(struktura) médií a mediální systém

Transkript

Mediální komunikace
Vysoká škola mezinárodních a veřejných vztahů
PhDr. Peter Jan Kosmály, Ph.D.
8. 4. 2015
Mediální komunikace – okruhy přednášek:
1. Jazyk, znak, komunikace. Teorie komunikace, teorie informace,
informační proces a modely komunikace.
2. Znak a znakové systémy. Sémiotika. Sémiotická lateralita. Sémantický
trojuhelník a typologie znaků. Mystifikace v znakových systémech,
dekódování mýtu. Metatvorba.
3. Typy mediálních teorií a přístupy k médiím.
4. Předpoklady vzniku masová komunikace. Stručná historie vybraných
médií.
5. Média a kodifikace (skutečnosti). Zpravodajské hodnoty. Medializace a
mediální realita.
6. Teoretici a teorie médií.
7. Hyperrealita, virtuální realita, fikce.
8. Sociologie masové komunikace - školy a představitelé
9. Sociologie mediální komunikace - sociální konstrukce, realita, síť
10. Výzkum v oblasti mediální komunikace - základy vědeckého výzkumu
Mediální komunikace – okruhy přednášek:
11. Psychologie masové komunikace - školy a představitelé
12. Psychologie masové komunikace - neuro přístupy
13. Účinky mediální komunikace
14. Publikum masové a mediální komunikace
15. Systém (struktura) médií a mediální systém (aparát).
16. Nová média a digitalizace
17. Mediální antropologie, archeologie, studia.
18. Mediální etika a vzdělávání.
http://mediaanthropology.webnode.cz/kurzy/medialni-komunikace/
Zadání seminární práce
pro studenty kombinovaného studia letní semestr 2014
Téma: Pilotní šetření a prezentace seminární práce
1. Projekt pilotního šetření
2. Definování výzkumného problému, metod, technik, vzorku
a základního souboru
3. Zadání šetření
4. Vyhodnocení šetření
5. Prezentace výsledků (zpráva o šetření)
• Prezentace seminární práce ze ZS (snímky, nahrání, el.
podklady)
http://mediaanthropology.webnode.cz/kurzy/medialni-komunikace/
Systém (struktura) médií a mediální systém (aparát).
O mediálním systému budeme uvažovat ve dvou rovinách.
První bude rovina tradičního pojetí společných a odlišných
prvků struktury médií, mediální mapy v jednotlivých
státech (nebo bloky: rozdíly mezi USA a Evropou). Tento
přístup (normativní, atomistický) popisuje základní
předpoklady a vývoj vysílání, roli duálního modelu,
problémy spojené s globalizací mediálních obsahů
(vlastnické i obsahové) a regulaci/deregulaci.
Systém (struktura) médií a mediální systém (aparát).
Druhý pohled (kritický, systémový) je pohledem, ve kterém
hraje klíčovou roli systém, a je to pohled na média –
aparáty, umělé systémy, produkující mediální realitu,
hyperrealitu – simulakrá – a kritika tohoto systému
zvenku.
Mediální modely: služba veřejnosti versus zisk a konzum
Normativní pohled a příslušné teorie vyjadřují představu,
jak by mělo fungovat jednání médií vůči společnosti, jak by
se ideálně měla (neměla) struktura média odrazit i v
jednání – co se od médií očekává. Tato představa
mediálního systému (struktury) zahrnuje otázky mediální
legislativy i profesní etiky, globalizaci mediálních obsahu,
deregulaci vlastnictví a koncentraci mediálních monopolů
a přehled o aktuální mediální situaci ve světe i v ČR
(přehled mediálních společností).
Po druhé světové válce došlo i v oblasti médií (také v
politice, ekonomice, společenském uspořádání) k mnohým
změnám – v Evropě zesílil vliv USA, v poválečné obnově se
začaly uplatňovat americké modely soukromých
společností i americký marketing. Globalizace se někdy
kriticky vnímá i jako amerikanizace (severoamerický
způsob života), v oblasti kultury se kritizuje její podřízení
ekonomické racionalizaci ve stylu mcdonaldizace a také
jednosměrný tok z bohatých zemí do chudých (tzv. kulturní
a informační imperializmus).
McQuail, Denis (2007), s. 5.
McQuail, Denis (2007), s. 10
Nicméně, byla to právě americká Komise pro svobodu
tisku (Commission on the Freedom of the Press), která v
roku 1947 zveřejnila svou zprávu a uvedla v něj hodnoty,
principy a standardy, které měl odpovědný tisk dodržovat
– přínosem byla hlavně teorie společenské odpovědnosti.
Měla vliv jednak na profesní standardy (etické a technické
redakční kodexy) a také na teorii tisku, princip
samoregulace, v rámci kterého vznikaly různé rady a
organizace zabývající se chováním a jednáním médií.
„Ve zprávě byly také specifikovány hlavní standardy, které
by odpovědný tisk měl dodržovat. Jedná se především o
,úplné, pravdivé, vyčerpávající a inteligentní zaznamenání
denních událostí v kontextu, který jim dává smysl´. Tisk by
měl dále sloužit jako ,fórum pro výměnu komentářů a
kritiky´ a být ,obecným nositelem veřejného vyjadřování´.
Za třetí by měl poskytovat ,reprezentativní obraz skupin,
jež utvářejí společnost´, a také prezentovat a objasňovat
,cíle a hodnoty společnosti´.“
McQuail, Denis (2007), s. 150.
Myšlenka vysílání ve veřejném zájmu, veřejné služby, se
diskutuje dlouho a USA i Evropa dospěli k různým pojetím:
od minimálního a dobrovolného servisu (USA – veřejné
sítě, televizní PBS a rozhlasová NPR) k podrobnému a
povinnému (v Evropě).
http://en.wikipedia.org/wiki/Public_services
Některé evropské země preferují označení „služba ve
veřejném zájmu“ (service of general interest), jiné
koncepci veřejné služby (public services), nebo služby
veřejnosti, kterou zabezpečují poskytovatelé.
První termín nevylučuje, že poskytovatelem veřejné služby
může být i soukromý subjekt – druhý je aplikovatelný spíš
na transformované státní instituce, nebo ty, které mají se
státem smlouvu o poskytování služby veřejnosti.
http://en.wikipedia.org/wiki/Public_services
Rozdíly mezi veřejnými a soukromými médii
Terestriální (celoplošné) vysílání bylo ze začátku naprosto
závislé na kmitočtovém spektru vhodném pro šíření
komunikace. Kmitočtové spektrum je fyzikálně a
geograficky limitovaná veličina, „national asset“ (společné
národní bohatství, národní majetek), o který se stará stát.
V případe kabelového vysílání toto omezení neplatí, a
proto se v Americe rozvinul model sítí (networks) a
lokálních stanic (stations).
ŠMÍD, Milan. Veřejnoprávní soukromé televize v některých evropských zemích (zpráva
pro Parlament České republiky), březen 2004, dostupné na
http://tucnak.fsv.cuni.cz/~smid/psp.doc
Rozhlas a televize jsou tedy média, které jsou více závislé
na technologické infrastruktuře jako tisk, proto před
objevením (se) zábavy (v roku 1960 zdůraznil zábavnou
funkci Ch. Wright) nebyl o ně ze strany soukromých
společností zájem – investice byly také vysoké, že si je
mohl dovolit jen stát.
Důsledkem toho byly evropské mediální systémy
komercializovány později, relativně dlouho fungovaly v
rukách státu.
Případ, kde vedle sebe fungují soukromé i veřejné média,
se nazývá duální systém (nebo mixed public-private
system v anglosaské oblasti).
Kategorie veřejných médií přitom zahrnuje různé formy
národních, státních (financovaných a kontrolovaných
státem), nebo vládních médií (ty jsou závislé na vládě,
kterou propagují).
Veřejnoprávní model vychází z různých ponětí veřejné
služby, veřejné kontroly a veřejného financování.
vysílatel je zřízen
oprávnění k vysílání
financování
programové povinnosti
veřejný sektor
rozhodnutím exekutivy nebo
legislativy ( právní normou
přijatou politickou reprezentací
státu)
vyplývá ze zákona, nebo ze
smlouvy se státem
veřejné zdroje: státní rozpočet,
nebo členské příspěvky,
poplatky (koncesionářské od
přijímatelů nebo členské od
členů vysílací sítě)
soukromý sektor
podnikatelským subjektem jako
obchodní společnost
vzniká udělením licence
výnosy z reklamy, inzerce a
sponzoringu
publikační, vydavatelská činnost
merchandising (prodej
propagačních předmětů)
reklama a sponzoring (omezené
prodej nebo pronájem vysílacích
zákonem nebo smlouvou o
práv
poskytování veřejné služby)
pronájem výrobních kapacit
pronájem a prodej vlastních
kapacit (výrobních, vysílacích)
plnění veřejné služby uložené
dodržování licencovaného
zákonem (univerzální
programového formátu a
dostupnost, rozmanitý obsah,
příslušných zákonů
původní tvorba, pořady pro
menšiny apod.)
Média veřejné služby v ČR
Média veřejné služby jsou ve vyspělých zemích považována
za součást moderní společnosti. Úkoly médií veřejné služby
jsou koncipovány na základě principu universality, tj. jednoho
celkového poslání vůči celé společnosti určené k
uspokojování individuálních zájmů. Za situace, kdy se trh
poskytovatelů rychle fragmentuje, silné veřejnoprávní
médium slouží jako referenční bod a prostředek
sebeidentifikace pro občany celého státu.
Vysíláním veřejné služby jsou v České republice pověřeny
Česká televize a Český rozhlas na základě zákonů č.
483/1991 Sb., resp. č. 484/1991 Sb.
http://www.mkcr.cz/cz/media-a-audiovize/rozhlasove-a-televizni-vysilani/verejnopravnivysilani-81273/
Veřejnoprávní vysílání v ČR
„Slouží k plnění kulturních, společenských a sociálních
potřeb společnosti. Je zde informace o jeho povaze,
důvodech jeho existence a mezinárodních dokumentech k
tomu se vztahujících.
Odůvodněnost existence médií veřejné služby a jejich
nezastupitelná role v současné společnosti je vyjádřena jak
v právu EU, tak řadě dalších materiálů institucí EU a Rady
Evropy.“
http://www.mkcr.cz/cz/media-a-audiovize/rozhlasove-a-televiznivysilani/verejnopravni-vysilani-81273/
Veřejnoprávní vysílání v ČR
„Na úrovni EU je role veřejnoprávního vysílání je uznána
Protokolem 29 připojeným ke Smlouvě o fungování EU a
důležitost systému tzv. duálního vysílání uvádí směrnice o
audiovizuálních mediálních službách. Tyto předpisy jsou
podpořeny řadou doporučení a deklarací Evropského
Parlamentu, Rady ministrů, a Rady Evropy. Zejména Rada
Evropy, jakožto organizace jejíž hlavní poslaní je ochrana
lidských práv a podpora právního státu, považuje existenci
veřejnoprávního vysílání za nezbytnou a důležitou pro
současnou společnost.“
http://www.mkcr.cz/cz/media-a-audiovize/rozhlasove-a-televiznivysilani/verejnopravni-vysilani-81273/
I koncentrace vlastnictví má minimálně dva rozměry:
horizontální propojování (koncentrace konkurenčních
značek, slučování) a vertikální (hierarchizace struktury,
dcerské společnosti, rozšiřování portfolia).
Společný podnik se označuje jako joint venture a forma
vlastnictví, kdy jedna mediální společnost ovládá podíl v
jiné, jako cross ownership (křížové vlastnictví).
Výsledkem může být jediný mediální podnik, který vytvoří
film ve vlastním studiu, promítá ho v síti vlastních kin,
distribuuje na vlastních nosičích, propaguje ve vlastních
tiskovinách, atd.
V některých zemích může díky horizontální koncentraci
mít dokonce totální monopol (nebo oligopol, kartelovou
dohodu dvou gigantů).
Mapy vlastnictví médií
I když Viacom a CBS byly od roku 2006 dvě různé
společnosti, jsou obě částečně vlastněné podniky impéria
National Amusemenet vlastněného Sumnerem Redstonem.
Takto například Paramount Home Entertainment vydává
DVD/Blu-ray distribuce pro většinu knihovny CBS
Corporation.
Although Viacom and CBS Corporation have been separate
companies since 2006, they are both partially owned
subsidiaries of the private National Amusements company,
headed by Sumner Redstone. As such, Paramount Home
Entertainment handles DVD/Blu-ray distribution for most of
the CBS Corporation library.
http://en.wikipedia.org/wiki/Media_crossownership_in_the_United_States#Owners_of_American_media
Velká šestka monopolů v USA
1.
2.
3.
4.
5.
6.
Comcast
The Walt Disney Company
News Corporation
Time Warner
Viacom
CBS Corporation
Ownership Chart: The Big Six. (2009) Free Press. Retrieved from
http://www.freepress.net/ownership/chart/main
The Big
Six[1]
Media Outlets
Příjmy (2009)
Comcast
NBCUniversal (a joint venture with General Electric from 2011
to 2013), NBC and Telemundo, Universal Pictures, Focus
Features, 26 television stations in the United States and cable
networks USA Network, Bravo, CNBC, The Weather Channel,
MSNBC, Syfy, NBCSN, Golf Channel, Esquire Network, E!, Cloo,
Chiller, Universal HD and the Comcast SportsNet regional
system. Comcast also owns the Philadelphia Flyers through a
separate subsidiary.
157 miliard $
The Big
Six[1]
Media Outlets
Příjmy (2009)
Holdings include: ABC Television Network, cable networks ESPN,
the Disney Channel, A&E and Lifetime, approximately 30 radio
stations, music and book publishing companies, production
The Walt companies Touchstone, Marvel Entertainment, Lucasfilm, Walt
Disney
Disney Pictures, Pixar Animation Studios, the cellular service 36.1 miliard $
Company Disney Mobile, and theme parks in several countries. Also has a
longstanding partnership with Hearst Corporation, which owns
additional TV stations, newspapers, magazines, and stakes in
several Disney television ventures.
The Big Six[1]
Media Outlets
Příjmy (2009)
Holdings include: the Fox Broadcasting Company; cable
networks Fox News Channel, Fox Business Network, Fox
Sports 1, Fox Sports 2, National Geographic, Nat Geo Wild,
FX, FXX, FX Movie Channel, and the regional Fox Sports
Networks; print publications including the Wall Street
News
Journal and the New York Post; the magazines Barron's and
30.4 miliard $
Corporation* SmartMoney; book publisher HarperCollins; film production
companies 20th Century Fox, Fox Searchlight Pictures and
Blue Sky Studios. As of July 2013, News Corporation was split
into two separate companies, with publishing assets and
Australian media assets going to News Corp, and
broadcasting and media assets going to 21st Century Fox.[2]
The Big
Six[1]
Media Outlets
Příjmy (2009)
Largest media conglomerate in the world, with holdings
including: CNN, the CW (a joint venture with CBS), HBO,
Time
Cinemax, Cartoon Network/Adult Swim, HLN, NBA TV, TBS, TNT, 25.8 miliard $
Warner
truTV, Turner Classic Movies, Warner Bros. Pictures, Castle Rock,
DC Comics, and New Line Cinema.
Holdings include: MTV, Nickelodeon/Nick at Nite, VH1, BET,
Viacom
Comedy Central, Paramount Pictures, Paramount Home
13.6 miliard $
Entertainment and Atom Entertainment.
Holdings include: CBS Television Network and the CW (a joint
CBS
venture with Time Warner), cable networks CBS Sports
Corporatio Network, Showtime, TVGN; 30 television stations; CBS Radio, 13.0 miliard $
n
Inc., which has 130 stations; CBS Television Studios; book
publisher Simon & Schuster.
Mapy vlastnictví médií (USA)
http://themillenniumreport.com/2014/10/who-really-controls-the-mainstream-media/
Mapy vlastnictví médií (USA, media moguls)
http://themillenniumreport.com/2014/10/who-really-controls-the-mainstream-media/
Mapy vlastnictví médií (Evropa)
http://europeanjournalists.org/blog/2015/03/06/3377/
Mapy zaměření sociálních médií (svět, 2013)
http://www.fredcavazza.net
Formát je na jedné straně globální, univerzální schéma,
šablona, obsahový formát, která je pak prodán, pronajat,
nebo licencován a konkrétní podobu dotváří regionalizace,
přizpůsobení v konkrétní zemi a pro konkrétní publikum
(spotřebitele).
Formát je i schéma – nikoli univerzální, ale dost konkrétní
– která se vyžaduje při žádosti o vysílací licenci.
Je to programový formát a vysílatel se zavazuje po udělení
licence jej dodržovat.
Globální mediální kultura, komodifikace
Komodifikace
„je proces, při kterém se z objektů, znaků, událostí,
vlastností, lidské práce či lidí samotných stávají předměty
směny, podléhající mechanismům trhu. Komodifikace činí z
objektů předměty určené ke koupi a prodeji, jejichž
hodnota je dána jejich směnitelností.“
http://cs.wikipedia.org/wiki/Komodifikace
Kritika komodifikace výrobků, práce, společenských vztahů a
kritika kapitalismu byla předmětem filosofie Karla Marxe
(1818–1883). Chápal ji jako proces přiřazování směnné
hodnoty.
K původní užitné hodnotě zboží, vycházející z fyzických
vlastností věcí a vyjadřující jejich užitečnost, tak byla přidána
sociálně konstruovaná hodnota směnná. Tento proces se
nevztahoval pouze na produkty lidské činnosti, ale i na
činnost samotnou a rovněž na toho, kdo ji vykonával.
Komodifikaci práce v buržoazní společnosti vysvětloval Marx
tím, že ti, kteří nevlastnili výrobní prostředky, byli nuceni
prodávat to jediné čím disponovali – svou práci jako zboží na
trhu. Došlo tím k přeměně práce ve směnitelnou,
obchodovatelnou komoditu. Vlivem zdůraznění směnné
hodnoty zboží došlo podle něj k zastření lidské práce
vynaložené k jeho výrobě. Tímto bylo umožněno, aby vlastníci
výrobních prostředků platili dělníkům za produkty méně, než
odpovídalo jejich skutečné hodnotě určené vynaloženou prací.
S tím, jak byl při posuzování hodnoty zboží potlačen význam
lidské práce, vznikal dojem, že hodnota zboží leží v něm
samotném a nikoliv v lidské činnosti. Tento proces označil Marx
za „zbožní fetišismus.“
Představitelé frankfurtské školy, Theodor Adorno a Walter
Benjamin, kritizovali komodifikaci kultury a umění. Benjamin to
vysvětlil na příkladu reprodukce malovaných obrazů do podoby
fotografií dostupných všude a všem. K označení procesu
komodifikace, standardizace a „masovění“ kultury používali
termín kulturní průmysl. Jürgen Habermas kritizuje
komodifikaci společnosti, protože přispěla k zániku veřejné
sféry, nezávislého a kritického fóra. K zániku došlo posílením
státu a jeho byrokratických nástrojů a vlivem komerčních zájmů.
Například tištěná média přestala podle Habermase plnit svou
funkci nositelů kritické diskuse, neboť začala být ovládána
ekonomickými zájmy velkých vydavatelů, kteří komodifikovali
zprávy a názorové rubriky a učinili z nich předměty obchodu a
prostředky k dosažení zisku.
Další kritik, Jean Baudrillard, analyzoval koncepci zboží
v postmoderní společnosti a zjistil, že hodnota tady
nevzniká ve výrobním procesu a vynaloženou prací. Vzniká
v komunikaci, v rámci níž jsou produktům propůjčovány
významy – je to tedy proces, při němž se zboží stává
znakem majícím takový význam a hodnotu, jaké jsou mu
v daném společenském kontextu připisovány.
Děkuji za pozornost!
PhDr. Peter Jan Kosmály, PhD.
V případě nejasností mě kontaktujte na: [email protected]

(struktura) médií a mediální systém

Transkript

Podobné dokumenty

Teze o deregulaci médií

Kulturální studia snadno, rychle, kvalitně

CBS Drama

Příručka mediální výchovy