Nadační listy č. 18: prosinec 2009 – leden 2010
Transkript
Nadaèní listy è. 18/prosinec 2009–leden 2010 osobnost Radko Haken Pardubice vzpomínka Vlasta Fialová krásy naší zemì Divadlo Na Jezerce Divadelní spoleãnost Jana Hru‰ínského Petr Jarchovsk˘/ Jan Hfiebejk MUSÍME SI POMÁHAT Lenka Vlasáková, Jifií Macháãek, Miroslav Vladyka, Václav Chalupa, Martin Sitta, Roman ·tabrÀák ReÏie: Jan Hfiebejk www.divadlonajezerce.cz Generální partner Městská část Praha 4 Slovo úvodem Obsah Jsme moc rádi, že se s vámi mùžeme pøivítat v novém roce – v roce, ve kterém nevíme co nás èeká, zato však víme, èeho už jsme se doèkali. Pøívalu snìhové kalamity nebo pøívalu ladovské zimy? Posouzení necháme na vás, každopádnì my se pøikláníme k pojmu ladovská zima. NADACE ŽIVOT UMÌLCE Pøedvánoèní setkání držitelù SENIOR PRIX 2 NADACE ŽIVOT UMÌLCE Hovoøí Ing. Martin Maøan 6 A v souvislosti s tím nás možná právì proto napadlo i kuriozní téma v rubrice Zdraví, u kterého chybí snad už jen vodník )) Ale o pohádkové bytosti jsme vás nepøipravili. Máme pro vás díky rozhovoru s osobností, loutkáøem a výtvarníkem Radko Hakenem, dokonalou náhradu. Šśastný nový rok vám tak „pøeje“ Spejbl, Hurvínek i Mánièka )) A k nim se pøidávají všichni vzácní hosté – umìlci z pøedvánoèního setkání SENIOR PRIX, pøidává se také øeditel spoleènosti INTERGRAM, Ing. Martin Maøan, a v našem prvním „zahranièním“ rozhovoru i mladý talentovaný hudebník Oleg Sokolov. Nepøidá se už bohužel jedna z nejkrásnìjších èeských hereèek, Vlasta Fialová, alespoò na ni tedy vzpomeneme. Pøi vzpomínkách mùžeme pít horkou èokoládu, nebo si dát jinou sladkou dobrùtku, tøeba pardubický perník – chloubu mistra Janoše i samotného mìsta Pardubice, do kterého jsme se v chladných zimních mìsících vypravili, abychom si pøipomenuli, že chlad a zima nevadila pøed sto lety nikomu z tìch, kdo se zúèastnili slavnostního otevøení pardubického Východoèeského divadla. A chlad a zima nevadí ani pøi pobytu v takových lázních, nevìøíte? Tak si zalistujte našimi rubrikami a dozvíte se vše, co jsme pro vás v prvním lednovém vydání pøichystali. A že se nám tentokrát sešla pestrá témata... Tak aś je pestrý i celý rok 2010 )) Alexandra Stušková, DiS. šéfredaktorka Nadaèních listù Nadaèní listy i NADACE ŽIVOT UMÌLCE dìkují panu režiséru Karlu Rohanovi za finanèní pomoc a podporu. TALENT Oleg Sokolov 10 OSOBNOST Radko Haken 14 CO MOŽNÁ NEVÍTE Služby v našich službách 20 KRÁSY NAŠÍ ZEMÌ Mìsto Pardubice 22 FENOMÉN 26 Východoèeské divadlo Pardubice ZDRAVÍ Èeský kapr 28 HISTORIE Historie èokolády 30 VZPOMÍNKA Vlasta Fialová 34 KAM ZA KULTUROU 38 Šéfredaktorka: Alexandra Stušková, DiS. , [email protected] tel: 739 077 131, www.nadace-zivot-umelce.cz Grafická úprava: Blanka Roubíčková Redakce: Lýdie Soldánová, Mgr. Justina Kašparová, Pavel Sršeň, Antonín Růžička, Judr. Alena Pazderová Nakladatelství STUŠKOVÁ IČ: 742 66 756, DIČ: CZ6757020127 R. č.: MK ČR E 18180 dvouměsíčník prosinec 2009/leden 2010, vychází 17. 1. 2010 příští vydání – měsíčník, vyjde 24. 2. 2010 Tiskárna v Ráji s.r.o., V Ráji 906, 530 02 Pardubice Poděkování inzerentům: Divadlo Na Jezerce, Divadlo Komedie, Žižkovské divadlo Járy Cimrmana, Pavel Janoš – výroba a prodej perníku, Východočeské divadlo Pardubice, Pavel Procházka – čokoládové speciality, Divadlo pod Palmovkou, Muzeum loutek Plzeň. 1 N A DAC E Ž I V OT U M Ě LC E Č L E N O V É S P R ÁV N Í R A DY: Vladimír Prošek – předseda, dramaturg, hudebník, zástupce Uměleckého sdružení Artes Prof. Jiøí Hlaváè – profesor HAMU zástupce Asociace hudebních umělců a vědců. Mgr. Vojtìch Jouza – člen České filharmonie, zástupce UNIE Odborový svaz orchestrálních hudebníků ČR RNDr. Jan Komín – hudebník, zástupce Svazu autorů a interpretů Miroslav Svoboda – člen sboru Statní opery Praha, zástupce UNIE Odb. svaz profesionálních zpěváků ČR Marek Vašut – herec, zástupce Herecké asociace NADAC Pøedvánoèní set Měsíc po slavnostním udílení SENIOR PRIX 2009, o kterém jsme vás informovali v předchozím vydání, přichází na řadu již tradičně další, neméně slavnostní událost, kterou je předvánoční setkání držitelů SENIOR PRIX. Správně bychom měli použít přívlastku „všech držitelů“ SENIOR PRIX, bohužel již nelze, neboť řada z nich nás navždy opustila. Odešli na jiné setkání – na setkání, ze kterého není návratu... Přesto tito umělci zůstávají natrvalo ve vzpomínkách těch, kteří na setkání ještě přijít mohou, i těch, kteří měli možnost již nepřítomné umělce během jejich života poznat, či se obdivovat jejich umění. Ať už hereckému, tanečnímu, pěveckému, hudebnímu ad. Č L E N O V É D O ZO R Č Í R A DY: Ing. Michal Krùšek – předseda člen Pražského filharmonického sboru, zástupce UNIE Odborový svaz profesionálních zpěváků ČR Ivan Pazour – člen orchestru České filharmonie, zástupce UNIE Odb. svaz orch. hudebníků ČR Cyril Jeníèek – hudebník, zástupce Svazu autorů a interpretů A PA R ÁT: Ing. Dagmar Hrnèíøová výkonná ředitelka nadace Lýdie Soldánová – tajemnice REDAKČNÍ RADA: Ing. Dagmar Hrnèíøová výkonná ředitelka nadace Mgr. Daniel Rùžièka – šéfproducent, Centrum vzdělávacích pořadů ČT Ing. Martin Maøan ředitel společnosti INTERGRAM 2 Letošní předvánoční setkání držitelů SENIOR PRIX se uskutečnilo v neděli 6. prosince 2009 odpoledne, ve Velkém sále Národního domu na Smíchově. Kdyby se stal „zázrak“ a přišlo najednou, spolu se svými rodinnými doprovody, opravdu všech, téměř 760 držitelů SENIOR PRIX, sál by jim určitě nestačil. I tak praskal ve švech, a to je dobře. Bylo krásné pozorovat všechny ty, kteří se nadačního setkání účastnili. Ať už byli z Prahy, či přijeli odjinud. Opět se po roce sešli se svými kolegy a přáteli, zavzpomínali na ty, co s nimi ještě vloni seděli u jednoho stolu a letos – bohužel, ať už ze zdravotních či jiných důvodů, se setkání účastnit nemohli. Na druhou stranu se umělci vzájemně mohli přivítat s kolegy „novými“, přesněji řečeno čerstvými držiteli SENIOR PRIX 2009. CE ŽIVOT UMÌLCE kání držitelù SENIOR PRIX 1993–2009 Bohuslav Šulc,Stanislav Fišer a Karel Štìdrý Stanislav Zindulka a Gustav Oplustil Eduard Hrubeš a Miriam Kantorková Vìra Nerušilová a Zdena Procházková Svatopluk Matyáš, Antonín Hardt, Oskar Hák a Boøivoj Navrátil SENIOR PRIX, ocenění NADACE ŽIVOT UMĚLCE, se udílí umělcům, kteří dovršili věku 70ti let a více. Jak už tedy vyplývá ze samotného názvu SENIOR PRIX, na předvánočních setkáních se společně schází umělci z řad seniorů. Když je však chvilku pozorujete a posloucháte, zjistíte, že tito lidé jsou duší stále mladí. Jsou jako děti. Smějí se, objímají, povídají si veselé historky, některý z nich u stolu zanotuje, ba i v předsálí zaskotačí. Jsou milí a dobrosrdeční. Ve srovnání s různými závěrečnými firemními večírky, kterých se účastní pouze lidé mladí, dynamičtí, perspektivní a in, je na nadačních setkáních už na první pohled patrno více radosti a upřímnosti. Vzhledem ke zkušenostem a životnímu nadhledu všech pozvaných umělců, zde nepanuje žádná zášť ani nenávist, všichni jsou si rovni, přesně v tom smyslu, v jakém byla založena i SENIOR PRIX. Gustav Oplustil a Lubomír Lipský Jan Pohan, Vìra Nerušilová a Karel Urbánek Standa Procházka Jaroslav Suchánek Dalimil Klapka Na takových vánočních setkáních si člověk najednou více než kdy jindy uvědomí nezastavitelný koloběh života. Spousta pozvaných rok co rok přichází a najednou je jejich místo prázdné. Ne však nadlouho. Brzy je zaplní někdo „mladší“, který bude také rok co rok přicházet, až bude jednou i jeho místo prázdné... a opět přijde někdo nový... a tak to půjde pořád dokola, doufejme, že za pomoci NADACE ŽIVOT UMĚLCE, co nejdéle. Richard Adam Boøivoj Navrátil 3 N A DAC E Ž I V OT U M Ě LC E Říká se, že každý umělec je svým způsobem tak trochu „blázen“. Pokud to znamená, že se člověk raduje a směje se, pak tedy budiž chvála bláznovství... Budiž chvála také všem organizátorům těchto setkání, které se pořádají nepřetržitě již od roku 1993. Na nadačních stránkách www.nadace-zivot-umelce.cz si tak můžete prohlédnout známé tváře, dnes bohužel již zesnulých umělců, například herce Rudolfa Hrušínského, Josefa Kemra, Jiřího Sováka, herečky Marie Glázrové, Slávky Budínové, zpěvačky Inky Zemánkové, Ljuby Hermanové, Vlasty Průchové, operního pěvce Eduarda Hakena, Ivo Žídka, operní pěvkyně Marie Tauberové, skladatele Gustava Broma, dirigenta Františka Belfína a řady, řady dalších. Naleznete zde také fotografii bývalého ministra kultury Pavla Dostála, který se nadačních setkání i SENIOR PRIX účastnil, a nebo také fotografii nejstaršího držitele SENIOR PRIX, orchestrálního hudebníka Národního divadla, pana Karla Moudrého, který zemřel vloni, ve věku 102 let! Jaroslav Štercl, Gustav Brom a Rudolf Hrušínský Svatopluk Beneš, Josef Bek a Radovan Lukavský Karel Moudrý Martin Rùžek a Vlastimil Brodský Ema Skálová, Zdenìk Dítì a Zita Kabátová Vlastimil Brodský s pøítelkyní a Stellou Zázvorkovou Vlasta Prùchová, Karel Zich a Ljuba Hermanová 4 Jiøí Novotný, František Peterka, Jan Teplý a Josef Vìtrovec Ale přejděme od vzpomínek zase zpátky k současnosti. K umělcům, jejichž některé tváře vám předkládáme na stránkách listů NADACE ŽIVOT UMĚLCE – nadace, díky které se mohou alespoň jednou za rok všichni společně setkat. Tak, jako tomu bylo i onu zmiňovanou prosincovou neděli. Předvánoční setkání držitelů SENIOR PRIX začínalo ve 14. hodin. Poté, co se všichni usadili ke stolům, následoval krátký zahajovací program. Pøedseda správní rady NŽU Úsměvnou forVladimír Prošek mou, přímo „pod vánoční baňkou“ přivítal v úvodu všechny přítomné předseda správní rady nadace pan Vladimír Prošek, který popřál krásné Vánoce a hodně štěstí a zdraví do Nového roku. Poté už následoval krátký kulturní program. Nakonec následovala volná zábava s vánočním občerstvením, na kterém nechyběly tradiční vánoční dobroty, včetně cukroví. Volná zábava byla pro všechny přítomné velmi příjemnou, některým se ani nechtělo domů, neboť pro některé je zase další rok dlouhá doba k čekání. Pro některé se jedná ještě i o období pracovní, každopádně pro všechny je to doba, po kterou se určitě budou těšit na setkání příští. text: Alexandra Stušková, DiS foto: Antonín Rùžièka a archiv NŽU Tajemnice nadace s šéfredaktorkou nadaèních listù Jako by se snoubilo stáří s mládím – tak působilo vystoupení roztomilých malých tanečnic s panenkami v náručí, z dětské baletní školy při Státní opeře Praha. Poté následovalo vystoupení pěveckého souboru Ensemble Guillaume, pod vedením sbormistra Lukáše Vendla, které svým repertoárem navodilo tu správnou vánoční atmosféru. Výkonná øeditelka NŽU Ing. Dagmar Hrnèíøová a tajemnice NŽU Lýdie Soldánová I králové začínali „korunou“ číslo účtu pro případné dary 25334111/0100 adresa: NADACE ŽIVOT UMĚLCE Senovážné nám. 23, 110 00 Praha 1 tel.: 224 142 295 www.nadace-zivot-umelce.cz 5 N A DAC E Ž I V OT U M Ě LC E Hovoøí Ing. Martin Maøan Hlavními zøizovateli NADACE ŽIVOT UMÌLCE je šest profesních organizací: Herecká asociace, Asociace hudebních umìlcù a vìdcù, Svaz autorù a interpretù, UNIE – Odborový svaz orchestrálních hudebníkù ÈR, UNIE – Odborový svaz profesionálních zpìvákù ÈR a Umìlecké sdružení Artes. NADACE ŽIVOT UMÌLCE letos úspìšnì vstupuje již do osmnáctého roku své pùsobnosti..., díky jmenovaným organizacím, ale zejména také díky spoleènosti INTERGRAM..., spoleènosti, která existenci a èinnost nadace podporuje finanènì už od samého poèátku. Jejím souèasným øeditelem je Ing. Martin Maøan, mimo jiné i èlen naší redakèní rady. Vzhledem k významu svého postavení, je nyní také vzácným hostem novoroèního nadaèního rozhovoru. Než začnu klást otázky, dovolte mi, abych Vám dodatečně popřála hodně štěstí a zdraví do Nového roku..., ostatně od tohoto přání se můžeme i odrazit. Považujete například takovou formu přání zdraví za pouhou frázi nebo už také za čím dál větší moudro? Takové přání může být vnímáno jako fráze jen tím, kdo si neprošel nějakými vážnějšími problémy, zejména pak zdravotními. Proto i já přeji z celého srdce Vám i Vašim čtenářům do Nového roku vše nejlepší, hodně štěstí a „zdraví“! Jak jste prožil vánoční svátky? Vás je přes rok opravdu těžké zastihnout, tak doufám, že odpočinkem. Vzhledem k tomu, že nám před několika měsíci přibyl do rodiny nový člen, má druhá dcerka Natálka, jednalo se prakticky o dosti aktivní odpočinek. Tak jako s každým batoletem..., vánoční svátky jsou v tomto případě vždy kombinací radosti a zodpovědného plnění povinností. Pro mě osobně jsou vánoční svátky především obdobím rodinné pohody a lásky..., ale také krátkým obdobím zklidnění, odpoutání se od každodenních starostí, příležitosti k bilancování úspěchů či proher končícího roku. Jste ředitelem velmi významné společnosti, byl jste jím už při založení NADACE ŽIVOT UMĚLCE? 6 Do funkce ředitele společnosti INTERGRAM jsem nastoupil v roce 1998, na základě konkursu. Již tehdy to byla dobře fungující, stabilizovaná společnost. Zejména díky mému předchůdci, Jiřímu Novotnému, který se nemalou měrou o vše zaslou- Jiøí Novotný a Karel Moudrý, žil a který stál pøi udílení SENIOR PRIX také při vzniku NADACE ŽIVOT UMĚLCE. Přibližte nám prosím, co konkrétně společnost INTERGRAM znamená? Čím se zabývá? INTERGRAM je nezávislou společností výkonných umělců a výrobců zvukových a zvukově obrazových záznamů. Zastupuje tedy umělce; herce, muzikanty, zpěváky apod., a také výrobce hudebních nahrávek a filmů. Na základě smluv v současné době zastupujeme ke dvaceti tisícům českých, a zhruba pět set tisíc zahraničních umělců. Činnost INTERGRAM má dva základní směry: prvním z nich je oblast rozhlasového a televizního vysílání, tedy vztahů mezi vysílateli, umělci a výrobci (zejména v otázkách odměňování za užití hudebních nahrávek, dále reprízného z České televize, Českého rozhlasu apod.). Druhým základním směrem činnosti INTERGRAM je pak oblast veřejných produkcí, užití výkonů výkonných umělců a snímků vyrobených výrobci jejich šířením na veřejnosti (pořádáním diskoték, hraním v restauracích, hotelech, obchodech apod.). Mimo to INTERGRAM zpracovává agendu nenahraných nosičů a přístrojů, sloužících k rozmnožování, agendu prodeje filmů spravovaných Státním fondem České republiky pro podporu a rozvoj české kinematografie, agendu prodeje pořadů a filmů prostřednictvím Telexportu, agendy spojené s užitím na nosičích, v reklamách apod. Tak to je dokonalé objasnění, děkuji. Čím si nejvíce vysvětlujete stále dobrou pozici této společnosti na našem trhu? Protože jsme organizací, která vybírá od jiných subjektů peníze (odměny pro výkonné umělce a výrobce, které jim náleží na základě Autorského zákona), budeme asi jen stěží získávat nějakou velkou oblíbenost mezi veřejností. Ale naopak..., snad nás mají rádi alespoň naši zastupovaní, pro které peníze získáváme. Za posledních 10 S Václavem Postráneckým, let se roční obprezidentem Herecké asociace jem vybraných peněz zvýšil z nějakých 100 milionů na téměř 400 milionů korun, za rok 2009. Ve vztahu k smluvním partnerům, i k našim zastupovaným, se snažíme držet několika základních pravidel: profesionalita, korektnost a slušnost. I když se nikdy nedá zavděčit všem, doufám, že je INTERGRAM vnímán jako seriózní a dobře fungující organizace. Ze strany NADACE ŽIVOT UMĚLCE určitě. Mimochodem na listopadovém udílení SENIOR PRIX 2009, jste při projevu také zmínil, že prostředky, které jsou vynaloženy ze strany INTERGRAMU na podporu činnosti NADACE ŽIVOT UMĚLCE, jsou vynaloženy velmi rozumně a užitečně, a jdou tam, kde jsou zapotřebí, kde je to zasloužené. To jste řekl hezky. Na jakém základě se tyto finanční prostředky udělují? Sám o tom určitě nerozhodujete. INTERGRAM rozděluje finanční prostředky na základě Vyúčtovacího řádu. Sami výkonní umělci a výrobci si tak rozhodují o tom, kam a v jaké výši tyto prostředky půjdou. Jsem přesvědčen, že toto je jediné správné řešení. Mojí úlohou je jen tyto peníze získat a poslat na příslušné účty. „Jen“. To není zrovna malý úkol. Díky Vám tak může NADACE ŽIVOT UMĚLCE podporovat mladé, začínající umělce, podporuje různé nové projekty, lhostejný ji není ani osud umělců starších, bohužel často osamělých. Kdybyste mohl zazvonit kouzelným zvonečkem a k vánočnímu stolu si pozvat některého ze svých nejoblíbenějších umělců, kdo by to byl? To by byl dlouhý seznam… Když by to Luis Bunuel Portolés měla být ale jen jedna osoba, asi bych zvolil Luise Buñuela. (Luis Buñuel Portolés – španělský filmový režisér, tvořící nejvíce v Mexiku a ve Francii. Je považovaný za jednu z nejvýznamnějších osobností dějin kinematografie, pozn. redakce) Dobrá volba... A ještě zpět k INTERGRAMU; podporuje kromě NADACE ŽIVOT UMĚLCE i jiné podobné organizace? Výrobci prostřednictvím INTERGRAM podporují českou pobočku IFPI (Mezinárodní federaci hudebního průmyslu) a Českou filmovou komoru. Na straně umělců jdou prostředky na NADACI ŽIVOT UMĚLCE a na Sdružení výkonných umělců, které podporuje činnost profesních organizací – zakládajících členů INTERGRAM. Zeptám se, jaký druh umění nebo kultury máte nejraději? Hudbu, film, divadlo...? Jelikož jsem vyrůstal ve výtvarnické rodině, 7 N A DAC E Ž I V OT U M Ě LC E mám tedy logicky silný vztah k výtvarnému umění. V mládí jsem se také amatérsky věnoval hudbě a dodnes si svůj život bez ní nedokážu představit. Jsem i vášnivým filmovým fanouškem. V dobách studií jsem častokrát absolvoval i tři různé filmy za sebou, ve Filmovém klubu či v Ponrepu. Do divadla se už v poslední době tak často, jak bych si přál, nedostanu. Nejčastěji na premiéry přátel, jež mám, jak mezi herci tak i mezi dalšími tvůrci. A nedílnou součástí mého života je i literatura, koneckonců sám čas od času i něco napíšu a vydám. Tak to jsem ani netušila. Máte bohatý život... k tomu vedení v dobře zavedené organizaci... Jak jste nám vysvětlil, jedná se o nezávislou společnost výkonných umělců a výrobců zvukových a zvukově obrazových záznamů. To znamená třeba i DVD, videokazet, CD apod. To jsou statisíce záznamů..., našli by se třeba nějaké, které byste nejraději úplně „vymazal ze světa“? Někdy v osmnácti jsem, poprvé a naposledy ve svém životě, natočil reklamu – na jablečný štrúdl. A jako naschvál se tato reklama čas od času odněkud vynoří, například na internetu, aby mi tuto mladickou nerozvážnost připomněla. (smích) Jinak na nějakém „vymazávání ze světa“ netrvám; zůstávají po nás různé záznamy našich životů. Důležité je, abychom se nemuseli stydět za život samotný. Řekněte mi nyní, jako člověk významný a úspěšný, jaký máte názor na dnešní společnost? Na vztahy mezi lidmi? Na práci, na nezaměstnanost apod.? Složitá otázka..., na tu je těžké odpovědět několika větami. Řekl bych, že společnost je taková, jací jsme my sami. Je tedy zbytečné nad ní bědovat a jen kritizovat negativa (a že jich je). Ano, vidíme kolem sebe mnoho bezohlednosti, sobectví, agresivity, hlouposti..., všichni jsme před dvaceti lety měli asi trochu jiné představy, jakým směrem se naše země vydá, jaký v ní bude život a vztahy mezi lidmi. Nicméně záleží jen a jen na nás, kam budeme kráčet v dalších letech a jak se k sobě budeme chovat. Přes všechny problémy a krize, které nám život v dnešní společnosti přináší, bychom neměli zapomínat na jednu základní skutečnost: miliony lidí dnes a denně na celém světě bojují o holý život, 8 o přežití. Těmto zkouškám my naštěstí zatím vystaveni nejsme, a kromě slušných existenčních jistot disponujeme i další nesmírnou hodnotou; žijeme..., a i naše děti snad budou žít, ve svobodné demokratické společnosti..., se všemi nedostatky, omyly a chybami, jichž se při jejím budování bohužel dopouštíme. Vy jste pro to, abyste se dostal tam, kde nyní jste, musel určitě mnohé udělat. Jaké byly Vaše začátky? Dětství, studium? Po absolvování gymnázia jsem se několikrát neúspěšně pokoušel dostat na FAMU. Nakonec jsem před blížící se vojenskou službou „prchnul“ na studia Vysoké školy ekonomické. Ještě před prací ve společnosti INTERGRAM jsem od počátku 90. let působil na Pražském hradě, nejprve v Kanceláři prezidenta republiky a poté v nově založené Správě Pražského hradu. Tam jsem postupně od ekonomické problematiky přešel, ke mně bližší, kulturní oblasti. Za šest let jsme připravili několik set koncertů, divadelních představení (mj. jsme založili tradici dodnes populárních Shakespearovských slavností) či výstav (včetně velkých výstavních projektů jako byly Rudolf II., Josip Plečnik a Pražský hrad či Deset století architektury). A co dětství? Jak dlouho jste jako dítě například věřil na Ježíška? To si opravdu nepamatuji. Ovšem Ježíška vnímám jako symbol..., souhrn krásných idejí, ve které je dobré věřit po celý život. Co byste na závěr, jako host novoročního rozhovoru, popřál všem našim čtenářům do nového roku? A jsme obloukem zpět u těch frází… Přeji všem lidem dobré vůle štěstí, zdraví, lásku, přátelství a naplněný život! za rozhovor dìkuje: Alexandra Stušková, DiS. foto: archiv ŽU 2009 DIVADLO KOMEDIE 2010 STAŘÍ HRDINOVÉ, NOVÉ SVĚTY - NOVÍ HRDINOVÉ, STARÉ SVĚTY Ivana Uhlířová Martin Pechlát O. Reese / D. D. Pařízek O. Bukowski GOEBBELS / BAAROVÁ HOSTÉ Nad tímhle světem by člověk brečel i umřel smíchy. Zároveň. Vzduchem a láskou se nenasytíš, zejména ne tím vzduchem. Martin Finger Jiří Štrébl T. Brussig / K. Polívková J. Urzidil / D. Jařab HRDINOVÉ JAKO MY WEISSENSTEIN Všichni jsme byli tak nějak proti. Přesto existovala zeď. Za všechno, ať je to cokoliv, se na tomto světě musí pykat. rezervace, informace, brána do divadla na www.prakomdiv.cz, Divadlo Komedie, Jungmannova 1, 110 00 Praha 1, pokladna otevřena: ve všední dny 12.00 – 20.00 h, so, ne 2 h před začátkem představení rezervace na tel.: 224 222 734, e-mailem: [email protected], prodej také v síti: Ticketportal: www.ticketportal.cz mediální partneři: Činnost Pražského komorního divadla v Divadle Komedie podporuje hl. m. Praha příspěvkem ve výši 14,5 mil. Kč talent Pøi slavnostním listopadovém udílení SENIOR PRIX 2009 mì kromì oceòovaných umìlcù zaujalo také vystoupení posluchaèe 3. roèníku hudební fakulty AMU v Praze, Olega Sokolova, který zahrál všem pøítomným na hudební nástroj zvaný marimba. Spolu s lidmi v sále jsme byli hrou na tento nástroj mile pøekvapeni. Ještì pøed vánoèními svátky se mi podaøilo Olega sehnat a pøipravit s ním zajímavý rozhovor, nejen o marimbì... Oleg Sokolov Podle jména nepocházíte z Čech. Pocházím z Kyjeva, hlavního města Ukrajiny. Je to krásné město, bohaté na zeleň, vždyť se mu také říká; město zeleně. Chce to odvahu jít do jiné země, do neznáma..., navíc bohužel, v očích mnoha našinců nemají Vaši krajané právě tu nejlepší pověst. Jsem Ukrajinec – a buď to tak lidi berou nebo neberou. Já o sobě nikoho přesvědčovat nebudu. Nikomu jsem nic špatného neudělal. Vím, že spousta našich lidí nám tady nedělá právě nejlepší pověst, ale nemůžete házet všechny do jednoho pytle. Všude jsou lidé dobří a špatní, v každé zemi. To ano, Vám ale nelze nic vytýkat. Jste chytrý, vzdělaný, dokonce prý studujete dvě hudební akademie zároveň? Ano, studuji Kyjevskou hudební akademii a také pražskou hudební fakultu AMU. Líbí se Vám v Praze? Je to nejkrásnější město na světě. Například pro mého tatínka je Praha hlavním městem Evropy, tak to říká. Když jsem tu s ním byl před šesti lety poprvé, říkal jsem si, že jednou bych tu chtěl bydlet. A to se Vám podařilo. Ano. A poznal jsem nejenom Prahu, ale i jiná města. Já hraji totiž také na bicí, u nás na Ukrajině, ve známém souboru bicích nástrojů. Tady v České republice, v Liberci, mám známého Sergeje Grigorenka, který hraje na bicí nástroje také. Má vynikající soubor ARIES. V roce 2003 pozval naši skupinu na společnou šňůru koncertů po České republice. Když jsem sem přijel, tak mě hned od počátku zajímalo všechno dění 10 v českém showbyznysu, jak to chodí v této oblasti u vás, jaký je rozdíl oproti našemu. A je? Ukrajinský a ruský showbyznys je obrovský. U nás je spousta různých škol, pořád spousta nějakých soutěží, tady se mi to zdá takové více omezené. Jednou za rok se objeví Superstar a to je pak událost roku. U nás je třeba takových soutěží za rok i deset. Samozřejmě je to dáno i tím, že spolu s Ruskem jsme několikanásobně větší země, ale také je tam zase několikanásobně větší konkurence. A tak abyste blíže poznal český showbyznys, zůstal jste v Praze. I to byl jeden důvod, a pak samozřejmě studium na AMU, to mě velmi zajímalo. Na akademii studuji u prof. Vladimíra Vlasáka, Daniela Mikuláška a Tomáše Ondruška. Všech si velmi vážím a hodně se od nich učím. Mluvíte velmi dobře česky. Češtinu jste ovládal už při zkouškách? (smích) Když jsem jel dělat zkoušky na pražskou akademii, tak jsem se předtím učil pouze měsíc. A víte, jak jsem se učil otázky a odpovědi? Jako básničku jsem se to naučil. Ale bylo to těžké, naučil jsem se třeba prvních dvacet, ale pak jsem zapomněl, co byla ta první. Na Kyjevskou akademii jsem se dostal poměrně snadno. Když jsem přijel sem, zahrál jsem na zkoušce na klavír a byl jsem přijat. Moje maminka je totiž klavíristka a klavír patří k mým nejoblíbenějším hudebním nástrojům. Já myslela, že marimba. Marimba je můj hlavní nástroj, ale jinak hraju téměř na všechno. Přibližte nám trochu marimbu. Ten nástroj má velkou historii, pochází z Afriky, kde ho vyráběli ze dřeva. Při hraní na marimbu je velmi důležitá volba paliček. Na každou skladbu musíte mít jiný druh paličky. Vezmete třeba tvrdší, a už je jiný zvuk. Pro mě je nejlepší zvuk, který je měkký. Čím vás tento neobvyklý nástroj zaujal? Barvou zvuku. Zmínil jste také bicí, klavír..., pocházíte určitě z hudebně založené rodiny. Ano, maminka je profesorkou na Hudební akademii v Kyjevě, hraje na klavír. Já mám dva tatínky, jednoho vlastního a jednoho nevlastního, kterého si maminka vzala, když mi byl rok. První tatínek hraje na bicí a druhý na basu v Kyjevské filharmonii – jemu vděčím za všechno, co jsem. To on mě dostal k hudbě, přesvědčil mě, abych studoval. Já jsem zpočátku hudbu dělat nechtěl. Bavil mě jen fotbal, nic jiného. Když jsem šel do první třídy, do druhé, do třetí... jen fotbal, hrál jsem dokonce i za Dynamo Kyjev. Pak jsem si ale musel zvolit – hudba nebo fotbal. Doufám, že jsem zvolil dobře. A fotbal si ještě někdy zahrajete? Úplně jsem na něj nezanevřel. Tři roky hraju fotbal za tzv. ukrajinské celebrity, něco jako je třeba tady fotbalový klub Amfora, jen s tím rozdílem, že jsme v mladším týmu, věkově kolem dvaceti let. Vám je kolik let? Je mi 21 let. A v Praze jste... Dva roky. Do Kyjeva jezdím jenom dělat zkoušky. Zatím to jde. Ale nevím, co se stane zítra, pozítří, skončí mi studentské vízum, třeba mi nedají pracovní, nevím. Nevím co bude dál. Máte tady přítelkyni? Ano mám. Jmenuje se Olga a studuje bankovnictví. V Praze je už 12 let. Od začátku mi moc pomáhá. Velmi si ji vážím a za moc ji vděčím. Bydlíte v podnájmu, studujete, finančně Vás podporují rodiče? Od svých sedmnácti let od rodičů žádné peníze neberu. I když mi je nabízejí. Vidím, jak žila moje maminka, jak žil můj tatínek. Když přijeli do Kyjeva, neměli nic, museli se starat sami o sebe. Člověk už by měl v osmnácti dělat něco sám a ne být závislý na svých rodičích. Vzpomenete si na Vaše první velké vystoupení či na první výdělek? Bylo mi 16 let, když jsem hrál poprvé na velké akci pro ukrajinskou premiérku Julii Timoshenko. Hrál jsem na marimbu a ona za mnou po koncertě přišla, obejmula mě, dala mi pusu a řekla mi, že jsem její nejlepší muzikant. A můj první placený „kšeft“? Ten jsem měl v šestnácti letech s Kyjevskou filharmonií, od té doby pak pořád něco. Hrál jsem i pro prezidenta Václava Klause, včera jsem zase hrál na setkání politiků na pražském magistrátě, a tak různě. Jak Vás tak poslouchám, už je mi jasné, že se uživíte. Vždyť Vy hrajete pro samou elitu. (smích) Pro koho já hraju? Já můžu dnes hrát pro prezidenta a zítra za dvacetikorunu pro babičku. Já vím, že ta babička už prožila kus života, přišla na můj koncert a možná mě už nikdy více neuslyší, v tu chvíli hraji jen pro ni. 11 talent Marimbu a zpěv dělám hlavně pro lidi, ze srdce. A když děláte něco ze srdce, nemůžete to dělat zároveň jen pro peníze. Ze srdce jste hrál i pro „babičky a dědečky“ z řad umělců na SENIOR PRIX 2009. Ano, třeba tak. Toho vystoupení jsem si moc vážil. Bylo tam velmi milé a vzácné obecenstvo a jsem rád, že jsem pro ně mohl zahrát. Kdo Vám účinkování zprostředkovává? Domlouvám si vystoupení sám, neboť vím, jak to funguje. Na Ukrajině jsem se pohyboval čtyři roky v showbyznysu, zajímalo mě veškeré dění, takže se v tom umím trochu pohybovat... A nebo také lidi zavolají na akademii, jako třeba nadace, že by chtěli nějaký hudební program. Například na to vánoční setkání politiků napsali paní Zárubové na pražskou akademii a ona pak vybrala a poslala mě. Za tyto příležitosti jsem vždy moc vděčný. Z akademie mám také moc rád paní profesorku Loudovou, která mi s koncerty od začátku velmi pomáhá. Zmínil jste také zpěv. Mám velmi rád zpěv. Všichni známí mi říkají, že bych se mu měl věnovat více. Miluji lyriku, takové ty romantické písně... podobně jako zpívá třeba Phil Collins, Sting nebo Lionel Richie. Také nedám dopustit na Michaela Jacksona, to byl opravdový král popu, nejen zpěvem, on byl vzorem pro tanečníky, choreografy, hudebníky..., všechno dělal na 100 %. Jinak já zpěv nedělám profesionálně, spíš jen tak pro sebe, pro známé, jak se říká „do šuplíku“. Třeba jednou ty písníčky z šuplíku vytáhnete. Třeba ano. Jeden známý tady chce založit kapelu a nabídl mi, abych u něj zpíval. Já jsem navrhnul, aby přizval také nějakou holku, aby to byl duet, ty se k romantickým písním hodí přece nejlépe. Tady zpívá většinou každý sólo. To je škoda. V lednu máme začít zkoušet, tak uvidíme. Já myslela, že studenti hudebních akademií hrají a poslouchají převážně vážnou hudbu. Tu hudbu hraji každý den – a ještě ji poslouchat... Doma na poslech je potřeba něco odlehčenějšího. Proto ten pop a romantika. I když na druhou stranu, na takovou Dvořákovu No- 12 vosvětskou symfonii nedám dopustit. To je něco nádherného! Umíte ji zahrát? Umím, ale něco Vám řeknu. Každý národ rozumí nejlépe tomu svému. Jak říká můj profesor tady v Čechách, skladbu od ruského skladatele zahraje nejlépe Rus, skladbu od českého skladatele může zahrát dobře zase jenom Čech. Každý národ do hraní vkládá své srdce, své vlastní pocity, neboť ví, jaké přesně jsou. Ať miluji Novosvětskou sebevíc, vždy ji zahraji jinak než bych měl, rozumíte mi. Rozumím... Hrajete i na bicí, je to sice trošku podobné hraní na marimbu, přesto si Vás jako bubeníka nedokážu představit. (smích) My máme na Ukrajině známou skupinu Ars-Nova, jejímž skorozakladatelem je můj táta. Je to takové velké show bicích nástrojů. Hráli jsme například také pro prezidenta Ukrajiny Viktora Juščenka. Hra na marimbu je podobná, jemnější než na bicí, ale jedno mají společné... já když hraju, pokaždé tu samou skladbu zahraju trochu jinak. Každou beru tak, že něco představuje, vložím do ní děj, který si představuju. Příběhem pak ožívá i ta samotná hudba. Zní jinak, ale nikdy ne stejně. Každou skladbu dělám srdcem a je jedno, jestli hraju na bicí, na marimbu, nebo na klavír. Ve dvaceti letech hrajete prezidentům, studujete dvě akademie, hrajete na elitních večírcích, stýkáte se s celebritami, čeho více chcete v budoucnosti dosáhnout? To mně říká spousta lidí, co Ty ještě chceš? Znají Tě na Ukrajině, pomalu i v Čechách, občas jsi v televizi, v rádiu, hrál jsi pro prezidenty..., je ti teprve 21 let, co Ty ještě chceš? A já říkám, nevím... Žít úplně normálně, mít na základní věci, na nájem, na jídlo, mít rodinu, to mně stačí. Nemít strach co bude dál, budoucnost je pro každého tak jiná... Po setkání s Olegem Sokolovem jsem si více než kdy jindy uvědomila moudrost starých dobrých pořekadel: že Lidé by se neměli házet do jednoho pytle, že Bez práce nejsou koláče a že Odvážnému štěstí přeje... Text: Alexandra Stušková, DiS. Foto poskytl: Oleg Sokolov 13 osobnost Dlouho jsem pøemýšlela, koho z umìlcù oslovit do novoroèního vydání. Mìl by to být nìkdo, kdo je známý, úspìšný, koho lidé mají rádi, komu pøání do Nového roku upøímnì uvìøí. Nakonec mi osud pøihrál do cesty osobností hned nìkolik... známých daleko za hranicemi naší vlasti. Osobnosti, které mají rádi dìti i dospìlí a kterým jejich upøímnost ve tváøích bezesporu uvìøí. Za Spejbla, Hurvínka, Mánièku... i za všechny ostatní, nyní promluví loutkář a výtvarník pan Radko Haken Měli bychom vysvětlit spojitost mezi již zmiňo- hrál s dětmi – a pro děti. Ptám se pana Hakevanými slavnými loutkami a panem Hakenem, na, jestli hrával s tatínkem divadlo také. „To ne, neboť jak známo, Spejbl a Hurvínek jsou neod- my jsme byli s bratrem ještě moc malí, když on myslitelně spjati se jménem Josef Skupa. Kdo hrával. Dívali jsme se hlavně, jak loutky vyje tedy loutkář a výtvarník Radko Haken? Na tvářel. Vzpomínám si, že jsme mu také jednou shrnutí bych použila větu: je to člověk, který nechtíc rozbili draka, který nebyl ještě zaschlý. za svůj život navrhl více než 200 loutkových Tatínek bohužel zemřel velmi mlád, bylo mu postav, včetně souteprve 44 let. My jsme pak s bratčasné podoby Spejbla rem to divadélko podědili a loutky a Hurvínka, člověk se staly hlavní náplní našich mlamilý a velmi skromný..., distvých her. V otcově tradici jsme a možná právě proto, pokračovali i za studentských let, S bratrem Milošem (Radko vpravo) r. pro mnohé neznámý. hráli jsme také s amatérským sou1933 Ne však pro nás... borem v Mladé Boleslavi, který „Narodil jsem se 27. vedl pan Šulc, tatínek loutkoherce července 1927 v Mladé a mého celoživotního kamaráBoleslavi. Můj otec Anda, se kterým jsme později spotonín byl venkovským lupracovali, ale k němu se ještě učitelem v nedaleké dostaneme.“ obci Řepov, kde vedl také kulturMaminka pana Hakena; Růžení a spolkový život. Hrál ochotna, rozená Vítková, pocházela nické divadlo, založil pěvecký z hostince v Řepově, ve kterém sbor, učil hře na housle apod. tatínek vedl místní kulturní spoPro školu zakoupil také loutkové lečnost. Byla velmi mladá, když divadlo. To tehdy patřilo k záse spolu seznámili. Loutkové kladům pedagogické výchovy, divadlo nikdy nehrála, přesto neboť v těch dobách prožívalo však oba své synky v této zálibě loutkové divadlo rozvoj a těšipodporovala. Netrvalo dlouS bratrem a rodièi r. 1933 lo se velké oblibě. A tak tatínek ho a k její podpoře se přidalo 14 i samo štěstí. To když se v červenci roku 1948 konal v Praze na Výstavišti Sjezd československých amatérských loutkářů, kde se bratři Hakenovi seznámili se slavným českým loutkářem Josefem Skupou. „Profesor Skupa právě hledal nové mladé adepty pro svoje divadlo. Zaujaly ho naše vystavené loutky, které jsme s bratrem sami vyráběli, a pozval nás do jeho divadla, kde jsme pak na jevišti i přenocovali. Při svitu jedné žárovky u stropu, jsme v zákulisí obdivovali Skupovi loutky a nemohli jsme dojmem ani usnout, když v temném hledišti praskaly židle“, vzpomíná krásně pan Haken. V té době mu bylo 21 let, bratrovi o rok a půl méně. „Ráno přinesl Skupa ke snídani buchtu a kávu, cukr zamíchal kapesním šroubovákem, zapomenuv lžičky, a pak si nás, jak on říkal „očuchal“. Předvedli jsme mu ovládání loutek z divadelního fundusu, např. Hurvínkovu jízdu na koloběžce. Zřejmě jsme ho tím zaujali, neboť nám v jeho souboru nabídl angažmá. A tak jsme se já a můj bratr Miloš stali od září roku 1948 členy Divadla Spejbla a Hurvínka. Když jsme tam nastoupili, měl Skupa ve svém arzenálu tyto hlavní typy: první Spejbl tzv. „hrací“, druhého Spejbla klavíristu a třetího Spejbla s harmonikou. Hurvínek byl tzv. „hrací – koloběžkový“, dále byl Hurvínek patičkový, tozn., že mohl chodit pozadu, a Hurvínek housličkový. Jiné Josef Skupa s pùvodními podobami varianty nebyly.“ Spejbla a Hurvínka Určitě mnohé z nás zajímá, kdy a za jakých okolností vlastně původní taťulda Spejbl a nezdárný synek Hurvínek vznikli, jak se vyvíjeli. Jen takový pamětník, jako je Radko Haken, nás může přenést vyprávěním daleko do minulosti a celou situaci kolem vzniku loutek objasnit. „Když jsme přišli s bratrem ke Skupovi, v tu dobu měl v divadle už plno loutek, např. i od svého někdejšího žáka Jiřího Trnky. Skupa tíhl k loutkám od dětství a provázely ho i na Vysoké uměleckoprůmyslové škole v Praze. Za 1. světové války, když narukoval, byl shodou šťastných okolností převelen do Plzně. Tam mu byla později nabídnuta externí spolupráce s Městským divadlem ve funkci scénografa. Skupu přitahovalo sice velké divadlo, ale na to zapomněl ve chvíli, kdy v plzeňské Měšťanské besedě nahlédl do zákulisí „Loutkového divadla českých feriálních osad“. Tehdy zde hostoval lidový loutkář Karel Novák, jehož divadlo mělo nádherné, až půlmetrové loutky, od těch nejlepších řezbářů. Postupem času se stal Skupa, pro své bohaté tvůrčí schopnosti, vedoucím pracovníkem souboru LDFO. Později se mu však tradiční, realistické loutky už tolik nelíbily, vznikla kvůli tomu v souboru dokonce i rozepře, neboť píšící autoři měli tendenci hrát něco nového a k tomu bylo zapotřebí i nových loutek.“ A tak přišel na řadu Spejbl a Hurvínek! Vpadnu panu Hakenovi do řeči. „No, ono to hned tak jednoduché nebylo“, odpoví mi: „já se domnívám, že to bylo asi takto; Skupa chtěl nějakou tu novou, moderní loutku. Je mi jen dodnes s podivem, že on – výtvarník, si tu představu nenamaloval hned na papír, ale přinesl starému truhláři, panu Noskovi, maňásky, které dělal ještě, když byl na vojně. Tam už vymodeloval loutky pro pohádku Princezna Čárypíše, a to byly právě loutky už nově pojaté, ve stylu dadaistickém. Když je Skupa panu Noskovi předložil, ten se zděsil. On byl totiž truhlářem zvyklým vyřezávat loutky klasické, různé sedláky, čerty apod. Zpočátku se také vymlouval, že na ty moderní tvary nemá dláta apod. Až mu to Skupa ulehčil a údajně mu tedy tu skicu Spejblovy hlavy nakreslil na balicí papír. Karel Nosek to pak nakonec, částečně ještě i podle sebe, zrealizoval. Jak to bylo úplně přesně, to se dnes už asi nedovíme, jisté ale je, že roku 1920 přišel na svět Spejbl.“ A co Hurvínek? „Ten přišel až o šest let později. Díky synovci Karla Noska, Gustavovi. Loutka Spejbl totiž hrával zpočátku jen takové..., tomu se říkalo; žbrblaninky. Neměli pro něho žádný vhodný text. Většinou byl partnerem Kašpárkovi..., a také cvičil na hrazdě, což se dětem velmi líbilo. A tak tu se Spejblovi utrhla noha, tu zase ruka..., měl to chudák těžké (smích). Mezi ostatní loutky se prostě pořád 15 osobnost nějak nehodil, potřeboval partnera. A to právě jednou ten Gustav Nosek přinesl loutku chlapečka, který měl být původně Spejblovým kamarádem. Soubor mu však přiřkl roli syna. To si pak také dělali loutkáři v zákulisí dlouho legraci, jak k němu Spejbl přišel, že ho odložila nějaká pofiderní maminka apod. (smích). A zase byly další témata pro satirické výstupy. Od roku 1926 tak vznikla dvojice Spejbl / Hurvínek. Josef Skupa na psaní nikdy moc nebyl, spíš jen předložil nějaký námět, hlavním ústředním dramatikem byl v té době Frank Wenig, který psal pro dvojici Spejbl a Hurvínek i první dialogy.“ Zrodila se jedna z nejpopulárnějších divadelních dvojic. Skupovo pojetí se však stále více vzdalovalo Novákovu tradičnímu pohledu na divadlo, což nakonec vedlo k jejich rozchodu. Roku 1930 založil prof. Skupa první profesionální loutkovou scénu nového typu, jako zájezdové divadlo. Spejblova rodina se postupně rozrostla ještě o další členy, Hurvínkovu věrnou kamarádku Máničku a pejska Žeryka. S tímto souborem „plzeňáků“ jezdil Skupa po celé republice. Činnost ukončil až za války. Po válce obnovil svoji divadelní činnost v Praze, v Římské ulici, kde soubor postupně doplňoval mladými loutkáři. Ti hledali nové umělecké směry. Za tímto účelem vytvořili tvůrčí skupinu Salamandr. Jejími členy byli Honza Dvořák, Miloslav Kirschner, Mirek Vomela, Luboš Homola a bratr pana Hakena – Miloš Haken. „Velké oživení dramaturgie přinesla revuální pásma“, vzpomíná pan Haken: „navrhl jsem loutky a scénu do scénického pásma Cirkus v divadle s živým Paňácou na předscéně, kterého jsem si zahrál také já. Pásma cirkusových scének se Spejblem, Hurvínkem a zlobícím Žerykem, určené zejména dětskému divákovi, se Paòáca, Cirkus v divadle, střídala s novátorskými hrami r. 1959 z dílny Salamandr – pro dospělé obecenstvo. Podle mých návrhů vznikly také loutky pro revue Velegrandteátr Spejbl, v níž Spejbl organizoval mezinárodní účast umělců z různých končin světa. Revue Amorosiada a následné Srdečné metamorfóry pak přinesly převratnou změnu ve stylu inscenačním i loutkohereckém, Amorosiáda s využitím principu r. 1966 černého divadla. Moje umělecká činnost se, vedle vodění loutek, přesunula do výtvarné činnosti. Ta začala již v polovině padesátých let, když jsem debutoval satirickou scénkou, parodující současnou hudební skupinu s mondénní zpěvačkou a dvojicí tanečníků tehdejší zlaté mládeže: Páskem a Břehulí. Toto číslo bylo překvapením ke Skupovým narozeninám, přineslo osvěžení repertoáru a sklidilo také úspěch na zájezdu do Francie, v roce 1956.“ Ale my se vraťme zpět k panu Radko Hakenovi. Ten byl roku 1952 přijat na právě založenou Loutkářskou fakultu při DAMU. (Tuto školu mu doporučil sám profesor Josef Skupa, který zde vyučoval.) Absolvoval v roce 1956 v oboru loutkoherectví a scénografie. Po škole se vrátil do Divadla Spejbla a Hurvínka a jeho spolupráce pro tvůrčí skupinu Salamandr návazně pokračovala. Do divadla přivedl také svého kamaráda Bohuslava Šulce, syna již zmíněného pana Šulce, vedoucího boleslav- Celoživotní pøátelé R. Haken a B. Šulc, r. 2009 ského amatérského souboru. Pásek a Bøehule Tøi housloví virtuosové Tanec Osla na bubnu z poøadu Cirkus v divadle Sólové èíslo Flamenko Velkou ránu utrpělo divadlo náhlým skonem profesora Josefa Skupy dne 8. ledna 1957. Ten však již prozřetelně hledal svého hlasového pokračovatele, kterým se stal nakonec Miloš Kirschner, jenž se pod Skupovým vedením vypracoval v představitele obou hlavních loutkových protagonistů divadla. Salamandr se kvůli neshodám časem rozpadl, ale divadlo jelo dál. Úspěšné vizuální scény Miloše Hakena a dialogy Spejbla a Hurvínka od Miloslava Kirschnera, přinesly novum i ve vzhledu obou loutek. Pantomimické scénky se totiž odehrávaly na vlastním jevišti, na pojízdných vozech, a tato situace vnukla Miloši Hakenovi (bratrovi) režijní záměr; přenést loutkové dialogy Spejbla a Hurvínka na forbýnu, tozn. na volný prostor na předscéně, kde by byly konfrontovány s jejich vodiči a hlavními interprety. Ukázalo se však, že Skupovy loutky z řezbářské dílny Karla a jeho synovce Gustava Nosků, se v předscénovém prostoru jeví moc malé, a jejich dadaistický vzhled, poplatný době jejich vzniku, je nevýrazný a nevhodný pro daný režijní záměr. Jako výtvarník inscenace byl pověřen uzpůsobit oba dřevěné protagonisty nově vzniklým požadavkům pan Radko Haken. „Po schválení paní ředitelky Jiřinky Skupové, manželky zesnulého profesora Skupy, slovy: „Racku, tak s tím něco udělejte“ (Racek je v uměleckých kruzích přezdívka pana Hakena pozn.) jsem se tedy ujal řešení tohoto úkolu“, vypráví mi pan Haken o jednom z nejzásadnějších období svého života. „V sochařském ateliéru přítele prof. Jaroslava Bartoše, na Hollarově škole, jsem vymodeloval nové hlavy podle svých představ a přetvořil tak oba fenomény do jejich nové podoby.“ Pavel Grym, historik Divadla va a Spejbla ejbla ejb a Hurvínka, novou podobu bu obou znáb znázná k kni mých postaviček vyjádřill ve své knize „Klauni v dřevácích“ těmito těmito sslovy: tě y: V šedesátých letech se svým vstupem na předscénu dočkali určité vnější proměny i slavní protagonisté – Spejbl a Hurvínek. Díky citlivému výtvarnému ar é arném zušlechtění Radko Hakena ve svém vý výý razu zjemněli a zpolidčtěli. Rozdíl je, při srovnání s původními loutkami z dílny Karla a Gustava Noskových, velmi výrazný... Obě loutky jakoby ztratily něco ze své dřívější kostrbatosti, ale naopak získaly nádech jakéhosi půvabu. Přitom neztratily svou komičnost, působí však navíc milým dojmem a vzbuzují pojednou i pocit určité libosti. Jejich výraz je tak trochu záhadný: lze jim věřit vše. Smutek i radost, souhlas i odpor..., jsou až zázračně univerzální. citace z knihy Pavla Gryma, Klauni v dřevácích, Praha – Panorama 1988) S loutkami Spejbla a Hurvínka, ve výtvarné úpravě Radko Hakena, se hraje již od roku 1964! Původní Skupovy loutky jsou uloženy „na uměleckém odpočinku“ v depozitáři Národního muzea v Praze, v Městském muzeu v Plzni, v Muzeu loutkářských kultur v Chrudimi a ve skladišti loutek Divadla Spejbla a Hurvínka. Výtvarná činnost pana Radko Hakena pro Divadlo Spejbla a Hurvínka přinesla téměř dvě stovky návrhů loutek. Obsáhla také rozmanité grafické práce, jako například plakáty, přebaly na gramodesky, logo s postavičkami S+H reprezentující divadlo, dále dětské omalovánky, spoustu komiksových kreseb do divadelního magazínu apod. Josef Skupa se nové podoby loutek nedočkal, pan Haken k tomu dodává: „Jistě by se mu líbily, měl rád povedené věci, vždyť jim na začátku jako zakladatel moderního loutkového divadla vdechl život, charaktery 17 osobnost – a v neměnné formě hrály s mistrem až do jeho konce. Snad to nebude působit jako chlouba, ale považuji za čest, že svou scénografickou činností, započatou v polovině padesátých let, jsem mohl navázat na výtvarnou tvorbu Skupovu a Trnkovu. Oba byli mými velkými vzory, uměleckými i lidskými.“ R. Haken v ateliéru, záøí 1971 Profesor Josef Skupa, nezpochybnitelný zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka, prvního profesionálního loutkového divadla u nás, proslavil od roku 1930 české loutkářství doma i v zahraničí. Svým uměleckým talentem, jak výtvarným, tak hereckým, dal vzniknout modernímu loutkářství, a jako tvůrce této tradice odkázal své dílo další generaci. Bohužel, toto dědictví se stalo předmětem letitého soudního sporu o přiznání dědických práv. Ale to už je jiná kapitola, soudy a pře do našeho povídání nepatří. Radko Haken byl členem Divadla Spejbla a Hurvínka od roku 1948 až do svého odchodu do důchodu, v roce 1987. Krátce, v letech 1978 – 1980, působil také jako šéf výpravy v ostravském loutkovém divadle, ale táhlo ho to zpátky do Prahy, odkud pochází i jeho manželka Blanka. Tu přivedl pan Radko k loutkářství také. V současnosti hraje pro děti v mateřských školkách se svým divadlem jednoho herce – Pražské marionety. Mimo jiné vystupovala také v Polsku na festivale sólových loutkářů, úspěch slavila i na nedávném loutkovém zájezdu ve Francii. Zpočátku vystupovali společně s manželem, představení si sami zprostředkovávali, loutky sami vodili i za ně mluvili. Dodnes si nové loutky sami vyrábějí, sami si také píší dialogy. Bohužel zákeřná nemoc, včetně čtyř 18 operací páteře, vyřadila pana Hakena z uměleckého provozu a paní Blanka nyní, jak s úsměvem tvrdí: „sama táhne káru dál“. Pár svých loutek mi předvedla, musím konstatovat, že jejich vodění není žádná legrace, jsou pěkně těž- Manželka Blanka ké, k tomu je ještě rozpohybovat, záda mě bolela za pět minut. A to, i když jsem držela roztomilou holčičku Apolenku, hlavní moderátorku všech vystoupení. Tu navrhoval také pan Haken. Malinko mi připomíná Máničku, ale tu původní, ne tu novou brýlatou. „No vždyť původní Máničku jsem navrhoval já, také jsem ji vodil, například při natáčení Večerníčku. Jenomže pak přišel jeden soudruh, utrhl ji hlavičku a tělíčko Máničky předělal na Bábulinku. Jiný výtvarník pak navrhl novou Máničku, tu brýlatou“, vysvětluje mi pan Haken, a já se tak teprve po několika desetiletích dozvídám, proč se Mánička najednou „bez vysvětlení přeměnila“. Škoda, ta původní byla hezčí. (A tak ji máme alespoň na titulní straně pozn.) Mánièka pro TV veèerníèky 1974 Pan Radko Haken je už téměř třicet let šťastně ženatý. Z předchozího manželství má čtyři děti. Tři dcery a jednoho syna. „Moje nynější paní je pro mě velkou životní oporou. Velmi si ji vážím a za mnohé ji vděčím, mimo jiné i za to, že alespoň ona pokračuje v loutkářské tradici, protože bohužel ani jedno z mých dětí k tomu vztah nemá, co se pak s tím vším stane, nevím“, dodává smutně pan Radko. Manželé Hakenovi spolu vlastní děti nemají, mají však společnou ještě jednu krásnou zálibu, a to folklór. O tom mi vypráví paní Blanka. „My jsme se s mužem seznámili v roce 1979, na Moravském fašaňku na Slovanském Ostrově. On umí také hrát krásně na housle, a tehdy dělal primáše ve Slováckém krůžku, to je spolek, který vznikl v Praze už v roce 1896. Můj tatínek s nevlastní matkou mě tehdy na ten fašank vzali, s tím, že tam pro mě měli vyhlídnutého ženicha, nějakého houslistu. A jak jsme tak seděli u stolu, najednou k nám přišel můj budoucí muž, který se znal s tatínkem z divadla, poněvadž můj tatínek uměl velmi dobře francouzsky a pro divadelní zájezdy jim dělal překladatele, a hned: „Jé, co tady děláte?“ No a přeskočila vzájemná jiskra... a bylo to. I když na- Svatební foto konec s úplně jiným houslistou.“ (smích) 1974, veèerníèky pro TV Nemoc si nevybírá a dnešní život loutkáře, výtvarníka, a jak jsme se dozvěděli, také „houslisty“ Radko Hakena, už sice není tak veselý jako dřív, ale díky své milující ženě je stále smysluplný. Díky ní je neustále v dění s loutkami, se kterými manželka vystupuje. Avšak, jak paní Blanka podotýká, je to někdy opravdu těžká řehole a rozhodně to není na uživení. „Problém je také v tom, že mladá generace jakoby na tu starou zanevřela. Loutkové postavy skomírají zejména autorsky. Je pravda, že dřívější výborní spisovatelé, kteří měli většinou zakázáno psát, tak psali alespoň pro děti. Dnes může psát sice každý co chce, ale také to podle toho vypadá. Autor, který píše dialogy pro loutkové divadlo, musí o tom divadle hodně vědět, musí počítat s loutkovou scénou, musí si umět ty loutky vybavit. Takových autorů dnes ubývá“, dodává na závěr pan Haken, který se však se svou paní snaží dělat dialogy stále poctivě. V roce 2009 obdržel Radko Haken SENIOR PRIX. Cenu, kterou uděluje každoročně NADACE ŽIVOT UMĚLCE jako poděkování za dlouholetou uměleckou činnost. Doby, kdy tatínek pana Hakena, venkovský učitel, zakoupil pro školu loutkové divadlo, protože to patřilo k základům pedagogické výchovy, jsou nenávratně pryč... Škoda, děti jsou vděčné publikum, jsou v každé době stejné. Záleží na dospělých. Možná, kdyby se ve školkách a také, alespoň na prvním základním stupni ve školách, k počítačovým základům přidalo i seznámení s loutkami, dnešní děti by dokázali lépe rozlišit dobro a zlo, pravdu a lež, lásku a nenávist. Možná by to více podnítilo jejich rozvoj a fantazii..., stejně jako byla podnícena u většiny starých dobrých loutkářů, výtvarníků, dramatických autorů a podobných kumštýřů. Ti všichni měli své vzory a jejich zásluhou se tak dnes můžeme pyšnit Kašpárkem, drakem a princeznou, a nebo právě „nesmrtelnou dvojicí – Spejblem a Hurvínkem“... text: Alexandra Stušková, DiS foto poskytl: Radko Haken co možná nevíte Další díl projektu České televize a Ministerstva pro místní rozvoj české republiky – odborem cestovního ruchu – Služby v našich službách je věnován lázeňství. Zajímá Vás například jaké je k pobytu v lázních nejvhodnější roční období? Odpověď je jednoduchá – jakékoliv. Záleží, ve kterém se cítíte Vy sami nejlépe. Zda máte raději procházky kvetoucí jarní přírodou, či upřednostňujete atmosféru horkých letních večerů, nebo naopak chladnějšího barevného podzimu. Řada z nás také nedá dopustit na kouzlo zasněžené krajiny. Takže ať už se rozhodnete pro kterékoliv roční období, důležité je, se hlavně rozhodnout. Láznì – pobyt v každé dobì Nejčastějším obrazem dnešní společnosti je nedostatek pohybu, nevhodná strava, všudypřítomný stres a nemoci. Důsledkem toho již dlouho neplatí, že věkový průměr hostů, kteří lázně navštěvují, je důchodový. Naopak, tyto „oázy zdraví“ vyhledávají čím dál častěji lidé mladí, v produktivním věku, kteří jsou jmenovaným zátěžovým situacím vystavováni nejvíce. Jezdí preventivně, aby načerpali sílu a zabránili tak předem vzniku tzv.civilizačních chorob. Stručná historie lázeňství Pobyt v lázních je pro každého z nás velice osvěžující a odpočinkovou záležitostí. Kde se ale lázně poprvé objevily a kam až sahá jejich původ? – Lázně byly známy již v antice. Lidé si tehdy velice potrpěli na čistotu a tak lázně neplnily léčebný, nýbrž očistný úkol. Koupel v horké vodě byla sice příjemná a uvolňující, nelze však ještě hovořit o formě léčby. Ve středověku lidé také často pili minerální vodu z různých termálních pramenů, avšak vůbec si jejích blahodárných účinků nebyli vědomi. Jako první začali minerální vodu využívat k léčbě různí léčitelé a šarlatáni a teprve v pozdním středověku přišli těmto léčebným metodám na chuť také lékaři. Minerální voda se tehdy používala k léčbě všech neduhů. 20 Rozkvětu se lázně jako takové dočkaly až na přelomu 17. a 18. století, kdy se kolem pramenů začaly stavět města a vesnice. Hojně se začalo využívat také ložisek rašeliny, slatiny a bahna. Různé koupele a zábaly se staly častou součástí léčebných procedur. Lázeňská města vzkvétala a největší oblibu a slávu si začala získávat v 18. a 19. století. V této době také dostávala podobu, kterou známe dnes. Nejstarší tradice lázeňství nalezneme tedy v Evropě, a to nejvíce v Itálii, Německu, Francii, Španělsku, u nás a v Rusku. I když minerální prameny vyvěrají všude po světě, v takové Americe a angloamerických zemích je tato tradice mizivá, v Asii se s ní můžeme setkat v malé míře v Číně, Japonsku a Indii. České lázeňství Slavnou dobu Českého lázeňství představovala první Československá republika. To se k nám jezdili léčit hosté z celého světa a lázně se staly významnými kulturními a společenskými centry. Pak ale přišla společenská krize a 2. světová válka – a glanc lázní byl pryč. Korunu tomu všemu pak nasadil ještě odsun německého obyvatelstva po 2. světové válce, které převažovalo právě v lázeňských místech, a také následné začlenění lázeňství do systému všeobecné zdravotní péče. Až privatizace po roce 1989 dala českým lázním znovu tu pravou energii. V současné době máme v České republice celkem 37 lázeňských míst. 24 z nich využívá jako přírodní zdroj minerální vody nejrůznějšího složení, 10 z nich pak využívá tzv. peloidy, to jsou všelijaká anorganická bahna, rašeliny a slatiny. Zbylá 3 lázeňská místa mají jako přírodní léčivý prostředek klimatické poměry. Za dobrou dovolenou tedy Františkovy Láznì nemusíme jezdit na druhý konec světa. Ve výběru českých lázní najdeme velmi dobrou příležitost, jak si odpočinout i načerpat nové síly. Kolonáda Luhaèovice Lázeňské pobyty – zpravidla dělíme na léčebné a relaxační. Léčebné jsou z větší části hrazeny zdravotními pojišťovnami, pokud je pobyt hrazen zcela, mluvíme o komplexní lázeňské péči a klient nebo pacient je v tu chvíli na neschopence. V případě tzv. příspěvkové lázeňské péče si pacient ubytování a stravování hradí sám a pojišťovna mu proplácí pouze léčení nebo proceduru, pacient je v tu chvíli na své dovolené, ne na neschopence. Další pobyty jsou pak přímo od samoplátců, tedy pobyty soukromé, kdy se místo dovolené u moře, rozhodneme pro „dovolenou“ v lázních. Při pobytu navíc nepotřebujeme ani žádný cizojazyčný slovník. Kvalifikovaný a přátelský personál je od toho, aby nám vyšel maximálně vstříc. Jsou to lidé, kteří mají za úkol se o nás v lázních nejen dobře postarat, ale měli by mít také dobrý přehled o svém oboru, a v neposlední řadě i dobré povědomí o pravidlech společenského chování. Lázeňství všeobecně Aby se nějaké místo mohlo nazývat léčebnými lázněmi, musí být prohlášeno vládou za lázeňské místo. Děje se tak na základě návrhu Ministerstva zdravotnictví. • Každé lázeňské místo musí přírodní léčivý zdroj, což je pro lázeňství zcela zásadní pojem. • Lázeňství má dokonce i svůj vědní obor, který se nazývá se balneologie – vedle přírodních léčivých zdrojů využívá léčbu vhodnou dietou, léčbu pohybem, vycházkami do přírody apod. • Lázně se zaměřují podle svého přírodního léčivého zdroje na léčbu různých onemocnění nebo dalších jiných problémů které máme. Nejčastější problémy, které lázně léčí, jsou problémy pohybového aparátu. • Lázně lze také rozdělit podle toho, jak jsou které velké. Jsou lázně, které jsou městy plné kolonád, jsou také lázně, které jsou malinkými vesničkami, skoro až sanatorii uprostřed zeleně. Lázně nabízejí obrovskou barevnou škálu, ať už co do velikosti, tak co do léčení. To co dělá lázně lázněmi jsou ale zejména přírodní léčivé zdroje, většinou jde o minerální vody. Podle toho jaký mají obsah a chemické složení, se dále mohou dělit na kyselky, podle teploty na vody studené, teplé, termální, vřídla ad. S obsahem síry jsou vody sirnaté, jodobromové ad. Co možná nevíte • Nejteplejší minerální pramen v České republice je Vřídlo v Karlových Varech, které má 73,4 °C stupně a tryská do výše 14 metrů. • Nejstudenější kyselky s teplotou 7–10 °C vyvěrají v Mariánských lázních. • Za jedny z nejúčinějších minerálních vod v Evropě, s vysokým obsahem minerálních látek a s teplotou kolem 10–12 °C, jsou považovány minerální vody v Luhačovicích. Závěrem Ať už si v lázních dáte minerální vodu teplou či studenou, ať už jedete relaxovat, sportovat či rehabilitovat, ať už jedete v zimě či v létě, na vlastní náklady nebo na pojišťovnu, věřte, že lázně byly založeny pro každého z vás a každému z vás určitě prospějí. redakènì zpracováno zdroj a foto: wikipedia a archiv ŽU 21 krásy naší země Inspirací pøi výbìru mìsta do novoroèního vydání nám byla ponìkud úsmìvná prosincová historka, kdy jsme ještì v pøedvánoèní atmosféøe pekli rùzné druhy cukroví, vèetnì perníèkù, u kterých jsme se vzájemnì dobírali, kdo je má nejlépe nazdobené. Vtom nìkdo prohlásil: „No jo, Ty už to máš skoro jako pardubický perník.“ A bylo rozhodnuto. Voòavé mìsto s krásnou atmosférou, navíc také s nedávnou významnou událostí stého výroèí otevøení Východoèeského divadla, prostì všechno nás smìøovalo do Pardubic... a tak jsme se tam rozjeli. Pardubice Cestovní kanceláře nabízejí lákavé dovolené i poznávací zájezdy téměř po celém světě. Kdo má dostatek financí, může si bez problémů zaletět skoro do všech koutů planety. Zná však člověk zajímavé kouty a zákoutí své vlastní země? Česká (a také Slovenská) republika má tolik přírodních krás, historických památek, měst a vesnic, že určitě stojí za to je navštívit. A nebudete k tomu potřebovat ani drahou letenku… ani vízum. Podle dobových pramenů byl na počátku 14. století prvním vlastníkem Pardubic Púta z Dubé. Po něm pak Arnošt z Hostýna, jehož syn Arnošt z Pardubic byl prvním pražským arcibiskupem. Na scénu přišel šlechtický rod: páni z Pardubic, kteří měli ve svém znaku přední bílou (stříbrnou) polovinu koně se zlatou uzdou na červeném štítu. Arnoštova závěť z roku 1340 je prvním dokladem o existenci Pardubic jako města. Povýšení Pardubic na městečko se uskutečnilo někdy v letech 1332–1340. V roce 1390 byla část panství po- mìstonejen Město se rozkládá v Polabské nížině na obou březích řeky Labe u soutoku s řekou Chrudimkou. Má necelých 91 000 obyvatel, jejichž prapředci se zde usadili už hodně dávno. První dochovaná zmínka o existenci Pardubic pochází z roku 1295, kdy se ještě užíval název Pordoby. Místní jméno tedy znělo Pordobice, tj. „ves lidí Pordobových“. Jméno přinesli do Polabí polští mniši řádu cyriaků, kteří spravovali zdejší kapli sv. Jiljí. Hláskovou změnu, Pordob na Pardub, lze vysvětlit snahou po disimilaci dvou -o-, a možná i mylnou asociací se spojením „pár dubů“, popřípadě osobním jménem Pardus. Výklad není zcela jistý. Jisté je však to, že dnes je pod názvem Pardubice – město známé i daleko za hranicemi našeho státu. 22 s vùní perníku stoupena Hanušovi z Milheimu, po jeho smrti se stal majitelem panství Viktorín Boček z Kunštátu. V době husitských válek získal Pardubice moravský šlechtic Jan Hlaváč z Mitrova. V roce 1491 koupil Pardubice Vilém z Pernštejna, nejmocnější šlechtic tehdejšího Českého království. Vedle zvelebování města a panství se pustil i do pozdně gotické přestavby zdejšího vodního hradu, který se stal rovinným vodním zámkem, v současnosti jedním z nejzachovalejších u nás. Výjimečný objekt, jehož renesanční architektura opravňuje sice k pojmenování zámek, současně dokumentuje i jeden z nejlépe opevněných objektů doby přelomu středověku a novověku v Čechách. Právě Pernštejnům vděčí město i za celé městské jádro s renesančním náměstím, malebnými uličkami, a s dominantou Pardubic – Zelenou bránou. Pardubické staré město je od roku 1964 vyhlášeno městskou památkovou rezervací. Po slavné éře Pernštejnů nastal úpadek, který ještě více zbídačila třicetiletá válka. K novému rozmachu města došlo až v polovině 19. století, kdy 20. srpna 1845 přijel do Pardubic první vlak po první české parní železnici z Olomouce do Prahy. Ve druhé polovině 19. století bylo město postupně napojeno na další železniční tratě a došlo tak k postupnému rozkvětu celého města. Vznikaly průmyslové podniky jako lihovar, cukrovar, Prokopova továrna na mlýnské stroje, Fantova rafinérie minerálních olejů a další. Došlo i k velkému rozvoji kultury a sportu. Roku 1874 se v Pardubicích poprvé běžel dnes světoznámý dostih Velká pardubická. Závod, konající se každou druhou říjnovou neděli na dostihovém závodišti v Pardubicích, je označován jako nejtěžší a nejprestižnější dostih v kontinentální části Evropy. Jeho průběh vzbuzuje ohlasy po celém světě. Velká pardubická se od dob svého vzniku koná každoročně, s výjimkou válečných let, z důvodu politických událostí byla také přerušena v roce v 1968 a kvůli nepřízni počasí v letech 1876 a 1908. Na počátku 20. století se staly Pardubice také kolébkou českého letectví, to když roku 1910 uskutečnil ing. Jan Kašpar první dálkový let z Pardubic do Prahy. Roku 1903 se např. zase v Bubeníkových sadech konala Východočeská výstava. Centrem kultury města se stal dnes již neexistující hotel Veselka a roku 1909 bylo postaveno také městské divadlo, jehož základní kámen byl položen v květnu roku 1907. Po dvou a půl letech byla pak stavba šťastně dokončena a 11. prosince 1909 bylo Městské divadlo v Pardubicích slavnostně otevřeno. O jeho staleté historii se podrobněji dočtete na našich dalších stránkách. Kromě Východočeského divadla existují v Pardubicích ještě i další divadla: Divadlo Exil, Divadlo 29 a Loutkové divadlo Radost DK Dukla. V období po první světové válce došlo v Pardubicích k dalšímu rozmachu významného průmyslu. Vznikly závody Explosia (dnes Semtín), a také Telegrafia (později Tesla). V roce 1931 byly Pardubice i dějištěm Celostátní výstavy tělesné výchovy a sportu. V té době byl postaven také hotel Grand nebo muzeum (dnes střední průmyslová škola potravinářské technologie). V období druhé světové války, konkrétně v roce 1944, byly Pardubice terčem tří náletů spojeneckého letectva. Po válce se tedy muselo započat i s výstavbou nových čtvrtí. Ještě ve čtyřicátých letech vzniklo sídliště Dukla. Roku 1951 byla v Pardubicích zavedena trolejbusová doprava, o osm let později vzniklo i nové vlakové nádraží, jelikož stará budova byla při náletu amerického letectva poškozena. V šedesátých letech se začalo se stavbou sídliště Polabiny na pravém břehu řeky Labe, poté byla ještě vybudována sídliště Dubina a Cihelna. Ze sídlišť se ale vraťme zase zpátky ke kultuře. Významné postavení zaujímá v Pardubicích také hudební svět. Působí zde uznávaná profesionální Komorní filharmonie Pardubice či amatérský Pardubický komorní orchestr. Oblast sborové hudby zastupuje Vysokoškolský umělecký soubor Pardubice, Pardubický dětský sbor Iuventus Cantans či smíšený sbor Spojené sbory Pernštýn – Ludmila – Suk. Ve městě působí také známé hudební skupiny: trampská skupina Stopa, folková Pouta, folkový Marien či populární pop punková skupina Vypsaná fiXa. 23 krásy naší země Stejně jako každé větší město, tak i Pardubice mají svoje galerie, k nejznámějším patří Východočeská galerie v Pardubicích, která sídlí na zámku a v domě U Jonáše. Působí zde také Krajská knihovna Pardubice a knihovna Univerzity Pardubice. K dominantám města, navazujících vizuálně svojí monstrózitou na zámek rodu Pernštejnů, patří Winternitzovy mlýny. Jedná se o automatické mlýny vyprojektované architektem Josefem Gočárem, postavené na pravém břehu řeky Chrudimky, před soutokem s Labem, v Bílém Předměstí v těsné blízkosti renesančního historického centra. Pardubice jsou známé také množstvím historických kamenných vil. My jsme si za všechny prohlédli Messanyho vilu, v Bulharské (původně Sadové) ulici čp. 119, která byla postavena architektem Bóžou Dvořákem v letech 1900–1901 pro MUDr. F. Messanyho, pardubického lékaře a pozdějšího primáře nemocnice, a také vilu Viktora Kříže (původně Vila Eva), která byla postavena pro stavitele Kříže roku 1925. Je situována v relaxační části Pardubic na břehu Matičního jezera a v bezprostřední blízkosti Bubeníkových sadů. Nakonec nám to nedalo a navštívili jsme i slavné pardubické krematorium, kde natočil v roce 1968 režisér Juraj Herz film jeden z nejlepších filmů zlaté éry let šedesátých – Spalovače mrtvol. Krematorium v Pardubicích bylo postaveno v letech 1921–1923 na jižní straně tehdejší periferie města, ve stylu art deco, za podpory 24 členů Společnosti přátel žehu na rozlehlém parkovitém prostranství. Jedná se opravdu o unikátní budovu, ale pojďme z krematoria raději ještě zpět k životu... a oslaďme si ho, třeba perníkem. Jeho výrobou jsou Pardubice proslulé. Historie výroby perníku je sledována až do 16. století. Právo vyrábět perník potvrdila již v roce 1759 Marie Terezie. Ve dvacátém století, v období rozkvětu výroby, kdy byla řemeslná výroba doplněna i průmyslovou výrobou, se už setkáváme s názvy firem: Kapo (nyní Goldfein cz), Melartos, Východočeské pekárny a cukrárny Pardubice, Jiba, Perníkář apod. Ve firmách po celou dlouhou dobu pracovali a byli vychováváni odborníci, kteří své znalosti a zkušenosti předávají svým následovníkům. Mezi největší dovednosti patří bezesporu charakteristické motivy používané při zdobení perníku. Díky těmto skutečnostem patří Pardubický perník mezi nejžádanější výrobky doma i v zahraničí. K dalším významným objektům města patří i místní pivovar. Pivo se v Pardubicích vyrábělo již ve 14. století, jeho největší rozvoj pak nastal v 15. a 16. století za vlády Viléma z Pernštejna. A aby se Vám po pivu netočila hlava, můžete si ještě udělat procházku pod pardubickými památnými stromy. Jsou velmi vzácné a krásné, a je jich tady hodně. Jejich nalezení však už necháme na Vás. Až se do města (nejen) s vůní perníku vypravíte, určitě je uvidíte... text: Alexandra Stušková, DiS. zdroj a foto: www.pardubice.cz a Vl. Stuška Perník Janoš Tradice, kvalita a kreativita Pardubický perník, vyrábějící se u Janošů, navazuje na staletou rodinnou tradici cukrářské perníkářské výroby a městu Pardubice i pardubickému kraji dělá velmi dobré jméno. Josef Janoš – držitel řádu Sv. Ambrože a Medaile města Pardubice za zásluhy, zasvětil do tajů uměleckého řemesla svého syna, který se stal vítězem soutěže Podnikatel pardubického kraje v kategorii Živnostník roku a získal také vícenásobně titul Cukrář perníkář roku. Perníky od Janošů jsou vyráběny z domácích surovin a bez přidávání konzervačních látek. Mimo základní suroviny obsahují pravý včelí med, meruňkový džem a speciální směs koření do perníku. Jsou vhodným dárkem a potěšením pro děti i dospělé, ke dnům všedním i svátečním... V roce 1958 vytvořil pan Josef Janoš umělecky zdobené perníkové srdce na světovou výstavu v Bruselu, kde ho obdivovala sama belgická královna. Také britská princezna Anna dostala při návštěvě Pardubic perník od Janošů – v podobě perníkové chaloupky, ve které se skrývala šperkovnice s krásnými perníčky, zdobenými jako jemné šperky. V roce 2009 byl Pavel Janoš s doporučením Muzea perníku právem korunován na Krále perníku! Vyrábí přece „královsky dobrý“ perník. Z jeho mistrovské dílny vzešlo také již šest Královen perníku, oceněných na slavnostech perníku na Pardubickém zámku. Vzorů v sortimentu je nepočítaně a nechybí v něm ani perníčky s uměleckou a divadelní tématikou. Provedení perníků od Janošů je originální, kreativní a čisté. Musíte si však pro ně přímo do Pardubic, nebo si je objednat. „Jsme malá firmička a děláme ruční práci, takže zahraniční trhy rozhodně nedobýváme... I když pravdou je, že naše perníky už svět obletěly, ať už v podobě maloseriových, nebo jednotlivých zakázek, pro konkrétní osobu. Dělali jsme například perníkový kostel pro arcibiskupa Johna Vlazneho do USA nebo srdce jako dárek do Japonska i s nápisem v japonštině“: říká pan Janoš, který Vám zároveň přeje potěšení z jejich perníčků, jak pochutnáním, tak hlavně pohledem. Výroba a prodej perníku – Věry Junkové 306, 530 03 Pardubice , tel: 466 261 167 Prodejny v ul. Jindřišská (za divadlem) a K Polabinám (u OD Tesco) 25 www.pernikjanos.cz, [email protected] fenomén Každé větší město má zpravidla svůj, jak se říká, kulturní svatostánek. Co například znamená pro Prahu Národní divadlo, to znamená pro město Pardubice Východočeské divadlo. A že se nejedná o divadlo ledajaké, o tom svědčí i nedávné, již sté výročí! jeho otevření. Kdyby stěny této krásné budovy mohly promluvit... promluvily by. A určitě by to byl příběh velmi poutavý. Vždyť byly svědky tolika historických událostí, naslouchaly hlasům tolika uměleckých osobností, prošly kolem nich tisíce diváků... Bohužel nepromluví…, a tak to s dovolením uděláme za ně... Fenoménem novoročního vydání je 100let_logo_vcd_color.eps 1 12/4/08 8:11 AM Východočeské divadlo Pardubice Na konci 19. století panoval v Pardubicích čilý divadelní ruch, stále však chyběla důstojná divadelní budova. V roce 1880 vznikl Spolek pro zřízení divadelního domu v Pardubicích, o dva roky později se pak sešla jeho valná hromada a byl upsán základní kapitál 2 980 zlatých. Od tohoto kroku však uplynulo celých 29 let, než bylo divadlo otevřeno. Nejprve se hledala vhodná parcela, ta byla zakoupena v březnu 1884. Pak byl vypsán konkurz na stavbu, který vyhrál architekt Jindřich Fialka. Následovala však léta plná dohadů o tom, co se má vlastně stavět: zda divadlo, nebo divadelní dům s „vedlejšími místnostmi hostinMěstské divadlo v Pardubicích slavnostně otevřeno. skými“. V roce 1893 byl tedy vyhlášen Oponu a vlisy na průčelí divadla namaloval akademický konkurz nový, ale ani jeden z šesti námalíř František Urban, autorem sochy Genia, na čele vrhů v něm neuspěl, a tak, pravděpobudovy, je akademický sochař Bohumil Kaa. Reperdobně následkem toho, činnost spolku toár Městského divadla byl sice převážně činoherní, postupně upadala, až ale nechyběly v něm ani inscenace téměř ustala. Po deseti operní a operetní. letech nečinnosti spolku se městská rada usnesPrvním ředitelem se tehdy stal zkula, že nakonec převezšený divadelník Antoš Frýda. V roce me stavbu na svá bedra. 1914 ho vystřídal mladý Bedřich JeSpolek jí odevzdal své řábek, který přišel s vysokými umějmění i stavební parleckými ambicemi a kvalitním činoDIVADLO S PARKOVOU ÚPRAVOU, 1910 celu s podmínkou, aby herním souborem. K hostování zval stavba začala co nejdříve. Městská i takové významné herce, jako byli např. Leopolda Dorada vyzvala Antonína Balšánka, stalová či Eduard Vojan. Od roku 1927, až do konce mezijednoho z renomovaných architektů válečné éry, působil ve funkci ředitele Vladimír Wursecese, aby vypracoval plány. Po ješer, renomovaný operní pěvec a dirigent. Jeho divadelní jich schválení městské zastupitelstvo společnost dosáhla úrovně stálých mimopražských scén povolilo zahájení stavby. Základní a od roku 1934 vystupovala pod názvem Východočeské kámen pardubického divadla byl národní divadlo. slavnostně položen 16. května 1907. Avšak ještě tři roky předtím postihla divadlo nepříjemPo dvou a půl letech byla stavba šťastná událost, to když v březnu roku 1931 vyhořelo. Oheň ně dokončena a 11. prosince 1909 bylo zničil jeviště, zákulisí se skladem dekorací, a bohužel 26 také nádhernou Urbanovu oponu. Náklady na rekonstrukci byly velmi nákladné, a proto se na čas objevovala v repertoáru divadla i opereta a bulvár. tická hora. Každoročně připravuje okolo sedmi premiér. Na jevišti můžete spatřit pohádky, muzikály, dramata i komedie. Stálý herecký soubor divadla čítá 24 hereckých osobností. Ve stálém angažmá působí dva režiséři – Jiří Seydler a Petr Novotný, v poslední době v divadle hostuje i řada jiných špičkových českých režisérů např. Michael Tarant, Lída Engelová, Martin Glaser, Zdeněk Dušek či slovenský režisér Marián Pecko. Východočeské divadlo je činorodé v mnoha směrech. Na jaře bývá také pořadatelem, dnes již velmi známého a úspěšného soutěžního festivalu nejlepších českých a moravských komedií; GRAND Festivalu smíchu. A veselo bylo i v minulém měsíci prosinci, kdy si občané města Pardubic připomenuli již zmiňované sté výročí otevření budovy svého divadla. Z této slavnostní události Vám nabízíme několik fotografií zajímavých hostů... A do samotného divadla si už zajděte (nebo zajeďte) sami. Nebudete litovat... a až budete procházet podél stěn, vzpomeňte si, co by Vám asi řekly... Východočeské divadlo hraje v Městském divadle, v letních měsících pak využívá možnosti hraní v amfiteátru na vyhlídce hradu Kuně- » » » » V roce 1940 ředitel Wuršer, pod nátlakem protektorátního ministerstva školství, na svou funkci rezignoval. Jeho následníkem se stal Karel Jičínský, po něm pak následoval první poválečný ředitel Miloslav Holub. Od srpna 1948 do roku 1953 byl ředitelem Rostislav Volf, poté Karel Novák. Za Novákova vedení se stalo pardubické divadlo doslova líhní hereckých talentů. Začínaly zde budoucí divadelní i filmové hvězdy: Slávka Budínová, Josef Vinklář, Miroslav Macháček, Blanka Bohdanová, Petr Haničinec, Jana Štěpánková ad. Silnými léty, co se týká do počtu hereckých osobností, pak byla také léta šedesátá. Na prknech Východočeského divadla dozrávaly takové osobnosti jako: Jiří Hrzán, Pavel Landovský, Josef Somr, Věra Galatíková, Jiří Císler, Jiří Kodet, Gabriela Wilhelmová, Milan Sandhaus ad. Ve funkci ředitele divadla se, ať už redakènì zpracováno z politických či reorganizačních zdroj: www.vcd.cz, foto: Východoèeské divadlo Pardubice důvodů, pár jmen ještě vystřídalo. To však není podstatné, podstatnější je to, že současným ředitelem je již od roku 1999 Mgr. Petr Dohnal, zároveň také herec divadla. Pod jeho vedením se Východočeské divadlo Pardubice dostalo na prestižní úroveň mezi českými divadly. Sklízí úspěch nejen na domovské scéHLEDIŠTĚ PŘI GALAVEČERU KE HERCI KAREL URBÁNEK ně, ale i na zájezdech a festivalech po celé České STÉMU VÝROČÍ A LIBUŠE ŠVORMOVÁ republice i v zahraničí. V posledních letech prošlo také několika nákladnými rekonstrukcemi, jak interiéru, tak exteriéru. Jeviště opět zdobí krásná malovaná opona a v hledišti svítí lustr, který byl ještě v původ- ŘEDITEL DIVADLA PETR DOHNAL PRIMÁTOR MĚSTA ING. JAROSLAV DEML, PANÍ LIVIA KLAUSOVÁ A ŘEDITEL DIVADLA ních Balšánko- S PANÍ LIVIÍ KLAUSOVOU PETR DOHNAL REPLIKA MALOVANÉ OPONY vých návrzích. skbié dicevadlo VýchoPdoarčedu se těší na Vaši návštěvu VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE, U DIVADLA 50, 531 62 PARDUBICE, WWW.VCD.CZ, [email protected] PŘEDPRODEJ VSTUPENEK: PONDĚLÍ–ČTVRTEK: 10.00–18.00, PÁTEK: 10.00–15.30 TEL: 466 616 432, TEL: 466 616 430 – VEČERNÍ POKLADNA 27 zdraví Rubriku Zdraví jsme tentokrát pojali poněkud netradičně a tematicky možná, jak se říká – s křížkem po funusu. I když..., možná právě díky těmto řádkům se už nebude jednat o téma pouze vánoční... Český kapr Nekrásnější dny v roce – Vánoce, máme za sebou. V posledních letech se však tyto svátky stávají převážné svátky konzumními. Ale i přesto..., v přívalu cukroví, chlebíčků, řízků a salátů, nalézáme také ovoce, zeleninu a... kapra. Zázračnou rybu, jejíž chuť i vliv na zdraví našeho organismu jsou v záplavě přímořských lákadel často podceňovány. . Odkud k nám připlaval? Domovinou kapra je povodí Černého, Kaspického a Aralského moře, a také povodí Tichého oceánu od Amuru po Barmu. V období mladších třetihor se pak kapr začal šířit dále na západ a v této době také pravděpodobně pronikl povodím Dunaje na naše dnešní území. V Čechách byl kapr dlouhou dobu rybou neznámou. První kapři k nám dorazili až v 11. století s příchodem mnišského řádů Cisterciánů. Ti uměli stavět vodní nádrže a rybníky, a navíc od svých řádových bratrů z bavorských klášterů dostali násadu i cenné rady pro rybný chov. (Rybí maso bylo totiž to jediné, co mohli mniši jíst ve dnech náboženského půstu.) V době Karla IV. se už rybníky zřizovaly nejen na klášterních pozemcích, ale i na panstvích podnikavých šlechticů nebo na královských statcích. V jižních Čechách byla vybudována v rožmberských državách dokonalá rybniční soustava, jinde, na hradeckém panství, bylo už před vypuknutím třicetileté války až kolem tisíce rybníků. Ryby z panských, měšťanských, farních a selských rybníků se prodávaly na trzích „na džbery“. Kapr stál o polovinu méně, než třeba štika. Kapr býval na jídelníčku často. V 17. století však přestal být běžnou potravou chudých, neboť vrchnost na sebe převedla všechna práva rybolovu a pytláctví tvrdě tresta- 28 la. Následná třicetiletá válka, rušení klášterů či Napoleonova tažení, vyvolaly postupný úpadek rybníkářství. K rušení rybníků přispěl i rozvoj zemědělství. Kdysi běžné postní jídlo se tak stávalo postupně drahou a vybranou lahůdkou a kapr mizel i z vánočních stolů. Mohli si ho dopřát jen bohatí. Výrazněji se na vánočním stole začal objevovat až od poloviny 19. století, byť v jiné úpravě než dnes, a to hlavně na modro nebo na černo. Recept na smaženého kapra s bramborovým salátem je v české kuchařce zapsán až v roce 1924. Jako štědrovečerní menu bylo toto jídlo pak všeobecně přijato v českých domácnostech dokonce až o čtvrt století později. Kapr – naše pýcha Kapr obecný, tak jak ho známe dnes, je do značné míry odlišný od původní říční formy z povodí Dunaje. Vyšlechtěný kapr – Cyprinus Carpio – se vyznačuje především rychlým růstem a výrazně větší odolností proti chorobám. Produkce tržních kaprů se v ČR pohybuje okolo 16 – 18 tisíc tun kapra ročně, což představuje zhruba 90% celkové produkce sladkovodních ryb v České republice. Naše republika je významným exportérem kapra do mnoha zemí Evropy. V České republice se sní 80 % kaprů o Vánocích. Škoda, že tak velkou spotřebu máme jen jednou do roka. Kapr a zdraví Sladkovodní ryby, včetně kapra, by se měly vedle mořských ryb na našem jídelníčku objevovat pravidelně. Jejich maso obsahuje více živin, než kterékoliv jiné. Z pohledu obsahu bílkovin (16–20 %) je kapr srovnatelný s kvalitním masem teplokrevných zvířat, bílkoviny rybí svaloviny mají pro člověka mimořádný význam. Rybí maso obsahuje také celou řadu minerálních látek, vitamínů, vzácný jód, rybí tuk a další. Někteří z nás dodnes vzpomínají, jak v dětství s odporem polykali lžičku rybího tuku. Dobrý nebyl, ale zdravý ano. Je totiž koncentrovaným zdrojem omega 3 mastných kyselin, látek, které výrazně snižují riziko srdečních chorob a nemocí krevního oběhu, zmírňují některé příznaky lupénky, jsou nezbytné pro zdravý vývoj očí. Poslední studia efektu těchto kyselin ověřila, že také napomáhají rozvoji mozku dítěte v těle matky a redukují rizika předčasného porodu. Je třeba zmínit i vynikající stravitelnost rybího masa. Ta je dána jeho příznivou strukturou, tedy kratšími svalovými vlákny a zanedbatelným množstvím nestravitelného vaziva. Toho je v rybí svalovině jen 2 až 5 %, tedy zhruba čtyřikrát méně než ve velice kvalitním hovězím. Proto také maso sladkovodních ryb opouští náš žaludek už za 2 až 3 hodiny po požití. U sladkovodních ryb stojí za zmínku i přítomná skupina extraktivních látek, které dodávají masu jejich typickou chuť a vůni, výrazně jemnější ve srovnání s rybami mořskými. Chov dominantně konzumovaného kapra, členy Rybářského sdružení České republiky, lze označit za organický (dříve biologicky čistý či ekologický) produkt, navíc garantovaný i registrovanou ochrannou známkou Český kapr. Tato naše chovná „rybička“ je vysoce jakostní a mnoha odborníky na zdravou výživu je pokládána za jeden ze základních kamenů, na kterém by zdravá výživa měla být postavena. A závěrem trochu kapřích tradic... Jedním z nejznámějších tradičních zvyků je položení kapří šupiny pod talíře na štědrovečerním stole, jak pro štěstí, tak také pro to, abychom měli v příštím roce dostatek peněz. Ze stejného důvodu si někteří lidé schovávají kapří šupinu z vánočního kapra i do peněženky. Dalším zvykem bývá pouštění vánočního kapra na svobodu. Nicméně o této tradici se vedou již dlouho rozporuplné debaty, neboť většina ryb tento bohulibý čin často nepřežije. Ještě bychom také zmínili kapra jako hlavní chod tradiční štědrovečerní večeře. Jeho klasická vánoční úprava se v různých domácnostech liší. Nejčastější bývá smažený v trojobalu; hladká mouka, vejce, strouhanka, doporučuje se smažit na sádle. A na ostatní recepty si už otevřete kuchařku, my totiž spěcháme... pořídit si rybářský lístek )) redakce zdroj a foto: wikipedia.cz a archiv ŽU 29 historie Historie èokolády 30 Až budete po Vánocích postupnì otrhávat ze stromeèku rùzné èokoládové figurky, mìli byste si pøitom uvìdomit, že není èokoláda jako èokoláda, že ta pravá je jen jedna a Vy ji možná po pøeètení historie jejího vzniku už poznáte také. val denně až 50 šálků čokolády, která mu byla servírována pouze ve zlatých (!) nádobách na jedno použití. Dávná historie Cesta do Evropy Čokoláda je bez nadsázky starší než leckteré světové náboženství. První zmínky o ní se objevily již u olmécké civilizace, přibližně tisíc let před Kristem, ačkoliv vynález čokolády se oficiálně připisuje až pozdějším civilizacím Mayů a Aztéků. Olmékové žili na pobřeží Mexického zálivu, kde byli pro pěstování kakaovníku velmi příznivé podmínky. Čokoláda se vyrábí z kakaových bobů, rostoucích na kakaovníku, který se původně nacházel pouze v pralesích Jižní a Střední Ameriky. Mayové rozšířili pěstování kakaovníku i do dalších oblastí Střední Ameriky. Z kakaových bobů uvařili hořkou tekutinu prý jako první. Tento „čokoládový“ nápoj pak používali při různých rituálech. Kakau též přisuzovali zvláštního Boha, na jehož počest slavili svátek výsadby, při které obětovali psa, nebo drželi třináct nocí celibát, čtrnáctou noc strávili s manželkami a teprve potom boby zaseli. Aztékové označovali kakaovou „pochutinu“ jako zdroj energie s afrodiziakálními účinky a duchovní moudrostí. Původní chuť čokolády byla velice hořká, proto kakaové boby nejdříve fermentovaly, pražily a drtily. Rozdrcené je pak zahušťovaly kukuřičnou moukou, přidávaly do nich také med nebo různé koření (vanilku, chilli). Tuto pochoutku nazývali chocolatl. Původní hustý nápoj nebyl zdaleka tak lahodný jako dnešní kakao, přesto byl velmi vzácný a pít ho mohli jen vyvolení, chudá vrstva k němu přístup neměla. Aztécký král Montezuma II. dokonce nepil nic jiného, traduje se, že konzumo- Prvním Evropanem, který se s kakaovými boby seznámil, byl Kryštof Kolumbus. Ten v roce 1502 na své čtvrté a poslední cestě do Ameriky potkal blízko Hondurasu velkou kanoi plnou kakaových bobů. Třebaže jemu ani posádce hořký nápoj nechutnal, vzal při zpáteční cestě několik bobů i sebou do Evropy. Svého času měli kakaové boby kromě využití nápoje i funkci platidla, za které se dalo nakoupit prakticky cokoliv, což správně pochopil až španělský dobyvatel Fernando Cortéz po neúspěchu Kolumba, který přivezl „čokoládu“ do Evropy sice jako první, ale bez valného úspěchu. Dějiny samotné „čokolády“ bychom tak mohli datovat „až“ od 15. března 1519, kdy Cortéz přistál u mexických břehů a zmocnil se kvetoucí říše Aztéků. Avšak aztécký míchaný nápoj se u Evropanů hned obliby nedočkal. Teprve v polovině 16. století, když misionářky v Mexiku vymyslely nový recept a do kakaové hmoty začaly přidávat cukr, vznikl tak nápoj nejen výživný, ale také chutný. Trvalo pak jen krátce, kdy se rozšířil po všech šlechtických sídlech ve Španělsku. Ta si však tento objev zpočátku úzkostlivě chránila. Trvalo značnou dobu, než se čokoláda dostala i do dalších zemí, a to především díky pokrevním svazkům se španělskými rody. Nápoj byl ale opět pouze výsadou vyšších vrstev. V 16. století například doporučil horkou čokoládu Casanova jako afrodisiakum Madame du Barry (s jejím portrétem se můžeme setkat na řadě bonboniér), milence Ludvíka XV. Dvořané pozdějšího krále, Ludvíka XVI. už pili čokoládu i několikrát denně. V polovině 17. století patřily patřily kakaové boby k tak vzácnému zboží, že se za jejich jeden kilogram platilo až 3 kg zlata! V polovině 18. století francouzské šlechtičny ve velké míře napájely čokoládou nejen sebe, ale zejména své milence. Pití čokolády se začalo stávat moderní záležitostí. První továrna na èokoládu Byla založena v Holandsku v roce 1815 firmou van Houten. Holanďané si také roku 1828 nechali patentovat výrobu kakaového prášku z kakaových bobů, zbavených asi dvou třetin tuku. Tak se poprvé na trhu objevil výrobek známý dodnes jako kakao v prášku. V roce 1847 objevili pracovníci anglické firmy J. S. Fry § Sons, že spojením kakaového prášku, cukru a rozpuštěného kakaového másla lze vyrobit čokoládu v pevném stavu. První tabulková čokoláda tak byla vyrobena v roce 1847 v Anglii, nejprve však byla dostupná jen jako medicína v lékárně. Nový vynález se hned od počátku těšil ohromné oblibě a rozšířil se i do dalších evropských zemí, včetně Belgie. V 19. století nastal velký rozmach čokoládových inovací. Po vynalezení kondenzovaného mléka ve Švýcarsku byl vyvinut dnes nejpopulárnější druh čokolády, mléčná čokoláda. Ta první se objevila v roce 1879. První plněné čokoládové bonbony se objevily v roce 1913. Naší největší čokoládovnou byla Orionka, založená v roce 1896 Františkem Maršnerem, který v Praze na Vinohradech původně vyráběl turecký med. Výroba èokolády Dnes je čokoláda běžným produktem k dostání v nejrůznějších tvarech a obměnách. Avšak od sklizně kakaových bobů vede dlouhá cesta. Výroba čokolády je prakticky plně mechanizována. Začíná na kakaových plantážích, kde plody kakaovníku obrůstají kmen mateřské rostliny. Uvnitř plodu bývá 15 až 40 bobů, které se před zpracováním vylupují a suší, následně praží, drtí a zbavují slupek. Mletím se jádra mění v řídkou kaši, která obsahuje velké množství kakaového másla žluté barvy. To se postupně odděluje od zbylé hmoty, která se zpracovává na hnědý kakaový prášek. V hnětacím stroji se poté kakaová hmota znovu smísí s kakaovým máslem, přidá se cukr a další přísady. Vše se provzdušňuje a zušlechťuje tepelným zpracováním a přetvořením do čokoládových tabulek, tyčinek, hrudek apod. I slupky a plevy kakaového bobu se zužitkují. Mletím a pročišt ě n í m se z nich získává kakao. Vzhledem k tomu, že příprava čokolády přímo ze suroviny je velmi náročná, celý tento technologický řetězec nezvládá pouze jedna firma. Jsou společnosti, které se zabývají pěstováním kakaovníku, další připravují čokoládové polotovary, posledním článkem ve výrobě jsou firmy, které z čokoládových polotovarů připravují již finální podobu čokolády. Způsobem přípravy a dávkováním jednotlivých složek čokolády dostáváme klasickou čokoládu, kterou rozdělujeme na hořkou a mléčnou. Setkáváme se také s různými náhražkami, jako jsou např. čokoládová poleva nebo bílá čokoláda. Nic na světě však nemůže nahradit neodolatelnou a lahodnou chuť pravé čokolády! A jak ji poznáme? 31 historie Druhy èokolád Podle poměru základních výrobních surovin se čokoláda dělí do několika druhů. Pravá (tmavá, hořká) čokoláda: vzniká výhradně zpracováním bobů kakaovníku (kakaová hmota, kakaové máslo, kakaový prášek) s přísadou cukru (sacharózy) a lecitinu. Lesk, tvrdost a rozpouštění na jazyku jsou výsledkem použití čistého kakaového másla jako jediného tuku, bez použití jakýchkoliv jiných tuků. Imitace čokolády: zatímco pravá čokoláda obsahuje výhradně přísady, které vznikají při přeměně bobů kakaovníku, obsahuje imitace čokolády pouze kakaový prášek s nízkým obsahem tuků. Kakaové máslo se nahrazuje rostlinnými nebo živočišnými tuky. Imitace se používá hlavně jako čokoládová poleva na sušenky, zmrzlinu apod. Mléčná čokoláda: vzniká přidáním sušeného mléka do čisté čokolády. Čokoláda má sladší chuť. Bílá čokoláda: obsahuje zpravidla jen kakaové máslo a žádnou kakaovou sušinu, navíc se doplňuje karamelizovaným sušeným mlékem. Méně kvalitní druhy postrádají i chuť pravé čokolády. Jednotlivé druhy čokolády tedy obsahují různé podíly kakaové sušiny a kakaového másla. Nejjemnější druhy mají vždy vysoký podíl obojího, v průměru kolem 35 % z celkové hmotnosti (ale může to být i 50 nebo dokonce i 70 %). V méně kvalitních druzích čokolády bývá kakaové máslo nahrazeno rostlinným olejem nebo jiným potravinářským tukem. Vliv èokolády na organismus Ať už si dopřejeme čokoládu hořkou či mléčnou (s tou však opatrněji), její nezaměnitelná chuť nás už neopustí. Pravá čokoláda navíc obsahuje prvky prospěšné našemu zdraví. Tím prvním je alkaloid theobromin – hořký alkaloid kakaovníku, který zahrnuje podobné látky jako theofylin a kofein, 32 tedy látky známé svými povzbuzujícími účinky. Výzkumy potvrzují, že theobromin například také úspěšně potlačuje kašel. Pravidelné užívání malého množství čokolády s vysokým obsahem kakaa, snižuje rovněž riziko vzniku krevních sraženin. Čokoláda je také zdrojem hořčíku, který příznivě působí na funkce mozku, chrání tělo před srdečními chorobami, mrtvicí, vysokým krevním tlakem a ledvinovými kameny, podporuje také růst kostí. V kakaových bobech je kromě toho obsažen i tryptofan, látka zvyšující hladinu takzvaného hormonu dobré nálady mozku. Příjemné pocity z čokolády mohou souviset i s určitým obsahem fenyletylaminu, látky zmírňující pocity strachu, úzkosti, napětí a vyčerpání (zvláště ve stáří). Tato látka dokáže vyvolat silné pocity spokojenosti, jaké mívají například milenci. Flavanoly, další ze skupin látek obsažených v kakau a v čokoládě, zase uvolňují svaly kolem cév a působí na jejich rozšiřování. Během 2. světové války patřila tabulka pravé čokolády v energetické hodnotě 2500 kJ také k dennímu přídělu vojáků. Všeho moc škodí Čokoláda, to jsou také tuky a cukry. Ty srdci, pokud je konzumujeme v nerozumném množství, určitě neprospívají. Zvláště pokud výrobci levnějších druhů čokolád nahrazují kvalitnější, ale drahé rostlinné tuky (kakaové máslo), problematičtějšími náhražkami, ne právě zdravými. Čokoládu by měli jíst s největší opatrností diabetici, lidé obézní a lidé náchylní k potravinovým alergiím. Například epileptici by ji neměli konzumovat vůbec. Opatrní by měli být také lidé se zažívacími potížemi nebo s chorobami žaludku, případně žlučníku. Ale těmto problémům se vyhnete, když si místo desítek levných náhražek, koupíte jednou za čas, sice o něco dražší, ale opravdovou čokoládu. Její požitek se pak pro Vás stane stejným rituálem, jako kdysi u Mayů a Aztéků. redakènì zpracováno zdroj a foto: wikipedia a archiv ŽU z lásky k čokoládě Tajemství dokonalé čokolády firmy HACHEZ spočívá v použitých odrůdách kakaa, které se již po staletí vyskytují pouze na několika málo místech naší planety. Čokolády Cocoa d´ Arriba a Cocoa de Maracaibo v sobě spojují vysoký podíl kakaa s jemnou, ovšem kakaově intenzivní chutí. Špičkové odrůdy kakaa z Ekvádoru a Venezuely, které zpracováváme v souladu s jakostními požadavky Josefa Emile Hachez, jsou příčinou, proč se naše čokoládové kreace staly mimořádnou pochoutkou i pro ty nejnáročnější znalce čokolády. Zastoupení pro Českou republiku: Procházka-čokoládové speciality, tel./fax: +420 235 300 607 Email: [email protected], www.cokoladove-speciality.cz 33 vzpomínka Vlasta Fialová Pøi vyslovení love názvu filmu Divá Bára, se nám ihn ihned vybaví tváø jedné jkr z nejkrásnìjších èeských hereèek. N Narodila se i zemøela v mìsíci lednu a my ji proto právì nyní vìnujeme Vzpomínku... A také proto, abychom si pøipomenuli, že krásných rolí v životì této umìlkynì bylo daleko více. S maminou Vlasta Fialová se narodila 20. ledna 1928 v Brně. Její rodiče, kteří působili v brněnské opeře, ji od narození brávali s sebou do divadla. Spávala tam v koši na kostýmy a možná už tehdy snívala sen o své první roli. Přání se vyplnilo velmi záhy, neboť poprvé vstoupila na jeviště, když jí byly teprve čtyři roky, jako „Dívenka s panenkou“ v baletu Oskara Nedbala Z pohádky do pohádky. V dětství dále vystupovala ve školním divadle, baletní škole Ivo Váni Pso- řehole ochránit. Jeho argumenty však mladou ty a dětském a cílevědomou slečnu dostatečS rodièi a bratrem sboru pod veně nepřesvědčily. Oporu pro své dením Rafaela umělecké ambice našla u manželů Kubelíka. Úzké Waltrových. Ti ji také připravili na sepětí s divaúspěšné složení přijímacích zkoudelním prošek na konzervatoř. středím u ní brzy vyústilo Nedlouho na to byl vyhlášen prov touhu pokutektorát a vysoké školy, konzersit se o studia vatoře nevyjímaje, byly uzavřeny. na herecké Vlasta Fialová si jako náhradu konzervatoři. zvolila studia na učitelském ústaRodiče ji však vu. Příprava na pedagogickou od jejího záměru zrazovali. Proti byl především činnost ji však příliš nebavila a s obtížemi si tatínek, který ji chtěl před negativy umělecké hledala i vztah k malým dětem. Svůj postoj 34 však změnila v době velkého náletu na Brno, kdy náhle pocítila obrovskou zodpovědnost. Neuposlechla tehdy rozkazu a na znamení sirén neposlala svěřené děti domů. Místo toho se s nimi ukryla v malé továrně a tím možná některým z nich zachránila život. Tragický zážitek z válečných let, kdy jako zázrakem unikla před bombardováním Brna, se hluboce vepsal do její mysli a měl jistě významný podíl na dalším utváření její osobnosti. Následkem ničivého náletu byl srovnán se zemí i dům v Brně-Židenicích, v němž vyrůstala. Osud tomu chtěl, že společně se svými rodiči nalezla dočasné útočiště v hledišti Mahenova divadla. Celý život vzpomínala na těch několik týdnů přímé provázanosti s milovaným divadlem, kdy byla jejím jediným domovem jedna z diváckých lóží. Posluchaèka konzervatoøe Válečná léta byla smutná, nicméně Vlasta Fialová i její nejbližší je ve zdraví přežili. Po válce měla příležitost dostudovat vytouženou konzervatoř a vrhnout se do pracovního života. Přestože brány brněnského Zemského divadla jí byly otevřeny dokořán, touha po potvrzení talentu i čerstvě nabitých znalostí hnala Vlastu Fialovou na oblast. První angažmá získala v Opavě, kde dlouhá léta působili její rodiče. Počáteční nesnadné podmínky rychle překonala a vychutnávala si zde řadu pracovních příležitostí. V opavském divadle objevila také krásu melodramu, který ji provázel po celý její profesní život. Později ho vyučovala dokonce na JAMU. Ještě jako členka opavského divadla natočila v roce 1949 svůj první a nejznámější film Divá Bára. Do povědomí široké veřejnosti tak Vlasta Fialová vstoupila v okamžiku, kdy česká kinematografie umělecky stagnovala pod tíhou socialistického realismu. Kvantita převažovala nad kvalitou a znárodněná kine- matografie pohrdala uznávanými osobnostmi. Filmový průmysl dával přednost novým „neokoukaným“ tvářím, které nabíral ve velkém měřítku podle jednotného kritéria: splnit alespoň vizuální představu socialistického umělce a tvůrce. Vlasta Fialová vyhověla všem dobovým požadavkům. Svým uměleckým výkonem i osobním postojem je však mnohonásobně převýšila. Divadelní zkušenost ji naučila ctít herecké řemeslo a ke každé roli přistupovat s velkou precizností a analytičností. Stejné návyky promítla i do filmu, který jí navíc dal příležitost uplatnit i její sportovní nadání – létání a skoky do vody. Po úspěchu Divé Báry natočila několik dalších snímků, z nichž asi největšího diváckého úspěchu dosáhl sportovní dokument režiséra Čeňka Duby Vítězná křídla (1950). Za zmínku stojí také epizodní role ve filmu Václava Kršky Z mého života (1955), v němž si zahrála paní Fröjdu – Švédku, která hostí Bedřicha Smetanu v Praze. Tento film byl dokonce oceněn na benátském filmovém festivalu. Svou nevšední krásou okouzlila Vlasta Fialová filmové diváky např. také v koprodukční filmové pohádce Legenda o lásce (1957), kde hrála vládkyni orientálního města Arzenu a zároveň i starší sestru princezny Širín, kterou ztvárnila mladičká Jana Rybářová. Po opavském angažmá přijala Vlasta Fialová ještě nabídku do Olomouce, odkud se v roce 1950 na přímluvu tehdejšího ředitele Národního divadla, Aleše Podhorského, vrátila zpět do Brna. V tamním souboru tehdy převládala starší generace umělců a bylo ho třeba doplnit mladými herci. Společně s Vlastou Fialovou nastoupila do souboru například Viola Zinková nebo Helena Kružíková. Činohře brněnského Národního divadla pak Vlasta Fialová zůstala věrná po celý zbytek svého profesního života. Její první rolí po jejím „návratu“ do Brna byla Anička v Jarišově hře Patnáctý březen, kterou si zahrála po boku svého kolegy, Martina Růžka. Významnější úlohou však byla kněžna v Jiráskově Lucerně, v nepříliš vydařené inscenaci Miroslava Janečka j.h.. Kněžnu si 35 vzpomínka ❮❮ Pašije, 1965, ND Brno Strakonický dudák, 1951, ND Brno ❯❯ ❮❮ Totalní kuropìní, 1961, ND Brno 36 Matka Kuráž, 1964, ND Brno ❯❯ ❯❯ Vlasta Fialová zahrála dokonce několikrát, a to jak na divadle, tak v televizi. V prvních deseti letech v Mahenově činohře prověřovala své umělecké schopnosti a hledala svůj osobitý výraz i místo v zaběhnutém souboru. Svůj temperament a spontánní projev využila nejprve v komediálních kusech, například jako Marie v Shakespearově Večeru tříkrálovém. O něco později už vystoupila jako Jánošíkova Anka a nebo Tatjana Voroncovová z Paustovského Puškina. Na přelomu padesátých a šedesátých let se zařadila po bok agilních členů souboru čekajících na nástup nového uměleckého vedení Miloše Hynšta. Prosadila se svojí schopností nadhledu a odstupu, i schopností aktivovat vztah mezi jevištěm a hledištěm. V roli německé dívky – šansoniérky, zazářila v dramatické prvotině Ludvíka Kundery Totální kuropění. Svým drsným, ale příjemně zabarveným hlasem, si podmanila mnoho obdivovatelů. Výjimečná přitažlivost společně s nenuceným pohybem i gestem, ji zajistila množství krásných rolí. Za všechny ještě nezapomeňme zmínit, Alžbětu I. Tudorovnu ve stejnojmenné hře Alžběta Anglická nebo Ježíšovu matku v Komedii o umučení. Stromy, 1993, ND Brno V roce 1964 byla jako šestatřicetiletá jmenována zasloužilou umělkyní a stala se tak nejmladší zasloužilou umělkyní na území tehdejšího Československa. Vrcholem výrazové zralosti pro ni byla titulní role v Brechtově Matce Kuráži a jejích dětech v režii Miloše Hynšta. Za zmínku stojí jistě také její vdova Aase v Ibsenově Peeru Gyntovi, Káča z Drdových Hrátek s čertem a Celestýna z Calábkova zpracování španělské předlohy pod názvem Zavraždění svaté Celestýny. Každé z výše uvedených postav dokázala Vlasta Fialová vtisknout i něco ze své osobnosti, což mělo za následek, že její charaktery se vždy odlišovali od tradičního pohledu. Snad nejzřejměji se tato skutečnost projevila v alternacích s jinými herečkami. Mám na mysli především slavné brechtovské inscenace Kavkazský křídový kruh nebo již zmiňovanou Matku Kuráž. Zatímco na jevišti upoutala především v alternacích, ve filmu zaujala svou jedinečnou a nepřekonatelnou osobností. Ani sebevětší úspěch na filmovém plátně ji však nepřivedl k rozhodnutí odstěhovat se do Prahy a stát se hvězdou vzešlou z filmových ateliérů. Důvody, které rozhodli o upřednostnění divadla před filmem, shrnula Vlasta Fialová ve své autobiografii: „Myslím si, že každý herec má stát na jevišti před publikem. Kamera nikdy nenahradí atmosféru, která se vytváří přímým stykem s divákem, a je rozhodně inspirativnější ❮❮ ❮❮ Moralka paní Dulské, 1973, ND Brno ❮❮ Alžbìta Angická, 1972, ND Brno než klapka nebo červené světýlko nad režijním pultem“. Argumentů však bylo mnohem více. Vlasta Fialová byla obsazována do krásných rolí, těšila se velké oblibě u publika i v zákulisí mezi svými spolupracovníky. Inspirativní pro ni byla například setkání s kolegy Helenou Krtičkovou a Karlem Högerem. A nedala dopustit ani na ostatní členy souboru; Jaroslava Lokšu, Františka Šlégra, Františka Kliku nebo Jarmilu Kurandovou. Její tvůrčí práce, se mimo divadlo a film, projevila také v televizi a v rozhlase. Pamětníci jistě nezapomněli na roli kněžny v televizním přepisu Jiráskovy Lucerny z roku 1967. Rozhlasovým posluchačům se při vyřčení jejího jména možná vybaví recitace básní, melodramů, studovaných pod režijním dohledem Vladimíra Vozáka nebo její krásný šansonový zpěv. Skvělým výkonem byla Elina Makropulos z televizní nahrávky Janáčkovy opery, kde obdivuhodným způsobem zvládla herecký part. Hlas Vlasty Fialové je zaznamenán i na gramofonových deskách. V roce 1993 obdržela Vlasta Fialová SENIOR PRIX. Cenu, kterou každoročně uděluje NADACE ŽIVOT UMĚLCE jako poděkování za celoživotní uměleckou činnost. Ačkoli v polovině 70. let zápasila Vlasta Fialová s vážnými zdravotními problémy, zůstávala na jevišti do pozdního věku, neboť jak sama říkala, neustále toužila po naplnění pocitu z dobře odvedené umělecké práce. Na jevišti naposledy vystoupila i v den svého úmrtí 13. ledna 1998, jako Stařenka v dramatizaci Roku na vsi, bratří Mrštíků. Vlasta Fialová ctila herecké řemeslo, šla si vždy za svým cílem a zůstala neoblomná ve svých zásadách. Vzpomeňme společně její překrásnou tvář, ušlechtilou povahu i umělecký odkaz, který k nám, alespoň z obrazovky, čas od času stále promlouvá. Text: Mgr. Justina Kašparová Foto poskytl: archiv ND Brno a archiv A. Rùžièky Náročné povolání herečky však Vlasta Fialová nikdy nenadřazovala svému soukromému životu, ten byl pro ni stejně důležitý, jako kariérní vzestup. Byla přesvědčena o vzájemné propojenosti a harmonii těchto dvou pólů. Během svého života se dvakrát provdala. Poprvé uzavřela sňatek se svým spolužákem z JAMU, Jiřím Tomkem. Ve druhém manželském svazku setrvala se svým dlouholetým přítelem a spolužákem z konzervatoře, Zdeňkem Kampfem, s nímž má jediné dítě, syna Jiřího. Kromě osobních sympatií je spojoval i společný zájem, jímž bylo cestování. Jedním z nezapomenutelných zážitků Vlasty Fialové byla návštěva Říma, při níž se náhodou osobně setkala se svými filmovými idoly – Marcellem Mastroiannim a Jamesem Masonem. 37 k am za kulturou Kam za kulturou Praha únor–duben / Výstava 200 let od narození Karla Hynka Máchy. Mapy. Máchův kraj – jedinečná přehlídka map a kreseb souvisejících s Máchovými cestami je v Galerii Klementinum. www.macha-2010.cz 10.–18. března / Jeden svět – 12. ročník festivalu dokumentárních filmů o lidských právech. Festival bude zahájen v Praze a poté, v průběhu března a dubna navštíví dalších 28 měst ČR. Kromě projekcí jsou pro návštěvníky připraveny panelové diskuse, výstavy, koncerty a doprovodné akce. www.jedensvet.cz Třebíč 2.–28. března 2010 / Festival divadla 2-3-4 herců – VIII. ročník přehlídky profesionálních divadel v Třebíči. Pořádá Městské kulturní středisko v Národním domě. www.upm.cz Pardubice 13. a 14. února / Johann Strauss ml. – Karl Haffner – Richard Genée – Netopýr. Návrat operety na pardubické jeviště. Plesová atmosféra Vídně, operetní melodičnost, působivá výprava, nosné komediální situace. Bližší informace o premiéře na internetových stránkách. www.vcd.cz Litoměřice 3. února 2010 / Vzácné setkání legendární dvojice bratrů Honzy a Františka Nedvědů – koncert při němž se oba bratři opět setkají na jednom podiu, aby zazpívali písničky ze svého sólového i společného období. Začátek v 19.30 hod. ve velkém sále Domu kultury. www.mkz-ltm.cz Plzeň 15. února–21. března / Smetanovské dny – 30. ročník největšího plzeňského hudebního festivalu klasické i alternativní hudby. V rámci jubilejního ročníku zazní koncert Messa da Requiem od italského skladatele Giuseppe Verdiho. Informace o programu a předprodeji vstupenek na www.smetanovskedny.cz 13. února / Zoltán Egressy – Portugálie. Poetická tragikomedie rozehrává vztahy a události, jimiž žijí štamgasti jedné vesnické hospody. Příběh lásky a mladických ideálů potěší příznivce poetiky Bohumila Hrabala. Premiéra v Komorním divadle od 19.00 hod. www.djkt-plzen.cz Mikulčice 20.–21. března / Festival otevřených sklepů na Slovácku – příležitost k osobnímu setkání s vinaři, jejich víny, sklepními uličkami, místní gastronomií i folklórem. Milovníci vína mohou navštívit více jak 50 sklepů v několika sousedních obcích. www.czechtourism.cz Hluboká listopad 09–březen 10 / Zimní prohlídková trasa pro ty, kteří nechtějí čekat až do otevření turistické sezony. Vzhledem k omezenému počtu návštěvníků je nutné objednat se předem. www.zamek-hluboka.cz Olomouc 11. února / Arnošt Goldflam – Ženy a panenky – Moravské divadlo Olomouc od 19.00 hod. Rodinný život je komplikovaný. V inscenaci výhradně o ženách se představí známé i nové tváře dámské části souboru činohry pod režijním vedením Hany Mikoláškové. www.moravskedivadlo.cz kulturní výbìr sestavila: Mgr. Justina Kašparová 38 Kalendárium SENIOR PRIX – cena, kterou udìluje NADACE ŽIVOT UMÌLCE jako podìkování za celoživotní umìleckou èinnost. Paní Zdeòka Balounová (Herecká asociace) narozena 6.12.1924, SENIOR PRIX udělena v roce 1996 Prosinec 2009 NADACE ŽIVOT UMÌLCE dodateènì blahopøeje všem uvedeným jubilantùm k jejich narozeninám. Pan Milan Dvoøák (Umělecké sdružení ARTES) narozen 6.12.1934, SENIOR PRIX udělena v roce 2007 Pan Jiøí Kratochví l (Společnost koncertních umělců) narozen 8.12.1924, SENIOR PRIX udělena v roce 1996 Pan Josef Bastl (Unie – Odborový svaz orchestrálních hudebníků ČR) narozen 12.12.1929, SENIOR PRIX udělena v roce 1999 Paní Dagmar Baloghová (Společnost koncertních umělců) narozena 13.12.1929, SENIOR PRIX udělena v roce 1995 Paní Jarmila Mrázová (Unie – Odborový svaz profesionálních zpěváků ČR) narozena 14.12.1929, SENIOR PRIX udělena v roce 2005 Paní Anna Krejèí (Unie – Odborový svaz profesionálních zpěváků ČR) narozena 22.12.1934, SENIOR PRIX udělena v roce 2002 Paní Marie Polášková (Unie – Odborový svaz profesionálních zpěváků ČR) narozena 22.12.1934, SENIOR PRIX udělena v roce 2002 Pan Ivo Niederle (Herecká asociace) narozen 26.12.1929, SENIOR PRIX udělena v roce 1999 Pan Lubomír Šterc (Umělecké sdružení ARTES) narozen 29.12.1929, SENIOR PRIX udělena v roce 2002 _ ___ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ __________________ PØEDPLATNÍ LÍSTEK NA NADAÈNÍ LISTY ŽIVOT UMÌLCE Nadaèn í listy Nadaèní listy Nadaèní listy Nadaèní listy Nadaè N d è níí listy Nadaèní listy Na daè ní list y JAR OS LAV ÈEJKA básník pohybu ZITA TOVÁvíínnk u... KABÁles ou vee n e ou obbl no s no slo 2 final.indd JJiøí Jiø øøíí S SUC SU U UC HÝ Ý SUCHÝ Gentlemanem Ge entlemanem KAREL FIALA v kkaždé aždé dobì zpíval lidem ze støech... 28.5.2008 9:33:41 zpíval lidem ze støech... Zo rk a Ko Antonie nie oho h outo vá dech e ovky r l íkko o v á Královna èeské dde Hegerlíková o Dáma (nejen) nneejen) s kam kaméliemi ... è.4/08 èervenec srpen è.6/08 è.6/0 08–øíjen Nadaèní listy è.4/08 8 èervenecc – srpen è. 18/prosinec 2009–leden 2010 1 è. 11/duben 2009 è.7/08 èè.7/0 è.7 .7/0 7/08 7/08 /0 08 listopad llis listo isto stoppad paad ad 8 8:41:18 15.4.200 Nadaèní listy ty è. 14/èervenec–srpen 14/èerven /èervenec–srp èervenec–srpen pen 2 2009 009 Nadaèní N Nad d listy è. 16/øijen 2009 Nadaèní listy Jaroslav Jarosla Jaro oslav slav l vS Suchánek á n ek Eva Hruškováá Eva Pilarová ill a rová … ctí ct èeský skýý jjazyk azyk az – šśastná Popelka ellk a èè. 13/èerven 2009 9 è.8/prosinec 08–leden 09 osobnost Radko Haken Nadaèní listy è 15/záøí è. 15// áøí 2009 2009 osob osobnost vzpomínka Waldemar vzp ar Matuška fenomén Z Zlatý latý Slavík la Pardubice vzpomínka Vlasta Fialová Nadaèní listy osobnost Krása a temperament... osobnost talent è. 12/kvìten 2009 200 09 Mikulov Václav Žilka krásy naší zemì krá vzpomínka vzpo krásy naší zemì Ema Skálová Soòa S oò Èervená Nina Jiránková Jan Hofman • vzpomínka Nelly Gaierová Kalendárium NADACE ŽIVOT UMÌLCE dodateènì blahopøeje všem uvedeným jubilantùm k jejich narozeninám. narozen 12.1.1925, SENIOR PRIX udělena v roce 1999 Leden 2010 SENIOR PRIX – cena, kterou udìluje NADACE ŽIVOT UMÌLCE jako podìkování za celoživotní umìleckou èinnost. Pan Gustav Vondráèek (Herecká asociace) Pan Milan Riehs (Správní rada NADACE ŽIVOT UMĚLCE) narozen 17.1.1935, SENIOR PRIX udělena v roce 2006 Paní Jarmila Hylasová-Kovalová (Herecká asociace) narozena 25.1.1925, SENIOR PRIX udělena v roce 1993 _____ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ __________________ PØEDPLATNÍ LÍSTEK NA NADAÈNÍ LISTY ŽIVOT UMÌLCE ............................................................................................................................................................................... Jméno a příjmení objednávajícího ............................................................................................................................................................................... Adresa a PSČ ............................................................................................................................................................................... Telefon / e-mail půlroční předplatné 150 Kč roční předplatné 300 Kč V ceně je zahrnuto balné a poštovné Kupon zašlete na adresu: A. Stušková, Mánesova 983/36, 120 00 Praha 2, Vinohrady. Předplatné zašlete na uvedenou adresu nebo na číslo účtu 1830237001/5500, variabilní symbol: 20042008 Datum ...................................................... 40 Podpis .................................................................. HRA DANA GORDONA podle filmu společnosti MGM, námět Barry Morrow scénář Ronald Bass a Barry Morrow uváděno po dohodě se společnosti MGM ON STAGE, zastoupenou Darcie Denkert a Deanem Stolberem. režie Petr Kracik V hlavních rolích Radek Valenta a Jan Konečný Premiéra 20. a 27. února 2010 www. divadlopodpalmovkou.cz
Podobné dokumenty
Nadační listy č. 19: únor 2010
Kladno, Francouzskésyry.cz, kino MAT, Městská divadla pražská, Herecká asociace.
technologie a materiály zedník 3
Střední odborné učiliště stavební Pardubice s. r. o., Černá za Bory 110, 533 01 Pardubice
Autoři: Karel Kroulík, Lenka Štěrbová – AJ, Jan Bartoš – NJ
Název projektu: Inovace odborné výuky odborných...
Editorial A prečo áno? Pretože áno!
MV: Ano, obvykle si nejdřív s Charlottou určíme
téma, o němž bychom chtěli hrát, a režiséra přizveme až pak. Ale není to tak vždycky. Například
s Christianou Zanger spolupracujeme už asi popáté a i...
Ozvěny 6..2015 - Benešov nad Černou
A nali! Svojí pøítomností a milým proslovem nás potìila i paní starostka Veronika Korchová.
Velkým potìením bylo pro nás setkání s bývalými kolegynìmi, které jsme na Slavnost Sedmikrásek
nejen...
Městská naučná stezka
vojsk 24. srpna 1944. Zasažena byla také výpravní budova,
pobořena byla hala nad osobním kolejištěm. Již tehdy se ale živě
hovořilo o přestavbě stanice, proto byla oprava provedena pouze
v nejnutně...