článek o středověkém zápase naleznete zde

článek o středověkém zápase naleznete zde

24
Ringen
Středověký
ultimátní zápas Evropanů
Víte, kdy Evropa poprvé vzala na vědomí české fightery? Bylo to v letech
1465–1467. Bojovníci se jmenovali Lev z Rožmitálu a Jan Žehrovský z Kolovrat.
V tehdejším bezmála ultimátním zápasu se jim mohl úspěšně postavit jen
málokdo. Tento zápas zvaný ringen se v Česku opět cvičí.
Jména jako Ott, Lichtenauer
nebo Auerswald současným
bojovníkům nic neříkají. Ti
znají spíš Musašiho, Funakošiho, Kana. Jenže ti první ovládali většinu technik, kterou
znají ti druzí. Často o pár století dříve. Byli to mistři evropských škol bojových umění.
Přestože se dějepis středověké Evropy prakticky nezabývá
bojovým uměním v nynějším
smyslu, neznamená to, že tehdejší evropští válečníci uměli
„pouze“ šermovat nebo mávat
cepem jako husité. I na starém kontinentu jste mohli,
třeba za Přemysla Otakara či
Karla IV. dostat pěkně pěstí
i loktem, nebo přijít k vykloubenému ramenu. Mohli jste
také usnout po škrcení, nebo
si vyrazit dech a polámat
žebra po „bočáku“.
A není divu. Pankration,
přeložitelný jako „všeboj“,
snad nejstarší doložené
sofistikované bojové umění
na světě, přece vzniklo v Evropě. V Řecku. Na tamních
olympijských hrách se v něm
poprvé zápasilo roku 648 př.
n. l. Dovoleny byly všechny
chvaty a údery, nesmělo se
útočit pouze na oči a genitálie a nesmělo se škrabat
a kousat. Historické malby
dodnes ukazují některé jeho
techniky, včetně kopů, pák
a porazů. Navíc pankration
nebyl jen sportovní disciplínou, ale jeho funkčnost procházela průběžným testováním v antických válkách, jež
probíhaly prakticky neustále.
Olympijské hry sice
na sklonku čtvrtého století
našeho letopočtu římský
císař Theodosius zakázal, ale
není důvod se domnívat,
že by tím zanikl pankration.
Jako olympijský sport ano,
ale jako osvědčené bojové
umění? V době permanent-
ních válek, provázejících
rozdělení římského impéria
na západní a východní říši? To
se zdá velmi nepravděpodobné. Dá se tedy předpokládat,
že minimálně části tohoto
bojového umění se vyučovaly i nadále. „Vše nasvědčuje
tomu, že evropský středověký
zápas skutečně z pankrationu
čerpal,“ je přesvědčen Petr
Matoušek, obnovitel středověkého zápasu v českých
zemích. Své přesvědčení přitom opírá o obsáhlé studium
středověkých, většinou německých knih a manuskriptů,
zabývajících se zápasením.
25
Obnovitel středověkého zápasu v Českých zemích, Petr Matoušek, právě nasadil páku na kyčel.
Rozhovor s ním vám nabídneme v listopadovém čísle. FOTO: Kristýna "Kebule" Mikulková
VYŘADIT A JÍT DÁL
Ať již je to s návazností
na antický pankration jakkoli, nejpozději ze 14. století
pocházejí písemné důkazy
o tom, že se evropští šlechtici učili umění zápasu.
Ten se nazýval ring kunst
(umění zápasu), ringer kunst
(zápasnické umění), nebo
ringen (zápasení). „Dobové
ilustrované učebnice popisují
údery pěstí, otevřenou dlaní,
loktem, ale také porazy,
podmety, páky a škrcení,“ říká
Robert Charvát, který se ringenu věnuje pět let a stejně
jako Matoušek také překládá
německy psané manuskripty,
jež se jím zabývají.
„Kopy se objevují v učebnicích až po 15. století, paradoxně v době, kdy se začala
rytířská zbroj zvětšovat a tím
byla také těžší. I proto ovšem
nesloužily jako rozhodující
technika, ale jen pro odvedení
pozornosti protivníka, jehož
tělo bylo zbrojí velmi dobře
chráněné“ vysvětluje Robert
Charvát, přezdívaný Felčar,
jenž je členem zápasnické
školy Ringen Klub Praha.
nepřátel, nemohl rytíř riskovat
nějaké poskakování, okopávání či pěstní souboj,“ popisuje
Felčar. Musel se bleskově
dostat k rozhodující technice,
aby mohl postoupit proti
dalšímu protivníkovi.
řečeno, když jste protivníkovi
zlomili ruku, mohli jste jít dál,“
dodává. Použití ringenu tedy
bylo obdobné tomu, které
se přisuzuje samurajskému
jiu-jitsu. To se také nezabývalo
vysokými kopy, ale tím, jak
Šlo o to dostat nepřítele na zem a tam ho zabít.
Nebo ho zabít tím, jak ho hodíte na zem.
Právě na způsobu používání
kopů se dá dobře přiblížit
podstata tehdejšího zápasnického umění. Nešlo totiž
o umění zápasu jako kratochvíle, ale efektivní vojenské
bojové umění. „Ringen se
používal na bitevním poli pro
střet zblízka. Tím, že okolo
bojovala spousta dalších
„Úder a později i kop měly
proti obrněnému nepříteli
pouze pomocnou funkci. Boj
rozhodovala páka, škrcení,
nebo drtivý poraz či hod
na zem, po kterém mohla
ke slovu přijít i dýka. Důležité
bylo, co nejdřív vyřadit toho
druhého z boje,“ vysvětluje
Robert Charvát. „Jednoduše
může přežít a vyhrát bojovník,
který je momentálně v nevýhodné situaci, obvykle proto,
že přišel o svou hlavní zbraň.
ZBRAŇ NA PRVNÍM MÍSTĚ
Mimochodem, texty o středověkém zápasu byly často
součástí knih, věnovaných
šermu. Což nasvědčuje tomu,
26
že ringen byl jen jednou
z částí bojového umění. A ne
tou primární. „Základem bojového umění středověku byl
boj se zbraní, umění zápasu
jej doplňovalo, případně se
učilo souběžně jako důležitá
pohybová průprava pro boj se
zbraní,“ říká Felčar Charvát.
Tento princip přitom není
ve světě ojedinělý. Japonský
samuraj se také učil primárně
ovládat zbraně, jiu-jitsu bylo
až další částí jeho válečnické
výbavy. A stejně je tomu dosud na Filipínách, když tamní
umění také pracují automaticky se zbraněmi, k nimž se
později přidávají techniky
rukou a nohou. Je to logické.
V bitvě je zkrátka výhodnější
nejdřív použít to nejničivější,
tedy zbraně, na ruce a nohy
dochází až v případě průšvihu. Ostatně ani současné
armády nepřistupují k boji
a tedy i k výcviku jinak. Střílet
v nich musí umět každý,
zabíjet nožem či holou rukou
už každý umět nemusí.
Předchozí zmínka o filipínských bojových uměních je
v souvislosti se středověkým
Zdánlivě samá ruka, samá noha. Ve skutečnosti obrana proti škrcení na zemi, provedená právě pomocí nohou. FOTO: Daniel Novák
zápasem zajímavá ještě
v jedné souvislosti. „Říká se,
že filipínské způsoby boje by
měly být svým pojetím právě
původním evropským bojem.
Včetně toho, že boj vždy
začíná se zbraněmi, ať už je
zbraněmi cokoli,“ říká Robert
Charvát. Možné to je, protože
souostroví objevil v roce 1521
Fernando Magallanes, to
znamená v době, kdy ringen
byl mezi evropskou šlechtou
běžně rozšířený.
Zápas právě začal, soupeři se právě takzvaně "pasují". Každému již tak může být jasné,
co znamená, když se někde s něčím musí "popasovat". FOTO: Jaroslav Polzer
JAK BOJOVAL RYTÍŘ?
Pro evropského bojovníka byl primární boj zbraní.
míru, ale tesák a dýka se
považovaly za běžnou součást
pánského vybavení. A šlech-
Vysoké kopy? Jak byste je
ve zbroji chtěli dělat?
A to i v případě, že neměl
zbroj, tedy třeba v hospodě
či na trhu. Města totiž sice
v průběhu středověku začala
omezovat nošení mečů v době
ticů se navíc leckterý zákaz
netýkal.
Pokud bylo nutné nebo
výhodné použít zápasovou
techniku (bojovník přišel
27
Kresba ze středověké učebnice ukazuje zápas v držení za kabátec, jak zní správný popis. V obrazu na začátku článku je stejná
technika držení kabátce. Druhá technika ukazuje začátek porazu pomocí levé nohy, zakončený hodem soupeře hlavou k zemi.
o zbraň, nemohl zbraň dobře
použít a podobně) měl evropský válečník k dispozici širokou
škálu technik, srovnatelnou
s ostatními bojovými uměními
nebo i širší. Ovládal údery,
včetně těch otevřenou dlaní
i loktem, kopy, podmety, hákování nohy, porazy či přehozy
a samozřejmě páky a škrcení.
Kopy ovšem nemířily výš než
do pasu, a ani údery neměly
roli rozhodující techniky. Těmi
byly velmi tvrdé techniky
hodů a porazů, škrcení a páky.
„Dostat nepřítele na zem
a tam ho zabít, nebo ho zabít
tím, jak ho hodíte na zem, tak
a popisy technik prakticky
shodných například s koši
gurumou či tomoe nage
Je jen jeden správný boj,
ke kterému však vede mnoho
různých cest.
se dá shrnout tehdejší základní přístup k zápasu,“ konstatuje Robert Charvát.
Ve starých učebnicích tedy
můžete najít vyobrazení
Češi měli respekt
Jestli si myslíte, že Evropa zná z českých bojovníků
jen judistu Krpálka, zápasníka Máchu nebo Lukáše
Konečného či thajboxery Hutníka a Hrona, nebo Vémolu
z MMA, tak se mýlíte. Právě v době velkého rozvoje
ringenu se skloňovala u královských dvorů jména
českých šlechticů Lva z Rožmitálu a Jana Žehrovského
z Kolovrat, které v roce 1465 vyslal král Jiří z Poděbrad
na cestu po Evropě. Oni, ale i další členové poselstva
totiž prokazovali nevídanou obratnost nejen v klasických rytířských turnajích na koních s dřevcem, ale právě
i v zápasnickém umění.
Historie pak zná z 15. století minimálně ještě další dva
významné české mistry šermu a pravděpodobně tedy
i zápasu. Spis Pauluse Kala, datovaný 1460, zmiňuje
jména Lamprecht von Prag, tedy Lamprechta z Prahy či
Pražského a Hans Spindler von Cznaym, čili Jana Špindlera ze Znojma. Bohužel, známe zatím jen jejich jména,
nikoli jejich slavná vítězství. Podle dostupných údajů
oba žili ve 14. století.
známých ze současného juda,
příznivci MMA tam zase najdou svoji populární gilotinu.
Například techniku jama araši
kterou najdete v české knize
Džiu-Džitsu, autorů Františka Šímy a Bedřicha Krákory,
vydané v roce 1944. Autoři
uvádějí, že tato technika je
v Evropě známá někdy
v 17 století pod názvem
Kavaliergriffe, česky zhruba
„kavalírské fígle“.
Pozoruhodné je, že leckteré
zápasové techniky, jež jsou
obdobné v Evropě i Japonsku,
se liší úchopem. Evropané totiž často – na rozdíl od Japonců – používají úchop pouze
jednou rukou, druhou jen tlačí
předloktím. To jim umožňuje
v tlačící ruce současně držet
zbraň, jež může posloužit
k zakončení akce poté, co
nepřítele dostanou na zem.
Další paralelu Evropa – Asie
nabízí porovnání postojů.
Někteří evropští “fighteři“
28
se při zápasení předkláněli,
jako třeba současní zápasníci
ve volném stylu či řeckořímském zápase. Jiní naopak
zachovávali vzpřímený postoj. Mezi ně patřil například
uznávaný německý mistr
Auerswald, jenž se důsledně
nepředkláněl, ale pracoval
s těžištěm a vychylováním.
Což byla současně původní
idea juda, do kterého hluboké
předklony – v současnosti již
pravidly omezené – pronikly
až ke konci minulého století
se závodníky z bývalého
SSSR.
Kromě boje na život
a na smrt, což bylo to, proč se
ringen vyučoval, existovala
i jeho mírnější forma. Dalo
by se říci sportovní. Té se
věnovali šlechtici při turnajích.
V těchto případech se z technik vylučovaly ty smrtící. Další
omezení vznikala z regionálních zvyklostí, takže někde
se například mohlo chytat
za nohy a jinde ne. Mimochodem, někde i ve středověku
Dobová výuková kresba znázorňuje vstup do zápasu držením za paže.
nastupovali zápasníci k turnajům nazí, stejně jako jejich
dávní předchůdci na antických olympijských hrách.
SROVNÁNÍ SE SVĚTEM
Pravděpodobně každého
čtenáře napadne, jak by
obstál evropský zápasník
ve střetu s asijským
či jiným. První možná
odpověď je obecně platná: Záleží
na tom, kdo s kým se
konkrétně střetne,
ne na umění, které
ovládá. Pro časopis Bojová
umění je to však odpověď
nedostatečná.
„Porovnávat ringen s jiu-jitsu nebo jinými východními uměními moc nejde.
Objektivnímu srovnání
brání odlišná fyziognomie ras
i národů, ale i jejich odlišná
filozofie i mentalita. A samozřejmě i odlišné materiály
používané při výrobě zbroje,“
myslí si Robert Charvát.
„Existují například tvrzení,
že Okinawané, původci karate, dokázali rukou prorazit samurajské brnění. Jenže ta se
vyráběla z kůže či vrstveného
papíru. To se možná rukou
prorazit dá. Ale zkuste rukou
prorazit plech,“ vysvětluje.
Přemysl Souček
Foto: Ringen Klub Praha
V listopadovém čísle popíšeme
současnost středověkého
zápasu a nabídneme vám
i dvě fotoškoly.