Velikonoce 2014 - Římskokatolická farnost Žarošice

Velikonoce 2014 - Římskokatolická farnost Žarošice

Ročník 19
číslo 1
Velikonoce 2014
Milí poutníci a farníci!
Velikonoce jsou velikou oslavou nekonečného Božího milosrdenství. Boží láska
je silnější než jakýkoliv hřích člověka, je schopna jít až za hrob. Proto jsou pro křesťany svátky Ježíšova utrpení, smrti a vzkříšení těmi nejvýznamnějšími. A každou
neděli se k Ježíšovu vítězství znovu vracíme a z něho se radujeme.
Druhá neděle po Velikonocích se zvlášť nese v duchu Božího milosrdenství a
také toto poselství má v názvu – Neděle Božího milosrdenství. Letos v tento den
čeká církev veliká slavnost. Bude to kanonizace dvou velikých papežů 20. století, Jana
XXIII. a Jana Pavla II., které do seznamu svatých zapíše současný nástupce apoštola
Petra, papež František.
První z nich se zapsal do dějin rozhodným krokem svolat II. vatikánský koncil a
do lidských srdcí svou srdečnou dobrotou, kterou dokázal odzbrojit i svoje odpůrce.
Ten druhý se stal misionářem celého světa, kdy na svých apoštolských cestách šel
vstříc všem národům, aby se stal pro všechny vším. Především však hlasem těch umlčovaných a nejbezbrannějších. Papeže Slovana považujeme za svého krajana. Díky
papežské korunovaci naší Staré Matky Boží Žarošické na Svatém Kopečku dne 21.
května 1995 jej však můžeme přičíst také za svého poutníka.
Právě II. vatikánský koncil zdůraznil pohled na církev jako putující Boží lid. Je na
cestě do nebeského království. Naše radost je o to větší, že víme, že jeden z nás už je
s jistotou v cíli. S Matkou Boží v nebi, kde se jistě přimlouvá za svoje poutníky. Kéž
je pro nás papež Jan Pavel II. krásným příkladem nezdolné důvěry v pomocnou ruku
Panny Marie a sami ho připojíme do kruhu svých nebeských přátel a pomocníků.
HLAS od Panny Marie
1
Svatořečení papeže, našeho současníka, ať je pro nás rovněž důkazem, že svatost je
možná v každé době a je určena pro každého křesťana.
V důvěře v Boží milosrdnou lásku k dalšímu životnímu putování žehná
P. Josef Pohanka
Ze života farnosti
Pouť – Filipov 2014 - po sedmé
Chtěla bych se na tomto místě spíše zamyslet nad smyslem a důvodem poutě. Použiji k tomu úryvky z jednoho zamyšlení o poutích, který jsem si se zaujetím přečetla.
Co je to pouť?
Pouť patří mezi úkony duchovního života vedle přijímání svátostí, každodenní
modlitby, pravidelného postu, almužny či jiných skutků milosrdenství. Pouť je také
výjimka z každodenního shonu a všednosti. Člověku se zdá, že se pořád točí v kruhu,
v pracovním týdnu je jeden den jako druhý, jeden týden utíká za druhým a najednou
rok uteče jako voda. Pouť nabízí zastavení, zklidnění, možnost rozjímání, duchovní
odpočinutí. Pouť nám vlastně může zpestřovat celý rok, protože na správnou pouť
se půl roku připravujeme a těšíme a pak se na ni půl roku vzpomíná. Na pouť může
člověk jet např. autobusem, anebo se jde pěšky. Ale pěší poutník může víc vnímat
Boží znamení v přírodě a přemýšlet o nich.
Se vším se ztotožňuji. Na pouť do Filipova jsem se opravdu těšila hodně dlouho
a nyní „z ní žiji“. My jsme, jako pokaždé, jeli autobusem do Šluknova a odtud, komu
to zdraví dovolilo, jsme šli pěšky (vycházíme o půlnoci) něco přes 10 km do cíle
našeho putování – do filipovské baziliky minor Panny Marie Pomocnice křesťanů,
kde začíná každý rok 13. ledna ve čtyři hodiny ráno mše svatá. Je to opravdu krásná
část tohoto poutního putování – jít zimní nocí, společně se cestou modlit, rozjímat,
naslouchat svědectvím druhých, myslet na úmysly, které neseme v srdci.
Co pouť není?
Pouť, především ta pěší, není závoděním v chůzi ani žádná sportovní soutěž.
My, když jdeme pěšky, nechceme si „něco dokázat“. I když jdeme svižným krokem,
nezávodíme. Chceme tento čas věnovat Pánu.
Proč chodit na pouť?
Člověk hledající touží po Boží blízkosti, touží po nalezení, prohloubení svého osobního
vztahu s Bohem. Touží po smíření, odpuštění, hledá odpovědi na své otázky. „...hledejte
a naleznete; tlučte a bude vám otevřeno...“ (Mt 7,7, L 11,9). Na poutním místě je pro
mnohé zvlášť zřejmá blízkost Boží. Na poutě se chodí především na znamení pokání, to
jest nápravy za své viny. Odevzdávám Pánu Bohu svoje útrapy spojené s námahou na
cestě k Němu, únavu, bolesti, vyčerpání. Dalším důvodem je také vděčnost Pánu Bohu,
poděkování. V neposlední řadě jsou pro mnohé důvodem pouti prosby za zdraví apod.
2
HLAS od Panny Marie
Všichni, kdo za Pannou Marií do Filipova putujeme, rádi Pánu Bohu odevzdáváme nepohodlí při dlouhé cestě autobusem, nevyspání, únavu a jiné těžkosti spojené
s téměř 24 – hodinovým putováním. To vše obětujeme na úmysly, s kterými každý
z nás na pouť jede.
Chtěla bych touto cestou za všechny poutníky poděkovat našemu otci Josefovi za
to, že nám opět zprostředkoval a do detailů připravil tuto pouť. Dlouhou cestu autobusem nám zpestřil zastávkami na pozoruhodných místech: v Praze v Karlově kostel
Nanebevzetí Panny Marie a sv. Karla Velikého, ve Staré Boleslavi chrám sv. Václava
a sv. Klimenta a na zpáteční cestě benediktínský klášter v Praze na Břevnově. Mnozí
z nás byli na těchto místech poprvé a díky výborným průvodcům jsme se dověděli
a poznali mnoho nového. Také jsme vděčni otci Pavlovi a jeho spolupracovníkům za
poskytnutí „azylu“ na faře ve Šluknově, za pohoštění – uvařit dobrý guláš pro celý autobus není jistě nic jednoduchého), za jejich čas, který věnovali těm, kdo nešli pěšky
a zůstali na faře do odjezdu autobusem.
Zakončím úryvkem z popisu poutního místa ve Filipově (někdy také nazývaného Lourdy severních Čech) od Mgr. Pavla Tichého: Filipov je uklidňující oázou
v dnešním rozbouřeném světě. Je také výrazným duchovním mostem mezi sousedícími národy. Vždyť nikde podél hranice se týden co týden nescházejí lidé z Čech
a Německa ke společným bohoslužbám a modlitbám. Ty jsou zde konány každou
neděli v 10.30 hod., a to dvojjazyčně. Každý, kdo sem přijde, má možnost zamyslet se
ve zdejším tichu nad svým životem, nad těžkostmi, které ho potkaly.
Jen stěží najdete něco více povzbudivého než místní poselství Panny Marie - od
nynějška se všechno hojí...
faM
Byli jsme u Panny Marie ve Filipově
Poslední dobou se to rok co rok opakuje. Nastává měsíc prosinec a já začínám
dostávat otázky: „Pojede se do Filipova?“ A každý rok jsem překvapen, jak brzy se
naplní autobus přihlášenými poutníky a jak i všechno následné probíhá bez velkých
obtíží. Inu, na počátku dějin filipovského poutního místa bylo zázračné uzdravení na
přímluvu Panny Marie a také my jsme se přesvědčili, že Maria koná zázraky i dnes.
V neděli 12. ledna po poledni jsme tedy vyrazili po dálnici D1 směrem ku Praze.
Nálada byla výborná, počasí venku na leden nebývalé, silnice suché, takže jsme tušili,
že letošní pouť nebude spojena s velkými oběťmi. První naše zastávka byla v kostele
Panny Marie a sv. Karla Velikého v Praze na Karlově. Kostel stojí nedaleko pražské
magistrály u Nuselského mostu. Přitáhne pozornost svou neobvyklou architekturou.
Jeho zakladatel, Otec vlasti, císař Karel IV. se inspiroval slavným cášským dómem,
který nechal vybudovat jeho jmenovec císař Karel Veliký. Pod monumentální hvězdicovou klenbou nasloucháme zajímavému výkladu pohnuté historie chrámu a nakonec zpíváme Narodil se Kristus Pán. Tento večer totiž končí vánoční doba.
Právě o stavbě tohoto kostela se vypráví známá pověst. Za časů Karla IV. žil
v Praze žák francouzských a italských mistrů stavitelů Bohuslav Stanko, zvaný HedHLAS od Panny Marie
3
vábný. Chtěl se oženit s Anežkou, dcerou pražského purkmistra. Ten mu ji slíbil pod
podmínkou, že své jméno proslaví svým uměním. Bohuslavovi svěřili stavbu kostela.
Jeho sok v lásce mu ale práci všemožně ztrpčoval. Když se blížila stavba ke konci
a mělo se strhnout lešení pod klenbou, podplacení dělníci to odmítali udělat, že se
klenba zřítí. Bohuslav se tedy rozhodl lešení podpálit. Všichni se zatajeným dechem
naslouchali lomozu, který způsobily padající trámy. Mezi přítomnými byl i císař Karel IV a Bohuslavova snoubenka. Najednou přiběhl jeden dělník se zprávou, že strop
se zřítil. Všech přítomných se zmocnilo zděšení. Až když se oheň zmírnil a kouř
zeslábl, byla vidět neporušená majestátní klenba. Nadšené volání slávy však Bohuslav neslyšel, ze strachu předtím utekl. Po letech přišel na hřbitov u kostela neznámý
poutník. Hrobník mu vypráví o nešťastném staviteli a ukazuje hrob zde pochované
snoubenky. Nato neznámý odchází ke hrobu, hořce pláče a kácí se mrtvý na zem. Za
velké účasti lidu je pochován vedle své snoubenky.
Prohlížíme si malou Palestinu, kterou skrývá karlovský chrám. Figurální znázornění Zvěstování Páně, scénu Krista před Pilátem, svaté schody a Boží hrob. Největší
raritu však uvidíme až v podzemí kostela. Jedná se o betlémskou jeskyni, ve které se
nacházejí nejstarší pražské jesličky. Bývalý klášter augustiniánů v sousedství kostela
dnes slouží jako Muzeum Policie České republiky. Proto i karlovský chrám je využíván k modlitbám a bohoslužbám za bezpečí v naší zemi a k setkávání věřících policistů. Za několik dnů po naší návštěvě se ze stránek Katolického týdeníku dozvídáme,
že náš obětavý průvodce, trvalý jáhen Jiří Laňka, je zároveň majorem Policie ČR.
Další naší zastávkou byla Stará Boleslav. Zde jsme se už stavovali před několika roky
v kostele Nanebevzetí Panny Marie. Tentokrát jsme navštívili chrám sv. Václava s
kryptou, v něm se nachází místo umučení našeho národního patrona. S velmi procítěným výkladem paní průvodkyně jsme se směli takřka dotknout počátků naší státnosti i křesťanských kořenů naší země. A také poprosit, aby dědic české země dál nad
ní bděl a neopouštěl svoje plémě.
V Šluknově nás očekává s otevřenou náručí P. Pavel Procházka, který pro nás
připravil překvapení v podobě výborného mufloního guláše. Na faře si prohlížíme
výstavu betlémů a nesmíme samozřejmě vynechat návštěvu kostela sv. Václava s unikátními šluknovskými jesličkami. Letos poprvé chybějí poutníci ze Slovenska. Jejich
obětavý starší bratr Štefan Chrenko v létě náhle zemřel a nenašel se nikdo, kdo by ho
nahradil. V jeho slibu slovenským řeholnicím, že po jejich odchodu z pohraničí do
vlasti, bude on pěšky putovat k Panně Marii do Filipova, tak pokračujeme my.
Pěší cesta je vskutku letos pohodová. To očividně potvrzují nejmladší z nás, kteří
jsou stále napřed a vesele pobíhají. Kráčíme tichou noční krajinou, rozjímáme, modlíme se, zpíváme a mezi sebou si povídáme. Zbylá část poutníků má zajištěný program na faře ve Šluknově.
Ve 4 hodiny ráno, v hodinu zjevení, začíná ve filipovské bazilice, naplněné poutníky, slavnostní mše svatá. Na konci dlouhého průvodu kněží k oltáři přicházejí dva
biskupové: Pavel Posád z Českých Budějovic a litoměřický Jan Baxant. V bazilice je
oproti jiným létům vcelku přijatelně. Pán jistě odpustí, že nejeden z našich poutníků
si během německého kázání zdřímne.
4
HLAS od Panny Marie
Na zpáteční cestě se znovu vracíme do Prahy. Je pondělní ráno a na hranicích
velkoměsta doprava povážlivě houstne a tvoří se kolony. V devět hodin máme objednanou prohlídku břevnovského kláštera a zatím jedeme krokem po magistrále. Čas
běží a termín je ohrožen. Řidiči se rozhodují pro riskantní krok. Odbočují do pruhu
vyhrazeného pro autobusy městské hromadné dopravy. Teď jedeme jak páni, když se
na obzoru objeví hlídka policie. Zatrne nám, ale naštěstí nás nechají v klidu projet.
To už se však netýká děkanského devítimístného vozidla, které jede za námi. Ještěže
modlitba byla účinná. Věc skončila napomenutím a varováním, že by to byla pokuta
2 tisíce korun. K bráně kláštera přijíždíme v 9.05 hodin.
V pondělí se běžně neprovází. Při telefonické domluvě mi bylo řečeno, že prohlídka bude zkrácená asi na hodinu. Stejně tak mi to potvrzuje pan průvodce. Patrně jsme byli posluchači pozorní a vnímaví, když se exkurze v břevnovském klášteře
protáhla na dvě a půl hodiny a viděli jsme všechno, co je možné navštívit. A myslím,
že při zajímavém výkladu nám čas utekl jak voda a ani nám nebylo zima. Jen jsme
museli vypustit poslední plánovaný bod pouti: návštěvu slovanského betléma v kostele sv. Antonína v Praze–Holešovicích.
Odpoledne jsme se šťastně vrátili do svých domovů, plni zážitků a s odhodláním,
že bude-li nám dopřáno, zase budeme putovat. Vřelý dík také našim věrným poutníkům–řidičům Tomášům Mokrým a všem dobrodincům, kteří se nás ujali nebo nás
duchovně provázeli modlitbou. Bohu díky.
P. Josef Pohanka
Ze zákulisí ministrantského týmu
Rozhodli jsme se, že budeme psát články o našem ministrantském týmu, a tak informovat naše fanynky a fanoušky, kterých určitě není málo.
Náš tým byl založen 10. 9. 2009, kdy se zúčastnil prvního ministrantského turnaje. Důvod, proč jsme se rozhodli založit tým, byl ten, že jsme chtěli nejenom spolu
ministrovat, ale i sportovat a poznat spoustu nových „kolegů“ ministrantů. Shodou
okolností byl první turnaj úspěšný. Na základě vítězství v turnaji jsme si nechali ušít
modré dresy. Postupem času jsme jezdili na další turnaje a sbírali cenné zkušenosti,
které po pěti letech zúročujeme. „Jelikož máme velice zkušený a kvalitní tým, chceme náš klub dovést na světovou úroveň, a tak se rovnat s těmi nejlepšími kluby na
světě“ (např. Chelsea a Real Madrid),“ se při rozhovoru pro Násedlovský deník nechal slyšet kapitán týmu Pavel Jankůj. Z těchto důvodů toho jsme jmenovali Dominika Jankůje hlavním trenérem a Pavla Rybnikáře jeho asistentem, oba tito jmenovaní
mají nejvyšší trenérskou licenci (UEFA profi). Ovšem na posledních třech turnajích jsme skončili dvakrát na 1. místě a jedenkrát na 2. místě, proto se naše asociace ministrantského fotbalu rozhodla odvolat hlavního trenéra z důvodů neúspěchů.
Zveřejnění našeho nového trenéra bude v příštím čísle Hlasu, ovšem nejžhavějším
kandidátem je Petr Jankůj, který má dlouholeté zkušenosti s fotbalem na světové
úrovni. Náš tým se může pyšnit tím, že jako jeden z mála má v týmu bohoslovce
Marka Rybnikáře, kterému byl několikrát nabízen přestup do Olomouce. Také ostříleného obránce Michala Hovězáka, o kterého se zajímaly „pražské S“ (Sparta, Slavie).
HLAS od Panny Marie
5
Ovšem nabídky, které jsme za ně obdrželi, byly rázně smeteny ze stolu. Ve fotbale
potřebujete také kvalitního brankáře, což my máme ve velmi zkušeném Rudovi Januszicovi. Ale i další hráči, kteří za nás hrají, mají obrovské kvality.
Předkládáme vám první článek o našem týmu a těšíme se na další vydání Hlasu,
v němž přineseme další informace o budoucím dění v našem týmu.
Vaši ministranti
Ministrantský turnaj v Brně
Dne 30.11 se ve Sportovní hale VUT pod Palackého vrchem v Brně konal již
čtvrtý ročník Ministrantského turnaje o pohár Martina Středy. Toto futsalové klání
každoročně pořádají ministranti z brněnského jezuitského kostela Nanebevzetí Panny Marie. Letos se v něm utkalo deset mužstev z jižní a jihovýchodní Moravy. Pohár
Martina Středy tentokrát putoval do Násedlovic.
Na letošní čtvrtý ročník Ministrantského turnaje o pohár Martina Středy se do
Brna sjeli mladí muži z celé jižní a jihovýchodní Moravy. Vedle tří místních mužstev,
Jakubáků z farnosti sv. Jakuba, MUSy z farnosti sv. Augustina a Rytířů Panny Marie
z jezuitského kostela Nanebevzetí Panny Marie a kostela sv. Michala, se ho zúčastnily
také ministrantské týmy z nedalekého Újezdu u Brna a Pozlovic, ale i ze vzdálenějšího Slavkova, Násedlovic, Kunštátu a Kyjova. Nejdelší cestu za sebou mělo mužstvo
z farnosti sv. Filipa a Jakuba ve Zlíně.
Účastníkům futsalového turnaje na začátku požehnal brněnský vysokoškolský
kaplan Pavel Bačo SJ. Sportovní klání pak zakončila společná modlitba Zdrávas
Maria s požehnáním, které udělil rektor brněnského jezuitského kostela František
Hylmar SJ. Letošní první místo vybojovali ministranti z Násedlovic, následovalo
družstvo ze Zlína. Rytíři Panny Marie se neúspěšně utkali o třetí místo s Hochy z Pozlovic. Letošní sportovní klání bylo nově obohaceno také o klání vědomostní. V ministrantském kvízu měli účastníci turnaje prokázat vědomosti, které se předpokládají
u každého správného ministranta.
Převzato: http://www.jesuit.cz/
Jsme velmi rádi, že jsme se mohli zúčastnit tak kvalitního turnaje. Chtěli bychom
poděkovat organizátorům za skvěle strávený den. V tomto turnaji jsme si mohli také
ověřit naše ministrantské znalosti v úvodním testu.
Ministranti Násedlovice
Ministrantský turnaj v Moravském Písku
Dne 8.2.2014 se v Moravském Písku uskutečnil tradiční ministrantský turnaj ve
futsale. Po potížích se sestavou jsme tým nakonec poskládali. Naše mužstvo bylo
doplněno o dva kvalitní hráče. Turnaje se zúčastnilo devět týmů, rozdělených do
dvou skupin. Z každé skupiny postoupily 4 týmy do vyřazovacích bojů. My jsme
6
HLAS od Panny Marie
byli ve skupině s Kyjovem (5:0), s Pozlovicemi (2:2) a s domácím týmem z Moravského Písku (1:0). Ve všech utkáních jsme zvítězili, a tak jsme se mohli těšit na zápasy ve vyřazovacích bojích. Naším soupeřem ve čtvrtfinále byli ministranti z Vnorov.
V zápase jsme dali 2 brzké branky a zápas jsme kontrolovali až do konce, konečný výsledek byl 3:1. V semifinále se naším soupeřem stal Moravský Písek. S tímto týmem
jsme se utkali již ve skupině, kdy to byl velmi vyrovnaný zápas, a tak jsme očekávali,
že něco podobného nás bude čekat i v semifinále. V zápase jsme měli převahu, ale
byli jsme to právě my, kdo první inkasoval branku. Do poločasu jsme stihli vyrovnat.
Rozdílovou branku ve druhém poločase jsme však nevstřelili, a proto zápas dospěl
do penaltového rozstřelu, ve kterém jsme byli úspěšnější my a mohli jsme slavit postup do finále. Střetli jsme se s týmem z Pozlovic. Utkání bylo podle očekávání velmi
vyrovnané. V zápase jsme se ujali vedení, které jsme drželi po celou dobu zápasu.
Těsně před koncem jsme obdrželi vyrovnávací branku, na ni již nikdo nedokázal
odpovědět. Také jako v semifinále zápas dospěl do penaltového rozstřelu, který jsme
nezvládli, a tak jsme se museli spokojit s 2. místem.
Děkujeme za duchovní a jinou podporu.
Ministranti Násedlovice
Brno VUT 2013
HLAS od Panny Marie
7
SPOLE-ŽAR
Už dlouho na nedělní mši svaté nezazněla „kytarová mše“, kde se zpívají písničky
z Hosany, Cantate či jiných zpěvníků určených pro děti a mládež. Žarošická schola
už pomalu odrostla a rozletěla se do světa, a tak nám, kteří jsme s těmi písničkami vyrůstali, začalo být smutno. Rozhodli jsme se tedy, že zkusíme založit nějaké
SPOLEčenství dětí a mládeže, kteří se zúčastňují bohoslužeb v ŽARošickém kostele,
kde bychom chtěli ty kytarové písničky zpívat. Nějakou dobu zrál nápad pouze v
našich myslích a jednou po páteční dětské mši, kde je opravdu vidět, že dětí je dost,
jsme některé oslovili. Děti souhlasily a přivedly i kamarády, a tak se nám pomalu
formuje malé „spolčo“, kam se nejen my (snad mluvím i za děti), ale i ony. Zatím
trénujeme písničky na dětské mše, poznáváme se a víc se na sebe usmíváme, když se
potkáme na ulici. Ale když Pán dá, časem bychom chtěli vypilovat třeba celou „kytarovou nedělní mši“, zahrát si hry, zajet někam na výlet apod.
Rádi uvítáme nové členy naší scholičky, jak děvčata, tak i chlapce, a to
i starší – nemusí se nikdo stydět. Také u nás se projevují spíše nedostatky než přednosti, občas to moc nezní, ale myslím, že většina z nás zpívá s radostí v srdci a to je
hlavní důvod, proč chceme vytčený úkol splnit. Aby si ten dnes malý človíček třeba
v dospělosti řekl – to je dnes krásně – a zazpíval si spontánně: „Tobě patří chvála…“
M-Z-P
Co farář dělá, když není na faře?
Občas se podivíte, že jste zvonili na faru a nikdo vám neotevřel. Lidé si mnohdy myslí, že jedinou prací kněze je odsloužit mši svatou a pak už má volno. Inspirován jedním spolubratrem knězem se vám pokusím trochu přiblížit, jak vypadá
můj týdenní program.
Pokud bývá ráno mše svatá vstávám krátce po páté hodině, abych do půl šesté
byl v kostele a měl alespoň půlhodinu na rozjímání. V jiné dny mně stačí do kostela
přijít před šestou, poněvadž v 6.30 se s otcem vikářem společně modlíváme modlitbu
se čtením a ranní chvály. Pak je společná snídaně a po ní se snažím spolu s vámi číst
kapitolu z Písma. Po obědě se ještě s otcem Večeřou modlíváme modlitbu během dne
a většinou večer v 21.00 nešpory.
V neděli už zůstávám po ranní modlitbě v kostele, promýšlím kázání a v 7.30
usedám do zpovědnice a pak slavím ranní mši svatou. Jednu neděli jezdím do Násedlovic, to je ve větším klidu, za to, když jedu do Lovčic, musím hlídat každou minutu,
abych v 9.15 stál v Lovčicích u oltáře. Poté se vracím zpátky do Žarošic na hrubou
mši svatou. Když není ještě křest, rád přicházím na pozvání do rodin na oběd. Vedle
posily těla je to milá příležitost k pobesedování a hlubšímu poznání. Odpoledne od
15.00 do 17.00 hodin jsou pro mne vzácné chvíle před svatostánkem a s možností
posloužit svátostí smíření nebo duchovním rozhovorem. Nedělní podvečer někdy
využívám ještě k cestě do nemocnice, k návštěvě nebo procházce do přírody. Občas
se stává, že jsem spolubratry požádán o zástup a mívám za ně večerní mši svatou
v jejich farnostech.
8
HLAS od Panny Marie
V pondělí je krásné, že můžeme pracovní týden začít mší svatou a vyprošovat
Boží pomoc a požehnání i těm, kteří takovou možnost nemají. Tento den mám tři
hodiny výuky náboženství v naší škole, tak jsem rád, pokud se mohu dopoledne připravit. Jednou za měsíc dopoledne navštěvujeme nemocné na Silničné a ve Zdravé
Vodě.
V úterý má hodně kněží volný den. Naopak pro mě je úterek nejnáročnější. Dopoledne se chystám do školy. Čeká mě hodina v Žarošicích, Nechvalíně a pak v Lovčicích. Zde už zůstávám na mši svatou s dětmi a pak přijíždím na bohoslužbu do
Žarošic.
Letos se po několika letech podařilo, že mám středu bez školy, a proto ji mohu
považovat za svůj volný den. Na úřadech je to úřední den, takže ho využívám k různému zařizování, vyřizování kancelářských povinností. Jednu středu v měsíci dopoledne chodím po nemocných v Násedlovicích a jednu trávím ve zpovědnici v Brně.
Ve čtvrtek mívám mši svatou ráno. V případě potřeby se dá odjet na celý den. Ve
skutečnosti ale tuto možnost mám pouze jednou za čtyři týdny. Jeden čtvrtek máme
rekolekci (setkání kněží z děkanství), druhý čtvrtek celý den navštěvuji nemocné v
Lovčicích a další čtvrtek odpoledne a večer zpovídávám v Dolních Bojanovicích.
V pátek mě přes poledne čeká hodina náboženství v naší škole. Dopoledne bývá
různé, na první pátek to bývají návštěvy nemocných farníků v Žarošicích. Navečer
pak mše svatá v Lovčicích a poté „dětská“ v Žarošicích. Večer se scházíme a modlíme
se společenstvím rodin.
Program o sobotách bývá různorodý. V tento den bývají svatby, často pohřby,
přijíždějí poutníci. Letošní školní rok je pevným bodem programu 15.00. hodina,
kdy se připravujeme s biřmovanci na svátost křesťanské dospělosti. Sobotní večer je
ve znamení přípravy neděle.
Zde uvádím pouze pravidelné činnosti. Ve skutečnosti každý den je trochu jiný,
poněvadž mnohé připravuje sám život (různá setkání, přípravy na svátosti, služba
poutníkům, duchovní doprovázení apod., a hlavně čas strávený v modlitbě). Mám
nepsané pravidlo, jehož se snažím držet, a pokud je to možné, každý den navštívit
alespoň jednoho starého nebo nemocného člověka.
Jelikož mám na starost dvě farnosti a celkem pět vesnic a nemám schopnost bilokace, nemohu stále být na faře. Když mě nezastihnete doma, můžete si být jistí, že
budu v určený čas sloužit mši svatou a po ní snad bude možnost záležitost vyřídit. V
případě nutnosti můžete zavolat na můj mobilní telefon. Pokud se nedovoláte napoprvé, zkuste to vícekrát. Při mši svaté, ve zpovědnici nebo při důležitém rozhovoru
ho vzít nemohu, ale když vidím opakované volání, sám se vám ozvu, jakmile to bude
možné.
Jeden moudrý a zkušený duchovní vůdce říkává, že kněz by měl denně strávit
nad rámec svých povinností (mše svatá a breviář) 4 hodiny v modlitbě. Dvě hodiny
v kostele a dvě hodiny na místě, kde se běžně modlí. Musím kajícně přiznat, že se mi
to příliš nedaří, a tím jsem dlužníkem mně svěřených farností a nesmrtelných duší.
Tak prosím o prominutí, trpělivost a modlitbu za mně.
Váš duchovní otec
HLAS od Panny Marie
9
K modlitbě
Prosba o Boží milosrdenství
Bože, milosrdný Otče, tys zjevil svou lásku ve svém Synu Ježíši Kristu a vylil jsi
ji na nás v Duchu svatém, Utěšiteli. Tobě dnes svěřujeme osudy světa i každého člověka. Skloň se k nám hříšným, uzdrav naše slabosti, přemoz veškeré zlo a dej všem
obyvatelům Země zakusit tvé milosrdenství, aby tak v Tobě, Trojjediný Bože, vždycky
nalézali zdroj naděje.
Věčný otče, pro bolestnou smrt a zmrtvýchvstání svého Syna buď milosrdný k
nám i celému světu! Amen.
Jan Pavel II.
Doporučujeme
Jak potěšit zpovědníka
Drobná knížka Aleše Opatrného z edice Katecheze do kapsy již svým názvem
naznačuje, že chce být pomůckou k prohloubení zpovědní praxe. Zvláště několik
zpovědních zrcadel v závěru publikace může zájemcům pomoci k novému a hlubšímu přístupu k nelehké, ale zato krásné svátosti.
Svátost smíření je krásná část kněžské služby. Člověk při ní zažije nejedno úžasné
Boží působení. Hodně se také při této službě naučí o Bohu i o lidech. Někdy jsou
kajícníci takřka fascinováni svými hříchy a jejich vyznáváním, a nikoli živým Bohem.
Dospělí lidé někdy přijímají tuto svátost jako v dětství; v dospělosti už s tím nic dalšího neudělali. Někteří křesťané ke zpovědi ani nepřijdou, protože ji vnímají jako něco
odpuzujícího, nepřístupného a nepochopitelného.
Autor se nám v těchto úvahách snaží co nejvíce přiblížit velikost Božího působení. Hříchy není radno zlehčovat. Uvědomme si však, že hříchy mají všichni lidé, zatímco odpouštějícího Boha znají v plnosti jen křesťané. A toto poznání je nesmírným
darem, které je třeba dopřát každému v co nejvyšší míře.
Aleš Opatrný nezpochybňuje, jak je tato svátost potřebná či dokonce povinná.
Chce ale hlavně ukázat, jak je skvělá. Díky jejímu slavení ve víře může odpouštějící
a uzdravující Trojjediný Bůh stále více zářit v našich životech a my mu můžeme stále
více důvěřovat.
Svátost smíření – setkání dvou hříšníků, odkázaných na jednu velkou Boží moc
Svátost smíření je v podstatě setkání. Je to setkání osob, které si jsou i nejsou podobné. Kajícník a zpovědník – to jsou dva hříšníci, u nichž právě předpokládáme, že se
potýkají se svými hříchy, hlásí se k nim a věří v Boží odpuštění.
Rozdíl je v tom, že kdyby – nedej Bože – zpovědník nevěřil v odpuštění, bude kajícníkovi odpuštěno, zato kdyby kajícník nevěřil v odpuštění, vznášel by se nad jeho
odpuštěním otazník. Proč? Protože svátost smíření neboli svatá zpověď je skutečně
svátost. Což znamená, jak říkal náš nezapomenutelný docent katechetiky Stanislav
Novák, že je to „dostaveníčko, na něž se Bůh s naprostou jistotou určitě dostaví“.
10
HLAS od Panny Marie
Takže činnost nebeského Otce je zcela jistá, zatímco přijetí či přivlastnění si této činnosti je už na nás.
Nezapomeňme ale na další osobu, která je při svátosti smíření zcela nepostradatelná. Je jí druhá božská osoba, Pán Ježíš, který přichází hříšníkovi na pomoc díky
síle a moci třetí božské osoby, jíž je Duch svatý. Svátost smíření je tedy zcela jedinečné a osobní setkání s Trojjediným Bohem. Je „viditelné“ pouze očima naší víry.
Ostatně na víře tu záleží zcela zásadním způsobem tak jako u všech svátostí.
K zamyšlení
Eucharistie
Vzpomínám si na jednu banální příhodu z mládí. Přišel k nám znenadání neznámý člověk. Otevřel dveře a ptal se nejistě, je-li opravdu u nás. Naši se na něho dívali
nedůvěřivě a ptali se ho s podezřelým tónem v hlasu, co by si přál. Odpověděl, že nic,
ale že se přišel jen tak podívat. To ovšem důvěru neposílilo. Ale on se tomu nedivil.
Začal se přiznávat, odkud pochází a kdo je jeho otec. Najednou se situace změnila.
Naši se začali usmívat, zvali ho, aby šel dál, aby se posadil, nabízeli mu kávu. Ukázalo
se totiž, že je naším příbuzným, s kterým jme se ještě nepotkali. Ozval se tu hlas společné krve.
Je to vlastně pozoruhodné. Kolik styků např. máme s blízkými sousedy, s těmi,
s kterými se setkáváme v práci, a přece bychom je hned nepřivítali tak pohostinně.
Příbuzenské svazky jsou silnější. I státní úřady to uznávají, když přisoudí dědictví
někomu vzdálenému jenom proto, že je příbuzensky bližší. Ve šlechtických rodinách
mají příbuzní právo na knížecí nebo hraběcí titul. V královských dynastiích mají
právo následnictví na trůně. Moderní společnost to ovšem oslabila. Ale tam, kde se
žije podle starobylých tradicí, je tento prvek nejdůležitějším společenským pojítkem.
U primitivních národů měl v rodině všecka práva nad ostatními otec, ten se stal pak
hlavou kmene, patriarchou klanu, nakonec i hlavou národa. Mocní panovníci, faraónové odvozovali svůj původ až od bohů. Vyžadovali proto božskou poctu a brali na
sebe také za všechny odpovědnost.
Moderní čtenář se diví, proč se v bibli u všech důležitějších osobností udává jejich rodokmen až do desátého a dalšího kolena. Když dostal Abrahám od Boha rozkaz, aby opustil svou zemi a své příbuzné, stal se vyděděným uprchlíkem. Co tím
rozkazem Bůh zamýšlel? Pochopili to dobře jeho potomci. Byl povolán, aby založil
docela nový kmen, nový národ privilegovaný v očích Božích. Proto všichni Izraelité
odvozovali svůj původ od Abraháma. I Ježíše samého Matoušovo evangelium hned
od počátku představuje jako syna Davidova a syna Abrahámova a snaží se podat
úplnou listinu jeho rodokmenu (Mt 1-17).
Kristovu genealogii čteme také u Lukáše. Je však dobře si všimnout, že je podána
trochu jinak. Nezačíná od Abraháma a Davida, ale postupuje obráceně od Ježíše naHLAS od Panny Marie
11
zpět k Davidovi, Abrahámovi a nekončí tam, dojde až k „Adamovi, který byl od Boha“
(Lk 3,38). Není ta listina uvedena na počátku, ale až po Ježíšovu křtu v Jordáně. To
má ovšem svůj zvláštní smysl. Kristus sice vychází z rodu Abrahámova, ale začíná být
sám otce nového lidu, lidu Božího, který chce v sobě shrnout celé lidstvo od počátku
až do konce.
Jakým poutem mají být spojeni lidé tak různých ras a tradicí? Podivuhodným
Božím zásahem tu nastoupí zase spojení v krvi. Slyšeli ta slova apoštolé při poslední
večeři, když jim podával kalich vína: „Vezměte a pijte z něho, toto je kalich nového zákona, nová smlouva..“ Slyšíme tu výzvu i my při každé mešní oběti zároveň
s ujištěním, že i chléb, který přijímáme je Kristovo tělo. Vzniká tu tedy nové nadpřirozené příbuzenství s Kristem a mezi křesťany. Pochopil to dobře sv. Pavel, když
píše Korinťanům: „Mluvím k vám jako k rozumným lidem. Posuďte sami, co říkám:
Není kalich požehnání, za nějž děkujeme, účastí na krvi Kristově? A není chléb, který
lámeme, účastí na těle Kristově? Protože je jeden chléb, jsme my mnozí jedno tělo,
neboť všichni máme podíl na jednom chlebu?“ (1Kor 10,15-17).
Je tedy eucharistie prvním a základním pojítkem mezi lidmi spojenými v církvi.
Nejsou to jenom okrasná slova, když se nazývají bratři a sestry. Jsou proto vyzváni
před přijímáním: „Pozdravte se pozdravením pokoje!“ Přijímáme-li Kristovu krev, je
logické, že nazýváme Pannu Marii naší vlastní matkou a Boha svým pravým otcem.
Jeden byzantský duchovní autor, mariolog, k tomu dodává tuto myšlenku. Máme
rádi naše vlastní pozemské matky, nikdo nám není milejší než ony. Bůh je tak udělal,
aby nám byly obrazem matky, kterou opravdu máme na nebi. Naši otcové se o nás na
zemi starají a chtějí nám zajistit dědictví, protože i oni jsou obrazem toho, ke kterému
se modlíme: „Otče náš, který jsi na nebesích.“
Někteří se diví, že církev odpírá podávat eucharistii těm, kdo rozbili násilně pouto ve vlastní rodině. K nebeskému Otci se modlíme, aby se dělo všechno podle jeho
vůle jako v nebi tak i na zemi. Porušením jednoty rodinné na zemi se narušuje i náš
rodinný vztah na nebi. Tzv. exkomunikace, vyloučení od svatého přijímání, je také
církevní trest pro ty, kdo nějakým hrubým a nenapravitelným způsobem porušují
duchovní rodinné pouto s Bohem a lidmi.
Dnes se mnoho mluví o tom, že rozmnožením komunikací celý svět se cítí jednou velkou rodinou. Politici slibují, že tak tomu bude ve státě, když se dostanou k vládě oni. Pořádají se velké manifestace na propagaci vzájemného bratrství. Ale přesto
se lidé mezi sebou rozdělují, a dokonce i zabíjejí. Ale i v těchto bojích i divocí teroristé, nejsou-li úplně zfanatizovaní, umějí ušetřit svých příbuzných a naopak příbuzní,
i když by se bojování chtěli vyhnout, skryjí teroristu, když je z jejich rodiny. Je to hlas
krve a krev není voda, jak zní rčení.
12
HLAS od Panny Marie
Krev rodinná ovšem uzavírá kruh známosti a vzájemné podpory. Krev Kristova
chce naopak spojit všechny. Svátek Božího těla by měl tedy vyznít jako svátek jednoty
lidstva, protože při ustanovení eucharistie se Spasitel lidstva modlil: „Aby všichni
byli jedno jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, aby i oni byli jedno v nás, aby tak svět
uvěřil, že ty jsi mne poslal“ (Jn 17,21).
Tomáš kardinál Špidlík
Modlitba je jako dítě volající s pláčem po mléku
Modlitba,
rozmluva s Bohem, je
největší dobro. Znamená totiž společenství a jednotu s
Bohem. A jako září
tělesné oči, hledí-li
do světla, tak i duše
upřená na Boha září
jeho
nevýslovným
světlem. Nemluvím
ovšem o modlitbě
vázané na vnějšek,
ale o té, jež vychází ze
srdce; jež se neomezuje na určitou dobu nebo hodinu, ale děje se bez ustání, ve dne
v noci.
Nestačí se totiž soustředit na Boha pouze tehdy, kdy se oddáváme modlitbě.
Také když jsme zaměstnáni jakýmikoli povinnostmi, ať už je to péče o chudé či jiné
starosti, anebo užitečné dobročinné dílo, je třeba dát se pronikat touhou po Bohu
a myšlenkou na něj. Neboť všechno, co Boží láska ochutí jako sůl, se pak stane tím
nejlahodnějším pokrmem pro Vládce veškerenstva. Věnujeme-li Bohu co nejvíce
času, můžeme se neustále po celý život těšit z užitku, který z toho plyne.
Modlitba je světlem duše, je pravým poznáním Boha a prostřednicí mezi Bohem
a lidmi. Duše se jí pozvedá až vzhůru do nebes, s nevýslovnou láskou objímá Pána a jako
dítě volající s pláčem po matce touží po nebeském mléku. Vyslovuje svá nejvlastnější
přání a dostává dary, které přesahují vše viditelné a přirozené.
Modlitba je naším ctihodným prostředníkem u Boha, dodává srdci odvahy,
upokojuje duši. Ale mluvím-li o modlitbě, nedomnívej se, že jde o slova. Modlitba je
touha po Bohu, je to nevýslovná láska, která nepochází z lidí, ale má původ v božské
milosti. Apoštol o ní říká: „Vždyť ani nevíme, oč se máme vlastně modlit. A tu sám
Duch se za nás přimlouvá vzdechy, které nelze vyjádřit.“ Daruje-li Pán někomu takovouto modlitbu, je to bohatství, o něž jej nikdo nemůže připravit; nebeský pokrm,
který sytí duši. Okusil-li jej kdo, navždycky bude toužit po Pánu, jako by jeho srdce
zachvátil prudký oheň.
z homilie připisované sv. Janu Zlatoústému
HLAS od Panny Marie
13
„Svatá rodina“ s dětmi v kostele
Kázat na téma rodiny může být pro kněze obtížné. Určitě mi dáte za pravdu, že
každý z nás již slyšel řadu promluv na toto téma. Při některých se kazatel sladkobolně
rozplýval nad přeslazeným idylickým obrazem Svaté rodiny, kdy velebil Marii, Josefa
a dokonce i osla a vola u jesliček, nebo se zase plamennými slovy pohoršoval nad
stavem dnešních rodin, především těch, které v chrámu Páně vůbec nebyly přítomny
a ani o to nikdy neměly zájem. A tak proudy slov kolem posluchačů uháněly jako
rychlík po trati. Nakonec si všichni oddechli, že kázání skončilo, a po mši svaté se
rádi vrátili do skutečného života dnešní normální rodiny.
Pokusme se tentokrát zůstat v realitě i během kázání a nečekat až na slova „Jděte
ve jménu Páně“. Představme si, že se rodina vypraví se svými neposednými dětmi do
kostela na mši svatou. Co je tam bude čekat, na co musejí být připraveni? Především
na to, že jejich děti se nebudou chovat jako dospělí. Poprvé a naposledy jsme si směli
v kostele pořádně zakřičet na svém vlastním křtu. Pak už by to bylo vždycky chápáno
jako narušování bohoslužby. Zde začíná první dilema – chodit nebo nechodit s capartem do kostela, dokud tam jenom spí nebo brečí? Logická odpověď většinou zní:
chodit, protože když jde do kostela celá rodina, miminko nemůže zůstat doma samotné. V této fázi vlastně nejde o náboženskou výchovu kojence, ale o výchovu jeho
rodičů i ostatních účastníků bohoslužeb ke vzájemné ohleduplnosti a toleranci. Je
nevhodné doporučovat mamince, ať dítě příště nechá doma, když vyrušuje. Na druhé straně rodiče takového hlučného dítěte by si měli uvědomit, že ne každý má tak
vytrénovanou nervovou soustavu jako oni. Je třeba hledat rozumnou míru a moudrý
kompromis. Když to nejde jinak, lze jít s dítkem na chvíli ven. Rodiče se nemusejí
obávat, že by jejich účast na mši ztratila platnost: je to jistá forma oběti, kterou přinášejí kvůli svému dítěti.
Další fáze nastává ve věku, kdy už dítě vnímá skutečnost kolem sebe. Některé děti
jsou ještě ve věku šesti let skálopevně přesvědčené, že celý svět je tady jen kvůli nim.
Za normálních okolností by však dítě již kolem druhého roku jeho ctěného života
mělo začít chápat, že něco se nesmí a něco se musí. Často se ovšem můžeme setkat
s tím, že křesťanští rodiče nemají odvahu tuto nepříjemnou stránku zákazu vnést i
do duchovní zkušenosti dítěte. Domnívají se, že co se týče Pána Boha, musí být pro
dítě vše co nejpříjemnější. A tak děti v kostele křičí, jedí, lezou do zpovědnic a na
kazatelnu a k povyražení ostatních napodobují pana faráře. Rodiče z toho mají často
radost a vnímají to jako první stopy duchovního povolání.
Zde se dostáváme k něčemu, co má na člověka ještě daleko větší dopad, a to je
vyváženost naší představy o Bohu. Jedná se o vyrovnanost mezi obrazem Boha milujícího a obrazem Boha nejvýš svatého a spravedlivého, Boha, jehož nemáme pouze
milovat, ale jemuž jsme také zavázáni úctou a poslušností. V dnešní době převládá
ve výchově spíše ten první obraz, což by nevadilo, pokud bychom úspěšně netajili a
nezamlčovali ten druhý. Jeden extrém jsme vyměnili za druhý. Zatímco naše babičky
často říkávaly dětem: „Počkej, však on tě Pán Bůh potrestá!“, my spíše jednáme v du14
HLAS od Panny Marie
chu nesprávně chápaného tvrzení, že „láska je víc než přikázání“. Právě díky určitým
pravidlům chování a zákazům můžeme v kostele vnímat celistvý obraz Boha. Pokud
malého človíčka nečeká v kostele nic zvláštního, nic tajemného, kvůli čemu se musí
ztišit a ovládnout, pak je to pro něj rozhodně zajímavější na hřišti nebo u McDonalda.
Výchova k víře není jen předáním soustavy náboženských názorů, ale formuje i vztah
dítěte k Bohu. Proto se občas zamysleme, jaký obraz Boha v dětech pěstujeme.
P. Pavel Konzbul
Duha
Kdykoliv vidím duhu, Bože, dojímá mě tvá
věrnost. Oč je ochuzen ten, komu stačí definice z Wikipedie: „Optický úkaz, který vzniká
lomem světla na vodních kapkách v atmosféře.“
Dnes bylo celý den zataženo, žádná duha se na
obloze neobjevila. Ale přišel e-mail s krásným
osobním svědectvím. Martě zemřel tatínek
a mučila ji nejistota a strach. Jak dopadl před
Bohem? Modlitbami ho v nemoci doprovázela
až do poslední chvíle, ale věděla, že se nestihl
usmířit ani se sourozenci, ani s tebou, Bože. Její
kamarádka se cestou na pohřeb modlila: „Bože,
je-li její taťka spasen, potvrď jí to znamením
duhy.“ A stalo se. Cestou z pohřbu. Shoda okolností? Bujná fantazie? Nebo vyslyšená přímluvná modlitba, projev tvé věrnosti a lásky, Bože?
Zdá se, že Bůh používá duhu doslova tak, jak
slíbil po potopě Noemovi – jako znamení
smlouvy. Místo pečetě. Radovat se z ní mohou v jedné chvíli tisíce lidí, ale možná jen
jeden z nich ví, že toto znamení je tu teď osobně pro něho. To není moje spekulace,
ale zkušenost. Ví to i Tereza, která mě vezla do Prahy autem z manželova pohřbu v
Blatné. Poblíž Svaté Hory se na obloze objevily dvě duhy. Prý to občas bývá, ale já
jsem ten zvláštní úkaz viděla poprvé, zatím i naposledy. Ta vnitřní byla nezvykle výrazná. Nad ní druhá, bledší, ale také celý oblouk od země do země. Vystoupily jsme z
auta a v poli skákaly radostí jak kůzlata. Já volala, div jsem neochraptěla: „Bože, já ti
přece věřím, že je u tebe. Nemusíš mi to dokazovat až tak polopatisticky. Ale děkuju
ti, děkuju!“
Manžel zemřel náhle. Až do smrti neměl sílu odpustit člověku, který ho kdysi
ožebračil. Byl však natolik čestný, že ti, Bože, aspoň nelhal do očí. Když v otčenáši
vynechával větu „jako i my odpouštíme“, mohlo mi to srdce utrhnout, ale tobě to, zdá
se, bylo milejší než pokrytecká lež. Děkuji ti znovu za to laskavé znamení smlouvy.
Bez něj bych své vdovství prožívala v nejistotě, strachu a pochybnostech.
Marie Svatošová
HLAS od Panny Marie
15
Pro zasmání
Arabský muslim nastoupil v Londýně do taxíku. Důrazně požádal taxikáře, aby
vypnul rádio, protože příkazem učení jeho náboženství je, že on nesmí poslouchat
takovou hudbu, když v časech Prorokových nebyla žádná západní hudba, která je
hudbou nevěřících. Taxikář zdvořile vypnul rádio a otevřel dveře. Arab se otázal: „Co
se děje?“ Taxikář odpověděl: „Za časů Prorokových nebyly žádné taxíky. Vypadněte a
počkejte si na velblouda!“
Pan Kohn měl velmi zlou manželku a prožil s ní peklo na zemi. Ubližovala mu
psychicky i ruku na něho často vztáhla. Leč čas se naplnil a ona umřela. Pan Kohn se
vrací domů z pohřbu manželky, když tu náhle těsně před ním spadne taška ze střechy.
Pan Kohn zvedne oči k nebi a zvolá: „Tak už jsi dorazila, miláčku?“
Žid přijde do lahůdkářství a zeptá se: „Co stojí ta šunka?“ Venku se začnou stahovat bouřková mračna a v tom okamžiku zaburácí hrom. Žid pohlédne k nebi a
chlácholivě prohlásí: „No co, přece se můžu aspoň zeptat, ne?“
Zadáno pro děti
16
HLAS od Panny Marie
HLAS od Panny Marie
17
Aleluja, aleluja
Slavné „Hosana“ Ježíši provolával rozjásaný lid,
květiny a palmy na cestu mu kladli,
Syna Davidova králem chtěli učinit,
však jen zradu a křížovou cestu zvládli.
Jak pošetilým životem člověk žil a žije,
zlobou a hříchem Krista k smrti odsuzuje,
nabízenou milost a lásku odmítali,
na svatá ramena těžké klády nakládali,
z urážek a posměchu trnovou korunu vili,
na tvoji hlavu, nazaretský Králi, hrubě posadili.
Tobě, který jsi opustil krásu a slávu nebe,
ponížil ses a vzal chudobu na sebe,
lidem zmizel z duše, Pane, obraz tvůj,
na kříži v bolu volal jsi: „Bože, Bože můj!“
V úzkosti vyslovil poslední hlásku,
umřel za naše hříchy, za svoji velkou lásku.
To, že je dávná a stará historie?
Ten nazaretský Král a jeho láska stále žije!
Byl ukřižován, ale třetího dne slavně z mrtvých vstal,
aby tu velkou lásku lidem rozdával.
Kéž by ta jeho láska v našich srdcích rozezněla
v to slavné, radostné velikonoční „Aleluja, aleluja“,
láska vše odpouští, za všechny se obětuje,
zvlášť láska Matky Boží, která kráčí tiše od betlémské sluje
cestou křížovou, v klíně hýčká mrtvého Syna,
trpí, prosí jen, aby byla smazána ta těžká vina.
Aby Ježíš, jenž z mrtvých slavně vstal,
byl Králem lásky lidstva všeho
a my věrní poddaní jeho!
Vypros nám velkou lásku k Tvému Synu.
On krví svou zaplatil naši vinu.
Vypros nám velkou lásku k Tobě, Matičko,
Tys Prostřednice všech milostí,
Tys Matkou Spasitele i Matkou nás všech,
které Ježíš svou krví vykoupil…
Jarmila Urbánková
18
HLAS od Panny Marie
Jesličky v podzemí kostela v Praze na Karlově
Poutní mše svatá ve filipovské bazilice
HLAS od Panny Marie
19
Varhanní kůr v bazilice sv. Markéty v Praze - Břevnově
V roce 2014 připadá Zlatá sobota na sobotu 13. září.
Hlas od Panny Marie, farní občasník
Vydává Římskokatolická farnost Žarošice
Žarošice 51, 696 34
www.zarosice.estranky.cz
Bankovní spojení: Poštovní spořitelna – č. ú. 181645720/0300
Uzávěrka příštího čísla 25. května 2014.
20
HLAS od Panny Marie