korun
rakouské měny.
Dle uzavřeného účtu 1905 na stavbu kostela přispěli:
Z kmenového jmění za prodané pozemky:................ 1289. 96 korun.
Sbírka od místních občanů ....................................... 220 korun
Obecní přirážka za rok 1898 vynesla.................................85.26 korun
Obecní přirážka za rok 1899 vynesla.................................95.98 korun
Obecní přirážka za rok 1900 vynesla ...............................118 korun.
Za prodané dříví z obecního lesa.......................................389.35 korun
Řád křížovníků v Klučenicích daroval trámové dříví v ceně 421,90 korun
Veřejnou zbírkou na okresích Milevsko, Sedlčany, Příbram, Praha, vybral František
Kolka. Krejčí z. čp. 39 a František Toužimský, invalida, krejčí, bývalý trafikant čp. 58.
vynesla.........................................................................................1189.57 korun
Jeho veličenstvo, císař a král daroval..................................200 korun
Jeho jasnost K. Schwanzemberk z Orlíka...........................200 korun
Jeho Jasnost, kníže Lobkovic z Vysokého Chlumce...........100 korun
Od pana Emanuele Kittla, bývalého majitele zdejšího horního závodu darována
starostenská odměna......................................................................378 korun
Od různých dobrodinců zasláno.........................................1466,98 korun
Mimoto vzato dříví na lešení z obecního lesa....................199.63 korun
Z plesu a hlavně sbírkou v okolí v roce 1898.....................793.35 korun
......................................................................................................................
Veškerý příjem byl:
7617.98 korun
Dle účtu stavba stála: 11560,17 korun, takže zbývá obci stavební nekrytý dluh: 3826,73
korun.
Svěcení kostela
Svěcení nového kostela v Milešově se konalo dne 14. července roku 1907. Svěcení
vykonal důstojný dp. Pan Karel Němec, děkan a farář z Lašovic, za asistence dp. faráře Z
Krásné Hory a kaplana z Klučenic. Před svěcením byla jedna mše Sv. a po svěcení se
konala druhá mše Sv.
Odpoledne téhož dne byly zde vysvěceny dva nové zvony; jeden 100 kg a druhý 50
kg, za 800 korun. Oba uvedené zvony vzali odsud Němci za druhé světové války (za
Hitlera), jakož i starý menší zvon hned z doby Marie Terezie s krásným hlasem. Tento
starý zvonek byl původní ve zvoničce a v roce 1880 přestavěné kapličce sv. Václava pod
nynějším kostelem, témže samém místě. (Marie Terezie vládla v letech 1740 až 1780.
Doplnil Al. Hejra)
První pouť
První pouť Nanebevzetí Pany Marie se konala 15. srpna roku 1907. Bohoslužby v
Milešově se konají hlavně o svátcích, druhý den, někdy i mimo svátky nebo při zvláštních
dnech. První svatba se tam konala 21. listopadu 1922 Marie Květové z Milešova čp. 1,
narozené 1903 s Václavem Vamberou, mlynářem z Voznice, nar. 1900.
Svatovítský Chrám
Položení základního kamene k svatovítskému chrámu v Praze se stalo za Jana
Lucemburského a jeho syny, Karlem IV. – otcem vlasti a Karlovým bratrem Janem
58
Jindřichem 21. listopadu 1344 a slavnostně byl vysvěcen 12. května 1929 (Jan
Lucemburský, otec Karla IV. vládnul 1310 – 1346, Karel IV. 1346 – 1378; doplnil Al.
Hejra)
Půlnoční mše
Dne 31. prosince 1899 se konala ve všech kostelích půlnoční mše na pozdrav
začátku nového století, které nám dodnes přineslo tolik hrůzy, bídy, nedostatku, bolu,
pláče, strachu a zklamání. Týmž dnem zavedena také korunová měna.
Zamyšlení nad tím vším.
Dopisuje Al. Hejra:
Kronikář Jan Vála se zde zmiňuje o zvonech, které hitlerizmus sebral po celé naší
vlasti, tedy i v Milešově i v kapli v Klenovici, dále svatovítském chrámu, o bídě, strachu a
podobně.
K tomu dopisuji kratší článek zachycující toto století dvacáté, doby, o kterých jsem
já v kronice již něco psal, ať již z první světové války, či z druhé světové války, kdy jsme
byli zabráni německými okupanty.
Hodiny na svatovítské věži odbíjejí hodinu po hodině, tak jako na ostatních věžích
po celé naší vlasti, tak jako staletí před tím, kdy přicházely mrazy, nepohody, pohromy,
hice a s nimi mory na lidstvo, tak jest tomu dodnes a bude dále. Nastupuje Nový rok za
rokem, podle dřívějšího Juliánského kalendáře, nyní podle Řehořsko-gregoriánského a ten
starý končí Silvestrem a Nový nastupuje vždy nedělí.(Myšleno volným, svátečným dnem)
Každý tento rok jest jako předešlý rokem obyčejným. Každý si klademe otázku, co asi nám
přinese dobrého i špatného a to jest vášnivá touha každého člověka. Co jest již za námi, to
víme, to jsou dějiny, ale co je před námi, to nevíme; někdy jen tušíme jakousi předzvěst
něčeho. Raději se každý z nás přiklání k tomu, že může přijíti ještě něco horšího na český
národ, může být násilí, hrdinství, egoismus, zbabělost, vlastenectví, korupce (zkáza
mravní), válka, revoluce i osvobození národa. Charakteristickým rysem tohoto roku
nejistého, je napětí. A ono vskutku to napětí v roce 1914 vyvrcholilo tak vysoko, že
podpálilo světovou válku, která trvala čtyři roky až do roku 1918 a z té se nám zrodila
naše republika a zbavili jsme se jha Habsburků, které nás trápilo plných 392 let
Přicházejí roky další a začínají jako ty předcházející, jako každé jiné, alespoň na
první pohled a zdánlivě. Blíží se neúprosně i rok 1939, ale v tomto roce něco viselo ve
vzduchu. Něco co dosud nemělo tvar ani podobu, kterou by bylo možno srovnat s něčím
známým. Množili se jen příznaky rostoucího rozkladu a napětí. Snad strach, snad boj o
budoucnost, snad ztráta národní suverenity. Snad? Něco ale bude a bude vše zase dobré
nebo špatné. Taková tehdy byla nejistá doba. Hodiny na svatovítské věži odbíjí poledne,
odbíjí půlnoc, tlukou hodinu za hodinou, zvony ještě zní kovovým hlasem, jako zvonili
dávno v minulosti. Končí rok 1939. To již bylo nám všechno úplně jasné. Okupace, útisk,
české životy, persekuce českého studentstva, rabování, drancování, hlad, násilí, popravy
našich nevinných lidí, ponížení českého národa do otroctví, nenávist němců, zničení
knihoven a cenných kulturních památek, vnucování německého jazyka, nucené práce
našich lidí v Rajchu – a to nejhanebnější – ztráta národní suverenity na celých šest let a
omezená svoboda téměř na minimum. Zkrátka zánik české národnosti a vyhubení našeho
národa, takové tehdy byly plány Němců. Národ musel přijmouti způsob zla, který je nám
nepřítelem vnucen a ten spěje k rychlému zániku Slovanů.
59
Národ čekal jen na jiskřičku naděje, třeba jen té malé, ale ta zprvu nebyla nikde.
Naději na něco, to nelze zde vypsat, cit toho slova jsme mohli poznati pouze my pamětníci,
kteří jsme tehdejší dobu prožili a viděli její válečné zlo a muka. Vždyť i Hitler zakázal pod
trestem smrti poslouchat příjem rozhlasové stanice BBC Londýn i jiných stanic. Doba to
tehdy ošklivá, ve které byly přeplněny koncentrační tábory našimi vlastenci i vězni z
ostatních národností, které válčili proti Německu. Nejkrutěji v nich byli týráni židé a
Rusové, neboť Hitler viděl v bolševismu největšího nepřítele.
A přece jen nadešla ona chvíle radostná, chvíle osvobození, chvíle kdy jsme u nás
uviděli ruské vojsko, chvíle, kdy začaly zase ty zbylé zvony na věžích svobodně zvonit
svobodnému českému národu. Ty ukradené zvony němci se musely zase postupem doby
doplňovat.
Roky plynou za sebou dál. Víme, že nám v tomto století přinesly dvě světové války, A
to co nám přinesou dále, když je dnešní svět tak rozbouřen a vyzbrojen moderními
nukleárními zbraněmi, to však nevíme.
(dopsal Al. Hejra v roce 1981)
Hasiči a jízdní pošta
Dne 14. července 1894 založen v Milešově prvý hasičský dobrovolný sbor. Dne 15.
dubna 1907 měl Milešov jízdní poštu do Sedlčan. Ve tři hodiny odpoledne přijížděla do
Milešova a ve 3/4 na 7 navečer odjížděla do Sedlčan.
Dne 9 dubna 1909 nasazeno ze školní zahrady na hráz rybníka 8 kaštanů.
V roce 1916, 29. května, zaveden prvně letní čas.
V roce 1916, 21. listopadu zemřel starý císař František Josef I. a hned nastoupil na
trůn Karel I.
V roce 1919 nasazeno u silnice v Milešově 30 akátů.
V roce 1920 vysazeno na drahách k Cukavě jedna kopa štěpů.
V roce 1911, 19. června prohlédl si Milešovský kostel o Lašovickém biřmování
českobudějovický biskup Antonín Hůlka.
V roce 1926 byl v Milešově rozvinut prvně sokolský prapor a tehdy zde bylo 40
členů – „sokolů.“ (byla to tělocvičná jednota „Sokol“ založená Mir. Tyršem. – doplnil
Hejra Al.)
V roce 1918 po první světové válce bylo v Milešově mnoho padlých vojínů. Tolik
napsal kronikář Jan Vála.
I. Světová válka – bilance životů.
K tomu doplňuji následující údaje: Jen velmi těžko se mě v roce 1980 podařilo zjistit
počet lidí a jména jejich, padlých ve světové válce 1914 – 1918. Řekl mě to František Květ
z čp. 17 z Milešova a to těsně před jeho smrtí (zemřel 12. II. 1981. Jmenovaný rukoval do
rakouské armády, jako osmnáctiletý. Uvádím jména padlých v Milešově:
Dvořák Augustýn, Holas Václav, Hodouš František. Květ Vojtěch, Květ Alois, Máša
Emil, Veselý Josef, Kolka Jaroslav – tedy osm mladých lidí.
Kronika obce Orlické Zlákovice nese zapsané jména padlých v této válce o obci
Orlické Zlákovice a v Klenovici.
Orlické Zlákovice: Josef Žižka, otec rodiny ze Zlákovic. Jan Drazdík, otec
vícečlenné rodiny ze Zlákovic. Jan Daneš, svobodný učitel ze samoty Trhovky, Čeněk
Kožmín z Trhovek, Jan Laňka, svobodný ze Zlákovic, František Hlavatý, ženatý, zůstala po
60
něm tříčlenná rodina. Josef Laňka, ženatý, bezdětný. Josef Habart, svobodný a Alois
Mezera, též svobodný.
Klenovice: Josef Holán, svobodný, Vojtěch Koubalík a František Koubalík – bratří,
oba svobodní, Rudolf Květ – svobodný, Josef Petřík – svobodný, Josef Květ – ženatý.
Spojené obce Orlické Zlákovice zaplatily za tuto válečnou daň 15 životů.
Podskalí: Mám též jména k disposici této dnes zatopené obce padlých v I. Světové
válce a uvádím je také: Josef Dvořák, Matěj Rozhoň, František Hejna, Josef Rozhoň, Jan
Rozhoň, František Viták, Josef Bezka, Antonín Křesina, František Petřík.
Tyto čtyři obce daly 32 mladých životů. (dopsal: Alois Hejra – roku 1981)
Rozdělení obcí
V roce 1904 rozdělena byla obec Kosobudy, Zadní Chlum, Podmoky, Proudkovice,
Přední Chlum, a všechny strouhy a samoty ve dvě politické obce jak jsou dnes (1949).
V současné době 1980 je to zase jinak. Kosobudy a Zadní Chlum obcí do Klučenic, Přední
Chlum do Milešova, Podmoky do Krásné Hory a Proudkovice zmizeli z obzoru kamýckou
přehradou. (doplnil Hejra Al.)
Sčítání lidu: V roce 1910 při sčítání lidu měl Milešov 439 katolíků, 1 žid a 11
evangelíků. Celkem 451 obyvatel.
Přísaha: V neděli 27. října 1850 všichni představení obcí před oltářem v kostele v
Lašovicích (to se dělo všude) přísahali císaři pánu věrnost.
Silnice: Roku 1908 – 6. XI. odevzdána byla veřejnosti dodělaná okresní silnice z
Milešova do Krásné Hory.
Snížení doby trvání vojenské služby: v roce 1866 byla v Rakousku snížena vojenská
služba ze 7 roků na 3 roky.
Jízdní pošta: V roce 1908 jízda vozem poštou z Milešova do Sedlčan stála jednu
osobu 1,20 korun a dráha ze Sedlčan do Prahy 2,40 korun.
Neplodná půda: V roce 1908 dosázeny byly všechny obecní pastviny lesními
stromky na žádost obce Milešova k lesní inspekci v Táboře, což činilo mnoho a mnoho
hektarů obecní i neplodné půdy. Brán ohled tehdy na to, že je to spojeno se splavněním
Vltavy.
Kostel a kněží v Lašovicích
Historická cesta ze Zahořan, pokračovaná od Orlíka k Vysokému Chlumci a nebo
od křižovatky na západ k Lašovicům. Vybavme si v duchu ty dlouhé cesty a silnice,
lemované po obou stranách stromy. Táhnou se krajem od vesničky k vesničce ve svých
krásách a změnách. Jsou jako sám život, běží, běží sami, neví kam, přinášejíce do krajů
štěstí, radost, krutý žal, bolesti i naděje.
Tam třeba až na bavorské hranici vzniká silnice v hloubi šumavských hor, spěchá
přes Domažlice na Plzeň a odtud až zase přes Písek, Orlík k nám a dále přes Sedlčany ku
Praze.
Snad tisíc, snad více let po ní kráčeli dějiny. Z Němec přišli po ní křižáci přes
Čechy, aby osvobodili svatou zemi od jha tureckého. Titíž křižáci přicházejí po ní, aby
rozbili české lebky. Touto cestou utíkali i zpět. Když poznali, že tvrdá česká vůle a pevná
víra v sebe sama, je pevnější než zanícenost německých žoldnéřů. Touto cestou – silnicí
přešel i vítězný Napoleon a i naše babička viděla jej zlomeného vraceti se touto cestou po
nešťastném tažení z Ruska. Tudy se vraceli i Prusové po vítězné válce z Čech v roce 1866.
61
Úvaha: Touto silnicí chodívala historie více smutná než radostná, tuto cestu kropily
v dějinách potoky krve za každým krokem.
Ano, zde jsme na této posvátné půdě, kde od nepaměti naši dědové a pradědové žili,
bojovali, v potu tváře pracovali a zase bojovali i umírali, aby posléze složili své hlavy a
své kosti tam na kopečku, plného vážného na hřbitově u Lašovického starého kostelíka
pod korunami starých lip. Tenkráte se u nás žilo v době smutku, mládí hrozné.
Kostel lašovický je velmi starý, stával již v dobách, kdy po vlasti bylo málo chrámů
rozseto. V prvotních dobách v jeho založení nebo vystavění atd. se nám bohužel žádných
zpráv nezachovalo. Historie se zmiňuje o Lašovicích jako osadě farní teprve za doby
arcibiskupa Arnošta z Pardubic. (ten zemřel 30. IV 1364. – doplnil Hejra Alois)
Faráři v Lašovicích
V roce 1379 podal český král Václav IV. Do Lašovic faráře Václava, kterýž zde po
celých čtyřicet roků setrval, to je až do smrti 1428. Pochován jest v kostele blíže oltáře sv.
Anny v hrobu pod podlahou (bývalo tam asi 6 rakví.) V roku 1531 nebylo v Lašovicích
kněze.
Beneš a Václav Vítů: V kronice farní třeboňské se píše: V roku 1373 byl v
Lašovicích farářem dp. Beneš. V roku 1379 jmenován jeho nástupcem Václav Vítů z
Krašovic, jenž však neuměl ani česky čísti i slíbil, že se do roka naučí. Před tím v roku
1364 přichází poprvé farář v Lašovicích bez udání jména a byl exekutorem při uvedené
faře z Krásné Hory do Předbořic. V roku 1370 bylo v Lašovicích šest dvorů.
Václav: Martin: V roku 1408 vikář Mikuláš Sochr dal do Lašovic faráře Václava,
ale farní lašovická kronika praví, že v roce 1429 byl zde farářem Martin ze zahrádky.
Osudy a dějiny Lašovic byly stejné s osudem tehdy i města Zahořan, zajisté, že i
Milešov by mohl nám o tom vypravovati. Jistě ani tam nebyl lid ušetřen. Kruté doby
nastaly tomuto kraji i ve válce třicetileté.
List z kroniky 1620 až 1640
1.) V naší kronice jsem čet
6.) Potom cizích kněží dav
co tam napsal pra-praděd,
starou víru bral nám z hlav
na poslední žlutý list
spod hambalku hrstku knih
sotva už ho možno číst.
ze srdcí co bylo v nich
2.) Léta Páně šestnáct set
dvacet, třicet, čtyřicet
to byl pro nás smutný čas
div, že kdo ho přečkal z nás
7.) Koncem vzkázal země král
na vojnu mi syny vzal
tak mi zbyla nelhu nic
než ta duše, málo víc
3.) Šel do vsi hradní pán
pobral statků mnohý lán,
cizí žoldák střechu mou
zapálil mi nad hlavou
8.) Nikdo co kdy uchvátil
do smrti jim nevrátil
já jim necek - byl jsem sláb
oni páni a já chlap
4.) Za ním v náš se přihnal v kraj
dobrakoval špýchar, stáj
polonazí v úděsu
prchali jsme do lesů
9.) Ale v prsou bylo mi
jak když srdce nalomí
k hlavě hrnula se krev
marné hoře, marný hněv
62
5.) Když zas oddechla si ves
pro desátek přišel kněz
z toho co jsem v lopotě
měl po panské robotě
10.) Řekl jsem jen: teť mohl
přijít už jen ďábel sám
přišel a mou duši chtěl
tu jsem hlavou zavrtěl
11.) Hory doly sliboval
já mu řekl: jen jdi dál,
tak jak potom dráb chtěl daň
zbyla mi jen holá dlaň
15.) bez milosti, rozpaků
kdož by šetřil sedláků!
vnuku při svých pevně stůj
statek věrně opatruj
12.) Já si řekl: pomoz bůh
snad mi stačí jen můj pluh
zapřáhl jsem volů pár
vyjel jsem na suchopár
16.) V práci, v trudu silen buď
nikdy mysle nepozbuď
co dát musíš, tedy dej
jenom duši neprodej
13.) Šlo to v celku krok co krok
ale dále každý rok
v kameništi – čehý, hot
tak se zachoval náš rod.
17.) A já věrně opsal jsem
co na listu nažloutlém
do kroniky napsal děd,
kéž vnuk vnukův dál to čet.
14.) To jsem napsal pro děti
vnuky, k věčné paměti
jiní budou v jiný čas
brát vám tak či, onak zas.
Navazuji k předešlé básni
Války: Staří letopisci píší, že třicetiletá válka znamenala ožebračení celé země. Co
nezničilo vojsko, zničily nemoci, hlad a bída. Počet obyvatel klesl na pouhou čtvrtinu.
(Dopsal Hejra Alois)
V roce 1619 v září přitáhl Anhalt (německý kníže vojevůdce) se svými vojsky z
Jindřichova Hradce, přes Tábor do Milevska. (Anhalt byl duch protestantské Unie.)Když
zvěděl, že vojsko je v Písku, hnul se ke Zvíkovu. Hlavní voj se ubíral přes Kovářov,
Lašovice, Milešov, Technič a k Vltavě, přes níž se ve Zlákovicích a v Techniči přeplavil.
Ve Zbenicích navštívil tyto voje švédský král dne 3. října. Naší krajinu v ty doby dosti
útrap potkalo. Musili koně i vojsko živit, ale i poslední haléř vojákům odvésti. Vesnice
byly pustošeny a páleny v celém okolí, všude samá spoušť. Lidé utíkali do lesů a do hor,
kde pak hladem a zimou hynuli. V roce 1645 zavítali sem opět švédové, vedeni jsouce
generálem Tostensonem. Překročili zamrzlou Vltavu u Techniče a směrem na Sedlčany
táhli, kde druhého a třetího března odpočívali. Hrůza a strach předcházely švédské roty,
Vojevůdci zde žádali jako všude jinde veliké výpalné a když toto složeno býti nemohlo,
kázali páliti vesnice, všecko zabrali a lid mučili. Vypravuje se, že u dnešní silnice vedoucí
od Předbořic do Petrovic, kde je odbočka silnice od Vladyčína, schází se tyto dvě silnice u
osady Krchov. Po pravé u samé té silnice v místech, kde se sbíhají, stojí prastarý již
poříznutý dřevěný kříž o kterém jde pověst, že tam zemřel a je pochován švédský generál
z doby 1645.
63
(v roce 1981 tento dřevěný kříž se ještě nachází, jest však podstatně již hodně krátký,
uhnilý. Švédský král se jmenoval Gustav Adolf a zemřel 16. XI. 1632, dopsal Hejra Al.)
Smutné to zde byly doby v roku 1741 a 1742 znepokojovali naší krajinu zase
Francouzi. Dne 17. táhli tímto krajem voje rakouská od Orlíka k Vysokému Chlumci. V
sedmileté válce (ta začala v roce 1756, doplnil Hejra Al.) ukládala vláda zase neslýchané
daně. Lid trpěl nedostatkem, a proto poslední od úst si utrhl, aby vyhověl svým
povinnostem. Není pak divu, že za takových okolností vesnice přímo mizely. S osady
lašovické za třicetileté války zmizely úplně nové i staré Holešice, tehdy dosti velké
vesnice.
K tomu úpadku přispěl i hlad a mor, který zde řádil v roce 1771 – 1772, za nějž zde
mnoho lidí pomřelo.
Zase nové potíže zde způsobila válka francouzská, 1803 – 1813 kdy obyvatelstvo
muselo živit vojsko na neustálých pochodech. (V tomto období se jedná o války
napoleonské. Doplnil: Hejra Al.)
Z toho vidíme, že první a druhá světová válka nebyla první zkouškou našeho kraje,
kterou jsme prožili a že i naši předkové museli mnoho zkusiti.
Kostel Navštívení Pany Marie v Lašovicích se již v roce 1365 připomíná. V roce
1623 fara zanikla pro nedostatek kněží a katolíci této osady přiděleni duchoví správou na
Slivici u Příbramě, později do Petrovic a pak do Starého Sedla. Do roku 1639 byl
lašovický kostel spravován kališníky. Za třicetileté války (1618 – 1648 byl těžce
zpustošen. Při regulaci far, nařízené císařem Josefem II. Roku 1786 zřízena v Lašovicích
lokálie, (lokalita = samostatný duchovní správce, bez titulu faráře doplnil:Hejra Al.) která
byla 24. ledna 1787 obsazena duchovním a 1. srpna 1795 povýšena na faru.
Od roku 1777 spravovali kostel lašovický následující kněží: I. Naurencius, II. Pixa,
III. Ignác Smolka, který zemřel 14. IX. 1857 a je pohřben v Lašovicích.
Vejvara: - Taraba: Po něm nastoupil 31. XII. 1857 František Vejvara, nar. 10. II.
1805, bývalý vojenský kněz. Při jeho dlouhé nemoci byl sem dosazen kaplan (pomocný
kněz na faře – doplnil Hejra Al.) František Taraba, kaplan z Písku 6. srpna 1867. Dp.
František Vejvara zemřel 16. března 1874. v Lašovicích, jsou pohřbeni oba vedle sebe po
pravé straně hřbitova u kostela a k nim byl položen v roce 1894, 17. března i dp. František
Taraba. Byl veliký daleko známý kazatel a za něho byla založena prvně malá lašovická
Anenská pouť v roce 1878. Posledně měl mši 2. února 1894.
100 let: V roku 1886 slavena byla v Lašovicích stoletá památka obnovení duchovní
správy v Lašovicích. Byl přítomen patronát, kníže Bedřich Schwanzenberk z Orlíka,
okresní hejtman v Milevsku Mauba, postavena velká slavobrána, 120 družiček, 12 kněží.
Dne 6. července 1892 bylo v Lašovicích biřmování a 13. listopadu 1992 posvěcena byla
škola, první v Kosobudech.
Karel Němec. Po zemřelém Františku Tarabovi nastoupil do Lašovic za faráře dp.
Karel Němec, V Lašovicích působil 26 let a zde vychoval celou generaci mladých. Pro
svou dobrou společenskou povahu byl zde dosti oblíben. Také měl rád pivo. Narodil se v
Hliněném Újezdě u Horažďovic 17. února 1857. Do pense si žádal z Lašovic ze strachu, že
za první republiky snad přijde o pensi a pensi také dostal a asi jeden rok bydlel V
Lašovicích v čp. 28. a pak se odstěhoval jako děkan do Zadní Zbornice, kde dne 14. srpna
1923 náhle zemřel a pohřben je na hřbitově v Malém Boru mezi svými rodáky. Dp. Karel
64
Němec přišel do Lašovic z Písku a před tím byl 7 roků v Chrašticích. Pense měl v roce
1920. 4400 Kčs.
Václav Šmat: V tomto roce 1920 dostal se za faráře do Lašovic dp. Václav Šmat.
(Ten mě ve škole učil – doplnil Hejra Al.) narozen 25 června 1878 v Oujezdě u Chanovic
okres Horažďovice. Studoval v Budějovicích, 20. VII.? Vysvěcen biskupem Martinem
Říhou. Jako kaplan byl na Šumavě u Sv. Vintíře, pak v Nezamyslicích, v Jistebnici a
administrátorem v Počátkách a na to farářem v Techniči 10 let a odtud do Lašovic. Jeho
nastoupení provedl František Paleček kanovník z Kovářova.
Dne 10. května 1921 konalo se v Lašovicích biřmování ndp. (nejdůstojnější pán)
Šimon Bárta.
Antonín Zikeš: Dne 1. dubna 1933 odešel z Lašovic farář Václav Šmat na větší faru
a větší městečko – Dolní Bukovsko v jižních Čechách a zde se stal administrátorem
Antonín Zikeš, bývalý farář, v Techniči a 4. X,?, za faráře ve Věžné, pošta Obrataň u
Tábora.
Josef Hejl: Dne 1. IX. 1933 přistěhoval se do Lašovic za faráře dp. Josef Hejl, rodilý
v Kotýřině u Kovářova, bývalý farář ve Hvožďanech narozen 1. února 1891. Tento kněz
byl ve druhé světové válce zavolán k výslechu na Pankrác do Prahy, dán do Terezína a
odtud poslán do Dachau v Bavořích do koncentráku, kde byl až do 20. května 1945, kdy
jej americká vojska osvobodila i s jinými vězni. Celkem byl v koncentráku 19 měsíců od
22. X. 1943 do 23. V. 1945. (Zemřel u své neteře Jeriové v Koubalové Lhotě. Čp. 11. dne
28. II. 1960. Pohřben jest na Lašovickém hřbitově, doplnil: Hejra Al.)
Poznámka Františka Šťastného (FŠ). Faráře Josefa Hejla jsem velmi dobře znal, učil
mě v Milešově v národní škole v letech 1950 až 1955 náboženství. Jezdíval z Lašovic
hranatou předválečnou Pragovkou. Není mi známo, proč pan Al. Hejra nenapsal v
poznámce, že byl farář Josef Hejl perzekuován a zavřen komunisty. Já tuhle dobu si jako
kluk dobře pamatuji. Další velký pamětník Jan Pecka mi před rokem 2010 řekl: V
padesátých letech často farář Josef Hejl zjišťoval, že mu StB (státní bezpečnost) otevírala
a kontrolovala v jeho nepřítomnosti auto, starou předválečnou Pragovku. V padesátých
letech minulého století při procesech proti katolickým kněžím byl 29. dubna 1957 zatčen a
posléze 2,5 roku vězněn. Brzo po propuštění z vězení s velmi podlomeným zdravím zemřel.
Doplnil (FŠ)
Tažení proti katolické církvi.
Čihošťský zázrak
I toto je kus historie českého národa, vypovídá o počátku padesátých let. Doslovně
přepisuji článek z MFD ze středy 24. 2. 2016 v souvislosti s umučením čihošťského faráře
Josefa Toufara, od jehož smrti uplynulo 66 roků. Doplnil a vložil Šťastný František. (ŠF)
Ve zkratce doslovný přepis: 1949: v roce 1949 se KSČ chystala oslabit církev, aby
nebránila kolektivizaci venkova. Gottwald mluvil o „zdrcující ráně“
11. 12. 1949 se až dosud nevysvětlitelně rozhýbal a zkroutil kříž v kostele v Čihošti
na Havlíčkobrodsku při Toufarově kázání. Místní mluvili o zázraku.
65
1950: – KSČ události využila. STB Toufara unesla, vyšetřovatelé se ho bitím snažili
donutit k přiznání že „zázrak“ zinscenoval, aby zmanipuloval věřící. V noci na 24. února
filmují v kostele údajné Toufarovo doznání.
25. 2. Toufar je převezen do Prahy, kde večer umírá. Jeho tělo končí v šachtě na
ďáblickém hřbitově.
2014: V listopadu byly Toufarovi ostatky nalezeny v hromadném hrobě a v létě byly
pohřbeny v Čihošti.
Loučení s Čihoští Josef Toufar byl unesen totalitní policií před farou v lednu 1950. Do
svého kostelíka se vrátil za měsíc, ale jen na krátkou chvíli v doprovodu policistů. (foto
ČTK)
Vězeň nám umírá, to nebylo ve scénáři.
MF Dnes přináší příběh posledních hodin života faráře Josefa Toufara, ubitého StB.
Když bylo jasné, že kněz umírá, vyšetřovatelé zpanikařili, do Valdic pro něj
vypravili letadlo.
Článek v MFD napsal Pavel Švec reportér MF DNES
Noční zimní krajinou uhání tmavé auto. U Ledče nad Sázavou prudce odbočí z
okresní silnice k samotě. Z vozu vybíhá muž a nervózně buší na dveře. „Kýbl s vodou,
rychle!“poroučí. Dostane ho a pospíchá zpět. Na zadním sedadle auta, leží zkroucený
člověk.
Sípá, vrtí se bolestí. Zvrací. Vyděšený statkář v něm poznává oblíbeného faráře z
nedaleké Čihoště. Je pár desítek minut po půlnoci ze čtvrtka na pátek 24. února 1950.
Knězi Josefu Toufarovi unesenému před necelým měsícem komunistickou státní
bezpečností, zbývají hodiny života.
Badatel Miloš Doležal zmapoval poslední chvíle číhošťského faráře, kterého při
krutých výsleších před šestašedesáti lety mučili estébáci. Zítra v den výročí Toufarovy
66
smrti, vyjde Doležalovi již druhá kniha popisující jeho život i smrt – Krok do tmavé noci.
Přináší otřesná svědectví brutality totalitní policie.
Z vězně prominentní pacient.
V pátek ještě před svítáním je umírající farář ve své cele. Valdické vězení je kousek
od Jičína, asi 100 km od Číhoště. Toufara v noci odvezli estébáci domů jen na pár hodin,
aby přímo v kostele nafilmovali jeho vynucené přiznání, že loni v prosinci manipuloval s
křížkem na oltáři a oklamal tím věřící.
V cele teď faráře čekají hodiny v nesmírných bolestech bez pomoci. Onu noc mu
praskl žaludeční vřed. Břicho má nadnormálně nateklé, všude jsou modřiny po bití.
Až v sobotu ráno pohled na zmučené tělo vyděsil bachaře, který má zrovna službu.
Zburcuje velitele a vězeňského lékaře Roubíčka. Z kriminálu volají do Prahy.
Toufar nám umírá, to nesmíme dopustit, děsí se špičky StB a komunistické stranyprezidenta Klementa Gottwalda nevyjímaje. Farář má přece hrát exemplární roli ve
zmanipulovaném monstra procesu s katolickou církví. Velitelé státní bezpečnosti ztrácejí
hlavní postavu pro své justiční divadlo. Z mučeného vězně se stává náhle prominentní
pacient. Pokud zemře, nebude koho soudit. Rychle musí do Prahy na operaci.
Režim posílá do Valdic letadlo. Jenže sobotní dopoledne je mlhavé. Navíc pole u
Jičína, kde má stroj přistát je plné bláta. Letadlo se proto otáčí a vrací se zpátky bez
Toufara.
Operace se zvýšenou ostrahou.
V tu chvíli vyráží z Prahy sanitka. Řítí se silnicemi a ulicemi měst, která v ten den
slaví druhé výročí Vítězného února. Odpoledne konečně přivážejí Toufara do luxusního
sanatoria pro komunistické papaláše v Legerově ulici v centru hlavního města. Zdravotníci
na příjmu jsou vyděšeni. Takhle zbídačeného člověka tady ještě neviděli.
Vše bylo ve strašném zmatku. Toufar byl přijat anonymně a stále hlídán třemi
estébáky. Dvěma muži a jednou ženou, která se převlékla za zdravotní sestru. Když mu
lékaři brali krev, zjistili, že jeho krevní skupinu nemají. Proto pro ni kvapem odjíždí další
příslušník státní bezpečnosti do nedaleké vinohradské nemocnice, vypráví Doležal.
Jsem nevinen, chci žít.
V Legerově ulici je přítomen pouze doktor Mauer, který později u soudu, v roce
1968, označí pacienta za jasnou oběť vraždy. Přítomný personál čeká na příjezd
špičkového chirurga Bohumila Špačka.
Když dorazí, Toufar se probere z agonie a zašeptá pár slov latinsky. Z toho chirurg
usoudil, že před ním leží buď lékař, profesor či kněz. Dohlížející estébák však ihned
zasáhne a pacienta hlasitě okřikne.
V půl třetí odpoledne pacientovi vpichují první infuzi. Kolísá mu tlak. Transfuze
krve skupiny 0 RH+ se pacient dočká až v šest večer. O čtvrt hodiny později se mu lékaři
snaží organizmus posílit další infuzí.
67
Když ho chvíli na to odvážejí na operační sál, z posledních sil zašeptá sestře Martě
Buinowové „ jsem nevinen… pomozte mi, chci žít.“
V sále je patrné napětí. Na bíle potažené operační posteli leží nateklé nahé tělo
pokryté velkými modřinami. Špaček vidí, že má před sebou člověka, kterého nebude snadné
zachránit. Diagnostikuje pokročilý zánět pobřišnice. Když otevře dutinu břišní, vyvalí
se ven obrovské množství tekutiny, instrumentářka Růžena Kozlová-Mladá počítá roušky,
které použije k vysušení. Je jich neuvěřitelných sedmadvacet.
„Atmosféra při operaci byla napjatá, nemluvilo se, což bylo neobvyklé. Všimla jsem
si, že pacientovy končetiny byly plné podlitin, jako kdyby byly přivazovány anebo
utahovány škrtidly. Operace na mě působila strašným dojmem,“vypověděla Doležalovi
zdravotnice Mladá.
Kdo spálí tělo v sobotu?
Farář, jenž se po operaci na chvíli probouzí z narkózy, se zoufale ptá sestry: „budu
žít?“Odpověď, ať již je jakákoliv, však už zřejmě nevnímá. Je převezen o patro níž na
dvoulůžkový pokoj číslo 312. Stísněná úzká místnost má okno do
dvora. V rohu pod ním stojí židle a naproti u dveří skříň. V bíle
vykachlíčkovaném koutě visí na zdi umyvadlo.
Tady Toufar v půl deváté večer umírá. Je sobota 25. února 1950.
To se nemělo stát, zmatkují estébáci i stranický aparát. „v
noci do dvora sanatoria nacouvá nákladní auto z krajského
velitelství StB. Mrtvé Toufarovo tělo, oblečené do bílé nemocniční košile a přikryté
vězeňským mundůrem a černou klerikou, je na korbě převezeno k pitvě do ústavu soudního
lékařství na Albertově.“ Líčí Doležal. V pondělí dopoledne se uskuteční pitva. Soudní
lékař na nátlak StB pitevní protokol následně retušuje. O následcích mučení nesmí napsat
ani slovo.
I mrtvé tělo ba však mohlo být důkazem brutality. Musí být spáleno. Estébáci se
proto hned vydávají do nedaleké Vyšehradské ulice, kde má pobočku pohřební služba.
Jenže pražská krematoria mají zrovna plno. První volný termín připadá až na 3. březen.
Že by se tělo spálilo přednostně, nepřipadá v úvahu. Hlavně nepoutat žádnou pozornost,
zní rozkaz. Zapečetíme rakev a budeme ji do té doby hlídat, přemýšlejí estébáci. Ale na
velitelství o tom nechtějí ani slyšet. Je to moc velké riziko. Pak si někdo vzpomene, že na
hřbitově v Ďáblicích, které tehdy ležely vně hranic Prahy, je zrovna vyhloubená jáma, kam
se zakopávají lidské ostatky z nemocnic.
V díře nebo v USA.
Je úterý ráno a dřevěná bedna s tělem umučeného faráře končí v hrobové šachtě č.
XVI. „I poté si soudruzi vzájemně lhali, že je páter Toufar na živu, jen prý má zápal plic a
léčí se v nemocnici Na Bulovce. „Dokonce přemýšleli, že do světa vyšlou zprávu, jak při
převozu utekl eskortě a zmizel v USA“doplňuje Doležal.
68
Nakonec se procesy s kněžími o pár týdnů přece jen konají. A pak už se jen mlží a
lže. Toufarovi příbuzní se o jeho úmrtí dozvídají až po letech.
Tělo bylo nalezeno a vyzvednuto teprve v roce 2014 na podzim. V roce 2015 v létě se
Toufar vrátil do Číhošti. Hrob má přímo v tamním kostelíku.
Film zachytil „vyděšené zvíře.“
Video, jenž mělo usvědčit Toufara, svědčí o jeho
nelidském týrání.
V noci na 24. února 1950 kostel v Čihošti
obšancuje státní bezpečnost. Připravuje velké
divadlo. Chce nafilmovat faráře Toufara při
„doznání“, že při mši pomocí táhel zinscenoval
pohyb oltářního kříže. Tento dosud
nevysvětlený jev je znám jako „čihošťský
zázrak“. Pro totalitní režim to byla záminka k
útoku na katolickou církev.
„Vyšetřovatelé chtěli využít situace, kdy po téměř měsíčním mučení při výsleších měli
dojem, že je Toufar zlomen, naprosto vyčerpán a nechá se zmanipulovat k nesmyslnému
doznání. On se však tehdy již ocitl na hranici života a smrti“ říká Toufarův životopisec
Miloš Doležal. Faráře, který trpí takovými bolestmi, že ani nemůže chodit, kameraman
zachytí v asi dvouminutovém záběru. Film má justici posloužit v zinscenovaném procesu s
ním a dalšími kněžími. Dlouhá léta se snímek považoval za ztracený. Znám byl jen jeden
velmi krátký záběr. Až loni celý záznam na podnět historika Petra Koury našel Doležal v
národním filmovém archivu. „Je to nesmírně surový důkaz, jak totalitní režim sešrotoval
nevinného člověka. Ve filmu ani nezamaskovali jeho dezolátní stav. Obličej plný otoků a
modřin, připomíná vyděšené zvíře zahnané ke zdi.“ říká Doležal.
Černobílý film zachycuje, jak se Toufar na kazatelně potácí, až ho musí ze zadu
podpírat. Dokonce to vypadá, že jeho tělo zpevňuje jakási konstrukce, aby se vůbec udržel
ve vzpřímené poloze. Působí jako hadrová panenka. Přítomní estébáci ho instruují, jak má
jimi připravená táhla uchopit. Jak za ně tahat. To se však nedaří, protože nemůže ani
pořádně hýbat rukou. Natáčení podle představ StB se nedaří. Přesto je jasné, že je to
posední šance. Vyšetřovatelé potřebují natočit doznání, obávají se, že Toufar bude zase
vzdorovat. „Měli s tím zkušenost. Ve vězení ho mlátili tak dlouho, až slíbil, že podepíše
přiznání. Ale pak se ještě dokázal zmátořit a dál odolával té brutalitě,“ popisuje Doležal.
Dvě minuty stačí. Faráře, který má na nohou bačkory, protože má oteklé nohy, že se
do bot nevejde, vezou zpět do Valdické věznice. V tu chvíli mu praská žaludeční vřed. Den
na to v Praze umírá.
StB následně záběry předává filmařům, kteří pro KSČ připravují propagandistický
snímek, který se bude promítat v následujících týdnech v kinech. Z divadla na kazatelně
však filmaři použijí asi jen tři vteřiny. Ostatní radši vystřihnou. Autentické záběry Josefa
Toufara na více jak půl století zmizí, až teď se znovu objevily. – Pavel Švec
69
Z novin přepsal ŠF.
Pokračování z Válovy kroniky
Pak zůstala lašovická fara bez kněze a dojížděl sem dp. farář Václav Skala z Kovářova až
do roku 1968.
Od roku 1968 působil na lašovické faře dp. Páter Jan Červinka CSc. (vědecká
aspirantura) administrátor. Zde také zemřel dne 22. července 1981 a podle vlastního přání
byl pochován v rodných Mutěnicích, okres Hodonín, v úterý 28. VII. 1981 v 16 hodin ve
věku 67 let. Jmenovaný farář působil na faře Svatý kámen, dále ve Starých Kestřanech, v
Bernarticích za Milevskem a naposled v Lašovicích. Zemřel v Písecké nemocnici. Poslední
mši měl o pohřbu Anny Koubalíkové z Klenovice, dne 14. května 1981. Pohřeb mši velice
slavný, bylo to asi 20 kněží v klerikách i jeden kanovník, dále byli mládenci a družičky v
překrásných pestrých jihomoravských krojích. Ke všem krojům se nosí lesklé černé vysoké
boty. Starší ženy nosí též kroje, ale ne tak pestrých barev a převládají barvy tmavé. Z
lašovické kolátory jeli na tento pohřeb dva autobusy lidí, to jest asi přes sto. Jako kronikář
jsem se pohřbu zúčastnil také. Po pohřbu dostali naši farníci pěkné pohoštění v restauraci
zdarma, kde bylo i bílé jihomoravské vín, na stolech koláče, klobásy a jiné. Kněží dostali
toto pohoštění také.
Páter Červinka byl povahy veselé jako ostatní Moraváci, rád si zazpíval a dovedl
vypravovati různé žertovné anekdoty, zvláště u stolu ve svatebních sálech, kde byl často
pozván někomu na svatbu. Byl značně silné postavy, hodně vypil a zemřel na nějakou
nemoc ledvin. Kroj mládence se skládá, ze světle červených kalhot, bílé blůzy a k tomu
černé vysoké boty. Článek dopsal Alois Hejra, dne 5. XII 1981.)
A naposledy mu u hrobu zazpívali: „Moravu má každý rád, protože má vinohrad“.
Čechy krásné – Čechy mé.
1.) Čechy krásné, Čechy mé
duše má se s touhou pne,
kde ty Vaše hory jsou
zasnoubeny s oblohou
2.) S oblohou a s nebesy
kde přemýšlí na plesy.
anděl světlem oděný,
k slávě páně stvořený
3.) Pán ten stvořil také Vás
slavné Čechy vlasti krás,
anděla Vám z nebe dal
Váš by národ k zpěvu zval
4.) A ten národ zpívá rád
v žalmech však i touhu znát
by ten anděl chránil Čech
do skonání světů všech.
70
Čím menší má vlast, tím větší k ní láska
Zpěv: U Čechů známá jest vášeň a zvláštní láska ke zpěvu. Zpívá se dítěti hned při
narození, při výchově, zpěv jde s ním ve škole, když se žení nebo vdává, provází jej zpěv a
konečně i do hrobu jej se zpěvem ukládáme.
Je zvláštní, že my Češi máme krásné světské, národní i zbožné písně, pěstují i
hudbu, která je rozhlášená po celém světě. My měli Kubelíka, Kociána, to byly virtuosové
světa a nyní máme zase jiné, kde i s těmi se národ chlubiti může a což jiným národům
schází. (houslový virtuos Jan Kubelík se narodil 5. července 1880 v Praze-Michli a zemřel
v podolském sanatoriu 5. XII. 1940. Pro zajímavost uvádím, že náš rod Hejrů má
„Steinerky, a na tyto housle hrával i tento světový virtuos, Jan Kubelík.
Jaroslav Kocián, též houslový virtuos, nar. Se 22. února 1883 v Ústí nad Orlicí a
zemřel 9. března 1950. Doplnil Hejra Al.)
Úvaha.
Vzpomínáme – dny plynou v chvatu jako voda a ti malí vyrůstají v kalhotkách,
sukniček. Mizí vojáci a jen v dětech cítíš svoje stáří. Ani vlas protkaný stříbrnými nitkami
ti jej tak nepřipomene.
I my vzpomínáme na školu, na článek ve starých zažloutlých čítankách o babičce,
která vykládala vnoučátkům o lásce k vlasti atd. Vzpomínala babička na svou první
muziku na Jeníka, potomního svého muže, když ji v kole roztočil, domů doprovázel a na
nejkrásnější chvilky u otevřeného okna v májové noci a dnes to vidí vše, celé ono mládí je
pryč a s ním pryč všechno, jenom zůstal zase, ale nový „máj“.
Máj: Přijde jaro přijde, bude brzy máj…, tak jsme kdysi zpívali ve škole kolem roku
1880 a pan učitel hrající na housle, poklepal jím záslužně smyčcem po našich ježatých
hlavách. Když jsme trochu povyrostli, slyšeli jsme zase, že měsíc máj je měsícem lásky. V
máji radost každému hledí z očí. Mnohé dívčině i mládenci srdce prudčeji zabuší. Ba i ten
dědeček s babičkou po celý rok mrzutí jsou spokojenější. Máj – mládí, mládí a květy.
Květy a děvče, děvče a láska. Tak to pěkně jde k sobě. Proto „ lístek májový vítr odnese a
dál, ten je bláhový, kdo nemiloval“. Vyplň, co jsi slíbil, zamlč, co jsi slyšel, naprav, co jsi
chybil, zapomeň, oč jsi přišel.
Zlatá svatba našeho dědečka.
Hudebníci hráli, „už mou milou do kostela vezou“. Babička byla přistrojena, měla
staromódní pěkné šaty s květovanou loktuší přes ramena, v bílých punčochách střevících;
babička nevěsta i ženich dědeček, každý nesl v pravé ruce 1 metr vysoký křížek. Každý
pozdravuje šťastné oslavence. Stařečtí manželé přiklekli, držíce si svoje zlacené kříže
znovu po padesáti letech k oltáři, stařičký kněz za pohnutí všech shromážděných jim
požehnal a jímavým proslovem vyzvedl tento významný okamžik šťastných oslavenců,
manželů. Odpoledne dědeček s babičkou šli v hospodě do prvního kola. Měli - sólo - Pak
se rozveselili všichni ostatní v přátelské družné zábavě a nebylo rozdílu mezi sedlákem,
chalupníkem, domkářem nebo podruhem. Všichni se radovali stejně upřímně a srdečně.
Ještě dlouho po letech se, na tuto slavnou „zlatou svatbu“ našeho dědečka s babičkou ve
vsi i v širém okolí vzpomínalo. Aby neupadla opravdu tato jedinečná slavnost v
zapomenutí, která se konala v naší vsi, pokusil jsem se Vám jí jako jeden z účastníků
napsati, aby si všichni ti, kteří jí pamatují, znovu oživily vzpomínky, jak jindy bývalo o
slavnostech u nás.
71
Těm, kteří jste tehdy nebyli ještě na světě, vypravuji tuto mimořádnou událost
venkovskou proto, aby věděli jak jejich dědové a otcové dovedli na vesnici i v tehdejších
značně skromných poměrech přinášeti oběti k radosti jiných a žíti družným, opravdu
sousedským způsobem i ve vískách méně zámožných, v nichž opravdu nazbyt nebylo. A
konečně moje skromné řádky platí také těm, kteří již mezi námi nežijí a jenž měli o tuto
mimořádnou slavnost největší zásluhy. Z těch všech jest již na pravdě Boží a jen ve
vzpomínkách žijí zde s námi a tak touto vzkazkou přináším jejich drahou památku těm.
Kteří přijdou po nás. (kronikář Vála neuvádí přesného data svatby ani roku ani místa.
Doplnil Hejra Alois)
Ještě něco ze starých dob
Nezlobte se na mne babky. Báby: Bába bývala ve vsi první autoritou, ona byla
rádkyní, důvěrnicí, bývala lékařem, někdy i v rodině soudcem. Bez báby neskončily
křtiny, ale ani svatby a nikdo neskonal, aby u něj bába nestála. Bábino slovo platilo jako
zákon. Bába léčila hlavně, když šel měsíc dolů. Nejdříve přeměřila dívku na dél i na šíř
režnou nití nesliněnou, na Bílou sobotu před sluncem východu předenou. Při provádění
říkala toto: „Já bába pomohu, co mohu, ha co nemohu, nechám Pánu Bohu.“
Bába znala mimo pana faráře stáří všech vesničanů nejlépe, jmenovitě děti, jež po
třicet let zavazovala. Věděla, narodilo-li se o vánocích, na červené vejce, o masopustě, v
postě nebo o posvícení, nebo když se selo žito, při sklizni otav, počátek draček, nebo
přástkách. Říkala: „ jaké dřevo, takový klín, jaký otec, takový syn. Jaká matka, taková
Kaťka.“ Také bývaly ještě báby „smrtelné“, které chodily mýti mrtvoly a vypravovaly
pohřby, objednali družičky, mládence, muziky, nařídili, kdy mají pozůstalí plakati, aby to
hezky vyhlíželo atd. Musím již přestati, aby se na mne nesesypaly a nekamenovaly mne.
(V Klenovici např. umývání mrtvol (zemřelých občanů) a zvonění prováděla ještě za první
republiky již tehdy stará Jana Kropáčková z Klenovice z obecního domku - pastoušky,
který měl tehdy čp. 10. Toto já dobře pamatuji. Lid jí říkal: „Žána z pastoušky. Doplnil
Hejra Alois.)
České tance za starých dob a pořekadla:
Šotyš, třasák, valčík, čtverylka (česká beseda) a polka, tančili se ještě v letech 1860
– 1880. Jiné prastaré tance se jmenovaly: Vrtáky, mateníky, kejklovačka, abraham, hulán,
kaplan, lavice, litery, maděra, osmička, plácavý, pan Johanes, pata špička, rachotil,
řezanka, švec, sousedská, špacírka, strašák, šlapák, trakař, samojenka a mazurka
Muž bez ženy je jako mísa bez knedlíků, nebo jako nebe bez hvězdiček a nebo jako
kalhoty bez kapes.
Hospodářství bez kalendáře jest, věřte mi jako život bez lásky, láska bez peněz,
peníze bez žízně, žízeň bez horka, horko bez léta, léto bez roku, rok bez posvícení,
posvícení bez muziky a muzika bez pranice.
Obydlí hospodáře jindy:
V hospodářově světnici jindy bývaly kolem lavice nebo stolice, židle bývala pouze
jedna a to pro hospodáře. V čele mezi okny u lavice byl pěkný dubový stůl s křížovým
spodkem. Na straně stolu u zdi jedna, nebo dvě postele a na nich plno peřin v cíchách,
pěkných lněných domácích. Vedle postelí bývala pěkná, květovaní truhla. Okna do
světnice bývala tři nebo čtyři ale malá. Někde také v čele bylo jen jedno okno. Za okny
byly v létě květiny a v zimě byly ucpány mechem, aby tudy nešla zima. V rohu u stolu
72
vložena je ve zdi tříhranná police a na ní skříňka ve které bývaly uloženy různé knihy,
staré rodinné kroniky, písmo svaté, ano i katolická bible, pěkně v kůži vázaná a mnoho
jiných svatých knih. Nad stolem na zdi visíval všude veliký dřevěný kříž, který býval v
rodině již mnoho a mnoho let, který také někde dostala hned jejich prababička jako
svatební věno, která se sem před mnoha a mnoha lety přivdala.
Vedle kříže menší staré, na skle malované obrazy, dnes velice vzácné. Mimo to bylo
tam ještě více obrazů, samé svaté. Bohužel, ale nebylo viděti nikde podobizny našich
předků jako je tomu dnes, čehož dnes velice litujeme. U dveří bývala kropěnka se
svěcenou vodou a nad ní někde hodiny. V rohu u dveří býval škopek, skoro celý rok nad
ním nahoře misník. Na misníku bývaly pověšeny hliněné hrnky a nad nimi mnoho
cínových talířů a na polici bývaly hliněné nebo kamenné džbánky, ještě se leckde uhlídá
takový cínový talíř. V posledním rohu byla pec na chleba a při ní plotna s babkou a na
druhé straně plotny kamnovec na vodu. Lžíce bývaly dřevěné z tvrdého dřeva. Poblíž
misníku na zídce bývali poklopeni hrnce a krajáče. Dříví bývalo dost a dost skoro
zadarmo. Pamatuji, že v malých chalupách mívali lidé přes zimu i posádku se slepicemi. V
síni, ze které jsme vešli do světnice, bývala kamenná stírka na vodu, někde až na deset
věder vody. Ze síně býval vchod na půdu, do sklepa, do černé kuchyně, kde se vařilo i
smažilo po celé léto na kozlíku, tří nebo čtyřnohém, troj říkali „trojfůs“, ovšem, že se
hrnce velice zakouřily. I se na kuthanu pekli šišky na másle i na sádle, také na řepkovém
oleji. V komíně se dobře udilo maso, když se topilo výhradně jen dřívím z ovocných
stromů, nejlépe ze švestky. Proti světnici bývala komora, většinou s malým okénkem, kde
bývali staré květinové almary a truhly, kde bývalo plno šatstva, cích a prádla.
Truhly mívaly přítruhlí, kde bývaly různé věci i mlsky pro děti i to bývaly
skrývačky pro dvacetníky nebo pro dolary, stříbrné, starodávné i také tam bývala míšenská
jablíčka uschována. Dále byly v komoře dvě postele až do stropu vystlaných peřin s
domácími lněnými cíchami, v létě zde býval pěkný chládek.
(Takové komory byly často vykrádány řemeslnými zloději, kteří chodili daleko do
okolních vesnic, a bylo jich dost. Ukradené věci nosili někam do skrýší, kde v některém
baráku byly již k tomuto účelu vykopány sklepy. Zvláště, kde byla nevěsta na vdávání, tam
bývala výbava peřin a šatstva a to se kradlo. Doplnil Hejra Alois)
Původně se svítilo loučí, k tomu účelu byl vždy ve světnici ve zdi udělán krb, aby se
všude nekouřilo. Později se svítilo kahánkem, byla to malá hliněná mistička s olejováčkem
a koupilo se to na jarmarce za jeden krejcar, později byli již plechové. Do kahánku se
dávalo máslo, nebo domácí řepkový olej, který si sami ve mlýně ve stoupách vyráběli. Při
tomto světle se dralo peří, četlo, šilo, neboť jiného světla nebylo, než k nám došel petrolej.
Kroje u nás jindy:
Naše děvčata oblečena do krátkých šerek, květované šaty a nad nimi zase rukávce,
jako dva květy lilie, v čemž odráží se duch předků, toužících po volnosti a kráse. Naše
babičky i prababičky kroj ten rády oblékaly a s láskou a pohlazením zase ukládaly na dno
hlubokých květovaných truhel, v nichž s nimi uloženy byly i zatuchlé vybledlé
vzpomínky, podle toho jak byl kroj starý a to nikdy s vyblednutými květy. Proto se starého
kroje nerady zbavovaly a na dno hlubokých truhel ukládaly, stejně jako vzpomínky na dno
svých srdcí. Proto važte si děvčata pro všechnu krásu a prostotu svého kroje a
nepodceňujte se v něm před dívkami, oblečených po měšťansku a když budete muset jej
odložit, rády se k němu brzy vracejte. Ty, které naše truhly, jež ukrývali poklady našich
73
babiček, kde narovnáno ode dna až po víko starými šerkami, květovanými šertochy,
bohaté na korálky a penízky a zdobenými lajblíky, pentlemi, šátky a kožíšky, v tom je kus
dávného zašlého života milovaných předků.
A může-li babička vnoučeti říci, tuten šátek, jak se ti tak líbí, měla moje maminka
na vodavkách, otevře vnučka v údivu oči, nechtějíc věřit, že by přece ještě tak krásné
květy, mohly ukrývati tolik tajemství prababiččiny lásky z mládí. Slzami zarosené oči
babičky ve šťastném úsměvu spatří v pobledlých květech lásky plný úsměv své matky.
Jaké kouzlo vyžaduje ten prostý šátek venkovský, ty kdož jej nosili, dávno zemřely a po
nich tu zůstaly ty mrtvé květy v šátcích a jimi zdobena naše venkovská děvčata.
Mimo těch krásných krojů nosívala děvčata na krku na řetízku, velký stříbrný
křížek, také zlaté nebo stříbrné dukáty, nebo tolary. Jiné nosily zase krásné korále.
Fjertochy měly ze žlutého, červeného, modrého, nebo zeleného hedváblu na půl
kola, suknice buď harasové z olykyty, kartounových nebylo ani viděti. Šátky na hlavách
černé se žlutými květy, kabátce do tmava. Bílé, či červené punčochy, dlouhé, nízké
střevíce, v zimě vysoké boty s kožíšky, různými barevnými šňůrami zdobené. Ženy doma
zpracovávaly len, šily a nebo kupovaly plátěné sukně modračky a lajblíky. Na hlavách
nosily velké květované šátky. Ženy a dívky nosily ve všední den švonapajové teplé
haleny, košile měly z lněného pěkného bílého domácího plátna a hořejšek košile býval z
koupeného kalika. Kytle (sukně) měly někdy hrubší koudelnou, takové bývali cíchy i
ručníky. Nejlepší a nejtrvanlivější byly domácí kytle. Ty krásně barevné lněné kytle
bývaly krásné.
Muži bývali celí z domácího plátna. Košile bývaly lněné a nebo koudelné, manžety
a prsa s límcem u krku byly kalikové. V neděli muži nosívali „foremetky“ od krku přes
prsa z bílého plátýnka. U ženatých mužů nosili kolem krku otočený černý hedvábný šátek.
V létě halenu i kalhoty, vše z hrubého domácího plátna. V zimě koženky, kožíšek, vysoké
dlouhé punčochy natažené navrch na kalhoty a dřeváky na nohou. Na hlavu měl
pankrotici, zvláštní druh čepice. V létě nosili široký slaměný doma upletený klobouk. Hoši
nosili v létě na hlavě „kaštety“ sám jsem ještě nosil kaštet jako malý hoch. Ze starých
listin je známo, že otroci klobouky nositi nesměli.
Naší svobodní junáci nosívali v létě malé plstěné klobouky, okrášlené šňůrami a
pentlemi, které sahaly někdy až daleko přes obrubu klobouku. Pentle ty bývaly pestré;
červené, zelené, žluté i modré nebo z dracounu. Na krku mívali také pestré šátky, uvázané
na košili nebo na foremetce. Místo plátěných kalhot nosili pěkné žluté kožené jelenice.
Plátěné košile bývaly místo knoflíků opatřené kalounem. Krátký kabátec sváteční býval
okrášlen mnoha a mnoha lesklými kovovými knoflíky a pěkným vyšíváním. Každý muž
nosíval tak zvaný „Kaserrok“. Černý v zadu rozstřižený kabát (kabát se šosama) V zimě,
nebo když pršelo, nosívali muži veliké tmavomodré nebo černé soukenné pláště, na které
se vešlo mnoho látky a také takový plášť byl velice drahý, a proto dědíval jej vždy syn po
otci, dobře se na ně pamatuji. Takové pláště se dědívaly až do třetího kolena. Muži
nosívali ještě také na hlavách beranice, schořovice, nebo klobouky kastrové s černými
šňůrkami a s černými třapci.
Ženy také nosívaly „krinolíny“, byly to široké sukně, které měly v sobě „fišpan“,
nebo slabé obruče, jichž v jedné bývalo několik. Takových kol pěkně v látce zašitých a
čím doleji, tím širších. Později nosily ženy kytle (prachovky) z peří vycpané a nebo
vatýrky obložené vatou a velice teplé. V zimě v roce 1890 nosily ženy na hlavě hrozně
74
veliké šátky, které se vzadu proti kříži zavazovaly. Bývaly velice těžké, zvláště když ženy
nosily dlouhé soukenné kabáty.
Ženské látky se tehdy jmenovaly: šakoun, ryps, šustík, hedvábí, čerka, dykyta,
švonapaj, cesta do Ameriky, štof, sukno a cajk.
Asi kolem roku 1880 nosily ženy zástěry s „koncema – honzíky“ vzadu na sukních,
potom přišly na řadu tak zvané „pauše, to je na ramenách měly ženy u jupek vyzdvižené
velké puchýře jako balony, potom zase kazajky se šosama.
Byl bych zapomněl. Mimo toho všeho co jsem zde uvedl, mívaly naše maminky i
babičky tak zvané plátěné kapsáře, též z domácího plátna na kalounu kolem pasu uvázané.
Již co malý hoch pamatuji, mívala tam maminka klíč, růženec, náprstek, kudlu, kousek
cukru, který jsem tam vždy hledával. Asi v roce 1895 nosívaly děvčata „tuniky“, to je přes
sukni dána z té samé látky jako zástěra, naškrobená a různými tkanicemi ze zadu spletená
a všelijak sem tam upevněná, bylo prý to velice krásné.
V té době měla již každá dívka v uších „oringle“ neboli náušnice. Dírky do uší v
Milešově propichovala stará Slavková z čp. 36. Brzy hned za tunikami přišly“ofiny“. Byl
to zase nový účes žen. Která chtěla nosit ofinu, ustříhla si vpředu nad čelem větší kus
vlasů, asi 10 cm od hlavy proti celému čelu a ty si pěkně sčesala dolů na čelo a byla již
celá ofina. Čím byla větší, tím to bylo krásnější.
Pohlaví ženské bylo jak živo parádní. Vždyť narozené dívce jakmile dají na hlavu
čepičku, již i bába řekne pěkně a prvně „to jí sluší“ a to slovo „sluší“ to již jde se ženami
až do hrobu. U mužů to nikdy není. Že bývaly ženy parádnice hned za starých dob, je
všeobecně známo. Asi v roce 1840 nosívaly ženy a dívky čepice a kapižouny, velice
škrobené, pentlí se uvázal pod bradu. Jestliže zmokl, škrob povolil a již to nebylo hezké.
Tehdy byla ve Starém Sedle škroběna, kamž nosívala jedna žena z Milešova čepice a
kapižouny ke škrobení a brávala je i ženám a dívkám ze Lhoty Koubalové.
Muži se vždy česali jako dnes, tak před sto i tisíci lety. Některé matky pletly dítkám
– dívkám vlásky do pěšinky na každou stranu podle čela a přibíráním vlasů dělal se
“copánek“, který dobře držel u hlavy; tomuto účesu se říkalo „kočičí zahrádka“ a to bylo
ještě v roce 1885.
Oblek a obuv za starých dob neřídil se každoročně jako dnes. Slyšel jsem vyprávění
jedné staré věrohodné osoby: V největším statku bylo pět dcer a měly dohromady dvoje
boty, bylo to asi v roce 1865. Do kostela se v nich vystřídaly všechny a k tomu měly ještě
jedny pantofle. Nebyly velké ani malé. Ale všem musely býti dobře a musely pasovati na
všech deset noh.
(Můj strýc Josef Hejra z Klenovice čp. 25. narozen v roce 1879 mě často
vypravoval, že on pamatuje, když se např. ženil někdo ze vsi, že každý svoje boty na svatbu
neměl, ale že si je půjčil od druhého občana, který je měl. Takové byly tehdy doby, dnes
našim mladým toto bylo směšné – doplnil Hejra Alois.)
Jinak v neděli se chodilo v pantoflích. Že před léty lid více šetřil než dnes a marně
neutrácel, vidíme i z toho. Za našich mladých let, když jsem někoho potkal v botech ve
všední den, hned jsem se tázal, „kde jsi chodil.“ Nikdy nebylo nikoho viděti ve všední den
doma někoho v botech. Ženy nosívaly doma pěkné malé dřeváčky na nártu okrášlené
ovčím beránkem a punčochy teplé, vlněné tak zv. „ztloukané a muži zase vysoké bílé přes
kalhoty, podšité domácím plátnem.
75
Svobodní muži nosili potom v neděli v zimě na nohách vysoké boty, tak zv.
„faldovačky“, které mívaly pěkné faldy nad holeněmi. Později nosili boty i střevíce do
špiček, též i ženy s vysokými podpatky a na stranách nártu maličké kostěné bílé knoflíčky.
Potom se objevili u mužů i u žen „perka“, zase do špičky. Muži nosili také jednu dobu
úzké kalhoty a dole nohavice hrozně široké, ale ani to dlouho nervalo. Národní náš krásný
kroj počal se ztráceti kus po kuse. Místo krásných vyšitých šátků na krku začaly se
objevovati škrobené, nízké stojaté límce plátěné, potom kaučukové, na ně mašle, vše
kupované. Takový límec stával 50 krejcarů a mašle 25 krejcarů to bylo asi v roce 1885,
tehdy měl málokdo dvoje obutí. V roce 1928 vymyslila ženská móda nový způsob účesu
vlasů, tak zv. „mikáda“ – ofiny, již dávno zašly a je prý třeba pro ty parádnice něco
nového, tedy mikáda. Kdo chtěl z žen míti mikádo, sama, nebo holič jí ostříhal ty
nejkrásnější vlasy, nechal jí je krátké, aby prý neměly vši a snadno se učesaly. Týdně
chodí k holiči se dáti namalovat a krouzlovati, buď jen levněji na jeden den a nebo trvalou
ondulaci to je na věčné časy a platilo se 20 až 40 Kčs. Je prý to hezké, říkají ženy a holiči
až krásné. Také si ženy barví rty a nehty, úprava takové parádnice stojí do roka moc
peněz. Podivili byste se, že to dělají i ženy, které jsme měly za moudré a rozumné.
Dnes v roce 1948 v obleku skoro nerozeznáš ženu od muže. Kalhoty dnes nosí 60 %
žen, některé i kouří cigarety a i ženy fasovaly ve II. Světové válce a po ní cigarety na
lístky pro ženy. Mikáda začala v roce 1928, máme letos dvacetileté jubileum. Dne 24. září
1939 se dávaly lístky válečné na všechno zboží. Před touto druhou světovou válkou bylo
všechno ke koupení, co kdo potřeboval. V těch dobách a před tím se nešetřilo a každý si
koupil, co chtěl. Dívky měly každou chvíli na zábavě šaty jiné barvy a té samé barvy i
střevíce nebo klobouku a to bylo kolikrát do roka. Dnes kdy není látek jen na poukazy, a
když je pokaz, není látka a nebo je pokaz i látka a nejsou peníze. Dnes jest již tři roky po
II. Světové válce a není nic k dostání, ale není také dosud mír.
Dědoušek vzpomínání.
1.) Dědoušek sedí na prahu
7.) Děda tak starý, stařičký
vzpomíná starých let
je bílá jeho hlava
bože jak ta léta uběhla
když se tak někdy zamyslí
a teť je nový svět
co bylo v mysli, vstává
2.) Na vše se dívá z pozadí
vše je mu tolik cizí
co kdysi tolik těšilo
už v nenávratnu mizí
8.) Vidí zas sebe v mládí svém
a v rukou tolik síly
též nikdy nechtěl uvěřit
že mohl býti jiný
3.) Ženu mu kryje černá zem
tam v neděli vždy spěje
a v dědouškově srdci dál
jen láska k ženě hřeje
9.) Že jednou síla odletí
a tělo bude slabé
že jeho ruce únavou
jen do klína si klade
4.) Často si vzdychne a zašeptá
ach mámo, dobře je ti
tak aspoň nikdy nespatříš
jak jiné jsou dnes děti
10.) Ach dědo starý, to je svět
jen ponech mládí času
ať prožije své zklamání
ať hledá v práci krásu
76
5.) Co vše nám bylo drahé tak
dnes pro ně nemá ceny
svůj rozum jen poslouchají
a já musím býti němý
11.) Jen ponech tvořit budoucnost
v tom jistě nevděk není
vždyť každý jen své zklamání
a zkušenost si cení
6.) Můj názor, i když projevím
jim, v duchu vím, že je k smíchu
a tak se straním a uhýbám
a hledám koutek v tichu
12.) Až jednou dětem zbělí vlas
na konci jejich žití
tu teprv jako každý z nás
ke stáří úctu cítí.
V první světové válce 1914 - 1918 objevily se mezi vojskem růžové korespondenční
lístky vydávány vládou, na kterých vojíni podávali zprávy domů, svým nejdražším. Tito
vojíni sestavili o těchto lístcích následující píseň:
1.) Ty naše písničky
jsou jak ty kytičky
na šňůrce navlečené
tolik je krásy v nich
a je to velký hřích
že jsou tak utlačené
Zpívejte lidičky
ty naše písničky
z Moravy, Slovenska, z Čech
ta naše písnička
je sice prostičká
ale je nejhezčí z všech
Refrén:
Ta naše písnička česká
ta je tak hezká
tak hezká
tak jako na louce kytička
vyrostla ta naše písnička
Až se ta písnička ztratí
pak už nic nebudem mít
jestli nám nám zahyne
všechno s ní pomine
potom už nebudem žít
77
Ovoce v Milešově.
Ještě před padesáti lety, kolem roku 1890 – 1900 bylo zde ovoce všeho druhu. Měl
chudý i sedlák, co nejvíce se tehdy rozdávalo. V Milešově neprodával ovoce žádný, mimo
Josefa Nikodýma čp. 7., který měl ve vsi největší zahradu, nejrůznějších stromů, druhů.
Tuto zahradu sázel asi otec a děd Josefa Nikodýma. Sám Josef Nikodým, ani nynější
majitel Antonín Nikodým, sklízeli, užívali, ale nesázeli. Dobře jsem znal jejich zahradu,
krásných jablek a hrušek měli mnoho druhů a každoročně dostali za ovoce slušný peníz i
tam měli. Po nich byla pěkná zahrada u čp. 9, 17 a 8. pamatuji se, že byly postaveny
sušárny na švestky na zahradě čp. 17., 7., 25., 26., Tam jsem také jako mladík někdy sušil.
To vše je pryč a zahrada od čp. 7 dnes nemá stromů skoro vůbec.
Rozpustilci
V roce 1880 byly v Milešově dány dřevěné kozy a žlábky ze splavu obecního
rybníka na vsi a to vedlo pod hrází vodu u čp. 7 na zahradu. Vydání hradil Josef Nikodým
čp. 7. čímž pěkně zavodnil celou svou velkou zahradu. V té době byly dány takové kozy a
žlábky z Hor u Jirsových čp. 59, z hor až do nádrže u mlýna, i tam lezli hoši z Hor dolů i
já sám – takoví rozpustilci.
O dolech Milešovských.
Pokračování z dřívějška:
V roce 1898 zbohatlý ředitel Spiske, zarytý Němec, odešel, ale již pozdě a v roce
1900 byl podnik prodán anglické akciové společnosti. Dosud ještě se psalo všude:
„Antimonové doly a hutě v Milešově“. Nová akciová společnost se jmenovala „The
Antimon Limited Coup“. V roku 1901. muselo býti všechno dělnictvo rozpuštěno.
Majitelem zůstal rytíř Daub z Prahy a v roce 1902 přešel závod do rukou bankéře Myrtila
Roze a spol. v Paříži. Ředitelem se stal ing. Dr. Zikmund Mötzl (čte se Mecl). Tito
zpracovávali haldy kamení.
Vrátíme-li se trochu zpět k baronu Vangovi, vidíme, že ten baron pro své horníky
vozil od svého bratra z Knihovic brambory, mrkev a jiné živobytí. Také hodně látky na
kalhoty. Všechny tyto věci většinou horníkům rozdával.
V roce 1912 koupila doly zase francouzská společnost za vedení Viconta Jean de
Lais z Bretagnie. (tento byl později zatčen při své cestě s Příbramě na Voznici, ale neví se
proč.) mezi lidmi se říkalo, že ho židé odklidili.
V roce 1940 jsou majitelem České Montanní podniky Praha. Nyní v roce 1948 jest
majitelem dolů stát pod jménem „Rudné a tuhové doly“ národní podnik, zatím správa dolů
v Krásné Hoře. Vedoucím tohoto podniku se stal Ing. Jiří Reinzenzalm (čte se Rajzncal)
bytem na Horách v Milešově. Nyní zde pracuje asi 100 horníků a ještě tolik se bude
přibírati. Nejvíce se dnes pracuje na Kohoutech, kde je důl 310 metrů hluboký – rudy se
dosti ukazuje.
Jan Květíček, dlouholetý huťmistr, nar. 1835, zemřel ve svém domku v Milešově u
Hor čp. 82, který předal svému synu Antonínu Květovi, nar. 1863 a tento zase svému
synovi Miroslavu, nar. 3. II. 1915
Antonín Květ – dlouholetý obecní kronikář v Milešově jest ještě dnes ve svém
vysokém věku horlivým vlastencem a jeho kronikářských zápisů bude Milešov velice
postrádati, až někdy, ale jistě. Mimo to byl Antonín Květ starostou milešovského „sokola“
78
od jeho založení v roce 1921 do dnes a obecní knihovnu vedl správně 25 roků; od roku
1896 provozoval živnost obuvnickou ve svém domě.
Jinde ještě o Horách čteme: V roce 1914 převzala vláda Rakousko – uherská doly
do svých rukou a to na počátku I. Světové války. Také získaný materiál sloužil na výrobu
třaskavin ve válce. Získané zlato dopravováno do Německa rakouskému kamarádu.
(Nepřetržité drancování našich zemí Germány po celé téměř čtyři století a naše
zlato je u nich dopsal Hejra Alois.)
Výnosnost dolů zvýšena prohlášením dolů pod státním dozorem, protože koně, auta,
materiál i dělníky dodala vojenská správa. Mnoho zámožnějších vojínů za úplatek sem
jako horníci byli vedoucím tehdy židem Mötylem (Meclem) vyreklamována. Veškerá
správa závodu zůstala však jako dříve v rukou Arnolda a Zikmunda Mötzlů a proto čítáni
byli v té době již za milionáře. Vojenský erár i důstojníci dál do závodu, kupoval krmivo
prý pro dělníky, ve skutečnosti pro Mötzly. Po dobu I. Světové války závod dostával uhlí,
petrolej, oleje, karbid, čehož dostal o kolik žádal, měnil za obilí, z něhož mouku draho do
Prahy nebo do Němec prodával. I po prvním státním převratu v roce 1918 čítány doly jako
pro stát pracující a hlavně kvůli zlatu, jehož přes 100 kg se získává, ale skutečný výtěžek
se přísně na závodě tajil. V srpnu 1890 závod zlato zpracovávající vyhořel, 14 měsíců
zřizovány střechy a nové třídící stroje mačkací. Mezi tou dobou koupila závod Anglická
společnost, která zde pracovala v malém měřítku.
V kanceláři byli zaměstnáni Dr. Ing, Petr Vtásek a Karel Feigl, účetní, ale i tito byli
v červenci roku 1923 propuštěni a práce zastavena. Ačkoliv od roku 1923 se tu již
nepracovalo, přece tu zůstal Antonín Mötzel jako báňský ředitel s platem 4000 korun
měsíčně. V únoru 1940 odvezeno v sudech asi 16 q rudy z Milešova na dráhu do Sedlčan a
odtud byla posílána k prozkoumání do Hamburku do Německa.
(Žida Arnolda Mötzla (Mecla) jsem znal, byl hrozně tlustý, břichatý, dvě brady měl,
ale velké, zkrátka ukrmený jako masopustník. Občas přišel k nám do milešovské školy, a
když byl ve třídě, my žáci jsme museli státi v „lati“, vždyť to bylo něco, tenkráte nějaká
osobnost, větší nežli inspektor. Chodil jsem s jeho mladším synem Pavlem do třídy, starší
syn Arnold (říkali mu Erna) chodil též v Milešově do školy. Oba tito kluci prý za Hitlerovy
války měli přijít v koncentračním táboře o život při vyhlazování židů nacisty. Dopsal Hejra
Alois)
V Milešově bývali tito živnostníci
To jest asi v létech 1900 až 1925
Mlynář pode vsí Hrubant čp. 21.
Mlynář na Hrachovce Jirásek čp. 25.
Mlynář u Mrskošů čp. 35, Jan Mrskoš
Kovář v čp. 38. Jan Veselý, potom v čp. 2. Josef a František Veselý
Kolář v čp. 61. František Veselý
Krejčí v čp. 5. Josef Hejra; v čp. 39. Kolka; v čp. 58. Toužimský; v čp. 20. Pešata;
v čp. 49. Šťastný.
Truhlář v čp. 5 František Hejra
Bednář v čp. 10. Jan Holán
Obuvník (švec) v čp. 6 Jan Slavek
Obchodník v čp. 44 Ludvík Zimerman; v čp. 50 Jakgästner a na Horách hostinec v
čp. 9; čp. 3; čp. 48; čp. 50; čp. 54.
Trafika čp. 58; čp. 48; čp. 44.
79
Hajný v čp. 7 Pešata, Krumlík a Květ čp. 78.
Ponocný v čp. 83. Vojtěch Květ
Tesař v čp. 47. Ftrantišek Branšovský, potom v čp. 75 Kadlec a v čp. 28. Doubrava
Hokynář – krosnář v čp. 28.; čp. 36.; čp. 18.; čp. 29.
Doškář v čp. 40 Václav Tůma
Metla venkova
Mimo to bývali i pojízdní nebo jiní živnostníci, kterým se také všeobecně říkalo
metla venkova. Občas navštívili nás v obci muž se ženou a pes s károu, tak zv. Dřeváčníci.
Prodávali, vozili dřeváky na prodej a i na požádání ti je zde z tvého dřeva vyrobili. Jeden
pár velkých dřeváků prodávali za 28 krejcarů a malé pro děti za 16 krejcarů. Po
dřeváčníku přijel s trakařem kolomazník, který vezl soudek s černou hustou tekutinou jím
vyrobenou a vyvolával obcí „kolomaz“ kterou prodával na „holby“ (stará dutá míra na
tekutiny 0,708 litru – půl vídeňského mázu, nádoba o něco větší než půl litru)
Komedianti
Po nich přijeli komedianti a to bývalo něco pro naše děti. Platilo se jeden nebo dva
krejcary za celý večer, Komedie bývala tehdy jen večer, neboť všichni komedienti ve dne
žebrali. Obyčejně se zdrželi ve vesnici více dní a to bývalo většinou v zimě nebo z jara i
na podzim, nikdy ne v létě.
Šlejfíři
Po těchto přicházeli šlejfíři, ti ale nešli do hospody, ale měli v každé obci své číslo
„stanovisko“, kamž jeli již na jisto. Zdrželi se v obci také déle a při tom žebrali. Brousili
břitvy, nože, nůžky a spravovali deštníky. Ti zámožnější mívali též jednoho koně a chudší
vozili šlejfernu a nosili v ruce. Někteří bývali dosti slušní. Do Milešova jezdili po všechny
léta do čp. 9.
Světáci
Když odešli šlejfíři neboli brusiči, přišli zase světáci, kteří lágrovali na Beraně nebo
v lese v Podělí, ti žebrali a kradli, kde to šlo. Žebrali obyčejně ženy nebo děti, mužové
leželi ve svém táboře. Jen málo kdy přišel muž.
Cikáni
Také nás navštěvovali cikáni, kteří také nebyli jinde ubytováni než v lese, ponejvíce
u Cukavy v lukách. Za starších dob jich chodilo mnohem více a většinou černí jako
afričané. Hlavní jejich zaměstnání byla krádež slepic, hádání z ruky, nebo co se dalo. Vždy
chodili dvě nebo tři najednou, jedna žebrala, jedna hlídala a třetí kradla na hozené
provázky s udicí třeba slepice. Při dosti citelné zimě chodily bosy a málo oblečení a přitom
nosily malé děti na zádech v rancích, které mívaly v ústech cumel a bývalo jich vždy nad
počet. Vypravují očití svědkové, že když se cikánům narodilo, hned jej ponoří do studené
vody i v zimě, aby se prý otužilo.
Jiný druh cikánů bývali „kotláři“ z Uher, kteří spravovali železné hrnce a kamnovce.
Ti byli zvlášť černí. Jindy jich bývalo velmi mnoho. Vlasy mívali černé, kudrnaté. Nikdy
jsme neviděli cikána se světlými vlasy.
80
Bosňáci
Také jako živnostníci tehdy chodili „Bosňáci“, kteří mají před sebou na rameni koš
s celým krámkem. Po vydražení zboží sleví vždy skoro polovinu, někdy i více.
Semínkáři
Semínkáři navštěvovali v zimě nebo brzy na jaře ve svém slovenském kraji.
Kořínkáři
S tímto přicházeli také „kořínkáři“, kteří nosívali kořenů všeho druhu.
Dráteníci
Z těchto přišli dráteníci od Trenčína a ti opravovali prasklé hliněné hrnce, mísy,
talíře, džbány, drátem je oplétali a platilo se mu od malého hrnce, pěkně staženého dva
krejcary.
Sklenáři
Sotva odešli dráteníci, přišel „sklenář“, nosil velký proutěný koš na hlavě a v něm
všechno zboží, nože, zrcátka, kšandy, harmoniku do huby atd.
Hadráři
Jednou v týdnu nás navštívil „hadrář“, sbíral hadry a dával za ně nitě, jehly,
tkaničky, kalouny, dával, co chtěl.
Pašerák
Mezi tímto k nám proklouzl „pašerák“, prodavač cukerínu, který se v domě dlouh
nezdržel, poněvadž jej četníci stíhali.
Vápeníci
Občas nás navštívili i prodavači vápna a na vsi volali „ vápno“.
Žebráci
Žebráci chodívali denně a někdy jich přišlo prosit 6 až 8. Před poutí a posvícením se
takřka potkávali na dvoře, těch bylo bez počtu.
Flašinetáři
Mezi ně smíchali se i „flašinetáři“, kteří hrávali jednu, dvě i tři písně, ale před poutí a
posvícením také jen půl písně a spěchal dále.
Sklenáři, sběrači koží
Sklenáři a sběrači koží bývali výhradně židé, sklo nosíval na nosítkách na zádech a
zasklíval okna, také dával mezi skla všelijak prasklá tak zv. „olůvka“; kůži platil tak, jak
se mu kdo nechal ošidit.
Vandráci
Vandráci bývali většinou mladší lidé, často řemeslníci bez místa a bez prostředků,
nežádali než jídlo a nocleh.
Cestující agenti
Jezdívali s jedním koněm po vsích, kde nebyly obchody, a nabízeli zboží, mívali
lehký kočárek, ale v zimě v cestách měl toho koník víc než dost. Takový cestující musel
hledět, aby denně vydělal na sebe, kočího i na koníka. Mimo to chodili cestující pěšky.
Lumbáři
Nepřicházeli příliš často, ti vyřezávali hříbě, býka, prase.
Pohodný
Chodil za ním a odvážel mrtvá domácí zvířata zdarma, ještě se mu muselo za
zakopání zaplatiti 10 Kč od jednoho prasete.
Z toho všeho je vidno, co máme na venkově různých lidí, které musíme živiti a
zásobobovati, což ani jeden stav s sebou nenese, jako my ubozí zemědělci.
81
(Všechny tyto živly odstranil Hitler, takovéto lidi dal na nucené práce. Ani dnešní
doba socialismu je nemá, každý musí být řádně zaměstnán a nesmí nic potulně po vsích
prodávati, jinak je stíhán. Zboží se koupí v obchodech, to co kdo potřebuje. Uvedu příklad,
který se mě před několika léty stal s takovýmto pokoutným prodavačem. Přišel k nám
člověk, který nabízel k prodeji štětky a přímo je vnucoval. Protože jsme štětku potřebovali,
manželka ji od něho koupila, na vzhled pěkně hranatou, tehdy za celých 100 Kčs, je prý to
prvotřídní italský materiál. Protože jsem bednář a rozumím dřevu a ne materiálu na
výrobu štětek, tak jsem to „spolknul“. Štětka když se namočila do vápna, nezbylo z ní nic a
vůbec se s ní nenechalo bíliti ani půl hodiny. A tak 100 Kčs je úplně vyhozených. Od těch
časů nekoupím od těchto lidí od těchto lidí nic ani nabízené třeba tak zv. “krásné“ svetry,
které také leckdy světské dámy nabízejí po vsích. Štětku si dnes každý koupí v každé
drogerii, lepší i horší, jakou kdo chce a kolik za ní chce dáti peněz, a svetry a podobné
zboží, od toho jsou dnes speciální obchody – u nás např. V Krásné Hoře a dále jezdí téměř
každý měsíc do vsí pojízdná prodejna s textilem. Dnes těch světských obchodníků již po
vsích nechodí, ale ještě se vyskytnou, a když tak nechají auto někde za vsí a nikde se
dlouho nezdrží, aby nebyly chyceni, vždyť jde většinou o kradené zboží nebo materiál
někde v továrně. Dopsal Hejra Alois)
Dne 17. prosince zemřela v Milešově čp. 8. 1902 naše babička Marie Válová,
rozená Děďourková ve věku 86 let
Síla může působiti na vůli, ale srdce nikoliv! Ani nepozorujeme, že nás mnozí
opouštějí, když včera stáli mezi námi.
Dne 1. ledna 1920 dán do penze na svou žádost dp. Karel Němec, děkan v
Lašovicích s ročním výslužným 4400 Kčs a prozatím jako administrátor kostela s fary má
150 Kčs měsíčně. Dne 14. srpna 1923 zemřel a odpočívá v Malém Boru v jižních
Čechách, mezi svými rodáky. V Lašovicích byl 26 let.
Rok 1900. Dne 17.? zemřel v Milešově Josef Květ čp. 12. ve věku 35 roků – u Šurků.
(nevím, jestli tam nemá výt čp. 17. doplnil Hejra Al.
1902. Josef Vála z Milešova čp. 8. vzal si Marii Kotovou z Vladyčína, dne 10. XI. a
zemřel v Jamným 27. X. 1929. ve věku 49 roků. Pohřben jest v Horním Záhoří v Písku
1907. Dne 18. II. Zemřel v Milešově v čp. 2. Josef Veselý, kovář ve věku 58 roků.
1909. zemřela v Milešově Anna Šťastná, jinak parcelářka, žena dobrá.
21. listopadu vyhořel v Milešově mlýn „Hrachovka“ čp. 25.
1911. Marie Květová z Milešova vzala si 23. XI. Josefa Havla z Podmok a dostala se tam.
1912. Marie Pecková z Milešova čp. 25, vzala si 30 ledna Rudolfa Čandu z Hostovnice a
dostala se tam.
1913. František Pecka, mlynář z Milešova čp. 25 si vzal Annu Jaškovou z Toužkové čp. 3.
1916. Dne 1. listopadu 1916 zemřel císař rakousko-uherský v Schonbrümu František Josef
I. Ve věku 86 roků a na jeho trůn nastoupil Karel I., prý poslední.
Dne 26. května 1916 zemřel Jan Květ (Květíček) z Milešova čp. 82, ve věku 83 roků.
1917. Dne 28. ledna zemřel Jan Pešata krejčí v Milešově čp. 20. ve věku 72 roků.
1918. Dne 10. XI. Zemřel v Milešově Šťastný Jan (parcelář)
1919. Dne 5. XII. Byl již volný prodej všeho
1920. Vyhořela v Milešově čtyři popisná čísla 10, 11, 12, 9?
V Lašovicích nový farář Václav Šmat z Techniče.
Dne 20. ledna zemřela Josefa Válová z Milešova čp. 4, 77. let
82
Dne 7. dubna zemřel v Milešově čp. 38 Hejna Tomáš, 69 let
Dne 17. X. zemřel Květ Hynek, rolník na odpočinku v čp. 1 ve věku 74 roků.
1921. Dne 23. 4. zemřel v Milešově čp. 34 Jan Fuka – 65 roků.
Dne 10. července 1921 v neděli ráno se zastřelila v pomatené mysli ve mlýně v Hrachovce
čp. 25 Anna Pecková, ve věku 36 roků, žena to Františka Pecky, mlynáře. Zůstaly po ní
3 dítky 4 roky, 2 roky a jeden rok.
(Jiná verze jest následující: Paní Lapková z čp. 25 z Milešova mě vypravuje, že prý
ji měl zastřelit sám Pecka, aby se jí zbavil, protože chodil do Klenovice za Kolkovou. Měla
prý nasazeny vejce pod kvočnou na dvoje kuřata; tedy zřejmě nepočítala na smrt jako
samovrah. Františka Kropáčková z Klenovice čp. 18 tam sloužila a ta prý na ni přišla,
když ležela zastřelená ve světnici pod krví a hrozně se lekla a začala se třásti a od této
chvíle prý se třásla až do smrti. Tento údaj o Kropáčkové mi vypravuje Prokop Hynek nar.
1914 v Klenovici čp. 25. Rodák ze Hřeben. Doplnil Hejra Alois)
Dne 20. října 1921 zemřel v Milešově Jan Máša, chalupník čp. 10 ve věku 66 roků.
1922. Dne 6. VI. 1922 oddán v Libni František Pecka, mlynář a vdovec s Marií Kolkovou
z Klenovice.
1923. V roce 1923 prodal František Pecka svůj mlýn Hrachovku Kosteleckému i s
pozemky za 25 tisíc korun a koupil a odstěhoval se do Velkého Víra u Orlíka, kde má
hospodářství a restaurace 16 pokojů.
Dne 13. května zemřela choť T. G. Masaryka, Charlota Masaryková a pohřbena je v
Lánech.
Dne 14. VIII. Zemřel náhle Dp. Karel Němec, děkan a dlouholetý farář v
Lašovicích, kde působil 26 let, zemřel ve věku 66 roků
V tomto roce 29 IX. zemřela na Voznici Marie, roz. Květová z Milešova čp. 1., ve
věku 20 let manželka Václava Vambery čp. 8.
(V Kamýku nad Vltavou na hřbitově jest u jejího hrobu nápis: Marie Vamberová
rozená Květová z Milešova, nar. 1. VII. 1903 a zemřela 29. IX. 1923. – doplnil Hejra Al.)
Dne 16. II. 1923 zemřela Františka Kokšteinová, rozená Šťastná z čp. 9 ve věku 55
roků, narozená 1868. »Byla to starší sestra mého dědy Františka Šťastného narozeného
1877 v Milešově čp. 9., doplnil ŠF «
Dne 13. II. Zemřela Petroniela Pintová, provdaná Válová a zase Pecková v čp. 8. v
Milešově ve věku 73 roků,(moje matka), (matka kronikáře Jana Vály, pisatele této kroniky
– doplnil Hejra Al.)
1924. Dne 25. III. 1924 zemřela Marie Veselá st. V Milešově čp. 2. rozená Kvídová z
Proutkovic (žena kováře)
Oddáni byli: Čedík Štěpán s Emilií Laňkovou z Milešova čp. 28
Dne 6. X. zemřel Alois Vála z Milešova čp. 4 ve věku 51 roků.
Dne 4. XII. Zemřela Anna Tůmová, Jahůdný čp. 40 – přes 80 roků.
Zemřel Americký president Vondrow Vilson.
1925. Dne 16. VII. 1925 zemřel Antonín Kolka, bývalý rolník v Milešově čp. 16
Dne 18. VII. Zemřel Josef veselý, kovář čp. 2. ve věku 52 let.
Dne 12. XI. Zemřel Karel Holán, chalupník v Milešově čp. 36 ve věku 64 roků.
1926. Dne 1. X. 1926 Emil Kokštein z Milešova čp. 9., vzal si Anastásii Melicharovou ze
Zahořan čp. 1.
Dne 10. X. odstěhoval se z Milešova Josef Vála z čp. 8 do Jamného u Písku i s rodinou.
83
1927. Dne 8. února vzala si Anna Válová z Milešova čp. 8 Josefa Pešatu z Cukavy, týž jest
u elektrických podniků v Praze.
Dne 22. X. oddáni byli: Bohumil Daneš, nar. V čp. 48 s Boženou Laňkovou z Milešova
čp. 28.
1928. Zemřelí: Kolka krejčí z Milešova čp. 39 ve věku 76 let
Václav Daneš z Milešova ve věku 53 roků
1. 4. otrávený Vošmik ze Hřeben
Otrávená Anna Vošmiková ze Hřeben
13. září zemřel Bedřich Volandt, bývalý učitel v Milešově.
1929. Dne 23. XII. Zemřel František Veselý, kolář v Milešově
Dne 27. X. zemřel můj bratr Josef Vála v Jamném u Písku čp. 26 ve věku 49 roků a 30. X.
konal se pohřeb. Pohřební obřady tam vykonal jeho bratranec Josef Melichar, vikář v
Unhošti u Kladna.
(V těchto údajích v jednotlivých rocích nejsou zapsáni všichni zemřelí lidé z
Milešova, neboť kronikář Jan Vála bydlel v Zahořanech a tam také kroniku pro Milešov
psal a pak ji Milešovu daroval Františku Květovi čp. 17 narozenému 1891? Doplnil Hejra
Alois.)
Vzpomínka za bratrem.
1.) Jsem poslední již haluz
4.) Všechno již kryje země
na stromu rodiny
co bylo láskou mou
všechno co bývalo
všechno již smrt mi vzala
jsem svědek jediný
svou rukou lakotnou
2.) Život tak kvapně prchl
že zdá se býti snem
co v mysli opakuji
co šeptám tichým rtem
5.) Už nikdy nezavolá
mě jménem zdrobnělým
už nikdy nepůjdeme
večerem setmělým
3.) Je snem co bylo dětstvím
mládí je vidinou
bolest, jež srdce hryže
je pravdou jedinou
6.) My co jsme byli kdysi
rodinou jedinou
a co už není pravdou
ale jen vidinou
7.) Slzy, jež z očí kanou
až v srdci pramení
v srdci jež kvílí vzlykem
a bolem kamení….
1930: Dne 28. ledna 1930 zemřela ve svém zámku ve Stráži nad Nežárkou operní
zpěvačka Emilie Destinová, rozená Kittlová z Milešova ve věku 52 roků. Pohřbena ve
Slavíně na Vyšehradě v Praze. Uvedená Ema Destinová jako její všichni sourozenci byli
křtěni s velkou slávou v kapli v dolním domě na Horách. (čp. 54)
1931: svatby: Dne 10. dubna oženil se můj synovec Josef Vála nar. V Milešově čp. 8. 16.
října 1904 se Zděnkou Mudrovou ze Zbiroha. Zaměstnán jest u elektrických podniků v
Praze.
84
Dne 17. října Josef Máša, listonoš v Milešově čp. 72, vdovec, vzal si Růženu Pintovou z
Lašovic čp. 22. Přítomně jsou ve Zdaboři u Příbramě V. čp. 31.
V roce 1931 zavedena v Milešově elektřina.
Zemřelí: Dne 10. února zemřel Jan Pešata, čp. 22 – Cukava
Dne 10. III. Zemřel František Květ čp. 17. (Šourek) ve věku 69 roků.
Dne 10. III. Zemřela Marie Hřebíčková čp. 65 ve věku 80 roků.
1932. Svatby: Marie Štětinová z Milešova čp. 8. si vzala dne 6. června Jana Víška ze
Zahořan čp. 20
1933. Odešel z Lašovic farář Václav Šmat do Bukovska a do Lašovic nastoupil dp. Josef
Hejl, rodilý v Kotýřině u Kovářova, farář ve Hvožďanech.
Dne 1. listopadu 1892 nastoupil v Kovářově jako první obvodní lékař MUDr.
Jaroslav Hamerle, kde působil až do roku 1933. Narodil se 8. března 1967 v Praze na Malé
Straně.
(Památku dobrého lékaře zanechal zde populární „kovářovský“ pan doktor MUDr.
Jaroslav Hamerle, který zde působil více jak 40 let. Po skončení lékařských studií
nastoupil v Kovářově dne 1. listopadu 1892 jako praktický obvodní lékař. Býval volán k
nemocným až do Jistebnice, Nadějkova, Chyšek, Dolních Hbit, Milína, Záhoří, Bernartic,
ovšem i do Milevska a jinam. Byl nejen dobrým lékařem, ale především obětavým,
milosrdným a lásky plným člověkem. Koncem roku 1935 odešel na odpočinek do Milevska.
Po něm nastoupil v Kovářově Dr. Pravdoslav Schmidt a po něm zase mladý lékař MUDr.
Josef Dvořák asi někdy od roku 1958.
Krásnohorský doktor MUDr. Stanislav Kulanda by syn MUDr. Hamerleho.
Hamerle měl u sebe družku Kulandovou a nebyli spolu oddání, aby ona neprovdala rentu
a proto se MUDr. Kulanda jmenoval po matce. Zároveň jest MUDr. Kulanda švagrem
kovářovského MUDr. Schmidta, neboť Kuranda má za ženu jeho sestru.
Tak jako Hamerle byl moudrý lékař, to jsem slýchal od našich občanů, tak i
Kulanda byl moudrý doktor, dobře určoval diagnózy. Velice rád chodil na hony a střílel.
MUDr. Kulanda zemřel v listopadu 1962 a bylo mu 62 roků. Po jeho smrti se střídali v
krásnohorské ordinaci nějaký čas cizí lékaři, kteří sem dojížděli ze Sedlčan a pak zde
stabilně ordinoval několik let MUDr. Josef Kymla, rodák z Doubravice u Sedlčan, bydlel v
Sedlčanech a ze Sedlčan denně dojížděl do Krásné Hory. Potom odešel na obvod do Votic
a na krásnohorský obvod nastoupila mladá lékařka MUDr. Věra Kudrnová, provdaná
Čedíková, rodačka z Ratiboře u Chyšek.
Ke krásnohorskému obvodu jsme byli přiděleni od Kovářova ještě za Kulandy, kdy
byla úprava okresů, byly jsme pod Milevsko. Jako byl MUDr. Kulanda, takový tu ještě
nebyl. Dopsal Alois Hejra.)
1933. Zemřelí: Dne 22. června zemřela Marie Květová (Možnerová) v Milešově čp. 48 –
hospoda
Svatba: Dne 14. dubna 1933 se ženil František Štětina z Milešova čp. 8., vzal si Annu
Volfovou ze Zahořan.
1934. Dne 17. dubna zemřel v Milešově František Štětina z čp. 2. potom v čp. 8, které
koupil od Josefa Vály za 29 tisíc Kčs.
Dne 19. IX. Byla to středa. Byly v Lašovicích tři pohřby
Dne 1. 4. zemřel v Milešově Florián Kroupa čp. 29 ve věku 89 roků.
Dne 24. června utonula ve Vltavě Františka Květová z čp. 82 ve věku 22 roků.
85
Dne 14. prosince president T. G. Masaryk vzdal se dobrovolně svého úřadu a řekl „budu
se na vás dívat beze mne.“
1935. Dne 18. prosince 1935 zvolen Dr. Edvard Beneš presidentem čsl. Republiky, dle
přání Masaryka. V tomto roce se všude sázely Švehlovy lípy.
(Byla zasazena i v Milešově na návsi u silnice mezi čp. 5 a čp. 6 a ta prý později uschnula.
Byla okolo ní udělána zahrádka – doplnil Hejra Alois)
Dne 17. III. 1935 zemřel Hynek Holan z Klenovice čp. 17, rolník na odpočinku, evangelík,
velmi dobrý soused, ve věku 89 roků zvaný „Koupšata“ miloval hospodu.
Dne 22. srpna zemřel František Květ, rolník z Milešova čp. 1. Nalezen byl v bezvědomí v
lese u „Svatoše“, zemřel ve věku 63 roků. Pohřeb měl velice slavný v neděli dne 25. srpna.
Dne 8 srpna zemřel v Klatovech JUDr. Josef Hajský, bývalý dlouholetý předseda
okresního soudu v Milevsku, zde velmi oblíben, syn ze statku.
(V zápisech se kronikář Jan Vála přikláněl více ke stavu selskému, protože z nich
byl. Dopsal Hejra Alois)
1936. dne 18. března 1936 zemřel ve Velkém Víru u Orlíka bývalý hospodář na čp. 8 v
Milešově a pohřben v Lašovicích Josef Pecka, zemřel ve věku 77 roků.
Dne 6. října 1936 zemřel kníže Bedřich Schwanzenberk z Orlíku – 74 roků.
1937. Dne 1. května 1936 Anastásie Veselá z Milešova čp. 76 vzala si Václava Válu ze
Zahořan čp. 6.
Dne 14. září 1937 v zámku v Lánech ve 3 hodiny 29 minut odpoledne zemřel náš
předobrý president osvoboditel Tomáš Garigue Masaryk ve věku 87 roků. 6 měsíců a 7
dní. Jeho otci bylo 54 roků a matka se dožila 74 let. Smuteční prapory všude visely celý
týden.
(T. G. Masaryk se narodil 7. března 1850 v Hodoníně na Moravě jako synek kočího
na císařských statcích. Začal studovat reálku v Hustopečích, později byl dán do učení na
zámečnictví a kovářství. V Brně studoval Gymnázium a v roce 1876 byl promován na
doktora filozofie. Studoval i v Lipsku, kde poznal choť Charlotu. 14. listopadu 1918 byl
profesor Dr. Masaryk zvolen jednomyslně presidentem republiky. 21. prosince 1918 se
vrátil první president do své svobodné vlasti. Masaryk byl filosof, člověk vzdělaný a
velikým přehledem o vzniku nové Evropy. Druhý president Dr. Edvard Beneš se již
Masarykovi v politické práci nevyrovnal a myslím, že Masaryk udělal chybu, že tehdy
doporučil národu Beneše za presidenta – dopsal Hejra AL.)
1938. Dne 5. 10. 1938 odstoupil president Dr. Edvard Beneš
Dne 28. října 1938 prvně se neslavil žádný svátek. Pres. Beneš je na cestě do Ameriky.
1939. Dne 8. února 1939 se přestává u nás psáti „Kčs,“ ale píše se jen „K“ koruny, platí
jich 10 korun na jednu marku německou.
Rozporuplná osobnost Františka Čampulky
Je tok 1938 a o plány budovaného opevnění ve středním Povltaví projevuje zájem
zde přítomný vojín Pinkas. V této souvislosti postřelí stavbyvedoucího pana Krále.
Psychicky však dále nezvládá situaci a výstřelem z pušky, zasazené pod bradu, ukončuje
svůj život. Získat plány povltavských pevnůstek ho údajně přiměl člověk špatné pověsti –
jistý František Čampulka z Orlických Zlákovic, pocházel ze Sudet. Tuto domněnku sám
jmenovaný Čampulka prakticky potvrdil tím, že se po válce v Kamýku nad Vltavou oběsil.
86
V této revoluční době přivedli do Orlických Zlákovic asi 110 Němců z milínských
lesů, kteří se měli odvést do sběrného tábora do Krásné Hory, Bylo to 12. 5. 1945. Jakýsi
František Čampulka z Orlických Zlákovic je hlídal, aby neutekli. Všichni Němci, kteří měli
na nohou lepší boty, tak jim je sebral a pak je prodával lidem. Tehdy byla ve válečné době
veliká bída o všechno a tedy i o obuv. O Čampulkovi jsem již psal v díle 1, strana 70.
Velký to byl gauner, měl spoustu čachrů, byl komunista a sliboval lidem blaho a pak se z
toho blaha on sám oběsil 18. 11. 1946 na vazním trámu v hospodě v Kamýku. Také stříhal
lidi, ale žádná škoda ho nebylo. (Zapsal Hejra Alois)
Podle oddacího listu se narodil 4. 10. 1896 V Příbrami na Březových Horách. Jeho
první žena Pavla roz. Auerová, se kterou se oženil 19. XI. 1921 v Pittarn, byla Sudetská
Němka. Manželství bylo v roce 1941 rozloučené. Znovu se oženil 26. 6. 1943 a vzal si
Marii Havránkovou rozenou Hodoušovou z Orlických Zlákovic čp. 54, kde také on bydlel.
V té době byl zaměstnán u finanční stráže. Nevěsta byla vdova, zemědělkyně.
František Čampulka konal vojenskou službu v Československých legiích v Itálii od
22. 4. 1918 do 31. 12. 1919.
Na snímku jsou získané medaile
Františka Čampulky ze služby v
legiích. První shora je medaile italská,
z italské fronty Druhá medaile nese
nápis Medaile světová válka za
civilizaci a patří k dekretu presidenta
republiky T. G. Masaryka, jím
vlastnoručně
podepsaný.
Třetí
medaile: 1914 – 1918 Vzhůru na sraz
svobodný národe, a čtvrtá bez stužky
je: 1915 – 1918 také z italské fronty.
Doplnil Šťastný František
Začíná druhá světová válka.
Dne 15. března 1939 Adolf Hitler,
vůdce německého vojska a národa, v
civilu lakýrník. Jest na hradě v Praze,
nastávají nyní německé rozkazy a
nařízení.
Dne 21. VII. Všechna okna musela
býti zatemněna.
(Celou válku, aby nebylo vidět
večer světlo kvůli nepřátelským
náletům – doplnil Alois Hejra.)
Dne 14. září přestaly školní dítky choditi do školy a prvně se vydávají lístky a
počíná se objevovat nedostatek všeho, pivo i kouření je dražší.
87
Dne 15 října nastal „Protektorát Böhmen und Mähren (Protektorát Čechy a
Morava). Po vzdání pres. Beneše zvolili za protektora Dr. Emila Háchu – presidentem ČR.
17. listopadu 1939 studentské bouře v Praze, stanné právo, několik zastřelených a mnoho
odvezených na Pankrác a odtud do koncentračních táborů. Vysoké školy zavřeny.
Dle nařízení 29. listopadu má dáti každá kráva podle německého nařízení u
drobnozemědělce 1095 litrů mléka za rok, to byly vesměs krávy tažné.
1940. Dne 2. srpna zemřel v Milešově čp. 88 Josef Hrdina ve věku 65 roků.
Od 1. června poštovné místo 1 K na dopis, stojí 1,2 K. Nyní jest jen samé nařízení,
soupisy, pokuty, rekvisice, sběry, zdražení, zákazy. Vše je dražší a horší.
Dne 5. srpna zemřel v Milešově František Kotápiš čp. 58 (U Tabáčníků), 67 roků –
mrtvice
Oddáni byli dne 28. října Marie Válová z Jamný, roz. v Milešově čp. 8, vzala si
Františka Maříka ze Zvíkovského Podskalí, (nyní v Sudetech – pohraničí)
V Lašovicích bylo svezeno sta metrů palivového dříví potahy a odtud odváženo na
dráhu auty a pryč do Německa.
Školní dítky se učí v obecné škole německy z čítanky a česky jen z papíru.
Dne 14. VII. Byli muži u odvodu od 18 ti do 50 ti let. Byl to odvod na nucené práce v
Reichu. Do armády k vojsku Hitler Čechy nevzal, nevěřil jim.
Dne 18. X. zemřel Josef Kolka z Milešova čp. 39. ve věku 65 roků.
1941. Dne 21. dubna 1941 zemřel v Praze dvaatřicátý arcibiskup pražský Dr. Karel Kašpar
ve věku 72 roků, utlučený prý Němci. (Pohřeb měl 24 dubna 1941 – doplnil Hejra AL.)
Dne 4. června zemřel v Dornu v Holandsku v zajetí původce první světové války bývalý
německý císař Vilém II. Ve věku 83 roků.
1942. Školní dítky chodí do školy pouze 1x v týdně pro úlohy, prý úspora paliva.
Dne 1. června 1942 okresní úřad z Milevska převeden do Tábora a stanné právo trvá.
Dne 8. června 1942 mlynář Václav Sedlák z Milešova čp. 21, byl v Táboře Němci
zastřelen, že prý přechovával u sebe střelnou zbraň.
Dne 9. XI. Všichni židé byli odvezeni pryč. Na obecní úřad chodí německé noviny,
které obec musí platiti, ale nikdo je číst neumí.
Dne 1. IX. 1942 Měl pohřeb v Lašovicích Ondřej Kokštajn z Milešova čp. 9 (u
Šťastných), rolník na odpočinku. Zemřel v nemocnici v Příbrami. Rodák ze Skalky u
Příbrami a do Milešova se přiženil. Byl to velice dobrý soused.
Dne 24. X. zemřela v Kobylisích Anna Pešatová roz. Válová z Milešova čp. 8. ve věku 36
roků.
1943. Dne 30 června 1943 byla zde vyhláška o 21 popravených
Dne 7. října zemřel v Milešově čp. 11. František Čermák z Pečic – 68 roků stár.
Dne 16. října byli oddáni Jan Nešleha, obchodník z Milešova čp. 50 a Helenou
Kašparovou ze Žebrakova, okres Milevsko.
Dne 20. VII. Zemřel ve Voltýřově rolník Josef Květ ve věku 70 roků, narozen byl v
Milešově čp. 1. do Voltýřova se přiženil.
Cestáři jezdí týdně do Milevska a učí se německy.
Školáci z měšťanky nosí sebou z domova dříví, aby měli čím topit. V autech se topí
též dřívím (jezdí se na dřevoplyn) a málo se jezdí. Noviny přicházejí jen někdy a o jednom
listu. Lid se stále stěhuje a hledá, kde by nebylo války. Druhá světová válka zuří dále.
1945. Svět vchází do Nového roku za nepoměrně lepších podmínek, než za jakých vcházel
do roku právě uplynulého. Musíme si říci, že náš národ nevyniká se sklonem ke svornosti.
88
V této válečné době, zlé – udavačství německým úřadům, které dnes zde všechno vedou,
vzkvétá; co našeho lidu všech stavů jest udáno a to i našimi českými lidmi denně, jest
hrozné. Nikdo není jist, že do večera pro něho nepřijdou i jako nevinného, kterých bylo
tisíce zatknuto. Otázkou dnes jest – obdrží-li tito udavači také svoji odměnu?
(K udavačství a zrádcovství měl a má stále Český lid sklony – dopsal Hejra Al.)
Dnes jest doba hrůzy, pláče a strachu, dnes musíme se báti i našeho člověka. K
dnešní době na počátku tohoto roku musíme říci, že platí následující pravidla: Duševně
silný, tělesně zdravý, žijí a těží z těch, kteří jsou duševně slabý a tělesně choří. Mluviti
pravdu, býti poctivým a spravedlivým je cesta do chudoby. Zlodějství, lež, podvod a klam
vede cestu do blahobytu a tak je dnes, v době pláče, zmatku, strachu a všeho nedostatku.
Kdo jednou vezmeš do ruky listy této naší kroniky, aby sis osvěžil srdce a svou víru
v českého člověka v plamenech nejbolestnějších chvil, nezapomeňme na „Mnichov“, aby
se nám již nikdy neopakoval. Tam byl počátek naší české křížové cesty z let 1938 – 1945.
Tento rok byla v Praze skutečně „škaredá“, středa, kde přišlo o život při náletu
mnoho lidí. Němci vzali našim obcím i katastrální obecní mapy. Mnoho našeho lidu jest
vězněno, že nedodali tučnost mléka.
Dnes již nikdo nepochybuje, že Německo nezvítězí.
Dne 12. dubna zemřel americký president Rossevelt, přítel našeho národa.
Dne 20 dubna 1945 jsou Hitlerovy narozeniny a ku podivu nejsou žádné prapory ani sláva,
jako tomu bylo jiná léta a bylo to nařízeno. Dne 28. IV. a 29. IV. 1945 započal hrozný boj
o Berlín.
České noviny přinesly 3. května zprávu, že dne 1. V. skončil sebevraždou svůj život
vůdce německého národa a vrah tisíců tisíc bezbranného nevinného lidu, největší zločinec
světa Adolf Hitler.
Odboj v Praze dne 5. května 1945 v sobotu ve 12 hodin 33 minut v poledne ozvala
se z pražského rozhlasu zoufalá prosba o pomoc. Pomozte českému národu, voláme české
četnictvo, českou policii, české vládní vojsko a všechno co je české! Lidé ve stoje i v kleče
na kolenou naslouchali poselství krvavě nadcházející svobody. Skoro sedm strašlivých let
měli jsme německý bodák na prsou a bot Hitlerovských pochopů v týle. Kdo neprožil,
nedovede si představit radost z předtuchy svobodného vydechnutí. (Toto jest pravda,
doplnil Hejra Alois)
Ve 2 hodiny odpoledne rádio hlásí kapitulaci Německa. Co se dělo v Milešově a zvláště u
samoty Lipí čp. 30. zajisté dobře poznamenal obecní kronikář Antonín Květ čp. 82
(Tam naši partyzáni zastřelili dva němce i je tam zakopali, ale národní správce
Šindler přece jen utekl a pak přijeli do Milešova německé vozy s vojskem. Lid utekl do
lesů, ale o tom jsem již ve II. díle kroniky podrobně psal. – dopsal Hejra Al.)
Celé události v Lipí se zastřelením Němců byl přítomný tehdejší pamětník pan
Hrudka z nedaleké usedlosti poblíž Lipí. Hned po střelbě v Lipí, tam mimo jiných občanů
z Milešova a Kosobud také František Balík z Kosobud, kterému Hrudka celou událost
podrobně popsal. Od Františka Balíka získal podrobné informace kronikář Alois Hejra,
který ve své soukromé kronice vše podrobně zaznamenal.
Vyprávění Františka Balíka, který zemřel v 94 letech, jsem zaznamenal na čtyři
audio kazety a jeho vyprávění použil a podrobně popsal ve své první knize „Trocha historie
z dobových dokumentů a vzpomínek pamětníků nejen z Kosobud a Zadního Chlumu“ na
89
straně 42 a také ve své druhé knize „Co v historii nebylo“ na straně 91 až 94., obě jsou ke
stažení na www.klučenice.cz a také na www.kosobudy.eu.
Tehdejší milešovská pošmistrová paní Nousková vedla pro svoji dceru Marii
Nouskovou – Hýnarovou, tehdy tříletou deníček, ve kterém napsala:
Dne pátého května navečer odešly jsme k Laňkovům, ježto se čekal útok na obec od
Němců. Maruška usnula až ve dvě v noci, ostatní jsme poslouchali hlášení rozhlasu o
situaci v Praze.
Druhý den, v neděli 6. května bylo zima a deštivo; dopoledne v půl desáté jsme
utíkaly do lesa, došly jsme do mlýna „Hrachovky“; tam jsme opět poslouchali rozhlas až do
4 odpoledne. Potom jsme se vrátily k Laňkovům, ale ve 3/4 na 7 večer jsme museli znovu
prchat před okupanty a došly jsme na Přední Chlum. Tam jsme zůstaly u Kofroňů až do
čtvrtka, kdy se již situace podstatně zlepšila. Druhý den v Pátek 11. května jsme uvítali v
Milešově vítěznou Rudou armádu – osvoboditelku. Počasí bylo teplé; Maruška se všeho
zúčastnila, podala též jednomu vojákovi do auta kytičku bezu. Navečer přišli dva
telefonisté na poštu a zřídili si provisorní ústřednu v našem bytě, takže jsme musely jít
přenocovat u Danešů. Druhý den vojáci zase odešli; jeden dal Marušce na památku
prstýnek. Doplnil Šťastný František.
Po kapitulaci Německa ihned se objevily čsl. vlajky. Dne 7. května 1945 v 5 hodin
ráno byl na barikádách v Praze Kobylisích německými bandity – esesáky zastřelen Jan
Pešata, ve věku 16-ti roků, syn Josefa Pešaty z Cukavy a zemřelé Anny Válové z čp. 8.
(Tito mladí hoši, nezkušení tak zbytečně hazardovali svými životy; jest to
temperamentní nerozumné mládí, a těžko málo vyzbrojený civilní člověk může jíti proti
dobře vyzbrojenému vojákovi s velkou praxí ve střelbě. – doplnil Hejra Alois)
Moje neteř z Prahy, dcera zemřelého Josefa Vály z Milešova čp. 8 vypravuje: Bylo
ráno 6. května, ke čtvrté hodině, když se dobývali Němci do našeho domu v Kobylisích,
trnuli jsme. Bylo nás asi 15 osob. Dveře povolily pod ranami pažeb ručnic a museli tak
rozbíti čtvery dveře. Pak s rukama vzhůru nás zajali, vyvedli na dvůr, prohlíželi, máme-li
zbraně. Prohledali též byty a pak nás stavěli ke zdi, že nás odstřelí. Když nás drželi chvíli
v hrozném napětí, dali muže od žen zvlášť, že odstřelí jen muže a my že se na to budeme
dívati. (Jako v Lidicích dne 10. června 1942 – doplnil Hejra Al.) Krve by se v nás nikdo
nedořezal a v duchu se každý se svými milými loučil. Na to si vzpomněli, a nařídili,
abychom šli odklízet barikády, a byli jsme tam jako první zajatci na barikádách a po nás
přivedli další. Před tím, než toto začali, německé bestie rabovaly, zabíjely a kradly. Potom
ženy pustili domů a muže až v poledne. Celkem jsme byli čtyři dny ve sklepě a pak přišlo
jitro, o které jsme prosili všichni, prosil tolik i rozhlas a jen oni nás vyslyšeli. Ruská
armáda přijela až 9. května. Jak se nám všem uvolnilo, všichni jsme si zase vydechli,
plakali, jásali a mávali. „Strýčku“ – tak píše – kdybyste byl viděl naši matičku, naší
osvobozenou Prahu, jak byla zase šťastna a jak zároveň plakala, naříkala, žalovala.
Žalovala svým zubožením i svýma troskami.
Dne 7. května rádio hlásí, že se mají odstraniti všude obrazy E. Háchy a Hitlera.
Nejde telegraf ani telefon, ani pošta a my nevíme, zdali jsou naši lidé v městech na živu.
Právě 5. V. 1945 narodil se Františku Válovi v Jamném, první syn František.
(kronikář Vála uvádí v knize hodně osoby ze svého příbuzenstva. Doplnil Hejra Al.)
90
Pak konečně po čtyřech dnech napětí, bojů, hrůz, pochyb a nadějí nadešlo v Praze
jitro 9. květen 1945. Tváře lidí vyčerpané námahou a nevyspáním se náhle rozzářily ve
šťastném úsměvu, neboť tímto jitrem přišla zároveň zpráva, že první ruské tanky dostihly
předměstí Prahy.
Dne 10. května 1945 odpoledne přiletělo na kbelské letiště letadlo s prvními členy
čsl. Vlády s ministerským předsedou Zdeňkem Fierlingrem. Po uvítání odjeli na hrad k
prvé své schůzi.
Vítání presidenta Dr. Edvarda Beneše v Praze.
Ve středu dne 16. V. 1945 ve 4 hodiny odpoledne vítala osvobozená československá
Praha svého presidenta, který se vracel po šestiletém exilu zase do svojí Prahy. Ta jej též
přijmula se všemi poctami, jak nejlépe dovedla a s velikou nádherou. To bylo jásotu,
pláče, radosti tisíců lidí. Praha se po šesti letech ponížení a tyranství probudila, svobodně
vydechla, mohla promluvit, mohla se usmát, mohla vítat svou hlavu, která je také
zešedivělá, zestárla a která si zaplakala, když uviděla rozbitou „Staroměstskou radnici“
„Ať žije náš president Beneš s chotí (Hana Benešová) ať žije Československá
republika;“ to hřmělo celou Prahou.
Byl president tolik šťastný a my s ním. Promluvil k lidu a lid plakal radostí.
1945. Dne 23. 6. 1945 se vrátil lašovický farář Josef Hejl z koncentračního tábora v
Bavorsku v Dachau, kde byl vězněn od 23. X. 1943. Příčinu si našli Němci sami a snadno.
(Říkalo se, že měl posílati v bochníku chleba ve skleničce nějaké zprávy, ale nevím již
komu a přišlo se na to. – doplnil Hejra Alois.)
Bývalý protektorátní president Dr. Emil Hácha byl hned uvězněn a 26. června 1945
zemřel ve vězeňské nemocnici na Pankráci v Praze ve věku 73 roků a pohřben v rodinném
hrobě 30. června 1945.
Dohřměla děla, utichly kulomety, z oblohy zmizela německá letadla z našich krajů a
vyhnáno všechno německé vojsko a ze smutku krve, bolesti a utrpení, povstává k novému
životu náš předrahý národ.
Povězte o slávě našich dějin mládeži.
Po válce nám zbyla drahota a keťasové, – šmelináři, dále pak starý a nový čas (nový
byl o hodinu dříve).
Dne 6. XI. 1945 zemřel v Milešově Vincenc Hroch čp. 40, ve věku 75 roků.
Dne 20. III. 1945 zemřel v Milešově František Peták z čp.
61 ve věku 32 let. Doplnil Hejra Alois)
Dne 2. IV 1945 zemřena Anna Míková Milešov čp. 10.
Dne 12. května 1945 hlásí rádio, aby se zvonilo všemi
zvony
na
památku
vítězství a 13. V., aby se
konaly bohoslužby jako
dík k naší samostatnosti – všude plno praporů. Okna se již
přestala zatemňovati.
Dne 10. XI. 1945 vyměňují se nové peníze, psaní se posílá
bez známek.
Dne 15. XI. Odjíždí od nás ruské vojsko
Dne 30. XI. Zvýšené poštovné místo 1,2 Kčs se na dopis platí 2.40 Kčs.
91
Zdejší lid z našich vesnic se stěhuje do pohraničí (bývalé
Sudety) na usedlosti bývalých němců, kteří jsou odtud evakuováni.
Na štědrý den 24. XII. 1945 mluvil náš president Dr. Edward Beneš do rádia k lidu
– o lásce a svornosti k bližním.
Minulý rok 1945 od 5. května do 11. května přinesl nám ukončení tak hrozné druhé
světové války – proti Německu, ale lépe řečeno. Německo proti nám, které tuto i první
světovou válku vyvolalo. Přispěním našich přátelských armád vzešla zase naše nová
republika jako vítěz, ale v jiných hranicích než byla před rokem 1938. Od roku 1938 do r.
1945 učinili Němci z naší bývalé republiky jejich „Protektorát“. Na tu válku dali Němci
celý národ, který nyní zůstal pokořen. Celý tento uplynulý rok 1945 náleží již historii. Na
jeho místě pyšní se však již Nový rok a letopočtem 1946.
1946. Každá ta číslice dne v tomto Novém roce, chystá nám nějaké dojmy, nějaké
zážitky, ta snad pěkné, radostné překvapení, jiná mrzutosti a smůlu, každá zatím značí
dnes pro nás neznámou budoucnost.
Dnes jsme plni dobrých předsevzetí a úmyslů se polepšit, začít s Novým rokem
nový život.
Ten starý zavržený, loňský kalendář na nás hledí vyčítavě, že jsme mu loni také
lecos slibovali, a že to dopadlo až hanba mluvit, že je to s námi čím dál horší. My jsme
nuceni odpovědět starému roku takto: „Což pak ty jsi dodržel s námi slovo?“ Jak jsi splnil
sliby, kterými nás před rokem těšil? Minulý Nový rok říkal: „Uvolním vám vklady, dám
vám dost paliva i omastku, pominu kontingenty všeho (je vázané hospodářství a povinné
dodávky zemědělských výrobků) a bude všechno k nakoupení volně bez lístků!
Neříká a neslibuje nám to i dnes tento Nový rok? Naděje na lepší budoucnost,
pomáhá snášet těžkou přítomnost.
Málokdo si položí otázku: „Zdali pak budu také živ a zdráv, až se kalendář na tento
rok dotrhá?“ Není to dnes již můj poslední rok? Zajisté, že by takováto úvaha přispěla k
našemu klidu a snášenlivosti.
(Kronikář Vála psal knihu již ve svém vyzrálejším věku, a proto lze často vystihnout
v jeho rukopisu, že se zamýšlí i nad tím, na co mladý člověk nemyslí a o čem ještě vůbec
neuvažuje, to co mu doba jeho mládí nepřináší na mysl, myslím i na ten sklon podzimu
každého z nás. – doplnil Hejra Alois)
Volba presidenta a volby do parlamentu.
Dne 26. května konaly se volby do parlamentu. Dne 19. června prováděla se volba
presidenta naší republiky a znovu zvolen zase náš Dr. Eduard Beneš na sedm let.
O malé pouti lašovické (26. července na sv. Annu) bylo již v Milešově po žních,
obilí nedozrálo, ale uschlo.
V tomto roce se velice slavně světil náš den 28. říjen (vyhlášení naší československé
samostatnosti v roce 1918 – doplnil Hejra Al.)
Nový arcibiskup.
V Prosinci jmenován pražským arcibiskupem Dr. Josef Beran, který byl také dlouho
vězněn v Dachau od Němců, byl velký národovec a vlastenec.
Celou zimu v tomto roce 1946 – 1947 byla zde hrozná bída o palivo, které bylo stále
na lístky a 1 meter dříví stál bez dovozu nejméně 200 Kčs a 100 kg uhlí 100 Kčs. 1 kg – 1
kčs. Nikdo si nedovede představit takovou krutou zimu prožívat bez paliva a zvláště tam,
kde jsou malé dítky a starší, snad i nemocní lidé.
92
Slavnosti.
V tomto roce konaly se samé slavnosti, řečnění, jezdily ověnčené vozy, dávali se
hrozné plakáty, až prý se tomu smála cizina.
Nikdo nechce pracovat a jen slavit, nebo bez vzdělání úřadovat. (začíná to
„turecké“hospodářství a kultivační půda pro byrokratismus, jeho počátek. Dělníci,
řemeslníci i zemědělci utíkají do úřadů, zatím na druhé straně průmysl i zemědělství volá o
potřebě dělníků a řemeslníků – dopsal Hejra Alois)
Nechce se pracovat. I sám president Beneš si veřejně stěžoval, že beze sporu máme
dnes více veřejných i státních zaměstnanců, než jich může náš stát trvale unést a tak jest i
v obcích.
Úroda byla v tomto roce dobrá, i brambor se uvedlo dosti a ani nehnily.
Družstva.
Tento rok obilí slušně sypalo a prodávalo se pouze na kontingent družstvům, které
letos prodává a kupuje živá prasata, dříví, uhlí, hovězí dobytek živý, snad i mrtvý, ovoce
všeho druhu. Družstva se prohlašují, že jsou nejlepšími kupci na všechny zemědělské
výrobky a že nejlépe je platí a jsou zde na místě bohatých židů, kteří vždy také všechno
skoupili. Ani vejce nevynechaly a kupovaly je. O mléko a jeho každodenní odvoz autem
stará se nám mlékárna z Milevska, nebo v Táboře jménem „Madeta“. Kdy jí křtily ani
nevíme, protože těch slavností bylo tuze mnoho.
Tato uvedená „Madeta“ nám dá peníze za mléko za měsíc, nebo za půl druhého a
máslo dodá, kdy chce. Za mléko, než si odrazí všechny výdaje, čítá 1 litr 4,60 Kčs a za
máslo 1x za měsíc si počítá 74,24 Kčs za 1 kg. Nikdo nemůže čekati za své výrobky tak
dlouho, jako zemědělec, ať již jest to za mléko, nebo za dobytek i obilí.
Ženy kouří.
Žen od loňska chodících v kalhotách mnoho nepřibylo, ale na podzim již dostávaly
tabačenky jako muži. Ženy se těší, že kdosi řekl, že za rok každá dostane již alespoň
fajfku.
V létě chodí dívky do kostela i prostovlasé
Svatby dnes.
1946
Jinda měla nevěsta před svatbou věno 600 – 800 „šajnu“ na hodný statek. Moje
babička měla mimoto šest ovcí a půl kovaného vozu. Roku asi 1870 měla nevěsta 2000 –
3000 zlatých. Před druhou světovou válkou již měla na velký statek 30 až 50 tisíc a i 100
tisíc korun věna v našem okolí. Dnes jenom nábytek stojí více než 50 000 Kčs a to není
ještě všechno, neboť dnešní ženy se chtějí rovnati dřívějším hraběnkám.
Dnešní čeleď.
Dělník – nádeník dnes lehce vydělá 100 až 115 Kčs denně. Jsou to dnes poměry
hrozné. Hospodářskému chaosu není možno dnes ani za veliké peníze zjednati, neboť za
celou sklizeň by takový hospodář nemohl vyplatiti sotva jednoho čeledína, kde by vzal pro
kováře, koláře, sedláře, tesaře, zedníka, strojníka a různé jiné řemeslníky, dále daně,
pojištění, krejčí, švec i obchodník atd. A na stravu musí býti dobře, nebo i ten
nejpodřadnější vám uteče. Hospodyně musí dobře vařiti, dost mastné, nejméně 1 x nebo 2
x do týdne maso, nejenom o pouti, nebo o posvícení, a nebo když něco chcípne a málo
chleba a více koláčů.
93
(Vystihuje dřívější dobu za I. Republiky, kdy tehdy již zemřelý Pešek z Plané říkával:
„Že se slepice zabíjí tehdy, když je někdo nemocný – buď slepice a nebo někdo z rodiny“.
Toto jest jasně vyjádřeno, jak se tehdy na vesnici šetřilo. Nebylo však to v každé rodině,
ale ty rodiny skutečně byly a tehdejší doba to nesla – dopsal Hejra Al.)
Proto dnes vidíme i ve velkém hospodářství, kde nejsou dítky, pracuje tam pouze
hospodář se ženou a málo kde uvidíš čeledína; co se neudělá, zůstane neuděláno.
Výměnkáři.
Dnešním zákonem má míti chasa i svůj vlastní vyhovující byt. I v nemoci a stáří je o
chasu lepší postaráno než o hospodáře ve výslužbě, u kterého se nikdo celý rok neptá,
zdali dostává svůj zasloužený výměnek. Někde je to až do nebe volající, jak bývá odbýván
a čeká se na jeho smrt, zvláště kde je cizina. Tak bývalo se starými lidmi a je i dnes. Tam
kde byla dobrá výchova u obou mladých hospodářů, je to ovšem dnes jiné a bylo i jindy.
Platí zde pro všechny výrok: „kdo nezemře mladej, dočká se i on stáří „.
Ceny.
Dnes platí se za 100 kg. žita, nebo pšenice 360 Kčs, ječmene 289 Kčs, hrách 559
Kčs, brambory 70 Kčs. Dělníku denně ku stravě, např. Za mlat, vybírání brambor apod.
100 Kčs. Pivo 1 litr 7,20 Kčs, látky nejsou k dostání.
(Mouka se mlela z obilí ve mlýně a omastek se doma vyrobil, to se nekupovalo jako
dnes v roce 1980 – dopsal Hejra Alois)
Naše babička.
Psáno 1946
1.) Ta naše roztomilá babička
4.) Až jednou, bylo to na podzim
pán bůh jídej věčné nebe,
když krajem mlhy se táhly
oběť nám dala celičkou
ret naší babičky umlknul
chuděrka v práci své sebe
a smutek přišel k nám náhlý
2.) Byla tak milá, švitorná
večer vždy ke kamnům sedla
a již nám vnukům nejmladším
hovor svůj v pohádkách vedla
5.) Umřela rozmilá babička
a s ní nám umřel svět celý
ve vsi snad každý si zaplakal
když mrtvé vyzváněli
3.) Vzpomněla princů a princezen
na co se vzpomenout dalo
a o všem nám vnukům v noci pak
se v noci vždycky zas zdálo
6.) Odešla v Pánu nám na věčnost
pohádky odešly za ní
a nám tu ze všech zůstaly
jen krásné vzpomínky na ní
1947. Sotva starý minulý rok zavřel oči, již se staráme, co nám asi přinese tento rok
nový. Ani tento rok se nám nestal dobrým, na který jsme čekali a se spoléhali. Naše nové
naděje ze starých nadějí a nový život ze starého života a i ten uzel na vázance je jiný než
loni.
Neúroda.
Tak špatný, suchý a neúrodný rok nebyl jak v roce 1917. že byl rokem hrozně
suchým a tím je řečeno všechno. V zimě v roce 1946 – 1947 bylo velmi mnoho sněhu, což
již nebylo mnoho roků. Celou zimu padal sníh a nikdy nebyla obleva. O palivo bylo zle,
nikdo se nestaral, aby lid měl topivo. Toho roku byli samé prášenice a moc sněhu. Dne 18.
února jel posledně autobus a nejezdí ani pošta, ani mlékárna.
94
Z každé porážky při zabití vepře se musí odváděti 4. kg škvařeného vepřového sádla
jako za Německa.
Zemřel v Milešově 1947.
Dne 8. VI. Josef Štětina čp. 12. zemřel 69 roků, bývalý starosta obce
Dne 28. VII. Josef Vopička čp. 62
Dne 24. X. Františka Rozhoňová čp. 13
Dne 13. X. Jan Nešleha čp. 50. obchodník 27 roků
Hrozné sucho.
Dne 19. října jest u nás letos havelské posvícení, ale na celém velkém obzoru není
viděti ani kousek zeleného obilí a louky jsou šedivé, vyprahlé suchem. Jest tento rok
hrozný. I když bude v příštím roce počasí příznivé, budeme míti mnoho a mnoho starostí z
následků roku letošního. Skorem celé léto byla samá tropická vedra a nebylo možno na
poli v polednách vydržeti.
Spousta lidí i zdejších uteklo od svých bývalých povolání do kancelářů a tam
nemohou a nebo nechtí pracovati, poněvadž jsou to lidé bez vzdělání, ale chrání je buď
protekce a nebo strana KSČ.
V této době vyšly nové měděné padesátihaléře a niklové dvoukoruny.
V tomto roce byla hrozná bída o zápalky, prodávaly se 1 krabička za 1 korunu, ale
málo kde se dostaly. Celý tento rok vydávalo se všechno na lístky, uvolněny jsou pouze
kvasnice a je vše dosti drahé.
Ceny: Cigareta stojí 1 Kčs, 1 litr piva 7 Kčs a jest daleko horší nežli loni, 1. kg
hovězího masa 38 Kčs, 1kg cibule 10 Kčs. 1 litr petroleje 6,43 Kčs. 1 cigorie (cikorka,
náhražka kávy) 5,60 Kčs, přadénko nití 4 až 1,50 Kčs, 100 kg špatného uhlí 66,47 Kčs, 1
kg cukru 15 Kčs, i více a o ten byla největší nouze a koupil se pouze na lístky. Citróny,
pomeranče, rozinky pouze na lístky a jen na vánoce. Rýže se zde dosud neobjevila a dítky
ani neví, jak vyhlíží.
Přeji těm maličkým radost a těm velkým zase ty maličké ku štěstí.
Vše železí i obutí, stavební hmota je vše dosud na poukazy. Látky všeho druhu
nejsou ani na poukazy, nejvíce se s nimi šmelinaří. Tolik roků není již ke koupi prádlo, ani
cíchy, ani šaty žen a dětí, ani oděv pro muže, a když, tedy pod rukou velmi
draho.(pozůstatky války – doplnil Hejra Al.) Za vejce se platí 2,23 za kus a za litr mléka
3,67 Kčs
Nedostatky. Letošní neúroda zaviněná suchem, jakého není pamětníka, je pro nás
velkou pohromou a její tvrdé následky budou do příštích žní tím horší, neboť i dnes jest
velké strádání a nová a nová omezování.
Od 1. listopadu 1947 jsou opět sníženy ve městech a všude příděly potravin, jest
méně brambor, mouky, chleba, cukru, dvě vejce na osobu a měsíc. Vepřové maso je ve
městech vzácné, telecí jen pro nemocné, vepři hynou na červenku a novou nemoc obrnu.
Naše dnešní bída je veliká a naše překážky jsou těžké.
Šmelina.
Šmelina nezanikne, dokud budeme žíti na příděly a poukazy. Zeptá-li se někdo
někoho jak se mu daří, dostane se vám odpovědi: jako na lístky a tím je řečeno všechno.
95
1948. Úvaha.
V tomto roce byla zima velice mírná a tím i krátká a stihly nás různé nepříjemnosti,
ano i velký zármutek. Dnes již třetí rok po válce, ale dosud není tak toužebně očekávaný
mír a mnozí prý očekávají ještě novou válku.
(Slýchával jsem od našich otců, kteří říkali, že přijde ještě jedna světová válka a to
že budě tak zv. „žluté nebezpečí“, tím mysleli Čínu a orient. Píši to zde proto, kdyby snad
k takové světové válce někdy došlo, že to jejich myšlení a moudrost v jejich prostých
hlavách nebyla marná – dopsal Hejra Al.)
Lid je nespokojen s dnešními poměry, nic skoro není ještě ke koupi, zvláště plně
schází látky, prodává-li se někde něco a to je málo kdy a jen na šatenky (poukazy), ale
máš-li poukaz, není látek a jsou-li látky i poukaz, zase nejsou peníze a tak nemáš nic.
Obilí se prodávalo po letošní sklizni pouze družstvům, a směl sis nechti ze své
vlastní sklizně, pouze na lístky a na setí a vše ostatní odprodati družstvům za úředně
stanovenou cenu.
1948. Musím podotknouti, že letos Nešlehův dům v Milešově čp. 50 přišel k
prodání a byl přestaven velkým nákladem na novou družstevní prodejnu. Obec Milešov
letos upravuje na vsi svůj pěkný rybník, který ještě letos dokončen nebude a to s velikým
nákladem.
Rekvisice.
Na milešovské četnické stanici v průběhu doby podle pamětníka Jana Máchy sloužili
tito četníci. Velitel: Churáň, Třeštík, Sedláček, později sloužil V Milevsku, Komárek, po
válce přišel o nohu a měl protézu. Karel Cyrus padl v posledních dnech války v Orlických
Zlákovicích. Doplnil F. Š. Četnická stanice v Milešově byla zrušena v roce 1947.
Rekvisice panují dosud a to ještě horší než za Německa. Rekvíruje se: Obilí, seno, sláma,
hovězí vepřový dobytek, husy, brambory, mléko, máslo, vejce atd.
(Jest to počátek znemožňování soukromého vlastnictví a dané prostředky, pro
přípravu zemědělských družstev. Předepsané kontingenty byly neúnosné a nemohly se
zcela určitě ve všem státu splniti. Byli tak zvaní újezdní tajemníci a ti jezdili po
přidělených jim vesnicích a kontingenty obilí na zemědělcích vymáhali. V naší obci v
Orlických Zlákovicích byl tímto tajemníkem František Vacek z čp. 26, později bydlel v čp.
6. ve statku z něhož se jeho majitel Václav Zelenka přesídlil do pohraničí do Severních
Čech, Brniště okres Česká Lípa. – dopsal Hejra Al.)
Kdo by si chtěl zabíti prase, které musí míti 120 kg živé váhy, musí míti předpis
všech dodávek splněn, jinak nedostane povolení k domácí porážce a z toho ještě musí
odevzdat 8 kg škvařeného sádla za úřední cenu. Za Německé okupace se odváděli z
domácí porážky jen 4 kg přeškvařeného sádla.
Ceny.
Úroda tohoto roku nebyla by špatná a zvláště brambor se urodilo velmi mnoho a
pěkné, avšak jetel neměl ke krmení nikdo. Obilí se prodávalo na rekvisici: pšenice 402
Kčs za 100 kg, žito 380 Kčs, oves 276 Kčs, brambory 170 Kčs, vejce 1 kus za 2,32 Kčs,
mléko 1 litr za 2,60 Kčs, i ovoce někde bylo letos dosti, jenom jablek bylo místy méně.
Švestky se prodávaly letos 8 Kčs za kg, jablka, nebo hrušky 10 Kčs za 1 kg. V letošním
jaru i létě vždy slušně zapršelo, až na jaře při častějších deštích byla zase citelná chladna a
následkem toho bylo i málo sena.
Na jaře tohoto roku 1948 vede se boj o nadvládu strany komunistické s ostatními
třemi stranami.
96
(celkem byly povoleny ve státě čtyři politické strany a to:
1.) strana komunistická v čele s Klementem Gottwaldem
2.) strana Lidová, jíž předsedal MSgr. Dr. Jan Šrámek
3.) strana Sociálně demokratická v čele se Zdeňkem Firlingrem (Firlinger byl hrobař
české demokracie.)
4.) strana Národně socialistická v čele s Dr. Petrem Zenklem
(MSgr. znamená monsignor čte se monsiňor) Dopsal Hejra Alois)
Dne 25. února 1948 ministři tří stran Národní fronty podali demisi ve vládě. Dne 25.
února hlásí rádio: Ustanovení nové Československé vlády a potvrzené po dlouhém jednání
s presidentem Benešem, ač se jinde tvrdilo, že nic nepodepsal. Též byly zvoleny prvé
akční výbory, které měli za povinnost udat každého, kdo by neposlechl nařízení nové
vlády. Poslanci a ministři všech tří stran, vzdali se a nebo museli se vzdáti svých funkcí.
Lidový poslanec Jindřich Synek z Lašovic byl zbaven své funkce a ještě uvězněn nejprve
v Písku a potom na Pankráci v Praze a byl propuštěn amnestií nového ministerského
předsedy Klementa Gottwalda, který se stal 14. června 1948 presidentem.
Smrt Jana Masaryka.
1948
Dne 10. března 1948 v 6,30 ráno hlásilo rádio, že se zabil skokem z okna v
Černínském paláci v Praze na Hradčanech, náš velmi dobrý ministr zahraničí, výborný
státník, syn to bývalého presidenta T. G. Masaryka, Jan Masaryk, ve věku 62 roků. Celý
svět byl rozrušen jeho předčasnou smrtí i daleko za hranicemi, kde byl všude známý a
oblíbený, nikdo tomu nechce ani uvěřiti, poněvadž byl prý až do poslední chvíle úplně
zdráv. Některé listy psaly, že jeho nemoc byla nespavost, což je ovšem nemoc velmi těžká.
Prvá zpráva o něm byla, že se zabil skokem z okna. O jeho smrti kolovalo více různých
pověstí, záhad a náhod. „také někdo říkal, že byl zabit“. (Toto je v kronice zalepeno a
napsáno: „ a různých nepravdivých pověstí“.
(Zde má čtenář k disposici dva motivy – dopsal Hejra Al.)
Nepatřil, jak říkal ku žádné straně a proto „snad“ by neměl nepřátel.
Pohřeb Jana Masaryka.
1948.
Pohřeb Jana Masaryka se konal v Praze z Národního musea dne 13. března do Lán,
aby byl položen do prostého hrobu svých rodičů a po boku svého otce, jehož zásadám
zůstal věren po celý život. Leží v půdě, která se stala posvátnou všem lidem doma i za
hranicemi. Byl to člověk milovaný všemi, od dětí po starce. Jméno drahé, vyslovované s
radostí a úsměvy. Plakal pro něho každý, i ten, kdo jej nikdy neviděl a nikdo se za slzy
nestyděl. Největší ránu s jeho smrtí utrpěl náš předobrý pres. Dr. Eduard Beneš, jako ztrátu
svého nejvěrnějšího přítele a druha z dob nejhorších. Za rakví šli členové rodiny s Dr.
Alicí Masarykovou, doprovázela ho i paní Hana Benešová, choť presidenta Beneše.
Pan president republiky se zúčastnil pohřbu ve 14 hodin, byl úplně zdrcen a nervově
zhroucen. U rakve prodlel se svojí chotí v zamyšlení. Z Prahy odjel hned do svého sídla do
Sezimova Ústí.
V Lánech byl Jan Masaryk pohřben 13. března 1948 v 18 hodin a 15 minut, kamž pan
president žalem nejel. I náš byl Jan Masaryk – náležel celému národu.
97
Varovný list k roku 1948.
Dne 25. února 1948 byl presidentův dopis a slova, která zaslal pres. Dr. Edward
Beneš po předsedovi vlády Klementu Gottwaldovi, který prodlel dnes na hradě téměř plné
dvě hodiny, uvedený varovný list předsednictvu komunistické strany zněl:
Prosím Vás, proto snažně uvědomte si tyto skutečnosti a učiňte je východiskem
našeho jednání. Věřím, že rozumná dohoda je možná, protože je nezbytně nutná.
Jsem Váš Dr. Edvard Beneš.
Předsednictvo komunistické strany odpovědělo na tento varovný list takto:
V Praze 25. února 1948
Vážený pane Presidente!
Nemůžeme vstoupit v jednání se třemi stranami lidu atd.
Podepsán Klement Gottwald a Slánský
Slova Benešova.
Pan pres. Dr. Edvard Beneš v Sezimově Ústí pronesl k předsedovi vlády Klementu
Gottwaldovi tato slova: „Nikdy nehodlám z republiky odejít, nikdy nehodlám pěstovati
protikomunistickou politiku a nikdy se nespojím s těmi, kteří jsou nepřáteli národa.
Výzva arcibiskupa
1948.
Výzva pražského arcibiskupa k vládě ve vážné chvíli.
Vzpamatujte se! Neničte odkaz presidenta osvoboditele (Masaryka) a práci presidenta
Budovatele (Beneše).
Po předmluvě arcibiskup pražský Dr. Josef Beran mluví k lidu a k vládě takto:
1.) Zapřísahám Vás všechny pro drahou v koncentračních táborech a žalářích
prolitou krev našich bratří a sester! Pro slzy a bolesti českých žen a matek – vzpamatujte
se! Vím, že nechcete rozdmýchávat bratrovražedné boje, ale takto se jim nevyhnete.
Zamyslete se nad svou zodpovědností!
2.) Udržujte právní řád! Všichni schválili zásadně program socializace. Všichni k
němu pracovali a chtějí pracovat. Právní cestou se dosáhne trvaleji reformy i těch
nejradikálnějších. Čtěte dějiny! Přesvědčte se!
Neničte odkaz presidenta osvoboditele a práci presidenta budovatele. Sami jste je
tak nazvali. Dílo jich uznává celý národ. Pracovali a trpěli pro Vás a Vaše potomky.
Důvěřovali jste jim vždycky. Nevděk bolí a nevděk a nevděk bývá stíhán kletbou. Přál
bych si, aby každý viděl do mého srdce. Upřímně cítím se všemi, se vším lidem, s celým
národem.
Budou také upřímně chápaná má slova? Chci doufat.
(Církvi šlo nejvíce o znárodnění jejího obrovského majetku a latifundií ve státě. Milý
čtenáři uvaž, kdo jsi seznalý s českými dějinami jak církev římsko-katolická toho jmění
nabyla! Po bělohorské bitvě 8. XI. 1620 kdy církev definitivně zvítězila nad ostatními,
nastala reformace katolíků. Ten kdo tehdy nebyl a nebo se nedal na stranu katolicizmu,
musel pryč do exilu. Všechny zámožnější rody odešli ze své drahé vlasti s pláčem a s
holýma rukama za hranice do „vyhnanství“. Zanechali zde všechny své majetky, statky a
to všechno církev pohltila. Utíkali z vlasti i chudí dělníci, kteří neměli nic, jen Husovu víru
ve svém srdci. Ale tito lidé byli zde násilně držení, aby měl kdo pracovat na půdě zabrané
těm zámožným, kteří ji tu museli nechati. Chudina pak byla katolickými kněžími násilně
obracena na víru římsko-katolickou, ale jejich pravá víra se v jejich srdcích udržela u nás
až do posledních dob. Byli tvrdí, jak z křemene a proto se jim u nás říkalo „Berani.“
98
Dnes církev nechce dát lidu to, co tehdy lidu ukradla. Mými slovy řečeno:
„Komunismus potřel katolicismus“. A snad je to i na místě. Později byl každý arcibiskup
internován (Josef Beran) a byl dán do vězení. Zacházeno s ním prý bylo ve vězení dobře.
Potom se stal kardinálem ve Vatikáně. Zemřel a pohřben je ve Vatikáně. Doplnil Hejra Al)
Nová ústava
1948
Dne 25. dubna všichni dospělí lidé i po vesnicích schvalovali novou ústavu naší
republiky, aniž by mnozí věděli, co to jest a je-li to důležité nebo ne.
Loučí se. Krásnou řečí pres. Dr. E. Beneš.
Dne 4. května 1948 oznámil pres. Dr. E. Beneš že se vzdává úřadu presidenta.
Děkuje za důvěru, víru a lásku lidu, která mu byla vždy nesmírnou posilou a kterou se
snažil nezklamat. Dále praví:
Přeji všem svým drahým spoluobčanům, jejich zodpovědným zástupcům a jejich
vládě, aby republika zůstala ušetřena všech pohrom, aby všichni žili a pracovali ve
snášenlivosti, lásce a odpuštění, svobody přáli a svobody svědomitě užívali. Věřím v
dobrého génia našeho lidu a věřím v krásnou budoucnost naší drahé republiky.
Zvolení nového presidenta.
Dne 14. V. 1948 byl zvolen třetí president Československé republiky. První T. G:
Masaryk druhý Dr. Edvard Beneš byl zvolen dvakráte za presidenta „Budovatele“.
President „osvoboditel“ T. G. Masaryk jako prvý vládl nám 17 – let od roku 1918 až do
roku 1935, kdy se vzdal svého úřadu vzhledem ke svému stáří 85 roků. Od roku 1935 nám
vládl Dr. E. Beneš jako druhý president až do 4. května 1948, kdy se vzdává úřadu na
pokyn lékařů, ohledně jeho chatrného zdraví. Tento president vedl republiku 13. let
President PhDr. a JURr. Edvard Beneš se narodil 28. května 1884 v Kožlanech u
Plzně – doplnil Hejra Al.)
Kéž lidu československému třetí president republiky přinese štěstí, aby se každému
dostalo v práci spokojenosti, zasloužené odměny i pokoje úrodného života a aby rozkvetly
nejušlechtilejší ctnosti všech občanů republiky k jejímu blahu.
Přičiňovali jsme se o to s prvým i druhým presidentem a nemůžeme býti jinými ve
svých přáních ani s presidentem třetím.
Jubileum.
Tento rok 1948 konalo se u nás i více národních oslav. Dne 7. dubna 1348 založena
králem českým „otcem vlasti“ Karlem IV. První česká univerzita v Praze, dnes šestisté
výročí. Dne 5. dubna 1848 vyšly prvně „Národní noviny Havlíčkovi – sto let“
(Noviny K. H. Borovského a byl jejich redaktorem. Narodil se 31. VII. 1821, zatčen
a odvezen do Brixenu 16. XII. 1851 a zemřel 29. VII. 1856 – dopsal Hejra Al.)
V roce 1548 Ferdinand I. tvrdě potlačil první českou revoluci proti Habsburkům
V roce 1648 dojednaný mír po třicetileté válce, která zpustošila a vylidnila země
české po bitvě na Bílé Hoře – 8 listopadu r. 1620.
(Válka třicetiletá začala v roce 1618, kdy byli svržení z okna České dvorské
kanceláře čeští místodržící Martinic a Slavata, protože zradili v cizích službách svůj
národ. Teprve mír vestfálský učinil všemu konec v roce 1648. tedy i válce třicetileté dopsal
Hejra Alois.)
Rok 1748 v období mezi dvěma válkami, které se zhoubně dotkly českého státu.
99
Rok 1848. byl rok revoluční. Přinesl našemu lidu zrušení roboty a byl rokem
bouřlivým.
Ani dnes v roce 1948, výročí založení university, neslavíme v dobách klidných.
Dne 8. dubna 1948 pohřben byl v Praze bývalý generál z I. Světové války Rudolf
Gajda, po odpykání trestu.
Od 1. dubna 1948 počíná zde vládou znárodňování majetku lidu.
Dne 14. V. 1948 odsouzen byl syn císaře Viléma německého původce 1. světové
války ke dvěma a půl roku pracovního tábora. Jmenoval se August Vilém.
President republiky Dr. Edvard Beneš se vzdal úřadu.
President československé republiky v Praze 7. června 1948
Dne 4. V. tohoto roku oznámil jsem Vám svůj definitivní úmysl resignovati na
presidentskou funkci. Prodiskutovali jsme tehdy toto mé rozhodnutí v souvislosti s
problémy celkové politické situace; sdělil jsem Vám též, že také lékaři mi doporučují,
abych vzal ohled na svůj dnešní zdravotní stav. Odvolávaje se na tento náš rozhovor,
prosím Vás, abyste oznámil národnímu shromáždění mé rozhodnutí a požádal je, aby vzali
laskavě na vědomí moji resignaci na odpovědný úřad, jímž mne jednomyslnou volbou
poctilo dne 19. června 1946. Děkuji mu za jeho důvěru, děkuji za důvěru a lásku lidu,
která mi byla vždy nesmírnou posilou a kterou jsem se snažil nezklamat.
Přeji všem svým drahým spoluobčanům, a jejich vládě, aby republika zůstala
ušetřena všech pohrom, aby všichni žili a pracovali ve snášenlivosti, lásce a odpuštění,
svobody přáli a svobody svědomitě užívali. Věřím v dobrého genia našeho lidu a věřím v
krásnou budoucnost naší drahé republiky.
Váš Dr. Edvard Beneš v. r.
Vláda vzala resignaci pana pres. Dr. Ed. Beneše na vědomí.
Volba nového presidenta se konala 14. června 1948. Opatření v uznání zásluh Dr.
Eduarda Beneše o národ a stát, doživotní čestný plat a doživotní užívání zámku Lány, což
odmítl.
Třetí president.
Dne 14. června 1948 zvolen jednomyslně třetím presidentem Klement Gottwald,
narozen 1896 na Moravě. Povoláním truhlář a posledně ministerský předseda.
(President Klement Gottwald se narodil 23. listopadu 1896 v Dědicích na Moravě,
což je asi 5 km západně od Vyškova. Rodný jeho dům jest dosti veliký a patřil bohatému
sedlákovi, u kterého matka K. G. pracovala jako podruhyně. A právě zde, v tomto domě v
malé komůrce hned vedle „černé kuchyně“ se narodil náš třetí president K. G. Hned jako
mladý hoch po vyjití školy, odešel do učení do Vídně, kde se učil truhlářskému řemeslu,
zrovna tak, jako i od nás hodně našich občanů se tehdy chodilo učit různým řemeslům, do
tohoto císařského města na Dunaji. V roce 1920 se vrací mladý Klement z Vídně po
vyučení truhlářem, zpět na rodnou Moravu a přijímá místo v Rousínovské truhlářské
továrně na nábytek, jež se tehdy jmenovala „Tuscullum“- tento krátký životopis K. G.
dopsal Hejra Al.)
President Dr. Beneš zemřel.
Druhý president čsl. republiky Dr. Edvard Beneš zemřel dne 3. září 1948 v pátek v
18,10 hodin ve své vile v Sezimově Ústí u Tábora, ve věku 64 roků a tam pohřben 10. září
z Prahy.
Lidský život skládá se z loučení, čím starší je člověk, tím častěji se musí loučiti s
nadějemi a drahými bytostmi.
100
V pátek večer 3. září 1948 byl konec. Asi tři dny již nemluvil. Rádio hlásilo
smutnou zprávu o smrti p. presidenta Dr. Ed. Beneše celému národu, celému světu. Na
pražských budovách stoupají do výše černé prapory. Lidé se zastavují, smekají, pláčí. Ano
nestyďme se, opravdu pláčí. Myšlenka každého z nás patřila jemu. Nikomu se nechtělo
spát. Lidé čekali na poslední večerní zprávy. Pátek byl u konce. Smutek se nesl krajinou,
mysl všech Čechů zaměstnával velký, ale již mrtvý. Ptáče nezazpívá, kytička nezavoní.
Loučení.
Patřily mu dnes dlouhé hodiny trpělivého čekání všech, kdo přišli k jeho rakvi,
vzpomínky nepřítomných a motlitby věřících. Patřilo mu srdce národa na slova loučení, na
statečnou v životě i smrtí udatnou paní Benešovou. Dne 10. září zavlály prapory pro něho
naposledy. Toho dne bylo skončeno týdenní loučení.
(Opět trochu vysvětlení: Kronikář Vála zde psanou stať o smutku a loučení píše až
příliš „lyricky“ – citově. Jest jisté, že se tehdy lidé po vesnicích obávali socializace,
družstevního hospodaření, které jest jim dnes již zcela běžnou samozřejmostí a nikdo by z
nás dnes nechtěl do soukromého hospodářství zpět a orat svá rozdrobená pole s kravským
potahem a veškerou práci dělat ručně a sekat všechno kosou. Ono ke každé novotě je z
počátku „velký odpor a nechuť“, A právě tehdejší vzduch v roce 1948 za éry počátku
nástupu pres. Klementa Gottwalda do vysoké státní funkce, ten to intensivně v sobě nesl po
celé tehdy znovu zrozené poválečné celé naší vlasti. Ostatně se s tímto programem K. G.
nikdy netajil. Tehdejší největší feudalismus ve státě – církev, dále velkostatkáři, statkáři,
bankéři (Dr. Preis), průmyslníci a ostatní majetníci, ti všichni se stavěli proti znárodnění i
proti vládě K. G.
Dnes jejich latifundie slouží celku, lidem, kteří na nich pracují a dávají obživu celé
lidské společnosti, to snad mě dá každý za pravdu. Tak se dívám na dnešní dobu i na dobu
dřívější, kterou dobře pamatuji a mezi tímto obdobím je již časová doba pětatřicet let. –
Dopsal Hejra Alois)
Pohřeb.
Pražský arcibiskup uloží v Sezimově Ústí do posvěcené rodné země tělesné
pozůstatky našeho drahého presidenta Dr. Edvarda Beneše. Spí teď v tichu ve své oblíbené
zahradě pod nevysokou skalou, obrostlou květinami a stromovím. Řeka Lužnice kolébá
jeho sen a klidně a rozvážně jihočeské krajině vypravuje o velkém příkladném životě. O
lásce k pravdě, o práci a víře v boha. O věrnosti zásadám, bohatý klas padl do brázdy, ze
které z úrodku „prozřetelností“ vzešel, pres. Beneš není již mezi námi.
Skláníme se před životem a dílem našeho druhého presidenta republiky Dr. Ed.
Beneše. V úctě, ve vděčnosti a opravdovém smutku na oba dva naše dobré presidenty
nezapomínejme a vypravujme o nich našim potomkům, nechť čtou jejich díla. Nedržme se
nikdy dnes panujícího hesla „minulé, staré se musí zapomenout.“
Byli bychom za to našim oběma presidentům velikými nevděčníky, což si
nezaslouží. Což jsou dnes dějiny království českého? Minulost našeho národa a to se
nesmí zapomenout a občas počítat znovu a znovu a nikdy nezapomenout na také dobré
Masaryky a Beneše.
Spěte klidně tichý sen a za vše pro vlast „díky Vám.“
Dne 9. října 1948 se v Milevsku, hotel u Straků konal první lidový soud za rozhlasu
a tleskání lidu.
101
Manželky našich bývalých presidentů
Zdroj: Výstava v Roztokách: První dámy – osud, poslání nebo úděl? Doplnil Šťastný
František
Charlotta Masaryková se narodila v Brooklynu
roku 1850 jako dcera bohatého amerického obchodníka a
spolumajitele
pojišťovny
Rudolpha
Garrigua. Na svět přišla jako třetí nejstarší
z 11 dětí. V sedmnácti letech odjela
studovat hru na klavír na lipskou
konzervatoř, kde se v roce 1877 seznámila s
Tomášem Garrigue Masarykem.
Zpočátku spolu mluvili anglicky, ale
hned v prvních letech manželství, ze kterého vzešly čtyři děti, se rychle
zdokonalila v češtině a vžila se do českého myšlení a do českých poměrů.
Velice si zamilovala knihy k. Havlíčka, B. Němcové, J. Nerudy, P. Bezruče, stala se
obdivovatelkou hudby B. Smetany, vyjadřovala se k ženské otázce v českých zemích,
prožívala s Masarykem jeho protirakouský odbor – zkrátka z Američanky se stala Češka,
mravně i politicky.
Její americký původ usnadnil Masarykovi během první světové války celou řadu
jednání, zejména v Americe. Tradice Charlottiny rodiny mu otevíraly dveře vlivných salonů
a podporovaly v celém světě růst sympatií pro „neznámou zemi uprostřed Evropy.“
Mladému páru se postupně narodilo pět dětí. Milovaná dcera Hanička ale zemřela brzy po
narození.
Masaryková je ve světě známá svým bojem za zrovnoprávnění žen s muži. Na její
popud zanesl prezident Masaryk do první ústavy Československa rovná práva pro obě
pohlaví.
Když Masaryk odešel s dcerou Olgou do emigrace, chtěl se naplno věnovat
protihabsburskému odboji a svou rodinu chtěl uchránit před policejním pronásledováním.
To se mu však příliš nepodařilo. U Masarykových se opakovaly policejní domovní
prohlídky a v říjnu 1915 byla Alice zatčena. V tomtéž roce zemřel Charlottin milovaný syn
Herbert na tyfus.
Když musela být Charlotta hospitalizována v sanatoriu, Alice
automaticky převzala vedení domácnosti.
Po návratu svého otce do vlasti a jeho volbě prezidentem
postupně nahradila nemocnou matku i v roli první dámy.
Charlotta zemřela 13. května 1923 v 73 letech.
Foto prvního našeho presidenta T. G. Masaryka
102
Hana Benešová
Opravdová první dáma-(1885 – 1974)
Edvard Beneš byl sice v pořadí druhý československý prezident, ale teprve jeho ženu
veřejnost vnímala jako skutečnou první dámu republiky.
Už za jejího života se nejširší veřejnost shodla na tom, že
tato žena nebyla jen věrnou životní partnerkou prezidenta dr.
Edvarda Beneše, ale také dokonalou reprezentantkou státu,
jinými slovy řečeno byla to skutečná první dáma své země. Národ
ji miloval, ctil, vážil si jí.
Narodila se jako Anna Vlčková v Domaslavicích u
severočeského Oseka 16. července 1885. Pocházela z chudých
poměrů. Když jí bylo čtrnáct let, vzala ji k sobě na vychování
teta, která zdědila značné jmění. To se rozhodla vložit do
vzdělání a výchovy své neteře. Jak se později ukázalo, byla to investice správná.
S Edvardem Benešem se Anna poprvé setkala v Paříži, kam si s kamarádkou
vyrazila v roce 1905. Mladý student Sorbonny se jí líbil. Byl už tehdy výborným řečníkem
a ona dovedla naslouchat.
Jenže milostný románek, jenž se tu začínal rýsovat, nezapadal do Benešových
představ. Odcházel na studia s předsevzetím, že se se ženami nezaplete. Byl chudý,
ctižádostivý a měl před sebou velké plány. Měl dost uzavřenou povahu, jeho dosavadní
vztahy k lidem byly převážně neosobní.
Nyní si začínal uvědomovat, že mu tahle dívka
není lhostejná, a neměl z toho radost. Eduard Beneš
cítil, že by se mu vše mohlo vymknout z rukou, a
rozhodl se, že záležitost ukončí. Místo toho však jeho
proslov vyzněl jako nabídka na společný život. Avšak s
mnohými výhradami, jako byla jeho chudoba, případný
nesouhlas bohaté tety… Dal Anně možnost, aby se
sama rozhodla, zda s ním spojí svoji budoucnost.
Jenže to neznal ženskou duši. Nevěděl, že Anna
se už pro něj rozhodla. V roce 1906 se v Paříži zasnoubili. Beneš ji požádal, aby změnila
své křestní jméno na Hana, neboť s jistou dívkou Annou měl spojené nepříjemné
vzpomínky. On sám se z Eduarda stal Edvardem. Svatba se konala Praze u svaté Ludmily
na Vinohradech 10. prosince 1909. To už měl Beneš doktorát z filozofie.
Jejich manželství představovalo jednotu muže a ženy v tom nejplnějším slova
smyslu.
Bezvýhradně věřila ve správnost politiky, kterou realizoval Beneš ve velice složité
rozporuplné situaci, zvláště během obou světových válek. Nesla všechno trpké a zlé, ale
také všechno namáhavé a odpovědné, co nesl Beneš. I v nejtěžších chvílích v době
Mnichova 1938 a Února 1948, kdy přicházel za ní shrbený, úplně zlomený, s očima k
zemi.
103
Po opakovaných pobytech Hany Benešové v lázních se manželé museli smířit s tím,
že nebudou mít děti (jediné těhotenství skončilo potratem). Beneš byl v manželství
spokojen a zřejmě ho nikdy ani nenapadlo, aby z tohoto důvodu partnerku "vyměnil".
Nechali si postavit letní sídlo v Sezimově Ústí, které se stalo jejich společnou
radostí.
2. prosince 1974 Hana Benešová ve svém bytě v Praze na Loretánském náměstí ve
věku 89 let zemřela. Její pohřeb 7. prosince se stal manifestací proti normalizačnímu
režimu. Promluvil legionář generál Mikuláš Číla, zazněla státní hymna, kterou spolu s
Danou Medřickou a Eduardem Hakenem zpívali všichni přítomní. Uzavřel se tak životní
příběh ženy, která se z malé české vesnice dostala až na Pražský hrad. Funkci první dámy
plnila dokonce tak dobře, že se stala nedostižným vzorem i pro své následovnice.
Marta GOTTWALDOVÁ (1899 – 1953)
Marta Gottwaldová, žena „prvního dělnického
prezidenta“, se stala hrdinkou nesčetných lidových anekdot.
Podle dobové propagandy „této proletářské ženě patří
neměnná zásluha o to, že osobní život Klementa Gottwalda byl
tak světlý a harmonický, že vskutku mohl dát všechny své síly
dělnickému hutí…“
Jde pochopitelně o nepravdivé tvrzení. Gottwaldův život
neměl s harmonií nic společného a neklidná Marta k tomu
přispívala výrazným dílem.
Traumatizovala ji řada malicherností. V době, kdy byly vyhazovány miliony na
budování armády a těžkého průmyslu, řešila Marta na Hradě hlavně problémy spíže a
plotny tak, aby se neproplýtvalo jediné sousto. Přiklad Hany Benešové, na kterou národ
stále vzpomínal, ji naplňoval
komplexem méněcennosti. Proto se od
ní v ničem nechtěla lišit.
Na výstavě najdete i účet na
více než 12 tisíc korun za drahé látky,
ze kterých si Marta Gottwaldová
nechávala šít šaty. V krejčovském
salonu byla podle její korpulentní
postavy vymodelovaná figura a
oblečení se muselo vozit zkoušet
přímo na Hrad. Marta Gottwaldová, manželka komunistického prezidenta Klementa
Gottwalda, se ji snažila napodobovat, ale výsledek byl směšný. Její vztahy s Gottwaldem
byly napjaté a nejednou končily výbuchem. Gottwald měl od lékaře předepsány pravidelné
procházky. Konal je nejraději v doprovodu své ženy. Jenže té se dosti často nechtělo a
raději Gottwaldovi, který nesměl pít, nalévala alkohol.
104
Gottwaldova smrt jí otřásla. Celou trasu pohřbu šla Prahou se smutečním průvodem
pěšky – úplně zlomená.
Zhubla během pár měsíců o 60 kilo. Za půl roku zemřela.
Marie ZÁPOTOCKÁ (1890 –
1981)
Jestliže Hana Benešová byla dáma a
Marta Gottwaldová si zase na dámu
zarputile hrála – Marie Zápotocká nebyla
ani dáma, ani herečka. Zůstala sama sebou
– dělnickou mámou, starostlivou, tichou,
pracovitou a věci svého muže oddanou
ženou.
Nezměnila se v oblékání ani v myšlení a po příchodu na Hrad se chovala ke všem
návštěvníkům tak bezprostředně jako před 4O lety.
A Marie Zápotocká později také – k úžasu svých stranických vrstevníků –
několikrát odsoudila srpnovou invazi sovětských vojsk! K tomu musela najít hodně síly,
protože do té doby spolu se svým mužem oddaně věřila všemu, co přicházelo ze Sovětského
svazu, který pro ni byl neomylnou autoritou. Svého muže – podobně jako Hana Benešová
– přežila Marie Zápotocká skoro o čtvrt století.
Božena NOVOTNÁ (1910 – 1980)
Soukromý život třetího a posledního dělnického prezidenta
Antonína Novotného patřil mezi nejvíce utajované a utajení se
týkalo především jeho ženy. V knihách ani v časopisech se o ní
nepsalo, na fotografiích se vyskytovala jen zřídka.
Novotný byl pro ni první láskou a zůstal jí na celý život.
Byli zvyklí na malé poměry pražské periferie, a když se Novotný z
rozhodnutí Chruščova stal po smrti Zápotockého prezidentem, měli
oba z velkého světa politiky vážné obavy.
Také oni si přáli, aby si jich druzí lidé vážili, i když moudrostí a srdečností zrovna
neoplývali. Novotný se brzy naučil rozdávat obálky s finančními částkami, případně držet
lidi v šachu strachem.
Božena se zase na Hradě naučila poroučet a zavedla systém drobných protekcí,
intervencí a darů pro své známé. Když pak Antonín Novotný musel v roce 1968 na funkci
prezidenta abdikovat, brala to i jeho žena jako křivdu, nespravedlnost, osobní potupu.
Irena SVOBODOVÁ (1901–1980)
Paní Irena byla skutečnou ženou vojáka. Podobala se Svobodovi svou neústupnou
houževnatostí. Měla silně vyvinutý smysl pro povinnost, přesnost, dochvilnost. Zakládala
si na tom, že si se vším věděla rady.
105
Nejvýrazněji se to projevilo v šesti letech druhé světové
války, kdy její manžel odešel bojovat do zahraničí a ona se
zapojila do domácího odboje, ve kterém ztratila syna, matku,
bratry, řadu příbuzných.
Národ Svobodu v roce 1968 nominoval do
prezidentského úřadu. Třiasedmdesátiletý generál nejdříve
váhal. Ale Irena mu řekla:
„Ludvíku, ty musíš ….“ Stala se
Svobodovým hnacím motorem.
Jako první dáma republiky se proti dřívějšku nezměnila.
První, k čemu dala podnět, bylo zbourání plotů mezi
Belvederem a Královskou zahradou, jimiž se od světa odřízla
Marta Gottwaldová. Po srpnu 1968 organismus stárnoucího
generála snášel práci hlavy státu stále obtížněji. Po abdikaci žil
ještě čtyři roky ve stálé péči své ženy. Paní Irena ho přežila o
necelý rok.
Magda HUSÁKOVÁ (1916–1966)
Gustav Husák měl dvě manželky. První – Magda zemřela skoro 10 let předtím, než
se stal prezidentem.
Žila však vedle něho celá tři desetiletí, byla matkou jeho
dvou synů a jedním z velmi mála lidí, kteří měli na něho určitý
vliv. První žena Magda byla krásná, vzdělaná, stejně
ctižádostivá jako Husák, měla stejně
nezávislou a ambiciózní povahu a v
komunistické učení věřila bezvýhradně
jako on. Jen byla neskonale lidštější.
Proto také obrátila svůj zájem od
právních věd, které vystudovala, k divadlu a umění.
Stala se herečkou a režisérkou, a to v době, kdy se Husák
stával hlavní politickou osobností na Slovensku.
Mezníkem pro ně oba se stal 6. únor 1951, kdy byl Husák
jako „buržoazní nacionalista“ zatčen a pak devět let vězněn. Magda musela odejít z
divadla.
Citově však nalezla náhradu v herci Ctiboru Filčíkovi, se kterým se sblížila ještě, když byl
Husák na svobodě. U něho také nalezla vlastnosti, které Husákovi chyběly. Husák o svém
sokovi věděl, ale domníval se, že až se vrátí z vězení, získá opět Magdu na svou stranu.
Nestalo se, tak a Husák se s Magdou rozvedl. Za šest let pak Magda zemřela.
106
Viera HUSÁKOVÁ (1923–1977)
Když se Husák stal v roce 1975 prezidentem, jeho nejbližší
spolupracovníci na něho občas bodře naléhali, aby se oženil. Se
stejným přáním se mu svěřil Brežněv. A měl na mysli novinářku
Vieru, kterou poznal na Krymu,
kam vždy Husáka doprovázela na
letní dovolenou.
A tak si tedy Husák Vieru vzal – těsně před prezidentskou
státní návštěvou Indie. Ale toto druhé Husákovo manželství
trvalo pouhé dva roky.
Po tragické Vieřině smrti žil už Husák sám.
Zbyly mu pouze jeho ambice, ctižádost, silná vůle a
komunistické přesvědčení.
Olga HAVLOVÁ (1933–1996)
Když se měl stát Václav Havel v prosinci 1989 poprvé
prezidentem, byla jeho žena proti tomu. Měla obavu, že si svět vysoké
politiky svými mechanismy Havla připodobní k obrazu svému a
okrade ho o to, v čem on sám spatřoval svou nejvyšší cenu – o lidskou
identitu.
Olga pocházela z dělnické rodiny. Ke studiu příliš šancí neměla,
ale také o ně příliš nestála. Chtěla být existenčně na rodině nezávislá,
a proto začala vydělávat. Přitom četla knihy, hrála u ochotníků,
chodila často na filmy a do divadla. Zdá se, že byla dobrým
psychologem – samoukem.
O Václavovi – se kterým chodila osm let, než se vzali, a
na kterého čekala dalších šest let, když byl v době Husákovy
normalizace několikrát vězněn – řekla těchto několik
výstižných slov: „Je absolutně čestný a neudělá nic, zač bych se
mohla stydět.
Něco jiného jsou jeho chyby. Třeba je moc důvěřivý. Výběr
některých jeho poradců se mi nezdál nejšťastnější. Ale Václav
vždycky vidí v lidech spíš to dobré, ctí staré přátelství a umí
odpouštět víc než já…. A co řekl o své ženě Olze Havel? – „Nalezl jsem v Olze přesně to,
co jsem potřeboval: mentální odpověď na mou mentální roztřesenost, střízlivého korektora
mých potrhlých nápadů, soukromou oporu mých veřejných dobrodružství…. Celý život s ní
všechno konzultuji. Lásku si už nevyznáváme, ale přesto oba cítíme, že jsme od sebe
neodtržitelní.
Olga Havlová v roce 1996 zemřela.
107
Dagmar HAVLOVÁ
narodila se 22. 3. 1953 v Brně. Je populární a oceňovanou
českou divadelní, filmovou a televizní herečkou.
Za prezidenta republiky Václava Havla se provdala v roce
1997. V roce 1997 založila nadaci se současným názvem Nadace
Dagmar a Václava Havlových, ve které je i předsedkyní správní
rady. "Vize 97" se zaměřuje na oblast kultury, onkologie, vzdělávání
mladých lidí, lidských práv, boje proti rasové nesnášenlivosti.
Lívie KLAUSOVÁ
Narodila se 10. 11. 1943. Vystudovala obchodní fakultu Vysoké školy ekonomické v
Praze, obor zahraniční obchod. V roce 1966 získala i diplom na Université Internationale
de Sciences Comparées v Luxemburgu. V roce 1969 studovala na Europa Institutu v
Amsterodamu. V letech 1994 až 2000 působila jako
výkonná tajemnice České společnosti ekonomické.
Již jako žena premiéra Václava Klause podporovala
dobrovolné aktivity a povzbuzovala ostatní, aby pomáhali
dětem, postiženým a starším lidem. Od samotného vzniku
Registru dárců kostní dřeně, je jeho čestnou patronkou.
Pomáhala dětem z Ústavu sociální péče v Bystřici nad
Úhlavou a nadaci.
Neexistují žádná pevně
stanovená pravidla, co mají
manželky státníků dělat a jak se
chovat. Na veřejnosti reprezentují stát, třebaže to není
formálně zakotveno v žádných zákonech. Protokolárně se s
nimi počítá pouze při oficiálních akcích (například zahraničních
cestách), kdy je pro ně obvykle připraven speciální dámský
program. Jak naloží se svým volným časem, záleží jen na nich.
Stalo se běžné, že se většinou věnují nějaké formě
dobročinnosti, ale ani to není pravidlem. Pouze jedno je jisté: musí počítat s tím, že až na
výjimky přijdou jak o soukromý, tak o profesionální život.
Manželky našich presidentů doplnil Šťastný František.
Dne 24. října 1948 konal se v Praze pohřeb ženy Vojtěcha Beneše, staršího bratra
zemřelého presidenta.
Dne 18. dubna 1948 nařízen zase německý nový čas.
108
Dne 16. října 1932 komunistická oposice prvně vstoupila do čsl. Soc. demokracie,
rozhodnutím svého sjezdu v Praze za předsednictví Aloise Můry z Kladna.
Milešov dříve a dnes:
Čp. 1. Jak jsem se již dříve zmínil v této knize kroniky, bývalo čp. 1 manství před
válkou třicetiletou. V dubnu 2016 je majitelem tohoto čp. Šebelle Pavel z Písku, Šebelle
František a Šebellová Jana z Prachatic. Doplnil Šťastný František
Na historickém obrázku vlevo je čp. 1. kde
v době mého dětství bydlívali Hovorkovi, ale jim
to nepatřilo. Vedle je čp. 44., kde býval obchod,
dobře pamatuji několik kamenných schodů, na
kterých jsme jako děti sedávali a velké dvoukřídlé
dveře, na snímku je obchod patrný. Doplnil ŠF
Čp. 44. Dle mé paměti čp. 44, které k tomu
také patřilo, vlastnil František Květ, levoboček Pavla Květa, rolníka čp. 1. Byl ženat, ale
bezdětný a živnost hostinskou zde provozoval až do své smrti. Po tomto zdědil jeho
nevlastní bratr, a Pavla vlastní syn Josef Květ, také hostinský jeden ve vsi, ženu měl
Čapkovou Marii ze Zahořan čp. 19., Květ Josef zemřel v Milevsku, kam se dříve ze
Zahořan odstěhovali. Po něm vlastnil čp. 44 Josef Chmátal, hostinský a truhlář z Krásné
Hory. Jeho devatenácti letá žena Anna, rozená Nováková se tam zastřelila v roce 1899. Po
Chmátalovi to koupil Jan Švarc, bývalý účetní na Horách, měl zde druhý obchod v obci.
Po něm to měl obchodník Faktor z Příbramě a po něm to koupil Ludvík Zimerman z
Vojkova a tento zde vedl obchod i dále. (dobře jsem ho znal, dopsal Hejra Alois) až do
roku 1946 a po jeho smrti obchod zanikl. Dnes je tam soukromý byt Josefa a Boženy
Taterových, jenž dům koupili. V dubnu 2016 je majitelem tohoto čp. Hrodějová Dana
Praha 10, doplnil Šťastný František
Čp. 15, kde se říkalo u „Chalupeckých“. Toto menší hospodářství koupil od Květa
Václav Jiroušek ze Smolotel a po něm to dědí dnes již jeho vnuk Josef Jiroušek. V roce
1785 to vlastnil Pavel Květ a v roce 1870 již to měl Jiroušek Václav. Dnešnímu Jirouškovi
zemřela dcera v r. 1934 ve věku 21 let, její matka je od Květů čp. 1. a babička Marie byla
Jiroušková provdaná u Květů, tedy dcera její se vrátila na matčino rodné místo.
(Sestra zemřelé 21 leté Jirouškové Marie byla Anna, nar. 3. IV. 1921, ta zůstala po smrti
rodičů doma na usedlosti čp. 15 a jest od narození nemocná na zrak, velmi špatně vidí a
dnes nosí bílou hůl jako nevidomá.
S touto jmenovanou Annou Jirouškovou měl chlapce nar. 1952 opět její bratranec
Otakar Jiroušek ze Zadního Chlumu. Nebyli spolu oddáni a on od ní později odešel se
Řezníkovou z Milešova do Chrastavy do severního pohraničí. Chlapci při narození byla
vyměněna krev, aby byla cizí. Jmenuje se též Ota a dnes pracuje v JZD jako traktorista a
jest dosud svobodný – v r. 1981 tolik k čp. 15 – doplnil Hejra Alois)
V dubnu 2016 je majitelem tohoto čp. Jiroušek Otakar z Milešova, doplnil Šťastný
František
Čp 16. Přes cestu je statek u „Hejrů“, proč se tam tak říká, není známo. Od roku
1831 byl zde Kolka Pavel a v r 1870 byl tam Kolka Jan, až do roku 1921 to měl a prodal
Antonín Kolka (zemřelý 16. VII. 1925) Josefu Kroupovi, přišlému z Ameriky za 140 000
korun a výměnek a sám se odstěhoval do Klučenic k dceři a tam oba již zemřeli.
109
V dubnu 2016 je majitelem tohoto čp. Kroupa Josef z Milešova, doplnil Šťastný František
Čp. 17. Pod tímto je čp. 17 „U šourků“, proč se tam tak říkalo, není známo, neboť v
roce 1654 tam žádný Šourek nebyl. Již dávno tam hospodaří rod Květů, asi potomek z čp.
1. V roce 1785 byl zde hospodářem Václav Květ. Dle mé paměti byl zde hospodářem
Václav Květ, brzy zemřel, ona byla z Mokřice, zbyli po něm dva synové, vdova Marie zde
hospodařila v roce 1870 a potom se provdala za Kadlece ze Zhoře. Potom hospodařil syn
po zemřelém Květovi, František, který měl za ženu Marii Černou z Klenovice a nyní 10.
III. 1931 zase František Květ, toho syn, který má za ženu Annu Procházkovou z Podmok.
A sestru Františka Květa Marii si vzal 23. XI. 1911 Josef Havel z Podmok. Bratr prvního
Františka Květa Josef zemřel v čp. 12. ve věku 34. let. Na čp. 17. v roku 1831 byl
hospodářem Květ Martin.
V dubnu 2016 je majitelem tohoto čp. Květová Jaroslava a Květ Petr z Milešova, doplnil
Šťastný František
Čp. 18. Pod čp 17. jest čp. 18. „u Vojáků“ příjmení Šťastný, dle mé paměti je zde
dnes majitelem třetí František Šťastný a ženu má Peterkovou z Chlumku u Milevska.
Šťastný pochází od Šťastných z čp. 9. Toho děd tam byl narozen.
V dubnu 2016 je majitelem tohoto čp. Šťastný Jiří a Hejhalová Iveta, doplnil Šťastný
František
Čp. 26. Přejdeme-li přes potok a dáme se vesnicí směrem na jihovýchod, dojdeme k
čp. 26 po pravé straně, kde se říkalo „u Samečků“ a to proto, že v čp. 12 se říkalo u
„Samků“ a zde byl ženatý jejich syn. Po něm tam byl Černík a ten odjel do Ameriky a
prodal to Vopičkovi z Větrova. Později toto koupil Alois Hlídek. truhlář nar. v Milešově
čp. 24. Jsme dosud obráceni k východu a stojí nám na kamenném podstavci na levé straně,
skoro proti čp. 26. litý kříž, tak zv. Boží muka, kde v čase cholery se mělo pohřbívati – ale
nemoc ustala a k tomu nedošlo.
V dubnu 2016 je majitelem tohoto čp. Zborník Vladimír Z Milešova a Zborníková
Jaroslava z Příbrami, doplnil Šťastný František
Čp. 49. Obrátíme-li se čelem ke vsi a jdeme zpět, zůstane nám po pravé straně
chalupa čp. 49. Pamatuji se, že před sedmdesáti lety tuto chalupu vlastnil Jan Máša, byla
to tehdy jen bouda ve skále. Tohoto Mášu vzala si dcera z největšího statku ze Zahořan čp.
22. Barbora Pintová. Tato žena byla teta mé zemřelé matky. Vzala si Mášu z veliké lásky.
Potom chodila do Slavoňova pro tekuté kvasnice (byl tam pivovar) a po vsích je prodávala
za mouku, krupky i peníze. Byl jsem u nich vícekrát ve světnici, bylo to asi v roce 1879, v
zimě měli ve světnici jako skoro tehdy v domkách všude posadu se slepicemi a kozu. Stůl
neměli, pouze truhlu a jiného nebylo mnoho, vše chudé jako v Betlémě.
(To byl úděl tehdejší chudiny, taková domácnost, takové sociální zařízení a jen bída s
nouzí, ale spokojenost, v těch chatrných „kůčách“jak se říkalo tenkráte těm špatným
barákům, byla bída. Dopsal Hejra Alois.)
Mimo to byl Máša veliký alkoholik, ona zde zemřela a on zemřel v Invalidovně v Praze,
brával měsíčně „gracial“ (rentu) z válek. Měli více dítek, toto rodné a bídné místo dostal
syn Jan, který vše přestavil, ženu měl ze Solenic. Která dosud žije. Potom to prodal Ignáci
Šťastnému (Nácíčkovi Šotyny) a ten to zase prodal Zajíčkovi, který je snad majitelem
dodnes. Po Zajíčkovi zde byl majitelem Karel Hemerle, který to později prodal Aleně
Liškové, a po její smrti domek zdědila její dcera, Jana doplnil František Šťastný.
110
Jan Máša si zde zase koupil vyhořelé čp. 10, vše po kusu stavěl a tak upracován zemřel 20.
X. 1921. ve věku 66 roků věku.
V dubnu 2016 je majitelem tohoto čp. Šimáček Martin z Prahy 6, doplnil Šťastný
František
Čp. 56. Vedle tohoto směrem do vsi je čp. 56 po pravé straně chalupa již dávno
taškami krytá, kde se říkalo u „Kočičků“ – jednooká Káča Kočičková chodila k muzice a
on musel doma kolébat děti a ráno hned na šichtu. Také měli dceru, které se říkalo
„Ševčíně“, poněvadž byl Kočička ševcem a chodil do hutí do práce, jinak měl příjmení
Černík, proč se mu říkalo Kočička nevím. Toto ševčíně si vzal jakýsi Jungbauer a byl
listonošem v Dejvicích a dnes je vlastníkem Gustav Šťastný, kolář. V roce 1785 to vlastnil
Josef Toman.
V dubnu 2016 je majitelem tohoto čp. Bečvář Zbyněk a Bečvářová Lada z Příbrami,
doplnil Šťastný František
Čp 19. Pod touto chalupou je jiná, čp. 19, bývalá Toužimského, dlouholetého
krejčího na Horách, potom jí koupil Václav Daneš, listonoš, zemřel v roce 1928 v 53
letech a dnes ji má jeho syn František. (Tento po roce 1945 přesídlil do pohraničí, kde si
zabral po Němcích usedlost v obci Skviřín, pošta Bor u Tachova, okres Tachov, tam také
zemřel. Dopsal Hejra Alois)
V dubnu 2016 je majitelem tohoto čp. Bečvářová Lada z Příbrami doplnil Šťastný
František
Čp. 20. Proti tomuto čp. 19. přes potok je čp. 20. u „Koubalíků“, kde hospodařil
roku 1785 Vojtěch Sýkora. Koubalík byl zedníkem, dal chalupu dceři, ta si vzala krejčího
Jana Peštu z Mokřice, který se tam přiženil a zemřel 28. I. 1917 ve věku 72 roků. Dnes je
vše moderně postaveno, což podnikl včas ještě jeho syn František, bývalý listonoš,
posledně v Husinci, dnes na odpočinku doma. Dal to dceři Marii, ta si vzala Františka Jirsu
z Cukavy čp. 87, který se sem přiženil.
V dubnu 2016 je majitelem tohoto čp. Holečková Jana z Příbrami a Jirsa Josef z
Neplechova, doplnil Šťastný František
Čp. 24. Další čp. 24. u „Křesinů“, bývalá obecná škola v Milešově, kterou dnes
vlastní Hlídek František, jíž dědí syn po otci více let. Toto čp. koupil Šmergl František v
sedmdesátých letech.
V dubnu 2016 je majitelem tohoto čp. Šnajdrová Petra z Prahy 9. doplnil Šťastný
František
Čp. 47. Bývalý obecní domek, kde býval obecní pastýř a zvoník Sýkora a po něm to
měl syn František; obecní zahradu za vsí měl za zvonění. Dnes to má František Hejna,
obuvník z Kosobud. V dubnu 2016 je majitelem tohoto čp. Hejna Josef z Prahy 10, doplnil
Šťastný František
Čp. 27. Pod kostelem je chalupa čp. 27 u „Vršeckých“, není známo, proč se tam tak
říká, dle mé paměti vždycky byli Balíkové a jsou zde dodnes.
V dubnu 2016 je majitelem tohoto čp. Katzová Helena z Prahy 6 a Podzimek Jaromír z
Příbrami, doplnil Šťastný František
Čp. 38. Vedle jest stará budova pod jedno poschodí čp. 38. bývalá stará škola, kdo ji
stavěl se neví, ale kovařil tam Jan Veselý, praděd nynějšího kováře Františka Vály, který
byl napřed v Podmokách. Jan Veselý to prodal obci čp. 38 na školu a koupil čp. 2. Tuto
111
starou školu koupil potom Jan Šťastný – parcelář (zemřel 10. XI. 1918), potom ji dal dceři
Anežce, ta si vzala Rambouska z Blatnice a tito prodali i s výměnkářem Janem Šťastným a
jeli do Ameriky a stalo se to majetkem dnes Emana Vopičky. Já pamatuji, že tam bydlela
nějaký čas rodina Skalických, pak rodina Řezníkova, dále rodina Hrubých, která před tím
bydlela na „Hrachovce“. V dubnu 2016 je majitelem tohoto čp. Šťastná Miloslava z
Milešova, doplnil Šťastný František
Čp. 89. Vedle této staré školy je přístavek k obchodu čp. 89, který postavil Jan
Nešleha a těsně s tím jest jednopatrová budova čp. 50. Toto stavení postavil žid Jakub
Gärtner, rodem z Milevska. Po válce tam byla prodejna Jednoty až asi do roku 2006. čp.
bylo v majetku obce Milešov. V dubnu 2016 je majitelem tohoto čp. obec Milešov, která to
svěřila do péče mysliveckého spolku, který to upravil na společenskou místnost zvanou
„myslivna“, a je hojně využívána jako společenská místnost. Doplnil Šťastný František
Čp. 50. Bývával tam žid Gätner. Jak mi sám říkával, sám dělal si cihly a sušil je po
stodolách ve vsi. Říkalo se mu „katolický žid“ a nebyl šibal jako jiní židé. Zde vedl jediný
obchod i hostinec mnoho roků a za všechna ta dlouhá léta nezbohatl. Zemřeli zde oba a
živnost smíšeného zboží a hostinec vedla jejich starší dcera Aloisie až do své tragické
smrti. Tato byla v domě sama a o havelském posvícení, kdy byla na Horách zábava, dne
17. října 1920 byla večer zardoušena. Vedlo se vyšetřování, ale nikdo se nepřiznal a ustalo
to nadobro. Dlouho to bylo zavřené a pak to koupil Jan Nešleha, obchodník z Prahy. Vše
přestavěl, opravil a dal synovi Janovi, ten se oženil s Helenou Kašparovou ze Žebrakova
čp. 8 a zemřel mlád 7 října v roce 1947 ve věku 27 roků. Pohřben jest v Lašovicícha také i
jeho matka. Dům tento koupilo hospodářské družstvo, které velikým nákladem v roce
1948 přestavělo a vede se obchod ve všem dále. (Vedoucím prodejny se stal Václav Šlégl z
Milevska nar. 1918, ten později pracoval na MNV jako tajemník a obchod vede jeho
manželka Marie nar. 1925 ještě dnes v roce 1981. Václav Šlégl tento dům čp. 50. odkoupil.
Trochu slov k vraždě v čp. 50. Dle dochovaného vyprávění některých občanů prý
měl židovku zabíti „Nynák“ z Bešovky, tak se tam říkalo po chalupě, ale jmenoval se
Pešata z čp. 80. Tento byl prý zavřen, ale pro nedostatek doznání a důkazů zase propuštěn
z vězení. Motiv vraždy tedy zůstal v mysli lidí na Vopičku, který byl soused vedle v čp. 50.
ten jistě věděl potřebné podrobnosti k loupeži (nebo mohl vědět) a další verze možnosti je
ta, že židovka musela večer poznati člověka po hlase, kdo to je, jinak by těžko asi cizímu
večer otevřela. Dopsal Hejra Alois)
V dubnu 2016 je majitelem tohoto čp. Synková Alena z Lašovic, doplnil Šťastný
František.
Čp. 58. Na historickém obrázku dům vlevo.
Doplnil ŠF) Vedle tohoto jest čp. 58 „u Tabáčníků“,
býval to pěkný prkenný domek u rybníka, velice čistý
a šlo se do světnice po dvou schodech dolů. Tam se
prodávalo kuřivo a šňupivo (šňupavý tabák odtud je
přezdívka „Tabáčníkovi“ - dopsal Hejra Alois) a tuto
trafiku měl František Toužimský, krejčí, c. k. invalida
a bývalý „frajer“ od kanonýrů, měl mnoho
vyznamenání z válek a peněz z cizích zemí. Uměl
krásně vypravovati o svých cestách a zážitcích v
cizině Holštajnsku, Natálii i jinde. Mívali jsme jako
112
hoši 13 – 14 ti letí i ústa otevřená. Když nám vypravoval o každém vyznamenání i
penězích zvláště. Tento domek potom přestavěl a dal jej dceři Anně a zeti Františku
Kotápiši a tento zemřel náhle ve žně na poli na „Kalu“ dne 5. srpna 1940. dostala to dcera
Růžena a vzala si Ottu Dvořáka kameníka z Podskalí. (Tento v Milešově dělal poštmistra
na poště, Růžena listonošku, dnes jsou v důchodu a žijí v čp. 58 dodnes. Dvořák jest
narozen 31. V. 1914, Dvořáková 21. X. 1917 – Doplnil Hejra Alois)
V dubnu 2016 je majitelem tohoto čp. Dvořáková Lenka a Dvořáková Soňa z Prahy 4,
doplnil Šťastný František.
Čp. 2. Za tímto jest cesta napravo ke kostelu a hned u cesty je stará kovárna čp. 2.,
dlouho „u Veselých „ zvaná a tři kolena tuto kovárnu tento rod držel. Byl zde Jan Veselý
narozen 1841 a Josef Veselý, zase prvého vnuk nar. 1873. Po jeho brzké smrti to dostala
jeho sestra Anna, vzala si Františka Štětinu z Chraštiček, který se sem přiženil a potom v
roce 1926 to prodal, a koupil čp. 8. Čp. 2. od něho koupil její synovec, kovář František
Vála z čp. 4, syn po Aloisu Válovi a Marii roz. Kvídové, nar. 25. III. 1924 z čp. 2. Vála
zde kovaří dodnes. (František Vála zemřel 9. ledna 1973 ve věku 71 let. Doplnil Hejra
Alois) Pak koupili kovárnu Kofroňovi z Předního Chlumu. V roce 1785 vlastnil to Řezník
Jan
V dubnu 2016 je majitelem tohoto čp. Valenta Jan a Valentová Jana z Milešova, doplnil
Šťastný František.
Čp. 48. Vedle kovárny je větší budova čp. 48. která byla postavena málo před
rokem 1870, kdy utvořil se zde konsumní akciový smíšený obchod pod jménem „Oul“,
kde se prodávalo všechno. Obchod tento vedl placený obchodník Matěj Zeman a obchod
ten netrval příliš dlouho a přičiněním vedoucího zkrachoval úplně v roce 1882 a lidé tam
přišli o všechno, co tam dali. Patřila k tomu i chalupa čp. 39.
V dubnu 2016 je majitelem tohoto čp. Klímová Marie z Kozárovic, Květ Josef ze Solenic a
Květ Stanislav z Milešova, doplnil Šťastný František.
Čp. 74. Mimo v Milešově byli akcionáři i v Klenovici a Koubalové Lhotě. Také tam
byla pronajata jedna třída školy, než byla nová a to asi v roce 1886. Potom to koupil Josef
Daneš rolník z čp. 3. a byl zde hostinec, pak zas to koupil Jan Možner (zemřel 19. XII.
1908 a vzal si vdovu po něm Václav Květ, řezník z Koubalové Lhoty, ona zemřela 22. VI.
1933 a dnes čepuje v čp. 48. Václava Květa syn Josef Květ, který si nedávno vzal Martu
Taterovou z čp. 65, říkali tam „u Hřebíčků“.
Jmenovaní jsou na hospodě dodnes. Josef Květ je narozen 8. V. 1910 a Marta 11.
III. 1927 – dopsal Hejra Alois v r. 1981)
V dubnu 2016 je majitelem tohoto čp. Klímová Marie z Kozárovic, Květ Josef ze Solenic a
Květ Stanislav z Milešova, doplnil Šťastný František.
Čp. 3. Vedle toho je prastaré dřevěné stavení došky kryté „u Krušinů“ čp. 3. Býval to
největší statek v Milešově – 160 měr (asi 32 ha) a dnes má chalupa málo se špatnými
pozemky. Statek Krušinů vlastnil v roce 1654 Jan Krušina, v roce 1785 Daneš Jan, v roce
1831 Daneš Jan v roce 1870 Daneš Josef, a posledně to celé dostal vnuk Daneš Josef,
který si vzal Josefu Šťastnou z čp. 9. Špatným vedením a nehospodařením se to zmenšilo
až na malou chalupu, kterou po rodičích zdědil syn Bohumil Daneš nar. 2. V. 1899, který
113
si vzal za ženu Boženu, dceru Štěpána Laňky z čp. 28. a zemřela 22. X. 1972. Zemřelý
Josef Daneš, otec zemřelého Bohouše Daneše, postavil stodolu a půl jí potom prodal pro
poštu, čp. 73.
V dubnu 2016 je majitelem tohoto čp. Vacková Lenka z Droužic, doplnil Šťastný
František.
Čp. 73. Tam kde stojí dnes nová obecná škola, byl pozemek od čp. 3, který školní obec
vyměřila či koupila od Josefa Daneše.
V dubnu 2016 je majitelem tohoto čp. obec Milešov, doplnil Šťastný František.
Čp. 70. Přes cestu jest bývalý obecní domek – pastouška
V dubnu 2016 je majitelem tohoto čp. obec Milešov, doplnil Šťastný František.
Čp. 4, který koupil František Vála z čp. 8. pro svého bratra Vojtěcha, tento má pozemky
všechny od čp. 8. Ženu Josefu měl ze Skrýšova, která zemřela 19. I. 1920 – 77 roků, a
Vojtěch Vála zemřel v roce 1889, syn Alois se ženil v roce 1896 a vzal si Marii Veselou z
čp. 2. a potom zemřel 6. X. 1924 ve věku 51 roků. Chalupu dnes vlastní jeho druhý syn
Josef. Vlastní pozemky kde se říká na Čihadle u Šibenice, proč se dnes již tak říká, se
neví.
Podle knihy Milevsko a jeho kraj od Jana Kytky tam skutečně kdysi stávala
šibenice. Doplnil Šťastný František.
(Dnes usedlost vlastní Vála Zdeněk, nar. 9. XII. 1940 a Válová Jaroslava, rozená
Balatá z Klenovice čp. 3, nar. 1947. Tito majitelé tento dům čp. 4. přestavěli v roce 1976 –
dopsal Hejra Alois)
V dubnu 2016 je majitelem tohoto čp. Vála Josef a Válová Denisa z Milešova, doplnil
Šťastný František.
Čp. 5. Přes pěšinu k Horám ze vsi vedle samého čp. 4. jest čp. 5. říká se tam „u Buzánků“.
Kdy tam bydleli Buzánkovi, nikdo neví, ani není o tom nikde psáno. Býval tam Pilát,
potom Duchoň a pak se tam přiženil Josef Hejra, muzikant z Klučenic. Ten to dal synu
Františkovi, truhláři a ten zase dědicům, kteří to prodali Františku Petříkovi z Prahy, který
byl zeť Antonína Květa, kronikáře čp. 82. v roce 1939 za 45 000 korun.
(Dnes tam bydlí stále František Petřík nar. 6. I. 1899 a Emilie Květová, nar. 27. IX.
1900. v současné době již oba zemřeli. František Petřík zemřel 22. VI. 1981 a Emilie
Petříková též zemřela 21. VII. 1981. Dům tento koupil jejich příbuzný Josef Květ nar. 1946
ze Hřeben, dnes bydlící v Praze Letňany - dopsal Hejra Alois)
V dubnu 2016 je majitelem tohoto čp. Kropíková Helena Praha 8 a Květová Lenka z
Líbeznice. Doplnil Šťastný František.
Čp. 34. Další chalupa jest čp. 34 u Fuků a také dodnes tak je příjmení Jan Fuka, kde
zemřel 23. IV. 1921 ve věku 65 let. Druhou ženu měl ze Zduchovic, dnes to má syn
František Fuka a za ženu má Marii z čp. 47, rozenou Sýkorovou.
V dubnu 2016, je majitelem této chalupy, která má nyní číslo evidenční 237 Fuka Ladislav
ing., je to rekreační domek. Doplnil Šťastný František.
114
Čp. 39. Na jednom dvoře s touto chalupou je čp. 39, která patřila k „Oulu“ a koupil jí
František Kolka (krejčí Hejry). Dal ji synu Josefu zemřelému 8. I. 1928 ve věku 76 roků a
ten zase dceři, ta si vzala Housku z Kosobud, zemřel 8. X. 1941, odjeli do pohraničí a dnes
je to prázdné.
(V současné době 1981 tam bydlí Jan Houska, nar. 29. IV. 1912 a Ludmila, rozená
Kolková, roz. Kolková nar. 12. II. 1921 – dopsal Hejra. Al.)
Prázdné toto popisné číslo bylo asi velmi krátce, protože já pamatuji od útlého
dětství, že tam vždy bydleli Houskovi a i v roce v roce 2016 tam bydlí Houska Jaroslav,
jehož rodiče vzpomíná kronikář Hejra. Doplnil Šťastný František.
V dubnu 2016 je majitelem tohoto čp. Houska Jaroslav Milešov, doplnil Šťastný
František.
Čp. 6. Hned v roce 1654 tam u „Koderců“ říkali. Tehdy bylo stavení vyhořelé a
vlastníkem byl Jiří Koderec. V roce 1785 tam byl Matěj Holan, dostal se i do čp. 8. a
přinesl tam přezdívku u „Holanů“ a pak se odstěhoval do chalupy k Svatoši (jest to po
staré cestě do Krásné Hory z Podmok, mlýn u Hůly a vedle je chalupa Holanova), kde
ještě dodnes říkají u „Koderců“ a Holan má příjmení. V roce 1831 již je tam Skala Josef i
v roce 1870, po něm byl jeho syn Skala Václav, nar. Asi v roce 1850 a měl za ženu
Trampotovu z Kamenice a měli více dětí. Václav Skala koupil velkou louku v „Lukách“
od Oulu čp. 48. Václav Skala dal hospodářství synu Václavu, který měl za ženu
Kabíčkovu z Kosobud, tento Skala to prodal svému příbuznému po své sestře Anně
Štěpánu Čedíkovi a sám koupil v Kosobudech od tchána Kabíčkovo. Štěpán Čedík nar. 13.
XII. 1900 z nádražní ulice 171 v Bylině.
(Zemřel v Milešově v roce 1976, 30. dubna ve věku 76 roků a jeho žena Emilie,
rozená Laňková, nar. 27. II. 1900 zemřela 9. III. 1971 ve věku 71 let. Svatbu měli 18. X.
1924, dceru Štěpána Laňky z čp. 28. Matka Čedíka byla rozená Skalová čp. 6. Čedík je
narozen v Podmokách a bydlel v Bylině na severu Čech. Některá data doplnil Hejra
Alois.)
V dubnu 2016 je majitelem tohoto čp. Květová Marie Milešov, doplnil Šťastný František.
Čp. 29. na dvoře tohoto hospodářství čp. 6. jest chalupa čp. 29, dříve dřevěná, dnes nově
postavená čp. 29 u „Koderčíků“, kde bydlíval mnoho roků Theodor Hrdina se svou
rodinou, byl to děd nynějších Hrdinů v Milešově. Theodor Hrdina byl jako dítě pražský
nalezenec, vychován na Hřebenech, nevím u koho. V zemských deskách v Praze je, že v
roce 1654 jakýsi Hrdina vlastnil v Milešově velké hospodářství, jak zchudli, se neví.
Společně s Hrdinovými v jedné světnici bydlívali staří manželé „Bezzubých“, příjmením
„Šťastných“. Ona „zdvihala“ mandle, když bolelo v krku, lekovala a dávala (sázela
pijavky). Dnes toto čp. 29 vlastní také Štěpán Čedík z čp. 6.
(Dříve se pijavkami léčilo, dávali se přisáti na tělo. V tomto čp. 29 bydlí po mnoho
let František Vršecký – nar. 31. I. 1896 a zemřel 24. II. 1980 ve věku 84 let a Marie
Vršecká nar. 11. IX. 1896, která ještě v současné době v r. 1981 žije zde. Vršecký dříve
provozoval v Milešově hokynářství a pocházeli z Dolíků u Nepřejova. Dopsal Hejra Alois.)
V dubnu 2016 je majitelem tohoto čp. Holubová Hedvika z Prahy 10, doplnil Šťastný
František.
115
Čp. 7. Přes velikou zahradu ku straně západní je statek, ke kterému tato veliká a zpustlá
zahrada patří „u Mášů“ čp. 7. V roce 1654 zde hospodařil, Máša Jakub v roce 1785,
hospodaří tam Pekárek Václav, v roce 1870 Nykodým Josef, ženu měl Marii Syrovou z
Klučenic, která zemřela 22. I. 1923 ve věku 74 roků a její dcera Anastásie u Černých v
Klenovici čp. 4. zemřela 27. XII. 1918 ve věku 39 let na Španělskou chřipku. Nyní má čp.
7. Antonín Nykodým, který má ženu z Drážkova Marii. Z manželství vyšly čtyři děti
Marie, Anna, Božena a Růžena. Po založení JZD v Milešově byla tato rodina ze vsi
vystěhována jako „kulaci“ a tak nikdo z rodiny od té doby ve vsi není. Antonín Nykodým
jak já si jej pamatuji, nebyl špatný člověk, ale spíše úpadkář.
(Půda od tohoto statku i budovy přišly do hospodaření místního Jednotného
zemědělského družstva, dopsal Hejra Al.)
V dubnu 2016 je majitelkou pozemků, na nichž stojí stavby bývalého statku čp. 7, je
Šrotýřová Dana Praha 6, stavby nemají ani číslo popisné, ani číslo evidenční, doplnil
Šťastný František.
Čp. 72. Dále na severní straně přes cestu je domek čp. 72, který nedostatečně postavila
dcera Rozálie Hejrové, kterážto zemřena v roce 1874 ve věku 65 roků a Marie se potom
provdala do Klenovice a koupil to Josef Máša, listonoš, který to zvětšil a opravil, po něm
to měl mlynář Dvořák, ten zemřel v 58 letech a dnes to má syn Karel, (který zemřel 2. IX.
1962 ve věku 48 let. Po jeho smrti dostala domek dcera Vlasta nar. 1947 a ta se domů
provdala a vzala si Josefa Tatera z Klenovice čp. 27, nar. 1937. dopsal Hejra Al.)
V dubnu 2016 je majitelem tohoto čp. Tater Josef a Taterová Vlasta z Milešova, doplnil
Šťastný František.
Čp. 83. Dále stojí dům čp. 83, který postavil Vojtěch Květ („u Samků“) vojenský invalida.
Dal to synovi Josefu a ten to prodal Františku Hrdinovi a sám byl v Krásné Hoře, dnes to
má Hrdiny syn Josef
(Ten dělal prvního předsedu JZD v Milešově a zemřel 22. VII. 1970 ve věku 64 let.
Po něm to dostal adoptovaný jeho syn Otta a Alena Hrdinovi. Růžena Hrdinová, žena
zemřelého předsedy JZD zemřela právě dnes, kdy tyto řádky píši, tj. 14. prosince 1981 ve
věku 75 roků dopsal Hejra Al.)
V dubnu 2016 je majitelem tohoto čp. Hrdina Otto a Hrdinová Alena z Milešova, doplnil
Šťastný František.
Čp. 88. Vedle nahoře nad ním je chalupa již poslední čp. 88, kterou si postavil zemřelý
Josef Hrdina (zemřel 2. VIII. 1939 ve věku 65 roků) za ženu měl Marii Šťastných z čp. 9.
a většinou se říkalo „Mančík“. Oba již zemřeli a chlupu dnes má po nich syn Josef, je v
Milešově listonošem.
(Je narozen 5. VI. 1909 a jeho žena Jana, rozená Voříšková z Milešova „Na
Horách“ nar. 17. XII. 1920 již zemřela 9. IX. 1981 ve věku 61 let – dopsal Hejra Alois)
V dubnu 2016 je majitelem tohoto čp. Voráčková Jitka z Prahy 5, doplnil Šťastný
František.
Čp. 60. Přes cestu je chalupa čp. 60., kterou postavil František Mezera ze Zlákovic, měl za
ženu Františku Doubravovou z čp. 28, jeli do Ameriky a chalupu koupil František Balatý
ze Zhoře. Balatý dal chalupu dceři Karolíně a ta si vzala Františka Buriana z Nepřejova,
116
oba zemřeli a má to dnes syn Bohouš nar. 4. II. 1900, který má za ženu Marii Květovou ze
Solenic, nar. 15. VIII. 1907. Chalupa jest postavena asi v roce 1878.
V současné době jsou majiteli Bohumila Buriana syn, Josef Burian nar. 29. XII.
1928 a vzal si za ženu Bohumilu rozenou Kabíčkovou z Hatí – Milešova, nar. 1935 dopsal
Hejra Alois)
V dubnu 2016 je majitelem tohoto čp. Burian Jiří a Burianová Martina z Milešova,
doplnil Šťastný František.
Čp. 28. Dolní chalupa vedle Buriana jest čp. 28, „u Doubravů“. Doubrava byl tkadlec a
ona hokynařila, dali potom chalupu dceři, ta si vzala evangelíka Matěje Holána z
Klenovice, ona potom zemřela, on si vzal zase evangeličku a prodal to Štěpánu Laňkovi a
sám odešel do světa. Laňka dnes penzista – cestář dal to synovi, který je dnes listonošem v
Dobřichovicích u Prahy, otec je u něho, matka tam zemřela v roce 1948. V těchto místech
dnes říkáme „na Průhoně“ a stojí zde kaplička sv. Jana Nepomuckého, kterou postavil na
svém pozemku Jan Vála čp. 8. svým nákladem v roce 1880.
(čp. 28 dnes slouží několik let již k rekreaci – dopsal Hejra. Al.
V dubnu 2016 je majitelem tohoto čp. Laudová Marie z Prahy 4 a Marek Bohuslav z
Mukařova, doplnil Šťastný František.
Čp. 61. U samé této kapličky je postavena chalupa asi z roku 1877 a má čp. 61. Tuto
chalupu postavil Matěj Květ – Samkův syn, vojenský invalida, evangelík a dal jí potom
dceři Josefě, ta si vzala Františka Veselého, koláře z Dolíků, zemřel 23 XII. 1929, dali to
dceři Marii a ty si vzala krejčího Aloise Petáka, vojenského invalidu. Veselý již oba
zemřeli, dlouho se tam říkalo u „Matějů“. Syn krejčího Aloise Petáka si vzal Marii
Havlovou z Podmok a zemřel 20. III. 1945, ve věku 32 let. Dvě dítky po něm zůstaly.
(Dnes to má zemřelého Františka Petáka sestra Marie, provdána byla za řídícího
učitele Jaroslava Kohouta, a když šel do výslužby, odstěhovali se do tohoto čp. 61, kde
řídící učitel Kohout zemřel dne 26. února 1980 ve věku 67 let. Paní Kohoutová je nar. 21.
XI. 1922, a zemřela 24. května 1995 ve věku 73 let, dopsal Hejra Alois.)
V dubnu 2016 je majitelem tohoto čp. Smolková Hana z Českých Budějovic, doplnil
Šťastný František.
Čp. 78. Jdeme-li od čp. 61 na západ pár set kroků, stojí zde nedávno postavené tři chalupy
a toto místo se jmenuje „Bešovka“. Čp. 78 je Josefa Květa evangelíka, jehož otec Jan byl
od Samků čp. 12, ten zemřel a dnes to má jeho syn František Květ, tesař.
(Po jeho smrti čp. dostal jeho syn Josef, nar. 18. II. 1924 a ten si vzal Jaroslavu
Klepačovou z Hatí čp. 23. nar. 30. IX. 1926, vyučení švadlena. Žena Františka Květa
Marie zemřela 5. srpna 1979 ve věku 83 let. Dopsal Hejra Alois)
V dubnu 2016 je majitelem tohoto čp. Květová Jaroslava z Příbrami, doplnil Šťastný
František.
Čp 79. Druhá chalupa je čp. 79, kterou postavil Antonín Hodouš „Solnařík“, zemřel 7. III.
1931, evangelík a po něm to má jeho syn Alois Hodouš nar. 3. VI. 1893 a jeho žena Anna
roz. Jiroušková z čp. 15 z Milešova, nar. 1. I. 1898. V současné době tj. v r. 1981 bydlejí
oba u dcery v Praze.
117
V dubnu 2016 je majitelem tohoto čp. Kolářová Hana z Příbrami, doplnil Šťastný
František.
Čp. 80. Třetí chalupa má popisné číslo 80. postavil jí Pešata, říkali mu „Nynák“, má ji po
něm syn František, dal jí dceři Marii, provdané Petrákové.
(Nar. v r. 1928 a zemřela 9. XII. 1969 ve věku 41 let, její manžel Josef Petrák je ze
Řadov nar. 20. II. 1923 a zemřel 1. XII. 1980 ve věku 56 roků. Chalupu dostala jejich
dcera Marie provdaná Nálezná nar. 1951, ale zde nebydlí, bydlí v Praze Zbraslavi –
doplnil AL. Hejra)
V dubnu 2016 je majitelem tohoto čp. dříve 80, nyní číslo evidenční 244 Nálezná Marie z
Prahy 5, doplnil Šťastný František.
Čp. 8. Nyní se vrátíme zpět do vsi a po pravé straně zůstane nám bývalý statek čp. 8. u
„Holánů“, poslední příjmení a majitel Josef Vála zemřelý v r. 1929, před ním byl Jan Vála,
toho otec František Vála a jeho otec Jakub Vála a toho otec byl Jiří Vála, pokřtěn ve
Starém Sedle. Poslední hospodář Josef Vála vlastnil po rodičích statek 140 měr (jedna
míra je 20 arů. V roce 1926 rozprodal budovy, zahradu a pole za ní koupil František
Štětina z čp. 2, za 29 tisíc Kčs a sám koupil v Jamným u Písku, kam se, se svojí početnou
rodinou odstěhoval a kde za dva a půl roku zemřel 17. IX. 1934. Dnes tam hospodaří jeho
syn František a ženu má z Přeborova u Milevska. Mají 3 dítky, vdova dosud žije. Uvedený
Josef Vála byl můj bratr.
(Předposledním majitelem na tomto čp. 8. byl František Štětina nar. 17. XII. 1909 a
zemřel 6. V. 1975 ve věku 64 let a jeho žena Anna, rozená Vlnová z Pelech u Zahořan, nar.
3. XI. 1913 a zemřela 4. VI. 1975, ve věku 62 let. Měli několik dítek, a usedlost čp. 8.
dostala nejmladší Ludmila, provdaná Vokrouhlíková, nar. 1946 a vzala si Františka
Vokrouhlíka ze Vletic, nar. 1943 a na tomto čp. stále bydlejí - dopsal Hejra Alois).
V dubnu 2016 je majitelem tohoto čp. Vokrouhlík Jiří z Milešova, doplnil Šťastný
František.
Čp 9. Na staré fotografii je pohled na čp. 9. přes
rybník. ŠF. Hned vedle a naproti hrázi rybníka na
straně západní jest bývalý statek u „Šťastných“ a
také se tam tak až do nedávna říkalo a nese čp. 9.
Odtamtud byli všichni Šťastný, co jich v Milešově
bylo, jmenuji jen některé, které jsem znal: Parcelář,
podruh u Šťastných, Voják, Nácíček, Šotyna,
Bezzubej, Matýsek atd. Poslední Šťastný, hospodář
z čp. 9 byl Jan Šťastný, dal to dceři Františce a ta si vzala Ondřeje Kokštejna ze Skalky u
Příbramě v roce 1895. Zemřeli již oba. Ona 16. XII. 1933 ve věku 53 roků a on zemřel v
nemocnici v Příbrami 1. IX. 1942, ale oba odpočívají v Lašovicích. Zdědil to syn Emil
Kokštein, který je u pošty, dnes v Dolních Hbitech, byl i v Chrašticích pozemky měl
pronajaté.
(Emil Kokštein čp. 9. se narodil 7. III. 1901 a zemřel 2. II. 1969, jeho žena
Annastásie, roz. Melicharová ze Zahořan se narodila 15. VIII. 1901 a dosud na tomto čp.
9. v Milešově žije – v roce 1981 – dopsal Hejra Alois)
118
Vrátíme se ke jménu „Parcelář“, neboli Jan Šťastný. Při parcelaci statků byl zde
zúčastněn tělem i duší, míval hospodu i v čp. 8, 48, 9, v roce 1878 v Kosobudech. Kde
vyhořel. Pak v Kamýku a dvakrát v Techniči. Žena jeho byla Anna Veselá z čp. 2. a
zemřela 9. III. 1909.
V dubnu 2016 je majitelem tohoto čp. Smutná Eva, Smutný Jiří a Smutná Eva všichni tři
z Prahy 4, doplnil Šťastný František.
Čp. 10. Další číslo popisné je zase vedle proti rybníku. Dnes má tři okna v čele a je to
bývalý statek „u Kálů“, pamatuji ještě, kdy měli pár koní. Kálovi vše prohospodařili, přišli
o to, koupili si chalupu v Klenovici, přišli i o ní nastěhovali se do pastoušky a tam zemřeli
všichni.
(Data k rodu Kálů: Kálovi bydleli v Klenovici také v čp. 1. u Klímů, kde měli
světnici. Jan Kála zemřel 18. X. 1900 v Klenovici a jeho děti byly: Josef Kála, zemřel 22.
II. 1934 v pastoušce v Klenovici (pamatuji ho tam ležet mrtvého) jeho sestra Marie
Kálová, zemřela v Klenovici 21. VI. 1917, Další sestra Anna Kálová, zemřela v nemocnici
v Příbrami asi v roce 1932 a Josefa Kálová, provdaná Buchalová v Klenovici zemřela v
roce 1936 ve věku 72 let, dopsal Hejra Alois).
Stavení koupil majitel dolů v Milešově Eman Kittl, pole rozdělil horníkům a ostatní
koupil Holan, kolář ze Smolotel a dělal na Horách, potom to vyhořelo a v roce 1883 to
koupil Jan Máša z čp. 49, kde se říkalo u „Hluchých“ ačkoliv tam nikdo hluchý nebyl a čp.
49 zase koupil Šťastný „Nácíček“. Máša vše přestavěl a dali to dceři Anně a ta si vzala
Aloise Míku z Jelenců domů do čp. 10, kde jest jako autodopravce.
(Měli čtyři děti a oba zemřeli v Milešově. Dnes čp. 10. slouží jako rekreační dům
Antonínu Míkovi, který bydlí v Praze, dopsal Hejra Alois)
Jan Máša zemřel 20. X. 1921 ve věku 66 roků a jeho žena dosud žije.
Tato chalupa má v roce 2016 místo čp. 10 číslo evidenční 381 a vlastní ho Míka Jindřich
Ing. z Poděbrad
čp. 10. bylo nově přiděleno. V dubnu 2016 je majitelem tohoto čp. Pavel Květ
(Květíček) a Marie Květová z Prahy 4, dnešní čp 10. se nachází mezi čp. 75 a čp. 82,
doplnil Šťastný František.
Čp. 67. Vedle čp. 10 je číslo 67, které nově postavil Josef Šťastný „Šotyna“, – „Nácíčka“
bratr a jeden jel do Ameriky, byli to synové podruha Šťastných. Josef Šťastný zemřel, dal
to synovi, ten má za ženu Květovou ze Žebrakova u Zahořan, on zemřel a dnes vlastní
chalupu po něm vdova.
(Anastásie Šťastná nar. 13. IV. 1896. Měli jednoho syna Stanislava a ten se zabil na
motocyklu u Milevska v roce 1956 ve věku 28 let. Jeho žena pak z Milešova odešla a dnes
tam žije stará paní Anastásie Šťastná sama. Doplnil Hejra Alois)
V dubnu 2016 je majitelem tohoto čp. Sýkora Vladimír Praha 1 doplnil Šťastný František.
Čp. 84. Vedle je také nové číslo popisné 84, Jana Lhoty, který zemřel i jeho žena a dnes
vlastní tuto chalupu jejich dcera, provdané Kratochvílová Růžena.
(Chalupu tuto koupila Taterová Stanislava nar. 23. IV. 1931 v Chrástě u Roušalů na
hospodě a ta se provdala za Jaroslava Tatera z Klenovice 0čp. 14, kde bydleli nějaký čas a
119
pak koupili tuto chalupu čp. 84. v Milešově a odstěhovali se tam. Jaroslav Tater je nar. 17.
IV. 1926, dopsal Hejra Alois)
V dubnu 2016 je majitelem tohoto čp. Pajerová Jaromíra z Písku, doplnil Šťastný
František.
Čp. 11. Vedle tohoto je bývalý půlstatek „u Balíků“ jménem Daneš. V roce 1785 byl zde
Hroch Jan, r. 1831 Balík Jakub, v r. 1870 Daneš František a od něj to koupil starý
výměnkář Jan Kolka čp. 16 pro syna, ševce Vincence a tam si udělal druhý výměnek a
třetí výměnek měl v Lipí v čp. 30, kde to již dříve koupil od Černíka, který jel do Ameriky
pro syna Josefa a jeho ženu Květovu – Šourkovu čp. 17. Daneš František odjel s rodinou
do Ameriky a Vincenc Kolka si vzal Annu Drobínkovou, hajného z Klučenic. On brzy
zemřel, ona si vzala Čermáka z Pečic. Zase ona zemřela 7. X. 1943 ve věku 68 roků a
Čermák si vzal z Dolní Líšnice ženu a zase zemřel Čermák. Dostala to jeho dcera Anna,
vzala si Tošnera, nyní jsou v pohraničí a stavení je prázdné a úplně zpustlé. Také to
vyhořelo.
(Stavení pak opravilo JZD a bydlel tam Josef Hlavatý ze Zlákovic z čp. 67, nar. 13.
VII. 1910 a zemřel zde 7. X. 1981 ve věku 71 let a jeho žena Antonie nar. 27. V. 1912 a
zemřela 20. VII. 1981 ve věku 69 let. Nyní tam bydlí jejich syn Josef nar. 1946, pracuje v
JZD jako traktorista a je svobodný. Jeho otec jezdil v milešovském JZD s koňmi. Doplnil
Hejra Alois.)
V dubnu 2016 je majitelem tohoto čp. Hlavatý Josef z Milešova, doplnil Šťastný
František.
Čp. 36. Snad žádné číslo popisné v Milešově nemělo tolik majitelů jako čp. 36. co
pamatuji, jako toto. Před rokem 1870 tam byl hospodářem Černý, jeho bratr odešel na
Mrázova a po něm jeho syn Jan Černý, který ženatý zemřel a zbyl po něm syn. Jeho matka
se provdala za Jana Branšovského – Sedláčka z Kojetína čp. 8. to byl otec Františka
Branšovského, tesaře, nar. Asi 1865 z čp. 47 a děd Branšovského čp. 75, syn po zemřelém
Černým dostal hospodářství po otci a vzal si Veruňákovou z Chrástu, měli dva hochy a
potom jejich otec utekl se světáky, když nadělal hodně dluhu. Po dvou létech se vrátil,
slíbil rodině dobrotu, ale potom zase utekl a více se nevrátil. Potom to přišlo na buben a
koupil to Kyselý z Voznice, ona hokynařila, jejich dceru si vzal František Branšovský (to
byl otec Jaroslava Branšovského, tesaře z Milešova čp. 75. tesař druhou ženu měl vdovu
ze Zduchovic. Kyselý to potom prodal Kittlovi. Za Branšovského se zde říkalo „u
Sedláčků“. Kittl odprodal horníkům více pozemků a ostatní prodal Balatému ze Zhoře, ten
zase Boháči z Velké a ten to prodal J. Lhotovi a ten znovu Kittlovi a ten Řemenovi z
Podmok a ten to prodal Karlu Holanovi asi v roce 1903, za ženu měl Annu Kolkovou z čp.
39, on zemřel 12. XI. 1925 ve věku 64 roků. Dali to dceři a ta si vzala Františka Kokštena
z čp. 9, ten byl řezníkem a hospodaří tam dodnes.
(Je narozen 6. XI. 1898 a jeho žena Anna nar. 10. V. 1898 a zemřela 31. XII. 1973
ve věku 75 roků. Měli dceru Marii, nar. 16. IV. 1923, která je od mládí chorá a potřebuje i
obsluhy (od obrny) V současné době v roce 1981 tam žije František Kokštejn s touto
dcerou Marií. – Slovo „Sedláček“, to byl tehdy zpangrotýrovaný sedlák – což znamená
„malý sedlák“. Původ Branšovských je prý z Polska. Doplnil Hejra Al.)
120
Toto čp. již tomuto domu nepatří a dům dnes má číslo evidenční 383 a jeho majitel je tater
Stanislav Ing. Milevsko. V dubnu 2016 čp. 36, patří České telekomunikační infrastruktuře
Praha 3, a nachází se za bývalou školou a současnou hospodou. doplnil Šťastný František
Čp. 12. Vedle tohoto jest čp. 12, a u něho přístřešek, mívalo to čp. 12b a dnes to má číslo
57, někdy to dostal jako věno syn Jan Květ z čp. 12. (otec zemřelého Květa čp. 78) dnes je
to zbořené. Hned zase je bývalý statek „u Samků“ čp. 12, kdy tam byl, jaký Samek není
známo. Roku 1785 byl zde Petržela Jan, v roce 1865 Petržela František. Byla zde
evangelická náboženská motlitebna až do roku 1889. Poslední Jan Květ, evangelík to
prodal Josefu Květovi z čp. 17, ten si vzal Annu Šťastnou z čp. 9, on zemřel ve 34 letech –
17. XI. 1900, vdova to dala dceři Růženě, tato si vzala Josefa Štětinu z Chraštiček. Štětina
zemřel 8. VI. 1947 ve věku 69 roků, dnes tam hospodaří syn Josef a má ženu z Kuníčka
Annu, roz. Šťastná zemřela 25. XII. 1946 ve věku 80 let, Dnes je majitelem Josef Štětina
nar. 16. IX. 1906 a zemřel 20. I. 1980 ve věku 74 let a Marie, nar. V Mezihoří u Petrovic
dne 20. IX. 1916 a ta zde na tomto čp. 12. bydlí stále. Měli dva Chlapce, mladší Jarda,
vyučený kovář je ženatý někde u Poděbrad (Heřmanův Městec doplnil FŠ) a starší Josef
nar. 21. VIII. 1942 je již řadu let ve vězení pro krádeže.
(Již jako kluk to byl takový grázlík, říkali jsme mu „kančík“. Protože kradl, dostal se
do vězení velmi mladý a pokud si pamatuji, tak po propuštění na svobodu, byl do několika
měsíců vždy opět zpátky ve vězení a tak to šlo s ním celý život. V Milešově se moc
neobjevoval, v jeden čas byl ženatý a zemřel poměrně mladý, odhadem kolem padesátky
doplnil FŠ)
V dubnu 2016 je majitelem tohoto čp. Kuhn Jan Ing. CSc. a Kuhnová Zora MUDr.
z Milešova, doplnil Šťastný František.
Čp. 13. Nad čp. 12. je hned čp. 13. V roce 1654 zde hospodařil Truksa Martin a také se
tam až do dnes tak říkalo. V roce 1785 byl zde Halapart Pavel, v roce 1865 Rozhoň Jan,
který se tam přiženil z Podskalí. Před ním to měl Holas, dal to dceři a ta si vzala Rozhoně.
Potom to dostala dcera Barbora, provdaná v Praze za Moudrého (sestra Františka
Rozhoňová zemřela 24. X. 1947 ve věku 79 roků) oba již rozvedení zemřeli. Dnes to
vlastní dcera Milada Moudrá. Mnoho pozemků jest od toho odprodáno.
(V posledních letech jsou majiteli František Rozhoň nar. 30. IX. 1924 a Marie, roz.
Volfová ze Zlučína vyučená švadlena nar. 6. X. 1923, dopsal Hejra Alois)
Uvedeného Holase, syn byl také ženat v Hatích a jeho potomci to potom prodali a
koupili v Krašovicích. Je to prvá chalupa po levé straně v Hatích, když se jde do
Proutkovic.
V dubnu 2016 je majitelem tohoto čp. Vondráková Julie z Dobronína, doplnil Šťastný
František.
Čp. 76. Hned vedle čp. 13 bývala Rozhoňova maštal, kterou koupil Josef Veselý, kovář z
čp. 2 a přestavěl na bydlící stavení, zemřel potom náhle 18. IV. 1922. Dnes to má po něm
syn Jan (Narozen 13. VII. 1905 a jeho žena Božena, nar. 19. VI. 1902, Oba jmenovaní již
zemřeli a to Jan Veselý 17. XII. 1980 ve věku 75 let a Božena Veselá zemřela 27. II. 1977.
V tomto domě bydlel též bratr Jana Veselého – Josef Veselý nar. 18. VI. 1922 a po smrti
121
Jana Veselého odešel v roce 1980 do domova důchodců do Sedlčan. Byl nesvéprávný a
sám by zde nemohl žíti, ale byl to pracovitý člověk. Dnes jest toto popisní číslo prázdné a
slouží k rekreaci dětí Jana a Boženy Veselých – dopsal Hejra Alois)
Božena Veselá trpěla velmi častou silnou bolestí hlavy, a proto nosila neustále šátek,
užívala silná analgetika. Jako děti jsme ploché plastové různě barevné krabičky, sbírali na
proti Veselým přes cestu ve stráňce, kam vysypávaly odpad. Měli syna Josefa, který na
vojně sloužil u Pohraniční stráže a zůstal tam jako délesloužící. Tam se také oženil a jeho
žena se jmenovala Anna a měli dceru Aničku, která se ve 13 ti letech utopila v Orlické
přehradě. Pak se rozvedli. Od Pohraniční stráže po několika letech přešel k policii, někdy
před rokem 1965 a po několika letech u pořádkové policie, přešel na kriminálku Příbram a
postupně se vypracoval až na okresního náčelníka policie v Příbrami. Byl aktivním členem
milešovského mysliveckého spolku. Dnes 2016 již nežije,(zemřel asi 2012) naposledy se
druhou ženou Annou, se kterou má dceru Andreu, bydleli v Mirovicích. Doplnil FŠ.
V červnu 2016 je majitelem tohoto čp. Mykhaylo Prokop a Andrea Prokopová roz, Hrubá.
doplnil Šťastný František.
Čp. 65. nad čp. 76 je poslední stavení v obci, které popisuji, čp. 65, které postavil
Hřebíček z Příčov, sem se přistěhoval a chodil na Hory. Stará M. Hřebíčková zemřela v
roce 1931 ve věku 80 roků. Dali to dceři, ta si vzala Dvořáka z Předbořic, který padl v I.
Světové válce. Vdova to dala dceři a ta si vzala Aloise Tatera z Klenovice čp. 27.
(Nar. 19. VIII. 1899 a zemřel 9. IX. 1980 ve věku 81 roků a jeho žena Marie nar. 21. X.
1902 a zemřela 1. V. 1972 ve věku 70 let, dopsal hejra Alois.)
V dubnu 2016 je majitelem tohoto čp. Hrodějová Dana z Prahy 10, doplnil Šťastný
František.
Čp. 40. Chalupa v Jahůdném čp. 40 patřívala k čp. 1 Květů. Tůma jí koupil a přistěhoval
se sem od Kosové Hory. Dali to dceři Františce, ta si vzala V. Hrocha („u Marků“)
Radvánov, on zemřel 6. XI. 1945 ve věku 75 roků. (dostal to syn Josef Hroch, nar. 1914,
ten pak byl v JZD v Milešově zabit mlátičkou 2. IX. 1962 ve věku 48 let. Dnes tato chalupa
slouží k rekreaci, dopsal Hejra Alois)
Při výmlatu se zasekl lis na slámu. Josef Hroch si vlezl pod lis a snažil se závadu
odstranit. Při nedostatečném zajištění lisovací části v horní poloze tento se dal ho pohybu
a Josefa Hrocha přimáčkl přes hrudník, který na následky zranění zemřel. Cizí zavinění
nebylo zjištěno. Stalo se to za předsedy v družstvu Josefa Hrdiny. Povídalo se však o tom
lecos, že snad to měl určitý človk zapnout. Doplnil FŠ.
Čp. 75. Tam kde stojí čp. 75 Branšovský byl pozemek Kyselého čp. 36. Jelikož měl
Branšovský Kyselého dceru, nechal mu toto místo ke stavbě. (Dnes to vlastní jeho syn
Pavel Branšovský, nar. 23. VI. 1923 a Marie nar. 17. V. 1925, která jest z Moravy od
Šumperka, dopsal Hejra Alois.)
V dubnu 2016 je majitelem tohoto čp. Branšovský Petr z Milešova, doplnil Šťastný
František.
Pavel Branšovský pracoval v dolech jako důlní elektrikář. Bydlel na Horách v čp.
55, kde jsme byli spolu čtyři roky sousedé. Měli pět dětí Janu, Ivanu (zemřela v loni 2015),
Jardu, Pavla a Petra. Po odchodu do důchodu se přestěhovali zpátky do čp. 75. Začal se
122
zajímat o léčitelství a hodně lidí k němu, nejen ze širokého okolí jezdilo. Říkal mi, že má
doma tři skříně karet svých klientů. Zúčastňoval se srazů a sněmů významných léčitelů.
Jeho žena Marie pracovala v JZD nejdříve v rostlinné, později v živočišné výrobě a
střídala se na směně ve vepříně JZD Milešov.
Jejich nejstarší dcera Jana se vdala koncem šedesátých let za Petra Lukačoviče
slovenské národnosti a odstěhovala se do Prahy. Mají
spolu mimo jiné syna Iva Lukačoviče zakladatele a
většinového majitele firmy www.seznam.cz Je to asi jeden
z mála dnešních velkých českých podnikatelů, který ke
svému velkému majetku přišel poctivě, vlastní pílí a
vytrvalostí a hlavně, v počátku internetu v Čechách měl
skvělý nápad, který uskutečnil. Jeho kořeny jsou spjaty s Milešovem.
Snímek je z roku 2009.
Občas přilétá do Milešova se svým šestimístným dvoumotorovým vrtulníkem ke
svému strýci Petru Bražovskému, který je současným majitelem čp. 75. Přistává obvykle v
Milešově na Horách na severním okraji fotbalového hřiště.
Snímek vrtulníku ze hřiště 23. 8. 2014. ŠF.
Toto o Ivu Lukačovičovi se píše na Wikipedii:
Ivo Lukačovič (* 1974, Praha) je zakladatel, předseda
představenstva, hlavní vizionář firmy Seznam.cz, a. s., a
v neposlední řadě také její majoritní akcionář.
Narodil se v Praze a žije v Praze.
Vystudoval SSPŠ. Studoval na ČVUT, ale studium
ukončil po 7 letech ve 4. ročníku. Během studií potkal také
Pavla Zimu, který později působil v nově založené firmě
jako technický a od srpna 2006 výkonný ředitel. V
roce 1995 začal v jazyce Perl psát vlastní katalog internetových stránek a v roce 1996 jej
spustil na adrese Seznam.cz. Od roku 2000 je předsedou představenstva společnosti
Seznam.cz, a.s. Jako fyzická
osoba nevlastnil dlouho
žádnou nemovitou věc, od roku 2007
nakoupil dva domy, několik bytů na
Smíchově a pozemky u sportovního
letiště Praha-Točná. V průběhu roku
2008 se objevila řada spekulací o plánech
na prodej Seznamu, ale Ivo Lukačovič tvrdí, že firmu prodat nechce, naopak, v roce 2016
chce získat opět kontrolu nad 100% akcií společnosti. V roce 2011 založil start-up
Citationtech, který z leteckých snímků vytváří 3D mapy a v roce 2014 naprogramoval
projekt Windyty, globální server pro vyhledávání větru. V průběhu let 2010 až 2015
zrekonstruoval historický letoun Lockheed Electra 10A, který patřil J. A. Baťovi a v roce
123
2015 jej pak spolu se svým bratrem letounem přeletěl přes severní Atlantik na letiště
Točná. Zajímá se o projekt OpenStreetMap.
Rád cestuje, zejména do exotických krajin. Ze sportů se věnuje nejčastěji jízdě na kole, či
výletům do přírody, kde přespává „pod širákem“. Rád čte, od braku až po vážnou
literaturu. Kromě toho vlastní také pilotní průkaz na sportovní letadla, trysková letadla a
vrtulníky. Od roku 2005 do začátku roku 2010 psal blog, zejména o počítačích, létání a
fotografovaní; později jej zrušil.
Sponzoruje hrocha v pražské Zoo.
Externí odkazy
Portál Seznam.cz
Seznam.cz jsem založil vlastně náhodou – videozáznam přednášky I. Lukačoviče na FI
MU Brno, 2007 (avi) je na odkazu: https://www.youtube.com/watch?v=fxfqlLuyGHg
Ivo Lukačovič: uzavřený podnikatel s jasnou vizí (10. 9. 2007)
Ivo Lukačovič: dávejte si pozor na rizikové investory (28. 6. 2007)
Ivo Lukačovič: Seznam dělají neznámí lidé (24. 2. 2004)
Jiří Hlavenka, Živě.cz: Lukačovič světovým ekonomickým vizionářem (23. 10. 2000)
Stopem do TIBETu (26. 11. 1998)
Petice Internet proti monopolu (6. 11. 1998)
Archiv článků Iva Lukačoviče
Čp. 82. Vedle k Horám stojí na pozemku statku Kálů čp. 10., který byl proto odkoupen
Janem Květem (Květíčkem), dílovedoucím na Horách a zde postavena r. 1898 chalupa bez
polí. Jan Květ zemřel 26. V. 1916 ve věku 83 roků (Květíček), dal chalupu nedostavenou
synu Antonínu, který zemřel 23. XI. 1948 ve věku 85 roků, obuvník, obecní knihovník a
kronikář obce Milešova. A tento zase dal svému synu Miroslavovi. Naroz. 3. II. 1915, za
ženu si vzal Františku rozenou Čandovou z Krásné Hory, nar. 9. III. 1919 a zemřela 18. II.
1981 ve věku 62 let. Jmenovaná se vypravovala na pohřeb Františku Květovi z Milešova
čp. 17, na dvorku doma uklouzla a pádem se zabila. Dopsal Hejra Alois)
V dubnu 2016 je majitelem tohoto čp. Miroslav Květ z Milešova, doplnil Šťastný
František.
Čp. 77. Celé hospodářské budovy na „Lužích“ u Cukavy, postavil si Buchal, který celý
pozemek i kolem koupil od Jana Rozhoně čp. 13. Buchal dříve měl chalupu v Hatích, přes
svou hroznou pracovitost, žil zde do devadesáti let. (V poslední době jest majitelkou
Ludmila Buchalová, nar. 9. XII. 1905 a též tam žije její dcera Hedvika, provdaná Hejnová,
nar. 1929 a její manžel Josef Hejna ze Zlákovic, který se tam přiženil, nar. 14. II. 1926.
tento se potloukl při práci na šachtě, chodí špatně o berlích a bere již několik let invalidní
důchod. Dopsal Hejra Alois)
V dubnu 2016 je majitelem tohoto čp. Hejnová Jana z Milešova a Šímová Hana z
Prahy 10, doplnil Šťastný František.
124
Čp. 22. Jak je stará chalupa na Cukavě, není známo, byl tam Jan Pešata z Koubalové
Lhoty, dal to dceři, ta si vzala Pečeného (Antonína, nar. 11. VI. 1897 v Rovini u Sedlčan a
zemřel 4. X. 1953 ve věku 56 roků. Marie Pečená zde zemřela 29. V. 1967, ve věku 68 let.
Měli tři děti a jejich syn František Pečený nar. 1. XII. 1930 se na vojně při vojenském
výcviku zabil dne 16. IX. 1952. Chalupu čp. 22. dostala dcera jejich nejmladší Jaroslava,
nar. 1939 (dnes studuje inženýrku zemědělství. Ta se provdala za Zdeňka Kubiče nar.
1930, který pochází z Nového Knína z Libčic. Doplnil Hejra Alois)
V dubnu 2016 je majitelem tohoto čp. Kubičová Jaroslava z Milešova, doplnil
Šťastný František.
Čp. 87. Chalupa Jirsova čp. 87 je nedávno postavená bývali v Hatích (Majitelem byl Jirsa
Štěpán zem. 24. XII. 1960 ve věku 53 let a Marie, nar. 15. II. 1908 a zemřela 25. VI. 1975
ve věku 67 let. Po nich to dostal jejich syn Jan Jirsa tesař nar. 14. X. 1946, pracuje v JZD
na pile a jeho žena Růžena, roz. Chlumská ze Solenic, nar. 1950. postavili si domek v
Milešově, tam i bydlejí a dům čp. 87. na Cukavě, je prázdný.
V dubnu 2016 je majitelem tohoto čp. Cajhaml Jitka z Příbrami, Jirsová Růžena z
Příbrami, Lockey Jana z Milešova, a Phillips Alena z Milešova, doplnil Šťastný
František.
Čp. 21. Mlýny v naší obci byly tři. Pode vsí čp. 21, Hrachovka čp. 25 a Mrskoš u cesty k
Voznici čp. 35, později tam byl Toman.
Mlýn pode vsí měl dlouhá léta Hrubant, byla tam jedna česká
stolice. Pak to koupil Kučera, který vše přestavěl, dal tam válce,
zřídil pilu atd. Posledním mlynářem byl Václav Sedlák, který byl v
Táboře Němci ve válečné době 8. června 1942 zastřelen, že prý
přechovával nějakou zbraň. Dnes má mlýn pronajatý Jan Volf ze
Zlučína a za ženu si vzal Boženu Petákovou z Klenovice, nar. 31.
XII. 1927, později pracoval na okrese v Milevsku v kanceláři a po
zrušení okresu dělal předsedu JZD v Kovářově a tam bydlí stále.
(Posledními majiteli byli na čp. 21. František Běloch z Milešova,
narozen v čp. 27. a zemřel 4. IV. 1970 ve věku 52 roků a druhou ženu
si vzal Josefu Vošmikovou z Pečic, roz. Kropáčkovou z Klenovice čp.
10. z pastoušky (obecní dům pro chudé. Doplnil FŠ) nar. 30. III. 1909 a zemřela 29. VI.
1977 ve věku 68 let. Po jejich smrti to dostala dcera Marie, nar. 31. VIII. 1953, provdaná
za Miroslava Palusa z Trhovek čp. 32, nar. 1947 a tato rodina Palusova žije v čp. 21 stále.
Dopsal Hejra Alois.)
Historie mlýnu sahá až do 19. století. V době těžby zlata a
stříbra v nedalekých dolech se jednalo o jednu z významných staveb.
Po konci války došlo ke znárodnění a převzetí
objektu místním JZD. Ten objekt využíval 30
let. Objekt v průběhu let výrazně zchátral.
Snímek vpravo je první rok přestavby na Liškův Mlýn v roce 2004,
snímek vlevo je z druhého roku přestavby v roce 2005 Po vrácení
objektu majiteli panu Palusovi došlo v roce 2003 k prodeji
125
Jaroslavovi Liškovi. Následně mlýn prošel kompletní, avšak citlivou rekonstrukcí. Byla
zachována původní část mlýna, kde byla ve dvou patrech umístěna mlýnice. K původnímu
objektu byla přistavena restaurace. Stodola "na seno" byla z důvodu technického stavu
zbourána a vystavěna znova. Oba objekty se propojili technickým zázemím a restaurací.
Okolní terén byl částečně upraven a doladěn k podtržení celkového dojmu starého mlýna.
(Snímek vpravo je po dokončení přestavby)
V roce 2003 koupil Jaroslav Liška původní mlýn v
poměrně výrazně zchátralém stavu. Objekt se nacházel u
Jahodového potoka na okraji obce Milešov. Krása okolní
krajiny a poloha v turisticky zajímavém místě přímo vybízela
k využití objektu pro turistiku, sport a rekreaci.
V roce 2004 započala kompletní přestavba původního
mlýna na penzion s restaurací. V rámci první fáze rekonstrukce byl i upraven přilehlý
terén. Penzion byl kolaudován na přelomu roku 2007/2008.
V roce 2008 byl penzion poprvé otevřen. Zvolené datum 29. února bude dalším
milníkem v historii společnosti Koral. Toho dne započala další epocha jejích dějin. Rovněž
bychom chtěli poděkovat obci Milešov a dalším institucím za vstřícný přístup. Budeme se
snažit, aby náš penzion byl přínosem nejen pro naši společnosti, ale i pro obec jako takovou
a její občany.
V roce 2009 byl penzion rozšířen o minigolfové hřiště. Byly dokončeny práce na
okolí penzionu.
Současně byly záhájeny přípravy pro realizaci druhé etapy našeho penzionu.
Ta proběhla v roce 2010. Penzion je rozšířen o dalších 8 kvalitních a prostorných pokojů.
Dále o společenskou místnost, která je využívána jako učebna pro větší skupiny, bar nebo
společenská místnost, dle potřeb našich klientů.
Další novou částí je místnost pro volný čas. Zde jsou umístěny stolní hry, šipky,
fotbal atd. Současně bude možnost tuto místnost využít jako oddací místo pro svatby.
Současně s vedlejší společenskou místností může sloužit pro velké skupiny.
Stále dokončujeme i drobné úpravy v hlavní části penzionu tak, aby penzion zapadl do
okolní přírody. Náš penzion se umístil mezi TOP50 v anketě Penzion roku (pořádá AHR
ČR s FTonline ). V dalších letech 2011 (9. místo) a 2012 (7. místo) byl hodnocen mezi
TOP10 nejlepšími penziony roku. Navázali jsme spolupráci s novými klienty. Náš penzion
si oblíbila i firemní klientela, ale i soukromá pro příjemnou rekreaci. Rodinný
penzion nabízí čisté a praktické ubytování v přírodě. Každý pokoj má svoji koupelnu s
toaletou a sprchou.
Penzion je rozdělen do dvou částí – původní budova mlýna
(zařízena v selském stylu) a nová část (v modernějším stylu).
Parkování je možné v areálu penzionu.
Rozdělení pokojů:
Dvoulůžkové pokoje:
126
- v budově mlýna jsou k dispozici stylově zařízené dvoulůžkové pokoje. Mimo jednoho
pokoje mají samostatné postele.
- Pokoje v nové části jsou modernější a prostornější. Postele se nechají srazit k sobě a
vytvořit tak letiště
Apartmánové pokoje:
- v budově mlýně jsou apartmány rodinného typu. Každý má dvě místnosti (obývací s
dvěma postelemi a ložnice s velkou manželskou postelí). Jsou opět stylově zařízené.
- v nové části jsou moderněji pojaté apartmány. Maji hlavní prostornou místnost se
vstupen do koupelny s toaletou. A dvě ložnice se samostatným vstupem. Tento apartmán je
tedy vhodný pro rodiny i pro dva páry.
Společenská místnost:
- od roku 2013 je k dispozici společenská místnost s kuchyňkou. Pro ubytované
hosty (skupiny, rodiny či jednotlivce) je možné využít tyto prostory pro posezení či cokoliv
jiného.
Použity snímky a texty z http://www.liskuvmlyn.eu/
V dubnu 2016 je majitelem tohoto čp. Liška Vladimír Dobříš, doplnil Šťastný František.
Čp. 25. Mlýn „Hrachovka“ čp. 25. je také starý, bývalý Český mlýn s více pozemky.
Tento mlýn vlastnil Jirásek, byl to otec staré Květíčkové z čp. 82. Od něho to koupil
Kaftan, který již tam mněl nájemce Jana Hemerle od Bechyně. Od Kaftana to koupil
František Vála (můj děd) za 5000 zl. Potom to měl syn Františka Vály, Jan Vála, ten
zemřel roku 1882. Nájemce Hemele a jeho syn měli tento mlýn najmutý i s pozemky 27
let a platili z toho 150 zl. Ročně, mlýti bez měřičného (majiteli) a 200 kg jablek a dáti
opravy do ceny 7 zlatých. Daně platil majitel. Staří Hemelovi zde zemřeli oba. V roce
1893 zemřela jim tam dospělá dcera Marie, svobodná, 23 roků. Vždycky se podepisovali
Hemele až děti jejich Hemerle. Proč? Bylo zde několik krátkodobých nájemců, až asi v r.
1908 dostal to věnem můj nevlastní bratr, František Pecka. Mlýn Hrachovka vyhořel v r.
1909. Vše nově po ohni postaveno, zřízeny nové válcové stroje. Žena Františka Pecky z
Touškové u Mirovic (její otec zde zemřel 3. dubna (není uveden rok) je věku 72 roků –
František Jašek) a Josef Pecka zemřel ve Velkém Výře 10. III. 1936 ve věku 72 roků)
Žena Františka Pecky se zastřelila 10. VII. 1921 ve věku 37 roků a zůstali tři malé dítky a
František Pecka to prodal v roce 1923 Kosteleckému a ten zase Staňkovi a nyní je tam (od
roku 1927 Stanislav Lapka, nar. 7. IV. 1901 a zemřel 5. VIII. 1972, ve věku 71 let a jeho
žena Marie, rozená Hladíková, nar. 8. IX. 1907, která zde žije ještě dnes v roce 1981.
Lapka i Lapková jsou rodáci ze Šumavy z obce Kocourov, okres Klatovy. Měli dvě dcery,
starší Marie nar. 1926 je vdaná v Chramostech u Zrůbku a mladší Ludmila nar. v r. 1934
dnes bydlí provdaná v Obořišti. Dopsal Hejra Alois)
Každý od mlýna odprodal trochu půdy, tak že jí dnes není mnoho. Pamatuji, když
tam byly čtyři dřevěné kované stoupy, hnané vodou, kde se dělal lněný olej nebo se
tloukla ze suchých hrušek „prachanda“(a s touto se sypávaly „škubánky“, dříve součást
běžného jídla, většinou z hrušek planých, kterých rostlo dost skoro v každé mezi u pole.
Dopsal Hejra Alois), pamatuji, když to bylo v chodu – píše kronikář Jan Vála.
V dubnu 2016 je majitelem tohoto dříve čp. 25, které má nyní číslo evidenční 242 majitelem
je Lapka Stanislav a Lapková Marie ze Solenic, doplnil Šťastný František.
127
Za Hřebeny to blíže neznám, jenom vím, že za mého mládí tam byly asi tři chalupy
a dnes je jich tam osm.
Čp. 35. Mlýn Mrskoš zanikl docela. Je jen obyčejné bydlení. (Po Tomanovi to dnes vlastní
Soudková, Příbram a slouží toto čp. 35. jako rekreační chalupa, dopsal Hejra Alois)
V dubnu 2016 je majitelem tohoto čp. Michajlík Jan a Michajlíková Marta z Hradce
Králové, doplnil Šťastný František.
Čp. 68. – Známé dnes jako zámeček Destinov. A současné evidenční číslo tohoto domu je
241. ŠF. Dům vedle Hor čp. 68. postavil Emanuel Kittl s hrozným nákladem. Pamatuji, že
jsou zde veliké sklepy ve skále vytesané, což stálo mnoho práce i peněz. Zde byla
vychovaná Emílie Destinová, rozená Kittlová, zemřela 28. I. 1930 ve věku 52 let. V tomto
domě byl hornický obchod a hostinec, kde byl veliký taneční sál, že ho nebylo daleko ve
vůkolí.
Toto je asi nejstarší
dochovaná
fotografie
původního dnes zámečku,
kterou jsem získal od p.
Aleny Hrdinové čp. 102.
Kdy byla pořízena,
známo není, Silnice na
snímku ještě není, což
znamená, že snímek byl
pořízen před rokem 1908.
Poměrně vzrostlé stromy
za
plotem,
nejspíš
platany
a
fasáda
napovídá, že to mohlo být tak asi 20 roků po postavení továrníkem Kittlem. Oplocení,
hlavně kamenné pilíře u brány i plaňkový plot je stejného rázu, jako bylo oplocení celých
Hor Kittlem. Ve skále vytesaná tůň před zámečkem je tam dodnes. V zámečku býval
hostinec u Voříšků, což byly rodiče p. Jany Hrdinové, za svobodna Voříškové, která měla
dlouhá léta obchod v Lašovicích. Hospoda byla v majetku Voříškových a Opičků, byli to
bratr se sestrou. Nejspíš od nich hostinec koupil Jiří Jehlička, továrník z Prahy a Kralup.
V době okupace měl hostinec v zámečku najmutý od Jehličků Josef Pecina z
Černovic od Chomutova, který se s rodinou po válce odstěhoval do pohraničí. Dřevěný
sloup v levé části snímku měl nejasný účel. Je známo, že před druhou světovou válkou
koupil hospodu Jiří Jehlička, možná k tomu patřily i další domy na Horách, rozsah
Jehličkova majetku v Milešově mi není znám. Po přestavbě na zámeček, který byl psaný na
Jehličkovu manželku Karolínu Jehličkovou, spolu se zahradou, sadem a lesem v rozsahu
3,7 ha. Je známo, že Jiří Jehlička před válkou a během války zámeček přistavoval ze
strany severní o spojovací chodbu a kulatou věž a ze strany jižní, minimálně o přístavek o
třech místnostech v užší části a s dodatečně v roce 1948 zřízeným vchodem pro „národního
128
správce“ Branšovského Jaroslava, později Branšovského Pavla. Později v šedesátých
letech v přístavku bydlela Růžena a Jiří Šťastný.
Překvapivě není dost dokumentů o tom, ve kterém roce Emanuel Kittl zámeček
postavil, kdy a kdo zámeček po něm vlastnil, kdy, kolikrát a kým byl přestavován.
Pamatuji si zámeček ve svém dětství již jinak, než je na původní fotografii coby
hostinec. Z pohledu od silnice to byla přízemní budova vlevo s kulatou věží spojená s
hlavní budovou širokou chodbou a na opačné straně budovy směrem k Milešovu, byl
přístavek, který přistavěl za války Jiří Jehlička. Na střeše přístavku byla taktéž menší
věžička. Směrem do silnice byl malý balkon, s pěkným kovaným vypouklým zábradlím v
baroktním stylu. Brána od silnice, byl posunutá více vlevo, taktéž kovaná a velmi pěkná.
Na štíty v barokním stylu, jaké jsou vidět na původní fotografii, si nepamatuji.
V zámečku bývala školka. Bydlíval tam Jaroslav Hrdina s rodinou a dětská
poradna, ta se později přesunula do budovy čp. 54, která ještě později byla prodána na
archiv státním normám. Nahoře ve štítě k Podmokům v zámečku bydlel ve dvou
místnostech Alois Veselý. Jeden čas v zámečku bydlela učitelka Marta Svátková, její muž
jezdil s autobusem.
Jeden čas v zámečku bydlel veterinář Antonín Schle. Jeho žena Nina Šleová byla
zdravotní sestrou u krásnohorského doktora MUDr. Kurandy, měli tři děti, Evu, Tondu a
nejmladšího Petra. Schle byl v padesátých letech spolu s Hovorkou z Klenovice a
Jaroslavem Šimůnkem mlynážem ze Zlákovic, zatčen. Všichni byli obvinění z protistátní
činnosti a na 25 let uvězněni. Když se Schle z vězení vrátil, dělal zootechnika v JZD
Milešov.
V roce 1966 byl spolu s ostatními rehabilitován. Přišel však rok 1969, kdy se dostal
k moci Husák. Schle již režimu nevěřil, odjel s rodinou na dovolenou do Jugoslávie a už se
nevrátili. V té době dcera Eva, které bylo 19 let, odmaturovala na gymnáziu v Sedlčanech.
Dnes žijí v Kanadě, Eva pracuje jako učitelka, má čtyři děti, tři dcery a syna, všichni jsou
vysokoškoláci. Její manžel je rasou Ind a řídí ve městě, kde žijí státní organizaci o 150
zaměstnancích. Tonda tady před asi pěti lety byl a v Krásné Hoře se setkal se svými asi 5
spolužáky. Jsem s Tondou a Evou přes mail ve spojení.
Nemilou vzpomínku na Schlea má p. Dias z Krásné Hory. Schléovi si brali půjčku
na nábytek a Dias jim šel ručit. Z republiky před splacením půjčky odešly a Dias jako
ručitel musel za ně dluh uhradit. Majetek, který rodina Schleova měla, zabral stát, tak jak
to v té době tehdejší režim dělal. Snad před odchodem se Schleovým podařilo část majetku
prodat. V té době již nebydleli v Milešově, ale „Na Kohoutech“ (šachta před Krásnou
Horou.)
V čp. 55, bydleli Pavel Branšovský s rodinou a ve druhém bytě Kiliánovi, Jiří Kilián
dělal štajgra na uranu v Příbrami a tam se i odstěhovali, a po nich Jarošovi. Tam jsem se v
roce 1997 přiženil, Jarošovi se odstěhovali do Koloměřic u Tána nad Vltavou a po tři a půl
roce bydlení na Horách jsem se s rodinou v roce 1970 odstěhoval do Prahy. Po mě se
stěhoval do bytu Václav Balatý s rodinou, později dům koupili Beranovi celý se dvěma
byty a po nich nynější Naučovi.
129
V čp. 54, bydlívali postupně Jan Mácha, Stanislav Čedík, Josef Hrdina, bývala tam
dětská poradna, okolo roku 1969, kam dojížděl dětský lékař MUDr. Staněk z Kamýka.
Koncem padesátých let jsme sál za tajemníka MNV Václava Šlégla, jako mladí pod
záštitou ČSM měli jako klubovnu. Starý nábytek ve špatném stavu a obrazy jsme tehdy
vyklidili do přilehlé kulaté věže. V sále býval pěkný kamenný krb na jižní stěně sálu a ještě
velmi zachovalá pěkná „xylolitová“ podlaha čtverce o velikosti asi 40 x 40 cm probarvené
střídavě žlutou a červenou barvou orientované napříč místnosti. (xylolit je stavebnina
složená ze dřevěných pilin, sorelova cementu a pigmentu, v malé míře se dělá ještě dnes)
Obec vlastnila promítačku zn. „tertka“ maďarské výroby na 16 mm film a na ní jsem tam
několikrát promítal film po předchozím kurzu, který jsem absolvoval v Sedlčanech. To jsem
měl před vojnou. Když jsem se po 26 měsících vrátil z vojny, již tam klubovna nebyla.
Býval tam směrem k silnici malý vysutý balkon s velmi pěkným vypouklým kovaným
zábradlím a také směrem do silnice zhruba hned za věží pěkná kovaná vrata. Doplnil
Šťastný František)
Snímek pořízený ze zahrady, slepený ze tří fotografií zámečku byl pořízen krátce po velmi
necitlivé přestavbě pro podnik zahraničního obchodu Merkuria. Přestavbu podle projektu,
(autora projektu neznám) řídil tehdejší správce zámečku Jan Hrdina z Milešova.
Dnes je to soukromá budova. (kterou před a ve II. Světové válce přestavěl tehdejší
majitel Jiří Jehlička z Prahy a před několika lety v roce 1977 za 360 000 Kčs to koupil
podnik zahraničního obchodu „Merkuria“Praha a tento podnik to s velkým nákladem
znovu přestavuje na podnikové rekreační středisko. Dům byl nazván „Destinov“ doplnil
Hejra Alois.)
Dnes má zámeček Destinov popisné číslo 241 a v dubnu 2016 je majitelem tohoto čp.
Bertchtoldová Zuzana z Prahy 6 a Cikánek Hynek z Nespek, což jsou vzdálenější
příbuzní majitelky zámečku Jehličkové Kateřiny, (zámeček je v Milešově vžitý název pro
tehdejší čp. 68. postavené Emanuelem Kittlem s nynějším čp. 241)
Okolnosti převzetí zámečku Destinov „Národním správcem“.
Podle dochovaných dokumentů, po válce, v roce 1945, byla na tento dům zavedena
národní správa MNV Milešov. Výměr národní správy se opíral o to, že se jedná o
zemědělskou usedlost, přestože toto čp. nikdy nesloužilo k hospodářskému účelu, býval
pouze hospodou, ze které vlastník Jehlička Jiří značným nákladem učinil letní obydlí pro
rekreaci a měl Jehličkovým sloužit na stáří k odpočinku. Při domě jest zahrada a ostatní
pozemek je sad a les. Při objektu žádné hospodářské objekty nejsou a pozemky jsou
130
zařazeny v bonitní třídě VI. a VII. Což tehdejší předseda MNV Štěpán Čedík již 22. 9.
1945 ONV potvrdil.
V dokumentu Jedlička Jiří doslova uvádí: Pokud jsem byl vlastníkem pozemku,
dával jsem obci les a sad zdarma k disposici, avšak bylo mi odpovězeno, že to ani obec
zadarmo nechce. Tutéž nabídku učinila moje manželka dne 18. 4. 1948 předsedovi akčního
výboru národní fronty Jaroslavu Branšovskému a předsedovi MNV Štěpánu Čedíkovi,
před členy MNV Josefem Hemerlem, Josefem Hrdinou a svědkem Stanislavem Lapkou.
Předsedové tento dar však odmítli s poukazem, že o les a sad nikdo nestojí a že je ani obec
nechce.
Jak se lze v dalších dokumentech dočíst, tak oni zřejmě chtěli všechno, věděli, že
vzhledem k politické situaci po únoru 1948 toho dosáhnou a dělali pro to vše možné i
nemožné. ŠF.
Tak zvané „akční výbory národní fronty“ měli přímo v popisu práce aktivně
vyhledávat a udávat lidi, protivící se komunistickému režimu, a ty po převratu v roce 1948
byly zákládány všude i v těch nejmenších vesnicích. Členové „akčních výborů národní
fronty“ byli horliví komunisté.
Stejně tak, takzvaní „Oujezdní tajemníci“ ti zase měli za úkol objíždět, kontrolovat,
zajišťovat a nutit zemědělce plnit nařízené, nesmyslně vysoké dodávky zemědělských
produktů státu (za státem určené pevné ceny) od sedláků a rolníků a tím je nutit ke vstupu
do JZD. Zakládat JZD v Milešově jezdil „oujezdní tajemník“ Velíšek z Lašovek. Další
oujezdní tajemník, podle pamětníka mladý kluk, který na motorce jel cestou z Milešova do
Lhoty, nalezl v deset dopoledne zavražděného Mandíka. V Radvánově působila jako
oujezdní tajemnice žena a místní mluvili o tom, že se domnívají, že je zaletena do vraždy
Máry z Radvánova. ŠF.
Jiří Jehlička majitel „zámečku“, ve snaze uchránit svůj majetek píše:
I.) jako vedlejší intervenient mající požívací práva na těchto nemovitostech hodlal
jsem ustoupiti od svých požívacích práv na sad i les s podmínkou, že dům čp. 68 s
oplocenou zahradou bude z národní správy vypuštěn, což přítomný předseda MNV
přislíbil podporovati při případném podání odporu do zavedení národní správy na majetek
Karolíny Jedličkové, což bylo dne 18. 4. 1948 odpoledne jednáno v úřadovně předsedy AV
NF Jaroslava Branšovského, který byl jmenován národním správcem na majetku Karolíny
Jedličkové. Do úřadovny dostavil se předseda MNV Štěpán Čedík, členové MNV Josef
Hemerle a Josef Hrdina, svědek Stanislav Lapka, Karolína Jedličková, majitelka
nemovitosti a já Jiří Jedlička jako poživatel práv dle usnesení Č. d. 367/47 okresního
soudu v Milevsku na realitách ve vložce č. 191 pozemkové knihy katastru Milešov.
V přítomnosti všech zde jmenovaných bylo pak učiněno ujednání téhož dne
odpoledne, že odevzdám klíče od budovy přístavku při domě čp. 68, že klíče od hlavní
budovy budou mě ponechány a na náklad majitelky realit pí. Jedličkové budou probourány
dveře ze dvou pokojů ležících ve směru budovy přístavku, které dávají majitelé místnímu
národnímu výboru k disposici, a předseda MNV Čedík zavázal se, že podání odvolání do
zavedení národní správy doporučí a zrušení její bude podporovati. Ujednání toto za
131
souhlasu všech přítomných byla v knize protokolů zapsána. Já pro churavost ač jsem
souhlasil, nemohl jsem protokol pro bezvládnost ruky podepsat. Dohoda tato byla
oboustranně plněna. To jest:
Klíče od přístavku jsme odevzdali a klíče od hlavní budovy byly nám ponechány k
dalšímu používání.
II.) V květnu 1948 učinil na mě oznámení na SNB předseda AV. NF a národní
správce na majetku Karolíny Jehličkové pro zamýšlený útěk za hranice a pro držbu
300 000 dolarů. V důsledku tohoto oznámení jsem byl dne 8. května 1948 STB v Praze
zatčen a uvězněn a po vyšetřování opět propuštěn na svobodu dne 19. května 1948. Dne
8. května 1948 učinil na mě opět předseda AV. NF. na přání ing. Jiřího Reissenzahna
oznámení okresnímu velitelství SNB v Milevsku pro nebezpečné vyhrožování.
V měsíci září 1948 učinil na mě a mojí manželku předseda MNV Štěpán Čedík na
kriminální policii v Praze oznámení pro podezření z podvodu. Kriminální policie
postoupila toto oznámení Magistrátu hl. města Prahy, který věc pod číslem 54007/48
vyšetřoval.
Všechna tato udání po náležitém vyšetřování shledána byla jako bezpodstatná.
III.) Dne 21. května 1949 prohlédla místnosti domu čp. 68 v Milešově komise ministerstva
zahraničních věcí, které jsem předal klíče, a tu přítomní tam pánové ing. Reissenzahn,
předseda MNV Čedík a předseda AV. NF. prohlásili, že já i moje manželka jsme hledáni
kriminální policií, jsme prý nezvěstní a jakmile prý přijedeme do Milešova, ihned nás dají
zatknouti, ačkoliv jsme se z nás nikdo ničeho neprovinil. Podle našeho názoru jsme měli
být zastrašeni, abychom do svého domu se neodvážili jíti.
IV.) Dne 31. 1. 1949 učinil o mně předseda MNV Štěpán Čedík prohlášení, že jsem
reakcionář, že prý jsem bezpracným důchodem získal sudičským způsobem továrnu, že prý
jsem zbytečnými stavbami při domu čp. 68 v Milešově vykořisťoval svoje zaměstnance.
O tomto nepravdivém prohlášení předkládám vývodní listiny I. až VII. Z těchto
dokladů jest zřejmá bezpodstatnost tohoto obvinění.
V.) Na domě čp. 68. v Milešově náležejícím mé manželce Karolíně Jehličkové v
Praze 1. Křížovnická 3 mám podle knihovního zápisu doživotní užívací právo.
V místnostech jest nábytek, nádobí, prádlo, záclony, peřiny, pokrývky, boty, šatstvo,
koberce, obrazy, parohy a jiné osobní věci, které náleží dědicům z pozůstalosti po zemřelém
Jaroslavu Jehličkovi a jsou proto jejich osobním majetkem:
Jaroslav Jehlička, stavitel v Praze, pí. Hana Taubnerová, v Praze, pí. Kateřina
Cikánková v Hradci Královém, pí. Marie Jehličková v Praze, p. ing. Miroslav Jehlička v
Praze, Jiří Jehlička, v Praze a Karolína Jehličková.
Mám za to, že národní správce, který jest ostatně synem předsedy AV. NF. V
Milešově, k výkonu svého úřadu věci v místnostech se nalézající, ani klíče od těchto
místností nepotřebuje, protože tyto místnosti sloužily vždy k obytným účelům a nikoliv k
účelům hospodářským.
Nejedná se přece o zemědělskou usedlost, neboť hospodářské budovy, chlévy, kolny k
provozování zemědělství s příslušným strojním zařízením u obytného domu nejsou ani
132
nikdy nebyly, jedná se v tomto případě pouze o obytný dům, k němuž opatřením
(zalepením) akčního výboru byl mě jako uživateli zamezen do tohoto domu přístup.
V této věci dovolávám se ujednání učiněného s MNV a národním správcem, jinak
předsedou akčního výboru NF ze dne 18. 4. 1948.
Nynější národní správce má svůj vlastní byt v Milešově a mimo to má dle ujednání
ze dne 18. 4. 1948 klíče od domovního přístavku o 3 místnostech, což myslím, že k výkonu
jeho úřadu úplně dostačuje.
Pí. Karolína Jedličková jest invalidní, pobírá malou invalidní rentu a já sám dovrším v
březnu příštího roku věk 65 let; hodlal jsem zbytek svého života stráviti na venkově, v
domě kde jsem hodlal své užívací právo užíti.
Žádám proto zdvořile, aby z rozhodnutí rady ONV v Milevsku byl mě přístup do
domu čp. 68 v Milešově umožněn a prosím, aby rada ONV v Milevsku vyžádala si od
MNV V Milešově eventuelně od AV. NF. V Milešově protokol v originále ze dne 18. 4.
1948 sepsaný o ujednání s pí. Karolinou Jehličkovou a MNV v Milešově a případně
prosím o vyslechnutí všech uvedených svědků v této věci, při jednání přítomných a aby byla
dodržena dohoda o domě čp. 68, aby eventuálnímu odvozu svršků mé ženy a dědiců nebylo
bráněno.
Jako předúnorový prověřený člen KSČ, č. legitimace 1509627 XIII. Místní
organizace, okres Praha I a V. dovolávám se slov soudruha Slánského na IX. Sjezdu KSČ
a prosím, aby na mě byl vzat zřetel jako na sociálně slabého s podřadnou pracovní
schopností.
Práci čest!
Jiří Jehlička Praha I. Křižovnická ul. čp. 1048.
V Praze dne 21. června 1949
Následují opisy dalších dokumentů předložených soudu, nařčení Čedíkem, že je
Jedlička reakcionář, vykořisťovatel a další nařčení v dokumentu výše v Čedíkově
prohlášení s jeho vlastnoručním podpisem.
V době okupace, měl hostinec v zámečku najmutý od Jehličků Josef Pecina z
Černovic od Chomutova, který svým obsáhlým vyjádřením z 15. 5. 1948 dokládá, že
Jehličkovi nikdy žádní Němci nenavštěvovali a naopak, že správce dolů Reissenzahn
míval časté návštěvy Němců, u kterých měl velkou přízeň a které často hostil. Dokládá, že
vždy se Jehličkovi chovali před i v okupaci jako správní Češi, což vše je ochoten u soudu
dosvědčit.
Dalším dokladem je obsáhlé prohlášení Jehličky dlouholetého zaměstnance před
okupací i během celé okupace Ferninanda Janšty, kde stvrzuje, že se Jehlička vždy choval
jako správný Čech, že měl protinacistické smýšlení, s Němci se nestýkal a ke svým
zaměstnancům se choval slušně a nikdy je nevykořisťoval a o zaměstnance se vzorně staral.
Vše je ochoten osvědčit před soudem. Vyvrací tvrzení předsedy MNV Milešov Čedíka ve
všech bodech, v Čedíkově prohlášení. Jehlička byl majitelem továrny na kamna v Praze se
slévárnou ve Vokovicích a továrnou v Kralupech.
Dalším obsáhlým dokladem je vyvrácení nařčení Čedíkem je prohlášení revidujícího
úředníka Jehličkových továren, dlouholetého zaměstnance, Karla Zítka, který stvrzuje a je
133
ochoten u soudu doložiti, že Jiří Jehlička i k úřednictvu se choval vždy přátelsky a vzorně
a nikdy je nevykořisťoval, vždy se choval jako správný Čech. Dokument stvrzující
Jehličkovi jakožto zaměstnavateli to nejlepší vysvědčení je datován 20 června 1948.
Dalším dokladem je obsáhlé vyjádření Josefa Klatovského z 6. června 1948, který
pracoval při dostavbě zámečku v Milešově a dokládá, že jej Jehlička nevykořisťoval, což
tvrdil Čedík, že jej řádně honoroval i tu nejlepší stravu mu poskytoval, naopak přívozem
cihel, písku a vody mu při zednických pracech pomáhal a na závěr dodává: Nejenom že
jsme spolu pracovali jako dva dělníci, ale jako dva kamarádi, kteří si dobře rozuměli.
Dokladů potvrzující, že si během války s Němci nikdy nezadal, choval se vždy jako
správný vlastenec je celkem 14 a mimo jiné zcela vyvracejí několikanásobné udávání níže
jmenovaných funkcionářů na STB, a další bezpečnostní složky a tvrzení milešovských
komunistů především předsedy MNV Čedíka Štěpána, předsedy akčního výboru národní
fronty a národního správce majetku Karolíny Jehličkové. Továrník Jehlička byl
předúnorovým členem KSČ.
K zámečku Karolína Jehličková vlastnila 10 měr (3,7 hektaru) zemědělské půdy
třídy 7 a 6., a byla v roce 1939 osázena asi 500 stromy. Půdu měli bezplatně v užívání
manželé Pecinovi (jednalo se o úzké pruhy mezi stromořadím.). Ti se po revoluci
odstěhovali do pohraničí a Jehlička se marně snažil někomu z místní obce anebo z kraje
bezplatně půdu pronajmouti, ale zájemce se nenašel. Proto požádal ONV v Milevsku aby
půda byla vypuštěna z evidence orné půdy a bylo mu dovoleno osetí travou. V té době mu
bylo 65 let, byl nemocný, neměl žádných hospodářských strojů ani staveb k obdělávání
půdy. Byl uznán invalidním, avšak důchod invalidní ani starobní mu nebyl přiznán z
důvodu, že mu pro nedostatečný počet pojištěných let nevznikl nárok. Vše je doloženo
kopiemi dokumentů.
Čp. 59. Do čp. 59 u Jirsů přiženil se tam Burian a dnes je tam jeho syn (Poslední rodu
Burianů byl František Burian, nar. 17. I. 1898 a jeho žena, Zdenka roz. Květíčková z
Milešova čp. 82 nar. 21. XII. 1901a tito se z Milešova odstěhovali k dceři do Dubence čp.
21 u Příbramě dne 14. IV. 1969. Dům pak koupil Alois Šácha, který dělal hajného ve
Zbenických Zlákovicích v polesí JUDr. Jar. Preise z Prahy, po roce 1948 byly tyto lesy
státní. Nar. 1. VIII. 1907 a zemřel 19. XII. 1979, ve věku 72 let a dnes tam žije jeho žena
Emilie Šáchová, nar. 1. XI. 1909 dopsal Hejra Alois.)
V dubnu 2016 je majitelem tohoto čp. Filipová Daniela z Prahy 3, doplnil Šťastný
František.
V roce 1940 měla obec Milešov 88 popisných čísel a 460 obyvatel.
Razítko obce: Razítko obce Milešova bývalo až do konce I. Světové války následující:
Uprostřed byl znak – český lev, stojící na zadních nohou a kolem nápis „Obec Milešov –
okres Milevsko“ Po první světové válce byl na razítku místo lva kalich a kolem nápis:
„Milešov nad Vltavou.“ Tuto změnu provedl tehdejší starosta Josef Štětina (evangelík) z
čp. 12. a k tomu přidal rok 1935.
Hrachovka: Ještě něco k Hrachovce: Mlynář Josef Hemele měl s mlýnem pronajaté
pole nahoře nad obecním lesem „v Podpískovčí“, kamž vedla hrozně ostrá pěšina do
vrchu. Potřeboval-li mlynář hnůj na pole, nechtěl jej voziti koňmi kolem Cukavy, zjednal
134
tehdy tři nebo čtyři ženy s nůšemi, a ke hnoji dali stolici, na níž stavěli nůše a odnesly hnůj
touto hrozně do vrchu vedoucí strmou pěšinou dříve a prý i laciněji.
(Jestli pak by zjednal dnes? – ale ty zlé doby za první republiky byly a takto se to
dělalo i ve Zlákovicích, na Předním Chlumu a v celém Povltaví, dopsal Hejra Alois)
I můj děda a rodiče mi o tom, že se na Chlumech, po strmých stráních po velkých
deštích splavená půda nosila zpět na chudá kamenitá políčka v nůších. ŠF.
V čp. 1 zemřeli: Hynek Květ, hospodář na odpočinku 17. X. 1920 ve věku 74 roků.
František Květ, hospodář, tragicky 23. VIII. 1935 ve věku 63 roků,
Marie Květová, jeho dcera provdaná Vamberová na Voznici 29. IX 1923 ve věku 20 roků.
Josef Květ, rozen v čp. 1. zemřel ve Voltýřově po kolikaleté nemoci 20. VII. 1944, 70
roků.
Ministerský předseda Antonín Švehla, zemřel 12. XII. 1933 ve věku 70 roků. Byl za
agrární stranu.
President T. G. Masaryk zemřel 14. IX. 1937 ve věku 87 roků.
Bývalý německý císař Vilém II. Zemřel 4. VI. 1941 ve věku 83 roků v zajetí v Holandsku.
Adolf Hitler skončil sebevraždou 3. V. 1945
Dr. Emil Hácha, bývalý protektorátní president zemřel ve vězeňské nemocnici 26. VI.
1945
Jak to v Milešově bývalo a jak je dnes:
Lékař býval na Orlíku, dnes v Kovářově a Krásné Hoře. Pošta bývala v Krásné
Hoře, dnes je pošta, telegraf i telefon v místě. Kominík byl ve Starém Sedle. Dnes v
Kovářově, četnictvo bylo v Radvánově, do nedávna v místě, nyní v Klučenicích.
Zvěrolékař byl knížecí v Orlíku, pak dva v Milevsku a v Krásné Hoře.
Svítilo se loučí, potom kahánkem a od roku 1931 se svítí v Milešově elektrikou.
Dráha byla nejblíže v Heřmaničkách u Votic nebo v Příbrami, dnes Milevsko a Sedlčany.
Zlá kamenitá cesta do Lašovic i do Milevska, jedouce z města v zimě, vždy v noci bylo
jeti cestou, dnes silnice z Milešova do Lašovic i do Milevska a i do Krásné Hory; pěšky se
nechodí. Silnice byla pouze z Milevska - Petrovice - Krásná Hora, Příbram, nebo Orlík –
Vysoký Chlumec – Sedlčany. Autobus jede z Milevska ráno v 6,30, od 1. XI. 1922 a z
Milevska přijede ve 4,30 odpoledne, někdy jezdí i v poledne. Do Prahy i z Prahy je spojení
2 x denně a platí se asi 85 Kčs.
A lid není dnes ještě spokojen. Tak se zdá, že je to na tom světě čím dál hůře. Místo
míru mezi národy je stále větší napětí. Místo lásky k bližnímu vládne nenávist jeden ke
druhému, jak mezi jednotlivci, tak mezi všemi národy. Mezi národy se vyjednává mír, ale
místo míru se situace stále přiostřuje.
Životopis Antonína Květa čp. 82 (1948)
Obecního kronikáře a knihovníka v Milešově nad Vltavou.
V roce 1936 mu bylo 73 roků. Antonín Květ se narodil 25. května 1863 v Milešově
v čp. 1. Jeho otec Jan Květ míval pronajmutý Květův statek čp. 1. Otec jeho otce, tedy děd
byl synem z Květova statku a dostal od svého otce chalupu Jahůdném čp. 40, ale jen on
slibem a i mlýn pod Milešovem čp. 21, kdy obě tato čísla patřívala k čp. 1. Otec jeho dědy
mu dal v málo letech tyto chalupy, aby nemusel na vojnu. Jan Květ, otec Antonína
pracoval potom na Horách v Milešově až 12 hodin denně za 30 krejcarů. Matka Antonína
Květa byla Marie Jirásková, dcera mlynáře z Hrachovky a měli pět synů. Jeden byl krejčí,
jeden kopytář, dva obuvníci a jeden zámečník. Bydlívali v čp. 48, 21, 7, 5 a potom na
135
Horách, kde se stal pro svou poctivost jeho otec za Emanuela Kittla huťmistrem a
následkem toho plat mu zvýšen nebyl, ale dostal tam zdarma byt. Jelikož bylo v Milešově
mnoho Květů, říkalo se mu „Květíček“. Pro svou dobrou povahu byl svými podřízenými
dosti oblíben. Děti Jana Květa dorůstali a potom otec za jejich pomoci postavil si nynější
chalupu čp. 82, na bývalém pozemku od Kály čp. 10.
Antonínovi bylo 13 roků a tehdejší učitel za kopu ho propustil ze školy na čisto a šel
se do Březnice učiti řemenářem. Jelikož jeho otec Jan Květ nemohl platiti za vyučení 80
zlatých rakouské měny, šel do Prahy se učiti ševcem na čtyři roky – rok za rok. (za každý
rok učení musel dělati rok zdarma). Jak mi vypravoval, učení bylo mučení. Více dělal
služku než řemeslo a zkusil mnoho i hladu. Obědy bývaly dosti bídné a večer býval pouze
suchý chléb a ani na Hod Boží to nabylo lepší a to bylo v roce 1877. V Praze se vyučil a
potom odešel do Vídně na praxi, kde pracoval skoro celé dva roky a vedlo prý se mu
obstojně, říkal, že byl velice skromný.
(Pamatuji ho jako mladý kluk, když jsem chodil do Milešova do školy a i někdy jsem
k němu nesl boty do opravy a všechny jeho příznaky na tehdejší jeho skromnost tomu
nasvědčovaly. Doplnil Hejra Alois.)
Roku 1883 se vrátil do Milešova, kde pracoval v hutích asi jeden rok, 12 hodin
denně za 20 krejcarů. Na to šel do Prahy, kde se živil řemeslem, potom sám pro sebe a
oženil se tam, jak říkal šťastně. V roce 1892 s Františkou Hodaňovou z Hodlochovic u
Sedlčan. Vzhledem k tomu, že ochuravěla, přece se zdržel v Praze až do roku 1896 a pak
se odstěhoval domů do Milešova čp. 82. Tato žena roz. Hodaňová mu zemřela v Milešově
v roce 1906, zůstaly mu dvě dcery: Emílie nar. 27. II. 1900, potom provdaná za Františka
Petříka v Praze a koupili si v roce 1939 čp. 5 v Milešově za 45 tisíc korun. Petřík pocházel
z Klučenic. Druhá byla Zdenka, provdaná za Františka Buriana čp. 59, nar. 21. XII. 1901.
Potom byl tři roky vdovcem a na to se znovu oženil s Antonií Kašparovou, dne 2. II. 1909,
nar. ve Voltýřově r. 1879, s níž měl dceru Marii, nyní provdanou Jílkovou v Praze.
(Jejich dcera se provdala za Josefa Květa ze Hřeben čp. 43, nar. 8. I. 1946, tam také
bydlejí a po smrti manželů Petříkových z Milešova čp. 5. nechali tento dům jmenovaným
příbuzným Květovům. Petříkovi měli jednoho syna a ten před několika málo lety zemřel a
tak zůstali sami. Doplnil Hejra Alois)
Druhá dcera byla Františka, která se nedobrovolně utopila (snad při koupání) ve
Vltavě u Šefrovny ve věku 22 roků. A ještě syn Miroslav nar. 3. II. 1915, který zemřel 4.
II. 1982.
Od roku 1896 provozoval živnost obuvnickou v jeho nynějším domě čp. 82 a
zemědělské výměře 20 měr pozemků (4 ha). Až do roku 1946, kdy toho zanechal,
poněvadž již na práci nevidí. Matka jej o několik roků přežila. Antonín Květ žil nyní na
odpočinku ve svých 85 letech, svoji chalupu předal synu Miroslavovi a nevěstě Františce,
rozené Čandové z Krásné Hory narozené 9. III. 1919. předal r. 1940.
Antonín Květ byl starostou milešovského sokola od jeho založení v roce 1921 až
dodnes a vzorným obecním kronikářem od roku 1930 do roku 1946. Obecní knihovnu vedl
25 roků, za což dostal diplom.
Úmrtí: Dne 23. XI. 1948 Antonín Květ zemřel po delší chorobě ve věku 85 roků a
pohřeben je v Lašovicích v rodinném hrobě 25. XI. 1948. K poslednímu odpočinku jej
doprovodila hudba i hasičský zbor. Mimo všech přátel, manželka, tři dcery a syn, sedm
vnuků a jedna vnučka. Proslov u hrobu o jeho životě měl dp. Farář Josef Hejl z Lašovic,
dále pan Št. Stodolovský jako předseda okresní osvětové rady a předseda obecního
136
národního výboru v Milešově Štěpán Čedík. Všichni mu děkovali, za jeho působení v
Sokole, v knihovně i v obecní kronice a slibovali na něj vzpomínku pro všechny doby.
Odpočívej v pokoji milý vlastenče!
(Zamysleme se nad tím, kdo si na něho z občanů dnes vzpomene? – nikdo. Ti mladí
ho neznali a ti staří zapomínají. Některé potřebné údaje v tomto článku i mimo závorku
doplnil Hejra Alois)
I v roce 1945 lid zdejší před německými žoldnéři utíkal do lesů Klasovce a Podělí.
Milý rodáci a krajané.
Předkládám před vás mé paměti Milešovské, rodné mé vždy milé dědiny. Uvažujte,
co Vaší předchůdci zažili a zakusili před léty, když u Vás silnice nebyla, jen hodně rozbité
cesty a co zkusil i jejich potah. Co zkusili naši dobří rodiče či prarodiče, když musili na
okresní úřad do Mirovic, později do Milevska čtyři hodiny pěšky. Doprava vůbec žádná
nebyla, ani do Mirovic, ani do Milevska. Představte si, když tuto cestu měli konat i starší
lidé v zimě co zkusili. Od Milešova bývala nejbližší silnice přes Petrovice, Krásnou Horu,
Kamýka nad Vltavou a Příbram. Všude daleko, do kostela, k lékaři na Orlík i na poštu. Lid
nereptal, byl klidný a skoro spokojený.
Co jste pěkného měli a nemáte, jsou stavby na Horách v Milešově, ty krásné hutě a
továrny, čtyři komíny (dva cihlové a dva železné) stroje, vše pryč odvezeno, budovy
rozváleny, materiál z budov rozprodán a komíny sváleny. Ten kdo to znal za doby
Emanuela Kittla, dnes by zaplakal nad tou spouští. Ty stavby, domy, hutě atd. Bývalo i
okrasou obce samé.
Vzpomeňte také, jak naši předkové svítili loučí v krbech a potom hliněnými
kahánky s oušky, potom přišly plechové lampičky na petrolej a to bylo radosti, že otec
přinesl první lampu s cylindrem z Milevska a dnes máte od roku 1931 světlo elektrické i
pohon a což dnešní rádio, to je již skutečný zázrak a naši předkové by řekli, že je to i proti
Pánu Bohu. (Vždyť oni měli učení podle biblické genese, a když by někdo k nim mluvil a
oni ho nikde by neviděli, jistě by mysleli, že s nimi rozmlouvá sám Bůh a že je to „zázrak“)
Máte dnes sbor hasičský a snad dosud i sokoly a prapor. Máte dobré občany, se
kterými můžete hovořiti, co na srdci, to na jazyku a s jinými jenom s obavou – zajisté, že
znáte své dobré i nedobré a některé snad i mstivé. (dnes jsou lidé horší, nežli dříve, ale o
tom bylo psáno. Doplnil Hejra Alois.) Dnes máte pěknou obecnou školu i kostel, který
volá po opravě a – dovolá se? Kostel opraven 2011 – 2012 a bývalá škola, nyní restaurace
u Kalicha opravena 2015. Doplnil ŠF.
Ony vymoženosti nových vynálezů zlepšily práci zemědělců i jiných řemesel a
povolání na 100%. Podívejte se kolem sebe dnes, můžete každodenně jeti po silnici až do
Milevska, Sedlčan i Příbrami, povozem a nebo autobusem tam i zpět. Do Prahy můžete
jeti dvakrát denně tam i zpět.
Mimo dopravy je změněna i zemědělská práce, kde místo srpu nebo hrabice se seká
obilí i váže do provázků strojem, místo cepů je stroj mlátící a čistící, místo železných ráfů
na kolech u vozu jsou gumy, místo rozsívky (zástěra na ruční setí obilí, později plechová
mísa na řemen zavěsit na krk – dopsal Hejra Alois.) Je secí stroj, místo travní kosy jest též
travní sekačka, i vyorávač brambor, řezací stroj na řezání řezanky. Na seno jsou výfuky i
na slámu hnané motory.
Dnes jsou pračky na praní prádla, na dojení je dojící zařízení, vodovody. Místo
těžké orby potahem koňmi, volmi, i kravami je traktor. Mohl bych jmenovat ještě mnohé
lidské vynálezy ve všech oborech práce nejen zemědělské, ale i jiné. To všechno pamatuji
137
jen primitivní – a dnes, kdy toto v Milešově pokročilo, stalo se během 70 ti let mého
života. (Když kronikář Vála zde tyto řádky psal, byla již velká mechanizace na tehdejší
dobu v létech padesátých, ale to již uplynulo téměř 30 let. Což kdyby viděl dnešní
mechanizaci, kdy na poli se ručně téměř již nic nedělá. Technika je všude, v zemědělství, v
lese i ve všech továrnách, ve vzduchu dnes nadzvuková trysková letadla, v lékařství a
zvláště v chirurgii je veliký pokrok a všude jinde kolem a ta jde tak rychlým tempem
kupředu, že když se nad tím zamyslíme, že si mnozí z nás položí otázku, jestli sama
technika nezahubí jednou lidstvo na naší planetě. Dnes je to zatím jen „utopie“, ale za
odstup let by utopie mohla být skutečností. Podívejme se dnes na vyspělou kosmonautiku,
kdy lidé jsou v počátku dobývání vesmíru, dále na válečnou techniku, moderních
nukleárních zbraní, i třeba bakteriologickou, chemickou apod. Já již v roce 1981 píšu o
vysoce vyspělé technice a vymoženostech, ale za dalších 40 až 50 let bude jistě to, co jsem
zde napsal hodně v oborech až příliš zastaralé a musejní. Dopsal Hejra Alois)
Životopis Jana Vály:
Píše sám o sobě.
Jan Vála narozený 10. července 1873 jako nejstarší syn Jana Vály, rolníka v
Milešově čp. 8. nar. 1841 a Petronyli, rozené Pintové ze Zahořan čp. 22, nar. r. 1850. Až
do roku 1882 zpíval si krásné mládí – mládí mé a to až do dne smutku, kdy zemřel 25.
dubna jeho otec, zanechal zde mimo toho i pětiletou dcerušku Marii, která potom zemřela
v roce 1888 a dále zde zanechal jeden a půl roku starého sirotka Josefa, který po létech
zdědil své rodné místo.
Po smrti otce na jeho pokyn a slib, který matka dala otci ještě za jeho života, dán byl
syn Jan do c. a k. školy reálné v Praze v Ječné ulici, kde pobyl dva roky a mezi tím se
matka vdala za Josefa Pecku ze Zadního Chlumu. Ač syn Jan Studoval po dva roky s
vyznamenáním, byla matka nucena jej vzíti domů, aby prý pomáhal otčímovi pracovati.
Na stravu matka platila měsíčně 16 zlatých a jeden zlatý synu Janovi na vydání a
školní potřeby, ačkoliv tehdy ještě nekouřil, bylo to na měsíc přece málo.
V době, když v Praze navštěvoval školu, náhodou se zúčastnil slavného pohřbu Dr.
Miroslava Tyrše převezeného sem zabitého sokola z Tyrol. (Dr. Tyrš byl zakladatel sokola
– tělocvičná jednota „Sokol“ a zřítil se do řeky Aaše ve věku 51 let. Dr. Tyrš se narodil
1832 v Děčíně jako syn lékaře a v rakouských Alpách přišel o život. Dopsal Hejra Alois.)
Denně jsem potkával našeho spisovatele a humoristu Jana Nerudu, který své doby
cestoval Egyptem a Palestýnou s naším Emanuelem Kittlem, který mu vše financoval.
Léta ubíhala a nastala vojenská služba, byl zařazen k pěšímu pluku rakouskému č.
102, kde sloužil tři roky, od 1894 do r. 1897. V roce 1899 se přiženil na hospodářství do
Zahořan čp. 2. za Antonií roz. Křížovou, mladší o 3 roky, 3 měsíce a tři dny. V roce 1902
v listopadu odjeli manželé Válovi do Chicaga ve Spojených státech, kde pobyli do roku
1908. mezi tím, bylo hospodářství pronajato, dítek nebylo. Po návratu z Ameriky, kde se
jim dařilo výborně, nechali půl hospodářství jejímu bratru Augustinu a stavěli. Stavby
nebyly ještě úplně dokončeny a přišla v červenci roku 1914 první světová válka se všemi
svými útrapami. (Vypuknula na sv. Annu, 26. července 1914 – dopsal Hejra Alois.)
Podrobné je asi v milešovské obecní kronice.
Jan Vála narukoval k vojsku s druhou výzvou jako jeden a čtyřicetiletý. Šlo se z
Písku na Bratislavu, na Srbsko, přes Bělehrad a na Černou Horu až do Cetejně v roce 2015
celou zimu pěšky, sněhem a zase zpět přes Bosnu a Hercegovinu až se dostal do Bolnice v
Sarajevě nemocen na ledviny a až do roku 1916 byl čtyři měsíce v Mariánských lázních. V
138
roce 1917 vidíme, jak již nás vlak unáší k Soči na Italské bojiště. Bojů se zúčastnil u
Casarsy i Udine, nedaleko velké řeky Tagliamento. Na jaře 1918 se dostal za bojů až k
řece Piavě, odkud dostal dovolenou a více se tam nevrátil. Domů na čisto se dostal 8. XI.
1918. Augustin Kříž zemřel v Rjece 30. XII. 1918, zbyla vdova a syn.
Roku 1914 – 1918 poznal osobně v Písku pootavského slavíka Adolfa Heyduka a
našeho historika Augusta Sedláčka (hrady, zámky a tvrze české). Po první světové válce
provozoval v Zahořanech smíšený obchod 11 roků. Působil u sboru dobrovolných hasičů v
Milešově i v Zahořanech, kde vystřídal všechny funkce a o sboru Zahořany založil
sborovou kroniku. Úřad obecního starosty jako první radní zastával v roce 1914 asi jeden
měsíc, než šel do I. Světové války. Úřad místního starosty v Zahořanech zastával hned v
roce 1901 – 1902, kdy zde koupil nový zvon do kapličky za dp. Faráře Karla Němce.
V roce 1921, se dělala nová cesta po vsi Zahořanech a postaven pomník padlým
vojínům v I. Světové válce za velikého přispění amerických Čechů za 20949 Kčs. Z toho
američtí krajané přispěli částkou 12229 Kčs. Celou dobu, co vedl úřad místního starosty v
Zahořanech, měl roční služby od místní obce 30 Kčs. Jako obecní kronikář v Zahořanech
od roku 1930 do roku 1947 měl ročně služného 20 – dvacet korun ročně. V poslední době
byl nucen vzdáti se práce hospodářské pro svůj pokročilý věk pozemky má pronajaty a žije
dnes jako soukromník nebo hospodář na odpočinku a čeká, až jej pán zavolá tam, kde jich
má více než zde.
Dokončení:
1948.
Píši zde již list této milešovské kroniky poslední. Žádám a prosím, aby byla
uchována i pro vaše vnuky i pravnuky, co věrná památka na dřívější i nynější vážné doby.
Dále promiňte a opravte mi snad některé chyby, (opravil jsem je – Hejra Alois) které
nejsou svévolně tam vepsány a budu Vám vděčen i po smrti.
Chraňte tuto knihu před nebezpečím zkázy a ukládejte ji na místa suchá a bezpečná,
jako naši předkové uchovávali svoji bibli před nepřítelem, v dobách zlých i v dobách
klidu, pročítejte ji svým dětem, vnukům i pravnukům, nechť vědí, co bylo nám zakusiti v
naší rodné vesnici. Mohou přijíti snad někdy doby ještě horší, jako bylo v letech 1620 až
1640, ale nezoufejte.
(Správně mělo být 1618 až 1648, válka třicetiletá – dopsal Hejra Alois)
Právě řádky tohoto dokončení, byly nejsilnějším inpulsem pro mě, k opsání této
kroniky a přes stránky Petra Sirotka na www.klučenice.cz a obecní stránky milešovské
obce s okazem na vstřícný přístup starosty Jiřího Vokrouhlíka s příslibem, že nechá
zhotovit jeden výtisk pro Milešovskou knihovnu v což doufám.
Mojí snahou je, aby ten, koho zajímá historie rodné obce, či obce ve které se sice
nenarodil, ale žije v ní, měl možnost se s její historií seznámit, pokud o to stojí. Volím
elektronickou podobu této knihy, kterou si může kdokoliv stáhnout zdarma do počítače a
přečíst po případě vytisknout a nechat svázat. Z těch mladších dnes k této technice má
přístup téměř každý. A kdo k tomu přístup nemá, by měl mít možnost si knihu vypůjčit v
milešovské knihovně. Doufám, že najde čtenáře i v okolních obcích. Opatření podkladů k
této knize mě stálo hodně úsilí a více jak 1500 hodin práce. Opisuji ručně psané originály a
nejsem spisovtel ani češtinář a proto mi laskaví čtenáři promiňte pravopisné chyby.
Šťastný František.
139
Kronikář Jan Vála napsal také kompletní rodopis rodu Válů z Milešova. Rukopis
tohoto rodopisu je v držení dcery Zděnka Vály, (bývalého milešovského starosty, který také
do rodopisu doplňoval), Jiřiny Válové, která mi laskavě dovolila rukopis rodopisu
ofotografovat a některé části přepsat do této knihy. Jak v rodopisu, tak v kronice jsou
opisy doslovné. Některé údaje uvedu v následující části. Doplnil Šťastný František
Kaplička na rozcestí a nová zvonice
Otec kronikáře Jana Vály se jmenoval taktéž Jan Vála. V roku 1880 postavil svým
nákladem kapličku sv. Jana Nepomuckého za svým stavením čp. 8. na rozcestí. V témž
roce jako starosta obce postavil novou pěknou zvonici asi 40 kroků na západ od nynějšího
kostela. Bývala o sv. Václavu zde vždy taková malá, ale slavná pouť, na kterou se malí i
velcí těšili po celý rok. U kapliček těch modlívali se zdejší lidé v dobách sucha, mokra i
nemocích zkrátka v dobách dobrých i zlých. Z počátku řídící učitel Biskup a po něm
Antonín Kolka čp. 16, (vedli motlitby předříkáváním), dnes jsou již oba mrtví.
Dne 10. července 1873 narodil jsem se já a dali mi jméno po otci Jan. Bratr Josef se
narodil 1875 a v roku 1877 malý zemřel. V roku 1878, 10. dubna narodila se mi sestra
Marie. V roku 1880 – 13 července narodil se můj vlastní nejmladší bratr Josef.
V rodopisu rodiny Válů Jan Vála ohledně manželství dále píše:
Nový zákon ruší nynější ohlášky manželství, kteréž budou prohlášením snoubenců, že jim
nejsou známy okolnosti, které by vylučovali manželství. Mezi rozvodem a rozlukou
nebude rozdílů. Od 1. ledna 1950 bude u nás povinný pouze sňatek občanský. Církevní
sňatek bude možno i dále uzavírat, ale až po uzavření sňatku občanského. Všechny sňatky
budou uzavírány před Národními výbory. Zavedení občanských matrik bude i u Národních
výborů.
Ku konci roku 1951 odvezeny byly z far všechny staré i nové matriky u nás do
Klučenic.
Založení Jednotného zemědělského družstva.
Jednotné zemědělské družstvo bylo ustaveno v Milešově v roce 1949, zakládajícími: Josef
Hrdina, Štěpán Jirsa, Štěpán Čedík, Jaroslav Branšovský, Stanislav Lapka.
Kratičko za nimi: Štěpán Hodouš, Josef Hemerle, Alois Květ.
Družstvo v začátcích vedli: Předseda: Hrdina Josef
Agronom: Jirsa Šťěpán
Zootechnik: Lapka Stanislav
Nová úprava obce a rybníka v Milešově byla provedena v letech 1948 až 1951 a
postavení družstevního kravínu se stala v roku 1953.
V roku 1964 byla v Milešově postavena čtyř bytovka u školy s prvními nájemníky:
Khun Jiří, Holan Josef, Kabíček Zdeněk a Květ Jaroslav
140
V roku 1972 byla postavena druhá, čtyřbytovka vedle, prvními nájemníky: Hrdina
Jaroslav, Donka Jan, Hejra Alois, Bočínský Stanislav.
V roku 1973 byla postavena nová požární zbrojnice na místě, kde stál statek čp. 7.
Majitelem tohoto statku byl Antonín Nikodým, kterého v roku 1950 násilně z obce
vystěhovali místní komunisté. Před touto hasičskou zbrojnicí byla roku 1970 na
pahorku a zahrádce Nikodýmova bývalého statku, postavena dvou bytovka, v níž
první nájemníci byli Pšeničný Josef a Brož Karel.
V roce 1974 byla přestavována budova pošty zvednuta o podlaží. Je tam nyní pošta,
knihovna a Národní výbor.
V roku 1978 byl rybník opět čištěn a opravována hráz.
V roku 1978 byla postavena třetí šestibytovka za kovárnou, prvními nájemníky:
Kabát Václav, Kapounek Josef, Svoboda Milan
V roce 1978 byla přestavována škola na školku mateřskou a škola zde byla zrušena
v roku 1975.
V roce 1983 byla postavena druhá šestibytovka. První nájemníci: Svoboda Milan,
Kapounek Josef, Kabát Václav, Hemerlová Lenka, Valenta Jan.
Ze vzpomínek na dětství a mládí prožité v Milešově
Šťastný František
Narodil jsem se v předposledním roce druhé světové války v roce 1944 v sousedních
Kosobudech v čp. 28, kde u dědy a babičky žila moje maminka. V roce 1947 jsme se
odstěhovali do Milešova čp. 18, odkud pochází můj tatínek. V listopadu 1970 jsem se
s rodinou odstěhoval do Prahy, ale každý víkend a dovolené jsme s rodinou trávili
v Kosobudech, kde od roku 1995 žiji trvale a tak také trochu z mých vzpomínek.
Nelehký život na vesnici se v plné míře týkal i mých rodičů, kteří se starali o nás, tři
děti, zprvu dvě babičky a dva dědy. Pamatuji si, že po měně v roce 1953, měla babička
měsíční důchod 90 Kčs, děda z Kosobud 110 Kč a děda z Milešova 320 Kčs. Před vstupem
do družstva „naší“ hospodařili na cca 5 ha půdy včetně lesa. Do lesa jsme s tatínkem
chodili s ruční pilou a sekerou, můj kosobudský děda ještě vždy přes zimu vykopával
pařezy, kterými se topilo. Vše se obdělávalo ručně se dvěma kravami. Obilí tatínek sekal
„hrabicí“, maminka za ním sbírala a já jako nejstarší ze tří dětí jsem vázal „povřísla“, které
pak tatínek zavazoval, a my děti stahovaly po 11 snopech do řad, kde se stavěly ze snopů
panáky. První panáky bývaly z Milešova viditelné o „Makovské pouti“ (okolo 20.
července) a bývaly na Předním Chlumu. Po vyschnutí asi za 10 až 14 dní se obilí sváželo
na „žebřiňáku“ do stodoly, kde se mlátilo. Nejdříve se z nejdelších snopů s obilím na „mlatě
cepy“ mlátilo obilí na „povřísla“, kterými se pak vázaly snopy mlátičkou vymlácené slámy a
sláma se skládala do „parny“ což byla vedle mlatu oddělená část každé stodoly. Měli jsme
malou jednoduchou mlátičku, ke které bylo nutno přistavit motor na dlouhý plochý kožený
řemen, který, aby neklouzal, se musel chvílemi smolit.
Další součástí výmlatu byl velký dřevěný „mlejnek“, do jehož velké násypky se
kýblem sypalo vymlácené zrno, točilo se ručně velkou klikou, a tím se dalo do pohybu velké
141
kolo s lopatkami, čímž se vzduchem vyfukovaly „plevy“ a různě velká síta v pohybu
prosévala zrna obilí. Nejen, že se oddělovalo zrno od plev, ale také přes síta rozdělovalo na
celá velká zrna a „zadyněk,“ což bylo zrno malé a přelámané, používalo se přednostně ke
krmení. Pěkné se nechávalo na povinné dodávky státu, na setí a do mlýna k semletí na
mouku. Točit klikou mlejnku bylo namáhavé a muselo se točit určitou stálou rychlostí.
Jezdívali jsme do mlýna do Proudkovic anebo k Hůlovi. Moc toho ale hospodáři nezbývalo,
protože povinné dodávky státu byly tak vysoké, že mnohdy byly nesplnitelné a nezbylo ani
na setí. To proto, aby soukromě hospodařící rolníky komunisté přinutili ke vstupu do
družstva. Navíc v rámci scelování polí pro družstvo, dosud soukromě hospodařící rolníci
dostávali výměnou pozemky na konci katastrů, co nejdále od domu, na nejhorší půdě, aby
jim bylo ztíženo hospodaření. Družstvo v Milešově bylo založeno velmi brzo, jako třetí v
okrese milevském, první družstvo (JZD) bylo založeno ve Skrýchově.
V Milešově vstupu do družstva dlouho odolával Míka, který měl také autodopravu,
takový malý náklaďáček na dřevoplyn. Měl vzadu velké nádrže na dřevoplyn, který
zplynoval nedokonalým spalováním tvrdého dřeva v topeništi a za jízdy si dřevoplyn sám
vyráběl. Po válce a začátkem padesátých let byl benzín a nafta nedostatková, a tak jako
téměř všechno byl na příděl na lístky. Tenkrát se benzín a nafta vyráběla z uhlí destilací ve
„Stalinových závodech v Záluží u Mostu“ v destilačních kolonách. Jako řidič u Míky
jezdil Mácha ze Hřeben.
My jsme mívali pole na „Rovenci“ a na „Vrchách“, velmi kamenitá a do kopce.
Louku jsme mívali „V Pískejch“ a pod naším lesem u potoka stráň naproti Buchalům. Vše
se obdělávalo ručně, jen dvě krávy jsme měli k potahu. Hnůj se nakládal vidlemi na „kůž“,
což byl vůz za krávy s nízkými postranicemi. Naložit se mohlo jen málo, protože se jelo na
pole daleko a do velkého kopce a po cestě se muselo odpočívat. Na poli se z vozu hnůj
„zkopával do kopenců“, které se později rozhazovaly vidlemi a „rachadlem“ zaorávaly.
Tatínek s maminkou vstoupili do družstva asi dva roky po jeho založení, kde v
některých letech byla jednotka i jen 11 Kčs a tatínek jako zedník v družstvu měl denně
1,92 jednotky. Po práci si proto u lidí přivydělával jako zedník, nejdříve za 7 Kčs na
hodinu a později 10 Kčs za hodinu. Maminka v rostlinné výrobě měla ještě o mnoho méně.
Navíc na mzdu se vyplácela jen záloha a po valné hromadě jednou ročně se vyplácela
dobírka, podle toho, jak družstvo hospodařilo. První kravín s bramborárnou tatínek
postavil po zednické stránce sám s jedním přidavačem, p. Františkem Vršeckým. Nebyla
ani míchačka, Vršecký míchal maltu v „karbu“ hrablem, anebo v kolečku lopatou. Na beton
se smíchal říční písek získaný z nedaleké Vltavy na sucho s cementem a pak se přehazoval
z hromady na hromadu za stálého kropení kropáčem, až získal vhodnou konzistenci podle
toho, na co měl být beton použit. Kámen na stavbu se získával i rozebíráním pilířů
ohrazení Hor, ručně jej tatínek paličkou a majzlíkem lámal také v lomu, ve stráni za
Hlídkem.
Ani v družstvu v jeho počátcích nebylo lehko. Obilí se muselo obsekávat několika
řadami „hrabicí“ anebo „hasákem“ ručně, protože „samovaz“ tažený koňmi byl bokem a
142
koně by museli jít obilím. S koňmi jezdil kočí Květ, Kroupa, Hovorka a Hlavatý. Z
počátku měl každý kočí koně ustájené doma, později více koní bylo ustájeno u Květů.
Obilí se sváželo v Milešově nad kravín, kde byl plac, na němž stála mlátička, přes
dlouhý plochý řemen spojena s motorem, která měla za sebou „pres“ na slámu, který ji
lisoval a vázal provázky do balíků. Mlátička současně i „mlejnkovala“ obilí. Pěkné zrno se
sypalo rovnou do pytlů a „zadyněk“ se ručně vyhrabával zpod mlátičky a pytloval zvlášť
na krmení dobytka. K mlácení bylo třeba nejméně pěti lidí.
První nový traktor v JZD byl Zetor 25 a jezdil s ním Sláva Čedík a Alois Květ ze
Hřeben a byl bez kabiny. Bylo v JZD i několik starých předválečných vysloužilých malých
„dojčíků“ (dva pojízdné a jeden na náhradní díly), které neustále opravoval Stanislav
Lapka, který je pro družstvo někde opatřil. Těžko je bylo nastartovat, zapaloval se
doutnák, který se šrouboval do hlavy válce. Startovalo se klikou a trvalo to obvykle velmi
dlouho. Brzo také přibyl menší traktor pásový, na orání, na který se dala namontovat i
radlice.
Jako děti jsme museli rodičům i v útlém věku pomáhat, a to nejen doma, před
odchodem do školy jsem musel napást krávu, a totéž navečer po příchodu ze školy. Učení
jsem si na pastvu brával s sebou. Také jako děti si nás maminka brávala na družstevní
pole, kde každá z žen dostala přiděleno několik řádek „burýny“ (krmná řepa), nebo také
vodnice, které plela a jednotila a přitom jsme jí, my děti, pomáhaly. I ostatní ženy s sebou
často měly na výpomoc svoje děti.
Dobře si vzpomínám, že v roce 1951, kdy jsem chodil do první třídy, jsme jako děti
vypomáhali mamince po příchodu ze školy na družstevním poli „Na odměně“ za Kroupou
až k cestě do Lipí, jednotit řepu. Jednotilo tam mnoho žen a najednou se začali z oblohy
sypat letáky a ženy je sbíraly. Na práci dohlížel rostlinář Štěpán Čedík, za války „vlajkař“,
po válce velký komunista. Běhal mezi ženami a křičel „dejte to sem, nečtěte to“ a bral jim
letáky z ruky. Nepochodil však u Hovorkové, ona statná velká on malý zavalitý, zvedla
ruku s letáky, on se jí je snažil vzít, ale nedosáhl na ně, a tak poskakoval kolem ní a křičel
na ni, že ji udá, aby mu letáky dala, připadal mi jako tajtrdlík. Vzpomínám si, že na
letácích se psalo o tehdejších státních představitelích Kopeckém, Ďurišovi, Slánském,
Gottwaldovi a dalších.
Letáky v padesátých letech jsme nacházeli často, byly prakticky všude, občas jsme
nalezli prasklý balon, který letáky nesl, a z něj jsme v puse dělali bubliny, které jsme pak
práskali, třeba o hlavu spolužákovi.
V padesátých letech byly balony s letáky nad území východních států ze západního
světa vysílány často.
Kniha „Balony svobody. Letákové operace Svobodné Evropy 1951–1956“ je prvním
českým souhrnným zpracováním jedné z kapitol dějin studené války. V letech 1951 až1956
bylo z území Německa vedeno postupně několik propagandistických kampaní s využitím
letáků, dopravovaných nad Československo pomocí malých balonů. Byl to historicky
nejrozsáhlejší projekt zasílání letáků vzdušnou cestou na území Československa. Také
mezi balonovými kampaněmi Svobodné Evropy byly ty směřované na území
143
Československa ve srovnání s obdobnými projekty pro Maďarsko a Polsko daleko největší.
Jako oficiální výkonné organizace vystupovaly americký Národní výbor pro svobodnou
Evropu (the National Commitee for Free Europe) a jeho pomocná organizace Tažení za
svobodu (the Crussade for Freedom). Ovšem skutečnými iniciátory byly CIA a vláda USA,
které pokryly i nepochybně velké finanční náklady projektů. Vysílání letáků bylo jedním z
kroků psychologické války, kterou se na přelomu čtyřicátých a padesátých let snažila
americká vláda čelit předpokládanému komunistickému ohrožení.
S vylíčením dobového zahraničně-politického kontextu přibližuje práce okolnosti
vzniku myšlenky balonových akcí Svobodné Evropy. Popisuje také i jiné způsoby využití
balonů jako dopravního prostředku ve studené válce, zejména k přepravě agentů západních
zpravodajských služeb do Československa v letech 1953 až 1954. Další kapitoly líčí vznik
prvního letákového projektu Svobodné Evropy „Větry svobody“ (Winds of Freedom) roku
1951, operace „Prospero“ roku 1953 a konečně nejrozsáhlejší operace „Veto“, která
probíhala v letech 1954–1956. Práce se zabývá i rozkrýváním autorského a redakčního
pozadí vzniku letáků Svobodné Evropy. Nechybí ani představení podobných projektů
Svobodné Evropy pro Polsko a Maďarsko.
Vysílání balonů s letáky vyvolávalo v totalitním režimu s jeho tuhou cenzurou
zuřivé reakce jak v oblasti bezpečnostních a vojenských struktur, tak propagandy a
diplomacie. Reakce jsou dalším tématem knihy. Není třeba zastírat, že masové vysílání
balonů mělo i negativní důsledky v podobě některých náhodných zranění obyvatel při
střetu s balony plněnými výbušným plynem. Komunistický režim se také pokusil na
Svobodnou Evropu svalit odpovědnost za havárii československého dopravního letadla v
Tatrách počátkem roku 1956. Druhá část knihy přináší chronologický výčet jednotlivých
letáků s jejich popisem a obsahovou charakteristikou. Přílohou knihy je rovněž CD se
snímky převážné většiny letáků. Tato obsáhlá příloha je cenná zejména proto, že letáků se
dodnes dochovalo kupodivu jen poměrně malé množství. Bližší analýza ukazuje, že jde o
unikátní formu exilové publicistiky, na níž se podíleli i významní výtvarníci. Skutečný vliv
informací doručovaných balony nebylo v dané době možné nezávislým způsobem zjistit.
Obrovský rozsah akcí a podrážděné reakce režimu nasvědčují tomu, že
předpokládaný výsledek se v jistém smyslu dostavil. Podle toho, co je dnes známo o
americké zahraniční politice v době prezidenta Eisenhowera, nebylo bezpochyby záměrem
balonových akcí připravit půdu nějakou násilnou politickou změnu s americkou účastí za
železnou oponou. Hlavním cílem této etapy psychologické války bylo především znejistit a
zaměstnat protivníka, nebo také způsobit mu i potíže a případně škody působením na
domácí obyvatelstvo.
Já ve své druhé knize „Co v historii nebylo“ na stránce 4 podrobně popisuji havárii
balonu s agenty u Krásné Hory 13. srpna 1954, kdy došlo k jejich usmrcení.
Nejinak je tomu v dnešní době v roce 2016, kdy USA působí destruktivně na mnoho
států, pod záminkou „svobody a demokracie“ vyvolávají ve světě neklid, konflikty a války.
Dříve za komunistů naše politika byla poplatná Sovětskému svazu a nyní je ještě
mnohem silněji poplatná Evropské unii a USA. Kdyby si jinde ve světě americký
144
velvyslanec pan Andrew Schapiro dovolil jen zlomek toho, co si dovoluje u nás, to jest
přímé zasahování do politiky státu a její ovlivňování, byl by již dávno vyhoštěn!
Tatínek byl pokrokový, již v roce 1926, tři roky po zahájení rozhlasového vysílání v
Čechách, stavěl si „krystalky“ a poslouchal na sluchátka rozhlas. Jako zdroj energie si
vyráběl louhové články, na které si ještě pamatuji. (Elektřina byla do Milešova přivedena v
roce 1931.) Měli jsme krystalek několik, některé i s výstupy na troje sluchátka. I já od
útlého věku jsem poslouchal „rádio“ na krystalku. Detektor s krystalem na ladění stanic
pro krystalku byl ke koupení za 16 Kčs.
Taktéž televizi jsme měli jako pátí z Milešova. První byla Tesla, velká bedna s
rádiem a malou obrazovkou na MNV, stejnou měli Branšovských. Další měl Kilián, Jaroš
měl ruského Recorda a my jsme měli od roku 1956 ruského Rubína 102, který měl i rádio s
UKV. Sousedé, kteří televizi neměli, často na televizi se chodili dívat tam, kde ji měli,
takže o denní návštěvy ve večerních hodinách nebyla nouze. První pračku jsme měli také
záhy, ta měla ještě dřevěný rám opláštěný plechem s pozinkovanou vanou a vířivkou.
Možná byla i domácí výroby, protože tatínek byl kutil a podle návodů v různých
časopisech dělával kdeco, a já jsem tuto vlastnost potatil.
Začínal jsem stavbou krystalek, později nabíječek, zesilovačů, anténních
předzesilovačů, snažil jsem se opravovat televizi, což se mi občas povedlo. Chtěl jsem se
učit elektrikářem, ale na okrese Milevsko přijímali jen jednoho elektrikáře do učení a tesaře
čtyři, takže jsem se v OSP Milevsko vyučil tesařem, což jsem ocenil až později v Praze. Do
učňovské školy jsem dojížděl do Tábora a byla i v sobotu. Býval to problém, protože
autobus z Milevska v sobotu odjížděl v 12,50 a jen výjimečně se dal stihnout a další
autobus z Milevska odjížděl v 18,30. Někdy jsme proto z milevského nádraží až do
Milešova šli pěšky spolu s Karlem Synkem z Lašovic a Pepíkem Slavkem ze Samot, kteří se
spolu se mnou v Milevsku učili tesaři. Jednou také s námi šel František Jirsa z Milešova.
V Milevsku jsme jakožto učni byli na praxi přidělováni na různé práce, se
zkušenými tesaři hned od začátku. Práce byla řemeslně různorodá, takže jsem se hodně
naučil. Závazkem bylo zůstat pracovat v OSP tři roky po vyučení. Práce byla zajímavá,
ale špatně placená, 1200 až 1300 Kčs měsíčně. Pracovalo se 6 dní a bylo 48 pracovních
hodin v týdnu. Každý rok podniku byla přidělována nějaká ta akce mimo rozsah
působnosti okresního stavebního podniku, takže jsme pracovali i ve Volarech, Českých
Budějovicích, Husinci, v Suchdole nad Lužnicí a v Praze.
Když mi končil závazek, tak jsem se z finančních důvodů snažil dát výpověď a
odejít k jinému podniku, kde bych si více vydělal. V té době nás bylo u OSP 11 tesařů.
Tenkrát to nebylo snadné, odejít se dalo pouze do státem preferovaných odvětví, jako bylo
hornictví, zemědělství nebo k bachařům a z toho jsem nic nechtěl. Dal jsem několikrát
výpověď, ale byla mi vždy zamítnuta se slovy: Jelikož má OSP cca 30 pracovníků pod
stav, Vaší výpovědi nemůžeme vyhovět. Odvolal jsem se k Pracovnímu úřadu ONV
Milevsko, kde mi, jako by to psal jeden člověk, bylo sděleno doslova totéž. Moje výpověď
byla zamítnuta. Tento stav trval až do 1. 1. 1966, kdy vstoupil v platnost nový zákoník
145
práce. Dnes už si málokdo uvědomuje, že pokud podnik nechtěl zaměstnance propustit, tak
se od podniku dostat měl pramálo šancí.
V roce 1965 jsme od OSP pracovali v Praze a tak se dalo snadno spočítat, že s
odlučným budu mít jednou tolik, co v Milevsku, kam ani dojíždění 22 km nebylo
jednoduché, i když autobus do Milevska jezdil 6x denně a když Janka (ZVVZ) měla
odpolední, bylo o jeden spoj ještě více. Tam i zpátky, býval autobus vždy přeplněný a v
Kovářově se připojoval vlek, který se tam vždy při zpáteční cestě odpojoval. To bylo vždy
jen u nejvytíženějších spojů. V té době se na lince Milevsko – Milešov – Krásná Hora
střídali řidiči Jaroslav Kolář z Milevska a Josef Dvořák z Klučenic.
Hned začátkem roku 1966 jsem dal v OSP výpověď bez uvedení důvodu a dostal
jsem podle nového zákoníku práce vzhledem k věku výpovědní lhůtu 6 + 3 měsíce a odešel
jsem k Montovaným stavbám Praha, kde jsem pracoval celý život a zůstal jsem věrný
svému řemeslu. Přišel jsem na začínající sídliště Krč nad Thomayerovou nemocnicí, kde
bylo kromě šaten jen několik základů pro první paneláky tohoto sídliště. Dostal jsem se do
party, kde bylo 8 tesařů a z toho 7 chtělo dělat parťáka. Tam jsem teprve ocenil to, že jsem
se učil u malého podniku OSP a mnohem více se naučil. Protože oni vyučeni hromadně u
velkého podniku znali jenom bednění. Během roku všichni postupně odešli, přišli noví
tesaři a já jsem se stal parťákem, i když většinou bez parťáckého příplatku, který byl
tenkrát od 8 lidí 300 Kč měsíčně. V roce 1970 jsem se do Prahy přestěhoval do
družstevního stabilizačního bytu 3 + 1, kde jsem zaplatil 10 % nákladů výstavby a 10 %
za mě zaplatil podnik, se závazkem pracovat u Montovaných staveb 12 let. Což jsem
skoro trojnásobně překročil.
V roce 1974 až 1976 jsem dělal dílovedoucího (mistra na stavbě) tří panelových
domů v Praze 3 „Na Balkáně“ o 99 bytových jednotkách s kotelnou a k tomu patřilo 74
garáží, z části v suterénu panelových domů a z části samostatně stojících. Stavbyvedoucí
byl dlouhodobě asi 6 měsíců nemocný, takže jsem stavbu po tu dobu měl na starosti sám.
Placený jsem byl ve svém průměrném dělnickém platu, což nešlo neomezeně. Takže jednou,
když jsem přinesl na P a M úkoláky ze stavby, tak mi vedoucí PAMU oznámil, že musím
od příštího měsíce do technického, což by pro mě znamenalo základní plat 2400 Kč měsíčně
+ nejistou preferenci i prémie. Vzhledem k nejistým prémiím a preferenci to bylo výrazně
méně, než jsem měl úkolový dělnický plat. Proto jsem se vrátil ke své dělnické profesi, u
které jsem zůstal až do důchodu. Za život jsem měl jen dva zaměstnavatele OSP, a
Montované stavby Praha, které měly asi 4500 zaměstnanců, avšak spojováním a
delimitacemi se měnilo i jejich jméno. Montované a pozemní stavby jakožto samostatný
podnik končily někdy v roce 1994 jako závod MS-Redos delimitací do IPS s celkovým
počtem 22 000 zaměstnanců v době největšího rozkvětu. Zaměstnancem jsem byl od 1. 12.
1966 do 31. 12. 1995, kdy jsem byl již po mozkové příhodě v plném invalidním důchodu.
Na oba svoje zaměstnavatele vzpomínám rád. Pod Montovanými stavbami jsem v roce
1990 pracoval půl roku v Mnichově a v roce 1991 až 1993 jeden a půl roku v Izraeli.
146
Z tak velkého podniku zbylo jen torzo prodané Skansce, vše ostatní bylo
vytunelováno, jak to bylo v devadesátých letech v této republice běžné, vše bylo vedením
rozbito, vytunelováno a rozkradeno.
V roce 2010 jsem napsal knihu:
„Trocha historie z dobových dokumentů a vzpomínek pamětníků nejen z Kosobud a
Zadního Chlumu“
a v roce 2011 jsem napsal její volné pokračování:
„Co v historii nebylo“
Vše je volně ke stažení z www.kosobudy.eu v záložce Historie anebo ze stránek Petra
Sirotka www.klučenice.cz v záložce historie pod položkou Kosobudy. Současně tam jsou
přímé odkazy na mých 7 videí.
Pár slov o životě a díle dlouholetého milešovského kronikáře pana Aloise Hejry.
Narodil se v roce 1923 a zemřel 7. ledna 2015 ve věku 92 roků.
Kdyby pan Alois Hejra v roce 1980 neopsal Válovu soukromou
kroniku, nebylo by ani této knihy. Za jeho života mi ji nedovolil
ofotografovat, protože z ní chtěl ještě publikovat, ač byl těžce
postižen mozkovou mrtvicí. Až rok po jeho smrti mi ofotografování
umožnil jeho syn Pavel Hejra, za což mu děkuji.
Jsem přesvědčen, že historické události ze zdejšího kraje,
pečlivě, se smyslem pro detail kronikářem panem Janem Válou a
Aloisem Hejrou sepsané, budou zajímat čtenáře, kteří v okolí bydlí anebo tento kraj znají.
V tomto pokračování přepisuji jen zlomek jeho rozsáhlých kronik a povídání o
zdejším kraji. Pokud se i toto třetí povídání setká s příznivým ohlasem čtenářů, nevylučuji,
že se k Milešovu ještě někdy vrátím, především k období 1981 až do dnešní doby, kde v
podstatě tato kniha končí. Přál bych si, aby tato kniha byla mimo jiné také chápána jako
završení díla milešovského kronikáře Aloise Hejry.
Protože přepis části osobní kroniky pana Aloise Hejry tvoří část tohoto volného
pokračování, předchozích mých knih, dovoluji si Vám, čtenářům, tohoto autora pár řádky
přiblížit, opisem profilu autora z jeho knihy „Národopis Milešova nad Vltavou a okolí“
která byla vydána v roce 2002 v edici Podbrdsko, Fontes, číslo 2.
Alois Hejra se narodil v roce 1923 v malé povltavské vesničce Klenovice, která
patřívala k dnes již zatopené obci Orlické Zlákovice. Do obecné školy chodil v Milešově
nad Vltavou, do měšťanské pak v Krásné Hoře nad Vltavou. Po škole se u svého otce
vyučil bednářem a pracoval v zemědělství. Po válce pracoval jako lesník a myslivec, a tak
mohl poznat zdejší faunu. Odtud již byl jen krůček k jeho velké zálibě – ornitologii. Byl
členem České ornitologické společnosti. Po otci zdědil další celoživotní koníček v chovu
včel, kterému se věnuje celý život a včelky u svého obydlí má od mládí i v roce 2011, i když
sám fyzicky již na to nestačí a musí se spolehnout na pomoc rodiny s chovem. Po vzniku
147
Jednotných zemědělských družstev pracoval v zemědělství, zemřel 7. ledna 2015 ve věku
92 roků. Alois Hejra v roce 1955 převzal funkci obecního kronikáře, tehdy ještě v Orlických
Zlákovicích, později v Milešově nad Vltavou. V této funkci působil do roku 2009, kdy mu
vážná nemoc zabránila v dalším pokračování této velmi prospěšné práce. Kromě psaní
obecních kronik si vedl i několik velice obsáhlých, velmi pečlivě a detailně zpracovaných
osobních kronik. Lze bez nadsázky říci, že i psaní historie tohoto kraje bylo jeho koníčkem,
kterému se věnoval s neobyčejnou pečlivostí, se smyslem pro pravdu a autentičnost. Je to
jeho celoživotní dílo. Naslouchal a velmi pečlivě zapisoval, vyprávění pamětníků již od
svého mládí. Často navštěvoval za účelem zjištění podrobností matriky, archivy a
knihovny. Velmi pečlivě ve své kronice dokumentuje podrobně dobu, což jistě především
mladší generaci, která ji nezažila, pomůže k pochopení souvislostí. K jeho dalším zálibám
patří dendrologie a botanika.
Práce kronikáře Aloise Hejry zdaleka přesahují rámec obce, okresu i kraje.
Několikrát také přispěl do knih „Podbrdska“ 2 a 6. Jmenovaný kronikář získal první místo
v okresní soutěži kronikářů, a v Praze – Roztokách, v krajském muzeu byly jeho rukopisy
vystaveny. V krajském kole soutěže kronikářů získal druhé místo a druhou cenu. Jakožto
ocenění jeho práce byl také filmován ve svém bydlišti do dokumentárního filmu „Kroniky a
kronikáři“ režiséra Rudolfa Grance v produkci p. Beneše z Krátkého filmu Praha. Také ve
stavení Hejrů v Klenovici se natáčela „dračka“, draní peří, tak, jak to za starých časů
bývalo, které i já z mládí pamatuji, tak to na vesnicích chodilo, se všemi zvyky, které draní
peří provázely včetně zpěvu. (FŠ)
Staří pamětníci nám odcházejí na věčnost, zůstávají po nich jen psané knihy, a když
zemřou knihy, je národ bez historie a bez paměti. Kniha je kulturní bohatství národa.
(slova pana Hejry)
Jsem přesvědčen, že významné celoživotní dílo by nemělo skončit v zapomnění.
Originální kronika je psána pěkným, dobře čitelným rukopisem, psaným i v nynější
době, tak jako za starých časů, klasickým perem namáčeným v dokumentačním
inkoustu. Do textu jsem vložil i fotografie, přestože do opravdové kroniky fotografie
správně nepatří a ani on je v originálu nemá. To jsem udělal ostatně i v předešlém
povídání, v případě přepisu Kosobudské kroniky pro oživení a větší názornost v textu.
Pokud někdo chce vyjádřit svůj názor na předešlé moje dvě knížky anebo tuto, co do
rozsahu stran nejobsáhlejší, může tak učinit na email [email protected] Uvítám i
případné upozornění na události z historie, o kterých jsem nepsal. Mohlo by se to stát
námětem pro případné další pokračování. Doplnil Šťastný František.
Historie Lašovic.
Lašovice jsou zbytek staré velké vesnice, téhož jména zašlé ve třicetileté válce.
Kostel lašovický jest velmi starý, stával již v dobách dávných, kdy po vlasti naší bylo málo
chrámů křesťanských rozseto. Z prvotních dob jeho založení nebo vystavění se nám
bohužel žádných zpráv nezachovalo. Historie se zmiňuje o Lašovicích jako osadě farní,
148
teprve za doby arcibiskupa Arnošta z Pardubic. V roku 1379 dodal český král Václav IV.
do Lašovic faráře Václava r. 1438, kterýž zde v Lašovicích setrval po celých 40 roků, až
do své smrti. Pochován jest v kostele, blíže oltáře svaté Anny v Lašovicích, kdež je hrobka,
v níž se nalézají čtyři rakve asi bývalých šlechticů. V oněch místech donedávna kryly onu
hrobku překladové velké kameny ploché, se znakem šlechtickým. V Lašovicích bývala tvrz,
která měla 4 lány (600 měr) pozemků.
Majiteli po sobě byli v roku 1332 Kuneš, roku 1397 Otík Rus z Lašovic, roku 1469
Kuňka z Lašovic, roku 1531 pan Bohuslav z Lašovic. Za krále Ludvíka nebylo tu kněze,
kterého by jim dal. V roku 1547 držel Lašovice Václav Lašovický z Lašovic a prodal je
Václavu z Nehomb, od tohoto koupila toto zboží, statek roku 1567 Ludmila z Trkova, a
tato to prodala synům Jiřímu a Janu Burianovým – po Janu Záhraštském ze Záhrašťan.
V roce 1587 prodal Burian Lašovice tvrz s domem pustým, pivovarem Janu Jiřímu ze
Švamberka za 2250 kop míšenských.
V 16. století se nečiní o Lašovicích zmínka. Kněz prvý Václav v roce 1379 neuměl
česky, ale slíbil, že se do roka naučí. Roku 1370 byly v Lašovicích vladyčí dvory: Mikeš,
Blahout, Maršík, Bartoš, Svátek a Štěpán, kteří platili arcibiskupu pražskému ročně
každý 50 grošů.
Opis historika Sedláčka místopisného slovníku praví: Na osadě lašovické bylo
zejména v bouřlivých dobách velké množství nekatolíků, jak svědčí popis duší dne 28.
dubna 1651. Hlavně protestantské – luteránského vyznání. Usazeni byli hlavně v
Klenovici, v Milešově a Koubalova Lhota celá. Osudy dědiny Lašovic byly stejné s osudy
městečka Zahořan. Kruté doby nastaly kraji tomuto ve válce třicetileté.
Fara v Lašovicích
Původní farní budova v Lašovicích stávala na tom místě, kde nyní stojí škola. V
roku 1793 byla vystavena nová přízemní farní budova vedle kostela. V roku 1905 byla za
faráře a děkana Karla Němce zvýšena o jedno poschodí, což zaplatila náboženská matice.
Ze staré fary udělala se zase škola. Dříve měly dítky z těchto obcí choditi do školy
do Starého Sedla.
Nejdůležitější události z Milešova a okolí.
V roku 1338 a 1475 přišla na náš kraj spousta hmyzu, kobylek
V roku 1460 zase housenek, zničily celou úrodu
V roku 1904 rozděleny osady: Kosobudy – Zadní Chlum v jednu a Podmoky,
Proudkovice a Přední Chlum v druhou polovinu obce.
V roku 1905 světil se v Milešově nový kostel.
Dne 20. 8. 1914 došel do obce prvý list raněných z I. světové války Rakousko –
Srbské.
Dne 16. 1. 1916 vzdala se Černá Hora, kde jsem byl
1916 trhaly se u nás papírové peníze i na čtyři díly
Dne 18. 3. 1919 kolkování peněz u nás
Dne 19. 7. 1914 primice Jaroslava Janáka v Lašovicích
149
Od 28. 10. 1918 všude se psalo a úřadovalo jen česky, místo německy
Píše dále Hejra Alois:
Tady je konec zápisů, co sepsal pro nás kronikář Jan Vála, který zemřel v roce
1955. A takovéto podrobné životopisy by se nechaly napsati o každém našem občanu, byly
by zajímavé, zvláště u některých lidí, kde byl jejich život propleten různými svízeli a i
válečnými útrapami. Škoda, že nemáme podrobných zápisů ze života našich vesnic více,
když třeba přes ně táhly fronty cizího vojska, jejich vraždění a pálení, náboženské
pronásledování v našem kraji, nebo když zde řádil mor a jiné zhoubné nemoci. Bylo by to
zajímavé pro naši generaci, ale není to.
Článek z novin, nalepen v kronice, kterou napsal Jan Vála. Opis:
Výměnkáři otráveni arsenem.
V Milešově, soudní okres Milevsko, onemocněli v těchto dnech za příznaků otravy
manželé – výměnkáři František a Anna Vošmikovi z Milešova. Oba odešli ráno na trh, a
když se odpoledne vrátili domů a pojedli něco polévky z předešlého dne, dostavili se u
obou závrati a dávení a Vošmik ještě téhož dne zemřel. Přivolaní lékaři zjistili, že jde o
otravu pravděpodobně arsenem, který jim neznámý pachatel zatím do polévky namíchal.
Při vyšetřování vyšlo pak najevo, že čin provedl asi rolník, který jim měl poskytovati
výměnek a živiti je. Pachatel podezřelý z tohoto činu byl zatčen a dán do vazby Okresního
soudu v Milevsku.
Toto se stalo na Hřebenech, obec Milešov, kde jest v zápise této kroniky úmrtí
otráveného Vošmika dne 1. IV. 1928. Bylo to v čp. 71, kde dnes bydlí Štěpán Hodouš, před
ním Trkovský, který odešel do pohraničí po roce 1945 a před Trkovským tam byl Šťastný,
pocházel z Větrova, přezdívkou mu říkali „Švancparáda“, a ten otrávil manžele
Vošmikovy. Za ženu měl Kristinu Hrubou ze samoty u potoka čp. 21 pod mlýnem
„Hrachovka“. Vošmiková nalila Vošmikovi polévku první na talíř, když přišli z jarmarku,
tím dostal více jedu a zemřel tentýž den, ona zemřela déle, až někdy na jaře, prý též na
následek otravy jedem a měla prožraný žaludek.
Šťastný prý byl vyšetřován na Hřebenech celý den a nechtěl se přiznati, Šťastná prý
to vzala na sebe, že to udělala ona, že vlezla oknem do světnice, což nebylo možné, protože
byla již stará. Syn Šťastného, Jirka bydlíval ještě před léty v Milešově na Horách, v
zámečku. Jest to tedy bratranec Jaroslava Hrubého, nyní bytem v Milešově čp. 38 nar. 1.
XI. 1923.
Šťastný – Švancparáda byl za tento čin zavřen a po roce 1945 prý měl být
propuštěn; jestli opravdu byl, není mi známo. Jeho matka pocházela z Klenovice čp. 25 od
Hejrů a byla to sestra otce Hejry Josefa, nar. 1879 a zemřel 11. VIII. 1964 ve věku 85 let.
Toto jsem dopsal dle vyprávění Prokopa Hemeleho z Klenovice čp. 25, nar. 30. VI.
1914, který je rodák ze Hřeben a na případ se dobře pamatuje, jelikož u nich byl Šťastný
četníky vyšetřován, jelikož otec pamětníka Hemeleho byl členem obecní rady.
Výpis z Kamýcké kroniky farní.
Léta Páně 1693 nařízeno, aby těla mrtvá, než se pochovají, dávaná byla ku
provazům od zvonů.
Roku 1680 na den sv. Štěpána objevila se velká kometa, jež po šest neděl svítila.
150
Roku 1693 18. srpna přiletěly od východu podivné kobylky v hejnech hustých, jako když
nejvíce sníh chumelí a položily se u Sedlčan na polích a lukách a učinily velké škody na
obilí. Byly velikosti malíku, mají na hlavách obrazné přilbice, čtyři křidélka kropenaté,
barvy všelijaké. Na druhý den se pozdvihly a uletěly co rozlehlé mračno zase k půlnoci.
Kamýk, hrad župní.
Poprvé se připomíná Kamýku, hradu župy kamýcké, jinak Vltavské, v listině knížete
Bedřicha, dané tamž dne 16. června 1186 (in loco qui vocatur na camík) klášteru
světelskému v Rakousích, jímž se mu uděluje náhradou za škody válečné dvůr Záhoř u
městské brány na Stropnici, dále ve dvou listinách krále Václava I., jedné z léta 1236 do
Moravy, druhé z léta 1247 (22. září), svědčící biskupu míšenskému (papud camik - na
camik). Hermenegild Jileček soudí, že všechny ty listiny vydány jsou v okolnostech, kdy
zde celý královský dvůr meškal. Provincia Kamycensis připomíná se ještě za krále Václava
IV. náležely, pokud lze uvésti do župy té: Zbraslav, Lapovice, Vidinu, Žabobřesky, Lipeny,
Libeň, Hradiště, Na Vlku, Jirčany, Psáry, Vrané, Skochovice, Měchenice, Klášter
Ostrovský, Sázava, Sedlec, Žiňany, Košovice, Leščeň, Koňány, Jílové, Hrádek, Zaječí,
Blažinu, Stranné, Bratřejov, Nahoruby, Všetice, Třebnice, Křepenice, Podmoklí, Porešice,
Pečice, Kostel vyšehradský, bral ze župy kamýcké desátek soudních patent společných (in
provincia Vltavensi docimus de venditione). O úřadech a úřednících žuly té není zpráv.
Václav II. založiv klášter zbraslavský, nadal jej mnohými statky. Zakládající listina
psána skrze Petra, biskupa basilejského, probošta vyšehradského, t. č. kancléře království
českého, Dc. 21, máje 1304.
Uvádí mezi darovanými statky, následující statky naše královské a potom v župě
kamýcké, městys Řevnice (vibia tosensis Hrzebenicce), Lety, Nová Ves u Mníšku, Slapy,
Lhota (?), Buše, Přestavlky, Lečice (pod Knínem), Štěchovice, Chrámy. – Latinský originál
je v Sometbergii serip. Rer, Siles T. I. C, paz. 643.
Roku 1437 dne 15. března (v pátek po sv. Řehoři) udělil král Zikmund Maříkovi z
Kamýka lichtářstvie v Kamýku blíže Vltavy s řekou, se clem i se všemi právy, jež od
starodávna příslušela komoře královské, za služby, jimiž předešlá léta na hradě Karštejně
stále se jeho přidržel a ještě přidržeti má (Více o tom archiv III.).
Roku 1509 prodal pan Adam z Hradce Kamýk, zámek již pustý s příslušenstvím
rytíři Janu Vojkovskému z Milhostic, syn jeho Vilém postoupil týž statek panu Bedřichovi z
Milhostic. Syn jeho Vilém postoupil týž statek panu Bedřichovi Myškovi ze Žlunic. Oldřich
Myška ze Žlunic zúčastnil se horlivě stavovského povstání českého r. 1618, po bitvě
bělohorské konfiskoval královský fiškus statky jeho (r. 1621.) Oldřich Myška ze Žlunic měl
za manželku nejmladší dceru Jakuba Krčína Johanku viz: rodole men.
Kamýk pod pány z Lobkovic:
Zabavené statky po pánu ze Žlunic prodal král. fiškus 23. března 1623 na paní
Polycenu z Lobkovic (manželka pana Zdenka Vojtěcha Popela z Lobkovic), jemuž po bitvě
bělohorské na stav knížecí jméno Popel odložil zasn. s paní Polycenou, vdovou po panu
Vilému Rožmberkovi r. 1603, zemřel ve věku 60 let, roku 1628, manželka jeho ještě 14 let
vládla a zemřela r. 1642. Oba pochováni jsou v Roudnici. Jediný syn jejich Václav
elefant.Eusebius, nastoupil pak statky otecké. Zastával mnohé i důležité úřady. Nynější
pivovar a statek manský náležel někdy pánům z Hartenštejna.
151
Léta páně 1680 byl v Čechách mor. V Kamýku zemřelo 493 obyvatel, roku 1681 již
jen 30.
Župa Kamýcká.
Kamýk byl oblíbeným letním místem ve 12. století knížatům. Zmínka o něm se děje
roku 1186. Za krále Václava z let 1230 až 1247 (Regesta Bohermiac) ty časy beze vší
pochyby dvůr královský na Kamýku trávil. Kamýk stále při komoře královské stával. Až
roku 1341 3. října král Jan kromě jiných statků Petrovi z Rožmberka Kamýk i Krásnou
Horu zastavil. Kamýk býval toho věku místem na jiné vynikajícím, zde sídlil královský
popravčí, vybírala se tu berně královská z jednoho okresu, na nějž kraj prácheňský byl
rozdělen.
Roku 1420 Kamýk přičten je toho času co zboží komory královské k panství
hlubockému, s nímž roku 1496 Vilémovi z Perštýna byl zastaven a roku 1562 v držení pana
Jáchyma z Hradce přešel, který 12. prosince 1565 ve vlnách Dunaje zahynul. Jeho syn
Adam z Hradce r. 1560 zámek panský Kamejk a město Kamýk s podacím kostelním vsi
Lhotce, Radobyl, Zduchovice, Koubalovu Lhotu rytíři Janovi Vojkovskému z Milhostic na
Radiči místopísaři král. Českého prodal. (Desky zemské 16. M 30.) Též zemřel již
následujícího roku 1570 jeho syn, odprodav 1579 Zduchovice Janovi Ježovskému z Lub i
statek Kamýk r. 1580 Fridrichovi Myškovi ze Žlunic, který roku 1600 zemřel, syn jeho
Oldřich Myška ze Žlunic na Kamýku, který byl r. 1609 statek obděnický přikoupil, oblíbil
sobě náboženství luteránské, k němuž i většina poddaných přilnula roku 1610, při řece na
srubu kostelík dřevěný vystavěl, při němž ustanovil kazatele luterského Jiřího Jakobea.
Roku 1617 i škola vystavena pod obojí služby Boží se konaly dále ve starém kostele
mariánském. Mezi oběma faráři urputné boje začaly pro důchody některé, z čehož povstalé
nesnášenlivosti v obyvatelstvu přinutily faráře pod obojí opustiti osadu svou, načež kazatel
luteránský veškeré důchody na sebe stáhl. Toho času byl správcem duchovním Jan Arlius
Laudškemský. Po něm Pavel Sabinius Strážnický, byl po půl čtverta léta farářem
Kamejckým.
Páter Myška mezitím ovdověv, zanechal dvě dcerušky se sestrou Salomenou ve
dvoře kamýckém a zdržoval se v příčinách politických ponejvíce v Praze, zřídka na svůj
statek docházeje. Přehorlivý protestant, zúčastnil se výpravy stavovské, která na Bílé Hoře
r. 1620 smutné ukončení vzala. Pan Myška ušel z Čech, zanechav paní Salomeně vzkaz,
aby s dcerami za ním do Sas se vypravila. Vypravili se tedy následujícího jara na malé
lodi, však v opuštěných skalách u Velké od dvou Kamýckých loupežně napadeny byvše ve
vlnách utonuly.
Jeden vnuk tohoto Myšky se sešel v Praze s jedním sousedem kamýckým a svěřil se
mu, že jest pod kamením u vsi Proudkovic skrytý kostelní poklad: ciborium, zlatý kalich s
listinami, které tento vyzvedl a sobě podržel. (Ciborium je zlatý kalich i s víkem – nádoba
na hostie – dopsal Hejra Alois.)
Kamýk a Obděnice prodal královský fiškus paní Polyxeně Lobkovické 23. března
1623 a ta je připojila k panství chlumeckému.
V roce 1910 sčítání lidu provedl p. učitel Pilát, spočteno 473 obyvatel v 71 domech.
Za 10 let přibyli dva obyvatelé a dva domy, to je dům Josefa Spilky a Aloise Bartoše. V
roce 1910 ustanoven tajemníkem p. učitel Pilát po Tůmovi, který se v r. 1909 odstěhoval
do Krašovic.
1. března 1906 se stal řídícím učitelem p. J. Halbhubec, učitel z Dublovic.
152
V roce 1911 bylo ohromné sucho, kterého nebylo pamětníka. Obilí uschlo, ovoce
suchem spadlo, na pšenici se objevila rez. Plavba lodí ustala pro nízký stav vody v řece.
Cesta vorem z Kamýka do Prahy trvala 5 dní. Ve vůkolních obcích se vyskytla slintavka a
kulhavka (u hovězího dobytka).
18. srpna vyhořel dům čp. 51. Aloise Zemana. Oheň trval skoro týden, protože ve
stodole bylo uskladněno velké množství obilí.
Rok 1912. Tento rok byl studený a vlhký, žně byly až počátkem září. V říjnu napadlo
množství sněhu a zapadla tak i úroda. Později sníh sešel a následovaly velice teplé
Vánoce. V horách teprve o Vánocích mohli obyvatelé skliditi své plodiny a leckde vybírali
tou dobou i brambory.
V roce 1912, 3. září byl zde ministr veřejných prací Dr. Trnka, tatínek ho žádal o
úpravu tarasu, který byl zničený a pak nám ho erár skutečně postavil v r. 1913. (Wolf č.
30)
Válka 1914.
Aktivně sloužili František Švastal – kovářský pomocník, Josef Mastný – sladovnický
a Pfléger Václav.
Při mobilizaci rukovali: Antonín Kropáček – stav. dělník č. 5, Ulman Matěj, Švastal
Jan, Hynek Mantl, Matouš Štrob, František Bárta, Josef Saip, Václav Velebil, Vincenc
Větrovský, František Kugler, Spilka Josef, Čihák Antonín - kočí, Jan Pauz – učitel, Cyril
Brož, František Hřebejk, Krůta Bedřich, Hromádka František, – obuvník, Hůla Josef,
František Vondráček – čeledín ve dvoře, Kofroň František - účetní z pily, Zabilanský
Gustav, Wieltolf Emil - lesní, Spálenský Alois - truhlář, Halbhuber Jaromír, Hromádka
Václav, Josef Bláha, Josef Krůta, František Tvrzský, Josef Kříž, Josef Bartůněk - čeledín v
pivovaře, Němec Petr, Pflégr Vojtěch, Pipota František - čeledín u Veselých, Chroust
Václav, Vokrouhlík - kovářský pomocník - vesměs dvacetiletí.
1914 – 26. 11. rukovali:
František Jiráček – čeledín u Patáků, Kropáček Antonín – obuvník, a Karel Štefan –
plavec.
15. 3. 1915 rukovali:
Krůta František, Zeman Jaromír, Paták Josef, Koza Antonín –
krejčí, Procházka Josef – vesměs devatenáctiletí.
15. 5. 1915 rukovali:
Pitelka Karel – šafář, Renert Josef – plavec, Vanda Emanuel.
Miloslav Malý – řezník, František Hůla, Vincenc Ptáček – dělník,
Emanuel Doubrava, Hulan Antonín, Štětina Václav, Koza Jan, Trojan Čeněk, Spilka
Jindřich – čeledín.
21. 7. byli odvedeni osmnáctiletí:
Klíma František, Peták Alois, Karel Bláha, Bedřich Mastný.
Později byla rozšířena povinnost vojenská do padesáti let a odvedeni byli: Josef Peták –
rolník, Tomáš Kordík – mlynář, Josef Sirotek, Josef Procházka, František Kupeček, Adolf
Papež, Alois Bartoš, František Dvořák, Josef Kropáček.
Na vojně ve válce padli:
Štefan Karel, František Bárta, Hynek Frantl, Čeněk Větrovský, Josef Peták, Antonín
Čihák, Karel Bláha, Josef Kopřiva, Vokrouhlík, František Kugler, František a Emil Bláha
ve francouzské legii ve Francii
Zajati byli:
153
Tvrzský František, Halbhuber Jaromír, Hromádka Václav, Cyril Brož, Josef Kříž, Václav
Pflégr, Mastný Bedřich, František Hřebejk, Hůla Josef, Bláha Josef, Krůta Josef,
Procházka Josef.
Vrátili se ranění invalidi:
Mastný Josef, Švastal Jan, Vanda Emanuel.
Ceny potravin ve válce 1914 až 1918
Sůl 1 kg až 40 hal, pšenice 100 kg – 42 Kč, žito 100 kg – 34 Kč, ječmen 100 kg – 28,80 Kč,
oves 100 kg – 23,60 Kč, brambory 100 kg – 9 až 15 Kč, žitná mouka 1 kg – 64 hal,
pšeničná mouka 1 kg – 1 Kč, ječná mouka - 68 hal, maso hovězí 1 kg až 4 Kč, máslo 1 kg
až za 5 Kč, vejce 12 až 14 hal. Toto jsou maximální ceny na lístky. Potraviny, oděv,
prádlo, obuv nebyly ke koupení ani na lístky.
V roce 1916 – 1917 byly ceny zvyšovány, byla bída, veliký nedostatek všeho.
Zemědělci těžili za své zboží až desetinásobně i hromadili kapitál. Nejvíce trpěl lid dělný a
stav střední, jejichž příjmy se nezvyšovaly, právě naopak byl válkou ožebračen. Nemohli si
opatřiti ani to nejnutnější a prodávající žádali za zboží věci výměnou, nežli peníze. Byl
chudému lidu vzácný kousek chleba, nebo brambora.
Nedostatek dostavil se i u vojska, vojákům byla dávána potrava nezpůsobilá k
požívání, jako na příklad rozsekaný jetel. V roce 1918 i po žních byl nedostatek obilí,
mouky, masa a všech potřeb. Cena peněz klesla tou měrou, že lidé raději vyměňovali
potraviny za jiné zboží i oděv, musili leckdy to dáti za potraviny. Ceny látek stoupaly do
závratné výše tak, že za ošacení se nedalo ani pomysliti. V roce 1918 prchali vojáci z
fronty ve stavu hladovém a zuboženém. Musili přijížděti buď Lincem nebo Vídní a tam
Němci odebírali našim vojínům, nejen přebytečný oděv, ale i zbraně a potraviny i vlastní
peníze vojínům, nechali jim jen nejnutnější šat. Protože nemohlo býti vojsko cestou
zásobeno, obávalo se občanstvo výtržností, hladu, úřady vyzývaly obce v okresu ku
zasílání potravin pro vojíny do Votic, kudy po několik dní vlaky s nimi projížděly. Ve zdejší
obci lidé i z mála, kteří měli, dali. Zasláno bylo povozem do Sedlčan mnoho bochníků
chleba, vejce, mouka, sýr, jablka, buchty a jiné. Potraviny byly správně rozdávány. Každý
vojín dostal ve Voticích alespoň čtvrt chleba a polévku, čímž alespoň poněkud hlad zahnal.
V roce 1916 v říjnu byly rekvírovány z místního kostela zvony, odvezeny na
zpracování na děla a střelivo. Před sundáváním z věže naposled se rozhlaholily a
vyzváněli nimi přes hodinu, lid byl zarmoucen, neboť si je pořídil vlastními dobrovolnými
sbírkami dost těžce, neb je zde kraj i lid chudý. Zvony byly nádherně sladěné, veliké,
sundavání zvonů obstarávalo vojsko.
V roce 1775, 24. srpna vyšel oheň u Matějíčků v čp. 33. ve 13,15 hod. odpoledne.
Rychle zachvátil dvůr, po obou stranách ku kostelu letěl, tak, že z celého toho pořadí jen
jediný dům u Šliarů v čp. 27 z vůle Boží množstvím přítomných hasičů zachráněn zůstal.
Při témž ohni uhořelo pětileté děvčátko, dcera Jakuba Žebrakovského čp. 5., chtějíc se na
hůře na seně zachovati. V čp. 3. nájemník Ivan Šivý chtěl některé věci do sklepa uchrániti,
tam od dýmu uchvácen, udusil se.
Léta Páně 1832 byla zde nemoc jménem cholera, taktéž mnoho lidí usmrtila.
Léta páně 1834, 27. dubna v 11 hodin v noci vypukl oheň u Matoušů v čp. 19.
Léta Páně 1836 v adventním čase, hořelo na druhé straně u Volfa č. 61.(adventus =
latinsky příchod, předvánoční čas, čekání na narození spasitele, dopsal Hejra Alois.)
Léta Páně 1835, 11. dubna, byl zdejší chrám Páně okraden.
154
Léta Páně 1837, 24. října pozdě večír zmizela najednou děvečka, sloužící ve mlýně č. 36,
Marie Vlčková, 22 let stará, jsouc sirotek, rozená třetí, aniž se vícekrát nějaká o ní udála
povědomost.
V roce 1842 bylo tak náramné sucho, že ze všech okolních stran sem do mlejna
vozili a že až 1 gram stříbra za mletí přepláceli.
Dne 11. září v noci vyhořely Dolní Hbity, 12 zámožných sedláků.
Léta Páně 1845, dne 28. III. šla dřenice, voda byla tak veliká, že vytápěla Heránovi
z čp. 1.
Roku 1864 v srpnu vyhořela ves Jablonná, shořelo 25 chalup, též přišla k upálení
jedna služka a mnoho dobytka. Kamýcká obec přispěla pohořelým obilím i penězi.
Kostel Narození Pany Marie vystavěn roku 1350.
Vodní clo ustanoveno roku 1227.
Roku 1865 jsou nákladem Františka Lužnického nákladně opraveny varhany v kostele.
V roce 1887, obec Kamýk postavila přes Vltavu železný most nákladem 140.704 K, k
čemuž si vypůjčila u pražské spořitelny městské obnos 40.000 K, – darem dostala zemskou
subvenci 50.000 K. Od okresu Příbram dostala darem 30.000 K a hotově dala obec
našetřených 20.704 K; celkem tedy 140.704 K.
Dne 11. března 1888 následkem velké dřenice a povodně se tento most zřítil a proto
byl v roce 1890 opět nový most nákladem 162.536 K postaven. Opět se obec u pražské
spořitelny vypůjčila druhý kapitál 24.008 K, od země království českého subvence 80.000
K, státní podpora 10.000 K, od zemského výboru zápůjčka nezúročitelná 45.528 K –
celkem 162.536 K. Vyžadovaly oba mosty náklad 303. 240 K.
První most vystavěl Eduard Rechsziegl, druhý most stavěl František Fiebl z
Tábora.
Poprvé Kamýk vyhořel roku 1450. Koncem šestnáctého století bylo obydleno jen 40
domů, na pravém břehu stál jen dvorec manský, při druhém ohni roku 1775 shořelo město
ubohé, shořely oba kostely, škola, rychtářský dům, špitál a pivovar, tři zvony zničeny.
Pivovar byl v místech, co později byl Heránův dům čp. 1.
(Vysvětlení „manství“: Zemani či mani, to byla nejnižší šlechta, bylo jich hodně po
českých krajích. U nás byl např. Kostka z Plané, kde se dodnes říká „Man – manovi, u
manů“. Tito byli zapsáni již v zemských deskách. Po nich byla větší šlechta baroni, těch již
bylo méně, po nich hrabata, pak knížata a nejvýše byl král. Dopsal Hejra Alois)
Kniha dopsána v Klenovici o Vánocích roku 1981
Hejra Alois.
Přece se nám něco z dějin obce zachovalo, což nám zachytili do kronik, někteří lidé,
kteří pamatovali na budoucnost, ač nebyli moc školení, byli to písmáci a ceníme si jejich
alespoň stručných písemností a odkazů pro nás.
Ještě trochu zamyšlení a zajímavostí o Emě Destinnové, které souvisejí s Milešovem:
Františka Chalupová, Milešov, čp. 52, nar. 9. IV. 1912 mně vypravuje:
Když jsem navštěvovala rodinu Josefa Hrocha v „Jahůdném“, ještě za jeho života –
narodil se r. 1914 a byl zabit mlátičkou při mlácení obilí v JZD v Milešově dne 2. IX. 1962
ve věku 48 roků, dostal se mně jen náhodou v této rodině do ruky lístek, který ležel ve staré
krabici. Byl to lístek poslaný z Ameriky, též i další dopisy, které posílala Ema Destinnová
této rodině, v níž bydlela sestra paní Hrochové – Anna Tůmová a tato zemřela 4. XII.
155
1924., bylo jí přes 80 let. K této chodila i mladá Ema, vždyť toto stavení se nachází
nedaleko Hor milešovských. Tam se učila i přísti na kolovrátku nitě, u této prosté
venkovské ženy. Když pak později ve své světové a umělecké kariéře hrála Ema Destinnová
v Americe „Šípkovou Růženku“, která musí ve hře přísti nitě na kolovrátku, nebylo jí to již
nijak cizí. Uměla to.
Vždyť mladá se učila všemu, jako kdyby ve svém temperamentním mládí věděla, že i
toho bude jednou ve svém životě potřebovati. A opravdu, když v Americe tuto roli Šípkové
Růženky hrála a pěvecky vystupovala a na kolovrátku opravdu předla. Právě na tomto
lístku psaném z Ameriky děkuje paní Tůmové moc a moc za to, že se tomu u ní naučila a
jaký prý obrovský úspěch před americkými diváky, že i předení na kolovrátku ve hře
skutečně uměla.
Kolovrátek, na kterém se zde u paní Tůmové učila přísti, jest prý v museu, ale není
mi známo kde. – Tolik z vypravování paní Chalupové.
Dle vyprávění jiných občanů milešovských, uměla tato paní Tůmová vykládati i
karty. Jestliže je také mladé Emě Destinové vykládala, o tom nemám žádných doložených
dokladů. Ale jest pravděpodobné, že když k ní Ema do rodiny chodila a učila se od ní
lecčemu, že si je také vykládati nechala, vždyť Ema Destinnová později ve svém
vyzrálejším věku, ve své knihovně ve Stráži nad Nežárkou měla knihy od různých profesí a
mezi nimi např. chiromantii (hádání z ruky), tedy se i tímto zabývala. Dále tam měla knihy
o flagelaci, herbáře, učení lékařské tehdejší doby, o čarodějnicích i spiritismus
(duchaření, což jest víra v duchy, v záhrobí a existence živých), a proto tedy zřejmě i
výkladu karet dávala víru. Jak jest mně známo, že v Milešově se duchaření provádělo.
Poslední občanka, která to znala, byla Marie Bucharová ze Hřeben čp. 43 a ta zemřela 25.
VII. 1971 ve věku 79 let a této lidé říkali „duchařka“, a ta se to musela od někoho ze vsi
naučiti.
Zpracoval: Hejra Alois – nar. 12. II. 1981 Čp. 30.
Rukopis doslovně opsal do této podoby a v některých částech doplnil Šťastný František
leden až červenec 2016
Majitelé domů s čp. katastrální území Milešov
Získáno z veřejně dostupné části katastru nemovitostí ke dni 2. duben 2016
Čp. Majitel domu
Bydliště
1
Šebelle Pavel Ing.,
Písek
Šebelle František, Šebellová Jana
Prachatice
2
Valenta Jan, Valentová Jana
Milešov
3
Vacková Lenka
Droužice
4
Vála Josef, Válová Denisa
Milešov
5
Kropíková Helena,
Praha 8
Květová Lenka
Líbeznice
6
Květová Marie
Milešov
7
Nebyla nalezena
8
Vokrouhlík Jiří
Milešov
156
9
Smutná Eva Ing. arch, Smutný Jiří Ing. arch, Smutná Eva Ing.
arch,
10 Květ Pavel, Květová Marie
11 Hlavatý Josef
12 Kuhn Jan Ing.CSc, Kuhnová Zora MUDr.
13 Vondráková Julie
14 Kuthanová Helena JUDr.
15 Jiroušek Otakar
16 Kroupa Josef
17 Květ Petr, Květová Jaroslava
18 Šťastný Jiří, Hejhalová Iveta
19 Bečvářová Lada
20 Holečková Jana,
Jirsa Josef Bc.
21 Liška Jaroslav
22 Kubíčová Jaroslava Ing.
23 Maleček Eduard, Malečková Eva
24 Šnajdrová Petra
25 Graclová Martina
Jeschke Michal
Jeschkeová Marie
26 Zborník Vladimír
Zborníková Jaroslava
27 Katzová Helena
Podzimek Jaromír
28 Laudová Marie
Marek Bohuslav DiS.
Marek Vladimír
28 Marek Vojtěch
Marková Hana
Marková Renáta
29 Holubová Hedvika
30 Zemědělská Klučenice
31 Patková Blanka
32 Mallatová Bartošová Veronika
33. Gruberová Lenka
Gruberová Marie
34 Stavba nebyla nalezena
35 Michajlík Jan
Michajlíková Marta
157
Praha 6
Praha 4
Milešov
Milešov
Dobronín
Dobříš
Milešov
Milešov
Milešov
Milešov
Příbram
Příbram,
Neplachov
Dobříš
Milešov
Praha 8
Praha 9
Holubice
Praha 3
Praha 10
Milešov
Příbram
Praha 6
Příbram
Praha 4
Mukařov
Praha 4
Praha 4
Praha 4
Klučov
Praha 10
Klučenice
Praha 5
Praha 5
Milešov
Milešov
Hradec Králové
Hradec Králové
36
37
38
39
40
41
42
43
44
45
46
47
48
49
50
51
52
53
54
55
56
57
58
59
60
61
62
Česká telekomunikační infrastruktura
Hemerle Bohuslav
Šťastná Miloslava
Houska Jaroslav
Bosák František
Bosáková Marie
Kraus Valter
Krausová Ludmila
Mácha Jiří
Hemerle Petr
Hemerlová Jana
Květ Miroslav Ing.
Hrodějová Dana
Fröhlich Petr Ing.
Fröhlichová Jana
Minaříková Ivana
Hejna Josef PhDr.
Klímová Marie
Květ Josef
Květ Stanislav
Šimáček Martin
Synková Alena
Stavba nebyla nalezena
Obec Milešov
Stavba nebyla nalezena
Slezák Jaroslav
Nauč Pavel
Naučová Jana
Bečvář Zbyněk
Bečvářová Lada
Máša Milan
Dvořáková Lenka DiS
Dvořáková Soňa Mgr.
Filipová Daniela
Burian Jiří
Burianová Martina
Smolková Hana
Orlická Dana Ing.
Orlický Miloslav Ing.
Orlický Miloslav Ing.
Orlická Anna Mgr.
Praha 3
Praha 3
Milešov
Milešov
Praha 4
Praha 4
Milešov
Milešov
Milešov
Stará Huť
Stará Huť
Milešov
Praha 10
Praha 5
Praha 5
Praha 9
Praha 10
Kozárovice
Solenice
Milešov
Praha 6
Lašovice
Milešov
Praha 6
Příbram
Milešov
Příbram
Příbram
Milešov
Praha 4
Praha 4
Praha 3
Milešov
Milešov
České Budějovice
Zduchovice
Praha 4
Praha 4
Praha 4
158
65
66
67
68
69
70
71
72
73
74
75
76
77
78
79
80
81
82
83
84
85
86
87
88
89
Hrodějová Dana
Stavba nebyla nalezena
Sýkora Vladimír
Stavba nebyla nalezena
Hodouš Roman
Obec Milešov
Květ Lukáš
Tater Josef
Taterová Vlasta
Obec Milešov
Klímová Marie
Květ Josef
Květ Stanislav
Branšovský Petr
Mykhaylo Prokop (červen 2016)
Prokopová Andrea (červen 2016)
Hejnová Jana
Šímová Hana
Květová Jaroslava
Kolářová Hana MUDr.
Novák Ladislav
Nováková Věra
Maňas Miloslav
Maňasová Miloslava
Květ Miroslav
Hrdina Oto
Hrdinová Alena
Pajerová Jaromíra
Tater Stanislav Ing.
Habart František
Habartová Jana
Holanová Marie
Kabíček Zdeněk a Kabíčková Jiřina
Schnedörflerová Vlasta
Hodouš Václav a Hodoušová Alena
Cajhaml Jitka
Jirsová Růžena
Lockey Jana
Phillips Alena
Voráčková Jitka
Obec Milešov
Praha 10
Praha 1
Milešov
Milešov
Milešov
Milešov
Milešov
Milešov
Kozárovice
Solenice
Milešov
Milešov
Klenovice
Milešov
Milešov
Praha 10
Příbram
Příbram
Praha 4
Praha 4
Praha 8
Praha 8
Milešov
Milešov
Milešov
Písek
Milevsko
Klenovice
Milešov
Milešov
Milešov
Praha 9
Hradešín
Příbram
Příbram
Milešov
Milešov
Praha 5
Milešov
159
90
91
92
93
94
95
96
97
98
99
100
101
102
103
104
105
106
107
241
Vlna Martin
Brož Petr
Donková Růžena
Hejra Alois a Hejrová Bohuslava
Hrdinová Marie
Lišková Martina
Vejvodová Naděžda
Kraus Miroslav
Šťastný Pavel a Šťastná Miloslava
Stavební bytové družstvo Sedlčany
Svoboda Tomáš a Svobodová Hana Ing.
Hejra Petr
Němec Václav
Stavební bytové družstvo Sedlčany
Obec Milešov
Borýsek Jan Ing.
ATB Praha s.r.o.
Zdražil Otto
Hrdinová Alena
Balatý Ladislav a Balatá Dana
Jirsová Růžena
Obec Milešov
Stavba nebyla nalezena
Holan Vladimír a Holanová Hana
Berchtoldová Zuzana Mgr. – (zámeček Destinov)
Cikánek Hynek MUDr.
Voltýřov
Milešov
Milešov
Milešov
Milešov
Milešov
Mirovice
Milešov
Milešov
Sedlčany
Zduchovice
Petrovice
Příbram
Sedlčany
Milešov
Praha 4
Praha
Březí
Milešov
Milešov
Milešov
Milešov
Milešov
Praha 6
Nespeky
Stavby s číslem evidenčním (rekreační) katastrální území Milešov
Č. e.
171
172
173
174
175
176
177
178
179
180
vlastník
Šmíd Miroslav
Švehlová Dagmar
Falcová Věra
Second Line a. s.
Šťastná Petra Ing.
Burián Vlastimil Ing. a Buriánová Eva MUDr.
Papírník Petr Ing. a Papírníková Hana
Mendlíková Olga
Pavlíková Dana
Kořínek David
160
Bydliště
Příbram
Příbram
Příbram
Praha 5
Praha 5
Praha 3
Praha 10
Klučenice
Praha 10
Praha 10
181
182
183
184
185
186
187
188
189
190
191
192
193
194
195
196
197
198
199
200
237
239
240
242
243
244
245
246
Kotalík Jiří a Kotalíková Veronika
Dvořák Petr
Mrázek Oldřich a Mrázková Miroslava
Havlová Miluše MUDr.
Mrázek Stanislav a Mrázková Ivana
Barták Kamil Ing. CSc. a Bartáková Dagmar Ing.
Skurková Miloslava Ing.
Fiedler Jiří RNDr. a Fiedlerová Eva
Šmíd Petr Ing.
Rattayová Andrea
Nebyla nalezena
Vitovský Antonín Ing.
Venclová Simona MUDr.
Pavel Luboš a Pavlová Alena
Sedláček Martin
Sedláčková Dagmar
Svobodová Eva JUDr.
Zelenková Marcela
Kupčíková Iveta
Nausner Valter Oswald
Nausnerová Marie
Beránková Irena
Savincová Alena
Fuka Ladislav Ing.
Podzimek Josef Ing. a Podzimková Hana
Feitlová Martina (v Jahůdném)
Král Filip
Lapka Stanislav a Lapková Marie
Grygar Milan a Grygarová Květuše
Nálezná Marie
Kolář Otakar MVDr. a Kolářová Sylva
Kukelka Radek
Kukelka Tomáš
Praha 10
Příbram
Praha 5
Praha 4
Praha 5
Praha 8
Příbram
Liberec
Úhonice
Praha 10
Praha 4
Praha 5
Příbram
Milín
Příbram
Praha 6
Příbram
Příbram
Hannover Německo
Hannover Německo
Praha 4
Praha 4
Praha 4
Praha 4
Zahořany
Kralupy nad Vltavou
Solenice
Praha 6
Praha 5
Brno
Stráž pod Ralskem
Horoměřice
Milešov
Obec Milešov (někdy označovaná též Milešov nad Vltavou, jak se jmenuje její hlavní
katastrální území) se nachází v okrese Příbram, kraj Středočeský, asi 20 km jihovýchodně
od Příbrami a 18 km jihozápadně od města Sedlčany. Ke dni 3. 7. 2006 zde žilo 336
obyvatel.
Obec Milešov se skládá ze tří částí na třech katastrálních územích.
161
Milešov (k. ú. Milešov nad Vltavou)
Klenovice (k. ú. Orlické Zlákovice)
Přední Chlum (k. ú. Přední Chlum)
Nadmořská výška: 401 m n. m.
zeměpisné
souřadnice:
vlajka obce
49°35′22″ s. š.,14°13′17″ v. katastrální
d.
výměra:
počet obyvatel:
znak obce
15,48 km²
336 (3. 7. 2006)
Historie obce Milešov
První písemná zmínka o obci pochází z roku 1323. Obec známá od středověku dolováním
zlata, později dolování antimonu do 70. let 20. století. Královna Eliška
Přemyslovna postoupila své právo v dědičný nájem havířům, i ostatním, kteří se v
Milešově usídlili. Po její smrti byly tyto výsady potvrzeny 11. 1. 1341 Janem
Lucemburským. Za jeho vlády bylo použito zlato z místních dolů na ražbu zlatých
mincí. Práva milešovských a krásnohorských havířů potvrdil následně roku1351 Karel
IV., 1458 Jiří z Poděbrad, 1478 Vladislav Jagellonský, 1539 Ferdinand I.. Před třicetiletou
válkou v místních dolech pracovalo 300 horníků. Po válce došlo k úpadku v
dolování. V 17. století bylo mezi horníky velké množství vyznavačů protestantismu. V
Krásné Hoře měli svého pastora. Po bitvě na Bílé hoře byli zastánci této víry krutě
pronásledováni. V roce 1629 byli ti, kteří se nezřekli své víry zatčeni, uvězněni
na Vysokém Chlumci. K systematickému těžení antimonové rudy došlo po
roce 1835. Kolem roku 1850 byla zřízena první huť na dobývání antimonu. Nejstarší byl
Svatováclavský důl, zvaný též Václavka, kde probíhala těžba již od roku 1835. V
roce 1871 koupil doly pražský měšťan Emanuel Kittl, který zde vybudoval na tehdejší
poměry moderní hutnický a hornický podnik. E. Kittl nechal provést důkladné a nákladné
úpravy a stavby za více než půl milionu zlatých, byly otevřeny zpustlé doly a štoly. Během
dalších let byl nucen přijmout kvůli ztenčujícímu se kapitálu, další společníky. Byla
vytvořena akciová cizozemsko – židovská společnost. V roce 1893 zde pracovalo 1 200
horníků a hutníků. Antimonová ruda se vyvážela i do ciziny. Po vyčerpání rudných žil a i
kvůli neodbornému vedení podílníků se slibná budoucnost milešovských dolů
zastavila. Podnik byl roku 1900 prodaný anglické akciové společnosti. V dalších letech
došlo k poklesu ceny antimonu, společnost byla zadlužená, dělníci byli propuštěni. Další
majitelé dolů se střídali. Pro nedostatek finančních prostředků byl celý podnik zabaven a
prodán ve veřejné dražbě v roce 1913. Zakoupil jej Ing. Zikmund Metzl. O tři roky později
byly doly opět pronajaté. V roce 1917 byly postaveny koleje pro koňskou vlečnou dráhu z
Milešova do Krásné Hory. V srpnu 1919 závod vyhořel. V roce 1923 byly práce
zastaveny, provoz byl opět obnoven v roce 1940. Majitelem dolů byly České montánní
podniky Praha.
162
V roce 1890 byla postavena silnice vedoucí z Milešova do Milevska, v roce 1908 silnice z
Milešova do Krásné Hory. Sbor dobrovolných hasičů byl v obci založen roku 1895,
jednota Sokol 1919. Farním úřadem náležel Milešov k Lašovicům, lékař byl
v Kovářově. Poštovní úřad, četnická stanice a škola byly v Milešově. První zmínky o škole
v Milešově jsou z roku 1778, kdy se občan Jakub Křesina dohodl s obcí, že se jeho rod
zaškolí, že on a posléze i jeho synové budou vyučovat a také na obecním pozemku na své
náklady postaví domek, určený pro výuku. Až do roku 1853 skutečně podle smlouvy
Křesinovi vyučovali v domku čp. 24. Stavba nové školní budovy byla zahájena
roku 1892 a byla dokončena rok poté.
Při vojenských pozorovacích manévrech se v roce 1929 nad vrchem Chlum, severním
směrem od Milešova, u Předního Chlumu srazila a roztříštila dvě letadla. Trosky dopadly
daleko od sebe. Tři letci zahynuli (jeden nadporučík a dva četaři). Na místě dopadu byly
postaveny dva kamenné pomníky s podobenkami. Třetí, honosný pomník byl postaven
poblíž kostela svatého Mikuláše v nedaleké Krásné Hoře.
V roce 1930 bylo v Milešově vedeno 86 popisných čísel a 409 obyvatel. V roce 1940 88
popisných čísel a 460 obyvatel.
Z milešovského zlata byl vyroben zlatý řetěz pražských primátorů.
Územně správní začlenění v různých dobách.
Dějiny územněsprávního začleňování zahrnují období od roku 1850 do současnosti.
V chronologickém přehledu je uvedena územně administrativní příslušnost obce v roce,
kdy ke změně došlo:
1850 země česká, kraj Plzeň, politický okres Březnice, soudní okres Mirovice
1855 země česká, kraj Písek, soudní okres Mirovice
1868 země česká, politický okres Písek, soudní okres Mirovice
1873 země česká, politický i soudní okres Milevsko
1939 země česká, Oberlandrat Tábor, politický i soudní okres Milevsko
1942 země česká, Oberlandrat České Budějovice, politický okres Tábor, soudní okres
Milevsko
1945 země česká, správní i soudní okres Milevsko
1949 Českobudějovický kraj, okres Milevsko
1960 Středočeský kraj, okres Příbram
2003 Středočeský kraj, okres Příbram, obec s rozšířenou působností Sedlčany
Rok 1932
V obci Milešov nad Vltavou (446 obyvatel, poštovní úřad, telegrafní úřad, telefonní úřad,
četnická stanice) byly v roce 1932 evidovány tyto živnosti a obchody:
České montánní podniky – Milešovské doly a hutě, 2 hostince, kolář, kovář, krejčí,
2 mlýny, obchod s obilím, 2 obuvníci, pila, pojišťovací jednatelství, řezník, 4 obchody se
smíšeným zbožím, Spořitelní a záložní spolek pro Milešov u Sedlčan, tesařský mistr,
2 trafiky
Pamětihodnosti
Romantický zámeček nechal postavit roku 1871 majitel dolů a mecenáš umělců Emanuel
Kittl.
163
(Tento údaj je nesprávný, stavba byla postavena okolo roku 1890 a byla hospodou s
obchodem a obydlím, mnohem menší. Podobu zámečku mu dal dostavbou a rozšířením na
obou stranách před druhou světovou válkou a během války tehdejší majitel Jiří Jehlička,
továrník z Prahy a Kralup. Doplnil Šťastný František)
Zde prožila dětství jeho dcera, pěvkyně Ema Destinnová. Stavba byla později
zvaná Destinov.
Kostel na vršku nad obcí je zasvěcený Nanebevzetí Panny Marie. Podle pamětní desky
umístěné u vchodu do kostela byl položený základní kámen 19. 7. v roce 1903. Rok poté
byla stavba dokončena. V následujícím roce 1905 byla dokončena výzdoba interiéru a
vnitřního vybavení kostela. Kostel byl vysvěcen 14. 7. 1907. U vchodu do kostela je
umístěný prostý kříž na kamenném podstavci. Podle tohoto druhého zdroje byl kostel
postaven již roku 1902.
Před kostelem Nanebevzetí Panny Marie se na stejném vršíku nalézá kaple se zvonicí.
Osobnosti působící v Milešově
Ema Destinnová strávila v Milešově své mládí, žila zde se svými rodiči.
Doprava
Dopravní síť pozemní komunikace
Obcí prochází silnice II/102 Praha - Štěchovice - Kamýk nad Vltavou - Milešov Milevsko.
Veřejná Autobusová doprava 2012
Obcí projížděly denně dálkové autobusové linky mezi Milevskem a Prahou, místní
autobusové linky pak obec s Krásnou Horou nad Vltavou, Příbramí, Sedlčany a
Solenicemi. A také autobusová linka Milevsko Milešov
Turistika – Cyklistika
Obcí procházejí cyklotrasy č. 111 Sedlčany – Krásná Hora nad Vltavou - Milešov přehradní hráz Orlík – Dolní Líšnice a č. 8140 Milešov – Onen Svět – Petrovice.
Pěší turistika
Územím obce vedou turistické trasy Vestec - Hojšín - Kamýk nad Vltavou - Struhy Přední Chlum - Solenice, Solenice - Trhovky - Radava - Kostelec nad Vltavou a ze
Solenic přes Milešov na Onen Svět a Petrovice.
Zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/Mile%C5%A1ov
164
Historie: První písemná zmínka o Milešovu pochází kolem r 1300
Milešov v minulosti proslavily zdejší doly na
antimon a zlato. Ze zlata, které se v Milešově a
sousední Krásné Hoře dobývalo, byly za krále
Jana Lucemburského raženy první zlaté mince
v Čechách. Je též známo, že ze zdejšího zlata byl
zhotoven slavnostní řetěz primátora hlavního
města Prahy, symbol výkonu jeho úřadu.
Vesnice procházela častými územními změnami.
Poslední byla provedena v r. 1960. Do tohoto
data obec patřila dlouhá léta k dnes zaniklému okresu Milevsko (Jihočeský kraj). Po této
uvedené reorganizaci byly k obci přičleněny dvě další samostatné obce, a to Klenovice a
Přední Chlum. Na části katastru obce je postavena dosud největší vodní přehrada
v Čechách s elektrárnou Orlík. Na pravém
břehu tohoto umělého jezera obec provozuje
rekreaci v známých kempech – Popelíky,
Trhovky a Bor. Popis znaku: Modrý štít se
čtyřmi stříbrnými zúženými vlnitými břevny ve
spodní části. Přes ně kolmo položený mlátek
křížem podložený želízkem, oba stříbrné se
zlatými topůrky a převýšené zlatým sluncem
s tváří. Pamětihodnosti: zámeček
Destinov,
který nechal postavit otec známé pěvkyně Emy
Destinové Emanuel Kittl majitel milešovských antimonových dolů. Kostel Nanebevzetí
Panny Marie.(Foto: kostela Richenza – Vlastní dílo)
Zdroj: http://www.encyklopediecr.eu/cz/page/33603/milesov.html
REVÍR KRÁSNÁ HORA – MILEŠOV
Zrudnění krásnohorského rudního okrsku je vázáno většinou na lamprofyrové žíly a je
čočkovité. Hlavním typem rudních žil jsou antimonitové, které přecházejí v žíly
zlatonosného křemene. Primární minerály jsou křemen, antimonit, antimon, zlato, pyrit,
arzenopyrit a vápenec. Zlato se vyskytuje buď volné, nebo v kyzech, a nebo v antimonitu.
165
Revír se dělí na pět základních úseků:
1. Úsek Brtevník mezi Bražnou a Tisovnicí s pěti žilami o mocnosti 15 cm až do 1
metru.
2. Úsek Jamný od Zajícova vrchu k Proudkovicům na Vltavě s 6 žilami mocnosti
maximálně 1,5 metru.
3. Jitřní žíla a Kobylská žíla dosahují mocnosti až 3 metry.
4. Úsek krásnohorský jde od Předního Chlumu u Vltavy přes Krásnou Horu k Puši. Je
tu 8 jitřních žil se závalky zlatonosných křemenů a antimonity.
5. Úsek milešovský je mezi kótou Strážný a Klenovicemi. Z žil je vyznamnější
Václavova mocnosti až 65 cm a žíla Emanuel, mocná až 75 cm.
Prvním zdrojem zlata na Krásnohorsku byly rýže na potocích Brzina a Mlýnský.
Irmler odhaduje plochu u Bražné pokrytou haldami, a to převážně rýžovnickými, na 20
hektarů. Existenci Krásné Hory potvrzují teprve tři listiny královské z let 1341, 1344 a
1351. Na základě těchto dokladů možnou soudit, že k založení městečka došlo nejpozději
na počátku 14. století. O staré báňské tradici svědčí i Maxmiliánova listina z roku 1567,
která uvádí, že česká královská koruna byla zhotovena ze zdejšího zlata. Původní svobody
Janovy a Karlovy potvrdil roku 1458 Jiří z Poděbrad, který přikázal Krásnohorské s
výkupem do Knína. Další privilegia, a to Vladislavovo z roku 1479, a Ferdinandovo z
roku 1538, se však o dolování již nezmiňují. Konkrétnější zprávy máme až po polovině
16. století. Těžaři měli v 50. a 60. letech spory s majitelem panství, který je chtěl zbavit
horních svobod. Z této doby známe i několik zpráv o revíru. Podle zprávy z roku 1566
byly na tzv. Písečném pohoří opuštěny rozsáhlé rýže a staré doly, aniž byly vyčerpány.
Staří pamětníci uváděli, že se odvádělo ročně za několik set tolarů zlata do Knína. Z roku
1567 je zpráva nejvyššího hormistra Neumanna, která uvádí stará báňská díla na Zlatém
Kohoutu, na Puši a Brtevníku, o nichž se nevědělo, proč byla opuštěna. Proto obnovu
báňských děl Neumann nedoporučoval, ale rýže z okolí městečka byly podle něj velmi
nadějné. V další zprávě z roku 1573 se zmiňuje Neumann ještě o mnoha dolech a rýžích, z
nichž mnohé byly již v jeho době aplanovány. Z těchto lokalit můžeme umístit mimo
známý Puš a Brtevník snad Zlatého Kohouta, který bude totožný s Kohoutkem pod
Svatošovým mlýnem. Zprávy o Krásné Hoře končí roku 1574. Ercker nalezl roku 1592 v
revíru již jen stařiny.
K dalšímu pokusnému dolování došlo zásluhou Lobkoviců v letech 1705–1727. Do
dolování bylo investováno na 40.000 zlatých a bylo vytěženo 35,587 hřiven zlata a 9,086
hřiven zlatnatého stříbra. Lobkovicové tedy dali jednak zmáhat některá stará díla, jednak
založili několik mělkých šachtic u Krásné Hory v území se stařinami, čili v málo
nadějných povrchových partiích.
V 18. století se vedle zlatonosných křemenů zpracovávaly i kyzové šlichy, tj. pyrit a
arzenopyrit, antimonit pak jen výjimečně, neboť jeho hutnění bylo velmi obtížné. K
údajům o odvodu zlata přidává Pošepný ještě dodávky zlata od Lobkoviců do vídeňské
mincovny za léta 1705–1706 ve výši 12,377 hřiven. Po opuštění lobkovických dolů se
patrně opakovaly rýžovací pokusy, neboť z let 1775–1777 máme doloženy odvody v
celkové výši 0,861 hřivny.
166
Nová etapa dolování byla zahájena až koncem prvé poloviny 19. století, a to v
Milešově, a omezila se na těžbu antimonových rud. S kutacími pokusy začal roku 1839
obchodník Stein z Kardašovy Řečice, ale brzy všeho zanechal. V padesátých letech
nalézáme v Milešově havíře Kubala z Příbrami a Jana Jedličku, který začal hloubit šachtu
Václavku, Annu a Emanuela. Po Jedličkově smrti získal Václavku roku 1860 J. Wang,
který koupil mimo to později i důl Annu a Emanuela a soustředil tak milešovské doly do
jednoho podniku. Nález zlatonosného kyzu na úseku Janiny štoly roku 1867 vedl M.
Vorlíčka k založení štoly Kateřina, k níž přibyla později štola Viktorie, jáma Antonín a
Jindřiška. Milešovské doly koupil roku 1871 za 150.000 zlatých E. Kittl (otec E.
Destinnové) z Prahy, který investoval do podnikání 200.000 zlatých, takže podnik byl
roku 1872 oceněn na 850.735 zlatých. O dolování v 50. a 60. letech se zmínil Jokély a
Grimm a jeho stav k roku 1874 nám vylíčil R. Helmhacker.
V milešovském dolovém poli byly sledovány tři žíly, a to Václavská mocnosti až 3
metry, Emanuelova, mocná až 2,5 metru, a Mariina. Václavská žíla byla otevřena ve
směru 260 metrů, po úklonu do 130 metrů, Emanuelova ve směru 140 metrů, po úklonu 90
metrů. Velká rudní čočka většinou celistvého antimonitu v délce 80 metrů o mocnosti 30–
250 cm byla zastižena v hloubce 60–120 metrů. Emanuelova žíla byla zrudněna v délce asi
80 metrů, Mariina jen v délce 10 metrů. Do roku 1871 se těžilo průměrně ročně 1232 q
čisté rudy, vyrábělo se 1008 q antimonitu a od roku 1868 asi 130 q kovu ročně. Roku 1872
došlo k rozšíření a zmodernizování úpraven na kapacitu 1000 q rubaniny denně a tím i ke
zdvojnásobení výroby. Krize, začínající roku 1873, však vedla k poklesu výroby na 60 % a
k trvalému úpadku, z něhož se již milešovské doly nevzpamatovaly. Nedostatek peněz byl
takový, že vedl k zastavení výplat mezd a tím i ke stávkám. Od roku 1875 do roku 1880
došlo v Milešově k poklesu těžby na 554 q rudy a roku 1885 k zastavení dolů.
S úpadkem milešovských dolů se přenášelo těžiště k Proudkovicům na jámu Jindřišku,
to je na Kobylskou žílu. Zdálo se, že podnikání bude úspěšné, neboť v druhé polovině 70.
let dostoupila těžba na Jindřišce 5600 q antimonitu ročně. Těžká finanční situace vedla
však i zde na počátku 80. let k prodeji Jindřišky bratřím Pollakům. Kobylská žíla byla
otevřena v délce 1100 metrů štolou Emilinou, jamou Emilkou, Jindřiškou a Novou
Jindřiškou.
V bezprostřední blízkosti jámy Jindřišky byla zjištěna mohutná rudní čočka, která do
160 metrů obsahovala hlavně antimonit, hlouběji zlatonosné křemeny. Tato čočka byla
velmi intenzívně exploatována od konce 70. let do poloviny 80. let, což uvedlo jámu do
velmi chatrného stavu. Tato bohatá čočka vedla na počátku 80. let k založení štoly Emily.
Ta byla ražena s přestávkami do roku 1908, kdy se dostala do vzdálenosti 852 metrů. V
práci na štole se pokračovalo od roku 1916. Celkem byly tedy na Kobylské žíle zjištěny a
rubány tři čočky: první antimonitová, ve 100 metrech od ústí štoly v délce 20 metrů o
úklonné výšce 30 metrů; druhá, také antimonitová, ve vzdálenosti 345–410 metrů v
hloubce 25–85 metrů; a třetí na Jindřišce, jdoucí téměř do hloubky 280 metrů, obsahující
vedle antimonitu i zlatonosný křemen.
Když se nepodařilo Kittlovi zachránit se konkurzním řízením, hledal kupce. Důl koupil
167
roku 1890 A. Šrůt a obratem ruky jej prodal za 680.000 zlatých Milešovské důlní a hutní
akciové společnosti s kapitálem 1 mil. zlatých. K majetku nového těžařstva patřily jámy
Marie, Otto a štola Emilie a od roku 1892 Jindřiška. Následujícího roku byla založena u
Krásné Hory ještě Nová jáma. Těžařstvo zmodernizovalo důlní a úpravárenské zařízení a
provedlo otvírku tří nových čoček, jež se staly základem rozmachu. Podnik, který
zaměstnával až 1000 lidí, těžil ročně 1500 t antimonitu a vyráběl kovový antimon,
antimonium crudum, antimonové sklo, kysličník a antimonovou mouku. Od roku 1892 se
získávalo zlato z kyzových a křemenných šlichů a amalgamací a od roku 1893 i z
antimonu a antimonitu. Extrakce byla velmi nehospodárná, neboť z obsahu 31 g/t Au v
antimonitu se získalo jen 15 g/t Au a zbytek šel do strusky. Doly byly dočasně největším
výrobcem zlata v monarchii. Přes tyto úspěchy bylo podnikání pasivní a tak došlo roku
1899, kdy byly vyrabovány vyřízené rudní čočky, k zastavení práce.
Nejvýznamnější žilou krásnohorského úseku, známého v 16. století jako Zlatý Kohout,
byla jitřní žíla Mariina či Krásnohorská, mocná 50–600 cm. Otevřena byla Novou jamou,
Mariinou, Ottovou a jamou na Puši. V tomto úseku se pracovalo do roku 1901; k obnovení
prací došlo v letech 1920–23.
Na úseku jámy Nové a Marie byly zastiženy celkem tři čočky, a to jedna se
zlatonosným křemenem o obsahu 20–40 g/t Au v prostoru 150–250 metrů východně od
Marie a v hloubce 80–110 metrů, druhá čočka, a to většinou antimonová, byla asi 200
metrů západně od Marie a třetí byla asi 380 metrů dále k západu. Z Ottovy jámy byla
vyřízena jedna čočka asi 120 metrů západně od jámy s křemeny o obsahu 20–50 g/t Au.
Poslední krásnohorská jáma na Puši byla založena roku 1900 na území mezi starými
pracemi, ale roku 1919 byla zastavena.
Další úsek, kde pracoval Kittl, byl Jamný, známý již v 16. a 18. století. Byla tam
zjištěna menší antimonová čočka. První etapa prací na Jamném skončila roku 1893, když
se zjistilo, že antimonit se rychle vykliňuje. Práce byly obnoveny roku 1917.
Kolem roku 1890 se rozšířily práce i směrem k Sedlčanům. Bratří Pollakové získali
dolové míry u Dublovic a Příčovů a roku 1891 se začalo kutat u Doubravice a Sestrouna.
Kutací práce však byly brzy pro slabé obsahy zlata zastaveny.
Další území, které na sebe upoutalo pozornost, bylo JV od Kosovy Hory mezi
Vyšatoly, Vojkovem, Vysokou a Lavičkami. Je to prastaré zlatonosné území, neboť
Sedlčany uvádí již známá listina krále Jana Petrovi z Rožmberka z roku 1337. Toto území
s 12 žilami převzala roku 1907 "Kutací a důlní společnost na zlato a arzenovou rudu u
Vysoké" a kutala tam do konce první světové války. Roku 1910 nabídl její plnomocník
dolový majetek báňskému ředitelství v Příbrami s velmi optimistickým doporučením:
nejmenší obsah zlata měl být 10 g/t Au.
Zlatonosné území bylo i SZ od Sedlčan, a to u Křepenic a Nalžovic, a pak mezi Ústím,
Nahoruby, Hrazany a Radíčem. Stařiny byly na pravém břehu Vltavy a Pošepný je
pokládal za jeden "z nejvelkolepějších zbytků rýží", s nimiž se setkal.
168
Dalším územím bylo okolí Bražné, nazývané i Brtevník. Je to staré rýžovnické území.
V brtevnickém úseku se uvádělo 5 žil, Selná, Brazeneská, Městské štoly, Pollakova a
Brtevnická. Podle haldového materiálu obsahovala Pollakova žíla antimonit, Selná křemen
a antimonit. Roku 1906 se těžilo v Bražné 300 kg rubaniny, která dávala vedle antimonu
antimonový šlich a 25–31 g/t Au a kyzový šlich s obsahem 40–50 g/t Au.
Po zániku milešovské akciové společnosti se ujala roku 1900 podniku Rakouská
antimonová společnost, která byla převedena do Londýna pod názvem Austrian Antimony
Works Ltd. Těžařstvo paběrkovalo zbytky rudy na krásnohorských jamách a hloubilo jámu
na Puši; koncem roku 1901 byla práce zastavena. Roku 1903 koupil doly pařížský bankéř
Myrtyl Rose a Co., obnovil činnost na Puši a štole Emilii, ale i on zastavil roku 1909 práci.
Teprve když koupil doly roku 1912 Z. Metzl, začaly se zpracovávat od roku 1914 staré
haldy. Roku 1919 získaly dolový majetek České montánní podniky, za nimiž stála banka
Union. Tato společnost pracovala na Marii a Kobylské žíle do roku 1923, kdy byl provoz
zastaven. Pokusy o zainteresování státní báňské správy do dolování roku 1930 a později
ztroskotaly.
Průzkum revíru byl obnoven po druhé světové válce. Po pokusech na Brtevníku se
začalo se zmáháním jámy Marie a Nové, i Otto a Puš. Mezi těmito jamami byla založena
roku 1955 jáma Milan. U Podmok byly zmáhány štoly Emil a Emilka. Těžba však byla
málo rentabilní a v 80. letech byla těžba s konečnou platností ukončena.
Jak patrno z celkového vývoje dolování, bylo původně předmětem zájmu pouze zlato,
a proto se dolování omezilo na rýžování, a hlubinné dolování na úsek krásnohorský a
brtevnický. Staří se omezili na oxidační a cementační pásmo s ryzím zlatem, a na
zlatonosné pyrity a arzenopyrity. Když se začalo v 19. století s obnovou dolování v
milešovském úseku, soustředil se zájem na antimon a zlato bylo zanedbáváno, i když bylo
známo již Jokélymu, že i milešovský antimonit je zlatonosný a že je přirozeně zlatonosný i
pyrit a křemen.
O zlato se nezajímal v 70. a 80. letech ani Kittl, ale začala mu být věnována
pozornost s přesunem dolování na východ, do úseku krásnohorského a brtevnického, kde
rostl obsah zlatonosných křemenů v žilovině. Roku 1892 byla vypracována Dürichem
metoda extrakce zlata z antimonu a roku 1893 byla zavedena do provozu. Na základě
obsahu zlata počítal Heveroch s průměrným obsahem 15 g/t Au a s mocností 80–100 cm, a
těžbu pokládal za rentabilní při obsahu 5 g/t Au. To byly ovšem odhady nadsazené. V
období 1893–1900 se vyrobilo 439,6 kg zlata, v období 1705 – 1727 13,4 kg, to je celkem
453 kg zlata.
Zdroj: http://www.mining.cz/TEXTY/Krasnah.htm
Antimon
Tohoto užitečného kovu vyrábí se v Čechách dosti značné množství. Nepřímým
vyrábitelem jest, jak jsme na dotyčném místě již byli uvedli, také Příbram, poskytujíc
ročně asi 2200 metrických centů antimonového (tvrdého) olova.
Podobně, jako v dolech Příbramských, objevuje se antimonová ruda, hlavně
antimonit (leštěnec antimonový), ba částečně i ryzí antimon skoro všude, kde se na olovo a
stříbro doluje. V Příbrami zvlášť nalézá se kromě toho také sloučenina antimonu s
169
arsenem, Allemontit zvaná. Takové a podobné objevy nerostů antimonatých zajímají
hlavně jen mineraloga a nebývají horníkem zužitkovány – leda že antimon v olověných
rudách zbylý a k olovu přirozeně lnoucí posléze ve vytaveném olovu jest obsažen. Po
náležitém zdělání tohoto olova, antimonem přiměřeně bohatého, a oblíbený materiál k
pořizování literek tiskařských poskytujícího. Toť ona nepřímá výroba antimonu, které
jsme se právě dotkli, a kterou jsme ve článku o dolech Příbramských blíže vysvětlili.
Na tomto místě jednati nám jest o dolech, ve kterých se antimonové rudy účelně, tj.
vyrábění antimonu, kovu, po případě nějakých prodejných antimonových preparátů (na př.
antimonového skla aj.) hornicky dobývá.
Takových dolů jest v novější době již několik založeno na rudných žilách v oboru
středočeského útvaru žulového – hlavně u Krásné Hory a v jejím dalším okolí.
U Krásné Hory, dávní naší předkové, dobývali zlato i shledali jsme na příslušném místě,
že se toto dobývání zlata provádělo na rudných žilách, ve kterých již starodávný hornický
odborník Lazarus Ecker roku 1592 konstatoval značné množství rud antimonových,
zejména antimonitu tj. antimonového leštěnce.
Tyto rudy po dlouhou dobu zůstaly nepovšimnuty, až začátkem druhé polovice
tohoto století utkvěla na nich pozornost hornická, když okolo roku 1850 na blízku
Milešova (povltavského) směrem ke Krásné Hoře při orání pole náhodou ruda antimonová
se vyskytla. Bylo tu hned kutáno a objeveny jsou tři žíly: nejvydatnější Václavská, pak
Emanuelská a Marianská, na nichž prohloubeny byly tři šachty: hlavní Václavská,
162 249, pomocná Emanuelská 16227 a vedlejší Marianská 16236, Dále pak šachta
Anenská 16225, a štola Milešov Emanuel 16238, a štola Marie 4979. Podle geofondu
archivu v Kutné Hoře a historických map z roku 1870 (čísla znamenají registrační číslo
šachty, pod kterým je ta která sachta vedena v geofondu). Kronikář Jan Vála popisuje
vznik šachty Annenské takto: V krátkém čase na to vzpomněl si nejstarší syn Emanuel
Jedlička, hledati rudu opodál starého dolu na pozemku Matěje Daneše rolníka čp. 3, noční
doby, mezi zasetým žitem – pozemek ten jest v Milešově na Horách mezi bývalými
hutěmi a dolem Václavkou u křížku asi skoro v polovici cesty. Šel tam Emanuel Jedlička s
motykou a nádeníkem Josefem Šťastným, podruh to tehdy ve statku „U Šťastných čp. 9,
na kterého si pisatel tohoto dobře pamatuje, byl to tehdy starého vojáka čp. 18 bratr. A
skutečně našel hned v hloubce 36 centimetrů větší samý, ryzí antimon, který hned dobře
ukryl. Druhého dne si vynašel čísla a parcele katastru pozemku, kde byla ruda ukryta. Po
tomto hned se k hornímu hejtmanství do Plzně a nové povolení ke kutání skutečně
obdržel. Podrobně toto popisuje Jan Vála v této kronice na straně 30. Tam Emanuel
Jedlička velmi zbohatl. Doplnil Šťastný František.
Tím založen jest u Milešova obětavým podnikatelem Em. Kittlem první důl na
antimon. Později povstaly podobně sousední doly u Proutkovic na Vltavě (severně od
Milešova a západně od Krásné Hory) i u samé Krásné Hory. Ještě později počalo se
pracovati v okolí Sedlčan i dále v oboru žuly středočeské.
Profesor Hemlhacker prozkoumal důkladně tamní zajímavé poměry hornicko –
geologické, zejména též dotčenou hlavní žílu Václavskou i žíly Milešovské vůbec, s
jejichž povahou se zhruba shoduje zároveň povaha ostatních rudných žil této krajiny.
Dle tohoto prozkoumání je panující tu hornina, středočeská totiž žula, zvláštního
slohu porfyrovitého v tom smyslu, že v žulové hornině prostředního zrna (se živcem
hlavně triklinickým – oligoklasem) velmi četně jsou vtroušena veliká zrna (krystaly) živce
170
monoklinického (orthoklasu) podoby tzv. Karlovarských dvojčat. Tato žulová hmota
zvětráním živce (oligoklasu) na vzduchu lehko se rozpadá a velká zrna dvojčat uvolňuje,
která na zemském povrchu hojně lze sbírati. Do této panující žuly hrubě porfyrovité
vloženy jsou mohutné pruhy a shluky žulové horniny zcela jinaké, totiž žulového porfyru,
který záleží ze žulové hmoty velmi jemnozrnné, s nečetnými zrnky toho kterého nerostu.
Tento žulový porfyr nehrubě větrá a tvoří tudíž vyčnívající hřbety a homole tamní krajiny.
Jmenované horniny žulové prostoupeny jsou kamennými žílami zvláštní vyvřelé horniny
mladší, jednak minetě, jednak zelenokamenu podobné, která se skládá z temné slídy
(Biotitu) a ze živce vápenatého (Labradoritu) a kterou Hemlhacker nazval biotitovým
diabasem.
Tento zvláštní z elenokamen je tu průvodcem (ač nikoli stálým) rudných žil, dle
vydatnosti různých a v daleké krajině, zvláště na sever a severovýchod, ba částečně i na jih
(až ku krajině Příbramské) rozptýlených. Hlavně důležitá je v té příčině posud krajina
mezi Milešovem, Proutkovicemi a Krásnou Horou, nejnověji pak i další krajina odtud na
severovýchod přes Sedlčany až po řeku Sázavu se rozléhající, ač posud jen částečně
prozkoumaná.
Žíly rudné dalšího okolí Krásnohorského prostupují rovnou měrou i porfyrovitou
žulu a minetu (biotitový diabas). Všude pak, kde rudná žíla se dotýká žuly, jeví se tato
proměna tím, že její živec trojklonný až na několik decimetrů od doteku stal se
neprůhledným a (z původního běla) zazelenalým, čímž žula sama na blízku rudné žíly do
zelena z barvena bývá, a tím právě horníkovi na skále pracujícímu blízkost rudné žíly
prozrazuje (Dle názoru poněkud jiného způsobila tuto proměnu žuly dotčená vyvřelá
hornina minetová, neboli biotitový diabas, jakožto průvodce rudných žil).
Výplň žil rudných záleží hlavně z rozdrcené i jinak pozměněné hmoty žulové, v níž
se nalézají slabé šňůrky i mohutnější pruhy rudy antimonové, avšak také jemně a skrovně
vtroušené kyzy, pyrit (kyz železný) a arsenopyrit (kyz arsenový). Tyto kyzy pak obsahují
částky zlata (3 i 4 setiny procenta). Kromě kyzů obsahuje také Milešovský antimonit něco
zlata asi půl druhé setiny procenta, tedy sotva polovic toho, co ho obsahují kyzy. Zlato v
antimonitu není čisté, ale stříbrnaté obsahujíc asi 1/3 stříbra.
Rudné žíly v bližším okolí Krásné Hory a též Proutkovic vykazují však jednak ve
křemenu, který rudu antimonovou provází, jednak v této rudě samé také ryzí zlato,
nezřídka i v částkách pouhému oku viditelných. Není pochybnosti, že staří horníci (v 16.
století a před tím) právě toto zlato vyhledávali, a antimonitu si hrubě nevšímali. Toto
hledání bylo jim usnadněno tím, že rudné žíly v žule středočeské (jakž jsme již u Milešova
shledali) až “po drn“ – jinak až po ornici vycházejí a tudíž kutacími rýhami snadno
nalezeny a na zlato prozkoumány býti mohou.
To je zřejmo také tím, že všude, kde po výchozech žil i do nějaké nepatrné hloubky
zbytky starých prací hornických – nejvíce u Krásné Hory – posud jsou viditelný, nalézá se
v žilách těch kromě rudy antimonové také ryzí zlato. Jisto však jest, že toho zlata staří
horníci blíže povrchu zemského nalézali a dobývali více, nežli ho v hloubce zanechali,
jakož jsme to z příčin již pověděných u zlata všude shledali, že bývá, a nebo vlastně
bývalo blíže povrchu zemského značně soustředěno, a tudíž od starých horníků snadně
nalezeno i vyčerpáno.
Na štěstí je na žílách v žule středočeské v dalekém okolí Krásné Hory kromě zlata
také antimon, kterým staří horníci pohrdali, větší část těchto žil pak má v sobě téměř
pouhý antimon a těch si staří horníci vůbec nevšímali. Důsledkem toho lze v dalekém
171
okolí Krásné Hory rudy antimonové jednak na “panenské” (nedotknuté) půdě dobývati,
jednak staré hornické práce stopovati, paběrky zlata od starých horníků zůstaveného
poskytují tak mimořádný výrobek vedle antimonu, jakožto výrobku hlavního.
Žíly antimonové jsou ve středočeské žule sice velmi četné, avšak – jak se podobá –
bývají ve své rudnatosti více méně omezeny, tj. rudnatost jednotlivé žíly nesahá (směrem)
velmi daleko, a snad také ne příliš hluboko, za to jest právě (na štěstí) těch žil v dalekém
okršlku dosti veliké množství.
Všimneme si v té příčině nejprve zvláště rudných žil Milešovských.
Žíly tyto, nahoře již vzpomenuté (a podobně i žíly u blízkých Proutkovic) mají směr
převahou východní a více méně příkrý úpad jižní. Ze tří jmenovaných žil prostírá se hlavní
Václavská východně, Emanuelská a Marianská pak západně od jakési žílovité rozsedliny
nepojmenované, která má směr severozápadní a úpad jihozápadní, všecky tyto tři žíly
sahají s obou stran až k této rozsedlině a nikoli přes ni. Žíla Václavská se soujmennou
šachtou je tudíž v podloží, obě ostatní dvě žíly a jejich šachty pak jsou v nadloží dotčené
rozsedliny rozloženy. Z těchto ale jest žíla Emanuelská proti Mariánské (a také proti
Václavské) žílou severní. Šachta Emanuelská je od hlavní šachty Václavské na stranu
západně severozápadní 200 metrů vzdálena.
Žíla Václavská byla od bezejmenné rozsedliny východním směrem asi na 250 metrů
otevřena a prozkoumána, dále jest pouze asi 2 centimetry mocná a jalová. V západní části
(poblíž rozsedliny) je však zejména ve směrné délce 80 metrů velice ušlechtilá, do
hloubky alespoň přes 150 metrů. Mocnost a výplň její jest vůbec proměnlivá, mocnosti
však od východu k západu v celku přibývá. V proměnlivé mocnosti až asi do 2/3 metru
obsahuje rudná žíla celistvou žilku rudy, která se k západu zesiluje, při čemž ostatní
(jalová) žílovina, jakoby rudě místo postupovala, slábne, až se i zcela vytratí a čisté rudě v
celé mocnosti místo učiní, což trvá arci jen na několik metrů směrné délky a jest
zušlechtění pouze místní.
Ve své největší, více trvalé ušlechtilosti, v západní rozloze (pořád ale ještě
východně od rozsedliny, kterou vůbec nepřechází) vysílá žíla Václavská, sama jsouc přes
Ľ i do ˝ metru v rudě mocna, četné odžilky až do 10 centimetrů mocné a celkem rudou
vyplněné do nadloží (na jižní stranu). S těmi odžilky a s mezilehlou jalovou žílovinou
(rozdrcenou žulou) i s průvodní minetou povstává takto jakoby na tři metry mocnosti
rozšířená žíla, kterou možno hornicky v celku dobývati a v níž to od podloží k nadloží (od
severu na jih) po sobě následují (v metrech):
V metrech
Podložní žula
0,40
Ruda
0,75
Jalová žílovina
1,00
Mineta s odžilky rudy
0,25
Jalová žílovina
0,50
mineta
K rudě se částečně klade něco křemene neb vápence, rovněž i k odžilkům rudy. Dotčené
kyzy pak jsou v jalové žílovině chudě roztroušeny.
Od Václavské žíly asi 56 metrů na sever jest (jen západně od rozsedliny) rozložena
žíla Emanuelská o směru skoro západním a příkrém úpadu jižním. Její ušlechtilost však
trvá po směru sotva 80 metrů a od výchozu po úpadu do jakési hloubky, dále k západu
172
vstupuje žíla tato do žulového porfyru a stává se jalovou. Její největší mocnost v
rudnatosti činí asi, 5 metru, není však trvající.
Nejméně vydatnou okázala se žíla Marianská, jižně od žíly Václavské na západní
straně od rozsedliny rozložená o směru taktéž západním a o úpadu jižním. Byla směrem
jen na 50 metrů prozkoumána a pouze asi na 10 metrů rudnatou shledána.
Na uvedených třech rudných žilách, z nichž to jsme shledali Václavskou daleko
nejdůležitější, založený a s nejpotřebnějšími technickými prostředky opatřený důl
Milešovský, ku kterému přistavena huť, počal roku 1850 těžiti.
Do roku 1871, tedy po třinácte roků těžilo se průměrně ročně 2200 vídeňských
centů čisté antimonové rudy (přímo prodejné asi po 7 zl.) a vyrobilo se mimo to 1800 víd.
centů rudy vyškvařené (antimonium crudum) asi po 11 a 1/2 zl. Od roku 1868 vyrábělo se
také čistého antimonu (regulus) ročně 232 víd. centů po 33 zl. To činí cenu roční výroby
asi 39 000 zl.
Roku 1872 vyzbrojil se závod všemi moderními technickými pomůckami,
rozsáhlými (skoro až přes míru) úpravnami a rozšířena i huť. Tím se od roku 1874 výroba
skoro zdvojnásobila a hodnota její (při tehdejších přehnaných cenách) více než
ztrojnásobila.
Následujícího roku (1875) vykazuje se úředně výroba Milešovského horního závodu takto:
antimonové rudy 3571,5 q v ceně 47 641 zl.
antimonium crudum 649 q v ceně 23 160 zl.
antimonium regulus 92 q v ceně 5 916 zl.
celkem 76 717 zl.
Ceny výroby sklesla tudíž proti roku předešlému asi o 45 000 zl. V tehdejší peněžité
velice pohnuté době bylo to arci možno. V dolech bylo tehdáž zaměstnáno 167 horníků (i s
dělníky na úpravě rud), v huti pak 6 hutníků.
O pět roků později (1880) dobylo se v Milešově již jen 554 metrických centů antimonové
rudy v ceně 11 000 zl. pracujícími 73 dělníky. Zároveň však se objevuje u sousedních
Proutkovic důl Milešovského podnikatele se šachtou Jindřiščinou, ve kterém 130 dělníků
dobylo 14 565 q rudy v ceně 29 120 zl. Ve společné huti Milešovské vyrobilo se 1223
metr. centů antimon. crudum a 26,5 metr. centů antimon. regulus v celkové ceně 41 700 zl.
10 ti dělníky.
O dalších pět roků později vykazuje úřední seznam z roku 1885 doly Milešovské s
osmi dolními měrami v nečinnosti, v huti pak je zaměstnáno 22 hutníků s huťmistrem pro
sousední doly u Proutkovic a Krásné Hory. Tyto v příčině dobývání antimonu novější doly
náležely původně k hornímu závodu Milešovskému, připadly však později částečně jiným
majitelům. Hornictví na antimon se tedy po vyčerpání rudných žil Milešovských
odstěhovalo “o dům dále”.
V huti Milešovské pak se roku 1890 zdělalo 40 ti dělníky 3285 metrických centů
antimonových rud, z nichž se vyrobilo:
476 q antimonium crudum v ceně 15 061 zl.
915 q antimonium regulus v ceně 48 236 zl.
28,5 q antimonového skla v ceně 2 161 zl.
376,5 q antimového kysličníku v ceně 16 382 zl.
205 q antimonové moučky v ceně 1 745 zl.
celkem 2 001 q antimonových výrobků v ceně 83 585 zl.
173
Poměry dolů u Proutkovic a u Krásné Hory jsou (dle laskavého podání c.k.
vrchního správce – horního rady – H. Gröglera z roku 1890) následující:
Nejprve poměry hornicko – geologické shodují se s poměry milešovskými. Tu i tam je
panující horninou porfyrovitá žula hrubozrnná s velikými krystaly živce monoklinického.
Ve východní části dotyčné krajiny, návrším “Kobyla” označené, zastoupena jest
jemnozrnná žula červené barvy (granitový to porfyr), průvodcem rudných žil jest i zde
mineta – biotitový diabas.
Důl Jindřiščin (s hlavní šachtou Jindřiškou – Henriettenschacht) založen jest na žíle
kobylské, která směřuje od východu k západu a upadá o 75 stupních k jihu. Mocnost její
proměnlivá dosahuje až i 3 metry. Výplň žíly tvoří rozdrcená a proměněná žula, ve které
se objevuje jednak antimonit buď vtroušený, buď žílovitě celistvý, jednak křemen, který,
jakož i antimonit obsahuje vtroušené zlato, částečně v plátkách a zrnkách i pouhým okem
viditelných. Vedle antimonitu vyskytuje se i něco ryzího antimonu.
Tato žíla Kobylská má tudíž celkem povahu Václavské žíly Milešovské, ale rudnaté
její části jsou rozptýlenější, mocnost rudy činí průměrně jen 6,5 centimetrů a nejvýše 15
centimetrů, za to je však zlatem bohatší. Tím se také vysvětluje, že tu (na Kobyle)
pracovali již staří horníci, vniknuvše v některých místech do hloubky 80 metrů.
Šachta Jindřiščina jde 120 metrů svisle do hloubky a odtud po žíle až na 8. patro do 227
metrů celkové hloubky, dále prohloubeny jsou slepé šachtičky (s 8. a 10. patra) na 50
metrů, tak že důl sahá do hloubky asi 280 metrů pod ústí šachty. V této hloubce je žíla
Kobylská již zcela zdivočelá, tvoříc žilku vápencovou a křemenitou, jen asi 2 centimetry
mocnou. Ušlechtilost rudných žil zdá se tudíž i v této krajině do hloubky omezenou.
Podivno však jest, že v dole Jindřiščině křemenitá žílovina, zlato obsahující, hlavně ve
hloubce asi 200 metrů (pod 7. patrem) se objevuje. Bohužel není zlatnatost a mnohost toho
křemene tak značná, aby dobývání jeho o sobě (bez přítomnosti antimonitu) se vyplácelo.
Důl Jindřiščin u Proutkovic, do té doby (1890) bratřím Pollakům příslušný, je o sobě
potřebnými pomůckami vypraven a zejména též úpravnami opatřen. Dobyté rudy sdělávají
se v huti Milešovské.
Roku 1890 dobylo se v dole a v úpravnách dolu Jindřiščina asi 3500 metr. centů
antimonových rud v ceně asi 44 000 zl.
U Proutkovic jmenovati jest (kromě dolu Jindřiščina) ještě důl Antonínský, v příčině
majetenství k dolům Krásnohorským (do roku 1890 firmě Antonín Šrut, řízením Emila
Kittla) příslušný. Týž jest (do roku 1890) jen částečně otevřen jednak Emiliinou šachtou,
jednak štolou téhož jména.
Emiliinou šachtou dostižena jest již ve 14 metrech hloubky žíla antimonové rudy,
která však zatím dále se nestíhala. Podobně Emiliina štola dosáhla rudné žíly do 1 metru
mocné, která na 40 metrů délky a 20 metrů hloubky ušlechtilou se prokázala a z části
vyčerpána jest. Další otvírací práci šachtou i štolou uznalo se zatím zastaviti, aby se tamní
hornické dělnictvo věnovati mohlo práci v dolech Krásnohorských.
U Krásné Hory jmenujeme nejprve Pavlinin důl, přístupný štolou Antonínskou, 250
metrů dlouhou, která ve 120 metrech délky dostihla rudnou žílu, mající v sobě kromě
antimonitu i ryzí antimon. Od dalšího jejího otvírání zatím upuštěno, aby se především
pozornost a práce věnovati mohla hlavnímu dolu Krásnohorskému, jemuž dáno jméno
“Důl Felixův”, jenž však obecně se nazývá “dolem Marianským”.
Důl Marianský (Felixův), přímo u Krásné Hory (severozápadně) ležící, založen jest
na třech rudných žilách, které souhlasně s žílami Milešovskými i Proutkovickými mají
174
směr východní a úpad jižní. Nejdůležitější je prostřední z nich, tzv. žíla Krásnohorská,
která v různých místech obsahuje buď jen rudu antimonovou, buď zlatonosný křemen, a
nebo obojí zároveň. Průměrná její mocnost činí asi 80 centimetrů.
Důl jest otevřen šachtou Marianskou, ze které dotčené žíly ve dvou patrech, totiž
předně ve hloubce 70 metrů a pak ve hloubce 110 metrů se dostihly a sledovaly. Na
druhém patře otevřena jest hlavní žíla (Krásnohorská) od šachty západně na 235 metrů a
východně na 290 metrů délky. Kromě toho zaraženy jsou na pěti rudnatých místech z
téhož patra slepé šachtičky, kterými zjištěna jest ušlechtilost této žíly i přes 110 metrů
hloubky.
Jak daleko rudnatost do hloubky vůbec trvá, o tom rozhodne budoucnost, pro kterou
dotčené rudné žíly arci rozsáhleji se musí otevříti, aby z nich pravidelně a vydatně čerpati
bylo možno.
Po roce 1890 ujmula doly Krásnohorské a Proutkovické zároveň s hutí a ostatním
majetkem v Milešově akciová společnost pode jménem: “Milešovský akcijní spolek horní
a hutní” (Mileschauer Berg – und Hüttenwerks Actien Gesellschaft).
Současně (1890) uděleny jsou na základě kuteb již dříve prováděných bratřím
Pollakům (zatím) čtyri dolové míry u Dublovic a Příčova v politickém okresu
Sedlčanském. Tam založeny jsou nové doly i s antimonovou hutí.
Základem tohoto podniku jsou četné rudné žíly antimonové, které tu v oboru
středočeské žuly v různých směrech četně již nalezeny jsou a zajisté ve množství ještě
větším dále se naleznou.
Doly tyto vykazují již jakousi výrobu, která je však jen zatímní, neboť dotyčný
hornický podnik nevyšel ještě ze stadia příprav a začátků.
Není pochybnosti, že i ještě v dalším pokračování žulového útvaru středočeského v
nedaleké budoucnosti nové podniky na dobývání rudy antimonové se vyskytnou.
Začátkem posledního desetiletí věku 19. – kdy toto píšeme – je toto odvětví průmyslu, k
dobývání antimonu ve středních Čechách čelící, v neustálém rozvoji, pročež nelze, jest
látku této kapitoly dočista vyčerpati – jinak řečeno, musíme ji asi rokem 1900, tedy jaksi
předčasně, ukončiti.
Dodatečně však (při tiskové korektuře) podotýkáme, že kolem roku 1900 doly
Milešovské, Krásnohorské i Proutkovické, jakož i Milešovská huť přešly v majetek
cizozemské společnosti “The Austrian Antimony Works Limited”. V huti té vyrobilo se
roku 1900:
111 q antimonium crudum v ceně 3 052 zl.
610 q antimonium regulus v ceně 24 385 zl.
88 q antimonového skla v ceně 5 715 zl.
720 q antimonové moučky v ceně 3 958 zl.
celkem 1 529 antimonových výrobků v ceně 37 110 zl.
Zdroj: http://muzeum.mineral.cz/hornictvi/hornictvi-a-hutnictvi/olovo-antimon-zinek.php
175
Poznámka autora: Vysvětlivky ke geodetickému výkresu v měřítku 1:300
Na následujícím listu je geodetický výkres milešovských antimonových dolů. Jeho
datování je 1870 a 1872.
V pravé horní čtvrtině je řez dolem Václavka o 12 patrech. Vyplněné prostory
nákresu mezi patry jsou vyrubané dutiny, takzvané čočky.
V pravé dolní čtvrtině jsou v půdoryse směry jednotlivých pater a u dolního
okraje je znázorněno měřítko výkresu, podle kterého bylo 12. patro dolu
Václavka ve hloubce cca 228 metrů.
V levé horní čtvrtině jsou další dvě milešovské šachty, pomocná Emanuelská a
vedlejší Mariánská.
V levé dolní čtvrtině je pak půdorys chodeb těchto dvou šachet.
Kopii dobového geodetického výkresu milešovských dolů mi poskytl p. Orlický
Miloslav z čp. 62 a i ukázáním míst, kde šachty dle jeho paměti byly.
Souřadnice dvou milešovských dolů zíslané z geofondu v Kutné Hoře:
Jáma Emanuel – Y=764555; X=1095648
to jest v přepočtu: s. š. = 49,591781° a v. d. = 14,222534°
nebo v jiném formátu: s. š. = 49°35´30,4“ a v. d. 14°13´21.1“
polohu dolu jsme určili mobilním telefonem z přepočtených souřadnic ve formátu:
s. š. 49°35´507 a v. d. 14°13´352
Jáma Anna – Y=764520; X= 1095638
to jest v přepočtu: s. š. 49,591908° a v. d. 14,222868°
nebo v jiném formátu:s. š. 49°35´30,9“a v. d. 14°13´22,3“
polohu dolu jsme určili mobilním telefonem z přepočtených souřadnic ve formátu:
s. š. 49°35´515 a v. d. 14°13´372
Jáma Emanuel je na násypu cca 3 metry za ohništěm, směrem k „Liškovu
Mlýnu“ kde se pálí čarodějnice.
Jáma Anna je hned za cestou vedoucí dolů ve směru „Liškův mlýn“ přesnosnost
zaměření +/-1,5 metru
Celková situace dolů je na straně 180 této knihy
Doplnil Šťastný František
176
177
Archivní záznamy z geofondu k dolům v Milešově
Česká Geologická služba a geofond v Kutné Hoře, archivující historické záznamy a mapy
důlních děl a poddolovaných území v České republice sděluje dopisem ze dne 26. 1. 2012 k
zamýšlené stavbě rodinného domu v Milešově Na Horách následující.
Zájmové území se nachází na severním okraji obce Milešov a leží v poddolovaném
území „Milešov nad Vltavou“. Evidovaném pod identifikačním číslem 1884, kde probíhala
těžba zlata a později antimonu. Zájmové území je součástí revíru Krásná Hora – Milešov.
Hlavním typem rudných žil v této oblasti jsou antimonové žíly, které přecházejí v žíly
zlatonosného křemene.
Těžba zlata na Krásnohorsku probíhala ve 13. století, a to rýžováním. Ve 14. století
se od rýžování přešlo k hlubinnému způsobu těžby. Tato byla velmi intenzivní a probíhala
současně na několika žilních pásmech. Ochromení dolování zapříčinily husitské války. Poté
se těžba obnovuje, nicméně nastávají velké problémy technického charakteru, které přinesla
nutnost soustředit se na těžbu ve větších hloubkách. Před koncem 15. století pak dochází k
dočasnému zániku dolování. Ve druhé polovině 16. století zaznamenáváme snahy o
obnovení těžby, které skončily neúspěchem.
Na počátku 18. století se odehrála krátká episoda, která byla určena k zániku –
těžaři se pohybovali v místech, kde byla nejbohatší ruda již dávno odtěžena. Minimální
význam má zatím v roce 1702 zahájená těžba antimonitu a výroba antimonu. Ta nabírá
prudce na významu až v druhé polovině 19. století.
V milešovském úseku byly sledovány žíly Václav, Emanuel a Marie. Václavská žíla,
byla otevřena ve směru 260 m (východo-západním) po úklonu do 130 m, Emanuelova ve
směru 140 m (SV – JZ) po úklonu do 90 m. Velká rudní čočka většinou celistvého
antimonitu v délce 80m o mocnosti 30 – 250 cm byla zastižena v hloubce 60 – 120 m.
Emanuelova žíla byla zarudněna v délce asi 80 m a Mariina jen v délce 10 m.
Byly zde položeny dolové míry Emanuel, Marie a Václav. V padesátých letech 19.
století byly v milešovském dolovém poli vyhloubeny šachty Václavka, Anna a Emanuela,
ke kterým později přibyly ještě další doly. Hlavní rozvoj těžby nastal po rozšíření a
zmodernizování úpraven v roce 1872. K úpadku dolování dochází v důsledku začínající
krize od roku 1873 a v roce 1885 došlo k zastavení dolů.
V samotném zájmovém území neevidujeme žádné konkrétní důlní dílo vystupující na
povrch. V jeho těsné blízkosti, a to přibližně 20 m jižně od jižní hranice pozemku parcelní
číslo 920/1, jsou však situována díla „Jáma Emanuel“ s identifikačním číslem 162227 a
zhruba 30 m východně od něho dílo „Jáma Anna“ s identifikačním číslem 16225. Mezi
další důlní díla, která se rozkládají ve větší vzdálenosti od zájmového území, patří „štola
Milešov (Emanuel), „štola Marie“, „Jáma Marie“, „Jáma Václav“ s identifikačními čísly
16238, 4979, 16236, 16249. Poloha díla „Jáma Emanuel“ je dána souřadnicemi x=
1 095 648, y= 764 555. Poloha důlního díla „Jáma Anna“ je definována souřadnicemi x=
1 095 638, y=764 529. Situace důlních děl v okolí zájmového území je vyznačena v příloze
1.
178
V mapě A. F. Gutwirtha „Der Antimonbergbau zu Mileschau und Schönberrg bei
Sedlčan“, z roku 1872 uložené v ČGS – útvaru Geofond, pracoviště Kutná Hora pod
identifikačním číslem S 22-03/013 a doplněné údaji z roku 1870 je vyznačena poloha dolů
Emanuel, Václav a Marie (příloha 2). Průběh důlních děl je schematicky zobrazen v mapě
E. Schäffera z roku 1870 a překreslené roku 1953. Podle dochovaného torza této mapy
probíhají nejbližší důlní chodby asi 10 m jižně od jižní hranice pozemku parc. č. 920/1.
Sken mapy, uložené pod signaturou S22-03/027, tvoří přílohu č. 3.
Příloha: č. 1 – Situace hlavních důlních děl, měřítko 1: 5 000
č. 2 – Výřez mapy S22-03/013, doplněný o orientační zákres zájmového území
(p. č. 920/1, k. ú. Milešov)
č. 3. – sken důlní mapy S22-03/027
179
180
181
182
Dolování na Krásnohorsku patří již minulosti
Již jen v kronikách se dočteme o tom, jak Krásná Hora patřila mezi obce, které
proslavilo dobývání zlata. Nejstarší generace pamatuje, že se vůbec ještě u nás dolovalo.
Nešlo již o zlato, ale významné bylo dobývání antimonu a s ním spojené odlučování
dalších prvků.
Patřím k těm, kdo si dobře pamatují dolování v době německé okupace. Vždyť
práce na šachtách zachránila nemálo mladých lidí od nasazení do Říše. Také po
osvobození republiky od fašismu se tu ještě živě v práci pokračovalo. Vzpomínám na
slavný hornický ples „Na sále“, kde jsem připravoval náročnou výzdobu s hornickými
motivy. Nakrátko se dolování ještě oživilo i později při výzkumech uranové rudy, ale dnes
po padesáti letech patří dolování již dávné minulosti. Kladívka na hodinové radniční věži
krásnohorského náměstí ale dosud dolování u nás připomínají.
Také v různých publikacích se o dolování píše. Je mezi nimi také již velmi stará
knížečka místního pracovníka dolů pana Františka Šimka z Krásné Hory. I když jeho
mnohé úvahy jsou nevědecké, nepodložené doklady, připomíná, jak sláva dolování
z paměti lidí nevymizela. Nikdo také stejně neví, zda země již vydala všechny své
poklady.
Dnes nad dolováním zvítězila moderní zemědělská velkovýroba. Zatímco pan Šimek
se zmiňuje o tom, že v hornictví kolem Milešova pracovávalo až 700 lidí, dnes jezdí
krajinou moderní zemědělské stroje. Proto se projdeme po místech bývalých šachet a
porovnejme, jak se šachty změnily, čemu dnes slouží, zda je vůbec ještě najdeme.
V závěru předminulého století centrálním závodem byly doly v Milešově. Byly spjaty
se jménem Emmy Destinové, když její otec Emanuel Kittl byl vlastníkem a později
spoluakcionářem dolů. Na protějším svahu obce Milešov stála tehdy řada budov (většinou
dřevěných) na zpracovávání rudy a málokdo asi ví, že se tu dobývalo tehdy nejvíce
antimonu (včetně zlata) v bývalém Rakousku-Uhersku. Ruda se odvážela po Vltavě a uhlí
přivážely povozy od dráhy z Příbrami. Dnes připomínají dolování jen místní názvy a
nenajdeme již kromě zbarveného svahu od dobývky žádný doklad o tom, že tu kdysi
stovky lidí našly práci. Stojí tam dnes objekty sloužící k bydlení, domov důchodců i
hostinec „Zámeček“. Ten slouží dnes jinému účelu. Také blízké jámy u Podmok
„Jindřiška“ a „Emilka“ i další jsou dnes zakryty a krajina je scelena pro zemědělskou
velkovýrobu. A přece se tu zpívávala kdysi hornická:
Stoupáme s myslí veselou
v temné podzemské říše,
zas každý má se k práci své
a koná svou povinnost tiše.
Slyšet jest v prachu rachoty
kladiv, želízek klepoty,
koleček, vozů je ruch, Zdař Bůh! Zdař Bůh!
Dlouho výrazně připomínala dolování pod Krásnou Horou šachta „Marie“, také
zvaná „Na Kohoutech“. Protože se ruda zde také drtila a zpracovávala, drobný píseček
183
namodralé barvy déšť stále splachoval až dolů do údolí a chodívalo se sem pro něj na
drhnutí nádobí. Málokdo ví, že nedaleko byla i studánka, o které se říkalo, že má léčivou
moc a je vhodná proti vyrážkám (asi byla radioaktivní).
Dnes Rudné doly Příbram při opuštění pracoviště, pomocí techniky, haldy srovnaly
s okolím a osadily je lesními sazenicemi. Zděné budovy nahoře slouží několika místním
podnikatelům za provozovny a sklady.
V roce 1890 takřka přímo v městě byl založen důl „Otto“, ale po uzavření byl
přeměněn v hřiště a dnes tam stojí dva bytové domy.
Ustalo dolování na „Brtevníku“. Ke konci okupace bylo za noci vidět odtud při
bombardování německého Plavna zář i slyšet detonace. Houbaři dnes najdou v lese v tom
místě jen zaplombovanou jámu.
Nejmladším dolem byl důl „Milan“ na východním okraji obce, ale dnes tam stojí
centrum celého zemědělského závodu ZD Krásná Hora i se Společenským domem. To
dříve dolů shlížela kdysi ještě šachta „Puš“, kolem které jsme chodívali z Vletic
s respektem jako školáci a hlavně obdivovali zjara vždy množství krásných květů
prvosenky jarní (petrklíčů), které byly rozesety na svazích šachtice. Dnes je již nenajdeme,
protože až sem se rozrostl zemědělský závod a buduje se tu vedle seníku i zařízení na
výrobu elektřiny ze štěpků a biomasy.
A tak z bývalého hornictví asi zbudou jen vzpomínky a báje o tom, že na „Paninom
poli“ (jak píše pan František Šimek) se nachází veliké bohatství zlata, které tam bylo po
bitvě na Bílé hoře zakopáno. V podobě pšeničných zrn a zrn žlutavé dozrálé kukuřice se tu
opravdu dnes zlato sklízí, ale toho opravdového zlata se snad dočkají někdy až další
pokolení.
184
Viklan u Krásné Hory
185
Zdroj: http://www.krasna-hora.cz/mesto/tvorba-stanislava-kofrone-dolovani-nakrasnohorsku-patri-jiz-minulosti
Dějiny českého rudného hornictví v letech 1918 – 1945
Antimonové hornictví
Výskyty antimonových rud v Čechách, tvořící hlavně hydrotermální žilná ložiska,
jsou vázány především na středočeský žulový masív a nacházejí se na Sedlčansku v
okolí Milešova, Krásné Hory, Proudkova, Příčova a jinde, dále na Příbramsku v Bohutíně,
na Rakovnicku v Chříči, v Krušnohoří v Boněnově a na Moravě v Hynčicích. Po 1.
světové válce byly antimonové rudy dobývány jen v Milešově, Bohutíně, Boněnově a
Hynčicích.
Území kolem Milešova je tvořeno biotiticko-amfibolickou žulou, proraženou žílami
aplitu a lamprofyrů, na něž jsou vázány zlatonosné antimonitové žíly, jakož i žíly
186
zlatonosného křemene s ryzím zlatem, někdy s příměsí arsenových nerostů. Tyto rudní žíly
o mocnosti 0,5 – 1 m měly většinou východozápadní směr s příkrým úklonem, při čemž
jejich bezprostřední okolí bylo značně hydrotermálně přeměněno a jejich žilná výplň
obsahovala průměrně kolem 1,5 % Sb a 4,5 g Ag/t. Protože milešovské antimonitové žíly
vykazovaly převážně čočkovitý ráz a nezasahovaly ani k horní a spodní směrné chodbě
jednotlivých obzorů, byly dobývány sestupkovým způsobem se zakládkou. Tento způsob
dobývání se používal hlavně v žílovinách o mocnosti menší než 2 m se strmým úklonem
45 – 90 stupňů a pevnými průvodními horninami. V příslušném obzorovém rudním poli se
nejdříve vyrazily horní a spodní směrné chodby a úklonná hloubení, z nich se dobývala
rudnina shora dolů v prvním sestupkovém porubu buď na jednu, nebo na obě strany. Po
vyrubání prvního sestupku se zakládaly další, takže se v rudním poli nakonec vytvořila
schodovitá řada sestupkových porubů, při čemž rudnina z nich vydobytá se vyzdvihovala
hloubením pomocí vrátku a zakládka vyrubaných prostor se ukládala na dřevěných
povalech, což vyžadovalo zvýšené náklady na porubní výztuž.
Po roce 1918 byly u Milešova v provozu dva doly, které dobývaly zlatonosný
antimonit do roku 1925, a to důl Marie a důl Emilie Českých montánních podniků
akc. spol. v Milešově.
Zdroj: http://www.hornictvi.info/cteni/1845/01.htm
PhDr. Lubomír Procházka, CSc. T 14
Okresní muzeum Příbram
Obraz způsobu života a bydlení horníků v obecních kronikách na okrese
Příbram
Obecní kroniky představují velmi cenný a k historickému a etnografickému studiu ne tak
často využívaný pramen. Pro toto studium jsou cenné kronikářské záznamy vedené zejména do
poloviny 40. let 20. století, kdy na vesnicích a malých městečkách ještě nedošlo k přerušení
kontinuity v tradičním způsobu zemědělského hospodaření a obživy obyvatel. Kronikářské záznamy
jak obecních kronik (zřizovány na základě úředního nařízení z roku 1923), tak i soukromých
zápisků rodových kronikářů a písmáků, odrážejí bezprostřední pohled na společenské dění, způsob
života i tradiční duchovní a hmotnou kulturu jednotlivých sociálních vrstev vesnického obyvatelstva.
Jedná se často o údaje, které již není možné získat terénním výzkumem nebo z jiného informačního
zdroje. Kroniky vypovídají především o dodržování různých obyčejů a zvyků, dále o způsobu bydlení
a přinášejí rovněž zajímavé údaje k historii regionu. Hodnotné jsou zvláště údaje o regionálních
specifikách, které ve svém souhrnu vytvářejí charakteristiku dané lokality a jejího okolí. To se týká
též vesnic, které se nacházely v blízkém okolí hornických revírů, a z nichž docházela značná
obyvatel za zaměstnáním do dolů a hutí. Můžeme říci, co se týče způsobu života horníků v tradiční
zástavbě vesnice, nelišil se jejich rodinný život, udržované zvyky a obyčeje (kromě profesních
hornických slavností) výrazně od života vesnického obyvatelstva, které se zabývalo zemědělstvím.
K významným hornickým lokalitám na okrese Příbram patřilo též městečko Krásná Hora nad
Vltavou, jehož kronika byla vedena praktiky nepřetržitě od roku 1780 až do roku 1940. K zajímavým
187
údajům v této kronice bezesporu patří popis poutních slavností v městečku (zápis k roku 1932) a
pojednání o obydlí v Krásné Hoře nad Vltavou a okolních obcích (zápis k roku 1929). Alois Hejra,
kronikář obce Milešova nad Vltavou, shromáždil rozsáhlý dokumentační materiál důležitý pro
poznání především lidové duchovní, ale i materiální kultury lidu středního Povltaví. Jeho údaje se
vztahují jednak k hornickým parádám, a jednak k těžbě na šachtě Václavce v Milešově nad Vltavou.
Autor kronikářských záznamů uvádí podobný způsob těžby zlata v Krásné Hoře nad Vltavou a
v Milešově. Nález antimonové rudy je spojen s obdobím po polovině 19. století. V roce 1871 pak
koupil antimonové milešovské doly pražský podnikatel Emanuel Kittl (otec Emmy Kittlové –
Destinové). Vrchol rozvoj těžby v této lokalitě můžeme položit do první poloviny 90. let 19. století.
V milešovských dolech se pracovalo ještě v době II. světové války, pak byly doly po vyčerpání
rudných žil uzavřeny. A. Hejra se při popisu hornické parády v Milešově opírá o kronikářské zápisy
Jana Vály z Milešova, narozeného roku 1873. Popisuje především slavnostní oděv horníků dle jejich
profesního zařazení. Zajímavá je také zmínka o slavnostním stejnokroji tzv. “skřítků”, což byli
svobodní hoši, kteří se svým slavnostním oděvem výrazně odlišovali od ostatních skupin horníků a
hutníků. Nedílnou součástí této parády byla i milešovská hornická kapela, jejíž členové měli stejnou
uniformu jako horníci, ale na čákách měli bílý chochol. Takovéto parády se konaly přirozeně na
svátek sv. Prokopa a nebo o něco později, kdy byly spojeny první neděli v červenci se slavnou poutí
v nedaleké obci Lašovice.
Z Pamětní knihy Krásné Hory nad Vltavou je zajímavá zmínka o hornictví v městečku a dále
též část vedená jako “Mé paměti”, což je část vzpomínek kronikáře Antonína Ondráka, který
pokračoval v psaní kroniky od roku 1914 (kdy ji vedl jako válečnou kroniku) až do roku 1936. První
etapa těžby zlata skončila v podstatě v období do začátku třicetileté války. Druhá etapa je pak
spojena se 60. lety 19. století, kdy byla v okolí Krásné Hory objevena ložiska antimonové rudy a
následně založeny první doly (důl Marie na katastru města v místech, kde se těžila ruda již ve
středověku a z významnějších pak roku 1891 důl Otto a řada menších dolů a malých šachtiček).
V Krásné Hoře se též konala mše svatá na svátek sv. Prokopa, které se zúčastnili i milešovští havíři
doprovázeni hudbou, která pak po skončení mše hrávala na náměstí.
Další oblastí, kde se těžilo zlato a stříbro a železná ruda bylo okolí Rožmitálu pod Třemšínem
a to hlavně povodí potoka Vlčavy až k Březnici. Šlo však spíše o systém těžby v mělčích či hlubších
šachticích, kdy nedošlo k soustavnému dolování ve větší míře. Tyto údaje přináší velmi zajímavá
kronika obce Buková u Rožmitálu pod Třemšínem (l. díl z roku 1965), která obsahuje celou řadu
retrospektivních záznamů dovedených kronikářem Josefem Hálou zpět až do roku 1250). Kromě
práce v lese a případně při těžbě rudy, stalo se hlavním zaměstnáním obyvatel obce, které je rovněž
podrobně popsáno, cvočkařství. V kronice je též samostatná kapitola věnovaná obydlí zdejšího
obyvatelstva, obsahující i cenný popis interiéru. Základním stavebním materiálem lidových staveb
v oblasti Podbrdska bylo dřevo. Vymazávka mezi trámy byla zvenčí různě barvena a zevnitř se
pobíjela úzkými prkénky. Stropní trámy nízkých světnic byly natírány lněným olejem nebo hovězí
krví z důvodu (jak uvádí kronikář), aby trámy ztmavly a leskly se. I komín se původně stavěl
dřevěný, vymazaný hlínou. Dalším doplňkovým stavebním materiálem byla nepálená cihla – vnitřní
stěny roubeného domu, také zdi chlévů a stodol. Kámen a pálená cihla se používal na vyzdění
černé kuchyně a na stavbu pece. Největší usedlosti byly později stavěny (zpravidla až v druhé
polovině 19. století) z kamene vesnickými zedníky. Většinou polovalbové či valbové střechy
bývaly kryté došky, méně často šindelem. Jak uvádí J. Hála, poslední došková krytina byla
dochována na stavení čp. 18 do roku 1963. Charakteristickým znakem zdejších stavení se staly
188
přízemní dřevěné pavlače či besídky zabírající část zápraží domu. Šlo o regionální formu lidového
domu povodí Berounky, jehož půdorys tvořila světnice, dále síň s vydělenou černou kuchyní a
komora. Ve světnici byla po levé straně vchodu umístěna pec s kachlovými kamny a s kamnovcem
na vodu. Ve stěně oddělující síň a světnici, mezi kamny a dveřmi byl umístěn krbeček, kde se
připravoval oheň a rovněž sloužil ke svícení. Nad kamny u stropu v úhlu k sobě byla zavěšena dvě
bidla, na nichž se sušilo prádlo a oděv a večer se pak přes ně přehazovaly peřiny z postele. Proti
kamnům ve světnici stával stůl, nad ním v rohu obrázky svatých a nad stolem vyřezávaná holubička
symbolizující “duch svatých”. V druhém rohu stála postel s vysoko nastlanými peřinami, vedle ní
truhla a nad ní hodiny. Vedle kamen byla lavice, další pak u stolu a jedna či dvě židle, které se
nabídly zpravidla jen hostům. Nad dveřmi byla umístěna lišta na talíře, v dalším koutě pak případně
ještě jedna truhla, loučník a kolovrat. V síni domu (zde nazývané “dům”) byly většinou dveře do
sklepa (méně často se do něj vcházelo ze zápraží), dále na půdu, stávala zde též dřevěná “štoudev”
na vodu a spižní almara. Zemědělské usedlosti v obci neměly původně uzavřené dvory, až teprve
statky budované ve druhé polovině 19. století.
Několik ukázek z obecních kronik (stále dosud ne plnou měrou využívaného a v dostatečné
míře doceněného archivního pramene pro etnologické studium), které vlastní Státní okresní archiv
Příbram), dokládají některé stránky života horníků bydlících v tradiční zástavbě vesnice a udržování
zvyků a obyčejů typických pro určitou sociálně-profesní skupinu obyvatel vesnice.
Poznámka:
Všechny kroniky uváděné v textu jsou uloženy ve fondech Státního okresního archivu
v Příbrami. Rukopis Aloise Hejry – Národopis Milešovska je majetkem autora. Vydáno pod názvem
– Alois Hejra – Národopis Milešovska. Vzpomínky kronikáře na zaniklý život kolem Vltavy. K vydání
připravil a předmluvu napsal Lubomír Procházka. Podbrdsko, Fontes 2. Státní okresní archiv
Příbram, Okresní muzeum v Příbrami a obec Milešov. Příbram 2002, 174 stran
Zdroj: http://slon.diamo.cz/hpvt/2002/sekce/tradice/T%2014%20Proch%E1zka%20L..html
Jak to bylo s Viktorkou
Stanislav Motl: Stopami slavných a zapomenutých.
Všichni víme, že Babička Boženy Němcové není životopisné dílo. Němcová s
postavami zacházela velmi volně. A tak samozřejmě i s postavou Viktorky.
Viktorie Terezie Židová se narodila dne 9. 6. 1792 v Červené Hoře, ve stavení č. 4.
Její otec, Antonín Žid, byl chalupník, říkali mu však taky Žídek nebo Zítko. Matka Anna,
rozená Lelková, pocházela z nedaleké obce Třtice. Do školy chodila Viktorka ve Slatině
nad Úpou. Dívka to byla velmi hezká, prý spíše drobná, s kulatým obličejem a s dlouhými
černými vlasy. Byla vyhlášená tanečnice a tak na ní mohli chlapci oči nechat. Ona však na
vdávání neměla pomyšlení.
Pak přišlo její osudové setkání s „černým myslivcem“. Muselo to být okolo roku 1812,
v období napoleonských válek., kroniky z Červené Hory, Žernova a jiných okolních obcí
potvrzují, že se tu ubytovali vojáci. Viktorka Židová sloužila tenkrát v Žernově, ve
stavení č. 20, majitelem byl Antonín Šimek (o mnoho let později tento dům koupili
Čapkovi, otec slavných bratrů pocházel ze Žernova), tady se na svatojánské pouti setkala
189
se svým vojákem. Nato Viktorka ze Žernova odchází do Olešnice, sloužit do Hanušova
statku, ke provdané starší sestře. Za nějakou dobu z Olešnice mizí, táhne ji to do Josefova
za vojákem.
Z červenohorské kroniky zjistíme, že opravdu k vojsku odešla a dost dlouhou dobu se
s ním potulovala, v Josefově, v Hradci Králové i jinde. A jednoho dne se znovu objevila v
rodném kraji. Ale jak se dovídáme z žernovské kroniky, „z doučete plného života stala se
dívka pomatená, jež jako padlá nepřišla nikdy do rodné chalupy“. Putovala bez cíle lesem,
chodila často k Úpě, k ratibořickému splavu. V knížce se vypráví, že Viktorka krátce po
návratu porodila dítě a to pak vzápětí utopila.
Ve farských kronikách však žádný takový údaj nenajdeme. Je pravda, že 19. století
bylo teprve na začátku, přesto se nechce věřit, že by tehdejší úřady nechaly bez povšimnutí
ženu byť pomatenou, která zavraždila vlastní dítě (za vraždy dětí a travičství byly téměř
vždy hrdelní tresty, byly to vraždy zvlášť odsouzeníhodné, protože nedávaly oběti
možnost k obraně).
Z písemných záznamů se dočteme, že chodila v rozedraných šatech, mluvila málo, na
splavu zpívala písně, také si pohvizdovala, často používala maďarská slova (snad byl její
voják maďarského původu). Bývala plachá, ale taky nesnášela mladá hezká děvčata,
takovým spílala nejhrubšími slovy. Z černohorské farní matriky vyčteme překvapivou
zprávu: Viktorie Židová dává život dítěti 14. 8. 1834 ve svých 42 letech. Nemanželský
syn dostal jméno Jan. O jeho osudu už se víc nedopátráme. Ani o jeho otci. Co to asi bylo
za člověka, který zneužil nemocnou ženu?
A Viktorčin konec? Žádný „boží posel“ ji nezasáhl, přežila Boženu Němcovou o 6
let. I když duševně nemocná, tělesně se cítila dobře do pozdního stáří, bylo jí přes 70 a
stále se toulala krajem. Až přece v říjnu 1868 ji síly opustily. Šestasedmdesátiletá žena se
dovlekla do jeskyňky, leží opuštěná, bez pomoci…
Tak ji objeví majitel lesa, sedlák Josef Kaněra, ten byl zároveň starostou Zliče. Když
vidí umírající stařenu, myslí na blaho své obce. Kdo zaplatí pohřeb staré opuštěné ženy?
Nelení, běží do vesnice, sežene pomocníky, zapřáhne, polomrtvou ženu vynesou, naloží do
vozu a odvezou ji 4 km do Červené Hory, kam Viktorie Židová přísluší. Tady v domku č. 8,
Viktorka dne 17. 10. 1868 umírá. Svůj hrob našla v Červeném Kostelci, kam Červená Hora
farností patřila. Hrob tu najdeme i dnes. Vedou se sice spory o jeho pravosti, podstatné
však je, že zde nikdy nechybějí čerstvé květy…
Kostel na Makové hoře
obec Smolotely, převzato: http://www.obec-smolotely.cz/index.php?menu=makova
Z vrchu nad Smolotely na pozadí vltavských lesů svítí do kraje „barokní perla“
celého středního Povltaví, kostel Maková.
190
Na Makové hoře (545 m n. m.) nechal
kostel postavit v letech 1719 – 1722 Jan Felix
Chanovský z Dlouhé vsi a jeho stavitelem byl C.
A. Cannevalle. Kostel je zasvěcen sv. Janu
Křtiteli a Panně Marii Karmelské.
Vysvětil ho roku 1723 biskup hrabě Jan
Rudolf Špork a tehdy přišli na Makovou i
karmelitáni, kteří sem přinesli milostnou sošku
Panny Marie Škapulířské (dochovala se dodnes a
na oltáři můžeme vidět její kopii). Po smrti Jana
Felixe Chanovského přišel kostel o potřebný přísun peněz a nemohl tak být dostaven podle
původních plánů s obvodními ambity. V této době opouští Makovou i řeholníci, jejichž
klášter, podle některých zmínek, vyhořel. Od roku 1836 je vedena farní kronika, která
dobře mapuje další období, jakožto i likvidaci Bratrstva svatého škapulíře a karmelské
Matky Boží v době josefínských reforem. Bratrstvo obnovuje v letech 1853 – 1856 páter
Jan Šrámek a zřizuje zde i faru.
Dalším důležitým historickým mezníkem byl rok 1886, kdy farář František Panocha
(mj. zakládající člen Sboru dobrovolných hasičů Smolotely) vydává brožuru Popsání
poutního chrámu Páně sv. Jana Křtitele a Matky Boží z hory Karmel Královny sv.
Škapulíře na Hoře Makové v Čechách, ve které sepsal kompletní historii kostela.
V září roku 1909 na Makové nastupuje páter Vincenc Bosáček pocházející ze
starobylého příbramského rodu a s ním zde dlouhá léta žije také jeho bratr Josef Bosáček,
akademický malíř (zhotovil malbu nad presbytářem) a spolupracovník Mikoláše Alše.
K této době se váže i historie „čtyřnohého vodovodu“ – oslík, který nosil ke kostelu vodu,
znal cestu i svůj úkol zpaměti. Sám přinesl dvě prázdné nádoby na hřbetě do vesnice,
počkal, až mu je někdo naplní a poté se vydal i s nákladem zpět.
Významně zasáhla Makovou první světová válka, kdy byly pro válečné účely
odebrány kostelu zvony (zbyl tu pouze jediný nejmenší) a jen o kousek unikly stejnému
osudu varhany, které byly ušetřeny pro svou historicko-uměleckou hodnotu.
V následujících letech se stav kostela horšil (drobná rekonstrukce byla provedena
v 30. letech 20. stol) éra komunismu však stavu kostela nijak neprospěla, spíš naopak. Po
převratu utrpěl kostel další velké rány v podobě krádeží a vandalismu. Až v polovině 90.
let minulého století byla udělána generální oprava fasády, instalace zabezpečovacího
zařízení, obnova schodišť. Následně pak oprava příjezdové silnice, osazení kostela novými
dveřmi, vybudování přípojky elektrické energie. V této době (1996) přišel na Makovou
řeholník – františkán František Angelo Homola, který se plně věnoval všem příchozím
návštěvníkům a hlavně kostelu, v němž bydlel a jehož okolí zveleboval. Rekonstrukce se
dočkaly i historické varhany a také bylo nainstalováno venkovní osvětlení kostela. I díky
těmto opravám a úpravám se zvyšoval počet příchozích věřících, poutníků a návštěvníků
na Makovou horu. V roce 2000 byly do věží kostela vráceny 2 nové zvony. Dále pak byly
opraveny kamenné kříže před kostelem, do průčelí kostela byla vrácena rekonstruovaná
191
socha Panny Marie Immaculaty. Poslední větší opravou bylo znovu poskládání
obvodového tarasu.
Bohoslužby na Makové probíhají: každou třetí neděli v měsíci od 14:00 slouží se
Mše svatá.
Mariánské soboty jsou od měsíce května do listopadu vždy první sobotu v měsíci od
10:00 pobožnost a od 11:00 Mše svatá.
Bohoslužby se konají též na Velikonoce, o Makovské pouti, o Vánocích a na Nový
rok. Termíny a časy budou vždy upřesněny na našich stránkách v aktualitách, nebo na
stránkách farnosti v plánu akcí. (FŠ)
* V sobotu 30. dubna 2016 v pozdní večerní hodině hořel zahradní domek u Máchů
na Hřebenech. Oheň uhasili hasiči s cisternami ze Solenic a z Krásné Hory. Zůstaly ohořelé
krovy bez krytiny. Mezi lidmi se povídá, že to snad měl zapálit syn majitele a že jej
odvezli na psychiatrii do Dobřan. (doplnil FŠ)
*Silné desetiminutové krupobití v Milíně a okolí v
podvečer 22. května 2016 poškodilo i karoserie
mnoha aut, bouřky s krupobitím zasáhly velkou část
Česka, na štěstí se nám krupobití vyhnulo, a takto to
vypadalo v Hořovicích.
*Další silné krupobití s velmi silným přívalovým
deštěm a záplavou postihl mnohá území Čech ve
čtvrtek 16. června 2016. V Příbrami a okolí, okolo
18,30 h. tohoto dne postihla silná čtyřicetiminutová
průtrž mračen s kroupami až 1,5 cm velkými. V
ulicích se valila voda s kroupami místy až 40 cm.
Podle televize v jednom zákoutí v Příbrami byla
vrstva krup 70 cm.
Požár chemické továrny v Milešově
Takto jej popsali Podmočtí hasiči,
ve své kronice.
Dne 18. srpna 1919 vypukl na důlním závodě v Milešově požár, který doposud
neměl pamětníka. Hořela chemická továrna a každou chvíli hrozilo vybuchnutí kotle. Na
všechny strany sálal takový žár, že nebylo možno ani blíže přistoupit. Sbor náš spěchal co
nejrychleji se stříkačkou samotažně (bez zápřahu) k místu, ale musela být dopravena hned
zase zpět, neboť snadno mohly chytit i Podmoky, protože vítr v tu stranu vál a žhavé
oharky létaly až 2 km daleko.
192
Nejžalostnější naříkání prováděla však osiřelá siréna, která volala tak úzkostlivě, že
toho nikdo, kdo ji slyšel, nezapomene. V začátku tak skončil místní průmysl.
Zámeček „Destinov“ byl původně hospodou.
Kronikář Jan Vála se poprvé o této stavbě zmiňuje takto:
Dům vedle Hor čp. 68 postavil Emanuel Kittl s hrozným nákladem. Pamatuji, že jsou zde
veliké sklepy ve skále vytesané, což stálo mnoho práce i peněz. Zde byla vychovaná
Emílie Destinová, rozená Kittlová, zemřela 28. I. 1930 ve věku 52 let. V tomto domě byl
hornický obchod a hostinec, kde byl veliký taneční sál, že ho nebylo daleko ve vůkolí.
Čp. 68 – Známé dnes
jako zámeček Destinov.
A současné číslo tohoto
domu je 241. ŠF.
Jan Vála se nezmiňuje o
době, kdy byl hostinec
postaven. Byl to však
nejspíš poslední obytný
dům postavený Na
Horách. Byl postavený
nejspíše okolo roku 1890.
Nahoře
byly
dvě
místnosti, dole bydleli
rodiče Kittlových, okno úplně vpravo byla
Kittlových ložnice. Vedle byl vchod do hostince,
lokálu a před vchodem bylo několik kamenných
schodů. Kittlovi (nejspíš potomci) prodali
hostinec Voříškovým a Opičkovým (byly to
sourozenci, tedy jedna rodina) a to okolo roku
1920. Hostinec čp. 68 spolu s pozemky 3,7 ha
před válkou okolo roku 1936 koupil továrník Jiří
Jehlička a na obě strany jej přistavěl doprava
o přístavek o 3 místnostech částečně se
sedlovou střechou, částečně s vysokou valbou,
na jejichž koncích byly dva hromosvody a
vstupem, s kulatým oknem, před nímž bylo
několik kamenných schodů, u vstupu z čela.
Tento vstup byl dodatečně vytvořen pro
„národního správce“ po válce při násilném
převzetí majetku Kateřiny Jedličkové. Snímek
je z počátku padesátých let. Rezalít ve střeše
původního hostince opatřil dveřmi a
balkonem s pěkným kovaným zábradlím v barokním stylu. Snímek vlevo je taktéž ze
193
začátku padesátých let, dobře jsou patrné na rozích vysoké valby dva hromosvody. V té
době ještě byly původní kamenné pilíře oplocení okolo celých hor. Za mohutným kaštanem
vpravo stojí ještě část budovy, kterou z dětství znám pod názvem Laboratoř. Domníval
jsem se dříve, že to byla slévárna, ale podle pamětníka byla slévárna nad „šmaldou“ na
opačném konci hor, což znázorňuje fotografie na straně 31.
Na fotografii vlevo je vidět zbytek
budovy „Laboratoře“, tam se mimo jiné i
vyrábělo antimonové sklo snímek je z
padesátých let minulého století.
Tento snímek vpravo je pohled na zbytky staveb na Horách. Za postavou je zcela jistě
zbytek budovy „Laboratoře“ a další budovy se mi nepodařilo identifikovat.
Zbytky hornických staveb Na Horách z počátku padesátých let minulého století.
Továrník Jiří Jehlička před a během druhé světové války přistavěl i z levé strany k bývalé
hospodě přístavek a kulatou věž. Přidělal
kamenné oplocení v podobě cimbuří. Přesunul
bránu více doleva a opatřil pěknými kovanými
vrátky. Snímek je z padesátých let. Jiří Jehlička
dovážel z Prahy různé stavební části ze starých
demolovaných pražských staveb ve stylu baroka
a renesance, které se uplatnily při jeho přestavbě
původní hospody na zámeček. Zajímavé je, že
neponechal původní „selské“ štíty hospody výrazně přesahující nad střechu, podle mého
názoru je to škoda, a nahradil je jednoduchými štíty, končícími pod střechou. Hospodu v
194
zámečku pronajal Josefu Pecinovi z Černovic od Chomutova, který se s rodinou po válce
odstěhoval do pohraničí.
Na dalším dobovém snímku z čela, jsou patrné
ozdobné prvky ve fasádě i nad všemi okny,
kamenný taras před hradbou ve tvaru cimbuří.
Kittl prodal v roce 1893 doly Pražské akciové
společnosti za 180 000 zlatých rakouské měny.
Ponechal si většinu akcií a svůj nově postavený
veliký hostinec pozdější zámeček. Kittl doly
koupil v roce 1871 a prodal v roce 1893.
Na snímku vlevo, který je z
padesátých let minulého
století je vpravo od
dnešního
„pečovateláku“
budova šachty Václavka,
již bez těžní věže, z druhé
strany pečovateláku je
halda, na kterou byl
vytěžený materiál ve spádu
po kolejích odvážen z patra budovy šachty Václavka. Zcela vlevo je zbytek budovy garáží
nad šmaldou. Mezi budovou šachty Václavka a zámečkem je zbytek budovy „Laboratoře“ s
komínem. V popředí vlevo je první kravín s přípravnou, sýpkou a v podsklepené části s
bramborárnou, které v převážné části postavil můj tatínek Josef Šťastný s jedním
přidavačem Františkem
Vršeckým. Vpravo v
popředí je vepřín. Jsou
to
první
stavby
milešovského
JZD.
Pohled z „pasek“.
Vlevo pohled na první
zemědělské
stavby
milešovského JZD, snímek je z padesátých let. Vpravo nahoře na šmaldě jsou vidět domky,
kde bydleli Kolkovi a Šamalová.
Jiný úhel pohledu na zemědělské
stavby JZD Milešov.
195
Pohled na Milešov je z
roku 1963. V levé
části snímku za silnicí
jsou
výkopy
pro
základy
první
bytovky, kterou pro
zaměstnance stavělo
JZD Milešov.
Tento snímek je okolo
roku 1965, kdy již stojí
všechny
zemědělské
stavby tehdejšího JZD
Milešov.
Tento snímek je z roku 1959, kdy se dokončoval povrch nové
silnice z Milešova na hráz Orlické přehrady a dále Líšnickým
údolím s napojením na silnici č. 4. Strakonickou.
Takto vypadal dnešní dům s pečovatelskou službou v šedesátých letech.
Bydleli v něm rodiny Šamalů, Chalupů a početná rodina Řeřichů. Také
tam bydlel zpočátku Mácha Jan, Kozák František, Tomášková a
Řebíčková.
Na konci šmaldy směrem ke mlejnu stávaly tři přízemní domy. V prvním
domě od Hor bydlela Šamalová, v prostředním dvě ženy Kolkovy a v
posledním Švancarová.
V čp. 54 Na Horách „Norma“ bydleli: během války Kohoutovi, později Máchovi,
Revaldovi, Čedíkovi, Hrdinovi a také tam byla v jedné době dětská poradna.
196
Konec II. světové války v Plzni
21. 4. 1945 se 12. armádní sbor USA nacházel u Widenu na hranicích s ČSR. Americké jednotky
dosáhly Chebu, Aše, potom směřovaly do Stříbra, Klatov, Domažlic…. Pražské povstání proti
německým okupantům 5. 5. 1945 působilo velmi rychle i mimo Prahu. Ve stejný den v Plzni české
síly získaly silné pozice. Němečtí starostové Wild a Sturm byli zajištěni našimi vlastenci. 6. 5. 1945 v
9 hodin ráno vstoupil do Plzně americký vojenský oddíl »B« 16. pancéřové divize pod velením
plukovníka Nobleho. Ten měl nařízeno zastavit se na předměstí Plzně, ale vida příležitost, rozkázal
svému oddílu, aby obsadil Plzeň. (Archiv JNV Plzeň, -7-1. plk. Noble).
Revoluční národní výbor v Plzni zveřejnil 6. 5. 1945 výzvu »Na pomoc bojující Praze«.
Občané Plzně na výzvu reagovali bleskově. Velení USA bylo z české strany požádáno o zapůjčení
automobilů pro přepravu dobrovolníků do Prahy a také o některé zbraně. Velení americké armády
nejenže takovou žádost odmítlo, ale odjezd dobrovolníků na pomoc Praze zakázalo. Ukazovalo se,
že zájmy USA jsou jiné než českých občanů – bojovníků proti německým okupantům. Počínání
Američanů v Plzni bylo podivné a vedlo k narůstání pochybností, o co jim vlastně jde. Po příchodu
vojenských jednotek USA do Plzně zrušilo jejich velení Revoluční národní výbor v Plzni. Občané
Plzně velmi tvrdě tento čin kritizovali a neuznali jej. Američané museli nakonec ustoupit, ale jejich
počínání se nezměnilo. Všimněme si některých kroků, které americké vojenské velení v Plzni
nařídilo a realizovalo: – Ulice musí být vyklizeny, obyvatelé mohou do ulic jen v rozsahu dvou hodin
za den. – Bylo zakázáno vydávat a rozšiřovat české noviny a české informační letáky.
- Američané plzeňským bojovníkům proti německému fašismu zabavili vysílačky, zbraně,
fotoaparáty, a dokonce zabavili i zbraně československým důstojníkům a policistům. – Veškerá
písemná povolení, žádosti, stížnosti… prostě veškeré písemnosti musely být napsány v českém i
anglickém jazyce.
- Americké velení neustále opakovalo a kontrolovalo své nařízení, že německým důstojníkům
se nesmí nic stát, protože jsou pod americkou kontrolou. – Občané Plzně se mohli vzdalovat z
města jen do vzdálenosti šesti kilometrů… Americké velení zakazovalo činnost Národních výborů
jako orgánů nové lidové moci. To omezovalo naši suverenitu a poškozovalo plnění Košického
vládního programu, který byl schválen 5. 4. 1945. Americké pojetí svobody prozrazoval také
politický obsah vyhlášky amerického velitelství ve Strakonicích ze dne 9. 5. 1945 (č. j. 6684).
Okresní hejtmani »budou provádět všechna nařízení amerického vojska a to do té doby, dokud nová
česká vláda nebude uznána vládou USA…«. Přitom vláda ČSR byla v Košicích 5. 4. 1945 uznána
všemi antifašistickými velmocemi a dalšími zeměmi.
Americké bombardování Plzně (tento nepřátelský akt) nesmí být nikdy zapomenuto. Tak to
diktují fakta a historická pravda. Americkému velkokapitálu šlo hlavně o zničení významného
centra naší ekonomiky – Škodových závodů v Plzni a v dané oblasti. Fašistické Německo, v březnu
1939 tyto závody zabralo a využívalo je pro svůj válečný zbrojní program, a to až do konce války v
roce 1945. 17. až 18. 4. 1945, čtrnáct dnů po přijetí Košického vládního programu, americký
velkokapitál, vojáci a zbrojaři vedení vztekem a nervozitou z toho, že uvedené centrum naší
ekonomiky nebudou ovládat, přistoupili ke zničení závodů v Plzni. 25. 4. 1945 se uskutečnilo
poslední masové bombardování Škodovky. Bylo to současně poslední bombardování v Evropě. 500
bombardérů USA svrhlo na uvedený závod 5000 tříštivých, fosforových a zápalných bomb.
29 objektů Škodovky bylo totálně zničeno, 21 těžce poškozeno… nebyl elektrický proud,
komunikační a celková infrastruktura byla zničena. Americký zločin – bombardování Plzně – neměl
žádný strategický význam z hlediska dokončování válečné porážky fašistického Německa. Byl to
cílený nepřátelský záměr proti nové osvobozené Československé republice, proti její vládě a proti
197
strategické orientaci na SSSR v poválečném období. Američanům šlo o rozbití průmyslové a
ekonomické základny ČSR. USA bombardovaly ještě Nové Zámky, Nitru, Pardubice, Zlín, ČKDPraha 25. 3. 1945 a další místa. 17. 4. 1945 bombardovaly dělnické čtvrti Škvrňany a Karlov.
Bylo zabito 624 Čechů, 453 jich bylo zraněno. Američané zničili 505 budov, seřaďovací nádraží a
další objekty. Americký generál Patton, když si prohlížel ruiny Škodovky, prohlásil: »Dobrá práce,
jsem spokojený! « Tajemství čtvrté brány V této části zničené Škodovky »pracovaly« dva týmy
Američanů ze strategické rozvědky. Zajímaly je výrobní a technologické plány. Prototypy nových
německých zbraní, které nebyly použity na frontách. Hledaly archiv závodu, ale ten byl zničen při
americkém bombardování. Části archivu a plánů v některých výrobnách nám však přesto Američané
ukradli.
Náhradní válečný německý archiv nových zbraní a komponentů se ale Američanům
nepodařilo odcizit. 22. července 1945 se skupina Američanů převlečených do uniforem důstojníků
československé armády zmocnila československých odborníků na odstředivé lití dělových hlavní a
unesla je do Mnichova. Americký lup ve Škodovce mohl být ještě větší. Naši vlastenci a nové
bezpečnostní orgány ČSR tomu zabraňovali. Pohled do jednoho policejního hlášení pod č. j. 400
pres. /1945 bylo uváděno mj. toto: »Po obsazení Plzně americkou armádou vznikla řada nesnází,
které se postupem času vyvinuly v problémy. Vojáci obsazují samovolně opuštěné byty bez ohledu
na jejich zajištění, vnikají do nich i násilím… na otevřených táborech německého vojska v okolí
Ejpovic naskýtá se týž obraz. Zde byly národnímu hospodářství způsobeny milionové škody, hlavně
na motorových vozidlech, na kterých sem přijela se vzdát německá armáda, ustupující od Prahy.
Američané velkou část vozidel zničili.
A pokračuje se dále: – U Ejpovic Američané zničili velké zásoby prádla a potravin.
– Za starou hrnčírnou v Plzni do obrovské jámy svážela americká nákladní
auta velké zásoby potravin, konzerv, nábytku… to polévali benzínem a zapalovali…
– V Chebu zničili Američané velké sklady látek, psacích strojů, radiopřijímačů, konzerv a
automobilů…
- V Kraslicích zničili vojáci USA sklady hudebních nástrojů.
- Na zámku Pozorka u Kladrub bylo velké skladiště hlídáno československými hlídkami. Američané
hrozící zbraněmi naše hlídky vytlačili, skladiště polili benzínem a zapálili.
– Z Aše bylo do Mnichova uneseno pět odborníků na výrobu technického porcelánu.
– Z tachovského muzea zmizely cenné památky – olejomalby, staré zbraně
vykládané stříbrem. S tím vším zmizel také major armády USA Hoower.
– Ve Stodě se americké vojenské velitelství zmocnilo násilím 40 vagonů látek, zabavených
Němcům, tyto zásoby Američané spálili.
– Národní výbor v Chebu 14. 5. 1945 oznámil, že americké vojenské velitelství nařídilo odvézt 45
vagonů obilí do Německa… Fakta a některé údaje jsou použity z textů K. Bartošky a K. Pichlíka
»Pokus o hospodářskou kolonizaci ČSR«, Praha 1969, str. 11 a další. « Připravil J. GROUŠL
14. února 1945 rozflákala Americká letadla Prahu a zabila 701 osob, zranila 1.184
osob, 11 dnů před vstupem do Plzně rozbombardovala Americká vojska dne 17. a 18. 4.
1945 především Měšťanský pivovar, sídliště Slovany a Škodovku Plzeň. Těch leteckých
útoků a zabitých civilních osob bylo na mnoha dalších místech naší vlasti více. Dovolím si
Vám připomenout i fakt, že Americká armáda na Plzeňsku nechala propustit z basy
fašistické vojáky, zejména důstojníky a vzala je pod svoji ochranu, že vydrancovala po
bombardování zbylý technologický archiv Škodovky Plzeň, že zabavila našim lidem
zbraně, že neumožnila odjezd lidí na pomoc Praze při povstání apod.
198
O věznění Antonína Shlee, který žil v Milešově (strana 128) v padesátých letech mi
napsal jeho syn Antonín Shlee žijící v Kanadě toto:
O mém otci se toho moc nedovíš, protože Ti STBáci a jejich kolaboranti se postarali, aby to na
veřejnost moc nevyšlo. Já si ještě pořád pamatuji, když přišli otce v noci zatknout, oblečeni v
kožených kabátech jako SS, a jak máma plakala, když nám obraceli barák vzhůru nohama a řvali,
ať jim ukáže, kde ten nepřítel lidu schovává zbraně a nelegální věci. Zabrali otci, který byl lovec
všechny pušky, spoustu knih (ani jedna od soudruha Stalina!) a po výslechu v Písku ho odvezli na
Pankrác. Tam na něj uvalili vlastizradu, že byl částí německého a amerického odboje a skončil s
tím, že mu místo trestu smrti (kterou dostali 3 tzv. vedoucí té skupiny) dali 25 let na uranu. Jak jsem
se později dověděl, celé to byla STB provokace, aby ukázali, že bdí a nacházejí nepřátelské živly.
Fízl dal otci balíček, aby ho odvezl známému a otec jako veterinář s autem řekl ano, bez problému.
Na cestě byl zastaven, v balíčku zjistil, že jsou letáky propagující svobodné volby pod patronátem
Spojených národů a už měli diverzanta. Dělal v uranových dolech v Jáchymově, na Bytízu a jinde,
naštěstí skapal Stalin dříve než on. Pamatuji si, když mi povídal o významu slova MUKL (muž
určený k likvidaci), říkal, že to bylo podobné, když Němci napsali “ruckkehr nicht erwunscht”. Dělal
na komíně, kde se zrovna jako jiné nepřátelské živly nesměly přivazovat bezpečnostními lany.
Nevím, jestli jsi někdy byl u Příbrami na památníku “Vojna”, nechalo to na mě silný dojem, podobně
když jsem jako 16 ti letý procházel v Mauthausenu koncentráku. Neměli ale plynové komory, to je
pravda. To by měly být povinné školní výlety, aby si mladí uvědomili rozdíl mezi svobodou a totalitní
utopií. Už prý zase zapomněli a laškují s komunisty.
(Obvinění a odsouzení byli Shlee Antonín, zvěrolékař z Milešova, Hovorka řezník a
hostinský z Klenovice, spoluobviněný a Šimůnek Jaromír, mlynář ze Zlákovic, všichni tři
byli odsouzeni ve stejné skupině pokud já si pamatuji, bylo jich však více, protože v úvodu
této části píše syn odsouzeného Antonína Shlee, že tři vedoucí skupiny dostali trest smrti
za vlastizradu. (ŠF)
To, že Hovorka rodině moc neřekl, se nedivím, stačilo, aby Tě někdo udal a fáral jsi nazpět, a
těch udavačů bylo tam hodně. (Takzvané „akční výbory národní fronty“ měly přímo v popisu
práce aktivně vyhledávat a udávat lidi, protivící se komunistickému režimu. Akční výbory
národní fronty, po převratu v roce 1948 byly zákládány všude, i v těch nejmenších
vesnicích. Jejich členové byli horliví komunisté. ŠF.)
I v Německu si můžeš přečíst v archivech o různých representantech Třetí Říše, ale já ani
nemůžu vypátrat list vězňů, kteří byli uvězněni na Bytízu s otcem a už vůbec ne bachařů, kteří na ně
dohlíželi a vězně týrali.
Bohužel hodně té historie zemřelo s tou generací postiženou válkou a pak komunismem, a je
to škoda. Jsem ale rád, že zde v Kanadě našli rodiče svobodu a novou zemi, která je přijala a kde
byli šťastni.
Po invazi v roce 1968 jsme celá rodina odešli do Kanady, původně do Ontaria a potom na
západ do Alberty, kde otec provozoval privátní praxi jako veterinář až do důchodu. Oba dva rodiče
už s námi nejsou, ale my 3 sourozenci jim nikdy nezapomeneme, že nás přivedli do této krásné a
poklidné země. Já jsem zde vystudoval a svobodně podnikám, moje žena před nedávnem odešla do
penze z olejového průmyslu a náš jediný syn je doktorem v privátní praxi. Sestra Eva byla učitelka
mnoho let, dnes ona i manžel jsou v důchodu, ale jejich 4 děti jsou vysokoškoláci s vlastními
199
rodinami a Eva je šťastná babička sedmerák… (se sedmi vnoučaty ŠF.). Nejmladší bratr Petr má
také rodinu, podniká a má 3 syny, nejstarší se teď bude příštím rokem ženit. Tak jak vidíš, zde v
Kanadě jsme dobře zakotvili, vede se nám slušně, a i když se rádi do Čech podíváme, domov je už
dnes pod skalistými horami.
STŘEDNÍ ČECHY – JIH
Vojna a mír
Několik kilometrů jižně od Příbrami se kousek od sebe nacházejí dvě místa, která jsou
spojena s událostmi konce druhé světové války a poválečným vývojem. Na tom prvním jsme získali
definitivní svobodu od útlaku nacistického Německa, zatímco na tom druhém byla svoboda
mnohých pošlapávána zločinným komunistickým režimem.
Středa 9. května 1945. Předchozího dne Německo podepsalo bezpodmínečnou kapitulaci.
Zbytky německé armády a jednotek SS pod velením generála Carla von Pücklera-Burghausse
v počtu tisíců mužů se mermomocí snažily dostat na jihozápad do amerického zajetí. Demarkační
linie v Čimelicích však už byla uzavřena a Němci se ocitli v pasti. Opevnili se tedy na linii
severozápadně od Milína a odtud se chtěli probít na americkou stranu.
Proti poměrně dobře vybaveným německým jednotkám v pátek 11. května dopoledne zasáhl
slabě vyzbrojený partyzánský oddíl Smrt fašismu, který byl tvrdě odražen. Teprve zásah sovětských
jednotek, konkrétně útvarů tří ukrajinských frontů, a nepřímý vstup amerických jednotek XII. sboru
poslední odpor německých jednotek rozdrtil. Střílet se přestalo asi ve tři hodiny ráno 12. května,
přičemž už v 1:30 hodin generál Pückler-Burghauss podepsal v Čimelicích kapitulaci svých
jednotek. Tím válka v Evropě definitivně skončila. V místech posledních bojů severně od Milína od
roku 1970 stojí Památník vítězství, který vytvořil akademický architekt Václav Hilský. Dva žulové
pylony se vypínají do výšky 10,5 a 11 metrů a připomínají porážku nacistického Německa. Každý
rok se tu konají vzpomínkové slavnosti spojené s rekonstrukcí bitvy, která se podle nedaleké osady
nazývá bitvou u Slivice.
V noci z 11. na 12. května 1945 padly poblíž Milína u Příbrami poslední výstřely druhé
světové války. Ve zdi gotického kostela sv. Petra v nedaleké Slivici je zasazen symbolický poslední
granát, který byl nabit, ale již nebyl vystřelen. | © Eva Kořínková
Čtvrtek 1. června 1961. Právě byl zrušen tábor nucených prací Vojna, nazvaný nikoli podle
tvrdých podmínek, které v něm vládly, ale podle blízkého vrchu. K jeho zrušení vedla amnestie
vyhlášená v roce 1960 i další organizační důvody. Táborem, který v letech 1947–1949 vybudovali
němečtí zajatci, od roku 1949 prošly tisíce vězňů, převážně politických odpůrců komunistického
režimu, který je využíval jako levnou pracovní sílu v uranových dolech. Peklem tohoto
komunistického lágru prošla řada účastníků protinacistického odboje, duchovní, vědci, umělci. Když
byl tábor v roce 1961 zrušen, převeleli zbývající vězně do nedalekého tábora Bytíz, kde jejich
martyrium pokračovalo.
200
Na Vojně se až do roku 2000 usadila armáda. Následně byl celý areál zrekonstruován a
v roce 2005 zpřístupněn veřejnosti. Tábor je jediným autenticky dochovaným zařízením svého druhu
na našem území, a velmi plasticky proto přibližuje podmínky života vězňů, represi komunistického
režimu, ale i protikomunistický vzdor. Do areálu obehnaného ostnatým drátem a strážními věžemi
se vstupuje branou s nápisem „Prací ke svobodě“. Prosté táborové domky s působivě instalovanými
interiéry vyvolávají skličující dojem. Korekce, kam se zavírali vzpurní vězni, je svou betonovou
strohostí hrozivá. Vojnu je nutné vidět, aby si člověk do důsledků uvědomil zločinnost
komunistického režimu.
© Eva Kořínková
Zdroj: http://www.ceskozemepribehu.cz/pribeh/257-vojna-a-mir
Vodník Kabíček – z blogu milešovského rodáka Josefa Hejny, PhDr., o Milešovu.
PONDĚLÍ 28. ČERVENEC 2008 09:26
Má vlastně všechno, ta vesnička mého srdce. Kostelík na kopci, kapličku, odkud zaznívá pořád
zvonek, který kdysi svolával vesničany k modlitbám a hlásil také do kraje úmrtí ve vsi, okolní kopce,
spíš kopečky, mírné, vlídné, vhodné k randění i houbaření.
Má i rybník uprostřed návsi, rybník napájený Jahodovým potokem, který se dál úsporně klikatí mezi
kopci s pohádkovými názvy, Klasovec, Bešovka, Vrcha. Okolní chaloupky by asi v soutěži krásy
nezvítězily. Když svlékly doškové čepice a zrušily chlévy, jako samozřejmou součást chalupnického
soužití, rozrůstaly se chaoticky. A často vznikla souboudí hodně účelová, víc praktická, než krásná.
201
Za rybníkem měla vesnička i vrbu, takovou opravdu ladovskou, vodník měl kde odpočívat. Ale vrba
zestárla, rozkládala se a více už ohrožovala, než uklízela do stínu či šera. A tak porazili to noční
útočiště mladých milenců a zdálo se, že i místní vodník migroval, šel za lepším. Ale konšelé v té
vesničce jsou svázáni s místem pevnými kořeny. A tak po vyčištění rybníka udělali na jeho jednom
konci nejen krásnou skalku s mladičkým stromkem, ale posadili tam rovnou i vodníka. Pěkného,
nezaměnitelného. Čeká prý ho další výzdoba. A dostal i jméno, Kabíček. V té vesničce bydlí totiž
také lidé, nejezdí tam jenom chalupáři. Rázovití, sví a hospoda je jejich náhradním svatostánkem.
Zejména dědci si při mariáši nic nedarují. Druhý den si vzájemně ochotně vypomohou při opravě
baráku, na zahrádce, ale teď jsou to potomci furiantů, možná spíš rejpalů, kdo ví. A tak přezdívky,
které si rozdávají, mají vtip i výstižnost. Dobře, namítnete, ale proč je vodník Kabíček? Zdeněk
Kabíček je vlastně můj spolužák. I když jenom asi v prvním semestru věhlasné vesnické jednotřídky.
Žádnou srandu nikdy nezkazí, dovede rozdávat i přijímat. A tak ho jiný uštěpačný dědek posadil
doprostřed rybníka, s fajfkou. A vodník Kabíček možná bude novým patronem vesničky, která se
kousek od brdských kopců potkává s Vltavou lesními potůčky i dumavou krásou velebných chlumů.
JOSEF HEJNA.
Milešovská
PONDĚLÍ 13. PROSINEC 2010 08:41
Našel jsem v papírech asi třicet let starou říkanku o rodné
vísce. Snad nikoho nezarmoutí, mé rodáky.
Závora z metlice
tvé kroky zastaví,
bílá věž kostela
vracíš se domů.
Takové návraty
už nikdo neslaví,
krajem se netáhne
měkký hlas zvonů.
Křídlovka v dálce potichoučku zpívá,
přespolní píseň nekonečných cest.
Klekání zvoní, den se připozdnívá.
To je můj mír, můj balzám na bolest,
to je můj mír, můj vesmír polních cest.
Ticho se překrývá
s azurem oblohy,
gesta jsou zbytečná,
marná jsou
slova.
Vracím se po
špičkách,
plachý, ne
ubohý, ač sem již nepatřím
vracím se znova
Křídlovka v dálce potichoučku zpívá,
přespolní píseň nekonečných cest.
Klekání zvoní, den se připozdnívá.
202
To je můj mír, můj balzám na bolest,
to je můj mír, můj vesmír polních cest.
Krajino ztišená
znáš moje návraty,
nech mě zas ulehnout
ve stínu stromů.
Když se mi zasteskne,
s tebou jsem bohatý,
vracím se za tebou,
vracím se domů.
Křídlovka v dálce potichoučku zpívá,
přespolní píseň nekonečných cest.
Klekání zvoní, den se připozdnívá.
To je můj mír, můj bazám na bolest,
to je můj mír, můj vesmír polních cest.
JOSEF HEJNA
A co říci na závěr?
Kdykoliv, když jako děti jsme šli po vesnici, vždy jsme potkali několik lidí, dnes
člověk většinou nepotká nikoho, doba se změnila, vesnice se vylidnila.
Tuto knihu jsem napsal proto, aby nebylo zapomenuto dílo kronikářů Jana Vály,
který zdůrazňoval opatrování jeho kroniky, ale bohužel originál se ztratil a nebýt opisu
kronikáře Aloise Hejry z roku 1981 a mého opisu z roku 2016, tak se s tímto významným
dílem o historii Milešova neměla možnost veřejnost seznámit. Také aby ti starší, pamětníci
si zavzpomínali na zašlé časy Milešova a ti mladí, pokud je bude zajímat historie rodné
vesnice, se s její minulostí měli možnost seznámit.
Posbíral jsem mně dostupné informace o historii Milešova a také nepříliš vzdáleného
okolí a shrnul do této knihy. Jsem obyčejný člověk, ve psaní amatér, a tak jsem se jistě
nevyvaroval některých chyb, což jistě čtenář pochopí.
Historické fotografie převážně z padesátých let byly zapůjčeny paní Růženou
Branšovskou v počtu 15 kusů. Historická fotografie hospody Na Horách a zámečku po
přestavbě pro Merkurii byly darovány paní Alenou Hrdinovou z čp. 102. Asi nejstarší
obrázky Hor mi laskavě dovolil ofotografovat milešovský starosta Jiří Vokrouhlík a
pocházejí z výstavy ku příležitosti setkání žáků milešovské obecné školy k jejímu 120.
výročí. Na výstavu je zapůjčili milešovští občané.
Částečnou korekci textů provedli Jiří a Jaroslava Khunová, Marta Benešová a úplnou
textovou korekturu p. Bartyzalová, za což všem zůčastněmým moc děkuji.
Šťastný František 1. srpna 2016
203