Teorie deficitu a edukační procesy
Transkript
Doplnění modulu dynamické strategie pro zlepšení konkurence schopnosti II. kapitola čtyři rozšířená na 4.3 Teorie deficitu a edukační procesy. Teorie deficitu a edukační procesy V úspěšné firmě musíme během týmového učení myslet i na jednotlivé možné rozdíly mezi zástupci jednotlivých druhů homosapiens. Některými významnými rozdíly se zabývá např. profesor A. Jensen, jehož závěry byly široce publikovaný, jak v zahraničí, tak v České literatuře. Profesor A. Jensen působil na Ústavu lidského učení (Institute of Human Learning) univerzity v Berkeley, v Kalifornii. Je autorem několika knih (Jensen, 1981, aj.) a řady článků v odborných časopisech, v nichž argumentoval tzv. teorii deficitu. Příznačný název nejznámější Jensenovy práce: Kam až můžeme zvyšovat svoje IQ a vzdělávací výsledky? (How Much Can We Boost IQ and Scholastic Achievement?, Jensen, 1969). Oč jde v teorii deficitu? Na základě měření inteligence u různých skupin subjektů dospěl Jensen k tvrzení, že velká část intelektových schopností jedince je vrozená, a tudíž že na intelektový rozvoj žáka nemá školní vzdělávání tak významný vliv, jak předpokládá pedagogická teorie. Různými měřeními a komparacemi (zvláště inteligence u pokrevně příbuzných subjektů) vypočítal, že asi 82% variability skórů IQ je určováno geneticky. Jensen dále argumentoval, že tato genetická závislost inteligence je odlišná u sociálních a rasových skupin populace: Některé děti (v USA především černošské) přicházejí na svět s méně hodnotným typem inteligence, tj. jsou geneticky (dědičně) deficitní. Jensen totiž rozlišil dvě úrovně intelektových schopností lidí: Úroveň (1), tj. intelektové schopnosti spočívající především ve schopnostech memorování a asociování myšlenek, a Úroveň (2), tj. schopnost volné vytváření pojmů, abstraktního myšlení atd. Přitom obě úrovně jsou v hierarchickém vztahu, tj. nižší Úroveň (1) je předpokladem vyšší Úrovně (2). Sociální a rasové rozdíly v inteligenci se týkají podle Jensena právě vyšší Úrovně (2): Zatímco Úroveň (1) je všem lidem víceméně společná, Úroveň (2) se populaci vyskytuje a vyvíjí odlišně v některých jejich skupinách. Na základě těchto genetických rozdílů vysvětloval Jensen příčiny vzdělávacích nedostatků a nižších prospěchu u dětí z tzv. nižší sociálních vrstev. Tedy IQ ani školní prospěch nelze zvyšovat podle přání pedagogů, neboť jsou zde biologicky zakotvená omezení, která nelze učením překonat. Zde je nutno zdůraznit jednu zásadní věc: Jensen a jeho následovníci nejsou ve svých teoriích zaměření negativně vůči určitým etnickým skupinám a bylo by nespravedlivé je z něčeho takového obviňovat. Právě naopak – Jensen byl veden snahou pomoci dětem z určitých minoritních populací tím, že se včas odhalí jejich deficity, korigují se a tím je jim umožněn přístup k vyššímu vzdělávání. K diagnóze deficitů považoval Jensen za nejvhodnější aplikaci testů. Používaní testů je až dosud nejlepší záruka toho, že jedinci z nižšího socioekonomického prostředí dostanou spravedlivou příležitost v procedurách výběru ke studiu. Širší uplatňování testů ve školách, spojené s moudrým poradenstvím, by mohlo skutečně zvýšit počet kandidátů z ekonomicky znevýhodněných prostředí pro studium v kolejích. Nadané děti z chudých rodin mohou být mnohem přesněji rozpoznány na základě testů než od rodičů či učitelů. Takže testy schopností, řádně aplikované, mohou zajišťovat práva osob z minoritních skupin. (Jensen, 1969, s. 260) Později se Jensen v knize Upřímný rozhovor o mentálních testech obrátil k širší veřejnosti a na základě četných vlastních a jiných výzkumů přesvědčivě doložil: V celonárodním (tj. americkém) průměru existují mezi skupinami bělochů a skupinou černochů rozdíly v inteligenci, a to asi v rozsahu 15 bodů IQ. Zatímco bělošský průměr je IQ = 100, černošský průměr je IQ = 85. Obdobné rozdíly byly prokázány mezi sociálními skupinami. Naopak neprokázaly se tyto rozdíly mezi muži a ženami. Nálezy a názory A. Jensena vyvolaly (a dodnes vzbuzují) obrovskou reakci – ve vědeckých kruzích i v široké veřejnosti. Část amerických, ale i evropských psychologů a školských politiků Jensenovy názory podpořila. Nejvýznamněji pak uznávaný britský psycholog německého původu Hans Eysenck, který vydal v roce 1971 knihu Rosa, inteligence a vzdělávání, v níž Jensenovu teorii, s některými korekcemi, v podstatě podpořil. Zdůrazňoval přitom nutnost respektovat lidská práva. Lidské bytosti mají lidská práva, a to nezávisle na své inteligenci, takže skutečnost, že černoši vykazují určitý stupeň genetické inferiority, neznamená, že to má mít důsledek pro jejich segregované vzdělávání. (Eysenck, 1971, s. 138) Jak silná byla reakce některých skupin veřejnosti na tuto teorii dokládána, že když Jensen a Eysenck přijeli v roce 1976 do Austrálie, kde měli proslovit přednášky na univerzitě v Melbourne, bylo jim to demonstracemi radikálních studentů znemožněno. Část veřejného mínění byla negativně nakloněná proti Jensenově teorii deficitu a její autor byl obviňován z rasové zaujatosti. Přitom jde nikoliv o to, zda Jensenova a Eysencova teorie je rasistická (samozřejmě že není), nýbrž o prokázání vědecké hypotézy mající důležitou implikaci pro praxi: Buď skutečně existují inteligenční a jiné diference mezi lidmi – a vzdělávání tomu musí být přizpůsobeno, nebo tyto rozdíly neexistují a pak mohou být všichni vzděláváni stejným způsobem. Jensenovu teorii významně podpořil jiný badatel – Anthony Flew svou knihou Sociologie, rovnost a vzdělávání: Filozofické eseje obhajující rozmanitost diferencí. Britský pedagogický psycholog Fontana (1997) naopak uvádí řadu argumentů proti etnické podmíněnosti inteligence, např.: Nemanželské dítě, jejichž otci byli černošští vojáci sloužící po druhé válce v Německu, se svým IQ neliší od nemanželských dětí, jejich otci byli běloši vojáci. Černé americké děti, které do prvního roku svého věku byly adoptovány bílými rodiči s nadprůměrným příjmem a vzděláním, skórují o více než 15 bodů IQ výše než černé děti vychovávané svými biologickými rodiči. Černí Američané byli ve své zemi tradičně znevýhodněni; rozdíly v IQ mezi nimi a americkými bělochy jsou přibližně stejné jako rozdíly mezi strádajícími a privilegovanými rasovými společenstvími v jiných zemích, třeba v Indii, aj. Fontana (1997, s. 125) uzavírá tím, že neexistuje přesvědčivý základ pro domněnku, že mezi černou a bílou rasou (a také mezi jinými rasami) existují genetické rozdíly v inteligenci. Celou věc ještě komplikuje fakt, že v poslední době se antropologický výzkum (viz např. Beneš, 1994) rozhodně kloní k názoru, že pojem lidské rasy nadále vědecky neudržitelný: variabilita lidské populace je taková, že každý pokus vytvořit jednoznačné roztřídění lidí podle biologických znaků je marný a po metodické stránce zavádějící. Nepopírá se tedy existence rozdílů mezi lidmi a jejich skupinami, jen se říká, že není možno žádným způsobem jednoznačně a s univerzální platnosti tyto skupiny vymezit. V praxi vzdělávání (především v USA a v jiných multietnických zemích) vedla reakce na teorie typu Jensenovy až k extrémní tzv. pozitivní diskriminaci: ve snaze respektovat práva minorit v přístupu k vyššímu vzdělávání se uplatňovala opatření, podle nichž při výběru mezi uchazeči se stejnými schopnostmi musí být dávána přednost jedincům z rasových, etnických či jiných menšin. Protože to v některých případech vedlo naopak k diskriminaci lidí z majoritních skupin (např. bělochů vůči černochům), od důsledného uplatňování pozitivní diskriminace se ve školství ustupuje (podrobněji vit Průcha, 2001b). Problematika dědičnosti inteligence není dodnes vědecky vyřešena. Dva mezinárodně uznávaní pedagogové, John B. Biggs a Phillip J. Moore (1993), shodou okolností též z protestující Austrálie, uvádějí ve vysokoškolské učebnici psychologie pro učitele o Jensenově teorii deficitu toto hodnocení: Jaké jsou relativní vlivy dědičnosti a prostředí na inteligenci? To je problém, který lze obtížně zodpovědět bez zaujatosti, protože je – více než kterýkoli jiný v psychologii – spojen s politickými a filozofickými teoriemi o rovnosti lidí, včetně rovnosti ras. Pokud přijmeme názor o vlivu dědičnosti, ztotožníte se s určitým pohledem na společnost a vzdělávání; pokud uplatňujete názor o vlivu prostředí, přijímáte opačný pohled na jeho důsledky pro společnost a vzdělávání. … Dnes zkrátka patří rasový problém k těm problémům, které neumožňují spolehlivou odpověď. Pro závěr této kapitoly lze napsat jeden starý arabský příběh: V jednom starém arabském příběhu se vypráví, jak na duně nad městem rozjímal moudrý muž. Tu k němu přiběhl mladík s otázkou, zda město, které před nimi leží, je dobré, nebo zlé. Mudrc se ho zeptal, jaké bylo město, odkud pochází. Mladík odpověděl, že město, ze kterého pochází, bylo plné zloby a nenávisti, lidé si tam vzájemně škodili a neměli se rádi. Načež se mudrc zasmuší a odpoví mladíkovi, že toto město je bohužel stejné, ne-li horší. O něco později doputuje k mudrci další mladík a pokládá mu stejnou otázku. Také mudrc se stejně táže a odpovídá se, že město, které mladík opustil kvůli touze po poznání, bylo hezké a dobré, lidé se sobě chovali s úctou, měli se rádi a pomáhali jeden druhému. Mudrc mu odvětí, že je šťastlivec, protože právě takové, ne-li lepší město leží před ním. Jsou mezi námi lidé, kteří žijí v pekle. A nežijí nikde jinde než my, procházejí stejnými cestami jako my, ale připadají si v nebezpečném světě plném bolesti. Jak je možné, že ve státě, kde i nezaměstnaný patří mezi deset procent nejbohatších lidí planety, hovoříme o krizi? Jak je možné, že nejsme vděčni době, v níž má průměrný občan takové vybavení domácnosti, že to na konci devatenáctého století odpovídalo možnostem bohatého člověka majícího dvacet sluhů (stačí uvážit tehdejší personální cenu dopravní mobility)? Jak je možné, že máme silný pocit strachu ve městě, který se svou zdravotní i osobní bezpečností nedá srovnat s žádným předchozím stejně dlouhým obdobím? Proč se napojujeme každý den na naprosto nereprezentativní, a tedy zkreslující zpravodajství o světě, které je z velké části tvořeno lidmi, kteří se živí výkaly civilizace? Jak již kdysi dávno napsal nevidomý vizionář John Milton ve svém Ztraceném ráji: Duch sobě sídlem vlastním: z pekla on může nebe, z nebe peklo vytvořit. Literatura A. Jensen, 1969, Upřímný rozhovor o mentálních testech. Jan Průcha moderní pedagogika 2005. Rozšíření opory dynamické strategie pro zlepšení konkurenceschopnosti I. v kapitole 2 o podkapitolu 2.5 Sedm nových nástrojů řízení jakosti.
Podobné dokumenty
Vyrocni zprava Nehemia 2006
Od roku 1992, kdy Nadační fond
Nehemia vznikl, jsme ušli kus cesty
kupředu. Bylo pomoženo tisícům
lidí na mnoha místech světa. To vše
by však Nehemie nedokázala bez
podpory lidí, jimž přinášení kře...
Titulky k videu - supreme master television
že Alláhův posel
sjednal příměří
ale z jeho bohatství
(mír s ním)
s lidmi z Bahrainu
jsou jeho jen tři věci:
řekl: Když někdo z vás
a určil
Cokoliv sní
hledí na toho, kdo stojí
'Ala' b. Hadramiho
a...
Pokud máte zájem přečíst si celý článek
ale mnoho, nebo spíše většina irido‑
logů požaduje jen malý obnos za své
služby. Tito lidé čestně věří, že lidem
pomáhají.
I když akceptuji, že motivy iridologů
jsou čestné, přesto se dnes divím, ...
Referát na cvičení z Psychologie 2
prezentovat výrobek, produkt, službu či jiný výrok pravdivě. Nemělo by se zneužívat
výsledků z výzkumů, vědeckých termínů a citace ze statistik by neměly zkreslovat
hodnotu produktu - tedy vyvoláva...