docUNICORN COLLEGE BAKALÁŘSKÁ PRÁCE
download 
Stížnost Transkript
UNICORN COLLEGE BAKALÁŘSKÁ PRÁCE
UNICORN COLLEGE Katedra ekonomiky a managementu BAKALÁŘSKÁ PRÁCE Makroekonomická komparativní analýza vybraných ekonomik Autor BP: Jan Bartík Vedoucí BP: doc. Ing. Jan Čadil, Ph.D. 2014 Praha Čestné prohlášení Prohlašuji, že jsem svou bakalářskou práci na téma Makroekonomická komparativní analýza vybraných ekonomik vypracoval samostatně pod vedením vedoucího bakalářské práce a s použitím výhradně odborné literatury a dalších informačních zdrojů, které jsou v práci citovány a jsou také uvedeny v seznamu literatury a použitých zdrojů. Jako autor této bakalářské práce dále prohlašuji, že v souvislosti s jejím vytvořením jsem neporušil autorská práva třetích osob a jsem si plně vědom následků porušení ustanovení § 11 a následujících autorského zákona č. 121/2000 Sb. V ……………. dne ……………. Podpis zhotovitele ……………………………. (Jan Bartík) Poděkování Děkuji vedoucímu bakalářské práce doc. Ing. Janu Čadilovi, Ph.D. za účinnou metodickou, pedagogickou, odbornou pomoc a další cenné rady při zpracování mé bakalářské práce. Makroekonomická komparativní analýza vybraných ekonomik Macroeconomic comparative analysis of selected economies 5 Abstrakt V mé bakalářské práci se zabývám vývojem dluhových, finančních a politických krizí v Řecku, Itálii a Španělsku, kterými tyto země byly v posledních letech zasaženy. Cílem práce bylo zanalyzovat vývoj hlavních makroekonomických ukazatelů, přičemž největší prostor byl věnován popisu vývoje nezaměstnanosti a veřejného dluhu. Odhaluji příčiny nárůstu těchto dvou ukazatelů a především popisuji rozdílné přístupy vlád při řešení tohoto nárůstu. V závěru uvádím dopad a úspěšnosti jednotlivých politik a vyvozuji nejlepší možné řešení. Klíčová slova Finanční a dluhová krize, nezaměstnanost, veřejný dluh, Řecko, Itálie, Španělsko Abstrakt In my bachelor´s thesis I deal with the development of debt, financial a political crisis in Greece, Italy and Spain, by which were these countries hit during the recent years. The goal of my thesis was to examine the development of main macroeconomic indicators, with devoting the main part of my thesis to the description of unemployment and public debt. I reveal the cause of the growth of these two indicators and especially describe the different approaches to solve the growth. Considering the impact and the success of each approach I then choose the most effective one. Key words Financial and debt crisis, unemployment, public debt, Greece, Italy, Spain 6 Obsah 1 Úvod ............................................................................................................................... 9 2 Nezaměstnanost .......................................................................................................... 11 3 2.1 Dobrovolná a nedobrovolná nezaměstnanost...................................................... 12 2.2 Politika nezaměstnanosti ...................................................................................... 13 Veřejný dluh ................................................................................................................. 14 3.1 Důsledky veřejného dluhu .................................................................................... 16 4 Společné příčiny krize .................................................................................................. 16 5 Řecko ............................................................................................................................ 17 5.1 Vývoj veřejného dluhu v předkrizovém období .................................................... 17 5.2 Nezaměstnanost v předkrizovém období ............................................................. 20 5.3 Vývoj krize v Řecku ................................................................................................ 22 5.3.1 Kroky podniknuté v roce 2010 ....................................................................... 23 5.3.2 Kroky podniknuté v roce 2011 ....................................................................... 25 5.3.3 Kroky podniknuté v roce 2012 ....................................................................... 27 5.3.4 Dopady úsporných opatření .......................................................................... 28 5.4 Vývoj nezaměstnanosti v průběhu krize ............................................................... 30 5.4.1 6 Reformy trhu práce ........................................................................................ 32 Itálie ............................................................................................................................. 34 6.1 Vývoj veřejného dluhu v předkrizovém období .................................................... 34 6.2 Nezaměstnanost v předkrizovém období ............................................................. 37 6.3 Vývoj krize v Itálii................................................................................................... 38 6.3.1 Montiho reformy ........................................................................................... 40 6.3.2 Dopad reformních kroků................................................................................ 41 6.4 Vývoj nezaměstnanosti v průběhu krize ............................................................... 42 6.4.1 Reformy trhu práce ........................................................................................ 44 7 7 Španělsko ..................................................................................................................... 45 7.1 Vývoj veřejného dluhu v předkrizovém období .................................................... 46 7.2 Nezaměstnanost v předkrizovém období ............................................................. 49 7.3 Vývoj krize ve Španělsku ....................................................................................... 50 7.3.1 Krize bankovního sektoru .............................................................................. 53 7.4 Dopady reformních kroků ..................................................................................... 54 7.5 Vývoj nezaměstnanosti v průběhu krize ............................................................... 55 7.5.1 Reformy trhu práce ........................................................................................ 56 8 Srovnání metod překonávání krize .............................................................................. 58 9 Závěr ............................................................................................................................ 62 10 Conclusion .................................................................................................................... 64 Seznam použité literatury .................................................................................................... 66 Seznam internetových zdrojů .............................................................................................. 67 Seznam grafů ....................................................................................................................... 74 Seznam tabulek .................................................................................................................... 75 8 1 Úvod Ekonomické krize jsou dnes velmi aktuálním tématem. Ta nedávná byla obzvláště výjimečná svými tvrdými dopady a trvanlivostí. Důležitým charakteristickým rysem poslední krize byla její schopnost zastavit období silného ekonomického růstu, které ji předcházelo. K tomuto došlo odhalením nahromaděných problémů finančního sektoru a hospodaření vlád a domácností s rozpočtem. Tyto problémy následně v mnohých zemích vyústily do krizí finančních, dluhových a politických. V jižní Evropě, kterou se moje bakalářská práce zabývá, je mediálně nejznámější případ Řecka. Jeho problémy ohrožovaly celistvost celé Eurozóny a vyústily v otázky, zdali je v Evropě možné pod jednou měnou sdružovat tolik rozdílných ekonomik. Přestože se jako jediným východiskem mohlo zdát vystoupení Řecka z Eurozóny, představitelé institucí Evropské unie a státníci nejsilnějších evropských zemí se zavázali k udržení Řecka v Eurozóně a k poskytnutí finanční pomoc. Zmíněné předkrizové problémy a eskalace řeckých problémů ohrozily solventnost i dalších evropských zemí. V mé práci je dále věnován prostor vývoji ve Španělsku a v Itálii. Španělské problémy vyplynuly z realitní bubliny. Vláda se tak musela potýkat se ztrátou likvidity bank a zadlužeností domácností. Španělsko nakonec taktéž obdrželo finanční pomoc ze strany institucí EU, ta ale bylo směřovaná na ozdravení bankovního sektoru a byla tudíž politicky přijatelnější. Kromě toho celková výše finanční pomoci pro Španělsko byla zhruba pětinová oproti pomoci Řecku. Největší obavy u orgánů EU vyvolaly finanční potíže Itálie. Bankrot i výpomoc třetí největší ekonomice Eurozóny by byly neunesitelné. Až na nárůst zadlužení se ale ukázalo, že byla Itálie schopná překonat krizi s menšími potížemi než ostatní země jižní Evropy. Vůbec nejhorším průvodním jevem krize byl nárůst nezaměstnanosti. K nárůstu došlo především v Řecku a ve Španělsku, kde byl v posledních letech průměrně každý čtvrtý člověk bez práce. K podobně prudkým nárůstům došlo i u nezaměstnanosti mladistvých a nezaměstnanosti dlouhodobé. Řešení těchto problému je ale bohužel dlouhodobé a zásadní zlepšení se tak nedá v nejbližší době očekávat. Cílem práce je popsat a porovnat vývoj nezaměstnanosti a veřejného dluhu ve třech uvedených zemích a vnést vlastní názor na kroky podniknuté jednotlivými vládami v boji s jejich nárůstem. V tomto ohledu je také v závěru vybráno nejlepší možné 9 řešení. Použitelnost tohoto řešení je ale omezena konkrétními podmínkami a možnostmi jednotlivých státu. Otázka zadluženosti je u všech tří států řešena především na vládní úrovni celých států, proto je v práci opomenut vývoj dluhu jednotlivých provincií ve Španělsku. 10 2 Nezaměstnanost Vývoj nezaměstnanosti patří mezi nejsledovanější statistická data, protože dobře informuje o stavu ekonomiky a zároveň je vysoká nezaměstnanost makroekonomický problém, který nejtvrději dopadá na jednotlivé obyvatele. S vysokou nedobrovolnou nezaměstnaností jsou spojeny hospodářské problémy, při kterých jsou spousty zboží a služeb, které by nezaměstnaný člověk mohl vyrobit, proplýtvány. Toto je nejlépe vidět na tzv. Okunově zákonu. OKUN (1962) nalezl vztah mezi nezaměstnaností a růstem HDP. Říká, že pokles HDP o dvě procenta potenciálního produktu znamená nárůst nezaměstnanosti průměrně o jeden procentní bod. Jinými slovy, že nezaměstnanost se nemění, pokud skutečné a potencionální HDP roste stejným tempem. SAMUELSON (2010, str. 654) uvádí, že pokud se má tedy nezaměstnanost snížit, skutečné HDP musí růst rychleji. Dále dlouhodobá nedobrovolná nezaměstnanost zapříčiňuje problémy, které jsou peněžně těžko vyčíslitelné, mezi které ale patří psychické a společenské strádání rodin a jednotlivců. MPSV (2013) definuje míru nezaměstnanosti jako podíl dosažitelných uchazečů o zaměstnání ve věku 15 – 64 let ze všech obyvatel stejného věku. Od roku 2004 MPSV užívá termín dosažitelní uchazeči, což jsou uchazeči o zaměstnání, kteří mohou bezprostředně nastoupit do zaměstnání při nabídce vhodného pracovního místa, tj. evidovaní nezaměstnaní, kteří nemají žádnou objektivní překážku pro přijetí zaměstnání. Podle druhu vzniku ekonomové rozlišují tři druhy nezaměstnanosti a to frikční, strukturální a cyklickou. Frikční nezaměstnanost vzniká kvůli pohybu pracovních sil na trhu práce. Vzhledem k tomu, že ne všechna pracovní místa jsou identická a ne všichni lidé mají stejné preference, nějakou dobu trvá, než si člověk najde vyhovující práci. Podle SAMUELSONA (2010 str. 655) by k pohybu na pracovním trhu a tedy i k frikční nezaměstnanosti tudíž docházelo i v případě plné zaměstnanosti. MANKIW (2001, str. 160) uvádí, že z hlediska politiky státu může být důvodem pro vysokou míru frikční nezaměstnanosti například odstupné, které jsou zaměstnavatelé povinni platit propuštěným zaměstnancům. 11 Strukturální nezaměstnanost vzniká kvůli nesouladu nabídky a poptávky na trhu práce. Je způsobena rigidností mezd, kdy se při dané mzdě na trhu objevuje převis nabídky práce nad poptávkou. SAMUELSON (2010, str. 655) uvádí, že v evropských zemích přinesla kombinace vysokých reálných mezd, sociálních dávek a daní vysokou úroveň strukturální nezaměstnanosti, která přetrvává celé poslední desetiletí. Cyklická nezaměstnanost fluktuuje podle ekonomického cyklu regionu. Roste v hospodářské recesi, kdy klesají celkové výdaje a příjmy a tudíž i poptávka po práci. V textu se při popisu nezaměstnanosti část pracuje s termíny pracovních kontraktů. Mezi hlavní kontrakty patří: Permanentní kontrakt – úvazek na dobu neurčitou, fixní kontrakt – úvazek na dobu určitou, atypické kontrakty – dočasný kontrakt (obdoba dohody o provedení práce, dohody o pracovní činnosti), sdílení práce, učňovské kontrakty a tréninkové programy. 2.1 Dobrovolná a nedobrovolná nezaměstnanost Dobrovolná nezaměstnanost vzniká při nastavení mzdy na takovou úroveň, při které se nabídka práce rovná poptávce a zároveň existuje část pracovní síly, která při dané výši mzdy odmítá pracovat. Tento dobrovolně nezaměstnaný člověk dal před prací přednost volnému času, životu na sociálních dávkách, předčasnému odchodu do důchodu, nebo se může jednat o frikčně nezaměstnaného, který novou práci hledá. Na druhou stranu k nedobrovolné nezaměstnanosti dochází, pokud tržní mzda převyšuje mzdu rovnovážnou a vzniká tak přebytek pracovníku ucházejících se o místo. MANKIW (2001, str. 162) uvádí tři důvody, kvůli kterým je tržní mzda rigidní a neklesne na úroveň, která čistí trh. Patří sem zákony o minimální mzdě, monopolní síla odborů a tzv. efektivní mzda. Zaměstnavatel má vládou nařízenou minimální mzdu, kterou může zaměstnanci vyplácet. Většina pracovní síly je pohodlně nad touto hranicí, ale zvláště u méně kvalifikovaných a zkušených pracovníků je tato minimální mzda nad mzdou čistící trh a tím 12 pádem snižuje množství práce, kterou firmy poptávají. Skupina lidí, na které nevýhody minimální mzdy nejvíce dopadají a snižují tak jejich zaměstnanost, jsou mladiství a to právě kvůli jejich nekvalifikovanosti a malému meznímu produktu. Monopolní síla odborů je znatelná především v Evropě, kde mají odbory vytvořené na firemní a národní úrovni možnost ovlivňovat výši mzdy a pracovní podmínky. Tato společně dohodnutá mzda je pak většinou vyšší než mzda čistící trh a tím negativně přispívá k výši nezaměstnanosti, protože firmy si nemůžou dovolit najmout tolik pracovníků. Teorie efektivní mzdy říká, že je ve vlastním zájmu zaměstnavatelů platit vyšší mzdy, protože tím dosáhnou vyšší produktivity práce. Tato teorie je opřena o čtyři body. První se dnes dá uplatnit především v chudších zemích, kde se vyšší mzda promítne do lepšího zdravotního stavu zaměstnanců a tím se od nich dá očekávat větší produktivita. Druhý bod je založen na předpokladu, že vyšší mzda snižuje střídání zaměstnání. Zaměstnanci jsou motivováni zůstat stále u stejného zaměstnavatele a jeho náklady na vyhledávání a zaškolování nových pracovníků se tím snižují. Třetí bod vychází z předpokladu, že průměrná kvalita pracovní síly firmy je závislá na výši mzdy, kdy nejsou při vyšší mzdě ti nejlepší pracovníci s největšími možnostmi nuceni odejít a hledat si lepší práci, a nesnižují tak kvalitu celé pracovní síly ve firmě. Poslední bod je opřen o fakt, že při vyšší mzdě se předpokládá větší snaha zaměstnance pracovat pilněji a práci si tak udržet, protože cena placená za odvolání z jeho pracovního místa by tak byla příliš vysoká. Všechny výše uvedené body tedy udržují mzdu na vyšší úrovni a nedovolí ji tak rychle se přizpůsobit nabídce a poptávce. 2.2 Politika nezaměstnanosti Vláda může použít dvě základní opatření na regulování výše nezaměstnanosti a to pasivní a aktivní politiku nezaměstnanosti. Pasivní přístup stanovuje určitou výši podpory v nezaměstnanosti a to proto, aby lidé, kteří se ocitnou bez práce, mohli pobírat alespoň životní minimum a tím si zabezpečili svoje základní potřeby. Stojí-li za nárůstem nezaměstnanosti hospodářská recese, lidé propuštění z práce jsou tak díky podpoře schopni vytvářet alespoň nějakou poptávku po zboží a službách a pomáhají tak zjemnit dopad ekonomické krize. Aktivní politika vlády spočívá ve vytváření pracovních míst, 13 rekvalifikací, praktikantských míst, podpoře podnikání apod. Pokud hovoříme o cyklické nezaměstnanosti, cestou k jejímu a nastartování ekonomiky je fiskální expanze vlády a uvolněná monetární politika národní banky. Dále v případě cyklické nezaměstnanosti často dochází ke zpružňování trhu práce a redukcí minimálních mezd, zjednodušením propuštění a přijímání zaměstnanců, podporou úvazků na dobu určitou a vytvářením atypických kontraktů. Frikční nezaměstnanost není tak nebezpečná jako strukturální a cyklická, pokud by s ní vláda bojovala má například možnost zlepšit informovanost o volných pracovních místech nebo snížit odstupné. Nejkomplexnější je řešení strukturální nezaměstnanosti. Vzhledem k tomu, že stimulace ekonomiky může redukovat strukturální nezaměstnanost jen dočasně, je nezbytné nejprve nalézt příčinu nesouladu poptávky a nabídky práce. Při rigidnosti mezd má vláda možnost snížit minimální mzdu nebo omezit sílu odborů. V případě nesouladu mezi dovednostmi pracovníků a potřebami zaměstnavatelů se nabízí investice do lidského kapitálu (podpora tréninkových programů a učňovství, reforma systému školství). Další možností je různými daňovými úlevami oceňovat zaměstnavatele, kteří přijímají zaměstnance na dobu neurčitou. U dlouhodobých kontraktů lze očekávat, že zaměstnavatel převezme iniciativu v investování do lidského kapitálu. Další faktor zvyšující strukturální nezaměstnanost je nedostatečná mobilita na trhu práce a to buď geografická, nebo oborová. Při oborové imobilitě může být opět řešením investice do vzdělávání. Při geografické imobilitě vláda může na straně zaměstnanců podporovat dojíždění za prací nebo ubytování. Na straně zaměstnavatelů můžou být daňovými úlevami podporovány firmy zakládané v deprimovaných oblastech. Vyšší zaměstnanost vede k zapojení více lidí do produktivního procesu a ke zvýšení státního HDP. Na druhou stranu je ale většina výše uvedených politik finančně i časově nákladná. Cílem vlády by tak mělo být najít rovnováhu mezi přínosem těchto politik a jejich cenou, nejlépe za zachování stejného poměru dluhu vůči HDP. 3 Veřejný dluh Veřejný dluh zahrnuje dluh vlády, nižších vládních celků, mimorozpočtových fondů a fondů sociálního zabezpečení. Podle SAMUELSONA (2010, str. 710) používají vlády 14 k plánování a kontrole svých fiskálních záměrů rozpočet, který obsahuje plánované veřejné výdaje a očekávané daňové příjmy. Deficit rozpočtu nastává, pokud v daném roce vládní výdaje převyšují vládní příjmy. O tento deficit tudíž narůstá kumulované veřejné zadlužení. Pokud vláda pro daný rok pracuje se schodkovým rozpočtem, musí si u veřejnosti půjčit, což probíhá skrze dluhopisy emitované vládou na domácím nebo zahraničním trhu. Pokud stát dluží svým obyvatelům, hovoříme o vnitřním dluhu, který je mnohými ekonomy považován za méně škodlivý, protože dlužíme „sami sobě“. Pokud by například občan držel vládní obligace v určité výši a zároveň podléhal dani, jejíž výše by se rovnala právě kupónům z dané držené obligace, pak by nemělo smysl o dluhu hovořit jako o zátěži. Vnější dluh nastává tehdy, pokud jsou věřiteli zahraniční subjekty (fyzické a právnické osoby, ale i instituce jako Evropská centrální banka, Mezinárodní měnový fond, nebo Světová banka) a znamená čisté snížení zdrojů dostupných pro domácí spotřebu. Samostatnou kapitolou je státní dluh. Dle MINISTERSTVA FINANCÍ (2014) není do evidence státního dluhu zařazen dluh mimorozpočtových fondů, fondů sociálního a zdravotního pojištění, krajů a obcí. Do státního dluhu nejsou rovněž zařazeny státní záruky, které spravuje přímo státní rozpočet. MINISTERSTVA FINANCÍ (2014) dále uvádí, že domácí a zahraniční dluh je kryt: Státními pokladničními poukázkami, státními střednědobými a dlouhodobými státními dluhopisy, dalšími domácími instrumenty, např. repo-operacemi, přijatými krátkodobými zápůjčkami, zápůjčními facilitami. V obdobích ekonomické recese nebo války se často stává, že vláda nemusí emitovat nové dluhopisy pouze za účelem krytí vládních výdajů, ale také za účel splacení předešlého dluhu (tzv. debt roll-over). S touto skutečností je většinou spojen pokles ceny dluhopisů a tudíž nárůst jejich výnosnosti, čímž mají být přilákáni noví investoři. Vývoj výnosnosti vládních dluhopisů tak může být indikátorem solventnosti země. Výše veřejného dluhu nejčastěji není sledována v absolutních hodnotách, ale jako poměr vůči státnímu HDP. Díky to může vláda snížit relativní výši dluhu buďto restrikcemi (úsporná opatření, škrty, zvýšení daní), které snižují absolutní výši zadlužení, 15 nebo expanzí (snížení daní, fiskální expanze vlády, investice do politik nezaměstnanosti), která přispívá ke zvýšení HDP. Při přemíře restriktivního přístupu dochází k omezení produktivity, nárůstu nezaměstnanosti a poklesu HDP, naopak při neefektivní expanzi je zatěžován státní rozpočet. 3.1 Důsledky veřejného dluhu Mezi důsledky vysokého veřejného dluhu patří především zpomalení tempa hospodářského růstu a pokles životního standardu obyvatel. Toto je zapříčiněno tím, že lidé začnou investovat značnou část svého kapitálu do vládních obligací místo do nemovitostí a finančních aktiv. Veřejný dluh tak začne nahrazovat soukromý kapitál. Dalším důvodem je skutečnost, že s vyšším veřejným dluhem je spojen nárůst úrokových měr, což má, jak uvádí SAMUELSON (2010, str. 713), za následek zvýšení míry úspor domácností. V neposlední řadě může být s nárůstem veřejného dluhu spojen nárůst daní, které jsou nutné k pokrytí výdajů na správu státního dluhu, čímž je na obyvatele vytvořen nátlak, který snižuje spotřebu a brzdí produkci. Dalším důsledkem vysokého dluhu může být snaha vlády navýšit inflaci. Vzhledem k tomu, že je výše dluhu uváděná v nominálních hodnotách, reálná hodnota dluhu klesá s nárůstem cenové hladiny. MANKIW (2001, str. 423) uvádí tři důvody, proč nebývá ke zvyšování inflace v obdobích vysoké zadluženosti přistupováno. Jednak je to proto, že většina zemí je schopna financovat deficit vydáváním dluhopisů a nemusí se tak uchylovat k ražebnému, dále je to poměrně značná nezávislost centrálních bank, které by měly odolat politickým tlakům, a v neposlední řadě je to uvědomění zákonodárců, že zvyšování inflace by bylo jen krátkozrakým řešením. 4 Společné příčiny krize Po prasknutí internetové bubliny na konci roku 2001 zažila světová ekonomika období nebývalého růstu, který byl strmě ukončen jednou z největších finančních krizí od dob hospodářské recese z roku 1929. I když důvod vzniku takto hluboké krize je stále předmětem diskuze, mezi ekonomy panuje konsenzus alespoň nad následujícími příčinami. Narůstající ceny akcií na přelomu nového tisíciletí zapříčinily nárůst poptávky 16 po ostatních možnostech investování, mezi které patřili i nemovitosti. BAKER (2009,str. 74) uvádí, že vzhledem k tomu, že nabídka nemovitostí je relativně fixní v krátkém období, navýšení poptávky způsobilo tlak na zvýšení ceny domů. Toto bylo podpořeno velice uvolněnou monetární politikou FEDu v první polovině prvního desetiletí. K hlavnímu znaku jejich politiky patřilo držení úrokové míry na rekordních minimech, což učinilo půjčky dostupnější pro širší okruh zájemců. Tím byl vytvořen nový trend života na dluh a to jak na úrovni jednotlivců, tak na úrovni států, kde se stalo pravidlem, že část výdajů státu je kryta z peněz získaných z půjček a to buď od domácích, nebo zahraničních subjektů. Vzhledem k tomu, že bankovní domy po celém světě měly zájem na investici do dobře diverzifikovaných produktů, jakými byli finanční deriváty vytvořené na balíky hypoték, finanční krize se po prasknutí realitní bubliny mohla snadno rozšířit do celého světa. 5 Řecko Řecký hrubý domácí produkt je z největší části tvořen terciálním sektorem (turismus, hotelnictví, telekomunikace), který přispívá přibližně na 75 % vytvořeného produktu. Sekundární sektor (výroba mramoru, nealkoholických nápojů, farmaceutický průmysl) tvoří zhruba 22 % domácí produkce a zbylými 3 % přispívá k domácímu produktu primární sektor (pěstování pšenice, ječmene, kukuřice, vína). 5.1 Vývoj veřejného dluhu v předkrizovém období V řecké historii není problém s veřejným dluhem nic neobvyklého. Jak uvádí NELSON a KOL. (2011, str. 2) více než polovinu let od roku 1832, kdy Řecko získalo nezávislost od Tureckého císařství, bylo zadlužené takovým způsobem, že mělo problém splácet své závazky. K hlavním důvodům tohoto zadlužení podle NELSONA a KOL. (2011, str. 2) patří přílišné státní zásahy do ekonomiky, velká a nehospodárná státní správa, obrovské daňové úniky a rozšířený politický klientelismus. Abychom podchytili příčiny vysokého veřejného dluhu, se kterým se Řecko v současnosti potýká, musíme se vrátit do osmdesátých let minulého století. V tomto 17 období totiž došlo k prudkému nárůstu zadlužení a to přibližně z 20 % HDP na konci let sedmdesátých až na 100 % HDP v průběhu let devadesátých. Graf 1: Vývoj řeckého vládního dluhu (procento HDP) 200 180 160 140 120 100 80 60 40 20 0 1981 1985 1989 1993 1997 2001 2005 2009 2013 Zdroj: EUROSTAT (2014), vlastní zpracování Příčiny nárůstu zadlužení můžeme dle ALOGOSKOUFISE (2012, str. 16) hledat ve druhém ropném šoku z roku 1979, který utlumil růst ekonomiky ze 7,2 % v roce 1978 na 0,7 % v roce 1980. ALOGOSKOUFIS (2012, str. 16) charakterizuje osmdesátá léta jako dekádu stagflace a makroekonomického populismu vlády levicově orientované strany PASOK (Panhelenistické sociální hnutí), v jejímž čele stál Andreas Papandreou. PASOK se udržel u moci přes dvě volební období od roku 1981 po rok 1989. Schodek rozpočtu se v tomto období pohyboval v průměru okolo 9 % HDP, což dle ALOGOSKOUFISE (2012, str. 16) společně s vysokou inflací, poklesem hospodářské produkce a volnou měnovou politikou přispělo k prudkému nárůstu veřejného dluhu a ke ztrátě konkurenceschopnosti. Další uvedenou příčinou je vládní garance půjček pro soukromé i veřejné podniky a organizace, které do roku 1989 činili už 32 % HDP. V následujících třech letech nebyla polovina těchto půjček splacena a přispěla tak k dalšímu zvýšení veřejného dluhu. Stoupající trend zadluženosti pokračoval i mezi lety 1990 a 1993, kde se ve vládě za politického zmatku vystřídaly strany Národní jednota a Nová demokracie. Konsolidovat veřejné rozpočty se podařilo až při opětovném příchodu strany PASOK, která se dostala 18 k moci roku 1993 a jejímž hlavním cílem bylo připravit zemi pro vstup do Eurozóny. KOURETAS (2012, str. 4) uvádí, že mezi lety 1994 až 1999 byl za účelem splnění Maastrichtských kritérií zaveden stabilizační program. Toto období se dá charakterizovat ustáleným veřejným dluhem, který dosahoval v průměru 110 % HDP. V roce 2001 bylo Řecko přijato do Eurozóny a to i přes to, že od roku 1999 se mu nepodařilo dosáhnout schodku rozpočtu nižšího než 3 % HDP, což je limit stanovený pro přijetí dle Maastrichtských kritérií. Toto přijetí lze podle WOODSE (2012, str. 9) interpretovat buďto jako strukturální selhání kritérií nebo politické selhání evropských lídrů. Dle mého názoru jde spíše o selhání politických elit. Maastrichtská kritéria byla nastavena poměrně přísně, ale nebyla doslovně vyžadována téměř u žádných z přijímaných států. Mnohem silnější byla snaha evropských lídrů o sjednocenou ekonomiku. Vstup do Eurozóny Řecku přinesl nesporné výhody. KOURETAS (2012, str. 2) uvádí, že zavedení eura znamenalo snížení inflace a inflačního očekávání a tím pádem i snížení nejistoty. Dále nízkoinflační prostředí a s tím spojený pokles v nominálních úrokových mírách vedl, díky schopnosti půjčovat si a půjčovat přes delší časový horizont, k navýšení soukromých investic. MANOLOPOULOS (2011, str. 16) popisuje léta od přijetí eura po propuknutí krize, jako období zejména šťastné pro turismus, který vzrostl z 10 miliónů turistů ročně na 17 miliónů, loďařství, které bylo nastartováno obrovskou čínskou poptávkou, zemědělství a reality. V tomto období Řecko zaznamenalo stabilní růst HDP v průměru 3,6 % ročně, to ale za cenu inflace vyšší než cílené (na řecký standard stále velmi nízké), která se pohybovala kolem 3,4 % ročně. Celková zadluženost činila na konci roku 2001 103,4 % HDP a zůstala přibližně konstantní až do propuknutí finanční krize, kdy dosahovala 112,9 %. Schodek státního rozpočtu v daném období postupně rostl, v době přijetí do Eurozóny činil 4,5 % HDP, zatímco na začátku krize čítal téměř 10 % HDP. NELSON a KOL. (2010, str. 2) uvádí, že průměrný deficit rozpočtu v daném období před krizí dosahoval přibližně 5 % HDP, zatímco v Eurozóně dosahoval průměrně 2 %. K deficitním výsledkům docházelo a dochází i na běžném učtu. Dle EUROSTATU (2014) se tento schodek rovnal v průběhu daného období v průměru 9 % HDP. Další pokles jsme mezi léty 2001 – 2009 mohli zaznamenat v oblasti konkurenceschopnosti. GIBSON a KOL. (2011, str. 8) uvádí, že k hlavnímu důvodu tohoto poklesu patří právě relativně rychlejší růst cenové hladiny a mezd oproti zbytku Eurozóny. 19 Během devadesátých let minulého století, kdy se Řecko připravovalo ke vstupu do Eurozóny, dramaticky klesly výnosy vládních dluhopisů. Dle BANK OF GREECE (2014) klesl výnos desetiletého vládního dluhopisu z 24,5 % v roce 1990 na 5,3 % v roce 2001. Pokles úrokové míry lze dobře vidět na srovnání rozdílu výnosností řeckých a německých desetiletých dluhopisů, které uvádí GIBSON a KOL. (2011, str. 7). Tento rozdíl činil na začátku roku 1998 přes 1 100 bazických bodů, v období od roku 2002 po 2007 se už pohyboval v rozmezí 20 až 30 bodů. Tohoto razantního snížení nákladů na výpůjčky vláda Řecka po vstupu do Eurozóny využila k pokrytí vládních výdajů a k vyrovnání nízkých příjmů z daní. Výpůjčky vlády byly také používány ke krytí importu, který nebyl kryt exportem. Toto utrácení bez jakýchkoliv investic do budoucího růstu a zvýšení kompetitivnosti řecké ekonomiky vedlo k prudkému nárůstu zadluženosti, který je číselně popsán výše. 5.2 Nezaměstnanost v předkrizovém období Trh práce v Řecku se vždy vyznačoval vysokou nezaměstnaností. K poklesu došlo až v letech před současnou recesí. Podle EUROSTATU (2014) nezaměstnanost u lidí ve věku mezi 15 a 64 let v roce 1999 dosahovala svého desetiletého vrcholu 12,1 %, odkdy ale klesala až po rok 2008, kdy se rovnala 7,8 %. BAKAS a PAPAPETROU (2012, str. 11) uvádí, že nezaměstnanost v Řecku je vysoká především mezi ženami a mladistvými, stejně jako je tam nadprůměrný podíl nezaměstnanosti dlouhodobé. KATSANEVAS a LIVANOS (2003, str. 3 až 9) uvádí čtyři důvody, kvůli kterým se nezaměstnanost před vstupem do Eurozóny dlouhodobě držela na tak vysoké úrovni: Nabídka osob s vysokou kvalifikací převyšovala poptávku – problém vyplývá z neelastičnosti vzdělávacího systému vůči potřebám trhu práce, selhání aktivních politik trhu práce (ALMP), vysoká právní ochrana zaměstnaných, kvůli které mladí lidé měli větší problém najít práci, nízká flexibilita trhu práce (Řecko v roce 2001 patřilo k zemím s nejnižším procentem lidí zaměstnaných na částečný úvazek). 20 Po přijetí do Eurozóny byly zmíněné nedostatky řeckého trhu práce kompenzovány nastartováním ekonomiky a nezaměstnanost tak od roku 2001 začala postupně klesat. I přesto, že byl vývoj míry nezaměstnanosti po roce 2001 příznivý, stále Řecko nebylo schopné dosáhnout alespoň na průměr v evropském měřítku. Jednalo se převážně o nezaměstnanost strukturální, která nejtvrději dopadala na ty nejzranitelnější skupiny, jako jsou mladiství a ženy. OECD ECONOMIC SURVEY: GREECE (2005, str. 104) uvádí, že mezi léty 2001 a 2005 se řecký trh práce potýkal především s problémy v mzdovém systému, který byl zatížen kolektivními dohodami, relativně vysokou minimální mzdou vzhledem k průměrné mzdě v průmyslu a v Evropské unii nadprůměrnými příspěvky na sociální zabezpečení. Dalším problémem byla přetrvávající vysoká ochrana zaměstnaných, která nutila zaměstnavatele raději nechat své zaměstnance pracovat přesčas než přijímat nové, v neposlední řadě to byla nízká flexibilita trhu práce způsobená neochotou zaměstnavatelů přijímat na částečné úvazky. Po volbách v roce 2000 se k moci opět dostala levicově orientovaná strana PASOK, která se se svým programem soustředila převážně na reformy trhu práce, sociálního zabezpečení a vzdělávání. IOANNOU (2010, str. 9) uvádí reformy, které Ministerstvo práce, sociálního zabezpečení a blahobytu zavedlo ihned po nástupu do úřadu. Mezi tyto reformy patřily změny horních limitů pro hromadné propouštění, restrikce prací přesčas, zvolnění pracovního času zaměstnanců, zavedení náhrad zaměstnavatelům na sociálním pojištění za přivedení nových účastníků na trh práce a rozšíření zaměstnávání na částečné úvazky ve všech sektorech ekonomiky. Během funkčního období vlády byla zavedena celá řada dalších reforem trhu práce. OECD ECONOMIC SURVEY: GREECE (2005, str. 104) vyzdvihuje hlavně reformu z roku 2004, která se soustředila na rovnost pracovních příležitostí pro nejzranitelnější skupiny, možnost být zaměstnán na částečný úvazek ve veřejném sektoru (ve veřejném sektoru je situace obzvlášť neudržitelná kvůli vysoké míře klientelismu) a motivování k větší pracovní mobilitě. Ze zmíněného je jasné, že si vláda v daném období dobře uvědomovala nedostatky řeckého trhu práce. Dle mého názoru podnikla správné kroky k jeho větší flexibilitě, která přispěla ke snížení nezaměstnanosti v následujících letech. Po vládě strany PASOK se v roce 2004 dostala k moci středně-pravicová strana Nová Demokracie. Období její vlády je charakteristické klesající nezaměstnaností a to 21 z 10,5 % v roce 2004 na 7,7 v roce 2008. Stále zde ale přetrvávaly problémy z předcházejících období, jako vysoká nezaměstnanost u lidí do 25 let, vysoká nezaměstnanost žen a v evropském měřítku nadprůměrná dlouhodobá nezaměstnanost. 5.3 Vývoj krize v Řecku Protože se řecká vláda spoléhala v předkrizovém období z velké části na financování od zahraničních investorů, dopadla na Řecko krize obzvlášť těžce. Jak uvádí EUROSTAT (2014) hrubý domácí produkt Řecka nejprve klesl nepatrně už v roce 2008 a to o 0,2 %, do skutečné recese se pak Řecko dostalo v roce 2009, kdy HDP kleslo o 3,1 % a v roce 2010 dokonce o 4,9 %. Finanční krize byla provázena nárůstem výdajů na sociální dávky pro nezaměstnané a zároveň poklesem příjmů z daní. Tato přítěž pro státní rozpočet způsobila, jak uvádí EUROSTAT (2014), nárůst vládního zadlužení z 106,1 % HDP v roce 2006 na 129,7 % v roce 2009. Tento nárůst vládních výdajů společně s nárůstem ostražitosti finančního trhu vedl k poklesu důvěry investorů ve schopnost Řecka splácet svůj dluh. Nedůvěra finančního trhu se promítla v postupném růstu výnosnosti vládních dluhopisů. NELSON a KOL. (2011, str. 4) jako další faktor, který se negativně podepsal na důvěře trhu v řeckou solventnost, uvádějí odhalení skutečné výše vládního deficitu. Po volbách v říjnu roku 2009 se do vlády opět dostala pravicově orientovaná strana PASOK v čele s Georgem Papandreouem, která zjistila, že 6,7% schodek za rok 2009 uváděný předchozí vládou Nové demokracie, byl značně poddimenzován. Skutečný deficit rozpočtu byl posléze stanoven na 12,6 % HDP a do konce roku 2009 se vyšplhal na 13,6 %. Dle mého názoru nebylo hlavním záměrem PASOKU napravit lživé informace, ale spíše poukázat na nekalé praktiky předchozí vlády, což se ale nakonec obrátilo proti řecké vládě. Tyto události totiž započaly dlouhou sérii snižování ratingu (jako první srazila známku Řecka agentura Fitch z A- na BBB). ARDANGA a CASELLI (2014, str. 3) poukazují na fakt, že na jaře 2010, tedy pouhých 6 měsíců od období, kdy si mohlo půjčovat za stejných podmínek jako Německo, bylo Řecko téměř uzavřeno od finančního trhu. 22 Graf 2: Vývoj spreadu řeckých a německých desetiletých vládních dluhopisů (procento) 25,000 20,000 15,000 10,000 5,000 ,000 1993 1995 1997 1999 2001 2003 2005 2007 2009 2011 2013 Zdroj: EUROSTAT (2014), vlastní zpracování Reakce řecké vlády byla dvojího charakteru. Na jedné straně nová vláda zavedla drastické úsporné opatření, na straně druhé se začala porozhlížet po finančních výpomocích. ARDANGA a CASELLI (2014, str. 4) uvádějí, že v květnu roku 2010 došlo k dohodě mezi řeckou vládou, Evropskou komisí a Mezinárodním měnovým fondem. Výsledkem dohody byla finanční pomoc (za podmínky přísných úsporných opatření ze strany Řecka) ve výši 80 miliard EUR od zemí platících eurem a dodatečných 30 miliard od IMF (na většinu úvěru byl stanoven úrok 5 %). Řecko se mimo úsporná opatření zavázalo ke snížení schodku vládního rozpočtu na 3 % HDP do roku 2014. Součástí dohody byly také detailní čtvrtletní cíle, jejichž plnění bylo monitorováno úředníky IMF, Evropské Komise a ECB (tzv. Trojka). Ve stejné době také vznikla EFSF (European Financial Stability Facility), která měla za úkol vydávat dluhopisy, kterými by byly financované právě země ve finančních nesnázích. 5.3.1 Kroky podniknuté v roce 2010 Za příslib finanční pomoci byla vláda pod vedením George Papandreoua nucena zavést přísná opatření, která se týkala jak výdajové tak příjmové stránky vládního rozpočtu. Reformní kroky měli podle TOMANA (2012, str. 6) ušetřit 30 miliard EUR do roku 2012. Mezi nejdůležitější úsporná opatření ve veřejném sektoru řadí: 23 Omezení třináctého a čtrnáctého platu (zaměstnancům vydělávajícím minimálně 3000 EUR měsíčně byl 13. a 14. plat úplně zrušen, ostatním byl nahrazen bonusem ve výši 1000 EUR), zmrazení platů po dobu tří let, 8 % snížení bonusů u státních zaměstnanců a 3% snížení u zaměstnanců veřejných služeb, kteří nemají žádné další výhody, zavedení pravidla o nahrazení pouze 20 % zaměstnanců, kteří odešli do důchodu, redukování mezispotřeby vládního sektoru v roce 2011 minimálně o 300 milionů EUR v komparaci s úrovní roku 2010. Převážná část úspory měla připadnout na reformu veřejné administrativy a reorganizaci místních zastupitelstev. Reforma státní administrativy a reorganizace místních zastupitelstev by od roku 2011 do roku 2013 měla přinést úspory 1,5 miliardy EUR, přičemž v roce 2011 mělo dojít k úspoře minimálně 500 milionů EUR. Co se úspor v soukromém sektoru týče, PAPADIMITRIOU (2011, str. 47) zmiňuje následující reformy: Růst mezd v soukromém sektoru byl pro rok 2011 a 2012 stanoven na 1,6 % (inflace v roce 2011 činila 5,6 procent), zvýšení flexibility při propouštění zaměstnanců (firmy do dvaceti zaměstnanců bez omezení, firmy s počtem zaměstnanců od 20 do 150 mohly měsíčně propustit až 6 pracovníku a firmy s více než 150 zaměstnanci mohly měsíčně propustit až 30 zaměstnanců), firmy, které v roce 2009 dosáhly zisku minimálně 100 000 EUR, musely zaplatit jednorázovou daň ve výši 4 % zisku, pokud se jejich čistý zisk nacházel v rozmezí 100 000 až 300 000 EUR, 6 %, pokud se nacházel v rozmezí 300 001 až 1 000 000 EUR, 8 % při rozmezí 1 000 001 až 5 000 000 EUR a 10 % při čistém zisku vyšším než 5 000 001 EUR, 24 pracovníci mladší 21 let mohli zažádat o roční smlouvu s platem ve výši 80 % minimální mzdy, lidé ve věku od 15 do 18 let mohli být zaměstnání za 70 % minimální mzdy a prvozaměstnanci do 25 let měli být placeni méně, než činila minimální mzda, navýšení všech tří sazeb DPH (z 21 na 23 %, z 10 na 11 % a z 5 na 5,5 %), zvýšení spotřební daně na alkoholické nápoje, cigarety a pohonné hmoty o 10 %, 20% zdanění všech zisků z televizních reklam (nakonec odloženo na rok 2013). Dle mého názoru bylo takováto míra takto přísných reformních kroků naprosto neadekvátní. Absence jakýchkoliv prorůstových opatření měla v dlouhém období za následek prudký pokles produktivity, nárůst nezaměstnanosti a nespokojenost občanů, která vyústila v obrovské stávky. Tyto skutečnosti tedy dále podkopávaly důvěru investorů v řeckou solventnost. 5.3.2 Kroky podniknuté v roce 2011 Záměrem květnové dohody Trojky bylo navrátit Řecko na finanční trhy do roku 2012, což se už na začátku roku 2011 zdálo být nesplnitelné. I když se Řecku v prvních měsících po implementování reforem podařilo udržet stabilní poměr dluhu a HDP a bylo schopné prodat nové dluhopisy, jejichž výnosnost dokonce v půlce roku klesla, na přelomu roku 2010/2011 už se objevily první náznaky neschopnosti plnit vytyčené cíle. Tři faktory podle ARDAGNA a CASELLIHO (2014, str. 15) přispěly k přepracování plánu z května roku 2010. Prvním faktorem bylo opětovné přehodnocení skutečné výše schodku rozpočtu z roku 2009. Tento schodek v době první dohody dosahoval přibližně 13,6 % a cíle vytyčené v dohodě s tímto zadlužením počítaly. Skutečný schodek za rok 2009, jak ho určil Eurostat, nakonec dosahoval 16 % HDP. Druhým faktorem bylo tzv. „prohlášení z Dauvillu“, ve kterém německá kancléřka Angela Merkelová a francouzský prezident Nicolas Sarkozy uvedli, že financování každé krize, která přijde po roce 2013, bude nezbytně vyžadovat výpomoc od soukromého sektoru. V neposlední řadě ke zhoršení situace přispělo omezení reformních kroků řecké vlády na začátku roku 2011. K dohodě mezi řeckou vládou a Trojkou došlo až na podzim roku 2011, tedy více než půl roku po tom, co se ukázalo, že původní balíček nebude stačit. Obsahem nové 25 dohody byla podle NELSONA a KOL. (2011, str. 8) jednak další finanční pomoc ze strany Eurozóny a to ve výši 130 miliard EUR (oproti předešlé půjčce byla stanovena nižší úroková míra a vyšší doba splatnosti), ale především se řecká vláda musela zavázat k novým a přísnějším reformním krokům. Úporný balíček v roce 2011 dle PAPADIMITRIOUA (2011, str. 55) obsahoval: Opětovné navýšení DPH u vybraných produktů, uvalení jednorázové daně na domácnosti (ve výši od 1 do 5 % v závislosti na výši příjmů), možnost legalizovaní neautorizovaných staveb po zaplacení poplatku, snížení počtu veřejných zaměstnanců na 150 000 do roku 2015, drastické snížení výdajů na armádu (v roce 2011 se na výdajích pro armádu podařilo ušetřit 220 milionů EUR), snížení výdajů na zdravotní sektor o 310 mil. EUR, dalších 1,81 miliard EUR mělo být seškrtáno během let 2012-2015. TOMAN (2012, str. 12) uvádí podrobnosti o privatizačním programu, který byl započat právě v roce 2011. Prodejem podílů ve státních a polostátních firmách řecká vláda očekává vybrat 50 miliard EUR do konce roku 2015. V roce 2011 došlo k odprodeji 10 % Řeckého Telecomu do německých rukou, elektrárenských zařízení, Řecké pošty, Hellenistického petroleje, ale i státní půdy. Tento odprodej přisypal do státní pokladny téměř 5 miliard EUR. PAPADIMITRIOU (2014, str. 17) doplňuje, že z červencové dohody také vyplynula povinnost pro řeckou vládu otevřít vyjednávání se soukromým sektorem a pokusit se odepsat část dluhu drženého soukromými věřiteli a to až do 20 %. Vzhledem k tomu, že tou dobou držel soukromý sektor zhruba 58 % vládního dluhu, tak i pokud by se u všech věřitelů podařilo dosáhnout 20% snížení, celkové zadlužení vlády by kleslo o pouhých 12 %. Podmínky poskytnutí 130 miliardové pomoci byly zpřísněny na podzim roku 2011, kdy požadavek pro odpis dluhu soukromým investorům dosáhl 50 %. Správným krokem dle mého názoru byla snaha o privatizaci a nalezení cesty k odpuštění části dluhu, ostatní reformní kroky jenom rozšiřovaly ty z roku 2010 a neměly 26 tak žádný pozitivní dopad na růst ekonomiky. Podepsaly se spíše, jak je uvedeno dále, na krizi politické. Na konci roku 2011 rezignoval na svůj post ministerský předseda vlády George Papandreou, potom co byl ze strany Trojky razantně odmítnut jeho návrh na referendum ohledně druhého záchranného balíčku. Jeho rezignace zapříčinila prudký nárůst výnosnosti řeckých dluhopisů. Papandreouovou vizí bylo vytvořit úřednickou vládu, která by do předčasných voleb spojovala představitele PASOKu, Nové demokracie a jiných parlamentních stran. Do čela této vlády se postavil bývalý guvernér řecké národní banky Lucas Papademos, který Řecko dovedl ke schválení záchranného balíčku. 5.3.3 Kroky podniknuté v roce 2012 K poskytnutí půjčky došlo až na jaře 2012. Touto dobou totiž došlo k naprosto neprecedentní restrukturalizaci řeckého vládního dluhu. Jak uvádí ZETTELMEYER a KOL. (2013, str. 12), řecká vláda se s představiteli největších evropských bank v únoru 2012 dohodla na výměně řeckých vládních dluhopisů držených soukromým sektorem. Držitelům byly místo stávajících dluhopisů nabídnuty krátkodobé EFSF směnky (European financial stability facility) a nové vládní dlouhodobé dluhopisy. Výměna dluhopisů byla dobrovolná, Řecko si ale v dohodě vynutilo dva omezující body: Collective Action Clause (CAC) – pokud bude k výměně přihlášeno méně než 90 % dluhopisů, Řecká vláda má právo zbylé dluhopisy vyměnit bez svolení vlastníků, pokud bude k výměně přihlášeno méně než 75 % dluhopisů, dohoda se ruší. Na začátku března soukromí investoři souhlasili s výměnou asi 85 % řeckého dluhu, to spustilo výše uvedený první bod dohody. Do konce dubna roku 2012 se podařilo vyměnit 96,9 % (nominální hodnota se rovnala 199,2 miliardám EUR) soukromých dluhopisů, jak uvádí ZETTELMEYER a KOL. (2013, str. 13). Investorům bylo navráceno 29,7 miliard EUR ve formě krátkodobých EFSF směnek a 62,4 miliard EUR ve formě dlouhodobých dluhopisů. Celkový odpis dluhu drženého soukromníky tak v nominální hodnotě dosahoval 54 %. Vzhledem k tomu, že nové dluhopisy nabízely menší úrok a vyšší doby splatnosti, byla skutečně odepsaná hodnota ještě vyšší. 27 V květnu roku 2012 se konaly předčasné parlamentní volby. Vítězem volem se stala pravicově orientované Nová demokracie. Vzhledem k tomu, že nedostala dostatečný počet hlasů pro většinu v parlamentu a všechna koaliční jednání ztroskotala, byly na červen vyhlášeny nové volby. V těchto volbách na prvním místě opět skončila Nová demokracie v čele s Antonisem Samarasem, kterému se podařilo vytvořit velkou proevropskou koalici se stranou PASOK a DIMIR (Democratic left). O rok později DIMIR koalici opustil, do současnosti tedy v řeckém parlamentu drží těsnou většinu pouze zástupci strany Nová demokracie a PASOK. 5.3.4 Dopady úsporných opatření Reformními kroky a finančními balíčky se podařilo zamezit nekontrolovatelnému bankrotu Řecka. Drastická úsporná opatření ale měla i stinnou stránku. Podepsala se především na poklesu poptávky, omezení produktivity a konkurenceschopnosti Řecka a dodnes nebyla schopná obnovit v Řecku silný ekonomický růst. Mnozí ekonomové se shodují, že na cestě za nižším zadlužením byla úplně opomenuta prorůstová opatření. Zvýšení HDP by vedlo k dalšímu snížení poměru zadlužení/HDP a situace v Řecku by se tak v očích investorů jevila příznivěji. Už v roce 2011, jak uvádí EUROSTAT (2014) skutečně došlo ke snížení deficitu státního rozpočtu a to z 10,9 % HDP na 9,6 %. Tento trend pokračoval i v roce 2012, kdy schodek rozpočtu klesl na 8,9 % HDP. Celkové zadlužení vlády dosáhlo v roce 2012 170,3 % HDP. Ve sledovaném období měl klesající tendenci i vývoj hrubého domácího produktu. Reálný HDP na hlavu v jednotlivých letech ukazuje následující graf. 28 Graf 3: Vývoj reálného HDP na hlavu (EUR) 18300 2006 18900 2007 18800 2008 18200 17400 2009 2010 16200 2011 15100 14500 2012 2013 Zdroj: EUROSTAT (2014), vlastní zpracování S poklesem poptávky domácností byl naopak spojen růst obchodní bilance. Vývoj obchodního deficitu jako procenta HDP je vyobrazen níže. OECD ECONOMIC SURVEY: GREECE (2013, str. 69) uvádí, že recese v Řecku měla obzvlášť tvrdý dopad na jistotu a důvěru obyvatel. Nejistota vedla k odkládání investic a nákupů dlouhodobých a trvanlivých produktů až do doby, kdy bude ekonomická situace jasnější. Stejná nejistota měla negativní dopad i na banky, které kvůli neznámému vývoji v nejbližší budoucnosti zvedaly úroky, aby pokryly riziko, kterému se vystavují, čímž značně omezily dostupnost půjček. Recese a posun v preferenci zákazníků se také projevily v poklesu příjmů z daní. Jak uvádí OECD ECONOMIC SURVEY: GREECE (2013, str. 24) daňové úniky byly v Řecku vždy vysoké, čemuž krize ještě přihoršila nárůstem daní a poklesem spotřeby. BANK OF GREECE (2014) uvádí, že jednoprocentní pokles reálného HDP snižuje příjem z DPH v průměru o 0,4 %. Pokles efektivnosti výběru daní v průběhu recese byl tedy značný. Negativní dopad na výši daňových příjmů do státní kasy měl také už zmíněný posun v preferencích zákazníků. Ti se v průběhu krize přiklonili k nákupu spíše nezbytných produktů, které jsou většinou zdaněny nižší daňovou sazbou. 29 Graf 4: Vývoj obchodní bilance (procento HDP) 2006 2007 2008 2009 2010 2011 2012 2013 -3,8 -7,5 -8,3 -10,4 -11,2 -12,1 -13,6 -13,6 Zdroj: EUROSTAT (2014), vlastní zpracování V roce 2013 schodek rozpočtu opět o něco stoupl. Dle EUROSTATU (2014) dosáhl 12,7 %. Výše vládního dluhu na konci roku 2012 díky provedeným krokům klesla z 170,3 % na 157,2. Za rok 2013 ale zadlužení opět narostlo a dosáhlo nového maxima 175,1 % HDP. Nadále pokračovaly škrty koalice Nové demokracie a PASOKU, což se projevilo i na opětovném poklesu HDP, tentokrát o 3,9 %. Mnohem pozitivněji situace vypadá v letošním roce, kdy koalice, jak uvádí THE GUARDIAN (2014), po 6 letech recese očekává ekonomický růst. Dobré zprávy přišly i z finančního trhu, neboť na začátku dubna, jak uvádí THE ECONOMIST (2014), se řecké vládě po čtyřech letech podařilo vrátit se na finanční trh, kde prodala pětileté dluhopisy v celkové hodnotě 5 miliard EUR s úrokem těsně pod 5 %. 5.4 Vývoj nezaměstnanosti v průběhu krize Není pochyb o tom, že jedním z nejhorších průvodních jevů řecké dluhové krize byl prudký nárůst nezaměstnanosti. Ta byla ještě zhoršena drastickými úspornými opatřeními. Dle EUROSTATU (2014) se průměrná míra nezaměstnanosti v roce 2008 dostala na desetileté minimum 7,8 %, od kdy ale strmě stoupala až po 26,9 % za první čtvrtletí roku 2014. Stejným tempem stoupal i poměr dlouhodobě nezaměstnaných, který byl v Řecku vždy na vysoké úrovni. V roce 2008 bylo ze všech aktivních obyvatel dlouhodobě nezaměstnaných 3,6 %. Za rok 2013 tento poměr dosahoval v průměru 18,6 %. Další 30 kritickou oblastí řeckého trhu práce je nezaměstnanost mezi mladistvými. Ta se u osob mladších 25 let pohybovala před krizí okolo 22 %, za rok 2013 už ale vykazovala v průměru 58,3 %. Vývoj míry nezaměstnanosti podle pohlaví ukazuje následující graf. Graf 5: Vývoj nezaměstnanosti podle pohlaví (procento) 35 30 25 20 Ženy Muži 15 Celkem 10 5 0 2004 2005 2006 2007 2008 2009 2010 2011 2012 2013 Zdroj: EUROSTAT (2014), vlastní zpracování KARANTINOS (2012, str. 11) uvádí, že poptávka po nových pracovnících značně klesla už v roce 2008. Nárůst nezaměstnanosti se ale, díky štědrému sociálnímu programu, projevil až s téměř ročním časovým zpožděním. Pokles poptávky ukazuje na poklesu míry volných pracovních míst (poměr volných pracovních míst k součtu volných a obsazených míst). Ta dle EUROSTATU (2014) dosahovala na začátku roku 2009 2.2 % a ve třetím čtvrtletí roku 2013 jen pouhých 0,8 %. Vztah mezi mírou volných pracovních míst a mírou nezaměstnanosti vyobrazuje tzv. Beveridgova křivka, na které KARANTINOS (2012, str. 12) vysvětluje původ vzniku řecké nezaměstnanosti. Posuny podél křivky reprezentují cyklické změny v poptávce po práci, typicky menší nezaměstnanost a větší míra volných míst při ekonomické expanzi a větší nezaměstnanost a menší míra volných míst v recesi. Beveridgova křivka pro Řecko níže vyobrazuje tento negativní vztah mezi volnými místy a nezaměstnaností a ukazuje tedy, že největší dopad na nárůst nezaměstnanosti v průběhu krize měl právě pokles agregátní poptávky a z něj plynoucí pokles poptávky po práci. Když je míra volných pracovních míst nízká po dlouhou dobu (v našem případě zhruba od 3. čtvrtletí roku 2010 po současnost), lidé mají problémy s nalezením nové práce. To zapříčinilo výše zmíněný nárůst v dlouhodobé nezaměstnanosti. 31 Graf 6 : Beveridgova křivka Zdroj: EUROSTAT (2014), vlastní zpracování Zároveň KARANTINOS (2012, str. 12) poukazuje na období, kdy došlo zároveň k nárůstu volných pracovních míst i nezaměstnanosti (2009Q4 až 2010Q1, 2010Q4 až 2011Q1 a 2011Q4 až 2012Q1). Tyto výkyvy z trendu byly naopak způsobené strukturálními problémy (špatná pracovní mobilita, nesoulad nabídky a poptávky), které si Řecko přineslo z předkrizového období. Dle mého názoru strukturální problémy také v nejbližší budoucnosti zapříčiní další pokles nezaměstnanosti, i když v agregátní poptávce a v poptávce po práci lze očekávat růst. 5.4.1 Reformy trhu práce Od roku 2010 byla zavedená celá řada legislativních změn týkajících se trhu práce. Některé byly zmíněny už výše u jednotlivých reformních balíčků, zde budou doplněny o další a bude nastíněn jejich dopad. Dle MATSAGANISE (2013, str. 27) se od roku 2010 řecký trh práce stal mnohem flexibilnějším pro zaměstnavatele, ale mnohem méně bezpečný pro zaměstnance. Mezi reformy snižující náklady na propuštění řadí například: Zkrácení doby, po kterou musí být zaměstnanec informován o propuštění, zvýšení zkušební doby ze dvou měsíců na dvanáct, 32 zvýšení maximální doby trvání smluv na dobu určitou, před tím než jsou automaticky transformovány na dobu neurčitou, na 3 roky. Co se týče nákladů na mzdy, KARANTINOS (2012, str. 17) uvádí následující reformy: Snížení mzdy placené za přesčasy o 5 až 10 %, snížení nominální výše minimální mzdy o 22 %, zjednodušení odměn ve veřejném sektoru (odměny byly od roku 2011 více závislé na výkonu než senioritě), navýšení sociálního příspěvku na politiku nezaměstnanosti o 0,5 %. Další reformy se dle MATSAGANISE (2013, str. 28) týkaly kolektivního vyjednávání. Maximální délka kolektivní smlouvy byla snížena na 3 roky. Došlo k decentralizaci dohod o výši mzdy – sektorová úroveň byla vystřídána firemní. Dále byla potlačena práce „na černo“, pracovní inspektorát dostal nové pravomoci a mohl těsněji spolupracovat s policií. V neposlední řadě došlo k navýšení flexibility pracovního času zaměstnance. Dle mého názoru zmíněné reformy provedené vládou mezi lety 2010 a 2013 přispěly k nárůstu konkurenceschopnosti Řecka. Tyto reformy se převážně soustředily na zvyšování flexibility trhu práce a snižování nákladů na pracovní sílu, což samo o sobě ale nestačilo a snížit nezaměstnanost na přijatelnou úroveň se dodnes nepodařilo. Reformní kroky by se měly soustředit také na zvyšování jistoty zaměstnanců, kteří by tak byli motivováni k práci. Na druhou stranu Řecko bylo postiženo tak silnou dluhovou krizí a platební neschopností, že první kroky musely směřovat k drastickým úsporným opatřením spíše než podpoře nezaměstnanosti, aby vláda byla vůbec schopná splatit své závazky a byla jí poskytnuta finanční pomoc. Snaha o vyrovnání vládního rozpočtu byla sice omezena narůstající nezaměstnaností, poklesem spotřeby a z toho pramenícím poklesem příjmů z daní. Vládě se ale nakonec podařilo vrátit se na finanční trh a přesvědčit investory o své solventnosti. Nyní Řecko čekají prorůstová opatření, jejichž hlavním bodem by mělo být snížení nezaměstnanosti. Jisté zlepšení šlo už pozorovat na přelomu roku 2013 a 2014, kdy míra nezaměstnanosti poprvé od začátku krize mírně poklesla. Podle Okunova zákonu, Řecko potřebuje přibližně 2 – 3% meziroční růst HDP, 33 aby míra nezaměstnanosti klesla ročně o jeden procentní bod. Už jen z tohoto je zřejmé, že situace na řeckém trhu práce bude tíživá i v následujících letech. 6 Itálie Itálie je z ekonomického hlediska třetím nejsilnějším státem v Eurozóně. Primární sektor, který můžeme nalézt především na jihu Itálie, tvoří zhruba 2 % hrubého domácího produktu. Jedná se hlavně o pěstování pšenice, žita, ječmene, oliv a vína. Naopak sekundární sektor průmyslového severu tvoří přibližně 24 % italského HDP. V Itálii nalezneme významná ložiska mramoru, pyritu a kamenné soli, dále je Itálie známá strojírenským průmyslem (automobilová a loďařská výroba). Terciální sektor tvoří většinu italského HDP (74 %), skládá se především z turismu, bankovnictví a dopravy. 6.1 Vývoj veřejného dluhu v předkrizovém období S lehkou nadsázkou by se dalo říct, že si Itálie na vysokou míru zadlužení už zvykla. SARTOR a KOL. (1999, str. 300) uvádí, že italský dluh se od roku 1861, tedy od sjednocení Itálie a vzniku Italského státu, pohyboval ve výši kolem 90 % HDP. Bylo rozhodnuto, že nově vzniklý stát převezme veškeré závazky předchozích států, ty činili dohromady přibližně 45 % HDP. V následujících 10 letech byl poměr dluhu a HDP více než zdvojnásoben výdaji na válku o připojení východních teritorií země. V průběhu 20. století dosáhl dluh svého vrcholu za Mussoliniho vlády, po vzniku Italské republiky v roce 1948 a nastartování ekonomického růstu poměr dluhu k HDP postupně klesal. 50. a 60. léta někteří analytici označují jako tzv. italský zázrak, při kterém růst HDP dosahoval ročně 6 %, a poměr dluhu k HDP se podařilo snížit na 30 %. SARTOR a KOL. (1999, str. 303) uvádí, že ropné šoky a restriktivní politika USA v průběhu sedmdesátých a osmdesátých let způsobily jak omezení produkce, tak zátěž pro veřejný rozpočet. 70. a 80. léta byla také doprovázena vysokou mírou inflace. Ta v polovině sedmdesátých let dosahovala až 25 % a velkou měrou tak přispěla ke ztrátě konkurenceschopnosti Itálie. Od tohoto období můžeme sledovat opětovný nárůst relativní výše zadlužení. CENCIG (2012, str. 22) uvádí, že v období do začátku devadesátých let také došlo k nárůstu vládních výdajů na vzdělávací a zdravotní systém a k nastartování štědrých politik, které byly nasměrovány k rekonstrukci italských firem. 34 V polovině devadesátých let se podařilo snížit inflaci a započat ekonomický růst. Konkurenceschopnost se dle CENCIGA (2012, str. 22) zlepšila také díky devalvaci měny, což je nástroj, který italská národní banka v minulosti běžně používala. Dluh relativně k HDP ale stále rostl a v roce 1995 dle EUROSTATU (2014) dosáhl rekordního maxima 120,9 %. V roce 1997 byl Itálii schválen vstup do EMU a měnu euro přijala už v roce 1999. Itálie stejně jako Řecko před přijetím nesplnila Maastrichtská kritéria. ERBER (2011, str. 8) uvádí, že Silvio Berlusconi v čele vlády strany Forza Italia se nejvíc zasloužil o přijetí eura. Itálie nebyla schopná do roku 1997 snížit celkové zadlužení pod 60 % HDP, proto se Berlusconi snažil prosadit, aby hlavním kritériem pro přijetí bylo splnění 3% poměru deficitu a HDP. ERBER (2011, str. 6) dále uvádí, že schodek rozpočtu se podařilo snížit především pomocí finančního inženýrství a zatajováním skutečné výše před veřejností. Dle EUROSTATU (2014) klesl ze 7 % HDP v roce 2007 na 2,7 % v roce 2008. Tady na tomto příkladu lze, dle mého názoru jasně vidět naprostou neschopnost evropských lídrů vynucovat dodržování kritérií. Přijetí eura mělo na italskou ekonomiku podobný dopad jako na tu řeckou. Došlo ke snížení inflace a nárůstu jistoty. Dále, jak uvádí ERBER (2011, str. 7), došlo ke snížení úrokových měr, čímž byla snížena zátěž na správu dluhu. Úrok na desetiletém dluhopisu italské vlády se podobně jako v případě Řecka vyrovnal s dluhopisy vydávanými německou vládou. Spready úroků italských a německých dluhopisů lze vidět na grafu níže. Tento pokles nákladů na výpůjčku i v případě Itálie, znamenal nárůst celkové výše zadlužení. Absolutní výše veřejného dluhu dle EUROSTATU (2014) narostla do roku 2008 o více než 30 %. 35 Graf 7: Vývoj spreadu italských a německých desetiletých vládních dluhopisů (procento) 6 5 4 3 2 1 0 1993 1995 1997 1999 2001 2003 2005 2007 2009 2011 2013 Zdroj: EUROSTAT (2014), vlastní zpracování Dle EUROSTATU (2014) měla Itálie po přijetí eura až do začátku krize druhý nejnižší růst reálného HDP. Rychlost růstu se mezi lety 1999 a 2008 v průměru rovnala 0,6 % HDP ročně. LARCH (2005, str. 1) za nejzávažnější problém považuje slabý odbyt na zahraniční trhy. Podíl Itálie na celkovém světovém exportu klesl především kvůli neměnné produktové specializaci, která vychází se slabých investic do výzkumu a vývoje a lidského kapitálu. CENCIG (2012, str. 25) dodává, že za slabým ekonomickým růstem také stojí přetrvávající problémy Itálie jako je korupce, praktická absence právního státu a nízká efektivnost vlády. Na snížení poměru dluhu k HDP v dekádě před krizí měl tedy vliv pouze nárůst HDP, relativní výše dluhu tak zaznamenal pouze mírný pokles. Vývoj veřejného dluhu od roku 1995 do současnosti je uveden na následujícím grafu. Dle mého názoru Itálie v předkrizovém období propásla zavedení reforem, které by jí zaručily větší konkurenceschopnost. Tímto se stala zranitelnou nejen pro nadcházející krizi ale i pro období, které ji bude následovat. Nedostatky ve vzdělávacím systému a v průmyslové specializaci nejsou totiž tak rychle napravitelné. 36 Graf 8: Vývoj italského vládního dluhu (procento HDP) 135 130 125 120 115 110 105 100 95 90 1995 1998 2001 2004 2007 2010 2013 Zdroj: EUROSTAT (2014), vlastní zpracování 6.2 Nezaměstnanost v předkrizovém období Míra nezaměstnanosti v Itálii byla v evropském měřítku vždy nadprůměrná. Mezi lety 1983 a 1999, jak uvádí EUROSTAT (2014), dosahovala v průměru 10,6 %. SCIULLI (2006, str. 2) za příčiny vysoké nezaměstnanosti považuje nízkou flexibilitu a vysokou regulaci trhu práce. Pokles nezaměstnanosti nastal až na konci 90. let a minima 6,1 % dosáhla těsně před krizí v roce 2007. SCHINDLER (2009, str. 7) uvádí, že společně se vstupem do Eurozóny byly přijaty nezbytné reformy trhu práce. Za vlády středo-levicové koalice, v jejímž čele stál Romano Prodi (strana The Olive Tree), byla přijata tzv. Treuova reforma, která se přímo soustředila na zvýšení zaměstnanosti a to pomocí navýšení flexibility. Tato reforma přinesla možnost uzavřít tzv. dočasnou pracovní smlouvu a zavedla změny v práci na dobu určitou. Dále obsahovala pobídky pro práci na částečný úvazek a privatizaci a decentralizaci pracovních center. Volby do parlamentu v roce 2001 opět vyhrál Silvio Berlusconi v čele pravicové koalice House of Freedoms. SCIULLI (2006, str. 6) uvádí, že za Berlusconiho vlády byla z reforem, které se zaměřovaly na trh práce, nejdůležitější tzv. Biagiova reforma z roku 2003. Ta zavedla především nové formy pracovních kontraktů, kterými dále přispěla k nárůstu flexibility pracovního trhu. Mezi nové kontrakty patřily: Tzv. práce na zavolanou (job on call) – zaměstnanci můžou být zaměstnavatelem povolání, kdykoliv jsou potřeba, 37 sdílení práce (job sharing) – dva pracovníci jsou zodpovědní za vykonání jedné práce, sekundární práce (secondary jobs) – kontrakt opravňující zaměstnance pracovat maximálně 30 dní ročně s maximální výplatou 3000 EUR, učňovské kontrakty. SCHINDLER (2009, str. 4) uvádí, že dekáda před krizí je charakteristická právě nárůstem podílu zaměstnaných dočasně a na částečný úvazek. Tento nárůst ale na druhou stranu učinil značnou část pracovníků zranitelnými vůči problémům na trhu práce. Dle EUROSTATU (2014) se nezaměstnanost mladistvých od přijetí eura do roku 2008 rovnala v průměru 23,4 %, což je čtvrtý nejhorší výsledek ve srovnání s ostatními zeměmi Evropské unie. Podle PASTORA (2012, str. 8) je příčinou vysoké nezaměstnanost mezi mladými rigidnost vzdělávacího systému. Dle mnohých analytiků je situace ve vzdělávacím systému dlouho neudržitelná. Itálie má v EU jeden z nejnižších podílů vysokoškolských absolventů, což může v budoucnu negativně přispět k italské konkurenceschopnosti. 6.3 Vývoj krize v Itálii Začátek italských ekonomických problému vyděsil evropské lídry mnohem více než problémy v Řecku. Vzhledem k tomu, že Italie je po Německu a Francii třetí nejsilnější ekonomikou v Eurozóně, byl by její bankrot pro ostatní evropské země a pro euro neunesitelný. Stejně tak by ale z ekonomických a politických důvodů byla neunesitelná finanční výpomoc. OECD ECONOMIC SURVEY: ITALY (2009, str. 19) uvádí, že finanční krize dopadla na Itálii zvlášť těžce právě kvůli předchozí dekádě slabé produktivity a klesající kompetitivnosti. Pokles reálného HDP nastal v Itálii ve dvou vlnách. Dle EUROSTATU (2014) klesl již v roce 2008 o 1,2 % a v roce 2009 o dalších 5,5 %. Následující dva roky se Itálii podařilo navrátit k přibližně 1% ekonomickému růstu. V roce 2012 došlo ale k druhé vlně propadu o 2,2 %. Z tohoto hlediska byla situace spíše podobná vývoji v největších evropských ekonomikách, jako je Německo a Francie. V ostatních ohledech už byla situace bližší vývoji v Řecku. Neschopnost konsolidovat veřejný rozpočet v předkrizovém období se podepsala na prudkém nárůstu dluhu. Pokles ekonomické aktivity zapříčinil pokles 38 příjmů z daní, který společně s protikrizovými politikami a výdaji na sociální dávky vedl k nárůstu zadlužení. Dle EUROSTATU (2014) stoupla v první vlně relativní výše dluhu vůči HDP z dlouhodobého minima 103,3 % v roce 2007 na 120,7 % v roce 2011. Navýšení zadlužení ale oproti Řecku mělo jen minimální dopad na důvěryhodnost Itálie z pohledu investorů. V první vlně nedošlo k žádnému snížení italského ratingu ze strany ratingových agentur ani k velkému nárůstu výnosnosti italských dluhopisů. EUROSTAT (2014) uvádí, že výnosnost desetiletého vládního dluhopisu se v rozmezí let 2002 a 2007 rovnala přibližně 4,3 %. V roce 2008 stoupla na 4,7 %, odkud ale postupně klesla k 4 % v roce 2010. OECD ECONOMIC SURVEY: ITALY (2009, str. 24) uvádí, že k důvěře investorů přispěla i situace v bankovním systému. Italské banky se spíš soustředí na tradiční produkty a vztahy se svými zákazníky, neinvestovaly tudíž tolik do finančních derivátů vytvořených v průběhu hypoteční bubliny. Výše odpisů italských bank skutečně nebyla tak katastrofická jako v ostatních zemích, nicméně kvůli vysoké komplexnosti a nadnárodního propojenosti italských bank i zde došlo ke ztrátě likvidity a omezení nabídky úvěrů. ECONOMIC SURVEY: ITALY (2009, str. 24) dále uvádí, že i domácnosti vstupovaly do krize s nepoměrně menším zadlužením než v ostatních zemích, což vedlo k menšímu propadu spotřeby. Po parlamentních volbách v dubnu roku 2008 se k moci opět dostal Silvio Berlusconi v čele středně pravicové koalice Lid svobody (The People of Freedom). DI QUIRICO (2010, str. 8) uvádí, že vláda na finanční krizi zareagovala dvěma způsoby. Na jedné straně finančně podpořila banky a velké firmy, na straně druhé zavedla úsporná opatření ve veřejném sektoru. Finanční pomoc bankám italská vláda vynaložila za účelem navýšení jejich likvidity a zastavení přelívání dopadů krize, pomoc firmám byla vynaložena především za účelem zamezení hromadného propouštění. Škrty ve veřejném sektoru namísto navyšování daní se italská vláda chtěla vyhnout negativnímu dopadu na investice a očekávání spotřebitelů. Dle mého názoru se Berlusconiho vláda vydala správným směrem, mnozí analytikové mu ale vytýkají netransparentnost a neefektivitu při aplikování reforem. I když deficit státního rozpočtu klesl mezi lety 2009 a 2011 dle EUROSTATU (2014) z 5,5 % HDP na 3,7 %, tak se nepodařilo přijmout žádná zásadní reformní opatření, která by zvrátila stávající ekonomický trend. Na měsíčním vývoji italských desetiletých dluhopisů, uváděném EUROSTATEM (2014), lze dobře vidět události, ke kterým došlo na konci roku 2011. Po rezignaci 39 Andrease Papandreoua z čela řecké vlády došlo k nárůstu výnosnosti vládních dluhopisů napříč zeměmi postiženými finanční a dluhovou krizí. Výnosnost italských dluhopisů dosahovala za říjen roku 2011 v průměru 5,97 %. Průměrná výnosnost v listopadu se rovnala 7,06 %, což je hodnota, která je mnohými ekonomy vnímána jako těžko unesitelná a Itálie se tak stala další zemí vhodnou pro finanční pomoc a zahraniční dohled. Jak uvádí CNN (2011), na začátku listopadu byla italským parlamentem přijata opatření navrhovaná institucemi Evropské unie. Mezi schválená opatření patřila penzijní reforma, privatizace státem vlastněných společností, prodej státních pozemků, liberalizace určitých profesí a investice do infrastruktury. Schválení opatření bylo následováno rezignací Silvia Berlusconiho a dosazením úřednické vlády v čele s Mariem Montim. 6.3.1 Montiho reformy Mario Monti měl během svého ročního působení za úkol zavést reformy, které by vedly ke konsolidování italských veřejných financí a navrátily by Itálii ekonomický růst. OECD ECONOMIC SURVEY: ITALY (2013, str. 73) uvádí, že v průběhu Montiho vlády byly přijaty tři velké reformní balíčky. První balíček, neformálně nazvaný „Zachraňte Itálii“, byl přijat už v prosinci roku 2011, jeho hlavním cílem bylo snížit rozpočet pro rok 2012 o 34 miliard EUR a vyrovnat bilanci příjmů a výdajů do roku 2013. Druhé dva „Růst Itálie“ a „Zjednodušte Itálii“ byly přijaty na jaře následujícího roku. K nejdůležitějším reformním krokům těchto tří balíčků dle CENCIGA (2012, str. 37) patřilo: Zavedení nového flexibilního systému pro odchod do důchodu (62 až 70 let u žen, 66 až 70 let u mužů), posunutí minimálního věku pro odchod do důchodu u žen z 60 let na 62, zastavení úpravy výše penze o inflaci (pouze dočasně v letech 2012 a 2013), snížení byrokracie při zakládání firem, osoby mladší 35 let potřebovaly pouze symbolickou částku 1 EUR základního kapitálu pro založení společnosti, navýšení nejvyšší sazby daně z 21 na 22 % (střední 10% a nejnižší 4% sazba zůstala zachována), 40 zdigitalizována komunikace s úřady, zvýšení daní na luxusní zboží, zvýšení daňových úlev na rodiny s dětmi, zrušení povinnosti inovativních start-upů platit některé administrativní poplatky. Vzhledem k tomu, že z fiskálního hlediska nebyla situace na rozdíl od Řecka tak tíživá a Itálie se nemusela zodpovídat mezinárodním institucím, nebylo potřeba zavádět tak drastická úsporná opatření. Většina reformních kroků zavedených Montiho vládou se soustředila na zvýšení konkurenceschopnosti, liberalizaci a podporu podnikání, snížení byrokracie, omezení daňových úniků a ochranu zákazníků. Důležitým rozdílným znakem těchto reforem oproti těm řeckým byl jejich slabší okamžitý dopad a tedy dlouhodobější návratnost. I když se většina ekonomů shoduje na přínosech Montiho reforem, mnozí mu vyčítají neschopnost zavést dlouhodobě potřebnou reformu zdravotnictví a vzdělávacího systému. Dále je Montimu vyčítáno úplné se vyhnutí privatizaci, které mohlo přispět ke snížení deficitu. 6.3.2 Dopad reformních kroků Dle EUROSTATU (2014) se v roce 2012 po dvou letech reálné HDP opět propadlo a to o 2,4 %, v následujícím roce následoval další pokles o 1,9 %. K mírnému 0,1 % poklesu došlo i v prvním čtvrtletí letošního roku. Vzhledem k tomu, že okamžité snížení zadlužení nebylo nejdůležitější prioritou Itálie, nedošlo k tak velkému snížení deficitu rozpočtu jako v případě Řecka. Schodek, který se v roce 2011 rovnal 3,7 % HDP, se podařilo snížit pouze na 3 % jak v roce 2012 tak v roce 2013. To společně s poklesem produkce zapříčinilo růst výše dluhu relativně k HDP, který je po Řecku druhý nejvyšší v Eurozóně. Vývoj ukazuje graf č. 8. I přes narůstající relativní i absolutní zadlužení se podařilo snížit výnosnost vládních dluhopisů. Reformní prorůstová opatření, která byla odsouhlasena evropskými institucemi a důvěryhodný předseda vlády, který vystřídal skandálního Berlusconiho, přispěly k navrácení důvěry v solventnost Itálie. Vývoj výnosů desetiletého vládního dluhopisu je uveden na grafu níže. 41 Graf 9: Čtvrtletní vývoj výnosů italských vládních desetiletých dluhopisů (procento) 7 6,5 6 5,5 5 4,5 4 3,5 3 2011Q4 2012Q1 2012Q2 2012Q3 2012Q4 2013Q1 2013Q2 2013Q3 2013Q4 2014Q1 Zdroj: EUROSTAT (2014), vlastní zpracování Po parlamentních volbách na začátku roku 2013 se ministerským předsedou stal Enrico Letta (Demokratická strana), který vedl velkou koalici. Ta se nebyla schopná shodnout na žádných důležitých reformních krocích. V únoru roku 2014 Enrico Letta rezignoval a na post premiéra byl dosazen Matteo Renzi (Demokratická strana), který dostal možnost sestavit novou vládu bez nutnosti vypisování nových voleb. Jak uvádí THE FINANCIAL TIMES (2014) hlavní náplní jeho reformní agendy jsou další prorůstová opatření (daňové škrty, reforma pracovního trhu) a snaha držet deficit rozpočtu v roce 2014 pod 3 % HDP. I když reformní kroky většiny vlád vedly k průběžnému zlepšování ekonomické situace, situaci v Itálii dle mého názoru nejvíce přitěžuje roztříštěnost její politické scény, která nedovolila vést kontinuální reformní agendu. Vláda v letošním roce očekává pouze mírný 0,6% nárůst hrubého domácího produktu. SCHWAB (2013, str. 15) uvádí, že se Itálie jako třetí nejsilnější země Eurozóny umístila až na 49. místě dle tzv. GCI (global competitiveness index). Německo se umístilo na čtvrtém místě, Francie na 23., Španělsko na 35. a Řecko na 91. 6.4 Vývoj nezaměstnanosti v průběhu krize Finanční krize a s ní spojená ekonomická recese nezasáhla italský trh práce tak těžce jako ostatní státy jižní Evropy. Dle EUROSTATU (2014) byla mezi lety 2007 až 2011 nezaměstnanost vždy přibližně o procento nižší, než byl průměr všech 28 států Evropské 42 unie. I tak ale došlo k jejímu prudkému nárůstu. Jak bylo uvedeno výše, míra nezaměstnanosti se po 24 letech dostala před finanční krizí na rekordní minimum 6,1 %, od kdy stoupala až k 12,7 % v prvním čtvrtletí roku 2014. Největší podíl na celkovém nárůstu měl nárůst nezaměstnanosti mladistvých. Nezaměstnanost u osob mladších 25 let byla v roce 2007 rovna 23,5 %, v roce 2013 už dosahovala 40 %. K lepšímu vývoji došlo v podílu dlouhodobě nezaměstnaných. V roce 2007 dle EUROSTATU (2014) tvořili 2,9 % všech aktivních obyvatel (v Řecku 4,2 %). Za rok 2013 tento podíl dosahoval v průměru 6,9 % (v Řecku 18,6 %). Menší nárůst podílu dlouhodobě nezaměstnaných lze přisoudit zavedení atypických kontraktů Treuovou a Biagiovou reformou (dočasné a příležitostné úvazky), které lidem umožnily alespoň krátkodobě zaměstnání. CARINCI (2012, str. 305) uvádí, že i když ekonomická krize zhoršila stav zaměstnanosti v Itálii, v žádném případě ho nezpůsobila. Problémy italského trhu práce jsou spíše strukturálního charakteru, to lze také vidět na následujícím grafu. Graf 10: Beveridgova křivka Zdroj: ISTAT (2014), EUROSTAT (2014), vlastní zpracování Na křivce lze vidět, že její trend je jen mírně klesající, a tudíž že se míra volných pracovních míst v průběhu krize nijak zvlášť nezměnila. Neměnná výše volných pracovních míst společně s rostoucí nezaměstnaností poukazuje na nesoulad mezi poptávkou a nabídkou práce. Jediné významné vychýlení z trendu nastalo v období od čtvrtého 43 čtvrtletí roku 2010 do druhého čtvrtletí roku 2011. V tomto období, jak uvádí EUROSTAT (2014), došlo přibližně k 1% růstu HDP, který měl za následek mírný nárůst volných pracovních míst a pokles nezaměstnanosti. CICCARONE a KOL. (2012, str. 8) uvádějí, že hlavní strukturální příčinou nezaměstnanosti v Itálii je nesoulad mezi nabízeným a poptávaným vzděláním a dovednostmi. Zaměstnavatelé mají problém najít vědecký personál a vysoce kvalifikované techniky. Na straně dovedností firmy postrádají zaměstnance schopné pracovat samostatně. Pokud se Renziho vládě podaří nastolit ekonomický růst, lze z dostupných dat očekávat, že dojde i k nárůstu volných pracovních míst. Měli by být ale adresovány i strukturální problémy trhu práce, se kterýma se Itálie potýká už dlouho dobu a které brání v poklesu nezaměstnanosti. 6.4.1 Reformy trhu práce V červnu roku 2012 byla za působení Montiho vlády přijata nezbytná reforma trhu práce. OECD ECONOMIC SURVEY: ITALY (2013, str. 75) vyzdvihuje čtyři hlavní body této reformy: Oceňování časově neomezených kontraktů, pozměnění legislativy týkající se kontraktů na dobu určitou, změny v učňovských systémech, změny v systémy benefitů pro nezaměstnané. Hlavním záměrem Montiho reformy bylo motivovat zaměstnavatele k uzavírání kontraktů na dobu neurčitou. Za tímto účelem byly zmírněny restrikce pro propouštění a zjednodušen přechod mezi časově fixním a neomezeným pracovním kontraktem. U práce na dobu určitou došlo k prodloužení období mezi dvěma fixními kontrakty, během jehož nebylo možné uzavřít kontrakt nový. Dále byl navýšen odvod sociálních příspěvků zaměstnavatele o 1,4 procentního bodu za zaměstnance přijaté na fixní kontrakt. Daňové úlevy byly také rozšířeny na firmy, které investují do tzv. tréninkových programů. Dále došlo k navýšení celkového počtu učňů, které zaměstnavatel může přijmout a k zavedení pravidla, že před přijetím nového učně musí byt minimálně polovina stávajících přijata na permanentní kontrakt. Navýšením počtu pracovníků zaměstnaných na dobu neurčitou by mělo přispět k růstu investic do lidského kapitálu (kurzy, tréninkové programy) a pomoct synchronizovat nabídku a poptávku na trhu práce. Montiho kroky 44 v boji s nezaměstnaností považuji za jedny z nejzdařilejších. Dle mého názoru si uvědomoval, že by další flexibilita trhu práce nepomohla a proto se soustředil na dlouhodobější cíle jako zvyšování jistot pro zaměstnance a navýšení lidského kapitálu. Jak uvádí THE FINANCIAL TIMES (2014), Renziho reforma trhu práce, která je plánována na příští rok, jde v mnohém proti té Montiho. Plánuje se opětovná podpora dočasných kontraktů. Mezi hlavní body patří navýšením doby, po kterou lidé můžou být zaměstnání na dobu určitou, možnost přijmout zaměstnance na fixní kontrakt pětkrát za sebou bez udání důvodu, zrušení 50% hranice pro přijetí dalšího učně apod. Renziho plánovaná reforma tak přidává pouze na flexibilitě a ne na jistotě pro zaměstnance a tím je krokem zpátky. Vzhledem k strukturální povaze italské nezaměstnanosti není možné předpovídat její vývoj pomocí Okunova zákona, i když je zřejmé, že ekonomický růst zaměstnanosti prospěje. Itálie v průběhu krize čelila značně odlišným problémům než Řecko. Nikdy se nestalo, že by nebyla schopná splácet své závazky a proto nikdy nebyla odříznuta od finančního trh. Dále, i když byla pod kontrolou evropských institucí, nestalo se, že by jí EU diktovala reformy, které má provést. Reformní agenda Montiho vlády se tak mohla zaměřit na prorůstová opatření přes politiky nezaměstnanosti. To je také důvod, proč oproti Řecku nenarostla nezaměstnanost do takové míry, i když k tomu měla mnohem větší předpoklady. Budoucí situace na trhu práce tak pouze závisí na schopnosti vlády synchronizovat nabídku a poptávku. 7 Španělsko Španělsko je po Itálii 4. největší ekonomikou Eurozóny. Podobné jako Itálii je i složení produkce. Primární sektor tvoří přibližně 3 % španělského HDP, jedná se především o pěstování citrusových plodů, jejíchž je Španělsko přední světový exportér, dále jablek, banánu, oliv a vína. Sekundární sektor tvoří zhruba 26 % HDP a mezi jeho nejvýznamnější odvětví patří automobilový průmysl, výroba energie z obnovitelných zdrojů a textilní průmysl. Zbylých 71 % HDP tvoří terciální sektor, který je složen především z turismu (v roce 2013 bylo Španělsko třetí nejnavštěvovanější zemí na světě), telekomunikací a transportu. 45 7.1 Vývoj veřejného dluhu v předkrizovém období Španělsko bylo schopné na rozdíl od Itálie a Řecka udržet výši dluh relativně k HDP v průměru okolo 50 % HDP po celé dvacáté století. Jediný výkyv nastal hned na začátku dvacátého století v době, kdy Španělsko vedlo válku na Kubě. Jak uvádí COMIN (2012, str. 26), poměr dluh/HDP narostl mezi lety 1890 a 1902 z 85,5 % na 127,9 %. Po tomto navýšení byla přijata úsporná opatření, reforma daní a částečná restrukturalizace dluhy, kterými se dluh podařilo snížit až na 30 % HDP do dvacátých letech minulého století. Občanská válka a druhá světová válka ve třicátých a čtyřicátých letech znamenala zátěž pro státní rozpočet a produktivitu země, dluh v tomto období dosáhl 65 % HDP. Šedesátá a začátek sedmdesátých let jsou podobně jako v Itálii označována jako španělský zázrak. Jak uvádí ENCYCLOPAEDIA BRITANNICA (2014), španělský růst byl především hnán zahraničními investicemi, nárůstem turismu a emigrací Španělů. HDP rostlo v tomto období meziročně v průměru o 6,4 % a vláda hospodařila s přebytkovým rozpočtem. Dluh vůči HDP se tak dostal na rekordní minimum 8 %. Závislost španělské ekonomiky na externích podmínkách ji ale činila zranitelnou vůči externím okolnostem. Období růstu bylo zastaveno ropnými šoky a nárůstem inflace. Růst se podařilo obnovit až na konci 80. let, kdy došlo k podpoře obchodu vstupem Španělska do Evropské unie. Ropné šoky způsobily zátěž na státní rozpočet, který dle EUROSTATU stoupal až do roku 1996, kdy dosáhl šedesátiletého maxima 67,4 % HDP. K výši poměru dluhu vůči HDP také negativně přispělo zpomalení ekonomiku mezi lety 1991 a 1992. Druhá polovina devadesátých let byla charakteristická ekonomickým růstem, který byl hnán jak zahraniční tak domácí poptávkou. Španělsko stejně jako Itálie bylo přijato do Eurozóny už v roce 1999. V přípravě na přijetí se mu podařilo, jak uvádí EUROSTAT, snížit deficit státního rozpočtu z 6,5 % HDP v roce 1995 na 1,1 % v roce 1999. Celkového zadlužení vůči HDP kleslo do roku 1999 k 62,4 % HDP. Vyhlídka přijetí do Eurozóny měla na španělskou ekonomiku podobný dopad jako na tu italskou a řeckou. OECD ECONOMIC SURVEY: SPAIN (1998, str. 39) uvádí, že na konci devadesátých let došlo k rapidnímu snížení úrokové míry a k nárůstu důvěry podnikatelů a spotřebitelů. Vývoj spreadu německých a španělských desetiletých dluhopisů je vyznačen na grafu níže. 46 Graf 11: Vývoj spreadu španělských a německých desetiletých vládních dluhopisů (procento) 5 4,5 4 3,5 3 2,5 2 1,5 1 0,5 0 1993 1995 1997 1999 2001 2003 2005 2007 2009 2011 2013 Zdroj: EUROSTAT (2014), vlastní zpracování Mezi lety 1997 a 2007 došlo ve Španělsku k neprecedentnímu nárůstu cen nemovitostí. Průměrný meziroční nárůst v tomto období se rovnal 11,4 %. IMF TECHNICAL NOTE (2006, str. 4) mezi hlavní důvody takto enormního růstu cen řadí: Příznivou ekonomickou situaci (nízké úroky, vysoká zaměstnanost, nárůst HDP na hlavu), imigraci (v daném období došlo ke zčtyřnásobení počtu cizinců žijících ve Španělsku), internetovou bublinu z přelomu tisíciletí, která zapříčinila růst poptávky po ostatních možnostech investování, zvýhodnění vlastnictví bytu před pronájmem daňovými úlevami. Mezi lety 1997 a 2006 bylo ve Španělsku v průměru postaveno přes 675 000 domů ročně, více než ve Francii, Německu a Británii dohromady. Poptávka po realitách a dostupné úvěry vedly k navýšení zadluženosti španělských domácností. To lze vidět na následujícím grafu, který ukazuje poměr dluhu domácností k výši jejich příjmu. Pro srovnání je uveden průměrný vývoj ukazatele v zemích Eurozóny. 47 Graf 12: Vývoj poměru dluhu vůči příjmům domácností (procento) 140 130 120 110 Španělsko 100 Eurozóna (17 zemí) 90 80 70 60 2002 2003 2004 2005 2006 2007 2008 2009 2010 2011 2012 Zdroj: EUROSTAT (2014), vlastní zpracování Španělský bankovní systém se skládá z velkých komerčních bank a z drobných regionálních spořitelen (tzv. cajas). Přes výše zmíněnou realitní bublinu byla situace u komerčních bank Španělka dobrá. Jak uvádí ÉLTETO (2011, str. 5), bylo to především díky vysoké regulaci ze strany Bank of Spain, která vyžadovala vysokou míru povinných minimálních rezerv. Dle OECD ECONOMIC SURVEY: SPAIN (2008, str. 34) se průměrné LTV (loan to value ratio) rovnalo 65 % a pouze 10 % hypoték přesáhlo LTV 80 %. Situace byla odlišná u regionálních spořitelen. Ty byly od poloviny 70. let minulého století, jak uvádí CARDENAS (2013, str. 10), postupně liberalizovány. Důsledkem liberalizace bylo prudké navýšení jejich počtu na úkor komerčních bank. Expanze spořitelen byla spojena s rizikovějšími úvěrovými praktikami, propojením s politikou a korupcí. V průběhu realitní bubliny to tedy byly téměř výhradně spořitelny, které se podílely na financování půjček a hypoték. V průběhu první dekády nového tisíciletí byla vláda schopná udržovat vyrovnaný rozpočet a v letech 2005, 2006 a 2007, jak uvádí EUROSTAT (2014), dokonce hospodařila s mírným rozpočtovým přebytkem. Silný ekonomický růst, který čítal mezi lety 2002 a 2007 v průměru 3,4 % a vyrovnaný až přebytkový rozpočet vedly ke snížení dluhu vůči HDP. Vládní dluh klesl z 52,6 % HDP v roce 2002 na 36,3 % v roce 2007. K obrovským deficitním výsledkům naopak docházelo na běžném účtu. V roce 2007 import převyšoval 48 export o více než 10 % HDP. To bylo dle OECD ECONOMIC SURVEY: SPAIN (2008, str. 38) především způsobeno obrovskou spotřebou ze strany španělských domácností a relativně vysokou cenou exportovaného zboží způsobenou silným eurem. 7.2 Nezaměstnanost v předkrizovém období Od poloviny 70. let, kdy ve Španělsku skončila diktatura generála Franca, je španělský trh práce charakteristický jednak vysokými výkyvy cyklické nezaměstnanosti v obdobích ekonomického útlumu a zároveň perzistencí vysoké nezaměstnanost dlouho po skončení recese. Dle BENTOLILA a JIMENA (2003, str. 9) byly po zavedení demokracie přijaty reformy, které by v případě poptávkových šoků přispěly k růstu nezaměstnanosti. Mezi reformními kroky řadí zvýšení benefitů pro nezaměstnané, posílení odborů a kolektivního vyjednávání mezd a ochranu zaměstnanců. Silná pozice odborů zůstává ve Španělsku dodnes. FRANKS (1995, str. 7) uvádí, že v druhé polovině sedmdesátých let a na začátku let osmdesátých došlo k ekonomickému útlumu a nárůstu nezaměstnanosti ze 7 % v roce 1978 na 20 % v roce 1984. V tomto období velikost pracovní síly relativně stagnovala. Vstup Španělska do Evropské unie a s tím spojený ekonomický růst a dále zavedení flexibilních dočasných pracovních kontraktů znamenal pokles míry nezaměstnanosti. Ta dle EUROSTATU (2014) klesla z 21 % v roce 1985 na 15,5 % v roce 1991. FRANKS (1995, str. 8) dále uvádí, že pokles v daném období byl menší, než se dalo očekávat, což bylo důsledkem nárůstu pracovní síly, která v daném období dosahovala až 2,1 % ročně. Zvětšení pracovní síly bylo hnáno především nárůstem participace žen. Další nárůst nezaměstnanosti pramenil ze zpomalení ekonomiky na začátku devadesátých let. Dle EUROSTATU nezaměstnanost v roce 1994 dosáhla svého dlouhodobého maxima 22 %. Parlamentní volby v roce 1989 potřetí vyhrála PSOE (Španělská socialistická strana pracovníků), která na začátku devadesátých let zavedla reformy trhu práce, které se soustředily především na snížení kompenzací pro nezaměstnané, podporu pracovní mobility a snížení nákladů na propouštění u fixních kontraktů. Od poloviny devadesátých let došlo ve španělské ekonomice k opětovnému oživení, nárůstu agregátní poptávky a tvorbě nových pracovních míst. Celková nezaměstnanost dle EUROSTATU do roku 2007 klesla na 8,2 %. OECD ECONOMIC SURVEY: SPAIN (2005, str. 82) uvádí, že v roce 1997 byla přijata reforma, která podněcovala používání permanentních kontraktů. Reformy z roku 2001 a 2006 dále rozvíjely reformu z roku 1997 a mířily na snížení počtu pracovníků 49 zaměstnaných na dobu určitou. Přes snahu vlády bylo pro firmy stále výhodnější zaměstnávat na fixní kontrakty, ty v roce 2005 tvořily 33 % celku, zatímco průměr v EU byl zhruba poloviční. Reformy se tak dle DOLADA a KOL. (2013, str. 1) spíše podepsaly na vytvoření dualitního trhu práce, který nabízel vysokou ochranu pro lidi zaměstnané na permanentní kontrakt na úkor nezaměstnaným a lidem zaměstnaným na kontrakt fixní. JIMENO (2011, str. 4) uvádí, že za poklesem nezaměstnanosti také stála realitní bublina, která vytvořila obrovskou poptávku po práci ve stavebnictví. Oproti 8% průměru Eurozóny bylo ve stavebnictví před krizí zaměstnáno téměř 13 % pracovní síly Španělska. GARCÍA (2011, str. 4) uvádí dva strukturální problémy, které zapříčinily zranitelnost mladistvých po propuknutí krize. Jednak to byly, podobně jako v Itálii, nedostatky vzdělávacího systému, které způsobily nesoulad mezi nabídkou a poptávkou na trhu práce. Průměr podílu studentů, kteří mezi lety 1996 a 2010 nedokončili sekundární vzdělání, se rovnal přibližně 30 %, což je po Maltě a Portugalsku třetí nejhorší výsledek v Evropě. Tato skutečnost byla ještě zhoršena realitní bublinou, která vytvořila poptávku pro méně kvalifikované práci. Druhým nedostatkem je už zmíněná dualita španělského trhu práce. Jak uvádí GARCÍA (2011, str. 9), firmy preferovaly zaměstnávat mladistvé na dočasné a fixní kontrakty, jelikož si nemohly být jisti jejich produktivitou. Vývoj nezaměstnanosti u osob mladších 25 let byl díky těmto skutečnostem lepší než v Itálii a v Řecku. Dle EUROSTATU (2014) se průměrná míra nezaměstnanosti mladistvých od přijetí eura do roku 2007 rovnala 21, 5 % (Řecko 27 %, Itálie 23,6 %). Příznivý byl i předkrizový vývoj dlouhodobé nezaměstnanosti. Podíl nezaměstnaných déle než 12 měsíců se v roce 2007 rovnal 1,7 % a byl jedním z nejnižších v EU. 7.3 Vývoj krize ve Španělsku Oproti Řecku vstupovalo Španělsko do krize s mnohem lepšími podmínkami ve veřejném rozpočtu, oproti Itálii s mnohem silnějším ekonomickým růstem. Jako u většiny evropských ekonomik došlo k poklesu reálného HDP ve dvou vlnách. Španělské HDP, jak uvádí EUROSTAT (2014), poprvé kleslo až v roce 2009 a to o 3,8 %. V letech 2010 a 2011 španělská ekonomika stagnovala, v následujících dvou letech došlo k dalšímu poklesu produkce a to o 1,6 % v roce 2012 a o 1,2 % v roce 2013. Pokles HDP byl způsoben především poklesem spotřeby domácností. Tento pokles dle OECD ECONOMIC SURVEY: 50 SPAIN (2008, str. 25) vyplynul z nárůstu úrokových sazeb, ty způsobily zátěž na rozpočet zadlužených domácností, což se projevilo v poklesu spotřeby a omezení podnikatelských aktivit. Na rozdíl od Itálie a Řecka nedošlo ve Španělsku ke krizi politické. Volby do parlamentu v roce 2008 podruhé v řadě vyhrála socialistická strana PSOE. První reakcí ministerského předsedy Josého Zapatera na americkou finanční krizi bylo, že její relevantnost vzhledem ke španělské ekonomice je minimální. Vzhledem k dobrému stavu španělského rozpočtu bylo v roce 2008 a 2009 přistoupeno ke stimulujícím opatřením. DELLEPIANE a HARDIMAN (2012, str. 20) uvádějí, že hlavní snahou španělské vlády bylo dodržet její předvolební sliby, kam patřila ochrana blahobytu a udržování stejné výše výdajů na sociální účely. ÉLTETO (2011, str. 6) mezi hlavní stimulující kroky vlády řadí: Zavedení slev na daně a zvýšení příspěvků pro rodiny, snížení daně z příjmu pro firmy, integrovaný plán pro automobilový průmysl za účelem stimulování poptávky a investic (4 miliardy EUR) snížení daně z bohatství a zvýšení minimální výše starobních důchodů. V důsledku těchto kroků došlo ke vzniku schodkových vládních rozpočtů. Dle EUROSTATU (2014) došlo k propadu z 2% přebytku vůči HDP v roce 2007 na 4,5% deficit v roce 2008 a 11,1% v roce 2009. Poměr vládního dluhu vůči HDP mezi lety 2007 a 2009 narostl z 36,3 % na 54 %. ÉLTETO (2011, str. 6) uvádí, že ve světle těchto skutečností a vzhledem k vývoji situace v Řecku, změnila Zapaterova vláda v roce 2010 směr fiskální politiky. Za účelem dosažení 6% schodku rozpočtu v roce 2011 a 3% schodku v roce 2012 byly zavedeny reformy týkající se jak příjmové tak výdajové stránky vládního rozpočtu. Tento krok považuji za chybný, jednak zadluženost nebyla tak vysoká, aby muselo dojít k úsporným opatřením a dále úsporná opatření popřely předchozí stimulující kroky vlády, čímž byly promrhány výdaje na ně vynaložené. Mezi hlavní reformní kroky dle DELLEPIANA a HARDIMANA (2012, str. 19) patřilo: Zvýšení základní sazby DPH z 16 na 18 % a nižší sazby ze 7 na 8 %, 51 15% snížení platů politiků, zrušení přídavků na děti, 5% snížení platu zaměstnancům ve veřejném sektoru a zmrazení platů pro rok 2011, zrušení upravování starobních důchodu o inflaci pro rok 2011 a zvýšení věku odchodu do důchodu z 65 na 67 let, částečná privatizace letištní společnosti a státní loterie. Dle EUROSTATU ale Španělsko v roce 2010 zaznamenalo další schodek rozpočtu ve výši 9,6 % HDP. Celkové zadlužení vlády vůči HDP tak vzrostlo na 61,7 %. V dubnu roku 2011 byl vládou přijat nový stabilizační program, jehož náplní byly další škrty ve vládních výdajích a změny v daních z příjmu právnických osob. Tento program počítal se započetím ekonomického růstu už v roce 2011, stanovil si také cíl dosáhnout 70% podíl dluhu vůči HDP do konce roku 2013. Dle EUROSTATU došlo v roce 2011 pouze k 0,1% růstu reálné HDP a dluh vůči HDP vzrostl na 70,5 %. Přestože se následující parlamentní volby měly konat až v květnu roku 2012, Zapatero chtěl, aby rozpočet na následující rok připravovala už nová vláda a proto odstoupil z funkce už na konci roku 2011. Listopadové volby vyhrála konzervativní Lidová strana a premiérem se tak stal její lídr Mariano Rajoy. Rok 2012 byl z finančního hlediska pro Španělsko nejnáročnější. Jak uvádí EUROSTAT (2014), HDP meziročně pokleslo o 1,6 %. Nesolventnímu bankovnímu sektoru musela být poskytnuta finanční pomoc ze strany evropských fondů a úroky desetiletých vládních dluhopisů dosáhly ve 3. čtvrtletí 2012 rekordního maxima 6,43 % – mnozí ekonomové se shodují, že nárůst výnosu byl zapříčiněn především krizí bankovního sektoru. Tyto události byly následovány snížením ratingu Španělska ratingovou agenturou Standard & Poor´s o dva stupně na BBB-. Reformní agenda Mariana Rajoye v mnohém rozšiřovala reformní kroky předešlé vlády. Soustředila se především na trh práce a finanční sektor, kterým bude pozornost věnována později. Zde budou vyjmenovány reformy týkající se výdajové a příjmové části rozpočtu. Reformní balíček pro rok 2012, jak jej uvádí MINISTERIO DE LA PRESIDENCIA (2012, str. 5), obsahoval následující kroky: 52 Opětovné navýšení základní sazby DPH z 18 na 21 % a nižší sazby z 8 na 10 %, 17% snížení výdajů ministerstvem pro rok 2012, zvýšení daně z příjmu fyzických osob a daně z nemovitostí, zvýšení daně z příjmů právnických osob zmrazení platů zaměstnanců ve veřejném sektoru i pro rok 2012. Pro rok 2013 byl přehodnocen cíl výše schodku rozpočtu. Nově chtěla vláda dosáhnout 6,3% poměru deficitu vůči HDP. V roce 2013 bylo přistoupeno jednak k dalším úsporným opatřením, ale i ke krokům zvyšující kompetitivnost. K hlavním opatřením dle COMMISSION STAFF WORKING PAPER (2013, str. 16) patřilo další zvýšení daní (environmentální, DPH, z příjmu), další zmrazení platů zaměstnanců ve veřejném sektoru, reforma mířící na potlačení šedé ekonomiky a daňových úniků, restrukturalizace managementu státních podniků, zjednodušení byrokracie při zakládání podniků, opatření týkající se podnícení exportu a deregulace obchodu a reforma silniční a železniční přepravy. 7.3.1 Krize bankovního sektoru Zatímco velké banky domy byly schopny krizi překonat bez významné ztráty likvidity, situace u drobných spořitelen byla odlišná. Po prasknutí realitní bubliny v USA banky přestaly půjčovat, což vedlo k poklesu spotřeby, podnikové aktivity a ztrátě likvidity. Dle ERNST & YOUNG (2013, str. 14) byl španělský bankovní sektor v roce 2013 vystaven 190 miliardám euro tzv. NPL (non-performing loans – půjčky, jejichž splátka nebyla zaplacena minimálně 90 dní). CARDENAS (2013, str. 10) uvádí, že pro pomoc španělským bankám byl v roce 2009 Zapaterovou vládou vytvořen tzv. Fond pro restrukturalizaci bank (FROB), do kterého bylo vloženo 9 miliard EUR pro zajištění bank před bankrotem. Činnost FROBu lze rozdělit na tři fáze. V první fázi, která byla započata v roce 2009, bylo bankám rozděleno 9,7 miliard EUR za účelem zvýšení jejich likvidity. Kvůli problémům bylo u některých bank přistoupeno k jejich sloučení. K druhé fázi došlo v roce 2011 a byla zaměřena na další zlepšení platební schopnosti bank, za tímto účelem bylo rozděleno dalších 5,7 miliard 53 EUR. Třetí fáze proběhla až za vlády Mariana Rajoye v roce 2012. Její náplní byla restrukturalizace pohledávek bank, další fúze, zvýšení transparentnosti manažerů spořitelen a zvýšení nezávislosti Bank of Spain. Na konci roku 2012, jak uvádí REUTERS (2012), obdrželo Španělsko od Evropského Stabilizačního Mechanismu finanční pomoc do výše 100 miliard EUR na pomoc španělským bankám. Výměnou za finanční pomoc Evropské instituce požadovaly další restrukturalizaci pohledávek a propouštění. 7.4 Dopady reformních kroků Reformní kroky španělských vlád se podobně jako v Itálii soustředily jednak na úspory ve veřejném sektoru a navýšení příjmů, ale také na růst kompetitivnosti a prorůstová opatření. V důsledku značných výdajů na obnovu ekonomiky a výdajů spojených s obrovskou nezaměstnaností došlo prudkému navýšení vládního dluhu. Dle EUROSTATU (2014) výše dluhu vůči HDP dosáhla v roce 2013 93,9 %. Oproti Itálii a Řecku došlo během let 2012 a 2013 k mírnějšímu pokles reálného HDP. V roce 2012 španělské HDP kleslo o 1,6 % (Řecko 7 %, Itálie 2,4 %) a v roce 2013 o 1,2 % (Řecko 3,9 %, Itálie 1,9 %). Stejně tak se Španělsko vzhledem ke srovnávaným zemím dostalo na nejnižší úroveň výnosnosti desetiletých vládních dluhopisů. Průměrný výnos za druhé čtvrtletí roku 2014 klesl na 2,92 %, tedy na stejnou úroveň jako v roce 2005. To, že došlo k poklesu HDP i přes reformy podporující růst a přes obnovení důvěry investorů ve španělskou solventnost, lze přisoudit vysoké nezaměstnanosti, která za první čtvrtletí roku 2014 činila 25,3 %. RT (2014) uvádí, že ze 100 miliardové pomoci nabídnuté španělským bankám v roce 2012 Španělsko do konce roku 2013 vyčerpalo pouze 41,3 miliard EUR. Na konci roku 2013 byl stav v bankovním sektoru natolik dobrý, že Španělsko mohlo opustit záchranný program Evropského Stabilizačního Mechanismu. Pro rok 2014 Mezinárodní měnový fond očekává 0,6% růst HDP. Rajoy v tomto roce plánuje další prorůstové reformy, jejichž hlavním bodem bude reforma daní, která sníží daňovou zátěž pro právnické osoby. BLOOMBERG (2014) uvádí, že se Španělsku díky kompetitivním nákladům na produkci a atraktivní lokaci daří přilákat nové zahraniční investory. Z uvedeného je zřejmé, že se Španělsku podařilo zvrátit důsledky finanční krize, k silnému ekonomickému růstu je ale nezbytné vyřešit problémy španělského trhu práce. 54 7.5 Vývoj nezaměstnanosti v průběhu krize Propuknutí krize v roce 2008 vedlo k prudkému nárůstu nezaměstnanosti. Jak uvádí EUROSTAT (2014), nezaměstnanost vzrostla z 8,2 % v roce 2007, což byl v EU lehký nadprůměr, na 17,9 % v roce 2009, z daleka nejvyšší hodnotě v Evropské unii. Během následujících tří let došlo k nárůstu až na 26,1 %, což byla po Řecku druhá nejvyšší hodnota. Další děsivou charakteristikou španělského trhu práce je vývoj nezaměstnanosti u osob mladších 25 let. Nezaměstnanost mladistvých vzrostla z 18,1 % v roce 2007 na 55,5 % v roce 2013. Je ale třeba uvézt, že tento vývoj naprosto koresponduje s průměrným vývojem v zemích EU, kde je nezaměstnanost mladistvých vůči celkové v přibližném poměru 2:1. Zatímco v Řecku jsme mohli vidět převážně cyklickou nezaměstnanost a v Itálii strukturální, nezaměstnanosti ve Španělsku je tvořena z obou zmíněných typů. MONTALVO (2013, str. 15) uvádí, že k přetrvávajícím strukturálním problémům španělského trhu práce patří dualita kontraktů a nedostatečná flexibilita. Dualita trhu práce způsobila, jak uvádí MONTALVO (2013, str. 17) prudký nárůst nezaměstnanost u lidí zaměstnaných na dočasné kontrakty. Rigidnost španělského trhu práce spočívá v silném kolektivním vyjednávání mezd a pracovní doby, nízké pracovní mobilitě a nesouladu v potřebném vzdělání. Což jsou problémy, které zabránily španělským firmám v přijímání nových zaměstnanců. Vzhledem k tomu, že se úsporná opatření omezila jenom na rok 2011 a 2012 a byla předcházena a následována prorůstovými opatřeními, nedošlo v jejich důsledku k tak velkému potlačení nezaměstnanosti jako v případě Řecka. Největší nárůst nezaměstnanosti pramenit z krize v realitním sektoru. CORUJO (2013, str. 2) uvádí, že téměř tři ze čtyř ztracených míst od roku 2008 byly způsobeny prasknutím realitní bubliny. Situaci na trhu práce v průběhu krize ukazuje následující graf. 55 Graf 13: Beveridgova křivka Zdroj: EUROSTAT (2014), vlastní zpracování Na španělské Beveridgově křivce lze vidět její posun doprava v druhém čtvrtletí roku 2010, což značí nesoulad nabídky a poptávky na trhu práce. Toto lze také vidět na skutečnosti, že zatímco míra nezaměstnanosti mezi lety 2009 2013 vzrostla přibližně o 58 %, míra volných pracovních míst se nezměnila. Nárůst volných pracovních míst na konci roku 2009 lze vysvětlit krátkodobých oživením tamní ekonomiky, které se projevilo mezičtvrtletním růstem HDP a poklesem úroků. Celkově mírně klesající trend je způsoben především uzavíráním pracovních pozic v realitním sektoru. Španělsko v průběhu krize prodělalo ve srovnání s ostatními zeměmi EU nejprudší nárůst dlouhodobé nezaměstnanosti. EUROSTAT (2014) uvádí, že z aktivních obyvatel bylo v roce 2007 nezaměstnaných déle než rok pouze 1,7 %. V roce 2013 to už bylo 13 %. Příčinou toho nárůstu je dle GAGA a KIRZNERA (2012, str. 2) neochota španělských firem zaměstnávat dlouho nezaměstnané. Jejich neochota pramení z poklesu lidského kapitálu dlouhodobě nezaměstnaných, čímž narůstají náklady na zaškolování. 7.5.1 Reformy trhu práce Zapaterova vláda, přesvědčená o tom, že krize nebude mít na španělskou ekonomiku velký vliv, nevěnovala trhu práce v prvních letech po propuknutí krize velkou pozornost. První dohodu se španělskými odbory o provedení reformních kroků se podařilo uzavřít až 56 v roce 2010, v době, kdy míra nezaměstnanosti dosahovala 20 %. K hlavním bodům této reformy dle CURUJA (2013, str. 5) patřilo: Možnost snížení pracovní doby zaměstnanců (nevýhodou tohoto ustanovení bylo, že snížení mohlo proběhnout až po odsouhlasení zaměstnancem), snížení odškodného pro lidi propuštěné z permanentních kontraktů (opět vláda podnikla kroky pro zvýhodnění úvazků na dobu neurčitou, ale nezavedla žádné omezení týkající se dočasných a fixních kontraktů), liberalizace kolektivního vyjednávání (snížení vyjednávání z národní na sektorovou úroveň – ke schválení tohoto kroku došlo až v roce 2011). Z výše uvedeného je zřejmé, že se Zapaterova vláda nebyla schopná dohodnout na žádných krocích, které by vedly k zlepšení situace na trhu práce. Obrat nastal až po příchodu Rajoyovy vlády, které bylo jasné, že k nárůstu zaměstnanosti nedojde pouze nastartováním ekonomického růstu. V únoru roku 2012 byly přijaty dlouho potřebné reformní kroky španělského trhu práce. Jak uvádí CURUJO (2013, str. 13), reforma se soustředila na zvýšení flexibility pro zaměstnavatele, snížení jistot zaměstnanců a potlačení dualitního systému. Došlo k zavedení nového permanentního kontraktu se zkušební dobou jednoho roku, dalším deregulacím kolektivního vyjednávání a zjednodušení propouštění u permanentních kontraktů. Snahou reformy z roku 2013 bylo stimulovat růst a vytvořit nové pracovní místa. Velkou měrou se také soustředila na vytváření učňovských míst a podporu tréninkových programů. Pro osoby mladších třiceti let byl vytvořen nový pracovní kontrakt, který umožňoval jednoroční 100% redukci příspěvků na sociální pojištění ze strany zaměstnavatele. Domnívám se, že kroky Rajoyovy vlády i přesto, že způsobily značnou zátěž pro státní rozpočet, byly nasměrovány správně. Dle EUROSTATU nezaměstnanost v posledních dvou čtvrtletích mírně klesla. Co se týče predikce, je ze stejných důvodů jako v Itálii problematické použít Okunův zákon. Španělský trh práce je charakteristický dlouhodobou nezaměstnaností i po započetí ekonomického růstu, z tohoto důvodu je nezbytné soustředit se na další reformy. Ty by se dále měly zaměřit na liberalizaci trhu práce pro zaměstnavatele a postupně přecházet ve zvyšování jistot pro zaměstnance. Dále se domnívám, že by se vláda měla soustředit na další podporu učňovských programů, čímž by snížila dlouhodobou nezaměstnanost. 57 8 Srovnání metod překonávání krize V závěrečné části budou přehledně uvedeny počáteční podmínky u jednotlivých zemí, dopad krize, reformy a opatření, které jednotlivé vlády podnikly pro překonání krize, jejich důsledek a očekávaný vývoj do budoucna. Vývoj je sledován od roku 2001, kdy už všechny tři země byly součástí Eurozóny a měly stejné podmínky při žádostech o půjčky. Na následujících dvou grafech je vidět porovnání vývoje nezaměstnanosti a vývoje vládního dluhu vůči HDP. Graf 14: Nezaměstnanost (procento) 30 25 20 15 10 5 0 EMU (18 zemí) Řecko Španělsko Itálie Graf 15: Vývoj vládního dluhu (procento HDP) 200 180 160 140 120 100 80 60 40 20 0 2001 2002 2003 2004 2005 EMU (18 zemí) 2006 2007 Řecko 2008 2009 2010 Španělsko Zdroj: EUROSTAT (2014), vlastní zpracování 58 2011 Itálie 2012 2013 V následujících tabulkách je použit párový Pearsonův korelační koeficient pro posouzení sladěnosti vývoje nezaměstnanosti. Je sledován především dopad krize na synchronizaci vývoje. Za tímto účelem jsou tabulky rozděleny na období od přijetí eura do propuknutí krize a od krize do současnosti. Na následujících dvou tabulkách lze dobře vidět, jaký synchronizační efekt měla krize na vývoj nezaměstnanosti. V předkrizovém období můžeme vysokou korelaci vidět především mezi Itálií a Řeckem a Itálií a Španělskem. Naopak nižší korelaci lze vidět při porovnání sledovaných států s průměrem Eurozóny. Vysoká korelace předkrizového období dle mého názoru potvrzuje podobnost strukturálních problémů. Na druhé tabulce lze dobře vidět, jak nástup krize sjednotil všechny země. Tabulka 1: Korelační koeficienty vývoje nezaměstnanosti v letech 2001 - 2007 Řecko Španělsko 1 0,76 0,90 0,65 Řecko Španělsko Itálie EMU (18 zemí) Itálie 0,76 1 0,87 0,58 EMU (18 zemí) 0,90 0,87 1 0,56 0,65 0,58 0,56 1 Tabulka 2: Korelační koeficienty vývoje nezaměstnanosti v letech 2008 - 2013 Řecko Řecko Španělsko Itálie EMU (18 zemí) Španělsko 1 0,92 0,96 0,92 0,92 1 0,91 0,99 Itálie EMU (18 zemí) 0,96 0,91 1 0,95 Zdroj: EUROSTAT (2014), vlastní zpracování 59 0,92 0,92 0,95 1 Tabulka 3: Srovnání vývoje vládního dluhu a HDP Země/období Řecko Itálie Důsledek reforem a Předkrizové období Dopad krize, reformy a opatření Prudký růst absolutní Prudký nárůst výdajů na správu dluhu Pokles ekonomické aktivity a výše dluhu; silný růst následovaný nesolventností a konkurenceschopnosti; prudký reálného HDP v průměru odchodem z finančního trhu; nárůst nezaměstnanosti; nárůst 4,2 % ročně; prudký nečestnost úřadů v reportování výdajů na sociální dávky a nárůst HICP; pokles skutečné výše deficitu; drastická pokles příjmů z daní; daňové konkurenceschopnosti úsporná opatření vyžadovaná orgány úniky a růst šedé ekonomiky; v důsledku rychlého růstu EU; nárůst daní; rozsáhlý privatizační zabránění nekontrolovaného cenové hladiny a plýtvání program; absence prorůstových bankrotu a udržení Řecka v levně nabytými opatření; politická krize; obdržení Eurozóně; navracení důvěry prostředky záchranných balíčků v celkové výši 240 v řeckou solventnost; mld. EUR; částečná restrukturalizace očekávaný mírný růst dluhu v následujícím roce Mírný nárůst absolutní Pokles HDP ve dvou vlnách; mírnější Minimální snížení vládního výše dluhu; slabý růst nárůst zadlužení v první vlně díky deficitu; navrácení důvěry reálného HDP v průměru menšímu nárůstu úroků; dobrý stav v solventnost Itálie díky 1,2 % ročně; průměrný bankovního systému; hluboká politická Montiho reformním krokům růst HICP vzhledem krize; provádění spíše prorůstových podpořeným orgány EU; k zemím Eurozóny; reforem (daňové úlevy, podpora průměrná výše zaostávání v produktové podnikání, snížení byrokracie); zátěž na nezaměstnanosti vzhledem specializaci, korupce a rozpočet v důsledku prorůstových k zemím Eurozóny; očekávaný nízká efektivnost vlády opatření a vývoje situace v Řecku; mírný růst HDP v následujícím nedostatečná privatizace roce; nezbytnost ustálení očekávaný vývoj politické situace a přilákání investorů Španělsko Téměř neměnná výše Nejmírnější pokles HDP ze Nárůst deficitu způsobený absolutního zadlužení; srovnávaných zemí; nejvyšší procentní zmatečnou fiskální politikou dosažení mírně nárůst absolutní výše dluhu způsobený Zapaterovy vlády; omezení přebytkové rozpočtu výdaji na pomoc bankám; prudký ekonomického růstu v letech 2006 a 2007; pokles spotřeby domácností v důsledku obrovským nárůstem silný růst reálného HDP jejich předchozího zadlužení; nezaměstnanosti; očekávaný v průměru 3,4 % ročně; kombinace úsporných i stimulujících mírný růst HDP v následujícím mírný nárůst HICP; opatření; obdržení finanční injekce 41 roce a deficitní rozpočet; prudký růst cen realit mld. EUR na pomoc bankám; nejnižší obnova atraktivity pro vedoucí ke zranitelnosti nárůst úroků vzhledem ke zahraniční investory bank; prudké zadlužení srovnávaným zemím domácností Zdroj: Vlastní zpracování 60 Tabulka 4: Srovnání vývoje nezaměstnanosti Země/období Řecko Důsledek reforem a Předkrizové období Dopad krize, reformy a opatření Nadprůměrná Zpoždění dopadů krize díky štědrému Prvotní orientace na úsporná nezaměstnanost sociálnímu programu; prudký pokles opatření vyžadovaná věřiteli především strukturálního volných pracovních míst; převládající vedla k dalšímu navýšení charakteru; vysoká cyklická forma nezaměstnanosti; nezaměstnanosti; pro pokles ochrana zaměstnaných; reformy zaměřené na nárůst nezaměstnanost je nezbytný převládání permanentních flexibility pro zaměstnavatele a ekonomický růst; první náznaky kontraktů; silné odborové pokles jistoty pro zaměstnané; zlepšení v posledním čtvrtletí svazy; nadprůměrná snížení minimální výše mzdy; minulého roku dlouhodobá potlačení kolektivního vyjednávání očekávaný vývoj nezaměstnanost Itálie Průměrná míra Po většinu krize nezaměstnanost nižší Díky prorůstovým reformám nezaměstnanosti vzhledem než průměr Eurozóny; velký podíl nedošlo k takovému potlačení k zemím Eurozóny; nárůst nezaměstnanosti strukturální zaměstnanosti jako v případě počtu zaměstnaných na pramenící z nedokonalostí Řecka; i když silný ekonomický dočasné a fixní kontrakty; vzdělávacího systému; vysoká růst povede k určitému rigidnost vzdělávacího kolísavost míry volných pracovních zlepšení, podstatným úkolem systému; nadprůměrná míst; reformy soustředící se na soudobé vlády je nezaměstnanost zavádění permanentním kontraktů za synchronizovat nabídky a mladistvých účelem motivování investic do poptávky trhu práce lidského kapitálu Španělsko Lehce nadprůměrná Nejprudší nárůst nezaměstnanosti Kombinace úsporných a nezaměstnanost; velmi v EU skládající se z cyklické i stimulujících opatření neměla nízká dlouhodobá strukturální formy; rigidnost trhu taková dopad na nárůst nezaměstnanost; dualitní práce zabránila firmám v přijímání nezaměstnanosti; trh práce charakteristický nových zaměstnanců; obrovský problematická byla Zapaterova vysokým podílem fixních pokles zaměstnanosti v konstrukčním vláda, které unikla příležitost kontraktů; strukturální sektoru po prasknutí realitní bubliny; reformovat trh práce; problémy vzdělávacího v průměru neměnná míra volných charakteristické přetrvávání systému vedoucí k vysoké pracovních míst; prudký nárůst vysoké nezaměstnanosti i po míře odchodů ze školy; nezaměstnanosti dlouhodobé; započetí ekonomického růstu; velký podíl zaměstnanosti důležité reformní kroky přijaty až budoucí vývoj závisí na v realitním sektoru v roce 2012; zvýšení flexibility schopnosti vlády motivovat zaměstnavatelů a snížení jistot k vytváření nových pracovních zaměstnanců; potlačení dualitního míst a synchronizovat k těmto trhu práce; prorůstová opatření místům nabídku práce Zdroj: Vlastní zpracování 61 9 Závěr V práci byl srovnán vývoj jednotlivých zemí v průběhu krize. Přestože v roce 2001 měly všechny tři státy stejné počáteční podmínky, jejich následující vývoj se významně odlišoval. Řecko před krizí zažilo dekádu blahobytu. Jednoduchým přístupem k penězům si zaručili štědré sociální programy, obrovský import a silný ekonomický růst. Těmto skutečnostem přihoršily populistické vlády, které neprojevovaly žádný zájem na řešení řeckých strukturálních problému a vezly se na vlně fiskální expanze. Z pohledu plýtvání s dostupnými zdroji byla situace v předkrizovém Řecku podobná situaci v Itálii. Ta také využila zdrojů k navýšení importu a zabezpečení sociálního státu. Nepodařilo se jí ale přilákat investice do obnovy a specializace průmyslu, což zapříčinilo potlačení produkce. Opět se potvrdila skutečnost, že když západní ekonomika roste, Itálie roste o něco pomaleji, a když ekonomika klesá, Itálie klesá o něco rychleji. Příčiny tohoto faktu můžou pramenit z neschopnosti Itálie provézt důležité strukturální reformy, neefektivní vlády zmítané skandály a obrovské míry korupce. Přitěžující pro celkový rozvoj Itálie je také situace na zaostalém jihu. Přístup španělské vlády byl v mnohém zodpovědnější. Silného ekonomického růstu bylo Španělsko schopné dosáhnout zároveň za poklesu vládních výdajů. Na druhou stranu Španělsko pochybilo v krocení realitní bubliny. Nebýt korumpovaných regionálních bank, dopad finanční krize na Španělsko by nebyl tak drastický. Důsledkem rozdílného předkrizového vývoje byl rozdílný boj jednotlivých vlád se vzniklými problémy. Zadlužení a ekonomický pokles v Řecku nemohl vést jinam než k žádosti o finanční pomoc. Dodnes se ale vedou debaty nad tím, zdali úsporná opatření vyžadovaná Trojkou nebyla příliš přísná. Škrty ve vládních výdajích a efektivně uplatněná prorůstová opatření mohly dovést Řecko ke stejnému výsledku bez tak prudkého nárůstu nezaměstnanosti. Nižší nezaměstnanost by pak zpětně pomohla ekonomickému růstu a navýšení příjmů z daní. Itálie si naopak mohla dovolit jít snadnější cestou při překonávání krize. Díky tomu nedošlo ke způsobení takové paniky u investorů a nárůst nezaměstnanosti byl jen minimální. Boj proti recesi, přes veškeré strukturální a politické problémy, tedy nejlépe vyšel právě Itálii, které se vyplatilo ekonomiku spíše stimulovat. Přestože se dá říct, že Itálie už má to nejhorší za sebou, stále ji čekají reformy zaměřené na nárůst kompetitivnosti a přilákání zahraničních investorů. Španělsko propáslo 62 příležitost zareagovat na finanční krizi už v jejím zárodku. Vývoji nezaměstnanosti nebyla věnována téměř žádná pozornost a protichůdné reformní kroky se podepsaly pouze na nárůstu zadlužení. Věci se začaly hýbat až po příchodu nové vlády v roce 2012, tedy celé čtyři roky po začátku krize. Vyzdvihnuty by měly být především reformní kroky zaměřené na trh práce, které se soustředily na nápravu největších strukturálních problému. I přesto, že na poli investic a produktivity už lze dnes vidět zlepšení, Španělsko selhává v boji s nezaměstnaností, která pravděpodobně bude zpomalovat španělskou ekonomiku i v následujících obdobích. Přestože schodky rozpočtů a nezaměstnanost jsou stále na vysokých úrovních, úroky padají a o situaci na jihu Evropy už dnes není tolik slyšet. Jednou z příčin může být skutečnost, která je spojená s psychologií finančních trhů. Zdá se mi, že především Řecko a Španělsko zvolilo novou taktiku boje s dluhem a to předstírání, že se situace uklidnila. Pokud totiž dokážou přesvědčit finanční trh o tom, že je všechno v pořádku – všechno bude v pořádku. Důležité je, aby s opět levně nabývanými prostředky bylo vynakládáno hospodárně. I když tento přístup může vést k zotavení ekonomiky, činí jednotlivé státy zranitelné vůči externím vlivům a nevede k úplnému vyřešení tíživé situace na trhu práce. 63 10 Conclusion In this thesis there was compared the performance of individual countries during the crisis. Although in 2001, had all three countries the same initial conditions, the following developments was significantly different. Greece before the crisis experienced a decade of prosperity. Easy access to money guaranteed generous social programs, big import and a strong growth. These facts were worsened by populist governments, which showed no interest in solving the structural problem of Greek and enjoyed the wave of fiscal expansion. From the perspective of the waste of the available resources, the situation in Greece was similar to the pre-crisis situation in Italy. She also had the resources to increase import and secure the welfare state. But failed to attract investment in the renewal and specialization of industries, causing suppression of production. Again has Italy confirmed that when the Western economy grows, Italy grows a bit slowly, and when the economy declines, Italy falls a bit faster. The reasons for this fact may stem from the inability of Italy to perform a major structural reform, inefficient government buffeted by scandals and huge levels of corruption. Aggravating to the overall development of the situation in Italy is also underdeveloped south. The approach of the Spanish government was more responsible. Strong economic growth in Spain was achieved together with a decrease in government spending. On the other hand, Spain failed to tame the real estate bubble. Not to be the corruption of regional banks, the impact of the financial crisis on Spain would not be so drastic. Differences in the pre-crisis trend resulted into a different individual government´s approach to their problems. Debt and economic decline in Greece couldn´t lead to a different end than the request for financial assistance. To date, however, there is a debate over whether the austerity measures required by the Troika weren´t too strict. Cuts in government spending and efficiently applied pro-growth measures in Greece could lead to the same results without such a sharp rise in unemployment. Lower unemployment would in turn help economic growth and would increase tax revenue. Italy, on the contrary could afford to take easier way to overcome the crisis. Thanks to it, Italy avoided panic among investors and vase increase in unemployment. The fight against recession, despite all the structural and political problems, was most successfull in Italy that sought rather to stimulate the economy, and it paid off. Although we can say 64 that Italy has the worst behind, it is still waiting for reforms to increase competitiveness and to attract foreign investors. Spain missed the opportunity to respond to the financial crisis in it´s very beginning. To the development of unemployment was paid almost no attention and opposing reform steps resulted only in the increase of debt. Things started to move after the arrival of the new government in 2012, four whole years after the beginning of the crisis. Highlighted should be especially reform measures aimed at the labor market, which were focused on fixing the biggest structural problem.Even though we can already see improvements in the investments and productivity, Spain is failing to combat unemployment, which is likely to slow down the Spanish economy in the coming years. Although the budget deficits and unemployment are still at high levels, interests have fallen and we don´t hear today so much about the situation in southern Europe. One of the reasons may be a fact that is associated with the psychology of financial markets. It seems to me that especially Greece and Spain chose a new tactic to fight the debt by pretending that the situation calmed down. For if they can convince financial markets that everything is fine - everything will be fine. It is important that the again cheaply acquired funds were spent efficiently. While this approach may lead to the recovery of the economy, it makes individual states vulnerable to external influences and does not completely solve the difficult situation in the labor market. 65 Seznam použité literatury BAKER, D.: Plunder and blunder: the rise and fall of the bubble economy. Sausalito, CA: PoliPointPress, c2009, ix, 170 p. ISBN 09-815-7699-0. MANKIW, N.: Macroeconomics. 8th ed. New York, NY: Worth, c2013, xxxvi, 625. ISBN 14-292-4002-4. MANOLOPOULOS, J.: Greece's 'odious' debt: the looting of the Hellenic republic by the Euro, the political elite and the investment community. New York: Anthem Press, 2011, xv, 287 p. ISBN 08-572-8771-0. SAMUELSON, P. A., NORDHAUS, W. D.: Ekonomie: 18. vydání. Vyd. 1. Praha: NS Svoboda, 2007, 775 s. ISBN: 978-80-205-0590-3. 66 Seznam internetových zdrojů ALOGOSKOUFIS, G.: Greece´s Sovereign Debt Crisis: Retrospect and Prospect, Hellenic observatory European Institute [online], London, 2012. [cit. 2014-04-6]. Dostupné z URL: <http://eprints.lse.ac.uk/42848/1/GreeSE%20No54.pdf >. ARDAGNA, S., CASELLI, F.: The Political Economy of the Greek Debt Crisis: A Tale of Two Bailouts [online], 2014. [cit. 2014-06-21]. Dostupné z URL: <http://personal.lse.ac.uk/casellif/papers/greece.pdf>. BAKAS, D., PAPAPETROU, E.: Working Paper – Unemployment in Greece: evidence from Greek regions [online], Athens, 2011. [cit. 2014-04-20]. Dostupné z URL: <http://www.bankofgreece.gr/BogEkdoseis/Paper2012146.pdf>. Bank of Greece: Yields of Greek government securities [online], 2014. [cit. 2014-04-6]. Dostupné z URL: <http://www.bankofgreece.gr/Pages/en/Statistics/rates_markets/titloieldimosiou/defaul t.aspx>. BENTOLILA, S., JIMENO, J. F.: Spanish Unemployment: The End of the Wild Ride? [online]. Alcalá 2003. [cit. 2014-07-18]. Dostupné z URL: <ftp://ftp.cemfi.es/pdf/papers/sb/Spainu5.pdf>. Bloomberg: Spain Reaps Investment Boon as Rajoy Reforms Lure FDI [online], 2014. [cit. 2014-07-22]. Dostupné z URL: <http://www.bloomberg.com/news/2014-0320/spain-reaps-investment-boon-as-rajoy-reforms-lure-fdi.html>. CARDENAS, A.: The Spanish Savings Bank Crisis: History, Causes and Responses [online], 2013. [cit. 2014-07-18]. Dostupné z URL: <http://journals.uoc.edu/index.php/in3working-paper-series/article/view/1943/n13-cardenas>. CARINCE, M., T.: The Italian Labout Market Reform Under The ‘Monti’ Government (Law No. 92/2012), Stated Objectives and Real Aims [online], Rome, 2012. [cit. 2014-07-15]. Dostupné z URL: <http://www.ellj.eu/pdf_file/ITS/ELLJ_03_04_0305.pdf>. 67 CENCIG, E.: Italy´s economy in the euro zone crisis and Monti´s reform agenda [online], Berlin, 2012. [cit. 2014-07-1]. Dostupné z URL: <http://www.swpberlin.org/fileadmin/contents/products/arbeitspapiere/Italy_Economy.pdf>. CICCARONE, G., DAMIOLI, G., BRODOLINI, F., G.: EEO Review: Long-term unemployment, 2012 Italy [online], Rome, 2012. [cit. 2014-07-15]. Dostupné z URL: <http://www.euemployment-observatory.net/resources/reviews/Italy-LTU-July2012.pdf>. COMIN, F.: Default, rescheduling and inflation. Debt crisis in Spain during the 19th and 20th centuries [online], Madrid, 2012. [cit. 2014-07-16]. Dostupné z URL: <http://www2.uah.es/financial_crisis_spain/congreso2012/papers/Comin.pdf>. CORUJO, B. S.: Crisis and Labour Market in Spain [online], Madrid, 2013. [cit. 2014-07-22]. Dostupné z URL: <http://www.upf.edu/gredtiss/_pdf/2013-LLRNConf_Suarez.pdf>. CNN: Italy approves austerity, Berlusconi resigns [online], 2012. [cit. 2014-07-10]. Dostupné z URL: <http://money.cnn.com/2011/11/12/news/economy/italy_austerity.cnnw>. DELLEPIANE, S., HARDIMAN, N.: The New Politics of Austerity: Fiscal Responses to the Economic Crisis in Ireland and Spain [online], Dublin, 2012. [cit. 2014-07-23]. Dostupné z URL: <http://www.ucd.ie/geary/static/publications/workingpapers/gearywp201207.pdf>. DI QUIRICO, R.: Italy and the Global Economic Crisis [online], Cagliari, 2010. [cit. 2014-07-8]. Dostupné z URL: <http://www.gla.ac.uk/media/media_191024_en.pdf>. DOLADO, J. J., FELGUEROSO, F., JANSEN, M.: Spanish youth unemployment: A déja vu [online], Madrid, 2013. [cit. 2014-07-20]. Dostupné z URL: <http://www.eco.uc3m.es/temp/dolado2/enepri_policy_final_DFJ.pdf>. ÉLTETO, A.: The economic crisis and its management in Spain [online], 2011. [cit. 2014-07-17]. Dostupné z URL: <http://ejes.uaic.ro/articles/EJES2011_0201_ELT.pdf>. Encyklopaedia Britannica: Spain [online], 2014. [cit. 2014-07-16]. Dostupné z URL: <http://www.britannica.com/EBchecked/topic/557573/Spain/70285/Economy>. 68 Ernst & Young: Flocking to Europe [online], 2013. [cit.2014-07-22]. Dostupné z URL: <http://www.ey.com/Publication/vwLUAssets/Flocking_to_Europe/$FILE/Flocking_to_Eu rope.pdf>. ERBER, G.: Italy´s fiscal crisis [online], Berlin, 2011. [cit. 2014-07-1]. Dostupné z URL: <http://papers.ssrn.com/sol3/papers.cfm?abstract_id=1937765>. European Commission: Commission staff working paper - Assessment of the 2013 national reform programme and stability programme for Spain [online], Brusel, 2013. [cit. 2014-07-22]. Dostupné z URL: <http://ec.europa.eu/europe2020/pdf/nd/swd2013_spain_en.pdf>. European Commission: Eurostat, Your key to European statistics [online], 2014. [cit. 2014]. Dostupné z URL: <http://epp.eurostat.ec.europa.eu/portal/page/portal/statistics/search_database>. FRANKS, J.: Labor Market Policies and Unemployment Dynamics in Spain [online], Madrid, 1995. [cit. 2014-07-20]. Dostupné z URL: <http://www.bde.es/f/webbde/SES/Secciones/Publicaciones/PublicacionesSeriadas/Docu mentosTrabajo/97/Fic/dt9708e.pdf>. GAGO, G. E., Kirzner, S. M.: EEO Review: Long-term unemployment, 2012 Spain [online], Madrid, 2012. [cit. 2014-07-23]. Dostupné z URL: <http://www.eu-employmentobservatory.net/resources/reviews/Spain-LTU-July2012.pdf>. GARCÍA, R. J.: Youth unemployment in Spain: causes and solutions [online], Madrid, 2011. [cit. 2014-07-21]. Dostupné z URL: <http://econpapers.repec.org/paper/bbvwpaper/1131.htm>. GIBSON, D. H., HALL, S. G., TAVLAS, G. S.: Working Paper – The Greek financial crisis: growing imbalances and sovereign spreads [online], Athens, 2011. [cit. 2014-04-20]. Dostupné z URL: <http://www.bankofgreece.gr/BogEkdoseis/Paper2011124.pdf>. IOANNOU, A. C.: The Failed Hellenic Attempts For Socialiberal Pacts [online], Athens, 2010. [cit. 2014-04-20]. Dostupné z URL: <http://www.special-edition.gr/pdf_ees_59/ioannou.pdf>. 69 JIMENO, J. F.: The Employment Crisis in Spain [online], Madrid, 2011. [cit. 2014-07-21]. Dostupné z URL: <http://www.ilo.org/wcmsp5/groups/public/---ed_emp/--emp_policy/documents/meetingdocument/wcms_162947.pdf>. KATSANEVAS, T., LIVANOS, I.: Unemployment in Greece: trends and main causes [online], Piraeus, 2003. [cit. 2014-04-20]. Dostupné z URL: <http://www2.warwick.ac.uk/fac/soc/ier/publications/2006/katsanevas_and__livanos_2 006.pdf >. KARANTINOS, D.: EEO Review: Long-term unemployment, 2012 Greece [online], Athens, 2012. [cit. 2014-06-26]. Dostupné z URL: <http://www.eu-employmentobservatory.net/resources/reviews/Greece-LTU-July2012.pdf>. KOURETAS, G. P.: The Greek Debt Crisis: Origins and Implications [online], Athens, 2012. [cit. 2014-04-10]. Dostupné z URL: <http://www.frbatlanta.org/documents/cenfis/eventscf/11sov_debt_Kouretas.pdf>. LARCH, M.: Stuck in a rut? Italy’s weak export performance and unfavourable product specialisation [online], 1995. [cit. 2014-03-7]. Dostupné z URL: <http://ec.europa.eu/economy_finance/publications/publication11329_en.pdf>. MATSAGANIS, M.: The Greek Crisis: Social Impact and Policy Responses [online], Athens, 2013. [cit. 2014-06-26]. Dostupné z URL: < http://library.fes.de/pdf-files/id/10314.pdf>. Mezinárodní měnový fond: Technical note on housing prices, household debt, and financial stability [online], Washington, D.C., 2006. [cit. 2014-07-17]. Dostupné z URL: <http://www.imf.org/external/pubs/ft/scr/2006/cr06210.pdf>. Ministerio de la presidencia: Reform by the Government of Spain [online], Madrid, 2012. [cit. 2014-07-20]. Dostupné z URL: <http://www.kas.de/wf/doc/kas_8049-1442-1-30.pdf?121029115820>. Ministerstvo financí České republiky: Definice a měření státního dluhu [online], 2013. [cit. 2014-07-10]. Dostupné z URL: <http://www.mfcr.cz/cs/verejnysektor/hospodareni/rizeni-statniho-dluhu/zakladni-informace/definice-a-mereni>. 70 MONTALVO, J. G.: The Labor Market in Spain: Trends and Analysis [online], Barcelona, 2013. [cit. 2014-07-22]. Dostupné z URL: <http://www.fundacionbankinter.org/system/documents/8930/original/Chap_I.pdf>. NELSON, R. M., BELKIN P., MIX D. E.: Greece´s Debt Crisis: Overview, Policy, Responses, and Implications, Congeressional Research Service [online], Washington, 2011. [cit. 2014-04-5]. Dostupné z URL: <http://www.fas.org/sgp/crs/row/R41167.pdf>. NELSON, R. M., BELKIN P., MIX D. E.: Greece´s Debt Crisis: Overview, Policy, Responses, and Implications, Congeressional Research Service [online], Washington, 2010. [cit. 2014-04-15]. Dostupné z URL: <http://fpc.state.gov/documents/organization/142363.pdf>. OECD Economic Survey: Greece 2005 [online], 2005. [cit. 2014-04-20]. ISBN: 9789264011755. Dostupné z URL: <http://www.keepeek.com/Digital-AssetManagement/oecd/economics/oecd-economic-surveys-greece-2005_eco_surveys-grc2005-en#page1>. OECD Economic Survey: Greece 2013 [online], 2013. [cit. 2014-04-24]. ISBN: 9789264206403. Dostupné z URL: <http://www.keepeek.com/Digital-AssetManagement/oecd/economics/oecd-economic-surveys-greece-2005_eco_surveys-grc2005-en#page1>. OECD Economic Survey: Italy 2009 [online], 2009. [cit. 2014-07-8]. ISBN: 9789264054363. Dostupné z URL: <http://www.keepeek.com/Digital-Asset Management/oecd/economics/oecd-economic-surveys-italy-2009_eco_surveys-ita-2009en#page1>. OECD Economic Survey: Italy 2013 [online], 2013. [cit. 2014-07-10]. ISBN: 9789264182493. Dostupné z URL: <http://www.keepeek.com/Digital-Asset Management/oecd/economics/oecd-economic-surveys-italy-2013_eco_surveys-ita-2013en#page1>. OECD Economic Survey: Spain 1998 [online], 1998. [cit. 2014-07-17]. ISBN: 9789264151390. Dostupné z URL: <http://www.oecd-ilibrary.org/content/book/eco_surveys-esp-1998-en>. 71 OECD Economic Survey: Spain 2008 [online], 2008. [cit. 2014-07-18]. ISBN: 9789264151390. Dostupné z URL: <http://www.oecd-ilibrary.org/content/book/eco_surveys-esp-1998-en>. OECD Economic Survey: Spain 2005 [online], 2005. [cit. 2014-07-18]. ISBN: 9789264151390. Dostupné z URL: <http://www.oecd-ilibrary.org/content/book/eco_surveys-esp-1998-en>. PAPADIMITRIOU, D.: The debt crisis in Greece [online], Athens, 2011. [cit. 2014-06-22]. Dostupné z URL: <http://studenttheses.cbs.dk/bitstream/handle/10417/252/dimitriospapadimitriou.pdf>. PASTORE, F.: Youth Unemployment in Italy at the Time of the New Great Depression [online], Rome, 2012. [cit. 2014-07-6]. Dostupné z URL: <http://library.fes.de/pdf-files/id/09476.pdf>. RT: Spain exits mulibillion EU bailout scheme [online], 2014. [cit. 2014-07-21]. Dostupné z URL: <http://rt.com/business/spain-exits-eu-bailout-045/>. SARTOR, N., KOTLIKOFF, L. J., LEIBFRITZ, W.: Generational Accounts for Italy [online], Chicago, 1999. [cit. 2014-07-1]. Dostupné z URL: <http://www.nber.org/chapters/c6695.pdf>. SCIULLI, D.: Making the Italian Labor Market More Flexible: An Evaluation of the Treu Reform [online], 2006. [cit. 2014-07-6]. Dostupné z URL: <http://docubib.uc3m.es/WORKINGPAPERS/WE/we063408.pdf>. SCHINDLER, M.: The Italian Labor Market: Recent Trends, Institutions and Reform Options [online], 2009. [cit. 2014-07-6]. Dostupné z URL: <https://www.imf.org/external/pubs/ft/wp/2009/wp0947.pdf>. SCHWAB, K.: The Global Competitiveness Report [online], 2013. [cit. 2014-07-22]. Dostupné z URL: <http://www3.weforum.org/docs/WEF_GlobalCompetitivenessReport_2013-14.pdf>. 72 The Economist: The prodigal son [online], 2014. [cit. 2014-06-26]. Dostupné z URL: <http://www.economist.com/news/finance-and-economics/21600727-bond-issuemilestone-there-still-long-way-go-prodigal-son>. The Financial Times: Italy´s Matteo Renzi pledges tax cuts and labour reform [online], 2014. [cit. 2014-07-10]. Dostupné z URL: <http://www.ft.com/intl/cms/s/0/87369e20a9cc-11e3-adab-00144feab7de.html#axzz370ZLfo3B>. The Financial Times: Matteo Renzi chooses long haul for Italy´s labour reforms [online], 2014. [cit. 2014-07-15]. Dostupné z URL: <http://www.ft.com/intl/cms/s/0/15be27aebbec-11e3-84f1-00144feabdc0.html>. The Guardian: It´s been hard, but we´ve turned the Greek economy around [online], 2014. [cit. 2014-06-16]. Dostupné z URL: <http://www.theguardian.com/commentisfree/2014/apr/01/greek-economy-turnedaround-yannis-starnouras-finance-minister>. TOMAN, L.: Finanční krize a sociální úpadek v Řecku [online], Praha, 2012. [cit. 2014-06-22]. Dostupné z URL: <http://www.cmkos.cz/studie-ekonomicke-analyzyprognozy/3437-3/analyza-financni-krize-a-socialni-upadek-v-recku>. WOODS, S.: The Greek Soverign Debt Crisis: Politics and Economics in the Eurozone [online], Washington, 2012. [cit. 2014-04-20]. Dostupné z URL: <http://jsis.washington.edu/hellenic/file/Shelby%20Woods%20Thesis%20copy.pdf>. ZETTELMEYER, J., TREBESCH, CH., GULATI, M.: The Greek Debt Restructuring: An Autopsy [online], 2013. [cit. 2014-04-17]. Dostupné z URL: <http://onlinelibrary.wiley.com/doi/10.1111/1468-0327.12014/abstract>. 73 Seznam grafů Graf 1: Vývoj řeckého vládního dluhu (procento HDP) ....................................................... 18 Graf 2: Vývoj spreadu řeckých a německých desetiletých vládních dluhopisů (procento) . 23 Graf 3: Vývoj reálného HDP na hlavu (EUR) ........................................................................ 29 Graf 4: Vývoj obchodní bilance (procento HDP) .................................................................. 30 Graf 5: Vývoj nezaměstnanosti podle pohlaví (procento) ................................................... 31 Graf 6 : Beveridgova křivka .................................................................................................. 32 Graf 7: Vývoj spreadu italských a německých desetiletých vládních dluhopisů (procento)36 Graf 8: Vývoj italského vládního dluhu (procento HDP) ...................................................... 37 Graf 9: Čtvrtletní vývoj výnosů italských vládních desetiletých dluhopisů (procento) ....... 42 Graf 10: Beveridgova křivka ................................................................................................. 43 Graf 11: Vývoj spreadu španělských a německých desetiletých vládních dluhopisů (procento) ............................................................................................................................ 47 Graf 12: Vývoj poměru dluhu vůči příjmům domácností (procento) .................................. 48 Graf 13: Beveridgova křivka ................................................................................................. 56 Graf 14: Nezaměstnanost (procento) .................................................................................. 58 Graf 15: Vývoj vládního dluhu (procento HDP) ................................................................... 58 74 Seznam tabulek Tabulka 1: Korelační koeficienty vývoje nezaměstnanosti v letech 2001 - 2007 ................ 59 Tabulka 2: Korelační koeficienty vývoje nezaměstnanosti v letech 2008 - 2013 ................ 59 Tabulka 3: Srovnání vývoje vládního dluhu a HDP .............................................................. 60 Tabulka 4: Srovnání vývoje nezaměstnanosti ...................................................................... 61 75
