cen a : K č / Po lo vin a Pr o Pr od ejce
Transkript
Prosíme, kupujte jen od prodejců, kteří stojí na svém prodejním místě a mají platný průkaz! cena: 40 Kč / polovina pro prodejce 274 15. – 28. ledna 2007 obsah | Fejeton | Pošli to dál | téma: homosexualita | ~ | Komix reFerát | rozhovor | Kultura | uličníci | sms a emaily EDITORIAL OBSAH vážené čtenářky, vážení čtenáři, možná se právě ptáte, proč se věnujeme homosexualitě. vždyť přece gayové a lesby už dostali registrované partnerství, tak co by ještě chtěli… nebo ne? přemýšleli jsme při přípravě Npéčka o významu této právní úpravy a vyvstal nám nejeden otazník: jak moc je využívaná? znamená skutečně krok k rovnosti gayů a leseb – anebo naopak potvrzení jejich nerovnosti? jakou roli hraje homosexualita v české společnosti: má být brána jako tolerované trápení nešťastníků, „kteří se s tím tak holt narodili“, anebo jako plnohodnotná součást lidské identity? A jak je to s rolí homosexuality v dějinách, psaných pohříchu většinou podle představ heterosexuálních mužů? u historie ještě zůstaneme v rozhovoru – ten je tentokrát se sdružením Antikomplex o tom, jakým způsobem se lze šedesát let poté dívat na odsun sudetských Němců. Nemusíme s jejich způsobem „vyrovnávání se s minulostí“ souhlasit, nemusí se nám líbit ani představa, že historie je něco, s čím bychom se měli „vyrovnávat“, i tak ale může být pohled na činnost tohoto sdružení inspirativní. dále můžete v tomto čísle najít text o osvobozeném divadle. je zajímavé, že čím více se ze ztřeštěného klaunství stal hlavní proud v různých oblastech zábavního průmyslu (samozřejmě, že toto klaunství muselo klesnout hluboko pod werichovsko-voskoveckou úroveň), tím více opomíjené je myšlenkové poselství prvorepublikových protagonistů tohoto žánru. poprvé se na našich stránkách setkáváte s rubrikou~. ta je určena všem ženám, holkám, slečnám, mrchám, dívkám, potvůrkám, matkám, holčičkám, babičkám… pokusíme se v této rubrice věnovat „ženským tématům“ poněkud jiným způsobem, než je tomu například v ženských magazínech. věříme, že naše čtenářky tato rubrika zaujme. další změnou je otištění fejetonu zuzany joskové na místě, kde jste se dosud setkávali s fejetony jana jiráka. to samozřejmě neznamená, že o svého oblíbeného autora přijdete. jen k nám bude psát pouze jednou za měsíc, takže s jeho dalším fejetonem se setkáte už za čtrnáct dní, v dalším čísle Nového prostoru. přejeme vám poklidné dny. fejeton: setKávání s šicím strojem pošli to dál: téma: homosexualita GAY AKTIVISTÉ, NA SLOVÍČKO /josková/ /sklenář/ 4 5 téma: homosexualita LeSBA PŘIBITÁ NA KŘÍŽÍ téma: homosexualita SÓKRATOVI CHLAPeČCI ~: jídlo jaKo novodobý sttrašáK /mátožný/ /beneš/ /hrdinová/ 10 referát: v hlavní roli Plebs /švarcová/ 6–7 11 – 13 rozhovor: odsunout KomPlex z odsunu (se sdružením antiKomPlex) téma: homosexualita JINÝ SVAZeK /hort, Nováková, cerqueirová, jára/ 8–9 komix: sKrytá identita 14 – 15 kultura: výtvarné umění 16 – 17 kultura: literatura /listopadová/ /ptáček/ /hron/ 18 – 19 20 – 22 23 24 kultura: hudba kultura: divadlo kultura: Film uličníci: tePlo /pash*/ /šourek/ /prejdová/ /bořutová/ 25 26 27 28 – 29 erika Hníková, Ondřej Slačálek redakce Nový prostor pod svahem 12 praha 4, 147 00, tel.: 220 199 301 (302) mail: [email protected] sms: 774 150 551 www.novyprostor.cz Cover story Autory obou obálek, o kterých jste mohli hlasovat tentokrát, jsou Antonín kopp a tomáš mikovič. možnost hlasovat o obálce prvního únorového čísla budete mít 22. ledna od 12:00 do 20:00 na našich webových stránkách. 51% 4% 3 obsah | Fejeton | Pošli to dál | téma: homosexualita | ~ | Komix reFerát | rozhovor | Kultura | uličníci | sms a emaily Autorka: zuzana josková Setkávání m e j o r t s m í c i š s spojení šicího stroje a ženské práce se narozdíl od spojení ženy a psacího stroje udrželo doposud. psací stroj se transformoval v genderově nevyhraněný počítač. muž za šicím strojem je však představa téměř absurdní. v 19. století se šicí stroj stal symbolem osvobození žen. ulehčoval dřinu v domácnosti, a tím poprvé vnesl tento rozměr ženské práce do povědomí mužské společnosti. Nákladný americký vynález však byl dlouho spíše ikonou a reklamním objektem než běžným nástrojem ulehčení práce. práce, která navíc byla a je spojována výhradně se ženami. šicí stroj postupně začal symbolizovat tradiční ženský stereotyp, který je zakořeněný již v jazyce. od slova švadlena neexistuje mužský ekvivalent. co s tím? zavrhnout šicí stroj jakožto strůjce genderového zla? mé první setkání s šicím strojem bylo bolestivé. ohmatávala jsem tu podivnou mašinu, na které mi matka vykouzlila džínovou minisukni. Nakoukla jsem do každé štěrbinky. stroj však byl zapojený do elektřiny. dostala jsem ránu a nadlouho na tento výdobytek moderní doby zanevřela. můj zájem o něj dokázala opět probudit až dr. heczková na konferenci týkající se „nového čtení avantgardních textů“. interpretovala Nezvalovu sbírku Žena v množném čísle, kde se symbol šicího stroje objevuje hned v několika básních. Nezval pracuje se stereotypy týkajícími se šití a vytváří nové, neotřelé a provokativní vztahy. právě taková byla i interpretace dr. heczkové, v jejímž závěru prohlásila šicí stroj za metaforu ženské onanie. přináší bolest, ale i uspokojení. mašinka mě zase začala zajímat. později jsem na festivalu jeden svět 2006 viděla dokument Džíny z Číny o číňankách, 4 které i dva dny v kuse sedí u šicích strojů a šijí. Neříká se jim švadleny, jsou to šičky, prodloužené rameno stroje, levná pracovní síla. Nejdůležitější je rychlost. Nedůležité jsou prošité prsty, probděné noci a nevyplacené výplaty. moderní zázrak se v otrokářském prostředí mění v mučící nástroj. sílící touha naučit se s šicím strojem pracovat a ušít si závěsy mě i přes tuto odstrašující zkušenost přivedla do inbáze berkatu, centra pro migranty/tky a uprchlíky/ice z východní evropy a Asie, kde pořádají kurzy šití. představovala jsem si, jak mě bude učit šít čekatelka na azyl třeba z Afghánistánu, jak budeme prostřednictvím šicího stroje bojovat s xenofobií a vytvářet zdravou multikulturní společnost. A já si domů odnesu vytoužené závěsy. romantická představa pochopitelně vzala za své. berkat ve své šicí dílně poskytuje prostor žadatelkám a žadatelům o azyl, kteří mají podstatnější starosti, než jak si vyzdobit příbytek. muslimky si sem chodí šít oblečení, které se ve zdejších obchodech neprodává. kolem šicích strojů vznikají nové známosti. dílna je prostor, který slouží ryze praktickým potřebám, a zároveň umožňuje rozvíjení sociálních vztahů. stroje tu jsou oproštěny od jakéhokoliv symbolického nánosu. sama na sobě jsem zjistila, že šicí stroj může v různých situacích hrát nespočet různých rolí. symbolem se ostatně může stát cokoliv. stejné cokoliv se může stát i popřením původního symbolu. stereotyp je bez nějakého symbolu nemyslitelný. Adrienne rich například napsala odmítavou báseň o věšení prádla, symbolizovalo pro ni stereotyp ženy-hospodyně. o dvacet let později napsala rita dove také báseň o věšení prádla, daný stereotyp však ani v nejmenším nebrala v potaz. symbol ztratil svou symboliku. je obohacující vidět každou věc v možnostech její plurality a odnaučit se dělat zavedená rovnítka. je osvobozující nevidět stereotypy jako stereotypy. ty závěsy jsem si nakonec ušila v ruce… Psáno pro Nový Prostor a tiskovou agenturu gitA obsah | Fejeton | Pošli to dál | téma: homosexualita | ~ | Komix reFerát | rozhovor | Kultura | uličníci | sms a emaily Čína: hodina mezi dolarem a eurem kdo je největším světovým dlužníkem? Ač je na tom „cosi shnilého“, jak řekl už ministr financí za billa clintona lawrence summers, je jím jediná světová supervelmoc, spojené státy americké. kdo je nejdůležitějším věřitelem spojených států amerických? Nejlidnatější stát planety – a zároveň diktatura, která se stále hlásí k myšlenkám „komunismu“, ač se její příznivci i odpůrci vesměs shodují v tom, že buduje ve skutečnosti „kapitalismus jako řemen“. zhruba jeden bilion amerických dolarů je totiž součástí valutových rezerv číny. to má hned několikeré dopady – čína je velmi významná pro stabilitu americké ekonomiky a zároveň má vůči usA zjevný nátlakový potenciál. Na druhou stranu je její vlastní ekonomika poškozována poklesem hodnoty amerického dolaru. A tak je pochopitelné, že se množí zprávy o tom, že ti, kdo rozhodují o čínské ekonomice, vážně zvažují, zda se jim nevyplatí vyměnit část svých dolarů za eura – a že tyto zprávy vyvolávají panickou reakci zas mezi těmi, kdo jsou odpovědní za ekonomiku usA. ti se navíc snaží tlačit čínu k tomu, aby posílila hodnotu své vlastní měny: jüanu. její podhodnocení v globálním finančním systému je totiž neobyčejnou výhodou pro čínský vývoz – výrobky, jejichž náklady jsou placeny v laciných jüanech, mohou být na trzích, na nichž se platí v dolarech, prodávány za směšné ceny. A tak není divu, že rok od roku roste deficit obchodu mezi čínou a usA, jinými slovy, že se do usA dováží stále více čínského zboží. láce čínských výrobků není ovšem ani zdaleka způsobena jen finančními kouzly. čínský model kapitalismu kombinuje silný stát kontrolující obyvatelstvo s tvrdým vykořisťováním pracovní síly a masivním poškozováním životního prostředí. o otřesných pracovních podmínkách svědčí například fakt, že podle státního úřadu pro kontrolu bezpečnosti práce umírá v číně 320 lidí denně na pracovní úrazy. očekávají se ale i problémy jiného druhu, spojené s dospíváním generace, která se narodila v době „politiky jednoho dítěte“, která drasticky snížila zastoupení žen v populaci, což povede k tomu, že pro řadu mladých číňanů bude nemožné najít partnerku. Někteří sociologové se domnívají, že se jejich sexuální frustrace může projevit agresí v těžko předjímatelném měřítku. číně tedy hrozí otřesy a sama je zároveň schopna celosvětové otřesy způsobovat. o tom, že její moc současní západní politici vnímají velmi vážně, svědčí chování eu a usA. zatímco brusel si čínu namlouvá jako „strategického partnera“, usA poslala v polovině prosince do této země své ministry, kteří se snažili přesvědčit čínské vedení, aby si ponechalo své dolarové rezervy a posílilo júan. zatímco se novináři domýšleli o skutečném výsledku jednání spíše z bledých tváří amerických delegátů než z bezbarvých vět oficiálních komuniké, jedno je jisté: čína potvrdila svou moc. A tu hodlá spíše než po boku západních mocností kresba: vojtěch šeda rozvíjet spolu s ruskem, s nímž chystá na tento rok rozsáhlé vojenské cvičení (účastní se též jednotky a patrně rovněž hlavy států kazachstánu, uzbekistánu, kyrgyzstánu, tádžikistánu, běloruska a Arménie). je příznačné (a možná se vůči západu jedná o projev jisté jízlivosti), že nové bezpečnostní spojenectví se opírá o rétoriku boje proti terorismu a separatismu (čína i rusko mají problémy se svými muslimskými menšinami). Na prahu jednadvacátého století je tak stále spornější mluvit o světě s jedinou supervelmocí – vedle opozice chudých zemí vůči ní vzniká silný euroasijský blok. Válka dostala šanci v Somálsku Ochrana přírody pod hákovým křížem rozvrat a více či méně intenzivní občanská válka charakterizuje africké somálsko už od roku 1991. Nyní se tato země dostala do titulků novin znovu – došlo totiž ke střetu mezi vojenskými veliteli těžícími z klanových vazeb a spojenectvím islámských soudů. proti druhým z nich a na straně těch prvních intervenovala – prozatím úspěšně – i sousední etiopie. jestliže sympatie západu byly na straně intervenující mocnosti proti islamistům (v českém tisku jsme si mohli dokonce přečíst výzvu jednoho politologa „dejme šanci válce“, jejíž autor přesvědčoval čtenáře, že intervence může vyřešit somálské problémy), někteří autoři upozorňují na to, že stejná slova mohou v různých souvislostech znamenat různé věci. „Spojenectví islámských soudů, jakkoliv to pro západní či středoevropské uši může znít hrozivě, původně vznikalo ze spontánního seskupování lokálních islámských kleriků a stařešinů uprostřed nezákonnosti a bezpráví jako důsledek vnitřní dynamiky mezinárodním společenstvím opuštěné somálské společnosti, která usilovala najít funkční alternativu,“ píše analytik pražského ústavu mezinárodních vztahů mesfin gedlu. Naopak mezi jeho protivníky nalezneme četné válečné zločince a lidi přímo zodpovědné za současný stav somálska. jestliže intervence etiopie měla krátkodobě velký úspěch včetně obsazení somálského hlavního města, vítězství se snadno může změnit v past, neboť poražení islamisté mohou rozpoutat rozsáhlou guerillovou válku. už nyní někteří skeptičtí komentátoři srovnávají postavení etiopie s pozicí usA na počátku okupace iráku. Ať už ale intervence dopadne jakkoli, síla spojenectví islámských soudů ukazuje potenciál islámu v rozvrácených částech Afriky, kde lidem zbaveným perspektivy nabízí alternativní podobu společenského řádu, a proto není divu, že zde toto náboženství získává vliv a organizace, které inspiruje, stoupence a moc. známý neonacistický předák filip vávra už byl ve svém životě leckým – pouličním bitkařem, útočníkem na gay-klub, řečníkem na demonstraci, funkcionářem krajně pravicové politické strany, vůdcem mladých neonacistů i člověkem, kterého jeho vlastní soukmenovci obvinili, že na ně donáší policii… i tak ovšem dokázal na přelomu roku překvapit: rozhodl se spojit neonacismus s ekologickým myšlením a ochranou zvířat. Webovým stránkám neonacistické organizace Národní odpor poskytl filip vávra obsáhlý rozhovor, v němž mimo jiné uvedl, že změnu v jeho smýšlení způsobila videa, na nichž je zachyceno týrání zvířat: „Ze dne na den jsem přestal jíst maso a začal se hluboce zajímat o enviromentální problémy.“ tento zájem ovšem neznamená, že by filip vávra rezignoval na své neonacistické názory. právě naopak. svou starou neonacistickou a novou ekologickou lásku se snaží spojit: „Prvním státem, který enviromentální témata zanesl do zákona a jako první právně zajistil ochranu zvířat, bylo nacionálně socialistické Německo,“ říká v rozhovoru. Antifašističtí aktivisté proto varují, že ekologie je pro filipa vávru jen novým prostředkem k jeho starému cíli: novému nacismu. 5 Obsah | Fejeton | Pošli to dál | Téma: homosexualita | ~ | Komix Referát | Rozhovor | Kultura | uličníci | Sms a Emaily Obsah | Fejeton | Pošli to dál | Téma: homosexualita | ~ | Komix Referát | Rozhovor | Kultura | uličníci | Sms a Emaily , é t s i v i t k a y a G Autor: Filip Sklenář na slovíčko Role někter ých lidí v době posthomosexualistické Naše časy jsou naveskrz soumračné. Jeden myslitel ještě nedopíše manifest a druhý už mu kope hrob. Takový osud zřejmě potkal i ideologii homosexualismu počatou vloni z ducha našeho prezidenta. Klausův homosexualismus (prezident takto označil snahy právně ukotvit rovnou důstojnost homosexuálů a ústy svého pobočníka Jakla je označil za „ideologii, která by se ráda stala jakýmsi státním náboženstvím bez odluky“) se sice dosud vyskytuje v hojné míře, ale bohdá, hrana mu už zvoní. Něco teorie Krátce po schválení zákona o registrovaném partnerství dvojic stejného pohlaví, nechal se slyšet guru boje za zrovnoprávnění homosexuálů Jiří Hromada, že samotný pojem homosexuál by měl být trvale nahrazen slovem gay. To je naprosto chybná úvaha vycházející z dokonalého nepochopení všech důsledků kulturního průlomu, který se zdařil v uplynulých padesáti letech. Ujasněme si nejprve znovu pojmy, abychom se nepodobali - jak říká Hobbes - ptákům, kteří vletěli do místnosti komínem a teď narážejí zobáky do oken netušíce, jak se tam dostali. Homosexualita znamená trvalou sexuální preferenci osob stejného pohlaví. Aby nás odborná latina nepletla, přeložím větu příkladem: trvale preferuji řízky, ale příležitostně si dám i roštěnku. Bisexualita - tento pojem opět přichází do módy - je jako vlastnost vyloučena, a to z toho prostého důvodu, že nic skutečně existujícího v našem vesmíru nelze rozdělit na dvě stejné poloviny. Z toho důvodu bude každý člověk nakloněn na jednu stranu, což jej pochopitelně k ničemu nezavazuje, neboť akt lásky se svolnými osobami, jež dosáhly stanoveného věku, byl vyňat z agendy policejních sborů. Erótovi byla sundána želízka, ba co víc - nepotřebuje ani žádné doklady kromě občanského průkazu. Dvě osoby stejného pohlaví spolu tedy mohou uzavřít svazek trvalý až do první hádky stejně, jako bylo dosud výsadou párů smíšených. Každý má nyní totéž právo rozvádět se po libosti a využívat k tomu obou institutů (svatby i RP) a úřad je mu v této věci oprávněn pouze vyhovět, bez ohledu na to, kam je vychýlen jazýček jeho sexuálních preferencí. Vítězství ideologie, kterou prezident nazval homosexualismem, se tak stalo současně jejím hrobem. Pojem homosexualita totiž v naší společnosti už nemá na oficiální úrovni žádné právní a de facto ani medicínské ukotvení (není diagnostikovatelná) a proměnil se v banální charakteristiku. Ke všem post, kterými kynou slovníky v naší době, tedy můžeme přidat éru posthomosexualismu. Něco praxe Největší hrozbu tomuto pozitivnímu vývoji na obou úrovních, tedy veřejné i soukromé, dnes představuje kult gay-life. Všeobjímající aliance uzavřená z politických důvodů, nevylučující krom vysloveně kriminálních živlů nikoho, už dnes nemá opodstatnění, a navíc je kontraproduktivní. Potom neznamená proto. Maškarní průvody ve velkých městech nebyly příčinou, ale následkem uvolnění společenského klimatu ve věcech sexuální morálky. Paradoxně mají pravdu úhlavní nepřátelé homosexuálů. Skutečně: chlapec nebo dívka, který(á) zjistí u sebe v období dospívání homosexuální sklony, má dnes před sebou obrovský úkol - nestat se gayem ani lesbou. Přijetí homosexuální identity totiž rozhodně je otázkou volby a nemá nic společného s tím, zda je dívka hřmotnější, nebo mladík zženštilý, ani s jejich sexuální orientací. Řeč je o kulturní identitě: o gestech, oblékání, společnosti, v jaké se člověk pohybuje, hodnotovém žebříčku a všech dalších aspektech, které dělají člověka člověkem. Kvůli gay-klubu přecpanému k prasknutí poloparanoidními a polohysterickými buzíky (kdo takový není, musí se tvářit, že je, aby nebyl ze společnosti vyloučen), nebylo nutné se s celým Gay Pride hnutím vůbec namáhat. Taková doupata existují zcela určitě déle, než kam sahá kontinuita současných státních útvarů. Lákat (ostatně z nejvýš podezřelých důvodů, jakkoliv se to vše tváří velmi pomocně) dospívající homosexuály do nejrůznějších gay-komunit od gay-katolických až po gay-turistické, znamená v praxi totéž: zdržovat se v ghettu. Jistě je to druhé zlo menší než první, protože gay-turisté na rozdíl od gay-klubařů aspoň nekonzumují pervitin jak jiní lidé cigarety a zajímají se o to, zda mladíček, kterého se rozhodli vyučit v tajích rozkoše, dosáhl zákonného věku, je to však stále tatáž bludná stezka. Skutečným cílem hnutí Gay Pride, které se poněkud zvrhlo, byla dekonstrukce homosexuality. Jde o zdravou, anticky důstojnou přirozenost, o „whittmanovsky demokratickou, otevřenou lásku a možnost líbat fotbalové hráče,“ jak říkal Ginsberg. Ne o vřeštící, do sebe uzavřenou skupinku, potloukající se od jedné zříceniny hradu ke druhé k šoku místního obyvatelstva. Neboť takovýmto - nebojím se říci to slovo - případům se již Staří Řekové ukrutně posmívali, jak čteme v prastarých knihách, do kterých občas nahlédnout bývá ku prospěchu. Dlužím ale ještě jedno vysvětlení. Proč nenahrazovat pojem homosexuál pojmem gay? Protože má být nahrazen pojmem člověk v rovině obecné a v konkrétních případech jménem nebo funkcí dotyčného. Autor je spisovatel, žije v havířově. Obsah | Fejeton | Pošli to dál | Téma: homosexualita | ~ | Komix Referát | Rozhovor | Kultura | uličníci | Sms a Emaily Autorství: Magdalena Hort, Tamara Nováková, Andrea Cerqueirová a Martin Jára Jiný svazek Možnost uzavřít stejnopohlavní svazek existuje už půl roku, není ale příliš využívána. Studeně úřednický pojem „registrované partnerství“ moc nezlidověl, neujal se ani žádný zkratkový výraz pro registrovaného partnera (nabízelo by se snad ženské jméno Regina). Vítězství v boji o zákon rozdělilo samotné hnutí, které jej prosadilo: podle některých se jedná o výhru, která činí další aktivitu zbytečnou, jiní naopak tvrdí, že se jedná o pouhý krůček stranou na cestě ke skutečné rovnosti. Pro řadu gayů a lesbických žen má vstup do registrovaného partnerství obrovský význam. „Pro nás to je sňatek. Nerozumím, proč by ten výraz měl být rezervovaný pro heterosexuální páry,“ říká Kateřina Beňová, aktivistka Gay a lesbické ligy a animátorka webového portálu Bengales.cz, v odpovědi na otázku, zda jsou v pořádku novinové titulky o „svatbách” či „sňatcích“ stejnopohlavních párů. Petr Kodl, právník poskytující poradenství gayům a lesbickým ženám (ještě donedávna v rámci Gay Iniciativy), s takovým popisováním stejnopohlavních svazků nesouhlasí: „Nejde o sňatek, jde o registrované partnerství, trvalé společenství dvou osob stejného pohlaví, vzniklé registrací partnerství na příslušném matričním úřadě a páry gayů a leseb je vnímáno pozitivně.“ Kodl podtrhuje zejména obrovský sociální a psychologický význam, neboť registrace přináší možnost zvolit si i formální soužití – tak jako heterosexuálové. 486 statečných Kolik registrovaných partnerství bylo doposud uzavřeno? Chceme-li se dostat k odpovědi na tuto otázku, nezbývá, než obvolat všech čtrnáct krajů. Čtvrtého ledna je již registrováno 243 partnerských dvojic a na matričních stolech leží 12 dalších žádostí. Na kladenské matrice se podařilo zjistit i to, kolik let je v průměru nastávajícím partnerům. „Podle mne bude počet partnerství stoupat, hodně zájemců a zájemkyň čeká, až opadne mediální vlna okolo,“ tvrdí kladenská matrikářka. Zmiňuje dva staré pány, kteří se v pokročilém věku rozhodli pro vstup do partnerství, ale hovoří také o čerstvě dospělých žadatelích – registrovaných mužů je mnohem více a zároveň zastupují všechny věkové kategorie. Ženy, které na kladenské matrice vstoupily do registrovaného partnerství, spadají do věkového průměru 25-35 let. „Dnešní 15–20leté holky se s tím snáz smiřují, starší ženy kolem čtyřiceti mají docela velký problém se vyrovnat se svojí orientací,” vysvětluje Beňová. „Ženy jsou možná stydlivější, hodně svázané očekáváním společnosti, muži také vydělávají obecně víc než ženy – dva gayové mají víc peněz, dvě lesby spíše dva nízké platy. Svatba se všemi náklady, například půjčit si dvoje šaty, je drahá. A pak počet leseb, které jsou otevřeně out, je i podle výzkumů nižší než gayů.” Registrovaná partnerství ke dni 4. ledna 2007 Kraje Praha Jihočeský Jihomoravský Karlovarský Vysočina Královéhradecký Liberecký Moravskoslezský Olomoucký Pardubický Plzeňský Středočeský Ústecký Zlínský Celkem 0 celkem 87 3 23 2 5 11 8 25 7 5 9 27 23 8 243 mužské páry 78 3 neuvedeno 1 5 2/3 6 14 4 3 7 21 16 7 více než 165 ženské páry 9 0 neuvedeno 1 0 1/3 2 11 3 2 2 6 7 1 více než 44 žádosti 4 0 neuvedeno 0 0 0 0 5 0 1 0 2 0 0 12 Do nemocnic nevolejte Podle Kodla se zatím registrovaná partnerství nerozpadají – z důvodu silné motivace párů: „O případu zrušení partnerství mi není nic známo a nevěřím, že by v brzké době nastal. Na zákon se čekalo dlouhou dobu – déle než 12 let. Partneři čekající na přijetí zákona již podstoupili zkoušku vztahu tímto čekáním, projevili často značnou trpělivost a možnosti uzavřít partnerství si proto váží a berou ji jako zadostiučinění.“ Beňová sama uvažuje o registraci partnerství, jak říká, ze společenských důvodů: „Chci, aby moje rodina a rodina mojí partnerky to pouto uznaly jako důležité, nejen, že spolu chodíme, ale že spolu chceme budovat život. My obě chceme žít v monogamním životním svazku, je to náš sen. Je v tom romantická představa, že si najdeš blízkého člověka a s ním to táhneš. I to, že po registraci jsme dle zákona tzv. osoby blízké je dobré, můžeme o sebe pečovat, výhod je tam několik.” Na interně kladenské nemocnice, kde se snažíme zjistit, jaká je praxe s poskytováním informací o zdravotním stavu nemocných jejich registrovaným partnerům, jsme moc nepořídili/y. Sestra žádné informace nepodává, rozhodně ne po telefonu, a to šlo o pouhé zjištění postupu, jak o tyto informace žádat, pokud by se partnerovi, respektive partnerce přihodil třeba náhlý úraz. Více důvěry v to, že věci mohou fungovat, jak mají, nám dodala ombudsmanka pražské Fakultní Thomayerovy nemocnice Dana Jurásková: „V běžných případech pacient do zdravotnické dokumentace uvádí osobu blízkou, které nemocniční personál smí poskytovat informace o jeho zdravotním stavu. Touto osobou nemusí být vždy někdo z rodiny, pacient má právo určit kohokoliv, kdo má být informován o jeho zdravotním stavu. Někdy pacienti o svém zdravotním stavu rodinu a své partnery informovat nechtějí. Pak informace nepodáme ani jejich životnímu partnerovi. U vážně zraněných nemocnice postupuje podle zákonem daných pravidel. To znamená, že registrovaným partnerům poskytne informace stejně jako manželům, respektive manželkám či blízké- Obsah | Fejeton | Pošli to dál | Téma: homosexualita | ~ | Komix Referát | Rozhovor | Kultura | uličníci | Sms a Emaily mu příbuznému. K prokázání vztahu stačí občanský průkaz, po telefonu informace neposkytujeme.“ Do kanceláře ombudsmana této nemocnice doposud nepřišla žádná stížnost na postup při poskytování informací o zdravotním stavu registrovaného partnera, respektive partnerky. simulovaným, takže lze jen obtížně proti takovým způsobům diskriminace brojit. Jsou to ale jen ojedinělé případy. Nedávno skončil soudní spor ve věci diskriminace gaye (nepřijetí do zaměstnání) až u odvolacího soudu a dotyčný muž spor proti potenciálnímu zaměstnavateli vyhrál.“ Obavy a nerovnost Ruce v klíně Avšak gay aktivista Martin Strachoň se v nedávném rozhovoru pro rádio Impuls vyjádřil, že spíše než konkrétní pozitivní ohlasy na registrované partnerství zná důvody, proč se lidé registrovat nechtějí – vidí oproti manželství určitou nerovnost majetkových práv a práv vůči dětem partnerů, obávají se možné diskriminace, respektive důsledků zápisu partnerství do občanského průkazu. Kodíčková k tomu říká: „Když má člověk v občanském průkazu napsáno ‚partner‘, tak mají všichni kolem možnost vědět, že je menšinově sexuálně orientovaný. Tady narážíme na bolest české gay a lesbické komunity, jejíž mnozí členové a členky se bojí přihlásit se ke své orientaci. My se však domníváme, že česká společnost není natolik agresivní, aby svoji homofobii, která zde bezpochyby existuje, nějak víc projevovala. Comingouty probíhají většinou mnohem méně bolestivě, než si daní lidé představovali. Naším cílem je, aby bylo manželství pro všechny. Jenomže na to naše společnost zatím není připravená, takže musíme činit postupné kroky.“ Obavy, že by registrace mohla mít na každodenní život partnerů negativní dopad, popírá i Kodl: „Ti registrovaní, s nimiž jsem hovořil, nezaznamenali žádné negativní reakce na své nové postavení nebo nový zápis v občanském průkaze, ba spíše naopak. S otázkou diskriminace se občas setkám v dotazech jednotlivců. Diskriminující si většinou počínají opatrně a pravý důvod diskriminace zastírají důvodem Není tedy registrované partnerství skutečně jiným svazkem než sňatek muže a ženy? Nejen ve smyslu pohlaví partnerů, ale i tím, že z hlediska získaných práv vlastně vůbec nestaví registrované páry naroveň sezdaným heterosexuálům. Není to pouhá institucionalizace určité „podřadnosti“? Ti, s nimiž jsme o partnerství mluvili, podtrhují, že největším významem je legalizace práva gay a lesbických párů žít v partnerských svazcích, uznání této menšiny. Půl roku po uzákonění registrovaného partnerství se rozpustila Gay Iniciativa s tím, že se „podařilo dosáhnout zrovnoprávnění minority s ostatními (dovršené přijetím zákona o registrovaném partnerství), markantní změny myšlení občanů v ČR ve prospěch gayů a lesbiček, ale i uskutečňovat například preventivní programy v rámci boje proti HIV/AIDS nebo svobodné podnikání určené specificky gay a lesbické minoritě – bez ataků z vnějšku“. Má ale hnutí za práva gayů a leseb skutečně spokojeně složit ruce do klína? Pokud se podíváme na homofobní nálady v Polsku a Slovensku, jeví se Česká republika rázem jako velmi tolerantní, otevřená země, spokojenost s dosaženými výsledky mezi aktivisty je tudíž celkem pochopitelná. Tím to ale zdaleka nekončí. Radiožurnál přinesl koncem roku zprávu o odvolání ředitele kulturního centra v Českém Těšíně, který navzdory loňské petici uspořádal letos ve slezském pohraničním městě druhý ročník filmové přehlídky gay a lesbických filmů Mezipatra. Zdá se, že pokud lidé v soukromí uzavřou registrovaný svazek, příliš to nevadí, pokud se ale o odlišné sexuální orientaci hovoří příliš nahlas, ozývají se i v Česku hlasy plné homofobních obav. Autorky a autor působí v Genderové informační a tiskové agentuře gitA (www.ta-gita.cz). Manželství versus registrované partnerství Kdo se registrovaným partnerstvím nezabývá dopodrobna a vnímá spíš symboliku obřadu, snadno nabude dojmu, že se jedná o „svatbu” dvou osob stejného pohlaví a poměrně praktické opatření. Zákon ale neumožňuje upravit majetkové vztahy nebo získat cizincům trvalý pobyt či občanství v České republice. Co je na tomto zákoně praktické, je dědictví, vyživovací povinnost, přístup k informacím o zdravotním stavu i to, že partneři proti sobě nemusejí svědčit u soudu. „Když to srovnáte s tím, co umožňuje manželství, tak registrované partnerství zas tolik praktické není, proto zdůrazňujeme jeho symbolickou hodnotu,“ upřesňuje mluvčí Gay a lesbické ligy Tereza Kodíčková. Právník Petr Kodl dodává, že zákon byl koncipován tak, aby nebyl zátěží pro státní rozpočet, proto v oblasti důchodové a daňové nejsou žádné úlevy partnerům. Tento fakt chápou někteří jako nedostatek zákona. Pokud jde o úpravu majetkových vztahů mezi partnery navzájem, řídí se obecnými ustanoveními občanského zákoníku, protože toto pojetí nepředpokládá, že by byla nutná specifická úprava jako u manželství. Kateřina Beňová z Gay a lesbické ligy dodává: „Registrované partnerství je jen krůček. Dvě věci, které jsou pro mne hodně důležité a které budou uzákoněny jako poslední, pokud vůbec, se týkají dětí – možnost umělého oplodnění a adopce.“ Právě alternativní rodinné modely se do budoucna jistě stanou mnohem diskutovanější otázkou. České gaye a lesbičky ne bez důvodů inspirují zahraniční úpravy stejnopohlavního soužití. V Belgii a Nizozemí je zaveden systém manželství pro všechny. Ve Skandinávii jsou zákony o registrovaném partnerství, které není totožné s manželstvím, ovšem obvykle umožňující i adopci dětí. Poměrně velkorysý zákon je i ve Španělsku, který u této katolické země překvapil. Obsah | Fejeton | Pošli to dál | Téma: homosexualita | ~ | Komix Referát | Rozhovor | Kultura | uličníci | Sms a Emaily Autor: Petr Mátožný Lesba přibitá na kříži I v roce 2006 si při pohledu na homosexualitu stále nasazujeme křesťanské brýle – a je jedno, že si to ani neuvědomujeme, nebo že jsme si do nich nechali zabudovat UV filtry politické korektnosti. Je pravda, že už nemůžeme homosexualitu zavrhovat z náboženských důvodů. Pojímámeli dnes stát nikoli jako prostředek božské spásy všech lidí, ale jako jakousi akciovou společnost spojenou společnými zájmy vyjádřenými fiktivní „společenskou smlouvou“ všech jedinců, těžko se najde věrohodný argument pro to, aby se čtyřem procentům smluvní strany upírala rovná důstojnost. Mít v zákonech represe sexuálního a citového chování „souhlasících dospělých“ už se nenosí – naopak by se pro hladký chod společenského stroje celkem hodilo důsledky tohoto chování nějak právně podchytit. Ideologie rovnosti homofobii znepřijatelnila a vykázala ji z veřejného prostoru do pokoutních prostorů pomluv. Jediným způsobem, jak ji ve veřejném prostoru obhájit, je převléct ji za uznání homosexuálů a za ideologii „pomoci“ této menšině a „ochrany jejích práv“. Odlišnost jako mučednictví Základem křesťanské civilizace jsou koncepty mučednictví a přirozenosti. Pokud jde o mučednictví, důkazem toho je už hlavní křesťanský symbol, který poněkud sadomasochisticky zobrazuje mučící nástroj, na němž bylo dáno zemřít Ježíši Kristu. Po mučednické smrti toužily celé zástupy svatých, i část obyčejných věřících ale pokládala za největší výraz své víry sebetrýznění – vzpomeňme na středověké flagelanty, táhnoucí ulicemi měst a bičující se… Pokud jde o přirozenost, je celý přírodní svět Božím stvořením, přičemž svět lidský je navíc ještě korigován Božími intervencemi (v podobě přikázání i přímých akcí, jako bylo vyhlazení sexuálně „hříšných“ měst Sodomy a Gomory). Aby bylo možno učinit zadost ideálu přirozenosti upřesněnému Božími zákony, bylo třeba žít v heterosexuální rodině a plodit děti (alternativu představovalo mučednictví celibátu). Jestliže doba postoupila, jak se s tímto dědictvím vyrovnat tak, aby zůstalo zachováno? Inu, bylo třeba pochopit samotné homosexuály z hlediska křesťanských konceptů vyvolenosti a mučednictví. Z hříšníků, kteří ovšem hrdě vzdorovali a v kontrastu s mučednickou kulturou většinové společnosti si užívali, se náhle stali lidé, kteří jsou jaksi od přirozenosti chudáky. Vždyť oni by tak chtěli být jako „my normální“, ale prostě se narodili s jakýmsi problémem, který jim v tom brání. Jsou to lidé k politování a jejich vrozenou vadu by jim společnost měla nějak kompenzovat 10 – například zavedením náhražkového a nedokonalého manželství druhé kategorie, které ve skutečnosti jen potvrdí jejich nerovnost. Uznání má podobu kotce v králíkárně: hlavně nevylézt z kategorie homosexuála s vrozenou orientací, kterého je vlastně třeba politovat. Jenže Západ není jen křesťanský, pod ježíšovským příkrovem se nachází rovněž pohanská vrstva kultury. Ta by mohla přispět k jinému vnímání homosexuality – ne jako chudinkovství, ale jako radostného prožívání světa. Ne jako úchylky či handicapu, ale jako plnohodnotné možnosti existence. Ne jako vrozená skupinová orientace, ale jako individuálně ustavená identita, kterou si člověk sám přinejmenším dotvoří. Především sex a především muži Ovšem mučednictví a přirozenost nejsou jediné křesťanské přístupy, které ovlivňují dnešní vnímání homosexuality. Oproti konceptům, které křesťanství zdůrazňuje, další dva spíše potlačuje: sexualita a ženství. V případě prvního z nich ovšem platí, že právě to, co vytěsňujeme, je tím, na co nejvíc myslíme. Homosexuály definujeme především odlišností v sexuálním chování, sex jsme vetkli už do jejich pojmenování – snad abychom si, kdykoli o nich mluvíme (ať už se věnujeme jakkoli asexuální záležitosti) vybavili „nepřirozené“ podoby soulože. Proti vztahům lidí ve veřejném povědomí už jen vlivem onoho pojmenování stojí styky homosexuálů. Co platí u sexuality, neplatí u žen. Mají-li podle svatého Pavla mlčet v kostele, očekává se od nich také pasivnější role v sexuálních i obecně sociálních vztazích. Rovněž je méně reflektováno, když se chovají „nenormálně“. Mluví se o homosexuálech, a když už se hovoří o ženách, často se přitom mazlivě zdrobňují do lesbiček. A patrně není ani náhodou, že homofobie je výhradně mužskou doménou. Těžko by se našla žena trpící chorobným strachem z homosexuálů, naopak řada žen k homosexuálům vysloveně tíhne. Vztahy mezi ženami vlastně v této optice nejsou tak závažné, příkladem homosexuála je muž – Adam, který se nemohl rozmnožit, Kristus, na nějž byl seslán těžký kříž odlišnosti. V tomto nevysloveném, ale pociťovaném křesťanském balení je homosexualita přijímána. Přišel čas na její skutečné zrovnoprávnění – na návrat k něčemu z potlačené vrstvy pohanství v nás…Přišel čas, aby homosexuál sestoupil z hor a pravil: „Já jsem se takhle nenarodil, já jsem se takto rozhodl!“ Obsah | Fejeton | Pošli to dál | Téma: homosexualita | ~ | Komix Referát | Rozhovor | Kultura | uličníci | Sms a Emaily Autor: Václav Beneš Sókratovi chlapečci Příběh mužského přátelství Existuje mnoho historií a existuje mnoho pohledů na události, které se staly, když jsme ještě nebyli na světě. O některých z nich se zachovaly dokumenty či jiné stopy. Historie, archeologie a antropologie mají za úkol tyto střípky sbírat a skládat z nich mozaiku – příběhy, jež nám mají říct, jak se to či ono s nejvyšší pravděpodobností událo, jaké to mělo příčiny a následky. Protože se ze všech příběhů dochoval jen zlomek, je historie přinejmenším selektivní. Každý, kdo chce vyprávět, si může vybrat ten příběh, který mu nejlépe vyhovuje. A v neposlední řadě se v tom, co vyprávíme, odráží to, jací sami jsme. V tomto duchu je také napsán tento text. Jeho cílem je ukázat, že z onoho množství příběhů lze vybrat spousty vyprávění o tom, že muž a žena, ačkoliv jsou zjevně schopni a zpravidla i velice ochotni spolu žít a milovat se, nejsou bytosti tak vyhraněné. Přirozenost a různé okolnosti je vedou k různým volbám a mnohé z nich do té míry, že zcela zapomínají na to, že původně, podle přání rodičů a okolí, byli považováni za muže a ženy. Vždy existovali muži, kteří před náklonností k ženám dávali přednost mužům nebo si užívali obojího a ženy, jež činily totéž. Vždy se lišil jen pohled té které společnosti na takové dění a jen málokdy v historii se lidé tvářili, že nic takového neexistuje. A v různých dobách, v různých civilizacích hrály stejnopohlavní vztahy různou roli. A ještě jedna poznámka na úvod: Historie je navýsost mužská záležitost. Podíl žen ve vyprávěních tradiční historiografie je úměrný jejich roli ve společnosti, jíž dodnes vládnou muži. Proto jsou i dějiny homosexuality převážně dějinami lásky mezi muži a chudák Sapfó půso- Zajímavé je začít dějiny kulturami, které dodnes existují. V původních kulturách některých národů, kterým se podařilo přežít rozmach západní civilizace, přežívají zvyky a způsob života, v němž mnozí antropologové vidí předobraz našeho vlastního života před mnoha tisíci lety. A právě zde, mezi národy, žijícími dnes například v Melanésii, nalézáme homosexualitu, ale ve zcela jiném pojetí, než na jaké jsme zvyklí z Evropy. Nenajdeme zde žádné „gaye“ (natož lesby), osoby s vyhraněnou sexuální orientací, tou se ostatně nikdo ani nezabývá, protože tamní lidé chápou sexualitu zcela jinak. Jako každá tradiční společnost jsou tamní civilizace založené na oddělení mužů a žen a na přísném vymezení jejich rolí. Rodina, jako základní Věděli jste, že ... v hodu diskem, zhrzený Zefyros stočil Hyacintem vržený disk proti němu a roztříštil mu lebku. Dospělí muži z některých melanéských kmenů praktikují homosexuální styky s dospívajícími chlapci před svatbou nebo v období, kdy platí zákaz manželského pohlavního styku. Ovšem musí si předtím vyžádat dovolení chlapcova otce. Holandský malíř Rembrandt van Rijn namaloval únos Ganyméda jako děsivou scénu. Chlapeček unášený prvním z bohů v podobě orla pláče hrůzou a močí si na nožičku. Tento výjev je důkazem odporu tohoto zapřísáhlého heterosexuála k homosexuálním námětům. První vražda ze žárlivosti, která vstoupila do mýtů, je mýtus o Hyacintovi. Tento krásný mladík chodil na lov s bohem Apollónem. Tehdy se do něj zamiloval bůh západního větru Zefyros, ale chlapec jeho lásku neopětoval a zůstal věrný Apollónovi. Jednou, když se oba rozhodli závodit bí mezi záplavou mužomilných slavných skoro jako trpěný příbuzný. Není to naše vina, ani náš záměr, ale muži jsou nenapravitelní, jak se ostatně můžete dočíst v tomto článku. Homosexualita jako brána k dospělosti Prvním právním aktem, který zmiňoval a upravoval milostné vztahy mezi muži, byl zákon athénského vládce Solóna. Zakazoval otrokům natírat si tělo čistým olejem a milovat chlapce, protože toho nebyli hodni. Také stanovil, v jaké jednotka zajišťující reprodukci kmene, je de facto základní politicko-ekonomickou institucí a není zde příliš místa pro romantiku. Veškerý sociální život se odehrává na základě tradicí a osvědčených receptů. A jedním z těch osvědčených receptů je i homosexuální období, které si každý muž prožije. V mnohých těchto kulturách je styk mezi muži, případně jejich soužití, součástí náboženských a sociálních praktik, které mají za úkol přeměnit dítě-chlapce v mužebojovníka. Zpravidla jsou založeny na vztahu staršího muže k mladšímu chlapci. Jejich smysl je zjevný, protože sex s osobou opačného pohlaví je zpravidla zcela vyloučen před formálním sňatkem. V literatuře jsou popsány „mužské domy“ v nichž spolu žijí svobodní mladí muži a dávají zcela volný průchod svým potřebám. Jak například uvádí Jiří Fanel v knize Gay historie: „U řady melanéských kmenů panuje názor, že matka sice přivede chlapce na svět, ale teprve nějaký muž mu může dodat dostatek potřebného semene. Tak se podle této víry paradoxně teprve homosexuálním stykem stává z chlapce muž.“ vzdálenosti má milenec provázet miláčka, aby vášnivý obdivovatel nepředvedl nepěkný příklad ztráty sebeovládání. Řekové považovali mladé chlapce za atraktivní jen do doby, než jim začaly růst vousy. První svatbu dvou mužů realizoval římský císař Nero, když si vzal jednoho ze svých chlapců – jmenoval se Pýthagorás. Od té doby se svatby mužů mezi sebou staly v Římě relativně běžnými. Císař Elegabalus, vládnoucí ve druhém století na samém sklonku římského císařství, si vybíral své spolupracovníky podle velikosti jejich 11 Obsah | Fejeton | Pošli to dál | Téma: homosexualita | ~ | Komix Referát | Rozhovor | Kultura | uličníci | Sms a Emaily Exkluzivita vztahů mezi muži, ne nutně jen sexuálních, se nicméně táhne dějinami jako zlatá nit. Nejprve v této podobě bez zábran, později v poněkud kultivovanější podobě antického přátelství mezi muži, na něj navazujících středověkých rytířů a klášterů, aby skončila ve dvacátém století, kdy je muž postaven na roveň ženě a všechno se obrací naruby. K tomu ale později. Od filozofů k orgiím Počátky rozvoje západní civilizace jsou bezpochyby v antickém Řecku. A jak se mnozí snaží dokázat, zde leží počátek rozkvětu stejnopohlavních svazků a údajně stačí, abychom přijali to, co již společnost jednou akceptovala. Při bližším pohledu se ovšem zdá, jakoby jediná podobnost s dnešní situací byla v tom, že doba antiky byla podobně otevřená co se týče svobody projevu, díky čemuž se dochovaly podrobné záznamy o dobových výstřelcích. Jinak bychom těžko hledali podobnosti s tím, co dnes známe jako homosexualitu. Opět se nalézáme ve společnosti, kde muži a ženy jsou sociálně odděleni a opět je zde rodina jako základní politicko-ekonomická jednotka, navíc „vylepšená“ otrokářstvím. Krásně to popisuje Aristoteles, když o ženách prohlašuje, že jsou jen pasivní bytosti a jejich rolí je údržba rodiny. V tomto prostředí, kde veškerý veřejný život je vyhrazen mužům, se může rozvíjet to pravé přátelství mezi sobě rovnými. A že byly součástí tohoto přátelství i tělesné styky? Inu, sex hrál v různých dobách různou roli, a je to nakonec projev nejintimnějšího spojení mezi lidmi… Není tedy divu, že je součástí něčeho, co bylo považováno za nejvyšší formu vztahu. Na druhou stranu, abychom nezůstali jen u idealizace, kterou náš příběh činíme lákavější, je docela dobře možné, že to bylo úplně jinak. Tato vrcholná forma přátelství byla chápána jako vztah staršího muže k mladšímu chlapci a podle toho vypadala praxe. Michel Foucault, francouzský filosof, provedl skvělou analýzu stejnopohlavních svazků v antickém Řecku a jeho závěry mnohému napovídají. Vztah mezi mužem a chlapcem je podle něj v mnohém podobný vztahu muže a ženy. Muž vystupuje jako aktivní a dávající a mladší chlapec jako objekt jeho sexuálního uspokojení. Nebylo představitelné, penisu. Tento transvestita vládl od svých čtrnácti do osmnácti let, kdy byl ubit vlastními vojáky. V archeologických vykopávkách v Pompejích byly nalezeny nástěnné nápisy hodnotící výkony tehdejších prostitutů. Keltové, co se sexuálních radovánek týče, raději vyhledávali mužské partnery. Jejich nároky na čistotu, eleganci a štíhlou linii se mohou srovnávat s dnešními. Tato „jemnost“ však nebyla překážkou tomu, aby se stali nejobávanějšími bojovníky tehdejší Evropy. Ve středověku se věřilo, že hyeny jsou oboupo12 aby mladší převzal aktivní roli, respektive, aby se takový vztah prezentoval veřejně. Je to další obdoba praktik přírodních národů – starší zasvěcuje mladšího a uvádí ho do světa dospělých. Tedy opět něco trochu jiného, než vztah založený na rovnosti obou partnerů. A tak si Zeus unáší svého krásného Ganyméda, aby mu sloužil, starý Sókrates miluje svého mladého Alkibiada a celá militaristická Sparta funguje na principu „sponzorství“, kdy starší Sparťané vychovávají a hýčkají své mladé svěřence. Římané pak úspěšně přebírají řecké pojetí a s tím, jak se římská civilizace vyvíjí, se vytrácí apel na přátelství, které přeci jen bylo poněkud zdrženlivější, a vrcholí v sexuálních orgiích za doby císařství. Zde již vůbec nemá smysl rozlišovat pohlaví a tak se objektem sexuálních choutek Tiberiových či Neronových stává prakticky kdokoliv, kdo je zrovna poblíž. Pokud bychom chtěli líčit antiku jako dobu, která stejnopohlavním vztahům přála, pak s tou výhradou, že nebyly na roveň vztahům mezi mužem a ženou. Byly vlastně nad těmito vztahy, protože to byly vztahy mezi rovnějšími. hlavní. Podle toho se také nadávalo mužům, kteří dávali přednost stejnému pohlaví. Ne náhodou je i mnoho dnešních nadávek založeno na zostuzování mnohých sexuálních praktik běžně prováděných mezi muži. záminek k rozpuštění mocného a bohatého templářského řádu a upálení některých jeho členů. Fridrich II., císař svaté říše římské, který udělil Zlatou bulu sicilskou Přemyslu Otakarovi I., si vydržoval mužský harém a potrpěl si na maurské chlapce. Byl zároveň velkým šiřitelem vzdělání, kultury a obdivovatel orientu. Církevní řád templářů měl podle svých nepřátel ve svých iniciačních rituálech homosexuální prvky. Obvinění z homosexuality se stalo jednou ze Láska k muži, láska ke Kristu Úpadek římské říše a nástup křesťanství pak znamená postupné tlumení veřejné svobodomyslnosti Barokní malíř Caravaggio, sám bouřlivák a gay, se těšil ochraně nejvyšších církevních kruhů (byl obviněn ze zabití ve rvačce), protože do Vatikánu dodával podle některých svědectví téměř pornografické obrazy mladých chlapců. Tato díla vždy Vatikán úzkostlivě tajil a dodnes možná slouží k potěše oka mnohých kardinálů. I největší svůdník žen, duchcovský Giacomo Casanova, popisuje zkušenost se sexem s mužem, ovšem tento jej svedl, když ho nechal dívat se na koupající se nahé ženy. Obsah | Fejeton | Pošli to dál | Téma: homosexualita | ~ | Komix Referát | Rozhovor | Kultura | uličníci | Sms a Emaily ve výběru sexuálních partnerů. Nové náboženství v sobě mělo zabudovaný odpor ke všemu tělesnému a především k sexu. Vždyť akt, který je naprosto základním a přirozeným úkonem lidského života, byl mimo manželství prohlášen za hřích. Ale homosexualita nebo – chcete-li – lidská touha po osobách stejného pohlaví nezmizela, jen byla postupně vtlačena do pozice nejtěžšího hříchu upadlé tělesnosti. Vedoucí roli ve společnosti převzala církev, která dokázala velice striktně uplatňovat nová etická pravidla. Tím začalo tisícileté pronásledování veřejných projevů náklonnosti ke stejnému pohlaví, které v různých podobách pokračuje dodnes, i když postupně slábne. Homosexuální styky se samozřejmě dál pěstovaly, minimálně do 14. století trvalo, než se církvi podařilo vyhubit tuto praxi z běžného života, aby se mohla přesunout dovnitř církve, kde ovšem byla zaručena příslušná kontrola úniku informací. S nástupem renesance a návratem k člověku jako středu všeho dění, se znovu na veřejnost vynořuje téma stejnopohlavní lásky. Zejména nové hledání inspirace v antických vzorech nutně otvíralo Pandořinu skříňku. Uvolnění ve smyslu jakékoliv svobody projevovat svou přirozenou náklonnost však nenastalo, veřejné prozrazení homosexuální praxe bylo trestáno i upálením, stejně jako jiné těžké hříchy a zpochybňování „boží pravdy“. vavě trpěl jeho „rozpustilost“ a ačkoliv byl svým oblíbencem okrádán, neváhal utrácet nemalé částky za jeho nové oblečení. Další z chlapců, půvabný Francesco Melzi, se stal Leonardovým hlavním dědicem. V Da Vinciho jednání je na sto honů cítit vznešené antické „přátelství“. Čím se čas našeho vyprávění více blíží současnosti, tím více přibývá informací, a tak existuje nesčetně záznamů o zkušenostech se stejným pohlavím u mnoha slavných osobností. O sexu se hovoří otevřeněji a otevřeněji (a to i přesto, že na politické rovině v žádném případě k uvolnění nedochází, trest smrti za sodomii vydrží až do devatenáctého století). Nicméně, spisovatelé a sexuální dobrodruzi Leopold Sacher von Masoch a markýz de Sade otevírají dosud neprodyšně uzavřenou komnatu lidské sexuality, jako aktivity, která neslouží jen jako příjemnější způsob rozmnožování, ale je hodnotná sama o sobě. Současně dochází k rozvoji moderní vědy a přírodovědy a k velkým diskuzím o lidské přirozenosti, která se zkoumá na základě srovnání s přírodou. Jak dnes víme, tato věda, která si činí nárok na schopnost poznat objektivní pravdu, dojde až k přesvědčení, že náklonnost ke stejnému pohlaví je jen jednou z mnoha variant lidské přirozenosti a že tyto sklony jsou založené v každém jedinci, jen se projevují s různou intenzitou. Vzniká moderní člověk s pojetím sexuality a sexuální orientace, jak ji chápeme dnes. Stejnopohlavní styky již nejsou ani akty rituální proměny chlapce v muže, ani prodlouženou rukou ušlechtilého přátelství, ani ďábelskou posedlostí. Vytváří se představa homosexuála-gaye, který má celkem jasné sexuální i citové preference, dokáže si svou orientaci uvědomit a najít modus vivendi s okolním světem. A také, jak moderní doba velí, se začíná zasazovat o svá práva a uznání. Prvním gayem v moderním slova smyslu je Oscar Wilde, irský spisovatel, který se jako první dokázal postavit okolní heterosexuální společnosti a vymezit se jako gay. Ačkoliv ho to stálo svobodu a věznění smrtelně podlomilo jeho zdraví, i díky němu byl nastartován vývoj, který vede ke zrovnoprávnění pohlaví. A pokud existují sobě rovná pohlaví, muž není předurčen vládnout ženě a žena sloužit muži, není sebemenší důvod k tomu, aby existovaly jakékoliv návody pro to, s kým kdo má obcovat. Prosadit se po tisících let života v zatracení vyžaduje ovšem velkou odvahu a ačkoliv uvnitř západní civilizace se gayům a lesbám žije poměrně komfortně, stále existuje svět, v němž se byť jen náznak takového chování rovná rozsudku smrti. Historie emancipace teprve začala. a v koncentračních táborech jich zahynuly statisíce. Přesto se dodnes nemohou zástupci gay a lesbických organizací účastnit pietních aktů na místě jejich utrpení. Z obyvatel californského San Franciska je podle posledních průzkumů až 15 % gayů a leseb. Autor studuje politologii na Univerzitě Karlově v Praze. Da Vinciho učedník V této době vyniká řada umělců a vzdělanců, jejichž náklonnost ke stejnému pohlaví není ani dnes nijak překvapivou informací. Mezi nimi je nejznámější Leonardo da Vinci. Již v mládí se jen tak tak vyhnul soudnímu procesu kvůli svým stykům, kterému unikl jen proto, že jedním ze spoluobviněných „sodomitů“ byl blízký příbuzný florentského vladaře Lorenza Medicejského, a tak byl proces z politických důvodů neprůchozí. Když dosáhl úctyhodného věku a všeobecného věhlasu, byla jeho pozice jistější. A tak se proslýchalo, že jeho žáci jsou vybíráni mnohem více podle svého vzhledu než podle své geniality. Nutno poznamenat, že starý pán měl pro jejich krásu velkou slabost. „Zloděj, lhář, tvrdohlavec a žrout“, poznamenal si, když se ujal desetiletého Giacoma. Přesto mu do konce života shoví- Fritz Krupp, syn zakladatele proslulého zbrojařského impéria, se usadil na ostrově Capri, kde si vydržoval, po vzoru císaře Tibéria, harém italských chlapců. Po vypuknutí aféry, ačkoliv měl podporu německého císaře i zaměstnanců svých továren, spáchal sebevraždu. Josef Lada neilustroval Švejka náhodou. S Jaroslavem Haškem jej zřejmě pojilo víc než jen přátelství. Hašek u něj dokonce jeden čas bydlel a Lada ho neváhal finančně podporovat. Gayové byli jednou z prvních obětí Hitlerova běsnění, byli označeni růžovými trojúhelníky Berlín byl za výmarského Německa centrem svobodné kosmopolitní kultury a tak i neoficiálním gay centrem tehdejší Evropy. Dnes, šedesát let po válce, je jím opět. Československo bylo jednou z prvních zemí, které dekriminalizovalo homosexualitu. Bylo to v roce 1961. Přesto byli homosexuálové po celou dobu vládnutí totalitního režimu tvrdě pronásledováni. Česká republika je považována za ráj tvůrců gay pornografie a prostituce. Díky tomu je pojem „čeští chlapci“ synonymem krásy a dokonalosti, která se těší obrovské oblibě, zejména v USA. Většina představitelů těchto filmů jsou ovšem ve skutečnosti heterosexuálové, stejně jako většina českých prostitutů. Zdroj: Jiří Fanel: Gay historie; Praha, Dauphin 2000 13 Obsah | Fejeton | Pošli to dál | Téma: homosexualita | ~ | Komix Referát | Rozhovor | Kultura | uličníci | Sms a Emaily Autorka: Veronika Hrdinová JÍDLO JAKO NOVODOBÝ STRAŠÁK Firs 14 tep Obsah | Fejeton | Pošli to dál | Téma: homosexualita | ~ | Komix Referát | Rozhovor | Kultura | uličníci | Sms a Emaily Vánoční svátky jako každý rok odzvonily dřív, než si možná většina z nás stačila uvědomit, že vůbec přišly. Kromě pohledu na popelnice přeplněné balícími papíry, jehličí zapíchaného do koberce a drobků z cukroví na dnech krabic schovaných v komoře z nich v nás zůstala snad i trocha z pocitu, že jsme si konečně mohly dát ruce za hlavu, políbily tetičky i babičky a také se v klidu a pořádně najedly a napily. Po tom týdnu završeném silvestrovskou nocí si tak člověk může nejenom spokojeně přejet rukou po nových knížkách vyrovnaných v knihovně a novém svetru složeném ve skříni, ale i s lehkým údivem pohladit svoje bříško, které začalo vystrkovat obliny ven do světa. Možná nastalo období, kdy častěji než jindy přemýšlíme o jídle. Psychologie břicha Nemá smysl se příliš rozepisovat o tom, jak se z jídla a kilogramů navázaných na naše těla (v některých aspektech tedy především na ta ženská) stal podivný společenský konstrukt. Stravování mělo vždycky svoje kulturní konotace, ale nikdy v historii nebylo tak intenzivně svázáno s kultem zdraví a krásy. Jídlo a jeho vliv na lidské tělo se staly bez nadsázky novodobým mýtem. Poruchy příjmu potravy, jak málokdo tuší, postihují ve velkých městech více než 10 % dívek a žen. Mentální anorexie a bulimie se zařadily mezi běžná onemocnění, s kterými se v rámci svých ordinačních hodin setkávají nejen psychoterapeuti, ale zejména řadoví praktičtí lékaři. Epidemický nárůst obezity vystrkuje svoje rohy úplně se stejnou intenzitou. Nemusíte mít však zrovna nadváhu nebo podváhu, přejídat se, zvracet či vůbec nejíst, abyste se s jídlem přesto byly nuceny nějakým způsobem potýkat. Přímá rovnice mezi jídlem, chutí či hladem se poněkud zkomplikovala. Nastala totiž doba, kdy hodně z nás vybírá, pátrá, váhá. Přemýšlí o tom, co vůbec jde ještě sníst. Přes oceán do žaludku Ovoce, zelenina, lehce stravitelné bílkoviny, vláknina, geneticky nemodifikované, navíc nejlépe zcela a úplně BIO… To je téměř kombinatorická skládačka. Ovoce a zelenina jsou rozhodně pro naše tělo veledůležité, ale i jejich obsah v celkové skladbě potravy musí být vyvážený vůči zbytku. Navíc pokud zrovna nemáte dostatek peněz a času na to, abyste si obojí chodily kupovat do krámků s biopotravinami, nejde se přesto občas ubránit pocitu, že polykáte něco, co vyrostlo ve skleníku, bylo postříkáno litry ochranných postřiků a utrženo ještě zelené, aby se to cestou do našich hypermarketů nezkazilo. K tomu ještě někteří z nás brousí očima po zemi původu plodin, které kupují, protože cítí pře- ce jen jako trošku absurdní jíst něco, co kvůli našemu žaludku muselo přeletět oceán či se dopravit spoustou zapáchajících náklaďáků. I pokud takto nepřemýšlíte, není od věci vybírat tzv. sezonní plodiny, zkrátka kupovat to, co zrovna v danou dobu přirozeně dozrává. Právě takové ovoce a zelenina mají největší šanci na to, aby si v sobě udržely co nejvíce vitamínů a minerálů a nedozrávaly někde ve skladu pod umělým osvětlením za povzbuzování urychlovacími postřiky. všeho ostatního. Jinak se občas totiž vážně může stát, že hodíte na pánev nadrobno nakrájený salám, který se vám následně trojnásobně vzedme. Patogeny z potravin se každoročně po celém světě nakazí několik stovek miliónů lidí. Několik desítek tisíc jich ze stejného důvodu zemře. Možná někdy skutečně dojde na sendvič nebo guláš z prodejny zdravé výživy. Potom možná i na biorestauraci. Nuže, uvidíte sami. Antibiotika pod kuřecí kůží Většina z nás se nikdy nevzdá konzumace masa. Vegetariáni zatím běžné masožravce nepřeválcovali. Nemusíte však zrovna patřit mezi ochránce zvířat, aby vám stálo za to občas popřemýšlet o tom, jaké maso je nejlepší jíst. Ať se nám to líbí nebo ne, je maso, které konzumujeme, zdravé v přímé úměrnosti na kvalitě života zvířete, z kterého pochází. Naučili jsme se, že je přece jen pro naše tělo o něco lepší jíst maso bílé (ryby, drůbež) než červené (vepřové, hovězí a zvěřina) a v naší zemi stoupla konzumace drůbeže. Trh pak dal požehnání jejím velkochovům a s tím spojeným metodám jak pomoci takovému kuřeti co nejrychleji vyrůst do výšky i do šířky při jeho co nejmenších požadavcích na prostor a stravu. Na našich stolech si pak servírujeme spíše antibiotika schovaná pod kuřecí kůží než něco, co by bylo pro naše tělo zdravé. A ne vždy je problém to pocítit přímo naším nosem. Tak trochu jsme přišli o dostupnou kuřecí útěchu. Odsunuli jsme četnost pojídání hovězího a vepře. Tedy někteří z nás. Dojde i na kuřata? Přestat něco jíst zcela dokáže jen málokdo. Nevnímat to, jak se tváří potraviny, které kupujeme, také úplně nejde. Možná by bylo méně náročné v závěru informovat se o dostupnosti plodin a masa od malých dodavatelů, pro ty zapálenější přímo od biofarem. Pokusit se najít něco, z čeho budeme mít trochu lepší pocit než ze zatavených, podezřele trvanlivých a mdle zbarvených řízků poskládaných v chladících boxech nebo zcela symetrických a lesklých jablíček vyložených opodál. Pokud se už o tom, co jíte, rozhodnete přemýšlet, možná pro začátek postačí třeba jen zabrousit očima na etiketu kupované potraviny a podívat se, jestli počet všech „éček“ na ní uvedených podezřele nepřesahuje množství Prodejny zdravé výživy a biopotravin se konečně svou četností staly záležitostí, na kterou se dá narazit bez extrémního úsilí. Mezi nejznámější v Praze patří síť Countrylife (www.countrylife.cz) a Albio (www.albiostyl.cz). V obou je možné koupit nejen potraviny všeho druhu a stupně zpracování, ale třeba i produkty ekologicky šetrné a přírodní (prášky na praní, kosmetiku aj.). Navíc zároveň fungují jako biorestaurace (v Brně najdete vyhlášené Rebio). Menší krámky nenabízejí tak široký sortiment, zato však není výjimkou, že překvapí nejrůznějšími domácími dobrotami (saláty, sendviče, koláče, guláše, polévky aj.), na které jen stěží narazíte někde jinde. Některé z prodejen biopotravin a zdravé výživy fungují zároveň jako informační centra (např. již zmíněné Albio, které disponuje i propracovaných infoportálem – www.albiostyl.cz). Kromě informací o prodávaných potravinách mohou posloužit i jako zdroj kontaktů na přímé výrobce a prodejce ekologických a bio surovin, na biofarmy. Pro plodiny a suroviny z biofarem se nemusíte vydávat jenom do specializovaných obchodů či přímo jezdit na farmy do nejrůznějších koutů země. Existují i různé způsoby zásilkového obchodu (např. www.probio.cz, www.biofarma.cz, www.biozelenina.ufouni.cz). 15 16 Obsah | Fejeton | Pošli to dál | Téma: homosexualita | ~ | Komix Referát | Rozhovor | Kultura | uličníci | Sms a Emaily 17 Obsah | Fejeton | Pošli to dál | Téma: homosexualita | ~ | Komix Referát | Rozhovor | Kultura | uličníci | Sms a Emaily Autorka: Alžběta Švarcová V hlavní roli plebs Na jaře roku 1925 se v pražském divadélku Na slupi konala premiéra amatérského představení Molliérovy hry Georges Dandin. Náhodný divák, který se nechal zlákat jménem klasika na plakátech, i pozvané premiérové obecenstvo z něj odcházeli značně zmateni – jednalo se o studentskou recesi, či to byl pokus o založení nové divadelní formy? Na prázdném jevišti stály pouze dva praktikábly, o které se porůznu opíralo několik žebříků, uprostřed scény se houpaly zavěšené kruhy obklopené lany, herci po scéně pobíhali v přiléhavých cvičebních trikotech, herečky v komediantských sukních. Všichni hráli, tančili, žonglovali s míčky, dělali přemety. Celkový dojem završovaly lampion a nad jevištěm zavěšená plachta, jež velkým červeným písmem hlásala: Cirkus Dandin. Toto neobvyklé představení, které bylo dílem několika mladých herců pod vedením Jiřího Frejky, bylo manifestem. Mladí divadelníci odmítli divadelní profesionalismus, aby zdůraznili touhu po divadle jako hravé a veselé součinnosti jeviště s hledištěm. Akademismus oficiálních divadelních scén měl být nahrazen přirozeností a fantazií, strojenost tradičních dramat měla být vyměněna za autenticitu a aktuálnost. 18 Osvobodit (nejen) divadlo Přestože si to zmatení diváci Cirkusu Dandin nejspíš neuvědomovali, stali se svědky vzniku stálé divadelní scény. Ta byla později pokřtěna na Osvobozené divadlo. Nově vzniklé divadlo, které se v roce 1926 stalo součástí divadelní sekce avantgardní umělecké skupiny Devětsil, toužilo osvobodit se od akademických konvencí tehdejších scén a zrušit propast mezi jevištěm a hledištěm. Po roztržce uvnitř souboru, která vyústila odchodem části ansámblu v čele s Frejkou a Burianem, se však sama tato scéna, jakkoli toužila po divadle nespoutaném a hravém, ocitla v zajetí toho, co scénám oficiálním vyčítala. Osvobozené divadlo pod vedením Jindřicha Honzla kritizovalo stylizátorství a nepřirozenost tradičních scén – a nevědomky začalo vytvářet stylizátorství nové. Divadlo, které chtělo na svá prkna vnést mladého ducha, postupně upadalo do intelektualismu a strojenosti. Za této situace došlo pod hlavičkou Osvobozeného divadla 19. dubna 1927 k soukromému studentskému představení v divadelním sále Umělecké besedy – které se ukázalo jako čin, na který se čekalo. „I když jsem nechtěl jít k divadlu a Voskovec jakbysmet,“ vzpomínal později Jan Werich, „divadlo si přišlo pro nás.“ Hra Vest Pocket Revue s podtitulem Tu– i cizozemské radovánky o devatenácti obrazech, pocházející z pera dvou neznámých autorů, studentů Jiřího Voskovce a Jana Wericha, neměla vysoké ambice. Její premiéra měla být zároveň derniérou – s tím počítali jak autoři textu a představitelé hlavních komických rolí v jedné osobě, tak diváci, mezi nimiž ostatně převažovali kamarádi a spolužáci obou autorů. Obsah | Fejeton | Pošli to dál | Téma: homosexualita | ~ | Komix Referát | Rozhovor | Kultura | uličníci | Sms a Emaily Shodou náhod se však v publiku objevilo i několik veličin tehdejšího divadelního světa, a to včetně uznávaných divadelních kritiků. Všichni se poskládali na nepohodlných židlích a s pocity značně smíšenými si prohlíželi podomácku vyrobené a neumně pomalované dekorační plenty, které měly suplovat obvyklou nákladnou a pompézní revuální výpravu. O několik desítek minut později opouštělo sál nadšené obecenstvo a již příštího dne se v tisku objevily neméně nadšené recenze. Nepřítel sedí U fleků Dějovou osu, která jednotlivé revuální výstupy spojovala, tvořilo parodické putování kolem světa. Hra byla více kabaretem než činohrou, vlastní náplň spíše než hlavní dějová linka poskytovaly volné výjevy, písně, tance a především sólové výstupy ústřední dvojice herců a zároveň autorů hry. Ti vnějškem připomínali nejvíce klauny, vtipem a inteligencí se blížili zaniům, sluhům z commedie dell´arte. Na obličejích měli masky, jež zdůrazňovaly individuality obou herců – Jiří Voskovec se jevil jako líbivý typ, zatímco Jan Werich volil masku s dobráckým úsměvem a úzkýma, mazanýma očima. Jejich vtip vynikal především v takzvaných forbínách, improvizovaných dialozích odehrávajících se před oponou, které oběma hercům umožňovaly z divadelních prken s vtipem glosovat aktuální události. Tyto předscény se později staly pro další jejich tvorbu typickými – a přesto vznikly úplnou náhodou, jak dosvědčuje Jan Werich: „Když jsme hráli poprvé (a mysleli, že naposled) Vest Pocket Revue, utrhly se špagáty, na kterých visely kulisy. Proto nás vystrčili před oponu a řekli, že musíme lidi nějak zabavit. A vznikla první forbína.“ To, čeho se stali diváci v malém sále Umělecké besedy svědky, nebylo pouhou nezávaznou studentskou zábavou. Jednalo se o projev revolty, přestože zahalené pláštěm humoru. Voskovec vzpomínal: „Zdálo se nám, že U Fleků sedí nepřítel, že pivo je nepřítel, slovanská ‚bodrost‘ a sentimentalita jsou nepřátelé a družiny dam a dívek v národních krojích jakbysmet. A ovšem politické strany byly fraškou. S klauny jako Kramář nebo Klofáč a ostatní. Šaškové všech barev.“ Werich doplňuje: „...staří prďolové, kteří byli proti všemu novému. Lepkavé stoly od piva, u kterých se vyprávěly špatné, oplzlé anekdoty. Pivní humor. Hesla ‚Malý, ale naše‘ nebo ‚Smrádek, ale teploučko‘. Čecháčkovství. A tak dále.“ Vest Pocket Revue, čerpající náměty ze soudobých problémů, byla hrou studentskou a jako taková byla původně určená především mladým – coby ukázka kritického a demystifikujícího pohledu na svět však neměla platnost pouze generační. Kus, který měl být hrán pouze jedenkrát, dosáhl celkem 207 repríz. Tento úspěch oba autory přesvědčil, aby zanechali studií a věnovali se divadlu trvale. A následovaly další hry: Smoking Revue, Fata Morgana, Ostrov Dynamit, Golem... Osvobozené divadlo, již neoddělitelně spojené se jmény Jiřího Voskovce a Jana Wericha, mělo být napříště křivým zrcadlem světa – a to jak „poklidného“ světa poválečného, tak světa ohroženého hospodářskou krizí a nastupujícím fašismem a nacismem. Skutečnost smrdí Dvacátá léta se postupně přehoupla do let třicátých. Svět, do nějž se před několika lety zrodila Vest Pocket Revue, již neexistoval. Hospodářská krize na počátku třicátých let nejenže trvala, navíc se blížila ke svému vyvrcholení. Ukazovaly se meze demokracie vybudované na vratkých poválečných základech, autoritářské režimy začaly pohlcovat jednu zemi za druhou. „Umění kdysi skutečnost nadobro opustilo, protože mu páchla. Dnes pak skutečnost smrdí a umělec se musí spojit s učenci, politiky a revolucionáři, aby mrtvolu odstranili,“ stálo v předmluvě k tištěné verzi hry Osvobozeného divadla Caesar, která měla premiéru na počátku roku 1932. S komediální nadsázkou v ní Voskovec s Werichem ukazují praktiky, které tehdy vládly československé politické scéně. Stěžejním obrazem hry je obraz třetí – důstojní reprezentanti zájmů obce si tu sice na jednu stranu navzájem vyčítají korupci, na stranu druhou jsou však solidární a vzájemně se kryjí. Caesar se v mnohém lišil od her předchozího období. Počáteční revuální roztříštěnost se proměnila v pevný dramatický rámec, jazykové hříčky, často parodující obecně známé jevy, byly nahrazeny důrazem na kritickou důslednost. Nově se vyvíjejí a určují i vlastnosti ústřední klaunské dvojice – původní lehká komediální pomatenost, vyřazující ji kamsi za okraj divadelního dění, se v nové hře přeměňuje v obrazné vyjádření životní situace člověka, který je odsunut z cesty velkým dějinám, a je proto předmětem společenské manipulace. První třídou do třetí říše Kromě patrných odlišností existovaly i prvky, které Vest Pocket Revue a Caesara spojovaly. Stejně jako byla groteskní „vestpocketka“ společensky kritickou (ať již se zaměřovala na povrchnost pražské zlaté mládeže či na nejrůznější pachatele komerčního braku), tak byl satirický Caesar komediálně nadsazený. Změnil se však svět a s ním i publikum, pro které bylo třeba hrát. V Caesarovi tak zaznělo jasné politické slovo tam, kde Vest Pocket Revue pouze naznačovala. A diváci to přijali s nadšením. Následovaly další hry, které měly společné to, že bořily mýty a demaskovaly mystifikátory. Ve hře Osel a stín z roku 1933 například autoři využili starou Lukianovu anekdotu k tomu, aby na pozadí sporu dvou partají a zrození „třetí říše, říše Osla a Stínu“ v improvizacích volně rozvíjeli denní aktuality z lipského procesu. Německé velvyslanectví v Praze zuřilo, říšské listy paso- valy šašky V+W na židomily horší Židů. Voskovec s Werichem reagovali ve svých neustále aktualizovaných forbínách: rozvedli například dialog, podle kterého má být název divadla přeměněn za Zglajchšaltované, a dostali prý už řadu nabídek na zájezd po Německu – „tam pojedeme první třídou a zpátky v kufrech“. Dialog byl zakončen ódou na Německo („oslavnou, abysme to neměli tak zlý“) – písní o Kohosově pálení knih, střílení socialistů „na útěku“ apod., interpretovaném stylem absurdních výmluv („a aby netrpěli zimou chudý básníci, dám zapálit jim z jejich knížek velkou hranici“). Lidu se parte netiskne Tématu diktatury a diktátorů se Voskovec s Werichem nevyhýbali ani v dalších hrách, nutně však museli narazit na otázku, jaká je to vlastně společnost, která podobné typy vytváří. A tak jsou diktátoři v hrách Voskovce a Wericha obklopeni plejádou nepoctivců, politických spekulantů a podvodníků, kteří budují vlastní postavení na strachu a nečinnosti jiných. Proti nim musí vystoupit kladná síla: tak se v Baladě z hadrů objevuje lyrický i vzpurný prokletý básník Francois Villon, v Nebi na zemi se zlu postaví poněkud černobíle vykreslený Camilio, v Těžké Barboře hradní pány vyhání lidský učitel Gustav, v Rubu a líci se do čela nezaměstnaných postaví Josef Klokan, jehož minulost je obestřena tajemstvím. Nejvýznamnější kladnou složkou her však jsou vždy postavy V+W, které pod různými jmény procházejí labyrintem příběhů a dob. Poctivost, nesnáze, kterým musí čelit, a dobrodušnost těchto věčných, bezejmenných plebejců dělají skutečné hrdiny právě z nich. Jako by Voskovec s Werichem tušili, že se jejich hra Pěst na oko aneb Caesarovo finále stane epilogem Osvobozeného divadla, učinili ústřední postavou právě bezejmenný a nesmrtelný lid. Pěst na oko, hraná na jaře 1938, dávala lidem naději, jelikož dešifrovala logiku, podle níž každý triumf zvůle musí být jen dočasný. Stala se dovršením dvanáctiletého vývoje Osvobozeného divadla a zároveň i ideovým poselstvím, které po sobě toto divadlo chtělo zanechat a také zanechalo. „Ten Caesar, víte, a ti vaši velikáni, to jsou takové kulisy v dějinách, a ty musí být podepřeny, poněvadž jinak by se vám skácely. Podívejte ten sloup, ta nádhera, ta elegance, ta vznosnost, kde by byla, kdyby tady nebyl ten šprajc, který jej drží. Obraťte jednou kulisy naruby. Hrajte lidem o lidech. Caesar a Alexander Veliký, ti umřeli. Ale četl jste někdy: hlubokým žalem zdrceni oznamujeme, že zemřel lid? To parte ještě nevyšlo a také nevyjde,“ tvrdil Werich v jedné ze scén této hry. Mimoděk tak shrnul poselství, které po dvanáct let znělo z jeviště Osvobozeného divadla. Autorka studuje mediální studia a politologii na Univerzitě Karlově v Praze 19 Obsah | Fejeton | Pošli to dál | Téma: homosexualita | ~ | Komix Referát | Rozhovor | Kultura | uličníci | Sms a Emaily Autor: Jan Hron 20 Obsah | Fejeton | Pošli to dál | Téma: homosexualita | ~ | Komix Referát | Rozhovor | Kultura | uličníci | Sms a Emaily Více než šedesát let uplynulo od doby, kdy byli z českého pohraničí vysídleni sudetští Němci. Ondřej Matějka, Petr Mikšíček a Matěj Spurný z občanského sdružení Antikomplex se tomuto tématu věnují od roku 1998. Jejich největším projektem byla a je výstava Zmizelé Sudety, v níž se pomocí dvojic fotografií srovnává podoba vybraných míst před odsunem Němců s dneškem. Výstava se dostala i za hranice – do Německa a do Polska. V prosinci loňského roku jim vyšlo už čtvrté vydání stejnojmenné publikace a kromě toho kniha Sudetské osudy mapující příběhy lidí, jejichž život je s českým pohraničím a jeho problematickou historií úzce svázán. Antikomplex také rozběhl projekt Krajina za školou, ve kterém studenti středních škol hledají ve svém okolí místa podle starých pohlednic a pak fotografují jejich současný stav. Jak říkají jeho členové, Antikomplexu nejde tolik o to kritizovat odsun z nějakého morálního hlediska, jako spíš zjišťovat a ukazovat důsledky, které odsun pro českou krajinu a společnost měl. Není vlastně už dnes tak trochu móda odsun kritizovat? O.M.: Nedávno mi jedna novinářka říkala, že CVVM udělalo průzkum ohledně Benešových dekretů. Podle něho vzrostl výrazně počet lidí, kteří se na dekrety dívají kriticky. Ale zároveň vzrostl počet lidí, kteří na ně nemají žádný názor. To je myslím příznačné. Na jednu stranu se odsun Němců zpracovává, čím dál víc lidí o něm ví a pohled na něj je diferencovanější. Na druhou stranu čím dál víc lidí – hlavně z mladé generace – si o něm nic nemyslí, protože o něm nic neví. Když přijedeme na gymnázium, nemusíme napravovat pokřivený obraz Němců nebo Sudeťáků, ale musíme nejdřív podat základní informaci, že tu nějací sudetští Němci byli. P.M.: Letos v květnu jsem slyšel na Radiožurnálu diskusní pořad k výročí konci druhé světové války. Moderátor měl na telefonu nějakého historika a ptal se ho na jeho názor na odsun. Vycházel z premisy, že odsun žádná výhra nebyla, ale aspoň to lze dnes už klidně říkat. Historik se začal těžce bránit, že jsou to nové, ještě nedokázané interpretace – vlastně moderátora uzemnil, že si dovolil příliš. Když už se dnes o odsunu polemizuje, řekne se, že to nebylo ekonomicky a lidsky správné, ale odsun se prostě odehrát musel. Politické vedení a lidské pudy Co si o odsunu myslíte vy? O.M.: Snažím se o odsunu přemýšlet kriticky, ale není mým osobním cílem, aby všichni lidé řekli, že odsun byla chyba. Odsun Němců není stejné téma jako nacismus v Německu, což byl natolik jednoznačný průšvih, že se musel jednoznačně odsoudit. Odsun Němců následoval po válce a jeví se z mnoha pohledů jako přirozený důsledek války. Kdyby k němu nedošlo, byl bych osobně radši, ale zároveň si uvědomuji, že podmínek, které by se musely splnit, by muselo být opravdu hodně. Bylo by trochu bláznivé říkat, že bylo reálné odsun Němců neprovést. Museli bychom mít například prozíravé, a tedy úplně jiné politické vedení, které by neslyšelo jenom na primární lidské pudy. M.S.: Důležitá a pozitivní věc je to, že kdo chce dnes odsun otevřeně zkoumat, tak může – nikdo mu za to nebude nadávat. Čím dál víc lidí, i když je to asi stále menšina, si tak může představit, k čemu vlastně došlo. Fráze typu Němci zradili naši vlast, a tak šli, nejsou špatně primárně proto, že nepřipouštějí provinění nás Čechů. Horší je, že lidé, kteří tyhle fráze opakují, nechtějí odsun více poznat, nechtějí si uvědomit, jakých různých lidí se odsun týkal, jak probíhal a proč v sobě ti vyhnaní lidé můžou nést nějakou bolest. Lze se z odsunu nějak poučit, nebo jsou to jenom historické události? M.S.: Poučit se z toho, co znamenal odsun, znamená bránit až příliš jednoduchým řešením složitých problémů. Nedávno jsem si na téma odsunu vzpomněl v souvislosti s událostmi kolem vsetínských Romů. Jako by byla pro Čechy ve 20. století metoda odsunu typická: vezmou se lidé, kteří dělají problémy, a odsunou se někam za hranice, ať už země nebo regionu. Při takovém procesu bude vždy docházet ke strašným škodám a ublíží se spoustě lidí. O.M.: U sudetských Němců mně docela záleží na tom, abychom se mezi nimi naučili rozlišovat na nacisty a na ty, kteří byli odsunuti, přestože nic zlého neprovedli. Tím bych nechtěl události vracet nějak zpátky, odsun se prostě nezruší. Měli bychom si ale zpětně připustit, že jsme se dopustili bezpráví i na lidech, kteří nic špatného neudělali. Tohle rozlišování se nám bude hodit. Například Ukrajinci nejsou všichni jenom mafiáni nebo divní gastarbeiteři, jsou to i lidé zajímaví. Musíme se k cizincům i k menšinám u nás naučit přistupovat nepředpojatě. A pak je tu téma osídlování, které jsme si organizovali sami a při kterém jsme spoustu věcí zpackali. Měli bychom to období poznat, abychom poznali, jak na tom jsme. Že Čechy to nejsou jenom prosperující Praha a nějaká velká města, ale také vesnice v pohraničí, které jsou na tom prachbídně a mají v severozápadních Čechách zničené okolí různými socialistickými zásahy. To jsme také my. Zvykli jsme si na bourání V knize Sudetské osudy píšete o tom, že pocit domova nelze vyprodukovat jako výrobky z betonu a železa. Zůstává tenhle přístup k domovu jako k předmětu i dnes? M.S.: V Sudetech jsme se setkali s hodně mladými lidmi, kteří si tam po dvou generacích našli domov. Zároveň je pravda, že některé regiony jsou natolik poškozené stěhováním obyvatel, že se tam téměř žádní lidé už opravdu necítí být doma. V rámci natáčení rozhovorů pro Sudetské osudy jsme mluvili také s lidmi ze severozápadních Čech, z nichž mnozí museli odejít z vesnic, které padly kvůli těžbě. Teď někde žijí a říkají: no já už jsem doma tady, ale za ten domov bych nebojoval, protože citový vztah k němu nemám. O.M.: To byl například pán z Oseka. Osek je v podkrušnohoří jedna z perel, historicky cenné místo. Je v něm klášter s gotickým presbitářem – nejstarší gotická památka na území Čech! A ten pán by nechal klášter klidně zbourat, už je totiž na bourání zvyklý. P.M.: Zvlášť osídlencům v severních a severozápadních Čechách pocit domova často chyběl. Většina lidí, kteří přijeli osídlit pohraničí, jezdili na dovolenou a na víkendy za rodiči domů. Ostatně za to, že vůbec do pohraničí přišli, dostávali peníze. Lidé v Krušnohoří navíc leckdy podepsali glejt, tzv. pohřebné. Dostávali peníze za to, že nemohli odejít, a tedy často i za to, že svůj nový domov ničili: museli se podílet na jeho ekologické a kulturní devastaci. Byl jsem teď například na jedné základní škole v Chomutově, kde se rozjel projekt Krajina za školou: paní učitelka Saloňová sbírá staré fotografie a pak s dětmi hledá a fotí ta samá místa v současnosti. Říkala, že se rozpoutal obrovský zájem o to, aby děti za svoje rodiče a prarodiče zmapovali zničené dědictví. Jako by se ti rodiče a prarodiče chtěli z toho pohřebného vykoupit. Liší se stále krajina Sudet od zbytku Čech? Je to pěkná krajina? P.M.: Znát to stále je. Původní genius loci, původní architektura zčásti zůstala. Když jede člověk třeba po karlovarské ulici, architektonická hranice Sudet a Čech je někde za Hořesedlemi, kde stojí první hrázděný dům. Pak už je ta silnice roubená vojenskými prostory, ruinami kapliček. Ve vyšších nadmořských výškách se už nic nepěstuje, jsou tam maximálně pastvinářská družstva. Dnes se vrážejí miliony eur do toho, aby se do Sudet vrátila stáda dobytka, aby to tam alespoň trochu žilo. Dále je ta krajina mnohem řidčeji osídlená. Bývalé německé domy leckde stojí, jsou ale z devadesáti procent ve velmi drastickém stavu. Naopak člověk najde spoustu bývalých sudetských vísek, kde jsou dnes domy opravené podle městského stylu: s plastovými vyklápěcími okny z paneláku. Příroda v pohraničí jako jedna z mála získávala naopak 21 9 Obsah | Fejeton | Pošli to dál | Téma: homosexualita | ~ | Komix Referát | Rozhovor | Kultura | uličníci | Sms a Emaily v posledních padesáti letech na kráse: západní část Krušných hor, Novohradské hory, Šumava. Jediná výjimka jsou severní Čechy. M.S.: V Sudetech jsou dva elementy: dochované dědictví a zároveň devastace – větší než jinde. Dnes je dobré upozorňovat na dědictví, na které se dá navazovat. V tom mají Sudety výhodu oproti venkovským oblastem třeba ve středních Čechách, které jsou dnes také zpustlé a lidé je opouštějí. Společnost, která žila před válkou v Sudetech, byla na svou dobu docela moderní: mnoho míst bylo zařízených na turistiku a byla to poměrně industrializovaná část naší země s hustou infrastrukturou. Pokud se naučíme navazovat na věci, které v Sudetech zbyly, nebudou muset tamní venkovské kraje čelit úpadku jako dnes. Jenom se musíme naučit brát Sudety jako plnohodnotnou součást naší země. Zatažené záclonky a anonymní dopisy Jak moc se na to dědictví navazuje? 22 která se stala na německých obyvatelích. Prvotní motivace je většinou zájem o to, aby se začalo dít něco v mé obci, aby to už nebyla chcíplá pohraniční vesnice. Většinou pak vyšťárají nějakého rodáka, nebo třeba jenom rok založení obce, aby se pak mohly pořádat obecní slavnosti. Co vás vlastně k tématu Sudet a sudetských Němců táhne nejvíc? Je to čistě historický zájem, aktivismus nebo pocit viny za to, co se tehdy stalo? O.M.: Asi v každém regionu bychom dokázali vyjmenovat skupiny nebo jednotlivce, kteří se o to zajímají. Řekl bych, že zájem o to dědictví v Sudetech je. Je samozřejmě rozdíl mezi velkými městy a zapadlými zchudlými vesnicemi. Ve městech je to dokonce spíš i móda. V Liberci či v Ústí nad Labem, když nemáte nějaké staré fotky a harampádí po Sudeťácích, nemáte super hospodu. To samozřejmě nesvědčí o nějakém hlubokém zájmu, ale svědčí to o tom, že téma Sudet je dnes živé. Na venkově, kde lidé často žijí v domech po Němcích a ty domy často nevypadají vábně, se naopak může člověk leckdy setkat s nějakými hodně negativními reakcemi. Například ve Starém Sedlišti na Tachovsku organizují naši přátelé setkání s německými rodáky a každý rok se na té slavnosti objeví o něco víc místních než rok předtím. Na začátku ale nepřišel vůbec nikdo, místní obyvatelé to setkání pozorovali za zataženými záclonkami. Pak dokonce chodily organizátorům anonymní dopisy. P.M.: Náš kolega Richard Čepek bydlí v malé obci Třebín v Českém středohoří. Získal disertační práci rodačky z Třebína o pomístních názvech, o čemž ti současní lidé absolutně nic nevědí. Je to úžasný zdroj materiálu. Začali na jeho základě vytyčovat stezky, obsazovat cedulkami, že tady je Janinčina roklinka apod. O.M.: Tohle navazování se většinou neděje primárně kvůli tomu, že by lidé chtěli odčinit křivdu, M.S.: Snad můžu říct za nás všechny, že za odsun odpovědnost necítíme. Nicméně mě docela zasahuje, že v téhle zemi k němu došlo a že my Češi jsme se při něm podíleli na spoustě ošklivých událostí. To, co nejvíc prožívám, jsou živí svědkové té pohnuté historie, ať už vyhnaní sudetští Němci nebo lidé, kteří přišli do Sudet po válce. Ti všichni prožili dramatické a silné příběhy, na které člověk v naší generaci moc často nenatrefí – naše osudy dnes tak dramatické nejsou. Dalším, pro mě důležitým „živým svědkem“ je určitě také krajina Krkonoš, kde jsem vyrostl. Je krásná a zároveň postižená ztrátou původních obyvatel – je v ní velké bohatství, které jsme ztratili, ale přitom je v našich rukou něco z toho bohatství zachraňovat. Alespoň tím, že o něm budeme podávat dílčí svědectví. P.M.: Obešel jsem sám celé pohraničí republiky. Ta vyprázdněná krajina pozůstatků ve mně zanechala hluboký vjem a zároveň smutek z toho, že v ní není to, co by tam mělo být. Odmalička jsme chodili s rodiči po Krušných horách a všude jsme viděli zbytky domů. Bral jsem to jako samozřejmost, ale když jsem si pak představil, co všechno tam kdysi stálo, byl jsem jako u vytržení. A pak mě to téma začalo strašně zajímat. Ondřej Matějka (1979) vystu- Petr Mikšíček (1977) vystudo- doval historii a politologii na FF UK v Praze. Byl mluvčím Českoněmeckého fóra mládeže (2001– 2003), členem Koordinační rady Česko-německého diskusního fóra (2003–2004). Je členem sdružení Antikomplex a spoluautorem výstavy a knihy Zmizelé Sudety. val kulturologii na FF UK v Praze. Za diplomovou práci o sociokulturním vývoji česko-německého pohraničí ve 20. století získal v roce 2004 Cenu Josefa Vavrouška. Vydal knihu Sudetská pouť aneb Waldgang a knihu Znovuobjevené Krušnohoří. Je členem sdružení Antikomplex a spoluautorem výstavy a knihy Zmizelé Sudety. Kdybych s odsunem bytostně nesouhlasil, dělal bych něco jiného, než dělám teď. Asi bych v praxi realizoval nějakou morální kritiku českého národa, zpochybňoval bych určité politické zákony atd. To mě ale příliš nebaví. Odsun beru jako to, co muselo nastat, ale v současnosti je potřeba ho odčinit: vrátit naší zemi, o co jsme ji připravili. Podílet se na projektech, které pomůžou bývalou malebnost a zabydlenost v Sudetech znovu vytvořit. O.M.: Asi bych měl říct, že nás zajímá ještě spousta jiných témat. Nejsme fanatici zaměření na jednu věc. To, že jsem si nakonec z té celé šíře vybral Sudety a odsun Němců, je spíš shoda okolností. Pocházím z Liberce, kde jsem chodil na německé gymnázium, takže jsem uměl německy – pak má člověk prostě možnost se něco víc dozvědět o historii místa a přirozeně ho to začne přitahovat. Na začátku pro mě hodně stál morální aspekt. V určité chvíli jsem si prožil, že bylo docela dost nespravedlivé, odsunout jednoduše všechny Němce, i ty, co se ničím neprovinili. Bylo to sice takové trochu tezovité přesvědčení, ale bylo to východisko. Následně se ta teze rozvinula do spousty poznání a zkoumání. Dnes asi nejsilněji prožívám, že území Sudet je možná světově jedinečné: na malém území s vysokou úrovní civilizace se vyměnilo skoro všechno obyvatelstvo. Vznikají tak otázky, co se stalo s krajinou a co se stalo s lidmi. Tohle dědictví ještě stále plně nedoceňujeme, je potřeba ho rozkrýt tak, abychom sami sebe lépe poznali a dokázali se sebou lépe zacházet. A taky abychom si nenamlouvali, že jsme úspěšní mladí Evropané, ale že jimi můžeme být jedině za podmínky, že poznáme všechno, co tady máme. Matěj Spurný (1979) vystudoval historii na FF UK v Praze. Publikuje články o problematice česko-německých vztahů. V letech 2004–2005 studoval jako stipendista Studienkolleg zu Berlin moderní německé dějiny na Humboldtově univerzitě. Je jedním ze zakladatelů sdružení Antikomplex, spoluautorem výstavy a knihy Zmizelé Sudety a editorem knihy Sudetské osudy. Referát | Rozhovor | Kultura | výtvarné Obsah | Fejeton | Pošli to dál | Téma: homosexualita | ~ | Komix umění | literatura | hudba | divadlo | film | uličníci | Sms a Emaily Autor: Jiří Ptáček David davový, David krásný Jiřího Davida je nutné představit jen čtenářům, co se na hony vyhýbají kulturním rubrikám. Ostatní mají aspoň základní představu, že jde o známého výtvarného umělce. Již méně čtenářů bude umět říct, zda Davidův věhlas lze přičíst na vrub jeho četným článkům o kultuře a politice, televizním výstupům a kontroverzní image, nebo nadprůměrné úrovni umění. A je vůbec něčím nadprůměrná? Čtenářům kulturních rubrik budiž útěchou, že podobné potíže mají i umělečtí kritici. Výstava Rez s novými obrazy a objekty nám to pomáhá pochopit. David davový a masmediální Umělec Jiří David je dítětem společenských dějů na přelomu osmdesátých a devadesátých let. Na počátku stálo členství ve skupině Tvrdohlaví, s níž se už před rokem 1989 připojil k hnutí mladých umělců, kteří veřejnosti imponovali odvahou větší, než měla sama. Změny režimu pak uměl využít a dřív než ve světě odezněla euforie z pádu komunismu, vytvořil úspěšný fotografický soubor Skryté podoby. Půlil v něm tváře politických a kulturních osobností a skládal je stejnými částmi k sobě. Od té doby nepřestal českou společnost zásobovat uměním, jež má za cíl zaujmout co nejširší spektrum diváků a médií. Odtud zbýval krůček k masmediálnímu tribunovi. David neurčitý Rez nemá atributy těchto Davidových projektů - domácí násilí, slzící politiky, křesťanské symboly, sebeobnažování či terorismus. Na barevně střídmých obrazech jsou prosté věci (židle, lampa, palice), případně písmena, motýl a mužské figury. Trojrozměrné objekty jsou vlastně taktéž obrazy, protože jsou sešroubovány z malířských pláten. Na nich a v nich jsou také provedena písmena a pospojovány jsou opět dřevotřískovými překlady z písmen. Na řadě obrazů ale převažuje abstraktní geometrie či gestická exprese. AP Ateliér je pracovištěm architekta Josefa Pleskota. Ten se během jeho rekonstrukce rozhodl vyhradit jednu místnost výstavám. Úpravu provedl s citem k industriálnímu charakteru bývalé továrny, a tak bílou výmalbou prosvítá šeď tvárnic a doplňují ji kovové prvky. Režné, bílé a šedé tóny Davidových děl sem zapadají. Jejich instalace tuto adekvátnost ještě posiluje. Malby jsou umístěny v různých výškách, objekty různě po sálu. Společně s nenápadnými pruhy žluté lepicí pásky po podlaze, stěnách a stropu vytvářejí dojem propojení děl navzájem a s prostorem. Popsat Rez má smysl, neboť Davida ukazuje v méně známé poloze. Tentokrát usilujícího o nestálost, významovou neurčitost a zároveň o vysoce formalistní, krásný tvar. Rez nemá jiného poselství než estétské hledání mezistupňů obrazů, objektů, zobrazení, abstraktní malby, namalované věci, písmen. Všechny jmenované prvky a další nejmenované (včetně každého detailu) mají zůstat „ve hře“. To je opakem Davidových děl, která mají vyvolat veřejné reakce. Ta, ať už jednoduchá či komplikovaná, obsahují vždy konkrétní, plakátovou vrstvu, o níž pak probíhá diskuze. Výstavu Michala Vavrečky Docela pravděpodobný model asi neuvidí mnoho lidí, i když by mělo. Komorní galerie Etc. sídlí v pražských Nuslích a to je čtvrť, kde dobré výstavy nikdo nehledá. Ta Vavrečkova je ovšem zdařilým řešením starého uměleckého tématu: autoportrétu. Skládá se z velké kresby provedené barevnými tužkami a jednoho videa. Pohledný vysoký muž stojí vedle sporáku, nic víc. Jen to, že šilhá. Kresba je realistická a vyžadovala měsíce vrstvení pastelek přes sebe, video vzniklo za pár minut. Docela pravděpodobný model má v sobě mohutnost, věcnost, patos i sebeironii. Michal Vavrečka: Docela pravděpodobný model. Galerie Etc, Jaromírova 18, Praha 2. 8.1 - 31. 1. 2006. Otevřeno ve všední dny 9 – 18 hodin. David úpěnlivý a hledající David bývá hodně kritizován. Pokud je však u něj něco trvale zajímavého, pak tato schopnost udržovat kontakt s uměleckou komunitou experimentující s formou a funkcí umění. To mu umožňuje obstát na dvou frontách, to ho zachraňuje. Výstavu Rez je možné brát jako vyrovnávání s šířící se vlnou strohého konceptuálního umění navazujícího na odkaz sedmdesátých let. Dokonce ji lze snadno smést ze stolu tvrzením, že jí je poplatná, či že je jenom dalším „přesunem“ postmodernisty. Vyvolání nejednoznačného a hravého dojmu rovněž Davida dovedlo k namnožení prvků až k hranici, kdy úsilí nahrazuje snaživost. Právě proto Rez vykresluje Davida jako méně sebejistého autora, jenž ví, co má za sebou, a chce zjistit, jestli mu mezi prsty neproklouzly lehkost a výtvarnost. Jiří David: Rez. AP Ateliér, Komunardů 5, Praha 7. 15. 12. 2006 – 25. 5. 2007. Otevřeno ve všední dny od 9 – 18 hodin. Výstavu skupiny Ládví nejspíš také neuvidíte, ale z jiného důvodu. Ačkoli shrnuje veškerou dosavadní činnost této zajímavé mladé skupiny, trvá jen čtyři dny. Vedení galerie Akademie výtvarných umění je neúprosné a výstavy mění tak rychle, že se o nich veřejnost ani nestačí dozvědět. Ládví se zaměřuje na zásahy do životního prostředí stejnojmenné části Prahy 8. S respektem k sídlištní architektuře a urbanistickému řešení Ládví ze sedmdesátých let se snaží zdejší prostor oživit, skoro archeologicky zkoumat a malými zásahy, které nenapadnou nikoho jiného než umělce, zkvalitnit život obyvatel. Její působení nekončí výstavou, a tak se hodí vybídnout lidi v Ládví, aby sledovali, co se kolem nich děje. Ládví – sídliště Ďáblice. Galerie AVU, U Akademie 4, Praha 7. 8. 1. – 12. 1. 2007. 23 Obsah | Fejeton | Pošli to dál | Téma: homosexualita | ~ | Komix Referát | Rozhovor | Kultura | výtvarné umění | literatura | hudba | divadlo | film | uličníci | Sms a Emaily Autorka: Michaela Bečková TAKOVÍ PITOMCI! „…jako se rodí listí, tak podobně se rodí lidé: listí – to sráží vítr – však nové vyráží zase v lesích rostoucích bujně, když jarní doba se blíží: podobně lidský rod – ten vzniká, jiný zas mizí…“ (Homér: Ílias) Sebastiano Vassalli (narozen 1941) je autorem povídek i románů a nutno poznamenat, že celou jeho prozaickou činnost charakterizuje zájem o společenské jevy. Jsou to jednak problémy Itálie, které často tematizuje, ale také problémy Evropy. Tak tomu je i v tomto románu, který je jakýmsi obrazem vývoje Evropy po druhé světové válce až po současnost. Tento obraz autor vytváří jakoby na pozadí osobního příběhu dvou lidí, o jejichž životě vypráví jejich blízký přítel. Na malém prostoru se zde setkávají dva světy. Svět soukromý a svět veřejný. Svět velkých ideálů a svět možnosti či spíše nemožnosti realizovat ony ideály tam, kde žijí skuteční lidé. Milenci, kteří spasí svět? Jak již bylo řečeno, základní osu románu tvoří příběh milenecké a posléze manželské dvojice, Lea a Michely Ferrariových. Od prvních stran jsou oba líčeni jako velicí idealisté, kteří jsou přesvědčeni, že naleznou návod na to, jak spasit svět. V průběhu svého života podléhají různým generačním intelektuálním módám a hnutím, vždy jsou jimi doslova pohlceni a vždy do nich aktivně vstupují a chtějí je aplikovat na společnost, ve které žijí. Tyto ideály jsou vzájemně často v nesouladu a tak, jak rychle přicházejí a s velkým nadšením jsou Ferrariovými přijímány, tak snadno je manželé opouštějí a nechávají se pohltit jinými. Můžeme sledovat jejich obhajobu socialistické společnosti, můžeme vidět, jak propadají hnutí hippies, můžeme pozorovat jejich odmítání materiálního světa a individuálního prospěchu… Vedle této dvojice pak příběhem defiluje poměrně velké množství postav, které nějakým způsobem reprezentují jednotlivé ideály a zároveň demonstrují jejich zneužitelnost v reálném světě. Vše pak působí groteskně a leckdy až tragicky. Čtenář se chvílemi pozastavuje nad naivitou obou protagonistů, mohou mu připadat nepravděpodobní. Autor je ale používá pouze jako prostředek k tomu, aby zobrazil šílenství a absurditu 20. století, které bylo plné humanistických ideálů a zároveň plné důkazů o nehumánnosti lidských činů. Tím, jak Leo a Michela stárnou, stávají se jejich skutky spočívající v neúnavné společenské angažovanosti marnější a marnější, navíc můžeme sledovat postupný rozpad a rozmělnění jejich osobního života, který vyústí v bizarní tragédii. Sevřenost textu způsobuje motiv absurdity, a to je také prostředek, kterým autor celé téma graduje. Tempo vyprávění se ke konci zrychluje, nepravděpodobné a groteskní situace se zmnožují a teprve samotný závěr je místem, kde se osobní a dějinné doslova setká, a kdy je zpochybněna důležitost vlivu každého jedince na lidskou společnost, kdy je zobrazena marnost lidského snažení. Zároveň autor poukazuje na nutnost tohoto faktu a nedělá to nijak prvoplánově a didakticky. Naopak. Zdůrazňuje absurdnost této skutečnosti. „Svět si jde, kam chce sám a ne kam bychom chtěli my, aby šel. Zvolal jsem nahlas: ‚Takoví pitomci!‘ a myslel jsem pochopitelně na Lea a Michelu, ale i na tisíce lidí, o nichž se píše v encyklopediích a historických knihách. Na světce, vynálezce, vojevůdce, umělce, vědce, spasitele, revolucionáře, kacíře, na mučedníky všech vyznání a všech kauz, na průkopníky všech změn…Na všechny ty, kteří v každé době obětovali životy, aby byl svět dokonalý, a za cenu strádání a s vynaložením obrovského úsilí se jim podařilo dovést ho tam, kde je teď, na okraj propasti. Zavrtěl jsem hlavou. Ještě jednou jsem zopakoval: ‚Takoví pitomci!‘“ (s.188). Sebastiano Vassalli - Archeologie přítomnosti Z italštiny přeložila K. Vinšová Paseka / Pistorius 2006 Novinky na knihkupeckých pultech: 24 M. Satrapiová: Persepolis Z francouzštiny přeložil R. Podaný BB/ART 2006 První íránský komiks, kterým pokračuje řada čtenářsky oblíbených autobiografických komiksů jako je Padoucnice Davida B. nebo Thompsonův komiksový román Pod dekou. Čtenář nahlíží do mentality arabského světa očima dívky, kritické k ideologii režimu, v němž žije a kromě osobního vyrovnávání se se situacemi, jež život přináší, se zde výrazně řeší otázka lidské svobody. J. Hlaváč, J. Petrová: Krtčí výlety Baobab 2006 Hloubal, Nosomír, Blátoslav, Kulík a Hlinek jsou krtčí bráchové, kteří se chystají oslavit narozeniny. Knížka, osobitá výtvarně i slovesnou poetikou, vypráví jejich krátké příběhy a nijak se dětem, kterým je určena, nepodbízí. Součástí je i CD-ROM s hrou o pěti kapitolách, kterou si děti mohou zahrát i francouzsky a anglicky. Obsah | Fejeton | Pošli to dál | Téma: homosexualita | ~ | Komix Referát | Rozhovor | Kultura | výtvarné umění | literatura | hudba | divadlo | film | uličníci | Sms a Emaily Autor: pash* Tvrdí chlápci v chytrém hávu Ksakru! Jaktože jsem se k tomuhle dostal až teď?! Nejdřív jsem vůbec netušil, co to má být za desku. Pěkný obal... vyšlo to na Warpu... První skladba Sz2 má přes devět minut a začíná poklidnou postrockovou kytarovou atmosférou. Pak se přidají tiché šumy, úhlavní motiv se začne cyklit, vrstvit a rytmicky měnit... náhle to ustane... přijde čitelnější a veselejší kytara doplněná rolničkami udávajícími tempo... a pak! Opře se do toho bubeník, klávesák i ostřejší efektová krabička a prvních pět vteřin to zní jak vpád experimentálního metalu do školní družiny, avšak to se hned vyjasní a už to jede. Přes sebe se převalují úhlavní motivy v proměnných rytmech, do toho dechy a struktury na pomezí improvizace, jazzu a postrocku. Po šesti minutách se vše probere z kolísání a sjednotí se to do pořádně našláplé jízdy s lesníkem místo strojvedoucího. První, co mi vytanulo na mysli, byly projekty členů Jaga Jazzist, jako jsou Shining či MoHa!, které dosahují v hávu současného experimentálního jazzu téměř metalového výsledku. Avšak Battles mají do Norska vážně daleko... Již od roku 2004 je tato kapela z New Yorku legendárním undergroundovým uskupením, které si získalo velký ohlas dík svým živým vystoupením a třem Ep (EP C, B EP, TRAS) vydaných na různých labelech, jež na začátku tohoto roku vyšly sjednocené v podobě 2CD pod Warp Records jako EP C / B EP. Warp ukázal, že má stále (nebo spíše „konečně zas“) dost sil na to posouvat se jako vydavatelství dál a že jeho katalog nikdy nebude o stylových škatulkách, ale především o kvalitě a přístupech k hudbě, jež zastupují. Battles tvoří čtveřice legendárních hudebníků složená z kytaristy a klávesáka Iana Williamse (Don Caballero), bubeníka Johna Stainera (Helmet, Tomahawk), kytaristy Dave Konopky (Lynx) a avantgardního jazzového hudebníka Tyondai Braxtona, který spolupracoval mimo jiné s Prefuse73, jež Battles prohlásil za svou nejoblíbenější kapelu, pravděpodobně je právě on přivedl do Warpu a v roce 2005 je s sebou vzal na turné po Americe a Evropě. EP C / B EP je jednoznačně nadčasovou nahrávkou, a tak vůbec nevadí, když se o ní píše téměř rok po vydání (6/2/2006). Deska začíná ve vodách originálního post a math rocku s předtuchou ostřejších zvuků připravených v zásobě. Čtvrtá skladba Bttls je náhle dvanáctiminutovým výletem do minimalistického zvukového experimentalismu odkazující se na pionýry elektronické hudby, Steve Reicha či práci s instrumentálním glitchem. Protažené a dunivé vazby tvoří mlhovinu, z níž s různou razancí vystřelují zkraty elektrických spojů a vše pomalu napínají k možnému maximu. Hned na to skladba Dance začíná bouřlivým beatboxem, jenž zní jak sebevražedný pokus o zardoušení se vlastní záklopkou. Problém je jen v tom, že proti němu jdou všechny ostatní nástroje v bouři, která přelétává mezi radostí ze zrodu melodie a dusivým kolap- sem změn rytmiky a struktury. První disk pak končí skladbou Tras ukazující, že i rázný a ostrý zvuk může být hravý a zábavný. Druhé CD otvírá skladba B + T, jež hned z kraje připomíná poslední desku již asociovaných Jaga Jazzist. Battles se nevejdou do zajetých škatulek a to, co desku jednotí, je především živelná energie, která z ní proudí. EP C / B EP může znít jako počin experimentální elektroniky vyprodukované bez použití syntetických nástrojů, a tak se můžeme jen těšit, jak bude znít první řadová deska Battles, již u Warp Records plánují vydat na jaře tohoto roku. Battles - EP C / B EP [Warp Records 2006] Daedalus na Spermu! Daedelus - Denies The Day‘s Demise [Ninja Tune, Mush 2006] Prvního ledna 2007 uveřejnil pražský Sperm Festival letošní (19. - 24. 2.) line-up a mezi hvězdami, jako jsou Mouse on Mars, Digitonal či Chris Clark, je uveden i americký mág abstraktního hip-hopu s viktoriánským zjevem, vystupující pod jménem Daedelus. Máme se nač těšit! Daedelusova hudba je plná zběsilého samplingu, starých nahrávek funku, soundtracků detektivek či mluveného slova, rychlých zvratů a smyčcového doprovodu. Daedelus je opravdový Ninja na pódiu a jeho poslední deska ukazuje, že se ukáže jeho tanečnější a divočejší poloha. Denies The Day‘s Demise pokračuje v Daedelusově jasném rukopisu podobném například Prefuse73, Machine Drum, či Avalanches, avšak oproti předchozím vazbám na instrumentální experimentální hip-hop zde převažuje spíš mutantní elektro s příměsí brazilského koření a hutnou rytmickou linkou. Daedalus vystoupí v rámci Sperm Show 24.2. v Abatonu. 25 Obsah | Fejeton | Pošli to dál | Téma: homosexualita | ~ | Komix Referát | Rozhovor | Kultura | výtvarné umění | literatura | hudba | divadlo | film | uličníci | Sms a Emaily Autor: Petr Šourek Donaha ha ha ha ve Vinohradském Tak úplně donaha to zase na Královských Vinohradech není. Je to čtvrť kulturní, kde stačí pár náznaků a hned je jasné, o čem se mluví. Vám to můžu říct bez obalu, protože jste dospělí a nebudete se smát. Je to celé, ale úplně celé o sexu. No nesmějte se. Čemu se smějete? Britská předloha zas taková košilatá pohádka pro dospělé není. Vtipná zápletka z pera Simona Beaufoye líčí partu ocelářských chlapáků, kteří ztratili práci, a snaží se zachránit své ohrožené mužské role (ne)mužným striptýzem. Nezaměstnané samčí hlavy rodin se rychle dostávají do rozporu samy se sebou a všechno brzy vezme suše černý komediální obrat. Americká muzikálová verze přemístila děj z anglického Sheffieldu do bližšího Buffala a přidala pár nezapomenutelných songů. Vinohradská verze amerického muzikálu zůstala v šik zapadákově - ve vzdáleném Buffalu a nezapomenutelné songy převedla do kouzelné češtiny. Škoda, že nezapomenutelné songy nemají nějakou zapamatovatelnou melodii. Bylo by pak jasnější, proč se zpívají a že herci nemají jenom jakousi nutkavou potřebu tu a tam natáhnout slabiku svých textů. Když herci dozpívají, diváci zatleskají. Nejspíš si ještě pamatují doby, kdy v Divadle na Královských Vinohradech sídlil operetní soubor. Zpěvohra sice z Vinohrad odešla už v roce 1919, chuť zazpívat si však soubor dodnes neopustila. Skalně činoherní část stálého souboru s muzikálem a hudebně tanečním projevem sice moc velké zkušenosti nemá, ale to vůbec není na škodu. Právě v tom spočívá síla vinohradské inscenace. Go the Full Monty, Vinohrady! Starší činoherec prudkým pohybem povoluje pásek, neobratně spouští kalhoty a v pruhovaných trenýrkách kroutí nad hlavou ponožkou, mimo rytmus, úplně mimo. To jsou nejsilnější okamžiky téhle inscenace. Když jde o taneční exhibici, jiný herec se bohužel nechává alternovat b-boyem. Věčná škoda, break dance v podání stálého člena vinohradského souboru by měl jistě ostřejší poetiku, než pár estrádních power moves, které si bez atmosféry skutečné battle jen vynucují očekávaný potlesk. Nejkamennější pražské divadlo si neomylně vybralo kus pro sebe. Sebeironie a suchý trapas mohly ze zápletky vytěžit víc než jenom pár přesně odměřených komentářů Jiřiny Jiráskové. Poctivá práce na zpěvu nezpěvu písní nepísní asi z Vinohrad muzikálové divadlo neudělá. Tančit jsme už v Praze viděli nesrovnatelně lépe nejméně čtyři divadla - Ponec, Archu, Alfreda ve dvoře a balet Národního divadla. A i kdybychom pominuli taneční profesionály, Veselé skoky daly dávno činohernímu tančení jiný odpich. Vždyť žádná scéna ve stověžatém Buffalu nad Vltavou není kamennější a činohernější než Divadlo na Vinohradech, tady by se mělo jít skutečně donaha, nejenom v náznaku. A byl by to skutečný skandál. Ne jako skandál, co naplánovali s nahým a krvavým Macbethem Jürgena Gosche na prosinec do Národního divadla a co pak žádný skandál nebyl, jen jedno nahatě krvavé představení z Düsseldorfu. Čichám, čichám člověčinu Zatím se ale v muzikálu Donaha! Divadlo na Vinohradech ukázalo především jako dobře technicky vybavený stánek múz s bohatým fundusem. Scéna se mění po každém štěku a všechno se béře pěkně krok sun krok vpřed ve vyprávěcím stylu. Vše slovy důkladně opsáno a pak ještě názorně ukázáno - někdy herecky, například emoci „mám tě rád, synku“, někdy pořádnou rekvizitou - třeba vjedeme autem na scénu. Chvílemi se vypráví slovy, změna scény, pak zpěvem, změna scény, pak všechno nahromaděné harampádí kulisáci ve tmě posbírají, kamsi odnesou a vzápětí přitáhnou na jeviště jiné. Auto túruje, fotoaparát fotí a lidi jsou tu do morku kostí člověčí. Vypečená lidskost tohoto divadelního vyprávění s využitím všech dostupných scénických prostředků zavoní každému lidojedovi. A tahle lidskost je, pane, hra skutečně ze všech nejvypečenější. Stavět levnější než přestavovat Plzeň postaví nové divadlo. Po deseti letech debaty o tom, jestli opravit Komorní divadlo nebo postavit novou budovu, se vedení plzeňské radnice usneslo, že chce nové divadlo za přibližně 600 milionů korun. Peníze na stavbu by měly přijít z Regionálního operačního programu Evropské unie. Celá věc půjde v lednu ke schválení do městského zastupitelstva a rady. Nové divadlo prý vyjde dráž jen zhruba o sto milionů korun. Stavba nové budovy by měla být rychlejší než rekonstrukce budovy z roku 1937. V úvahu zatím přichází lokalita v Jízdecké ulici v centru Plzně. Město tam vykoupilo pozemky. Jakým podílem se na celkové investici bude podílelo město, nikdo zatím otevřeně neřekl. Budeme také s napětím sledovat, zda bude vypsána architektonická soutěž a kdo ji vyhraje. 26 Obsah | Fejeton | Pošli to dál | Téma: homosexualita | ~ | Komix Referát | Rozhovor | Kultura | výtvarné umění | literatura | hudba | divadlo | film | uličníci | Sms a Emaily Autorka: Dominika Prejdová OBRAZ VÝCHODNÍHO NĚMECKA Německý film Životy těch druhých získal nedávno ocenění za nejlepší evropský film roku a několik německých filmových cen, včetně ceny za nejlepší film. Jeho divácký i kritický úspěch v Německu byl mimořádný. Vzhledem k tématu filmu – vrací se do východního Německa pět let před pádem berlínské zdi, kde vypráví příběh agenta tajné služby Stasi – a současnosti, kdy oběti a bývalí tajní agenti stále žijí vedle sebe, je zajímavé vidět, čím byl pohled filmu natolik vítaný. Gerd Wiesler je jedním z nejspolehlivějších agentů, protože pořád pevně věří, že pomáhá státu proti nepřátelům ideálního zřízení, proto nepochybuje o správnosti svých nelidských výslechů a učí jejich metodiku na vysoké škole. Díky svým kvalitám je nasazen na státního spisovatele Dreymana. Dostane za úkol spisovatele prověřit, i když zjišťuje, že je to kvůli tomu, aby mohl být odklizen z cesty mocnému ministrovi, který se zakoukal do Dreymanovy přítelkyně. Wiesler začne odposlouchávat spisovatelův soukromý život, ale poznává, že Dreyman je přesvědčený o komunistických ideálech víc než mnozí jeho nadřízení, a pomalu se z nezúčastněného pozorovatele stává aktivním účastníkem Dreymanova osudu. V momentě, kdy Dreyman napíše kritický text o situaci ve východním Německu, začne ho chránit před systémem, kterému slouží. Herečka bez iluzí Film dobře vykresluje atmosféru všudypřítomné psychózy a strachu v komunistickém systému, který funguje i na tom, že příliš mnoho lidí donáší na ty druhé a příliš málo lidí se dokáže postavit na odpor. Film se zaměřuje i na hierarchii uvnitř Stasi, která ovládá lidi vydíráním a skrze jejich lidské slabosti, a zároveň na zvůli nejvyšší moci, jež dohromady rozhodují o lidských osudech. Všichni jim do určité míry podléhají, jak si dobře uvědomuje Dreymanova přítelkyně a jak si příliš nechce připustit Dreyman. Zatímco spisovatel si myslí, že si může uchovat svůj prostor a tvořit v něm nezávisle, jeho partnerka možná až příliš jasně cítí, že její úspěch herečky závisí na přízni mocných. Proto ani pro sebe nevidí žádnou volbu, když se ministr rozhodne ji získat. Její role má v příběhu největší dramatický rozměr, uvědomuje si svou závislost na systému, ale nemá sílu se proti ní vzepřít. Postava Christy tak nabízí velký identifikační potenciál pro lidi, kteří tuto dobu prožili, i proto, že její osud je vyhroceněji svázaný s režimem, a je tak viditelnější. Christa nepůsobí aktivně v systému ani proti němu, ale ani si o sobě nic v tom směru nenalhává. Právě to vědomí jí ale postupně bere integritu. V tom je i film nejsilnější, kromě přesné charakteristiky systému modeluje i obyčejný lidský osud v době komunismu a dává mu jeho dramatický i tragický rozměr. Tajný policajt jako dobrý člověk Pohled filmu do komunistické minulosti je ale zároveň nostalgický, romantizující. Zachycení přerodu agenta Stasi v „dobrého člověka“ není dostatečně zdůvodněné, není jasné, proč právě Dreymanův osud Wieslera tolik zasáhl, když jich předtím bez problémů ničil stovky. Film navíc v tomto vysvětlení utíká k laciným motivům umělecké krásy, která na agenta údajně tak blahodárně působí (klavírní sonáta, kterou poslouchá v Dreymanově provedení, nebo knížka od Brech- ta, jež ho najednou uchvátí). S tím související důležitý motiv filmu, že člověk se může změnit a Wiesler je vlastně nakonec v jádru dobrý člověk, i když film nijak nerelativizuje a neospravedlňuje jeho dřívější jednání ani Stasi samotnou, tak působí jako chtěná humanistická teze. Snaží se sice narušit stereotypy těch zlých ve Stasi a jejich obětí, ale zpřístupňuje agenta Stasi nevěrohodně, idealisticky. I charakteristika chladného, práci oddaného Wieslera bez osobního života daná do kontrastu s veskrze kladným Dreymanem je prvoplánově jednoduchá. Na druhé straně pak Dreymanovo opožděné prohlédnutí režimu působí podobně nereálně, ve filmu se raději neřeší jeho politické názory a to, jak vlastně celou dobu dokázal žít ve svém neskutečném světě. Film romantizuje dvě hlavní postavy a příliš se snaží oddělit vinu. Říká, že za všechno byl vinen zločinný systém a lidé byli chudáci odsouzení žít v něm (včetně těch v tajné policii), až na několik padouchů zneužívajících moc na nejvyšších místech. Ač antikomunistický, je tak film zároveň idealistický, idealizuje člověka a do jisté míry ho zbavuje odpovědnosti. Akce, které si zaslouží Vaší pozornost 25. 1. – 4. 2. v Praze a 5. – 13. 2. v Brně se uskuteční 14. ročník Dnů evropského filmu uvádějící filmy současných i budoucích států Evropské unie. Za pozornost mimo jiné stojí poslední film Christopha Honorého V Paříži zpracovávající osobité dědictví nové vlny nebo úspěšný rumunský film 12:08 na východ od Bukurešti, letošní vítěz Zlaté kamery v Cannes, vracející se svobodně odlehčeným způsobem k pádu Ceausescova režimu či polský film Roberta Glińského Žabí lamento, adaptace prózy Güntera Grasse. Více informací na www.eurofilmfest.cz 4.1. přichází do kin poslední film Aki Kaurismäkiho Světla v soumraku, který je znovu poezií obyčejných osudů, a retro thriller Christophera Nolana Dokonalý trik. 18.1. má premiéru nezávislý film Fast Food Nation Richarda Linklatera, satira na současnou stravovací kulturu. 27 Obsah | Fejeton | Pošli to dál | Téma: homosexualita | ~ | Komix Referát | Rozhovor | Kultura | uličníci | Sms a Emaily Autorka: Eva Bořutová Nový prostor TEPLO pro úspěšnost– Vážení čtenáři, (dlouho jsem přemýšlela jak oslovit svět a vidíte... nakonec klasika) Na těchto stránkách se budeme setkávat s lidmi, které potkáváte každý den na cestě do práce, z práce, když vyzvedáváte děti ze školky, když čekáte na nacpané tramvaje a ať chcete nebo nechcete, tihle lidé se stali součástí nejen zastávek a jezdících schodů, ale i vašeho normálního dne. Před půl rokem jsem se značně rozčílila na jednoho prodejce, který si ke mně pravidelně sedal v tramvaji, vyprávěl mi svůj život a nutil mi časopis Nový Prostor. To jsem ještě ani netušila, že o tři měsíce později bude tohle moje práce – přisedávat si k prodejcům, koukat, jak si míchají kafe a kolik sladí, jestli mají boty na tkaničky nebo na suchý zip, jestli jim je zima... Tahle rubrika by se měla věnovat právě těmhle lidem, na které se teď po dvou měsících dívám s obdivem a určitým respektem a hlavně mě překvapuje, jak různorodou společnost sjednotila tato práce – prodej NP. Jsou tady lidé, kteří tu práci milují a opravdu by nechtěli dělat nic jiného. A jiným se v životě stala jakási „chyba“ a proto prodávají NP. Mezi prodejci jsou vysokoškoláci a lidé bez vzdělání. Někteří mají rakovinu, někteří se chlubí, že nikdy nebyli u zubaře a mají krásný chrup. Někteří mají děti, které už léta neviděli. Někteří jsou úplně sami a někteří mají více přátel než kdokoliv z nás. Někteří mají úžasný smysl pro humor, nesplněné sny, představy, pocit, že život jim protekl mezi prsty. Jiní mají pocity viny, pocit zoufalství, strach ze zimy. Někteří už několik let platí a nesou tvrdé následky za to, co udělali v minulosti. Někteří žijí úplně bezstarostně. V této rubrice se můžeme všichni stát tichými pozorovateli trošku jiného světa (?) nebo úplně stejného světa (?), který má každý z nás doma. Mějte se krásně 28 Do 11 let jsem hrála na housle. Šest let jsem neudělala žádný pokrok. Pořád jsem hrála jaksi vrzavě. Pak už to tatínek nevydržel a jednoho dne mi prostě vysvětlil, že už hrát nebudu. Nebyl vytrvalý. Kdyby vydržel, třeba ze mě mohlo být něco „velkého“. Vytrvalost potřebují nejen otcové dětí hrajících na housle, ale i naši prodejci. Vzhledem k tomu, že předpověď na leden a únor zní: „bude zima“, je potřeba, aby prodejci vytrvali, zvládli zimu a dosáhli úspěchu, kterého se mě při houslích nedostalo. Pan Jiří z Můstku mi vysvětlil, co znamená úspěšný prodejce: „Budu úspěšný tehdy, když prodám tolik časáků, abych zaplatil ubytování, jídlo a cigarety.“ Jiní prodejci si chtějí koupit pomeranče, něco na sebe a ještě jiní milují čokoládu a potřebují každý den alespoň kousek (chápu). Ale bude zima a naši prodejci mají někdy náročná prodejní místa. Mnozí však už ví, jak na to: - téměř všichni prodejci mluvili o tom, že nejdůležitější jsou nohy. Mít nohy v teple je základ. Pokud budete všude dobře oblečeni, ale zanedbáte nohy, zima vás dostane. Doporučuje se kvalitní zimní obuv. Pokud není, vyzkoušejte několikero ponožek nebo si pořiďte alespoň zimní vložky do bot. - oblečení: je potřeba mít na sobě dost vrstev. Pozor! Hodně vrstev, to ano, ale ať vám to nebrání v pohybu. V Ostravě jsem potkala jednoho prodejce, který měl na sobě hodně vrstev, ale skoro nebyl schopen držet časopisy a už vůbec ne strčit ruku do kapsy a vrátit drobné (všimla jsem si ho jen proto, že mě oslovil, jestli bych mu nemohla koupit v automatu čaj, neboť přes čtyři šály neviděl nápisy napsané na automatu) - využívejte celou sadu nového obleku pro prodejce NP, rukavice i čepici - přestože má prodejce určené své místo, může se pohybovat sem a tam, k udržení tepla člověk nutně potřebuje pohyb - pokud to je jen trošku možné, mějte u sebe teplý čaj, kávu. Noste sebou termosku nebo využívejte nejbližší nápojový automat. Někteří prodejci mají dobré vztahy v blízkých obchodech, kde jim čaj sami uvaří nebo ohřejí. - osobně vám můžu doporučit feferonky, červené feferonky. Včera jsem si dala tři najednou v domnění, že to jsou třešně (opravdu bez brýlí vidím špatně) a bylo mi teplo. A to jsem stála 15 minut před domem v tričku, ve dvou stupních. Na závěr našeho „Prostoru pro úspěšnost“ si dovolím citát mého oblíbeného horolezce A. Moira: „Mám nějaký cíl, horu, kopec, pláň. Dvě věci člověka dokážou donutit, aby se otočil, všechno vzdal a vrátil se domů. Stesk a zima. Ale já na to kašlu. Jdu dál tu svoji cestu a večer ve stanu si dám čaj. A další den si vychutnám svoji horu.“ Dnes jsme se připravili na zimu a stýskání si probereme v některé z dalších částí našeho „Prostoru pro úspěšnost“. Teď jde jen o to, abychom vydrželi zimu a měli na pomeranče a čokoládu a taky na čokoládu a čokoládu... a čokoládu. Top 10 street chart 1. Ladislav, Anděl, na Knížecí, Praha 2. Vasil, Karlovo náměstí, Praha 3. Jan, Palmovka, Praha 4. Ivan, Budějovická, Praha 5. Josef, Václavské náměstí, Praha 6. Pavel, Praha 7. Bohdana, Strossmayerovo nám. , Praha 8. Jan, Jiřího z Poděbrad, Praha 9. Marcela, roh Joštové a České, Brno 10. Claudio, Letňany Tesco, Praha obsah | Fejeton | Pošli to dál | téma: homosexualita | ~ | Komix reFerát | rozhovor | Kultura | uličníci | sms a emaily Majka v 9.00 jsme se potkAly NA mAsArykově NádrAží. mAjkA je mAlá A chodí rychle. já jsem velká A chodím mNohem pomAleji Než mAjkA. sedly jsme si do zAmAskovANé kAvárNy NAd květiNářstvím, kAm mAjkA chodí prAvidelNě. kávA tAm stojí 9 koruN. zAčAly jsme si povídAt. mAjkA si sAmA NAvrhovAlA otázky A sAmA si odpovídAlA. dAlA mi pár rAd do životA, Několikrát mě ukázNilA, že ve společNosti „se čAj oprAvdu Nesrká“ A vyptAlA se NA mou výchovu. ten obleček má jedničku s hvězdičkou. mojí mamině se líbil a mě taky. teplo v tom je a sluší mi. uvidím, jestli se mi v tom bude i líp prodávat, to se nechám překvapit. baví tě prodávat nP? kdyby mě to nebavilo, tak na to kašlu, ne? to je prostě pohoda. ráno ve čtyři vstanu, udělám si kafe, pak jdu na autobus a pak na vlak. v klidu prodávám a pak jedu domů. prostě pohoda. no, moc ho neposlouchám... to bys měla. michal tučný byl vyučený prodavač a má dvě dcery a chalupu. to je zpěvák, to bys koukala. mimochodem nemáš doma nějakého walkmana? nemám... tak až budeš mít, tak ho nezapomeň donést. Koukáš se na tv? jedeš do Prahy vlakem? Kde bydlíš? jasně, že koukám. Nejvíce na superstar nebo pošta pro tebe. bydlím s maminkou v senohrabech. takže jezdím tak hodinku vlakem do prahy. jaký herec se ti líbí nejvíc? nechtělo se ti někdy žít v Praze? já už bydlela. doma jsem se pohádala, a tak jsem tři roky žila venku v praze. venku? jaké to je žít tři roky venku? david matásek a saša rašilov. líbí se ti brad Pitt? brad co? tak s tímhle na mě nechoď. toho neznám. ten neexistuje. skvělý. už bych to nechtěla, ale skvělý. A jestli chceš vědět, jaký to je, tak to vyzkoušej sama. v zimě, v noci, nevyspalá. ale existuje... ten se líbí mně. mně se zdá, že jsi taková až moc pozitivní, že je pro tebe všechno „skvělé“ ... dobře, brad Pitt neexistuje, jaké je tvoje oblíbené jídlo? A jaká jako mám být? řízky prostě miluju. já neříkám, abys byla jiná. já se chci zeptat, jak to děláš, že jsi taková? a co máš ještě ráda? prostě si ze všeho dělám srandu. mezi prodejci mám hodně kamarádů, doma je všechno dobrý. mám se dobře. a máš něco, co se ti ještě nesplnilo? to ale neznamená, že existuje. husu, kachnu... na živo? (smích) Ne, na mrtvo. jo. hodně věcí. třeba walkmana. tak to je všechno, co jsem potřebovala vědět. Posloucháš ráda hudbu? počkej, to je fakt všechno, jo? děvče, mně se zdá, že moc ty rozhovory dělat neumíš. Až moc. country. michala tučného, plavce, taky poslouchám šmouly. co se na mě tak koukáš? ty neposloucháš tučného? aha... dej si ještě jedno kafe a já tě to naučím. 2 obsah | Fejeton | Pošli to dál | téma: homosexualita | ~ | Komix reFerát | rozhovor | Kultura | uličníci | sms a emaily emaily dobrý den, Nedá mi to, abych nereagovala na rozhovor s porodní asistentkou ivanou konigsmarkovou. znám jí osobně, rodila jsem s ní své první dítě a po porodu druhého (který už bohužel nevedla ona) mi pomohla s vážnými poporodními komplikacemi, které lékaři zlehčovali a nezabývali se jimi. je to opravdu odbornice a žena na svém místě, rozhovor s ní je výborný. sama bych se s Ní rodit doma nebála. ovšem proč jste tak pěkný rozhovor doprovodili tak hroznou fotkou, to opravdu nechápu. Ač paní konigsmarkovou známe s manželem osobně, tak bychom jí na téhle fotce nepoznali. Nejdřív jsem si podle stylizace fotky myslela, že je to rozhovor s nějakou kartářkou, vůdkyní nějaké sekty nebo snad nějakou anarcho-feministickou spisovatelkou. jinak ačkoliv „starý“ Nový prostor měl také své mouchy, např. megaben a jiné úlety, tak „nový“ Nový prostor vypadá sice mnohem profesionálněji, nicméně jeho zaměření se na můj vkus posouvá příliš po obsahové i grafické stránce do levicovo-anarchistického pojetí. což je škoda. Ale protože to beru jako charitu a ne jako nějakou literaturu, tak mi to ani moc nevadí, ale na ten rozhovor s paní konigsmarkovou jsem prostě zareagovat musela. zdravím petra helikarová vážená redakce! jsem znepokojen tím, jak se magistrát staví k otázce bezdomovců. Nejenže kompetentní pracovníci včetně pana primátora navzdory slibům nic nedělají, ale naopak přišli v rámci akce „bezdomovci, utopte se“ s lodí pro bezdomovce. prosím zveřejněte tuto připomínku. děkuji boris 30 SMS myslim, ze se vam dari naplnovat presne stanovene cile,Novakuv clanek potesil!jen komix nepobiram,asi je moc intousskej,nevim...kazdopadne jedte dal! cus,shm8 anzt0 studuju sk0lu grafick0u nezbyva mi nez p0chvalit n0v0u tvar Np a stejne tak i jeh0 0bsah; at se vam vsem dari m0c a m0c! jakub prubezne sleduji Np od chvile vzniku a ted poprve jsem nadsena obsahem. chytra poucena kvalitni alternativa, antikonzum, nekomerce. doposud jen respekt a reflex, radim Np ke „svym“ a zadinám kupovat pravidelne! diky! pochvala! eva s. chtela bych pozdravit a pochvalit prodejce ze stanice metra dejvicka, ktery prodava u vychodu na vitezne namesti.koukam, ze ho nikdo ani sms nepochvali a pritom je tak mily a strasne prijemny.a navic rozeny prodejce:)radka jsem z pardubic a Np kupuji uz nejmene dva roky pri prochazkach s malym synem. Az teprve vcera jsem objevila toho nejuzasnejsiho prodejce u grandu. Nehlede na to, ze obsah cisla je moc fajn, setkani s timto milym muzem mi zvedlo naladu na celych 24 hodin:-)preju vam i jemu at se vam vse dari. magdalena. Nove NAdpisy se mi zdAji mAlo citelNe zdrAvim z brNA verA zdravim redakci+nova podoba casopisu je fajn+obsah clanku je vyborny+zvlaste clanek+navrat majora zemana od petra matozneho+ale negativum je ze jste drazsi nez reflex+a i když vam fandim+40 kc je opravdu dost+nejde mi na rozum proc netisknete na reciklovanem papire+ekologie a alternativa se podporuji+*mzk Ahojky! par poznamek k novemu Np: grafika neotrela, pekna, clanky zajimave, ale malo socialni tematiky, to je skoda, ani slovo o prodejcich, bulvarizujete… A proc jste pohrdli recyklovanym papirem? kazdopadne mnoho pozdravu tomu geniovi, co vam opravuje hrubky. poprve jsem nenasla ani jednu. ronja. povanocni cislo je vyborny, tak takhle ano. bylo mi vzdy lito, kdyz jsem driuv nasla tak dve strany k precteni.vim, ze se neda zavdecit vsem, ale… i tak jsem kupovala kvuli skvely myslence … zdravi lidA z pardubic. dobry den, libi se mi nova grafika Np-prehledna a k tomu hezka. jinak to ctu od zacatku do konce. kupovala bych si ho, i kdyby byl jen v trafice, ale takhle to je uplne fakt senza,ze clovek jeste pomuze, no však vite:) pozdravujte prosim pana prodejce z plzenskeho vlakace, je moc fajn. hodne uspechu v 007 preje veru vazeni, k nove grafice jen tolik, ze titulky jsou téměř necitelne. zrovna titulky, které rozhoduji o tom, zda si clanek přectete. mne vzaly veskerou chut. kamila vazena redakce, přiznám se, ze bezne spis hltam cosmopolitan nebo harper´s bazar, ale vanocni cislo Np me fakt dostalo,jen tak dal!tolik zajimavosti! s pozdravem jitka VYRU·TE VLÁDY ZEMÍ, KDE VùZNÍ NOVINÁ¤E V Ïaláfiích v mnoha zemích svûta jsou vûznûni novináfii jen proto, Ïe vyuÏili svého práva na svobodu slova. Vám v psaní nikdo nebrání. Po‰lete dopis zodpovûdn˘m úfiadÛm. Amnesty International âeská republika www.amnesty.cz Tiráž Kodex prodejce časopis Nový prostor vychází od prosince roku 1999. občanské sdružení Nový prostor je nezisková organizace, která pomáhá lidem bez přístřeší v krizové životní situaci. pomocí pouličního prodeje čtrnáctdeníku nabízí lidem v tísni možnost získat základní prostředky. redakce uvítá jakékoliv vaše příspěvky a připomínky. Nevyžádané rukopisy a fotografie nevracíme, prosíme, neposílejte originály. publikujeme pouze původní práce, publikované textové zprávy jsou bez korektur. adresa redakce: Nový prostor, pod svahem 12, praha 4 – braník, 147 00, tel.: 220 199 301, 220 199 302, fax.: 220 877 375, email: [email protected] Koncept: robert sztarovitcs, šéfredaktorka: erika hníková, redakce: tomáš rychetský, ondřej slačálek art director: Antonín kopp, tomáš mikovič, grafik: štěpán bartošek inzerce a marketing: [email protected], 220 199 303 adresy distribucí: praha – řeznická 14, praha 1 – Nové město, tel.: 222 233 309, martin hadaščok (koordinátor) tel.: 608 720 708 ([email protected]), jakub stich (poradci@novyprostor. cz), brno – Antonína slavíka 7, 602 00, gabriela hrozinová, tel.: 776 782 468, 545 217 297 (gabina. [email protected]), hradec králové – Azylový dům matky terezy, u mostku 472/5, 503 41, petr mancl, tel.: 777 299 525 ([email protected]), strava – charita ostrava, Azylový dům pro muže, lidická 54, ostrava – vítkovice, 703 00, petr jícha, tel.: 776 020 914 ([email protected]), plzeň – diecézní charita, krizová služba, cukrovarská 16, 301 00, jan jung, tel.: 777 786 642 ([email protected]), olomouc – charita olomouc, dušan pořízka, tel.: 723 704 683 (n.prostor@seznam. cz), pardubice – skp, centrum portus, mgr. jan mandys, tel.: 777 765 844 ([email protected]), uherské hradiště – Ad. sv. vincence, Na hradbách 700, staré město, 686 03, tel.: 572 542 988, české budějovice – charita čb, Azylový dům pro muže, riegrova 32, václav kučera, tel.: 387 315 388 Předsedkyně občanského sdružení nový Prostor: dagmar kocmánková; Koordinátor projektu nového Prostoru: robert sztarovics; Koordinátor tréninkového zaměstnání: jakub chudomel občanské sdružení Nový prostor je členem international Network of streetpapers a projektu No borders. registrace: mkčr 8342, issN 1213-1911 předtisková příprava: Art –d – čtk tisk: čtk repro Názory přispěvovAtelů Nemusí vyjAdřovAt stANovisko redAkce. ministerstvo Práce a sociálních věcí čr středisko kresťanské pomoci Pardubice Prodejce nového Prostoru nesmí: 1. prodávat mimo místo jemu přidělené a uvedené na jeho průkazu. 2. být po dobu prodeje pod vlivem alkoholu nebo jiných drog. 3. používat vulgárních výrazů, nadávek, rasistických, sexistických či jinak společensky nepřípustných obratů ve styku s veřejností, ostatními prodejci nebo pracovníky výdejny. 4. obtěžovat při prodeji kolemjdoucí a zdržovat je proti jejich vůli nebo zdržovat dopravu. 5. žebrat nebo jiným nepovoleným způsobem požadovat od lidí peníze, pokud má na sobě viditelně průkaz prodejce 6. slovně či fyzicky napadat jiného prodejce časopisu a nutit ho, aby opustil své prodejní místo. 7. prodávat časopis na cizím soukromém pozemku či prostoru. 8. páchat kriminální činnost nebo takovéto činnosti napomáhat, zvláště je-li viditelně označen průkazem prodejce časopisu Nový prostor nebo má-li s sebou časopisy. 9. prodávat časopisy neregistrovaným, neoznačeným nebo vyloučeným prodejcům. 10. Nesprávně vracet zpět z částky přijaté od kupujícího. 11. požadovat od kupujícího víc, než je oficiální cena časopisu. 12. prodávat jiné zboží než časopisy. 13. prodávat bez průkazu, který je opatřen jeho registračním číslem a fotografií a který musí nosit na viditelném místě. 14. poškozovat dobré jméno časopisu a společnosti Nový prostor. prodejcem Nového prostoru se může stát každý, kdo písemně potvrdí, že je starší 16 let, je v sociální nouzi a zaváže se dodržovat kodex prodejce. tento kodex je stejný ve všech časopisech sdružených v iNsp – mezinárodní organizaci zastřešující pouliční časopisy z celého světa. sbírkový účet nP – z tohoto účtu financujeme například nákup léků pro prodejce, provoz kuponového obchodu, ubytování a ošacení některých prodejců či tréninky fotbalového týmu. chcete-li nám Pomoci zKvalitnit našim Prodejcům život, budeme vám vděčni za Každou Korunu. číslo účtu: 10101358/5500 Hledáme další streetfešáky! Znáte někoho, kdo potřebuje nakopnout zpátky do života? Víte o někom, kdo shání práci? Prodejní tým časopisu NP hledá nové členy. Pošlete ho k nám! Praha – Řeznická 14, Praha 1, tel.: 222 233 309, Brno – Antonína Slavíka 7, tel.: 776 782 468
Podobné dokumenty
Česká hlava jen pro muže
lem Evropy, a nejen jejím, a měli bychom noválečné i pozdější boje, kterých se Česse podle toho k němu důsledně chovat ko více či méně přímo účastnilo. Tyto boje špatný pán. Myslím, že není ani dob...
Srpen - Město Lovosice
zhotovitele stavby. Jsou vydána všechna stavební a vodoprávní povolení. K vydanému povolení ke kácení stavbou dotčené zeleně, bylo podáno odvolání „Společnosti ochránců životního prostředí Litoměři...
Abeceda homosexuality
potřebují k tomu, aby se mohli lépe orientovat ve světě a vytvářet své postoje k dění kolem sebe. Představu
normality máme každý svou, a přestože existuje stálá snaha o vznik obecně přijatelného ko...
Zpravodaj č. 44 - Klub skalničkářů Brno
nesetkal s jeho bílou formou. I v literatuře jsem zmínku o této formě hledal marně.
Cyclamen cilicicum je další druh, který se dá pěstovat venku, ale není již tak snadný jako
předchozí, musíme ho n...
Ke stažení: Orl-2015-6
natolik, že slušný chleba stojí majlant. Kvalitní věci odolávají finančním sračkám tím, že stoupá jejich cena. A ta dřívější ”cenina
krytá státními aktivy” se stala bankovním šmejdem. A státní aktiv...