Pane Doležale - Principy života

Pane Doležale (doktore, redaktore – kterému oslovení dáváte přednost?)
Mám pro vás ty odpovědi, jsou v příloze. Mrzí mě, že jsem se s vámi nesetkala na živo.
Myslela jsem si, že vzhledem k vaší pověsti originálního člověka a nekonformního redaktora
by rozhovor s vámi mohl překročit rámec zaběhaného schématu: jaké máte vzdělání - kolik
peněz lidé utratí za vaše semináře - do jakého běžně známého šuplíku patříte. Z tohoto
hlediska mě tedy spektrum otázek značně zklamalo, ale nějak chápu, že je zřejmě těžké,
navázat zajímavý rozhovor s někým, koho jste v životě neviděl a o kom nic nevíte. Stejně tak
mě mrzí, že vlastně nevím, proč chcete článek o Principech života psát. Odkazujete se na
článek klubu skeptiků a vaše otázky bohužel vypadají jak osnova k onomu článku. Chystáte se
také zachraňovat matenou veřejnost před nezodpovědnými šarlatány? Máte pocit, že jste na
stopě nekvalifikovaných podvodníků, kteří se obohacují na úkor ubohých podvedených a
zmatených? Nebo prostě chcete jen psát o něčem, o čem se moc neví, a ten sysifovský
článek je jednou z mála informací, ke které jste se dostal?
Budu doufat, že platí to poslední a ve svých odpovědích se snažím udělat maximum pro to,
abych vám chybějící informace doplnila a třebas tak i vyvrátila představy, které by se snad
mohly být podnícené oním článkem. K tomu všemu chovám ještě i možná bláhovou naději,
že dostatek informací vás třeba podnítí k nějakým zajímavějším otázkám a že přece jenom
překročíme to zaběhané schéma: vzdělání-peníze-šuplík.
Pokud byste měl další otázky, jsem vám k dispozici. Velmi byste mě také potěšil, kdybyste mi
mou ochotu oplatil a nechal mi článek, který napíšete, přečíst a případně okomentovat dříve,
než ho budete publikovat.
Vezmu ty vaše otázky v trochu jiném pořadí, neb si myslím, že tak budou moje odpovědi
dávat větší smysl. Jako první vezmu tu sysifovskou:
6. Klub skeptiků Sysifos o principech píše: "v podstatě jde o esoterickou psychoterapii,
blízkou regresní terapii a vybavování „potlačených vzpomínek“. Autorka systému totiž
navazuje na své předchozí působení jako mistryně Reiky a facilitátorka One-brain
kineziologie, i jako autorka předchozího systému Mandala života"Máte k tomu nějaký
komentář?
Já si o tom článku s doktorem Heřtem nějakou dobu psala. On ten článek není tak
úplně o Principech života (dále jen PŽ), protože, jak mě sám pan Heřt během naší
komunikace informoval, část informací nečerpal ze stránek PŽ, ale ze stránek někoho, kdo
ani nebyl tekajenem a kdo tam jen měl uvedeno, že PŽ studoval. Já si tehdy ty stránky
vyhledala a obě dámy (stránky byly dvoje) tam PŽ uváděly jen jako něco, čím prošly, ale pak
se věnovaly něčemu úplně jinému. Tehdy byl na našich stránkách i přímý kontakt na mně,
takže nebyl problém mě kontaktovat, ale pan doktor této možnosti vůbec nevyužil. Snažila
jsem se tehdy uvést věci na pravou míru alespoň následně, a přestože jsem mu posílala
dlouhý dopis s mnoha informacemi (velmi obdobný tomu, co nyní posílám vám), odpověděl
mi, že svůj názor nebude měnit jen proto, že má nové informace. No to mě od člena klubu
skeptiků, který propaguje kritické myšlení a vědecký podložený přístup skutečně zaskočilo.
Ještě jsem si pak chvilku psala s redakční radou, ale nakonec jsem usoudila, že
nebudu ztrácet čas s lidmi, kteří jsou ochotní látat informace takovýmto způsobem, kterým
vůbec nevadí, když zjistí, že jimi publikovaný text neodpovídá realitě, a ještě tomu urážlivě
(pochopíte níže) říkají věda.
Článek tedy bohužel je slátaninou textu o Principech života a textu o něčem úplně
jiném, což je tedy fakt škoda, když ho psala taková „kapacita“. Například právě s regresní
terapií si PŽ rozhodně nejsou vůbec blízké, ba nemají vůbec nic společného, a to ani
vzdáleně. Vybavování „potlačených vzpomínek“ se vůbec nijak ani náznakem nepoužívá.
Právě na základě článku pana Heřta jsem na web přidávala ukázku „pojednání“
(http://www.principyzivota.info/sites/default/files/dokumenty/uryvek_prednasky.pdf), což
je jediný způsob, jak se v Principech života „pracuje“, chcete-li tomu tak říkat. Ono to vypadá
možná nicotně, ale v průběhu seminářů se lidé naučí značné sebereflexi, takže nakonec je to
nástroj velmi účinný.
Pak se v tom sysifovském článku pan doktor vysmívá tomu, že celý „systém je založen
na banální a simplexní šestibodové „filozofii“, kterou si klient musí osvojit“ a uvádí tam šest
východisek, které jsou ale na stránkách PŽ uvedeny jako minimum k tomu, aby vůbec mělo
pro člověka smysl pouštět se do studia. Myšleno tak, že pokud člověku tato východiska
připadají nesmyslná, bude mu připadat nesmyslný i zbytek a pak je zbytečné, aby se na
seminář vůbec obtěžoval. Panu doktorovi jsem to samozřejmě vysvětlovala, ale poněkud
zcela zbytečně.
Dále je kousek citací ze stránek PŽ a pak následuje popis „metody“ a role lektora,
který ale bohužel nijak nesouvisí s PŽ je převzat z těch jiných stránek – tedy žádné
dvouhodinové sezení, žádné zavřené oči, žádná práce s pamětí a asociacemi klienta, žádná
kineziologická technika atd. No a že pan doktor pak hřímá nad „geniální záludností k ošálení
zákazníka“ je pak prostě už jen větou z tragikomické frašky, neboť mi vyčítá, že PŽ zatajují
něco, co v nich vůbec není a co si k nim on přidal z neověřených zdrojů. Jistěže jsem se na to
snažila toho strážce exaktnosti upozornit, ale v jeho očích jsem prostě byla vinná už jen tím,
že jsem kdy kolem něčeho esoterického vůbec jen prošla.
Tolik tedy k této otázce a dostáváme se tak k otázce číslo jedna:
1. Proč je tak těžké na webu principyzivota.cz dopátrat, že jste autorem metody, jaké je Vaše
terapeutické a filosofické vzdělání, a nějaký kontakt na Vás jako zakladatelku?
Protože mě právě tato zkušenost se Sysifem nesmírně rozladila. Jestliže není možné
věcně komunikovat s těmi, co se prezentují jako strážci vědy a logického myšlení, jaké šance
mám v komunikaci s ostatními? Navíc já vůbec nemám chuť trávit čas tím, že budu někomu,
kdo je předem negativně zaujatý, vysvětlovat něco, co on stejně pochopit nechce. Právě po
této zkušenosti jsem z webu stáhla informace o sobě a i přímý kontakt na mě. Až dosud to
fungovalo - jestliže jsem se na webu neprezentovala, nebylo do koho střílet. A i když jsem
občas dostávala zprávy o tom, že mě nějaký redaktor hledá, až dosud to nakonec zřejmě
každý vzdal, protože kromě několika diplomek nevím o tom, že by se o PŽ někde psalo. No vy
jste to nevzdal, ale ty otázky, co jste mi poslal, mě zklamaly právě proto, že vypadají jak
osnova k páně Heřtovu článku. Tak budu jen doufat, že svým duchem pana doktora
převyšujete a budete případně ochoten svůj názor změnit, pakliže dostanete nové
informace. No a jestli jsem přehnaně zaujatá, tak mě prosím omluvte, na mně ten pocit
beznaděje padá ještě dnes a při představě, že by podobná slátanina vyšla tentokrát v Reflexu
mi opravdu není veselo.
Otázku po vzdělání odpovím společně s další otázkou:
2. Co jsou "Principy života" - metoda filosofického růstu, náboženství, forma psychoterapie?
Na webu jsem to také nenašel.
To je nejzapeklitější otázka ze všech, protože já na ní nemám odpověď, i když se jí
dlouho snažím najít. Právě zde jsem doufala, že mi člověk vašeho formátu a pověsti pomůže
nějak prokličkovat skrz labyrint škatulek, do kterých se ne a ne vejít, ale vy se mě právě
snažíte do některé té škatulky nacpat. No já vám při nejlepší vůli nedokážu dát krátkou a
jednoznačnou odpověď, tak vám tedy musím dát odpověď dlouhou a nejasnou. Doufám, že
budete mít více trpělivosti než pan doktor Heřt a že třeba materiál na článek pro vás bude
zajímavější než ta jistota toho, do jaké škatule mě zařadit.
Abych mohla odpovědět na to, co PŽ jsou a také jaké mám vzdělání, nevidím jiný
způsob než vám vyprávět, jak jsem se k tomu všemu dostala. A musím začít hned u narození,
protože důležité podle mne bylo i to, do jaké rodiny jsem se narodila. To je totiž rodina, kde
věda je nade vše. Pokusím se rodinnou atmosféru přiblížit pár historkami.
Když jsem byla malá, vytvořila jsem si z rozhovorů dospělých představu, že
nejvýznačnější ze všech předků byl můj pradědeček Baxa, který byl univerzitním profesorem.
Jako malé dítě jsem neměla nejmenší představu, co je to univerzitní profesor, ale byla jsem
přesvědčená, že to je něco mnohem víc, než je pan prezident, že to je vůbec to nejdůležitější,
co člověk může být a toužila jsem také jednou takovým profesorem být. Když mi táta
vysvětloval na základce fyziku, trval na tom, že mě musí naučit integrály, protože fyzikální
vzorečky je nutné si umět odvodit a je zcela podřadné se je učit z paměti. Jestliže jsem u
večeře položila otázku, zda mi někdo může podat sůl, dostala jsem odpověď, že nepochybně
může a poučení, že se mám naučit formulovat precizně (chápete, že po takovéto výchově
mám z nepřesné vědecké formulace kopřivku viz výše). Z žijících příbuzných mi byla vzorem
teta a moc jsem jí obdivovala, když vyprávěla, jak své pokusy dělá doma na sobě a na rodině.
Vysokou hodnotu měli všichni členové rodiny, kteří pracovali v Akademii věd, to jsem jako
dítě vnímala jako nějakou posvátnou organizaci. Někteří z příbuzných to přitom v AV dotáhli
až na předsednické místo. Jako malá jsem tedy samozřejmě předpokládala, že budu také
"vědkyně" a moc mě zajímalo, jak funguje svět, příroda, život.
Někdy na střední škole jsem dělala SVOČku u své tety. A svůj velký životní pád ideálů
jsem zažila ve chvíli, kdy mi vysvětlovala, jak statisticky vyhodnocovat výsledky. Když jsme se
dostali k tomu, že statisticky odlehlé hodnoty se škrtají, připadalo mi to jak svatokrádež. Bylo
pro mne naprosto nepředstavitelné, že vědec něco nevezme v úvahu, že to škrtne. Mně to
pak všechno připadalo jak lež a nějak jsem se s tím dlouho nemohla vyrovnat. Dalším
významným mezníkem byla na vysoké škole (přírodovědná fakulta UK, obor chemie)
kvantová fyzika a chemie. Naprosto mi nedávalo smysl, proč by se kvantové zákony měly
vztahovat jen na atomové částice. Připadalo mi, že jestliže má každá částečka celku nějakou
vlastnost, pak není možné, aby jí neměl i celek. Jen se dalo předpokládat, že jestliže byl
problém vidět tu kvantovou rovinu u mikročástic, může být mnohem větší problém uvidět jí
v makroměřítku, obzvláště vezmeme-li v úvahu, že podstatnou kvantovou vlastností je právě
neurčitost.
Vysokou školu jsem dokončila s pocitem, že svět musí fungovat jinak, než to vypadá a
než se říká, a zároveň s přesvědčením, že současné vědecké metody jsou zcela nepostačující
k tomu, abychom to, co o fungování světa nevíme, mohli najít. Možná právě ty statisticky
odlehlé hodnoty, které se ve výzkumu běžně škrtají, jsou dveřmi k dalším poznatkům, které
nám však v rámci využívaných vědeckých metod zůstávají uzavřené. Já jsem ale chtěla vědět,
jak ten svět tedy doopravdy funguje, jen jsem nejprve vůbec nevěděla, jak bych to měla
hledat. Vědu se mi totiž už v té době dělat nechtělo, protože mi to prostě bylo málo vědecké,
málo systematické, málo do hloubky.
Nový impuls přišel po osmdesátém devátém, když se zde začala objevovat esoterická
literatura. Důležitá pro mě byla kniha Fjodora Capry „Tao fyziky“, kde autor, fyzik, porovnává
fyziku s některými esoterickými principy. Jeho srovnání mě sice moc nedávala smysl, ale
zaujalo mě to, že by ty kvantové principy mohly být nějak právě v té esoterice. V každém
případě mě zaujalo, že je tolik knih o věcech, které jsou dle vědy nesmyslem. Nějak se mi
nezdálo, že by pro tolik lidí mohlo mít hodnotu něco, co je zcela bezcenné. Ke zděšení celé
rodiny jsem se tedy vrhla do studia této oblasti. Ze začátku jsem to moc nepřebírala. Nic
jsem o této oblasti nevěděla, a tak jsem ani neměla žádné kriterium, jak bych to přebírat
mohla. Zkoušela jsem tedy cokoli, k čemu jsem se dostala. Haré Krišna, chůze po žhavém
uhlí, astrologie, numerologie, šamanské techniky, meditace, zen, budhismus, bible,
Bhagavatgíta, meridiány, čakry, aromaterapie, Reiky, kineziologie One Brain a nevím co ještě.
No je jen málo věcí, o které jsem se nikdy nezajímala. Něco jsem zamítla po jedné návštěvě,
něco mě zaujalo a zabývala jsem se tím déle, a něco jsem zkoumala poměrně podrobně,
v mnoha případech se mi podařilo dostat až ke zdroji. Nakonec jsem se dostala k tomu, že
všichni esoterici dělají vlastně přesně to, co dělají vědci. Totiž škrtají ty „odlehlé hodnoty“ a
ignorují to, co jim narušuje jejich představu o tom, jak věci fungují. „Správný vědec“ ví, co se
„sluší a patří“, stejně jako to ví každý „správný esoterik“. Na ožehavé otázky jsou připravené
„správné odpovědi“, bezpečně překlenující místa, kde by se mohla vtírat otázka, zda
náhodou něco nemůže být ještě úplně jinak než předpokládá rámec příslušného „vzdělání“.
Já ovšem nejsem „správný vědec“ a nejsem ani „správný esoterik“ (mimochodem je pár
známých esoteriků, kteří nad mým fungováním vyjádřili stejné pohoršení jako doktor Heřt,
akorát mi pro změnu vyčetli nedostatečnou duchovnost), takže jsem si dovolila na ty
posvátné vědecké i esoterické pravdy a pravdičky šáhnout a kousek po kousku si skládat
vlastní názor a vlastní představu o tom, jak svět funguje. No a to jsou pro mě PŽ - výsledek
mého hledání, můj obraz světa, můj názor a moje zkušenost s tím, jak svět funguje.
Tady by se dalo říci, že je to konec příběhu, ale ještě chybí jedna nitka, která se také
táhne od samého začátku. Já totiž od jak živa viděla věci nějak jinak, než bylo běžné. Tím
nemyslím nějaké esoterické vidění aury či čeho. Spíš že pro mě jiné věci dávaly smysl, jiné
věci jsem brala jako samozřejmost, jinak jsem situace vyhodnocovala atd. Ze začátku jsem to
o sobě pochopitelně nevěděla a měla jsem za to, že to tak berou všichni. Jenomže tak asi na
střední, si moji vrstevníci začali všímat, že mi některé věci jsou snáze (samozřejmě něco mi
šlo hůř, toho si všímali také), že si vím rady s věcmi, kterém jim dělají potíže apod. a začali
zjišťovat, jak to dělám, a já zase začala zjišťovat, že oni vidí mnohé jinak než já. No a to pak
tak bylo ve všem, co jsem dělala. Pořád jsem pak kolem sebe měla pár lidí, které ten můj jiný
úhel pohledu zajímal, kteří se se mnou chodili radit, kteří za mnou přicházeli řešit své
problémy. (Samozřejmě bylo také spousta těch, kteří mě nesnášeli, právě proto, že jsem
leccos dělala jinak.) Kdyby nebylo těch, co chtěli znát můj názor, žádné Principy života by
dnes neexistovaly. Já totiž vůbec nikdy neměla potřebu svůj názor někomu vnucovat, já
prostě chci vědět, jak to všechno funguje, baví mě to hledat a zjišťovat. Pro mne jsou PŽ
momentálním výsledkem toho, k čemu jsem zatím došla, mým vlastním názorem na to, jak
svět funguje, popisem toho jak je pro mne přirozené vnímat svět a jak podvědomě od dětství
funguji, ale také vlastně „vědeckou metodou“. Totiž moje rodina mi vyčítá, že své názory
nemám dostatečně vědecky podepřené konzultacemi s odborníky příslušných oborů. No to
nemám, ale vlastně ani mít nechci, protože to bych se právě nedostala z těch vyjetých kolejí
„odborného uvažování“ (a teď je jedno zda budeme mluvit o „odbornosti“ vědecké nebo
esoterické), kdy každý odborník přesně ví, v jakém rámci se smí pohybovat, aby zůstal
odborníkem. Každý pak plácá bábovičky na svém odborném písečku, ale kolikrát to vůbec
nespojuje s informacemi z jiného oboru, protože to prostě už k jeho odbornosti nepatří.
Nakonec je pak jeho „odborný“ názor tak specializovaný, že už vlastně není prakticky
použitelný. Není však pravda, že jsou mé názory neověřené. Totiž právě studenti PŽ je
ověřují. Málokterý vědec se může říci, že jeho názory prošly oponenturou lidí všech možných
profesí, úrovní vzdělání a věku. Navíc vše je ověřováno na živo, bez vytváření umělého
experimentálního prostředí, které až příliš často reálnou situaci nesimuluje ani přibližně
dostačujícím způsobem. A ještě se vyhnu chybám, které vznikají během aplikace
experimentálních hodnot, vzniklých v podmínkách s množstvím omezených faktorů, do
reálných situací, kde ovlivňující faktory již omezené nejsou a vše tedy může probíhat zcela
jinak, než v experimentálním prostředí.
Tak to je odpověď na to, co jsou Principy života pro mne. Když se ale zeptáte
studentů, bude se situace dále komplikovat. Ono totiž bude záležet na tom, z jakého důvodu
se k Principům života dostali. Vždycky to jsou lidé, kteří byli s něčím nespokojení, cosi pro ně
nebylo dostačující, ale záleží na tom, o co šlo. Mezi studenty je třeba řada lidí, co byli velmi
aktivní v nějakém náboženství, nejčastěji křesťané. Někteří byli i členy různých sekt. Ti se k PŽ
dostali proto, že hledali alternativu k onomu náboženství, jenomže pak tedy to své původní
náboženství nahrazují PŽ, a pak je tedy také prezentují podobně, jako byli zvyklí prezentovat
to původní náboženství a tedy obracejí druhé na tu novou „principí“ víru svatou. Trvá to
hrozně dlouho, než se naučí, že dle PŽ jediná pravda neexistuje, respektive na naší úrovni je
pro nás nedosažitelná, neb nejsme schopni sledovat všechno najednou.
Pak jsou lidé, kteří se k PŽ dostali proto, že hledali řešení zdravotních problémů svých
nebo svých pacientů, pakliže jsou lékaři. PŽ se sice zdravotními problémy vůbec nezabývají a
nijak je neřeší, nicméně během studia dochází k mnohým změnám v postojích, ve vztazích,
ve vzorcích chování, což pak vede k tomu, že lidé lépe fungují, jsou méně ve stresu a velmi
často se pak zbavují různých i zdravotních problémů. Mnohdy k tomu stačí i jen to, že
vezmou odpovědnost za jejich řešení. Jindy je to proto, že život funguje podle zákonitostí, ke
kterým se věda nemůže probádat, protože přes statistické vyhodnocování se k nim dostat
nelze. „Nevědeckost“ takových zákonitostí však nijak neubírá na jejich platnosti, a pouhé
uvědomění si takové zákonitosti a změna chování pak prostě někdy dělají zázraky. Lidé, kteří
díky studiu PŽ vyřešili zdravotní problém, vám pak budou celkem pochopitelně PŽ
prezentovat jako léčebnou metodu a je úplně jedno, že v celých PŽ o léčení nic nenajdete.
Jsou také lidé, kteří vám budou PŽ prezentovat jako psychologický směr či formu
psychoterapie, protože si PŽ našli jako způsob řešení svých vlastních psychických problémů či
protože jim využití pohledu PŽ pomáhá řešit problémy jejich klientů, pakliže jsou sami
psychologové či psychiatři. Najdou se i tací, co vám řeknou, že je to manažerská škola,
protože díky studiu PŽ našli ve firmě řešení problémů, které jim do té doby nepomohly
vyřešit ani velmi velmi drahé manažerské kurzy. A tak by se možná dalo ještě chvilku
pokračovat, napadají mě třeba ještě učitelé a výchovní poradci.
Tak já tedy nevím, co PŽ jsou, ony jsou prostě relativní jako sám život a velmi záleží na
tom, z jaké strany se na ně člověk podívá. A ať se je pokouším nacpat do jakékoli škatule, tak
to prostě není ono a vzniká mylný dojem. Nějak jsem to ale pojmenovat musela a pořád mi
nejvíc sedí to označení „praktická sebezkušenostní filozofie“, jenže ono to nikomu nic neříká,
protože takového ani nic podobného nikde nic není.
Samozřejmě když už pak člověk ví, o čem ta filozofie je, tak mu to celé dává smysl.
Otázkou ovšem je, jak se dostat k tomu, o čem ta filozofie je, aniž by jí člověk studoval. To je
něco jako krátce a stručně vysvětlit třeba diferenciální počet někomu, kdo nechce studovat
matematiku. Já vám to ale přesto zkusím říct v takové hypersuper zkratce, třeba z toho
alespoň nějaký náznak zachytíte. Berte ale, prosím, v úvahu, že je to fakt hypersuper zkratka
a skoro každé slovo by vyžadovalo precizní definici pojmu, protože ho mohu používat jinak,
než je zvykem. Na to ale teď není čas ani prostor. Já vám ale chci poskytnout alespoň nějaký
obraz o filozofii PŽ, aby ve vás nezůstala ta Heřtova představa, že PŽ jsou jakýsi simplexní
blábol o nějakých šesti východiscích.
Podle mne je základem světa, ve kterém žijeme, polaritní nastavení. Existují dva
základní vzájemně polaritní systémy, jejichž vzájemné interakce vedou k tomu, že je vše to,
co je. Já používám pojmy energie (a tedy hmota) a informace (něco co souvisí se vztahy).
Všechno co je, existuje zároveň v obou systémech, ale projevuje se to vždy jen v jednom.
Základním příkladem jsou atomové částice, které jsou buď energií a tedy hmotou a chovají se
korpuskulárně, zaznamenatelně a měřitelně nebo se pohybují na straně informace, jako
částice jsou neviditelné a jsou vyjádřitelné jen jako vlnová funkce popisující jejich účast na
síti vztahů. Obdobně je to ale se vším, všechno můžeme vnímat buď jako objekt, který má
definovatelnou formu nebo jako proces, ve kterém není nic jisté a můžeme pracovat jen
s pravděpodobností a sítí vztahů. K těmto dvěma systémům se vztahují i naše dva kognitivní
systémy, já je označuji jako „porozumění“, které nám umožňuje mapovat svět energie,
hmoty a forem, a „pochopení“, které je vhledem do zákonitostí pravděpodobnosti
vztahových interakcí v rámci procesů. Každý z těchto kognitivních procesů má své
zákonitosti, funguje jinak a poskytuje jiné výsledky. O světě energie, hmoty a forem můžeme
přemýšlet, zákonitosti sítě vztahů a informační hodnoty je nutné cítit. No pak tady máme
odborníky na energii, hmotu a formy, kteří své bádání staví na měření, vážení a jiných
exaktních technikách, které jsou v tomto systému možné – to jsou vědci dnešního světa.
Jejich metody ovšem selhávají tam, kde se dostáváme do toho druhého systému, kde jde o
vztahy, informační hodnoty a pravděpodobnosti procesů. Odborníky z té druhé strany by
měli být esoterici. Říkám měli by být, jenomže po většině nejsou, protože se k poznávání
tohoto systému snaží rovněž využívat myšlení a porozumění, a to zde není možné. Zde je
třeba využívat cítění a pochopení, které ovšem nelze předat vysvětlováním jako to lze
v případě porozumění. Tady totiž platí kvantový princip, že každý pozorovatel svým pouhým
pozorováním ovlivňuje to, co pozoruje, a to, co vidí, je závislé na záměru, se kterým se na
věci dívá. V systému procesů není možné být nezúčastněným pozorovatelem, protože je
nevyhnutelná vlastní účast v procesu. Pochopení je závislé na zkušenosti a lze ho předávat
jedině přiblížením podobné zkušenosti přes obrazy, které se stávající zkušenosti dovolávají.
Obrazy jsou ale jen pouhým symbolem zkušenosti a jejich pochopení je závislé na schopnosti
rozklíčovat symbol a přiřadit mu odpovídající informační hodnotu. To je důvod, proč
esoterika nedává smysl z vědeckého hlediska ale i důvod, proč mnoho z esoteriky je skutečně
mimo, protože je to zcela mylně interpretováno a odpojeno od reálné zkušenosti. No tak PŽ
jdou o těch dvou systémech, o jejich propojení, o vzájemném fungování, o zákonitostech
procesů, o práci s cítěním, o překládání emocí atd. atd. A to všechno nikoli v teoretické
rovině, ale v aplikaci do každodenního života, do řešení problémů ve vztazích, v zaměstnání,
při výchově dětí, v péči o vlastní fungování apod.
8. Jaké je Vaše psychologické, psychoterapeutické, filosofické vzdělání, prosím, a jaké
publikace k tématu jste v minulosti již publikovala?
Víte to je taková otázka o ničem. Já vám mohu říci, že jsem studovala již zmíněnou
chemii na PřF UK a ještě pak chvíli na psychoterapeutické fakultě Eset, ale co jste se tak
dozvěděl? Vůbec se tak třeba nedozvíte, co jsem přečetla, protože knihy, které jsem si
přečetla, bez ohledu na to jaké to byly a kolik jich bylo, se ke „vzdělání“ nepočítají. Přitom
jestliže mi k vystudování mého oboru stačilo ke složení zkoušky nastudovat knihu, mohla
jsem pouhým nastudování příslušných knih „vystudovat“ těch vysokých škol už několik. Navíc
se dozvíte, že tedy mám chemické vzdělání, ale protože v tomto oboru jsem vlastně nikdy
nepracovala, už jsem většinu zapomněla, a tak na to sice mám vzdělání, ale nic o tom nevím.
Naopak protože už přes dvacet let investuji do něčeho na co nemám vzdělání (nemluvě o
tom, že na to žádná škola není), tak mám rozsáhlou zkušenost a umím mnohem více než
mnozí z těch, co to vzdělání mají.
A co jsem publikovala? Nic. A ani nevím, zda někdy něco publikovat budu.
Samozřejmě, jsou zde manuály k seminářům, ale ty nejsou oficiálně publikované a rozhodně
je publikovat nebudu. Bez toho sebezkušenostního rozměru to totiž prostě není ono, protože
lidé povětšinou neumějí informace zpracovávat a spokojují se s tím, že věci rozumějí aniž by
ji chápali (porozumění a pochopení jsem vysvětlovala výše).
7. Komu byste doporučila absolvovat kurs Principů života?
Proč bych to měla někomu doporučovat? To je jako byste se mě ptal, komu bych
doporučila jít studovat chemii nebo komu bych doporučila, aby se učil hrát na housle. Ať si to
studuje ten, kdo to studovat chce. Já jen mohu říci, kdo přichází studovat. Jsou to ve všech
případech ti, co chtějí od života něco víc, než nacházejí jinde. Studium PŽ jim sice nezaručuje,
že dosáhnou nějaké schopnosti, dovednosti, kvalifikace či něčeho podobného, neb nesmírně
záleží na tom, jak s tím kdo naloží. Na rozdíl od certifikované školy nejsou žádné zkoušky,
nikdo není povinen si cokoli pamatovat, a už vůbec s tím nemusí souhlasit. S takovými
podmínkami se výsledek garantovat nedá, ale je možné všem zaručit, že budou mít možnost
podívat se na svět kolem sebe způsobem, jakým se na něj dosud nepodívali.
No a poslední tři otázky jsou zaměřeny „systém“. Na mé gusto až příliš, protože o ten systém
podle mne vůbec nejde. Už jsem říkala, že by PŽ nikdy nevznikly, kdyby nebylo lidí, kteří měli
zájem, o můj úhel pohledu, o mé názory atd. Ono jich postupně přibývalo, jak rostla má
vlastní zkušenost a přestávalo být možné to řešit v rámci kamarádských návštěv. To už pak u
nás každý večer byly na návštěvě dva nebo tři lidé a přestávalo to být únosné. Přesto se mi
na učení seminářů přistoupit nechtělo. První pokus byl vytvořit semináře na zakázku s tím, že
já bych je napsala a učil by je někdo jiný. Tehdy vznikla Heřtem zmiňovaná Mandala života.
Nakonec mě ale lidé doslova přinutili, abych semináře učila osobně. (Mimochodem zde je
odpověď na vaší otázku, proč mě tekajeni „kryjí“ a nechtěli vám dát kontakt. Mnoho z nich
patří právě do té původní skupiny, a tak dobře vědí, že já o vytváření systému a učení
seminářů nestála. Ostatní to samozřejmě vědí také a tak prostě mají obavy, abych to
jednoho krásného dne celé nezrušila, což ze zkušenosti dobře vědí, že jsem schopná udělat.)
Mandala mi však přestala vyhovovat, sotva jsem jí dokončila (a právě jsem jí klidně ze dne na
den stopla), protože původně byla v podstatě na zakázku pro někoho jiného a byla pořád
více metodou než filozofií. No a tak tedy vznikly Principy života, které jsou – mám-li to tedy
nějak nazvat – filozofií praktickou a sebezkušenostní. No ale abyste neměl pocit, že tady
něco podstatného tajím, tak tedy dobře:
3. Kolik se již účastnilo kursů (míněny i ty vedené Vámi vyškolenými "tekajeny") lidí? Nejen
těch, kteří to dotáhli na "tekajena" - těch by podle Vašeho webu mělo být 40, ale celkově těch,
kteří přišli alespoň na jeden seminář?
Celkem něco přes 1.800. Mnoho z nich však přišlo skutečně jen na jeden seminář.
Navíc je to číslo ještě zkreslené tím, že první velká vlna byla hnedle po vzniku PŽ, kdy mnozí
předpokládali, že jde o další esoterickou metodu a posléze odpadli, když zjistili, že PŽ po nich
„chtějí“, aby byli vědcem i esoterikem a aby do svého růstu investovali mnohem více, než po
nich „chce“ někdo jiný. To „chce“ dávám do uvozovek, protože to po nich ve skutečnosti
nikdo nechce. Ale ti, co do studia jdou skutečně naplno, se po čase posunou, a tak vzniká
jakýsi společný standard, a ti, co neinvestují, se postupně dostávají mimo, a pak většinou se
studiem končí.
4. Kolik stojí, než se člověk vyškolí na "tekajena"? Je to těch z cen na webu vyplývajiících 71
400 Kč?
No on se na tekajena nikdo neškolí. Jasně, nemůže být tekajenem ten, kdo nemá celý
základní výcvik, tedy těch čtrnáct seminářů. Ale to, že má někdo čtrnáct seminářů
neznamená, že bude tekajenem. Tekajenem se člověk stane, když se pro to sám rozhodne, a
protože to znamená vystavit se úplně jiné úrovni zpětných vazeb, mnozí k tomu zrají roky a
jiní to vůbec nemají v plánu a stačí jim zůstat na úrovni absolventa. Na tekajenství je důležité,
že to je vlastně další úroveň studia, také mluvíme o tekajenském výcviku. To ale není
studium, že by byly předepsané nějaké semináře. Sice lidé na semináře chodí, ale jen proto,
že chtějí. Podmínkou to není. A naopak jsou tekajenské semináře, které za peníze nepořídíte,
byť z hlediska výcviku mají největší hodnotu.
Mně se na to špatně odpovídá, protože z mého hlediska ta otázka vlastně vůbec
nedává smysl. Absolvování základního výcviku stojí těch 71.400 Kč, ale stát se tekajenem pak
žádné další peníze nestojí.
5. Je pravda, že Vámi vyškolení "tekajeni" Vám odvádějí ze zisku, který mají z jimi
pořádaných kusů "Principů života", nějaký podíl, to jest - fungují Principy života jako
frenčíza? Směli bychom vědět, kolik procent tržeb Vám "tekajeni" odvádějí?
Ani tato otázka se mi nelíbí, už ten úvod „je pravda“ nějak zavání tím, že když se zjistí,
že to je pravda, tak to se tedy něěěěěco zjistí. To je zase jen z nějakého úhlu pohledu a když
se koukneme jen z této strany, tak se zase dostaneme k něčemu, co tedy bude naprosto
„jasné“ a přitom se dostaneme k závěru, který neodpovídá realitě. To je také jedna z věcí, co
studenty pořád učím, že jestli chtějí vidět, jak něco vypadá, nemohou na to koukat jen
z jedné strany.
Ze strany té vaší otázky: tedy za prvé nemáme „vyškolené“ tekajeny, neb žádné
školení tekajenů neexistuje. Pakliže tekajeni učí semináře, pak ano, mají licenční smlouvu
podle frenčízového modelu. Z této strany se ale koukáme na úplně obyčejný biznis a
promiňte, v obchodním světě je zcela obvyklé, že se finanční údaje nesdělují.
No ale tekajeni vůbec nemají povinnost jakékoli semináře pořádat a většina z nich to
ani nemá v plánu neb jim jde především o ten výcvik. Z tohoto hlediska to tedy frenčíza není,
protože kdyby to frenčízy takhle dělaly, tak by zrovna velkej obchod neudělaly. No jenomže
tady nejde o obchod, byť to tak může vypadat, když jsou licenční smlouvy a když mám na
Principy života registrovanou ochrannou známku, nad čímž Heřt nadskakoval hnedle
v úvodu. Já ale nemám ochrannou známku proto, abych na tom vydělala, ale protože mě
nenapadl jiný způsob, jak se postarat o to, aby si s PŽ nemohl každý dělat, co ho napadne.
Také díky tomu, že tu ochrannou známku mám, jsem velmi snadno dosáhla toho, že obě
dámy, jejichž texty spatlal Heřt s textem o PŽ, posléze zmínku o PŽ ze svých stránek
odstranily. Stejně tak je na tom i Institut principů života s.r.o., který by nepochybně byl
neziskovou organizací, kdyby byla nějaká legislativní varianta, že si mohu podržet
rozhodovací práva a nemusím se babrat s nějakým volenými orgány. Takhle to tedy není
neziskovka ale ztrátové sročko, protože ty „tučné“ zisky, které mi tekajeni odvádějí, nestačí
ani na pokrytí režijních nákladů nemluvě o tom, že já jako jednatelka z toho roky nemám ani
korunu ročně.
No a protože nevím, kam tou otázkou na ty finanční pravdy míříte, tak vás chci pro
jistotu ještě informovat, že ten velký dům, který jste viděl, když jste tady byl, byl zakoupen ve
stavu dvacet let opuštěné hrubé stavby, kterou jsme z velké části vlastními silami
rekonstruovali. Budovu jsme zakoupili za peníze z prodané chalupy, stála přesně tolik. No a
také není finančně nezajímavé, že můj manžel měl v Holandsku, odkud pochází, firmu
s padesáti zaměstnanci, kterou po odchodu do Čech prodal. Byla to úspěšná firma a byla
výhodně prodaná.