aktuálně - New Page 1

TIBETSKÝ TERIÉR
O b è a s n í k pro pøíznivce tibetských teriérù
8/2011
AKTUÁLNÌ:
Svìtová výstava
PaøíŹ
Tibet Dog Europe
Výroèí
Pro mlsné jazýèky
páníèkù i pejskù
Rozhovor
FOTOGRAFICKÝ SERIÁL
L e g s -S
Smon Tibetan Terriers
Ing. Radana Sojková, Halasova 1125, 436 01 Litvínov
Úvodem
Naši milí čtenáři,
jsem ráda, že se po roce opět setkáváme
na stránkách našeho časopisu. Myslím,
že se nám tu sešlo zase mnoho pěkných
článků doprovázených moc krásnými
fotkami našich chlupáčů.
Tento rok byl zase jedním z těch hektických a plných zážitků. Aspoň pro nás.
A o kousek z našich zážitků se s vámi
chci podělit.
Dočtete se, jak jsem zcela neplánovaně
navštívila světovou výstavu v Paříži, něco
málo o našich dalších aktivitách, kterými
jsou společná setkání s přáteli. Mimo jiné si připomeneme jedno významné výročí a pokusíme se vás i tak trochu poučit, ale hlavně pobavit.
Doufám, že vám všechny naše články
budou líbit. Ráda bych abychom si v tom
shonu všedního dne udělali čas chvíli
posedět a připomenout si, že i když nám
život občas do cesty postaví nějaké nepěkné překážky, vždycky tu máme naše
chlupáče, který nám život dokážou zpříjemnit. A jako vedlejší produkt se nám
podařilo najít spostu báječných lidí,
z nich někteří jsou našimi dobrými přáte-
li. A já osobně si toho moc vážím, že
mám spoustu skvělých přátel nejen
u nás, ale i v zahraničí, kteří nám fandí
a jsou s námi na společné vlně. A právě
tohoto úžasného pocitu sounáležitosti
jsme si užili na podzim na evropské výstavě tibetských plemen v Německu
Tibet Dog Europe, kde jsme se potkali
s našimi nejbližšími přáteli a byl to
opravdu úžasný víkend.
Tak jako vždy vám přeji pěknou zábavu
a doufám, že i vám Občasník udělá radost!
Radana Sojková
OBSAH:
Strana:
RECEPTY
Pro mlsné jazýčky páníčků i pejsků
3
AKTUÁLNĚ
Tibet Dog Europe 2011 (S. Jemelková)
Výročí (S. Jemelková)
Než půjdou do štěňátka do světa (M. Broulík)
Světocá výstava Paříž 2011 (R. Sojková)
Letní setkání CHKO Kokořín (R. Sojková)
Druhý hanácký výlet (R. Sojková)
4
6
7
8
10
11
ROZHOVOR
Simona Jemelková (R. Sojková)
12
ZAJÍMAVOSTI
Krátkosrstý tibetský teriér (R. Sojková)
14
AKTIVITY A POUČENÍ
Lze TT vychovat pozitivní motivací? (H.Vohradská)
Geocaching (J. Kržová)
Ačka napříč Evropou (M. Stejskalová)
Dogtrekking (J. Kržová)
Tip na vánoční dárek - e-kniha o TT (R. Sojková)
15
16
18
20
22
TEST PRO PÁNÍČKY
23
ZÁBAVA
Modní policie
Návrat do starých časů (R. Sojková)
24
25
FOTOGRAFICKÝ SERIÁL
26
VAŠE PŘÍBĚHY
Letní dovolená s tibe any (j. Bucková)
Fredík z Brlohu (Z. Málková)
28
29
GALERIE VETERÁNŮ
A´Naya Lamleh Legs-Smon (R. Sojková)
30
Občasník vydala a graficky zpracovala: Ing. Radana Sojková.
Své příspěvky zasílejte e-mailem: [email protected]
Občasník získáte poštou za poplatek 100,- Kč, tel.: 476 111 657 - večer, 602 418 027, e-mail: [email protected] nebo na si jej můžete
stáhnout na webové stránce http://www.sweb.cz/tt.obcasnik/
Na titulní straně: C.I.B. MultiCh. Dscho Utra U-tti (foto: Radana Sojková)
Strana 2
RECEPTY
Pro mlsné jazýčky páníčků i pejsků
Třepací dort
Radana Sojjkovvá
Já vánoční cukroví příliš nejím, takže ho ani poslední léta už nepeču. Pokud
patříte do podobné skupiny, možná se vám bude hodit recept na rychlý
moučník. Skoro bych řekla, že se dá zařadit do kategorie lehkých moučníků, i když základem je šlehačka.
Suroviny:
Korpus:
4 vejce (zvláš bílek a žloutek)
4-5 lžic cukru
4-5 lžic polohrubé mouky
Z bílků ušleháme pevný sníh, ze žloutků a cukrů vyšleháme pěnu do které
pak zamícháme mouku a lehce sníh
z bílků. Vlijeme do formy a upečeme.
Necháme vychladnout do studena.
Sekaná pro psí miláčky
Přísady:
200 g kuřecích srdíček - nebo libového
hovězího srdce, můžete přidat i maso.
cca 1/3 balíčku knackebrot ... ale myslím, že stejně úspěšně se dá použít strouhanka, nejlépe z celozrného pečiva
3 mensi vejce ... nebo 2 velka
cca 100 g vařené kukuřice (lze použít i ta
z konzervy)
jednu mrkev ustrouhanou na hrubém
struhadle
2 stroužky česneku
1/4 lžičky kvalitní sojové omáčky
Bylinky - zde se fantazii meze nekladou,
ale hlavně takové, uk terých máte jistotu,
Krém:
3 smetany ke šlehání (dvě na krém
a jednu na ozdobu)
2 mandarinkové kompoty (ten je nejlepší, ale můžete dát jiný podle chuti)
2 vanilkové pudinky Dr.Oetker
Créme Olé (ne jiný, nemuselo by se
vám to podařit)
Uzavíratelná mísa nebo hrnec s dobře těsnící pokličkou.
že je váš pes žere. Můžete použít jak sušené tak čerstvé. Sušené bylinky nechte předem chvíli ve lžíci oleje. Pokud použijete
čerstvé, lžící oleje dejte přímo do těsta.
Postup:
Syrová srdíčka, česnek a knackebrot rozdr te v mixeru, masomlejnku nebo jiném
vhodném zažízení. Přidejte ostatní ingredience. Všechno dobře promíchejte
a nechte chvíli uležet (cca 5-10 minut).
Knackebrot natáhne vlkost masa a těsto
se lépe zpracovává do šišek.
Směs rozdělte na dvě části. Z každé pomocí potravinové folie udělejte úhlednou šišku (jako sekanou) a folii dobře
Postup
Do uzavíratelné mísy nalijeme dvě
šlehačky, oba kompoty i se š ávou
a vsypeme vanilkové pudinky.
Mísu dobře uzavřeme a třepeme,
dokud necítíme, že hmota tuhne
(stačí skutečně pár zatřepání). Pokud
si nejsme jistí, nádobu otevřeme
a přesvědčíme se, že hmota je
opravdu tuhá a neteče.
Krém naneseme na vychladlý korpus
a dáme do ledničky ztuhnout. Před servírováním ušleháme zbývající šlehačku
do tuha a dort ozdobíme nejprve čokoládovými hoblinkami (čokoládu postrouhat na hrubém struhadle) nebo
čokoládovou rýží a pak šlehačkou.
Dobrou chu !
utěsněte. Můžete pro jistotu použít dvě
vrstvy folie přes sebe.
Šisky ve folii vložte do vařící vody a vařte asi 30 minut.
Pak šišky z hrnce vyjměte, nechte vychladnout a poté co dáte psíkovi ochutnat, dobře uschovejte, aby vám to nesežral najednou. Podávat můžete také se
syrovou strouhanou zeleninou, další příloha není nutná, protože v sekané je
knackebrot.
Přeji vašim mazlíkům dobrou chu !
Radana Sojková
Strana 3
AKTUÁLNĚ
Výstava TIBET DOG EUROPE (TDE) 2012
Werl (Německo) 29.10.2011
mona Jem
melkovvá
textt: Sim
fotto: Sim
mona Jem
melkovvá, Marrta Ščudlovvá
Organizace letošní TDE se po několika letech zase vrátila tam, kde začala, do největšího německého klubu KTR. Byla jsem zvědavá,
jak výstavu pojme klub i jak ji přijmou vystavovatelé z jiných zemí, protože KTR, který je zakladatelem a také stálým garantem výstav
TDE, se v minulých letech otřásal krizí, způsobenou jednak vnitřními problémy, jednak spory kolem testů CCL. Přestože nakonec
účast byla poněkud nižší než na minulých německých TDE, šlo o vskutku prestižní výstavu s výbornou organizací, špičkovými rozhodčími i hodnotnými cenami, vysokou návštěvou předních odborníků na tibetská plemena a nakonec i přátelskou, otevřenou atmosférou. Takže jsem s radostí konstatovala, že klub KTR chytil "nový dech" a vrací se k prestiži, kterou po mnoho let právem měl.
Khyi-M
Mi Bod-JJa Lamleh - V1, CAC-K
KTR/VDH, Bester Rüde, Skar
(chov. Martina Adámeková, maj. Martina a Milan Adámekovi)
Vajra Nyima von Jilong - V 1, CAC-K
KTR/VDH, Skar-m
mo, Beste Hündin, BOB
(chov. a maj. Angela a Henry Brügemann, D)
Němci spojili do jednoho prodlouženého víkendu tři významné akce: v pátek
se konal první světový kongres chovatelů tibetských dog, v sobotu TDE a v neděli klubová výstava KTR. Měly jsme to
štěstí, že se nám podařilo zajistit pokoje
v hotelu, kde se odehrával kongres a kde
byla ubytovaná většina vzdálenějších
účastníků i rozhodčí. Takže jsme si svá-
Marco Polo Sengge
Strana 4
Kennel Union) pan Liu Jinpeng.
Vzhledem k tomu, že český chov tibetských dog má v celosvětovém měřítku
nemalý význam, byla nejen pro mě překvapením neúčast českých zástupců.
Sobota s výstavou TDE byla náročná,
ale pro většinu účastníků to byl skutečný vrchol celé akce. Bylo přihlášeno celkem 150 psů čtyř tibetských
plemen v katalogu plus 9 štěňat mimo katalog. Němci pozvali opravdu
prestižní skupinu rozhodčích, specialistů pro tibetská plemena - pro tibetské teriéry to byla Sara Cross-Moore
(GB, Silgarhi, přihlášeno 71 psů), tibetské dogy posuzoval Torbjörn Skaar
(SE, Tintavon, 26 psů), tibetské španěly Tony Moran (GB, Avigdor, 24 psů),
lhasa apso José Zijlmans (NL, des
Coquins, 29 psů), štěňata mimo katalog a závěrečné soutěže pak Wesley
McCrum (GB, Kaltekhan).
teční "tibe ákologickou" atmosféru užívali od rána do večera.
Kongres tibetských dog byl pro chovatele tohoto plemene zásadní událostí.
Chov tibetských dog je zřejmě na rozcestí, asociovaným členem FCI se nedávno stala ambiciózní Čína, kde se
chovají tibetské dogy úplně jiného, výrazně molosoidního typu a odlišných
barev, které jsou pro mnohé boháče
symbolem
prestiže
a
luxusu.
Nejvýraznější jedinci dosahují v Číně,
Tchajwanu i Hongkongu nevídaných
cen, sahajících až do statisíců dolarů.
Často přitom nejde o "pravé" tibetské
dogy, ale o výsledek jejich cíleného křížení s jinými plemeny. V Evropě se tedy
ozývají hlasy o ztrátě genetické autenticity tibetských dog, o krizi plemene
a podobně. Je dokonce možné, že se začíná reálně rýsovat možnost rozdělení
dnešních tibetských dog na dvě plemena, jako se to například nedávno stalo
u akity inu. Číňané mají přitom velkou
ambici prohlásit "čínské tibetské dogy"
za své národní plemeno, na kongres dokonce přijel generální sekretář čínského
kynologického svazu CKU (China
Gyeshi Lamleh Legs-SSmon
Sara Cross je v současnosti jednou z nejuznávanějších znalkyň tibetských teriérů,
zabývá se jimi od roku 1967 a je po své
matce Pat Cross už druhou generací
slavné chovatelské stanice Silgarhi.
Posuzovala špičkové výstavy TT v mnoha
zemích, měla tu čest posuzovat tibetské
teriéry v roce 1997 také na Cruft's. Jela
jsem na TDE hlavně proto, abych poznala její názor na současné TT a proto posudek od ní je pro mě velkou ctí.
Konkurence všech plemen odpovídala
významné speciální výstavě, jakou je
TDE, byla tedy v průměru velmi vysoká.
Vzhledem k rozhodčím - specialistům
ale vcelku pochopitelně chyběly ty nej-
Primože Peera ze Slovinska, známého
posuzovatele a významného propagátora nově vznikající "přírodní" linie tibetských teriérů, založené na nových importech přímo ze země původu, kde byl
Primož letos již posedmé. Primož mimochodem úspěšně vystavoval mladou
představitelku této linie také na TDE fenka Dohna Diru Dge Lha ve třídě mladých v konkurenci osmi fen zvítězila s titulem "Awa Skar-mo".
Řada návštěvníků se přijela na výstavu
jen podívat, a už jako účastníci kongre-
D´Yusha Lamleh Legs-SSmon
Bhoomi Lamleh Schambala
A¨Naya Lamleh Legs-SSmon
větší "šou hvězdy" s exteriérem zaměřeným hlavně na efektní předvedení v závěrečných soutěžích velkých mezinárodních výstav.
na jednu výjimku žádný z nich neodešel z výstavy bez pořadí! To je veliký
úspěch, který svědčí o tom, že naši
chovatelé, kteří se podobných akcí
účastní, mají přehled, tibe ákům rozumí a v kvalitě svých psů si s jinými zeměmi vůbec nezadají.
Potěšujícím trendem byl pro mě poměrně velký počet chovatelů a vystavovatelů z bývalého "východního bloku",
kteří už na takových důležitých výstavách zdaleka nejsou jenom v roli statistů, ale významně zasahují do celkového
pořadí.
Radostí podobných akcí je setkávání
s přáteli, které běžně známe především
z internetové komunikace, protože žijeme v různých koutech světa. Kromě řady jiných milých setkání mě potěšilo, že
jsem se po roce opět viděla s Petrou
Keulers, chovatelkou mojí Šivy, i s Anke
Peine, se kterou přes dlouholeté přátelství mám jen zřídka možnost se potkat.
Radana Sojková se po letech konečně
osobně setkala s Anette Ohman, americkou chovatelkou její U-ti, či s finskými
chovatelkami, které přivezly představit
mladého psíka z Radanina chovu. Po
společné slavnostní pozdní večeři (výstava totiž končila až o půl osmé večer)
nám bylo poctou pozvání na malou večerní prezentaci fotografií z Tibetu od
Děkuji všem z naší české a slovenské reprezentace za příjemnou společnost,
přátelské fandění i milé gratulace !
Pam-Z
Zamirin U Make Me Happy
su tibetských dog nebo chovatelé, které
TDE zajímalo. Výborná organizace, příjemné prostředí staré typicky německé
hrázděné stavby s domáckou náladou,
krásná výzdoba s tibetskými artefakty,
významné osobnosti ze světa kynologie,
to vše se postaralo o výbornou slavnostní atmosféru s rumrajchem mnoha lidí,
s vytleskáváním každé třídy, se vzájemným prohlížením psů a diskuzemi nad
problémy tibetských plemen.
Na TDE se sešlo hned několik tibetských teriérů z České republiky a ze
Slovenska a velmi mě potěšilo, že až
Výsledky úspěšných českých a slovenských tibetských teriérů - Tibet Dog Europe, (TDE) 29. 10.2011
ICh. Marco Polo Sengge - V2, Res. VDH Antw. (třída šampionů 6 psů),
U'Batang Lamleh von Nama-schu - San Tserei Laika, chov. + maj.:
Simona Jemelková
Gyeshi Lamleh Legs-SSmon - VD3 (třída mladých 6 psů),
Dscho Utra Yungs-Dkar - D'Yusha Lamleh Legs-Smon, chov.: R. Sojková,
maj.: Kirsi Wikström a Mari Partaneni (FIN)
JCh. Khyi-M
Mi Bod-JJa Lamleh - V1, VDH-Antw., CAC-KTR, Skar (mezitřída
4 psi), Wanted Nice Dog's Farouk Lamleh - Bhoomi Lamleh Schambala,
chov. + maj.: Martina a Milan Adámekovi
ICh. A'Naya Lamleh Legs-SSmon - 3. místo (nezadává se známka, třída
veteránů 4 feny), Silveridge Golden Parson - Dscho Utra U-ti, chov. +
maj.: Radana Sojková
ICh. Bhoomi Lamleh Schambala - 1. místo (nezadává se známka , třída čestná 1 fena), Schanti's Khan-po Kukur Baba Lamleh Mocowodo's X-model Xanthia, chov.: B. Alfieri, maj.: Martina a Milan
Adámekovi
JCh. Khyi-M
Mi Bunti Lamleh - V3 (mezitřída 7 fen)
Wanted Nice Dog's Farouk Lamleh - Bhoomi Lamleh Schambala,
chov.: M. Adámková, maj.: Jolanta Cichecka (PL)
JCh. Pam-Z
Zamirin U Make Me Happy - V1, VDH-Antw. (mezitřída
7 fen), Falamandus Knock-Out - P'Tshang-Ma od Vilzonky, chov.: P.
Maki (FIN), maj.: Martina Machačová a Lenka Mifková
ICh. D'Yusha Lamleh Legs-SSmon - V4 (třída šampionů 8 fen),
Silgarhi Oberon - Dscho Utra U-ti, chov. + maj.: Radana Sojková
Strana 5
VÝROČÍ VÝROČÍ VÝROČÍ VÝROČÍ VÝROČÍ VÝROČÍ
(SSim
mona Jem
melkovvá)
Uběhlo už neuvěřitelných 40 let, co byl do české plemenné knihy zapsán první tibetský teriér, černostříbrná fenka s bílými znaky Punn vom Geigenbühel, narozená 24. července 1971 v rakouském Schwarzau im Gebirge, v jedné z prvních středoevropských
chovatelských stanic tibetských teriérů "vom Geigenbühel" paní Beatrice Schnabel.
Jeníkova, kteří předtím chovali a vystavovali airedale teriéry, na jedné z brněnských výstav se setkali s prvními představiteli tohoto atraktivního plemene a jako
mnohé jiné je zachvátila "tibetská nákaza".
Ačkoliv úplně první vrh tibetských teriérů u nás odchovala Etawa, čest stát se
zakladatelkou českého chovu tibetských
teriérů v pravém slova smyslu připadla
Punn. Odchovala v úctyhodných osmi
vrzích celkem 43 štěňat v chov. stanici
"Al-Erak" manželů Karelových a mnoho
jejích potomků působilo v dalším chovu
nejen u nás, ale i v dalších zemích.
Punn se dožila třinácti let, zemřela v říjnu
roku 1984. Ptáte se, jak chovatelská stanice erdelů a později tibe áků dostala
arabsky znějící jméno Al-Erak? Odpově
je snadná. Zkuste si přečíst pozpátku příjmení chovatelů...
Punn a Dykhor
Dykhor
Dnes už asi nezjistíme, proč za jejím registračním číslem 1 je v české plemenné
knize uvedeno dvojčíslí roku 73, když při
podrobnějším pročtení jejího rodokmenu najdeme jak přesné datum zápisu
2. listopadu 1971, tak výsledky výstav
z roku 1972, potvrzující že v té době již
byl u nás registrovaná.
německá fenka Ma-Do-Meh Etawa, narozená 9. dubna 1971, která žila později
v Ma arsku.
Čestné číslo 3/73 nese průkaz původu
prvního psa, legendárního Dykhora - Ch.
Sjellebros Dykhor, který se narodil
8. června 1972 a do plemenné knihy byl
zapsán 20. listopadu 1972.
Za zápisem Punn následuje v plemenné
knize s číslem 2 (rovněž s vročením 73)
Všichni tito první tři tibe áci u nás byli importováni manželi Karelovými z Golčova
Fota: archiv manželů Karelových, který věnovala
Simoně Jemelkové
Etawa a její vrh
Strana 6
Než půjdou štěňátka do světa
(Majjka Brroulík, Otttawa-C
Canada)
Lovecký instinkt se testoval ručníkem taženým před štěnětem ….
Nedávno se mi naskytla příležitost sledovat psychologické testování štěňat Tibetských teriérů, kterou jsem si nenechala ujít. Ráda se s vámi podělím o svoje dojmy slovem i několika obrázky.
Skupinka kanadských chovatelek se sešla v domě jedné z nich, kde štěňata nikdy dříve nebyla a rovněž štěňata neznala přítomné osoby. Byl použit test PAT (Puppy Aptitude Test - Test postoje štěňat).
Štěně bylo opatrně otočené na zádíčka
a přidržené rukou k zemi. Mělo setrvat po
dobu půl minuty v této nepohodlné pozici. Některá štěňata se snadno podřídila, dominantní tvrdě bojovala a snažila se
vyprostit. Obdobná byla i reakce na dominanci při vyzdvižení štěněte do výšky či
přiblížení obličeje ke štěněti.
Instruktorka provádějící test byla chovatelka Bearded collies - vousatých kolií která je rovněž cvičitelkou agility a úspěšnou závodnicí v tomtéž. Jedna účastnice
byla pověřena zapisováním bodového
hodnocení každého štěněte, další pomáhala při zvukových/zrakových efektech,
já byla pozorovatelka do počtu. Každá
z nás měla nohy složené pod sebe na
křesle či gauči, aby nerušily průběh testu.
Štěňátka byla přinášena jedno po druhém jejich chovatelkou, která štěně postavila na kraj místnosti a rychle zmizela,
čímž se dotyčné štěně muselo samostatně vypořádat s novým prostředím.
Na středu koberce bylo štěně očekáváno
klečící instruktorkou, která jej napřed nechala porozhlédnout a pak ho jemným
hlasem přivolávala….
Zajímavý byl rovněž test reakce na nepříjemný zvuk. Použita byla kovová pánvička a vařečka. Některý jedinec se
otočil, naslouchal a poté se bu vydal na
bližší průzkum zdroje zvuku, kdežto jiný
se odvrátil. Poté byla pánvička postavena
na zem a očekávaly se štěněcí reakce.
Reakce byly opět různé.
Rychlost reakce byla rovněž různá.
Některá štěňata šla přímo za lidským hlasem, jiná šla oklikou, nebo nové osobě
příliš nedůvěřovala, jedno se rozhodlo
vrátit se a chvíli hledalo cestu zpět…!
Nakonec však dravá zvědavost všech zvítězila a test pokračoval
Zajímavým testem bylo testování štěňat na spolupráci s člověkem. Před štěnětem se zmačkal papír
do tvaru koule. Poté se koule hodila před
štěně … nejprve blízko, později dále …
většina štěňat kouli následovala, očichala
a některá jí i přinesla zpět. Jedno ze štěňat spolupracovalo a aportovalo kouli
s takovou chutí, že vzbudilo obdiv nás
všech! Rozdovádělo se tak, že kouli nadhazovalo a posléze roztrhalo, čímž nás
všechny rozesmálo!
Po řádném očichání mělo štěně následovat
instruktorku hlouběji do místnosti - následovat její hlas…tato část probíhala hladce.
Zajímavější byl test na ochotu se podřídit
člověku v okamžiku velkého nepohodlí.
(Mám doma dva tibe áčky, ale přimět je
k aportování míčku či hraček zpět se mi
nevede. Vyhledají a doběhnou tenisák
nebo hračku a počkají u ní, abych si ji
mohla vyzdvihnout a znovu 'si jí hodit'!)
Reakce byly překvapivě různé...
Ocásek nahoru u kurážného štěněte ...
Ocásek dolů u váhavého štěněte...
Nejzajímavějším testem jsem shledala test
s rozkládacím deštníkem. Sledovala se jím
inteligence v reakci štěněte na neobvykle se
chovající a vyhlížející předmět v místnosti.
Některé štěně se při prudkém otevření
deštníku vylekalo a nic s nim dál nechtělo mít. Jiné se upokojilo a vydalo se na obchůzku kolem, a to naše hravé štěně
s koulí vzalo deštník útokem …. očichalo
ho, oběhlo, nastoupilo na tyč a vyzkoušelo na plátně zoubky; vítězství mělo štěně jisté - podařilo se mu deštník složit!
České přísloví říká "Jaký pán
takový pes!" V případě hledání
perfektního domova pro štěňátka by mělo platit přísloví:
"Jaký pes-takový pán!"… tedy
podle chatakteru a temperamentu štěněte by se měl najit
podobný majitel, aby jejich životní souhra byla harmonická.
Majitel "začátečník" by měl
dostat lehce ovladatelného
améně temperamentního pejska a nezkrotný temperamentní pejsek by měl přijít do
pevných rukou toho, kdo už má určité zkušenosti s výchovou štěňat a pravděpodobně ne tam, kde jsou v rodině malé děti.
Doporučuji tento test všem chovatelům.
Test najdete na Google-Vikipedia a rovněž v Občasníku č. 5/2008. Je cenným
materiálem pro volbu správných budoucích majitelů a ještě se u něj výborně pobavíte jak vy tak vaši přátele.
Strana 7
Světová výstava psů (9. - 10. 7. 2011) aneb Paříž v černobílé
Radana Sojková
V červenci se konala světová výstava psů tentokrát v hlavním městě slunné Francie Paříži. Současně se světovou výstavou byly pořádány i výstavy speciální Championnat de France.
Atisha´s Journey to Tripitaka, Atisha´s Blazing Black Adder
Původně jsem neměla v plánu vůbec jet.
Přiznám se, že pokud je delegován rozhodčí z pořádající země, nemám k takovému posuzování příliš důvěru.
Přihlášeno jsem tedy neměla, ale nakonec jsem se dohodla se známými a vyrazila aspoň na kukandu. Vůbec jsem si
nedělala iluze o organizaci, protože ve
Francii jsem byla předtím dvakrát a tato
země na mě ani jednou extra dojem neudělala - vyjma památek.
Organizace výstavy byla příšerná a všude
byl nemožný nepořádek. To, že neuklízeli
po svých psech vystavovatelé bych pochopila, protože to nebylo kam vyhazovat. Ani pořadatelé se ale nenamáhali pořádek zajiš ovat. V neděli cesta k výstavišti simulovala cestu minovým polem.
My jsme dojeli v sobotu velmi brzy ráno,
parkovali jsme téměř u vstupu.
Veterinární kontrola načítala čísla čipů a
kontrolovala očkování. Díky zmatku, který tam panoval, se nám podařilo projít
bez placení (u vstupu pro vystavovatele
ani pokladna nebyla, museli bychom na
druhý konec výstaviště ke vstupu pro
návštěvníky a tak si troufnu říct, že jsme
nebyli jediní).
Zajímavé bylo, že Happy měla na vstupním listě jiné číslo kruhu, než jsem si já
pamatovala z rozpisu kruhů. Asi na třetí
pokus a po úvahách hodných Sherlocka
Holmese, jsme našli náš kruh. Huráááá!!!
Kousek byla kavárna a toaleta, tak jsme
byli spokojení. Ani okolo kruhů nikde
nebyly odpadkové koše a jen díky kultivovanosti vystavovatelů to tam nevypadalo jako na smetišti. Prima byla řada
židlí okolo celého kruhu pro diváky.
Kruh v sobotu čítal dva spojené kruhy
dohromady, paní rozhodčí sotva na psy
dohlédla, jak byl veliký.
Strana 8
V sobotu se konal Championnat de
France, který posuzovala španělská rozhodčí Alejandra Moragas. Její posuzování
bylo svižné. Neměla jsem však z výsledků
pocit, že by měla zcela vyhraněný názor.
V neděli byli přihlášení v podstatě stejní
psi jako v sobotu plus pár dalších.
Posuzování francouzského rozhodčího
Guy Mansencal bylo pro mě dost chaotické. Obdivuji jeho vitalitu v poměrně
vysokém věku a chápu, že ho chtěli poctít tím, že jeho poslední posuzování bude právě světová výstava. Jeho přístup
ke psům se mi ne vždy zamlouval.
Občas zaběhl mezi diváky, aby jim sdělil (většinou francouzsky), že se mu
opravdu nelíbí některé skusy, volnější
lokty, pohyb a že si teda nemůže pomoct. Do toho pobíhal vedoucí kruhu
a zapisovatel rozhodčímu dělal poznámky. S poznámkami to bylo obzvláš veselé, protože jim pak pan rozhodčí nerozuměl a chodil se zapisovatele ptát
a dlouze pak rozprávěli.
To, že nikdo nevěděl jaké je umístění
(chvílemi jsem měla pochybnost, že to ví
sami vystavovatelé) a nedalo se vítěze tříd
vyfotit, bylo naprosto skandální. Angličtí
chovatelé, kteří se účastnili také jako diváci, se na začátku ozvali, aby stavěli vítěze tříd k číslům s pořadím, byli vedoucím
kruhu odmávnuti - zřejmě aby dali pokoj.
Ve Francii mají jiný systém nastupování
tříd a udělování titulů.
Nejprve nastupují psi z mezitřídy a otevřené třídy. Vítězové těchto tříd pak nastupují o titul CAC, o res. CAC pak vítěz
třídy, kde CAC zadán nebyl a druhý
v pořadí ze třídy kde byl zadán CAC (obdobně jako v případě res. CACIB).
Pak nastupuje třída šampionů. Vítěz třídy šampionů a CAC pak soutěží o světového vítěze a CACIB, o res. CACIB stejně jako o res. CAC.
Obdobně pak tituly na Champinnat de
France.
Výsledky obou výstav byly rozdílné, jen
vítěz psů Atisha´s Blazing Black Adder
(chov. a majitel Sheryl Rutledge, USA,
handler: Hano Zsolt, Ma arsko) byl po
oba dny stejný, současně byl i nejlepším
psem plemene a na světovce BOB.
Vítěznou fenou na šampionátu a BOB
byla Atisha´s Journey to Tripitaka (chov.
Sheryl Rutledge, USA, majitelé Cathy
a Sean Lydon, Irsko), v něděli byla CACIB
fenou.
Ve třídách mladých se nezadává žádný
titul (mám na mysli CAJC či jeho obdoba), jen pořadí a na světové výstavě
Světový vítěz mladých.
Na sobotním šampionátu vítězným
mladým psem byl Ti La Shu Regalia
California Dream (chov. J. Chaix, USA,
maj. Sabine a Katja Rauhut, Německo),
který byl zároveň Nejlepším mladým.
Vítězkou ve fenkách byla Pam-Zamirin
U Make me Happy (chov. Pirjo Maki,
Finsko, majitelek Martiny Machačové
a Lenky Mifkové, ČR).
Ti La Shu Regalia California Dream, Pam-Z
Zamirin U Make Me Happy
či oné barvy je opravdu na škodu plemeni. Vždy právě variabilita barev je na tibeácích úžasná a všechny jsou krásné, když
je krásný a elegantní pes. U kterého jiného
plemene se vám může stát, že dva černí
rodiče dají barevná štěňátka (jako se to
stalo letos nám)? Myslím, že chovatelé
by se měli pokusit zejména o zachování
pěkného typu, zdraví, povah, prostě všeho, co ke správnému tibe ákovi patří a nepodřizovat své chovatelské programy jen
barvě. Bylo by škoda tuto variabilitu barev
zničit. Ale nebudu pesimistická, chovatelů co se snaží odchovávat pěkné tibe áky
je pořád celá řada.
Kyang´s Wa Wa-G
Gro, Regalia Devil May Care
V neděli vítězným mladým psem a světovým vítězem mladých byl Khyi-mi
Bod-ja
Lamleh
(chov.
Martina
Adámeková, SK, majitelé Martina a Milan
Adámekovi, SK) a ve fenkách pak opět
Pam-Zamirin U Make me Happy (chov.
Pirjo Maki, Finsko, majitelek Martiny
Machačové a Lenky Mifkové, ČR), která
byla i Nejlepším mladým. Oběma patří
velká gratulace.
Ve veteránech psech nebyla po oba dny
velká konkurence, ve fenkách na světovce větší a většina pro mě vypadala jak
podle kopíráku. Na sobotním šampionátu nejlepším veteránem psem se stal
H´Aran Horpa Tashi Bodjul (chov. a majitel Eva Pravdová, ČR). Ve fenkách jedna
hlášená nenastoupila.
V neděli nejlepším veteránem psem a vítězem veteránů se stal H´Aran Horpa
Tashi Bodjul (chov. a majitel Eva Pravdová,
ČR). Vítězkou ve fenkách na Nejlepším
veteránem pak byla Sultane des Sources
du Salaison (chov. Sylvette da Costa, maj.
André M. Duboc)
Výstava pro mě byla po loňské světovce
v Dánsku další užitečnou zkušeností.
Mám ráda přehled napříč všemi liniemi,
protože mě to opravdu zajímá. Jsem ráda, že některé psy, které znám jen z fotek, jsem viděla na živo. Ačkoli mám
svou představu o tom, jak by měl správný tibe ák splňující standard vypadat,
vždy je velmi užitečné vidět, kam se
chov v jednotlivých zemích Evropy, ale
i Ameriky ubírá. A takové výstavy jsou
k tomu tou správnou příležitostí.
Někteří jsou bez podsady, hlavně, že jsou
chlupy řádně lesklé a nažehlené a pes lítá
kruhem, že by mu afgán mohl tempo závidět. To, že pohyb je jen rychlý, nikoli
však vydatný se správnou dynamikou, už
ke škodě tibe áků většina nevidí.
H´Aran Horpa Tashi Bodjul
Poměr mezi vystavenými černo-bílými, bílo-černými a černými s většími bílými znaky byl opravdu nepříznivý pro ostatní barvy. Ačkoli i já některé barvy preferuji (jako
myslím každý z nás), myslím, že selekce té
Po nedělní výstavě jsme si celá naše výletní sestava Martina Machačová, Lenka
Mifková, Magda Šrůtová a Happy došli
na skvělou večeři s vínečkem. Večer jsme
si poseděli a v pondělí ráno vyrazili na
krátkou procházku po Paříži.
Neodolali jsme posezení v klidu u oběda
a pak jsme vyrazili směrem k domovu. Po
cestě jsme ještě udělali zastávku ve
Verdunu na krátkou procházku a pak už
jen hurá domů. Do Čech jsme dorazili
kolem šesté hodiny ranní. Vyzvedla jsem
si u příbuzných auto a poté, co se mi
v autě podařilo dvakrát téměř usnout,
jsem si vynadala do bláznů a šla do práce, protože kolega volal, že něco potřebuje.
Děkuji všem mým spolucestujícím za super výlet, při kterém jsme užili i spoustu legrace. Ale to se popsat ani nedá, to se musí zažít! Byly to tři dny plné zážitků a nelituji, že jsem se na tuto cestu vypravila a ještě
jednou děkuji, že mě holky vzaly sebou.
Všechny fotky zde uveřejněné jsou ze sobotního šampionátu, v neděli jsem točila
video.
Nechci příliš komentovat úroveň vystavovaných psů. Někteří byli opravdu pěkní,
typičtí, krásně upravení a skvěle předvedení s pěkným pohybem. Zástupci
z Čech a Slovenska prezentovali skoro
všichni pěkné tibe áky v dobré kondici
a jejich skvělé výsledky tomu i nasvědčují.
Ale mnoho z vystavených tibe áků bylo
extrémního typu s vysloveně nepěknými
hlavami, netypickým výrazem a pohybem.
Strana 9
Poje te se s námi pobavit
Radana Sojková
V letošním roce jsme se zúčastnili mimo jiné i dvou setkání tibetských teriérů. Sama
jsem byla pořadatelkou toho prvního - výletu do CHKO Kokořín. Na podzim jsme
se pak zúčastnili hanáckého výletu. Obě setkání byla velmi příjemná a nesla se v duchu přátelství a dobré nálady. Už se těšíme na příští rok a na dalšísetkání spřáteli
a majiteli tibe áků.
Letní setkání tibe áků a jejich kamarádů (6.8.2011) CHKO Kokořín
Pod skalním útvarem Husa jsme se
všichni vyfotili, někteří si trochu odpočinuli a někteří si ještě vyšplhali na skálu.
A pak už pokračovali dál, cesta už byla
jen pohodička. Když jsme byli na cestě
tři hodiny, vzpomněli jsme si na výrok
Petry na počátku, že trasu cca pět km
nemůžeme jít tři hodiny … můžeme,
dokonce i déle.
Poslední úsek našeho pochodu vedl podél pole. Tibe áci nabrali další energii
a uspořádali dostihový závod v obilí. Pak
poslední lázeň v kaluži, nalodit a hurá do
hospůdky.
V sobotu 6.8.2011 jsme se v 10 hodin
sešli před obcí Hvězda v oblasti
Chráněné krajinné oblasti Kokořín.
Přesto, že léto a dovolené byly v plném
proudu, dorazilo 16 lidí s 15 psy, tentokrát i s mezinárodní účast - polské paničky s čubinkou z českého chovu a česko-německá panička s fenkou německých majitelů.
Po úvodním představení všech přítomných jsme vyrazili na Bruknerovými pečlivě naplánovanou a několikrát vyzkoušenou trasu dlouhou necelých 6 km.
Cesta lesem po deštích vyschla, ale zbylo na ní ještě dostatečné množství různě
čistých či blátivých kaluží, aby se v nich
naši mazánci mohli vyráchat. A využívali
toho na každém kroku a tak po chvíli téměř všichni připomínali blátivé koule
šampion - nešampion.
Strana 10
Cesta vedla z větší části lesem a připravila si na nás jen dvě pasti - žebřík ze
dřeva a lesní zastávku se stolem plným
svačiny dalších turistů. Obě dvě jsme
zvládli bez úhony, kolegové turisti svači-
nu vlastním tělem uhlídali a ještě měli
možnost si prohlédnou všechny naše
psy, protože se na ně (nebo spíš jejich
sváču) všichni do jednoho přišli podívat.
Náš konvoj vozů by mohl směle konkurovat svatebnímu průvodu. Dojeli jsme
do Ostrého a přes počáteční nedorozumění s obsluhou ohledně naší rezervace
jsme usedli a hodovali.
S plnými břichy, trochu unavení, ale spokojení jsme naši výpravu postupně rozpustili. Někteří vyrazili domů a někteří
ještě na nedalekou soukromou kozí farmu pro skvělé sýry.
DO KOPEČKA I Z KOPEČKA
Druhý hanácký výlet s tibetskými teriéry (22.10.2011)
že dostanou konečně oběd. Dobře jsme
se najedli a po odpolední kávě jsme se
vydali ještě na procházku po okolí. Na
poli se psíci ještě dosytnosti vyběhali,
pokusili jsme se udělat další společnou
fotku a už se začalo stmívat, a tak byl čas
na návrat do chaty.
V podvečerních hodinách jsme se sesedli ve společenské místnosti a promítli jsme si americký dokument o standardu tibetského teriéra s výkladem Simony
Jemelkové a s volnou diskusí k jednotlivým bodům standardu a vývoji plemene.
Americký dokument je udělaný velmi
pěkně a ačkoli mají Američani standard
malinko jiný, je v podstatě akorát podrobnější
než
standard
FCI.
Po shlédnutí videa a diskuzi nás většina
opustila a silné povahy setrvaly u vínečka až skoro do dvou ráno.
Po roce jsme měli opět příležitost se sejít v Olomouci. Výlet stejně jako vloni
pořádala Simona Jemelková. A stejně jako vloni byl i letos výlet povedený!
Sešel se nás opravdu rekordní počet
31 lidí a 24 psů.
Naši první zastávkou byla ZOO
Olomouc - Svatý Kopeček, která je jednou z nejhezčích českých zoologických
zahrad. Počasí bylo slunečně podzimní,
bylo teplo a procházka s obhlídkou exotických zvířátek byla příjemná. I naše
banda budila ohlas mezi ostatními návštěvníky. Občas některý z našich chlupáčů musel povyprávět místním obyvatelům odkud přijel a jak se mu tam líbí.
Ale jinak čas ubíhal jak splašený v družné zábavě.
Ze ZOO jsme se přesunuli do chaty Pod
věží Radíkov, kde už jsme byli očekáváni. Část z nás v této chatě i nocovala
a měli jsme si příležitost zavzpomínat na
dobu ROH dovolených v podobných
rekreačních střediscích (ještě že mě to
míjelo). I naše žaludky už byly vděčné,
V neděli po snídani a pořádné ranní lesní
procházce (a malé výjiž ce na koni jednoho z mladých účastníků) naše hrstka
vyrazila do Olomouce do nádherného
nového muzea veteránů - http://veteranarena.cz/ - vřele doporučujeme. Můžete
se nejen vyfotit v jednom z veteránů, ale
také si můžete zcela zadarmo zatelefonovat se svými rodinnými příslušníky z patra
do přízemí historickým telefonem.
Děkujeme všem účastníkům za dobrou
náladu a Simoně Jemelkové za vzornou
organizaci. Příští rok na viděnou.
Strana 11
ROZHOVOR
Dosud jsme vám přinášeli rozhovory s lidmi okolo tibetských teriérů, kteří se věnují hlavně aktivitám s tibe áky, a už různým sportům, ale i výstavám. Tentokrát jsem se rozhodla
udělat rozhovor s dlouholetou chovatelkou, vystavovatelkou, rozhodčí a zakládající členkou klubu tibetských teriérů paní PhDr. Simonou Jemelkovou (chov. stanice Sengge).
Simona se aktivně zajímá o dění nejen okolo tibe áků, ale také ostatních psů s ohledem
na zdraví, povahy a další důležité aspekty chovu. Ale o tom už vám řekne sama.
Simony Jemelkové se ptala Radana Sojková
foto: Jakub Antoš
Simono, můžeš prosím krátce představit
sebe a svou smečku čtenářům, kteří tě
neznají?
Kdy ses poprvé setkala s tibetským teriérem a jak padlo rozhodnutí, že se stane
součástí tvého života?
Jako mnohé v životě, byla to vlastně náhoda. V roce 1986, když jsem se po studiích osamostatnila, jsem si konečně
chtěla pořídit psa, konkrétně středního
knírače. Známí mojí maminky ve Dvoře
Králové, manželé Zichovi, měli zrovna
štěňátka exotického plemene, o kterém
jsem nikdy neslyšela. Když jsem se poprvé setkala s jejich Kimem Al-Erak, jeho
okouzlujícím zjevem i jeho nádhernou
extrovertní, přátelskou a veselou povahou, byla věc jasná a já propadla nemoci zvané "virus tibeticus". Aktivní chovatelkou jsem od roku 1990, bližší informace najde čtenář nejlépe na mém webu (www.sengge.cz).
Kromě jiného jsi i chovatelka. Jaké byly
tvé chovatelské začátky a motivace pokračovat? Co považuješ za největší úspěch ve svém chovu?
No, to je několik otázek najednou, takže
postupně.
Zpočátku jsem vůbec neuvažovala o tom,
Strana 12
že bych někdy byla chovatelkou, chtěla jsem jen
jednoho psího kamaráda.
Ale brzy mě kynologická
problematika
pohltila
a tak k nám po prvním tibe ákovi Arisovi přišla
v roce 1989 Bentýška
(Bentej Sadhana), zakladatelka mého chovu, velká
osobnost a fenka, na kterou dodnes hodně vzpomínám.
Motivace pokračovat?
Na to je těžké odpovědět.
Koníček? Láska? Vášeň?
Posedlost? Mnoho mých
známých apřátel to považuje za jistý druh osobního
šílenství. Někdy si dokonce říkám, že mají pravdu!
Za největší úspěch jsem
nikdy nepovažovala sebeprezentaci v podobě
výstavních úspěchů za
každou cenu. Za naprosto
hlavní považuji to, aby
štěňátka, která odchovám, našla milující
rodiny, kde mohou prožít spokojený život.
Že jsem mezi majiteli mých štěňat našla
i několik velmi dobrých přátel, to považuji
za jednu z nejlepších věcí na celém chovatelství. Byla jsem tak třeba velmi š astná,
když se mi po letech ozvali majitelé pejska, který se u nich spokojeně dožil téměř
18 let!
Mělas ve svých začátcích nějaký vzor nebo učitele? Pokud ano, jak hodně to
ovlivnilo tvé názory a v čem?
Jediný konkrétní vzor jsem nikdy neměla. Od počátku jsem se snažila hodně
problematiku chovatelství studovat, jezdím na výstavy u nás i v cizině nejen vy-
stavovat, ale hlavně se dívat, čtu, hledám
kontakty na uznávané chovatele. Od roku 1990 jsem členkou největšího evropského klubu tibetských plemen, německého KTR. Znalosti a zkušenosti, které
jsem získala prostřednictvím tohoto klubu a obecně německých chovatelů, byly
pro mě v začátcích to nejdůležitější. Od
počátku jsem obdivovala systematičnost
a otevřenost klubu KTR, jeho důraz na
zveřejňování chovatelských informací
a na co nejširší spolupráci v mezinárodním měřítku.
Změnil se od dob tvých začátků tvůj pohled na chov?
Samozřejmě, člověk se vyvíjí, učí se a jeho názory se vyvíjejí také. Doufám, že pětadvacetiletá zkušenost mě naučila větší
pokoře, každopádně jsem daleko míň radikální než v počátcích, snažím se být objektivní a nic si nenalhávat. Přesvědčila
jsem se, že v chovatelství neexistuje jed-
noznačně dokonalá nebo jednoznačně
špatná linie. Hlavní rozdíl tkví obvykle
především v informacích, které o té nebo
oné linii máme...
Pokud si vybíráš štěně do své smečky, co
je pro tebe důležitější, jak vypadá štěně
nebo jak vypadá celý vrh?
Důležitý je samozřejmě celý vrh, ale nejen ten. Je třeba sledovat, jak vypadá celá linie, ze které štěňata pocházejí, jejich
předkové, příbuzní. Chovatelská problematika je ale velmi složitá, psi jsou živí
tvorové, ne nějaké výrobky, které naplánujeme, narýsujeme a pak vyjedou z továrny podle nákresů. Takže i v tom nejlepším chovu člověk může sáhnout vedle, nebo naopak u průměrného chovatele se můžou najít vynikající jedinci. I když
ten druhý případ je asi podstatně vzácnější, že…
V současné době se hodně mluví
o zdraví psů. V loňském roce byly
uvedeny do chovatelské praxe dva ge-
netické testy pro tibetské teriéry a na
dalších se pracuje. Jaký je tvůj názor na
zdraví tibetského teriéra?
Tibetský teriér jednoznačně patří mezi plemena, která lze považovat za zdravá, přestože jako u každého plemene i u něj se některé dědičné nemoci vyskytují.
To, že se u všech plemen objevují stále
nové a nové nemoci, je způsobeno podle mě především tím, že se v celém světě
stále zlepšuje výzkum nemocí, zlepšuje se
diagnostika a s vyšší životní úrovní lidí se
prodlužuje i průměrný věk psů. Mnohé
nemoci, které neměly dříve šanci se projevit, začínají být problémem, o kterém se
více mluví. V dobách, kdy člověk měl co
dělat, aby obstaral základní živobytí pro
sebe i svoji rodinu, neřešil problémy nemocných zvířat..
Výskyt dědičných onemocnění není
možné podceňovat, ale nelíbí se mi hysterie, která vypukne, když se objeví nějaká "nová" nemoc, na kterou se soustředí
pozornost všech a kvůli které jde všechno ostatní stranou. Je skvělé, že u některých dědičných nemocí se podařilo objevit genetické testy. Ale žádné testy nejsou samospasitelné.
V osmdesátých letech se u TT v celém
světě velmi mluvilo o progresivní retinální atrofii (PRA), jedné z nejčastějších dědičných očních nemocí mnoha plemen
psů. Nemoc z populace nezmizela, genetické testy pro TT dosud nejsou, ale
koho to dnes trápí? Aktuálnost boje proti PRA byla úplně přehlušena nejžhavější
kauzou, kterou je CCL a nově objevené
genetické testy. Většina chovatelů se
snaží rychle z rodokmenů eliminovat
přenašeče CCL, což je jistě chvályhodné,
ale zároveň se zapomíná, že genetické
testy by měly být především pracovní informací, ne popravištěm. Při překotném
vyřazení všech zatížených jedinců z cho-
povoláním historička, tak vím, že vývoj
v jakékoliv oblasti lidského činění má
tendenci se vždy po nějaké odchylce
vracet k "normálu". Takže věřím, že
i dnešní trend nemůže jít do nekonečna.
vu si značně zúžíme chovnou základnu,
což je nejkratší cesta k rozšíření dalších,
třeba i daleko závažnějších onemocnění.
Totéž se samozřejmě týká PLL a myslím,
že chovatelé jiných plemen řeší totéž
u jiných onemocnění, pro která již byly
genetické testy objeveny.
Jsi řadu let také posuzovatelkou exteriéru psů. Můžeš nám říct, pro jaká plemena a zda budeš v této své aktivitě pokračovat? Už jsem tě dokonce zahlédla
v delegaci na zahraniční výstavu, tak to
snad není tajné.
Aprobaci posuzovatelky psů jsem získala
v roce 1996. Řadu let jsem se aktivně posuzovatelství nevěnovala, ale stále sleduji
především tibetská plemena. Nyní jsem
se, mimo jiné po přesvědčování mých
kynologických přátel, rozhodla znovu se
aktivně do činnosti rozhodčího zapojit.
Rozšiřuji si aprobaci v prvé řadě na tibetskou dogu, ale také na některá společenská plemena. Co přinese budoucnost,
uvidíme, nechci nic zakřiknout.
Výstavy jsou samostatnou kapitolou kynologie. Ne jednou jsem se dočetla, že
plemeno se vyvíjí a je potřeba se přizpůsobovat. Jaký je tvůj názor na výstavy
a tyto trendy? Myslíš, že je na místě obava z toho, kam se chov "výstaváků" ubírá?
No, to je otázka do pranice. V rámci každého plemene existuje standard, ten
musí být tím základním, čím je třeba se
řídit. Jinou věcí je pak ovšem to, jak se
standard vykládá, a to je kámen úrazu. Je
dobře, že v rámci plemene existuje řada
typů a respektuji, že to co se líbí mě, nemusí se líbit jinému chovateli. Ale chov
psů, kteří ve jménu výstavního úspěchu
předvádějí typické znaky plemene přehnané do extrémů, takže se stávají až
efektní nablýskanou karikaturou psa, to
je pro vývoj kynologie opravdu nebezpečné. Mluví se o tom čím dál hlasitěji u
většiny plemen a já si často kladu otázku, kam až takový vývoj může jít. Ještě
delší nohy a krk? Ještě výraznější úhlení?
Ještě úžasnější srst? Ještě efektnější pohyb? Jsem ale optimista a protože jsem
Co je pro tebe jako rozhodčí prioritou
při posuzování tibe áků - pohyb, chlupy,
typ a nebo něco dalšího?
Odpově je nasnadě - všechno. Není možné oddělovat jednu vlastnost od ostatních
a klást ji na první místo. Ideální představitel
plemene byl měl mít především to, co se
v angličtině nazývá těžko přeložitelným slovem "soundness", měl by tedy vyjadřovat
soulad optimálních anatomických znaků,
výborného zdravotního stavu a kondice
a samozřejmě i dobré povahy.
Máš nějakou radu pro začínající vystavovatele a chovatele?
No, myslím že není nic otravnějšího než
když člověk začne "trousit moudro".
Takže prosím, žádné moudré rady ode
mně nečekejte!
Je něco, co bys ráda ještě řekla našim čtenářům, na co mě nenapadlo se zeptat?
Přece jen bych přidala jeden apel na
chovatele. Nepodceňujme v chovu důležitost dobré povahy tibetských teriérů!
Tibetský teriér je mimořádně milý a veselý pes s impulzivní, citlivou povahou, společenský, dobře se snášející s jinými psy.
V žádném případě nesmí být
agresivní! Dělá mě smutnou, když občas
vidím jiné případy. My chovatelé musíme
myslet na to, že noví majitelé štěňátek
většinou oželí, že nemají doma výstavní
hvězdu s dokonalým exteriérem, ale
zkomplikuje jim život a udělá je neš astnými, když jejich psík bude zdrojem každodenních konfliktů a problémů.
Simono, děkuji za tvůj čas, který jsi věnovala odpovědím na mé dotazy a do dalších
let přeji hodně pevného zdraví a sil pro další aktivity okolo psů.
Já děkuji za zájem a trpělivost všem čtenářům, kterým se podařilo dočíst až sem!
Strana 13
ZAJÍMAVOSTI
Krátkosrstý tibetský teriér (Smooth coated Tibetan Terrier)
Radana Sojjkovvá
Pro zajímavost jsem se rozhodla napsat tento článek. Jedná se o informace z facebooku, kde na konci roku 2010 vznikla nová skupina Smooth coated Tibetan Terrier.
Založila ji finská chovatelka Elisa Nevalainen, která pracuje na Univerzitě
v Helsinkách a podílí se na výzkumu genetiky psů.
Skupina je určena pro majitele krátkosrstých tibe áků, aby mohli uveřejňovat příběhy svých psů a jejich fotografie a pro lidi, které to zajímá a chtějí se o nich dozvědět více. Zdůrazňuje, že doufá, že lidi přijmou, že i tito tibe áci se mohou v chovu
vyskytnout a jsou také krásní jako ti s dlouhou srstí.
Ve skupině se objevilo pár fotografií, ale je jich opravdu jen velmi málo.
kosrstý) a demi-smooth (polodlouhá varianta). Jedince demi-smooth můžete vidět zde na obrázcích. Jejich americká
majitelka mi psala, že ona má dva demismooth psíky a sama zná jen jednoho
psa krátkosrstého. Její psi jsou součástí
výzkumu demi-smooth varianty.
Spolu s chovateli, u kterých se v chovu tato varianta čas od času vyskytla, zdůrazňuje, že se nejedná o chorobu, pes tím
netrpí, vede plnohodnotný život jako kterýkoli jiný. Pro některé americké chovatele (na rozdíl od těch evropských) to není
novinkou, o výskytu této varianty ví, avšak
tvrdí, že to není jen problém Ameriky, ale
může se vyskytovat všude. Je to věc velmi neobvyklá, jedná se spíše o raritu.
O co tedy jde ? Jedná se o krátkosrstou
variantu tibetského teriéra. Štěňata jsou
po narození úplně stejná jako všechna
ostatní, i v srsti vypadají stejně jako jejich
sourozenci. Jak štěně roste (obvykle ve
věku 3 měsíců) dlouhá srst přestává růst
nebo začíná vypadávat. Postupně na nohách, hlavě a pak na celém těle, ale nová už dále neroste. Krátkosrstý TT se vyskytuje ve dvou variantách smooth (krát-
znamená, že rodiče takového jedince
musí být oba přenašeči. Současně Elisa
uvádí, že tato mutace může pocházet
ještě z Tibetu, případně prvních let
v Evropě, kdy nebyla dělena plemena na
TT a lhasa apso. Demi-smooth vzhled je
způsobený něčím jiným a u této varianty zatím stále ještě výzkum probíhá.
Závěrem bych chtěla zdůraznit, že se nejedná o žádný problém, nikdo z nás se
s podobnými tibe áky dosud nesetkal
a pravděpodobně ani nesetká. Většina
dlouholetých chovatelů o podobném
typu srsti ani nevěděla. Nelze zaměňovat krátkosrstost s ostříhaným nebo z jiných důvodů špatně osrstěným psem
V lednu letošního roku začali majitelé
této hrstky psů posílat vzorky DNA do
Finska na výzkum, a to nejen jich samotných, ale také jejich rodičů a příbuzných a postupně se přidali další majitelé z USA i Evropy. Na dotazy ohledně linií Elisa odpovídá, že je stále ještě brzy
hovořit o zatížení jakékoli linie.
Na začátku října Elisa publikovala, že genový základ krátkosrsté varianty TT je
stejný jako u havanského psíka a lhasa
aspo (u tohoto plemeno se tomu říká
prapso), což se i předpokládalo.
Dědičnost je autosomálně recesivní, což
(jako jedna majitelka tibe áka, která ve
skupině publikovala fotky svého psa
s tím, že taky musí být krátkosrstý, což jí
okamžitě přítomné chovatelky vyvrátily).
Někteří tibe áci mají srst přirozeně kratší, někteří jí mají skoro na zem. Také se
vyskytují případy, že zdánlivě krátkosrstému štěněti časem srst naroste. Jak
všichni víme, tibe ák se vyvíjí poměrně
pomalu a některým jedincům může růst
srsti trvat opravdu déle.
Za poskytnutí fotografií děkuji paní
Jami Smith (chov. stanice Serbu, USA)
Strana 14
AKTIVITY A POUČENÍ
Lze tibetského teriéra vychovat pozitivní motivací?
Hana Vohrradská
Možná bych na úvod měla zmínit, co to vlastně ta pozitivní motivace je a není.
Pozitivní motivace není anarchie ani tolerance nepříjemného chování, naopak pes
vychovaný touto metodou svého pána poslouchá na slovo, nemá problém ho považovat za svého vůdce, tohoto je ovšem dosaženo bez jakékoliv agrese a už fyzické
či verbální. Pozitivní motivace pracuje s dvěma termíny, které jsou klíčové a jediné
tvoří požadované chování. Je to pozitivní odměna- pes dostane něco, po čem touží
(pozor nejedná se pouze o pamlsek, ale i hračku či kontakt s majitelem) a negativní
trest- psovi odebereme něco, co chce (třeba připnutí na vodítko, přerušení aktivity).
vůbec nefunguje, příště se dostanete do
úplně stejné situace. Nebo svému psovi
můžete "vyčinit" a on příště pravděpodobně přijde, protože se vás bude bát.
Nebo využijete již zmíněného negativního trestu a po vašem prvním zavolání
nebudete už nic říkat, dojdete ke psovi
a v klidu ho připnete na vodítko (seberete mu jeho svobodu) a budete pokračovat dál. Věřte mi, psi jsou neskutečně
chytří a za chvilku pochopí, že se jim vyplatí poslechnout než jít na vodítku.
Problematika pozitivní motivace je velmi široká a nepodaří se mi shrnout
všechny zásady do jednoho článku, ale
pevně věřím, že jsem alespoň některým
z vás navrhla jiný způsob výchovy psa,
nebo každý pes by měl alespoň trochu
poslouchat a nebýt zátěží pro své okolí.
Ještě bych se ráda vrátila k otázce z úvodu, jestli tibe áka lze takto vychovat. Já
jsem přesvědčena, že ano. Naši psi jsou
na výchovu hodně nároční, pokud
ovšem svého psa pochopíte, zjistíte, co
Pravděpodobně si někteří z vás říkají, že
není za potřebí tolik o výchově svého psa
přemýšlet, když je ten daný pes "pouze"
rodinným mazlíkem. A máte nějaké ambice v jakékoliv aktivitě a nebo nemáte
zcela žádné, určitě se shodneme, že
chceme, aby náš pes prožil dlouhý
a š astný život. Pokud chceme našemu
psovi dopřát trochu toho štěstí asi se
nám to tak úplně nepodaří, pokud náš
pes bude celý život připoután na flexi vodítku a jeho svoboda se zredukuje na cca
5m. Pokud nás má náš pes vskutku rád,
bude určitě nadšen ze společných návštěv a už přátel či různých přírodních úkazů, kde je vstup psům dovolen, pokud
náš pes ovšem štěká na vše kolem nebo
skáče na všechny lidi, zničí vybavení hotelového pokoje a není schopen v klidu
projít jakýmkoliv prostředím, naše radost
ze společně strávených chvil se může
změnit v noční můru.
be áka je ovšem příliš založená na drilu
a málo využívá rozmanitost motivace.
Navíc málo staví na vztahu pána a psa.
Člověku by přeci ve výchově nemělo jít
o pokoření svého psa, ale o vytvoření silného vztahu založeném na jasných
a jednoduchých pravidlech.
Co shledávám na výcviku pozitivní motivace složitého je, možná trochu paradoxně, schopnost ovládání se. Není to
jen o tom, že svého psa nebijete, ale ani
na něj nekřičíte, neškubete vodítkem
atd. a všechny povely říkáte pouze jednou. Pes musí pochopit, že má jen jednu šanci, jen takto vás bude respektovat.
Uvedu příklad, jdete v parku a máte psa
na volno, po určité době se svého psa
rozhodnete přivolat: "Alíku, ke mně!" A?
A možná nic. Co uděláte? Budete říkat:
"Já jsem ti řekla, že máš přijít! Ty jsi mně
neslyšel?" nebo tak podobně? A ono to
je pro něj ta největší odměna, bude vás
milovat o to víc a bude pro vás pracovat
s nesmírnou chutí, která překoná i pracovní plemena s vrozenou chutí k práci.
Pokud se chcete o problematice pozitivní motivaci dozvědět více, doporučuji
návštěvu semináře Martiny Klimešové
(www.amonra.cz) nebo přečtení článků
od Báry Sajdokové (www.bestmudi.estranky.cz)
Je samozřejmě řada způsobů, které vedou k nápravě nevhodného chování.
Klasický způsob cukru a biče je nejpoužívanější, něco co se používá řadu let,
musí přeci fungovat, nebo ne? Každý
majitel tibetského teriéra jistě odsouhlasí, že je to velice inteligentní, ale taky
pěkně tvrdohlavé plemeno. Domnívám
se, že výše uvedená výcviková metoda
může fungovat na nějaká plemena
(ovšem nešetrným zacházením se každý
pes promění ve psa bez energie), na ti-
Strana 15
Geocaching
Jittka Krržovvá
Geocaching vznikl v roce 2000 v USA a jedná se o turistickou a navigační hru (která
se sice dá hrát bez navigace, ale moc dlouho vám to nadšení nevydrží). Když se mě
někdo zeptá, k čemu bych takovou hru přirovnala, vždycky říkám, že je to něco na způsob táborových her "šipkovaná" či "fáborkovaná". Jdete po určité trase, až naleznete poklad. No a tím pokladem je právě tzv. keš. Ten, kdo jí "loví", tomu se říká "kačer".
z Kinder vajíček, mušle, odznaky, klíčenky… Některé keše jsou ale určeny jen pro
výměnu určitých věcí, takže můžete najít
např. knoflíkovou keš či odznakovou.
Nejen děti těší, když se mohou prohrabat obsahem pokladu (ano, mluvím
o sobě), a tak čím větší krabička, tím větší šance na výběr věcí. Jak velká je krabička, to se dozvíte na:
www.geocaching.com, což jsou stránky,
u kterých to všechno začíná…
O této hře jsem se dozvěděla někdy
před dvěmi lety, kdy mi bylo řečeno, že
by mě to určitě bavilo, protože bych to
mohla spojit s venčením mých psů. Prý
je k tomu potřeba ale navigace a představa, že si kupuji kvůli hře navigaci za
několik tisíc, mě tehdy moc nenadchla.
Rok poté mi kamarád zaslal mapu,
abych se podívala, kde všude keše jsou,
ale i tak jsem neskákala nadšením.
než jsme našli krabičku. Koukala jsem na
to docela podivně, protože na Oblíku už
jsem byla několikrát a nikdy by mě nenapadlo, že se tam něco takového skrývá. A to nastartovalo moji zvědavost…
Byl to zvláštní pocit, že takových krabiček je všude plno a vy o nich vůbec nevíte. Vy jste totiž "mudlové" čili ti, kteří
nic netuší a před těmito lidmi je potřeba
poklady dobře maskovat.
Pokud potkáte třeba při výletě na hrad člověka, který pořád kouká do navigace, chodí sem a tam, tak vězte, že právě máte čest
s kačerem. Kačer by se měl chovat nenápadně, neprozrazovat úkryt a správně keš
zase ukrýt, protože mezi mudly je hodně
těch, co si bezcenný obsah krabičky vysypou do batohu či ještě hůře - na zem.
Někomu se hodí třeba právě ta krabička.
Pak jsem jednou s dalším kamarádem
vylezla na Oblík (kopec kousek od mého
bydliště), což jsem brala jako fajn vycházku a nalezla s kamarádovou pomocí první keš. Nejdřív jsem se divila, proč
leze do lesíka, proč se hrabe v hlíně a vůbec chodí s telefonem v ruce jak blázen,
Strana 16
Krabičky jsou většinou plastové dózy,
někteří kačeři jsou ale originálnější, a tak
si krabičky vyrábějí sami. Obsah je
opravdu většinou bezcenný, ale pro někoho i to má své kouzlo. Zvláště děti ocení (a nebudou remcat, když doma zavelíte, že jdete na hrad), když si z každého výletu něco přinesou a vymění za něco svého. Je totiž pravidlem, že pokud si
z pokladu něco vezmete, musíte tam na
oplátku dát zase něco vy.
Většinou v keškách (kromě povinné výbavy - logbooku, tužky, ořezávátka, pravidel
geocachingu) můžete najít figurky
Micro keš je např. plastový obal od kinofilmu, vejde se do ní většinou jen tužka
a papír na zapsání vašeho jméno a krátkého textu. Krabička small je o velikosti
svačiny, regular už je třeba krabice od bot
a large jsou schránky opravdu nadměrné
velikosti.
jen tak výlet, protože kešek je opravdu
spousta a je velmi málo míst, která jsou
keškami nedotčena. Některé poklady
jsou opravdu pěkně vymyšlené, jsou na
krásném místě, na které bych, nebýt kešky, se třeba ani nevydala, protože o něm
nevím a turistické stezky tudy nevedou.
Leckdy se při honbě za pokladem boříte
bahnem, prodíráte trním, chodíte za deště či překonáváte sami sebe, ale o tom
to právě je… Je to o dobrodružství.
Má přezdívka na geocachingu se skládá
z počátečních písmen mého jména
a mých chlupatic, protože ony jsou mou
součástí, součástí mého týmu. Na prstech jedné ruky bych spočítala kešky,
u kterých ony nebyly. Pokud se nějaký
uživatel chce podívat na všechny mé nalezené poklady, u spousty z nich může
vidět i fotku Benny a Byemy z terénu.
Aby tato hra nebyla tak jednoduchá, kromě velikosti samotného pokladu, se keše
dělí na tradiční, kde máte předem dané
souřadnice a vy je jdete jen najít, ale i např.
na multikeše či mystery. U těch musíte vyluštit nějakou hádanku, rébus či kvíz nebo
projít trasu s několika zastávkami, díky kterým si finální souřadnice teprve spočítáte.
štívit nějakou památku, nějaké město či
vesnici, zajímavou lokalitu apod.
V této hře se nesoutěží o největší počet
keší, ale na již zmiňovaných stránkách se
můžete dočíst, kolik nalezených keší kdo
má a udělat si tak obrázek, zda je to člověk, který geocachingem žije, zda je to
začátečník či hledá kešky jen tak nárazově, jak se mu zamane.
Tím posledním typem jsem já. Lounské
kešky sbírám při venčení a ostatní když
se chystám a už na závody, školení či
Hra určitě není pro ty, co nechtějí, aby se
jejich psi nějak zamazali, přišli v trní o pár
chlupů, či si zaplavali. Většinou z výletů
po keškách se BB podrobují celkové
koupeli, protože jsou tak moc šikovné,
že mi pomáhají hledat, a tak podle toho
také vypadají. Funguje to tak, že já najdu
keš, pokud se mi v ní něco líbí, směním,
zapíšu se do logbooku, opět ukryji na dané místo a psi přijdou a začnou keš znovu vyhrabávat. Už tolik keší se mnou absolvovali a stále to nepochopili :-)
Doufám, že jste při čtení těchto řádek
nakoukli pod pokličku této hry a pokud
vás to oslovilo natolik, abyste se zapojili,
vítejte ve světe kačerů!
Klidně mi pak napište, jakou první keš
jste nalezli a jak se vám líbila. Mám dvě
mnou založené keše a víte, jak se jmenují? Přeci stylově… Psí záležitost!
Každá vaše procházka za pokladem má
tedy nějaký cíl, nějaký smysl, ale jsou i určitou výzvou. Zvláště poté, co se na
www.geocaching.com dočtete, že poklad je v určité nadmořské výšce a vy
pro něj musíte vyšplhat.
Vzrůstající počet hvězdiček u jednotlivých
keší na webu vám napovídá, jak moc je
náročný terén a jaká je obtížnost. U každé
kešky by měl ale její autor napsat, proč se
za ní vydat, co kolem ní můžete vidět, čím
je místo zajímavé apod. Každá schovaná
krabička by měla být tedy ukryta s nějakým smyslem, aby jste kvůli ní museli navStrana 17
Ačka napříč Evropou
Marrcela Stejjskalovvá
Letos jsme se rozhodli, že v našem dovolenkovém putování uděláme změnu a místo na náš oblíbený Hvar, na který jezdíme už řadu let, podnikneme cestu jinam.
Chvíli jsme přemýšleli kam se vydat s Ačinkou, kde by byla spokojená, užila si volnosti, plavání, běhání a nakonec se rozhodli pro Bretaň.
Abychom ji mohli více poznat, naplánovali jsme si severní okruh podél pobřeží - začali jsme v magickém Mont Saint Michel. Pokračovali přes Smaragdové pobřeží,
nádherně barevné k Pobřeží růžové žuly, kde oceán přechází z romantických růžových útvarů v nádherné pláže a útesy divokého Pobřeží legend.
Cestou nás doprovázela úchvatná příroda, dýchala na nás dávná historie megalitických staveb, menhirů, kostelů a jejich kalvárií, válečných a námořnických památníků.
Pak jsme zamířili na západní rozeklané a nejdivočejší pobřeží poloostrova Crozon na
"Pří starého Světa".
Vnitrozemím Bretaně jsme se ocitli v časech Keltů, kteří tuto část země nazývaly "země lesů", v Broceliande se setkali s králem Artušem, čarodějem Merlinem i krásnou
jezerní vílou Vivian v místních legendách a pohádkách.
Putování nám zpříjemnili místní lidé, velice otevření, přátelští i příjemné a velice pohodlné ubytování v mobilhausech, které jsou nabízeny v každém kempu, kterých je
podél pobřeží mnoho.
Vzhledem k tomu, že jsme byli v mimosezonní době, nebyl nikde problém s pejskem. Všude směla do kempu, restaurací i na pláže, kam v době plné sezóny pejsci
vesměs nesmí.
Strana 18
Strana 19
Dogtrekking
Na Krušnohorák jsem letos určitě chtěla
jít, loni to díky Bali neklaplo, a tak jsme
sem tam daly tréninkově nějakou menší
túru, abychom první letošní závodní mid
zvládly. Když jsme byly na té poslední
o velikonoční pondělí aneb Pro velikonoční vajíčko na Pravdu, Miluška mimoděk sdělila, že tenhle závodní trek
(LONG) půjde s Rapym prvně, a tak to
půjde na pohodu. Ze mě najednou z ničeho nic vypadlo: Na pohodu? Tak to
jdeme s vámi! ..smích... Miluška: To budeme moc rádi! ... Já to trošku myslela
žertem, ale poté, co mi Milu asi po stopadesáté řekla, že opravdu ho hodlá jít
na pohodu, aby zjistila, co na to pes, který má za sebou jen pár midů, tak jsem
s myšlenkou LONGu začala koketovat...
Jenže spíš převažovalo samé ALE... Přeci
jenom jsme na začátku sezóny a jako
vždy líné jako vši a vůbec jsem neměla
kromě bot pořádnou výbavu a nevím,
co na to By, taky není v kondici a a a...
Cestou domů z Pravdy Miluška: Takže
jdeš...? Já: No asi jo... Úterý jsem si dala
ještě na rozmyšlenou a ve středu jsem
obíhala naše dva lounské obchody (ještě že jich nemáme víc), abych zakoupila
spacák, batoh, alumatku a spoustu dalších neméně důležitých věcí...
A ve čtvrtek večer to vypuklo... Přijely
jsme do kempu Jordán skoro až na meeting, takže jsem vyslala Milušku, nech
to jde poslechnout a já si zatím postavím za svitu čelovky stan. Miluška se po
chvíli vrátila s tím, že slyšela jen: No a už
jste v cíli... HA HA Sedly jsme ještě do
Milušky ložnice (auta) a prošly na mapě
trasu a do itineráře zapsaly kilometry
a předběžně naplánovaly, na jakém kilometru dáme bivak...
Strana 20
Jittka Krržovvá
fotto: Miluše Novvákovvá
V pátek kolem sedmé s By vstáváme, vykukuju ze stanu, kemp začíná ožívat
a koukám, že Miluška už je také na nohou. Akorát prý Rap vůbec nespal a hlídal celou noc, takže se ti dva moc nevyspali. To ale Milušce neubírá úsměv na
tváři, a tak Milu sežeru po ránu buchty
(no co, ona už nemohla :-), narveme vše
potřebné do batohů a vyrážíme na přejímku. V osm hodin vyrážíme na start.
Tak jsem na to zvědavá, v životě jsem nic
tak dlouhého (87 km) nešla, natož pes...
Již na 10. km vytahuju fórové náplastě
na puchýře (5 ks za stovku) a protože
mám ještě jeden nedoléčený z předchozích akcí, oblepuju snad celou patu
a uvidím, co to udělá. Říkám si, že je to
docela zvláštní dělat tuhle operaci UŽ
na 10. km, te se jen modlit, aby to mělo nějaký efekt. Zatím se stále míjíme
s trekaři, jsme kousek za startem, tak je
nás ještě pěkný chumel. Zatím je trasa
pěkná, nekopcovitá a pak to přijde...
Soudný vrch! Kdo tenhle název vymyslel, nebyl vůbec soudný! Vodopádů
jsem si všimla až na fotkách, jinak jsem
je neregistrovala, protože jsem měla co
dělat. Já ty kopce prostě nesnááášííím!
Když vidím směrovku, že vrchol je to ještě 3 km, nic naplat, vytahuju pracně
nandané hůlky na batoh. Kolem se honí
mraky a sem tam zahřmí. Není mi moc
příjemně. Už od malička mám z bouřek
panickou hrůzu. Deštík už jsme jeden
zvládli, natáhla jsem si pláštěnku a přestalo pršet... ehm... no nic, jdeme dál.
Hůlky mi byly docela k ničemu, protože
jsem je vysvobodila ze spárů batohu nevědomky pár desítek metrů před vrcholem a pak už se šlo na pohodu. Prošli
jsme i jakousi pohádkovou cestu, a došli
k rozcestníku Soudný vrch, kde je 1. kontrola = 27. km. Odtud pokračujeme po
turistických značkách do Milbohova,
Habrovan a Žimu. Zde nás potkává jakýsi pán a ptá se, co je to za akci, že tu
chodí samí pejskaři. Odpovídáme, že
jsou to turistické závody a on že odkud
jdeme a kam a pak už jen slyšíme, jak si
nevěřícně mumlá, že jsme blázni, že se
to nedá ujít a tak.
A pak to přišlo... první osudový okamžik.
Sice jsme itinerář četly a já ho mám
v pouzdře na krku společně s mapou, ale
to, že jsme měly odbočit na neznačenou
cestu nám dochází, až když tuhle odbočku mineme. Nu což, říkáme si, vracet
se již nebudem, do Bílky musíme dojít
tak jako tak, holt si možná dáme nějaký
ten kilometřík navíc... Sranda je, když se
ocitneme na dost frekventované silnici,
kde auta frčí o stošest. Nadechneme se
a přeběhneme a snažíme se jít u krajnice,
jak jenom to jde. Před Bílkou je potůček,
kde svlažíme psy. Musím je pochválit,
cupitají jedna radost! Do Bílky dorazíme
a pánové na lavičkách pod stromem na
návsi říkají: Kde jste se tu vzaly, všichni
chodí z jiné strany?! ... My, že jsme trošku
zabloudily no... Ještě nás zpovídají, odkud
jsme a co je to za závod a pak už nám
přejí š astnou cestu.
Štrádujeme si to, máme jít z Bílky Černčice, Kostlomlaty pod Milešovkou stále
po zelené, takže to bude v pohodě, říkáme si, jen neztratit značku. Kecáme,
kecáme, vyprávíme si o tom, jak na některých trecích jsou i živé kontroly, kde
se dělají palačinky a že tady nás asi nic
nečeká a že jsme vůbec už dlouho nepotkaly žádné trekaře. Také jsme si trošku zahartusily na místní turistické značení, protože někde je zelená značka
úplně vybledlá, skoro jako by už nebyla
ani aktuální a poté už se jakoby někdo
probudil a zase je tam značka výstavní.
To jsou věci... Přicházíme na asfaltku
a hle... trekaři! Ovšem z jiné strany... Říkají: Holky, kam jdete, jste v protisměru! ...
Cože??? A byla tam palačinková kontrola, říkají! Grrrr máme trošku vztek, kouká
nás vícero do mapy a my vůbec nechápeme, jaktože jdeme blbě, když jsme šly
po zelené?!! Nu, na palačinky se shodují, že už by se nevraceli, že je to zase kus
cesty... Trošku nám to ubralo sil, přeci jen
se začíná smrákat a my měly naplánováno dát za dnešek 66,5 km, což už te
víme, že je nereálné. Docupitáme
s ostatními pod hrad Kostomlaty, kde
oni plánují dát již bivak, ale my chceme
jít ještě dál, co to půjde.
V Kostomlatech jsme na 51. km, koukáme do rozsvícených oken místního po-
hostinství, že mnoho trekařů si dává do
nosu, místní pán na nás houká, že jsou
všichni v hospodě, ale nás nezlanaří,
chceme dojít minimálně do Štěpánova už jsme slevily z 65 km na 55. Jenže
v Kostomlatech zmizela žlutá značka,
takže bloudíme, každá jiným směrem, až
zůstanu na rozcestí sama a Miluška nikde. Čekám, čekám, zdá se mi to fakt
dlouho, tak i volám a náš tým prostě
zmizel. Začínám mít jakousi paniku, ale
když už přemýšlím, kde to zapíchnu,
Miluška se zjeví ufff, ovšem značku nenašla :-)) Protože má ještě víc elánu než
já, vydává se poklusem do další ulice
a opět hlásí, že nic. Přemýšlíme, že si
usteleme na zastávce a dáme to za svítání, te už vážně není nic vidět. Přijde
ale dogtrekařka, a tak to přeci jen zkoušíme a hledáme společně. Máme ji!
Najednou se za námi vynoří několik dalších trekařů, vůbec nevíme, kteří to jsou,
protože vidíme jen světýlka čelovek. Jde
nás pěkná banda. Byema si bohužel
usmyslela, že všechny bude počítat,
a tak se neustále otáčí a kontroluje, zda
jdou všichni. Musím jí tahat násilím, a
jde, protože se zapříčí a kouká za nás. Ta
má fakt nápady...
Docházíme do Štěpánova a říkáme
s Miluškou, že zalezem do spacáků (je
něco kolem 23. h) a vstaneme třeba ve
čtyři a půjdeme dál. Nakvartýrujeme se
do dřevěné autobusové zastávky a hihňáme se, když kolem chodí ostatní a svítí nám do bejváku a říkají: Tady už někdo je! Pche... tady je Krakonošovo!!
Byema to zalomila a neví o světě. Skoro
bezvládnou ji oblékám alespoň do její
vesty a přikrývám dekou, mám snahu si
ji narvat do spacáku, ale funí a zřejmě jí
je vedro (dy je kosa!). Já jsem zachumlaná, že mi není vidět vůbec nic, občas
prohodím s Miluškou pár slov, ona radí
i ostatním kudy jít a víc nevím... V jednu
jsem upadla do bezvědomí a zabrala.
Ne na moc dlouho, protože jsem furt
měla strach o gaučového psa, tak jsem jí
různě přikrývala a zahřívala a když jsem
jí přikryla spacákem a jí koukaly ven jen
nožičky a čumáček, tak v ten moment
jsem mohla být spokojená, By začala
chrápat. Ani jsem se nehla, abych jí náhodou neprobudila, jen a se vyspí..
Rapy opět celou noc hlídal, brumlal na
trekaře, aby se vědělo, že se k nám nikdo nesmí přiblížit a taky pořád sledoval
kočky, které byly zvědavé a chodily před
zastávku se dívat, co se to tam děje. Ve
čtyři procitám, kromě koček jsme měly
i návštěvu v podání žáby, strašně se tomu s Miluškou chichotáme, láduju do
sebe svačinu, Miluška nabízí, byla bych
blbá, kdybych si nevzala, že ano, takže
svojí ani nevyndavám a cháluju tu cizí.
K tomu si dám RedBull a čekám, kdy mi
narostou křídla. Je však kosa a mně se ze
spacáku nechce. Milušky prvotní plán,
že vyrazíme za svítání se díky mně trošku hroutí, prostě nejsem takhle brzy
schopná nějak fungovat. Vycházíme až
v půl šesté.
Začíná další krásný den a my to máme
do cíle 32 km. Cestou míjíme trekaře,
kteří spali kousek nad Štěpánovem v lesích. Máme tempo už od rána, takže je
svižným tempem předejdem, ale pak to
přijde... Rap toho má díky probdělým
dvou nocím plný kecky a ulehá a že dál
nejde. To je vážný, fakt vytuhnul. Milu
mě pobízí, a jdu dál, že už to do cíle nějak doběhne. Říkám, že s Rapem toho
asi už moc nenaběhá, že počkám a basta fidli. Jsem její břemeno celou cestu a
te by se naše pupeční šňůra měla přetrhnout? Kdepak, i kdybych měla dojít
poslední, prostě tu počkám, než si
Rampouch odpočine. Mijí nás Martin
s bíglem Čvachtounem, který si to žene,
div že nenutí páníčka sprintovat, protože ho míjela háravka a on te táhne jako divý. Kupodivu se ale Rapy brzy vzpamatovává a my jdeme po stopách štěkajícího bígla. Když nemůžeme najít
značku, jdeme podle štěkotu.
Prošli
jsme
Leskou,
Dřemčice
a Děkovku. Tam nabereme pitnou vodu
a psíci už mají zase roupy, a tak se vyzývají ke hře. To ale Rapymu nepřidalo
a zahrabal, 3x se zatočil a že se prospí,
ale te jako fakt už vážně. Tak jo, vytahuju svačinu, zouvám boty, převlékám
ponožky a dáváme pauzu. Opět mu to
ale nevydrželo dlouho, takže můžeme
po pár minutách pokračovat dál - Lhota,
Medvědice, Kocourov, Březno. Z Března
máme jít směr Velemín, ale už se to
dost táhne, slunce praží, zapíchneme to
u stromu a odpočíváme. Miluška vytahuje párky a když odmítám, krmí psy.
Přeci jenom jsem jeden uzmula a když
chci nášup, už nezbylo... Přicházejí další
trekaři a usedají k nám a notujeme si, že
už je to fakt dlouhé a namáhavé, nikam
se nám nechce. Máme asi 7 km do cíle. Miluška po cestě ještě žebrá, že chce
jít do hospy na zmrzlinu a zpívá si.
Zřejmě má stav X. Říkám, a na to zapomene, že jsme za chvíli doma. Ne, ne, já
chci zmrzlinu!! NE! Zavelím a Miluška si
mumlá pod vousy, že jsem zlá a že to
všude řekne (divím se, že si to nenapsala na web :-)), ale pokračuje v chůzi. Už
toho máme fakt plný kecky a cíl se snad
vzdaluje, místo aby nám šel vstříc.
Jdeme šíleně dlouhým Opárenským udolím, až dojeme k rozcestníku Černý
mlýn, kde Milu špásuje, že musíme jít jinudy a přitom jsem si jistá, že ne, že
musíme jít po zelené a máme to už asi
jen 1 km. Fakt nechápu, kde Miluška
bere sílu ještě žertovat!
JSME V CÍLI!!! Je něco málo před 14. hodinou. Necháváme se zapsat, organizátory těší, že Jitka došla s úsměvem na
tváři a že příště snad už jen longy, neee?? No jasně, odpovídám a ulehám
s batohem do trávy, kde kousek od nás
odpočívá bígl Čvachtoun, který te kulhá, jak hnal za háravkou. Když se zvedneme, jdeme psíky nakrmit a já se stěhuji do chatičky, kde očekávám dvě midařky, se kterými mám ještě domluvené
večerní mecheche a Miluška se jede
prospat domů (tedy spíš Rapy) a ráno že
se vrátí na vyhlašování.
By je vyřízená, ulehá na postel v chatičce a trhněte si všichni nohou... Po pár
hodinách nechce ani vylézt, a když jí odStrana 21
nesu na trávník, tak se vyčůrá a metelí
zpět do chatky. Midaři nejdou a nejdou,
hospoda je v kempu malá, což je škoda
- nu, aspoň se půjde brzy spát. Jdu si skočit pro něco k snědku (rozuměj hranolky
a párek, víc hospoda nenabízela) a už jen
pozoruju By, jak už se protahuje a díky
bohu, že už je zase "normální" a odchází
na procházku. Midaři docházejí skoro za
tmy, sem tam ještě nějaký longař, ale
moc toho s holkama nenakecám, jsou
unavené a já koneckonců taky, takže se
nacpeme do spacáku, řekneme si dobrou noc a s pocitem, že jsme první long
zvládly na jedničku, spím jako dudek.
V neděli od desíti vyhlášení a oslava prvního máje. Náš tým skončil na 5. a 6. místě v kategorii DTW1 (ženy do 35 let)
s časem 29 h a 54 m.
Moc děkuji Milušce, která mi dělala
sparingpartnera a já si toho moc vážím, protože nebýt její osudné věty, že
jde na pohodu, šla bych pouze mid a
určitě bych nebyla nabitá tolika zážitky jako z dvoudenní akce. Miluška od
příštího treku běhá (ostatně jako
vždy), takže tohle byl první a poslední
long závod s naší kamarádkou a jejím
psíkem, kterého Byemka nadevše miluje. My věděly, koho si máme vybrat...
Byl to super zážitek, s krásnou trasou
a hlavně - počasím!! Poučení do příště nekecat a sledovat itinerář a naučit se lépe číst v mapě! Protože co... Práce s mapou vás musí bavit!!
Tip na vánoční dárek
anebo udělejte si radost e-kknihou
Dovoluji si vás upozornit na novinku - elektronickou knihu autorky
Juliette Cunliffe "An Expert's Guide to the Tibetan Terrier".
Autorka napsala více jak 50 titulů vázaných knih o psech, které byly vydány v různých jazycích, není tedy v publikační činnosti žádným nováčkem. V době moderních technologií se rozhodla pro vydání elektronických knih řady "An Expert's Guide", které umožní získat snadný příslup k informacím za nížší cenu. V této serii se s čtenáři chce podělit o své zkušenosti ze světa psů. Prvními tituly z této
řady jsou knihy o tibetských terérech, Cavalier King Charles Spaniel,
Lhasa Apso a Shih Tzu. Všechny tyto tituly je možné v současné dobězískat na jejím webu, kde se také můžete podívat na náhled pár
prvních stránek jednotlivých e-knih: ttp://www.dogebooks.org/
Knihu si můžete objednat na zmíněném webu. Objednání je poměrně jednoduché. Platba probíhá přes PayPal. Pokud nemáte účet
PayPal, budete si ho muset nejprve zřídit. K tomu potřebujete platební kartu.
Poté co knihu zaplatíte, odešlete prostřednictvím webu zprávu autorce, vám kniha přijde ve formátu *.zip do e-mailu spolu heslem
pro její otevření. Po stažení souboru si ho "rozbalte" a spuštěním se
můžete pustit do čtení. Kniha je psána v angličtině.
Pár slov o autorce:
Juliette Cunliffe vede zajímavý život. Po vystudování gymnázia a herecké školy působila v divadle v Bělehradě, pracovala také pro BBC. Pracovala také jako učitel jazyků v Londýně, v Birminghamu pak 11 let působila jako ředitelka školy. Po celý její život jí provází psi, až se nakonec rozhodla, že opustí své zaměstnání a bude se nadále věnovat psům. Mimo jiné je i uznávanou posuzovatelkou psů a autorkou mnoha knih, zajímá se i o historii psích plemen.
V současné době žije v Nepálu ve městě Pohkara, kde má hotel s restaurací a je činná v organizacích na ochranu zvířat..
Strana 22
TEST
Test pro páníčky: Je váš páníček génius?
Obvykle testujeme naše chlupaté kamarády a popravdě jsem se nikdy od žádného
z našich čtenářů výsledek jeho psa nedozvěděla ... ovšem předpokládám, že všichni máme doma malé génie .. jak děti tak psy.
Myslím, že je čas otestovat i páníčky a tam se výsledky nedozvím zcela jistě, protože i kdyby některý páníček se svým výsledkem svému chlupáči pochlubil (což pochybuju), ten nám to zcela jistě nevyžvaní. Tak se snad aspoň doma pobavíte.
U každé otázky vyberte jen jednu odpově .
3) Ve kterém filmu jsme mohli slyšel
hlášku: "Kde udělali soudruzi z NDR chybu?"
a) Otesánek
b) Lekce Faust
c) Pelíšky
d) Nezralé maliny
4) Znáte název filmu, ve kterém můžeme slyšet: "Táto, ty jsi se zul"?
a) Slunce, seno, erotika
b) Zítra to roztočíme, drahoušku
c) Ucho
d) Tři vraždy stačí drahoušku
Výsledek
3 body a méně
04 až 06 bodů
07 až 10 bodů
09 až 11 bodů
12 až 15 bodů
6) Znáte název filmu, ve kterém se mimo jiné mluví o tom, že "To zas bude v alejích nablito"?
a) Jako jed
b) Slavnosti sněženek
c) Muži v offsidu
d) Dovolená s Andělem
12) "Tento způsob léta zdá se mi poněkud neš astným", zaznělo ve výborné
české komedii:
a) Spalovač mrtvol
b) Rozmarné léto
c) U kamenného stolu
7) Jak se jmenuje film, ve kterém zazněla věta: "Čo bolo to bolo, terazky som
majorom"?
a) Tankový prapor
b) Černí baroni
c) Ducháček to zařídí
d) Freonový duch
13) "Zavřete oči, odcházím", je věta z legendární české komedie:
a) Toulky se psem
b) Kapitán Korkorán
c) Kristián
d) Tři muži v soumraku
8) "To ti povídám Ludvo, jestli si ten fotbal
nevybojuješ, jsi u mě mrtvej chlap", říká se
v jednom skvělém českém filmu, kterém?
a) Ecce homo Homolka
b) Hoří má panenko
c) Já už budu hodný dědečku
14) "Hliník se odstěhoval do Humpolce",
je hláška z filmu:
a) Náhrobní deska
b) Marečku, podejte mi pero
c) Kdo chce kam, pomozme mu tam
d) Slaměný klobouk
Tak jak???
Hraničící se slabomyslností
Podprůměrný
Průměrný ten si
piškot nezaslouží
Chytrý páníček,
zaslouží piškotek
Páníček génius
11) "Kdepak je ten pr ola, co tady čepuje to pivo?", jsme slyšeli ve filmu:
a) Jak vytrhnout velrybě stoličku
b) Pasti, pasti, pastičky
c) Jáchyme, ho ho do stroje
Nic si z výsledku nedělejte, protože máme
všichni jiné zájmy než jen koukat na bednu ... a věřte, že vašim chlupátcům je to
stejně jedno.
Sedněte si na gauč a za odměnu snězte
celý sáček piškotů a nezapomňte se spravedlivě rozdělit ... ne s rodinou, se psem!!!
15) "A chčije a chčije", můžeme slyšet v
české komedii:
a) Stoprocentní alibi
b) Průtrž mračen
c) Nekonečný déš
d) Na samotě u lesa
Správné odpovědi:
2) Jak se jmenuje film, ve kterém padla
tato památná věta: "Ty krávo, to je
úlet"?
a) Samotáři
b) Slunce, seno a jahody
c) U pokladny stál
d) Knoflíkáři
5) V jakém snímku zazněla věta: "Neřeš,
nepřepínej a hlavně po ničem nepátrej"?
a) Černí baroni
b) Jen ho nechte, a se bojí
c) Knoflíkáři
d) Povedený soused
10) "Jak dělal, co dělal, ona dělala, co
jsem měl dělat" můžeme slyšet v báječné komedii, které?
a) Dědictví aneb kurvahošigutntag
b) Tři chlapi v chalupě
c) Jak dostat tatínka do polepšovny
1b), 2a), 3c), 4a), 5c), 6b), 7a), 8a), 9a),
10a), 11c), 12b), 13c), 14), 15d)
1) Znáte název filmu, ve kterém lze zaslechnout tuto větu: "Vy jste se zase kochal, pane doktore, že jo"?
a) Kulový blesk
b) Vesničko má středisková
c) Paralelní světy
d) Což takhle dát si špenát
9) "To je on, mého srdce šampión", zaznělo v jednom kultovním českém snímku, kterém?
a) Limonádový Joe aneb Koňská opera
b) Starci na chmelu
c) Fontána pro Zuzanu
Strana 23
ZÁBAVA
Módní policie
Korrnelie Drrápalovvá
fotto: Marrcel Voprršálek
Tentokrát jsme se s naší módní policií nevydali na některý z mnoha VIP večírků,
ale naše módní agentka Kornelie Drápalová přijala pozvání na privátní akci pořádanou na podzim roku 2011 v Harrachově pod názvem "Pyjamová párty" .
Účastníci párty nejsou sice celebritami v pravém slova smyslu, ale to na atraktivnosti akce nijak neubralo. A co bylo k vidění?
Celkový dojem z tohoto páru je barevně
trochu roztříštěný, ale každý samostatně je
vystajlovaný na 100%.
Pan Mirek zvolil tradiční noční úbor skvěle sladěný s netradiční pokrývkou hlavy. K modelu
ladí i zdobný detail na koleni. Vaší pozornosti
doporučuji zejména ponožky, kterými pan
Mirek předběhl čas. Tento model bude aktuální na jaře příštího roku a panu Mirkovi nelze upřít, že se zajímá o módní trendy.
Pani Marcela vedle pana Mirka vypadá trochu jako hodná teta, která si odběhla od
sledování oblíbeného seriálu. Její model je
klasický, střídmý a elegantní. Barevně vše ladí
jak má, včetně klubíčka.
Ačinka šla na jistotu - černá je elegantní
v každém věku. Slušivý pláš je skvělým doplňkem. Poněkud moc už je fiží pod krkem
v oranžové barvě … Ačko, pubertu už máš
dávno za sebou…
Nechápu, proč se paní Eva tak stydí. Její
model je dovedený do všech detailů,
včetně vysoce módních botek. Vzor
modelu působí mladistvě, proto si myslím, že by mohla klidně k němu zvolit
nápadnější účes stylu rozcuch. Celkový
dojem by pak byl dle mého názoru nápaditější a nápadnější.
Paní Soňa vsadila na klasiku v módní růžové barvě. Vzor oblečení by mohl působit lehce infantilně, ale vzhledem k mladistvému vzhledu paní Soni nepůsobí nijak rušivě. Co bych jí vytkla je horní díl zastrčený do spodního, protože tím zakrývá
vzor horního dílu. Bílé ponožky dodávají
modelu kontrast, možná až poněkud velký. Nicméně celkově model působí celistvě a mladě, řekla bych až hravě.
Jediné, co bych paní Soně vytkla je barva vlasů. K barvě modelu by mnohem více ladila černá a nebo růžová. Ale jistě
i tento detail paní Soňa příště doladí
a bude 100% šik.
Tento pár ladí opravdu výborně. Pan Jarda
zvolil opět klasiku doplněnou neméně klasickou domácí obuví, která nejen typem,
ale i barvou model doplňuje skvěle. Ještě
by možná bylo vhodné tento model přibarvit nějakou vhodnou pokrývkou hlavy,
na kterou jsme u pana Jardy zvyklí.
Paní Jana je i tentokrát za dámu. Její klasický model rozhodně neurazí. Pro nás by bylo možná vhodné zvolit méně nápadné botky a nebo pokud už v křiklavé barvě, pak ladící do barvy oděvu. Ale pokud chtěla paní
Jana šokovat, rozhodně se jí to povedlo.
Strana 24
Slečna Jitka si chtěla zřejmě tentokrát zahrát na papouška. Model je velmi pěkný,
vzhledem k jejímu věku však příliš usedlý.
Jeho mladistvosti pak nedocílila ani zvolením kontrastních doplňků v podobě červeného šátku a jinak velmi atraktivních
podkolenek.
Zelené botky jsou velmi nápadné, ale
stejně jako u paní Jany trochu out.
Liška kolem krku … co dodat, jen doufejme,
že je umělá a ne živá. Z krabičky v ruce by
asi málokterý antidrogový policista měl radost. Jitko, Jitko, vy to vedete! Za tento outfit dáváme pouze jednu hvězdičku z pěti.
Návrat do starých časů
aneb vyražte s námi na Ukrajinu
Radana Sojjkovvá
V některém z minulých Občasníků vám Zdenka psala o jejich dobrodružné cestě na
Ukrajinu. Každý by se z toho poučil, ne tak já. Tak když mi dorazila pozvánka na výlet na výstavy do Užhorodu, padla okamžitě domluva s kámoškou s koliema, že si
takovou atrakci nemůžeme nechat ujít. A tak jsem se přihlásila. Později jsem sice
zalitovala, že jsem blázen, ale už se nedalo couvnout
Mé balicí přípravy jsou většinou týdenní
- věci do autobusu, věci na výstavu a věci na hotel. V průběhu prvního dne
všechno pomotám a pak zbývající čas
stále něco hledám.
Vybavena celou haldou krámů, včetně
nového pelechu pro holky (starý se někam sám uklidil a nechtěl se najít), jsme
se dostavily na místo srazu asi o hodinu
dříve … jako obvykle.
Nalodit, usalašit a přesvědčit aspoň jednu z Bobin, aby šla na zem do toho
úžasného nového pelíšku. Anda byla vytrvalá, asertivně trvala na tom, že ona
bude na sedačce. Stejně se ovšem tvářila i Yusha. Nakonec to Yusha vzdala a po
chvíli zjistila, že ten velký pelech je fakt
pohodlný a že když se pořádně rozvalí,
Anda se tam nevejde. Nedala si říct ani
v noci a tak jsem chtě nechtě musela
Andu přetrpět u mě na sedačce … za to
jsem ovšem co chvíli hodila Yushe něco
na hlavu - tu tašku, tu láhev s vodou.
Ve velmi brzkých ranních hodinách jsme
dorazili na slovensko-ukrajinské hranice.
Slovensko s námi problém nemělo,
Ukrajina však ano. Tedy přesněji s našimi
psy. Po cca půlhodinovém dohadování,
že nám chybí nějaký nesmyslný papír,
který u nás veterinární správa nevydává,
ale jedni polští vystavovatelé s ním zrovna současně s námi dorazili, nám už tekly nervy. Nakonec naše bystrá překladatelka položila ten správný dotaz, co můžeme udělat proto, aby nás pustili. Šede-
sát euro, to je cca dvě eura na psa. Slušná
cena, to se musí nechat. Rychle vybrat
penízky, než si to ten jejich uniformovaný úředník rozmyslí, razítko a tradá pryč.
K výstavišti jsme dorazili brzy, stihli jsme
otevřenou ještě slušnější toaletu u restaurace … poté, co jsem si tam zvládla i vyčistit chrup, mezitím co ostatní stály frontu u zatím neexistující pokladny, ji zavřeli
a byla pak k dispozici jen jedna na celý
areál. Kvalitu a čistotu popisovat nebudu
ani to, že většina vystavovatelů chodila do
okolí. Zato bylo v areálu spousta dětských
atrakcí, které přes celý den vyhrávaly příšerné kolotočové odrhovačky.
Poté co mi paní koliášová zaplatila poplatek na první den (jééé, zítra znova), jsem
si šla pro věci. A koho to nepotkám - vystavovatele z Polska. Páníček chvíli vypadal, že vidí přízrak, pak že omdlí a pak na
mě zahulákal "Co vy tady děláte? Čekal
bych vás v Čechách, na Slovensku,
v Polsku … ale na Ukrajině!!!" Pozdravili
jsme se a on tuto radostnou zprávu běžel
sdělit manželce. Protože jsem předpokládala to co on, a to že naše holky budou
ve stejné třídě, rychle jsem koukla do katalogu … ufff, rozhodili nás.
Večer jsme se doharcovali na hotel a hurá do vany. Hotel jistě pamatoval i lepší
časy, ale zažila jsem i horší a dokonce v civilizovanějších místech. Místo odpočinku
jsme vyrazili do hotelového baru. Dali
jsme si dortíky (byly děsně sladké) a víno,
které sice nebylo vysloveně špatné, ale
připomínalo mi spíš krabicák. V neděli ráno budíček, snídaně, která se dala pozřít
jen částečně a káva, že i já, která má ráda
silné kafe, po ní málem měla infarkt. A pak
to všechno zase napakovat do autobusu,
vyfotit pár fotek socialistické architektury
našeho šíleného hotelu a odjezd zpět na
výstavu. Druhý den se už i pořadatelé vykopali z postelí dříve a bylo možné zaplatit bez tlačení a stresu.
Po skončení výstavy jsme se nalodili zpět
a vyrazili k hranicím. Tentokrát nás
Ukrajina propustila rychle, protože si veterinární kontrola odpustila sobotní divadlo
a rovnou si řekla o to, co chce (dalších šedesát euro). O to déle si nás ovšem chtěli
užít slovenští kontroloři. Zkontrolovali asi
tři kufry a pak jsme další hodinu čekali.
Š astně jsme dorazili do Prahy, kde se mi
potvrdilo podezření, které jsem měla už
když jsme nakládali na Ukrajině věci po
výstavě - zpět nevezeme můj kufr. Chvíle
dohadováni u autobusu, několik telefonátů, zda někdo omylem nesbalil můj
kufr a pak jen zamáčknout slzu a doufat,
že se přeci jen najde. Nenašel … kde by
se taky našel. Ale nevadí, pojiš ovna by
to mohla uhradit. Mohla, kdyby byl dopravce slušný a vydal mi prohlášení.
Takže přeji zloději, a si těch pár věci
užije (zejména to špinavé prádlo!).
Myslíte, že po takovém zážitku si dám
pokoj ….. no, do příštího roku určitě.
Dobrodruhům zdar!
Strana 25
FOTOSERIÁL
Jistě se mnou budete všichni souhlasit, když řeknu, že tibetský teriér je rozený cestovatel. Vzhledem k rozloze jeho původní domoviny vnímá byt jako boudu, zahradu jako kotec a okolí svého bydliště jako zdroj denních zpráv, napsaných na patnících a rozích, obdobu našeho denního tisku. Teprve výlet do neznáma je pro něj to správné dobrodružství, poznávání a očuchávání nových teritórií ten pravý adrenalin, to skutečné uspokojení jeho zvídavosti. Naši tibe áčci jsou zvyklí cestovat převážně autem, a tak
stačí, když zapomeneme zavřít dveře u auta a už je máme naskládané na sedačce dychtivě očekávající odjezd na výlet. Milují
i samotnou jízdu autem a je jim jedno, že právě jedeme na očkování k veterináři . Prostě, chcete-lli udělat svému tibe áčkovi radost a sobě také, vemte jen na výlet. Ne náhodou pojmenovala jedna chovatelka svého pejska jménem Marco Polo . Nutno ale
podotknout, že na rozdíl od loveckých plemen, necestuje tibetský teriér do neznáma nikdy sám, ale výhradně se svým pánem
nebo se svou smečkou, kterou bezmezně miluje a kterou by za svobodu ani za nic jiného na světě nikdy nevyměnil. ( Pozn. autora: Možná jen naše Ashar za buřta)
Téma přístího fotoseriálu je: Moje narozeninová párty
Kam bych se harcoval, klidně si je te beze mě!
Strana 26
Strana 27
VAŠE PŘÍBĚHY
Letní dovolená s tibe any
Jarrmila Buckovvá
mraky a zvedl se vítr. Sněžka byla ještě
daleko a cesta domů také. Po rozhodování - zda jít dál a někde se schovat nebo se vrátit zpět - vyhrálo rozhodnutí se
vrátit zpět. Přeci jenom Almičce je již
11 let a 30 km ujít za den, to je pro ni
velký výkon. A tak s těžkým srdcem jsme
se vraceli pomalu zpět do Strážného.
Další dny jsme si udělali také krásné výšlapy, např. na Přední planinu nebo na
Friesovy Boudy.
Na letošní dovolenou jsme se znovu vypravili s mojí sestrou a s tibe áčky,
Almou a Thamínem do našich hor - tentokráte do Krkonoš, do Strážného. Našli
jsme si tam krásnou chatičku, s hezkým
apartmánem a s turistickými cestami na
všechny strany.
Do Strážného jsme dorazili v sobotu odpoledne a ihned se vypravili na průzkum
okolí. Dole pod chatou teklo Malé Labe
a vedly tam můstky udělané z roštů - to
byl první zádrhel, který se nám postavil
do cesty. Thamín se na rošt bál vstoupit,
když vidě, pod sebou 2,5 m hloubku
a rychle tekoucí vodu. Po chvíli přemlouvání se vydal na druhou stranu, byl přikrčený, ale přešel. Na zpáteční cestě již
můstek přeběhl.
Druhý den ráno krásně svítilo sluníčko
a tak jsme se vydatně nasnídali, vzali svačinky pro sebe a tibe áčky a vyrazili přes
Hříběcí Boudy, Lahrovy Boudy směr
Sněžka - bylo před námi asi 18 km tam
a 18 km zpět, ale to nás neodradilo.
U Předních Renerovek jsme si udělali
Strana 28
krátkou zastávku na svačinku, psíci padli
pod lavičku a já se sestrou jsme se kochali nádherným rozhledem. Další zastávku jsme udělali až za Dvorskou boudou a s velkým odhodláním vyrazili na
Výrovku. Ale tam nás čekalo nemilé překvapení - blížila se bouře, hnaly se černé
Ve čtvrtek se nad Krkonoše přihnaly
mraky a začalo nejdříve slabě, ale postupně stále více pršet a tak jsme zavolali domů, zda by pro nás nepřijeli a vrátili
jsme se do Nepomuku a sestra do Davle.
Škoda, že letos nám počasí nepřálo, ale
příští rok si to vynahradíme, již se těšíme,
že znovu vyrazíme do našich hor.
Fredík z Brlohu
Zuzana Málkovvá
Ahoj, všechny vás zdravím. Málo s kým
se vídám, a skoro o nikom nevím a tak
kdybych se občas nepodíval do zrcadla,
ani nevím jak má pořádnej pes vypadat.
Jasně že jsem poctivej tibe ák....kluk jak
buk, ale tady říkají "tibe áček"!! V tý naší
domácnosti mají nějaký pokřivený představy. Co nemá skoro metr pro ně není
pes! Se to tedy snažím je dohnat, ale to
je prej taky špatně.....
Povím vám, jak jsem já, tedy tibe áček, k vlkodavům přišel. Dalo by se říct jako slepej
k houslím. Vůbec jsem o to nestál, dokonce myslím, že jsem ani nevěděl, že takový
obludy vůbec existujou. Že by to tedy bylo z mojí hlavy to fakt ne, nejsem žádnej
extrémista. Pes podle mě zůstává psem tak
do 50 cm. Kohoutkový výšky samosebou,
nejsem žádnej nevzdělanec. Tedy tak jsem
si to aspoň myslel a je i spousta takových,
na který jsem fakt mohl koukat spatra.
Když jsem prvně viděl tu hříčku přírody,
nebylo mi do smíchu. Na sobě jsem nedal
nic znát, ale že bych si byl jistej kontrolou
situace, to tedy moc ne. Naštěstí naši mají
trochu rozum a ukázali mi nejprv holky.
A ještě měli kecy, že to jsou ty menší!
Hned na začátku, sotva jsem tady byl pár
dní "u nás doma", přijela se na mě podívat taková člověčice, kterou jsem tedy do
tý doby neviděl. Byla fajn, jen mi bylo divný, co furt kroutí hlavou. Sice mě chválila,
ale bylo jasný, že se jí cosi pořád nepozdává. Že prej jsem nějakej divnej! Že se
nechám hladit, že skáču, že jsem jí hned
napoprvé voblíz... normálka, ne? Ale že
prej ne, že prej podle standardu mám být
rezervovaný. Nevím moc o co jde, ale já
už nechci aby si mě zase někdo rezervoval a pak mě nechtěl. To tím prej ale nemyslela. No, mně se tady líbí a tak budu
veselej, a se to tý slečně líbí nebo ne.
I když ono nebude tak zle. Slíbila, že příště přivede svoje psí holky, abych prej měl
nějakou slušnou společnost a taky abych
věděl jak se vlastně má správný tibe ák
chovat. To jsem sice nepochopil, ale jinak
měla pravdu. Příště přišla s takovejma
dvěma malejma netykavkama, ale i tak
dobrý. Venku holky trochu rozvázaly jenže to se zase ta slečna bála, že prej já se
budu chovat jako cvok dál a ty její slušně
vychovaný rezervovaný slečinky to ještě
ode mě pochytěj. A tak možná proto
chodí tak málo, už jsem jí dlouho neviděl.
A přitom bych rád. Návštěvy já hodně
rád! A ještě když jsou to baby!
Tak tedy k tomu, jak se tady mám. Jde to,
ale nesmím to přechválit, člověčice by
mohla přitvrdit. Občas se jí něco nezdá,
třeba nechce, abych chodil po stole. Ale
jak to mám tedy všechno kontrolovat?
Když nevidím, tak si musím povyskočit.
Úplně jednoduchý to nemám, normálně
chodím denně do práce. Tady se musí každý zasloužit! Koukám člověčici přes rameno, jestli píše pořádně a kdybyste věděli,
jak často jí načapám, že nedělá nic, za co
by byly korunky na masíčko! Klávesnice sice cvaká, ale žádný užitečný věci nepíše.
Píše si s jinejma člověčicema a ještě tvrdí,
že to jako tak musí být, že si vyměňujou
chovatelský zkušenosti! Přitom oč jde, že?
Dejte nám nažrat a pus te nás ven..., a pak
zase domů a nejlíp do postele!
Máme tady taky plno hraček, jenom ty
lidi nevědí ale vůbec, jak taková hračka
má vypadat. A tak já každou poopravím
a pak už je to dobrý. Někdy udělám
z jedný dvě! I víc! Ale zavděčíš se tím?
No vůbec ne, ještě k tomu někdy musíš
vyslechnout takový ty kecy jako že támhle tomu vořechovi vydržela stejná hračka
kdovíjak dlouho a že já všechno rozbiju.
Takový kecy mám nejradši.
Je tu takovej jeden problém, docela důležitá věc. Trochu nevím jak s tím ven, přece
jen mladej....stydlivej.... Jéžiš, zase mi kouká
Bedřicha přes rameno a že prej kecám! Pak
vám řeknu o koho jde, ale te k věci. Prostě
tady je plno holek, tady to pořád voní.
Můžu být s každou klidně doma, na dvorku, venku na procházce... adobrý. Jak ale
začne vonět ze všeho nejlíp, musíme každej
na jinou stranu dveří! Nějaká blbost, ne?
Přitom ty holky by se mnou byly docela
vpohodě, že prej jim je fuk, že jsem krapet
menší, že by se to už nějak zařídilo. Tak tedy potřebuju poradit, jak na to? Jak mám tý
naší člověčici domluvit, a neblbne a prostě
to nechá na nás? Hele, za tu dobu, co tu
jsem už těch voňavejch holek pár bylo
a vona je jak vostříž..... nic nepropásne.
Normálně zavřený dveře by nebyly problémem, ale to jsem trochu podcenil. Všechny
dveře mi šly pěkně otvírat a stačí blbej fígl,
otočená klika, a jsem namydlenej, tedy odkázanej na to kam mě milostivě pustěj.
Co je platný, když holce, tedy psí samozřejmě, vykládáte jaká je krasavice a jakej by
svámi měla skvělý život. A ty štěňata jaký by
byly! Žádný přes kopírák, každý štěňátko
spřekvapením! No jo no, to můžete vykládat horem dolem, ale když lidi hlídaj, pes ani
psice nic nenadělaj. I když jsem slyšel, že někdy prostě pánbu dopustí a člověci zapomenou. Tak ještě nějaká naděje je, no. Rád
bych si užil mladej a rád bych taky tedy po
sobě nechal nějakýho pokračovatele rodu.
Aspoň něco. Barák stavět nebudu a sázet
strom taky ne. Zato už jsem jeden vyhrabal!
Jo a tak tedy k tý Bedřiše. To je maličká kudrnatá tibe anda, tedy jen jakoby. Proti mně
stará baba, ale když si vzpomene, prostě mi
zdrhne. Jsem sice čipera, ale jí nestačím.
Aže prej i v hlavě to má líp srovnaný...no tedy nevím. Ale je s ní sranda no tak dobrý.
Všichni se mějte fajn a taky o sobě dejte
vědět.
Fredík
Strana 29
GALERIE VETERÁNŮ
Naši veteráni
maj. Radana Sojková
Tak se to tak nějak sešlo a ze dne na den mám doma ze čtyř mých psů tři veterány. A to jsem si pořád říkala, že si je nepořizuju bezhlavě těsně za sebou. Danymu je 16 let, Utce 11 a Anynka v červnu oslavila narozeniny osmé.
CIB MultiCh. A´Naya Lamleh Legs-SSmon
8 let
CIB MultiCh. Dscho Utra U-tti
11 let
A jak se nám s našimi veterány žije?
Vlastně pořád stejně, jen řešíme víc zdravotních problémů než předtím, kdy jsme
zase řešili věci jiné. Jen jak stárnou, tak si
uvědomujeme, že čas strašně rychle letí.
Anda byla naše první štěně a doma zůstala neplánovaně. Nejprve měla paničku, která jí nakonec odřekla a tak jsme
začali hledat páníčky nové. Ozvalo se
pár lidí, ale moje maminka neustále na
každém hledala blechy. A jak to mohlo
skončit? Jedině tak, že jsem na ní jednoho dne uhodila, a mi teda řekne, co
chce. A tak řekla, že si chce Anynku nechat. Anda je teda pes mojí maminy.
Zvláštní na tom je, že fixovaná je na mě
a když jí to obzvláš vezme, tak u mojí
máti nechce přespávat. Jinak se střídá
Ch. Antao Smon-LLam “Dany”
16 let
Strana 30
s Utkou … přes den jsou všichni u maminy, večer jde se mnou domů Yusha
(ta se odbýt nedá, ta jít musí téměř vždy)
a s ní bu Any nebo Utka. Dany je už te
jen s maminou, abychom mu nedělali
v hlavě nepořádek.
Any je mazel, ale je to taky naše sebevědomá potvora. Od štěněte byla velmi
temperamentní, ale taky velmi poslušná.
Poslušná … vlastně z našich psů nejvíc
… je pořád, jen občas stávkuje. Má ráda
výstavy, ale taky výlety. I přes svůj věk
má pořád spoustu temperamentu a málokdo věří, že už je vlastně ve veteránském věku. A výstavy jí baví pořád stejně.
Tak co přát Anynce? To co všem veteránům - pevné zdraví, pohodu a hodně
veselých let!