Amatér David Lynch si zpívá - Ostravské centrum nové hudby
Transkript
ORIENTACE ZKUŠEBNA 28 VIII Sobota 3. srpna 2013 LIDOVÉ NOVINY Plyšáci v kostele PAVEL KLU SÁ K hudební publicista J ODPOSLECHY e načase začít vyprávět neuvěřitelná dobrodružství umělců, kteří přiletí na Ostravské dny Nové hudby. „Hvězdou“, což je samo o sobě pro tuhle akci netypické, je letos Philip Glass, jehož pětihodinový koncert se uskuteční 16. srpna v bývalém vítkovickém plynojemu Gong. Glass se prý těší, že se v Ostravě sejde s hudebníkem, který je u nás mnohem méně známý. Když se ale zmíníme o jeho plyšácích, vysvitne, proč jeho legendární pověst narůstá už čtyřicet let. Newyorčan, který si říká Charlemagne Palestine, je typem umělce, u jehož živých vystoupení se víceméně ví předem, co čekat. A přece se na ty kousky sjíždí publikum ze všech stran. Narodil se v Brooklynu jako Charles Martin. Jeho přátelé vzpomínají, že když koncem 60. let pracoval v obchodě s hudbou, s oblibou po práci lezl po žebříku k zavěšeným reprobednám a poslouchal Messiaena nebo indonéské gamelany přímo u nich. A hlasitě. Zajímala ho hudba zvonů a jako zvoník u svatého Tomáše na Páté avenui měl přístup k jedné z největších zvonkoher v USA. Chodci občas udiveně zdvíhali hlavy ke kostelní věži, protože minimalistické struktury, proplétající dokola v rychlém opakování několik tónů, se nepodobaly žádnému z žalmů, které tamější „loretánské zvonky“ obvykle cinkají. Charlemagne Palestine si k varhanám pravidelně nosí koňak a část své sbírky plyšových zvířat Palestine dobře znal ten efekt: když se dostane do delší interakce několik rytmicky opakovaných tónů, začneme po chvíli slyšet jakési „duchy“; střetávání zvukových vln vede k novým zvukům, které vytváří živá situace v prostoru. Žádná empétrojka to neumí zachytit: musíte být na místě. Druhá věc, která Palestina po celý život zajímá, je tělesná nutnost opřít se do klávesnice, zápas s nástrojem. Jeho klíčové dílo má název Strumming, což spíš než jako „drnkání“ by se dalo přeložit jako Bušení do kláves. Charlemagne tu sedí mezi dvěma klavíry, na každém jednu ruku, na začátku hraje jen dva tóny. Zvuk se ale rozrůstá a klastry se do sebe opojně zakusují. Když Nick Cave pozval v roce 1999 pozapomenutého hudebníka, jehož po léta obdivoval, na londýnský festival Meltdown, nastartoval jeho druhou kariéru. Palestine se mu odvděčil tím, že jeho extatický strumming nevydrželo při produkci několik klavírních strun. Časem se dostal Charlemagne Palestine k nástroji, který se vedle zvonů stal jeho druhým triumfem a na který bude hrát i v Ostravě. Varhany používá k testovací střemhlavé jízdě: postupně uvolňuje skupiny tónů, aby přes opalizující meandry nakonec dospěl ke stavu, kdy řvou pokud možno všechny píšťaly královského nástroje. Zažil jsem tu produkci na berlínském Transmediale, a tehdy poprvé jsem se zbavil váhání, jestli není Palestine tak trochu hochštapler, který si z jediného nápadu udělal obživu. Zní totiž jedinečně. Cesta od několika překrývaných tónů až k výslednému třeštění přímo vybuchuje akustickými kouzly, skrytými pulsacemi, bůhvíjak vznikajícími melodiemi. Není to přidrzlé zneužití varhan: je to jejich velká oslava. Ostravské varhanní vystoupení (27. 8.) se nebude konat v chrámu, ale ve vítkovické koncertní síni. Bude tedy o napětí míň: ritualista Palestine si totiž k varhanám pravidelně nosí koňak a část své sbírky plyšových zvířat. Též kouří ve velkém množství indonéské hřebíčkové cigarety. V kovbojském klobouku, obklopený pejsky a medvědy, působí jako hrabalovská postava. Jen je třeba nezapomenout, že když spustí, dělá ta bizarní ambaláž jeho varhanní ohňostroj ještě překvapivější. Nejsem režisér, spíš zvukař, říká muž, jehož si veřejnost spojuje především se seriálem Městečko Twin Peaks FOTO ČTK Amatér David Lynch si zpívá Rozhodnutí Davida Lynche, že se už nebude věnovat filmu, trvá. Zato pokračuje ve svých tématech (a formálních experimentech) na novém albu Big Dream. Vstupujeme do věku, kdy alba jako koníček budou točit obyčejní i slavní amatéři? I P A V E L K L USÁ K sland, jaro 2013. Davy fanoušků nadšeně vítají účinkující na hudebním festivalu: je to režisér Jim Jarmusch, s nímž přijala pozvání i Tilda Swintonová. Herečka čte nedlouhé texty do kytarových struktur, které začal Jarmusch v poslední době nahrávat a nyní s nimi i koncertuje. V týchž dnech vydává už druhé sólové album David Lynch – režisér, který od Inland Empire (2006) nic nenatočil, ale zato participoval na řadě desek. Co je to za jev? Je to pozdní splněné přání dospělých kluků stát se na chvíli rockovou hvězdou? Nebo je to pokračování v dosavadním díle jinými prostředky? Snad trocha od obojího, ale je tu ještě silný třetí motiv. Věk, který dovoluje na síti publikovat každému a obratem, připomíná víc než dřív: kdokoli může natočit a vyslat do světa album. Pro ty, kdo zažili léta monopolu velkých firem a exkluzivitu drahých studií, je nová situace docela lákadlem. Démon uvnitř šlágru „Lidi mě pokládají za režiséra, ale já jsem se vlastně vždycky vnímal jako zvukař,“ řekl Lynch. Svět jej objevil se seriálem Městečko Twin Peaks (1990–1991), který ukázal banalitu amerického maloměsta důkladně zasnoubenou s šílenstvím, osobními posedlostmi a extrémy. Televize takový žánrový ústřel, jakým bylo vyšetřování smrti studentky Laury Palmerové agentem Dalem Cooperem, předtím nezažila. Diváky už od prvních vteřin znejišťovala pomalá, pro televizi netypická hudba Angela Badalamentiho. Lynch sázel na fyzicky hmatatelné skluzy bezpražcové basy a jedovatě echované chvění vibrafonu. Jazzové nálady tu na „americkou tradici“ prozrazovaly cosi, co se říká spíš neočekávaně na psychoanalytikově křesle. Přesně tutéž roli mělo v seriálu „příjemné retro“, songy evokující padesátá léta, usměvavé chlapecké hvězdy typu Bobbyho Darina a Paula Anky. Nedivili se tomu ti, kdo v té době znali Lynchův Modrý samet, v němž se psychopat Frank Booth (hraje ho Dennis Hopper) vzrušuje baladou In Dreams. Její autor, zpěvák Roy Orbison, se cítil velmi dotčen: snad si ho Lynch usmířil, když do filmu Mulholland Drive napsal vypjatou scénu, kdy při jeho písni Crying, zpívané v prázdném kabaretu španělsky, dochází k jakési magické proměně. Písně a zvuk byly pro Lynche živlem, v němž byl doma už od radikálních začátků, filmů Babička (1970) a Mazací hlava (1977): soundtrack Mazací hlavy dokonce vyšel vloni jako skvěle vypravený vinyl u newyorského labelu pro současný nezávislý pop Sacred Bones. Není to písňová deska: noříme se tu do vyvážené neurčité koláže, úspěch tu slaví disciplína, kterou Lynch pozdvihl na vyšší úroveň: takzvaný sound design, uspořádání všech zvukových složek díla, tedy hudby, lidských promluv a zvuků skutečného světa. U Lynche je ovšem třeba připočíst ještě něco. „Domnívám se, že zvukové efekty jsou druhem hudby,“ řekl v rozhovoru. „Někdy můžete mít pro něco slabost a ani nevíte proč: já osobně nesmírně rád používám zvukové efekty jako hudbu.“ Zvuk je u Lynche odrazem pokřiveného vnějšího i vnitřního světa: odděluje se od svých zdrojů, prochází stěnami, kroutí se v ozvěnách pod tlakem neznámých sil, zůstává po doznění jako nesmytá vina či nenaplněná touha, zní hlasy jiných bytostí zevnitř posedlých lidských těl, obrací se naruby a syčí pozpátku, jako by stahoval postavy do bažiny času tekoucího špatným směrem. Je zvláštní, jak nadgeneračně zní Lynchův hlas. Když sedmašedesátiletý filmař zpívá „chladný vítr vane mým srdcem, hra skončila“, zní to vlastně docela mladě. Nejsou to legendy: Lynch nechával smyčcový orchestr natáčet mikrofonem umístěným do větracího průduchu, aby dosáhl svébytných dozvuků. Osádka pražského studia Smečky zase podává svědectví, jak chtěl Lynch snímat zvuk přes klaustrofobicky malý prostor: nakonec vypůjčili v jednom ze sousedních denních barů moravský demižon a kus hudby Angela Badalamentiho byl skutečně zaznamenán mikrofonem zevnitř demižonu. Při natáčení Lost Highway zase nechával režisér přímo na place pouštět hudbu, aby se herci dostatečně ponořili do nálady, kterou chtěl scénám vtisknout. „Zvuk je skoro jako droga,“ říká. „Je to něco tak čistého, že když vám vstoupí do uší, obratem to s vámi něco udělá. A sami poznáte, jestli ve váš prospěch, nebo ne.“ Lynchovi, jehož fantazie si prý ke zvukům permanentně přidává obrazy, na akustické složce filmu vždycky záleželo. Své snímky vybavoval vysokou hladinou zvuku: divák prý v kině nemá film sledovat před sebou, ale cítit, že je do něj vnořený. Lynchovi diváci si dobře vybavují škrtnutí sirkou zesílená až k osudovému otřesu: je to účinné a po Lynchovi převzala tuhle taktiku řada méně originálních filmařů. Ještě v době videopůjčoven Lynch bez nadšení komentoval zvyky publika: „Zvuk toho k filmu tolik přidá! Všichni se dívají na vypůjčené kazety, ale kdyby to slyšeli na velkém plátně, tak, jak to má být... Tam člověku vstanou chlupy vzadu na krku.“ Jeho hudba nemohla zůstat bez tohoto vlivu. Jakmile na Lynchově prvním albu Crazy Clown Time (2011) zarezonovala zkreslená kytara, zavanul démonický průvan nejasných hukotů v pozadí a ozvaly se skřetovsky pokroucené hlasy, bylo jasno: jde o přímé pokračování jeho filmového světa. „Začali jsme společným jamováním, našli jsme dobrý motiv a potom se odchýlili z normálních cest,“ říká Lynch o dnešním albu a pro předloňský debut to muselo platit ještě víc. Na americké žánry tak naráží typicky svým způsobem. „Nemám rád slovo ironie. Radši mám slovo absurdita – a přiznám se, že slovu ironie moc nerozumím. Ironie přichází ve chvíli, kdy se snažíte vyjádřit absurdno slovy. Když se ironie odehrává beze slov, je daleko pronikavější.“ Další písně z Twin Peaks Nové album Big Dream navazuje na Lynchovo pohrávání v Crazy Clown Time – s jedním rozdílem: deska, kterou Lynch označuje jako „moderní blues“, je zvukově a žánrově prostší. Lynch sice zcela neodložil zvukové efekty, s nimiž se každá melodie stávala podivným, znepokojivě neurčitým mikropříběhem. Ale přece jen, když se spolu se svým dlouhodobým spolupracovníkem Deanem Hurleym zavřel ve studiu v Los Angeles, soustředili se víc na „písničky“. Posluchače, kteří od Lynche čekali novou kombinaci filmařského sound designu s muzikou, to zklame; jiní si oddechnou, protože výsledkem je nejpřístupnější z Lynchových alb. Je zvláštní, jak nadgeneračně zní Lynchův hlas. Když sedmašedesátiletý filmař zpívá „chladný vítr vane mým srdcem, hra skončila“, zní to vlastně docela mladě. A může se tak připomenout Wicked Game, slavný cajdák Chrise Isaaka, kterému dal nový náboj Lynchův film Zběsilost v srdci. Studie ukazují, že ve většině snímků odkazuje Lynch na 50. léta nebo jejich retro – uměle prodlužovaný poválečný „americký sen“ o bezstarostném životě v prosperující a svobodné zemi. V příbězích má tahle idyla (nebo křečovitá snaha o ni) silnou, napínavou pozici: na jednu stranu přiznává obyčejným lidem právo na tuhle „americkou průměrnost“, na druhou stranu hlásí, že pod jejím povrchem se skrývají démoni. Kritika už stihla albu The Big Dream vytknout přílišnou rozháranost. Desku opravdu nespojuje žádný koncept, songy zpívá Lynch vlastně za různé fiktivní postavy: sledujeme „jeho obvyklé obsazení naivních snílků, úchylných vrahů a fatálních žen“, jak napsal hudební web Drowned in Sound. Přitom na celkový tvar Lynch myslel: právě „kvůli pořadí“ sem prý vetkl svou verzi Dylanovy písně The Ballad of Hollis Brown, kterou objevil díky podání afroamerické zpěvačky Niny Simone. Právě atmo- sféra na rozhraní konvence a katastrofy ale desku nakonec spojuje: a ospravedlňuje žánrové návraty, které jiní autoři dnes podnikají z mnohem slabších důvodů. Dnes si každý v počítači přeskupí album do výběru oblíbených tracků. Pokud zachováte Lynchovo pořadí, The Big Dream pro vás bude končit hlasem Lykke Li – mladé švédské autorské zpěvačky usazené v Americe. Její dyšný hlas dobře evokuje krásnou oběť poměrů v Twin Peaks, postavu Laury Palmerové z legendárního seriálu. V tomhle smyslu zůstává Lynch svůj – ale jedinečný, nutno říci. Snad je „twinpeaksovská“ atmosféra záplatou pro všechny, koho vzrušila nedávná zpráva, že by Lynch se scenáristou Markem Frostem měli – po více než dvaceti letech – pokračovat novou sérií Městečka Twin Peaks. Byla to čirá kachna. Lynch, který kdysi během třetí desítky dílů ztratil o seriál zájem (a je to na něm vidět), dnes žádné natáčení nechystá: snad by měl jen vytvořit klip pro Nine Inch Nails. Ohlásil také, že s Big Dream nehodlá koncertovat, což už stihl porušit vystoupením v sanfranciském kultovním nezávislém obchodu s hudbou Amoeba. Jinak připravuje podzimní výstavy svých maleb a kreseb: „Transcendentální meditace vede ke všem druhům umění.“ Jeho deska je pro dnešek v čemsi charakteristická: je to vlastně relaxační činnost člověka, který působí jinde a k formátu hudebního alba si odskočil jako ke koníčku. Takových lidí je dnes plný web. Lynch navíc po komplikovaných velkých filmových produkcích oceňuje intimní a nezávislý rozměr tvorby alba ve dvou lidech. Charakteristické je i to, že si tu dopřává určitou samomluvu, jako mnozí další dnešní „amatéři“. Dotýká se svého osobního tématu – americké retro krásy. Ale je to Lynch: takže mu nakonec rádi hledíme přes rameno i na albu, které ničím nepřesahuje to, co vytvořil před ním. ALBUM TÝDNE Big Dream David Lynch CD, 2 LP a download vydaly Sacred Bones (v USA) a Sunday Best (v Evropě) 2013, 50:19 minut.
Podobné dokumenty
hi-fi voice, USHER S
Uvědomil jsem si, že ty živé a výrazné vokály má na svědomí určité zvýraznění pásma
středních a vyšších frekvencí, a to poprvé při poslechu Karnase. Jeho křídlovka mi při delším
poslechu postupně p...
Lynchův syndrom v rukách patologa
Ostatní nádorová onemocnění vyskytující se v souvislosti s Lynchovým syndromem jsou detekována častěji u pacientů s germinální mutací v MSH2 (23). Mutace v MSH6, které mají poměrně
nízkou penetran...
Je Múza rodu ženského
autorce přezdívané A Lady, ale právo volit získají lidské samice v USA
po tvrdém boji až v roce 1920.
V Anglii a u nás již o dva roky
dříve, ve Francii až v roce 1945.
„Příroda tomu tak chtěla, aby...
zde - Skaut.cz
počátku věků až do konce, tak i každému člověku je jeho
věk školou od kolébky až do hrobu. Takže už nestačí říci se
Senekou: Na učení není žádný věk pozdní, nýbrž musíme
říci: Každý věk je určen k ...
Kompletní program v PDF
charismatický podrazák staví vzdušné zámky a přitom vykrádá chatky. Ve chvíli, kdy se ukáže, že by Užovka mohl být
už konečně šťastný, se objeví Kobra. Užovka se mu rozhodne dát pořádnou lekci, sit...