Kapitola 2 Snoubenka

TRIFID
Peter V. Brett
Válka za bílého dne
The Daylight War
Copyright © 2013 by Peter V. Brett
All rights reserved.
Translation © Mirka Polová, 2013
Cover © Larry Rostant, 2013
© Stanislav Juhaňák - Triton, 2013
ISBN 978-80-7387-689-0
Stanislav Juhaňák - TRITON, Vykáňská 5, 100 00 Praha 10
www.tridistri.cz
Mým rodičům Johnovi a Dolores,
kteří si pořád ještě v noci spolu čtou na kanapi.
Poděkování
Jak jsem s přibývajícím věkem čím dál paranoidnější, nechával jsem
si tuto knihu pro sebe víc než jakoukoli jinou v minulosti. Jen pár lidí
mohlo nakouknout, jak práce postupuje, a jim jsem neskonale vděčný
za jejich názory a připomínky. Ze všeho nejvíc děkuji svému agentovi
Joshuovi stejně jako Myke, Lauren a Dani, svým nakladatelkám
Tricii a Emmě, svým asistentkám Meg a Rebecce, redaktorce Lauře a
zahraničním nakladatelům a překladatelům, kteří si dávají tu práci a
neúnavně šíří mé příběhy do jiných částí světa. Zvláštní dík patří
všem mým čtenářům, zejména těm, kteří si našli čas a spojili se se
mnou. Vaše dopisy, kritiky, tweety, maily, on-line komentáře,
fanouškovské debatní vstupy a podobně jsou pro mne tolik
potřebným cepínem i jistícím lanem při zlézání hory Démonského
cyklu. Dík, že ji zlézáte se mnou.
Prolog
Inevera
300 p. N.
Inevera a její bratr Soli seděli na sluníčku. Oba si mezi bosýma
nohama přidržovali palmovou kostru, a zatímco ji prsty vyplétaly,
nohy košíkem zručně otáčely. Den už hodně pokročil a v malém
stánku zůstala jen skvrnka stínu. V něm seděla jejich matka Manva a
pracovala na svém košíku. Pletli koš za košem a hromada tuhých
datlovníkových listů uprostřed se postupně scvrkávala.
Ineveře bylo devět. Solimu bylo sice skoro dvakrát tolik, ale i tak
byl na plnoprávného dal’šarúma poměrně mladý; ostatně jeho černý
kaftan ještě svítil novotou. Vysloužil si ho ani ne před týdnem a teď u
nich seděl na rohoži, aby si ho neušpinil od všudypřítomného prachu
Velkého Bazaru. Kaftan si nahoře jen volně sepnul, takže pod ním
byla vidět hladká, svalnatá hruď, lesklá potem.
Ovíval se vějířovým listem. „U Everamových koulí, v tom kaftanu
je ale vedro. Kéž bych tak mohl zase běhat venku jen v bidu.“
„Můžeš jít sem do stínu, jestli chceš, šarúme,“ ozvala se Manva.
Soli si opovržlivě odfrkl a zavrtěl hlavou. „Tohle jsi čekala? Že se
vrátím v černém a začnu tě sekýrovat jako…“ Manva se zachichotala.
„Jen se ujišťuji, že jsi zůstal mým hodným chlapečkem.“
„Ale jen pro tebe a svou rozkošnou malou sestřičku,“ upozornil ji
Soli, natáhl se k Ineveře a rozcuchal jí vlasy. Plácla ho po ruce, ale
přitom se usmála. Kde byl Soli, tam bylo vždycky veselo. „Pro
všechny ostatní jsem podlý jako písečný démon.“
„Pche,“ odfrkla si Manva a mávla nad tou představou rukou, ale
Ineveře to stejně vrtalo hlavou. Pamatovala si, co udělal s těmi dvěma
madžáhskými kluky, co ji škádlili na Bazaru, když byli ještě malí; ten
slabý nepřežil noc.
Inevera dodělala svůj košík a postavila ho na jednu z mnoha
hromad. Rychle počítala. „Ještě tři a budeme mít zakázku damy
Badena hotovou.“
„Třeba mě Kašív pozve na oslavu Dorůstání, až si ty košíky přijde
vyzvednout,“ napadlo Soliho. Kašív, kai’šarúm damy Badena, byl
Soliho adžín’pal, válečník, který k němu byl za jeho první noci v
Labyrintu připoután provazem a bojoval po jeho boku. Říkalo se, že
silnějšího pouta mezi dvěma muži není.
Manva si odfrkla. „Jestli tě pozve, tak po tobě bude dama Baden
chtít, abys na oslavě roznášel svlečený a pomazaný olejem, a
Dorůstání měsíce budeš oslavovat nabízením vlastní zadnice jeho
chlípným starým patolízalům.“
Soli se rozchechtal. „Podle toho, co jsem slyšel, tak zrovna s těmi
starými si člověk lámat hlavu nemusí. Většina z nich se jen kouká. To
ti mladší nosí za pasem lahvičky s olejem.“
Povzdechl si. „Ale co, na posledním kopinickém večírku obsluhoval
Gerraz, a ten říkal, že mu dama Baden dal dvě stě draki. To už stojí za
bolavou prdel.“
„Jen ať tě neslyší táta,“ varovala ho Manva. Soli střelil očima po
zatažených závěsech do přístěnku v zadní části stánku, kde spal otec.
„Dříve či později stejně zjistí, že jeho syn je puš’ting,“ poznamenal
Soli. „Já se přece neožením s nějakou ubohou holkou jen proto, aby
na to nepřišel.“
„A proč ne?“ nedala se Manva. „Mohla by s námi plést košíky. A
bylo by tak strašné ji párkrát oplodnit a dát mi vnoučata?“
Soli protáhl obličej. „S tím si budeš muset počkat na Ineveru.“
Podíval se na ni. „Zítra je Hannu Paš, drahá sestro. Třeba ti
dama’ting najde manžela!“
„Neodváděj řeč!“ pleskla ho Manva palmovým listem. „Klidně čelíš
tomu, co je mezi zdmi Labyrintu, ale toho, co je mezi ženskými
stehny, se bojíš?“
Soli se zašklebil. „V Labyrintu jsem alespoň mezi pořádnými,
zpocenými chlapy. A kdo ví? Třeba se zalíbím nějakému
puš’tingskému damovi. Ti mocní jako Baden si berou své oblíbené
šarúmy do své osobní stráže, která musí bojovat jen na Ubývání! Jen
si představ, být v Labyrintu jen tři noci v měsíci!“
„I ty tři je moc,“ zamumlala Manva.
Inevera byla zmatená. „Copak není Labyrint posvátný? A není to
čest?“
Manva jen cosi zamručela a vrátila se ke košíku. Soli na ni dlouho
hleděl, ale v očích měl vzdálený pohled a rozmarný úsměv z jeho
tváře odplynul.
„Labyrint, to je bohumilá smrt,“ řekl nakonec sestře. „Muž, který
tam zemře, má nebesa jistá, jenže já ještě po setkání s Everamem
nijak zvlášť netoužím.“
„Promiň,“ hlesla Inevera.
Soli se probral ze zadumání a úsměv se mu vmžiku vrátil. „Lepší je
se o takové věci nestarat, sestřičko. Labyrint není tvoje břímě.“
„Tohle břímě nese každá Krasijka, synu,“ poznamenala Manva.
„Ono nesejde na tom, jestli vedle vás bojujeme, nebo ne.“
A zrovna v tu chvíli se zpoza závěsů v zadním přístěnku ozvalo
hekání a šramot. O chvíli později se vynořil Ineveřin otec Kasád.
Manva mu nestála ani za pohled, prostě ji těžkou botou vyšťouchl ze
stínu, aby si to žádané místečko zabral pro sebe. Hodil si na zem pár
polštářů, rozvalil se na ně a rovnou do sebe obrátil kalíšek couzi. Na
ostrém denním světle zamžoural a hned si nalil další. Jeho pohled
Ineveru jako vždy minul, jako by ani nebyla, oči spočinuly rovnou na
jejím bratrovi.
„Soli! Okamžitě ten koš odlož! Teď jsi šarúm! Přece nemůžeš
pracovat rukama jako nějaký chaffit!“
„Tati, my musíme rychle dodělat zakázku,“ namítl Soli. „Kašív…“
„Pche!“ zachrčel Kasád a zamítavě máchl rukou. „Co je mi po tom,
co chce ten naolejovaný a navoněný puš’ting! Nech ten koš a zvedni
se, než si někdo všimne, jak si špiníš úplně nový černý kaftan. Dost
na tom, že musíme marnit den na tomhle špinavém bazaru.“
„On snad nemá ani ponětí, odkud se berou peníze,“ ulevil si Soli
potichu, aby ho Kasád neslyšel, ale plést nepřestal.
„Ani jídlo, co má na stole.“ Manva zvedla oči k nebesům a
povzdechla si. „Raději ho poslechni.“
„Teď, když jsem šarúmem, tak si budu dělat to, co chci já. Co mi
má on co říkat, že nemám plést palmové košíky, když mi to přináší
klid?“ Při řeči pracoval dál, ale ruce se mu míhaly čím dál rychleji,
prsty pletly jako blesk. Už se blížil ke konci a chtěl košík dodělat.
Inevera na to užasle zírala. Soli uměl plést skoro tak rychle jako
Manva.
„Je to tvůj otec,“ připomněla mu Manva, „a jestli ho neposlechneš,
budeme toho litovat všichni.“
Obrátila se ke Kasádovi a líbezně pravila: „Stačí, když tu se Solim
zůstanete, jen než dama vyhlásí soumrak, manželi.“
Kasád se kysele ušklíbl a hodil do sebe další kalíšek. „Čím jsem jen
urazil Everama, že já, velký Kasád asu Kasád am’Damaj am’Kadži,
který poslal nesčetně alagai do bezedných hlubin, se mám snížit k
hlídání hromady košů?“ Otráveně máchl rukou nad vyrovnanými
plody jejich práce. „Já už bych měl nastupovat na alagai’šarak,
vzhůru k noční slávě!“
„Má na mysli pitku s ostatními šarúmy,“ zamumlal Soli k Ineveře.
„Ty jednotky, které nastupují nejdřív, jdou do středu Labyrintu, kde
je boj nejlítější. Čím déle se tu povaluje, tím víc klesá
pravděpodobnost, že bude muset doopravdy čelit nějakému alagai,
opilý couzi na velbloudí chcanky.“
Couzi. Inevera tu pálenku nenáviděla. Zkvašené obilí ochucené
skořicí. Prodávalo se v malých hliněných lahvičkách a srkalo z ještě
mrňavějších kalíšků. Jen z čichnutí k prázdné láhvi pálilo Ineveru v
nose a motala se jí hlava. V tom zápachu nebylo po skořicové vůni
ani stopy. Říkalo se, že ta chuť se vytříbí až po třech kalíšcích, jenže
komu se dá věřit po třech kalíšcích couzi? Všichni přece vědí, že
couzi probouzí touhu naparovat se a chvástat.
„Soli!“ zavrčel Kasád. „Nechej práci ženským a pojď se mnou
popít! Připijeme si na smrt těch čtyř alagai, cos je včera v noci zabil!“
„Jeden by si myslel, že jsem zastal práci celé jednotky sám,“ zavrčel
Soli. Prsty se mu míhaly ještě rychleji. „Já couzi nepiju, tati,“ zavolal.
„Eveja to zakazuje.“
Kasád si jen odfrkl a hodil do sebe další kalíšek. „Manvo! Udělej
tomu svému šarúmskému synovi trochu čaje!“ Znovu naklonil láhev s
couzi nad kalíšek, ale tentokrát vyteklo jen pár kapek. „A přines mi
další couzi.“
„Everame, dej mi trpělivost,“ zamumlala Manva. „To byla poslední
láhev, manželi,“ zavolala.
„Tak jdi koupit další,“ odsekl Kasád.
Inevera slyšela, jak matka skřípe zuby. „Půlka stanů na bazaru už je
beztak zavřená, manželi, a my ty koše musíme dodělat dřív, než
přijde Kašív.“
Kasád rozhořčeně zašermoval rukou. „Koho zajímá, jestli bude
muset nějaký ničemný puš’ting čekat?“
Soli zasykl a Inevera si všimla, že má na ruce krvavou šmouhu. Řízl
se o ostrý okraj palmového listu, ale zaťal zuby a pletl dál.
„Odpusť, ctěný manželi, ale nákupčí damy Badena čekat nebude,“
řekla Manva a plést nepřestala. „Jestli ta zakázka nebude hotová, až
Kašív dorazí, tak půjde o dům dál a zase si koupí koše od Kriši. Bez
téhle zakázky bychom neměli ani na válečné berně, natož na další
couzi.“
„Cože?!“ zařval Kasád. „A co děláte s mými penězi? Nosím domů
sto draki týdně!“
„Polovina z nich jde rovnou zpátky damovi jako válečné berně,“
sdělila mu Manva, „a dvacet dalších si vždycky bereš pro svoji kapsu.
Zbytek jde na tvé couzi a kuskus, a to to ještě ani zdaleka nestačí,
zejména když si každý sabat přivedeš domů půltucet žíznivých
šarúmů. Couzi je drahé, můj milý. Když dama nachytá nějakého
chaffita při prodeji couzi, usekne mu palec, takže oni si to riziko
připočítávají k ceně.“
Kasád si odplivl. „Chaffiti by prodali i slunce, kdyby ho dokázali
stáhnout z oblohy. A teď mi běž nějaké couzi koupit, ať se mi při
čekání na toho polomuže trochu uleví.“
Soli dodělal košík, vstal a praštil s ním na vršek své hromady. „Já
pro něho skočím, mami. Čabin nějaké mít bude, a ten nikdy nezavírá
dřív, než se odzpívá soumrak.“
Manva stísněně přimhouřila oči, ale hlavu od koše nezvedla. I ona
začala plést rychleji, ruce se jí jenjen kmitaly. „Nevidím ráda, že
odcházíš, když máme venku rozloženou práci za celý měsíc.“
„Když je tu s vámi táta, nikdo nás neokrade,“ řekl Soli, ale pak se
zadíval na otce snažícího se vylízat z láhve poslední kapku couzi a
povzdechl si. „Budu zpátky tak rychle, že si ani nevšimneš, kdy jsem
odešel.“
„Do práce, Inevero,“ vybídla ji stroze matka, když Soli odběhl.
Inevera sklopila oči zpátky ke košíku, a teprve v tu chvíli si
uvědomila, že na něj v posledních chvílích dočista zapomněla. Rychle
se zase pustila do pletení.
Neměla odvahu dívat se na otce přímo, ale nemohla si pomoci a
alespoň po očku ho sledovala. Zíral na Manvu, jak bosýma nohama
otáčí košíkem. Černý hábit se jí při práci vyhrnul, objevily se nahé
kotníky a lýtka.
Kasád si promnul dlaní rozkrok. „Pojď sem, ženo, chci…“
„Já - teď - pracuju!“ Manva vytáhla z palmové hromady větev a
rázně z ní olamovala vějířové listy, jen to lupalo.
Kasáda ta neochota očividně zaskočila. „Proč bys odmítala svého
manžela, který ani ne za hodinu odchází do noci?“
„Protože si celé týdny lámu hřbet nad těmi koši,“ odsekla Manva.
„Protože už je pozdě a celá ulička ztichla. A protože máme venku
všechno zboží a není, kdo by ho hlídal, jen jeden nadržený ochlasta!“
Kasád se posupně zachechtal. „Před kým ho asi tak mám hlídat?!“
„Jistě, před kým vlastně?“ ozvalo se a všichni se otočili. Kriša
obešla pult a vstoupila do stánku.
Byla to mohutná žena. Ne tlustá - v Pouštním Kopí si takový
přepych mohlo dopřát jen málo lidí - ale byla to pravá dcera svého
otce válečníka; statná postava, rázný těžký krok, mozolnaté ruce. Jako
všechny daly’ting včetně Manvy byla i ona od hlavy po paty v
černém. Také košíkářka, v Kadžiho kmeni patřila k Manviným
úhlavním soupeřkám - sice nebyla tak zručná, ale o to byla
ctižádostivější.
Za ní vešly do stanu další čtyři ženy v dal’tingské černé. Dvě byly
její sestry-manželky, ty měly přes obličej černý závoj. Druhé dvě byly
její neprovdané dcery, které obličej zahalený neměly, ale to případné
manžele spíš odpuzovalo, než přitahovalo. Ani jedna nebyla nijak
drobná a ve stánku se rozvinuly do rojnice jako šakalové
pronásledující zajíce.
„Tak pozdě a ty ještě pracuješ,“ řekla Kriša. „Většina pavilonů už
stáhla chlopně.“
Manva pokrčila rameny, ani nezvedla oči od pletení. „Vyvolávání
zavírací hodiny ti času nepřidá.“
„Kašív chodívá vždycky večer před oslavou, kterou pořádá dama
Baden na den Dorůstání, ne?“ zeptala se Kriša.
Manva ani nevzhlédla. „Tobě do mých zákazníků nic není, Krišo.“
„Ale je, když mi je ten tvůj puš’tingský syn odlákává k tobě,“
zasyčela Kriša výhrůžně. Její dcery přešly k Ineveře a oddělily ji od
matky. Její sestry-manželky zamířily hlouběji do stánku směrem ke
Kasádovi.
To už Manva vzhlédla. „Nikdo ti nic neodlákává, Krišo. Kašív ke
mně sám přišel a říkal, že se tvé koše rozpadly, když je naplnil. Jestli
jsi přišla o zakázky, vyčítej to svým košíkářkám, ne mně.“
Kriša přikývla a vzala košík, který Inevera právě přidala na
hromadu. „Zato ty a tvoje dcera odvádíte vynikající práci,“
poznamenala a prstem přejela po košíku. Pak s ním praštila o zem a
ještě na něj vší silou dupla.
„Co si to troufáš, ženská!“ zařval nevěřícně vyjevený Kasád.
Vyskočil na nohy, či přesněji se pokusil postavit, ale místo toho se
vratce kymácel. Alespoň se rychle rozhlédl po svém kopí a štítu,
jenže ty měl vzadu v přístěnku.
A než se stačil vzpamatovat, Krišiny sestry-manželky se daly do
pohybu. Z bohatě nabíraných rukávů se vynořily ruce třímající krátké
rákosové hole obalené černou látkou. Jedna žena popadla Kasáda za
ramena a obrátila ho tak, aby ho druhá mohla udeřit do břicha, a ještě
ho pevně přidržela, aby měla jistotu, že schytá ránu naplno. Kasád
zachrčel bolestí, první rána mu vyrazila dech. Následoval kop rovnou
do slabin a Kasád zavřískl.
Inevera zaječela a vyskočila na nohy, ale Krišiny dcery ji chytily a
pevně držely. I Manva chtěla vstát, ale Kriša ji těžkým kopem do
obličeje srazila zpátky na zem. Manva zoufale kvílela, ale už bylo
pozdě a nikdo ji neslyšel.
Kriša se podívala na košík na zemi. Přežil její dupnutí a vrátil se do
původního tvaru. Inevera se jízlivě pousmála, ale smích ji přešel,
když na něj Kriša skočila. I tak na něj musela skočit třikrát, než se
rozpadl.
Vzadu ve stánku Krišiny sestry-manželky ještě mlátily Kasáda.
„Vříská jako ženská,“ rozesmála se jedna a znovu ho nakopla mezi
nohy.
„A bojuje ještě hůř!“ zvolala druhá a pustila ho. Kasád se zhroutil
na zem a lapal po dechu. Na tváři se mu mísila bolest a ponížení.
Ženy ho nechaly být a šly rozkopat vyrovnané hromady a rozmlátit
koše rákoskami.
Inevera se pokusila dívkám vykroutit, ale chytily ji ještě pevněji.
„Klid, nebo ti zpřerážíme prsty a už si nezapleteš!“ Inevera se přestala
vzpouzet, přimhouřila oči a maličko se napjala, že té bližší vší silou
dupne na nárt, ale pak letmo zavadila pohledem o Manvu. Matka
zavrtěla hlavou.
Kasád vykašlal krev a vzepřel se na loktech. „Děvky! Až se tohle
dozví damové…!“
„Damové?“ vysmála se mu Kriša. „Ty za nimi půjdeš, Kasáde, synu
Kasáda, a budeš jim vykládat, jak ses opil couzi a zbily tě ženské? Ty
to neřekneš ani svému adžínu’pal, až tě bude dnes večer píchat!“
Kasád se namáhavě snažil vstát, ale jedna žena ho opět nakopla do
břicha. Kasád se převalil na záda a už se nehýbal.
„Pche!“ zaječela žena. „Pochcal se jako mimino!“ Všechny se
rozesmály.
„To je nápad!“ zvolala Kriša, šla k rozházeným košům a vykasala si
hábit. „Proč se dřít v potu tváře a snažit se tu nekonečnou hromadu
košů rozbít, když je můžeme zničit jinak?“ Přidřepla si, a zatímco si
ulevovala, houpala se v bocích ze strany na stranu, aby potřísnila
močí co nejvíce košů. Ostatní ženy se rozesmály a už si vyhrnovaly
hábity, aby ji napodobily.
„Chudinko Manvo!“ pošklebovala se Kriša. „Dva muži v rodině a
žádný pořádný chlap. Tvůj manžel je horší než chaffit a tvůj
puš’tingský syn má tolik práce s cucáním ptáků, že tu ani není.“
„Ne tak docela.“ Inevera se obrátila právě v okamžiku, kdy se
kolem zápěstí jedné dívky, která ji držela, sevřela Soliho mohutná
dlaň. Odtrhl ji od Inevery a zároveň jí ruku zkroutil tak, že dívka
zavřískla bolestí. Pak jediným kopem smetl její sestru, až se rozplácla
na zemi.
„Sklapni,“ vyjel Soli na vřískající dívku a odstrčil ji. „Ještě jednou
sáhneš na moji sestru a já ti tu ruku nezkroutím, ale rovnou utrhnu.“
„To se teprve uvidí, ty puš’tingu,“ rozlítila se Kriša. Její setrymanželky si urovnaly roucha a už se s holemi v rukou hnaly na
Soliho. Kriša švihla zápěstím a rázem měla v ruce taky jednu.
Inevera vyjekla, ale neozbrojený Soli jim šel beze strachu vstříc.
První žena se na něj rozpřáhla, ale Soli byl rychlejší, odklonil ránu
stranou a chytil ženu za ruku. Luplo to, žena s nářkem upadla na zem
a její hůl zničehonic třímal Soli. Zaútočila na něj druhá, ale Soli
vykryl její útok holí a praštil ji do obličeje. Pohyboval se plynule a
zkušeně, jako by tančil. Inevera už to viděla, když se na Ubývání
vracíval domů z Hannu Paš a cvičil šarusahk. Žena šla k zemi a
Inevera si všimla, že si spustila závoj a vykašlala velký krvavý
chrchel.
Když se na něj vrhla Kriša, Soli hůl odhodil, jednou rukou chytil tu
její a na místě ji znehybnil. Druhou rukou ji chytil za límec, obrátil ji,
přehnul přes hromadu košů a návdavkem jí ještě hrubě přirazil hlavu
obličejem na koše. Pak hmátl po lemu jejího roucha a trhnutím jí ho
vykasal až k pasu.
„Prosím,“ kvílela Kriša. „Se mnou si dělej, co chceš, ale ušetři
panenství mých dcer!“
„Pche,“ odplivl si Soli znechuceně. „To bych radši šoustal
velblouda než tebe!“
„Ach pojď, puš’tingu,“ zavrkala jízlivě a zavlnila na něj boky.
„Mysli si, že jsem muž, a užij si s mým zadkem.“
Soli popadl Krišinu hůl a začal ji bít. Měl hluboký hlas, který se
jasně nesl nad hlasitým pleskáním dřeva o holé tělo a jejím bolestným
vytím. „Muž nemusí být zrovna puš’ting, aby odmítl strkat ptáka do
hromady hnoje. A pokud jde o tvé dcery, tak neudělám nic, co by
mohlo zpozdit jejich sňatek s nějakým nebohým chaffitem, aby si
konečně zahalily ty svoje šeredné obličeje.“
Nakonec ji pustil, ale bít ji nepřestal. Ráznými šlehy hnal Krišu i
ostatní ženy ze stánku ven. Krišiny dcery pomohly jejím sestrámmanželkám a už všech pět klopýtalo uličkou pryč.
Manva se zvedla a oklepala si prach. O Kasáda ani pohledem
nezavadila, šla rovnou k Ineveře. „Jsi v pořádku?“ Inevera přikývla.
„Prohlédni zboží,“ nařídila jí Manva. „Moc dlouho tu nebyly.
Mrkni, jestli se dá zachránit…“
„Pozdě,“ ozval se Soli a ukázal do uličky. Přicházeli k nim tři
šarúmové v černých kaftanech bez rukávů a v černých ocelových
kyrysech vykovaných tak, aby ještě zdůraznily už tak dokonale
svalnatou hruď. Kolem vyboulených bicepsů měli uvázané černé
hedvábné šerpy, zápěstí jim obepínaly kožené chrániče pobité
cvočky. Na zádech měli zavěšené zářivě zlaté štíty, v rukou ležérně
třímali krátká kopí a pohybovali se lehkým krokem vlka na stopě.
Manva popadla džbánek s vodou a vychrstla ho na Kasáda. Ten
zasténal a nadzvedl se.
„Padej dovnitř!“ zasykla Manva a kopla do něj, aby ho popohnala.
Kasád brblal, ale podařilo se mu odplazit se do stanu a zmizet z očí.
„Jak vypadám?“ Soli se oprašoval, popotahoval si kaftan, vepředu si
ho rozevřel o trochu víc.
Byla to směšně nesmyslná otázka. Žádný muž, kterého kdy viděla,
nebyl ani zpolovice tak hezký jako její bratr. „Skvěle,“ zašeptala mu
Inevera.
„Soli, můj milý adžíne’pal!“ zvolal Kašív. Bylo mu pětadvacet, byl
to kai’šarúm, a z těch tří byl zdaleka nejhezčí; krátce zastřižené vousy
navoněné olejem, pleť dokonale opálená sluncem. Kyrys mu zdobilo
vycházející slunce damy Badena - nepochybně z pravého zlata - a
uprostřed turbanu se skvěl obrovský tyrkys. „Doufal jsem, že tě tu
najdu, až si večer přijdeme vyzvednout…“ došel tak blízko, že už
viděl to boží dopuštění ve stánku, „… zakázku. Ach můj milý. Prošlo
snad tvým stanem stádo velbloudů?“ Začichal. „A cestou chcali?“
Zvedl noční závoj z bílého hedvábí, který mu volně visel kolem krku,
a přetáhl si ho přes nos. Jeho společníci udělali totéž.
„Měli jsme trochu… starosti,“ řekl Soli. „Je to moje chyba, na pár
minut jsem si odskočil.“
„To je patálie.“ Kašív došel až k Solimu, Inevery si ani nevšiml.
Vztyčil prst a přejel s ním Solimu po svalnaté hrudi, kde se rozstříklo
trošku krve. Zamyšleně mnul krev mezi palcem a ukazovákem. „Ale
zdá se, že ses vrátil právě včas, abys to tady srovnal.“
„Ono zmíněné stádo velbloudů se už těžko vrátí,“ souhlasil Soli.
„Jenže své dílo již vykonali,“ řekl smutně Kašív. „Budeme si zase
muset koupit koše u Kriši.“
„Prosím,“ naléhal Soli a položil Kašívovi ruku na loket, „my tu
zakázku potřebujeme. Všechno zboží zničené není. Co kdybychom ti
prodali alespoň polovinu?“
Kašív shlédl na ruku na svém lokti a usmál se, ale nad rozházenými
košíky zamítavě máchl rukou. „Pche! Jestli je pochcaný jeden, tak
jsou všechny. Svému pánovi tak poskvrněné zboží vzít nemůžu. Dej
na ně slevu a prodej je chaffitům.“
Přitočil se k Solimu blíž a znovu mu položil ruku na hruď. „Ale
jestli potřebuješ peníze, třeba by sis je mohl vydělat zítra na sešlosti.
Místo abys koše prodával, můžeš je nosit.“ Prsty zajely Solimu pod
rozevřený kaftan a polaskaly rameno. „Domů se můžeš vrátit s
trojnásobkem ceny za koše, jestli… budeš nosit dobře.“
Soli se usmál. „Koše jsou moje řemeslo, Kašíve. Nikdo je nenosí
lépe.“
Kašív se rozesmál. „Tak zítra. Ráno sem zaskočíme a vyzvedneme
tě na tu sešlost.“
„Sejdeme se na cvičišti,“ navrhl Soli. Kašív přikývl a společně se
svými druhy se zvolna vydal uličkou ke Krišinu stánku.
Manva pohladila Soliho po rameni. „Mrzí mě, žes to musel slíbit,
synku.“
Soli pokrčil rameny. „Jednou jsi dole, jednou nahoře. Mně jen vadí,
že Kriša vyhrála.“
Manva si maličko nadzvedla závoj, aby si mohla odplivnout. „Kriša
nic nevyhrála. Nemá žádné koše na prodej.“
„Jak to víš?“ užasl Soli.
Manva se uchichtla. „Před týdnem jsem jí do skladu nasadila
šváby.“
•
Soli pomohl uvést stánek do pořádku, a když damové vyzpěvovali z
minaretů Šarika Hory soumrak, už je doprovázel do malého
vepřovicového domku, kde měli pronajaté světnice. Většinu košů
zachránili, ale některé potřebovaly opravit. Manva si nesla na zádech
velkou otep palmových listů.
„Budu muset běžet, abych stihl nástup,“ řekl Soli. Inevera a Manva
ho vřele objaly a zlíbaly, a pak už se obrátil a utíkal do setmělého
města.
Doma ve světnici odpečetily chraněné padací dveře a sestoupily na
noc dolů do Podměstí.
Každá budova v Krasii měla pod zemí nejméně jedno patro s
východem do chodby, která vedla do vlastního Podměstí - rozlehlé
sítě sklepení a jeskyní, které se táhly celé míle. Tam každou noc
hledaly útočiště ženy, děti a chaffité, zatímco muži bojovali v
alagai’šaraku. Volnou cestu z Nieiných bezedných hlubin zahradily
démonům velké kamenné kvádry, na nichž byly navíc vytesány
mocné chrany na odpuzení těch, kteří by se snad dostali na povrch
někudy jinudy.
Bylo to nedobytné útočiště, vybudované nejen jako úkryt pro
veškeré městské obyvatelstvo, ale i jako město samo o sobě, kdyby
snad došlo k té nemyslitelné pohromě a Pouštní Kopí by podlehlo
alagai. Byly tam ložnice pro každou rodinu, školy, paláce,
modlitebny a další.
Inevera a její matka měly v Podměstí jen malou kobku se slamníky,
spižírnou a maličkou komůrkou s hlubokou jámou místo záchodu.
Manva rozžehla lampu, sedly si ke stolu a snědly studenou večeři.
Když sklidily nádobí, rozložila si palmové listy a Inevera jí šla
pomoci.
Manva zavrtěla hlavou. „Padej do postele. Zítra je tvůj velký den.
Nechci, abys měla zarudlé oči a ospale mžourala, až se tě bude
dama’ting vyptávat.“
•
Inevera se dívala na dlouhý zástup dívek a matek před sebou.
Všechny čekaly před dama’tingským pavilonem, až přijdou na řadu.
Nevěsty Everamovy vydaly nařízení, že když damové v den jarní
rovnodennosti odzpívají rozbřesk, všechny devítileté dívky mají
nastoupit na Hannu Paš, aby se zjistilo, jakou životní dráhu jim
Everam předurčil. Hannu Paš pro chlapce trvala i roky, ale dívkám
často stačila jedna věštba od damy’ting.
Většina byla prostě uznána plodnými a dostala první šál přes vlasy,
ale pár dívek odejde z pavilonu již zasnoubených nebo budou
povolány k jinému životu. Jiné, převážně ty chudé a negramotné, se
prostě odkoupí od otců, vycvičí v polštářovém tanci a pak budou
poslány do velkého harému sloužit krasijským válečníkům jako
dživy’šarúm. Jejich ctí bude rodit nové válečníky jako náhradu za ty,
kteří padli v každonočním boji s démony v alagai’šaraku.
Toho rána nemohla Inevera rozčílením dospat. Vzrušeně si oblékala
hnědé šaty a kartáčovala husté černé vlasy. Přirozeně se vlnily a
leskly se jako hedvábí, ale dnes tomu bylo naposled, kdy je svět
uvidí. Do pavilonu damy’ting vstoupí jako dívka, ale opustí ho jako
mladá žena, jejíž vlasy už budou jen a jen pro budoucího manžela.
Hnědé šaty jí svléknou a ven vyjde v řádné černi.
„Rovnodennost sice je, ale hlavně je měsíc v úplňku,“ poznamenala
Manva. „To je alespoň dobré znamení.“
„Třeba si mne vezme do svého harému damaji,“ zadoufala Inevera.
„Mohla bych žít v paláci a tobě by dali tolik, že už bys nikdy
nemusela plést košíky.“
„A ty už bys nikdy nevyšla ven na slunce,“ dodala Manva tak tiše,
aby ji nikdo kolem neslyšel. „A nesměla bys mluvit s nikým kromě
svých sester-manželek a čekala bys na potěchu od muže tak starého,
že by mohl být tvým pradědem.“ Potřásla hlavou. „Ale berně jsme
zaplatili a ty máš dva muže, kteří za tebe mohou mluvit, takže je jen
malá pravděpodobnost, že budeš prodána do velkého harému. I když i
to by byl lepší osud, než kdyby tě shledali neplodnou a vyhodili jako
nie’ting.“
Nie’ting. Při té představě se Inevera otřásla. Těm, které byly
shledány neplodnými, nebude nikdy dovoleno obléknout černou; celý
život budou nosit tříslově hnědou jako chaffitky a - jaká hanba - nikdy
si nebudou smět zahalit obličej.
„Třeba mě vyberou, aby ze mne byla dama’ting,“ napadlo Ineveru.
Manva zavrtěla hlavou. „Nevyberou. Nikdy nikoho nevyberou.“
„Babička říkala, že v tom roce, kdy se šla ukázat ona, nějakou dívku
vybrali,“ namítla Inevera.
„To bylo před padesáti lety, pokud se to ovšem vůbec stalo,“
odpověděla Manva. „Ctěná matka tvého otce, Everam jí žehnej,
často… přehání.“
„Tak odkud se všechny ty nie’damy’ting berou?“ podivila se
Inevera a myslela na dama’tingské novicky, které si sice nezahalovaly
obličej, ale chodily v bílém na znamení zasnoubení s Everamem.
„Říká se, že Nevěsty oplodňuje sám Everam a že nie’damy’ting jsou
jejich dcery,“ odpověděla Manva. Inevera se na ni podívala a tázavě
povytáhla obočí, jestli matka nežertuje.
Manva pokrčila rameny. „Je to stejně dobré vysvětlení jako každé
jiné. Řeknu ti ale, že žádná matka z tržnice ještě nezažila, aby nějakou
dívku vybrali, ani žádnou nepoznala podle obličeje.“
„Mami! Sestřičko!“ Nadšený úsměv se rozlil Ineveře po tváři, když
uviděla, že k nim jde Soli, s Kašívem v patách. Černý kaftan měl ještě
zaprášený z Labyrintu a na štítě, pověšeném přes rameno, byly vidět
čerstvé šrámy. Kašív byl čistý a svěží jako vždy.
Inevera se rozběhla k Solimu a skočila mu kolem krku. Rozesmál
se, jednou rukou ji popadl a zvedl a mával s ní sem a tam. Inevera
ječela nadšením, ani na okamžik ji nenapadlo, že by se měla bát. Se
Solim se nebála ničeho. Opatrně ji postavil na zem, jako by nic
nevážila, a šel obejmout matku.
„Co tady děláš?“ zeptala se Manva. „Myslela jsem si, že už jsi na
cestě do paláce damy Badena.“
„Jsem,“ souhlasil Soli, „ale přece jsem nemohl nechat svou sestru
odejít na Hannu Paš a ani jí nepopřát všechna požehnání na Ale.“
Natáhl se po ní a rozcuchal jí vlasy. Ohnala se po jeho ruce, ale jako
vždy byl rychlejší a včas ucukl.
„Myslíš, že mi táta přijde taky požehnat?“ zeptala se ho Inevera.
„Eh…“ Soli zaváhal. „Pokud vím, tak táta ještě vyspává vzadu ve
stánku. Včera večer to na nástup nestihl, a já jsem řekl kaprálovi, že
už má zase bolení břicha.“ Soli bezmocně pokrčil rameny a Inevera
sklopila oči, aby neviděl, jak je zklamaná.
Soli se k ní sklonil a jemně jí prstem zvedl bradu, aby si viděli do
očí. „Jsem si jistý, že pro tebe otec chce všechna požehnání stejně
jako já, jenom je pro něho těžké dát to najevo.“
Inevera přikývla. „Já vím.“ Ještě naposledy popadla Soliho kolem
krku, než odejde. „Díky.“
Kašív se díval na Ineveru, jako by si ji všiml prvně v životě.
Věnoval jí svůj hezký úsměv a uklonil se. „Požehnání tobě, Inevero
va’Kasád, neboť se stáváš ženou. Přeji ti dobrého manžela a mnoho
synů, všechny tak pohledné jako tvůj bratr.“
Inevera se usmála a ucítila, že jí rudnou tváře. Válečníci se obrátili k
odchodu.
Konečně se řada dala do pohybu. Dívky s matkami stály a čekaly na
horkém slunci, až je jednu po druhé přijmou, a den se pomalu vlekl.
Některé byly uvnitř jen pár minut, jiné skoro hodinu. Všechny
odcházely v černém, většina se sice tvářila uraženě, ale zároveň se jim
očividně ulevilo. Některé nepřítomně hleděly do prázdna, roztržitě si
třely paže a trpně se nechaly matkami odvádět domů.
Když se pomalu blížily na řadu, matka Ineveře stiskla rameno tak
silně, že se jí nehty zaryly do kůže i přes šaty.
„Oči klop k zemi a jazyk drž za zuby, dokud tě nevyzvou, abys
mluvila,“ zasyčela Manva. „Na otázku nikdy neodpovídej otázkou a
nikdy nedávej najevo nesouhlas. Opakuj po mně: „Ano, damo’ting.“
„Ano, damo’ting,“ opakovala Inevera.
„Vtluč si tuhle odpověď do hlavy,“ nabádala ji Manva. „Urazit
damu’ting je jako urazit vlastní osud.“
„Ano, mami.“ Inevera ztěžka polkla a ucítila, jak se jí svírají
vnitřnosti. Co se jen bude v pavilonu dít? Copak máma neprošla
stejným rituálem? Čeho se tak bojí?
Nějaká nie’dama‘ting odhrnula stanovou chlopeň a ven vyšla dívka,
která šla dovnitř před Ineverou. Teď měla na hlavě šál, ale hnědý jako
šaty, které jí zůstaly. Matka ji něžně držela kolem ramen a šeptem ji
konejšila. Obě v slzách proklopýtaly kolem nich.
Nie’dama’ting je s kamenným výrazem sledovala, a pak se obrátila
k Ineveře a její matce. Bylo jí asi třináct, byla vysoká a statná, hrubé
lícní kosti a zahnutý nos jí dávaly dravčí vzhled. „Já jsem Melan.“
Pokynula jim, ať vstoupí. „Nyní vás přijme dama’ting Qeva.“
Inevera se zhluboka nadechla, společně s matkou se zuly, nakreslily
do vzduchu chranu a prošly do dama’tingského pavilonu.
Vysokou plátěnou střechou pronikalo slunce a plnilo velký stan
jasným světlem. Všechno tu bylo bílé, od stanových stěn přes
lakovaný nábytek po hrubou plachtu na podlaze.
O to více a hrozivěji je zaskočila krev. Podlahu u vchodu potřísnily
velké rudohnědé kaluže, mezi zástěnami napravo i nalevo vedla hustá
cestička blátivě rudých šlépějí.
„To je šarúmská krev,“ ozvalo se a Inevera leknutím nadskočila.
Teprve teď si všimla, že přímo před nimi stojí Nevěsta Everamova,
tak dokonale splývalo její bílé roucho s pozadím. „Krev raněných,
které nám přinesli za úsvitu z alagai’šaraku. Každý den se plátěná
podlaha vyřízne a během svolávání k modlitbě se spálí na vrcholku
minaretů Šarika Hory.“
A jako by mávl kouzelným proutkem, uslyšela Inevera kolem sebe
bolestné sténání. Za silnými zástěnami trpěli lidé, prožívající smrtelná
muka. Představila si mezi nimi svého otce - či ještě hůř, Soliho - a při
každém výkřiku a zasténání sebou škubla.
„Everame, vezmi mne k sobě!“ naříkal zoufale nějaký muž. „Já
nebudu žít jako mrzák!“
„Kráčejte opatrně,“ varovala je dama’ting Qeva. „Vaše chodidla
nejsou hodna dotknout se krve, kterou ctihodní válečníci prolili kvůli
vám.“
Inevera s matkou opatrně obešly zakrvácené plátno a předstoupily
před damu’ting, zahalenou od hlavy po paty v bílém hedvábí tak, že z
ní byly vidět jen oči a ruce. Qeva byla vysoká a hřmotná jako Melan,
ale nepostrádala ženské křivky.
„Jak se jmenuješ, děvče?“ Nevěsta Everamova měla hluboký a
strohý hlas.
„Inevera va’Kasád am’Damaj am’Kadži, damo’ting,“ odpověděla
Inevera s hlubokou úklonou. „Dostala jsem jméno po první manželce
Kadžiho.“ V tu chvíli se jí do ramene zaryly Manviny nehty a Inevera
nedobrovolně vyjekla, ale dama’ting si toho patrně nevšimla.
„Nepochybně si myslíš, že díky tomu jsi výjimečná.“ Qeva si
odfrkla. „Kdyby měla Krasia válečníka za každou bezcennou holku,
která nosí tohle jméno, byl by šarak ka dávno vyhraný.“
„Ano, damo’ting,“ řekla pokorně Inevera a znovu se uklonila.
Matčiny nehty povolily.
„Jsi hezká,“ poznamenala dama’ting.
Inevera se uklonila. „Děkuji, damo’ting.“
„Do harémů se hezká holka hodí vždycky, když už se nedá využít
jinak,“ poznamenala Qeva a podívala se na Manvu. „Kdo je tvůj muž
a čím se živíš?“
„Dal’šarúm Kasád, damo’ting,“ odvětila Manva s úklonou. „A já
jsem košíkářka.“
„První manželka?“ zeptala se Qeva.
„Jsem jeho jediná manželka, damo’ting,“ odpověděla Manva.
„Muži si myslí, že si přiberou další manželky, až když se jim bude
dařit, Manvo Kadžijská,“ řekla Qeva, „ale opak je pravdou. Pokusila
ses zajistit si sestry-manželky, jak předepisuje Eveja, aby ti pomohly
s košíky a jemu rodily další děti?“
„Ano, damo’ting. Mnohokrát.“ Manva zaťala zuby. „Jejich
otcové… nedali souhlas ke sňatku.“
Nevěsta Everamova nevrle zamručela. Manvina odpověď jí řekla o
Kasádovi mnohé. „Je ta dívka vzdělaná?“
Manva přikývla. „Ano, damo’ting. Inevera je mou učednicí. Velmi
dobře plete košíky a naučila jsem ji i počítat a vést účetní knihy.
Eveju přečetla jednou za každý ze všech sedmi nebeských pilířů.“
Z očí damy’ting se nedalo nic vyčíst. „Pojď za mnou.“ Obrátila se a
zamířila do nitra pavilonu. Krvavých stříkanců na zemi si nevšímala
ani v nejmenším a její splývavé hedvábné roucho po nich zlehka
klouzalo, aniž by na něm ulpěla jediná kapka. Neodvážila by se.
Zato nie’dama’ting Melan, která šla za ní, se krvi obratně vyhýbala
a Inevera s matkou se jí držely v patách. Pavilon, to byl jeden velký
labyrint z bílých plátěných stěn, s mnoha zákruty, jimiž prošly dřív,
než si jich Inevera vůbec stihla všimnout. Dál už na zemi žádná krev
nebyla a dokonce i nářek zraněných šarúmů zněl tlumeněji. Za jednou
zákrutou se stěny a strop náhle změnily z bílé na černou. Bylo to jako
vstoupit ze dne do noci. Za další zatáčkou už byla taková tma, že
matku v jejím černém dal’tingském rouchu skoro neviděla, a dokonce
i bíle oděná dama’ting a její učednice vypadaly jako pouhé přízraky.
Qeva se najednou zastavila, Melan ji obešla a zvedla padací dveře,
kterých by si Inevera vůbec nevšimla. Pod nimi matně rozeznala
kamenné schodiště, vedoucí dolů do ještě hlubší tmy. Do bosých
nohou zastudil otesaný kámen, a když Melan přitáhla padací dveře a
zaklapla je za nimi, rozhostila se kolem nich naprostá tma. Pomalu
sestupovaly dolů a Ineveru jímala hrůza, aby snad neuklouzla a
nestrhla Nevěstu Everamovu ze schodů s sebou.
Schodiště bylo milosrdně krátké, a Inevera překvapeně klopýtla,
když došlápla na rovnou zem. Ale rychle se zase vzchopila a zdálo se,
že si toho nikdo nevšiml.
Zničehonic se v Qevině ruce objevilo rudé světlo, které vrhalo
ďábelskou zář, díky níž na sebe navzájem viděly, ale proti okolní
tísnivé tmě zmohlo jen málo. Dama’ting je vedla dál, podél řady
tmavých kobek vytesaných do holé skály. Do stěn po obou stranách
byly vyryté chrany.
„Ty tady počkej s Melan,“ nařídila Qeva Manvě u jedné kobky a
Ineveře pokynula, ať s ní vstoupí dovnitř. Pak se za nimi těžké dveře
zabouchly, až sebou Inevera polekaně trhla.
V rohu stál kamenný podstavec a dama’ting na něj položila světlo,
které nesla v ruce. Vypadalo jako hrouda spečených uhlíků s
vyřezanými chranami, které zlobně žhnou, ale dokonce i Inevera
věděla, o co jde. Tohle byla alagai-hora.
Démonská kost.
Qeva se obrátila zase k ní a v ruce se jí zableskl handžár. V rudém
světle se zdálo, že je celý od krve.
Inevera zavřískla a couvala, ale kobka byla maličká a Inevera brzy
narazila zády na kamennou zeď. Dama’ting jí strčila nůž přímo před
nos a Inevera musela šilhat, aby na něj viděla.
„Ty se té dýky bojíš?“ zeptala se dama’ting.
„Ano, damo’ting,“ odpověděla bezmyšlenkovitě Inevera. Hlas jí
přeskakoval strachy.
„Zavři oči,“ nařídila jí Qeva. Inevera se rozklepala hrůzou, ale
poslechla. Čekala, až dýka zajede do těla, a srdce jí bušilo jako
splašené.
Ale nůž nebodl. „Představ si palmu, dcero košíkářky,“ vyzvala ji
Qeva. Inevera to moc nechápala, ale přikývla. Byla to tak snadná
představa, vždyť den co den mrštně lezla na palmy a třásla kmenem,
aby získala listy na pletení.
„Bojí se palma větru?“ zeptala se jí dama’ting.
„Ne, damo’ting,“ odpověděla Inevera.
„Co udělá?“
„Ohne se, damo’ting,“ odpověděla Inevera.
„Eveja nás učí, že strach a bolest jsou jen vítr, Inevero, dcero
Manvy. Nech ho odvanout.“
„Ano, damo’ting,“ řekla Inevera.
„Opakuj to třikrát,“ nařídila jí Qeva.
„Strach a bolest jsou jen vítr,“ pronesla Inevera a zhluboka se
nadechla. „Strach a bolest jsou jen vítr. Strach a bolest jsou jen vítr.“
„Otevři oči a poklekni,“ vyzvala ji Qeva. Když Inevera poslechla,
pokračovala: „Natáhni ruku.“ Ineveře se zdálo, že paže, kterou zvedá,
jí snad ani nepatří, ale byla pevná a netřásla se. Nevěsta Everamova
vyhrnula Ineveře rukáv a řízla ji do předloktí. Objevila se jasně
krvavá čára.
Inevera se ostře nadechla, ale neucukla ani nevykřikla. Strach a
bolest jsou jen vítr.
Dama’ting si maličko nadzvedla závoj a nůž olízla, aby Ineveřinu
krev ochutnala. Pak ho zasunula do pochvy u pasu a vymačkala krev
z rány na hrst černých, chraněných kostek.
Inevera zatínala zuby. Strach a bolest jsou jen vítr.
Jakmile krev dopadla na kostky, začaly žhnout a Inevera si
uvědomila, že i to je alagai-hora.
Její krev se dotkla démonských kostí. To pomyšlení děsilo.
Dama’ting o krok poodstoupila, třásla kostkami, tiše nad nimi
odříkávala zaklínání a kostky s každým pomíjejícím okamžikem
žhnuly víc a víc.
„Everame, dárce světla a života, snažně tě prosím, dej své ponížené
služebnici vědět, co přijde. Vyjádři se o Ineveře, dceři Kasáda, z
kadžijského rodu Damajů.“
A s tím vrhla kostky na zem před Ineveru. Přišel oslnivý záblesk a
Inevera slepě zamrkala, pak záře polevila a na zemi před ní ležely
žhnoucí, mdle tepající symboly, z nichž se jako z vějířů palmových
listů splétal její osud.
Dama’ting mlčela, pátravě mhouřila oči a dlouho si symboly
zkoumavě prohlížela. Inevera nedokázala odhadnout, kolik času už
uběhlo, ale svaly na nohou, neuvyklé tak dlouhému klečení, začaly
vypovídat službu a Inevera se zakymácela.
Qeva při tom pohybu vzhlédla. „Sedni si na paty a nehýbej se!“
Vstala a začala obcházet po maličké kobce kolem dokola, aby si vrh
prohlédla ze všech stran. Zář už pomalu pohasínala a dama’ting nad
kostkami pořád ještě hloubala.
Palma nepalma ve větru, Inevera začínala ztrácet nervy. Svaly
naříkaly bolestí, úzkost se s každou uplynulou vteřinou násobila. Co
tam ta Nevěsta Everamova vidí? Má snad být odebrána matce a
prodána do harému? Je snad neplodná?
Konečně se Qeva na Ineveru podívala. „Jestli se těch kostek jen
dotkneš, zničí ti život.“ S tím ji opustila, na chodbě vyštěkla pár
příkazů, a pak se ozvaly chvatné kroky - Melan odběhla.
O chvíli později vstoupila do kobky Manva. Opatrně obešla kostky
a klekla si za Ineveru. „Co se stalo?“ zašeptala.
Inevera potřásla hlavou. „Já nevím. Dama’ting na ty kostky zírala,
jako by si nebyla jistá, co znamenají.“
„Anebo se jí nelíbilo, co říkají,“ zamumlala Manva.
„Co se teď bude dít?“ zeptala se Inevera. Cítila, že jí tuhnou rysy.
„Posílají pro damaji’ting Kenevu,“ řekla jí Manva, a vysloužila si
tím od Inevery další zděšené zajíknutí. „Ta bude mít poslední slovo.
Teď se modli.“
Inevera se rozklepala a sklopila hlavu. Byla dost vyděšená už z
damy’ting. Představa, že si ji přijde prohlédnout jejich velitelka…
Prosím, Everame, modlila se, ať jsem plodná a rodím Kadžijům
syny. Kdybych byla nie’ting, má rodina by takovou hanbu neunesla.
Splň mi toto jedno jediné přání a já se ti odevzdám navždy.
Dlouho klečely v kalném rudém světle a modlily se.
„Mami?“ ozvala se Inevera.
„Ano?“ řekla matka.
Inevera spolkla knedlík v krku. „Budeš mě mít pořád ráda, i když
budu neplodná?“ Hlas se jí na konci zlomil. Nechtěla plakat, ale
najednou zjistila, že mrká, aby potlačila slzy.
Vzápětí ji Manva přivinula do náruče. „Jsi moje dcera. Milovala
bych tě, i kdybys zhasla slunce.“
•
Po nekonečném čekání se Qeva vrátila a za ní přicházela další
Nevěsta Everamova - starší a hubenější, s přísným výrazem. Oděná
byla v dama’tingské bílé, ale závoj a šál měla z černého hedvábí.
Damaji’ting Keneva, nejmocnější žena v celé Krasii.
Damaji’ting letmo zavadila pohledem o schoulené ženy, a ty se
rychle oddělily, utřely si slzy a vrátily se na kolena. Nic neřekla a šla
rovnou ke kostkám. Dlouhé minuty vrh zkoumala.
Nakonec zavrčela: „Přijmi ji.“
Qeva rázně přistoupila k Ineveře, popadla ji za loket a vytáhla ji na
nohy, až se Inevera leknutím zajíkla. Zoufale se podívala na matku a
zjistila, že i Manva třeští oči strachy. „Mami!“
Manva padla na zem a jako klíště se pověsila na lem Qevina bílého
roucha, divže ji dama’ting nevlekla za sebou. „Prosím, damo’ting,“
žebronila. „Má dcera…“
„Ty už se víc o svou dceru nestarej,“ uťala ji Keneva a Qeva
kopnutím vyškubla svoje roucho Manvě z ruky. „Ta už teď patří
Everamovi.“
•
„To musí být nějaký omyl,“ bránila se chabě Inevera, když ji Qeva
vlekla pryč. Měla pocit, že ji vedou spíš na pranýř než do paláce.
Damaji’ting Keneva a nie’dama’tingská učednice Melan šly s nimi.
„Kostky se nemýlí,“ odpověděla Keneva. „A ty by ses měla radovat.
Ty, dcera košíkářky a nijak významného šarúma, budeš zaslíbena
Everamovi. Což nechápeš, jak velké cti se dnes tvé rodině dostalo?“
„Tak proč jsem se s nimi nesměla rozloučit? Ani s matkou?“ Nikdy
neodpovídej na otázku otázkou, nabádala ji Manva, ale Ineveře už to
bylo jedno.
„Nejlepší je rozetnout to čistě a hned,“ prohlásila Keneva. „Oni jsou
teď pod tvou úroveň. Jsou bezvýznamní. Během výcviku se s nimi
stejně nesmíš vídat, a než budeš připravená na zkoušku na bílou, už si
to ani nebudeš přát.“
Na tak nesmyslné tvrzení neměla Inevera odpověď. Už nikdy
nechtít vidět matku? Bratra? Nemyslitelné. Dokonce i otec jí bude
chybět, i když Kasád si s největší pravděpodobností ani nevšimne, že
je pryč.
Brzy se objevil na dohled kadžijský dama‘tingský palác. Svými
dvacet stop vysokými chranovými hradbami, odolnými jak vůči
nepřátelům za bílého dne, tak vůči alagai, se vyrovnal dokonce i
palácům těch nejváženějších damaji. Inevera zdálky vídala vysoké
štíhlé vížky a velkou palácovou báň, která se tyčila nad vrcholky
hradeb, ale uvnitř za hradbami ještě nikdy nebyla. Velkými branami
neprošel nikdy nikdo jiný než damy’ting a jejich učednice. Žádný
muž, dokonce ani samotný Andra, nemohl vstoupit na tuto posvátnou
půdu.
Tak to alespoň Ineveře vždycky říkali, ale když se za nimi brána která se zdánlivě otevřela sama od sebe - zabouchla, uviděla, že
veřeje zavírá dvojice svalnatých mužů. Na sobě měli jen bílá bida a
sandály a celí, včetně vlasů, byli pomazaní olejem. Oba měli na
kotnících a zápěstí zlaté okovy, ale žádné řetězy Inevera nikde
neviděla.
„Myslela jsem si, že do paláce žádní muži nesmí,“ řekla, „aby
nebyla ohrožena dama’tingská cudnost.“
Nevěsty Everamovy propukly v smích, jako by řekla něco obzvlášť
směšného. Dokonce i Melan se uchichtla.
„Tak trochu máš pravdu,“ řekla pak Keneva. „Ti eunuchové nemají
koule, takže v očích Everamových to muži nejsou.“
„Takže to jsou… puš’tingové?“ zeptala se Inevera.
Keneva se zachichotala. „Bez koulí sice jsou, ale i tak jejich kopí
stačí na to, aby odvedli řádnou mužnou práci.“
Inevera se ztrápeně pousmála. Stoupaly po širokém mramorovém
schodišti, nablýskaném do svěže zářivé bělosti, a když jim obrovské
veřeje otevírali další pohlední, svalnatí otroci ve zlatých okovech,
držela Inevera ruce u těla a snažila se být co možná nejmenší a
nejméně nápadná. Otroci se klaněli a Qeva vzala jednoho prstem pod
bradou.
„Byl to úmorný den, Chavele. Přijď za hodinu do mých komnat a
přines horké kameny a vonný olej, ať to vypětí vytlučeme z těla.“
Otrok nic neřekl, jen se hluboce poklonil.
„Oni nesmí mluvit?“ zeptala se Inevera.
„Nemůžou,“ odvětila Keneva. „Jazyk jim vyřízli spolu s koulemi a
psát neumí. Ti nikdy nebudou nikomu vyprávět, jaké divy viděli v
dama‘tingském paláci.“
A vskutku, množství přepychu a hojnosti v paláci přesahovalo
veškerou Ineveřinu představivost. Všechno, všecičko - od sloupů a
vysokých kopulí po podlahy, stěny a schodiště bylo vytesáno z bílého
mramoru bez jediného kazu a vyhlazeno do zářivého lesku. Po
chodbách se táhly silné tkané koberce, tak měkké, že se do nich bosé
nohy rozkošnicky bořily, a oživovaly chodby pestrými barvami. Na
stěnách visely tapiserie - mistrovská umělecká díla uvádějící do
života příběhy z Eveji. Na mramorových podstavcích stály nádherné
ukázky glazované keramiky spolu s předměty z křišťálu, zlata a
leštěného stříbra; od jemných sošek a filigránu po těžké poháry a
mísy. Na bazaru by si kupci takové věci bedlivě hlídali; i jedna jediná
by vynesla tolik, že by to rodině vystačilo na deset let živobytí, ale
kdo v celé Krasii by se odvážil okrást damy’ting?
V síních je míjely další Nevěsty, někdy samotné, jindy celá
štěbetající skupinka. Všechny na sobě měly stejné splývavé bílé
hedvábí a měly zahalené vlasy i obličej dokonce i tady uvnitř, kde je
žádní muži vidět nemohli. Když kolem nich procházela Keneva,
zastavovaly se a hluboce se klaněly, a i když se to snažily skrýt,
každá si Ineveru měřila zkoumavým a nijak vstřícným pohledem.
Nejedna Nevěsta, kterou míjely, byla těhotná. Bylo divné vidět
damu’ting v takovém stavu, tím spíš, že jediní muži, jimž bylo
dovoleno pobývat v jejich blízkosti, byli vykleštění, ale Inevera
ukryla své překvapení pod výraz trhovkyně zvyklé nedávat najevo, co
si o kom myslí. Vyptáváním by stejně jen pokoušela Kenevininu
trpělivost, a jestli tady bude žít, tak na to beztak brzy přijde sama.
Palác měl sedm křídel, jedno za každý pilíř nebes, přičemž hlavní
křídlo mířilo k Anochu Slunci, místu Kadžiho posledního odpočinku.
Teď se však nacházely v soukromém křídle damaji’ting, první
Nevěsty, a ta si Ineveru odvedla rovnou do své přepychové přijímací
komnaty. Qeva a Melan dostaly rozkaz počkat venku.
„Sedni si,“ vyzvala ji damaji’ting a ukázala na aksamitové divany
rozestavěné před pracovním stolem z leštěného dřeva. Inevera se
plaše posadila; v tak důstojné a úctyhodné pracovně se cítila maličká
a bezvýznamná. Keneva usedla za stůl, sepjala prsty a upřeně se na
Ineveru zahleděla. Pod tím pichlavým pohledem ztratila Inevera
poslední zbytky odvahy.
„Qeva mi říkala, že víš, po kom jsi dostala jméno,“ pronesla
nerudně, a Ineveru mimoděk napadlo, jestli se jí damaji’ting
nevysmívá. „Pověz mi, co o ní víš.“
„Inevera byla dcerou Damaje, Kadžiho nejbližšího přítele a rádce,“
řekla Inevera. „V Eveje se říká, že byla tak krásná, že se do ní Kadži
na první pohled zamiloval a prohlásil, že je Everamovou vůlí, aby
byla první mezi jeho manželkami.“
Keneva si odfrkla. „Damaja byla víc než jen to, děvče. Mnohem víc.
Když líhala s Kadžim v poduškách, našeptávala mu do ucha moudré
rady, které ho vynesly na nevýslovné mocenské výšiny. Říká se, že
skrz ni hovořil Everam, což je také důvod, proč se její jméno používá
i jako výraz pro Everamovu vůli.
Inevera byla rovněž první damou’ting,“ pokračovala Keneva.
„Přinesla nám léky i jed a hora-magii. Utkala Kadžimu plášť
neviditelnosti a vyryla mocné chrany na jeho kopí a korunu.“
Keneva vzhlédla a zadívala se na Ineveru. „A až bude šarak ka
blízko, přijde zas, aby nalezla příštího Osvoboditele.“
Inevera zalapala po dechu, ale Keneva jí věnovala jen shovívavý
pohled. „Už jsem viděla stovky dívek tvého jména, které se takhle
zajíkaly, děvče, ale žádná Osvoboditele nepřivedla. Kolik jich je jen v
pouhém damajském klanu? Dvacet?“
Inevera přikývla a Keneva souhlasně zamručela. Z útrob stolu
vytáhla těžkou knihu s odřeným koženým hřbetem. Kdysi ji zdobilo
lístkové zlato, ale teď po něm zůstaly jen prázdné skvrny.
„Eveja’ting,“ poučila ji Keneva. „Tu si přečteš.“
Inevera se poklonila. „Jistě, damaji’ting, ale toto svaté písmo jsem
četla již mnohokrát.“
Keneva zavrtěla hlavou. „Ty jsi četla Eveju, Kadžiho verzi, a ta se
navíc v průběhu let měnila, aby vyhovovala záměrům damů. Ale
Eveja je jen polovinou příběhu. Eveju’ting, její protějšek, napsala
samotná Damaja a je v ní obsažena její osobní moudrost a zpráva o
Kadžiho vzestupu. Naučíš se ji nazpaměť do poslední stránky.“
Inevera si knihu převzala. Stránky byly neuvěřitelně tenké a jemné,
a přesto byla Eveja’ting stejně silná jako Eveja, z které ji učila číst
Manva. Přitiskla si knihu k hrudi, jako by ji chránila před zloději.
Pak jí damaji’ting věnovala váček ze silného černého sametu. Když
si ho Inevera přebírala, uvnitř něco zachřestilo.
„Tvůj hora-váček,“ poučila ji Keneva.
Inevera zbledla. „To jsou uvnitř démonské kosti?“
Keneva zavrtěla hlavou. „Bude trvat nejméně několik měsíců, než
budeš natolik zkušená a ukázněná, aby ses mohla byť jen dotknout
skutečné hory, a pravděpodobně roky, než ti bude dovoleno vstoupit
do komnaty stínů, aby sis vyřezala vlastní kostky.“
Inevera rozvázala šňůrky a vysypala si váček do dlaně. Bylo v něm
sedm hliněných kostek, každá s jiným počtem stěn. Všechny byly
nalakované načerno jako démonské kosti a na všech stěnách měly
vyryté rudé symboly.
„Ty kostky ti odhalí všechna tajemství světa, pokud se je naučíš
správně číst,“ pokračovala Keneva. „Tyhle máš jako připomínku
toho, oč usiluješ, a jako vzor k učení. Většina Eveji’ting je věnována
jejich porozumění.“
Inevera nasypala kostky zpátky do váčku, pečlivě ho zavázala a
opatrně si ho zastrčila do kapsy.
„Budou tě nenávidět,“ dodala Keneva.
„Kdo, damaji’ting?“ užasla Inevera.
„Všechny,“ odpověděla Keneva. „Jak zaslíbené, tak Nevěsty. Tady
nenajdeš jedinou ženu, která by tě vítala.“
„Proč?“ podivila se Inevera.
„Protože tvoje matka nebyla damou’ting. Nenarodila ses pro bílou,“
odpověděla Keneva. „Už je to dvě generace, co kostky povolaly
nějakou dívku zvenčí. Budeš muset být dvakrát pilnější než jiné, jestli
si chceš vysloužit závoj. Tvé sestry jsou cvičeny od narození.“
Inevera tu novinku pomalu trávila. Všichni mimo palác přece vědí,
že damy’ting jsou cudné, slušné a zdrženlivé. Zřejmě to vědí všichni
kromě samotných dam’ting.
„Budou tě nenávidět,“ pokračovala Keneva, „ale také se tě budou
bát. Když budeš chytrá, dokážeš toho využít.“
„Bát?“ podivila se Inevera. „Ve jménu Everama, proč by se mě
měly bát?“
„Protože poslední dívka, kterou povolaly kostky, teď sedí před
tebou jako damaji’ting,“ sdělila jí Keneva. „Tak tomu bylo vždy už
od dob Kadžiho. Kostky naznačují, že možná nastoupíš po mně.“
„Já že budu damaji’ting?“ užasla Inevera.
„Možná,“ zdůraznila Keneva. „Pokud se toho dožiješ. Ostatní tě
budou sledovat a soudit. Některé tvé sestry ve výcviku ti asi budou
podlézat, jiné se tě budou snažit ovládnout. Musíš být silnější než
ony.“
„Já…“ začala Inevera.
„Ale nesmí to vypadat, že jsi příliš silná,“ přerušila ji Keneva,
„nebo tě damy’ting v tichosti zabijí dřív, než získáš závoj, a nechají
kostky vybrat jinou.“
Ineveře tuhla krev v žilách.
„Všechno, co znáš, se změní, děvče,“ pokračovala Keneva, „ale
podle mne nakonec shledáš, že dama’tingský palác se od Velkého
Bazaru zase tolik neliší.“
Inevera zvedla hlavu, nebyla si jistá, jestli Keneva žertuje, nebo ne,
ale pro damaji’ting už sezení skončilo. Zazvonila zlatým zvonkem,
který měla na stole, a do komnaty vstoupily Qeva s Melan. „Odveďte
ji do krypty.“
Qeva opět hrubě popadla Ineveru v podpaží, zvedla ji z divanu a
táhla ji pryč.
„Melan, ty ji povedeš na cestě zaslíbených,“ nařídila Keneva. „Po
dvanáct dalších Ubývání budou její chyby přičteny tobě.“
Melan protáhla obličej, ale hluboce se uklonila. „Ano, babičko.“
•
Krypta nebyla v žádném ze sedmi palácových křídel. Byla umístěna
dole, v podpalácí.
Jako téměř všechny velké stavby v Pouštním Kopí měl i
dama‘tingský palác stejně pater dole jako nahoře. Podpalácí bylo
skrovnější co do teploty i vybavení než nadzemní stavba. Taky tu
nebylo ani stopy po palácových malbách, zlacení a lesku. Podzemí,
kam slunce nikdy nezasvitlo, nebylo vhodným místem pro okázale
rozmařilý přepych. Nebylo to místo, kde by se měl člověk cítit
dvakrát pohodlně.
Ale i tak nabízelo podpalácí více nádhery než těch pár místností z
vepřovic, které Inevera a její rodina nazývaly domovem. Závratně
vysoké stropy, obrovské sloupy a klenuté chodby dávaly majestát
dokonce i holému kameni a dokonce i samotné chrany vytesané do
stěn byly uměleckým dílem. I tady, bez slunce, bylo příjemně teplo
díky měkkým kobercům na kamenných podlahách, s chranami
vyšitými po okrajích. I kdyby alagai nějak pronikli na toto
nejposvátnější z míst, nevěsty Everamovy by byly v bezpečí.
Tu a tam potkaly dama’tingské hlídky, které procházely chodbami.
Kývly Qevě na pozdrav a šly dál, ale Inevera cítila, jak ji provrtávají
očima.
Sestoupily po schodišti a pokračovaly několika dalšími chodbami
dál. Vzduch se oteploval a bylo tu čím dál vlhčeji. Koberce zmizely a
místo mramoru se objevily kachle a dlaždice, na nichž se srážela
vlhkost, a byly nepříjemně kluzké. Portál střežila statná dama’ting,
která na Ineveru nepokrytě zírala jako kočka na myš. Inevera se
otřásla. Prošly do rozlehlého sálu s řadami kolíků na stěnách. Na
většině visela roucha a dlouhé pruhy bílého hedvábí. Zepředu Inevera
slyšela smích a šplouchání.
„Sundej si šaty a nech je na podlaze, budou spáleny,“ nařídila jí
Qeva.
Inevera si rychle svlékla hnědé šaty a bido - široký pruh látky, který
chránil klín před všudypřítomným pískem a prachem na bazaru.
Manva nosila stejné, jen černé, a naučila i Ineveru, jak ho rychle a
spolehlivě uvázat.
Melan se svlékla a Inevera zjistila, že i ona nosí pod rouchem a
hedvábnými kalhotami bido, ale daleko složitěji vázané, mnohokrát
proplétané z pruhu hedvábí ani ne palec širokého. Tentýž pruh
hedvábí halil i hlavu - vlasy, uši i krk. Jen obličej zůstal holý.
Melan si rozvázala malý uzlík pod bradou a začala si odmotávat
hedvábí z hlavy. Ruce se pohybovaly rychle a zkušeně sem a tam a
před Ineverou pozpátku vyvstávalo dílo, které Inevera, pokud to
stačila sledovat, oprávněně považovala za velmi složitou vazbu.
Melan zároveň pořád natáčela dlaně tak, aby si na ně hedvábný pruh
úhledně navinula a zůstal jí tak připravený k novému použití.
Inevera užasle zírala na dívčinu vyholenou hlavu. Olivová kůže byla
hladká a lesklá jako leštěný kámen.
Hedvábný pruh pokračoval od hlavy jako utažený hedvábný cop,
který se vinul Melan po páteři dolů. Dívčiny ruce tančily za hlavou a
rozplétaly tucty hedvábných překladů, až z copu zůstaly dva oddělené
pruhy, které vedly k bidu. A její ruce neustávaly v pohybu.
To všechno je z jednoho kusu, uvědomila si Inevera a s úctou
sledovala, jak si Melan pomalu rozplétá bido dál. Pocit tance ještě
zesílil, když Melan začala překračovat rozplétané pruhy a bosé nohy
vyťukávaly pravidelný rytmus. Hedvábí se křížilo přes stehna a mezi
nohama znovu a znovu a Melan odebírala vrstvu za vrstvou.
Inevera už v životě upletla dost košů na to, aby uměla poznat
dobrou práci, a toto bylo přímo mistrovské dílo. Něco tak složitě
utkaného se dalo nosit celý den, aniž by se to uvolnilo, a kdyby chtěl
tohle bido sundat někdo nezasvěcený, tak by to pravděpodobně
zhudlařil tak, že by se mu to pak nepodařilo sundat vůbec.
„Splétané bido je jako pavučina blány, která střeží tvé panenství,“
řekla Qeva a hodila Ineveře velkou roli tenkého bílého hedvábí.
„Budeš ho nosit pořád vyjma umývání a potřeby, a obojí se vykonává
tady, v nejnižším sále krypty. Bez něj kryptu neopustíš za žádných
okolností, a jestli ho nebudeš mít náležitě spletené, budeš potrestaná.
Melan tě ho naučí splétat. Pro košíkářskou dceru by to mělo být
celkem jednoduché.“
Melan si jen přezíravě odfrkla a Inevera ztěžka polkla, šla k ní a
snažila se nezírat na její lysou hlavu. Byla o pár let starší než Inevera
a s odhalenou hlavou byla velmi hezká. Natáhla ruce - na každé měla
namotaných nejméně deset stop hedvábí. Inevera ji napodobila a pak
překročily pruh hedvábí mezi rukama a přiložily ho přes hýždě.
„První vrstva se nazývá Everamův strážce,“ sdělila jí Melan,
přitáhla hedvábí a zkřížila ho přes klín. „Zkříží se sedmkrát, jednou za
každý pilíř nebes.“ Inevera ji napodobovala a nějakou dobu se jí
dokonce dařilo držet s Melan krok, než je Qeva přerušila.
„Hedvábí se ti zkroutilo, začni znovu,“ vyzvala ji dama’ting.
Inevera přikývla, obě dívky rozpletly, co udělaly, a začaly znovu.
Inevera úporně vraštila obočí, jak se ze všech sil snažila napodobit
splétání přesně. Keneva jí řekla, že Melan ponese tíhu jejích chyb, a
Inevera nechtěla, aby byla Melan trestaná za její nemotorné ruce.
Podařilo se jí držet krok celou dobu až k hlavě, než je dama’ting
znovu přerušila.
„Ne tak těsně,“ řekla Qeva. „Tohle je bido, ne obvaz, který má
udržet pohromadě rozbitou šarúmskou lebku. Znovu.“
Melan se podívala na Ineveru tak zlostně, až jí z toho znachověly
tváře, ale znovu otočily směr a celé bido rozpletly, než začaly zase
nanovo.
Při třetím opakování měla Inevera konečně pocit, že splétá. Postup
jí najednou přišel úplně přirozený a brzy tam stály s Melan ve
stejných hedvábných bidech.
Qeva spráskla ruce. „Možná na tobě přece jen něco bude, děvče.
Melan trvalo celé měsíce, než zvládla splétání bida, a to je jednou z
těch rychlejší učednic. Není to tak, Melan?“
„Jak dama’ting říká.“ Melan jí vysekla prkennou poklonu a Inevera
zničehonic nabyla dojmu, že Qeva Melan popuzuje proti ní.
„A teď do lázně,“ nařídila jim Qeva. „Den pokročil a brzy se
otevřou kuchyně.“
Při zmínce o jídle Ineveře zakručelo v žaludku. Už tomu bylo
hezkých pár hodin, co jedla naposledy.
„Však se brzy najíš.“ Qeva se usmála. „Hned jak skončíte s
podáváním večeře a vydrhnete nádobí.“
Zasmála se a ukázala na místnost, odkud vycházela pára a ozývalo
se šplouchání. Melan si rychle odmotala bido a zamířila tam. Ineveře
to trvalo déle, přece jen měla co dělat, aby si hedvábné pruhy
nezamotala, a pak šla za ní. Bosé nohy na dlaždičkách pleskaly.
Průchod vedl k velké kamenné nádrži s horkou vodou. Všude bylo
plno páry a v ní tucty dívek, všechny stejně vyholené jako Melan.
Některé byly v Ineveřině věku, ale hodně jich bylo starších, některé
už skoro dospěly do plného ženství. Vestoje se myly v nádrži nebo si
hověly na kluzkých kamenných schodech na kraji, holily se a pilovaly
si nehty.
Inevera si vzpomněla na kýbl s teplou vodou, ve kterém se umývala
společně s matkou. Jejich příjmy jim umožňovaly měnit vodu jen
zřídka. S úžasem se brodila hloub a hloub, až jí horká voda laskala
stehna, a špičkami prstů přejížděla po hladině, jako by to bylo
hedvábí na trhu.
Když Inevera s Melan vstoupily do vody, všechny dívky vzhlédly,
ty na schodech se vsedě narovnaly jako syčící hadi a všechny oči v
zamlžené místnosti se rázem upřely na ty dvě. Pak se daly všechny
naráz do pohybu a zakrátko je obklopily.
Inevera se obrátila zpátky, ale cesta se už uzavřela, kruh dívek se
semkl, odřízl jakýkoli únik a zakryl je před zraky zvenčí.
„To je ona?“ zeptala se jedna dívka.
„Ta, co ji povolaly kostky?“ ozvala se další. Tazatelky mizely v
páře, dívky začaly obcházet kolem dokola a prohlížely si Ineveru a
Melan ze všech stran víceméně stejným způsobem, jako když Qeva
zkoumala kostky.
Melan přikývla a kruh se semkl ještě víc, všechny dívky teď upíraly
pozornost plně na Ineveru. Tíha davového zírání ji drtila.
„Melan, co…?“ Inevera k ní natáhla ruku. Srdce se jí rozbušilo.
Melan ji popadla za zápěstí, zkroutila jí ruku a prudce si ji přitáhla k
sobě. Inevera přepadla na ni a Melan stačilo už jen chytit ji za husté
vlasy a využít hybnosti jejího pádu a snadno jí zatlačila hlavu pod
vodu.
Zabublalo to a pak už Inevera slyšela jen šumění vody. Bezděky
vodu vdechla a zalkla se, jenže pod hladinou nemohla kašlat. Úporně
bojovala s potřebou nadechnout se, útroby svíraly křeče, horká voda ji
pálila do obličeje. Divoce se vzpouzela, ale Melan ji držela pevně a
proti ní byla Inevera bezmocná. Začaly ji pálit plíce, zoufale sebou
mlátila, ale stejně jako Soli ve stánku i Melan nasadila šarusahkové
chvaty, a i ty její byly rychlé a přesné. Proti nim Inevera nic
nezmohla.
Melan na ni něco křičela, ale zvuk tlumila voda a Inevera z toho
nerozuměla ani slovo. Uvědomila si, že se utopí. Vypadalo to tak
nesmyslně. Inevera ještě nikdy nestála ve vodě, která by jí sahala nad
kolena. Voda byla v Pouštním Kopí vzácná, na bazaru se používala
jak jako platidlo, tak jako zboží. Zlato se třpytí, ale voda je božská,
říkalo se. Jen ti nejbohatší krasijští měšťané si mohli dovolit se utopit.
Už ztrácela naději, když s ní Melan trhla a narovnala ji, jen to
šplouchlo. Vlasy se jí nalepily na obličej, kašlala a v horké páře
zoufale lapala po dechu.
„… sotva sem přišla,“ křičela Melan, „a už se bavila s damaji’ting,
jako by byla nějaká její polštářová přítelkyně! A bido se naučila
splétat na tři pokusy!“
„Na tři pokusy?“ opáčila zlověstně nějaká dívka.
„Už jen za to bychom ji měly zabít,“ usoudila další.
„Myslí si, že je něco víc než my,“ dodala třetí.
Inevera se zoufale rozhlédla skrz slepené vlasy kolem sebe, ale
ostatní dívky ji jen netečně sledovaly a v jejich očích nenacházela
jiskřičku soucitu. Žádná nevypadala, že by snad pro ni hnula prstem.
„Melan, prosím, já…“ prskala Inevera, ale Melan ji chytila ještě
pevněji a znovu ji srazila pod vodu. Ineveře se podařilo zadržet dech,
ale vzduch jí brzy došel a zase sebou jen zoufale mlátila, než ji Melan
nechala opět se nadechnout.
„Nemluv na mne,“ vyjela na ni Melan. „Sice s tebou budu jeden rok
svázaná, ale přítelkyně nejsme. Ty si myslíš, že si sem můžeš jen tak
přijít a přes noc nastoupit na Kenevino místo? Přeskočit mou matku?
Přeskočit mě? Já jsem z Kenevina rodu! Ty jsi jen… mizerný
podvrh.“
Odněkud vytáhla ostrý nůž a Inevera v hrůze ucukla. Melan jí zajela
nožem do vlasů a odřízla silný pramen. „Ty jsi nula.“ Vyhodila nůž
do vzduchu, chytila ho za čepel a jílcem napřed ho předala jedné
dívce, která k nim přistoupila.
„Ty jsi nula,“ opakovala dívka, popadla další pramen Ineveřiných
vlasů a odřízla ho.
Jedna po druhé dívky přistupovaly, braly si nůž a odřezávaly
Ineveře pramen po prameni, až nezbylo nic než střapatý a rozježený
stín, samý flek a krev. „Ty jsi nula,“ říkaly popořadě.
Když od ní ustoupila poslední dívka, klečela Inevera ve vodě,
skleslá a v slzách. Znovu a znovu se rozkašlala, rozškytala, křečovité
záchvaty pláče pálily v hrdle. Jako by v plicích pořád zůstávaly kapky
vody, které se chtěly prodrat ven.
Keneva měla pravdu. Mezi dama‘tingským palácem a Velkým
Bazarem nebyl valný rozdíl, jenže tady nebyl žádný Soli, který by ji
bránil.
Inevera myslela na Manvu a její poslední slova o Kriše. Jestliže se
nemůže rovnat Melan a ostatním dívkám v šarusahku, poradí si stejně
jako máma. Bude klopit oči k zemi a poslouchat. Pilně pracovat.
Naslouchat. Učit se.
A pak, až se nebude nikdo dívat, najde Melanin sklad a nasadí do
něj šváby.
Kapitola 1
Arlen
333 p. N. Léto
30 jiter před novoluním
A Renna znovu Arlena políbila. Noc byla horká k zalknutí, ale
udýchanou dvojici laskal jemný vánek a chladil zpocená těla.
„Pořád jsem si říkala, jestli jsi potetovaný i pod těmi plínkami,“
poznamenala, uvelebila se vedle něj, položila si hlavu na jeho holou
hruď a poslouchala, jak mu buší srdce.
Arlen se rozesmál a jednou rukou ji obejmul. „Říká se tomu bido. A
dokonce i moje posedlost má své meze.“
Renna nadzvedla hlavu. „Třeba prostě jen potřebuješ chraničářku,
které bys věřil,“ pošeptala mu do ucha. „Je povinností manželky
dobře pečovat o to, co má její manžel v bidu. Můžu tě pomalovat
černořapem…“
Arlen polkl a Renna si všimla, že rudne. „Chrany by se znetvořily,
už když bys je kreslila.“
Renna se rozesmála, objala ho a položila si zase hlavu na jeho hruď.
„Někdy mě napadá, jestli jsem se nepomátla už dočista,“
povzdechla si.
„Jakpak to?“ opáčil Arlen.
„Co když pořád ještě sedím v přádelně Selie Jalové a zírám do
prázdna? Od té doby je všechno jako sen. Napadá mě, jestli jsem se
jen v duchu nepřenesla na nějaké nádherné místo a tam už nezůstala.“
„To máš pěkně ubohou představivost, jestli je pro tebe tohle
nádherné místo,“ poznamenal Arlen.
„Pročpak?“ opáčila Renna. „Zbavila jsem se Harla i toho
zpropadeného statku, jsem silnější, než bych si kdy dokázala
představit, a za noci si běhám venku pod širým nebem.“ Máchla
rukou kolem sebe. „Všechno se koupe v barvách a jasu.“ Podívala se
na něj. „A jsem s Arlenem Sedlákem. Jak by mohlo být mé nádherné
místo jiné?“
Slova se hrnula na jazyk a Renna skousla rty. Slova, která si v
duchu říkala mnohokrát, ale nikdy se je neodvážila vyslovit nahlas.
Částečně váhala z obav, co by si o tom Arlen pomyslel, ale především
pochybovala o sobě samé. Všechny sestry Jirchářovy byly ochotné
skočit do postele prvnímu slušnému chlapovi, kterého potkaly, ale
byla někdy některá vůbec zamilovaná?
Když byli malí, tak si Renna myslela, že Arlena miluje, ale tehdy ho
znala jen letmo, zatímco teď chápala, že většina toho, co tak milovala,
byly spíš její představy o tom, jaký asi je, než chlapec samotný.
Minulé jaro Renna přesvědčila samu sebe, že miluje Cobieho
Rybáře, ale teď viděla, jaká to byla lež. Cobie nebyl špatný chlap, ale
Renna věděla, že kdyby přišel na Harlův statek kdokoli jiný,
pravděpodobně by ho svedla zrovna tak. Cokoli, jen aby se dostala
pryč, protože kdekoli jinde by bylo lépe než na statku a jakýkoli muž
byl lepší než táta.
Jenže teď lhala zas. Pro změnu tím, že držela jazyk za zuby.
„Miluju tě, Arlene Sedláku,“ řekla.
Jakmile slova opustila rty, odvaha se rozplynula a Renna zadržela
dech, ale Arlen nezaváhal ani na okamžik a pevně ji objal. „Miluju tě,
Renno Jirchářova.“
Vydechla a všechen strach a pochyby ji opustily.
Leželi dál, ale Renna byla tak nabitá magií, že spánek nenalézala, a
vlastně po něm ani netoužila. V teple a bezpečí lenivě žasla, jak je
vůbec možné, že ona a Arlen teprve před pár hodinami právě na
tomto místě přemohli démonského prince a jeho sluhy. Zdálo se to
být jako z jiného světa. Z jiného života. Nakrátko unikli.
Ale pot zasychal, žár vášně pohasínal a do vědomí se začínal plížit
zase skutečný svět, strašlivý a hrůzný. Byli obklopeni mršinami
jadrnců a celá mýtina byla postříkaná černým ichorem. Měnlivý
démon měl pořád ještě její podobu, jen hlava byla čistě oddělená od
těla a ichor vytekl. Opodál ležel Soumračný Tanečník s nohama v
dlahách; měňavec ho málem zabil.
„Budu muset Tanečníka znovu ošetřit, než se bude moci zase
postavit na nohy,“ řekl Arlen. „I tak může trvat ještě jednu dvě noci,
než se mu síly vrátí úplně.“
Renna se rozhlédla po mýtině. „Nelíbí se mi představa, že tady
zůstaneme ještě jednu noc.“
„Ani mně ne,“ souhlasil Arlen. „Jadrnce to sem zítra potáhne jako
dešťová kaluž červy. Nedaleko mám úkryt a v něm povoz dost velký
na to, aby Tanečníka uvezl. Skočím pro něj. Nedlouho po východu
slunce budu zpátky.“
„Stejně budeme muset čekat, až padne tma,“ poznamenala Renna.
Arlen tázavě naklonil hlavu. „Proč?“
„Ten kůň váží víc než dům tvého táty,“ odvětila Renna. „Jak ho asi
naložíme bez síly, kterou nám dává noc? A kdo ho potáhne, když už
jsme u toho?“
Arlen na ni upřeně hleděl a i skrz tetování po celém obličeji jí řekl
jeho výraz vše. „Přestaň s tím,“ zavrčela.
„S čím?“ opáčil Arlen.
„Přestaň váhat, jestli mi máš lhát, nebo ne,“ odsekla Renna. „Teď
jsme zasnoubení a mezi mužem a ženou nesmí být žádné lži.“
Arlen na ni vyjeveně zíral, pak potřásl hlavou. „Já ti vůbec nechci
lhát. Jen si říkám, jestli už přišel čas o tom mluvit.“
„Přišel, jestli si ceníš své kůže,“ odsekla Renna. Arlen na ni
podezřívavě zamžoural, ale dívala se mu zpříma do očí a Arlen po
chvíli pokrčil rameny.
„Já ve dne neztrácím úplně všechnu sílu,“ řekl. „Počítám, že bych
dokonce i na poledním slunci dokázal zvednout dojnici a hodit ji dál,
než bys ty dohodila oblázkem.“
„V čempak ta tvoje zvláštnost vězí?“ vyzvídala Renna.
Arlen ji znovu obdařil tím prapodivným pohledem a Renna se
zachmuřila a zpola posměšně mu zahrozila pěstí.
Arlen se rozesmál. „Všechno ti to povím, až se dostaneme do mého
úkrytu. Přísahám.“
Renna se uculila. „Pusu na to a je to dojednáno.“
•
Zatímco čekala, vytáhla si chraničářské náčiní, které dostala od
Arlena, rozprostřela na zem čisté plátno a na něj si náčiní úhledně
vyrovnala. Přidala k tomu svůj náhrdelník z říčních oblázků a tesák, a
pomalu, pečlivě a s láskou začala všechno čistit.
Náhrdelník byl zásnubním darem od Cobieho Rybáře. Tucty
hladkých, lesklých oblázků, navlečených na silné šňůře. Byl tak
dlouhý, že si ho mohla Renna omotat kolem krku dvojmo a stejně jí
visel až pod prsa.
Tesák patříval jejímu otci, Harlovi Jirchářovi. Byl ostrý jako břitva.
Vždycky ho nosil na opasku. Tím tesákem zabil Cobieho, když za
ním Renna utekla, a ona s ním zase zabila jeho.
Kdyby se to nestalo, mohli už žít Renna a Cobie jako muž a žena,
když se Arlen vrátil do Tibbetské Říčky. Ten náhrdelník, zásnubní
dar od jiného muže, jí trvale připomínal, že nedokáže být k Arlenovi
upřímná. Tesák jí zase trvale připomínal muže, který ji celý život
držel ve svém soukromém Jádru.
Ale Renna se nedokázala rozloučit ani s jedním. V dobrém či zlém,
byly to ty jediné věci na světě, které byly opravdu její, jediné části
jejího života za bílého dne, které s ní odešly do noci. Obě dvě
pochranila. Náhrdelník obrannými chranami, tesák chranami
útočnými. Náhrdelník mohl v případě potřeby sloužit jako chranový
kruh, ale ukázalo se, že ještě užitečnější je jako škrtidlo. A ten nůž…
Ten tesák probodl hruď jadrnskému princi. Ještě teď jejím
chraněným očím jasně zářil magií. Nejen chrany, celá čepel se matně
třpytila. Stačilo se ostří jen dotknout a prst uronil krev.
Věděla, že slunce tu moc spálí, ale v tu chvíli vypadala zbraň
nepřemožitelně. I ve dne bude silnější. Magie věci vždycky
zanechává lepší, než jaké byly předtím. Stejně tak náhrdelník stačilo
jen přejet hadříkem, aby se mu vrátil lesk, i šňůra byla ještě pevnější
než původně.
A tak Renna střežila Soumračného Tanečníka až do rozbřesku. Pak
dopadlo na roztroušené mršiny jadrnců ranní slunce a zapálilo je.
Toho pohledu se nikdy nemohla nasytit, i když na něj těžce doplácela.
V době, kdy démoni hořeli, magie černořapových chran na jejím těle
slábla a chrany začaly svědit. Tesák v pochvě se rozehřál a pálil ji do
nohy. Musela se opřít o strom, aby neupadla; cítila se jako loutka,
které někdo přeřízl vodicí provázky, slabá a poloslepá.
Ale slabost rychle přešla a Renna se zhluboka nadechla. Stačí pár
hodin spánku a bude na tom líp než za nejlepšího dne svého
předešlého života, i když i to je jen bledý stín proti tomu, jak se cítí v
noci.
Jak to jen Arlen dělá, že si svou moc udrží i na slunci? Je to snad
tím, že má chrany natrvalo vytetované, a ne jen nakreslené
černořapem? Pokud ano, tak by vzala na kůži jehlu a inkoust už dnes.
Démonské mršiny hořely snadno a rychle a ve vteřinách po nich
zůstala jen spálená zem a popel. Renna rozdupala pár posledních
hořících křovin, aby se oheň nerozšířil, a pak se konečně poddala
únavě, schoulila se k Soumračnému Tanečníkovi a usnula.
•
Probudila se opět vedle Soumračného Tanečníka, ale místo mechové
postele, na níž usínala, teď ležela na hrubé houni na jedoucím povoze.
Rychle zvedla hlavu a vepředu uviděla Arlena v chomoutu. Táhl je
úctyhodně rychle.
Ten pohled smyl poslední stopy spánku. Renna mrštně přeskočila na
kozlík, popadla otěže a hlasitě zapráskala. Arlen překvapením
nadskočil a Renna se rozesmála. „Hyjé!“
Arlen ji obdařil kyselým pohledem a Renna se znovu rozesmála.
Pak seskočila z povozu a šla s ním. Cesta byla mizerná, neudržovaná,
místy zarostlá, ale ne zas tolik, aby je to příliš brzdilo.
„Přímo před námi je Studánka,“ řekl Arlen.
„Studánka?“ opáčila Renna.
„Tak si tu vesnici pojmenovali,“ odpověděl Arlen. „Kvůli tomu, jak
skvěle chutnala jejich pramenitá voda.“
„Myslela jsem si, že se vesnicím vyhýbáme,“ podotkla Renna.
„V této zůstali jen duchové,“ odpověděl Arlen a Renna slyšela v
těch slovech bolest. „Studánka byla před pár lety za noci dobyta.“
„Tys ji znal předtím, než ji dobyli?“ zeptala se.
Arlen přikývl. „Občas jsem sem zajížděl, když jsem byl ještě
poslem. Ve vesnici žilo deset rodin. ‚Šedesát sedm těžce pracujících‘,
říkávali s oblibou. Měli trochu podivínské zvyky, ale posla vídali
vždycky rádi a dělali tu nejostřejší pálenku, jakou jsi kdy pila.“
„Tos nepil tátovu,“ zavrčela Renna. „Byla stejně dobrá na pití jako
do petrolejky.“
„Tak to Studánkovice byla tak silná, že ji vévoda angierský
zakázal,“ řekl Arlen. „A nakonec vymazal z map i vesnici a
poslovskému cechu nařídil, že už sem víc jezdit nebude.“
„Ale vy jste sem stejně jezdili,“ pochopila Renna.
„To si piš, že jezdili,“ prohlásil Arlen. „Co si o sobě myslel, nechat
takovou vesnici jen tak odříznutou od světa? Kromě toho si posel
mohl jednou dodávkou Studánkovice vydělat šestiměsíční plat. A já
měl Studánské rád. Měli pochraněnou celou vesnici a žilo to tam ve
dne v noci. Slyšela jsi je zpívat na míle daleko.“
„Co se stalo?“ zeptala se Renna.
Arlen pokrčil rameny. „Začal jsem pracovat dál na jihu a pár let
jsem sem nezajel. Teprve až když jsem si začal chranit tělo, tak jsem
se vydal zpátky. V té době jsem trávil celé měsíce v divočině. Byl
jsem natolik sám, že jsem si zvykl mluvit na Tanečníka a vedl jsem
rozhovor za nás oba. Lezlo mi to na mozek a věděl jsem to.“
Renna myslela na ty doby, kdy stejným způsobem mluvila se
zvířaty na otcově statku. Kolik srdečných rozhovorů vedla s paní
Drápkou nebo s Kopytkou? Ano, sice tam byl Harl, ale stejně věděla,
co je to osamělost.
„Jednoho dne jsem si uvědomil, že jsem blízko Studánky,“
pokračoval Arlen, „a rozhodl jsem se, že si omotám ruce a obličej
nějakou látkou a navykládám jim nějaké báchorky o tom, jak jsem se
popálil od rozpáleného rožně. Cokoli, co se dá někomu vykládat,
hlavně když se s tebou budou bavit. Jenže když jsem do vesnice
vstoupil, poprvé v životě jsem tam nalezl ticho a klid.“
Projeli kolem remízku a na dohled se objevila vesnice, deset
poctivých domů s doškovou střechou a modlitebna okolo návsi s
velkou studnou uprostřed. Po vnějším obvodu byly rozmístěny
chranové kůly a každý dům měl patro. Nahoře se bydlelo, dole
pracovalo. Byla tam kovárna, krčma, stáj, pekárna, tkalcovna a další,
ne tak snadno určitelné.
Když přešli přes náves ke stáji, padla na Rennu tíseň. Všechno bylo
tak zachovalé. Nikde žádné stopy po tom, že by sem kdy přišli
démoni; vypadalo to, že každým okamžikem se z domů vyhrnou lidé.
V duchu viděla jejich přízraky, jak si tudy chodí, pracují a žijí.
„Když jsem sem přišel, bylo na návsi plno kostí, krve a démonských
lejn,“ řekl Arlen. „A smrdělo to tu, jako by to bylo teprve pár dnů. Jen
pár dnů! Kdybych přišel dřív, mohl jsem…“
Renna ho mlčky pohladila po paži.
„Vypadalo to, že se jeden chranový kůl ve větru zlomil a skácel se,“
pokračoval Arlen. „Lesní démoni tu skulinu našli a přepadli
vesničany při večeři. Pár lidí uprchlo do noci. Vystopoval jsem je, ale
našel jsem jen ostatky.“
Renna si v duchu živě malovala, jak se Studánští scházejí u
dřevěných stolů na zápraží a společně večeří, a v tu chvíli na nic
netušící lidi zaútočí jadrnci. V duchu slyšela výkřiky a viděla je
umírat. Udělalo se jí z toho všeho mdlo, žaludek se vzbouřil a Renna
klesla na kolena.
Když ji za chvilku Arlen objal kolem ramen, Renna si uvědomila,
že pláče. Provinile k němu vzhlédla.
„To není nic, zač by ses měla stydět,“ konejšil ji. „Na mě to dolehlo
ještě hůř.“
„Cos dělal?“ zeptala se Renna.
Arlen ztěžka vydechl. „Pár týdnů mi dočista vypadlo z paměti. Celé
dny jsem prostě pil pálenku, pálil kosti a v noci jsem zabíjel každého
zplozence Jádra, který se přiblížil na deset mil od Studánky.“
„Cestou jsem viděla pár čerstvých stop,“ nadhodila Renna.
Arlen výhrůžně zamručel. „Zítra ráno tu budou hořet pohřební
hranice.“
Renna položila ruku na jílec tesáku a odplivla si na zem. „To si piš.“
Dojeli ke stáji a Arlen snesl Soumračného Tanečníka na zem. Hekal
námahou, ale jinak to zvládl celkem dobře. Renna nad tím jen vrtěla
hlavou, ona by to asi nezvládla, ani kdyby byla nabitá noční magií.
„Budeme potřebovat trochu vody,“ poznamenal Arlen.
„Přinesu ji,“ řekla Renna a už se obracela, že dojde ke studni na
návsi. „Chci vědět, jak chutná voda tak dobrá, že po ní pojmenovali
vesnici.“
Arlen ji chytil za loket. „Ta voda už není dobrá. V té studni jsem
našel Kennita Studánku, vesnického stařešinu. Hnil ve vodě víc než
týden, než jsem dokázal slézt dolů a vytáhnout jeho ostatky. Studna je
teď otrávená. Ale z pumpy za krčmou pořád teče čistá, i když to není
nic, po čem bys pojmenovala vesnici.“
Renna si znovu odplivla, popadla vědro a vyrazila ke krčmě. A ruka
se znovu snesla k noži a polaskala kostěnou rukojeť. Noc nemůže
přijít dost rychle.
Když obstarali Tanečníka, využili příležitosti, umyli se a v prázdné
krčmě si dali studené jídlo. „Nahoře měli světnici k pronajmutí,“ řekl
Arlen. „Mohli bychom se pár hodin prospat, než padne noc.“
„Nájemní světnice?“ užasla Renna. „Když tu jsou celé prázdné
domy, kde se dá usadit?“
Arlen zavrtěl hlavou. „Nepřijde mi správné zabrat postel po někom,
koho pohltilo Jádro. Ta světnice, kde jsem spával, když jsem byl ještě
poslem, je dobrá dost.“
Miluju tě, Arlene Sedláku, pomyslela si, ale nebylo zapotřebí
opakovat, co už bylo řečeno. Přikývla a šla za ním po schodech
nahoru.
Místnost k pronajmutí byla větší než jakákoli světnice, kde Renna
dosud spala, a měla velkou postel s peřinou. Renna se na ni posadila a
užasla, jak je měkká. Ještě nikdy nespala na ničem měkčím než na
slamníku. Natáhla se na záda. Jako ležet na obláčku.
Zatímco se tělo uvelebovalo do péřové náruče, oči bloumaly po
světnici. Na první pohled bylo patrné, že tu Arlen pobýval. Na všem
se podepsal jeho nepořádek, všude se povalovaly kelímky s barvou,
štětce, rydla a knihy. Malý psací stůl si předělal na ponk a po celé
podlaze byly rozsypané dřevěné hobliny a piliny.
Arlen přešel na druhou stranu světnice a odsunul rohož. Pod ní bylo
v podlaze volné prkno. Stačilo zatáhnout a zvedl se celý podlahový
dílec, šikovně maskovaný pilinami, které zakryly štěrbiny. Renna se
posadila, nahlédla dovnitř a vytřeštila oči. Skrýš byla plná zbraní naolejovaných, nabroušených a účinně chraněných. Vyklouzla z
postele, šla za ním a přidřepla si, aby lépe viděla dovnitř - oči jenjen
hltaly Arlenovo chraničářské dílo.
Arlen vytáhl malý zlatopňový luk s toulcem šípů a podal jí to. „Je
načase, aby ses naučila střílet.“
Renna znechuceně ohrnula nos. Pořád se ji snaží ochraňovat. Chce
jí zabránit v soubojích zblízka. Držet ji v bezpečí. „Já to nechci. A
nechci ani žádné kopí.“
„Proč ne?“ podivil se Arlen.
Renna jednou rukou zvedla svůj náhrdelník z říčních oblázků,
druhou tasila tesák. „Já nechci zabíjet jadrnce odněkud z úkrytu.
Když nějakého démona zabiju, tak chci, aby umíral s vědomím, kdo
ho zabil.“
Čekala, že se s ní bude hádat, ale Arlen jen přikývl.
„Naprosto tě chápu.“ Ale pořád jí strkal luk. „Jenže někdy mají
přesilu nebo je zapotřebí zabít démona rychle, dřív než někoho
pozře.“ Usmál se. „A musím říct, že to není špatný pocit, jen tak si na
jadrnce namířit a zabít ho zdálky.“
Renna se zhluboka nadechla. Měl samozřejmě pravdu. Jasně že ji
chránil, ale způsobem, jakým to dělal vždycky.
Tím, že ji učil, jak se má chránit sama.
Miluju tě, Arlene Sedláku.
Vzala si luk a užasla, jak je lehký. Arlen jí podal ještě malý toulec
chraněných šípů, a pak začal vytahovat ostatní zbraně a balit je do
nepromokavého plátna.
„Na co je všechny potřebuješ?“ zeptala se.
„Budu potřebovat nejen tyhle, ale ještě spoustu dalších,“ odpověděl
Arlen. „Dělám to, co jsem měl udělat už dávno. Rozdám chraněné
zbraně všem mužům, ženám i dětem dost silným na to, aby je unesly.
Vybudoval jsem si tyhle sklady po celé These, ale všechno jsem si to
nechával pro sebe. Už ne. Já už k zabíjení démonů zbraně
nepotřebuju. To už mám za sebou.“
„Jak to?“ zeptala se Renna. Čekala, že uhne pohledem a bude
uvažovat, jak se té otázce vyhnout. Může ho milovat sebevíc, ale
jestli bude pořád uhýbat, klidně ho praští po té jeho lysé hlavě.
Ale Arlen se na ni díval zpříma a v očích mu jiskřilo. „To ti ukážu
dnes v noci.“ Zvedl ruku a něžně přejel po jejích černořapových
zrakových chranách kolem očí. „Budeš potřebovat svůj noční zrak,
abys to pochopila.“
Renna se ho chytila za ruce, zvedla se na nohy, couvala a táhla ho s
sebou, až narazila nohama na postel. Svalili se na matraci a z polibků
rychle přešli na laskání. V uších jí bušila krev a ten tep jí dával pocit,
že je stejně naživu jako v noci.
•
Slunce už zapadalo, když sešli do šenku na večeři. Po jídle se Arlen
sebral, zalezl za výčep, chvíli se tam přehraboval a nakonec se vynořil
s těžkým hliněným džbánem. „Démoni rádi povstávají vzadu na
polích. Co si takhle vzít s sebou něco k pití, než se jich dočkáme?“
Společně si vyšli na procházku do šera a dívali se, jak levandulová
obloha tmavne. Studánkovská pole ležela jižně od vlastní vesnice a
byly to lány a lány převážně brambor, ječmene a cukrové třtiny. O
pole se léta nikdo nestaral, ale místy plodiny pořád houževnatě lpěly
na své půdě a rodily. Na polích byly v pravidelných vzdálenostech
rozmístěné chranové kůly. Většina byla v mizerném stavu a k ničemu,
ale tu a tam viděla Renna nějaký nový, s čerstvě namalovanými
chranami, ještě ostrými a jasně zřetelnými. Oči přejížděly po kůlech a
hledaly vzor.
„Ty jsi tady z toho udělal hotový labyrint,“ vyhrkla. „Jako ten z
pouště, o kterém jsi mi vyprávěl.“
Arlen přikývl, našel si nepříliš zaplevelené místečko a posadil se.
„Hodí se to, když chceš odříznout démona od smečky, protože nemáš
do úkrytu nikdy dál než krok.“ Vzal těžký džbán a nalil do dvou
maličkých hliněných kalíšků průzračnou tekutinu.
„V Krasii mají pálenku, kterou šarúmové občas pijí před nástupem
do bitvy. Nazývají ji couzi a říkají, že dodává válečníkovi odvahu.“ S
potměšilým úsměvem jí jeden kalíšek podal. „A já jsem našel
pálenku, která má podobné účinky.“
„Vždyť jsi říkal, že šarúmové svůj strach přijímají,“ namítla Renna
a přisedla si k němu. Džbán si nechali mezi sebou.
„Převážně ano a lepší způsob není,“ odpověděl Arlen. „Ale přijetí
strachu umrtví tělo. A já nechci být necitelný na místě, jako je
Studánka. Chci šílet jako Jádro samo.“
Renna chápavě přikývla. To bylo něco, čemu rozuměla. Nechala
kalíšek kalíškem, provlékla prst uchem džbánu, podepřela si džbán
loktem, zkušeným, plavným pohybem ho zvedla ke rtům a dlouze se
napila.
Pálenka byla silná, přesně jak ji Arlen varoval, a Renna se maličko
rozkašlala, ale byla sladší než tátovy patoky, a oheň, který se rozhořel
v břiše, brzy zchladl a teplo se rozšířilo do všech údů.
I Arlen nechal kalíšky být, vzal si džbán a napodobil ji. Předávali si
ho sem a tam, dokud světlo nezesláblo úplně a nezačala se zvedat
zrádná mlha, věstící jadrnce. Mlha se začala zhutňovat do polních
démonů, kluzkých, štíhlých, přilehlých k zemi, kteří se plížili po
čtyřech jako lvi, ale byli rychlejší než cokoli živého. Později se
objevilo i pár lesních démonů; těm větším vždycky trvá déle, než
získají pevný tvar.
Renna se zvedla na nohy a chvíli se nejistě kymácela, než nabrala
správný směr a vydala se ke zhmotňujícímu se lesnímu démonovi.
Značně odlehčeným džbánem volně pohupovala na jednom prstě.
Čekala, až se démon zhmotní úplně, zlobně ho propalovala
pohledem a myslela na noc, kterou strávila v kadibudce na otcově
statku. Démoni doráželi na dveře a ona ječela a vřískala strachy.
Myslela na prázdné domy a otrávenou studnu za sebou.
Dala si poslední hlt pálenky, zarazila špunt do džbánu a volnou
rukou sáhla do váčku u pasu.
Démon konečně získal pevné tvary a už rozevíral tlamu, aby na ni
zařval. Chřtán měl tak obrovský, že by klidně pohltil její hlavu
vcelku, a uvnitř se skvěly řady a řady špičatých zubů.
Ale než ze sebe stačil vypravit jakýkoli zvuk, Renna se rozmáchla a
vrhla do zející mordy žalud, na kterém měla namalovanou žárovou
chranu. Chrana při styku s démonským jazykem ožila a žalud
vybuchl, jen to prásklo, blýsklo.
A přesně v tom okamžiku plivla Renna démonovi do obličeje
pálenku a uskočila.
Hlavu zachvátily plameny, korovitý krunýř se vzňal, démon padl na
zem a mlátil sebou.
Ozval se smích, Renna se otočila a Arlen jí zatleskal. „Dobrá práce,
ale já dokážu ještě něco lepšího.“
Renna se jízlivě pousmála, založila si ruce na hrudi a vrátila se do
bezpečí za chranovým kůlem. „Zkus to, Arlene Sedláku, ráda se na to
podívám.“
Arlen se uklonil. Pár stop od nich se zhmotnil polní démon, větší
než noční vlk. Zavrčel, zadusal, připravoval se k útoku.
Arlen si založil ruce stejně jako Renna a zůstal stát. Kápi měl
sundanou - beztak už ji skoro nikdy nenosil na hlavě - ale pořád na
sobě měl většinu oděvu, kterým přes den zakrýval mocné chrany
vytetované po celém těle. A polní démoni jsou rychlí jako vítr, bez té
vytetované obrany ho může takový démon klidně srazit a rozsápat.
Renně sjela ruka k noži, dlaň pevně obemkla jílec.
Ale polní démon prolétl skrz Arlena, jako by to byl jen dým. Kde
jím netvor prošel, tam se tělo rozvířilo, ale po chvíli se mu zase
vrátily ostré obrysy.
Než se démon vzpamatoval, Arlen stihl krátkou poklonu. „Mně už
se nemůže v noci nic ani dotknout, Ren. Nic, co vidím přicházet.“
Polní démon dopadl na zem, vmžiku se obrátil a skočil na Arlena
zas. Renna čekala, že opět projde skrz, ale tentokrát se Arlen obvinul
kolem útoku tak rychle, že ani nevěděla, jak to udělal, jednou rukou
chytil jadrnce zezadu kolem krku, na místě ho zastavil a zároveň se
stáhl za jeho záda, aby se vyhnul míhajícím pařátům. A pak natáhl
volnou ruku a holým prstem nakreslil démonovi na hruď žárovou
chranu.
Ledva kresbu dokončil, chrana se rozhořela a Arlen démona pustil a
ucouvl. Démona strávily plameny.
Renna na to zírala s otevřenými ústy, ale Arlen ještě neskončil;
rovnou si to rázoval k dalšímu polnímu démonovi a popichoval ho k
útoku. Démon se nechal vydráždit, zařval a hnal se na něj s
napřaženými pařáty.
„Ovšem pokud ho nevidím přicházet včas…“ Arlen zachrčel. Náraz
ho odhodil o několik kroků dozadu, démonské spáry zasáhly svůj cíl a
rozpáraly Arlenovi břicho.
Renna zalapala po dechu. Vytryskl proud krve, Renna tasila tesák a
jako šipka se vrhla mezi Arlena a démona.
Ale v tu chvíli se Arlen narovnal a mávl na ni, ať zůstane stát.
Démon znovu zaútočil a Arlen se opět rozplynul jako dým.
Když zase nabral tvar, nebylo po jeho zranění ani stopy. Dokonce i
kutnu měl spravenou. „… stačí mi okamžik, abych vzal rozum do
hrsti, a dokážu si zahojit skoro všechno, co mě přímo nezabije.“
Démon zaútočil potřetí, ale tentokrát Arlen rychle nakreslil do
vzduchu chranění, které démona odhodilo, jako by ho nakopl mezek.
Ani se k Arlenovi nedostal. Jeho nová moc patrně neměla mezí.
Jenže když démon dopadl o pár yardů dál na zem a Arlen se jí
znovu poklonil, maličko přitom zavrávoral a Renniny chraněné oči
postřehly, že jeho chrany, ještě před chvíli tak jasné, září o poznání
slaběji.
Arlen zachytil její pohled a přikývl. „Když kreslím chrany
démonovi na tělo, nabíjí je jadrnec sám. Když je kreslím do vzduchu,
tak místo z něj sají magii ze mne.“
Démon na něj zaútočil počtvrté, ale tentokrát ho Arlen chytil za krk
a šarusahkovým chvatem ho přišpendlil k zemi. A Renna viděla, že v
době, kdy tiskne démona k zemi, chrany na jeho rukou ožívají a
tepou, a zatímco jadrncova zář slábne, Arlenova magická zář se
obnovuje. Démon vřískal a mlátil sebou, ale Arlen ho držel u země
snadno, jako by to bylo malé dítě. Moc v jeho rukou postupně
nabírala na síle, až se nakonec démonovi zbortilo hrdlo, Arlen napjal
svaly a utrhl mu hlavu.
Renna zahlédla, že se na ni plíží polní démon. Svěsila ramena a
zatvářila se mdle a bezmocně. To nebylo nic těžkého; stačilo si
vybavit tu beznadějnou husu, kterou bývala celý život. Oběť.
Ale tato část jejího já zemřela s Harlem. Když jadrnec udeřil,
narazil na neviditelnou zeď odpuzení, a Renna se bleskurychle otočila
a vrazila mu tesák do hrudi. Chrany na čepeli se rozhořely, proťaly
démonský krunýř a vyslaly do Renny magický šleh, který rozehřál
údy ještě víc než pálenka. Útočila dál jak posedlá, bodala zas a zas a
při každé ráně projížděl tělem další a další zachvěv moci.
Když se mrtvý démon svalil na zem, shýbla se a nakreslila na drsný
démonský krunýř žárovou chranu.
Nic se nestalo.
„Jak je možné, že ty to dokážeš a já ne?“ rozčilovala se Renna, když
pátrala pohledem v poli po dalších démonech. Pár jich tu pořád ještě
kroužilo kolem, ale teď už si na ty dva lidi dávali pozor a drželi si
odstup.
„Sám jsem to dlouho nevěděl,“ přiznal Arlen. „Vůbec jsem své
moci nerozuměl. Ale když jsem bojoval s tím démonem na stezce do
Jádra, naše vědomí se prolnula a přitom se mi mnohé objasnilo. Já
jsem se skutečně stal zčásti démonem.“
„Démonské lejno,“ ulevila si Renna. „Ty přece nejsi tak zlý jako
oni.“
Arlen pokrčil rameny. „Ani většina démonů není zlá. Nejsou dost
chytří na to, aby byli zlí - nebo dobří, když už jsme u toho. Zrovna tak
můžeme nazývat zlou vosu, protože bodá. Ale mozkoví démoni…“
„Ti bastardi jsou ještě horší než Harl,“ prohlásila Renna.
Arlen přikývl. „Ten se s nimi vůbec nedá srovnávat.“
Renna svraštila obočí. „Takže ty chceš říct… co? Že jsou jadrnci jen
zvířata? Tak na to ti neskočím. Vosy neshoří, když vyjde slunce. Ale i
kdyby nebyli démoni zlí, tak nejsou ani přirození.“
„To říkají obyvatelé dne,“ odvětil Arlen. „Lidé, kteří nemají
chraněné oči. Podívej se kolem sebe. Je snad magie nepřirozená?“
Renna zaváhala. Dívala se, jak magie prosakuje průduchy z Jádra a
rozlézá se po povrchu jako zářící mlha, která se jí válí u nohou.
Viděla ji v samé podstatě rostlin a stromů, ba dokonce i zvířat a lidí.
Existoval by bez ní vůbec život?
„Možná ne,“ připustila, „ale to ještě nevysvětluje, proč si myslíš, že
jsi částečně démon, ani proč ti moc zůstává i za denního světla, kdy
slunce všechnu magii spálí.“
Arlen váhal, uhýbal očima, přemýšlel. Renna výhrůžně přimhouřila
oči a Arlen to postřehl. „Já ti nebudu lhát, Ren, ani nic tajit. Je to jen
něco, nač nejsem pyšný, a nechci, abys… o mně měla špatné mínění.“
Renna k němu přistoupila a položila mu ruku na tvář. Do dlaně ji
zabrněla magie. „Miluju tě, Arlene Sedláku. A to nic na světě nikdy
nezmění.“
Arlen smutně přikývl, ale do očí se jí nepodíval. „To je tím masem.
To mi dalo tu moc.“
„Maso?“
„Démonské maso,“ upřesnil Arlen. „Když jsem žil na poušti, jedl
jsem ho celé měsíce. Připadalo mi to docela poctivé, když vlastně
pořád jedí oni nás.“
Renna se zajíkla a o krok ustoupila. Teprve v tu chvíli se jí Arlen
podíval do očí a Renna z jeho výrazu poznala, jak zděšeně asi vypadá.
„Tys je… jedl? Démony?“
Arlen přikývl a Renně se udělalo špatně od žaludku. „Já jsem si v
tomto ohledu nemohl zrovna vybírat. Nechali mě na poušti smrti
napospas, bez jídla, bez naděje. Byl jsem tak na dně, jak jen člověk
může být.“
„Myslím, že já bych spíš přijala smrt.“ Arlenovi přelétl přes tvář
zmučený, sklíčený výraz a Renna svých slov okamžitě zalitovala.
„No jo, no,“ řekl. „Asi nejsem tak silný jako ty, Ren.“
Renna se k němu rozběhla, popadla ho za ruce, přitiskla se k němu
čelem na čelo. „Ty jsi mnohem silnější, než jsem kdy byla já, Arlene
Sedláku,“ vyhrkla. Do očí se jí draly slzy. „Kdybys ze mne to
bláznovství nevymlátil, tak bych zemřela jen proto, abych zachovala
hanbu Jirchářů v tajnosti. V tom přece žádná síla není.“
Arlen potřásl hlavou a Renně dopadla na ret jeho slza, chladná a
svěží. „Za ta léta jsem nejednou potřeboval, aby někdo vymlátil
bláznovství ze mne.“
Renna ho políbila. „Jsi si jistý, že ti tu moc dalo démonské maso?“
Arlen přikývl. „Coline Trigg vždycky říkávala, že jsi to, co jíš, a já
myslím, že to tak opravdu je. Vstřebal jsem jadrnskou schopnost
uskladnit magii ve vlastních buňkách, ale moje kůže si zároveň
uchovala odolnost proti slunci. Stalo se ze mě něco jako baterie.“
„Buňky? Baterie?“ opáčila Renna.
„Věda starého světa. Nezáleží na tom.“ Arlen nad tím otráveně mávl
rukou tím svým protivným způsobem jako vždycky, když jí nehodlal
něco vysvětlovat prostě proto, že ho to nudilo a nebavilo. Přitom by
ho ráda poslouchala třeba i celou noc. Jako kdyby nebyl na celém
světě hezčí zvuk než jeho hlas. „Představ si to jako dešťový sud po
nočním lijáku. Je plný vody i potom, co se nebe vyjasní a země
vyschne. Na slunci nemáš magii kde vzít, ale já cítím, že je ve mně,
že hojí mé rány, že zahání únavu a dává sílu. A v noci ji mohu nechat
ze sebe tryskat, jako když se vytáhne zátka, a to se šťourám teprve v
pouhé slupce toho, co by se dalo dělat doopravdy.“
Renna mlčela, přemýšlela. Ať si říká Arlen, co chce, je skoro
nemožné hledět na jadrnce jako na něco jiného než na zlobný vřed
přírody, na urážku Stvořitele. Přestože byla tolikrát pokrytá smrdutým
ichorem, který nazývali krví, byla jí představa, že něco takového vloží
do úst, z duše odporná.
Ale ta moc…
„Já vím, na co myslíš, Ren,“ ozval se Arlen a vytrhl ji z dumání.
„Ať tě ani nenapadne to zkoušet.“
„Proč?“ zeptala se Renna. „Nezdá se mi, že by ti to nějak ublížilo.“
„Ty nevíš, jaké to je, Ren. Byl jsem šílený. Na pokraji smrti. Žil
jsem jako zvíře.“
Renna potřásla hlavou. „Být sám uprostřed ničeho, nemít s kým
promluvit vyjma Tanečníka a jadrnců… Já vím, jaké to je. To může v
člověku probudit temné pudy i bez démonského masa.“
Arlen se na ni díval, pak přikývl. „To jistě! Ale pojídat démona není
jako pokreslit si kůži černořapem. To po pár týdnech nevybledne a ty
na to nejsi připravená.“
„Za co se máš, že mi chceš říkat, na co jsem nebo nejsem
připravená?“ vyjela na něj Renna.
„Já ti nerozkazuju, Ren, já tě snažně prosím.“ Arlen si před ni klekl.
„Nejez to, a kdyby se tě na to někdo ptal, řekni mu, že je to jedovaté.“
Renna na něj dlouho hleděla a nebyla si jistá, jestli ho má obejmout
nebo zpohlavkovat. Nakonec si povzdechla a nechala svárlivé pocity
odeznít. „Budu o tom přemýšlet. A nikomu to neřeknu. Čestné
slovo.“
Arlen přikývl a vstal. „Tak jdeme na lov. Až budu léčit Tanečníka,
musím v sobě mít co nejvíc magie.“
•
Když se vrátili do stáje, Soumračný Tanečník sípal bolestí a jazyk mu
visel z tlamy. Žrádlo bylo netknuté, jediná voda, kterou vypil, byla ta,
jež mu předtím nalili do krku, a bojoval o každý dech.
Měňavec jedinou ranou zlomil velkému hřebci žebra, která
probodala kdeco uvnitř, a praštil s ním o strom. Tanečník si zlomil
páteř a polámal nohy. Arlen mu svou magií zachránil život, ale bez
další pomoci už nikdy nebude chodit, natož běhat.
Arlen byl tak nabitý magií, že jeho chrany zářily samy od sebe, ani
nebylo zapotřebí chranového zraku - osvětlovaly stáj, že tam bylo
jasno jako ve dne. Vypadal jako sám Stvořitel, když bral do rukou
Tanečníkovu nohu, srovnával polámané kosti do správné polohy a
kolem zlomenin kreslil prstem na kůži chrany.
Když kosti a šlachy srůstaly, Tanečník řičel bolestí a Renna trpěla s
ním. Navíc Arlenova zář s každým hojením pohasínala, a že jich bylo
mnoho. Jeho chrany brzy ztmavly a nakonec zhasly úplně. Přesto
pořád hojil, citlivými prsty zkoumal koňské tělo a hledal místa, na
která by soustředil svou moc. Když se Tanečníkovi zahojila žebra,
hruď se nadmula a kůň začal zase normálně dýchat, Renna úlevou
vydechla, ale pak Arlen zasténal a zhroutil se.
Celý se klepal, když ho vynášela nahoru do postele, a krátce,
přerývaně sípal. Srdce skoro neslyšela a i jeho magická zář vybledla
natolik, jako by snad každým okamžikem měla zmizet úplně. Svlékla
se, vklouzla do postele k němu, pevně ho objala a vůlí se mu snažila
vnutit, aby vstřebal nějakou magii z ní, ale zdálo se, že je to marné.
„Neumírej mi, Arlene Sedláku,“ prosila. „Po tom všem, čím jsme si
prošli.“
Arlen neodpovídal. Renna vstala, pochodovala po světnici sem a
tam a utírala si slzy. Myšlenky pádily jako splašené.
Potřebuje magii, pomyslela si. Takže nezbývá než jít a nějakou mu
sehnat.
Vmžiku třímala v ruce tesák. S oblékáním se neobtěžovala, popadla
jen svůj plášť a vyběhla ze dveří. V plášti byla pro jadrnce
neviditelná, a tak zakrátko našla jednoho polního démona, který se
plížil nedaleko chran.
Odhodila plášť, a než si jí démon stačil všimnout, skočila mu na
záda, jednou rukou mu zvedla bradu, druhou podřízla krk. Ze stáje
vzala vědro a načerpala do něj z toho netvora smrdutý, černý ichor,
bohatý na žhnoucí magii.
Ichor ji potřísnil na holé kůži a Renna cítila, jak černořapové chrany
sají moc. Najednou se cítila silná až k nevíře a jako vítr se hnala
zpátky k Arlenovi. Položila ho na zem, vychrstla na něj páchnoucí
vědro, a pak už se jen dívala, jak chrany na jeho kůži vstřebávají
magii a jasní se, a následně potemní a projasňuje se jeho vnitřní aura.
Začal dýchat lehčeji a Renna klesla na kolena.
„Díky Stvořiteli,“ zašeptala a nakreslila do vzduchu chranu.
Udělala to podvědomě, a přesto se to tak podobalo tomu, jak Arlen
léčil Tanečníka. Kdyby tak jen byla schopná udělat totéž pro něj.
Podívala se na vědro. Na okraji ulpěl slizký kousek démonských
střev. Sebrala ten černý hnus do ruky a šťouchala do něj jako do
rosolu. Smrděl a Renně se zvedl žaludek. Musela zhluboka dýchat,
aby se nepozvracela.
Odejde úplně, jestli ho nechám jít, pomyslela si. I když je silný, tak
tohle sám nezvládne. Musím s ním držet krok, jinak mě zase nechá
tady, až ho příště bude vtahovat Jádro.
„Konec mudrování,“ zamumlala.
Zadržela dech a vložila tu krmi do úst.
Kapitola 2
Snoubenka
333 p. N. Léto
28 jiter před novoluním
Probudila se nedlouho po rozbřesku. Arlen klidně spal a Renna si šla
potichu a opatrně, aby ho nevzbudila, smýt z těla zaschlou krev.
Za zataženými závěsy Renna pořád cítila, že je nabitá magií, ale
jakmile vyšla ven na slunce, síla shořela. Zkusmo se protáhla, hledala
nějaký důkaz, že na ni ta nechutná strava měla nějaký vliv, ale pokud
tu byla nějaká změna, nepoznala ji. Jistě, Arlen se živil výhradně
démonským masem několik měsíců, než získal svou moc. Renně se
dělalo špatně od žaludku při pouhém pomyšlení na další sousto.
Šla do stáje, vyhřebelcovala Soumračného Tanečníka a dala mu
ranní krmení. Hřebec byl plný sil, vůbec to nevypadalo, že ho ještě
před dvěma dny dělil jen chloupek od smrti. Dokonce i jizvy vybledly
a už skoro nebyly vidět.
Když byla hotová, vyšla ven na pole a sklidila ze zdivočelé úrody
brambory a zeleninu, aby zas jednou měli pořádnou snídani. Už ji
měla hotovou, když do kuchyně vklopýtal Arlen, strhaný, jako by
vůbec nespal.
„Voní to tu jako na nebesích,“ řekl.
„Vejce ani pořádný chleba jsem nesehnala, ale zato jsem chytila na
poli králíka, takže máme maso,“ řekla Renna, lžící nandala dušenou
směs do dvou dřevěných misek a vzali si je do šenku.
Když se posadili, Arlen chvíli hleděl na svou misku, pak složil
hlavu do dlaní. „Asi jsem to včera večer přehnal.“
Renna si odfrkla. „To je slabé slovo.“
Arlen nafoukl tváře a pomalu vydechl. „Teď je mi té spousty
pálenky líto.“
„Jez,“ vybídla ho Renna. „Žaludek se uklidní, když mu něco dáš. A
nejlíp uděláš, když vypiješ vody, co se do tebe vejde, třebas to není ta
nejlepší.“ Arlen přikývl a za chvíli už do sebe házel jídlo tak
dychtivě, že měl misku brzy prázdnou.
„Je tam ještě?“ zeptal se a Renna sebou překvapeně trhla. Tak
zaujatě sledovala, jak Arlen jí, že se vlastního jídla ještě ani nedotkla.
„Vezmi si moje.“ Přisunula mu misku a vzala si od něj tu jeho. „Já
si donesu.“ Potěšilo ji, že než se vrátila ke stolu, měl misku opět
prázdnou.
„Je ti líp?“ zeptala se.
„Cítím se zase jako člověk,“ odvětil Arlen a v koutku úst mu
zacukal drobný úsměv. „Ale chvilku mi to trvalo.“
„Můžeš si odpočinout ještě jeden den,“ řekla Renna. „V noci tě
nabiju znovu.“
Arlen zavrtěl hlavou. „Dneska musíme urazit celé míle, Ren.
Odpoledne si uděláme zastávku a pak to vezmeme co nejrychleji
rovnou do Kotliny.“
„Jakou zastávku?“ zeptala se Renna.
Arlen se znovu usmál, tentokrát víc, a v očích mu zajiskřilo.
„Musím ti vybrat pořádný zásnubní dar.“
•
Vydali se pěšky po poselské cestě a Arlen nasadil svižný krok. Renna
si všimla, že po pár hodinách si už na něm únava vybírá svou daň, ale
tvrdohlavě odmítal jet na koni.
„Tanečník potřebuje odpočinek víc než já,“ prohlásil.
Slunce už bylo hodně za zenitem, když došli na rozcestí, kde Arlen
odbočil na méně používanou cestu, spíš jen jezdeckou pěšinu
protínající divoké zvlněné pláně.
„Kam to vede?“ zeptala se.
„K jednomu rančerovi, s kterým se znám,“ odpověděl Arlen. „Je mi
tak trochu zavázaný.“ Renna chvíli čekala, jestli se dozví něco víc, ale
nic dalšího nepřišlo.
Trvalo jim ještě hodinu pěší chůze, než se v dohledu vynořil ranč.
Tři stáje, každá samostatně chraněná, a k tomu kůly, rozestavěné
kolem stájí, výcvikové ohrady i výběhu. I rozlehlé pastviny byly
chraněné.
Na střeše nejbližší stáje se objevil nějaký kluk s krátkým lukem. Šíp
měl nasazený na tětivě a mířil na ně.
„Kdo tam?“ křikl.
Jak ho Renna uviděla, přikrčila se, aby se mohla rychle vrhnout
doleva nebo doprava, kdyby ten kluk opravdu vystřelil, a pevně
sevřela důvěrně známý kostěný jílec otcova tesáku, i když by jí tu
nebyl nic platný. Harla Jircháře sice nenáviděla, ale když držela v
ruce tesák, kterým ho zabila, vždycky se cítila bezpečněji.
Arlenovi to zjevně nedělalo nejmenší starosti. „Někdo, kdo bude
litovat, že tě nenechal sežrat lesním démonem, Niku Hřebče, jestli ten
luk okamžitě nepoložíš a neskočíš pro tátu,“ křikl na kluka.
„Posel!“ zaječel Nik, sklonil luk a zamával. „Mami! Tati! Přijel
posel a přivedl Tanečníka!“
Sjel ze střechy na plachtu nad verandou a z okraje se mrštně
přehoupl na zem. Cestou ještě zaběhl na zahradu, vytrhl dvě mrkve a
už pádil k nim. Užasle zíral na Soumračného Tanečníka. „Ten
vyrostl! Je velký jako stáj!“
Opatrně se blížil k obrovskému hřebci a strkal mu mrkve. „Klid,
chlapče, to jsem já, Nik. Pamatuješ si na mě, ne?“ Soumračný
Tanečník zaržál a mrkve schroupal, ale chlapec byl stejně napnutý
jako struna a jen čekal, kdy se bude muset dát na útěk.
Renna to nechápala. Kdyby ten kluk Tanečníka znal, tak by přece
věděl, že ten kůň je milý jako jitro. „Ten tě nepokouše ani nepokope,
chlapče.“
Nik se obrátil, chtěl něco říct, ale slova mu uvázla v hrdle, když
uviděl Rennu zblízka. Očima přejížděl po jejím těle a Renna si nebyla
jistá, jestli ho zajímají víc černořapové chrany nebo tělo, na němž
byly nakreslené. Vcelku to bylo jedno, v obou případech bylo jeho
chování neomalené, a tak si založila ruce v bok a zpražila ho
výhrůžným pohledem, aby mu připomněla dobré mravy. Chlapec
leknutím nadskočil a odvrátil pohled tak rychle, že Renna málem
škytla smíchy.
Nik zrudl a obrátil se na Arlena. „Tys ho zkrotil?“
Arlen se rozesmál. „To těžko. Tanečník je pořád ten nejvzteklejší
kůň pod sluncem, ale teď už kouše a kope jenom jadrnce.“
Za nimi se ozvalo tiché zahvízdnutí. Renna se bleskurychle otočila a
ruka jí opět bez přemýšlení sjela k tesáku. Rychle ji odtáhla a
zadoufala, že si toho nikdo nevšiml.
A to jsem si myslela, že naučím mladého Nika dobrým mravům.
Ale nezdálo se, že by si toho muž, který se k nim blížil, nějak všiml.
Stejně jako chlapec, i on měl v první chvíli oči jen pro koně. Šel
klidně, pomalu, nechával Tanečníkovi čas, aby si na něj přivykl.
Hřebec zafrkal a maličko zadupal, ale nechal se pohladit.
„Opravdu vyrostl,“ souhlasil muž a rukama přejížděl Tanečníkovi
po statných slabinách. Byl vysoký a hubený, měl husté, krátce
zastřižené vousy, dlouhé hnědé vlasy si vzadu spletl do copu. „Je
určitě o dobré dvě dlaně vyšší než jeho otec, a že už starý Sesuv byl
větší než kterýkoli kůň, jakého jsem kdy viděl.“ Zvedl hřebci jednu
nohu. „Ale potřeboval by okovat.“
Konečně se muž podíval na ně, a stejně jako chlapec, i on mohl na
Renně oči nechat, nicméně si ji prohlížel stejně zkoumavě jako koně.
Renně v hrdle bublalo temné vrčení, a když se jí muž nakonec
podíval do očí a uviděl ten rozzuřený výraz, leknutím sebou trhnul.
Arlen raději vstoupil mezi ně. „Jen se koukaj, Ren,“ zamumlal.
„Jsou to dobří lidé.“
Renna zaťala zuby. I když si to nechtěla přiznat, Arlen měl pravdu,
magie dělá s člověkem hrozné věci dokonce i ve dne. Vášně se
probouzejí rychleji. Zhluboka se nadechla a nechala vztek odplynout.
Arlen pokývl hlavou a obrátil se k rančerovi. „Renno Jirchářova,
toto je Jon Hřebec a jeho kluk Nik. Jon krotí a chová divoké
angierské mustangy.“
„Spíš chytá a chová,“ upřesnil to Jon, napřáhl k ní ruku a jeho oči
nabízely omluvu. „Není lehké zkrotit něco, co klidně rozdupe polního
démona a za hluboké noci všemu uteče.“ Renna ruku přijala, ale
rychle ji pustila, když sebou Jon při jejím stisku škubnul.
„Já vím, jak se asi cítí,“ zamumlala.
Jon ukázal bradou na Tanečníka. „Vezmi si třeba tohohle. Chytil
jsem ho jako hříbě, ani šest měsíců mu ještě nebylo. Myslel jsem si,
že takovému mláděti určitě dokážu vyhnat divočinu z hlavy, jenže on
si nenechal ani nasadit ohlávku a nejednou se mi prokopal ze stáje
ven.“
„Noc pod širým nebem nemá slitování,“ řekl Arlen. „A šest měsíců
života mezi démony je dlouhá doba.“
Jon přikývl. „Myslel jsem si, že ho nedokážeš zkrotit ani ty.“
„Nezkrotil jsem ho,“ souhlasil Arlen. „Jen jsem ho vrátil zase tam,
kam patří.“
„Ale přesvědčil jsi ho, aby přijal sedlo a uzdu,“ podotkl Jon. „I když
to by mě vlastně nemělo nijak překvapovat. Tehdá jsi pro mě byl jen
bláznivý potetovaný posel, který mi zachránil kluka. Teď slýchám, že
ty jsi ten náš slavný Osvoboditel!“
„Nejsem,“ bránil se Arlen. „Jsem jen Arlen Sedlák z Tibbetské
Říčky, který má občas víc štěstí než rozumu.“
„Takže přece jen máš nějaké jméno,“ ozvala se žena, přicházející z
rančerského domu. Napohled vypadala všedně, ale měla činorodý
výraz člověka zvyklého na těžkou práci. Oblečená byla jako muž vysoké kožené holínky, rajtky, prostá bílá halena a navrch vesta.
Hnědé vlasy si vzadu zaplétala do copu víceméně stejně jako Jon.
„Těch kluků si nevšímejte,“ řekla Renně. „Oni si moc nemají s kým
popovídat, když tu jsou všude samí koně. Já jsem Glyn.“
„Renna.“ Renna jí potřásla rukou, vzápětí žena objala Arlena a
Renně se zaťaly pěsti. Je to tou magií, že ji tak štve, když se ho
dotýká jiná žena?
„Ráda tě zase vidím, posle. Zůstaneš na večeři?“
Arlen přikývl a Renna poprvé zažila, že věnoval ten svůj hřejivý
úsměv někomu jinému než jí. „Rád.“
„Co tě přivádí do těchto končin?“ zeptal se Jon. „Počítám, že sis
nepřišel jen okovat koně.“
Arlen přikývl. „Potřebuju ještě jednoho. Klisničku, kterou bych
mohl spárovat s Tanečníkem.“
Podíval se na Rennu a pousmál se. „Zakládáme rodinu.“
•
Mack Pastvina, který bydlíval kousek od statku Rennina otce, taky
choval koně. Když byla matka ještě naživu, pobývala Renna na jeho
ranči často. Byl sice o hodně menší než pozemky Jona Hřebce, ale v
zásadě to tam chodívalo stejně. Když odvedli Tanečníka ke kováři,
vzal je Jon k velké ohrazené pláni, kde se pod dohledem ostražitých
koňáků a štěkajících psů pásla stáda koní. Cestou míjeli menší
ohrady, kam se koně zaháněli na výcvik a karanténu a které byly tak
silné a vysoké, že by je ve dne nepřeskočil ani Soumračný Tanečník.
V jedné uviděla Renna obrovského černého hřebce, který si tam
osaměle poklusával pod dozorem dvou ostražitých koňáků s bičem.
Renna se zastavila, jako by do ní hrom udeřil.
„Jo, to je starý Sesuv,“ řekl Jon. „Tanečníkův otec. Chytil jsem ho
na pláních s půltuctem klisen a mladým Tanečníkem. Pojmenoval
jsem ho Sesuv, protože tak nějak se asi cítil, když jsme ho konečně
zahnali do ohrady.
Ten obrovský panchart neudělá kouska pořádné práce, zato ti bude
celou dlouhou noc vykopávat díry do stáje, když ho necháš. Podlý
jako démon a pěkně mazaný. Chovatelé z města ti budou klidně
vykládat, že divocí koně nejsou chytří, protože neposlouchají povely,
ale nevěř jim. Mustangové mají svůj vlastní rozum. Mají ho dost na
to, aby přežili v noci venku, což je víc, než o sobě může říct většina
lidí. Sesuv se baví tím, že shodí každého, kdo se na něj pokusí
nasednout, a pak po něm dupe. Když už jsme měli toho věčného
srovnávání zlomenin po krk, tak jsem to vzdal a nechal ho zahnat do
chovné ohrady.“
Renna hleděla na toho úchvatného tvora a bylo jí strašlivě smutno.
Tam na pláních jsi byl králem a tady tě nechají běhat kolem dokola v
ohradě a celý den obskakovat klisny. Musela se hodně ovládat, aby
nešla k vratům a nepustila ho na svobodu.
„Letošní léto byly dobré vrhy,“ poznamenal Jon, když vyšli na pláň.
„Mám spoustu klisniček, z kterých se dá vybírat.“
„Je to na tobě, Ren,“ řekl Arlen. „Vyber si, jakou chceš.“
Renna pohledem přelétla stádo. Na první pohled nevypadali Jonovi
koně nijak jinak než Mackovi, ale když přišla blíž a viděla jejich
rozměry, nestačila zírat. Hříbata vypadala vedle kobylek nedospěle,
mladě, ale i tak byla větší než někteří hřebci, které choval Mack. Jon
měl ročky dost velké na to, aby na nich mohl jet urostlý muž, a nebyl
mezi nimi jediný slabý kus. Démoni skolili všechny až na ty
nejsilnější, takže zůstali jen obři kypící zdravím, s lesklou tmavou
srstí.
Statných zdravých hříbat tam byla spousta, ale Rennu přesto
neustále přitahovala jedna dospělá klisna, která se držela stranou od
stáda. Měla skvrnitou černohnědou srst a byla o dlaň vyšší než
ostatní. Čišelo z ní mrzoutství a nevraživost a ostatní koně se jí
obloukem vyhýbali.
„Co támhleta?“ zeptala se Renna a ukázala na ni.
Jon uznale zamručel. „Máš dobré oko, holka. Většina lidí nevidí
pod ten ošklivý kabátek. To je Falešnice. Chytil jsem ji loni v létě,
těsně před nejhorší větrnou smrští, jakou jsem kdy zažil. Ještě jí není
ani pět a je silnější než kdejaký hřebec; snažila se utéct víckrát, než
aby se mi to chtělo počítat. Jak se k ní přiblížíš s ohlávkou - noci, jak
se k ní vůbec přiblížíš - předvede ti kdejakou lumpárnu. Ta pokousala
dokonce i starouše Sesuva, když jsem ji dal k němu do ohrady, abych
zjistil, jestli jim to spolu půjde.“
„Ohlávku potřebovat nebudu,“ prohlásila Renna, přehoupla se přes
ohradu a vydala se přes pláň.
„Povídám, ten kůň je nebezpečný,“ křikl za ní Jon. „Jseš si jistá, že
víš, co děláš?“ Renna jen přezíravě mávla rukou, ani se neobtěžovala
ohlédnout.
Když se Renna přiblížila, Falešnice necouvla. To bylo dobré. Klisna
si jí zdánlivě nevšímala, ale podle toho, jak vztyčila uši, si byla Renna
jistá, že má všechny smysly v pozoru.
Ukázala prázdné ruce. „Žádnou ohlávku nemám. Sama bych nic
takového nenosila, takže to nebudu chtít ani po tobě.“
Falešnice ji nechala přijít blíž, ale když Renna natáhla ruku, aby ji
pohladila po krku, ohnala se po ní jako blesk, mohutné čelisti
zacvakaly a Renna jen taktak stihla ucuknout, aby ji klisna
nepokousala.
„Tohle jsme si nedomluvily!“ vyjela na ni a plácla klisnu přes nos.
Falešnice po té ráně propadla záchvatu zuřivosti a vzpínala se a
kopala jako posedlá, ale na to byla Renna připravená. Měsíce lovu
démonů a vstřebávání jejich magie jí daly sílu a rychlost, o níž se jí
nikdy ani nesnilo, a když v ní vzkypěla krev, svrběla ji noční magie
po celém těle dokonce i teď na slunci.
Renna uhýbala jako stéblo ječmene ve větru a kopající kopyta ji
míjela o pouhé palce, jen to fičelo. Znovu a znovu se ji rozzuřená
klisna snažila zadupat do země. Silné kopy. A rychlé. Takové by
polnímu démonovi přerazily hřbet.
Ale Renna se pohybovala plavně a plynule, jako by tančila, a všemu
se vyhnula. Jenže když už to tak pokračovalo nějakou dobu, začala
přemítat, která z nich dvou to vydrží déle. Síla, která se jí vlila do
údů, byla jen zlomkem toho, co zažívala v noci. Zato ten kůň patrně
neznal únavu.
Avšak nakonec začala i koňská kopyta zpomalovat a Falešnice se
vzepjala k útěku. Leč než stačila vyrazit tryskem pryč, Renna se k ní
vrhla, chytila ji za hřívu a vyšvihla se jí na holý hřbet.
Jestli předtím Falešnice jančila, tak teď se její vztek ztrojnásobil a
dělala čest svému jménu; vyskakovala všema čtyřma do vzduchu,
vzpínala se, vyhazovala, tryskem běhala kolem dokola a vůbec se
snažila Rennu jakkoli shodit.
Jenže jak už na ní Renna jednou seděla, nehodlala to vzdát. Rukama
obemkla koňský krk, tak silný, že se jí jen taktak podařilo ruce spojit,
ale jakmile se jí to podařilo, tak se silná koňská šíje stala celým jejím
světem, jejím jediným soupeřem. Na ničem jiném nezáleželo.
Sebrala všechnu sílu, kterou v sobě dokázala probudit, a začala
sevření utahovat.
Trvalo to snad celou věčnost, ale nakonec se Falešnice přece jen
začala zklidňovat. Přestala vyhazovat a začala zběsile běhat uvnitř
ohrady. Ostatní koně jí prchali z cesty, což přivádělo psy k šílenství.
Renna utahovala sevření víc a víc, pomalu, ale jistě, a divoký trysk
se brzy zpomalil na umíněný klus. Renna se usmála. Umíněnost je
dobrá.
Pustila koňskou šíji, chytila se oběma rukama za hřívu a tvrdošíjně
táhla doleva. Falešnice nakonec poslušně zahnula a Renna se nahlas
rozesmála. S koňskými slabinami mezi koleny a hřívou v pěsti
vytáhla Renna tesák a širokou plochou čepelí plácla klisnu po zadku.
„Hyjé!“
Falešnice poskočila a přešla do trysku. Renna zasunula tesák do
pochvy a chytila se hřívy oběma rukama. Sem tam nějaké škubnutí,
aby klisna zahnula, ale jinak ji Renna nechávala, ať si běží, jak chce,
užívala si vítr, který šlehal jejím dlouhým copem sem a tam, i
pravidelné nadskakování s každým koňským skokem.
A pak se Renna naklonila níž, až ke koňskému uchu. „Ty patříš
noci, holka. Já nedopustím, abys dopadla jako Sesuv. Přísahám.“
Dovedla Falešnici až ke kraji ohrady, kde čekal Arlen s ostatními, a
přitáhla jí hlavu, aby zastavila.
„Takže sis vybrala?“ zeptal se Arlen. „Falešnici?“
Renna přikývla. „Ale Falešnice není dobré jméno. Budu jí říkat
Snoubenka.“
•
Večeře na Hřebčíně, to byla rodinná záležitost, a ta rodina zahrnovala
i nejposlednějšího koňáka a pradlenu, celkem přes třicet lidí.
Dokonce i pár psů leželo na houních u stěn ve velké hale a čekalo na
zbytky. Renna a Arlen seděli s Jonem, Glyn a Nikem v čele dlouhé
fošny, položené na kozách a obtěžkané mísami s jídlem a džbány s
vodou a pivem.
Jon předříkával modlitbu ke Stvořiteli a Renna si všimla, že někteří
koňáci přitom nepokrytě zírají na Arlenovu chraněnou tvář a dokonce
i přes Jonovo předzpěvování zachytil její ostrý sluch slovo
‚Osvoboditel‘, které se šeptem neslo kolem stolu. Její prsty
bezmyšlenkovitě pohladily hladkou kostěnou rukojeť tesáku.
Jon skončil s modlitbou a narovnal se. „Nevím, jak vy, chaso, ale já
umírám hlady! Dejme se do toho.“ Nato celý stůl ožil a třicet
stolovníků si začalo navyklými pohyby podávat kolem stolu pekáče s
masem, mísy se zeleninou, ošatky s chlebem a plné omáčníky.
Zatímco venku zapadalo slunce, uvnitř si všichni nakládali na talíře
a při jídle a pití se smáli a povídali si. Lidé pořád pokukovali po
Arlenovi, který se tvářil, že to nevidí, a dvakrát si přidal. Ale jakmile
se dojedlo a zapálily se dýmky, už byl na nohou.
„Večeře byla vynikající jako vždy, Glyn, ale je nejvyšší čas vydat se
na cestu.“
„Nesmysl,“ prohlásila Glyn. „Venku už je naprostá tma. Máme tu
spoustu místa, můžete přespat.“
„Velice si vážím tvé pohostinnosti,“ řekl Arlen, „ale Ren a já
musíme dnes v noci urazit ještě mnoho mil.“
Glyn nesouhlasně svraštila čelo, ale přikývla. „Řeknu děvčatům, ať
vám zabalí něco na cestu. Jen Stvořitel ví, co máte k jídlu ve svých
sedlových vacích.“ Vstala a zamířila do kuchyně.
Arlen sáhl do hlubin své kutny a podal Jonovi měšec s penězi. „Za
Snoubenku.“
Jon zavrtěl hlavou. „My tady tvé peníze nechceme, posle. Po tom
všem, cos pro mne a mou rodinu udělal? I kdybych nechal stranou
svého kluka, tak už jen díky těm chraněným šípům, cos nám dal,
spíme v noci všichni mnohem klidněji.“
Ale Arlen si to nedal vymluvit. „Blíží se drsné časy, Jone. Uprchlíci
z Rizonu se valí na sever jako povodeň a nemysli si, válka se nakonec
dostane až sem. Krasijci už pokukují po Milnu i za něj. Navíc se teď
lidé začali bránit i v noci, a to se jadrncům líbit nebude. Vytáhnou za
tmy v plné síle a nejhorší to bude za novoluní.“
Vtiskl měšec Jonovi do ruky. „Zlata mám spoustu. Není žádný
důvod, proč bych ti neměl přiměřeně zaplatit za to, co si beru. Taky ti
tu nechám pár chraněných kopí. Jsi chytrý, dáš je jako vzor svým
kovářům a chraničářům a oni ti jich vyrobí dost pro všechny.“
Renna mu položila ruku na loket, a když se na ni Arlen podíval,
prosebně se mu zahleděla do očí. „Vezmi také Sesuva. Není správné
ho tu takhle držet. Ten by měl být v noci venku.“
„Nic proti tomu,“ souhlasil Arlen, „ale my před sebou máme
dlouhou cestu, máme naspěch a nemáme čas vláčet s sebou až do
Kotliny dalšího divokého mustanga.“ Podíval se na Jona a odpočítal
další mince. „Můžeš ho poslat za námi?“
„Dlužím ti sice mnohem víc,“ odpověděl Jon, „ale na takovýto výlet
své koňáky nepošlu. Nechci o ně přijít. Jakmile se utáboří, tak Sesuv
uprchne i s kůlem a cestou pravděpodobně ještě rozkope chranové
kruhy.“
Arlen chápavě přikývl. „Jakmile se dostanu do Kotliny, pošlu pro
něj drvoštěpy. Jestli někdo dokáže zvládnout tak obrovského koně,
tak jsou to oni.“
•
Hnali se tryskem po cestě. Soumračný Tanečník musel kapku
zpomalit, aby mu Snoubenka stačila, ale Renna věděla, že je to jen
otázka času.
„Až tě pochraním,“ zašeptala kobylce do ucha, „tak bude mít on co
dělat, aby s tebou udržel krok.“
Už teď měla Snoubenka podkovy, které jí - stejně jako Tanečníkovi
- pochranil vlastní rukou Arlen, a když jim teď do cesty vstoupil lesní
démon, Renna ho přecválala, jen magie zasršela. Pak zastavila,
nechala Snoubenku, ať toho démonského smolaře rozdrtí, a smála se,
když z něj klisna vydupávala život a poprvé zakoušela, jak chutná
démonská magie. S nově nabytou silou vyrazila klisna tryskem za
Tanečníkem a vzdálenost, která je dělila, se rychle zmenšovala.
Tábor rozbili nedlouho před svítáním. „Zůstaň u koní,“ požádal ji
Arlen. „Potřebuju načerpat trochu sil.“ A s tím zmizel v šeru.
Renna mu nechala pár chvil, aby se mohl vzdálit, a pak se také
vydala na lov. Nedaleko tábora zahlédla polního démona, který se
rovněž vydal na lov, a okamžitě mu předvedla starou, hloupou Rennu,
co se sotva vleče, ztěžka dýchá a kňourá strachy.
Démon zavrčel a zaútočil, ale Renna byla připravená, uvítala ho
šarusahkovým chvatem a složila ho na zem. Pěsti, pomalované
mocnými chranami, ho bily po hlavě, dokud neznehybněl.
Vytáhla tesák a ani se neobtěžovala démonské maso vařit, rovnou
ho snědla a sála ichor, jako by to byla Glynina omáčka. Chutnalo to
strašlivě, ale vzpomínka na sílu, kterou měla i na přímém slunci, dala
Renninu žaludku odvahu.
Pak se očistila, upravila a vrátila se do tábora. Zrovna žvýkala
kyselec a ryla Snoubence do kopyt další chrany, když uslyšela, že se
Arlen vrací.
„On se nedozví, co jsem udělala,“ řekla Snoubence. „Jak by se to
dozvěděl? A i kdyby… Arlen Sedlák mi přece nebude říkat, co mám
dělat, zásnuby nezásnuby.“
Byla to vcelku pravda, ale stejně to zavánělo lží.
Když se Arlen přiblížil, výbojně zvedla bradu, jenže magie z něj
zářila tak jasně, že musela mžourat, aby se na něj mohla dívat.
Chápala, proč ho ostatní považují za Osvoboditele. Byly chvíle, kdy
ani sám Stvořitel nezářil tak jasně jako Arlen Sedlák.
Kapitola 3
Ovesňané
333 p. N. Léto
27 jiter před novoluním
Příštího dne toho za trysku po zanedbané poselské cestě moc
nenamluvili. Arlen si stáhl kápi proti slunci, ale Renna dobře znala
ten rozladěný výraz, který se pod ní skrýval.
Co tak zpropadeně důležitého Arlen v té Osvoboditelově Kotlině asi
může mít?
Určitě to mělo něco společného s tou holkou, to jí bylo jasné.
Leesha Papírova. To jméno ji hryzalo jako blecha. Když se Renna
kdysi ptala Arlena, co pro něho Leesha znamená, byl vyhýbavý, ale to
ještě nebyli zasnoubení a ona neměla právo vyzvídat.
Asi je načase zeptat se znovu, usoudila.
„Pozor!“ zařval Arlen, když zahnuli za ostrou zatáčku. Přímo před
nimi ležela na cestě převrácená kára a kvůli hustému křoví po obou
stranách cesty ji nemohli objet. Renna zaryla paty Snoubence do boků
a škubla za hřívu. Obrovská klisna se vzepjala na zadní, řičela, divoce
kopala a Renna měla co dělat, aby se na ní udržela. Arlen ji pobaveně
sledoval ze hřbetu Soumračného Tanečníka, který to hravě ubrzdil a
teď klidně stál.
„Slíbila jsem ti žádnou ohlávku,“ řekla Renna klisně, když se
konečně uklidnila. „O sedle nepadlo ani slovo. Přemýšlej o tom.“
Snoubenka zafrkala.
„Hej, pastýři! Potřebovali bychom pomocnou ruku!“ zvolal nějaký
šedovousý muž a zamával na ně obnošeným, zváleným kloboukem.
Stál ještě s jedním mužem za károu a společně tlačili, zatímco
vyzáblá herka vepředu táhla.
„Nech to na mně, Ren,“ zamumlal Arlen a protáhl se s Tanečníkem
před Snoubenku. „Co se stalo?“ zavolal.
Muž šel k němu, znovu si sundal klobouk a hřbetem špinavé ruky si
otřel pot z čela. Vlasy a vousy měl prošedivělé, v hlubokých vráskách
na obličeji se usadil prach. „Uvízli jsme v tom marastu. Nemohli
byste nám půjčit jednoho z těch velkých koní, jen na chvíli, než tu
káru vytáhneme?“
„Je mi líto, ale nemůžu vám pomoci,“ odpověděl Arlen a pohledem
propátrával okolí.
Muž na něj vyvalil oči. „Co mi to tu vykládáš, chlape, že nám
nemůžeš pomoct? Co to jsi za pastýře?“
Renna se udiveně podívala na Arlena. Překvapilo ji, že je tak hrubý
na starce v nouzi. „Tanečník by je vytáhl vmžiku.“
Arlen zavrtěl hlavou. „Ta kára neuvízla, Ren. Tohle je ten nejstarší
trik z loupežnické příručky.“ Pohrdavě si odfrkl. „Jednoho by
nenapadlo, že něco takového ještě dělají.“
„Loupežníci? Čestné slovo?“ Renna se znovu rozhlédla kolem sebe,
tentokrát svým nočním zrakem. Byli s Arlenem odříznuti od světa
uprostřed ničeho a navíc za bílého dne, kdy jsou nejslabší. Bahno
nesahalo mužům ani po kotníky a v křoví u cesty se mohli klidně
schovávat další. Prsty zabloudily k tesáku, ale Arlen na ni nenápadně
třepl rukou a Renna nechala tesák v pochvě.
„Jako by nebylo dost na tom, že nás v noci přepadají démoni,“
poznamenal Arlen. „Teď už se i lidé obracejí proti sobě ve dne.“
„To je směšné!“ zvolal stařec, ale už couval a Renna najednou
viděla v jeho očích lež tak jasně, až se podivila, že ji neviděla
předtím. To, že lidé, dokonce i stařešinové, mohou být zrovna tak zlí
jako démoni, pro ni přece nebylo nic nového. Harl byl prošedivělý, a
Ouřada Raddock…
Muž stojící za károu se shýbl, na okamžik jim zmizel z očí a vzápětí
se vynořil s kuší v ruce. Z křoví vylezli dva muži a mířili na ně
loveckými luky. Zpoza zatáčky za nimi vyšli tři muži s kopími a
zahradili jim ústupovou cestu. Všichni byli vychrtlí, pod očima měli
černé kruhy a na sobě rozedrané, záplatované hadry.
Jen stařec nebyl ozbrojený. „My nechceme nikomu ubližovat,
pastýři,“ řekl a zase si nasadil klobouk, „ale časy jsou zlé a vy vezete
docela těžký náklad na pastýře a jeho…“ úkosem zamžoural na
Rennu. Byla ve skvrnitém stínu, v němž zanikaly chrany na kůži, ale
o pohoršlivém střihu jejích šatů nemohlo být pochyb. Muž s kuší tiše
hvízdl a popošel blíž, aby na ni lépe viděl.
„Žádné hloupé nápady, Donne,“ varoval ho stařec a lučištník se
stáhl.
Stařec střelil očima zase po Arlenovi. „V každém případě si
vezmeme nějaké jídlo, pokrývky a léky, jestli máte, o těch
obrovských koních nemluvě.“
Renna pevně sevřela tesák, ale Arlen se jen uchechtl. „Věř mi, že
tyhle koně chtít nebudete.“
„Ty mi nebudeš říkat, co mám chtít, pastýři,“ odsekl stařec. „Nás
Stvořitel už dávno opustil. Teď vy dva sesedněte z koní, než vás moji
muži provrtají skrz naskrz.“
Arlen byl vmžiku z Tanečníka dole. Renna ani nestačila sledovat,
jak překlenul vzdálenost ke starci, chytil ho do škrtícího
šarusahkového chvatu a stočil ho mezi sebe a lučištníky.
„Jak jsi říkal,“ pravil Arlen, „ani my nechceme nikomu ublížit. Jen
už chceme být zase na cestě. Takže co kdybys svým mužům řekl,
aby…“
Jeden lučištník vypustil šíp a přetrhl mu řeč. Renna se zajíkla, ale
Arlen se jen ohnal a chytil šíp v letu, jako by někdo jiný chytal
mouchu.
„Tohle by trefilo spíš tebe než mne,“ strčil Arlen šíp starci pod nos,
než ho odhodil.
„Zpropadeně, Brice!“ zařval stařec. „Tos mě chtěl zabít?!“
„Promiň!“ vyhrkl Brice. „Ujelo mi to!“
„Tak ono mu to ujelo, povídá,“ zamumlal stařec. „Stvořiteli, pomoz
nám.“
Zatímco lučištník strhl veškerou pozornost na sebe, jeden kopiník
využil příležitosti a rychle se odplížil za Arlena. Podle měřítek
běžných lidí byl nenápadný ažaž, ale Renna nevykřikla ani nijak jinak
Arlena nevarovala, protože z Arlenova postoje snadno poznala, že o
tom muži ví. On se tím snad dokonce bavil!
Kopiník zvedl oběma rukama kopí vodorovně nad Arlena - chtěl ho
chytit ratištěm pod bradou a škrtit - a přesně v tom okamžiku Arlen
odstrčil starce, chytil ratiště, shýbl se a zároveň se stočil tak, že přes
něj kopiník vlastní váhou přeletěl a ztěžka dopadl na záda. Arlen si
přehodil kopí do jedné ruky, šlápl kopiníkovi na hrudník a rozhlédl se
po ostatních.
Během šarvátky mu sjela kápě a muži teď na něj civěli s otevřenými
ústy. „Tetovaný,“ vydechl Brice a všichni lapkové si začali mezi
sebou šuškat.
Stařec se po chvíli vzpamatoval. „Takže ty jsi ten, o kterém všichni
mluví jako o Osvoboditeli.“ Nedůvěřivě přimhouřil oči. „Mně jako
Osvoboditel nepřipadáš.“
„Nikdy jsem netvrdil, že jsem Osvoboditel,“ odsekl Arlen. „Jsem
Arlen Sedlák z Tibbetské Říčky a nehodlám nic osvobozovat, ale
seřežu každého, kdo se ke svým bližním nezačne rychle chovat, jak se
sluší a patří.“
Stařec na něj chvíli hleděl, pak se rozhlédl po svých mužích, mávl
na ně, loupežníci opřeli zbraně o zem a všichni vyjeveně zírali na
Arlena, který se na ně na oplátku výhrůžně mračil jako Rennina
máma, když nachytala holky při nepleše a chtěla jim vynadat.
Dokonce ani stařec neustál ten pohled dlouho. Znovu si otřel pot z
čela, ošlehaného větrem a sluncem, a rozpačitě žmoulal klobouk v
rukou. „Omlouvat se nebudu,“ řekl. „Musím živit hezkých pár krků, a
to nemáme ani střechu nad hlavou. Jo, udělal jsem pár věcí, na které
nejsem pyšný, abychom nějak přežili, ale nebylo to z chamtivosti ani
zlé vůle. Jeden se snadno zapomene, když je dlouho na cestě a ani
nemá kam jít.“
Arlen přikývl. „Vím, jaké to je. Jak se jmenuješ?“
„Varley Oves,“ odpověděl stařec.
Arlen při tom příjmení přikývl. „Takže ty jsi z Ovesné? Tři dny
cesty na sever od hradiště Rizonu, kolem Žlutých Sadů?“
Varley vytřeštil oči, ale přikývl. „Dostal ses daleko od Ovesné,
Varleyi,“ poznamenal Arlen. „Jak dlouho už putuješ?“
„Skoro tři léta. Od té doby, co Krasijci dobyli hradiště Rizon,“
odpověděl Varley. „Věděl jsem, že ty pouštní krysy pak půjdou po
nás, a tak jsem řekl lidem, ať si sbalí všechno, co mají, a vydali jsme
se pryč.“
„Ty jsi starosta?“ zeptal se Arlen.
Varley se rozesmál. „Já jsem byl pastýř.“ Rozpačitě přešlápl. „Asi
jsem svým způsobem pořád, i když pochybuju, že na nás někdo shora
hledí.“
„Tenhle pocit znám taky,“ připustil Arlen.
„Celá Ovesná odešla společně,“ pokračoval Varley. „Bylo nás šest
stovek. Měli jsme kořenářky, chraničáře, ba dokonce i posla jsme si
najali, aby nás vedl. Spoustu zásob. Čestné slovo, začínali jsme s
více, než se dalo unést. Jenže to se brzy změnilo.“
„Tak je to vždycky,“ povzdechl si Arlen.
„Ty pouštní krysy se přihnaly jako vítr,“ pokračoval Varley, „a
jejich špehové byli všude. Na útěku jsme ztratili spoustu lidí a o další
jsme přišli v zimě. Krasijci nás nakonec přestali pronásledovat, ale
ani tak se nikdo necítil bezpečně, dokud jsme nedorazili do Laktonu.“
„Jenže Lakton vás nepřijal,“ hádal Arlen.
Varley potřásl hlavou. „Tou dobou už jsme vypadali kapku
zchátrale. Lidi by vypadali jinak, kdybychom se mohli na týden
utábořit na ladech a trochu si zarybařit v jezeře, jenže on se nikdo
nekouká nadšeně, že si má vzít do vesnice pět set lidí navrch. Někdo
nás obvinil, že jsme něco ukradli, a než jsme se nadáli, celá vesnice
na nás vytáhla s vidlemi a motykami a hnali nás pryč.
Odtamtud jsme pokračovali do Kotliny, kde berou Rizoňany po
tisících, jenže tamní lidi už žvýkali kůru a vyhrabávali brouky, aby
měli co do žaludku. A navíc tam po uprchlických táborech bloumají
drvoštěpové a hledají dobrovolníky, kteří by se nechali v noci venku
zabít. Někteří z nás už tak přišli kvůli Krasijcům o všechno, a oni po
nás ještě chtěli, abychom začali bojovat s démony? Vždyť už by
nezůstal vůbec nikdo.“
„A tak jste se vydali na sever,“ usoudil Arlen.
Varley pokrčil rameny. „Vypadalo to jako nejrozumnější cesta.
Pořád jsem měl ještě skoro tři stovky lidí, o které jsem se musel
postarat. Kotliňané nám dali pár chraněných kopí a všechno, co
mohli. V Selském Cvalíkově nebyli ani zpolovic tak laskaví a ti
zmetci v hradišti Angiers na nás vzali bič. Doslechli jsme se, že
směrem na Říční Most by mohla být nějaká práce, ale tam to nebylo o
nic lepší. Hlava na hlavě. A tak jsme tady a nemáme kam jít.“
„Ukaž mi váš tábor,“ řekl Arlen. Lapka na něj chvíli zíral, pak
přikývl a mávl na své lidi. Kára byla rázem z bláta venku a brzy sjeli
z poslovské cesty na úzkou pěšinu mezi stromy. Arlen sesedl a vedl
Soumračného Tanečníka za otěže. Renna slezla taky a Snoubenku
vedla za hřívu. Klisna kopala a frkala pokaždé, když se k ní někdo
přiblížil, ale na Rennin dotyk už si zvykala.
Trvalo jim přes hodinu, než se v dohledu objevil tábor Ovesňanů,
skrytý hodně stranou od cesty. Renna vytřeštila oči na nuznou sbírku
bídně slátaných stanů a krytých povozů a zděsila se smradu z potu a
lidských výkalů. Shromáždilo se tu snad na dvě stovky lidí. Přestože
byli Varleyovi muži v hadrech, pořád byli ještě výkvětem té žebrácké
chásky.
Po táboře se znaveně vlekli ženy, děti a stařešinové, vyčerpaní,
špinaví a hladoví. Na mnohých byly vidět obvazy a většina měla nohy
zabalené do hadrů. Všichni něco dělali - opravovali a chranili
potrhané, nuzné přístřešky, vařili řídkou ovesnou kaši, větrali prádlo,
drhli nádobí, sbírali dřevo na oheň, připravovali chranové kůly, starali
se o vychrtlý dobytek. Jediní, kdo zaháleli, byli nemocní a ranění,
uložení pod chatrným přístřeškem proti dešti. Táborem se pronikavě
neslo jejich bolestné sténání.
Arlen procházel táborem a Tanečníka si vedl s sebou. Svaly mu
tuhly, když viděl v lidských očích tolik marnosti a odevzdání. Kdo
zahlédl jeho chraněný obličej, překvapeně zpozorněl, a lidé si brzy
začali mezi sebou šuškat, ale nikdo nesebral odvahu přistoupit k
němu blíž.
Došli k přístřešku pro nemocné a Renna se z toho puchu málem
zalkla; smrdělo to tam jako démonská mršina. Na úzkých nouzových
lůžkách tu bezvládně leželo na dva tucty špinavých, smradlavých lidí
v zakrvácených obvazech. Dva nemocní se podělali, další se potřísnil
vlastními zvratky. Bylo silně nepravděpodobné, že by se někdo ještě
mohl uzdravit.
Jedna vyčerpaná žena se z posledních sil snažila všechny ošetřit.
Šedé vlasy, pevně stažené do drdolu, vyzáblý, strhaný obličej.
Rozedrané šaty, žádná zástěra s kapsáři.
„Stvořiteli, oni nemají ani pořádnou kořenářku,“ zašeptal Arlen.
„Má žena Evey,“ zavrčel Varley. „Kořenářka to není, ale v nouzi
jako kořenářka poslouží.“ Evey vzhlédla a úžasem vytřeštila oči, když
uviděla Arlena a Rennu, obsypané chranami.
Arlen zalovil ve svém sedlovém vaku a přinesl si bylinkář. „Něco o
kořenářském umění vím, zejména co se týče zranění od jadrnců. Rád
pomohu, pokud mohu.“
Evey padla na kolena. „Ach, prosím, Osvoboditeli! Uděláme, co
řekneš!“
Arlen vzteky svraštil obočí. „Můžeš začít tím, že se nebudeš chovat
jako trdlo!“ odsekl. „Já nejsem žádný Osvoboditel. Já jsem Arlen
Sedlák z Tibbetské Říčky a jen se snažím pomoci, jak se dá.“
Evey vypadala, jako by jí dal facku. Bledé tváře jí znachověly a
rychle vstala. „Promiň… Nevím, co to do mě vjelo…“
Arlen ji konejšivě poplácal po rameni. „Netřeba nic vysvětlovat. Já
znám ty hospodské povídačky, co o mně vykládají žongléři. Ale tady
ti na rovinu říkám, že jsem člověk jako každý jiný. Jen jsem se naučil
pár fint ze starého světa, na které dnešní lidé už zapomněli.“
Evey přikývla, konečně se mu podívala do očí a uklidnila se.
„Asi šedesát mil odtud na sever je vesnice jménem Mrtvá
Studánka,“ řekl Arlen Varleymu. „Namaluju ti podrobný plánek a
vyznačím ti na něm i místa, kde se můžete cestou utábořit.“
„Proč by nás měli chtít zrovna v Mrtvé Studánce víc než někde
jinde?“ zeptal se Varley.
„Protože v Mrtvé Studánce už nikdo není,“ odpověděl Arlen.
„Vnikli tam jadrnci a pozabíjeli všechny muže, ženy i děti. Ale
zrovna odtamtud jedeme a je tam celkem čisto. Zpočátku to možná
budete mít kapku stísněné, ale je tam všechno, co potřebujete do
nového začátku. Jen tu studnu pořádně zazděte a vykopejte si novou.“
Varley na něj zíral s otevřenými ústy. „Ty nám jen tak dáváš…
vesnici?“
Arlen přikývl. „Hodně jsem tam jezdíval. To místo má pro mne
zvláštní význam. Byl bych rád, aby se zase stalo domovem pro dobré
lidi.“ Vrhl na Varleye významný pohled. „Pro lidi, kteří na
loupežnictví hledí s nevolí.“
Varleye to zjevně nepřesvědčilo. „Kánon praví: Nevěř člověku,
který ti nabízí vše, po čem toužíš, zrovna když to nejvíc potřebuješ.“
Arlen se usmál. „Stvořitel vás opustil, ale pastýř Varley stejně
nepřestává citovat kánon?“
Varley se uchechtl. „Svět je plný rozporů.“
„V Mrtvé Studánce na tom nemůžete být o nic hůř než teď,“
pokračoval Arlen. „Vaše chrany jsou slabé. Démoni přes ně snadno
proniknou.“
Varley přikývl a odplivl si. „Nemám ani hradbového chraničáře,
když odmyslím toho, co leží v lazaretu. Lidi si prostě sami chraní své
káry a stany, jak nejlíp umí.“
Arlen ukázal bradou na Rennu. „Tohle je Renna Jirchářova, moje
vyvolená. Je v chraničářství zběhlá. Byl bych rád, kdybyste s ní obešli
tábor. Mrkněte se, jestli by vám nemohla nějak pomoci, abyste byli
bezpečnější.“
Evey se Renně poklonila. „To je od tebe opravdové požehnání.“
Renna se na ni usmála a chytila Arlena za loket. „Omluvte nás na
minutku.“ Obrátila se a zatáhla Arlena zpátky mezi koně.
„Na co si to tady hraješ, Arlene Sedláku?“ vyjela na něj. „Musela
jsem s tebou bojovat zuby nehty, abys mě nechal pochranit si vlastní
zadek, a najednou mi věříš natolik, že mi svěříš chranění celého
tábora?“
Arlen se na ni zadíval. „Chceš říct, že na to nemáš? Že bych ti
neměl věřit?“
Renna si založila ruce v bok. „Nic takového jsem neřekla.“
„Tak proč o tom vůbec mluvíme?“ podivil se Arlen. „Světla ubývá a
ty jim musíš pomoci s chranami, jak jen to půjde. Šikanuj je, vyhrožuj
jim, fackuj je, když budeš muset, ale udělej to. Vezmi si pár kopí a
nějaké chraněné šípy a rozdej je těm, co si s nimi budou vědět rady.“
Renna tupě zamrkala. Ještě nikdy nikdo nevěřil jejímu chraničení
víc, než by stačilo na stodolu. Ani jí nikdo nesvěřil nic
zodpovědnějšího než dojení krav a vaření večeře. A teď jí Arlen bez
mrknutí oka věří, že pro tyto lidi bude Selií Jalovou.
Miluju tě, Arlene Sedláku.
•
Renna záhy zjistila, že chrany jsou ještě horší, než se obávali. Kolem
tábora nebyl vůbec žádný pořádný kruh. Ovesňané se roztáhli po celé
mýtině, jak se jim zamanulo, a každou káru, povoz i stan si pochranili
zvlášť, na různé úrovni svých znalostí. To nejlepší dostačovalo jen
taktak.
„Kolik lidí každou noc ztratíte?“ zeptala se.
Varley si odplivl. „Příliš mnoho. A každou noc víc.“
„S každou nocí, kdy zůstáváte na stejném místě, se to jen zhoršuje,“
poučila ho Renna. „Takový velký tábor, pach strachu a krve jadrnce
přitahuje jako jablečná dužina mravence.“
Varley polkl. „To nezní dobře.“
„To by taky nemělo,“ odsekla Renna. „Zítra za každou cenu
vyženeš svoje lidi na cestu do Mrtvé Studánky.“ Zastavila se před
jednou károu, obklopenou chranovými kůly zatlučenými do země.
„Těchto kůlů už jsem viděla hodně,“ poznamenala.
Varley přikývl. „Ty vyráběl náš chraničář, než ho dostalo Jádro.
Bývalo jich dost, abychom obehnali celý tábor, ale o pár z nich jsme
přišli a já nejsem schopen je ničím nahradit.“
Renna přikývla. „Všechny je vytahej, buď tak laskav, a odnes na
kraj mýtiny.“ Ukázala mu, kam. „Ty největší povozy rozestavíme do
kruhu a kůly dáme do mezer mezi nimi. Celý tábor se musí směstnat
uvnitř.“
„Lidem se nebude líbit, že jim bereme jejich chrany,“ namítl
Varley.
Renna ho zostra sjela pohledem. „Mně je fuk, co se jim nebo tobě
bude líbit, stařešino. Čím míň lidí chceš dnes v noci ztratit, tím víc
bys mě měl od teďka do slunce západu poslouchat.“
Varleyovo rozježené obočí sebou zacukalo, zase si sundal klobouk,
žmoulal ho v ruce… „Tak jo, dobře.“
„Potřebuju barvu,“ sdělila mu Renna. „Stačí jakékoli barvivo, čím
tmavší, tím lepší, ale hodně. A takhle vysoké kůly.“ Zvedla dlaň do
odpovídající výšky nad zem. „Tolik, kolik jen dokážeš sehnat. Na
živé stromy ber sekeru, jen když nebude zbytí. Kůly vám musí
vydržet jen na cestu do Mrtvé Studánky.“
„Donne,“ zavelel Varley. „Seber kůly. Jestli se bude někdo
vzpouzet, pošli ho za mnou.“
Donn přikývl, vybral si pár chlapů a šel. „Brice,“ obrátil se Varley
na dalšího. „Barvu. Hned.“ Muž odběhl a Varley se obrátil na
zbývající. „Nové kůly. Rozeberte cokoli, co budete potřebovat.“
Vyčkávavě se podíval zase na Rennu.
„Než začnu zatloukat kůly, musí být povozy na místě,“ sdělila mu
Renna, „což znamená hned.“
Varley přikývl a šel si promluvit s majitelkou jednoho povozu a
ukázat jí, kam má přejet.
„Takhle skončíme přímo na hnoji!“ rozčílila se.
„Tak chceš radši na hnůj nebo do jadrnčího břicha?“ odsekl Varley.
•
Už byla skoro tma, když se Renna vrátila k Arlenovi do nouzového
lazaretu. Vypadalo to, že někteří nemocní spí klidněji, ale mnozí
pořád strašlivě trpěli. Arlen klečel u jednoho lůžka a držel za ruku
malou dívku. Druhá ruka končila v předloktí, obvazem prosakoval
žlutohnědý hnis. Půlku obličeje, rudou a zanícenou, spálenou
ohnivým plivancem, pokryly strupy a mokvající boláky. Byla sinale
bledá a ztěžka, rychle oddechovala. Oči měla zavřené.
„Démonská horečka,“ řekl Arlen, když uslyšel Rennu přicházet. Ani
nevzhlédl. „Ohnivý démon jí uhryzl ruku a nechal po sobě hrozivou
infekci. Dal jsem jí všechny lektvary, co znám, ale choroba už natolik
postoupila, že to průběh asi ani nezpomalí.“
Bolest v jeho hlase ji ťala, ale přijala ten pocit a nechala ho
odplynout. Ještě ji čeká hodně práce.
Arlen se rozhlédl po ostatních nebožácích v lazaretu. „Pár jsem jich
možná zachránil, ale byliny už mi došly a většina zranění stejně
přesahuje mé schopnosti.“ Povzdechl si. „Přinejmenším za denního
světla.“
„Úplně stačilo, jak ses vytáhl dneska odpoledne,“ poznamenala
Renna. „Jestli začneš léčit lidi ještě v noci, nebude té záležitosti s
Osvoboditelem konec.“
Arlen se na ni podíval a Renna uviděla na jeho tváři potůčky slz. „A
co po mně chceš? Abych je nechal zemřít?“
Renna na něj dlouho hleděla a její odhodlání sláblo. „Jasně že ne.
Jen říkám, že se za to platí.“
„Za všechno se platí, Ren,“ řekl Arlen. „Je to všechno moje chyba.“
Mávl rukou nad táborem Ovesňanů. „Já můžu za to, že se tohle děje.“
Renna povytáhla obočí. „Jakpak to? To ty jsi snad vyhnal tyhle lidi
z jejich domova?“
Arlen zavrtěl hlavou. „Probudil jsem démona, který to udělal. Nikdy
jsem neměl to kopí do Krasie brát. Nikdy jsem neměl Jardirovi věřit.“
„Jaké kopí? Jaký Jardir?“ dožadovala se Renna.
„Mozkovec by zabíjel, jen aby se to dozvěděl,“ povzdechl si Arlen.
„Víš určitě, že to chceš vědět?“
„Zabíjejí všichni démoni, to je to jediné, co umějí,“ poznamenala
Renna. „A ti velkohlaví bastardi už se mi do lebky nikdy
nedostanou,“ ukázala na chranu proti mozkovému démonovi, kterou
měla černořapem namalovanou na čele.
Arlen přikývl. „Jardir je vůdce krasijského lidu. Seznámil jsem se s
ním už dávno a stali se z nás přátelé. Noci, slovo ‚přátelé‘ to
nevystihuje ani zdaleka. Naučil mě půlku toho, co znám, a nejednou
mi zachránil život. Víc bych nemohl milovat ani vlastního bratra.“
Arlen zaťal pěst. „A on celou dobu jen čekal, až mi bude moci vrazit
nůž do zad.“
„Co se stalo?“ zeptala se Renna.
„Koupil jsem na černém trhu mapu, podle které se dalo najít město
dávno ztracené v poušti, kde údajně bylo sídlo Kadžiho,“ odpověděl
Arlen.
„Co je to černý trh?“ zeptala se Renna. „To mají otevřeno jen v
noci?“
Arlen se usmál, i když do smíchu mu zrovna nebylo. „I tak by se to
možná dalo říct. Černý trh znamená, že ti lidé, od nichž jsem to
koupil, to ukradli.“
Renna se zamračila. „To mi na Arlena Sedláka, kterého znám, nějak
nesedí.“
„Pyšný na to nejsem,“ přiznal Arlen, „ale co jsem odešel z
Tibbetské Říčky, stýkal jsem se se spoustou podivných lidí. I
takových, vedle nichž Varleyovy činy vypadají jako počestnost sama.
Když se v noci pohybuješ za chranami, tak tam někdy nic jiného než
takovou prapodivnou chátru nenajdeš.“
Renna zamručela. „Takže tys získal mapu do toho Kadžiho. Co
pak?“
„Kadži není místo,“ opravil ji Arlen. „Byl to člověk. Poslední
vojvoda z démonských válek. Osvoboditel, pokud na takové věci
věříš.“
Renna se rozchechtala. „Ty, Arlen Sedlák, jsi šel pátrat po
Osvoboditeli? Tak teď už je mi jasné, že mě tady krmíš pěknými
báchorkami.“
„Já jsem nepátral po Osvoboditeli,“ odsekl Arlen. „Já jsem pátral po
jeho chranách. A našel jsem je, Ren. Mně bylo jedno, jestli Kadži byl
nebo nebyl Osvoboditel, já jsem našel jeho hrobku a odnesl jsem si z
ní jeho kopí. Starodávné bitevní chrany, určené pro boj s jadrnci, byly
vyneseny zpátky na denní světlo! Donesl jsem to kopí Jardirovi a on
měl tu drzost prohlásit, že jsem ho ukradl. Že patří jemu. Nabízel
jsem mu, že mu udělám přesně stejné, do poslední chrany, ale to mu
nebylo dost dobré.“
Arlen chvíli zhluboka, pravidelně dýchal a pomalu se uklidňoval.
Bylo to jako výsměch osudu, že mu umění krasijského sebeovládání
přineslo úlevu zrovna teď, ale i tak za to byla Renna vděčná.
„Co udělal?“ zeptala se po chvíli.
„V noci mi to kopí vzal,“ odpověděl Arlen. „Nastražil mi léčku a
pak se smál, když mě jeho muži hodili do démonské jámy, aby mě
pozřelo Jádro. A teď přitáhl na sever, aby nás všechny zotročil do
nové války s démony.“
„Tak ho zabij a bude,“ prohlásila Renna. „Bez některých lidí je na
světě líp.“
Arlen si povzdechl. „Někdy si myslím, že spíš já jsem ten, bez
něhož by bylo na světě líp.“
„Slyšela jsem dobře?“ opáčila Renna. „Přece se nemůžeš vážně
srovnávat s takovým…“
„Já Jardira neomlouvám,“ přerušil ji Arlen. „Ale ať se snažím, jak
se snažím, nemůžu si pomoct, pořád si myslím, že kdybych dodržel
naše zasnoubení a zůstal na statku, nic z toho by se nestalo ani tobě,
ani Rizoňanům, nikomu. Kdekdo ode mne čeká, že dám věci do
pořádku, jenže jak asi, když zrovna já jsem to všechno zpackal?“
Renna zaťala zuby a vrazila mu facku. Arlen ucukl a vyjeveně se na
ni podíval. Evey a pár nemocných zaslechli plesknutí a vzhlédli, ale
Renna si jich nevšímala.
„Nekoukej na mě tak vyjeveně, Arlene Sedláku,“ vyjela na něj.
„Zrovna tys mi říkal, abych zfackovala každého, kdo mi nebude
pomáhat s chraněním, a už je skoro tma. A tys neudělal nic, jen si
každému na potkání vyléváš srdce, a my už nemáme na další dávku
těchto nesmyslů čas.“
Arlen potřásl hlavou, jako by si chtěl vyjasnit myšlenky, a pak se na
ni najednou usmál. „Miluju tě, Renno Jirchářova.“
Rennu ta slova rozechvěla, ale přijala to vzrušení a nechala ho
odplynout. Ještě je čekala spousta práce. „Sehnali a vyrobili jsme dost
kůlů na tři čtvrtiny kruhu kolem tábora. Na zbytek jsme museli
nakreslit chrany do hlíny, abychom kruh uzavřeli.“
„Nikdy nespoléhej na chrany v hlíně,“ pravil Arlen.
„Nejsem hloupá,“ odsekla Renna. „Postavila jsem tam stráže s
chraněnými kopími, jenže polovina Varleyových mužů poklimbává
jako lapkové, co na cestě předstírají bezvědomí, a druhá půlka se
každou chvíli podělá strachy.“
Arlen přikývl a pak mu v koutku úst zase zacukal úsměv. „Nedělej
si starosti. Tohle už mi půjde dobře.“
Renna ho vedla k rozestavěným strážím, a přesně jak řekla - půl
tuctu mužů se křečovitě drželo svých nových chraněných kopí a
klepalo se strachy, zatímco druhá skupina, Varleyovi lapkové vedení
Donnem a Bricem, se rozvalovala na zemi a hrála útočiště. Jejich
chraněné zbraně se pozapomenutě válely opodál. Všechny povozy a
chraněné stany byly zavřené, ale spousta lidí se neměla kam zavřít a
teď se strachem sledovala západ slunce. Varley postával poblíž, ale
pořád ještě neměl žádnou zbraň a místo toho žmoulal v rukou
klobouk.
Všichni se dívali na přicházejícího Arlena. Odevšad se ozývalo
šuškání a Renna dokonce viděla, jak se dvířka povozů a stanové
chlopně na škvírku pootevírají.
Arlen šel rovnou k Varleyovým mužům a vykopl Donnovi z ruky
kalíšek s kostkami.
„Hele, o co jde?!“ zařval chlap.
„Slunce zapadá a vy si tu hrajete kostky, o to jde,“ odsekl Arlen.
„Blázníš Donne, takhle odmlouvat Osvoboditeli?“ popíchl ho Brice.
„To není žádný Osvoboditel,“ rozčílil Donn. „Sám to říkal.“ Obrátil
se k Arlenovi. „Slunce zapadne až za deset minut. A zrovínka tady na
zemi jsou vyryté chrany, to přece všichni vidí.“
„Na chrany v hlíně spoléhat nemůžeš,“ sjel ho Arlen.
Donn vzhlédl. „Však to na déšť nevypadá.“
„Déšť není to jediné, co by ti mělo dělat starosti,“ podotkl Arlen a
šel si prohlédnout chrany. „Bát se musíš všeho, co může chrany v
hlíně smazat.“ A nohou v sandálu zahladil yard chran, které Renna
tak pečlivě vyryla. Zalapala po dechu, ale Arlen se jen uchechtl. Muži
rázem vyskočili na nohy a vrhli se ke svým zbraním.
„Deset minut už nevypadá jako dlouhá doba, co?“ zvolal hlasitě na
celý tábor.
„Stvořiteli, tobě přeskočilo?“ zařval Varley, ale Arlen si ho
nevšímal. Rázoval si to rovnou čarou zpátky k hráčům kostek.
Kývl na Donna, který pevně třímal své nové chraněné kopí. I ostatní
už se chopili svých chraněných zbraní. „Takže teď už berete příchod
noci vážně.“
Donn ho zlobně zpražil pohledem. „Doufejme, že jsi opravdu
Osvoboditel, protože jestli ne, tak jsi skrznaskrz šílený.“
Arlen se usmál a obrátil se k ostatním mužům. Vypadali ještě
vyděšeněji než předtím a nebylo divu. Už padla taková tma, že
Rennin chraněný zrak ožíval. Ze země začínaly prosakovat
světélkující chuchvalce magie, jiným neviditelné, a ve stínech tvořily
tůně, které s ubývajícím světlem hutněly. Brzy se cesty z Jádra
otevřou úplně a démoni povstanou.
Jered, jemuž bylo sotva šestnáct, svíral kopí tak křečovitě, až mu
klouby zbělely. „Proč to všechno děláš? Já nechci umřít.“
„Všichni umřeme,“ řekl Arlen. „Záleží na tom jak. Chceš zemřít,
protože jsi byl hrůzou tak bez sebe, že ses ani nebránil? Chceš, aby
zemřeli tví nejbližší, protože se ti strachy podlomila kolena, když od
tebe čekali, že je budeš bránit? Nebo chceš s sebou vzít nějakého
jadrnce? A možná i víc než jednoho?“
„To musíš pouštět démony zrovna do našeho tábora, abys nám to
vysvětlil, chlape?“ vyjel na něj Varley a ukázal na obrysy démonů,
kteří se začínali zhmotňovat těsně u mýtiny, kam už se doplížila
naprostá tma.
„Já do tohoto tábora žádného démona nepustím,“ řekl mu Arlen a
zhluboka nabral dech. Renna se dívala, jak se jemná žhnoucí mlha
kolem Arlenových nohou náhle valí do něj jako kouř nasávaný do
měchů. Když Arlen magii vstřebával, jeho okolí ztmavlo, pak se
chrany na jeho kůži rozhořely a kolem něj se zase rozjasnilo. To
mohly vidět dokonce i nechraněné oči Ovesňanů, a patrně i viděly,
protože se ozvalo hromadné vyjeknutí.
Jeden polní démon se zhmotnil a už se hnal ke škvíře mezi
chranami. Kdesi v táboře zaječela nějaká žena. Arlen rozmáchlým
pohybem nakreslil rukou do vzduchu obrovskou chranu. Démon do
toho místa narazil, chrana se rozzářila a démon se zastavil uprostřed
letu, jen to křuplo. Magie démona odmrštila.
„Stvořiteli,“ zašeptal Varley.
„Mohu si půjčit tvé kopí?“ zeptal se Arlen Jereda a vytrhl chlapci
zbraň z malátných prstů.
Vyšel za chrany a ukázal kopím na vzpamatovávajícího se démona.
„Hleďme, jak sebou musel polní démon házet, aby se postavil na
nohy,“ zvolal hlasitě, aby ho všichni slyšeli. „Žádný čtyřnožec není
rychlejší a jejich ostré šupiny dokážou odolat dokonce i chraněnému
kopí,“ démon na něj skočil, ale Arlen mrštně uskočil stranou a udeřil
démona tupým koncem. Úderné chrany se rozzářily a démona
odhodily, až se převrátil na záda. „Ale stačí mu sebrat pevnou půdu
pod nohama a odkrýt břicho, na kterém nemá pancíř proti bodnutí.“ A
zabodl démonovi kopí rovnou do hrudi.
Zatímco mluvil, vydala se Renna do boje s dalším démonem, který
už získával tvar. Nabrala vzduch do plic stejně jako Arlen, s nadějí, že
do sebe nasaje okolní magii. Vzduch kolem ní sice neztmavl, ale
Renna by mohla přísahat, že něco cítí. Denní únava byla pryč. Teď
byla silná.
Polní démon po ní sekl pařátem, jako by měl místo tlapy bič, ale
Renna ho viděla a hravě se blýskajícím se drápům vyhla. A než se
stihl démon vzpamatovat, švihem mu ovinula kolem krku svůj
náhrdelník. Chrany nakreslené na říčních oblázcích se rozhořely a
sevřely hrdlo. Démon chtěl zavřísknout, ale vyšlo z něj jen drsné
zasípání. Renna ho obkročila a pevně ho chytila mezi nohy, aby
zůstala mimo dosah pařátů, protože démon sebou mlátil jako šílený.
Ještě okamžik, pak záblesk magie, trhnutí, náhrdelník se uvolnil a
démonovi odpadla hlava. Renna vytáhla Harlův tesák, a zatímco
Arlen dál pokračoval ve výuce, ostražitě sledovala další démony, kteří
se plížili po okolí.
•
Už bylo skoro ráno, když se Arlen dostal do lazaretu. Všichni
Ovesňané už spali, až na hlídky obcházející chrany. Renna dodělala
zbývající chranové kůly a Arlen dal Varleyovi mapu k Mrtvé
Studánce. Nad vesnickou studnu nakreslil maličkou lebku.
„Opravdu to chceš udělat?“ zeptala se Renna.
Arlen přikývl. „Nemůžu se tvářit, že to nevidím, Ren.“
„To bych od tebe ani nečekala,“ utrousila Renna. „Tak sebou hoď,
dokud se nikdo nedívá.“
Arlen si klekl k malé dívce bez ruky, která umírala na démonskou
horečku, a nakreslil do vzduchu pár chran. Když tělíčkem projel
závan magie, dívenka se ostře nadechla, pak se zase uklidnila. Rudé
fleky a puchýře z obličeje zmizely, pleti se začala vracet zdravá
barva.
„Kdepak ses vlastně naučil ranhojičské chrany?“ zeptala se Renna.
„Vytáhls je z démonského mozku?“
„Svým způsobem,“ odpověděl Arlen. „Ony to nejsou přesně
ranhojičské chrany. Tělo chce být zdravé samo od sebe a nejlíp ví, co
má dělat. Chrany mu jen dají sílu udělat to rychle.“
Arlen šel od nemocného k nemocnému a rychle pokračoval. Nabil
se takovým množstvím magie, kolik jen unesl, ale ranhojičství ji
rychle odčerpávalo. Brzy se potácel. Nakonec už málem spal vestoje
a únavou klopýtl.
Renna byla vmžiku u něj a chytila ho. „To stačí,“ zašeptala. „Dělal
jsi, co jsi mohl. Chceš se zabít, abys vyléčil všechny?“
„Přichází to tak nenadále,“ posteskl si Arlen. „Cítím se naprosto
nepřemožitelný, a zničehonic jsem na dně. Musím se naučit znát své
meze.“ Zhluboka nabral dech do plic a znovu nasál do těla všechnu
magii, která se válela po zemi jako mlha. Jeho chrany se rozjasnily,
ale nebylo to nic ve srovnání s tím, jakou moc vyzařoval ještě před
pár minutami. Byl strhaný a pod očima měl tmavé kruhy.
„Je načase vypadnout,“ usoudila Renna.
•
Tryskem ujeli několik mil, než Renna přibrzdila. Když si Arlen všiml,
že zůstala pozadu, obrátil Tanečníka.
„Jen jeď,“ vybídla ho Renna.
„Eh?“ opáčil Arlen.
„Ulov si něco,“ řekla Renna. „Ještě není světlo a ty potřebuješ víc
než jen magii ze vzduchu, abys byl zase čilý. Teď není čas na
malátnost.“
Arlen tázavě naklonil hlavu, zkoumavě si ji prohlížel, pak se mu na
tvář vplížil záchvěv úsměvu.
Rennu to nechalo chladnou. Ukázala na pláně kolem poselské cesty.
„Jeď.“
Přikývl a už byl pryč, už sjel se Soumračným Tanečníkem z cesty a
cválal trávou. Renna počkala, až bude z dohledu, pak obrátila
Snoubenku a tryskem ji hnala zpátky, odkud přijeli.
Neměla moc času, ale víc nepotřebovala. Lesní démon, kterého
zahlédla před pár minutami, se pořád ještě choulil u mohutného
stromu, který ho skryl před Arlenovýma chraněnýma očima.
Hnala Snoubenku rovnou ke stromu a nechala ji, ať si zakope chraněná kopyta zabušila do démona jako blesky. Klisna si ho párkrát
nadhodila a démon skončil na zemi celý polámaný a pokroucený.
Renna zlehka seskočila z koně a vytáhla Harlův tesák. Arlen si toho
na sebe bere moc.
Démon sebou ještě mlátil, když k němu šla. Magie už mu rány
hojila. Vmžiku na ni bude moci zaútočit znovu, ale ten mžik mu už
nedopřála. Krunýř lesních démonů byl tuhý jako stará kůže, hrbolatý
a samá uzlina, a zevnitř trčely silné kostěné pláty. Ve škvírách mezi
pláty byli démoni nejzranitelnější. Renna bodla, rozpáčila hrudní
pláty od sebe a vyřízla srdce ještě dřív, než přestalo tlouct.
On by ty lidi léčil, dokud by ho to nezabilo. Pořád se snažíš položit
za někoho život, Arlene Sedláku. Tohle se za všechna ta léta
nezměnilo.
Jako by Arlena dohánělo k zoufalství, že nedokáže najít žádného
démona tak silného, aby mu podlehl, žádné břímě tak velké, aby ho
neunesl. A bude hledat pořád dál, dokud něco nenajde. Pořád se snaží
zemřít krasijskou smrtí.
Renna se zahryzla do démonského srdce. Bylo hnusné a trpké,
ulepené od slizkého černého ichoru, kluzké na dotek a tuhé. Jak se ho
zuby dotkly, prasklo a do úst se rozprskla ještě odpornější tekutina.
Myslela si, že nic hnusnějšího na světě už není, ale pak se jí zvedl
žaludek, kolem polorozžvýkaného démonského srdce natekla do úst
žluč a stoupala do chřípí. Nejraději by tu ohavnou směs vyplivla na
zem a ulevila žaludku, ale místo toho jen zaťala zuby.
Na zemi Arlen smrt najít nedokáže, a tak ji půjde hledat do Jádra. A
já ho nenechám jít samotného. Slíbila jsem mu, že s ním zůstanu a
nikdy ho nebudu zdržovat.
Renna polkla a nechala slzy volně stékat po tvářích. Přijala
nevolnost, nechala se jí unášet, jako se nechala poprvé unášet
Snoubenkou, zapomněla na všechno ostatní a držela se, dokud se
žaludek konečně neuklidnil. Pak si uhryzla další sousto.
•
Než se Arlen vrátil, tak se vzpamatovala. Záře se mu vrátila, temné
kruhy pod očima zmizely, pohyboval se rázně a cílevědomě. V žilách
se mu rozproudila krev. Slyšela to v jeho dechu, viděla, že srší magií,
která v sobě nese nesnadno ovladatelná pudová nutkání.
Cítila se víceméně stejně. Jen s největším vypětím sil se dokázala
dál soustředit na chrany, které kreslila Snoubence na skvrnitou srst.
Klisna švihala Rennu ocasem, ale nechňapala po ní ani neuhýbala.
„Nabral jsi síly?“ zeptala se Renna.
Arlen přikývl. „Ale pořád nejsem ve své kůži. Jsem nabitý i
vyčerpaný zároveň. Ale půjde to. Máme před sebou dlouhou cestu a
já už nehodlám zastavovat, dokud nedojedeme do Kotliny. Před námi
je stezka, po které pojedeme na východ ke Staré pahorkaté cestě. Ta
se přestala používat asi před devadesáti lety, když jadrnci zničili
hradiště Pahorek. Ale ta by nás měla dovést rovnou čarou do Kotliny.
Zítra v noci to ujedeme a v poledne dalšího dne jsme tam.“
Renna přikývla. „Co pro tebe znamená Leesha Papírova?“
Arlen se třikrát zhluboka nadechl, což byla jasná známka, že se
vyrovnává s nějakým pocitem či vzpomínkou, ale těžko se dalo
poznat, co by to mohlo být. „Leesha Papírova je kořenářka z
Osvoboditelovy Kotliny, ale spíš tam působí jako Selia Jalová v
Říčce. Lidé skáčou, jak ona píská. Krčmář v Říčním Mostě říkal, že ji
Jardir unesl z Kotliny a donutil ji, aby s ním šla do postele. Potřebuji
zjistit, jestli to tak je doopravdy. Když to půjde, tak je vystopuju. A
jestli zjistím, že se jí Jardir jen prstem dotkl, zabiju ho.“
Renna se usmála. „Nebyl bys ten chlap, kterého miluju, kdybys to
neudělal. Za to, co ti provedl, bych ho sama nejraději zabila.“
„To ani nezkoušej, Ren,“ varoval ji Arlen. „Možná si myslíš, kolik
ses toho naučila, ale pro něho nejsi žádný soupeř. Jardir bojoval s
démony ještě dřív, než jsme se my dva narodili.“
Renna pokrčila rameny. „Pořád jsi mi neodpověděl na otázku.
Neptala jsem se ‚Kdo je Leesha Papírova?‘. Ptala jsem se ‚Co
znamená Leesha Papírova pro tebe?‘. Říká se, že Krasijci donutili
spoustu žen, aby jim byly po vůli. Proč tolik spěchu zrovna kvůli této
jediné?“
„Je to moje známá,“ řekl Arlen.
„Ty o ní nemluvíš jako o nějaké známé,“ namítla Renna. „Najednou
jsi odměřený. Odtažitý. Nevyznám se v tobě. Tak mě napadá, jestli
mi něco netajíš.“
Arlen se na ni zadíval a povzdechl si. „Co ode mě chceš slyšet,
Ren? Tys měla svoje Cobie Rybáře a já měl svoje známosti.“
„Cobie Rybář byl jen jeden,“ namítla Renna. Cítila, že v ní kypí
krev. „Žádný kluk nepřišel na statek víc než jednou, táta každého
vyhnal. Kolik jsi jich měl ty?“
Arlen pokrčil rameny. „Dvě nebo tři.“
„Nic moc.“ Renna si odplivla. Cítila, jak v ní běsní zrůdná podstata
démonského bytí a vříská po násilí. Zaťala zuby. Tohle bylo příliš
silné, než aby se to dalo přijmout. Tohle ji přemůže. Napjala síly,
bojovala s touhou se na něj vrhnout a možná ho dokonce i zabít.
„Cože?“ zavrčel Arlen. Uviděl divoký výraz v jejích očích a oplatil
jí ho desetinásobně. „To se snad ode mě čekalo, že dodržím slib,
protože nás naši tátové spárovali jako dobytek? Já jsem Tibbetskou
Říčku opustil s tím, že se už nikdy nevrátím, Ren.“
Renna se stáhla. Když byla malá, byl Arlen Sedlák - jen vzpomínka
na něj, na jeho polibek na seníku a na její slib - celým jejím světem.
Snění o Arlenovi jí pomohlo překonat těžké časy, které by jiné lidi
zlomily. Které jiné lidi opravdu zlomily. Pomyšlení, že pro něj tehdy
nic neznamenala, že po ní dokonce ani nevzdechl, bylo kruté k
nevydržení.
Arlen se k ní rozběhl a Renna pudově tasila tesák. Byl rychlejší,
chytil ji za zápěstí a silou skalního démona jí držel ruce u těla. Marně
se mu vzpírala.
„Tehdy jsem neznal tu dívku, kterou jsi byla,“ řekl Arlen. „Ani
ženu, kterou budeš. Kdybych tě znal, na místě bych se otočil a vzal tě
s sebou.“
Renna se přestala vzpouzet a podívala se na něj. „Myslíš to vážně?“
„Čestné slovo,“ ujistil ji Arlen. „Ptáš se, jestli jsem dřív měl nějaké
ženy? Jo, měl. Ale co bylo, bylo, je to pryč.“ Vzal její obličej do dlaní
a naklonil jí hlavu, aby si viděli do očí. „Moje budoucnost je Renna
Jirchářova.“
Renna nechala tesák upadnout na zem, ale jakmile ji pustil, stejně se
na něj vrhla.
Kapitola 4
Druhý příchod
333 p. N. Léto
26 jiter před novoluním
Hnali se tryskem až do rozbřesku, pak jim slunce spálilo noční sílu a
oni zklidnili koně do volného klusu. Arlen sjel z cesty, sesedl a s
neomylnou jistotou vedl Soumračného Tanečníka po poslovské stezce
tak zarostlé a křivolaké, že ji téměř nebylo vidět. Přímo pod nohama
Renně pěšina sice nikdy nezmizela, ale zničehonic se před ní otevírala
a za ní zavírala tak rychle, jako by šla v husté mlze.
Kolem poledne stezka vyústila na širokou poslovskou cestu, kde už
zase mohli po krátké pauze na jídlo a potřebu nasednout na koně.
Stejně jako cesty v Říčním Mostě, i Stará pahorkatá byla dlážděná,
ale většina kamene už popraskala a voda tu vymlela obrovské jámy
plné hlíny, z nichž trčely zakrslé křoviny a býlí. Nejednou prorazily
skrz nyní už vzrostlé stromy, které vyvrátily i velké balvany, špinavé
a pokryté mechem. Jiných, dlouhých úseků jako by se čas ani nedotkl,
míle rovného, jednolitého šedivého kamene zůstaly bez jediné
praskliny či spáry.
„Jak tak velké kameny tahali?“ zeptala se užasle Renna.
„Netahali je,“ odpověděl Arlen. „Udělali blátěnou kaši zvanou eton,
která ztvrdne do pevnosti skály. Takové bývaly všechny cesty dlážděné a široké, někdy stovky mil dlouhé.“
„Co se s nimi stalo?“ zeptala se Renna.
Arlen si odplivl. „Svět se příliš zmenšil na tak velké cesty. Teď už
je Stará pahorkatá jednou z posledních svého druhu. Příroda je sice
nedobývá zpět tak rychle, ale nakonec je stejně dobude.“
„Tady budeme mít dobrý čas,“ pochvalovala si Renna.
„Jo, ale v noci to budou dostihy,“ varoval ji Arlen. „Polní démony
to sem táhne jako prasata ke korytu. Vylézají těmi dírami.“
Renna se jízlivě uchichtla. „Co já se mám co bát? Mám s sebou
Osvoboditele.“ Arlen se zachmuřil a Renna se dala do smíchu.
•
Rennu už smích přešel. Snoubenka sice přistoupila na nouzový
podbřišník spletený z kožených řemínků, ale to bylo tak všechno, co
mohlo Renně pomoci udržet se na hřbetě klisny obrovského
angierského mustanga, která tryskem pádila po starodávné dálnici,
přeskakovala překážky hlava nehlava a jen taktak unikala polním
démonům, kteří se houfně rojili u jejích kopyt.
Soumračnému Tanečníkovi se nevedlo o nic líp; v patách měl stejně
tolik jadrnců jako Snoubenka. Dlážděná cesta byla pro démony jako
stvořená; dlouhými neúnavnými skoky snadno polykali míli za mílí.
Noční nebe nad hlavou zaplnily dravčí skřeky větrných démonů.
Renna letmo vzhlédla a jasně je rozeznala podle magické záře;
mohutným rozpětím křídel clonili i hvězdy. Ani větrní démoni sice
nejsou tak rychlí, aby dokázali střemhlav napadnout koně v plném
trysku, ale kdyby zpomalili…
„Jdeme do boje?“ křikla Renna na Arlena. Jejich smysly byly sice v
noci mnohem bystřejší, ale i tak se dalo těžko říct, jestli ji slyšel přes
dusot koňských kopyt a vřískot démonů větřících kořist.
„Je jich moc!“ křikl Arlen zpátky. „A jakmile zastavíme a dáme se
do boje, doženou nás další! Jedem dál!“
Svým nočním zrakem Renna zřetelně viděla, že Arlen má obličej
plný ustaraných vrásek. Jemu samozřejmě nic nehrozilo. Arlenovi
nemohlo v noci nic ublížit. Ale Renna tak bezpečná nebyla. Chraněný
plášť ji v trysku stejně nezakrýval, a i když Snoubenčinu grošovanou
srst pomalovala skoro všude, nakreslené chrany by v zápalu bitvy
proti sílícímu počtu démonů dlouho nevydržely. Ostatně i chraněná
zbroj Soumračného Tanečníka měla škvíry kvůli pohyblivosti.
Rennu svrběla ruka po tesáku, ale raději se pevně držela Snoubenky
kolem krku. Nějaký jadrnec chňapal klisně po nohách, ale dostal za
svou snahu kopytem po čumáku. Chrany, které Renna do kopyta
vyryla, se zablýskly, dlouhé démonské zuby, ostré jako břitva,
popraskaly a démon odpadl.
Rennino uspokojení nemělo dlouhého trvání. Snoubenka klopýtla,
nakratičko ztratila jistý krok a další jadrnci toho okamžitě využili a
rychle je doháněli. Démon, kterého odkopla, se párkrát převalil a už
se nejistě stavěl zase na nohy. Magie ho rychle hojila a zanedlouho
jim bude v patách i on.
Arlen popustil Soumračnému Tanečníkovi otěže, obrátil se a
nakreslil do vzduchu chranu. Renna ucítila závan vzduchu, který
smetl jadrnce pod jejíma nohama, jako by to bylo jen listí ve větru.
Usmála se a podívala se na Arlena, ale úsměv jí na rtech zmrzl,
když viděla, jak jeho záře pohasla. Tohle nemůže opakovat pořád a
polní démoni, kteří se hnali za ním, už byli jen o skok pozadu.
Proklínala se za svou tvrdohlavost. Měla se naučit střílet z luku, který
jí dal.
A v tu chvíli skočil na mohutného hřebce jeden polní démon a
pokusil se ho strhnout k zemi. Dlouhé zahnuté drápy vyryly
Soumračnému Tanečníkovi do zadku těsně pod pancířem hluboké
šrámy, Tanečník vypadl z trysku a vyhodil zadníma nohama.
Chraněná kopyta sice rozdrtila démonovi lebku, ale za ten okamžik
stačili další démoni vylézt na starou hromadu etonu a vrhnout se na
Arlena.
Arlen se pootočil, jednou rukou chytil sekající pařát, druhou dal
démonovi pěstí do hlavy. „Nezpomaluj!“ křikl na Rennu, když ho
Snoubenka míjela.
Z chran na jeho pěsti vyšlehl magický blesk a Arlen bušil do
démona zas a zas, dokud mu nerozmlátil hlavu napadrť. Pak ho
odhodil dozadu do démonské smečky, ostatní skopl na zem do
chumlu a popohnal Tanečníka zase do trysku.
Brzy je dohnali, ale Tanečník krvácel ze slabin a ztrácel na rychlosti
víc a víc, zatímco démoni se pustili do pronásledování s novou
vervou.
„Noci!“ Renna se zadívala dopředu na cestu, kde uviděla další
hordu démonů. Valili se na ně z protisměru a rozvinuli se přes cestu
od kraje ke kraji. Po obou stranách cesty se táhly hluboké strouhy,
zarostlé křovím. Nebylo úniku.
Částečně Renna toužila po boji. Démon v její krvi dychtil po
masakru, ale rozum jí jasně říkal, že by to byla ztracená bitva. Pokud
nedokážou prorazit obklíčení a uprchnout, tak se jitra dožije
pravděpodobně jen Arlen.
Ta představa jí poskytla jakous takous útěchu a tryskem se vrhla do
protiútoku.
„Produpej se rovnou skrz,“ zašeptala Snoubence do ucha.
„Jeď za mnou,“ křikl na ni Arlen. Z démona, kterého zabil, nasál
trochu sil, ale pořád to bylo méně, než s čím vyjížděl. Rychle načrtl
do vzduchu chranu, která odhodila démony přímo před koňmi
stranou. V plném trysku se kolem sebe oháněl dlouhým kopím a
bodal po každém démonovi, který se přiblížil na dosah. Jeden nestačil
dost rychle uskočit a Soumračný Tanečník ho rozdupal pod kopyty,
jen se magie blýskala do tmy. Snoubenka pádila těsně za ním,
smolařského démona ještě dorazila a nechala za sebou jen rozdrcenou
mršinu.
Kdyby byl démon ponechán svému osudu, možná by se i z tak
těžkých zranění přece jen vzpamatoval, ale jeho bližní ihned vycítili
slabý kus, na chvíli nechali pronásledování a vrhli se na něj jako
posedlí; dlouhé drápy rozdrásaly krunýř, tesáky rvaly kusy masa.
Renna vycenila zuby a na okamžik si představila, že se k nim
přidává, že s nimi hoduje na démonské mršině a užívá si sílu, kterou
jí to přináší.
„Koukej před sebe!“ křikl na ni Arlen a vytrhl ji ze snění. Renna
potřásla hlavou, pustila ten příšerný výjev z hlavy a soustředila se
zase na cestu.
Už to vypadalo, že z té pasti uniknou, jenže poslední střet je přece
jen zpomalil, a toho využil jeden větrný démon. Snesl se na Rennu s
napřaženými spáry, chtěl ji chytit a odnést rovnou z koňského hřbetu.
Černořapové chrany na Renniných pažích a ramenech se rozhořely
a utvořily clonu, přes kterou na ni démonské spáry nemohly, ale i
když démona odhodily, zpětný náraz zároveň shodil Rennu z
koňského hřbetu. Ztěžka dopadla na zem, pravé rameno si roztříštila,
jen to zapraštělo, v ústech ucítila prach a krev. Větrný démon se s
vřískotem zřítil vedle ní a Renna se rychle převalovala sem a tam a
jen taktak uhýbala ostrým drápům na koncích mohutných křídel.
Když se pokusila vstát, rameno se bolestivě ozývalo, ale Renna
přijala tu bolest, jako dřevo přijímá oheň, a levačkou nemotorně
vytáhla tesák. Ležet znamenalo zemřít.
Ne že by její naděje na přežití byly valné. Poblíž se vzpínala
Snoubenka, vyhazovala a kopala po polních démonech, kteří na ni
doráželi ze všech stran. Vmžiku zaútočí i na Rennu.
„Renno!“ Arlen obrátil Soumračného Tanečníka, ale ani on to
nemohl stihnout.
Větrný démon se neohrabaně snažil postavit. Větrní démoni jsou na
zemi nemotorní a Renna toho okamžitě využila ku svému prospěchu podrazila mu nohu, a když upadl, bodla ho chraněným tesákem
hluboko do krku. Na ruku jí vystříkl horký ichor a do Renny se vlila
vlna magie. A rázem bylo zraněné rameno silnější.
Snoubence vyskočil na hřbet nějaký polní démon a Renna sáhla do
váčku pro hrst kaštanů se žárovými chranami, které ožívaly v
okamžiku, kdy jadrnce zasáhly. Kaštany vybuchovaly, jen to
práskalo, blýskalo, a jeden za druhým propalovaly hrubý démonský
krunýř, a i když to démona nezranilo těžce, přece jen ho to natolik
popálilo a zmátlo, že ho mohla Snoubenka shodit z jeho vratkého
hřadu.
Renna neměla čas se dívat, co se bude dít dál, protože mezitím si jí
jadrnci všimli a několik těch netvorů už se na ni hnalo. Před prvním
uskočila a nakopla ho do břicha. Černořapové úderné chrany na
holeni a nártu se zablýskly a démon odletěl jako dětský balon. Další ji
napadl zezadu, drápy prosekly těsně utaženou šněrovačku a vyryly do
zad hluboké šrámy. Klesla na kolena a další zaútočil zepředu a
zahryzl se jí do ramene.
Tentokrát její chrany na odvrácení démona nestačily. Krev a bláto je
oslabily, démon se zahryzával hloub a hloub a čtyři sady drápů ji
drásaly víc a víc. Některé chrany zůstaly účinné, jiné ne. Démonské
pařáty odskakovaly od magických záblesků, dokud nenašly volné
místo, pak se zabodly do těla a Renna zaječela bolestí.
Ale bolest a magie byly pro Rennu jako droga. V tu chvíli se
nestarala, je-li živá či mrtvá, věděla jen, že nezemře první. Ruka se
rozmachovala znovu a znovu, otcův tesák bodal démona zas a zas,
koupala se v jeho krvi. Její moc sílila zároveň s tím, jak jeho slábla.
Pomalu začala získávat převahu, odstrkávala ho ze sebe, cítila, jak
jeho pařáty vyjíždějí z těla, píď po pídi, mučivě, bolestivě.
Už byl mrtvý, když Soumračný Tanečník rozprášil jeho
soukmenovce, zastavil se nad ní a Arlen seskočil. Kutnu odhodil a
jeho chrany jasně zářily, když páčil démonovi chřtán a sundával ho z
ní, když s ním mrštil na několik dalších a všichni se sesypali na jednu
hromadu. Jeden jadrnec na něj zaútočil, ale Arlen ho srazil
šarusahkovou obrátkou a probodl mu oko prstem. Zasyčelo to jako
rozpálený pohrabáč.
Renna zachrčela a zvedla svůj tesák. Celé tělo naříkalo bolestí, ale
magie, která ji opanovala, byla silnější. Noc byla jako omamná mlha
rozmazaných šmouh, ale přesto v ní rozeznala velký obrys
Snoubenky i démony kolem ní. Jeden se houpal klisně na krku jako
vzteklý a hledal, kam se zahryznout. Jestli se mu to podaří, tak strhne
Snoubenku na zem. Renna zavyla jako zvíře a už pádila.
„Renno, zpropadeně!“ zařval Arlen, ale Renna ho nevnímala, vrhla
se rovnou doprostřed démonů, odkopávala, odstrkávala jadrnce z
cesty, máchala kolem sebe tesákem a krok po kroku se probojovávala
ke Snoubence. S každou ranou dostávala magický šleh, který ji
rozechvěl a dal jí sílu, rychlost, nepřemožitelnost. Vyskočila, chytila
démona na klisniných zádech za drásající zadní pařát, přitáhla si ho
blíž a probodla mu srdce.
Arlen už pádil k ní. Jeden démon na něj zaútočil a Arlen se na
okamžik rozptýlil do oblaku dýmu, aby se o zlomek vteřiny později
zjevil naprosto hmotný a mlátil kolem sebe chraněnýma rukama
nohama, koleny lokty, dokonce i temenem vyholené hlavy. Vmžiku
byl u ní a pronikavým hvizdem přivolal Tanečníka.
Obrovitý hřebec cestou rozprášil další houf jadrnců, což poskytlo
Arlenovi čas nakreslit okolo nich do vzduchu velké chrany proti
polním démonům. Chraněnýma očima Renna viděla tenké vlákno
magie, které se vinulo od chrany k chraně, aby celé dílo drželo
pohromadě. Skočil na ně jeden polní démon, a dvě chrany se
zableskly a odmrštily ho. Čím víc démoni do chran naráželi, tím byly
chrany silnější. Arlen rychle postupoval kolem dokola dál a dál, aby
kolem nich vytvořil chranový kruh, ale cestu mu zahradilo několik
démonů, kteří vytrvale chňapali a sekali Snoubence po slabinách.
Renna k nim vyrazila s napřaženým nožem.
Arlen ji chytil za ruku a strhl ji zpátky. „Ty zůstaň tady.“
„Já můžu bojovat,“ zavrčela Renna. Snažila se mu vykroutit, ale i
přes sílu, kterou jí dala noc, ji Arlen udržel na místě snadno jako
vzpurné děcko. Pak se obrátil a nakreslil do vzduchu řadu úderných
chran, které odhazovaly od Snoubenky démona za démonem.
Zatímco kreslil, jeho sevření povolilo, Renna využila příležitosti,
vztekle zavrčela a vykroutila se mu. „Ty mi nebudeš říkat, co mám
dělat, Arlene Sedláku!“
„Nenuť mě, abych ti za tu pitomost nafackoval, Ren!“ odsekl Arlen.
„Podívej se, jak vypadáš!“
Renna shlédla dolů a zalapala po dechu. Po celém těle zely hluboké
šrámy. Na tuctu místech krvácela a záda a rameno měla v jednom
ohni. Šílená noční síla ji zničehonic opustila, tesák vypadl z prstů,
najednou byl příliš těžký, dál ho neunesla. I nohy jí vypověděly
službu.
Arlen ji chytil, uložil ji na zem a šel dodělat chranovou síť kolem
nich a nad nimi. Po cestě se k nim hnali další a další polní démoni a
obkličovali je jako nekonečná travnatá luka, ale ani ten největší houf,
ani to největší mračno větrných démonů, kroužících po obloze,
Arlenovy chrany prorazit nedokázalo.
Jakmile byla síť hotová, už byl zase u ní a čistil jí rány od bláta a
krve. Uvnitř chranového valu zůstal jeden padlý démon; Arlen si
namáčel prst v jeho krvi jako pero v inkoustu a kreslil Renně na kůži
chrany. Cítila, jak se tkáň napíná a stahuje, jak srůstá. Neuvěřitelně to
bolelo, ale Renna bolest brala jako cenu za život, zhluboka se
nadechla a přijala ji.
„Vezmi si na sebe plášť, já ještě ošetřím koně,“ vybídl ji Arlen,
když udělal všechno, co se dalo. Renna přikývla a vytáhla z váčku u
pasu svůj chraněný plášť, lehčí a jemnější než jakákoli látka, které se
kdy Renna dotkla, plný spletitě vyšívaných chran. Když se do něj
zahalila, byla pro jadrnce neviditelná. Nikdy se o ten plášť moc
nezajímala, dávala přednost tomu, aby ji jadrnci viděli, ale jistou
užitečnost mu upřít nemohla.
Snoubenka, která neměla chraněný pancíř jako Soumračný
Tanečník, to odnesla o hodně víc než on, ale přesto výhrůžně
podupávala, frkala, cenila zuby a chňapala, když se k ní Arlen blížil.
Arlen však na její výhružné postoje nedal a pohyboval se tak rychle,
že se ani nedalo rozeznat, jak se k ní vlastně přitočil a chytil ji za
hřívu. Klisna se chtěla odtáhnout, ale Arlen se k ní choval jako matka,
která přebaluje vzpurné dítě. Nakonec se Snoubenka nechala
obměkčit a ošetřit, snad si konečně uvědomila, že se jí Arlen snaží jen
pomoci.
Ta nenucená ukázka moci by Rennu ještě před pár dny možná
překvapila, ale teď už byla na taková překvapení od Arlena zvyklá a
vlastně to sotva zaznamenala. Znovu a znovu v duchu viděla své
rozšklebené rány a s hrůzou myslela na to, že je vůbec nevnímala,
přestože jimi unikala z těla životodárná krev.
„Takhle vypadá to, co se děje tobě?“ zeptala se Arlena, když se
vrátil. „Cítíš se tak živý, že si ani neuvědomuješ, že tě to zabíjí?“
Arlen přikývl. „Někdy zapomínám i dýchat. Jsem tak opilý mocí, až
mám pocit, že přece nepotřebuju dělat nic tak… přízemního. Pak se
najednou proberu a lapám po dechu. Nejednou mě díky tomu Jádro
málem pohltilo.“
Vzhlédl a podíval se jí do očí. „Magie tě ošálí, vnutí ti představu, že
jsi nesmrtelná, Ren, ale nejsi. To není nikdo, dokonce ani jadrnci ne.“
Ukázal na mršinu polního démona vedle ní. „A ten boj nikdy
neskončí. Začíná nanovo pokaždé, když okusíš moc.“
Renna se otřásla, myslela na neodolatelnou přitažlivost magie. „Jak
to děláš, aby ses tomu nepoddal?“
Arlen se uchechtl. „Pořídil jsem si Rennu Jirchářovu, aby mi
připomínala, že jsem jen hloupý sedlák z Tibbetské Říčky a nejsem
tak skvělý, abych nemusel dýchat.“
Renna se usmála. „Pak se nemáš čeho bát, Arlene Sedláku. Se mnou
jsi už napořád.“
•
•
Renna i koně se do rána docela vzpamatovali, ale Arlen přesto nasadil
mírný krok, nepopohnal Soumračného Tanečníka víc než do klusu a
jen za dopoledne dvakrát zastavil k odpočinku.
„Myslela jsem si, že spěcháme,“ poznamenala Renna, když podruhé
sesedli.
„Na nějakém dnu nebo dvou v tomto případě nezáleží,“ odpověděl
Arlen.
„Takhle jsi to ještě včera neviděl,“ podotkla Renna.
Arlen odvrátil pohled a svěsil ramena. „Špatně jsem odhadl, co je
pro mě důležité, Ren. Promiň mi to. Nemám právo štvát tebe a koně
do úmoru.“
Renna se zhluboka nadechla. Nesnášela, jak se od ní odvracel, když
říkal něco, co se jí podle něj nemuselo líbit. Jenomže tohle dělají
muži pořád, protože si myslí, že je to ohleduplné.
A možná i je, pomyslela si Renna. Jenže jenom vůči nim samým.
„To ale neznamená, že nás musíš tak šetřit,“ namítla.
„Včera v noci jsi byla jen vlásek od smrti, Ren,“ řekl Arlen. „I
Snoubenka a Tanečník. Nijak nezaškodí tu a tam zastavit, protáhnout
si nohy, odskočit si.“
Byla to pravda, ale Renna neměla pocit, že by byla blízko smrti.
Popravdě řečeno se včera cítila nejsilnější a nejživější za celý svůj
život. Po zraněních zůstala jen nová, růžová kůže, světlejší než její
přirozená hnědá a volající po čerstvém černořapu, ale hladší a bez
jizev. Celé tělo zvučelo mocí.
Očima střelila po Snoubence, ale předem věděla, že to nebude to
samé. Arlen použil na klisniny slabiny stejné ranhojičské chrany jako
na Rennu, a také je nakreslil démonským ichorem plným magie, a ani
Snoubence nezůstalo po zraněních nic než pár proužků lysiny na
skvrnité srsti, ale pohybovala se opatrně a její obvyklá vzpurnost se
někam vytratila.
Renna vzhlédla do dopoledního slunce a usmála se. Teď mám v sobě
magii. A čím víc démonů sním, tím budu silnější. Já tě zdržovat
nebudu, Arlene Sedláku. Brzy budeš mít co dělat, abys ty udržel krok
se mnou.
„Tak mi vyprávěj o Kotlině,“ vybídla ho. „Tam si taky všichni
myslí, že jsi Osvoboditel?“
Arlen si povzdechl. „Většina. Před dvěma lety byla Drvoštěpská
Kotlina pouhá víska, snad ještě menší než Jižní Hláska. Ale loni ji
postihla úplavice a polovina lidí lehla. Pak někdo upustil v krčmě
lampu, oheň se rychle rozšířil a nebyl nikdo, kdo by hasil. Netrvalo
dlouho, a selhaly chrany.“
Renna v duchu viděla tu pohromu a zatínala zuby. Uvědomila si, že
křečovitě svírá kostěnou rukojeť tesáku, a silou vůle se přinutila, aby
ji pustila. „Neštěstí plodí jen další neštěstí, říkávala moje máma.“
„Je to tak,“ souhlasil Arlen. „Přišel jsem tam hned další den a našel
jsem tam více než stovku mrtvých. A polovina z těch, co přežili, se
stejně neudržela na nohou. Než padla noc, pochranil jsem sekery a
naučil jsem bojovat ty, kdo ještě byli schopni vládnout zbraní. Ostatní
jsme odnesli do modlitebny a před ni jsme postavili stráž. Spousta lidí
té noci zemřela, ale vedli si líp, než se čekalo, a víc než polovina lidí
stála za svítání na svých. Z trosek vybudovali vesnici znovu a cesty a
domy rozmístili do tvaru odpuzení. Teď už žádný démon do Kotliny
nepronikne, dokonce ani princové ne.“
Renna zabrblala. „To mi zní dočista jako nějaká žonglérská
báchorka. Tak si říkám, jestli přece jen nechceš, aby si mysleli, že jsi
Osvoboditel. Alespoň trochu.“
Arlen zbrunátněl. „To poslední, co chci, je, aby si někdo myslel, že
jsem Osvoboditel. Díky čekání na Osvoboditele jsme se tři sta let
schovávali za chranami.“
„Jo, ale to čekání skončilo, ne?“ opáčila Renna. „Přišel Tetovaný a
všechny nás zachrání.“
Arlen se na ni nevrle zamračil, ale Renna to přešla mávnutím ruky.
„Víš co, ty seřveš kdejakého nekňubu, co se ti klaní a nazývá tě
Osvoboditelem, ale zrovna tak rychle se rozpálíš, když si tě lidé
nevšímají a neskáčou, jak ty pískáš.“
Arlen se zarazil, dotklo se ho to, ale Renna mu zpříma hleděla do
očí a neustoupila. Nakonec se bezmocně uchechtl a pokrčil rameny.
„Nemůžu popřít, že je to užitečné, protože pak se snáz udělá všechno,
co je zapotřebí, Ren. A že je toho zapotřebí udělat hodně. Lidé nemají
ani ponětí, co se na ně s dalším novoluním žene, a já nemám čas s
nimi jednat jako s dětmi.“
Renna se usmála. „Já se nehádám, jen chci, abys byl upřímný.“ A
rychle jako králík k němu přiskočila a políbila ho na chraněnou tvář.
•
Nějaký čas klusali dál po Staré angierské cestě, pak sjeli na hustě
zarostlou poselskou stezku. Pozdě odpoledne narazili na novou cestu,
z udusané hlíny. Na rozcestí našli rozlehlé chraněné tábořiště.
„A hele.“ Arlen seskočil ze Soumračného Tanečníka a šel si
prohlédnout chrany. „Trochu neohrabané, ale výrazné a silné. Ty
kreslila Darsy Drvoštěpova.“ Zamručel. „Kotlina se musí šířit jako
ničivý požár, když už jsou až takhle daleko na severu.“
„Slunce zapadá,“ upozornila ho Renna a uvolnila si tesák v pochvě.
Do dloužících se stínů začala prosakovat magie, stezky do Jádra se
otevíraly. „Měli bychom se dát do pohybu.“
Arlen zavrtěl hlavou a zase uhnul pohledem. „Zastavíme tady.“
„Nebudu se schovávat za chranami ani o noc víc, než je nutné,“
zavrčela Renna.
„Já tě o to ani nežádám,“ odtušil Arlen.
„Tak jedem,“ prohlásila Renna.
„Jedem kam?“ opáčil Arlen. „Jsme přesně tam, kde máme být.“ Šel
k táborovým hranicím dřeva a začal narovnávat do ohniště dříví na
podpal. Vyhýbal se jejímu pohledu, ale čišelo z něj prapodivné
samolibé uspokojení, jako by to byla jen nějaká hra.
Vzplanul v ní vztek, horký a vášnivý, a v tu chvíli Renna koutkem
oka uviděla, že magie, která se jí vinula u kotníků v něžných závitech
a vírech, najednou proudí do ní jako kouř z dýmky. Jakmile si toho
všimla, proudění se zastavilo, a ať se snažila sebevíc, nic ho nevrátilo
zpět.
Podívala se na Arlena, který stále ještě zakládal na oheň, pyšný jako
kočka s myší v zubech, a rozvzteklila se ještě víc. K němu magie
přichází snadno jako dech, ale k ní ne. Proč?
Nesnědla jsem toho dost. Pořád mám před sebou ještě hodný kus
cesty.
„Tak já jdu na lov,“ prohlásila.
Arlen pokrčil rameny. „Nezabije tě, když si dáš nejdřív něco k
večeři.“
Renna by tu jeho oholenou hlavu nejraději zfackovala. Pěsti se jí
zatínaly, nehty se zarývaly do dlaní, až vytryskla krev. Toužila rvát…
Vzpamatovala se. Tepala v ní magie, prapůvodní a mocná, která
probouzí nízké pudy a rozdmýchává je do zuřících smrští.
Možná už jsem toho snědla až moc.
Zhluboka dýchala, znovu a znovu, pravidelně, tak jak ji to Arlen
naučil během výuky šarusahku. Pěsti se pomalu začaly rozevírat,
srdce přestalo divoce bušit či alespoň zpomalilo na pravidelný tlukot.
Přinutila se sesednout, vyhřebelcovala Snoubenku a nechala ji napást
na husté trávě u cesty.
Už skoro dojedli, když Arlen pátravě zvedl hlavu, jako by
naslouchal něčemu hodně vzdálenému. Usmál se. „A je to tady.“
„Co?“ zeptala se Renna, ale Arlen rychle vstal, vyškrábal misku a
uložil ji ke svému kuchyňskému náčiní. Pak nakreslil do vzduchu
chranu a oheň vyhasl.
„Pojď.“ Arlen se vyhoupl do sedla, popohnal Soumračného
Tanečníka do trysku a už se řítil po cestě.
„Ty zjádrasynu,“ zamumlala Renna, naházela do sebe zbytek večeře
a hnala se za ním. Snoubenka se během dne postupně rozhýbala a
ožila, ale stejně jim trvalo několik minut, než Arlena dohnali. Naštěstí
už mezitím zastavil. Přímo před nimi se vznášela mlžná zář a ozývaly
se odtamtud zvuky bitvy, ale Arlena to zjevně nechávalo v klidu.
„Vypadá to, že se Kotlina zase rozšiřuje. Počítám, že to vzali do
rukou drvoštěpové.“ Arlen sesedl a bradou ukázal do lesa. „Vezmi si
na sebe plášť, podíváme se, jestli na to odněkud uvidíme.“
Rychle ji vedl mezi stromy. Do cesty jim vstoupil lesní démon a
hotovil se k útoku, ale Arlen na něj zasyčel, lesní chrany na jeho těle
vzplanuly a jadrnce zahnaly. Brzy si našli místečko, kde byl porost
řidší, hned u rozlehlé mýtiny, ještě plné pahýlů a vonící čerstvým
dřívím. Tam se Arlen zastavil a ze tmy pozoroval dění.
V obrovském chraněném kruhu uprostřed mýtiny, plném stanů,
nářadí a tažných zvířat, planuly mohutné hranice. Oheň skýtal světlo
lidem, kteří se pohybovali po mýtině a bojovali s obrovskou hordou
lesních démonů a jedním desetistopým skalním.
Všechny pudy v těle Renně říkaly, ať se vrhne do boje, krev vřela
touhou zabíjet démony. Větřila ichor a v ústech se sbíhaly sliny při
představě, že polyká to odporné maso.
Ale Arlen stál klidně a bylo jasné, že nemá v úmyslu jakkoli
zasahovat. Ovládla se, sundala ruku z tesáku a zachumlala se do
chraněného pláště, který ji skrýval před démonskými zraky.
Ten plášť se nějak změnil od té doby, kdy začala jíst jadrnské maso.
Měla pocit, že z ní jeho chrany vysávají magii, ale přitom se
nerozzářily jasněji, naopak, stejně jako samotný plášť spíš tmavly a
matněly. Když na něj hleděla příliš dlouho, jímala ji závrať.
Přemítala, kolik démonského masa asi bude muset sníst, než plášť
vybledne a zmizí jejím očím úplně. Vypadalo to, že víc než Arlen,
protože on ten plášť pořád viděl, i když si všimla, že se na ni nikdy
nedívá příliš dlouho, když ho má na sobě.
„Co to dělají?“ zeptala se, když ji začalo nečinné mlčení tížit.
„Čistí prostor na velechranu,“ odpověděl Arlen. „Nejdřív pokácejí
stromy, aby udělali střed vesnice, pak mýcení rozšíří a vyčistí zemi
do tvaru chrany odpuzení, která bude mít několik mil v průměru. V
noci pobíjejí démony, kteří v té oblasti povstanou, jinak by je chrana
jen vytlačila na okraj odpuzení, až ji oživí.“
„Proč se to tak nedělá všude?“ podivila se Renna. Tak veliká chrana
by přece přitahovala tolik magie, že by skrz ni žádný zplozenec Jádra
nemohl proniknout, a bylo by téměř nemožné ji zničit.
„Řekl bych, že ještě za démonských válek se to dělávalo běžně,“
odpověděl Arlen. „Jenže pak na to lidé zapomněli a od Návratu měli
zase tolik práce se schováváním, že už na nic jiného nemysleli.“
Renna něco zabrblala, zadívala se na bitvu pozorněji a okamžitě
rozeznala drvoštěpy. Drvoštěp bylo ve vískách běžné příjmení,
jmenoval se tak téměř každý, kdo kácel stromy nebo prodával dříví.
Dokonce i v Tibbetské Říčce, stovky mil daleko, byla bezmála stovka
Drvoštěpů, kteří žili pospolu u Zlatopňového lesa. Bylo až s podivem,
jak moc se podobali Kotliňanům.
Byli to velcí, statní chlapi v hrubých kožených vestách bez rukávů,
s chrániči na zápěstích a bicepsy většími než Rennina hlava. Stačilo
by přimhouřit oči a viděla by Brine Drvoštěpa, který ji před pár
měsíci hájil na radě. Té noci neměla sílu ani na to, aby se pohnula,
natož aby se sama hájila, ale pamatovala si každé slovo z toho, jak ji
stařešinové z Tibbetské Říčky odsoudili k smrti. Drvoštěpové tehdy
stáli při ní.
Byly tu i ženy, všechny vyzbrojené kušemi nebo velkými
chraněnými dýkami. Zpočátku si Renna myslela, že na sobě mají
těžké sukně, ale když se pohybovaly, viděla, že to jsou široké,
nabírané kalhoty, které jim dávají svobodu pohybu, aniž by je obíraly
o cudnost.
Renna si přezíravě odfrkla. To byl přesně ten druh nesmyslu, který
by udělaly spořádané hospodyňky v Tibbetské Říčce, což byl
pravděpodobně důvod, proč nikdy nehleděly vlídně na Rennu a její
sestry. Jirchářovic děvčata jen vzácně skrývaly před sluncem víc, než
bylo nezbytné. Renna sama teď odhalovala co nejvíc, aby mohly
černořapové chrany na těle vstřebávat magií nabitý noční vzduch.
Ženy obklopovala skupina mužů, kteří se od drvoštěpů nápadně
odlišovali. Těžká dřevěná zbroj s nalakovanými chranami a vypálená
dotvrda, těžké helmice a s nimi sladěná kopí a štíty. Na každém štítě
byl uprostřed chranového kruhu namalovaný dřevěný vojáček.
„Kdo to je?“ zeptala se Renna a ukázala na ně.
„Dřevní vojáci,“ odpověděl Arlen. „Angierská vévodská garda.
Vévoda Rhinebeck říkal, že je sem pošle k drvoštěpům na výcvik.“
„Vypadá to, že na tom výcviku moc dlouho nejsou,“ utrousila
Renna. Navzdory okázalé zbroji stáli vojáci strnule, křečovitě svírali
zbraně a úzkostlivě se rozhlíželi po démonech.
„Městští gardisté,“ souhlasil Arlen. „Zvyklí šikanovat lidi a možná
tak rozehnat nějakou tu rvačku, ale pochybuju, že někdo z nich před
příchodem do Kotliny vrhal kopím někde jinde než na cvičišti.“
Ukázal na jednoho. „A jak to tak vypadá, kníže Thamos je z té chásky
zjevně nejhorší.“
A opravdu, muž, na kterého Arlen ukazoval, byl oděný právě tak,
jak si Renna představovala knížete - v nablýskané ocelové zbroji se
zlatými chranami. Byl vysoký, štíhlý, dobře stavěný, silnou čelist
lemovaly úhledně zastřižené černé vousy.
Jenže ten kníže přešlapoval, protahoval si paže, kroutil hlavou a
všeobecně, leč marně se snažil vyhnat ze svalů napětí. Renna cítila
jeho strach přes celou mýtinu a věděla, že ho větří i démoni.
Bylo jasné, že drvoštěpové vykázali Dřevní vojáky do týlu a
přidělili jim šalebně významnou povinnost střežit ženy, které takovou
ochranu zjevně ani nechtěly ani nepotřebovaly.
Před lety požádal Rennin otec Brina Ramenáče a pár dalších
drvoštěpů z Tibbetské Říčky, aby mu pomohli vymýtit kus půdy na
osev. Renna a Beni se celé hodiny dívaly, jak pracují, jak promyšleně
kácejí stromy, klestí je, svážejí dřevo a klučí pařezy. Hladké, zkušené
pohyby, při každém máchnutí sekerou využívali vlastní tíhu nářadí,
nemrhali silami.
Vidět kotlinské drvoštěpy při boji bylo víceméně stejné. Nářadí měli
pořád stejné, jen chraněné, a používali je při práci drsně, zdatně a
účinně.
Dva muži s velkými dlouhými sekerami střídavě podtínali nohy
lesnímu démonovi. Byl vysoký a hubený a měl hrozivý dosah, ale
jakmile šel po jednom drvoštěpovi, už na něj druhý zaútočil z opačné
strany. Kde by se démonské hnáty dostaly až na tělo, tam drvoštěpové
nastavovali do rány pochraněné chrániče zápěstí a magické záblesky
démonský útok odrážely. Nakonec zasáhla jedna sekera démona
zezadu pod kolenem a noha se mu podlomila.
„Samme!“ zavolal jeden sekerník a za démonem se vynořil drvoštěp
v obrovských kožených holínkách. Nohou se opřel démonovi o záda,
převrátil ho na břicho a celou svou váhou ho zalehl a přitiskl k zemi.
V ruce držel obrovskou obloukovou pilu a rovnou se pustil do díla přeřezával silný korovitý krunýř na krku, jen ichor stříkal a spršky
magických jisker odletovaly. Během několika vteřin hlava odpadla.
„Noci,“ zašeptala Renna.
Arlen se usmál a přikývl. „To je Samm Drvoštěp, ale všichni mu
říkají Samm Pila. Klestíval stromy, které drvoštěpové poráželi, aby se
daly odtahat. Stovku za den. Teď stejně tak rychle klestí démony.“
Znovu někdo zavolal a Samm se ohlédl po drvoštěpovi, který sekal
po lesním démonovi těžkým špičákem, jen z něj třísky lítaly. Každá
chraněná rána zaháněla démona o krok zpět tak rychle, že ani nestihl
chytit rovnováhu, ale špičák žádné trvalé škody nenapáchal, zranění
se hojila stejně rychle, jako rány pršely. Samm na něj šel zezadu a
stojícímu démonovi podřízl jednu nohu, silnou jako peň. Démon
zavřískl, zhroutil se, drvoštěp křikl díky a rozmáchl se špičákem, aby
démona dorazil.
Na protější straně mýtiny chytil tucet drvoštěpů skalnímu démonovi
pařáty do lan a snažili se ho stáhnout na zem, ale jadrnec sebou mlátil
a házel s drvoštěpy sem a tam. Dvě ženy po něm vytrvale pálily z
kuší, těžké šipky už trčely z obsidiánového krunýře jako dikobrazí
ostny, ale očividně tím ničeho nedosáhly, jen démona ještě víc
rozdráždily.
Stáli u toho tři muži a chlapec, dva mladší muži s malými, ale
těžkými palicemi, třetí starší, s těžkým železným perlíkem. Chlapec
držel silný kovový klín.
„Tomm Perlík se svými syny,“ ukázal Arlen. „Sleduj.“
Skalní démon se pevně rozkročil, zatáhl za lana a v tu chvíli oba
mladší muži vyrazili jako blesk a zabodli do škvír mezi pláty krunýře
pod démonskými koleny chraněné bodce. Skoro zároveň udeřily
jejich palice, jednou, podruhé, vylétly spršky magických jisker a
bodce zajely hlouběji.
Démon zavřískl, zavrávoral a drvoštěpové se celou váhou pověsili
na lana, aby ho strhli na zem. Démon se zakymácel, švihajícím
ocasem zasáhl jeden hlouček mužů a tři srazil na zem. Jejich lana se
volně zatřepetala, ale nečekané uvolnění z jedné strany démona
vychýlilo tak, že zavrávoral do opačného směru, ztratil rovnováhu a
převrátil se na zem.
Chlapec vyrazil rychle jako svišť a už stál skalnímu démonovi na
hřbetě a zarážel chraněný kovový klín do škvíry, kde se pláty na krku
stýkaly s pancířem na zádech. Tomm Perlík se k němu přidal,
rozmáchl se perlíkem a jedinou ranou zarazil klín hlouběji, jen magie
zahřměla. Záblesk byl tak jasný, až Renna oslepeně zamrkala, a než
stačila oči zase otevřít, démon se pod ranami zhroutil a zůstal
nehybně ležet.
Zkušené. Účinné. Žádné mrhání silami.
„To je sen,“ vydechla Renna. „Dočista jako by poráželi stromy.“
Arlen přikývl. „Tu první noc nebyl čas vyrábět zbraně, a už vůbec
ne učit s nimi lidi bojovat. Muselo se pochranit to, co bylo po ruce, a
drvoštěpové mi přinesli to nejvzácnější, co měli - své nářadí. Teď,
když se každým dnem přidávají k boji další a další, se kopí vyrábějí
ve velkém, ale s drvoštěpy se stejně nemohou měřit ani ti nejlepší
bojovníci. Používání nářadí, s nímž jsou sžití po celá pokolení, jim
dalo zvláštní cejch. Výjimečné postavení. Kolem nich chodí lidé po
špičkách, a když je drvoštěpové neslyší, vymýšlejí si o nich pěkné
báchorky.“
„A to všechno protože měli tolik štěstí, že ve zlých časech potkali
Arlena Sedláka,“ řekla Renna. „Jako já.“ Arlen se na ni podíval, ale
zvedla ruku, ať mlčí. „Já si nemyslím, že jsi Osvoboditel, o nic víc
než ty, ale nemůžeš popřít, že máš zvláštní schopnost lidem ukázat, že
mají páteř a…“ znovu se dotkla jílce tesáku, „zuby.“
Arlen cosi zamručel. „Řekl bych, že každý má nějakou zvláštní
schopnost.“
„Rozhodně není na škodu, že Kotliňané jsou tak velcí, že si člověk
musí vyskočit, aby je mohl políbit, jak říkávala moje sestra,“
zamumlala Renna.
„Všichni takoví na začátku nebyli,“ poznamenal Arlen. „Svou roli
sehrála magie. Slunce ji sice s ránem spálí, ale ona ještě předtím stačí
ovlivnit všechno, čeho se dotkne. Dokonce i chraněné zbraně se
obvykle nezlomí ani neotupí. A drvoštěpové, ti jsou nasáklí magií noc
co noc už skoro rok. Staří mládnou, mladí dospívají předčasně.“
Ukázal na jednoho. „Vidíš tamhletoho s těmi prokvetlými vlasy?“
Renna se podívala, kam ukazoval, a uviděla muže, jemuž se na
pažích a nohou boulily svaly s naběhlými žílami. Stál proti
sedmistopému lesnímu démonovi. Přikývla.
„Jmenuje se Yon Šedivec,“ pokračoval Arlen, „a je to nejstarší muž
v Kotlině. Ještě před rokem měl vlasy úplně bílé, potřeboval hůl, aby
se mohl aspoň belhat, a ruce se mu třásly.“
„Čestné slovo?“ zeptala se Renna.
Arlen přikývl a znovu ukázal, tentokrát na mohutného muže v
nejlepších letech, který útočil na stejného démona, zatímco Yon
odváděl jeho pozornost. „Linder Drvoštěp. Není mu víc než patnáct.“
Nějaký lesní démon se hřbetem pařátu ohnal po urostlém
drvoštěpovi. Muž odletěl o několik stop, dopadl na zem, jen to
žuchlo, špičák mu vypadl z ruky. Renně se nezdálo, že by byl
zraněný, ale než stihl vstát, démon se na něj vrhl.
Vmžiku měla v ruce nůž, ale ledva se dala do pohybu, Arlen ji
chytil za rameno. Střelila po něm vzteklým pohledem, ale on jí jen
ukázal bradou zpátky na mýtinu. Renna se tam podívala a zjistila, že
démonovi mezitím skočil na hřbet obrovitý vlčák a strhl ho na zem.
Obří morda odtrhla kus hrubého, sukovitého démonského krunýře a
tesáky zajely do měkkého svalstva vespod.
Muž se mezitím vzchopil a zarazil jadrnci špičák do lebky, jen to
luplo. Pes k němu vzhlédl. Z mordy kapal černý démonský ichor, pro
Renniny chraněné oči jasně zářící magií. Byl to ten největší pes,
jakého kdy Renna viděla, alespoň pět set liber váhy, s drsnou, uhlově
černou srstí a drápy tak velkými, že je snad ani nemohl pořádně
zatáhnout. Zavrčel na drvoštěpa, ale ten se jen rozesmál, podrbal ho
za ušima a rozběhl se zase do boje. Cestou hvízdl a pes si olízl ichor
ze zubů a běžel za ním.
„Stvořiteli,“ vydechla Renna. „Ten je obrovský jako noční vlk.“
„Nebýval,“ řekl Arlen, „ale požírá démony. Pokaždé, když toho
zpropadeného psa vidím, tak je zase o kus větší.“
„Takže to je ten hlavní důvod, proč noční vlci dorůstají do takové
velikosti?“ zeptala se Renna.
„Řek‘ bych,“ odtušil Arlen.
V zápalu boje pronikl přes drvoštěpy osmistopý lesní démon a
zaútočil na Dřevní vojáky. Vojáci se rozkřičeli, na kopí dočista
zapomněli a rovnou srazili chraněné štíty k sobě. Jenže když chrany
vzplanuly, zpětný náraz zatlačil vojáky dozadu, takže vevrávorali
rovnou na ženy, které měli střežit. Jeden ztratil půdu pod nohama
úplně a strhl s sebou na zem dvě ženy s nabitými kušemi. Svalili se na
jednu hromadu a jiný voják zaječel - jedna kuše vystřelila, šipka
probodla lakovanou zbroj a zabodla se mu zezadu do stehna.
Lesní démon, kterého chrany odrazily, se skoro ani nezakymácel a
teď se hnal rovnou do vzniklé mezery.
Kníže Thamos zařval, zapomněl na strach a zahradil mezeru
vlastním tělem. Jediným máchnutím paže nastavil démonským
pařátům štít, odrazil je, až vylétly pruhy magických jisker, a bez
meškání vrazil démonovi do břicha krátké bodné kopí. Renna viděla,
jak zbraň žene do knížecí paže magii a plní ho mocí.
Byl to sice mistrně provedený útok, jenže Thamosovo kopí
nezasáhlo žádnou životně důležitou oblast. Démon se po krátkém
otřesu rychle vzpamatoval a znovu se po něm rozmáchl větvovitým
pařátem. Thamos se před první ránou shýbl a další chytil štítem, ale
zároveň se nemínil vzdát svého kopí, které se marně snažil vytrhnout
ze silného korovitého démonského krunýře. Bodné chrany na hrotu
prorazily dovnitř celkem snadno, ale nebylo tam nic, co by mu
pomohlo vytrhnout kopí ven.
„Špatné chranění na tak hezké kopí,“ poznamenal Arlen. „Ale jestli
je kníže chytrý, nakonec kopí pustí a nechá to na ženách.“ A opravdu,
několik žen už mělo namířené kuše, a jakmile jim kníže uhne z cesty,
začnou pálit.
Ale Thamos je všechny překvapil. Vztekle zařval, a aniž kopí pustil,
zvedl nohu a okovanou botou opakovaně kopal jadrnce do břicha.
Úderné chrany na podpatku se rozzářily a útočily na démona zas a
zas, až konečně kníže vyrval své kopí a skopl jadrnce na záda.
Vzápětí se na něj vrhl a vrazil mu čerstvě osvobozené kopí rovnou do
srdce.
Pak se zapřel nohou o démonskou hruď, aby svou zbraň snadněji
vytrhl ven. Vytryskla sprška ichoru, kopí povolilo, kníže vítězoslavně
zahalekal a vydal se na pomoc dvojici drvoštěpů, zapletené do jiné
šarvátky. Vrazil kopí do zad démonovi, kterému čelili, a za těžkého
supění nalehl na kopí tak těsně k jadrnci, až se mu rozzářily i chrany
na zbroji.
Ten vyděšený šlechtic, kterého Renna viděla ještě před chvílí, byl
pryč. Kníže teď ječel jako pominutý, běhal po mýtině sem a tam, s
vervou se vrhal do každé bitky a málo se staral, jestli mu něco
nehrozí.
Ozval se bolestný výkřik, Renna se obrátila a zjistila, že lesní
démon sekl jednoho drvoštěpa drápy do hrudi. Muž ještě z posledních
sil dokázal chabě švihnout sekerou a démona odrazit o krok dozadu,
ale pak mu zbraň vypadla z ruky a drvoštěp se zhroutil na zem.
Renna se napjala a Arlen už byl v běhu. Pádila mu v patách, ale ani
jeden z nich tam nemohl dorazit dřív, než démon zasadí smrtelnou
ránu.
Najednou se kolem ní něco mihlo, Renny se zmocnila důvěrně
známá závrať a zničehonic se před ní objevila štíhlá dívka, která si
zrovna rozhrnula chraněný plášť, tolik podobný tomu, co na sobě
měla Renna, aby se jí záhyby nepletly pod nohy. Pod pláštěm měla
pestrobarevný oděv - volné pantalóny, halenu a navrch šněrovačku.
Proti padlému drvoštěpovi byla poloviční a proti obrovitému lesnímu
démonovi vypadala jako kočka syčící na nočního vlka. Přesto se mu
postavila neohroženě, vyzývavě se mu zahleděla do očí, a ledva po ní
chňapl pařátem, zvedla housle, přiložila smyčec ke strunám a
vyloudila sled pronikavě drásavých falešných tónů.
Démon zavřískl a máchl po ní prackou, ale dívka jen uskočila,
převalila se na zemi rovnou zase do stoje a vůbec přitom nepřestala
hrát. Démon si přitiskl pařáty na uši, znovu zanaříkal a vrávoravě
couval.
Další oslnivá šmouha a za démonem se objevila urostlá, statná žena,
nikým neviděná, dokud se nerozmáchla obrovskou chraněnou dýkou
a neusekla démonovi jeden hnát. Zranění znásobené skřípavými
zvuky houslí bylo na démona už moc - prchal z boje, a to rovnou na
Arlena a Rennu. Arlen v běhu chytil jadrnce za jeden roh, přitáhl si
ho blíž a nakreslil mu na hruď žárovou chranu. Pak démona roztočil a
odhodil jako zářivou kouli kvílejících plamenů a pádil dál ke
zraněnému drvoštěpovi.
Když ženy uviděly, že k nim běží Arlen, v očích jim překvapeně
zajiskřilo, očividně ho poznaly, ale zároveň bylo patrné, že se i lekly.
Ta, která démonovi uťala pařát, ze sebe překvapení setřásla první.
„Však už bylo načase, aby ses vrátil,“ řekla, klekla si ke zraněnému
a rychle začala z těžké kapsářové zástěry vytahovat ranhojičskou
výbavu na ošetřování ran. Mladá dívka pořád ještě zírala na Arlena s
otevřenými ústy.
Arlenovi zacukaly koutky. „Taky tě rád vidím, Darsy.“ Podíval se
na dívku. „Ty se starej o hudbu, Kendall,“ ukázal bradou na housle a
klekl si ke kořenářce. Kendall se narovnala, zvedla housle a rozhlížela
se mýtinou po další oběti.
Drvoštěp se rozkašlal tak křečovitě, až Arlenovi stříkla do obličeje
krev, a pak znehybněl. Arlen tomu nevěnoval žádnou pozornost,
pevně ho přidržel a čekal, až ho Darsy prohlédne.
„Noci,“ zašeptala. Od prsou k boku se táhly tři tržné rány a všechny
silně krvácely. „Tohle nezvládneme.“
„Démonské lejno nezvládneme,“ ulevil si Arlen a pustil se rovnou
do první rány. Prsty stiskával okraje k sobě, druhou rukou kreslil do
vzduchu řady chran. Kolem ran se mihotala měkká záře a Darsy s
dívkou jen němě zíraly, jak se osudné rány zavírají a srůstají.
Muž najednou zhluboka nabral dech a pokusil se vstát, čímž si
přivodil další záchvat kašle. Arlen mu položil dlaň na hruď a přitiskl
ho k zemi. Muž otevřel oči a vzhlédl. „Ty ses vrátil?“ zachrčel.
Arlen se usmál. „Jistěže jsem se vrátil, Jowe Drvoštěpe.“
„Povídalo se, žes nás opustil,“ zašeptal Jow, „ale já jsem víru nikdy
neztratil.“
Arlen rozmrzele semkl rty, ale shýbl se, zvedl muže, jako by to bylo
malé dítě, a odnesl ho do bezpečí chranového kruhu. Tam našel
pastýře, staršího muže s vousy šedými jak dešťový mrak. Přes prostou
hnědou kutnu měl silnou rochetu zdobenou záštitnými chranami,
obklopujícími pastýřskou hůl, symbol jeho řádu. Jak uviděl Arlena,
vytřeštil oči, ale s akolytou v patách šel rychle k němu, převzali Jowa
a přenesli ho do chraněného stanu, na jehož chlopních se rovněž
skvěla pastýřská hůl. Celou dobu nespouštěl Arlena z očí a obratem
se zase vynořil ze stanu s holí z leštěného zlatopně s vyřezanými
chranami a z bezpečí chranového kruhu šel sledovat boj.
Bitva už skomírala a kníže, který pobíhal od šarvátky k šarvátce,
najednou shledal, že nemá nepřítele. Ztěžka supěl a rozhlížel se
kolem jako šílený, ale když se nikde nedalo nic nebezpečného najít,
najednou se rozklepal a ztěžka se opřel o kopí. Vmžiku u něj byli jeho
muži, srotili se kolem něj a zakryli ho cizím pohledům. Z kruhu
obrněných zad se k Renně donesly dávivé zvuky.
„A tak je to vždycky,“ poznamenala Darsy. „Když v něm vzkypí
krev, tak není náruživějšího bojovníka nad hraběte, ale jak vychladne,
padne jak podťatý strom.“
„To není nic, zač by se měl člověk stydět,“ ozval se Arlen. „Sám
jsem se tak kolikrát cítil. Už jen sama skutečnost, že je v noci venku,
o mnohém vypovídá…“ odmlčel se. „Hrabě?“
Darsy přikývla. „Přišel s umělecky vyvedeným lejstrem, v němž ho
vévoda jmenoval ‚Pánem Drvoštěpské Kotliny a přilehlého okolí‘, a s
kolonou povozů míli dlouhou. A s vojáky. Víc než tisícovka jich byla,
a spousta lučištníků, že prý jdou budovat opevnění proti Krasijcům.
Už mu začali stavět tvrz. Ale lidi jsou tak vděční za jídlo a přikrývky,
že ani nic nenamítají, a co taky, když jste si ty i Leesha odešli jen
stvořitel ví kam.“
„Takže vy jste mu prostě Kotlinu předali?“ zeptal se Arlen.
„Neměli jsme moc na vybranou,“ odtušila Darsy. „Ale není to až
tak zlé. Lidi znalé svého řemesla nechává Thamos převážně na pokoji
a nikdo mu nemůže upřít pomoc ani naději, kterou přináší lidem, co
už nic jiného nemají.“
Boj skončil, ale Renna se dál dívala na drvoštěpy, kteří teď
postupně procházeli mýtinu a ověřovali si, že mršiny jsou opravdu
mrtvé. V tom poznávala Arlenův výcvik. Démoni se hojí magicky
rychle a dokonce i po zásahu chraněnými zbraněmi se dokážou v
několika minutách vzpamatovat z čehokoli vyjma smrti nebo
rozsekání na kusy. Nejeden zdánlivě mrtvý démon, ležící na mýtině,
zavřískl, když se drvoštěpové přiblížili, a sekal po nich pařáty nebo se
snažil uprchnout. Takoví byli rychle přišpendleni k zemi, a i pak
sebou divoce mlátili, když jim drvoštěpové začali rozřezávat silné
krunýřové hřebeny kolem krku. Ono useknout hlavu třebas i malému
lesnímu démonovi vyžadovalo několik ran sekerou, takže občas
musel přiložit ruku k dílu dokonce i Samm Pila.
Renna zašla za Arlenem a ženami a pátravě si prohlížela jejich
chraněné pláště, z nichž ji jímala závrať.
„Tys chranil i jejich pláště?“ zeptala se Arlena a předem se bála, co
uslyší.
Darsy se najednou obrátila, vlastně si Renny všimla až teď, zejména
jejího oblečení, či přesněji jeho nedostatku. Pohledem přelétla
Rennina ramena a hněvivě rozšířila chřípí. Pak popadla lem Rennina
pláště a zvedla si ho ke světlu, aby si mohla lépe prohlédnout
vyšívání, načež se rozhořčeně obrátila k Arlenovi a hrubým prstem
mu zahrozila rovnou do obličeje.
„Tys jí dal svůj plášť neviditelnosti?! Copak nevíš, jak se na něm
mistryně Leesha nadřela!?! Víc než na vlastním! A tys jí ani
nepoděkoval, ani jednou jsi ho neoblékl! A teď si ho klidně
zahodíš…“
„Ty krávo blbá!“ zaburácela Renna, vytrhla jí lem svého pláště a
vrazila mezi ně. „Takhle s ním mluvit nebudeš!“
„Nebo co?“ vyjela na ni Darsy, vztyčila se nad Rennou a nahnula se
nad ni tak, že se jejich nosy téměř dotýkaly. „Tobě do toho nic není,
ženská, takže sklapni, nebo tě přehnu přes koleno.“
Darsy možná byla kořenářka, ale bojovnice to byla určitě. Byla víc
než o hlavu vyšší než Renna a byla statná, samý sval a žádné sádlo.
Na sobě měla ty samé volné pantalóny jako ostatní bojující ženy, a k
tomu velký chraněný srpovitý nůž. Ten jistě sloužil stejně dobře k
podtínání tuhých bylinných stonků jako démonských údů. Jílec byl
pěkně ohmataný.
Ale Renně to všechno bylo fuk; popadla ji za krk a začala ji škrtit.
Darsy se vzpouzela, mohutné ruce škubaly za Renninu paži, ale to
mohla zrovna tak dobře škubat s ocelovou tyčí. Rozmáchla se těžkou
pěstí, ale Renna pěst snadno odklonila, chytila Darsy za zápěstí,
trhnutím jí paži narovnala a zapáčila. Darsy začala brunátnět v
obličeji a žíly na krku jí naběhly.
„Tak dost, Ren!“ zasáhl Arlen a chytil ji za ruce. Svíral ji tak silně,
až nakonec v obou rukou ztratila sílu a pustila Darsy. Pak ji odtáhl
stranou jako kočku, která vyskočila na pult, aby si očichala řeznický
špalek.
„Ona si začala,“ zavrčela Renna a prala se s jeho železným
sevřením stejně marně, jako se Darsy prala s ní. „Viděl jsi to.“
„Jo,“ souhlasil tiše Arlen. „Začala. Ale za to se nezabíjí. Nebo snad
tehdy v Říčce udělali správně, že tě přivázali na pranýř?“
Renna se přestala vzpouzet, jako by jí vychrstl na hlavu kýbl ledové
vody. Jistě, měl pravdu. Sice jen málokdo by popřel, že Harl Jirchář
dostal, co zasloužil, když ho Renna ubodala jeho vlastním tesákem,
jenže Darsy Drvoštěpova nebyla žádný Harl.
Přesto něco v ní toužilo po krvi té ženské. Renna se zhluboka
nadechla, přijala ten pocit a nechala ho odplynout. Arlen vycítil, že se
uvolnila, a okamžitě ji pustil.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se Darsy, která sípala a mnula si krk.
„Jo,“ zaskřehotala Darsy.
Arlen stroze přikývl. „Tak si zapiš za ty svoje zpropadené uši, že do
toho, co dělám se svými osobními věcmi, ti vůbec nic není. Kromě
toho si myslím, že Leeshe by se ani za mák nelíbilo, že roznášíš drby
o jejích vztazích.“
„Jo,“ rozkašlala se Darsy. „To máš asi pravdu.“ Obrátila se k
Renně. „Moje máma se do mě snažila vtlouct nějaké móresy, ale
nějak se jí to nikdy nepodařilo.“
Renna nevrle zamručela. „Hádám, že ani já jsem nebyla dvakrát
přívětivá.“
Dívka si odkašlala a všechny zraky se obrátily k ní. Bylo jí sotva
sedmnáct a byla hezká, ale zblízka Renna viděla hrubé jizvy, které se
táhly zpod výstřihu od haleny. Kdysi byla blízko smrti. Velmi blízko.
A dokáže očarovat jadrnce svou hudbou. O Arlenových povídačkách
o zrzavém žonglérovi si Renna myslela své, jenže dneska to viděla na
vlastní oči.
Arlen se usmál a dívce se poklonil. „Hraješ čím dál lépe, Kendall.
Vypadá to, že Rojer své učedníky pěkně prohání.“
Kendall sklopila oči k zemi a v těch očích byl smutek.
„Rojer je už pár měsíců pryč,“ ozvala se Darsy. Pořád chraptěla, ale
hlas už jí sílil. „Odešel do Rizonu s mistryní Leeshou. A zbytek jeho
učedníků radši hraje k tanci než k boji s démony.“ Něžně šťouchla
Kendall do ramene. „Ale ne tak naše malá houslová čarodějka. Ta má
cenu tuctu kopiníků.“ Kendall dál klopila oči k zemi, ale Renna si
všimla, že se červená a na rty se vplížil stísněný úsměv.
„Jak dlouho už je Leesha pryč?“ zeptal se Arlen.
„Odešla s Krasijci před dvěma měsíci,“ odpověděla Darsy.
Arlen vztekle zamručel. „Takže je pravda, že Jardir přišel do
Kotliny a odvedl ji?“
„Podle zvyku,“ odtušila Darsy.
Arlen svraštil obočí. „Co tím chceš říct?“
Darsy se zhluboka nadechla a podívala se na něj. „Požádal ji o
ruku.“
Arlen vyvalil oči a čelist mu poklesla. Byl to jen zlomek vteřiny,
vzápětí ten výraz z jeho tváře zmizel, ale byl tam, jasný jako den.
Dokonce i magická aura, která ho obklopovala, se znatelně změnila,
na povrchu popraskala a prskala jako živé dřevo v ohni.
Renna ještě nikdy neviděla, že by Arlena něco tak překvapilo, a
nebyla si jistá, jak si to má vyložit. Leesha Papírova je možná
minulost, ale pořád nad ním má moc.
Arlen se naklonil k Darsy. Už byl naprosto klidný a vážný, jen oči
měl rozčílené. „Ty mi chceš říct, že se Leesha rozhodla provdat za
Ahmanna Jardira? Za toho prolhaného, zlodějského, zabijáckého
zjádrasyna? To se mi tím snažíš říct, Darsy Drvoštěpova?“ Jeho hlas
za řeči nabíral na síle. Nekřičel, ale rozhodně mluvil nahlas. A Renna
znovu uviděla, jak se k němu valí volná magie z okolí a jeho chrany
nabírají zář. Darsy se od něj odtáhla jako od syčícího chřestýše.
„Ona neřekla ano!“ Darsy v podstatě řvala. „A neudělala žádnou
hloupost. Říkala, že je to záminka, jak zjistit, co napáchal na jihu.
Spočítat jeho vojsko, poznat jeho zvyky. A taky nešla sama. Vzala si
s sebou Rojera, Gareda, Wondu a své rodiče, aby na ni dohlédli.“
„Na tom vůbec nesejde,“ odsekl Arlen. „Krasijcům stačí, že šla a
vzala si s sebou otce, to pro ně samo o sobě znamená, že ji Erny dává
na trh a jen čeká na dobrou cenu.“
Darsy se zachmuřila. „Taková drzost! Mistryně Leesha není žádná
kráva na prodej!“
„Pro ně ano!“ odsekl Arlen. „Krasijci nezacházejí s ženami jako se
svobodnými lidmi. Je jedno, jestli je to vévodkyně nebo děvečka od
krav, žena je pro tyhle lidi prostě jen majetek, který se kupuje a
prodává. A když se ten zjádrasyn Ahmann Jardir na něco upne, Darsy
Drvoštěpova, tak ho nikdo nepřeplatí. Nikdo! Nikdo!“
Darsy schlípla, touha po boji z ní vyprchala, přikývla. „Říkala jsem
jí, že je to hloupost, ale neposlouchala mě. Tvrdohlavá jako jadrnec.“
Přes obličej se jí mihl sklíčený výraz, jako by ji bolelo jen přiznat, že
její převzácná mistryně udělala chybu. Renna si odplivla. Darsy
sebou trhla, ale poznámky si odpustila.
„Ale zatím si nemyslím, že by jí něco hrozilo,“ řekla. „Pravidelně
od ní dostávám dopisy a všechna tajná znamení říkají, že se jim všem
vede dobře. Jednu věc musím Krasijcům přiznat, mají vynikající
posly.“
„Tajná znamení?“ opáčil Arlen.
„Říkala jsem ti přece, že nedělá hlouposti,“ odsekla Darsy a
konečně sebrala odvahu a podívala se mu zpříma do očí. „Mistryně
Leesha počítala s tím, že budou Krasijci číst její dopisy, ale sdělila mi
obraty a slova, které jsem se musela naučit nazpaměť a kterými by mi
dala vědět, jak se věci mají, i kdyby jí někdo při psaní vedl ruku.
Zatím to vypadá, že Jardir drží slovo, ale podle Leeshi se jeho armáda
roztáhla po celém Rizonu a je tak velká, že se ani nedá spočítat.
Výslovně nás žádala, abychom se o tobě ani slůvkem nezmiňovali,
ale řekla nám, jakými slovy jí máme dát vědět, že ses vrátil.“
„Tak jí dejte vědět,“ požádal ji Arlen, „a sdělte jí, že se musí
bezodkladně, ihned vrátit do Kotliny. Mám zprávy, které nemohou
čekat, a na ty vy tajnou řeč nemáte.“
„Ode mne neuslyšíš slůvko proti,“ odtušila Darsy. „Stvořitel mě
nikdy nezamýšlel udělat vesnickou kořenářkou.“
„Doba je těžká, Darsy Drvoštěpova, a ty musíš unést, co na tebe
život naloží,“ sdělil jí Arlen. „S novoluním se přižene něco zlého.
Něco, vedle čeho bude Jardir vypadat jako ovád, co nám bzučí do
uší.“
Darsy zbledla. „O co jde?“
Arlen tu otázku přešel mlčením. „Kdo mluví za drvoštěpy, když je
Gared pryč?“
„Kdo asi?“ opáčila Darsy. „Řezničtí. Dokonce i ten nový hrabě má
tolik rozumu, aby se jim do těch chran nepletl. Zadal jim sice
vévodské zakázky, ale je dalek toho, aby je žádal o něco, co stejně
nemají v úmyslu sami udělat.“
Ozval se nadšený štěkot a na Arlena se řítilo cosi těžkého a nabitého
jasnou magií. Renna tasila nůž, ale Arlen si jen klekl a rozevřel náruč
obrovskému vlčákovi, který ho převalil na záda a začal mu olizovat
obličej. Arlenův smích byl nakažlivý.
„Ještě jsi toho bastarda nenaučil sednout, Evine Drvoštěpe?“ zeptal
se Arlen jeho pána, který už přicházel.
„Stín si sedne, když se mu chce, a nikdy jindy,“ odtušil Evin.
„Dobře, že jsi zase zpátky, pane.“
„Co Brianne a kluci?“ vyptával se Arlen, zatímco se ze sebe snažil
sundat toho obrovského psa.
„Kluci rostou jako z vody,“ odpověděl Evin. „Callen bude sám brzy
drvoštěpem a Brianne už nosí v břiše další. Modlíme se ke Stvořiteli,
aby to tentokrát byla holka.“ Vyčkávavě se zadíval na Arlena.
Arlen si povzdechl. „Dítě jako dítě, Evine. Vůbec nejsem
přesvědčen, že je nějaký Stvořitel, tím méně takový, který by
poslouchal mé modlitby. Jen doufám, že když to bude holka, tak bude
po mámě.“
Všichni se na něj vyjeveně podívali, jako by nemohli uvěřit, že
Arlen udělal vtip, ale pak Evin vybuchl smíchy, ostatní se k němu
přidali a napětí povolilo.
Darsy si odkašlala, zachytila Arlenův pohled a bradou mu ukázala
na bojiště, odkud právě přicházel hrabě. Ústa si utíral hedvábným
kapesníkem, ale krok měl rázný. V patách mu šli dva bojovníci, muž
a žena.
„Vemeno a Merrem Řezníkovi,“ zašeptal Arlen Renně. „Až do
bitvy o Drvoštěpskou Kotlinu to bývali opravdoví řezníci.“
Řezníkovic byli podsadití a zavalití. Silné paže křížem krážem
rozryly jizvy, na obličej se boj podepsal popáleninami. Vemeno byl
plešatý a upocený, na sobě měl silnou koženou řeznickou zástěru,
vespod vyztuženou, pocákanou od démonského ichoru. Merrem na
sobě měla stejně jako Darsy volné pantalóny, které na první pohled
vypadaly jako sukně. Koženou šněrovačku měla vyztuženou stejně
jako Vemeno zástěru a stejně tak pocákanou od démonské krve. Oba
dva vypadali, že by si klidně přehodili přes rameno krávu. Těžké
řeznické sekáčky, které měli u pasu, se v podstatě nelišily od toho,
který používal Harl k porážení prasat, jen byly mocně chraněné a
Renna pochybovala, že je kdy používali k porážkám.
Nesli se pyšně jako starostové kráčející na vesnickou radu. Ostatní
drvoštěpové se trousili za nimi, celí zakrvácení, zpocení, páchnoucí
od démonského ichoru a všichni kolem sebe šířili silnou magickou
zář. A všichni se tyčili nad Rennou jako věže, až měla pocit, že stojí
mezi stromy. Vzrušeně si mezi sebou šeptali, ukazovali si na Arlena a
kreslili do vzduchu chrany. Naopak Dřevní vojáci se rychle zařadili
za hraběte do vyrovnaného útvaru a pochodovali s vypnutou hrudí a
kopími v rukou, připraveni pro svého knížete na povel zabíjet.
Hrabě Thamos sice nebyl tak vysoký jako Kotliňané, ale svou
naleštěnou zbrojí a silnou magickou září to více než vyrovnával.
„Nikdo v Kotlině nezapomněl, cos pro nás udělal,“ řekla Darsy
rychle, než se hrabě přiblíží na doslech. „Drvoštěpové půjdou, kam
jim Tetovaný řekne, a nikam jinam.“
Arlen přikývl. „Ta záležitost s ‚Tetovaným‘ je to první, co hodlám
vyjasnit.“
Thamos se zastavil ve zdvořilé vzdálenosti od Arlena a bohorovně
se pohupoval na patách, zatímco před ním se zničehonic vynořil
mužík, jehož si Renna dosud nevšimla. Na sobě měl zbroj a v řemení
na zádech krátké kopí, ale nevypadal jako bojovník. Zbraň i zbroj
působily spíš ozdobně než účelně. Ruce měl hladké, pravděpodobně
používal víc brk než kopí. Na šedém heroldském pláštíku měl vyšité
dva znaky - trůn obrostlý břečťanem a Dřevního vojáka. Poklonil se.
„Dovol mi představit ti jeho výsost hraběte Thamose z Drvoštěpské
Kotliny, maršála Dřevních vojáků, bratra vévody Rhinebecka
Angierského a pána všech zemí a lidu mezi řekou Angiers a Jižní
hranicí.“
Thamos se podíval na Arlena a skoro nepostřehnutelně mu pokynul.
Renna sice nevěděla o dvorských mravech nic, ale výsměch poznala
na první pohled. Pousmála se, už se tetelila blahem nad představou,
jak Arlen toho chlapa dostane.
Ale k jejímu překvapení vysekl Arlen hlubokou poklonu. „Hrabě
Thamosi,“ pronesl hlasitě, aby ho všichni slyšeli. „Díky ti, že jsi
přinesl pomoc a útěchu uprchlíkům trpícím na tvém panství. Pro
Kotlinu je čest, že za noci stojíš drvoštěpům po boku.“
Thamos podezřívavě přimhouřil oči, jako by čekal nějakou lest, ale
Arlen se jen znovu uklonil. „Nikdy jsme si nebyli řádně představeni,“
řekl. „Vlastně jsem nebyl nikdy řádně představen nikomu z vás,“
významně obsáhl pohledem Darsy, Řezníkovic a celý houf. „Jsem
Arlen Sedlák z Tibbetské Říčky.“
Po těchto slovech se rozhostilo naprosté ticho. Renna se rozhlédla a
viděla, že všichni zadržují dech a čekají na Arlenova další slova.
Ticho vypadalo nekonečně, ale ve skutečnosti trvalo jen pár vteřin.
Pak začali mluvit všichni naráz a v tom halasu se nedalo rozeznat, co
kdo říká. Dokonce i Dřevní vojáci, nastoupení v sevřeném útvaru, si
začali mezi sebou šeptat.
Thamos střelil pohledem po Řezníku Vemenovi, ten se obrátil a
zadíval se na dav. „Sklapněte!“ vyjel na ně zostra, aby překřičel ten
lomoz. „Tohle není žádné žonglérské představení!“ Hluk okamžitě
utichl, vyjma pár brblání, ale Renna viděla, jak lidi svrbí jazyk.
Dlouho to nevydrží.
Thamos špulil rty a pomalu trávil Arlenova slova. „Tak Tibbetská
Říčka říkáš,“ zamručel. „Takže ty jsi vlastně Milňan. Euchorův
poddaný.“ Vyplivl to jméno, jako by to byl jed.
Arlen pokrčil rameny. „Čáry na mapě to možná říkají, ale pravda je
taková, že Euchor do Tibbetské Říčky nikdy nezajel a tamní lidé mu
tuto laskavost opláceli. Já jsem vyrostl v Říčce, to ano, ale jsem svým
vlastním pánem.“ Podíval se hraběti zpříma do očí. „Euchor mi nemá
co rozkazovat o nic víc než ty.“
Thamos na něj podezřívavě zamžoural a navzájem se do sebe
zaklesli pohledem. Hrabě v bitvě zabil několik démonů a z něj i z
jeho zbroje teď divoce žhnula jádrová magie. Renna kolem něj viděla
auru, která tepala s jeho dechem, a věděla, že hrabě může být
nadlidsky rychlý. Neskutečně silný. A že magie v něm ho vyzývá k
útoku.
Asi by si dělala starosti, ale i když teď byl hrabě mocný, přece jen
stál proti Arlenu Sedlákovi. Tetování na jeho kůži jasně žhnulo.
Renna nevěděla, jestli to je či není záměr, ale účinek, který to mělo na
dav, byl zřetelný. Mnozí drvoštěpové začali mumlat modlitby a
kreslit do vzduchu chrany.
Hrabě a Arlen stáli proti sobě jako dva psi předvádějící se před
fenou, ale Arlen měl větší zuby a přízeň smečky. Všude kolem už
drvoštěpové významně potěžkávali své nářadí a Dřevní vojáci se
neklidně ošívali.
Arlena nechalo to napětí v klidu a upřený pohled přerušil
odzbrojujícím úsměvem. Obrátil se k Renně, uklonil se a uhlazeně,
navyklým pohybem jí pokynul. Možná nepředváděl dvorské mravy
mockrát, ale bylo jasné, že je zná.
„Velice se omlouvám, že jsem tě nepředstavil své společnici,“ řekl.
„Toto je Renna Jirchářova, také z Tibbetské Říčky.“ Napřímil se,
podíval se přes Thamosovu hlavu na shromážděné drvoštěpy. „A
moje snoubenka.“
A znovu Renna viděla, jak davu hromadně klesla čelist, ale
tentokrát cítila, že klesla i jí. Tím, že to vyslovil nahlas, před těmito
lidmi, to bylo mnohem skutečnější než ještě před chvílí. Byla veřejně
zasnoubená s Arlenem Sedlákem. Znovu.
Tentokrát se nejrychleji vzpamatoval Thamos, přistoupil k Renně,
uklonil se, uchopil ji za ruku a uhlazeně ji políbil. „Je mi ctí se s
tebou seznámit, slečno Jirchářova. Dovol, abych ti jako první
blahopřál.“
Renna věděla z žonglérské pantomimy, že ve Svobodných městech
pánové líbají dámám ruku, ale ještě nikdy to neviděla ve skutečnosti.
Strnula, neměla ani nejmenší ponětí, co má dělat. Cítila, jak jí rudnou
tváře, a byla vděčná za pláštík tmy, který jí poskytla noc.
„D-děkuju,“ vypravila ze sebe nakonec.
Thamos se narovnal a obrátil se zpátky k Arlenovi. „A teď,“ řekl
tiše, „pokud už ses dostatečně napředváděl před venkovany, bychom
snad mohli prohodit pár slov v soukromí?“
Arlen přikývl a hraběcí sluha doprovodil oba vůdce do rozlehlého
pavilonu z těžké plachtoviny, který stál uprostřed chraněné části
mýtiny. Uvnitř byl stan bohatě vybaven teplými kožešinami místo
koberců, postelí s nebesy a velkým stolem s tuctem židlí. V čele stálo
něco, co by Renna dokázala popsat jen jako trůn, těžký kus nábytku z
hlazeného dřeva s vysokým opěradlem a velkými, břečťanovitě
vyřezávanými područkami. Byla to ta největší židle, jakou kdy viděla,
a tyčila se nad všemi ostatními židlemi v místnosti jako obr. Když
Thamos v magické aureole a lesklé zbroji zaujal své místo, vypadal
jako sám Stvořitel, předsedající soudnímu jednání.
O chvíli později si Thamosův sluha Arther zdvořile odkašlal a
odhrnul plachtovinu pastýři, kterého Renna viděla už předtím; staral
se o Jowa Drvoštěpa a další zraněné. Nesl si svou chraněnou hůl, ale i
když měl vousy šedivé, pořád se držel rovně a očividně žádnou oporu
nepotřeboval.
„Pastýř Hayes, vysoký inkvizitor Pastýře Pethera Angierského,“
ohlásil Arther. Arlen svraštil obočí a Renna vycítila, že mu
nedůvěřuje od prvního okamžiku.
„Vzpomínám si, že sem byl poslán, aby zastoupil pastýře Jonu,“
poznamenal Arlen s pohledem významně upřeným na Thamose, jako
by hrabě byl ten, kdo ohlašuje příchozí. „Už Jona podstoupil
vyšetřování?“
„To je starostí pastýřů Stvořitele, ne tvou,“ uťal ho kysele pastýř
Hayes.
Arlen si jen odfrkl a střelil pohledem po Darsy.
„Už je to týdnů, co ho odvedli,“ posteskla si Darsy. „Vika je starostí
bez sebe, ani ho nesměla doprovodit, a přes všechny prosby o něm od
té doby nemá žádné zprávy.“ Nepatrně ukázala bradou směrem k
Thamosovi.
Arlen se podíval na hraběte, ale Thamos jen bezmocně rozhodil
rukama. „Jak říká pastýř Hayes, toto je záležitost pastýřské rady. Do
toho já zasahovat nemohu.“
Arlen zavrtěl hlavou. „Takhle to nejde. Žena si zaslouží dostat
zprávu o manželovi a důkaz, že se mu daří dobře… jak nejlíp se dá.“
„Taková drzost!“ rozkřikl se pastýř Hayes. „Možná nosíš
pastýřskou kutnu, ale z našeho řádu nejsi, takže nezbývá než zjistit,
jestli nejsi…“
„Jestli nejsem co?“ zaútočil Arlen.
„Tak dost!“ zasáhl hrabě Thamos. „Zítra převezme posel dopis od
mistryně Viky a do týdne se vrátí s dopisem od jejího manžela. Pokud
si mistryně Vika přeje manžela navštívit, zařídím doprovod.“
Pastýř Hayes zabodl do hraběte přísný pohled. „Výsosti…“
„Já už nejsem tvůj žák, pastýři,“ uťal ho Thamos. „Ušetři mne
svých kázání. Pokud bude mít pastýřská rada nějaké námitky proti
mému panování, tak je může nadnést mému bratrovi, a pak se uvidí,
komu můj bratr doopravdy naslouchá.“
Vyměnili si významný pohled, Hayes přikývl a uklonil se. „Jak
Tvoje Výsost poroučí.“
Thamos cosi otráveně zabrblal. „Dobrá tedy.“ Podíval se na Arlena.
„Mohli bychom považovat tuto záležitost za uzavřenou, nebo pro mne
máš schované ještě další pikantnosti? My tu máme ke kácení vyšší
stromy než nějakého venkovského pastýře, který se v kázání odchýlil
od kánonu.“
Arlen přikývl. „Mnohem vyšší, Výsosti. Jadrnci už mají našeho
odporu dost. Chtějí nás zkrotit, a to tvrdě.“
„Jen ať si to zkusí,“ zavrčela Merrem. „Jediný démon v Jádru nemá
za mák rozumu. Zapálíme hranici tak velkou, že ji uvidí i Stvořitel.“
Vemeno souhlasně zachrčel, ale Thamos neříkal nic, jen sepjal ruce
pod bradou a bedlivě Arlena sledoval.
„My jsme zatím nezažili ani zlomek toho, co na nás může Jádro
vrhnout, Merrem,“ pokračoval Arlen. „Ani ne před týdnem jsme se já
a Renna utkali s démonem o hodně chytřejším, než jsme my dva.
Mozkovým démonem. Měl sebou svého osobního strážce, jadrnce,
který se dokázal proměnit do čehokoli, co se mu zamanulo. A démoni
poblíž mozkovce se začali chovat jinak.“
„Jak jinak?“ zeptal se Vemeno.
„Jako vojáci, co mají dobrého vojvodu,“ odpověděl Arlen.
„Mozkovec na mě poslal hordu lesních démonů, kteří na mě zaútočili
kyji, když zjistili, že přes mé chrany se drápy nedostanou.“
„Noci,“ otřásla se Merrem a Vemeno si odplivl na koberec. Renna
se zvědavě podívala na Thamose, ale hrabě si toho zřejmě nevšiml.
Smrtelně zbledl a Renna vycítila, že má strach. Přemítala, kam se tak
najednou poděl ten mocný vůdce a neohrožený bojovník, který tu
seděl ještě před chvílí.
„To se musí dozvědět moje matka,“ zamumlal po chvíli Thamos.
Všichni se na něj užasle podívali. Pastýř Hayes se zachmuřil.
„Matka, Výsosti?“ zamumlal tak tiše, aby to ostatní neslyšeli, ale
Renna ta slova slyšela naprosto jasně. Její smysly byly den ode dne
bystřejší.
Thamos sebou trhnul, narovnal se a do tváří se mu vrátilo trochu
barvy. „Bratr,“ opravil se. „Musí se to okamžitě dozvědět můj bratr,
vévoda Rhinebeck. Arthere, ať se připraví posel!“
Arther už už běžel splnit rozkaz, ale Arlen zvedl ruku, ať zůstane.
„S politováním musím Tvé Výsosti sdělit, že mám ještě horší zprávy.
Mozkoví démoni ti dokážou proniknout do myšlenek a pozřít je,
takže pak vědí všechno co ty. Dokážou tě dokonce posednout a pak
ovládají tvé tělo jako loutku.“
„Stvořiteli!“ zvolala Merrem. „Jak máme proti něčemu takovému
bojovat?“ Hrabě zezelenal a Renna usoudila, že se asi každým
okamžikem složí.
„Velechrany jsou vůči nim odolné,“ řekl Arlen. „A pro nás tu jsou
chrany proti mozkovým démonům.“ Z hlubin své kutny vylovil list
pergamenu a chraničářský štěteček. Velkou mozkovou chranu
nakreslil tak rychle, že maličký štěteček vypadal, jako by byl s jeho
rukou srostlý. Pak obrátil pergamen tak, aby ji všichni u stolu viděli.
„Tento symbol dokáže odrazit jejich vpád.“ Ukázal na stejný
symbol, který měl vytetovaný na čele, a na další, černořapový, který
zdobil Rennino čelo. „Mozkovci jsou ještě citlivější na světlo než
běžní démoni. Pálí je dokonce i světlo měsíční. Proto vycházejí na
povrch jen v době novoluní. Po ty tři noci musí každý, kdo bude
mimo činnou velechranu, nosit tuto chranu na čele.“
Darsy přejela prstem po křivkách. „Je celkem jednoduchá. Můžeme
vyrobit razítka a rozdat je po celé vesnici.“
Arlen přikývl. „Zařiď to.“ Podíval se na Řezníkovy. „A vy budete
muset zesílit nábor a drvoštěpy připravit na jadrnce, kteří umějí
bojovat chytře.“
„Copak to, dobrovolníků máme spoustu,“ povzdechl si Vemeno,
„ale to znamená jen tolik, že máme spoustu neotesanců, kteří nám
tady pobíhají s chraněnými kopími a nemají ponětí, jak je použít.“
„Mají tři týdny na to, aby se to naučili,“ odvětil Arlen. „Já vám
pomohu, jak jen to půjde, ale toto je na tobě, Vemeno. Na tobě, na
Merrem a na…“ podíval se na Thamose, „na vašem hraběti.“
•
„Nemohu uvěřit, že ses právě vzdal armády lovců démonů,“
poznamenala Renna, když se vraceli ke koním.
„Já jsem nikdy žádnou armádu vést nechtěl, Ren,“ odpověděl Arlen.
„V dnešní době by každé vojsko, které bych vedl, mělo nakonec hroty
kopí víc rudé než černé. Lidé musí držet spolu nejen v noci, ale i ve
dne. A v tom já bych jen překážel. Ať si má Thamos svůj trůn.“
Podíval se na ni a usmál se. „Vždycky ho z něj můžu skopnout,
kdyby to bylo zapotřebí.“
Renna se rozesmála. Lesní démon opodál se při tom zvuku vzrušeně
rozhlédl a snažil se zjistit, kdo ho vydává. Byla jen tucet stop daleko,
ale v chraněném plášti by mohla jít rovnou k němu a on by si jí
nevšiml.
Plášť, který s takovou láskou dělala Leesha pro Arlena.
„Věděla jsem, že to není jen tak, když se mi tahle věc moc nelíbí,“
poznamenala. Zvedla ruku, rozepla sponu a nechala plášť sklouznout
na zem. Démon ji uviděl, zavřískl a vyrazil.
Renna ho nechala doběhnout až k sobě, stála, nehýbala se, až na
poslední chvíli uklouzla stranou, a když démon vrávoral kolem ní,
bodla ho nožem mezi dva pláty krunýře.
Démon sice utržil zranění, ale nebylo osudné a jeho magie už ho
hojila. Obrátil se zpátky proti Renně a znovu zavřískl. Renna se mu
podívala do očí, rozevřela náruč a čekala.
Teď už byl démon opatrnější. Při druhém útoku si držel odstup a
plně využíval dosahu dlouhých větvovitých hnátů. Renna si dávala
načas, vinula se před jeho útoky jako had a klidně mu ustupovala. Tu
a tam sekla po chňapajícím pařátu nožem, ale ty mělké šrámy
neznamenaly pro démona nic víc než škrábnutí.
Trpělivě vyčkávala, dokud se jadrnec nedostal do žádoucího
postoje, pak se mrštně shýbla před jeho výpadem, a než se stačil
vzpamatovat, rychle ho bodla mezi třetí a čtvrté žebro na pravé straně,
přesně jak ji to učil Arlen. Ucítila tep - nůž probodl démonovi srdce, a
zatímco jeho oči pohasínaly, srdce do ní vhánělo surovou magii.
Démon sebou mlátil ve smrtelných křečích, sekal po ní pařáty,
černořapové chrany na jejím těle jiskřily jako divé, aby udržely
démona v patřičných mezích, až se konečně zhroutil.
Ohlédla se po Arlenovi. „Tenhle démon ví, kdo ho zabil.“
Arlen se na ni podíval spatra. „Je mrtvý, Ren. Ten už neví nic.“
Shýbl se, sebral plášť, vytřásl z něj hlínu a listí a opatrně ho složil.
„Čestné slovo, že jsem ho sám nenosil rád. Neschovávám se o nic
raději než ty. Řekl bych, že ještě míň.“
Nevrle zamručel. „Člověk vždycky dostane od někoho dárek, o
kterém ví, že stál spoustu přemýšlení, jenže pak ho rozbalí a první, co
ho napadne, je: ‚Ten člověk mě vůbec nezná.‘“
Renna přikývla. „Jako když táta koupil na oslavu mých narozenin
soudek Slatiňáka, a pak ho celý vypil sám.“ Pokrčila rameny.
„Jircháři na dárky nikdy moc nebyli. Přinejmenším od doby, co
umřela máma.“
„Jak odešla?“ zeptal se Arlen tiše. „Slyšel jsem, že to byli démoni,
ale ve vesnici se o tom nikdy moc nemluvilo.“
„Těžko říct,“ přiznala Renna. „Vcelku jistě ji pozřelo Jádro, ale
nebylo to proto, že by pronikli přes chrany - to ona vyběhla ven na
dvůr. Pamatuju si, že se té noci s tátou strašně pohádali. Když jsem
byla malá, moc jsem o tom nepřemýšlela, ale teď bych řekla, že
prostě vyběhla ven, aby se od něj dostala pryč. Noci, sama jsem na to
několikrát pomyslela.“
„To jsem rád, že jsi to neudělala,“ řekl Arlen. „Ono se dá utíkat,
když máš kam, ale když se potřebuješ z něčeho dostat, tak je lepší dát
se do boje než na útěk.“
„Souhlas,“ řekla Renna.
„Ale ten plášť není tak úplně bez užitku,“ mudroval Arlen. „Bez něj
už nás mohlo oba pohltit Jádro.“
„Takže bych asi měla poděkovat Leeshe Papírově, že nás
zachránila.“ Renna si odplivla.
„Tys nás zachránila, Ren,“ opravil ji Arlen. „To nebyl ten plášť ani
tesák tvého táty, co nakráčelo rovnou k tomu zplozenci Jádra a
oddělalo ho. Ze všech démonů měl mozkovec nejblíž k tomu, aby mě
vyřídil, a já měl tu noc opravdu silné nutkání.“
Podal jí raneček, Renna přikývla a přijala ho. Usmála se. „Nemohu
říct, že se netěším, až mě v něm Leesha uvidí. A lidem to řekne, že
jsem pro tebe na prvním místě.“
Arlen se zlomyslně pousmál. „Některým lidem. Ostatní to uvidí a
budou si myslet, že jsi jedna z Leeshiných učednic.“ Renna se
zachmuřila a Arlen se rozchechtal.
Kapitola 5
Pastýř Hayes
333 p. N. Léto
25 jiter před novoluním
„Zpropadeně,“ zavrčel Arlen.
„Co je?“ zeptala se Renna. Po usilovné jízdě sesedli a vedli koně
hustým lesem, kde se před nimi zrovna otevřela malá mýtina, z níž
trčela skála.
„Někdo našel mou skrýš,“ ukazoval.
Renna sledovala jeho prst až ke skále, ale marně. „Nic nevidím.“
„Tamhle to je,“ řekl Arlen. „Musíš jít až ke skále, abys uviděla
vchod. Měl jsem tam kovové dveře porostlé korkovcem. Ostatní
zarostlo mechem a trávou.“
Renna pátravě přimhouřila oči. „Jak víš, že to někdo našel?“
Arlen ukázal na tenký proužek kouře stoupající z vrcholku
odumřelého stromu, který se důstojně tyčil na malém skalním
výstupku. „To je můj komín. Přece jsem nenechal hořet v krbu tři
měsíce.“
„Nechal jsi tam něco důležitého?“ zeptala se Renna.
Arlen pokrčil rameny. „Nějaké rozdělané chranění. Lidé, co se
přidávají k drvoštěpům, spotřebovávají zbraně rychleji, než je stačím
chranit, takže to jako sklad vlastně nikdy pořádně nesloužilo. Jen jako
místo, kde můžeš hlavu složit.“
Ozvalo se zakdákání a Arlen si povzdechl. „On si snad někdo z mojí
krásné stáje udělal kurník.“
„A co teď?“ zeptala se Renna.
„Asi si pronajmeme nějakou místnost ve vsi,“ řekl Arlen znaveně.
„Ale od zítřka. Ve dne nebo v noci, stejně vyvoláme poprask, jakmile
nás lidé uvidí. A já se potřebuju pár hodin prospat, než to vypukne.“
„A co kdybychom prostě tábořili jako vždycky?“ opáčila Renna.
„Nejsme zvířata, Ren,“ namítl. „Na spaní v posteli není nic
špatného a seznamování s lidmi nám taky jen prospěje.“
Renna protáhla obličej. V noci ani neměla možnost jít na lov a
předpokládala, že jakmile budou ve vsi, její možnosti najíst se
jadrnského masa, aniž by o tom Arlen věděl, se ještě scvrknou. Čím
více rostla její moc, tím rychleji slábla ta její část, které se to hnusilo.
Měla hlad a pouhé jídlo už ji nemohlo uspokojit.
Ale když viděla, jak znaveně Arlen vypadá, zkrotla. Nese na svých
bedrech tíhu celého světa a ona ho musí v příštích dnech podporovat,
ať to stojí, co to stojí.
„Dobrá. Od zítřka.“ Šla k němu, vzala ho za ruce a políbila ho. „Ty
polož kruh a já řádně uložím tebe.“ Usmála se. „Budeš spát jako
nemluvně.“
Unavený výraz Arlenovu tvář opustil, když ho začala laskat. Nikdy
nebyl tak unavený, aby se neprobral, když odhodila šaty.
Ještě o několik hodin později bděla, poslouchala, jak se Arlenův
dech prohlubuje do chrápání, a pak vyklouzla z jeho objetí. Na
okamžik zaváhala a dívala se, jak tam leží v kruhu a spí. Vypadal tak
malý, tak zranitelný. Přes všechnu moc, kterou měl, nedokázal ani
pořádně dýchat, natož spát. Potřeboval mít někoho v zádech. Někoho,
komu mohl věřit.
Někoho silného.
Vytáhla tesák a vyběhla do tmy.
•
Probudila se s obličejem v hlíně. Musela se v noci nějak skulit z
pokrývky. Odplivla si, nepřítomně si ometla obličej a protáhla se, aby
vyhnala z těla ranní strnulost. Ještě se úplně nerozednilo, ale obloha
už byla natolik světlá, aby viděla i bez chranového zraku, i když
pořád ještě mohla sledovat, jak slábnoucí cáry magie prchají do stínů.
Arlen už byl vzhůru a čilý, na sobě měl jen bido, urputně se
přehraboval v sedlových vacích Soumračného Tanečníka a sám pro
sebe si mumlal: „Vím, že jsem je dával někam sem…“
Renna ho s úsměvem pozorovala. S radostí by se každé ráno
probouzela s pusou plnou hlíny, kdyby to první, co uvidí, byl Arlen
Sedlák. „Copak je?“
Arlen se hrabal ve vaku dál, ale vzhlédl, podíval se na ni a podle
jeho rozverného úsměvu poznala, jak asi vypadá. „Svoje šaty. Aha!“
Vytáhl zmuchlaný ranec šatů a vytřásl z něj vybledlé plátěné
kalhoty a kdysi bílou košili. Oblékl si to a Renna se rozesmála. Viselo
to na něm jako pytel. „Tátovy šaty ti pořád ještě nepadnou, co?“
Arlen se na ni povýšeně ušklíbl, utáhl si pásek a vykasal si rukávy.
„Za mých poslovských dnů lidi říkali, že jsem hubený, a to jsem si
ještě jedl dobře. Myslím, že jsem shodil tak dvacet liber od…“ přejel
si rukou přes potetovaný obličej „… toho všeho.“ Ohrnul si nohavice.
Sandály postavil na úhledně složenou kutnu, všechno to uložil do
sedlového vaku a vytáhl staré kožené holínky, ale po chvilce váhání
cosi nevrle zamručel, strčil je zpátky a zůstal bos.
Bylo nezvyklé vidět Arlena v běžném vesnickém oděvu. Mhouřila
oči, snažila se představit si, co by se z něj asi stalo, kdyby nikdy
neopustil Tibbetskou Říčku, ale nešlo to. Tetování na předloktích a
lýtkách - nemluvě o krku a obličeji - tlouklo do očí o to víc, že
čouhalo z prosté košile a kalhot. „K čemu tohle všechno?“ zeptala se
ho.
„Kutnu jsem začal nosit, protože mi kápě ve dne zakryla obličej a
putujícího pastýře lidé obvykle moc neobtěžují,“ vysvětloval Arlen.
„Kromě toho se kutna při západu slunce snadno odhodí.“
Potřásl hlavou. „Jenže teď už se neskrývám a kutna vyvolává v
lidech mylné představy. Já nejsem žádný duchovní. A kdybych
potřeboval rychle ukázat chrany…“ Luskl prsty, vmžiku se proměnil
v mlhu a šaty odpadly. Vzápětí se zase zhmotnil, oděný jen do bida a
chran.
„Tenhle fígl se může hodit nejen pro boj s démony,“ usoudila
Renna.
Arlen se usmál. „Některé věci stojí za to dělat postaru.“
„Takže jdeme do vesnice tak, jak jsme?“ zeptala se Renna.
„Nebudeš mě žádat, abych se pořádně oblékla, jako když jsme jeli z
Říčního Mostu?“
Arlen zavrtěl hlavou. „To mi promiň, Ren. Byl jsem vzteky bez
sebe. Neměl jsem právo…“
„Ale měl,“ přerušila ho Renna. „Dala jsem ti důvod, abys tak
vypěnil. Už ti to připomínat nebudu. Potřebovala jsem za tu hloupost
pár facek.“
Arlen šel k ní a vzal ji do náruče. „Tys udělala stejně tolik pro mne.
Nejednou.“ Políbil ji. Slunce už konečně vyšlo a polaskalo je
něžnými paprsky.
„Už žádné další schovávání, Ren,“ prohlásil Arlen. „Jsme, jací jsme,
a lidé nás buď vezmou, nebo nechají být.“
„Pusu na to,“ souhlasila Renna, vzala do dlaní jeho hladkou,
vyholenou hlavu a přitáhla si jeho rty zpátky.
Brzy poté už si společně vykračovali do Osvoboditelovy Kotliny.
Arlen šel bos a Soumračného Tanečníka vedl za uzdu.
„Ty cesty nejsou chraněné,“ všimla si Renna.
„Ty cesty jsou chrana,“ opravil ji Arlen. „Přesněji část chrany. Když
jadrnci srovnali většinu vesnice se zemí, postavili jsme novou a větší,
rozvrženou do několika vzájemně propojených velechran, jako byla
ta, kterou drvoštěpové mýtili severně odtud. Každý další kruh bude
trvat déle než předešlý, ale za deset let nebude žádný zplozenec Jádra
schopen vstoupit nikam v dosahu stovky mil od Kotliny.“
„To je… neuvěřitelné,“ vydechla Renna.
„To bude,“ souhlasil Arlen. „Jestli to bude aspoň zčásti hotové, než
Jádro vychrlí svou armádu, která nás uvrhne zpátky do věku
nevědomosti.“
Už takhle časně bylo na cestách a stezkách hodně lidí, kteří si šli po
své práci. Arlen kýval kolemjdoucím na pozdrav, ale nic neříkal a
nikdy se nezastavil. Všichni na něj třeštili oči, někteří se mu dokonce
klaněli nebo kreslili do vzduchu chrany. Skoro všichni nechávali
práci prací a táhli za ním. Udržovali si uctivý odstup, ale jejich počet
neustále vzrůstal, šum sílil a Renna nejednou zachytila slovo
‚Osvoboditel‘.
Arlen si toho nevšímal a s důstojným výrazem na tváři je všechny
vedl do středu vesnice.
Tucty nově postavených statků a chalup už stály a stovky dalších
byly rozestavěné. V zákrutách velechrany musely zůstat velké pruhy
netknutého lesa, čímž si Kotlina uchovala prostý vesnický ráz, tak
nepodobný etonovým ulicím, kamenným hradbám a velkým budovám
v Říčním Mostě.
„Tady se cítím skoro jako doma,“ poznamenala Renna. „Jako by
stačilo zahnout za roh a uviděli bychom Návsí a Vepřovo
hokynářství.“
Arlen přikývl. „Tady se tomu říká Jadrnský hřbitov a hokynářství je
Smittovo místo Vepřovo, ale stačí kapku přimhouřit oko a těžko
najdeš rozdíl. Myslím, že to je asi důvod, proč jsem se v Kotlině na
čas usadil. Nebyl jsem v stavu jít domů a tohle bylo druhé nejlepší
místo.“
Zahnuli za roh a před nimi se objevil Hřbitov. Střední část, dlážděná
kočičími hlavami, vypadala skoro jako Návsí. Na jednom konci stála
kamenná modlitebna, která mohla zrovna tak dobře patřívat pastýři
Harralovi z Náhorních Slatin, jenže teď kolem ní stovky mužů
hloubily výkopy a vláčely balvany a modlitebna se napohled
scvrkávala před základy něčeho nového.
Arlen se zastavil, jako by do něj hrom udeřil, a mírumilovný výraz
ho opustil. „Ten angierský pastýř neztrácel čas. Vypadá to, že si tu
staví katedrálu, která spolkne Jonovu modlitebnu jako žába mouchu.“
„Ty to říkáš, jako by na tom bylo něco špatného,“ podivila se
Renna. „Vesnice se rozrůstá přesně tak, jak jsi říkal. Copak nebudou
potřebovat víc lavic?“
„Zřejmě,“ utrousil Arlen, ale zjevně ho to nepřesvědčilo.
Na protější straně dlážděné návsi stála velká plošina s rozlehlým
pódiem a ozvučným přístřeškem na zesílení zvuku. Rennu úplně
pohltilo klevetění velkého davu, ale jeden hlas ten šum překřičel.
Uviděla, že na pódiu stojí Jow Drvoštěp. Jednoho by ani nenapadlo,
že měl ještě před pár hodinami smrt na jazyku. Renna zahlédla i
kutnu pastýře Hayese. Stál s jedním akolytou na kraji davu, opíral se
o svou pastýřskou hůl a chladně pozoroval dění.
„Viděl jsem ho na vlastní oči!“ zařval Jow. „Lesoun mě dočista
rozpáral a já slyšel, jak kořenářka Darsy říká, že už s tím nemůže nic
dělat! Ale pak přišel Tetovaný, párkrát mávnul rukama a mně po těch
zraněních nezbyla ani stopa!“
„Padej z toho pódia, Jowe Drvoštěpe!“ zahulákal někdo. „Hloupý
sice jsi, ale žonglér nejsi! Spřádej si své báchorky někde jinde!“
„Přísahám na slunce!“ zařval Jow, vyhrnul si potrhanou,
zakrvácenou kazajku a ukázal vybledlé jizvy na místě, kde ho
rozdrásal lesní démon. Když se dav pořád tvářil nevěřícně, ukázal na
jednoho muže v davu. „Evine Drvoštěpe, tys to taky viděl!“
Všechny zraky se obrátily k Evinovi, ale jeho obrovský vlčák se
naježil a všichni ucouvli.
„Já žádné magické ranhojičství neviděl,“ řekl Evin po chvíli.
„Alespoň ne na vlastní oči. Ale ano. Osvoboditel se vrátil.“
Arlen zasténal a chytil se za hlavu. Dav se s novým zájmem obrátil
zpátky k Jowovi.
„Jo!“ ječel Jow. „Pravý Osvoboditel se vrátil, aby přivedl mistryni
Leeshu domů a ukázal těm pouštním krysám, zač je toho loket!“ Dav
souhlasně zaburácel.
„Blbý jak hromada šutrů, ale tak úplně se nemýlí,“ zamumlal Arlen.
A právě v tu chvíli se Jow rozhlédl a uviděl na kraji davu Arlena a
Rennu. „Tamhle je!“ zařval a ukázal na ně. „Osvoboditel!“
Celý dav se obrátil jako jeden muž. Arlen si založil ruce v bok a
díval se na Jowa jako na psa, který udělal lejno uvnitř domu.
A pak se najednou dav srotil kolem něj a všichni se po něm
natahovali, každý se ho chtěl dotknout, stovky lidí se k němu tlačily a
všichni křičeli.
„Osvoboditeli!“
„Budiž požehnán!“
„Požehnej mi!“
„Potřebuju…“
„Musíš…“
Renna bojovala proti tomu návalu, ale tlak davu byl moc i na její
novou sílu. „Ustupte!“ zaječela, ale oni ji patrně neslyšeli a Renna
cítila, jak v ní kypí krev. Najednou viděla rudě a sáhla po tesáku.
V tom okamžiku zahlédla, že na Arlena letí nějaká láhev, ale nebyla
v postavení, aby ji mohla chytit.
Nemusela si dělat starosti. Arlenova ruka se mihla jako mžik a
chytila láhev v letu. Všichni vyjekli a v davu se po celé dráze letu
otevřela stezka; všichni ti, kdo v tom byli nevinně, rychle ustupovali,
až se objevila trojice mužů, kteří na Arlena nasupeně, nevlídně
hleděli. Šaty měli záplatované a obnošené a čišela z nich chudoba,
vypovídající o zlých časech. To oni po něm hodili láhví, ale ochlasty
uměla Renna poznat na první pohled a taky dobře věděla, že chlast
může člověka ponoukat k ničemnostem všeho druhu. A znovu jí ruka
sjela k jílci Harlova tesáku.
„Osvoboditel!“ odplivl si jeden muž. „Jestli ty jsi ten skvělý
Osvoboditel, tak kdes byl, když mi Krasijci odvedli dceru?!“
„A mně syna!“ křikl druhý.
„A mně vzali statek!“ dodal třetí.
„Zatraceně, projevte aspoň trochu úcty,“ zavrčel Linder Drvoštěp a
dal prvnímu z těch tří pěstí do obličeje. Muž se ztěžka sesunul k zemi
a druzí dva vytáhli do pomsty a vrhli se na Lindera. Pověsili se na něj,
drželi se na tom obrovitém drvoštěpovi jako klíšťata a snažili se ho
strhnout na zem. Muž, který dostal pěstí, potřásl hlavou a pracně
zkoušel vstát. V očích měl vražedný lesk.
„Hele, on se jen slušně ptal!“ vykřikl kdosi v davu a na to se ozval
souhlasný i nesouhlasný šum. K šarvátce už se hnalo půl tuctu dalších
drvoštěpů.
A byl tam i Arlen, který urazil tu vzdálenost neskutečně rychle.
„Tak dost!“ Popadl oba muže za límce od košile, sundal je z Lindera
a držel je od něj dál jako nezvedené děti. Linder se samolibě a
nadřazeně ušklíbal, dokud Arlen i jeho nezpražil pohledem.
„Ještě jednou dáš někomu mým jménem pěstí, Lindere, a rozbiju ti
hubu.“ Linder zrudnul a najednou se na něm projevil jeho skutečný
věk a vypadal dočista jako přerostlý kluk.
Arlen oba muže odhodil - poměrně opatrně, aby dopadli na nohy natáhl ruku k muži na zemi a pomohl mu vstát. Pak promluvil,
mírumilovně, ale jeho hlas se nesl stejně daleko jako předtím Jowův,
zesílený ozvučným přístřeškem, takže ho všichni dobře slyšeli.
„Vím, že tě to bolí, příteli, a je mi líto tvé dcery, ale házet láhvemi a
dělat podobné hlouposti jí nepomůže, a já nepatřím k těm, na které by
ses měl zlobit. Nikdy jsem netvrdil, že jsem Osvoboditel. Možná jsem
potetovaný, ale jinak jsem jen člověk jako ty.“
„Ale ty jsi osvobodil Kotlinu,“ namítl skoro prosebně muž.
Arlen zavrtěl hlavou a pátravě přelétl pohledem dav. Všichni byli
zticha a viseli mu na rtech. „Já jsem Kotlinu neosvobodil. Kotliňané
se osvobodili sami a krváceli právě tady na těch dlažebních kamenech
pod tvýma nohama. Já jsem sem přišel zrovna ve chvíli největší
mizérie, to ano, ale stejně tak se mnou přišla i Leesha Papírova a
Rojer Krčma. A stejně jako já se do boje zapojili i Linder a Evin
Drvoštěpovi a stovka dalších lidí. Dokonce i Jow, i když to teď
vypadá, že si najednou vzal do hlavy, že se bude chovat jako trouba.“
Letmo zavadil pohledem o Jowa, který pokorně seskočil z pódia.
Arlen položil muži ruku na rameno. „Já vím, jaké to je, někoho
ztratit. Člověk by se z toho pomátl na rozumu, šílel by jako Jádro
samo. Ale valí se na nás další pohromy. Přišel jsem na pomoc, ale to,
co dělám, nebude stát za zlámanou grešli, jestli v tom zůstanu sám. Je
na tobě, jestli se chceš přidat, nebo pít jako duha, ale já ti žádnou
omluvu nedlužím.“
Obrátil se k davu a jeho hlas zaburácel naplno. „Já mám mnohem
důležitější věci na práci než řešit nějaké třenice na Jadrnském
hřbitově! A řek bych, že to samé platí i pro vás!“
Najednou si všichni prohlíželi nohy a mumlali něco o rozdělané
práci. A jeden za druhým se trousili pryč.
Jow Drvoštěp se k nim přihnal, zrovna když se obrátil k odchodu i
Arlen. „Omlouvám se. Nemyslel jsem…“
Arlen jeho proslov raději rychle uťal. „Já se na tebe nezlobím, Jowe.
Patří mi to za to, že jsem byl minule tak tajuplný a nechal si to
podstatné pro sebe.“
Jowovi se znatelně ulevilo, dokud mu ovšem Arlen nepohrozil
prstem. „Ale ten ozvučný přístřešek je tu pro pastýře, žongléry a
houslové čaroděje, a ne pro nějakého hlupáka, co si chce jen tak
zahulákat. Už tě tam nahoře nechci vidět, ledaže bys tam zpíval a
tančil. Jestli nemáš do čeho píchnout, jdi si říct Řezníkovým, ať ti dají
nějakou práci.“
Jow dychtivě přikývl a už běžel.
Renna se ohlédla po inkvizitorovi, ale ten už byl také pryč.
•
„Tady mi to připomíná Říčku víc, než aby mi to bylo po chuti,“
povzdechla si Renna. „Oni nás postaví na pranýř, jestli je
nespasíme?“
„Každý tu a tam potřebujeme pár facek za hloupost, Ren,“ řekl
Arlen, když vedli koně do stáje za nově postavenou krčmou. „Časy
jsou zlé a my se nemůžeme lidem divit, jestli jsou někdy kapku
popudliví. Nemusíš pokaždé hned sahat po noži.“
Renna strnula. „Netušila jsem, že je to tak vidět.“
Arlen pokrčil rameny. „Je to velký tesák.“
Pro koně si přišel štíhlý, ale svalnatý mladík. Letmo přelétl očima
Soumračného Tanečníka a pohledem přeskočil na Arlena.
„Jo, Keete, ten je můj,“ řekl Arlen. „Vím, že máte málo místa, ale
moje snoubenka Renna a já potřebujeme na pár týdnů světnici.“
Keet přikývl. Rychle ustájil koně a je odvedl malým postranním
vchodem do předsíně. „Počkejte tady, dojdu pro tátu.“
„Jeho táta Smitt je místní krčmář a starosta,“ řekl Arlen, když
chlapec odešel. „Dobrý chlap, toho neošálíš. Čestnější než Vepř, i
když dost neoblomný, když přijde na smlouvání. Jeho žena Stefny v
malých dávkách není špatná, jenže ona vždycky vypadá, jako by
týden nebyla na záchodě a chtěla to vyklopit na kohokoli, kdo se
přiblíží. Taky rychle upadne do mravouky a hned ti začne kázat
tohleto a támhleto o tom, jak máš podle Stvořitele žít, jako někdo z
Jižní Hlásky.“
Renna se naježila. Hlásní s ní byli rychle hotoví, rovnou ji odsoudili
k smrti a označili to za vůli Stvořitele.
Zanedlouho vstoupil do předsíně statný, silný vousáč kolem
šedesátky a za ním malá, drobná žena s přísně utaženým šedivým
drdolem. A s tím jejím výrazem měl Arlen naprostou pravdu.
Vypadala, jako by právě snědla něco hořkého a chtěla to vyplivnout.
„Díky Stvořiteli, že jsi zase zpátky,“ řekl Smitt, když se navzájem
představili.
„Stvořitel s tím nemá nic společného,“ odtušil Arlen. „Mám v
Kotlině něco na práci.“
„Stvořitelova ruka je ve všem, velkém i malém,“ ozvala se Stefny.
Zpod vysokého límečku od šatů vykukoval okraj démonské jizvy a ze
Stefny čišela tvrdost. Renně to připomnělo Selii Jalovou, starostku
Tibbetské Říčky, která ji bránila i v okamžiku, kdy od ní všichni
ostatní dali ruce pryč. Renna ještě nikdy nepotkala silnější ženu než
Selii.
Bez přemýšlení se ke Stefny naklonila a lehce přejela prsty po jizvě.
„Tys také bojovala, že?“ zeptala se. „Loni, když selhaly chrany.“
Stefny vytřeštila oči, ale přikývla. „Přece jsem nemohla jen tak
sedět s rukama v klíně.“
„Jistěže ne,“ souhlasila Renna a stiskla jí rameno. „Nemůžeme po
nikom žádat, aby dělal něco, co bychom nebyli ochotni dělat sami.“
Strohý výraz ze Stefniny tváře zmizel a Stefny se usmála. Byl to
neobratný úsměv, šel proti všem vráskám, které rozryly tvář. „Pojďte.
Krčma je nabitá, ale necháváme pár volných světnic pro posly.
Nejdřív vás ubytuju a pak vám pošlu něco na zub.“ Obrátila se a
vedla je po zadním schodišti nahoru a Arlen se Smittem nestačili
zírat.
•
Ledva se ubytovali a dojedli snídani, kterou jim Stefny poslala
nahoru, ozvalo se klepání na dveře. Arlen otevřel a za dveřmi našel
akolytu pastýře Hayese - toho, který mu byl vždy po boku.
Na sobě měl jen prosté sandály a hnědou kutnu; chraněnou rochetu
si zřejmě nechával jen na noc. Zastřižený hnědý vous již protkaly
šediny.
„Jsem Mladý Franq, pomocník pastýře Hayese, vysokého
inkvizitora a duchovního rádce Jeho Výsosti hraběte Thamose z
Drvoštěpské Kotliny,“ sdělil mu s nepatrnou úklonou. „Omlouvám se
za vyrušení, mistře Sedláku a slečno Jirchářova,“ kývl zdvořile na
Rennu, „ale na Jeho Svatost udělala tvá slova dnes ráno mimořádný
dojem a žádá tě, abys ho poctil svou přítomností dnes u večeře v šest
hodin v jídelně modlitebny. Společenský úbor se předpokládá.“
Obrátil se k odchodu, ale Arlenova odpověď ho zastavila ještě přede
dveřmi. „Budeš muset vyřídit naše politování.“
Franq na okamžik strnul, a když se k nim zase obrátil, pořád na něm
byl vidět stín překvapení. Věnoval jim další drobnou úklonu. „Chceš
říci, že máš… eh, důležitější věci ve svém kalendáři než návštěvu
Jeho Svatosti?“
Arlen bezmocně pokrčil rameny. „Obávám se, že můj kalendář je
naprosto plný. Snad po novoluní.“
Tentokrát již nedokázal Franq skrýt své pobouření. „To… to je tvá
odpověď Jeho Svatosti?“
„Mám mu to dát písemně?“ otázal se Arlen. Když Franq
neodpovídal, rázně přistoupil ke dveřím a významně je otevřel
dokořán. Franq se odšoural s nevěřícným a zároveň hluboce
pohoršeným výrazem.
„Není na mladého trochu starý?“ zeptala se Renna, když jeho kroky
na chodbě zeslábly.
Arlen přikývl. „Od pohledu mu táhne na čtyřicítku. Pastýři obvykle
vstupují do řádu před třicítkou, a to i když jim rada nenajde stádo.“
„Takže co, to nesložil zkoušku?“
Arlen zavrtěl hlavou. „Znamená to, že Hayes je mocný, jak už tak
pastýři bývají. Tak mocný, že pro mladšího potomka šlechtického
rodu je žádoucnější být jeho pomocníkem, než starat se o vlastní
stádo. Dvorská politika,“ vyplivl znechuceně.
„A copak to máme s tím kalendářem?“ zeptala se Renna. „Moc se
mi to nezdálo. Přišli jsme do vsi teprve před hodinou. Nemáme v
rozvrhu víc než výlet na záchod.“
„Neměj péči.“ Arlen podrážděně mávl rukou ke dveřím. „Ať se
propadnu do Jádra, jestli se půjdu nechat šikanovat na nějakou
zatracenou společenskou večeři, jen aby pastýř vypadal důležitě. Já
nemám na společenské tanečky trpělivost.“
Ztišil hlas a napodobil Franqův nízký tenor. „… chceš říci, že
máš… eh, důležitější věci než návštěvu Jeho Svatosti? Pche!“
„A máme důležitější věci?“ zeptala se Renna.
„Možná bychom mohli strávit pár hodin bušením hlavou do zdi,“
pouvažoval Arlen. „To je přibližně to samé jako mluvit s pastýřem.
Všichni znají svatou knihu nazpaměť, ale každý ji čte jinak.“
„Pastýř Harral z Říčky byl dobrý člověk,“ namítla Renna. „Stál při
mně, když vesnice žíznila po mé krvi.“
„Ale nestál před tebou, Ren,“ řekl Arlen. „Jen si vzpomeň. A Jeorje
Hláska, který byl pln spravedlivého rozhořčení při tvém pranýřování,
byl taky pastýř.“
„O starém kotlinském pastýři špatně nemluvíš,“ připomněla mu
Renna.
Arlen rozpačitě přešlápl. „Jona byl stejně hloupý jako všichni
ostatní. V některých ohledech možná víc. Ale vždycky jednal s lidmi
slušně. On si svou úctu zasloužil. Hayes si nezaslouží nic.“
„Zatím nedostal moc příležitostí,“ poznamenala Renna.
Arlen chvíli mlčel, ale nakonec jen něco zamručel. „Dobrá, vzkážu
mu po Keetovi, že jsme si našli v ‚kalendáři‘ okénko. Ale v žádném
případě nepůjdeme ve společenském úboru.“
•
Když se Arlen s Rennou pozdě odpoledne vynořili z krčmy s cílem
odebrat se do modlitebny na večeři s pastýřem Hayesem, nikdo by
nemohl tvrdit, že se před krčmou shromáždil dav, ale pravda byla, že
se kolem obchodů a nároží potloukaly stovky lidí snaživě
předstírajících, že tam nutně potřebují být. A jakmile se ti dva
objevili, vypukl horečnatý ruch.
Renna si povzdechla. Vypadalo to, že ať Arlen řekne, co řekne, na
názoru některých lidí to nic nezmění, a to dokonce ani těch lidí, co
mu viseli na rtech, jako by citoval kánon.
Toho dne jim pořád někdo klepal na dveře. Smitt a Stefny dělali, co
mohli, aby se tam prosebníci nehoufovali, ale nemohli upřít přístup
nikomu, koho považovali za důležitého, a že jich bylo mnoho.
Řezníkovic přišli s těžkými knihami záznamů a srolovanými mapami,
které rozvinuli na podlaze a ukazovali, jak postoupil nábor a mýcení.
Před Krasijci, kteří se rozlézali po celém Rizonu, uprchly již tucty
jižních vísek a mnohé z nich se znovu vcelku usazovaly na vlastních
velechranách v Kotlinském hrabství. Kotlinu nyní obklopovalo šest
velechran, nicméně naplno běžely jen dvě, Nový Rizon a Poutikonec.
A ještě další byly teprve ve zrodu.
Foukač skla jménem Benn přinesl Arlenovi ukázat překrásné
chraněné předměty a dovnitř se proplížila i Kendall, aby mu
povyprávěla o angierských žonglérech, kteří přijeli s výpravou
hraběte Thamose.
„Pět mistrů z žonglérského cechu,“ vykládala Kendall, „a tucet
učedníků. Tvrdí, že sem přišli pomoct Rojerovi, abychom se naučili
líp ovládat démony, ale vypadá to, že je víc zajímá sbírání historek o
tobě.“
A tak to šlo dál. Chraničáři, poslové, kořenářky, starostové z
uprchlých vesnic; jeden za druhým i ve dvojicích přicházeli a
odcházeli, až si Renna myslela, že snad začne řvát.
Arlen to snášel lépe, mnohé zdravil jako přátele a většinou lidem
předkládal návrhy, které zjevně přijímali jako rozkaz. Ale stejně byla
úleva tu světnici opustit, i když to znamenalo snášet cestou po ulici
nesčetné zvědavé pohledy.
Když dorazili k modlitebně, pastýř Hayes a Mladý Franq už je
očekávali. Hayes byl v hnědé kutně, ale z nejjemnější látky, jakou
kdy Renna viděla, když nepočítala svůj chraněný plášť. Přes kutnu
měl pastýř bílý ornát, lemovaný zelenou břečťanovou výšivkou,
uprostřed se skvěla zlatě vyšitá pastýřská hůl, obklopená kruhem
chran, z nichž mnohé Renna nepoznávala. Štóla a čepička měly barvu
lesní zeleně a i na nich byly lesklou zlatou nití vyšité chrany. Na
rukou se mu třpytily zlaté prsteny a na jednom z nich hnízdil zelený
kámen velikosti kravího oka.
I Franq byl ve večerním, měl zelenou chraněnou čepičku, přes
hnědou kutnu bílou rochetu a na ní stejnou zelenou břečťanovou
výšivku a zlatou nití vyšitou hůl jako Hayes. Kolem krku mu visel
zlatý náhrdelník s velkým rudým kamenem.
Bosý Arlen ve vybledlých plátěných kalhotách a košili a podle
všech měřítek vyzývavě oblečená Renna v kožené šněrovačce a sukni
jen do půli lýtek, navíc po obou stranách rozstřižené až k pasu, vedle
nich vypadali jako pěst na oko. Ale jestli je ty prosté šaty - či v
Rennině případě hlavně jejich nedostatek - urážely, nedali to na sobě
nijak znát.
„Vítejte v domě Páně, mistře Sedláku, slečno Jirchářova!“ pronesl
zvučně Hayes. Jeho hlas se rozléhal široko daleko. „Jsme poctěni, že
jste tak narychlo vyhověli našemu pozvání.“
Renna hledala v jeho tónu náznak posměchu, ale vypadalo to
upřímně. „Je od vás laskavé, že jste nás přijali.“ Nakreslila do
vzduchu svatou chranu. Arlen jen cosi zamručel a kývl jim na
pozdrav.
Hayesův úsměv se maličko scvrkl. „Musím vám blahopřát k
zásnubám. Jak si jistě dokážete představit, vyvolalo to u lidí ze vsi
mnoho rozruchu. Bude mi ctí vést obřad, pokud si budete přát.“
„To je od tebe nesmírně laskavé,“ řekl Arlen dřív, než se Renna
zmohla na odpověď, a jeho hlas se rozléhal stejně jako pastýřův, „ale
rád bych, aby ho vedl pastýř Jona, až se vrátí.“
Mezi přihlížejícími - a teď už to nepochybně dav byl - to znovu
zašumělo. Hayes semkl rty tak pevně, až se dočista ztratily v hustých
vousech a knírech. „Byli jste si blízcí, že?“
Arlen pokrčil rameny. „Ne vždy jsem s ním souhlasil, ale v nouzi
nejvyšší vedl pastýř Jona Kotlinu správně. Chovám naději, že se brzy
vrátí.“
Úsměv Hayesovy oči opustil a Franq si odkašlal. „Snad bychom se
měli přesunout dovnitř, Svatosti. Ostatní už jsou tu. Očekávají vás v
jídelně.“
„Dobrá, jdi první,“ řekl Hayes. Franq se uklonil, odvedl je dovnitř,
pečlivě za nimi zavřel dveře a zvědavé oči a uši nechal venku.
Z malé předsíně pod kůrem viděla Renna hlavní loď, určenou snad
pro tři stovky dušiček. Podlaha z kamene, za léta dohladka ošlapaná
nesčetnýma nohama. Lavice z ušlechtilého dřeva podobně ošoupané a
s prohlubněmi v místech, kde lak odřela pokolení zadnic. Na nosných
trámech vyřezané chrany, stejně jako na vitrážových oknech, které
jinak zůstaly bez ozdob. Kněžiště podobně prosté, jen bohoslužebný
stůl dostal nový ubrus zdobený břečťanem a berlou angierských
pastýřů. Na podlaze ležely silné koberce.
„Musíte omluvit to ubohé vybavení,“ řekl Franq. „Jakmile bude
rozšiřování dokončeno, budeme mít vskutku důstojný dům Páně s
náležitým vybavením, vhodnějším pro přijímání svátosti.“
Rennin bystrý sluch zaznamenal, že Arlen skřípá zuby, ale neřekl
nic a šel za Franqem k postranním dveřím, které vedly z kněžiště do
úzké chodby a dál do malé jídelny bez oken. Jídelna byla mnohem
bohatěji vybavená než zbytek budovy. Studené kamenné stěny
pokrývaly silné tapisérie a přes celou místnost se táhl těžký stůl z
leštěného zlatopně, pokrytý aksamitem. Na stole byly prostřeny talíře
z křehkého porcelánu, stříbrné příbory a stál tu i velký, zlatý,
rozvětvený svícen. V krbu planul hřejivý oheň a na prostém
dřevěném lustru hořely další svíce.
U stolu seděli tři muži, ale jakmile vstoupil pastýř, rychle povstali.
„Na pana Arthera, hraběcího pobočníka, si jistě vzpomínáš,“ řekl
Hayes a ukázal na něj. „Vedle něj je vladyka Gamon, kapitán hraběcí
gardy.“
Arther byl oblečen v nóbl kamaších a nablýskaných holínkách, bílé
košili s krajkovými manžetami a šedém heroldském pláštíku s
hraběcím znakem, dřevním vojákem. Postroj s krátkým, lesklým
kopím si pověsil na opěradlo židle. Kopí bylo pochraněné a mělo
umělecky provedenou křížovou záštitou, posázenou drahokamy. Byla
to nádherná a dobře udržovaná zbraň, ale Arther Renně nepřipadal
jako bojovník a přemítala, jestli kdy vůbec okusil jadrnský ichor.
Při té představě se jí v ústech seběhly sliny a musela potlačit vlnu
odporu. Co se to s ní děje, že v ní takové představy probouzejí takové
choutky?
Gamon byl oblečený v podobně nóbl šatech, nicméně manžety měl
bez krajek, čišela z něj tvrdost válečníka a nakrátko zastřižené vousy
nezakryly hrubou, zvrásněnou jizvu z boje s démonem. Nespouštěl
oči z Arlena, měřil si ho jako před rvačkou a jeho kopí už od pohledu
hodně zažilo. Opřel si ho o zeď, hezky na dosah.
„Je mi ctí,“ řekl Arther, když se s kapitánem poklonili. „Hrabě s
politováním vzkazuje, že se zdržel při dohlížení na stavbu své tvrze.“
„Tím myslí, že nechtěl být viděn, že s námi povečeří,“ zamumlal
Arlen.
„A toto je vévodský herold, pan Jasin Zlatohlásek, synovec pana
Jansona, prvního ministra Angiers,“ řekl Hayes a ukázal na třetího
muže. „Jasin se zítra vydá zpět do Angiers, ale měli jsme to štěstí, žes
přijel dřív a on tě tu před odjezdem ještě mohl zastihnout.“
„Čekal by tu, dokud by se s námi nesetkal,“ podotkl Arlen, znovu
tak tiše, aby to slyšela jen Renna.
Herold měl na sobě dokonale padnoucí vestu a volné, smaragdově
zelené hedvábné kalhoty, zastrčené do vysokých, hnědých,
kozinkových holínek. K tomu krátký hnědý pláštík, na němž zářil
angierský břečťanový trůn. Elegantně ho odhodil dozadu, aby mohl
Renně vyseknout dvornou poklonu, a přitom se uvnitř blýskly pestré,
strakaté barvy, které by čekala u žongléra.
„Až v Tibbetské Říčce jsem nikdy nebyl,“ řekl a políbil jí ruku, „ale
asi bych to měl napravit, jsou-li tamní ženy tak krásné jako ty.“
Renna cítila, jak jí rudnou tváře. „To by stačilo,“ zavrčel Arlen.
„Jistě,“ souhlasil Hayes a káravě se podíval na Jasina. „Prosím,
přijměte místo.“ Ukázal židle určené Arlenovi a Renně. Arther hladce
vklouzl za Rennu a ta ho v prvním okamžiku div nepraštila, než si
uvědomila, že jí prostě chce jen odtáhnout židli a pak ji pod ni
podsunout, až si bude sedat. Židle byla čalouněná aksamitem. Na
něčem tak jemném v životě neseděla.
Franq zatleskal a objevili se akolyté s láhvemi vína. Muži - včetně
Arlena - si vzali ze stolu ubrousky, roztřepli je a položili na klín.
Renna je neohrabaně napodobila.
„Dnes večer máme vynikající chody,“ sdělil jim Franq. „Pečeného
bažanta ve vinné omáčce, nadívaného meruňkovými jádry, a selátko
se švestkovými povidly, zvolna pečené na jabloňovém dřevu.“ Obrátil
se na Rennu. „Dáš si raději červené nebo bílé?“
„Cože?“ opáčila Renna.
Franq se usmál „Víno, dítě. Jaké máš ráda?“
„Ono jich je víc?“ užasla Renna a vzápětí zrudla, když se Jasin,
Arther a Franq rozesmáli. „Co jsem řekla?“ zamumlala nenápadně
Arlenovi.
Arlen vypadal, že začne plivat oheň. „Nic,“ odpověděl a nijak se
nesnažil šeptat. „Jsou prostě neomalení, hledí na tebe svrchu přes to
svoje úžasné jídlo a pití, zatímco jen míli odtud jedí lidi býlí a děkují
Stvořiteli, že mají aspoň to.“
Franq zesinal, letmo zavadil pohledem o pastýře a pak se podíval
zase na Arlena. „Nechtěl jsem nijak urazit…“
Arlen si ho nevšímal, zadíval se zpříma na pastýře Hayese. „Tak ty,
Svatosti, učíš své pomocníky, že je správné posmívat se obyčejným
lidem? Nu, tak tam, odkud pocházíme, nenosí pastýři prosté kutny
bezdůvodně.“
Hayes zaťal čelisti. „Nanejvýš rozhodně ne.“
„Nikoli tak to vidím já,“ odsekl Arlen a podíval se na Franqa. „Cos
to říkal o této modlitebně? Že je ubohá? Nedůstojná?“
Franq vypadal jako štvaný jelen. „Chtěl jsem jen říct, že něco
vznešenějšího…“
„Ty neznáš význam toho slova,“ přerušil ho Arlen. „Tato
modlitebna je symbolem kotlinské síly. Když už bylo všechno ostatní
ztraceno, stála tato budova jako skála. Sem jsme nosili raněné,
některé právě do této místnosti, zatímco jejich přátelé a příbuzní stáli
venku a čelili noci, aby je zachránili. Na tomto místě není nic
ubohého.“ Podíval se na Hayese. „Ale ty ji strhneš a postavíš tu něco
většího, aby lidé zapomněli, kým byli, než jsi přišel ty, a hlavně aby
zapomněli na pastýře, jenž v ní přebýval.“
Hayes se zatvrdil. „Zase Jona! Hnědou kutnu jsi odhodil, ale pořád
mluvíš jako svatý pastýř a kážeš nám, jak máme vést svůj řád. Hrabě
už slíbil, že Jonově ženě bude dovoleno ho navštívit, a ty přesto pořád
vyvoláváš spory jak venku před celým davem, tak znovu u mého
stolu.“
„Venku jsi vyvolával spory ty,“ opravil ho Arlen a letmo přelétl
pohledem ostatní stolovníky. „Vím, že nás považujete za hloupé,
protože pocházíme z venkova, ale já jsem dlouhá léta pracoval jako
posel a pletichy rozpoznám na první pohled. Stoupl jsem si na
Hřbitov a všem jsem řekl, že nejsem ani duchovní, ani mě neseslalo
nebe, jenže to ti nestačilo. Chtěl jsi víc, chtěl jsi lidem vnutit
představu, že patřím do tvého stáda, zatímco vévodští…“ zavadil
pohledem o Arthera, Gamona a Jasina, „… posílají zadními dveřmi
ven své lokaje, aby špehovali lidi a podali jim hlášení. Vynechte mě
ze svých hrátek. Já se nedržím žádného kánonu, ani jsem nesložil
žádnou přísahu břečťanovému trůnu.“
Renna se uculila, pohodlně se opřela a pobaveně to sledovala.
Nikdo jí nevěnoval nejmenší pozornost. Vévodští zuřili, ale Hayes
jim naznačil, ať se uklidní.
„Nicméně,“ řekl Hayes, „břečťanový trůn je panovnickým trůnem
Angiers a vše v rámci angierských hranic podléhá jeho zákonům.
Vévoda Rhinebeck a Pastýř Pether vyhlásili, že Drvoštěpská Kotlina
je kanonická država, pane Sedláku. Takže pokud tu pobýváš, jsi
podřízený jak hraběcí pravomoci, tak mé.“
„Evejské právo,“ utrousil Arlen.
„Eh?“ opáčil pastýř.
„Náboženství a právo jsou v Krasii také jedno a to samé,“ vysvětlil
Arlen. „Základem celé jejich kultury je Eveja, krasijská svatá kniha,
což znamená, že Krasijci při obsazování jižních zemí vnucují místním
lidem evejské právo čili je nutí, aby se zahalovali a modlili k
Everamovi, ať se jim to líbí, nebo ne. Násilím se zmocňují žen, muže
zotročují a děti odvádějí na celkovou převýchovu. I kdyby teď své
tažení zastavili, během jednoho pokolení budou na jejich území pouze
evejané a počet jejich věřících se tak zečtyřnásobí.“
„Na tom vidíš, proč jim musíme vzdorovat vším, co máme,“ řekl
Hayes, „a odmítnout toho falešného boha obrodou víry v pravého
Stvořitele.“
„Tímto vzdorem se staneš stejným jako oni,“ prohlásil Arlen. „A to
já tady v Kotlině nestrpím. Z kazatelny si vykládej, co chceš. Jestli si
dokážeš lidi naklonit, je to jejich věc. Ale jak zkusíš nějaké prastaré
nesmysly jako přivázat smilníka na pranýř a vydat ho démonům, tak
ten pranýř zlomím přes koleno a jednou půlkou rozmlátím dveře tobě
a druhou hraběti.“
„To bys neudělal!“ zavrčel Franq.
„To byste koukali,“ ujistila je Renna.
„To je ale drzost!“ zařval Arther. Kapitán Gamon vyskočil na nohy
a popadl své kopí. „Jménem hraběte Thamose tě zatýkám za zradu…“
Arlen si jen přezíravě odfrkl, ani se neobtěžoval vstát, jen letmo
načrtl do vzduchu chranu. Hrot Gamonova kopí nabral modrošedou
barvu zamlženého nebe, vzduch kolem zbraně se začal tetelit, jak
hrot, tak ratiště se potáhly mlhou a vzápětí celé kopí pokryla
jinovatka a zbělelo jako padlý sníh.
Pak to zapraštělo, Gamon zařval, pustil kopí a chytil se za ruku,
jako by se popálil. Kopí dopadlo na kamennou podlahu mezi něj a
Jasina a roztříštilo se na tisíc kousků. Jasin vyskočil ze židle.
„Aaauuu, Stvořiteli, moje ruka!“ sténal Gamon.
„Přestaň se chovat jako hlupák a sedni si,“ vyzval ho Arlen. Podíval
se na jednoho chlapce, který obsluhoval u stolu a teď tam stál a zíral
na to s otevřenými ústy. „Přines vladykovi na tu ruku umyvadlo se
studenou vodou.“ Chlapec se ani nepodíval, co na to Hayes či Franq,
a už pádil.
Hayes sepjal ruce pod bradou. „Takže ty se považuješ za
nadřazeného zákonu lidskému i Stvořitelovu? Tímto se mi snažíš
sdělit, že jsi ráno lhal a ve skutečnosti věříš, že jsi Osvoboditel?“
Arlen zavrtěl hlavou. „Tímto se ti snažím sdělit, že nejsem žádný
trouba, s kterým si můžeš orat, jak se ti zlíbí. Do Kotliny jsem se
vrátil, protože tady mám něco na práci, ne abych vyhledával spory s
tebou nebo s hrabětem. Dokud budeš s lidmi zacházet slušně - a
vypadá to, že převážně s nimi slušně zacházíš - tak budeme přátelé.
Ale jak si začneš něco dovolovat, tak poznáš, kde je chranám konec.
Já nemám žádný zájem dělat pěšáka ve vašich pletichách, a jestli ještě
jednou bude někdo z vás tak hloupý, že se bude posmívat mé
snoubence, tak mu ukážu, zač je toho loket.“
Hayes přikývl. „Omlouvám se za jakoukoli urážku vůči tobě či
slečně Jirchářově. Nebyl to záměr a ujišťuji tě, že můj pomocník,“
letmo zavadil pohledem o Franqa, „bude náležitě pokárán.“
Rozevřel dlaně. „I já chci, abychom byli přáteli. Ani hrabě, ani já si
tě nechceme znepřátelit, pane Sedláku. Thamos dostal od svého bratra
vévody rozkaz jít na jih, držet hranici a bránit lid. Já mám od Pastýře
Pethera víceméně stejné pověření. Mám za Jonovy nepřítomnosti což je věc, kterou těžko ovlivním - vést tento lid na duchovní cestě
tak, jak by činil on.“
„To je celé tvé pověření?“ zeptal se Arlen.
Hayes zavrtěl hlavou. „Je tu ještě jedno, důležitější. Ty.“
„Já?“ opáčil Arlen.
„Ty nejsi první rádoby Osvoboditel v Angiers,“ vysvětloval Hayes.
„Historky o jeho návratu se vynořují každých pár let, zejména v
malých vískách. Pastýři Stvořitele každou jednu prověřují, co je na ní
pravdy. Já sám jsem jich za dobu svého úřadu prověřoval tucet všechny byly smyšlené.“
Arlen se usmál. „Přidej si na seznam ještě jednu, protože já to
nejsem.“
Hayes se k němu naklonil blíž. „Snad, ale říkej si, co chceš, nejsi
ani jen prostý venkovský posel. Neváháš hlásat, kdo nejsi, ale zbývá
ještě říct, kdo jsi. Používáš démonskou magii. Kdo může říci, že sám
nejsi zplozencem Jádra?“
V místnosti se rozhostilo ticho a Renna se naježila. Ostatní muži se
naklonili blíž, aby slyšeli každý odstín v Arlenově odpovědi, jen
Hayes se pohodlně opřel. Jasin vytáhl malý zápisník a tužtičku.
Historky vynášejí peníze každému žonglérovi a heroldovi ze všech
nejvíc, i když se jeho obecenstvo skládá jen z jediného člověka.
„Dnes ráno jsi mě viděl stát na slunci,“ řekl Arlen. „Dokázal by to
zplozenec Jádra?“
Hayes pokrčil rameny. „Všechno je někdy poprvé.“
„A ty tisíce démonů, co jsem zabil, včetně těch, jejichž smrti jsi byl
svědkem včera v noci?“ opáčil Arlen. „To jsou jen lsti, jak si získat
lidskou důvěru?“
„To říkáš ty,“ řekl Hayes.
„My ti nemusíme říkat vůbec nic,“ rozčílila se Renna. Všechny
zraky se rázem obrátily k ní.
„Promiň, mladá dámo,“ řekl Hayes káravě, „ale…“
„Arlen sem nechtěl dnes večer jít,“ skočila mu Renna do řeči.
„Věděl, co se stane. Říkal, že ho budete chtít využít nebo obvinit.
Říkal, že snazší by bylo mluvit do zdi. To já jsem mu řekla, ať se
chováme jak dobří sousedé.“ Vstala. „Teď toho rozhodnutí lituji a
nevidím žádný důvod, proč bychom měli dál strpět takovéhle řeči.
Přeji dobrou chuť k tomu vašemu bažantovi.“
A už si to rázovala ke dveřím. Arlen na pastýře omluvně pokrčil
rameny a s veselým úsměvem na tváři šel za ní.
•
Venku už slunce zapadalo a na kotlinských ulicích panoval činorodý
ruch. Na Jadrnském hřbitově se šikovaly čety drvoštěpů, které se
připravovaly na noční obchůzky, pouliční prodavači dál halasně lákali
zákazníky na své jídlo, pití a všelico jiného a zjevně neměli v úmyslu
pro dnešek sbalit krám. Dokonce i dělníci kopající základy nové
modlitebny pokračovali v práci. Renna sice věděla, že je velechrana
všechny přes noc ubrání, ale dosud jí nedošlo, co to doopravdy
znamená. Svobodu ve dne i v noci. V Kotlinském hrabství nebyli lidé
nuceni žít podle démonských zvyklostí.
„Nebude už brzy tma na práci?“ zeptala se.
Arlen zavrtěl hlavou. „Brzy se začne zvedat magie. Zanedlouho
bude zase dost světla na všechno.“
Rennu to udivilo, pátravě se dívala po známkách prozrazujících
povstávání magie, po cárech mlžného světla, zvedajících se ze země a
viditelných jen pro její a Arlenovy chraněné oči.
Ale na velechraně žádné známky po mlžné magii nebyly. Místo
toho se celá ulice pod nohama zahřála a začala zářit. V první chvíli si
myslela, že se jí to zdá, ale záře byla brzy tak jasná, že se nedala
přehlédnout. Tak jasná, že bylo zřejmé, že světlo vidí každý, ať má, či
nemá chraněný zrak. Samozřejmost, s jakou lidé zůstávali na ulicích,
přestože už padla tma, teď dávala smysl. Nebylo jasno jako ve dne,
ale víc než jasno na to, aby bylo vidět a dalo se pracovat.
„To je nádhera,“ řekla Renna. Nedaleko viděla okraj velechrany.
Tam magie povstávala jako obvykle, ale plynula k velechraně
stejným způsobem, jako plynula k Arlenovi, když ji povolal. Cítila, že
velechrana dotírá i na její osobní magii. Přitahovala k sobě to jadérko
moci, které v Renně vzklíčilo, když poprvé okusila démonské maso,
jako k sobě železňák přitahuje magnet. Renně najednou ztěžkl krok,
bylo jí slabo a točila se jí hlava.
„Na velechraně jsem se cítíval… mimo,“ ozval se Arlen, jako by jí
četl myšlenky. „Jako bych se brodil vodou nebo byl příliš dlouho na
slunci.“
„Cítíval?“ opáčila Renna.
„Teď je všechno jinak,“ řekl Arlen. „Velechrana přitahuje spoustu
moci a čerpat z ní je stejně snadné jako dýchat.“ Zhluboka se nadechl
a jeho chrany se rozhořely mnohem jasněji než kdy dřív. Vydechl a
chrany zase pohasly. „Přebytek dokážu dokonce vypustit zpátky do
chrany, pokud bych ho nepotřeboval, a posílit tak odpuzování.“
Podíval se na Rennu. „Tady jsem mocný, Ren. Mocnější, než se mi
kdy snilo. A dokonce kvůli tomu ani nemusím zabíjet. Ale těžko říct,
jestli to bude stačit. To, co na nás Jádro s příchodem novoluní vychrlí,
bude bojovat svou životní bitvu.“
Obrátil se k další velké budově, té, která stála na protější straně
dláždění. Byla to jediná chraněná stavba, kterou Renna v Kotlině
viděla, a její chrany byly velké a silné, vyryté hluboko do dřeva.
„Špitál,“ řekl Arlen. „Musím zajít za mistryní Vikou. Snad jí
dokážu ulevit od jejího těžkého břemene, ještě než odjede do Angiers.
Doufám, že až tam skončím, nezůstane jí tam ani děcko, kterému by
utřela nudli.“
„Myslíš, že je dobrý nápad zrovna teď zase znovu začínat s tou
osvoboditelskou záležitostí?“ zeptala se Renna.
„Ta záležitost se otevře zas, ať se ti to líbí, nebo ne,“ odpověděl
Arlen. „Já nejsem žádný Osvoboditel, ale na druhou stranu už
nemohu tajit, co dokážu. Tím, že jsme zabili toho mozkového
démona, jsme píchli do vosího hnízda, a jestli mne můj odhad
neklame, tak se vosy vyrojí za novoluní. A bude zatraceně zapotřebí,
aby byli všichni na nohou.“
Renna se zachmuřila.
„Co je?“ všiml si Arlen jejího výrazu. Renna si založila ruce na
prsou a odvrátila se.
O chvíli později kolem sebe ucítila Arlenovy paže. Jemně ji stiskl.
„Jestli tě něco trápí, Ren, tak to řekni. Od toho démona jsem se
mnohé naučil, ale číst myšlenky opravdu není to, co bych chtěl
zkoušet.“
Renna si povzdechla. „Nelíbí se mi, že léčíš.“
Arlen strnul. „Cože? Proč? To mám nechat lidi upoutané na lůžko?
Zmrzačené? Umírat?“
Renna netoužila po ničem víc než zůstat v jeho náruči, ale setřásla
ho a obrátila se k němu. „To ne. Jen si myslím, že je to nebezpečné. O
mně jsi říkal, že jsem lehkomyslná, a přitom zrovna tebe to
ranhojičství pokaždé málem zabije. Jsi tak tvrdohlavý, že ani
nepoznáš, kdy skončit. Tak je to. Byla bych raději, kdyby se nějaký
trouba se zlomenou nohou léčil postaru, než abys ty vypustil duši, jen
abys mu ji dal do pořádku.“
Čekala, že na ni bude křičet, ale Arlen jen přikývl. „Taky se tomu
snažím přijít na kloub. Ale teď mám celou velechranu, ze které můžu
čerpat, a budu opatrný, Ren. Slibuju.“
Kapitola 6
Náušnice
333 p. N. Léto
29 jiter před Ubýváním
„Ah! Aaaaah!“
Z náušnice se ozvalo sténání té severské děvky a Inevera musela
začít zhluboka dýchat.
Ten kroužek vypadal jako prostá stříbrná tretka, ale byly na něm
vyryté maličké chrany a nabíjela ho půlka valounku z démonské
kosti, vsazená doprostřed. Druhá půlka valounku byla vsazena do
druhé náušnice, kterou dala Inevera Jardirovi v jejich svatební den,
aniž by mu byla známá její pravá podstata.
Jestli mne miluješ, nikdy ji nesundáš, řekla mu toho dne.
Za běžných okolností nebyly chrany ve správném pořadí, ale stačilo
jimi pootočit a ony ožily, kousek hory se spojil se svým dvojčetem a
zvuky se přenášely k Ineveře jako u dětské hračky ze šálků a struny.
Včetně slastného sténání, které vydávala Leesha Papírova do ucha
jejího manžela.
Jsem palma, opakovala si v duchu Inevera, a tohle je jen vítr. Já se
ohnu, ale nezlomím.
Očima střelila po Melan a Asavi, svých nejbližších rádkyních. Ony
ten kroužek neslyšely - jeho magie byla naladěná pouze na nositele ale valný rozdíl v tom nebyl. Ahmann a Leesha teď předváděli své
milostné hrátky veřejně, přinejmenším uvnitř paláce, a Inevera byla
nucena se usmívat a tvářit, že ji to nijak netrápí, i když to silně
nahlodávalo její moc jak nad damami’ting, tak nad muži u Jardirova
dvora.
Zaťala pěsti. Proti tomu toho moc nezmůže. Ahmann byl Šar’dama
Ka a podle jakéhokoli přijatého výkladu Eveji měl plné právo mít
jakoukoli ženu, po níž zatouží. Inevera léta pracovala na tom, aby
jeho potřeby zajišťovalo setkání přímo s ní nebo ženami, které osobně
pečlivě vybírala tak, aby posílily jeho moc a rodily mu děti, ale aby je
mohla snadno ovládat nebo odstranit.
Leesha Papírova z toho nesplňovala nic. Moc by Ahmannovi
skutečně přinést mohla, ale s tím mazaně šetřila, a domýšlivá byla
jako Androva první manželka. Ovládat se nedala a odstranit se ji
Inevera pokusila už dvakrát marně. Poprvé nařídila své nejstarší dceři
Amanvě, zasnoubené s rusovlasým seveřanem Rojerem, aby Leeshu
otrávila. Dívka byla poslušná, ale nezkušená a těžce to zpackala.
Leesha by pak mohla jít za Jardirem a vynést jejich půtky na
veřejnost, což by byla opravdu zapeklitá věc. Jardir by zuřil. A jí by
se to mohlo vymknout z rukou úplně.
Ale Leesha neřekla Jardirovi nic. Dokonce dovolila Amanvě, aby u
ní zůstala i nadále. Inevera musela uznat, že si za to zaslouží jistou
dávku úcty, takže když brzy poté nařídila svým eunušským
pozorovatelům, aby se vlámali do Leeshiny ložnice, bláhově se ji
snažila zastrašit, místo aby ji rovnou nechala zabít. Té samé noci byla
dokonce nucena zachránit Leeshe život, aby mohli všichni společně
čelit mozkovému démonovi, který se pokoušel zabít Jardira.
Jistě, kdyby to neudělala, tak by ten démon Jardira klidně zabil, a ji
zrovna tak. Nakolik si to Inevera nechtěla přiznat, byla ta severská
lidová léčitelka úctyhodnou sokyní, kterou nebylo radno podceňovat.
Kromě toho její moc té noci ještě vzrostla. Inevera jí nebyla schopná
zabránit, aby si neodebrala z mozkového démona mocnou alagaihoru, a že si jí vzala víceméně stejně tolik, kolik sama Inevera.
Poslala pro ty kosti eunuchy, jenže oni se vrátili zbití a s prázdnýma
rukama. Leesha už se znovu překvapit nenechala.
A tak Inevera poslouchala. Poslouchala a snažila se necítit
odstrčená. Vyhozená ze sedla. Potupená.
Zhluboka dýchala, aby se jí vrátil klid. Ta ženská se bude brzy
vracet do své zapadlé vesnice a Inevera se jí konečně zbaví. Pak opět
získá své právoplatné místo v Jardirově posteli a všechno bude, jak
bývalo.
Snad.
Vášnivé sténání a výkřiky zeslábly a vystřídal je něžný šepot.
Inevera napínala uši, aby rozeznala tlumená slova. Tohle je podstatně
horší než nějaké vášnivé chroptění a pleskání těla o tělo. Inevera
sledovala svého manžela s jinými ženami mnohokrát a dobře znala
zvuky, které vydával, i ty, které vyloudil z žen. Inevera si v
polštářovém tanci věřila a neměla žádné obavy z toho, co by v lásce
mohla dokázat Leesha. Zato ty chvilky klidu, kdy si Jardir a Leesha
leželi v náručí, ty nemohla Inevera vystát.
„Vezmi si mě,“ řekl Jardir.
„Kolikrát tě ještě budu muset odmítnout, než mě přestaneš žádat?“
opáčila Leesha, hloupě předstírajíc, že neví, jak neuvěřitelné pocty se
jí dostává.
„I kdybys mě odmítla deset tisíckrát,“ řekl Jardir, „zeptám se tě
deset tisíckrát zas. Podívej, ještě je pořád čas. Já jsem Šar’dama Ka a
můžu nás oddat mávnutím ruky. Vdej se za mne hned, v tajnosti. Tvá
matka a Abban nám mohou jít za svědky a podepsat smlouvy. Nikdo
jiný o tom nemusí vědět, dokud nebudeme chtít, ale my to budeme
vědět.“
Abban. Inevera otráveně našpulila rty. On je v tom taky namočený,
hraje svou vlastní hru o moc a Jardirovu přízeň. I s ním si to bude
muset vyřídit.
„Zeptej se mne deset tisíckrát nebo dvacet tisíckrát,“ řekla Leesha,
„ale má odpověď bude pořád stejná. Už máš dost manželek.“
„Všem odepřu své lože,“ prohlásil Jardir a Inevera se naježila.
„Všem vyjma Inevery,“ opravil se a Inevera zase popadla dech, ale
pořád trnula nad jeho hloupostí. Říkalo se, že šarúmové neumí
smlouvat, a Jardir byl šarúm do morku kostí.
„Takže bych se o tebe musela dělit jen s jednou ženou místo
čtrnácti?“ opáčila Leesha.
„Dělíš se o mě už teď,“ zamručel Jardir a Inevera si vztekle hryzala
ret při zvucích dalšího líbání.
„Jsme sami, Ahmanne,“ řekla Leesha a Jardir se zajíkl rozkoší.
„Ještě několik hodin se o tebe nebudu dělit s nikým.“
„Damajo!“ zaječela Melan. „Tvoje ruce!“
Inevera sklopila pohled a uviděla, že ze zaťatých pěstí teče krev.
Dlouhé, ostré nalakované nehty se zařízly hluboko do dlaní. Byla tak
ochromená, že si to ani neuvědomila. Ještě i teď, když se Melan s
Asavi rukou ujaly a opatrně rány čistily a obvazovaly, jí připadalo, že
to jsou ruce někoho jiného.
Jak se to mohlo stát? Jak ji mohl Ahmann zničehonic tak zapudit,
tak zostudit? Nechala ho vycvičit a vzdělat dřív, než z něj šarúmové
stihli vytlouct všechny schopnosti nebo ho dokonce nechat zbytečně
zemřít. Odevzdala mu jednotnou Krasii a poskytla mu prostředky na
zahnání alagai zpátky do Nieiných bezedných hlubin. Dala mu čtyři
syny a tři dcery a vybrala mu dživy sen, aby mu zahřívaly postel a
povily ještě další děti.
„Možná jsem mu měla najít i nějaké severské děvky, abych ukojila
jeho touhu po bílé kůži,“ zamumlala.
„Muži jsou předvídatelní tvorové,“ poznamenala Melan.
„Jakmile se něčeho zmocní, hned to přefiknou jako psi,“ souhlasila
Asavi. „Mnozí šarúmové už mají zálusk na světlou pleť.“
Melan a Asavi, po všech těch letech stále milenky, měly společné
komnaty a jedna od druhé se nehnuly. O muže nejevily žádný zájem,
stačilo jim jejich semeno. Otce svých dědiček si již dávno vybraly
pomocí kostek, za jednu noc to zvládly obě dvě a nikdy už ho pak
neviděly.
Ale přes všechny předsudky tkvělo v jejich slovech zrnko pravdy.
Inevera s tím měla počítat. A teď, protože tomu nepředešla, okouzluje
jejího manžela v provoněné komnatě, kde tolikrát líhali spolu, nějaká
nevěřící děvka.
Už teď začalo to Leeshino našeptávání Ahmanna měnit, už teď
přehodnocoval staletí kultury a tradic. Výsledkem byly výnosy a
nařízení. Některé vcelku neškodné, zatímco jiné byly nebezpečné,
protože ho kvůli seveřanské útlocitnosti odcizovaly vlastnímu lidu,
který zapomínal, že má být jeho poddanými, nikoli spojenci.
Oni nemají roky času na to, aby vyjednávali s chiny. Šarak ka se
blíží. V jistém smyslu už začal.
Kapitola 7
Výcvik
300 p. N.
Inevera odjakživa nesnášela, když si otec vodil šarúmy domů. Ona a
matka měli na krku všechno vaření a obsluhování, a otec na ně přitom
křičel a plácal je, aby se jaksepatří předvedl před kamarády, kteří hráli
s hliněnými kostkami šarak a byli čím dál opilejší a neurvalejší. Soli
ještě ani neoblékl černou, a už mu Kasád zakazoval dělat jakoukoli
práci. „Ty jsi válečník, můj synu, ne nějaký chaffit nebo ženská!“
Když byla Inevera mladší, muži ji nebrali na vědomí a pošilhávali
po Manvě, ale když se blížila do rozpuku ženství, některé chtivé
pohledy se obracely i jejím směrem. Jeden šarúm, nechutný chlap
jménem Cemal, se ji dokonce snažil osahávat.
Ale i když Soli nemohl vařit ani nic nosit, pořád tu alespoň byl a
chránil je. Cemal ji ještě ani nestačil pořádně stisknout, když ho bratr
kolenem tvrdě nabral mezi nohy a pěstí mu přerazil nos.
Kasád se chechtal, posmíval se Cemalovi a blahopřál synovi, ale o
Ineveru ani pohledem nezavadil, aby zjistil, jestli se jí něco nestalo.
Ba co hůř, dál zval Cemala k nim domů a neudělal nic, aby mu to
pošilhávání zatrhl. Inevera věděla, že šarúmové čekají jen na to, až
Soli na chvilku přestane dávat pozor.
Obsluhovat otce a půltucet opilých šarúmů Ineveře nahánělo hrůzu,
ale ani z poloviny ne tolik jako podávat damám‘ting čaj na den
Dorůstání luny.
Na tlustém koberci v jídelně byly do půlkruhu rozložené sametové
podušky. Jako první usedla doprostřed Keneva a Melan jí okamžitě
obsloužila šálkem horkého čaje. Ta dívka byla jako obláček dýmu,
zjevila se, naplnila šálek a zase se rozplynula.
„Qevo, sedni si po mé pravici,“ vyzvala Keneva damu’ting a
ukázala na podušku. „Favo, ty po mé levici.“
Qeva se poslušně posadila, a stejně tak Fava, ctihodná Nevěsta
Everamova, která byla od pohledu ještě starší než Keneva.
Předstoupila Asavi a ještě jedna nie’dama’ting a obsloužily je.
Keneva zvedla svůj šálek a všechny tři ženy se napily. Pak Keneva
vyzvala další dvě Nevěsty, aby se posadily, každá z jedné strany.
Dostaly horký čaj a všech pět se napilo.
Čaj pro další dvojici žen, podávaný ze stejných konvic, už příliš
horký nebyl. Pro jinou další dvojici už byl jen teplý. Než se posadila
poslední Nevěsta a všechny se napily, byl studený.
Jídlo se podávalo ve stejném pořadí, přičemž Keneviny oblíbenkyně
dostávaly nejvybranější kousky masa, ale i tak se všem podávaly
lahůdky, o nichž Inevera dosud neměla ani tušení. Z té vůně se jí
dělalo mdlo hlady.
Po těchto rituálech se damy’ting uvolnily a začaly spolu celkem
přívětivě hovořit. Vaření a většinu nošení obstarali jejich pohlední
eunuchové, ale osobní péče o Nevěsty spočívala na zaslíbených.
Dama’ting sedící před Ineverou dopila čaj a postavila prázdný šálek
před sebe. Když ho Inevera okamžitě nepřiběhla dolít, dama’ting se
letmo ohlédla a povytáhla obočí. Inevera honem přispěchala s konvicí
a jednou jí přitom ukápla na stůl kapka. Dama’ting naproti ní o ni
letmo zavadila pohledem a přezíravě ohrnula nos.
Když se Inevera vrátila k obsluhujícím dívkám, Melan ji štípla tak,
že měla Inevera co dělat, aby nevykřikla. „Huso,“ zašeptala dívka.
„Za tohle zaplatíme všechny. Ještě jednou něco rozliješ a při příštím
koupání tě budeme držet pod vodou, dokud se neodebereš k
Everamovi.“
I v této vybrané společnosti si damy’ting nechávaly závoje přes
obličej a při jídle se nakláněly nad misky a sousta si rychle vkládaly
do úst dvěma hladkými hůlkami. Tu a tam Inevera zahlédla ústa či
nos a okamžitě odvrátila zrak. Ten pohled jí připadal mnohem
nemravnější než sledovat Kasáda, když ohnul Manvu přes hromadu
košíků.
Když damy’ting dojedly, zaslíbené se samy obsloužily z toho, co
zůstalo v kuchyni. Melan a ostatní dívky zahnaly Ineveru na konec
řady, a než se najedly, moc už toho nezbylo. Inevera vyškrábala hrnce
a podařilo se jí ulovit skoro plnou misku, ale i pak se ostatní dívky
sesedly do uzavřeného kroužku a Ineveru rázně vykázaly ven.
Najedla se sama, a když je při západu slunce Qeva odváděla zpátky
do krypty, otupěle se k nim přidala.
Nie’damy’ting měly společnou ložnici, kterou osvětlovalo jasné
chranové světlo ze stropu. Inevera zvedla zrak a v němém úžasu
zůstala zírat na magické symboly.
„Chranění se začneš učit už brzy,“ řekla Qeva, když si všimla jejího
pohledu. „Melan, kde spíš?“
Středem místnosti se táhlo několik vyrovnaných řad lůžek. Melan
ukázala do kouta, dost daleko ode dveří.
Qeva přikývla. „Kdo spí tamhle?“ ukázala na lůžko vedle Melanina.
„Asavi,“ odpověděla Melan a dívka rychle předstoupila.
Qeva nevrle zamručela. „Tvá polštářová sestra si bude muset najít
jiné místo. Po následujících dvanáct Ubývání bude vedle tebe spát
Inevera, abys ji mohla snáze učit.“
Melan otráveně zasykla a Asavi si šla posbírat své věci - převážně
knihy a psací potřeby. Když procházela kolem Inevery, zlostně ji
zpražila pohledem, který ze všeho nejvíc připomínal dva nože.
„Dokud chranové světlo nezhasne, máte volno,“ oznámila jim Qeva
a opustila místnost.
Inevera zadržela dech, čekala, že se na ni dívky vrhnou, ale zase si jí
nevšímaly a shlukly se do malých, pro Ineveru uzavřených skupinek.
Inevera šla ke svému lůžku, vytáhla Eveju’ting a začala si číst.
Trvalo několik hodin, než chranové světlo zhaslo, ale Inevera
tlustou knihu sotva načala. Založila si stránku stužkou a upadla do
neklidného spánku.
•
Inevera se probudila do tmy a zjistila, že nad ní někdo postává. Oči se
rychle přizpůsobily tmě, ale stejně viděla jen obrys, který se opatrně
pohyboval, aby nenadělal hluk. Na chvíli zadržela dech, pak se
vzpamatovala a začala pravidelně oddechovat, aby to vypadalo, že
spí. Dokonce i tiše zachrápala, jak to často dělávala matka.
Inevera neměla žádné věci vyjma Eveji’ting a hora-váčku, a
rozhodně neměla nic, co by se dalo použít jako zbraň, pokud by jí
vůbec něco mohlo být platné proti místnosti plné dívek, které jí
pohrdaly. Dokázaly by ji zabít tady, ve tmě? Tak, aby jim to prošlo?
Svaly se napjaly k útěku, jenže beztak neměla kam utéct. I kdyby se jí
v té tmě podařilo najít dveře, stejně byly zvenčí na závoru.
Ale ten obrys ji minul a došoural se k Melanině posteli. Ozval se
šramot, Melan odhrnovala pokrývku.
„Myslím, že mě slyšela,“ zašeptala Asavi.
Na okamžik se rozhostilo ticho. „Spí. Slyšela jsem ji chrápat,“ řekla
Melan. „A vůbec, koho zajímá, co si myslí nějaká podvrženina?“
Inevera ležela ve svém lůžku, snažila se pravidelně chrápat a přitom
poslouchala zamilovaný šepot a polibky z Melanina lůžka. Ona nikdy
nepolíbila jinou dívku, nikdy by ji to ani nenapadlo, ale teď jim
záviděla. Ještě nikdy se necítila tak osamělá.
•
Znovu se probudila, a tentokrát ji vytrhla ze spánku ostrá bolest v
boku. Vykřikla, napůl se posadila a zjistila, že se Melan rozpřahuje k
dalšímu kopnutí. „Vstávej, ty podvrženino mizerná.“
Chranové osvětlení opět svítilo a většina ostatních dívek už si
zapletla bido. Inevera, která bolestně toužila jít na záchod, rychle
vyrazila k žádanému závěsu, ale Melan ji chytila za ruku. „Tos měla
vstát dřív, jestli chceš mít čas na tohle. Dama’ting přijde každým
okamžikem, a jestli nebudeš mít bido úplně zapletené, tak bude plný
měchýř to poslední, co tě bude trápit.“
Ineveře ztuhly rysy, rázem zapomněla na své potřeby a vmžiku se
vrhla pro čisté hedvábí. Ostatní dívky se zachmuřenými výrazy
sledovaly, jak si rychle zaplétá bido.
Asavi si před ní odplivla. „Takže dcera košíkářky? To ještě nic
neznamená.“
Jen co si Inevera dopletla bido, těžké dveře do místnosti se otevřely
a v nich stála Qeva a čekala. Dívky jen v bidech nastoupily do řady,
Inevera se zařadila na konec a všechny společně opustily kryptu a
přešly do dalšího velkého sálu v Podpalácí.
„Každý den začínáme šarusahkem,“ sdělila jí Melan. „Mluvit
nesmíš. Dělej přesně to, co dělá dama’ting.“
Inevera přikývla. Dívky se rozestoupily do vyrovnaných řad na dva
kroky od sebe. Qeva se důstojně odebrala na malý stupínek vepředu a
rozepnula si roucho. Hedvábí sklouzlo jako vánek a dama’ting stála
před shromážděnými dívkami nahá, až na závoje zakrývající vlasy a
obličej.
Pomalu začala s protahovací sestavou. Ostatní dívky ji
napodobovaly a Inevera se ze všech sil snažila dělat to samé. Qeva
měla hladké, dlouhé svaly a tělo jí brzy pokryla lesklá vrstvička potu,
která se smísila s vonnými oleji. Inevera přemítala, jak se může někdo
u tak pomalých pohybů potit, jako kdyby hodinu běžel na prudkém
slunci.
Pohyby byly jemné a propracované - nic tak rozmáchlého a
hrubého, jako cvičil Soli. Ale byť byly jemné napohled, ukázalo se,
že jsou mnohem složitější než to, co převáděl Soli. Inevera byla
nucena vnutit tělu polohy a postoje, které by ani nepovažovala za
možné, a vydržet v nich dlouhé chvíle. Nikdy nepoužívané svaly se
bolestivě vzpouzely, Inevera se začala silně potit a srdce jí bušilo až v
hrdle. Urputně se snažila popadnout dech, ale přes veškerou snahu se
stejně nedokázala zhluboka nadechnout, a navíc se bála, že se každým
okamžikem přestane ovládat a pomočí se.
Qeva se předklonila na levé noze tak hluboko, až měla trup svisle k
podlaze, a ruce zvedla před sebe, jako by něco objímala. Pravou nohu
zvedla nahoru a ohnula ji tak, že se špičkou téměř dotýkala kostrče.
Inevera se o ten postoj pokusila, ale ztratila rovnováhu a přepadla
dopředu na ruce.
„Držte postoj,“ ozvala se Qeva, nechala ostatní dívky držet vratkou
rovnováhu a sestoupila ze stupínku.
„Postav se rovně,“ nařídila Ineveře. Inevera se rychle vrátila na
nohy a Qeva jí položila jednu ruku na holou hruď a druhou do
prolákliny mezi lopatkami. „Dýchej nosem. Zhluboka.“ Stiskla a
Inevera musela překonávat odpor, aby dostala vzduch do plic.
Dama’ting spokojeně zamručela. „Vydechni. Pomalu.“ Dál
stlačovala hrudník, zatímco Inevera pomalu, rovnoměrně
vydechovala.
„Znovu,“ zavelela Qeva. „Dech je život. Když dýcháš, máš svůj
střed. Když máš svůj střed, nic se tě nemůže doopravdy týkat. Necítíš
hlad ani bolest. Lásku ani zášť. Strach. Úzkost. Jen dýcháš.“
Už teď Inevera cítila, že se uklidňuje. Když sledovala cestu dechu z
nosu do břicha a zase ven, neodbytné naléhání plného měchýře a
prázdného žaludku sláblo. Ostatní dívky se začaly kymácet a napětí
na jejich obličejích vypovídalo o tom, jak těžké je udržet se v té
poloze.
„Se mnou,“ zavelela Qeva. Zatímco pořád stlačovala hrudník,
začala pomalu, pravidelně dýchat a Inevera s ní srovnala vlastní dech.
„Dech čistí mysl, pohyb tříbí tělo a mysl i tělo musí jednat v
dokonalém souladu.“ Když se sladily v dechu, dama’ting pustila
Ineveřin hrudník, chytila ji za ruce a doširoka jí je rozpřáhla nad
hlavou.
„Kobří kápě,“ sdělila jí Qeva a pohledem přelétla ostatní dívky.
„Všechny.“
Sálem zašuměl úlevný povzdech, všechny se dívky narovnaly a
vztáhly ruce ke stropu.
„Tohle je šarukin,“ sdělila Qeva Ineveře, když ji provázela několika
dalšími pohyby a mírně jí opravovala postoje. „Supí zobák. Šakalí
skok.“
Ohnula Ineveru dopředu do postoje, který předtím nezvládla. „Štíří
ocas.“ Levou nohou přišlápla Ineveře levé chodidlo k zemi, aby ji
udržela na místě, zatímco pravým chodidlem se zahákla za Ineveřin
pravý kotník a zvedla jí nohu, aby ji mohla chytit, a pak ji táhla výš a
výš, až ji nakonec ohnula a Inevera měla pocit, že jí snad prasknou
šlachy. Zalapala po dechu a zakymácela se.
„Dýchej,“ nařídila jí Qeva. „Ty jsi palma a dech je vítr. Využij jeho
sílu, abys v sobě opět nastolila rovnováhu a nechala se vést z jedné
polohy do druhé.“
Inevera se upnula na pravidelné dýchání a zjistila, že jí to opravdu
pomáhá. Qeva zaznamenala, že zase našla rovnováhu, přikývla a
vrátila se na stupínek.
Výuka pokračovala ještě nějakou dobu. Inevera se pořád
neohrabaně kymácela, klouby se napínaly k prasknutí, ale pravidelný
dech si udržela. S úlevou přijala, když Qeva konečně přestala a přešla
k bedničce vedle stupínku. Ozvalo se kovové cinkání a dama’ting se
vrátila se čtyřmi maličkými činelky s poutky, navlečenými po jednom
na každém palci a prostředníčku.
Na její pokyn přišla Melan, vzala bedničku, vybrala si z ní svoje
činelky a podala ji dál. Ostatní dívky udělaly to samé a brzy byly zase
všechny na svých místech a čekaly, až Qeva začne s další částí výuky.
Qeva se pootočila, aby k nim stála bokem, a zvedla ruce s
připravenými činelky. Jedna noha se předsunula dopředu, druhá
zůstala na místě.
Ostatní dívky zaujaly stejné postavení a Inevera dělala, co mohla,
aby je napodobila.
„Povolit kolena,“ zavelela Qeva. „Váha spočívá na špičkách.“
Když si Inevera opravila postoj a nalezla svůj střed, dama’ting
čtyřikrát cinkla činelky o sebe a pokaždé k tomu cukla bokem, jako
by bičem práskl.
„Všechny,“ zavelela a zopakovala to. Ostatní dívky ji napodobily s
dokonalostí danou cvikem, zato Inevera zjistila, že ten pohyb je
složitější, než vypadá.
„Znovu,“ zavelela Qeva. „Dívej se pořádně.“
A znovu zacinkaly činelky a zacukaly oblé boky a ten pohyb se
Ineveře znovu vzepřel. Nejdřív nemohla přijít na to, jak švihnout
bokem, pak zase nebyly její činelky sladěné s činelky ostatních.
Zvládnout obojí naráz bylo prostě nemožné.
Qeva ji tím pohybem prováděla zas a zas. Inevera cítila, jak jsou
ostatní dívky podrážděné, zatímco ona bojuje s pohybem, ale
nemohla dělat nic jiného, než to zkoušet zas a zas.
Konečně snad byla Qeva spokojená. Zamručela a začala vyťukávat
činelky souvislý rytmus, do kterého cukala boky. Inevera se rytmu
chytila a brzy se jí stal druhou přirozeností. Najednou shledala, že se
usmívá.
Ale pak se dala dama’ting do pohybu. Obcházela po stupínku s
kočičí grácií, ani jednou nevypadla z rytmu - ani činelky, ani boky.
Byla to nádhera. Uhrančivá krása. Ale když se ji Inevera pokusila
napodobit, připletla se do cesty Melan a obě skončily na jedné
hromadě.
„Huso!“ zavrčela Melan.
Qeva seskočila ze stupínku a vrazila Melan facku, až jí z toho
činelky zacinkaly. „To byla tvoje chyba, Melan! Damaji’ting určila
tebe, abys ji učila, co má umět nie’dama’ting! A cos ji naučila?
Nezná ani kobří kápi, ani nejzákladnější pohyb boků.“
Zahrozila prstem Melan do obličeje. „Musíš se naučit brát své
povinnosti vážně. Dokud nebude Inevera držet krok s ostatními, je ti
odepřen vstup do komnaty stínů.“
Všechny dívky zalapaly po dechu a Melan vytřeštila oči.
„Vyvaluj na mě ty vzpurné oči ještě chvíli,“ zavrčela Qeva, „a
najednou zjistíš, že žiješ ve velkém harému šarúmům pro potěchu.“
Melan sklopila oči a hluboce se poklonila. „Ano, damo’ting.“
•
Po šarusahku se dívky seřadily u kuchyně, kde každá dostala od
dvojice stárnoucích eunuchů naběračku řídké ovesné kaše. Inevera
viděla Melan a dalším dívkám na očích, že se ji zase chystají vykázat
na konec řady, a tak se rovnou stáhla. Bezvýznamnou hádkou by
stejně nic nezískala. Nejlepší bylo tvářit se, že se pokorně učí
nie’dama’tingským způsobům.
Misku neměla plnou ani z půlky a navíc to byly poslední vodnaté
zbytky z hrnce. Přesto je jen taktak stihla zhltnout, než k ní došla
Melan.
„Už skoro svítá,“ sdělila jí Melan. „Damy’ting budou zakrátko
odcházet do pavilonu a Nie nás vem, jestli se zpozdíme.“
„Do jakého pavilonu?“ podivila se Inevera.
Melan se na ni podívala, jako by byla úplně pitomá. „Šarúmové se
budou za svítání vracet z Labyrintu a do pavilonu se budou
dopravovat ranění. Pomáháme damám’ting při ranhojičství.“
Inevera si vzpomněla na nářek zraněných šarúmů, který včera
pronikal plátěnými stěnami, a představila si, že všude kolem ní leží
muži v krvi a řvou bolestí, zatímco ona pomáhá damě’ting řezat a šít.
Najednou se jí zatočila hlava, do tváří se jí vehnala krev a řídká kaše
se drala zpátky do hrdla.
Melan jí vrazila facku, jen to mlasklo. Z Inevery vyletěla sprška
ovesné kaše a žluči a rozstříkla se na kamenné podlaze. Všechny
dívky v místnosti vzhlédly a chladně se na ni zadívaly. Žádná
dama’ting tam nebyla a eunuchové byli jako vždy němí.
„U Everamových koulí, najdi svůj střed!“ zavrčela Melan.
„Damy’ting neberou nic tak vážně jako ranhojičství. Už teď je mi
odepřen vstup do komnaty stínů. Jestli kvůli tvé nedomrlosti ukápne
jedna jediná kapka šarúmské krve zbytečně, tak ji dama’ting vytříská
z mé kůže stokrát.“ Přisunula se blíž a ztišila hlas. „A v takovém
případě ti uříznu bradavky a nacpu ti je do krku.“
Slova pomalu pronikala do vědomí a Inevera na Melan vyjeveně
zírala. Ale Melan jí ani nedala čas na odpověď, rovnou ji popadla za
ruku a vlekla ji do krypty. Tam si všechny dívky rychle umyly obličej
a ruce, upravily bílá roucha, seřadily se a Melan je odvedla zase k
východu, kde se sešly s damami’ting, které je Podměstím odvedly z
paláce do katakomb pod Kadžiho dama’tingským pavilonem, kde
čekaly, až damové odzpívají z minaretů Šarika Hory svítání.
•
Pomáhat damám’ting v ranhojičství bylo po všech stránkách přesně
tak krvavé a strašné, jak se Inevera obávala. V uších jí zněly výkřiky
a nářek, částečně od šarúmů, kteří příliš propadli trýzni, než aby svou
bolest přijali, a zčásti od Melan a dam’ting, které ji proklínaly za
pomalost.
Jednou, když nesla džbán s nástroji namočenými do jakési palčivě
ostré tekutiny, vedle níž by vonělo i couzi, zakopla a pár kapek vylila.
Melan jí za to dala pěstí do obličeje a Qeva a druhá dama’ting se na
to jen dívaly. Ani jedna se jí slůvkem nezastala, víc je zajímaly
nástroje, které Inevera nesla, než její otékající tvář.
Před nimi se na stole v bolestech svíjel válečník, kterému se právě
snažily rozstřihnout kaftan a sundat mu ho z hluboké rány na břiše.
Zakrvácené střepy z pancířových destiček z pálené hlíny odhazovaly
do palmového košíku jeden za druhým, jen to chřestilo.
Qeva hodila Melan dvě hedvábné šňůry. „Znehybněte ho.“
Melan si jednu šňůru vzala a druhou podala Ineveře. „Pohni sebou a
dělej přesně to, co já.“ A namotala si šňůru kolem dlaní tak, aby jí
mezi rukama zůstal kus v délce předloktí.
Inevera ani neměla čas si to promyslet a už se Melan dala do díla.
Bleskurychle a zároveň neuvěřitelně půvabně ovinula válečníkovi
šňůru kolem zápěstí, otočila mu zápěstí dozadu a tahem ho donutila
natáhnout ruku. Vzpouzel se, ale Melan znala úhly, v nichž je paže
nejslabší, a zvládla ho.
„Dělej!“ křikla, když po ní muž nemotorně hrábnul druhou rukou.
Inevera se pustila do práce a chvatně se snažila Melan napodobit.
Chytila šarúmovo zápěstí do hedvábné smyčky, jenže na rozdíl od
Melan nevěděla přesně, kam si stoupnout ani jak přenášet váhu.
Válečník ji praštil hřbetem ruky a vedle té rány vypadala Melanina
rána pěstí jako polibek.
Inevera ztěžka dopadla na podlahu. Qeva zlostně zasyčela a dvěma
vztyčenými prsty bodla muže do ramenního kloubu. Ruka sebou
křečovitě zaškubala a ztratila sílu na tak dlouho, aby si Inevera stačila
srovnat šňůru a znehybnit ho. Qeva podrážděně sjela Melan pohledem
a Melan zase mlčky provrtávala Ineveru zlostnýma očima. Zatímco
společně držely válečníka nataženého na zádech, damy’ting mu
vnutily do hrdla uspávací lektvar a muž brzy ochabl. Nevěsty se
pustily do práce a nijak se nestaraly, jestli si čistá bílá roucha
nepotřísní od krve a dalších, ještě horších výměšků.
„Tohle nepůjde,“ prohlásila po chvíli Qeva.
„Jestli to má přežít, potřebuje hora-magii,“ souhlasila druhá
Nevěsta a podívala se na Melan.
„Odneste ho do katakomb.“
Melan přikývla a společně s Ineverou se chopily tyčí, které
vodorovně visely po obou stranách stolu. Válečník byl jistě těžší než
obě dvě dívky dohromady, ale Ineveře nebyla těžká práce cizí a
neklopýtla ani jednou. Asavi rychle běžela napřed otevřít padací
dveře a Inevera s Melan následovaly damy’ting dolů do tmy.
Asavi počkala, až Inevera s Melan sestoupí po schodech, pak za
nimi dveře zaklapla a dole se rozhostila smolně černočerná tma. Qeva
vytáhla žhnoucí úlomek démonské kosti a svítila jim na cestu do
kamenné síně, kde nalezly další stůl a ocelové dveře, zapuštěné do
skalní stěny. Qeva si sundala z krku klíč, dveře otevřela a uvnitř se
objevilo něco, co ze všeho nejvíc připomínalo hromadu zuhelnatělých
hrudek a zčernalých kostí. Alagai hora. Vybrala středně velikou
hrudku a dveře zase zavřela. Cvaklo to, zámek opět zapadl.
„Odsávačku,“ zavelela Qeva a Melan přinesla vynález sestávající z
trubiček a měchu, ovládaný šlapadlem. Zatímco Inevera rovnoměrně
šlapala, Melan vsunula jednu trubičku válečníkovi do otevřené rány a
odsávala krev do skleněné nádoby.
Damy’ting nejdříve očistily okraje rány - odstranily sedlou krev a
okolí oholily - a Asavi mezitím připravila štětečky a kalamář.
„Inevero, přistup blíž,“ zavelela Qeva. Asavi ji vystřídala u
šlapadla, Inevera přistoupila k Nevěstám a dávala si pozor, aby se jim
nepletla pod ruce.
Qeva se na ni při řeči ani nepodívala. „Nejdříve odsávací chrana, ta
se kreslí na severním okraji rány.“ Namočila štěteček do tuše a
nakreslila neznámý symbol. Inevera ho pozorně sledovala, čekala, že
se kresba rozzáří, ale nic se nedělo. „Pak následují chrany pro sílu,
výdrž a krev.“ Rychle kreslila, štěteček se jen jen míhal po šarúmově
těle a zleva doprava kladl kolem rány chrany na každou světovou
stranu.
„Teď je musíme spojit,“ pokračovala Qeva, nakreslila do mezer
mezi předešlé čtyři stejné chrany a utvořila tak osmiúhelník.
Když byla hotová, pokynula druhé damě’ting, která k nim
přistoupila s hrudkou z démonské kosti, přinesenou zpoza ocelových
dveří. Jakmile přiblížila kost k ráně, chrany, které nakreslila Qeva,
ožily a ostře se rozzářily.
„Chrany samy o sobě magické nejsou,“ vysvětlovala Qeva, „ale
když nasají z démonské kosti alagaiskou magii, využijí ji k
Everamovým záměrům.“
Inevera s otevřenými ústy zírala, jak se tkáň začíná spojovat, jak
srůstá, jak se rána zavírá, jako když se spojí dvě dlaně s vodou. Rána
vmžiku zmizela a nezůstala ani jizva. Nová kůže byla jen o něco
světlejší, protože se jí ještě nedotklo slunce ani věčné návěje písku.
Vypadala dokonce zdravěji než kůže okolo.
„Budiž Everamovi chvála,“ zašeptala Inevera. Jímala ji posvátná
bázeň. „Když máme takovou magii, tak už nikdy žádný šarúm zemřít
nemusí.“
Qeva smutně potřásla hlavou. „Kéž by tomu tak bylo. Ta
nejvážnější zranění nedokáže vyléčit ani hora-magie a navíc to není
zadarmo.“ Ukázala na hrudku z démonské kosti, která se druhé
damě’ting rozdrolila v ruce. „Ranhojičská magie je moc, za níž se
platí cena nejvyšší, a nezískává se nijak snadno. Alagai jsou sice
věčnou metlou lidstva a jsou jich nekonečné zástupy, ale získat jejich
kosti stojí více životů, než mohou zachránit. Touto mocí musíme
šetřit.“
„A používat ji potají,“ dodala přísně druhá Nevěsta. „Už takhle
nakládají šarúmové se svým životem lehkomyslně. Jen Everam ví,
jakých výšin hlouposti by dosáhli, kdyby věděli, že vládneme
takovou mocí. Lepší je vyléčit jich co možná nejvíce přirozenou
cestou.“
Qeva přikývla. „Tohoto šarúma budeme muset nějakou dobu držet
dál od jeho bratří a pod omamnými lektvary, než se mu rána
‚zahojí‘.“
„Cožpak ho není zapotřebí, aby nás bránil před alagai?“ podivila se
Inevera.
Melan se rozesmála a Qeva ji sjela pohledem. „Děkuji ti, že
dobrovolně odneseš tohoto válečníka zpátky nahoru do pavilonu a po
zbytek dne budeš prát bidová hedvábí, dcero.“
Melan ztuhla, ale poklonila se. „Omlouvám se za nezdvořilost,
matko.“
Qeva jen třepla rukou, že může jít. „Omluva se přijímá. Vezmi si s
sebou Asavi.“
Inevera si nebyla jistá, co má dělat, a tak tam rozpačitě postávala,
zatímco dívky vzaly nosítka s uzdraveným šarúmem a odnesly ho ze
sálu. Druhá dama’ting kráčela se žhnoucí démonskou kostí před nimi.
Když byly pryč, obrátila se Qeva zase k ní. „Necháme-li stranou
nedostatek úcty, nelze s Melan nesouhlasit. To, co chrání Pouštní
Kopí, jsou chranové hradby, nikoli válečníci. Dokud zase nepřijde
Osvoboditel, bude alagai’šarak jen mužskou pýchou, díky níž
mrháme lidskými životy kvůli vítězstvím, která za to nestojí.“
Inevera nad takovým rouháním vytřeštila oči. Soli a Kasád
nasazovali v Labyrintu život každou noc. V Labyrintu umírali už tři
sta let její dědové, strýcové, všichni mužští předci a ona si vždycky
myslela, že tak tomu bude i s jejími syny. To přece nemůže být jen z
mužské pýchy. „Copak nám Eveja neříká, že zabíjet alagai stojí nade
vším?“
„Eveja nám říká, že poslouchat Šar’damu Ka stojí nade vším,“
opravila ji Qeva. „A Šar’dama Ka nám nařídil zabíjet alagai.“
Inevera otevřela ústa, ale Qeva vztyčila prst, ať mlčí. „Ale Šar’dama
Ka je už tři tisíce let mrtvý a bojové chrany si vzal s sebou do hrobu.
Každou noc zemře v Labyrintu více mužů, než se za celý den narodí.
Před Návratem nás byly miliony. Teď nás není ani sto tisíc, a to
všechno kvůli mužské ješitnosti a té jejich směšné hře na
alagai‘šarak.“
„Hře?“ opáčila Inevera. „Jak může být posvátný alagai’šarak,
obrana městských hradeb před démony, hrou?“
„Protože ty hradby žádnou obranu nepotřebují,“ odpověděla Qeva.
„Kadži vybudoval Pouštní Kopí s dvojími chranovými hradbami jedněmi vnějšími na starodávném obvodu města, a jedněmi vnitřními,
které měly chránit vlastní oázu s paláci a kmeny. Mezi nimi leží
Labyrint, postavený na troskách vnějšího města.“ Odmlčela se a
pozorně se zadívala Ineveře do očí. „Ani jedna hradba nebyla nikdy
prolomena.“
Inevera se na ni užasle podívala. „Tak jak se démoni každou noc do
Labyrintu dostanou?“
„Pouštíme je tam,“ zavrčela Qeva. „Šarúm Ka nechá brány otevřené
dokořán, dokud není v Labyrintu dostatek alagai, pak je zase zavře a
démony nechá uvězněné v Labyrintu, aby měli muži co lovit.“
Inevera měla stejný pocit jako před chvílí, když jí Melan vlepila
facku. Hlava se jí zatočila a musela se opřít rukou o stěnu.
„Dýchej,“ doporučila jí Qeva. „Najdi svůj střed.“
Inevera ji poslechla, zhluboka, pravidelně dýchala a využívala
každý nádech k tomu, aby uklidnila jak údy, tak bušící srdce.
Pomáhalo to, ale ne dost na to, aby poodstoupila ode všeho vzteku,
který ji jímal. Část jejího já toužila všem mužům ve městě
nafackovat. Vždycky si myslela, jak nejsou Soli a otec stateční a
jejich oběť veliká, když noc co noc vstupují do Labyrintu. Ale pokud
by prostě stačilo nechat zavřené brány…
„Ti… pitomci,“ vypravila ze sebe nakonec.
Qeva přikývla. „Ale pitomci nepitomci, není na nie’damách’ting,
aby jejich oběť zlehčovaly.“
Inevera si vzpomněla, jak Qeva potrestala Melan, a do tváří se jí
vehnala krev. Poklonila se. „Rozumím, matko.“
Qeva vyklenula obočí. „Matko?“
Inevera si skousla ret. „Není snad ‚matka‘ správný výraz, kterým
má zaslíbená oslovovat Nevěstu?“
Qevě naskočily kolem oči vějířky vrásek a Inevera usoudila, že je to
úsměv. „Ne. Melan mě tak oslovuje, protože je to má dcera.“
To sdělení ještě posílilo podezření, které se Inevery náhle zmocnilo.
„Kenevu oslovuješ matko…“
Qeva přikývla. „A to ona taky je. Jsem dědičkou damaji’ting.“
Ineveře se sevřelo srdce. Qeva jí vždycky připadala přísná, ale
spravedlivá. Ne zrovna přátelská, ale ani nepřátelská. Ale takhle…
„Dýchej,“ doporučila jí opět Qeva, zvedla ruku a počkala, až
Inevera najde svůj střed. „Já nejsem tvůj nepřítel. Už jsem si vcelku
zvykla na postavení druhé ženy mezi damami’ting a již dávno jsem se
musela smířit s tím, že nenastoupím po své matce jako první z
kadžijských žen. Melan se teprve musí naučit tu skutečnost přijmout a
ohnout se v jejím větru, a já se jen modlím k Everamovi, aby to
dokázala včas.“
Qevina zdvižená dlaň se změnila do vztyčeného prstu. „Ale
nevykládej si má slova chybně. Já nejsem tvůj nepřítel, ale ani nejsem
tvůj přítel. Vést kadžijské damy’ting silou, schopnostmi a pokorou
před Everamem vyžaduje mimořádnou ženu, takovou, jako je má
matka. Pokud neprokážeš tolik pokory, schopnosti a síly, abys přežila
a dosáhla bílé,“ pokrčila rameny, „pak je to inevera.“
Ineveře ztuhly rysy, ale soustředila se na dech a nalezla svůj střed.
„Ano, damo’ting.“
„Dobrá,“ uzavřela to Qeva. „Pojď se mnou.“ Rázně vyšla ze sálu a
Inevera ji následovala tajnými chodbami v Podměstí zpátky do
dama’tingského paláce. Většinu podzemních chodeb osvětlovaly
dlouhé řady žhnoucích chran, které se táhly jak po stropě, tak dole po
stěnách u země.
Když dorazily do dama’tingských komnat, otevřel jim eunuch, s
nímž Qeva mluvila den předtím, a až na zlaté okovy byl nahý.
Kleštěnec to sice byl, ale stejně nemohla Inevera odtrhnout oči od
jeho těžkého mužství, které viselo přímo před ní.
„Působivý, že?“ podotkla Qeva. „Chavel je můj oblíbenec, je to
zkušený milenec a věrný služebník. Ale obávám se, že teď od něj
musíš odtrhnout zrak. Však během hodin polštářového tance ještě na
vlastní kůži poznáš, co umí.“
Hodiny polštářového tance? Při těch slovech zalila Ineveru vlna
úzkosti, spojená s nemalou špetkou zvědavosti.
Qeva ji však nenechala čas nad tím hloubat. Vytáhla čtvercovou
bedničku s jemným bílým pískem a tenkou hůlku. Na dvou stranách
proti sobě byla rýha, která jí umožňovala přejíždět z jedné strany na
druhou skleněnou tabulkou a uhlazovat písek do rovné plochy. Podala
Ineveře hůlku. „Dnes ráno ses dívala, jak kreslím pět chran. Teď mi je
nakresli ty.“
Inevera našpulila rty, vzala si hůlku, a pokaždé, než začala opatrně
kreslit, zavřela oči, aby si každou chranu přesně vybavila. Stejně jako
předtím Qeva, i ona teď nakreslila osmiúhelník s chranou v každém
vrcholu. Čtyři byly jedinečné, pátá se čtyřikrát opakovala a spojovala
je. Držela hůlku skoro na konci jako pero a křivky znaků malovala
pružnými, krouživými pohyby v zápěstí. Když byla hotová, pyšně
vzhlédla.
Qeva si její dílo dlouhé minuty pozorně prohlížela, pak nesouhlasně
zamručela. „Šarusahk ti šel líp. Jen dvě chrany v sobě mají aspoň
nějakou sílu, ale ani ta by nestačila.“
Inevera se smutně dívala, jak Nevěsta přejíždí přes písek tabulkou,
maže její dílo a bere si hůlku. „Začneme s odsávací chranou. Tohle
jsou démonské špičáky,“ vysvětlovala Qeva, když kreslila do písku
dvě zahnuté značky. Inevera se naklonila blíž a pozorně si je
prohlížela. „Ty stojí samostatně buď vedle nebo uvnitř každé chrany a
vtahují do chrany magii. Konečnou podobu dává magii celkový tvar
chrany.“ Kreslila dál a hůlku držela na vzdálenějším konci. „Podívej
se, že mám zápěstí pořád rovné. Pohybuji štětečkem celou paží, ne
rukou. Chrany jsou nejsilnější, když je nakreslíš jediným,
nepřerušovaným tahem, a to pouze zápěstím nedokážeš.“
Qeva rychle nakreslila odsávací chranu a Inevera si uvědomila, jak
ošidná je její paměť. Studem se začervenala, ale Qeva si toho patrně
nevšimla; uhladila písek a podala jí hůlku zpátky.
„Znovu.“
Inevera poslechla, ale držet hůlku tak jako Qeva bylo neohrabané, a
pokud to vůbec bylo možné, byly její chrany napodruhé ještě horší.
Qeva ani nehnula brvou, jen písek znovu uhladila.
•
Když se Inevera konečně vrátila do krypty, ruka ji příšerně bolela od
křečovitého držení hůlky, měla pocit, že jí močový měchýř snad
praskne, a roucha měla dosud zamazaná od šarúmské krve.
Ale tyto věci se nyní zdály být podružné jako pouhé nepohodlí,
které lze snadno nevnímat. Ostatně Melan a Asavi měly plné ruce
práce, takže si konečně mohla dojít ulevit a využít lázně.
Našla tam vonné oleje, kostky mýdla, pilníky na nehty a drsné
kameny na vyhlazení kůže. Vzala si břitvu a dokončila to, co minulou
noc nie’damy’ting začaly. Ostatní dívky ji okázale přehlížely, když si
holila poslední rozježené zbytky vlasů, dokud neměla hlavu na dotek
dokonale hladkou. Byl to nezvyklý pocit, jako být v cizí kůži.
Ale zatímco tělo odpočívalo, myšlenky pádily jako splašené.
Všechno, co kdy znala a čemu věřila, jí vzali, nebo se ukázalo, že to
byla lež. Nic už nemělo smysl. Zdálo se, že už na ničem nezáleží.
U večeře měla Inevera pocit, jako by vystoupila mimo sebe. Jen
letmo si uvědomovala své tělo, když obsluhovala damy’ting, když
přiskočila, kdy bylo zapotřebí, a stejně tak rychle se zase vzdálila.
Kupodivu to bylo patrně přesně to, co ty ženy chtěly, a Inevera je
obsluhovala lépe, když plnila své povinnosti bezmyšlenkovitě. Ne že
by tomu byla ochotná nějaké myšlenky věnovat, naopak, pořád se v
duchu úporně snažila najít pevný bod nebo pravdu, které by se mohla
chytit. Jenže se ukázalo, že dokonce i Eveja, v níž byla vychovaná a v
niž kdysi věřila jako v nejvyšší pravdu, je jednostranná a předpojatá.
Kadžiho hrdinské činy a zákony, které z nich damové odvodili, se jí
najednou rozpadaly před očima. Eveja’ting popisovala Damajin
pohled na události, které utvářely svět, a ten se často velmi lišil od
mužského líčení.
Který pohled je pravdivý? Kadžiho popis, nebo sdělení první
Inevery? Anebo jsou oba plné polopravd a lží? Záleží vůbec na tom,
co se událo před třiceti třemi staletími?
Bolestně toužila po matčině náruči, po pocitu bezpečí, který měla,
když jí Soli cuchal husté černé vlasy. Ale vlasy už byly pryč a Soli s
nimi. Třeba ho zase uvidí, ale mnohem pravděpodobněji bude zabit v
Labyrintu dřív, než se ona stane damou’ting, pokud se jí vůbec někdy
stane. Dokonce ji bodla lítost i vůči Kasádovi a jeho opilým
šarúmským kamarádům. Copak ona má právo posuzovat činy mužů
nucených noc co noc zbytečně čelit hordám démonů nahnaných do
Labyrintu?
Ale přes všechnu svou bolest a zmatek si Inevera uvědomovala, že i
kdyby mohla mávnutím kouzelného proutku vzít poslední dva dny
svého života zpátky, neudělala by to. Devět let strávila v temnotě a
teď se poprvé objevilo mihotavé světélko.
Magie. Oni ji naučí zacházet s hora-magií.
Vzpomněla si, s jakým odporem hleděla na maličké démonské
kostky, které Qeva použila jako světlo na cestě k její budoucnosti. Je
možné, že to bylo teprve včera? Vypadalo to nekonečně dávno. Dnes
netoužila po ničem víc než držet démonskou kost v ruce a jedním
mávnutím léčit mužům rány.
Uvědomila si, že jí divoce buší srdce, a přiměla se zase pravidelně
dýchat a najít svůj střed. Tělo se brzy uvolnilo a Inevera byla schopná
zase znovu vystoupit mimo sebe. Nejasnosti a otázky jí vířily hlavou
dál, ale teď už to bylo spíš víření písku, otravná svízel, která se dá
snadno nebrat na vědomí.
Beze slova se šourala na konci nie’dama’tingské řady, čekající na
jídlo, a tentokrát se jí podařilo vyškrábat si u eunuchů plnou misku. V
tichosti ji snědla a spolu s ostatními dívkami se nechala odvést zpátky
do krypty.
Najdi svůj střed! zavrčela na ni Melan při jídle těsně předtím, než jí
dala facku. Inevera by si skoro přála dostat ji znovu, jen aby si
dokázala vzpomenout, jaký to byl pocit.
Tohle znamená najít svůj střed? Tohle znamená být damou’ting?
Cožpak ty ženy opravdu nic necítí, když se dívají do budoucnosti a
vynášejí ortel, který znamená život nebo smrt jak pro ženy, tak pro
muže, a přitom žijí jako dávná Damaji ve velkých palácích, kde mají
vše, po čem zatouží?
Když se dívky vrátily do krypty, dala jim dama’ting večerní volno
do chvíle, než zhasne chranové osvětlení. Pak za sebou zaklapla
dveře, zacvakalo to, zámky zapadly a Inevera se vydala rovnou ke
svému lůžku a Eveje’ting, která na něm ležela.
Ani si neuvědomila, že k ní jde Melan, dokud nezjistila, že letí
vzduchem. Ztěžka dopadla na zem a probrala ji teprve oslepující
bolest.
Opřela se rukama o zem, že vstane, a vzhlédla. Stejně jako v
lázních, Melan přistoupila k ní a ostatní dívky kolem nich udělaly
kruh.
Inevera si povzdechla. To snad ne. Už zase.
„Rozhodla jsem se, že tě naučím šarusahk,“ sdělila jí Melan.
„Dokud se ho nenaučíš, nesmím do komnaty stínů!“
Vykročila proti ní a Inevera pomalu ustupovala, dokud zády
nenarazila do kruhu dívek a jedna ji nepostrčila dopředu.
„Štír!“ vykřikla Melan, hladce se ohnula v pase, přičemž rukama
objala Ineveru kolem boků a její noha vyletěla obloukem vzhůru a
kopla Ineveru rovnou do obličeje.
Inevera ohromeně dopadla na zadek a chvilku jí trvalo, než se
vzpamatovala a vyskočila zase na nohy. Melan setrvávala ve štířím
postoji.
„Štír,“ opakovaly dívky okolo a každá jedna zaujala štíří postoj.
„Štír. Štír…“
Inevera nasadila klidný, pravidelný dech a samotnou ji překvapilo,
že se nebojí. Melan měla očividně v úmyslu dát jí výprask, ale zřejmě
nemělo smysl se bránit. Pochybovala, že by jí dívky způsobily nějaké
trvalé zranění, a i kdyby, tak by tomu stejně nemohla zabránit.
Nejlepší bylo rychle se podřídit a přitom se naučit, co se dá.
Soustředila se na svůj střed, zaujala štíří postoj a navzdory rychle
otékajícímu obličeji ani nezakolísala.
Taková odezva Melan patrně rozzuřila na nejvyšší míru, asi čekala,
že Inevera bude plakat a prosit. Ineveře jí v tu chvíli bylo líto. Zrovna
Melanina vlastní matka a Kenevina dědička musela vrhnout kostky,
které povolaly Ineveru. Co všechno asi tolik vzteku a žárlivosti ještě
napáchá?
„Vadnoucí květ!“ křikla Melan, bleskurychle se podvinula zespodu
a vztyčenými prsty pravé ruky bodla Ineveru do břicha.
Přišla tupá bolest, Inevera ztratila v nohách všechen cit a zhroutila
se na zem.
„Nestačí jen vědět, jak udeřit,“ poučila ji Melan. „Člověk taky musí
vědět, kam.“ Než se Inevera stačila vzpamatovat a vstát, Melan ji
srazila na záda, zaklekla jí paže nad lokty a bez námahy ji držela v
šachu.
Pak se nad ni naklonila a silně přirazila klouby ukazováčků Ineveře
na spánky.
Ta bolest byla prudká jako blesk, který obloukem protne mozek.
Před očima se jí udělaly mžitky a Inevera sebou jen bezmocně
mlátila. Na dýchání dočista zapomněla.
Uplynula snad celá věčnost, než ji Melan pustila a vstala. Inevera
zůstala ležet a pomalu dýchala, dokud zase nenašla svůj střed.
„Vadnoucí květ,“ začaly opakovat ostatní dívky a přitom ho každá
jedna plynule předvedla. „Vadnoucí květ. Vadnoucí květ…“
Inevera se roztřeseně vyhrabala na nohy a napodobila je.
•
„Toto je brejlovec podzemní,“ sdělila Qeva dívkám a podala jim
skleněnou bedničku, aby si nie’damy’ting mohly hada prohlédnout.
Uvnitř ležel na písčitém dně dutý kámen a v dutině malý svinutý
hádek s matně šedými šupinami. „Není smrtelnějšího tvora pod
sluncem.“
Inevera a další zaslíbené se naklonily blíž, aby na hada lépe viděly.
Měsíce míjely a dny upadly do jisté jednotvárnosti. Začínalo se vždy
šarusahkem a ošetřováním zraněných šarúmů, pak následovala
výuka, někdy s ostatními dívkami jejího věku, jindy jen s Qevou.
„Je tak maličký,“ zašeptala.
„Nenech se ošálit velikostí,“ varovala ji Qeva. „Proti uštknutí
brejlovcem podzemním je štíří bodnutí jen sladký polibek. Jediné
uštknutí dokáže zabít šarúma za pár minut. Brejlovec bleskurychle
uštkne, a pak se stáhne a počká, až oběť umře. Může si dovolit čekat.
To, co otrávil, jiná zvířata nežerou, aby je ten jed nezabil taky.“ Při
řeči si vyhrnula hedvábný rukáv až k lokti a sundala z bedničky víko.
Do ruky vzala za ocásek malou pouštní myš. Myška větřila nebezpečí
a zoufale pištěla a svíjela se. Qeva ji upustila do bedničky s
brejlovcem, těsně před dutý kámen.
Had se okamžitě rozvinul a chňapl po myši, ale nakolik byl rychlý,
Qeva byla rychlejší. Ruka se mihla jako blesk, chytila hada za hlavou
a zvedla ho z bedničky. Zpočátku sebou mrskal, ale Qeva ho držela
pevně, konejšila ho a hladila ho po hlavě, dokud se neuklidnil.
„Brejlovce můžeme přinutit, aby odhalil jedové zuby, tak, že mu
tlačíme na spodinu lebeční,“ přitiskla na to místo palec a objevily se
dva zahnuté zuby, předtím přilehlé k patru tlamy. Na stole stála malá
skleněná lahvička s hrdlem překrytým tenkou blánou. Qeva přitiskla
jedové zuby k bláně a protrhla ji.
„Jedové váčky jsou po obou stranách hlavy, tady a tady,“ ukázala.
„Stlačením je vymačkáme do lahvičky.“ Učinila tak a do skleněné
lahvičky dopadlo pár kapek. Pak Qeva hodila hada zpátky do
skleněné bedničky, kde se okamžitě svinul, upřel zrak na myš a
pomalu kolébal hlavou ze strany na stranu. Myš na něj strnule zírala
jako přimražená, jen čumáček přesně sledoval tanec hadí hlavy.
Nakonec had zaútočil, uštknul a stáhl se do své kamenné dutiny. Myš
sebou chvíli škubala, pak ztuhla a zůstala nehybně ležet.
„Přestože jsme mu jed odebraly, stačí zabít i pouhé zbytky, které
mu ulpěly na zubech,“ poučila je Qeva. Had se vyplazil z dutiny pro
svou kořist a rozevřel čelisti, aby pozřel myš vcelku. „Brejlovec se
nažere, vyspí a zítra touhle dobou budou jeho jedové váčky zase
plné.“ Zvedla maličkou lahvičku s třemi slzami cenného jedu. „Toto
by stačilo zabít všechny v této místnosti. Kdo mi může říct, jak se
připravuje protijed?“
Několik dívek zvedlo ruku, ale Ineveru žádná nepředběhla.
•
Inevera klečela s ostatními dívkami v kruhu kolem hromady polštářů.
Klečely na patách, záda měly vzpřímená a byly pozornost sama.
Kromě nie’dam’ting se zúčastnilo i několik dal’ting v černých
plachetkách, poslaných před odchodem do velkého harému na výuku
do paláce.
Qeva shodila bílé roucho a sundala si dokonce i závoje z vlasů.
Zůstala v průsvitných nohavicích, které splývaly po stehnech a
lýtkách jako levandulový dým a nad bosýma nohama končily
cinkavými nákotníčky se zlatými rolničkami. Nehty na nohou měla
nalakované do barvy levandulových kalhot. I krátký vršek byl
průsvitný, kolem pevných ňader volný, hladké břicho zůstalo holé až
na zlatý řetízek se sametovým hora-váčkem a malým flakónkem. Na
zápěstích cinkaly tucty zlatých náramků. Klín měla odhalený a hladce
vyholený stejně jako celé tělo vyjma obočí a bujných černých vlasů,
lesklých a zvlněných, spoutaných zlatem. Jen obličej zůstal zakrytý
neprůhledným nachovým hedvábným závojem, který ještě
zdůrazňoval průsvitnou levanduli. Tělo, natřené vonnými oleji, se
lesklo.
Vzadu v sále začalo trio stárnoucích eunuchů zvolna, rytmicky hrát
na surmu, tombak a kanun. Qeva pokynula Chavelovi, ať přistoupí.
Svalnatý eunuch na sobě měl jako obvykle jen zlaté okovy a
hedvábnou bederní roušku, která teď visela na velkém ztopořeném
údu jako prapor. Inevera nebyla mezi ostatními dívkami výjimkou, i
její oči úd přitahoval jako magnet. Rozpačitě se zavrtěla.
Dama’ting se rozesmála. „Jak vidíte, Chavel už je připraven splnit
svou povinnost. Ale muž by měl být vždy napínán až do krajnosti,
než se mu dovolí zasunout kopí do pochvy.“ Vzala Chavela za paži a
hravě ho otočila tak, aby se vlastní váhou svalil do podušek.
Pak začala tančit. Boky se jí kolébaly do rytmu hudby, maličké
mosazné činelky, navlečené na obou rukou na palci a prostředníčku,
vyťukávaly dodatečný rytmus. Zlaté rolničky na kotnících a náramky
na zápěstích přidávaly tanci na kouzlu, a když kroužila kolem lože z
polštářů, měla krok rychlý a jistý jako při šarusahku. A opravdu,
mnohé taneční pohyby se velmi podobaly těm, které dívky
nacvičovaly každého rána před východem slunce.
Chavel z ní nespouštěl oči; Qeva ho uhranula jako brejlovec myš.
Bederní rouška se napínala k prasknutí a s mohutným svalstvem to
nebylo jiné, napínalo se, boulilo, naběhlé žíly rychle pulzovaly.
A tak to šlo dál, až se z toho Ineveře točila hlava. V sále
provoněném dýmem z kadidla bylo horko a Inevera se začala
podvědomě kolébat do nekonečného rytmu hudby a dama’tingských
činelek. Ostatní dívky podlehly stejně tak a všechny jako zmámené
sledovaly, jak Nevěsta krouží kolem vyhlédnuté kořisti.
Konečně Qeva zaútočila. Padla do polštářů, strhla Chavelovi
bederní roušku a odhalila pyšné kopí. Přejela prstem po celé jeho
délce a němý eunuch zasténal. Z řetízku v pase sundala flakón,
nakapala si do dlaně olej a rozemnula si ho na obě dlaně, aby dobře
klouzaly.
„Je sedm hmatů, které popsala Damaja, když líčila noci, kdy líhala s
Kadžim,“ řekla dama’ting a sáhla po Chavelově údu. „Pozorně mě
sledujte, budu předvádět jeden po druhém.“
Chavel brzy zvrátil hlavu a znovu zasténal, ale Nevěsta pevně
stiskla pyj těsně pod houbovitým žaludem, tiše na eunucha vrkala a
čekala, až se zase uklidní. „Chavel je sice vykleštěný, ale muži, s
nimiž budete líhat, nebudou. V jejich bedrech spočívají budoucí
krasijská pokolení a Eveja’ting nařizuje, že se žádné semeno nesmí
promrhat ani spolknout.“
Ještě několikrát přivedla péče damy’ting nebohého Chavela až na
pokraj šílenství, ale pokaždé znovu ho tlakem a trpělivostí přivedla
zpátky k sebeovládání.
„Sedm hmatů,“ opakovala dama’ting, když se zvedla, aby eunucha
obkročila, „ale způsobů, jak líhat s mužem, je sedmdesát a sedm.
Tento je první, dživa nadřazená. Nestačí pohybovat se po kopí jen
nahoru a dolů. Musíte se… vrtět.“ Předvedla to s využitím mnoha
kroužků z tance, nyní uvedených do milování.
„Ovládáte-li mužova bedra v poduškách, ovládáte jeho,“ sdělila jim
dama’ting, „a kromě toho z toho můžete čerpat vlastní potěšení.
Většina mužů sotva ví, kam ho strčit, a když dostanou volnost, tak na
to prostě skočí jako psi.“
•
Když se Inevera protahovala na ranní šarusahk, svaly ji bolely z
nekonečných hodin nácviku polštářového tance, na prstech měla malé
otlaky po poutkách od mosazných činelků a nohy samý rudý puchýř.
Později si je v lázních vyhladí pemzou.
Ale i když byla celá ztuhlá a všechno ji bolelo, cítila se silná.
Silnější než kdy dřív, dokonce silnější než v dobách, kdy na bazaru
tahala hromady košů. Byla připravená začít se šarukinem, ale
tentokrát si Qeva roucha nesundala. Místo toho pokynula dívkám, aby
se shromáždily kolem ní do kruhu, a kývla na svalnatého eunucha.
Tentokrát to nebyl Chavel, ale eunuch jménem Enkido.
Stejně jako ostatní eunuši i Enkido mluvil rukama, složitým
znakovým jazykem, který se Inevera a ostatní nie’damy’ting učily
jako součást svého výcviku. Damy’ting udílely svým sloužícím celé
dlouhé pokyny jen rychlými posunky, a v těch vzácných případech,
které to vyžadovaly, dostávaly stejně podrobné odpovědi.
Ale tady veškerá podobnost končila. Na rozdíl od ostatních eunuchů
chodil Enkido vždy oblečen v černém kaftanu, i když otrocké zlaté
okovy mu zůstaly. Rudý závoj znamenal, že před příchodem do
dama’tingského paláce býval šarúmským kaprálem, odborníkem na
šarusahk a mistrem Labyrintu. Říkalo se, že zabil mnoho alagai,
zplodil mnoho synů a vycvičil mnoho válečníků, než podlehl
dama’tingským čárám a dobrovolně si nechal vyříznout varlata i
jazyk.
Inevera slyšela, že černý kaftan nosí proto, aby skryl strašlivé jizvy,
které utržil jako šarúm, ale když dama’ting zatleskala a Enkido kaftan
shodil, Inevera, stejně jako několik dalších mladších dívek, hlasitě
vyjekla.
Jizvy měl, ale ty už byly dávno zahojené a vypadaly spíš jako
odznaky cti než nevzhledné skvrny na kráse. Ty by za dívčí vyjeknutí
nestály, ale tetování na holé kůži ano. Po celém těle se vinuly čáry a
kroužky, černé značky pokrývaly paže, nohy i celý trup, krk i
oholenou hlavu.
I Qeva odhodila roucho, i když si jako vždy nechala závoj přes
obličej, a teď stáli proti sobě nazí. Pohnula se a Enkido zaútočil,
nečekaně a děsivě rychle. Byl víc než dvakrát tak těžší než dama‘ting,
ale nezdálo se, že by mu váha ubírala na rychlosti. Bleskově se do
sebe zaklesli a eunuch si damu’ting okamžitě podřídil a zvedl ji ze
země, takže se mu ani nemohla vzepřít.
Ale damě’ting to zjevně nedělalo žádné starosti. Stačil drobný
pohyb a zabodla mu dva vztyčené prsty do bodu vytetovaného na
hrudi. Jedna paže mu rázem ochabla, dama’ting ji ze sebe sundala
jako ručičku batolete, vykroutila se mu a složila ho na záda.
„Těla všech Everamových tvorů jsou ovládána silovými dráhami.
Obzvlášť citlivé jsou body, v nichž se všechno sbíhá, čili kde se
setkávají svaly, šlachy, kosti i silodráhy,“ vysvětlovala dama’ting.
„Jsou to místa velké síly, ale rovněž zranitelnosti. Stačí se dotknout
správného bodu sběhu a zeslábnou i ti nejsilnější.“
Pokynula mu a válečník znovu zaútočil, ale tentokrát se vyhnul
všem zápasnickým chvatům. Útočil bleskovými kopy a ranami pěstí a
byl rychlý jako brejlovec.
Ale dama’ting se ohýbala jako palma ve větrné smršti, odplývala
hned sem, hned tam, a jeho rány nikdy nezasáhly cíl. Nakonec
uprostřed jeho kopu téměř ladně vztáhla ruku a stiskla jeden bod
vyznačený na stojné noze. Noha se mu podlomila, a i když Enkido
dokázal pád vyrovnat a rychle se zase napřímil, noha zůstala ochablá
a neudržela ho. Přenesl váhu na druhou nohu, zvedl ruce do střehu a
čekal na další rozkazy od damy’ting.
Ale ta se místo toho obrátila zase k dívkám. „Enkido, vycvičený v
Šariku Horovi, byl tím největším mistrem šarusahku, kterého
kadžijští šarúmové za posledních sto let poznali. Žádný muž z
žádného kmene se mu nemohl rovnat a alagai se při pohledu na něj
třásli strachy. Nejedna dama’ting si přála, aby ji obšťastnil svým
semenem a požehnal jí dcerou, a tak se dozvěděl o našem umění. Ale
i když úpěnlivě prosil zas a zas, bylo mu zakázáno se ho naučit.
Damaja učí, že v tajemstvích těla nelze důvěřovat žádnému muži.
Nakonec se ho však damaji’ting zželelo a řekla mu, že pokud se vzdá
svého jazyka a svobody, bude mu dovoleno poodhrnout roušku
našeho tajemství. Na místě zlomil kopí přes koleno a jeho hrotem si
sám vyřízl jazyk a usekl mužství až u kořene a položil je damaji’ting
k nohám. Vykrvácel by k smrti, ale už nebyl mužem, a tak byl
zachován při životě a bylo mu uděleno právo pomáhat při vašem
výcviku. Budete mu prokazovat veškeré pocty.“
Inevera a ostatní dívky se jako jedna Enkidovi poklonily. I když to
byl jen eunuch, hleděl na ně všechny přísným okem kaprála
hodnotícího své nie’šarúmy, a když promluvil rukama, dívky rychle
uposlechly.
•
Inevera měla ruku položenou na Eveje’ting, ale neotevřela ji, se
zavřenýma očima odříkávala svaté verše:
„A z posvátného kovu Damaja Kadžimu tři svaté poklady ukula.
První byl plášť.
Z posvátného kovu poddajnou niť vykovala,
na nejjemnější hedvábí chrany neviditelnosti vyšila.
Měsíce se těžce lopotila
z Everamovy vůle.
Však alagaiské oči sklouzly z Kadžiho v tom hávu tak snadno,
jako její prsty potřené kanýzovým olejem klouzaly po jeho kůži.
Druhé bylo kopí.
Posvátný kov do tenkosti pergamenu rozklepala,
chrany na něj vyryla,
sedmasedmdesátkrát ho kolem hora-ratiště ovinula.
Čepel ze stejného plátu vykovala,
sedmasedmdesátkrát překládaného
a s hora-prachem taveného
v ohních z Nieiných bezedných hlubin.
Rok se těžce lopotila
z Everamovy vůle.
Však ostří démantovým prachem broušené
by dokázalo proříznout kůži samotné Nie.
Poslední byla koruna.
Kruh z lebky démonského prince vyřezala,
posvátným kovem ho potáhla, z obou stran pochranila,
by zakryla tu mnohou moc, jíž korunu obdařila.
Do něj devět hrotů z princovských rohů vtavila,
do každého drahokam zasadila,
by zostřil každou jednu jedinečnou moc.
Deset let se lopotila,
z Everamovy vůle.
Však ani sám démonský Pán nemohl proniknout ke Kadžiho
myšlenkám,
ni se k němu přiblížit, pokud si to Šar’dama Ka nepřál.
S těmito poklady se Kadži stal nejobávanějším ze všech válečníků,
a když záhyby svého pláště odhrnul,
princové Nie zbaběle prchali z bitevního pole.“
Inevera skončila, Qeva přikývla a ukázala na chraničářský stůl,
kolem něhož se nie’damy’ting shromáždily a kde už byly připravené
misky s plátky kovu, čekajícího na roztavení.
„Ušlechtilé kovy vedou magii lépe než ty prosté. Stříbro je lepší než
měď, zlato je lepší než stříbro. Ale dokonalý není přenos nikdy.
Ztráty jsou vždycky.“
Podívala se na Ineveru. „Co je ušlechtilejší než zlato?“
Inevera zaváhala, nicméně měla tolik rozumu, aby nehledala pomoc
pohledem u dívek rozestavěných kolem chraničářského stolu.
Nakonec zavrtěla hlavou. „Omlouvám se, damo’ting. Nevím.“
Qeva se uchichtla. „Asi bys opravdu byla znovuzrozením své
jmenovkyně, kdybys to věděla. Damaja, budiž požehnána, nám ve
svých svatých verších zanechala mnohá tajemství. Leč ve své
moudrosti si jiná podržela pro sebe, aby je neukradly její sokyně.
Nyní již mnohá zmizela v propadlišti let. Chrany neviditelnosti, moc
kopí a koruny i posvátný kov.“
Vzala jednu misku. „A tak začínáme výuku mědí…“
•
Přešly další týdny a Inevera shledala, že stojí před postříbřeným
zrcadlem a měkkou tužkou si kreslí kolem očí chrany. Kreslení těchto
okultních znaků si nacvičovala podle Eveji’ting už tisíckrát, a navíc
zrcadlově převráceně, aby byly plně účinné, až si je teď bude kreslit
před zrcadlem na vlastní kůži.
Některé starší dívky, mezi jinými i Melan a Asavi, už měly tužku za
sebou a nosily na hlavě pečlivě vypracovanou čelenku s chraněnými
penízky na čele, ale Ineveřina první čelenka zatím cinkala ve váčku u
pasu ve stavu hrstky nedodělaných penízků a zlatého drátku.
Když kresby dokončila, Qeva si ji pozorně prohlédla - chytila ji za
bradu a drsně jí natáčela hlavu sem a tam. Nic neřekla, jen
uspokojeně zafuněla, ale to samo o sobě znamenalo pro Ineveru víc
než ta nejnadšenější poklona. Kdyby tam byla sebemenší chybička,
dama’ting by ji všem výsměšně ohlásila, přinutila by ji umýt si
obličej a nakreslit všechno znova.
Ineveru zamrazilo, když si dama’ting smočila prst v malé misce s
černou tekutinou. Vypadala jako inkoust, ale už podle pouhého pachu
Inevera poznala, že je to čerstvě nasbíraný démonský ichor.
Když jí Qeva udělala na čelo nepatrnou skvrnku, ichor hřál, ale
nepálil, takže toho se Inevera obávala zbytečně. Skvrnka svědila a
Inevera cítila, jak se jí magie rozlézá po kůži, vsakuje se do
tužkových chran a vine se po jemných čárkách dál a dál.
A pak oči najednou ožily, Inevera se zajíkla úžasem a dočista
zapomněla na svůj vnitřní klid. Mdlé chranové osvětlení v sále bylo
smeteno světlem, které se řinulo ze všech koutů, které se valilo po
zemi a vsakovalo se do zdí, které vyzařovalo z Qevy i dívek. Tohle
bylo Everamovo světlo, to byla ta silodráha, na kterou se snažily
napojit každé ráno v šarusahku, to byl ten oheň v nitru, který dával
životadárnou sílu všemu živoucímu. To byla ta nesmrtelná duše.
A ona ji viděla jasně jako slunce.
„Chvála budiž Everamovi ve vší jeho slávě.“ Inevera padla na
kolena a celá se roztřásla a rozplakala radostí nad takovou nádherou.
„Opři se rukama o podlahu,“ poradila jí Qeva, „a nech slzy volně
kapat, ať ti nerozmažou tužku a nezamlží se ti zrak.“
Inevera okamžitě padla na ruce, strachy bez sebe, aby nepřišla o tak
vzácný dar. Slzy se rozstřikovaly na kamenné podlaze a v magii
stoupající Alou na povrch se kolem nich tvořily maličké víry. Čekala,
že se jí Melan a další dívky budou posmívat, ale dočkala se jen
mlčení. Nepochybně byly všechny stejně dojaty jako ona, když
poprvé uviděly Everamovo světlo.
Když záchvat polevil, hodila před ni Qeva hedvábný kapesník a
Inevera si opatrně oťupkala oči. Ostatní dívky se mlčky dívaly, jak
vstává.
Qeva ukázala na kamenný podstavec, na jehož hladkém povrchu
byly vyryty tucty chran. Některé byly překryté oblázky. Inevera si už
dřív všimla, že damy’ting používají podstavec k ovládání světla a
teploty v sále, ale chranový vzorec byl příliš složitý na to, aby ho
dokázala plně pochopit.
Ale teď, když jí oči naplnilo Everamovo světlo, viděla magii, která
proudila v síti chran, a vzorec, který pro ni byl ještě před chvílí
záhadou, byl teď jasný jako dětská skládačka.
„Ztlum světla,“ nařídila jí Qeva. „Na tuto výuku je nepotřebujeme.“
Inevera okamžitě poslechla, přesunula vyleštěné oblázky do jiného
postavení, některé odebrala úplně a odložila je do malé nádržky.
Chranové osvětlení se okamžitě ztlumilo, ale Inevera viděla o to
ostřeji, protože když nepotřebné osvětlení zmizelo, viděla v
Everamově světle ještě lépe.
„Až se budeš učit našemu řemeslu, bude pro tebe chranový zrak
nedocenitelný,“ řekla Qeva. „Je zakázán pouze v hlubokých kobkách
komnaty stínů, kde si vyřežeš své kostky.“
•
Přešly měsíce a Ineveru výuka dočista pohltila. Vstávala na šarusahk,
pomáhala damám’ting při ranhojičství, chodila na pravidelné hodiny
dějin, chraničářství, lektvarů, šperkařství, zpěvu, tance a milostných
her. Ostatní dívky se jí pořád stranily, a pak ještě víc, když uviděly
její vyřezávané dřevěné kostky, kterými o roky předběhla mnohé z
těch, kdo byly pro bílou zrozeny.
Každou noc ji Melan bila a říkala tomu nácvik šarusahku. Dokonce
ani po půl roce nebyla Qeva s Ineveřiným šarusahkem plně spokojená
a Melan pořád neměla povolený přístup do komnaty stínů.
Každou noc spávala Inevera sama, jen s Evejou’ting, kterou si tiskla
k prsům, zatímco ostatní dívky si spolu ve tmě špitaly nebo si vlezly k
sobě do postele a laskaly se. Dokonce i ve snech ji pronásledovaly
tvary sedmi kostek, které řídily její život ode dne její Hannu Paš.
Plakala by, ale obavy, že by se Melan a Asavi, které byly vždycky
spolu hned na vedlejším lůžku, radovaly z jejího vzlykání, jí v tom
zabránily.
•
Když si Keneva prohlížela ty dvě velké mísy, Inevera se dmula
pýchou. Nakreslila v nich do písku ty nejsložitější kruhy, o jaké se
kdy pokusila. Každý se skládal ze čtyřiceti devíti chran navzájem
pospojovaných, aby působily jednotně. Mezi mísami ležela její cvičná
bednička, a v ní byla uprostřed nakreslená jedna jediná chrana
Chrany nakreslené do jemného žlutého písku byly ostré a čisté, ale
Ineveřino chranění nebylo ještě nikdy doopravdy prověřeno a ona
sama neměla možnost zjistit, jestli je skutečně účinné.
Qeva stála vedle své matky, také si chrany pozorně prohlížela, ale
nic neříkala. Ani nemusela. To, že ani ne po dvou letech usoudila, že
Inevera může skládat zkoušku na horu, říkalo vše. Vedle Qevy stála
Melan, tvářila se důstojně, ale vrhala po Ineveře pohledy ostré jako
nože.
Konečně Keneva přikývla. „Zatáhni závěsy.“ Inevera uposlechla a
damaji’ting vytáhla ze svého silného sametového hora-váčku velkou
démonskou kost. Inevera přemítala, kolik šarúmské krve bylo prolito,
aby takovou kost získala.
Inevera nastavila dlaně a Keneva jí do nich vložila ten
nedocenitelný kus alagai-hory. Bylo to poprvé, co se Inevera vůbec
dotkla démonské kosti, a i když jí Eveja’ting řekla, na co se má
připravit, stejně zažívala neznámý pocit - palčivé svědění magie, která
dotírala na její krev jako magnet.
Opatrně, uctivě položila kost na chranu umístěnou mezi mísami,
chrany se měkce rozzářily, postupně sály sílu z kosti a jejich záře
sílila. Písek pomalu ztmavl, ale chrany zlatě zářily dál a kruhy se
začaly otáčet. Zpočátku to bylo jen slabé čeření a Inevera si myslela,
že se jí to zdá, ale pak se víry zrychlovaly, jako když se pořádně
zamíchá polévka v hrnci, a nakonec splynuly do osmičky.
Démonská kost uprostřed osmičky zmizela, jasně se zablesklo a pak
mísy zčernaly. V nastalé tmě se Ineveře před očima roztančily
barevné skvrny a zatočila se jí z toho hlava.
„Hotovo,“ ozvala se Keneva. „Odhrň závěsy.“
Inevera klopýtala ztemnělým sálem spíš popaměti než podle zraku,
až nakonec po hmatu našla těžké závěsy, odhrnula je a sál zaplavilo
světlo.
Vrátila se ke Kenevě a Qevě, a když uviděla mísy v jasných
slunečních paprscích, zalapala po dechu. Písek z nádob zmizel stejně
jako všechny stopy po démonské kosti, kterou položila mezi ně. Mísa
nalevo byla plná čisté vody. Mísa napravo byla plná kuskusu, z něhož
se ještě kouřilo, jen si nabrat.
Během příprav na tuto zkoušku se Inevera šest dní postila a pila jen
jeden couzi-pohárek vody ráno a jeden večer. Teď měla hrdlo
vyprahlé, prázdný žaludek se svíjel hlady a při vůni kuskusu jí v něm
nečekaně zakručelo.
Keneva nad tím zvukem povytáhla obočí. „Tvůj půst může brzy
skončit.“ Podala Ineveře dvě slonovinové jídelní hůlky s rukojeťmi
korunovanými zlatem a diamanty. „Pokud jsi své chrany udělala
dokonale, tak tě pouhé jedno sousto hůlkami nasytí…“ vytáhla zlatý
pohár vykládaný démanty a nabrala do něj vodu „… tato voda bude ta
nejčistší a nejsladší, jakou jsi kdy okusila, a tvou žízeň uhasí pouhý
doušek.“
„Pokud ne…“ vrhla na Ineveru zlověstný pohled, „… tak zemřeš v
okamžiku, kdy se dotkneš jazykem jednoho nebo druhého.“
Ineveru zamrazilo v zádech. Ruka se jí třásla, když si brala pohár.
„Musím?“
Keneva zavrtěla hlavou. „Můžeš obé nechat být, ale jestli to uděláš,
může trvat celé roky, než na tebe promarním další horu - pokud to
vůbec někdy udělám.“
Inevera nalezla svůj střed a prsty se přestaly třást alespoň tak, že
udržela hůlky v klidu. Natáhla ruku a hladce dopravila kuskus do úst.
Rozžvýkala ho a vytřeštila oči. Hryzavý hlad, kvůli kterému se už
sotva držela na nohou, se rozplynul. A nová síla vproudila do všech
údů, když zvedla pohár a zhluboka se napila.
Keneva se usmála, když Inevera vypila pohár do dna a oči se jí
rozzářily. Opravdu nikdy nepila vodu tak čistou a osvěžující. Bylo to
jako doušek z Everamovy řeky.
Damaji’ting odebrala Ineveře hůlky a pohár a předala je Melan.
Dívce se vzteky rozšířilo chřípí a Inevera si dovolila malý jízlivý
úsměv. Když Inevera u této zkoušky nezemřela, tak už nemohla
Melan udělat nic, čím by jí zabránila získat přístup do komnaty stínů.
„Prosím, sestry,“ pronesla obřadní pozvání, „jezte a pijte z mých
darů, neboť všechny jsme Damajiny děti.“
Melan zhltla trochu kuskusu z mísy, nabrala si vodu do poháru a
rychle ji vypila, aby jídlo spláchla. „Damajiny děti.“
Pak převzala náčiní Qeva, která s ním zacházela s mnohem větší
úctou a ani stopou pýchy. Závoj si nadzvedla jen natolik, aby
dopravila hůlky a pohár ke rtům. Než hedvábí sklouzlo zase zpátky,
Inevera zahlédla v koutku úst záchvěv úsměvu. „Damajiny děti.“
Qeva naplnila pohár Kenevě, ale hůlky ovládala stárnoucí
damaji’ting bez potíží sama. Hbitě si dopravila do úst velké sousto a
neupadlo jí ani zrnko. Pomalu, zamyšleně žvýkala, pak si usrkla vody
a zkoumavě ji poválela v ústech. Nakonec polkla a pohár dopila.
„Damajiny děti.“
Pak damaji’ting odložila náčiní, obrátila se k Ineveře a upřeně se na
ni zadívala. „Jaké jsou nejlepší vodiče magie?“
Inevera chvíli mlčky stála, větřila past. Damaji’ting se jí zrovna tak
mohla zeptat, kolik je dvě a dvě. Byla to hloupá otázka.
„Zlato, damaji’ting,“ odpověděla, „pak stříbro, bronz, měď, cín,
kámen a ocel. Železo magii nevede. Máme devět drahokamů, které
magii soustředí a zaměřují, počínaje démantem, který…“
Keneva mávla rukou, že to stačí. „Kolik je prorockých chran?“
Další prostá otázka. „Jedna, damaji’ting,“ odpověděla Inevera.
„Protože je jen jeden Stvořitel.“ Prorocká chrana byla vyryta
uprostřed jedné stěny na každé ze sedmi kostek a tyto chrany řídily
vrh.
„Nakresli mi ji,“ vyzvala ji Keneva a dala znamení Melan, ať
Ineveře podá štěteček, inkoust a jemný pergamen.
Inevera strávila několik posledních měsíců kreslením do písku a se
štětečkem v ruce se cítila nesvá, ale odpustila si všechny poznámky,
opatrně štěteček namočila, a než začala kreslit na drahocenný
pergamen, pečlivě ještě otřela přebytek inkoustu o kalamář.
Když byla hotová, Keneva přikývla. „A kolik je věštebných
symbolů?“
„Tři sta třicet sedm, damaji’ting,“ odpověděla Inevera. Věštebné
symboly nebyly až tak chrany jako spíš slova, která představovala
rozmanité zákruty osudu. Věštebné chrany se vyrývaly po jednom
doprostřed každé zbývající stěny a ke všem hranám všech sedmi
mnohostěnů, které damy’ting používaly ke čtení budoucnosti. Inevera
podvědomě stiskla svůj hora--váček s hliněnými kostkami, jejichž
hrany už ohladil rok usilovného učení.
Každá kostka měla jiný počet stěn - čtyři, šest, osm, deset, dvanáct,
šestnáct a dvacet. Každý symbol měl více významů, záleželo na
rozmístění okolních symbolů a souvislostech. Eveja’ting sice tyto
významy podrobně vysvětlovala, ale čtení z kostek nebyla ani tak
věda jako spíš umění a zároveň příčina mnohých sporů. Inevera sama
bývala často svědkem hádek ohledně významu toho kterého vrhu. V
nejvypjatějších případech byla přivolána Keneva, která vynesla
rozhodující ortel. Proti rozhodnutí damaji’ting se sice nikdo
neodvážil nic namítat, ale to ještě neznamenalo, že ho všechny
damy’ting přijaly.
Keneva opět dala znamení Melan a ta položila před Ineveru čistý
list pergamenu. Inevera si znovu namočila štěteček. Tentokrát kreslila
symboly menší a štěteček vedla jistě, rychle a přesně, ale i tak jí
drahnou dobu trvalo, než byla hotová. Damaji’ting se jí celou dobu
dívala přes rameno, a jakmile Inevera skončila, Keneva přikývla.
„Máš s sebou hliněné kostky?“ zeptala se jí, jako by je Inevera u
sebe nenosila pořád.
Inevera přikývla a sáhla do hora-váčku pro hliněné kostky, které jí
damaji’ting dala prvního dne. Keneva si je vzala, položila si je na stůl
vedle velkého úlomku slonoviny, pak vzala slonovinu a bušila s ní do
kostek, dokud z nich nezbyl jen prach a střepinky laku.
„Máš dřevěné kostky?“ zeptala se jí Keneva. Inevera sáhla do svého
hora-váčku podruhé a vytáhla kostky, které tak přepečlivě vyřezávala
z kusu tvrdého dřeva, ohlazovala pískem a vyrývala. Ruce měla z té
práce křížem krážem poseté maličkými jizvami.
Když jí Qeva ten dřevěný špalík dávala, tak si Inevera myslela, že
nejobtížnější částí celého díla bude chranění kostek, ale to neměla s
řezbářstvím sebemenší zkušenosti. Nakonec se ukázalo, že vyzískat
ze dřeva byť i ten nejjednodušší tvar je hotová pohroma. Tolikrát se
řízla, tolikrát vyhodila ohlodané trosky, že nakonec nechala špalík
špalíkem, a vyřezávala kostky z mýdla, dokud řezbářské nástroje
pořádně neovládla.
Ty prostší tvary, čtyřstěn, šestistěn a osmistěn, jí pak už šly rychle,
ale vyřezat desetistěnnou kostku - přes pomocné geometrické výpočty
uvedené v Eveje’ting - jí trvalo celé hodiny, a i potom byla jedna
stěna maličko větší než ostatní, takže při vrhu padala častěji. Musela
kostku vyhodit a začít znovu, protože měla-li složit zkoušky na horu,
musela dát Kenevě kostky dokonalé v každém směru.
Keneva si kostky pečlivě prohlédla, pak je položila na pánev a
Melan tu drahocennost, ten výsledek nesčetných hodin práce,
postříkala olejem a zapálila. Inevera věděla, co její kostky čeká, ale
přesto nebyla připravená na to, jak ji ta ztráta zdrtí. Melan se na ni
dívala s jízlivým úsměvem na rtech.
Inevera se zhluboka nadechla, a než se na ni Keneva podívala
znovu, našla svůj střed. „Máš slonovinové kostky?“
Inevera sáhla pro váček potřetí a vysypala jí do dlaní kostky, které
vyřezávala z velbloudích zubů. Ty už dělala poslepu, s očima
zavázanýma hedvábným bidovým pruhem. Slonovinové jí trvaly ještě
déle než dřevěné, stály ji měsíce práce, a pokaždé, když musela žádat
o nový zub, strávila týdny praním bid.
Keneva otáčela slonovinové kostky v prstech a pozorně si je
prohlížela. Pak něco zamručela, a překvapivě silně s nimi mrštila o
kamennou zeď. Křehké kostky se nárazem rozbily. Keneva vzala
Ineveře z rukou prázdný hora-váček a hodila ho na pohřební
pyramidu z dřevěných kostek. Samet chytil plamenem a vyvalil se z
něj hustý, černý dým.
„Můžeš vstoupit do komnaty stínů,“ sdělila jí Keneva a podala
Ineveře nový hora-váček, ještě jemnější než ten první, z černého
aksamitu, stažený zlatou šňůrkou. „Uvnitř najdeš osm kousků alagai
hory. Z nich vyřežeš sedm kostek. Veškerý odpad do posledního
smítka uschováš. Když neuděláš žádnou chybu, poslední kousek ti
zůstane a budeš ho moci použít, jak sama uznáš za vhodné. Když jich
naopak budeš potřebovat víc, budě tě to stát roční pokání za každou
kost.“
Komnata stínů. Ostatní nie’damy’ting o ní mluvily jen šeptem.
Nacházela se hluboko v útrobách paláce, kam nikdy nepřišlo slunce,
svíčka ani světlo z lučebnin. Říkalo se, že je tam taková tma, že stěny
se zdají být chvílemi míle daleko a vzápětí se kolem člověka stáhnou.
Tma tak úplná, že vypadá jako samy bezedné hlubiny, a když je
člověk hodně potichu, může slyšet Nie šeptat ze tmy.
Když si Inevera brala váček, měla Melan oči jako brejlovec.
•
Dveře do krypty ještě ani nezaklaply na noc a už Melan srazila
Ineveru na zem. Bylo jí patnáct a Ineveře ještě nebylo ani jedenáct.
Ten rozdíl byl zřetelně vidět ve velikosti, nicméně už nebyl tak velký,
jako když Inevera vstoupila do paláce poprvé.
„Já jsem měla kostky už skoro hotové!“ řvala Melan. „Chyběl mi
nanejvýš rok a byla bych mohla dostat bílý závoj. Ta nejmladší od
Návratu! A místo toho jsem ztratila dva roky snahou naučit nějakou
nedomrlou vepřožroutku šarusahk, jen abych se pak musela dívat, jak
vstupuje do komnaty stínů přede mnou!“
Zavrtěla hlavou. „Ne. Tohle bude tvá poslední hodina, ty
podvrženino. Dneska tě zabiju.“
Ineveře ztuhla krev v žilách. Melan vypadala tak vztekle, že to
mohla klidně myslet vážně. A co by asi udělaly damy’ting, kdyby své
výhrůžky splnila? Rozhlédla se po dívkách okolo.
„Já nic nevidím,“ řekla Asavi, jako vždy plně oddaná Melan, a
obrátila se k nim zády.
„Já nic nevidím,“ řekla dívka vedle ní a také se obrátila.
„Já nic nevidím. Já nic nevidím.“ Opakovaly to jako názvy ze
šarukinu a každá jedna se obracela zády.
Melan měla dívky dobře zpracované. A jak by také ne? Byla
vnučkou damaji’ting a mezi zaslíbenými neměla v šarusahku sobě
rovnou. Ostatní dívky na ni hleděly jako na svou velitelku a opravdu
se od ní očekávalo, že se stane nejmladší damou’ting od Návratu.
Zabránil tomu jen příkaz její matky.
Inevera nikdy nechápala, proč je Melan trestaná tak přísně a tak
dlouho. Inevera v tanci a šarusahku vynikala. Koncem druhého
měsíce v paláci měla postoje a pohyby stejně dobré jako ostatní dívky
v jejím věku. A teď, po dvou letech, byla stejně dobrá jako každá jiná.
Qeva měla ten zákaz odvolat už dávno, jenže to neudělala. Proč?
Ničemu to neposloužilo, jen jí to Melan znepřátelilo. Jestli si
dama’ting myslela, že takhle naučí svou dceru pokoře, tak byla pěkně
hloupá.
A pak se jí vybavilo, co jí řekla Qeva přede dvěma roky, a najednou
do sebe všechno zapadlo. Jestli neprokážeš dostatek pokory,
schopnosti a sil na to, abys přežila a získala bílou, pak je to inevera.
Vyřezávání a chranění nejsou jedinou zkouškou, která jí otevírá
dveře do komnaty stínů. Qeva chtěla pro Kadžije tu nejsilnější
vládkyni, a tak postavila Ineveře do cesty vlastní dceru, ať už to
Melan věděla nebo ne.
„Štír,“ zasyčela Melan a zaútočila.
Ale Inevera měla předstírání slabosti už dost. Dva roky strávila
pokorou před Everamem. Teď přišel čas na sílu.
Během těch nočních výprasků se Inevera zatím nikdy nebránila.
Neměla tím co získat. Ale pozorně se dívala, čekala, přemýšlela. Teď
znala Melaniny slabiny. V duchu s ní bojovala tuto bitvu snad
tisíckrát.
Na špičkách nohou se shýbla, jednou rukou se lehce opřela o zem a
vztyčené prsty druhé ruky zabodla do bodu sběhu na Melanině
stehně. „Vadnoucí květ,“ řekla, když se stojná noha podlomila a
Melan se zhroutila na zem.
Melan se rychle převalila do stoje a masírovala si nohu, aby se jí do
ní vrátila síla. Inevera mezitím klidně ustoupila. První útočit nebude.
Nejedna dívka v kruhu okolo se nenápadně ohlédla přes rameno.
„Nic nevidíte!“ zavřískla Melan a dívky se rychle odvrátily.
„Nic nevidíme,“ odpověděly sborem.
„Mělas štěstí,“ zavrčela Melan. Inevera se na oplátku jen usmála.
Melan znovu vyrazila do útoku, Inevera odrazila její kobří kápi
zručnou ránou do krku a vzápětí se zase odvinula Melan z cesty.
„Roztříštěný vítr,“ poznamenala, když Melan vrávoravě klopýtala
kolem ní a lapala po dechu. Dívky se zase ohlédly, ale Melan jim už
nevěnovala pozornost; obrátila se a vrhla se na Ineveru. Její kopy a
rány pěstí, těsně následované cílenými údery na Ineveřiny body
sběhu, pršely jako útoky brejlovce.
Ale Inevera se ohýbala a kolébala jako palma ve větru, a pokaždé,
když se Melan rozkročila a očima si vybírala cíl, Inevera na ní
zřetelně viděla silodráhy a znovu a znovu je přerušovala, někdy prostě
tak, že vyrazila Melan dech a obrala ji o rovnováhu, jindy přidala
ostré bolestivé bodnutí, aby ji poučila důrazněji, ale vždycky si dávala
pozor, aby jí nezpůsobila trvalé zranění. Inevera damám’ting nikdy
neřekla, jak ji Melan a ostatní dívky ponižují a týrají. Až tolik jim
nevěřila. A Qeva teď bude hledat výmluvy, proč Ineveře odepřít
vstup do komnaty stínů, a kdyby jí Inevera zabila nebo zmrzačila
dceru, určitě by toho využila.
Jenže Inevera už měla ponižování dost. Melan na ni znovu
zaútočila, tvářila se, že nasadí velbloudí kop, ale pak nečekaně přešla
do beraního rohu ve snaze rozbít Ineveře nos vlastním čelem.
Inevera chytila Melan za paži a uhnula stranou, jen nohu nechala
Melan v cestě, aby zakopla a upadla. Kdyby Melan kladla odpor,
vykloubila by jí paži z ramene. Dle očekávání se Melan raději vrhla
do pádu, než aby si nechala vykloubit rameno, a ve výsledku v
podstatě skočila Asavi na záda. Obě dívky se svalily na zem, dívky
okolo vyjekly a rozprchly se.
Melan temně zavrčela, stočila se, nohama chytla Ineveřinu nohu do
nůžek, strhla ji na zem a převalila se na ni. Pár minut se rvaly na
podlaze a tady se dostala ke slovu síla starší dívky - propracovala se
za Ineveru, nasadila jí správný chvat a opakovaně jí bušila hlavou o
kamennou podlahu. S každým úderem se Ineveře zatmělo před očima,
v uších jí hučelo a vnitřní klid byl v troskách.
Když Melan zatáhla za hedvábné bidové pruhy, které měla Inevera
obtočené kolem krku, musela kvůli tomu na okamžik obětovat
znehybňující chvat a Ineveře se v tu chvíli podařilo uvolnit si jednu
ruku. Melan na to nehleděla, koneckonců, co zmůže Inevera s jednou
rukou, když má Melan pevně usazenou na zádech? Sice hodila hlavou
dozadu, aby Melan praštila do nosu, ale Melan tenhle trik dobře znala
a uhnula obličejem šikmo dozadu.
A přesně s tím Inevera počítala. Rychle jako ohnivý démon vrazila
Melan do chřípí ukazováček a prostředníček. Nehty měla ostré,
snadno se zařízly do měkké chrupavky, a když tvrdě škubla, hrozilo,
že utrhne Melan nos.
„Bude tě Asavi pořád ještě chtít líbat, až budeš mít místo nosu
ohyzdnou díru?“ zašeptala.
Melan nebyla z těch nejkrásnějších nie’dam’ting, ale rozhodně byla
nejmarnivější. Zaječela a pustila Ineveru, aby si zachránila krásu. V
nastalém zmatku jí Inevera uštědřila pár rychlých ran, odkulila se a
vstala. Melan vstávala pomaleji a vratce. Už se na nic nezmohla.
Ineveřin štír ji zasáhl do obličeje a zlomil jí nos. Melan upadla na zem
a měla co dělat, aby zase vstala.
„Myslím, že až dama’ting Qeva zítra uvidí tvůj obličej, tak ti zbytek
trestu odpustí,“ řekla Inevera a zvedla svůj nový hora-váček. „Do
komnaty stínů vstoupíme společně. A já dodělám své kostky dřív než
ty.“
Kapitola 8
Šarúmové se nesklání
302-305 p. N.
Inevera stísněně čekala v dama’tingském pavilonu a v palčivém
mrazu jí od úst stoupala pára. Byla tam Qeva, tři další Nevěsty, sedm
zaslíbených a čtyři eunuchové včetně statného Enkida. Eunuchové
byli v plné šarúmské černi včetně nočního závoje, kopí a štítu. Pod
kaftany měli článkovanou zbroj z dama’tingské dílny, která vydržela i
démonské kousnutí.
Ale i přes silné obsazení a dobře známé místo Inevera neklidně
přešlapovala. Byla hluboká noc a oni byli na povrchu. Tohle evejský
zákon zakazoval dokonce i Nevěstám Everamovým, a přesto si tu
Qeva i všichni ostatní klidně postávali a klevetili mezi sebou stejně
nevzrušeně, jako by stáli v dama’tingském podpalácí. Rozumem
Inevera věděla, že pravděpodobnost, že se alagai dostanou přes
šarúmy v Labyrintu a zdolají velké hradby, je opravdu mizivá, po
pravdě se blíží nule, ale stejně jí bušilo srdce.
Strach a bolest jsou jen vítr, připomínala si, v duchu si malovala
palmu a hledala svůj střed.
Němý Enkido, stojící u stanové chlopně, zvedl ruku a prsty rychle
udělal několik posunků.
„Óót!“ zvolala Qeva. „Přicházejí.“
Všichni zmlkli, Nevěsty, s Qevou v čele, se přesunuly k východu, a
Qeva pokynula Enkidovi, aby odhrnul stanovou chlopeň.
K pavilonu se blížilo půl tuctu šarúmů a jeden z nich vedl černě
zahaleného velblouda. Silnou černou látkou ovinuli velbloudovi i
nohy, do černé byla zabalená i kola velké káry, kterou táhl.
Černé kaftany potřísnil prach Labyrintu, na zbroji se leskly čerstvé
šrámy, těžké štíty postříkal démonský ichor. Jeden válečník maličko
napadal na nohu, druhý měl zraněnou paži a nouzovým obvazem
prosakovala krev. Všichni šarúmové měli noční závoje vytažené přes
obličej, ale Inevera je stejně okamžitě poznala - podle kaftanů bez
rukávů a plátových kyrysů z černé oceli, na nichž se skvěl zlatý
východ slunce damy Badena. A Kašíva by Inevera poznala dokonce i
bez té jeho pyšné chůze a bílého kai’šarúmského závoje, a ještě snáze
by vždycky poznala jeho adžína’pal, který kráčel vedle něj.
Soli.
Neviděla bratra dva roky, ale okamžitě ho odhalila i pod závojem.
Oči měly jiskru bratrova nenuceného úsměvu, a i chůzi, držení těla a
svalnaté paže znala Inevera stejně dobře jako vlastní. Potlačila
vyjeknutí, ale pohled odtrhnout nedokázala.
Melan vedle ní si odfrkla. „Tady máš asi tolik šancí, jako že získáš
závoj dřív než já, ty podvrženino. Tohle jsou puš’tingové. Mužští
milenci. Říká se, že v boji není nad šarúmy damy Badena, ale radši by
povalili kozla než tebe.“
Asavi se zahihňala. „A udělali by líp.“
„Ticho!“ zasyčela Qeva.
Kašív se šarúmy došel před damu‘ting a všichni se hluboce
poklonili. Soli přitom zavadil pohledem o Ineveru, ale i když neměla
zahalenou tvář, asi ji v tom kalném světle nepoznal.
„Zvedněte se, ctění šarúmové,“ řekla Qeva. „Požehnání Everamovo
vám.“
Všichni šarúmové se narovnali. „Everam je veliký,“ pronesl Kašív.
„Jím začíná i končí všechna čest a sláva. Naše životy patří Jemu a
Jeho svatým Nevěstám. Je první noc Ubývání po zimním slunovratu.
Přišli jsme předat příspěvek damy Badena.“
Qeva přikývla. „Vaše krvavá oběť nezůstane nepovšimnuta ani
Everamem ani Jeho Nevěstami. Jaký dar jste přinesli?“
Kašív se znovu uklonil. „Dvacet devět alagai, damo’ting.“
Qeva povytáhla obočí. „Dvacet devět? To je posvátné číslo.“
Kašív se znovu uklonil. „Dama’ting má samozřejmě pravdu.
Obvyklý příspěvek je dvacet osm; sedm písečných démonů, sedm
hlinných, sedm ohnivých a sedm větrných. Jeden každý z obvyklých
druhů za každý pilíř Nebes.“ Odmlčel se a v očích mu pobaveně
zajiskřilo. „Ale dama Baden je vděčný za přízeň dam’ting a nařídil
nám nastražit zvláštní past. Na počest Stvořitele jsme přinesli rovněž
jednoho vodního démona.“
Několik nie’dam’ting zalapalo po dechu. Na Nevěstách tak patrné
známky překvapení vidět nebyly, ale Inevera ho dokázala vyčíst z
jejich postoje stejně snadno, jako kdyby křičely nadšením. Vodní
démoni byli v Krasii nade vše vzácní a některá kouzla šla provést
pouze z jejich kostí. Samotné kouzlo stvoření vody by se mělo
provádět jen s úlomkem vodní hory.
„Everam je potěšen darem, který jste přinesli na Jeho počest,“ řekla
Qeva. „Jak se vám to podařilo?“
„Dama Baden nám přikázal oddělit část Labyrintu zdí a v oddělené
části odstranit chrany a prorazit pískovec, který nedovoluje alagai
povstat. Vykopali jsme hlubokou nádrž, kterou dama naplnil vodou z
vlastních zásob a osadil rybami a dalším životem. Trvalo to mnoho
měsíců, ale nakonec návnada zabrala a vodní démon se tam usadil.
Když jsme ho dnes v noci v síti tahali ven, zabil jednoho z mých
mužů a dva další zranil; žil na nočním vzduchu mnohem déle, než
jsme čekali. Nakonec zemřel udušením, ale jinak je netknutý.“
Damy’ting si vyměnily pohled. Neunikla jim cena za odchyt tohoto
démona. Už jen voda samotná, nyní zkažená a bez užitku, byl dar
hodný damaji. Vypovídalo to o neuvěřitelném bohatství damy
Badena… a o tom, jak velkou laskavost bude požadovat.
Dama Baden nedělal nic nadarmo.
„Tento dar nás velmi těší, Kašíve asu Avram am’Gošín am’Kadži.
Tvá čest i čest tvých mužů nemá hranic. Radosti nebeské budou
navěky vaše, až odejdete z tohoto života. Předejte nám své raněné.“
Předstoupili ti dva nejhůře zranění a damy’ting jim bez váhání kůži
kolem ran pochranily, pak vytáhly malé kousky hory a magické
hojení dokončily. Ostatní muži měli jen povrchní škrábnutí a
popáleniny, které Nevěsty ošetřily běžnějšími prostředky.
Když byly hotové, obrátila se Qeva zpátky ke Kašívovi. „Odneste
dary do úpravny.“
S jistotou lidí, kteří šli touto cestou už mnohokrát, začal Kašív se
šarúmy vykládat alagaiské mršiny z káry a odnášet je padacími
dveřmi, kterých si Inevera předtím vůbec nevšimla, dolů do předsálí
úpravny. Velké bodné rány v hrudi písečných a větrných démonů
vypovídaly o smrti žihadlem - šípem velikosti oštěpu, který se
vystřeloval z dřevěných katapult z vršku hradeb. Hlinní démoni měli
zase krunýř rozdrcený těžkými kameny, které se shazovaly do
démonských jam. Z hnilobného ichorového pachu se Ineveře zvedal
žaludek.
Ohniví démoni - utopení v mělkých jímkách - zůstali nepoškození
stejně jako vodní démon, hromada slizu s rohatými chapadly a
ostrými šupinami. Tlama byla vůči tělu obrovská, a čněly v ní řady
hrozivých zubů.
Když byli hotoví, pokynula Qeva Kašívovi, aby před ní poklekl.
„Čtyři otázky,“ řekla Qeva, „a přání.“
Kašív přikývl. „Děkuji, damo’ting. Pokorně přijímám tento dar, i
když jsme ti k službám a jednáme jen pro větší slávu Everamovu,
nikoli s myšlenkou na odměnu.“ Jeho slova měla zvuk cviku, zněla
spíš jako odříkávání modlitby než jako řeč, a Inevera pochopila, že
toto setkání se pravděpodobně odehrává každý rok víceméně jako
obchodní záležitost, z níž se stal rituál. O tom vypovídala i
samozřejmost, s jakou se všichni ostatní hladce rozestoupili do kruhu.
Qeva si klekla proti Kašívovi a sáhla do svého hora-váčku. „Máš
damovu krev?“ Kašív vytáhl lesklou dřevěnou krabičku. Uvnitř byla
křehká porcelánová lahvička. Podal ji damě’ting a ta ji vylila na své
kostky.
„Spusť si závoj.“ Kašív uposlechl a dama’ting se ho otázala:
„Přísaháš - a Everam ti budiž svědkem - že toto je pravá krev damy
Badena a že mluvíš jeho jménem, jeho slovy a ne vlastními?“
Kašív položil ruce na plátěnou podlahu pavilonu a přitiskl čelo mezi
ně. „Přísahám, damo’ting. Přísahám před samotným Everamem, ve
jménu Kadžiho a na svou čest a naději na nebesa, že toto je krev
damy Badena a já jsem se naučil jeho otázky doslova.“
Qeva přikývla, zvedla ruku a nechala kostky, ať se neškodně
zatřpytí. Kašív sebou proti své vůli trhnul. „Ptej se, šarúme. Kostky
poznají, jestli lžeš.“
Kašív ztěžka polkl a párkrát se zhluboka nadechl - hledal svůj střed
víceméně stejně jako damy’ting. Jejich šarusahk byl sice o hodně
jiný, ale pojetí jeho podstaty nikoli.
Kašív se podíval Qevě do očí a pomalu, opatrně tvořil slova. „Jaká
bude letos moje největší ztráta a co z ní mohu vytěžit?“
„Dobře řečeno,“ poblahopřála mu Qeva. „Loni to byly dvě otázky.“
Ani nečekala na odpověď, potřásla kostkami v dlaních, a zatímco
začínaly žhnout, odříkávala modlitbu a otázku. Pak kostky vrhla a
pozorně vrh zkoumala.
„Tuto zimu postihne kozí stáda mor,“ řekla. „Jen dvě z pěti se dožijí
jara, a i ty budou příliš slabé, než aby měly valnou cenu. Řekni
damovi Badenovi, ať svá stáda ihned prodá a nakoupí tolik ovcí, kolik
si jen bude moci dovolit.“
Kašív se uklonil a položil druhou otázku. „Když byl můj palankýn
před měsícem nesen městem, nějaký chaffit z davu na mě plivl. Jak
ho mohu najít, abych mohl učinit spravedlnosti zadost?“
Inevera naprosto přesně věděla, co tou ‚spravedlností‘ dama myslí.
Byl-li někdo tak hloupý, že plivl na damu, tak si nepochybně
zasloužil trest, ale jestliže dama Baden marní tak cennou otázku na
pomstu, vypovídá to mnohé o jeho pýše.
Qeva nehnula ani brvou, jen se poradila s kostkami. „Najdete ho na
bazaru. Jeho stánek je tři sta dvacet kroků východně od sochy svaté
Matky u Džiddské brány v Chandžínské čtvrti. Je to prodavač…“
Inevera naklonila hlavu a pátravě si prohlédla vzorec, který dosud
na kostkách slabě zářil. Cukrový meloun, četla.
„Sladkých koláčků,“ oznámila Qeva po chvíli. Inevera strnula a
znovu se podívala na kostky, aby se ujistila, že četla správně. Letmo
se podívala na Qevu. Nevěděla, co ji děsí víc, jestli to, že bude dama
Baden mučit a zabije nesprávného člověka, nebo to, že její velká
učitelka udělala chybu.
Zaváhala. Měla by se ozvat? Rychle tenhle nápad zavrhla. Kdyby
poukázala na chybu před šarúmy, pravděpodobně by ji to stálo život
stejně jako všechny přítomné válečníky včetně Soliho. Damy’ting se
nemohou nechat veřejně nachytat při chybě.
Nadechla se, našla svůj střed a neudělala nic.
Kašív se znovu poklonil. „Dama Lakaš se snaží zrušit výjimku
stanovující, že damovi osobní šarúmové nemusí bojovat v Labyrintu,
vyjma Ubývání. Jak se tomu dá zabránit?“
Qeva cosi zamručela a vrhla kostky potřetí. „Zeť damy Lakaše a
dědic damy Kivana tě na radě pomlouvá. Žádej zadostiučinění, zabij
ho, a jako odškodnění si vezmi jeho Dživu Ka, Lakašovu nejstarší
dceru Gisu, jako svou dživu sen. Té noci se s ní ožeň a třetí odpoledne
po obřadu ji obtěžkej dcerou.“
Kašív při té představě ustaraně svraštil tvář. „To mne přivádí k
poslední damově otázce, damo’ting: „S muži jsem stále silný, ale
ztrácím svou schopnost líhat se svými manželkami a obtěžkávat je.
Jak se dá toto napravit?“
Qeva si odfrkla a odložila kostky. Přehrabávala se ve váčku u pasu,
kde cinkaly malé zazátkované lahvičky, až konečně jednu vybrala.
„Tímto osobně potřeš damovi kopí těsně předtím, než se rozhodne k
činu, a řekneš mu, ať si pospíší.“ Hodila lahvičku Kašívovi. „Jestli to
nezabere, strč mu prst do zadku.“
Kašív a ostatní šarúmové se rozesmáli.
„A co přání?“ zeptala se Qeva.
„Můj pán přichází o devět ochutnávačů za rok,“ řekl Kašív. „Jsou
otráveni. Podezřívá jednoho nebo i více svých synů.“
„Přesto promrhal jednu otázku na plivajícího chaffita,“
poznamenala Qeva.
Kašív se hluboce poklonil. „Synové mého pána dodávají lesku jeho
moci a on si nepřeje zabít ani jednoho, ba dokonce si ani nemyslí, že
by něco takového ty ostatní odradilo. Místo toho žádá číši, zdobenou
jak náleží jeho postavení, a kouzelnou, aby přeměnila jed ve vodu.“
„Drahocenný dar,“ poznamenala Qeva. „Náročná výroba.“
Kašív se usmál. „Můj pán snažně prosí, jestli by nešla cena snížit,
vzhledem k těm kostem z vodního démona.“
Qeva přikývla a vstala. „Můžeš jít. Řekni svému pánovi, že jeho
číše bude hotova prvního Ubývání po jarní rovnodennosti. Naučíme
ho, jak přesně ji má držet, aby jen on mohl oživit její moc.“
„Dama’ting je nadmíru šlechetná.“ Kašív se dotkl čelem země a
vstal. Když se spolu s ostatními obrátil k odchodu, Soli se ohlédl. Na
okamžik se střetl s Ineveřinýma očima.
A spiklenecky na ni mrkl.
•
Následující dny byly jedna velká hrůza. Inevera s ostatními
nie’damami’ting, které už si také vysloužily komnatu stínů, čistily a
zpracovávaly démonské mršiny kyselinou a ohněm tak, aby hora
zůstala netknutá. Kosti pak nie’damy’ting za nekonečného odříkávání
modliteb k Everamovi leštily posvátnými oleji, dokud nezčernaly a
neztvrdly jako obsidián.
Do zbylé smrduté kyselé břečky se pak přidalo zásadité činidlo a
výsledkem byla tekutina sice jedovatá na dotek, ale zato plná magie,
kterou mohly damy’ting využít. Stáčela se do velkých kádí
napojených na potrubí, které ji rozvádělo po paláci, kde kolovala a
nabíjela jak chranové osvětlení, tak soustavy na čištění a zvlhčování
vzduchu a řadu dalších palácových chranových kouzel.
Ostatní dívky při té práci bledly a zvracely, pálily je ruce a slzely
jim oči, ale Inevera to ani nevnímala. Duchem byla povznesena nad
tak bezvýznamný vítr. Při odříkávání modliteb dýchala ústy a její
ruce samy vykonávaly jednotvárnou práci, zatímco se v myšlenkách
zaobírala Solim. V posledních letech si o něj dělala velké starosti a
srdce se jí svíralo každý den, když byli do pavilonu přinášeni ranění
šarúmové. Plně by se spokojila s tím, že ho viděla a věděla, že je
naživu, ale tím mrknutím se všechno změnilo. Věděl, co se z ní stalo,
a pořád ji měl rád. Řekne Manvě, že se Ineveře vede dobře, a dá
matčinu srdci klid.
•
Sál se rozezněl cinkáním Ineveřiných činelek, Inevera kroužila a
vířila, bosé nohy na naleštěné kamenné podlaze držely jistý krok.
Bylo jí třináct, ale už měla tělo ženy, pružné a správně zaoblené.
Cukala boky na Chavela a viděla, jak se eunuch s každým cukem
zvrátí.
Mladší dívky ji sledovaly jako uhranuté. Teď už Inevera vedla
hodiny polštářového tance pro začátečnice, i když zaplétané bido,
které nosila, znamenalo, že ona sama teprve musí prožít tanec naplno.
Svatý zákon stanovil, že Everamovy zaslíbené zůstanou pannami,
dokud nedostanou závoj, a tuto skutečnost vyjadřovalo bido. Teprve
té noci, kdy jí damaji’ting protrhne panenskou blánu, aby završila její
sňatek s Everamem, se Inevera stane plnoprávnou Nevěstou.
Druhé noci se bude moci svobodně milovat s kýmkoli či čímkoli se
jí zachce, protože co jsou oni ve srovnání s Everamovou náručí?
Hračky.
Zavlnila boky na eunucha před sebou a střetla se s jeho pohledem.
Uhranula ho, oči se mu leskly, hlava se kolébala do rytmu pohybů.
Měla ho ve své moci.
Chavel byl dokonalou ukázkou tělesné krásy - u eunucha pro
potěchu by se také damy’ting s ničím druhořadým nespokojily - hezké
rysy, výbojná čelist, tělo samý sval, natřené olejem, jen se lesklo. Od
útlého věku byl cvičen v masírování a všech dalších způsobech, jimiž
může muž ženu potěšit, a nebylo pochyb, že je to schopný milenec.
Šeptalo se, že ho využívají skoro všechny damy’ting a že trvale užívá
lektvary podporující mužnost a dodržuje přísný rozvrh založený na
rituálním cvičení a spánku. Skoro všechny nové damy’ting za
poslední desetiletí ho tu druhou noc pozvaly do své komnaty a žádná
nelitovala.
Ale i když Inevera viděla, že je to krásný eunuch, nevzbuzoval v ní
milostné touhy o nic víc než dokonalá mužská socha. Ostatní dívky
možná byly celé žhavé prožít už polštářový tanec naplno, ale Inevera
přece nestrávila roky broušením svého umění na to, aby jím mrhala
na polomuže. To by si raději vzala do postele chaffita.
Když svou ukázku dokončila, nechala mladší dívky nastoupit do
řady a pomáhala jim s postavením nohou a nácvikem kroužení a
cukání boky, které byly podstatou polštářového tance.
Po hodině tance šla do lázní, a zatímco se jí horká voda vpíjela do
svalů, zhluboka vdechovala páru. Melan a Asavi tam byly také a obě
ji okázale přehlížely, ale za tu řadu měsíců, které uplynuly od chvíle,
kdy Inevera starší dívku porazila, většina ostatních nie’dam’ting svůj
postoj vůči Ineveře změnila.
„Chceš umýt, sestro?“ zeptala se Jasira a zvedla mokrou žínku s
voňavým mýdlem. Byla o dva roky starší než Inevera a zrovna složila
zkoušku na přístup do komnaty stínů. Inevera na ni odmítavě mávla
rukou. Jak její moc rostla a Melanina upadala, začínaly být takové
nabídky běžné. Stalo se, co předpověděla Keneva - ostatní dívky se jí
bály a šuškaly si mezi sebou, že z ní bude jednoho dne damaji’ting.
Inevera si z většiny nie’dam’ting mohla udělat ochotné služtičky,
dokonce až natolik povolné, aby si je mohla brát do lůžka jako
polštářové přítelkyně a mít z nich potěšení. Ale takové věci Ineveru
nezajímaly. Dívky se jí sice nestranily tak jako kdysi, ale její
kamarádky to také nebyly.
Ze všeho nejvíc by si Inevera přála mluvit se svou matkou. Nebo s
bratrem. S jedinými lidmi, jimž mohla doopravdy věřit.
Když se oblékaly, podívala se Inevera na Melan. „Jdeš do komnaty,
sestro? Mohly bychom jít společně.“ Melan ji nevrle sjela pohledem a
Inevera si dovolila drobný úsměšek.
„Jen se směj, ty podvrženino,“ zasyčela Melan. „Dneska dodělám
kostky a zítra dostanu závoj.“ Věnovala Ineveře dravčí úsměv, ale ta
jí oplatila jen milým pohledem.
„Stejně se stanu damou’ting dřív než ty,“ prohlásila.
•
V síni před komnatou stínů usedly dívky do půlkruhu kolem Qevy sedm zaslíbených, které usilovaly o bílý závoj.
Vyřezávání vždycky předcházela výuka. Dama’tingské roucho bylo
v kalném chranovém osvětlení - a jiné se v síni nepovolovalo - krvavě
rudé.
Během výuky sebou Melan neustále šila, vrtěla se, špulila rty a v
ruce převalovala váček s kostkami, jak moc dychtila užuž se dostat k
vyřezávání.
Tak to bylo pořád. Inevera a Melan sice nastoupily do komnaty
stínů společně, ale i když měla Melan před Ineverou několik let práce
náskok a veřejně ji zesměšňovala, patrně vzala vážně Ineveřinu
pohrůžku, že své kostky dodělá dřív. Každý den po skončení výuky
Melan do řezbářské kobky přímo letěla, a když damy’ting ohlásily
pro ten den konec práce, vždycky vycházela poslední. Inevera měla
dojem, že slyší zuřivé škrábání jejích nástrojů i přes silné kamenné
zdi.
Kdyby Melan dostala závoj dřív než Inevera, mohlo by to být
nebezpečné. Možná smrtelně. Všechny zaslíbené Ineveru slyšely,
když prohlásila, že dodělá kostky dřív, a veškerá moc, kterou nad
ostatními dívkami získala tím, že Melan přeprala, by se rozplynula,
kdyby se ukázalo, že to byly plané řeči. Navíc by Melan získala téměř
neomezené dama’tingské výsady a její příležitosti zabít Ineveru by
mnohonásobně vzrostly. Mezi Nevěstami Everamovými by se jistě
našly i další, které by ji podpořily.
Dívky byly konečně propuštěny a potmě prošly studeným
kamenným průchodem na dlouhou chodbu plnou malých řezbářských
kobek. Na chodbě žádné chranové osvětlení nebylo, ale dívky vytáhly
ještě nehotové kostky a svítily si na cestu jejich rudým světlem. I v
řezbářské kobce bylo dovoleno pouze světlo chran, ale ani tam nebylo
zadarmo. Dívka si ho musela vysloužit vlastníma rukama. Jenže bez
světla by neviděly na nástroje, ruce ani samotné kostky.
Čelenky s chranovým zrakem nechaly venku, ty byly v řezbářských
celách zakázané. V kryptě se šuškalo, že nějaká dívka se kdysi
pokusila svou čelenku do kobky propašovat, aby mohla vyřezávat v
Everamově světle. Ještě než ji z dama’tingského paláce vyhnali,
vypíchli jí oči.
Dívky se jedna po druhé rozcházely do řezbářských kobek, Qeva za
nimi zavírala dveře a na chodbě zůstávala jen slabounká záře
chranového světla, probleskující pode dveřmi. Inevera šla beze
spěchu dál, světla jedno po druhém mizela a v té slábnoucí záři došla
Inevera k vlastní kobce. Qeva za ní zabouchla, Inevera si sundala
roucho, ucpala s ním škvíru pode dveřmi a zůstala v naprosté tmě.
I Inevera mohla vyvolat světlo ze svých kostek, ale předem se
rozhodla, že to v komnatě stínů neudělá. Eveja’ting varovala, že
dokonce i chranové světlo může kostky oslabit a zbytečně z nich
vysát moc. Samotná Damaja vyřezávala v naprosté tmě a Inevera
neviděla žádný důvod, proč by to měla dělat jinak. Pokud jsi toho
hodna, bude tvé ruce řídit Everam, říkala svatá kniha.
Vkleče ve tmě odříkávala modlitbu ke své jmenovkyni, a přitom
vyndávala kostky a chraničářské náčiní a všechno úhledně
vyrovnávala v poměrně velkých odstupech do řady před sebe.
Čtyřstěnnou kostku už měla hotovou, i šestistěnnou, teď byl na řadě
osmistěn. Pracovala pomalu a důsledně - tvarovala, ohlazovala, ryla,
všechno v rytmu dechu.
Čas plynul. Nevnímala ho. Nevěděla, jak dlouho tu je. Ze
soustředění ji vytrhlo až zvonění, které se do ticha v kobce hlasitě
rozlehlo.
Melan dodělala své kostky.
Inevera rychle sesbírala svou horu do váčku a odložila náčiní. Dnes
večer už se pracovat nebude. Několikrát se zhluboka nadechla a vyšla
z kobky.
Ostatní dívky už byly na chodbě. Melan stála uprostřed a v
chranovém světle bylo vidět, že září pýchou. Všem své kostky
předváděla a vyhřívala se v obdivu a závisti přihlížejících. Když
uviděla Ineveru, věnovala jí chladný vítězoslavný úsměv.
Inevera se na oplátku rovněž usmála a zdvořile se jí poklonila.
Shromáždily se v učebně a nie’damy’ting si klekly do půlkruhu
kolem Melan. Zanedlouho začaly do místnosti vstupovat i damy’ting.
Přišly skoro všechny Nevěsty z kmene a utvořily vnější kruh. Jako
poslední dorazila Keneva. Odebrala se doprostřed kruhu, klekla si
proti své vnučce a s neproniknutelným výrazem vyndala sadu
starobylých, vybledlých karet. Jejich šustění se ve ztichlé místnosti
hlasitě rozléhalo.
Damaji’ting vyložila na podlahu před Melan tři karty lícem dolů.
Vyndala nůž, podala ho Melan, ta se řízla do ruky a nechala krev
nakapat na své kostky. Chrany se měkce rozzářily.
Keneva ukázala na první kartu. Melan třásla kostkami, dokud
divoce nežhnuly, a pak je rozhodila po podlaze přesně tím způsobem,
jak se dívky učily. Inevera natahovala krk, aby viděla, co na nich je,
ale stejně jako všechny ostatní vyjma Melan a Kenevu nebyla ve
správném úhlu, aby mohla z vrhu něco vyčíst.
„Sedmička kopí,“ řekla Melan po chvíli.
Keneva ukázala na další kartu a Melan znovu vrhla kostky. „Damaji
lebek.“
Znovu. „Trojka štítů.“
Keneva přikývla, stále s nečitelným výrazem na tváři. „Jedna
Nevěsta mi dnes ohlásila, že čeká dceru. Která?“
Melan znovu vrhla kostky. Tentokrát jí to trvalo déle. Pozorně
kostky prohlížela, pak přelétla pohledem shromážděné damy’ting a na
čele jí vyrazil pot.
„Dama’ting Elan,“ řekla nakonec - jmenovala jednu mladší
Nevěstu, která teprve musela porodit dědičku.
Keneva neřekla nic, jen obrátila první kartu. Nie’damy’ting se
zajíkly, když se objevila sedmička kopí. Ineveře se sevřelo srdce.
Další karta byla obrácena. Damaji lebek. Ineveře vyskočilo srdce až
do krku.
Keneva obrátila třetí kartu a všechny vyjekly. Byla to damaji’ting
vody.
A najednou se Keneva rozpřáhla a vrazila Melan facku. „Žádná
Nevěsta není těhotná, ty huso hloupá!“
Vytrhla Melan kostky z ruky, zvedla si je k očím a pozorně si je v
chranovém světle prohlížela. „Takové lajdáctví! Takové mrhání!
Dobré leda tak na to, aby se vystavily světlu. Ty dřevěné kostky,
které jsi vyřezávala, sotva jsi dostala bido, byly lepší! Kde je ta
osmá?“
Zdrcená a zděšená Melan dočista ztratila svůj střed. Otupěle sáhla
do svého hora-váčku, vytáhla osmou horu a podala ji damaji’ting.
I ze své polohy Inevera viděla, že je naprosto zničená.
Keneva strčila kostky Melan pod nos. „Každá jedna znamená rok
tvého života. Vystavíme je slunci a ty se vrátíš ke slonovině. Až
uděláš tři dokonalé sady, můžeš se vrátit do komnaty stínů a
vyřezávat jednu horu za rok, dokud nebudeš mít celou novou sadu.
Každou kostku prověříme, než dostaneš horu na další, a Everam ti
pomáhej, jestli najdeme sebemenší chybičku.“
Melan hrůzou vytřeštila oči, teprve s vyřčeným ortelem na ni plně
dolehla velikost její hanby. Inevera zhluboka dýchala, hledala svůj
střed a potlačovala úsměv, který se jí dral na rty.
Keneva hodila kostky zpátky Melan do ruky a ukázala k východu.
Melan už nezastírala pláč, v slzách vstala a klopýtala ven. Asavi
zakvílela a rozběhla za ní, ale Qeva ji chytila za ruku a hrubě ji strhla
zpět.
Před síní čekaly mladší nie’damy’ting. Sborem se zajíkly, když
uviděly plačící Melan, ale postupně se zařadily do procesí za Kenevu
a všechny ostatní Nevěsty a zaslíbené.
Procesí vyšlo až na nejvyšší věž dama’tingského paláce. Kde Melan
nedokázala stoupat dost rychle, Keneva projevila překvapivou sílu a
řádně ji pošťouchla. Nejednou zakopla a Keneva do ní kopala, dokud
nevstala a nestoupala po točitém schodišti výš, až konečně vyšla na
nejhořejší terasu, z níž byl výhled na celé Pouštní Kopí.
„Natáhni ruku,“ nařídila jí Keneva a Melan uposlechla. Ostatní se
mezitím natěsnaly za ni, některé na terasu, jiné do nejvyšší věžní síně.
Dívka pevně svírala v dlani své drahocenné kostky, výsledek práce,
které věnovala polovinu svého života.
„Otevři ruku,“ nařídila jí Keneva. Už bylo pozdě, slunce se sklánělo
k západu, ale pořád ještě zalévalo terasu jasným Everamovým
světlem. Plačící Melan uposlechla, rozevřela prsty a nechala paprsky
dopadnout na kostky.
Výsledek byl okamžitý. Kostky zajiskřily, chytily plamenem,
rozhořely se a rozžhavily se doběla. Melan zaječela.
Vmžiku bylo po všem. Melan se kouřilo z dlaně. Kde se maso
neseškvařilo úplně, tam zčernalo. Tři největší prsty se spekly
dohromady a mezi škvarky viděla Inevera kousky spálených kostí.
Keneva se obrátila ke Qevě. „Ruku jí ošetřete a zavažte, ale žádnou
magii nepoužívejte. Musí navždy nosit známku svého selhání jako
výstrahu pro sebe i pro ostatní,“ obrátila se a zabodla pohled do
ostatních zaslíbených. Všechny nie’damy’ting vyjma Inevera při těch
slovech zalapaly po dechu a ucouvly.
•
Když teď byla Melan vyřízená, vypudila Inevera nie’dama’tingské
intriky z hlavy, nalezla svůj střed a soustředila se na učení. Dál se jí
ve výcviku dařilo, zvládla bylinky i hora-magii, vyučovala šarusahk i
polštářový tanec a dávala základy výuky mladším dívkám, jejichž
výcvik začínal obvykle už v pěti letech.
Při dalším slunovratu znovu zahlédla Soliho a oplatila mu mrknutí.
Kolem očí mu naskočily veselé vrásky. Šest měsíců z té vzpomínky
žila.
Po roce dodělala Melan své tři sady ze slonoviny a vrátila se do
komnaty stínů. Qeva svou dceru zkušeně ošetřovala, ale ruka stejně
zůstala zničená a pokroucená, a z dřívější zručnosti zbylo jen málo.
Melan si na ní vypěstovala dlouhé ostré nehty, které daly ruce vzhled
alagaiského spáru. Ten pohled vyvolával v ostatních dívkách děs jak z Melan, tak z toho, co hrozí každé, která chce získat bílý závoj.
Ale zatímco ostatní dívky Melanin spár děsil, pro Ineveru to
neznamenalo nic - Melan byla jen hromada velbloudího trusu, kterou
už obešla. Odřízla se od všeho, co by ji rozptylovalo, a pomalu, leč
vytrvale a soustavně se věnovala výrobě svých kostek. Skutečnost, že
pracuje v naprosté tmě, už vešla ve veřejnou známost, šuškalo se o
tom všude, kde se objevila, u jídla i na chodbách. Šla jedna řeč, že
něco takového ještě žádná dama’ting nedokázala, ba ani Keneva ne.
Mnohé to patrně považovaly za znamení, že Inevera je vskutku
vyvolená Everamem, aby nastoupila po stárnoucí damaji’ting.
Ale řeči se říkají a vítr vane; Inevera si toho nevšímala a
zachovávala si svůj vnitřní klid. Veškerá práce ve tmě by přišla
vniveč, kdyby jí narostlo sebevědomí tak jako Melan.
•
•
„Pro jeho manželky jsem ho dokonale zničila,“ svěřila se dama’ting
Elan Ineveře jednoho večera, kdy jí Inevera podávala čaj. Zrovna
toho rána nechala Elan sebrat jednoho pohledného kai’šarúma, aby jí
požehnal dcerou.
Od každé damy’ting se čekalo, že porodí alespoň jednu dceru, která
pak nastoupí po ní. Otcové byli pečlivě vybíráni tak, aby byli
obdařeni rozumem i silou, a výběr a načasování ještě posvětily
kostky. Když si dama’ting konečně nějakého muže vybrala, poslal se
pro něj palankýn, a ten ho dopravil do soukromého domu rozkoše,
který si Nevěsty držely mimo posvátný palác - tam žádný muž s
varlaty vstoupit nesměl.
Žádný muž nebyl tak hloupý, aby pozvání od damy’ting odmítl, a
vzhledem ke svým znalostem bylin a polštářového tance měly
damy’ting jistotu, že jejich přání bude splněno, i kdyby ten muž byl
puš’ting. Muži pak odvrávorali domů vyčerpaní a zmámení a neměli
ani potuchy, že zrovna zplodili dceru, kterou nikdy nepoznají.
Jen málo Nevěst bylo povzneseno nad škodolibé vtipkování o těchto
věcech. „Jeho dživy už ho nikdy neuspokojí,“ odfrkla si Elan. „Ten
bude o mně snít po zbytek svých dnů a modlit se k Everamovi, abych
mu zatančila ještě jednou.“
Spiklenecky zamrkala. „A možná i zatančím. Jeho kopí bylo tvrdé a
pevné.“
Mnohé damy’ting se k Ineveře tímto způsobem lísaly - chovaly se k
ní jako k důvěrnici a snažily si ji naklonit. Od Melanina selhání
Nevěsty běžně braly za dané, že Kenevinou dědičkou bude Inevera.
Některé, jako Elan, se na ni snažily udělat dojem. Jiné se ji snažily
ovládnout nebo nalákat na dárky, kterými by si ji omotaly kolem
prstu.
Inevera měla oči sklopené, uši nastražené a slova vyhýbavá. Intriky
zaslíbených už sice mohla hodit za hlavu, ale intriky Nevěst, to byla
pavučina, kterou teprve poznávala - proti ní vypadalo zaplétání bida
jako zaplést někomu cop.
„Tvůj polštářový tanec se cení i mezi damami’ting,“ řekla Inevera
Elan.
A to dost nízko, dodala v duchu, ale měla svůj střed a dama’ting na
ní nepoznala ani stopu jejích skutečných pocitů.
„Takový už ten chlap nikdy neuvidí,“ souhlasila Elan.
Inevera se odvrátila a zjistila, že z druhé strany sálu na ni chladně,
zlobně hledí Asavi. Asavi, o dva roky starší než Melan,
přednedávnem získala závoj a Inevera kolem ní chodila po špičkách,
aby jí nezavdala žádnou záminku k urážkám. Mezi Melan a Asavi teď
stály dveře do krypty, takže už si nemohly ležet každou noc v náručí,
ale během dne byla Melan často zvána do Asaviných nových komnat
a Inevera nepochybovala o tom, že jejich polštářové přátelství
pokračuje.
•
Jednoho brzkého rána pátého roku života v dama’tingském paláci
byla zrovna Inevera v dama’tingském pavilonu, když důvěrně známý
výkřik oznámil skupinu šarúmů, spěšně přinášejících své raněné.
Bylo ráno po Ubývání a v posledních letech obětí přibývalo.
„Pusť mě dovnitř, ty holoto puš’tingská! To je můj syn!“
Ineveře ztuhla krev v žilách. I po půldesetiletí poznala otcův hlas.
Zapomněla na pověstný dama’tingský klid, podkasala si roucha a
pádila na ošetřovnu, kde už stála dobře známá skupina šarúmů v
černých ocelových kyrysech a kaftanech bez rukávů. Kašív měl na
tvářích potůčky slz a stál proti Kasádovi, oba s válečníky za zády.
Kasád měl oči podlité krví a vratce se kymácel, pravděpodobně na
sobě dosud cítil účinky couzi, které vypil na kuráž do Labyrintu.
Damy’ting již několik válečníků ošetřovaly, ale Inevera měla oči jen
pro jednoho. S výkřikem se rozběhla rovnou k Solimu. Jeho hezká
tvář byla samý pot a prach, oči se mu leskly a byl bledý. Pravici mu
na bicepsu rozerval alagaiský dráp a skoro ji oddělil od těla. Těsně
pod ramenem měl uvázané škrtidlo, a přesto bylo prostěradlo pod ním
nacucané krví a Inevera v duchu viděla krvavou stopu táhnoucí se po
zemi z Labyrintu až do pavilonu.
Teď byla Everamovou zaslíbenou, bez rodiny a beze jména, ale
bylo jí to jedno, vzala bratrovu hlavu do dlaní a jemně ji natočila, aby
jí viděl do očí.
„Soli,“ zašeptala a shrnula propocené vlasy z obličeje. „Jsem tu.
Budu se o tebe starat a uzdravím tě. Přísahám.“
V očích svitlo chabé poznání. Chtěl se zasmát, ale z hrdla se vydral
jen kašel, který potřísnil rty krví. Hlas mu sípal v hrdle. „Je mou
povinností starat se o tebe, sestřičko, ne naopak.“
„Už ne, bratře,“ zašeptala Inevera a cítila, že se jí z očí řinou slzy.
„Nebudeme schopné mu tu ruku zachránit,“ ozvala se za ní Qeva.
„Ani s bylinami a horou. Bude se muset amputovat.“ Jestli jí vadilo,
že Inevera zapomněla na důstojnost, nedala to na sobě znát.
„Ne!!“ zařval Kasád. „Jako by nebylo dost na tom, že mě Everam
proklel puš’tingským synem, ještě abych měl mrzáka! Pošlete ho hned
na osamělou pouť a modlete se, ať mu Everam odpustí, že mrhal
svým semenem!“
Kašív ztýraně zaječel, skočil na Kasáda, složil ho na zem a vztekle
mu přirazil hlavu k zemi. Kasádovi přátelé chtěli zasáhnout, ale
Kašívovi válečníci jim zastoupili cestu. „Soli pro tebe nikdy nic
neznamenal!“ ječel Kašív. „Ale pro mne je vším!“
„To tys ho pokřivil těmi svými puš’tingskými mravy!“ chrčel Kasád.
„Pravý šarúm by nikdy nestrpěl, že má žít jako mrzák.“
Qeva si odfrkla a potřásla hlavou. „Jako by na jejich názorech nějak
záleželo.“ Tleskla, a to tlesknutí prásklo jako hromobití. „Dost!
Všichni ven! Z jakéhokoli nezraněného šarúma, který zůstane v
pavilonu, než napočítám do deseti, bude do slunce západu chaffit!“
Na to slyšeli všichni. Zdraví válečníci se drali ven hlava nehlava,
Kašív okamžitě pustil Kasáda, vyskočil a hluboce se poklonil.
„Omlouvám se, že jsem na toto ranhojičské místo vnesl násilí,
damo’ting.“ Vrhl zmučený pohled na Soliho, pak padl na kolena a
přitiskl čelo k zemi. „Snažně tě prosím, ctěná Nevěsto, netrestej za
mé činy Soliho. I jednoruký má cenu stovky jiných mužů.“
„Zachráníme ho,“ řekla Inevera, i když do toho neměla co mluvit.
„Nenechám svého bratra zemřít.“
„Brat…“ Kasád vzhlédl. „U Everamova vousu, Inevera?!“
Na tváři mu svitlo poznání a najednou byl rychlý jako blesk. Sebral
z podlahy své kopí a dceru odkopl stranou. Inevera to nečekala,
ztěžka dopadla na zem a vzhlédla zrovna v okamžiku, kdy Kasád
vbodl kopí Solimu do hrudi. „Lepší být mrtvý než puš’tingský mrzák
zachráněný měkkosrdcatou sestrou!“
To už ho zezadu chytil Kašív. Jednou rukou ho chytil pod krkem,
druhou mu držel u břicha handžár. Inevera se vrhla k Solimu, ale otec
mířil přesně a její bratr byl mrtvý.
„Ty si nezasloužíš zemřít v alagaiských spárech ani na hrotu kopí,“
zavrčel Kašív Kasádovi do ucha. „Já tě rozpárám, jako když chaffité
vyvrhují prasata, a budu se dívat, jak z tebe s krví odchází život. Ty si
zasloužíš tisícero smrtí a v Nieiných bezedných hlubinách se jich jistě
dočkáš.“
Kasád se zachechtal. „Já jsem vykonal Everamovu vůli a budu pít z
jeho vinných řek na nebesích. Eveja nám říká: Nestrpte puš’tinga ani
mrzáka!“
Přistoupila k nim Qeva. „A taky nám říká: Nepijte kvašené zrno… a
Za napadení Everamovy zaslíbené je smrt.“
Byla to pravda. Trest za napadení nie’damy’ting byl stejný jako za
napadení damy’ting - kdo ji udeřil, byl prohlášen chaffitem a pak
popraven. Ušetřit ho mohla pouze napadená žena.
Qeva vytáhla svůj handžár a začala z Kasáda odřezávat černý šat.
Ječel a mlátil sebou, ale Qeva mu uštědřila pár rychlých, přesných
ran, které přerušily jeho silodráhy, a údy mu ochably.
„Nyní jsi chaffitem, Kasáde, se jménem, které nestojí za zmínku.
Navždy budeš sedávat před nebeskou bránou, a i kdyby se snad
Everam ve své moudrosti jednoho dne slitoval nad tvou duší a poslal
tě zpátky na Alu, modli se, ať nejsi v příštím životě tak hloupý.“
Obrátila se k Ineveře a podala jí nůž. Kašív Kasáda pevně přitáhl k
sobě, prohnul ho v zádech a vystavil Ineveře snadný cíl.
Kasád kvílel a žebronil, ale v očích kolem sebe nenacházel špetku
soucitu. Nakonec se uklidnil a podíval se na Ineveru. „Jestli chceš
zmařit život pravého válečníka kvůli jednorukému puš’tingovi, budiž.
Čiň rychle, dcero.“
Inevera se střetla s jeho pohledem a vzteky v ní vzkypěla krev. Ve
zpocené ruce cítila tvrdou, teplou stříbrnou střenku handžáru.
„Ne, vlastního otce nezabiju,“ řekla nakonec. „A ty si ani rychlou
smrt nezasloužíš.“
Podívala se na Qevu. „Eveja říká, že ho mohu ušetřit, budu-li chtít.“
„Ne!“ zařval Kašív. „Nie tě vem, děvče, jestli se kvůli tobě tvému
bratru nedostane spravedlnosti! Jestli si nechceš poskvrnit své čisté
tělo, stačí slůvko a já budu tvou trestající rukou.“
„Víš, co znamená ‚ušetřit ho‘?“ zeptala se Qeva Inevery. Kašíva si
nevšímala ani v nejmenším. „Za takovou urážku na Everamovi se
musí zaplatit krví.“
„Kasád zaplatí,“ prohlásila Inevera.
Qeva přikývla, vzala škrtidlo a utáhla ho Kasádovi kolem té nohy,
kterou Ineveru nakopl. Podívala se na Kašíva. „Drž ho pevně.“
Válečník přikývl a ještě zesílil svůj železný stisk.
Inevera bez váhání přiložila ostrý nůž k otcovu kolenu jako řezník,
který porcuje kloub. Dolní část nohy se oddělila přesně v místě, kde
se kosti stýkaly, jen to luplo a na Ineveru vystříkla horká krev.
Kasádův nářek se rozléhal po celém pavilonu, ale tohle místo bylo na
nářek zvyklé a nikdo se nad tím nepozastavil.
Inevera chytila otce za vousy, trhla mu hlavou a přerušila tak jeho
kvílení. Teď měla jeho zmučený obličej přímo před očima. „Půjdeš k
Manvě a budeš jí sloužit. Budeš jí sloužit tak, jako by to byla
damaji’ting. A budeš-li tak činit po zbytek svých dnů, pak se možná
slituji a nechám tě zemřít v černé.
Ale jestli mou matku jen jednou udeříš nebo nesplníš ten nejmenší z
jejích rozmarů, dozvím se to a uříznu ti i druhou nohu a ruce taky.
Budeš žít dlouhý život bez údů, které tě dostaly do neštěstí, zemřeš
jako chaffit a tvou mrtvolu předhodí pouličním psům, kteří ji ohryžou
a pokálejí.“
Kašív pustil Kasáda na zem a znovu zmučeně zakvílel. Pak namířil
prst Ineveře do obličeje. „Nohu? Nohu nějakého bezcenného opilce?
Tak si ceníš Soliho?“
Inevera byla rychlá jako blesk - chytila Kašíva za vztyčený prst a
zlomila mu ho ve stejný okamžik, kdy mu jediným, přesně mířeným
zásahem přerušila silodráhu v noze. Noha se mu podlomila a Inevera
mu navrch ještě uštědřila úder, kterým ho složila na záda. „Jak si
dovoluješ soudit mou lásku k mému bratrovi? Myslíš si snad, že má
pokrevní pouta jsou slabší než tvá chámová?“
Kašív se na ni chladně podíval. „Má duše je připravená na osamělou
pouť, Inevero va’Kasád. Zabil jsem mnoho alagai, zplodil syna a
neudeřil jsem tě. Máš právo mě zabít, jestli chceš, ale na rozdíl od
svého otce mi nebesa upřít nemůžeš. Budu sedět v Everamově velké
síni vedle Soliho a utěšovat ho, aby se netrápil nad těmi velbloudími
chcanky, které jeho sestra lije na jeho památku s každým dechem
tohohle vepřožrouta.“
Odfrkl si. „Bodni. Udělej to!“ Do očí mu vstoupil blouznivý lesk a
Inevera si uvědomila, že to opravdu chce. Že ji o to zoufale prosí.
Zavrtěla hlavou. „Kliď se odtud. Já tě za lásku k mému bratrovi
nezabiju, i když tě připravuje o rozum.“
•
Po návratu do paláce se Inevera rychle odebrala rovnou do krypty. V
tuto dobu tam bylo jen pár dívek, a ty se spěšně připravovaly na
hodiny. I Ineveru ještě čekala odpolední výuka, než v podvečer
vstoupí do komnaty stínů.
Uviděla nie’damu’ting Šasel, která si zrovna po koupeli zaplétala
bido, a luskla prsty, aby na sebe dívku upozornila. I když byla Šasel
starší, okamžitě vyskočila. „Musím si něco vyřídit,“ řekla jí Inevera.
„Převezmi výuku základních bylin pro druhý ročník.“
„Jistě, nie’damaji’ting.“ Šasel se uklonila a už se běžela připravit.
Nie’damaji’ting. Jasná Kenevina dědička. Nebylo to nijak obvyklé
oslovení, ba dokonce jakákoli dívka, kterou by při tom nachytali, by
pravděpodobně byla přísně potrestaná.
Inevera ještě nikdy žádné dívce nenařídila, aby za ni vzala výuku,
ani na to neměla žádné právo, ale v tu chvíli jí to bylo jedno. Teď
chtěla jen jediné - být konečně sama. Hodila sebou na své malé lůžko
a rozplakala se. Snažila se slzy nachytat do slzných lahviček, aby je
mohla obětovat Everamovi s modlitbami za bratrovu duši, ale ruce se
jí pláčem tak třásly, že tento úkol byl nad její síly. A tak zabořila tvář
do polštáře a nechala slzy promáčet hrubou látku.
Soli byl pryč. Už nikdy neuvidí jeho bezstarostný úsměv ani hezkou
tvář, už nikdy ji neutěší jeho slova, už nikdy nezažije pocit bezpečí v
jeho přítomnosti. V jediném okamžiku se všechny tyto naděje
rozplynuly. Přemítala, jestli dama’ting viděla v kostkách, jak skončí
jeho Hannu Paš.
A Kasád? Prokázala světu nějaké dobro, když ho ušetřila, nebo bude
pro Pouštní Kopí ještě větší přítěží? Co když měl Kašív pravdu?
Nezklamala, neměla přece jen bratra pomstít tak, jak si zasloužil?
Čas běžel a zazvonil odpolední zvon. Komnata stínů volala, ale
Inevera pořád nevstávala. Od povolení vstupu žádnou příležitost
nezmeškala, ale žádné nařízení ani její přítomnost nevyžadovalo.
Kdyby chtěla vyřezávat kostky celý život, měla na to právo.
Nakonec se dveře do krypty otevřely, vstoupila Qeva a zastavila se
u vchodu. „Tak dost, děvče, už sis poplakala. V Pouštním Kopí není
tolik vody, abys ji nechala téci celý den. Najdi svůj střed. Keneva si tě
předvolala.“
Inevera se zhluboka nadechla, pak ještě jednou a zlehka, opatrně si
otřela oči do lemu od rukávu.
Když Inevera dorazila do Keneviny pracovny, damaji’ting už tam
na ni čekala. Z čajové konvice se kouřilo a na Kenevin pokyn Inevera
oběma nalila a usedla naproti ní.
„Nikdy jsi mi neřekla, že tvůj bratr patří do Badenovy skupiny,“
poznamenala stařena.
Inevera otupěle přikývla. „Bála jsem se, že kdybys to věděla, tak mi
nedovolíš, abych ho každý rok viděla.“ Vyznělo to jako přiznání, že
Inevera damaji’ting lhala, ale Inevera neměla sílu lámat si nad tím
hlavu.
Keneva něco zamručela. „Pravděpodobně ano. A možná by byl dnes
naživu, kdybys mi to řekla.“ Inevera k ní vzhlédla a Keneva pokrčila
rameny. „Nebo možná ne. Kostky nám dovolují zahlédnout mnohé z
budoucnosti, ale o minulosti mlčí.“
„Minulost je pryč,“ citovala Inevera Damaju, „nemá význam ji
hledat.“
„Tak proč jsi celý den plakala?“ opáčila Keneva.
„Má bolest je mocný vítr, damaji’ting,“ odpověděla Inevera. „I
palma se musí sklonit před větrem a narovná se, až když vichřice
přejde.“
Keneva si maličko nadzvedla závoj, aby mohla odfouknout páru z
čaje. „Šarúmové se nesklání.“
Inevera vyjeveně vzhlédla. „Cože?“
„Oni se ani nesklání ani nepláčou,“ řekla Keneva. „To je přepych,
který si šarúm v Labyrintu, kde ho jen vlásek dělí od smrti, nemůže
dovolit. Kde my se skloníme před větrem, šarúm přijme bolest a dál ji
nevnímá. Nevycvičeným připadá výsledek víceméně stejný, ale není.
Tak jako silný vítr dokáže zlomit i ten nejohebnější strom, může být i
bolest příliš velká, než aby ji šarúm unesl. Stane-li se tak, ponoří se
do ní v naději, že zemře čestnou smrtí bez pokory na rtech.“
„Kašív chtěl takovou smrt,“ vzpomněla si Inevera. „Byli s mým
bratrem milenci.“
Keneva si usrkla čaje. „Když ostatní šarúmové odcházejí na noc do
Labyrintu, zavírají své blízké do Podměstí. Puš’tingové bojují bok po
boku. Díky tomu sice bojují mnohem moudřeji, ale zároveň mnohem
palčivěji vnímají ztrátu, pokud jeden z nich padne.“ Podívala se na
Ineveru. „A tys mu upřela smrt. Ostatně svému otci také, přestože si
to Eveja žádá.“
„Eveja mi dala na vybranou,“ namítla Inevera. „A proč by měl být
Kašív zproštěn utrpení ze Soliho smrti, když já nejsem?“
Keneva přikývla. „Začali jsme v Krasii nakládat se smrtí příliš
lehkomyslně. Z častého, byť nezvaného hosta se stává něco jako starý
přítel, jehož vítáme s otevřenou náručí. Před třemi staletími nás byly
miliony, toto velké město bylo plné, i všechna území okolo. I tehdy
jsme bojovali mezi sebou, ale pár životů ztracených kvůli ukradené
studni nic neznamenalo, když nás bylo jako zrnek písku v poušti. Teď
je nás jako dešťových kapek a záleží na každém životě.“
„Alagai…“ začala Inevera.
Keneva zamítavě mávla rukou. „Alagai nás sice zabíjejí nejvíce, ale
ve skutečnosti je živí naše vlastní hloupost.“
„Alagai’šarak,“ povzdechla si Inevera.
„Ať si Andra a Šarúm Ka vykládají, co chtějí, tisícileté kmenové
spory při západu slunce nekončí,“ pokračovala Keneva. „Oba dva
zkazila moc, oba staví Kadžiho nade vše ostatní a dělají, co mohou,
aby se zbavili svých soků. Šarúm Ka je starý, na noc se zavírá ve
svém paláci a nechává Labyrint bez pořádného velení, a my přesto
noc co noc naháníme své nejzdatnější muže do toho mlýnu na maso,
který požírá válečníky rychleji, než se rodí další. Damy’ting dělají, co
se dá, aby v každém plodném ženském lůně v Krasii rostlo dítě, ale
my jednoduše nemáme tolik lůn, abychom udržely krok s muži, kteří
se ženou do záhuby.“
„Ale co se dá dělat?“ zeptala se Inevera.
Keneva si povzdechla. „Já opravdu nevím, jestli se dá vůbec něco
dělat. Naše moc má své meze. Může se stát, že jednoho dne zdědíš
můj závoj jen proto, abys vládla soumraku našeho národa.“
Inevera zavrtěla hlavou. „Na to já nepřistoupím. Everam nás zkouší.
Nenechá náš národ padnout.“
„Nechává nás upadat už tři staletí,“ řekla Keneva. „Everam sice
přeje silným, ale také chytrým. Možná už ztratil trpělivost s
hloupými.“
•
Dál důkladně a soustavně pokračovala v práci, ale s blížícím se
koncem v ní rostlo napětí víc a víc. Ještě týden, nanejvýš dva a
podstoupí zkoušku na závoj. Ve čtrnácti. Nejmladší za staletí.
Na mysli jí nezvaně vytanula Melan a kostky spálené sluncem. Její
nářek. Pach spáleného masa a smrdutý kouř, který ji štípal do očí.
Ještě i teď, po mnoha řezáních, šitích a nejednom pochybném horaléčení od Asavi měla Melan ruku znetvořenou a zjizvenou jako pařát
písečného démona.
Bude tohle i její osud? Instinkt Ineveře říkal, že ne, ale žádnou
jistotu neměla, dokonce ani přes Keneviny věštby.
S bušícím srdcem se probudila ze zlého snu. V kryptě byla ještě
tma, ale Inevera tušila, že ráno už není daleko, a věděla, že spánek už
pro ni nepřijde. Tiše vyklouzla z lůžka a po špičkách se šla umýt a
vzít si z připravené hromady čisté bido; zapletla si ho stejně rychle,
jako když si muž obléká kaftan. Už byla hotová, když se chranové
osvětlení rozsvítilo, a rychle popoháněla mladší dívky, aby se oblékly
a připravily na šarusahk.
Raněných bylo toho dne v pavilonu málo a Inevera už chtěla odejít
zpátky do paláce, když dorazili dva chlapci, oba ještě v bidech. Jeden
byl překvapivě tlustý - věděla, že kaprálové drží nie’šarúmy na
pokraji hladu - a ten podpíral jiného chlapce, menšího a mnohem
hubenějšího, samé kosti a šlachovité svaly. Nemohlo mu být víc než
deset a ruku měl zlomenou tak mizerně, že z roztrženého svalu trčela
bílá kost a po bezvládné paži valila krev. Byl sinalý a zpocený, ale
neplakal a po svých došel ke stolu, kde mu Qeva ruku napraví.
Jakmile Qeva přikývla, tak se tlouštík poklonil a zmizel.
Inevera pomáhala rovnat zlámané kosti už mnohokrát a věděla, jaké
bylinky a nástroje má damě’ting přinést. Pro chlapce přinesla hůlku
obalenou silnou vrstvou látky, aby se do ní zahryzl. Díval se na ni, oči
se mu leskly bolestí a Ineveře se sevřelo srdce soucitem.
Vložila mu hůlku do úst. „Dal’šarúmové přijímají bolest.“
Chlapec poslušně přikývl, i když to očividně moc nechápal, a když
mu Qeva srovnávala paži, zahryzl se do hůlky. Ale pak, po chvíli, tělo
ochablo, čelisti povolily a hůlka vypadla. Inevera si pomyslela, že asi
omdlel - bylo by to naprosto pochopitelné - ale on měl oči otevřené a
klidně sledoval, jak mu dama’ting rovná zlomené kosti k sobě a
ošetřuje ránu. To na Ineveru opravdu udělalo dojem. Zažila, jak se i
dospělí šarúmové odvracejí od vlastní rány, aby se nemuseli dívat na
šití. Když byla Qeva hotová, dala mu uspávací lektvar, aby se
nehýbal, a Inevera mezitím připravovala sádru.
„Kaprálové.“ Qeva si div neodplivla. „Ten kluk je poslední z
Jardirova rodu, jeho otec byl zbytečně zabit při madžáhském
studničním nájezdu. Jako by nestačilo, kolik našich mužů umírá v
noci; ještě abych věčně ošetřovala kluky ze šaraje. Mnozí se do
Labyrintu nikdy ani nedostanou, protože jsou zmrzačeni nebo zabiti
už při výcviku. Tohle musí skončit.“
„Skončí,“ prohlásila Inevera. „Já najdu nějaký způsob.“
„Ty?“ uchechtla se Qeva. „To si vážně myslíš, že jsi Damaja?“
Inevera pokrčila rameny. „Je snad lepší nečinně čekat, až se objeví
ta pravá?“
Qeva přimhouřila oči. „Střez svá slova, děvče. Tohle zavání
rouháním.“
Inevera se poklonila. „Nebylo to tak míněno, damo’ting.“
•
Inevera se už dávno mohla vrátit do paláce, a přece se ještě dívala, jak
chlapec spí. Vypadal dobře, možná tak dobře, aby přitáhl i
dama’tingské oko, ale Inevera si neuměla představit, že by tenhle
vyměnil varlata za život eunucha. V tomhle chlapci byla síla. Cítila ji.
To byl asi důvod, proč měla pocit, že s ním musí znovu mluvit.
Pohnul se, hnědé oči se otevřely, Inevera se usmála. „Náš mladý
válečník se probudil.“
„Ty mluvíš,“ zachrčel chlapec.
„Jsem snad zvíře, abych nemluvila?“ opáčila Inevera, i když velmi
dobře věděla, co tím myslí. Damy’ting v pavilonu neráčily mluvit s
nie’šarúmy. Takové věci nechávaly na dívkách.
„Myslím se mnou,“ vysvětlil chlapec. „Já jsem jen nie’šarúm.“
Inevera přikývla. „A já jsem nie’dama’ting. Brzy si vysloužím
závoj, ale ještě ho nenosím, a tak mohu mluvit, s kým se mi zachce.“
Zvedla mu k ústům misku kaše. „Předpokládám, že tě v kadži’šaraji
trápí hlady. Jez. Podpoří to dama’tingská ranhojičská kouzla.“
Chlapec přikývl, hladově srkal kaši a miska byla brzy prázdná.
Podíval se na ni. „Jak se jmenuješ?“
Inevera se znovu usmála a otřela mu ústa od kaše. „Troufalé na
kluka sotva dost starého na bido.“
„Promiň,“ omluvil se chlapec.
Inevera se rozesmála. „Troufalost není důvodem k lítosti. Everam
nemá v oblibě bázlivce. Jmenuji se Inevera.“
„Jak si Everam přeje,“ přeložil si to chlapec a sklonil hlavu, jako by
ukazoval bradou na hruď. „Ahmann, syn Hoškaminův.“
Inevera potlačila smích. Chce se jí snad ten kluk dvořit? Zdvořile
přikývla a přemítala, co ji vlastně k němu táhne. Napadlo ji, jestli i
tenhle troufalý, statečný kluk bude jedním z těch, kdo jsou zabiti při
výcviku a jejichž život je zmarněn dřív, než doopravdy začne, nebo
jestli tak jako Soli padne za oběť Labyrintu a zvůli hlupáků.
•
Když se Inevera vrátila do paláce, šla rovnou do komnaty stínů. Dál
už to odkládat nemohla. Na některé otázky jí mohly odpovědět jen
kostky. Šla přímo do kobky, rozložila si nástroje, a pak vyndávala z
hora-váčku kostky jednu po druhé a citlivými prsty je ohmatávala.
Ohladily je desetitisíce doteků a posvátné oleje je vyleštily do
hladkosti skla, jehož povrch narušovaly jen rýhy symbolů.
Prorocká chrana na každé a po jednom věštebném symbolu u všech
hran a ještě uprostřed zbývajících stěn. Jen na čtyřstěnné kostce bylo
šestnáct rytin. Na šestistěnné třicet. Na osmistěnné třicet dva. A tak
dál. Jednu po druhé Inevera ve tmě zkoumala po hmatu a jako již
nesčetněkrát předtím si ověřovala jejich dokonalost. S přibývajícími
stranami byly rytiny menší a menší, ale všechny poznávala, jako by si
je vyryla do vlastní duše.
Konečně zvedla dvacetistěnnou kostku. Tu poslední ze sady. Osmý
kousek hory pořád zůstával ve váčku, toho se od chvíle, kdy ho od
Kenevy dostala, ještě nedotkla. Většina dívek časem udělala chybu a
náhradní kousek potřebovala. Použít ho nebyla žádná hanba, ale
„vyrobit ze sedmi“ byla zvláštní čest, takže vyhodit nějakou kostku
vyžadovalo velké sebezapření. Pokud ten osmý kousek uchová čistý a
netknutý, zůstane jí magie, s níž bude moci naložit dle vlastního
uvážení.
Dvacetistěn byl téměř hotový, zbývalo vyřezat poslední tři symboly.
Dříve to dělala pomalu, jemně přejížděla rydlem po přesně
načrtnutých čárách, aby jen maličko narušila povrch a naznačila
symbol tak mělce, aby se dal kdykoli snadno vyleštit. Pak, když ho
prsty prozkoumaly, přiložila rydlo znovu a zaryla hlouběji. A znovu.
A znovu. Stokrát, bylo-li to nutné, dokud nebyly čáry hluboké a ostré.
Ale dnes ne. Dnes cítila v prstech Everamovu sílu. Ryla rovnou do
hloubky a první symbol vyryla jediným plynulým pohybem. Byla to
lehkomyslnost - pošetilost, ale nemohla si pomoci, otočila kostku a
pustila se rovnou do dalšího maličkého symbolu a pak do třetího a za
pár vteřin udělala tolik, co jí na jiných stranách trvalo týdny. Ruce se
jí třásly, když smetala hoblinky a brala si leštící šátek. Bála se přejet
prsty přes symboly. Neudělala chybu? Nezničila tu kostku? Jestli ano,
přišla by vniveč roční práce a další šanci udělat chybu by neměla.
Příští chyba by znamenala, že by se musely všechny kostky spálit.
Konečně našla svůj střed, odvážila se dotknout povrchu a užasla nad
jeho dokonalostí. Bez sebemenšího zaváhání vzala nejostřejší rydlo,
řízla se do svalu mezi palcem a ukazováčkem a nechala krev splynout
na kostky a stéci do chranových rýh. A přitom se modlila.
„Everame, Stvořiteli nebes a Aly, dárce světla a života, tvé děti
vymírají. Bojujeme mezi sebou, zatímco bychom měli držet pospolu,
marníme životy, zatímco bychom je měli chránit. Jak můžeme znovu
získat tvou přízeň a spasit se před odchodem z tohoto světa?“
Zatímco šeptala tato slova, jemně potřásala kostkami v dlaních a
cítila, jak se dotykem zahřívají a jejich magie ožívá. Mezi prsty
prosáklo světlo, dalo dlaním rudě žhnoucí záři, po stěnách kobky se
roztančily slabé paprsky.
Zkoušet kostky sama bylo zakázáno. Zákon jasně říkal, že než začne
kostkám důvěřovat, musí zazvonit na zvonek a ohlásit zkoušku, ale
Ineveře to bylo jedno. Cítila, že se jí v rukou rodí nová moc, a už
nemohla déle čekat.
Hodila.
Kostky se rozprchly po podlaze a magicky se rozzářily. Inevera se
dívala, jak se nepřirozeně rozbíhají do vzorce určovaného více
chranami než přírodními zákony a geometrií. Pak zůstaly ležet.
Některé symboly mdle tepaly, jiné jasně zářily a ještě jiné ztmavly.
Číst je bylo spíš umění než věda, ale pro Ineveru byl jejich význam
jasný jako slova napsaná na pergamenu.
-Tisícího sedmdesátého sedmého jitra bude v Labyrintu plakat
chlapec. Udělej z něj muže, který vykročí na stezku Šar’damy Ka.-
Inevera cítila, jak se jí do tváří žene krev, a zhluboka dýchala, aby
našla svůj střed. Ona má najít znovuzrozeného Šar’damu Ka?
Znamená to, že je opravdu Damaja, jak se jí Qeva posmívala. To se
nikdy nedozví, protože kostky mohou číst jen budoucnost jiných,
nikdy ne toho, kdo je vrhá.
„Udělej z něj muže,“ zašeptala. Tady byly symboly nejasné.
Znamená to tradiční závojový obřad, jímž procházejí všichni
šarúmové? Zbavení panictví? Vzdělání a výcvik? Sňatek? To kostky
neříkaly.
Znovu s nimi zatřásla. „Everame, Stvořiteli nebes a Aly, dárce
světla a života, co musím udělat, aby se z toho chlapce stal muž?“
Znovu k ní symboly promluvily, ale jejich odpověď nebyla o nic
jasnější a jen ji naplnila novými obavami.
-Šarak ka je blízko. Osvoboditel musí získat všechny výhody.Šarak ka. První válka. Bez Osvoboditele studna lidství vyschne
nadobro a poslední Everamovo světlo na Ale zhasne.
Osvoboditel musí získat všechny výhody.
Rychle kostky posbírala a podržela je ve vzduchu. V prstech
natáčela symboly tak, aby si jejich světlem osvětlila kobku, v níž
strávila nesčetné hodiny, a přesto ji ještě nikdy doopravdy neviděla.
Světlo se zalesklo v malé štěrbině vytesané do skalní stěny, kde ležely
stříbrné zvonky.
Pryč jsou dny života ve tmě. Od nynějška jí budou na cestu svítit
kostky.
•
Zkouška na závoj proběhla během pár okamžiků. Inevera ani jednou
nezapochybovala a odpovídala bez váhání, i když jí Keneva kladla
mnohem více otázek než předtím Melan či vlastně jakékoli jiné dívce,
která od té doby dostala závoj.
Damaji’ting proplétala své otázky záludnostmi a polopravdami a
znovu a znovu se snažila Ineveru zmást. Po komnatě se začal zvedat
šum, Nevěsty stejně jako zaslíbené se dohadovaly, jestli Inevera
neudělala v něčem chybu a jestli ji z toho Keneva nezkouší znovu.
Kostky byly svérázné a k chybám docházelo. Jedna by byla prošla,
ale dvě ne.
Ale i když Inevera takové úvahy vycítila, byl to pro ni jen vítr.
Cítila, že kostkami plyne Everamova moudrost, a mluvila s jistotou
Jeho hlasu. Nedala jedinou nesprávnou odpověď a obě, ona i Keneva,
to věděly. Nakonec stařena přikývla. „Vítej, sestro.“
Pravé damy’ting zachovaly klid, jen jejich tiché klevetění rázem
ustalo. Některé nie’damy’ting radostně zajásaly, ale ne všechny.
Inevera je přelétla očima a střetla se s Melaniným upřeným,
nevlídným pohledem.
Melan téměř neznatelně sklonila hlavu na znamení úcty, ale v očích
měla chlad. Těžko říct, jestli to bylo studem nebo pomstychtivostí.
Inevera usoudila, že na tom nezáleží.
Přímo tam v komnatě stínů, před očima všech, svlékly Ineveře
roucha i bido a nechali ji složit přísahu Everamovi.
„Já, Inevera va’Kasád am’Damaj am’Kadži, zaslíbená Everamovi,
si beru Everama za svého prvního manžela. Jeho přání mi budou nade
vše, mou největší touhou budiž Jeho láska a Jeho vůle budiž mi
nejvyšším rozkazem, neboť On je Stvořitelem všeho velikého a
pravdivého a všichni ostatní muži jsou jen bledým stínem jeho
dokonalosti. Tak budiž od nynějška na věky věků, neboť po smrti se
připojím ke svým sestrám-manželkám v nebeském harému, kde
poznám Jeho posvátný dotek.“
„Slyšela jsem tvou přísahu a věřím, že ji dodržíš,“ řekla Keneva,
zvedla své kostky a nechala je magicky rozhořet.
„Slyšela jsem,“ řekla Qeva a zvedla své jasně žhnoucí kostky.
„Slyšela jsem,“ ozývaly se další damy’ting jedna po druhé a
popořadě zvedaly své kostky.
„Slyšela jsem. Slyšela jsem.“
Odvedly Ineveru k mramorovému stolu, na nějž musela pokleknout,
vkleče se opřít o ruce a přitisknout čelo k mramoru. Vyhlazené
prohlubeniny v kameni označovaly místa, kde už před ní spočívala
nesčetná jiná kolena, ruce a čela.
Keneva vytáhla velký mramorový špalek, který byl kdysi zřejmě
tvarován podle mužského údu, ale staletí používání ohladily baňatý
vrchol tak, že téměř splýval s pyjem vjedno.
Qeva vzala číši svěcené vody a za šeptání modliteb ji vylila na
falus. Pak vytáhla lahvičku posvátného kanýzového oleje, nakapala
ho na mramor a krouživými, hladivými pohyby, jako by těšila muže,
ho za použití všech sedmi posvátných hmatů rozetřela po celém falu.
Pak ho od ní převzala Keneva a stoupla si za Ineveru, která proti své
vůli zaťala hýždě, i když věděla, že to je to nejhorší, co může udělat.
„Strach a bolest…“ řekla Keneva.
„… jsou jen vítr,“ dokončila Inevera. Sledovala svůj dech, našla
svůj střed, uvolnila hýždě, otevřela se.
„Tímto završuji tvůj svazek s Everamem,“ řekla Keneva a bez
váhání vrazila falus do Inevery. Dívka proti své vůli zalapala po
dechu. Keneva opakovaně zarážela falus zas a zas a ještě s ním
kroutila. Ineveru zachvátila bolest, ale sklonila se jako palma a oddala
se pýše nad svým sňatkem s Everamem. On je jejím pravým
manželem a mluví k ní skrze horu. Konečně pochopila, co to
znamená být Everamovou Nevěstou. Už nikdy nebude sama.
Vždycky ji povede On.
Nakonec Keneva odstoupila. „Je po všem, Nevěsto Everamovo.“
Inevera přikývla a pomalu se postavila na nohy. Plně si
uvědomovala bolest i krev, která jí stékala po stehnech. Nohy se jí
podlamovaly, ale udržela se na nich a vestoje se obrátila ke Kenevě,
která vytáhla hladké bílé hedvábí a uvázala ho Ineveře přes obličej.
Inevera se poklonila. „Děkuji, damaji’ting.“ Keneva se na oplátku
rovněž poklonila, Inevera se obrátila a pevným krokem, nahá až na
závoj a hora-váček u pasu, minula ostatní ženy a vyšla z komnaty.
Záda měla rovná a nesla se hrdě.
•
Dostala vlastní komnaty jak v paláci, tak v podpalácí. Byly prostorné
a přepychové, plné drahých koberců, hedvábného ložního prádla a
těžkých sametových závěsů, stříbrného a zlatého jídelního náčiní a
křehkého porcelánu. Svítilo tu chranové osvětlení, které mohla dle
libosti zesílit nebo stáhnout, měla tam soukromou mramorovou lázeň,
obehnanou - stejně jako komnaty - žárovými chranami, které mohly
dle jejího přání vodu zahřívat nebo chladit. Bohatství hodné damaji se
vynaložilo jen na její pohodlí, na to, aby mohla všechno ovládat z
jednoho z těch kamenných stojanů, s nimiž se seznámila, ještě když
nosila bido.
Jakmile osaměla, šla do šatníku, kde viselo na tucet čistě bílých
hedvábných rouch. Vybrala si dvě. První rozložila na širokou postel s
nebesy. Na to druhé vzala nůž.
Eunuchové už lázeň zahřáli. Vlezla si do rozkošně teplé vody a
pořádně se vydrhla. Na holé hlavě ucítila maličké strniště a usmála se.
Už si nikdy nebude muset holit hlavu. Ale nohy a klín si bude dál
holit denně.
Když se oholila dohladka, vzala štěteček a inkoust a nakreslila si
kolem klína chrany. Krvácení už ustalo a zaschlé škraloupy odplavila
voda, ale završení sňatku s Everamem bolelo pořád.
Zatáhla těžké závěsy, rozsvítila chranové osvětlení ve stěnách,
klekla si na zem, modlila se a dýchala, aby nalezla svůj střed. Pak
sáhla do svého hora-váčku a vytáhla osmou kost. Byla hrubá jako kus
obsidiánu uštípnutý špičákem z Aly.
Byl to dar nesmírné ceny - magie, s níž mohla naložit dle vlastního
uvážení. Ichorová břečka, která proudila palácovými zdmi jako krev,
měla jen omezené uplatnění, mnohým kouzlům mohla dát sílu jen
pravá démonská kost. Bude trvat rok, než získá další, kterou bude
moci použít dle vlastního rozhodnutí mimo ranhojičský pavilon. Po
paláci už nepochybně kolují hlubokomyslné úvahy nad tím, co
Inevera bude se svou osmou dělat, jestli si ji třeba nepochraní jako
zbraň nebo štít, který si mnohé damy’ting držely kolem své osoby.
Ale Inevera ani nezaváhala. Dotkla se horou chran, které si
namalovala kolem klína, a ucítila, jak se zahřívají a ožívají, jak magie
v kalném chranovém světle žhne. Stehna se zaťala a Ineveru
rozechvěl pocit na pomezí rozkoše a bolesti.
Léčitelství je tou nejsilnější magií, a nejnáročnější na zdroj. Osmá
kost se jí v dlani rozdrolila na prach. Inevera si sáhla mezi nohy,
zkoumala. Kost vykonala své dílo.
Panenská blána se obnovila.
Pokud je tu naděje, že si vezmu Osvoboditele, měla bych k němu
přijít jako řádná nevěsta, nepoznaná mužem.
Sáhla pro hedvábné roucho, nyní rozřezané na jeden dlouhý, tenký
hedvábný pás, a znovu si zapletla bido.
•
Dobře známý stánek byl pryč, nahradil ho mnohem větší a krásnější
pavilon.
„Košíkýýý!“ ozvalo se vyvolávání a Inevera překvapeně zvedla
hlavu. Uviděla otce oblečeného v chaffitské hnědé. Opíral se o hůl a
belhal se na dřevěné noze. „Ty nejkrásnější košíky v celé Krasii!“
Inevera počkala, až do pavilonu vstoupí nějaký zákazník, kterému
se bude Kasád věnovat, pak kolem nich hbitě proklouzla za pult a už
byla za závěsem.
Matka tam byla a čas ji nezměnil. Mezi nohama držela kostru
košíku a vyplétala ji. Kolem sebe měla tucet dalších košíkářek,
některé mladé, s odhalenými tvářemi, jiné středního nebo i
úctyhodného věku. Když se Inevera protáhla kolem závěsu dovnitř,
nějaká košíkářka varovně zasykla a všechny ostražitě vzhlédly. Jen
Manva se klidně vrátila ke své práci.
„Nechte nás,“ řekla tiše Inevera, košíkářky rychle odkládaly kostry,
nemotorně vstávaly a spěchaly pryč. Pár z nich Inevera poznala
dokonce i pod závojem.
„Stojíš mě práci nejméně jednoho odpoledne,“ poznamenala
Manva. „Pravděpodobně víc, protože ty slepice nebudou několik dní
kdákat o ničem jiném.“
Inevera si uvolnila závoj a nechala ho sklouznout z obličeje. „To
jsem já, mami. Inevera.“
Manva vzhlédla, ale v jejích očích neviděla Inevera ani překvapení
ani poznání. „Dali mi na srozuměnou, že dama’ting žádnou rodinu
nemá.“
„Nepotěšilo by je, kdyby se dozvěděly, že jsem tu byla,“ uznala
Inevera. „Ale já jsem pořád tvá dcera.“
Manva si jen přezíravě odfrkla a vrátila se k práci. „Má dcera by tu
jen tak nepostávala, když je tady tolik práce.“ Vzhlédla. „Ledaže bys
už zapomněla, jak se to dělá?“
Inevera si odfrkla dočista jako matka, což jí dalo okamžik na
rozmyšlenou. Pak se usmála, vrátila závoj na obličej, zula si sandály,
posadila se na čistou deku, vzala nedokončený košík mezi nohy a
ofrněla se nad ním. „Koukám, že se ti daří, když můžeš nechat pro
sebe plést Krišu a její sestry,“ odstranila několik řad a sáhla na
hromadu pro čerstvé palmové listy, „ale jejich práce je pořád
mizerná.“
Manva nevrle zamručela. „Mnohé se sice změnilo od té doby, co se
z tvého otce stal chaffit, ale všechno ne.“
„Ty víš, jak k tomu došlo?“ zeptala se Inevera.
Manva přikývla. „Přiznal se přede všemi. V první chvíli bych ho
nejraději sama zabila, ale on se od té doby nedotkl ani láhve couzi ani
kalíšku s kostkami, a ukázalo se, že je to mnohem lepší trhovec než
válečník. Dokonce se mi podařilo nakoupit sestry-manželky.“
Povzdechla si. „Zvláštní, že jsme všechny nakonec mnohem pyšnější
na sňatek s chaffitem než šarúmem. Tvůj otec ti vybral jméno dobře.
Everamova vůle je Everamova vůle.“
Pletly a Inevera líčila matce události několika posledních let. Nic si
nenechala pro sebe, včetně svého prvního vrhu kostkami a toho, co
řekly, což by nikomu jinému nevyprávěla.
Manva se na ni zvědavě zadívala. „Takže ty démonské kostky, o
kterých tu vykládáš, mluví za Everama. Radila ses s nimi ohledně své
dnešní výpravy sem?“
„Ano,“ odpověděla Inevera. „Ale já jsem vždycky měla v úmyslu za
tebou zase zajít, jakmile dostanu závoj.“
„Co kdyby ti kostky řekly, abys sem nechodila?“ zeptala se Manva.
Inevera se na ni zahleděla a chvíli zvažovala, jestli nezalhat.
„Pak bych nepřišla,“ přiznala nakonec.
Manva přikývla. „Co ti řekly? O dnešku?“
„Že mi budeš vždycky říkat pravdu,“ odpověděla Inevera, „i
kdybych ji nechtěla slyšet.“
Manvě naskočily kolem očí vějířky vrásek a Inevera věděla, že se
usmívá. „Mateřská povinnost.“
„Co mám dělat?“ naléhala Inevera. „Co ty kostky znamenaly?“
Manva pokrčila rameny. „Že máš jít toho tisícího sedmdesátého
sedmého jitra do Labyrintu.“
Inevera užasla. „To je všechno? To je tvoje rada? Možná, že za tři
roky potkám Osvoboditele, a ty po mně prostě chceš, abych… na to
nemyslela?“
„Klidně si s tím lámej hlavu, jestli chceš,“ odtušila Manva. „Ale
roky o to rychleji nepoběží.“ Významně se na Ineveru podívala.
„Jsem si jistá, že si najdeš způsob, jak být mezitím užitečná. Jestli ne,
mám tu spoustu pletení.“
Inevera dodělala svůj košík. „Jistě, máš pravdu.“ Vstala, přidala ho
na hromadu a přitom si všimla, že i z té deky, na které seděla, se jí na
zadek jejího čistého roucha otiskl prach. „Ale přijímám tvé pozvání
přijít si zase s tebou zaplést,“ významně se oprašovala, až se zvedal
prach, „pokud ovšem dokážeš zařídit čistší místo k sezení.“
„Koupím pro tvůj drahocenný dama’tingský zadek bílé hedvábí,“
odvětila Manva, „ale ty budeš plést, dokud se cena za něj v účtech
nesmaže.“
Inevera se usmála. „Při třech draki za košík to může trvat roky.“
Manva přimhouřila oči. „Celý život, jestli budu kupovat na každou
návštěvu nové hedvábí. Dama’ting by nic horšího mít neměla.“
Kapitola 9
Ahmann
308-313 p. N.
Inevera kráčela setmělými ulicemi Pouštního Kopí. Pryč byl strach,
který kdysi zažívala při pobytu na povrchu v noci. I kdyby jí kostky
už dávno neslíbily, že dnes za úsvitu uvidí toho chlapce, za ty tři roky
měla Inevera v hora-váčku dost kostí na to, aby se ubránila většině
útočníků, démonských i jiných, a v šarusahku se jí podle
všeobecného mínění mohla rovnat už jen Qeva.
Starobylé město bylo za noci pokojné. Nádherné. Inevera se snažila
sloupnout roky do doby, kdy byly barvy a zlacení čerstvé a sloupy a
římsy neomšelé, a představit si, jaká bývala Krasia před Návratem,
před pouhými třemi staletími.
Ta představa přilétla, jako by jen čekala na příležitost, a uchvátila
Ineveru svými divy. Pouštní Kopí bylo sídlem rozlehlé říše na
vrcholu moci, město určené pro miliony lidí. Akvadukty nechaly
rozkvést poušť, žily tu velké lékařské a přírodovědecké univerzity,
nacházely se tu stroje, které zastaly práci stovek dal’ting. Šarik Hora
byl již tehdy největším Everamovým chrámem, ale město a okolní
kraje byly posety stovkami dalších chrámů ke chvále Stvořitele.
A byl mír. To, co se nejvíce blížilo válce, byly vzájemné nájezdy
kočovných kmenů za hradbami kvůli ženám a studnám.
Ale pak přišli démoni a ten bláznivý Andra, který volal po
alagai’šaraku i poté, co se objasnilo, že bojové chrany jsou ztraceny.
Inevera se otřásla a probrala se. Prázdné město už nevypadalo
mírumilovně ani nádherně. Byla to hrobka tak jako ztracené město
Anocha Slunce, které před tisíci lety pohltil písek. Takový bude i
osud celé Krasie, pokud se nepřestane vyčerpávat. Šarak ka přichází,
a kdyby začal zítra, bude celé lidstvo ztraceno.
„Ale to se nestane,“ slíbila prázdným ulicím. „Já to nedopustím.“
Přidala do kroku. Jitro se blížilo, a ona musí provést věštbu dřív,
než slunce vykoukne nad obzor.
Kaprál Keran jí kývl na pozdrav a ani slůvkem se nezmínil o tom,
že chodí potmě sama bez doprovodu. Byla očekávána a šarúmové se
dam’ting nikdy na nic neptají.
Během posledních let se radila s kostkami o tomto dni mnohokrát,
ale ať své otázky kladla jakkoli, hora byla vyhýbavá, plná bychů a
neznámých předpokladů. Budoucnost je vrtkavá záležitost a nikdy ji
nelze doopravdy poznat. Vždy, když někdo při rozhodování projeví
svobodnou vůli, zčeří ji vlnky další změny.
Ale i v těch vlnkách stojí pevné pilíře. Útržky pravdy, které si
Inevera dokázala poskládat. Četné kličky a zákruty, sdělené
namátkou, které Ineveře po týdnech strávených hloubáním nad plány
Labyrintu umožnily přesně vypočítat, kde toho chlapce najde.
-Poznáš ho na první pohled- řekly jí kostky, ale to nebyl velký
objev. Kolik může být v Labyrintu osamělých plačících chlapců?
-Porodíš mu mnoho synů.To Ineveru zarazilo. Dama’ting může mít muže a v tajnosti mu
porodit dceru, ale synové byli mimo svatební slib zakázáni. Takže
kostky jí řekly, že je jí osudem předurčeno si toho chlapce vzít. Co
když to nebude přímo Osvoboditel, ale jeho otec? Třeba má Šar’dama
Ka vyjít z jejího lůna.
Ta představa tak přetékala ctí a mocí, že ji myšlenky stěží dokázaly
pojmout. Ale také z ní vanula špetka zklamání. Kadžiho matka byla
sice uctívaná nadevše, ale byla to Damaja, která vnukávala
Osvoboditeli moudrost a řídila jeho kroky. Co když to bude jiná žena,
která bude s Osvoboditelem sdílet lože a které bude naslouchat?
To pomyšlení Ineveru zdrtilo a na chvíli ztratila svůj střed. Byly
snad její modlitby pokrytecké? Co je pro ni důležitější: zachránit svůj
národ nebo obléci plášť své jmenovkyně?
Pomalu dýchala, sledovala dráhu dechu, své životní síly, a
nechávala se jím vést zpátky ke svému středu. Ale i když odsunula
stranou své představy a touhy, stejně nevěděla o žádné ženě, která by
si více zasloužila vést Osvoboditele než ona. Pokud takovou ženu
nalezne, ustoupí Inevera stranou. Pokud ne, tak si Osvoboditele
vezme, ať to stojí, co to stojí, i kdyby to znamenalo rozvod nebo
sňatek s vlastním synem.
-Osvoboditel musí získat všechny výhody.Zepředu uslyšela křik a zvuky rvačky a přinutila se zpomalit.
Beztak už by nestihla nic změnit. Když kostky mluvily jasně, zřetelně
označovaly pevně daný bod jako velký balvan, který trčí z řeky času.
Má toho chlapce najít samotného a plačícího. To už je dané a
takovému větru nemá význam vzdorovat.
Objevil se nějaký šarúm, který si zavazoval šalváry a chechtal se při
tom. Noční závoj mu volně visel kolem krku a na rtech měl krev.
Když ji uviděl, na místě strnul a zesinal. Inevera nic neřekla, jen si
vtiskla do paměti jeho obličej, povytáhla jedno obočí a hlavou trhla
zpátky, odkud přišla. Válečník se poklonil, rychle se prošoural kolem
ní, pak se rozběhl a pádil pryč, jako by mu za patami hořelo.
Inevera pokračovala v cestě za chlapeckým vzlykotem. Hlídala si
pravidelný dech a hladký, plynulý krok. Když zahnula za poslední
zákrutu, uviděla na zemi chlapce. Celý se klepal, bido měl u kolen a
krvácel na rameni; ten šarúm ho patrně kousl, když jeho chtíč dosáhl
vrcholu. Po těle byl samá modřina a odřenina, ale těžko říct, jestli od
toho přepadení nebo z alagai’šaraku.
Všiml si jí, vzhlédl, ve světle hvězd se na tváři zaleskly slzy. A jak
bylo předpovězeno, poznala ho.
Tohoto nie’šarúma potkala před léty, v ten samý den, kdy dodělala
své kostky. Ahmann Jardir, který přijal bolest a bezhlesně sledoval,
jak mu dama’ting srovnává zlomenou ruku. Ahmann Jardir, kterému
se nějak ve dvanácti podařilo zabít prvního alagai a přežít noc v
Labyrintu. Jako by na okamžik letmo zahlédla Everamův svatý plán.
Chvíli přemítala, jestli ji také pozná, ale ona dnes měla závoj a jemu
tehdy zrak kalila bolest. Chlapec na okamžik strnul, pak se
vzpamatoval a rychle si natahoval bido, jako by tím mohl zakrýt
hanbu, kterou měl beztak jasně vepsanou ve tváři.
Srdce se jí sevřelo soucitem pro toho odvážného chlapce, který
utrpěl takové ponížení v den, kdy by měl být oslavován. Nejraději by
šla k němu a objala ho, ale kostky hovořily jasně.
-Udělej z něho muže.Zatvrdila se a znechuceně mlaskla, jako když práskne bičem.
„Na nohy, chlapče!“ vyjela na něj. „Před alagai neustoupíš, a nad
tímhle pláčeš jako ženská? Everam potřebuje dal’šarúmy, ne
chaffity!“
Sklíčený výraz přelétl přes chlapeckou tvář, ale přijal to, zvedl se na
nohy a dlaní si utřel slzy.
„To už je lepší,“ řekla Inevera. „Lépe pozdě než nikdy. Nerada bych
se vláčela až sem jen proto, abych věštila budoucnost zbabělci.“
Chlapec vztekle zavrčel a Inevera se v duchu usmála. Je v něm ocel,
i když nekalená. „Jak jsi mě našla?“
Inevera na něj nevlídně zasyčela a otázku odbyla mávnutím ruky.
„Už před léty jsem věděla, že tu budeš.“
Nevěřícně na ni zíral, ale Ineveře bylo lhostejné, jestli jí věří, nebo
ne. „Pojď sem, chlapče, ať se na tebe můžu pořádně podívat.“
Vzala jeho tvář do dlaní a natáčela si ji do měsíčního světla sem a
tam. „Mladý a silný. Ale to jsou všichni, kdo se dostanou až sem. Jsi
mladší, než je obvyklé, ale to je zřídkakdy k dobrému.“
„Tys mi přišla předpovědět smrt?“ zeptal se Ahmann.
„A také troufalý,“ zamumlala a znovu potlačila úsměv. „Možná
opravdu máš naději. Poklekni, chlapče.“
Poslechl, Inevera rozprostřela do prachu Labyrintu bílou modlitební
roušku a klekla si k němu.
„Copak mě zajímá tvoje smrt?“ opáčila. „Já tu jsem, abych ti
předpověděla život. Smrt je jen mezi tebou a Everamem.“
Otevřela svůj hora-váček a vysypala si do dlaně drahocenné kostky,
v nichž tepala moc. Úsvit se rychle blížil. Jestli mu má věštit, musí to
být hned.
Ahmann na to vytřeštil oči a Inevera zvedla kostky k němu.
„Alagai-hora.“
Ucukl. Inevera mu to nemohla vyčítat, ještě si pamatovala, jak se
sama zděsila, když poprvé uviděla démonské kosti, ale takové
projevy slabosti je nutno rozdrtit už v počátcích.
„Zase zbabělost?“ zeptala se klidně. „Jaký je smysl chran, ne-li
využívat alagaiskou magii pro naše vlastní cíle?“
Ahmann polkl a naklonil se zpátky k ní.
Ten najde svůj střed rychle, pomyslela si a zalila ji zvláštní pýcha.
Cožpak ho právě ona kdysi nenaučila přijmout bolest?
„Natáhni ruku,“ poručila mu a vytáhla svůj handžár s
vyšperkovaným stříbrným jílcem a ocelovou čepelí, na níž byly
vyryté chrany.
Ruka se Ahmannovi ani nezachvěla, když ho řízla, vymáčkla z rány
krev a otřela si ji do dlaně. Pak vzala alagai-hory do obou dlaní a
zatřásla s nimi.
„Everame, dárce světla a života, snažně tě prosím, dej své ponížené
služebnici vědět, co má přijít. Řekni mi o Ahmannovi, synu
Hoškaminovu, poslednímu výhonku rodu Jardirova, sedmého syna
Kadžiho.“
Třásla s kostkami a cítila, jak se v nich rozhořívá moc. „Je to
znovuzrozený Osvoboditel?“ zamumlala tak tiše, aby to chlapec
neslyšel.
A pak kostky vrhla.
Naklonila blíž, hladově zírala na kostky, které se v prachu Labyrintu
kutálely do výsledného vrhu, a veškerý vnitřní klid byl rázem pryč.
Už z prvních symbolů jí ztuhla krev v žilách.
-Člověk se Osvoboditelem nerodí. Člověk se jím stane.Zasyčela, plazila se v prachu, najednou jí bylo jedno, jestli si
zamaže běloskvoucí roucha, a zkoumala další část vrhu.
-Tento se jím může stát, ale jestli získá závoj nebo pozná ženu dřív,
než přijde jeho čas, zemře, a jeho stezka k výšinám Šar’damy Ka bude
ztracena.Stane, nikoli narodí? Chlapec před ní může být Osvoboditelem?
Nemožné.
„Na ty kostky muselo nějak dopadnout světlo,“ zamumlala,
posbírala je a řízla chlapce ještě jednou, víc než předtím.
Ale navzdory tomu kostky padly do přesně stejného vzorce.
„To není možné!“ vykřikla, popadla kostky a vrhla je potřetí a ještě
je přitom roztočila.
Ale výsledný vrh byl stejný.
„Co je?“ odvážil se zeptat Ahmann. „Co vidíš?“
Inevera vzhlédla a přimhouřila oči. „Není na tobě, abys znal
budoucnost, chlapče.“
Stáhl se, Inevera vrátila kostky do váčku, vstala a oklepala si z
roucha prach. Celou dobu zhluboka dýchala a hledala svůj střed, ale
srdce pořád bušilo jako splašené.
Podívala se na chlapce. Bylo mu teprve dvanáct, nepochopil by, jak
nesmírné břemeno se kolem něj vznáší v nekonečných možnostech
budoucnosti.
„Vrátíš se do kadžijského pavilonu a zbytek noci strávíš na
modlitbách,“ nařídila mu a odešla, ani se neohlédla.
•
Inevera se pomalu vracela z Labyrintu. Dama Chevat, spojka mezi
damaji Amadeveramem a kadžijskými šarúmy, už na ni jistě bude
čekat. Celý kadžijský kmen teď napjatě čeká na ortel, jako vždy, když
přijde čas věštit budoucnost novému šarúmovi na konci jeho Hannu
Paš. Ale kmen ji nezajímal. Starosti jí dělal Chevat. Byl to vychytralý
a mocný dama z rodiny, jejíž kořeny sahaly až k prvním rádcům
Osvoboditele. Těšil se velké přízni svého damaji, Šarúma Ka i
samotného Andry. Kolem takových jako dama Chevat moudře chodí
po špičkách dokonce i damy’ting.
Ale co mu má říct? Při čtení budoucnosti se obvykle dávaly jen dvě
odpovědi: ano nebo ne. Ano, tento chlapec je hoden nosit černý závoj
válečníka a být nazýván mužem. Ne, tento chlapec je zbabělec nebo
slaboch, který se zlomí jako křehká ocel, když dostane ránu. Jistě,
damy’ting viděly ve svých proroctvích víc, záblesky budoucích
možností, ale do těchto věcí mužům nic nebylo, ani damovi ne.
Bylo možné poskytnout pár podrobností. Kostky často ukázaly na
nevyužité schopnosti, když nechávaly nahlédnout do budoucnosti,
kde se muži sami označovali jako chraničáři, střelci nebo velitelé. Ty
poslední damové pozorně sledovali a po roce byli ti nejlepší z nich
posláni do Šarika Hory na kai’šarúmský výcvik.
Někdy kostky vypovídaly o selhání. Krvelačnosti. Hlouposti. Pýše.
Každý šarúm měl své chyby, ale o těch se damy’ting zmiňovaly jen
vzácně, pokud zrovna budoucí šarúm neprojevoval sklony zničit
svými vrtochy všechny kolem sebe.
Jenže jakmile Inevera přizná Ahmannovi černou, vzdá se veškerých
dalších možností zasáhnout do dění. Bude moci jen tu a tam něco
navrhnout či naznačit a dama a Šarúm Ka na to budou nebo nebudou
brát ohledy podle toho, jak sami uznají za vhodné.
-Udělej z něj muže.- řekly kostky. Inevera neměla ani stín
pochybnosti, že Ahmann Jardir si už ve dvanácti zaslouží černou.
Jenže ať už to je či není budoucí Osvoboditel, teď je zranitelný, jak
ostatně ukázal stav, v němž ho Inevera našla. Není možné, aby někdo
stoupal tak rychle, aniž by si nadělal nepřátele. Jestli někdo těmto
věcem rozuměl, byla to Inevera. A kostky řekly, že jestli dostane
závoj předčasně, zemře.
-Lidé se Osvoboditeli stávají, nikoli rodí.- Čeká se od ní, že nějak
zasáhne? Je to ten důvod, proč ji kostky poslaly právě za ním a právě
teď? Nebo se venku mezi kmeny potuluje stovka dalších případných
Osvoboditelů, kteří čekají na šanci stát se Osvoboditelem?
Inevera potřásla hlavou. Na to opravdu spoléhat nemůže. Musí
tohoto chlapce, svého budoucího manžela, chránit. Chránit jeho čest,
a co je důležitější, jeho život.
Jakmile dostane černou, tak Inevera zmůže jen málo. Labyrint mu
upřít nemůže a dživy’šarúm ve velkém harému také ne. A už vůbec ho
nemůže chránit před každým zákeřným nožem či kopím.
-Udělej z něj muže, ale ne předčasně.- Ale jak má vědět, kdy přijde
čas? Řeknou jí to kostky? Jestli mu teď odepře černou, zůstane mu
nějaká možnost ji získat?
Zahnula za roh, a jak předpokládala, Chevat už na ni čekal. Určitě
pro něj došel kaprál. Našla svůj střed a lhostejně po damovi sklouzla
pohledem, v němž tkvěl jen důstojný klid.
„Milost Everamova tobě, svatá dživo.“ Chevat se jí uklonil a Inevera
to vzala na vědomí letmým přikývnutím.
„Tys předpověděla smrt Ahmanna Jardira?“ zeptal se.
Inevera mlčky přikývla, nic víc nenabídla.
„A?“ Do Chevatova hlasu se vloudil slabounký závan podráždění.
Inevera zachovala klid. „Je příliš mladý na černou.“
„Není hoden černé?“ zeptal se Chevat.
„Je příliš mladý,“ opakovala Inevera.
Chevat svraštil čelo. „Ten kluk je mimořádně slibný.“
Inevera se střetla s jeho pohledem a pokrčila rameny. „Tím spíš bys
ho neměl posílat do Labyrintu tak mladého.“
Dama zbrunátněl. Byl mocný a naslouchali mu ještě mocnější.
Žádný muž se nenechá jen tak zpovídat, natož aby si nechal něco
nařizovat, tím méně od ženy. V městské hierarchii stály damy’ting
níže než damové. „Ten kluk chytil démona do sítě. Everamův zákon
hovoří jasně…“
„Nesmysl!“ odsekla Inevera. „Z každého zákona jsou výjimky, a
poslat do Labyrintu chlapce, kterého od plné dospělosti dělí ještě půl
desetiletí, je šílenství.“
„O tom ty rozhodovat nebudeš, damo’ting!“ zahřímal dama.
Inevera důstojně svraštila obočí a damovi přelétl přes obličej stín
pochybností. Postavením ji sice převyšoval, ale kde panovala
nejistota, tam byla moc dam’ting svrchovaná.
„Možná ne,“ souhlasila, „ale rozhoduji o tom, jestli ji dostane, a on
ji díky tvému rozhodnutí nedostane.“ Zvedla svůj hora-váček a
Chevat ucukl. „Předneseme tu záležitost u dvora? Možná mě damaji
Amadeveram nechá věštit i tobě, aby se zjistilo, jestli jsi hoden vést
jeho šaraj i poté, co zbytečně připravíš Kadžije o velmi slibného
válečníka.“
Chevat vytřeštil oči a svaly na obličeji se mu roztřásly. Zjevně se
dusil vzteky. Inevera ho dohnala do krajnosti. Přemítala, jestli se
přestane ovládat. Byla by škoda, kdyby ho musela zabít.
„Jestli se ten chlapec vrátí do Labyrintu dřív, než dospěje, tak
zemře, a takové mrhání já nestrpím,“ prohlásila. „Pošli mi ho znovu
za pět let a já to opět uvážím.“
„A co s ním mám asi do té doby dělat?“ vyjel na ni Chevat.
„Jakmile vstoupil do Labyrintu, tak už se do šaraje vrátit nemůže a
do kadžijského pavilonu bez černé taky nemůže!“
Inevera pokrčila rameny, jako by ji ani za mák nezajímalo, jak si
Chevat s chlapcem poradí. „To už není moje starost, damo. Kostky
promluvily. Everam promluvil. Ty sis kaši navařil, ty si ji sněz. Jestli
je ten chlapec tak výjimečný, jak říkáš, jistě ho dokážeš někam
umístit. Jestli ne, mezi chaffity se určitě pro silný hřbet místo najde.“
A s tím se obrátila a odešla důstojným, plavným krokem, který
naprosto neladil s niternými pocity rozvířenými jako písek v bouři.
Cíleně damu rozzuřila, aby se rozhodl zachovat chlapci čest, i kdyby
jen jí naschvál. Bylo jen jediné místo, kam ho mohl Chevat dát: Šarik
Hora.
Ahmann byl sice příliš starý na to, aby byl povolán jako nie’dama, a
v každém případě se na to nehodil, ale zato se plně hodil na kaivýcvik. Pokud Inevera věděla, žádný nie’šarúm ještě nikdy nebyl
povolán předtím, než dostal černou, ale Eveja to nezakazovala. V
Šariku Horovi se Ahmann bude učit psát a počítat, filozofii a strategii,
chranění, dějiny a vyšší formy šarusahku.
Znalosti, které bude jako Šar’dama Ka potřebovat.
Musím mu zajistit všechny výhody, pomyslela si Inevera.
•
Jak Inevera doufala, Ahmanna poslali do Šarika Hory hned příštího
dne. Když se příště setkala s damou Chevatem, jízlivě se na ni
usmíval, byl přesvědčen, že ji přelstil. Inevera ho při tom nechala.
Často chodívala do podzemí pod chrámem, kde probíhal nie’damský
výcvik, a z šerého výklenku sledovala, jaké dělá Ahmann pokroky.
Chlapec byl v mnoha ohledech žalostně pozadu. V prvních hodinách
byl obzvlášť navztekaný, protože byl přesvědčený, že se v šaraji už
naučil všechno, co měl.
Ale z toho ho rychle vyvedli a vztek z něj vymrskali. Zanedlouho se
plně ponořil do výuky a od té doby dělal rychlé pokroky.
•
Skoro sedm let po spálení prvních kostek zazvonily Melaniny zvonky
znovu. Inevera sledovala její zkoušku klidně, přestože věděla, že
mnohé jejich družky poběží zpátky k Melan, jestliže zkoušku složí.
Keneva byla příkrá, kostky zkoumala důkladně a otázky dávala
složité. Melan prošla vším bez škobrtnutí, kostky sbírala zdravou
rukou a vrhala tou znetvořenou.
Když později toho dne kráčela Inevera dlouhou síní v podpalácí do
svých soukromých komnat, uviděla Melan před svými dveřmi. Měla
na sobě své nové roucho a závoj, ale i kdyby ji nebylo poznat podle
postoje, znetvořená ruka a nehty dlouhé a ostré jako alagaiské drápy
ji prozradily vždycky.
Jeden ten dráp namířila Melan na Ineveru, ostatní škrobeně tiskla k
dlani. „Tys mne obelstila.“
Na chodbě nikdo jiný nebyl, ale Inevera neucouvla. Kostky ji sice
nevarovaly, že má čekat nějaký útok, ale to ještě nic neznamenalo.
Hora odhalovala ta tajemství, která žena nemohla odhalit sama.
Mohla ji varovat před skrytým jedem, ale útok, který viděla a mohla
čekat, byl její starost. Everam nemá soucit se slabochy.
Zavrtěla hlavou. „Ne, Melan, tys obelstila samu sebe. Mně stačilo
jen tě pošťouchnout, a už ses vrhla do boje. Kdyby ses držela svého
středu, mohla jsi dodělat své kostky o rok dřív než já. Jenže ty ses
nechala přemoci pýchou a žárlivostí a byla jsi tak hloupá, že jsi
vyřezávání posvátných kostek pojala jako velbloudí dostihy.
Nezasloužila sis závoj.“
Melan potemněly oči. „A zasloužím si ho teď?“
„Padnout tak hluboko jako ty musí být krušné,“ připustila Inevera.
„Bolest, ponížení a znetvoření jako věčná výstraha. Většinu dívek by
to zlomilo a opustily by dama’tingský palác. Nie’dama’ting, která
neuspěla, je dokonce vyhledávaná nevěsta. Bohatý dama by rád
přehlédl zjizvenou ruku jen pro tvůj výcvik v polštářovém tanci,
nemluvě o znalostech léčitelství, šarusahku a hora-magii. Mohla sis
dohodnout výhodný sňatek a zajistit si pohodlné postavení jako Dživa
Ka úctyhodného manžela.“
Melan se ztěžka nadechla, až se jí závoj přilepil na obličej, pak se
zase zavlnil.
„Ale tebe to nezlomilo,“ pokračovala Inevera. „Vyžaduje opravdu
neuvěřitelnou odvahu, aby si člověk nevšímal pohrdavých pohledů a
posměšků a vracel se do komnaty den co den po dlouhá léta, a
nezdolnou vůli, aby se vytrvale soustředil na vyřezání dokonalých
sedmi. Zasloužíš si závoj.“
Na okamžik Inevera střelila očima po Melanině znetvořené ruce. Ne
ze strachu, jen aby Melan připomněla, jak se chovala, když Ineveře
vyhrožovala jako nějaká trhovkyně na bazaru.
Melan se podívala na svou ruku a potřásla hlavou, jako by se
probírala ze snu. Znovu se nadechla, o krůček ustoupila a ruku
spustila.
Aniž to na sobě dala Inevera jakkoli znát, připravila se. Jestli má
dojít k souboji, dojde k němu teď. „Můžeme s tím na místě
skoncovat, Melan. Já k tobě žádnou zášť nechovám. Ať už byly tvé
pohnutky jakékoli, já jsem potřebovala dostat za vyučenou od tebe, a
stejně tak jsi podle mne potřebovala dostat za vyučenou ty ode mne.
Teď jsme obě zrozené znovu jako Nevěsty Everamovy, a spory, které
jsme mezi sebou měly, bychom měly nechat v kryptě, kde vznikly a
kam patří.“
Inevera rozevřela náruč. „Vítej, sestro-manželko.“
Melan tam dlouho stála a třeštila na ni oči. Pak Ineveřinu nabídku
na smír škrobeně, snad ze zdvořilosti, přijala, ale Inevera ji pevně
objala; částečně proto, aby okamžik smíru stvrdila, částečně aby měla
pod dohledem Melanin nebezpečný pařát.
Pomalu, a pak čím dál více, jako by praskala hráz a nakonec
povolila úplně, začala Melan plakat.
•
Toho dne, kdy dostal Jardir černou - úplně první šarúm, který ji získal
zároveň s bílým závojem - se Inevera vydala rázným krokem
chodbami dama’tingského paláce do damaji’tingského křídla.
Cestou potkala skupinu Nevěst, které předvedly dokonalou ukázku
ústupu z cesty spořádaným odplynutím do všech stran. Ineveře to
připomnělo hejno ptáků. Nejdříve se jí klidily z cesty ty nejmladší a
nejméně vlivné, naposledy ty nejstarší a nejmocnější.
Čajové pletichy. Keneva podávala čaj k Dorůstání Luny každý
měsíc bez výjimky a sama pečlivě rozhodovala, která si kam sedne,
aby jim dala jasně na vědomí, kde je podle ní jejich místo. Místa
nejblíže damaji’ting se měnila jen vzácně, ale ta vzdálenější se měnila
často a o vyšší společenské postavení se neustále bojovalo. A tak se
damy’ting nekonečné hodiny užíraly úvahami, jak udělat na
damaji’ting a její nejbližší rádkyně dojem.
Inevera potlačila úsměšek. Za ty roky se posunula podél stolu až ke
Kenevině levici a byla hned druhá po Qevě, která sedávala po
Kenevině pravici. Starosti ostatních Nevěst pro ni nic neznamenaly.
Šarak ka se blížil a ona nemínila marnit čas bezvýznamnými
šarvátkami kvůli údajným urážkám, ani drby, která měla kterého
damu, jestli mu Andra naslouchá, kolik zlata má v měšci nebo kolik
manželek v harému.
V očích některých družek jí její odmítání hrát čajové pletichy jen
přidávalo na moci. Jaká tajemství asi skrývá, že ji to vyneslo nad
palácové intriky? Mnohé se jí zdálky vyhýbaly, věřily - a oprávněně že Inevera ví něco, co ony nevědí.
Ale jiné vnímaly to, že se Inevera nezapojuje do palácových intrik,
jako její slabinu. Keneva byla mistryně v poštívání Nevěst proti sobě,
a tím, že si držela Ineveru po levici, navíc stále v bílém, a nikoli
černém závoji, dávala najevo, že Inevera dosud nebyla ustanovena její
nástupkyní. To vedlo některé damy’ting k úvahám, že Keneva není
přesvědčená, že je Inevera nejvhodnější k vedení kmene, a že by ji
mohla nechat zabít, a do doby, než kostky povolají nějakou jinou,
ustanovit jako damaji’ting Qevu.
Už teď Ineveře několikrát někdo ukládal o život. Třikrát měla
otrávené jídlo a pití. Jednou měla v posteli brejlovce a jednou na ni
kolemjdoucí eunuch zaútočil nožem.
Pokaždé ji kostky varovaly. Hada chytila a dala do bedničky, u jedu
předstírala, že ho pozřela bez nejmenších následků. Eunucha zabila, a
neposkytla k tomu žádné jiné vysvětlení, než že ji urazil. Nic víc se
od sestry ani nežádá.
Ani jednou nesáhla k odvetě, ani jednou nepátrala, kdo za pokusem
stál. Bylo jedno, jestli útok vyšel od samotné damaji’ting nebo od
jiných sester větřících slabé místo. Neměla tolik času, aby jím mohla
plýtvat na přípravu jedů nebo zasévání pomluv na oplátku. Dokud ji
kostky varují, tak se těší Everamově přízni a není se tedy čeho obávat.
Co jsou ve srovnání s tím přízemní zájmy jejích sester-manželek?
Její jedinou starostí byl Ahmann. Bylo nutné zajistit, aby byl v
bezpečí a aby byl při první příležitosti připravený chopit se moci.
Zasívat semínka té moci. Bude-li mu umožněno plně dospět, pak
budou všechny krasijské mocenské pikle podružné. A jestli ne, tak se
její národ během jednoho pokolení sám zničí.
Ale dnes dostal Ahmann závoj a tím se všechno změnilo. Dokud
spal v Šariku Horovi, byl v bezpečí. Jen málo lidí vůbec vědělo, že
tam je, a pod chrámem z kostí nebyl žádný alagai’šarak ani žádný
sok, který by na něj zaútočil.
Jenže teď se stal kai’šarúmem a povede muže do noční bitvy. Pokud
šlo o alagai, tak si o něj žádné zvláštní obavy nedělala, ale se všemi
svými znalostmi a schopnostmi neunikne nadlouho pozornosti
ostatních kai’šarúmů a Šarúma Ka. Damové se možná - zatím - tak
slibného válečníka, vycvičeného jako jeden z nich, bát nebudou, ale
mocnější šarúmové v něm budou vidět ohrožení svého postavení.
Šarúmové si nevyřizují účty jedem a úkladnou vraždou, ti se na něj
při sebemenším projevu slabosti vrhnou jako vlci.
Potřebovala být mu po boku, denně mu vrhat kostky a vykázat smrt
od jeho dveří. Krasia ho potřebovala a on potřeboval ji. Osvoboditel
si nemůže chodit jen tak bez chomoutu.
-Udělej z něj muže.Ta slova jí tanula na mysli, když ho nutila do zásnub, a rozechvění,
které se jí zmocnilo, když přijal, nemělo nic společného s jejími
povinnostmi vůči Everamovi. Jardir, který ještě před několika málo
lety neuměl číst ani psát, teď mohl probírat s nejmoudřejšími damy
taktiku, strategii i filozofii, a kohokoli, kdo by se mu postavil v
šarusahku, by odrovnal.
A byl hezký. Všechny ty hodiny, po které ho pozorovala, jak v bidu
dorůstá do mužnosti, v ní roznítily touhu. Bolestně toužila naposledy
si rozplést bido o jejich svatební noci a nikdy už si tu prokletou věc
nezaplétat.
Inevera dospěla ke Keneviným komnatám a zjistila, že přede dveřmi
stojí na stráži Enkido. Tomu eunušskému šarúmovi již prokvetly
vlasy šedinami, ale pořád byl silný a nebezpečný. Jediný muž na
světě, zasvěcený do bojových tajemství kadžijských dam’ting. Při
výcviku se nechával ženami porazit, aby jim předvedl, jak se má který
pohyb správně udělat. Ale Inevera ho sledovala bedlivě a dobře
viděla, že má vždycky navrch. Jakákoli dama’ting, která by Enkida
podcenila, by byla velmi pošetilá.
Tajnou znakovou řečí eunuchů mu sdělila svou žádost; její hbité
prsty mluvily rychle, její postoj vyjadřoval úctu, ale nikoli
podřízenost.
Koneckonců to byl pořád jenom eunuch.
Musím mluvit s damaji’ting, říkaly její ruce.
Enkido se uklonil. Oznámím jí to, mistryně, odpověděly jeho ruce.
Zaklepal na dveře a na Kenevino vyzvání vstoupil. O chvíli později se
zase vynořil.
Damaji’ting tě žádá, abys počkala tady v síni, ukázal na hedvábný
divan. Mohu ti přinést nějaké občerstvení?
Inevera zavrtěla hlavou a letmým mávnutím ho propustila. Eunuch
zaujal zase svůj mramorový postoj před Kenevinými dveřmi.
Damaji’ting nechala Ineveru čekat - v pohodlí, ale všem
kolemjdoucím na očích - skoro hodinu.
Inevera zatínala zuby. Další zbytečné čajové pletichy. V tu chvíli
nikdo na slyšení u Kenevy nebyl. Damaji’ting prostě nechala Ineveru
veřejně čekat jen proto, aby předvedla, že si to může dovolit.
Konečně zacinkaly zvonky a Enkido jí naznačil, ať vstoupí. Inevera
prošla dovnitř a eunuch za ní zavřel. Inevera se hluboce poklonila.
Těžké sametové závěsy na oknech v Kenevině pracovně byly
zatažené, žádné přirozené světlo dovnitř nepronikalo. Chranové
osvětlení zalévalo místnost ohnivou září.
„Nevyznamenáváš mé dveře často, sestřičko.“ Keneva ji pozorovala
s nečitelným výrazem v očích.
„Musela jsem vyřídit záležitosti, které nesnesly odkladu,
damaji’ting,“ odpověděla Inevera, „a kromě toho je tvůj čas příliš
vzácný na to, abych s ním jen tak mrhala.“
„Neodkladné záležitosti,“ zamručela Keneva. „Mohu se zeptat, co
jsou zač? Schopnostmi a znalostmi se ti žádná nevyrovná, a přesto
trávíš v paláci či u dvora tak málo času. Dokonce i ranhojičskému
pavilonu věnuješ jen tolik času, kolik se od tebe požaduje, a ani o
okamžik víc. Mí zpravodajové tě vídají po celém městě, dokonce i v
oblastech ovládaných jinými kmeny.“
Odebírala jsem krev chlapcům a hledala jsem další takové jako
Ahmann, uvědomila si Inevera.
-Lidé se Osvoboditeli stávají, nikoli rodí.Pokrčila rameny. „Poznávala jsem Pouštní Kopí a jeho obyvatele,
abych jim mohla lépe sloužit.“
„Město ti poskytne dost ubohé dojmy,“ poznamenala Keneva „a
kromě toho je nebezpečné vstupovat na území jiných dam’ting.“
„Nebezpečnější než chodit po palácových chodbách?“ opáčila
Inevera.
Keneva našpulila rty. Neznamenalo to sice, že právě ona ukládala
Ineveře o život, ale byla to jasná známka, že o tom ví. „Je-li můj čas
tak vzácný, jak pravíš, tak co tě ke mně přivádí právě teď?“
Inevera se poklonila. „Rozhodla jsem se provdat.“
Keneva povytáhla obočí. „Opravdu? A kdopak je ten šťastný dama?
Že by Chevat? Nebo si snad vezmeš Badena? Nezdá se, že bys měla
skutečný zájem o mužskou společnost.“
Ineveře se sevřelo hrdlo. Keneva měla opravdu špehy všude, ale
kolik si toho k tomu ještě domyslela? Kouzlo, jímž si Inevera
obnovila panenství, bylo pravděpodobně pořád ještě tajemstvím, ale
Inevera těžko mohla utajit, že do jejích komnat nemá přístup žádný
eunuch vyjma těch příliš starých na to, aby ještě používali své kopí.
Většinu pozornosti jí zabíraly nie’damy’ting. To jí dalo pověst, že si
ráda bere do postele mladé dívky.
„Není to duchovní, damaji’ting,“ odpověděla. „Je to šarúm.“
„Šarúm?“ opáčila překvapeně Keneva. „Ještě podivnější. Snad ten
kluk, cos ho šoupla do Šarika Hory?“
Ineveru na kratičký okamžik opustil příslovečný dama’tingský klid,
stařena se rozesmála a Inevera dostala strach, jestli toho její oči
neprozradily Kenevě příliš. „Máš mě za hloupou, děvče? I kdybys
nerozzuřila celý kadžijský palác tím, že jsi tomu chlapci odmítla
černou, tak už jen hodiny, které jsi strávila v katakombách
sledováním jeho výcviku, byly všem nápadné ažaž.“
Keneva zvedla ruku, v níž držela starobylou sadu kostek. „A i já
mám svou horu.“
Ineveru svrběly prsty po hora-váčku. Její nejmocnější kosti by
dokázaly vyslat na stařenu magický poryv, který by ji na místě zabil.
Byť Inevera ještě pořád nedostala černý závoj, kostky stejně nikoho
dalšího nepovolaly, takže by mohla okamžitě vznést nárok na
damaji’tingský trůn, i když by pravděpodobně musela zabít Qevu a
několik dalších dam’ting, aby si ho udržela.
I já mám svou horu, řekla však Keneva. Připomněla jí tím jednak to,
že i ona dokáže věštit, ale také to, že může být i nebezpečná. Inevera
si od chvíle, kdy dostala závoj, nasbírala plnou hrst hory. Keneva má
takových hrstí pravděpodobně stovky. Nepochybně se chrání
způsoby, které Inevera nemůže vidět, a nepodařený pokus o vraždu
by měl jen jediný výsledek.
Uvolnila se, Keneva přikývla a strčila své kostky zpátky do váčku.
„Neradila ses se mnou o tom sňatku.“
„Radila jsem se s kostkami,“ odpověděla Inevera.
Záblesk vzteku se mihl v Keneviných očích, ale tvář zůstala klidná.
„Neradila ses se mnou. Co kdybys četla kostky špatně? Už tisíc let se
žádná damaji’ting nevdala. Naším manželem je Everam. To opravdu
nemáš zájem stát se damaji’ting?“
„Nikde v Eveje’ting se neříká, že se nesmím vdát, abych mohla
nosit černý šál,“ odpověděla Inevera. „To, že je to vzácné, je vedlejší.
Kostky mi daly pokyn, abych mu porodila syny, a já to udělám v
souladu s evejským zákonem.“
„Proč?“ vyjela na ni Keneva. „Co je na tom muži tak zvláštního?“
Inevera pokrčila rameny a pousmála se. „Eveja’ting říká, že muže
dělá zvláštním správná manželka.“
Kenevě potemněly oči. „Vypadni odtud, jestliže pro tebe má rada
tak málo znamená. Myslela jsem si, že tě povedu v tvé roli dědičky,
ale vidím, že je lepší věnovat čas hledání jedu v čaji… nebo si ho
raději vařit sama.“
Ineveru to pálilo, ale nedalo se s tím nic dělat. Už jen to, že
damaji’ting vůbec o Ahmannovi věděla, bylo samo o sobě
nebezpečné. Říkat něco víc by znamenalo, že začne Ahmanna
špehovat na každém kroku.
•
Ahmann si vedl Ineveru k jejich svatební komnatě. I když šla
ochotně, pevně ji držel za ruku, a kdyby jeho rychlému kroku
nestačila, patrně by ji prostě vlekl. Pohyboval se jako vlk, který ví, že
jsou mu na stopě, protože napáchal spoušť v kurníku.
Šarúmové v tom viděli dychtivost muže, který si táhne nevěstu do
ložnice, povzbuzovali ho a pokřikovali na ně oplzlé narážky.
Válečníci se rádi chvástali svými milostnými výkony a považovali se
za hotové džiny jen proto, že byli schopni přimět ženu sténat.
Ale nesčetné hodiny polštářového tance Ineveru naučily poznat a
využít mužskou nezkušenost. V tomto ohledu byl Ahmann stále ještě
chlapec. Ještě nikdy neviděl ani neoblečenou ženu, natož aby se s
nějakou líbal nebo ji laskal. Byl vyděšený.
Bylo to úžasné.
Svým způsobem byli panic a panna, ale zatímco Ahmann neměl ani
tušení, co ho v polštářích čeká, Inevera věděla, že jdou na místo, kde
vládne ona. Znala sedm hmatů a sedmasedmdesát poloh. Bude mu
tančit a ovíjet ho svým kouzlem, bude ho připravovat na vrchol štěstí,
aniž by mu dala sebeméně najevo, že on tu nevelí.
-Udělej z něj muže.Došli do polštářové komnaty, kterou jim Nevěsty předem pečlivě
připravily. Vzduch provoněl těžký dým z kadidla a svíčky vrhaly
matné, mihotavé světlo. Pro ni tam byl vyhrazený prostor na tanec, ze
všech stran obklopený hromadami podušek. Hodí ho do nich a bude
její, chycený jako moucha do pavučiny.
Když za nimi Inevera zatahovala těžké závěsy, usmívala se pod
závojem. „Připadáš mi nějaký nesvůj.“
„A jak by mi asi mělo být?“ opáčil Ahmann. „Ty jsi moje Dživa Ka
a já ani nevím, jak se jmenuješ.“
Inevera se rozesmála. Nemyslela to zle, ale z Ahmannova výrazu jí
bylo rázem jasné, že to tak vzal, a okamžitě toho zalitovala.
„Ty to nevíš?“ zeptala se a shodila závoj i šál. Od té doby, co se
stala damou’ting, si nechala zase růst vlasy, a teď měla husté, vlnité,
ebenově černé kadeře, spoutané zlatem. Bido si už zaplétala jen do
pasu.
Ahmann vytřeštil oči. „Inevera.“
Srdce jí poskočilo, že ji poznal. Viděl ji bez závoje jen jednou a to
byl ještě oslepený bolestí, ale i po všech těch letech si ji pamatoval.
Děs mu zmizel z očí, vystřídaly ho doutnající uhlíky a Inevera měla
pocit, že ji snad propálí očima. Najednou jí přišlo těžší zachovat si v
tom provoněném vzduchu klidný dech.
„Toho dne, kdy jsme se setkali,“ řekla Inevera, „jsem dokončila své
první alagai’hory. Byl to osud, Everamova vůle, jako mé jméno.
Potřebovala jsem otázku, kterou bych mohla položit. Na zkoušku,
abych zjistila, jestli v sobě kostky mají osudovou moc. Ale jakou
otázku? Pak jsem si vzpomněla na chlapce, kterého jsem ten den
potkala, s troufalýma očima a drzými mravy, a když jsem třásla
démonskými kostkami, ptala jsem se: „Uvidím ještě někdy Ahmanna
Jardira?
A od toho večera jsem věděla, že tě najdu v Labyrintu po tvém
prvním alagai’šaraku, ba co víc, že si tě vezmu a porodím ti mnoho
dětí.“
Inevera si svou řeč nacvičovala tolikrát, že teď mluvila navzdory
lžím a polopravdám naprosto přesvědčivě. Ale nakonec na jejích
slovech nezáleželo. Jejich svazek byl předurčen Everamem. Byli pro
sebe stvořeni. Proto se také na ni díval tak, až jí z toho hořely tváře a
její dama’tingský klid ji opouštěl. Polapil ji jeho vítr.
Málem by podlehla a všechno mu řekla. Když se dívala do jeho
čestných očí, přestávala se bát, že by se tento muž někdy mohl změnit
v netvora. On byl vybrán Everamem. Jestli někdo to břímě unese, pak
je to on.
Jenže copak se dá někomu jen tak říct, že je možná Osvoboditelem?
To už by bylo moc a na to byla tato noc příliš důležitá. Musí být
dokonalá.
Pohodila rameny a bílá roucha odplynula jako hedvábný vzdech.
Zůstala jen v bidu, s prstovými činelky, které si zastrčila mezi
hedvábné pruhy. Promnula si hladké špičky palců o prostředníčky,
aby zvláčněly. Půjde k němu, nechá se laskat, dokud mu neselže
dech, pak mu šarusahkovým hmatem přeruší silodráhy v noze. Ten
lehký dotek ho složí do polštářů, ona si navlékne činelky a začne
vyťukávat rytmus, který mu v bedrech roznítí oheň.
A pak mu bude tančit a přitom si naposledy, pomalu rozplete bido.
Tanec, stejně jako slova, si nacvičovala tak pečlivě, až se jí stal
druhou přirozeností do posledního pohybu.
A až Ahmanna úplně ovládne, padne do podušek k němu a zničí ho
tak naprosto, že každá žena, která by snad měla přijít po ní, pro něj
bude zklamáním.
Jenže on na ni pořád jen zíral a doutnající uhlíky v očích se
rozhořívaly. Cítila jeho žár a zarděla se. Ve vzduchu se vznášela těžká
vůně kadidla, a když se chtěla nadechnout, zatočila se jí hlava. Střed
jí najednou unikal. Věděla, že by se měla chopit činu, ale ta myšlenka
najednou byla tělu cizí.
Bezmocně sledovala, jak si Ahmann sundává kaftan a jde k ní.
Přirazil si ji na nahou hruď a rukama jí přejížděl po těle. Vdechl
parfém na jejím hrdle a z hrdla se mu vydralo zachroptění, které ji
rozezvučelo mezi nohama. Držel ji u sebe, líbal ji a kradl jí dech, její
střed. Ucítila tvrdost v jeho šalvárech a věděla, že může všechny své
plány zahodit, jestli mu teď dovolí, aby si ji vzal jako obyčejnou
dživu, jenže on jí nějak přerušil silodráhy v údech a ona se nechala
bezmocně hodit do polštářů.
Rázem byl na ní, ruce a ústa bloumaly po těle, tu líbal, tu kousal,
občas stiskl tak silně, až se svíjela. Ruce si našly cestu mezi nohy,
laskaly hedvábné bido, Inevera sténala a otírala se o něj.
Musím ho ovládnout, uvědomila si zoufale, jinak si se mnou bude
dělat, co se mu zlíbí.
Vykroutila se zpod něj, převalila se na něj, rozvázala mu tkanice v
pase a odmotala mu bido. V komnatě byl olej a Inevera si do něj
namočila dlaně a nasadila první ze sedmi hmatů.
Ahmann zachroptěl, v návalu vzrušení padl na záda a Inevera začala
zase dýchat.
Teď ho mám.
Ale dlouho její vítězství netrvalo. Hmaty byly určené k tomu, aby
muže vzrušily jen do jisté míry a v tomto stavu ho udržely, jenže
Ahmanna vyburcovaly ještě víc. Změnila hmaty, aby ho pozdržela,
ale na něj to pořád nestačilo. Strhl ji do náruče, strčil jí prsty do bida a
snažil se ho z ní strhnout.
Ale nie’dama’tingské zaplétané bido bylo z pevného hedvábí a
odolávalo mu. Zachrčel a škubl vztekleji. Inevera vyjekla.
Ahmann zafuněl a po hmatu hledal v zaplétání konce, ale
nepodařilo se mu to. A tak znovu zahákl prsty za hedvábí a pokusil se
ho roztrhnout, ale odolalo, i když skřípal zuby vzteky.
„Dovnitř se nedostaneš, dokud ho sama nerozpletu,“ řekla mu
Inevera a zatlačila ho zpátky do polštářů. „Zatančím…“
„Potom.“ Ahmann ji popadl za loket, přitáhl si ji k sobě a natáhl se
do svých šalvárů pro nůž.
„To nemůžeš…“ vyjekla.
„Jsem tvůj manžel,“ řekl. „Sním o tobě celá léta a teď tě mám v
náručí. Je to inevera a já už nebudu čekat ani o chvíli déle.“
Nedokázala ho zastavit. Mohla by mu ochromit ruku, v níž držel
nůž, nebo se mu vykroutit, ale váhala. A pak bylo hedvábí pryč a on
byl v ní.
Žádná výuka Ineveru nepřipravila na nával rozkoše, která ji
zaplavila, když si ji manžel vzal. Nebýt nesčetných hodin nácviku
polštářového tance, asi by podlehla. Boky se jí pohybovaly o své
vlastní vůli, kroutily se, když ho svírala stehny, chvílemi ho
vtahovaly dovnitř ještě toužebněji, chvílemi ho držely v mezích.
Ale Ahmann nebyl žádný pokorný eunuch a Inevera zjistila, že
nacvičené polohy se provádějí mnohem hůř, když vlastní smysly
planou vzrušením. Ahmann vyrovnal nedostatek zkušeností vášní a
teď zápasili v polštářích o nadvládu. Inevera cítila, že se v ní rodí
vyvrcholení a proti všemu rozumu se nechala přemoci a podlehla mu
skrznaskrz. Zavyla a Ahmann začal přirážet s ještě větší vervou.
Pevně ho sevřela, její nehty se mu zaryla do tvrdých hýždí, až zařval,
a vzápětí se oba zhroutili, udýchaní a vyčerpaní.
Chvíli se prospali, pak Ineveru probudilo Ahmannovo laskání. Ale
oddechoval zhluboka a klidně.
I ve spánku mě můj vlk osahává, pomyslela si pyšně, zavrtěla se,
přivinula boky zpátky k němu a ucítila, že už skoro ztvrdl.
Jenže Ahmann nespal až tak hluboce, jak se tvářil. Zničehonic ji
převalil na břicho, obskočil ji jako pes fenu a blaženě zachrčel, když
do ní vnikl.
Když ovládáš mužský úd, ovládáš muže, učila je Qeva, ale Inevera
rozhodně neměla dojem, že by teď měla navrch. Svým způsobem ani
nechtěla mít. Jak je to možné?
Protože to není jen tak nějaký muž, ozval se vnitřní hlas. Je to
Osvoboditel.
Zasténala do polštářů.
Máš v sobě úd Osvoboditele.
Její sípání se změnilo ve sténání a tvrdě přirazila. I Ahmann brzy
skončil a poté upadl do hlubokého spánku.
Ale Inevera už neusnula. Po zbytek noci ležela a bděla.
Kostky jsou záludné a občas říkají jen polopravdy.
Věděla, že z něj má udělat muže, ale nečekala, že zároveň on z ní
udělá ženu.
Kapitola 10
Keneva
313-317 p. N.
„Můj syn mi slíbil, že mi jednoho dne dá palác,“ jásala šťastně
Kadživa, když pobíhala po Ahmannových kai’šarúmských komnatách
v kadžijském paláci. Popravdě nebyly ani Ahmannovy, natož
Kadživiny, ale ta se o takové věci zjevně nestarala o nic víc než tři
Ahmannovy mladší sestry Imisandre, Hošva a Hanya, které lítaly po
místnostech a nadšeně vřískaly.
„Slíbil mi to, a i když Everam ví, že jsme nikdy neměli příliš štěstí,
já jsem mu věřila. Říkalo se, že jsem prokletá, když mám po něm tři
holky, ale víš, co já na to říkám?“
Inevera zavřela oči a zhluboka se nadechla. Je to jen vítr. „Že ti
Everam požehnal synem tak velikým, že žádné bratry nepotřebuje?“
Odpustila si veškerou jízlivost, i když ta slova slyšela od svatebního
dne, kdy se s Kadživou seznámila, snad tisíckrát. Byl tomu sotva
týden.
„Přesně tak!“ Kadživa nebyla k zastavení. „Matka tyhle věci pozná.
Vždycky jsem věděla, že můj syn je předurčen k velikosti.“
Tys o tom neměla ani tušení, pomyslela si Inevera. Jistě, jak by také
mohla? Kadživa a její dcery byly nevzdělané, neuměly ani číst a psát,
ničím nevynikaly. Ženy mdlého rozumu, které přespříliš milovaly
jediného muže v rodině a málo jedna druhou. Až donedávna byly
odkázané na podřadné práce - Kadživa s dcerami uklízely u bohatých
rodin - a almužny místního damy.
Ne, Kadživa už nikdy nebude pracovat, bude si žít napořád v
hojnosti. Už jen sama tato skutečnost pro ni byla neuchopitelná.
Opravdová velikost jí byla vzdálená jako nebe rybě.
Kadživa prozkoumávala své nové prostředí a tlachala dál. Byla
vcelku neškodná a Ineveřin bílý závoj chovala v úctě, ale pořád se jí
pletla pod nohama a svého syna slepě, dětinsky zbožňovala, zatímco
Inevera z něj chtěla mít tvrdého muže.
Jak ráda by tu ženu vyvdala. Ahmanna přiměla, aby své nanicovaté
sestry zasnoubil se svými poručíky dokonce ještě předtím, než složili
svatební slib. Byly docela pohledné, a těmi sňatky si Ahmann zpečetí
věrnost svých velitelů. Dívky ječely radostí, když jim to sdělil. Ani se
jich neptal, kterou má zasnoubit s kým.
Ale Kadživa byla příliš stará na to, aby rodila další děti, a žádný
muž, kterého Inevera navrhla, nebyl Ahmannovi pro jeho velectěnou
matku dost dobrý. A tak byla svěřena jejich domácnosti a Ineveřině
trpělivosti.
Bude docela dobrá na hlídání dětí, usoudila Inevera, dokud jim
ovšem nebude pět a nezačnou být chytřejší než ona.
„Mami! Podívej se na tohle!“ vykřikl Ahmann. Inevera se obrátila a
uviděla manžela, jak se opatrně naklání a snaží se dotknout vody,
zurčící z fontány v jejich salonu. Prsty se ještě vody ani nedotkly a už
ucukl, jako by tím dotekem měl znesvětit něco posvátného. Vzhledem
k tomu, že posledních deset let spal v maličké kamenné kobce,
muselo mu to připadat jako neskutečný přepych.
Inevera si vzpomněla, jak poprvé vstoupila do dama’tingského
paláce, a usmála se, když Kadživa přiběhla k synovi a oba začali
nevědomky používat místo džbánu na vodu porcelánový nočník a pili
rovnou z něj. Dívky uslyšely jejich smích, s nadšeným jásotem a
výskotem se k nim přidaly a všech pět ochutnávalo vodu z fontány
společně.
Inevera potřásla hlavou a snadno zase nalezla klid. Kadživa je
neškodná a její péče je malou cenou za radost, kterou to Ahmannovi
přináší.
•
Uplynuly tři roky a každé léto obdarovala Inevera Ahmanna dítětem.
Nejdříve mu dala dva syny, Jayana a Asoma, jako jeho prvorozené
dědice, pak přišla dcera Amanva jako její dědička. Pořídila si dvě
sestry- -manželky, Everalii a Talaju, ovšem až poté, co si pohovořila
se všemi neprovdanými dalami’ting z kmene a vrhla kostky, aby si
ověřila nejlepší volbu. V zásadě to byly služky, ale dostatečně vhodné
na to, aby rodily Ahmannovi syny, pozvedly jeho společenské
postavení a rozšířily jeho vliv. Brzy budou obě těhotné.
Z Ahmanna se vyklubal vynikající kai’šarúm. Damové mu pro
začátek svěřili velení patnácti mužů a tropili si z něho posměšky,
když si místo starších a zkušenějších válečníků vybral své bývalé
spolužáky ze šaraje. Jenže ti muži znali Ahmanna ještě z dob, kdy
býval Nie Ka, a byli zvyklí ho poslouchat. U jeho jednotky panovala
tužší kázeň než u jakékoli jiné u Kadžijů, bojovala mnohem lítěji a
pobíjela tolik alagai, že ostatní kai’šarúmové brzy začali své muže
bičovat ve snaze vymáčknout z nich stejné nadšení. Zanedlouho velel
Ahmann padesáti mužům, největší jednotce z kmene, a i
nejposlednější z jeho válečníků měl na svém účtu tolik zabitých
alagai, že to dělalo dojem na kteréhokoli kaprála.
Nyní už ostatní kai’šarúmové Ahmanna ostražitě sledovali. „Kai
Hajval sní o tom, že mě prošpikuje jako jehně,“ řekl jí jednoho dne,
když ho koupala. „Vidím mu to na očích, i když nemá odvahu
postavit se mi přímo.“
„Budu potřebovat jeho krev,“ řekla Inevera.
Ahmann překvapeně vzhlédl. „Proč?“
Vždycky byl troufalý, a tato jeho vlastnost s ubíhajícími léty ještě
sílila. Poslouchal ji dál, ale spíš jako by Inevera byla jeho rádce, jako
třeba Šandžat, než hlas Everamův. Začínal se nějak moc vyptávat.
„Abych si přečetla jeho osud,“ odpověděla. „Abych měla jistotu, že
v něm není, že tě zabije.“ A dál pátrala, dodala v duchu, pro případ,
že jsou ještě další jako ty.
„Zrovna jsem ti říkal, že na to nemá odvahu,“ prohlásil Ahmann,
obrátil se, znovu se o ni pohodlně opřel, zavřel oči a poklidně,
vyrovnaně si užíval horké páry a nechával si od ní masírovat znavené
svaly. Tvrdohlavec.
„Zbabělci zabíjejí zrovna tak často jako hrdinové,“ namítla Inevera.
„Jenom neútočí tak, aby byli vidět. Nůž do zad, záludné pomluvy, jed
do jídla.“
„I tak by musel nejprve překonat mou padesátku, než by se dostal
ke mně.“ Ahmann se nepotřeboval chvástat, že se mu v ostražitosti a
síle nikdo nevyrovná. Měl pravdu, pravděpodobnost, že ho někdo
zraní, byla pranepatrná.
Ale kde jeho úspěchy dohnaly k žárlivým představám jednoho
muže, tam budou i jiní. A kdyby chránit Osvoboditele znamenalo
prověřit všechny muže, ženy i děti z Pouštního Kopí, tak to Inevera
udělá.
„A co když si místo toho bude vylévat vztek na tvých manželkách?“
zeptala se. „Nebo na dětech? Dějiny jsou plné takových případů.
Dokážeš nás chránit všechny a pořád? Přece neuškodí zjistit, jak
hluboká je jeho zášť.“
Ahmann si povzdechl. „On ke mně nechová vyloženou zášť. On
prostě žárlí. Ale jestli mu budu muset zítra rozbít nos, abych ti mohl
přinést zakrvácenou rukavici, tak mě začne nenávidět doopravdy.
Pořád mluvíš o jednotě, o tom, že se národ musí spojit, jenže jak se
může spojit, když ty sama chováš tak silnou nedůvěru dokonce i k
lidem z vlastního kmene?“
Inevera strnula, ale ohnula se ve větru a uklidnila se dřív, než si
Ahmann stačil něčeho všimnout. „Asi máš pravdu, drahý.“ Osušila ho
a odvedla ho z koupelny. Po noční bitvě a horké lázni si musely
odpočinout dokonce i Ahmannovy svaly, a tak mu ještě zatančila, než
ho obsedla a vyčerpala.
Později, když už spokojeně pochrupoval, vyklouzla Inevera z jeho
objetí a po špičkách se odebrala do jedné ze svých soukromých
komnat. Ahmannova slova jí pořád ležela v hlavě. Taková hloupost.
Pošetilost.
A přesto to byl právě ten druh moudrosti, kterou Kadži předkládal v
Eveje. Damaja nevěřila nikomu, zatímco Šar’dama Ka vždycky
hledal v lidech to nejlepší a byl schopen je přimět k neuvěřitelné
soudržnosti.
Možná je to opravdu Osvoboditel.
Klekla si na sametovou podušku, na podlahu před sebe si
rozprostřela věštebné plátno a vytáhla kostky. Lahvičku s
Ahmannovou krví nosila pořád u sebe, takže teď stačilo nakapat pár
kapek té drahocenné tekutiny na kostky a zatřást s nimi.
„Jak může Ahmann sjednotit náš rozvrácený národ?“ zašeptala a
hodila.
-Osvoboditel musí mít z každého kmene nevěstu, která mu dá syny a
dcery.Inevera leknutím ucukla. Kostky bývaly často tak tajuplné, že jejich
rady postrádaly smysl nebo poskytly jen neparný útržek poznání. Zato
jindy to bylo jako facka do obličeje. Nejenže mezikmenové sňatky
odsunou Ahmanna - i ji - na okraj společnosti, ale ještě navíc byl
symbol pro nevěstu stejný jako pro damu’ting. Copak si Everam
přeje, aby se o svého manžela dělila s jinými damami’ting? To už na
ni bylo trochu moc. Everalia a Talaja můžou plodit Ahmannovi děti,
ale ty dvě nemají Ineveřin důvtip, v polštářovém tanci jí nesahají ani
po kotníky, krásou se jí také rovnat nemohou a kouzelnickým či
léčitelským uměním už vůbec ne. Další kadžijská dama’ting jako
dživa sen by byla dostatečnou výzvou, ale dama’ting z jiného kmene?
Jedenáct takových dam’ting?
Inevera zhluboka dýchala, aby našla svůj střed. Je Everamovou
služebnicí, je nástrojem Jeho vůle. Jestliže to kostky nařizují, staniž
se.
Posbírala kostky a sebrala odvahu k druhému vrhu. „Jak mám
Ahmannovi vybrat nevěsty?“
-Už jsou vybrány.-
•
Když dorazila Belina, čekala na ni Inevera vkleče v malém věštebném
přístěnku v Andrově paláci. Těchto komůrek tam byla celá řada,
protože když zasedala rada, Andra a Damaji si často žádali menší
kouzla a věštby, které byly v pravomoci Damaji’ting. Jednotlivé
damaji’ting sice měly vrhat kostky osobně, ale během přestávek
přesouvaly některé úkoly na nejzkušenější Nevěsty z kmene, které
byly svým mistryním u dvora k ruce.
I od Inevery se jako od Keneviny Kenevy třetí očekávalo, že ji bude
ke dvoru doprovázet, přestože to svatý zákon nevyžadoval, a tak
všechny starší ženy pohoršilo, když jednou na pokyn svých kostek
zasedání vynechala a místo toho sháněla podporu pro svého manžela.
Během let tímto způsobem urazila Kenevu mnohokrát, a to neprošlo
bez následků.
Kmeny mezi sebou často mívaly spory, ale všechny damy’ting
čerpaly svou moudrost z Eveji’ting, což znamenalo, že všechny
budoucí velitelky přicházely z vnějšku paláce. První z těchto dívek do jedné mladších než Inevera - se objevila jen pár let poté, co začala
ke dvoru docházet ona.
Od té doby dostaly černý závoj všechny. Všechny vyjma Inevery.
Každá návštěva u dvora jí znovu a znovu připomínala, co musela
kvůli Ahmannovi obětovat. Damy’ting si dokázaly očima odvyprávět
celé litanie, a tak všechny nové dědičky ohrnovaly nos nad Ineverou,
která stála na místě, zatímco ony postupovaly výš.
Nesnášela je. A Belinu Madžáhskou ze všech nejvíc. Když už této
drobné damě’ting Inevera vůbec stála za pohled, neviděla v jejích
očích nic než opovržení.
A tak bylo o to překvapivější, když jí den předtím, tak rychle, že si
toho nikdo jiný nevšiml, předala Inevera na chodbě krátký dopis.
Ineveřin věštebný přístěnek byl bohatě vybavený, jak se také na třetí
z kadžijských Nevěst slušelo a patřilo. Před slunečními paprsky byl
zastíněný a osvětlovala ho jen měkká záře chranového osvětlení.
Vedle Inevery stál stříbrný čajový servis, jehož žárové chrany
udržovaly čaj horký.
Jakmile Belina vstoupila, nalila jim. Bylo to chladně vypočítavé
gesto; Ineveru hluboce dopalovalo, že se má chovat podřízeně k
někomu, koho musí ovládnout. „Děkuji, že jsi přišla, sestro.“
Belina šálek půvabně přijala. Byla maličká, celý coul jí chyběl do
pěti stop. Ale jinak byla statná - nevýrazný pas, velká, těžká prsa,
zaoblené boky. Vypadala, že by zvládla porodit celou armádu. Vrhla
na Ineveru podezíravý pohled. „Pořád mi není úplně jasné, proč jsem
tady.“
Inevera stále ještě klopila oči a nalévala si čaj. „Nic na sebe
nehrajme, Belino. Obě jsme si před touto schůzkou vrhly kostky.
Řekni mi, co řekly kostky tobě, a já ti povím, co ty moje řekly mně.“
Belinin čajový šálek se zachvěl - jediná známka, že ji ta žádost
překvapila, ale u damy’ting to znamenala asi tolik, jako kdyby někdo
jiný upustil šálek na zem. Věštění byl ryze soukromý rozhovor s
Everamem, a i když Nevěsty někdy se svými nejbližšími a
nejdůvěryhodnějšími spojenkyněmi význam vrhu probíraly,
považovalo se za vrchol nevkusu otevřeně se některé zeptat, co v
kostkách viděla.
Chvíli se mlčky navzájem pozorovaly a upíjely čaj. Nakonec Belina
pokrčila rameny. „Říkaly, že mne obdaruješ a pak mi nabídneš svého
manžela.“
Chladně se na Ineveru zadívala. „Jenže já nemám zájem vdát se za
nějakého umrněného kai’šarúma, a už vůbec ne z jiného kmene. Říká
se, že ti kvůli němu vlastní damaji’ting odepírá černý závoj. Na tom
žádný dar nic nezmění.“
Urážku přešla Inevera mlčením. „Já tě nežádám, aby sis vzala
kai’šarúma. Vezmeš si Šarúma Ka, a Šarúm Ka žádný kmen nemá.“
To probudilo Belininu zvědavost. Podezíravě přimhouřila oči.
„Ahmann asu Hoškamin am’Jardir am’Kadži bude příštím Šarúmem
Ka? Ty to víš?“
Inevera přikývla a potlačila úsměv. Přes všechny ústrky znaly jejího
‚umrněného‘ manžela jménem dokonce i damy’ting z ostatních
kmenů. „Je to inevera.“ O ceně, jakou za to musí zaplatit, se
nezmínila. I to byla Everamova vůle, a té se nedalo vyhnout.
Belina si usrkla čaje. „Ani samotný Andra neměl damaji’tingskou
manželku už pět generací. To by byl pode mnou i Šarúm Ka…“
chladně se střetla s Ineveřiným pohledem, „… a já bych nikdy
nepřistoupila na to, abych byla pod tebou.“
Inevera přikývla. „A proto ten dar, na příkaz mých kostek. Krev,
která ti ukáže část Everamova plánu. Nastav kostky.“
Belina na ni ostražitě hleděla. Ruka jí sjela k hora-váčku, ale ať už
ho chtěla sevřít nebo vytáhnout magii na ochranu, rozhodně to
nevypadalo, že by měla v úmyslu vyndat kostky. „Ty mi nabízíš krev
svého manžela?“ To by byl neskutečně velký dar - dar, který by mohl
Belině dát moc nad Ahmannem. Bylo to stejné jako ptát se někoho,
co mu řekly kostky; ani tohle se prostě nedělalo.
Ale Inevera zavrtěla hlavou. „Ne jeho.“ Vytáhla nůž a řízla se do
spodní části dlaně. „Svoji.“ Napřáhla k Belině pěst, na níž už se
sbírala první kapka krve. Belina zalapala po dechu. „Nastav kostky.“
Nikdo vycvičený v hora-magii by si takovou nabídku nenechal
uniknout. Tentokrát Belina uposlechla okamžitě.
To je jen začátek, pomyslela si Inevera.
Když budeš dostatečně často nařizovat to, co by jen hlupák odmítl,
učila Eveja’ting, tak si zvykne poslouchat dokonce i ta nejpyšnější
dživa sen.
•
Inevera sledovala, jak Andra, jemuž tančila, začíná ztěžka funět. Byl
odporně tlustý a vypadalo to, že se snad zhroutí pod tíhou vzduchu,
který nabere do té své odulé hrudi.
Ten bude mít potíže se předvést. Už mu dodala do jídla i pití
lektvary, které ho udrží ve stavu vzrušení, ale u takového muže mají i
bylinky své meze.
Když mu sundala roucho, musela chvilku pátrat pod břišními faldy,
než jeho úd vůbec našla, a bylo zapotřebí všech sedmi hmatů, než
ztvrdl natolik, aby na něj mohla nasednout. Dvakrát se v jejích
dlaních přiblížil nebesům, ale pokaždé ho strhla dolů s vědomím, že
na jejich spojení závisí osud jejího manžela. Když byl uvnitř,
dokončila to rychle a pro jeho potěchu vyla. Ty falešné výkřiky stěží
zakryly její zhnusení, nicméně jeho dohnaly k šílenství. Zakroutit se,
sevřít - udělala ho a nechala ho funět do polštářů.
„Úžasné,“ zasípal nakonec, namáhavě vstal a natáhl si kaftan.
„Příštím Šarúmem Ka bude syn Hoškaminův.“
Inevera odcházela jako palma ohnutá ve větru, ale když se kolem
jejího palankýnu zatáhly závěsy, palma praskla a Inevera se
rozplakala. Celá léta věděla, že ji a Ahmanna osud předurčil k
manželskému svazku, ale nepředvídala, že se do něj zamiluje.
•
Jen pár hodin poté, co Ahmann přijal bílý turban Šarúma Ka a
přednesl Damaji žádost o nevěstu z každého kmene, zavolala si
Keneva Ineveru do své pracovny. Nižší kmeny byly nadšené, jejich
damaji’ting div neslintaly blahem při vyhlídkách, že budou moci
umístit špehy přímo do polštářové komnaty Šarúma Ka - to ještě
nevěděly, že budou vybrány jejich dědičky a budou podléhat Ineveře.
Jenže Kadžijové byli první mezi kmeny, kam až lidská paměť
sahala, a damaji Amadeveram se rozpálil doběla při představě, že se
kadžijská krev smísí s krví nižších kmenů. U dvora na sobě Keneva
nedala nic znát, ale když k ní teď Inevera vstoupila, chladně si ji
změřila.
„Myslela jsem si, jak není tvůj manžel chytrý, a on najednou přijde
s tak šíleným požadavkem,“ zavrčela na ni stařena. „Jaké však bylo
mé překvapení, když mi kostky,“ zachřestila kostkami v dlani, „řekly,
že jsi za tím ty.“ Překvapeně rozhodně nevypadala.
Inevera neřekla nic, a to zjevně podráždilo damaji’ting ještě víc.
„Zbláznila ses?“ vyjela na ni stařena.
Inevera smířlivě rozevřela dlaně; věděla, že je to marná snaha, ale
stejně to stálo za pokus. „Není to přesně to, cos chtěla? O čem jsme
už před léty mluvily? Říkala jsi, že Andru a Šarúma Ka zkazila
pýcha, že upřednostňují Kadžije způsobem, který náš národ rozděluje
a ničí. Přísahala jsem, že najdu řešení, a našla jsem ho. Teď tu máme
Šarúma Ka, který je odvážný, upřímného srdce a bude sňatkem vázán
ke všem kmenům.“
„A ze všech nejvíc k tobě,“ odfrkla si Keneva. „Nemysli si, že jsem
tak hloupá, abych to neviděla. A co Andra? Toho také vyměníš?
Několik let učení v Šariku Horovi ještě nedělá z tvého tak rychle
stoupajícího manžela damu.“
Inevera pokrčila rameny. „Ani Kadži nebyl dama. Povstal z
krvavého alagai’šaraku a sjednotil svět za svým kopím.“
Keneva se rozesmála. „Ty si myslíš, že jsi první Inevera, která se
snaží vystupovat jako další Damaja? Damaji’tingské dějiny jsou plné
krvavých neúspěchů. Nebo jsi tak hloupá, že si opravdu myslíš, že
tvůj manžel je znovuzrozený Osvoboditel?“
„Viděla jsem budoucnost, v níž Osvoboditelem je,“ namítla Inevera.
„Zajistím, aby ta budoucnost nastala.“
„Opravdu?“ opáčila Keneva. „Co myslíš, že tvůj manžel udělá, až
zjistí, že jsi musela zasunout Androvo kopí do vlastní pochvy, abys
mu vydobyla Trůn kopí?“
Ineveře ztuhly rysy. Keneva to ví? Z vánku se stala písečná bouře,
která by dokázala sloupat kůru i z té nejohebnější palmy.
A Keneva se znovu rozesmála. „Ty si o sobě myslíš, že jsi něco
zvláštního? Ten starý prasák má damy’ting, které mu nabízejí, že mu
za nějakou laskavost opečují to jeho ochablé kopí, každý den. Sama
jsem s ním spala, už dávno, to jsi ještě byla semenem v žalostných
koulích svého otce. Nevěstám Everamovým nikdy nebylo cizí kurvit
se za přízeň, a jak to tak vypadá, tak i v tomto směru předčíš většinu
ostatních. Myslíš, že tě Ahmann uhodí, až se to dozví? Jaká jízlivost
osudu by to byla, kdyby tvá dravá cesta za mocí skončila vydáním
tvého manžela na smrt za to, že udeřil svou dama’tingskou
manželku.“
Ineveru zachvátil strach. V nikom nevře krev víc než v šarúmovi,
jemuž žena nasadila parohy, učila Eveja’ting. Bylo docela dobře
možné, že by Ahmann v záchvatu vzteku zabil ji nebo Andru nebo
oba dva. Má-li Ahmann převzít Trůn lebek, bude muset toho
tlusťocha stejně jednoho dne zabít, jenže dokud nebude mít v každém
kmeni nie’damské syny, nebude mít tak silné postavení, aby si trůn
udržel. Což znamená nejméně deset let.
„Co chceš?“ zeptala se.
„Pro začátek lahvičku s krví tvého manžela,“ odpověděla Keneva.
„Sama mu hodím kostky…“
Inevera ji přerušila. „V žádném případě.“
„Zapomínáš se, dítě,“ napomenula ji Keneva. „Pořád jsem tvou
mistryní. Mně nemůžeš odmítnout nic.“
Inevera zamítavě třepla rukou. „Kostky žádnou další dívku
nepovolaly. Podle zákona se dnem tvé smrti stanu damaji’ting, ať už
mě budeš podporovat nebo ne.“
„Pokud se toho dožiješ,“ odtušila Keneva. „Získám krev Ahmanna
Jardira, i kdybych musela nejdřív vysát krev z tebe. Ostatně jestli je
opravdu osudem předurčen k velikosti, snad by byl užitečný i jako
eunuch, až tě bezpečně odklidím z cesty.“
Inevera si povzdechla. „Marně jsem doufala, že se tomu vyhnu,“
zamumlala a vytáhla ze svého hora-váčku lebku ohnivého démona.
Keneva zvrátila hlavou a zakdákala smíchy. „Ohnivá lebka?
Zklamalas mě, Inevero. Čekala jsem od tebe víc.“ Nepochybně měla
kolem celého stolu protiohnivé chrany. Rozpřáhla paže, dlaněmi ven,
aby ukázala, že jsou prázdné. „Udeř. Kostky povolají další, až tě
zabiju.“ Potřásla hlavou a přezíravě se ofrněla. „Takové plýtvání.“
„Jistě,“ přikývla Inevera, obrátila se a vypustila obrovský ohnivý
poryv, ale ne na Kenevu, nýbrž na těžké sametové závěsy, které
zakrývaly obrovská damaji’tingská okna. Závěsy se okamžitě vzňaly,
oheň zahučel a v několika vteřinách je strávil docela. Dovnitř se vlilo
jasné sluneční světlo, odrazilo se od kouře a dopadlo do každého
kouta a škvíry.
Kruh z hory, v němž stála Inevera, očividně určený k tomu, aby ji
lapil, vybuchl a zůstaly po něm jen díry vypálené do silných koberců.
Na Kenevině stole zapráskaly další výbuchy a stařena zasažená
hořícím úlomkem zavřískla.
Inevera mezitím stihla schovat svou ohnivou lebku do ochranného
váčku. Rozvážně obešla stůl a postavila se před stařenu. Kouř ji štípal
do očí a spaloval jí plíce, ale dalo se to vydržet. „Žádná magie už ti
nepomůže, babizno. Tohle vyřešíme šarusahkem.“
Všechna čest, stařena ani nezaváhala. Celoživotní šarusahk se nedá
jen tak zapomenout, i když se nedostala do souboje s jinou ženou už
desítky let. Její útok, palma klátící se ve větru, byl svým provedením
dokonalý.
Ale pomalý. Keneva byla sice se vynikající formě, ale přece jen
byla o padesát let starší než Inevera a to se na rychlosti pozná. Palmu
klátící se ve větru odklonila rozhoupaná větev, která Ineveru dostala
za stařenu. Zezadu ji kopla pod koleno, stařeně se podlomila noha,
Inevera jí nasadila chvat a tlačila ji k zemi.
Keneva se kroutila, a v okamžiku, kdy dopadly na zem, se jí
opravdu podařilo držení obrátit. Šarusahk učí obírat protivníka o
nevyužitou sílu při každé příležitosti, takže dokonce i stařena může
být úctyhodným soupeřem, pokud dostane možnost získat dostatek
protivníkovy síly a využít ji proti němu. Válely se v kouři a
dohořívajících plamenech, chrčely a supěly. Někdo zabušil do dveří,
ale Inevera je zevnitř zavřela na závoru.
Keneva se ukázala být mnohem nebezpečnější, než Inevera čekala,
ale o výsledku bylo rozhodnuto, když Inevera přestala poskytovat
damaji’ting sílu, kterou by mohla využít proti ní, a místo toho
postavila sval proti svalu v pomalém tlaku, až dosáhla vytouženého
chvatu a o pár vteřin později vykloubila Kenevě kyčel. Pak se Inevera
proplazila po stařeně o kousek výš, pevně chytila Kenevu nohama
kolem pasu, stáhla jí černý závoj, který měl být její už dávno, a
obtočila ho Kenevě kolem krku. Kenevino bolestné vytí ustalo, jako
když utne. Inevera tiskla damaji’ting naplocho k zemi, dokud
nezbrunátněla v obličeji a nenadmula se k prasknutí. Stařena boj brzy
vzdala, ale Inevera ji ještě chvíli držela, než stisk povolila a hedvábí
odmotala.
•
Když se dveře pod nárazem magie rozletěly a dovnitř vtrhla Qeva s
Enkidem, následováni houfem dam’ting a nie’dam’ting, Inevera už
hrdě třímala černý šál i závoj.
Qeva s hrůzou hleděla na tu zkázu. Většina plamenů už zhasla, ale
komnata byla plná ohořelých, čadících trosek. Na zemi uviděla
nehybné tělo své matky, oloupené o závoj, obrátila se k Ineveře a z
očí jí sršela vražda.
„Keneva byla stará a slabá,“ prohlásila Inevera. „Přišel čas černý šál
předat.“
„Ty si nějak troufáš!“ vyjela na ni Qeva. Zabít damaji’ting, aby se
otevřela otázka následnictví, nebylo nic nového, ale udělat to takto
nepokrytě, to bylo neslýchané. „Má matka a já jsme tě naučily
všechno, co znáš. Jak jsi ji mohla zradit poté, co jsme tě přijaly
pod…“
Inevera se rozesmála. „Přijaly? Já jsem nebyla žádná žebračka z
ulice ani nie’ting. Nepřekrucuj události a nedělej ze sebe mou
spasitelku. Vy jste mě beze slova vyrvaly z matčiny náruče a hodily
mě do jámy, kde se mne tvoje vlastní dcera snažila zabít.“ Melan byla
také v davu, její pařátovitá ruka se nedala přehlédnout. Inevera se
vyzývavě střetla s jejíma očima, ať si jen zkusí to popřít.
„A když jsem se nechovala tak, jak si Keneva přála,“ pokračovala
Inevera, „snažila se mě odstranit. Sedmkrát mi to kostky řekly. Já
jsem měla alespoň tolik zdvořilosti, že jsem šla proti ní tváří v tvář.“
„Lžeš,“ zavrčela Qeva.
Inevera zavrtěla hlavou. „Proč bych to dělala, když se tím stejně nic
nezmění? Jsem jediná, kterou kostky povolaly, aby nastoupila po
Kenevě. Dokud budu žít, je kadžijské damaji’tingství mé.“
„Pokud budeš žít,“ opravila ji Qeva, popošla dopředu a zaujala
šarusahkový postoj. Jenže jakmile vyšla ze stínu u dveří, dopadlo
slunce na horu, kterou použila, aby vyrazila dveře, a kost jí v ruce
vybuchla. Qeva zavřískla. Pod nárazem magie zavrávorala a ztratila
potřebné soustředění k boji.
Inevera se rychle dala do pohybu, aby ji dorazila dřív, než se
vzpamatuje. Stačí rychlý kop a pak už může vznést nárok proti ní jen
Melan.
Ale cestu jí zastoupil Enkido a po jeho velbloudím kopu se Inevera
rozplácla na zemi.
„Zab ji!“ zavelela Qeva, když se Inevera zvedala na nohy.
„Ty bys nechala eunucha řešit otázku následnictví našeho kmene?“
zvolala Inevera užasle. A jak doufala, všechny zraky přeskočily na
Qevu, co odpoví. V tu chvíli zajela rukou do svého hora váčku a
pevně sevřela v pěsti kus chraněné kosti, opatrně, aby na ni nemohlo
dopadnout světlo.
„Pokud nedokážeš porazit Enkida, nejsi hodna nás vést,“ zachrčela
Qeva. „Má matka ho pověřila, aby byl jejím kopím až za hrob.“
Inevera ani neměla čas něco odseknout, a už na ni Enkido zaútočil,
rychle a tvrdě. Takový šarusahk ještě nezažila. Šarúmské rozměry,
váha a výbojnost, damský půvab a dama‘tingská přesnost. Dosud ho
nepoznala jinak než jako klidného muže, ale teď přímo sršel vzteky.
Všichni šarúmové musí pomstít smrt svého damského mistra, i
kdyby to znamenalo jejich smrt, učila Eveja a Keneva nebyla
Enkidovou mistryní o nic méně jen proto, že to byla žena. Ona ho
zničila a zmrzačila, ale Enkido miloval šarusahk nade vše a
šarusahku mu Keneva dala, co jeho srdce ráčilo. Enkido vytáhl na
Ineveru všechno, co znal, a musela uznat, že bez pomoci magie by to
byl její konec.
Ale chraněný kousek démonské kosti v ruce jí hnal do paže surovou
magii a plnil její údy silou a rychlostí dvojnásob přesahující cokoli,
co by zmohly pouhé svaly a šlachy. Vycítila, jak Enkida zaskočilo,
když první ránou minul a ona mu zabodla prsty do ledvin.
Měla to být účinná rána, ale tentokrát byla překvapená ona. Enkido
měl zbroj. Její prsty narazily na jednu z těch tvrdých destiček z pálené
hlíny, které si šarúmové všívali do kaftanů, v nichž chodili do
Labyrintu. Cítila, že se destička při nárazu roztříštila, ale zároveň s
tím se vyčerpala i její síla a prsty ji bolely.
Jen taktak se jí podařilo vyhnout jeho odvetě, ale když se zase
obracel, udeřil ji hřbetem ruky do obličeje. Hlava se jí zvrátila, jako
když práskne bičem. Následující kop jí přerazil žebra a odhodil ji na
Kenevin ohořelý stůl, který se pod její váhou zbortil. Ženy, které se
nahrnuly do pracovny a obstoupily je, hromadně zalapaly po dechu.
Když Inevera tlumila dopad - vrhla se do kotoulu a využila část
energie na to, aby se přes trosky převalila rovnou na nohy - musela
napnout všechny síly, aby udržela pěst zaťatou a neztratila horu.
Enkido už se na ni řítil zas, ale stihla se pevně rozkročit a už eunucha
nepodceňovala.
Kroužili kolem sebe sem a tam, Enkido udeřil a minul, Inevera ho
na oplátku zasypala ranami, z nichž se povětšinou oklepal, nebo je
odrazila jeho zbroj. Oba teď byli ostražití a dávali si pozor, aby se
zbytečně neodkryli nebo neposkytli protivníkovi přebytečnou sílu.
Inevera letmo zavadila pohledem o Qevu, která trpělivě čekala v
kruhu žen, obklopujících jejich souboj, svěží a připravená začít tam,
kde Enkido skončí, pokud by snad byl poražen.
A Qeva má svou vlastní horu.
Enkido na ni zaútočil vadnoucím květem a Inevera měla uhnout, ale
z náhlého popudu ránu přijala. Noha se jí podlomila a Enkido vyrazil,
aby využil výhody, ale Inevera načerpala moc z démonské kosti, síla
se do ochablé nohy rázem vrátila a Inevera šla rovnou do útoku a
bodla ho prsty do škvíry mezi pancířovými destičkami. Enkido se
zlomil v pase a pudově chytil za břicho, a v tu chvíli umístila Inevera
několik přesně mířených úderů do silodrah na krku a na ramenou, a
pak mu tvrdým kopem přerazila koleno.
Eunuch se němě sesul k zemi, nevydal ze sebe ani sten, jen se
pracně snažil vstát, ale i když mu vypětím nabíhaly žíly na čele, údy
ho neposlouchaly. Uklidnil se, zhluboka dýchal, hleděl na ni a s
tichou důstojností a bez obav čekal, až ho Inevera dorazí.
Ale Inevera neměla na jeho smrti žádný zájem. „Ctil jsi svou
mistryni, šarúme, ale Everam s tebou má ještě další záměry.“ Ucítila,
že se vyčerpaná hora v její ruce rozdrolila na prach, a napadlo ji, jestli
nebude svého milosrdenství litovat. Už teď lapala po dechu a kašlala
z kouře.
Qeva zaujala šarusahkový postoj, ale Inevera neodpověděla stejnou
mincí.
„Jsme snad zaslepení damové, abychom šly za nejschopnějším
bojovníkem?“ zeptala se Inevera shromážděných žen. „Právě proto
nám dala Eveja‘ting alagai horu, abychom nikdy nemusely klesnout
tak hluboko.“
Podívala se na Qevu. „To tys byla první, kdo mi vrhl kostky. To tys
mě sem zatáhla, i když jsi mě mohla klidně odvrhnout. Proč? Co jsi
viděla?“
„Tvá budoucnost byla skrytá,“ odpověděla Qeva. „A to bylo přesně
to, co jsem měla podle mé matky hledat.“
Inevera přikývla. To věděla taky. „Už skrytá není. Vrhni mi kostky
zas. Hned, v komnatě stínů a přede všemi.“
Qeva vytřeštila oči, pak se na Ineveru pátravě zadívala, větřila past.
Mezi okolními ženami propukl horečnatý šepot a to rozhodlo.
Nařizuj, co může odmítnout jen hlupák.
•
Obě uchazečky o černý šál sestupovaly v čele průvodu dolů do
podpalácí, následovány všemi ženami a dívkami z paláce. Když
zasunuly závoru na dveřích do komnaty a odřízly se tak od mužských
pohledů, vytáhla Qeva kostky a záštiplně je nastavila Ineveře. „Stačí
pár kapek tvé krve, ale neboj se, než skončí den, budu mít i ten
zbytek.“
Inevera si nadzvedla závoj a vyplivla na Qeviny kostky krev z
roztrženého rtu. Vůbec by ji nenapadlo, že je možné tu ženu rozzuřit
ještě víc, ale na očích jí viděla, že se jí to podařilo. Je mi líto, Qevo,
ale je nutné tě zlomit, jako je nutné zlomit dživu sen, a to veřejně.
Qeva třásla kostkami, odříkávala modlitbu a shromáždění
zadržovalo dech. Hora divoce zažhnula a vrhla na přítomné
zlověstnou zář, ale Inevera se nebála ani jí, ani jich. Stála nad klečící
Qevou, která nevnímala nic než kostky, jediným dobře mířeným
kopem ji mohla zabít, ale Inevera netoužila Qevu zabít o nic víc než
Enkida. Čest vyžadovala, aby Qeva zabila ji, ale Ineveře řekly kostky
o jejím srdci víc.
-Jsi pro Qevu dcerou víc než její vlastní krev. Možná tě zabije, ale
nikdy tě nezradí.Qeva vrhla, a když se kostky usadily, přihlížející ženy ztratily klid.
Nevěsty či zaslíbené, všechny se nahrnuly dopředu, aby viděly, co
padlo.
Některé, jako Qeva a Melan, viděly podstatu okamžitě a zalapaly po
dechu, stejně jako Belina a pár dalších. Většina však nějakou dobu na
kostky vyjeveně zírala, než jim začal docházet význam vrhu.
Qeva vzhlédla, podívala se na ni a Inevera jí podala černý šál. Pro ni
to byla bezcenná věc, o kterou neměla nejmenší zájem. Popravdě se o
něj nezajímala nikdy. Byla to jen příčka na žebříku, které se člověk
chytí jen na tak dlouho, než vystoupí výš.
„Ty budeš nosit černý šál, sestro Qevo,“ řekla. Podívala se na
Melan. „A ty, sestro Melan, si vezmeš černý závoj. Já se musím starat
o svého manžela a o kadžijské čajové pletichy se málo zajímám. Mám
svůj vlastní palác a vyšší cíle.“
Qeva přikývla a sáhla po šálu. Inevera s ním maličko ucukla z
dosahu a celá komnata sborem zalapala po dechu.
„U dvora budeš mluvit za Kadžije,“ řekla Inevera, „ale i když to
bude tvůj hlas, slova budou má.“
Qeva se poklonila. „Ano, Damajo.“ Znovu natáhla po šálu ruku a
tentokrát ji Inevera nechala, aby si ho vzala.
Černý závoj podala Melan, která se poklonila mnohem hlouběji.
„Ano, Damajo.“
Inevera závoj maličko zvedla, čímž přinutila Melan, aby zvedla zrak
a podívala se jí do očí. „To jméno už nahlas nevyslovíš.“ Její hlas se
rozlehl po celé komnatě, ale ještě se obrátila a každé jedné ženě a
dívce se podívala do očí. „Nikdo z vás ho nevysloví - zatím.“
•
Ještě třikrát během následujících šesti měsíců potřebovala Inevera od
Andry nějaké lejstro a pokaždé mu zaplatila stejně. Teď už ji
nestydatě osahával jako nějakou polštářovou manželku. Když se ji
jednou dokonce odvážil kousnout do ňadra, měla co dělat, aby ho
nezapíchla.
Už to trvalo dost dlouho, pomyslela si. Ahmann si už udělal jméno.
Andra mu bílý turban vzít nemůže a za tohle mi žádné lejstro nestojí.
Toho rána si k sobě pozvala Kvašu, svou šarašskou dživu sen a
Ahmannovu oblíbenkyni.
„Dnes večer pozvu Andru zas,“ řekla. „Podřekni se před
Ahmannem, že když je Šarúm Ka pryč, chodívá do jeho paláce
Andra. Chci, aby nás Ahmann našel. Je načase naučit Andru, co je to
strach, a je načase, aby se Ahmann dozvěděl víc o svém osudu. Já už
osahávání toho tlusťocha dál trpět nebudu.
Kapitola 11
Poslední snídaně
333 p. N. Léto
28 jiter před novoluním
„Přestaň tady pochodovat sem a tam, Rojere,“ požádala ho Leesha.
„Bolí mě z toho hlava.“ Byla to pravda, z toho poletujícího, křiklavě
strakatého žonglérského kabátku jí začalo cukat za pravým okem.
Ustaraně si dlaní mnula spánek.
Ahmann je pozval ke svému stolu, aby s ním před návratem do
Osvoboditelovy Kotliny posnídali, a Leesha předpokládala, že myslí
za svítání, v čase obvyklém na snídani před zahájením dlouhé cesty,
ale Krasijci si dávali nějak načas - patrně vyspávali - a nechávali je
čekat v předsálí už několik hodin.
Po první hodině vytáhl Rojer housle a začal hrát, jenže do hudby se
jako vždy promítaly jeho pocity a ta pronikavá melodie Leeshe nic
nepřipomínala víc než skřípání nehtů o břidlicovou tabulku. Požádala
ho, aby přestal, ale už bylo pozdě. Cítila, jak se mozkové laloky
křečovitě smršťují. Nijak neznámý pocit, Leesha dobře věděla, že
přichází další období úporných bolestí hlavy.
Bolesti hlavy ji provázely po celý život. Někdy trvala bolest a
nevolnost hodinu. Jindy přicházela opakovaně týden či déle jako jarní
deště. Většinu času byla z těch bolestí prostě podrážděná a mnohé
zahnala jednoduchou bylinnou směsí a vyhýbáním se podnětům, které
je spouštěly. Jindy si musela vybrat mezi oslepující bolestí a tak
silnými lektvary, že z nich blouznila ještě několik hodin. V nejhorších
- a naštěstí nejméně častých - případech se nedalo dělat nic než si
najít soukromý koutek a plakat.
S přibývajícím věkem, starostmi a zodpovědností se bolesti
zhoršovaly, a od té doby, co se stala kořenářkou Osvoboditelovy
Kotliny, byly pravidelným návštěvníkem. Tady, v Everamově
Štědrotě, uprostřed nepřátel, to byl téměř setrvalý stav, jako dlouhá
zima bez známek jara.
Nebyla jediná, kdo se necítil dobře. Když teď byla družina z
Osvoboditelovy Kotliny nucena trpně čekat, až se bude moci touto
snídaní zdvořile rozloučit a konečně se připojit ke karavaně a vydat se
na dlouhou cestu domů, napětí by se dalo krájet. Zrovna před chvílí
její otec Erny vstal a rychle odkráčel na záchod, za poslední hodinu
už posedmé, a vzteky zbrunátněl, když ho její matka za to hubovala.
„To není normální, Erny, ucrnknout tu a tam kapku. Měl by ses
nechat od Leeshi prohlédnout.“ Elona byla sice na protější straně
místnosti, ale když se rodily bolesti hlavy, tak by Leeshin čich
zahanbil i vlka. Zachytila vůni matčina parfému a udělalo se jí špatně.
Tlak v lebce zesílil.
Jako všichni ostatní, i drvoštěpové předstírali, že nic neslyšeli.
Wonda, která se sama ustanovila Leeshinou osobní strážkyní, se
nějak poskládala do křesílka příliš malého na její mohutnou postavu,
na obrovském chraněném luku povolila tětivu, společně s toulcem
šípů si ho pověsila na opěradlo, a těžký tesák si nechala za pasem.
Wondě Drvoštěpově, dost velké na to, aby složila na zem i statného
chlapa, bylo teprve šestnáct, a když ji něco popouzelo, jako právě teď,
kolébala se pomalu dopředu dozadu a prsty si přejížděla po
démonských jizvách na obličeji.
Jediný, kdo v místnosti postavou odpovídal Wondiným měřítkům - i
když příbuzní byli jen vzdáleně - byl Gared Drvoštěp se svými
necelými sedmi stopami na výšku a tělem samý sval. Protože tu
nebylo nic, co by mohl zabít, a on se tím pádem nudil, tak zkoušel
vyřezat dřevěného koně, jenže jeho mohutné ruce byly sice vynikající
na uškrcení a skolení větrného démona, ale na tak jemnou práci se
nehodily. Moc tlačil a zrovna nabyl dojmu, že mu nůž snad už posté
sjel a řízl ho do ruky.
„Do Jádra s tím!“ Strčil si krvácející palec do pusy a užuž by s tím
kusem dřeva praštil, ale Leesha na něj povytáhla obočí a Gared se
ovládl. Ihned toho gesta zalitovala - byť bylo jen letmé, oko okamžitě
zachvátila ostrá, bodavá bolest.
Rojer se obrátil k ní. „Chodit nemůžu, na housle hrát nemůžu. Co
teda můžu, Výsosti?“ Všichni vzhlédli. Leesha nebyla zrovna proslulá
tím, že by si nechala takový tón líbit, ani když byla v nejlepším
rozmaru.
Ale hádka byla to poslední, co by Leeshe v tu chvíli ještě scházelo.
Pořád tu byla naděje, že záchvat bolesti sám odezní, a každé ostré
slovo snižovalo její naděje na polovinu. Vzala si dávku prášku proti
bolesti hlavy a zapila ho douškem vody z cestovní láhve. Voda
zašplouchala v prázdném žaludku, ten se začal kroutit hlady a Leeshe
se udělalo špatně. Jídlo sice bylo to poslední, po čem teď toužila, ale
jestli se brzy nenají, bude to všechno ještě horší.
V duchu se proklínala, že si nezašla na čaj a sladké pečivo, které
toho rána podávaly Abbanovy manželky v Zrcadlovém paláci, ale
zrovna si vyčistila zuby a chtěla mít svěží dech, až se bude loučit s
Ahmannem. Pozval ji přece na snídani, poslední jídlo, než se vydají
na dlouhou cestu. A teď už stálo slunce hodně vysoko.
Holka pitomá, slyšela v duchu Brunu, příště s sebou nos mátový
lístek na žvýkání. Leesha věděla, že duch její staré učitelky má
pravdu. Prohledávala kapsáře u zástěry, jestli tam nenajde něco k
jídlu, ale kromě tisíc a jedné medicíny, které by mohla obratem
vytáhnout, neměla ani ořech.
Rojer ji pořád zlostně propaloval očima a Leesha potlačovala touhu
ho seřvat. „Promiň, Rojere, ale jsem stejně otrávená jako ty. Jak to tak
vypadá, bude po poledni, než vyrazíme na cestu.“
„Jestli nás vůbec nechají odejít,“ utrousil Rojer. „Každou minutou
čekání ve mně sílí jistota, že do slunce západu skončím v žaláři a
moje koule na řeznickém špalku.“
Rojer měl k obavám dobrý důvod. Ahmann poslal před pár týdny
Rojerovi svou nejstarší dceru Amanvu - již plnoprávnou damu’ting a svou neteř Sikvu jako případné nevěsty. Z těch dvou - které ostatně
vybrala Inevera - se vyklubali špehové; předstíraly, že neumí thesky,
zatímco ve skutečnosti mluvily thesky plynně, a když Leesha začala
ohrožovat zavedené poměry v Everamově Štědrotě, pokusily se ji
otrávit.
Jenže Rojer se jimi k velkému Leeshinu trápení nechal svést,
podlehl Amanvinu ponoukání a skončil se Sikvou v posteli. Od té
noci byl jako na trní a pořád čekal, kdy si pro něj přijdou
Osvoboditelovi kopiníci a seberou ho za zneuctění dívek, neboť ani
předem, ba dokonce ani potom neodsouhlasil, že si je vezme.
„Asi ses měl trochu víc ovládat,“ poznamenala.
„To říká ta pravá,“ odsekl Rojer.
„A to má zase znamenat co?“ opáčila Leesha.
Rojer nasadil tak směšně nevěřícný výraz, že by se Leesha snad
rozesmála, nebýt bičujících slov, která následovala. „To si doopravdy
myslíš, že v této místnosti, v tomto paláci, ba dokonce v tomto městě
není člověka, který by nevěděl, že šoustáš s Ahmannem Jardirem?“
Leesha zavřela oči a zhluboka se nadechla. „Moje vztahy s
Ahmannem jsou chladná, rozumová úvaha a já jsem předem zvážila
všechny možnosti. Tvoje úvahy se řídily výhradně tvým ptákem.“
„Úvaha?“ Rojer se rozchechtal. „Já jsem vyrůstal v bordelu, Leesho,
a o tomhle uvažování vím všechno.“
„Tak to by snad stačilo, Rojere!“ vzplanula Leesha. V lebce se
zrodila jasná, ostrá bolest a dala jí sílu vstát.
Ale Rojer odmítal ustoupit. „Nebo co? Už mě to tvoje
svatouškovství unavuje, Leesho. Ty nejsi žádná angierská vévodkyně
matka. Já nemusím skákat, jak ty pískáš, a ještě se přitom tvářit, že jsi
lepší než já, když se sama kurvíš s tím démonem z pouště.“
Gared vyskočil a namířil na Rojera svůj řezbářský nůž. „Takhle s
Leeshou mluvit nebudeš, Rojere. Tetovaný říkal, abychom tě chránili,
ale já ti vydrhnu pusu mýdlem, jestli to řekneš ještě jednou.“
V Rojerově ruce se zničehonic objevil vrhací nůž. „Zkus to, ty
balíku venkovský, a dostaneš nožem do oka.“
Gared zesinal a na obličej se mu vplížil vzteklý dravčí výraz.
Wonda vmžiku napjala luk, nasadila šíp a vyčkávala. „Jestli ten nůž
hodíš, tak…“
„Přestaňte, všichni!“ zařvala Leesha. „Wondo, odlož luk. Garede,
sedni si.“ Bleskurychle se obrátila k Rojerovi. „A ty si dávej pozor na
ty svoje nafoukané manýry a pamatuj, že mé ‚kurvení‘ může být
jediným důvodem, proč ti koule ještě zůstaly!“
„Leesho Papírova!“ zaburácel Erny a všechny zraky se obrátily k
němu. Ernymu táhlo na šedesát, byl o hodně starší než jeho žena, ale
vypadal ještě starší. Byl hubený a na hlavě mu zůstalo jen pár
chomáčů šedin. Nosil tenké brýle a byl skoro průsvitně bledý. Ještě
před chvílí tu seděl se sklopenou hlavou a trpně snášel Elonino
neustálé popichování, ale teď se zpříma, zostra podíval Leeshe do očí.
„Takhle jsem tě vychovával? Vyžaduj úctu, která ti náleží, ale také cti
ostatní a mluv s nimi slušně.“
Leesha ztuhla a bolesti hlavy byly na okamžik zapomenuty. Otec
nemluvil často, a takto ostře ještě méně, ale když už promluvil,
nedalo se než neposlechnout, protože měl pravdu.
„Promiň, Rojere,“ řekla. „Žaludek se mi kroutí hlady, hlava mi
může prasknout a ujely mi nervy. Ty dívky ti poslali především proto,
protože si myslí, že by tvůj talent okouzlit démony mohl přejít na tvé
syny. Kdyby tě zabili nebo vykleštili, tak by tato možnost padla.
Kdybys byl jen tak nějaký chaffit nebo chin z ulice, kterého by
nachytali v posteli s Osvoboditelovou neteří, aniž je s ní sezdaný, asi
by sis měl dělat starosti. Ale z toho poprasku, jaký nadělala Inevera
kolem toho, že Sikva už není panna, můžeme podle mne směle
usuzovat, že to měly celé naplánované už od začátku.“
Rojer podezíravě naklonil hlavu. „Jako nějakou past?“
Leesha se chabě usmála. „Do které jsi okamžitě padl. Otázkou je, co
se stane teď, když už past sklapla.“
Elona si odfrkla. „Možná tě na zbytek života zamknou v harému,
abys jim plodil a vychovával armádu mrňavých houslových
čarodějů.“
Gared zahýkal smíchy a obrovskou prackou se plácal do kolena.
„Pořád lepší než štípat celý den dříví, že jo?“
Rojer jeho nadšení zjevně nesdílel; zbledl, začal znovu přecházet
sem a tam a občas se podrbal na hrudi, kde měl pod košilí bezpečně
schovaný svůj rodinný medailon.
„Proč nikdo nechce vidět řešení, které je nasnadě?“ ozvala se Elona.
„Hlupáci jste oba, ty i moje dcera. Prostě si je vezmi, ty moulo.“
„I kdybych nakrásně chtěl,“ odpověděl Rojer, „budou čekat věno,
které je jich hodno. Já jim nemám co nabídnout.“
„Jediné, co od tebe chtějí, je tvoje semeno,“ popadla do hrsti látku v
klíně svých jezdeckých šatů a významně s ní zatřásla. „Ty máš moc, o
níž jsme slýchali snad jen v příbězích o Jaku Šupináři, a oni chtějí
vědět, jestli ji dokážeš zasít. Přesně tolik ti řekl Jardir svou nabídkou,
že ti najde nevěsty. A co my víme? Možná má pravdu a v tvém rodě
opravdu je něco, co ti umožňuje očarovat démony. Nezaškodí to
vyzkoušet.“
„Přece nemůžu…“ nadechl se Rojer.
Ale Elona se nedala obměkčit a zaječela tak, že to Leeshiny bolesti
hlavy ještě vybičovalo. „Co nemůžeš? Přijmout tu nejlepší nabídku ke
sňatku, o jaké kdy kdo slyšel? Jardir je bohatý a mocný až k nevíře.
Stačí, když si na deset minut soukromě posedíš se mnou, s Ineverou a
s oběma dívkami a neřekneš ani slovo, a můžeš to všechno mít.
Pozemky. Postavení. Sedláky, jimž budeš vládnout a kteří ti budou
odvádět daně. Více zlata než mají milnské doly.“
„Nakradeného zlata,“ podotkla Leesha. „Ukradené lidi. Ukradené
pozemky.“
Nad tím Elona jen mávla rukou. „V důsledku je ukradené vždycky
všechno, území ze všeho nejvíc. A ti lidé, kterým to sebrali, to
každopádně stejně zpátky nedostanou, a Rojer bude lepším pánem
než nějací Krasijci.“
Obrátila se zpátky k Rojerovi. „A nezapomínejme na každodenní
postelová práva na dvě nádherné ženy. Stvořiteli! Vždyť ony by ti
dokonce pomohly vybrat další! Myslíš, že takové nabídky přicházejí
každý den? Věř mi, chlapče,“ krátce střelila očima po Ernym,
„nepřicházejí.“
„Já…“ začal Rojer.
Elona se na něj výhrůžně zašklebila a přetrhla mu řeč. „Nebo jsi
spíš na chlapce? Jo, to by mohl být důvod, proč běháš za mou
nedosažitelnou dcerou, místo abys vyhověl mnohem ochotnějším
děvčatům. Není žádná hanba chtít tu a tam ohnout muže, ale i tak bys
mohl těm holkám vyhovět a udělat jim pár fakanů. Stačí, když zavřeš
oči a budeš si přitom představovat Gareda.“
„To snad ne!“ zaječel Gared.
„Nejsem na chlapečky!“ odsekl Rojer.
Leesha se předklonila a mnula si spánky. „Jestli se brzy nenajím,
začnu řvát.“
„Šarúmové snídají později,“ ozvalo se, Leesha se obrátila a zjistila,
že ve dveřích stojí Abban. „Potřebují se po celonočním pobíjení
démonů vyspat. Ale neboj se nic, zakrátko tě již doprovodím k
Osvoboditeli.“
Zatímco se k ní tlustý chaffit belhal o své berli s velbloudí hlavou,
Leesha přemítala, kolik toho asi slyšel. Wonda se napjala, když sáhl
do kaftanu, ale Abban se jí zdvořile poklonil, ruku vytáhl a ukázal jí,
že v ní drží jen zralé červené jablko. V tu chvíli Leesha věděla, že
slyšel všechno. Nedala by ani zlámanou grešli za to, že Abban celé to
zpoždění obratně zosnoval sám, jen aby měl šanci je poslouchat.
„Díky.“ Vzala si jablko a okamžitě se do něj zakousla. První
lahodné svěží křupnutí jí bylo lékem víc než cokoli, co by našla ve
svých bylinných kapsářích. Stejně jako čich, i chuť a hmat byly při
záchvatu bystřejší a Leesha s úlevou zavřela oči a vychutnávala si
každé sousto.
„Pamatuj, mistryně,“ řekl Abban tiše, aby ho ostatní neslyšeli, „že
ty jsi možná tvorem rozumových úvah, ale Ahmann je otrokem vášní.
Pudově odlišuje správné od špatného a jedná bez okolků a bez
ohledů. Domnívám se, že mu tato schopnost dobře slouží jako
válečníkovi a vůdci mužů.“
„A co z toho?“ zeptala se Leesha.
„Znamená to, že Osvoboditel věří, že ti osud předurčil, aby sis ho
jednoho dne vzala. Že je to Everamova vůle. Dnes tě možná nechá jít,
ale nikdy tě nepřestane pronásledovat.“
„A pokud jde o tebe, žonglére,“ pokračoval už hlasitěji Abban a
belhal se k Rojerovi, „dělal bych si menší starosti s Osvoboditelem a
Damajou a větší s Hasikem. Jestli ten zjistí, žes mu líhal s dcerou,
aniž by sis ji počestně vzal, bude to považovat za znásilnění. A
jakmile Ahmann na chvilku odvrátí zrak, splatí ti to desetinásobně a
tvé nožíky ho nezbrzdí o nic víc než hedvábné šátky.“
Rojerovi spadla brada a znovu sevřel svůj medailonek. „Hasik je
Sikvin otec?“ Jardirova surového, mohutného osobního strážce znali
dobře všichni.
„Pokud to ovšem Hasik zjistí, Rojere,“ zasáhla Leesha, „a on to
nezjistí. Nenech se Abbanem strašit.“
Chaffit bezmocně pokrčil rameny. „Říkám jen pravdu, mistryně,“
uklonil se. „Možnosti, s nimiž je z rozumových důvodů dobré
počítat.“
„Tak je tedy řekni všechny.“ Leesha se znovu zakousla do jablka.
Už se blížila k jádřinci, který ohryže až na semínka a stopku. „Oba
víme, že ani Sikva, ani Inevera nemají zájem to někomu vykládat.
Evejský zákon ženám zakazuje svědčit ve věci znásilnění. Ahmann
by musel dát přednost Rojerově výpovědi, a i kdyby to neudělal,
stejně by to přiznání znamenalo i Sikvinu smrt.“
„Čestné slovo?“ užasl Rojer.
„Hnus, ale je to pravda,“ odpověděla Leesha.
„Když jde o Osvoboditelovu rodinu, dokáže být evejský zákon
velmi pružný, mistryně,“ pokračoval Abban. „Odmítnout tu dívku
jako nehodnou sňatku by se považovalo za urážku.“
„Čili Hasik mě zabije, jestli tu nabídku nepřijmu,“ zamumlal Rojer,
jako by zkoušel, jak ta slova chutnají.
„Znásilní a zabije, ano,“ souhlasil Abban.
„Znásilní a zabije,“ opakoval tupě Rojer.
„Pche, vždyť není větší než Wonda,“ prohlásil Gared a Rojerovi
přistála na rameni jeho obrovská tlapa. „Žádné strachy, já ti ublížit
nenechám, i když se chováš jako vůl.“
Rojer byl o půldruhé stopy menší než Gared, ale stejně to vypadalo,
že se na něj dívá svrchu. „Nevytahuj se, Garede. Ty jsi sice zvyklý
být tou největší štikou v rybníce, jenže ve skutečnosti by tě Hasik
složil na zem za pár vteřin.“
„A ještě by tě před ostatními šarúmy znásilnil, aby tě přede všemi
zostudil,“ souhlasil Abban. „Tím on je proslulý.“
„Ty tlusťochu mrňavý…“ vrhl se Gared chaffitovi po krku, ale
Abban hladce přešlápl na zdravou končetinu, uhnul obrovitému
drvoštěpovi z cesty a vzápětí ho hezky zostra praštil svou velbloudí
berlou zezadu do nohy.
Gared zařval bolestí, klesl na koleno, ale paličatě se obrátil, že
hmátne chaffitovi po krku znovu, a vzápětí strnul, když zjistil, že mu
berla míří přímo na krk a z konce trčí tenký nůž.
„Ah,“ zamručel Abban, zvedl čepel Garedovi do vousů a přinutil ho
polknout. „V šaraji jsem sice nebyl, co mi začaly rašit vousy, ale i tak
si pořád pamatuji ze šarusahku dost na to, abych dokázal nějakého
nejapného nekňubu složit na zem, a mám i své finty, jak ho na zemi
udržet.“
Ustoupil a čepel hladce, s tichým cvaknutím zmizela v berli. „Takže
mě dobře poslouchej, když ti nabízím moudrou radu. Když přijde
Hasik do mého domu bez Ahmanna, který by ho krotil, pokloním se a
klidím se mu z cesty bez ohledu na to, co nebo koho chce. Je to
zabiják všech zabijáků, a že jsem jich viděl hodně. Uč se od kaprála
Kavala a možná se mu jednoho dne vyrovnáš, ale ten den ještě
nepřišel.“
Podíval se na Rojera. „A ty se uč od mistryně Leeshi. Jestli ty dívky
nechceš, otálej.“
„Jak?“ podivil se Rojer.
Abban pokrčil rameny. „Řekněme, že u vás je zvykem se…
zasnoubit, říkáte?“
„Zasnoubit,“ souhlasil Rojer.
„Řekněme, že u vás je zvykem být rok zasnoubení nebo že musíš
nejdříve složit nějaké velké hudební dílo, abys tomu dni požehnal.
Řekněme, že se neoženíš, dokud se nenaučíš krasijsky nebo před
prvním jarním dnem. Nezáleží na tom, co řekneš, synu Jessumovu,
jen na tom, aby sis před mým pánem i oběma dívkami zachránil čest a
získal čas dostat se odtud co nejdál.“
•
S Rojerem v čele následovali Kotliňané Abbana do Jardirovy
obrovské hodovny. Vysokými okny proudilo dovnitř slunce a
zalévalo mramorovou síň světlem. Hlavní část zaplnila spousta
dlouhých nízkých stolů obklopených polštáři, na nichž se zkříženýma
nohama seděly stovky šarúmů - jednak Osvoboditelovi kopiníci,
výkvět jeho bojovníků, a jednak osobní strážci Damaji. Kopí a štíty si
odložili na dosah a hladově do sebe házeli chléb, kuskus a rožněné
maso, které jim na nádherně malované kamenině roznášeli chlapci
odění jen v bílých bidech.
Rojer navenek nehnul ani brvou a kráčel nenuceně, jako by šel
rozkvetlou loukou, ale když míjel válečníky, srdce měl až v krku. Z
hodovní síně nebylo úniku, žádný kouřový trik ani housle by jim
nepomohly potají se proplížit kolem tolika lidí. Odejdou jen s
Jardirovým svolením, nebo neodejdou vůbec.
Abban je provedl mezi válečníky ke schodům na stupínek, kde
kromě Damaji a Jardirových synů a dědiců seděli další vysocí
duchovní hodnostáři. Na zemi ležel silný koberec, zdi zateplily
tapisérie. Sedělo se na hedvábných poduškách a jedlo se vybraně ze
stříbra. Podnosy přetékající lahůdkami roznášely ženy oděné od hlavy
po paty v černé.
Duchovní záštiplně sledovali, jak Kotliňané procházejí mezi
stolovníky a stoupají nad ně na další stupínek. Rojer ani nemrkl a
jeho nenucený krok se rovněž nezměnil, ale hruď se mu svírala, jako
by mu někdo pomalu vymačkával vzduch z plic. Znal bojové umění
duchovních a dobře věděl, že i s holýma rukama jsou vražednější než
drvoštěp se sekerou.
Na dalším a nejmenším stupínku - i když to byl pořád obrovský
prostor bohatě vybavený silnými koberci a pozlaceným mramorem seděl u svého stolu Jardir. Podušky byly vyšívané zlatem, zlaté byly i
mísy, džbánky a talíře posázené démanty a obsluhovaly tu Jardirovy
vlastní ženy, mnohé s dama’tingským černým závojem. Rojerovi se
sevřel žaludek při představě, že jí u stolu, kde jsou téměř všechny
jídlonošky odbornicemi na jedy. Všechny byly zahalené od hlavy po
paty, ale Rojer mezi nimi stejně zahlédl Amanvu a Sikvu; jejich
postavy a půvabné pohyby se mu navždy vryly do paměti.
Jardir seděl v čele stolu a Inevera po jeho pravici. Damaja byla jako
vždy oděná v mámivě průsvitném hedvábí, které přitahovalo zrak, a
přesto slibovalo bolestivou smrt každému muži, jehož pohled by na
něm prodléval příliš dlouho. Na dolním konci stolu seděli damaji
Ašán a Aleverak, jejich dědicové Asukadži a Madži, Jardirův
prvorozený Jayan a druhorozený Asome, kai’šarúm Šandžat a
samozřejmě Hasik.
Navzdory očividné marnosti pocítil Rojer naléhavou touhu spasit
život útěkem. Nenápadně zajel prstem mezi knoflíky své strakaté
košile a dotkl se chladného kovového medailonku. Napětí povolilo.
Ten medailon, to bylo nejvyšší vyznamenání za statečnost a dostal
ho od vévody angierského Rojerův mistr Arrick Libohlas za to, že
předhodil Rojera a jeho matku jadrncům a později o tomto činu lhal.
Tohle nedokázal strávit dokonce ani Arrick, a když ho později z
vévodského paláce vyhnali a on se musel sbalit, tak tam medailon
nechal, přestože si odtamtud jinak odnesl všechno, co nebylo přibité.
Ale i když ho té dávné noci Arrick opustil, ostatní bojovali statečně.
Posel Geral hodil matce štít a spolu s Rojerovým otcem vlastními těly
bránili matku a dítě před démony, kteří se dovnitř valili vyraženými
dveřmi. Zemřeli, stejně jako o mnoho let později Arrick, aby Rojer
přežil.
Leesha vyryla Rojerovi na tu medaili za udatnost jména všech, kteří
za Rojera položili život, a tak se z něj stal jeho talisman. Ve
strastiplných chvílích mu dával pocit jistoty, ale zároveň mu trvale
připomínal, že dny, které mu na tomto světě zbývají, vykoupili
životem všichni, kdo se kdy o něj starali. Rád by věřil, že je na něm
něco zvláštního, něco, co stálo za záchranu, ale popravdě nikdy
neviděl moc důkazů, že by tomu tak opravdu bylo.
Leesha se posadila na podušku po Jardirově levici, vedle ní Rojer,
pak následovala Elona, Erny, Gared a Wonda. Abban zaujal své
obvyklé místo vkleče za Jardirem, kde byl téměř neviditelný.
Sikva před Rojera okamžitě postavila maličký šálek silné kávy, a
když zachytil její pohled, mávla na něj svými hustými černými
řasami. Nikdo jiný si toho vřelého, lišáckého mrknutí, které Rojera
maličko rozechvělo, nevšiml, nicméně Rojer sám si taková gesta
nacvičoval před zrcadlem tolikrát, že ho něco takového nemohlo
obelstít. Amanva se Sikvou ho možná měly rády a chtěly si ho vzít,
ale nemilovaly ho. Neznaly ho natolik dobře, aby to byla opravdová
láska, i kdyby tomu samy věřily.
Ani Rojer nemiloval je. Byly oslnivě krásné, ale pod tou nádhernou
slupkou pro něj stále byly záhadou.
Ale bylo tam něco…
V myšlenkách se často vracíval zpátky k té noci, kdy ho svedly, ale
nebyly to milostné hrátky, na co vzpomínal. Alespoň ne moc často.
Byla to Píseň Ubývání, kterou mu zpívaly dvojhlasně. Z jejich hlasů
čišela síla, a Rojer, vychovaný snad největším zpěvákem své doby,
dobře věděl, jak je taková síla vzácná a mocná.
Inevera s Elonou dělaly, co mohly, aby Rojera dotlačily do sňatku.
Abban mu radil, aby se svatbou otálel. Leesha, která sama
poskakovala, jak Abban pískal, po něm zjevně chtěla, aby jim dal
rovnou košem.
Patrně vůbec nikoho nezajímalo, co chce Rojer sám.
Snídaně se vlekla celou věčnost - nekonečné modlitby, zdvořilosti,
chabě zastíraná nedůvěra. K očividné nelibosti krasijských
spolustolovníků věnoval Ahmann většinu pozornosti Leeshe. Hádali
se, kolik šarúmů je bude doprovázet zpátky do Kotliny.
„Dohodli jsme se na deseti,“ prohlásila Leesha, „a ani jeden navíc.
A Gared mi říkal, že v karavaně jich je skoro třicet.“
„Dohodli jsme se na deseti dal’šarúmech výhradně na vaši
ochranu,“ namítl Jardir. „Ale vy potřebujete ještě pacholky k
povozům, které povezou mé dary kotlinskému kmeni, lovce, abyste
měli co jíst, čeledíny k tažným zvířatům, děvečky na vaření a praní.
Ti nezvednou kopí, dokud nebude nouze nejvyšší.“
„Copak tuhle práci u vás nedělají obvykle ženy?“ opáčila Leesha.
„Tak ať si s sebou těch deset válečníků vezme ženy a děti.“ Neřekla
jako rukojmí, ale Rojer to v jejím tónu slyšel.
„Těch deset na vaši ochranu stejně nestačí,“ nevzdal se Jardir, „Mí
zvědi mi řekli, že na cestách do Kotliny je plno chinských lupičů.“
„Nikoli chinských,“ opravila ho Leesha.
„Eh?“ opáčil Jardir.
Opatrně, pomyslel si Rojer.
„Učil jsi mě, že chin znamená ‚cizinec‘,“ pokračovala Leesha.
„Tihle lidé žijí tam, kde se narodili, nebo kam je vyhnala tvoje
armáda. To vy jste tu chinové.“ Mezi Krasijci se zvedl zlostný šum.
Tady, v Everamově Štědrotě, měl Jardir svrchovanou moc a
sebemenší jeho rozmar byl zákonem. Jeho výnosy mohly zrušit - a
často i rušily - zákony, které zde platily tisíce let. Nikdo, a už vůbec
ne žena, a k tomu cizinka, by se neodvažoval mluvit s ním před celým
dvorem takhle troufale.
Jardir vztyčil prst a všichni ztichli. „Šalebná slova, která cestu
bezpečnější neudělají. Dvacet válečníků. Deset cha’šarúmů a deset
dal, včetně kaprála Kavala, který zároveň bude pokračovat s
výcvikem vašich válečníků, a navrch můj pozorovatel Kolíf. Všichni
si s sebou vezmou své první manželky a jedno dítě své krve.“
„Půlka budou dívky,“ prohlásila Leesha, „a nikdo dost starý na
Hannu Paš. Já nechci dvacet kluků vytažených ze šaraje den předtím,
než by odložili bido.“
Jardir se usmál a lusknul prstem přes rameno. „Abbane, zařiď to.“
Abban se dotkl čelem podlahy. „Jistě, Osvoboditeli.“
„Dvacet jedna,“ zasáhla Inevera. „Posvátné číslo. Amanva je
dama’ting a musí mít osobního eunušského strážce. Pošlu s ní
Enkida.“
„Souhlasím,“ řekl Jardir.
„To není…“ začala Leesha, ale Jardir ji zarazil.
„Má dcera musí mít ochranu, Leesho Papírova. Myslím, že tvůj
ctěný otec,“ ukázal na Ernyho, „souhlasí, že o tom není sporu?“
Leesha se na něj podívala, ale Erny jí věnoval jen přísný pohled.
„Má pravdu, Leesho, a ty to víš.“
„Snad,“ řekla Leesha. „Pokud ovšem s námi pojede. Na tomhle
jsme se nedohodli.“
Inevera si dala doušek vody a usmála se na ni přes zlatý pohár. „To
je jen další věc, dcero Ernyho, o které ty rozhodovat nebudeš.“
Všechny oči se obrátily k Rojerovi a jemu se sevřely útroby. V
duchu se upnul na medailon, který ho tížil na hrudi, a zhluboka se
nadechl. Pak sáhl do svého pestrobarevného pytle zázraků a vytáhl
pouzdro s houslemi.
„Veliký Šar’damo Ka,“ řekl. „Nacvičoval jsem si nápěv, který mne
naučila tvá dcera a její komorná. Píseň Ubývání. Říkal jsi, že hudba
ke chvále Everamově je na tvém dvoře vítaná. Mohu ti ji zahrát?“
Kolem stolu se objevily překvapené pohledy nad takovými
vytáčkami, ale Jardir nad tím jen mávl rukou a přikývl. „Jistěže, synu
Jessumovu. Bude nám ctí.“
Rojer otevřel pouzdro a vyndal starobylé housle, které mu dal
Tetovaný, pečlivě ochraňovanou památku na starý svět. Struny byly
nové, ale lakované dřevo bylo dosud silné a zvučností překonávalo
jakýkoli jiný nástroj, který kdy Rojer držel v ruce. Rozpačitě zaváhal,
pak vzhlédl, jako by ho právě něco napadlo. „Bylo by vhodné požádat
Amanvu a Sikvu, aby k houslím přidaly své hlasy?“
„Píseň Ubývání je velebná,“ řekl Jardir a pokynul dívkám. Tiše se
slétly k Rojerovi jako ptáci na sokolníkovo zápěstí a klekly si na
podušky za něj.
Ještěže na ně nevidím, pomyslel si Rojer. Nemůžu si dovolit žádné
rozptylování. Ne tady a ne teď.
Vzal do zmrzačené ruky smyčec z jemných koňských žíní, zavřel
oči, odřízl se od chuti krasijské kávy v ústech, od vůně jídla ve chřípí,
od všeobecného hodovního šumu v uších. Soustředil se, dokud nebylo
na světě nic než housle v rukou, a pak začal hrát.
Začal pomalu, dlouho kroužil kolem předehry. Zpočátku něžně, ale
postupně podsouval do nápěvu víc a víc očekávané melodie a
nechával ji sílit, až zaplnila Jardirův stupínek, přelila se přes
damajský stupínek a nakonec se rozlila do celé síně. Rojer si matně
uvědomoval mlčenlivé ticho, které padlo na dav, ale pro něj to
nemělo význam. Záleželo jen na hudbě.
Když byl nápěv úplný, nechal Rojer housle zase ztišit a začal píseň
nanovo. Nedal žádné znamení, ani neklepl smyčcem, jak by asi udělal
na své učednice, nicméně Amanva a Sikva se k němu napodruhé
okamžitě připojily, přidaly k Rojerovým houslím tiché brumendo a on
dál budoval složitý celek, znovu ho dovedl k předešlé hlasitosti a ještě
přidával.
Ach, ty plíce, pomyslel si, když vzduch rozechvěla síla jejich hlasů.
Cítil tuhnutí v rozkroku, ale ignoroval to stejně jako všechno ostatní,
co by ho rozptylovalo. Dobré dílo může mít i tento účinek. Naštěstí
nosí žongléři volné kalhoty.
Když se nápěv znovu plně rozvinul, začaly ženy zpívat. Slova dosud
přesahovala Rojerovy velmi omezené znalosti krasijštiny, ale i tak
byla krásná - truchlivá, s varovným odstínem. Amanva a Sikva mu
vysvětlovaly jejich význam, ale ani přes svou plynulou znalost
thesštiny nebyly schopné přeložit mistrovský soulad mezi hudbou a
původní krasijskou básní.
A právě to byla výzva, po které Rojer tak prahl. V Písni Ubývání
tkvěla moc. Starobylá moc.
Po každé sloce následoval bezeslovný sbor, obracející se na nebesa
s úpěnlivou prosbou k Everamovi, aby jim dal v noci sílu. Hlasy
Amanvy a Sikvy splynuly tak, že se téměř nedalo rozlišit, kde jeden
končí a druhý začíná.
Napoprvé hrál Rojer sbor přesně tak, jak mu ho dívky původně
předvedly, ale před koncem druhé sloky začal vplétat novou variaci a
zlehka kroužil kolem původního nápěvu. Pro housle to byla drobná
změna, ale náročná pro toho, kdo zpíval. Ale dívky bez námahy jeho
variaci přejaly a přizpůsobily zpěv jeho hudbě. Při třetím sboru je
zavedl ještě dál a vybudoval z hudby něco, co by i jadrnce přikovalo
k zemi. Znovu se přizpůsobily tak snadno, jako by s nimi ruku v ruce
kráčel růžovou zahradou.
Čtvrtá sloka vypovídala o Alagai Ka, otci démonů, který za
novoluní chodívá po zemi. Rojer nevěděl, jestli takový tvor vůbec
může být, ale ten démonský princ, který se za novoluní před několika
málo dny pokusil zabít Leeshu a Jardira, byl strašlivý ažaž. Hudba
nabrala hrozivý spád, a když sloka dospěla k dalšímu sboru, nahradil
Rojer nápěv pronikavým kvílením, které rvalo uši a zahnalo by z
doslechu i skalního démona.
A znovu se Amanva se Sikvou bez nácviku i bez varování okamžitě
přizpůsobily.
Sloku za slokou je Rojer zkoušel, propracovával svou houslovou
magii - pokud to byla magie - k plné dokonalosti a zaplavoval
hodovní síň svou mocí. Držely s ním krok celou dobu, dokonce i když
předvedl zcela nový závěr a nechal hudbu doznít do ticha.
Když v houslích dozněl poslední tón, zvedl Rojer smyčec ze strun a
otevřel oči, jako by se probíral z hlubokého spánku. Skutečnost
pomalu nabírala obrysy. Všichni, dokonce i Jardir a Inevera, mlčky
seděli u stolů a strnule na něj zírali. Rojer zvedl zrak dál, a u stolu o
kousek níž uviděl tucty podobně omámených duchovních a stejně tak
stovky šarúmů dole v síni.
A pak, jako by mávnutím kouzelného proutku, propukl v hodovně
bouřlivý jásot. Šarúmové halekali, ječeli a dupali, až se podlaha
otřásala. Duchovní se ovládali víc, ale i tak zněl jejich potlesk jako
hromobití. Gared ho plácal po zádech, div mu nevyrazil dech, a
Leesha po něm blýskla úsměvem, při němž by se mu dřív zastavilo
srdce. Dokonce i Hasik tleskal a dupal a hleděl na svou dceru s
očividnou pýchou.
Nicméně Jardir a Inevera byli stále zticha, a tak brzy ztichli i
všichni ostatní a zahleděli se na Osvoboditele v očekávání, co k tomu
řekne. Démon z pouště se pomalu usmál a pak se ke všeobecnému
úžasu Rojerovi hluboce poklonil.
„Everam k tobě promlouvá, synu Jessumovu,“ řekl a tím spustil
další kolo halekání a potlesku.
Rojer se na oplátku také poklonil, tak hluboko, jak mu to stůl před
ním dovoloval. „Rád bych se oženil s tvou dcerou a neteří, Ahmanne
asu Hoškamin am’Jardir am’Kadži.“ Leesha zalapala po dechu a
Elona spokojeně zafuněla.
Jardir přikývl a pokynul pravou rukou Ineveře a levou Eloně. „Naše
ženy zařídí…“
Ale Rojer zavrtěl hlavou. „Rád bych se s nimi oženil tady a teď.
Není nic, o čem by ženy mohly vyjednávat. Já po žádném věnu
netoužím, ani ho nepotřebuju, a sám na žádné věno peníze nemám.“
Jardir sepjal prsty a pátravě si Rojera měřil s nečitelným výrazem,
na který by byl pyšný i mistr žonglér. Soudě podle toho výrazu mohl
zrovna tak dobře nařídit Hasikovi, aby Rojera rozmáčkl jako štěnici,
jako tu nabídku přijmout. A jeho strážce vskutku nenápadně spustil
ruku ke kopí.
Ale Rojer teď měl na své straně diváky, a tak beze strachu naléhal
dál. „A žádné zlato ani šperky beztak nikdy Amanvu ani Sikvu
vyvážit nemohou. Ostatně co jiného jsou pro Šar’damu Ka takové
věci než tretky? Místo toho přeložím Píseň Ubývání do thesštiny a
budu ji hrát svému lidu. Jestli přichází šarak ka, jak říkáš, tak by
všichni měli mít na paměti, že novoluní je třeba se obávat.“
„To si myslíš, že prodám svou dceru za píseň?“ ozvala se Inevera.
Rojer se jí poklonil. Věděl, že by z ní měl mít strach, ale právo bylo
na jeho straně, a tak se jen usmál. „Omlouvám se, Damajo, ale o
tomhle ty rozhodovat nebudeš.“
„Jistě,“ souhlasil Jardir dřív, než stačila Inevera něco odseknout.
Navenek na sobě nedala znát, jak ji to pobouřilo, ale chladná
vypočítavost v očích děsila víc než vzteklý výbuch.
Rojer se obrátil zpátky k Jardirovi. „Říkáš, že Everam ke mně
promlouvá. Nemohu říci, jestli to tak je nebo není, ale pokud je to
pravda, tak mi Everam říká, že právě teď zněla na tvém dvoře
opravdová magie. Magie starší a hlubší než chranění. A Everam mi
říká, že pokud budu tuto magii soustavně pěstovat s tvými dcerami,
možná se naučíme zabíjet alagai pouhou písní.“
„Mně říká Everam to samé, synu Jessumovu,“ odpověděl Jardir.
„Přijímám.“
Hasik radostí zavýskl tak, že ještě před pár minutami by z toho
Rojera zamrazilo v zádech. Zespodu se ozval potlesk a dupot a od
celého stolu pršela blahopřání.
„Ty mazaný zjádrasynu,“ zvolal Gared, Rojerovi dopadla na rameno
jeho obrovská pracka a zatřásla s ním, až mu zuby zacvakaly. Zdálo
se, že dokonce i Ineveru výsledek potěšil, i když Rojer věděl, mu tu
urážku hned tak nezapomene. Jediný mrzutý pohled přišel od Elony,
která nepochybně v duchu sčítala všechno bohatství, k němuž se
Rojer právě obrátil zády.
Ale Rojer neměl majetek v lásce, leda jako prostředek k přežití, a na
to už měl zlata dost od Tetovaného. A i bez něj ho nikdy dřív housle
nezklamaly, vždycky mu vynesly na plné břicho a místo, kde hlavu
složit.
Jardir pokynul Amanvě a dívka předstoupila a poklonila se.
„Rojere, synu Jessumovu, odevzdávám se ti sňatkem v souladu s
evejskými pokyny tak, jak stanovil Kadži, kopí Everamovo, jenž
sedává u Everamova stolu, dokud se znovu nenarodí v časech šaraku
ka. Slibuji na svou čest a důstojnost, že ti budu poslušnou a věrnou
manželkou.“
Jardir se obrátil k Rojerovi. „Opakuj po mně, synu Jessumovu: Já,
Rojer, syn Jessumův, přísahám před Everamem, Stvořitelem
všehomíra, a před Šar’damou Ka, že si tě odvedu do svého domova a
budu ti dobrým a shovívavým manželem.“
Rojer sáhl pod košili, vytáhl medailon a sevřel ho v pěsti. „Já,
Rojer, syn Jessumův, přísahám před Everamem, Stvořitelem
všehomíra, a před dušemi svých rodičů, že si tě odvedu do svého
domova a budu ti dobrým a shovívavým manželem.“
Nad tou drobnou změnou se zvedlo rozladěné mumlání. Rojer mezi
hlasy rozpoznal prastarého damaji Aleveraka, ale Jardir nedal nijak
najevo, že by si nějaké změny vůbec všiml, i když Rojer nebyl tak
hloupý, aby o tom pochyboval. „Přijímáš mou dceru za svou Dživu
Ka?“
„Ano,“ odpověděl Rojer.
Slib se opakoval se Sikvou a pak se k ní Amanva naklonila a
sundala jí černý závoj. „Vítej, sestro-manželko, milovaná dživo sen,“
řekla a uvázala jí místo černého závoj z bílého hedvábí.
Hasik vstal a zvedl kopí a štít. V první chvíli byl Rojer přesvědčený,
že ho ten obrovitý dal’šarúm chce zabít, ale Hasik místo toho začal
bušit kopím o štít a halekat. Všichni přítomní válečníci se okamžitě
přidali a hodovní síň se otřásala v základech.
•
„Alespoň jsi mohl něco říct, Rojere, když už jsi to měl v úmyslu,“
vytkla mu Leesha, když je Abban doprovázel ke karavaně.
„Nebyl jsem rozhodnutý, dokud jsme nedozpívali tu píseň,“
odpověděl Rojer, „ale i kdybych byl, co je ti po tom, koho si vezmu?
Nenalhávejme si, že ty by ses se mnou radila, kdybys byla na mém
místě.“
Leesha pevně popadla sukně do hrsti. „Mám ti připomenout, že se
mě ty dívky pokusily zavraždit?“
„Jo,“ souhlasil Rojer. „Přesto jsi právě ty ošetřovala Amanvu, když
jí z protijedu bylo zle, a nabídla jsi jí i Sikvě útočiště.“
„Ty si nic nenalhávej,“ řekla Leesha. „Pořád to jsou Ineveřiny
otrokyně.“
Rojer pokrčil rameny. „Možná. Zatím.“
„To si opravdu myslíš, že je dokážeš změnit?“ zeptala se Leesha.
Rojer pokrčila rameny. „To si opravdu myslíš, že ty dokážeš změnit
jeho?“ Došli ke karavaně a Rojer, který dostal pro sebe a své
manželky bohatě vybavený kočár, rychle zmizel uvnitř.
„Nepodceňuj syna Jessumova,“ řekl Abban Leeshe. „Dnes získal
velký vliv.“ Ukázal na ženu s účetní knihou, která stála v čele
karavany. „Moje první manželka Šamava. Bude tě doprovázet do
Kotliny a osobně vybírala cha’šarúmy, kteří budou řídit povozy a
pojedou se svými manželkami a dětmi. Všichni, manželky i manželé,
jsou se mnou spřízněni nebo pro mě pracují. Tito ti žádné starosti
dělat nebudou.“
„Cha’šarúmové nejsou zrovna ti, kteří by mi dělali starosti,“
posteskla si Leesha.
Abban přikývl. „A v tom jsi moudrá. Do výběru dal’šarúmů jsem
samozřejmě neměl co mluvit. Ti se budou hlásit Kavalovi, a i když
Ahmann sdělil kaprálovi, že jsi stále jeho vyvolená, a nařídil mu, aby
se ti ve všem zodpovídal, předpokládám, že ve skutečnosti budou
poslouchat Amanvu.“
„Takže bychom měli jen doufat, že je Rojerova důvěra oprávněná,“
povzdechla si Leesha.
„Jsem zarmoucen, že odcházíš, mistryně,“ řekl Abban. „Naše
rozhovory mi budou chybět.“
•
Rojer zapadl do svatebního kočáru a spokojeně si vydechl. Byla to
rizonská práce, krásné dřevo, zlacená malba a kovové pérování, které
tlumilo otřesy a drncání na nerovných cestách. Patrně kočár nějakého
šlechtice, a to velmi bohatého.
Ale Krasijci už si ho upravili - sedadla vyndali a na podlahu
rozložili tlusté barevné koberce a vyšívané hedvábné polštáře. Stěny a
strop potáhli sytě rudým a nachovým sametem a od stropu zavěsili
dírkované bronzové džbánky s vonnými bylinami. Okénka byla
skleněná, ale dala se pootevřít, aby šel dovnitř vzduch, jako třeba teď,
a zároveň se daly zatáhnout závěsy kvůli soukromí. Na stěnách visely
bronzové a skleněné olejové lampy, které se snadno rozsvěcovaly a
zhášely, stačilo pootočit klíčem.
Rojer už zažil bordely hůř vybavené pro milování.
Zdá se, že nechtějí ztrácet čas. Nemohl popřít, že i on byl do
milostných hrátek celý žhavý. Sikva už s ním byla, ale odmítla
přijmout jeho semeno, dokud nebudou manželé, a Amanva byla ještě
panna. Bude k ní muset být něžný.
Vzal si ze svého pytle zázraků tužku a zápisník a pokračoval v
poznámkách o Písni Ubývání. Číst uměl docela dobře, i psát
zmrzačenou rukou, ale ani psaní ani hudební značky, které ho naučil
Arrick, mu nikdy nepřišly tak přirozené jako hraní na housle.
„Ne každému stačí píseň jednou uslyšet, aby ji uměl zahrát,“
huboval ho Arrick, když si Rojer stěžoval na výuku, a zdůraznil
poučení pohlavkem. „Jestli chceš píseň prodat, musíš ji umět
zaznamenat.“
V tu chvíli Rojer svého mistra nenáviděl, ale teď mu byl za ta
ponaučení vděčný. Nápěv i básnickou stopu už měl zapsané. Nějaký
čas mu bude trvat, než upraví překlad tak, aby plně vystihl význam,
ale cesta do Kotliny jim bude trvat v nejlepším případě dva týdny a
on stejně nebude mít co jiného na práci.
Rojer se usmál a pohladil jeden hedvábný polštář. No, skoro nic.
Uslyšel hlasy, vykoukl škvírou mezi závěsy a uviděl, že se ke
kočáru blíží Amanva a Sikva s dvojicí bíle oděných damů, podivně
vyhlížejícím šarúmem a dvěma dalšími ženami.
Jardirova syna Asoma a synovce Asukadžiho poznal Rojer
okamžitě. Ten válečník, to byl určitě Amanvin osobní strážce Enkido.
Na sobě měl obvyklou válečnickou čerň, ale na zápěstí a kotnících
měl zlaté okovy, které byly patrně svařené na něm a nesundatelné.
Ty druhé dvě ženy nepoznával. Obě na sobě měly černá roucha, ale
jedna měla bílý závoj jako Sikva. Druhá obličej zahalený neměla, což
znamenalo, že není vdaná ani zasnoubená.
Asome a Amanva šli vepředu a hádali se. Když došli ke kočáru,
zastavili se a šeptem, leč drsně si vyměňovali slova, jimž Rojer
nerozuměl. Pak se Asome nevlídně zamračil, chytil Amanvu za
ramena a třásl s ní. Její údajný strážce se na to jen díval, ale nic
neudělal. Žádný div, těžko by se našel vůbec nějaký Krasijec, který
by se odvážil udeřit Osvoboditelova syna, natož aby se toho odvážil
obyčejný šarúm.
Rojera zamrazilo strachy. Věděl, že Asome by ho klidně zabil. Už
viděl damy bojovat - ti nejposlednější z nich by si z jeho hlavy udělali
míč. Na druhou stranu se na to nemohl jen tak dívat. Rychle si v
duchu prošel rejstřík postav ze svých scének, vybral si tu
nejneohroženější a vklouznul do ní jako do pláště.
Když rozkopl dveře od kočáru, všichni leknutím nadskočili.
„Pracky pryč od mé ženy!“ zavrčel tónem Tetovaného, švihl
zdravou rukou a rázem v ní držel vrhací nůž.
Asukadži zasyčel a vypadalo to, že po něm užuž skočí, ale Asome
pustil Amanvu a rychle ho předešel.
„Omlouvám se, synu Jessumovu,“ řekl, nicméně se nepoklonil. Jeho
thesština byla čistá, pouze přízvuk měl stejně silný jako Amanva.
„Pouhé sourozenecké neshody. Nemínil jsem nijak znectít váš
svatební den.“ Podle hlasu s ním cloumal vztek a jen taktak se
ovládal. Zřejmě mu ještě nikdy nikdo nevyhrožoval nožem.
„Máš dost divný způsob, jak to předvádět,“ ozval se Gared, který se
jakoby nic vynořil zpoza kočáru. V jedné ruce si nenuceně nesl
obrovskou sekeru, pro chraněnou mačetu mu stačilo jen sáhnout.
Koutkem oka Rojer zahlédl Wondu, která se s lukem v ruce vynořila
na druhé straně. Rojer věděl, že dokáže nasadit šíp a vystřelit, než by
člověk mrkl.
Asukadži se přesunul mezi Wondu a Asoma. Čišel z něj chladný
klid a Rojer přemítal, jestli by Wonda vypálila dřív, než by dama
došel k ní, a i kdyby, tak jestli by vůbec něco zasáhla. Odevšad je
sledoval jejich dal’šarúmský doprovod.
Rojer se nepatrně uklonil, spíš jen sklonil hlavu, obratem nechal nůž
zmizet a ukázal prázdné ruce. „Je pro mne ctí, bratře, že jsi nám přišel
osobně požehnat v náš svatební den a předat mi svou sestru a
sestřenku.“
Amanva po něm střelila varovným pohledem. Rojer věděl, že kráčí
po tenkém ledě, když mluví tak důvěrným tónem s mužem, který by
ho stejně klidně zabil, jako pozdravil, ale teď měl hlavní slovo na
scéně on. Dokud zachová zdvořilost, tak se dama neodváží napadnout
Osvoboditelova novopečeného zetě na veřejnosti.
„Ovšem,“ souhlasil Asome, i když v jeho hlase nebylo po souhlasu
ani stopy. Jeho odvetná poklona měla přesně stejnou hloubku a trvání
jako Rojerova. Asukadži udělal to samé. „Požehnání tomuto dni…
bratře.“
Asome se podíval na Amanvu a řekl pár slov krasijsky, pak se oba
damové na patě obrátili a ke všeobecné úlevě odešli.
„Co říkal?“ zeptal se Rojer.
Amanva váhala a mlčela, dokud se neobrátil a nepodíval se jí do
očí. „Říkal, že si o tom promluvíme jindy.“
Rojer přikývl, jako by to nemělo žádný význam. „Potěšilo by mě,
ženo, kdybys mi představila zbytek svého doprovodu.“
Amanva se uklonila a pokynula ženám, aby předstoupily. První byla
ta v bílém závoji. Zblízka Rojer viděl, že je mladá, snad ne starší než
Sikva.
„Moje švagrová a sestřenice Ašia,“ řekla Amanva, „prvorozená
dcera damaji Ašána a Osvoboditelovy nejstarší sestry, svaté
Imisandre, Dživa Ka mého bratra Asoma.“
Rojer zatajil své překvapení a žena se poklonila. „Požehnáno budiž
vašemu svatebnímu dni, synu Jessumovu. Mé srdce se naplnilo
radostí, když jsem zjistila, že se moje požehnaná sestřenice vdává za
tebe.“ V jejím hlase nebylo nic z Asomova pokrytectví. Dokonce
naopak, vypadalo to, že by ho snad i zlíbala.
Obrátil se k druhé mladé ženě. Podle nezahalené tváře se dalo
soudit, že je stejného věku jako ostatní.
„Moje sestřenice Šanva,“ řekla Amanva. „Prvorozená dcera
kai’šarúma Šandžata, velitele Osvoboditelových kopiníků, a
prostřední sestry mého otce, svaté Hošvy.“
„I mé požehnání, synu Jessumovu.“ Šanva se ladně poklonila tak
nízko, div se nosem nedotkla země. Rojer znal zkušené tanečníky,
kteří by dali cokoli za takovou sílu a ohebnost.
„Všechny čtyři jsme společně od dětství v dama’tingském paláci
docházely na výcvik k Enkidovi,“ řekla Amanva a bradou zahrnula do
počtu i Sikvu. „Přišly se rozloučit a chtějí s námi pobýt do poslední
chvíle, protože se asi nějaký čas neuvidíme.“
Pak Amanva ukázala na Enkida a ten se Rojerovi hluboce poklonil.
„Rojer asu Jessum am’Krčma am’Most,“ sdělil mu Rojer své jméno
po krasijsku a napřáhl k němu ruku. Válečník na ni chvíli udiveně
zíral, pak sevřel Rojerovi zápěstí. Prsty měl jako ocelové pruty.
Neodpověděl.
„Enkido je eunuch, drahý,“ sdělila mu Amanva. „Nemá kopí, takže
mne lze během tvé nepřítomnosti bez obav svěřit pod jeho ochranu, a
nemá jazyk, aby mohl roznášet klepy.“
„Ty sis od nich nechal useknout svůj strom?!“ vyhrkl otřeseně
Gared. Všechny zraky se k němu obrátily a Gared zrudnul. Enkido na
něj jen němě, nehybně hleděl.
„Enkido nezná tvůj pohanský jazyk,“ objasnila mu Amanva, „takže
ani netuší, jak jsi neomalený.“
Gared zrudl ještě víc, neobratně si zastrčil sekeru zpátky do postroje
na zádech a za opakovaného klanění vycouval. „Omlouvám se. Já…
jsem…“ Obrátil se a mazal se postarat o svého koně.
Rojer se opět uklonil, čímž se mu podařilo přitáhnout pozornost
zpátky k sobě. „Jsem poctěn, že se s námi přišlo rozloučit tolik
Osvoboditelových příbuzných. Prosím, nenechte se mou přítomností
rušit ve svém loučení. Lučte se, jak dlouho budete chtít.“
A s tím se odebral pryč. Ženy se začaly v slzách objímat a Rojer
kývl na oba drvoštěpy. „Dík.“
„Děláme jen svou práci,“ zamručel Gared. „Tetovaný říkal, ať na
tebe dohlídnem, a tak to děláme.“
„Ještě že už odjíždíme,“ zamumlala Wonda. „Čím dřív budeme
pryč, tím líp.“
„Přesně tak,“ souhlasil Rojer.
•
•
„Tak o co vlastně šlo?“ vyjel Rojer na Amanvu, jakmile osaměli v
kočáře.
„To byla záležitost mezi…“ začala Amanva.
„Takhle začneme svůj svazek, má Dživo Ka?“ přerušil ji Rojer.
„Polopravdami a vytáčkami?“
Amanva se na něj překvapeně podívala, ale rychle oči zase sklopila.
„Jistěže máš pravdu, drahý.“ Maličko se zachvěla. „Ty a tví
společníci nejste jediní, kdo dychtí opustit Everamovu Štědrotu.“
„Proč se tvůj bratr tak vztekal?“ zeptal se Rojer.
„Asome je přesvědčen, že když po mně matka chtěla, abych se za
tebe provdala, měla jsem jí to odmítnout,“ řekla Amanva. „Hádal se s
ní a… nedopadlo to dobře.“
„On nechce, aby se váš rod spojil s nějakým Žírňanem?“ dohadoval
se Rojer.
Amanva zavrtěla hlavou. „Ne, to vůbec ne. On vidí, jakou mocí
vládneš a není slepý k jejímu užitku. Ale náš otec má mnoho
dama’tingských dcer, které by podle něj posloužily zrovna tak dobře.
Vždycky mě zamýšlel darovat Asukadžimu, přestože bratr nemá
právo vyvdávat sestru, dokud je jejich otec naživu.“
„Proč zrovna tebe?“ podivil se Rojer.
„Protože pro Asomova milovaného Asukadžiho není nic dost dobré,
takže to musela být jeho nejstarší vlastní sestra,“ odsekla Amanva.
„Nemůže svému milenci porodit dítě sám, a tak se snaží o to nejbližší
možné řešení, stejně jako Asukadži, který přesvědčil strýce Ašána,
aby nabídl mému bratrovi Ašiu. Zatím mne před tím zachránilo jen
mé bílé roucho.“ Podívala se na něj. „Mé bílé roucho a pak ty.“
Rojerovi se udělalo špatně. „U nás doma se považuje za…
nevhodné oženit se se svou sestřenicí, pokud ovšem nežiješ v nějaké
odlehlé vísce, kde si nemůžeš moc vybírat.“
Amanva přikývla. „Ani u mého lidu to není v oblibě, ale Asome je
synem Šar’damy Ka a Damaje. Dělá si, co se mu zlíbí. Už teď byla
Ašia nucena porodit mu syna, s nímž on a Asukadži zacházejí, jako
by byl jejich.“
Rojer se otřásl a úlevou vydechl, když se kočár zakolébal na
znamení, že se konečně dávají do pohybu.
„Už na to nemysli, manželi,“ řekla Amanva a vzala ho za pravici,
zatímco Sikva si zabrala levici. „Dnes je náš svatební den.“
Kapitola 12
Setnina
333 p. N. Léto
28 jiter před Ubýváním
Zpocený a zadýchaný Abban ležel na přepychových hedvábných
prostěradlech v posteli svého pána v Zrcadlovém paláci. Právě v té
posteli, kde si Ahmann poprvé vzal mistryni Leeshu, právě v té
posteli, kterou na Abbanův návrh vyrvali zpod damaji Ichácha.
Dělalo mu dobře užívat si tam vlastní rozkoš a špinit Icháchovo
hedvábí, zatímco vůdce chandžínského kmene musel skládat hlavu na
nějakém podřadnějším místě.
Šamava už byla na nohou a oblékala si černé roucho. „Vstávej,
tlusťochu, už sis ulevil a čas se krátí.“
„Vodu,“ zasténal Abban a posadil se. Šamava šla ke stříbrnému
džbánu, který se chladil na stole. Když mu nalévala, stekly po kovu
kapky vody připomínající kapky potu, stékající po jeho kůži.
„Jednoho dne ti při tom srdce vypoví službu a vláda nad tvým
jměním přejde na mě,“ popíchla ho, nejdřív uhasila svou žízeň, pak
nalila znovu a odnesla mu pohár.
Kdyby ho takhle popichovala jakákoli jiná jeho manželka, Abban
by na ni osobně vzal hůl, ale pro Šamavu měl jen úsměvy. Jeho Dživa
Ka nikdy nebyla tou nejkrásnější z jeho manželek a její plodné roky
už také dávno odplynuly, ale byla jediná, s kterou kdy spal z lásky.
„Ty už vládu nad mým jměním máš,“ řekl, vzal si pohár a
vyprázdnil ho. Šamava mu začala pomáhat do šatů.
„Možná právě proto mě posíláš pryč,“ poznamenala.
Abban ji volnou rukou pohladil po tváři. Věděl, že ho jen pokouší,
ale i tak to pro něj bylo hodně těžké. „Budu proklínat každou minutu
našeho odloučení.“ Spiklenecky na ni mrkl. „A nejen proto, že bez
tebe budu muset pracovat dvakrát tolik.“
Šamava ho políbila do dlaně. „Třikrát.“
Abban odevzdaně přikývl. „Ale to jen proto, že nikomu jinému
nevěřím. My teď potřebujeme urychleně zahájit vlastní jednání s
kotlinským kmenem, abychom ochránili své cíle a získali Žírňany na
svou stranu, a to i kdyby to zpočátku mělo znamenat červená čísla v
účetních knihách. A v tom se na nikoho jiného spolehnout nemohu.“
„To se dřív propadnu do Nie, než budu mít červená čísla,“
zamumlala Šamava. „Získat si důvěru Kotlinských moc času
nezabralo a prodali ji lacino. Oni opravdu nedokážou tajit své
slabůstky dlouho.“
Byla to vcelku pravda. Když se poprvé vydali do Osvoboditelovy
Kotliny, všichni seveřané zpočátku vždycky ztichli, kdykoli se Abban
přiblížil; nedůvěřovali nikomu, kdo měl jen o odstín tmavší pleť.
Jenže Abban vždycky chodil s dárky. Nic tak troufalého jako zlato a
démanty - to by ty lidi urazilo. Ale hedvábná poduška nenuceně
nabídnutá, aby člověk ulevil bolavé zadnici po dlouhých dnech na
kozlíku? Nějaká ta lichotka, když se to hodí? Cizokrajné koření, aby
mělo jídlo v hrnci neobvyklou chuť? A k tomu občas nějaká ta
zmínka o Abbanově národě…
Takové věci přijímali seveřané bez nedůvěry a blahopřáli si, když se
naučili říkat jeho jazykem „prosím“ a „děkuji“, jako by to byl nějaký
hrdinský výkon.
A tak s ním začali mluvit. Zpočátku ostražitě, ale ostražitost
postupně polevovala a seveřané nechávali Abbana odvádět rozhovory
od počasí k dožínkám a svátkům, svatebním zvyklostem a morálce.
Seveřané se tak rádi poslouchali.
Jistě, nebyly to zrovna ty zprávy, které chtěl Ahmann. Osvoboditel
chtěl znát velikost a rozmístění vojsk, body vojenského nebo
náboženského významu a mapy. Mapy chtěl ze všeho nejvíc.
Rizonský poslovský cech spálil své mapy v den, kdy Krasijci
zaútočili na Rizon, a ty pitomé šarúmy vůbec nenapadlo, že by jim to
měli zarazit. Knihovna vévody Edona byla sice bohatá na mapy
týkající se jeho území, ale mapy krajin za jeho hranicemi byly už
deset let staré. Mezitím se na severu kvapem rozrůstala
Osvoboditelova Kotlina, malé vísky přetékaly uprchlíky a vznikala
celá nová osídlení, navíc mnohdy daleko od poselských cest, které
Ahmann potřeboval k přesunu svých vojenských sil.
„Krajina se mění,“ poznamenal Ahmann. „Nemůžeme zvítězit,
dokud těm změnám neporozumíme.“
Z těch úvah vanul vojenský duch, ale i když byli Kotliňané hodně
důvěřiví, zas takoví hlupáci to nebyli, aby prozrazovali zrovna to, co
chtěl znát Ahmann. Jenže zatímco Ahmann nad klepy a drby
ohrnoval nos, Abban dobře věděl, jaká síla v nich spočívá.
I v planých řečech se dají najít plodné věci, říkával jeho otec Čabin.
Když pak přišli Žírňané do Zrcadlového paláce, dělala Šamava
víceméně to samé. Všechny Abbanovy manželky a dcery hovořily
thesky, ale na její příkaz předstíraly, že umí jen pár slov, a dělaly z
prostých jednání tak složitou posunčinu, že se Kotliňané navzdory
jejich trvalé přítomnosti brzy přestali o pracný rozhovor snažit. A tak
jim Krasijky mlčky přinášely jídlo, uklízely, převlékaly postele a
nosily vodu, jako by byly neviditelné.
Po pár týdnech se Žírňané už neobtěžovali tajit ani své drobné
rozmíšky. Ale i když si mysleli, že jsou sami, skoro vždycky se
nacházeli poblíž nějakého z mnoha palácových větracích průduchů. A
ústřední větrací šachty nechávala Šamava ženy „čistit“ pořád. Abban
četl jejich podrobná hlášení, kde se uvádělo vše od osobních zálib po
milostné pletky. Některá četl s větším potěšením, jiná mu tolik radosti
nedělala.
Teď četl i v seveřanských srdcích jako v rozvinutých svitcích.
Poznej, po čem člověk touží, říkával mu otec, a když mu to splníš,
můžeš po něm žádat, co budeš chtít.
Kousek po kousku jako po příčlích na žebříku si budoval jejich
důvěru. Jejich tajemství si nechával pro sebe a oplátkou nabízel dobré
rady. Občas se dokonce tvářil, že doporučuje něco, co neslouží jeho
pánovi ku prospěchu. Každé dítě na bazaru vědělo, že něčemu
takovému se nedá věřit. Ale na Žírňany to očividně zabíralo vždycky,
vždyť i z těch nejlepších by byli hodně mizerní trhovci.
Nejmistrnějšími tahy bylo získat si jejich důvěru poskytnutím
nějakého tajemstvíčka o Ineveře a zároveň tím zmařit Damajiny
intriky.
Damaja už začínala mít podezření, že v tom má prsty Abban, ale na
tom málo záleželo. Abban rozehrával svou hru příliš mazaně na to,
aby se mu mohla otevřeně postavit, a navíc běžně využíval jiné, aby
ničeho netušíce jednali za něj - včetně Ahmanna samotného.
Šar’dama Ka možná na veřejnosti zasypával Abbana nadávkami, ale
to, co strpěl jemu, by nikomu jinému neprošlo. Dokonce drsně zatrhl i
vlastním synům a nejbližším rádcům snahy sužovat tohoto chaffita
nějakými zlomyslnostmi.
Jenže to nestačí. Jestli svou obranu nepropracuje o hodně, hodně líp,
tak ho dříve či později nechá Inevera nebo někdo jiný otrávit,
případně zabít v posteli.
„Budu o tebe mít strach,“ řekla Šamava, jako by mu četla myšlenky.
„O tebe i o zbytek rodiny. Že já musím odjíždět zrovna teď, když
musíme opustit Zrcadlový palác.“
„V následujících měsících budeš mít dost svých starostí,“ odpověděl
Abban, „a já už se tady po tu dobu o sebe i celou ženskou část rodiny
postarám.“
„A co naši synové?“ zeptala se Šamava.
Abban zhluboka vydechl, srovnal si před zrcadlem turban a sáhl pro
velbloudí berlu. „To bude horší,“ uznal. „Ale řešme starosti jednu po
druhé. Teď musíš stihnout karavanu.“
•
Když jeho žena a Žírňané konečně odjeli, vydal se Abban o berli
zpátky k Ahmannovu paláci. Sídlo vévody Edona bylo sice tou
nejpůsobivější a nejlépe hájitelnou stavbou v Everamově Štědrotě, ale
ve srovnání s paláci v Pouštním Kopí to byl trpaslík. Jen samotný
Abban měl v Krasii větší panství, byť se to jeho tvářilo jako
polorozpadlé sklady v chudinské čtvrti. Byl by také od chaffita holý
nerozum, předvádět před tamními damy a šarúmy své bohatství.
Po dobytí Rizonu si Damaji a nejmocnější damové zabrali v
Everamově Štědrotě všechny největší budovy a šarúmové uchvátili to
nejlepší z toho, co zbylo. Na Abbana zůstalo skrovné bydlení v
nejchudší a nejhůře přístupné části města, dům tak malý, že tam ani
nemohl pořádně ubytovat všechny své manželky, dcery a
služebnictvo. I jeho pavilon na Novém Bazaru byl vznešenější.
Zakrátko to Abban vyřešil tak, že celou rodinu i s čeledí dočasně
nastěhoval do Zrcadlového paláce a mezitím v tichosti skoupil
všechny pozemky v okolí svého nuzného domu. Otroci dřeli ve dne v
noci, než potají prorazili po obvodě jeho budoucího panství podzemní
chodbu. Tu naplní litým kamenem, čímž založí vnější hradby.
Materiál už měl uskladněný. Než si někdo všimne, co se děje, budou
hradby stát a on bude bezpečně skryt před slídivými zraky. Ostatně i
zvědavé oči by viděly jen hranatou budovu, na níž nic navenek
neprozrazovalo, jak skvostně je uvnitř zařízená.
Jenže hradby bez válečníků, kteří by je střežili, nestačí. Abban
válečníkem nebyl, ale znal jejich cenu. Svalnatých chinských otroků
měl sice habaděj, jenže ti by proti pravým šarúmům neobstáli, a jestli
nebude včas připravený, tak mu Damaji zabaví jeho nový palác v
okamžiku, kdy bude položena poslední cihla. Na chodbách paláce
Šar’damy Ka bylo plno damů a dam’ting, ozbrojených šarúmů, kteří
pochodovali sem a tam a střežili každý průchod a dveře, a černě
oděných dal’ting, které pobíhaly kolem s podnosy a čistým
postíráním. Abban klopil oči k zemi, přeháněl své kulhání a jeho
berla pravidelně dopadala na tlustý koberec, jen to dunělo.
Vždycky musíš vypadat slabší, než jsi, učil ho Čabin a Abban si jeho
ponaučení bral k srdci. Noha, zchromlá už před desítkami let, ho sice
bolela pořád, ale ani způlky tak, jak předváděl dokonce i Ahmannovi.
Prostá hůl by mu úplně stačila, ale berla působí mnohem bezmocněji.
A svůj cíl to splnilo, skoro všichni před ním raději uhýbali pohledem,
aby nebylo vidět, jak jsou z něj znechuceni.
Hasik, který stál před trůnním sálem, metal po kulhajícím Abbanovi
nasupené pohledy. Celý Ahmannův nejužší okruh rádců měl pro
chaffity jen pohrdání, ale Hasik navíc proslul schopností nenávidět a
týrat takovým způsobem, že překonával kohokoli, s kým se kdy
Abban setkal. Byl vysoký a svalnatý tak, že by porazil v zápase i
severské obry z Osvoboditelovy Kotliny, a když se stal osobním
ochráncem Osvoboditele, tak se mu dostalo ještě zvláštního výcviku v
šarusahku. Bolest pro Hasika nic neznamenala a báli se ho dokonce i
kai’šarúmové, protože Hasikovi nestačilo svého nepřítele jen porazit.
Potřeboval ho zmrzačit a ponížit.
Znali se ještě ze šaraje, kde se Abban kamarádil s Ahmannem a
Hasik byl Ahmannovým největším protivníkem. Teď byl sice Hasik
Ahmannovi bezmezně oddaný, ale jeho zášť vůči Abbanovi naopak
ještě vzrostla, a to zejména od té doby, co Abban využíval sebemenší
příležitost, aby Hasikovi připomněl, že je jen jeho osobní strážce,
zatímco Abbanovým radám Osvoboditel naslouchá.
Když tedy nemohl Hasik napadnout Abbana přímo, vyléval si vztek
na Abbanových ženách. Často docházel do jeho pavilonu i k němu
domů s nějakou pochůzkou pro Osvoboditele a vždycky si našel čas,
aby rozbil něco opravdu cenného nebo znásilnil tu Abbanovu ženu či
dceru, která byla zrovna po ruce.
Avšak v Zrcadlovém paláci byly jeho ženy před Hasikem v bezpečí,
a protože mu bylo toto potěšení dočasně odepřeno, jeho nenávist se
ještě znásobila. Když se k němu teď chaffit blížil, chřípí se Hasikovi
rozšířilo jako býkovi a Abban přemítal, jestli se ten válečník vůbec
dokáže ovládnout.
„Nestůj tam a otevři ty dveře,“ vyjel na něj úsečně. „Nebo mám
Osvoboditeli říct, že jsi mě zdržoval, když jsem přichvátal na jeho
pozvání?“
Hasik na něj vytřeštil oči a vypadalo to, že se snad vzteky zalkne.
Abban pobaveně sledoval, jak prská, ale nakonec veřeje otevřel.
Ahmann už pro výstrahu potrestal tolik těch, kdo bránili Abbanovi
vstoupit, že se toho neodvážil ani Hasik. Oči slibovaly pomstu, když
kolem něj Abban procházel, ale chaffit se na oplátku jen usmál.
Když se Abban vbelhal do trůnního sálu, byl kolem Ahmanna
chumel damaji a všelikých patolízalů, ale Ahmann je všechny
mávnutím ruky propustil. „Nechte nás.“
Muži vrhali na Abbana zlověstné pohledy, ale nikdo se neodvážil
neuposlechnout. Ahmann vzal Abbana do menší postranní komnaty.
Byl tam velký oválný stůl z tmavého leštěného dřeva, s dvaceti
židlemi a trůnem v čele. Za trůnem visela obrovská mapa přes celou
zeď a stůl přetékal čerstvými lahůdkami a nápoji.
„Odjela?“ zeptal se Ahmann, když osaměli.
Abban přikývl. „Mistryně Leesha souhlasila, že mi dovolí zřídit u
kotlinského kmene obchodní stanici. To usnadní jejich začlenění a
nám to umožní navázat na severu cenné styky.“
Ahmann přikývl. „Dobrá práce.“
„Budu potřebovat lidi na ostrahu zásilek jak po cestě, tak ve
skladech na stanici,“ pokračoval Abban. „Dřív jsem měl na těžkou
práci pacholky. Sice chaffity, ale statné chlapy.“
„Ze všech pacholků jsou teď cha’šarúmové,“ poznamenal Ahmann.
Abban se uklonil. „Vidíš mé obtíže. Žádný dal’šarúm samozřejmě
nebude přijímat rozkazy od chaffita, ale kdybys mi dovolil vybrat si
pár cha’šarúmů, kteří by mi v tomto směru plně dostačovali, bylo by
to nanejvýš uspokojivé řešení.“
Ahmann podezíravě přimhouřil oči. Bezelstný možná byl, ale
hloupý ne. „Kolik?“
Abban pokrčil rameny. „Vystačil bych si se stovkou. Maličkost.“
„Žádný válečník, dokonce ani cha’šarúm, není maličkost, Abbane,“
pokáral ho Ahmann.
Abban se uklonil. „Služné jejich rodinám uhradím samozřejmě ze
své truhly.“
Ahmann to ještě chvíli zvažoval, pak pokrčil rameny. „Vyber si
svou setninu.“
Abban se poklonil tak hluboko, jak mu jen berla dovolovala. „Budu
potřebovat kaprála, který by pokračoval s jejich výcvikem.“
Ahmann zavrtěl hlavou. „Toho, příteli, postrádat nemohu.“
Abban se usmál. „Napadlo mne, jestli by třeba mistr Keran…“
Keran býval jedním z Abbanových a Ahmannových kaprálů, když
byli ještě v šaraji. Byl to drsný, nenáviděný, prchlivý šarúm, navíc
zaníceně pobožný. Pak ho navíc tak zle pokousal polní démon, že
byly damy’ting nuceny vzít mu nohu. Kaprál se sice uzdravil, ale jeho
pýcha nikoli.
Ahmann se na Abbana překvapen podíval. „Keran? Keran, který mě
praštil, protože jsem tě nepředhodil smrti do spárů?“
Abban se poklonil. „Právě ten. Jestliže se sám Osvoboditel rozhodl
mě nehodného ušetřit a přišel na to, jak mohu být k užitku, snad bude
k užitku i kaprál. Zdá se, že poslední dobou pro něj nastaly zlé časy.
Pořád ještě učí v šaraji, ale nie’šarúmové už mu neprokazují takovou
úctu jako kdysi.“
Ahmann nevrle zachrčel. „Nie’šarúmové jsou vždycky hloupí,
dokud neprojdou první bitvou, ale brzy bude dost bitev pro všechny.
Jestli chceš, aby Keran pracoval pro tebe, můžeš ho požádat, ale já
mu to nařizovat nebudu.“
Abban se znovu uklonil. „Změnily tvé sliby mistryni kotlinského
kmene nějak tvé plány?“
Ahmann zavrtěl hlavou. „Mé sliby nemají na mé plány žádný vliv.
Pořád je mou povinností sjednotit lid severských krajů do šaraku ka.
Na jaře vytáhneme na Lakton.“
Abban uvážlivě našpulil rty, ale přikývl.
„Ty si myslíš, že je to chyba,“ usoudil Ahmann. „Chtěl bys, abych
počkal.“
Abban se poklonil. „Vůbec ne. Bylo mi řečeno, že už jsi dokonce
začal povolávat vojsko zpátky do zbraně.“
Ahmann přikývl. „Zabitím toho démonského prince jsme rozlítili
samotného Alagai Ka, takže další Ubývání s sebou přinese první
nápor šaraku ka. Cítím to v srdci. Musíme se připravit.“
„Jistěže,“ souhlasil Abban. „Ostatně chinové jsou již zkroceni, takže
si můžeš dovolit většinu svých válečníků z jejich území odvolat, aniž
bys riskoval, že se začnou bouřit. Jejich ženy chodí řádně zahalené,
jejich synové byli odvedeni na Hannu Paš a jejich muži jsou
zotročeni. Ale bude trvat léta, než budou chlapci dost staří na
dal’šarúmskou zkoušku, a jejich otcové, chi’šarúmové, si podle toho,
co jsem slyšel, nevedou na výcviku nejlépe.“
Ahmann povytáhl obočí. „Slýcháš toho ze šarúmských pavilonů
nějak hodně, chaffite.“
Abban se jen usmál. „Nohu možná zmrzačenou mám, příteli, ale
sluch mi stále slouží dobře.“
„Chlapci odvedení na Hannu Paš byli odděleni od svých rodin a
jsou dost mladí na to, aby zapomněli na staré mravy,“ mudroval
Ahmann. „Z mnohých budou vynikající dal’šarúmové a z několika i
cenní damové, které můžeme využít v severských krajích jako
misionáře. Nicméně jejich otcové si pamatují příliš mnoho a naučili
se příliš málo. Většina z nich nikdy neotevře své srdce poctě, jakou
jim nabízíme, když je cvičíme k boji v šaraku ka.“
„Když ty po nich chceš, aby nejdříve bojovali v šaraku slunce proti
svým žírňanským bratrům,“ podotkl Abban. „To je těžká věc pro
každého muže.“
„Válka za bílého dne byla předpovězena,“ namítl Ahmann. „Nelze
ji nebojovat, jestliže máme vyhrát proti alagai a zbavit svět tohoto
moru navěky.“
„Proroctví jsou mlhavá, Ahmanne, a často se špatně vykládají,
dokud není pozdě. To nám říkají všechny příběhy v Eveje.“ Abban
zvedl svou obrovskou, těžkou účetní knihu, celou hustě popsanou
nerozluštitelnými drobnými značkami v úhledných řádcích. „Rozdíly
mezi příjmy a výdaji hovoří jasnější řečí.“
„Tak uděláme z chinů pouhé nemyslící nástroje,“ mudroval
Ahmann. „Terče pro nepřátelské prakovnice a katapulty. Budou
štítem mé armády, tak jako jsou praví šarúmové jejím kopím.“
„Tvá kopí budou mít přinejmenším skvělé koně,“ uznal Abban.
„My jsme sice hrdí na naše krasijské plemeno, ale stáda divokých
koní, která se prohánějí po travnatých pastvinách Everamovy
Štědroty, je hluboce zahanbují. Chinové je nazývají mustangy. Jsou to
obrovská, silná zvířata.“
Ahmann spokojeně zamručel. „To by také měli být, když dokážou
přežít v noci.“
„Dal’šarúmové projevují mimořádnou zdatnost v jejich lovu a
krocení,“ pokračoval Abban. „Tvá armáda bude rychlá a máloco se jí
bude moci postavit do cesty.“
Ahmann spokojeně přikývl. „Už aby přišlo jaro. Každý den čekání
dává našim nepřátelům čas shromáždit síly.“
„Souhlasím,“ řekl Abban. „A právě proto bys neměl čekat. Vytáhni
na Lakton s prvním sněhem.“
Ahmann se na něj překvapeně podíval, ale Abban zachoval netečný
výraz. Těšilo ho, že svého přítele tak zaskočil.
„Odkdy navrhuje zbabělec Abban, abychom vytáhli do útoku?“
zeptal se Ahmann.
Abban zvedl svou účetní knihu. „Od té doby, co to nese zisk.“
Ahmann na něj dlouho hleděl, pak šel a nalil si pohár sladké šťávy,
usedl na trůn a pokynul Abbanovi, ať se také posadí. „Tak tedy dobrá.
Řekni mi své proroctví zisku. Jak mám vědět, kdy přijde první sníh?
To je z tebe teď dama’ting, že vidíš do budoucnosti?“
Abban se usmál, vzal si také pohár, posadil se ke stolu a otevřel
knihu. „První sníh není událost, ale pevné datum v theském kalendáři.
Třicet dnů po podzimní rovnodennosti. V Laktonu je to významný
den, protože právě na první sníh vesnice odvádějí desátek ze sklizně
přímo laktonskému vévodovi.“
„A ty chceš, abychom mu ho ukradli,“ dohadoval se Ahmann.
„Kopí jsou bez užitku, když je nesou muži s prázdným břichem,
Ahmanne,“ řekl Abban. „Tvoje armáda minulou zimu málem pomřela
hlady, protože jeden bláznivý dama založil oheň v sýpkách. Další
takové břídilství si nemůžeme dovolit.“
„Souhlasím,“ řekl Ahmann, „ale teď ovládáme největší pás
zemědělské půdy na severu. Na co potřebujeme další?“
„Ovládáme,“ souhlasil Abban, „ale zrovna tak se rozrostla naše
armáda. Teď počítáme chi’šarúmy po tisících a ty máš rostoucí národ,
který musíš udržet a uživit. A co víc, ty musíš připravit Lakton o
zásoby na zimu. To město stojí na vodní ploše tak rozlehlé, že - podle
toho, co se povídá - člověk ze středu nedohlédne na břeh v žádném
směru.“
„Vypadá to nemožně,“ souhlasil Ahmann a ohlédl se na obrovskou
mapu na stěně, „ale Žírňané by s tím zjevně souhlasili.“
„Žádné katapulty ani prakovnice na to město z břehu nedostřelí,“
pokračoval Abban. „Jestli si dokážou navozit do města lodě plné
zásob, může trvat rok nebo déle, než to město dokážeš dobýt.“
Ahmann sepjal prsty. „Co navrhuješ?“
Abban ztěžka vstal, opřel se o velbloudí hůl a odbelhal se k velké
nástěnné mapě. Ahmann se obrátil a se zájmem chaffita sledoval.
„Stejně jako Everamova Štědrota má i Lakton jedno velké město
stejného jména,“ ukázal špičkou berly na velké jezero a město, „a
tucty vísek rozesetých po vévodství.“ Hlavou berly obkroužil
mnohem větší pás země. „V těch vískách je půda úrodná jako v
Everamově Štědrotě, žně skoro stejně bohaté, a to všechno je téměř
nestřežené.“
„Tak co kdybychom ty vesnice prostě obsadili a hotovo?“ zeptal se
Ahmann.
Abban zavrtěl hlavou a mávnutím berly obsáhl okolní krajinu. „To
území je příliš rozlehlé na to, abychom ho prostě zabrali. Na to nemáš
dost mužů, nemluvě o tom, že si navíc budeš muset sklidit úrodu sám,
pokud ovšem místní obyvatelstvo pole nespálí v okamžiku, kdy se
tvoje armáda objeví na obzoru. Navíc ti tak jako tak mnozí místní
proklouznou mezi prsty a stihnou se dostat na břeh včas, aby
dokmistři shrábli zásoby, zvedli kotvy a město odřízli.
Lepší je počkat na první sníh a zaútočit tady,“ ukázal na velkou
vesnici na západním břehu jezera. „Dokov. Sem budou chinové
přinášet své odvody, dokmistři je zapíšou, naloží na loď a pošlou do
města na jezeře. Tady bude v docích kotvit celé loďstvo a čekat na
náklad.
Dokov je slabě opevněný a v tuhle pozdní roční dobu nebude čekat
útok. Ale tvoje armáda má mustangy a bude rychlá. Vybraná skupina
mužů může zabavit celou sklizeň a obsadit většinu doků a polovinu
lodí. Ty své nemyslící nástroje pošli v týle, aby po překvapivém
útoku na Dokov rozdrtili vesnice. Zaměř se nejdříve na ty podél
pobřeží, aby neměli bezpečné přístavy, a Laktoňané budou lapeni na
ostrově celou zimu bez pořádných zásob. S příchodem jara se možná
vzdají bez boje, a i kdyby ne, budeš mít vlastní lodě plné šarúmů,
kteří město dobudou.“
Ahmann dlouho zíral na mapu a vraštil čelo. „Budu o tom
přemýšlet.“
Tím chceš říct, že se poradíš s Ineveřinými kostkami, pomyslel si
Abban, ale moudře mlčel. Ostatně před tak nejistým tažením bude
docela dobré poradit se i s horou.
•
S Ahmannovým lejstrem v ruce se belhal Abban přes cvičiště směrem
ke kadži’šaraji.
Okamžitě ho zahlédl Jurim, který s ním byl kdysi ve výcviku. To
byli oba ještě chlapci a Jurim se rozchechtal, když Abban spadl ze zdi
Labyrintu - a zpřerážel si nohu - a kaprál Keran ho tehdy za trest
shodil dolů taky. Ale zatímco Abban zůstal navždy zmrzačený, Jurim
se ze zranění brzy vykřesal. Ale nezapomněl.
Zrovna si u kadžijského pavilonu užíval volna s ostatními
válečníky; popíjeli couzi a hráli šarak. Byla to hra, kterou - jak ke
svému překvapení shledal Abban - hráli i Žírňané, i když ti tomu
říkali útočiště a měli jiná pravidla. Jeden šarúm zatřásl kostkami v
pohárku, hodil a ke zlosti ostatních vítězoslavně zařval.
„Co děláš tady mezi muži, chaffite?“ křikl Jurim. Ostatní válečníci
vzhlédli. V Abbanovi při pohledu na dva z nich pokleslo srdce.
Fahki a Šusten.
Jeho synové.
Jurim vyskočil. Nebylo na něm nijak znát, že mu ani ne před
týdnem zbičovali záda do krve. Vždycky se mu všechno rychle hojilo,
dokonce ještě před tím, než začal v noci vstřebávat démonskou magii.
Přiblížil se k Abbanovi a vztyčil se nad ním jako přízrak. Abban
nebyl v žádném ohledu malý, ale Jurim byl ještě vyšší a tenký jako
bič, zatímco tlustému Abbanovi ohýbala váha hřbet a musel se opírat
o berlu.
Jurim se sice neodvažoval vztáhnout na Abbana ruku - dokonce ani
když nebyl v dohledu Ahmann - ale stejně jako Hasik nepromeškal
jedinou příležitost svého bývalého spolužáka ponížit a ranit. Zatímco
Hasik si vybíjel svou zášť na Abbanových ženách, Jurim a Šandžat ho
týrali skrze jeho syny. Koneckonců to byli Osvoboditelovi kopiníci, ti
nejproslulejší - a nejvražednější - z válečníků Šar’damy Ka, ostřílení
bojovníci, udržovaní při mládí a síle magií, kterou vstřebávali za noci.
Fahki a Šusten je zbožňovali.
Oba mladíci šli za Jurimem, ale pro Abbana neměli slůvko
pozdravu, ba dokonce ani nejnepatrnější náznak poznání v očích.
Vlastně se oba dívali na zem, na sebe, do dálky - kamkoli vyjma
svého otce. Ve společnosti, kde bylo otcovo jméno důležitější než
vlastní, nemohlo být větší urážky.
„Z tvých synů rostou vynikající válečníci,“ poblahopřál mu Jurim.
„Zpočátku to byli změkčilci, jak se taky dalo od chaffitské krve
čekat,“ Fahki si odplivl do prachu, „ale vzal jsem je pod svá křídla a
vykřesal jsem z nich ocel.“ Jízlivě se ušklíbl. „Tu asi zdědili po své
matce.“
Všichni tři válečníci se přitom rozesmáli a Abban sevřel
slonovinovou rukojeť berle tak pevně, až ho rozbolela ruka. Skrytý
nůž byl otrávený, a on ho mohl vrazit Jurimovi do nohy dřív, než by
si vůbec všiml, že se na něj něco žene. Ale i když mu to mohlo získat
chvilku úcty v očích svých synů, bylo by to jen nakrátko. Jed byl
zbraní zbabělců a chaffita, který z jakéhokoli důvodu napadl šarúma,
čekala smrt. Abban nebyl nic víc než oblíbený rádce Osvoboditele, a
dokonce i pouhá neuctivost by mu mohla vysloužit kopí do hrudi.
Fahki a Šusten si ho znechuceně, zlostně měřili. Kdyby zaútočil,
bez váhání by ho vydali nejbližšímu damovi a rozsudek nad ním by
byl vykonán dřív, než by se o něm Ahmann vůbec dozvěděl.
A tak Abban zachoval netečný výraz, přinutil se k pokloně a zvedl
svitek s Osvoboditelovou pečetí. Jurim stejně jako mnoho jiných
válečníků neuměl číst, ale korunu a kopí znal dobře. „Přicházím v
záležitosti Šar’damy Ka.“
Jurim se zachmuřil „A copak je to za tak důležitou záležitost, že
musíš hanobit pozemky válečníků?“
Abban se narovnal. „Do toho tobě nic není. Doveď mě ke kaprálu
Keranovi a hoď sebou.“
Šusten se výhrůžně ušklíbl. „Takovým tónem s výše postavenými
nemluv, chaffite!“
Abban po něm šlehl chladným pohledem. „Možná jsi zdědil po
matce ocel, chlapče, ale očividně ne mozek, jestli se stavíš do cesty
vůli Šar’damy Ka. Jdi si najít něco užitečného na práci, nebo se příště
Osvoboditeli zmíním, jak jeho šarúmové místo výcviku tráví dny
hrou v šarak a popíjením couzi.“
Na to chlapci zbledli, podívali se na sebe a už běželi. Abban pocítil
chladné uspokojení, ale nůž v srdci zůstal a srdce dál krvácelo. Že se
mu ostatní muži pošklebují pro zmrzačenou nohu a zbabělost v srdci,
si Abban už zvykl. Ale muž, který nepožívá úcty svých synů, není
žádný muž.
Brzy, slíbil si v duchu. Už brzy.
•
Mnozí šarúmové rádi a okázale předváděli, jak porušují Eveju a
popíjejí couzi - v noci na kuráž a ve dne, aby zapomněli na noc.
Nicméně jen málokdo byl tak hloupý, aby se opil natolik, že by
nedokázal stát v pozoru pro případ, že by šel kolem dama.
A právě tak a ještě víc opilý byl Keran. Seděl na flekatém polštáři,
zády se opíral o střední stanovou tyč, na černém kaftanu pomalu
zasychaly vlhké skvrny a smrděl zvratky. Vedle něj leželo jeho
nádherné chraněné kopí, na kterém měl přidělanou příčnou rozpěru,
aby ho mohl používat jako berlu. Levá noha končila těsně pod
kolenem, nohavici od šalvárů měl ohrnutou a přišpendlenou. K
pahýlu byl řemeny přivázaný obyčejný dřevěný kolík.
Když chaffit vstoupil, kaprál ho zlostně sjel pohledem a malá očka
ztvrdla nenávistí. „Jdeš se popást na cizím neštěstí, chaffite? Teď
jsem skoro stejně neužitečný jako ty, ale aspoň mám jisté místo na
nebesích.“
Abban nechal stanovou chlopeň sklouznout na místo, aby byli sami.
Pak si před Keranem odplivl.
„Nejsem neužitečný, kaprále. Sloužím svému pánovi každý den a
ani jednou jedinkrát jsem nad svým osudem neskuhral jako nějaká
ženská, tím méně abych se opíjel pod obraz. Everam ti požehnal
silným tělem, ale jak vidím, bez něj je tvé srdce slabé.“
Keran zesinal vzteky a sáhl po kopí; chtěl vstát a vrazit ho
Abbanovi do srdce. Ale nebyl ještě se svou dřevěnou nohou
dostatečně sžitý a zbytek vykonalo couzi. Zavrávoral a ta chvilka
Abbanovi stačila, aby kaprálovi podrazil berlou dřevěný kolík. Když
šel Keran k zemi, Abban mu dalším šťouchem vyrazil kopí z ruky a
odhodil ho stranou.
Kaprál ztěžka dopadl na zem, něco cvaklo, Abbanův skrytý nůž
vyjel ven a už mu mířil rovnou mezi oči.
„Svého času jsi zabil mnoho démonů, kaprále,“ řekl Abban, „ale
budeš mít místo na nebesích pořád jisté, jestliže tě v tvých vlastních
zvratcích zabije zmrzačený chaffit, kterého jsi s ostudou vyhnal ze
šaraje?“
Keran dlouho mlčel a tvrdá očka div nešilhala, jak sledovala nůž
vznášející se nad kořenem nosu. „O co ti jde?“ zeptal se nakonec.
Abban se usmál, poodstoupil a nechal nůž zajet dovnitř, aby se
mohl o berlu opřít a poklonit se. Z útrob pestrobarevné vesty vytáhl
svitek s Osvoboditelovou pečetí. „Nu, chci ti zase vrátit velikost.“
•
Když se Abban s Keranem společně belhali přes cvičiště ke
kadžijskému chaffit’šaraji, přitahovali nemálo pohledů. V šaraji
jedna dživa’šarúm kaprála svlékla, opláchla ho v čisté vodě a oblékla
mu čistý černý kaftan. Kaprál na jasném denním světle nevraživě
mžoural a Abban bez stínu pochyb věděl, že mu hlava třeští z couzi,
ale po očistě se trochu vzchopil a nedal na sobě nic ze svých útrap
znát. Nesl se s rovnými zády a hrdě zdviženou hlavou. Jak bylo
zvykem, Abban šel o krok za ním, byť by ho při tom pomalém kroku,
který Keran potřeboval k důstojné chůzi, mohl snadno předehnat.
Došli k části cvičiště vyhrazené pro tříslově hnědé cha’šarúmy - jen
v samotném kadžijském kmeni jich byly tisíce. Většina nacvičovala
prosté bojové postavení se štítem a kopím v jednoduchém útvaru, na
nějž si Abban pamatoval ještě z dob, které mu teď připadaly
nekonečně vzdálené - všichni naráz se otočit, všichni naráz bodnout a
sklapnout štíty k sobě tak, aby se částečně překrývaly. Menší
skupinka tu nacvičovala pokročilejší boj.
Keran si odplivl. „Většina těch mužů by ještě měla nosit bido nebo
ještě lépe, vodu a leštit štíty.“
Mezi řadami procházela hrstka mladých šarúmů. Byli v černém, ale
hnědé závoje, které jim volně visely kolem krku, je označovaly jako
chaffitské kaprály.
„Štěňata,“ zavrčel Keran, „která si brousí zuby na chaffitech v
naději, že si tak vyslouží rudou.“
Jeden z těch mladých kaprálů je viděl přicházet a ostražitě,
nadřazeně si je měřil, dokud si nevšiml Keranova rudého závoje.
Krátce střelil pohledem po obličeji a svitlo mu. Keran býval u
Osvoboditelových kopiníků a byl proslulý, vždyť on a kaprál Kaval
kdysi měli ve výcviku i samotného Šar’damu Ka!
Mladý kaprál se Keranovi poklonil, Abbana okázale přehlédl. „Jsem
Hamáš asu Gimáz am’Tezan am’Kadži.“
Keran mu poklonu oplatil lehkým přikývnutím. „Cvičil jsem tvého
otce. Gimáz byl zuřivý válečník. Zemřel dobře, v Labyrintu.“
Hamáš se znovu poklonil, tentokrát mnohem hlouběji. „Co tě
přivádí do chaffit’šaraje, ctihodný kaprále?“
Abban se přibelhal blíž a podal mu lejstro. Kaprálové dostávali
stejně jako kai’šarúmové zvláštní výcvik, který zahrnoval i psaní a
chranění, ale soudě podle toho, jak Hamáš vraštil čelo, když zíral na
lejstro, ve výuce očividně neuspěl.
Abban to přešel mlčením. On z toho mohl jen těžit. „Osvoboditel
žádá deset tvých nejlepších cha’šarúmů. Mám je vybrat.“
„Ty, chaffit, a máš vybírat válečníky?“ užasl Hamáš a střelil očima
po Keranovi.
Abban se usmál. „A kdo jiný? Koneckonců jsou to chaffitští
válečníci.“
„Ale přesto válečníci,“ zavrčel mladý kaprál.
„Kaprál Keran už dohlédne, aby byli bojeschopní,“ řekl Abban. „Já
mám dohlédnout, aby měli v hlavě mozek.“
„Jen deset?“ zašeptal tiše Keran, aby to Hamáš neslyšel. „Říkal jsi
mi, že Šar’dama Ka nařídil stovku.“
„Osvoboditel nemá kmen, kaprále,“ řekl Abban. „Vybereme si deset
z každého.“
„To je víc než stovka,“ namítl Keran. Krasijských kmenů bylo
dvanáct.
Na šarúma je nějaký chytrý, mudroval Abban. „Já si dobře pamatuji
na tvůj způsob výcviku, kaprále. Zajisté se najdou tací, kteří nepřežijí
jeho tvrdost, i tací, kteří nebudou vhodní pro boj, až s nimi skončíš.“
Významně si poklepal berlou o svou nohu. „Začneme se sto dvaceti,
abys mohl zabít nebo vyhodit ty, kteří tě zklamou.“
Keran něco zamručel a Hamáš, který tu výměnu názorů nevraživě
sledoval, se střetl s jeho pohledem a rty se mu znechuceně zvlnily.
„Dokonce ani chromý kaprál přece nemůže dovolit chaffitovi, aby s
ním mluvil tak troufale.“
Keranovy chladné oči neodkryly nic z jeho úmyslů, ale ratiště jeho
kopí zničehonic vyletělo a nabralo Hamáše rovnou mezi nohy. Mladý
kaprál se zlomil v pase, Keran zbraň vytrhl a praštil s ní Hamáše ze
strany do hlavy. Rána srazila mladého kaprála na zem.
Rychle se odkulil, ale Keran to čekal a udeřil okovaným spodkem
ratiště přesně ve chvíli, kdy se mu Hamáš přivalil do rány. Kopí
Hamášovi roztrhlo tvář a polámalo několik zubů. Vykašlal krev s
úlomky a chabě se pokusil vstát, ale Keran nepřestal. Pevně se
rozkročil a bušil do mladého kaprála zas a zas. Většinou to byly spíš
bolestivé rány, které neměly napáchat trvalé škody, jenže mladý
kaprál pořád vzdoroval, a tak mu nakonec Keran přerazil kopím
pravici v lokti, jen to zapraštělo. Mladík zavyl bolestí.
„Přijmi bolest a buď zticha, hlupáku!“ zasyčel Keran. „Všichni se
dívají!“ Opravdu, kaprálové i cha’šarúmové přestali s výcvikem a
zírali na to s otevřenými ústy.
Keran se obrátil a zabodl pohled do ostatních kaprálů. „Svlékněte ty
chlapy do bid a nechte je nastoupit do čet na přehlídku!“ zaburácel, a
oni se mohli přetrhnout, jako by jim ten rozkaz dal sám Osvoboditel.
Vmžiku byly kopí a štíty úhledně vyrovnané, kaftany poskládané a
muži stáli v pozoru v pouhých tříslově hnědých bederních rouškách.
Keran bodl ratištěm do Hamáše, který se pořád ještě válel v prachu.
„Na nohy a za mnou. Hnědý závoj ti seberu. Jak se opozdíš nebo mě
ještě jednou urazíš, seberu ti i černý kaftan.“
Když se Hamáš neohrabaně zvedal, celý sinalý a zakrvácený,
Abban potlačoval spokojený úsměv. Vybral si svého kaprála dobře.
Bledý a omráčený Hamáš, jemuž se po obličeji valila krev, klopýtal
za kulhavou dvojicí k první četě. Před ní už stál v pozoru další kaprál
s tříslově hnědým závojem. Uklonil se Keranovi tak hluboko, že
málem vousem zametal zem.
Šli podél řady, Keran si každého jednoho cha’šarúma předvolával
ven z řady a nakládal s ním nejinak než s otrokem na dražebním
kvádru.
„Huspenina,“ poznamenal Keran u prvního, když ho štípl do paže,
„ale pár měsíců ovesné kaše a tahání balvanů, až bude běhat kolem
městských hradeb, to spraví. Předveď první šarukin.“ Muži vyrazil na
čele pot, ale poslechl a pomalu předvedl sestavu pohybů.
Keran si odplivl do prachu. „Žalostné dokonce i na chaffita.“
„Čím ses živil, než jsi uposlechl Osvoboditelovy výzvy k šaraku?“
zeptal se ho Abban a vytáhl účetní knihu a pero.
„Vyráběl jsem lampy,“ odpověděl muž.
Abban spokojeně zafuněl. „Byl jsi mistrem nebo učedníkem?“
„Mistrem,“ odpověděl muž. „Naše živnost patřila otci, ale řemeslu
jsem své syny učil již já.“
„Co se tím mění?“ rozčílil se Keran, ale Abban si ho nevšímal a
položil muži ještě několik dalších otázek, než se přesunuli k dalšímu
v řadě. Ten byl tak hubený, že v bidu vypadal jen jako kost a kůže.
Zamžoural, když se před ním zastavili.
Abban zvedl tři prsty. „Kolik?“
Muž zamžoural ještě úporněji. „Dva,“ odpověděl nejistě.
Abban o pár kroků ustoupil a mžourání ustalo. „Tři,“ prohlásil muž
mnohem sebevědoměji.
Keran do hubeňoura strčil, až spadl na záda do prachu.
„Na nohy, pse!“ zařval jeden kaprál s hnědým závojem, ohnal se po
něm ratištěm a muž se rychle zase zařadil.
„Tenhle nepatří ani sem, natož mezi Osvoboditelův výběr,“
prohlásil Keran.
Abban jeho poznámku opět nechal být a dál stál před hubeňourem.
„Umíš číst? Umíš počítat na kuličkovém počítadle?“
Muž přikývl. „Umím, když mám skřipec.“
A tak pokračovali dál a dál, Keran muže prohmatával a sekýroval,
Abban je vyslýchal. Některým nařídili, aby si stoupli stranou a
založili tak skupinu případných uchazečů, z níž si pak budou vybírat.
Došli k jednomu, který byl o hlavu větší než ostatní, měl rozložitou
hruď a paže samý sval. Abban se usmál.
„Toho nechtějte,“ poradil jim jeden kaprál. „Je silný jako stádo
velbloudů, ale neslyší ani signální rohy, natož něco jiného.“
„Tebe se nikdo na nic neptal,“ uzemnil ho Abban. „Já si na něj
vzpomínám. Byl jedním z prvních, kdo uposlechli Osvoboditelovy
výzvy. Jak se jmenuje?“
Kaprál pokrčil rameny. „To nikdo neví. Říkáme mu prostě
Hluchej.“
Abban na něj udělal pár ostrých posunků, obr opustil řadu a postavil
se k ostatním, kteří přicházeli v úvahu.
Ve městě bylo přes tisíc kadžijských cha’šarúmů. Když večer
damové na minaretech vyvolávali zákaz vycházení, měli Abban s
Keranem za sebou stěží polovinu. Při odchodu přebrali ty, co
přicházeli v úvahu, ale pořád za nimi šla více než padesátka mužů.
Abban s Keranem je odvedli do pavilonu, kde je dál prověřovali a
vyslýchali, dokud se skupinka nezmenšila na dvacet, pak na deset, až
se nakonec shodli na čtyřech včetně hluchoněmého obra.
Keran měl proti obrovi hromadu námitek. „Válečník, který neslyší
ani rohy, je jen na obtíž.“
„V alagai’šaraku snad,“ souhlasil Abban, „ale stejně jako mají
damy’ting eunuchy bez jazyka, já mohu docela dobře využít muže,
který nikdy nezaslechne nic, co by neměl.“
Příštího dne se vrátili a využili dobu mezi slunce východem a slunce
západem do poslední chviličky k prověřování, zkoušení, vyptávání a
hádkám, dokud nebyli spokojeni. Šestkrát Keran Abbanovi
vyhrožoval, že mu s tím praští, když Abban přebil jeho námitky proti
nějakému muži.
„Ty jdi zpátky,“ rozhodl Abban o sedmém, jámovém psu z
Pískovce. Byl to statný svalovec, ale v očích měl tupý lesk a
nespočítal ani vlastní prsty. „Slabomyslné bojovníky neberu.“
Svalovec si ho zlostně změřil, ale za Abbanem se tyčil Hluchej, s
rukama založenýma na hrudi, a tak si svalovec nějaké řeči raději
rozmyslel.
Keran zabodl do Abbana vzteklý pohled, ale Abban mu ho stejně
zlostně oplatil. Nakonec to kaprál vzdal. „Kdybys v sobě měl tuhle
ocel jako kluk, udělal bych z tebe chlapa.“
Abban se usmál a maličko se uklonil. „Měl jsem ji v sobě vždycky,
kaprále. Jen se nehodila do bitvy.“
„Máš dobré oko,“ uznal, byť nerad, nakonec Keran, když si
prohlížel svých deset nováčků. „Z těchto chlapů udělám válečníky.“
„Dobrá,“ uzavřel to Abban. „Zítra jdeme do madžáhského
chaffit’šaraje a začneme zase nanovo.“
•
Prohlídka Madžáhů zabrala další den, třetí den strávili u Mehndingů.
Pak už to šlo rychleji; jak postupovali po jednotlivých pavilonech
kolem cvičiště, kmeny se co do počtu scvrkávaly víc a víc. Nejmenší
byl kmen šarašský, kde byly jen tři tucty plnoprávných dal’šarúmů a
stěží stovka cha’šarúmů.
„U Kadžijů jsme nechali stovky lepších chlapů,“ poznamenal
Keran, když si vybrali to nejlepší, co mohli Šarachové nabídnout.
Stejně jako mnozí jiní starší válečníci, vycvičení předtím, než
Ahmann kmeny sjednotil, byl i Keran vášnivě oddaný své krvi a dal
by přednost tomu, aby byla většina odvedenců z jeho kmene.
Abban přikývl. „Ale Šarachové jsou mistři v chytání alagai do
smyčky.“ Bylo to tak, sami sledovali šarašské válečníky, jak cvičí s
lapači alagai, dlouhými dutými kopími, která měla na spodním konci
smyčku ze stočeného ocelového drátu. Smyčka se hodila démonovi či
člověku kolem krku a páčkou u křížové záštity se dala rychle stáhnout
nebo uvolnit. Šarusahk učil i postupy, jak s touto zbraní zacházet a
ovládat oběti.
„Ovládání této zbraně můžu docela dobře učit sám,“ podotkl Keran.
„Docela dobře nestačí, kaprále,“ odtušil Abban.
Kaprál se vztekle ušklíbl. „Učil jsem bojová umění samotného
Osvoboditele. To nestačí?“
Na Abbana to valný dojem neudělalo. „Naučil jsi ho hodně, ale
damové ho naučili víc a právě splynutí obého mu dalo to pravé
mistrovství. Ahmann teď zná šarukin všech kmenů a to samé se
budeš učit i ty. Ty budeš tyto muže cvičit, ale rovněž se sám naučíš
všechno, co umějí oni. Nandžijské kopí a řetěz. Krevašská práce s
žebříkem. Všechno. A jestli na to nebudeš stačit, tak si najdu někoho,
kdo na to stačit bude.“
„Já se válečné umění nižších kmenů naučím,“ zahučel Keran.
„Jistě,“ souhlasil Abban. „A mnohé na něm nepochybně vylepšíš.
Nevybral jsem si největšího žijícího kaprála bezdůvodně. Ty uděláš i
z posledního z těchto mužů více než rovnocenného soupeře pro
kteréhokoli kai’šarúma.“
To Kerana zjevně obměkčilo. Šarúmové jsou tak prostí tvorové.
Kapka biče, na závěr drobná lichotka a máte je v hrsti.
„Nemůžu je učit damská tajemství, která se učí kai’šarúmové,“
podotkl Keran po chvíli.
Abban se usmál. „Tohle nech na mně, kaprále.“
•
Než Abban s Keranem nahnali všech sto dvacet cha’šarúmů na
Abbanovo panství, bylo už obehnané dřevěnou palisádou. Kůly byly
zapuštěné hluboko a pevně svázané, aby neuniklo ven nic, co se děje
uvnitř, ale zároveň je starostlivě odrbali, aby vypadaly omšele a
nesourodě. Na palisádě byly po celé délce namalované silné, leč nijak
umělecky vyvedené chrany, čili nic, co by přitahovalo pozornost k
tomu, co se může dít za ní.
Bylo to samozřejmě puntičkářsky provedené klamné zdání. Jakmile
Keran vstoupil dovnitř, čelist mu poklesla. Stovky chinských otroků
tu vláčely krásně opracovaný kámen a těsně u palisády z něj zdili
opravdové hradby, už po pás vysoké. Jiní sváželi suť zbylou z trosek
chudinských žírňanských domků, které byly v této oblasti původně.
Už tu stály i rozlehlé pavilony a z některých již stoupaly velké
chocholy dýmu. Všude se ozývalo kovové řinčení, mlácení do
kamene a pokřikování dělníků.
„Ty tu buduješ pevnost!“ užasl Keran.
„Pevnost, z níž vyzbrojíme vojska na šarak ka,“ řekl Abban.
„Pevnost, kterou je rovněž nutno bránit, a to zejména teď, kdy je
nejslabší.“
Snad poprvé od chvíle, kdy ho Abban načapal ve slabé opilecké
chvilce, se Keran usmál; jeho cvičené oko uznale přejíždělo po
palisádách a základech vnitřních hradeb. „To nech na mně. Než padne
noc, budou se tu tví cha’šarúmové střídat na obchůzkách.“
„Prozatím to bude stačit, ale ne napořád,“ řekl Abban. „Mí
pověřenci nakoupili v dražbě hodně otroků, kteří se těžkou prací
otužili, ale válečníci to nejsou. Ty musíš taky vycvičit.“
„S rozhodnutím Šar’damy Ka vyzbrojit chiny jsem se nikdy plně
nesžil,“ zamručel Keran. „Eveja nám říká, abychom své nepřátele
odzbrojili, ne vycvičili k boji.“
„Tvoje sžívání je vedlejší, kaprále,“ odvětil Abban. „Šar’dama Ka
rozhodl. Tohle nejsou nepřátelé, ale otroci a já s nimi nezacházím
špatně. Spí v teple a s plnými břichy, mnozí s vlastními rodinami, a
jsou tu v bezpečí před násilníky.“
„Jsi hloupý, že jim věříš,“ sjel ho Keran.
Abban se proti své vůli rozchechtal, až se musel zastavit a opřít o
berlu, aby neupadl. Pak si utřel uslzené oči a podíval se na
zachmuřeného Kerana, který si nebyl jist, jestli náhodou není terčem
vtipu on. „Věřím?“ znovu se rozchechtal. „Kaprále, já nevěřím
nikomu.“
Keran na to jen něco nevrle zamručel a pokračovali v obchůzce.
Abban ho dovedl do zbrojířského pavilonu, kde zvonil kov a hořela
kovářská výheň. Dokonce i přes větrací průduchy ve zdech bylo
uvnitř k zalknutí z kouře, vedra a výparů z chladicích kádí. Po celé
délce pavilonu se táhly řemeslnické dílny - kovářské a sklářské
výhně, kovotepci, zbrojíři, brusiči, truhláři, tesaři, šípaři, tkalci a
chraničáři.
Každou dílnu řídilo několik žen v černých dal’tingských rouchách,
které to parné vedro zjevně netrápilo. Ani Keran na sobě nedal znát,
že by mu to nějak vadilo, nicméně nasadil pravidelný dech šarúma
přijímajícího bolest.
Abban zhluboka nabral do plic horký, těžký vzduch a spokojeně
vydechl, jako by kouřil ten nejjemnější tabák ze své vodní dýmky.
Tady to vonělo ziskem.
Uprostřed pavilonu stály úhledně vyrovnané a stále rostoucí haldy
hotových výrobků - kopí, štíty, žebříky, háky a lana, lapače alagai, a
rovněž i ty menší - i když neméně smrtonosné - zbraně, které si pro
sebe schovávali pozorovatelé. K tomu žihadla po veletuctech a obří
pojízdné katapulty, z nichž se žihadla vystřelovala.
Kaprál si namátkou vybral z hromady jedno kopí, pevně se
rozkročil a předvedl sestavu úderů a bodů. „Je tak lehké.“
Abban přikývl. „Žírňané mají strom, který nazývají zlatopeň, a ten
dělá čest svému jménu, jeho cena se opravdu vyvažuje tímto drahým
kovem. Zlatodřevo je lehčí a silnější než rákos rotan, který se používá
na šarúmská kopí v Krasii, takže na vytvrzení chran, které jsou
vyřezány po celé délce kopí, spotřebujeme méně vrstev laku.“
Keran zkusil kopí hrotem o dlaň a uznale se usmál, když stačilo jen
maličko zatlačit a hrot snadno zajel do svalu. „Co je to za kov, že ho
lze tak nabrousit?“
„Žádný kov,“ odtušil Abban. „Sklo.“
„Sklo?“ opáčil Keran. „Nemožné. Vždyť by se roztříštilo při první
ráně.“
Abban mu mlčky ukázal ke studené kovadlině v jedné kovárně a
Keran se tam bez váhání odbelhal, použil ji a praštil do kopí na
kovadlině tak silně, že by to zlomilo i ocelovou čepel. Ale kopí jen
zazvonilo a zarylo se do kovadliny.
„To jsem se naučil od kotlinského kmene,“ řekl Abban. „Chraněné
sklo - lehčí a silnější než ocel a dost tvrdé, aby ostří zůstalo ostré.
Sklo potahujeme stříbrem, abychom ho zakryli.“
Vzal Kerana do další dílny a podal mu destičku z pálené hlíny.
„Toto jsou destičky, které dal’šarúmové běžně nosí všité do svých
kaftanů.“
„Jsem s nimi důvěrně obeznámen,“ odtušil suše Keran.
„Pak také jistě víš, že při nárazu prasknou, že odolají nanejvýš jedné
ráně, pak se roztříští a přitom ještě často nadělají pořádnou paseku,“
řekl Abban.
Keran pokrčil rameny.
Abban mu podal druhou destičku, tentokrát z průzračného
chraněného skla, které se ve světle výhně třpytilo. „Tenčí, lehčí a
silné tak, že by si o něj přerazil pařát i skalní démon.“
„Osvoboditelovu armádu nic nezastaví,“ vydechl Keran.
Abban se uchechtl. „Takovou výstroj si žádný obyčejný šarúm
dovolit nemůže, kaprále, ale pro Osvoboditelovy kopiníky není nic
dost dobré.“ Spiklenecky na něj mrkl. „Stejně jako pro mou setninu.
Tví odvedenci budou lépe vybaveni než kdo jiný, vyjma těch
nejlepších válečníků Šar’damy Ka.“
Abban uviděl v kaprálových očích lačný lesk a usmál se. Ještě jeden
dárek a mám tě v hrsti.
„Pojď,“ řekl. „Žádný kaprál v mých službách nebude pajdat na
laciném dřevěném kolíku.“
•
Abban s uspokojením sledoval, jak Keran rázným krokem přechází
před chaffity a chiny, které si vybral na výcvik. Kaprálovu dřevěnou
nohu hodili do ohně, z plátu chraněné oceli mu vytvarovali novou a
vypružili ji. Byla jednoduchá, vkusná a dávala mu možnost znovu
získat skoro všechny soubojové schopnosti, o které přišel. Pořád ještě
se opíral o kopí, aby nevrávoral, ale přece jen už měl mnohem jistější
krok.
Muže svlékli do bid a kaftany i prádlo spálili. Chaffité dostali oděv
tříslově hnědý, chinové olivově zelený.
„Mně je fuk, jak vás nazývali ti nanicovatí rádobykaprálové v
šaraji,“ řval na ně Keran. „Pro mě jste všichni nie’šarúmové a tak to
taky zůstane, dokud neukážete, co ve vás vězí. Když si povedete
dobře, budete odměněni. Válečnickým kaftanem a závojem.
Vynikajícími zbraněmi a zbrojí. Lepším jídlem. Ženami. Jestli mi
uděláte ostudu,“ zastavil se a zadíval se těsně nad hlavy davu, takže to
vypadalo, jako by se jim všem naráz díval do očí, „zabiju vás.“
Muži mlčeli jako zařezaní, stáli v pozoru, vypínali hruď a i v
chladném ranním vzduchu se nejeden z nich zpotil a zbledl. Keran se
obrátil k Abbanovi a pokynul mu.
„Jdi,“ zamumlal Abban svému synovci Džámerovi, ale mladý dama
si už to sám rázoval vpřed. Byl vysoký, ale nijak hubený; pokud šlo o
jídlo, nikdy na evejská přikázání o střídmosti příliš nedbal. Ale ani
tlustý nebyl a pohyboval se s tím plavným půvabem, kterým se
vyznačovali všichni evejští duchovní. Džámer strávil většinu života v
Šariku Horovi, opsal si tam nebo ukradl tajné šarusahkové příručky
skoro všech kmenů a mistrně ovládal i zakázaná umění. Umění, která
velice ochotně prodal svému strýci.
„Poklekněte před damou Džámerem!“ vyštěkl Keran a muži
okamžitě padli na kolena a bez váhání přitiskli dlaně do prachu.
Džámer zvedl ruce. V jedné držel lejstro podepsané Ahmannem, v
druhé Eveju. „Věrní nie’šarúmové! Ahmann asu Hoškamin am’Jardir
am’Kadži, Šar’dama Ka a Everamův hlas na Ale, vás dal svému
služebníkovi Abbanovi. Byl to právě Abban, kdo přiměl
Osvoboditele, aby na vás spočinul svým zrakem, a dal tak mužům
odvrženým z Everamova světla naději na spásu, naději dokázat svou
věrnost.“
Pohledem přelétl shromážděné muže. „Jste věrní?“
„Ano, damo!“ zařvali jako jeden muž.
„Everam se dívá!“ zvolal Džámer a vztáhl ruce ke slunci. „Ti, kdož
slouží věrně a s vírou, se dočkají odměny jak na Ale, tak na nebesích.
Ti, kdož poruší svou přísahu nebo nesplní svou povinnost, budou ve
své poslední hodince strašlivě trpět, a nakonec Everam svrhne jejich
duše do Nieiných bezedných hlubin.“
Abban potlačoval smích. Ten blouznivý lesk v očích jeho synovce
nebylo nic víc než nacvičený výraz podobně jako u severských
žonglérů. Ten chlap byl čistokrevný bezvěrec už předtím, než ho
povolali duchovní.
Ale strach v očích mužů ukazoval, že se své role zhostil dokonale.
Dokonce i Keran vypadal vystrašeně, když k němu Džámer napřáhl
Eveju.
„Ruku, v níž nosíš kopí,“ zavelel Džámer a kaprál položil na
odřenou koženou vazbu pravici.
„Přísaháš, že budeš sloužit Abbanovi asu Čabin am’Haman
am’Kadži?“ zeptal se ho Džámer. „Že ho budeš chránit a poslouchat a
jeho a jen jeho a nikoho jiného vyjma samotného Osvoboditele od
nynějška až do své smrti?“
Keran zaváhal. Střelil očima po Abbanovi a vztekle svraštil obočí.
Když se ti tři předtím sešli, aby si nazkoušeli přísahu, nikdo se mu
nezmínil, že se ho to bude týkat taky. Jedna věc byla žádat pro
Abbana přísahu od chaffitů a chinů, něco úplně jiného bylo čekat
přísahu od dal’šarúmského kaprála Keranova kalibru.
Abban se na něj usmál. Rozhodni se, kaprále, pomyslel si. Everam
se dívá a ty svou přísahu nemůžeš vzít zpět. Buď mi budeš sloužit,
nebo zase budeš pajdat na laciném dřevěném kolíku a spát ve
vlastních zvratcích.
I Keran to věděl. Abban mu otevřel cestu ke slávě, ale sláva něco
stojí. Kaprál se podíval na čekající dal’šarúmy s vědomím, že každá
vteřina váhání znamená pochyby, které pak bude muset z mužstva
vymlátit.
„Přísahám, že budu sloužit Abbanovi,“ zachrčel nakonec a podíval
se Abbanovi do očí, „až do své smrti nebo dokud mne Osvoboditel
přísahy nezbaví.“
Abban sáhl do vesty a vytáhl láhev couzi. Pozdvihl ji válečníkovi na
pozdrav a napil se.
Kapitola 13
Vodit dav za nos
333 p. N. Léto
28 jiter před novoluním
Leesha se podívala na smrákající se oblohu a musela si přitisknout
dlaň na oko, aby si ulevila od škubavé bolesti. Vzhledem k pozdnímu
odjezdu od Ahmannova paláce ujela výprava do Osvoboditelovy
Kotliny toho prvního dne jen málo - snad deset mil. Posel by ujel
cestu z hradiště Rizonu do Osvoboditelovy Kotliny do dvou týdnů.
Osvoboditelovi kopiníci, kteří se žádných démonů nebáli a jezdívali
tryskem i v noci, by to ujeli za polovinu. Dokonce i sem se dostali
poměrně rychle, navzdory pomalému, těžkému povozu, v němž jeli
její rodiče, kteří nebyli zvyklí cestovat.
Leeshin otec nebyl nijak statný, ani když byl mladý, a teď už měl k
mládí daleko. Cestou sem Ernyho denně braly křeče do zad a Leesha
mu musela dávat uvolňující lektvary, po kterých spal jako zabitý.
Vraceli se v mnohem pohodlnějším kočáře, jenže i když si slovem
nepostěžoval, Leeshe neuniklo, jak si tře záda, když si myslí, že ho
nikdo nevidí, a věděla, že ta cesta pro něj bude těžká.
„Brzy bychom měli zastavit na noc,“ řekla Šamavě, která jela v
kočáru s ní a s jejími rodiči - pokud zrovna nebyla venku a nehulákala
na ostatní ženy. Krasijky měly svůj vlastní společenský žebříček a
bylo jedno, že je Šamava manželkou chaffita. Všechny ženy - a
rovněž cha’šarúmové - poskakovaly, jak ona pískala, a udržovaly tak
výpravu v náležitém chodu.
Přesto se těžce naložené vozy pohybovaly hlemýždím tempem,
které zjevně šlo na nervy nejen smolně černým dal’šarúmským
válečným ořům, ale dokonce i podsaditým poníkům, na nichž jeli
Gared a Wonda. Leesha si vzpomněla na Ahmannovo varování o
lupičích a neklidně si hryzala ret. Dokonce i na krasijském území byli
mnozí, kteří by ji rádi viděli mrtvou. A ti, kdo všechno ztratili, když
přišli Krasijci a zabrali jim domov, by jen těžko odolali vozům plným
jídla a šatstva, které jely v karavaně s nimi. Menší bandu by šarúmové
odstrašili, ale měli s sebou ženy a děti jako případná rukojmí a Leesha
dobře věděla, že lupiči by takové slabiny jistě využili.
„Jistě.“ Šamava mluvila thesky skoro stejně plynně jako její manžel.
„Hned za dalším kopcem je vesnice Kadžijov a já už jsem vyslala
napřed jezdce, aby připravili náležité přijetí.“
Kadžijov. Jméno krasijského Osvoboditele s theskou příponou. To
vypovídalo mnohé o současném Rizonu… či Everamově Štědrotě, jak
si ho raději zvykla nazývat. Ahmann rozdal zemi svým kmenům, jako
když muž rozkrájí narozeninový dort své rodině, a i když vesnice
nebyly dobývány tak surově jako samotné hradiště Rizon, z
kočárového okénka Leesha jasně viděla, že kmeny už se usadily a
evejský zákon pevně zapustil kořeny.
Vyjma slabých a nemocných nebyl nikde vidět jediný muž v
bojeschopném věku a na polích pracovaly Thesanky v pohřebně
tmavých šatech, které je halily od kotníků ke krku, a vlasy měly
pečlivě zakryté plachetkou. Když damové zpěvem svolávali k
modlitbě nebo se jen objevili v dohledu, rychle před nimi padaly na
tvář. Ve vzduchu vonělo ostré krasijské koření a už se objevovala
směs lámané krasijštiny a thesštiny, prokládaná posunky a provázená
výrazy obličeje.
Vévodství, které znávala, bylo pryč a těžko se někdy vrátí, i kdyby
byli Krasijci nakrásně nějak vyhnáni.
Z ‚náležitého přijetí‘ se vyklubalo všeobecné klanění a projevy
pokory od vesničanů, kolem nichž projížděli, a vesnická krčma byla
až na obsluhu prázdná. I když tisíce lidí před krasijským tažením
uprchlo a skupiny utečenců přeplnily všechny vísky a vesnice
severovýchodně od Everamovy Štědroty, bylo jasné, že mnohem víc
lidí zůstalo doma nebo byli prostě pochytáni a nahnáni zpět. Jen v
samotném Kadžijově zůstaly stovky Thesanů. Rizonská krajina byla
úrodná a obyvatelstva měla víc než všechna ostatní vévodství
dohromady.
Když vjeli na rynek, uviděla Leesha uprostřed velký kůl a na něm
ženu, která ochable visela v řetězech, za zápěstí připoutaná nad
hlavou. Byla očividně mrtvá a šrámy na nahém těle stejně jako
kameny poházené kolem objasňovaly příčinu. Na ceduli na vršku
kůlu stálo jediné slovo vykroužené hladkým krasijským písmem, ale
Leesha nepotřebovala tlumočníka, vídala ho v Eveje dost často.
Cizoložnice.
Bolest hlavy se ozvala zas a Leesha myslela, že se snad v kočáru
pozvrací. Zašátrala v kapsářích u zástěry, vytáhla kořínek a hrst listů a
strčila je rovnou do úst; ani se neobtěžovala uvařit z nich něco
přijatelného. Rozžvýkala je na hořký lék, ale žaludek to uklidnilo.
Nebylo by dobré předvádět Krasijcům své slabiny.
Když zastavili, děti začaly házet okvětní lístky od kočáru ke
schodům do krčmy a chovaly se, jako by jen pár kroků odtud žádná
mrtvola nebyla.
„Děti si dokážou zvyknout na všechno,“ říkávala Bruna a podle
Leeshiny zkušenosti to byla vcelku pravda, ale na tohle by si žádné
dítě zvykat nemělo.
Očekával je místní dama, který vypadal jako vyřezaný ze statného
dubu, s kovově šedivými vousy a břidlicově modrýma očima. Kaval,
který jel v čele výpravy, přitáhl uzdu, seskočil z koně mnohem
svižněji, než by ladilo s šedinami v jeho vousech, poklonil se damovi
a vyměnili si pár slov. Když Leesha vystupovala z kočáru, dama
směrem k ní lehce naznačil poklonu.
„To je ta severská čarodějnice, která obloudila Šar’damu Ka?“
zamumlal ke Kavalovi krasijsky.
Vůně okvětních lístků pod nohama nepřekryla pach smrti a bolest a
vztek vyvolávaly chuť vraždit. Teď snad bude soudit i ji? Leesha
měla co dělat, aby nevytáhla nůž a nepodřízla ho.
Místo toho ho obdařila panovačným pohledem, který se naučila od
Inevery. „Ta severská čarodějnice ti rozumí, damo,“ sdělila mu. „Jak
se jmenuješ, ať mohu Ahmannovi říci, jakými slovy jsi mě přivítal?“
Duchovní vytřeštil oči. V Krasii mluvily neprovdané ženy, jen když
byly vyzvány, a takovým tónem by se s damou rozhodně mluvit
neodvážily, ten by je za takovou urážku mohl klidně zabít - a často i
zabil.
Jenže Leesha mluvila krasijsky, předvedla, že zná jejich mravy, a
samozřejmost, s jakou použila Osvoboditelovo jméno, poukazovala
na důvěrný vztah, z něhož by propotili kaftan všichni až na ty
nejmocnější damaji.
Dama zaváhal, na jeho obličeji se svářila pýcha s pudem
sebezáchovy. Nakonec se znovu poklonil, tentokrát tak hluboko, až
dlouhým vousem zametal prach. „Dama Andžu. Omlouvám se, svatá
Vyvolená. Nechtěl jsem urazit.“
„V mé zemi ti, kdo nechtějí urazit, nezapomínají mluvit uctivě,“
upozornila ho Leesha. Volila jednoduchá slova, její krasijština měla
přece jen k plynulosti daleko. „Teď sundej tělo té ženy a vrať ho její
rodině, aby mohla ostatky uložit podle svých zvyklostí. Dnes je
svatební den Osvoboditelovy nejstarší dcery s Rojerem asu Jessumem
am’Krčma am’Kotlina a přítomnost mrtvoly je urážkou.“
Neměla sice nejmenší právo mluvit za Rojera, ale když ho nazvala
‚am’Kotlina‘ místo ‚am’Most‘ podle Říčního Mostu jako místa jeho
narození, jmenovala ho jako člena kotlinského kmene, čímž ho v
očích Krasijců zahrnula do rodiny.
Damovi Andžuovi začalo cukat obočí. Jen damy’ting se odvažovaly
mluvit s damy takovým tónem a sekýrovat je, a to ještě jen proto, že v
Eveje bylo jasně stanoveno, že zranit nějakou damu’ting nebo jí v
čemkoli bránit znamená smrt a odepření nebes. Leesha žádná
dama’ting nebyla, ale z jejího tónu bylo jasné, že je přesvědčená, že
postavení svaté Vyvolené jí dává stejná práva.
Damovi uvázl dech v hrdle a Leesha věděla, že zašla příliš daleko.
Dívala se, jak brunátní, jak v něm stoupá vztek, a sáhla do zástěry pro
špetku Brunina oslepujícího prášku. Jestli se na ni vrhne, přede všemi
mu to zarazí.
Andžu vykročil.
„Nedělej to,“ varoval ho Kaval tiše.
Dama se podíval na kaprála a zjistil, že třímá v ruce kopí. Zaslechl
nějaké zvuky, obrátil se a zjistil, že i dal’šarúmové z Leeshina
doprovodu už se chopili kopí. Wonda na něj mířila lukem a Gared
třímal sekeru a mačetu.
Andžu přešel do mnohem podřízenějšího postoje, ale v obličeji byl
pořád rudý a dýchal rychle a mělce. Leesha nedokázala odolat, prostě
musela zakroutit nožem v pochvě a přitom mu směle hleděla do očí.
„Syna Jessumova by potěšilo, kdybys na počest této svaté příležitosti
propustil sedm chinských otroků, jednoho za každý pilíř nebeský.“
Bezmocný, hořký vztek, který viděla v damových břidlicových
očích, jí byl sladkou odměnou. To je jen zlomeček chuti, jakou si
zasloužíš, pomyslela si.
Než stačil Andžu odpovědět, prošustila Leesha kolem něj do krčmy.
Za sebou slyšela, že její rozkazy jsou plněny, ale zachovala důstojný,
netečný výraz a nedala najevo nic z toho, co v nitru cítila.
Učila se.
•
•
„A máme to tu zas,“ zasténala Leesha, když zpěv ustal.
Rojer a jeho manželky byli svoji již týden, ale z Rojerova kočáru se
jako nekonečné kyvadlo vytrvale ozýval buď ženský zpěv, nebo
vášnivé výkřiky.
Zakrátko začala sténat Sikva a Amanva se k ní brzy připojila.
Leesha složila hlavu do dlaní a mnula si spánky. Bolesti hlavy trvaly
celý týden. Ostrá bolest sice polevila, ale křeč ve svalech kolem
levého oka byla trvalou připomínkou, že se může každým okamžikem
vrátit v plné síle. „Noci, nemohli by s tím ty coury na pět minut
přestat?“
„Pravděpodobně ne.“ Elona si toužebně povzdechla. „Není nad
bimbase osmnáctiletého kluka. Ten ztvrdne pokaždé, jak zavětří
šanci, a zvedne se deset minut poté, co ho vycucneš.“
„Tady to vypadá spíš na každé tři hodiny,“ utrousila Leesha.
Elona se rozesmála. „I tak má mou úctu a tu já nedávám snadno.
Ten kohoutek dostal dvě mladé nevěsty pro potěchu a soudě podle
těch zvuků zatím vydržel o hodně déle, než většina kluků jeho věku…
i mnoho mužů o hodně starších.“ Střelila pohledem po Ernym, který
vypadal, že by se nejraději vsoukal mezi sedadla. „Beru to zpátky. Ty
bys možná udělal lépe, kdyby sis ho nechal pro sebe.“
Změť zvuků sílila a Leesha potřásla hlavou. „To už přehánějí.
Takhle přece nikdo nevříská.“
„Ale vříská,“ prohlásila Elona. „Každá novomanželka, co má jen
trochu fištrónu, přece ví, jak dát svému manželovi pocit, že je králem
i průzkumníkem zároveň, že si mapuje nové území, jemuž bude
vládnout.“ Podívala se na Leeshu. „Tak se mi zdá, že v tvých očích
vidím kapku závisti. Nechybí ti tvůj krasijský milenec?“
Leesha cítila, jak jí rudnou tváře, a Erny se podíval na dveře, jako
by zvažoval, jestli nevyskočit z kočáru za jízdy. „Tak to není, mami.
Jen jim prostě nevěřím. Snovají kolem Rojera pavučinu, ale pořád
jsou věrné Ineveře. To by poznal i hlupák.“
„To rozhodně ne,“ odvětila Elona, „protože nenapravitelnému
hlupákovi by to uniklo, ale jinak máš vcelku pravdu. Ostatně tak bych
to udělala i já. I ty. Nechala jsi snad tomu démonovi z pouště nějaké
semínko ve váčku, než jsi odjela?“
Leesha si povzdechla, vystrčila hlavu z okna, a zatímco drandili po
cestě, zhluboka dýchala čerstvý vzduch. „Já prostě budu šťastná, až
budeme bezpečně v Kotlině. Zítra opouštíme Everamovu Štědrotu.“
„Zaplať pánbůh,“ řekla Elona a odplivla si ze svého okna.
„Jo,“ souhlasila Leesha, „ale šarúmové, kteří nás tady chrání, budou
za hranicemi vyvolávat pozornost, o kterou nestojíme. Po našich
povozech budou hladově pokukovat lupiči i vévodští a Ahmann měl
pravdu, že dvacet válečníků nemusí stačit.“
„Nabízel nám víc,“ připomněla jí Elona.
Leesha přikývla. „Jenže i pouhých dvacet válečníků může v Kotlině
napáchat pěknou neplechu. Každý jeden navíc by byla jen další
starost navrch, a my máme dost starostí i bez toho. Viděla jsi od té
doby, co jsme vyjeli z města, třeba jen jednoho jediného chlapce
staršího šesti let?“
Elona zavrtěla hlavou. „Všechny odvedli na Hannapat nebo co.“
„Hannu Paš,“ opravila ji Leesha. „Výcvik a převýchova.
Zanedlouho budou mluvit krasijsky jako rodilí mluvčí a dodržovat
evejské mravy. Za deset let budou mít Krasijci armádu, která může
rozdrtit Svobodná města, jako když dítě rozkope mraveniště.“
•
„Stvořiteli na nebesích,“ zajíkl se Rojer a hltavě polykal chladnou
vodu z měchu, který mu Sikva zvedla k ústům. Amanva mu cuchala
vlasy slepené potem, žužlala mu ucho a něžně vrkala.
Původně si myslel, že jsou krasijské ženy utiskované, a na
veřejnosti asi i byly, ale jakmile s manželem osaměly, byla to rázem
jiná pohádka. V soukromí kočáru odložily Amanva se Sikvou prostá
roucha a zůstaly v zářivém hedvábí, křiklavém jako žonglérský
kabátek. Půlka oděvu byla tak tenounká, že všechno prosvítalo, a ta
druhá nebyla o moc silnější. Všechno bylo vroubené zlatou nití,
krajkami a výšivkami. Závoje měly pořád, ale vyměnily je za
zdobené, z barevného, průsvitného hedvábí, které začínalo na špičce
nosu a končilo těsně pod rty. Vlasy zahalené neměly, zato si je
napustily olejem a sepnuly zlatem.
„Náš manžel vládne svým kopím lépe než nějaký šarúm,“ zavrkala
Amanva. Krev ve svatební den potvrdila, že byla panna, ale v
‚polštářovém tanci‘ nebyla o nic méně zdatná než Sikva. „Žongléři
mají spoustu cviku,“ řekl Rojer. „Mému mistrovi se ženy samy vrhaly
do náruče a troufám si tvrdit, že i já jsem se pár věcí naučil, ale - bez
urážky - vy dvě děláte věci, nad kterými by se rděly i děvky z bordelu
vévody Rhinebecka.“
Sikva se rozesmála. „Ženy z harému vašeho severského vévody
nebyly vychovány v dama’tingském paláci.“
Rojer potřásl hlavou. „A to se nemohu zbavit dojmu, že se pořád
ještě držíte zpátky.“
Amanva ho políbila na ucho tak něžně, až se celý zachvěl. „Je
sedmdesát sedm způsobů, jak líhat s mužem,“ zašeptala, „a my máme
roky na to, abychom je s tebou vyzkoušely.“
Ukázalo se, že Amanva se Sikvou nejsou ani trochu takové, jak si
představoval. Zpočátku si myslel, že jsou víceméně stejné, ale čím víc
je poznával, tím víc viděl, jak jsou jedinečné každá po svém. Amanva
byla vyšší, měla menší prsa a dlouhé, pružné údy. Sikva byla
zaoblenější v bocích a měla silnější paže a nohy. Obě ženy měly
neuvěřitelně pružné svaly, což se projevovalo při každém pohybu. To
bylo tím protahováním, které prováděly každé ráno. Nazývaly to
šarusahkem, ale nebyl to žádný takový surový zápas, jaký znal Rojer
od šarúmů a Tetovaného.
Zatímco Amanva byla klidná a vyrovnaná, Sikva snadno podléhala
vášním. Čekal, že Amanva ve svých bílých rouchách bude z těch
dvou upjatější, ale naopak Sikva byla vždycky ta, kdo se první zajíkl
nad nějakou nerozvážností.
„Teď se prospi, drahý,“ řekla Amanva. „Musíš nabrat síly. Sikvo,
závěsy.“
Sikva okamžitě vyskočila a přes průsvitné záclonky na kočárových
oknech zatáhla ještě těžké sametové závěsy. Vypadalo to, že ‚první
manželka‘ je něco víc než jen oslovení. Amanva se ujala vedení ve
všem od rozhovorů po svádění a Sikvu proháněla jako služku. Sikva
nikdy ani v nejmenším neodporovala a splnila jakýkoli úkol, jako by
na nic jiného ani nepomyslela. Bez vyzvání mluvila jen málo, pokud
zrovna nebyla Amanva pryč nebo se nevěnovala něčemu jinému. Pak
ovšem Sikva ožila doopravdy.
Usmál se. Jeho ženy spustily něžnou krasijskou ukolébavku a Rojer
cítil, jak odplouvá do spánku. Byl zvyklý si během dne schrupnout,
byl to běžný žonglérský způsob, jak se udržet svěží a čilý na noční
představení, protože většina lidí neuměla číst, ani co by se za nehet
vešlo, a když slunce zapadlo a nádobí od večeře se umylo, tak už moc
co dělat nebylo.
„Když jiní s prací končí, my začínáme,“ říkával Arrick.
•
Kočár poskočil, zastavil a Rojer se probudil. Nadzvedl těžký závěs a
okamžitě ho zase spustil. Venku zářilo slunce, bylo pozdní odpoledne
a oni stáli před skromnou krčmou. Amanva a Sikva už si přes
pestrobarevné hedvábí oblékly prostá roucha a závoje.
„Není trochu brzo na zastavování na noc?“
„Tohle je poslední vesnice před odjezdem z Everamovy Štědroty,
drahý,“ řekla Amanva. „Šamava si myslí, že je lepší si před další
cestou odpočinout a doplnit zásoby. Jestli chceš ještě spát, klidně spi,
než chaffité vyloží naše věci.“
Takže má dost času. Jeho manželky necestují nalehko. Rojer si
vymnul spánek z obličeje. „To je v pořádku. Potřebuju si protáhnout
nohy.“ Natáhl se pro šaty a obě ženy mu okamžitě začaly pomáhat.
Brzy vyskočil z kočáru, trochu se prošel kolem, a pak se dal do
sestavy protahování a přemetů, kterou pravidelně prováděl, aby se
udržel při síle. Sestava bylo představení samo o sobě, plné skoků a
salt, kotoulů a mostů.
Jako obvykle začalo to maličké představení budit pozornost.
Kolemjdoucí, jak Krasijci, tak Thesané, se zastavovali a dívali se, a
když začal chodit po rukou, pár dětí se s jásotem batolilo za ním.
Rojer je pudově vedl doprostřed dlážděného rynku, kde zakroužil,
aby si udělal místo. Okolní prostor se rychle zaplnil lidmi - místními
vesničany i šarúmy, chaffity a dalami’ting z kmene, který si tu vesnici
zabral. Místní dama ho sice sledoval přísným okem, ale nebyl tak
hloupý, aby se zaplétal do sporů s Osvoboditelovým zetěm.
Amanva a Sikva se také dívaly. Sikva se jeho skotačení smála a
tleskala spolu s davem snad nejnadšeněji ze všech. Amanva byla její
přesný opak, jen ho chladně pozorovala.
„Horší než ženská, která se směje pokaždé, když si nabiješ zadek,“
slyšel Arricka, „je jen taková, které nepřijde směšné vůbec nic.“
Přešel k nim. „Copak to děláš, manželi?“ zeptala se Amanva.
„Pohrávám si s davem,“ odpověděl Rojer. „Jen se dívej. Sikvo,
prosím, přines mi můj pytel zázraků.“
„Už běžím, drahý,“ zavrkala Sikva a zmizela v davu. Amanva na
něj pořád upřeně hleděla, ale Rojer na ni jen spiklenecky mrkl a šel
zpátky zahřívat dav. Pokračoval prostě, nebyl si jistý, který z jeho
košilatých vtípků a písní by mohl Krasijce urazit. Hudba se v Krasii
omezovala na soukromí ložnice nebo chválu Everamovu. Jeho
manželky ho něco z toho naučily, ale náboženské zanícení
krasijských básní ho rozčilovalo. Dokud nedokončí překlad Písně
Ubývání, hrál Rojer jen písně beze slov, ale brzy rozehřál i Krasijce
tak, že dupali a tleskali do rytmu.
Když přišel čas na kouzla, byla mu poslušná Sikva vynikající
pomocnicí; každý příkaz splnila bez váhání. Kéž by tak jen nebyla
oblečená v tom beztvarém černém rouchu a závoji. Oblékni si své
hedvábí na polštářový tanec, drahá, a budeme mít to nejlepší číslo v
These.
Dav byl bez námahy jeho. Dokonce i dama se proti své vůli párkrát
zasmál. Jen s Amanvou to nehnulo.
Obloha už se smrákala, když představení skončilo. Rojer se zrovna
zvedal ze závěrečné poklony, když se jeho první manželka obrátila na
podpatku a rázovala si to do krčmy. Sikva se okamžitě rozběhla k
němu.
„Tvoje Dživa Ka se omlouvá, že na tebe nepočká, ale svatou dceru
pohnulo tvé vynikající představení k modlitbám,“ sdělila mu, jako by
to bylo něco naprosto přirozeného.
Takže se jí hluboce nelíbilo, pomyslel si. Do něčeho jsem šlápl a ani
nevím do čeho.
„Odebrala se do své světnice?“ zeptal se Rojer. Sikva přikývla.
Rojer si obvykle pronajímal v krčmě jednu malou světničku, ale
Amanva vždycky požadovala alespoň tři - jednu společnou, jednu pro
Rojera a jednu soukromou jen pro ni, kam se mohla stáhnout, kdykoli
se jí zachtělo. Amanva nepřistoupila na nic jiného než na ty nejlepší
světnice, bohatě vybavené jejími vlastním věcmi. Každého večera
vláčeli chaffité dovnitř těžké koberce a houně, lampy a kadidelnice,
hedvábné povlečení a sady líčidel a pudrů, nad kterými by spadla
čelist i žonglérovi. Tady vyhodili krčmáře s rodinou z jejich vlastních
světnic, a ty se upravily pro dceru Ahmanna Jardira.
Když se vrátili, Rojer viděl, že dveře do Amanviny světnice jsou
zavřené a před nimi stojí na stráži Enkido. I kdyby věděl, co Amanvu
trápí, i kdyby věděl, co říct, bylo by to jedno, stejně by se k ní přes
toho obrovitého eunucha nedostal.
Jídlo jim nahoru přinesla krčmářova dcera, buclatá žena hodně po
čtyřicítce, která pořád klopila oči a při každém jejich slově
nadskočila. Když už nebyl v dohledu žádný muž, tak se Sikva zase
převlékla do svého zářivého vyšívaného hedvábí a úslužně ho u jídla
obsluhovala, zatímco sama si ze svého na jeho naléhání jen občas
uďobla.
„Chceš se koupat brzy, drahý?“ zeptala se, když dojedl. „To
nádherné představení tě muselo unavit.“
Tak to bylo vlastně každý večer. Amanva v jistou chvíli ztichla, pak
se omluvila a na celé hodiny zmizela ve své soukromé světnici. Sikva
se vrhla do práce, postarala se o všechno, co Rojer potřeboval, a než
se Amanva vrátila, zasypávala Rojera lichotkami.
Obvykle mu byla Sikvina pozornost spolehlivým rozptýlením, jenže
Rojerovi se ještě nestalo, aby Amanva něco tak ostře neschvalovala.
Tady se schylovalo k hádce a Rojer do toho chtěl jít rovnou, aby to
měl za sebou.
„Co tam, do Jádra, dělá,“ mrmlal.
„Hovoří s Everamem,“ řekla Sikva a začala leštit misky.
„Hází kostky,“ usoudil Rojer.
Sikvu jeho tón zjevně urazil. „Alagai-hora není žádná hra, drahý.
Tvoje Dživa Ka se radí s kostkami, jak ti může pomoci vést tvé
kroky.“
Rojer semknul rty. Tohle vůbec neznělo dobře, ale nic na to neřekl.
Uvědomil si, že nutně potřebuje pohár vína, ale pochyboval, že by si
tu mohl nějaký dát. Alkohol bylo to první, co damové ve vesnicích
zničili. Představoval si, co by to asi udělalo s jeho mistrem Arrickem.
Možná by plakal nebo by si ušetřil další starosti a rovnou si uvázal
oprátku.
A právě v tu chvíli otevřela Amanva dveře. Z toho, jak člověk
otevře dveře, se dá hodně poznat - to ví každý žonglér, který kdy stál
na jevišti. Amanva neotevřela dveře zkusmo jako člověk provinilý,
ani zprudka jako člověk v ráži. Byl to klidný, cílevědomý čin. Zůstala
zahalená v bílém a vstoupila s důstojným, vážným výrazem.
Do Jádra s tím, pomyslel si Rojer a nasadil svou žonglérskou
masku. Amanva si sedla proti němu a zabodla do něj chladný,
pronikavý pohled. Maličko se zavrtěl, aby ucítil tíhu medailonku na
hrudi.
„Tohleto znamená být žonglérem?“ zeptala se Amanva. „Tančit na
míči a předstírat, že padáš na obličej, aby se venkovská děcka
smála?“
Rojer zachoval klid, i když se mu z těch slov chtělo řvát. Nebylo to
o nic horší, než co slýchal od sebestředných vévodských v Angiers,
kteří se na takové jako on dívali svrchu, přestože si je najímali na své
plesy a dýchánky, ale slova, která přijdou od vlastní ženy, se zaříznou
hlouběji.
Noci, do čeho jsem to zabředl?
„Nezdálo se mi, že by ti v Everamově Štědrotě nějak vadilo
vystupovat pro šarúmy a damy,“ poznamenal.
„To bylo na Osvoboditelově dvoře, ke chvále Everama a před
váženými hosty a věrnými šarúmy!“ zasyčela Amanva. Sikva se
rychle stáhla z dosahu a začala poklízet po světnici. „Ten den neměla
tvá čest mezí, manželi, ale to přece nemůžeš vážně srovnávat s
ponižujícím předváděním nějakého nešiky pro chaffity a chiny.“
„Chaffité,“ opakoval Rojer. „Chinové. Ta slova pro mne nemají
žádný význam. Jediné, co jsem na rynku viděl, byli lidé a každý jeden
z nich si zaslouží v životě trochu radosti.“
Amanvin důstojný, kamenný výraz byl dobrý, ale Rojer postřehl, že
jí na čele nabíhá žíla, a věděl, že jeho slova zasáhla. Bod pro mě.
Amanva vstala. „Budu ve své komnatě. Sikvo, postarej se o
Rojerovu koupel.“
Sikva se poklonila. „Ano, Dživo Ka.“ Amanva odšustila z místnosti.
„Mám ti připravit koupel, drahý?“ zeptala se Sikva.
Rojer se na ni nevěřícně podíval. „Jistě. A když už v tom budeš, tak
mě můžeš rovnou vykleštit.“
Sikva strnula, a když Rojer viděl ten vyděšený výraz na jejím
obličeji, okamžitě svých slov zalitoval. „Já… Já jsem…“
„Zapomeň na to,“ přerušil ji Rojer, zvedl se a oblékl si svůj strakatý
kabátek. „Jdu na chvíli dolů.“
Sikva se na něj starostlivě podívala. „Nepotřebuješ něco? Třeba
jídlo? Čaj? Donesu ti, co si budeš přát.“
Rojer zavrtěl hlavou. „Jen se potřebuju projít a být na chvíli sám se
svými myšlenkami.“ Ukázal na ložnici. „Zahřívej mi postel.“
Sikvu ten pokyn zjevně nepotěšil, ale dostala od něj jasný příkaz a
on už zjistil, že Sikva mu v takovém případě nic neodmítne bez
dobrého důvodu a Amanvina souhlasu, a ani jedno z toho neměla.
„Jak si přeješ, drahý.“
Odešel ze světnice a hned za dveřmi narazil na Enkida a Gareda.
Eunuch se zlatými okovy stál rovně a strnule před Amanvinými
dveřmi, a když Rojer vyšel na chodbu, nehnul ani brvou.
Naopak Gared se houpal na židli a házel karty do klobouku,
postaveného o pár stop dál. Zbraně měl opřené o stěnu, hezky po
ruce.
„A hele, Rojer. Myslel jsem, že už jsi v posteli.“ Spiklenecky na něj
mrkl a zachechtal se, jako by se mu povedl obzvlášť chytrý vtip.
„Nemusíš tady hlídat celou noc, Gare,“ řekl Rojer.
Gared pokrčil rameny. „Nemusím, ale já obvykle radši počkám, až
půjdeš spát, a pak se teprve odvalím do své postele.“ Kývl bradou na
Enkida. „Já nevím, jak to dělá, že tam stojí jako strom celou noc. On
asi vůbec nespí.“
„Pojď se mnou dolů,“ řekl Rojer. „Chci se mrknout pod pult, jestli
žhavému pohledu místního damy neuniklo něco silnějšího než čaj.“
Gared souhlasně zamručel a vstal. Rojer navyklým pohybem shrábl
karty a cestou po schodech je míchal a překládal.
V šenku bylo prázdno až na krčmáře Darela, který zametal podlahu.
Stejně jako ve všech ostatních krčmách, kde se zastavili na poselské
cestě přes Everamovu Štědrotu, byli i tady ostatní hosté na noc
vykázáni ven, aby se tu mohla ubytovat Leeshina družina. Ona, její
rodiče, Gared, Wonda, Rojer a jeho manželky dostali všichni vlastní
světnice, stejně jako plnoprávní dal’šarúmové a jejich manželky.
Ženy, děti a cha’šarúmové spali ve vozech, rozestavěných do kruhu
kolem krčmy.
Darel byl statný chlap, ale už dávno překročil bojeschopný věk a v
jeho vousech bylo víc šedin než původní pískové barvy. „Velectění
pánové,“ poklonil se jim. „Čím mohu posloužit?“
„Pro začátek přestaň s tím poklonkováním,“ zavrčel Rojer. „Tady
jsme všichni jen chinové.“
Muž se viditelně uklidnil, zamířil za výčepní pult a Rojer s Garedem
se posadili. „Omlouvám se. V dnešní době člověk nikdy neví, kdo ho
poslouchá.“
„Přesně,“ souhlasil Gared. „A pak ti pro výstrahu někde selže
chrana.“
„Nemáš něco pořádného na pití?“ zeptal se Rojer. „Mám strašlivou
žízeň a voda ji neuhasí. A už zatraceně dlouho. Láhev něčeho
ostřejšího by to spravila.“
Darel si odchrchlal do hliněného plivátka. „Hned ten den, co přitáhli
do vesnice, mi dama všechny vinné sudy rozmlátil. Silnější pití použil
na podpálení hranice, na které spálil všechno ‚hříšné‘, co ve vsi našel.
Mé vnučce sebral vycpanou panenku. Že prý má neslušné šaty.“
Znovu si odplivl. „Ona tu panenku tak milovala. Štěstí, že nesebrali
taky ji, řek‘ bych.“
„Je to hodně zlé?“ zeptal se Rojer.
Krčmář pokrčil rameny. „První týden byl drsný. Dama přišel s
lejstrem od toho démona z pouště, kde se říkalo, že vesnice teď patří
jeho kmeni. Někteří lidi měli jiný názor, a tak je šarúmové tvrdě
umlčeli. Pak už většina souhlasila.“
„Takže jste se prostě nechali obsadit,“ zavrčel Gared.
„My nejsme bojovníci jako vy, Kotliňané,“ povzdechl si Darel.
„Viděl jsem, jak největšímu chlapovi ve vsi zlomil dama, který byl
sotva poloviční, ruku jako proutek jen za to, že se mu odmítl poklonit.
Musel jsem se postarat o sebe a rodinu, a to bych mrtvý nemohl.“
„Nikdo ti nic nevyčítá,“ chlácholil ho Rojer.
„Jakmile se naučíš pravidla, tak už to není tak zlé,“ dodal Darel.
„Většina krasijské svaté knihy je stejná jako kánon, a stejně jako u
nás je i u nich někdo víc pobožný, někdo míň,“ střelil po nich
úsměvem a ztišil hlas, „a někteří jsou pokrytci.“ A s tím vytáhl malou
hliněnou láhev a dva maličké kalíšky. „Hele, chlapi, už jste někdy
zkusili couzi?“
„Uh-uh,“ zafuněl Gared.
„Slyšel jsem o tom,“ řekl Rojer.
Darel se uchechtl. „Přes všechny svoje řeči o hříšném lihu vaří ten
písečný národ pití, které ti propálí vnitřnosti.“
Rojer a Gared přijali pohárky a zvědavě je okukovali. Rojer ho
snadno udržel dokonce i ve zmrzačené ruce. Ten Garedův vypadal
jako něco, v čem by dítě podávalo panence čaj. „Je to sotva hlt. Ty si
to vychutnáváš nebo to do sebe hodíš?“
„Ten první do sebe hoď,“ poradil mu Darel. „Pak už to jde snáz.“
Ëukli si, hodili to do sebe a vytřeštili oči. Rojer pil od svých
dvanácti let a myslel si, že je zvyklý na to nejhorší, co může pálenka
přinést, ale tohle bylo jako pít oheň. Gared se rozkašlal.
Darel se jen usmál a naplnil pohárky znovu. Ještě jednou je do sebe
hodili a jak říkal - tentokrát to bylo snazší. Nebo už jim možná jazyk
a hrdlo otupěly.
Gared zamyšleně usrkával třetí pohárek. „Chutná to jako…“
„… skořice,“ doplnil ho Rojer, který převaloval couzi v ústech.
„Krasijci jsou jako couzi nebo jako tyhle zpropadené svědivé vousy,
které si museli nechat narůst všichni muži,“ zatahal se Darel za
bradku. „Nějakou dobu trvá, než si na to člověk zvykne, ale po čase
to není tak zlé. Dokud budu platit daně a dodržovat pravidla, tak mi
krčmu nechají, a jestli dohodnu vnučce sňatek dřív, než začne
krvácet, nemusím si dělat starosti, že jí ho dohodnou ty bílé
čarodějnice.“
Najednou zbledl a rozpačitě se podíval na Rojera.
Rojer se usmál a zvedl zjizvenou ruku. „Netřeba hned promáčet
kalhoty. Sice jsem se s jednou damou’ting oženil, ale to ještě
neznamená, že mě děsí o to míň. Ale možná to chce zbavit se zvyku
nazývat je bílými čarodějnicemi. Jak říkával můj mistr - když něco
dodržuješ v soukromí, tak se to nakonec projeví i na veřejnosti.“
„Jo,“ souhlasil Darel. „Svatá pravda.“
„Jak jsi to říkal?“ vzpomněl si Rojer. „Že Krasijci nejsou tak
špatní?“
„Já to nějak nemůžu spolknout,“ ozval se Gared. „Je to jako říkat,
že není tak zlé mít na zádech něčí nohu.“
Darel si také nalil pohárek couzi a obrátil ho do sebe s rychlostí
danou cvikem. „Neříkám, že mi nechybí staré časy a spousta lidí je na
tom mnohem hůř než já, ale kolem a kolem vzato, když se
nezapomínáš klanět a nestrkáš do ničeho nos, tak tě Krasijci nechají
na pokoji. Když máš spory se sousedem, stejně s tím jdeš nejdřív ke
starostovi, a ten s tím pak jde za damou, teprve když to nedokáže
vyřešit sám na místě. A damové jsou vcelku spravedliví, jenom
všechno to oko za oko v kánonu berou doslova. Znám chlápka, co
přišel o ruku, protože ukradl kuře, a jiného, co znásilnil holku a musel
se dívat, jak to samé dělají jeho sestře.“
Gared zaťal pěst. „A to není tak zlé?“
Darel do sebe hodil další pohárek. „Je to zlé, to jo, ale já nekradu
kuřata ani neznásilňuju holky. A taky počítám, že toho bude do
budoucna čím dál míň. Evejský zákon je přísný, ale nelze mu upřít
výsledky.“
„A co to, že odvádějí všechny kluky?“ zeptal se Gared. „Já mít
syna, tak bych se jich tak nezastával.“
Darel poválel v ústech třetí pohárek a zamyšleně ho polkl. „Odvedli
mi vnuka. Nejsem z toho nijak šťastný, ale oni ho nechávají každý
měsíc chodit na novoluní domů. Ubývání tomu říkají. Kluci to nesou
těžce, chodí domů s modřinami a zlámanými kostmi, ale nejsou na
tom hůř než krasijští kluci. Pochytí jazyk a pravidla rychleji než my
ostatní a dama říká, že ten, kdo si vyslouží černou, bude plnoprávným
občanem se všemi právy šarúmských pánů. A toho, kdo ne, vykopnou
jako chaffita.“ Usmál se a podrbal se na krku. „Což se tolik neliší od
mého osudu, až na ty svědivé vousy.“
Rojer si usrkl ze čtvrtého - nebo to byl pátý - pohárku couzi.
Začínala se mu točit hlava. „Kolik kluků odvedli z… kde to vlastně
jsme?“
„Býval to Jablkov,“ řekl Darel . „Teď je to nějaký dlouhý hrozen
písečných slov. My to prostě nazýváme ‚Šarašves‘, protože to je teď
náš kmen. Bylo tu třicet kluků v odpovídajícím věku na Hannu Paš
nebo co.“
Když lezli po schodech nahoru, musel se Rojer opírat o Gareda.
Vypil džbán čerstvé vody a sežvýkal kyselec, ale pochyboval, že své
manželky ošálí, jestli cestou do postele zakopne o vlastní nohu.
Naštěstí byl Rojer učedníkem Arricka Libohlase a měl spoustu
zkušeností s předstíráním střízlivosti, když byl člověk cokoli, jen ne
střízlivý.
„Oni budují větší armádu, než mají všechna Svobodná města
dohromady,“ řekl tiše. „Lakton nemá naději.“
„Musíme něco udělat,“ prohlásil Gared. „Najít Tetovaného, bojovat,
něco. Nemůžeme jen tak vysedávat a koukat, jak si zabírají všechno
na jih od Kotliny.“
„Ze všeho nejdřív je nutné varovat lidi v Laktonu, co se na ně
žene,“ usoudil Rojer. „Mám v tomto směru jistý nápad, ale potřebuju
se na to vyspat a možná si nejdřív seženu nějaký kýbl, kam bych se
vyzvracel.“
Když procházel kolem Enkida, potřeboval všechno své herecké a
akrobatické umění, aby se udržel na nohou. Ale jestli si ho ten
obrovitý eunuch vůbec všiml, nedal to na sobě znát. Amanva byla
ještě ve své soukromé světnici - zpod dveří prosvítala ďábelská záře
chranového osvětlení. Do postele trefil bez zádrhele. Sikva na něj
čekala, ale nic neřekla, když padl na břicho do polštářů. Cítil škubání,
když mu stahovala boty a šaty, ale i když neodporoval, neměl ani sílu
se zapojit. Něžně ho hladila po zádech a vrkala a Rojer brzy tvrdě
usnul.
Kapitola 14
Píseň Ubývání
333 p. N. Léto
20 jiter před novoluním
Hodinu před rozbřeskem probudily Rojera úporné bolesti hlavy. I
když mu občas začínalo lézt na nervy, že Sikva neustále číhá na
cokoli, čím by mu mohla posloužit - koupe ho, vybírá mu šaty, obléká
ho - teď jí za to byl vděčný. Hlava mu třeštila, jako by ho do ní kopl
mezek, a v krku měl vyprahlo, jako by mu do něj někdo nacpal
surovou bavlnu.
„Od Angiers si na mě takhle nikdo hubu neotevřel,“ zamumlal.
Sikva vzhlédla. „Eh?“
Zavrtěl hlavou. „Nic. Dneska dopoledne budete muset v kočáře
bavit Ernyho a Elonu. Potřebuju si promluvit s Leeshou.
„To se nesluší, drahý,“ řekla Amanva, která právě vyplula ze své
soukromé světnice s malou dřevěnou bedničkou, nalakovanou
načerno a vyleštěnou do vysokého lesku. To tam byla celou noc?
Rojer si nedokázal dát dohromady, kdy se dostal do postele, ale pryč
byl dlouho. „Jednak je dcera Ernyho neprovdaná, a jednak je to
vyvolená mého otce. A ty jsi ženatý. Nemůžeš…“
Sikva mu zrovna zapínala knoflíček u manžety a Rojer jí vytrhl
ruku tak vztekle, až vyjekla. „Démonské lejno nemůžu. Přísahal jsem,
že budu věrným manželem, a taky jsem to tak myslel, ale to
neznamená, že se vzdám práva hovořit soukromě se svými přáteli.
Pokud si myslíš, že ano, tak si nebudeme rozumět.“
Sikvu to hluboce pohoršilo a Amanva dlouho mlčela, dívala se na
bedničku, kterou nesla, a jednou rukou na ni ostře poklepávala. Rojer
věděl, že to je to nejpodrážděnější gesto, jaké kdy u ní pravděpodobně
uvidí, i kdyby se chystala vrazit mu nůž do oka nebo nechat Enkida,
aby mu zlámal prsty.
Ale v tu chvíli mu to bylo jedno. Sňatek je smrtí svobody, říkával
jeho mistr. Potřásl hlavou a odhodlaně si zapnul knoflíček na manžetě
sám. Ne pro mě. Ať se propadnu do Jádra, jestli ano.
Konečně Amanva vzhlédla a střetla se s jeho pohledem. „Jak si
přeješ, manželi.“
•
Leesha byla trochu překvapená, když ji Rojer požádal, jestli by
nemohl dopoledne jet s ní, ale na nic se nevyptávala. I když si
namlouvala, že se na něj pořád ještě zlobí kvůli tomu, s kým se
oženil, pravdivější bylo, že jí hrozně chyběl. Rojer byl víc než rok
jejím nejlepším přítelem a nejbližším důvěrníkem, a když jí ho teď
sňatek vzdálil, zbylo po něm prázdno.
Amanva se Sikvou vztyčily mezi nimi neproniknutelnou zeď nejen
svým zpěvem a sténáním. Kdykoli zastavili na noc, střežily Rojera
jako lvice kořist. Tohle bylo poprvé od začátku cesty, kdy s ním byla
Leesha sama, a i tak byli nuceni nechat závěsy na kočárových oknech
roztažené, aby vyhověli krasijským mravům. Kolem kočáru
pravidelně projížděli šarúmové, kteří se dokonce ani nesnažili být
nenápadní, když nakukovali dovnitř, aby se ujistili, že Leesha s
Rojerem jsou stále oblečení a sedí naproti sobě.
Nicméně soukromí to přece jen bylo. Gared s Wondou jeli po
stranách, aby udrželi všechny ostatní z doslechu, a Leesha vybrala
kočího, o němž si byla jistá, že neumí slovo thesky. Většina Krasijců,
kteří uměli thesky víc než ‚prosím‘ a ‚děkuji‘, jevila sklony to tajit
stejně jako kdysi Amanva se Sikvou, ale Kotliňané už je prokoukli a
většinu slídilů během posledního týdne odhalili. Jako vynikající
odbornice na tuto hru se projevila Elona, která schopně trousila
urážlivé výroky a ostražitě sledovala, koho se to dotklo a chodí
žalovat.
„Řekla bych, že se mé matce tvůj kočár docela zalíbil,“ podotkla
Leesha. „Možná shledáš, že se jí po zastávce na oběd nebude chtít
vracet.“
„To jí moc nepomůže,“ odtušil Rojer. „Amanva se Sikvou nebyly
nijak nadšené z představy, že nás mají nechat spolu o samotě.“
„Nu, už se s tím očividně snaží nějak vyrovnat,“ ukázala Leesha
bradou za okno, kde zrovna na koni projížděl Kaval. „Dočista jako
Ahmann. Také jsem nesouhlasila s tím, že když spím s ním, tak mám
vypustit ze svého života všechny ostatní muže, ať si lidi říkají, co
chtějí.“
„Přesně moje řeč,“ souhlasil Rojer, „ale myslím, že to bude
nekonečný boj.“
Leesha se usmála. „Tak už to asi po svatbě chodí. Lituješ toho
rozhodnutí?“
Rojer zavrtěl hlavou. „Žádný tanec není zadarmo. A já svých pár
mincí do klobouku hodím, ale ať se propadnu do Jádra, jestli se po
mně bude žádat, abych přeplácel.“
Leesha přikývla. „Takže co ti stálo za to, abys riskoval hněv svých
manželek a přišel to se mnou probrat?“
„Tvůj vyvolený,“ odtušil Rojer.
„To není…“ začala Leesha.
„Podívej, ty tyranizuješ celé své okolí Krasijci jako Ahmann,“
přerušil ji Rojer. „O co ti vlastně jde?“
Leesha ucítila škubání za okem a předstírala, že si uhlazuje vlasy,
aby si mohla promnout spánek. „Co je ti po tom? Ty ses se mnou o
svých zásnubách taky neradil.“
„Mé manželky neunášejí každého tělesně zdatného kluka pod
patnáct let,“ odsekl Rojer. „Kdyby jen půlka z nich zvládla Hannu
Paš…“
„Tak bude mít Ahmann za pár let armádu nadšených theských
stoupenců dost velkou na to, aby dobyl všechno odtud po hradiště
Miln,“ dopověděla to Leesha. „Já nejsem slepá, Rojere.“
„Takže co budeme dělat?“ zeptal se Rojer.
„Vybudujeme si vlastní vojsko,“ řekla Leesha. „Kotlina se musí
pořád rozšiřovat a drvoštěpové se musí dál cvičit v boji. Ahmann nás
nazývá svými soukmenovci a nenapadne nás, pokud my nezaútočíme
první.“
„Ty tomu doopravdy věříš?“ opáčil Rojer. „Musím uznat, že není
takový, jak jsem čekal, ale opravdu mu věříš?“
Leesha přikývla. „Ahmann je mnohé, ale rozhodně je čestný.
Nedělá žádné tajnosti s tím, že chce dobýt všechno, co s ním
dobrovolně nepůjde do šaraku ka, ale to ještě nutně neznamená, že se
mu musí všichni klanět ve dne.“
„A kdyby ano?“ zeptal se Rojer.
„Tak si mě prostě vezme, čímž vyjádří, že nás dobyl, a bude, “
odpověděla Leesha. „Není to zrovna to, co bych volila nejraději, ale
je to lepší než otevřená válka, která postaví souseda proti sousedovi.“
„To možná zachrání Kotlinu,“ řekl Rojer, „ale Lakton půjde stejně
na špalek. Jejich město bude asi odolávat lépe, než odolávalo hradiště
Rizon, ale vesnice jsou neudržitelné. Krasijci je brzy začnou hltat
jednu po druhé.“
„Souhlasím,“ řekla Leesha. „Jenže s tím my nic nenaděláme.“
„Můžeme lidi varovat,“ namítl Rojer. „A chtít po nich, aby to
varování předávali dál. Můžeme jim nabídnout útočiště a výcvik v
Kotlině, hned teď, dokud jsou cesty ještě průjezdné.“
„A jak to asi uděláme?“ vyjela na něj Leesha.
Rojer se usmál. „Ty hraj svou roli princezny. Požaduj střechu nad
hlavou na každou noc, kdy budeme projíždět přes Lakton. A žádné
další vyhazování všech ostatních hostů z krčmy. Hodlám uvést svou
novou píseň a na to potřebuju publikum.“
•
„Já to opravdu nepovažuji za dobrý nápad, mistryně,“ řekl šarúmský
velitel Kaval, když nakrátko zastavili, aby se lidé mohli naobědvat a
protáhnout si nohy. Na poledním slunci si nechal rudý závoj volně
viset kolem krku. Navenek byl zdvořilý, ale v nitru to vřelo. Nebyl
zvyklý obhajovat svůj názor před ženou.
„Mně je jedno, co si myslíš, šarúme,“ odpověděla Leesha. „Já
nebudu spát na cestě s kamenem pod hlavou místo polštáře, když tu
máme až do dvou dnů od Kotliny naprosto vyhovující krčmy.“
Kaval se zachmuřil. „Už nejsme na území Šar’damy Ka. Bylo by
bezpečnější…“
„Tábořit na cestě, kde nás mohou v noci přepadnout lupiči?“ uťala
ho Leesha.
Kaval si odplivl do prachu. „Ti chinští zbabělci si na nás v noci
netroufnou. Alagai by je roztrhali.“
„Lupiči nebo démoni, nehodlám trávit noc venku ani s jedněmi,“
odsekla Leesha.
„Dřív mistryně žádný strach před alagai nejevila,“ poznamenal
Kaval. „Já bych se více obával úkladného kopí v nějaké neznámé
chinské vesnici.“
Přišla k nim Amanva. „O co jde?“ zeptala se.
Kaval okamžitě poklekl. „Mistryně si dnes v noci přeje přespat v
chinské vesnici, damo’ting. Říkal jsem jí, že je to holý nerozum…“
„Má samozřejmě pravdu,“ přerušila ho Amanva. „Já netoužím spát
v noci pod širým nebem o nic víc než ona. Jestli se bojíš těch
několika místních chinů,“ řekla přezíravě, jako by mluvila o vších,
„tak nás klidně nech v krčmě, rozbij si stan v lese a můžeš se tam do
rána schovávat.“
Leesha potlačovala úsměv, když se Kaval klaněl tak hluboce, aby
nebylo vidět, že skřípe zubama.
„My se nebojíme ničeho, damo’ting,“ řekl kaprál. „Je-li to tvým
přáním, zabereme…“
„Nic takového,“ přerušila ho Leesha. „Jak říkáš, toto není
Osvoboditelova země. My si své postele zaplatíme, ne že si je
vynutíme kopím. Nejsme zloději.“
Leesha by mohla přísahat, že slyší skřípění zubů. Kaval střelil
pohledem po Amanvě, čekal, že se proti tomu ohradí, ale dívka
moudře mlčela. Bývalá povýšenost se jí částečně vrátila, ale obě dvě
měly dosud na paměti, jak to dopadlo, když se naposledy pokusila
Leeshe zkřížit plány.
„Svolej šarúmy. Všech dvacet. Ať se rozesadí tamhle,“ ukázala
Leesha na malý plácek. „Než se najedí, tak s nimi promluvím.
Nechci, aby si kdokoli jakkoli mylně vykládal, co je to přijatelné
chování. Ať už jde o posly, které vyšleme napřed, nebo o hlavní
skupinu, až dorazíme do vesnice.“
A plavně odkráčela směrem ke kotlům, kde daly’ting pod
Šamaviným bdělým okem připravovaly pro celou výpravu oběd.
Většina dostane hustý hnědý hovězí vývar s brambory a zeleninou a k
tomu půl bochníku chleba. Šarúmové si jedli lépe, ti měli kromě
polévky s velkými kusy masa ještě rožněné jehněčí s kuskusem.
Leesha, její rodiče, Rojer a jeho manželky si jedli ještě lépe, ti měli
pečeného bažanta s bylinkovou kůrčičkou a jehněčí koleno s
kořeněným kuskusem maštěným máslem.
Leesha zašla za Šamavou. „Při obědě budu mít řeč k šarúmům.
Budu potřebovat, abys mi tlumočila.“
„Jistě, mistryně,“ uklonila se Šamava. „Bude mi velkou ctí.“
Leesha ukázala na plácek, kde už se začínali scházet válečníci.
„Dohlédni na to, aby si sedli do půlměsíce, a rozdejte jim misky.“
Šamava přikývla a už chvátala.
Leesha zašla za ženou, která vařila polévku šarúmům, vzala si od ní
naběračku a ochutnala ji. „Potřebuje trochu okořenit,“ řekla, vzala pár
hrstek koření z misek, které si kuchařky rozložily vedle, a spolu se
špetkou bylin ze své zástěry ho přihodila do polévky.
Předstírala, že ji ochutnala znovu. „Vynikající.“
•
Rojer dlouho protahoval poslední tón Písně Ubývání; oči měl zavřené
a užíval si, jak mu dřevo v rukou zvučí. Pak tón rázně uťal a Amanva
se Sikvou se obratem přizpůsobily.
„Klid před bouří,“ říkával tomu Arrick - drahocenný okamžik ticha
mezi posledním tónem vynikajícího výkonu a potleskem davu. Těžké
závěsy měli zatažené, takže k nim hlučení a lomoz jedoucí karavany
doléhalo jen tlumeně.
Rojer ucítil, že se mu svírá hruď, a najednou si uvědomil, že
zadržuje dech. Nebyl tu nikdo, kdo by tleskal, ale on ten potlesk
stejně slyšel. Bez nadsázky mohl říct, že jako trio překonávají
všechno, co kdy dělal sám.
Pomalu vydechl a otevřel oči přesně v okamžiku, kdy otevřely oči
Amanva se Sikvou. A ty nádherné oči mu řekly, že i ony cítí sílu
toho, co právě předvedli.
Kdybyste jen věděly, pomyslel si Rojer. Brzy, mé lásky. Brzy vám to
ukážu.
Mé lásky. Začal jim tak říkat alespoň v duchu, když ne nahlas.
Původně mu přišlo jako dobrý vtip, nazývat láskami ženy, které sotva
znal, ale vlastně to nikdy směšné nebylo. Byly chvíle, kdy z toho
vanula vášeň, i chvíle, jako třeba včera večer a dneska ráno, kdy to
zavánělo hořkostí.
A byly chvíle, jako třeba právě teď, kdy se prázdno, které zůstalo,
když hudba utichla, naplnilo láskou tak upřímnou, že si to snad ani
nedovedl představit. Hleděl na své manželky a cítil, že ve srovnání s
tímto obraz Leeshi Papírovy bledne.
„Můj mistr říkával, že v hudbě nic takového jako dokonalost
neexistuje,“ řekl, „ale my k ní máme zatraceně blízko.“
Původní Píseň Ubývání měla sedm slok, každá z nich sedm veršů a
každý z nich sedm slabik. Amanva říkala, že to je kvůli sedmi
nebeským pilířům, sedmi zemím na Ale a sedmi plástům Nieiných
bezedných hlubin.
Překlad udělal z jeho předchozího vrcholného díla, Bitvy o
Drvoštěpskou Kotlinu, laciný šlágr. Píseň Ubývání měla moc nad
lidmi i jadrnci. Její nápěv dokáže démona dohnat k celé škále činů a
její slova řeknou Laktoňanům všechno, co potřebují vědět.
Tetovaný chtěl mít víc takových houslových čarodějů jako Rojer,
ale v tomto směru Rojer zklamal, a dokonce začal pochybovat, jestli
se vůbec vlohy dají naučit. Navíc začal mít dojem, že se v osmnácti
dostal na vrchol a od té doby přešlapuje na místě. Ale teď zavadil o
něco nového a měl pocit, že jeho moc zase roste. Nebylo to přesně to,
co on nebo Tetovaný hledali, ale bylo to něco ještě silnějšího.
Případný úspěch ovšem předpokládal, že jeho manželky budou
vystupovat s ním a že si Krasijci neuvědomí, co Rojer vlastně dělá, a
nezabijí ho.
Amanva a Sikva se poklonily. „Je nám ctí tě doprovázet, drahý,“
řekla Amanva. „Jak říká můj otec, k tobě promlouvá Everam.“
Everam. Rojerovi se z toho už dělalo špatně. Žádný Stvořitel
neexistuje, lhostejno jakého jména. „Není valného rozdílu mezi
velebníčky a žongléry, Rojere,“ mudroval Arrick nad svými poháry.
„Všichni pořád dokola spřádají ty samé báchorky a povídačky, jen
aby přitroublá venkovská trdla žasla a zapomínala na životní útrapy.“
Pak se obvykle hořce uchechtl. „Kazatelé jsou jenom lépe placení a
více vážení.“
Rojerovi bleskl hlavou obrázek ďábelsky rudé záře prosvítající
každou noc zpod dveří do Amanviny soukromé světnice. To tam tráví
celé noci?
Tvoje Dživa Ka se radí s kostkami, jak ti pomoci řídit tvé kroky.
Rojer nepředstíral, že dama’tingské kostní magii rozumí, ale Leesha
mu o tom vysvětlila dost na to, aby pochopil, že na tom nic božského
není. Neporoučela snad věda starého světa bleskům, větru a dešti?
Rojer sice nevěděl, co jí kostky říkají, ale nebyly z tohoto světa a
jemu se ani za mák nelíbila představa, že on skáče, jak ony pískají.
„Souhlasí tvé kostky?“ zeptal se. Dával si pozor, aby to znělo
lhostejně, ale i tak se Sikva ostře nadechla. Ale Amanva ani nemrkla,
nijak nedala najevo, co se jí honí hlavou. Žonglér v Rojerovi vztekle
láteřil. V cechovní síni patřilo k běžným zábavám snažit se ostatní
žongléry rozesmát nebo je jinak vykolejit z role, když si nacvičovali
čísla. A v tomto ohledu se Rojer považoval za mistra.
Tázavě naklonil hlavu. Strávím snad zbytek života tím, že se z tebe
budu snažit vymámit špetku upřímnosti?
„Alagai-hory nikdy nerozhodují, drahý. Je to jen vodítko.“
„A co ti říkají o mně?“ zeptal se Rojer.
Sikva zasyčela. „Je zakázáno se ptát…!“
„Do Jádra s tím!“ vyletěl Rojer. „Já přece nebudu hopsat podle
písničky, kterou si musím domýšlet.“
Amanva se obrátila a sáhla do velkého sametového vaku toho
druhu, v jakém damy’ting uchovávaly své démonské kosti. Těžké
závěsy zůstaly zatažené, takže v kočáru přirozené světlo nebylo dokonalé pro hora--magii. Rojer strnul a zalitoval, že nemá pod
zápěstím nůž.
Ale Amanva vytáhla jen balíček a s úklonou mu ho podala. „Kostky
o tobě říkají mnoho i málo, drahý. Tvá moc je nepopiratelná, ale tvá
životní stezka je plná rozcestí. Jsou budoucnosti, kde na tvůj nápěv
tančí hordy alagai, i jiné, kde jsi svůj dar rozmařile promrhal.
Velikost i selhání.“
Rojer odmotal barevný látkový obal a objevil malou dřevěnou
bedničku, kterou přinesla dnes ráno. „Ale když jsem se jich ptala,
jestli si tě mám vzít, řekly mi, že ano, a když jsem se ptala, jaký
svatební dar by ti pomohl k velikosti, nasměrovaly mě na toto.“
Rojer se najednou cítil jako sobecký hulvát. Ona trávila celé noci o
samotě výrobou svatebního daru? Stvořiteli, čeká se snad od něj, že
bude také dávat dary? To mu nikdo neřekl. V duchu si poznamenal,
že až zastaví na noc, musí se zeptat Šamavy, jak to u Krasijců chodí, a
pokud bude dárků zapotřebí, tak ji požádat o radu.
Amanva se uklonila tak hluboce, že něco takového snad ještě
neviděl. Hlavou se málem dotkla koberce na kočárové podlaze.
„Prosím, přijmi mé omluvy, že mi tak dlouho trvalo, než jsem tě
obdarovala. Začala jsem na daru pracovat před dvěma týdny v
domnění, že budu mít na přípravu celé měsíce. Kostky
nepředpověděly, že se pohneš ke svatebnímu slibu tak rychle.“
Rojer přejel třemi prsty pravice po hladké bedničce a ucítil chrany,
které byly do dřeva vypáleny ještě před lakováním. Něco byly chrany
záštitné, ale většinu neznal. V chraničení nikdy nevynikal.
Co je asi uvnitř? Rojer váhal. Co jí ty démonské kostky nařídily pro
něj udělat? Hlavou mu bleskl obraz Enkida. Jestli je to pár zlatých
okovů, tak beru pytel zázraků a skáču rovnou ze dveří, ať ten kočár
jede, nebo ne.
Otevřel bedničku a vytřeštil oči. Uvnitř ležel na podložce z hedvábí
houslový podbradek z hlazeného růžového dřeva, se středem ulitým
na míru ze zlata a se zlatým kováním k upevnění podbradku přes
struník. Podbradek byl poset chranami vyrytými do zlata i do
lakovaného dřeva a vyplněnými zlatým filigránem. Byla to nádhera.
Arrickovy i Jaycobovy housle podbradek měly, stejně jako všechny
ostatní současné nástroje, ale ty starobylé housle, které si Rojer
odnesl z pokladnice Tetovaného, ne, možná pocházely z dob, kdy tato
novinka ještě nebyla známa. Podbradek umožňoval houslistovi udržet
housle pod bradou jen hlavou, čímž si mohl v případě potřeby uvolnit
ruce na jiné věci.
„Tento kousek pochází z dílny osobního houslíře vévody Edona a
původně byl vyroben pro královského herolda.“ Zatímco Amanva
mluvila, Rojer se ho s úctou dotýkal. „Trvalo mi mnoho nocí, než
jsem ho pochranila a nasytila horou.“
Rojer ucukl, jako by sáhl na horkou konvici. „Horou? V něm je
démonská kost?“
Amanva se rozesmála. Líbezný zvuk, který slýchal až příliš zřídka.
Je to upřímný smích, přemítal Rojer, nebo je to jen součást hry?
„Nemůže ti ublížit, drahý. Nieina zlovůle umírá s alagai, ale jejich
kosti v sobě dál nesou magii Aly, stvořené Everamem dávno předtím,
než Nie stvořila bezedné hlubiny, aby ji nakazila zlem.“
Rojer našpulil rty. „Stejně…“
„Démonské kosti tam není víc než tenounký plátek,“ dodala
Amanva. „Navíc je spoutaný chranami a zlatem.“
„Co to dělá?“ zeptal se obezřetně Rojer.
Amanva se usmála tak šťastně, že to Rojer viděl i přes průsvitný
závoj, a dokonce i jeho cvičenému oku připadal její úsměv tak
upřímný, až se zachvěl.
„Vyzkoušej ho,“ zašeptala Amanva, vzala housle a podala mu je.
Rojer chvíli váhal, pak pokrčil rameny, převzal nástroj a opatrně,
aby nepoškodil dřevo, nasadil podbradek přes struník, kde housle
zvučí nejvíc. Pak si zasunul housle pod bradu a bez rukou si nástroj
přidržel. V místě, kde se brada dotýkala podbradku, ucítil slabé
mravenčení, jako když si člověk přesedí nohu.
Chvíli vyčkával. „Co se má stát?“
Amanva se znovu rozesmála. „Hraj!“
Rojer vzal do zmrzačené ruky smyčec, druhou uchopil hmatník,
zahrál rychlou písničku a užasl, jak zvučně najednou zněla. Housle
byly dvakrát tak hlasité. „To je úžasné.“
„A to ještě většinu chran zakrýváš bradou,“ řekla Amanva. „Zvedni
ji a zvuk ještě zesílí.“
Rojer na ni povytáhl obočí a pak se zase vrátil k hraní. Zpočátku
držel podbradek zakrytý a nástroj zjevně hrál jen o maličko hlasitěji
než obvykle. Pak pomalu zvedal bradu, odhalil pár chran a zvuk začal
sílit. Zvedl bradu ještě víc a zvuk se zdvojnásobil, pak ještě
zdvojnásobil, až mu z toho drkotaly zuby a jeho manželky si
zacpávaly uši. Nakonec ho z toho začala brnět hlava tak, že musel
přestat, i když většina chran byla ještě zakrytá.
„Tohle přehluší váš nádherný dvojhlas,“ namítl Rojer.
Amanva zavrtěla hlavou, nadzvedla si závoj a ukázal mu zlatý
obojek s chraněnou kuličkou, která spočívala v prohlubni na krku.
Sikva mu ukázala, že má na krku podobný šperk. „My se ti
vyrovnáme, drahý.“
Rojer ohromeně potřásl hlavou. Třeba není kostní magie vůbec tak
špatná.
„Nevím, co říct,“ vypravil ze sebe nakonec. „Tohle je ten
nejúžasnější dar, jaký mi kdo kdy dal, ale já pro vás za to nic
nemám.“
Amanva a Sikva se rozesmály. „To už jsi zapomněl na tu píseň,
kterou jsme právě zpívaly?“ řekla Amanva. „To byl tvůj svatební dar,
který jsi nám předal přímo před naším svatým otcem.“ Položila mu
ruku na loket. „Dnes večer ji budeme s tebou zpívat chinům.“
Rojer přikývl a najednou se hluboce zastyděl. Ony nemají ani
tušení, co bude ta píseň říkat Laktoňanům.
•
Když výprava dorazila do Lučiny, našla jen prázdná pole, nikde ani
živáčka, nikde žádný dobytek. Těch pár prchavých záchvěvů života se
rychle rozplynulo v kopcích a lesích. Povozy nechali na poselské
cestě, s kočáry zajeli přímo do vsi. Ale i vesnice vypadala opuštěně,
nikde ani noha.
„To se mi nelíbí,“ zavrčel Kaval. Kolíf mu řekl něco krasijsky a
Kaval nevrle zamručel.
„Co se děje?“ zeptala se Leesha.
„Říká, že chinové dělají jen maličko míň hluku než hromobití. Že
jsou všude okolo, dívají se ze všech oken, zpoza každého rohu. Pošlu
ho na výzvědy…“
„Nepošleš,“ přerušila ho Leesha.
„Je to krevašský pozorovatel,“ namítl Kaval. „Ujišťuji tě, mistryně,
že si ho Žírňané ani nevšimnou.“
„Žírňané mi starosti nedělají,“ odpověděla Leesha. „Ale jeho chci
mít pořád na očích. Ti lidé mají k opatrnosti své důvody. Nebudeme
dělat nic, čím bychom je poplašili.“
O chvíli později se před nimi objevil rynek, obklopený domy a
krámky. Na schodech do krčmy čekalo pět mužů, dva měli na
loveckých lucích nasazené šípy, dva třímali dlouhé vidle.
Leesha zavelela zastavit a vystoupila z kočáru. Okamžitě se k ní
připojil Rojer, Gared, Wonda, Amanva, Enkido, Šamava a Kaval.
„Nechte mluvit mě,“ řekla jim Leesha, když vykročili ke krčmě.
„Nevypadá to, že by si chtěli povídat, mistryně,“ poznamenal Kaval
a bradou ukázal napravo, nalevo. Ve všech oknech kolem celého
rynku uviděla Leesha lučištníky.
„Nevystřelí, dokud nebudou mít důvod,“ prohlásila Leesha a v
duchu zatoužila svým slovům věřit. Roztáhla svou zástěru s kapsáři,
aby všichni viděli, že je kořenářka. Rojerův strakatý pláštík hlásal, že
je to žonglér - další bod v jejich prospěch.
Rojer a Enkido se postavili mezi lučištníky a Amanvu, přičemž
Gared ještě chránil Rojera. Leeshu podobně obstoupil Kaval s
Wondou.
„Hej, krčmo!“ křikl Rojer. „My nechceme nikomu ublížit, hledáme
jen bezpečné přístřeší a chceme za něj zaplatit. Můžeme dál?“
„Odložte kopí!“ křikl jeden muž.
„Já přece nic takového…“ rozčílil se Kaval.
„Buď tu necháš své kopí, nebo sebe, kaprále,“ přerušila ho Leesha.
„Je to oprávněná žádost a oni by tě taky klidně mohli na místě skolit.“
Kaval dlouze, temně zahučel, ale shýbl se a položil kopí na zem.
Enkido rovněž uposlechl.
„Kdopak jsi?“ zeptal se mluvčí, když došli na zápraží.
„Leesha Papírova,“ odpověděla Leesha.
Muž překvapeně zamrkal. „Mistryně z Kotliny?“
Leesha se usmála. „Přesně tak.“
Muž podezřívavě přimhouřil oči. „Co děláš tak daleko na jihu? A s
těmihle?“ ukázal bradou na Krasijce.
„Vracíme se ze schůzky s krasijským vůdcem,“ odpověděla Leesha,
„a chceme v Lučině přespat.“
„Odkdy se vysílají vyjednávat kořenářky?“ opáčil muž. „To je přece
práce poslů.“
Rojer předstoupil a s úklonou mávl svým strakatým pláštíkem.
„Jsem herold z Osvoboditelovy Kotliny. Rojer Půlručka, bývalý
učedník Arricka Libohlase, svého času herolda vévody Rhinebecka
Angierského.“
„Půlručka?“ opáčil muž. „Ten, co se mu říká houslový čaroděj?“
Rojer se spokojeně usmál a přikývl.
„My jsme se vám představili, ale vy nám ne,“ podotkla Leesha.
„Hádám, že ty jsi starosta Havold?“
„Jak to víš?“ vyjel na ni muž.
„Vaše kořenářka, mistryně Ana, mi kdysi psala o radu, jak vyléčit
úporný kašel tvé dcery They,“ řekla Leesha. „Už je v pořádku, že?“
„To bylo před deseti lety,“ odpověděl Havold. „Teď už má vlastní
děti a já nechci ani pomyslet, že by spaly ani ne půl míle od bandy
mordýřských Krasijců. Slyšeli jsme dost od těch, co tudy procházeli
minulou zimu, když před nimi prchali.“ Vousy se mu znechuceně
zavlnily při pohledu na Kavala a Enkida, rty odhalily špičku zubu.
Leesha se v duchu modlila, aby se kaprál nenechal vyprovokovat, a
s úlevou si oddechla, když zůstal zticha. „Nemohu mluvit za celý
národ, ale za lidi ze své družiny ručím. Když je necháte na pokoji,
budou se starat sami o sebe a nikomu neublíží. Většina beztak zůstane
ve vozech na cestě, ale mí rodiče jsou už starší a já bych velice
ocenila pár postelí na noc. Jak říkal můj herold, zaplatíme, jak ve
zlatě, tak zábavou.“
Havold stroze semkl rty, ale přikývl.
•
Leesha seděla se svými rodiči, Garedem, Wondou, Kavalem a
Enkidem v šenku a Rojer si ladil housle. Posadil se na prostou, tvrdou
židli v šerém koutě, Amanva se Sikvou si klekly na čisté šátky vedle
něj, z každé strany jedna. Leesha viděla, že kaprálovi a eunuchovi
není ani trochu po chuti, že má Amanva se Sikvou veřejně vystupovat
- takové věci by byly v Krasii neslýchané - ale stačilo pár tichých,
drsných slůvek od damy’ting a byli zticha. K ostatním stolům se
sesedli Lučiňané, a ještě další se jim natěsnali za záda. Žonglér by
sice přitáhl lidi za každých okolností, ale Leesha si všimla, že na
Krasijce u jejího stolu hledí stejně tolik lidí jako na Rojera, a ne
všechny pohledy jsou přátelské. Ve všeobecném šumu nemohla
pořádně rozeznat slova, ale celým šenkem se neslo zlostné mumlání.
Dokud nespustila hudba.
Na rozdíl od předešlého dne nedělal Rojer nic, čím by dav rozehřál.
Žádná akrobacie ani žonglování, žádné triky, vtipy či příběhy. Když
vystupoval s manželkami, tak jen hrál a nic víc.
Stejně jako v Ahmannově hodovní síni začal Rojer pomalým,
tichým nápěvem, kterému přidával na složitosti a zvuku na síle, až
hudba naplnila celý šenk a všechny ovinula svým kouzlem. Dav
ztichl, oči se leskly. V hloubi duše Leesha věděla, že jeho housle
nemají s opravdovou magií nic společného, ale přesto dokázaly
pohnout lidi i démony, jako by je Rojer očaroval. Nedalo se popřít, že
má obrovský dar.
Když se hudba vystupňovala a zesílila, začaly Amanva se Sikvou
zpívat, zpočátku beze slov, pak dokonalou thesštinou:
Když Everam Stvořitel
chladnou, temnou Nie zřel,
nižádnou radost neměl.
Blaženou stvořil Alu,
slunce, luny svit jí dal,
pak ku svému obrazu
stvořil lid a spočinul.
Svým Dílem však Everam
hyzdil Nie černé nic.
Chtěla Alu rozdrtit.
Když Everam zvítězil,
Nie, matka démonů,
rozplizla své nebytí.
Na Jeho svět plivla tmu.
Když Everam dechem svým
roztočil svůj všehomír,
prchla matka démonů,
kletá Alagai’ting Ka,
před svitem slunce, luny
do hlubin černočerných
v bezedném nitru Aly.
Leč pak se svět otočil,
padla noc a s ní přišly
děti Nie - alagai.
Zlotřilým temným silám
za měsíčního svitu
kázal lidem Everam
bránit se hrdě sami.
Však svitu když ubývá,
Nieina moc sílí,
když padne tma naprostá,
Alagai Ka přichází.
Střez svůj mozek za noci,
ať tvou mysl a tvé sny
nepozře démonský princ.
Mocný Everam seslal
dětem svým poslední dar,
Šar’dama Ka přišel k nám.
Osvoboditel vede
Everamovy děti,
by k větší slávě nebes
mýtily démonskou sněť.
Šar’dama Ka přichází
sjednotit lidské plémě.
Před ním a Everamem
poklekni či s kopím jdi
prolévat krev alagai
ve velké První válce,
v rekovném šaraku ka.
Leeshu rozbolela ruka a najednou si uvědomila, že svírá šálek s
čajem tak urputně, až jí z toho zbělely klouby. Silou vůle prsty
uvolnila a rozhlédla se kolem sebe. Celý šenk zadržoval dech. Čekala,
že při poslední sloce Krasijci rovnou tasí zbraně - i když je nechali ve
svých světnicích - nebo že se naopak rozzuří Lučiňané. Ale místo
toho propukl všeobecný nadšený mumraj. Kaval s Enkidem hulákali a
dupali, až se z prken zvedal prach. A potlesk Thesanů zněl jako bedna
slavnostních dělbuchů.
Nebylo to poprvé, co Rojera podcenila. Vypadal jako kluk, co má za
sebou jen osmnáct zim a na bradě mu teprve raší chmýří. A podle
chování byl často ještě mladší - nedůtklivý a zbrklý, ba přímo
ztřeštěný. Leesha se věčně rozčilovala, když nedával na její rady,
přestože si byla jistá, že ví všechno lépe než on, a byla přesvědčená,
že by dokázala vyřešit všechny jeho problémy, kdyby ji jen
poslouchal a dělal, co mu řekne.
Jenže Rojer dokázal tou písní víc, než by si ona dokázala byť jen
představit. Sdělil Lučiňanům všechno, co potřebovali vědět o
Krasijcích a jejich víře, varoval je před nebezpečím, které hrozí s
přicházejícím novoluním, a sdělil jim nikoli mlhavými slovy, že sem
míří Ahmannova armáda.
Ba co víc, to všechno udělal Krasijcům přímo pod nosem, vždyť
neodhalil nic, co by jejich damové nevykřikovali ze svých sloupů a
minaretů. Zrovna tak dobře mohl říkat, že obloha je modrá. Amanva
se Sikvou si myslely, že opěvují slávu svého otce, zatímco ve
skutečnosti sdělovaly lidem, aby se sbalili a vzali nohy na ramena.
Leesha byla zvyklá, že musí všechno vědět nejlíp, ale najednou to
byla ona, kdo byl bezradný, a Rojer ten, kdo v chranách viděl síť.
Při děkovačce vstala. „Byla to nádhera, Rojere,“ ocenila ho, když se
vrátili ke stolu. Kaval s Enkidem okamžitě vyskočili a ochranářsky
obstoupili Rojerovy manželky.
„Díky,“ usmál se Rojer, „ale bylo to společné dílo. Bez Amanvy a
Sikvy bych to nikdy nedokázal.“
„Můj manžel je příliš skromný,“ ozvala se Amanva. „My jsme ho
jen naučily píseň, kterou zná každý, a pomohly mu porozumět
významu slov, ale to on ji přeložil do vašeho jazyka a nalezl ty pravé
verše a slova, v což my jsme nikdy ani nemohly doufat.“
Leesha se usmála. „Myslím, že i vy jste příliš skromné, Amanvo.“
Podívala se na Rojera. „Ale je pravda, že Rojer přidal… pár jemných
tahů, jimž rozhodně nechyběla jiskra.“
Nakratičko po ní Rojer střelil vzteklým pohledem, tak krátce, aby si
toho nikdo nevšiml. Amanva se na ni zvědavě podívala a Leesha si
uvědomila, že Rojer není jediný, koho podceňuje. Dama’ting je
možná mladá, ale ne hloupá.
Po představení za nimi přišel Havold a Leesha ho naučila chranu
proti mozkovým démonům a ukázala mu, jak si vyrobit chranovou
čelenku, kterou budou na novoluní potřebovat.
„Myslíš, že se to všechno opravdu může stát?“ zeptal se jí vyjeveně.
„Každé jedno varování v té písni je oprávněné, starosto,“
odpověděla Leesha. „Do posledního.“
•
Na druhý den ráno Rojera probudilo jemné zhoupnutí měkké matrace.
Amanva se Sikvou vyklouzly z postele. Snažily se ho neprobudit, ale
mnoho nocí strávených mezi obratnými kapsáři ze žonglérského
cechu naučilo Rojer spát lehce.
Ale dál pravidelně oddechoval, jen předstíral, že se ve spánku
zavrtěl, aby na ženy získal lepší výhled. Rozžehly olejové lampy a
začaly s ranními úkony. Svítat začne až za hodinu, takže Rojer mohl
klidně ještě spát, než bude muset vstát a připojit se k výpravě, ale
některé věci jsou prostě lepší než spánek.
Sledování vlastních manželek při rozcvičce k nim patří.
Amanva a Sikva na sobě měly jen volné průsvitné nohavice a krátké
vršky, které ponechávaly představivosti jen málo prostoru, ale když
přecházely z jednoho šarusahkového postoje do druhého, Rojer cítil,
že tvrdne. Zavrtal se pod deky na břicho, spolkl toužebné zasténání a
dumal nad tím, jaké má štěstí.
Jako vždy, když došlo na jeho touhy, projevily ženy nějaký šestý
smysl. Obrátily se, zkoumavě se na něj podívaly a Rojer nestačil
zavřít oči. Okamžitě přestaly cvičit a zamířily k němu.
„Ne, prosím,“ žadonil Rojer. „Nenechte se rušit. Rád se dívám.“
Sikva se podívala na Amanvu, ta pokrčila rameny a obě
pokračovaly tam, kde skončily.
„Váš šarusahk vůbec nepřipomíná to, co se učí Gared s Wondou u
Kavala,“ poznamenal Rojer.
Amanva si pohrdavě odfrkla. „Šarúmský šarusahk je jako vlci vyjící
na měsíc. Dokonce i damové jsou jen cvrkot cvrčků. Tohle,“
předvedla sestavu, „je hudba.“
Rojer si soustředěně představoval Darsy Drvoštěpovu,
prostoduchou kořenářku z Osvoboditelovy Kotliny, a v duchu ji
svlékal, dokud ho vzrušení nepřešlo. Pak vylezl z postele, stoupl si
proti Amanvě, a jak přecházela z postoje do postoje, napodoboval ji.
Bylo to překvapivě těžké dokonce i pro člověka vycvičeného u
žonglérského cechu. Rojer uměl chodit po rukou i padat, o přemetech,
saltech a všech tancích od plesových po venkovské rejdováky
nemluvě, ale šarukin vyžadoval svaly, o nichž ani nevěděl, že je má, a
nutil ho držet rovnováhu víc než chůze na míči během hraní na
housle.
Sikva se rozesmála. „Je to docela dobré, drahý.“
„Nelži mi, dživo,“ napomenul ji Rojer a potměšile se ušklíbl, aby jí
dal najevo, že si ji jen dobírá. „Já vím, že je to strašné.“
„Sikva nelže,“ řekla Amanva a srovnala mu postoj. „Svaly máš
dobré, jen jsi mimo střed.“
„Mimo střed?“
„Představ si, že jsi palma kolébající se ve větru,“ vysvětlovala
Amanva. „Ohneš se, ale nezlomíš.“
„Já bych si to představil,“ odtušil Rojer, „jenže já jsem nikdy palmu
neviděl. To bys po mně mohla zrovna tak dobře chtít, abych si
představil, že jsem kouzelný hrnec.“
Amanva se nezamračila, ale ani se na něj neusmála. V jejích očích
nebyl šarusahk žádná zábava. Rojer spolkl žerty a nechal se vést.
„Tvůj střed je neviditelná čára, která spojuje tebe, Alu a nebesa,“
sdělila mu Amanva. „Je to rovnováha, ale zároveň je to něco mnohem
víc. Je to klidné místo ticha, hlubina, do níž se noříš, když přijímáš
hudbu, konejšivé místo, kde nevnímáš bolest.“ Popadla ho v
rozkroku. „Je to tvrdé místo, které máš, abys oplodnil své manželky, i
bezpečné místo, kde se kolébáš s větrem.“
Rojer jen hekl, když ho chytila v rozkroku, a tentokrát se Amanva
usmála. O krok poodstoupila a dala znamení Sikvě. Obě sáhly do
váčků u pasu a navlékly si maličké činelky na polštářový tanec.
•
Po několik následujících dní se stejné představení opakovalo v jedné
laktonské vesnici za druhou. Nejdříve lidem vymluvili strach ze
šarúmů, a pak jim zazpívali. Rojer se cítil trochu provinile, že klame
své manželky ohledně poselství, které roznášejí, ale protože ony se
zpočátku ani neobtěžovaly mu říct, že umí thesky, dokázal udržet
pocit viny na uzdě. Nebyla to zrada. On prostě jen šíří zprávy, které
se beztak považují za běžně známé.
Každého rána pokračoval s Amanvou a Sikvou v šarusahku a
Enkido s kamennou tváří sledoval jeho pokroky. Vypadalo to spíš
jako rozverné výstupy než plynulá souhra, ale jinak to bylo vcelku
příjemné. Leesha se mu před časem zmínila o smrtících zásazích
nervů, kterými útočila Inevera, i o tom, jak snadno se Damaja
zkroutila tak, aby nasadila škrtící chvat, ale ve výuce jeho manželek
nic takového nebylo. Pomaličku se zlepšoval, ale ne natolik, aby se
mohl byť jen pokusit o některý složitější postoj.
„Taky se musíš nejdřív naučit chodit, než začneš tančit,“ utěšovala
ho Amanva.
Teď, když se vzdalovali od území ovládaného Krasijci, jeli rychleji.
Jednou byli přepadeni. Nejdříve přišel bleskový nájezd tuctu lupičů
na koních, vyzbrojených kopími a krátkými luky, kteří měli upoutat
pozornost, zatímco jiná skupina zaútočila na jeden nákladní povoz.
Šarúmové se nenechali nachytat. Čtyři loupežníky zabili, a než se
lupiči rozprchli, ještě jich několik zranili. Poté už karavanu nikdo
neobtěžoval.
Když jim zbýval do Osvoboditelovy Kotliny už jen necelý týden,
začala jim cesta ubíhat příjemněji. Čím víc se blížili k domovu, tím
lépe se Leesha znala s místními kořenářkami. S některými ženami si
léta dopisovala, ale dosud se nikdy neviděly. V Severníku došlo na
skutečné slzy a objímání. Zato Rojer byl čím dál víc nesvůj. Tady se
lidé cítili před šarúmy bezpečněji a byli o to troufalejší.
Když toho večera dohráli v šenku Píseň Ubývání, ozval se zdvořilý
potlesk, ale pak na něj výčepák zavolal: „Hej, zahrej Bitvu o
Drvoštěpskou Kotlinu!“ Žádost následoval všeobecný souhlas, pískot
a dupot.
Rojer potlačil vrásky na čele, aby mu nehyzdily jeho žonglérskou
masku. Vždyť ještě před nějakými dvěma měsíci tu píseň vychvaloval
z každého vikýře a draho ji prodal žonglérskému cechu.
Tázavě se podíval na Amanvu. „Prosím, hraj, jestli chceš, drahý.
Sikva a já se vrátíme ke stolu. Bude nám ctí poslechnout si píseň o
nočním hrdinství našeho nového kmene.“
Plavně se zhouply na paty a vstaly. Když procházely kolem něj, tak
by je Rojer nejraději zlíbal, ale i když se se severskými zvyky
zdánlivě sžívaly čím dál víc, těžko se dalo po jakékoli krasijské ženě
vyjma samotné Damaje chtít, aby se s ním líbala na veřejnosti.
Náš nový kmen. Rojer skřípal zuby. Vědí ony vůbec, co po něm ti
lidé chtějí?
Nebyl tak hloupý, aby zpíval Bitvu o Drvoštěpskou Kotlinu na
území Everamovy Štědroty - to by hraničilo s rouháním.
Ale teď už v Everamově Štědrotě nebyli. Teď byli na laktonském
území a obklopeni Thesany, kteří si zasloužili vědět, že síla jejich
příbuzných na severu roste a že mají zachránce, k němuž se mohou
utéci. Rojer ve skutečnosti nepovažoval Arlena Sedláka za
Osvoboditele o nic víc než Ahmanna Jardira, ale pokud lid potřebuje
u někoho hledat sílu za noci a radu, jak dál, pořád stavěl Tetovaného
nad Šar’damu Ka. A nehodlal strávit zbytek života tím, že v tomto
bude svým manželkám lhát a tajit to před nimi.
Jednou to stejně musí vyjít najevo.
Pomalu začal hrát. Když se ponořil do hudby, strach a úzkost
odplývaly jako démonský popel na jarním vánku. Býval na tu píseň
tak pyšný, když ji napsal, a když teď prsty tančily na důvěrně známé
noty, zjistil, že je na ni pyšný pořád. Bitva v sobě možná neměla tu
ryzí moc Písně Ubývání, ale přesto s ní dokázal v noci utkat
ochrannou skořápku a udržet jadrnce v šachu. A měla svou moc nad
srdci všech lidí dobré vůle. Už teď se zpívala široko daleko a
pravděpodobně ho přežije a přetrvá navěky jako starodávné ságy.
Upadl do transu, který s sebou hudba vždycky přinášela, zapomněl
na manželky, na šarúmy, na Leeshu i ostatní hosty. Když byl
připravený, začal zpívat.
Tu píseň napsal záměrně jednoduše jednak proto, aby mohli lidé
tleskat a zpívat s ním, a jednak to bylo výhodné i pro něj. Hlasem se
zdaleka nemohl rovnat Amanvě a Sikvě, ba dokonce ani svému
proslulému mistru Arricku Libohlasovi. Arrick měl takové hlasové
schopnosti, že na něho Rojer neměl dokonce ani ve chvílích, kdy byl
Arrick namol, zapomínal uprostřed písně slova a lidé se mu smáli a
nazývali ho Chrapounem.
Ale přesto bylo vidět, že se Rojer učil u těch nejlepších, a i když
neměl plíce zpěváka ani přirozené nadání, dokázal držet melodii
docela dobře a hlas měl jasný a čistý.
Když přišla úplavice
a zabila Brunu kořenářku,
Drvoštěpská Kotlina ztratila své srdce,
daleko, předaleko byla její učednice.
Ani jeden neutekl, neschoval se,
všichni se noci vzepřeli,
a démony do úmoru pobíjeli,
když do Kotliny přišel Tetovaný.
Daleko na severu až v hradišti Angiers
zastihly Leeshu zprávy zlé.
Její rádkyně mrtvá, otec nemocen,
Kotlina týden cesty koňmo vzdálená.
Ani jeden neutekl, neschoval se,
všichni se noci vzepřeli,
a démony do úmoru pobíjeli,
když do Kotliny přišel Tetovaný.
Nikdo se nenašel, kdo by ji do noci
provázel, jen žonglérské cestovní chrany,
ty by snad hordy jadrnců odrazily,
však lupiče odrazit nemohly.
Ani jeden neutekl, neschoval se,
všichni se noci vzepřeli,
a démony do úmoru pobíjeli,
když do Kotliny přišel Tetovaný.
Bez koně smrti napospas vydáni,
bez úkrytu a s hordami jadrnců v patách,
potkali muže s tetováním,
jenž démony zabil holýma rukama.
Ani jeden neutekl, neschoval se,
všichni se noci vzepřeli,
a démony do úmoru pobíjeli,
když do Kotliny přišel Tetovaný.
Kotlina v troskách, když dorazili,
nezbyla jediná netknutá chrana,
a půlka těch, kdo domovem ji nazývali
podlehla smrti či umírala.
Ani jeden neutekl, neschoval se,
všichni se noci vzepřeli,
a démony do úmoru pobíjeli,
když do Kotliny přišel Tetovaný.
Tetovaný kašlal na zoufalství,
řek‘: „Pojďte za mnou a bojujte.
Však dožijem se jitra, když za noci
budeme všichni bok po boku stát.
Ani jeden neutekl, neschoval se,
všichni se noci vzepřeli,
a démony do úmoru pobíjeli,
když do Kotliny přišel Tetovaný.
Štítem i kopím se oháněli,
řeznickým nožem i sekerou,
a ty, kdo již zbraní nevládli,
nosila Leesha do modlitebny.
Ani jeden neutekl, neschoval se,
všichni se noci vzepřeli,
a démony do úmoru pobíjeli,
když do Kotliny přišel Tetovaný.
Tak Kotlinští své drahé ochránili,
i když to byla dlouhá a těžká noc.
Nikoli bez důvodu se bitevní pole
Jadrnským hřbitovem nazývá.
Ani jeden neutekl, neschoval se,
všichni se noci vzepřeli,
a démony do úmoru pobíjeli,
když do Kotliny přišel Tetovaný.
Když někdo se ptá, proč při soumraku
démoni třesou se strachy,
Kotlinští odpoví na svou čest:
„Poněvadž my jsme Osvoboditelé.“
Ani jeden neutekl, neschoval se,
všichni se noci vzepřeli,
a démony do úmoru pobíjeli,
když do Kotliny přišel Tetovaný.
„Pravý Osvoboditel!“ zařval někdo v davu a okamžitě propukl
souhlasný jásot.
Rojer zaslechl skřípot odsouvané židle, otevřel oči a zjistil, že si to k
němu rázuje Kaval a srší vzteky. Gared vyskočil na nohy a postavil se
mezi ně. Ten obrovitý drvoštěp byl o osm palců vyšší a o sto liber
těžší. Chytil Kavala a v prvním okamžiku to vypadalo, že ho zvládne,
ale kaprál mu tu jeho mohutnou pracku jen zkroutil, Gared zařval
bolestí a už letěl přes půl šenku. Kaval si ho dál nevšímal a plnou
rychlostí se hnal rovnou na Rojera.
Wonda podvědomě sáhla po luku, vzápětí si uvědomila, že ho
nechala ve své světnici, a bez váhání zaútočila na kaprála holýma
rukama. Pružně balancovala na špičkách, kryla se, udělovala rychlé,
úsporné rány rukama nohama a moudře se odmítala popadnout s
kaprálem do křížku, ale i tak vydržela jen o pár vteřin déle než Gared.
Pak Kaval jednu její ránu pěstí odklonil a hranou dlaně ji sekl do
krku. Wonda se zalkla, Kaval ji chytil za ruku, zkroutil, přitáhl si
Wondu blíž a hodil ji na stůl, který se při nárazu rozpadl vejpůl.
Wonda dopadla na zem v oblaku třísek, piva a skleněných střepů.
Hostinský mezitím vytáhl kyj a lidé v šenku se rozkřičeli jeden přes
druhého, ale nikdo nebyl tak blízko, aby stihl přijít Rojerovi na
pomoc. Rojer švihl zápěstím, do ruky mu vskočil vrhací nůž, ale v
tom zmatku zakopl a upustil ho, zrovna když už byl Kaval u něj.
A najednou proti němu stál Enkido. Rukou se zahákl Kavalovi v
podpaží a nechal rozběhnutého Kavala, ať se vlastní hybností sám
otočí. Kaprál ten chvat dobře znal, takže zrychlil a zmenšil krok a
podařilo se mu udržet na nohou. Zařval něco krasijsky a zaútočil
kopem, těsně následovaným švihem pěstí. Ani jedna rána nedopadla,
kopu se Enkido plavně vyhnul, zároveň chytil Kavala za zápěstí, pěst
odklonil a volnou rukou zostra praštil kaprála do ramenního kloubu.
Když poté zápěstí pustil, paže kaprálovi ochable klesla. Kaval
zaútočil druhou pěstí, ale bylo to jako bušit do dýmu. Enkido
odplynul z cesty, udeřil Kavala do druhého ramene, hladce se protočil
kolem něj a zezadu mu kopem podrazil koleno.
Vzápětí se vynořil za kaprálem, znehybnil mu bezvládné paže a
silou ho tlačil na podlahu. Kaval prožíval trýznivá muka, šlachy se
mu napínaly k prasknutí, bolestí vraštil obličej, ale nevykřikl. Enkido
mlčel jako vždy a zachovával kamenný výraz.
„Dost,“ zavelela Amanva, eunuch kaprála okamžitě pustil a o krok
ustoupil. Kaval se obrátil k damě’ting a skrz zuby procedil něco
krasijsky. Rojer mu nerozuměl, ale z nepříčetného výrazu v
Kavalových očích mu byl význam jasný.
Amanva odpověděla thesky, chladně a klidně. „Jestli se ty nebo
jakýkoli jiný šarúm jen prstem dotknete mého manžela, kaprále,
strávíte celou věčnost vysedáváním před bránou nebeskou.“ Kaval
vytřeštil oči, přitiskl čelo k podlaze, ale vztek z jeho tváře nezmizel.
Amanva se obrátila k Rojerovi. „A ty, manželi, už tu píseň nikdy
hrát nebudeš.“
Rojer se nepotřeboval dotýkat medailonku, aby načerpal sílu.
Plamen vzteku na to stačil ažaž. Nikdo mu nebude říkat, co smí a
nesmí hrát. „Do Jádra nebudu. Já nejsem žádný velebníček. Já nebudu
lidem říkat, čemu mají věřit. Já jim jen vyprávím příběhy a tyhle jsou
pravdivé oba.“
Maličká žilka na Amanvině čele naběhla, tepala, prozrazovala
vztek, který však až do očí nepronikl. Přikývla.
„Pak se o tom dozví můj otec. Kavale, vyber svého nejsilnějšího a
nejrychlejšího dal’šarúma. Napíšu dopis, který osobně odevzdá
Šar’damovi Ka, přímo do jeho rukou, nikomu jinému. Řekni mu, ať si
vezme dva koně a nezabíjí cestou žádné alagai vyjma těch, kteří ho
napadnou, a řekni mu, že na jeho rychlosti možná závisí samotný
šarak ka.“
Kaval přikývl, zhoupl se zpátky na paty a vstal, aby splnil rozkaz,
ale v tu chvíli vstala i Leesha a zastoupila mu cestu. „On to
nedokáže,“ varovala je.
„Eh?“ opáčila Amanva.
„Já jsem vaše šarúmy otrávila,“ objasnila jí Leesha, „jedem, který
působí mnohem déle, než ten slabý protijed, který jim dávám do
polévky. Jste několik dní od nejbližšího spojence a bez protijedu
nevydrží váš šarúm ani do půli cesty.“
Amanva na Leeshu dlouho nevěřícně zírala a Rojer přemítal, jestli
je to pravda. Určitě ne. Leesha byla schopná mnohého, ale zabít
někoho jedem? Vyloučeno.
Amanva přimhouřila oči. „Kavale, udělej, co ti nařizuji.“
„Já nelžu,“ varovala ji Leesha.
„Jistě,“ souhlasila Amanva, „věřím, že ne.“
„A přesto pošleš člověka na smrt?“ zeptala se Leesha.
„Smrt jsi mu podala ty,“ odsekla Amanva. „Já jen konám svou
povinnost, abych ochránila jeho druhy v Everamově Štědrotě.
Poradím se s kostkami a dám mu s sebou potřebné byliny, ale jestli jsi
ho doopravdy otrávila a já lék nenajdu, odebere se ke slávě jako
mučedník a až vás bude na konci osamělé pouti soudit Stvořitel, jeho
duše bude vážena proti tvé.“
„Po tomhle už před něj nepředstoupí čistá ani jedna z nás,“ odtušila
Leesha.
„Tím, že tyhle lidi děsíš a mateš lžemi a polopravdami, jejich osud
nijak nezměníš. Když se můj otec rozhodne obsadit jejich území,
obsadí ho. A tito lidé díky němu získají sílu a naději na slávu a
nebesa.“ Amanva švihla prstem a kaprál odešel. Pár lidí v šenku
napadlo, že by ho mohli zastavit, ale Kaval na ně jen zavrčel a oni mu
moudře ustoupili z cesty.
Amanva a Sikva ještě naposledy zpražily Rojera výhrůžným
pohledem a s Enkidem za zády se hnaly rovnou nahoru do svých
světnic. Rojer se smutně díval, jak stoupají po schodech a mizí mu z
očí. Byla pravda, že Bitvu o Drvoštěpskou Kotlinu nikdy hrát
nepřestane, ale nemusel to na ně takhle vztekle vybalit přede všemi.
Věděl, jaké to je, mít uprostřed hry pocit, že s vámi nikdo nepočítá.
•
Když se z toho leknutí vzpamatovali, uvědomil si Rojer, že Kotliňané
jsou poprvé od chvíle, kdy se vydali na cestu, úplně sami. Wonda s
Garedem patrně utrpěli větší šrámy na duši než na těle, takže hlídali a
ostatní se mezitím dali do řeči.
„No, tak to bylo děsivé,“ zhodnotil to Rojer.
„Měl jsi štěstí,“ povzdechla si Leesha. „Jedna věc je využít Píseň
Ubývání, abys mohl místním sdělit, ať se Krasijcům klidí z cesty, aniž
by si Krasijci uvědomili, co děláš, něco úplně jiného je zpívat jim
přímo pod nosem o jiném Osvoboditeli. Tos mohl zrovna tak dobře
rovnou poplivat všechno, v co věří.“
„A to bychom měli předstírat, že k bitvě o Drvoštěpskou Kotlinu
nikdy nedošlo?“ rozčílila se Wonda. „Že jsme bojovali pro nic za nic?
Že můj táta umřel jen tak, a vůbec s sebou nevzal hordu lesounů? Že
Tetovaný neudělal nic z toho, co se děje v písni?“
„Mně už je špatně z toho předstírání, že nahoře je dole a černá je
bílá,“ zavrčel Gared.
„Jistěže ne,“ povzdechla si Leesha. „Ale na cestě jsme zranitelní.
Brzy už budeme zase v Kotlině. A do té doby doporučuji zachovávat
nejvyšší opatrnost.“
„Hele, všichni v pořádku?“ zeptal se krčmář, který jim přinesl nový
tác s pitím. Přišel s ním i Gery, severnický starosta, a kořenářka
Nicholl.
„Nikdy mi nebylo líp,“ odtušil Rojer a pokynul jim, ať se posadí.
„Noc nemá tu správnou šťávu, když neuniknu smrti o vlásek.“
Gery tupě zamrkal, ale oba se posadili. „Co se to vlastně, do Jádra,
děje? Říkali jste, že jedou s vámi, ale mně to spíš připadá, že vy
jedete s nimi. Oni vás zajali?“
Rojer věděl, že čekají odpověď od něj, ale byl celý ochromený, bylo
mu mdlo a nějak na to neměl co říct. Leesha potřásla hlavou a Rojer jí
rád vyklidil pole, přinejmenším než začala mluvit.
„Je to složitější, starosto,“ začala Leesha, „a tvoje starost to není.
Ale nic zásadního nám nehrozí. Ta žena v bílém je dcerou krasijského
vůdce…“
Rojer strnul a naklonil se blíž. Buď opatrná, prosil v duchu.
„… a provdala se za Rojera. Po dnešním večeru se nás žádný z těch
válečníků neodváží napadnout bez přímého pokynu od Šar’damy Ka,
a ten hned tak nepřijde. A my se mezitím bezpečně dostaneme do
Kotliny a na to, co se na nás žene, budeme připraveni lépe než lidé ze
Severníku.“
„Co má zase znamenat tohle?“ rozčílil se starosta. „Jedno nám
říkáte, druhé zpíváte a třetí předvádíte.“
„To znamená, že sem táhnou Krasijci,“ odpověděla Leesha. „Možná
k vám nebudou tak krutí, jako byli k Rizoňanům, pokud ovšem
nebudete hloupí a nebudete se bránit, ale výsledek bude stejný.
Všichni chlapci budou odvedeni na výcvik do boje proti démonům, ze
všech mužů se stanou druhořadí občané, ze všech žen třetiřadé nic.
Vaše vesnice dostane dozor a vy všichni budete podřízeni evejskému
zákonu.“
„To nám chceš říct, že se nemáme bránit?“ užasl Gery. „Že se
máme jen tak podvolit jako ovce, až z nás přijdou dřít kůži?“
„Ona vám chce říct, abyste utíkali, dokud můžete,“ vmísil se do
rozhovoru Erny. „Vy jste přímo na cestě, po které potáhne jejich
armáda. Jestli máte rozum, tak sklidíte všechno, co ještě roste, sbalíte
se a půjdete jim z cesty.“
„A půjdeme asi kam?!“ vyjel na něj Gery. „Moje rodina žije v
Severníku, kam až lidská paměť sahá, a to samé platí o většině
místních. To to tady máme jen tak opustit?“
„Ano, jestli je vám život milejší než půda,“ odpověděla Leesha.
„Jestli se chcete držet svého vévody, vydejte se rovnou do Laktonu,
třeba vás tam přijmou. Poslala jsem jim zprávu o tom, co jim hrozí,
už před několika měsíci. Ve městě na jezeře by mělo být bezpečno,
alespoň načas.“
„Já viděl to jezero jen jednou a div jsem se z toho neposral,“
povzdechl si Gery. „Řek bych, že nikdo z nás by na takové spoustě
vody žít nedokázal.“
„Tak přijďte do Kotliny,“ nabídla mu Leesha. „Zatím nejsme
schopni rozšířit se až sem, ale rozšiřujeme se pořád. Nikoho
neodmítneme a necháváme lidem jejich pospolitost i vůdce. Přidělíme
vám kus dobré půdy, bezpečně chraněný, a navíc vám poskytneme
chraněné zbraně i výcvik. Brzy to bude to nejbezpečnější místo hned
po hradišti vévody Euchora v Milnu.“
„Ať tak, či onak budou všichni bojeschopní muži zataženi do boje,
k němuž vůbec nemuselo dojít.“ Gery si odplivl na podlahu.
„No tak!“ vzbouřil se krčmář.
„Promiň, Sime,“ omluvil se Gery. „Ve vší úctě, mistryně Papírova,
my jsme jen prostí lidé ze Severníku a netoužíme být démonobijci
jako vy Kotliňané.“
„Možná by bylo snazší unést tu krasijskou princeznu,“ mudroval
Sim. „A žádat za ni vesnici. Ta černooděná pakáž je sice pěkně
houževnatá, ale nás je zase víc.“
„To ani nezkoušej,“ probral se Rojer.
„Rojer má pravdu,“ zasáhla Leesha. „Jak na ni vztáhneš ruku,
pobijou Krasijci všechny muže, ženy i děti v Severníku a vesnici
vypálí na popel. Za napadení damy’ting je smrt.“
„To by nás museli nejdřív chytit,“ namítl Sim.
A najednou měl Rojer v ruce nůž, popadl Sima za límec, přirazil ho
ke stolu a čepel nakreslila na krku tenkou krvavou čáru.
„Rojere!“ vykřikla Leesha, ale Rojer si jí nevšímal.
„Na ty Krasijky zapomeň,“ zavrčel. „Ať tě to ani nenapadne,
zatraceně, jsou to moje manželky.“
Sim ztěžka polkl. „To byly jen hospodské tlachy, mistře Půlručko.
Nemyslel jsem to vážně.“
Rojer zavrčel, ale pustil ho a nůž zmizel.
Gery podal Simovi ruku a pomohl mu vstát. „Jdi si umýt výčepní
pult a drž tu svoji nevymáchanou hubu.“ Sim rychle přikývl a už
běžel. Gery se obrátil zase k Rojerovi. „Omlouvám se, mistře
Půlručko. V každé vesnici je pár zabedněnců.“
„Jo.“ V Rojerovi to pořád ještě vřelo a kypěla v něm žluč, ale už
zase vklouzl do své žonglérské kůže a vrátil se na své místo.
„Nikdo vás nenutí, abyste šli tam nebo onam,“ řekla Leesha
starostovi. „Ale zůstat tady znamená zůstat v cestě smršti, na kterou
nejste připraveni. Viděl jsi, čeho je schopen jeden vzteklý šarúm.
Představ si, jak se jich sem na vás přižene deset tisíc a k tomu čtyřicet
tisíc rizonských otroků navrch.“
Gery zbledl, ale přikývl. „Promyslím to. Spěte klidně. Nikdo není
tak hloupý, aby dělal rozruch dřív, než odjedete.“ S tím se ztěžka
zvedl ze židle, nabídl Nicholl rámě a společně opustili krčmu.
„Tohohle čekají dnes v noci těžké sny,“ utrousila Elona.
„Proč by měl spát líp než my?“ opáčila Leesha.
A zrovna v tu chvíli vstoupil do krčmy mladý šarúm v plné zbroji a
s Kavalem, který mu nesl kopí a štít. Oba zamířili rovnou nahoru do
Amanviny světnice. Za pár minut seběhl mladý válečník dolů a
vystřelil ze dveří jako šíp.
„Ty jsi ty šarúmy ve skutečnosti neotrávila, že ne?“ ujišťoval se
Rojer.
Leesha na něj chvíli hleděla, pak se zhluboka nadechla, vstala a s
Wondou v patách zamířila na chodbu vedle výčepu, kudy se šlo do
její světnice.
Rojer si povzdechl, popadl korbel plný piva, který stál před ním, a
na tři loky ho do sebe hodil. Chladný nápoj mu přetekl koutky úst a
stekl po bradě. „Tak snad abych šel čelit svému osudu.“
Erny si ho změřil tím káravým pohledem, jímž někdy krotil svou
dceru. „Jsi vynikající houslista, Rojere, ale jako manžel se máš ještě
hodně co učit.“
•
Gared šel za Rojerem nahoru. Čekal, že přede dveřmi uvidí na stráži
Enkida, ale eunuch nikde, což znamenalo, že je uvnitř. Nic, co by
člověku přidalo na klidu.
„Nemám jít s tebou dovnitř?“ zeptal se.
Rojer zavrtěl hlavou. „Ne, to je v pořádku. Jen tady postávej pro
případ, že by někoho napadla stejná hloupost jako Sima a pokusil se
unést Amanvu. Já to zvládnu.“
Gared přikývl. „Budu hned tady na chodbě. Ale jak uslyším nějaký
povyk, ve vteřině jsem uvnitř.“
Rojerovi bleskla hlavou patnáct let stará vidina roztříštěných dveří a
skalního démona, který se vlámal do krčmy jeho táty. Rojer
nepochyboval, že by Gared dokázal vyrazit tyhle těžké dřevěné dveře
stejně snadno.
Nechal nevyřčeno to, co oba věděli. Kaval Gareda sejmul, jako by
to bylo dítě, a Enkido stejně snadno naložil s Kavalem. Nakolik ho
ten hřmotný drvoštěp čas od času přiváděl k zuřivosti, Rojer nijak
netoužil vidět ho zemřít v boji, v němž neměl naději na vítězství.
Jestli se z toho nedokáže dostat bez boje, nedostane se z toho vůbec.
Rojer předstíral, že si upravuje košili; potřeboval se dotknout
medailonu. Okamžitě se uklidnil. „Všichni potřebujeme nějaký lék na
útrapy života,“ říkával Arrick, když se ho Rojer ptal, proč pije tolik
vína, „a já už jsem na žonglérské báchorky příliš starý.“ Vzal za
kliku.
Uvnitř okamžitě zaznamenal Enkida, který stál se založenýma
rukama hned vedle dveří. Jako vždy to vypadalo, že si Rojera vůbec
nevšiml.
Amanva se Sikvou se už převlékly do pestrobarevného hedvábí, což
bral Rojer jako dobré znamení, leč jakmile vstoupil, přivítaly ho
nasupené pohledy.
„Ty a Leesha jste se proti nám spikli,“ zaútočila Amanva.
„Jak?“ podivil se Rojer. „Tvůj otec ví, že se před ním neskláníme.
Nabídl nám dohodu a my ji zvažujeme. Já jsem nepřísahal, že budu
sloužit jeho zájmům.“
„Je rozdíl mezi tím, jestli jeho zájmy nepodporuješ, nebo jestli proti
nim pracuješ, manželi,“ prohlásila Amanva. „Můj otec neví, že
roznášíš zvěsti o falešném Osvoboditeli, ani že mistryně Leesha
otrávila jeho válečníky.“
„Tvůj otec ví o Tetovaném a jeho vztazích s Kotlinou všechno.
Vyprávěli jsme mu to, když nás navštívil.“ Rojer se zamračil. „A
zrovna ty jsi ta pravá, kdo by mohl někomu dělat kázání o jedech.“
Amanva neztratila neproniknutelný výraz, ale ta odmlka, než mu
odsekla, Rojerovi stačila, aby věděl, že zasáhl choulostivé místo.
„Ale vy vyzýváte svůj lid, aby před námi prchal,“ namítla Amanva,
„přestože my žádné tažení v plánu nemáme. Říkáte lidem, aby se
sbalili a šli do té velké městské oázy nebo aby šli do Kotliny posílit
váš vlastní kmen, který se postaví proti nám.“
Rojer cítil, že se v něm opět vzmáhá vztek. „A jakpak to víš? To mě
špehuješ?“
„To mi řekla alagai-hora, synu Jessumovu,“ odpověděla Amanva.
„Stvořiteli, mně už je zle z těch tvých tajuplných odpovědí i z těch
tvých zatracených kostek!“ vybuchl Rojer. „Ty máš větší důvěru v
démonské kosti než v živé lidi!“
Amanva se znovu odmlčela, ale zachovala klid. „Až se vrátíš do
Kotliny, manželi, tak se nám asi nepodaří ti v tvé podvratné činnosti
bránit, ale cestou už v žádné vesnici stavět nebudeme. A ani pak, až
dojedeme do Kotliny, nebudeme Sikva ani já nikdy tu tvou
pohanskou píseň zpívat, ani ji nestrpíme ve své přítomnosti.“
Rojer pokrčil rameny. „O to se vás nikdo neprosí. Ale já jsem v
bitvě o Drvoštěpskou Kotlinu byl. Já jsem to prožil a vím, že je to
pravda. Já nebudu předstírat, že se to nikdy nestalo jen proto, že se to
tvému otci nehodí do krámu. Jestli je tvůj otec opravdu Osvoboditel,
tak na tom nezáleží. A jestli ne…“
„Je,“ zasyčela Amanva.
Rojer pokrčil rameny a usmál se. „Pak se nemáš proč rozčilovat,
ne?“
„Mého otce vyvolil Everam,“ prohlásila Amanva, „ale Nie je silná.
On nemusí uspět, pokud jeho lid nebude mít pravou víru.“
Rojer znovu pokrčil rameny. „Tohle není jeho lid, alespoň zatím ne.
Jestli si přeje, aby byl, musí si to zasloužit. Já budu bojovat proti
démonům, až přijde šarak ka. Ale za koho budu bojovat, to se teprve
ukáže.“
Amanva si odfrkla. „Ty jsi mnohé, synu Jessumovu, jen ne
bojovník.“
Byla to nečekaná facka do tváře. Žonglérská maska se rozplynula a
nahradil ji nelíčený vztek. Rojer vyletěl tak zuřivě, až Amanva
polekaně uskočila.
„Jako tvůj manžel ti nařizuji, abys šla se mnou,“ sdělil jí, popadl
smyčec s houslemi a obrátil se ke dveřím.
Enkido mu hladce zastoupil cestu.
Rojer do něj narazil a musel zaklonit hlavu, aby viděl do těch
netečných očí. „Ženo, odstraň mi toho svého kleštěnce z cesty.“
A v tu chvíli zachytil záblesk porozumění, i když to byl jen mžik.
„Tak ty neumíš thesky, ty moje panenko skákavá. Ty bastarde bez
koulí. Ty rozumíš každému slovu. Takže mě buď zabij, nebo uhni.“
Poprvé za celou dobu dal eunuch najevo nějaké pocity, a byl to
kypící vztek, úspěšně soupeřící s výrazem, který měl Kaval, když šel
po Rojerovi. Ale Rojerovi už to bylo jedno, upřel na eunucha
výhrůžný pohled a neustoupil.
„Uhni, Enkido,“ ozvala se Amanva. Eunucha to zjevně překvapilo,
ale okamžitě uposlechl. Rojer otevřel dveře a vyřítil se na chodbu.
Gared leknutím nadskočil.
Rojer se hnal ke schodům a Amanva se Sikvou chvátaly za ním.
„Kam asi tak půjdeš?“ křikla za ním Amanva, ale Rojer se ani
neobtěžoval odpovědět a seběhl ze schodů.
V šenku bylo vcelku prázdno, jen u výčepu zůstal chumel místních.
Překvapeně se na Rojera podívali, pak uviděli Krasijky v
pestrobarevném hedvábí a vytřeštili oči.
„Manželi!“ zaječela Sikva. „Nejsme oblečené!“
Rojer si jich nevšímal; přeběhl přes šenk a odsunul závoru na
hlavních dveřích.
„Hej, co to, do Jádra, děláš?!“ zařval Slim, ale Rojer si nevšímal ani
jeho a vyšel ven.
Jako ve většině theských vesnic i tady stála krčma přímo na rynku.
Domy kolem rynku měly chraněná zápraží, převážně propojená mezi
sebou, což lidem umožňovalo chodit do krčmy i po setmění, ale rynek
samotný byl na účinné chranění příliš velký. Dlažební kameny sice
bránily démonům povstat přímo tam, ale větrní démoni o něm dobře
věděli a hladce slétli na cokoli, co se tam pohnulo. A jiní démoni zase
tu a tam na rynek zabloudili zvenčí.
Na zápraží u krčmy stál Kaval se dvěma šarúmy, všichni v plné
zbroji.
„Z cesty.“ Rojer se mezi nimi protlačil, jako by se od nich
samozřejmě očekávalo, že ho poslechnou, a oni vskutku uhnuli. Rojer
vyšel na rynek. Na protější straně se plížili dva malí lesní démoni,
kteří zkoušeli domovní chrany a hledali nějaké nechraněné místo.
Jakmile zaznamenali, že se něco děje, strnuli, jako by tam zničehonic
vyrostly dva pokroucené stromky.
Rojer slyšel, že se válečníci zajíkli, když na zápraží vyběhly jeho
manželky, a usmál se, když se k nim všichni otočili zády a odvrátili
pohled. Jeho manželky byl z rodu Osvoboditele a navíc vdané. Vrhat
na ně chlípné pohledy znamenalo koledovat si o vypíchnutí očí.
Bez chraněného pláště ho lesouni uviděli hned, jak opustil bezpečí
chran, a už se pomalu plížili k němu. Rojerovi byli lhostejní, dokonce
se ani neobtěžoval zvednout housle. Černé nebe rozťal výkřik
větrného démona.
Amanva se Sikvou se zastavily u zábradlí na zápraží. „Dost těch
hloupostí!“ křikla Amanva. „Vrať se dovnitř!“
Rojer zavrtěl hlavou. „Ty mi nebudeš rozkazovat, dživo. Pojď ke
mně.“
„Eveja ženám zakazuje vycházet ven do pusté noci,“ křikla
Amanva.
„A taky nechat se okukovat bez závoje a v barvách jinými muži! Za
tohle nechává Damaja ženy ukamenovat,“ rozplakala se Sikva. Rojer
se ohlédl a viděl, že se schoulila a snaží se zakrýt.
Démoni už byli blízko, přešlapovali, svaly se jim napínaly,
připravovali se ke skoku. Rojer se k nim beze strachu obrátil a
zmrzačená ruka konečně zvedla smyčec.
Démoni jsou tvorové pudů. Ovládání těchto pudů je klíčem k
ovládnutí démona. Právě teď se cele upínali na něj. Rojer převzal
jejich vnímání, posílil ho a promítl do své hudby.
Tady jsem! hrál jim. Sem se soustřeďte!
Pak přestal hrát a udělal dva rychlé kroky do strany. Démoni
zmateně třepali hlavami, nechápali, jak mohl tak najednou zmizet, a
Rojer začal hrát znovu a opět přejal jejich vnímání.
Kam šel? Já ho nikde nevidím! sděloval démonům. Začali horečnatě
propátrávat okolí, při rozhlížení Rojera co chvíli míjeli pohledem, a
přece se pořád vztekali nad tím, že ho nejsou schopni najít. Rojer je
opatrně obcházel s nenuceným výrazem zkušeného žongléra.
„Taky bych mohl dodat, že vám Eveja nařizuje poslouchat svého
manžela,“ sdělil svým manželkám, „ale tam, kam jdeme, beztak Eveja
neplatí. V žírných krajích nosí žonglérky pestré barvy. A Inevera, ta
by ukamenovala všechny ženy mimo Everamovu Štědrotu.“
U zábradlí na zápraží začínalo být těsno. Kromě těch dvou dívek a
tří šarúmů tam byl ozbrojený Gared, Leesha, Wonda s chraněným
lukem a hlouček místních. Dívky váhaly, ale pak Amanva zaláteřila,
hrdě se napřímila a se Sikvou v patách rázně vykročila k němu.
„Damo’ting, ne!“ zařval Kaval.
„Ticho!“ utřela ho Amanva. „Právě díky tvé zbrklosti to zašlo
takhle daleko!“
Gared s válečníky vykročili na rynek za nimi, včetně Enkida, který
si na to vzal i kopí a štít.
„Zůstaňte za zábradlím, Gare,“ křikl Rojer. „To platí i pro všechny
ostatní. Dnes v noci kopí potřebovat nebudeme.“ Šarúmové ho
neposlechli, ale když na ně Amanva ostře třepla rukou, tak se stáhli.
Nicméně bylo jasné, že jestli se k nim démoni dostanou příliš blízko,
vrhnou se po nich, rozkazy nerozkazy.
Lesouni se upnuli na ženy, ale protože už měli chrany kolem rynku
prozkoumané, tak věděli, že kořist je zatím z dosahu. Rojer přejal
jejich pocit, naklonil hlavu a zvedl bradu z chran směrem k
démonům, aby směroval hudbu na ně.
Ony jsou chraněné, sděloval démonům, když jeho manželky
vykročily do volného, nechraněného prostoru. Nemůžete na ně. Jestli
to zkusíte, přijde světlo a bolest. Najděte si jinou kořist.
Démoni poslechli, a když k němu Amanva se Sikvou došly, Rojer
plynule přešel na předehru k Písni Ubývání. Ihned se k němu přidaly
a vpletly do hudby svůj dvojhlas, své mistrovství, které vliv houslí
mnohonásobně posílilo. S touto mocí utkal takové kouzlo hudby
kolem všech tří, že byli pro jadrnce neviditelní. Démoni je větřili,
slyšeli je, občas je dokonce letmo zahlédli, a přesto je svými smysly
nebyli schopni zachytit a jejich pohledy je míjely zas a zas.
Když tak byli bezpečni před útokem, přidal Rojer houslím na
složitosti. Amanva se Sikvou se nového námětu okamžitě chopily a
vyslaly ho do noci jako volání. Rojer zvedl bradu o kousek víc a
odhalil další Amanviny chrany. Jeho manželky zvedly ruce ke krku, a
jak zvuk houslí sílil, upravovaly si ozdobné obojky a přidávaly na síle
i svým hlasům.
Zvuk se nesl široko daleko a nejdříve přivábil místní usedlíky z
domů na rynku k oknům a na zápraží. Objevily se lucerny, na
dlažební kostky se rozlilo kalné světlo a lidé v ohromeném tichu
sledovali, jak píseň přitahuje všechny démony z okolí.
Zpočátku přicházeli jadrnci pomalu, ale brzy jich bylo na rynku přes
tucet. Vykračovala si tu pětice lesních démonů, větřili a hledali kořist,
kterou nemohli nalézt. S vřískotem přihopkali dva ohniví démoni;
nemohli přesně určit, odkud se ta hudba bere, a přesto nedokázali
odolat jejímu vábení, a tak lítali po rynku sem a tam a za sebou
nechávali oranžovou ohnivou stopu. Po nebi kroužili tři větrní démoni
a do noci se rozléhal jejich dravčí křik. Těsně u země se plížili dva
polní démoni; drhli břichem o dlažbu, jak se snažili, aby je případný
úlovek nezahlédl. Byl tam dokonce i jeden kamenný démon - menší
bratránek skalního, ale pořád větší než Gared, který měl téměř sedm
stop. Dělal čest svému jménu, stál strnule jako socha, ale Rojer věděl,
že má všechny smysly nastražené, jak se je snaží odhalit, a že kdyby
se mu nechali vidět, bude rychlý jako blesk.
Když mu Leesha popisovala magii mozkových démonů, líčila mu,
jak ji ozvuky v mozku nutily jednat podle jejich příkazů. Možná má
hudba stejný účinek, mudroval Rojer. Třeba právě snaha tuto moc
napodobit byla prvotním důvodem, proč byla hudba stvořena a proč
některé melodie vyvolávají ve všech, kdo je slyší, stejné pocity.
A taková byla i moc Písně Ubývání. Rojer ji vycítil hned, když mu
ji jeho manželky zpívaly poprvé. Byla tolik podobná té jeho, jen…
vybledlá. Uvadla za ty tisíce let, kdy ji bylo zapotřebí naposledy.
Ale teď ji Rojer znovu uváděl do života. Pod jeho vedením vábilo
neodbytné volání Písně Ubývání démony k něčemu, co nikdy nemohli
najít, tak silně, že zapomněli na všechno ostatní. Kdyby se Garedovi
nebo šarúmům zachtělo, mohli rovnou nastoupit a pobít je. První úder
by sice kouzlo zlomil a poskytl démonům protivníka, na něhož by
mohli okamžitě zaútočit, ale šarúmské kopí nebo Garedova sekyra
dokázaly zmrzačit nebo zabít jedinou ranou.
Jenže když jim Rojer říkal, že dnes v noci zbraně potřebovat
nebudou, myslel to vážně.
Začal hrát první sloku písně. Amanva a Sikva opěvovaly
Everamovu slávu a pozorně vetkávaly své hlasy do melodie, kterou
spolu všichni tři tolikrát nacvičovali v kočáře. S nástupem refrénu
dívky beze slov vyslaly volání ke Stvořiteli a démoni zapomněli na
lov a tančili na jeho hudbu jako vesničané při rejdováku za
slunovratu.
Přešli do druhé sloky, Rojer pozměnil nápěv na jiný, který rovněž
nacvičovali, začal si nenuceně vykračovat po rynku a manželky šly za
ním. Démoni se jim vinuli v patách jako káčátka, která se kolébají za
kachnou do vody.
Nechal projít refrén i následující sloku, a pak přidal notu, která
manželkám naznačila, že se chystá ostrá změna. Když sloka skončila,
byli démoni přesně v takovém postavení, v jakém je chtěl mít, a v tu
chvíli se všichni tři na místě otočili a zasypali démony pronikavými
skřeky. Démoni s vytím prchali z rynku jako spráskaní psi.
Byli už skoro z dohledu, když Rojer začal další sloku. Jadrnci na
místě strnuli jako lovci snažící se, aby nebyli vidět a hlavně
nevyplašili kořist. Rojer je s přezíravou samozřejmostí vybičoval do
takového rozčílení, že už to nemohli vydržet, začali pobíhat po rynku
a naslepo sekali a vrčeli, jak se zoufale snažili najít zřídlo hudby a
skoncovat s ním.
Rojer si s nimi pohrával dál. Podsouval jim klamné naděje, kde by
asi mohla jejich kořist být. Vně chranové sítě stál starý kůl na
uvazování koní. Rojer nařasil svou hudbu kolem něj.
Tady jsem! Rychle zaútočte!
Démoni zavřískli a okamžitě vyrazili do útoku. Polní démoni
doběhli jako první a jejich pařáty vyryly do dřeva hluboké brázdy.
Pak slétl z oblohy větrný démon, narazil do kůlu a shodil jednoho
polního démona dolů. Společně dopadli na dlažbu jako klubko
vzteklých zubů a drápů. Na dlažebních kamenech se rozstříkl černý
ichor, větrný démon s potrhanými kožovitými křídly se jen taktak
zvedl do vzduchu a v poslední chvíli zachránil holý život. Ohniví
démoni plivli na kůl ohnivé chrchle a kůl stál rázem v plamenech.
Pak Rojer ovinul hudbou kamenného démona a polní démoni se
vrhli i na něj, ale kamenný chytil jednoho za hlavu a rozdrtil mu
lebku o dlažbu. Dalšího chytil za ocas a točil s ním, jako by krutý
člověk točil s kočkou. Nad rynek se snesl další větrný démon, ale
kameňák po něm švihl polním démonem a větrný se hladce ve
vzduchu obrátil a odlétl. Pak kameňák praštil polním démonem o
chranovou síť kolem jednoho zápraží, jen to zablesklo, a na zem
dopadla nehybná mršina, z níž se zvedal dým. Jeden ohnivák plivl
kameňákovi na nohy a opravdu ho podpálil, ale to ho nezachránilo
před kopem, který ho poslal přes celý rynek, kde v záblesku magie
narazil na chranovou síť. Zatímco ohnivák zemřel, vypadalo to, že
kamenný démon má nohu nepoškozenou.
Rojer si dovolil úsměv. Všechno se dá naučit. Všechny refrény,
všechna ta ‚kouzla‘, která vrhá na démony, jsou jen melodie, které si
nacvičil a zapsal. Jiní houslisté třeba nebudou schopni vnést do hudby
tolik síly a harmonie jako jejich trio, ale dokážou se nazpaměť naučit,
jak démony přivolat nebo zahnat, jak se před nimi skrýt nebo jak je
dohnat k šílenství.
Ale to všechno byla jen slupka moci, kterou Rojer cítil, když měl po
boku své manželky. Tu opravdu jemnou práci se mu nikdy
zaznamenat nepodaří. Ta se musí prožít a procítit v dané chvíli nejen
s ohledem na druh démona, ale i na místní odlišnosti, které teprve
dotváří to pravé prostředí.
A právě tohle nikdy naučit nedokázal. Ohlédl se na své dživy a ve
vykulených očích viděl úctu i špetku strachu. Dokonce i Amanva
zapomněla na svůj povznesený výraz, tohle překonalo i její
dama’tingský klid. Jistě, dokázaly ho napodobit, ale nic opravdu
nového ve skutečnosti nepřinesly.
A je toho ještě víc, mé lásky, pomyslel si Rojer a zase se obrátil, aby
viděl na démony. Začal předvádět šelmu, plížil se za jadrnci, společně
se svými manželkami je naháněl do skupin a rozděloval podle druhů.
Píseň Ubývání už dospěla ke konci, ale Rojer hrál dál, rozvíjel
závěrečný refrén hlasitěji a silněji, měnil tóniny a přidával ozdůbky
tak rychle, jak je Amanva se Sikvou stačily přebírat. Démoni
zacouvali to sevřených chumlů, syčeli a sekali pařáty do vzduchu,
děsili se moci, která se tu rodila, ale báli se utéct, aby se nemuseli
obrátit zády k tomu, co je loví.
A pak jim začal Rojer ubližovat. Útočil na ně vlnami skřípavých,
falešných zvuků, které je zasahovaly patrně stejně jako údery.
Vřískali, někteří padli na dlažbu a vlastními pařáty si drásali hlavu,
jako by z ní mohli ty zvuky vyrvat a zbavit se jich. Dokonce i větrní
démoni na nebi zmučeně vřeštěli, ale hudba je držela pevně; nemohli
uprchnout a jen donekonečna kroužili.
Rojer vzhlédl a znovu změnil nápěv; tentokrát lákal větrné démony
z noční oblohy dolů. Příčina vaší bolesti je tu! Udeřte a umlčte ji!
Větrnci slétli dolů jako blesk, jenže Rojer a jeho manželky nebyli
tam, kam je hudba vedla - stáli stranou a o několik stop výš. Větrní
démoni zprudka narazili na dlažbu, jejich duté kosti při nárazu
popraskaly a rozštípaly se a rynek byl v několika vteřinách posetý
jejich mršinami.
Pak se Rojer obrátil k lesním démonům, kteří se kymáceli jako
stromy ve vichřici, jako by se měli každou chvíli zlomit. Rojer si v
duchu vybavil polykače ohně, žongléry z Angiers, kteří předstírali, že
spolkli oheň, a pak pomocí jiskřičky a doušku alkoholu vychrlili
plameny. Všeobecně se to považovalo za podřadné umění, jen
nebezpečný šleh, který měl zakrýt nedostatek nadání. Žongléři, kteří
to dělali, se často popálili a v Lesní pevnosti bylo dokonce plivání
ohně protizákonné vyjma velmi zvláštních příležitostí. U žongléra
obstojného věhlasu to obvykle bývalo pouhé zahajovací číslo.
A já tady teď mám jako zahajovací číslo ohnivé démony, pomyslel si
Rojer, když je přiměl plivat oheň na lesní démony a směroval je
stejně snadno, jako když Wonda mířila lukem.
Lesní démoni se okamžitě vzňali, jenže na rozdíl od kameňáka
nebyli proti ohni odolní. Vřískali, plácali po sobě, chňapali po
ohnivých démonech a drtili je na kaši, ale už bylo pozdě. Lesouni
padli ohni za oběť, zhroutili se na zem a černý dým se vzedmul do
těžkého páchnoucího mraku.
Zůstal jen kamenný démon, téměř osm stop svalů a šlach, pokrytý
nezničitelnými bulkami, jako by byl celý olepený říčními oblázky.
Stál nehybně jako socha, ale Rojer věděl, že je urputně hledá a stěží
ovládá vražedný vztek. Usmál se.
Trio začalo kroužit kolem něj, pomocí chran přidávalo zvuku na síle
a zároveň přecházelo na vyšší a vyšší tóny. Démon začal vřískat,
zakrýval si uši a jako šílený se rozhlížel, kudy kam, ale oni se kolem
něj stahovali jako škrtící smyčka a jemu připadalo, že bolest přichází
ze všech stran. Zakymácel se, klesl na koleno a jeho ztýraný řev zněl
jejich uším jako sladká hudba.
Teď už si však zakrývali uši dokonce i lidé kolem rynku. I Rojerovi
z toho hučelo v hlavě a uši ho bolely, ale překonal bolest a zvedl
bradu z houslí úplně.
Kamenný démon se naposledy křečovitě zkroutil, a pak to
zapraštělo, jako když starý dub praskne ve vichřici. Na démonském
krunýři se rozběhla pavučina prasklin a démon mrtev padl k zemi.
Rojer okamžitě přestal hrát a jeho manželky zmlkly. Na rynek padlo
ticho a Rojer se spokojeně nadechl klidu před bouří.
Kapitola 15
Ženy Papírovy
333 p. N. Léto
16 jiter před novoluním
„Zavři ústa, drahoušku,“ řekla Elona Leeshe. „Vypadáš jako nejapné
trdlo.“
Leesha chtěla něco odseknout, ale vzápětí si uvědomila, že tam
opravdu stojí s otevřenými ústy. Rychle pusu zavřela, až jí zuby
cvakly, zrovna když všichni kolem severnického rynku propukli v
nadšený řev, pískot, potlesk a dupot. Jeden šarúm nadšeně halekal a
dokonce i Kaval vypadal, že zapomněl na svůj vztek.
Bylo to pochopitelné. Šarúmové si necenili ničeho víc než mužské
schopnosti zabíjet démony a Rojer zrovna předvedl neuvěřitelnou
moc, když zabíjel démony, aniž se jich dotkl. Tohle nedokázal
dokonce ani Šar‘dama Ka. Hleděli na něj se zbožnou úctou, ovšem
neméně tak i místní vesničané. Dokonce i Gared měl náruživý lesk v
oku, který dříve míval vyhrazený pouze pro Arlena.
Ale ne všechno, co Rojer předvedl, bylo jen a pouze v jeho moci.
Mnohokrát už ho viděla, jak houslemi očaroval démony, ale jeho
housle ještě nikdy nezněly tak hlasitě, aby jí z toho zaléhaly uši a
drnčela prkna v podlaze. Tady působila hora-magie, na to by vsadila
krk.
Sotva sedmnáctiletou Amanvu by bylo snadné považovat za pouhou
dívku, nad kterou Leesha dřív mívala navrch. Ale ta dívka nosila
dama’tingskou bílou, což znamenalo, že je znalá tajemství démonské
kostní magie. Té magie, kterou Leesha zažila u Inevery v plné síle.
Amanva něco udělala s Rojerovými houslemi a to samé se týkalo i
zlatých obojků, které nosila ona a Sikva na krku. Použila magii k
zesílení hudby.
Dnes už Leesha podstatu chápala: kosti se používají k nabíjení
chran, takže chrany působí, i když nikde kolem žádní démoni, kteří
by je nabili, nejsou. Sama už to také začala zkoušet, ale krasijské
svaté ženy měly staletí zkušeností, z nichž mohly čerpat, zatímco ona
teprve větřila možnosti.
Dav ještě jásal, když sešla ze zápraží a vydala se k triu. Rojer se
klaněl jako divadelní mistr a kýval na své manželky, ať se klaní také.
Sikva se dle krasijského zvyku uklonila ještě níž než její manžel,
přestože to v jejím nočním hedvábí bylo přímo donebevolající.
Amanva se zjevně odmítala smířit s představou, že se klaní níže
postaveným, a spokojila se s tím, že davu kynula jako vévodkyně
matka přijímající poklony.
Rojer se na Leeshu celý rozzářil, když ji uviděl, a Leesha ho objala
a Amanvina zlostného zasyčení si nevšímala. „Rojere, to bylo
neuvěřitelné. Úžasné.“
Rojer se šťastně usmíval od ucha k uchu. „Bez Amanvy a Sikvy
bych to nedokázal.“
„Jistě.“ Leesha jim přátelsky pokynula. „Znělo to úplně jako
Stvořitelovi serafíni.“ Obě ženy při té pokloně vytřeštily oči, ale než
se stačily vzpamatovat, Leesha se obrátila zpátky k Rojerovi.
„Nepochranila ti Amanva housle?“
Rojer přikývl. „Jen podbradek. Ty chrany mi umožňují hrát tak
hlasitě, že bych rozbil stodolu. A když je používám, cítím se…“
„Silnější?“ skočila mu Leesha do řeči. „A že z toho neohluchneš?“
Rojer sebou překvapeně trhnul a zašťoural si prstem v uchu. „Eh.
Ani hlásek.“
„Mohu se na něj podívat?“ zeptala se Leesha nenuceně. Rojer
bezmyšlenkovitě sundal z houslí podbradek a podal jí ho. Amanva ho
chtěla zadržet, ale už bylo pozdě, Leesha mu ho vytrhla a o krok
ucouvla. Pak si rozepnula zvláštní kapsář na zástěře a vytáhla skřipec
se zlatými obroučkami, který jí vyrobil Arlen.
Skla by sama o sobě zraku nepomohla, ale chrany jak v obroučkách,
tak ve skle jí dávaly stejný chranový zrak, jaký používal Arlen, a
umožňovaly jí vidět magické proudění. Z celého podbradku
vyzařovala magie a jeho chrany se leskly, jako by je vyřezal blesk.
Poznávala skoro všechny - chrany odsávací i spojovací spolu s
nosnými a… ohlasnými.
„Tohle je víc než jen zesilovač, Rojere,“ řekla. „Jsou tam ohlasné
chrany.“
Rojer se na ni tupě podíval. „Co to znamená?“
„To znamená, že cokoli řekneš v blízkosti těchto houslí, zazní někde
jinde.“ Leesha se obrátila k Amanvě. Několik z mnoha jejích náušnic
jasně žhnulo. „Třeba v náušnici?“
Amanva zachovala chladný výraz, ale váhání ji stejně prozradilo.
Rojer nechápavě hleděl na svou manželku a jeho radostný výraz
vystřídalo ohromení. „Takhle jsi zjistila, o čem jsme mluvili v
šenku?!“
„Vy jste kuli pikle…“ začala Amanva.
„Nechoď na mě s takovými nesmysly!“ vyjel na ni Rojer. „Výroba
toho podbradku ti trvala týdny. Tohle jsi nedělala kvůli ničemu, co
jsem snad provedl na cestě, tys mě chtěla špehovat hned od začátku.“
„Jsi můj manžel,“ namítla Amanva. „Je mou povinností tě
podporovat, chránit před starostmi a v případě potřeby ti poslat
pomoc.“
„Lež na lež!“ zařval Rojer. Šarúmové strnuli - křičet na damu’ting
byl neslýchaný zločin, ale po tom výkonu chovali k Rojerovi tak
hlubokou úctu, že se jim nějak nechtělo zasahovat, což by dříve jistě
udělali. Dokonce i Enkido se držel zpátky a vyčkával, jestli mu jeho
paní dá znamení.
„Oháníte se Evejou, kdy se vám to hodí,“ pokračoval Rojer, „ale
nepřikazuje Eveja i pravdomluvnost?“
„Ve skutečnosti,“ přerušila ho Leesha, „se v Eveje výslovně uvádí,
že přísahy a sliby chinům neplatí, pokud se chinové jakkoli brání
sloužit Everamovi.“ Amanva se na ni nasupeně podívala, ale Leesha
se jen usmála, aby ji vyprovokovala.
„Do Jádra s tím,“ rozčílil se Rojer, vytrhl Leeshe podbradek a chtěl
s ním praštit o dlažbu.
„Ne!“ zaječely Amanva a Leesha jako jedna a obě se k němu vrhly,
aby ho chytily za ruku a zadržely. Amanva se na Leeshu překvapeně
zadívala.
„Viděl jsi, jakou ti dává moc,“ řekla Leesha. „Nezahazuj ho ze
vzteku.“
„Mistryně má pravdu, manželi,“ dodala Amanva. „Trvalo by víc než
měsíc, než bych vyrobila nový, a to ještě jen kdyby se nám podařilo
najít tak ryzí kus kosti, aby se s ním dalo pracovat.“
Rojer se na ni chladně podíval. „Když jsi mi tu bedničku dávala,
napadlo mě, jestli v ní nebudou zlaté okovy. Zdá se, že jsem nebyl
daleko od pravdy. Já nebudu tvůj otrok, Amanvo.“
„Jsme snad otroky ohně jen proto, že nás může popálit?“ opáčila
Leesha. „Teď už víš, co ten podbradek dokáže, Rojere. Mohu ti na
bedničku nakreslit chrany ticha. Když budeš chtít mít soukromí, tak
ho uložíš, ale nenič ho.“
„Kromě toho si tím, že s ním budeš bušit o kameny, moc
nepomůžeš,“ dodala Amanva. „Magie posiluje kov i dřevo. Nakonec
stejně zjistíš, že je velmi těžké ho zničit, a nikoho jiného, kdo by byl
hoden takové moci, nenajdeš.“
Rojer zjevně splaskl, smutně se podíval na podbradek, strčil si ho do
kapsy a vykročil zpátky do krčmy. „Jdu spát.“ A šel, ani se neohlédl,
jestli jde někdo s ním. Amanva se Sikvou mu klusaly v patách jako
věrní psi a Enkido s nimi.
Po rynku se ještě potulovalo pár vesničanů, uchvácených hrůzným
pohledem na démonské mršiny, ale noc najednou prořízl výkřik
větrného démona a všichni se utíkali zase schovat. I Leesha vykročila
pod střechu, i když chrany na jejím šálu by dokázaly odvrátit
pozornost jakéhokoli jadrnce.
Než zašla dovnitř, ještě naposledy se podívala na poselskou cestu,
po níž se i po tom všem hnal jeden šarúm zpátky do Everamovy
Štědroty.
•
O samotě ve své světnici se Leesha rozplakala.
Démonským kostkám pořád ještě úplně nerozuměla, damy’ting své
tajemství věštění pečlivě střežily. Eveja mluvila o prorocké chraně,
ale obrázek neuváděla a Leesha pochybovala, že by se jí někdy
podařilo přesvědčit nějakou Nevěstu Everamovu, aby ji dobrovolně
nechala nějakou sadu kostek prozkoumat.
Nicméně podle toho, co pochytila, nedávaly kostky přesné
předpovědi, ale poskytovaly jen vodítka, která naznačovala, co může
budoucnost skrývat. Amanva pravděpodobně neodhalila, jaký jed
dala Leesha šarúmům, a protijed byl složitý a jeho příprava
vyžadovala čas. Vzhledem k tomu, jak rychle válečník odjížděl,
Amanva těžko stihla udělat něco, co by mu pomohlo. Za den
zeslábne. Za dva dny bude mrtvý.
Jenže Leesha neměla na vybranou. Těžko říct, jak by Ahmann přijal
zprávu, že Leesha chce udělat z Kotliny baštu protikrasijského
odporu. Jistě, navěky to před ním tajit nemohla, ale potřebovala čas.
Čas, aby mohla varovat Laktoňany a vévodkyni Araine. Čas na to,
aby se mohla Kotlina zásobovat a připravit jak na nadcházející
Ubývání, tak na šarak slunce. Jenže to jí od té mizérie nijak neulevilo,
pořád se cítila jako podlá mrcha. Zalezla do postele a přetáhla si
pokrývku přes hlavu.
Poprvé zalitovala, že kdy vůbec vstoupila do Everamovy Štědroty.
Noci, jak si přála, aby byla nikdy neopustila Drvoštěpskou Kotlinu,
ba dokonce aby nikdy neodešla do chatrče báby Bruny a nevyučila se
kořenářství. Teď by z ní byla vynikající papírnice a táta by byl
šťastný.
Jenže jakkoli se snažila přesvědčit samu sebe, že je v tom nevinně,
dobře věděla, že tak jednoduché to nebylo a že si to jen nalhává.
„Proč se musím učit jedy?“ zlobila se tehdy.
„Abys mohla léčit otravy,“ poučila ji Bruna. „Znalost směsí a
příznaků z tebe ještě žádnou lakotnou bejlínářku neudělá.“
„Bejlínářku?“ podivila se Leesha.
Bruna si odplivla. „Podlou kořenářku. Takovou, co za mrzký peníz
prodává žárlivým šlechticům mizerné léky a jedy.“
Leesha užasla. „To ženy opravdu dělají?“
Bruna nevrle zamručela. „Ne každý je tak čistý a mravný jako ty,
broučku. I jedna moje učednice se touto cestou vydala. Ať se
propadnu do Jádra, jestli dopustím, aby se mi to stalo znovu, ale ty
musíš vědět, na co se máš připravit.“
Na sebe samu, pomyslela si Leesha. Zabíjím lidi pro svůj prospěch.
Jsem snad lepší než nějaká bejlínářka?
Znovu se rozvzlykala. Pláč lomcoval celým tělem, dokud ji
nezmohlo vyčerpání a neupadla do dřímoty. Ale ani pak nenalezla
klid, sny byly plné násilí. Brunátnějící Inevera, jejíž hrdlo svírají
Leeshiny ruce. Ahmann přihlížející, jak jeho válečníci pobíjejí
rizonské muže a znásilňují ženy. Gared podříznutý nožem z
Abbanovy berle. Rojer zardoušený v posteli vlastními manželkami.
Kaval ubíjející Wondu k smrti a nazývající to ‚výcvikem‘.
Drvoštěpové a šarúmové uvázlí v krvavé smršti kopí a seker, do níž je
nahánějí Arlen s Ahmannem.
Osamělý, mrtvý šarúm na cestě.
S trhnutím se probudila. Žaludek se bouřil a Leesha málem spadla z
postele, jak se zoufale snažila dostat včas k nočníku. Když ho
vytahovala zpod postele, vyšplouchl, ale ani tak to nestihla a na
dřevěné podlaze se smísily zvratky s noční močí. Klečela, třásla se,
zvracela, po tvářích jí stékaly slzy. Rozbolely ji oči a Leesha věděla,
že přichází další záchvat bolestí hlavy.
Ach, Bruno, co se to se mnou děje?
Ozvalo se klepání na dveře a Leesha strnula. První purpurový
náznak svítání za oknem jí řekl, že je ještě brzy na to, aby karavana
už odjížděla.
Znovu klepaní. „Jděte pryč!“
„Buď ty dveře otevřeš, Leesho Papírova, nebo řeknu Garedovi, aby
je vyrazil,“ uslyšela matku. „A můžeš se spolehnout, že to udělám.“
Leesha pomalu vstala. Nohy měla jako sulc a žaludek se pořád
bouřil. Našla čistý ručník, utřela si obličej, pak si přes pozvracenou
noční košili přehodila župan a těsně si utáhla pásek.
Šla ke dveřím, zvedla závoru a pootevřela na škvírku. Elona
vypadala, jako by právě spolkla citron, a rozhodně nebyla to první, co
by chtěla Leesha ráno spatřit.
„Teď není vhodná chvíle…“ začala Leesha, ale Elona ji nebrala na
vědomí a vtlačila se do světnice. Leesha si povzdechla, zavřela za ní
dveře a zasunula závoru. „Co chceš, mami?“
„Marně jsem doufala, že už jsi velká na to, abys mě a otce v noci
budila pláčem,“ poznamenala Elona. „Je ti mizerně z toho, že jsi
zabila toho kluka, co?“
Leesha tupě zamrkala. I kdyby jí matka četla myšlenky sebečastěji a
rýpala do živého sebevíc, stejně ji to nikdy nepřestane překvapovat.
„Tak už se tím netrap,“ odfrkla si Elona. „Udělala jsi, cos musela, a
ten kluk věděl, do čeho jde, už když vzal do ruky své první kopí.“
„Není to tak jednoduché…“ začala Leesha.
„Pche!“ Elona zamítavě mávla rukou. „Kolik podle tebe zabil lidí,
když dobývali Rizon? A kolik lidských životů zachráníš, když ho
nenecháš nikde žvanit?“
Leesha cítila, že se jí podlamují nohy. Dopadla na postel a ze všech
sil se snažila, aby to vypadalo, že si chtěla celou dobu sednout.
Žaludek se svíjel jako hrnec, který může každým okamžikem
překypět. „Udělala bych to zas, ale to ještě neznamená, že bych na to
měla být pyšná.“
Elona cosi zamručela. „Možná že ne, ale málo platné, já na tebe
pyšná jsem, holka. Já vím, že to neříkám tak často, jak si zasloužíš,
ale je to tak. Ostatně si nemyslím, že máš takovou odvahu sama od
sebe. Taky v tom ráda vidím i kousek sebe.“
Leesha svraštila čelo. „Někdy si říkám, že už je toho z tebe ve mně
až moc, mami.“
Elona si odfrkla. „Měla jsi z Jádra štěstí.“
„To je najednou nějakého porozumění,“ opáčila Leesha. „Přitom
zrovna ty jsi mě tak tlačila do svatby s Ahmannem, aby ze mě udělal
královnu.“
„Od té doby jsem si udělala kapku lepší názor na jeho panování,“
odvětila Elona. „Já rozhodně nestrávím zbytek svých bezvrásčitých
dní pod sedmi vrstvami látky, zahalená od hlavy po paty vyjma očí.“
Nadzvedla si prsa, které šaty s velehlubokým špičatým výstřihem
pojaly jen taktak. „Jaký má smysl mít takovéhle balóny, když je
nemůžeš vystavovat a bavit se tím, jak chlapi slintají a ženské
prskají?“
Leesha povytáhla obočí. „Bezvrásčitých?“
Elona se na ni nasupeně podívala, ať si jen zkusí říct něco víc.
„Kdybys toho válečníka nechala jen tak běžet, ohrozila bys všechno,
kvůli čemu ses tak nadřela. Možná jsi to s tím divadlem kapku
přehnala, ale nelze popřít, že ten výlet byl pro Kotlinu užitečný.
Získala jsi podmínečný mír, prozkoumala jsi nepřátelský tábor,
nasadila jsi jeho vůdci do hlavy pár brouků i trochu moudra, poučila
ses o mozkových démonech a kostní magii. Tohle všechno a ještě sis
přitom užívala života plnými doušky. Být tu ještě bába Bruna, byla by
na tebe pyšnější než Jan Drvoštěp, když předváděl svého výstavního
býka.“
Leesha se chabě usmála. „Doufejme. Zrovna jsem si říkala, že bych
ji asi zklamala.“
Elona se obrátila k oknu a střízlivým okem prozkoumala v odrazu
svůj vzhled. I když tu žádní muži nebyli, podvědomě si uhladila vlasy
a živůtek. „Trochu asi ano. Každá Brunina učednice - noci, každá
moje dcera - by měla být schopná vychutnat si kapku rozkoše v
peřinách, aniž by z toho hned bylo dítě.“
Leesha cítila, jak rudne. „Cože?“
Elona ukázala na nechutnou kaši na zemi, leč nijak se neměla k
tomu, aby jí to pomohla uklidit. „Vztekle vyvádět jsem tě viděla už
mockrát, holka, ale ještě jsem nezažila, aby ses pozvracela. Noci,
vždyť já jsem tě ani nikdy neviděla opilou. Tys dostala po mámě víc
než prsa a zadek. Tys dostala můj kachní žaludek.“ Usmála se a
poplácala se po břiše. „Ale celou dobu, co jsem tě nosila, mi bylo zle
jako psovi.“
Leesha cítila, že se bouřící žaludek opět zvedá. Snažila se polknout
a v duchu přitom počítala dny od posledního krvácení, ale knedlík v
krku neustoupil.
Mohlo by to být možné?
Ještě zoufaleji, než když šátrala po nočníku, se Leesha vrhla ke své
zástěře s kapsáři a vyhazovala bylinky a nástroje, moždíře a lahvičky
jako žonglér s barevnými míčky, dokud nenašla maličkou lahvičku s
mléčnou tekutinou. Udělala si výtěr, dala ho do lahvičky a zadržela
dech.
Plíce to vzdaly dlouho předtím, než začala lučebnina viditelně
působit. Okázale se k ní otočila zády a začala po vteřinách
odpočítávat minuty, než se otočí zpátky a zjistí, jestli se lučebnina
zbarvila z mléčně bílé na růžovou.
Jeden tisíc. Dva tisíce. Tři tisíce…
„Vždyť víš předem, co se dozvíš,“ ozvala se Elona. „Přestaň si
hryzat nehty a rozhodni se, co s tím budeš dělat.“
Leesha povytáhla obočí. „Dělat?“
„Nehraj na mě blbou, dítě,“ osopila se na ni Elona. „I já jsem byla
Bruninou učednicí. Kdybys chtěla, mohla bys tu starost hnedle
vyhnat.“
„No mami?“ opáčila hořce Leesha. „Ty, která mě celý život nutíš do
dětí, mi najednou říkáš, že to mám zabít?“
„To není žádné dítě, jen pocit,“ namítla Elona. „A navíc špatný.
Člověk nemusí zrovna vynikat duchem, aby věděl, že to děcko by
byla tak velká mezera v našich chranách, že by skrz projela i matka
všech démonů.“
Sto tisíc. Sto jeden tisíc. Sto dva tisíce…
Leesha zavrtěla hlavou tak prudce, až měla pocit, že jí uvnitř
chřestí. „Ne. Jestliže už to pokročilo tak daleko, že je mi špatně, tak je
to život, žádný pocit. Ty sis stěžovala, že jsem promrhala svá
nejplodnější léta, mami, a nemýlila ses. Je-li toto způsob, jak mi chce
Stvořitel dát dítě, tak já ho přijmu.“
Elona zvedla oči k nebesům. „Vybrala sis špatnou chvíli na
dodržování kánonu, holka.“ Pokrčila rameny. „Ale jestli se toho
nechceš zbavit, uděláš nejlíp, když někoho rychle a veřejně svedeš,
abys získala čas.“
Leesha zjistila, že jí klesla čelist. „Přísahám, mami, že jestli jen
vyslovíš jméno Gared…“
Ale Elona ji překvapila dalším znechuceným mávnutím ruky.
„Pche! Ty máš na víc než na Gareda Drvoštěpa! Dej si jako další
chod toho druhého Osvoboditele, když už v tom máš cvik. Je jasné
jako den, že je nadržený a potřebuje si ulevit. Udělej mu tak dobře,
jako jsi dělala tomu démonovi z pouště, a do zimy ti budou oba dva
zobat z ruky a vrhat se ti k nohám.“
„Nebo si vjedou do vlasů a všichni naši statní mužové s nimi,“
odtušila Leesha.
„K tomu dojde tak jako tak a ty to dobře víš,“ odvětila Elona.
„Nejlepší, co můžeš udělat, je zařídit, kde a jak se to odehraje.“
Leesha se ušklíbla. „Nic na světě nenávidím víc, než když tvá slova
znějí rozumně, matko.“
Elona se uchichtla.
„Přesvědčit Tetovaného, že je to jeho, asi nepůjde,“ mudrovala
Leesha. „Ten už se mě víc nedotkne. Je celý vyděšený z představy, že
by zplodil dítě poskvrněné jeho démonskou magií.“
Elona pokrčila rameny. „Tak mu řekni, že piješ madoninu korunku.
Udělej nějaký nálev a nech mu ho na očích. Řekni mu, že je to jen tak
pro zábavu.“
Tři sta padesát tisíc. Tři sta padesát jeden tisíc. Tři sta padesát dva
tisíce…
Leesha zavrtěla hlavou. „On není tak hloupý, mami.“
„Démonské lejno,“ zavrčela Elona. „Je to chlap, Leesho. Každý z
nich si potřebuje tu a tam píchnout. Jednou dvakrát ho svedeš a
půjdeš na to pusou, ať má pocit bezpečí. Pak ho opiješ a skočíš na to,
a než se naděje, bude po všem.“ Jízlivě se uculila. „Odveď dobrou
práci a on se hnedle vrátí pro další.“
Leesha cítila, že se jí znovu zvedá žaludek. Přece to nemůže myslet
vážně! „A co bude ani ne za rok, až uvidí, že má dítě olivovou pleť a
lehce šikmé oči?“
Elona pokrčila rameny. „Jeden nikdy neví. Děcko může být i po
tobě. Z Ernyho v tobě není napohled nic, a to je jen dobře.“
„Lepší je mít jeho srdce,“ souhlasila Leesha. „A to, co má mezi
ušima.“
„Jo, ale ty máš moje koule, děvče, a za to děkuj Stvořiteli,“ odsekla
Elona. „V den, kdy do Kotliny přitáhnou Krasijci, se Ernal Papír
nezmůže na nic jiného než se posrat. Ty nejsi bezmocná, ale až přijde
čas, budeš chtít mít vedle sebe silného chlapa.“
Leesha by na ni nejraději řvala, ale neměla na to sílu. Její matka
měla poslední dobou čím dál víc zdravého rozumu. Mění se ona nebo
Leesha?
Sedm set tisíc. Sedm set jeden tisíc. Sedm set dva tisíce…
„Já Tetovanému nevěřím o nic víc než tomu démonovi z pouště,“
prohlásila Leesha.
Elona znovu pokrčila rameny. „Tak si najdi jiného. V tom šumaři
jsem se spletla. Má svou sílu a stál by při tobě, i kdyby to děcko
vylezlo ven s Jardirovými licousy, jenže tady jsi svou šanci
promeškala - pokud ovšem nechceš hrát ještě špinavější hru.“
„Rojerův sňatek se topí v problémech i bez mé pomoci,“ odtušila
Leesha.
Elona přikývla. „Pak je tu tedy jen jedna možnost.“
Leesha se podívala na svou matku a na její tváři uviděla
vítězoslavný úsměv. „Matko…“
Elona rozpřáhla ruce. „Žádala jsi mě, abych nevyslovovala jeho
jméno, a já jsem poslechla, ale mysli na to. Je silný jako býk a
statečnější než jakýkoli jiný muž v Kotlině. Když tu není Tetovaný,
tak se všichni drvoštěpové obracejí jen k němu. A miluje tě. Svým
drsným způsobem tě miloval vždycky. A to všechno s mozkem
velikosti hrachu. Skrz takového muže můžeš Kotlině hravě vládnout.“
Jeden milion, dopočítala Leesha, otočila se a podívala se na
lahvičku.
Srdce v ní pokleslo.
•
Hrst bylin vylouhovaná ve vroucí vodě sice uklidnila žaludek, ale na
škubavé bolesti v hlavě nezabíralo nic, co se Leesha odvážila vzít.
Když s Elonou konečně vylezla ze světnice, Gared, Wonda a Erny už
na ně čekali v šenku nad prázdnými miskami od kaše.
Šamava smlouvala s krčmářem. Jako obvykle našla na všem chybu
a soudě podle Simova postoje byl už nakloněn nechat ji stanovit cenu,
jakou chce, jen aby konečně vypadla.
Aniž by se nechala odvést od smlouvání, Šamava jen ukázala
prstem a jedna černě oděná dal’ting šla vzít Leeshe zavazadla.
Obvykle by se Leesha bránila, ale teď byla vyčerpaná, bolela ji hlava
a podlamovala se jí kolena. Postavili před ni misku, ale ani se jí
nedotkla a jen netrpělivě čekala. Jediné, po čem toužila, bylo
nastoupit do kočáru a být konečně sama.
Popravdě nikomu nebylo moc do řeči, všichni se jen rozpačitě
ošívali, když Šamava spílala Simovi za věci, které byly naprosto
přijatelné. A tak to šlo dál a dál, až se chtělo Leeshe křičet.
„Noci, tak už mu prostě zaplať!“ vyletěla nakonec. „Ty světnice
byly v pořádku!“ Všichni leknutím nadskočili.
Šamava se poklonila. „Jak si vyvolená přeje.“ Konečně padlo
rozhodné slovo. Rychle odpočítala mince a už šli. Enkido nahoře na
schodišti zaklepal na dveře a vynořila se Amanva, Sikva a Rojer.
Manželky obstoupily Rojera jako tělesná stráž, v tomto útvaru
sestoupili ze schodů, vyšli ven a manželky cestou vrhaly na Leeshu
výhrůžné pohledy, jako by ji vyzývaly, ať si jen zkusí se přiblížit.
Ne že by k tomu Leesha měla sebemenší chuť. Kyvadlo se v noci
zhouplo sem a tam tolikrát, že si sotva pamatovala, kdo se vlastně na
koho rozčílil a proč. I kdyby se dostala do kočáru seberychleji, stejně
to bude pomalu.
Když byly bolesti hlavy takhle zlé, týralo ji i světlo. Těch pár stop
zpod plachty nad zápražím ke kočárovým schůdkům jí připomínalo
Ahmannovo líčení pražícího slunce na rozpukaných pláních krasijské
pouště. Jakmile byla uvnitř, zatáhla závěsy.
Erny se posadil do opačného rohu a bez říkání rovněž zatáhl závěsy,
nechal si jen proužek slunečního světla, aby mu svítil na knížku na
klíně. Elona si sedla proti ní, ale byla blaženě zticha, hleděla do
prázdna a v myšlenkách se toulala někde daleko.
Byla pořád krásná, to musela Leesha uznat. Ten, kdo ji neznal, by
dokonce podle toho prázdného pohledu mohl soudit, že před sebou
má rozkošnou hloupou husu. Ale stejně jako všechny ostatní výrazy i
tenhle si Elona starostlivě pěstovala. Rozum jí rozhodně nechyběl, jak
již mnozí ke své škodě zjistili. Všichni vždycky říkali, že Leesha
zdědila mozek po otci, ale ona si tím nebyla tak jistá. Elona Papírova
byla všechno možné, jen ne hloupá.
Dopoledne se vleklo, z Rojerova kočáru se neozývala žádná hudba,
žádné vášnivé sténání. Ale křik ano. Hodně křiku. A co hůř, dlouhé,
bolestivé mlčení.
Když zastavili na oběd, vystoupila Leesha jen na tak dlouho, aby si
mohla dojít na záchod, a misku s jídlem si nechala přinést do kočáru.
Zahlédla, že Rojer si také protahuje nohy, ale držela se od něj dál, aby
nedráždila Sikvu, která se neustále ochomýtala kolem něj.
Krasijci všech kast umlkali, jakmile se k nim Rojer přiblížil, a když
šel kolem, ukazovali si na něj a šuškali si. Zpráva o jeho hrdinském
výkonu už se očividně rozšířila.
Večer už bylo Leeshe mnohem lépe. Krasijci bez ptaní minuli další
vesnici a o pár mil dál na cestě zajeli s povozy do kruhu. Leesha se
prošla po táboře a prohlédla chrany, ale krasijské kruhy byly silné. Po
obvodě obcházely šarúmské hlídky a čistou ránou kopím zpoza
bezpečí chran zabíjely každého démona, který se přiblížil na dosah.
Wonda dělala víceméně to samé, odstřelovala jadrnce lukem, aby
oblast vyčistila. Gared pokaždé vyběhl a rychle je dorážel chraněnou
sekerou a mačetou.
Leesha se na něj dívala a myslela na to, co jí řekla matka. Gared byl
opravdu hezký a Leesha ho kdysi milovala, ale vyklubal se z něj
takový žárlivý sobec, že by s ním nevydržela.
Ale lišil se v tom až tolik od ostatních mužů, které poznala. Žádný z
nich nikdy opravdu nesplňoval její požadavky. Byl Gared nějak horší
než Rojer, Marick, Arlen nebo i Ahmann?
Dostala vlastní stan, zateplený kobercem a hromadou podušek, které
sloužily jako lákavé lože. Před stanovou chlopní stála na stráži
Wonda s lukem.
Leesha ji požádala o malou misku démonského ichoru z nějakého
jejího úlovku. Dívka jí přinesla démonskou krev, která pro Leeshin
chranový zrak jasně zářila. Leesha si vzala štěteček z koňských žíní a
svůj nejprostší šál, nakreslila na něj chrany bludné a chrany matoucí,
a přidala ještě chrany, které objevila té noci, kdy ji Inevera pomocí
magie uvěznila ve své polštářové komnatě. Chrany, které dávaly
ostatním chranám moc nad démony i lidmi.
Když si přehodila šál přes ramena a zvedla stanovou chlopeň,
chrany se matně rozzářily. Wonda strnula, rozhlížela se, pozorně
naslouchala, ale její zrak Leeshu minul stejně, jako když Rojer
očaroval jadrnce. Prohlédla chlopeň a nakoukla i dovnitř, kde uviděla
pokrývky a polštáře naskládané tak, aby to vypadalo, že Leesha spí.
Něco zamručela, spustila chlopeň a vrátila se na stráž před stanem.
Skrytá prostému zraku a neviděna šarúmskými hlídkami kráčela
Leesha táborem ke Garedovu stanu. Pořád neměla úplně jasno, co
chce vlastně dělat. I kdyby to dovedla až do konce a spala s ním,
těžko by v sobě našla odvahu poslechnout matčinu radu a nechat se
přistihnout. A jestli na to nemá odvahu, tak jaký to má vlastně smysl?
Zhluboka se nadechla, rozhodla se a sáhla po stanové chlopni.
Hluboký hlas zevnitř ji zadržel.
„Paní, tohle nemůžeme. Není to správné.“
„Tak tobě nevadilo, že jsem tě učila, co kam patří, když tvůj táta
spal deset stop vedle,“ uslyšela Elonu, „a teď je to najednou špatně?“
Ozvalo se nějaké štrachání a Gared zasténal.
„Ještě jednou, naposledy,“ řekla Elona. „Jen tak, abys na mě
nezapomněl.“
„Někdo nás nachytá,“ bránil se Gared, ale ozvalo se další zašustění
a tentokrát zasténala Elona.
„Zatím nás u toho nikdo nenachytal,“ zasupěla. Následovalo
pravidelné pleskání těl a Leeshe se udělalo špatně. Odhodila stanovou
chlopeň, vtrhla dovnitř a shodila šál. Elona měla sukně kolem pasu a
držela se Gareda kolem krku a Gared ji držel ve vzduchu a kalhoty
měl omotané kolem kotníků.
„Tak teď už ano,“ řekla Leesha.
„Noci!“ vyhrkl Gared, pustil Elonu, ta dopadla holým zadkem
natvrdo na holé stanové plátno na zemi a vyjekla.
Leesha si založila ruce v bok. „Pokaždé, když si myslím, že hlouběji
už klesnout nemůžeš, matko, tak si najdeš ještě hlubší místo.“
„Eh, jestli tohle není noc, co si stěžuje na tmu,“ zamumlala Elona,
vstala a uhladila si sukně. Gared se rychle nasoukal do kalhot a
zrovna se snažil nacpat si zpátky dovnitř ještě tvrdý úd. Byl to
nedosažitelný cíl.
„Až tohle povím tátovi…“ začala Leesha.
„Nepovíš,“ uťala ji Elona, „když už ne z ohledu na to, co by to s
tvým nebohým otcem udělalo, tak kvůli své kořenářské přísaze.“
„Tohle nemá s kořenářstvím co dělat,“ odsekla Leesha.
„Když nosíš zástěru, má s kořenářstvím co dělat všechno!“ zařvala
na ni Elona. „Copak Bruna někdy roznášela po vesnici drby? A
ujišťuju tě, že věděla všechno.“
Podívala se na ni spatra. „A kromě toho nejsem jediná, kdo má
tajnosti. Copak tu děláš uprostřed noci, Leesho?“
Leesha letmo zavadila pohledem o Gareda, ale ten se k nim obrátil
zády a pořád se ještě snažil zavázat si kalhoty. Matka ji měla v hrsti a
dobře to věděla.
„Pojď,“ řekla a zvedla jeden konec šálu, aby ho Eloně přehodila
přes ramena. Cestou zpátky do stanů, kam patří, je ochrání obě dvě.
Garedovi se konečně podařilo zavázat si kalhoty a s provinilým
výrazem na tváři se obrátil zase k nim.
„Znovu jsi mě zklamal, Garede Drvoštěpe,“ řekla Leesha. „A
zrovna když jsem si začínala myslet, že je z tebe jiný člověk.“
To Gareda ranilo. „Není to moje chyba!“
„Jistěže ne,“ zavrčela Elona, zalezla si pod Leeshin šál a obě se
obrátily k odchodu. „Slečna Papírova prostě s tebou měla jisté záměry
a ty jsi byl neschopný jako rizonská holka, když přijdou šarúmové.“
•
•
Tentokrát byla Leesha na ranní nevolnost připravená a podařilo se jí
to zvládnout, aniž by si někdo všiml, že něco není v pořádku. Do
oběda se cítila zase dobře.
Když si protahovala nohy, přišel za ní Gared. „Můžem si kapku
promluvit?“
Leesha si povzdechla. „Myslím, že si nemáme moc co říct, Gare.“
„No jo,“ zamumlal Gared. „Řek‘ bych, že si to zasloužím.“
„Řek‘ bys?“ opáčila Leesha. „Garede, ty jsi byl s mou matkou!“
„A co je tobě do toho?“ vyjel na ni Gared. „Ty jsi naše zasnoubení
už dávno zrušila a já tě od té doby neotravuju. Já ti nic nedlužím.“
„A co mému otci, který tě přijal pod svou střechu, když byl váš dům
zničen?“ rozčílila se Leesha. „Ani jemu nic nedlužíš? A co svému
vlastnímu otci?“
Gared rozpřáhl ruce. „Ty nevíš, jaké to je, Leesho. Když mě Bruna
donutila, abych se před celou vesnicí přiznal, že to, co jsem o tobě
říkal, byla lež, tak už se mnou žádná holka nezůstala o samotě ani na
vteřinu. Dokonce i potom, co jsi vesnici opustila a odjela do Angiers,
jsem byl žádaný asi jako svrbivka.“
„Ani se nedivím,“ utrousila Leesha
Gared potlačil rozmrzelý výraz a zachoval klid. „Nojo, asi na tom
opravdu nic divného není. Ale já jsem byl sám. Tvoje máma byla
jediná žena z celé vesnice, která si mě občas všimla. Jediná, kdo se
choval, jako bych stál za víc než si odplivnout.“
Povzdechl si. „A při správném osvětlení vypadala dočista jako ty.
Stačilo mi zavřít oči a představovat si…“
„Uf,“ zasténala Leesha. „Já opravdu nepotřebuju poslouchat, jak jsi
na mě myslel, když…“ Nevolnost se vracela, v ústech cítila hořkou
žluč.
„Promiň,“ řekl Gared. „Jen se snažím být upřímný. Nikdy jsem po
tobě nepřestal toužit.“
Leesha vyplivla hořkost Garedovi k nohám. „Kdybych byla před
patnácti lety svolná, držel bys hubu.“
„Já vím,“ povzdechl si Gared. „Proklínám se za to každou noc.
Proto jsem byl vždycky tak vzteklý. Ale někdy si říkám, jestli to
nebyl Stvořitelův plán.“
„Eh?“ užasla Leesha.
„Celý svět by byl jiný, kdybychom dodrželi své zasnoubení,“
vysvětloval Gared. „Tebe by asi Bruna nikdy nevyučila, ani by ses
neodešla učit do Svobodných měst. Takže bys asi sebou na zpáteční
cestě nepřivedla Osvoboditele.“
„Tetovaný není Osvoboditel, Garede,“ upozornila ho Leesha.
„A jak to víš?“ opáčil Gared. „Kde bereš tu jistotu? Ty máš vždycky
ve všem jasno předem. Třeba měl Stvořitel nějaký důvod, proč ho
neudělal dokonalého. Možná že nás všechny jen zkouší. Co když nám
má Osvoboditel jen ukázat cestu, po které máme jít všichni?“
Leesha se na něj zkoumavě zadívala. „Hele, Garede Drvoštěpe,
odkdypak ti takové hluboké myšlenky vrtají v té tvé tvrdé palici?“
Gared se zachmuřil. „Jsem pro tebe jen hlupák, že? Moula, který
tomu tvému úžasnému mozku ani nestojí za pozornost.“
„Garede, já jsem to tak…“ začala Leesha.
„Sakra myslela,“ uťal ji Gared. „Ty jsi vždycky taková pokorná a
skromná, ale to všechno je jen divadlo pro prostý lid, co?“ Obrátil se
k odchodu.
Leesha ho chytila za ruku. „Neodcházej.“
Ale Gared se jí vytrhl, ani se na ni nepodíval. „Ne, já to beru. Já
jsem pro Papírovic ženské jen silná sekera a tvrdý pták.“
A hnal se pryč a Leeshu nechal ještě opuštěnější a zmatenější než
dřív.
Kapitola 16
Kam chaffité nemůžou
333 p. N. Léto
28 jiter před Ubýváním
Inevera zlostně škubala za těžkou látku. Ve vlhkém žírnském létě se
pod ní dusila. Každé vydechnutí pod závojem přidalo pod šál další
závan páry a ten se teď jí lepil na vlasy už beztak provlhlé potem.
Bylo tomu už hodně dlouho, co musela oblékat dama‘tingské roucho
a závoj, a ty byly navíc tak lehké a jemné, že pod nimi kůže mohla
dýchat, jako by byla nahá, a tak bílé, že po nich i nejostřejší slunce
sklouzlo. Dal’tingskou černou nemusela nosit nikdy, vyjma několika
málo vycházek, a teď přemítala, jak to ty ženy vůbec zvládnou.
Zhluboka se nadechla. Je to jen vítr. Co zvládnou ostatní ženy,
zvládneš taky.
Ale ten převlek byl nutný a stál jí za jakékoli nepříjemnosti, protože
jí umožňoval uniknout z paláce a nerušeně si chodit po Novém
Bazaru. Ne že by se o sebe bála - ji by se odvážil napadnout málokdo
a mnohem víc lidí by jí přišlo na pomoc, kdyby byla v nouzi - ale
Damaja si prostě nemůže chodit jen tak bez doprovodu. Kromě toho
by se kolem ní okamžitě začali rojit čumilové jako ptáci kolem hrsti
drobků, a to by mohlo znamenat, že vyjde na povrch její nejcennější
tajemství.
A bez kostek potřebovala matčinu radu víc než kdy jindy, jako
úlevu od větru, který by mohl zlomit dokonce i tu nejohebnější
palmu.
Nový Bazar v Everamově Štědrotě zatím nebyl tak velký jako
Velký Bazar v Krasii, ale den ode dne se rozrůstal a brzy se bude
moci měřit i se starým krasijským velestřediskem obchodních styků.
První pavilon v chinské vesnici těsně u vlastního města vztyčil Abban
hned, když Everamova Štědrota podlehla silám Osvoboditele, a do
šesti měsíců spolkl Nový Bazar celou vesnici, rozlil se do okolí a stal
se hlavním střediskem obchodníků, kupců a statkářů z celé země.
Obchodníci ani jejich damští pánové na ochraně svého zboží nijak
nešetřili; uličky rozvrhli do tvaru velechrany víceméně stejně, jako to
dělal kotlinský kmen na severu, chranění ještě posílili nízkými
hradbami a po setmění procházely ulicemi hlídky a dohlížely na noční
klid. Nicméně za dne zaplnilo zboží každý volný coul a daly’ting,
chaffité i chinové hlasitě vychvalovali každý to své.
Inevera se proplétala uličkami, tu a tam se zastavila ve stánku nebo
v boudě, aby si přidala něco do košíku, a nijak se nelišila od prosté
dživy sen, která nakupuje pro svou rodinu na večeři. Vžila se do té
role a smlouvala o každou maličkost a špalek soli, jako by stejně jako
většina jiných musela otáčet každý draki. Pamatovala si, jaké to bylo
pro Manvu, když se snažila nakrmit čtyři krky z peněz, které by stěží
stačily pro tři. Bylo to podivně uklidňující - Inevera věděla, že každá
žena ve Štědrotě Damaje závidí, ale byly dny, kdy toužila, aby její
největší starostí bylo přesvědčit kupce, aby jí své zboží prodal pod
cenou.
Už byla skoro u cíle, když ji nějaký šarúmský biřic plácl po zadku.
Měla co dělat, aby mu tu pracku nepřerazila. Se smíchem šel se svými
druhy dál a Inevera musela zhluboka dýchat, aby tu sebranku
nepozabíjela holýma rukama. Kdyby byla v bílém, ani by nezaváhala
a byla by naprosto v právu. Ale v černém, nu, kdo by přikládal větší
váhu slovu nějaké daly’ting proti slovu šarúma?
Měla bych chodit na bazar častěji, uvědomila si. Ztratila jsem
spojení s prostým lidem.
Otec stál u vchodu do matčina pavilonu a hlasitě lákal případné
zákazníky dovnitř. I když už měl na spáncích šediny, léta k němu byla
laskavá. Dřevěný kolík místo nohy nahradila krásná umělá noha z
hlazeného dřeva, i s kloubem a vypružená. Hůl nosil Kasád pořád, ale
používal ji spíš na mávání na čumily a předvádění svého zboží než
jako oporu.
Pořád střízlivý, žasla Inevera, a když se rozesmál, sytým, dunivým
smíchem, který se rozléhal široko daleko, zahřálo ji to u srdce. Tohle
nebyl ten šakalí chechot, který slýchala, když se s dalšími šarúmy
dívali na dno láhve couzi. Tohle byl smích šťastného, vyrovnaného
muže.
Tolik se lišil od Kasáda, kterého znávala, že jí přišlo nemožné, aby
to byl její otec - muž, který zavraždil Soliho.
Hlubokým dýcháním by dokázala zahnat slzy, které se jí draly do
očí, ale nechala je téci, pot na obličeji a silný černý dal’tingský závoj
je skryly. Proč by měla potlačovat slzy za bratra nebo otce? Vypadalo
to, že té noci zemřeli oba a Manva získala nového manžela, který jí
byl mnohem víc hoden, byť neměl šarúmskou čest.
Matčin pavilon se rok od roku rozrůstal, až se z něj stal obchod s
rozmanitým zbožím, který daleko přesahoval prosté košíkářství. To
bylo dobře, protože palmy, z nichž se braly listy na košíky, rostly
dnes stovky mil na jih daleko. Teď tu byly místo košíků koberce a
tapisérie, a pletlo se z toho, co dodávaly Žírné kraje, hlavně z proutí a
kukuřičných listů. A taky hrnčířské zboží tu bylo, i štůčky látek a
kadidelnice a stovky dalších věcí.
Inevera nejednou nabízela Manvě, že jí bude věštit z kostek, stejně
jako věštila damovi Badenovi, aby měl náskok před svými soupeři,
ale matka vždycky odmítla. „Byl by hřích vůči Everamovi používat
dama’tingskou magii jen proto, abych si naplnila měšec,“ říkávala a
pak na ni spiklenecky mrkla, „a taky bych tím přišla o všechnu
zábavu.“
„Požehnání Everamovo tobě, ctěná matko,“ pozdravil ji nějaký
kluk, když vstoupila do pavilonu. „Mohu ti pomoci najít, co
potřebuješ?“
Inevera se na něj podívala a srdce se jí sevřelo. Oblečený byl v
tříslově hnědé barvě chlapců, kteří ještě nebyli povoláni na Hannu
Paš, ale jí připadalo, že se dívá na Soliho, či přesněji na chlapce, jímž
kdysi býval. Bezděky zvedla ruku a rozcuchala mu vlasy tak, jako to
bratr dělával jí. Bylo to příliš důvěrné gesto a chlapce zjevně vyvedlo
z míry.
„Promiň,“ řekla. „Připomínáš mi bratra, kterého mi už dávno vzala
noc.“ Když se na ni chlapec nechápavě podíval, znovu mu prohrábla
vlasy. „Nejdříve se tu porozhlédnu, a až si budu chtít něco koupit,
zavolám na tebe.“ Chlapec přikývl, celý šťastný, že může prchnout.
„Všichni Kasádovi synové takhle vypadají, bez ohledu na
manželku,“ ozval se nějaký hlas a Inevera se obrátila. Před ní stála
matka. Roucha neroucha, ty dvě se neomylně poznaly vždycky.
„Někdy si říkám, jestli mi Everam ve své moudrosti neposlal zpět
duši mého prvorozeného, který mi byl tak předčasně odejmut.“
Inevera přikývla. „Tvá rodina je požehnaná mnoha skvělými
dětmi.“
„Ty prodáváš hrnčířskou hlínu?“ zeptala se Manva. Když Inevera
přikývla, pokračovala: „Jak už jsem řekla tvému poslíčkovi, tvoje
cena je příliš vysoká.“
Inevera se poklonila. „Snad bychom to mohly probrat v soukromí.“
Manva přikývla a provedla ji pavilonem ke dveřím v kamenné zdi.
Zadní část pavilonu tvořila velká budova, kde bydlela rodina a kde se
skladovalo to nejcennější zboží. Manva ji odvedla do soukromé
pracovny se stolem plným účetních knih a psacího náčiní, dvěma
žírnskými židlemi a malým soukromým koutkem na pletení košíků.
Tam se obrátila, rozevřela náruč a Inevera jí šťastně padla kolem
krku. Pevně se objaly.
„To je let, co jsi nás naposledy navštívila,“ poznamenala Manva.
„Už jsem si začínala myslet, že Damaja na svou matku zapomněla.“
„To nikdy,“ vyhrkla Inevera. „Stačí slůvko…“
Manva zvedla ruku a zarazila ji. „Osvoboditelův dvůr nemusí vědět,
že Damajin otec je chaffit, a já nemám žádný zájem žít mezi čajovými
pletichami a ochutnávači jídla. Mé sestry-manželky mne obdarovaly
dalšími dětmi a vnoučaty a svou dceru a její syny vídám vcelku často,
i když se na ně musím dívat z davu.“
Manva vystrčila ruce za plátno, zatleskala a brzy jim mladá dívka
přinesla krásné stříbrné čajové náčiní. Z konvice stoupala pára.
Nechaly židle židlemi, šly si sednout na polštáře v košíkářském
koutku a čajový podnos si postavily na zem. Manva jim nalila a v
soukromí pracovny si obě odložily závoje a šály, aby na sebe lépe
viděly. Manvina tvář byla vrásčitější, než bývala, a v dlouhých
vlasech, svázaných zlatem, se vinuly šedivé pramínky. Pořád však
byla krásná a vyzařovala z ní síla. I na Ineveru přešlo něco z jejího
klidu. Toto bylo jediné místo na světě, kde mohla být doopravdy
sama sebou.
Hubičkou čajové konvice ukázala Manva na hromadu ohebných
košíkářských prutů. „Není to úplně to samé jako plést z palmy, ale
všichni se musíme přizpůsobit nové cestě, na kterou nás Osvoboditel
vzal.“
Inevera přikývla a chvíli se dívala, jak si Manva bere proutí a začíná
plést. Po chvíli sáhla do hromady a načala vlastní košík; silné prsty
postupně nabývaly na jistotě a Inevera při práci zase získávala na
klidu. „Něčemu se přizpůsobíš snáz, něčemu hůř.“
Manva se uchichtla. „A jakpak se daří drahé Kadživě?“
Do prstu se zabodla tříska a Inevera zasykla. „Mé ctěné tchýni se
vede dobře. Stále stejně slabá na duchu jako skomírající svíčka, stále
všechny obírá o čas tím svým dětinským žvatláním.“
„Ještě se ti nepoštěstilo najít jí manžela?“ zeptala se Manva.
Inevera zavrtěla hlavou. „Ona nechce, aby mezi ní a jejího syna
vstoupil jakýkoli jiný muž, a Ahmann si zase myslí, že jí není nikdo
hoden.“
„Ani kostky ti žádnou radu neposkytly?“ zeptala se Manva.
Já žádné kostky nemám, posteskla si Inevera v duchu a musela se
nadechnout, aby se uklidnila. „Jednou jsem se s kostkami radila.
Řekly mi, že damu Chevata by Ahmann jako svého tchána přijal a že
Kadživa neodmítne, pokud Chevat požádá Ahmanna o její ruku. Na
tento návrh Chevat naneštěstí odpověděl, že by si raději vzal osla.“
Manva se rozchechtala a Inevera se rozesmála s ní. Smích jí dělal
dobře. Ani nepamatovala, kdy se naposledy smála.
„Když jí nemůžeš najít manžela, co jí třeba stanovit nějaké
povinnosti, tak jako je přiděluješ dživám sen,“ nadhodila Manva.
„Je to matka Osvoboditele,“ namítla Inevera. „Těžko ji mohu poslat
nosit džbány s vodou a jakýkoli náročnější úkol by byl nad její síly.“
„Tak jí něco vymysli,“ prohlásila Manva. Prsty pracovaly dál, ale
rty se našpulily a na chvíli se zadívala do zdi. „Požádej ji, jestli by
nemohla uspořádat pravidelnou Osvoboditelovu oslavu Dorůstání.“
„Žádná oslava…“ začala Inevera.
„Tak ji zaveď,“ přerušila ji Manva. „Přesvědč Kadživu, že je to
velká čest a že taková oslava jejího syna potěší a uchová mu
Everamovu přízeň. Urči jí tucet služebných, které jí pomohou s
jídelníčkem, výzdobou, hudbou, obřady a seznamem hostů. A už ji
neuvidíš.“
Inevera se usmála. „Proto za tebou chodím, mami.“
Manva dodělala dno košíku a začala s kostrou stěn. „Všichni ve
městě znají hrdinské činy mých vnuků, ale o mých vnučkách nepadne
ani slovo. Vede se jim dobře? Dělají pokroky v učení?“
Inevera přikývla. „Tvým vnučkám se vede velmi dobře a brzy z
nich budou damy’ting. Amanva už získala závoj a vdala se.“
„A kdopak je ten šťastný nápadník?“ zeptala se Manva.
„Jeden chin z kotlinského kmene,“ odpověděla Inevera. „Napohled
nic moc - malý, neduživý a obléká se barevněji než nějaký barvoslepý
chaffit - ale promlouvá k němu Everam.“
„To je ten chlapec, který očarovává alagai svou hudbou?“ zeptala
se Manva. Inevera udiveně povytáhla obočí, ale Manva jen mávla
rukou. „Celé město mluví o chinech na Osvoboditelově dvoře. O tom
chlapci, o tom obrovi, o té válečnici a…“ významně se podívala na
Ineveru, „o té žírňanské princezně.“
Inevera se pootočila a odplivla si na podlahu.
Manva si odfrkla. „Až tak je to zlé?“
„Zakázala jsem mu, aby si ji vzal,“ řekla Inevera a tentokrát se ani
nesnažila tajit zášť ve svém hlase.
„To byla tvoje první chyba,“ poznamenala Manva. „Muži nikdy nic
nezakazuj. Dokonce i Kasád dokáže být tvrdohlavý jako mezek, když
se mu něco zakazuje, přestože je od té doby, cos mu sebrala černou,
mírný jako beránek. A tvůj manžel je Šar’dama Ka.“
Inevera přikývla. „V Eveje’ting se píše: Zakaž něco muži a on po
tom bude bažit desetinásobně. Jenže mé srdce promluvilo dříve než
rozum.“
„A co na to Osvoboditel?“ zeptala se Manva.
Inevera by si nejraději zase odplivla, ale raději polkla a zhluboka se
nadechla. „Řekl mi, že na to nemám právo. Že prý z ní udělá svou
žírnskou Dživu Ka, s právem vládnout jeho severským manželkám.“
Manva přestala plést, vzhlédla a podívala se Ineveře do očí. „Čekala
jsi snad, že bude dodržovat svůj svatební slib, když ty sama jsi ho
porušila?“
Ta slova pálila a Inevera tak trochu litovala, že řekla matce o své
nevěře s Androu, ale zhluboka se nadechla a nechala lítost odvanout.
-Bude ti říkat pravdy, které nebudeš chtít slyšet.-
„Já jsem měla alespoň tolik slušnosti, že jsem to dělala potají,“
odsekla Inevera. „On se s ní předvádí veřejně, vodí si ji do mé vlastní
polštářové komnaty a ostouzí mě před celým dvorem.“
„Nemyslela jsem si, že jsem vychovala nějaké trdlo,“ podotkla
Manva a ulomila přečnívající konec prutu, jen to luplo, „ale asi ano,
jestli si myslíš, že paroháč bude mít vybrané chování. Tys mu ublížila
a on ti to vrací trojnásob. Tohle zúčtování jsi měla čekat už dávno.
Ale popravdě - co se mění tím, že ohnul nějako severskou děvku? Od
velkých mužů se očekává, že budou dobývat ženy, a ty pořád zůstáváš
Dživou Ka.“
„Jen podle jména, ale jinak už to není pravda,“ odpověděla Inevera.
„Jeho semeno jsem neměla skoro dvě Dorůstání.“
Manva si odfrkla. „Jestli se podle toho pozná, která je Dživou Ka,
tak já jsem přestala být Kasádovou Dživou Ka před desítkami let.
Neměla jsem ho od Soliho.“
„Kasád není Osvoboditel,“ namítla Inevera.
„Tak se přestaň přetvařovat a vlez mu do postele,“ prohlásila
Manva. „Ukaž mu, žes nezapomněla, že je Šar‘damou Ka, a připomeň
mu…“ střelila očima po Ineveře „že ty jsi jeho Damaja. Co jsem
slyšela, tak ta žena odjela, aniž by jeho návrh přijala. Zařiď, aby na ni
zapomněl.“
Inevera si povzdechla. „To není tak jednoduché. Ta severská
čarodějnice přinesla Ahmannovi víc než jen svou bránu nebeskou.
Vnukla mu jedovaté myšlenky.“
„Jedovaté?“ podivila se Manva.
„Jako by nebylo dost na tom, že si ona a ta její chlípná matka běhaly
po paláci bez závoje,“ posteskla si Inevera, „ještě se vytasily s
novinkou, že by naše ženy měly bojovat v alagai’šaraku jako ty
severské divošky. A Ahmann, aby ji potěšil, vydal výnos, že každá
žena, která v bitvě dostane nějakého alagai, bude šarúm’ting a získá
všechna práva válečníků.“
Manva pokrčila rameny. „No a co?“
Inevera zalapala po dechu. „Přece s tím nemůžeš souhlasit!“
„Proč by ne?“ opáčila Manva. „Ty si myslíš, že mě baví tohle
nosit?“ popotáhla si svou černou. „Když se dívám na ty seveřanky,
sním o tom, že jsem také tak svobodná. Že mi můj pavilon patří, a ne
že ho vedu Kasádovi. A proč by neměl? Protože se kadžijští duchovní
dívají na ženy jako na dobytek a vepsali do svatých veršů útisk? Pro
tebe je snadné hledět na to s nevolí. Ty si klidně můžeš vykračovat po
paláci nahá.“
„Já nechodím nahá, matko,“ vzepřela se Inevera. Manva se na ni
podívala a Inevera sklopila oči s vědomím, že na matku přetvářka
nezabírá. Inevera se oblékala, jak se oblékala, aby dráždila damaji a
připomínala jim svou moc, ale nemělo smysl popírat, že je na to taky
hrdá.
„Když to ohrožovalo Soliho, tak jsi alagai’šarak nikdy
neschvalovala,“ připomněla jí Inevera. „A teď říkáš, že bychom měly
posílat do boje kromě svých synů i dcery?“
„Já jsem nenáviděla alagai’šarak jako nesmyslné obětování našich
mužů Andrově pýše,“ bránila se Manva „Ale cožpak ti ty tvé
drahocenné kostky neřekly, že Ahmann je Osvoboditel seslaný
Everamem, aby nás vedl do šaraku ka?“
„Řekly, že může být Osvoboditelem,“ opravila ji Inevera.
Manva se jí podívala do očí. „Měla by ses modlit, aby byl, jinak
přijde poslední čtvrtstoletí tvého života vniveč. Ale neřekly snad
kostky, že šarak ka přichází tak jako tak? Alagai zabíjejí ženy stejně
jako muže, dcero. Jestli se necháš zaslepit představou, že je barbarské
nám dovolit, abychom se mohly bránit, tak neuvidíš, jaká je v tom
síla. Pamatuješ, jak Kriša a její ohyzdné sestry-manželky zbily tvého
otce? Některé ženy jsou pro boj jako stvořené. Nech je. Nie, povzbuď
je. Převezmi ten severský zvyk a ukradneš kotlinské mistryni plody z
jejího stromu.“
„To zas bude povyku,“ povzdechla si Inevera.
Manva přikývla. „Na veřejnosti z toho bude spousta křiku a v
soukromí chladný vztek. Hrstka pitomců se splihlými ptáky si
namátkou vybere pár žen a vylije si na nich vztek. Ale veřejně se
Šar’damovi Ka nikdo nepostaví a brzy to bude všeobecně přijatelné.“
Jízlivě se usmála. „Jako když jsi začala na veřejnosti předvádět svůj
klín.“
Inevera předstírala vyjevený výraz a Manva na ni spiklenecky
mrkla. „Ale krasijské ženy tě za to uctívají, i když se to neodváží říct
nahlas. Dej jim tu možnost a získáš si jejich srdce navždy.“
•
Po schůzce s matkou se Inevera rychle proplétala bazarem. Nerada od
Manvy odcházela. Věděla, že může trvat několik měsíců, než ji bude
moci navštívit zas, a loučení bolelo pokaždé stejně. Ale už byla pryč
příliš dlouho a nechtěla vyvolat podezření, které by mohlo dovést
slídily až sem. Manva a Kasád byli tajemstvím, do něhož nebyl
zasvěcený ani Ahmann. Qeva si to možná pamatovala, ale kostky
Ineveře kdysi řekly, že kadžijská damaji’ting ji nikdy nezradí.
A pak, náhodou tak nesmírnou, že by bylo těžko uvěřit, aby se něco
takového přihodilo bez pomoci kostek, ho uviděla. Rázoval si to k ní
po bazaru ve svém dobře známém kaftanu bez rukávů a černém
ocelovém kyrysu se zlatě vyraženým východem slunce.
Kašív.
Za ta léta se vůbec nezměnil, což hodně vypovídalo o jeho zdatnosti
v boji. Čišelo z něj nesmrtelné vzezření Osvoboditelových kopiníků,
noc co noc nabíjených magií, která je pokaždé posouvá o pár hodin
blíž k jejich nejlepším létům, a jen oči a výraz v obličeji připomínaly
pravý věk. U starších válečníků jako Kaval trvalo déle, než se vliv
magie projevil, ale ti mladší se měnili rychle a zůstávali pořád stejní.
Kašívovi táhlo na padesát, ale uchoval si vzhled silného, bojechtivého
třicátníka.
Za ním kráčela dvojice šarúmů mladého a krásného těla a starých
očí. Inevera je oba poznávala a v první chvíli málem čekala, že uvidí i
Soliho.
Už to bylo let, co si na Kašíva vzpomněla naposledy. Dama Baden
měl na Osvoboditelově dvoře velké slovo, ale jeho oblíbeného
kai’šarúma Inevera neviděla od chvíle, kdy ji proklel za to, že ušetřila
Kasáda. Odpustil jí někdy?
Strnula. Inevera bylo běžné jméno, těžko se dalo odhadnout, jestli
Kašív ví, že sestra jeho mrtvého milence je teď Damajou. Ale jestli ji
tu teď uvidí…
Dama Baden nebyl zrovna ten pravý, kdo by měl vědět, kde se
skrývá Osvoboditelova tchýně. Asi by nebyl tak hloupý, aby jí
vyhrožoval otevřeně, ale byla to slabina, kterou si Inevera nemohla
dovolit.
Budu ho muset zabít, uvědomila si. Rychle, dřív než to řekne
někomu dalšímu…
Připravila se a Kašív s oběma šarúmy prošli kolem ní, aniž by ji
vůbec zaznamenali. Jeden válečník něco řekl, Kašív vybuchl smíchy a
vzápětí zahnuli za roh.
Inevera vydechla. Neviděli ji.
Ovšemže ne, ty trdlo, uvědomila si. Jsi celá v černém.
•
Inevera se oblékla do hedvábí a šperků určených na polštářový tanec
a vzala si i svou novou čelenku s penízky z bílého zlata. Na penízky
si kromě chran, které jí skýtaly chranové vidění a bystřily smysly,
vyryla ještě chrany převzaté z Ahmannovy koruny, které ji chránily
proti vpádu mozkového démona. Čekala v Ahmannově ložnici na
jeho návrat a dívala se na magickou záři, kterou sem přivábilo to
množství chran v místnosti; vinula se tu po zemi jako píseční
ďáblové.
Jistě, měla i své vlastní komnaty, ty nejkrásnější ze všech
Ahmannových manželek. Každá jedna jeho dživa měla své vlastní
soukromé místnosti, včetně bohatě vybavené polštářové komnaty na
spaní a bavení Osvoboditele pro případ, že by ho nějaký vrtoch
zavedl k jejím dveřím, a všechny dživy byly stále čerstvě oholené,
natřené olejem a kdykoli připravené pro jeho potěchu.
Magie, kterou muži vstřebávali v alagai’šaraku, když vbodli
chraněné kopí do démonského těla, jim udržovala mládí, dávala sílu k
nočnímu boji a hojila zranění, ale dělala ještě něco víc. Probouzela v
nich zvířecí pudy - lovit, zabíjet, množit se. Ahmann byl mužem
silného chtíče už předtím, než okusil magii, ale teď jeho touhy
neměly mezí a mnohé jeho manželky musely ulevovat bolavému tělu
koupelemi a masážemi od eunuchů.
Ale i když měla každá manželka krásné komnaty, žádná se nemohla
srovnávat s Ahmannovými, a právě tam si nejčastěji chodil
oddechnout. Jeho dživy sen tam na něj střídavě čekávaly s koupelí a
občerstvením, oděné v zářivém, průsvitném hedvábí.
Rozvrh dělala Inevera osobně, což byla jedna z mnoha povinností
Dživy Ka. Příležitostně použila kostky, aby rozvrh upravila tak, aby
byly ženy pořád těhotné, ale i tak to bylo především na jejím uvážení.
Dělala to podobně jako Keneva při čaji na den Dorůstání - používala
rozvrh k tomu, aby potěšila ty, které jí dělaly největší radost, a
pozlobila ty, které nikoli.
Ale ty vybrané stejně musely dávat přednost Ineveře a tělesné lásky
se jim od Šar’damy Ka dostalo, jen když ona dovolila, což bylo
zřídkakdy. Pro dobro svého lidu sice Inevera strpěla, aby se Ahmanna
dotýkaly jiné ženy - aby zůstávala jeho pouta s každým kmenem silná
a jeho chtíč byl ukojen, zatímco ostatní záležitosti v její starost - ale
osobně si ho brala do polštářů víc než všechny ostatní manželky
dohromady. Neustálým používáním hora-magie si udržovala mládí a
sílu a její vášnivost byla rovněž úctyhodná. Ahmann jen zřídkakdy
usnul bez potěšení z ženy a i Inevera cítila, že její trpělivost slábne,
když už to bylo příliš dlouho, co se s ním naposledy potěšila. Ostatní
ženy dostávaly, co zbylo, a děkovaly za to Everamovi.
Ale od té doby, co si vzal Šar’dama Ka do postele Leeshu Papírovu,
mu žádná z jeho manželek neposloužila. Inevera ho ve svém hněvu
odmítala navštívit a ostatní manželky zahnal jako muž, který dostal
nového hřebce a odmítá jezdit na velbloudu.
Přes veškerou úctu k matčiným radám stálo Ineveru mnoho sil, aby
si při pomyšlení na tu severskou děvku udržela svůj střed. Když před
první Ahmannovou cestou do Osvoboditelovy Kotliny vrhla kostky a
ony jí řekly, že se zamiluje do chinky a zplodí s ní dítě, nemohla tomu
uvěřit. Bylo to poprvé po mnoha letech, kdy o vrhu pochybovala.
Vlastně poprvé od té doby, co přišel Par’chin.
Když pak byl Ahmann pryč, Inevera se noc co noc modlila, aby jí
srdce jejího manžela zůstalo věrné, protože kostky říkaly jen to, co se
stát může, nikoli to, co se určitě stane.
Ale matka měla pravdu, Ahmann na Andru nezapomněl. Zabil ho,
ale mnoho klidu mu to nepřineslo. Od té doby se Inevera jiného muže
nedotkla, stejně jako její dživy sen, ale už bylo pozdě. Z manžela
vanula nedůvěra a jeho nedůvěra byla dírou v Ineveřiných chranách.
Bolest z nevěry však zjevně nezhojilo ani to, že svou Dživu Ka
zostudil vztahem s Leeshou Papírovou. Z toho se bude muset
Ahmann poučit. Ale muž, který nechal naživu Hasika - a dokonce ho
oženil se svou sestrou - se jistě naučí odpustit i své první manželce.
Za všechno se platí, učila Eveja’ting. Ahmann ji potřeboval k
vítězství v šaraku ka a ona potřebovala jeho, aby jí k tomu dal moc.
Jako Damaja pro něj mohla získat výhody, které by jinak byly mimo
její dosah. Musí se spolu usmířit, a to rychle, dřív než ten rozkol
začne být nepřekonatelný.
Proto na něj dnes v noci čekala.
Proto, ne pro bolest ve svém srdci.
V uchu ji slabě zabrněla jedna z mnoha jejích náušnic, a Inevera
věděla, že se dveře do manželových komnat otevřely. Předem vydala
rozkaz, aby je nikdo nerušil, takže ten, kdo vstoupil, nemohl být
nikdo jiný než Ahmann.
Inevery se zmocnil strach. Odvrhne ji stejně jako všechny ostatní?
Kvůli té žírňanské ženské odmítl dokonce i Kvašu a Belinu, své
oblíbené polštářové dživy sen. Byl tolik okouzlen bílým tělem, jak jí
říkaly Melan a Asavi? Co se stane s jednotou jejich národa, jestli mají
pravdu? Damaji i damaji’ting by možná strpěli, že si Šar’dama Ka
bere chinku jako kořist a polštářovou manželku, ale usadit ji vedle
trůnu by je rozlítilo k nepříčetnosti. Její dživy sen by od ní čekaly, že
to vyřeší, a kdyby Inevera žádné řešení nenašla, jejich úcta a její moc
by se rozplynuly jako dým.
Ale v chladných rozumových úvahách nesmí být místo pro strach.
Sklonila se a nechala ho odvanout, začala dýchat a nalezla svůj střed.
Proberou tu záležitost a napraví škody dřív, než bude pozdě.
Dveře se otevřely a Ahmann vstoupil. Dýchal klidně, ale byl z něj
cítit pot, krev i smrdutý démonský ichor. Byl to pach muže
vracejícího se z alagai’šaraku. Inevera věděla, že manžel chodí v
první řadě, že šarúmy vede osobně, zatímco ostatní velitelé vydávají
povely obezřetně z týlu.
Ten pach ji opájel. Nesčetněkrát ji měl takto, kdy jeho chtíč
rozbouřila magie, která mu proudila v žilách. Zatančila mu a on
zapomněl na lázeň i potní komoru, dokud ji neohnul přes nejbližší kus
nábytku a nedosáhl svého. Ze vzpomínek ji mrazilo vzrušením.
Celou místnost matně osvětlovala hora-magie skrytá v ozdobných
kovových schránkách, které chránily dřeň démonských kostí před
světlem. I chrany tu byly, zahřívaly vodu v lázni, chladily horký letní
vzduch a chránily komnatu před vniknutím a špehováním.
Ale nic z toho nezářilo tak jasně jako samotný Ahmann. Chranové
jizvy, které mu vyřezala do kůže, rozzářila magie vstřebaná v noční
bitvě, jeho koruna planula ještě jasněji a Kadžiho kopí zářilo jako
samo slunce.
Ale přestože přetékal magií, ramena měl svěšená, jako by nesl těžké
břímě.
Inevera mávla rukou a rubínový prsten na malíčku, který obsahoval
maličký kousek kosti z ohnivého démona, ožil. Po celé komnatě se
rozhořely svíčky a jeho oblíbené kadidlo začalo žhnout.
Teprve v tu chvíli si jí Ahmann všiml. Povzdechl si, narovnal se v
ramenou a ostražitě se na ni zadíval. „Dnes v noci jsem tě nečekal,
manželko.“
„Jsem tvoje Dživa Ka, Ahmanne,“ připomněla mu Inevera. „Mé
místo je tady.“
Ahmann přikývl, ale jeho ostražitost nepolevila. „Stejně tak je tvou
povinností usnadnit mi získávání nových nevěst. Přesto jsi zatím
nevyvinula žádnou snahu dojednat s Leeshou Papírovou podmínky, i
když by pro nás byla jasným přínosem.“
„Pro mne je na prvním místě Everam a šarak ka, a pak teprve ty,
manželi,“ odpověděla Inevera. „Stejně tak pro tebe. Ať už to chceš
nebo nechceš vidět, polovinu tvých damaji by rozzuřilo k
nepříčetnosti, kdybys jmenoval Leeshu Papírovu svou Dživou Ka
severu.“
„Tak ať zuří,“ odtušil Ahmann. „Já jsem Šar’dama Ka. Já
nepotřebuji, aby mě milovali, stačí mi, když mi budou věrní.“
„Ty můžeš být Šar’damou Ka,“ opravila ho Inevera zlostně. „Neboli
můžeš být jen tím, co z tebe udělám já. A přesto bys klidně rozdělil
mou moc na polovinu, jako bys lámal chléb, a to všechno kvůli ženě,
o které nic nevíš. Kostky mi řekly, ať ti zajistím všechny možné
výhody, ale já to nemohu dělat pro hlupáka, který kašle na ty, kdo by
za něj položili život, zatímco své nepřátele zahrnuje zlatem.“
„Kdybys ji neodmítla přijmout jako dživu sen, nikdy by to tak
daleko nezašlo,“ odsekl Ahmann. „Kam jsi dala rozum? Vrátil jsem
se domů s ženou, kterou jsem si chtěl počestně vzít, s ženou, která by
nám přivedla tisíce válečníků do šaraku ka a chranová kouzla, které
ani ty neznáš. Abban už vyjednal s její matkou svatební dar a byla to
drobnost. Nějaké území, trochu zlata, bezvýznamná severská hodnost
a uznání jejího kmene. Přesto sis to nechala vyklouznout z ruky.
Proč? Tolik se jí bojíš?“
„Bojím se toho, co s tebou ta čarodějnice dělá,“ odpověděla Inevera.
„Ty jí přikládáš mnohem větší význam, než má doopravdy. Měl jsi s
ní zacházet jako s dobrým úlovkem, který sis přivezl přehozený přes
sedlo, a ne ji hned vodit ke dvoru a dávat jí palác.“
„Dávná Damaja by se žádné ženy nebála,“ prohlásil Ahmann.
„Opravdová Damaja by ji prostě ovládla. Pověz mi, řekly ti kostky, že
jsi Damaja, nebo že jí můžeš být?“
Inevera měla pocit, jako by jí dal facku. Nadechla se zprudka, aby si
zachovala klid.
„Tys nenavštívila její lid, ani jsi s ní nestrávila týdny na cestě,“
pokračoval Ahmann. „Seveřané jsou silní, Inevero. Je-li cenou za
jejich spojenectví jediná žena na celém světě, která se ti nebude muset
klanět, je ta cena pro tebe příliš vysoká?“
„A co pro tebe?“ opáčila Inevera. „Klíčem k šaraku slunce je
Tetovaný, Ahmanne, ten, koho seveřané nazývají Osvoboditelem. To
vidí dokonce i slepý! A ta tvoje drahocenná Leesha Papírova ho
chrání a kryje, aby ti mohl vrazit kopí do zad.“
Ahmann zbrunátněl a Inevera dostala strach, jestli nezašla příliš
daleko, ale neskočil po ní. „Nejsem tak hloupý. Teď máme v Kotlině
špehy. Jak se tam Tetovaný objeví, dozvím se to a zabiju ho, jestli se
přede mnou neskloní.“
„A já ti přivedu dceru Ernyho, nebo důkaz její proradnosti vůči
Everamovi,“ slíbila Inevera. Zvedla se z polštářů, rozvlnila boky a
otáčela se, aby světlo svící prošlo hedvábím lehkým jako obláček a
odhalilo všechny křivky těla. Vzduch byl prosycený kadidlem.
Inevera k manželovi přistoupila, objala ho kolem krku a Ahmann
zadržel dech.
„Věřím, že jsi Osvoboditel, drahý,“ řekla. „Věřím celým svým
srdcem, že Ahmann Jardir je muž, který v šaraku ka povede náš národ
k vítězství.“ Nestoudně si nadzvedla závoj a políbila ho. „Ale jestli
máš porazit Nie na Ale, musíš mít na své straně všechny. Musíme
zůstat jednotní.“
„Jednota stojí za jakoukoli krev,“ citoval Ahmann Eveju. Políbil ji,
vstrčil jí jazyk do úst, Inevera ucítila, že se napjal, a věděla, kde se to
napětí rodí. Vmžiku ho svlékla a odvedla do lázně. Když vstoupil do
horké vody, Inevera si navyklým hmatem navlékla činelky, které jí
visely u pasu, a v dýmu z kadidla a světle svící začala tančit. Tělo pod
průsvitným hedvábím se rozvlnilo.
•
„Za necelé tři měsíce chci vytáhnout na Lakton,“ řekl jí Ahmann tiše,
když spolu leželi. Tiskl ji k sobě a až na korunu, kterou teď odkládal
jen vzácně a nikdy v noci, byl nahý. Tělo měl samý sval. Inevera si na
sobě nechala jen šperky. „Třicet dní po rovnodennosti, v den, který
Žírňané nazývají první sníh.“
„Proč zrovna v tento den?“ podivila se. „Připisují mu snad damaji
ve svých hvězdných mapách nějaký význam?“ Ani se nesnažila skrýt
posměch. Damské čtení nebeských znamení bylo ve srovnání s
alagai-horou pošetilý nesmysl.
Ahmann zavrtěl hlavou. „Abbanovi špehové hlásili, že je to den,
kdy Žírňané přinášejí do hlavního města povinné odvody ze sklizně.
Přesně mířeným úderem je obereme o zimní zásoby a sami přečkáme
sněhy v hojnosti.“
„Ty teď dáváš ve vojenských otázkách na chaffitské rady?“ zeptala
se jízlivě Inevera.
„Ty znáš Abbanovu cenu stejně dobře jako já,“ odpověděl Ahmann.
„Jeho proroctví ohledně zisku jsou skoro stejně přesná jako tvoje
hora.“
„Snad,“ odtušila Inevera, „ale já bych kvůli zisku neposílala
všechny muže na smrt.“
Ahmann přikývl. „A tak jdu za tebou, abych si jeho radu ověřil.
Vrhni kostky.“
Ineveře ztuhly rysy. Ahmann v tu osudnou chvíli bojoval se
strážcem démonského prince, takže neviděl, že jí mozkový démon
vysál magii ze všech démonských kostí, a ty se rozpadly v prach.
Zatím to utajila přede všemi, dokonce i před ním.
„Alagai-hora říká pouze to, co říkat chce, můj drahý,“ odpověděla.
„Já nemůžu po kostkách jen tak chtít, aby něco potvrdily.“
Ahmann se na ni zkoumavě podíval. „Zažil jsem, jak to po nich
chceš, už tisíckrát.“
„Teď k tomu nejsou…“ začala Inevera, ale záblesk magie z jednoho
drahokamu na Ahmannově koruně jí přetrhl řeč.
„Ty mi lžeš,“ pronesl Ahmann stroze a s jistotou. „Ty přede mnou
něco tajíš. Co je to?“ Provrtával ji očima, koruna zářila víc a víc a
Inevera byla proti ní bezmocná.
„Ten démonský princ mi zničil kostky,“ vyhrkla. Nerada to
přiznávala, ale bála se zapírat dál, protože plně nerozuměla tomu, co
se to tu vlastně děje. Ahmann patrně využíval nějakou moc ukrytou v
koruně.
Podle Eveji’ting byla dřeň z démonské kosti potažená posvátným
kovem, do něhož byly z obou stran vyryty chrany. Inevera dychtivě
toužila znát tajemství těch chran, jenže je nemohla rozluštit, aniž by
ten převzácný předmět rozebrala, a takové svatokrádeže by se
nedopustila ani ona.
Ahmann se na ni kysele podíval. „Tos mi to nemohla prostě říct?“
Inevera jeho poznámku přešla mlčením. „Začala jsem si vyřezávat
novou sadu. Brzy zase budu moci vrhat kostky.“
„Třeba by je mezitím mohla vrhat nějaká tvoje dživa sen,“ navrhl
Ahmann. „Tohle nemůže počkat.“
„Počká,“ prohlásila Inevera. „První sníh je až za tři měsíce a ty teď
máš mnohem naléhavější starosti.“
Ahmann přikývl. „Ubývání.“
•
Inevera se probudila v Ahmannově náručí; majetnicky ji objímal i ve
spánku.
Opatrně, aby ho neprobudila, přitiskla palec na tlakový bod na
Ahmannově paži, čímž mu ji znecitlivěla právě na tak dlouho, aby
mohla vyklouznout z postele. Bosé nohy se zabořily do hustého
koberce. Inevera našlapovala tak měkce, že rolničkové nákotníky,
které si na sobě nechala, ani necinkly.
Ahmannova síla sice rostla den ode dne a spal pořád míň a míň, ale
dokonce i Osvoboditel potřebuje na pár hodin zavřít oči a Inevera
vždycky dohlížela na to, aby si řádně odpočinul. Když zamířila na
terasu, po noze jí pomalu stékalo jeho semeno. Napadlo ji, jestli z
jejich spojení bude dítě. Bez kostek to s jistotou vědět nemohla, ale
jejich milování bylo silné a už tomu bylo hodně dlouho, co mu
porodila syna.
Eunušské stráže jí otevřely velké prosklené dveře. Inevera prošla
kolem nich, aniž jim věnovala jedinou myšlenku, a vychutnávala si
teplý vánek a dotek slunečních paprsků na kůži. Strážní, kteří chodili
za Ahmannovými manželkami jako stín, neměli koule ani kopí a
nedovolili by si dokonce ani podívat se jí na zadek.
Inevera se opřela o mramorové zábradlí a zahleděla se na
Everamovu Štědrotu, na žírné kraje kdysi známé jako Rizon. Když
pohledem přejížděla po krajině, pocítila vzrušující příval moci, který
svědil na kůži jako slunce a jako semeno na stehně.
Ahmannův žírnský palác byl vcelku ubohý. Jeho předešlý vlastník,
vévoda Edon z hradiště Rizonu, byl slabý vládce z dlouhého rodu
slabých vládců. Byli obklopeni nesmírným bohatstvím, a přitom
nebyli schopni vyždímat z poddaných víc než pár kapek zlata. S
takovou hojností mohl mít Edon palác, že by i Andra bledl závistí.
Místo toho mělo jeho sídlo pouhá čtyři podlaží a jen dvě křídla, a k
tomu slabé a nízké hradby. Inevera znala tucet damů, kteří si v Krasii
bydleli lépe. Těžko to mohlo být vhodně pro Šar’damu Ka, i když
pořád to bylo lepší než pavilony, v nichž přebývali na cestě přes
poušť.
Její nejlepší umělci už kreslili plány jak toto „sídlo“ strhnout a
postavit na jeho místě palác tak velkolepý, že se budou jeho věže
dotýkat samotných nebes, a podpalácí bude sahat tak hluboko do Aly,
že se bude i matka démonů v bezedných hlubinách třást strachy.
Ale i když byl Edonův rod slabý, úplně hloupí nebyli. Z kopce,
který si pro své sídlo vybrali, byl výhled, jemuž nebylo rovno. Před ní
se, kam až oko dohlédlo, rozkládala kvetoucí Everamova Štědrota,
bohatá na úrodnou prsť a protkaná hojností řek a potoků. Pruhy polí a
sadů oddělovaly široké, rovné polní cesty, které se rozbíhaly z města
jako paprsky kola, tady obilí, tam sad. A mezi nimi stovka
robotnických vesnic, které se daly snadno rozdělit kmenům, aby po
obtížném tažení přes poušť a náročném zimním pochodu ukojily svou
touhu po lupu.
Početně Žírňané její národ o hodně převyšovali, ale nebyli to
válečníci. Ineveřiny věštby a Ahmannovi šarúmové obsadili
vévodství stejně snadno, jako kočka uloví myš. Hojnost udělala z
chinů změkčilce.
Pro Ahmanna bylo sice příhodné vybudovat si mocenské sídlo tady,
zato místnímu lidu lenošení v této zemi hojnosti očividně příliš
neprospělo. Rudá krev na válečnických kopích ještě ani nezaschla,
když Inevera vrhla kostky a zjistila, že stejný osud čeká i její vlastní
národ, jestli rychle nepotáhnou dál a nebudou v dobývání žírných
krajů pokračovat. Poušť je zocelila, a tu ocel budou v nadcházející
válce zoufale potřebovat.
Nakolik si to nechtěla přiznat, návrh toho chaffita udeřit na Lakton
před zimou nepostrádal jisté klady.
Inevera se vrátila zase dovnitř a dala sloužícím znamení, aby jí
přinesli horkou vodu a vonné oleje. Oblékli ji do průsvitného rudého
hedvábí. Jiná žena by se možná cítila zranitelně, kdyby opouštěla
polštářovou komnatu tak skrovně oděná, ale Inevera byla Damajou, a
tu by se nikdo obtěžovat neodvážil.
Po schodišti, které její otroci vytesali hluboko do skály, tiše
sestupovala do velké přírodní jeskyně. Před ní i za ní kráčely
eunušské stráže, nicméně Inevera neměla pocit, že by se jí cestou do
sídla její moci mohlo něco stát. Bez kostek sice byla jako slepá,
protože nebyla schopná předvídat žádné přepadení, ale i kdyby k ní
pronikl nějaký šílený úkladný vrah nebo osamělý alagai, dokázala by
se ubránit i sama.
Konečně došla k velkým, těžkým dveřím, zasazeným do skály,
stráže se postavily po stranách a Inevera vytáhla z váčku u pasu klíč.
Samotný klíč byl jen naoko, otáčel se v zámku s bezvýznamným
cvaknutím, ale když se k zámku přiblížila její ruka, hora ve zlatém
plátku na jejím náramku se zahřála a zvláštní chranění, naladěné na
horu v zámku, odsunulo těžké závory. I kdyby nějaký zloděj znalý
chraničářství na ten trik přišel, druhý takový náramek nebylo možné
vyrobit a tento Inevera nosila pořád na sobě. Dveře vážící několik tun
se na dotek tiše otevřely a stejně hladce se za ní zase zavřely.
Dál kráčela po chodbách, které nikdy nepoznaly Everamovo světlo.
Žádnou lampu si do tmy nenesla, ale čelenka z tenkých chraněných
zlatých penízků kolem hlavy jemně hřála a otevírala její smysly
okolní magii. Moc bezedných hlubin hučela ve stěnách, táhla se
vzduchem jako dým a svítila jí na cestu, jako by kráčela za jasného
dne.
Inevera se moci kolem sebe nebála. Spíš se z ní těšila. Alu přece
stvořil Everam, takže i moc v jejím nitru byla Jeho. Nieini služebníci
tu magii sice využívali ve svůj prospěch, ale jejich nebyla.
Chraničářství bylo umění, jak jim tu moc zase odebrat a využít ji k
Everamovým záměrům.
Plavně kráčela dál až k jednomu místu ve skalní stěně, kde si klekla
a odvalila kámen, pod nímž měla své chraničářské náčiní, hora-váček
a vyčiněné kosti z toho démonského prince, kterého zabil Ahmann, z
nichž žhnula magie mnohem silněji než z jakékoli hory, jakou kdy
viděla.
Ahmann nikdy nevěřil, že to byl Alagai Ka, otec démonů.
Rozhodně však byl z jeho rodu a mocný způsobem, jemuž ani Inevera
úplně nerozuměla. Vzal jí její hora-váček a bez námahy z něj vysál
magii tak, že jí z jejího spojení s Everamem nezbylo nic než popel.
Ale přestože přišla o možnost vidět do budoucnosti, neztrácela čas
nářkem a statečně se pustila do vyřezávání kostek z kostí démonského
prince. Ve srovnání s tím, co uměla jako zaslíbená, se její umění
zlepšilo desetinásobně a v chranovém světle teď navíc na práci dobře
viděla. Tři ze sedmi kostek už měla hotové a byly mnohem mocnější
než ty, o které přišla. Možná by jí daly částečně nahlédnout do
budoucnosti, jako když se člověk dívá jedním okem, jenže kostky
věští společně a útržky věštby jsou bez celkového obrazu k ničemu.
•
Když se vynořila z komnaty stínů a vrátila se do paláce, slunce už se
blížilo k vrcholu. Melan a Asavi na ni čekaly před trůnním sálem.
Zařadily se za ni, šarúmské stráže se poklonily, otevřely jim dveře a
vpustily je dovnitř.
„Nějaké zprávy?“ zamumlala Inevera.
„Osvoboditel právě zahajuje zasedání dvora, Damajo,“ hlásila
Asavi. „Zmeškala jsi jen ceremonie.“
Inevera přikývla. Byl to promyšlený tah, který jí ulevil od
dvorských obřadností plných předlouhých výčtů hrdinských činů a
nekonečných litanií. Pro Damaju byly takové věci nedůležité, raději
trávila čas v komnatě stínů, přinejmenším dokud nebude její moc zase
úplná. Pro toho, kdo je zvyklý hovořit s Everamem přímo, postrádají
modlitby smysl.
Očima zabloudila k hora-váčkům svých společnic. Sdělily jim jejich
kostky, že jejich Damaja je slepá? Melan a Asavi jí věrně sloužily
mnoho let, ale přece jen to byly Krasijky. Jakmile by zvětřily slabinu,
využily by ji, a ona by se na jejich místě nechovala jinak. Napadlo ji,
jestli jim nebo nějaké nižší Nevěstě nemá kostky zabavit, aby získala
zrak, dokud nedodělá novou sadu.
Potřásla hlavou. Sice jí moc umožňovala zabavit kostky ostatních,
ale šlo by o příliš velkou urážku. To by rovnou mohla požadovat, aby
si uťaly ruku a daly jí ji. Musí věřit, že pokud neztratila Everamovu
přízeň, tak se jim o její slabině nezmínil, a poté, co se usmířili s
Ahmannem, není žádný důvod si myslet, že ji ztratila.
Zhluboka se nadechla, aby zase získala střed, a rázně prošla dveřmi.
V trůnním sále byla jako vždy hlava na hlavě. Napravo od trůnu se
tísnilo dvanáct damaji, Osvoboditelova rada, pod vedením damaji
dvou nejsilnějších kmenů, Ahmannova švagra Ašána Kadžijského a
prastarého jednorukého Aleveraka Madžáhského. Všichni damaji
měli k ruce druhorozeného syna příslušné Ahmannovy dama’tingské
nevěsty, vyjma Ašána, kterého doprovázel jak Ineveřin syn Asome,
tak její synovec Asukadži.
Ahmann kdysi slíbil vedení Kadžijů Ašánovu synovi, jenže tak by
zůstal Asome, druhý nejstarší z Ahmannových sedmdesáti tří dětí,
bez následnictví.
Ale mezi bratranci žádná řevnivost nepanovala, ba naopak, byli
stejného věku a od chlapeckých let v Šariku Horovi to byli i
polštářoví přátelé.
Ineveře bylo vcelku jedno, že jsou to milenci, ale byla vzteky bez
sebe, když si Asome zařídil sňatek se svou sestřenicí Ašiou, aby mu
porodila syna, kterého mu její bratr dát nemohl. Ineveru bolelo, že má
dát Amanvu nějakému Žírňanovi, ale bylo to pořád lepší než
možnost, že ji dá Ahmann Asukadžimu, a dojde tak k dalšímu
příbuzenskému svazku jen proto, aby si Ahmann posílil svá už tak
nezlomná pouta k Ašánovi.
Nalevo od trůnu stálo dvanáct damaji’ting, vedených Qevou. Stejně
jako damaji, i tyto ženy byly doprovázeny svými nástupkyněmi Melan tam chodívala za Kadžije a jednotlivé Ahmannovy
dama’tingské manželky za ostatní kmeny. Obě skupiny žen byly jen
Ineveřinou prodlouženou rukou. Zatímco damaji se spolu u dvora
hlasitě dohadovali, damaji’ting stály mlčky.
Zevnitř střežil dveře Hasik, a jakmile Ineveru uviděl, srazil
podpatky a udeřil okovaným koncem ratiště chraněného kopí o
mramorovou podlahu, jen to zadunělo. „Damaja!“
Manželův osobní strážce nestál Ineveře ani za pohled. Stovky
alagai padlo pod jeho kopím, byl to její švagr, protože si vzal
bezvýznamnou Ahmannovu sestru Hanyu, ale pro ni to byl jen lump,
který jedné osudné noci v Labyrintu napadl a zneuctil její lásku.
Ahmann ho zlomil a zkrotil, ale zvířeckou surovost z něj nevymlátil.
Hasik měl dost rozumu na to, aby s Osvoboditelovou nejmladší
sestrou zacházel šetrně, ale potěšení z bolesti jiných ho neopustilo.
Svým způsobem byl užitečný, ale Ineveře nestál za povšimnutí,
pokud mu zrovna nechtěla dát nějaký úkol.
Když ji ohlásil, všichni vzhlédli, a jak se blížila, obraceli se a
klaněli jako hejno ptáků. Damaji ji sledovali jako ostříži, ale ona si
jich nevšímala, zadívala se do očí Ahmannovi a neuhnula pohledem,
dokud nepřešla přes celý sál. V bocích se vlnila jako při polštářovém
tanci a ve svém průsvitném hedvábí vypadala, jako by cestou k
manželovi sváděla celý sál.
Když cestou na stupínek míjela damaji, cítila směs touhy a zášti,
která z nich vyzařovala, a potlačovala úsměv. Dost ponižující bylo už
to, že žena seděla nad nimi, ale chtíč, který probouzela, byl ještě
horší. Věděla, že si mnozí damaji vybírají své polštářové manželky
výhradně proto, že vypadají jako ona, a mají zvrácené potěšení z
toho, že je ovládají. Inevera ten zvyk potají podporovala s vědomím,
že tím více budou podléhat jejímu kouzlu.
„Matko,“ uklonil se jí uctivě Jayan. Její prvorozený čekal hned pod
schody k trůnu, oblečený ve válečnické černi a bílém turbanu Šarúma
Ka.
„Synu,“ usmála se Inevera, pokynula mu na pozdrav a v duchu se
podivila, proč tam je. Jayan neměl náturu na náboženské a dvorské
pikle. Zabral si jedno žírnské sídlo jako svůj palác, budoval nový
Trůn kopí a celé dny trávil se šarúmy na zasedáních svého dvora. O
Jayanovi si mohla myslet mnohé, ale jako První válečník byl skvělý.
Nalevo od Ahmanna, dva schody pod trůnem klečel tlustý chaffit
Abban, oblečený v přepychovém pestrobarevném hedvábí a jako vždy
připravený podsouvat jejímu manželovi svá moudra. Jeho přítomnost
mnohé urážela, ale po několika pokořujících výstrahách už se nikdo
neodvážil proti tomu před Osvoboditelem něco namítat.
Co se týkalo Inevery, nacházela sice v Abbanových radách více
moudrosti než v řečech jakéhokoli jiného muže v sále, ale o to větší
obezřetnost vůči němu chovala. Ahmann se o Abbanovi občas
vyjadřoval opovržlivě, ale zároveň mu věřil. Kdyby se to tomu
zmrzačenému chaffitovi hodilo do krámu, snadno mohl Ahmannovi
vnuknout místo moudré rady jed. Ohledně Abbanových pohnutek
nebyly kostky nikdy jasné a Inevera měla dobrý důvod k
pochybnostem.
Inevera se ohnula před větrem těchto úvah a nechala je odvanout. S
chaffitem si to vyřídí v pravý čas. Znovu zvedla oči k Ahmannovi.
Trůn lebek si přivezl z Krasie s sebou, a když teď na něm seděl nad
sedmi schody, vypadal každým coulem jako Šar’dama Ka. Kadžiho
korunu nosil tak samozřejmě, jako by jiný nosil obnošený, vybledlý
turban. Nepřemožitelné Kadžiho kopí mu sloužilo jako prodloužená
paže, dokonce s ním nenuceně dodával důrazu svým slovům, a každé
jeho slovo bylo požehnáním a příkazem.
Ale teď tam přibyl nový prvek, hedvábný chraněný plášť, který mu
dala ta žírňanská děvka, když se setkali poprvé. Inevera cítila, že se jí
zlostně roztahuje chřípí. Zhluboka dýchala a stala se palmou.
Ten plášť byl nádherný, to mu Inevera nemohla upřít. Byl čistě bílý
a stříbrnou nití na něm byly vyšité stovky chran, které za noci ožívaly
a způsobovaly, že po jeho nositeli sklouzl alagaiský zrak jako voda
po látce napuštěné olejem. Bájný Kadžiho plášť, který šila samotná
Damaja, měl podobnou moc, ale podlehl času. V sarkofágu, kde
nalezli Osvoboditelovo kopí, z něj zůstaly jen cáry.
Volnou rukou Ahmann zamilovaně laskal hedvábí, a už jen to, že ho
měl přehozený přes ramena, říkalo shromážděným mužům a ženám
mnohé. Nošením Leeshina pláště na veřejnosti Ahmann hlásal nejen
to, že Leesha je jeho vyvolená, ale také že Leesha je ve styku s
božstvím.
Jako kdysi já, pomyslela si hořce Inevera. I když byla oděná jen v
průsvitném hedvábí, pocit, že je nahá, v ní vyvolávalo spíš to, že
neměla kostky.
Se zářivým úsměvem se předvedla manželovi, bezostyšně mu
vklouzla na klín, zahnízdila se a nadzvedla si závoj, aby ho přede
všemi políbila. Ahmann byl na tohle divadlo zvyklý, ale nikdy se s
ním plně nesmířil. Rychle z něj sklouzla a přešla k polštářovému loži
po jeho pravici. A přitom zachytila Abbanův upřený pohled. Nebyl v
něm žádný chtíč, ale úcta ano.
Tohle si dobře pamatuj, chaffite, pomyslela si. Snažil ses mě tou
svou severskou děvkou vystrnadit z Ahmannovy postele, ale ona je
pryč, a já jsem tady. Upravila si vlasy a přitom maličko pootočila
spodkem náušnice, aby slyšela, co bude Abban Ahmannovi
našeptávat.
„Jak pokročilo shromažďování našich vojenských sil, synu?“ zeptal
se Ahmann.
„Jde to,“ odpověděl Jayan. „Posílili jsme posádky ve vnitřním i
vnějším městě a začali jsme se strážními obchůzkami.“
„Výborně,“ pochválil ho Ahmann.
„Ale povolávat zkušené válečníky, odvádět nové z chinských vesnic
a vybavit je včas na nadcházející Ubývání bude něco stát,“
pokračoval Jayan.
„Mluví o výzdobě svého paláce,“ špitl Abban. „Vybrané válečné
berně by měly Šarúmovi Ka bohatě stačit.“
„Kolik?“ otázal se Ahmann syna.
„Dvacet milionů draki,“ odpověděl Jayan, a pak zaváhal. „Třicet by
bylo lepší.“
„U Everamova vousu,“ zamumlal Abban a mnul si spánky, zatímco
Damaji se pobouřeně rozšuměla. Inevera se nedivila. Byla to
nestydatá částka.
„Můžu vůbec tolik utratit?“ zeptal se Ahmann tiše.
„Můžeme zrychlit tavbu žírnského pokladu i těžbu v tvých zlatých
dolech,“ řekl Abban, „ale myslím, že by byl od tebe holý nerozum
dávat tomu chlapci i jediný měďák bez úplného vyúčtování již
vynaložených válečných berní a rozpočtu na vynaložení dalších
peněz.“
„Takto přece nemohu svého syna ponížit,“ namítl Ahmann.
„Chaffit má pravdu, drahý,“ zasáhla Inevera. „Jayan nemá žádnou
představu o ceně peněz. Jestli mu je dáš, bude za dva týdny zpátky
pro další.“
Ahmann si povzdechl. Sám to s penězi nijak zvlášť neuměl, ale
alespoň dal na své rádce. „Dobrá,“ řekl Jayanovi. „Jakmile tví chaffité
dodají Abbanovi úplné vyúčtování vynaložených válečných berní
spolu s představou, jak naložíš s dodatečnými obnosy, dostaneš je.“
Jayan stál jako přimražený, rty se pohybovaly, ale z hrdla nevyšel
ani hlásek.
„Rád ti pomohu, bratře,“ nabídl se Asome. „Tys vždycky ovládal
lépe kopí než pero.“
„Pomoc od puš’tinga nepotřebuju o nic víc než pomoc od chaffita,“
zavrčel Jayan.
S Asomem ta urážka nehnula, jen se uhlazeně usmál a uklonil se.
„Jak si přeješ.“ Sice byl nástupcem bez nástupnictví, ale bylo
veřejným tajemstvím, že o nástupnictví po Ahmannovi usilují oba
jeho nejstarší synové a neváhají kvůli tomu jeden druhého v otcových
očích shazovat.
Prozatím Asome opakovaně žádal otce, aby znovu zřídil úřad Andry
a dosadil ho na Andrův trůn. Ahmann mu tuto poctu zatím vždy
odepřel. Asome by byl nejméně o čtvrt století mladší než jakýkoli
jiný Andra v dějinách, a navíc by ho to postavení vyneslo nad jeho
staršího bratra.
Jayan byl prchlivý, zatímco Asome opatrný, Jayan se rychle rozčílil,
zatímco Asome byl klidný a mírný v řeči, Jayan byl neurvalý a krutý,
zatímco Asome mazaný a jemný. Kdyby stál Asome nad Jayanem,
došlo by na krev a mnozí damaji by podporovali Jayana. Navíc byl
Šarúm Ka podřízený damajské radě, kterou by vedl Andra. Jedna věc
byla přijímat rozkazy od Ahmanna, něco úplně jiného bylo přijímat
rozkazy od damy, který odložil bido sotva před rokem.
„Nechám ti přinést účetní knihy, otče,“ řekl Jayan a nasupeně
zpražil svého mladšího bratra pohledem.
Svého zahvena.
Kapitola 17
Zahven
326-329 p. N.
-Uslyší hlas ze své minulosti a setká se se svým zahvenem.-
Nad tímto vrhem Inevera dlouho hloubala. Některé významy
symbolů byly jednoznačné a snadno srozumitelné bez ohledu na
souvislosti. Většina ne. Inevera sice měla s luštěním symbolů větší
zkušenosti než jakákoli jiná žijící žena, ale i ona nacházela v těchto
alagai-horách víc zmatku než pravdy.
Zahven byl starobylý symbol, který nabral během let mnoho
významů a žádný se nedal brát na lehkou váhu. Mohlo to znamenat
‚bratr‘ stejně jako ‚sok‘, ‚protějšek‘ nebo ‚odplata‘. Muži vnímali své
protějšky z jiných kmenů, kteří měli stejné postavení na
společenském žebříčku, jako své zahveny, ale zároveň byl Everam
považován za zahvena Nie.
Ale kdo by mohl být Ahmannovým zahvenem? Neměl žádné
pokrevní bratry, ba ani bratrance, a jeho adžínem’pal byl Hasik, čili
muž, s nímž se Ahmann již setkal.
Vzniká snad další Osvoboditel? Možný soupeř? Nebo se má
Ahmann setkat s představitelem Nie na Ale? Bylo právě Ubývání,
kdy jsou alagai nejsilnější, a říkalo se, že v ty dny povstává ze
sedmého plástu bezedných hlubin Alagai Ka. Má snad dnes v noci
přijít do Labyrintu sám démonský kníže?
Inevera zhluboka dýchala, nechávala strach a úzkost odvanout jako
vítr a zachovávala rozvahu.
Ale i v bezpečí klidného dechu jí pořád vrtala hlavou první část
věštby. Jaký hlas z Ahmannovy minulosti a proč o něm ona neví?
Minulost se ozývá, když nadejde čas zúčtování, učila Eveja’ting.
Inevera si vzpomněla na tu noc, kdy do dama’tingského pavilonu
přišel Soli s Kasádem, a nemohla nesouhlasit.
Bylo těsně před rozbřeskem prvního dne Ubývání, kdy se mají
splácet dluhy a plnit přísahy. Šarúmové budou posláni domů se svým
platem, synové puštěni ze šaraje, aby mohli navštívit své rodiny.
Inevera uložila kostky, dýchala, dokud nenašla svůj střed, pak
půvabně vstala a šla do polštářové komnaty, kde spal Ahmann.
Většinou se vracíval do paláce hned, jak byl Labyrint zbaven alagai obvykle pár hodin před rozbřeskem. Pak spal, dokud nestálo slunce
vysoko, kolem poledne vstával a začínal svůj den.
Ale za Ubývání vstával už za rozbřesku, aby měl co nejvíce času na
své syny.
Vyklouzla ze šatů a vplížila se do polštářů, aby ho probudila.
•
Inevera se opírala o mramorový sloup a dívala se na Ahmanna s
Jayanem a Asomem. Ti dva nejstarší byli otci nejbližší a teď s nimi
stál uprostřed síně před cvičným panákem, zavěšeným volně od
stropu, a učil je ovládat kopí a šarusahk.
Její sestry-manželky tu byly samozřejmě také, i se svými syny.
Klečeli v kruhu kolem síně, hotová malá armáda už z nich byla.
Inevera si zvykla nazývat dživy sen ‚svými malými sestřičkami‘, jako
kdysi Keneva nazývala ji. Ta zdrobnělina je netěšila - přece jen to
byly ženy, které měly jednou převzít vládu nad svými vlastními
kmeny - ale žádná nesebrala odvahu, aby se proti tomu ohradila. Bylo
Ubývání a před hodokvasem se Ahmann stihne věnovat každé jedné
manželce a synovi.
„Jednoho dne se já stanu Šarúmem Ka!“ zařval Jayan a bodl kopím
po cvičném panákovi.
Inevera se smutně podívala na svého prvorozeného, jemuž už bylo
dvanáct. Kdysi býval tak čiperný. Ne tak chytrý jako jeho bratr
Asome, ale zvídavý ažaž. Tři roky v šaraji sežehly jas v očích a
nechaly po sobě vyhaslý vzhled všech šarúmů - výraz krutého,
nemyslícího zvířete. Toho, kdo přihlíží životu i smrti a více si cení
smrti. V zápase byl Jayan nejlepší ze svého ročníku, ale zato těžce
bojoval s prostými počty, čtením a psaním, které o rok mladší Asome
už před léty nechal za sebou. Raději by se papírem utřel, než aby četl,
co je na něm napsáno.
Povzdechla si. Škoda, že jí Ahmann nedovolil dát ho k damům, ale
ne, on chtěl šarúmské syny. Jen druhorozeným bylo dovoleno
obléknout bílou. Zbytek byl poslán do šaraje.
Ale když pozorovala Ahmanna s chlapci a viděla lásku v jeho očích,
nemohla mu nic vytýkat.
Jako by jí četl myšlenky, Ahmann se obrátil a střetl se s jejím
pohledem. „Potěšilo by mě, kdyby se i mé dcery mohly vracet každý
měsíc na Ubývání domů.“
Rozdal bys je jako almužny mužům, kteří si je nezaslouží, pomyslela
si Inevera, ale jen nepatrně zavrtěla hlavou. „Jejich výcvik se nesmí
přerušovat, drahý. Hannu Paš pro nie’damy’ting je… přísná.“ A byla,
Inevera je tak vychovávala od narození.
„Ze všech určitě damy’ting nebudou,“ namítl Ahmann. „Musím mít
také dcery na vdávání pro své věrné.“
„A taky mít budeš,“ odtušila Inevera. „Dcery, jimž se žádný muž
neodváží ublížit a které budou věrné ještě víc tobě než svým
manželům.“
„A Everamovi ještě víc než otci,“ zamumlal Ahmann.
A ze všeho nejvíc tobě, slyšela v duchu Kenevu. „Jistě.“
Mezi strážnými nastal nějaký rozruch a do sálu vstoupil Ašán. Jako
osobní dama Šarúma Ka k nim chodíval na Ubývání jen zřídka,
protože v ty dny vedl bohoslužby a udílel požehnání. S ním vešel i
Asukadži a šel rovnou za Asomem. Vypadali spíš jako bratři než
bratranci, byli si mnohem podobnější než Asome s Jayanem.
Ašán se uklonil. „Šarúme Ka, máme tu jednu ošemetnou záležitost a
kai’šarúmové si přejí, abys ji vyřešil osobně.“
Inevera cítila, jak se jí všechny svaly v těle napjaly. Je to tady.
Ahmann povytáhl obočí, Inevera vstala, aby ho doprovodila, a
Ahmann nijak nenaznačil, že má zůstat - ne že by to pomohlo. Vyšli z
paláce a po velkém kamenném schodišti sestoupili na nádvoří u
šarúmského cvičiště. Naproti stál Šarik Hora a po dlouhých stranách
se táhly kmenové pavilony.
Skoro u schodiště, a rozhodně uvnitř palácových zdí, stáli dva muži,
obklopení šarúmy a damy. Jeden byl nechutně vypasený chaffit,
oblečený do hedvábí barevnějšího, než obléká nějaká polštářová
manželka. Měl sice chaffitskou tříslově hnědou vestu a čapku, ale
hedvábná košile a šalváry hrály všemi barvami a čapku si omotal
turbanem z rudého hedvábí a doprostřed ještě zasadil démant. Opasek
a pantofle měl z hadí kůže. Opíral se o slonovinovou berlu, vyřezanou
do podoby velblouda tak, že podpaží spočívalo mezi dvěma hrby.
Ten druhý byl severský chin, oblečený v obnošených šatech tak
vybledlých a zaprášených, že by se klidně daly zaměnit s chaffitskou
hnědou, ale nesl si kopí, něco, čeho se chaffité nesměli ani dotknout, a
nebylo v něm nic z uctivé podřízenosti, která by čišela z každého
příčetného chaffita obklopeného tolika válečníky. Posel z Žírných
krajů. Inevera je vídávala na bazaru, ale nikdy s žádným nemluvila.
Inevera se dívala na Ahmanna a všimla si, že když zavadil
pohledem o chaffita, mihla se v očích jiskřička poznání.
Hlas z minulosti.
Inevera se zadívala na chaffita pozorněji a bedlivě si prohlížela jeho
tvář. Musela si odmyslet tučné podbradky a odečíst léta, ale nakonec
se jí vybavil chlapec, který kdysi dávno přivedl Ahmanna do
dama’tingského pavilonu. Chlapec, který o pár let později sám v
jejich pavilonu skončil, a když odcházel, kulhal, a ani damy’ting si
nebyly jisté, jestli se mu noha někdy uzdraví úplně. Abban, syn
Čabina, kupce, který prodával jejímu otci couzi. To ovšem jako
důvod k nenávisti naprosto stačilo.
„Co tě přivedlo na myšlenku, že jsi hoden stát tady mezi muži?“
vyjel na něj Ahmann. Vztek v jeho hlase ji překvapil. Možná měl
dluh z minulosti spíš zaplatit, než si ho vybrat. Ostatně pro co jiného
by nějaký chaffit riskoval hněv Prvního válečníka a přišel do jeho
paláce?
„Omlouvám se, veliký.“ Abban padl na kolena a přitiskl čelo do
prachu.
„Podívej se na sebe,“ zavrčel Ahmann. „Oblékáš se jako ženská a
blýskáš se tím svým mrzkým bohatstvím, jako by to nebyla urážka
všeho, v co věříme. Měl jsem tě nechat spadnout.“
Spadnout? podivila se Inevera.
„Prosím, velkomožný,“ zvolal Abban. „Nechtěl jsem urazit. Jsem tu
jen jako tlumočník.“
„Tlumočník?“ Ahmann vzhlédl a teprve teď si všiml seveřana.
„Chin?“ Obrátil se k Ašánovi. „Tys mě sem zavolal, abych si
promluvil s chinem?“
„Poslechni si ho,“ naléhal Ašán. „Uvidíš.“
Ahmann si Žírňana dlouho a pozorně prohlížel, pak pokrčil rameny.
„Mluv, ale hoď sebou,“ vyzval Abbana. „Tvoje přítomnost mě uráží.“
„Toto je Arlen asu Jeph am’Sedlák am’Říčka,“ sdělil mu Abban a
ukázal na posla. „Před nedávnem odešel ze severského hradiště
Rizonu, přináší ti pozdravy a prosí o svolení bojovat dnes v noci v
alagai’šaraku po boku krasijských mužů.“
Ahmann zalapal po dechu a Inevera se zhrozila. Seveřan, který touží
bojovat, je jako ryba, která touží plavat na rozpáleném písku.
Muži se začali dohadovat o tom, zda by se mělo muži vyhovět, ale
Inevera je nebrala na vědomí. „Drahý,“ řekla tiše a dotkla se
Ahmannovy paže. „Jestli ten chin touží stát v Labyrintu jako šarúm,
tak musí mít věštbu.“
•
Inevera vedla Žírňana do věštebné komnaty. Ahmann trval na tom, že
půjde s ní, a Inevera nedokázala přijít na žádný rychlý způsob, jak mu
to odepřít. Její manžel býval občas pošetilý, ale rozhodně nebyl
hloupý. Vycítil, že ji ten muž zajímá, a pokud je tento seveřan
opravdu jeho zahvenem, pravděpodobně vycítil i to.
„Natáhni ruku, Arlene, synu Jephovu,“ řekla seveřanovi a vytáhla
nůž. Chin svraštil čelo, ale bez váhání si vyhrnul rukáv a natáhl ruku.
Statečný, pomyslela si Inevera, když ho řízla. A jako by jí kostky v
dlaních zahučely, když s nimi zatřásla a vrhla je.
V zádech ji zamrazilo, když četla výsledek.
Ne…
Vtiskla chinovi do rány palec. Nevrle zamručel, ale nevzpouzel se.
Inevera navlhčila kostky čerstvou krví a vrhla je znovu.
A potřetí.
Osud Arlena asu Jeph am’Sedlák am’Říčka se před ní rozvinul
napotřetí stejně jako napoprvé. Inevera vrhala kostky nesčetným
válečníkům, ale vyjma věštby Ahmannovi nic takového nikdy
nespatřila.
Mohl by to být Osvoboditel? Letmo o Žírňana zavadila pohledem.
Moc na to nevypadal, ani malý, ani velký, vlasy barvy písku a bradu
oholenou jako chaffit. Nebyl ošklivý, ale pohledný jako Ahmann taky
ne.
Ale oči měl tvrdé jako její manžel a možné budoucnosti kolem něj
kroužily jako hmyz kolem lampy - budoucnosti, kdy ho budou lidé
nazývat Osvoboditelem, kdy se stane mučedníkem, zemře v osamění
nebo selže a zavleče lidstvo do záhuby.
Kdybych si tak jen mohla brát manžely, jako si Ahmann bere
manželky. V duchu tu možnost rychle prozkoumala, ale nakonec ji
zavrhla jako neschůdnou. Její moc nebyla bezmezná, a dokonce ani
dama’ting nemůže mít za manžela dva smrtelníky. I jeden je až moc.
Tento Žírňan se přes všechny své možnosti nikdy nemůže stát
vůdcem, za nímž by její národ šel, a dva takoví, na severu a na jihu,
být nemohou. Země není dost velká pro oba. Rozpoltili by ji vedví a
mezitím by prohráli šarak ka.
Takže to musí být Ahmann.
„Může bojovat.“ Uložila kostky, přitiskla na ránu šátek, aby z ní
vysála krev, natřela ji hojivou mastí a čistým šátkem mu ji obvázala.
Ten zakrvácený si strčila do kapsy.
Ahmann s chinem komnatu okamžitě opustili a Inevera slyšela, jak
manžel na chodbě udílí rozkazy. Klekla si, znovu vytáhla kostky a
vyždímala na ně zakrvácený šátek.
„Jak si může Ahmann přivlastnit moc syna Jephova?“ ptala se, když
je vrhla.
-Až zahven nalezne svou moc, svěří se se svým tajemstvím svým
opravdovým přátelům, ale raději zemře, než aby se jí vzdal.Inevera rychle shrnula kostky zpátky do váčku, vstala a spěšně
vyšla z věštebné komnaty. Na chodbě narazila na Ahmanna, který se
zrovna chystal odejít na cvičiště. Chytila ho za loket.
„Ten chin bude nástrojem tvého vzestupu k hodnosti Šar’damy Ka,“
zašeptala. „Obejmi ho jako bratra, ale drž si ho na dosah kopí. Jestli
máš být provolán Osvoboditelem, budeš ho muset jednoho dne zabít.“
•
Té noci hořely ve městě výstražné ohně, zvonily zvony a ženy po
celém Podměstí naříkaly. První hradby byly prolomeny.
Bylo to nemyslitelné. Neslýchané.
Ale bylo Ubývání a kostky řekly, že se Ahmann setká se svým
zahvenem. Co když ho ten Žírňan zabil? Co když kostky nemluvily o
Žírňanovi? Co když této noci opravdu povstal Alagai Ka a Ahmann
mu právě v této chvíli čelí? Bude připraven, jestli začne šarak ka dnes
v noci?
Příštího rána to vypadalo, že šarak ka skutečně začal a Ahmann
připraven byl. Velkou bránu rozbil skalní démon, který vraždil
válečníky po tuctech a prorážel cestu stovkám dalších alagai. Něco
takového se v dějinách Pouštního Kopí ještě nepřihodilo, a z té hrůzy
tuhla krev v žilách i těm nejstatečnějším válečníkům.
Ale Ahmann alagai zdolal, bránu zase pevně uzavřel a zachránil
nesčetně válečníků. Spolu s Žírňanem čelili v Labyrintu skalnímu
démonovi a nakonec ho chytili do pasti a nechali slunci. Jen
naprostou náhodou se mu podařilo uniknout.
Ale cena byla vysoká. Té noci zemřela více než třetina krasijských
válečníků. Ten démon byl čirou náhodou osobním nepřítelem toho
Žírňana. Andra žádal jeho smrt a Ahmann dal v sázku svou pověst,
když se svému vůdci otevřeně vzepřel, china zachránil a nazval ho
Par’chinem, odvážným cizincem. Jen díky široké podpoře šarúmů a
klíčových damů to seveřan přežil a Ahmannovi rovněž zůstala hlava
na krku.
„Budu potřebovat další Par’chinovu krev,“ poznamenala Inevera.
Ahmann se rozesmál. „Snadná věc. Par’chin krvácí v Labyrintu
často, i když vždycky k velké škodě alagai.“ Příště jí přinesl hadr tak
nacucaný Žírňanovou krví, že když ho vyždímala, naplnila si celou
lahvičku. Na sklo přilepila kousek hory, lahvičku potáhla vrstvami
neprůhledné glazury a navrch ji pochranila, aby svůj obsah uchovala
v chladu.
•
Té noci, kdy Par’chin přinesl kopí, mu Inevera podávala čaj osobně.
Ahmann na ni nevěřícně zíral, ale ona se prostě chtěla dostat ke kopí
co nejblíž. Ostatní šarúmové na to kopí civěli v němém úžasu, ale
Žírňan se před nimi nezmínil, odkud ho má. Teprve v soukromí
Ahmannovi přiznal, že ho našel v troskách svatého města Anocha
Slunce.
Těžké závěsy v hodovní síni nechala Inevera pečlivě zatáhnout a
vzala si svou chraněnou čelenku. Už tomu byly roky, co naposledy
podávala čaj, ale ty vytříbené obřadní pohyby z jejích
nie’dama’tingských dob se vryly tělu do paměti tak hluboko, že se
mohla klidně soustředit na kopí. V Everamově světle zářilo jako samo
slunce, a taková moc mohla pocházet jen z démonské kostní dřeně.
Stovky navzájem propojených chran byly krásné až k nevíře a ani
samotný kov ještě nikdy neviděla.
„Prokazuješ mi čest, damo’ting,“ řekl Par’chin, když se sklonila,
aby mu dolila čaj. Jeho krasijština byla plynulá a mravy uhlazené.
Úsměv bezelstný. Buď to byl mistr zloděj a každý jeho výraz byl
vrcholným uměním, anebo si neuvědomoval, jak nakládá její národ s
vykradači hrobů.
„Je to čest pro nás, Par’chine,“ řekla. „Ty jsi jediný seveřan, který
kdy připojil své kopí k našim.“ A zatímco se nás snažíš okrást, drze se
nám díváš do očí, dodala v duchu.
Podívala se zase na kopí. Jak ráda by ho řádně prozkoumala, jenže
damám’ting bylo výslovně zakázáno dotýkat se zbraní. Jaký nesmysl,
když právě toto kopí bezpochyby vyrobila jedna z nich.
Už teď bylo nade vši pochybnost jasné, že to je pravý sluncovský
výrobek s démonskou kostní dření. Bez ohledu na to, komu patřilo,
by to kopí pálilo alagai jako žádná jiná zbraň za posledních tisíc let.
Ale v časech Šar’damy Ka bylo takových zbraní mnoho, nosili je i
Kadžiho synové a vojenští velitelé. Byla tohle jen jedna z nich, nebo
to bylo opravdu Kadžiho kopí, které z posvátného kovu vyrobila
samotná Damaja? Inevera měla jen jednu možnost, jak získat jistotu.
Stačil jediný maličký, zdánlivě nešikovný pohyb a rukáv ze
splývavého bílého hedvábí se zachytil za hrot kopí. Když se
narovnávala, zvedalo se kopí s ní, pak látku roztrhlo.
Inevera se zajíkla, předstírala, že klopýtla, a rozlila čaj. Šarúmové
klečící kolem nízkého stolu odvraceli pohled, aby nebyli svědky
jejích rozpaků, ale Par’chin byl rychlý, jednou rukou chytil čajovou
konvici, druhou přidržel ji.
„Děkuji, Par’chine.“ Inevera se podívala na kopí, které se
odkutálelo po podlaze o kousek dál, a uviděla to, v co doufala. Po
celé délce se táhl tenký, téměř nepostřehnutelný šev. Bez chranového
zraku by byl asi neviditelný.
Ten šev vznikl, když Damaja zavíjela do tenounkého plátu
posvátného kovu démonskou kostní dřeň.
Par’chin přinesl zpátky Kadžiho kopí.
•
„Dnes je ta noc,“ prohlásila Inevera. Vzrušeně přecházela sem a tam.
Věděla, že Par’chin nalezne moc, ale tohle přesahovalo i její
nejdivočejší sny. „To je to, co jsem předpověděla už dávno. Zabiješ
ho a vezmeš si to kopí. Za úsvitu se prohlásíš Šar’damou Ka a ode
dneška za měsíc už budeš vládnout celé Krasii.“
Již kula pikle, jak zařídit jeho nástup. Andra se ho pokusí zastavit
nebo zabít, ale šarúmové jsou už teď věrnější Jardirovi. Jakmile
válečníci dosvědčí, že Ahmann v Labyrintu zabíjel alagai, začnou se
k němu slétat hejna dalších, počínaje těmi, co jsou mu nejvíce
zavázáni.
„Ne,“ odvětil Ahmann.
Chvíli jí trvalo, že jí to slovo proniklo do hlavy. „Krevachové a
Šarachové tě provolají okamžitě, ale Kadžijové a Madžáhové budou
tvrdě proti… Eh?“ Obrátila se zase k němu. „To proroctví…“
„To proroctví budiž prokleto,“ prohlásil Ahmann. „Já svého přítele
nezavraždím, ať si ty tvé démonské kostky říkají, co chtějí. Já ho
neokradu. Já jsem Šarúm Ka, a ne nějaký pokoutní zloděj.“
Ineveru popadl takový vztek, že se ani nedokázala ohnout ve větru.
Vrazila mu facku a kamenné zdi jí ozvěnou vrátily plesknutí. „Taková
hloupost! Teď stojíš na rozcestí, kdy se z toho, co může být, stává to,
co bude. Za úsvitu bude jeden z vás provolán Osvoboditelem. A je jen
na tobě, jestli to bude Šarúm Ka z Pouštního Kopí nebo chinský
vykradač hrobů ze severu.“
„Já už mám těch tvých proroctví a rozcestí dost,“ prohlásil Ahmann,
„i tebe a všech dam’ting! Pořád jen samá tušení, která mají muže
navádět, aby skákali, jak vy pískáte. Snažíš se mi namluvit, co
všechno jsi neviděla v těch svých chraněných hrudkách alagaiského
lejna, ale mně je to fuk, já kvůli tobě svého přítele nezradím!“
Inevera měla pocit, že se všechno, co víc jak dvacet let budovala,
hroutí. Copak došla tak daleko jen proto, aby selhala, protože její
hloupý manžel nemá žaludek na to, aby zabil muže, který znesvětil
Kadžiho hrob? Zavřískla a rozpřáhla se po něm, ale Ahmann ji chytil
za zápěstí a zvedl jí ho nad hlavu. Chvíli se s ním prala, ale byl
mnohem silnější než ona.
„Nenuť mě, abych ti ublížil,“ varoval ji.
A ještě si jí troufá vyhrožovat? To Ineveru probralo. Celoživotní
výcvik s Enkidem ji naučil, že sílu lze odebrat pouhým dotykem.
Zkroutila se a zabodla Ahmannovi vztyčené prsty do ramene, aby
přerušila silodráhu. Paže, která ji držela za zápěstí, ochabla, Inevera
se mu vytrhla, o krok ustoupila, uhladila si roucha a prodýchala se
zpátky ke středu.
„Ty si pořád myslíš, že damy’ting jsou bezbranné, drahý, i když
zrovna ty bys měl vědět ze všech lidí nejlíp, že tomu tak není.“ Vzala
ho za ochromenou ruku, otočila mu paži a narovnala ji, přičemž
zároveň přitiskla palec na tlakový bod na jeho rameni a obnovila
silodráhu.
„Ty přece nejsi žádný zloděj, pokud si nárokuješ jen to, co ti
právem náleží.“
„Mně?“ podivil se Ahmann.
„Kdo je zloděj?“ opáčila Inevera. „Chin, který vyloupí Kadžiho
hrob, nebo ty, jeho pokrevní potomek, který si bere zpátky uloupenou
věc?“
„My přece nevíme, jestli je to opravdu Kadžiho kopí,“ namítl
Ahmann.
Inevera si založila ruce na hrudi. „Ale ty to víš. Víš to od chvíle,
kdy na něm spočinuly tvé oči, víš to stejně dobře, jako celou dobu víš,
že tento den přijde. Já jsem před tebou tvůj osud nikdy netajila.“
Ahmann neřekl nic a Inevera věděla, že ho dostala. Dotkla se jeho
paže. „Jestli chceš, můžu mu dát do čaje utrejch. Zemře rychle.“
„Ne!“ zařval Ahmann a vytrhl se jí. „Ty volíš vždycky tu
nejpodlejší cestu! Par’chin není žádný chaffit, abys ho utratila jako
psa! Ten si zaslouží válečnickou smrt.“
Dostala jsem ho, pomyslela si Inevera. „Tak mu ji poskytni. Hned,
dřív než začne alagai’šarak a vyjde najevo, jak je to kopí mocné.“
Ale Ahmann zavrtěl hlavou a Inevera věděla, že se nenechá
přemluvit. „Má-li se tak stát, udělám to v Labyrintu.“
•
Příštího rána se Ahmann vrátil do paláce Šarúma Ka jako vítěz a
Kadžiho kopí držel vysoko nad hlavou, aby ho všichni viděli.
Šarúmové jásali a damové přihlíželi - někteří se zbožným zanícením,
jiní s hrůzou. Jejich svět se měl navždy změnit, to věděl každý, kdo
měl trochu rozumu v hlavě.
Ale i když Jardir navenek každým coulem vypadal jako pyšný,
neohrožený vládce, v očích měl uštvaný výraz. Ineveře bylo jasné, že
s ním musí neodkladně mluvit mezi čtyřma očima, jenže Ahmann byl
obklopený davem válečných velitelů a patolízalů, a tak pokynula
svým malým sestřičkám a vyslala je za ním. Žádný muž se neodváží
bránit v cestě damě’ting. Jedenáct dživ sen rychle utvořilo kolem
Ahmanna neprostupný kruh, odřízlo ho od ostatních a odvedlo ho do
soukromé komnaty, kde si mohli v klidu promluvit.
„Co se stalo,“ vyjela na něj. „Je Par’chin…“
„Zemřel,“ přerušil ji Ahmann. „Dal jsem mu ránu kopím mezi oči a
nechal jeho tělo napospas dunám, daleko za městskými hradbami.“
„Díky Everamovi,“ vydechla Inevera a uvolnila se. Ani si
neuvědomila, že zatíná všechny svaly. Dokonce ani kostky jí nebyly
schopny s jistotou říci, jestli svého přítele zavraždil.
A vražda to byla, na tom nic nezměnila ani medová slůvka, jimiž
mu osladila hořkou zradu, aby ji mohl snáze spolknout. Ten Žírňan
byl bezbožný vykradač hrobů, jenže on nebyl vychován v Everamově
pravdě, a ona sama by vyloupila Kadžiho hrob, vědět, kde leží a co se
v něm skrývá. Už poradila Ahmannovi, aby se tam co nejdříve vydal.
Položila mu ruku na rameno. „Je mi to líto, drahý. Byl to čestný
muž.“
Ahmann se jí hrubě vytrhl. „Co ty můžeš vědět o cti?“
Odvrátil se od ní a šel do malé svatyně, kam utíkal se svými
soukromými modlitbami k Everamovi. Inevera se ani nepokusila jít
za ním, ale pootočila si s náušnicí a zhluboka dýchala, když slyšela
svého manžela plakat.
Je Ahmann opravdu oním Osvoboditelem? Pokud má být takový
muž stvořen, nikoli narozen, pozná někdy Inevera s jistotou, jestli
byla úspěšná, jinak než tak, že Jardir zabije Alagai’ting Ka, Matku
démonů?
Inevera mu rozhodně zajistila všechny možné výhody, takže pokud
to má někdo být, musí to být on. Vynikal ve všech životních
zkouškách, a i když si to kopí vzal násilím, přišlo k němu samo, jako
by to byl osud. Každý jiný muž by toho Žírňana probodl bez
rozmýšlení, ale Ahmann, přes všechnu moc a vysoké postavení, které
získal, to pořád oplakával jako zradu.
Chopil by se této příležitosti, kdyby mu to nenařídila? Nebo
dokonce kdyby ho nikdy nepotkala? A co kdyby z něj bylo silné, ale
nevzdělané, nabubřelé zvíře, které kadži’šaraj obvykle plodí, spřátelil
by se přesto s Par’chinem a zabil ho v pravý čas? Bylo v Ahmannovi
něco božského, co by si prorazilo cestu k moci bez ohledu na to, jak
nízké by bylo jeho postavení?
To nevěděla.
•
„Dnes,“ prohlásil Ahmann, když mu Inevera pomáhala do
vypancéřovaného kaftanu.
Už tomu bylo skoro půl roku, kdy uzmul kopí, což byla pro Andrův
palác poslední rána. Kdyby toužil po velkém krveprolití, mohl si
dobýt město už dříve, ale Ahmann raději vyčkal a nechával muže, ať
k němu přicházejí sami, a že jich bylo den ode dne víc.
„Máme teď uvnitř paláce víc mužů než on,“ řekl Ahmann. „Za
úsvitu nám otevřou brány a pozabíjejí poslední šarúmy, kteří ještě lpí
na starých zvycích. V poledne budu sedět na Trůnu lebek. Jakmile
budeš moci ty a tvé dživy sen bezpečně vstoupit, pošlu pro vás.“
Inevera přikývla, jako by to pro ni byla velká novina, i když celou
dobu naslouchala jeho tajným schůzkám s vojenskými veliteli a
ověřovala si jeho závěry kostkami. Jakmile měl Ahmann kopí v
rukou, musela říkat nebo dělat jen málo. Připravila ho na dobytí a
vůdcovství a on to všechno přijal jako pták nebe.
Ahmann odešel na schůzku se svými bojovníky a Inevera si
zavolala své malé sestřičky. Sundaly jí bílá hedvábná roucha a
Inevera vstoupila do horké lázně, kde už čekaly Everalia a Talaja, aby
ji vydrhly a namasírovaly vonnými oleji.
„Přines mi mé rudé hedvábí na polštářový tanec,“ řekla Kvaše, a ta
hned odběhla.
„Chytré,“ usmála se Belina. „Oblékneš si je pod svou bílou a o to
rychleji pomůžeš svému manželovi oslavit jeho vzestup.“
Inevera pohodila hlavou a rozesmála se. „Ach, sestřičko. Já už bílou
nikdy neobléknu.“
•
Inevera ležela na polštářích vedle Trůnu lebek v Šariku Horovi.
Chrám z kostí hrdinů se teď stal jejich palácem a byla tady stará
magie. Ne tak blýskavá jako ta, kterou vydávají démonské kosti, ale o
to nebyla méně mocná. Miliony mužů zemřely s hlavou vztyčenou,
aby se toto místo vyzdobilo, a jejich duše byly svázány s kamenem.
Ležela na loži z hedvábných polštářů oděná jen v průsvitném
hedvábí a vědomí, že jejich předkové se dívají, jí dávalo pocit ještě
větší nestydatosti. Široké kalhoty byly na obou stranách rozstřižené
po celé délce a u kotníků nabrané do zlatých manžet, takže při pohybu
probleskovaly dlouhé pruhy holých nohou. Místo vršku měla jen
dlouhý pás hedvábí, který jen taktak zakrýval prsa a nic víc. Pod
lopatkami byl svázaný do prostého uzlu, dlouhé konce splývaly podél
paží a byly upevněné ke zlatým náramkům. Vlasy měla napuštěné
olejem a svázané zlatem.
Ale i v tom byla moc. Ahmann nerad viděl, že se jeho žena takto
vystavuje, ale bylo dobré mu veřejně připomínat, že i když je
Šar’damou Ka, jeho moc není bezmezná. Takto byl nucen předstírat,
že o tom rozhodl sám.
Bylo to důležité ponaučení, a pokud se ve svém odhadu nespletla,
bude mu ho muset poskytovat zas a zas. Před nimi stáli Kadživa,
Ašán, Imisandre, Hošva a Hanya spolu s Ahmannovými neteřemi
Ašiou, Šanvou a Sikvou.
„Hannu Paš povolala mého syna Asukadžiho, aby přijal bílou, svatý
Osvoboditeli,“ říkal právě Ašán, „ale moje dcera Ašia, krev tvé krve,
dostala od dam’ting černou. To je urážka.“
„Měl bys své dcery chovat v lásce, Ašáne,“ napomenul ho Ahmann.
„Jestliže vstoupí do dama’tingského paláce, možná už je nikdy
neuvidíš. Být dalou’ting není nic nečestného,“ pokynul na Kadživu.
Ašán se jí hluboce poklonil. „Nechtěl jsem být neuctivý, svatá
Matko.“
Kadživa mu poklonu oplatila. „Nic se nestalo, damaji.“ Obrátila se
ke svému synovi, a i když seděl sedm schodů nad ní, vypadalo to, že
se na něj dívá shora.
„Na dalách’ting opravdu není nic nečestného, můj synu, ale je to
břímě. Břímě, které tvé sestry a já neseme mnoho let. Nechrání snad
tvůj zákon manžela, který udeří dítě tvé krve?“
Ahmann se obrátil k Ineveře, ale zasáhla dřív, než stačil promluvit.
„Kostky je nepovolaly.“ Řekla to tiše, jen pro něj, těžila z toho, že
sedí na výšinách s ním. „Přijal bys snad mrzáka jako šarúma?“
Ahmann se zachmuřil, ale odpověděl stejně tiše. „To mi chceš říct,
že mé neteře nejsou o nic lepší než mrzáci?“
Inevera zavrtěla hlavou. „Jen říkám, že byly předurčeny k něčemu
jinému. Člověk nemusí přijmout řeholi, aby dosáhl velikosti, drahý.
Sám jsi toho důkazem. Pokud si však přeješ, vezmu ty dívky do
dama’tingského paláce a vycvičím je tak, jako jsi byl ty vycvičen v
Šariku Horovi.“
Ahmann na ni chvíli hleděl, pak přikývl a obrátil se zpátky k
ostatním. „Dívky budou přijaty do dama’tingského paláce jako
daly’ting a vycvičeny. Vyjdou odtamtud jako kai’ting a jakmile se
provdají, budou oblékat bílý závoj s černým šálem a rouchem, a
stejně tak moje matka a sestry od dnešního dne napořád. Stejně jako
pro damy’ting, i pro ně bude platit, že každý muž, který bude
přistižen, že udeřil kai’ting, přijde buď o ruku, která se provinila,
nebo o život.“
„Osvoboditeli…“ nadechl se Ašán.
Ahmann mu uťal řeč drobným mávnutím kopí. „Domluvil jsem,
Ašáne.“
Damaji pokorně ustoupil, Inevera vstala, tleskla a zamyšleně si
mnula dlaně, když přijímala ty tři dívky, ještě tak mladé a poddajné.
Popravdě neměla ponětí, co si s nimi počne, ale to se někdy stává.
Zasej semena, která máš, říkala Eveja’ting. Neboť mohou přinést
nečekané plody.
Inevera vyprovodila dívky ze síně svým soukromým vchodem.
Těsně za dveřmi stála Qeva s Enkidem, kteří jistě slyšeli ze síně
každé slovo, neboť sem se všechny zvuky dokonale nesly.
„Tyto dívky se budou čtyři hodiny denně učit číst, psát, zpívat a
polštářový tanec,“ sdělila Inevera Qevě. „Zbylých dvacet hodin náleží
Enkidovi.“
Ašia zalapala do dechu a Šanva se jí křečovitě chytila. Sikva se
rozplakala.
Inevera si jich nevšímala a obrátila se k eunuchovi. „Udělej z nich
něco schopného.“
Kapitola 18
Napjaté setkání
333 p. N.
11 jiter před novoluním
Když se v dohledu objevil důvěrně známý kotlinský kraj, Leesha
cítila, že se rozbouřený žaludek uklidňuje. Bylo milé být zase doma.
Uprchlické osady, každá na vlastní velechraně, rychle splývaly.
Ale pak se ozval výkřik a karavana se na místě zastavila. Leesha
vystrčila hlavu z okna a zjistila, že dojeli na hranici ústřední
velechrany a proti nim stojí rota Dřevních vojáků. Padesát jich bylo,
na těžkých válečných ořích, vyleštěná lakovaná dřevěná zbroj se na
slunci jenjen blýskala. Přehradili jim cestu a praskání v křoví u cesty
hlásilo pěší lučištníky v lehké kožené zbroji, zato s jedním šípem na
tětivě a dvěma dalšími v ruce.
Za nimi stály stovky drvoštěpů, někteří s kopími, jiní s nástroji
svého řemesla. Některé tváře poznávala. Většinu ne.
„Co to má znamenat?“ křikl Kaval a Leeshe bylo jasné, že ten
trouba už sahá po zbrani. Rozrazila kočárová dvířka, ale ve chvatu
zakopla a plácla sebou na zem. Leknutím se podvědomě chytila za
břicho, ale zaťala zuby a ztěžka se zvedla.
„Mistryně Leesho!“ vykřikla Wonda a seskočila z koně. Ale než k
ní doběhla, Leesha stihla vstát a mávla na ni, ať jde pryč. Přesně jak
předpokládala, všichni Krasijci už třímali kopí a kotlinští lučištníci je
zjevně hodlali nejdřív postřílet, než začnou vyjednávat.
„Nechte zbraně na pokoji!“ zařvala. Sice neměla hora-magii, která
by zesílila její hlas, ale k věcem, které zdědila po matce, patřil i
úctyhodný ječák. Všechny zraky se obrátily k ní. Ale nikdo se
nemínil odzbrojit.
„Kdo jsi, že rozkazuješ vojákům hraběte Thamose?“ vyjel na ni
jeden z jezdců. Seděl na statném válečném oři, ne na štíhlém, rychlém
angierském koni jako ostatní Dřevní vojáci, a plášť měl sepnutý
zlatým řetězem. Na helmici mu trčel kapitánský chochol.
„Jsem mistryně Leesha Papírova, kořenářka z Osvoboditelovy
Kotliny,“ odpověděla Leesha, „a ocenila bych, kdybyste mě ušetřili
starostí se šitím ran od přehorlivých mužů, které svrbí prsty na luku.“
„Drvoštěpské Kotliny,“ opravil ji kapitán. „A máš zpoždění. Tvůj
písečný posel dorazil už před týdnem a neříkal nic o tom, že sebou
přivedeš polovinu krasijské armády.“
Kaval se uchechtl. „Kdyby sem přicházela jen jedna setina
Osvoboditelovy armády, tak by tě samotné dunění našich kroků
shodilo z koně, chlapče.“
Kapitán vztekle zaprskal a Leesha se vyřítila na cestu a stoupla si
mezi ně. „Drž jazyk za zuby, kaprále. Já si od tebe nenechám zkazit
návrat domů.“
Gared a Wonda se přesunuli k ní, z jedné strany opěšalá Wonda, z
druhé Gared na svém statném poníkovi, z jehož hřbetu zvysoka
shlížel i na ty největší jezdce na koních. Dřevní vojáci si při pohledu
na Gareda začali mezi sebou šuškat. Jeho pověst ho očividně
předcházela. Další věc, v níž měla matka pravdu. Litovala, že
nedokáže vyhnat z hlavy vzpomínku na ty dva nalepené na sobě jako
psi.
„Kdo, do Jádra, jste?“ vyjel Gared na kapitána. Jeho vztek byl
přímo hmatatelný. „Mně ani nikomu z mých lidí nebude nikdo
vyhrožovat kopím v zemi, za kterou jsme krváceli. Dobře ti radím,
zavel sklonit zbraně dřív, než se ti zabodají do zadku.“
Kapitán se usmál. „Zrovna ty nejsi v postavení, abys mohl někomu
vyhrožovat, mistře drvoštěpe. Ty už tady nevelíš.“
„Že ne?“ Gared si strčil prsty do úst a pronikavě hvízdl. Řady
drvoštěpů za Dřevními vojáky se rozdělily a obstoupily hraběcí
vojáky z obou stran. Vedli je Vemeno a Merrem Řezníkovi a v
předních řadách poznávala Leesha další známé tváře. Stál tam Yon
Šedivec se svým synem a vnuky a všichni vypadali stejně staří. Samm
Pila, Ande Drvoštěp, Tomm Perlík se syny. Evin Drvoštěp se svým
obrovitým vlčákem.
Drvoštěpové nevyhrožovali, ale ani to nebylo zapotřebí. I ten
nejmenší z nich byl o hlavu větší než jakýkoli hraběcí pěšák.
Dokonce i jezdci ve zbroji dostali strach. Stín byl velký skoro jako
jejich koně, a když klusal kolem, koně řičeli strachy a vzpínali se. Být
ten pes o trochu větší, brzy by ho Evin vyměnil za svého hřebce.
Dřevní vojáci váhali, dívali se na kapitána, čekali na rozkazy. A pak
už bylo pozdě, byli obklíčeni a kapitán byl od svých vojáků
odříznutý.
Mezi stromy se vynořili další drvoštěpové a pod jejich výhrůžnými
pohledy ustoupili i lučištníci. Vemeno a Merrem došli ke Garedovi a
vzdali mu čest.
„Říkal jsi něco?“ zeptal se zdvořile Gared kapitána.
Kapitán protáhl obličej, ale zavrtěl hlavou, důstojně se narovnal,
zvedl ruku a dal svým mužům několik znamení. Vojáci sklonili kopí a
zjevně se jim ulevilo, nicméně bylo jasné, že zbraně kdykoli obratem
zase zvednou.
Kapitán sesedl, sundal si helmici a vysekl Leeshe strohou poklonu.
„Jsem vladyka Gamon, kapitán hraběcí gardy. Jsme zde, abychom tě
doprovodili k Jeho Výsosti.“
„A k tomu potřebuješ sedmdesát mužů, kapitáne?“ zeptala se
Leesha. „To je teď v samém srdci Kotliny tak nebezpečno?“
„Ty se tu nemáš čeho bát, mistryně,“ řekl Gamon, „ale podle
rozkazu hraběte Thamose nesmí do Kotliny vstoupit žádný ozbrojený
Krasijec.“
„To mě dřív vezme Nie,“ zavrčel Kaval krasijsky. Leesha se k němu
obrátila a povytáhla obočí.
„Odpusť, mistryně,“ řekl kaprál, „ale to kopí jsem dostal darem od
samotného Osvoboditele a žádnému změkčilému žírňanskému
chi’šarúmovi ho neodevzdám.“
„Odevzdáš,“ sdělil mu Gamon. „Máme rozkaz odebrat vám zbraně i
násilím, kdyby nám v tom chtěl někdo bránit.“ Podíval se na Gareda a
Leeshu. „Tady nás početně možná převyšujete, ale hrabě velí
tisícovce Dřevních vojáků. Chcete snad prolévat krev, protože se Jeho
Výsost snaží ochránit svůj lid před pověstnými vetřelci?“
Leesha si promnula spánky. „Pokud je toto jeho cílem, tak má
prapodivný způsob, jak to dávat najevo.“ Zavrtěla hlavou. „Ale ne,
nechceme.“ Obrátila se ke Kavalovi. „Neodevzdáte své zbraně jemu,
kaprále, odevzdáte je mně.“
„Obávám se, že to nebude stačit, mistryně,“ ozval se Gamon.
Leesha ho přezíravě sjela pohledem. „Budou odzbrojeni, kapitáne.
Nedráždi už více jadrnce bosou nohou.“
Gamon otevřel ústa, ale nevyšla z nich ani hláska. To byla
dostatečná odpověď. Leesha se obrátila zpátky ke Kavalovi. „Vyber
od svých mužů kopí, jak od dal, tak od cha’šarúmů, a ulož je pod můj
kočár. Máš mé slovo, že vám budou při odjezdu z Kotliny vráceny.“
Kaval váhal, ohlédl se přes rameno, ale Leesha na něj krasijsky
zasyčela: „Damu’ting nehledej. Ahmann tě dal na povel mně, ne jí.
Udělej, co jsem ti řekla. Hned.“
Kaprálovi znechuceně zacukaly rty, ale uklonil se a vyhověl jí.
Odebral svým mužům zbraně a bezpečně je uložil z jejich dosahu.
Nože jim nepochybně zůstaly a Kolíf a řada dalších měli jistě
poschovávané ještě další zbraně, ale i krasijská čest má své meze.
Kdyby je ona nebo kapitán Gamon začali prohledávat, došlo by na
krev.
Z davu se vyloupla Darsy a hrnula k ní. Neklaněla se, zato Leeshu
objala tak, div z ní nevymáčkla dech. „Nemáš tušení, jak jsem
šťastná, že jsi zpátky.“ Leesha jí objetí oplatila a letmo si přitom
vzpomněla, jak moc ji Darsy kdysi nesnášela. Ta náklonnost pro ni
sice už nebyla žádnou novinkou, ale stejně ji to pořád překvapovalo.
„A teď, kapitáne,“ řekla, „buď tak laskav a doprovoď nás k Jeho
Výsosti. Velice ráda bych si s ním pohovořila.“
Voják přikývl, nasadil si helmici a vylezl zase na koně. Kruh
drvoštěpů se rozestoupil, nechal ho projet k jeho mužům, a za ním se
zase uzavřel a dal Leeshe pocit bezpečí a ochrany, který nezažila už
celé měsíce. Bylo příjemné být zase doma.
Darsy převzala od krasijského kočího otěže Leeshina kočáru, kočí
seskočil a Leesha si vylezla k Darsy na kozlík, aby si mohly
soukromě pohovořit. Výprava se opět dala do pohybu. Wonda na koni
se držela poblíž jejich kočáru, zatímco Gared na poníkovi zajel k
drvoštěpům na poradu.
„Dostala jsi mou poslední zprávu?“ zeptala se Darsy.
„Neodpověděla jsi.“
Leesha zavrtěla hlavou. „Jsme už týdny na cestě. Museli jsme se s
poslem nějak minout. Co se děje? Bylo mi jasné, že Thamos bude
předvádět svaly, až se budeme vracet, ale ozbrojené přivítání jsem
přece jen nečekala. Něco se zvrtlo?“
Darsy zavrtěla hlavou. „Hrabě se ve skutečnosti chová ke Kotlině
slušně. K lidem je spravedlivý a zařídil pravidelný přísun zásob ze
severu. Jeho stavitelé hodně přispěli k rychlejšímu budování nových
velechran i přístřeší pro lidi. Nový pastýř se chová víceméně stejně.
Je kapku přísnější než Jona, ale lidi ho mají vcelku rádi. Věci běží
jako dřív a do roka budeme větší než Angiers.“
„Tedy nic překvapivého,“ usoudila Leesha. „Od vévody bylo
troufalé, že mu takhle otevřeně Kotlinu dal, ale i kdyby měl opravdu
tisíc mužů, stejně je v menšině. Ten ví, co dělá, když nám nezavdává
žádný důvod ke vzpouře, dokud si svou moc neupevní. Až se vrátí
Tetovaný, bude hrabě potřebovat veškerou přízeň, kterou si mezitím
stihne u lidí získat.“
Darsy si odkašlala. „Právě kvůli tomu jsem ti psala. Už je dva týdny
zpátky. Ale je… jiný.“
Leesha se na ni ostře podívala. „Jak jiný?“
„Teď si říká Arlen Sedlák,“ odpověděla Darsy, „a svou pastýřskou
kutnu vyměnil za obyčejné venkovské šaty. Říká, že je odněkud z
Tibbetské Říčky; to je nějaký zapadákov v Milnu, kde dávaj lišky
dobrou noc.“
„Čestné slovo?“ Leesha cítila, jak se jí po tváři rozlévá nadšený
úsměv. Že by se Arlen konečně postavil svým démonům a našel zase
sám sebe? Myslela na jejich poslední neohrabané loučení, na to, jak
moc chtěla, aby už šel, a přitom se cítila v jeho objetí na rozloučenou
tak bezpečně.
„Jo, já to viděla a slyšela na vlastní oči a uši,“ potvrdila Darsy. „Ale
je toho víc. On je teď… mocný.“
Leesha se na ni podívala. „Mocný byl vždycky, Darsy. Chrany…“
„Je v tom něco víc,“ přerušila ji Darsy. „Zrovínka tu první noc, kdy
se vrátil, jsme jako obvykle klučili démony a oni Andeho Drvoštěpa
rozpárali, jako bys vyvrhla prase. Já u toho byla a už jsem se
rozhodla, že ho nechám odejít ke Stvořiteli. Nemohla jsem nic dělat.
Ani ty bys nemohla. Ale Tetovaný jen zamával rukou a ty rány se
samy zavřely přímo před mýma očima. Ande vstal a druhý den si
vykračoval, jako by se mu nic nestalo.“
„To jen tak zamával rukama?“ zeptala se Leesha. „Nenakreslil
Andovi na tělo chrany démonským ichorem?“
„Jasně že ne!“ Darsy to zjevně pobouřilo. „Jaká podlá duše by
dávala kolem rány démonský ichor?“
„To je jedno,“ přerušila ji Leesha. „To jen tak mával rukama, nebo
kreslil do vzduchu chrany?“
Darsy se na okamžik zamyslela. „Mohl i kreslit chrany, řekla bych.
Ale ne ty, které znám.“
Leesha přikývla. „Ráda bych si s Andem později promluvila.“
„Tak to si klidně promluv s půlkou města,“ odtušila Darsy. „Další
noc šel Arlen do špitálu a celý ho vyčistil. Nezbyla tam na ošetření
ani záděra.“
„Stvořiteli,“ vydechla Leesha. V Everamově Štědrotě se naučila pár
tajemství o léčení hora-magií, ale v takovém rozsahu… Ten mozkový
démon, kterému čelily s Ineverou, čaroval tak, že kreslil chrany do
vzduchu, ale když to zkoušela ona, tak se nic nedělo, ani když chrany
kreslila do vzduchu pravým démonským rohem. Kde jen Arlen tu
moc bere? Množství magie, které na to musí vynakládat, přece nelze
unést.
„Jo,“ pokračovala Darsy, „a od té doby obchází každou noc
uprchlické vesnice, kde dělá to samé. A odevšad se nese vyprávění o
těch, co je sundal hrobníkovi z lopaty. Pořád tvrdí, že není
Osvoboditel, jenže mu to věří míň a míň lidí. Noci, sama tomu
přestávám věřit.“
Leesha svraštila čelo. „Co s tím dělá hrabě?“
„Asi to samé, jako zrovna teď s Garedem,“ odtušila Darsy. „Snaží
se využít svého postavení a kapku ho ukáznit. Tetovaný proti
Thamosovi otevřeně nevystupuje, ale každý hlupák vidí, že v
soukromí se před ním hrabě a nový pastýř klepou strachy a na
veřejnosti pečlivě volí slova.“
Leesha si promnula bolavé spánky a zatoužila, aby tam byl Arlen a
zbavil ji nesnesitelných bolestí hlavy, když už léčí v Kotlině každého
jiného maroda. „Ještě něco bych měla vědět?“
„Za posledního novoluní se střetl s nějakým chytrým démonem,“
pokračovala Darsy. „Umí se ti dostat do hlavy a ostatní zplozence
Jádra řídí jako schopný vojvoda. Teď Tetovaný všechny nutí, aby si
dřív, než měsíc zase ztmavne, vyrobili chraněnou čelenku.“ Vytáhla
pruh látky, Leesha si ho od ní vzala a prozkoumala mozkovou chranu.
Byla stejná jako ta, kterou rozdávala ve vískách cestou domů.
Přikývla. „To je všechno?“
Darsy zavrtěla hlavou a ztišila hlas. „Není sám.“
Zabolelo to jako bodnutí nožem. Podrobnosti Darsy neřekla, ale
byly slyšet v tónu hlasu. „Aha?“
„Má s sebou dívku,“ potvrdila Darsy. „Rennu Jirchářovu. Prý je
taky z Říčky.“ Darsy se odmlčela a upřela zrak někam do dáli. Hluše
dodala: „Říká, že jsou zasnoubení.“
Darsy dál upírala oči do prázdna a čekala, co Leesha na to. Skoro
všichni v Kotlině si vyprávěli o tom, jaký o ni měl Arlen během bitvy
o Drvoštěpskou Kotlinu strach, jak vtrhnul do modlitebny a zoufale ji
hledal. Vyprávěli si o tom, že k nim poprvé přijel po jejím boku, i o
tom, že v její chatrči trávíval celé hodiny. Vyprávěli si o tom,
hloubali nad tím. Nebylo žádným tajemstvím, že se celá vesnice
modlí, aby už do toho praštili, a diví se, proč jim to tak dlouho trvá.
Leesha se tomu dříve sama často divila.
Leesha si najednou uvědomila, že jí dech uvázl v hrdle, a přinutila
se vydechnout. Proč by ji to mělo rozčilovat. Čekání na Arlena ji
unavilo už dávno a sama se začala rozhlížet po jiných možnostech.
Noci, jen ta nevolnost, která přichází každé ráno, přece potvrzuje, jak
se rozhodla. Přesto ho kdysi chtěla. Kdyby ji také chtěl, odevzdala by
se mu bez výhrad.
Jenže on ji nechtěl. Tvrdil, že je prokletý. Že s krví poskvrněnou
démonskou magií nemůže založit rodinu. Nějak ho kvůli tomu
milovala ještě víc. Jeho oběť byla tak ušlechtilá, tak hrdá. Cítila se
jako slaboška, že kvůli tomu hledá náruč jinde.
Ale opravdu to tak bylo? Vždyť uplynulo sotva pár měsíců a Arlen
zničehonic zapomněl na své zapřisáhlé odmítání lásky a zasnoubil se
s jinou. To to na ni jen hrál? Ta představa ji rozzuřila. Taková drzost.
Copak si o ní myslel, že je tak slabá a tak zoufale touží po lásce, že by
neunesla pravdu? Že po něm žádala lež, aby jí osladil hořké
odmítnutí? Zbabělec.
To všechno jí táhlo hlavou, ale už se poučila od dam’ting a navenek
na sobě nedala nic znát. „To je dobře,“ vypravila ze sebe nakonec.
„Zaslouží si štěstí a dobrá žena mu pomůže udržet se nohama na
zemi.“
„Tahle těžko,“ zamumlala Darsy. Leesha se na ni tázavě podívala,
ale zavalitá kořenářka se jen podrbala na krku a dál to nerozváděla.
K Leeshinu překvapení nezamířili na Jadrnský hřbitov, ale zahnuli
do jiné části velechrany. Zrovna si říkala, kam vlastně jedou, když se
v dohledu objevila Thamosova tvrz.
Samotná tvrz byla teprve rozestavěná, ale mohutné palisádové
hradby už stály - vysoké nasmolené kůly byly nahusto zapuštěné do
země a pevně svázané k sobě. Vojáci s kušemi mohli obcházet po
předprsni opatřené střílnami, aby se mohli při střelbě krýt.
Brána v palisádách se rozlétla a před nimi se objevilo nádvoří více
než dost velké na to, aby pojalo celou jejich výpravu. Vojáci na ně
mávali, ať vjedou, čímž se vyjasnilo, že Thamos zamýšlí vzít všechny
dovnitř a bránu za nimi zavřít. Leeshu přepadly obavy, že jakmile
budou jednou uvnitř, tak už odtamtud Krasijci nikdy nevyjdou. Celou
dobu věděla, že to jsou špehové, ale zároveň i rukojmí, které jim dal
Ahmann jako projev dobré vůle, a chtěla s nimi jednat jako s každým
jiným a nechat je, ať poznají přátelství jejího lidu na vlastní kůži.
Pochybovala však, že by hrabě Thamos uvažoval stejně. Zatím se
předváděl jako dobrosrdečný panovník, ale jeho cíle byly od začátku
jasné: ovládnout Kotlinu, odhalit tajemství zabíjení démonů a
vymezit angierskou bitevní linii proti Krasijcům. Angierský dvůr byl
ve svém odporu vůči pouštnímu lidu jednotný. Po napadení Rizonu to
nebylo nic divného, ale vyhrotit vztahy bylo to poslední, co zrovna
teď potřebovali. Ahmann by Kotlinu - a pravděpodobně celý Angiers
- klidně rozdrtil, kdyby k tomu dostal důvod.
„Zastav,“ řekla Darsy a ta okamžitě uposlechla. Zbytek výpravy
zastavil s nimi, Leesha slezla z kozlíku a otevřela dveře do kočáru.
Elona vykoukla, pohledem zhodnotila hraběcí tvrz a tiše hvízdla.
„Kníže poslední měsíce nelenil. Je ženatý?“
Leesha si povzdechla. Ještě pořád se nedokázala na svou matku
podívat bez odporu. „Doufám, že ne. Podle dvorských klepů má v
posteli kdejakou mladici, co na něj zamává řasami.“
„Asi to chce tu pravou, která mu trochu poplete hlavu,“ usoudila
Elona.
„Říkala jsem mladici, matko,“ připomněla jí Leesha. „Nemyslím, že
bys měla naději.“
„Hele, takhle s matkou nemluv!“ ozval se Erny. Leesha se na něj
podívala a chtělo se jí řvát. Pořád matku hájí. A to by se
pravděpodobně nezměnilo, ani kdyby se dozvěděl o Garedovi. Noci,
vždyť on o něm asi ví. Když šlo o jeho ženu, nebyl Erny ani
zpoloviny tak hloupý, jak si lidé mysleli, ale co se týkalo jeho kuráže,
měla Elona pravdu.
Raději předstírala, že otec nic neřekl. „Já se teď odeberu dovnitř na
slyšení k Jeho Výsosti. Pošlu vám pár drvoštěpů, aby vás doprovodili
domů. Až budete doma a nikdo se nebude dívat, vezmete krasijská
kopí a schováte je v papírně. Někam, kde je nikdo nenajde.“
Ernyho zaskočilo, že jak Leesha, tak Elona přešly jeho výpad
mlčením, a chvilku trucoval, ale nakonec přikývl. „Jo, vím o tom
pravém místě. Mám káď na papírovou kaši s falešným dnem.“
„Ale, opravdu?“ opáčila Leesha. „A na copak jsi ji potřeboval,
smím-li se ptát?“
Erny se usmál. „Aby si zvědavé malé holky, co se mi tam chodívaly
přehrabovat, neublížily louhem ani jinými lučebninami na výrobu
papíru.“
„Patnáct let si už míchám horší,“ poznamenala Leesha.
„Jo,“ souhlasil Erny. „Jenže já zase od té doby neměl důvod o tom
mluvit.“ Varovně vztyčil prst. „A ty se mé tajnosti dozvíš, až budu
chtít já, mladá dámo, a ne dřív. Dávej si pozor na jazyk, jestli se chceš
někdy dozvědět, kde mám schované zlato.“
„To nejsou plané výhrůžky,“ zamumlala Elona. „Jsem s ním skoro
třicet let a pořád o tom nemám ponětí.“
Vrátil se k nim kapitán Gamon. „Hrabě čeká,“ oznámil netrpělivě.
„Kde to vázne?“ Hraběcí sídlo a lučištníci za zády mu očividně vrátili
část sebejistoty, kterou ztratil na cestě.
„Posílám své rodiče domů, než se odeberu k Jeho Výsosti,“
odpověděla Leesha. „Zbytek výpravy si mezitím trochu oddechne
tady.“
„Oddechnout si mohou uvnitř hraběcí tvrze,“ odpověděl Gamon.
„Ubytování je připraveno. Uvnitř budou bezpečnější.“
„Bezpečnější před kým?“ zeptala se Leesha.
„Mnoho nových poddaných Jeho Výsosti pochází z jihu a pamatují
si, co ti lidé u nich doma napáchali,“ připomněl jí Gamon.
„Jsem si toho vědoma,“ odtušila Leesha, „ale toto jsou hosté, nikoli
vězni.“
Obrátila se ke Garedovi, který k nim mezitím přišel i s drvoštěpy.
„Myslím, že drvoštěpové dokážou udržet v klidu skupinu
neozbrojených Krasijců, ne?“
„Nic se neboj, holka,“ řekl Yon Šedivec a poplácal se topůrkem
sekery do dlaně. „Jak začne nějaký moula dělat potíže, brzy toho bude
litovat.“ Bylo zvláštní slyšet u muže v nejlepších letech stařecký hlas.
Už nějaký čas sledovala, jak Yon pomalu odhazuje léta, ale na tu
náhlou změnu po několika měsících, co ho neviděla, si ještě nezvykla.
Většina šedin už z vlasů ustoupila a teď vypadal spíš na čtyřicátníka
než sedmdesátníka.
„Jo,“ souhlasil Vemeno. „My už na to dohlídnem.“
Gamon zavrtěl hlavou. „Hraběcí pozvání zahrnovalo jmenovitě tebe
a tvou ženu, mistře Řezníku, kapitána Drvoštěpa, mistra Krčmu a
slečnu Drvoštěpovu,“ ukázal na Wondu.
„Mě?“ podivila se Wonda. „K čemu mě chce hrabě vidět?“
„Tak to opravdu nevím,“ odtušil výsměšně Gamon. Angiersané sice
přiznávali svým ženám větší práva než Krasijci, ale ne o moc.
Nesouhlasili s tím, aby se ženy pletly do politiky či vojenských
záležitostí. Leesha mu užuž chtěla pádně odpovědět, ale Gared ji
předběhl.
„Dej si pozor,“ zavrčel. „Ta má na svém účtu víc jadrnců než celá ta
tvoje zakrslá kumpanie dohromady.“
Gamonovo obočí se sklenulo do ostrého V. Tady u tvrze sice bylo
Dřevních vojáků víc, ale mezitím přicházeli další a další drvoštěpové.
Našpulil rty a raději moudře mlčel.
Gared temně zamručel a obrátil se k Yonovi. „Dokud budem uvnitř,
tak na celou výpravu dohlídni. Ať je nikdo neotravuje, ale taky ať ani
nikdo neodchází. Hlavně měj na očích ty v černém.“
Yon přikývl. „Jasně, chlapče. Nedělej si starosti.“
O chvíli později se vynořil Rojer. Podle krasijského zvyku šla krok
za ním Amanva a krok za ní Kaval, Kolíf a Enkido. A ještě o krok za
nimi šla Šamava.
„Kde je Sikva?“ zeptala se Leesha. „Není jí dobře?“
Amanva zavrtěla hlavou a povýšeně se na Leeshu podívala. „Pořád
se blýskáš znalostí našich obyčejů, mistryně Papírova, ale tvoje
znalosti jsou očividně chabé, když si myslíš, že muž může přivést ke
dvoru svou dživu sen.“
Jednala s ní spatra jako vždy, ale Leesha vycítila, že pod přezíravým
tónem kypí vztek. Poklonila se. „Nechtěla jsem urazit.“ Amanva
neodpověděla.
„Jeho Výsost tě nepozvala,“ sdělil jí kapitán Gamon. „Ty a tví
divoši můžete počkat na nádvoří.“
Amanva ho zbičovala pohledem. Pod takovou neomaleností se
zbortil i její dama’tingský klid. Kaval s Enkidem se napjali, ale švihla
na ně rukou, ať se uklidní. „Mým otcem je Ahmann asu Hoškamin
am’Jardir am’Kadži. Šar’dama Ka a Osvoboditel, který sjednotí
lidské plémě. Jestli mě u nějakého druhořadého knížátka necháte trčet
někde na polštářích, vezme to jako smrtelnou urážku.“
„I kdyby byl tvůj otec sám Stvořitel, nic to pro mne neznamená,“
odsekl Gamon. „Počkáš tady, dokud pro tebe nepošlou.“
Amanvino vykroužené obočí se pomalu stahovalo k sobě, ale dál se
nehádala.
Leesha vycítila, že se vztahy přiostřují, a obrátila se k Evinovi.
Nepřítomně hladil po zádech svého vlčáka, jehož mohutné plece byly
zhruba ve stejné výši jako Evinovy. Když byli malí, neměla Evina
ráda, byl krutý a sobecký a nikdy se na něj nedalo spolehnout, ale
jako tolik jiných lidí i on se s příchodem Tetovaného změnil. „Evine,
doprovodil bys mé rodiče domů, prosím?“
Evin přikývl a osobně se vyšvihl na kozlík. Stín běhal kolem
kočáru, koně uskakovali, řičeli strachy a škubali za postroj.
Evin pronikavě zahvízdl. „Hej, Stíne! Jdi si najít Callena!“ Vlčák
zaštěkal, jako když hrom zaburácí, a pádil pryč. Evin přitáhl otěže,
srovnal koně, práskl otěžemi a kočár odjel. Zbytek výpravy byl
ponechán svému osudu pod bdělým okem drvoštěpů a Dřevních
vojáků a Leesha s doprovodem prošla bránou.
Hraběcí tvrz byla teprve ve výstavbě, ale základy již byly položeny
a části sídla dokonce už stály a používaly se. U hlavního vchodu se
srotila skupina Dřevních vojáků s kopími a štíty.
Leesha se přitočila ke Garedovi a ztišila hlas. „Garede, jestli ti hrabě
bude chtít dát titul a stejnokroj, ne abys to hned přijal.“
„Proč ne?“ podivil se Gared, ani se neobtěžoval šeptat jako ona.
„Protože tím bys mu odevzdal naši armádu, hlupáku,“ řekl Rojer,
který ho dohnal z druhé strany. I on mluvil tak tiše, aby ho nikdo jiný
neslyšel.
Gared se obrátil a vztekle zpražil pohledem žonglérovy manýry.
„Jsem ti jen pro smích, co? Tetovaný mi řekl, abych tě chránil, dokud
bude pryč, Rojere. Přísahal jsem na slunce, že tě chránit budu.
Postavil jsem se útočícím démonům, Krasijcům a Stvořitel ví čemu
všemu ještě, abych slib dodržel.“
Najednou se vztyčil a drobnější Rojer, který si ještě před chvíli tak
pyšně vykračoval, se před tím hrozivým přízrakem dočista scvrkl.
„Ale nikdy mi neřekl, že mi budeš srát na hlavu a budeš si na mě tak
vyskakovat. A to, že je teď Tetovaný zase zpátky ve vsi, pro mě
znamená, že jsem svůj slib splnil a mám to za sebou. Od teďka se
hlídej sám, ty mrňavý spratku mrzácký. A jestli mě znovu nazveš
hlupákem, vyrazím ti zuby.“ Olízl si dva prsty a zvedl je tak vysoko,
aby na ně přes hraběcí palisády dopadly sluneční paprsky. „Přísahám
na slunce.“
Rojer strnul, jako by do něj hrom udeřil. „Garede,“ začala opatrně
Leesha. „Ty máš naprosté právo se rozčílit nad tím, že tě bereme jako
samozřejmost, a pokud jde o mě, mrzí mě to. Kdysi jsem tě
obviňovala ze všeho, co se v mém životě zvrtlo, ale pravda je, žes
neudělal nic jiného než milion jiných kluků. Odpouštím ti. Už jsi to
od té doby splatil mnohokrát.“
Gared nevrle zachrčel. „To je sakra pravda.“
„Ale Rojer měl taky pravdu,“ pokračovala Leesha. „Nechat si dát od
hraběte titul je to samé jako prohlásit, že drvoštěpové jsou součástí
angierské armády.“
Gared pokrčil rameny. „A nejsou snad? Vy dva se chováte, jako
bych byl zabedněný já, ale mně to připadá, jako byste vy zapomněli,
na čí straně stojíme. Pelešíte se s Krasijci a zapomínáte, kdo nám
přišel na pomoc, když jsme to potřebovali.“
„Jsem si z Jádra jistý, že vévoda Rhinebeck to nebyl,“ odtušil Rojer.
Gared přikývl. „To vím taky. Byl to Osvoboditel. Ale prozatím
nechává Tetovaný řízení Kotliny na hraběti a to mi stačí. Jestli nám
zítra řekne, ať setneme hraběti hlavu, taky to udělám.“
„A všichni drvoštěpové půjdou za tebou,“ řekla otráveně Leesha.
„Jo, to je pravda. Půjdou za mnou. Ne za tebou, Leesh. A ani tady
za tím šumařem,“ trhl bradou k Rojerovi. „Vy dva se můžete klidně
vrátit ke sbírání bylin a roztáčení rejdováků. Tohle je chlapská
záležitost.“
„Stvořiteli, pomoz nám,“ zamumlala Leesha, když se k nim obrátil
zády a rázně vykročil k hraběcímu sídlu.
•
„Kotlina se změnila od té doby, co jsi tu byla naposledy, mistryně.“
Thamos seděl na mohutném trůnu na stupínku v čele své přijímací
síně. Síň ještě nebyla dodělaná, stěny a vysoký strop byly částečně z
holých prken a částečně jen z trámů zakrytých nepromokavou
plachtovinou. Ve vzduchu se vznášelo plno prachu, podle pachu se tu
míchal eton a Leeshu z toho opět rozbolela hlava. Pod střevíci
zakřupaly piliny. Už teď v ní síň svou velikostí vyvolávala tíseň, a až
bude dostavěná a plně zařízená, bude se nad ní tajit dech.
Kromě odznaků moci byl hrabě v plné zbroji a kopí měl na dosah.
Vousy měl dokonale upravené, aby ještě víc vynikla už tak výrazná,
hezká čelist, kabátec švihácky vypasovaný, široká ramena. Každým
coulem vypadal jako voják šlechtic. Za ním stál sluha s hraběcí
helmicí a štítem, jako by hrabě mohl být každým okamžikem povolán
do bitvy.
Po Thamosově pravici stál pastýř Hayes, jehož jim slíbila Araine,
když se s ní před pár měsíci setkali. Je upřímný ve víře a spravedlivý,
říkala, ale srdcem je to Angiersan.
Ať už to Angiersané věděli nebo ne, za všechny nitky tahala
vévodkyně matka. Při své poslední návštěvě u dvora byla Leesha na
vlastní oči svědkem její moci. Vévodu a starší knížata držel zkrátka
její první ministr Janson, ale pokud šlo o toho nejmladšího, měla
Leesha už tehdy podezření, že podává hlášení přímo jí.
Na té schůzce jí Araine rovněž slíbila, že jim pošle Thamose s
vojáky, ale nějak se nezmínila, že ho hodlá učinit hrabětem.
Měla jsem to tušit, pomyslela si Leesha. Vévodkyně mne zase
obalamutila, a to mi ještě předtím kladla na srdce, že když chci s vlky
býti…
Před trůnem stál u malého psacího pultíku pan Arther s brkem v
ruce, s otevřenou účetní knihou a čerstvě naplněným kalamářem před
sebou. Po knížecí levici se postavil kapitán Gamon, rovný jako jedle,
kopí si pevně zapřel o podlahu. Za ním stál lokaj s jeho helmicí a
štítem.
„Zdá se, že se věci opravdu trochu změnily, Výsosti,“ řekla Leesha
a vysekla pukrle. „My jsme své obyvatele při návratu z cest obvykle
nevítali luky a šípy.“
„Naši obyvatelé obvykle neodcházejí do samého středu našich
nepřátel bez svolení koruny,“ odvětil Thamos.
„Snad proto, že dříve jsme žádné nepřátele neměli,“ řekla Leesha.
„Měla jsem ve vsi padesát krasijských válečníků s celou krasijskou
armádou v zádech, a dělala jsem, co se dalo, aby můj lid vyvázl bez
úhony. Neměli jsme ani týden času čekat na svolení koruny a kromě
toho není v zakládacích listinách vesnice nic o tom, že bych nemohla
kdykoli přicházet a odcházet, kam a jak se mi zlíbí.“
Thamos si povzdechl. „Vy jste si v Drvoštěpské Kotlině prostě
zvykli, že si děláte, co chcete, mistryně. To šlo, když jste byli dobří
jen k tomu, abyste každý rok dodali pár nákladů dříví, ale to se
změnilo. Teď jsem pánem Kotliny a jejího okolí já. Vaše vesnická
rada se zodpovídá mně, nikoli naopak. Já si můžu s vašimi
zakládacími listinami vytřít zadek.“
Leesha se usmála. „Čiň, jak se ti zlíbí, Výsosti, ale pak nebuď
překvapen, když shledáš, že Kotliňané na takové věci nehledí
příznivě.“
„Vyhrožuješ, mistryně?“ opáčil Thamos. „Poté, co břečťanový trůn
vyhověl tvým prosbám o pomoc a poslal potraviny, zásoby, stavitele,
chraničáře a vojáky, aby se postarali o uprchlíky a opevnili vás proti
Krasijcům?“
„Nevyhrožuji,“ odvětila Leesha. „Jsme ti vděční za pomoc a Jeho
Milosti za to, že nám věnovala pozornost. Já jen nabízím dobrou
radu.“
„A jakou radu nabízíš, co se týče skupiny nepřátelských vojáků,
které jsi s sebou přivedla?“ opáčil Thamos. „Dokážeš mi vysvětlit,
proč bych tu bandu neměl rovnou zavřít a popravit?“
„Viděla jsem krasijskou armádu,“ sdělila mu Leesha. „Popravit můj
doprovod, vyslaný v dobré víře, aby nás chránil na cestě a navázal
styky mezi našimi národy, by znamenalo začít válku, v níž nemáme
naději vyhrát.“
„Jsi hloupá, jestli si myslíš, že bychom jim postoupili jen píď
země,“ zavrčel Thamos.
Leesha přikývla. „A to je právě důvod, proč by ses měl usmívat a
získávat čas, dokud se Kotlina nepřipraví. Zacházej s našimi hosty
zdvořile. Ukaž jim, že náš způsob života je dobrý a že i my jsme
silní.“
Thamos zavrtěl hlavou. „Já nedovolím, aby se po kotlinských
velechranách volně potloukali krasijští špehové.“
Leesha pokrčila rameny. „Tak nedovolíš. Nechám je bydlet na svém
pozemku.“
„Tvém pozemku?“ opáčil užasle Thamos.
„Bruna dostala od tvého otce, vévody Rhinebecka Druhého, tisíc
lánů dědičného léna.“ Usmála se. „Myslím, že to byl dar za to, že
pomohla na svět Tvé Výsosti.“
Thamos zrudl a Leesha se raději přestala usmívat. „Bruna mi ten
kus země odkázala ve své poslední vůli. Záměrně se snažím, aby
zůstal celý, do posledního lánu, mimo velechrany.“
„To je ten pozemek kolem chalupy, co bydlí Darsy?“ zeptal se
Thamos. „Ty pochybuješ o mých dobrých úmyslech, když jim
nabízím své hradby, a přitom jim sama nabídneš, aby bydleli na
nechraněných lánech?“
„Na mých pozemcích je bezpečněji, než bys asi čekal, Výsosti,“
odpověděla Leesha. „A Krasijců není tolik, aby znamenali nějaké
vážné nebezpečí, tím spíš, že teď nemají kopí, zato s sebou mají své
ženy a děti. Kromě toho s sebou přivážejí dary i zboží na obchod a
vyhlídky na další obchodní styky. Nech jim jejich obchodování a
naopak vyšli své špehy jako kupce. Jestliže nedokážeme válku
odvrátit, je v našem nejvyšším zájmu ji oddalovat a získávat čas,
abychom si mohli vybudovat vlastní vojenské síly a zjistit si o svých
nepřátelích co nejvíce.“
Thamos si setřel z obličeje beznaděj a napětí z něj spadlo. „Jsi
přesně taková, jak říkala matka.“
Leesha se usmála. „Vévodkyně matka mě dobře zná. Doufám, že se
těší dobrému zdraví?“
Při zmínce o matce se Thamos maličko rozzářil. „Už není tak plná
života, jako bývala, ale myslím, že nás nakonec stejně všechny
přežije.“
Leesha přikývla. „Některé ženy mají tak silnou vůli, že nezemřou,
dokud nedokončí, co si předsevzaly.“
„Matka posílá pozdravy,“ dodal Thamos. „A dary.“
„Dary?“ podivila se Leesha.
„Jedno po druhém,“ prohlásil Thamos a obrátil se ke Garedovi.
„Gared Drvoštěp?“
Gared předstoupil. „Jo, Výsosti?“
Arther vzal z pultíku malý svitek, zlomil pečeť, rozvinul ho a četl:
„Garede Drvoštěpe, synu Steava z Drvoštěpské Kotliny, jménem Jeho
Milosti vévody Rhinebecka Třetího, nositele břečťanové koruny,
strážce Lesní pevnosti a vévody Angierského jsi tímto roku tří stého
třicátého třetího po Návratu žádán a vyzýván, abys přijal hodnost
kapitána drvoštěpů ve službách Jeho Milosti a titul dvorního panoše.
Dostaneš na starost pořádek v kotlinském okrsku a k tomu berně na
vedení své domácnosti, a podřízený budeš výhradně Jeho Výsosti
panu Thamosovi, maršálu Dřevních vojáků. Přijímáš tuto čest i
povinnost?“
Garedovi se po tváři rozlil široký úsměv. „Kapitán, eh? Panoš?“
„Ne-při-jí-mej,“ cedila Leesha skrz zaťaté zuby. Byl to
bezvýznamný titul. Gared drvoštěpům velel tak jako tak. Tohle byla
jen léčka, jak ho přimět přísahat věrnost koruně a uznat, že
drvoštěpové jsou součástí Rhinebeckovy armády, nikoli soukromou
silou.
Gared se uchechtl. „Neměj péči. Neberu to.“
Podíval se na hraběte. „Díky, Výsosti, ale v Kotlině je mnohem víc
drvoštěpů než Dřevních vojáků.“
Všichni v síni ztuhli. Thamos zašátral po svém kopí. „Cože to říkáš,
mistře Drvoštěpe?“
Gared ukázal bradou na Gamona. „Ať se propadnu do Jádra, jestli
mám být na stejné úrovni jako tenhle poseroutka. Já chci být vojvoda.
A… jo, baron nebo tak něco.“
Gamon se zachmuřil, ale Thamos přikývl. „Dojednáno.“ Leesha se
chytila za hlavu a ucítila bolestivé škubání ve spáncích.
„Pitomec,“ ulevil si Rojer tiše, aby to slyšela jen ona.
Thamos vstal a ukázal kopím na Gareda. „Poklekni.“
Gared se na Leeshu vítězoslavně ušklíbl, předstoupil, sesunul se na
jedno koleno a Thamos mu položil na rozložité rameno hrot kopí.
Předstoupil rovněž pastýř Hayes a pozvedl odřenou, ale nádherně v
kůži vázanou knihu, jejíž desky byly vykládány lístkovým zlatem.
„Polož pravou ruku na kánon, můj synu.“
Gared poslechl a zavřel oči.
„Přísaháš věrnost Jeho Výsosti, hraběti Thamosovi z Kotlinského
hrabství, přísaháš, že se budeš zodpovídat jen jemu a nikomu jinému,
od této chvíle až do své smrti?“
„Jo,“ pravil Gared.
„Přísaháš, že budeš při vykonávání spravedlnosti nad svými
poddanými, lidmi z Drvoštěpské Kotliny, prosazovat jeho zákony,“
pokračoval Hayes, „ a že budeš potírat jeho nepřátele?“
„Jo,“ souhlasil Gared. „A to poslední dvojnásob.“
Thamos se ponuře usmál. „Právem, které mi udělil můj bratr,
vévoda Rhinebeck, nositel břečťanové koruny, strážce Lesní pevnosti
a pán celého Angiers tě jmenuji Garedem, vojvodou drvoštěpů,
baronem z Drvoštěpské Kotliny. Můžeš vstát.“
Gared se zvedl na nohy, a v tu ránu hraběte převyšoval, přestože
Thamos seděl na stupínku. Hrabě pokynul Řezníkům. „Dostaneš
stejnokroj a zbroj. Po slyšení se, prosím, poraď se svými zástupci a
připravte své oddíly na nástup a přehlídku. Řezníkovi většinu nižších
důstojníků jmenují sami, ale samozřejmě můžeš jejich rozhodnutí
změnit, budeš-li mít pocit, že je to nutné.“ Z jeho tónu bylo patrné, že
je to strašlivá představa.
„Jo,“ přikývl Gared a napřáhl k němu ruku. „Dík.“
Thamos se na ruku podíval, jako by se s ní Gared právě utřel, ale
pak pokrčil rameny a potřásl mu s ní. „Jsem si jist, že budeš dělat
břečťanovému trůnu velkou čest, vojvodo Drvoštěpe.“
Gared se šťastně usmál. „Vojvoda Drvoštěp. To zní dobře.“
Thamos jen cosi zabručel. „Takže, vojvodo, jak hodnotíš krasijskou
armádu?“
„Je velká, jak říká Leesha,“ odpověděl Gared, „ale roztroušená.
Nakonec přijdou i sem, ale bude to chvilku trvat. Máme čas se na ně
připravit.“
„Takže souhlasíš s mistryní Leeshou, že by Krasijci měli mít v
Kotlině volnost pohybu?“
Gared potřásl hlavou. „Já už bych na ně dohlíd, to jo. Ale já je taky
viděl bojovat s jadrnci i s lidmi a nelze popřít, že mají mnohem víc
zkušeností než my. Přišli nás naučit, jak zabíjet démony. Myslím, že
by bylo hloupé toho nevyužít.“
„Výborně,“ řekl Thamos. „Ať tví muži doprovodí celou družinu na
pozemky mistryně Papírovy. Po obvodu rozestav hlídky. Učte se od
šarúmů, ale musíte je mít celou dobu pod dohledem dva na jednoho.“
„Tři na jednoho, my jsme chytří,“ prohlásil Gared.
Thamos přikývl. „Udělej, co považuješ za nejlepší, vojvodo.“
•
Proč zrovna já vždycky zabřednu do nějaké takovéhle šlamastyky,
stýskal si v duchu Rojer.
Ale neměl na vybranou a musel to říct. Do Jádra, přece nezačne tím,
že se utáboří u Leeshi na dvorku, když na něj u Smittů čeká skvělá
světnice.
Hlasitě si odkašlal a všechny zraky se obrátily k němu. „A co mé
manželky? Mohou alespoň ony zůstat ve vsi?“
„Tvůj pohanský sňatek tady vůbec nic neznamená,“ usadil ho pastýř
Hayes. „Vzít si více než jednu ženu je hanebné. To Stvořitel neuzná.“
Rojer pokrčil rameny. „Pro tebe to možná nic neznamená, pastýři,
ale pro mne je to zapeklitá věc. Složil jsem slib.“
„A neuznání toho svazku by Krasijce vrcholně urazilo,“ dodala
Leesha.
Hayes se užuž chystal něco peprného odseknout, ale Thamos na něj
mávl, ať mlčí. „V Angiers máš jen jednu manželku, mistře Krčmo.
Vyber si jednu. Jestli chceš, aby ta druhá bydlela ve tvých komnatách
a zahřívala ti postel, služebnictvo se nebude na nic ptát.“
„Komnaty?“ podivil se Rojer. „Služebnictvo?“
Thamos přikývl. „Žádám tě, abys mi sloužil tak, jako tvůj mistr
sloužil mému bratru, čili jako hraběcí herold z Kotliny.“
Rojer si udržel důstojný žonglérský výraz, ale v duchu nemohl být
vyjevenější, ani kdyby Thamos předvedl salto a propukl v zpěv.
Pamatoval si, jaké to bylo, když Arrick býval heroldem vévody
Rhinebecka. Zlato a víno teklo proudem a on i Rojer si chodili v
nejjemnějším hedvábí a v rukavičkách. Dámy a pánové se Arrickovi
klaněli jako sobě rovnému a jeho hlas roznášel moc trůnu široko
daleko. Měli skvostné komnaty přímo ve vévodově sídle i přístup do
jeho vybraného bordelu. Tam Arrick trávil skoro každou noc, a když
byl pryč, opilý nebo s nějakou ženou, nechával mladého Rojera péči
dvorních dam.
Což bylo právě skoro každou noc.
Ale to všechno rázem skončilo, když opilý Rhinebeck vevrávoral do
lože své nejoblíbenější dvorní dámy, kde zrovna tvrdě spal Rojer. Ve
své opilosti nepoznal rozdíl, strhl z Rojera pokrývky, a i když se
Rojer bránil, bez potíží ho zkrotil.
„Ráda si hraješ na počestnou, co, holčičko?“ brumlal a jeho dech
smrděl chlastem. Uchechtl se. „To ti nepomůže. Radši se ohni a smiř
se s tím. Budeme to mít rychle za sebou.“
Teprve když Rojer zaječel, praštil tlusťocha loktem do břicha a
vyskočil z postele, vévoda vstal a rozsvítil lampu. Na protější straně
komnaty objevil rozklepaného Rojera, který držel v jedné ruce malý
nožík a druhou si přidržoval pokrývku.
Vévoda ztropil povyk, a když se Arrick vrátil z cest, zjistil, že z jeho
vévodských pověřovacích listin zbyly bezcenné cáry. Dostal ani ne
hodinu na to, aby se sbalil a vypadl z vévodského sídla. O důvodu
vyhazovu vévoda nikdy veřejně nemluvil, takže se zpočátku našlo pár
příznivců, kteří si ho najímali, jenže pak začal Arrick pít víc a víc a
ztrácet jednoho mecenáše za druhým, až nakonec s Rojerem
zřídkakdy přes den věděli, kde zakotví na noc. Dlužili peníze všem
krčmářům ve městě.
To všechno proběhlo Rojerovi hlavou za jediný okamžik. Podíval se
na Thamose a přemítal, jestli je stejně prchlivý jako jeho bratr. Ne že
by na tom záleželo. Pokud šlo o Arricka, tak ten byl vévodovi oddán
tělem i duší a s nadšením oznamoval lidem, že budou odevzdávat
další daně a třít bídu s nouzí, neboť on měl své jisté. Zato Rojer ani v
nejmenším netoužil mluvit za Thamose, muže, který proslul jako
prchlivý sukničkář.
S kamenným výrazem vysekl své nejlepší pukrle. „Je to pro mne
čest, Výsosti, ale naneštěstí musím odmítnout.“
Arther i Gamon strnuli, ale zůstali zticha. Pastýř Hayes potřásl
hlavou, jako by byl Rojer ten největší hlupák pod sluncem.
„Dobře si to rozmysli, mistře Krčmo,“ nabádal ho Thamos. „Se
svou pohanskou novomanželkou bys byl vynikajícím vyslancem u
dvora toho démona z pouště a tady tvoje mistryně říká, že přesně to
bychom potřebovali. Trůn k tobě bude nanejvýš šlechetný. Můžeš
rovněž dostat pozemky a titul, stejně jako vojvoda Gared.“
Rojer rozpačitě přešlápl. „Leesha Papírova není moje mistryně a nic
takového jako Gared nechci. Já chci jen naučit své učně a žongléry,
kteří s tebou přišli do Kotliny, jak se dají očarovávat jadrnci.“
Thamosovi ztvrdly oči. „Nevidím žádný důvod, proč bych měl
svým žonglérům dovolit, aby se učili u někoho, kdo mi nepřísahal
věrnost.“
Rojer se poklonil. „Ve vší úctě, Výsosti, ale to nejsou tví žongléři. Z
právního hlediska jsou mí, neboť jsem za ně cechmistru Chollsovi
poctivě zaplatil. Mám to písemně. Pokud mi mé právo upřeš, tak
promrháš magii, která by mohla spoustě lidem zachránit život, a co
víc, brzy bude každý žonglér v Angiers zpívat, že hrabě Thamos z
Kotliny nectí práva jiných.“
Teprve teď se Thamos doopravdy rozzuřil, ale pastýř Hayes mu
jemně položil ruku na loket a uklidnil ho.
„Nuž tedy dobrá,“ zavrčel. „Tvá malá družina může zůstat v krčmě,
pokud vás tam starosta Smitt přijme. Ale tohle ti nezapomenu.“
Rojer vysekl další pukrle. „Děkuju, Výsosti.“
Thamos se nadechl, aby se uklidnil. „Tak, a pokud jde o ty dary od
mé matky…“
•
Thamos pokynul Atherovi, ten vytáhl malý svitek převázaný zelenou
stuhou, a podal ho Leeshe. „Její Milost stále řídí v Angiers ženské
záležitosti a tebe jmenovala vévodskou kořenářkou Kotlinského
hrabství.“
Leesha měla co dělat, aby zachovala klidný výraz. Vévodkyně
matka dobře věděla, že má Leeshu v hrsti, protože Leesha nemohla
tak uhýbat jako Rojer. Z právního hlediska stála vévodská kořenářka
nad všemi ostatními. Leesha to nemohla odmítnout, aniž by na to
místo přišla nějaká jiná, která by samozřejmě začala vysávat Leeshinu
moc v Kotlině jako pijavice, ale přijmout nabídku bylo trochu jiné,
než když Gared přijal titul. Ona by tím zároveň oprávnila Thamosovu
vládu a dobrovolně se mu podřídila. Přitom by se tím v podstatě stala
jeho osobní kořenářkou. Z představy, že má prohlížet svlečeného
hraběte, se jí udělalo špatně, nicméně to byl v posledních dnech
běžný jev. Přejela si dlaní po živůtku a představila si, jak se uvnitř
ujímá nový život.
V síni bylo hrobové ticho, všichni čekali, co odpoví. Thamos
očividně čekal, že odmítne stejně jako Rojer. Nějak si nebyla jistá,
jestli by ho to potěšilo nebo ne.
„Třeba k tomu úžasnému titulu dostaneš i stejnokroj,“ řekl uhlazeně
Gared a Leesha by mu nejraději hodila do obličeje hrst pepře.
Nakonec předvedla bezvýrazné pukrle, maličko povytáhnout sukně,
lehce poklesnout v kolenou. „Je mi ctí tuto nabídku zvážit, Výsosti.
Odpovím ti do týdne.“
Thamos našpulil rty, pak pokrčil rameny. „Budeme se těšit na tvou
odpověď. Prosím, odpověz do sedmeku pro případ, že bych musel
poslat do Angiers pro někoho, kdo by to přijal místo tebe.“
Leesha souhlasně přikývla a Thamos se obrátil k Wondě. „A pokud
jde o tebe, slečno Drvoštěpova, tobě žádné pozemky ani tituly
nenabízím, ani žádné postavení či hodnost, ale má matka v tobě našla
zvláštní zalíbení a posílá ti dárek.“ A na ta slova přivezl sluha do síně
věšák s tucty kabátců, na nichž se skvěl pečetní znak vévodkyně
Araine - dřevěná koruna nad vyšívanou krinolínou.
„Ženy nemohou mít vojenskou hodnost, ale kotlinské lučištnice jsou
proslulé a matka si přeje, abys byla jejich patronkou.“
Sluha jeden kabátec vyndal a přistoupil k Wondě. „Mohu?“
Wonda tupě přikývla, sluha jí sundal chraněný plášť a Wonda se
shýbla, aby jí mohl těžký kabátec navléknout. Užasle po něm přejela
dlaněmi a uklonila se. „Ještě nikdy jsem na sobě nic tak krásného
neměla. Prosím, poděkuj Její Milosti.“
Thamos se usmál. „Ty kabátce jsou maličkost. Můžeš je rozdat
dalším ženám, které jsou hodny je nosit, ale matka trvala na tom, že
první musíš dostat ty. Koruna ti rovněž dá peníze na skupinu lukařů a
šípařů a všechno, co budou k výrobě potřebovat.“ Znovu pokynul,
stráže odhrnuly plátěnou stěnu a vpustili dovnitř hubeňoura středního
věku, samý sval a šlacha, v kabátci, na němž se skvělo kladivo a dláto
řemeslnického cechu. Za ním šli tři mladíci s ranci z nepromokavého
plátna, které opatrně položili na podlahu, rozbalili a odhalili
nádhernou dřevěnou zbroj, překrásně chraněnou a potaženou lesklou
glazurou, přesně takovou, jakou nosili Dřevní vojáci. Wonda zalapala
po dechu.
„Řádnou zkoušku si dohodnete později, ale teď nám dopřej tu
radost a vyzkoušej si alespoň kyrys,“ vyzval ji Thamos.
Wonda přikývla, řemeslník vzal kyrys a začal ho na ni přivazovat.
Leesha tak trochu čekala, jestli jí nedá ženské tvary, jestli třeba
nepřidá prsa tam, kde nebylo nic, co by stálo za řeč, ale na to byla
vévodkyně příliš chytrá a kyrys padl dokonale. Wonda vypadala
velkolepě.
„Je tak lehký,“ žasla.
Řemeslník s úsměvem přikývl. „Nejdříve jsme si mysleli, že ti
uděláme pořádnou kovovou kroužkovou brň, ale lučištníci musí být
rychlí a pohybliví. Dřevěná zbroj tě ochrání stejně dobře jako ta
nejlepší milnská ocel, a to při zlomku její váhy.“
Leesha si povzdechla. Další lest vévodkyně matky, jak ji oloupit o
kousek moci. Wonda tehdy v Angiers, u čaje, dala jasně najevo,
komu slouží, a Araine to nijak nepotěšilo. Jak ráda by Leesha Wondě
řekla, ať pošle zbroj s omluvou zpět. Kdyby ji o to Leesha požádala,
dívka by to okamžitě udělala, ale při pohledu na její šťastný,
rozzářený výraz, u ní tak vzácný od té doby, co jí démoni vzali otce a
jí zůstaly jen jizvy, neměla Leesha to srdce po ní něco takového chtít.
•
Zatímco všichni obdivovali Wondin nový kyrys, začal se Rojer
pomalu uklidňovat, ale Thamos na něj znovu upřel oči a Rojerovi se
znovu sevřely útroby.
„Tak,“ pravil Thamos a zamnul si ruce. „Myslím, že bychom měli
hosty pozvat dál.“ Arther dal znamení strážným u dveří a ti vpustili
dovnitř Amanvu, Enkida, Kavala a Kolífa.
„Princezna Amanva Krasijská,“ zvolal hlasitě Arther a jeho hlas se
rozlehl po celé síni. „Jeho vévodské Veličenstvo hrabě Thamos, kníže
Angierský, maršál Dřevních vojáků a pán Kotlinského hrabství vítá
tebe a tvé rádce na svém dvoře.“
„Věřím, že mi sdělí nějaký dobrý důvod, proč mne nechal čekat,“
pravila Amanva, „a omluví se za to, jak neomaleně se k nám chovali
jeho chi’šarúmové, přestože jsme na jeho dvůr přišli v míru a dobré
vůli.“ Opovržlivě trhla prstem ke kapitánu Gamonovi. „V Krasii
necháváme za tak hrubé chování k výše postaveným bičovat.“
Rojer si povzdechl. Tohle nedopadne dobře.
Thamose její útočný postoj očividně zaskočil. „Omlouvám se,
princezno, pokud s tebou při příjezdu jednali neomaleně.“ Letmo
zavadil pohledem o Gamona. „Ujišťuji tě, že pro příště své lidi
proškolím v řádných dvorských mravech. A pokud jde o to zdržení,
jistě mi nemůžeš vyčítat, že jsem chtěl nejdříve krátce v soukromí
jednat se svými poddanými, než jsem tě přijal.“
„Udělal z Gareda vojvodu,“ sdělil jí Rojer, „a mně nabídl místo
svého herolda.“
Amanva krátce přelétla Rojera pohledem a uchechtla se. Ozvěna ten
ostrý zvuk roznesla po celé síni.
„Tebe to pobavilo?“ zeptal se Thamos. Trpělivost mu docházela a
jeho hlas nabíral na břitkosti.
Amanva se podívala zpátky na hraběte a výhrůžně přimhouřila oči.
„Pouhá představa, že by můj manžel odmítl přízeň vládce tohoto
všeho a místo toho se poddal nějakému nižšímu šlechtici, je směšná.“
„Nižšímu šlechtici?“ opáčil Thamos. Teď už měl hlas jako
nabroušenou břitvu.
Amanva se obrátila k Rojerovi. „Hrabě. To je ve vaší společnosti
pod vévodou?“
„Jeho Výsost je třetí v pořadí na břečťanový trůn,“ sdělil jí Rojer.
Amanva přikývla a obrátila se zpátky k Thamosovi. „Můj otec se
setkal s jedním vaším severským vévodou, Edonem Čtvrtým z
Rizonu. Když vévoda Edon klečel s hlavou přitisknutou k zemi a v
slzách žebral o život, musel odpřisáhnout naprostou věrnost
Šar’damovi Ka a slízat prach ze sandálů všech dvanácti damaji. Ten
by jim klidně utíral zadek, kdyby mu můj otec jen naznačil, že by ho
to potěšilo.“
Thamosova netrpělivost se přelila do vzteku. Zbrunátněl a Rojer
skoro slyšel, jak skřípe zuby. Ruka sevřela kopí tak pevně, až to
vypadalo, že se ratiště zlomí vejpůl.
„Vždyť na tom nezáleží!“ zasáhl Rojer. „Já žádného pána nemám a
žádného nepotřebuju! Budu si psát, co budu chtít, a zpívat, co budu
chtít, a do Jádra s každým, kdo mi bude chtít něco nařizovat!“
Amanva přikývla. „Tak by to také mělo být.“
Rojer se nad tou poznámkou pozastavil, ale pak nad tím mávl
rukou. „A ty, drahá, budeš držet svůj prostořeký jazyk za závojem.“
„Tvůj manžel mluví moudře,“ přidal se Thamos. „Tvůj otec shledá,
že Angiers není tak slabé jako Rizon. Jsme na něj připraveni.“
„Rizoňané bývali slabí,“ opravila ho Amanva. „Můj otec z nich
udělá silné. Rovněž vidí, že Kotlina již silná je, a nabízí vám, že z vás
udělá nezávislý kmen s vlastní samosprávou a vůdci. Oplátkou žádá
jen dvě věci.“
„A to je co?“ vyjel na ni Thamos. „Jaká je přiměřená cena za to, co
už máme?“
„Za prvé,“ řekla Amanva, „že ho uznáte jako Šar’damu Ka, a až
začne První válka, půjdete za ním.“
„První válka?“ opáčil Thamos.
Pastýř Hayes se k němu naklonil. „Poslední bitva, Výsosti. Až
Osvoboditel sjednotí lidské plémě, tak ho povede do boje za zahnání
démonů zpátky do Jádra.“
Amanva přikývla. „Je předpovězena ve vašem kánonu víceméně
stejně jako v Eveje, že, pastýři?“
Pastýř Hayes přikývl. „Vskutku ano. Ale my nevidíme nic, co by
naznačovalo, že tvůj otec je ten předpovězený. Osvoboditel je již
možná mezi námi nebo přijde zítra nebo ode dneška za tisíc let. V
kánonu však není ani zmínka o tom, že s sebou přinese loupení,
vraždění a pohanské náboženství.“
„Všechny války přinášejí krveprolití a ztráty,“ prohlásila Amanva.
„To je spravedlivá cena za jednotu. Ale můj otec vám nabízí mír a vy
byste ho měli moudře přijmout.“
Thamos se zachmuřil. „A co je ta druhá cena za tento velkorysý
mír?“
Amanva se usmála. „Že bude mistryně Leesha souhlasit a provdá se
za něj, samozřejmě.“
Něco zašustilo a zpoza těžké plachty, která sloužila místo zdi,
vystoupil Tetovaný. „Tak to ne.“
•
Všichni strnuli, jako by do nich hrom udeřil. Bylo to jen pár měsíců,
kdy ho Leesha viděla naposledy, ale jak říkala Darsy, Arlen se za tu
dobu velice změnil. Pryč byla jeho pastýřská kutna - teď byl v
prostých plátěných kalhotách a vybledlé bílé košili, vepředu
rozhalené, takže byla vidět část velké chrany vytetované na hrudi. Z
kalhot čouhaly bosé chraněné nohy a pleskaly o chladnou podlahu.
Ale místo aby ho ta proměna polidštila, jak by asi čekala, tak Arlena
jen ještě víc odcizila. Stovky spletitých chran na krku a vyholené
hlavě, které dříve zakrývala pastýřská kutna, ho odlišovaly ještě víc.
Krok za ním stála ta, o níž mluvila Darsy. Renna Jirchářova. Jeho
snoubenka. Leesha si ji kriticky prohlédla, ale ta dívka vypadala tak
zvláštně, že ji vlastně ani soudit nešlo. Bylo jí něco málo přes dvacet,
a na sobě měla jen šněrovačku a prostou domáckou sukni
rozstřiženou na obou stranách skoro k pasu. Vlasy na temeni měla
nahrubo odřezané, na týlu zapletené do dlouhého, silného copu, který
se vinul po zádech. Na opasku visel těžký tesák, kožený váček a
dlouhý náhrdelník. Stejně jako Arlen byla od hlavy po paty pokrytá
chranami, nicméně ty její měly spíš vybledlý vzhled černořapu než
pravého tetování.
Do Jádra s ním, pomyslela si Leesha. A tohle si přivede poté, co mě
donutil přísahat, že nic takového neudělám.
„Co tě přivádí na myšlenku, že máš právo mi říkat, koho si mám
nebo nemám vzít?“ vyjela na Arlena, když k ní došel.
„Znám toho tvého ženicha kapku líp než ty,“ odpověděl Arlen.
„Kdybys byla pryč o trochu déle, tak bych pro tebe dojel.“
Leeshu popadl takový vztek, že se ani nesnažila ovládat. „Já jsem
nepotřebovala zachraňovat.“
„Tentokrát,“ odtušil Arlen. „Nenech se ošálit hedvábnými polštáři a
vybranými mravy. Krasijci přicházejí s úsměvem, pod nímž skrývají
tesáky. A Ahmann Jardir nejvíc ze všech.“
„Kdo jsi, že mluvíš tak znalecky o mém svatém otci?“ vyjela na něj
Amanva.
Arlen se obrátil k damě’ting, předvedl náznak poklony a hladce
přešel do krasijštiny tak plynulé, jako by se byl v Krasii narodil. „Je
to můj adžín’pal. Jsem Arlen asu Jeph am’Sedlák am’Říčka, známý
vašemu lidu jako…“
„Par’chin!“ zahučel Kaval, obrátil se ke Kolífovi a stroze si přejel
hranou dlaně přes hrdlo.
Krasijský pozorovatel na nic nečekal, sáhl do útrob černého kaftanu,
ruka se mihla jako blesk a na Arlena letěla sprška ostrých kovových
trojúhelníčků. Leesha se zděsila, že ho snad zabijí, ale Arlen ani
neucukl, ani neuskočil. Jeho ruka se zamíhala jako žíznivá čára a ve
vzduchu zastavila roztočené šipky, jako by to byly jen listy unášené
jemným vánkem. Šipky neškodně zarachotily na zemi, ale kaprál s
pozorovatelem mezitím vyrazili do útoku každý z jedné strany. Oba
vytáhli schované zbraně - Kolíf srp s dlouhým, zatěžkaným řetězem a
Kaval dvě krátké hole.
„Učil jsem tě bojovat, Par’chine,“ zavrčel Kaval. „Opravdu si
myslíš, že se můžeš měřit s pravým šarúmem?“
Arlen se usmál a pevně se rozkročil. „Od té doby, co jste se mne
pokusili zavraždit, jsem ušel dlouhou cestu, kaprále. A vás tehdy na
mne bylo víc.“
Zavraždit, podivila se Leesha, ale než jí to plně došlo, hodil Kolíf
zezadu na Arlena zatížený konec řetězu. Řetěz se ovinul Arlenovi
kolem zápěstí, ale Arlen ho chytil, škubnul s ním a Kolíf zavrávoral.
Kaval se toho nestřeženého okamžiku pokusil využít k útoku a
roztočil své hole, že z nich byly vidět jen rozmazané šmouhy, ale
Arlen chytil řetěz volnou rukou na druhém konci, napjal ho a první
dvě rány jím vykryl. Třetí chytil do smyčky ze řetězu a kopem patou
složil kaprála na záda.
Leesha slyšela, že praskla žebra, ale kaprál se okamžitě převalil na
nohy, přehodil si zbylou hůl do levičky a pravou tasil nůž.
„Přestaňte s tím šílenstvím!“ zařvala Leesha, ale nikdo ji
neposlouchal. Thamosovi strážní se hotovili k zásahu, ale hrabě jim
nedal žádný rozkaz, jen ten souboj s hlubokým zájmem sledoval. I
Gared s Wondou na to hleděli v němém úžasu.
Kolífovi se podařilo udržet na nohou, a mezitím stihl sundat srp z
řetězu a volnou rukou tasit krátkou bodnou dýku. Zaútočil rychle a
přesně, nasadil všechny finty, zvraty a předstírané útoky, ale Arlen je
všechny snadno vykryl. Jenže zatímco si pohrával s Kolífem, vrátil se
do boje Kaval s nožem a vyrazil na Arlena zezadu.
Renna se rozběhla ke Kavalovi, ale když těsně míjela Amanvu,
chňapl po ní Enkido. Renna mrštně uklouzla z dosahu a vrátila mu to
roztočeným bočním kopem, který ho plnou silou zasáhl na solar.
Eunuch nevydal ani hlásku, ba dokonce ani nezavrávoral. Nechal se
jejím kopem odtočit tak, aby skončili zády k sobě, přes rameno chytil
její poletující cop a pevně si ho přitáhl.
Leesha si myslela, že tím souboj skončil, ale dívka ji překvapila. V
okamžiku, kdy eunuch škubl za cop, vyskočila, saltem přes ně
přeletěla, dopadla proti němu tváří v tvář a znovu ho praštila do
břicha.
Tentokrát Enkido vyhekl, ale cop nepustil a trhnul jí hlavou na svou
pěst. Z úst jí vylétla sprška krve, a než se stihla vzpamatovat, bodl ji
eunuch napjatými prsty do nervové pleteně, ovládající nohu. Noha se
jí podlomila, Enkido ji chytil za obě zápěstí, kroutil jí ruce a nutil ji
kleknout.
Jak Leesha, tak Enkido si mysleli, že je po všem, ale Renna
Jirchářova byla plná překvapení. Zařvala jako lítá šelma a v kleku se
vzepřela. Leesha by přísahala, že tu nohu nebude schopná použít ještě
několik minut, navíc byl Enkido nejméně dvakrát tak těžší než ona,
ale Renna zaťala zuby, a ať napínal svaly sebevíc, pomalu se zvedala
na nohy. Eunuch nevěřícně vytřeštil oči, když se postavení obrátilo a
najednou byl on zatlačován dozadu. Páteř se mu ohýbala jako luk a
nohy se třásly vypětím.
Ona používá magii i za bílého dne, uvědomila si Leesha. Jako
Arlen.
Najednou Renna zkroutila paže a snadno se Enkidovi vyprostila.
Pak ho sama chytila za jedno zápěstí, tak silné, že ho její prsty
neobemkly ani z poloviny, strhla ho na sebe, popadla ho za opasek, a
i když kolem sebe mlátil jako šílený, zvedla ho nad hlavu a přes celou
síň ho prohodila jednou stěnu, už osazenou dřevěnými panely.
Zatímco se vyjevený eunuch mrákotně snažil vyhrabat z trosek,
souboj mezi Arlenem a šarúmy nabíral na zuřivosti. Kaval s Kolífem
útočili tak zběsile, že to Leesha v životě neviděla, ale Arlen nehnul
ani brvou, jen chladnokrevně a soustředěně uhýbal a kryl se. Tu a tam
nějakou ránu vrátil, jen tak, aby předvedl, že je to pro něj hračka.
Sebral Kavalovi nůž a plochou stranou čepele ho praštil z boku do
hlavy, čímž ho srazil na Kolífa. Když na něj pozorovatel zaútočil
znovu, došlo na krátkou potyčku, z níž Kolíf vyšel s vlastní dýkou
zabodnutou v zadku, zatímco Arlen se odvinul z dosahu.
Leesha nepředstírala, že rozumí válečnickému myšlení, ale věděla o
krasijské společnosti dost na to, aby chápala, že Arlen ty dva záměrně
ponižuje. Jít do boje proti mnohem silnějšímu nepříteli a být se ctí
zabit, to bylo snem každého válečníka. Ale být poražen a přežít, to
byl přímo zlý sen. Hmatatelně cítila hanbu a bezmocný vztek, který z
nich vyzařoval, a málem jí jich bylo líto.
Málem.
Ale oni se kdysi pokusili Arlena zavraždit. Teď to slyšela přímo od
něj, a i když v jiných věcech o něm pochybovat mohla, tak věděla, že
v tomto nelhal.
Tetovaný se zrodil před čtyřmi lety na krasijské poušti, řekl jí loni
Arlen, když se ho ptala, kolik mu je.
A co ten muž pod chranami, ptala se ho. Kolik mu bylo, když
zemřel?
Byl zabit, odpověděl Arlen, ale už neřekl, kým.
Leesha se dívala, jak Arlen bojuje se dvěma šarúmy, a věděla, že se
dívá na dva zabijáky. Dva z těch, kdo ho skopli na stezku, která ho
dovedla až k šílenému pochranění vlastního těla. Byl mezi nimi i
Ahmann? Pravděpodobně ano, podle toho, co jí před časem říkal
Abban.
Jestli znáš syna Jephova, jestli mu můžeš něco vzkázat, řekni mu, ať
utíká na konec světa a ještě dál, protože až tak daleko Jardir půjde,
aby ho zabil. Na světě může být jen jeden Osvoboditel.
Ať už jí Arlen provedl cokoli, byl to dobrý člověk. Dobrý chlap,
jehož se tihle muži pokusili zavraždit a málem se jim to povedlo. V
hloubi duše se zastyděla, že touží po tom, aby byli zraněni, a ona
mohla šetřit s léky proti bolesti, až jim bude dávat zlámané kosti do
dlah.
Šarúmové se zrovna chystali k dalšímu útoku, když vzduch prořízlo
pronikavé halekání. Strnuli. „Okamžitě s tím přestaňte!“ nařídila jim
Amanva krasijsky.
Kaval s Kolífem zůstali ve střehu, očividně nehodlali přestat. Kaprál
uštědřil damě’ting letmý pohled, jedním okem pořád sledoval Arlena.
„Svatá dcero, ty o tomto muži málo víš. Je to samozvanec, který se
neoprávněně prohlašuje Šar’damou Ka. Čest si žádá jeho smrt.“
Kolíf přikývl. „Kaprál říká pravdu, svatá dcero.“
Arlen se usmál. „Pověz mi, šarúme, věříš-li v Everama, jak tě
Everam potrestá za lež?“
Amanva se obrátila a ostražitě si ho změřila. „Takže ty netvrdíš, že
jsi Osvoboditel?“
„Osvoboditelem je každý z nás,“ odpověděl Arlen. „Každý, kdo
hrdě čelí noci a neschovává se za chranami… nebo pod zemí.“
Významně se na ni podíval.
„To můj národ už dávno nedělá, Par’chine,“ odsekla Amanva.
„Ani můj,“ odtušil Arlen. „Všichni se snažíme osvobodit lidstvo od
alagai.“
„Svatá dcero, neposlouchej lži tohoto china,“ ozval se Kaval.
„Spravedlnost a bezpečnost tvého otce si žádají, abychom ho
neprodleně zabili.“
„Jako byste to dokázali,“ zamručel Arlen. „Ano, mezi námi jde o
krevní mstu, ale jste to vy, kdo má zaplatit životem. Mohl bych si
svůj dluh dnes vybrat, ale já zabíjím jenom alagai.“
„Proč je ten muž tak nebezpečný?“ zeptala se Amanva Kavala.
„Přímo od něj teď slyším, že si nárok na titul mého otce nedělá.“
„Ale haní ho slovy,“ nedal se Kaval. „Svými pohanskými řečmi
snižuje pověst tvého otce, zbaběle získává čas a jen číhá na správný
okamžik, kdy udeřit.“
Z Amanvina výrazu se nedalo nic vyčíst. „Ale ty jsi zaútočil první,
kaprále. Můj otec mluvíval o Par’chinovi často, a nikdy jinak než
jako o čestném muži.“
„O svou čest přišel, když tvého otce zradil v Labyrintu,“ odsekl
Kaval.
Arlen přistoupil blíž. Z očí mu sršely hněvivé blesky. „Promluvíme
si o Labyrintu, Kavale? Mám všem přítomným vyprávět, co se té noci
stalo, ať sami posoudí, kdo zahodil svou čest?“
Kaprál neodpověděl, jen si vyměnil pohled s Kolífem. Amanva na
něj upřeně hleděla. „Nu, kaprále? Co odpovíš?“
Kaval si odkašlal. „To není záležitost, o které bychom mohli mluvit.
Přísahali jsme Šar’damovi Ka, že budeme mlčet. V tomto mi musíš
věřit.“
„Musím?“ opáčila Amanva a její hlas šlehl jako bič. „Dal’šarúme,
ty si troufáš říkat Nevěstě Everamově, co musí či nesmí?“ Muži
ztuhli, ale pořád stáli ve střehu a byli připraveni okamžitě zaútočit.
„Prosím, Par’chine,“ vyzvala ho Amanva. „Osvětli nám tu noc, o
níž mluvíš.“
Arlen potřásl hlavou. „Ty to opravdu chceš vědět? Tak se zeptej
Osvoboditelových kopiníků. Zeptej se svého otce. A pokud ti to
neřeknou, snad bys měla přemýšlet, proč.“
Amanva podezřívavě přimhouřila oči a obrátila se ke Kavalovi.
„Přestaňte a poslouchejte mne. V této věci už dále nebudete dělat nic
bez mého svolení, a to vám nyní nedávám.“ Když muži pořád váhali,
dodala: „Znovu to opakovat nebudu.“
Z jejího tónu bylo zřejmé, že její rozhodnutí má konečnou platnost,
a to zlomilo dokonce i válečníky. Poslechli, schovali zbraně a
pokorně si šli stoupnout za mladou damu’ting.
„Vypadá to, že tví noví sousedé ti budou zdrojem nekonečné
zábavy, slečno Papírova,“ poznamenal Thamos a Leesha se nemohla
zbavit dojmu, že jeho posměšný tón je oprávněný.
Arlen se přesunul k Leeshe a tiše jí zašeptal: „Rád vidím, že jsi v
pořádku zase zpátky.“
„Nápodobně,“ odtušila Leesha.
„Měli bychom si promluvit,“ pokračoval Arlen. „Dneska po setmění
u tebe v chalupě. Jen my čtyři.“
„Čtyři?“ vyletělo z Leeshi, než si stihla rozmyslet, co říká. Tajné
schůzky s Arlenem nebyly nic nového, ale vždycky tam byli tři. Ona,
Arlen a Rojer.
Byla to nesmyslná otázka, jen si tím potvrdila, co už beztak věděla.
„Renna a já jsme zasnoubeni. Kam jdu já, jde i ona.“
Překvapilo ji, jak ji ta slova ťala, přestože je čekala. „Rojer a
Amanva jsou také svoji,“ poznamenala. „Přesto bys jeho ženě stejné
právo upřel?“
Arlen pokrčil rameny. „Je to tvůj dům, Leesho. Můžeš si tam
pozvat, koho chceš, ale jestli chceš slyšet všechno, tak jen my čtyři.“
Leesha ukázala bradou na Rennu. Dívka si toho všimla a její oči
vyslaly hromy blesky. „Nežádal jsi mě snad, abych nikomu
nemalovala na tělo černořapové chrany?“
Arlen si povzdechl. „Není to poprvé, co jsem se v něčem mýlil,
Leesho Papírova. A počítám, že ani naposled.“
•
„Jak je to daleko do tvého paláce?“ zeptala se Amanva, když kočár
rachotil po cestě do Osvoboditelovy Kotliny.
„Paláce?“ opáčil Rojer.
Amanva se se uklonila. „Odpusť, drahý, zapomněla jsem, že na
severu žádné paláce nemáte. Do tvého… sídla?“
„No…“ začal Rojer. „Já vlastně ani nic takového nemám. Bydlím u
Smittů.“
„To slovo neznám,“ řekla Amanva. „Co je to usmitů?“
„U Smittů,“ opakoval Rojer zřetelně. „Smitt je člověk. Patří mu
krčma.“
„Ty bydlíš od Ubývání do Ubývání v nějaké… formance?“ Amanva
tomu nemohla uvěřit.
„No a co má být?“ podivil se Rojer. „Postel mi převlékají každý
týden a nemusím si vařit.“
„Nepřijatelné,“ prohlásila Amanva.
„Nu, budeš se s tím muset smířit,“ zavrčel Rojer, „protože nic
jiného nemám! Když jsem říkal tvému otci, že nemám peníze, tak
jsem to myslel doslova. Jako by nestačilo, že jsi vyvolala spor s
hrabětem, teď ještě budeš plivat na to, jak bydlím?“
Amanva se uklonila. „Omlouvám se, drahý. Nemínila jsem tě urazit.
Chtěla jsem jen říct, že člověk, který má takový dar od Everama, by
měl bydlet v domě, který je hoden jeho velikosti.“
Rojer se pousmál. Jak se dá proti tomu něco namítat.
Než dojeli ke krčmě, už se tam sešla většina vesnice, ale Rojer to
příliš nevnímal. Chtěl co nejdříve ubytovat své manželky, aby se
mohl po soumraku sejít s Tetovaným a zjistit, co se vlastně, do Jádra,
děje.
„Budu potřebovat několik samostatných světnic,“ řekl Smittovi.
Sikva ho vzala za ruku a něžně ho stáhla zpět. „Prosím, drahý.
Takové vyjednávání je pod tvou úroveň. Kdybys to nechal na mne…“
Předešla ho a začala vyjednávat víceméně stejným způsobem jako
Šamava na cestě. Smitt byl v první chvíli vyjevený, pak se rozčílil a
posléze se smířil s osudem. Smlouvání měli Krasijci patrně v krvi.
Nakonec mu Sikva odpočítala zlaťáky na dlaň, Smitt se obrátil a
zavolal si jednoho syna.
„Ten kupec musí nejdříve vyhodit pár stálých hostů a připravit nám
světnice,“ řekla Sikva, když se vrátila. „Nabídl nám, abychom zatím
počkali ve staré světnici svého manžela.“
„Staré?“ užasl Rojer. „Já tu světnici miloval. Housle tam zní nejlíp z
celé téhle zatracené krčmy.“
„Ta není vhodná, drahý,“ prohlásila Sikva a Rojer si povzdechl. V
této hádce neměl naději.
Venkovní dveře se otevřely a do krčmy vešla skupina žonglérů,
které bylo poznat na první pohled podle pouzder s hudebními nástroji
a strakatých kabátků. Šla s nimi i jedna mladá dívka, a když ji Rojer
uviděl, probudil se v něm pocit strašné viny. Kendall, jeho učednice,
která kvůli jeho hlouposti málem přišla o život.
Hlavou mu bleskla vzpomínka na Gareda, který nese z bojiště
potrhanou a zakrvácenou dívku. Potřásl hlavou, aby tu vzpomínku
zaplašil.
„Rojere!“ vykřikla Kendall, rozběhla se k němu a skočila mu kolem
krku. „Říkali mi, že ses vrátil! Dělali jsme si takové starostaaaauuu!“
Odlétla od něj a Rojer uviděl, že ji Sikva dvěma prsty zkroutila
zápěstí a znehybnila ji jako neposlušné batole. „Kdo jsi, že si
dovoluješ dotknout se mého manžela?“
Kendall se na ni podívala a i skrz závoj bolesti na ní bylo vidět, jak
je překvapená. „Manžela?!“
„Sikvo!“ zařval Rojer. „Okamžitě ji pusť! Toto je Kendall, moje
učednice.“
Sikva Kendall ihned pustila, dívka ucukla a mnula si pohmožděné
zápěstí. Sikva s Amanvou kolem ní začaly kroužit jako vlčice a
hodnotily ji ze všech stran.
„Vy Žírňané dovolujete svým otrokům příliš,“ poznamenala
Amanva, „nicméně tahle vypadá vcelku schopně. Kolik takových
ještě máš?“
„Nejsem jeho otrokyně,“ odsekla Kendall. „Nikdo mě nevlastní.“
„Říká pravdu,“ potvrdil Rojer. „Ona i ostatní učedníci jsou
svobodní lidé a Kendall má z celé té nezvedené chásky největší
nadání.“
Zatímco jeho manželky dál kroužily kolem Kendall, docházeli k
nim ostatní žongléři. Rojer je všechny znal přinejmenším z doslechu,
když už ne osobně. Vedl je Hary Koulík. Kdysi, na začátku své
žonglérské dráhy, balancoval při hře na čelo na velkém balónu.
Později z balónu slezl, ale přezdívka Koulík mu zůstala už napořád.
Teď už byl starý, nechal vystupování a učil, ale byl pořád
uznávaným skladatelem i čelistou. Cechmistr Cholls sice Rojerovi
přislíbil mistry, ale jak to tak vypadalo, tak ti uznávaní měli pramalý
zájem jít nasazovat svou kůži do Kotliny. Šibal Šestistruna, s odřenou
a otlučenou kytarou přes rameno, byl ještě starší než Koulík. Rojer ho
kdysi viděl hrát a byl ohromen hbitostí jeho svrasklých prstů, ale to
bylo už nejmíň deset let.
Ostatní umělci byli naopak mladší a snad ještě před rokem s nimi
Rojer soutěžil o nároží. Tehdy byl Wil Pištec ještě učedníkem. Rojera
napadlo, jestli ho kapku neopili, aby s účastí souhlasil.
Hary potřásl Rojerovi rukou. „Jsme šťastní, že ses vrátil, mistře
Půlručko. Za tvé nepřítomnosti jsem dle tvé dohody s cechmistrem
učil tvé učedníky zvukové pokyny. Byli… neukáznění, ale jistý
pokrok jsme udělali.“
Neukáznění. Rojer si odfrkl. I tak by se to dalo říct. Byla to prostě
banda nevzdělanců, kterou Koulík rozesadil do kruhu a učil hrát
podle sluchu. Nikomu z nich se nedostalo řádného cechovního
výcviku, proti němuž Koulík vždycky brojil.
Ale těmto dnům je konec.
„Na to všechno zapomeňte,“ řekl Rojer a vytáhl z mošny notové
záznamy, které si připravil, když si rozepisoval Píseň Ubývání.
Plácnul s nimi Koulíka do hrudi a Koulík po nich bezděčně chňapl.
„Nová píseň, kterou se musí všichni naučit. Řekni učedníkům, ať
udělají co nejvíc opisů.“
Koulík se překvapeně podíval na stránky. „Notový záznam…?“
„Vyzkoušený,“ řekl Rojer. „Rozepsaný pro mé trio. Uvidíme, jestli
bude použitelný i pro jiné.“
•
Rojerova světnice byla přesně v tom stavu, v jakém ji opustil, ale po
takové době, strávené v Zrcadlovém paláci a pak v nejlepších
světnicích v každé krčmě odtud až do Štědroty, ji viděl v novém
světle. Byla malá, a přestože tam kromě bedny na harampádí stála už
jen postel, aby se měl kam svalit, ve světnici nebylo k hnutí.
Vždycky měj pytle pořád sbalené, říkával mu Arrick.
Rojer šel k bedně a začal v ní kramařit, ale Sikva mu položila ruku
na loket. „Prosím, drahý. Nech to na služebnictvu. Zahanbuje nás,
když pracuješ.“
„Žádné služebnictvo nemám,“ sdělil jí Rojer.
„Tak já řeknu Smittovým podomkům, ať ti tvé věci přestěhují, až
budeme mít připravené nové světnice,“ naléhala Sikva. Nakonec to
vzdal a šel si sednout na postel.
Podíval se na Amanvu. „Cos myslela tím: ‚Tak by to také mělo
být‘?“
„Eh?“ opáčila.
„Tam v hraběcí síni,“ připomněl jí Rojer. „Když jsem řekl, že
žádného patrona nemám a žádného nepotřebuju.“
Amanva se poklonila. „Po naší… neshodě, drahý, jsem vrhla
kostky. Řekly mi, že má-li tvoje moc zůstat ryzí, nesmíš mít k
nikomu žádné závazky. Omlouvám se, že jsem o tobě pochybovala.
Sikva a já jsme ti nyní oddané tělem i duší. Ať nastoupíš v boji s
alagai jakoukoli cestu, půjdeme za tebou. To je důvod, proč nás můj
otec za tebe provdal a my už ti žádné překážky klást nebudeme.
Pokud nám nařídíš, abychom se svlékly jen do pestrého hedvábí a šly
zpívat do noci, uděláme to.“
„A když vám nařídím, abyste zpívaly Bitvu o Drvoštěpskou
Kotlinu?“ zeptal se Rojer.
„Poslechneme tě, a najdeme si způsob, jak zařídit, abys toho
litoval.“ Amanva na něj spiklenecky mrkla. „Jsme tvé manželky, ne
otrokyně.“
Rojer na ni chvíli ohromeně zíral, a pak se rozchechtal.
„Věříš Tetovanému?“ zeptala se Amanva. „Víš, co se stalo mezi
ním a mým otcem?“
„Ano, věřím, a ne,“ zavrtěl Rojer hlavou, „nevím, co se stalo. Ale
dnes večer s ním budu mluvit. Třeba něco zjistím.“
„Řekneš nám, co ti pověděl?“ zeptala se Amanva.
Rojer na ni dlouho hleděl. „Jestli mě požádá, abych si to nechal pro
sebe, tak vám nic neřeknu.“ Svraštil čelo, pak pokrčil rameny. „Pokud
se ovšem nerozhodnu, že bych si to pro sebe nechat neměl.“ Usmál se
na ni. „Já přece nemám závazky k nikomu, že?“
Kapitola 19
Plané řeči
333 p. N. Léto
11 jiter před novoluním
Leesha, zachumlaná do Brunina šálu, seděla v její oblíbené houpací
židli, šila a snažila se nevnímat oslepující bolest za okem. Darsy se
sice za její nepřítomnosti o chalupu starala, ale zahrada jasně dávala
najevo, že Darsy není ta pravá, a co se týče nechávání věcí na svém
místě, byla Darsy zcela beznadějná. Bude trvat několik dní, než to tu
Leesha uvede do původního stavu a všechno bude, jak má být.
Ale i tak bylo pouhé posezení v houpací židli své učitelky a v jejím
šálu mimořádně uklidňující. Tolikrát za uplynulé týdny pochybovala,
jestli se vůbec ještě někdy podívá domů. Ještě teď jí to přišlo skoro
jako pouhý sen.
A nebylo divu. Byla sice doma, ale v mnoha ohledech už nikdy
nebude nic jako dřív. V Kotlině teď vládne jeden z vévodských, který
chce zrušit jejich staré zvyklosti, a s tím i většinu Leeshiny moci.
Dokáže mu to Leesha zarazit? Měla by?
Na jejím záhumenku, na pozemku, který jí svěřila Bruna, si Krasijci
budovali stanové městečko. Pomohou zajistit mír, o němž Leesha
snila, nebo to bude morová hlíza v srdci Kotliny, jak vídala ve zlých
snech?
Od Arlena čekala, že bude Kotlinu neustále chránit, jenže on
Kotlinu opustil, ponechal ji svému osudu, a pak se zničehonic vrátil
jako vyměněný. Těžko říct, jestli k lepšímu nebo k horšímu.
A já mám v břiše dítě.
I kdyby to nepotvrdily lučebniny, stejně měla každým dnem větší a
větší jistotu, že v ní roste nový život. Dítě Ahmanna Jardira. Muselo
být jeho, protože s nikým jiným neležela - ale i to jí přišlo
neskutečné. Arlen se bál, že jeho dítě by bylo démonské, a ona mu
řekla, že je jí to jedno. Teď do ní zasel dítě sám démon z pouště, a
ona si říkala to samé, ale byla to pravda? To dítě bude milovat, bude
se z něj radovat, ale kolik životů bude zmařeno, jestli ho Ahmann
prohlásí za své a přijde si pro ně? Ona nemůže svůj stav skrývat
napořád. Noci, vždyť damy’ting to už možná viděly ve svých
proroctvích.
Pohladila si břicho a ucítila, že jí po nose pomalu stéká slza.
Prosím, ať je to holčička.
To pomyšlení ji naplnilo studem. Milovala by snad chlapce méně?
Jistěže ne. Ale kvůli dceři by Ahmann nikdy nevytáhl s armádou na
sever.
A znovu jí na mysli vytanula matčina slova. Najdi si chlapa a
rychle ho sveď. Na tohle byla Elona odbornice.
Jenže i když byla matka vilná, často mívala pravdu. Elona viděla
svět brýlemi svých vlastních tužeb a rozuměla touhám ostatních
způsobem, jakým jim Leesha rozumět neuměla. Ale byly snad
Leeshiny úmysly s Garedem - svést ho a přesvědčit všechny, že to
dítě je jeho - počestnější než to, že si Elona užívala se synem svého
starého milence za zády svého manžela?
Noci, pomyslela si Leesha. Myslím, že mé úmysly byly ještě horší.
A nejhorší bylo, že o tom pořád ještě uvažovala. Jistě, ne s
Garedem, ale přicházeli v úvahu i jiní silní kotlinští chlapi, jimž
nechyběla odvaha. Dokonce i Yon Šedivec byl čím dál mladší a
pohlednější a je patnáct let vdovec. Kolikrát ji štípl do zadku, aby jí
dal najevo, že má zájem, jenže tehdy to byly neškodné, beznadějné
vrtochy špinavého starce. Ale teď…
Vzpomněla si na jeho bezzubý úsměv a při té představě se otřásla.
Ne, Yon ne. Ale jsou tu přece ještě jiní. Kolika lidem může zachránit
život, jestli uchová pravý původ dítěte v tajnosti?
I když Ahmann může zrovna tak rychle vytáhnout na sever proto,
aby zabil toho, kdo se odvážil dotknout jeho vyvolené. Noci, vždyť
Kaval by to klidně udělal za něj. Byla to děsivá představa, ale nedala
se jen tak zaplašit. Ahmann možná doopravdy věří, že dělá jen to, co
je nutné, aby spasil svět, ale v cestě za svým cílem je bezohledný a je
přesvědčený, že Leesha - či alespoň to, co má mezi nohama - je jeho
bránou na sever. Zavraždil by kohokoli, kdo by se jí jen pokusil
dotknout.
Stejně jako se pokusil zavraždit Arlena. Nechtělo se jí Arlenovi
věřit, raději by v tom hledala nějaké výmluvy, podobně jako když si
říkala, že jí jen nechtěl na rovinu říct, že ji nechce, jenže oba rádoby
Osvoboditelé byli ve skutečnosti nadmíru upřímní. Když to jasně
řekl, věřila mu. Na druhou stranu byly Arlenovy tajuplné poznámky
týkající se Ahmanna stejně podivné jako Ahmannovo mlžení ohledně
Par’china. Je prostě načase ho přimět, aby šel s pravdou ven.
Noci, co si pomyslí, až uvidí, jak se mi vzdouvá břicho?
V dáli uslyšela hudbu ohlašující Rojerův příchod. Byli domluveni,
že si spolu popovídají mezi čtyřma očima, ještě než přijde Arlen, ale
Leesha si vůbec neuvědomila, že už je tak pozdě. Podívala se na okno
a zjistila, že už se skoro zešeřilo. Šití leželo zapomenuté na klíně.
Každým dnem se stmívalo dřív a dřív. Už bylo dlouho po slunovratu,
světla ubývalo a tma nabírala na síle. Při tom pomyšlení se otřásla.
Ale jak se housle blížily, zaháněly kromě démonů i Leeshiny
strachy a starosti. Postavila konvici na oheň a nechala Rojerovi
otevřené dveře s vědomím, že na dvoře hlídá Wonda, která všechny
nezvané hosty vyhodí.
Brzy poté Rojer vstoupil. Leesha střelila očima po houslích, ale
chraněný podbradek chyběl.
„Nechal jsem ho v krčmě,“ ujistil ji Rojer a smyčcem ukázal na
Brunin starodávný šál, který měla Leesha přes ramena. „Už ses
nemohla dočkat, až se zase zachumláš do toho starého hadru, co?“
Leesha promnula v prstech letitý úplet, již nesčetněkrát
vyspravovaný zručnými ženskými prsty. V Kotlině byli starci, kteří
říkali, že ho Bruna nosila, když byli ještě kluci, čili před půl stoletím i
dříve. Nikdy ho neprala, a tak stále voněl Brunou a odnášel Leeshu
zpátky do dob, kdy byl tento dům tím nejbezpečnějším místem na
světě. „Ty máš své talismany, Rojere, a já mám zase své.“
Věšáky na pláště u dveří Rojerovi patrně nic neříkaly, šel rovnou
dál a přehodil si svůj strakatý plášť neviditelnosti, který chranila sama
Leesha, přes opěradlo židle. Svůj pytel zázraků si pověsil na něj,
praštil sebou na židli, nohy si hodil na stůl a housle si zasunul pod
bradu. „Svatá pravda.“
Cestou pro hrnky na čaj a sušenky mu Leesha strčila do židle a
shodila mu nohy ze stolu. „Copak jsi napovídal svým manželkám,
aby tě nechaly jít samotného?“
„Bylo to snazší, než si myslíš,“ odpověděl Rojer. „Pohladily mě po
hlavě, řekly pár nesmyslů o kostkách a s tím mě vyslaly na cestu.“
„S kostkami není radno si zahrávat,“ utrousila Leesha a přinesla čaj.
„Přesně tak,“ přikývl Rojer. „Něco na nich je.“
Leesha by si nejraději odplivla. „Je to berlička, která má jejich
dohadům dodat zdání jistoty, ale kdyby byly kostky opravdu tak
mocné, jak se nám damy’ting snaží namluvit, tak už by Krasijci
dávno měli všechny ženy na severu pod plachetkou a všechny muže
nastoupené v kopinické falanze.“
„Ale dobrá berlička,“ řekl Rojer, usrkl si čaje a nakrabatil obličej.
„Vždycky skrblíš s cukrem.“ Vytáhl z kapsy lahvičku a nalil si do
hrnku trochu karamelové tekutiny. Leesha se zamračila, ale on se jen
usmál, zvedl hrnek na její počest a napil se. „A je to. Nicméně o
hořkém čaji a démonských kostkách si můžeme popovídat později.
Čas se krátí, tak snad abychom nejdříve probrali tu bláznivou holku.“
Leesha se ani nemusela ptát, koho tím myslí. Na mysli jí vytanul
obraz dívky, která zvedá Enkida nad hlavu. V tu chvíli na ni Leesha
dobře viděla. Pod všemi těmi černořapovými chranami a vzteklými
výrazy se skrývala hezká kulatá tvářička a tělo, které zahanbovalo i
Leeshu - samý sval, aniž postrádalo ženské křivky.
Tak tohle chtěl, přemítala. Ženu, která dokáže holýma rukama
zardousit démona?
Pokud ano, nebyla to Rennina chyba. Nebylo by spravedlivé vinit ji.
„Těžko říct, jestli je bláznivější ona nebo on, Rojere.“
Rojer se rozesmál. „Nechci vypadat jako šťoura, Leesho, ale náš
posel Arlen je blázen skrznaskrz. Zachránil mi život a nikdy mu to
nezapomenu, ale ten chlap vždycky zahne doleva, když všichni
rozumní lidé jdou doprava.“
„Proto je taky tak mocný,“ řekla Leesha. „Ostatně to samé by se
dalo říct o tobě.“
Rojer pokrčil rameny. „No jo, rozumného žongléra jsem taky nikdy
nepotkal.“ Znovu se napil. „Říká se, že se s ní zasnoubil. Myslíš, že to
myslí vážně?“
„Do toho nám dvěma nic není, Rojere,“ zarazila ho Leesha.
„Démonské lejno není,“ ulevil si Rojer. „Tohle se přece týká celého
zpropadeného světa - a tebe ze všeho nejvíc.“
„Jakpak to?“ vyjela na něj Leesha. „Byli jsme spolu celých pět
minut, před rokem, a od té doby jsme o tom ani nemluvili.“
„Rychlý střelec, co?“ opáčil Rojer. „Žádné dlouhé řeči.“
„Byli jsme… vyrušeni,“ řekla Leesha při vzpomínce na lesního
démona, který jim přetrhl objetí. V životě nenáviděla jadrnce tolik
jako v té chvíli. „To ještě neznamená, že je mi něco do toho, kam ho
od té doby strká.“
„Věděla jsi, že bydlí u Smittů?“ zeptal se Rojer. „Zrovna na konci té
zatracené chodby. Budu to muset poslouchat každou noc. Smittova
dcera Melly říká, že když se vrátí z lovu démonů, tak se u nich
otřásají zdi.“
Leeshe se rozklepal hrnek s čajem a sevřela ho pevněji. Rojer na něj
ukázal smyčcem. „Takže mám pravdu? Týká se tě to, co?“
•
„Už je to jen kousek,“ řekl Arlen. Už byli skoro míli daleko od
kotlinské velechrany. K chalupě té kořenářky vedla chraněná cesta,
ale Arlen šel raději rovnou přes les. V jednu chvíli Renna postřehla
dobře známou skvrnu.
„Koukám, žes to měl od jedné staré skrýše hezky blízko.“
„Leesha potřebovala dohled,“ odpověděl Arlen. „Chytrá holka,
jenže právě to ji občas dostane do maléru.“
Renně znovu - pokolikáté už za poslední hodiny - bleskla hlavou
vzpomínka na Leeshu Papírovu v hraběcí trůnní síni. Předtím se jí ta
žena představovala těžko. Odvážná, chytrá, bohatá, v podstatě
uctívaná celou Kotlinou, ale Arlen se jí samozřejmě nikdy nezmínil,
že je také krásná jako východ slunce a má ten něžný, bezmocný
vzhled, který muži tolik milují. „A tak ses držel nablízku, aby mohl
rekovný Tetovaný kdykoli přiběhnout a zachránit ji jako nějaký
pohádkový hrdina?“
Arlen se zastavil a povzdechl si. Pak se obrátil a podíval se jí do očí.
„Udělejme dohodu, Ren. Ty mi budeš do nejmenších podrobností
vyprávět, jak jsi oslňovala Cobieho Rybáře, a já ti řeknu všechno o
tom, jak jsem se dvořil Leeshe Papírově.“
Renna cítila, jak se v ní vzmáhá zuřivost, a najednou uviděla, že se
k ní valí okolní magie, která se živila jejím vztekem a zároveň ho
násobila. V magické auře, která lidi v noci obklopuje, jsou silné
pocity vidět, a její vztek byl jako sršící žár, který nemohl Arlenovi
uniknout, ale přesto na ni hleděl naprosto nezúčastněně. Nestáhl se,
ale ani ji dál neurážel, a Renna mohla vzteky puknout.
Měl pravdu. S Cobiem Rybářem dělala a cítila k němu věci, které
neměly s Arlenem nic společného a on to nepotřeboval vědět.
Netýkalo se ho to.
Ale čím to, že nedokáže totéž pochopit u něj? Copak nenechal
Leeshu v Kotlině samotnou, jen aby byl s Rennou, aby jí dal své
slovo a zasnoubil se s ní? Co záleží na tom, co dřív cítil k Leeshe
nebo co spolu dělali?
Jenže na tom záleželo. „Cobie Rybář je mrtvý,“ prohlásila, „zatímco
Leesha Papírova nás pozvala na čaj.“
Arlen si povzdechl. „A co s tím mám podle tebe dělat, Ren?“
Zhluboka dýchala, pravidelně, jak ji učil Arlen, přijala vztek stejně
jako bolest. Když ji ty pocity zaplavily, až se v nich topila, zničehonic
z nich vystoupila a nechala je odplynout. Její magie zchladla.
„Slušné to ode mne nebylo,“ uznala nakonec. „Ale není to snadné.“
Arlen se rozesmál. „To je pravda. Ani pro mne ne, Ren. Jenom…
prosím tě, nemlať nikoho, kdo tě nepraští první, ano?“
Renna se uchichtla. „Jo, to pro tebe udělat můžu. Ale nic jiného ti
neslibuju.“
„To mi stačí,“ odpověděl Arlen. Vyšli na jinou pěšinu. Tahle byla
seskládaná z nových, velkých čtverců z litého etonu. Do kamene byly
vyškrábány silné chrany, které bránily v přístupu jakémukoli
zplozenci Jádra. Sály okolní magii, vycházející průduchy z Jádra, a
měkce zářily.
Čím více se blížili ke svému cíli, tím byly chrany složitější. Cesta
končila u vchodu na obrovskou zahradu, větší než byla celá Harlova
pole, ale nerostly tu žádné plodiny, které by Renna znala. Jen byliny.
Kořenářská zahrada.
Přes zahradu vedla vyšlapaná pěšina, která se klikatila mezi
záhonky sem a tam. Každý záhonek obkružovaly pomalované
chranové kameny; některé rostliny zahřívaly, jiné chladily a ještě jiné
sály vzdušnou vlhkost a dodávaly ji kořenům.
„Dokonalé,“ zamručela Renna s vědomím, že to ani zdaleka
nevystihuje skutečnost. Byly tam i chranové sítě tak složité, že jim
sama nerozuměla. Dokonce i když bedlivě sledovala magický příliv a
odliv, tak se mohla jen dohadovat, jaký to má účinek. Ještě nebyla
Leeshe Papírově ani řádně představena, a už věděla, že ji nemá ráda.
Byla jako čarodějnice z žonglérských báchorek.
Ze zahrady vyšli na rozlehlý dvůr s malým domkem uprostřed.
Prosté a skromné místo uprostřed krásy a nádhery. Z nějakého
důvodu začala Renna kvůli tomu nenávidět Leeshu Papírovu ještě víc.
I když byla teplá noc, otřásla se, zachumlala se do pláště a
znechutilo ji, že to je dar od ní.
Mihla se závratná šmouha a ze stínů vyšla žena odkládající plášť
neviditelnosti. Luk s šípem na tětivě držela hrotem šípu k zemi.
Chranovým zrakem a v záplavě žhnoucí magie vypadala jinak, ale
Renna ji stejně poznala. Wonda Drvoštěpova, další Arlenova
učednice, ve své důstojné nové dřevěné zbroji.
Tyčila se nad nimi jako přízrak. Byla vyšší, než by jakákoli žena
měla být, a dvakrát tak statná. Usmála se, magie kolem ní se prohřála
a vstřícně je zvala dál. „Osvoboditeli,“ poklonila se dívka hluboce.
„Nejednou jsem ti říkal, že nejsem Osvoboditel, Wondo,“ řekl
Arlen, ale bez toho znechucení, které se mu obvykle vloudilo do
hlasu, když přišlo na tuto záležitost. Očividně měl tuhle dívku rád.
„Říkej mi Arlene.“
Wonda zavrtěla hlavou a sklopila oči k zemi. „To asi nezvládnu,
pane.“
„Mistře Sedláku?“ navrhl Arlen.
Wonda se rozzářila. „Jo, to by, myslím, šlo.“ Obrátila se k Renně a
znovu se uklonila. „Vítej v chalupě, slečno Jirchářova. Je mi ctí se s
tebou seznámit. Viděla jsem, jak jsi v trůnním sále porazila Enkida, a
jeho jsem viděla v souboji už předtím. Doufám, že jednoho dne budu
aspoň zpoloviny tak dobrá jako ty.“
Za to se platí, pomyslela si Renna, ale přikývla a spiklenecky se
ohlédla po Arlenovi. „Měla jsem dobrého učitele.“
Wonda se usmála a s nábožnou úctou v očích se podívala na Arlena.
„Jo.“ Ohlédla se za sebe na chalupu. „Mistryně Leesha je uvnitř s
Rojerem. Kdybyste laskavě chvíli počkali, ohlásím vás.“
„Líbí se mi,“ řekla Renna, když dívka odešla.
Arlen přikývl. „Mít v zádech stovku Wond Drvoštěpových, vtrhl
bych do samotného Jádra.“
•
Hodinu po setmění se objevila ve dveřích Wonda. „Jsou tu, mistryně
Leesho.“
„Děkuju, Wondo,“ řekla Leesha. „Buď tak hodná a pošli je dovnitř
a pak jdi hlídat na dvůr, ať máme klid.“
Wonda přikývla. „Jo, mistryně.“ Odešla a o chvíli později se objevil
Arlen. Vypadal mnohem uvolněněji, než si ho pamatovala. Za ním
vstoupila Renna Jirchářova a její oči zkoumaly světnici podezřívavě
jako oči šelmy. Zachytila Leeshin pohled a Leesha si teprve v tu
chvíli uvědomila, že na ni nezdvořile civí.
V duchu uslyšela Elonu. Řekni něco, holka pitomá.
Vzchopila se a šla k ní. „Vítej v mé chalupě. Renna, že?“ Očima
střelila po Arlenovi. „Nebyly jsme si řádně představeny. Já jsem
Leesha Papírova.“ Sáhla po jejím plášti a dech jí uvázl v hrdle. Byl to
plášť neviditelnosti, který dělala pro Arlena.
On ho dal jí? Vzkypěl v ní vztek, když si vzpomněla, jak se na něm
nadřela. Věnovala mu víc práce než svému a Rojerovu plášti
dohromady. Tolik chtěla udělat na Arlena dojem, předvést mu sílu
svého chranění, ale když mu ho pak přehodila přes ramena, stěží o něj
zavadil pohledem, a od té doby ho na sebe nevzal.
Tohle jsi jí dal jako zásnubní dar, pomyslela si hořce. Najednou jí
připadalo, že se jí jejich vztah hodně týká.
„Já vím, kdo jsi,“ poznamenala Renna.
Něco v tom, jak se na ni dívala, vyvolalo v Leeshe touhu popadnout
Bruninu hůl a vypráskat tu holku ze dveří, ale zachovala vstřícný
úsměv. „Čaj?“
„Rádi,“ řekl Arlen, vzal Rennu kolem ramen a nenápadně ženy od
sebe oddělil.
Rojer se svalil ze své židle do přemetu a vzal to přes salto rovnou do
hluboké poklony. „Rojer Půlručka, k tvým službám.“
Renna se rozesmála a zatleskala mu a najednou vypadala jako
nevinná dívka. „Renna Jirchářova,“ řekla, když jí políbil ruku. „Arlen
mi o tobě hodně vyprávěl.“
„Nevěř mu ani slovo,“ poradil jí Rojer a spiklenecky na ni mrkl.
Renna se na něj usmála a Leeshe se chtělo řvát, ale zachovala milý
úsměv.
„Pojď mi pomoct s čajem, Rojere,“ vyzvala žongléra. Poslechl, a
když stáli v kuchyni u pultu a břinkali šálky a talířky, zašeptala.
„Noci, na čí straně vlastně jsi?“
„Aha, tak teď jsou tu strany?“ opáčil Rojer sladce. „Myslel jsem si,
že se nás to netýká.“ Leesha po něm kopla, ale odvinul se, a nerozlil
přitom ani kapku čaje, který nesl Renně a Arlenovi do světnice.
Leesha jim přenesla jejich hrnky z kuchyňského stolu a zjistila, že
Arlen s Rennou se spolu uvelebili na jejím kanapi a Rojer na nejbližší
židli. Napadlo ji, jestli se muži náhodou nesnaží držet ji a Rennu co
nejdál od sebe.
„Táááák,“ Rojer se okázale protáhl. „No jo. Jak se vede?“
„Pořád v jednom kole,“ odpověděl Arlen. „Kotlina se rozšiřuje
každým dnem rychleji. Stahují se sem lidé ze všech Svobodných měst
a my přijímáme celé vísky pohromadě. Na velechranách, které jsme
rozvrhli přes zimu, se už začalo pracovat, a některé jsou již v chodu.“
Šelmovsky mrkl na Leeshu. „Klape to, Leesho. Velechrany se
rozrůstají a jednoho dne ztratí boj s démony úplně na významu.
Nebude s čím bojovat, všichni budou lapeni v Jádře. A jestli to tak
půjde dál, tak se hrabě Thamos zanedlouho prohlásí vévodou a
Rhinebeck na to nebude moct nic říct.“
„Ale ty ano,“ podotkl Rojer.
„Mně do toho nic není,“ prohlásil Arlen. „Dokud se budují
velechrany a lidé se připravují na to, co přijde, tak je mi jedno, kdo
sedí na trůně.“
„A přijde co?“ zeptala se Leesha.
„Válka,“ odpověděl Arlen. „Démoni proti nám vytáhnou, a to hned
teď, aby nás zastavili dřív, než se velechrany rozšíří tak, že už s tím
nic nenadělají.“
„Do háje.“ Rojer letmo zavadil pohledem o Leeshu a podíval se
zpátky na Arlena. „Už je mi špatně z toho, jak vy dva pořád říkáte, že
vám do ničeho nic není a že se vás nic netýká, i když v tom vězíte až
po uši. Ti lidé ze Svobodných měst se sem stahují, budují velechrany
a vyzbrojují se kvůli tobě, Arlene Sedláku, ty zatracený Tetovaný, ne
kvůli hraběti Thamosovi.“
Arlen pokrčil rameny. „Možná. A možná je už prostě nebaví se
schovávat a chtějí bojovat o svobodu. Já jsem jen prapor, k němuž se
stahují, to jo, ale to mi ještě nedává nárok na trůn, i kdybych ho chtěl,
jakože ho nechci. Proč bych se měl stavět proti Thamosovi? Je kapku
posedlý sám sebou, to ano, ale dělá to, co má dobrý vládce dělat buduje cesty a vesnice, pomáhá lidem chranit si domov a osévat pole,
jmenuje soudce i dráby, aby udržovali klid a pořádek, odklízí
odpadky, půjčuje peníze a všeobecně dělá, co může, aby se všichni
dosytosti najedli a pracovali k všeobecnému blahu. Jeho berně jsou
vysoké, ale spravedlivé, je otevřený novým obyvatelům, pokud
přísahají věrnost Angiers, a nemá tolik pochopů, aby mohl doopravdy
někoho šikanovat.“
„Slyšel jsem, že má tisíc Dřevních vojáků,“ poznamenal Rojer.
Arlen zavrtěl hlavou. „Tisíc, kterým může nasadit dřevěnou helmici
a nechat je pochodovat s kopím, to jo, ale opravdových Dřevních
vojáků nemá ani dvě stovky. Zbytek sice šípem občas něco trefí, ale
jinak to jsou převážně chraničáři, stavitelé a zedníci.“
„A teď má, díky tobě, ještě Gareda a drvoštěpy,“ podotkla Leesha.
Arlen znovu pokrčil rameny. „Hrabě je ve dne využije líp než já. Já
jsem je na oplátku dostal společně s Dřevními vojáky na noc. Ostatně
i Thamos osobně vychází v noci ven a přispívá svým kopím tam, kde
mu řeknu.“
„Prozatím,“ poznamenala Leesha.
„Thamos dobře ví, že mu klidně rozkopu bránu do tvrze, kdykoli se
mi zlíbí,“ odpověděl Arlen. „Dokud jsem tu, bude spolupracovat.“
„A až tu nebudeš?“
Arlen se usmál. „Budeš ho muset držet v šachu sama a hlavně
nepředvádět, jak se umíš zničehonic vypařit, jako jsi nám to
předvedla v Angiers.“
Leesha mlčky pěnila nad jeho jízlivostí. V Angiers se ‚vypařila‘ jen
proto, aby se mohla sejít s vévodkyní Araine, která držela skutečné
otěže moci ve vévodství. Její synové byli jenom loutky a Arlenovo
slyšení u vévody a jeho bratrů byla jen šalba a klam. Jenže jim to
nemohla říct, protože pak by prozradila Araine.
Takže mu těžko můžu vymluvit, že jsem husa. To ji rozvzteklilo ještě
víc. „Jaké jsou zprávy od vévody Euchora?“ začala z jiného soudku.
„Rhinebeck nikdy nedá Euchorovi to, co od něj Euchor za
spojenectví požaduje,“ odpověděl Arlen. „Ledaže by se mu Krasijci
utábořili přímo pod hradbami, ale ani pak asi ne. Prostě žádné
spojenectví nebude.“
Tíha toho sdělení dolehla na světnici jako kámen. Znamenalo to, že
Angiers bude muset čelit Ahmannovi samo. A to zase znamenalo, že
ani Laktonu se nedostane pomoci, až tam Krasijci potáhnou. Kolik
mají Laktoňané času? Rok? Nanejvýš tři.
„Co chce?“ zeptal se Rojer.
„Rhinebeck pořád ještě nemá syna,“ odpověděl Arlen. „Euchor
chce, aby se rozvedl s vévodkyní Melny a oženil se s jednou z jeho
dcer, přičemž všechny už syna mají.“
„Hypatia, Aelia a Lorain,“ vzpomněl si Rojer. „Proslulé po všech
Svobodných městech tím, že jsou k nerozeznání od kamenných
démonů. To by zrovna tak mohl po Rhinebeckovi chtít, aby si spustil
kalhoty a lehl si na sud.“
Arlen přikývl. „Euchor předpokládá, že kdyby Krasijci dobyli
Angiers, tak jim železný trůn zahradí cestu u Říčního Mostu.“
„Euchor je hlupák,“ usoudila Leesha.
„Větší než si myslíš,“ odtušil Arlen. „Euchor zná tajemství ohně,
Leesho, i způsoby, jak ho změnit v hrůzu, o jaké se ti ani nesní.“
Vytáhl starobylou, v kůži vázanou knihu a podal ji Leeshe. Na
deskách stálo: Bronie starego swiata.
„Pořádně se na to vyspi,“ poradil jí. „Bude trvat týden, než pak
začneš zase znovu spát.“
Leesha si knihu vzala a přitom se zadívala Arlenovi do očí. Bylo v
nich tolik klidu a míru. Takhle vypadá muž, který se přestal starat o
zítřek a soustředí se plně na dnešní den. „Tolik ses změnil. Máš prosté
šaty, vrátil ses ke svému původnímu jménu…“ i oči máš jako kdysi,
řekla by nejraději, ale moudře držela jazyk za zuby.
„Vrátil jsem se zpátky ke svým kořenům,“ řekl Arlen a ukázal
bradou na Rennu. „A už na ně nikdy nezapomenu.“
„Jinak ti zase nafackuju, co?“ řekla Renna a položila mu ruku na
koleno.
Arlen položil svou ruku na její a něžně ji stiskl. Taková drobnost a o
čem všem to nevypoví. Arlen se podíval zase na Leeshu a Leesha
potlačila zachvění. „Teď vím, co jsem, Leesh. Kdo jsem. Už nemám
žádné pochybnosti a nejasnosti.“
„Jak to?“ zeptala se Leesha.
Arlen zvážněl. „Za posledního novoluní se mě jeden démon pokusil
zabít.“
Rojer se uchechtl. „Jakpak se to liší od jiných nocí?“
„To nebyl jen tak nějaký rab, Rojere,“ utřel ho Arlen stroze, a jako
by najednou promluvil Tetovaný. Úsměv Rojera přešel.
„Chytrý démon,“ řekla Leesha. „Darsy mi to vyprávěla. Dostal se ti
do hlavy.“
Arlen si poklepal na spánek. „A já jsem se dostal do jeho. Ne
nadlouho, ale stačilo to, abych poznal, proti čemu stojíme, a abych
viděl magii jejich očima. A co jsem viděl jednou, už nemohu
nevidět.“
Zvedl ruku a nakreslil do vzduchu maličké chrany. Lampy ve
světnici jedna po druhé zablikaly a zhasly. Leesha sáhla do zástěry
pro svůj chraněný skřipec, ale než si ho stihla nasadit, Arlen nad ně
načrtl světelnou chranu, ta se rozhořela a ve světnici bylo najednou
více světla, než když se do oken naplno opřelo ranní slunce.
„Stvořiteli,“ zašeptal Rojer.
„To byla jen drobnost.“ Arlen vstal a vytáhl z opasku nůž. „Ale teď
je téměř nemožné mě zranit, a i kdyby…“ řízl se do ruky, až vytryskla
krev.
„Arlene!“ vykřikla Leesha, vyskočila a běžela mu ránu prohlédnout.
Byla hluboká až na kost - Leesha ještě stačila zahlédnout bílou
skvrnu, a pak už se krev valila proudem a rozlévala se po podlaze. I
když to zašije, nikdy se to nemusí zahojit do původního stavu. Letmo
zavadila pohledem o Rennu, ale dívku to zjevně nijak netrápilo.
„… můžu to vmžiku zahojit,“ dopověděl Arlen. Ruka se proměnila
v pouhý dým, který prošel Leeshe mezi prsty, a pak se znovu
zhmotnila, naprosto celá a bez poskvrnky, až na složité tetování, které
se vinulo po kůži. Dokonce i krev na podlaze zmizela.
Leesha si nasadila svůj chraněný skřipec, aby to prozkoumala
podrobněji. Chranové vidění jí ukázalo, že Arlen září jasněji než kdy
dřív, a - i když to nebylo nijak překvapivé - že jasně září i Renna.
„Dokážu zahojit zranění i jiným,“ pokračoval Arlen, „a zabíjet
démony, aniž se jich dotknu. Každý den objevuju nové možnosti. A
ty patrně nemají meze.“
„Darsy mi vyprávěla, jak jsi vyprázdnil špitál,“ vzpomněla si
Leesha, „ale i když záříš hodně jasně, tak na tento druh léčení to
pořád nestačí. Kde bereš tu magii? Hora? Ichor?“
Arlen potřásl hlavou. „To jsou jen berličky. Tys tehdy měla pravdu,
když jsi říkala, že mě velechrany oslabují, Leesho. Přitahují si mou
magii a vysávají ji ze mne, aby si posílily své vlastní pole.“ Usmál se.
„Ale já teď dokážu ten tah obrátit.“
Zhluboka nabral dech a Leesha se zajíkla. Magie, která se dosud
volně vinula po podlaze, se najednou hrnula k němu. Chrany,
namalované i vyřezané po celé chalupě, které předtím magicky
žhnuly, potemněly, zatímco Arlen se rozzářil tak jasně, až ji to
oslňovalo.
„A tohle všechno ses naučil od toho mozkového démona?“ zeptala
se Leesha.
Arlen přikývl. „Ale nepodceňujte je jen proto, že já jsem měl štěstí a
jednoho jsem zabil. Já jen paběrkuju na povrchu moci, která je pro ně
přirozená jako dýchání. Přijdou další takoví, a ti už na mě budou
připraveni.“
„Připomínal člověka, ale byl menší?“ vyzvídala Leesha. „Měl
baňatou hlavu a zakrnělé rohy?“
Arlen podezřívavě přimhouřil oči. „Nikdy jsem o tom nikomu
nevyprávěl.“ Podíval se na Rennu.
„Na mě se nedívej, Arlene Sedláku,“ zavrčela. „Já se o tom ani
slovem nezmínila.“
„Jeden takový nás napadl v Everamově Štědrotě,“ vysvětlila mu
Leesha.
Arlen se podíval na Rojera. „Ne nás,“ upřesnil žonglér. „Já byl ve
vaně. Všechno jsem zmeškal.“
Arlen byl zmatený. „Co se tedy stalo?“
Při té vzpomínce musela Leesha potlačit vlnu nevolnosti. „Přišel za
Ubývání, stejně jako ten váš. On mě… posedl.“
Renna se na ni podívala a poprvé se v jejích očích mihla stopa
porozumění. „Nutil tě k něčemu?“
Leesha přikývla. „Přišel zabít Ahmanna, či přesněji přišel zničit
jeho pověst. A mě a jeho manželku Ineveru využíval proti němu, jako
bychom byly jen loutky.“
„Jak jste tu kletbu zlomily?“ zeptal se Arlen.
„Když se nás Ahmann dotkl a chrany na jeho koruně vzplanuly,“
líčila Leesha, „tak nad námi ten démon rázem ztratil moc. A Ahmann
ho zabil. Ale kdyby ten démon nemusel dávat pozor ještě na nás,
klidně mohl on zabít Ahmanna.“
Arlen přikývl a podíval se na Rennu. „Muž je ničím bez dobré ženy
po svém boku.“ Renna se na něj usmála a Leesha musela spolknout
hořkou žluč, která se jí drala do krku.
„Byl sám?“ zeptala se Renna.
Leesha zavrtěla hlavou a viděla Renně na očích, že přesně ví, co
bude následovat. „Měl s sebou… ochránce. Démona, který se
proměňoval.“
„Měnlivý démon,“ poznamenal Arlen. „Dokážou se proměnit do
čehokoli, co vidí nebo co si umí představit. Za běžných okolností si
toho moc představit neumějí, ale když je ovládá mozkový démon…“
„Ahmann říkal, že to byl jeden z nižších princů Alagai Ka,“
vzpomněla si Leesha. „A že s příštím Ubýváním přijdou další.“
Arlen přikývl. „Ahmann je sice spratek a zjádrasyn a je třeba mu
ukázat, zač je toho loket, ale v tomto se nemýlil. Novoluní je za
půldruhého týdne. Dělám, co můžu, abych na to Kotlinu připravil, ale
bude to tak zlé, že vedle toho bude bitva o Drvoštěpskou Kotlinu
vypadat jako dětská hra.“
Leesha přikývla. „A v Everamově Štědrotě to bude stejné. Mozkoví
démoni se Ahmanna bojí stejně jako tebe. Kdybys ho zabil, bylo by to
pro ně hotové požehnání.“ Byla to pichlavá slova, která mu měla
připomenout, že jí kdysi v jeskyni, kde se ukryli cestou z Angiers,
řekl, že jako dítě přísahal, že bude bojovat proti jadrncům všemi
prostředky.
Čekala, že to s ním otřese, že se bude vztekat nebo bude smutný, ale
Arlen se na ni jen útrpně podíval. „Nemůžeš mě věčně popotahovat
za sliby, které jsem dal jako kluk, Leesho. Já jsem dal za svůj život
mnoho slibů a jen já sám rozhodnu, kdy, jak a které budu dodržovat.“
„Jakých slibů?“ zeptala se podezřívavě Renna.
„O tom si promluvíme později,“ odtušil nevrle Arlen. Rennu to
zjevně nepotěšilo, ale dál na něj netlačila.
„Abban i Ahmann mluvili o Par’chinovi jako o svém příteli,“
poznamenala Leesha.
Arlen se rozchechtal, a jestli ho překvapilo, že Leesha ví, jak ho
Krasijci nazývají, nedal to na sobě znát. „Abban žádné přátele nemá,
Leesho! Jen výnosné známosti, mezi něž jsem zcela jistě patřil. A
Ahmann Jardir má dvě tváře, jednu laskavou a spravedlivou, a pak tu
druhou - tu pravou - kterou ukazuje jen zřídka. A ta ti řekne, že
Ahmann udělá cokoli, jen aby získal moc.“
„Co se stalo v Labyrintu?“ zaútočila Leesha přímo. „Co ti provedli?
Dost vytáček! Jestli nechceš, abychom Ahmannovi věřili, tak nám
musíš říct proč!“
Teprve teď Arlena opustil klid. Rojer k němu natáhl láhev, Arlen
letmo načrtl do vzduchu chranu a láhev mu vlétla do ruky jako
magnet k železu. Odšpuntoval ji, dlouze se napil a zůstal shrbeně
sedět. Lokty se opíral o stehna a oči klopil k zemi.
„Ahmann Jardir byl můj adžín’pal,“ začal. „To slovo jste už
nepochybně slyšeli, ale pochybuju, že někdo z vás dokáže pochopit,
co to znamená. Vzal mě do mé první opravdové bitvy s démony, stál
mi po boku, krvácel se mnou…“
„To samé jsi udělal ty pro Kotliňany,“ namítl Rojer.
„I pro mne,“ přidala se Renna.
Arlen přikývl. „Jo, ale to bylo něco jiného. Krasijci nechtěli, abych
bojoval. Domnívali se, že toho nejsem hoden. Když mě pak chtěli
pověsit, Jardir se mě zastal. Přijal mne ve svém paláci, učil mne
thesky. Byl mi bratrem, naučil mě věci o světě i o mně, které bych se
sám musel učit celý život.“
„Takže jste byli opravdoví přátelé,“ řekla Leesha, ale ta slova
nezaplašila blížící se hrůzu, kterou větřila z Arlenova tónu.
„Co se mne týče, tak ano,“ souhlasil Arlen. „Ale když se ohlížím
zpátky, myslím, že asi vždycky počítal s tím, že mi jednou vrazí kopí
do zad, až mu přestanu být užitečný, a že měl celou dobu v úmyslu
vytáhnout na sever a ze mě jen tahal rozumy.“
Ztěžka vydechl. „Ale možná že ne. Možná že to všechno přišlo až
potom.“
Ve světnici bylo ticho, všichni se nakláněli k Arlenovi, aby ho líp
slyšeli, dokonce i Renna.
Zřejmě jí přece jen neříká úplně všechno, pomyslela si Leesha.
„Já jsem se v tu dobu nevěnoval jen boji s démony po boku
Krasijců,“ pokračoval Arlen. „Pořád jsem jezdil jako pravidelný posel
a roky jsem strávil hledáním trosek. Vyhodil jsem víc zlata, než
většina lidí kdy uvidí, za staré mapy, které obvykle k ničemu nevedly,
a byl jsem na pokraji smrti víckrát, než bych dokázal spočítat. Ale
pak, před pár lety, mi Abban slíbil mapu do Anocha Slunce.“
„Místa posledního odpočinku Kadžiho,“ vzpomněla si Leesha.
Arlen přikývl. „Málem jsem za to zaplatil životem, ale nakonec
jsem se k té mapě dostal. Obkreslili ji damům přímo pod nosem. Celé
týdny jsem pak putoval po poušti a hledal to město. Krasijci říkali, že
ho pohltil písek, ale já byl tvrdohlavý jako mezek.“
„To sedí,“ usoudila Leesha.
Arlenovi se zaleskly oči. „Ale já jsem ho našel, Leesho! Anoch
Slunce, to zatracené zmizelé Kadžiho město, a já jsem ho našel! Bylo
napůl zaváté pískem, ale i tak to bylo to nejkrásnější město, jaké jsem
kdy spatřil, s paláci daleko většími než obydlí našich vévodů, a písek
to všechno dokonale ochránil. V tom největším jsem našel schodiště
do katakomb a prohledal jsem je.“
Rojer se k němu dychtivě naklonil ještě blíž. „Cos našel?“
„Kadžiho,“ odpověděl Arlen. „Nebo někoho z jeho potomků. Byl
nabalzamovaný a zavinutý do látky a v rukou stále svíral své kopí.“
„Kadžiho kopí,“ vydechla Leesha a v útrobách ji zamrazilo.
Ahmannovo kopí.
Arlen přikývl. „Přinesl jsem ho do Krasie, abych se o něj podělil.
Všichni mě měli za lháře, dokud se kopí poprvé neprobralo k životu,
nerozzářilo se a nezabilo v Labyrintu démona. O hodinu později jsem
vedl šarúmy do útoku a všichni mi provolávali slávu. O dvě hodiny
později mi Jardir se svými lidmi nastražil past, aby mi to kopí sebrali,
a Kaval a Kolíf byli mezi nimi. Zmlátili mě, vzali mi to kopí a hodili
mě do jámy s živým písečným démonem.“
„Stvořiteli,“ vydechla Renna. Třeštila oči, rty jí cukaly vzteky, ruka
pevně svírala kostěný jílec obrovského tesáku, který trčel z pochvy u
pasu.
„Jak jsi unikl?“ zeptal se Rojer.
„Zabil jsem toho démona a vylezl jsem z jámy,“ odpověděl Arlen.
„A tak mě Jardir praštil do hlavy a pak mě vyhodili na poušť a
nechali v dunách smrti napospas.“
Renna vztekle zachrčela. „Já ty zjádrasyny vykuchám…“
Arlen ji vzal za ruku a Renna se uklidnila. „Kaval a Kolíf jen
poslouchali rozkazy. Není to jejich chyba. To jsou jen pochopové.
Jejich mozkem je Jardir.“
„To, že jsi vyloupil svaté město a Kadžiho hrobku, mu určitě
muselo připadat jako strašlivé znesvěcení,“ poznamenala Leesha.
Arlen pokrčil rameny. „A to jsem měl nechat tu ztracenou magii
spát pod pískem dál?“
„Jistěže ne, ale musíš chápat i jejich úhel pohledu,“ namítla Leesha.
Arlen se na ni nevěřícně zadíval. „Já to chápu tak, že mi Jardir
ukradl tu nejvýznamnější zbraň na světě, a místo aby se o ni podělil,
tak ji používá k vraždění a zotročování lidí po celé These. Co ovšem
nechápu, je, proč toho syna velbloudích chcanek pořád hájíš…“
Vytřeštil oči. „Ty jsi s ním spala.“
„Do toho ti ale už vůbec nic není!“ Leesha nechtěla řvát, ale vztek
se v ní sbíral celou noc, spolu s neustálou nevolností a palčivými
bolestmi v hlavě, které by dokázaly ocejchovat krávu. Věděla, že tím
vzteklým výbuchem mu jen dává za pravdu, a to ji rozvzteklilo ještě
víc. „A ty bys taky měla něco říct!“ osopila se na Rennu.
Renna neřekla nic, jen vstala z kanape a rázně obešla stůl k Leeshe.
Jejich oči se střetly a Leesha najednou věděla, jak se asi cítil Rojer,
když po něm šel Kaval. Šátrala v zástěře po něčem, čím by se mohla
bránit, ale Renna ji chytila za zápěstí a strhla jí ruku od zástěry.
„Jestli mi chceš něco říct, jsem tu,“ zavrčela.
„Auuuu!“ zaštkala Leesha, když jí dívka zápěstím zakroutila.
Ale to už u nich byl Arlen a chytil Rennu za ruku. „Tak dost, Ren!“
Táhl ji pryč, ale v první chvíli se bránila. Arlen, silný jako skalní
démon, a ona mu dokáže vzdorovat? Arlen vypadal stejně překvapeně
jako Leesha a ji na okamžik napadlo, že ji Renna asi přece jen zabije.
Ta mladá divoška se k ní naklonila, až se jejich nosy málem dotkly, a
Leesha ucukla a dostala strach, že se snad pomočí a ztratí poslední
zbytky důstojnosti.
Ale Renna jen promluvila, tiše a důrazně. „Zasnoubil se se mnou,
Leesho Papírova. Zasnoubil se snad s tebou?“
Leeshe spadla čelist. Bylo to skoro to samé, co řekl Gared Drvoštěp
poslu Marrickovi těsně před tím, než se kvůli Leeshe porvali. „N-ne,“
vykoktala nakonec.
„Tak se starej o sebe a nepleť se do našich věcí.“ Renna Leeshu
pustila a ustoupila. Arlen ji pustil, Renna se obrátila na patě a vyrazila
z chalupy jako smršť.
Leesha si třela bolavé zápěstí a vrhla na Arlena zničující pohled.
„Roztomilou ženu sis našel.“
Arlen ji zlostně zpražil pohledem a Leesha okamžitě svých slov
zalitovala. Natáhla se k němu, ale ruka prošla skrz dým. Arlen se
rozplynul a zmizel.
Chvíli s Rojerem jen vyjeveně zírali na místo, kde ještě před chvíli
stál. Nakonec Rojer potřásl hlavou, obrátil se k Leeshe a vesele se
usmál. „Mohlo to dopadnout hůř.“
Leesha se na něj nevraživě podívala. „Neměl by ses vrátit ke svým
manželkám?“
Rojer zavrtěl hlavou, přešel k ní a objal ji. „To může ještě chvilku
počkat.“
Leesha se odtahovala, ale držel ji pevně, a po chvíli se poddala.
Pořád ji objímal, až ho nakonec vzala kolem krku.
A pak se rozplakala.
•
Renna si to prorázovala kolem té drvoštěpské holky, ani o ni
pohledem nezavadila, a když vstoupila do zahradního labyrintu, ještě
přidala do kroku. Chtěla být od chalupy té čarodějnice co nejdál. Dala
se do klusu a pak se rozběhla. Ale ať pádila seberychleji, bolest a
vztek zůstávaly s ní a jí přišlo nemožné je přijmout.
Vytáhla tesák. Půjde na lov, zabije nějakého jadrnce a nají se masa
prosyceného magií. To jí uleví, příval magie odplaví bolest a ona
nebude cítit nic než blaženost.
Vzpomněla si, jaké to bylo, když ji Arlen chytil za ruku. Táhl ji
silně, ale ona mu dokázala vzdorovat. Kdyby sebral všechnu sílu,
stejně by jí ruku od Leeshi odtáhl, ale i tak se to dalo srovnávat s tím,
jak pevně ona držela Leeshu. Brzy bude stejně silná jako on.
Na pěšině před ní se zvedla mlha. V první chvíli se Renna napjala,
myslela si, že je to jadrnec, že má co ulovit. Ale slunce zapadlo už
dávno a ona ještě nikdy neviděla povstávat démona jindy než při
západu. Byl to Arlen.
Jeden z jeho nových triků. Nelhal, když říkal, že jich má každým
dnem víc a víc, a taky si v nich čím dál víc liboval, přinejmenším
před Rennou. Tomuhle říkal ‚smýkání‘ - sjel těsně pod povrch a na
magických proudech se rychle smýkal z místa na místo.
Renna se o to pokusila, ale odhmotňování se jí zatím vymykalo.
Těžko říct, jestli to bylo tím, že ještě nepožila dostatek jadrnského
masa, nebo tím, že zatím neměla dost času projít proměnou. Může to
trvat měsíce. Nebo roky.
Ale já to dokážu, slíbila si. Tak jistě, jako že slunce vychází.
Arlen se zhmotnil a Renna vběhla rovnou do něj. Chytil ji. „Co to,
do Jádra, mělo znamenat? Slíbila jsi, že se budeš ovládat.“
Renna pohodila hlavou. „Slíbila jsem, že nikoho nepraštím. A
nepraštila jsem.“
Arlen si povzdechl. „To je sice pravda, pokud to bereš doslova, ale
ty jsi dospělá žena, Ren. Nemůžeš lidi jen tak šikanovat.“
„Ta čarodějnice trochu šikany potřebovala a taky potřebovala
připomenout, že nejsi její,“ zpražila Arlena pohledem, „a ona není
tvoje, i když jste spolu spali a nikdy jsi neuznal za vhodné se mi o
tom zmínit.“
Zase se dala do pohybu. Prodírala se lesem a rázovala si to tak, že
sebou Arlen musel hodit, aby s ní udržel krok. „Nikdy jsem se tě
neptal, koho jsi měla na seníku, Ren. Dohodli jsme se, že necháme
minulost minulostí.“
Renna se po něm ohnala. „Já ti nic nevyčítám. Já vím, že nosím
samé trápení, zatímco Slečna Dokonalost má všechno, co si může
muž přát. Peníze, magii, všemi milovaná. A ach, hleďme, hleďme! I
ona pomohla zabít mozkového démona! Být tebou, taky mě nechám
plavat.“
Arlen ji popadl a drsně si ji otočil tváří k sobě. „Já tě neodháním,
Ren. Ani teď, ani nikdy jindy. Jo, Leesha má své světlé stránky, ale i
stinné, a ať udělá, co udělá, stejně na ni budeš koukat svrchu.“
Rozesmál se. „Takhle vyděšenou jsem ji ještě neviděl. Myslel jsem,
že se snad pomočí.“
Renna se jízlivě uchichtla. „V to jsem doufala.“
„Slyšela jsi to přímo od ní,“ řekl Arlen. „Nebyl jsem s ní
zasnoubený, Renno Jirchářova. Jsem zasnoubený s tebou.“
Renna se na něj podívala, chtěla mu věřit, ale všechno to vypadalo
na démonské lejno. Tyhle tanečky už znala. Arlen ji bude vynášet do
nebe, říkat jí, že je středem jeho světa a jak by nikdy nechtěl jinou.
Pak bude pokračovat o tom, jak je Renna jeho slunce východem i
západem.
Věděla, že když ho bude poslouchat dost dlouho, tak ji přesvědčí anebo jí z toho bude tak špatně, že mu to prostě odsouhlasí, jen aby
ten příval lichotek už skončil.
Jenomže nakonec jsou to všechno stejně jenom plané řeči.
„Renna Sedlákova,“ prohlásila.
„Cože,“ opáčil Arlen.
„Ne Jirchářova,“ prohlásila Renna. „Jestli to myslíš vážně, tak
seženeš pastýře a dodržíš svůj slib. Dneska v noci. Jinak to jsou
všechno jenom plané řeči.“
Kapitola 20
Jeden svědek
333 p. N. Léto
11 jiter před novoluním
Arlen na Rennu dlouho jen mlčky hleděl. Cítila se pod tím upřeným
pohledem jako nahá, jako když jí do hlavy vklouzl ten jadrnský princ.
Nikoli poprvé přemítala, jestli se to Arlen taky nenaučil. V jeho očích
viděla, že ji hodnotí.
„Myslíš, že jsi na to připravená, Ren?“ zeptal se tiše.
Renna se narovnala, obrnila se a upřeně se mu podívala do očí. „Jo.
Jsem na to připravená už dlouho.“
„Muž a žena nemají mít tajnosti,“ pokračoval Arlen.
„To vím,“ odvětila Renna.
Arlen si přejel rukou přes obličej, palcem a ukazováčkem si
promnul spánky. „Myslíš si, že jsem hloupý, Ren? Myslíš si, že
nevím, že pojídáš démonské maso? Cítím ho z tvého dechu, vidím ho
v tvé krvi, vnímám ho v tvé magii. Zrovna tu noc, kdy jsem tě prosil,
ať ho nejíš, jsi to udělala. A od té doby při každé příležitosti.“
Renna zaťala zuby, snažila se uhasit plamen vzteku a zklamání. Tak
on si dovoluje ji soudit? Přestože to udělala proto, aby mu zachránila
život? Magie se do ní hrnula jako divá, dávala jí sílu a násobila vztek
desetkrát. Měla co dělat, aby nevybuchla. „Už jsem ti říkala, Arlene
Sedláku, že ty mi nic nařizovat nebudeš.“
Arlen nepochybně viděl, jak vstřebává magii, viděl, jak na její tváři
sílí vztek, ale to mu zřejmě starosti nedělalo. Přikývl. „Říkala. A já
jsem to nedělal. Jen jsem ti řekl, co si o tom myslím. Nechtěla jsi mě
poslechnout, tvoje věc. Chápu, žes to přede mnou tajila. Ani já bych
se nemohl postavit na slunce a tvrdit, že nikdy nic netajím. Lidé mají
právo na své soukromí.“
„Tak v čem je problém?“ vyjela na něj Renna.
Arlen si povzdechl. „Jak už jsem řekl. Jak si můžu vzít někoho, kdo
si o mně myslí, že jsem hloupý?“
Po těch slovech vztek uprchl stejně rychle, jako přišel, a Renna se
hluboce zastyděla. Mohla se hanbou propadnout, do očí se jí draly
slzy, Arlen se rozmazal, nohy zeslábly a Renna se svezla na kolena.
Arlen ji zachytil a Renna se o něj opřela a zmáčela mu bílou košili
slzami. Pevně ji objímal, prsty hladily ježaté zbytky jejích vlasů.
„No tak, Ren. Však nemusí být hned tak zle.“ Pohladil ji po tváři a
zvedl jí hlavu, aby si viděli do očí. „Stvořitel ví, že ani já nejsem
dokonalý.“
„Jen jsem s tebou chtěla držet krok,“ vzlykla Renna. „Vím, že tě
čeká těžká cesta, a já jsem se zapřísáhla, že půjdu s tebou. Jenže jak
můžu, když ty si klidně vklouzneš do Jádra, mě necháš tady a já se tu
můžu ukřičet.“
Arlen se trochu odtáhl, aby se na ni mohl usmát. „Nebýt tvého
křiku, tak by mě to vcuclo dolů navěky, Ren. Nesnižuj svou cenu.“
„Jenže křičet nestačí,“ namítla Renna. „Ty tam dříve či později
půjdeš zas. Vidím, jak někdy smutně koukáš do prázdna a myslíš na
stezku do Jádra. Nemůžu ti to zakázat, ale ani tě nenechám jít
samotného.“
Arlen na ni upřeně hleděl s nečitelným výrazem, ale oči se naplnily
slzami. „Ty bys to pro mě udělala, Ren? Ty bys šla do samotného
Jádra?“
Renna přikývla. „Půjdu kamkoli, Arlene Sedláku, jen když budu s
tebou.“
Vzlykl a najednou objímala ona jeho. „To po tobě nemůžu chtít,
Ren. To nemůžu chtít po nikom. Pomysli, že z toho místa není
návratu.“
Vzala jeho tvář do dlaní a přinutila ho, aby se na ni podíval.
„Nechtěl jsi to po mně. Jenže mi ani nedokážeš říct, co si pak mám
bez tebe počít.“
Políbila ho a Arlen na okamžik strnul. Užuž to vypadalo, že se
odtáhne, ale pak se naklonil blíž, oplatil jí polibek, drtivě ji k sobě
přitiskl.
„Miluju tě, Arlene Sedláku,“ řekla.
„Miluju tě, Renno Sedlákova,“ řekl.
•
Když se vrátili do vsi, panoval na Jadrnském hřbitově činorodý ruch.
Kolem ozvučného přístřešku se motalo přes tucet žonglérů, kteří si
ladili nástroje, a krasijský kaprál udílel povely skupině nových
odvedenců - neotesancům, jak jim říkali drvoštěpové. Vojvoda Gared,
jednoznačně ten největší muž, jakého kdy Renna viděla, si vykračoval
po rynku s Řezníky v patách a pokřikoval rozkazy. Už nastoupila i
drvoštěpská hlídka a jen čekala, až jim pastýř Hayes udělí požehnání,
než se vydá do noci.
Arlen se vydal k nim. Pastýř ho zahlédl a v tu ránu se zakoktal. Sice
se rychle vzpamatoval, sebral důstojnost a pokračoval v modlitbě, ale
to už se začaly všechny hlavy obracet k nim a zvedl se šum jako
vždy, když se Arlen někde objevil.
Gared mu vykročil v ústrety, ale Arlen na něj mávl, ať stojí, a tiše
čekal, až bude po modlitbě a pastýř nakreslí do vzduchu nad
válečníky chrany. Za běžných okolností by drvoštěpové okamžitě
vyrazili, ale teď stáli na místě jako přikovaní. Hayes se obrátil k
Arlenovi.
„Mistře Sedláku, slečno Jirchářova,“ pozdravil je s úklonou.
Vyznělo to rozpačitě. Od té doby, co ho Renna s Arlenem opustili
uprostřed večeře, spolu otevřeně nepromluvili a navzájem se
obloukem vyhýbali. „Co pro vás mohu udělat?“
„Nezlob se, že tě obtěžujeme, Pastýři,“ řekl Arlen. „Potřebuju…
laskavost.“
Inkvizitor nad tak prapodivnou žádostí povytáhl obočí a letmo
přelétl pohledem shromáždění. Ti, co stáli nejblíže, rychle předávali
Arlenova slova dál, a celý rynek se rozšuměl.
Inkvizitor chvíli mlčel a Renna si už dělala starosti, jestli ho přece
jen neurazili přespříliš. Ale nakonec přikývl. „Jistě. Pojďme do mých
komnat v modlitebně…“
Arlen zavrtěl hlavou. „K oltáři.“ Renna ho přitom vzala za ruku a
Hayesovi to neuniklo. „Říkal jsi, že nás oddáš. A to je to, co po tobě
chceme. Dnes v noci. Hned.“ Šum davu zesílil, strhl se povyk,
vzrušené šeptání se změnilo ve výkřiky a jásot. Jiní syčeli, ať je ticho,
a lapali každé slovo.
„Jste si jistí?“ zeptal se inkvizitor. „Sňatek je něco, co se uzavírá na
slunci, nikoli ve spěchu uprostřed noci.“
Arlen přikývl. „Jsme zasnoubení již patnáct let, pastýři. Je čas
zasnoubení naplnit.“
„Nejvyšší,“ dodala Renna.
Hayes se obrátil k Franqovi. „Připrav oltář.“ Letmo přelétl
pohledem houstnoucí dav. „Nemáme dost místa v lavicích…“
„Budeme u toho jen my, pastýři,“ přerušil ho Arlen. „Nechceme
nijak velkolepý obřad. Tohle není žádné žonglérské představení.“
Z davu unikly zklamané výkřiky a slily se do nesouhlasného
povyku. Gared vytáhl sekeru a dýku a bušil s nimi o sebe, jen to
řinčelo. „Ticho! Arlen tuto vesnici zachránil a teď chce mít chvilku
soukromí, takže ji mít bude!“ Obrátil se k drvoštěpům. „Slyšeli jste!
Uvolněte cestu! A k modlitebně nesmí ani noha!“
Drvoštěpové okamžitě nastoupili, obklopili je a prorazili jim v davu
uličku.
„Budete potřebovat alespoň svědka,“ pokusil se Hayes.
Arlen se obrátil a podíval se na Gareda. „Budeš mi svědčit, Gare?“
„Já?“ vykvikl Gared a najednou vypadal spíš jako výrostek než jako
obrovitý drvoštěpský vojvoda.
„Stál jsi mi po boku proti hordě démonů,“ řekl Arlen. „Myslím, že
zvládneš i tohle.“
„Jo,“ vzpamatoval se Gared. „Bude mi ctí.“
„Baron bude stačit,“ řekl Hayes a mávl na Franqa. „Všichni ostatní
počkají venku.“
Mladý Franq přikývl a rychle se vydal do modlitebny. Když
inkvizitor se snoubenci vykročil, zástup je následoval, lidé se tlačili
co nejblíž, ale drvoštěpové je udrželi venku.
•
„Máte prstýnky?“ otázal se Hayes Arlena.
„My žádné nepotře…“ začala Renna, ale slova jí uvázla v krku,
když Arlen sáhl do kapsy a vytáhla dva prstýnky - zlatý a stříbrný
filigrán, pokrytý drobounkými chranami. Jeho pečlivý rukopis
poznala od pohledu. Prstýnky nasály jeho magii a jasně se třpytily.
Podívala se na něj a Arlen se zazubil jako mlsná kočka. „Myslela
sis, že se na to nechystám, co, Ren? Chtěl jsem je mít připravené po
novoluní, pokud budeme ještě naživu, a zrovna jsem je dodělal.“
Renna cítila, že se jí do očí derou slzy, a ani se je nesnažila skrýt,
když jí Arlen navlékal ten menší na prst. Ruce se jí třásly, když brala
ten větší a navlékala mu ho. „Budeš mít takovou svatební noc,“
zašeptala.
Pastýř si odkašlal. „Ve jménu Stvořitele, zde v Jeho domě, vás
prohlašuji mužem a ženou. Jděte a množte se v Jeho jménu. Můžete
se políbit…“
Renna skočila Arlenovi kolem krku, vroucně ho políbila, a jestli
pastýř dokončil větu, zanikla v bušení krve v jejích uších.
„Jsem ti zavázán,“ sdělil Arlen pastýři, když se od sebe konečně
odtrhli. „Nezapomenu ti to.“
Hayes se pousmál. „Ani já tobě.“
„Blahopřeju,“ ozval se novopečený baron, a než se k němu Arlen
stihl otočit, plácl ho po zádech. Takové plácnutí by většinu mužů
odeslalo přes celou modlitebnu, ale s Arlenem to ani nehnulo. „Bylo
mi ctí jít ti za svědka. Ani si to nezasloužím.“
„Pro nás je to čest, Garede Drvoštěpe,“ řekl Arlen. „S tebou je
Kotlina v dobrých rukou.“
Gared najednou posmutněl. „Nejsem tak dobrý, jak bych měl.
Dokonce ani potom, co jsi přišel do Kotliny ty. Udělal jsem…
chyby.“
Arlen se usmál a položil obrovi Garedovi ruku na rameno. Dokonce
i on musel ruku zvednout hodně vysoko. „Všichni děláme chyby,
Garede. Ale ti, kdo je dokážou vidět, už jsou na půl cesty stát se
lepšími. Cokoli jsi udělal, odpouštím ti.“
Gared se šťastně rozzářil, hrdě se narovnal, takže převyšoval
dokonce i inkvizitora stojícího o schod výš na kněžišti, a pak se
hluboce poklonil. „Počínaje dneškem hodlám ujít i druhou část té
cesty.“ Podíval se na Hayese. „Stvořitel je mi svědkem.“
„Miluju tě, Arlene Sedláku,“ zašeptala Renna. Arlen ji vzal za ruku
a vedl ji uličkou ven.
Gared je předběhl a rozrazil obrovské dveře, jako by nic nevážily.
Rozlétly se, jen to bouchlo, a odhalily stovky lidí, kteří se tlačili před
modlitebnou, a vytrvalý příliv dalších, kteří se sbíhali ze všech stran a
plnili Jadrnský hřbitov do posledního místečka. Lidé se natlačili na
balkony, aby líp viděli, a rodiče si vysazovali děti na ramena.
Renna strnula. Takové srocení viděla jen jednou jedinkrát, té noci,
kdy se celá Tibbetská Říčka shromáždila v Návsí, aby viděla, jak ji
uvazují na pranýř a nechávají démonům napospas. Tisícovka lidí se
přišla podívat, jak ji jadrnci rozervou na kusy, a nikdo pro ni nehnul
prstem.
Srdce se v ní zastavilo a nevědomky sáhla po tesáku.
„Jsou svoji!“ zaburácel Gared. Ohlušující jásot, který se zvedl z
davu, vytrhl Rennu ze vzpomínek. Začaly na ně pršet narychlo
natrhané květiny, žongléři v ozvučném přístřešku spustili rejdovák,
ale Renna tam pořád stála jako přikovaná.
Arlen se poklonil, nabídl jí rámě a tiše, aby ho neslyšel nikdo, kdo
nemá chraněný sluch, zašeptal: „Oni tu nejsou proto, aby ti
ubližovali, Ren. Chtějí ti jen poblahopřát a pak tančit.“
Renna se do něj zavěsila a nechala se vyvést do davu. V tu chvíli se
před ní objevila starší žena a s rozpačitým úsměvem vysekla pukrle.
„Meg Drvoštěpova,“ představila se. „Má rodina je hrdá, že bojovala
po boku tvého muže v bitvě o Drvoštěpskou Kotlinu. Nebýt jeho,
nikdo z nás by tu dnes nebyl.“
Vtiskla Renně do rukou nádherně malovaný krajáč, zdobený
několika napůl rozvitými poupaty. „Ten krajáč byl v naší rodině sto
let. Nevím, jestli je to pravda, ale můj děda vyprávěl, že ho koupil od
nějakého posla, který říkal, že pochází ještě z doby před Návratem. Já
vím, že to není nic moc, ale budu ráda, když si ho vezmeš jako
požehnání k sňatku.“
Renna strnula, nevěděla, co říct. Ta žena se chovala, jako by ten
dárek nic neznamenal, ale na očích jí bylo vidět, že ho chovala jako
poklad. Takové věci se nedávají jen tak.
„Já… děkuju…“ vypravila ze sebe nakonec, ale ženu už odnesl dav
a na její místo nastoupila další. Od vidění ji Renna znala, ale
nevěděla, jak se jmenuje. Milovala růžový keř na jejím dvorku a
jednou jí to řekla, když šla kolem.
„Sandy Krejčova,“ předvedla žena neohrabané pukrle a málem
přitom upadla, jak se snažila neupustit plnou náruč růží, chvatně
nařezaných a svázaných rudým hedvábím. Renně neunikly škrábance
na rukou a potrhané rukávy. Na tu kytici musel padnout celý keř.
„Vím, že máš ráda růže a nevěsta by přece měla mít pugét.“
Zčervenala, že byla nachovější než její kytice, a obrátila se k
odchodu, ale pak se ještě ohlédla a ukázala na mašli. „To je pravé
krasijské hedvábí,“ poznamenala, než se rozplynula v davu. Renna se
pokusila dát kytici do krajáče, jenže to nedrželo, a tak dary
neohrabaně držela každý zvlášť.
Přicházeli další a další a Renna se cítila jako opilá. Její noční
smysly, pudy, které ji udržovaly naživu, když byla venku mezi
jadrnci, se bouřily, dožadovaly se, ať zaútočí, chňape, rve. A lidé se
jim dál klaněli a předávali jim nakvap sehnané dárky. Kotliňané
neměli peníze, ale znovu a znovu předstupovali s věcmi, o nichž
Renna věděla, že si jich považují mnohem víc.
„Stál jsem s tvým manželem…“
„… přijmi, prosím…“
„… Mairy Foukačova…“
„… přijmi, prosím…“
„… manžel mi zachránil život…“
„… mému synovi život…“
„… každý jeden z nás…“
„… přijmi, prosím…“
„… přijmi, prosím…“
„… přijmi, prosím…“
Ani veškerá noční síla jí nestačila na to, aby udržela všechny ty
koše a rance. Zanedlouho se cítila jako přetížený poslovský mezek a
lidé přicházeli pořád dál, stohlavý zástup, tisícihlavý zástup.
Překvapivě ji vysvobodila nějaká Krasijka.
Vyloupla se z davu, dle jižanského zvyku od hlavy po paty v
černém, ale oči měla milé. „Copak je to?“ zvolala hlasitě. „Nevěsta si
přece nemůže o svatební noci nosit dary sama!“ Všichni kolem ní
strnuli a žena v černém mávla na pár žen, které už dary odevzdaly, a
samozřejmým velitelským tónem je vyzvala: „Najděte nějaké stoly,
kam by se to dalo rozložit, aby se tyto drahocenné dary nedotkly
země posvěcené krví vašeho lidu v alagai’šaraku.“
Ženy ochotně přikývly, přizvaly si další a už Renně odebíraly dárky
z rukou. Krasijka se na ni podívala a podle vrásek kolem očí Renna
poznala, že se usmívá. „Prosím, dovol mi, abych se představila. Jsem
Šamava, první manželka Abbana, syna Čabinova, z kadžijského rodu
Hamanů.“ Arlen při těch slovech ostře vzhlédl a ona se mu podívala
do očí. „Můj manžel byl vždycky opravdovým Par’chinovým
přítelem.“
Arlen se na ni chvíli díval, pak se usmál a přikývl. „Rád tě zase
vidím, první manželko Abbanova. Doufám, že se tvým sestrámmanželkám a dcerám vede dobře.“
Šamava se poklonila. „Jakož i tobě, synu Jephovu. Je mým
nejvroucnějším přáním, aby i tvá ctěná rodina v těchto letech
vzkvétala.“ Obrátila se zpátky k Renně. „Pokud dovolíš, bude mi
největší ctí za této posvátné noci Par’chinově Dživě Ka pomáhat.“
Renna tupě zamrkala, pak přikývla a zajíkavě ze sebe vypravil: „Jjo.“
Šamava se znovu poklonila, vytáhla malou písařskou tabulku, papír
a brk. Když předala Renně svůj dar další žena, Šamava si
zaznamenala její jméno a dar a pokynula jí, aby ho položila na stoly,
které už lidé sráželi k sobě a pokrývali bílými ubrusy.
„Mohu ke stolům postavit stráže, pokud si přeješ,“ řekla Šamava,
když zachytila Rennin vyjevený pohled.
„Není třeba,“ zasáhl Arlen. „Tady nikdo nic neukradne.“
Šamava přikývla. „Jak je libo.“
A tak to šlo dál, Krasijka všechno hladce a schopně zařizovala a
Renna pomalu roztávala. Ať už byla tahle Šamava jakoukoli
manželkou kohokoli, pro ni to byla spása.
Ozval se výkřik a dav rozrazila skupina Dřevních vojáků, kteří
zatlačovali rozjařené lidi stranou, jen se lakovaná zbroj a vyleštěné
štíty blýskaly. Renna vycítila, že se Arlen v prvním okamžiku napjal,
a dokonce i Šamava ztuhla. Ale pak se vojáci rozestoupili a otevřeli
uličku hraběti Thamosovi. V hedvábí a aksamitu to byl stejný švihák
jako ve zbroji. Na krku mu visel těžký medailon s hraběcím znakem,
na hlavě mu seděla zlatá břečťanová čelenka, do níž byl uprostřed
zasazený odlitek mozkové chrany.
Hrabě šel rovnou k Renně a hladce vysekl dvornou poklonu, která
dopravila jedno koleno těsně nad dlažební kostky.
„Blahopřeji ti k tvé svatební noci.“ Políbil jí ruku. „Prosím, přijmi
od lidu z Kotlinského hrabství tuto malou pozornost.“ Pokynul za
sebe a rychle před něj doběhl maličko udýchaný Arther. I on byl ve
svátečním, ale zjevně ho na sebe naházel ve větším chvatu. Podal
hraběti schránku potaženou černým sametem, hrabě ji přijal, otevřel a
s úklonou ji předal Renně.
Tam, na loži z hedvábí, ležel náhrdelník z nejryzejšího zlata, ve
středu posázený shlukem démantů obklopujících smaragd velikosti
psího oka. Renna si na peníze sice teprve zvykala - v Tibbetské Říčce
měly málo využití - ale velké bohatství poznala na první pohled.
Zvedla ruku a špičkami prstů přejela po dokonale vybroušených
démantech. „To je nádhera.“
Arther znovu hladce předstoupil, schránku jí zase odebral, Thamos
zvedl náhrdelník a všem ho předvedl. „Na tvém hrdle bude ještě
krásnější,“ pronesl hlasitě.
Byl to dar nesmírné ceny, mnohem cennější než všechny ostatní
dary dohromady, ale čišela z něj jakási faleš. Kotliňané jí dávali svoje
nejosobnější věci. Thamos, který měl prsty obsypané diamantovými
prsteny, jí dával jen peníze. Opravdu ho těšilo, že se vdává, anebo ho
k tomu vedly nějaké postranní úmysly?
Palcem pohladila filigránový kroužek, který ji hřál na prstě. Ten
náhrdelník byl opravdu překrásný, ale ona už všechny šperky, které
potřebuje, má.
Usmála se a stejně nahlas jako hrabě odpověděla: „Díky, Výsosti.
Bylo by mi velkou ctí ho dnes v noci nosit, ale nemohu takový dar
přijmout, dokud jsou v Kotlinském hrabství lidé, kteří stále ještě
chodí o hladu.“
Šamava zasyčela a Thamosův úsměv se maličko zkrabatil, ale
hladce se vzpamatoval, znovu se uklonil a zapnul jí ho kolem krku.
„Je tvůj a můžeš s ním naložit, jak budeš chtít, mistryně Sedlákova.
Zítra ho prodej a budeš moci nakrmit spoustu hladových krků.“
Renna se usmála, přikývla a dav se znovu rozjásal. Arlen ji vzal za
ruku a stiskl ji, a v tom prostém pohybu byla spousta lásky.
•
Do dveří vstoupila Wonda - jako vždy vešla, ledva zaklepala - a
Leesha vzhlédla. Seděli s Rojerem zase u stolu; poslední hodinu
strávili převážně jen zíráním do hrnků, ztraceni ve svých myšlenkách.
„Promiň, že vyrušuju, mistryně Leesho,“ ozvala se Wonda, „ale
dole ve vsi je srocení. Nevím, co se děje, ale je to slyšet až sem, takže
pochybuju, že je to k dobrému.“
Leesha postavila hrnek na stůl a sáhla pro rozdělaný chraněný plášť,
který si vyšívala místo toho, který dala Ahmannovi. Neutuchající
bolest, která na chvíli polevila, se opět ozvala. „Stvořiteli, žádám snad
příliš, když chci jednu jedinou klidnou noc?“
Rojer vyletěl ze židle a popadl svůj plášť a pouzdro s houslemi.
„Tam dole je Amanva se Sikvou,“ vyhrkl a už běžel ke dveřím.
„Rojere, počkej!“ vykřikla Leesha, ale už byl pryč, utíkal, jako
kdyby měl v patách celé Jádro.
Wonda se za ním podívala a povzdechla si. „Doufám, že ty
krasijské holky vědí, co mají. Co já bych dala za chlapa, který by si o
mě dělal takové starosti.“
Leesha jí položila ruku na rameno. „Dostala jsi do vínku ženské
tělo, Wondo, a já vím, že býváš s chlapci v tom… zápalu, který přijde
po lovu démonů, ale je ti teprve šestnáct. Ještě je čas si vybírat a pár
mužů vyzkoušet. A na rozdíl od většiny jiných dívek nepotřebuješ
chlapa, který tě hned poběží zachraňovat.“
Wonda přikývla. „Jo, v tom je asi ta potíž. V tom a v tomhletom,“
přejela si rukou přes zjizvený obličej. „Já jsem dobrá leda tak na to si
užít, to jo, ale do slunovratového kola mě nikdo nevezme.“
„Chlap, který se na tebe podívá a vidí jenom jizvy, si tě nezaslouží,“
prohlásila Leesha.
„Ono by snad bylo snazší vycpat si kalhoty a honit holky, než čekat
na někoho, kdo bude honit mě,“ posteskla si Wonda, když se vydaly
po pěšině do vsi.
„Nesmysl,“ prohlásila Leesha. „Zvedni hlavu, ohrnuj nos a
zanedlouho o tebe bude rvačka, Wondo Drvoštěpova. Dej na mě.“
Nasadily svižný krok, ale i tak se Leesha musela ovládat, aby se
nedala do běhu. Nicméně léta, kdy musela držet krok s pomalou,
šouravou Brunou, ji naučila trpělivosti. „Pro člověka, který se
nedokáže dožít toho, abych k němu došla, toho už stejně moc
nenadělám,“ říkávala její učitelka. „Nikomu by neposloužilo,
kdybych upadla a zlomila si nohu v kyčli.“
Asi v polovině cesty do vsi ležel u pěšiny obrovský balvan a na něm
stála nějaká postava, v chranovém světle špatně viditelná. Wonda
zvedla luk, ale když došly blíž, vyklubal se z ní jen Rojer, který
napjatě poslouchal.
„Ať je to, co je to, žádný průšvih to není,“ prohlásil a seskočil k
nim. „Zní to jako veselice.“ Viditelně se mu ulevilo, ale protože patřil
k těm, co nikdy žádnou veselici nezmeškají, popoháněl je, aby ještě
přidaly do kroku.
Jak se blížili k Jadrnskému hřbitovu, hudba, jásot a smích sílily a
slévaly se do všudypřítomného halasu. Leesha už zdálky viděla, že se
ve vzduchu kymácejí tyče - muži zřejmě nakvap vztyčovali slavnostní
stany. V ozvučném přístřešku hráli žongléři, na pódiu tančily ženy.
„Co se to, do Jádra…“ užasl Rojer.
Kolem nich proběhla Smittova malá vnučka Stela s košíkem čerstvě
nařezaných květin. „Hej, Stelo!“ křikla za ní Wonda. „Co se to děje?“
Stela zpomalila a za běhu se pootočila, aby na ně viděla. „Copak
jste to neslyšeli? Osvoboditel se právě oženil!“ Zase se obrátila,
přidala a zmizela vepředu v davu.
Rojer s Wondou střelili pohledem po Leeshe. Viděla, jak zadržují
dech a čekají, co ona na to.
„Wondo,“ řekla, „buď tak hodná a utíkej zpátky do chalupy pro
slavnostní ohňostroj. A buď opatrná, až s ním poběžíš zpátky.“
Wonda na ni chviličku hleděla, pak uvolnila tětivu na luku,
přehodila si ho přes rameno a už pádila.
„Všechno v pořádku?“ zeptal se Rojer.
Leesha pokrčila rameny. „Vybral si sám, Rojere. Co záleží na tom,
jak se na to dívám já? Arlen Sedlák zachránil nás stejně jako celou
tuto vesnici, a jestli toužil po svatbě a přinese mu to klid…“
Rojer se na ni podíval. „Takže budeme mlčet a tančit.“
Leesha se usmála. „Jo.“
Znovu kolem nich proběhla Stela a o chvíli později se vracela s
dalšími květinami. Tentokrát ji Leesha zastavila, vtiskla jí do dlaně
minci a vzala si celou kytici.
•
„Tamhle,“ vyhrkl Rojer a už klusal ke skupince Krasijců,
postávajících opodál. V popředí stála Amanva se Sikvou, kolem nich
se srotil chumel dal’šarúmů. Leesha si musela podkasat sukně, aby
Rojerovi stačila.
Jakmile je Amanva uviděla, okamžitě se vydala k němu a Sikva se
držela krok za ní. „Zdravím tě, drahý. Vypadá to, že jsme se vrátili ve
šťastný den Kotlinského kmene. Par’chin a jeho nová Dživa Ka prý
vůbec nedali vědět předem. Vaši soukmenovci na to nebyli připraveni
a teď… nakvap pořádají zmatené radovánky. Poslala jsem Šamavu,
aby nevěstě pomohla, než ji to dočista zmůže.“
„To od tebe bylo velmi laskavé,“ řekla Leesha.
Amanva se uklonila, ale nespouštěla oči z Rojera. „Je to čest,
sledovat vaše severské svatební zvyky.“
Rojer potřásl hlavou. „Svatební oslavy nejsou určeny ke sledování,
Amanvo. Ty si má člověk užít.“
Amanva zavrtěla hlavou a i Sikvu to očividně zaskočilo. „Tohle
není náš kmen.“
„Do Jádra není,“ rozčílil se Rojer. „Jste moje manželky nebo ne?“
Amanva tupě zamrkala. „Jistěže jsme…“
„Pak,“ popadl ji Rojer za ruce, přivinul ji k sobě a usmál se, když se
jejich nosy dotkly přes tenký bílý hedvábný závoj, „mi prosím prokaž
tu čest, že budeš mlčet a tančit.“
A s tím je obě vedl na široké prostranství, které na Jadrnském
hřbitově vyhradili tanci. Lidé tu utvořili kolo na rejdovák a s jistotou
danou cvikem se divoce točili jeden druhému do náruče. Amanva a
Sikva tanec ostražitě pozorovaly. Žádný div, že v Krasii nic takového
nebylo. Svobodní mužové a ženy se nemohli tak nenuceně dotýkat
jeden druhého, to by bylo proti evejskému zákonu, a kdyby se nějaký
muž dotkl dokonce damy’ting, s níž by nebyl sezdán, stálo by ho to
hříšnou ruku. Koutkem oka Rojer zaznamenal Enkida, který
nenápadně zevloval opodál.
„Dívejte se na mě,“ zavelel Rojer a obě ženy se k němu otočily. „Já
vím, že ten tanec vypadá složitě, ale ve skutečnosti je to docela
jednoduché. Sledujte moje nohy.“ Odšlapal sled kroků do tvaru
číslice osm. „Zkuste to,“ řekl a opakováním osmičky pokračoval v
pohybu.
„Výborně!“ zvolal, když to zvládly. „Teď tleskejte a dupejte podle
hudby.“ Začal tleskat a nohy začaly vyťukávat na dlažbě pravidelný
vzorec.
„Jo, už to máš,“ řekl a přesunul svou osmičku tak, aby se zkřížila s
Amanvinou. „Když se přiblížíme, chyť se mě a já využiju tvoji
hybnost, abych tě otočil kolem dokola. A takhle pokračuješ pořád
dál.“
„Je to jako šarusahk,“ přikývla Amanva. Hladce se ho chytila a
ještě maličko povyskočila, aby mu pomohla, když ji otáčel. Rytmus
držela snadno a smíchy vypískla, když přistála a pokračovala dál.
„Teď Sikva!“ zavelel Rojer, obrátil se ke své druhé manželce,
roztančil se k ní a cestou se uklonil. Sikva vykvikla nadšením, když ji
zvedl.
A tak pokračovali s osmičkami a Rojerem střídajícím se mezi nimi.
Obě ženy už se nepokrytě smály a Rojer se dmul pýchou.
„Tudy!“ vykřikl, popadl je za ruce a vtančil s nimi do davu. Obě
ženy zavřískly, když si pro ně přišli jiní muži, ale než se rozkoukaly,
jeden statný drvoštěp smetl Amanvu pryč a vrátil ji zpátky právě
včas, aby ji mohl popadnout Rojer.
„U Everamova vousu,“ zajíkla se Amanva zadýchaně, ale znělo to
šťastně.
„Je to pro nás čest, že s námi sdílíte naše tradice,“ stačil říct Rojer,
než ji smetl další muž v řadě, a obrátil se právě včas, aby od jednoho
učedníka Benna Foukače převzal Sikvu.
„Nemůžu uvěřit, že jsem zrovna udělala něco takového!“ vyjekla
šťastně Sikva.
A tak to šlo dál a dál. Pohled na tančící damy’ting přitáhl do davu
další krasijské ženy a muže a ti už také čile tleskali a dupali. Zůstali
pohromadě v rodinách, ale začali tanec napodobovat a se smíchem se
navzájem roztáčeli.
Pak Rojera zahlédl jeden žonglér na scéně, ukázal na něj smyčcem a
zařval: „Půlručka!“
A pokřik se šířil davem jako požár. „Půlručka! Půlručka! Na
scénu!“ Taneční kolo se rázem zastavilo a všechny zraky se obrátily k
němu. Rojer se poklonil svým manželkám, ještě se na okamžik
zastavil, aby Amanvě pošeptal něco do ucha, a zatímco si jeho
manželky klestily cestu z davu, Rojer popadl pouzdro s houslemi a
vyběhl po schodech nahoru do ozvučného přístřešku. Když vyšel na
pódium, Kotliňané se sborem rozjásali.
Ze své nové pozorovatelny viděl Rojer šťastný pár, obklopený
davem lidí, kteří jim potřásali rukama a mávali na ně. Šamava stála
vedle Renny z druhé strany, Gared vedle Arlena, oba udržovali lidi v
odstupu a starali se o cokoli, co Arlen s Rennou potřebovali.
„Je to čest být tady za tak výjimečné noci,“ pronesl hlasitě Rojer.
Neměl svůj magický podbradek, který by mu zesílil hlas, ale ozvučný
přístřešek byl skoro stejně dobrý a Rojer si ostatně uměl poradit se
zvukem za všech okolností. Dav ztichl a Rojer uviděl, že k němu
Arlen s Rennou vzhlédli. Rozmáchle jim zamával na pozdrav. „Dnes
v noci bych tu nebyl, jo, možná nikdo z nás, nebýt tamtoho muže,“
ukázal. „Arlena Sedláka. Zachránil mi život vícekrát, než bych
spočítal, a jednou právě na tomto místě.“
Z celého rynku se ozvaly souhlasné výkřiky. Rojer je chvilku
nechal, aby posílil účinek svých slov, pak poklepal rukou do vzduchu
a výkřiky utichly. Pohledem prozkoumal dav, a když uviděl muže s
napěněným korbelem piva, mávl na něj, korbel si od něj vzal a
vysoko ho pozvedl. „A teď si náš přítel našel překrásnou nevěstu,“
rozmáchle ukázal druhou rukou na Rennu. „Představuju vám Rennu
Sedlákovu!“
Vypil celý korbel na jeden zátah, hodil ho zpátky majiteli, který ho
zvedl jako trofej, rynek zaburácel a stovky drvoštěpů připily Renně
jako jeden muž.
„Vidím tady na scéně plno nových tváří,“ pokračoval Rojer s
úklonou k mistrům žonglérského cechu a jejich zkušeným
učedníkům, „a tak teď zahraju píseň, kterou jsem složil, a snad se
dokážou přidat.“ Usmál se na dav. „Možná jim pomůžete se slovy.“
A s tím vzal housle a začal předehru k Bitvě o Drvoštěpskou
Kotlinu. Lidé píseň poznali a znovu se rozjásali a dupali tak silně, až
prkna pod Rojerem drnčela. Všiml si, že pod pódiem postává
Kendall, pokynul jí smyčcem a Kendall se přidala.
Společně spustili melodii písně, kterou spolu hráli už tisíckrát. I
ostatní žongléři ji očividně znali, protože se k duetu hladce připojili a
doprovázeli Rojera dál, když začal zpívat. Nespěchal, nechával
každou sloku, ať se stane svým vlastním malým světem, a pomalu
prováděl Kotliňany všemi útrapami a vítezstvími té noci.
V té písni bylo sólo, ale i když ostatní hudebníci ztichli, Kendall ho
hrála dál s ním. Od té doby, co ji viděl naposledy, se její housle
výrazně zlepšily a Kendall se teď na něj zlomyslně sladce usmívala.
Ani jeden z hudebního duelu neustoupil a ze sóla se stal souboj.
Oba dva hráli čím dál složitější náměty a Kendall s ním držela krok,
dokud se Rojer nahlas nerozesmál a nepřenechal jí finále úplně. Pak
přešel k další sloce. Když dozněl poslední tón a hudebníci ztichli, lidé
mávali a jásali a při děkovačce si utírali slzy.
Koutkem oka zahlédl Rojer barevný záblesk, obrátil se a uviděl, že
už přicházejí Amanva a Sikva, jeho Dživa Ka v zářivém
červenooranžovém hedvábí, jeho dživa sen v zelenomodrém. Hedvábí
nebylo průhledné, ale tenké a splývavé bylo, jak se také dalo u
krasijského hedvábí čekat. Obě byly ozdobené chraněnými šperky a
měly i ozdobné chranové zesilovače zvuku.
Když vyšly na scénu, Kotliňané vyvalili oči a zalapali po dechu.
Šaty nebyly zdaleka tak odvážné jako ty, které nosily v ložnici, ale
pořád odhalovaly mnohem víc, než by se jakákoli Krasijka, natož
dama’ting na veřejnosti odvážila. Ono to bylo pobuřující dokonce i
podle severských měřítek.
Amanva se uklonila a podala Rojerovi jeho podbradek. „Díky, má
Dživo Ka,“ řekl a beze spěchu si ho nasadil na spodek houslí.
Pak se obrátil zpátky k davu. „Během své poslední cesty jsem se
naučil novou píseň. Musel jsem ji přeložit do thesštiny a udělat pár
změn, ale je o něčem, co je pro nás všechny velmi důležité, a já si
myslím, že si ji rád poslechne i náš chraněný pár,“ pokynul Arlenovi.
„Doufám, že se vám bude líbit.“
A s tím začal hrát Píseň Ubývání. Teď už nebylo žádné váhání,
Amanva se Sikvou se k němu rovnou přidaly. S ozvučnými chranami
a přístřeškem směrujícím zvuk zasáhla síla té písně shromážděné
naplno.
Ostatní hudebníci mlčky stáli, báli se přidat, jen pozorně
poslouchali. Kotliňané rovněž, a nestačili zírat.
Když píseň skončila, rozhostilo se naprosté ticho. Rojer vzhlédl,
podíval se na Arlena a povytáhl obočí. Arlen byl více než sto yardů
daleko, ale Rojer ani v nejmenším nepochyboval, že ho vidí. Přikývl a
začal hlasitě tleskat. Brzy se přidal celý dav a všichni hulákali a
dupali.
„A teď,“ zvolal Rojer s úsměvem, „se dejme do tance!“ Spustil další
rejdovák a ostatní hudebníci si jako o překot brali nástroje a přidávali
se k němu.
•
Leesha by je mohla předběhnout. Byla kotlinskou mistryní, a tohle
byly pořád její děti. Kdyby šla rovnou k tomu páru, nikdo by jí
nebránil. Jakmile by ji poznali, ještě by jí uhýbali z cesty a klaněli by
se jí.
Ale Leesha nijak nespěchala, raději čekala, aby si mohla utřídit
myšlenky. Dívala se na Arlena a Rennu a její prsty se
bezmyšlenkovitě probíraly květinami. Nevěsta se šťastně usmívala, ze
rtů splývaly díky a oči jí upřímně zářily, když jí Kotliňané přicházeli
složit poklonu.
Vždyť ty o ní vůbec nic nevíš, říkala si Leesha v duchu, ale okamžitě
věděla, že v tom nejdůležitějším si lže. To podstatné věděla. Arlen tu
dívku miluje, a pokud ho má Renna opravdu ráda, tak už Leesha nic
víc vědět nepotřebuje.
Ale stejně se zástup pohyboval protivně rychle. Zanedlouho přišla
na řadu a předstoupila před ně.
Všichni na okamžik strnuli, dokonce i Gared. Jen s Šamavou to
nehnulo. „Mistryně Leesha Papírova, dcera Ernyho,“ sdělila Renně,
když si zapisovala Leeshu do seznamu.
Leesha se usmála a udělala pukrle. „Nevěsta by přece měla mít ve
vlasech patřičnou ozdobu,“ řekla a zvedla věneček, který uvila z
květin ze Stelina košíku.
Renna se na ni dívala a její oči řekly víc, než by dokázala jakákoli
slova. Řasy se chvěly, v očích se leskly slzy. „Je nádherný, děkuju.“
Sklonila se, aby jí ho mohla Leesha vložit na hlavu.
„Požehnání vašemu sňatku,“ řekla Leesha a obrátila se k Arlenovi.
Rozevřel náruč a ona mu padla kolem krku, krátce, ale pevně ho
objala a pak ho rychle pustila.
Doufala, že si nikdo nevšimne, jak mu její slzy promáčely košili.
Naštěstí se v tu chvíli objevila Wonda, která vedla za uzdu těžce
naloženého mezka, a Leesha se omluvila a spěchala k ní.
„Vzala jsem všechny, které byly dobré,“ hlásila Wonda.
„Děkuju,“ řekla Leesha a rovnou podala kolemjdoucímu chlapci
svazek slavnostních prskavek a sirky. Štěstím se usmíval od ucha k
uchu, radostí zavýskl a prchal se svou kořistí pryč. „Mohla by ses mi
poohlédnout po něčem k pití?“
„Jasně,“ odvětila Wonda. „Čaj? Vodu?“
Leesha zavrtěla hlavou. „Ne. Něco, co propálí vnitřnosti.“
•
Rojer se rozesmál, když jeho manželky spolu k radosti a úžasu davu
vytáčely na scéně rejdovák, jen se jejich pestré hedvábí vzdouvalo a
vlálo. Díky tuctu dalších hrajících žonglérů mohly vtáhnout do tance i
Rojera a Kendall a všichni tleskali a smáli se. Lidé v davu začali
odpalovat třaskavky, prskavky, ohnivé píšťaly a ohnivá kola.
Uprostřed Jadrnského hřbitova udělali Leeshe prostor, aby měla kde
odpalovat rachejtle a létavice, a ty už začaly osvětlovat noční oblohu.
Tanec se zastavil a lidé stáli a užasle to sledovali. Amanva se
Sikvou jen vyjeveně zíraly, když Leesha odpálila rachejtli, a nadšeně
se roztleskaly, když rachejtle vybuchla a rozprskla se do zářivých,
barevných vějířů.
„Vhodný okamžik jít složit poklonu,“ usoudil Rojer a odvedl je k
levému schodišti ze scény, odkud to bylo k Arlenovi a Renně blíž.
Jeho manželky s sebou vzaly i Kendall.
„Řekni nám víc o vašich severských svatebních zvycích,“ požádala
dívku Amanva.
„Když chodíme blahopřát, tak obvykle dáváme dary,“ vysvětlovala
Kendall. „Ale po té písni… myslím, že té se žádný dar nevyrovná.“
„Ale něco jim dát musíme, jestli je to zvykem,“ usoudila Sikva.
Amanva přikývla. „To bychom měly, a nesmí to být jen tak něco.“
Rojer sice nevěděl, co s tím má dělat, ale stejně neměl čas nic
vymýšlet, protože dav už se před nimi rozestoupil a uvolnil jim cestu.
Arlen jim vyšel vstříc a nečekaně strhl Rojera do náruče. Bylo to
nadmíru překvapivé. Odkdy se Tetovaný objímá?
„Byla to nádhera, Rojere. Píseň Ubývání už jsem slyšel dřív, ale
nikdy ne takhle. Bylo to…“
„Silné,“ souhlasil Rojer. „Tak silné, že by to na místě zabilo
skalního démona. Jak jsem ti slíbil, budeš mít své houslové čaroděje.“
Obrátil se a s úsměvem vysekl Renně dvornou poklonu. „Dar pro tvůj
významný den.“
Předstoupila Amanva a Renna se zarděla. „Jsem Amanva, první
manželka Rojera, syna Jessumova z Krčmů z kotlinského kmene.“
Obrátila se ke svému doprovodu. „Toto je moje sestra-manželka
Sikva a učednice mého manžela Kendall.“ Ženy se popořadě
poklonily a Amanva sáhla do svého váčku a vytáhla pruh čistě bílého
hedvábí.
„Kendall mi říkala, že u vašeho lidu je zvykem dávat svatební dary.
Tak tomu je i u našeho lidu.“ Zvedla hedvábí. „Ty jsi Par’chinova
Dživa Ka a měla bys mít svatební závoj. Toto je můj vlastní závoj,
utkaný z nejčistšího hedvábí a požehnaný v dama’tingském paláci.“
Renna mlčela, když jí Amanva uvazovala hedvábí přes obličej, čímž
zakryla pochraněnou tvář od nosu po bradu. „Jak dlouho to mám
nosit?“
Sikva se rozesmála. „Dokud ti ho Par’chin nesundá, aby tě políbil.“
Renna si odfrkla. „Do Jádra s tím.“ Obrátila se k Arlenovi, sama si
nadzvedla závoj a vroucně ho políbila. Amanva, Sikva i Kendall se
rozesmály a roztleskaly a lidé kolem se rozjásali.
„Jakže to bylo?“ zeptala se Renna a obrátila se zpátky. Závoj
sklouzl zase zpátky a Renna se nijak nesnažila si ho sundat.
Amanva se usmála. „Zdá se, že vaše svatební zvyky se od našich
opravdu moc neliší.“ Podívala se na Rojera. „Někdy si stýskám, že já
takovou oslavu nikdy mít nebudu.“
Rojer se na ni podíval a uviděl v očích své ženy smutek. Každá
severská dívka snila o svém svatebním dni, a on si uvědomil, že
Krasijky nejsou jiné. Tím, že si je rovnou, bez okolků, vzal, vynechal
všechny tradice, a teď si najednou uvědomil, že tím zároveň pošlapal
jejich sny. Bude jim to muset vynahradit.
„Vy jste žádnou neměly?“ podivila se Renna. „Tak slavte se mnou a
pojďte si se mnou zatančit.“ Vzala Amanvu za ruku, druhou rukou
popostrkovala Sikvu a Kendall a už je všechny hnala na taneční
plochu. Ozval se nadšený jásot a žongléři spustili další píseň.
„Máš dvě minuty, Arlene Sedláku,“ křikla Renna, „a pak už tě chci
vidět u nás!“
„Ach, svatba,“ povzdechl si Rojer a Arlen se rozesmál.
„Pokaždé, když jde do tuhého, tak si připomenu, že ty máš dvě,“
poznamenal Arlen, když se díval na ty čtyři ženy v tanci. „Víš ty
vůbec, co děláš? Vzít si damu’ting není jen tak, natož damu’ting z
Jardirovy krve…“
Rojer pokrčil rameny. „Na to samé bych se mohl zeptat já tebe.
Někdy si myslím, že vím, co dělám, a někdy…“
„… prostě jen pluješ s proudem,“ dopověděl Arlen.
Rojer přikývl. „Jo. Ale slyšel jsi, jakou sílu v sobě má Píseň
Ubývání. A já zjišťuju, že jsem víc šťastný než nešťastný.“
„Já vím, co myslíš,“ řekl Arlen. „S přicházejícím novoluním možná
všichni zemřeme, ale právě teď se cítím spokojený jako nikdy.“
„To jsou pochmurné úvahy na tvou svatební noc,“ řekl Rojer. „O
důvod víc dát se do tance.“
„Jo,“ souhlasil Arlen a vyšli na dlažbu. Rojera překvapilo, jak umí
Arlen tančit, dokonce se šťastně smál, když zvedal Rennu jednou
rukou a Kendall druhou. Všichni Kotliňané se s nadšením zapojili a
popořadě se střídali u nevěsty a ženicha.
„Co tančíte na svatbách v Krasii?“ zeptala se Renna Amanvy, když
hudebníci nechali Kotliňanům chvilku oddechu.
„My na veřejnosti netančíme,“ odpověděla Amanva, „ale máme
tanec, který předvádíme svým manželům, když se odebereme do
svatební komnaty.“
„No to mi musíte ukázat!“ zvolala Renna. Amanva se Sikvou se
podívaly na sebe, pak na Rojera.
„Tady není tanec hříchem,“ usmál se Rojer. „Jen si, prosím, nechte
šaty na sobě.“
Amanva zavrtěla hlavou. „Jsou věci, které by neměl vidět žádný
jiný muž než manžel.“
„Tím spíš to musíme vidět,“ prohlásila Brianne Drvoštěpova.
„Ženské, udělejte kruh! Krasijky nám ukážou svůj tanec!“ Rennu a
Rojerovy manželky vmžiku obklopily vysoké Kotliňanky jako
neprostupná hradba. Rojer měl dovoleno zůstat, ale Arlen byl
vykázán, a tak se odebral přijímat další blahopřání.
„Nedala jsem ti svatební dar,“ řekla Sikva Renně a vytáhla z váčku
u pasu prstové činelky. „Prosím, přijmi toto jako příspěvek k tanci.“
Pomohla Renně navléknout si činelky a Amanva si navlékla své. Za
chviličku už vyťukávala rytmus a Kotliňanky do rytmu tleskaly.
Rojer spustil živou melodii a použil i chranový podbradek na zesílení
zvuku, takže se k němu brzy přidali i ostatní žongléři, přestože do
sevřeného kruhu žen neviděli.
V skrytu před zraky jiných mužů začala Amanva učit Rennu, jak se
vlnit a jak cukat boky, a sama to předváděla s uhrančivým půvabem.
Dívka pohyby rychle pochytila a mnohé Kotliňanky včetně Kendall a
Brianne brzy po ní také. Sikva chodila mezi nimi a opravovala jim
kroky a kolébání v bocích.
Rojer ucítil důvěrně známé pnutí v tříslech, zrudnul a chvatně
švihnul pláštěm, aby si zakryl naštěstí volné strakaté kalhoty. Vídal
takto tančit své manželky jen před milováním a zjevně si ho vycvičily
dobře. Renna i Kendall vplynuly do svůdného tance, jako by se pro
něj narodily, ostatní Kotliňanky se těm laškovným pohybům
rozpustile chichotaly a Rojer cítil, že rudne čím dál víc. Když se pak
přidaly i ostatní Krasijky a začaly se vlnit podle příkladu své
damy’ting, tak to Rojer vzdal a omluvil se, protože měl neodbytný
pocit, že nakukuje škvírou do ložnic, kam nepatří.
O něco později se kruh rozpadl a zardělé Krasijky a Kotliňanky se
rozesmály. Drvoštěpové mezitím vynesli nosítka a teď zahnali
svatební pár zase k sobě. Na protější straně hřbitova už stál svatební
pavilon.
„Co to je?“ zeptala se Amanva.
„Nevěsta a ženich si sednou na tyhle židle,“ ukázal Rojer, „které
pak Kotliňané zvednou na těchto tyčích a ponesou je kolem celého
rynku. Obvykle jde procesí do nového domova novomanželů, ale
když žádný nemají, použije se svatební pavilon. Par’chin pak přenese
svou nevěstu přes práh a celá vesnice pak ztropí hrozný bengál,
zatímco oni… eh…“
„Spolu píchaj,“ pomohla mu Kendall.
„Naplní sňatek,“ pravil Rojer. Letmo mrknul na své manželky, jestli
se jich to nedotklo, ale Amanvu se Sikvou takové vyhlídky očividně
potěšily a dychtivě se přidaly k procesí. Třikrát obešli Jadrnský
hřbitov, než zastavili u pavilonu, kde Arlen lehce seskočil ze svého
vysokého hřadu a chytil Rennu, která mu padla do náruče. Políbil ji,
odnesl do pavilonu a spustil za nimi chlopeň.
V tu ránu Amanva zahalekala a její chranový zesilovač znásobil
halekání desetkrát. Sikva s ostatními Krasijkami se přidaly ve stejném
stylu a vzápětí už všichni Kotliňané jásali, tleskali a dupali, bušili do
hrnků, krajáčů a pivních sudů, chřestili nádobím a všeobecně tropili
co nejvíc randálu a Leesha odpálila další ohňostroj.
Jen šarúmové se nezúčastnili. Kaval metal po stanu plamenné
pohledy a Rojer se začal obávat, aby se ho nepokusil zapálit.
I Amanva si všimla kaprálových vznětlivých pohledů. „Když už
nedokážeš být zdvořilý, kaprále, buď alespoň užitečný. Vezmi své
šarúmy a zabijte na počest tohoto svazku sedm alagai, jeden za každý
pilíř nebes.“
Kaval se nevrle poklonil. „Nemáme svá kopí, damo’ting.“
Amanvino obočí se stáhlo do tvaru písmene V a jak Rojer, tak
Kaval věděli, že dama’ting ztrácí trpělivost. „Po více než tři staletí
zabíjeli šarúmové alagai bez chraněných kopí, kaprále. Nadělaly z
vás snad bitevní chrany slabochy? Zapomněli jste snad, co umíte?“
Kaval poklekl a přitiskl hlavu na dlažbu. „Odpusť, damo’ting. Tvé
přání bude splněno.“ Dal znamení ostatním šarúmům a nakonec to
vypadalo, že se mu téměř ulevilo, že mohou Jadrnský hřbitov opustit.
Najednou by se ze zabíjení démonů klidně vymluvili, pomyslel si
Rojer.
„Jestli jich oni zabijou sedm, tak my jich zabijeme sedmdesát,“ křikl
Gared na Wondu. „Drvoštěpové! Chopte se seker! Dáme
Osvoboditeli svatební dar: démonskou pohřební hranici tak velikou,
že ji uvidí i Stvořitel na nebesích!“
Amanva se dívala, jak se drvoštěpové scházejí a vydávají se do
noci, povzdechla si a zavěsila se do Rojera.
„Otec má pravdu,“ poznamenala. „Vaši lidé se od našich tolik
neliší.“
•
Wonda splnila Leeshinu prosbu do puntíku a přinesla jí malou láhev s
jantarovou tekutinou. Leesha nebyla na ostré pálenky zvyklá a neměla
ani tušení, co to je, ale pálilo to v krku a hřálo v údech jako couzi,
které jí dal jednou Abban, takže byla brzy v příjemném oparu a
radovala se ze vzrušených dětských tvářiček stejně jako z nadšení
dospělých nad ukázkami jejího ohňostroje.
Ale když třikrát slavnostně nesli Arlena s jeho nevěstou kolem
vyzdobeného hřbitova a nakonec ke svatebnímu pavilonu, měla
najednou pocit, že se jí snad její děti vysmívají. Všichni přece věděli,
že na Arlena Sedláka měla spadeno ona. O tom šla ve vsi jedna řeč.
Stejné to bylo s Marrickem. A s Garedem. Připadalo jí, že ať udělá,
co udělá, bude její milostný život vždycky předmětem drbů.
Nevázaný smích Kotliňanů ji ťal. Radují se tak z jejího ponížení?
Opravdu nakonec dopadne jako matka?
A znovu jí v hlavě vyvstala vidina Elony s Garedem. Ale pak se
Gared rozplynul a nahradil ho Arlen, Arlen, jehož chrany na holém
těle zkoumala celé hodiny a který držel matku ve vzduchu snad jen
svým údem. Elona se podívala na Leeshu a rozesmála se a dál se o
něj třela a přirážela. Pak matku vystřídala Renna Jirchářova, která
sténala rozkoší.
Mohla by přísahat, že dokonce i přes lomoz, který tropil dav, slyší
ze svatebního pavilonu zvuky páření. Odpálila slavnostní dělbuchy,
ale nepomohlo to. Vytáhla z tenčících se ohňostrojových zásob
velkou rachejtli, zabodla nosnou tyčku mezi dvě uvolněné dlažební
kostky a zadoufala, že z té rány ohluchne na několik hodin.
Jenže se jí nedařilo umístit rachejtli tak, aby stála rovně, a když
škrtla sirkou, popálila si prsty, vyjekla, upustila ji a strčila si popálené
prsty do pusy. Po tvářích jí tekly slzy.
„Noci, podívej se na sebe, vždyť jsi namol,“ uslyšela a obrátila se.
Nad ní se tyčila Darsy.
„Dej to sem,“ řekla a vytrhla Leeshe sirky z ruky. „Sice se o mně
vykládá, že jsem hloupá, ale i já vím, že chlast a ohňostroj nejdou
dohromady. Chceš přijít o prsty? Nebo někomu podpálit dům? Zabít
někoho?“
„Nepoučuj mě, Darsy Drvoštěpova,“ odsekla Leesha. „Já jsem
kotlinská kořenářka, ne ty.“
„Tak se podle toho chovej,“ napomenul ji další hlas a Leesha
zjistila, že se k Darsy přidala ještě Elona. Poslední člověk na světě,
kterého by chtěla vidět. „Co by asi řekla Bruna, kdyby tě takhle
viděla?“
Tajemství ohně nestřežíme pro nic za nic, říkávala Bruna. Mužům se
nedá věřit, že by něco tak mocného chovali v úctě.
A najednou se Leesha strašlivě zastyděla. Bruna by jí teď plivla k
nohám nebo by ji poprvé v životě přetáhla holí.
A Leesha věděla, že by si to zasloužila. Představa, že zklamala svou
učitelku, už na ni byla moc. Roztřásla se, rozplakala se.
Darsy ji objala a přivinula ji k sobě, aby skryla její chvilkovou
slabost před zraky davu. „Všechno je v pořádku, Leesho,“ šeptala.
„Všichni míváme slabé chvilky. Půjdeš teď se svou mámou. Já se o
ohňostroj postarám.“
Leesha popotáhla, přikývla, utřela si oči, vstala a narovnala se.
Pomalu šla k matce a soustředěně se snažila na hrbolaté dlažbě
nezakopnout. Elona jí nabídla rámě, Leesha se do ní důstojně zavěsila
a jen její matka věděla, jak ztěžka se o ni Leesha opírá.
„Jenom kousek a hned se posadíš,“ řekla Elona. Došly k jedné
lavici, které byly rozestavěné kolem rynku, hospodyňky, které se na
ní uvelebily, rychle vstaly a s kvapnými poklonami jim uvolnily
místo.
„Tak povídej,“ řekla Elona. „Kolik jsi toho vypila?“
Leesha pokrčila rameny. Zašátrala v zástěře, vytáhla láhev, kterou jí
přinesla Wonda, a podala ji matce. Elona si ji přidržela proti světlu,
vytáhla zátku, přičichla si, pak si přezíravě odfrkla a dala si hlt.
„Kdybych toho tolik vypila já, tak bych asi měla pocit, že mám trochu
v hlavě, takže počítám, že ty se asi chystáš rozloučit se se vším, co jsi
od rána snědla.“
Leesha zavrtěla hlavou. „Jen chviličku, než popadnu dech.“
„No tak tu chviličku mít nebudeš,“ řekla Elona, narovnala se a
nenápadně si popotáhla krajky na šatech, aby si stáhla výstřih jako
vždy, když se nablízku objevil nějaký muž. „Dívej se před sebe a
nezvracej.“
Leesha vzhlédla a zjistila, že se k nim blíží hrabě Thamos. Ve
svátečním a špercích vypadal úchvatně. Jako vždy ho doprovázelo
několik Dřevních vojáků, ale hrabě jim nevěnoval žádnou pozornost.
Mile, spokojeně se na ně usmál a vysekl jim dvornou poklonu tím
šviháckým způsobem, jímž se klanějí šlechtici, když to jejich
postavení nevyžaduje.
„Rád tě zase vidím, mistryně,“ pozdravil ji. „Kdybys měla sestru,
jistě by se mi to doneslo, takže tato překrásná žena musí být tvoje
matka, proslulá mistryně Papírova,“ obrátil se k Eloně.
Leesha zvedla oči k nebesům. Od knížete by čekala přinejmenším
osobitější styl. Kdyby dostala flok pokaždé, když nějaký muž použil
tento obrat, aby se vlichotil Eloně, byla by bohatší než vévoda
Rhinebeck.
Elonina odpověď byla rovněž pokaždé stejná: zachichotala se, jako
by ještě nikdy nic tak vtipného neslyšela, sklopila oči a šarmantně se
zarděla. Leesha pochybovala, že by se našlo něco, nad čím by se
Elona rděla doopravdy, ale zato to matka dokázala na požádání.
Elona nabídla hraběti ruku k polibku. „Obávám se, že na lidských
řečech je zrnko pravdy, Výsosti.“
To tedy je, pomyslela si Leesha a zhluboka se nadechla, aby se
uklidnila.
Thamosův úsměv byl jednoznačně lovecký, stejně jako kdysi vlčí
úsměv posla Marricka. Leesha nemohla vystát pouhou představu, že
se takhle dívá Thamos na její matku. A ještě když je u toho ona. A
navíc dnes v noci. Vykouzlila na tváři úsměv a rovněž si popotáhla
krajky.
„Líbí se ti oslavy, Výsosti?“ zeptala se, čímž přilákala jeho zrak
zase k sobě a připoutávala si ho, jak nejlépe uměla. Sklouzl pohledem
níž a rychle zase oči zvedl, ale stejně jako Elona i Leesha předstírala,
že si ničeho nevšimla.
„Na vesnické svatbě jsem ještě nikdy nebyl,“ přiznal Thamos, „a
teď vidím, o co všechno jsem přicházel. Vedle tohoto je na dvorních
plesech nuda k uzívání.“
„Ach, ty lichotníku,“ zvolala laškovně Leesha. „Jak by se mohly
kotlinské ženy ve svých domáckých šatech srovnávat s nalíčenými
dvorními dámami v hedvábí a zlatě?“
Thamos sklouzl očima zase dolů a Leesha se usmála ještě víc.
„Dvořané se nejvíce ze všeho zajímají o sebe.“ Žongléři spustili další
píseň k tanci a hrabě se usmál a natáhl k ní ruku. „I kdyby dostali
košem, vyvádět kvůli tomu nebudou.“
•
Několik příštích hodin se slilo do rozmazané šmouhy. Rozesmátá
Leesha tančila s pohledným hrabětem, který se o ni jen zdráhavě dělil
s ostatními tanečníky a pořád se držel nablízku, a když ji pak v kočáru
vezl domů, byly jeho polibky vroucí a vášnivé. Leesha se k němu
tiskla, v rajtkách cítila pevný a tvrdý penis a třela se o něj stehny a
boky. Mezitím po něm sama zatoužila a zrovna uvažovala, jakým
způsobem si ho vzít rovnou v kočáru, když zastavili před její
chalupou, kočí seskočil, přistavil schůdky a otevřel dvířka.
Thamos vystoupil první, podal Leeshe ruku, aby se mohla opřít, a
Leesha vratce vyklopýtala na zem.
„Vrať se na veselici,“ řekl Thamos kočímu. „Půjdu zpátky pěšky.“
„Výsosti,“ namítl kočí, „je noc a lesy jsou plné Krasijců…“
„Tak ať se vrátí za svítání,“ zachichotala se Leesha. „Jen jeď!“
Kočí pokrčil rameny, práskl do koní a už si to drandil po cestě.
„Choulostivá situace,“ podotkl Thamos a vesele se zazubil, když ho
Leesha popadla za loket a vlekla ho dovnitř.
Nic nepředstírala, táhla ho rovnou do ložnice. Rozsvítila tlumené
lučebninové světlo, obrátila se, strčila do něj a shodila ho na záda do
pokrývek. Pak se na něj usmála, vykasala si sukně, vylezla si na něj a
líbala ho na tváře, rty a krk. „A teď tě, Výsosti, hodlám zneužít.“
Thamos se jí vykroutil, zabořil obličej do jejího výstřihu a přitom jí
rozvazoval šněrovačku. „Obvykle je tomu naopak.“
Leesha se usmála. „Ano, ale tady v Kotlině děláme věci jinak. A
teď na tobě budu jezdit, dokud se nevrátí tvůj kočí.“ Sáhla dolů,
rozepla mu opasek a zašátrala po tkanicích a knoflíkách na jeho
rajtkách. V duchu si představovala, že za pár vteřin bude mít v ruce
jeho úd, ale nakonec se mu musela přestat dívat do očí, aby se mohla
podívat na poslední uzel, který potřebovala rozvázat. Když rajtky
konečně rozevřela, tak to, co uvnitř nalezla, už většinu tuhosti ztratilo.
Vzala pyj do ruky a jemně ho hladila a líbala, ale zůstal měkký.
Posunula se výš, přitiskla mu prsa na obličej a sevřela úd pevněji, a to
patrně pomohlo, protože ztvrdnul natolik, aby mohlo dojít k věci.
Skopla spodničky a zkusila na něj nasednout, ale znovu zvadnul.
„V čem to vězí?“ zeptala se a znovu ho vzala do ruky.
„Ahhh… To nic…“ zasténal Thamos. „Jen už je pozdě… a to pití…
a nečekal jsem, že budeš tak…“
„Dychtivá?“ opáčila Leesha a sesunula se zase dolů. Hrabě zaúpěl,
když vzala pyj do úst, ale pořád zůstával měkký.
Noci, je to mnou? přemítala. Je snad Ahmann jediný muž na světě,
který mě doopravdy chce?
Vyhnala ty myšlenky z hlavy a vylezla z postele.
„Kam jdeš?“ zeptal se. „Já budu v pořádku. Já jen potřebuju…“
„Šššš,“ okřikla ho Leesha, vytáhla ruce z rukávů a stáhla si šaty. „Já
ti dám, co potřebuješ.“
Díval se, jak se v tlumeném světle svléká, a když po něm Leesha
nenápadně mrkla, všimla si, že když se shýbla, aby vystoupila ze
sukní, zase ztvrdnul. Teď měl kopí, na které by mohl být každý muž
pyšný, a Leesha si hryzala rty touhou mít ho v sobě. Natáhla ruku a
vší silou úd stiskla.
Hrabě zavyl jako zvíře, vyletěl na nohy a ohnul ji přes postel.
Ochotně vyhověla a křičela rozkoší, když do ní vrazil pyj zezadu.
Přirážela, třela se proti jeho silným nárazům a cítila, že se v ní rodí
rozkoš.
Ale pak zafuněl, zhroutil se na ni a bylo po všem. Leesha ho sevřela
a ještě se snaživě vrtěla, aby také dospěla k vrcholu, jenže znovu
změkl a vyklouzl. Chtělo se jí brečet, ale neměla sílu. Litovala, že
tomu kočímu neřekla, ať počká, než si dají čaj, a místo toho tady
hraběte polapila až do rána. Zadoufala, že třeba bude mít dost odvahy
na to, aby odešel sám.
Ale Thamos si místo toho svlékl zbytek šatů a vlezl si k ní do
postele. „To bylo neuvěřitelné,“ zamumlal a přitiskl se k jejím zádům.
Přetáhl přes ně pokrývky, objal ji a spokojeně se lísal k jejímu krku.
„Chtěl jsem tě od okamžiku, kdy jsem na tobě spočinul očima v
Jizellině špitále, ale ani se mi nesnilo, že to bude tak skvělé.“
A Leeshina beznaděj pomalu odplývala. Cítila se v hraběcí náruči v
teple a v bezpečí. On možná není dostatečně mužný pro ni, ale ona je
dostatečně ženská pro něj. Byl v tom podivný pocit pýchy. Leesha se
usmála a usnula.
•
Byla ještě tma, když se Leesha probudila ze snu o Ahmannovi a
nocích, kdy si spolu leželi v náručí. Magie z něj udělala tvora
bezuzdných vášní a on si ji často bral po hmatu uprostřed noci, když
oba ještě napůl spali. Probouzíval ji polibky a laskáním, zatímco ona
ho pomalu hladila. Když byla dost vzrušená, aby ho přijala, vrazil do
ní a třel se o ní, dokud oba nedospěli k vrcholu. O chvíli později zase
usínali, krátké zdřímnutí, než si ji znovu vzal, aby oslavili svítání.
Stvořiteli, jak jí chyběl. Po dvaceti osmi letech půstu zažila týden
obžerství a teď se její tělo dožadovalo jeho laskání. Vlastně
jakéhokoli laskání. Věděla, že zesílená touha je běžným příznakem
těhotenství, ale nečekala, že bude ještě úpornější než neodbytné
bolesti hlavy a nevolnost.
Za sebou slyšela Thamose. Spokojeně chrápal, o záda se jí opírala
jeho svalnatá, zarostlá hruď. Zavrtěla se, třela se zadkem o jeho
rozkrok. Něco se tam pohnulo. Leesha ho převalila na záda a stejně
jako předtím ho vzala do úst. Tentokrát ztuhnul skoro okamžitě.
Thamos zasténal, pořád ještě napůl spal, ale jeho ruce sklouzly dolů,
promnuly jí vlasy a Leesha věděla, že už se probírá, a vmžiku ho
obkročila. Pořád ještě byla vlhká od jeho semena a svého vzrušení.
Zatímco na něm jela, hrabě sténal, něžně po ní natahoval ruce, laskal
její boky a prsa. Oči měla pevně zavřené a v duchu si malovala
Ahmanna.
Pokaždé, když ucítila, že sebou hrabě škubnul, nadzvedla se,
sklonila se k němu a líbala ho, dokud se neuklidnil. Pak pokračovala.
Zanedlouho ucítila, že spěje k vyvrcholení, zrychlila a přišpendlila
hraběte do pokrývek, aby si to mohla užít po svém. Za chviličku
křičela rozkoší a Thamos se držel jejich boků, jako by šlo o život;
ukojit zadržované touhy trvalo dlouho. Když začala rozkoš odeznívat,
usmála se, pevně ho sevřela, nasadila rychlé, pravidelné přirážení a
znovu hraběte vysála.
Pak ho políbila, ale oba byli tak zadýchání, že se polibek rozpadl v
smích.
„Neuvěřitelné,“ prohlásil znovu Thamos.
„Jo,“ souhlasila Leesha a myslela to vážně, jenže její žaludek zjevně
nesouhlasil a bouřil se jako polévka zapomenutá na plotně.
Zhluboka dýchala, snažila se to překonat, ale za chvíli jí nezbylo
než přitisknout si dlaň na ústa, vyběhnout z ložnice a vyzvracet se do
záchodu. Už se z toho stalo něco jako každodenní rituál a Leesha se
na to obvykle skoro těšila, i kdyby jen proto, aby už to měla za sebou
a mohla začít běžný den.
Zvracení vždycky vyvolalo bodavé bolesti hlavy, takže si Leesha
začala bezděčně masírovat spánky. Pak sebou překvapeně trhla.
Poprvé po dlouhé době byla bolest hlavy pryč. Ne že by jen
polevila, ona zmizela úplně. Cítila, jak se jí stahuje obličej, jak se jí
do očí derou slzy a z té radosti si dovolila chvilku proplakat.
Když se vynořila, nahá a zahanbená, ale zase silná, byl Thamos opět
oblečený v rajtkách a košili a čekal na ni u dveří na záchod. Usmál se
na ni, přehodil přes ni pokrývku a podal jí hrnek vody. „Propitá a
protančená noc se na každém nějak projeví. Ty se nebudeš zmiňovat
o mně a já se nebudu zmiňovat o tobě.“
Leesha přikývla, vzala si hrnek a trochu se napila.
„Než se můj bratr stal vévodou,“ pokračoval Thamos, „říkával mi,
že nejlepším lékem na prohýřenou noc jsou vejce na slanině.
Vyzkoušel jsem to a nic lepšího jsem nikdy nenašel.“
„Usmažím ti je,“ řekla Leesha, vděčná, že má co dělat.
„Udělal bych je sám…“ začal hrabě.
Leesha se na něj usmála. „Ale ty jsi v životě neuvařil ani vejce, že,
Výsosti?“
Thamos omluvně pokrčil rameny a blýskl po ní zářivým úsměvem,
jemuž by těžko mohla nějaká žena odolat.
Vysekla posměšné pukrle. „Ovšemže mi bude potěšením udělat Tvé
Výsosti snídani.“
Kapitola 21
Aury
333 p. N. Léto
11 jiter před novoluním
Veselice pokračovala ještě hodiny poté, co se ze svatebního pavilonu
vynořil poněkud zmuchlaný Arlen s Rennou. Arlen si původně
myslel, že završení jejich sňatku bude poklidné a něžné, ale jakmile
za nimi spadla stanová chlopeň, jeho novomanželka na něj skočila
jako divé zvíře a z její aury sršela vilnost.
Moje nevěsta. Renna Sedlákova. Z toho pomyšlení se mu točila
hlava stejně jako z jejich milování. Zrovna ta dívka, kvůli níž utekl z
domova, aby si ji nemusel vzít, mu byla souzena.
Souzena? Odfrkl si. Celý život žiješ s přesvědčením, že není žádný
Stvořitel, žádný Osvoboditel, a přesto jste se zrovna vy dva dali
nakonec dohromady. Není to snad důkaz božího záměru?
I když by tu představu rád zahnal jako směšnou a nesmyslnou, nešlo
to.
Znaveně, vratce se vlekli zpátky k rozjařenému davu a Arlen znovu
užasl nad jeho aurou.
Kdysi považoval magii za ryzí zlo, ale magie takové pojmy nezná,
není o nic víc zlá než vítr, déšť nebo lektrika. Pulsuje ve všem živém
a její aura poskytuje množství údajů o nitru i vnějšku. Lidské aury
jsou tlumenější a mnohem složitější než démonské, ale tady,
uprostřed velechran Kotlinského hrabství se nacházelo velké
množství magie volně ve vzduchu a Kotliňané jí nevědomky
vtiskávali svou radost. A takto obtěžkaná magie se pak vinula kolem
nich jako aura a byla silná a nakažlivě šťastná.
Arlen vídával aury od okamžiku, kdy si poprvé namaloval kolem
očí zrakové chrany, ale nikdy nechápal, co ty jemné odstíny barev,
jasu a struktury znamenají. Pak ale potkal jadrnského prince, jejich
vědomí se na okamžik prolnula a Arlen v tu chvíli viděl svět tak jako
démoni.
Od té doby mu i pouhý letmý pohled koutkem oka řekl hodně o
citovém rozpoložení nějakého člověka, a když na někoho hleděl
přímo, čerpal z aury pravidelný přísun jeho pocitů. Poznal, kdy mu
lidé říkají pravdu a kdy lžou, kdy se hotoví k boji a kdy se raději dají
na útěk. Viděl každý jeden pocit, který ten člověk v daném okamžiku
prožíval, i když o příčinách se mohl jenom dohadovat.
Neviděl lidem do hlavy tak jako jadrnský princ… zatím. Ale když
se soustředil, dokázal protáhnout člověkem závan magie, nechat ho
nasáknout jeho podstatou, a pak ho vstřebat. Tím člověka poznával
mnohem důvěrněji než milenka nebo kořenářka - do poslední jizvy,
bolesti a pocitu. Tady mě spálil ohnivý plivanec, tam škrábla kočka,
vyprávělo tělo svůj příběh.
Někdy v duchu letmo zahlédl i výjevy - lidé, místa a věci, k nimž
měl ten, koho poznával, silné citové vazby, ale bylo jen na Arlenovi,
jak si je vyloží.
Dokonce i rostliny mohly vydat své tajemství. Prostým vdechnutím
proudu procházejícího stromem dokázal Arlen proniknout do běhu
času mnohem přesněji než dřevorubec čtoucí letokruhy. Kdy byla
povodeň, kdy bylo sucho. Kdy byl požár a kdy hluboký mráz. Jaké
démonské pařáty podrápaly kůru. Vmžiku věděl všechno od
okamžiku, kdy puklo semínko.
Když se vraceli na veselici, čekala je Šamava s Rojerem, jeho
novomanželkami a s Kendall.
Rojerova aura byla obzvlášť zajímavá. Když byl žonglérem a hrál,
tak ať už to bylo těmi houslemi nebo rolí ve scénce, spadla přes auru
maska a Arlen z ní nemohl vyčíst vůbec nic.
Zato jindy byl jeho mladý přítel jako otevřená kniha. Kolem něj
pluly výjevy, některé mlhavé, jiné zřetelné a všechny spojené s
Rojerem složitou pavučinou pocitů.
Arlen v nich dokázal rozeznat sebe a Rennu stejně jako Amanvu,
Sikvu a Leeshu. Viděl, že Rojer má pochybnosti o Renně a o jejich
sňatku, ale jeho volba manželek byla neméně sporná a Rojerovi bylo
jasné, že nemá právo dělat někomu kázání. Co se stalo, stalo se, a
jako Arlenův přítel byl Rojer rozhodnutý ho podporovat.
Arlen položil žonglérovi ruku na rameno. „I já stojím při tobě,
Rojere. Čestné slovo. Jsem ti zavázaný a sňatkem s Rennou se na tom
nic nemění.“
Rojer tupě zamrkal. „Jak víš, na co jsem zrovna…“
Amanva se na okamžik zaměřila na Rojera a v její auře se
zablesklo. Byla rychlá, lasička jedna, postřehla myšlenku svého
manžela, ani ji nemusel dopovědět.
Na chviličku kolem ní Arlen viděl plout její vzpomínky, ze všeho
nejnápadnější byli rodiče. Amanva kráčela hluboko v jejich stínu.
Mezi jejími představami se vznášela i nějaká kniha.
„Myslíš na to, že v Eveje stojí, že v lidských srdcích dokáže číst jen
Osvoboditel,“ hádal Arlen.
Amanvinu auru zčeřilo překvapení, ale pak se mladá dama’ting
zklidnila a rozbouřené pocity pohřbilo klidné, pravidelné dýchání.
Hleděla na něj stejně upřeně jako on na ni a najednou v její auře číst
nedokázal.
„Je tak psáno,“ souhlasila Amanva. „Ale ty to nejsi.“
Pohledem zavadil o Sikvu a překvapilo ho, že její vědomí je
podrobeno stejně přísné sebekázni jako Amanvino. Bylo v ní víc, než
by se napohled zdálo. Asi to mělo něco společného s jejím bílým
závojem.
Ale i když Rojerovy manželky své aury skrývaly, magii věcí, které
měly u sebe, zatajit nemohly. Jejich hrdla, obepnutá ozdobnými
obojky, v nichž se skrývaly chraněné kosti, vypadala, jako by kolem
nich šlehaly plameny. Arlen ty chrany prozkoumal a shledal, že jsou
podobné chranám na Rojerových houslích. Jejich zesilovací účinek
poznal, když byli na pódiu. Užitečná magie.
Další šperky planuly podobně. Hora-váček u Amanvina pasu magií
přímo hučel a dokonce i Šamava měla v prstenech a náramcích pár
kousků démonské kosti, i když o jejich účincích se mohl Arlen jen
dohadovat.
„Vy mi nevěříte,“ usoudil Arlen.
„Je nějaký důvod, proč bychom měly?“ opáčila Amanva.
Arlen se soustředil, protáhl skrz dívky závan magie, poznával je.
„Ne, ale já věřím tobě, Amanvo va Ahmann. Tobě i tvé sestřemanželce,“ pokynul Sikvě. „Vidím, že nejste spojenkyněmi Nie a s
mým přítelem to myslíte dobře.“
„Jo?“ opáčil Rojer.
„Moc si to nemaluj,“ varoval ho Arlen. „Tvé manželky možná do
puntíku splní, co jim nařídíš, ale bez váhání obejdou podstatu tvé
žádosti, když si budou myslet, že to tak pro tebe bude lepší.“
Amanvu ta poznámka zjevně nijak nevyvedla z míry. „Náš vážený
manžel někdy potřebuje… vedení.“
Arlen se uchechtl. „Svatá pravda.“
„Hele!“ zvolal Rojer.
Arlen se jízlivě ušklíbl. „Já si nemyslím, že jsem Osvoboditel,
Amanvo. Ale ani o tvém otci si to nemyslím. Vůbec si nemyslím, že
je nějaký Osvoboditel, leda snad jako zářný vzor, jímž se všichni
můžeme řídit.“
„Takže jsi spíš nevěřící než kacíř?“ zeptala Amanva. „Je to v něčem
lepší?“
Arlen se poklonil. „To posuď sama, princezno.“
Amanvě naskočily kolem očí vějířky vrásek. „Nechám si to na
jindy. Děkuji, žes nám prokázal tu čest a dovolil nám účastnit se
tvých oslav.“
Pak přišla na řadu Šamava. V ruce držela tu samou písařskou
tabulku, s jakou ji Arlen vídal již tolikrát a která v něm vyvolala
příval hřejivých vzpomínek na Abbanův pavilon na Velkém Bazaru.
V její auře viděl představy spojené s černými a červenými účetními
řádky a výpočty má dáti - dal. Amanva ji vyslala jako nabídku k míru
a Šamava skočila po příležitosti udělat si dobré oko jak u Amanvy,
tak u Arlena. Udělala by cokoli, aby byla dnešní noc dokonalá,
lhostejno koho by musela uplatit nebo seřvat, protože tahle práce se jí
jednoho dne násobně vyplatí.
Arlen se usmál. „Jsi tak podobná svému manželovi, až mne srdce
bolí touhou se zase se svým přítelem Abbanem setkat.“
Šamava se poklonila. „Syn Jephův je příliš laskavý.“ Najevo nedala
nic, ale její aura byla při těch slovech opravdu dojatá.
A Arlen to myslel upřímně. Po kupci Abbanovi se mu opravdu
hluboce stýskalo, jenže ten jeho chaffitský přítel mu mnohokrát
předvedl, že i když se mu tu a tam věřit dá, nikdy se mu nedá věřit
doopravdy. Když se mu to hodilo, tak lhal, ale ještě častěji prostě jen
něco neřekl. Obvykle něco důležitého.
Arlen si v duchu přehrával události své poslední návštěvy v Krasii
snad desetitisíckrát, ale pořád v něm přetrvávaly nějaké pochybnosti.
Koneckonců právě Abban obstaral mapu, která Arlena dovedla k
troskám Anocha Slunce a Kadžiho hrobce, kde našel to chraněné
kopí. Právě Abbanovi ukázal svou kořist jako prvnímu, aby mu
Abban potvrdil, že je pravé. A ještě té noci se ho Jardir, kdysi
Abbanův nejlepší přítel, pokusil kvůli tomu kopí zabít.
A teď Jardir s Abbanem spolupracují. I kdyby mu to už před měsíci
nepotvrdil Marrick, tak většina krasijských výbojů zřetelně nesla
Abbanův otisk. Což bylo v zásadě lepší, protože Abban nebyl nikdy
tak surový ani tak marnotratný jako Jardir. Po prvotním dobytí
hradiště Rizonu byly obrovské pásy jižních krajů už jen obsazeny s
tím, že pole, domy a dcery zůstanou netknuté a kupecké cesty
otevřené, byť pod vládou damů a evejského práva. To znamenalo, že
Abban radí Jardirovi k milosrdenství, což bylo dobré, i kdyby to dělal
jen pro vlastní zisk.
Na čí straně vlastně jsi, Abbane? přemítal Arlen. Cožpak nevíš, že
se mě tvůj přítel pokusil zavraždit? Nebo ses s tím prostě smířil?
Anebo to byl celé tvůj nápad od začátku?
Povzdechl si. Záleží na tom? Nemělo žádný smysl na to zbytečně
plýtvat myšlenkami. Brzy se s oběma sejde a zjistí pravdu. Ale
nejdříve musí všichni přežít novoluní.
Jakmile se vrátili na veselici, opět se utvořil zástup vesničanů
přicházejících blahopřát. Jako další před ně předstoupila starší žena,
která s sebou vedla muže středního věku, s mléčně bílýma očima,
které hleděly do prázdna. Arlenovi bylo na těch dvou něco
povědomého a v auře té ženy Arlen viděl, že už se s ním setkala a má
pocit, že je mu zavázána.
„Lorry Ovčákova, pane a paní Sedlákovi,“ řekla žena a škrobeně se
uklonila. „Toto je můj syn Ken. Nemáme ti co dát, jen úctu a díky, ale
doufáme, že to přijmeš. Zbytek rodiny dostali jadrnci, když jsme
prchali před Krasijci. Kdyby ses neobjevil ty, dostali by i mě a
Kenyho.“ Poplácala muže po ruce. „Není to jednoduché, ale jsme ti
vděční, že jsi naši výpravu dovedl sem, protože Kotlina nás vzala pod
svá křídla a my netrpíme zimou ani hladem, přestože Keny nemůže
pracovat.“
„Za to si zaslouží uznání celá Kotlina,“ řekl Arlen. „I vy si
zasloužíte uznání, za to, že jste byli ve zlých časech tak stateční.“
Podíval se na Kena Ovčáka, který mlčky stál vedle matky. Jeho aura
byla plná tichého studu, nenáviděl sám sebe za to, že je závislý na
stárnoucí matce, za to, že nebyl schopen pomoci své rodině. Ale ona
na něm lpěla s dětinskou láskou, a tak pro ni byl alespoň slabou
oporou. „Byl jsi vždycky slepý?“
Ken přikývl. „Jo, kam moje paměť sahá.“
„Horečka mu vzala zrak, když byl ještě v plenkách,“ řekla Lorry.
Arlen protáhl skrz Kena závan magie, poznával Kenovy oči a
hledal, kde vznikl rozpor. Pak pudově zvedl ruku, přitáhl si špetku
moci z velechrany a prstem mu nakreslil na čelo a kolem očí chrany.
Okolostojící vyjekli úžasem - mléčně bílá mha z Kenových očí
zmizela a oči nabraly sytou, oříškově hnědou barvu. Ken otáčel
hlavou sem a tam, třeštil oči a nesouvisle blábolil. Jeho aura se na
okamžik rozzářila radostí, pak potemněla do zmatku a zdrcujícího
strachu. Nakonec oči pevně zavřel, zakryl si je rukama a celý se
rozklepal.
Arlen mu konejšivě položil ruku na rameno. „Každý den to bude o
trochu snazší, Kene Ovčáku. Čestné slovo. Já přesně vím, čím
procházíš.
•
Brzy poté, co poprask kolem Ovčákových utichl, dorazil k nim
osamělý cha’šarúm. Krok měl pevný, ale v jeho auře viděl Arlen
strach. Strach a stud. Postřehl, že se Amanva ostře nadechla, tak tiše,
že to nikdo jiný neslyšel, a v její auře se nakratičko blýskl vztek, ale
vzápětí se opět zahalila do dama’tingského klidu.
Válečník před Arlenem poklekl a přitiskl čelo na dlažbu. Arlen toho
muže ani nemusel poznat, aby rozuměl jeho pocitům. Sám strávil
mezi šarúmy dost času na to, aby si všiml, kdy ho chce někdo urazit,
a rovněž věděl, že skutečným viníkem nemusí být právě tento nebohý
cha’šarúm, ale spíš ten, kdo ho vyslal.
Kaprál Kaval nepochybně považoval za mistrný kousek poslat k
Arlenovi místo sebe právě cha‘šarúma, aby Arlenovi vzdal hold a
předložil první oběť nebesům chaffit. Byla to nepřímá urážka, která
zároveň ponechala takzvaným Osvoboditelovým kopiníkům mužům, kteří do jednoho pomáhali Jardirovi Arlena porazit a oloupit
ho o Kadžiho kopí - odstup.
Jenže Arlena pohled na chaffitského válečníka neurážel. Kolikrát už
viděl, jak zle se s chaffity v Krasii nakládá, jak se jim upírají veškerá
práva a společenský vzestup. Tak tomu bylo od Návratu, ale Jardir to
během několika málo let svého panování změnil. Byly to další tiché
Abbanovy rady - rychlý způsob, jak získat další válečníky - anebo se
snad v jeho proradném adžínu’pal hnulo svědomí?
Klečící válečník položil Arlenovi a Renně k nohám rohy lesního
démona. Arlen se díval, jak z nich velechrana saje magii a sytí s ní
svou vlastní moc.
„Džidda.“ Arlen nakreslil do vzduchu symbol pro první pilíř nebes.
Amanva se na něj překvapeně podívala, ale Arlen si jí nevšímal.
Usmál se na válečníka.
„Džidda,“ souhlasil válečník. Očima střelil po Amanvě a jeho strach
zesílil.
„Povstaň a hrdě zvedni hlavu,“ vyzval ho krasijsky Arlen. Když
muž uposlechl, Arlen se mu poklonil. „Neměj obavy, bratře. Kaval
možná nevidí, jak je nesmyslné posílat chaffita, aby mě urazil,
protože se mě bojí urazit osobně, ale mně to neuniklo. To
cha’šarúmové dělají dal’šarúmům čest, nikoli naopak.“
Válečník se hluboce poklonil a sledovat proměnu v jeho auře byla
krása sama, ze studu stala se pýcha a ze strachu radostné vzrušení.
„Děkuju, Par’chine.“ Poklonil se Renně, následně Amanvě, pak se
obrátil a utíkal zpátky do noci.
Ještě šest pilířů ho čeká.
„Já Kavala potrestám,“ řekla Amanva, když byl válečník pryč.
„Pochop, prosím, že to byla urážka od něj, nikoli ode mne.“
„Řekl jsem jen to, co si doopravdy myslím,“ odpověděl Arlen. „S
pýchou jsem chodíval se šarúmy bojovat do noci, ale ty, kteří se
toužili krvavě mstít za každou malichernost, jsem nikdy nesnášel.
Kaval urazil jen sám sebe.“
Amanva sklonila hlavu, a i když se z jejích očí nedalo nic vyčíst, z
její aury zavanula úcta. Zdvořile jí pokynul v odpověď.
O chvíli později dorazila Wonda Drvoštěpova a okázale před ně
položila dlouhý, zahnutý roh větrného démona, na němž ještě lpěla
blána ze hřbetních křídel. „Byla bych tu první, jenže větrnce je snad
snazší zabít než jim odřezat křídla.“
Arlen se usmál. Její aura planula pýchou, ale tu pýchu kalila špetka
strachu. Šel hlouběji, poznával ji. Chtěla ho o něco požádat. O něco
velmi osobního a bála se, že jí nebude schopen - nebo hůř, ochoten vyhovět.
„Požehnání tobě, Wondo Drvoštěpova,“ řekla Amanva, „první ze
šarúm’ting.“
Šarúm’ting? Arlen byl překvapen. To už přiznal Jardir práva i
ženám? Zázraky neberou konce.
„Jsem na tebe pyšný, Wondo,“ řekl Arlen hlasitě, aby to všichni
kolem slyšeli. „Být první ženskou válečnicí v Krasii není žádná malá
pocta. Je-li něco, co pro tebe mohu udělat, jen to řekni.“
Wonda se usmála a auru prostoupila úleva. „Říká se, že jsi Kenu
Ovčákovi vrátil zrak.“
Arlen přikývl. „Ano.“
Wonda měla vlasy ostříhané tak, aby zakrývaly tu stranu obličeje,
kterou rozdrásal démon, ale teď je odhrnula, odhalila hluboké,
svraštělé šrámy a tiše se zeptala: „Můžeš mě zbavit jizev?“
Arlen zaváhal. Mohl to udělat obratem, ale když se díval do
Wondiny aury, nebyl jsi jistý, jestli by to udělat měl. Nakreslil do
vzduchu chranu, aby jeho odpověď slyšela jen ona.
„Mohu.“ Oči se jí rozzářily štěstím a její aura přetékala nadšením,
ale i strachem. „Ale o co si budeš za novoluní dělat starosti, Wondo
Drvoštěpova? O své bližní nebo o svou tvář?“
Stud zaplavil auru a Arlen ukázal na svůj obličej, pokrytý stovkami
tetování. „Jizvy nás chrání, Wondo. Připomínají nám, co je
doopravdy důležité.“
Dívka přikývla a Arlen ji vzal za ramena a konejšivě ji stiskl. Musel
zaklonit hlavu, aby jí viděl do očí. „Mysli na to. Pokud po tom budeš
toužit i po novoluní, stačí říct.“
Její aura získala nicneříkající nevýraznou barvu a strukturu a pak,
zatímco Wonda zvažovala jeho slova, se pomalu začala přelévat.
•
„Předpokládám, že to znamená, že návrh toho démona z pouště
pravděpodobně nepřijmeš, že?“ zeptal se Thamos, když žvýkal
poslední kousek slaniny.
Leesha se na něj usmála. Vrátila se jí i chuť k jídlu a poprvé po
několika týdnech se cítila zase silná. „Není to pravděpodobné.“
„Matka říká, že spolehlivě uděláš to, co je pro Kotlinské hrabství
nejlepší,“ pokračoval Thamos, „ale že to ještě neznamená, že budeš
poslouchat mě.“
Leesha se rozesmála a zvedla se, aby sklidila talíře. „V tom má
vévodkyně matka pravdu.“
„Jsi jí hodně podobná,“ zamumlal Thamos.
Leesha na něj výbojně vysunula bok. „Doufám, že ne moc, protože
jinak by se mi na naši společnou noc nechtělo ani pomyslet. Je mi
známo, jak rádi si vy šlechtici uchováváte čistou rodovou linii.“
Thamos se rozesmál. „Ne zas až tolik, ale přesto ti musím říct, že
moje matka byla svého času velmi krásná.“
„O tom nijak nepochybuji,“ odtušila Leesha.
„A co se týče rodu…“ Thamos pokrčil rameny. „Ještě před stoletím
byl náš rod na společenském žebříčku dost nízko. První z nás usedl na
břečťanový trůn můj děd a dostaly ho tam spíš peníze než rod.“
Najednou vstal a strhl ji do náruče. „V každém případě máš z celé
Kotliny nejblíž k majestátu ty. Pomyslela jsi někdy, čeho bys mohla
dosáhnout jako hraběnka?“
Leesha si odfrkla a jemně od sebe hraběte odsunula na délku paže.
„Tvoje Výsost má pověst záletníka, co se vyspí s každou mladicí,
která na něj mrkne. A já ti mám věřit, že mi budeš věrný?“
Thamos se usmál a políbil ji. „Kvůli tobě budu možná ochotný to
zkusit.“
„Pokud tu příští týden ještě někdo z nás bude, promyslím to,“ slíbila
Leesha, líbla ho na rty a odebrala se k nádobí. Nepochybovala o tom,
že ta nabídka byla míněna vážně, ale bylo v tom víc rozumových
úvah než vášně. Jejich svazek by upevnil Thamosovu vládu nad
Kotlinou a Rhinebeckovu vládu nad vévodstvím a Araine to věděla.
Bylo by to tak zlé? Upřímně nevěděla.
„Je pravda, že i ty ses setkala s tím mozkovým démonem, o němž
mluvil pan Sedlák?“ zeptal se Thamos.
Leesha přikývla. Šla ke svému psacímu stolu a vytáhla obálku
zapečetěnou voskem, v němž byla otištěna její pečeť - moždíř a
palička. Podala ji hraběti. „Pro tvou matku.“
Thamos povytáhl obočí. „Chceš říct pro mého bratra.“
Leesha na něj rovněž povytáhla obočí. „Musíme hrát tuhle hru i o
samotě, mezi čtyřma očima?“
„To není hra,“ namítl Thamos. „Rhinebeck je vévoda, kterého
pronásledují bludné představy, že ho chce někdo oloupit o moc, a on
na své moci velice lpí. Jestli ho budeš otevřeně obcházet, neobejde se
to bez následků.“
Leesha přikývla. „Jo, ale on dostává zprávy přímo od tebe a já
nepochybuji, že zrovna tak přímo můžeš doručit zprávu i Araine.“
„Její Milosti,“ opravil ji Thamos.
„Její Milosti,“ připustila Leesha, „Sám jsi říkal, že se o kořenářství
stále zajímá. To není žádné obcházení vévody.“
Thamos svraštil čelo, ale dopis si vzal.
„Budu upřímná, Výsosti,“ řekla Leesha. „Já pořád nevím, nakolik ti
můžu důvěřovat, ať už v posteli nebo mimo postel. Jsi tu ze zájmu,
nebo abys upevnil svou vládu v Kotlinském hrabství?“
Thamos se usmál. „Přeci kvůli obému, samozřejmě. Drvoštěpská
Kotlina byla vždycky součástí Angiers a závisela na trůnu v mnoha
ohledech, včetně poselské cesty, která vás spojovala se světem. Ještě
nedávno to byla vcelku nevýznamná víska, ale přísahy věrnosti
nejsou věci, které můžeš jen tak porušit, když získáš větší význam.
Očekávala bys, že tě trůn nechá jen tak na pokoji, kdybys na svých
pozemcích objevila zlato nebo uhlí?“
Leesha zavrtěla hlavou. „Ovšemže ne.“
„A s chranami pana Sedláka to není jiné,“ pokračoval Thamos. „A
chováme se snad nějak nepřístojně? Nedodali jsme vám snad v době
nouze potraviny a osivo, dobytek a teplé oblečení, jak jsi žádala?
Nepomáháme snad stavět domy a budovat velechrany, na jejichž
rozvržení ses sama podílela? Moje tvrz možná vypadá působivě,
mistryně, ale jejím účelem je vydržet proti Krasijcům, nikoli děsit lid,
který je pod mou ochranou.“
Leesha přikývla. „Kéž by vydržela. Za dva roky budou mít Krasijci
víc válečníků, než je v Angiers všech mužů, žen i dětí dohromady. Už
teď by mohli Kotlinu rozdrtit za jediný den, kdyby si zamanuli, ale v
takovém případě by museli zanechat Everamovu Štědrotu oslabenou a
s nepřátelským Laktonem v zádech. Ovšem jakmile bude jednou
Kotlina jejich, tak už ji těžko dobudeme zpátky, a oni sevřou Lakton
do kleští jako kovář zub.“
Thamos zavrtěl hlavou. „Krasijci Lakton nikdy nedobudou, ledaže
by se z těch pouštních krys stali zničehonic lodníci. Laktonské
přístavní vesnice, v nichž se nakládají zásoby, jsou rozeseté po
pobřeží, které čítá stovky mil. Ty nedokáže uhlídat žádná síla na
světě, a i kdyby se o to Krasijci pokusili, malá močálová hradišťka a
bahenní démoni by si vybrali těžkou daň. Na druhou stranu
Laktoňané sice mohou ze svých lodí zasypat Dokov nebo jinou část
pobřeží šípy, jenže dokmistři jsou zbabělci a nebudou bojovat o nic
víc než o pobřeží. Laktoňan bez lodi je jako větrný démon na zemi.
Pro Krasijce žádný soupeř.“
„Souhlasím,“ řekla Leesha. „Říkala jsem Laktoňanům ve vískách,
aby uprchli do Kotliny.“
Thamos přimhouřil oči. „Už se chováš jako hraběnka? Ty nemáš
žádné právo naše pozvání takto rozšiřovat. Vždyť už teď jsme na
hranici únosnosti.“
„Nesmysl,“ řekla Leesha. „Naší jedinou nadějí proti krasijskému
postupu je rozrůstat se, jak nejrychleji to půjde. Musíme zaplnit celý
kotlinský kraj.“ Povzdechla si. „Pokud tu vůbec ještě nějaká Kotlina,
která by se dala naplnit, po novoluní zůstane.“
Thamos ji vzal za ruce a naklonil se k ní. „Můžeme se dohodnout,
Leesho Papírova. Já klidně nechám tábořit na svých schodech
každého zavšiveného sedláka od Kotliny po krasijskou poušť, pokud
mi ty řekneš, co potřebuju vědět.“
„A to je co?“ zeptala se Leesha, i když přesně věděla, co má na
mysli.
Thamos přikývl. „Kolik mají Krasijci válečníků a kde jsou
rozmístění? Co jsi zjistila o těch mozkových démonech, že jsi z nich
tak vyděšená? Můžeme věřit panu Sedlákovi, že jeho boj s démony
není zbytečným mařením lidských životů? Budete podporovat mou
vládu?“
Slunce začínalo vycházet, v dáli zarachotil hraběcí kočár a oba se
napřímili. Leesha si povzdechla. „Promyslím tvé otázky, Výsosti, a
brzy ti na ně odpovím.“
Thamos se postavil do pozoru a stroze, po vojensku se poklonil. Ta
nečekaná obřadnost by působila škrobeně, ale nepřestal se jí dívat do
očí a jeho hezkou, zarostlou tvář proťal čtverácký úsměv. „Takže
dnes večer u večeře.“
Leesha se usmála. „Zdá se, že jsi nezískal pověst svůdníka
nezaslouženě.“
Thamos na ni šelmovsky mrkl. „Za soumraku pro tebe pošlu svého
kočího.“
•
Slunce už skoro vyšlo, zástup svatebčanů s dary prořídl, ale mnozí
Kotliňané ještě tančili. Drvoštěpové a šarúmové se vrátili plni magie,
navršili uprostřed Jadrnského hřbitova hromadu démonských kostí
vysokou jako vzrostlý muž a vdechli oslavám nový život.
Arlen zhluboka nabral dech do plic a vydal se do žonglérského
ozvučného přístřešku. Schody nepotřeboval, mrštně vyskočil rovnou
na pódium, i když plošina byla šest stop vysoko. Účinkující přestali
hrát a udělali mu prostor. Dav se rozjásal a Arlen natáhl ruku k
Renně. I ona bez námahy vyskočila na pódium a Arlen ji vzal kolem
ramen.
„Já vím, že to zní bláznivě,“ řekla Renna, „ale přísahám, že vidím
lásku, kterou tito lidé k tobě chovají, jako kdyby měli svatozář. Ještě
nikdy jsem nic tak krásného neviděla.“
„K nám oběma,“ ujistil ji Arlen a něžně ji stiskl. „A ano, je to jako
hledět na východ slunce.“
„Nevydrží to, že?“ zeptala se smutně Renna. „Vzhledem k tomu, co
nás čeká…“
Miluju tě, Renno Sedlákova. Arlen zavrtěl hlavou. „Budou to krvavé
líbánky.“
Renna si opřela hlavu o jeho rameno. „Jsem ráda, že jsme si předtím
zatančili.“
„Jo,“ souhlasil Arlen, naposledy ji stiskl, pustil ji, zvedl ruce a
zamával. Dav ztichl, i když to bylo vlastně jedno, Arlen načrtl do
vzduchu pár ozvučných chran a jeho hlas se jasně nesl široko daleko.
„Chci vám všem poděkovat za tuto úžasnou noc,“ zvolal. „Já ani
Renna jsme nikomu neřekli, co chceme udělat, a přesto nám
Kotliňané vystrojili tu nejlepší veselici, v níž by mohl nějaký svatební
pár doufat.“ Dav zaburácel, lidé jásali a dupali.
Obloha už světlala a Arlena štípala a pálila kůže. Bolest za svítání
mu nebyla cizí, ale teď už uměl vcucnout povrchovou magii pod kůži,
zaštítit ji tak před světlem a uchovat si z ní tolik, kolik jen unesl.
Ale slunce přesto spalovalo zbytky, které ulpěly na jeho chranách, a
to vyvolávalo v Arlenovi pocit, že jsou vytetované plamenem. Byly
doby - a nebylo tomu tak dávno - kdy bolest bral jako znamení, že ho
slunce odmítá. Ale teď pochopil pravdu a byl na ni hrdý.
Vedle něj bolestně zasykla Renna.
Bolest nás učí, Par‘chine, řekl mu kdysi Jardir, a tak ji dobrovolně
přijímáme. Rozkoš nás nenaučí nic, a proto si ji musíme zasloužit.
Arlen ji vzal za ruku. „Bolest je cenou za to, že můžeš chodit na
slunci, Ren. Zasluž si to.“ Přikývla a zhluboka se nadechla. I
válečníci pociťovali účinky slunce, ale bez chran či ichoru na kůži
spálily paprsky jejich magii rychle. Trochu přešlapovali, tam, kde
bylo slunci vystavené holé tělo, se drbali, jako by měli vyrážku, tu a
tam se vzňala skvrna démonského ichoru na kožených kalhotách,
vylétla jiskřička, zablýskla se a zaprskala. Jednomu drvoštěpovi,
který byl od ichoru hodně pocákaný, opravdu chytly kalhoty
plamenem. Arlen užuž chtěl jít k němu, ale muž popadl poloprázdnou
láhev piva a vychrstl ji na sebe. Okolostojící ho zahrnuli posměšky.
„Příště šetři pivem, my bychom ti to počůrali, stačí říct!“ křikl jeden
drvoštěp. Lidi zařičeli smíchy.
„Kotlina k nám byla laskavá,“ pokračoval Arlen, „ale teď přišel čas,
kdy musím být se svou ženou sám.“ Renna mu při těch slovech
stiskla ruku a Arlen se zachvěl vzrušením. „A čas, abychom se
všichni vrátili ke své práci. Protančená noc nám udělala zatraceně
dobře, ale za deset jiter je novoluní a my před sebou máme spoustu
práce. Démoni vyjdou ven v plné síle a Kotlinské hrabství musí být
připraveno, aby je dokázalo zahnat zpátky dolů do Jádra, kam patří.“
Ukázal na obrovskou hromadu démonských rohů, a zrovna v tu
chvíli na ni dopadly sluneční paprsky. Hromada se vzňala a byla z
toho ohnivá hranice tak jasná, až oči bolely. Drvoštěpové zaburáceli a
zvedli sekery. Dokonce i šarúmové zařvali a zamávali pěstmi do
vzduchu.
Ten bojechtivý řev Arlenovi řekl, že se démonští princové mají
čeho bát. Jenže také viděl, co dokáže Jádro vychrlit, a když na to
myslel přespříliš, sám začínal mít strach.
Renna se ho dotkla. „Jsi v pořádku?“
Arlen jí stiskl ruku. „V pořádku, Ren. Jsem v pořádku.“
•
•
„Všechno jsme přinesli,“ oznámila jim Šamava, když je doprovodila
do jejich světnic ve Smittově krčmě. Otevřela dveře a ukázala jim
svatební dary, pečlivě poukládané po celé místnosti. Řádně seříznuté
růže byly vystavené ve starobylém pomalovaném krajáči, čerstvé
jídlo nanosili na stůl. Ostatní poklady narovnali na prádelník a noční
stolky.
Arlen žil v Kotlině už přes rok a za tu dobu, kdy cvičil drvoštěpy v
boji proti démonům, je dobře poznal. Věděl, jak si cení věcí, které teď
byly vystaveny v jejich světnici. A v aurách jejich dárců také viděl, že
je přinášejí s pýchou, vděkem a láskou. Vírou.
Právě to poslední ho zasáhlo nejvíc. Ti lidé by udělali cokoli, oč by
je požádal, ne protože by ho uctívali, ale protože mu věřili. Dokázal
jim, jaký je, bojoval po jejich boku a oni upřímně věřili, že je nikdy
nenechá padnout.
A taky že nenechám, slíbil si v duchu. Za novoluní dobudou démoni
tuto vesnici jen přes mou mrtvolu.
Šamava šla k růžím, zvedla konec provázku, který byl uvázaný
kolem krajáče, a ukázala jim přivázaný proužek papíru. „Každý dar
má visačku se jménem dárce. Poradím se s Ernalem Papírem a
nechám vám připravit k podpisu vhodné děkovné dopisy.“
Renna strnula a její vůně se změnila. Ve srovnání se čtením aury
sice byly vůně zanedbatelné, ale za denního světla získával Arlen
díky nim a díky svým zbystřeným smyslům obrovské množství
poznatků o všem okolo. Stručně řečeno dokázal vyčuchat strach jako
hnůj na botě.
A teď ani nepotřeboval vidět do aury, aby poznal příčinu, a srdce se
mu sevřelo soucitem. Stejně jako většina ostatních lidí z Tibbetské
Říčky ani Renna neuměla číst a psát.
Arlen se odvrátil od Šamavy a tiše, aby ho neslyšel nikdo, kdo nemá
tak zbystřený sluch jako on a Renna, zašeptal: „Neboj, Ren. Než
přinesou dopisy, tak tě naučím podepsat se a brzy tě naučím i číst.“
Renna po něm střelila úsměvem a její vůně vyjadřovala vděk a
lásku. „Měli bychom taky udělat něco hezkého pro Gareda. Za to, že
nám šel za svědka.“
„To jo,“ souhlasil Arlen.
„Bylo by mi ctí vybrat pro barona dárek,“ ozvala se Šamava.
Arlen zavrtěl hlavou. „Tohle vyřeším sám, díky.“
Šamava se poklonila. „Náhrdelník, který ti dal hrabě, je velmi
krásný,“ obrátila se na Rennu. „Určitě se s ním chceš rozloučit?“
A je to tady, pomyslel si Arlen.
Renna šla k zrcadlu, obdivovala náhrdelník, špičkami prstů hladila
drahokamy. Voněla Arlenovi radostí, kterou jí náhrdelník dělal, ale
také slyšel, jak si tichounce povzdechla.
Poslední polaskání, Renna přikývla a sundala si ho. „Není správné
honosit se něčím takovým, když tolik lidí tře bídu s nouzí.“
„Nepodceňuj víru, kterou mohou lidé čerpat z honosného vůdce,“
podotkla Šamava. „Ale pokud je to opravdu tvým nešlechetnějším
přáním, ráda ho od tebe odkoupím. Mohu ti zaplatit buď penězi, nebo
dodat potraviny a dobytek přímo potřebným, pokud by ti to
vyhovovalo lépe.“
Renna se na ni podívala a Arlen s překvapením zaznamenal, že
podle vůně je Renna upřímně přesvědčená, že jí Šamava prokazuje
laskavost. „Ty bys to pro nás udělala?“
Není to její chyba, pokáral se v duchu. Stejně jako čtení. Kdyby
uměli lidé v Říčce smlouvat, tak by Vepřovi nepatřila polovina
vesnice.
Šamava se usmála a mávla rukou, jako by to nic neznamenalo. „To
nic není. Je to roztomilá tretka, nebude nijak těžké prodat náhrdelník
nějakému bohatému damaji jako dar pro některou jeho manželku.“
Arlen odvrátil zrak a protočil panenky. „Nijak těžké to nebude,“
zamumlal jen pro Renniny uši, „zato pro Krasijce to bude vynikající
příležitost, jak využít naše dobré jméno a při pochůzkách navázat
obchodní styky po celém Kotlinském hrabství.“
Renna se pátravě zadívala na Šamavu a Arlen ucítil sílící nedůvěru,
kterou rychle vystřídalo zklamání. Předstírala, že si náhrdelník znovu
prohlíží, a přitom zamumlala, opět jen pro jeho uši. „Takže bych ho
neměla prodávat?“
„Prodej, ale žádej peníze,“ zašeptal Arlen. „Z ruky do ruky.“
Renna se obrátila a šťastně se na Šamavu usmála. „Oceňuju tvou
pomoc. Peníze na dlaň mi budou naprosto vyhovovat.“
Šamava přikývla, jako by jinou odpověď ani nečekala. „Mohu se na
něj podívat?“ Renna jí ho podala a Šamava ho bedlivě prozkoumala,
pak vytáhla cvikr a zvedla démanty proti světlu.
„Teď bude hledat kazy a zkusí usmlouvat cenu,“ zamumlal Arlen.
„Ať řekne, co řekne, ty jí řekni, že se zbláznila, a vyhrožuj, že ho
prodáš Smittovi. Ona nabídku zdvojnásobí. Žádej pětkrát tolik.“
„Opravdu?“ Renna s úsměvem užasle vydechla. „Nechci ji urazit.“
„Neurazíš,“ zamumlal Arlen. „Krasijci si neváží člověka, který
neumí smlouvat. A pak se nesmíš spokojit s míň než polovinou.“
Renna něco zamručela a počkala, až Šamava skončí se svým
zkoumáním.
„Je spíš krásný než cenný.“ Abbanova manželka vložila do svého
hlasu přesně vypočtený náznak zklamání. „Démanty jsou zamžené a
na hraně smaragdu je kaz. Zlato není tak ryzí jako u nás v Krasii. Ale
to, že náhrdelník patříval žírňanskému hraběti, je novinka, která snad
pomůže najít kupce. Dám ti za něj sto draki.“
Renna se uchechtla, i když ta suma pro ni pravděpodobně nic
neznamenala. „Myslím, že by sis měla nechat vyčistit cvikr. Na těch
démantech není jediná chybička a zlato je ryzí jako padlý sníh. Jestli
nechceš zaplatit, zač skutečně stojí, jsem si jistá, že Smitt…“
Šamava se rozesmála a poklonila se. „Podcenila jsem Par’chinovu
Dživu Ka. Máš bystré oko. Dvě stě draki.“
Renna zavrtěla hlavou. „Tisíc.“
Šamava předvedla dokonale rozhořčené vyjeknutí. „Za to bych
koupila tři takové náhrdelníky. Tři sta a ani o flok víc.“
„Pět set, jinak ho prodám Smittovi,“ prohlásila neústupně Renna.
Šamava si ji ostražitě měřila a Arlen ani nepotřeboval zbystřené
smysly, aby věděl, že zvažuje, jestli nemá ještě naposledy přitlačit.
Nakonec se poklonila. „Nemohu nové Dživě Ka v její svatební den
nic odepřít. Pět stovek.“
„Beru,“ pravila Renna. „Za to bude dobytka na spoustu dvorů a šatů
na spoustu lidí.“
„Smlouváš dobře,“ ocenila ji Šamava a obrátila se k Arlenovi.
Kolem očí jí naskočily pobavené vějířky vrásek, voněla vesele. „Brzy
ani nebudeš potřebovat Par’chinovy rady.“
•
„Hele, Wondo, už jsem čekala dost dlouho,“ rozčílila se Leesha.
„Vylez.“
„Nechci,“ odsekla Wonda.
„Wondo Drvoštěpova,“ varovala ji Leesha, „jestli okamžitě
nevylezeš…“ Úžasem ztratila řeč, když do světnice vstoupila Wonda
v šatech od vévodkyně Araine.
„No tedy,“ vydechla.
„Vypadám hloupě, co?“ posteskla si hořce Wonda. „Já vím.“
„Vůbec ne,“ prohlásila Leesha. „Vypadáš úžasně. Jak se ukážeš ve
vsi a lidi se dozví, že to je od osobní švadleny vévodkyně matky,
bude je chtít každá Kotliňanka.“
A byla to pravda. Nakolik nerada si to Leesha přiznávala, vévodská
švadlena se překonala a vykouzlila oděv tak jednoduchý a účelný jako
jakýkoli stejnokroj pro muže, a přesto zřetelně ženský.
Halena byla z tmavě zeleného hedvábí a vepředu na ní byly zlatou
nití vyšité chrany a břečťanový vzor, aby se přidalo, co chybělo
ploché hrudi. Rukávy byly od ramen k loktům volné, ale podél
předloktí se těsně šněrovaly, aby se nezachytily o tětivu a snadno se
zastrkávaly do dřevěných chráničů. Přes halenu patřila silná, hnědá
kožená vesta se silnou podšívkou a ochrannými vycpávkami, která po
zapnutí přilehla k tělu. Měla sloužit jako vložka mezi halenu a kyrys,
ale střihem byla tak hezká a slušivá, že se dala nosit i beze zbroje.
Pantalóny z jemné hnědé vlny vyvolávaly představu rozstřižených
sukní, které si mnoho kotlinských žen tak oblíbilo - od pasu ke
kolenům byly tak volné, že když žena v klidu stála, tak vypadaly jako
šaty. Do bitvy přes ně bude Wonda nosit ještě kytlici z tenkých
pružných zlatopňových destiček, navrženou tak, aby nositelce zůstala
volnost pohybu i rychlost a zároveň aby získala co největší užitek z
mocných chran.
Nohavice pantalónů se od kolen dolů rychle zužovaly až ke
šněrovacím manžetám, takže se daly snadno zastrčit do vysokých
jelenicových holínek, které zároveň sloužily jako vycpávka pod
dřevěné holenice a boty. Do těchto bot se mohl Wondě zahryznout
lesní démon vší silou, a ona by to ustála a ještě by mu druhou nohou
prokopla lebku.
Pod paží si Wonda nesla helmici bez hledí, z tvrzeného dřeva, na
níž se jako propletené břečťanové výhonky vinuly vyryté chrany.
Kdyby neprokopla démonovi lebku botou, klidně by ho mohla praštit
hlavou. Pro Leeshu nebude nic jednoduššího než přidat na helmici
mozkovou chranu a kolem očí chrany zrakové.
„A co kabátec?“ vyzvídala Leesha.
„Rozdala jsem je, jak řekl hrabě,“ odpověděla Wonda.
„To sis nenechala žádný pro sebe?“ podivila se Leesha.
Wonda zavrtěla hlavou. „Já pro vévodkyni matku nepracuju a tak
necítím právo nosit její erb. Když mi dáš kabátec s moždířem a
paličkou, budu ho nosit, když ne, tak mi stačí tohle,“ vzala si z věšáku
u dveří svůj chraněný plášť a přehodila si ho přes ramena.
Leesha tupě zamrkala a předstírala, že si jde pro hrnek čaje, aby
měla možnost si nenápadně otřít oči. „Do novoluní ti na zbroj
doplním poslední chrany. I na luk, jestli ho na pár vteřin pustíš z očí.“
Wonda se podívala na luk s povolenou tětivou, opřený o zeď vedle
dveří. „Nechápu, co chceš s tím lukem dělat. Ten vyráběl sám
Tetovaný.“
„Nehodlám na něm změnit jedinou chranu,“ ujistila ji Leesha., „Jen
vsunu do mádla štěpinku z démonské kosti.“
Wonda protáhla obličej. „Proč?“
„Protože zatímco Arlen může nabít chrany na luku vlastníma
rukama, tak ty ne,“ odpověděla Leesha. „Ta kost bude udržovat
chrany účinné pořád. A do démona se zabodnou dokonce i
nechraněné šípy, pokud je vystřelíš z tohoto luku.“
Wonda povytáhla obočí. „Jo? To zní dobře…“ Najednou sebou
trhla, ruka jí sjela k dýce, a vrhla se k oknu. Ale stačil jeden pohled a
uklidnila se.
„Jen Darsy.“ Podívala se zase na Leeshu. „Jsi si jistá, že nevypadám
hloupě?“
Leesha to přešla mlčením. „Otevři dveře, prosím tě, jdu postavit na
čaj.“
O chvíli později vešla do světnice Darsy a rozpačitě si mnula ruce.
„Musím ti něco říct, Leesho, a nebude se ti to líbit.“
Leesha si povzdechla. „I tobě přeji dobré odpoledne, Darsy.“
Jenže Darsy pořád přešlapovala na místě a hnětla si ruce jako tuhé
těsto. Leesha zvedla oči ke stropu. „Tak ven s tím, když ti to dělá
taková muka.“
Darsy přikývla. „Když tě hraběcí kočí včera vysadil, vrátil se na
Jadrnský hřbitov a dal si nějakých šest korbelů piva. Vykládal přitom
pár lidem, že už stejně nemělo smysl jít do postele, protože jsi mu
řekla, ať se za svítání vrátí pro hraběte.“
„Stvořiteli,“ zasténala Leesha. „Kolik je těch pár?“
Darsy pokrčila rameny. „Lidské řeči se šíří rychle, Leesh. Ty to víš
líp než kdo jiný. A z doslechu tě znají dokonce i ti noví. Musela bys
ujít deset mil, abys našla někoho, kdo to ještě neslyšel.“
„Co je komu do toho, s kým tráví mistryně Leesha noc?“ rozčílila se
Wonda.
„Nic,“ souhlasila Darsy, „ale zkus o tom někoho přesvědčit.“
Leesha si mimoděk přejela rukou po břiše. Udělej to rychle, řekla
Elona. Udělej to veřejně.
Obdařila Darsy zoufalým povzdechem. „Tak si těch řečí prostě
nevšímej, dokud se nerozšíří do špitálu. Nebyla by to Kotlina, kdyby
lidé neklevetili o mém milostném životě.“
Darsy si odfrkla. „Alespoň nějaký máš.“
„Jo,“ souhlasila Wonda.
Darsy na dívku podívala, jako by si jí všimla teprve teď. „Dobrý
ohoz. To jsi sehnala dole na jihu?“
Wonda zavrtěla hlavou. „Ty mi poslala vévodkyně Araine. Na jaře
jsem u ní byla na čaji. Asi jsem se jí líbila.“
•
Arlen se díval na Rennu, která v klidu a míru odplula do svého
obvyklého odpoledního spánku. Políbil ji na spánek. „Budu zpátky,
než se vzbudíš, lásko.“ Spokojeně zavrněla a s úsměvem ho chytila za
ruku. Na chviličku se k ní přivinul, a pak se odtáhl. Padal únavou a
nejraději by si zalezl do postele k ní, ale teď nebyl čas na odpočinek.
Nasál magii ze své krve, aby načerpal sílu, vyšel ze dveří, seběhl ze
schodů a vypadl z krčmy ven. Lidé, které míjel, si na něj ukazovali,
ale šel příliš rychle, než aby ho někdo zastavoval.
Arlen si rád myslel, že už ho nic pod sluncem nemůže vyděsit, ale
teď cítil, že s každým krokem, který ho přibližuje k Leeshině chalupě,
jeho klid vyprchává. Ze všech lidí v Kotlině měla právě Leesha auru,
která pro něho byla nejhůře čitelná. Na povrchu byla klidná jako aura
damy’ting, ale těsně pod povrchem se divoce svářily protichůdné
pocity. To byla ostatně jedna z věcí, které ho k ní kdysi tak
přitahovaly. Často se cítil stejně.
Ale nikdy to nebylo horší než včera večer, když dávala Renně
květinový věneček. Bylo to neskutečně laskavé gesto - a Rennu
znatelně uklidnilo - ale Arlen věděl, jaký boj pod povrchem probíhá.
Být to někdo jiný, nepřišlo by mu nijak zatěžko protáhnout jím závan
magie a poznat cele jeho pocity, ale u Leeshi by mu to připadalo jako
znesvěcení. Jedna věc je lidi poznat, aby je vyléčil nebo jim pomohl,
aby je vedl nebo jim dal víru. Něco úplně jiného je rýpat se v duši
ženy, s níž se neoženil, aby mohl zjistit, co k němu cítí.
Arlen by se před ní rád ospravedlnil, ale jak mohl? Kolem a kolem
vzato byla Leesha Papírova všechno, co si mohl muž od ženy přát.
Krásná, duchaplná, laskavá, bohatá, nesobecká. Ale když na to přišlo,
tak to nestačilo. Arlen už došel na temné cestě příliš daleko a cítil, že
si Leeshu nezaslouží. Potřeboval ženu, která by ho z té cesty stáhla, a
to Leesha nebyla. Jenže něco takového nebude žádná dávná milenka
ochotna poslouchat o nic raději, než by chtěl on poslouchat, jak byla v
posteli s Jardirem.
Hlavou mu bleskla představa těch dvou v posteli a nevrle se ušklíbl.
Přenes se přes to, říkal si v duchu. Leesha si vybrala sama a ty taky.
A na tom, co nás čeká, ani jak málo času nám zbývá, se tím nic
nemění.
Dveře do chalupy byly dokořán a ženské hlasy slyšel dávno
předtím, než došel na verandu. Nechtěl špehovat, ale jeho sluch o
svolení nežádal a lapal každé slovo.
Leesha spala s Thamosem? Ta představa vypadala nesmyslně, ale
Leesha se nijak nesnažila to popřít, takže to musí být pravda.
Potřásl hlavou. Je to jedno. Teď nezáleží na ničem jiném než na
novoluní.
Byl bos, ale přesto snaživě dupal, když stoupal po schodech na
verandu, aby ohlásil svůj příchod dřív, než dojde ke dveřím. Hlasitě
zaklepal a čekal, až ho pozvou dál.
Darsy, Wonda a Leesha na něj zíraly, jako by spadl z nebe. Z Darsy
a Wondy zavanul strach, ale rozluštit Leeshinu vůni bylo stejně těžké
jako rozluštit její auru. Od té doby, co se vrátila, na ní bylo něco
jiného, něco, co nedokázal určit. Znovu ho popadla touha ji poznat, a
byl vděčný za to, že do chalupy proudí slunce a zahání magii.
Leeshin dům byl jako vždy prosycen myriádami vůní - koření,
byliny, rostliny živé i sušené, vlhká prsť a čerstvé jídlo. Především
slanina, jejíž lahodná vůně se vznášela ve světnici. Ale nic z toho
nemohlo zakrýt vůni milování, která vycházela z její ložnice, ani
nakyslý pach zvratků, který ulpěl ve vzduchu.
Takže je to pravda, pomyslel si a snažil se nezatínat pěsti. Leesha si
sice mohla svobodně dělat, co se jí zlíbí, ale Thamosova pověst, co se
týkalo žen, nebyla zrovna nejlepší. Jestli sem přišel, aby Leeshe
ublížil nebo jí zničil pověst, tak mu Arlen přerazí ten jeho pohledný
nos.
Zhluboka se nadechl. To ze mě mluví jen magie. Úporně se tomu
snažil uvěřit.
„Dobré ráno, dámy,“ řekl a vykouzlil na tváři veselý úsměv. „Noční
návštěva se nějak zkrátila.“ Podíval se na Leeshu. „Nemáš chvilku na
kus řeči?“
Leesha tupě zamrkala, pak přikývla. „Jistě. Projdeš se se mnou po
zahradách? Už jsou pěkně zanedbané.“
Arlen přikývl, Leesha si vzala košík se zahradnickým náčiním a
vyšla na dvůr. Když vcházeli do zahradního labyrintu, zachytil Arlen
poslední slova mezi Darsy a Wondou, které zůstaly v chalupě.
„Co já bych dala za to, kdybych teď byla včelkou poletující na
zahradě,“ posteskla si Darsy.
„Kolem nich se rojí dost lidí i bez tebe, Darsy Drvoštěpova,“
napomenula ji Wonda. „A ne abych musela poslouchat - až budu zase
ve vsi - jak se procházeli sami na zahradě.“
„Chceš mi snad vyhrožovat, ženská?“ vyjela na ni Darsy. Hlas jí
přeskakoval vzteky.
„Jo,“ odtušila tiše Wonda. „A ty si radši dej pozor.“
Arlen se musel sám pro sebe usmát. Kdyby to řekl kdokoli jiný,
Darsy by ho roztrhala na cucky. Ale ani Darsy nebyla tak hloupá, aby
hrozila pěstí Wondě Drvoštěpově.
Leesha se zastavila u trličového záhonku a vytáhla plečku.
„Přísahám, že Darsy měla být drvoštěpem. Ničení rostlin jí jde
mnohem lépe než pěstování.“
Arlen přikývl. „A taky je to pěkná drbna. Wonda jí zrovna
vyhrožovala, ať si naši procházku nechá pro sebe.“
Z Leeshi zavanulo pobavení. „Tu holku mám ráda.“ Začala se rýpat
v hlíně. „Hádám, že tvou novomanželku by nepotěšilo, kdyby zjistila,
že jsi tu byl.“
„Řekl jsem jí, kam jdu,“ odpověděl Arlen. „Nehodlám začínat
manželství lhaním.“
„To přijde samo,“ povzdechla si Leesha.
Arlen pokrčil rameny. „Zvláštní noc.“
„Jo,“ souhlasila Leesha.
„Mrzí mě, jak jsem se k tobě zachoval,“ řekl Arlen. „Neměl jsem
právo tak vyšilovat.“
„Ale měl,“ odtušila Leesha. Arlen se na ni překvapeně podíval a
Leesha zvedla rydlo, oblepené bohatou, čerstvou prstí, která voněla
životem. „Já se nebudu omlouvat za nic, co jsem udělala, ani tvrdit,
že bych jednala jinak, kdybych se rozhodovala znovu. Ale jestli je to,
cos říkal o Ahmannovi, pravda, pak jsi měl právo šílet jako Jádro
samo. To mě mrzí. Nechtěla jsem tě ranit.“
„Je to pravda,“ odtušil Arlen.
„Já vím,“ řekla Leesha. „Nemohu tvrdit, že ti schvaluju každé
rozhodnutí, ale pořád jsi ten nejčestnější muž, jakého jsem kdy
potkala.“ Pokrčila rameny. „I když je mi to málo platné.“
„Takže oba litujeme, ale nelitujeme,“ usoudil Arlen. „Co bude dál?“
„Práce, samozřejmě,“ odvětila Leesha. „Ubývání přijde za deset
jiter. Vymyslel jsi něco?“
Arlen svraštil čelo. Ubývání. Krasijský výraz pro novoluní. Z
nějakého důvodu ho to ranilo.
„Mám spoustu drobných nápadů,“ odpověděl, „ale nevím, co budou
démoni dělat, takže by bylo hloupé dělat jeden velký plán.“
„Souhlas,“ odvětila Leesha. „Jsou chytří. Možná chytřejší než my.“
„Jo, možná,“ souhlasil Arlen, „ale koukají se na nás svrchu a
nerozumí našim zvykům ani zpoloviny tak, jak si myslí. Šestý smysl
mi říká, že se nás pokusí rozdrtit přesilou. Že přitáhnou s takovým
vojskem, až se budou hory otřásat, zabijí mě i Jardira, rozpráší naše
armády a zbytek světa vyděsí k smrti.“
Leesha se otřásla. „Myslíš, že by to dokázali?“
Arlen pokrčil rameny. „Možná.“ Vztyčil prst. „Ale jestli se jim to
nepodaří, tak lidé seberou odvahu, vzmuží se a za šest měsíců
budeme silnější, než jsme teď.“
„Takže proti nim musíme nasadit všechno, co máme,“ pochopila
Leesha.
Arlen přikývl. „A oni nebudu ani z poloviny připraveni na to, co
dokážu já.“
•
Později toho dne se Leesha vypravila do vsi obejít staré přátele, zajít
za marody, přeptat se jich po zdraví. Bylo to tak, jak říkala Darsy.
Arlen vymetl špitál, že tam nezbyl ani škrábanec a nevolnost, a
nahnal všechny Kotliňany zpátky do práce, kde jich bylo zoufale
zapotřebí.
Nicméně kořenářky byly přesto v jednom kole a braly každého, kdo
byl aspoň trochu schopný ohánět se jehlou, na výrobu čelenek s
mozkovou chranou a vyšívání sice neumělých, ale přesto
použitelných plášťů neviditelnosti.
Sešla se i s vesnickou radou, i když ta už byla spíš jen symbolická a
neměla skoro žádnou skutečnou pravomoc. Thamos mezitím
jmenoval svoje rychtáře a výběrčí daní, kteří se teď budou hlásit
především Garedovi.
Potřásla hlavou. Gared Drvoštěp, baron Drvoštěpské Kotliny, hlavní
obce Kotlinského hrabství. Na to si bude zvykat dlouho.
Vesnice se nad jeho jmenováním zjevně dmula pýchou. Kotlina
nikdy neměla pána a vesničané rychle zapomněli, že Gared byl ještě
před několika málo lety postrachem celé vsi. Jako dítě byl oblíbený,
pohledný a silný jako býk, a k tomu zasnoubený s Leeshou
Papírovou, jejíž otec uměl proměnit papír ve zlato. Ale po jejich
rozchodu byla jeho pověst v troskách, ostatně stejně jako její, protože
ho Bruna donutila veřejně přiznat, že lhal a nespal s ní.
Bez nevěsty a bez úcty Gared se smíšenými úspěchy napřel svou
sílu do snahy vydobýt si zase silné postavení. Nikdo sice nebyl tak
hloupý, aby mu zkřížil cestu, ale zato se mu všichni obloukem
vyhýbali.
Bitva o Drvoštěpskou Kotlinu všechno změnila. Gared zrovna
ztratil otce a všichni se shodovali, že Steave měl na chlapce od
začátku špatný vliv. Steavovy pletky s Elonou byly všeobecně známé.
Ale z bitvy vyšel Gared jako hrdina a od té doby každou noc
nasazoval vlastní kůži, aby vesnici ochránil. Bylo snadné
zapomenout, čím býval. Mnozí drvoštěpové v bitvě nalezli svůj
životní smysl, celá vesnice se spojila a v nutnosti přežít noc si
navzájem odpouštěli staré hříchy.
Leesha by nemohla tvrdit, že Gared bude špatný pán. Nad sebou
měl hraběte, který mu bude bránit zneužívat moc, a zatím to
vypadalo, že Gared bez potíží rozděluje zodpovědnost a soustředí se
na vedení drvoštěpů. Pokud měl Arlen pravdu a lidé skutečně
potřebují živoucí hrdiny, k nimž by mohli vzhlížet, tak Gared tuto
potřebu naplňoval dokonale.
Ale znovu jí vytanul na mysli obraz Gareda a matky, a Leesha
potřásla hlavou, aby ho zaplašila.
Vypadalo to, že ho natrvalo nezažene nic.
•
Thamos dodržel slib a za soumraku pro ni poslal kočár. Leesha byla
zrovna ve špitále, takže ji spousta lidí viděla nastupovat. Nakláněli se
k sobě a šuškali si, ale Leesha si mohla jen domýšlet, co říkají. Mají
pro ni jen pohrdání, nebo doufají, že je v dohledu další velkolepá
svatba?
Jak znám Kotlinu, tak asi od obojího trochu. Leesha to nechala
osudu a usadila se do čalouněného kočáru. Až se jí začne vzdouvat
břicho, tak to bude ještě horší a určitě pomůže, když si lidé budou
prozatím myslet, že je to Thamosovo.
Nová hraběcí tvrz byla působivá, to se muselo nechat. Už pouhá
kostra budoucí stavby slibovala silné obranné stanoviště - pokud ji
ovšem jadrnci či Krasijci dřív nestrhnou. Stála na vyvýšenině a byla
obehnaná dočasnou palisádou z ostrých, špičatých kůlů na ochranu
dělníků, kteří kopali základy a tahali balvany na trvanlivější hradby.
Na nádvoří Leeshu přijal pan Arther a doprovázel ji kolem
dočasných ubytoven pro kopáče, zedníky, čeleď a zbrojnoše k
budoucí tvrzi. Uprostřed nádvoří stála zatím jen kostra budoucí tvrze,
hotové bludiště chodeb, jimiž ji Arther provedl do malé obyvatelné
části, kde měl prozatím Thamos své soukromé místnosti a z níž se
pravděpodobně stane křídlo pro hosty, jakmile budou náležitě
zařízeny skutečné hraběcí komnaty.
Nicméně jídelna už byla bohatě vybavena nábytkem tak, jak se na
angierského knížete sluší a patří. Thamos na ni čekal v čele dlouhého
stolu a ještě se o něčem radil s kapitánem Gamonem, ale jakmile se
Leesha objevila, oba muži vstali a kapitán se hluboce poklonil. „Je mi
potěšením tě zase vidět, mistryně Papírova. Omluvte mě, prosím.“ A
jakmile mu Leesha pokynula na pozdrav, vypadl ze dveří.
Thamos jí osobně odtáhl židli a zatímco jim služebná nalévala víno,
posadil se. Pak mávnutím ruky služebnou propustil a dívka spěšně
vycupitala ze síně.
„Konečně sami,“ řekl Thamos. „Myslím na tebe celý den.“
„Jak ty, tak i celá vesnice,“ odtušila Leesha. „Tvůj kočí vykládal
polovině Kotliny, jak nás v noci vyložil.“
Hrabě povytáhl obočí. „Mám mu nechat vyříznout jazyk?“
Leesha vyvalila oči a Thamos vybuchl smíchy. „Jen žertuji!“ Mávl
nad tím rukou, aby ji uklidnil. „Ale potrestat bych ho měl.“
„A co máš na mysli?“ zeptala se obezřetně Leesha.
„Týden kopání odpadních jam bez platu by ho mohlo přesvědčit,
aby si to propříště rozmyslel,“ usoudil Thamos. „Nemůžu si mezi
služebnictvem držet lidi, co si pouštějí hubu na špacír.“ Šibalsky na ni
mrkl. „Pokud to ovšem neslouží mým záměrům.“
„A tohle snad tvým záměrům neslouží?“ zeptala se Leesha. „Přece
bys mě nenechal vézt svým kočárem přes celou vesnici a neoháněl se
přede mnou svým postavením, kdyby sis nemyslel, že sňatkem se
mnou v Kotlině něco získáš.“
„Ucházením se o tvou přízeň opravdu získávám,“ souhlasil Thamos.
„Spaním s tebou jako s nějakou děvkou z krčmy nikoli.“ Potřásl
hlavou. „Už slyším, co řekne má matka, až se to dozví.“
„Nevidím žádný důvod, proč by se to měla dozvědět,“ podotkla
Leesha.
Thamos se uchechtl. „Nebuď bláhová. Má matka má v Kotlině
špehů, že bys je nespočítala.“
„A co s tím budeme dělat?“ zeptala se Leesha.
Thamos pozvedl sklenici. „Ty přijmeš postavení vévodské
kořenářky a společně budeme pracovat ve prospěch Kotlinského
hrabství. Prozatím tě budu zvát na večeře, posílat ti květiny a
zasypávat tě drahými dárky, přičemž tě budu bavit duchaplnými a
škádlivými řečmi. A pak… se uvidí.“
„Čekáš, že budou tyto večeře končit v tvé ložnici?“ zeptala se
Leesha.
Thamos se usmál. „Musím ti připomínat, slečno Papírova, že včera
v noci jsi zneužila ty mne?“
Leesha si s ním přiťukla. „To bylo.“
•
Když Arlen našel Gareda, statný vojvoda zrovna dohlížel na nástup
drvoštěpů na Jadrnském hřbitově.
„Dobrý večer, barone,“ pozdravil ho.
Gared se na něj podíval a jeho aura se rozpačitě zavlnila.
„Nepřipadá mi správné, abys mě tak nazýval, pane.“
„Vojvodo?“ zkusil to s úsměvem Arlen.
„Noci, to je snad ještě horší,“ zasténal Gared.
„O nic horší, než když mě ty oslovuješ pane,“ prohlásil Arlen.
„Myslím, že máš na mě asi půl desetiletí navrch. Tak co kdybychom
si tyhle zdvořilosti odpustili? Já tě budu oslovovat Garede a ty mě
Arlene.“
Z rozpaků se zrodil opravdový strach. Gared začal vrtět hlavou, ale
Arlen mu položil ruku na rameno. „To máš jako z jedné strany
démony, z druhé jadrnce, Gare. Buď jsem prostě obyčejný člověk a
ne až tak skvělý, abys mě nemohl oslovovat jménem, nebo jsem
nějaký úžasný Osvoboditel, a v tom případě mě musíš poslechnout.“
Gared si promnul šíji. „Počítám, že když to stavíš takhle, tak nemám
na vybranou.“
„Arlene,“ dodal Arlen.
„Arlene,“ opakoval Gared.
Arlen ho poplácal po rameni. „Jazyk ti z toho neupadl, co? Pojď se
se mnou kapku projít. Musím ti něco ukázat.“
Gared přikývl a odebrali se kousek do ústraní, kde čekala Renna se
Sesuvem. Pevně hřebce držela za silnou uzdu spletenou z kožených
řemínků, ale vypadalo to, že se konečně přestal vzpouzet. Stálo ji
hodně času a několik přetržených uzd, než Sesuv uznal, že i když má
Renna pouhou desetinu jeho váhy, je tak silná, že ho udrží.
Při pohledu na toho nádherného oře Gared strnul, jako by do něj
hrom udeřil, a jen tiše hvízdl. „Ten je ještě větší než Soumračný
Tanečník.“
„Sesuv je Tanečníkův otec,“ objasnil mu Arlen. „Co jsem kdy viděl,
je to jediný kůň, který svými rozměry odpovídá tvým měřítkům,
Garede Drvoštěpe, a nemyslím, že by se našel někdo jiný tak silný,
aby ho zkrotil. Drvoštěpům se sice podařilo dostat ho pod sedlo, ale
nikdo z nich nebyl schopen se v tom sedle udržet.“
„Nenech se Arlenem děsit,“ řekla Renna a podala Garedovi uzdu.
„Sesuv je ohromně milý. Jen se mu musí rozumět.“
„Jo?“ opáčil Gared. Natáhl ruku, že hřebce pohladí po šíji, ale Sesuv
na něj vrhl tak zničující pohled, že si to Gared raději rozmyslel.
„Jo,“ odpověděla Renna. „Sesuv byl léta zavřený za chranami,
přestože se narodil pro to, aby si volně běhal po nocích.“
„Já vím, jaké to je,“ prohlásil Gared.
Renna přikývla. „Nezavírej ho do stáje a nenechávej ho dělat
hlouposti a on se s tebou spřátelí. A s těmi chranami, co jsem mu
vyryla na kopyta, prokopne lebku jakémukoli démonovi, který se na
tebe jen křivě podívá.“
„To zní slibně.“ Gared se podíval Sesuvovi do očí. Kůň se snažil
odtáhnout, ale i když nebyl Gared tak silný jako Renna, pořád to byl
nejsilnější muž, jakého kdy Arlen potkal, a když teď položil hřebci
ruku na krk, tak se mu sice boulily svaly na pažích a koňská uzda
vrzala, ale Sesuv přesto nedokázal uhnout hlavou ani o píď a za chvíli
se zase uklidnil.
„Vždyť já si to ani nezasloužím,“ namítl Gared.
„Ty nerozhoduješ o tom, co ti kdo má dát,“ sdělil Arlen. „A toho
koně sis zasloužil už desetkrát.“
„Já nemyslel jen toho koně,“ posteskl si Gared. „Všechno. Hrabě mi
nechává dělat erb. Mně! Pitomému Garedovi Drvoštěpovi.“ Zavrtěl
hlavou. „Mám pocit, jako by mě měl každou chvíli někdo nachytat na
švestkách a poslat zpátky klestit stromy. Potřebuju od tebe vědět, co
ode mě chceš.“
„Chci, aby ses vzmužil a myslel sám,“ sdělil mu Arlen. „Ať se ti to
líbí nebo ne, jsi teď baronem Drvoštěpské Kotliny. Tvým úkolem je v
první řadě dohlížet na lidi pod sebou, a teprve v druhé řadě být k ruce
hraběti. Když tě bude žádat o něco, co nebudeš považovat za správné,
poslechneš své svědomí.“
„Já tolik zodpovědnosti nechci,“ bránil se Gared. „Já nejsem chytrý
ani nic takového a moje svědomí mě spíš přivádí do pěkných patálií.“
„Na to, abys rozeznal správné od špatného, chytrý být nemusíš,“
odvětil Arlen, „a o tom, jaké to je, když na tebe někdo naloží
zodpovědnost, o kterou nestojíš, vím všechno. Ale život není
spravedlivý, Garede Drvoštěpe. Nebude vždycky nablízku někdo, kdo
by ti řekl, co máš dělat.“
Kapitola 22
Novoluní
333 p. N. Podzim
První noc novoluní
Za novoluní zůstávalo ústí jeskyně černé jako smůla. Byl to jen skalní
rozštěp, zející jako otevřená rána z obnažené skály na zapadlém
kopci. Uvnitř se puklina ještě zužovala, ale konce neměla, vedla do
bezedného labyrintu puklin a chodeb; některé byly těsné, jiné se
otevíraly do obrovských jeskyní, a tak to šlo dál až do jádra země,
kam už nedopadal ani ten nejslabší odlesk hvězd a kde byla tma
tmoucí.
A z té tmy vystoupilo něco ještě černějšího, temno zlovolnější, než
je pouhá nepřítomnost světla. Rozlilo se jako inkoust, potáhlo
podlahu jeskyně mastnou černí a vyprýštilo do noci. Z černé skvrny
povstali na kopci tvorové tmy, vyrostli do výšky, rozvětvili se a
zhmotnili se do podoby šesti stromů, rozestoupených kolem ústí
jeskyně jako zuby.
Uprostřed jeskyně vyrostl mamutí krápník a zhutněl do obrovitého
měnlivého démona. V mohutných čelistech se utvářely zuby řada za
řadou, hnáty zakončily obří pařáty. Zbytek těla, místy pichlavý, místy
hladký, se přeléval jako hadí závity, které ani na okamžik nespočinou.
Jadrnec pozorně prozkoumal okolní oblast, a pak sjel do zadní části
jeskyně, kde držel stráž, než královnin choť nabere tvar.
Byl drobný a hrbil se, jako by křehké a štíhlé tělo nemohlo unést
mohutnou hlavu. Rohy zakrněly, zbyly po nich jen hladké tepající
hrboly a hřebeny, které se přelévaly po uhlově černé lebce. Nehty a
zuby ostré jako jehly, žádné mohutné pařáty sloužící k drásání a
trhání, jimiž vládl měnlivý démon.
Ne že by choť něco takového potřeboval. Na to měl těla a smysly
svých měňavců, které mu sloužily jako prodloužení jeho údů a
smyslů. Viděl jejich očima, zabíjel jejich pařáty, větřil jejich
nozdrami. Na povrchu bylo chladno a mdlo a jen málo magie, protože
ji při každém otočení čistě spálí nenáviděná denní hvězda. U dvora
byl vzduch horký, hutný a těžký, plný magie vyzařující z Jádra, a
každý vdech byl lahodný a šuměl sílou.
Démon pudově nasál sílu z pukliny, ze zřídla moci, které vedlo
magii z Jádra až na povrch. Načerpal síly, kolik unesl, přesunul se k
ústí jeskyně, zamžoural do mdlého světla hvězd a ucítil, že mu sílu
slabounce odčerpává, jako když jemný vánek odebírá špetku tepla.
Jeskyně byla vysoko ve skalnatých horách a byl z ní výhled na
povrch široko daleko. Na jihozápadě a severovýchodě se to hemžilo
lidmi, líhně tam přetékaly, lidé zjevně našli v nově nalezené síle
zalíbení. I na dálku mnoha mil vycítil choť magii, kterou si stahovali.
Ovládnout prazákladní vědomí větrných rabů v daných oblastech a
získat tak o těchto líhních více údajů vyžadovalo jen pranepatrné
úsilí.
Ovšem výsledky byly ohromující. Lidstvu obvykle trvá milénia, než
se zase naučí čerpat tento druh síly, zejména když je rabi průběžně
odchytávají, aby nevyšli ze cviku. A najednou tohle všechno lidé
zvládnou za jeden oběh.
V duchu si vybavil prvotní hlášení, vybraná z nijak zvlášť
spolehlivých pamětí rabů. Vypadalo to jen na nějakou drobnou
odchylku, a tak poslal dva nižší prince, aby si s tím nějak poradili.
Jenže jejich hlášení byla znepokojivá. Ve třech líhních získali lidé jak
bojové chrany, tak bojového ducha, dvě věci považované za nevratně
zničené. Souběžně s tím, jak lidští rabové sílili, se začali utvářet lidští
mozkovci. Královna nijak netoužila nechat lidstvo vymřít - čím by
pak živila své mozkovce - ale zároveň nemohla takovou rebelii strpět.
Jenže ti princové, celí žhaví získat si přízeň chotě a královny, ho
ujišťovali, že ty mozkovce bez potíží zabijí a jejích armády rozpráší
dřív, než se ten mor rozšíří na další líhně. Podle svého posledního
hlášení se rozhodli k úderu.
A pak nic.
Celý mozkový dvůr čekal na jejich návrat, ale bylo jen ticho.
Postupně jim docházelo nemyslitelné. To, že selhali, bylo zřejmé, ale
samotné selhání by nebylo natolik ostudné, aby jim zabránilo v
návratu. Vždyť Jádro mohlo snadno obnovit jejich moc a doplnit
stavy jejich rabů, takže by se mohli vrátit na povrch ještě silnější.
Odpověď byla mnohem zlověstnější.
Oni nejenže selhali, oni byli zničeni.
Ti princové byli mladí - podle měřítek svých soukmenovců slabí ale přesto protřelí a prozíraví a svou magii plně ovládali, zatímco lidé
si s ní hráli jako čerstvě vylíhlá mláďata, která si teprve kreslí své
první chrany. Jak jen mohli být tak úplně poraženi?
Když vyšla pravda najevo, královna běsnila vzteky. Každý princ, od
těch nejslabších po ty nejsilnější, byl pro ni případným nápadníkem, a
tedy byl drahocenný, zejména teď. Její zuřivost, stejně jako
nepříčetnost, s jakou ji dávala najevo, vyjasnila, co její soukmenovci
už nějakou dobu tušili - blížilo se kladení a celý dvůr bude brzy
vzhůru nohama, protože princové se budou rvát o právo zanechat
svou stopu v jejím semenném váčku.
Choť povrch hluboce nenáviděl a ještě víc mu vadilo, že sem musí
jít zrovna teď. Měl by být u dvora, věnovat se královně a odhánět své
soky, a ne se tady nahoře starat o stáda, která zapomněla, že slouží k
jídlu. Jenže královna si vyžádala, aby šel on osobně, a přestože jí to v
tomto životním období moc nemyslelo, pořád byla dost mocná, aby
ukáznila jakéhokoli démona, který by jí něco odmítl - pokud by ho
náhodou rovnou nezabila; ono stačilo, aby se po něm letmo ohnala
pařátem. I on byl čistě jejím majetkem a za to ji nenáviděl.
Rozvinul své smysly a pátral po myslích dalších jadrnských princů,
kteří povstali za této bezměsíčné noci o mnoho mil dál. Tři na severu
a tři na jihu; choť přesvědčil královnu, aby s ním na potlačení té
rebelie poslala na povrch jeho největší soky a dala mu je na povel.
Byl to risk. Čím dále byli princové od královny, tím menší moc nad
nimi měla. S každou uplynulou hodinou budou získávat větší volnost
a s tím i možnost neřídit se jejími příkazy, a tím pádem ani pokyny
jejího chotě. V boji načerpají sílu a zkušenosti a ve víru bitvy mohou
dokonce využít příležitosti a zaútočit na sebe navzájem. Pozřít mysl
svého soka může moc nějakého prince zdvojnásobit, možná i natolik,
aby si pak troufl udeřit i na chotě. Také na něj můžou zaútočit
společně. Jen málo věcí může mocnější jadrnské prince přimět ke
spolupráci, natož ke spojenectví s cílem zabít jiného prince, ale touha
zbavit se chotě, když se blíží páření, je jednou z nich. Choť byl sice
silnější než jeden každý z nich, ale nebyl silnější než všichni
dohromady.
Ale přes všechna ta rizika bylo stejně lepší je teď ode dvora
odstranit. Královna je vajíčky nadmutá k prasknutí a každou chvíli se
může začít pelešit ke kladení, čímž rozpoutá nepříčetnou vřavu o to,
kdo bude první po jejím boku.
Choť si tuto jeskyni nevybral k řízení bitvy náhodou. Odtud vedla
nejpřímější cesta k tisíc mil vzdálenému Jádru, z něhož mohl jednak
nasát dost síly na to, aby odrazil jakýkoli útok, a jednak si tudy mohl
pohodlně odvést zajatce dolů do své osobní spižírny. Když na to
přijde, tak odtud uslyší i královnino volání dřív než ostatní, kteří jsou
s ním na povrchu, a stihne se vrátit ke dvoru rychleji.
Pořád by sice nebyl po jejím boku první, ale královna si nevybere
hned, a své soky porazil choť už dřív. Byl starý, starší než skoro
všichni ostatní dohromady, a magie v jeho žilách byla ještě starší.
Zažil již mnoho páření a při každém pozřel pár mozků. Nejprve to
byly mozky otce, strýce a bratrů, pak přišli na řadu jeho synové a
vnuci. Jeho hrubou moc doplňovala stejnou měrou lstivost, a navrch
mohl čerpat z tisíciletých zkušeností.
Zavřel oči, jeho lebka začala pulsovat, pronikl do myšlenek svých
vojvodů. Byli ještě méně nadšení než on, protože byli odříznuti od
magie z Jádra a omezeni na to, co si dokázali uložit v sobě, případně
načerpat z průduchů nebo svých rabů. Na to, aby si mohli změřit síly
téměř s čímkoli na povrchu, to hravě stačilo, jenže každý souboj je
zároveň oslabí vůči jejich soukmenovcům. Všichni byli ostražití,
když na povrchu spojovali své myšlenky s chotěm.
Předal jim vjemy svých větrných rabských špehů a okamžitě mu
začala do mozku proudit jejich hlášení, získaná průzkumem vědomí
jejich vlastních rabů. Společně rychle vybrali příslušná bojiště a
začali s přípravami.
Pak se choť z mozků svých vojvodů stáhl a nechal je, ať
podrobnosti dopracují sami. Ale nepřetržitý proud zpráv o tom, jak
jejich snahy pokračují, se k němu valil dál, jen se vzduch kolem něj
tetelil.
Vykoukl ze své střežené jeskyně a znovu se zaměřil na krajinu pod
sebou. Kolik staletí uplynulo od té doby, co naposledy vyšel na
zemský povrch? Nasál do chřípí pozemské pachy a s nimi přišla i
vůně, z níž mu zvlhly tesáky.
Lidé.
Trvalo mu jen chvilku, než přesně určil jejich polohu, a dokonce k
tomu ani nepotřeboval využít raby. Malá, zapadlá vesnice daleko od
běžných cest. Unikla krveprolití, které provázelo jakési sjednocování,
ale i když byly její záštitné chrany silné, žádná mozková mezi nimi
nebyla. Vklouzl do vědomí vesničanů stejně snadno, jako by na sebe
měňavec vzal něčí podobu.
Stačilo, aby na lebce zatepal jediný příkaz, a všichni samci, samice i
mláďata ve vesnici všeho nechali, rychle si sbalili jídla a vody, kolik
unesli, vyšli za záštitu vesnických chran a utvořili zástup, který mlčky
následoval démonské vábení.
Stezka, po které šli, byla plná démonských rabů, které přítomnost
chotě přitahovala jako chrana magii, ale lidský zástup nerušeně prošel
hustým lesem, vystoupil na vysoký kopec a zanedloho už lidé stáli
před ústím jeskyně a jen tupě zírali do prázdna.
Bylo jednoduché určit, kdo je jejich vůdcem, přestože to žádný
zvláštní mozek nebyl.
Bez odporu klopýtal vstříc svému osudu. Měňavec ho popadl a
nechal si narůst zahnutý pařát, kterým mu sťal hlavu. Trup odhodil na
zem, předstoupil před svého pána, rozlouskl lebku a podal mu ji.
Choť zabořil do lebky své jemné drápy, nabral čerstvou tkáň a
vsunul si ji do huby. Krmě to byla hutná, protkaná bezvýznamnými
potřebami a touhami, vlastními pozemskému stádu, které chov z jeho
osobní spižírny už dávno ztratil. Choť už zapomněl, jak odlišně může
pozemské stádo chutnat, a když si teď olizoval ze zubů lepkavé
zbytky, vychutnával si každou myšlenku a pocit toho lidského života.
Podíval se na ostatní havěť - bylo jich přes dvě stovky - a zatetelil
se rozkoší. Co by asi jeho soukmenovci u dvora dali za tu pozemskou
chuť?
Lebka zatepala, choť vtiskl pozemšťanům svou vůli a vryl jim do
vědomí podrobné pokyny. Jeden po druhém si brali svůj náklad a
slézali do pukliny v zadní části jeskyně. Když procházeli kolem něj,
každého si označkoval svým pachem, aby se je žádný tvor, démonský
či jiný, neodvážil na jejich dlouhém pochodu do Jádra obtěžovat.
•
Už bylo pozdě odpoledne posledního dne před novoluním a Leesha
sledovala poslední zkoušku Wondiny zbroje u Arainina vrchního
zbrojíře.
Nad tou zbrojí strávila Leesha mnoho bezesných nocí, když
přidávala k už tak mocným chranám odpuzení ještě chrany síly a
rychlosti i chrany bludné. Když bude stát Wonda v klidu, jadrnské oči
po ní sklouznou stejně jako mužské oči z ženského obličeje, když má
žena hluboký výstřih. Zbroj bude nasávat jak volnou magii z okolí,
tak magii z jadrnců, kteří Wondu napadnou, a štěpinky z démonské
kosti, které vložila pod lak, se budou v případě nedostatku jiných
zdrojů chovat jako baterie.
Stejným způsobem nabila Wondě i luk a Garedovi rukavice, sekeru
a mačetu. Myslet si mohla o Garedovi cokoli, ale dnes v noci bude
stát uprostřed nejlítější bitevní vřavy a Leesha měla zcela jasno v tom,
na čí straně stojí v nadcházejícím střetu ona. V těchto rukavicích by
Gared dokázal rozdrtit v pěsti démanty a jeho už tak hrozivé zbraně
budou ostré jako nikdy předtím.
Ale na všechno to chranění použila jen kosti obyčejných lesních
démonů. Vysušený hnát a pahýl rohu z mozkového démona si pečlivě
uschovala, až na maličké drápy, o nic moc větší než hýčkané nehty
šlechtičen, které použila na posílení chran v jejich helmicích. Žádný
jadrnský princ jim nevklouzne do hlavy, jako se to stalo jí. Při té
vzpomínce se otřásla.
„To vskutku bere dech,“ prohlásil Thamos, když přišel do zkušebny.
„Mí Dřevní vojáci budou závistí skřípat zuby.“
Wonda se zarděla a sklopila oči jako vždycky, když uviděla
pohledného hraběte. Wonda se od Leeshi nehnula na krok, takže byla
zasvěcená do všech jejích tajností včetně nocí, které s hrabětem
strávila. Ale byla to dívka nepřivyklá na ten druh mužské pozornosti,
kterým Thamos zahrnoval každou ženu ve své blízkosti bez ohledu na
věk nebo krásu.
Dává ti pocit, že jsi ta jediná v celé místnosti, pomyslela si Leesha,
podívala se na něj a sama musela potlačit plachý úsměv.
„Díky, Výsosti.“ Wonda se pokusila o poklonu a zbrojíř škubl za
výztuhu.
„Stůj klidně,“ zavrčel.
Wonda znachověla ještě víc, ale Thamos předstíral, že si ničeho
nevšiml. „Doneslo se mi, že naše mistryně je prý v noci ještě
odvážnější než Darsy Drvoštěpova.“
„Já ji ohlídám,“ slíbila Wonda.
„O tom ani v nejmenším nepochybuji.“ Thamos se usmál, ale
Leesha si všimla, že stísněně semkl rty. Ve skutečnosti mu to dělalo
velké obavy a mezi čtyřma očima se o tom s Leeshou dlouho a
neústupně hádal. Pohledem střelil po alkovně, kde by byli sami, a
Leesha si s ním šla promluvit do soukromí.
„Byl bych rád, kdyby sis to rozmyslela,“ zkusil to znovu. „Drž se v
bitvě u mne. Mí Dřevní vojáci…“
„… kolem mě udělají kruh na pět mužů silný a budou sebe i mě jen
zdržovat,“ prohlásila Leesha. „Oni i ty se musíte soustředit na
démony, ne na mě.“ Usmála se. „Ostatně Wonda a já se pohybujeme
v bitvách s démony o hodně déle než ty.“
Thamos protáhl obličej, ale těžko to mohl popřít. „Mně nedělají
obavy jen démoni. Mí špehové mi hlásí, že od našeho… od té
svatební noci na tebe mnoho Krasijců žehrá a dokonce už vyhrožují.“
„To mi něco připomíná,“ vzpomněla si Leesha. „Až dnes večer
přijdou šarúmové na nástup, dostanou zpátky zbraně.“
„Cože?!“ zaprskal Thamos. „Copak jsi neslyšela, co jsem ti
zrovna…“
„To je vedlejší,“ přerušila ho Leesha. „Dnes v noci budeme
potřebovat každého tělesně zdatného válečníka a šarúmové beztak už
dokázali, že umí zabíjet se zbraněmi i bez nich. Jejich víra jim
zakazuje napadat během Ubývání lidi. V tu dobu se jich musí obávat
jen démoni. Až začne měsíc zase přibývat, tak nám je opět
odevzdají.“
„Já to zakazuji,“ prohlásil Thamos.
Leesha se usmála. „Tohle už je rozhodnuto, Výsosti. Kdyby ses to
snažil zvrátit, žádný Kotliňan tě nepodpoří.“
Thamos potřásl hlavou a bezmocně se rozesmál. „Ty jsi neskutečná
žena, Leesho Papírova.“
„Možná bys jako hraběnku viděl raději nějakou unylou dámu ode
dvora, co?“ popíchla ho Leesha.
Thamosovi se rázem vrátil jeho dravčí úsměv. „Ani na okamžik.“
•
Rojer se díval, jak Hary Koulík drží svou taktovku ve vzduchu a
nechává doznít závěrečný tón. Žongléři a učedníci se vrhli na téměř
nepřetržité nacvičování Písně Ubývání hned, jak se vzpamatovali ze
svatebních oslav Arlena s Rennou. Pokud je dostatečně nepřesvědčilo
Rojerovo vystoupení na svatbě, tak jeho ukázka vně velechran, kterou
předvedl následující noc, rozhodně přesvědčivá byla.
Jenže většina hudebníků ji pořád ještě neuměla. Z Haryho se sice
vyklubal vynikající učitel, sám se tu píseň naučil rychle a neúnavně
pracoval na tom, aby ji šířil dál, ale v tom krátkém čase, který měli,
byli schopni zvládnout složitější úpravy jen ti nejzkušenější žongléři.
Včera v noci si své schopnosti vyzkoušeli se smíšenými výsledky.
Mnozí žongléři dokázali démony ovlivňovat víceméně stejně jako
kdysi Rojer - uměli je uhranout, pohnat do tance, vodit za sebou,
dohnat k útěku či útoku. Dokázali i chodit nocí, aniž by je démoni
obtěžovali, stačilo držet základní nápěv.
Jenže neuměli hrát spatra a bez přípravy, ani démona opravdu zranit
tak jako on, Amanva a Sikva.
Trochu moci Rojerova tria sice spočívalo v síle zvuku, k níž si
pomohli hora-magií, jenže Rojer v hudbě jiných žonglérů slyšel, že i
kdyby hráli sebehlasitěji, démoni by se vzpamatovali v okamžiku,
kdy by hrát přestali. Jen u Kendall se patrně projevovalo cosi, co se
blížilo Rojerovu umění, ale i ona před sebou měla ještě dlouhou
cestu.
Hary sbalil ruku v pěst, hudebníci skončili jako jeden muž a soubor
se rázem rozpadl. Někteří si začali povídat s přáteli, jiní ladili nebo si
ukládali nástroje do pouzder. Hary šel k Rojerovi. „Zní to skvěle,
ne?“
Rojer přikývl. „Na necelé dva týdny zkoušení dobré ažaž. Jen se
modlím, aby to stačilo.“
Hary zamručel. „Jestli chceš být učitelem, Rojere, dám ti dobrou
radu. Poplácání po zádech povzbudí víc než zamračené přikývnutí.“
Nikoli podle Arricka, pomyslel si Rojer, ale přesto nasadil úsměv a
zamával na odpočívající hudebníky. „Dobrá práce ode všech! Kapku
se protáhněte. Máme před sebou dlouhou noc.“
Obrátil se zpátky k Harymu. „Promiň. Všichni jsme dneska
podráždění.“
„To má být tohle ‚Ubývání‘ opravdu tak zlé?“ zeptal se Hary. „Už
jsem zažil spoustu novoluní, aniž jsem si jich nějak zvlášť všiml. Pár
jsem jich dokonce strávil na cestě, ještě když jsem si dělal jméno po
vesnicích.“
Rojer pokrčil rameny. „Může to být velkolepé představení pro
prázdný sál,“ uznal. „Noci, jak v to doufám. Ale jestli říká Leesha s
Tetovaným pravdu a ti chytří démoni, které zabili, mají příbuzné,
kteří je dnes v noci přijdou hledat, tak budeme potřebovat všechno, co
se nám podaří schrastit.“ Zatahal si za kapuci svého chraněného
pláště. Leesha mu ji obroubila mozkovými chranami, ale Rojer si
stejně ještě žonglérskými líčidly namaloval jednu na čelo a ostatní
žongléři se řídili jeho příkladem.
„Tato píseň překoná tvé očekávání,“ ujistil ho Hary. „Jsi zklamaný,
protože s ní nerozbíjíme skalní démony, ale už dokážeme chránit sebe
i jiné, nemluvě o tom, že dodáváme válečníkům bojovného ducha.“
Rojer potřásl hlavou, ale úsměv, jímž se snažil povzbudit
hudebníky, jeho tvář neopustil. „Ducha snad, ale bojovného raději ne.
Jak démona někdo praští sekerou, tak ho jakákoli hudba přestane
zajímat.“
„Stejně nemůžu uvěřit, že tu píseň šíříš jen tak zadarmo,“ podotkl
Hary.
„A co mám podle tebe dělat?“ opáčil Rojer. „Vydírat, že ji nedám,
dokud nedostanu zaplaceno, zatímco mí přátelé budou umírat?“
Hary zavrtěl hlavou. „Jistěže ne. Ale hrabě ti nabídl, abys pro něj
dělal herolda, a to není jen tak něco. Spousta lidí by za takovou
nabídku vraždila.“
A taky vraždila, pomyslel si Rojer a letmo zavadil pohledem o
Haryho. Angierští žongléři věděli, jak se před vévodskými chovat, a
nabídky na práci pro vévodství šly na dračku, přestože se řeči v
cechovní síni daly jen zřídkakdy považovat za výraz oddanosti
břečťanovému trůnu. Rhinebeck byl za své zákony a berně všeobecně
proklínán. „Jestli si vzpomínáš, tak hodnost vévodského herolda
mému mistrovi nakonec moc neprospěla.“
„Ten, kdo spal v posteli vévodovy oblíbené dvorní dámy, nebyl
Arrick,“ připomněl mu Hary. „Něco takového by rozpálilo doběla
každého chlapa, a co teprve vévodu. Máš štěstí, že tě nevyužil místo
ní.“
Rojer si udržel rozverný žonglérský výraz. Nepřekvapilo ho, že
Hary ví, jak přišel Arrick o vévodskou přízeň. Žongléři byli pověstné
drbny, a ze všeho nejvíc se pomlouvali navzájem.
„Když jsi nechtěl dělat herolda, měl jsi alespoň smlouvat jako
Gared,“ pokračoval Hary. „Ten si řekl o baronství a už ho měl.
Baronství! Vévodství je na vzestupu, chlapče, dej na má slova. A
Kotlinské hrabství bude jeho středem. Dej si pozor, ať nejpřijdeš
pozdě na rozdílení rolí.“
„Jo,“ souhlasil Rojer, „ale co pro mě kdy Angiers udělalo? Mého
mistra vyhodil Rhinebeck jako odpadky, a přitom si jednoho náfuku
držel úplně nazdařbůh. A my jsme žili od představení k představení.
Kdo může říct, jestli se vévoda nebo ten nový hrabě nezachová stejně
ke Garedovi nebo ke mně, až bude dobojováno.“
„Nemám vévodu v lásce o nic víc než ty,“ odtušil Hary, „ale ty jsi
mladý a možná jsi svého mistra neznal tak dobře, jak si asi myslíš. Já
ho znal dávno předtím, než ses narodil, a Arrick Libohlas se nikdy ani
za mák nestaral o nikoho jiného než o sebe. Věčně se opíjel a
heroldská hodnost mu tak stoupla do hlavy, že brzy začal ohrnovat
nos nad každým, kdo mu neměl co nabídnout. Vévoda hledal
výmluvu, proč smlouvu s ním ukončit, dávno předtím, než ho
nachytal ve svém bordelu.“
Rojer rozčíleně otevřel ústa, chtěl svého mistra bránit, ale slova mu
uvázla v hrdle. Znal Arrickovy slabiny velmi dobře.
„Abych řekl pravdu,“ dodal Hary, „nikdo z nás nikdy nepochopil,
proč si tě vlastně pořád nechává u sebe.“
Rojer se uchechtl. „Nebyli jsme vždy samý smích a zpěv, když se
dav rozešel.“
Hary přikývl. „Jo, jsem si jist, že když se koukal flašce na dno, tak
to byl hotový jadrnec, ale stál při tobě, i když by pro jeho uměleckou
dráhu bylo lepší, kdyby tě nechal plavat. Pamatuješ, jak mu Tom
Šumař nabídl, že si tě vezme k sobě?“
„Arrick mu zlomil nos,“ vzpomněl si Rojer a potřásl hlavou. „Já
bych k Tomovi stejně nešel. Říkalo se, že prohledává učedníkům
kapsy, aby měl jistotu, že si nenechali ani flok, ale všichni věděli, že
je jen ohmatává.“
Hary znovu přikývl. „Jo, jenže Tom měl známosti. Ta rána pěstí
stála Arricka spoustu zakázek. Bylo to stejně, jako když ty jsi dal přes
hubu Jasinu Zlatohláskovi, když se ti smál, že tvůj mistr je mrtvý.“
„Tys o tom slyšel?“ podivil se Rojer a překvapením mu sklouzla
žonglérská maska.
Hary se rozchechtal. „Slyšel? Chlapče, o tom se v cechovní dvoraně
mluvilo celé měsíce! Možná jsi nebyl Arrickův vlastní, ale svým
způsobem jako bys mu z oka vypadl.“
„Tak nevím, jestli to mám brát jako poklonu nebo urážku,“
zamumlal Rojer. Když dal Jasinovi pěstí, stálo to jeho cechovního
patrona mistra Jaycoba život a on sám skončil v Leeshině špitále,
zbitý tak, že měl smrt na jazyku. Dostala ho z toho, ale tehdy - a pak
ještě několikrát - litoval, že ho nenechala zemřít.
Hary pokrčil rameny. „Sám nevím, jak jsem to myslel.“
Spiklenecky na něj mrkl. „Kdyby byl Arrick v tvém strakatém
kabátku, tak by teď určitě usiloval o vlastní hrabství.“
„Na co hrabství?“ opáčil Rojer. „Jsem ženatý s dcerou démona z
pouště a přátelím se se samotným Osvoboditelem. Můj prvorozený by
měl být králem.“
Hary na něj chvíli užasle zíral a snažil se přijít na to, jestli Rojer
mluví vážně. Nakonec se dal do smíchu a Rojer se k němu přidal.
Bylo příjemné smát se tváří v tvář smrti a oba muži popustili uzdu
svým pocitům a chechtali se, až se za břicho popadali.
Když se dosyta nasmáli, Rojer si povzdechl. „Teď se soustřeďme na
to, abychom všichni přežili několik příštích nocí. Jestli to dokážeme,
tak budu mít celých dvacet sedm dní na úvahy, jak by mě měli
vévodští odměnit.“
•
Renna se dívala za Arlenem, který se odebral do žonglérského
ozvučného přístřešku. Už několik dní nespal, ale veškeré její snahy
přesvědčit ho, že spát se musí, vycházely naprázdno. Tvrdohlavě
odmítal se vyspat i dneska, přestože bude muset být na vrcholu sil.
„Nebudu spát, když nám ještě zbývá tolik práce,“ sdělil jí a Renna z
jeho tónu poznala, že se prostě postavil na zadní. Arlen Sedlák se
dokázal stavět na zadní stejně dobře jako jakýkoli mezek.
Ale práce tu bylo opravdu hodně. Nicméně teď, ani ne hodinu před
soumrakem, bylo z nemalé části i díky jemu všechno hotovo alespoň
tak, jak to jen šlo. Síť velechran byla místy slabá, ale účinná a
propojená, a každá chrana dodávala moc i ostatním. Žádný jadrnec,
dokonce ani mozkový démon, nemohl do Kotlinského hrabství
vstoupit ani slétnout níž než míli nad ním.
Když se Arlen postavil doprostřed pódia, dav zašuměl. Nebyli tam
všichni z Kotlinského hrabství - většina už byla na svých stanovištích,
aby chránila ty, kdo pracovali na opevňování a budou pokračovat v
posilování slabších úseků velechran i po západu slunce. Ale velitelé
tam byli všichni a teď čekali na Arlenova poslední slova.
I drvoštěpové už nastoupili, ti zkušení i ti neotesaní. Většinou to
byli urostlí, statní muži, jimž narostly svaly v Kotlině, ale byli mezi
nimi i mnozí s rysy, které vypovídaly o dalekých krajích. Byly tam i
stovky žen, mnohé v nabraných, dole zúžených pantalónech a vestách
podobných té, kterou nosila Wonda pod zbrojí. Většina si nesla luky a
teď zadumaně mnuly v prstech opeření chraněných šípů způsobem,
jakým žena laská milence. Všechny měly velké bavlněné šátky a na
nich namalované mozkové chrany.
Dřevní vojáci seděli na štíhlých, hladkosrstých ořích rovně jako
svíce. Dlouhá kopí měli vybavená zvláštními záštitami, které jim
umožňovaly použít je jako dřevce. Krátká bodná kopí si zastrčili do
postrojů na zádech, kde na ně snadno dosáhli. Všechny převyšoval
oslnivý hrabě Thamos v glazované zbroji a na těžkém válečném
komoni, který měl přes dřevěnou zbroj ještě brň z chraněného skla.
Kavalovi šarúmové, opět vyzbrojení kopím a štítem, nastoupili do
vyrovnaného šiku. Renna je pozorovala a tak trochu očekávala, jestli
s nimi nebudou potíže, ale naopak vypadali nejukázněněji ze všech.
Po straně pak stála Leesha s hloučkem kořenářek, dobře
poznatelných podle zástěr s kapsáři, a vedle ní Rojer a Hary Koulík se
žongléry. Přišel dokonce i inkvizitor Hayes a jeho akolyté a všichni
mlčky čekali na jeho slova.
„Tento měsíc jsme udělali v přípravě na boj s démony kus dobré
práce.“ I bez magie se Arlenův hlas zřetelně rozléhal do dálky. Ozval
se potlesk a jásot. Arlen počkal, až se lidé zase ztiší, a pak s vážnou
tváří pokračoval. „Ale nebudu vám lhát, lidičky. Démoni vědí, že
jsme zesílili, a dnes v noci povstanou v množství, o němž se vám
nikdy nesnilo, a budou nás chtít zadupat do země. A co hůř, budou
bojovat chytře, budou útočit tam, kde jsme nejslabší a kde můžou
napáchat největší škody. Vy všichni,“ podíval se významně na
Krasijce, „zažijete dnes v noci boj, jaký jste ještě nezažili.“ Očima
přejížděl po davu a zdánlivě se díval každému jednomu do očí. „A
dnes v noci nemůžete spoléhat na to, že vás zachráním.“
Ozval se zděšený šepot a Arlen chvilku čekal, až se jeho slova
vstřebají. Pak pokračoval. „Můžeme zabít démonů, kolik chceme, ale
dokud tu budou jejich mozkovci, bude to jako běhání mezi kapkami
deště. A proto se dnes v noci vydám na lov mozkových démonů,
takže nebudu mít vždycky čas na menší šarvátky.“
Hlas mu zdrsněl a oči se náruživě zaleskly. „Ale jestli někomu na
světě věřím, že se dokáže postarat sám o sebe, tak jsou to lidi z
Kotlinského hrabství. Můžu se na vás spolehnout?“
Dav propukl v řev, lidé zvedli zbraně do vzduchu.
„Já ti hanbu neudělám!“
„O nás si starost nedělej, budeme podtínat lesní démony, dokud se
nevrátíš!“
Arlen zvedl pěst a všichni zase zmlkli, ale z davu teď sálala síla a
odhodlání. „Měl jsem tu čest stát v boji se spoustou z vás právě tady,
cedil jsem s vámi krev a ještě více démonského ichoru právě na těch
dlažebních kostkách, na nichž teď stojíte. O pár dobrých lidí jsme
přišli a ještě víc lidí utržilo zranění, jehož stopy si nesou až do
dnešního dne. A přesto jsme víc ran rozdali, než utržili, démony jsme
porazili a za východu slunce se dívali, jak hoří.“ Podíval se zase na
Krasijce. „V Krasii je taková půda posvátná a to z nás dělá jednu
velkou rodinu.“
Z davu se ozývalo souhlasné mručení, lidé přikyvovali, ale nikdo se
neodvážil promluvit, všichni viseli Arlenovi na rtech. „Po více než tři
staletí jsme čekali, až přijde Osvoboditel a spasí nás před démony. A
zatímco jsme čekali, zapomněli jsme, že my, každý jeden z nás, jsme
silní. Silní natolik, že společně nás nic nezastaví. Ale ani
Osvoboditelé starých dob nebojovali sami. Měli důvěru, to ano, ale
bez tisíců, ne, milionů statečných lidí jako vy, kteří jim stáli po boku,
by neměli naději.
Takže dnes v noci bojujte za sebe a své druhy. Bojujte udatně a
hrdě, aby až začne měsíc dorůstat, stálo Kotlinské hrabství pořád s
hlavou hrdě vztyčenou. A až se pak někdo zeptá: ‚Kdo je
Osvoboditel?‘, abyste mohli čestně a upřímně odpovědět: ‚Jo, to jsem
já.‘“
Dav se opět rozjásal a znovu a znovu provolával slávu
Osvoboditelům. Krasijci se sice k provolávání nepřipojili, ale zdatně
bušili kopími o štíty, aby nezůstali pozadu. Očividně je uklidnilo, že
Arlen opatrně žongloval se slovy tak, aby se vyhnul tvrzení, že je sám
Osvoboditelem, nebo že jím Jardir není. Teď nebyl čas na spory.
Arlen vyčkal, až se lidem rozproudí krev a odnese strach, pak zvedl
ruce a mával do vzduchu, dokud se zase nerozhostilo ticho. „Nevím,
odkud útoky přijdou. Předpokládám, že dopadnou na vnější okrsky,
ale těžko říct. To je důvod, proč se shromažďujeme tady. Drvoštěpská
Kotlina je středem sítě a my budeme odtud schopni vyrazit rychle na
pomoc všem, kdo se dostanou do úzkých. Démoni povstanou již brzy,
ale ti mozkoví přijdou až později, dlouho po setmění, až padne
naprostá tma. Prozatím buďte ve střehu, sledujte své velitele a
připravte se na velký nápor.“
A s tím zlehka seskočil z pódia k Renně.
„Jdeme lovit mozkového démona?“ zeptala se Renna.
„Udělám, nač mi síly stačí,“ odpověděl Arlen, „to samé platí pro
tebe a drvoštěpy, Ren. Dnes v noci se nemůžu zdržovat. Já tě
neopouštím, protože bych pochyboval o tom, co dokážeš, ale protože
v noci budu muset jít tam, kde budu zapotřebí, hodně rychle, a asi
rychleji, než abys mi stačila.“
Ta slova Rennu drásala. Vzpomněla si, co jí Arlen říkal, když kdysi
odjížděli z Tibbetské Říčky. Buď se mnou budeš držet krok, nebo tě v
nejbližší vesnici nechám. Drsná slova, ale Renna se tolik snažila s ním
udržet krok a tolik kvůli tomu obětovala. Pořád to ještě nestačilo.
Arlen se dokázal odhmotnit, vklouznout do velechrany a dostat se
kamkoli v Kotlinském hrabství dřív, než by se ona stihla nadechnout
a vydechnout.
„Co kdybys mě to naučil?“ navrhla Renna.
Arlen zavrtěl hlavou. „To není jako přijmout bolest nebo se naučit
převalit démona, abys ho mohla bodnout. Mně trvalo léta vstřebávání
magie a pojídání démonského masa, než jsem se vůbec dokázal
rozplynout, a pak ještě další měsíce, než jsem se naučil dělat to
vědomě a z vlastní vůle, kdykoli se mi zachce, a pak zase splynout
dohromady. A to je teprve šlapání vody, zatímco dnes budu plavat v
proudu tak silném, že by tě mohl smést jako větvičku.“
Renna se zamračila. „Moc se mi to nelíbí.“
Arlen pokrčil rameny a usmál se. „Mně taky ne. Ale udělám, co
budu moci, abych Kotlinu ochránil. A potřebuju vědět, že ty taky.
Drvoštěpové jsou silní, ale po mně jsi v Kotlině nejsilnější ty. Musíš
jim velet, jinak se rozutečou. Takže dneska v noci žádné běhání sama
venku. Oni tě potřebují.“
„Myslíš, že to nevím?“ odsekla Renna. „Kotliňané na mě byli
hodní. Hodní tak, jak bych od žádných lidí nečekala. Raději bych
zemřela, než abych je opustila.“
Arlen ji pohladil po tváři. „Tohle je žena, jíž jsem dal slib. Jen…“
políbil ji, „nezapomeň dýchat.“
Bodla ho prstem do hrudi. „A ty nezapomeň, že patříš sem nahoru,“
ukázala na dlažební kostky, „a ne tam dolů, kde si to budeš rozdávat s
kdejakým démonem na světě. Jestli nás opustíš, půjdu za tebou dolů a
vytáhnu tě zpátky za koule.“ Sáhla mu mezi nohy a pořádně ho
stiskla, aby zdůraznila, že to myslí vážně. Arlen napůl vykvikl, napůl
se zasmál.
„Slibuju,“ zasípal a Renna se rozesmála.
•
Nakonec to bylo snazší, než jsem čekal, pomyslel si Arlen, když ho
Renna přece jen nechala jít samotného. Po vůni snadno poznal pocity,
které se v ní svářily a které magie ještě vystupňovala. Ale poslední
týden zvládala své nálady lépe než za celé měsíce od chvíle, kdy na
cestě z Tibbetské říčky poprvé okusila magii.
Jeho máma by možná řekla, že jí svědčí manželský život, ale ono se
mnohé vyjasnilo, když přiznal, že celou dobu věděl, že Renna pojídá
démonské maso. I jemu samotnému se ulevilo, když z něj spadla tíha
mlčení. Původně o tom nemluvil ze zdvořilosti, v domnění, že mu to
Renna sama řekne, že jen čeká na vhodnou příležitost. Ale míjely dny
a týdny, a jemu postupně docházelo, že se zmýlil.
Stala se z toho zkouška, čekání, jestli se mu k tomu vůbec někdy
přizná, aniž ji při tom nachytá. Zkouška její soudnosti a lásky.
Zkouška, nakolik jí může věřit. Renna za sebou měla celý život
špatných rozhodnutí. Čekal, že začne nový život, jenže ona ho den po
dni budovala na lži.
Teprve když se musel rozhodnout, jestli jí odpustí, tak pochopil, jak
byl umíněný. Byl tak bohorovný, že se odmítal sklonit k člověku,
který ho potřeboval, dokud mu ten člověk nedokáže… Co vlastně?
Ani jeho minulost nebyla prosta špatných rozhodnutí a i on si běžně
nechával své názory a úmysly pro sebe. Kde vzal právo soudit ji za
to, že dělá to samé?
„Co je?“ zeptala se Renna a Arlen si uvědomil, že na ni tupě zírá.
„Nic,“ odpověděl, položil jí ruku na tvář a vroucně ji políbil.
„Myslím, že mi manželský život svědčí.“ Usmál se a její vůni
naplnila láska.
Rychle se odvrátil, chtěl si uchovat v paměti ten obrázek i tu vůni.
Nicméně i kdyby nechtěl, stejně už neměl čas.
Šel k Evinovi Drvoštěpovi, Yonu Šedivci a dvojici Dřevních
vojáků, kteří stáli u koní. Stín pobíhal kolem a koně, dokonce i
Evinův, neklidně uskakovali. Jen Sesuv, Soumračný Tanečník a
Snoubenka stáli klidně a pozorovali obřího vlčáka pohledem psa
sledujícího kočku. Pro angierského mustanga nebyl rovnocenným
soupeřem ani noční vlk.
Přidal se k němu Gared a kapitán Gamon a na jeho pokyn nasedli.
Arlen byl zvyklý, že na Soumračném Tanečníkovi převyšuje všechny
ostatní, ale Gared na Sesuvovi se tyčil i nad ním. Baron a obrovský
hřebec se k sobě sice stále chovali s hlubokou obezřetností, ale v
bitvě na ně bude hrůza pohledět. Arlen viděl v aurách, jak lidé ke
Garedovi vzhlížejí a jak mu věří, a ať už si jinak myslel o baronovi
cokoli, rozhodně se na něj mohl spolehnout, že se o své lidi v
několika příštích dnech bude rvát.
Brzy poté dorazila Leesha, Rojer a hrabě, následovaní Rojerovými
manželkami a jejich mlčenlivým osobním strážcem. Budou společně
s ostatními čekat na Jadrnském hřbitově, zatímco výzvědné skupiny
včetně Arlenovy budou obcházet hranici a hlásit jim, kde potřebují
pomoc.
Arlen postřehl, že to čekání jde Thamosovi na nervy, a usmál se.
Hrabě měl své chyby jako každý muž, ale byl Kotlině dobrým
vůdcem. Když ho popadla kuráž, jednal jako zkušený a odvážný
válečník, ale jako zvěd by jim byl víc na obtíž než k užitku. Ale jestli
bude zapotřebí těžké jízdy, tak si jistě užije boje dost a dost.
„Hodně štěstí,“ popřála jim Leesha. I když pro něj byla Leesha
těžko čitelná, přesto mu neuniklo, že i ona hoří touhou jít s nimi. Byla
nebojácná a byla přesvědčená, že je schopná zhodnotit stav na hranici
mnohem lépe než většina ostatních. Měla pravdu, ale její ranhojičské
umění bylo dnes v noci daleko cennější. Počítal s tím, že se s ní bude
muset i pohádat, když to nepůjde jinak. Když si Leesha Papírova něco
umanula, nedokázalo by ji zastavit ani celé Jádro.
Ale na hádku nedošlo. Ať už Leesha v hloubi duše toužila po
čemkoli, dobře věděla, že je nejplatnější ve špitále, kde se také může
nejlépe připravit, jakmile se dozví, kde je bitevní vřava nejlítější.
Další na řadě byl Rojer. „Pořád jsi přesvědčený, že mě sebou
nepotřebuješ?“ Nasadil břitký tón Marka Tuláka, legendárního
nebojácného poutníka. Pro všechny zúčastněné to vyznělo jako
pokračování hádky, která se mezi nimi táhne už týden, ale ve
skutečnosti o tom teď mluvili poprvé.
Arlen se podíval Rojerovi do očí a pokrčil rameny. Nedal nijak
najevo, že tu hru prokoukl. „Pojď, jestli chceš, ale nemá to smysl.
Těžko říct, která hlídka co najde. Bude lepší, když počkáš tady,
dokud nedostanete znamení. Počítám, že výstrah bude brzy tolik, že
nikdo nebude vědět, kam dřív skočit.“
Znamení se bude dávat rachejtlemi z Leeshina ohňostroje, které
dostaly všechny hlídky. Rachejtle budou hvízdat a nechají na noční
obloze zářivý pruh, který povede bojovníky tam, kde jich bude
potřeba. Rachejtle měly své barvy a značky, které oznamovaly jak
rozsah ohrožení, tak jestli tam jsou zranění, kteří potřebují ošetření.
Ale Rojer ho překvapil. „Ne, půjdu s tebou. Už jsme jeli na
Tanečníkovi spolu i dřív.“
Amanva mu položila ruku na rameno. „Drahý…“
„Dživy budou zticha!“ Rojer se k manželkám ani neotočil, mluvil s
nimi jen na půl huby přes rameno způsobem, jakým Krasijci často
připomínali ženám, kde je jejich místo. Arlen jen tupě zamrkal,
překvapilo ho, jak rychle žonglér přejal krasijské zvyky. „Vy budete
čekat tady s ostatními, já půjdu s hlídkou.“
I když se jeho ženy mistrně ovládaly, jejich vůně stejně nedokázaly
skrýt závan nevole nad tím, že se s nimi mluví jako s obyčejnými
dalami’ting. Rojerova vůně mu řekla, že ví, že za ta slova zaplatí, ale
stejně hrál svou roli dál.
Amanva se obrátila k Enkidovi a její prsty se jenjen míhaly. Arlen
pochytil něco z krasijské znakové řeči ještě za svých dob v Labyrintu,
ale to, co předváděla Amanva, bylo mnohem složitější. Kde šarúmové
použili pár rychlých posunků, tam Amanva zjevně vedla sáhodlouhý
rozhovor. Obrovský eunuch tu a tam udělal posunek pro nie, zřejmě
se snažil odmítnout, ale Amanva se nedala odbýt. Nakonec se eunuch
poklonil, šel k Rojerovi, klekl si, přitiskl čelo k zemi a vstal. To bylo
gesto válečníka, který přísahá, že bude chránit svého kai’šarúma
vlastním životem.
Ale Rojer zavrtěl hlavou. „Damaja ti uložila, abys chránil její
pokrevní rodinu, Enkido. Zůstaneš s mými manželkami.“
„Tak půjde Kaval,“ procedila Amanva skrz zuby.
Rojer se rozesmál, ale i to byla přesně vypočítaná hra. „Poté, co se
mne pokusil zabít? Ani náhodou. Já se o sebe postarám sám. Kromě
toho,“ zvedl své housle, „