D: data texty pov skorovše_ale_ne_vše .. \ \ \ \ \ prasman

D: data texty pov skorovše_ale_ne_vše .. \ \ \ \ \ prasman

D:\data\texty\pov\skorovše_ale_ne_vše\..
prasman
obsah:
1.
1. třída
2.
ryba
3.
bramboráky
4.
běžky
5.
mighty sounds I.
6.
bůh a hokej
7.
elektrickým drahám královského města Prahy
8.
květiny +
9.
letní čas dědečku, proč je tak letní
10.
měl jsem rád práci svou
11.
pastýřský list
12.
ptačí chřipka
13.
volejbal?
14.
Mráček a Sluníčko
15.
bezpečnost letového provozu
16.
kampa kafé
17.
táborský luncheon meat
18.
polštář
19.
generální ředitel
1.
1.třída
U speciální přepážky pouze pro cestující 1. třídy byla fronta, pět
lidí se dožadovalo přednostního odbavení, tak jsem šel k normální
pokladně, kde by si dvě pokladní ukousaly nehty, kdyby nebylo
všudypřítomných
bezpečnostních
kamer.
Když
jsem
odcházel,
u
přednostní pokladny pro 1. třídu byl poslední ve frontě stále
posledním a před ním stále ještě vartovali další čtyři, v kapse jsem
měl jízdenku do 1. třídy a pochyby o ostatních možná budoucích
spolucestujících z mé třídy, obzvlášť pokud náš vlak ztroskotá někde
uprostřed polí. Jak s nimi bude možné vytvořit přežití schopnou
komunitu naší třídy, vyčkávat ty nesnesitelně dlouhé chvíle v
nemilosrdném středoevropském klimatu do příchodu záchranářů či
nevyhnutelné smrti hladem a zároveň čelit útokům divokých barbarů
z 2. třídy? Jak budu s touto prvotřídní osádkou v bezpečí, když jim
rozum nedovolí si dovodit, že i u normální pokladny jim prodají
jejich luxusní jízdní doklad a navíc i bez fronty?
Zachmuřeně jsem se tedy v očekávání věcí blízkých blížil ku vlaku.
Hraví dispečeři našeho hlavního nádraží střídavě měnili koleje,
kde se měl můj vlak vyskytnout, ani jsem nestíhal reagovat. Nakonec
se vlak zhmotnil u jiného nástupiště, ale čekal jsem to a byl jsem
tam. Vybral jsem si kupé, které mělo být pro následující dlouhé
okamžiky mým novým domovem. Od pokladní jsem věděl, že místenku do
1. třídy si koupil pouze jeden člověk, tak jsem byl přesvědčen, že
při mém štěstí každé kupé, které si vyberu, bude to, kam místenka
nebyla prodána. Mám rád při cestování klid, navíc leckterý z
cestujících nemá pochopení pro některé z mých cestovních obyčejů.
Nevěřil bych, kolik lidí dokáže znervóznit můj bezpečnostní spánek
s otevřenýma očima a upřeným pohledem na spolucestujícího.
Uvelebil jsem se v kupé, vytáhl jsem v batožině ukrytý tubus a holé
stěny kupé si vyzdobil svými cestovními hedvábnými tapetami tak,
abych si připadal jako doma. Obyčejné závěsy na okně v nudné barvě
corporate identity železničního dopravce jsem zkušeně a v mžiku
vyměnil za krásně vzorované záclony se sametovým, temně rudým
závěsem, na stolek pod oknem postavil staré secesní hodiny stejně,
jako jsou obvykle doma na římse mého krbu. Bohužel můj normální
krb se pod stolek nevejde, tak musím vždy s krajní nelibostí se
spokojit
s
cestovní
verzí
a
ještě
rozmrzelému
personálu
vysvětlovat, že díru pro komín ve stěně vagónu při vystupování
utěsním kvalitní americkou žvýkací gumou. Rozhlédl jsem se a mohl
si pyšně říct, že kupé konečně odpovídá standardu mé 1. třídy. Pak
obrátil se pohled můj v strop a já zapomnětlivec si uvědomil, na co
jsem v tom spěchu zapomněl. Vytáhl jsem z batožiny další
tubus a
následně s rychlostí hodnou mistra a šikovností hodnou učně na
strop naaranžoval moji oblíbenou fresku s výjevem železničního
neštěstí v Enschede. Zbývalo pak pod fresku jen zavěsit svícen z
paroží a cesta mohla započít.
Zrovna když jsem přeléval víno z lahve do dekantovací nádoby,
otevřely se dveře kupé. V něm vyplašená tvář, náležející dle mého
letmého pohledu o něco níž, ženě. Trapně mlčela, když jsem po pár
minutách vzhlédl k jejím očím, jak na velkoplošné obrazovce jsem v
nich viděl souboj vášně se záští. Zášť byla ve formě a vedla zatím v
poslední minutě zápasu 35:0.
Jemné
škubnutí
projelo
vlakem
jak
elektrický
výboj
páteří
odsouzence a vlak se dal do pohybu. Když jsem nabral vědomí zjistil
jsem, že se nedílnou součástí mé hlavy stal ciferník secesních
hodin a nevím, opravdu nevím, zda mi ciferník na čele zrovna sluší,
navíc velká rafička je ohnutá. U paroh jsem si nebyl jistý, zda je
to ještě lustr či již moje vlastní. Urovnal jsem v cukuletu kupé do
původního lesku a pozoroval za oknem rychlostí se v rozmazanou
šmouhu proměněnou krajinu nebo špinavé okno, nebyl jsem to schopen
rozlišit.
Slečna se posadila a tázavě se rozhlížela po kupé, mrknul jsem na
ní a pravil: „luxusní, že?“. „Zvláštní, věru zvláštní, toto je nějaký
historický vlak?“, bylo mi odpovědí. Nevěděl jsem, zda mám být
potěšen, uražen či podobojí. Nakonec jsem celou situaci v klidu
zvládl, byť nechápu, proč se mě ona slečna optala, zda má povolat
lékaře. Přiložil jsem do krbu jeden malý dub. Trapné ticho přerušil
pokus palubního rozhlasu o konverzaci, bohužel to byl rozhlas
trpící pozdním astmatem a roztroušenou sklerosou, nerozuměl jsem
ničemu, jen jsem odtušil, když chrčení ustalo, že rozhlas konečně
zemřel či byl konec relace. Houpavé pohyby vagónu dávaly ku
zvážení buď možnost, že se pohybuje vlak nebo nervózní litosférické
desky pod ním. Jako životní optimista jsem doufal v pohyb vlaku.
Asi tomu tak i bylo, protože palubní rozhlas se znovu rozkašlal a
minutu potom jsme zastavili v nějakém podivném městě. Město samo o
sobě podivné nebylo, ale jeho obyvatelé, které jsem na perónu
rozeznal, mi nepřišli zcela zdravého rozumu. Všichni při čekání na
vlak namísto sedu využívali kleku na kolenou, spolucestující jsem
informací o naší zastávce v Kolíně omráčil.
Naše kupé navštívila i stevardka, která nám nabídla noviny ke
čtení a teplý nápoj k tomu. Jelikož můj oblíbený týdeník Kuřecí
obzory, věnující se minulosti drůbežářského průmyslu nebyl k mání,
rozhodl jsem se pro Gándího cestu odporu formou pasivní rezistence
a žádné čtivo jsem si nevzal a odmítl jsem i nápoj zdarma. A tak
jsem se rozčílil, že jsem si dal závazek to samé učinit i cestou
zpět. Jak se vlak kolébal krajinou, spánek počal útočit. Pokusil
jsem se tento zahnat na útěk konverzací se slečnou v kupé. Bohužel
na moji obvyklou konverzačně-zahajovací otázku: „ Měla jste někdy
vši?“ mi byla odpovědí jen její mlčící tvář a v úžasu nad chytrou
otázkou mírně pootevřená
ústa, zcela jasně jsem viděl všechny
čtyři zuby moudrosti, tedy mohl jsem pokračovat v konverzaci další
otázkou, která se opět uchytila, jelikož po jejím položení slečna
ústa přivřela a její rty dostaly barvu armovaného betonu, asi
nečekala tak duchaplnou a vtipnou konverzaci. Ostatně sám jsem na
sebe byl pyšný, dokázal jsem otázku a kompliment v jedno splést:
„Jak vidím, máte všechny zuby moudrosti, myslím, že byste mi mohla
rozumět.“. Než se ale stačila konverzace slibně rozvinout, vešel
průvodčí. Začal tu svoji mantru o kontrole jízdenek a přistoupení,
v půlce věty se ovšem zarazil a rozhlédl se po kupé. Pak rychle
vylezl z kupé a šlo odtušit, že navštívil vedlejší kupé. Vrátil se
zpět, znovu se nevěřícně rozhlédl, zrovna jsem přikládal. Poleno
bylo příliš velké pro můj cestovní krb, tak jsem toho dobrého muže
otázal, zda nemá ve služebním voze špalek, štípací klín a sekyru.
Namísto odpovědi obrátil oči v nejprve ionský, posléze i dórský
sloup, omítl si kůži do barvy mramoru s modrým žilkováním a jal se
padnout jak právě podražená sosna. Neměli by ten personál tak
přetěžovat, kapitalisté bezcitní, oznámil jsem soucítíc s nebohým
železničním mužem slečně naproti mně. Ona mě pohledem zpražila jak
čerstvou kávu a prohlásila něco ve smyslu toho, že se nebohému
muži nelíbí má úprava kupé a jala se mu dávat dýchání z úst do úst.
Upozornil jsem jí, že masáž srdce by možná byla účinější, avšak ona
mi odsekla, že tam by asi těžko použila zkušenosti nabyté během
studia jazyků. Moc jsem to nepochopil, naštěstí se průvodčí včas
probudil, ovšem přišlo mi, že simuloval o trochu déle než měl.
Rozhlas se rozkašlal. Vlak brzdil. Další zastávka na dlouhém
výletě. Za dveřmi našeho kupé se zjevili čtyři muži v uniformách a
průvodčí jim zpoza skleněných dveří ukazoval na mě, ťukal si na
čelo a znovu ukazoval na mě. Muži zákona rázně vkročili do kupé.
Zeptal jsem se jich, zda mají povolení k domovní prohlídce či
podezření, že se v mém obydlí páše nějaký zločin. Policista byl asi
nějaký mladický nadšenec, počal mi vysvětlovat, že železniční vagón
a kupé v něm není obydlí. Opáčil jsem mu judikátem Sedmihradského
okresního soudu ze dne 7.3.1856, kterým je stanoveno, že základem
obydlí je rodinný krb, tedy místo kde je krb, je zároveň i obydlím a
důrazně jsem ho šťouchal rozžhaveným pohrabáčem, aby názornost
pomohla důraznosti přednášky z ryze právní vědy. Policisté zmateně
vykročili z kupé a cestou mleli něco o tom, že se nechají z
železniční policie přeložit na pochůzkáře. V očích slečny jsem
spatřil obdiv. Asi jsem na ní zapůsobil jako muž. Tedy zeptal jsem se
jí, zda trpí nějakou venericky přenosnou chorobou. Pamatuji si, že
zahlídl jsem mléčnou dráhu z bezprostřední blízkosti.
Probudil mne závan větru a hysterický smích. Nemohl jsem se
pohnout. Zvolna jsem nabýval vědomí a lehce neradostně jsem zjistil,
že jsem svázán v jakousi roli, kdy já byl špulkou pro mé drahocenné
tapety a těžké závěsy i se záclonami. Přechodové dveře posledního
vagónu vedoucí v širou trať byly otevřeny a z nich vcházel onen
průvan. Nade mnou se skláněli spolucestující s průvodčím a šíleně
se
smáli,
když
mě
postrkovali
vstříc
otevřeným
dveřím.
Jak
nesnesitelná je lehkost bytí, když plachtíte na vzduchové vlně mezi
životem a smrtí, zatíženi jen závažností tohoto okamžiku.
2. Ryba
Neměl jsem na výběr. Splávek sebou zaškubal na hladině a pak pod
ní elegantně vklouzl a vypadalo to, že se topí. Musel jsem mu pomoci
a trhnout prutem, abych ho vyzvedl zpět na hladinu. Bohužel pod
splávkem byl vlasec a na něm háček a na háčku rybka. Dával jsem
splávku umělé dýchání a vedle mne na trávě pomalu ryba se lekala.
Její zlatavé šupiny odrážely paprsky slunce, které pronikly skrze
hustou vrstvu mraků a ryba mi jakoby něco sdělovala. Nechal jsem
splávek splávkem a počal se věnovat rybě. Ptal jsem se jí, zda je v
pořádku. Mlčela. Zeptal jsem se znovu a důrazněji. Bezhlučné sípání
dané
ryby
bylo
mi
odpovědí.
Byl
jsem
zmaten,
splávek
jsem
zachránil, ale umírala mi tu ryba. Proto na ryby nechodím, abych je
viděl bezmocně na břehu umírat v bolestech. Nevěděl jsem, co s tím,
kyslíku bylo podle mého ve vzduchu dost, minimálně mně se dýchalo
vcelku
komfortně,
odmyslím-li
si
svoji
plicní
nedostatečnost
částečně způsobenou mým povoláním sommeliera cigaret. Ono není jen
tak vykouřit 5 krabiček cigaret různých značek denně. Zdálo se mi,
že mi ryba chce něco sdělit. Sundal jsem traktoristická sluchátka
a zcela zřetelně jsem zaslechl ryby hlas, kterým říkala: : „rybáři,
pustíš-li mne, splním Ti tři přání.“
„Vždyť jsi volná rybo, nijak Tě nedržím!“, odpověděl jsem tomu
šupinatému tvorovi.
„Jo, to sice jo, ale jsem vcelku daleko od vody a nevím, opravdu
nevím, jak do ní odsud skočit, obzvláště ta protipovodňová metrová
zeď mezi mnou a vodou mě v tomto přesvědčení utvrzuje.“
„A proč vlastně nežiješ na suchu, je tu líp?“
„Potřebuji vodu, miluju, když obepíná mé rybí tělo a tak nějak mě
uklidňuje, když cítím její tlak na moji postranní čáru.“
„Ok, to by se dalo pochopit, tak já Tě do té vody hodím, ale zajímalo
by mě, zda Ti nevadí, rybo, v čem pluješ, co já vím, tak vesnice a
města
či
městyse
proti
proudu
nemají
čističky
odpadních
a
splaškových vod?“
„Zvyklá již jsem svému lebensraumu, odvětila ryba a žádostivě ku
mně obrátila svůj zrak.“
„Dobrá, uchopím Tě tedy něžně a do vod dopravím, leč objasni mi to
prosím ještě s tou ofertou přáních třech.“
„No víš, rybáři můj milý, je zvykem, když mě někdo náhodou chytí,
tak že za své opětovné vpuštění zpět do vody plním přání.“
„Jasnačka, ale seš úplně blbá? Proč se necháváš vždy a opět znovu
chytit, Tebe nikdy nenapadlo, že ten kus zahnutého, na konci
zaostřeného
kovu,
který
ve
vodě
se
podivně
a
protivíce
se
Archimédem stanovenému zákonu vznáší, nedbaje své specifické
hmotnosti kovu, je pastí na Tebe položenou?“
„Hele chlape, ty jsi kurva vědec nebo co?“
„Nejsem, to rozhodně ne, jen jsem dával pozor na hodinách fyziky a
dílnách.“
„Ráda bych Ti veškerenstvo pohnutek svých, které mě k tomuto
chování vedou, objasnila, avšak nějak můj dech se krátí a bez vody
zhynu.“
„Nelakuj mě, rybo, člověk třebas vydrží bez vody i tři dny, velbloud
i déle.“
„Hele ty fyziku, že Ty si dával pozor při fyzice, leč biologii jsi
vynechával?“
„Neurážej
mě
rybo!“
„Já Tě nechci urazit, leč chci dodržet strategii svého přežití,
doprdele, nabízím Ti tři přání, co chceš víc?“
„Já nechci a nečekám ničeho, jen mi řekni, jak dokážeš, dokážeš-li,
splnit mi tři přání, když ani nevíš, čeho se budou tato týkati?“
„Jsem obdařena zvláštní mocí, ta mi to umožní.“
„A kdo Tě touto mocí nadal?“
„Co je Ti do toho, věříš v osud?“
„Osud, osud, to je to, co je nám dané?“
„Třeba, hele ale kurva doprdele, za chvíli asi chcípnu, což znamená,
že Tobě nesplním nic a ani už nikomu dalšímu..“
„Zvláštní, rybo, Ty tvrdíš, že dokážeš plnit přání jakákoliv, ale
proč tedy, když by sis přála, nevrátila by ses do vody sama a měla
klid?“
„Vidíš, to mě nenapadlo!“
¨Ryba zmizela a já zůstal na břehu sám se svým prutem.
3.
bramboráky
Dobrý den,
dnes jsem se setkal s Vaším výrobkem a sice jsem si zakoupil dva
sáčky po 250 gramech Vašeho prášku na výrobu bramboráků. Sice jsem
jeho zakoupením přiznal svojí lenost, když nechtělo se mi shánět
dostatečně škrobnaté brambory a již vůbec se mi je nechtělo loupat
– vlastně z důvodu loupání tyto hlízy nenávidím a každé výročí
objevení amerického kontinentu oním bláznivým Kryštofem mi mozek
staví vzhůru nohama a není u toho třeba ani naklepnout jeho (moji)
skořápku. Leč některé z výrobků, k jejichž zhotovení se alespoň
podle zvyklostí používá brambor, jsem si oblíbil. Namátkou je to
třeba bramborová kaše, hranolek, čips, bramborák, halušek. Na
obrácené straně barikády se před mými jedovatými slinami, které
naň jsem schopen hodiny plít, skrývá bramborový škubánek, kroketa
a samotný vařený brambor. Líh neřeším, neboť ten se dá získat i z
mnoha jiných plodin. Obzvláště vinná réva má k tomu daleko větší
předpoklady nežli brambor. Respektive o bramborovém vínu jsem, asi
naštěstí, neslyšel a určitě jsem ho, zcela jistě naštěstí, ani nepil.
Tedy včera jsem si zakoupil pěkný kousek vepřové panenky a ještě
večer ho naložil do unikátní kombinace koření, kterou si nechám
pro sebe a při své životosprávě si tuto kombinaci na rozdíl od mých
vontských
ježkatě-klecovitých
vzorů
vezmu
s
sebou
do
hrobu,
respektive spektrální analýzou kouře stoupajícího v den mého
pohřbu z komína strašnického krematoria by bylo lze ji rozluštit.
Maso leželo zcela nedramaticky v lednici a po celou noc, kdy já
jsem spal, tak do sebe vstřebávalo onu směs a podruhé od svoji smrti
čuník alespoň ze své panenkovité části trpěl. I když jsem pak v
práci bděl, tak koření působilo nadále. V práci jsem se celý den
těšil na večer. V předtuše lukulského večerního hodu jsem si v
kanceláři krom čtení Seneky, Platóna, Karla Matěje Čapka-Choda a
jiných klasických autorů přehazoval a vzpíral šanony, přestavoval
stoly, trhal telefonní seznamy, zkrátka se snažil vydat alespoň
tolik energie, kterou se večer dobiji a přebiji. Práce mi ubíhala
pomalu, nemohl jsem se dočkat, až ředitel práskne bičem a oznámí
tím konec pracovní doby. Jakmile se toto stalo, tak vyrazil jsem v
největším spěchu na nádraží, aby tam byl můj spěch natahován na
skřipec vnímání času Českých drah. Když konečně se vlak dostavil,
zastavil a dovolil mi nastoupit, tak vtrhl jsem do něj jak přílivová
vlna tsunami do Tichého oceánu. Vlak jel pomalu, snad i pomalu
houkal, zdálo se mi. Však nakonec se přes všechny výhybky a
semafory dostal až tam, kde jsem plánoval vystoupit půl hodiny
předtím, než tam vlak zastavil.
Spěchal jsem rychle cestičkou k domovu a cestou přemýšlel, jakou
přílohu si k onomu na mě nedočkavě v lednici čekajícímu masu
udělám. Dostal jsem chuť na bramborák. Žlučník marně házel ručník
do ringu, na zbytky rozumu se odvolával a k nebi, končetin nemaje,
si sliznicí lomil. Vtrhl jsem do mé oblíbené samoobsluhy takovou
rychlostí, že fotobuňka v otevírání dveří uvyklá již pro ní nudné
rychlosti světla, byla překvapena a já též, když jsem střepy dveří
ze
sebe
smetal
a
z
nekrytých
částí
kůže
svými
skládacími
kombinačkami vyndával. Vedoucí prodejny se zprvu durdil a čertil,
ale když viděl můj výraz ve tváři, tak ještě mi nakonec úslužně
podal košík a popřál šťastného nákupu. Tedy rychle jsem vybral si
svoje oblíbené červené víno od protinožců, mattoniho vodu a pak
jsem zamířil k bramborám. Žádná z brambor neodpovídala mým
představám
a žádná nebyla dosti přitažlivá na to, abych jí
dobrovolně škrábal. Přiznávám svoje vysoké nároky na škrábání a i
to je možná důvodem, že jsem ve svém věku svobodným mládencem, ač o
škrábání zájemkyň málo není a svým škrábáním mi dveře ničí a
spánek berou. Tak zamířil jsem do oddělení polotovarů a mezi
sypkými směsmi hledal bramboráky. Bramborové kaše, halušky, těsto
na pizzu a knedlíky v prášku mi ležely v prachu u nohou, ale já
hledal
jen
bramboráky.
Uviděl
jsem
je
se
krčit
v
ose
zla,
utiskované z jedné strany pizzou a ze strany druhé krtkovým dortem
od nějakého německého doktora. Rychlým chmatem jsem dvě balení
přesunul do nákupního košíku a sebe přesunul ještě větší rychlostí
ke kase, kde jsem sice neochotně, ale nakonec přeci za dohledu
laskavého příslušníka PČR zaplatil a pak již sprintoval rychlostí
nadopovaného sprintéra po obrně k domovu. Oblek letěl do skříně,
kravata se zachytila na lustru a já, oděn jen v kuchařském
rondónu, počal jsem řádit v kuchyni.
Vzal jsem sáček s bramboráky, přečetl si pečlivě návod a přesně dle
něj jsem napustil do ocejchované nádoby půl litru vody ze Želivky
mi kvalitním potrubím z dob císaře pána (tedy se stejnou tradicí,
kterou se honosí Váš podnik) přivedené a do této vody vsypal jsem z
roztrženého sáčku směs a důkladně míchal. Směs se mi zdála podivně
řídkou a připomínala mi zážitky z exotických latrín na neméně
exotickcýh
cestách
mnou
podniknutých,
ale
byl
jsem
klidný,
postupoval jsem přeci dle návodu. V následujících deseti minutách,
zatímco směs se v nádobě s molekulami vody hledala a lačně je s
apetitem drabaře po týdnu na Sahaře hltala, věnoval jsem se masu a
jeho přípravě, loupal jsem cibuli, česnek, vše smažil a chystal,
otevřel jsem si k tomu i láhev vína. Maso provonělo byt a moji dva
hladoví kocouři marně nozdrami nasávali moje ze sporáku se linoucí
vůně, jim musela však stačit konzerva s velmi jemnými kousky
živočišných a jiných zbytků speciálně pro ně za dohledu nejlepších
odborníků připravených. Tedy maso bylo hotové a já na čistou, ze
skříně vytaženou pánev nalil vrstvu rostlinného oleje z geneticky
nemodifikovaných
surovin
a
nechal
jsem
tento
v
přes
pánev
zprostředkovanou interakci s keramickou deskou se rozehřát. Když
teplota byla dostatečnou, tak vlil jsem do pánve těsta na bramborák
tak, jak jsem byl uvyklý a kterážto vrstva vedla doposavad vždy ke
vzniku bramboráku normální selské velikosti. Těsto zareagovalo s
vroucím olejem a vše zdálo se býti v pořádku. Tedy čekal jsem, až se
vytvoří dostatečně propečená spodní část bramboráku, abych ho mohl
obrátit. Čekal jsem relativně dlouho, déle než jsem zvyklý a pak
zkusil jsem podebrat bramborák obracečkou. Však nešlo to. Těsto se
pod ní počalo
trhat. Tedy zanechal jsem této činnosti hned v
zárodku a dal jsem si cigaretu věren heslu, že čas vše vyřeší. Po
cigaretě (tabákové!) se jevila situace o trochu lepší a tak opět
vsunul jsem obracečku svou pod těsto avšak došlo ke stejnému jevu
jako předtím a vše se trhalo jak čínské horolezecké lano. Marně
přemýšlel jsem, kde se stala chyba, z koše vytáhl jsem grifem
zkušeného homelesse, pytlík a znovu si přečetl návod, zda neudělal
jsem někde chybu. Avšak můj postup se mi i po kontrole návodu jevil
jako správný, právník by řekl de lege lata a diplom ve skříni mě k
tomuto snad i opravňoval (byť examinátoři mí školní by asi znovu
protestovali proti jeho udělení). Tedy i přes precizní práci s
obracečkou a ještě druhou její pomocnicí oběma rukama předváděl
jsem koncert zručnosti a šikovnosti, ekvilibristiku jemných pohybů
a sprostých slov, avšak výsledkem byly mi jen chuchvalce těsta,
které se mi na obě obracečky lepily. Marně a znova jsem se tuto
směs snažil obracet, leč důsledkem byl jen podivuhodný trhanec
plovoucí v oleji. Masová směs s fazolemi chladla. Při pohledu do
pánve na exbramborák chladla i moje chuť k jídlu. Avšak hlad
vítězil. Nechal jsem této směsi ještě čas. Čas zhojí leckteré rány,
avšak v tento moment jevil se mi čas tak relativním býti, že i
Albert Einstein by musel teorii relativity zmuchlat a použít zcela
jinak, nežli nakonec použil (a obyvatelé dvou japonských měst by
možná zářili štěstím).
Leč nakonec hlad opět zvítězil a já se stále pokoušel něco s oním
„bramborákem“ udělat. Nakonec nedalo se dělat ničevo (jak ve své
písni konstatoval již 80 let předtím R.A.Dvorský), po půlhodině
všemožných pokusů mi zbývala na pánvi potrhaná mastná směs. Tedy
odevzdal jsem
pánev dřezu a vpustil se sykotem vodu na ní. Vybral
jsem druhou, záložní a poslední pánev a opět na ní vlil studeného
oleje. Tentokráte zvolil jsem jiný postup a po rozehřátí tuku
vyrobil jsem ze zbývajících 1,5 až 2 porcí těsta tři pomenší placičky
přibližné velikostí mražených bramborových placiček od McCaina. A
opět nechal jsem působit čas s teplotou. Dlouho se nic nedělo. Další
z cigaret mi plíce dehtovala a já stále čekal. Ani po deseti
minutách nevypadaly bramboráky jako zralé k obracení více, nežli
nadšení satanisté pro obracení na katolickou víru. Leč přesto to
jsem se o to se sebevědomím naivního misionáře pokusil. Zárodky
bramboráku se s trháním, ač jsem se je celou dobu pokoušel ode dna
držet nepřisáté, odmítaly pánve, jak helvíti své víry, pustit.
Veškeré
pokusy,
byť
s
jemností
a
grácií
kardiovaskulárního
chirurga se míjely účinkem, nakonec opět ys mi na pánvi vytvořila
parodie na Kaiserschmarn, leč jiné chuti a nevábného vzevření.
Povahou jsem mírumilovný buldok a než vycením tesáky, tak se prvně
přesvědčím o tom, že je to po právu. Tedy ač původní plán byl, večeři
si podat o půl sedmé, tak pod masovou směsí rozžal jsem znovu
sporák a nechávám udržovat její teplotu. Mezitím rozmíchal jsem dle
návodu
i
druhé
balení
bramboráků
a
pro
podezřele
řídkou
konzistenci přidal jsem trochu mouky. Také umyl jsem obě pánve a
houbičku poté vyhodil na smetiště dějin z okna. Láhev vína se
pomalu vyprazdňovala a u poháru trpělivost počínala pod její váhou
nožka praskat. Konečně deset minut uplynulo, pánve umyty, tuk
rozpálen. O trochu hustší těsto nalil jsem na pánev do oleje v
podobě tří placiček a opět čekání. Tentokrát jsem se pokoušel hned
od začátku nedat těstu čas přilnout k rozpálenému kovu, však
nedařilo se. První pokus skončil stejně jako dva předchozí. Vzal
jsem druhou pánev a zkusil z ní udělat fritovací hrnec, alespoň co
se
týče
množství
nalitého
oleje.
Zachvátilo
mne
oufalství
posledního pokusu a naděje na úspěch srovnatelná v mysli mé s
možností přežití pěti zásahů do hlavy protitankovým projektilem.
Bohužel přes veškerou snahu byl výsledek tentýž, jak v předchozích
třech
pokusech.
Nakonec
vzal
jsem
zavděk
trhancům
snad
bramborového těsta a i s nimi onu velmi dobře připravenou masovou
směs pojedl jsem. U pojídání této směsi pustil jsem si počítač a
hledal stránky Vaší firmy. Pročítal jsem si její úctyhodnou
historii, širokou nabídku produktů a vůbec jsem se snažil nějak
najíst. Chtěl jsem Vám napsat ihned do formuláře na Vašich
stránkách, avšak uvědomil jsem si bolestně, že předevčírem mi moje
klávesnice
po
deseti
letech
vzorné
služby
naznačila
konec
životnosti, když odmítá na stisk kláves v, s, w, q, r, y a x reagovat.
Tak dojídám směs a odklízím poté nádobí za smíšených pocitů
chuťových buněk do kuchyně.
Žlučník počal na mě křičet a křik jeho působil mi bolest. Vyrazil
jsem i se svým notebookem do blízké kavárny, kde nyní si při psaní
tohoto
dopisu
srovnávám
organismus.
Zatím
ani
pět
hořkých
plzeňských dvanáctek zkusmo proložených dvojicí hořkého fernetu
nedokázalo plačící žlučník utišit. Leč stěrače kapesníku dostatečně
stírají slzy bolesti a já vidím na to, co Vám píši.
Vážený pane řediteli, zhlédnuv celou Vaší webovou presentaci, jsem
zjistil, že portfolio Vašich výrobků je vskutku rozmanité a tak,
doufaje, že vše se dá vysvětlit, Vám tento list píši. Přemýšlím, že
při tradici Vaší firmy muselo u této šarže (bohužel již se mi do
odpadkového koše nechce loziti k jejímu zjištění ) bramboráku v
prášku dojít k omylu, neboť ani se neopovažuji pomyslet, že by tento
výrobek byl záměrem. Možná dávka tapetového lepidla omylem se
vetřela do pytlíků pro bramboráky v prášku (z Vašeho sortimentu
výrobků mě jiný nenapadá), i když jsem párkráte tapet lepil, však
lepení jich tímto těstem si ani v nejdivočejších tapetářských snech
(nočních můrách) nedokáži představit. Možná omylem Váš pracovník
šáhnul po špatném receptu z let válečných a vyrobil válečné
bramboráky, ovšem v tom případě se nelze nedivit, že pokud byl
Wehrmacht zásobován válečnými dodávkami, dle Vašich stránek za
války nuceně zpravovaného podniku, tak skončila válka tam, kde
skončila. Rozhodně toto by bylo zásluhou, pro kterou bych se dnešní
kulinářký Stalingrad dal prominout, ale pořád se obávám, že tomu
tak nebylo.
Nežádám po Vás ničeho, jen pouhé vysvětlení by mne potěšilo. Ještě
více by mne potěšilo zaslání dalších dvou vzorků Vašich bramboráků
v prášku, abych se přesvědčil, že to vše bylo trapné nedorozumění a
omyl. Další náklady, které mi pozřením Vašich výrobků vznikly
nežádám (neříkám, že by mne jejich úhrada nepotěšila), neboť nemám
skener, abych Vám účtenku z mého oblíbeného podniku naskenoval a
žádal její proplacení. Ale pro pořádek zde uvádím, že doposavad
nesrovnala můj žlučník ani pětice plzeňských dvanáctek á 29,-Kč a
dvojice fernetů á 40,-Kč, dohromady 225,-Kč a láhev oleje použitého
k tomuto pokusu v ceně 35,-Kč. A to nehovořím o zítřku, kdy musím
onu energii směsky oleje a snad nějaké tajuplné směsi brambor ze
sebe vydat, abych si nemusel kupovat nového oblečení. Tak mi držte
palce, ať navzpírám alespoň třicet tun a uběhnu šedesát kilometrů.
S přáním mnoha dalších úspěchů (a nemyslím to ironicky, vím, jak je
těžká práce v potravinářství a zemědělství, sám jsem v tomto oboru
činný) Vám přeji i krásného dne.
v úctě
Prasman
Dodatek
Tento list jsem Vám psal včera večer, bohužel však zavřel jsem
notebook dříve, nežli žlučník přestal mě bolet. Tedy na účtu přibyla
další dvě dvanáctistupňová piva a nakonec i tři giny, kterými jsem
se pokoušel uklidnit a poprosit o odpuštění chuťové buňky. Jeden z
ginů byl na majitele podniku, ale i tak se závěrečný účet navýšil o
částku 58,-Kč za pivo a 110,- Kč za gin Gordon´s. Tedy celkem účet
za Vaše bramboráky se zastavil na částce 393,-Kč a dvou baleních
Vašich bramboráků.
Víte, původně jsem měl v plánu si dát dobrou večeři a láhev vína,
díky Vaším bramborákům jsem játra svoje, abych zachránil žlučník,
žaludek, chuťové pohárky i nakonec zbytky rozumu, uvedl do stavu,
kdy při každém ohnutí dnes z nich cítím praskot. To však by nebylo
nejhorší, horším je, že ač jsem si nařídil budík na moji obvyklou
hodinu,
tak
mě
v
neobvykle
unaveném
stavu
nedokázal
budík
probudit. Tedy namísto v sedm hodin jsem se ocitnul v práci po
menších peripetiích v hodinu půl na devátou. Jelikož jste sám
ředitelem, tak asi tušíte, jak mile mě přivítal můj ředitel.
Naštěstí byl vlídný a původních 90 ran bičem (za každou minutu
zpoždění jedna rána), nahradil trestem mírnějším a sice ran mi
udělil pouhých 45 za použití dvou bičů. Vlastně nevím, zda to bylo z
laskavosti, či z důvodů toho, aby veřejné provedení trestu se
zkrátilo a nesnížila výkonnost podniku. To je další problém, toto
veřejné provedení trestu. Jelikož přihlížení exekuci jest povinným,
tak všichni u toho museli býti a zírati, tedy přišli o půl hodinu
pracovní doby, kterou musí si nahradit a o ní odpoledne. Například
kolega Skalický má odpoledne dostaveníčko, které si domlouvá již
dlouho přes internetovou seznamku a podle toho dnes i vypadá. Jeho
více plísňovité nežli džínové kalhoty a košile s leopardím vzorem
jsou důkazem možností cestování v čase. Ostatně není se čemu divit,
že vypadá, jak vypadá, když pozvala ho na rande atraktivní kráska
věku 25 let se všemi přednostmi, která o sobě prozradila, že první
rande bez sexu je jako bramborák bez česneku. Kolega Skalický po
mne hází ostré pohledy a vzteklé předměty. Chudák netuší, že onou
dotyčnou náruživou slečnou je ředitel jedné castingové agentury,
který zrovna v tu hodinu a v tom podniku pořádá nábor nových
talentů do zcela mužsky obsazených erotických filmů, jak dozvěděl
jsem se z internetu, když jsem tento žertík připravoval.
Nemluvě o tom, kterak jasně myšlenky mi dnes hlavou kolují a jsem
jen rád, že nepracuji jako letecký dispečer.
4.
běžky
Drahý příteli Torpédo,
jak potěšen byl jsem, když jsem snídaje objevil v ranní poště
odpoledne Váš dopis. Jakmile spatřím Váš dopisní papír, hned se mi
srdce rozbuší očekáváním výjimečného a nevšedního. Jak rád si
pročítám
Vaše
staré
dopisy
z
oné
drobné
potyčky,
historiky
zveličovaně nazývané velkou válkou.
V oněch dopisech vypadá válka opravdu jako válka a její tragédie
vyniká v celé šíři. Vždyť co může být horšího nežli studená hovězí
konzerva s hráškem? Ze začátku dopisu Vám chci sdělit, že jsem si
již zvykl na Vaši hrdinou přezdívku Torpédo a začal ji, mluvě o Vás
i používat. Nesmazatelně jste se zapsal do dějin válečnictví svojí
chladnou, do posledního detailu promyšlenou heroickou akcí hodnou
jména antického reka. Něco takového by nevymyslel ani samotný
Carl von Clausewitz a občas, když cítím zoufalství z dnešního světa
plného povrchnosti, si tento obraz síly lidského ducha v mysli
maluji jako triptych. Obraz první je pro mě, když odkládáte soudek
whisky a oblékáte si zlověstně pruhované plavky až po ramena.
Obraz druhý: v pozadí zlostně ční děly se ježící mohutný trup
nepřátelského křižníku I. třídy a jeho komíny chrlí do nebe čtyři
černé sloupy dýmu a před tím zpodobněním zla v čisté podobě je vidět
Vás jako malou tečku, plavajícího naznak vstříc jisté smrti, leč
zpod koupací čepice a za plaveckými brýlemi je vidět neuvěřitelné
odhodlání a odvaha. A nakonec obraz třetí, Vy na břehu sedíte na
lehátku a hledíte na moře, tři sličné zdravotnice vám fáčem hlavu
opečovávají a v pozadí je vidět již jen ještě se vzpínající záď
umírajícího křižníku.
Tedy poté, co jsem pochválil listonoše vlídným kliknutím, zaklonil
jsem se zpátky do středně hlubokého křesla a po pěti minutách chůze
pozpátku opět usedl a zabalil se do lehkého kožešinového plédu, pro
který s radostí a písní na rtech obětovali život tři pandy velké -
středně velké, jedna panda malá - trochu větší, veletucet zakrslíka
tasmánského /tedy podle údajů National Geografic z roku 1865
nikoliv celá populace, dva jedinci by se měli někde potulovat,
mršky/ a opět jsem do ruda rozžhavil malý zbytek doutníku. Po
doušku whisky mě zalilo příjemné teplo, sklenice vypadla z ruky a
já usnul a zdál se mi sen.
Probudil jsem se pociťujíc pálení
stehna kubánské mulatky v rozkroku. Tedy odstranil jsem oharek
doutníku a oklepal ze sebe popela a zbytků plédu. Toho plédu je
škoda, nevím, za jak dlouho najde a vykrmí můj hongkongský
kožešník zbylé dva zakrslíky do velikosti veletuctu. Nu což, je to
ostatně jeho starost a on by se měl snažit udržet si zákazníka.
Nebo se může stát, že se zákazník neudrží a pozve kožešníka na
koncert lehce industriálního multimediálního kvarteta Triáda.
Leckdo obětuje pro tento umělecký zážitek i život, vždyť co může
býti exaktičtějšího než s nohama v příjemně tuhnoucím betonu
pozorovat skrze hladinu pronikající kulky z automatických zbraní
a zvolna klesat ke dnu, ach! Také mě vyrušil odněkud z hlouby se
ku mně deroucí zvuk sirén. Tedy vyšel jsem z křesla a skrze podlahu
jsem o tři patra níže viděl již jen křídový obrys mého oblíbeného
butlera a vedle něj moji skleničku na whisky. Tři statní hasiči se
ji právě snažili odtlačit, asi jí chlapíci chtějí umýt. Jak je
krásné vidět funící a potící se příjemce daní.
Je to vůbec asi zajímavá kratochvíle ony daně. Myslím si, že je to
trochu jako poker mezi plátcem a výběrčím a i tady jde o nervy. Kdo
déle vydrží. Jelikož mi stres již nic neříká, budu se dále držet své
rulety. Můj daňový poradce mě již několikráte ubezpečil, že je lepší
nežli daně, platit si svého berního úředníka. Daňový poradce je
vůbec člověk zvláštních zálib a nejspíše roztržitý, neboť jeho
dopisy jsou často proškrtány černým fixem a nechápu jeho zálibu ve
stále stejné poště na Mírově. Jakoby nevěděl, že krom jiného baví mě
též studium rozličných poštovních razítek. Ale to mu lze odpustit.
Tedy
zpět
k
tomu,
proč
jsem
se
probudil
z
příjemného
postsnídaňového opusu. Krom drobné doutníkové črty za to mohl
hlavně sen. Sen zvláštní, fantazijní, podivuhodný, drsný a krutý.
Dovolte příteli, abych Vám sen tento lehce zrekonstruoval.
Sen se odehrával nejspíše před dávnými časy. A neusuzuji jen z toho,
že byl černobílý. Tedy sen začíná, když příjemně zachumlán v
medvědím kožichu rozmazaně pozoruji přes zamlžená okénka kočáru
rozmazaně stromy v nahotě a věku tanečnic námořnických krčem.
Jemné sněžení a větřík foukají a občas kočár nadskočí na zmrzlé
hroudě. Bedřich a Karel, dva ořové skvělých rodičů, z nichž vždy
jeden byl pořádný hřebec, se statečně perou s tíhou kočáru a malý
poprašek sněhu, dosahující jejich plecí jim v tom nejspíše příliš
nepomáhá. Naštěstí můj kočí je muž s vůli gorily vidící trs
banánů /bohužel pro něj nejen vůlí/ a srdnatě se tímto rozmarem
počasí probíjí. Na chvíli opět i ve snu usínám a zdá se mi ve snu
sen. Ten si bohužel nepamatuji, jen matně si vzpomínám na některé
rekvizity a postavy, z nich obzvláště na mluvící gorilu vizáže mého
kočího s dvěma banány ve tvaru koní. Nakonec mne ticho a klid
probudilo, zastavili jsme. Čekal jsem na kočího, až mi otevře dveře.
Poté co kotouč sluneční, zahalený do mračen jak nevěsta do závoje,
zapadl za obzor a já stále seděl v kočáře, začal sem pociťovat
podivný neklid v krajině břišní. Neblahý pocit se vkrádal do celého
těla. Naštěstí jsem kontrolou ve svém notesu zjistil, že je to
nejspíše hlad, neboť jsem již 4 hodiny nepozřel žádné spárkaté
pečeně. Ale přesto jsem byl mírně zneklidněn drzým a přezíravým
chováním mého kočího.
Nakonec jsem si vzpomněl na onen důmyslný
trik a otevřel jsem dveře kočáru. Elegantně jsem seskočil do
prašného sněhu a ladně dopadl. Ihned při dopadu jsem si vzpomněl
na účet za kvalitní anglické vysoké zimní loukoťe koláře Dunlopa a
příspěvek klubu na přístavbu krytého dlážděného příjezdu před jeho
budovu. Chvíli jsem čekal na zemi na návrat dechu s vědomím a poté
společně s nimi vyrazil vstříc osvětlenému vchodu do klubu. Cestou
jsem se ještě ohlédl za kočárem a pokynul kočímu k odjezdu. Kočí se
asi styděl za své selhání a tak se schovával. Avšak koně ovládal
podivuhodně i ze skrýše; jakmile jsem otevíral dveře do předsíně
klubu, tak vyrazili Karel a Bedřich i s módním kočárem Kapitál IX
ve výbavě exploitee class do nastalé tmy.
V šatně odložil jsem medvěda do klece k šatnáři a snažil jsem se mu
dát ještě spropitné, leč muž tento hodný a pilný se již staral o
blaho mého kožichu, až mu v kostech praštělo.
Vešel jsem do klubu a můj milý a oblíbený číšník ke mně přivážel
moji skleničku whisky. Lehce jsem se po přestálé hrůze napil a
odešel do svého křesla. Po přečtení novin jsem zalistoval v novém
katalogu prádla pro dámy Victorians Secret, který mi číšník v
novinách
spiklenecky
přinesl
a
rozrušen
z
až
anatomicky
vulgárního vyobrazení kotníku jedné z dam, jsem si na uklidnění
objednal ještě jednu sklenku whisky a svačinu. Za chvíli již přijel
číšník s vozíkem a omlouval se za pouze skromné občerstvení,
kteréžto jde na vrub počasí. Velkoryse jsem svému klubu odpustil a
s chutí se zakousl do žirafího krku plněného úhořem v bagetě
odpovídající délky. Musím říci, že se během jídla ochladilo a
poslední metry bagety jíž byly notně chladné. Výmluvy kuchaře na
nedostatečnou velikost klubu a problémy spojené se servírováním
šestimetrové bagety otevřeným oknem mě neuklidnily, rozhodně jsem
mu vyčinil a doporučil mu nechávat tento zajisté božský pokrm
spíše na léto. Což o to, já jsem mladý a silný, mě trocha nepohodlí
neublíží, ale co například chudák starý lord, má okno přímo u okna
a jeho astmatu to nejspíše nedělá dobře, neboť pochybuji, že by lord,
který již okusil mnohých lahůdek světa, zmodral pohledem na moji
svačinu. Při trávení svačiny jsem se věnoval filosofii tak hluboce
až došlo k naprasknutí několika okenních tabulek. Odpoledne sice
plynulo příjemně, ale já již netrpělivě začal očekávat příjezdu
přátel. Konečně jsem zaslechl zavrzání dokonale promazaných pantů.
Ano přátelé jsou zde! Avšak co se to děje, oni zde nejsou sami. Koho
to sebou mají? Že by přivedli nové zájemce o členství? Podivné,
vždyť členství je dědičné a poslední člen byl přijat po smrti
Cromwellově. Avšak je tu ona výjimka, že každý z členů může jednou
za 300 let pozvat do klubu někoho, kdo obohatí přednáškou život
členů klubu. Že by ji přátele mojí využili? Uvidíme.
Tedy vyšel jsem ze svého křesla a než dokouřili dýmku, už jsem u
nich byl. Tak tedy ano, oni dva vetřelci byli hosté. Odněkud z
daleké ciziny dorazili právě včera a přivezli sebou vynálezu prý
božského a neuvěřitelného. Jak jsem pochopil, jedná se o zábavu
zcela novou a na kontinentu se mezi gentlemany lavinovitě šířící.
Gentlemani pocházejí z Císařství Rakouského. Tedy prohlížím si je a
analyzuji. Oba mají pohled bystrý a zapálený, v očích se jim jiskří
a podle pevného postoje tělesného se zdá, že jejich těla vyvinula
někdy pohyb. Ale jejich pohled mě zneklidňuje, je sice bystrý,
zapálený a jiskrný, ale zdá se mi, že v pozadí prosvítá z jejich
pohledu snad až šílenství hraničící s nadšením. Pánové a jejich
jména se jen přetěžko vyslovují, znějí nikoliv německy, leč spíše
mají blíže k měkkosti řeči ruské. I když jak víme, na původu
kapitálu nezáleží. Jsme si představeni. Jejich stisk ruky je pevný,
suchý a krátký, kůže na jejich rukou je jako dobře vydělaná
rukavice. Jmenují se Bohumil Hanč a Václav Vrbata. Všichni
společně přecházíme do společenské místnosti a ke stolu nám sluha
přiváží malý soudek pravé whisky. Nabízíme i hostům, kteří však s
díky odmítají a pijí pouze sodu. Podivuhodný národ. Vždyť již staré
přísloví nám říká, že whisky bez sody je jako muž bez ženy, ale soda
bez whisky je jako muž s mužem. Ale v očekávání jejich převratného
vynálezu tento poklesek přehlížím. Tedy po úvodních zdvořilostních
frázích
se
společně
se
servírováním
digestivu
třetí
večeře
dostáváme k jádru věci. Jíž po první větě jsem skeptický. Jde o
vynález zlepšující trávení volného času. Tedy pokud tihle Rakušáci
vyrobili lepší whisky než skotští či irští mistři palírenští, tak je
to srovnatelné s pádem impéria, zkrátka nemožné. Však nechme je
mluvit dále, třeba prozradí více. Tedy pomalu chápu z jejich
lámaného pokusu o naši řeč, doplňovanou vysvětlováním mých přátel,
že zde nejde o destilát.
Tito pánové vstoupili na tenký led. Cožpak neslyšeli o těch
Francouzích, kteří se nám pokoušeli vnutit hrozinky zkažené tak,
že již tekly. Dokonce je drzouni v láhvích rovnou přivezli.
Neslyšeli snad ti Rakušáci, jak Galové skončili? Leč s hladinou
whisky stoupá i moje tolerance a dávám odvážným gentlemanům ještě
chance. Překvapivá novina, nejedná se o nápoj. Že by nějaká krmě
dokázala nahradit v žaludku teplo whisky? Podivuhodné, leč i
zázraky se dějí. Matně si vzpomínám, že hned první a druhé, tehdy
ještě souborné, vydání Timesů se zázraky jen hemžilo. Naštěstí smrtí
posledního z prvních dvanácti editorů se Timesy přiklonili k
serióznosti. Leč stále zanechává, tato byť 19 století stará skvrna,
určité pochyby.
Smělost hostů překonává všech mezí! Nejde ni o
krmi. Že by nabízeli pochybného tepla mimo přístav manželský, se mi
nechce ani v nejtemnějších představách pomyslet. Kámen ze srdce
vzápětí mi padá, jsou to stále gentlemani.
Avšak nechápu stále, co vlastně nabízí. Jak čas pomalu ustupoval
novému dni, hlava mi těžkla, až jsem se ráno probudil ve své
klubové ložnici. Ozvalo se klepání na dveře. Zazvonil jsem na
místního butlera a čekal. Nic nemůže nahradit kvalit znalého
butlera. Chápu a jsem ochoten blahosklonně prominout i velký
prohřešek služebnictvu. Ale za takto křivě nazutou ponožku by již
můj osobní butler nepoznal platu do konce minimálně jeho života.
Sice v bolestech ukrutných, leč s tváří nehybnou, nechal jsem
otevřít dveře. A co neviděli oči mé. Mí přátele společně s těmi
cizinci ve směšných oblečcích jejich stavu nehodných. Ač gentleman,
nahlas jsem se tomu podivil. Jejich nechápavý výraz mě zneklidnil.
Vždyť přeci jsem včera sám krátce před odnosem do pokoje navrhl a
slíbil, že dnes vyzkoušíme vynález oněch dvou cizinců. Skotská
whisky je tvrdá a poctivá a gentleman drží se svého slova. Tedy bez
znatelného pohybu ve tváři jsem prohlásil, že jsem připraven.
Přátelé a cizinci se zeptali, zda nechci se obléci do oblečení
podobného jejich. Odmítl jsem být byť i jen náhodou spatřen v tomto
směšném ustrojení a
riskovat svůj titul a čest, vždyť co více
gentleman má?
Tak vyrazil jsem s přáteli, zprvu mě zarazilo, že se jde ven, ale
nehnul jsem ni brvou. Teprve když jsem byl požádán, abych se v
šatně přezul do zvláštních bot, tak jsem se zarazil. Jsem gentleman,
tedy opět jsem nehnul brvou. Pomalu jsem však pociťoval v brvách
křeče. Tedy směšně obuti jsme vyšli z klubu a přišel další šok.
Oněmi směšnými škrpály jsem se měl nechat spojit s nějakými
upravenými kusy dřeva.
Brvy mi zatuhly zcela. Po vyčerpávající
instruktáži z úst obou cizinců se dala naše směšná karavana v
pohyb. Nejsem zvyklý vstávat vícekrát než jednou denně a obzvláště
ne ze země. Navíc jsem zjistil, že sníh je vcelku studený a klouže.
Netušil jsem, že tato kratochvíle bude trvati tak dlouho.
Již jsme venku přes hodinu a můj župan, ač z kašmíru, nestíhal
vyhřívat dostatečně komfortně celé mé tělo. Najednou zmizelo slunce
pod závojem mraku. Během chvíle se ze svatebního závoje panny
nevěsty stal vdovský šat. Vichr zesílil a počalo sněžit. Sil rychle
ubývalo. Já i přátelé jsme již nemohli odolávat větru, leč cesty
zpět jsme nalézti nemohli. Usedli jsme na zem chránění nízkou
skupinkou keřů. Do těla se pomalu rozlévalo teplo, usínal jsem a
šeptal: „Hanči, Vrbato, Torpédo!“
O nepříjemnostech po probuzení jsem se Vám zmínil již v úvodu. Víte,
že nejsem z těch, kteří by dali na předtuchy a zlé sny. Naopak, tyto
sny a předtuchy mě nejen neodradí, spíše jsou pro mě cosi jako
červená látka v rukou toreadora, jsou pro mě výzvou, horou
lákající k prvovýstupu, pouští, jež dosavad nikdo nepřešel, mořem,
které nikdo nepřeplaval, plodem, který nikdo nevzal do úst a
nepodal tak zprávy o chuti jeho. Však víte sám, jak jsme se v dubnu
léta páně 1912 společně smáli mému snu o katastrofě té nové bárky
a já přesto poslal veškerý Váš majetek do Nového Yorku právě touto
lodí. Pamatuji si, jak jste mi z Yorku ihned poté, co jste si ušetřil
z platu poslíčka firmy marně konkurující telefonu na první
známku, na kusu novin vlastní krví napsal, že jsem jistě dobře
udělal, leč Titanic stále svého místa u mola nedosáhl.
5.
mighty sounds I
Dobré úterý!
Vrátil jsem se zpět do kanceláře plné úlomků vápníku po čtyřech
dnech života nestárnoucího hipíka. Ach Mighty sounds, ony lahodné
dozvuky šedesátých let v technologii dneška. Jak se asi žilo
hipíkům bez chemicky voňavých
Toi-toiek připomínajících budoucím
pokolením onen drobný incident v indickém Bhopálu?
Každopádně festival to byl příjemný, nesl se v duchu léta a
krásného přátelství. Ano hipík se objímal s technokratem, technař s
houslistou, neonanacista s anarchistou, vegetarián s tygrem, já se
všemi, snad jen punkáč se stále držel půllitru piva. Skončilo to a
já přijel domů. Když posléze dorazil jsem i do práce, byť načichlý
lehce anarchistickými sklony, přesto spustil jsem po čtyřech dnech
počítač a co nevidím? Vidím maily ve schránce. Tak je čtu a mám z
nich smíšené pocity.
Jdu se tedy opět raději schovat pod stůl, kde se snažím smirkovým
papírem hrubosti 5 jemnými krouživými pohyby odstranit jedno z
tetování, které jsem si nechal v zaujetí jednou dívkou na festivalu
právě kvůli ní vytetovat. Když jsem jí viděl, tak nemohl jsem jinak.
Oči měla jak laň, vlasy jí vlály jak hříva opravdu divokého
andalúzského koně, jemná netopýří ouška slyšela vše, orlí nos
majestátně v obličeji se jí usadil, nohy jak gazela měla a prsa jako
tur.
Pracovala
ve
stánku
s
veganským
občerstvením
a
jídlo
prodávala. Sojový hamburger, sojový hamburger se sojovým sýrem,
sojový párek v sojovém rohlíku, sojoknedlozelo, sojový guláš, sója na
smetaně, sojový plátek alá bažant, to všechno byly lahůdky, které
něžně a s láskou připravovala. Když jsem se poprvé zakousl do z
jejích rukou připraveného sojového steaku na grilu (topilo se
výhradně
ekologickým
starým
papírem)
s
bramborem
a
sojovou
tatarkou, tak myslel jsem, že jsem se ocitnul v nebi. Pak jsem se ve
stanu červeného kříže rozhlédl a z rozmazaných tváří andělů se
staly ostré tváře zdravotníků, lékaře a oné prodavačky. Doktor mi
sdělil, že měl jsem tzv. prvotní veganský šok (jak familiérně říkal:
„prveš“) a život mi zachránila jen včasná infůze tří litrů roztoku
s
rozpuštěným
půl
kilovým
tatarským
biftekem
s
šesti
řádně
očesnekovanými topinkami. Pak mi řekl, že musím přecházet do
nového života pomalými kroky. Tak první den jsem jenom dvě
hřebíčkové cigarety vykouřil a dal si k jídlu na sádle smažený
sojový řízek. Pak usedl jsem s ní k šíše a párkrát si mocně potáhl,
abych udělal na ní dojem. Ráno jsem se probudil vedle ní. Ve staré
dodávce Volkswagen a mžoural očima. Ke mně se tulila ona, jemně
chrápala a chmýří na jejím těle se jak klasy zlate vlnilo v rytmu
jejího spánkového dechu. Koukl jsem se na svoje tělo a zjistil jsem,
že moje ochlupení zcela zmizelo pod lehkým šimráním jejího dechu.
Chtěl jsem se podrbat na hlavě, avšak místo vlasů jsem našel nevím
co, leč příjemné to zprvu nebylo. Pak jsem jí jemně zvedl poklici od
kola vozu Mercedes-Benz, kterou na prsou nosila, a ve vyleštěném
chromu jejím jsem spatřil na hlavě to, co nespatří leckterý šaman.
Dred. Jeden jediný dred, poctivě spletený do síly kmene mladého, tak
stejně jako já starého smrku. Říkal jsem si, že vlasů jsem tolik
neměl a pak jsem uviděl, že nastavený je dred kukuřičnou natí,
divokou trávou, obilím a výfukem z Karosy. Začal jsem být nervózní,
ale když jsem se podíval na spící poklad vedle mne, tak jsem věděl,
že dred je malou cenou za tento dar. Ale jak jsem koukal do puklice,
tak jsem si všiml, že dredem asi moje tokání večer před tím
neskončilo. Buď jsem se zbláznil a měl halucinace, ale spíš to
vypadalo, že mi nosem proplouvá ponorka. Z jedné strany nosu
koukal její ocas, věž byla nejspíš v nose a na druhé straně ostrou
přídí zas z nosu vykukovala. Nevěděl jsem, co si o tom mám myslet a
tak jsem se jí zkusil dotknout. Každý pohyb ponorkou rozpoutával v
mém nose bouři bolesti a kolem pláště ponorky počala z nosu
proudit krev. Vypotácel jsem se z dodávky. Tedy cestou jsem si ještě
natrhl jedno ucho, které se setkalo asi se šílenou automatickou
cvočkovačkou s extra velkými cvočky a druhé se připletlo do cesty
podobně šílené spirálovačce, která napletla do něj spirálu z
desítky drátu a průměru jednotlivých spirál sedmdesát centimetrů.
Před dodávkou jsem padl vysílením a z posledních sil si zavolal
odbornou pomoc. Parta hasičů mě postupně za použití hydraulických
kleští vysvobodila od kovových doplňků, které se chtěly stát
součástí mého těla. Lékaři pak sešili rozšklebené rány a já se cítil
opět jak člověk a jal se pomalu rozplétat vlasy, když pro výfuk z
Karosy si osobně přišel její řidič. Tedy nakonec jsem z tohoto
setkání vyšel relativně v pořádku. Akorát ještě stále nemám zcela
rozpletený dred a smirkový papír mne jemně pálí, když pomalými
krouživými pohyby se snažím si z čela vybrousit vytetovaný sojový
bob.
6. hokej a zjevení
Bylo, nebylo, zkrátka se za devatero kumuly, desatero stratokumuly
a jedním letovým koridorem nudil se Bůh. Od té doby, kdy si dal
závazek, že nebude na lidstvo pouštět mor, žáby a kobylky, nechá ho
stranou světových válek a jediným drobným žertíkem, který občas
provedl, byl nový výrobek z Číny, užíral se nudou. Kousala ho do
pat, pak skočila mu na jeho božská lýtka, zahrála si na vlka,
vetřelce i upíra, až nakonec usídlila se mu mezi spánky a
připomněla mu dávný vynález vinné révy, respektive pokus o získání
tohoto nápoje ze zkvašených jablečných slupek.
Ježíš ho už dlouho nenavštívil, toulal se od šedesátých let po světě
a vlčil. Prvně se stal hippíkem, pak konvertoval k Hare Kršna a
nakonec si našel práci jako brand manager u nadnárodní korporace,
kde svým působením hlásal dále Slovo Boží. Byl velmi úspěšný jak co
do dividend, tak i hlásání slova. Zasahoval do kvality všech
výrobků, až spotřebitel spotřebovavší tento výrobek se k Bohu
obracel a zoufale křičel: „Panebože, ježišmarjá to je šmejd!“. Nutno
říct, že Panně Marii se to mnoho nelíbilo a marně se pokoušela
znovu ve Fatimě zjevit a vysvětlit světu, jak to doopravdy je. Však
díky dotační politice Evropské Unie zmizely veškeré ovce do ohrad
a hal, pasačky se staly v lepším případě sekretářkami a v horším
případě pracovaly tyto
v pochybných klubech s mužskými sekrety.
Po bývalých pastvinách se v honbě za dotacemi honily traktory s
agregovaným roztodivným příslušenstvím a dělaly seno, které se pak
vozilo ovcím v Polsku, aby se fatimské ovce dojedly senem z okolí
Senice, které na kamionech se dotovaně dovezlo. Panna Maria se
marně snažila zjevit alespoň traktoristům v jejich prosklených
kabinách a upozornit je na špatnosti ve světě se dějící a požádat je
o sdělení tohoto všem dalším. Leč každý její pokus o zjevení dopadl
stejně, traktorista ani nehnul
brvou, zmáčkl tlačítko a zjevení
Panny Marie posléze dorazivší technik firmy John Deere, briskně
zásahem v počítači traktoru odstranil. Takto tedy vypadal svět a
Bůh se nudil.
Probudil jsem se již časného jitra a jako první nahmátl můj zrak
digitální budík, kde svítilo tři hodiny a padesát minut. Dobrý čas,
řekl jsem si a opět usnul. Je mým zvykem využít každou minutu ze
života k jejímu danému účelu a čas do pěti padesáti sedmi byl
vyhrazen spánku. Tedy rychle ještě nějaký krátký sen a pak
zčerstva do dalšího dne. Sen nepřicházel, místo snu zalila pokoj
záře přicházející z ulice. Ale nikoliv z chodníku či vozovky, spíše z
nebe nad ulicí. Když ani pod polštářem se nedalo před tou září
skrýt, tak vstal jsem a vydal se přijít záhadě na kloub. Marně jsem
si oči stínil dlaní, neviděl jsem oslněn nic, naštěstí znal jsem svůj
byt nazpaměť a tak jsem pouze si ukopl palec na noze o vysavač,
který se na zemi bezcílně válel od posledního vysávání, tedy byla
to moje chyba, že jsem o něj zakopl, neb měl jsem půlrok na to, abych
si jeho polohu důkladně zafixoval. Když jsem s dalším jauvajs,
které vyvolala zapomenutá tyč od dopravní značky, která se jednou
společně s kocovinou náhle zjevila u mě v pokoji, tak u okna jsem
se zprvu pouze zaposlouchal, slechy stražil, abych zjistil, cože se
to venku děje.
Bohužel tyčinky na sítnici byly nějak zmatené prudkým světlem a
stále mi odmítaly sdělit obrazovou informaci o dění vůkol ve světě
širém. Tedy slechy jsem nastražil a snažil se otáčením hlavy ve
všech jejích osách nalézti zdroj světla, což je již samo o sobě dosti
těžkým úkolem, neb světlo se odmítá projevovat hlukem, nejedná-li
se o čínskou kapesní svítilnu. Nakonec, zdálo by se, že mému tápání
učinilo přítrž zhasnutí onoho tajemného zdroje. Avšak ze světla do
absolutní tmy nebyl taky ten nejlehčí přechod. Respektive neviděl
jsem žádného zřetelného rozdílu. Předtím jsem neviděl nic, jen za
víčky oslnivou záři, teď viděl jsem taky hovno a mohl jsem mít u
toho
oči
otevřené.
Vyrazil
jsem
zpět
k
vypínači
s
tím,
že
rozžhavením wolframového vlákna ve skleněné bance dosáhnu plného
osvětlení místnosti a alespoň částečného osvětlení okolního světa.
Žárovka sice nebyla z nejsilnějších, takže jsem věděl, že nevzbudí
za
tři sta
padesát
let
obyvatele
nějaké vzdálené planety z
erotického snu. Což mi přidalo na síle, neb není nic horšího než
představa, že by se něco podobného stalo mně. Je sice pravdou, že
vzhledem
k
průměrnému
věku
dožití
by
nehrozila
ze
strany
vzbuzeného obyvatele té vzdálené planety žádná veliká vendeta vůči
mé osobě, ale člověk nikdy neví. Takový roj intergalaktických
stíhaček poslaných zpět proti proudu času dokáže znechutit i oběd
ve školní jídelně a to už je co říct. Tedy s dalším jauvajs, kdy
vysavač zákeřně zaútočil na druhou nohu, jsem se dostal k vypínači.
Ve vypínač cvaklo a ve mně posléze též, když zjistil jsem, že
jediným výsledkem pohybu mé ruky bylo ono cvaknutí. Mým stiskem se
nerozběhl
žádný
elektron,
tedy
žádný
elektron
se
minimálně
nerozběhl směrem k žárovce. Po tmě jsem stál u vypínače, bolavé
palce u obou nohou mě pálily a stále jsem nic neviděl. Slyšel jsem
ticho, nezvyklé ticho na tuto čtvrť a hodinu v Praze. Pak
zabzučení, záblesk, opět ticho a tma.
Probudil jí zvláštní zvuk, který ještě nikdy neslyšela. Znalec
přírody by briskně poznal astmatickou ropuchu v říji, ale ona, ona
zavřená v neutěšené džungli města, kde jedinou přírodu, kterou kdy
viděla, byla tropická džungle a to ji viděla ještě zprostředkovaně
ve filmu o Tarzanovi, ničeho netušila. Tedy nepočítáme-li její
členství v oddílů mladých SS, tedy Světaznalých Skautů, s kterými
se víkend co víkend odebírala na výlety do přírody. Leč její vedoucí
měl
panický
strach
z
přírody,
protože
mu
kdysi
kartářka
předpověděla, že příčinou jeho smrti bude zelená. Proto stranil se
tento
vedoucí
všeho
zeleného,
leč
nabídce
na
vedení
oddílu
osmnáctiletých skautek nedokázal odolat, přežil prvních pár schůzí
a pak už se nu povedlo vysvětlit děvčatům, že existují i lepší
stejnokroje skautské uniformy. Dokonce některé oděvní součástky
sám ze svého nuzného platu kupoval a osobně děvčatům zkoušel a
přes svoji oběť si nikdy nestěžoval, že z čím méně látky dotyčný
oděv je, tím je dražší. Nestěžoval si ani jeho hlavní dodavatel
firma
Tango
a
spodnička,
společnost
bez
jakéhokoliv
ručení.
Neviděly skautky mnoho z roztodivných a zázračných krás přírody,
místo zelené náruče matky všech, tužily svá těla nejčastěji v
plaveckém bazénu a sauně, vedoucí vědom si všech nebezpečenství
chlípného světa z nich nespustil zrak ani na okamžik. Ovšem osud
byl neúprosný a kartářka měla pravdu, i když vlastně vůbec
netušila, co dělá, když karty vykládala, protože zaskočila za
nemocnou přítelkyni, která trpěla chronickou křečí v zápěstích
vzniklou
z
neustálého
míchání
karet.
Vlastně
kartám
vůbec
nerozuměla, ale když ji kolegyně slíbila, že jí zaskočí příště zas v
něčem ona za ní, tak souhlasila, přečetla si v autobuse cestou do
její věštírny příručku: Kterak vykládat karty, lógr a vagóny uhlí
a doufala, že to ten jeden den vydrží. Vydržela, ale je pravdou, že
to neměla s kurážným popíjením tak přehánět, říkala si večer, když
se čirou náhodou přimotala k domovu. Nejvíce ji mrzel ten výklad
smrti skrze zelenou, kterého se vlastně dopustila jenom proto, že
tento mladík ji připomněl svým zjevem železniční semafor a tak si
vzpomněla, kterak poprvé neodolala mladické touze a nechala se
svézt v kabině zelené lokomotivy mladým a švarným strojvedoucím,
leč tato jízda se trochu protáhla a nyní už trvá bezmála dvacet let
a připadá ji, že se nyní již její manžel chová doma jako v
zaměstnání a aby nevyšel ze cviku, tak má ve všem zpoždění. Tedy ve
všem krom sexuálního života, tam jen s houkáním a funěním vyrazí
na trať a pára mu dojde daleko před konečnou. Nebýt občasné
výpomoci řidiče autobusu od vedle, tak by cestující v životě snad
nedojeli. Snad z náhlého hněvu k manželovi předpověděla nesmělému
mladíkovi tento krutý osud.
Poručík Ondráček na vojnu původně vůbec nechtěl. Nechtěl je možná
příliš slabé slovo, vojenská správa musela vymyslet mnoho lstí, aby
jednoho krásného dne vylezl z dutiny památkově chráněné tisícileté
lípy do deštivého dne. Tyto okamžiky měly jediného nadšeného
diváka;
postarší
moderátor
z
pořadů
o
památných
stromech,
rozhlednách, potocích i řekách a historických skladech netěkavých
ředidel a polychlorovaných bifenylů, který smrkaje do obrovského
flanelového kapesníku s vyšitým stromem v rohu to vše před
kamerou umístěnou na jedné z nejvyšších vysokozdvižných plošin v
Evropě komentoval. Auto Vojenské policie s houkajícím majáčkem
vyrazilo i s nebohým, mechem obrostlým Ondráčkem ku kasárnám a
sto padesát dělníků počalo skládat onu vysokozdvižnou plošinu a
kapesník. Strom byl ale zachráněn. Předtucha (nyní již vojína)
Ondráčka se naplnila, služba v armádě mnoho ho nebavila, až na
četbu v posádkové knihovně, kde do trávil čas s klasikovou knihu
Sbohem armádo, až dokonce z desek knihy zmizel dlouho a pečlivě
kuličkovým perem obtahovaný nápis: „tobě se to z Kuby píše ty
pyčo!“. Ani získání vlastního tanku Ondráčka neuspokojilo a přitom
to byl tank veliký, zelený, s kanónem hrdě vztyčeným a bohatou
příplatkovou výbavou ve které nechyběli nabíječ, řidič, střelec a
rychlovarná konvice vzor 97. Na konvici byl veliký nápis: „zákaz
používat během války“. To byl hřebíček do rakve i toho ždibku
vojenského ducha, který se snad někdy u Ondráčka objevil; vidina
války bez čínské polévky ho uvedla do letargie, z které ho
nedokázalo vytrhnout ani povýšení, když se jeho posádka umístila
kontumačně první v soutěži v couvání mezi kužely, která byla
předčasně zrušena poté, co jiný soutěžní tank zacouval na porotní
stolek a ještě se drze otočil, aby zjistil, kde vlastně je. Povýšen
byl nejen Ondráček, ale s ním in memoriam i celá porota.
Krásné sobotní ráno, probudila se a převalila v posteli. Hebká
noční košilka se mazlila s peřinou, peřina vzdychala. Mladé tělo
plné síly a životní energie prýštící ze všech pórů vítalo nový den.
Vstala, aby v koupelně se připravila na dnešní výlet se švarným
skautským vedoucím; musí to udělat důkladně, budou tam vedle ní i
ta ostatní děvčata, která se snaží upoutat pozornost i těmi
nejpodlejšími prostředky. To ona rozhodně ne, k tomu se nesníží, a
sehnula se ke skříni s oblečením, vytáhla šuplík se spodním prádlem
a dlouho, předlouho vybírala z něj vhodný obleček. Pak v koupelně
kriticky hodinu před zrcadlem se ze všech stran prohlížela, zvolila
nakonec tmavě zelenou kombinaci krajkových kalhotek přes boky a
tmavě zelené podprsenky se sňůrkami místo ramínek. Oknem to
zahlédl televizní vysílač a vrátný z jeho vrátnice poté ještě i v
Horních Beřkovicích, když servírovali mu ranní antabus, tvrdil, že
toho dne Žižkovský vysílač nabyl ve všech směrech. Volná bílá
košile neskrývala rozepnutými knoflíky pohled na opálený krk a
pohled byl lačnému divákovy utnut demarkační linii podprsenky,
která vykoukla zpod košile, jen když se její nositelka předklonila
a volná košile uposlechla působení změněných gravitačních sil.
Kolem kalhotek a do půlky stehen se pevně za boky zaklesla sukně z
flanelu s pestrou červenou kostkou. Kotníkové martensky a stříbrné
šperky na rukou a více než jedna ozdoba v každém uchu vychýlila
opět šipku image směrem k alternativě. Po dodání si odvahy ze
zrcadla a vůně z flakónu vyrazila ven.
Staré koště mete stejně nejlíp, ať si kdo chce, co chce, říká,
prohodil si pro sebe v duchu starý muž v oranžové vestě a opět
započal vířit prach a odpadky směrem k odstavené kárce s popelnicí
na korbičce upevněnou. Pak vzal do ruky lopatu, švihem sebral ze
země bez použití koštěte nametené odpadky a vhodil je do popelnice.
Pak pokračoval dále v metení. Přiblížil se k parku a tak se
rozhodl, že zpříjemní si dnešní ráno a jal se zametat chodník
směrem k parku, až konečně pronikl až do parku a tam v této
nebohatě honorované činnosti pokračoval. Zametal nyní pomaleji,
přeci jenom všechno listí zima nevstřebala a teď zjara se ze stromů
navíc ještě poslední zbytky snesly, po očku pozoroval ranní ptáčata
a lidi na lavičkách a rychle plnil popelnici. Na chvíli si usedl do
opuštěné lavičky ve stínu u stráně, kam slunce ještě nedorazilo a
dnes ještě asi ani nedorazí, pod strom do niky, které cesta tvořila
podlahu a husté keře boční stěny, kmen stromu stěnu zadní a koruna
kaštanu byla stropem. Schován byl před zvědavými pohledy ostatních
návštěvníků parku. Sehnul se ke kárce zaparkované vedle něj a za
chvilku vytáhl z korbičky vedle popelnice kartónovou krabici
původně od džusu. Pak si položil vedle sebe na lavičku lopatu,
násadu opřel o rukojeť kárky a na takto vzniklou hliníkovou
plochu
vysypal
obsah
krabice,
kterým
byla
směs
nejrůzněji
nedopálených nedopalků cigaret nejrůznějších značek, stáří a tvarů.
Bral pak do ruky jeden po druhém, proti světlu pronikajícímu k
němu z otevřené části parku je pozoroval, otáčel si je u očí v
místech, kde končí filtr a začíná dutinka, každou cigaretu posléze
vzal a vydrolil tabák na hromádku. Každá značka měla svoji
hromádku. Když po vydrolení všech vajglů bylo alespoň na jedné z
hromádek dost tabáku na celou cigaretu, tak vytáhl krabičku s
dutinkami, zpod vesty semišový sáček a z něj vyjmul strojek a
dutinku nacpal. Tak pokračoval, dokud bylo co do dutinek dávat. Po
skončení práce opět otevřel vestu a na vnitřní straně se objevily
krabičky cigaret všech možných značek v našitých kapsičkách. Ty
pak vyndával a do nich cigarety podle značek dával. Už měl Prahu
prochozenou a tak si vytvořil v hlavě zajímavou kuřáckou mapu a
mohl očekávat, co v dané lokalitě se bude vyskytovat ponejvíce za
značku. Zbytek hromádek tabáků, které nedaly na celou cigaretu,
vyspával do malých pytlíčků, které měl izolepou přilepené na zadní
strany jednotlivých krabiček. Po skončené práci si jednu cigaretu
vytáhl a labužnicky zapálil oprýskaným, původně snad zeleným
zapalovačem velikosti krůtího vejce, kterého oprýskaná místa se ve
slunci zaleskla. Potáhl si a tvář proměnila.
Jauvajs a ještě jednou jauvajs nerozlehlo se prostorem. Jauvajs
sice lehce proniklo specielní slitinou a izolací nové čínské
kosmické lodi Fenek 3, leč to co nezvládl kosmický čínský materiál,
tak to zvládl zcela bez problému vesmír a jeho vzduchoprázdno. Tedy
Ťul-Peje neslyšel nikdo, krom dvanácti tchořů, které s ním vyslala
čínská kosmická agentura do vzduchu, aby se potvrdila nebo
vyvrátila hypotéza, že v prostředí bez gravitace slehnou zvířatům
uši. Ťul-Pej nebyl jejich přítomností na palubě moc nadšen, i když
sídlili ve speciálních, smraduneprostupných boxech čínské výroby s
automatickým krmením. Tento systém byl vytvořen precizně, měl jen
dvě vady. První byl samotný materiál, z kterého byly tchoří boxy
vytvořeny. Čínští chemici dovedli plexisklo k dokonalosti a tak
bylo na boxy použity běžná akvária, která se dají koupit v každé
lepší čínské tržnici světa. Jen měly navíc víka, do kterých byl
integrován automatický krmící a napájecí systém. Bohužel již první
minutu po startu Ťul-Pej zjistil, že jeho plánovaný třítýdenní
pobyt v kosmu nebude bez problémů. Tchoři, ač speciálně vycvičení a
vychovaní těmi nejlepšími čínskými cirkusovými artisty, se sice při
návštěvě členů politbyra před startem postavili a salutovali, ale
při startu se normálně zesrali a zechcali až za uši. Navíc v rámci
možností použili i svoje vyvíječe smradu. Čínské plexisklo je lehké,
pevné, transparentní a levné, hodně levné, tedy jaké bylo ŤulPejovo překvapení, když udrželo sice vevnitř vší silou tchoře, avšak
tekutiny a vzduch již ne. Bohužel ze stejného materiálu byl
vyroben i průzor na Ťul-Pejově helmě od skafandru. Poprvé se tento
hrdý syn čínského lidu rozplakal. Na druhou chybu přišel o den
později. A sice když škrábání hladových tchořů ho v noci probudilo.
Rozsvítil a hodinu měnil žárovku. Nakonec se mu to povedlo a jal se
zkoumat potíže v tchořím zásobování. Systém zásobování tchořů byl
precizní a jeho objev byl pro čínské vědce dlouhou cestou odříkání
a nových a nových pokusů. Vlastně hlavním objevitelem byl WingLei, který byl po dlouhou dobu zaměstnán zcela náhodně v německé
firmě zabývající se výrobou krmících automatů pro skot. Dlouhou
dobu
trvalo,
než
se
tento
uklízeč
pod
pláštíkem
tmy
dostal
přísavkami do druhého patra po stěně do budovy, napoprvé odemkl
hladce klíčem značky C4 sejf a následně napočtvrté zkopíroval se
zmenšením osmdesát pět procent na pátý pokus plány nejnovějšího
krmícího automatu z produkce této firmy a poté se po čínsku
vypařil. Že se čínským vědcům nepovedlo zmenšit trávu o osmdesát
pět procent, bylo jedním z problémů, no a dalším problémem bylo, že
se vědci nedozvěděli o změně plánu a vyslání tchořů místo křečků.
Snad začnou seno žrát, zadumal se Ťul-pej a poprvé zapochyboval.
Třetí den se marně pokoušel otevřít okénko a vyvětrat. Hlavou začal
mlátit do stěny lodi, ale brzy toho nechal, když všiml si po třetí
ráně čelem do stěny, že ve speciální kosmické slitině titanu a
vepřovice se objevuje obtisk jeho hlavy. Sedl si do kouta a tiše
plakal. Tchoři plakali hlady. A vesmír byl nekonečný.
Bůh se usmál, Ježíš se po dlouhé době stavil na návštěvu a tak
navrhl, že by si zahráli společně s Marií a Duchem Svatým hru
člověče, nezlob se. Jako vždy při této hře byl největší souboj o to,
kdo začne. „Hodíme si o to kostkou“, navrhl Bůh: „kdo bude mít první
šestku, začíná. Začínám házet.“ „To neplatí!“, zakřičeli najednou
Marie i Ježíš, Duch zlobně zavrkal. „Dobře, dobře, tak nebudeme hrát
člověče a půjdeme se najíst“, prohlásil otráveně Bůh a figurky na
hracím plánu si viditelně oddechly. Ozvalo se zavrkání a Bohu se
zakabonila tvář ještě víc: „já vím, že Ty nic nejíš, ale kvůli Tobě
máme hladovět? Můžeš se koukat.“ Žalostné zavrkání zas rozlehlo se
Všehomírem. „Taky můžeme uklízet a pak vyšívat“ špitl ženský hlásek
a na to ozval se hromadný protest a dokonce lokální bouřka
vyplavila sklepy jedné vesnice u Miličína, když stoupla hladina
rybníka metr nad hráz. „No nechci se do toho plést, ale odpoledne se
hraje o třetí místo na mistrovství světa v hokeji“, řekl a prohrábl
si vlasy Ježíš a na ramenech neměl ani jeden lup. Duch vesele
zavrkal, Bůh mrkl na Ježíše okem: „vsadíme se, kdo bude třetí?“
Marie pravila: „já se z vás snad poseru“. Ježíš se usmál: „vsadíme,
koho chceš? Já bych si vzal Kanadu“ „Tak já si vezmu ty druhý,
Jéžo.“ „Neříkej mi Jéžo, tak mi nikdo říkat nebude, ani Ty ne!“
durdil se Jéža. „Dóbře a jak Ti říkají ve firmě?“, zeptal se ho
laskavě otec. „Brand manager“, zatvářil se jako páv a posunul si
sluneční brýle z očí do vlasů a hned měl čelenku. I stal se zázrak
a davy andělů zahrály na šalmaje. Andělé měli mít původně volno,
Ježíš jim ho dal, protože normálně pracovali jako jeho podřízení a
velebili každý jeho nápad. I jeho poslední návrh jak zvýšit prodej
psích konzerv a kampaň s heslem: „Vaši psi nemají rádi kočky, ale
rádi je honí a koušou. Máme rádi Vaše psy, víme co rádi koušou.
Proto v každé konzervě psího žrádla jedno mrtvé koťátko zdarma“. V
tomto případě to už pár andělů nevydrželo, rozšlapali šalmajů a
požádali o přeložení na jiné místo. A museli se rouhat, ale nebyla
to změna k horšímu. Bylo jim teplo a společně s vidlemi a novým
šéfem nalezli tito více zábavy než se šalmajem a Ježíšem. A kvůli
těmto odpadlíkům museli zbylí andělé za trest do práce.
Pevně si uvázal uzel kolem krku. Když se koukl do zrcadla, došlo
mu, že je zbytečně moc pevně uvázán, že tím se stává uzel méně
plastickým a tím pádem i méně zajímavým. Navíc se k uzlu nehodí
modrá kůže v obličeji. Tak povolil uzel, uvázal ho znovu a lépe a
po takto dobře vykonané práci si dovolil i jeden krátký nádech za
odměnu. Jako správný vedoucí cvičil na bobříky pořád i v tomto
věku. Ke košili a uzlu zvolil i kalhoty stejné barvy a sice modré.
Už byl předvolán třikráte na vysvětlení do hlavního skautského
velení, avšak pokaždé se mu povedlo tuto obtíž s krojem urovnat.
Jednou přišel vychytrale po obědě v pátek a to již v tom obrovském
padesátipatrovém teepee byl akorát hlídač, strážce ohně a několik
vůdců v pokročilém věku a někteří, schovaní
ve svých kancelářích,
i v pokročilém stádiu rozkladu. Podařilo se mu sehnat potřebné
podpisy od rozespalých, dezorientovaných probudilců a poté touto
zprávou ještě dlouho v klubovně oponenty u totemu tloukl. Na vše se
přišlo
pitevním
protokolem
jednoho
z
nalezených,
který
když
podepisoval tuto listinu, byl již deset měsíců po smrti. Tedy
podruhé dostal nůž na krk od svoji obvodní organisace a po druhé
musel
do
jámy
lvové.
Tentokrát
nejdůvěryhodnějšího člena oddílu.
dostal
doprovod
od
Společně vyrazili, společně se
vrátili se všemi podpisy a kocovinou. I na toto se časem bohužel,
když se onen člen podřekl, přišlo a tak přišel třetí pokus.
Tentokrát šli za samotným vedoucím všech vedoucím, náčelníkem
sídlícím v padesátém patře ve vrcholu teepee. Tento
vedoucí
všech
vedoucích, skaut všech skautů byl mladý muž, jež se pouze vlastní
pílí a za pomocí cepínu a maček pracně vyškrábal a jednoho dne
seděl v kanceláři místo svého předchůdce. A uložil celému skautstvu
ihned měsíčního bobříka mlčení a sexuálního půstu. Tedy bylo
zaručeno, že poslušní a věrni skauti, zmučeni měsícem mlčení a
půstu, se ihned po skončení bobříka nevrhnou na řeči ohledně
hlavního vedoucího, ale vrhnou se vzájemně na sebe: skautka na
skauta,
roverka
na
skauta,
rover
na
světlušku,
vedoucí
na
světlušku, skautku i roverku najednou. A pak už zapomenou na
drobný problém s novým vůdcem. Tedy k tomuto vedoucímu, který jako
první věc po výstupu do funkce zvedl příspěvky a zrušil výdaje
krom svých, k tomuto byl náš milý vedoucí, říkejme mu Petr veden.
Sotva se za ním zavřely dveře hlavního stanu, přišel k vedoucímu
vedoucích a nabídl mu cigaretu. Pak trochu kvalitní whisky a
konflikt byl zažehnán, za tři hodiny Petr vyšel a smál se. Stačilo
se trochu opít a tvrdit, že barva jeho kroje je stejná jako modř
uniforem válečné Luftwaffe. Dokonce byl povýšen a ti, kteří ho tam
skoro eskortovali, nyní nevěřícně koukali na onen povyšující
rozkaz a v duchu hřešili nejen proti modrému životu.
Probudil jsem se po vysilující noci v pět padesát sedm, otevřel oči
a radostně vykřikl: „víkend!“. Ano byl tu víkend a s ním zasloužené
lenošení a zahálka. A na ty si člověk musí přivstat, abych si jich
co nejvíce užil. Zaměstnavatel se dá oklamat, ale klamat sám sebe?
Nemožné a navíc, co by tomu řeklo svědomí - poctivě neproflákat
víkend, tedy flákat flákání. Stahuje se mi šourek, jen na to
pomyslím. Tedy vzhůru z postele a hned ošidit rozcvičku, to slastné
a lišácké připočítání po deseti klicích, shybech, vzporech ke
skutečně provedenému počtu a pak jako třešnička na dortu marathón
zaběhnutý v rekordním čase na trase ze záchodu do koupelny; jak
slastně pak člověk na sebe může do zrcadla šibalsky mrknout a
vědět, co vím jen já. Tedy rozcvičku měl jsem za sebou, teď už jen se
osprchovat
ledově ledovou
vodou,
ve
které by
se
sáček
čaje
minimálně tři minuty louhoval a pak už jsem si jen skočil do
samoobsluhy, nakoupil potravin na dva dny, skoupit skoro veškerý
sortiment časopisů v trafice a cigarety k tomu, ve výčepu si do
patnáctilitrového kýble nechat načepovat z čepu piva na den a pak
už jen rychle domů. K snídani si dělám typické sobotní menu: plato
vajec s knedlíkem, uzeným masem, okurkem a curry, k tomu pět
půllitrů piva. Pak čtu si v novinách, co se stalo nového a kouřím
desátou cigaretu. V televizi běží studio kamarád, nebo jak se to teď
jmenuje a mně je dobře. Ještě lépe mi je, když skončí studio kamarád
a objeví se znělka brněnského televizního studia a A-Z kviz pro
děti. Je to napínavý pořad. Po jeho skončení mám sebevědomí na
vrcholu, kouknu se do zrcadla a málem sám nad sebou omdlím, stihnu
jen obdivně říct: „frajere!“ Pak najednou do očí mě praští noticka v
novinách, kterou jsem před tím přehlídl. Stálo tam: Dnes odpoledne
velkolepá vojenská přehlídka. Nejmodernější vojenská technika,
vozová hradba, přehlídka mažoretek, přelet letadel, občerstvení.
Odpoledne na Letenské pláni.
Ale cítil jsem nějaký neklid, pak
vzpomněl jsem si na noc. Pot mi na zátylku počal bublat, spojil se
se silnými prameny z podpaždí, aby pak již jako řeka protekl mi do
trenek a donutil se jít opět osprchovat. Moje pocity oscilovaly,
však jejich výchylka byla pouze mezi špatné a v řiti. Tak ve sprše
jsem stál a rozhodl jsem se. Odpoledne si udělám procházku a
rozchodím tu divnou noc. Flákání doženu jindy.
Vynořila se černá postava z poklopu a nadávala. Nadávala jako
špaček, kterému zrušili třešně. Za ní se vynořila druhá a nadávala
jako třešeň, na kterou pustili špačky. Postavy seskočily z tlustého,
znělého pancíře tanku a počaly se škrtit, kopat, kousat a škrábat.
Posádky ostatních pancéřovaných obrů utvořily kolem kruh a podle
svého vkusu podporovali jednotliví vojáci buď tu anebo onu druhou
postavu, jejichž rozlišovací vlastností bylo, že poručík Ondráček
byl celý od špíny, kterou vyklidil z velitelského stanoviště,
zatímco střelec Sup byl celý od střelného prachu, jak čistil závěr a
automatický podávací systém střeliva. Jediný kdo se smál, byl úplně
čistý automatický nabíječ Fero. Proč se rvali, věděli jen oni dva.
Leč rvali se statně. Ondráček nemohl prohrát, věděl, že tím by
ztratil svoje výsostné postavení velitele tanku a zbytek posádky by
již nikdy nezkrotil. Však do dnešního dne se nikdy nerval, všechny
boje a války rozhodovaly jeho prýmky a teď, válen zde v prachu a
makadamu tankového parkoviště musel uznat, že dokud vyplývalo
jeho velení z oněch dvou proužků na epoletách, bývalo to lepší. Už
ani mezi mácháním končetinami netušil, proč celý ten spor začal.
Vzpomínal si jen, že řekl něco k doposud vzornému střelci ve znění:
„Máš tu bordel jak v tanku.“, a on mu odpověděl: „A kde si do píči
myslíš, že jsi, v šapitó snad?“. Tak musel dát nějak najevo svoji
pozici velitele a vyzval střelce k omluvě. Možná nezvolil vhodný
výraz, když k tomuto doposavad bezkonfliktnímu vojákovi pravil:
„Vojíne, víte co je subordinace a co je vůbec polní soud?“
Ťul-Pej nebyl ve své kůži. Lomcoval okénkem a snažil se jej otevřít.
Tvář rudou, sotva sípal, i tchoři nyní plačíce litovali svého
neuvědomělého chování. Nakonec se, což Ťul-Pej sám nečekal, okénko
s mlasknutím otevřelo a vakuum ve vesmíru počalo mizet. Ale jen
malinko.
Naštěstí, neboť to, co počalo vesmír plnit z okénka
vesmírné lodi Fenek 3, by ke zrovna příjemné atmosféře vesmíru
nevedlo. Pak pojednou vyletěly z okénka Feneka troje slipy, dvě stě
balíčků čínských polévek, rychlovarná konvice uzpůsobená na stav
beztíže
patentním
víkem,
změť
roztříštěného
plexiskla,
oblak
neidentifikovatelných trosek a záclonky. Pak se povedlo Ťul-Pejovi
okénko opět zavřít. Rozhlédl se po kabině kdysi hrdého vesmírného
korábu. Byl jako vymetený. Zůstalo akorát křeslo, postel, žárovka
na stropě a dvanáct tchořů drápky zaťatými do nebohého trupu
Feneka 3. Ťul-Pej
se nadechnul a na tváři se mu rozhostil úsměv.
Pak to ale jeden z tchořů posral. Ťul- Pej se naň vrhl jak Mao na
vrabce a počal ho škrtit. Převraceli se v kabině od stěny ke stěně,
od stropu ku stropu, rotovali jak nevyvážený gyroskop, počali
sípat. Tchoř už byl v tvářičkách celý fialový, tak znovu použil to
poslední, co mu příroda k ochraně poskytla. Ťul-Peje to odmrštilo,
slzel, marně šmátral po kabině a pokoušel se najít nějakého tchoře,
kterého by ztrestal. Počal ztrácet i poslední zbytky zdravého
rozumu. Popaměti šmátral po stěnách kabiny až našel, co hledal.
Zhluboka se nadechnul a tvář mu znetvořila křeč. Pak nakonec
povedlo se mu to, čeho chtěl. Mohutně se zasmál, zasípal a zmáčknul
tlačítko. Ozvalo se cvaknutí a zasyčení. Ťul-Pej už viděl Maa.
Bůh s Ježíšem seděli v křeslech, televize s božským obrazem a ještě
lepším zvukem přímo před nimi. Na stolku v misce čipsy s příchutí
uzené many, oříšky a pivka. Na jedné z reprobeden, kterými byli
obklopeni, seděl a nespokojeně vrkal uražený Duch Svatý. „Až si
budeš chtít vzít čipsy, tak normálně. Promiň, ale do misky nám lézt
nebudeš. A co já se budu zatěžovat zjišťováním, jakou špinavou
olivovou větev si komu zas tahal na loď“, ozvalo se další zlobné
zavrkání, „můžu snad za to; hele koukni na něj, ten nemá křídla
vůbec a nevzteká se“, mrkl Bůh na Jéžu. Ten byl zvyklý od andělů na
věčné pochlebování, ale poznal zas pochvalu přímo od Boha a tak
vypnul hrudník, až měl obavy o knoflíček na svoji ryze značkové
košili. Duch zavrkal tak nějak smířlivěji, „Máš pravdu“, zasmál se
zvesela Bůh: „křídla nemá, ale je to pěkný ptáček!“. Ježíšovi
splaskla hruď a sluneční brýle na čele se zatřásly na vlně vrásky.
Tvář zrudla, na takovéto chování nebyl zvyklý a padáky rozdával za
i daleko menší urážku svého neomylného marketingovo-ekonomického
ega. Ale co mohl tady, klouby mu akorát na rukou vystoupili z kůže,
jak zmáčknul ovladač v kanadských barvách. „Jen počkej“, vypustil
do mezery mezi zuby a rty, mysle na to, že ač je Otec starý, slyší
ještě pořád dobře: „Tak jdeme hrát“, ještě dodal.
„Jojo, ale počkej alespoň, až skončí hymny, je to slušnost.“, pravil
Stvořitel.
„Proč jsou tak dlouhý?“, zívl si Ježíš.
„Protože jsem to tak chtěl“, zatvářil se přísně Bůh: „ a jdeme na
to!“.
Diváci počali fandit. A obě mužstva předváděla famózní výkony.
Utkání bylo vyrovnané, hráči Finska a Kanady si neodpustili
jedinou chybu a hrálo se překvapivě čistě. Pak ale přišel zákeřný
faul na Fina. Ten přeletěl mantinel, prorazil plexisklo a skončil
v čestné lóži.
„Jsi
normální?!
Tohle
se
dělá?
Nejsi
v
Americe,
tohle
není
wrestling!“, rozčiloval se Bůh, „doufám, že to rozhodčí správně
potrestá.“
„Kanada je tvrdá země“, potichu se zasmál Ježíš.
„Ale rozhodčí je z Čech“, zasmál se hlasitě Bůh, „tak se chovej
slušně!“
Kanadský hráč dostal dvě plus dvě minuty a hrálo se dál.
Kanaďanům se v oslabení dařilo a dokonce se jeden z Kanaďanů
dostal k touši a tento vyvezl do útočné třetiny a jel sám na
finského brankáře s náskokem několika délek před stíhajícími ho
Finy. Led byl hladký, ve světle reflektorů odrážely se v jeho
zrcadle ochozy tribun, stadion šílel. Ale co se to děje, Kanaďan
škobrtá a kácí se k zemi, jakoby dostal pořádný bodyček, ale přitom
tam byl sám.
„To nemá cenu, cheaty se nesmí!“ skoro se rozplakal Ježíš.
„To se neřeklo“, pravil Bůh, „navíc to nebyl zas tak velký cheat“.
„Byl! A bylo to nefér, mohl jsem dát gól!“, zakřičel Ježíš a rozpřáhl
ruce.
„To tak, Ty a gól. A dej bacha, ať Ti tam zas nefouknu hřebíky“,
ještě než to Bůh dořekl, už měl Ježíš připaženo. „To bys podruhé
neudělal, Otče“, zjihl Ježíšek.
„Co já vím, uvidíme, záleží, jak se budeš chovat. A vůbec pojď hrát.
Diváci jsou nějaký nervózní.“ A opravdu aréna bouřila a nevěřila
vlastním očím, když tam dobrou minutu kroužili po ledě hráči jak
bez
duše,
ruce
podél
těla,
rozhodčího
jakoby
nevnímali.
Pak
najednou ožili a hned všichni vyrazili na bully. Rozhodčí se
nervózně podrbal pod přilbou. Počínal tušit, že se tenhle zápas
zapíše do dějin.
Dokouřil, sebral se z lavičky, svůj metařský vozík vzal do rukou a
vyrazil po parku. Obkroužil po vyasfaltovaných cestičkách celý
park, když našel smetí, tak ho nabral buď na lopatku nebo
vlastnoručně vyrobeným napichovátkem nabodl a zvedl k popelnici
umístěné na kárce a trhnutím o její okraj bodec zbavil nákladu. Jen
pro vajgly se shýbal sám, rukou ho vždycky sebral, prohlížel si
trofej, přičichl, koukl se na filtr, zblízka ho prozkoumal a pak
vhodil do krabice na kárce. Pamatoval si přesně, kolik špačků
které značky sebral a kolik tabáku na ni zbývalo, takže dokázal
určit čas, kdy se dá udělat další značková cigareta.
Přišla k přechodu a auta zastavila i ve vedlejších ulicích, aby jen
mohla přejít. Usmála se, povedlo se jí to. Ostatní holky padnou na
prdel a vedoucí se dnes definitivně přidá na stranu ztracenců
rozumu, odvezou ho do pensionu s velikou zelenou zahradou a
vysokou zdí a ona bude mít na chvíli, než se najde nový vedoucí, od
oddílu pokoj. Už měla připravené velké plány, hezky srolované v
tubusu za postelí, kde je nemůže nikdo objevit.
muset
trávit
víkendy
procházkami
po
městech,
Konečně nebude
prolézáním
se
vybetonovaným korytem Botiče a bude moci se plně věnovat tomu, co
se jí zdá na světě důležitější jiného. Rodiče pochopí, že oddíl je
mimo provoz a tak budou jedině rádi, když se nebude o víkendech
poflakovat po venku, ale naopak bude doma, zavřena ve svém pokoji
dělat něco užitečného. Zatím nevěděla jen jedno, a sice kterak
rodičům vysvětlí, že to co dělá, je opravdu užitečně a rozvíjí její
osobnost. Ať to brala ze všech stran, tak nevěděla, jak rodičům
vysvětlit svůj plán. Respektive ony plány, které měla schované za
postelí. Na chvíli musela zapomenout a pustit myšlenky létat volně
kolem ní, protože kvůli pohledu na ní vjel mladý řidič tramvaje
číslo jedenáct v předpisově vyžehlené uniformě za ní do parku,
kterým procházela a řítil se nekontrolovaně na pískoviště plné
venčících se psů a dětí stavějících bábovičky z mezi psy náhodně
nalezeného písku.
Tramvaji ani dětem, natožpak psům se to
nelíbilo. Ani cestující to nebrali jako vhodnou zkratku, obzvláště
když tato trasa přes park se otáčela zády k trase původní. Naštěstí
došel tramvaji bez troleje brzy dech, a i když se řidič pokoušel
soupravu tlačit před sebou, tak pomalu získávala náskok, až
tramvaj zmizela v zákrutě za křovím a ona mohla opět pochytat
myšlenky. Tak v duchu opět rozbalila svitek plánů a před očima
viděla dokonalý prototyp muže, kterého si sestrojí. Dokonce už měla
nakoupené součástky, ve sklepě za uhlím schované. Ano to bude ten
pravý, sama si ho vyrobí a veškerých slabin se až na jedny
vyvaruje. Ale ani tyto slabiny nebudou slabinami. Pořád jí jen
hlavou vrtalo, pro který ze dvou plánu se rozhodnout. Měla totiž
dokonce dva. Jeden z androidů měl pracovní název Terence a ten
druhý kupodivu Bud. Všechny kamarádky jí budou závidět. Ale byl v
tom háček. Terence ji budou závidět jenom kamarádky, Buda i kluci.
Tedy byla by rozhodnutá pro Buda, kdyby to sebou neneslo zvýšenou
spotřebu
materiálu,
kdy
obzvláště
umělého
sdostatek. A depilovaný Bud? Darmo mluvit.
ochlupení
neměla
No snad někde najde
zbytek odstřiženého jekoru. Jak tak snila, tak pomalu se blížil cíl
cesty. Již viděla před Zemědělským muzeem hlouček kamarádek okolo
vedoucího. V kabelce ji přitom ještě pořád hřál čerstvě svařený
svářečský průkaz a zrovna ji rozpouštěl průkaz občanský.
„Ježišmarjá, ty ses ale nešikovnej. Jsem snad já nešikovnej? Začínám
mít neodbytný pocit, podezření.. Josefe! Josefe, kde jsi?!“. Končila
první třetina, stav byl vyrovnaný, bez gólu a v nebi vypuklo peklo,
že se i Satan přišel přiučit. Nakonec nevydržel již pohled na Boha,
honícího chudáka nechápajícího Josefa, který ani širočinu nestihl
si odložit, když byl vyrušen od vysekávání další ze soch Budhy.
Sice nic moc práce, ale zas Budha platil dobře a včas. Jednou
zkoušel nabídnout svoji práci Mohamedovi, ale ten ho hnal jak psa.
Nakonec to Satan nevydržel a pokusil se uklidnit situaci. Avšak
ani když si vzal na pomoc jízdní pořádkovou jednotku z Apokalypsy,
tak neměl šanci. Nakonec vstal Ježíš, vzpomněl si na léta, kdy
nebyl ještě managerem, postavil se jim do cesty, vlasy si rozpustil,
až mu sluneční brýle spadly z čela, rozpřáhl ruce a pravil: „Otče,
Otčíme, proč ta zášť?“ Dostal výchovnou od obou. Ale situace se tím
zklidnila. Bůh i Josef se na sebe koukli, mrkli, usmáli se a vzali
ze stolu sklenice. Ťukli si a Josef se optal, zda se může koukat. „No
mně to nevadí, ostatně jsi zvyklý se jenom koukat“, mrkl na něj Bůh,
pak se zasmál, nechal zmizet širočinu těsně nad svoji hlavou a
pokračoval: „to byl jen vtip, občas se neudržím, no.“ „No právě, to
znám.“, ukřivděně dodal Josef. Posadili se opět všichni k televizi a
Marie přinesla uzená žebírka. „Vepřový?“, zhrozil se Josef. „Ty už v
nebi jsi, tak se nezblázni“, když to od Boha Josef uslyšel,
zachutnalo mu hned. Jen Ježíš tam seděl jak zařezaný a tvářil se, že
příští třetina rozhodne.
Jel jsem metrem. Po ránu jsem byl lehce unaven a tak se stalo, že
mi spánek zaťukal na rameno a já se k němu otočil. Probudil jsem se
právě, když souprava dobržďovala na Hradčanské. Ven z metra a pak
pěšky k Letenské pláni. Slunce hřálo, tak jak se na první dekádu
května sluší, tak sundal jsem si sako z krokodýlí kůže, dokonce i ze
sluchátek jsem Elvise propustil a pískaje si vykračoval dál.
Pískalo mi v uších, slunce stále hřálo, v dálce jsem slyšel již tóny
i s anglicky pronášenou prosbou o vyvalení sudů. Pár důchodců
vzteky vyplivovalo pecky z třešní a brblalo, že za mlada jim
stačilo litovat lásky, ale ta mládež, rovnou sudy. Cítil jsem pach
rybiny z Peltovi sádky, když procházel jsem kolem fotbalového
stadionu. Konečně jsem si po dlouhém obcházení místa dnešní slávy
vybral místo, odkud zhlédnu onu inzerovanou parádu. Bohužel přišel
policista a vykázal mne na chodník, což mi nálady nepřidalo. Ale
co, měl jsem jí dost. Zašel jsem si ke stánku a koupil pivo. Pak jsem
si vyrazil hledat lepší místo k diváctví.
Postával na chodníku a prohlížel si hlouček svěřenkyň, nemohl
odtrhnout od té přehlídky mladých dívek zrak. Tedy až na chvíle,
kdy na podstavcích po stranách schodiště potajmu pozoroval dva
dozlatova natřené historické traktory. Wikow i Deutz-Fahr tam
pyšně se tyčily a dávaly najevo i po letech svoji užitečnost. Pohled
mu z dvou vpravdě ocelových ořů sklouzl opět na houf štěbetajících
svěřenkyň a přes ně v dáli pohlédl a zastavila se mu většina
životních funkcí. Jedna zůstala zachována a vyvolala v hloučku
smích. Proč jsem si nevzal volnějších kalhot, zalitoval vpravdě
pozdě. Ale přesto nedokázal odtrhnout zrak od postavy, která se z
dáli blížila a kterou znal. „Proč, proboha proč?“, stihl se ještě
zeptat. Pak mozkové závity se utáhly, matky zarezly a myšlení
ulpělo, kůra okorala. I v hloučku se rozhostil neklid a štěbetání
se sjednotilo v ústrety přicházející. Počal kroužit dokola kolem osy
a neviděl již ničeho, jen jí a to ještě matně. Srdce se vypnulo k
vrcholnému výkonu cyklisty končícího horské etapy. Pak temnota
růžová se mu před očima rozhostila.
Poručík Ondráček seděl v tanku a všechno ho svědilo. Uniforma,
škrábance, zaschlá krev a podlitiny, které se snažily roztrhnout
kuklu. Kukla mu na hlavě tepala, jak se jí snažily podlitiny
roztrhnout. V interkomu slyšel pískání a vzdálené hlasy. Zrovna
střelec Sup vyprávěl řidičovi něco o direktu. Ondráčka zabolela
čelist. Paměť materiálu, řekl si a dál studoval rozkaz přehlídky a
plán
k
rozkazu
připojený.
Konečně
se
ozvalo
nesrozumitelné
zaprskání ve sluchátkách a poručík Ondráček vydal rozkaz k
rozjezdu. Zdálo se mu, že se z místa nabíječe ozvalo slovo označující
zevní rodidla ženy. Otočil se tím směrem a tam uviděl nabíječe,
kuklu sundanou, smějícího se, otočeného k Lacovi. Když ho střelec
spatřil, zašklebil se, nandal si kuklu a zapískal do mikrofonu.
Poručík dělal, že nic neslyšel. Ale leknutí v klaustrofobním
prostoru mu počalo vytvářet další bouli mezi již tak boulemi
pokrytou hlavou. Naštěstí řidič mu pomohl a tank vyrazil kupředu.
Hanibalův pocit se rozlil tělem Ondráčkovým.
Ťul-Pej otevřel po chvíli oči. Stále viděl velkého Maa, ale v
kabině Feneka se rozhostil nebeský klid, všechny přístroje i
kontrolky rachotily jak pásy padesáti tanků a počítače úpěly jak
studenti. Tchoři mlčeli. Náměstí Nebeského klidu. Samodestrukční
systém odplouval pryč v míru vesmírem do chvíle, než narazil do
poklidně si plující nákladní lodě Progress, přeložené kaviárem a
šampaňským, která se již po páté zkoušela, škytajíce, napojit na
vesmírnou stanici. Jeseteří potraty vnesly do nitra Feneka tmu. Po
chvíli se klid se opět zhostil Ťul-Peje i vesmíru a on se rozhodl,
že splní další úkol. Z doposavad zapečetěné schrány vyňal pečlivě
zabalený fotoaparát, do klávesnice navigačního systému zasunul
děrný štítek s programem číslo deset a dvojková šifra počala hýbat
lodí. Jednička zažehla motor a nula ho vypnula. Byl na novém
orbitu a věděl, že za pět minut poletí nad cílem k fotografování.
Padesátá rovnoběžka ubíhala pod lodí. Odsunul dřevěnou podlážku a
pyrotechnickým systémem odstranil okenice pod tajným okénkem a
bohužel zároveň i jeden ze slunečních panelů.
Popelnice se naplnila a tak vyrazil k sídlu podniku komunální
očisty. Odevzdal pracovních nástrojů a přijal mzdu. Krabici s pár
špačky si přesypal do igelitového pytlíku, přendal veškeré pytlíky
do své béžové vesty vyzvednuté v šatně a vyrazil do sobotního
pozdního dopoledne za zábavou. Vyhlédnul si Letenskou pláň a
započal na toto místo směřovat svoje kroky. Zmožené nohy ho stále
ještě poslouchaly a již nebyl toliko vzdálen. To zvládnete nožky
moje, promluvil ke komíhajícím se končetinám a kráčel hrdě dál. Bez
oranžové vesty se cítil zranitelný a tak se i na chodníku
přikrčoval, kdykoliv zaslechl nablízku zvuk motoru.
Začala
druhá
třetina.
Kanada
a
Finsko
se
do
sebe
pustily.
Atmosféra houstla, docházely čipsy. Josef se radši zvedl a šel pro
další. V kuchyni potkal Marii a trochu se zapovídali. Boha to
trochu rozhodilo a toho Ježíš využil, prosmýkl se kolem strnulého
obránce a vsítil gól. I andělé počali na šalmaje hrát. Bůh je
zpražil pohledem, až šalmaje se jim rozpadly. Bylo ticho. „Tak já
chvíli nedávám pozor a Ty na mne takhle?“
„Promiň tati, ale je to
jen hra“, pravil Boží syn. „Já Ti dám hru, jenom. No dobře,
pokračujeme dál.“ Druhá třetina dostávala náboj a v hale nebylo
slyšet puku. Barevné klobouky, velké rukavice v národních barvách
zaplnily tribuny. Manželky hokejistů z obou táborů se na sebe
koukaly tak nevraživě, jak to jen ženy umí. A že ženy hokejistů
jsou povětšinou modelky. Finové bruslili jak bohové. Přebruslovali
Kanaďany v každé situaci, střela za střelou mířila na branku, ale
žádná neprošla. Bůh se zvedl z křesla, beze slova zvedl z křesla i
Ježíše, odhodil stranou veškeré molitanové polštáře, zatáhl za
čouhající kabel a vytáhl Jena a mocným hlasem pravil: „Tobě
nestačilo, že jsem Tě nechal křtít? Ty hraješ s ním?“ -
„Promiň, ó
Pane, pravil podnos s hlavou. „Promiň, promiň, jak mi tohle
vysvětlíš? Proti mně hrát? A pak že žádný cheaty.“, obrátil se Bůh
rozhněvaně k Ježíšovi i tácku s hlavou.
Stále jsem hledal vhodné divácké místo. Veškerenstvo chodníků bylo
zaplněno a tak, znaje plánku a věda, kde je seřadiště vojsk pro
přehlídku, jsem vyrazil tam, přeci jenom, jdu sem kvůli technice a
nikoliv kvůli mačkání se v davu. Prošel jsem kolem okachličkované
budovy ministerstva útrob a dostal se okolo budovy soukromé
kliniky až k budově Zemědělského muzea. Kráčel jsem klidným
krokem, ale pak jsem spatřil něco, tedy ji a nohy se mi zapletly.
Tank vyrazil na seřadiště za technickým muzeem národa. Ocel jeho
pásů, i když byla tlumena pryžovými bloky, vydávala mocný rachot.
Uvnitř tanku byl hluk stejný, navíc zplodiny, zčásti dokonce i
spálené nafty, se cestou k výfuku draly rourou v kabině a občas
pár z nich našlo skulinku a proklouzlo do výfuku, zbytek se
pohodlně vecpal do kabiny. Tam pomalu houstnul dým, atmosféra ho
trapně kopírovala. Naštěstí cesta netrvala dlouho a tank se se
zhoupnutím zastavil. Zhoupnutí doprovodilo křupnutí. Všichni čtyři
muži v tanku se na sebe koukli, na ulici je pozoroval pes. Pak
ozvalo se vrzání a praskání a lampa se konečně řítila k zemi. Pes
se řítil od tanku. Ondráček se drápal z poklopu, aby zjistil, co
bylo příčinou toho hluku. Svůj poklop si zároveň otevíral i řidič.
Jen střelec a nabíječ zůstávali v klidu.
Stál pořád ještě jako v transu, tělo odmítlo poslušnost až na jednu
část. Tedy části dvě. A nebýt očí, tak by se i udržel. Ale takhle to
nešlo. Oči se nezdráhaly bloudit po celém jejím těle a detašované a
v současné chvíli i jediné fungující pracoviště mozku nestíhalo
vstřebávat informace. Solný sloup byl proti němu boxer muší váhy.
Pak konečně se trocha krve vrátila do mozku a pomalu se opět
rozléval život i do ostatních končin tělesných. Prvními náznaky
znovuprocitnutí bylo jeho zavrávorání.
Vítězný úsměv se ji rozlil po celé tváři. Ostatní skautky jen
zlostně hučely, ale to ona nevnímala. Konečně věděla, že se
přiblížil její sen. Postaví si svého dokonalého muže. Jen jedna
otázka v životě zůstávala ještě nedořešena. Zda buď Bud nebo
Terence.
Pomalu se šoural po schodišti k místu, kde stávala největší fronta
na maso na světě. Namáhavě zvedal po ranní směně celý život hojně
používané nohy, ale přesto stoupal ustálenou rychlostí k vrcholu
schodiště i kopce. Jen na jedné podestě se na chvíli zastavil, otočil
se k svému městu a očima přejel jeho krásu. Měl ho rád. Miloval ho,
nadarmo neopustil svoje dřívější místo památkáře na magistrátu.
Takhle věděl, že může být s ním každou chvilku svého života a
pomáhat mu. Byl olivovým olejem tepen
a cév města. Pečlivě
odstraňoval veškeré usazeniny v jeho krevním řečišti a bránil
infarktu. Vydýchal se, jeho tělo umíralo místo města, ale toho
nedbal a opět se obrátil na cestu vzhůru. Kroky byly pomalejší a
váhavější. Ale cíl se blížil.
Ťul-Pej byl přitisknutý k otvoru ve dně Feneka 3 a naposledy
čistil jemným
flanelem
optiku
fotografického
přístroje.
Ještě
jednou kontroloval podle mapy přesné místo fotografování, určil si
markanty a poté již viděl ubíhající svět pod sebou v hledáčku
kvalitního čínského fotoaparátu. Prst se mu přesunul na spoušť a
jemně se chvěl. Utržené kabely, které původně spojovaly sluneční
panel s lodí a přesouvaly elektrony do lodi, se vlnily ve vakuu
kosmu a pak se dotkly. Zbytkové napětí, které jim dodával druhý
fotovoltaický článek, udělalo své a objevila se jiskra jasná.
Tchořové si tlapičkami zakryli očka. Ťul-pej uviděl záblesk v
hledáčku fotoaparátu a nevědomky zmáčknul spoušť. A započala
spoušť. Trup lodi se otevřel a unikající vzduch ránu ve kvalitní
slitině, kterou hrdé generace čínských mistrů vymýšlely, zvětšoval,
až se jejé jizva rozšklebila přes celé břicho Feneka 3.
Janova hlava na míse seděla a provinile koukala. A měla proč.
Občas v komerčních přestávkách si Bůh nevzal čips a zpražil ho
místo toho pohledem. Nakonec zjistil, že čipsy nepotřebuje vůbec a
tak jen pražil. Jan už to nedokázal vydržet a počal se vzdorovitě
mračit. „Ale, ale, copak se nám honí hlavou?“, koukl se na Jana.
„Nic“, řekl Jan hlasem, který by si neměl vůči šéfovi dovolit a to
ani jako devadesáti pěti procentní invalida. Měl štěstí, že hra
pokračovala. Kanada – Finsko. Konec druhé třetiny a stav jedna k
nule. Javorové listy dostály svoji roli favorita a diváci společně
se zástupci sázkových kanceláří byli spokojeni. Z ničeho nic se před
Kanadskou brankou zjevil Finský hráč s číslem jedna a ač byl puk
ještě před mrknutím oka za brankovištěm Finským, tak teď tu puk
před kanadskou brankou poklidně čekal, až se Fin napřáhne ke
golfovému úderu a nebohý brankář počal doufat, že i když o třicet
dolarů levnější, tak přesto bude čínský suspenzor v případě použití
funkční.
Naštěstí
touš
suspenzor
těsně
minul.
Ale
helma
to
nečekala. Ani brankář ne. Puk se odrazil od rozpadající se helmy a
zamířil vzhůru nad branku. Pak se ale v letu zastavil a oproti
všem předpokladům se vrátil před břevno, spadl na ledu rychle
tuhnoucího brankáře a po hraně se dokutálel po jeho těle až za
brankovou čáru, aby spustil sirénu. Deset tisíc otevřených úst
zíralo na to divadlo. A jak sledovalo všech devět tisíc devět set
padesát sedm očí nad oněmi ústy ležícího Kanadského brankáře v
kaluži krve, která drze nerespektovala hranice brankoviště (a tak
si koledovala o vyloučení), tak si nikdo nevšiml, kam zmizel
tajemný střelec onoho gólu. Ježíš vztekle odhodil ovladač a prudce
vstal. „Tak tohle je vrchol, fotr, tohle se fakt nedělá!“, pak suše
polkl a rozpřažené ruce mrsknul k tělu, „Co Ti ten nevinný chudák
udělal, žes ho musel zabít?“
„Jeho hlava stála v cestě Božímu
záměru.“, řekl bych, ozvala se hlava Jenova a Jan skrze hlavu svou
pokračoval: „něco
bych o tom věděl.“, pak významně polkl. „Marie,
zapni sporák!“, zahřměl Boží hlas. „Néé, na sporák ne!“, s plačtivou
spustil Jan. „Nasral si mě“ pravila Boží ústa, aniž by se rty hnuly.
„Že máš kvůli Salomé ještě pořád hlavu v pejru, tak to bych těžko,
ale přesto dokázal pochopit, ale navážet se do mých záměrů a
rozhodnutí nebudeš, to teda ne!“,
mrsknul po něm naposledy zlobně
okem Bůh a zakřičel do kuchyně: „Marie, zaplas ten sporák?“, a aniž
by očekával odpovědi pokračoval: „tak mi udělej turka.“
Poručík Ondráček a řidič se rozhlíželi poklopy ven z tanku na
všechny strany, cože to vlastně způsobilo ono škobrtnutí na cestě k
seřadišti. Vlevo nic, vepředu nic, vpravo a vzadu též. Než se stihli
kouknout vzhůru, tak shůry jim to vysvětlila ona lampa, do které
vrazili. Hlava poručíka Ondráčka dostala toho dne již více zásahů,
nežli byla schopna si uvědomit a tak upadla i s Ondráčkem a do
bezvědomí a všichni dohromady pak odebrali se do útrob tanku.
Řidičovi se nevedlo o nic lépe, však on padaje zpět na svoji sedačku
zavadil nohou o plyn a celou váhou svého těla a lampy naň šlápl.
Nafta nestačila proudit trubkami, jak motor žíznivě se roztočil a
počal hýbat hmotou tanku vpřed. Střelec Sup se zrovna držel spouště
a živě vyprávěl Lacovi včerejší noc, zrovna byl u dohry, leč
peněženku již vytáhnout nestačil. Místo toho vržen nenadálou
akcelerací a silou Newtona vzad zatáhl za spoušť a Laco si v
momentě výstřelu uvědomil, že nabil ostré náboje.
„Padej ven, ty šmejde!“ slova a namířené hlavně těžkých kulometů
stavěly
posádku
obrněného
automobilu
před
těžkou
volbu.
V
nákladním prostoru převáželi z tiskárny cenin stravenky na půl
roku pro celou republiku. Chvíli po sobě koukali, řidič Pavel a
spolujezdec, ostrý hoch Emil. Emil celou dlouhou dobu svoji kariéry
toužil po přepadení, ve volném čase trénoval veškeré taktiky a
techniky veřejně dostupné v knihovnách, internetu, v počítačových
hrách a neposlední řadě i v televizi. Proto teď pevně držel spoušť
svoji automatické brokovnice Benelli v pravé ruce, levou rukou
kontroloval na opasku pistoli Glock, pak sjel ke kotníku, kde
nahmatal dámskou versi Walthera PPK. Cestou zpět překontroloval
na hrudi vestu s kapsičkami pro dva tucty vrhacích nožů, aby pak,
prohrábnuv si vlasy překontroloval rambo nůž ukrytý v culíku. Na
oči si nasadil neprůstřelné brýle z teleshoppingové nabídky, které
vydrží i přejetí buldozerem a sluneční světlo. Pak v duchu
psychologických příruček vyhodnotil situaci a zapnul venkovní
reproduktor. Namířil brokovnici na řidiče, kterého již dlouho
podezříval z nekalých plánů, neboť mu jednou sebral dvě z přesně
spočítaných koleček Junioru k svačině. Zamířil tedy brokovnicí na
řidiče Pavla a zkoprnělým lupičům vně auta reproduktorem oznámil,
že prozřel jejich plánu, tedy že pokud neodejdou pryč a nenechají je
odjet, tak Pavla zastřelí. Pavel se štípl. Čekal v životě sekuriťáka
jakýkoliv
průběh
přepadení,
ale
namířenou
hlaveň
ze
sedadla
spolujezdce opravdu nečekal. Tak tam bylo pět nechápavých na jedné
straně čtveřice lupičů mířících do kabiny auta vysoce puškami
nabitými průbojnými projektily a pak Pavel, kterému na hlavu mířil
jeho spolujezdec Emil brokovnicí. Pavel se ani nezamýšlel, jen si
poposedl po části těla, jež vystihovala situaci, ve které byl. V
uniformě mu bylo vedro a nevěděl, co má dělat. Emil byl vždycky
magor, blesklo mu hlavou a vzpomněl si, jak čekal přepadení každým
okamžikem, obzvláštní paranoiu v něm působily tramvaje. „To je
jednoduchý, autobusák bere dost, ten nás nechá, ale tramvaják? Ten
má málo prachů a tramvaj rozlouskne naši dodávku jako malinu“,
říkal a vždy u slova malina udělal ústy pohyb, jakoby kousal
jahodu nebo ostružinu. Pavel se snažil vždy jeho obavy krotit.
Ostatně i dnes se o to snažil a vysvětloval Emilovi, který již chtěl
volat podporu, neboť se mu nezdála tramvaj číslo osmnáct, která
jela mimo jízdní řád a chovala se tak krajně podezřele. Místo toho
se snažil marně Pavel nasměrovat Emilovu pozornost na černou
Volhu, která se jich držela již od tiskárny cenin. Marně. Volha teď
stála před nimi v jedné z vedlejších vokovických uliček a situace
se stále zdála být bezvýchodnou. Lupiči ztratili svoji jistotu a
počali přemýšlet, kdo je jim protivníkem. Ale o to pevněji mířili na
kabinu dodávky. Pavel se pokusil kolegovi vysvětlit, že není
komplicem oněch špatně česky hovořících mužů. V ruce držel kliku
dveří a čekal na moment, kdy se dostane do bezpečí k lupičům.
Vilky po straně ulice se utápěly v sobotním dopoledni. Přes předení
elektrických sekaček se jejich obyvatelům ničeho z dramatu před
jejich
živými
ploty
nedostávalo.
Nakonec
Pavel
zadoufal
ve
vycvičenost mužů kolem dodávky, dozajista ověnčenou sesbíranými
zkušenostmi z Afganistanu a Čečny. Dobře mířeným pohybem vyrazil
Emilovu brokovnici pravou rukou směrem vzhůru, levou si otevřel
dveře a vyklouzl z dodávky. „Já to tušil, zařval Emil a vstřelil do
zavírajících se dveří. Pak i Emil zařval a na čelním sklo se stalo
cedníkem. Z hlavní dragunovů se ještě kouřilo, když se Pavel pomalu
zvedal zpoza dodávky a zdviženýma rukama zkoumal, zda i v tomto
případě platí Ženevské konvence. Možná platily, ale oni je neznali.
Opět se zakouřilo z hlavní a Pavel si v poslední chvíli svého
života
ještě pomyslel, že
Emila
viděti
neštěstí
značí.
Volha
nastartovala a za ní v kvílení gum vyrazila i novým řidičem
obsazená dodávka. Hvízdání projektilu letícího si poklidně směrem
od Letenské pláně ohřívalo o něj se otírající vzduch a pak výbuch
zabránil lupičům nejen v útěku, ale i v dalším jejich životě, i když
ten by stejně nebyl z nejdelších, již teď se hladina produkovaných
žaludečních šťáv v jejich tělech, při představě projídání půlroční
zásoby
stravenek
pro
celou
republiku,
nebezpečně
zvýšila.
Z
trychtýře se do vzduchu vznesl oblak padesátikorunových stravenek
a z okolních vilek se od sekaček vyvalili kapitalisté. V jejich
firmách
se
poté
zaměstnanci
neptali
po
původu
očouzených
stravenek.
Koukla se vítězně na Petra, vedoucí její tam stál a stál. V jeho
očích nebylo vidět rozumu, jen plameny chtíče, stravovány v žáru
jeho srdce, propouštěly zpoza víček pohled šílence. Vědomí se rvalo
s bezvědomím a zápas byl to vyrovnaný. Skoro již vědomí počalo
znovu nad Petrem vítězit, když se zpoza něj ozvalo mohutné zaržání
vzduchem chlazeného vznětového dvanáctiválce a on otočil se a
uviděl, jak teď již proti němu jede jak řízená střela nikým neřízený
tank.
Blížil jsem se k zemědělskému muzeu, rána obrovská moje kroky
popohnala, nad hlavou mi cosi zasvištělo a pak uviděl jsem tam,
když jsem po hodně době dokázal odtrhnout zrak od ní i podivně
strnulého chlapíka v modré uniformě, který se pozvolna pádem
přesunoval do vozovky, kterou hodlal si pro sebe usurpovat, v dálce
a dýmu zahalený rozjetý pancéřový kolos. Z děla mu ještě vycházel
dým. Rozběhl jsem se směrem ke skupině dívčin a podivnému muži v
modrém. Běžel jsem proti řítícím se padesáti tunám oceli a doufal,
že těch dvacet metrů zaběhnu včas.
Laco i střelec ve věži byli zmateni nejen výstřelem, ale i pohybem
tanku a koukali se na sebe. V tanku to zlostně vrčelo a nezdálo se,
že by se chtěl sám od sebe zastavit. Na předních sedačkách viděli
zhroucené postavy velitele a řidiče. Zkusili si vyměnit interkomem
pár slov, ale chroptění poručíka Ondráčka dělalo komunikaci
nemožnou. Oba nezávisle na sobě se pokusili probít z věže tanku na
jejich místa. Bohužel se střelec namotal do šňůry rychlovarné
konvice, která zůstala navzdory předpisům ve věži i po čas
přehlídky. Laco by se byl i probil, kdyby mu náhlá nevolnost z dýmu
a pohybu nezpůsobila nevolnost a on po ní neuklouzl. Tank se stále
ovládán
pouze
vahou
nohou
řidiče
na
pedálech
sunul
vpřed.
Zemědělské muzeum i lidé před ním se nepočali uhýbat.
Ťul-Pej byl vždy zapálen pro věc, ale že pro dobývání kosmu jednou
i shoří, netušil. On, Fenek 3 a dvanácte tchořů způsobili však, přes
veškerou tragédii, na Zemi obecenstvu velkolepé divadlo.
Nechápala, co se děje. Tohle způsobit nechtěla. Petr stál před ní,
komíhal se po chodníku a i fakt, že se schovala za kamarádku ve
dlouhé plstěné sukni, která depilaci končetin a dokonce ani
obličeje
nedávala
důležitosti,
říkajíce,
že
nemá
co
skrývat,
nápadník ať ví do čeho jde, nevrátil Petrovi vědomí. Tak chtěla
zachránit, co ještě mohla a vyrazila Petrovi na pomoc. Vrhla se ke
kraji chodníku a balancujíce na obrubníku se pokusila Petrovi
podat ruku a vytrhnout ho Hádovi, který sedlal tank místo Kerbera,
anžto periskop nebyl uzpůsoben dvěma párům očí, navíc ještě k tomu
psích.
Po úpravě ledu a výměně brankáře počala třetí třetina zápasu. Bůh
upíjel z Turka, který se mu mezi doušky snažil vysvětit stanovisko
k jednotnému Kypru. To zaujalo Dia, který se po dlouhé době
převtělil zpět do podoby božské a opustil směrem k nebi, jak zlatý
déšť inseminační stanici firmy DELTA CZ, a.s., stádo své. I počal se
Zeus s Turkem hádat a to narušilo koncentraci Boha v zápase. Ježíš
měl naráz navrch. Mantinely praštěly společně s ledem pod nárazy
těl hráčů a oběma hlavním hráčům se potily ovladače v rukou. Jana
zaujala Salomé, která se dozvěděla o drobné patálii a opustivše
vůni hřebíčku, zašla za ním a přinesla mu zbytek vína, který z
poháru roje komárů nestihly vypít. Něžně i proradně, krutě a
bezradně se s ním začala po dlouhé době bavit. Jan ji hned odpustil.
Tělem projel Janovi plamen, ale on to nemohl cítit. Červánky se na
nebi objevily. Jan vzdychal, když Salomé ho po vlasech po dlouhé
době znovu pohladila, Krylova kytara v zastavárně zakvílela. Jan
litoval svého těla, které se dávno prachem stalo a z prachu toho v
pásmu Gazy, se vepřovice skrývající výrobnu zbraní Hizballáhu
staly. Zbrojíři Hizballáhu si zprvu mysleli, že otřesy v jejich sídle
působí izraelitů mocní apačové, kteří se po nebi proháněli, jak si
velitelé Israeli Air Force zamanuli. Původce tohoto neklidu již ale
nezjistili, neboť k nim do výrobny zvídavě nakoukla přední část
tanku Merkava a pásy její jim rozdrtily krom myšlenek i hlavy.
Plynula
patnáctá
minuta
poslední
třetiny
a
stav
byl
stále
nerozhodný. Diváci šíleli a i přes všechny zvraty a neobvyklé děje
v tomto utkání stále fandili. Finové si vybrali oddychový čas. I
jejich trenér podal každému z hráčů ruku a pravil, věřím vám, vy
jste moji vyvolení a zvítězíte. Pak se na střídačce objevila dvojice
žulových desek s desaterem taktiky. Hráči byli zvyklí spíše na
taktické pokyny, ale přesto nehnuli ani brvou a odjeli zpět na led.
Hned poté si vybrala oddechový čas i kanadská strana. I kanadské
hráče překvapil krok trenéra, který jim nabídl, nedbaje zdvižených
obočí dopingových komisařů, kalich vína a po chlebu kousku, a
pravil: „toto je moje tělo a krev a vy hrajte a vyhrajte!“ Televizní
komentátoři
byli
zmateni;
obvyklé
sportovní
fráze
museli
zapomenout a marně hledali v komentátorských kabinách učebnice
katechismu pro střední školy. Pouze komentátor televize Noe byl v
obraze a krom obrazů na hřišti divákům osvětloval i duchovní
pozadí této hry. Bohužel tuto televizi v tento moment nikdo, krom
tří mnichů v Oseckém klášteře, nesledoval.
Vyšplhal se konečně na Letnou a vydal směrem k Národnímu
technickému muzeu. Vesta plná hotových cigaret mu nedala spát a
tak se zastavil u jedné z laviček, před kterou převáděla své umění
trojice opálených mladíků na čtyřkolečkových bruslích, kteří do
rytmu
od
dýdžeje
Boba
vykružovali
svoje
kreace
na
asfaltu
parkového chodníku. Usedl si na lavičku, zapálil si sirkou jednu z
recyklovaných Lucky Striků a slastně potáhl. Slzy mu vtekly do očí
a jeho rty počaly vykružovat mantru. Mantra se vznesla vysoko do
vzduchu a potkala se s dohořívajícími atomy Ťul-Peje, jejichž
elektronům dodala klidu do zbývajícího pádu. S vědomím dobře
vykonané práce usnul a již nebylo síly, která by dokázala jeho těla
vzbudit, stejně jako nebylo síly, která by dokázala zabít jeho duši.
Proč? Chtěla jsem jen, aby se ze mne zbláznil, ale tohle jsem tušit
nemohla, vzdychla si, když viděla, co způsobila.
Petr se stále
sunul k zemi do vozovky, kterou svými pásy jak bubínek na Kampě
rozezvučoval Ondráčkův tank.
Můj krok se zrychloval v běhu mém a já byl jen pár kroků od
Národního zemědělského muzea. Stál jsem již dokonce na chodníku
před muzeem, sošné monumenty traktorů budiž mi svědky, když natáhl
jsem ruce po na vozovce se válejícím v modré barvě oděném
vedoucímu. Petr se nechtěl zvednout, naopak mne začal táhnout do
vozovky. Zapřel jsem se veškerou silou o vozovku, a její kočičí
hlavy mě vztekle skrz podrážku kousaly do chodidel. Jeho kluzká
ruka se vykroutila a on se, losem osudem určeným, vrátil do
vozovky. Rychle jsem se k ní otočil a vzal její hlavu na svoji hruď,
aby neviděla valící se kov, který kolem nás projel. Jen jsem jí řekl:
„Ty bys rozpoutala i třetí světovou.“ Usmála se, sklopila zrak, pak
koukla na mne ještě jednou a pak se naše rty spojily. Opustili jsme
za doprovodu houkaček vozů státní i vojenské policie jeviště
dramatu a odešli vstříc světlé budoucnosti. „Buď mým Budem“, řekla
a mě hřálo u srdce, až jsem si musel rozepnout opět nandané sako z
hadí kůže, které jsem nejen rozepnul, ale i zahodil; již nemusí být
znakem moji nezávislosti. Zároveň jsem nohavicí děravou do asfaltu
upustil i tubu depilačního vosku na hruď.
Na
ledu
drama
vrcholilo,
hra
spěla
k
prodloužení,
když
v
posledních sekundách zmizel nejen led, ale i puk. Na kostce nad
ledem objevil se obraz Boha. Chvíli se obraz zrnil, ale pak se
srovnal a arénou se rozlehl Jeho zrak. Všichni pochopili, že
vyhrál sport a láska.
Epilog:
Svatý Petr se musel zvednout od hokeje a jít otevřít. Zrovna
sledoval rozbor krvavého zápasu mezi Finskem a Kanadou a některým
komentářům se musel zasmát. Ale je pravdou, že když proti sobě stojí
arcibiskup a bývalý obránce, tak debata ve studiu se občas zvrhne.
Svatý Petr již dlouho prosil Svatého Eligia, aby mu namontoval do
jeho unimobuňky, která se dostala do nebe v rámci jedné nehody na
stavbě, respektive z důvodů sázky opilého stavbyvedoucího s opilým
jeřábníkem o cigaretu, že nevysadí tajně v noci unimobuňku včetně
osádky na střechu právě dokončeného věžáku, elektrické otevírání
brány. Kde jsou ty časy, kdy se za celá léta nedostal do kanceláře.
Od doby zavedení internetu se pomalu počet příchozích snižoval,
litoval svého pekelného protějška. Pomalu se zvedl, naposledy
pohlédl na obrazovku, uviděl nepřehlednou situaci ve studiu, kde
arcibiskup kreslil na obrazovce elektronickou tužkou obrazec
svaté trojice a vykládal jim první gól, vzal talířek s játrovkou a
půlkou rohlíku, po cestě ho dal do ledničky, z věšáku, což byl
vlastně zahnutý rezavý hřebík zatlučený ve futrech, sňal postarší
klíč, dovnitř otevřel zašlé původně bílé umakartové dveře, ven
otevřel rám dveří vyplněný síťovinou proti andílkům a pomalým,
šouravým krokem se vydal vstříc bráně. Před branou stála postava,
jakou ještě neviděl, přes dva metry, na bruslích a brankářskou
hokejkou v ruce. Otevřel bránu a postava mátožně, jak jen jí to
dovolil málo únosný mrak pod bruslemi, probruslila za bránu. Petr
již chtěl zavřít, když ozval se tichý hlas. Svatý Petr sklonil oči a
uviděl podivuhodnou změť končetin v modré skautské uniformě:
„Dobrý den, já jsem Petr“, pravil tento tankem vytvořený krab. Svatý
Petr na něj chvilku nevěřícně koukal, až se na to Svatý Tomáš
přišel taky kouknout, aby se tomu pohledu znovu přiučil, leč vložit
prsty do ran mu nikdo nedovolil, ostatně tolik prstů, kolik bylo
ran, ani neměl a neměl by jich tolik, ani kdyby bydlel 20 let v
sarkofágu nejmenované černobylské elektrárny. Odvracel Svatý Petr
zrak, když se čtvero končetin Petrových posunovalo směrem do ráje.
Zavíral zase brány, když podivný hlas se Petrovi opět a znovu
ozval. Tak obrátil svůj zrak vzhůru a tam v kruhu dvanáctera
tchořů trůnil Ťul-Pej. I pokynul mu též. Pak ještě prošel metař a
Pavel a brána se zavřela. Svatý Petr dojídal játrovku v unimobuňce
a říkal si, jak je ten hokej nevyzpytatelná hra.
7. elektrickým drahám královského města Prahy
V Praze dne 5.4.2006
Věc: stížnost
Dobrý den, chtěl bych se Vám svěřit s problémem, který jsem dlouho
toleroval, přehlížel, nevšímavě jsem ho míjel, na sto způsobů si oči
zakrýval a hlavu před ním do písku schovával. Však den včerejší a
dnešní byly oněmi pomyslnými kapkami těžké vody, která dopadnuvší
do džbánu způsobí zranění jeho slechu. Tedy v čem tkví onen drobný
problém, šrám na štítu, jizva ve tváři, vřed na bérci Vašeho
podniku? Je to jednoduché a prosté, problém se zve tramvaj číslo
šest.
Tedy
tramvaje
číslo
šest
a
jejich
řidičky
a
řidičové.
Respektive problém tkví v tramvajích linky šest, jejich řidičích a
řidičkách a tramvajové zastávce Bruselská. A hlavně v čase.
Každého dne ráno vstávám, ostatně skoro jako každý s výjimkou
transylvánských krvelačných šlechticů, taxikářů a lehkých děv.
Dokonce se pokouším být dobře promazaným kolečkem v pracovním
procesu a ač nepeču chleba, nepíchám strusku a uhlí nerubu, tak si
přesto myslím, že moje práce může být pro blaho společnosti
užitečná. Minimálně již tím, že mám dostatek prostředků na živobytí
a mohu se jak mazaný úhoř vyhýbat okům sociální sítě. Jelikož jsem
z přesvědčení a vysoké ceny benzínu ekolog, využívám k cestám na
pracoviště a i z něj služeb pražského integrovaného dopravního
systému. Vaše elegantní a vyleštěná béžovočervená tramvaj je mi
trabantem pouze po první část cesty a dovoluje mi stihnout a
přestoupit na Vršovickém nádraží na hnusný, umolousaný modrošedý
vlak Českých drah.
Ale tato tramvaj má chybu. Podle jízdního řádu vyvěšeného na
sloupku zastávky Bruselská je časem odjezdu této tramvaje šest
hodin a osmnáctero minut. Vzpomínám si, jak poprvé jsem s aktovkou
k
zastávce
v
klidu
se
přemisťoval,
když
uslyšel
jsem
charakteristický zvuk moderní elektrické výzbroje progress a pak
již jen na křižovatce ulic Bělehradská, Bruselská, Koubkova a
Šafaříkova spatřil světelnou šmouhu a pak v Nuselském údolí viděl
mizející svítící číslo šest na řiti tramvaje. Jako vždy jsem hledal
chybu u sebe. Pohlédl jsem na hodinky a na nich odečetl čas šest
hodin a šestnáct minut. Tedy myslel jsem si, že je chyba v
hodinkách. Jeda pak tramvají číslo jedenáct na Náměstí bratří
Synků, jsem se krom hlubokého rozdýchávání na závěrečný sprint k
nádraží
Vršovice,
rovněž
věnoval
na
kabině
řidiče
svítícím
hodinám. A podle nich jsem chtěl svůj švýcarský chronometr za cenu
svých ledvin seřídit. Avšak jaké bylo mé překvapení, když čas se
skoro na sekundu přesně shodoval. Tedy celý den jsem chodil jako
stižen záchvatem bahenní horečky, myšlenky mé těkaly, lebeční švy
praskaly pod mocnými mozkovými impulsy. Co je to za záhadu, která
donutila odjet moji tramvaj mimo jízdní řád? Nemohl jsem dočkat
dalšího rána a vstal o pět minut dřív. Na zastávce jsem již
netrpělivě přešlapoval v šest hodin a třináct minut. V šest hodin a
čtrnáct minut přijelo k protějšímu řeznictví auto, na kterém byl
odchlipující se izolepou neuměle přelepen nápis Kafilerní závod
Havlíčkův Brod, a nervózně se rozhlížející řidič započal skládat
tlustému řezníkovi zboží. Byť vítr vál směrem ode mne k tomuto
automobilu, byl jsem rád, že mám v aktovce vodu po holení a
kapesník. Šest hodin patnáct minut a na zastávce je stále klid. Jen
kulaté
zbytky
keřů
a
zbytky
zažloutlých
papírů
s
portréty
hledanými zločinců jsou větrem smýkány po prašné cestě mezi domy.
Ale v dáli, tam kde končí Tylovo náměstí a je křižovatka s ulicí
Jugoslávskou, ozývá se již skřípění dvojkolí podvozku v oblouku a
vynořuje se ve tmě čelo tramvaje. Jak se tramvaj přibližuje k
zastávce, je stále zřetelněji vidět šestka zářící na informačním
panelu nad řidičem. Šest hodin a šestnáct minut odbíjí, když
tramvaj přistává u zastávky Bruselská. Nastupuji dovnitř a opravdu
i v salónu na hodinách se čas šest hodin a šestnáct minut
digitálně skví. Se zabzučením se zavírají dveře a tramvaj odjíždí
dvě minuty před odjezdovým časem v jízdním řádu uvedeným. V šest
hodin osmnáct minut se již potlouká v zastávce Pod Zvonařkou.
Tento pokus opakuji pro jistotu i den následující a dny další. A
každý den se tato situace opakuje.
Nemám žádnou zášť vůči tramvajím, ba právě naopak, celý život
našeho rodu je s tramvajemi provázaný. Dovolte mi, abych jen trochu
zabrousil do minulosti mého rodu. Praděd můj, muž hrdý a vážený
měl tramvaje v lásce. A to dokonce natolik, že dal pokyn kočímu
svého
nuzného
kočáru,
taženém
šestispřežím
starokladrubských
běloušů, aby na zastávkách zpomaloval a čekatele na tramvaj
nenabíral na kopyta ořů. Bylo to gesto nejen vůči cestujícím, ale i
vůči devadesátiletému kočímu, kterému již čištění kopyt trvalo
leckdy celou noc a druhý den pak kočíroval jako starý flamendr. I
když z vyprávění vím, že praděd jakožto obyvatel Královských
Vinohrad nelibě nesl sloučení veškeré tramvajové dopravy do
jednoho dopravního podniku. Obzvláště bylo jemu a koním jeho
kočáru nepříjemné, když se na doposavad poklidné trati Vinohradské
přiřítili za kontroléry vozů z Ringerhoffenových závodů opálení
řidiči ze Žižkovské vozovny, kteří praděda neznali a neprojížděli
kolem jeho kočáru dostatečně uctivě a hlavně tiše tlačíc vozu, aby
praděda nevzbudili ruchem elektronů na komutátorech motorů.
I můj děd byl příznivcem tramvajové dopravy. Celý život nejezdil
jinak než tramvají. Ostatně jak sám říkal, osud tomu tak chtěl. Tedy
říkal osud a komunistická strana, která mu z neznámého důvodu
odebrala zámky, lesy, polnosti, koně, kočár po pradědovi a nakonec
i do jeho vily u Gröbovky nájemníky nastěhovala. Ještě jedné věci
se hodí při vzpomínkách na moudrého děda vzpomenout. A sice na jeho
slova. Vždy ke stáru, když mě doprovázel na rande mi, vybaven
mačkami
a
cepínem
šplhaje
do
vozu
říkal:
„Vidíš
ten
vědeckotechnický pokrok? Za mého mládí se do vozu vstupovalo po
jednom schodu a dnes? Tři schody musíš vystoupat! Tvoje děti budou
do tramvaje jak do druhého patra lézti, protože jak tak sleduji
četnost Tvých rande, tak budeš mít děti nejdřív v padesáti.“
Můj otec se k tramvajím přiblížil též, však bylo to setkání osudové.
Jeho až chorobná touha po pravěku ho dovedla tak daleko, že si
krom stavby věrného modelu mamuta v pravé velikosti umanul žít
v jeskyni v Havlíčkových sadech jako lovec sběrač. Jelikož moc
plodů na asfaltu Vinohradského návrší nesesbíral, jal se sbírat
kovy. Jednou, když ohlášené práce na tramvajovém trakčním vedení
skončily dříve, nežli skončil se svojí prací otec a přičinlivý
dělník pustil čekáním zdivočelou elektřinu do skoro již sebrané
měděné troleje, stal jsem se sirotou.
J já měl ku tramvajím, i zásluhou svého rodu, přístup vždy kladný.
Až do nynějších trablů s tramvají číslo šest.
Pochopte prosím, že plánuji svůj život s přesností na třicet sekund.
Přiznávám sice, že jsem občas také napřed. Leč to pouze v určitém
okruhu případů. Ale já vždy, když se blíží moment, kdy bych měl
některou nabrat do své náruče, na rozdíl od tramvaje, počkám.
Někdy jsem schopen posečkat i léta oproti vysněnému jízdnímu řádu.
Avšak tento případ je jiný a mě činí značně roztrpčeným a
nedůtklivým. Již jsem si navykl vstávati ve tři čtvrti na šest. Z
postele se s minutovou přesností zvedám v pět hodin a padesát
minut. Poté hledám budík, abych mu za jeho drzost vyčinil. Když se
usmířím s
budíkem, začínám
žít modrým
životem. Nemá to
nic
společného s politikou! To je hra nás, kterým se již přejídalo
obyčejné honění per odvahy a bobříků mlčení. Modrý život a jeho
okénka v kalendáři nám teprve vlila krev od žil. Tedy v pět
padesát se v koupelně snažím o vyčištění chrupu. Následuje od pěti
padesáti tří do šesti hodin a tří minut rozcvička. Po přesunu ze
dvora - místa to tužení těla se od šesti hodin a čtyř minut oddávám
studené sprše. V šest hodin a sedm minut jsem již modrý jako políčko
v mém kalendáři a zavírám pro to zbytky sil přívod vody. V šest
hodin a deset minut třením těla kvalitním froté ručníkem dosahuji
opět příjemné teploty, kdy mohu hýbat prsty a čelist přestává
vibrovat. Čas od šesti hodin a desíti minut věnuji oblékání a
obouvání bot. V šest hodin a šestnáct minut jsem schopen vyrazit z
tepla domova do nehostinného rána. V šest hodin sedmnáct minut a
patnáct
sekund
jsem
na
zastávce
tramvaje
Bruselská.
Jsem
gentlemanem pevných zásad a svoje zvyky měním jen s krajní
nelibostí. Navíc v případě předčasného odjezdu tramvaje číslo šest
se prohřešuji mnohonásobně proti dalšímu modrému okénku v modrém
životě a sice proti nepoužívání sprostých slov. A pochopte, drahý
podniku, že jakýkoliv bod z předchozích nemohu vypustit. Jen si
představte, že bych si kvůli Vaší neposlušné tramvaji přestal čistit
zuby, jak by to asi po čase vypadalo v mé dutině ústní? A co teprve
by na to řekl president stomatologické komory, ten by Vám dal, až
by se Vám od pantografů kouřilo. Rozcvičky se také nelze vzdát,
vždyť ochablost těla vede k ochablosti duševní a přeci bych pak v
tramvaji svým obličejem usouženým ostatní cestující k odvracení
zraku ode mne nutil a oni, koukajíce neustále z okna, by za krkem
bolest po chvíli cítili. Co se sprchování týče, tak nemusím Vám
jistě
vysvětlovat,
že
Vašimi
tramvajemi
jezdí
již
tak
dosti
individuí nevábné vůně leklé ryby v pralese. Jedině, na čem bych
mohl ušetřit čas je oblékání, jakožto zkušený exhibicionista bych
to zvládnul. Leč obávám se, že by se mi cesta do práce prodloužila
přes altán v bohnickém parku kvůli nepochopení mého problému
ostatními.
Proto chtěl bych v úctě požádati a navrhnouti Vašemu podniku
nápravu tohoto stavu. Jelikož nechci ještě více zatěžovat již
beztak beznadějně vytížený aparát, kdy úředníci chodí domu do krve
strhaní až kolem půl třetí odpoledne, navrhuji možnou nápravu
tohoto stavu sám. Existuje četně variant směřujících k nápravě:
1) Posunutí světového času o dvě minuty kupředu. (pro DP asi
nejjednodušší, leč poměrně zdlouhavá procedura, která nejspíše
narazí
na
nepochopitelný
odpor
obyvatel
Greenwiche
nedaleko
Londýna)
2) Řídí-li se běh tramvají hodinkami umístěnými na těle či oděvním
výměrku řidiče, bylo by vhodné vydat interní instrukci, kdy by moje
telefonní číslo bylo sděleno vozmistrovi linky číslo šest a ten by
tento telefon vždy předal řidiči jedoucímu na pořadí linky číslo
šest a ten by mi při nástupu do služby zavolal a seřídili bychom si
čas. Ale v tomto případě bych preferoval obsazování tohoto pořadí
na lince krásnými a mladými řidičkami tramvaje, jejíchž hlas by mi
pak dovolil pokračovat ve snění. Tuto variantu bych v případě
jejího komplexního splnění podporoval i já.
3) Zrušení tramvají a jejich nahrazení věčně zpožděnými autobusy.
4) Uspořádáním kurzů pro řidiče a naučit je hodiny. Pomalu leč
důkladně. Během deseti lekcí jim vysvětlit rozdíl mezi velkou a
malou ručičkou, následně přejít v průběhu dalších lekcí k určování
času. Po čtyřiceti lekcích by se přešlo k digitálním hodinám. V
případě zájmu jsem Vám schopen doporučit a dohodnout spolupráci s
kvalitní a prověřenou školící firmou Škrtičkin a Kulervič.
5) Velmi těžká a na psychologii náročná metoda. Promluvit si s
řidiči a vysvětlit jim tento problém nebo vydat oběžník.
6) Zajet na zastávku Bruselská a na vyvěšeném jízdním řádě přepsat
nejlépe lihovým fixem osmnáctku na patnáctku.
Děkuji Vám za kladné vyřízení tohoto přípisu a přeji mnoho
pracovních úspěchů a elektřinou nabitých chvil.
zůstávám s pozdravem
TD – prasman
Bohužel má výzva zůstávala bez odpovědi, tak zaslal jsem urgenci:
V Praze dne 24.5.2006
Dobrý den,
není tomu tak dlouho (zatím jen osm nákladních vozů s vlekem
odváželo
písek
z
mých
děravých
přesýpacích
hodin
a
devět
nákladních vozů s vlekem dovezlo písek nový), tedy přesněji 5.4.2006,
kdy zaslal jsem Vašemu oddělení podnětů a stížností výsledek
pozorování
Bruselská
ranního
směrem
k
chování
tramvaje
Vršovickému
číslo
nádraží
a
šest
to
ve
zrovna
stanici
pořadí
tramvaje, majícího odjezd z této zastávky v šest hodin a osmnáct
minut a jejího zlovolného předbíhání se o minutu až tři. Za dobu od
mé předchozí stížnosti se bohužel nic nezměnilo a na tuto stížnost
mi nebylo dokonce v zákonné lhůtě třiceti dnů zodpovězeno.
Chápu, že oddělení podnětů a stížností je od doby, kdy přišla v roce
1945 poslední stížnost a to ještě neoprávněná (odmítnutí řidiče vést
svoji linku po pravidelné trase, když v cestě mu stála barikáda a
za barikádou mlsně vykukoval německý stíhač tanků Hetzer, kterýž
by nejspíše sice těsně, ale přesto souboj s vozem z Ringhofferových
závodů vyhrál, i když jeho řidič nebyl se svým dělem nadarmo z
vozovny Hloubětín), neobsazené, neb poslední žijící pracovník byl
nalezen v roce 1998 v pokročilém stádiu rozkladu pod příkrovem
pavučin a nudy.
Tedy tato předchozí stížnost se smutně krčí, s vědomím že je
přehlížená a neatraktivní na konci tohoto emailu. Tedy doufám v
brzkou a vyčerpávající odpověď a možná i bláhově v řešení tohoto
drobného problému. Sice už jsem na toto vše chtěl zapomenout, když
mi ale minulý týden po delší zátěži prasklo péro a já již se autem
na ranní vlak v případě onoho obecně řídkého, avšak na lince číslo
šest ráno pravidelného jevu včas nedostanu. A rozlícen dnešním
sprintem z náměstí Bratří Synků, stanice to linky jedenáct, na
Otakarovu, abych chytil tramvaj číslo sedm a od té pak sprintoval
a riskoval svůj život přebíháním kolejí Vršovického nádraží, abych
stihnul vlak, mě donutilo k opětovné akci. Prvně jsem přemýšlel o
umění voodoo, leč nevím, kde bych sehnal ochlupení tramvaje, tedy
sáhnul jsem opět po klávesnici a rozehrál ji prsty. Výsledek je zde.
Doufám v brzkou odpověď a to alespoň ze soucitu vůči kolegům z
České pošty, kteří by jinak museli olizovat známku, vyplňovat
doručenku a písemně Vám tento dopis donésti.
S přání krásného dne se loučí
TD – prasman
A přišla mi konečně odpověď:
Od: ******* Čeněk Mgr. 900330 <*****[email protected]>
Kopie: ********** Jiřina 120230 <*******[email protected] > , ********
Stanislava 900330 <********@dpp.cz>
Předmět:
FW: opětovná stížnost na dopravní podnik Praha
Dobrý den.
Pro
120230:
Postupuji
anonymní
stížnost
č.j.
975
k
vyřízení
(prověrka zaslaných informací - náprava). T:obratem. Pro 900300
zašlete zprávu o této prověrce. Děkuji.
Pro p. ANONYMA Dnešního dne jsem obdržel vaše poněkud zvláštní
formou sepsané obšírné, místy nesrozumitelné pojednání ohledně
nedodržení času odjezdu TRAM linka č.6 v zast. Bruselská (čas
odjezdu v 6.18 h.).
I přesto, že se vaše podání jako anonymní ve smyslu interních
předpisů odkládá, postupuji je příslušnému odbornému útvaru k
prověření a prošetření oznamovaných skutečností a ke zjednání
nápravy. V případě vašeho dalšího zájmu o zlepšení kvality a
přesnosti MHD vás žádám o konkrétní, stručné, jasné a srozumitelné
informace v souvislosti s případnou další stížností nebo pochvalou.
Mgr. Čeněk ********, odd. Podněty veřejnosti DP Praha, a.s.
Nedalo mi to a na odpověď jsem odpověděl:
Milý Čeňku,
myslím, že si můžeme vykat. Děkuji, že jste se započal věnovat
řešení tohoto problému. Neříkám, že je to problém obrovský, ale
dokáže znepříjemnit život. Dovolte, abych Vám ozřejmil svoji, dle
Vás "anonymitu". Jak jistě víte, když se před Vašim jménem zkratka
Mgr. skví, tak anonym vychází z řeckého slova bezejmenný a i ve
výkladu moderním, se za anonyma považuje člověk, který chce zůstat
nepoznán, a tedy nedá o sobě žádných údajů. Je možné, že ve smyslu
interních předpisů DP Praha, a.s., znamená anonymní něco zcela
jiného, leč vycházel jsem z toho, že iniciály a plná emailová
adresa,
obsahující
moji
přezdívku
nesvádí
k
tomu,
mě
nazvat
anonymním. Bohužel se tomu tak stalo a mrzí mě to. Nejsem rád
nazýván anonymem, protože jsem, až na pár motliteb Bohu, nikdy nic
anonymně neposílal. Dokonce mi nevadilo, že soused má nové auto a
jeho žena nové spodní prádlo. Ba naopak, soused neustále jezdil
novým vozem na výlety a spodní prádlo jeho ženy by zůstávalo, nebýt
mého zásahu, jenom spodním, což by byla škoda. Tedy nepovažujte mě
milý Čeňku za anonyma. Přezdívkou z mé emailové adresy jsem běžně
označován a jsem pod ní znám, přiznávám ovšem, že nikoliv obecně,
leč podobně je tomu i u mého jména. Ba naopak, většina lidí mne zná
pod přezdívkou Prasman a jméno mé občanské ani neznají.
Nyní k samotné Vaší zprávě. Stěžujete si, že moje podání je psáno
poněkud zvláštní formou sepsané, obšírné, místy nesrozumitelné.
Budiž, je to věc názoru a naštěstí se DP Praha věnuje o trochu více
službě veřejné dopravy než českému jazyku. Oné zvláštní formě (jak
to sám nazýváte) se říká právě český jazyk a netvrdím, že je moje
podání bez
gramatických chyb. Obšírné je, to
je pravda, leč
stručnost zabíjí ducha představte si, jak by Vás asi potěšilo podání
tohoto znění: "Stížnost: Bruselská - >nádr. Vršovice č.6, ne 6:18, ale
dřív.". K nesrozumitelnosti nevím co Vám napsat, když jste mi
nenapsal, v čem přesně se Vám jeví nesrozumitelným a jak vidno z
Vašeho emailu, tak naprosto přesně jste pochopil, v čem je problém.
Leč to o nesrozumitelnosti bych mohl napsat já o Vašem emailu,
který mi připomíná stránky z deníků mého dědečka, které se mi
donedávna jevily také nesrozumitelné. Tedy ony navíc byly psány
švabachem a vždy obsahovaly akorát datum, nesrozumitelný sled
čísel, u kterých byly křížky a pak vlepený lístek z restaurace s
večerní
útratou
a
ženskými
jmény.
Navíc
byly
tyto
deníky
poznamenány dlouhou cestou z Argentiny a kůže na jejich deskách ve
značně zbědovaném stavu, že její tetování úplně již málem vybledlo.
Tedy každopádně jsem rád, že se mým podáním zabýváte a zítra ráno
si to každopádně ověřím. Pro informaci: dnes opět jela tramvaj o
minutu a půl dříve. Naštěstí jsem tam byl. Nežádám hlavy řidiček a
řidičů. Nikoliv, nejsem krvelačný, spíše naopak pohled na krev mi
nedělá dvakrát dobře, stačí mi tedy, když je při dalším prohřešku
pouze pověsíte.
Přeji Vám pěkný pracovní den.
Mgr. Tomáš D. (je to tak lepší?)
Vážený pan
TD
[email protected]
Odpověď na stížnost
Vážený pane,
Vaši
stížnost
jsme
prošetřili
a
sdělujeme
Vám
následující.
Tramvajový provoz je sledován prostřednictvím tzv. inframajáků,
které
jsou
umístěny
v
kontrolních
bodech
na
zastávkových
sloupcích. Těchto kontrolních bodů je na trase jednotlivých linek
cca 10. Ve vozových jízdních řádech nemají řidiči uvedeny časy
průjezdů všemi zastávkami, ale pouze těmito kontrolními body.
Průjezd ostatními zastávkami mohou pouze odhadovat. To se týká i
zastávky Bruselská, kde vzhledem k celkové dopravní situaci
kontrolní bod nelze zřídit.
Na základě Vaší stížnosti bude v zastávce Bruselská instalováno
čidlo, které zaznamená přesně každý průjezd tramvaje linky č. 6.
Dle výsledku vyhodnocení těchto měření budou následně přijata
další opatření ke zkvalitnění našich služeb cestující veřejnosti.
Děkujeme Vám za upozornění.
S pozdravem
Petr H. v. r.
vedoucí jednotky Provoz Tramvaje
Co se týče dalšího, tak už korespondenci nemám zachovanou, jen bylo
DPP konstatováno, že inkriminovaný týden, kdy bylo měřeno, tak
tramvaje jezdily v pořádku /já měl zrovna dovolenou/ a aby se to
nepletlo, tak vzápětí změnili tramvajím (zvláště lince č. 6) jízdní
řád a já musel jezdit tramvají jedoucí o deset minut dříve, abych
stihl ten vlak, který jsem potřeboval, no nakonec jsem naštěstí dal
výpověď a chodím do jiné práce pěšky.
8.
květiny
Miluju květiny, ty zelené anděle, evangelisty přírody ve městě. Ano
květiny mi ve městě připomínají, že tam někde daleko za hradební
zdí z panelových domů, která vcelku úspěšně zabraňuje usazování se
asociálních živlů v našem milém historickém centru, existuje i
něco jiného než asfalt, cihla, beton a lidé se psy. Že tam je Příroda
nahá ve své divokosti a přes svojí divokost láká o dost více, nežli
divoká přírodní žena. Nemůžu bez ní žít. Bez přírody tedy. Pouto je
příliš silné, málem silnější než nejsilnější ze silných lásek.
Zkoušel jsem, toto pouto nepřerušovat, leč tento stát nepřeje
alternativnímu způsobu života a tak byl můj pokus o splynutí s
lůnem přírody ihned v počátcích zadušen. A to jsem si pouze chtěl v
Boubínském lese pokácet pár stromů, udělat paseku a postavit na ní
srub. Omezenci. Ale požár v mém srdci nikdo neuhasí. Podřídil jsem
se konvencím, vrátil se zpět do rodného města do svého bytu, shodil
oděv z kančí kůže a oblékl sice pohodlnější, leč nikoliv stejně
elegantní oděv anglického gentlemana. Zatímco zvenku by se dalo
prohlásit, že jsem zcivilizovaný, v srdci stále občas ozvou se pudy
animální. Obzvláště za úplňku si sousedi stěžují na můj hlasitý
poslech vlčího vytí. Marně jim vysvětluji, že si o půlnoci žádné cd
nepouštím, že spíše spím. Nevěří mi a vyhrožují hygienikem. Ať si
hrozí pěstičkami, šeptají za zamčenými dveřmi, když skoky zdolávám
schody, já vím své.
II.
Tedy rozhodl jsem si udělat vlastní oázu, repliku lůna přírody,
vlastní Boubín u sebe doma. Počal jsem shánět odbornou literaturu
a prokousával jsem se stránkami knih jak nenasytný supermol
šatníkem populární hvězdy nepoužívající naftalín. Našel jsem vše,
co jsem hledal, když to trvalo měsíce; objíždění burz, emailová
korespondence s pěstiteli, stovky dotazů v diskuzních fórech. Pak
už jsem jenom udělal drobný výpad na svého osobního bankéře, kdy
jsem ho koženou metodou přinutil k poskytnutí úvěru, za mumlání
tajných informací o objevu stěží uvěřitelného zdroje čisté a surové
ropy ve spíži, a i když se mi můj bankéř vykrucoval jako medvěd
Grizzly
tancující
mezi
umírajícími
lososy
v
prameni
divoké
kanadské řeky, tak jsem si následně vyzvedl ve své milované bance
malý úvěr a započal s prvními nákupy. Nebudu zde popisovat obtíže
začínajícího majitele botanické zahrady, snad bude stačit, napíšuli, že to pro mě nebyla žádná procházka růžovým sadem, zde se možná
sluší říct naštěstí, protože pichlavé, pomíjivé růže neměly v mém
plánu místo ani kořenáče. Kdo u mě byl na poslední partii pokeru,
kdy bohužel tajemně mi zmizela polovina úvěru, by po následujících,
bez výjimky po sobě jdoucích měsících, při další návštěvě nic
nepoznal. A nebylo by to jenom pro to, že díry ve zdi, které jsem
vlastní i cizími hlavami do zdi, po tom menším trapasu v pokeru,
vybouchal, byly již dávno zasádrované a prima se leskly.
Hned u
vchodových dveří by návštěvníka pohladily drobné, tučné listy s
chloupky, sestavené do pravidelných růžic, po tváři. Je to nadmíru
chytrá rostlina tenhle Jednokvítek mnoholistý, on si totiž v
tučných listech uchovává zásoby vody pro případné období sucha a
proto jsem musel Jednokvítka zalévat velice opatrně. Ale odvděčil
se mi za obětavou péči bouřlivým rozvojem a přírůstkem. I botník se
musel před jeho vitalitou poklonit a následně pod jeho mnoha listy
nadobro zmizet. Od té doby si lituji, že jsem se před tímto
dramatickým zmizením botníku nepřezul. Jen co by se návštěvník
vzpamatoval z uvítání Jednokvítkem, tak už by mu Pepřinec caperata
svými tmavě zelenými listy se svraštělým povrchem připomínal ono
latinské memento mori. Ano, stáří v květináči se neobává důchodové
reformy. Vesele si vytváří světle zelené květenství podobné myším
ocáskům, které ční vysoko nad listy rostliny a které pastičkám na
myši ocásky s myší chytrostí unikají.
Když by chtěla návštěva
proniknout dále do mého obydlí, byla by konfrontována s velmi
lesklými a hladkými listy, tvarem připomínajícími malinkatý citrón,
které Pepřinec rotundifolia vytváří na plazivých hnědočervených
větvičkách a nezalekl se tento ani masivních futer dveří do
obývacího pokoje, ze kterých vytvořil slavobránu přírody. Křídla
dveří následně pochopila svoji přebytečnost a jednoho večera
znenadání odletěla, zanechavše peruť klíče na jedné jeho obzvláště
vyvinuté větvičce. A ze sloje obývacího pokoje by se návštěvě v
ústrety vrhaly úzké hnědočervené lemované listy, tvořící růžici. A
jako lítá saň může mít jednu nebo vícero strach nahánějících hlav,
tak i tenký kmínek Dračince může nést jednu růžici, nebo korunu
skládající se z několika růžic. Můj Dračinec byl jak saň z pohádky,
kterou lidový vypravěči povídali jenom dospělým a hodně dlouho po
půlnoci. Z police, kterou jsem pracně za použití mnoha hmoždinek, z
nichž nakonec dvě měly nosnou funkci, přidělal hned vedle dveří
tak přesně, jak jen mi to šuplera mnou ukradená za návštěvy
Pařížského muzea jednotek SI dovolila, se k nebi pnou z hladkého
kmínku keřovité Šeflery dlaňolisté vyrůstající dlouhé řapíky,
které nesou paprskovitě složené, velice lesklé listy, jejichž vzhled
připomíná listy kaštanu. Listy Šeflery jsou jasně zelené a občas
vyroste i lístek žlutě skvrnitý. Sedačky, kam byla návštěva zvyklá
usedat, se zmocnil Pandán. Není to ten Pandán, který zpanikařil
Dánsko svým nonkonformním přáním Ramadánu pro muslimské věřící i
psy po celém světě. Nikoliv, tento Pandán vypouští dlouhé vzdušné
kořeny, kterými se opírá o zem, stejně jako gotická katedrála. Metr
dlouhé, zelené listy Pandánu, s bílými nebo světle žlutými pruhy,
rostoucí spirálovitě z růžice a s jejich nebezpečnou ozdobou, malými
ostrými trny lemujícími celé okraje listů, zabrali si pro sebe
původní svatostánek návštěv. Ale ač jsem byl neustále bombardován
anonymními dopisy s neuměle podepsanými jmény pisatelů jako
Podsedinka Podtvoje či Popráci Sezabořilka, tak neustoupil jsem ani
kousek tlaku a nechal Pandána stát se králem bývalého sedacího
koutu. A na smutné pomrkávání sedačky, které jsem občas na podzim,
zpoza tou dobou scvrklých listů Pandána, zahlédl, jsem tuto sedačku
uklidňoval, že má štěstí, že neskončila jako její rodní bratři
křesla z kůže voli.
Na jejich místo totiž místo poddajné, tělo
objímající kůže nastoupil kámen. A to nikoliv kámen ledajaký. Kámen
jedovatý a chladnokrevný, který vyrůstá ze široké, zelené elipsy
listů pokrytých bílou nebo nažloutlou kresbou, s jasně vyznačenými
středovými žebry. Nenáročná a rychle rostoucí Mramornatka je silně
jedovatá rostlina a tak byla křesla značně otrávena, obývací pokoj
se zkrátka cítil, jakoby vyhrál olympiádu a možná to bylo tím, že
mu tvar tuhých, lesklých listů Krotonu připomínal vavřín, jedno už
jestli dlouhý a úzký, široký nebo zvlněný. Barvy Krotonu se dají
přirovnat k barvám slunce v různém časovém období dne, od jasné
žluté a zelené, přes oranžovou i červenou, do purpurové až
fialovočerné. Také kresba na listech je rozmanitá, ať už jsou listy
barevně kropenaté, s proužky nebo s výrazně vyznačenými žilkami.
Okna, ta nudná, ušmudlaná okna, která dříve bývala smutným
pohledem do každodenní městské reality vytvářené ranním matiné
popelářů, pokračujícím přes vzbouzející hlasy psíků a štěbetání
školáků
do
nudného
dne
plného
pískání
alarmů
oznamujících
s velikostí auta a parkovacího místa nesrozuměné řidiče a řidičky
limuzín různého původu, zakryl velkomyslně Fíkovník malolistý.
Tenké
větve
Fíkovníku
malolistého
hustě
pokrývaly
špičaté,
okrouhlé listy, široké až 3 cm a dlouhé až 8 cm. Listy byly jasně
zelené a nebo s krémovým či světle zeleným žíháním až s okraji
jemně zvlněnými. Zdálo by se, že za oponou Fíkovníku malolistého se
čas vlekl až nudně pomalu. Opak je pravdou. Uvnitř běžel čas až
zběsile rychle v porovnání s Cykasem. Cykas sice vytváří většinou
krátký
a
silný
kmen,
jehož
vrcholek
nese
zelenou
korunu
pérovitých listů. Ale tyto tvrdé a na koncích nebezpečně ostré
listy přibývají velmi pomalu. Až jsem si myslel, v porovnání s
bouřlivým rozvojem ostatních bylin, že jsem jeho výběrem udělal
chybu. Avšak nikoliv, stačil rok a květináč o rozměrech krabičky
od cigaret se pomalu ztrácel a krvácel pod příkrovem ostrých
Cykasových listů. I přes usilovnou snahu Fíkovníku dovnitř občas
dolehlo zaskřípění brzd z nedaleké křižovatky, ale naštěstí hnědé
klásky velkosti špendlíkové hlavičky, které svou váhou stébla
ohýbaly, rostoucí hned vedle Fíkovníku a zvoucí se Skřípina i tyto
rušivé hluky velkoměsta velkomyslně odfiltrovaly a zanechávaly
nitro příbytku stále oázou duše.
A hned vedle baru si Ledviník
vytvořil nízkou růžici, z níž vyrůstaly listy nejdříve vzpřímeně a
později pozvolna přepadávaly v ladný oblouk. Listy Ledviníku se
podobaly zeleným žebříčkům. Osou listu bylo silnější žebro, z obou
stran pravidelně obrostlé malými špičatými lístky s vlnitými až
kadeřavými okraji. Pokaždé, když jsem ho zrakem pohladil, tak mě na
zádech píchlo a odložil jsem sklenku se zkvašeným mokem. Uprostřed
pokoje, který se stal jevištěm extáze Přírody uprostřed cihlových
statistů se Balzamína keříkovitá se svými dužnatými stonky, ze
kterých vyrůstají pestré, tmavě zelené, podlouhlé listy stala
královnou. Její tak jednoduché ploché květy se zeleným očkem
uprostřed, jenž se mohou vybarvit od bílé, přes oranžovou, růžovou
až po červenou barvu jsou jako semafor na zhlaví rušného nádraží.
Balzamíně se říká také Netýkavka, protože její květy uzrávají v
tobolky, které po doteku vymršťují do okolí semínka, stejně jako
výpravčí na nádraží bez ladu a skladu vymršťuje na koleje vlaky
podle toho, kterak se mu který rytíř sedlající železného oře líbí. A
do toho všeho se Lilek ozdobný s jasně zelenými, podlouhlými a
kožovitými listy, a svými zářivými plody v pokoji rozvětvil do
monstrózních rozměrů.
A co
teprve
bambus.
Již
pochopil jsem
krutosti a bolesti čínských bambusových trestů, nemajících ovšem
nic společného s návštěvou glutamátosodného bufetu. Zbývalo mi
doinstalovat pár malých květináčku s Láčkovicí, kdy její velké
pasti, připomínajícími konvice láčkovek, mne doslova uhranuly a
vnukly myšlenku, jak se vypořádat bez pomoci biolitu s nepříjemným
a otravným hmyzem. Jen jsem měl strach, abych měl hmyzu dostatek a
rostliny nakonec nestrádaly hladem, či mi dokonce nesnědly večeři,
i když mě uklidnilo sdělení prodejce, že koňský salám masožravky
nežerou.
Postupně se květiny rozrostly po celém bytě a já jim nechal volné
stonky a naopak jsem jim ještě podal pomocnou ruku svou. Tedy takto
se z mého bytu stal prales. Prales a oáza klidu, nebo spíš něco jako
kornatina na tepně velkoměsta zastavoval jeho tep před okny.
III.
Spokojen byl jsem se stavem mého příbytku a ihned se to projevilo
na mé duši, vše co dosud viděl jsem černě, najednou jevilo se jinak.
I když přiznávám se, že mne bílí kominíci ze začátku trochu mátli.
Zvesela se z postele ráno vstávalo, otevřít oči a rychle strčit
ruku pod peřinu a po chvíli hledání nahmatat ten správný nástroj.
A pak se tou mačetou vysekat z džungle, která se mi v noci stala
peřinou. Zprvu mi tekly slzy, když ťal jsem do živých stonků, jako
bych slyšel květiny plakat, ale zanedlouho jsem pochopil, že rány
se rychle zacelí a vyrostou nové výhonky silnější a zdravější
posekaných.
Jen chmura v podobě zlého a drzého vydřidušského
majitele domu, kde se nalézala má oáza, můj obličej občas zvrásnila,
ale jen jemně - žádné Himaláje, pouze Českomoravská vrchovina.
Udělal to ze závisti, jiné vysvětlení nemám, že zamítl můj návrh na
probourání stropu nade mnou a posléze střechy, aby můj oblíbený
topol Jožin mohl hrdě se k nebi pnout. A to nemluvím o drobnosti,
kdy jsem po něm chtěl laskavost v podobě povolení vytrhat podlahu
ze zákeřně zabitého a mumifikovaného dřeva a nahradit jí, v rámci
usmíření si Přírody, kvalitním, travnatým kobercem. Ale co, jak
datel budu do toho dubovitého kapitalisty bušit, až přijde čas a
povolí minimálně Jožina a ještě mi za něj bude platit pronájem za
jeho užiívání namísto hromosvodu.
IV.
I co se dívek týče, měla tato proměna příbytku pouze klady. Jen co
se zpráva rozkřikla vůkol do světa širého, a je pravdou, že si o tom
všichni šeptali, najednou objevily se na displeji telefonu jména, v
jejichž opětovné zjevení se jsem již ani nedoufal. Všechny hovory se
vyvíjely zhruba stejně a většinou se konverzace nachýlila k
přátelským dotazům na mé zdraví, které jsem přičítal starostem, zda
bych i po této stránce mohl se stát kvalitním a doživotním
partnerem a otcem dětí. Ale já ještě na jho manželství ani
nepomyslel. Stále jsem čekal na tu pravou a jedinou, která se za
ranního oparu vynoří z jezírka pokrytého lekníny v celé své
nahotě, kterou poté, co ji omyji pravou mořskou houbou od žabince, i
na vlastní oči opět spatřím. Avšak do této chvíle jsem nehodlal a
ani nežil životem mnicha. A tak se jednoho rána stalo, že poté co
jsem se probudil vedle slečny s mimořádně vyvinutými smysly
(obzvláště co se týče peněz) a prosekal jsem si mačetou cestu ke
kuchyni, abych snídani romantickou dle rádce mladého gentlemana
ustrojil, ozval se z ložnice jekot a křik, až se mi v kuchyni nože z
rukou vytrhly a prchaly k ložnici. Vyrazil jsem za nimi a již v
předsíni jsem je díky tréninkovým metodám Zátopkovým předstihl a v
ložnici jsem byl bezpečně první. Chvíli jsem se radoval z vítězství,
ale po chvíli jsem opět zaregistroval onen jekot a poté jsem již
viděl i nože, kterak jakoby tuto ječící dívku na sebe braly. Poté,
když jsem ji trošku uklidnil recitací Homérovy Iliady, jsem
rozsvítil a zeptal se, co se stalo. Ona sedíc na posteli jen zmateně
ukazovala prstem kamsi do prostoru a řekla jen:„Moje kalhotky!“ .
„Jaký kalhotky?“, zeptal jsem se asi nevhod.
„Jaký kalhotky?“ „Jaký kalhotky?“, zeptala se ještě jednou a její
hlas nabýval na síle. „Tak pán si ani nevšimnul, že sem měla
kalhotky? Áha a copak jsme to zubama ze mě večer sundávali,
vzpomeneme si ještě?“, začínal jsem tušit, že jsem nejspíš šáhnul na
špatný vypínač
„To bylo pořád řečí, v kavárně do mě hustí nádherný řeči o výhodě
kuličkové uzávěry diferenciálu. A pak tohle. Taková ostuda! Co o mě
řeknou spolužačky z fildy? Že mně každej utáhne na uzávěrku
diferenciálu? Co?“ Nevěděl jsem co říct, tak jsem si jen tak lapal
po dechu. „No a co se stalo s těma kalhotkama?“, zkusil jsem se
vrátit k původnímu tématu. „To nevidíš?!“, zakřičela na mně a nějak
jsem netušil, zda se jednalo o otázku nebo zvláštní negativní
rozkaz. Radši jsem zavřel oči a potichu řekl: „ne“. „Tak pán to
nevidí, jsi snad úplně slepej?“ Začal jsem se po pokoji rozhlížet
pozorněji. Ale všude jsem viděl jen tisíce rozmanitých tónů zeleně a
obrysy listů a lístků všech možných i nemožných tvarů. Po té co
jsem se třikráte pátraje otočil kolem své nedávno zcela zaplacené
osy, jsem to spatřil. Nemohl jsem teď už odtrhnout oči, když jsem
uviděl napjatou hladkou mladou pokožku, po které stékaly kapky
rosy hnány pouze gravitací po nadpozemsky krásné dráze křivek.
Viděl jsem, že trpí, ale hrdě to nedával znát. Ale já už pochopil a
málem jsem se nad tou tragédií rozplakal. Láčkovice byla chudinka
úplně zelená a z její pasti připomínající konvice láčkovek koukal
kousek barevný tkaničky. Nevěděl jsem, že i květiny, byť masožravé
dovedou zvracet i mimo klasickou českou filmovou komedii. Koukal
jsem střídavě na Láčkovici a pak i na dotyčnou dotčenou. Když začal
jsem chudinku hladit a se slzami tekoucími po tváři jí otíral
zbytky textilů z dříve tak hladové tlamičky-pastičky. „Chudinko
moje zelená, copak jsi to ve své hladovosti provedla“, utěšoval jsem
jí: „neboj, to bude dobré, to společně zvládnem, přinesu Ti čerstvého
broučka a spravíš si chuť po tom hnusným textilu.“ Koutkem oka
jsem zahlédl, že na místě, kde původně zkoprněle stála dotyčná
dotčená slečna, se roztočilo tornádo. A plnou silou udeřilo, počalo
létat
po
trychtýře
místnosti
tornáda
a mezi jednotlivými
útržky
vět,
kterým
políčky vylétávaly
jsem
jenom
z
útržkovitě
rozuměl: „Ty idiote, co si o mě myslíš,já přijdu k úhoně, a on lituje
kytky.., jsou prej nechutný.., a včera je sám málem sněd.., zabiju Tě,
věřila jsem Ti..,tak si tu chcípni i stěma kytkama, hovado!“ Tornádo
nabývalo na síle a ve vzduchu se počaly vznášet první kousky
drahocených rostlinek. Pokoušel jsem se tornádo uklidnit a vyhnat
nad moře, aby se vybilo tam a způsobilo co nejmenší škody. Však
pojednou trochu polevilo a začalo do sebe nasávat kousky svého
oblečení, které se dosud povalovaly bez ladu a skladu různě po
květinách a volných místech podlahy. Najednou se vichr utišil,
pochopil jsem, že jsem se dostal do oka tornáda. Pojednou započalo
tornádo opět sílit: „Hajzle, už Tě nechci nikdy vidět! Si tady s těma
kytkama v klidu zdechni, mně je to fuk! A víš co? Víš co? Pořiď si
sem ještě nějaký pumy, ať to máš jako v opravdovým pralese.“ Tornádo
se přesunulo z místnosti a neskutečně rychle proběhlo zbytkem bytu
ku východu, kde prásklo dveřmi a v bytě se konenčně rozhostil klid.
Usedl jsem na postel a pozoroval rozhozenou květenu. Šel jsem ke
věži a pustil Dixit dominus od Händela. S výstupem prvních tónů
posvátné hudby se vrátil zpět posvátný klid. Usedl jsem opět na
pelest a započal přemýšlet. Dobře, jak chce, má to mít, dokonale si jí
udobřím, splním její přání.
V.
Dělal jsem vše, co bylo v mých silách. Obvolával jsem chovatele,
zoologické zahrady, obcházel útulky a sháněl. Dokonce i inzerát si
poprvé v životě podal. Avšak nic. Skepse mnou pronikala jak
červené víno drahou bílou košilí. Po skepsi zaklepala deprese.
Zabarikádoval jsem všechny dveře, ale vlezla oknem. Netušil jsem,
kam může člověka dohnat shánění pumy.
Dokonce jsem byl ochoten
svolit i jaguára, avšak nic. Nikde se nedá oficiálně sehnat taková
neškodná šelma do bytu.
Nejsem příznivcem polovičatých řešení, leč v tomto případě jsem
musel ustoupit. Lepší polovina něčeho, nežli absolutní nic. Tak jsem
sehnal místo jedné vzácné, dvě běžnější šelmičky. Zvolil jsem
kombinaci Norské lesní kočky, která připomínala tygra usurijského
v měřítku H0 a Sárské kočky krátkosrsté v měřítku O. Zvláštní je,
že byly obě z jedné matky a jednoho vrhu. Leč chovatel mi
vysvětlil, že je to jev vzácný, leč stává se to a já mu tedy podal
slíbený svůj měsíční plat a v kartonové krabici si mňoukající
drobečky přivezl do jejich nového, pečlivě pro ně vybaveného
domova. Po otevření krabice se po mě prohnaly dvě chlupatá
klubíčka a zmizela hluboko vdžungli. Snažil jsem se je voláním a
drůbeží šunkou nalákat, ale po dvou dnech bez hnutí, spatřil jsem
akorát jednou jejich oči, ale nejsem si tím jistý, neboť mi bylo po
48 bez jídla a vody všelijak. Nedalo se nic dělat, musel jsem byt
opustit a vyrazit opět do práce, neb můj milovaný zaměstnavatel
flink a zahálku přímo bytostně nesnáší a telefonáty z Baham své
zaměstnance
neustále
obtěžuje.
Bohužel
má
neustále
obchodní
jednání, na kterých musí popíjet s obchodními partnery alkohol a
tak nedokáže vždy přesně určit a spočítat čas u nás a tak se stává,
že zavolá tu o půlnoci, tu ve dvě hodiny ráno a diví se, že nás
budí. Vyhrožuje, že se na nás přijede inkognito podívat. Klade pro
mě nezvyklý důraz na slovo inkognito. Tedy trávil jsem den v práci
a představoval jsem si, že přijdu domů a tam mi do náruče skočí dvě
chundelatá klubíčka, usnou mi na klíně a budou spokojeně vrčet jak
malinký model motoru dle patentu pána Diesela. Zavolal jsem
uražené slečně, abych jí pověděl úžasnou novinu. Sotva jsem dořekl
větu o nákupu dvou šelmiček, nastala v síti nějaká porucha, ozvalo
se cvaknutí a poté dlouhý, smutný tón. Zkoušel jsem to ještě dvakrát
a spojení se mi nedostávalo. Až na potřetí mi hlas nějakého pána
sdělil, že volané číslo bylo zrušeno. Asi omyl, který se časem
vysvětlí. Nestačil jsem se do práce ani
pořádně zatnout, když mne
probudil dráb se slovy o konci pracovní směny. Nedočkavě jsem běžel
domů, bral schody po šesti a rychle otevřel dveře. Co jsem viděl, to
mi vyrazilo nejenom dech. Apokalypsa se rozhostila bytem. Všude se
válely lístky, stonky a zbytky květin. A v uvolněném kořenáči
spinkala unavená koťátka. Pochopil jsem svůj omyl a ihned běžel do
zverimexu a zakoupil luxusní pelíšek pro kočky s obchodním názvem
Manhattan Penthouse. Donesl jsem ho domů a potichu ho umístil
vedle kořenáče se spící drobotinou a po špičkách posbíral oběti
jejich úsilí a znaven jsem, s pocity smíšenými, usnul Ráno jsem se
probudil a nedočkavě běžel do obýváku. Kořenáč byl prázdný, nový
pelíšek byl prázdný a po koťátkách ani vidu ani slechu. Vyrazil
jsem do práce a celý den netrpělivě očekával večera, abych se
vrátil domů a viděl pelíšek netknutý a koťátka opět znaveně spící
avšak na dalším osiřelém kořenáči. Byl jsem zoufalý a bezradný. Šel
jsem k počítači a pokoušel se najít řešení v síti nápadů plné. Po
zadání hesla sladká koťátka AND květiny AND NOT Kubišová AND NOT
Srstka jsem byl odkázán sice na zajímavou stránku, ale nenašel jsem
na ní ani koťátko, dokonce ani text. Pouze fotografie různě
svlečených slečen v hlavním skleníku tiranské botanické zahrady.
V tom najednou zablikala ikonka icq a přišla zpráva od kamarádky,
kterou
jsem
dlouho
ani
neviděl,
ani
neslyšel.
Ihned
po
zdvořilostním pozdravu jsem se jí optal na radu. Kupodivu započal
ihned naskakovat text, který mi dával novou naději. Ano, to je
řešení, jednoduché a účinné! V jednoduchosti je přece jenom krása.
Bylo mi sděleno, že maminka její má také kočku a měla podobný
problém ve vzájemné až osudové přitažlivosti mezi ní a kořenáči s
květinami.
Jednoduché
řešení
-
zapíchat
do
kořenáčů
pletací
jehlice a nastane opět plodná rovnováha. Pěkně jsem se poděkoval,
našel na internetu adresu nejbližšího specializovaného obchodu pro
pletače a šel spokojen spát.
VI.
Dlouho jsem obcházel kolem obchodu. Neměl jsem odvahu vstoupit.
Přemýšlel jsem jen, jak si na tomto celkem lukrativním místě v
Praze na sebe může pletení vydělat. Buď nevím, kolik lidí plete
nebo se pletu. Po hodině hlídkování před krámem a v jeho okolí jsem
začal být nápadný nejen všem chodcům, psům a odpadkovým košům, ale
dokonce si mě všimla i hlídka policie. A to bylo co říct. Tedy
odhodlal jsem se, ve chvíli kdy byl krám prost všech důchodkyň,
vzít za kliku. Dveře se se zapředením koťátka hrajícího si s
klubkem vlny otevřely, Rozhlížel jsem se po místnosti plné od
podlahy až po vysoký strop klubek, špulek a příslušenství mně
neznámého k pletení. Chvíli jsem lelkoval po místnosti, než se zpoza
závěsu vynořila postava prodavačky, její chůze byla tichá a
elektrizující jak svetr z lamy. Její vlasy jí z hlavy rašily ve
všech možných směrech do jediného copánku, který spleten na týlu
pokračoval až k pasu její postavy, která se cudně vlnila ve vlněném
plédu jak kobra v elastické punčoše. Oči zakrývaly brýle s
obroučkami z želvoviny. Přes brýle si mně přísně změřila a moje
odhodlání se počalo sypat, jak třicet let starý panelák. Zmohl jsem
se na polknutý pozdrav: "brý den, chtěl bych 150 pletacích jehlic,
prosím." Jakoby se jí brýle sami na čelo zdvihly, oči mně proměřily
jak poslední exemplář kulíka švitořivého a hlasem pochybovačným se
zeptala: "150 ? a které?". Je pravdou, že jehlice jsem moc nestudoval
ani v rámci mimoškolní dobrovolné činnosti a tak jsem to zkusil s
barvou: „Já nevím to je jedno, prostě 150 jehlic, třeba černé..". Moje
barevné podání se hrdě vzneslo, ale síť nepřekonalo: "Černé, no
dobře, ale které? Hliníkové, umělohmotné, dřevěné nebo bambusové?".
Mám přeci ještě jeden míček, napadlo mě: "ehm, to je jedno třeba ty
kovový", ale zapomněl jsem, že nehraji tenis ve skutečnosti, další,
byť malý aut jsem byl z jejího rozhodcovského empajru tázán: "tedy
hliníkové?". "Ano", hlesl jsem už jen a nečekal další ránu z
nemilosti: "A velikost ?". Krevní oběh dosahoval vrcholu a nemít
cévy stropy, tak už by dávno krev se rozlévala z břehů: "čeho??" a
možná jsem u toho zakoulel očima. Usadila mne milým, až eroticky
znějícím hlasem, když pravila: "no těch jehlic přece?". O tom, že se
pletací jehlice dělí podle velikostí, jsem opravdu nevěděl, i když
mohl jsem tušit, že šatičky na panenky se nepletou stejnými
nástroji. Já hlupák, že jsem se na prvním stupni základky víc
nekamarádil s holkama. Proč jsem jen na dílnách vyráběl dokonale
nedobytnou skrýš na mýdlo. Vždyť to přeci stejně nemělo smyl, neb
jsem do ní to mýdlo ani nedostal.
Nesměle jsem se optal: "normální
jehlice?". Poté jsem si vyslechl odpověď dlouho jak hlášení o
zpoždění vlaku z Bardějova hlášené v Praze – Libni s vyjmenováním
všech zastávek:
" chcete 2, 2 a 1/2, 3, 3 a 1/2, 4, 4 a 1/2, 5, 5a 1/2,
6, 6 a 1/2, 7, 7 a 1/2, 8, 9 nebo 10 ??". Opět jsem se zmohl ke větě
zemřelé před rozvinutím: "nevim". Další Niagara cizích slov na mne
započala padat: "no co budete plést, jaký budete mít patent? Jeden
hladce, jeden obrace nebo dva hladce, dva obrace? Či snad žerzej?
krajkový vzor? Nebo snad dokonce plastická technika?" Nepamatoval
jsem si z té věty vůbec ničeho. Vím, že byl jeden nebo snad dva a ten
jeden dělal něco na kladce a ten druhý to obracel, ale jak to
souvisí s jehlicemi, to jsem netušil. Zmohl jsem se na lež: "no víte,
to je dárek?" Jako bych jí už do tak živého těla přilil ještě další
živou vodu s vyšším oktanovým číslem: "aha dárek, no zvláštní
dárek, 150 jehlic, proč zrovna sudé číslo?".
"Já nevím, tak mě napadlo", tentokrát jsem opravdu nelhal. "A
nechcete alespoň lichý počet, bude to lepší", proč, proč ptám se,
copak mi nemůže dát normálně 150 jehlic a pokoj? "Dobře tak sto
čtyřicet devět". "A proč né sto padesát devět?", pochopil jsem, jde jí
nejen o moje ponížení, ale i o kšeft. "Tak sto padesát devět", a
doufal jsem v klid. Zapomněl jsem ovšem na předchozí dialog, který
se započal nastavovat, jako kaše ze školní jídelny:
"A pro koho to
je?". Pot už opustil podpaždí: „pro strejdu ?" a opět se chybička
vloudila, proč jsem řekl strejda, proč jsem neřekl třeba obvyklou
babičku, maminku nebo tetu: "strejda plete?" , otázku jsem již
očekával a tak jsem z pod zbytku nervozitou vytrhaných vousů
zabrblal: "jó furt.." a pokoušel se do hromady vousů schovat, ty
však šeredně kousaly. „To je zvláštní a kde bydlí strejda, víte, není
moc mužů, kteří by se věnovali pletení, myslím, že by jsem s nim
mohla udělat rozhovor pro náš web ručnípráce cézet.“. To mi tak
chybělo,
tahle
ženská
by
byla
schopná
kvůli
pletení
projet
republiku skrz na skrz a tak jsem zkusil pouhé: „no von by asi
nechtěl.“ „Určitě? Dáme mu tam i fotku. Uvidíte, dejte mi na něj
adresu, já ho zkontaktuju a bude to.“, zoufalost cloumala nejen
mnou, ale podle mě už i blízké okolí cítilo vibrace z mého těla,
očekával jsem první trhliny ve zdech: „prosím vás, můžu dostat ty
jehlice?“.
„Adresu, prosím, dám Vám slevu. A kolik je strejdovi?“, prodavačce
se zaleskl v oku malý křišťál. Na odpověd: „kolem čtyřiceti“ už se z
křišťálu stával diamant. „A jak vypadá ?“ Teď už mi to bylo jedno,
chtěl jsem vidět, jak až mohou diamanty narůst: „vysoký a
štíhlý“.
„Tu adresu, prosím.“ v hlase bylo cítit něco zvláštního, naléhavého
a z pozadí vylézala až animální ozvěna touhy. „Prosím Vás, Ty
jehlice, spěchám“, zvyšoval jsem hlas. „Prvně adresu, je to pro mě
velmi důležité, prosím!“ Začal jsem se do již tak dosti nasáklého
oblečení upouštět další přehrady potu. Zároveň jsem začal ještě
intenzivněji přemýšlet, kterak z této situace vybruslit. Původní
versi, že je potřebuju dát do květináčů kvůli kočkám už nechci
použít, zklamání by bylo příliš trpké a nevím, jak by se tato žena
šílená
již
čekáním
na
prince,
který
přijede
minimálně
v
uštrikovaném kočáře, zachovala. Zvažuju několik možností, ale
jelikož u sebe zrovna nemám kovadlinu, kterou bych postavil
prodavačce v nestřežené chvíli na hlavu, tak se rozhoduji k
zbabělému vyklizení pole. Prodavačce alespoň zbude víra, že někde
na světě žije vysněný princ, pro kterého není problém si uplést
svetr s norským vzorem. Koukám se ke dveřím, otáčím se a jdu rychle
k nim. Slyším zasvištění, pak další a další. Pak cítím i pichlavou a
palčivou bolest, kterak se mi z končetin rozlévá do celého těla,
pak vidím veliké světlo a...
VII.
„Au“ a možná ještě s tichým usyknutím, které vyvolala bolest z ran
a nepřirozené polohy jsem nabyl opět vědomí. S příchodem vědomí
bylo první mojí snahou pátrat po zraněních, která jsem musel
utržit při onom houdinovském pokusu o únik. Nic rukama jsem
nemohl hnout. Měl jsem je pevně, velmi pevně znehybnělé. Ale čím?
Necítil jsem chladu ani bolesti zařezávajících se pout, ač jsem se
několikrát nechal, v domnění že bych měl zažít v životě skoro vše,
spoutat za menší obolus od pravé profesionálky. Ale tohle bylo jiné.
Absolutně znehybněn, ale necítil jsem žádný cizí předmět, kterým by
toto bylo provedeno. Naopak, bylo mi příjemné teplo a měl jsem
pocit, jaký jsem ještě v životě nezažil. Kolem byla absolutní tma,
neviděl jsem si ani na pověstnou špičku nosu, i když pravdou je, že
na
něj
podmínek,
nedohlédnu
kdy
ani
ostatní
za
vidí
obzvláště
nejen
dobrých
špičky
svých
povětrnostních
nosů,
ale
ze
zakouřené hospody na Žizkově i špičky egyptských pyramid. Hlavou,
tělem a dokonce ani jednou z končetin jsem nemohl pohnout. Co mi
zbývalo, než ve tmě čekat dál, teď už mi nejspíš nic neuteče. V
myšlenkách jsem zabloudil domů do džungle a představoval si, jak je
likvidována
dvojící
chlupatých
drvoštěpů
s
tou
nejvýkonnější
technikou. Chvíli jsem trapně přemýšlel, co se stane, když přijde na
mě chvilka, kdy potřebuji být nespoután, abych se dokázal patřičně
uvolnit. Ale ač jsem naslouchal svému tělu sebevíc, neslyšel jsem
ani náznak této potřeby. To mě uklidnilo, až jsem opět ztratil
vědomí, nikoliv však zcela, ale upadl jsem do područí spánku.
VIII.
Za víčky se rozlila jemná záře. Otevřel jsem je a do očí se mi zabodl
bod bodového osvětlení, který ač bodový, dokázal dokonale zaostřit
do obou čoček. Rychle jsem oči dílem i úlekem opět zavřel.
Zkusil
jsem to znovu a jinak. Jen slabou škvírkou mezi víčky nechal jsem
prvně paprsky prosvěcovat na sítnici a postupně jsem zvětšoval
světlu průzor do očí a zraku zároveň zvyšoval schopnost ostrým
světlem
prohlédnout.
Nějaký
čas
to
trvalo, ale
nakonec jsem
dosáhnul svého a byl jsem, byť zkresleně se schopen rozhlédnout.
Samozřejmě jsem nemohl pozorovat prostor přímo před sebou, neboť na
to byl paprsek světla příliš silný. Prvotním zájmem bylo zjistit,
jakým zvláštním způsobem jsem to vlastně držen na místě. Chtělo se
mi smát. První co mě napadlo, že je to celé pomsta za moje dětství,
kdy jsem miloval večerníčky, ale existoval jediný večerníček, který
jsem byl schopen oželet a v tom týdnu jsem si přál, ať jsou na stole
všechna jídla, která nemám rád, abych je s klidem, že o nic
nepřijdu, nemusel dojídat. Ač vyprávěny vypravěčem z nejlepších,
Makovou panenku a hlavně motýla Emanuela jsem opravdu nemusel. A
teď se ze mě nejspíš měl stát motýl soudě podle kukly, v které jsem
byl dovedně a norským vzorem zapleten. Už chápu, proč jsem se
nemohl ani hnout. Ale příze to byla kvalitní, nestydím se říct, že
tak kvalitní vlny jsem v životě na sobě ještě neměl. Bohužel v
tento moment jsem si to neuměl náležitě vychutnat. Neviděl jsem v
místnosti, ve které jsem byl ani jeden vchod, byť by to mělo být jen
okno. Za to kolem stěn byly regály plné klubek vlny, dále z regálů
výhružně trčely ostny pletacích jehlic, na vrchních policích
hřadovaly košíčky na pletací potřeby. Byl jsem stále v tom krámku,
akorát v zadní části, ve skladu. Dveře byly nejspíše za září
reflektoru. Pokusil jsem se o uvolnění z kokonu, leč bez jakékoliv
volné končetiny, která by mi byla nápomocná, to nešlo a nos se
odmítal nechat vůlí ovládat a pátrat na vlastní pěst po mašličce,
která by kokón rozvázala. Rezignoval jsem a čekal, co se bude dít.
Nemám představu o tom, jak dlouho to trvalo. V tichu jsem se
pokoušel zachytit jakýkoliv zvuk, ruch, zkrátka cokoliv, leč
neslyšel jsem nic. Možná jsem už opět usínal, když jsem zaslechnul
zvuk otevírajících se dveří. Ostré světlo zhaslo a rozžalo se světlo
stropní. Uviděl jsem jí, stála ve dveřích a usmála se na mě. A já
pochopil.
IX.
Informace z www.svetpleteni.cz: Šok a překvapení v našem dosud
dominantním
světě
žen!
Od
naší
zvláštní
zpravodajky:
Spojený
okresní přebor v pletení pro Prahu 2 a 3 vyhrál z obrovským
náskokem muž! Pan TD, 28 let, vyhrál s náskokem 39 řádek v úpletu.
Tento reprezentant týmu okolo obchodu Svět vlny všechny zaskočil
rovněž svým bezchybným výkonem v háčkování a jen těsně mu unikl
pohár pro nejvšestrannější
závodnici (jak vidíte milé čtenářky,
ani organizátorky soutěže nepočítali s průnikem muže do tohoto
oboru:-), bohužel v paličkování se ukázala fyziognomie tohoto borce
jako jeho největší překážka a tak se zasloužilá mistryně paní Věra
Vojířová (78let) dočkala 24 vítězství v řadě. Ale ač nevyhrál vše,
tak přesto bylo dojemné sledovat, jak mu jeho trenérka s očima
zalitýma slzami dala po dekorování vítězů krom vroucného polibku
též květináček s malou roztodivnou rostlinkou. Jak se mi později
podařilo v zákulisí zjistit, jednalo se o masožravou rostlinu
botanickým názvem Láčkovice.
9.
Letní čas dědečku, proč je tak letní
I.
Jednoho krásného a dalo by se říct i malebného dne, roku 1940 se v
malebném masívu Alp, který ostře vystřeloval svoje bílé štíty
vzhůru a chránil jimi vše ostatní před útočnými nebesy, která se
tak bála dolu na rozeklané skalnatá kopí štítů byť jen podívat,
ozvalo
hlasité
několikrát
Scheisse!
opakovalo,
Díky
leč
ozvěně
ani
tito
okolních
velikáni
vrcholků
by
se
nezvládly
třicetinásobnou ozvěnu, takže existuje předpoklad, že bylo toto
slovo
autorem
zařváno:
vysloveno
Scheisse!!!,
vícekrát.
Scheisse!!!,
Tedy
vysloveno,
Scheisse!,
bylo
Scheisse!,
spíš
Scheisse!!,
Scheisse!!!, tolik přesná rekonstrukce na základě výpovědi svědků.
Hlas byl znělý a hromový. Kde se v kýčovitém alpském údolí vzalo
toto slovo? Kupodivu se horalové v údolí ani nekouknuli vzhůru,
tam odkud se tato kletbička ozvala. Shůry se chvilku poté ozvalo
ještě strašlivé zakňučení psa. Ozvěna mu dala taky co proto. Pak
začalo létat nádobí, to už horaly, uvyklé jinak ledasčemu zaujalo a
snažili se počítat počet kusů, které se tříštily. Ozvěna tomu moc
nepomáhala a tak se pozdější sondou mezi pamětníky došlo k počtu
osmdesát kusů až po jistě nadsazené číslo tři sta třicet tři.
Tazatele zaujal jeden starý respondent, kterého našli na louce, kde
pásl stádo ovcí a pár psů /slovy výzkumníků z města/. Tento
odpověděl
na
jejich
precizně
položenou
otázku,
kolik
kusů
porcelánu to tehdy bylo asi takto: „ bylo to 25 podšálků, 42 talířů,
63
talířů
hlubokých
a
jeden
hrníček“.
Užaslé
tazatele
tehdy
nenapadlo nic jiného, nežli mu poděkovat a urychleně vsednout opět
do vrtulníku a zmizet před řídkým vzduchem zpět do nížiny.
II.
Mě však záhada nazývaná Alpská porcelánová smršť nedala od té
doby, kdy jsem se o ní dozvěděl v odborném časopise Kamenina,
keramika, porcelán a ženská nahota, spát. Přemýšlel jsem taky, proč
se tomu stalo, kdo byl původcem této smršti a hlavně kolik kusů
porcelánu se rozbilo a jakého. Dlouho jsem pečlivě šetřil, sbíral
korunu ke koruně, dokonce i návštěvy domů, hanlivě a bezdůvodně
nazývaných vykřičené i když o nich návštěvník raději mlčí, jsem
omezil
jen
na
jednu
ryze
zdravotní
návštěvu
týdně.
Po
několikaletém šetření jsem si mohl dovolit třídenní výlet do Alp na
místo tehdejšího činu. Dorazil jsem na hlavní nádraží oblečen již
do hor teple, neb v ruksaku na bundu z medvědí kůže místa nezbylo.
Je pravdou, že v červenci jsem na hlavním nádraží vzbudil mírně
rozruch, ale na to jsem byl za ta léta ve své společnosti již
zvyklý. Našel jsem vlak, mířící směrem na Alpy, přímý spoj nebyl,
věděl
jsem,
že
musím
přestupovat.
Informace
z
internetového
jízdního řádu byly pravdivé co do koleje, nástupiště, času a
naštěstí i řazení vlaku.
Vůz první třídy byl na konci vlaku, měl
jsem tedy opravdu štěstí. Koukl jsem na hodiny a plánovaný odjezd a
zjistil, že mám ještě dvě minuty času. Začal jsem být nervózní.
Konečně jsem se dočkal, z koše ob dvě nástupiště se započal valit
hustý bílý dým a celkem rychle zakrýval nejen zchátralost nádraží.
Pozornost
všech byla
fascinována dějem
u koše.
Přestal jsem
investice do vyřazené vojenské dýmovnice litovat. Usmál jsem se a
vyrazil k vagónu první třídy, skočil do kolejí a vylezl nahoru na
konec vagónu, sklopil plech tvořící normálně přechod mezi vagóny a
usednul na něj. Připraveným lanem jsem se zajistil proti pověstnému
zrychlení lokomotiv českých drah a čekal. Všude bylo bílo. Ozvalo
se zapískání a vlak se dal do pohybu. Tedy to jsem jen slyšel, byl to
jiný vlak. Konečně se ozvalo další písknutí a s malinkým škubnutím
se dal můj vlak do pohybu, až mi spadla čepice. Ztráty jsou
povoleny. Zamával jsem vzdalujícímu nádraží i výpravčímu, který
něco křičel do vysílačky a vlak se již řítil tunelem dál na
Vršovice. Nebudu zde ctěné čtenářstvo nudit zajímavou cestou,
přesunu děj rovnou o čtyři sta kilometrů dále na jih.
III.
Vysednul jsem z auta, byl to červený terénní Mercedes bez střechy s
milým řidičem, říkal, že je doktor. Mercedes se otočil a vyrazil zpět
do hor. Bohužel do jiného masívu než jsem směřoval já. Byl jsem na
cestě již pátým dnem. Stopem to není tak rychlé jako vlakem, stopuji
z Vršovic, finance se tenčí a únava dosahuje vrcholu. Pořád ještě v
duchu hrozím pilnému výpravčímu z hlavního nádraží. Já bych si za
peníze, které bere, nevšímal nejen cestujících, ale asi bych si
nevšímal ani vlaků a on? Marno mluvit, pevně jsem se ve Vršovicích
držel, nakonec mě však hydraulické páčidlo hasičské jednotky
Českých drah z mého místečka vyštípalo. Ale teď jsem již tak blízko,
že se nemůžu vzdát. Beru si ze zvláštních zásob maso, které jsem si
na cestu usušil, chuť ani vzhled nejsou zrovna vábné, leč energie
se vždy neskrývá za pozlátkem. Přede mnou se pyšně tyčila hora
Obersalzberg. Zbývaly mi poslední čtyři dny, což mě nutilo k
mírnému spěchu. Hlavu jsem měl plnou otázek. Najdu toho tajemného
svědka – baču? Bude ochoten promluvit? Nebude to již senilní
mešuge? Pevným krokem jsem zamířil přímo na vrchol hory.
IV.
Rozpálené kameny, po kterých jsem stoupal vzhůru, mě příjemně
hřály do nohou, jehličí vonělo ve vzduchu a tam, kde nebylo kamení,
se trsy trávy rvaly s horskými kvítky o svoji skývu hlíny. Pěšinka
mířila stále vzhůru. Bylo pozdní odpoledne, slunce se ještě jak
paraglidista vznášelo na obloze, ale bylo vidět, že již mírně
vyklesává. Dva kamzíci na vysoké a prudké skále nade mnou si hrají
a třetí kamzík to zdáli pozoruje. Zvláštní zvířata, já kdybych celý
den lezl po takových skalách jako oni, tak by mě takové hry nejspíš
ani nebyly bavily. Ale kdepak bujná zvířátka, rozverně kolem sebe
poskakují na skále o rozměru tramvají rozjetého pětníku jen těsně
kolem sebe a občas si růžkama trknou tu do nohou, tu do boku nebo
plecí. Najednou jeden z nich zaváhá a z boku trknut se vydává na
let. Zamáčknu slzu, proč kamzíci jenom neumí létat, ptám se Boha a
žuchnutí kamzíka dva metry ode mne je mi výmluvnou odpovědí.
Druhý kamzík na skále vysoko nade mnou neprojevuje žádnou lítost,
začne se plazit po zemi směrem k třetímu kamzíkovi, oťukává ho
předníma nohama a trká do boku. Zakrývám si oči, nechci vidět další
tragédii. Žádné žuchnutí, nic se dlouho neděje, tedy odkrývám si
hledí a koukám směrem ke kamzíkům. Rázem mi došlo, že předchozí
hra byla soubojem, neboť zbylí dva kamzíci teď, se zaujetím této
činnosti
odpovídajícím,
spolu
šukají.
Nejsem
vouyer,
nožíkem
odřezávám kýtu ze špatně přistanuvšího kamzíka, beru ji na rameno
a opět vyrážím k vrcholu.
Další hodinu výstupu mám za sebou, když konečně se prudké stoupání
láme a já stojím na plošině, kterou si pro sebe zabrala šťavnatá
horská tráva a trávu si zabraly pro sebe ovce. Ovce si pro sebe
podle jejich názoru zabrali dva ovčáci, kteří na mě výhružně vrčí a
cení zuby. Zavrčím též, leč nic si z toho nedělají, ač normální pes
by již se stáhnutým ohonem se pod stolem klepal. Bohužel s sebou
nemám stůl a v tom je asi zakopaný pes. Naštěstí mám čerstvou
kamzičí nohu, oběť citu nejvyššího a zároveň pudu nejnižšího,
kamzičí lásky. Vrhám nohu směrem k ovčákům, začínají se o ní rvát.
Vida, už je jenom jeden ovčák. Koukám se kolem a najednou vidím na
konci rozlehlé pastviny domek, hlukem je z něj vylákán alpský bača
a pomalým krokem si to zamíří přímo ke mně. Nemohl ještě vidět, co
přesně se tu odehrálo a tak házím nežeroucího ovčáka ze zlomu, od
kterého nejsem ještě daleko dolu, a ten přistává přímo na třínohém
kamzíkovi. Bohužel si na kamzíkovi započal pochutnávat vzácný orel
skalní, který byl už unaven celodenním kroužením v řídkém horském
vzduchu a hledáním stravy, tak dal zavděk již zabitému kamzíkovi.
Nebyl po celodenní dřině nejspíš připraven, že zrovna jemu, královi
vzduchu něco přistane na zádech. A už vůbec nečekal na zádech
mrtvého ovčáka o váze dobrých padesát kilo. Mimochodem to orlova
tělesná schránka čekala asi ještě méně. Vydal jsem se bačovi vstříc.
Třeba je to on, doufal jsem potajmu a možná i nahlas, dlouhý pobyt v
horách vede občas ke ztrátě ovládání a člověk si rád promluví sám
k sobě i nahlas.
Došli jsme k sobě, já a bača a pohlédli si do očí. Tedy já jsem
bačovi oči hledal dosti dlouho, ve tváři větrem ošlehané a stářím
zvrásnělé se dvě špendlíkové hlavičky trochu ztrácely. Pozdravil
jsem a on mlčel. Dlouho a pečlivě jsem cvičil bavorský dialekt a
tímto jsem též horala pozdravil. Dlouho a mlčky na mě hleděl a nic
neříkal. Sundal jsem si ze zad batoh a podal mu dárek. Láhev s
obsahem zelené barvy zapůsobila. Mozolnatou rukou bača zkušeně
odšrouboval uzávěr a mocným lokem svlažil hrdlo. Ze špendlíkových
hlaviček se staly dva ciferníky nádražních hodin, jak bača prudce
vytřeštil
oči.
Pochopil
jsem,
že
sem
vysoko
do
hor
sláva
peprmintového bourbonu ještě nepronikla a bača považoval tuto
láhev za neškodnou limonádu. Bačovi oči se pomalu soukaly zpět do
důlků v lebce jim vymezeným. Nevypadalo ale, že by se na mě bača
zlobil. Znovu se zhluboka napil a koukal se na mě. Zatřepal jsem
batohem a ozvalo se cinkání láhví. Na bačově tváři se mihnul úsměv
a on se otočil a odešel směrem k domku, tedy spíš než domek to byla
horská chajda, zkrátka taková salaš. Pokynul mi, abych šel za ním.
Uctivě jsem ho následoval. Došli jsme k chajdě
asi po deseti
minutách ostré chůze, bača je na svůj neurčitý věk dobrý chodec.
Salaš byla ve stavu odpovídajícímu jejímu stáří a dvěma stoletím
navrch. Dřevěné stěny z půlkulatin nesly stopy předchozího nátěru,
dveře visely na jednom závěsu z hovězí kůže a dolním rohem se
opíraly o hliněnou podlahu. Malá slídová okénka těsně pod střechou
byla nejspíše jediným přirozeným zdrojem světla uvnitř. Střechu z
nahrubo přitesaných prken kryla trojitá, leč přesto na několika
místech děravá vrstva asfaltového koberce. Na něm se v různých
vzdálenostech povalovaly na sluníčku kameny od velikosti pěsti
dívky v rozpuku až po velikost pěsti yettiho pracujícího v
kamenolomu. Na zápraží ležela otesaná kláda a v ní byl vysezený
důlek, do kterého bača zapadl jak šém do čela golema. Pokynul mi a
já si sednul vedle něj na vyhřátý práh domu. Před námi bylo úžasné
Alpské panorama na pozadí modré oblohy. Na louce pod námi se pásly
ovce a tam kde louka končí a láme se k údolí, kroužili tři supy.
Seděli jsme vedle sebe a já neměl pochyb, je to on – svědek velké
porcelánové smrště. Trpělivost růže přináší, tak nechtěl jsem baču
nikam hnát. Tak jsme spolu první večer jen seděli a střídavě si
nabízeli z obsahu láhve, kterou jsem přinesl. Bača pak vstal a
donesl hroudu sýra, snad ovčího, i když doposavad o ovce nejevil
sebemenšího zájmu. Slunce zapadlo a bača rozdělal oheň pro zahřátí,
však mě jeho dýmka moc nehřála a tak, když si odešel ulevit, jsem si
od pasu odvázal svoji bundu z medvěda, slastně jsem se do ní
zachumlal a koukal do údolí na vzdálené body svítících oken
ostatních
chalup.
Najednou
strašná
rána
do
hlavy
a
po
ní
následoval příval dalších, byť slabších. Všechny vydávaly takový
dřevěný zvuk. Konečně se mi podařilo otočit doleva a spatřil jsem
původce ran a původce ran spatřil mne. Však jeho hůl uvedena ve
svištivý pohyb se již ve vzduchu zastavit nedokázala a zbrzdil jí
až můj nos a zastavilo čelo.
Nevím, kam pro ten sníh došel, ale příjemně mi chladil už opět
srovnaný nos a vyboulené čelo. Bača seděl vedle mě, mlčel, koukal
se na mě a pořád si nevěřícně šahal na bundu z medvědího chlupu a
při každém dotyku bundy zavrtěl hlavou a provinile se na mne
usmál. Usmál jsem se na starého horala taky, byla to moje chyba,
hrát si před bačou, byť nevědomky, na medvěda. I když zas na druhou
stranu bunda byla z medvěda ledního a toho snad bača doposavad
nepotkal. Koukali jsme společně do temnoty. Ticho dělá z mužů
přátele. Tedy nejen ticho, vzpomněl jsem si, když mi bačova ruka
opět podala láhev. Zachumlán v bundě a příjemně unaven čerstvým
vzduchem jsem usnul.
Ráno na horách, může být něco krásnějšího? Ve čtyři hodiny ráno
jsem se zimou probudil na kamenném zápraží salaše. Dveře byly
otevřeny a bača nikde. Vlezl jsem dovnitř, baterku z kapsy vyňal a
rozžal. Paprskem jsem objel celý vnitřek salaše. Jedno slaměné
lůžko, stolek, židle a truhla. Na stolku petrolejka jinak nic. Bača
nikde. Sice bylo jíž ráno, ale přesto jsem neodolal a na chvilku se
ve slámě bačovi postele oddal snům o Reinholdu Messnerovi a velkém
cepínu. Za chvilku jsem se opět probudil, kouknul jsem na hodinky a
bylo akorát půl jedenácté, vylezl jsem ven a ráno jak vymalované.
Usednul jsem na zápraží vedle bači. Usmál se, ukázal na můj
otevřený batoh a podal mi skoro plnou láhev. Začal krásný nový den.
Zeptal jsem se bači zatím na jedinou věc, která mi nedala spát, i
když mi to sice umožnila, a sice kde spí. Chvilku mlčel, pak si
přihnul z láhve. Mlčel. Nacpal si dýmku, nakouřil ji a začal
pravidelně bafat. Pak se napil ještě jednou a ukázal na jednu
statnou ovci, která se držela od stáda trochu dál a nejspíš se mi to
jen zdálo, ale vypadalo to, jakoby používala oční stíny, řasenku,
pudr a rtěnku. Láhev odešla a přišlo odpoledne. Vím, že na staré
lidi se nesmí spěchat a rušit jejich klid. Buď promluví, nebo ne, s
tím jsem byl smířen. Leč původně jsem přeci jenom plánoval tento
pobyt
na
vícero
dní,
abych
prolomil
jeho
předpokládanou
mlčenlivost.
Přiblížil se večer a v řadě již stálo vyrovnáno patero prázdných
láhví. Na dva dny slušný výkon. A jiného člověka za den jsem krom
bači neviděl. Opět na hory snesl se soumrak a křídly mocnými
zabránil dalším odleskům slunce od bílých štítů. Pokračovali jsme s
bačou v družné zábavě. V řadě přibyla další láhev. Padnula na mě
únava.
Naznačil
jsem
bačovi,
jestli
můžu
opět
využít
jeho
pohostinné salaše, když on spí nejspíše jinde. Prudce vstal, podíval
se na mě, pak ukázal na salaš, souhlasně pokýval hlavou, promnul
si prošedivělé vlasy a zmizel i s láhví ve tmě. Pochopil jsem to
jako výzvu a vyrazil počítat do slamníku ovečky. Dveře jsem za
sebou zavřel a pohodlně se uvelebil v posteli a alkohol mě, musím
říct, nikoliv nepříjemně hřál. Dokonce i hříšná myšlenka se mihla
pod víčky, ale spánek byl silnější. Myslím, že jsem spal, ale
probudilo mě vrznutí koženého pantu. Pak ještě jedno. Nevěnoval
jsem tomu pozornost a opět se chystal usnout, přeci vítr má v
horách dovoleno si s dveřmi a okenicemi hrát. Opět jsem upadl do
snového oparu, když zaslechnul jsem tiché šustění, pak ucítil jsem
teplý dech na tváři a v kavalci přešlapoval neklid. Ztuhl jsem
strachy. Co to může být. Pomalu jsem se otáčel na druhý bok,
kapse
nahmatal baterku, tiše ji vytáhl a posvítil na nového návštěvníka.
Ozvalo se polekané zabečení. Vedle mě ležela ovce, mladá, milá,
přítulná ovce. Baterku jsem opět zhasl.
Ráno jsem se vzbudil unaven a ona byla již pryč. Vyšel jsem na
zápraží, usedl a šáhl do batohu pro další láhev. Promnul jsem si
tvář a prsty se jak pochroumaný traktor těžko poškrábal ve vysokém
strništi. Otevřel jsem láhev a zplna hrdla se napil. Podal jsem jí
bačovi a ten se napil též. Začal nový den. Ač jsem tomu chtěl po
dobu cesty zabránit, vytáhl jsem z tajné skrýše v batohu krabičku
cigaret, jak z granátu pojistku odtrhl jsem celofán a hliníkovou
fólii.
Promnul
jsem
filtr
rtem,
zapálil
si
a
labužnicky
vychutnával první molekuly dýmu. Čestná stráž z lahví byla
odpoledne zas o trochu mohutnější. Bača stále mlčel. Byl jsem
ochoten čekat na jistě strhující vyprávění tohoto muže tak dlouho,
jak jen to bude možné, ale tenčící se zásoby a dovolená též brzy
skončí. Posledních deset lahví s duší peprmintovou na dně batohu
smutně cinká. Opět padl večer. S posledními paprsky si s bačou
vyměňujeme pohled a s odchodem na lože si vyměňujeme i ovce.
Předposlední den a poslední den se přihlásil ranní bouří. Vítr
prudce bouchá do dveří salaše, až je nakonec vyráží ze zbylého
pantu a dělá z dveří podlahu. Déšť drze nakukuje do všech zákoutí
salaše a věnuje se i mně. Ku štěstí jak rychle vše začalo, tak je
tomu učiněna přítrž a za chvilku již opět sedíme s bačou na oschlém
zápraží, vybírám z batohu jednu z posledních pěti lahví a z tajné
skrýše vytahuji za uši další krabičku cigaret. Den plyne a
odpoledne, když se stíny začínají prodlužovat více, říkám bačovi, že
jsem tu dnes poslední večer. Kouká na mě nechápavě a ukazuje na
dvěstěhlavé stádo švarných ovcí. Konečně se odhodlávám a ptám se
bači přímo na to, proč jsem přijel. Chvilku na mne kouká, pak
nervózně zabafá z fajfky, prudce se zvedne a odchází. Urazil jsem
ho, napadá mě hned a nejradši bych si na každou líc jednu vrazil.
Otevírám další láhev a na jeden zátah ji zdolávám.
V.
Ráno se probouzím osamocen v salaši. Rychle vybíhám ven z chaty,
nikde nikdo, i stádo ovcí je pryč. Zbyly tu jen prázdné lahve a
batoh. Chci se napít, zvedám batoh a je tak lehký a přitom tam večer
byly ještě tři láhve. Koukám dovnitř a nic, je prázdny, avšak na
dně něco je. Vnořím se rukou do batohu a vytahuji na světlo malý
notýsek. Není můj. Otevírám ho na první straně a vidím text napsaný
úhledným švabachem. Hned začátek je slibný. Nemeškám ani minuty a
vydávám se domů. Běžím dolu z hor, jen se zastavuji pod skálou a
beru si domů suvenýrem vybělenou orlí a kamzičí lebku. Kosti psa
zanechávám přírodě.
VI.
Praha a léto jaké dlouho nebylo, dívky schovaly minisukně, trička
se skoro dotýkaly kalhot a neponechávaly lačnému oku ani kousek
prostoru. Venku pršelo, nebe se kabonilo těžkými mraky. Mně to
nevadilo, dnem i nocí jsem seděl u jediného stolu v pracovně a pod
světlem lampy četl v zápisníku horala. Přepisoval jsem ho a rovněž
překládal do počítače. Dnové mizely jeden za druhým a já poznal den
a noc od sebe pouze podle dekorací za okny, do kterých bušil
vytrvalý déšť. Opálení z hor se mezitím zcela ztratilo. Nejedl jsem
a skoro ani nepil, tělo byl jen nástroj k přenášení myšlenek. Když
mi bylo nejhůř, obracel jsem zrak k plátnu, na které jsem si nechal
vymalovat erb navrhnutý špičkou mezi heraldiky. Hyena držící v
tlapách měšec a kolem něj heslo, které mě životem od té doby
provází: „Optimismus není víra, optimismus je povinnost!“
Konečně
hotovo! Už vím, proč se všemu tehdy v Alpách událo. Zde je přepis
nejdůležitější pasáže z deníku starého horala.
VII.
Zima roku 1939 byla obzvláště krutá, což o to, nám chlapcům z hor
to bylo vcelku jedno, ale ostatní s tím bojovali a měli problémy.
Tou dobou jsem omylem vstoupil do armády, neboť mi bylo 19 let a
dostal jsem povolávací rozkaz. Rodičové moji se o mne velmi
strachovali, přeci jenom i k nám do zastrčeného údolí v masívu
Alpském se dostala ona zpráva o velikých vítězstvích, která náš
prozřetelně vedený národ dosahuje v Polsku. Nevím čím to bylo, ale
hned u odvodu se mnou zacházeli jako v bavlnce, nechápu, co na mě
viděli, jsem jen obyčejný metr pět a osmdesát vysoký blonďatý
modrooký horal s opálenou a ošlehanou tváří. Byl jsem vyslán do
výcvikového střediska.. /Dále zde autor popisuje proces výcviku,
popis je určitě zajímavý, ale návštěvy nevěstinců a popíjení
moselského se netýkají porcelánového skandálu./ .. a byli jsme pak
přiděleni k jednotkám a já se dostal zpátky do hor, byl jsem totiž
přidělen
k
jednotce
Vůdcovi
osobní
stráže
v
Berchtesgadenu.
Nebezpečná mise, vždyť na každém kroku někdo usiluje o Vůdcův
život. Tedy já budu jeho štítem. Nevím, jestli zrovna rád, ale snad
si v poklidu alpských velikánů zvyknu na to, že jsem nebyl vyslán
do té kruté válečné vřavy.. /je zde detailně popisována cesta
vlakem včetně inventárních čísel všech lokomotiv a vagónů na cestě
použitých a drobných pletek, když omylem nastoupil s kamarádem do
vagónu plného osmnáctiletých studentek vracejících se právě z
brigády a noční cestě v tomto vagónu. Zajímavé je to však nikoliv
pro vědce, leč možná chlípník by se rád začetl, ovšem nevím, jak by
obracel stránky nemaje knihu položenou na stole/ ..bydleli jsme v
kasárnách a na Berghof to bylo jen, co by útočným granátem
dohodil. Tedy naše dny byly naplněny monotónním programem. Ráno v
šest budíček a v sedm se již první hlídka hlásila ve vůdcově domě a
vykonávala čestnou stráž u vchodu. Nebyla to nejtěžší práce, dvě
hodiny stát v pozoru u dveří a pak dvě hodiny odpočinku v
místnosti k tomu určené. Když nebyl Vůdce přítomen, zavládly i zde
trochu volnější poměry a až na styčného důstojníka u telefonu a
jednoho pozorovatele, který by viděl Vůdcův automobil na dvacet
kilometrů daleko, se ostatní proháněli po alpských loukách a
honili tu motýli, tu zajíčky a hrávali jsme i různé vojenské hry.
Služba vlasti se mi jevila jakožto činnost záslužná a přemýšlel
jsem o vstupu do armády i profesně. Jen jednou nás Áda, jak jsme mu
s kamarády začali přezdívat, dostal. Přijel náhodou zamaskován v
jednom tanku, který si nechal poslat jako okrasu na zahradu. Na
naléhání Goebellse, kterému tank stínil oblíbené bylinky a který
se obával i nežádoucí pozornosti, které by mohl tento železný slon
vyvolat v očích nějakého zvědavého pilota, nechal pak Áda tento
tank odtáhnout o kousek dál a zaházet senem. Neb jak Áda říkával, s
Goebellsem se nemá cenu handrkovat, immer si drmolí tu svoji a
člověk by za chvíli snad i uznal, že má pravdu. Tehdy Áda nás v
převleku za tankistu trochu překvapil. Zrovna jsme polehávali na
louce jak nás Wagner stvořil a v tom se přiřítí tank, z věže seskočí
tankista a běží k nám a začne se vztekat a prskat. Prvně ho
pošleme pryč, tedy ryze po vojensky ho pošleme pryč, respektive ho
pošleme do prdele. Ale stále se vzteká a pění. Johann mu říká, ať si
dá pohov a vysere se na to, že tu Áda není. Najednou si tankista
sundá čepici a stojí tam, jak ho prozřetelnost stvořila sám Vůdce.
Nebudu lhát papíru, byl to tehdy průšvih. Já byl tou dobou naštěstí
v kasárnách, protože mi bylo po předchozím večeru zle, ale takový
Johann poté dopisoval z nejvýchodnější výspy Východního Pruska,
jak ho baví hlídat telegraf na konci železniční trati. Ale vůdce si
dokázal udělat pořádek a od té doby se už tato situace neopakovala.
Dávali jsme si pozor na každé vozidlo a byli vždy připraveni se
zpacifikovat do pěti minut. Také jsme posílili hlídky a jejich
dalekohledy.. /zde vyprávění opět zachází do nudných podrobností
vojenské
každodennosti
a
dotýká
se
též
první
čtrnáctidenní
dovolenky a opět samé, pro děj nedůležité prostopášnosti/
..vrátil jsem se z dovolenky jak vyměněný, byl jsem čerstvý a nabitý
energií, chtělo se mi dál sloužit až do roztrhání těla. Po čtrnácti
dnech na ošetřovně zmizel i ten protivný výtok. Služba se dál
vlekla, jediné co se událo - ku své zlosti jsem byl povýšen. Jednou
mě totiž Áda potkal, štrádoval jsem si to v parádní uniformě,
holinky vyleštěné, blesky se blýskaly, helmice hrdě na hlavě.
Zastavil si mě a počal se zájmem prohlížet. Nedivil bych se,
kdybych se červenal. Pochválil mě, stisknul mi ruku a řekl, že se
ještě uvidíme. Moje paže se neudržela a nadšením tenkrát natažená
vylétla hodně vysoko. Vůdce si zachoval dekorum a po svém zvednul
pouze předloktí. Dál jsem už tomuto setkání nevěnoval sebemenší
pozornost../ autor zde na pěti stránkách líčí, jak psal všem
příbuzným, které kdy potkal a všem slečnám a kamarádům, že mu
podal ruku samotný vůdce. Zachází do podrobného anatomického a
hmatového popisu jeho ruky./ ..tak se zkrátka stalo a já se tomuto
setkání nemohl vyhnout. Následky na sebe nenechaly dlouho čekat.
Hned třetího dne jsem byl povolán přímo na Berghof a stal se osobní
stráží samotného Vůdce. Musel jsem si tuto zprávu nechat pro sebe a
tak mě bolela neustále hlava od tohoto přetlaku. Mohl jsem se volně
pohybovat ve vůdcově sídle a být mu neustále nablízku a sloužit,
byla to pro mě v té době (dnes již vím, že pochybná) čest. Byl jsem
svědkem řady důležitých rozhodnutí, z nichž vyjímám dohodu s Evou
Braunovou, že se nebudou na veřejnosti líbat po francouzském
způsobu, neb s Francií je, byť zatím jen formálně ale přesto válka.
Dále v mé přítomnosti rozhodnul vůdce o změně veterináře svého
vlčáka, starý veterinář měl problémy v rodině, kterak jsem
vyrozuměl. Nejčastější hostem byl u vůdce Albert Speer. Dokázali
spolu s Ádou trávit spousta času a většinou jsem je viděl hrát
monopoly nebo si stavět domečky z dětských kostek. Dokonce i
vláčky Märklin nechal Albert dovézt ve třech vojenských autech s
vlekem a v létě sami dva s Ádou na louce kolem Berghofu postavili
dokonalou kopii systému berlínské železnice. Jaká to byla krása,
když se všechny mašinky rozjely. Přijel i sám ředitel a majitel
hračkářské továrny, stejně neměl v podniku co dělat, neboť vůdce
zakoupil celoroční produkci na dvě léta dopředu. Ale nejen dnové
sluncem prolité byly na Berghofu. Stalo se to jednoho slunečného
dne. Zrovna byla nějaká porada a tak veškeré špičky našeho státu
se v Alpách usadily. Goering, Himmler, Goebbels, Speer, Keitel a
další elita se na Berghofu střídali jak na švicpásu.. /zápisky se
příliš
obsáhle
věnují
popisu
služby
a
sice
doprovodu
dam
jednajících pánů/ ..nejlepší ale byla Goebellsová, na to, kolik měla
dětí byla ještě celkem ženská. A uměla to. Jak mi říkala, starej
všechno vokecá, ale to ty nezvládneš, viď? A zalepila mi pusu lepící
páskou. Ale tragédie se neúprosně blížila. Večer před tím se pánové
dobře a dlouho bavili hrou „pán vysílá své vojsko“, a jelikož
zábava trvala až do brzkých ranních hodin, tak přespali všichni u
Ády na Berghofu. Himmler usnul obtočen kolem rozsvícené lampy s
hlavou pod stínítkem, Goebbels se zaroloval do koberce, Keitel si
ustlal v mapách a Speer v Ádově posteli. A Áda ve své posteli. Jen
Goeringa jsem nikde neviděl. Když jsem je byl ráno probudit vůdce,
tak se dělili se Speerem s velkoněmeckou skromností o jedinou deku.
Jak slunce pronikalo od jihu do stavení, tak se postupně všichni
probudili a upravili, tedy až na Himmlera, kterému nevadila ani
rozsvícená lampa a slunce už ho vzbudit nedokázalo vůbec a Hitlera
se Speerem, protože vůdcova ložnice neměla oken. Nesměle jsem proto
zaťukal na otevřené dveře. Nic. Vůdce hluboce chrápe Speerovými
ústy a ta ječící Speerova fistule se dere z Ádových úst. Klepu
znovu a hlasitěji, řízně hlásím: „pánové čekají, můj Vůdče!“, až se
mi výložky natřásají. Áda se probouzí, prvně jedno oko zkoumá
životní prostor a po chvíli se přidá i druhé. Vůdce mě vidí. Vstane
a pozdraví mě svým pozdravem. Bohužel není oblečen a tak ač má
ruku pouze v předloktí zvedlou vzhůru, tak je vidět že tento
pozdrav probral i jinou vůdcovu součást k pozdravu. Pochopil jsem,
proč se Eva Braunová tak ráda chodí koukat, zda nám vojákům při
opalování na louce nechybí opalovací krém. Vůdce si uvědomuje svůj
omyl a chce se zahalit do peřiny jak monarcha do hermelínu. Ale v
dece je Speer, a když se mu jí snaží Vůdce vytrhnout, tak se jen
ozve: „Ádo, vyser se na to, ještě je brzo!“ Vůdce mi dává úsečný
rozkaz zavazující mě k zavření dveří, mlčenlivosti a urychlenému
odchodu z místnosti. Rozkaz plním rychle a snad bezchybně. Dlouho
se nic nedělo, všichni seděli u velikého stolu, Himmler jim k tomu
stále svítil a čekalo se na Vůdce a jeho architekta. Pak se konečně
rozrazily dveře a Áda vpochodoval do místnosti. Za ním se potají
jak stín vplížil i Speer. Na všech byla vidět únava po celonočním
úsilí. „Zhasněte tu lampu!“ zněl jeho první rozkaz a byl na mně.
Namítnul jsem, že nevím jak lampu zhasnout přes Himmlera a že není
jasné, zda svítí lampa či Himmler. „Himmler hergot seberte se!“
Rozštěkal se vůdcův mocný hlas po místnosti. Himmler vylekaně
vyskočil, až si narazil stínítko ještě víc na svoji hlavu a urazil
ho tím pádem z lampy. Na svoje místo se pokusil pochodovat parádním
krokem, což bohužel působilo v kombinaci se stínítkem na hlavě
dosti nepatřičně. „Himmlér, himmelhergot, co se to s váma děje? Máte
problém, svěřte se nám!“, zavalil vůdce nebohého vazala. Himmler
zamumlal něco jak kluk chycený s prakem před rozbitým oknem. Vůdce
na něj úkosem pohlédl a posunkem ho umlčel. Rozhlédl se kolem
stolu a pravil: „Na ja, mein Herrn, včera byl náročný večer,
cvičení nám dalo zabrat, že? Tedy nebudu nás zdržovat a pojďme se
nasnídat.“, chtěl se již zvednout, když v tom se ještě jednou
rozhlédnul kolem stolu. „Kde je Goering?“ Opravdu obtloustlý
maršál letectva chyběl. „Tak kde je ten tlustej mizera?“ A Áda se
rozhlížel kolem stolu. Všichni mlčeli a koukali k zemi. Ukázal
prstem na rudého Himmlera: „Tak co, už se vám rozsvítilo, Himmler,
kde je Goering?“ Bylo vidět, že je Himmler více než v rozpacích.
Povstal stále se stínítkem na hlavě a počal ze sebe soukat: „Nevím,
můj Vůdče, nemám tušení, ale možná ta včerejší sázka, jak si
vzpomínám..“. „Jaká sázka? Jaká sázka!, tak jaká sázka, Himmler?“,
zařval vůdce všech Němců. „Včera jste se s ním přeci vsadil, že
budete dřív na orlím hnízdě nežli on doletí do Berlína svým
nejrychlejším strojem.“, soukal ze sebe rudý Himmler a vypadal jako
lampa ve vykřičeném domě. „Ja, no a o co jsme se s tlusťochem
vsadili?“ Albert Speer se snažil Himmlera zachránit a klidným
hlasem pronesl: „prvně o láhev koňaku, pak Goering přihodil
manželku, Vy jste nabídl Evu Braunovou, ale tu odmítnul“. „Cože,
odmítnul Evu?“, zařval Vůdce, až se mu knírek třepotal jak vlajka
na Bismarcku.
„Ano, že prý nejste sezdáni.“, vytahoval na světlo
Speer určitě jen krajně nerad podrobnosti. „A co jsem na to řekl?“,
ptal se jistě jen kvůli kontrole Vůdce. „Že se dřív zastřelíte než
byste si ji vzal.“, opět zcela klidně Speer osvětlil a usmíval se.
„To jsem řekl? Byla tam?“, ptal se Vůdce trochu zrudlý a počal se
přitom kousat do nehtů. Celý stůl zakroutil hlavami. „Uf, naštěstí.
A pak?“, ptal se Áda dál.
„Pak jste mu nabídl vůdcovství, když mu
prý Eva není dost dobrá, že prý víc nemáte.“ Bylo ticho, hodiny na
zdi bylo slyšet. „Telefon!“, zařval vůdce jak raněný lev. Ihned
dostal spojení. Volal na letiště. Pak sklesle se sesul do křesla,
kouknul na ostatní a řekl: „Před hodinou odstartoval, to tam s tou
svojí zázračnou stíhačkou bude za půl hodiny.“ Pak vstal a koukal z
okna na před ním se rýsující horu Kehlstein a orlí hnízdo na
vrcholu. Silnice byla ve výstavbě, ale i tak bude potřebovat
hodinu, nežli se tam dostane. Otevřel okno a řval: „Scheisse!,
Scheisse!!, Scheisse!!! A ještě jednou zařval to samé trio. Pak se
rozčílil a řádil po místnosti jak uragán. Otevřel skříně, vyhazoval
z nich porcelán a ten vzteky házel proti oknu, a když se okno
rozbilo, tak létal porcelán z místnosti ven. Později jsem spočítal
podle inventáře veškerý zničený porcelán a že ho bylo.( Seznam by
měl být přiložen.) Poté se uklidnil, posadil se a tichým hlasem
pravil: „Drazí pánové, tak toto je můj konec, připravte se, doufám,
že budete tomuto otylému koryfeji dobře a věrně sloužit, stejně
jako mě.“. Šplhoun Speer se opět přihlásil: „Vůdče, není ještě tak
zle.“ Speer zašeptal cosi vůdci a ten si přál být s ostatními o
samotě, tedy jsem byl z místnosti odvolán. Po deseti minutách se
otevřely dveře a všichni pánové ustrojeni vyšli rázným a pevným
krokem ven, nasedli do aut a vyrazili vstříc hoře Kehlstein. Když
kolem mě procházeli, tak jsem slyšel Goebbelse, jak se naklání k
vůdci a směje se, říkal: „a budem tomu říkat třeba letní čas.“
10.
Měl jsem rád práci svou
Měl jsem rád svoji práci, ať už to bylo tím, že co je vzácné toho si
vážím nejvíce pro to, že jsem díky ní mohl poznávat noční život z
druhé strany, a sice zakoušet pohledu na opilé výtržníky, kteří se
v šest ráno plahočí ulicemi jak torpédované lodě a jedno jim je v
kterém přístavu naleznou ochranu. Ano, práce mi dávala vše, co jen
může mladého, kariéry chtivého a cílevědomě drzého muže naplňovat.
Měl jsem vlastní kancelář se šesti židlemi, kde jsem se mohl a také
se připravoval na budoucí porady, kdy na můstku jednoho ze
světových leaderů na trhu čehokoliv s čímkoliv - hlavně když to
vynáší, budu tento moloch navigovat úzkými kanály prosperity a
zisku. Dokonce i nástěnku jsem zřídil a na ní si vytyčil cíle, a že
byly nemalé. Každé ráno jsem sám sobě předložil prezentaci práce a
úspěchů i porážek předchozího dne, kterou jsem si ráno, cestou
vlakem v Powerpointu připravil. Poté jsem si prezentaci kriticky
zhodnotil, používaje flippchartu. Jediné co mi trochu chybělo, byla
osobní asistentka, která by na mne pokaždé zpoza brýlí ležérně
ležících na nose zvednutýma očima spiklenecky zamrkala a zeptala
se, zda opravdu nechci vidět nové spodní prádlo, které si včera
koupila. Ale i to přijde a když se budu hodně snažit, možná se
něčeho podobného dočkám jednou i doma. Když jsem si vytýčil nemalý
cíl dne, tak teprve potom jsem si odvážil vyrazit na první moje
denní jídlo. Po obědě jsem se snažil, jen co mi trávící tělo dovolilo
zvládnout vše, co jsem si ráno předsevzal. Do toho jsem koukal na
telefon
a
představoval
si,
jak
mi
zavolá
generální
řiditel,
pochválí moji práci a říkaje, že je již starý a unavený mne jmenuje
místo sebe a předá mi i menší balík akcii o větší nominální hodnotě.
Ve tři hodiny jsem již započal s úklidem kanceláře, neboť není nic
horšího, než odcházet z nepořádku v práci do čistoty domova.
Bohužel již v 15.45 jsem byl donucen interním nařízením ředitele a
jízdním řádem Českých drah opustit kancelář a vydat se na trudnou
cestu do samoty domova. Ve vlaku jsem si připravoval podklady na
další den, obzvláště jsem si dával záležet na hodnocení dne. Takto
skvěle mi tedy život můj křehký ubíhal. A já, ač v permanentním
zápřahu jak koník v pony expresu se s ním držel.
Byly však různé tradice v našem podniku, některé pošetilé, jiné
méně pošetilé. Nejhůře jsem si zvykal na tu pošetilost s pracovní
dobou, proč byl ředitel tak zákona dbalý muž a řídil se zákoníkem
práce, touto normou flákačů. Vždyť co to je osm a půl hodiny? Nic! A
není hezčí strávit vánoce v kruhu lidí, které známe nejvíce, mezi
spolupracovníky ve vrcholné činnosti a klokotu stejně jako konec
starého i příchod roku nového? Já osobně si myslím, že by to tak
bylo lepší a ve svém volném čase pracuji na novele pracovního
zákoníku, kterou posléze pošlu svému poslanci a senátorovi a ještě
se uvidí. Pak byly tradice, kterým se dalo přizpůsobit lépe, přičemž
jednou z nich byl den výplatní, kdy kanceláře obcházel generální
ředitel v kožených slipech a to jen a pouze v těchto slipech,
vysokých kožených botách a s koženkovou plácačkou na mouchy a
každému, kdo si dovolil vzít výplatní pásku vyplatil tolik ran,
kolikrát byla výplata dělitelná pí na druhou. Mezi tyto vcelku
bezproblémové tradice patřilo též hromadné oslavy jmenin, kdy se
rozezvoněly veškeré telefony a spojovatelka srocovala osazenstvo
veškeré firemní na seřadiště, odkud se pak vycházelo do kanceláře
kalendářem
vylosovaného
nešťastníka
či
bylo-li
jich
vícero,
obeplazil se tento gratulační had veškerými kancelářemi oslavenců
a každého drobně obdaroval. Odměnou každému byl pak dortík a
chlebíček. Po návratu do kanceláře netrvalo dlouho a zazvonil
telefon a na druhém konci byla paní Šárka z finančního oddělení,
která chtěla po každém malý příspěvek za toto drobné vytržení z
lůna pracovního dne. Maje svátku v březnu a nastoupivše v září,
zažil
jsem
vzhledem
k
počtu
zaměstnanců,
troufám
si
napsat
nadpoloviční počet všech jmenin. A počaly se blížit i moje. Začal
jsem se obávat a přemýšlel, jak se tomu vyhnout. Přeci jenom se mi
nechtěly v kanceláři mýt okna a ze skříně vytahovat záclony.
Nakonec se mi podařilo zčásti lstí a z té větší částí i díky
podlézavosti, se na dotyčný sedmý březen vytratit na celodenní
služební cestu, byť moji zprávu o veliké slevě olověných tyčí v
Plzni ředitel shledal zprvu neuvěřitelnou a odmítl mi podepsat
cestovní příkaz. Ovšem poté, co se na vlastní oči přesvědčil o tom,
že olovo není zas tak měkké jak se o něm tvrdí, podepsal, jako bych
mu ruku vedl. Vyzvednul jsem si poté z tajné místnosti ve sklepě
nepotisknutelnou a neproštípnutelnou jízdenku a druhý den strávil
cestou do Plzně a z Plzně rovnou domů. Jak jsem si oddechl, že
vyhnul jsem se svátku a o to více se těšil dnes do práce.
Dnešní den počal se vyvíjet od rána skvěle. Zima stále ještě zůstává
s touto krajinou, krystalky sněhu pod nohama křupou, ač mnozí si
přejí, ať už pominou. Ale zakrývají jizvy obcí a vůbec zemi dělají
krásnější a nevinnou. Vypadl jsem v sedm hodin z vlaku a počal
ukrajovat poslední kroky dělící mne od kanceláře vytemperované
spořivým správcem na rozmařilých 16 stupňů. Po cestě jsem míjel
svým plavným a ladným krokem kolegyni, pozdravil jsem jí a z jejího
úsměvu jsem cítil cosi, co jsem neznal. Dorazil jsem do kanceláře a
započal jsem svojí každodenní poradu. Zrovna když jsem uprostřed
porady na sebe zlověstně vrčel kvůli manku v pokladně a stál u
toho, pro zvýraznění tohoto momentu na stole, se dveře otevřely a za
nimi had. Had zaměstnankyň a zaměstnanců s pravicí již napřaženou
k podání a blahopřání, kdy vždy dotýkal se napřaženou pravicí
pracovník loktu pracovníka před sebou a tento had se započal
sunout do kanceláře. Barvou můj obličej nejspíše připomínal z hrnce
právě vytaženého lobstera, neb pan Rychtařík si započal vytahovat
svoji sadu pro gourmeta na cestách. Rychle jsem se pokusil zahnat
podezření do kouta a jako vějičku mu tam hodil i trochu hrachu,
aby mělo na čem klečet a zpytovat svědomí. Kolegyně Voráčková mi
podala dar. Och, láhev červeného vína, podle prachu a cenovky z
Jednoty jsem poznal, že se jedná opravdu o archivní vzorek, kdy se
to nejlepší víno vyrábělo ještě z kvalitních jablek. Dojetím jsem
nemohl mluvit, avšak mých hlasivek nebylo třeba.
Had syčel a ze syčení vypadávaly jednotlivá, sobě podobná přání,
kde trumfovala se láska se zdravím, štěstím a dokonce i pracovními
úspěchy. Had postupně se zmenšoval až úplně odsyčel z kanceláře a
na schodech se opět rozdělil do jednotlivých kanceláří. Zůstal jsem
sám. Tak teď příjdou chlebíčky a dortíky, znal jsem postup rituálu a
nic. Tak jsem nesměle vyrazil z kanceláře na obhlídku a kvůli
nenápadnosti nesl v podpaždí fíkus na okopírování. Nakukoval jsem
do otevřených kanceláří a všude, kde bylo otevřeno se mi naskytnul
stejný pohled. Pracovníci koukající jak v transu do monitorů a před
nimi vyleštěné, vycíděné talířky a lžičky. Neblahé tušení se mě
počalo zmocňovat. Vyrazil jsem k paní Smetanové, dobré to duši
podniku a nenápadně se ptal, jak že se to v podobných případech
dělá. Začala mluvit a svět se mi počínal mlžit a ztrácet. Chtělo se
mi křičet. Proč já, co jsem komu udělal? Nakonec přišel ředitel,
přilákán
ránami,
které
vznikaly
letmými
dotyky
mé
hlavy
a
kvalitní, pálené a omítnuté cihly. Poklepal mi na rameno a pravil:
„Také jsem tomu poprvé nechtěl věřit, ale je tomu opravdu tak.
Uděluji Vám hodinové volno a zařiďte vše potřebné.“ Jako ve snách
jsem se oblékl a vystresován jak želva před startem sprintu na sto
metrů, vyrazil jsem do města. Bezcílně jsem bloudil městem, až
narazil jsem na cukrárnu a vlezl do této jámy pekelné. Moje
objednávka
překonala
dokonce
i prodavačova
očekávání.
Třicet
chlebíčků a třicet dortíků.
Pochopte, nejsem lakomý, spíše naopak, rozdal bych se, kdyby to jen
šlo. Zeptejte se kohokoliv, kdo mě zná a ten to jenom potvrdí. Třeba
děvčat na květiny. Vždyť kolikrát se stalo, že vyrazil jsem se
slečnou na pole a ona si tam mohla natrhat květin, kolik jen
unesla. Přece nic nedokáže nahradit ten následný lesk v očích,
který se většinou přenesl do nejbližšího, před zraky ostatních
chráněného místa. Nebo všech lidí, kteří vybírají peníze na chudé a
potřebné, kolikrát jsem si od šatů knoflík utrhl a do kasičky
vhodil a pokračovat bych mohl spoustou dalších případů. Tak
nakonec jsem se dočkal tří krabic plných potravin a vytáhl z
peněženky dvojdenní mzdu a vyrazil vstříc podniku. Krok jsem měl
pevný a přímý.
Nevím, jak se mohlo stát, že jsem teď doma a zajídám sedmnáctý
hermelínový chlebíček patnáctou kremrolí.
11.
pastýřský list
Pastýřský list:
jméno pracovníka:
datum narození:
trestán za pohlavní
styk
se
zvířaty:
datum nástupu: 1.4.2005
datum převzetí stáda: 1.4.2005
Ing. xxxxxp xxxxxxxý
23.4.1978
ANO
- ANO - NEVÍM
datum odchodu: 30.5.2005
datum
odevzdání
stáda:
30.5.2005
počet ks
převzatých:
odevzdaných:
převzaté
kusy:
186
0
plemeno,
počet,
pohlaví, poznámka:
východofrízská ovce:
25, samice, DENNĚ DOJIT !
awassi:
25, samice, DENNĚ DOJIT !
suffolk:
15, samice
kent:
16, samice
texel:
16, samice
charolais:
30, samice
berichone:
15, samice
ovce merinova:
12, samice
ovce romanovská:
10, samice
ovce karakulská:
2, berani
ovce okulská:
10, samice
ztracené kusy: datum, počet, plemeno, důvod ztráty – vyjádření
pastýře:
2.5.2005, 20 kusů, východofrízská o., awassi, podle vyjádření
pastýře se u nich objevily známky nadýmání a poté prasknutí
v oblasti vemene, prý asi něco špatného sežraly. Za zvláštní
znamení: bílý výtok z prasklých míst. Prý sladký, chutí podobný
mléku
3.5.2005, 29 kusů, východofrízská o., awassi, podle vyjádření
pastýře se u nich objevily známky nadýmání a poté prasknutí
v oblasti vemene, prý asi něco špatného sežraly. Za zvláštní
znamení: bílý výtok z prasklých míst. Prý sladký, chutí podobný
mléku
20.5.2005, 27 kusů, kent, okulská o., zrovna jsem večeřel, chleba
s borovičkou a ovčím sýrem z karakulské ovce, když na obzoru se
objevila neznámá záře a pomalu a děsivě se přiblížila. Dělala
kravál jako vejtřaska. Z neznámého stroje zelené barvy vylezly
postavy, kterým vyzařovalo světlo z ruky a počaly ovce odnášet a
do neznámého stroje nakládat. Nemohl jsem vstát, byl jsem jak
přikovaný.
22.5.2005, 54
kusů,
plemena
různá,
neznámý
důvod
ztráty,
mimozemšťané mi vzali vědomí a když jsem se probudil, tam jsem
byl naprosto dezorientovaný, měl jsem sucho v puse a hlava mě
strašně bolela. Zároveň chci ohlásit krádež moji dvoulitrové
láhve borovičky.
23.5.2005, 11 kusů, plemena různá , vlci a medvědi – zrovna jsem
si
chystal
oběd,
když
se
z venku
ozvalo
žalostné
bečení.
Vykouknul jsem ze salaše a uviděl tu hrůzu. Snažil jsem se vlky
a medvědy zahnat křikem. Když jsem po hodině řvaní s vyschlým
krkem otevřel zabedněné okenice a zavřená okna, viděl jsem již
jen k nepoznání rozsápané ovce.
24.5.2005, 1 kus, charolais, pršelo, byla jí zima a vypadala tak
opuštěně; pokoušel jsem se ji celou noc pravidelně zahřívat.
Bohužel, ráno jsem jí nalezl v posteli mrtvou. Dále oznamuji
opětovný nález láhve borovičky.
25.5.2005, 60 kusů, plemena různá, hnal jsem stádo na lepší
pastvinu se šťavnatější a měkčí trávou. Cestou na novou pastevní
plochu
došlo
k nehodě.
Hnal
jsem
ovce
před
sebou.
Inkriminovanou průrvu ve skále jsem spatřil až po zmizení
oněch 60 kusů dobytka.
26.5.2005, 1 kus, berichone, zdrcena ztrátou kolegyň zemřela v mé
náručí, ač sem se jí snažil utěšit všemi prostředky
27.5.2005, 47 kusů, plemena různá, spojenými silami zaútočili
vlci, medvědi a ufoni.
28.5.2005, 1 kus, o. merinova, udusila ji užovka, dále bez
komentáře
30.5.2005, awassi, nevydržela žal nad ztrátou kolegyň a žalem
pukla, opět bílý výtok z prasklých míst chutí podobný zkyslému a
sraženému mléku
V Rožnově pod Radhoštěm dne: 30.5.2005
generální bača:
pastýř
12.
ptačí chřipka
Labuť usedla na rozmrzající hladinu rybníka a začala kašlat. Lidé
na břehu to viděli a slyšeli. Místo aby se rozběhli domů pro
citróny, acylpyrín, teplý čaj a šálu, tak započali s hráze rybníka
dolovat kameny vhodné velikosti a kolem kašlající labutě se začaly
tvořit na hladině kruhy. Bílé peří zbarvila krev a marně se
pokusila labuť roztáhnout perutě a vzlétnout. Nestihla ani začít
rolovat, když hlavu zasáhnul kamen velikosti pěsti. Hlava labuti
se pod úderem vychýlila na stranu a pak klesla pod hladinu a labuť
celá
ztratila
vznešenost
a
stala
se
z
ní
hromada
mokrého
narůžovělého peří houpající se na hladině rybníka.
Pozor na ptáky rozlehlo se krajem. V hnízdech zavládlo vzrušení a
klece v bytech začali si papoušci zamykat zevnitř. Matriky ani
nestačily
zájemcům
o
přejmenování
odpovídat
a
to
měly
standardizovaný dopis, kde stačilo akorát vyplnit jméno. Dopisy
vypadaly takto:
„Vážený pane Páve,
je nám líto a sdílíme Vaše obavy, leč máme určité pochybnosti, zda
je virus H5N1 opravdu takový lišák, aby si vybíral svoje hostitele
podle jména. Pokud je nám známo a potvrzuje to i největší znalkyně
ptáků na našem úřadě slečna Janička, tak nezáleží na jméně. Podle
slečny Janičky záleží na velikosti, což je v rozporu s prohlášením
pana Dubna, mluvčího české veterinární správy, který prohlašuje,
že na velikosti nezáleží, ale že se zlotřilý virus orientuje podle
peří. Tedy dospěl náš úřad, osobně já Pepička Vomáčková a slečna
Janička k následujícímu závěru: Vážený a milý pane Páv, pokud Váš
zájem o změnu příjmení trvá, podložte tuto žádost fotkou, kde bude
naprosto zřejmé a viditelné Vaše opeření. Jedno malé pérko není pro
náš úřad směrodatné. Doufáme, že Vám tento dopis pomůže.
S přáním hezkého dne.
Matriční úřad pro Prahu 8.“
Doktor Kafka poposedl v práci nervózně na bidýlku. Zrovna cosi
datloval do počítače, když počalo rádio papouškovat zprávu vydanou
ČTK. Hluboce ho zasáhla zpráva z Hluboké nad Vltavou. Slza se mu
jak ptáče z hnízda oddělila a z oka na stůl sletěla. Chudák labuť,
proletělo mu mezi rty. Zkoušel rychle sezobnout snídani, ale syrové
vejce se mu nepilo s takovým gustem jako jindy. Pohledem nervózně
přelétl
po
kanceláři
a
v
hlavě
se
mu
neodbytně
uhnízdila
stravující myšlenka. Zazvonil telefon a ozvalo se v něm veselé
štěbetání sekretářky. Jen si kvokej, prohodil si doktor Kafka pro
sebe. Klovalo mu v hlavě podezření. Začínal tušit, kdo o patro níž
tluče špačky.
Ryby, plazy, ptáci, savci, opakoval si střapatý klučina s ošmatanou
aktovkou a botičkami kopal do kamenů v bahně chodníku sídliště ve
výstavbě. Najednou měl oči na vrch hlavy, kolem projel Oltcit.
Takové auto ještě neviděl, tak moderní a krásně, třeba ho jednou
budu také mít zasnil se na chvilku klučina a myšlenky mu tak na
chvilku odběhly od školního propadáku. Biologie se stala hmyzem,
přímo noční můrou malého hošíka. Bohužel pro něj byl zkoušen tento
rok a nikoliv až za rok. Kdyby byl zkoušen za rok a to ze stránky
86 v učebnici, kde naivní malůvka nahého člověka a to zrovna ženy
se skrývá, jistě by tuto cudnou spíše slepou mapu o nevídané
detaily doplnil. Ale né, on musí dostat zrovna rozdělení živočichů.
A zapomenout zrovna na ptáky. Ta ostuda, v lavici se mu pak
spolužák
Lasička
hlasitě
vysmíval,
až
dostali
oba
poznámku.
Přemýšlí o ztrátě žákovské knížky. Nebo jí schová, oči mu zasvítí.
Ale pak svědomí ho dostihne a rošťácké plamínky v očích opět
pohasnou. Co teprve o přestávce, jak se mu spolužáci posmívali, že
zapomněl na ptáky, teda oni používali jednotné číslo. Pak ale
přišla katastrofa. Musel na záchod. Čekal až těsně před konec
přestávky a pak vyrazil, doufal, že tam bude sám. Ale ne, v patách
mu jak stín, vyrazil Lasička. Neviděl ho. Došel na záchod, žlábek a
na stěně kachličky. Na parapetu na okně schovaný kousek křídy, tak
aby ho učitelé nenašli. Natlakoval a začal trénovat, jedině rekord
mu zvedne zpátky prestiž ve třídě. Bylo to vysoko a ještě nekončil,
už si začal v duchu představovat, jak ho kamarádi plácají po
ramenech a nová přezdívka Islandský gejzír ho nemine. To je pane
vysoko, řekne si, když končí a už se chce po trubce k topení
vyšplhat k parapetu s křídou, udělat na dlaždičky nad žlábkem
bílou rysku, aby všichni viděli, kam až to zvládl. Najednou jakoby
vedle něj praskl vodovodní řad. Jen okem koukl a viděl, že byl
přechcán o třídu. Drzý, sebevědomý úsměv od ucha a vprostřed úsměvu
ještě vyzývavě trůnil a kraloval zlatý zub: „To koukáš, voe, co? To
je ptákem. Dobrý pták vysoko létá. Špatnej pták se plazí“. Koukl
ještě jednou na dlaždičky, hbitě vyskočil pro křídu, udělal rysku
rekordu a jakoby nic odcházel, leč neodpustil si poslední hřebíček
do bíle rakvičky nevinného chlapce. „A při tvejch znalostech
přírodovědy bych se nedivil, kdybys tomu říkal had. Že by užovka?“
a dusící se smíchem, rudý od něj v obličeji zmizel ze záchodu. Zbytek
dne ve škamně pro něj byl očistcem. Nakonec byl rád, že je už na
cestě domů, mámina vařečka bude nakonec lepší než spolužáci.
Potichu se šourá domem, kde je slyšet i to, když se v patnáctém
patře panu Houškovcovi spustí v akvárku zavření dva křečci. Jde po
schodech, výtah by ho brzy prozradil. Chvilku postává u dveří bytu
a poslouchá, co se děje za dveřmi. Jakoby to neslyšel už v přízemí,
maminka žehlí hedvábí, až panely rezonují. Potichu zasouvá klíč do
patentního zámku FAB a otáčí tak pomalu, jak mu to roztřesené ruce
dovolí. Jak myška vklouzne do předsíně, ani nerozsvěcí, kabátek
pověsí na věšáček, boty vklouznou do botníku a on se plíží potichu
ke skleněným dveřím svého pokoje. Už jsou otevřené, je vevnitř a
chce zavřít, když se k němu z obýváku donese pár slov a v hlavě
exploduje molotov: „Tak co bylo dneska ve škole ?“ Snaží se co
nejklidnějším hlasem pronést jako by nic pár lehkých slov, ale
místo toho mu z pusy vyleze přiznání: „Nic, vůbec nic.“ „Přines
ukázat žákovskou!“ Když se vše zklidnilo, mohl po hodině vstát,
promnout si kůži na kolenou od hrachu otlačenou a vydal se do
svého pokoje učit na zítřek. Z kuchyně mezi prskáním hrnců ho
zastihl matčin vzkaz: „A vůbec koukej se učit pořádně, víš že za rok
maturuješ a né že zas budeš z okna kouřit a myslet na nesmysly!“
13.
volejbal?
Drazí a milí přátelé,
opět se nám schází týden s týdnem a přichází čas, kdy přesně se
zavrzáním ručiček Staroměstského orloje a jejich posunutím do
dokonalého zákrytu, mířící tyto přímo do nebe, se na Staroměstském
náměstí vůbec nic nestane. Jen pár flamendrů projde s hlavami
zapuštěnými v ramenou a límci zvednutými po náměstí, nekouknou se
doleva ani doprava a než víčko stačí zvlhčit oční bulvu, se
rozplynou v některé z uliček. I blesky japonských turistů pomalu
skončí s výpady proti tmě a nalíčeným fasádám. Ale to už bude pět
minut po půlnoci a bude čtvrtek.
Tedy milí přátelé, kdyby jsme stáli na Staroměstském náměstí, tak
mi teď spíláte, proč jsem vás tam, ausgerechnet ve středu o půlnoci
tahal. A měli byste pravdu. Ano a zasloužil bych si nejednu
spravedlivou ránu buřinkou, deštníkem či nabroušeným kohoutím
pařátem.
Avšak, dovolte mi, abych vás nezval na Staroměstské náměstí,
vlastně vás nepozvu nikam. Nejde ani tak o to, že se konečně
podařilo Ústavu hematologie a krevní transfúze ve spolupráci s
Genetickým a antropologickým ústavem při Akademii věd rozluštit
sdělení moji krve a moje naděje se splnily. Ano bylo nalezeno, byť
stopové, přeci jenom významné množství krve skotské. Tedy od nyní je
doufám jasné, co znamená pozvání mnou na večeři. Je ovšem pravdou,
že byl nalezen podstatně větší podíl krve modré, leč ani po
náročném prohledání celého krevního řečiště, včetně všech přístavů
elektronovým
mikroskopem
nebyly
nalezeny
majetky
ke
krvi
náležející. Nepozvu vás ale nikam z důvodů vaši i mé bezpečnosti.
Přeci jen to, o čem vám chci vyprávět, jsem pozoroval sám z větve o
průměru 8 cm, zavěšen v úctyhodné výši 12 metrů jednoho středně
vzrostlého kaštanu.
Středeční noc, je 23 hodin a 52 minut. Spěchám, musím to stihnout.
Nevím, o co jde, jen informace, kterou jsem dnes ve 2 hodiny v noci
obdržel přivázanou na krku pštrosa, který se zčistajasna zjevil
před mými dveřmi. Nejpravděpodobnější se mi jeví, že tento nelétavý
pták ku mne přiběhl. Přiběhl, postavil se přede dveře a zazvonil. To
se může v klidu stát. Ptáci občas zvoní. Loni v zimě jsem se touto
dobou oddával týden své vášni v Monte Carlu a zrovna tam byl
festival cirkusů. Po těchto zážitcích se mi zdá zvonící pštros
nejběžnější věcí na světě, spíše těch svůdných akrobatek, které
dokáží své tělo proměnit v dokonalou nápodobu servírovacího stolku
s kolečky a čerstvou bábovkou, je tak zatroleně málo. Slyšel jsem
zvonek, vyrazil jsem ke dveřím, abych otevřel tak brzké návštěvě, ať
je to jakýkoliv flamendr.
Za dveřmi jsem slyšel vzdalující se
kroky. Ale stejně jsem otevřel a tam ležel pštros a z rány na hlavě
vytékal pramínek krve. Zvíře nebohé, na zvonek ho sice naučili, ale
pudovité pohyby při leknutí se nejspíše vymýtit nepodařilo. Byl
jsem trochu vyvedený z míry, chodil jsem kolem sebe, pak kolem
pštrosa. Na krku zvířete mě zaujala červená stužka. Překročil jsem
bílou křídou nakreslenou šipku mířící na krk nebohého zvířete a
stužku sejmul. Rozvázal jsem jí a učinil zjištění, že tato stužka je
červená a nejspíše není dekorativním prvkem na těle pštrosa nýbrž
prvkem nosným na těle dopisu. Uchopil jsem dopis a dveřmi zavřel
oponu nad jevištěm pštrosovi tragédie. Udělal jsem si silný čaj,
avšak pro rum se tam mnoho čaje a vody nevešlo. Budu upřímný, voda
se tam nevešla žádná a máčet čajový pytlík v čistém a studeném
rumu mi přišlo kontraproduktivní. Sedl jsem si v jídelně ke stolu a
rukou klidnou a pevnou začal dopis otevírat. Rozložil jsem ho po
stole a po chvíli se mi ho podařilo slepit. Zoufalství, z dopisu
přímo čišelo zoufalství, už to roztřesené písmo a použití pouze
jednoho fontu ukazovalo na časovou nouzi a stres, ve kterém
pisatel byl. Leč sdělení moc obsáhlé nebylo: středa 23:59. Tedy dnes,
dnes za 21 hodin.
Začal jsem přemýšlet, i když indícií bylo málo,
pochopil jsem, že mám být dnes ve 23:59 na místě vyznačeném křížkem
na pečlivém plánku v měřítku jedna ku dvěma.
Udělal jsem si ještě jeden čaj a po dlouhém přemýšlení a za
neklidného převalování jsem usnul. Brzy jsem se probudil. Vyhnal
jsem ven oknem zbylé noční můry a šel rovnou na oběd. Obědem jsem
strávil necelé dvě hodiny, u každého sousta jsem si pomyslel, že by
mohlo být mým posledním. Neklid začal prostupovat moji duši a možná
i tělo. V hlavě mi proudil nepřetržitý tok myšlenek, ale oproti
normálu se v jeho vlnách neráchaly desítky obnažených a lepých
děv, tok myšlenek byl pustý a prázdný jak depo v dopravní špičce. I
zbarvení myšlenek se změnilo v tmavší odstíny černé. Pomalu jsem
šel domu. Můj příchod na chvíli přerušil panychidu supů na nebohém
pštrosovi, ale slyšel jsem je se vracet jen chvilku poté, co za mnou
zaklaply dveře od bytu. Doma jsem upadl do horlivé činnosti.
Najednou mi přišlo, že do půlnoci mi zbývá strašně málo času.
Rychle
jsem
začal
shromažďovat
potřebnou
výbavu
na
večerní
dobrodružství. Pečlivě jsem zvažoval, co by se mi mohlo a nemuselo
hodit. Bohužel nevěda, čeho mě čeká, jsem si za rozumné pokládal
vzít pouze švýcarský nožík, malou baterku a sluneční brýle. Poté
jsem zavolal zahradníkovi, domluvil si s ním na podvečer schůzku,
abych s ním sepsal závěť.
Přemýšlel jsem dokonce o duchovní
přípravě, kdyby došlo k nejhoršímu, ale nakonec jsem to lehkomyslně
odbyl úvahou o tom, že co je bez chvění není pevné a chtěl jsem
přemýšlet dál, leč z myšlenek mě vytrhl telefon a na druhé straně
jakýsi Zach nebo Zachea a drmolil něco o tom, že bývá vzýván i
nevzýván; asi reklamní agent nabízející mi podvacáté vysavač.
Možná až příliš tvrdě jsem mlčky zavěsil. Vracel jsem se od
telefonu do obývacího pokoje a zakopl o jeden z devatenácti
vysavačů, na který v již v komoře nezbývalo místo. Čas mi protékal
pod nohama a já jenom koukal, jak rychle dokáže uhánět. Ani nevím,
co jsem vlastně dělal, ale najednou byl večer a soumrak vystřelil k
obloze a pak mi okny padl do bytu. Zvedl jsem ze země budík a rozžal
světla po celém bytě. Strašlivá chuť mě posedla. Chuť, která se nedá
definovat, bohužel ale nevím na co, a ani nevím proč. Chodil jsem
napjatě po bytě a snažil se chuť lokalizovat, zaměřit a zlikvidovat.
Po čtvrtém průchodu kuchyní se mi poznání projelo celým tělem.
Ihned jsem zamířil do koupelny a bez meškání, leč pečlivě vyholil
levé podpaždí. Konečně chuť zmizela, stačilo ještě odvézt kolečko s
kamencem zpátky do skladu a dostavilo se konečně mírné uspokojení.
Nemaje rád spěchu a kvapu, začal jsem se připravovat s pečlivostí
tajného agenta majícího úkol důležitosti minimálně zachování
tajemství impéria ohledně barvy a typu spodního prádla milované
královny. Pečlivě beru ze skříně čerstvě vyprané a vyžehlené slipy
z králičích paciček, ty nosí vždy štěstí. Na nohy jsem si nandal
matoucí ponožky, které vyrobeny z pokožky tchoře v případě nouze a
uvolněním důmyslného mechanismu zmátly jakéhokoliv, nejen psího,
slídiče.
Poté
následoval
již
normální
podvlékací
trikot
z
kevlarových vláken, tmavé kalhoty s nohavicemi z capriflexu
průměru
300 mm a košile z limitované edice Davida Copperfielda,
která krom toho, že z člověka udělá buď miláčka žen, nebo kreténa
(přepínač je nad límcem a výše), tak dokáže svojí bělostnou září
dokonale oslnit a tímto dezorientovat útočníka, který než najde
svářečskou kuklu je bezbranný. Abych splýval s davem, zvolil jsem
obyčejný kožich se zebry a čepici plukovníka Konžských lidových
milicí - přeci jenom jedu na sídliště, tak ať splynu s davem. Co se
technického vybavení týče, to jsem Vám již výše popsal. Tak oblečen
jsem byl a napnutý a napružený jsem byl, jak čerstvě Hanušem
natažený orloj. Kouknul jsem na hodinky a viděl na vlastní oči
neúprosnost, s jakou se čas pohyboval po mém zápěstí. Když jsem
viděl, co dokáže udělat s mým zápěstím, pochopil jsem konečně erozi.
Na chvilku jsem se pokusil meditovat, leč ani jednou dál jsem
nedošel ani do půlky navození stavu bambusového výhonku v bezčasí.
Dostal jsem se maximálně do roviny žluklého kokosu a to moc na
klidu nepřidá. Hodiny na kostele Svaté Ludmily odbily jedenáctou a
já byl připraven vyrazit. Vklouznul jsem do bot z kočičích tlapek
pro tichý krok, otevřel dveře a vykročil pravou nohou z bytu.
Nechtěl jsem na chodbě rozsvěcet, abych nevzbudil mezi sousedy
podezření, leč myslím, že
jsem podezření
vzbudil stejně, díky
zapomenutí na zbytky pštrosího kadáveru. Netušil jsem, jak rychle
se dá po schodech do přízemí skutálet. Je to rychlý, leč poněkud
bolestivý a hlavně hlučný způsob scházení schodů. Nicméně zvědavým
sousedům jsem se vymluvil na návštěvu plesu Česko – Konžského
přátelství, významně ukazuje na čepici na hlavě. Až venku jsem
zjistil, že čepice nejspíš zůstala v nějakém mezaninu, tedy musel
jsem působit na sousedy jemně dezorientovaně. No nic, snad budu mít
možnost jim to ještě vysvětlit. Bez větších problémů jsem došel až k
Nuselskému mostu, kde jsem tajnými dvířky se protáhl do tubusu
mostu a čekal na soupravu. Nechtěl jsem být zachycen ve stanici
bezpečnostní kamerou, opatrnosti není nikdy nazbyt. V dálce jsem
viděl v tunelu světla vlaku. Přitiskl jsem se ke zdi a pak skočil
za poslední vůz projíždějícího vlaku. Naštěstí jsem měl dost času a
již třetího vlaku jsem se obstojně chytl a po pár nehodách jsem
šťastně vylezl z tunelu v cílové stanici. Možná by standardní
způsob cestování vzbudil na cílové stanici méně pozdvižení než já
lezoucí z tunelu v lehce zmuchlaném zebřím kožichu. Chybami se
člověk učí. Nastal čas vyndat mapu. Díky relativně velkému měřítku
byla sice neskladná, avšak celkem přesná.
Tedy jsme opět skoro na začátku, je středeční noc, 23 hodin a 52
minut. Spěchám, musím to stihnout.
Po chvíli chůze podle mapy jsem stanul na místě, označené na mapě
červeným křížkem. Tady byl místo křížku strom. A jedna z jeho větví
byla natřena na červeno. Moje
boty z kočičích tlapek nejenže byly
tiché, nýbrž měly zabudovánu též tu z dobrých vlastností kočky, a
sice vysunovací drápky, tedy zatáhl jsem za jazyky u bot a ihned
jsem šel po stromě vzhůru až k označené větvi. Usedl jsem na větev
a počal hledat za bledého měsíčního svitu nějakou další stopu. Na
vyznačené
větvi
jsem
však
ničeho
nenacházel.
Začal
jsem
se
rozhlížet po okolí. Jak si oči pomalu uvykaly temnu, tak jsem počal
rozeznávat obrysy a z obrysů jsem rozeznal, že strom roste hned u
hřbitovní zdi a já sedím přímo nad prvními náhrobky. Najednou
měsíční svit ochabnul a já vzhlédnul k obloze a viděl poslední
zbytky měsíčního kotouče se schovávat za temný mrak. Mrak byl tak
temný, že nebyl vidět jeho obrys na obloze a měsíc za ním jako by
nikdy předtím nebyl. Tma zahalila okolí. Až teď jsem si všiml
dalších zdrojů světla a sice stovek mihotavých světýlek hřbitovních
svíček, které ve svých plamenech vzpomínali mrtvé. Uprostřed
hřbitova bylo malé náměstí a na něm stála márnice a v oknech bylo
vidět, že se tam svítí. Nedalo mi to, seskočil jsem co nejtišeji, jak
mi to jen vybavení umožňovalo na hřbitov a kradl jsem se mračnem
vyplašených a řvoucích havranů k márnici. Dech se mi tajil a srdce
bušilo ve zběsilém rytmu diskotékového krále. Málem jsem zakopl o
nějaký tlustý drát. Sklonil jsem se a drát nahmatal. Chvíli jsem ho
sledoval a drát končil u kovového stožáru a dál k nebi se po něm
jak réva šplhal a zakončen byl špičkou do temna trčící. Na druhou
stranu vedl směrem k márnici. Tak jsem se ho držel a pomalu došel
až k ní. Těsně před samotnou budovou se drát spojoval s dalšími
třemi, které vedly od každého rohu hřbitova po jednom a odsud
společně pronikali utěsněnou dírou ve zdi do budovy. Snažil jsem se
do budovy nahlédnout, leč okna byla vysoko a dveřmi mi to nepřišlo
rozumné. Nakonec jsem zkusil rukou jet po drátu a nahmatal, že
díra, kterou vede do budovy, jest nepravidelnou a utěsněna je proti
průniku světla nějakou látkou. Započal jsem pomalu a opatrně
vytahovat
látku.
Po
chvilce
napětí
a
práce
se
mi
podařilo
vypreparovat si otvor, kterým se dalo dovnitř pohodlně nahlédnout.
Budova byla velká a rozlehlá. Ale můj pohled ihned zaujal střed
veliké místnosti, která jediná celou budovu vyplňovala a ve středu
na márách ležela postava přikrytá bílým prostěradlem. Kol dokola
byla místnost obestavěna různými zařízeními a přístroji, kterých
smysl mi, ač humanitně jsem pečlivě vzdělaný, unikal. V žádné
kavárně jsem takovýchto strojů ještě neviděl. A ode všech těchto
strojů vedly potoky a řeky drátů do středu místnosti a spojovaly se
pod bílým přehozem. Přemýšlel jsem, co může pod onou bělostnou řízou
být, na člověka to vypadalo až příliš veliké. Zaslechl jsem kroky a
pak ihned uviděl v místnosti se šourat muže v bílém plášti se
zvednutým límcem, zezadu vypadal lehce vyplešatělý a zakulacená
postava nesla stopy sedavého zaměstnání. Neotáčel se ke mně čelem,
leč stál u jednoho ze strojů a něco tam seřizoval a pro sebe si
potichu brbral, poslouchal jsem, co říká, nerozuměl jsem ani slovo,
ale tělem ihned projelo poznání jak elektrický proud, ten hlas jsem
znal,. Pak jsem viděl, jak zvedá telefon a vytáčí číslo. Poslouchal
jsem, co říká, ale hned představení do telefonu moji známost s tímto
člověkem vyvrátilo.
„Tady Doktor Brodský, volám správně do Č H M Ú ?“, chvilku bylo
ticho. „No to je dobře, tak se chci zeptat, kde je ta slibovaná
bouřka, která dnes v noci měla přijít? Čekám tu na ní již hodinu a
zatím jen obloha potemněla, leč nic víc.“ chvilku dohadování na
telefonu a pak se ozvalo: „Ne tento experiment opravdu nesnese
odkladu, připravuji ho celý život a dnes jsou podmínky, kdy to
konečně musí vyjít!“ muž do telefonu již skoro křičel a pak už jen
řekl: „ To bych si vyprošoval, nebo si budu stěžovat u samotného
Zákopčaníka!“ a položil telefon. Pak nervózně šukal po místnosti a
bylo slyšet, jak otevírá vchodové dveře a já tušil, že vzhlíží k
obloze. I já jsem k ní vzhlédnul a v dálce jsem uslyšel hrom. Obloha
se začala měnit, mraky se hýbaly a škubaly jak odkrytá tepna v
čerstvé ráně. Zevnitř byl slyšet smích a hlas, který zesiloval se
silou hřmění. Ten hrozivý hlas křičel do blížícího se nečasu:
„Konečně, nastává chvíle, kdy splní se můj sen! Už nebudou se mi
kamarádi a kamarádky smát, splním si svůj sen a odstraním tím vřed
a komplex v duši mé! Roky studia, unikání spravedlnosti, výzkumu,
bastlení po garážích, stranění se žen dozrávají v úrodu. Povstaň ty
zázraku zrození ze smrti! Přijď napětí vysoké a polib jeho a uveď v
život! Bouře zesílila a já tušil, že co chvíli dorazí až sem a u těch
drátů není moc bezpečno. Hrom už byl slyšet za sekundu po blesku.
Rozběhnul jsem se pryč od budovy a byl jsem vzdálen sotva 100
metrů, když najednou do všech čtyřech k nebi čnících stožárů
uhodily mocnou silou hned čtyři blesky, země se otřásla a mě
podrazila nohy. Nevím, na jak dlouho jsem byl sražen k zemi, tipuji
tak 5 minut. Když jsem přišel k sobě a vstal, tak jsem se otočil a
viděl z oken budovy šlehat plameny. Rozběhl jsem se k ní, abych
zachránil, co se dá. Když jsem přiběhl ke dveřím, vnitřek budovy byl
prázdný, jen ze všech strojů šlehaly plameny. Vyběhl jsem ven,
seběhl ven ze schodů a v tom mě málem srazil na plný plyn jedoucí
automobil. Taktak jsem stihl uskočit. Vevnitř jsem viděl zezadu
obrys
Dr.
Brodského
a
vedle
něj
mohutnou
sedící
postavu,
zkroucenou, aby se vmístila do vozu, v kterém jsem podle zadních
svítilen poznal Peugeot 306, podle motoru 1,9 diesel bez turba se
špatným výfukovým ventilem na 3. válci. Obešel jsem budovu ještě
jednou do kola a narazil na zaparkovaný minibus. Přes zamlžená
okna jsem nic neviděl. Zkusmo
jsem vzal za boční dveře s nápisem
Český volejbalový svaz – vozidlo reprezentace a ty se odsunuly. Co
jsem vevnitř viděl, to mi vzalo dech. Na sedadlech seděli vysocí
muži a všichni spali. Leč dvěma chyběli nohy, dvěma ruce, jednomu
trup a dalšímu hlava. Na nic jsem nečekal, běžel jsem ze hřbitova
pryč a zastavil se u první telefonní budky, z které jsem uvědomil
anonymně policii, nechtělo se mi to vysvětlovat a navíc nebylo co k
vysvětlování, když já sám nic nechápal. Dojel jsem nočním autobusem
k domovu. Přede dveřmi bylo prázdno a čisto, tak jsem po několika
silných čajích s rumem, bez vody a pytlíku šel spát. Ráno jsem se
probudil a nevím, zdálo se mi, že vše byl jenom sen. Nepouštěl jsem
si televizi, rádio ani internet, noviny jsem si nekoupil. Chtěl jsem
věřit, že se mi to všechno jenom zdálo. Padl soumrak a přišel čas
vyrazit na volejbal. Nechtělo se mi tam, leč říkal jsem si, že je
lepší být s přáteli než se doma děsit. Tak dorazil jsem před
tělocvičnu, kde se sport tento odehrává, v batůžku čistý dres mě
hřál a s přáteli a cigárkem na poslední opozdilce čekal. Najednou
se z vestibulu metra vynořila vysoká postava a klátivou chůzi
stoupala vzhůru, po chvíli se vedle ní objevila v úrovní jejího
pasu i hlava s úsměvem od ucha k uchu našeho kamaráda. Přišli on i
ona postava k nám a nyní už jsem si byl jistý, že hlas ze včerejška
mi byl známý. Žádný Dr. Brodský, ale kamarád Karel, pro svojí výšku
přezdívaný Veliký, který řekl: „Toto je můj nový kamarád Matěj a
bude s námi a za mě hrát volejbal!“ Počal jsem ztrácet vědomí a svět
mi zmizel..
14.
Mráček a Sluníčko
Ten víkend měl ppor. Mráček službu. S pprp. Sluníčkem. Nerozlučná
dvojice, ve službě se dělili o jeden zeleným stromečkem ovoněný interiér
škody roomster v barvách té nejlepší instituce Táborského okresu. Když
zazářil stroboskop modrého majáčku na střeše, tak v širokém okolí každý
věděl, že v epicentru světla majáčku je právo, pořádek, spravedlnost a
bezpečí pěkně pohromadě koncentrované.
Ppor. Mráček se mračil, sice sloužil rád a jednou hodlal být zabit v
ukrutné přestřelce se zločinci či se zabít sám při čištění zbraně, ale
tenhle víkend nic z toho nesliboval, jen na letišti měla být nějaká
akcička hypíků a smažek, jak tak pochopil z vyjádření kolegů. Z toho
nekoukala žádná pořádná akce plná střílení, úderů obuškem, kopů z
otočky a smyků přes ruční brzdu. Ppor. Mráček se tedy mračil. Už od
pátku se kabonil, když musel dohlížet na správné parkování před
nádražím a kontrolovat průchodnost ulic města, a to, zda z kádí u
městských bran nikdo nic nebere (dlouho tam už nikdo nic nedal, ale to
je jiný příběh), zkrátka nuda a šeď běžného života strážce zákona.
Pprp. Sluníčkovi to bylo jedno, Neměl na výběr při hledání zaměstnání,
jinam ho nechtěli, tak u městské policie sloužil už třetí rok. Rozhodně
nechtěl ve výkonu služby zemřít ani být raněn, vlastně se nechtěl ani
moc ušpinit, zkrátka zločinci a jejich problémy patřily podle něj do
filmů a seriálů. Jediné co ho občas bavilo, bylo sundávání botiček
pěkným řidičkám, které porušily rozkaz a postavily ho, kam neměly. To
pak byl samá pokutička sem, pokutička tam, sundáme ji, až zaplatíme, šlo
by to řešit domluvičkou, zkrátka rozehrál se jako sňatkový podvodník a
jen ostražitost jeho velitele, ppor. Mráčka ho chránila před obviněním
ze sexuálního obtěžování ve službě.
Pátek uběhl v klidu a podobně běžela i sobota. Nic, jen občas nějaké
zmatkující auto pomalované kytičkami, které bylo chyceno ve vynálezu
ppor. Mráčka – náhodné jednosměrce, jehož posádka pak za veselého dýmu
valícího se z jejich dodávky přidala Mráčkovi se Sluníčkem na prémiích.
Ale pak, pak zachraplala vysílačka a naléhavě se z ní ozvalo: „chrr,
chrr, zdivočelý pes pokousal sedm návštěvníků mighty sounds, opakuji,
zdivočelý pes pokousal,mmt. osm návštěvníků festivalu, opakuji, devět…“
„Akce!“ zařval mocným hlasem mutujícího osmáka Mráček: „jedeme, maják
naplno,
houkačka
osmdesát
procent,
štíty
na
dvacet,
zkontrolovat
zbraně, prověřit černé díry v blízkosti!“ „Rozkaz“, pravil nikoliv tak
akčně Sluníčko, ale to se už motor o obsahu 1,2 litru, točen v červeném
poli otáčkoměrů, marně snažil přeřvat zvuk sirény a krom sirény a
majáčku uvést automobil do pohybu. Nic se nedělo. „Sakra, ta technika,
štíty na deset, majáček na padesát a houkačka na třicet!“, zavelel
zkušeně Mráček a auto se dalo pomalu do pohybu. „Houkačku vypnout!“,
auto se konečně rozjelo znatelněji, a když pak vyhodili z okna i nějaké
ty botičky, tak konečně začali předjíždět i vyplašené chodce. Mráček
zkušeně řídil jednou rukou, druhou si nasadil neprůstřelné sluneční
brýle z teleshoppingu a do toho všeho ještě stíhal Sluníčkovi udílet
pokyny: „Takže akce podpraporčíku, jde zde o životy, tedy musíme jednat
naplno, avšak s rozvahou, máte tu někde šanony? Jo, tak jeden vyberte a
nadepište ho Operace Kerberos!“
Sluníčko neutrpěl klasické vzdělání, ostatně o tom jaké vzdělání
utrpěl, se vedli debaty, on sám to nevěděl, „Jaký Barbados?“, zeptal se
tedy Sluníčko.
Mráček: „Sluníčko, poslouchaj mě, oni neznaj staré keltské báje a
pověsti?“
Sluníčko: „Jako o těch na těch lodích v rohatejch přilbách?“
Mráček: „ Ale hovno, o těch s těma nadpřirozenejma schopnostma, vy jste
tupec, Sluníčko, neuvěřitelný“
Mráček
stále
jednou
rukou
zkušeně
řídil
těžce
zkoušený
vůz
a
pokračoval ve vyprávění: „To máte tak, Sluníčko, ve starým Řecku žili
ti Keltové a ti měli pěkně nasraný bohy, měli jich víc, ne jednoho, jak
mi tady v Táboře, oni jich měli víc, mnoho, a velel jim nějaký Zeus s
Dijákem, který metali blesky po lidech a občas i ostatních bozích, když
je srali, no a byl tam jeden hrdina, teď mě vypadlo jméno, kurňa, jak on
se jmenoval, na jeho počest se jmenuje myslím nějakej salám..“
Sluníčko: „Poličan?“
Mráček: „houby poličan..“
Sluníčko: „Junior?“
Mráček: „samá voda“
Sluníčko: „Křemešník?“
Mráček: „Koupím štangli křemešníku a víte Vy, kam Vám ji narvu?
Sluníčko: „ Vím, ale nedělejte to prosím, šéfe. Co Vysočina?“
Mráček: „No vidíte, jak Vám motivace pomáhá, Vysočina to není, ale
pomohl jste mi si vzpomenout, byl to Herkules, no a tenhleten Herkules,
byl silnej chlapík, syn nějakýho boha a ten musel v nějaký tehdejší
soutěži plnit úkoly a byly to kruté úkoly. Musel vyčistit nějaký
kravín, sám, někomu vyklovat játra, zabít chobotnici a tak, no a když už
si myslel, že má vyhráno, tak přišel úkol, že musí chytit a přivézt toho
Kerberose, to byl obrovskej pes, kousavá potvora, takovej hlídač u
jejich Keltskýho krematoria, kterej jim hlídal ty popelnice, kam dávali
popel, aby je někdo neukrad..“
Sluníčko: „Takže nějaký hlídací vlčák?“
Mráček: „Ale to nebyl lecjaký vlčák, to byl super pes, jaký znáte
nejstrašnější psy, Sluníčko?“
Sluníčko: „ No toho Rexe, pak Lassie, jak se ji nemůžou ti majitelé
zbavit, furt se k nim vrací a pak toho, pak toho bílýho japonskýho jak
zpívá tu dojemnou písničku a taky toho psa basketbalistickýho.. Jo a
taky barbánka, ale ten je podle mě spíš milej..“
Mráček: „Tak si představěj naštvanýho Rexe, kterej jde po zločinci
kříženýho s dvěma Lassičkama, svítícího jako ten pes basketbalistickej a
Barbánka, který se má vykoupat.“
Sluníčko: „Ale Barbánkovi koupání nevadilo.“
Mráček: „Ty vaše detaily, pořád jen detaily, tady jde o celek, byl to ten
nejstrašnější pes v celým Keltsku a ten Herkules ho měl přivést a to
nebylo jen tak, protože ten čokl měl asi pět hlav a plival oheň.“
Sluníčko: „Taky byl u krematoria, ne?“
Mráček: „ A to jako s tim má společnýho co?“
Sluníčko: „ten oheň..“
Mráček: „já Vám dám oheň..“
Auto kvílelo ulicemi a blížilo se k cíli, vypnuli ventilátor v kabině a
rychlost auta se pronikavě zvýšila. Železniční přejezd, průjezd kolem
statku, zatáčka vlevo a pak vpravo a před nimi bylo letiště a cíl.
Museli zpomalit, všude spousta aut, stanů a lidí.
Sluníčko: „Tady je lidí, šéfe..“
Mráček: „Nazval byste támhle to, jo tamto s tim bordelem na hlavě,
člověkem?“
Sluníčko: „No má to dvě nohy a chodí vzpřímeně..“
Mráček: „Dobrá a támhleto co je pomalovaný jako indián, kterýmu
nechali vodovky a špendlík?“
Sluníčko: „no lidi se teď různě zdobí.“
Mráček: „Jasně, lidi se zdobí různě, třebas si dají do nosu visací zámek
a myslí si, že je to normální, ale to normální není, Sluníčko, není!!“
Sluníčko: „Dobrá šéfe, ale kam vlastně máme jet?“
Mráček: „ k bráně, hlavní bráně..“
U brány Mighty sounds zastavilo s kvílením auto městské policie. Z auta
vystoupil lehce obtloustlý muž, urovnal si na hlavě čepici, šáhnul si
na kolt, palcem odjistil pojistku koženého pouzdra služební zbraně,
zhoupnul se zkušeně v kolenou a poté, co ho druhá postava, z auta
vystoupivší, zas zvedla, se vydal ke vchodu. U vchodu stál muž v modrém
tričku s vysílačkou. Mráček k němu přistoupil a začal s vytěžováním.
Mráček: „Tak prý tu někde máte krvelačnou bestii?“
Sekuriťák č. 1: „Bestii?“
Mráček: „ Jako vzteklého, kousavého psa“, zamračil se a dodal slovům
vážnosti: „velmi kousavého a lítého“
Sekuriťák č. 1: „jo o něm jsem slyšel, ale to je ve stanovém městě..“
Mráček: „ Tady je nějaký město krom Tábora? To bych musel vědět, tady
bydlím.“
Sekuriťák č. 1: „No je tu místo, kde si návštěvníci festivalu mohou
postavit stany a tam po dobu festivalu bydlet, tam byl pes observován.“
Mráček: „jasně, rozumím, znám, vím, městečko, stany, prostě kempink, a co
tam s tim psem dělali?“
Sekuriťák č. 1: „no pozorovali ho tam, viděli, pokousal deset lidí..“
Mráček: „Už deset?! Kudy?“
Sekuriťák č. 1: „Kolem plotu doprava, pak vlevo, chvilku rovně a budete
tam.“
Mráček: „Sluníčko, jedem!“
Auto se zas dalo do pohybu a zvolna plynulo s davem lidí. V autě si
Mráček se Sluníčkem udíleli poslední pokyny před akcí, Mráček Sluníčka
poučoval, jak se to dělá, když se chytá lítá saň a jak je to nebezpečné a
kolik psů už Mráček chytil. Až dorazili ke vchodu do stanového
městečka.
Tentokrát si propnutí kolen Mráček odpustil, jen si šáhnul na pouzdro
se zbraní a ke svému zděšení zjistil, že je prázdné. „Kurvadoprdele,
Sluníčko, kde mám zbraň?“
Sluníčko: „Nevím, šéfe, vždyť jí máte stále u sebe!“
Mráček: „no ale kde je teď, když ji asi budu potřebovat.“
Sluníčko: „Vy ho chcete zastřelit?“
Mráček: „Sluníčko, už mě ty Vaše dotazy serou, jako jedeme k akci, řádí
tu pes, co pes, krvelačná bestie a Vy si myslíte, že si k němu kleknu a
bud říkat puťa, puťa, puťa?“
Sluníčko: „To né, pes není slepice.“
Mráček: „Mít u sebe zbraň, tak Vás na místě zastřelím pro znevažování
nadřízeného, rozumíte mi?“
Sluníčko: „rozumím.. Nevypadla Vám v autě, jako minule, znáte ty
pouzdra, sednete si s nima a zbraň z nich vyklouzne ven jak salám z
rohlíku.“
Mráček: „ Nečekám, nemudruju, kouknu se do auta!“
Sluníčko: „Byla tam šéfe, mám ji!“
Mráček:
„konečně
jste
byl
užitečnej,
Sluníčko,
máte
u
mě
malé
bezvýznamné plus, ale teď už pojďme najít tu bestii!“
Pod stanem se před pálícím sluncem schovávalo pár organizátorů a
pozorovalo
debatu
dvou
příslušníků
skončila, přišli konečně tito k nim.
městské
policie.
Když
debata
Organizátor: „konečně jste tu!“
Mráček: „no je tu trochu zmatek..“
Sluníčko: „a to auto ani moc nejede.“
Mráček: „Sluníčko, proč mluvíte? My máme to nejlepší vybavení, které
starosta koupí, tak se do něj nenavážejte, já taky musím pracovat s
materiálem, který mi přidělí.“
Sluníčko: „ Jako pistole?“
Mráček: „Ne, jako Vy, kurnik!“
Sluníčko začal natahovat moldánky, ale Mráček ho vzal kolem ramen a
jen tak špitl, že to myslel ze srandy, Sluníčko se na něj věrně usmál.
Mráček: „Tak kde máte tu bestii?“
Organizátor: „ Támhle, kus odsud, asi sto metrů, je tam ve stanu pes,
uvázaný na vodítku a napadá lidi, kteří jdou kolem.“
Mráček: „A majitel?“
Organizátor: „Nemůžeme ho najít.“
Mráček: „Hm, no co se dá dělat, musíme dát všanc vlastní životy, jdem se
vyzbrojit.“
Oba odešli k autu a otevřeli zadní dveře multiprostorového vozu s
funkčním interiérem. „Takže já si tady vezmu tenhle neprůstřelný
exoskeleton, pak tyhle rukavice s rukávy až na ramena, helmu,
odchytovou soupravu vzor 1998 a své neprůstřelné brýle.“ Sluníčkovi to
nedalo a zeptal se, co si má vzít on. „Odvahu, chlapče, hlavně si vemte
odvahu“, dodal mu odvahy Mráček. Sluníčko zalapal po dechu.
Dvojice
mužů, jeden oblečen jako mimozemský bojovník s vetřelci a za ním druhý,
oblečen stále jako příslušník městské policie Tábor, vyrazila, vedena
organizátorem, oblečeným jako organizátor alternativního festivalu.
Pomalu a opatrně překračovali stany návštěvníků, jen Mráček se občas
ozval, když nic nevida zpoza vcelku černých brýlí, zapletl se do šňůr
stanů, však věrné Sluníčko ho z pasti vždy osvobodilo a správě
nasměrovalo za organizátorem. Stanuli na místě, kde kolem jednoho
stanu stála skupinka návštěvníků a vzájemně si ukazovala utržené rány
od té bestie.
Mráček se rozhlédl a nic neviděl, sundal si brýle a rozhlédl se ještě
jednou, kolem spousta stanů a skupinka lidí: „Tak co se tu stalo? Kde je
ta bestie?“
„Támhle v tom stanu“, ukázal mu jeden z pokousaných směr.
Mráček: „Ale ten pes je ve stanu!“
Sluníčko: „Já ho vidím, a vypadá jako ten Goro, z toho japonskýho
seriálu!“
Mráček: „To byl Zorrro a byl to mexičan a člověk!“
Organizátor: „ Ano, ale ten pes má dlouhé vodítko a na něm si zlovolně
ze stanu vybíhá a kouše lidi.“
Mráček: „Pane, to je sice možné, ale je ve stanu a stan je něco jako dům,
sice špatně postavený, ale je to pořád dům a tam já nesmím, to by bylo
narušení domovní svobody a na to já nemám právo“, pak plačtivě, se
slzou na krajíčku a vzpomínkou na to, jak ho nevzali k policii dodal:
„Tam může jen policie, ale ta státní..“
Pokousaní na něj začali křičet, proč nic nedělá a kam že až to musí
zajít, aby se něco dělo.
„Moment, nekřičte na mě, nebuďte drzí a zlí, já za to nemohu, to zákony
mi tak káží!“, prohlásil Mráček.
„Ale co máme dělat, policii jsme volali a ta nás odkázala na Vás!“,
zvolal dav mu v ústrety.
„Vážně?“, nadšeně se ozval Mráček: „Nu tak to je jiná, když policie na
nás Vás odkázala, tak to zkusíme, ale do stanu nemohu.“
Organizátor dodal mu odvahy a možná i nápadu: „A co kdybyste kolem
stanu s tou bestií prošel a kdyby Vás bestie napadla, to byste musel
přeci zakročit na obranu vlastního života, či nikoliv?“
Mráček se na chvíli zamyslel a pak pravil, že takto by to i snad šlo:
„Sluníčko vyražte, když Vás napadne, tak bude důvod zakročit.“
Sluníčko se rozklepal, nikdy nechtěl riskovat svůj život pro něčí blaho
a teď to vypadalo, že bude muset: „ Ale šéfe, já nemám žádnou ochranu!?“
Mráček se zamračil: „Zas odmítáte službu vlasti, našemu městu, jeho
obyvatelům, byť snad jen dočasným?“
Sluníčko: „To né, ale já nemám žádnou ochranu..“
„Vás chrání Vaše blbost, to si uvědomte a vpřed!“, pravil přísně Mráček.
Sluníčko jen nerad plnil pokyn, ale co mohl dělat. Pomalu, obezřetně
vyrazil mezi stany. Pod jedním ze stanů zavrčel pes. „Vrčí šéfe, není to
důvod?“, ptal se Sluníčko. „Není, není a není, až se do Vás pokusí
zakousnout, pak bude důvod, vpřed!“, Mráček byl v transu. Sluníčko
opatrně činil další krok, pes zlostně vrčel. Když byl Sluníčko metr od
stanu, pes ze stanu vyběhl a pokusil se Sluníčka kousnout. Sluníčko
uskočil. „Správně Sluníčko, správně, držte ho venku ze stanu, jdu do
akce!“, zakřičel Mráček a vyrazil. Dlouhou tyčí se smyčkou na konci se
vydal po psovi. Pes byl vystresován horkem, zanechán ve stanu a jen
chránil své území, které mu bylo majiteli ponecháno všanc. Pes na
vodítku upoután vrčel, zatímco Mráček se pokoušel přehodit přes jeho
krk smyčku, kterou by ho ulovil a pak odvezl ho lapeného pryč. Mráček
dostal trochu strachu do kalhot, pes byl vyšší než pražský krysařík
jeho dcery, na kterém si podobné zákroky doma cvičil.
Snažil se k
psovi přiblížit a byť byl vybaven brněním, přesto se snažil toto
chránit, jelikož šlo o majetek města. Tyčí se smyčkou se přiblížil ke
krku psa, který znaven horkem zalehl těsně před stanem a jen smutně
koukal, co se na něj chystá. Mráček neznal strach, tedy ještě před pěti
minutami. Teď ho měl plnou
uniformu.
Přesto
hrdinně svíral ve
zpocených rukou tyč a pokusil se s ní zamířit tak, aby kolem krku psa
utáhl smyčku a odvedl ho potom k autu a autem ho odvezl do útulku pro
nalezené psy. Pes stále ležel a smyčka na konci tyče se mu otírala o
krk, Mráček si otíral pot zpod brnění, ale stále pokračoval v akci. Jak
se snažil smyčku kolem krku přehodit, což u krysaříka jeho dcery
nejevilo se tak těžkým úkolem, tak pohybem trhaným, jak ruce se mu
chvěly /ostatně co není pevné bez chvění?/, povedlo se mu uvolnit
vodítko, které dvojitou liščí smyčkou psa ke stanu poutalo a pes,
pocítiv svobody se zvednul a utíkal pryč od toho podivného muže v
brnění, pryč od těch lidí, kteří na něj křičeli, pryč od vedra, které ho
ve stanu trápilo.
„Za ním Sluníčko!“, zařval Mráček. Vyrazili rychle, ale mezi tisíci
stanů se jeden pes ztratí snadněji jak jehla v sena kupce. Chvilku se za
ním hnali, ale pak poznali marnost svého konání. „No Sluníčko netvařte
se, kdybyste mu nabídl Vaše osvalené lýtko, pes by se jistě zakousl, ale
tahle, Vy srabe, co jste čekal?“
Sluníčko jen odvětil, že přeci není problém, chytit psa, který leží
znaven sluncem na vodítku.
„Budete v hlášení Sluníčko, budete tam, to už nezměníte!“, stručně
pravil Mráček, sundal si brnění, které ho mělo chránit, a zamířil
směrem k autu. Sluníčko za ním zkroušeně kráčel: „já to tak nemyslel,
šéfe..“.
„To už je teď jedno, Sluníčko, budete zkrátka v hlášení a o tom se debata
nevede!“
„Šéfe né, prosím!“
Organizátor se jich optal, co mají dále dělat s tím uniklým psem. Mráček
se zamyslel a pak sevřenými rty, které se nehýbaly, pravil: „Nic, byla
to lstivá bestie, která se bránila spravedlnosti, kdyby se objevila
znova, tak nás zavolejte.“
Festival pokračoval a pes už nikoho nekousl. Zákrok měl úspěch.
____________________
..Sepsáno podle pravdivých událostí, jméno psa bylo na přání jeho
majitelů po úderu bleskem změněno.
P.S. ať žije Basket Flora!
15.
Bezpečnost letového provozu
Poslední rok měla bezpečnostní prohlídka trvat dle předpisů čtyři
hodiny, tedy pokud jste narazili na laskavého a předpisového
kontrolora. Toho z brožurky formátu A5, jak má husté černé havraní
vlasy, opálenou ostře řezanou tvář, ramenatou postavu, vlídný, leč
nemilosrdný výraz, padnoucí oblek s rameny bez lupů.
Jelikož tento milý kontrolor z brožurky je ve skutečnosti italský
aerobicový trenér z Rimini, tak většinou narazíte na kontrolora
bez nálady, mrzutého chlápka, který se musí osm hodin denně koukat
na otrávené obličeje cestujících, kterým jeho kontrola není po
libosti a jímž jeho dotazy na používanou zubní pastu a tyčinky na
čištění uší nejsou příjemné (obzvláště přiznání se některých k tomu,
že si čistí uši malíčkem). Navíc doma má tenhle chlápek otrávenou
manželku, která ho permanentně obviňuje z nevěry a nedůvěry,
lenosti a zahálky a vůbec nejvíc jí vadí jeho velikosti. Platu i
bicepsu, dovolené i penisu. Služební postup neexistuje a on pořád
doufá, že tohle je pouze přestupní stanice k lepší práci. Bohužel
jsou zatím všechna místa rasů a pohodných, asistentů na patologii,
závozníků fekálních vozů a pojišťovacích agentů obsazena. Takže se
věnuje svojí práci z tolika sil, aby nebyl vyhozen a zároveň
ostatními v šatně naražen žebry na šatní skříňku pro přílišnou
horlivost. Zvládne dva cestující za šichtu, když vynechá koblížek
po obědě. A ten se ze zásady nevynechává.
Opatření začala nevině, po útocích na WTC po 11.9.2001 se očekávalo,
že se útoky budou opakovat, tak se zpřísnila bezpečnostní opatření
na
letištích.
Obsluhy
detekčních
rámu
byly
donuceny
zvýšit
hlasitost pípáků, aby zjistili, že knoflíky na kalhotách jsou
kovové a nejedná se o umně umístěnou plastickou trhavinu. Někde
dokonce chtěli po pasažérech sundávat si boty pro kontrolu po
případě, kdy si všichni účastnící horolezecké expedice vracející se
z osmitýdenního výstupu na velmi vysokou horu někde v hlubokém
Maďarsku zuli najednou v letadle boty a toto otrávilo posádku
natolik, že s letadlem musel přistát krajně naštvaný autopilot,
kterého tato příhoda vyrušila od rozehrané šachové partie s
počítačem mikrovlnky. A to mu zrovna mohl vzít věž. Proto s
letadlem
o
dráhu
vztekle
třískl,
což
vedlo
vyšetřovatele
k
domněnkám, že byl přiotráven také. Takže došlo na zouvání bot,
každý se musel před nástupem zout a boty putovaly do speciálního
scanneru, který kontroloval vyzařované chemické spektrum a v
případě nutnosti je za poplatek 150 Euro vydezinfikoval a s čistými
ponožkami (80 Euro) vrátil majiteli. Toto prodloužilo prohlídku
před odletem na půl hodiny. Vše bylo ještě v pořádku.
Pak přišla Muslimská skupina Poslední mučednící od Abra Ka-dabra
pod vedením fanatického muftího Rum-Bur-Aky s šíleným plánem na
útok proti bezpečnosti letecké dopravy. Jejich plán neměl chybu a
málem vyšel, nebýt toho, že se Rum-Bur-Aka na vepřových hodech
uřekl při šťavnatém řízku před rabínem o pouti svoji skupiny do
Mekky a prohlásil, že se všichni těší, protože to bude bomba. Po
několikanásobném ujištění od MI5 toto rabín prozradil výměnou za
certifikát o hovězivosti onoho řízku a ovaru. Tak byla celá
skupina zajištěna a nástroje u nich nalezené vyvolali šok. Po
měsíčním zkoumání vystoupila v přímém přenosu skupina vědců a
kriminalistů, která provedla před běžícími kamerami rekonstrukci
fanatiky připravovaného divadla zkázy. V příručních zavazadlech
byly nalezeny plastové láhve s Colou light, bonbóny Mentos,
parfémy, zubní pasty, krémy na obličej, plynové zapalovače a
nůžtičky na nehty. V názorné demonstraci vše předvedli přímo v
maketě trupu. Hrůzné divadlo. Kabina letadla, všichni sedí a čtou
si. Najednou vstává jeden z cestujících, a čelem k ostatním si začne
veřejně čistit zuby. Všichni cestující na něj bez dechu zírají,
nevěří svým očím. Toho využívá druhý člen skupiny a pokládá na zem
krémy na obličej, zatímco člen skupiny sedící u okna vytahuje ostře
nabroušené nůžtičky na nehty a začíná jimi zlobně a fanaticky
dloubat do vnitřního obložení trupu. Je vidět, že veřejné čištění
zubů přestalo ostatní cestující zajímat a že by si mohli všimnout
nekalé činnosti jednoho z teroristů. Tak rychle jeden z teroristů
otevírá láhev s Colou light a vhazuje do ní bonbóny Mentos.
Následná erupce tekutiny zaujme na další moment všechny cestující,
ty polité i na dobu delší. Ale to již si všeho všímá palubní
personál a jde výtržníky uklidnit. Rázně si to k nim míří, ale
položené
krémy
vykonají
svoji
jidášskou
práci
a
po
nich
uklouznuvší personál zneškodní. Cestující pochopili, že situace je
krajně vážná. A v kabině se vytvořilo hnutí odporu, po menší hádce
nad programem se zneškodnění teroristů dostalo před záchranu
populace ohroženého mola stanového a cestující vyrazili zneškodnit
teroristy.
Ale
oni
vytahují
z
batohů
parfémy
a
zapalovače!
Vystříknou voňavku skrz plamínek zapalovače a vytvářejí tak
ohnivé koule, mají plamenomety! Mezitím terorista s nůžkami si
vytvořil v plastovém obložení trupu otvor velikosti dvacetníku a
pokračuje dál. V tento okamžik byla raději rekonstrukce skončena,
aby nebyl vidět hrůzný výsledek jejich snažení a sice rozpad a
destrukce letadla po dekompresi narušeného trupu. Bylo spočítáno,
že za tři hodiny a patery nůžky později by k ní muselo dojít. Nebo
únavové zlomenině zápěstí teroristy. Leč obojí by narušilo let.
Následovala tvrdé tresty pro teroristy a posílení bezpečnostních
opatření. Od nynějška nastala doba PPP. Průhledných Plastových
Pytlíků. Veškeré tekutiny, krémy a parfémy vnášené na palubu
musely být v průhledném pytlíčku a koupené přímo na letišti a ještě
opatřeny plombou. Ještě více se zpřísnila osobní kontrola všech
cestujících. Ostříhané nehty byly povinností.
Prohlídka před letem
ale pořád trvala úsměvnou hodinu.
Pak přišel černý den letecké přepravy. Pátek třináctého ve čtvrtek
sedmnáctého října. Byl teplý podzim, obzvláště pro toho, jenž ho
prožíval jako jaro na severu Austrálie. V hale letiště ugandského
města
Dwerzi
se
konspirativně
k
sobě
naklonilo
všech
pět
cestujících čekajících na let, odehnali od sebe loudícího osla i
kozy a kuli, jak čerstvě z pece vytažený ingot, svůj ďábelský plán.
Po důkladné samokontrole nasedli do letadla a usmáli se na sebe.
Usedli v letadle na přepravky s kdákajícími slepicemi a čekali, až
pilot roztlačí letadlo, naskočí do něj a začne pilotovat. Pak se
jeden z nich přesunul do pilotní kabiny a začal pilotovi předčítat
povídku od Woodyho Allena Vanderbrian vs. Gosage, která pojednává
o korespondenční partii šachu mezi dvěma pány a skládá se vlastně
z jejich korespondence. Na to, že povídka byla v originále a
terorista měl za sebou čtyři půlhodinovky angličtiny kombinované
s
hodinami
francouzštiny
za
boudou
místní
pobočky
nadace
Muslimského bratrstva pro rozvoj ekologické a důstojné likvidace
uhynulých vorvaňů, tak byl mimořádně úspěšný a ač musel do toho
všeho přeřvávat motor, tak se mu povedlo, že se pilot po hodině
poprvé zasmál. Pak se zasmál znovu a pak už se pilot jen smál a
terorista s okem planoucím dál odříkával slova Woodyho Allena až
do nárazu letadla do země. Pírka slepic zdvihal do oblak hustý dým.
Naštěstí byl tento útok poučením a vyšetřovací komise jednala rázně
a rychle. Nechala si předvést stárnoucího režiséra přímo z natáčení
jeho dvě stě dvacátého šestého filmu Vše co jste nechtěli vědět o
sexu a ani by vás nenapadlo se na to zeptat a já Vám to přesto
řeknu, vyrvala tohoto ojedinělého tvůrčího ducha přímo z lůna jeho
dvanácte adoptivní dcery a dlouho se mu věnovala. Po výslechu
slíbil Woody Allen, že již nikdy nenapíše vtipnou povídku, což
ostatně od roku 1990 ani neudělal. Když dobrovolně přislíbil zákaz
reedicí svých děl, tak byl vrácen, s poukázkou na patnáct sezení u
psychoanalytika a dvě hodiny kurzu háčkování zpět do karavanu v
lůno jeho adoptivní dcery.
Na základě této události byla vytvořena komise a založen seznam
ohrožující zábavné literatury. Při předletové kontrole musel být
cestujícím předložen vypsaný seznam knih, které má v batohu a v
případě,
že
zná
nazpaměť
vtipnou
povídku,
tak
tuto
musel
kontrolorovi odvyprávět a on zhodnotil její rozesmívací riziko pro
bezpečnost
problémy
letového
a
provozu.
například
Některým
Miroslav
Donutil
cestujícím
nastoupil
to
působilo
předletovou
bezpečnostní prohlídku čtrnáct dní před odletem a vyprávěl. Velmi
byl překvapen, že hladce prošel s tím, že není nebezpečný. Bohužel
tato opatření zvýšila SDČNBP (střední dobu čekání na bezpečnostní
prohlídku na čtyři hodiny) a zvedla ceny letenek o dvě stě procent.
Zdálo se, že to nemůže být již horší. Sny se zdají, realita je
překonává.
Sice dobrá polovina letadel odpočívala v hangárech, protože na
vzdálenosti kratší tří tisíc kilometrů se díky povinnému vyprávění
povídek u bezpečnostní prohlídky nevyplácelo létat, navíc již
nezbývalo mnoho lidí k létání, když na jednoho cestujícího musel
díky koblížku připadat jeden kontrolor, ale přesto se schylovalo k
další ráně letecké přepravě.
Toho rána jsem stál na letišti a čekal na prohlídku, v hlavě jsem
si ještě srovnával veškeré vtipné historky, které znám a přemýšlel,
které nich jsou tak vtipné, že je budu odříkávat bezpečnostnímu
kontrolorovi. Moc mě jich nenapadalo. Tak jsem stál ve frontě a na
chvíli ve stoje i usnul, co nebylo nic neobvyklého, čekání ve
frontě
na
bezpečnostní
prohlídky
naučilo
spát
vestoje
mnohé
pravidelné cestující, dokonce mnoho obchodních cestujících raději
nevyšlo za posledních pár let z tranzitního prostoru vůbec. Zrovna
se mi zdál sen, ve kterém krom mne nevystupoval již žádný další
muž, ale mohlo by jich v tom snu tak třicet být a přesto by se na
každého dostalo. Ale byl to jen sen a ve snech jsem i já sobecký,
vždyť to jsou moje sny a tak všechno Lego bylo jen a jen moje.
Zrovna když jsem si stavěl třetí traktor s obracečem sena a
vytvářel pětiset šedesáti sedmi tisící a osmi set padesát třetí
stéblo trávy z kostiček lega, tak se ozvalo: „Vaše rektum, pane!“ Jen
neochotně jsem opouštěl svět barevných kostiček, ale taková výzva
nemohla být součástí snu. Probudil jsem se a rozhlédl se kolem. Stál
jsem ve frontě na letišti, tedy fronta byla za mnou a přede mnou
byl bezpečnostní kontrolor. Čerstvý bezpečnostní kontrolor. A znovu
se na mě koukl, náušnice v uchu se mu zaleskla a lesklá rtěnka se
společně se rty zkroutila a z mezírky mezi oběma rty znovu
vyklouzla ona věta o mém rektu, zazněla tak sladce, že jsem byl
rád, že nejsem diabetik. Nechápavě jsem se na něj podíval a zeptal
se: „Nikoliv, že bych nebyl klasicky vzdělán, leč nechápu smysl této
Vaší věty, drahý pane.“
„Co nechápete, milý pane? Potřebuji vidět Vaše rektum, je to na
základě poslední směrnice o bezpečnosti leteckého provozu.“
„To jako si zde mám sundat kalhoty a ?“
„Přesně tak a pak provedu malinkou kontroličku.“
„Důvod? Proč mi máte kontrolovat něco, co si raději ani sám moc
nekontroluji, stačí mi o tom vědět, že to mám, což ostatně zjišťuji
každodenním používáním.“
„Poslední předpis, neslyšel jste o tom útoku z před rokem?“
„Nějak mne to asi minulo, co se stalo ?“
„To máte tak, jeden ošklivý a zlobivý pán prohlásil v jedné debatě
na internetu, že se mu nelíbí naše civilizace a její výdobytky.“
„To říká každý druhý, ostatně i mě se něco z výdobytků nelíbí..“
koukal jsem, jak se zarazil a kouká na mě. Kdyby měl pistoli, tak
by ji na mě asi zamířil. Značně nevrle a podezíravě se na mne
kouknul: „A co se vám jako nelíbí?“
„Třebas prohlídka mého rekta Vámi..“
Zase chyba, tvářil se ještě nepříjemněji, rtěnka na jeho rtech
házela vzteklé odlesky.
„Takže máte něco proti mé osobě, přímo proti mně?“
„to nikoliv, jen se mi nelíbí, že mám být interrektálně prohlížen a
ani nevím proč!“
„Vždyť jsem Vám důvod řekl!“
„Tím důvodem je, že někdo na internetu prohlásí, že se mu nelíbí
naše civilizace? To je ten důvod? A jakou to má souvislost s onou
prohlídkou?“
Smířlivě se na mě podíval: „já Vám to nedořekl, božíčku, Vy jste mě
ale rozčílil, ale já Vám to tedy řeknu.“
Snažil jsem se tvářit smířlivě a napjatě poslouchat. Sice se za
mnou ozvalo nespokojené mručení chvátajících cestujících, kteří si
asi na tuto prohlídku i zvykli, možná se to některým i líbilo, ale
já toho nedbal a chtěl jsem to slyšet.
„To máte tak, ten pán nejenže napsal, že se mu nelíbí naše
civilizace, ale navíc i výhružku specifikoval, napsal, že do
vzduchu vyhodí letadlo!“ a vykřičník za větou nejen vyslovil, ale
snad i vytesal do vzduchu.
„A?“
„Jaké a? Řekl, že vyhodí do vzduchu letadlo!“
„To chápu, ale jak se z téhle věty vyvodilo, že se to stane
perrektální cestou? Bylo do diskusní forum milovníků luštěnin?
Milovníků tvrdých vajec? Nebo snad diskusní forum milovníků
kysaného zelí bez ničeho? Chápejte milý muži, nemyslím to zle, ale
jak se z toho, že někdo hodlá do vzduchu vyhodit letadlo, přišlo na
to, že to hodlá udělat prdelí?“ Možná jsem byl podrážděn, snad jsem
řekl příliš, ale viděl jsem, že něco jsem řekl špatně.
„Takže prdel? To bylo ze začátku rektíčkum sem, rektum tam a
najednou je z toho prdel! Víte, co děláte? Děláte si z toho srandu,
to děláte a navíc jste obhroublý. Víte, existují lidé, pro které není
zadeček jen nástrojem k defekaci, pro mnohé je pohříchu jediným
otvorem touhy a ty, ty Vy urážíte! Vy budete určitě zlý a ošklivý
heterosexuál! Vy nás nemáte rádi, pořád si z nás děláte srandu,
zesměšňujete nás ve vtipech, děti nám nechcete dopřát, utiskujete
nás, ano, přiznávám se, já jsem taky homosexuál, ale jsem na to hrdý!
Hrdý! Slyšíte? To zní hrdě!“
Tušil jsem, že tohle už nemůže dopadnout dobře. Chtěl jsem mlčet,
ale nemohl jsem. Tuhle narážku jsem nemohl zastavit, už bublala do
hlasivek, nikde nebyla nouzová brzda.
„Ale tahle práce Vás zjevně baví, konečně jste se realizoval, že?“
To je vše milý soude, víc jsem neučinil a toho, co jsem učinil,
nelituji, nikomu jsem neublížil a ublížit nechtěl, jen jsem se chtěl
zeptat, proč je potřeba této procedury. Doposavad jsem se to
nedozvěděl. Tak Vás Vážený a milý pane soudce prosím, řekněte mi,
proč, proč se na letišti přistoupilo k rektální prohlídce.
Soudce mi nic neřekl. Chápavě se na mě usmál a odsoudil mne k
nejnižšímu možnému trestu za urážku homosexuála ve službě, takže
mám na přemýšlení jen sedm měsíců a dva roky. Jsem na cele s jedním
bláznem, který vyřvává, že vyhodí do vzduchu letadlo a je mu u
prdele jak.
16.
kampa kafé
Dobrý den,
dostala se nám do rukou Vaše žádost a zároveň výběrové řízení
názvu nové kavárny a vše souvisejícího.
Tedy naše oddělení zasedlo ke dlouhému stolu a nejlepší z kreativců
a kreatůr počali přemýšlet. Já, jakožto jejich vedoucí, jsem je
zamknul do zamřížované místnosti a klíč vzal sebou na služební
cestu na Kokosové ostrovy, kde měl jsem posoudit nový noční klub.
Když jsem se po desíti dnech a asi třiceti nocích vrátil, tak první,
co jsem po návratu učinil, bylo, že ač večer byl v půlce, tak
zamířil jsem do sídla firmy a po kontrole bankovních účtů, trezoru
a prasklin ve fasádě, zamířil jsem k oné místnosti, kde zanechal
jsem svoje pracovníky. Avšak jaké bylo mé zklamání, když namísto
pilně se komíhajících postav kolem flipchartu, žonglujících jedním
nápadem za druhým, mne po odemčení zpohlavkoval nos zápach a že ho
byl pořádný macek. Nakonec jsem byl rád, když jsem se s kolíčkem na
nose probojoval k vypínači, podivně zašermoval rukama a rozsvítil.
Co jsem uviděl, to mi vyrazilo dech. Nepopsaný flipchart, bílý jako
stěna. Na podlaze se válely nějaké ohlodané lidské kosti a mříž v
okně byla roztažena. Podle značek a typů hodinek jsem z kostí
poznal všechny svoje kreativce, kreatůry zmizeli. Škoda, dlouho
jsem je sháněl a byli pro firmu přínosem, obzvláště co se platební
morálky zákazníků týkalo.
Tedy tragédie, co budu dělat, blesklo mi hlavou. Nakonec jsem si
objednal u
své roznáškové služby pizzu
Piko, tzatziky
Hero,
tiramissu Kokeš a k tomu pět litrů Redbullu s absinthem, zavřel se
ve své kanceláři a pak si nepamatuji již skoro ničeho, jen nechápu,
jak se do mé kanceláře vešli ti tři sloni, cisterna s vazelínou a
maska King konga v životní velikosti.
Probudily mne silné paprsky ranního slunce. Koukl jsem se na
hodinky a zjistil, že to jsou slabé paprsky zapadajícího slunce. I
zaplakal jsem poprvé. Ale říkal jsem si, že se nevzdám, usednul k
flipchartu a počal si s fixem hrát. Fix byl vyschlý. I zaplakal
jsem podruhé.
Noc pomalu plynula v rychlém toku času a já neměl v ruce nic. Po
většinu času. Jíž půlnoc se přiblížila a tak postavil jsem se k
oknu, otevřel ho a zakřičel: „ Kníže temných sil, arcilotře temnot,
pane všeho zlého, jsem Tvým služebníkem a čekám tu na Tebe, svoji
duši připravenou, pero krví naplněné!“ a u toho stál podle návodu z
knihy „Kterak vyvolávat Satana, duchy a chaos“ na jedné noze, v
nose a uších jsem měl zastrčené měkké tužky Kooh-i-noor gumou
dovnitř a spodky jsem měl obráceně. Nic se nedělo. Dlouho se nic
nedělo. Zklamaně jsem zavřel okno a zoufale usedl před stále
prázdný flipchart. I zaplakal jsem potřetí a v hučení vodopádu slz
usnul jsem. Prapodivné sny se mi zdály a mezi nimi i jeden o
čtyřech mužích na třech lodicích, kteří marně hledají zlatého
lososa v zamrzlých peřejích regálu Makra. Ráno jsem se probudil a
přede mnou ležela kopie smlouvy s pánem zla, mnou vlastnoručně
hemoglobinovým inkoustem podepsaná. A v hlavě jsem uviděl nápad.
Tento počal zrát, rostl a jak hruška ve skleněné láhvi na strom
posazené se roztahoval, až nešel již z láhve ven ani dostat.
Naštěstí se mi to snad skrze papír podaří. Tedy můj návrh na název
této kavárny zní:
KAMPAK
jak vidno složenina je ze dvou slov Kampa a Kafé. Navíc se dá
použít rovnou i v případné reklamní kampani, zde jen neúplný výčet
návrhů:
KAMPAK dnes půjdeme?
KAMPAK bychom chodili?
KAMPAK bychom chodili, když nám Pán Bůh Kampu dal.
Kampak mladej, kampak ? - KAMPAK dědku (fotr, matko), KAMPAK !
Dokonce je možná i anglická verse CUMM PACK, která ovšem by mohla
vyvolávat mylné domněnky, že nejedná se přímo o intelektuelní
kavárnu plnou mladých studentek klasické filologie v neviditelně
sexy spodním prádle.
Dále mě napadla verse nápisu a loga KAMPAK, kdy na posledním K
sedí ladovský vodník z vrby a bafá z dýmky. Bohužel ten divný vnuk
Lady se chová jako magor (nic neobvyklého, utrpěl vzdělání na
právnické fakultě) a pečlivě hlídá používání díla jeho děda. Tedy
vymyslet jiného vodníka nebo se s nějakým vodníkem domluvit. Mám
k dispozici za mírný poplatek vyjednavače, ostřílené ruské maladce
z divadla Dubrovka a školy v Beslanu.
Tedy to je zatím vše neboť čas mě tlačí a já musím pracovat i na
dalších zakázkách.
Tedy s přáním pěkného dne se loučím a přeji
úspěch Vašemu podniku, ať je již jeho název jakýkoliv, jen osobně
dodávám, že pokud se bude tento podnik jmenovat jinak, než jsem
navrhnul, tak s moji uraženou ješitností asi nevydržím.
p.
17.
Máme
táborský luncheon meat
tu
v
Bělehradské
velkořeznickou
prodejnu
zmaloprivatizoval
a
z
ulici
jednoho
řezníka,
vede
již
drahnou
dobu,
úspěšně
vedoucího
se
stal
pomalu
svoji
ji
skoro
velkopodnikatelem (o kus dál má ještě další 2 řeznictví, přičemž dvě
spolu přímo sousedí, což by jistě stálo za obširnou ekonomickou
studii). A tento muž je velmi shánčlivý, šetrný a podnikavý.
A tak se stalo, že se jednoho krásného dne roku 2000 (myslím)
objevily
nad
skleněnými
vitrínami
jeho
řeznictví
konzervy
pojmenované táborský luncheonmeat. Chystaje zrovna tehdy menší
grilování na chatě a jsouce společně s ostatními účastníky akce
studenty nemajetnými, krom masa různého výsekového a uzenin
masově chudých, nás konzervy s táborskou specialitou zaujaly svojí
lehce podbízivou cenou 9,90,-Kč.
Inu koupili jsme jich asi 8.
Na chatě brzy maso došlo, i vuřty již grilem prošly, tak nezbylo,
než otevřít luncheonmeat, lahůdku to, kus domoviny pro polárníky a
jiné dobrodruhy v plechu zabalený.
Konzistence překvapila. Ani tuhý, ani tekutý, něco jako amaroun. Z
konzervy na prkénko s podivným zvukem se vyvalil a chvilku
klepal. Snad vlivem alkoholu jsme si i mysleli, že je to určitá
forma života. Avšak hlad byl nemilosrdný a nabrousil nože.
Ukrojili jsme plátky, cca. 2 cm tlusté a položili je na gril. Jen se
dotkly nahřáté mřížky, s bolestným stenem projely až do řeřavého
uhlí a tam se v ukrutných mukách svíjely, plamenem chytly a jakoby
ani nikdy snad nebyly.
Nedalo nám to a ukrojili jsme silnějších plátků. Asi tak 5 cm. Děj
se opakoval. Přišla na řadu druhá konzerva. Nakonec plát tloušťky
cca. 7,52 cm se na mřížce grilu udržel, vytvořila se na něm i
kůrčička a po chvíli byl shledán hotovým.
I přes pokročilou hladinu alkoholu v krvi se losovalo, kdo první
pozře sousto této many táborské.
Již nevím, komu los určil dějinnou úlohu, ale někdo to byl, kdo
otevřel ústa a první ochutnal. Po chvíli ticha, kdy degustátor s
viditelným napětím každou jednotlivou molekulu luncheonmeatu
analyzoval, se tomuto na tváři rozlil blažený úsměv. Takový úsměv,
jaký by bylo možno spatřit na tváři japonského pilota s bílou
čelenkou s červenou skvrnou velikosti japonského jenu, který
prolétl se svým strojem výtahem do podpalubí americké letadlové
lodi, tam odložil bombu a druhým výtahem zas vylétl ven, kdyby k
tomuto někdy došlo.
Byli jsme ujištěni, že se to dá jíst a není to strašné. Posilněni
vírou v kamaráda jsme i ostatní ochutnali. A věru to nebylo zlé.
Alkohol tomu ovšem vydatně pomáhal. Nakonec padly i další 3
konzervy.
Dál si nikdo nic moc nepamatoval, jen že ráno jsme ještě všichni s
podivným úsměvem seděli na terase u dávno vychladlého grilu,
kolem se pásly zelené srnky se žlutými puntíky, zajíci s batůžky v
péřových bundách Sir Joseph zpívali veselé sprostonárodní písně,
veverky tančily kankán a stromy větvemi točily klikami lanovek. A
to trvalo snad celý den.
Jsa muži mladí, avšak nikoliv toužící po životě mimo realitu, jsme
dalšího dne zbývající plechovky zakopali na neznámém místě a
vrátili se zpět do civilizace. Řekli jsme si, že na to vše
zapomeneme, nikdy se nic nestalo a tak to bude nejlepší.
..
Čas plynul jak voda v řekách, na táborský luncheonmeat jsme již
zapomněli, avšak došlo k oněm tragickým povodním léta roku 2002, o
kterých jsme poslouchali nervózně zprávy v rádiu, již o trochu
bohatší, na palubě 250 koňskými silami obdařeného motorového člunu
majícího kotviště v chorvatském Punatu a sázeli se, zda dojde i k
zaplavení právnické fakulty, což by, při troše štěstí a rozmočení
určitých listin, mohlo některým z nás (jmenovitě mně) výrazně
ulehčit studium, o možnosti prospěchového stipendia při zřícení
celé fakulty nemluvě.
Nestalo se a my se vrátili zpět, já věren povinnostem mladého muže
jsem se i se svým malým terénním vozem dal všanc lidem v tísni a v
jižních Čechách rozvážel statika a psycholožku k jejich krutým
rozhovorům s majiteli zatopených nemovitostí (slovenský termín
„Nehnutelnosti“ by se použít asi nedal), kdy statik přišel, vyřknul
ortel a psycholožka to rovnala a já se pokoušel pomáhat oběma.
Jak práce na jihu již nebylo, vše bylo srovnáno se zemí, a já jsem
byl přesunut i se svým vozem do pražského skladu, odkud jsem měl
rozvážet pomoc potřebným. A jaké bylo moje překvapení, když se mezi
pomocí objevilo pár palet z Tábora. Avšak nebyl na nich přímo
„táborský luncheonmeat“, nýbrž sice to samé (podle složení a jedné
mnou zkusmo k posouzení otevřené konzervy), leč opatřeno kresbou
kohouta, rumunským nápisem a popiskou, z které jsem pochopil, že je
to určeno k prodeji mimo EU.
Pokoušel jsem se všem vysvětlovat, že tento danajský dar by mohl
způsobit větší neštěstí než samotná voda, leč nebyl jsem vyslyšen a
tak do balíčků, které směřovaly do vesnic kolem Vltavy (Davle,
Štěchovice) vyrážely, krom konzerv táborského kohoutího něčeho,
též dary italské vlády, a sice naložené hříbky ve skleněných
sklenicích a tomata v plechovkách. Co se z této kombinace dalo
uvařit a jak to mohlo postiženým pomoci, je mi neznámo, avšak
pravdou je, že v této oblasti panoval zvláštní klid.
Abych zbytečně nenapínal. Voda opadla, já svoji činnost ukončil a
vrátil se zpět v rodný Vinohrad. Avšak jaké bylo mé překvapení,
když někdy v říjnu jsem zašel ke svému řezníku a tam na skleněných
vitrínách
byly
pečlivě
srovnány
a
vystaveny
konzervy
se
zlověstným kohoutem.
Za 9,90,-Kč.
Z nostalgie jsem si jich pár koupil, ale nikoho jsem již nedonutil,
je se mnou na gril vhodit. Nakonec někde zmizely, buď odešly sami
nebo jsem jim pomohl, již nevím, jediné co mi zbylo je tato
vzpomínka
a
luncheonmeatu,
napolo
kterážto
zapomenuté
byla
teorie
nějak
vzniku
navázána
na
táborského
zvyk
lidu
táborského, který uvěřiv, vše vhazoval do kádí u hranic města,
přičemž podle této teorie musely být zvláštní kádě pro věřící rasy,
kteří si přinesli práci sebou.
věděl, že další rok přijedu zas a tak bude
to na věky věků, dokud
tu já nebo můj kufr budeme. Místa na nálepky je na něm
ostatně ještě dost.
18.
Polštář
U mě v bytě. My dva. Najednou začnou na zdech dopady kulek vznikat
krátery po kulkách. Stojíme proti sobě, chvíli na sebe nevěřícně
koukáme a pak se kácíme k zemi.
„Po Tobě někdo jde?“ voláš na mě v rachotu palby.
„Né, kdo by po mě šel, já nemám žádný nepřátele, mě maj všichni rádi.“
„Všichni ?“, ptáš se.
„Dobře Ty né!“
„No proto!“
„No ale v tom případě Ty musíš mít taky dost nepřátel!“, kontruju a oba
se plazíme pod odlétavající omítkou a kusy cihel z dosahu palby.
„Jakto?“
„No musí bejt takovejch ctitelů, kterejch si odmítla!“
„Třeba Tebe?“
„Mám v ruce kulomet?!!“ a udělám nechápavej obličej.
„Co já vim, Ty si schopnej si pozvat na tenhle kousek tvý povedený
kámoše!“
„Hele a není ten Tvůj náhodou žárlivej?“ Vypláznu jazyk
„Nebo ta Tvoje?“ Vyplázneš jazyk
„Trochu! Ale většinou to končí fackama!“ udělám ksichtík andílka.
„Ty si pod pantoflem!“ směješ se mi.
„Ne, já si ty facky zasloužím“ zasměju se.
„To se teda máš čím chlubit!“
„Ale Tobě sem nevěrnej nebyl“
„Tak si to pořád nevyčítej!“
„Hele já si nic nevyčítám, prostě nebylo proč!“
„hele nesnaž se překonat kadenci kulek, kadencí komplimetů, už takhle
jich od Tebe bylo jak za rok!“
„Jó, ale za rok co se vidíme jen jednou!“
Najednou ticho. Koukáme se na sebe a zařveme najednou: „Došly mu
náboje!“ Začneme se smát, v tom tichu po bouři zněl ten smích jak bouře
sama. Všude se vznáší prach a vypadá to, že bude potřeba dost sádry,
někde bych řekl, že bude potřebovat i dost cihel, podlahy, stropu, oken a
dalších maličkosti. Kouknu na Tebe a neodpustim si to: „Host do domu,
Bůh do domu“. Ohlušující palba dalších kulek, jsme opět na zemi, kouknem
na sebe.
„Myslíš, hosta s kulometem?“ zakřeníš se.
„Moc bych se nesmál, za chvíli se už nebudem mít za čim krýt. Ale mám
nápad.“
„Ty? A jakej?“
„Musíme se dostat do ložnice!“
„Co sem od Tebe mohla čekat! Kolem kulky a palba a Ty myslíš na svoje
kulky a…“
„Kurnik, tak to není! Tady jde vo kejhák a nepopírám, že ke kejháku
kulky patří, teda k mýmu, k Tvýmu kejháku patří zas něco jinýho, ale to
zas nemám já, tak promiň!“
„V pohodě, třeba unikneme vo kozy“ říkáš, já se na Tebe kouknu, směju se
jak kdysi.
„Tak do ložnice! Jde o kulky a kozy, jedině do ložnice!“ velím rázně.
Všude kolem bubnuje olověný déšť. Plazíme se pod hranou dopadu kulek.
Já první sonduju, kam se dá strčit čumák. Celkem to vychází. Dostáváme
se do kuchyně. Nešťastně se kouknu na tříštící se nádobí.
„Střepy prej přináší štěstí!“ mrkneš na mě.
„Super, taky tu jsi!“
Jen zasyčíš.
Konečně ložnice, jakmile se dostaneme dovnitř, palba uniká. Zkouším-li
vystrčit čumák, tak ihned vcelku přesně znovu začne.
„Tak to si mě teda musíš hodně považovat, když k
tomu, abys mě dostal
do ložnice obětuješ skoro celej byt.“
„Kvůli Tobě bych obětoval všechno, kurnik, sem Ti říkal a psal, ale
tohle není můj nápad ani styl!“
„No nevim jestli jsou nebezpečnější ty kulky nebo verše?“ vyplazuješ
jazyk.
„moje kulky?“
„Sice si matně vzpomínám, ale nepamatuju si, že bys jich měl pár tisíc, z
olova a nechal by sis s nima střílet do zdi, natož ještě svýho bytu..“
„Hele a co jiný řešení?“
„Jaký?“
„Víš, ten střelec sem pálí z
jedinýho místa, a odsud se mu nedostane na
dostřel jedině ložnice.“ Tvářim se významně.
„Hm a dělat tu budem co, než se policie zmobilizuje a odstřelí toho
šílence?“ sedáš si na postel.
„Já bych věděl“, mrkám a začnu se po drákulovsku s rukama nad hlavou
blížit k posteli.
Stoupáš si na postel, do ruky bereš polštář a začínáš se bránit: „já
svoji čest nedám snadno, moji tvrz nedobudeš bez krvavých obětí“ voláš a
napodobuješ hlas středověkého bojovníka.
„Hurráá, hrr na ně!“ Zakřičím a beru se postel ztečí. Házíš po mně
polštář. Chytám ho, vrávorám a vypotácím se s nim v objetí ze dveří
ložnice až do obýváku. Střelce ještě nedostali
růžovým peřím.
a obývák se naplnil
20.
generální ředitel
Mám svoji nuznou kancelář na vrcholu menšího mrakodrapu a občas, když
se nudím, tak se za slunečného počasí koukám z okna na město pod sebou
a sleduji, kam až dosahuje stín mého mrakodrapu. Zrovna nedávno jsem
navrhnul, po pár láhvích vcelku nudného červeného vína vcelku
nudnému primátorovi, že by se mohly nemovitosti na kružnici špičky
dopadu
tohoto stínu vyvlastnit, zbořit a na jejich místech by se
udělali parky. Dokonce jsem mu nabídl veskrze nevýznamnou částku na
tuto bohulibou akci do městského rozpočtu. Pod jedinou podmínkou. A
sice, že v každém z šestnácti nových parků bude záhon či stromořadí
vysázeno do jedné z číslic od šestky do dvaceti dvou, abych vytvořil, což
jsem milému muži zatajil, ty největší sluneční hodiny na světě, na které
se budu moci koukat jenom já. Už se těším, jak hrající si děti pokryje
stín mého mrakodrapu a jejich tvářičky se budou obracet k bezmračnému
nebi, kde sluneční kotouč bude zakryt tímto mým mrakodrapem a ony
uvidí a zapamatují si reklamní nápis, který je vyveden přes celý
mrakodrap. Sice vyrábí moje firma většinou zboží, které si děti
nekupují, ale jednou dospějí a většina z nich specializovaného obchodu
se zatmavenou výlohou navštíví.
Dnes ráno mi zase odboráři bušili na dveře, sekretářku drze přeskočili
a otevřeli si jimi notně obušené dveře do moji pracovny. Zrovna jsem si
listoval v novém katalogu luxusních limuzín a rozhodoval se, zda si ze
zisku pořídím Jaguara, Bentleyho, Rolls Royce či Maybacha. Jejich
příchod mě vyrušil, tak zapomněl jsem, které z těchto aut má ve své
výbavě mnou požadované čalounění sedaček z pandích kožichů.
Bojovně vstoupili do mé kanceláře. Nevšimnul jsem si jich hned. Přeci
jenom byli dvě stě metrů ode mne, zahaleni v oparu toho rána teprve
patnáctého doutníku průměru a tvaru stehna ženy z Kuby, která ho
ubalila na svém stehně do tvaru svého stehna. Občas se stávalo, že
v rámci expedice do kontejneru přibalili omylem i její nohy, což
dodávku poněkud znehodnotilo. Zas následující dodávka měla jiné tvary.
Ale zaslechl jsem z dáli šramot a zpozorněl jsem.
Takže úsilí věnované počtu válců motorů se mi popletlo a já zapomněl,
kolik má který dvanáctiválec a víceválec nejen počet ventilů, ale i
objem. A objem nelze ničím nahradit. Říká se to, ale zeptejte se spíše
mého chaufera. Ten to musí vědět nejlépe, vždyť on přijede každé ráno do
garáží, zaparkuje svůj sedan té nejnižší střední třídy (já říkám vyšší
otrocké) vedle mojí současné limuzíny, chvíli si seřizuje patnácti
elektromotory sedačku tak, aby se v ní pohodlně usadil, a dělá to již
patnáct let a stále vhodnou pozici za volantem nenalezl. Jednou e mi
svěřil, jak je těžké tu pozici naleznout. Dále prohlásil, že prý je to
divné řídit auto, které stojí víc, než si vydělala jeho rodina za
poslední tři generace, a sedět u toho pohodlně. Je to možné, jeho rodina
pracovala vždy manuálně a tak se mohla vytvořit nějaká deformita,
s kterou konstruktéři, deformování jen nakláněním nad konstrukčními
plány, nepočítali. Tedy zeptejte se jeho, zda mu objem motoru moji
limuzíny vyhovuje. Co se týče celkového objemu moji limuzíny, tak tomuto
dobrému muži nebude vyhovovat asi nikdy, vždy kveruluje při parkování,
že svým autem by se tam vešel dvakrát a auto moje stále má kufr o dva
bloky dále. Asi má pravdu, ale v jeho autě si prostě pohodlně nesednu,
jednou jsem to zkusil a musel mi pracně vysvětlovat, že
nesedím ve
schránce na rukavice.
Takže odboráři se dusili dýmem u vchodových dveří do moji pracovny.
Odložil jsem onen časopis na ručně zhotoveném papíře a zaposlouchal se
do zvuků vycházejících z kubánské mlhy. Kašlání v dáli mi oznamovalo
návštěvu. Zvednul jsem telefon a zeptal se sekretářky, zda mi nějakou
návštěvu hlásila, či zda se jedná o přepadení. Zmateně mi odpověděla
zablekotáním do telefonu, že jedná se o odboráře a že se s ní nepárali a
hned vkročili dále. Na moji otázku, kde se vzali v mnou řízeném podniku
odboráři
již
nedokázala
mi
odpovědět.
Tak
jsem
ji
propustil
z telefonního hovoru a z podniku vůbec. Než položila telefon, tak mi
řekla, že je také v odborech a že výpověď je neplatná.
Za hradbou teakového stolu o sto metrech čtverečních mi stále ještě
bylo dobře a bezpečno. Zmáčknul jsem tlačítko, červené, a ozval se
velitel ochranky. Sdělil jsem mu, že v mé kanceláři se prý potulují
odboráři a zažádal ho o sjednání nápravy. Sdělil mi, že k nápravám si
mám zavolat automechanika, že on je také odborář a nesmí proti kolegům
zakročit. Ani kdyby mi seděli na nápravě. Z tuhé nápravy to začalo
vypadat na nezávislé zavěšení. Doufám, že porota bude dostatečně
nezávislá, aby všechny odboráře dokázala zavěsit. Včetně ochranky.
Klopýtání nohou o parkety, šmátrání dlouhých nehtů a kombinovaných
kleští o zeď i občasný pád dřevěného rámu schraňujícího vzácnou malbu
bylo mi vodítkem, že nebezpečí se přibližuje. Podle kovových zvuků jsem
poznal, že spadnul na cestě odborářům vpřed Piccaso, tedy samotný obraz,
jeho cena snad nikoliv.
Nu což, dým jim brání v pochodu vpřed, moje
bystrá mysl mě vedla stejně dobře jako podnik, tak vytáhnul jsem
z humidoru ten největší doutník, který mi osobně zaslal samotný El
Commandante poté, kdy poslal jsem mu na jeho ostrov svobody pozdrav,
který zajistil jemu svobodu na dalších pět let a mě půlku ostrovního
pobřeží na let dvacet. Řetěz hotelů se zvláštními službami stal se mu
perlou, podle mého; podle remcalů, stal se dalším z okovů. Nemám rád
remcaly, plná huba keců a prázdná peněženka. Tomu se přeci nedá věřit.
Sirka zahořela plamenem a já, pozvednuv jí k špičce doutníku, poznal, že
jsem udělal chybu. Toto sirnaté světélko vytvořilo odborářům ono
pověstné světlo na konci tunelu. Věděli kam jít, kde jsem. Zkoušel jsem
je mocným bafáním oklamat, ale plíce řekly brzy stop a plicní sklípky se
s zalapáním po dechu zavřely. Očekával jsem již jen nejhoršího. A stalo
se.
Z dýmu
se
počaly
vynořovat
zesinalé
tváře
odborářů
a
já
z padesátimetrové vzdálenosti poznal, že jedná se o ně. Nadarmo přeci
jenom ředitelem nejsem.
Narodil jsem se v rodině, kde mělo ředitelování tradici. Můj dědeček byl
ředitelem. Byl ředitelem po svém otci, ten byl ředitelem po svém otci a
ten zas po otci jeho. Vlastně na chodbě rodinného sídla visel ředitel
vedle ředitele, vždy vkusně zasazen do dřevěného rámu, na napnutém
plátně
tvář
s napjatými
rysy,
které
ani
snad
jinak
malíři,
pod
pohrůžkou odebrání honoráře namalovati nemohli. Oční oblouky ostré,
nos hrdě z tváře čnící, ústa pevně sevřená, základ našeho rodu. Také
dobré
sňatky.
Vlastně
člověk
se
může
stát
ředitelem
buď
pílí,
cílevědomostí, vzděláním a vůbec schopnostmi a nebo, a to je cesta kratší
a příjemnější (alespoň do svatební noci), sňatkem.
Jedno je jisté, můj prapraprapraprapraděd se nerozvedl, ač v ten moment
by mu to i v té době vzdálené i dosti silná církev rozvodu dovolila.
Přeci jenom si vzít v osmnácti letech devadesátiletou galapážskou
želvu, které její bláznivý chovatel vše odkázal, bylo zvláštní. Ale onen
prapředek vydržel. Umřel ale chudý, stejně jako jeho syn a syn syna
jeho. Leč byli ředitelé. Až se stalo, že otec otce mého otce zemřel také,
jako potomek svého předka a stále měl za chůvu a poté sebral sobě i za
manželku onu galapážskou želvu (přeci jenom se založením vlastní
rodinné církve podařilo překonat překážky kladené církví normální,
jejíž představitelé nemohli v Bibli najít, že je povolené pojmout za
manželku matku svou, obzvláště je-li želvou a to želvou velmi bohatou,
když ve vydání Bible sponzorovaném naší rodinou toto bylo jasně a
tučně vytištěno skoro na každé straně) a svůj obraz na chodbě. Až
dědeček se dočkal a želva, která doposavad firmu vlastnila, vedena
týmem střídajících se právníků, se vlivem stáří a podplaceného krmiče
stala pouhým prázdným krunýřem, o kterém ani nejlepší z právníku
nemohl prohlásit, že to v něm žije, ikdyž v něm uspořádal koncert
pochybné rockové skupiny.
Dědeček byl první z rodiny, kterému se podařilo převzít podnik plně do
vlastních rukou a nebyl vázán onou želvou v rozhodnutích. To byla
výhoda, neboť galapážská želva ve spojení s týmem právníků je tím
nejpomaleji se rozhodujícím organismem v celém vesmíru. Termín rigidní
je v porovnání s chováním oné želvy a týmu právníku hadí ženou. Pokud
někdo objeví pomaleji se rozhodující se organismus, tak máme povinnost
mu firmu předat. To vše se stalo takovou zábavnou historkou a navíc se
včera dělníkům podařilo odvézt z rodinného sídla poslední kus krunýře
milé želví předkyně včetně komba a kilogramu heroinu zanechanému
v tomto krunýři samotným Mickem Jaggerem. Po úmrtí drahé želvy došlo
též k bouřlivému rozvoji podniku. Pomohla tomu menší bouře, která
zatopila
továrny
konkurence,
když
se
zrovna
v moment
tohoto,
meteorology nazývaného protržení oblohy, rozhodl hrázný na naší
přehradě na vrcholu údolí, v kterémžto údolí se bohužel nacházely
jejich továrny, upustit vodu, aby mohl zkontrolovat na základě mírně
zmuchlaného a nevyplaceně poslaného dopisu Ericha von Dänikenna , zda
na dně se nenalézá archa úmluvy.
Bohužel pojišťovna jim škodu
nezaplatila, ač jsem se o to, jakožto její jediný vlastník plně zasadil.
Leč podmínky smlouvy byly neúprosné a žádný z exkonkurentů nemohl
včas hlášení o škodě do kanceláře, pro tuto situaci v batyskafu na dně
Mariánského
příkopu
specielně
zřízené,
suchou
a
nepoškozenou
na
rýžovém papíře psanou rtěnkou po Marilyn Monroe včas doručit.
Odboráři se řítili stále mě vstříc. Již jen dvacet metrů, podle padající
mušle od Duchampa vtipně nainstalované tak, že fungovala, osobně to
mohu potvrdit, a neválela se zbůhdarma po podlaze, tedy alespoň před
návštěvou těchto mužiků. Asi to budu mít k vykonání malé, však
významem velké, potřeby dále. Zvednul jsem telefon a zavolal na policii.
Nikdy předtím, jsem na policii nevolal, a tak jsem byl překvapen, když
ozval se mi nějaký hlas šumějící z nahrávky a sdělil mi, že pokud se
cítím ohrožen na životě, tak mám vyťukat na číselníku telefonu datum
bitvy na Midwaii a bude mi pomoženo. Datum mě zmátlo, tak položil jsem
telefon a znovu ho zvednul a zavolal do japonské pobočky, bych se vnuka
generála Jamamota zeptal, kdy že se toto stalo. Poté, co vyslechnul jsem
si od tohoto chrabrého potomka velkého Japonce (prý metr šedesát dva)
účetní uzávěrku, jsem se ho optal na datu oné bitvy. Chvilka ticha a
pak příslib, že mi to pošle na email. Skvělé! Ještě jednou jsem zkusil
policejního telefonu, který mě překvapil otázkou velikosti poprsí
Nicole Kidmannové. Vzdal jsem to. Nicole jsem jednou omylem potkal ve
svoji ložnici, ale byla tma a já nechtěl nikam šahat. Stačilo mi, že
šahala všude ona. Takže nic. Nepočítám-li, že po tomto zážitku svolila
s natáčením filmu s podivným názvem Návrat do studených hor.
Vzpomněl jsem si na to, co říkal mi můj děd. Když na Tebe někdo útočí,
tak vyraž také do útoku. Zmáčknul jsem tlačítko, klimatizace se
spustila a okna se otevřela. Místnost se stala jasnou a já uviděl
odboráře jasněji a oni mne též. Bylo jich sedm. Sedm. Sedm statečných?
Nikoliv, sedm zbytečných, řekl jsem si pro sebe a pro všechny se zasmál.
Pohledy se střetly. Mahagonové podhledy na to ze stropu hleděly.
Situace, kterou bych nepřál ani svým nepřátelům, to se tak říká, musím
říct a dodat, že bych to svým protivníkům vcelku přál a rád byl divákem.
Sedmero dobrodruhů v epesních modrých montérkách zmateno obrovským
prostorem. Jasným viděním byli rozhozeni. Jak hmyz silnou halogenovou
výbojkou byli přitahováni ku mne. Blížili se a já zalitoval, že z vojny
jsem byl kapitálem omluven. Takže zákop jsem do parket z tři tisíce let
starého
sekvoje
nebyl schopen vykopat, a to jsem se ručně vyrobeným
perem od Wathermanna o to trojím dloubnutím i pokusil. Zlatý hrot
zůstal v podlaze a já v křesle se do zákopu neponořil. Obklopili můj
stůl. Vypadalo to směšně, na dvacet metrů délky stolu sedm odborářů,
jeden na skoro tři metry. Mezi nimi
mezera, že projel bych svoji
limuzínou, kdyby zrovna i s řidičem nebyla o sto patnáct pater níže a
jich bylo o tři až pět (zpětná zrcátka jsou drahá) méně. Představili se
mi. Jak jsem pochopil, tak jsem se představovat ani nemusel, věděli o
mne skoro vše. Dokonce i to, že jsem generálním ředitelem, vrchním
akcionářem, a že je nemám rád. Dobré vstupní podmínky do rozhovoru.
Dopadlo to tak, že došlo k jednání. Jednání bylo dlouhé, tvrdé a
podnětné. Netušil jsem, jak dlouhá, tvrdá a podnětná může násada od
krumpáče být.
Jednání skončilo dohodou. Zcela dobrovolně jsem, rukou skoro společně a
nerozdílně spojenou s mým tělem oním zbylým vláskem svalů podepsal, že
pracovní týden se z osmdesáti hodin snižuje na čtyřicet a ani jsem u
toho nehnul brvou, tedy zkoušel jsem to a od té doby se moje brvy nad
očima moc nehýbají. Jsem rád, když si mrknu v momentě, kdy zrovna chci.
Podobně jsou na tom i ostatní moje brvy.
Poučen tímto zážitkem jsem se změnil.
Doposavad
jsem
si
myslel,
že
v řádně
fungujícím
podniku
je
nejdůležitější věcí dobré vedení. Ale není tomu tak. Jak jsem tak skoro
ještě seděl v křesle a snažil se vytočit na pětkráte zlámanými prsty
číslo nikdy dost rychlé záchranné služby, tak
jsem zjistil, že
nejdůležitější věci pro fungování podniku jsou dobré vztahy s odbory.
Proto přicházím s touto výzvou k založení odborového svazu. Zde je můj
návrh odborového svazu generálních ředitelů:
„My,
generální
s ručením
ředitelé
omezeným,
všech
ducha
akciových
neomezeného
společností,
připojujeme
společností
se
k celému
pracujícímu lidu tohoto světa, všech zaměstnanců společností s ručením
omezeným či akciových a zakládáme odborové sdružení. Odborové sdružení
generálních ředitelů. Vědomi si svoji marginální role na budování
lepších zítřků, žádáme i my svoji ochrany. Vždyť bez nás, generálních
ředitelů by nebylo odborářů a bez nich by nebylo pokroku. Umírněného
pokroku. Tedy jdouce s odborovým svazem ruku v ruce na věčné časy a
nikdy jinak, zakládáme i my naší odborovou organisaci. Tato organisace
má za úkol chrániti naše zájmy a životní potřeby, Nikdy si nedokáže
představit, jaké je to těžké dilema vymýšlet, kam navésti zisk, aby
nepřipadl do nepovolaných rukou, kterak je to těžké vytvořit ztrátu ze
zisku, jak bezvýchodná situace je nad rozdělováním odměn mezi sebe,
nemluvě o dlouhých a nudných, až ubíjejících jednáních s úředníky
finančního úřadu na palubách firemních jachet a kolik stojí maso pro
žraloky, aby tito parybové vytvářeli jednání honosnou a důstojnou
kulisu. Tímto krokem ze svého jádra vylučujeme generální ředitele
státních podniků, kteří si hospodaří s tím, co odevzdáme na daních, když
i přes věrné paryby toto musíme učinit.
Nikdo si nedokáže představit, kolik nás stojí úsilí vysvětlovat naším
zaměstnancům, že produktivita práce je na prvním místě a že teprve když
ona stoupne o třicet procent, počet zaměstnanců klesne o procent
čtyřicet a zisk firmy zas stoupne o procent padesát, tak že je možné
zvýšit mzdu o inflaci. Vždyť tato matematicko-logická úloha by dostala
na
kolena
i
nejednoho
relativně
dobrého
houslistu
s implicitně
vyplazeným jazykem a iracionálním účesem.
Tedy my, generální ředitelé, žádáme pro sebe ochrany. Vždyť výkon naší
funkce nás obírá o základní lidské emoce. Jak máme projevovat své
základní lidské city a pocity pod knutou věčného zisku? Všichni si
myslí, že tato dilemata jsou jednoduchá, ale nejsou.
Nemáme rádi strádání, bídu a chaos. Neb toto snižuje míru prodeje a tedy
i ziskovosti a to opět podporuje bídu a chaos. I my, generální ředitelé
si
zasloužíme
uznání,
pocit
dobře
vykonané
práce
a
erekci
bez
podpůrných prostředků. Dokáže si vůbec běžný člověk představit, jak
těžký je náš život? Dostaneme svoji zaslouženou výplatu, jdeme si něco
zakoupit, třebas něco užitečného, například čtvrté auto pro pátou
milenku,
vytáhneme
z papírového
sáčku
pět
set
papírových
pětitisícovek, a hned po telefonátu prodavače přijede policie a na
podlaze ležíme jako ti nejhorší bankovní zločinci a pak výplatní páskou
musíme dokazovat, že ony peníze jsou veskrze čisté a auto nás po mírném
obulusu pro zasahující policisty vyjde dvakráte tak draho.
trest, dostávat mzdu v hotovosti?
Copak je
Vždyť to není přepadení banky, to je
výplata.
Výlet do Švýcarska na lyžování v rámci odměn? A kam asi máme jet
lyžovat?
Na
Šachty
u
Vysokého
nad
Jizerou?
Tam,
kde
potkáme
zaměstnance v otrhaných anoracích značky Honnecker, kterak sjezdovku
na jedné vlastní a druhé půjčené lyži křižují a oni se pak v práci
veřejně smějí nám, že lyžujeme ve stejné stopě jako oni a jsme navíc
pomalejší,
pak
má
produktivita
práce
stoupat
stejně,
jako
když
nepotkáme je ve Vadúzu? Jak rádi bychom, mi generální ředitelé
lyžovali na Šachtách, ale nemůžeme z výše uvedeného důvodu. Není to
diskriminace ? Proč si musíme koupit na švýcarské uhlazené sjezdovce
nakládaného humra v kaviáru se šampaňským, proč si nemůžeme dát pod
ementálovitou
českou
sjezdovkou
u
stánku
promaštěný
bramborák
s plechovkou piva? A když toto není diskriminace, co jí vlastně je?
To
že nemůžeme do kempu v létě na Trhovky na Orlíku, protože by jsme byli
napadeni zbytkem osazenstva jakožto kapitalističtí vydřiduši? Copak si
někdo může myslet, že Saint Tropéz je lepší? Dokáže si vůbec někdo
představit, jak těžké je mít na jachtě padesát miss z nejrůznějších zemí
a plnit jejich požadavky a tužby; vždyť jenom kdyby na palubě mělo být
dostatečně velké zrcadlo pro každou z nich, tak bychom si museli
pronajmout tanker. Ale copak se dají na tankeru, v tom smradu po
zbytcích ropných produktů, naplnit
i ostatní přání těchto dívek.
Nedají. Zkuste dojet s tankerem k pláži a hned se kolem vás vyrojí
nafukovací čluny s maniaky, pro
které je kus škeble důležitější
vlastního života a lezou vám na palubu a z ní spouštějí různá hesla.
Nemluvě o tom, že i polovina z oněch slečen má někde, byť dobře ukryté,
ale přesto libido. A libidu se ve zbytcích arabských uhlovodíků nedaří
dobře.
Máme duši a sociální cítění a pro ten smrad žádáme o
milost. Ale
jelikož víme, že odbory jsou silnější milosti, tak neházíme nadarmo
kosti a zakládáme odbory. Snad nebudou spory o tom, že i mi k tomu máme
právo. Tedy doufáme, že naše odborová organisace nás podpoří minimálně
stejně, jako jsme i my jí podpořili z našich dávek k získáni takových
tanků, na které se ostatní odboráři jen tak nezmohou. Naše tanky stály
mnoho známek do odborářských knížek a doufáme, že aniž by to do nich
kdokoliv řekl, že svými děly si svoje premiéru dobře odbudou a prvního
května, až s nimi vyrazíme do ulic slavit svátek práce, tak vyhrají. Ať
žijí odbory! Až do smrti! Jejich!“