Odsum Nemci - Demokratiezentrum Wien

JIŘÍ PETRÁš /FRANTIš EK SVÁTEK
Odsun Němců
ČESKO-NĚMECKÉ SOUž ITÍ A ODSUN NĚMECKÉHO OBYVATELSTVA
NA JIž NÍ HRANICI S RAKOUSKEM
V LETECH 1945 Až 1947
T
ragický konec soužití Čechů a Němců
v historických zemích Království českého a Československa – nazývaný v české literatuře obvykle odsun, transfer nebo vysídlení a v německé, zejména tzv. sudetoněmecké,
emotivně vyhnání (Vertreibung) – nepřestává
dodnes budit spory. Na straně československé
veřejnosti, a také historiografie, se po dlouhou
dobu nemohla diskuse rozvinout svobodně, a
pokud byla otevřena, pak zejména jako zdůvodnění viny československých Němců jako páté
kolony“ Hitlerovy třetí říše a spravedlivé odplaty.
Odsun byl českými historiky až do listopadu
1989, téměř bez výjimky, obhajován jako nutný,
a mnohými dokonce jako spravedlivý akt, k němuž spěla celá staletá válka Čechů s Němci“,
a jako odpově na hrozbu a za okupace českých
zemí již započatou germanizaci a plánované vyhlazení českého národa nacistickým režimem.
Tento režim, zejména za války a bezprostředně
po ní, nebyl vnímán jako nacionálně socialistický či totalitní, nýbrž jako německý, jako nacionální tažení proti Čechům. Někteří politikové,
publicisté a historikové, zejména představitelé
československého demokratického exilu, Benešovi stoupenci, zdůrazňovali geopolitické a bezpečnostní důvody odsunu z hlediska politické státní
rezony“, jíž bylo zabezpečení existence státu a
národa před novou německou expanzí do českých zemí.
Podobně jako u jiných národů a států Evropy postižených násilím druhé světové války –
patří k nim nejen Německo a Rakousko, ale i
Francie, která měla svůj syndrom Vichy“ –
převážila i v Československu brzy po válce snaha
po zastření nepříjemných, surových a krutých
faktů o vlastní národní minulosti milosrdnou
mlhou“. Konkrétní podoba odsunu byla pamětníky zatlačena do zapomnění všeobecnými frázemi o dějinné spravedlnosti. Starší generace
mlčela a mladší generace měla o zločinech, které
byly v průběhu odsunu na Němcích spáchány,
jen velice neurčité povědomí.
Gesto prezidenta Václava Havla z konce roku
1989, proslulá omluva“ vysídleným či vyhnaným Němcům, zejména bezbranným ženám, dětem, starcům, bylo připraveno debatou v českém
disentu v sedmdesátých a v osmdesátých letech.
Hlavní příspěvky této diskuse již byly vydány a
za uplynulých několik let k nim přibyly i další
studie a knižní monografie, které svědčí o tom,
že čeští historikové si uvědomují svůj dluh vůči
dlouho zakrývanému a tabuizovanému tématu.
Oproti tomu však velká část českých historiků a
veřejnosti – ve shodě s představiteli vlády a parlamentu – odmítá aktualizaci politickou, která
se v některých publikacích tzv. vyhnaneckých
krajanských organizací rovná pokusům o destabilizaci českého státu. Pamflet Konec falešné
konstrukce“, vydaný za spoluúčasti některých
předáků Sudetoněmeckého landsmanšaftu v roce
1991 v době blížícího se rozpadu československé
federace a rozdělení na dvě samostatné republiky, je toho názorným příkladem.
Historik musí ponechat politikům jejich odpovědnost za hledání nejvhodnějších cest k usmíření národnostních rozporů, jeho povinností je
podat historické skutečnosti bez zkreslování a
instrumentálních úprav, ale s vědomím dobových
souvislostí. Metodickým předpokladem k domluvě mezi českými historiky – kteří se zdaleka
ve všem mezi sebou neshodují, – a historiky
německými, rakouskými a sudetoněmeckými je
neodtrhávání události poválečných, tedy odsunu
Němců z Československa od událostí druhé
světové války a zločinů nacistického režimu, které
květnu 1945 předcházely. Historie konce soužití
českého a německého obyvatelstva v jedné zemi,
jednom státě – a také ve společném širokém
hraničním pásmu po obou stranách českomoravské a rakouské hranice – nezačala až v květnu
1945, ale agresí proti Rakousku v březnu a proti
Československu v září 1938 a rozpoutáním světové války Hitlerovým Německem. Vyhnání Němců z Čech a Moravy předcházel útěk a vyhnání
Čechů z československého pohraničí v prvních
říjnových dnech roku 1938, pogromy na Židy –
později se změnily v genocidu – v Rakousku od
jara 1938, v odtrženém československém pohraničí od podzimu 1938 a v protektorátě Čechy a
Morava od března 1939. Podíl velké části českých Němců“ na rozbití Československé republiky ve spolupráci s nacistickou Říší je neoddiskutovatelný a dokumenty prokázaný. Česká omluva
patří obětem, nikoliv aktérům agrese.
Ještě počátkem dubna 1945 počítalo německé
velení OKW (Oberkommando der Wehrmacht),
že bude možné snad až do podzimu bránit postupu sovětských armád na východní a jižní
frontě, v prostoru alpských zemí Rakouska, Bavorska a české kotliny a organizovat postupnou
Online: www.demokratiezentrum.org / Source: Komlosy, Andrea u.a. (Hg.), Kulturen an der Grenze, Wien 1995, S. 323-336
1
evakuaci civilního obyvatelstva a přesuny civilistů i německých vojáků do amerického zajetí.
Původně dokonce OKW a vedení SS plánovalo
držet po určitou dobu střed“ Říše proti západním i východním jednotkám a pokoušet se vyčkat rozkolu mezi spojenci, o němž předpokládali, že bude s koncem války nevyhnutelný. Tyto
představy šířil na svých inspekčních cestách do
rakouských žup a mezi rakouskými nacisty i generál SS a říšský velitel policie Ernst Kaltenbrunner. Kompetence stranických oblastních gauleiterů NSDAP z rakouských zemí sahala až na
území protektorátu.
Pohraničí česko-rakouské a moravsko-rakouské se stalo na konci války přeplněným kotlem, ve kterém se pohybovaly velké skupiny lidí.
Protektorát, Sudety, hraniční oblasti v Rakousku byly až do jara 1945 poměrně ušetřeny leteckých náletů. Byla sem přestěhována řada sanatorií a uprchlických rodin z Říše. Žilo se zde
poměrně klidně, fungovalo zásobování a normální“ život, tedy něco, co bylo koncem války
již na většině území Německa – v Altreichu“
– vzácné. Od dubna 1945 byla organizována
evakuace z území protektorátu, ale směřovala
často právě do rakouských alpských zemí a do
bývalého československého zabraného pohraničí.
Současně sem proudili uprchlíci z východu a
severu. Z východního Pruska a Slezska přišlo na
území bývalého Československa počátkem roku
1945 asi půldruhého milionu uprchlíků. Odhaduje se, že asi milion se jich zde nacházel ještě
v dubnu a květnu 1945 a zastihl je zde konec
války. Někteří utekli před Rudou armádou přes
demarkační čáru na území kontrolované Američany, to ovšem byly kromě západních také jihočeské okresy. Jaké byly vztahy mezi starousedlými obyvateli jihočeských a jihomoravských
regionů a mezi uprchlickými rodinami z vnitrozemí protektorátu, z území Říše nebo z východních oblastí (tzv. Volksdeutschen) je takřka nemožné zjistit.
Přes území protektorátu procházely trasy evakuovaných koncentračních táborů, v chaosu byly
rušeny pracovní a zajatecké tábory. Jen v Sudetech bylo v dubnu 1944 rozmístěno 64 154 zajatců, z toho 26 918 sovětských, 20 091 francouzských, 8827 italských. Během roku 1944 se podle
2
dobových odhadů zvýšil počet o víc než 5000
mužů, mezi nimiž byly i menší skupiny Američanů a Srbů. Další tábory STALAG byly dislokovány i na území jižní Moravy, jižních Čech
a jihozápadních Čech i ve vnitrozemí protektorátu nebo v bývalém polském Těšínsku.
Množily se útěky zajatců, nasazených na práce v kamenolomech, v lesních závodech, v uhelných a rudných dolech, na stavbách nebo ve
zvláštních zbrojních provozech, jakmile dozor a
disciplína ochabovaly. Podle hlášení nacistické
Abwehrstelle v Praze o uprchlých zajatcích utíkali zajatci od roku 1940 stále, počet lokalit, kde
se jim to dařilo, rok od roku stoupal. Tato statistika je jistě neúplná, ale je z ní patrné, že větší
počet uprchlíků byl na Moravě. Na jižní Moravě bylo za léta 1940 až 1945 zjištěno 208 případů,
na severní 133, ve východních Čechách 137,
nejvíce v místech, kde se uprchlíci mohli ukrýt
– v lesích v oblastech východních Čech a Českomoravské vrchoviny, na severní Moravě a na Podbrdsku. Jihomoravská rovina k tomu skýtala málo
příležitostí a lesy Pošumaví až snad v závěru války,
kdy už i na rakouském území operovaly – by
v malém počtu – partyzánské jednotky, které sem
přišly z Ukrajiny, Polska a Slovenska. Na Českobudějovicku v Trhových Svinách/Schweinitz byl
zaznamenán ještě 7. května hromadný útěk 40
ruských či sovětských zajatců z tábora, který měl
tehdy 180 zajatců. Útěky menších skupin, pod
dvacet zajatců, nebyly považovány za hromadné
a jsou v pramenech – aktech ústředen gestapa a
sicherheitsdienstu – obtížněji sledovatelné.
Do Čech se přesouvaly i partyzánské skupiny
ze Slovenska a Moravy, v nichž se soustřeovaly skupinky uprchlých zajatců, vězňů koncentračních táborů. Vedení se vesměs tvořila z důstojníků malých paravýsadků sovětské armády. Některé partyzánské oddíly už měly za sebou operace za Slovenského národního povstání v srpnu
až říjnu 1944, například oddíl Zverevo. Na území
Rakouska přešly ze Slovenska i některé zbytky
jugoslávsko-sovětských partyzánských skupin,
s účastí Maarů a Slováků ze Slovenska, a také
některých antifašistických Němců a Rakušanů.
Operovaly pak jako partyzánské oddíly na území
rakouských žup. Pro nacistické úřady a zejména
policejní služebny byli partyzáni ovšem jen kri
minálními teroristy, ale dosud nikdo z historiků
nezjišoval, jaký postoj k nim měli místní sudetští“ a rakouští“ obyvatelé pohraničí. K takovému výzkumu chybí prameny. Karl Stadler ale
ukázal rozborem zachovaných zpráv bezpečnostních složek režimu, že od roku 1943 se na mnoha
místech rakouských zemí – a také v příhraniční
oblasti Waldviertel a Mühlviertel, k nimž patřila
za války i připojená území z pohraničí Československa, – stupňovala nedůvěra starousedlíků
k Němcům z Altreichu“. Pochyby o vítězství
Německa ve válce a snaha odlišit se – jako Rakušané – od hlavních viníků války, skutečných“
Němců, napomáhaly ke zlepšení vztahu k někdejším spoluobyvatelům širší rakouské vlasti“:
k zajatcům a pracovně nasazeným cizincům –
Polákům, Jugoslávcům, Čechům. Vzájemný
poměr nebyl tak vyhrocený jako v prvních letech
války. Nápadné je to na hlášeních o případech
poměru německých či rakouských žen k mužům
těchto rasově méněcenných“ etnik: i když byly
oficiálně zakázány a hrozila sankce, vesnice a
městečka je stále častěji tolerovala. Na území
Polska a Maarska, ale i Rakouska utíkali vězňové koncentračních táborů, nejvíce při pochodech
a transportech po železnici. Takto se zachránilo
několik desítek židovských vězňů z vyhlazovacích
táborů v Osvětimi a Treblince. Z některých dílčích svědectví víme, že náhodná setkání s rakouskými i německými obyvateli nemusela vždy znamenat pro tyto uprchlíky konec jejich cesty a zatčení. Zejména smíšené rodiny s polskými, českými nebo i slovinskými příslušníky, kde neexistoval problém jazykové bariéry, a tak se snadněji
navazovala nutná důvěra, se někdy stávaly pomocníky těchto běženců. Pracovní nasazení vězňů z koncentračních táborů na práci v zemědělství a v malých provozovnách, k němuž u mnohých pracovních komand z koncentračních táborů docházelo, poskytovalo příležitost k informacím o poměrech na východě“. Avšak teprve
v podmínkách konečného vojenského krachu
třetí říše, se tyto informace o charakteru nacismu staly šokem. Nešlo jen o jejich věcný obsah,
podobné zprávy, pokud se vyskytovaly dříve, v době německých válečných úspěchů, byly zatlačeny
do nevědomí, teprve katastrofa válečné porážky
oživila citlivost na minulé viny.
Pro vztahy mezi českými a rakouskými antifašisty měla zvláštní význam velká skupina vězňů
z koncentračního tábora v Mauthausenu, zachráněná z velké části odbojovou skupinou v čele
vězňů, v níž měli význačnou pozici vídeňští Češi.
Stáli v předních řadách mezinárodního ilegálního
vedení vězňů v Mauthausenu a dokázali nad ním
převzít kontrolu v okamžiku, kdy se přiblížila
fronta. Snahy SS-dozorců zastřít svoje zločiny
hromadným masakrem vězňů byly znemožněny
odporem vězňů v dubnu 1945. Tato akce zachránila tisíce životů, mezi nimi i početné skupiny
českých antifašistů, kteří se v prvních květnových
dnech vraceli do vlasti.
Češi, totálně nasazení v Říši, utíkali od prvních měsíců roku 1945 velice často domů a ukrývali se u přátel a známých nebo se i připojili k partyzánským skupinám. Povinná pracovní služba v Říši pro příslušníky protektorátu postihla velice silně ročníky 1921 a další, u děvčat pak celý
ročník 1924. Totálně nasazení“, často studenti
ze středních škol po maturitě – české vysoké
školy byly zavřeny od 17. listopadu 1939 a neměly se podle plánů nacistů nikdy obnovit – byli
posíláni na práci do zbrojního průmyslu v bombardovaných německých městech, odklízeli trosky domů, žili v podmínkách neustálého
ohrožení života mezi nepřáteli svého národa.
Jejich pracovní podmínky se blížily podmínkám
nucené vězeňské práce. Při projevu neposlušnosti, porušení předpisů vyplývajících z rasových
zákonů, při neplnění normy, při podezření ze
sabotáže nebo ze spolupráce s válečnými zajatci
se také často dostávali za trest do pracovních
kárných a koncentračních táborů. Ze soudních
aktů s některými kolaboranty a konfidenty nacistů známe případy mladých lidí, kteří začínali
jako totálně nasazení, pro drobné přečiny se
dostali do věznice nebo lágru, tam byli zlomeni
a získáni ke spolupráci s gestapem. Naopak jiní
reagovali útěky z Německa, z továren pracovního
nasazení nebo i lágrů. Zejména koncem války se
v jižních Čechách skrývala celá řada takto se
domů navrátivších mladíků, kteří byli silně nacionálně radikální.
Ze Slovenska přes Moravu až na Českomoravskou vysočinu a do Čech přicházeli jednotlivci
a skupiny Čechů ze Slovenska, Maarska a Pod-
karpatské Rusi. V autobiografiích a vzpomínkách
mladých komunistů, sbíraných později hlavně
v padesátých a šedesátých letech, uvádí velká část
vzpomínajících tuto válečnou zkušenost jako
motiv svého příklonu ke komunismu, k radikálnímu rusofilství nebo k obdivu pro Rudou armádu. Je obtížné rozlišit, co bylo daní poúnorovému
režimu a oportunismu, a co autentickým prožitkem, ale vliv prožitku válečného pracovního
nasazení do Říše – a tedy také svého druhu vyhnání z domova, nuceného odsunu – nesporně
přispěl k nacionálnímu radikalismu českých obyvatel ve vnitrozemí i v pohraničních krajích na
konci války.
Obyvatele jihočeského a jihomoravského pohraničí šokovaly v zimě 1944/45 mrtvoly vězňů,
které se objevovaly podél železničních tratí. Šlo
o oběti hladu a nemocí, zemřelé vězně z transportů, které byly vypravovány z táborů na východě, aby přepravili vězně před postupující frontou. Na jaře 1945 jsou zaznamenány případy, kdy
místní lidé dávali chleba hladovým v transportech. To už se ale množily i útěky před nálety i
v oblastech dosud vážně nepostižených, od ledna do dubna 1945 byly uskutečněny velké nálety i na území protektorátu, v Plzni/Pilsen, v Praze, na řadu železničních uzlů, v Nymburce a jinde.
Německé vedení protektorátu, které bylo
reprezentováno zejména státním ministrem Karlem Hermanem Frankem, vyhlašovalo ještě do
dubna 1945, že Říše povede v Čechách válku do
posledního muže. Češi nesmí počítat s tím, že
by z války vyšli jako vítězové proti Německu:
padne-li Německo, strhne sebou do katastrofy
také celý prostor Čech a Moravy. Válka byla i na
území protektorátu vedena jako totální a do vojska byly mobilizovány poslední rezervy německých mužů, spíše starých lidí a dětí. Na jednom
z posledních snímků je K. H. Frank zachycen asi
koncem dubna 1945 před Černínským palácem
v Praze – za republiky sídlem ministerstva zahraničí, za války sídlem úřadu říšského protektora
– jak vykonává přehlídku nových vojáků wehrmachtu, patnáctiletých hochů z Hitlerjugend.
Místní dějiny obcí, opírající se o paměti – jistě
ovšem emocionálně zaujaté – českých starousedlíků o posledních měsících války v pohraničí,
zaznamenaly, jak do hlídek a stráží domobrany“ byli povoláni staří lidé a jak spolupracovali
s bezpečnostními složkami režimu při čištění“
terénu od partyzánů a ilegálních odbojových skupin.
Z Rakouska a Bavorska byly do oblasti protektorátu a přilehlého pohraničí bývalého Československa přesunovány i vojenské jednotky
německé armády. S německými vojáky přicházely i etnicky a státně velice pestré složky divizí
a jednotek německých spojenců“. Právě v prostoru jižních Čech a Moravy a Horních a Dolních Rakous, stejně jako v prostoru západního
Pošumaví a západních Čech a Bavorska operovaly v dubnu a květnu 1945 oddíly dobrovolnické
Ruské osvobozenecké armády, tzv. Vlasovovy
armády, ale také kozáků, ukrajinských nacionalistů, maarské divize ...
Štáb 2. divize Ruské osvobozenecké armády
byl koncem války dislokován na Kaplicku a Strakonicku, jeho jednotky se přemisovaly v posledním měsíci války z Lince ve směru k Bavorsku
na západ, kde měly tvořit součást obranného valu
alpské pevnosti“. Zbytky 1. divize této armády
se pohybovaly z východních Čech přes Prahu a
její okolí rovněž na jih. V Praze a jejím okolí
zasáhly krátce, ale významně do bojů Pražského
povstání 5. až 8. května 1945 na straně povstalců proti vojskům SS hraběte Pücklera, i proti
vojákům wehrmachtu, kterým velel generál Toussaint. Silnice od Prahy k Rokycanům a k demarkační linii mezi americkými a sovětskými vojsky
v západních a jižních Čechách byly přeplněny
kolonami německých vojáků pospíchajících do
zajetí k Američanům. Na východ od Prahy vojáci obklíčené armádní skupiny Střed“ (Mitte)
polního maršála Schörnera v prostoru Lysá nad Labem, Jičín, Hořice, Pardubice, Chrudim, Chotěboř a Kolín, ještě bojovali po obou březích Labe. Válka na území Československa skončila vlastně až 11. května, kdy se Rudé armádě vzdalo
na 860 000 mužů stále ještě kompaktní armádní
skupiny maršála Schörnera. Její zbytky se snažily
už dříve proniknout na jih a na západ k Američanům. A za německými vojáky wehrmachtu i
zbraní SS, za vlasovci a dalšími spojenci nacistických armád pospíchala také sovětská armáda, od 8. května i od Prahy a Mělníka podél Vlta-
Online: www.demokratiezentrum.org / Source: Komlosy, Andrea u.a. (Hg.), Kulturen an der Grenze, Wien 1995, S. 323-336
3
vy na jih do středního a jižního Povltaví, i z Moravy podél Dyje. Šlo mimo jiné o velké počty
výzbroje a vojenského materiálu, kterého se chtěla Rudá armáda zmocnit, ale i o zájmy politické
a zpravodajské.
Úřady československé košické“ vlády, se od
dubna posouvaly za frontou přes Slovensko a
Moravu k Čechám a od 10. května již zčásti přesídlily do Prahy. Snažily se co nejrychleji vybudovat československou armádu, bezpečnostní a
pořádkové jednotky a v dohodě s oběma armádami mocností, SSSR a USA, kontrolovat hranice
československého státu. Vojenské velitelství Velké
Prahy zorganizovalo nábor do tří pluků rudých
gard“, zčásti ze skutečných, zčásti patrně i domnělých bojovníků z povstání v Čechách – vznikaly původně z inicitivy odborů v revoluci, později byly začleněny pod pravomoc ministerstva
vnitra. Ministerstvo národní obrany se po zasedání vlády 15. května 1945, při němž bylo rozhodnuto obsadit armádou československé pohraničí a zabezpečit tam pořádek, ochranu hranic i
ochranu lidí a materiálních hodnot, pokusilo reorganizovat jednotky, které mělo k dispozici hlavně z východního 1. čs. armádního sboru generála Ludvíka Svobody a z jednotek podléhajících
za povstání pražskému velitelství Alex“. Koncem května 1945 již byly ministerstvu národní
obrany a ministerstvu vnitra podřízeny všechny
nepravidelné ozbrojené jednotky z revoluce a
v zásadě byla zabezpečena kontrola celého území
ČSR.
Rozkaz k přesunu některých jednotek k hranicím vydalo MNO 15. května 1945. V dodatku
k rozkazu, který vydal generál Z. Novák, stojící
v čele velitelství Alex“ v Praze, je již jednoznačný pokyn: Všechny Němce vykažte z území historických hranic. Pro udržení chodu zemědělství
a průmyslu ... nechte dostatečný počet dělníků
a zaměstnanců, kteří zůstávají na místě jako cizí
dělníci bez občanských práv.“ Začátkem června
po reorganizaci 1. československé armády byla
vytvořena pro jižní a jihozápadní oblast Čech
2. vojenská oblast s velitelstvím v Táboře.
V podstatě byla určena pro styk s Američany, kteří až do listopadu 1945 kontrolovali hranice s Bavorskem a Rakouskem. Na zasedáních
vlády se od června až do listopadu 1945 často ob4
jevovaly stížnosti ministrů – vnitra, národní obrany ale i hospodářských ministerstev, zejména financí – na neshody a konflikty mezi československými úřady, důstojníky armády i bezpečnosti a americkými velitelstvími. Spory se týkaly
kompetence, přechovávání uprchlých Němců,
pašování a černého obchodu. Podobné stížnosti,
zejména na porušování disciplíny a výstřelky
v chování jednotlivců a skupin vojáků Rudé armády, byly ovšem registrovány i ve vztazích k sovětským velitelstvím, ale zde existovala dohoda
o kompetencích mezi civilní československou
správou, reprezentovanou národními výbory, a
vojenskými komandaturami Rudé armády, na
základě dohody mezi československou exilovou
vládou a sovětskou vládou z 8. května 1944. Pro
jednání s americkou armádou žádná podobná
dohoda nebyla uzavřena. V průběhu června 1945
byly posílány do pohraničí vedle pluků rudých
gard též nově vytvořené pohotovostní pluky Národní bezpečnosti, zejména pluk č. 1 s povinnostmi zajistit pořádek a provádět dílčí evakuaci“
Němců a soustřeovat je ve sběrných střediscích
a táborech. Obnoveny byly orgány četnictva a
finanční stráže a k 30. červnu byly vytvořeny
oficiálně Pohraniční útvary Sboru národní bezpečnosti, spolu s jinými odbory SNB. Hlavním
gestorem vývoje vztahů mezi Čechy a Němci se
od konce června 1945 stala československá armáda a bezpečnost, i když právě na jihu a na západě
Čech bylo stále významné stanovisko amerických
vojenských velitelství.
V souladu s programy protifašistického odboje a s představami bývalých partyzánů a vězňů
koncentráčních táborů a věznic, ale i v souladu
s programovými dokumenty a prohlášeními československé exilové vlády, se silně stupňovaly
požadavky na snížení počtu německých obyvatel v pohraničí i ve vnitrozemí. Projevilo se to
v konkrétních směrnicích a heslech místních administrativ.
Také první konkrétní pokyny a směrnice
ústřední moci, útvarů armády a bezpečnosti, byly
jednoznačně protiněmecké. Protože všechny
vrstvy německého obyvatelstva se přihlásily k nacistické myšlence, je nutno všechny považovat
za naše nepřátele.“ (Rozkaz II. praporu pluku 1
revoluční gardy z 29. května 1945; pluk byl nasa-
zen do oblasti Sudet na severu a severozápadě
Čech.) Němec zůstal naším nesmiřitelným nepřítelem. Nepřestaň nenávidět Němce ... chovej
se k Němcům jako vítěz ... bu tvrdý k Němcům ... i německé ženy a hitlerovská mládež nesou vinu na zločinech Němců, bu neústupný i
k nim.“ (Desatero pro čs. vojáka v pohraničním
území, které bylo vydáno 5. června 1945 rozkazem velitele 1. vojenské oblasti čs. armády – tedy
opět pro Sudety.) Tyto a podobné směrnice
potvrzovaly postoje převážné části Čechů, včetně československé politické reprezentace, všech
politických stran bez rozdílu. Komunisté se až do
května 1945 vyslovovali pro odlišení antifašistů
a proti paušálnímu odsouzení všech Němců bez
rozdílu, pak se však z mocensko-taktických důvodů přizpůsobili vlně nacionálních nálad české
veřejnosti a pomáhali ji svými projevy dále rozdmychávat. Protiněmecké tóny, vyznívající jako
nepřímé pobídky k okamžitému zjednání spravedlnosti“, zaznívaly v projevech členů vlády a
prezidenta Beneše, vůdců politických stran, a
dokonce i mluvčích církví. Až po zprávách o obětech excesů“ v květnu a červnu, a zejména od
jednání na Postupimské konferenci se atmosféra
přející násilí poněkud zmírnila. Počátkem srpna
1945 již můžeme najít první zmínky o distanci
jednotlivců a skupin české veřejnosti k aktům teroru a násilí. Až do podzimu 1945 byly však jen
sporadické, a teprve od roku 1946 se častěji objevuje v jednáních úřadů, armády i v debatách
v tisku a veřejnosti odsouzení násilného jednání
proti německým civilistům, které jsou líčeny jako
akty jednotlivců, za které národ nenese odpovědnost, ale které přesto poškozují dobré jméno
Československa. Bylo zdůrazňováno, že jde jen
o výstřelky“, jichž se dopouštěli jedinci nebo i
skupiny českých obyvatel na Němcích v tzv.
divokém“ odsunu. V regionálním jihočeském a
jihomoravském tisku, a také v jednotlivých dobových policejních hlášeních, je vina českých
agresivních násilníků oslabována zprávami o činnosti německých wehrwolfů“ v pohraničních
lesích, o tajných přechodech hranic, o ozbrojených skupinách, které si přicházejí pro ukrytý
majetek, o sabotážích a přežívání nacistické ideologie u mnoha dosud neodsunutých Němců a
pověstmi o skrývajícím se živém Hitlerovi atd.
Naproti tomu svědectví německých obětí dokazují, že nešlo zdaleka jen o akce psychopatických jedinců se zločinnými sklony, ale o akce,
které měly povahu kolektivní msty.
Drastická líčení stovek takových případů zaznamenali zčásti ihned po příchodu do Německa, zčásti systematickým sběrem od padesátých
let, historikové a aktivisté sudetoněmeckých organizací. Čeští historikové, zejména v posledních
pěti letech, mnohá tato líčení převzali a otevřeně
o nich píší. Nelze je vysvětlovat a omlouvat
zločiny nacismu, tím, že německé násilí českému
násilí předcházelo. Přesto historikovi toto pozadí
a kontext nacistické agrese a války nemůže úplně
zmizet z horizontu, je vázán svou vědou, aby
události vykládal v souvislostech a komplexně.
Nelze nevzpomenout odpovědnosti politiků.
Už současníky, a v pozdějších četných debatách
byl vysloven názor, že nebylo možné očekávat,
že by se otřesný zásah do základní existence více
jak dvou až tří milionů lidí, celých rodin, dal
regulovat bez výstřelků a s použitím jen humánních prostředků. Je zřejmé, že se strachem, který vzbuzuje násilí, se vskrytu u mnoha politiků
počítalo.
Československá vláda jednala o kritériích
odsunu jednotlivých kategorií a o fázích organizace odsunu od počátku do poloviny června.
Známá jsou některé nařízení velitele 1. vojenské
oblasti generála Klapálka (z 5. a 7. června 1945),
vymezující součinnost s Rudou armádou při organizaci odsunů do sovětské okupační zóny.
Podle představ vlády se měli být postupně
odsunuti: nejprve říšští Němci, zejména uprchlíci, úředníci nacistického správního a vojenského
aparátu, kteří přišli z Říše, a jejich rodiny –
pokud nebyli stíháni pro zločiny na českém a
slovenském lidu. Po nich podnikatelé a zámožné
vrstvy, jejichž majetek měl být zabezpečen proti
drancování nekontrolovatelných skupin, které se
pohybovaly v pohraničí jako zlatokopové“, a
konečně ostatní Němci s výjimkou těch, kteří
jsou nutně zapotřebí k zabezpečení provozu na
zemědělských statcích, při lesních kalamitách a
odborníků nezbytných v některých profesích atd.
Také případy smíšených rodin a jiné sporné případy měly být odsunuty a projednávány zvláš.
Prostor pro předání“ vysídlených Němců
byl zprvu určen jen dohodou s velením Rudé
armády, a to v oblasti na severu a severozápdě
Čech, od Děčína k demarkační čáře, za níž
začínala americká vojenská zóna, na jihu hlavně
na jižní Moravě vůči Rakousku, v době, kdy
kontrolu hranic měla v rukou sovětská armáda.
K většině nejsurovějších případů násilí došlo při
prvé, bezprostřední fázi odsunu do konce června
1945, a to hlavně na severu a severozápadě Čech
a Moravy, dále v jazykových ostrovech, včetně
německého obyvatelstva Prahy bezprostředně za
povstání 5. až 9. května a po jeho skončení, na
Jihlavsku a zejména v Brně.
V jižních Čechách došlo k takovým projevům
násilí na Českobudějovicku a v samotném městě
České Budějovice, v menším rozsahu i v jiných
lokalitách. Přes území kontrolované Američany
na západní hranici, přes Boží Dar, bylo propuštěno do začátku července 1945 asi 20 000 osob,
deklarovaných jako říšští Němci a uprchlíci.
Američané zčásti přijímali i tzv. starousedlíky“
ze Sudet a pohraničí ČSR, pokud šlo o odborníky
a pracovní síly určitých potřebných profesí.
Mnohem větší odsun, ale patrně také útěk před
Rusy a rudými gardisty, partyzány a dobrovolnickými revolucionáři, směřoval do rakouských
zemí. Odhad, že tak přešlo do poloviny srpna
1945 přes rakouské hranice až 200 000 lidí se zdá
být nadsazený. Nelze z něj vyčíst podíl říšských“
Němců, uprchlíků z různých území, vojáků a
starousedlíků.“
Pokud jde o rakouské státní občany, byly díky
pohotové iniciativě rakouské diplomacie ještě
v květnu 1945 zahájeny transporty rakouských
státních občanů (dle stavu před anšlusem“ Rakouska a Mnichovem), později byly na území
Československa zřízeny komise pro repatriaci a
fungoval zde úřad zvláštního zmocněnce rakouské vlády v Praze. Analogické zastoupení mělo
Československo ve Vídni u Spojenecké kontrolní
rady a u vlády Rakouské republiky. Československá vláda měla zájem na reciprocitě dobrých vztahů vzhledem k velkému počtu českých obyvatel,
zbytků starých menšin ve Vídni a v rakouských
zemích, o jejichž repatriaci usilovala.
Proces repatriace rakouských občanů, ve
srovnání s odsunem sudetoněmeckých“ obyvatel, komplikovaly spory rakouských a čes-
koslovenských úřadů a repatriačních komisí kolem definice občanů Rakouska, kteří se neprovinili spoluprací s nacismem“ a nacházeli se v létě
1945 na území Československa. Tak byla vymezena z československé strany podmínka k povolení repatriace. Provinění“ proti republice znamenalo ovšem i konfiskaci jmění, šlo například
o členy jednotek zbraní SS nebo NSDAP i aktivisty nacistických organizací. U řadových provinilých“, ale nikoliv předních funkcionářů nacistického režimu, však československá vláda
dovolovala repatriaci – ale zpravidla bez majetku. Zejména místní národní výbory vedly neustálé spory s repatriačními komisemi o právu
provinilých“ občanů, kteří v místě vykonávali
veřejné funkce v NSDAP, Hitlerjugend atd.,
odvézt si do Rakouska svůj movitý majetek.
Vzájemné vztahy nejen česko-německé ale i česko-rakouské tragicky zatížily násilnosti proti německým obyvatelům Jihlavska, Příbramska a zejména Brněnska, k nimž došlo ještě v květnu
1945. Z iniciativy zejména brněnských Čechů a
nacionálních aktivistů kolem městského národního výboru byly urychleně poslány velké skupiny německých obyvatel, převážně pěšími pochody, které byly střeženy až k rakouským hranicím.
Nejotřesnější byl pochod z Brna na jih, ve
dnech 31. května 1945, nejméně 20 000 mužů,
žen a dětí, přes Rajhrad k rakouské hranici. Ta
byla však uzavřena, rakouské úřady odmítly
vstup. Pochod pak dočasně skončil v improvizovaném internačním táboře v Pohořelicích. Na
následky utrpení v tomto táboře nebo i později
v Rakousku (zejména na střevní tyfus a jiné epidemie, ale i v důsledku násilí a sebevražd) zemřely stovky obětí. Jen podle údajů zjištěných v matrice zemřelých v Pohořelicích bylo mezi 1. červnem a 10. červencem 1945 pohřbeno 469 Němců. Rakouská prozatímní vláda odmítala přijímat
vysídlené občany s někdejším československým
státním občanstvím, avšak pod tlakem rakouské
veřejnosti a tisku, který byl zaměřen především
proti Československu, musela na sebe vzít dočasnou péči o vyhnance“, tím spíše že šlo často
o příbuzné a kmenově blízké“ etnické skupiny
rakouským občanům. Většina z těchto odsunutých sudetských Němců“ byla po určitém čase
Online: www.demokratiezentrum.org / Source: Komlosy, Andrea u.a. (Hg.), Kulturen an der Grenze, Wien 1995, S. 323-336
5
Československem a okupačními zónami Němec-ka. Nejdůležitějšími středisky pro odsun Němců v jižních
Obec
Počet Čechů
Počet Němců*
Čechách byly České Budějovice/Budweis, Písek a Tábor. V Táboře, v JihČeské Budějovice
36 252 (+ 675)
6 681
(-325)
lavě/Iglau a v Brně byly vybudovány i
větší ošetřovny a nemocnice, do nichž
Čtyři Dvory
3 700 (+ 322)
505 (+327)
byli dopravováni i velmi staří a transKněžské Dvory
900
(+ 32)
34
(+2)
portu neschopní lidé, podle doporučení
ze sběrných středisek a národních výŠindlovy Dvory
203
(+ 18)
120
(+31)
borů. Většina literatury o odsunu má
Hodějovice
731 (+ 157)
401
(-21)
k dispozici souhrnná data, která zpracovalo ministerstvo vnitra a přednesl jedMladé
1 324
(+ 54)
269
(+8)
nak ministr vnitra Václav Nosek, od říjSuché Vrbné
4 052
(+ 40)
265
(-67)
na do prosince 1946 v několika projevech
na závěr“ odsunu, jednak ministr zahra* Data v závorce udávají přírůstek nebo úbytek od roku 1921. Praničí Jan Masaryk v expozé o česmen: Rudolf Strnad, K výsledkům sčítání lidu v jižních Čechách
po stránce národnostní. České Budějovice, s.d.
koslovenské zahraniční politice v Národním shromáždění.
předána, nebo se sama vystěhovala, na území
Podle těchto oficiálních statistik a podle závězápadních okupačních zón Německa. Část tzv.
rečné zprávy o odsunu za dobu od ledna do proaustrosudetských Němců zůstala v Rakousku
since 1946, bylo z Československa odsunuto
trvale; později se stala trvalým zdrojem napětí
2 256 000 Němců. Porovnejme s tím některá jiná
mezi Rakouskem a Československem.
data. Podle statistiky vydaných potravinových
V červnu 1945 bylo vydáno několik výnosů
lístků žilo k 25. červnu 1945 v českých zemích
a směrnic vlády, armády, ministerstva vnitra a
2 716 239 německých civilistů. Vládní nařízení
také národních výborů různých stupňů, které
ze 17. května 1945, č. 6 Sb. vytvořilo pro potřezpřesnily podmínky provádění odsunu. Zásadní
by zásobování obyvatelstva potravinami statisticmezinárodní schválení spořádaného“ a humánkou kategorii Němec“. Dávky pro Němce byly
ně vedeného odsunu na Postupimské konferenpodstatně nižší ve srovnání s dávkami pro české
ci (17. 7. až 2. 8.1945) a dekret prezidenta reobyvatelstvo a v podstatě se dostaly na úroveň dápubliky ze 2. srpna zakončily období divokých“
vek pro Židy v době okupace. Některé vzpomínpřesunů přes hranice. Začalo období několikaky jihočeských a rakouských antifašistů, které
měsíčních příprav na organizovaný odsun, který
shromáždil zejména Leopold Grünwald, tvrdí, že
byl pak prováděn v roce 1946 a dozníval v roce
na mnoha místech byly použity i staré zásoby
1947 nebo, zcela ojediněle, ještě později.
natištěných Judenkarten“. Pracujícím v určitých
Nezanikl tím problém nelidského zacházení
průmyslových odvětvích, v hornictví nebo ve fys Němci, kteří byli soustředěni do sběrných střezicky namáhavých provozech byly poskytovány
disek, vytvořených prakticky ve všech pohrazvláštní přídavkové lístky. Praxe odsunu se lišila
ničních okresech. V jižních Čechách to byla zepodle místních podmínek, zvláště významné bylo
jména města Český Krumlov/Krumau, Kaplice/
pracovní nasazení a potřeba pracovních sil v té
Kaplitz, Prachatice/Prachatitz aj. Záložní odsukteré oblasti. Němci čekající na odsun byli zčánová střediska pro přípravu transportů byla zřízesti ponecháni ve svých domovech, zčásti soustředna v Železné Rudě/Eisenberg na Šumavě, v Klaněni ve sběrných střediscích. Na mnoha místovech/Klattau a v Domažlicích/Taus. Konečtech byla praxe národních výborů – už s ohlenou stanicí se pro transporty odsunutých Němdem na údržbu a zachování domku a jiného
ců na československém území staly přejímací stamajetku – taková: německá rodina zůstávala ve
nice, kterými byla místa na západní hranici mezi
svém domově tak dlouho, dokud se nenašel
Výsledky sčítání lidu 1930 v Českých Budějovicích
ve srovnání s daty sčítání roku 1921
6
novoosídlenec, tedy žadatel, který projevil zájem
o jejich domek, živnost, podnik. Osidlovací úřad
v Praze a jeho pobočky, ve spolupráci s místními a okresními národními výbory nebo okresními správními komisemi, rozhodovaly o nároku
a kvalifikaci uchazeče (např. pro převzetí
zemědělské usedlosti bylo třeba prokázat určitou praxi v zemědělství atd.). Jestliže byl domek,
usedlost či podnik přidělen novému českému
osídlenci, přicházela rodina na řadu pro zařazení
do transportu, při dostatečném počtu takových
rodin byl pak transport vypraven. To byla životní situace takzvaných volných Němců“, ve srovnání s Němci internovanými v pracovních lágrech a sběrných střediscích jistě snesitelnější, ale
jinak podléhajících stejným omezením, která
vyčleňovala Němce jako neplnoprávnou skupinu
obyvatel.
V pohraničí se Němci nesměli volně pohybovat, cestovat, zdržovat se na veřejných prostranstvích, navštěvovat kina, divadla a jiné veřejné podniky, nesměli používat veřejných hromadných prostředků – až na výjimky a zvláštní povolení – byla jim cenzurována a omezována
korespondence, museli odevzdat radiopřijímače
atd. atd. Byli v postavení kolektivně internovaných nepřátel v zemi, která jako by ještě vedla
válku. Mnozí představitelé místních národních
výborů, bezpečnosti a armády tak také situaci
cítili a vysvětlovali: jako pokračující válku s Němci, kteří se organizují v ilegální skupiny wehrwolfů“, připravují sabotáže a diverze a nelze jim
v sebemenším věřit. Psychóza a mentalita válečného nepřítele přetrvávala hluboko do mírové
doby a otravovala představy o soužití s Němci.
Němci byli povinni nosit označení, které je i
vnějšně odlišovalo od českého obyvatelstva, zpravidla bílou pásku přes rukáv obleku s písmenem
N, s některými místními odchylkami. Důležitá
byla barva pásky: říšští Němci a uprchlíci z jiných
zemí německého etnika nosili žlutou pásku, antifašisté, na které se většina uvedených nařízení
nevztahovala, červenobílou nebo rudou. Na ně
se obracely v prvních týdnech národní výbory se
žádostmi o kontakt a zprostředkování s ostatními Němci v obci – zpravidla šlo o sociální demokraty, někde kněze či katolíky pronásledované Hitlerem a vězněné v koncentračních tábo-
rech, kteří se nedávno vrátili domů. Tyto antifašisty později přesvědčovali, aby vstupovali dobrovolně (a s určitými privilegiemi, pokud šlo o
převod majetku a množství zavazadel, které si
mohou vzít sebou) do transportů a pomáhali v
Německu budovat nový, antifašistický stát. Veliká část německých členů KSČ, v čele s členem
moskevského vedení KSČ a jeho zahraničního
byra, Rudolfem Appeltem a dalšími, odešla do
východoněmecké zóny. Z této skupiny se rekrutovaly kádry“ pro vznikající aparát bezpečnosti, armády a diplomacie budoucí Německé demokratické republiky. Jiná část komunistů z řad
KSČ odešla na příkaz strany do Rakouska a zapojila se do práce v rakouské komunistické straně,
např. Leopold Grünwald. Jen menší část německých antifašistů a komunistů se rozhodla v Československu zůstat. Tito lidé se na československé
politice podíleli jako občané, nikoliv jako Němci.
Příklad Českých Budějovic a okolí
Všeobecné rysy událostí prvních mírových“ dnů
v květnu a červnu 1945, naznačené pro hraniční
oblasti Československa, jsou nejlépe vidět na
malém území a s použitím místních pramenů.
V regionálním tisku, např. v Jihočeské pravdě, až
do konce roku 1945 nacházíme stopy po emocionalitě doby, živené přetlakem nenávisti ke všemu německému jak u českých starousedlíků, tak
u nově přicházejících z vnitrozemí. Nově příchozí
na Českobudějovicku a směrem k nově obsazované hranici byli hlavně obyvatelé z přilehlých okresů Povltaví a později při dosídlovacích akcích
zemědělští dělníci a chalupníci z oblasti středních a východních Čech, čeští krajané z ukrajinské Volyně, Rumunska, ale také ze Slovenska,
včetně přesídlených maarských menšin.
V květnu 1945 bylo ovšem složení obyvatel
zcela odlišné, zejména kvůli množství přesídlenců, Němců z Říše a odjinud. První transporty se
měly skládat právě z osob, které neměly v městě
původní bydliště. Celé administrativní řízení a
regulace odsunu se však opožovaly za reálnými poměry. Zatímco divoké transporty probíhaly
od konce května a v červnu 1945, teprve 17. července 1945 byly dekretem prezidenta republiky
zřízeny osidlovací úřady – v Praze pro území
Čech, Moravy a Slezska a v Bratislavě pro území
Slovenska – a jejich pobočky, oblastní osidlovací
úřadovny. Jedna z nich byla i v Českých Budějovicích a zahrnovala okresy České Budějovice,
Český Krumlov, Kaplice, Písek, Sušice/Schüttenhofen, Strakonice/Strakonitz, Prachatice,
Blatná a Týn nad Vltavou. Tyto úřadovny byly
především odpovědné za přípravu a průběh
odsunu, za jednotlivé transporty, ale i za chod
života v internačních taborech. Řídily také soupis veškerého konfiskovaného majetku. Patrně i
nadále měly rozhodující slovo bezpečnostní referáty okresních národních výborů. Zde se také
soustřeovaly zprávy o případech násilných úmrtí
Němců a případně zprávy o vyšetřování, které s tím bylo spojeno. V Českých Budějovicích
bylo 20. května 1945 na hřbitově sv. Otilie českými četníky bez soudu zastřeleno 28 Němců, bez
výjimky aktivistů předchozího nacistického režimu, kteří byli už předtím zajištěni a uvězněni,
avšak zastřeleni byli bez jiného zvláštního důvodu, např. ohrožení bezpečnosti v městě či podobně. Byl to zjevný akt teroru, který v atmosféře nenávisti ke všem Němcům spáchali místní četníci. O dva dny později, 25. května 1945 byli při
kopání hrobů pro sebevrahy z Českých Budějovic zastřeleni další tři Němci – údajně pro pokus o útěk a napadení stráže z asistenční policejní
jednotky. Policejní strážmistr J. L. vypověděl téhož dne do protokolu: ... Asi kolem 6.20 zpozoroval jsem, že ... 3 vězňové se šeptem o něčem
domlouvají. Přistoupil jsem k nim blíže a napomenul jsem je asi těmito slovy: ,Dělejte, dělejte,
žádné dohadování, já jsem ještě nesnídal!‘ Po té
ustoupil jsem asi tři kroky ... vrhl se na mě Grafek s napřaženým krumpáčem a ostatní dva se
dali na útěk k východní zdi hřbitova ... nezbylo
mi času k varovnému varování ,Stůj nebo střelím‘, použil jsem zbraně (automatické pistole) ...
a zasáhl jsem jej do levé strany prsou. Grafek
upadl naznak a zůstal ležeti. Počal jsem ihned
pronásledovati ostatní dva prchající, kteří byli ode
mě vzdáleni asi 20 m. Jelikož na 3x opakované
volání ,Stůj‘ nezůstali státi, vystřelil jsem dávku
z automatu asi 15 ran za prchajícími, po které
oba klesli k zemi.“ Není jisté, zda jsou zachované prameny (úřední hlášení) spolehlivé a úplné.
V seznamu 24 mrtvých z 22. listopadu 1945, k němuž pak byla připojena ještě čtyři jména (celkem 28 osob pohřbených 20. května), je uvedeno, že jeden z nich, Gustav Ludwik, se otrávil
injekcemi“? Přesto byl veden v seznamu zastřelených“ a byl spolu s ostatními 20. května 1945
pohřben do společného hrobu. Podezřelé je, že
do hřbitovní knihy nebyl proveden zápis. Zápisy
z 20. a 21. května 1945 chybí jak v zachované
pokladní knize hřbitova sv. Otilie pro leta 1944/
45, tak v knize pohřbů z let 1941 až 1946, která
však vznikla až pozdějším opisem pokladní knihy pro uvedené roky. Věc v listopadu 1945 vyšetřovala okresní vyšetřovací komise v Českých
Budějovicích, řízení proti obviněným četníkům
však bylo zastaveno, protože prezident republiky vyhlásil amnestii na činy spáchané v době revoluce“.
V literatuře o odsunu bylo také vysloveno
mnoho pochyb o charakteru a počtu sebevražd
v prvních dnech a týdnech revoluce“. Budějovický příklad osvětlují alespoň částečně fragmentárně zachované dokumenty. Ze zprávy pro komisi národní správy v Českých Budějovicích vyhotovené správou hřbitova sv. Otilie vyplývá, že
za dobu od 5. května do 13. června 1945 bylo
převezeno na hřbitov z různých míst v Českých
Budějovicích“ 122 osob, které v důsledku změny vnitropolitických poměrů v bývalém protektorátě Čechy a Morava ... spáchaly sebevraždy“.
Dokument sice uvádí, že jde o mrtvoly německých sebevrahů“, jsou v něm však i jména česká
a není vyloučeno, že mezi nimi byli i Češi ohrožení pro svou kolaboraci s Němci. U jednoho
muže, Františka Hausera z Klaudiovy ulice č. 24,
je uvedeno, že byl české národnosti“. Seznam,
který je ke zprávě připojen, obsahuje jen některá
data: jméno, bydliště, u rodin rodinný vztah.
Údaje mohly být jen v některých případech doplněny o data narození a způsob smrti podle ohledacích listin uložených v matričních dokladech
děkanského úřadu v Českých Budějovicích. Mezi
122 uvedenými osobami jsou jména manželů
nebo i celých rodin. V 37 případech šlo o dvě a
více osoby, celkem 93 mrtvých bylo v příbuzenském vztahu k někomu z mrtvých, jednotlivců
bylo 29. Nejpočetnější byla rodina Draxlerových
z Krausovy ulice č. 11, uvedena jsou jména tří
Online: www.demokratiezentrum.org / Source: Komlosy, Andrea u.a. (Hg.), Kulturen an der Grenze, Wien 1995, S. 323-336
7
žen, Emma, Elfrída a Matylda, a dvou děcek“,
jak je zapsáno v dokumentu, Helga a Ingrid. Ze
122 mrtvých je 45 mužů (několik jich bylo uvedeno jako syn“ bez označení věku), u pěti jmen
je označení děcko“, ostatní, tedy 72 osoby, jsou
ženy, některé jsou uvedeny jako členky rodiny
s poznámkou dcera“ nebo manželka“. Nápadná je koncentrace těchto sebevražd do několika
málo ulic, tak zejména Krausova, Klaudiova, Gabelsbergerova, Linecká a některé další, což by
mohlo svědčit o sebevraždách v důsledku pogromů a po vyvolání náhlé paniky řáděním protiněmeckých šovinistů v ulicích. Není také vyloučeno, že šlo o vraždy fingované dodatečně jako sebevraždy.
Chaotické, administrativou nezvládnuté poměry umožňovaly násilné činy, vyřizování účtů,
ale i alibistické ostentativní protiněmecké vystupování mnohých, za protektorátu velice loajálních a někdy i kolaborujících Čechů. Sebevraždy
Němců, mnohdy celých rodin, byly na denním
pořádku, stejně jako útěky nebo dobrovolné“
odchody jednotlivců i větších skupin mimo organizované transporty. Pokyny ministerstva vnitra, ale ještě více okresních národních výborů,
byly vnitřně rozporné.
Na jedné straně vyzývaly k přísnosti a bdělosti“ proti Němcům všeobecně: přípis ze 7. září
1945 ONV v Českých Budějovicích důrazně varoval všechny místní národní výbory okresu před
prý rozšířenou praxí, že místní národní výbory
vydávají Němcům ověření jejich spolehlivosti na
základě prohlášení několika Čechů, aniž zkoumají, z které doby pocházejí skutečnosti a doklady o spolehlivosti dotyčného Němce. Je možné,
že někteří Němci, kteří viděli blížiti se porážku
německé říše, se v poslední době nebo na novém působišti chovali tak, že mohli vzbuditi důvěru svých českých spoluobčanů, že však předtím
na jiném působišti se dopouštěli činů proti českému národu. Proto ... není možné vydávat taková ověření v místě, kde dotyčný Němec pobýval jen krátkou dobu“. Tato nedůvěra byla v mnoha případech oprávněná. Při velké migraci osob byla nasnadě taktika mnohých skutečně ostrých“ nacistů zamlžovat stopy a přestěhováním a změněným chováním si získat novou, lepší pověst“.
Podezíravost ale vedla k paušálnímu zacházení
8
s Němci“ jako nepřáteli i v případě lidí, kteří
se vraceli po letech domů z koncentračních táborů. To bylo zvláště ožehavé u Židů, kteří se před
válkou až do pádu republiky pohybovali v německém prostředí jako Němci, nebo u antifašistických sociálních demokratů atd. Na nediferencované zásahy proti Němcům, bez přihlédnutí k rázu provinění a zejména neodlišování
skupiny antifašistických Němců, reagovalo ministerstvo vnitra výnosem z 1. října 1945 – a následně 19. října 1945 ONV v Českých Budějovicích pokynem pro velitelství stanic SNB a všechny místní národní výbory v okrese, (je zřejmé, že
se tento problém týkal i Českobudějovicka!):
Jsou vyhošováni antifašisté, zatímco Němci
nepřátelští republice a Čechům zůstávají dosud
v zemi. Naproti tomu opět jest dovolen dobrovolný odchod za hranice osobám, které jako příslušníci SA a SS měly býti dávno zajištěny. Ministerstvo vnitra upozorňuje důrazně, aby při vyhošování Němců bylo postupováno přesně podle pokynů ministerstva vnitra a ve smyslu dekretu prezidenta repeubliky a celkového vládního
programu. Nejprve butež vyhošováni Němci
nepřátelští republice a Čechům, a v žádném
případě osoby, o nichž lze důvodně míti za to,
že jim bude státní občanství československé zachováno případně vráceno. Ve všech případech
vyhošování budiž postupováno s krajní obezřetností, abychom se nezbavovali loajálních Němců a neponechávali si v zemi záškodníky a zavilé nepřátele republiky a všeho českého. Ministerstvo vnitra rovněž důrazně upozorňuje, aby
v postupu vůči antifašistům bylo používáno veškeré korektnosti, aby se těmto neznechucoval
pobyt na území republiky. V mnohých případech
tvrdého postupu proti Němcům byli mnohdy
postiženi i ti, kteří jako antifašisté byli za hitlerovského režimu pronásledováni a trpěli v koncentračních táborech.“
Ministerstvo vnitra teprve 28. července zaslalo
všem okresním národním výborům a správním
komisím velmi pilnou“ směrnici, aby ve lhůtě
14 dnů provedly jmenný soupis“ všech Němců
a Maarů, zdržujících se tou dobou v Československu“, a to podle jednotlivých obcí a na
jednotném formuláři, který byl připojen k směrnici. Soupis měl být prováděn v menších obcích
podle domovních čísel, ve městech a větších
obcích podle ulic a v nich podle pořadových čísel domů. Rodiny se zapisovaly pohromadě. Důležitá byla kategorizace:
1. okupanti, tj. Němci a Maaři, kteří se
nastěhovali na území Republiky československé po 1. říjnu 1938;
2. provinilci, pokud nejsou již zajištěni (zvláště
průbojní nacisté, kteří ostentativně vystupovali s odznakem strany);
3. bývalí veřejní zaměstnanci, kteří zrušením
služebního poměru se stali nezaměstnanými;
4. zemědělci;
5. majitelé podniků a živnostníci;
6. příslušníci svobodných povolání;
7. dělníci;
8. různí.
Tato kategorizace naznačuje hlediska prioritního
zařazení do plánovaného odsunu, jimiž se pak řídila celá akce. Ministerstvo vnitra v červenci 1945
vyzývalo k úspěšnému a rychlému průběhu
odsunu“ a vyžadovalo každých čtrnáct dnů hlášení o jeho průběhu v obvodu působnosti okresního národního výboru či správní komise, vždy
k 1. a 15. dni měsíce, v němž zvláště nutno
uvésti, o kolik v uplynulých 14ti dnech se zmenšil
počet osob v prvotním soupisu vykázaných“.
Zvláštní evidence se vedla pro rodiny smíšené a
pro osoby s rakouskou příslušností – ta musela
být doložena doklady, jako domovským listem a
podobně.
Němcům ze smíšených manželství byly
poskytovány úlevy“, a nebyli zařazováni zpravidla do transportů. Na podzim roku 1946, v době
končící akce organizovaného“ odsunu, byl stav
na okrese České Budějovice následující: výměrem MV ze 14. září 1946 bylo přiznáno 160
rodinám smíšených manželství zvýhodněné“
postavení a byly jim vydány zvláštní legitimace,
dodatečně 7. října 1946 dalším 29 rodinám. Jak
konstatoval přípis MV z 31. října 1946 českobudějovickému okresnímu národnímu výboru: Jest
samozřejmé, že úlevy nebyly přiznány všem
rodinám, které v předložených dílčích seznamech
byly vůbec napsány, nýbrž především těm, jimž
úlevy byly místními národními výbory resp. tamním úřadem doporučeny a těm, jimž úlevy při-
znalo ministerstvo vnitra proti případnému negativnímu návrhu.“
Evidence německého obyvatelstva byla dále
zpřísněna a řízena předpisy o vytvoření zvláštní
kartotéky osob německé národnosti (nařízení MV
z 5. listopadu 1945 se lhůtou do konce roku 1945)
a zpracováním jmenných soupisů podle ní. Příprava organizovaného odsunu vycházela z úrovně dosavadní evidence.
Samo administrativní vedení evidence obyvatel podle národnosti naráželo na některých místech na skutečnost, že i úřední personál vedoucí
rodné, oddací a úmrtní matriky, a civilní nebo
duchovní správy na farách, nebyl v mnoha případech český. Ministerstvo urgovalo mnohdy
marně národní výbory, od září 1945 do konce
července 1946, aby odpovídaly na dotazy, podporovalo proto zpravidla přiznání československého státního občanství zejména církevním matrikářům – podle možnosti, kterou dával dekret
prezidenta republiky č. 33/1945 Sb., §§ 1 a 2.
Více než ideové a politické ohledy ovlivnilo
udělování výjimek z odsunu praktické hledisko:
potřeba pracovních sil. V celých jižních Čechách
se z odsunu vylučovaly právě v zemědělském a
lesnatém kraji početné skupiny Němců, potřebných pro práce na poli a v lese. Základní kádr
dělníků zde ale tvořili především zajištěncivojenští zajatci“, ze zajišovacích stanic“, které přidělovaly“ tyto zajatce jednotlivým místním
národním výborům, ty je pak dále přidělovaly
zaměstnavatelům. Přípis úřadu ONV v Českých
Budějovicích z 3. října 1945 konstatoval, že
zatímco při přidělení“ těchto pracovních sil byli
zajištěnci ... zdejší zajišovací stanicí vybaveni
čistým prádlem, šatstvem a obuví tak, aby byli
schopni svěřené jim práce vykonávati“, po
skončení letních prací je zaměstnavatelé a MNV
vracejí do stanic v tak dezolátním stavu, že
zajišovací stanice musí zde přikročiti k jejich
odvšivení, v mnohém případě k dodání do nemocnice. Jejich šatstvo, obuv a prádlo je v takovém stavu, že musí býti většinou spáleno, aby se
zde nerozšířila nějaká nakažlivá epidemie ...“
úřad proto nařizoval – nevíme zda s nějakým
uspokojivým výsledkem – aby MNV dodržovaly
směrnice a vracely zajištěnce ... ve stavu čistém,
zdravotně nezávadném, v oblečení tak, aby mohli
být zařazeni ihned opět do práce“. Z přípisu se
rovněž dovídáme, jaké bylo standardní vybavení“ zajištěných osob (tedy i členů SA nebo SS
a jiných osob, považovaných za aktivní nacisty
a nepřátele Čechů), požadované zajišovací stanicí při jejich přejímání“ od orgánů SNB: jednu nebo dvě přikrývky, dvě soupravy prádla, pracovní oblek, dobré pracovní boty, misku, šálek
a jídelní příbor, ručník a mýdlo, šicí potřeby (jehlu a nitě), potravinové lístky a osobní úřední
doklady, příruční zavazadlo“. Usnesením vlády
ČSR z 19. prosince 1945 a následnými pokyny
ministerstva vnitra, zemských a okresních národních výborů se odkládalo zařazení do transportů, zejména lesních dělníků a jejich rodin.
V obvodu českobudějovického lesního dohlédacího úřadu“ bylo zaměstnáváno větší množství Němců jako lesní dělníci, přičemž zčásti šlo
o přidělené zajištěnce“, zčásti o obyvatele místních obcí, kteří byli vyňati z odsunu; lesy byly
právě v letech 1945/46 napadeny kůrovcem a lesní správy se odvolávaly na hrozbu nezvládnutelné kalamity. Ještě v létě 1946 dostával ONV v Českých Budějovicích žádosti tohoto typu: Se zřetelem k stále hrozivému nebezpečí rozšíření
kůrovce, obranným pracím proti této kalamitě a
k nedostatku pracovních sil žádám, aby dělníci
německé národnosti zapojení do práce v lesích
byli odsunuti až s posledními transporty. Žír
kůrovce tento rok pravděpodobně vrcholí a je na
lesních správách, aby s vypětím sil toto velmi
vážné nebezpečí bylo zdoláno. K obranným pracím, hlavně pokud se týká kácení napadnutých
kmenů, je potřeba zapracovaných pracovních
sil.“ (Přípis Lesního dohlédacího úřadu Č. Budějovice k ONV Č. Budějovice, ze 7. června 1946.)
Podobné výjimky se však udělovaly i dělníkům
ze skláren, papíren, důlních podniků atd. Průběh
organizovaného odsunu v roce 1946 lze sledovat
na Českobudějovicku dosti podrobně jak v úředních spisech, tak ve zprávách místního tisku.
První transport z Českých Budějovic se uskutečnil
24. ledna 1946, další pak následovaly 9. března, 16.
května, 5. června, 18. června, 22. srpna, 5. září, 16.
září, 4. října, 13. října, 3. listopadu, 21. listopadu.
Oblastní osidlovací úřadovna v Českých Budějovicích vydávala řadu pokynů, ve kterých
zdůraznila zásady: k odsunu přistupovat jen tam,
kde je již hotova přesná evidence osob podle předepsané normy (kartotéka), zvláštní oblastní
zmocněnci ministerstva vnitra k provádění odsunu byli osobně odpovědni, že nebudou zařazeny
do transportů osoby, jejichž národnost jest sporná“, a o nichž budou rozhodovat okresní správní komise resp. MV v Praze, osoby ze smíšených
manželství apod. Není třeba zvláště zdůrazňovat, že odsuvnou jednotkou jest rodina jako celek.“ (Z pokynů oblastní osidlovací úřadovny
v Č. Budějovicích k ONV Č. Budějovice, 30. ledna 1946). Poměry v táborech a sběrných střediscích se v této době již částečně zlepšily, musí
být zařízena a vybavena podle směrnic, tj. postačujícím množstvím lůžek se slamníky, rezervou
přikrývek, topivem, potravinami, kuchyněmi,
kamny, možností teplé vody, ošetřovnou, nezávadnou pitnou vodou atd“. Za zdravotní péči
v sběrných střediscích a transportech odpovídal
úřední lékař. Němci ve sběrných střediscích vyplňovali přepravní lístek pro odsunované“, kde
vedle základních osobních dat byla také rubrika:
Kam by si přál odejít?“ V zachovaných – ale
jen velice fragmentárních – lístcích je vesměs
uvedeno Bavorsko a i československé úřady řídily
transporty na česko-bavorskou hranici. Americké
okupační úřady přijímaly transporty s velkou péčí
a trvaly na doslovném dodržování sjednaných
dohod. V přípisu ONV České Budějovice k velitelství sběrného střediska tamtéž z 12. 11. 1946
(důvěrné) se zdůrazňovalo, že každý sebemenší
nedostatek ve vybavení odsunovaných může mít
za následek zdržení transportu a odmítnutí jej
převzít. Němci museli mít sebou ve svých zavazadlech (nikoliv částečně na sobě) 1. úplnou
soupravu prádla (nyní zimní), košile, spodky, ponožky – 2. zimní kabát – 3. zachovalý oděv –
4. zachovalou (přiměřenou) pracovní obuv (vylučuje se obuv s dřevěnou podešví) – 5. úplný jídelní příbor – 6. jídelní misku a hrneček – 7. teplou pokrývku“. Za závadu se například počítalo, měl-li odsunovaný místo předepsaných ponožek v záložní soupravě prádla jen onuce apod.
Základní podmínky pro vybavení transportů stanovily oběžníky ministerstva vnitra z 11. a 16.
ledna 1946, doplněné ještě 19. ledna. K povoleným zavazadlům 50 kg si mohli transportovaní
vzít navíc i teplé prádlo, šatstvo, ložní prádlo,
Online: www.demokratiezentrum.org / Source: Komlosy, Andrea u.a. (Hg.), Kulturen an der Grenze, Wien 1995, S. 323-336
9
pokrývky a podušky, kuchyňské nádobí apod. a
namísto dosavadních 1000 říšských marek pro
celou rodinu tutéž sumu na jednu osobu. Z aktů
úřadoven, od ministerstva vnitra až po okresní
úřady, je patrné, jak se tlak na humánní podmínky odsunu, obecně stanovené v dokumentu z Postupimské konference, postupnou praxí při provádění, jak ze strany československých, tak zejména amerických úřadů, zvyšoval.
Většina transportů byla uskutečněna jako
kombinovaný“, s podílem sběrných středisek
v Kaplicích, Vyšném u Českého Krumlova, a
Českých Budějovicích, s předběžným určením
kvót pro jednotlivá střediska, které dodával“
příslušný okres, zpravidla šlo o cca 300 až 500
lidí na jedno středisko. Transport byl organizován nákladními vozy s určením do vykládací
stanice“ Brod/Lesy. Tak např. pro transport z neděle 3. listopadu 1946 bylo určeno 40 vagonů, z toho pro sběrné středisko Kaplice 540 osob a 18
vozů, pro Vyšný u Krumlova 300 osob a 10 vozů,
pro České Budějovice 360 osob a 12 vozů. Potraviny na cestu zabezpečoval ONV České Budějovice (1 vůz pro proviant). Okresy připravovaly podle směrnic ministerstva vnitra od prosince
1945 podrobný plán odsunu, shromažovaly šatstvo a jiné vybavení, zdravotní službu, kuchyně
atd. Rámcově bylo pro každý jednotlivý transport
z Českých Budějovic a jeho okresu stanoven počet asi 1000 až 1200 osob, z nichž jen část byla již
delší dobu v táborech, ostatní volní“ Němci byli
soustředěni během 2-3 dnů před odsunem ve
sběrných střediscích.
Transporty v roce 1946 v podstatě odsun
ukončily, zbyly jen některé zvláštní skupiny, které
byly řešeny ještě v roce 1948. Hromadným
transportem“ dobrovolně přihlášených účastníků
odešlo mnoho Němců za svými rodinami v rámci
slučování rodin v roce 1950. Mezi tyto zvláštní
skupiny patřili též velmi staří a nemocní Němci, lidé invalidní, slepí, mentálně postižení a ti,
kteří nebyli v době původně určené schopni
transportu. Tito lidé byli v průběhu roku 1948 na
základě zvláštních dohod a pokynů sepisováni
podle jednotlivých okresů a soustředěni pak ve
sběrném středisku v Českých Budějovicích a nakonec odsunuti, za zvláštních podmínek a s účastí
Mezinárodního červeného kříže.
10
Na přelomu čtyřicátých a padesátých let pak
došlo záměrnému přesunu, rozptylování zbytku
německých obyvatel do vnitrozemí. Nakonec jim
bylo uznáno i československé státní občanství.
Poznámka:
Úvod vypracoval František Svátek, údaje obsažené v druhé
části připravil Jiří Petráš na základě studií v regionálních
archivech. Studie je však jejich společným dílem.
Prameny
Archiv Ministerstva zahraničnich věcí, Praha:
Rakousko 1945-1954
Archiv hřbitova sv. Otilie v Českých Budějovicích,
pokladní kniha 1944-1945, kniha pohřbů 19411946
Jihočeská pravda: 1945
Městský úřad České Budějovice, děkanský úřad
České Budějovice, kniha zemřelých a pohřbených 1939-1943 sv. č. 24
Státní okresní archiv České Budějovice, fond
Okresní národní výbor České Budějovice, kart.
169-173
Literatura
Auský, S.: 1992
Vojska generála Vlasova v Čechách. Praha
Cesta ke Květnu: 1965
Vznik lidové demokracie v Československu. I/1.
Praha
Cestou, Května: 1975
Dokumenty k počátkům naší národní a
demokratické revoluce. Praha
Češi – Němci – Odsun: 1990
Kolektiv autorů red. M. Otáhal a B. Černý.
Praha
Kaplan, Karel: 1990
Pravda o Československu 1945-1948. Praha
Pecka, Jindřich: 1994
Útěky válečných zajatců a česká protifašistická
rezistence. In: Soudobé dějiny č. 1: 310-321
Stadler, Karl: 1966
Österreich 1938-1945 im Spiegel der NS-Akten
[Rakousko 1938-1945 v zrcadle nacistických
dokumentů]. Wien – München
Staněk, Tomáš: 1992
Odsun Němců z Československa 1945-1947.
Praha
Turnwald, Wilhelm: 1951
Dokumente zur Austreibung der Sudetendeutschen [Dokumenty k vyhnání sudetských
Němců]. München