Spolupráce psychosociálních krizových pracovníků a hasičů
Transkript
Spolupráce psychosociálních krizových pracovníků a hasičů
UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE EVANGELICKÁ TEOLOGICKÁ FAKULTA Diplomová práce Spolupráce psychosociálních krizových pracovníků a hasičů Iva Šímová Katedra: Teologické etiky Vedoucí práce: PhDr. Bohumila Baštecká, Ph.D. Studijní program: Teologie – navazující magisterský Studijní obor: Křesťanská humanitární a pastorační práce - diakonika Praha 2012 Prohlášení Prohlašuji, že jsem tuto diplomovou práci s názvem Spolupráce psychosociálních krizových pracovníků a hasičů napsala samostatně a výhradně s použitím uvedených pramenů. Souhlasím s tím, aby práce byla zveřejněna pro účely výzkumu a soukromého studia. V Praze dne 31.5.2012 Bc. Iva Šímová Bibliografická citace Spolupráce psychosociálních krizových pracovníků a hasičů: diplomová práce / Iva Šímová; vedoucí práce: Bohumila Baštecká. -- Praha, 2012. -- 118 s. Anotace Diplomová práce nese název: Spolupráce psychosociálních krizových pracovníků a hasičů. Psychosociální krizoví pracovníci a hasiči se setkávají při mimořádných událostech - při neštěstích, kde jsou v roli pomáhajících. Práce je psaná z pohledu „nováčka“, který se učí, jak dělat svou práci dobře. Cílem práce je zmapovat oblasti a možnosti spolupráce mezi těmito profesemi, které se v praxi potkávají, tak, aby obě profesní skupiny mohly dělat svou dobrou práci v souladu s vlastními očekáváními a očekáváním těch druhých. Práce se opírá o odbornou literaturu z českého a zahraničního prostředí. Postupy a metodika jsou zpracovávány především podle platných zákonů a Standardů psychosociální krizové pomoci a spolupráce. Diplomová práce je rozdělena na dvě části – teoretickou a praktickou. Teoretická část obsahuje vymezení základních pojmů, popis psychosociální krizové pomoci a spolupráce a hasičské práce z pohledu jejich hodnot, zásad, roli při neštěstí a souvisejících úkolů, cílů pomoci a spolupráce a jejich nositelů. Centrální část je zaměřena na oblast spolupráce mezi nimi. Závěr je věnován zkušenostem dobré praxe. Praktická část se odvíjí od realizovaného kvalitativního výzkumu – rozhovorů s pomáhajícími při konkrétní mimořádné události. Zjištěná data jsou porovnána s teoretickými východisky a obohacena o návrhy možností spolupráce mezi hasiči a psychosociálními krizovými pracovníky. Klíčová slova Psychosociální krizová pomoc a spolupráce, hasičská činnost, neštěstí, spolupráce, komunita. Summary The diploma work is called: The cooperation of psychosocial crisis workers and fire fighters. Psychosocial crisis workers and fire fighters meet at extraordinary situations – at disasters, where they are in the role´s of helpers. The diploma work is written from the position of newcomer, who is learning how to do their job well. The aim of this thesis is to chart the areas and possibilities of the cooperation between these two professions which meet in practice, so that they can make their job well and in harmony with their own expectations and expectations of the others. The thesis bear upon specialized literature from Czech and foreign environment. Procedures and methodics are compiles especially according to the valid legislation and The Standards of psychosocial crisis help and cooperation. The thesis is divided into two parts – the theoretical and the practical. The theoretical part consists of definitions of basic therm, the desrcibtion of the psychosocial crisis help and cooperation and the work of fire fighters from the point of view of their values, principals, roles, impositions, targets of help and cooperation and their bearers. The central part focuses on the area of cooperation between them. The end of the thesis is devoted to considerations about good practice and some experience of it. The Practical part is unwinded of realizated qualitative research – interviews with helpers during the concrete extraordinary situation. Finded out data are compared with theoretical basis and enrich of suggestions of possibilities of cooperation between psychosocial crisis workers and fire fighters. Keywords Psychosocial crisis help and cooperation, the work of fire fighters, disaster, cooperation, community. Poděkování Mé upřímné poděkování patří především PhDr. Bohumile Baštecké, Ph.D. za její odborné vedení, lidskost, vstřícnost a pochopení. Dále bych tímto způsobem ráda poděkovala kpt. PhDr. Evě Biedermannové, psycholožce HZS Středočeského kraje, za ochotu a věnovaný čas. Děkuji respondentům výzkumu za milá setkání. Srdečné „díky“ s omluvou patří mým nejbližším za jejich trpělivost a toleranci. Obsah Úvod ............................................................................................................... 9 I. TEORETICKÁ ČÁST .............................................................................. 11 1. Vymezení pojmů ...................................................................................... 11 1.1. Neštěstí z pohledu antropologie ....................................................... 11 1.2. Neštěstí – mimořádná událost – krizová situace .............................. 12 1.3. Skupiny zasažených (neštěstím) včetně pomáhajících .................... 13 1.4. Potřeby zasažených .......................................................................... 14 1.5. Reakce lidí na neštěstí ...................................................................... 14 1.6. Časový průběh reakce na mimořádnou událost ............................... 15 1.7. Pomáhání x spolupráce .................................................................... 16 1.8. Role a úkol ....................................................................................... 17 1.9. Týmy ................................................................................................ 18 1.10. Psychosociální krizová pomoc a spolupráce .................................. 18 1.11. Standardy psychosociální krizové pomoci a spolupráce ................ 20 1.12. Hasičský záchranný sbor ................................................................ 20 1.13. Integrovaný záchranný systém ....................................................... 22 2. Psychosociální krizová pomoc a spolupráce ........................................... 23 2.1. Hodnoty ............................................................................................ 23 2.2. Role .................................................................................................. 24 2.2.1. Psychosociální krizový pracovník ............................................. 24 2.2.2. Role v týmu ................................................................................ 24 2.2.3. Vedoucí týmu............................................................................. 25 2.2.4. Koordinátor ................................................................................ 25 2.2.5. Role v komunitě ......................................................................... 26 2.3. Úkol .................................................................................................. 26 2.3.1. Psychosociální krizový pracovník ............................................. 27 2.3.2. Vedoucí týmu neboli koordinátor dovnitř ................................. 29 2.3.3. Úkoly koordinátora směrem ven ................................................ 30 2.4. Cíle pomoci ...................................................................................... 30 2.5. Nositelé podle zřizovatelů ................................................................ 31 2.5.1. Dobrovolnické x profesionální týmy ......................................... 32 2.5.2. Tým posttraumatické intervenční péče HZS ............................. 32 2.6. Otazníky nad mezioborovou a meziresortní spoluprací ................... 34 3. Hasičská činnost ...................................................................................... 36 3.1. Hodnoty ............................................................................................ 36 6 3.2. Role .................................................................................................. 38 3.2.1. Hasič - záchranář ....................................................................... 38 3.2.2. Velitel zásahu ............................................................................. 39 3.2.3. Psycholog HZS .......................................................................... 39 3.3. Úkol .................................................................................................. 39 3.3.1. Hasič .......................................................................................... 39 3.3.2. Úkoly velitele zásahu ................................................................. 40 3.3.3. Psycholog HZS .......................................................................... 41 3.4. Cíle hasičské činnosti ....................................................................... 41 3.3. Nositelé hasičské činnosti ................................................................ 42 3.4. Otazníky nad novým pojetím úkolů základních složek IZS ............ 42 4. Očekávání ................................................................................................ 43 5. Spolupráce psychosociálních krizových pracovníků a hasičů ................. 46 5.1. Důvody pro spolupráci ..................................................................... 46 5.2. Hodnotové zakotvení spolupráce ..................................................... 47 5.3. Spolupráce jako proces .................................................................... 47 5.4. Cíle spolupráce ................................................................................. 48 5.5. Komunikace napříč různými rovinami............................................. 49 5.6. Spolupráce z pohledu zákonů a metodik.......................................... 50 5.7. Možnosti spolupráce v čase ............................................................. 53 5.6.1. Období před událostí .................................................................. 54 5.6.2. Krátkodobá pomoc ..................................................................... 54 5.6.3. Střednědobá a dlouhodobá pomoc ............................................. 55 6. Dobrá praxe.............................................................................................. 56 6.1. Kritéria dobré praxe z pohledu psychosociální krizové pomoci a spolupráce .................................................................................................... 56 6.2. Uznání spolupráce ............................................................................ 59 II. VÝZKUMNÁ ČÁST .............................................................................. 60 1. Cíl výzkumu ............................................................................................. 60 2. Výzkumný postup .................................................................................... 61 3. Příprava a průběh výzkumu ..................................................................... 63 4. Výzkumný soubor .................................................................................... 64 4.1. Kritéria pro výběr mimořádné události ............................................ 64 4.2. Základní informace o mimořádné události ...................................... 64 4.3. Respondenti ...................................................................................... 66 5. Použité metody ........................................................................................ 67 7 6. Etické předpoklady .................................................................................. 69 7. Způsob zpracování dat ............................................................................. 70 8. Validita výzkumu ..................................................................................... 72 9. Výsledky .................................................................................................. 74 9.1. Hranice a limity pomáhajících ......................................................... 74 9.2. Funkce komunity a její opory .......................................................... 81 9.3. Oblasti spolupráce ............................................................................ 86 9.4. Kritéria dobré praxe ......................................................................... 92 10. Diskuze ................................................................................................ 102 Závěr .......................................................................................................... 113 Seznam literatury ....................................................................................... 115 Přílohy........................................................................................................ 121 8 Úvod Při volbě tématu diplomové práce jsem hledala téma, které mi bude blízké (tzn., které bude součástí mého života), bude ve mně vzbuzovat touhu hledat a dozvídat se nové informace, bude mě oslovovat praktičností, zaujme mne svou specifičností, budu ochotna mu věnovat svůj čas. Téma spolupráce psychosociálních krizových pracovníků a hasičů jsem zvolila proto, že se pohybuji v obou světech (hasičském i psychosociálním); oba jsou mi velmi blízké a baví mě je více poznávat. Díky rodinné tradici jsem již několik let aktivním členem sboru dobrovolných hasičů v místě svého bydliště. Mám mnoho známých a kamarádů, kteří jsou také u dobrovolných hasičů nebo u profesionálů. Vyprávění o zásazích a jejich činnosti mě vždy fascinovalo. Studuji obor Diakonika, avšak pracovně jsem již několik let zařazena do systému sociálních služeb. Na začátku studia jsem narážela na odlišné vnímání našeho „protějšku“ v pomáhání: pro zákon o sociálních službách je to klient, kdežto pro psychosociální krizovou pomoc a spolupráci je to občan. Stručně jde o rozdíl vnímání mezi klientem a občanem (člověkem). Díky současnému studiu mám možnost na práci hasičů nahlédnout i z pozice jiné než pouze občanské. Dostávám se (spíše očekávám, že se někdy dostanu) do role jejich kolegy, „parťáka“, který s nimi bude spolupracovat při mimořádné události nebo krizové situaci. Na začátku mých studií se objevovala nejistota, zdali se na ně mohu spolehnout – tedy jestli naplní má očekávání a odvedou dobrou práci, abych mohla i já dobře plnit úkoly vyplývající z mé role. Postupně se moje postoje měnily díky prohlubování znalostí, získávání zkušeností a setkávání se se zajímavými lidmi, kteří ovlivnili moje uvažování o věcech. Přesto zůstávaly některé otazníky především v tom směru, zdali dostatečně vím o silných a slabých stránkách psychosociální a hasičské práce, zdali si jich dokážu všímat a využívat je při společném pomáhání. Podobné směřování měla zřejmě také mezinárodní konference s názvem „Víme o sobě“, která se konala v září roku 20081. Zabývala se otázkou, jestli ti, kteří chtějí pomáhat lidem zasaženým mimořádnou událostí, se navzájem znají a dokážou dostatečně využívat všech svých schopností. 1 Více informací o průběhu a výstupech této konference http://www.hzscr.cz/clanek/casopis-112-rocnik-vii-cislo-11-2008915740.aspx?q=Y2hudW09NA%3D%3D . ke stažení na 9 Mým cílem je zmapovat oblasti a možnosti spolupráce mezi těmito profesemi, které se v praxi potkávají, tak, aby obě profesní skupiny mohly dělat svou dobrou práci v souladu s vlastními očekáváními a očekáváním těch druhých. Tzn. pojmenovat činnosti, kterými se navzájem podporují. Nakolik se cíle jejich pomáhání shodují nebo jsou v opozici. Označit „černá místa“, kde jsou jejich očekávání od toho druhého nereálná v souladu s danou profesní rolí a vyplývajícím úkolem. Pro kompetentní naplnění tohoto cíle je třeba se dostatečně orientovat v profesních rolích hasičů a psychosociálních krizových pracovníků, v úkolech plynoucích z jejich role, v cílech pomáhání a určitě také v požadavcích a očekávání od sebe samých a druhých. Možnost orientace v daných tématech souvisí mj. se znalostí hodnot, postojů a východisek těchto profesí. Výše uvedené vystihují slova biskupa Václava Malého: „Znát sám sebe, své možnosti je předpokladem, aby člověk vůbec mohl něco dobrého dělat.“2 Dělalo mi radost se během psaní práce setkávat s lidmi, kteří svou práci chtějí dělat dobře. Zároveň jako příchozí zvenku můžu zachytit možnosti, jak práci zlepšit – například v oblasti spolupráce. Diplomovou práci tedy píšu z pohledu „nováčka“, který se učí dělat svou práci dobře. Ráda bych tím také vyjádřila svou vděčnost a úctu k nim (tedy k těm zkušenějším) mj. uznáním toho, co dělají a jak to dělají. Na druhou stranu jsem přesvědčená, že i můj „nováčkovský“ pohled může přinést něco nového, právě díky ještě určité „čerstvosti“ a odstupu od tématu - ve smyslu nezkreslenosti pohledu a vnímání toho, co se děje v praxi. Přála bych si, aby tato diplomová práce byla inspirací k úvahám zkušených a ucelenějším zdrojem informací pro další nadšené nováčky jako jsem já. 2 Beránek, 2002, str. 176. 10 I. TEORETICKÁ ČÁST 1. Vymezení pojmů Vymezením základních pojmů vytvářím základy domu, na kterých můžu dál stavět při zpracovávání tématu diplomové práce v souladu se stanoveným cílem. Jde o jakési předporozumění - tedy jak daným pojmům rozumím, jak je chápu, jak o nich uvažuji a zasazuji do souvislostí. 1.1. Neštěstí z pohledu antropologie Neštěstí probíhá na celospolečenské úrovni. I individuální neštěstí je zasazeno do sociálního prostředí člověka, ve kterém se pohybuje, a ovlivňuje ho. Antropologie zkoumá, jak se lidé chovají při a po neštěstí, jak ho zvládají. Při práci s lidmi při neštěstí je důležité mít jasno v antropologickém postoji ke člověku – kdo je pro mě člověk a jaký je, v hodnotách pomáhání a spolupráce, ve vlastním postoji a motivaci k pomáhání. Psychosociální krizová pomoc a spolupráce staví na principu odolnosti ve smyslu, že lidé jsou těmi, kteří zvládají.3 Brání se postupům, které by naopak z lidí dělali oběti4. Zranitelnost umocňuje např. vnucená bezmoc (jako u lidí bez ruky) nebo komunikační znevýhodnění (např. u neslyšících lidí). Naopak dostatek zdrojů odolnosti má ten, který má dostatek ekonomických prostředků a sociální opory5. Lidé se vždy setkávali s neštěstím a vždy si s ním uměli poradit, zvládli ho. Neštěstí je přirozenou součástí života a společnosti, shodně i reakce na něj (stejně tak jako je ve společenství zakořeněn život, lidská důstojnost a smrt). Dobré psychosociální postupy proto vycházejí ze společenství, zaměřují se na něj. Nejčastější reakcí člověka či společnosti na neštěstí je svépomoc a vzájemná pomoc6. Pomáhání pomáhá především těm, kteří pomáhají. Člověk je schopen si většinou pomoci sám, zejména za podpory okolí. Neštěstí s sebou 3 Vymětal (Krizová komunikace a komunikace rizika, 2009) udává, že pouze menší procento lidí (5-30%) není schopno se po prožití traumatizující situace vzpamatovat sami nebo za podpory svého okolí a potřebuje profesionální odbornou pomoc. 4 Bierhoff (in Hewstone, Stroebe, 2006, str. 357) jako motivaci k pomáhání uvádí: „lidé, kteří nabízejí pomoc, se zpravidla domnívají, že druhému po obdržení pomoci bude lépe a zároveň jim bude vděčný.“ 5 Podobně in Špatenková, 2004, str. 20. 6 Cílem vzájemné pomoci je především vytvoření akceptujícího a bezpečného prostředí, ve kterém zasažený člověk uspokojuje potřeby být vyslechnut, pochopen, zažívá empatii a účast. (Lucká in Matoušek, Metody a řízení sociální práce, 2003) 11 přináší zkušenost, na základě které se můžeme na příště lépe připravit – učíme se z ní. Posilujeme tak vlastní odolnost.7 1.2. Neštěstí – mimořádná událost – krizová situace Společným prostorem, kde se setkává profese hasičská a psychosociální, je místo neštěstí8. Setkají se při mimořádné události nebo za krizové situace. Poslední dva pojmy se užívají v zákonech9, které upravují vnitřní bezpečnost státu.10 Běžně při práci s lidmi, se kterými probíhá psychosociální krizová pomoc a spolupráce, ne vždy tuto terminologii užíváme. Se zasaženými se můžeme setkat i mimo situace, které nemusí být považovány za mimořádnou událost nebo za krizovou situaci. S mimořádnou událostí se setkáváme, když na jejím místě zasahují alespoň dvě složky IZS. Vzhledem k tomu, že tuto práci píši z pozice budoucího psychosociálního krizového pracovníka, budu častěji volit lidský pojem „neštěstí“11 s plným vědomím, že se jedná o neštěstí naplňující definici mimořádné události nebo krizové situace a že pro dobrou spolupráci je třeba znát společný jazyk a výklad používaných slovních spojení. Neštěstím se označuje nepředvídatelná a neovladatelná událost, která vyvolává různě intenzivní pocity tísně, hrůzy a bezmoci prakticky u každé osoby, která je jí vystavená. Má špatné nebo až tragické konce.12 Mimořádná událost je náročnou životní situací, obtížně zvladatelnou. Často ohrožuje životy a zdraví. Jde o situace, které nepatří do běžných životních zkušeností. Může se jednat o katastrofu nebo hromadné neštěstí. Někdy vede (ale nemusí) ke vzniku krizové situace.13 Tento termín je v české legislativě vysvětlován následovně: „škodlivé působení sil a jevů vyvolaných činností člověka, přírodními vlivy, a také havárie, které ohrožují život, zdraví, 7 Viz Standardy psychosociální krizové pomoci a spolupráce, 2010, dále Jung in Baštecká a kol., 2012. 8 O mezioborových nesnázích a o odlišném pojmosloví více in Baštecká, 2012. 9 Každý zákon, na který odkazuji nebo ze kterého cituji, je užíván ve znění pozdějších předpisů, na které již v textu primárně neodkazuji. 10 Např. č. 239/2000 Sb., č. 240/2000 Sb. 11 A to i tehdy, když budu popisovat práci „hasičskou“. Ačkoliv dle právních předpisů hasiči tento pojem „neznají“. Ti operují s mimořádnou událostí a krizovou situací. 12 Takové události lze označit za traumatizující. Viz Lucká in Matoušek, Metody a řízení sociální práce, 2003. 13 Vymětal, 2009. 12 majetek nebo životní prostředí a vyžadují provedení záchranných a likvidačních prací“.14 Mezi hlavní typy mimořádných událostí, které v našich podmínkách mohou nastat, patří: přírodní katastrofy; závažné průmyslové havárie s následky požáru, výbuchu, úniku toxické látky; radiační havárie s únikem radioaktivity do okolí; velké dopravní nehody v silniční, železniční a letecké dopravě; teroristické útoky nebo výhrůžky. 15 Krizová situace je jedním z typů mimořádné události, v jejímž důsledku se vyhlašuje stav nebezpečí, nouzový stav a stav ohrožení státu. Jde při ní o ohrožení důležitých hodnot, zájmů a statků státu a jeho občanů. Hrozbu a způsobení škody nelze odvrátit běžnou činností orgánů veřejné a státní moci, fyzických a právnických osob.16 Krizové situace lze jinak vymezit jako situace, které vyžadují rozhodnutí (rychlá řešení v krátkém čase), obsahují hrozbu (nedostatečné posouzení rizik), časovou tíseň a moment překvapení (nedostatečná připravenost). Dochází při nich ke zjevnému ohrožení chráněných hodnot a strategických zájmů.17 1.3. Skupiny zasažených (neštěstím) včetně pomáhajících V souladu s pojetím odolnosti nehovoříme o lidech, které potkalo neštěstí, jako o obětech18, ale jmenujeme je jako zasažené. Zasažení jsou při neštěstí nejen ti, co viděli, slyšeli, cítili, hmatali - tedy i svědci, záchranáři, viníci, přihlížející, pracovníci pomáhajících profesí apod. Neštěstím jsou zasažení také blízcí – rodina, přátelé, kolegové, sousedé. Uvádějí se také zranitelné skupiny zasažených, na které je zvlášť pamatovat při zvládání dopadů neštěstí. Jedná se o různé věkové skupiny (děti, dospívající, starší lidé atd.); o přeživší a jejich rodiny, kteří byli výrazně zasaženi mimořádnou událostí; kulturní, etnické a rasové skupiny; lidi s duševními poruchami; pracovníky psychosociálních a humanitárních služeb, vyšetřovatele 14 Zákon č.239/2000 Sb., o integrovaném záchranném systému. Mika in Baštecká a kol., 2005. Sotolářová (in Baštecká a kol., 2005, str. 245) nabízí dle zákona obecné dělení mimořádných událostí na živelní pohromy, havárie a ostatní události. 16 Podle Vymětala (2009), v souladu se zákonem č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení. 17 Podle Hlaváče in Baštecká, 2012. 18 V křesťanském výkladu nese oběť důležitý význam, poselství, naději – Kristus obětoval svůj život pro lidi. Tato forma oběti má duchovní podstatu, jde o čin lásky. Označení oběti tak nese „příjemnou vůni“. ( Ef 5,2; in Dufour a kol., 1970) 15 13 a soudce, příslušníky bezpečnostních a záchranných sborů.19 Pamatujme také na genderové odlišnosti ve zvládání neštěstí a reakcích na ně.20 Pro lepší orientaci ve své práci budu rozlišovat označení „zasažení“ souhrnně pro jedince, rodiny, obce, organizace a společenství, kteří se nacházejí na straně těch, kterým je pomáháno. Ty, kteří pomáhají, budu jmenovat jako „pomáhající“ (ačkoliv také spadají do skupiny zasažených). Jejich odlišení je mj. v tom, že pomáhajícím je přidělena nebo je jimi přisvojena role a s ní související úkol. 1.4. Potřeby zasažených Při pomáhání a spolupráci předpokládáme potřeby21 a hodnoty zasažených lidí, rodin, obcí a organizací (dále zasažených22) – a to ve sféře tělesné, psychické, sociální a duchovní. Pravděpodobně společné potřeby všem skupinám zasažených jsou: - potřeba informací; - potřeba podpory a pomoci; - potřeba sounáležitosti; - potřeba sdílení; - potřeba naopak vyjádřit svou účast a podporu. 1.5. Reakce lidí na neštěstí Reakce lidí na mimořádnou událost a po ní je normální reakcí na nenormální situaci. Nejčastěji je to v podobě pomoci zasaženým. Je to opět běžná reakce23, která je spojena se solidaritou, altruismem, prosociálním chováním. Díky pomáhání se pomáhající člověk cítí býti mocným nad bezmocnými (může něco dělat i v bezvýchodné situaci), jde o psychickou 19 Brečka (2009) upozorňuje, že v literatuře můžeme nalézt různý seznam specificky zranitelných osob či skupin. 20 Více se tématu genderu a neštěstí věnují Enarson, Forthergill, Peek in Rodríguez, Quarantelli, Dynes, 2006. 2121 Potřeba je definována jako: „pociťovaný, resp. prožívaný nedostatek nebo nadbytek něčeho …. Potřeba je provázena vnitřním duševním napětím, které nás vede k určitému chování, jehož cílem je uspokojení potřeby.“ (Kohoutek, 2002, str. 216) 22 Vymětal (2009) užívá např. také spojení „lidé dotčení událostí“. 23 O tom, že lidé spontánně velmi pozitivně reagují na neštěstí, se zmiňuje například i Václav Malý, který již několikrát ocenil solidaritu a ochotu Čechů a Moravanů. (Beránek, 2002) 14 obranu. Před přímou pomocí má přednost podpora svépomoci, vzájemné pomoci a odolnosti.24 Vymětal25 popisuje, že při mimořádných situacích, kdy nelze očekávat rychlou pomoc záchranářů, lidé sami spontánně vytváří menší svépomocné skupinky, které se přirozeně podporují a pomáhají při záchraně. Nejde o projev jejich slabosti. Pravděpodobně budeme podobné reakce sledovat i u dalších skupin zasažených.26 Psychosociální krizová pomoc a spolupráce podporuje a aktivizuje především neformální zdroje sociální opory. Klade důraz na přirozené zvládací strategie člověka a komunitní podporu – tedy zacházení s vlastními silami a zdroji z okolí.27 V Deklaraci psychosociálních práv28 je upozorňováno na nezbytnost mobilizovat místní zdroje a zvyšovat výkonnost a schopnost zasažených a propojovat tyto zdroje s týmy záchranářů a s týmy, kteří pomáhají v období nápravy škod a zotavení. Při poskytování psychosociální krizové pomoci a spolupráci posilujeme vědomí zasažených, že: - nejsme na to (a v tom) sami, - společně to zvládneme, - i my (já) můžeme pomoci, - na příště se lépe připravíme.29 Neštěstí přináší příležitost k růstu a k učení, je z něj možné využít zkušenost a zvýšit připravenost. Vyrovnávání se s událostí a jejími dopady dosahujeme mj. podporou připravenosti.30 1.6. Časový průběh reakce na mimořádnou událost Lidé, kteří chtějí pomáhat, by měli respektovat a být citliví k vývoji dopadů událostí a reakcí na ně v čase. Po prožití mimořádné události se zasažení 24 Standardy psychosociální krizové pomoci a spolupráce, 2010. 2009. 26 Kohoutek, Čermák a kol., 2009. 27 Vymětal, 2009. 28 Deklarace ke stažení na www.mvcr.cz. Vytvořila jí Mezinárodní psychosociální pracovní skupina Světové asociace pro urgentní medicínu a medicínu katastrof v roce 2009. Přeložil Štěpán Vymětal. 29 Standardy psychosociální krizové pomoci a spolupráce, 2010. Jde o tzv. šifrovací mřížku pomoci a spolupráce. 30 Standardy psychosociální krizové pomoci a spolupráce, 2010. 25 15 přizpůsobují změnám, které tato událost přinesla. Lze je shrnout např. do těchto fází:31 Fáze omámení a šoku, která trvá do 24 až 36 hodin. Hlavním úkolem je záchrana životů, zdraví a majetku; zajištění protišokových opatření (psychické stabilizace, poskytnutí první občanské pomoci); zajištění dostatečných informací zasaženým. Fáze výkřiku se děje do tří dnů od události. Zasažení reagují různě – od netečnosti až po přehnanou aktivitu. Přetrvávání u nich pocit, že je okolí mimo ně; pociťují odcizení. Pomoc by proto měla být stále velmi konkrétní a praktická. Hledání smyslu může být časově ohraničenou do dvou týdnů od události. Není však výjimkou hledání smyslu traumatizující události po celý zbytek svého života. Za předpokladu zajištění základních potřeb bezpečí, jídla, pití, ubytování, výhledu do blízké budoucnosti, je nyní prostor pro naslouchání. Lidé potřebují o události opakovaně mluvit, vyprávět, porozumět jí, uznat, že se událost stala32. Fáze popření a znovuprožívání se neustále střídají zhruba do měsíce po události.33 Vrací se k přemýšlení, co by bylo, kdyby … Posttraumatická fáze nastává od jednoho měsíce do tří měsíců od události. Někdo si už může uzavřít tuto událost, jiný je teprve nyní schopen projevit emoce (truchlení). U někoho se projeví posttraumatická stresová porucha. Někteří lidé se potřebují dostat do prvního výročí od události, po kterém se teprve začnou osvobozovat. 1.7. Pomáhání x spolupráce Pro pomáhání a spolupráci je základem setkání lidí. Většinu náročných životních situací lidé překonávají bez profesionální pomoci. Člověk si často musí nejprve pomoci sám, než se objeví druzí. Mnohdy až po svépomoci a vzájemné lidské pomoci nastupuje pomoc organizovaná státem a pomoc od nestátních institucí. Vzhledem k tématu diplomové práce se nacházíme u 31 Převzato z Baštecké a kol., 2005. O této potřeba hovořila při osobním setkání Naďa Tomčíková, zdravotní sestra, která byla jednou ze zasažených železničního neštěstí ve Studénce z roku 2008. 33 Podobně popisuje tyto fáze Brečka (2009). Tento model přebírá podle van Essenové, která od třetí fáze neuvádí časové ohraničení. Jde v nich o individuální prožívání mimořádné události. 32 16 mimořádných událostí, kde je potřeba34 organizované pomoci. Má tedy jasný začátek a konec. Má jasný cíl své činnosti. Při spolupráci (stejně jako při individuálním pomáhání) si klademe zásadní otázky: kdo co má kde kdy jak dělat, s kým a proč.35 Pokud na ně dokážeme odpovědět, pokud si bude každý vědom své pozice, role, úkolu a cíle, potom snadněji dokážeme nastavit způsob spolupráce s plným respektem k jednotlivé profesi a osobě pracovníka. Z výzkumu po povodních36 vyplynulo, že podle zúčastněných proběhla řada pomoci zbytečně nebo pomoc nebyla efektivně rozdělena. Každá pomáhající organizace nebo instituce (či jedinec) by měla dobře znát svou identitu. Na identitě je postavená její image, tedy jak se prezentuje veřejnosti. Na základě identity a image37 se odráží, jakým způsobem organizace nebo instituce vystupuje a čím pomáhá při mimořádných událostech, za čím si jde, jaký je její cíl, čeho si váží, jakým způsobem komunikuje dovnitř a navenek apod. Praxe 38 mj. ukázala, že v jasném a přehledném systému (a při dobré vůli) je možné spolupracovat. Problémy potom vznikají tam, kde nejsou jasné kompetence jednotlivých pomáhajících, kde není vnímána důležitost koordinace při pomáhání. 1.8. Role a úkol Lidé si při neštěstí navzájem pomáhají. Jednou můžeme být v pozici příjemce, podruhé poskytovatele pomoci. Proto se psychosociální krizové pomoci a spolupráce zúčastňují obecně občané, ze zákona obce, dále koordinátoři a vedoucí z různých oblastí (krizoví pracovníci, pracovníci v pomáhajících profesích, dobrovolníci). Role specificky vymezuje a odlišuje pomáhající od těch, kterým je pomáháno. Pomáhajícím se díky jejich roli dostává do rukou určitá moc. Podle Standardů psychosociální krizové pomoci a spolupráce39 by se měli pomáhající zasaženým lidem představovat kromě svého jména právě také rolí a úkolem. Souvislost výkonu role a nástroje koordinování se proměňuje dle plynoucího 34 Potřeba jako motiv k jednání. (Matoušek, 2003, str. 157) In Baštecká a kol., 2005. 36 In Kohoutek, Čermák a kol., 2009. 37 Image lze definovat jako všeobecně rozšířený obraz o organizaci nebo instituci, který v sobě zahrnuje všechny dojmy, přesvědčení, vědomosti, emoce a zkušenosti, kteří si lidé o ní vytvářejí. (Výrost in Výrost, Slaměník, ed., 1998) 38 Zkušenosti z povodní byly souhrnně zpracovány v odborné publikaci Psychologie katastrofické události (Kohoutek, Čermák a kol., 2009). 39 2010. 35 17 času pomáhání. Určitě je role pomáhajícího ovlivněna také organizací nebo pracovištěm, na kterém působí. Nicméně v této práci nebudu psychosociální krizovou pomoc a spolupráci omezovat žádným zařízením.40 Naopak u hasičů jde o jasné zakotvení v systému. Obecně je však důležité, aby organizace srozumitelně pracovníkovi popsala jeho roli pro každý typ úkolů a vycvičila ho v ní. Současně také aby zveřejnila jasnou strukturu řízení, kdo je komu nadřízen a podřízen. Tento požadavek souvisí s tím, co může organizace udělat pro prevenci zátěže a pro její zvládání.41 1.9. Týmy Pomoc a spolupráce se děje v týmech. Charakteristika týmu může znít: soudružnost – koordinace – společný cíl. „Tým by nemohl dobře fungovat bez schopných a oddaných členů.“42 Každý člen týmu by měl znát svou roli a vyplývající úkoly. Každý má zvláštní úkol a pracují společně na jeho splnění. Současně se s tím pojí i očekávání, která z rolí vyplývají. V týmu jsou vytipováni vůdci a opory pro spolupráci. Hayes43 využívá k popisu týmových rolí Belbinův soubor osmi významných rolí, které jsou neoddělitelnou součástí týmové práce a jsou jádrem pro efektivní rozhodování týmu. Podle Belbina jsou úspěšné týmy tvořeny směsicí různých jedinců. Manažer musí zajistit, aby byly v jeho týmu zastoupeny všechny role – každá má svůj význam. Jde o předsedu (= koordinátor), ředitele (= usměrňovač), chrliče (= inovátor), rejpala nebo hodnotícího kritika (= monitor vyhodnocovač), tahouna (= realizátor), hasiče či týmového hráče (= týmový pracovník), sháněla (= vyhledávač zdrojů) a dotahovače (= kompletovač finišer).44 1.10. Psychosociální krizová pomoc a spolupráce Psychosociální krizová pomoc45 a spolupráce46 je na území našeho státu poměrně novou mezioborovou disciplínou, která si ve společnosti vydobývá 40 tím pádem z popisu rolí vyčlením např. manažera (v neziskové organizaci atd.). Terénní průvodce: Psychosociální odpověď na kolektivní násilí a terorismus, 2005. 42 Hayes, 2005, str. 85. 43 2005. 44 Převzato podle Hayes, 2005, str. 55. 45 Matoušek (Slovník sociální práce, 2003) rozlišuje mezi termíny pomáhání a pomoc. Pomáhání definuje jako: „postupy, jimiž je lidem usnadňováno zvládání náročných životních 41 18 svou cestu. První zkušenosti byly získávány právě během již zmiňovaných povodní na Moravě v roce 1997. Vedle Integrovaného záchranného systému je jednou ze základních složek pomoci po neštěstí. Psychosociální krizová pomoc a spolupráce znamená poskytování: „psychosociální pomoci lidem, rodinám, obcím a organizacím zasaženými (hromadnými) neštěstími či mimořádnou událostí anebo krizovou situací“47. Přičemž psychosociální pomoc znamená souhrn krizové péče při řešení a naplňování potřeb (duševních, psychických a sociálních) vzniklých v důsledku mimořádné události.48 V komunitních týmech využívá odlišných zkušeností, dovedností a schopností svých členů. Předností je různorodost zastoupených profesí. Pro jejich propojení je důležitá znalost hodnot, zásad a postojů, se kterými psychosociální krizová pomoc a spolupráce pracuje a která je současně základním východiskem pro porozumění konkrétním způsobům pomáhání a spolupráce. Zásady v psychosociální krizové pomoci a spolupráci vycházejí obecně z aktuálního přístupu v pomáhajících profesích. Vychází především ze sociální práce, kde jsou zásady ukotveny také v legislativě 49. Mezi základní patří principy participace, subsidiarity a partnerství 50. Baštecká51 k nim přidává ještě zásadu proaktivity. V naší disciplíně se setkáváme i s dalšími specifickými zásadami, které vyplývají z povahy mimořádných událostí a krizových situací: zásada reálnosti, zásada dlouhodobosti a věrnosti v čase, úcta a citlivost ke kulturním odlišnostem, zásada klidu a uspořádanosti, zásada připravenosti.52 Baštecká53 dále připojuje zásadu společenství a týmovosti jako východiska pomoci. Pojem psychosociální krizová pomoc a spolupráce budu ve své práci pro stručnost někdy zkracovat označením „psychosociální krizová pomoc“. situací“. (str. 149) Tento termín se užívá spíše pro dlouhodobější a organizovanou pomoc. Pojem pomoc považuje za spontánnější akt, kdy někdo něco poskytuje druhému. 46 Mummendey a Otten (in Hewstone, Stroebe, 2006) zmiňují, že dnes se spolupráce stává hlavním tématem nových teorií a modelů, protože se ukazuje, že lidské chování se neřídí pouze vlastními zájmy. 47 Standardy psychosociální krizové pomoci a spolupráce, 2010. 48 Baštecká a kol., 2005. 49 tím myšlen především zákon č. 108/2006 Sb. 50 Vycházíme z pojetí sociální práce in Matoušek, 2003. 51 2012, str. 173. 52 Podle Standardů psychosociální krizové pomoci a spolupráce, 2010. 53 2012, str. 175. 19 Neznamená to však, že by tím druhá část sousloví „spolupráce“ ztrácela na významu. Naopak, v souladu s tématem a zacílením této diplomové práce spolupráci zdůrazňuji. Uvědomuji si mnohoznačnost označení „pomoc“, která může v mysli asociovat s problematickým slovem obecně v pomáhajících profesích - mocí54. Vývoj naší mezioborové disciplíny v sobě nese právě to důležité přemostění z izolované pomoci v důraz na spolupráci. 1.11. Standardy psychosociální krizové pomoci a spolupráce Standardy psychosociální krizové pomoci a spolupráce55 (dále Standardy) vznikly pod záštitou Generálního ředitelství hasičského záchranného sboru (dále GŘ HZS). Potřeba takových standardů se objevila u Ministerstva vnitra v návaznosti na setkávání se s následnými službami při neštěstí, které jsou převážně poskytované neziskovými organizacemi. Potřeba souvisela s ujištěním, že tito lidé dělají svou práci dobře 56. Tvůrci Standardů (jedná se o mezirezortní a mezioborovou pracovní skupinu) předkládají stanovisko, že současně se zajišťováním záchranných a likvidačních prací a prací, které vedou k obnově a připravenosti, po stránce technické má stejné opodstatnění zajišťování těchto prací i po stránce psychosociální.57 1.12. Hasičský záchranný sbor Hasičský záchranný sbor České republiky (HZS ČR) navazuje v naší zemi na dlouholetou tradici. O hasičích je hovořeno převážně s úctou a respektem. Nepatří mezi represivní orgány. Představují „archetypální zachránce životů a hodnot“58. Vliv na vnímání hasičů společností mají také Sbory dobrovolných hasičů. V povědomí občanů59 je hasič považován za určitou autoritu – ať už jde o profesionála nebo dobrovolníka. Lze si ho představit jako supermana, který si 54 Např. viz Kopřiva, 1999. ve své práci používám verzi z roku 2010. 56 Zajímavé, že i u mě se objevila stejná potřeba – viz výše. 57 Tato pracovní skupina vytvořila i několik letáčků, které jsou určeny pro občany, pracovníky bezpečnostních sborů, zdravotníky a pomáhající pracovníky při neštěstí. Jde o zprostředkování informací ke konkrétnímu typu neštěstí – pro situace vážné dopravní nehody, náhlého úmrtí apod. 58 Brečka, 2009. 5959 Být občanem nám zajišťuje nárok na ochranu ze strany státu a na uplatňování občanských práv. (Matoušek: Slovník sociální práce, 2003) 55 20 umí poradit se všemi živly - zachraňuje životy, hasí oheň, odklízí popadané stromy po silném větru, odklízí vodu, dokáže si poradit s nedostupným místem. Navíc mu není cizí podat čaj, deku, chytit kolem ramen, vlídně promluvit, zavolat rodičům opuštěného dítěte. Popularita HZS ČR vystoupala především díky povodním na Moravě roku 1997, kdy nám předvedl své nasazení a rychlou akceschopnost. Od mnoha hasičů jsem slyšela, že výkon svého povolání neberou pouze jako zaměstnání, ale vnímají ho celoživotním posláním, které má smysl. Hasičský záchranný sbor České republiky je součástí bezpečnostních sborů naší republiky. Tímto jsou dány jeho specifické úkoly v oblasti vnitřní a vnější bezpečnosti, v oblasti integrovaného záchranného systému, krizového řízení a požární ochrany. Jsou určeny především platnou legislativou. Všechny bezpečností sbory60 se řídí zákonem č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů. Určuje hranice a možnosti spolupráce mezi nimi. Specifikace úkolů jednotlivých sborů jsou vymezeny dalšími právními normami. V našem případě, u HZS ČR, jde především o: - Zákon č. 237/2000 Sb., o požární ochraně; - Zákon č. 238/2000 Sb., o Hasičském záchranném sboru České republiky; - Zákon č. 239/2000 Sb., o integrovaném záchranném systému; - Zákon č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení; - Zákon č. 241/2000 Sb., o hospodářských opatřeních pro krizové stavy; Spadá pod Ministerstvo vnitra. Jeho řídím orgánem je Generální ředitelství HZS ČR (GŘ HZS). Funguje buď samostatně, nebo v rámci součinnosti Integrovaného záchranného systému, kdy je jednou z jeho hlavních složek. Jeho základním posláním je chránit životy, zdraví obyvatel a majetek před požáry; dále poskytovat účinnou pomoc při mimořádných událostech (živelní pohromy, průmyslové havárie, teroristické útoky).61 HZS má nepřetržitou pohotovost. Své síly a prostředky rozmísťuje po celém území republiky. HZS ČR byl ustanoven hlavní základnou připravenosti na mimořádné události a krizové situace a na jejich zvládání. HZS ČR a jednotky požární ochrany plní úkoly v oblasti ochrany obyvatelstva, technických zásahů a požární ochrany při 60 Policie ČR, HZS ČR, Vězeňská služba ČR, Celní správa ČR, Bezpečnostní informační služba, Úřad pro zahraniční styk a informace. 61 http://www.hzscr.cz/clanek/zakladni-poslani-hasicskeho-zachranneho-sboru-cr224110.aspx , staženo dne 18. 4. 2012. 21 jakékoliv mimořádné události nebo krizovém stavu. V odborných knihách62 se dočítáme, jak je pomoc profesionálů v naší zemi vyvyšována a málo podporována připravenost obyvatel na mimořádné události. Je zvykem, že velkou aktivitu při takové události přebírají odborníci, nikoliv sami občané. Možná se jedná o určitou míru pohodlnosti nebo v určitém smyslu slova jednoduchosti pro společnost, protože stát nám přeci garantuje zajištěný systém pomoci. 1.13. Integrovaný záchranný systém Integrovaný záchranný systém (dále jen IZS) je státním systémem pro koordinaci záchranných a likvidačních prací, ve kterém jsou vyjádřena pravidla spolupráce. IZS spojuje všechny, kteří jsou povinni, chtějí nebo můžou pomoci při provádění záchranných a likvidačních prací. Z toho plyne, že jsou do něj zahrnuty mimo základních složek (HZS ČR, Policie ČR a zdravotnické záchranné služby) i ostatní složky, přičemž z našeho pohledu je důležité, že mezi ostatní složky se řadí sdružení občanů s psychosociálním zaměřením. Spolupráce mezi nimi je zajišťována: komunikací, koordinací a vymezením kompetencí.63 Cílem systému je nejefektivnější a nejúčinnější využití jednotlivých zdrojů (lidských, materiálních, právních). Jednotlivé složky IZS každodenně vyjíždějí k nepříznivým událostem menšího rozsahu, kdy samostatně zasahují ve prospěch zasažené nebo ohrožené osoby či osob. Teprve v případě, kdy mimořádná událost dosáhne určitého rozměru a zasahuje u ní více jednotek IZS, hovoříme o zásahu IZS.64 Součinnost IZS podporují operační a informační střediska, která zajišťují koordinaci výkonu IZS jako „stálé orgány pro koordinaci služeb“65. Koordinace představuje jakýsi trojúhelník, kdy OPIS je na jeho špici – přijme informaci o mimořádné události, vyhodnotí ji a povolá odpovídající síly a prostředky. 62 Např. in Baštecká a kol., 2005. podle Baštecké, 2012. 64 Kavan in Baštecká a kol., 2005. 65 Zákon č. 239/2000 Sb., o integrovaném záchranném systému. 63 22 2. Psychosociální krizová pomoc a spolupráce Kapitola se zabývá specifiky psychosociální krizové pomoci a spolupráce, na základě kterých je možné uvažovat o oblastech jejího propojení s hasičskou činností. Těmi specifiky je myšleno: co je pro psychosociální krizovou pomoc a spolupráci důležité, čeho si váží, jaké má priority (téma hodnot), dále do jakých rolí se můžeme při poskytování psychosociální krizové pomoci a spolupráce dostat a jaké z toho plynou úkoly, s jakým cílem tuto pomoc a spolupráci poskytujeme. V závěru kapitoly uvádím odkaz na instituce a organizace, které vyznávají zásady a principy této disciplíny. 2.1. Hodnoty V psychosociální krizové pomoci a spolupráci klademe na hodnoty důraz. Vážíme si a podporujeme tyto hodnoty66: Lidskou důstojnost – ve smyslu „ochrany“ jedince. Dle Standardů: „aby se v celkovém zaměření na podporu rodin, organizací, obcí neztratil jedinec“67. Partnerství, spolupráci a uznání – a to ve všech směrech – od informací, se kterými nakládáme, až po práci v týmu. Angažovanost pro druhé a společenství – k tomuto se dále uvádí např. proaktivita68, odolnost vůči odmítnutí nebo rozhodnutí o poskytnutí první pomoci. Úctu k rozmanitosti a řádu – uznáváme individualitu jedince a kultury (případně menšiny) a od toho se odvíjející odlišnosti v tom, co pomáhá. Obecně jsme si vědomi, že základní pomocí po neštěstí je obnova řádu – k tomu využíváme obřady a rituály. Otevřenost k víře, přesahu a smyslu. Je známo, že krizí69 se otevírá prostor pro navození pozitivní změny, zrání, růstu 70. Nemusí to tak však být vždy. V psychosociální krizové pomoci k tomu podporujeme.71 Taktéž v Deklaraci psychosociálních práv72 zaznívá, abychom v průběhu celého časového kontinua neštěstí v psychosociální pomoci oceňovali a respektovali lidskou důstojnost a lidská práva zasažených a záchranářů. Hodnoty v psychosociální krizové pomoci a spolupráci jsou často hodnotami, které jsou vyznávané v občanské společnosti. Při studiu odborné literatury73 bylo možné zachytit i další 66 dle Standardů psychosociální krizové pomoci a spolupráce, 2010. Standardy psychosociální krizové pomoci a spolupráce, 2010, 1.2 Postoje, hodnoty a zásady v oblasti psychosociální krizové pomoci a spolupráce. 68 Kohoutek, Špok a Čermák (in Kohoutek, Čermák a kol., 2009, str. 82) proaktivitu považují v psychosociální krizové pomoci za velmi důležitou. Definují tento termín jako „aktivní vyhledávání klientů, aktivní nabídku“. 69 Krize je definována jako extrémní psychická zátěž, která může vyvolat selhání dosavadních mechanismů zvládání. Projevuje se nefunkčností v některých oblastech – biologické, psychické nebo sociální. (Hartl, 2004) 70 např. in Vodáčková a kol., 2002. 71 Zajímavé srovnat s hodnotami sociální práce – např. in Matoušek: Metody a řízení sociální práce, 2003. 72 Tato deklarace vytvořena Mezinárodní psychosociální pracovní skupinou Světové asociace pro urgentní medicínu a medicínu katastrof v roce 2009. Dostupné na www.mvcr.cz . 67 23 důležité „opěrné body“ psychosociální krizové pomoci, které lze vyznávat jako hodnoty. Jde např. o naději (že dojde ke zlepšení, možná i k ziskům), normalizaci reakcí (normální reakce na mimořádnou událost, která po čase odezní). 74 2.2. Role Při poskytování psychosociální krizové pomoci a spolupráce jsme v roli pomáhajícího75. Podle zásad této mezioborové disciplíny může pomáhat každý občan. Jeho role při pomáhání je dána více méně jeho angažovaností. Z hlediska charakteru práce budu k vymezení rolí v psychosociální krizové pomoci a spolupráci přistupovat z profesionálního hlediska. Role psychosociálního krizového pracovníka je zasazena v týmu, v rámci kterého můžeme hovořit o dalším výčtu rolí. V případě spolupráce několika týmů nám vystupují do popředí ještě jiné role. 2.2.1. Psychosociální krizový pracovník Profesionální psychosociální krizový pracovník76 splňuje vzdělávací standardy. Jak je v nich uvedeno: „ člověk, který je naplní, bude při dobré podpoře dobře dělat dobrou práci“77. Slovo „člověk“ naznačuje, že psychosociální krizový pracovník je skutečně především také člověkem občanem v určitém společenství. Avšak občanem, který dokáže reflektovat a hodnotit vlastní pomáhání a spolupráci, dokáže promýšlet svoji činnosti a spolupracovat s ostatními. „Profesionál zůstává občanem a navíc dostává výbavu, která mu umožňuje se angažovat dlouhodobě a opakovatelně a podporovat v angažovanosti druhé.“78 Ve Standardu 4.6 Poradenství, podpora práv a zájmů79 je psychosociální krizový pracovník popsán jako jakýsi spojenec zasaženého člověka ve smyslu, že ho podporuje v jednání, které považuje za důležité, nutné a správné pro vlastní vyrovnávání se s událostí a jejími dopady. Mnohdy postačí, když se psychosociální pracovník dostane do role posluchače. Posluchače, který bude naslouchat vyprávění vypravěče, tedy zasaženého. Vyprávění tvoří vlastní životní příběh, který v sobě nese smysl. V případě zvláště oslabeného jedince a tím spojené potřeby využití více služeb a více zdrojů opory se může stát pomáhající pracovník klíčovým pracovníkem nebo koordinátorem péče (tedy v návaznosti na další služby). 80 Současně by měl pomáhající zůstat otevřený pro spolupráci s lidmi ze systému. 2.2.2. Role v týmu Role pracovníka v psychosociální krizové pomoci a spolupráci je vždy zasazena v týmu81. 73 74 např. podle Sedlákové in Kohoutek, Čermák a kol., 2009. Vymětal, 2009, str. 162. 75 Samozřejmě z určitého pohledu i jako zasažení. Tomu jsem se ale již věnovala v kapitole týkající se vymezení pojmů. 76 Mám tím na mysli placeného pracovníka v psychosociální krizové pomoci a spolupráci či organizované dobrovolníky v dané oblasti, kteří naplňují označení pro terénní krizové pracovníky. 77 Standardy psychosociální krizové pomoci a spolupráce, 2010, 7 Vzdělávací standardy psychosociální krizové pomoci a spolupráce. 78 Baštecká, 2012, str. 187. 79 Standardy psychosociální krizové pomoci a spolupráce, 2010. 80 Baštecká a kol., 2005. 81 Hayes (2003) popisuje jako nevýraznější specifikace týmu především sdílení stejných hodnot všemi členy, zaměřenost na plnění úkolů, sociální identifikace, hrdost na příslušnost ke skupině, atd. 24 Tým je podmínkou a nástrojem pomoci, tzn., že je jakousi jistící základnou pracovníka. Pracovníci v týmu se vzájemně podporují a vedou k sebehodnocení, reflexi o sobě a svých postojích při pomáhání.82 Tým je mezioborový, využívá zkušeností ostřílených krizových poradců a současně „nezkaženého“ pohledu nováčků. V psychosociální krizové pomoci můžeme říci, že týmem je skupina lidí, kteří se zaměřují na úkol a pracují koordinovaně. Součástí týmu jsou lidé, o které jde; tedy např. přímí zasažení. Přičemž každý přispívá vlastní energií, tím, co umí a pro co má schopnosti – toho si ceníme.83 Tým má budovat postoje, které napomáhají spolupráci s ostatními týmy a se společenstvím dané organizace nebo obce. Tzn. podporovat otevřenost vůči spolupráci s ostatními. Tým jako nástroj je využíván pro účinné a kvalitní zacházení s projevy hromadného chování nebo pro vytváření a koordinaci komunitních intervencí. Tým je zárukou pro kvalitní, účinnou, zacílenou pomoc, která je průběžně vyhodnocována. Dále zajišťuje péči o terénní krizové pracovníky a průběžně zjišťuje a vyhodnocuje potřeby zasažených. Stejně tak je jeho role důležitá i pro zakončení činnosti s uznáním pracovníků a jejich výkonů, vyhodnocení spolupráce a podpora k přípravě na jiný úkol.84 2.2.3. Vedoucí týmu Někdy se vedoucí týmu označuje jako koordinátor, někdy jako manažer týmu 85. Role koordinátora je významná – podle něj se odvíjí úspěch tým.86 V rámci jednoho týmu může být role koordinátorská zastávána více lidmi. Jde tu totiž o více rolí – např. koordinátor komunitních intervencí, vedoucí terénního týmu apod. Vedoucí týmu naplňuje představy o běžných manažerech. Nese celkovou zodpovědnost za tým. Jak upozorňuje Hayes 87, hranice mezi rolí vůdce a manažera jsou velmi tenké. Ne vždy je v odborné literatuře zcela jasné, zdali se píše o manažeru jako o odpovědné osobě za určitý úsek nebo za týmového vůdce, který udává směr a hodnoty konkrétního týmu (přičemž se ho nesnaží řídit, věří v podstatu týmu). Důležitým rozdílem mezi nimi je, že vůdce týmu se nedere o nejlepší uznání a příležitost, přenechává tak odpovědnost ostatním členům. Vedoucí ve spolupráci s nadřízenými ovlivňuje tvorbu, udržení, výkon a hodnocení týmu. Využívá schopnosti a dovednosti jednotlivých členů svého týmu. Jeho chování lze označit za modelové, jaké by měli užívat i jeho kolegové v týmu. Vedoucí týmu je jeho součástí, pracuje uvnitř, přebírá zodpovědnost za jeho směřování a vizi. 88 2.2.4. Koordinátor Vedle koordinátorské role uvnitř jednoho týmu můžeme popsat ještě další koordinátorskou roli, která souvisí s koordinováním několika týmů či náhodně se potkaných lidí právě s cílem zajistit jejich spolupráci. Vymětal89 uvádí, že v praxi je koordinátorem většinou psycholog, 82 Standardy psychosociální krizové pomoci a spolupráce, 2010. Podle Hayes, 2005. 84 více in Standardy psychosociální krizové pomoci a spolupráce, 2010, 5.2 Týmová spolupráce. 85 Tento pojem užívá např. Hayes, 2005. 86 jak vyplývá i ze Standardů psychosociální krizové pomoci a spolupráce, 2010. 87 2005. 88 Hayes, 2005. 89 2009. 83 25 ale tuto roli může zastávat téměř kdokoliv. Je potřeba rozlišovat, zdali mluvíme o plánovaném koordinování, kde většinou dopředu víme o své koordinátorské roli, nebo se v ní najednou přirozeně objevíme. Role koordinátora v prvopočátcích pomoci vychází spíše z naplňování odpovědností, kterou na sebe během události bere (často spontánně). Nezáleží tu na jasně přidělené funkci a jmenování, protože: „koordinátora může dělat každý z nás, pokud se pro to rozhodne!“90 Tedy: tato role může mít dvojí pojetí: jmenovaný vedoucí pověřený k vedení týmu v rámci určité organizace nebo účastník mimořádné události, který se sám hned na místě ujímá koordinační role, protože je mu jasné, co je třeba udělat. Jeho jednání je podmíněno respektem k území, na kterém se pohybuje. Role koordinátora je důležitá pro řízení lidí na místě události, pro shromažďování informací, tvorbu postupů a plánů a pro „síťování“. Jeho roli bych připodobnila k rybáři. K tomu, aby mohl dojít ke svému cíli (pochytat co nejvíce ryb), musí mít dobrou síť. I psychosociální krizový pracovník tzv. „ síťuje“, tzn., aktivizuje a povzbuzuje přirozené opory z okolí zasaženého, podporuje ke svépomoci a k pomoci druhým. Význam jeho role spočívá také v tom, že má: „vytvořit podmínky pro to, aby se lidé dohodli a mohli začít spolupracovat“91. Dále uznává význam médií a spolupráci s nimi pro podporu připravenosti na zvládání neštěstí a jejich důsledků. 2.2.5. Role v komunitě Psychosociální krizový pracovník využívá metodu komunitní práce 92. Jejím cílem je posilovat schopnost lidí zvládat znevýhodněné a náročné situace tím, že nad nimi získávají větší kontrolu. Pracovník by se měl snažit zvýšit účast lidí na věcech, které se jich nějak dotýkají. Komunitní prací jde o: „posílení důvěry, dovedností a sebeorganizační kapacity komunity, které jejím členům umožní používat i po té, co je komunitní pracovník opustí“ 93. Rolí komunitního pracovníka je vyrovnávat vztahy mezi různými částmi komunity. Napomáhá vývoji komunity - dělá to jako facilitátor nebo mediátor. Nesnaží se být příliš vidět, ale současně ví, jak podpořit druhé i sebe, aby po neštěstí mohli dělat něco věcného pro sebe i druhé, aby mohli společně vyjadřovat radost ze života či úctu ke smrti. 94 Členové v komunitě zažívají: pocit solidarity, sounáležitost mezi lidmi, zájem jeden o druhého a o celou skupinu, naplnění lidské potřeby „patřit někam“, pospolitost.95 2.3. Úkol Obecně jsou úkoly96 psychosociálního krizového pracovníka (a koordinátora) popsány ve Standardech psychosociální krizové pomoci a spolupráce97. Psychosociální pomoc by měla 90 Standardy psychosociální krizové pomoci a spolupráce, 2010, 5 Standard psychosociální krizové pomoci a spolupráce pro koordinování. 91 Standardy psychosociální krizové pomoci a spolupráce, 2010, 5 Standard psychosociální krizové pomoci a spolupráce pro koordinování. 92 Komunitní práce je jednou z metod sociální práce, která spočívá v organizaci akcí daného společenství tak, aby byly naplněny určité místní potřeby nebo řešeny místní problémy. Směřuje k vyvolání a podpoře změny v rámci místní komunity. (viz Matoušek: Metody a řízení sociální práce, 2003) 93 podle Poppleho in Špatenková a kol., 2004, str. 88. 94 Baštecká, 2012. 95 Špatenková a kol., 2004. 96 Úkoly mají motivující funkci. (Nakonečný, 1995) 97 2010. 26 definovat to, co pomáhající dělá pro naplnění psychických a sociálních potřeb zasažených. Do pomoci je zahrnuto široké rozpětí od první psychické pomoci až po navazující služby. 98 Baštecká99 stručně definuje úkoly poskytovatelů pomoci: „dělej něco praktického, vyprávěj – naslouchej (piš), zastav se v tichu, děkuj a slav.“ 2.3.1. Psychosociální krizový pracovník Říkáme, že nejvíce pomáhá uznání100 a rituál. Úkoly psychosociálního krizového pracovníka by se proto dali shrnout do těchto dvou bodů. Uznává neštěstí, uznává individuální zvládání a reakce na něj. Psychosociální pracovník proto podporuje konání obřadů, slavností a rozličných setkání, podporuje aktivní účast zasažených na nich. Rituály po neštěstí navracejí k řádu101. Mj. mají také další poslání, a to, že: „připomínají celému společenství, že tragédie, pomáhání a hrdinství jsou součástí života a že příležitostí k pomáhání je denně dost.“102 Pořádají se vzpomínkové obřady, děkovné slavnosti ve významných obdobích po události dle plynutí času (40 dní, 3 měsíce, 6 měsíců, rok, atd.). Opět nezapomíná na oceňování a uznání zaangažovaných a zasažených lidí. Umí kontaktovat lidi i v dlouhém čase po události s citlivostí, ctít soukromí a nabízet pomoc tehdy, je-li potřeba. Další úkoly lze rozdělit do následujících kategorií: a) Úkoly z pohledu poskytování krátkodobé, střednědobé a dlouhodobé pomoci Jedním ze základních (nejobecnějších) úkolů pracovníka psychosociální krizové pomoci a spolupráce (v akutní fázi) je poskytování první občanské pomoci, která mj. vyplývá ze zákona danou povinností každého občana pomáhat druhému v nouzi, ohrožení a bezmoci. Zkráceně naplňovat potřeby zajišťující přežití. Jániš103 shrnuje úkoly pracovníka do čtyř bodů: poskytování informací, spojování lidí, pomoc zvládat emoce a vyhledávat nejhůře zasažené a doprovázet je. Lucká104 mimoto doplňuje výčet úkolů o další položky: zprostředkovat adekvátní informace o potřebě a formách pomoci významným osobám v místní síti (starosta, duchovní apod.) a zprostředkovává kontakt s návaznými odbornými službami. Kohoutek, Špok a Čermák105 vycházejí ze zahraničních zkušeností při organizování psychosociální pomoci a stanovování jejích úkolů. Jako další úkoly mj. uvádějí poskytnout obětem prostor pro oddech (fyzický i psychický), předcházet stigmatizaci obětí a podporovat jejich sebepřijetí, působit proti odmítnutí obětí společností (což by mohlo obětem přinést sekundární zranění), vnímat okolnosti z doby před katastrofou, které by mohly zhoršovat průběh vyrovnávání se s mimořádnou událostí nebo prostřednictvím formálních i neformálních setkání posilovat pocity znovunabytí sebeúcty a kontroly nad životem. 98 Baštecká a kol., 2005. 2012, str. 151. 100 Důvodem pro pomáhání je často také touha po moci, která za sebou dle Murpyho (2001) skrývá základní lidské potřeby – lásky, sebeúcty a uznání. 101 Matoušek (Slovník sociální práce, 2003) popisuje další funkce rituálu: udržení rodinné soudružnosti, udržení kontaktu s přírodním děním. 102 Standardy psychosociální krizové pomoci a spolupráce, 2010, 5.6 Vytěžení z události, vyrovnání se s ní, podpora připravenosti. 103 In Kohoutek, Čerrmák a kol., 2009, str. 261. 104 In Matoušek: Metody a řízení sociální práce, 2003, str. 283. 105 In Kohoutek, Čermák a kol., 2009, str. 84. 99 27 Psychosociální krizový pracovník má však pomáhat také prakticky, čímž si získává důvěru zasažených. Terénní příručka106 nám říká, že psychosociální pomoc je svou povahou skutečně daleko více praktická než psychologická. Konkrétně může přeživším a jejich rodinám usnadnit dopravu, péči o děti, hledání postrádaných lidí a zvířat, zařizování pohřbu, hledání ubytování, obstarání léků, výměna brýlí, poskytování stravy a nápojů. Může taktéž asistovat při vyplňování úředních dokumentů např. pro získání dávek nebo odškodnění, úmrtí list, dosáhnout na pojistné plnění a jinou finanční pomoc.107 Vymětal108 připomíná, že úkolem při poskytování psychosociální krizové pomoci a spolupráce je také podpora záchranných a likvidačních prací – stejně jako u HZS. b) Úkoly z pohledu spolupráce s komunitou Pracovník se spolupodílí na pomoci především spoluprací s místními, propojováním lidí. Těžiště spolupráce vyhledává v místních zdrojích, v obci (tedy dle principu subsidiarity). Hledá, aktivizuje a posiluje „místně a kulturně přiměřené obecné zdroje“ 109. Učí příslušníky postižené komunity, aby si navzájem pomáhali. Z toho vyplývá, že úkolem komunitního pracovníka není pomáhat – ten má naopak „tahat za nitky“ – tzn. mobilizovat zdroje, spojovat lidi, vytvářet sítě a koordinovat. Možnosti přímé formální odborné pomoci jsou totiž omezené.110 Z tohoto důvodu vytváří, oživuje a aktualizuje komunitní, informační a koordinační sítě111 – například prostřednictvím setkávání se112. V souladu se zajištěním dlouhodobé pomoci a spolupráce je někdy nutné vytipovat a nakontaktovat lidi, kteří by byli připraveni poskytnout dlouhodobou nebo odbornou pomoc. c) Úkol: komunikovat Základním nástrojem pro naplňování výše uvedených úkolů je komunikace. Především komunikace krizová 113, jejíž zásady by měli psychosociální krizoví pracovníci ovládat. Právo na rovný přístup k informacím by mělo být zajištěno všem skupinám zasažených. Důraz je kladen na informování obětí katastrof také o jejich psychických reakcích a projevech na mimořádnou událost při organizování záchranných akcí. Lidskou důstojnost je třeba zachovávat i při sdělování špatných zpráv. Také zde platí pravidla prvních občanských pomocí.114 Předávání informací se často děje mj. v podobě letáčků a brožur115, využitím místního rozhlasu a informačních systémů.116 106 pro pracovníky psychosociálních a humanitárních služeb, kteří se angažují při hromadných neštěstích většího rozsahu. Vydaná v roce 2002 MV – oddělením psychologie OPe MV a ADROU ČR. 107 Terénní průvodce: Psychosociální odpověď na kolektivní násilí a terorismus, 2005. 108 2009. 109 Baštecká a kol., 2005. 110 Kohoutek, Čermák a kol, 2009. 111 Vytváření a využívání sítí (networkingu) se více věnuje např. Matoušek: Slovník sociální práce, 2003. 112 Ze svědectví lidí, kterým bylo pomáháno po neštěstí, vyplynulo z vlastních zkušeností doporučení, aby byl ze skupiny zasažených lidí vytvořen kolektiv, aby se mohli navzájem podpořit. Svědectví uvedena v Příručce pro dobrovolníky (ADRA). 113 Krizová komunikace znamená výměnu informací, ke které dochází mezi odpovědnými autoritami, organizacemi, jednotlivci před mimořádnou událostí, během ní a po ní. Její součástí je komunikace rizika. Podrobněji se tomuto tématu věnuje Vymětal: Krizová komunikace a komunikace rizika, 2009. 114 podrobně viz Standardy psychosociální krizové pomoci a spolupráce, 2010, 4.4 Sdělování špatných zpráv. 115 u kterých je také nutné držet se určitých zásad. 28 Za zmínku stojí také komunikace s médii. Prostřednictvím komunikace bychom měli chránit lidskou důstojnost všech zúčastněných, osobní a citlivé údaje117, pověst organizace. d) Dokumentovat Předávání informací probíhá nejenom osobně (event. zprostředkovaně přes telefon), ale i skrze „papír“. Psychosociální krizový pracovník má „vše“ dokumentovat 118. Provázením zasaženého po celý rok od události a jeho dokumentováním119 totiž pracovník udržuje událost v paměti. Dokumentováním a přesným zachycením události máme v paměti i slavení ročního výročí od neštěstí. Dokumentace podporuje spolupráci také s médií a veřejností (prostřednictvím tvorby informačních a osvětových materiálů). Je také reflektujícím zdrojem pro vyhodnocování pomoci a spolupráce. Současně umožňuje udržení si nadhledu nad událostí. Dokumentování má však také svoje formální pravidla, etické a právní kodexy (včetně dodržování hodnot a zásad psychosociální krizové pomoci a spolupráce).120 2.3.2. Vedoucí týmu neboli koordinátor dovnitř Úkoly koordinátora neboli vedoucího týmu jsou zveřejněny ve vzdělávacích standardech121. Kromě naplňování výše uvedených úkolů se také stará o to, aby tým odváděl dobrou práci – a to od jeho vytvoření, přes udržování pracovní morálky až o zakončení úkolu a angažovanost. Rozvrhuje síly týmu, dbá o jeho odpočinek, stejně tak o svůj. Jak uvádí Hayes122, manažer především facilituje práci týmu. Vedoucí týmu má přispívat k pohodě týmu, kotvit ho, zklidňovat, pečovat o něj a pružně reagovat na jeho potřeby. Měl by umět vytvářet jasné vnější vztahy mj. ve smyslu spolupráce s ostatními organizacemi, tzv. síťovat s místními zdroji pomáhání. Jeho dalším úkolem je stanovovat jasné vnitřní vztahy, jak členy týmu vést, podporovat je, zajišťovat jejich bezpečnost, pořádat porady, zadávat úkoly svým členům.123 Dobrý vůdce podporuje samostatnost týmu se rozhodovat a přebírat zodpovědnost. Umí se držet v pozadí a nechat tým, aby se sám vypořádal s problémy. Úspěšný vedoucí jde ostatním příkladem vlastní prací. Ukazuje tím ostatním, že v tým skutečně věří a je ochoten pro něj udělat víc. Naopak druhé nikdy neobviňuje, protože ví, že lidé občas chybují. Vede tým k tomu, aby se z chyb poučil. Současně je dobrý vedoucí týmu také schopen uznat, že tým nezvládl svůj úkol, nesplnil cíl.124 116 Kohoutek, Čermák a kol., 2009. v souladu se zákonem č.101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů. 118 Součástí naplňování téměř každého Standardu psychosociální krizové pomoci a spolupráce (2010) je vedení dokumentace. 119 Dokumentaci o zasažených lidech vedeme v souladu se zákonem č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů. 120 více např. in Standardy psychosociální krizové pomoci a spolupráce, 2010, 4.10. Dokumentování události, pomáhání a vývoje. 121 Standardy psychosociální krizové pomoci a spolupráce, 2010, 7.2 Vzdělávací standard psychosociální krizové pomoci a spolupráce pro koordinování. 122 2005. 123 Více viz Baštecká a kol., 2005. 124 Hayes, 2005. 117 29 2.3.3. Úkoly koordinátora směrem ven Koordinátor navazuje spolupráci s jinými týmy, oslovuje a zve ke spolupráci co nejvíce článků pomoci a členů zájmových skupin. Zajišťuje stanovení cílů a postupů pomoci a spolupráce. Navrhuje a realizuje plány pomoci, svépomoci, spolupráce a připravenosti. Průběžně je sleduje, kontroluje a vyhodnocuje. Mj. také nastavuje dobrou spolupráci a komunikaci s médii125. Facilituje, vyjednává, vede koordinační a závěrečná setkání, zprostředkovává výstupy činnosti. Koordinátor řeší konflikty mezi týmy, lidmi a organizacemi. V plánu psychologického pracoviště Středočeského kraje126, jak organizovat psychosociální pomoc lidem zasaženým mimořádnou událostí, se uvádí mj. tyto úkoly koordinátora psychosociální krizové pomoci: spolupracovat s krajským koordinátorem HZS tohoto kraje a s koordinátorem humanitární pomoci; oslovovat potenciální poskytovatele psychosociální pomoci, koordinovat jejich činnost, sestavovat pracovní týmu s respektem k požadavku mezioborovosti; vyhodnocovat průběh psychosociální krizové pomoci podle času trvání neštěstí, jasně definovat a odlišovat pomoc v akutní fázi, střednědobé a dlouhodobé atd. Je patrné, že není možné striktně oddělit činnosti koordinátora směrem k týmu a směrem k okolí. Aby fungovala jedna strana, musí fungovat i ta druhá. 2.4. Cíle pomoci Cíl je možné označit jako objekt nebo účel, ke kterému zaměřujeme naši motivaci. Jeho dosažením snižujeme napětí, jeho nedosažení naopak vyvolává frustraci.127 Je důležité znát cíle svého pomáhání a spolupráce mj. i z toho důvodu, abychom byli připraveni128 na otázky lidí „Proč tu jste? Jak mi pomůžete? Co tu chcete?“ apod. Předpokládám, že hasiči tyto otázky příliš často nedostávají. Lidé s nimi mají poměrně častou zkušenost – reálnou či zprostředkovanou (např. přes média). U naší „nedávno“ vzniklé disciplíny musíme těmto otázkám věnovat velkou pozornost. a) Způsob stanovování cílů Cíle se stanovují dle zásad SMART129. Měly by odpovídat obecným cílům disciplíny, ve které se nacházíme, měly by být konkrétní, měřitelné, dosažitelné a časově určené. Pokud z nějakého důvodu není možné se těmito zásadami držet a cíle tímto způsobem určit, dle Standardů bychom měli pomoc a spolupráci vést s úmyslem podpory přesvědčení, že nejsme na to (a v tom sami), společně to zvládneme, i my (já) můžeme pomoci druhým a na příště se lépe připravíme. Cíle by měly být v souladu s hodnotami přesvědčením a zásadami psychosociální krizové pomoci a spolupráce a měli by odpovídat obecným cílům této disciplíny. Východiskem pro 125 Jak dobře spolupracovat a komunikovat s médii popsáno ve Standardech psychosociální krizové pomoci a spolupráce, 2010, 5.4 Spolupráce a komunikace s médii. 126 Plán psychosociální krizové pomoci lidem zasaženým mimořádnou událostí, dostupný na www.hzscr.cz . 127 Hartl, 2004. 128 i v tomto ohledu kladen důraz na připravenost. 129 jak upozorňují Standardy psychosociální krizové pomoci a spolupráce (2010) pro tuto zkratku lze nalézt mnoho významů. 30 určení cílů v psychosociální krizové pomoci a spolupráci jsou potřeby, hodnoty, síly, zdroje a strategie zvládání zasažených. b) Plnění cílů, kontrola, vyhodnocování Podporu k naplnění cílů nacházíme jak ve Standardech zaměřujících se na přímou pomoc a spolupráci a to ve fázi akutní, krátkodobé, střednědobé a dlouhodobé, tak i ve Standardech popisujících koordinační činnost. Cíle jsou průběžně sledovány a vyhodnocovány. Mohou se proměňovat v souladu s měnící se situací, potřebami, silami a zdroji zasažených.130 Závěrečné vyhodnocení cílů by mělo zahrnovat porovnání vynaložených nákladů se zisky. To vše v součinnosti se zasaženými. Chyby a jiné odchylky od stanoveného prvopočátku chápeme jako zdroj možných změn pro příští událost.131 c) Cíle psychosociální krizové pomoci a spolupráce V psychosociální krizové pomoci a spolupráci lze hovořit o čtyřech elementárních cílech:132 - zvládání, obnova řádu a struktury; - znovuzačlenění do komunity s ohledem na zachování svébytnosti; - posílení, růst a otevření se do budoucnosti; - připravenost a ochota pomáhat druhým. Jinou formulaci cílů pomoci nabízí Baštecká133 podle zpracovaného návrhu pomoci pro psychosociální pracovníky Charity, a to: „ cílem psychosociální pomoci je dosáhnout toho, aby člověk zvládal svůj život vlastními silami a uměl podle potřeby čerpat ze zdrojů sociální opory jak neformální (rodina, sousedi), tak formální (psychosociální síť)“. Prostřednictvím psychosociální pomoci by se měli lidé začlenit do společnosti s maximální zachovanou soběstačností, mj. i tak, že působíme na kvalitu prostředí, ve kterém člověk žije, a skrze které se zotavuje. K naplnění cílů nám napomáhají specifické prostředky a nástroje, které využíváme pro splnění úkolů psychosociálních krizových pracovníků.134 2.5. Nositelé podle zřizovatelů Jak jsem již několikrát uvedla, psychosociální krizová pomoc je postavena na občanské vzájemné pomoci. Nositelem jejích hodnot je každý z nás - občan. Pro účely této práce je potřeba však hovořit spíše o těch, kteří se při neštěstí angažují na profesionální úrovni. 130 K takovému vyhodnocování nám slouží mj. správně vedená dokumentace. Podrobněji viz Standardy psychosociální krizové pomoci a spolupráce, 2010, 5.3 Dokumentování pomoci a spolupráce a vytváření informačních a osvětových materiálů. 131 Standardy psychosociální krizové pomoci a spolupráce, 2010. 132 Podle Standardů psychosociální krizové pomoci a spolupráce, 2010. Podobně také in Baštecká a kol., 2005. 133 2005, str. 136. 134 podle Baštecké, 2012, str. 178. 31 2.5.1. Dobrovolnické x profesionální týmy Krizovou intervenci mohou poskytovat nejen profesionálové (psychologové, psychiatři, sociální pracovníci atd.), ale i laici, kteří procházejí speciálním výcvikem krizové intervence.135 V naší republice se setkáváme s několika psychosociálními týmy – od dobrovolnických, k profesionálním, které někdy fungují pod určitou organizací. Je zajímavé sledovat jejich vznik a další vývoj. V této práci není dostatek prostoru se specifiky konkrétních týmů více zabývat. V případě zájmu je možné dohledat informace např. o Psychosociálním intervenčním týmu ČR (PIT)136, Komunitním intervenčním psychosociálním týmu (KIP tým)137, Terénním krizovém týmu v Ústí nad Labem 138, plzeňské Terénní krizové službě 139, týmu Krizového centra Ostrava140, Výjezdním krizovém týmu oblastní charity Blansko141. 2.5.2. Tým posttraumatické intervenční péče HZS U hasičského záchranného sboru se rozvinul systém posttraumatické intervenční péče142, který spadá pod psychologickou péči o příslušníky143. Vznikl na základě zkušeností z praxe při mimořádné události není vždy odborný psycholog profesionál dostupný nebo není schopen se při události většího rozsahu věnovat několika zasaženým najednou. Psychosociální intervenční péče by měla být poskytována při mimořádné události, příslušníkům (pokud o ní požádají) a účastníkům události, která má zjevné projevy stresové reakce. V rámci HZS jsou tyto týmy posttraumatické intervenční péče označovány jako Týmy posttraumatické144 péče. Jde o skupinu odborně připravených zaměstnanců nebo příslušníků, kteří poskytují kolegiální psychickou pomoc. Činnost týmu řídí koordinátor – odborně vyškolený příslušník, většinou psycholog. Tým se zaměřuje na podporu lidem v akutní fázi, kteří byli zasaženi osobní krizovou situací nebo mimořádnou událostí. Tím nám tu vzniká naprosto specifická role se specifickými úkoly hasiče. Hasič, vyškolený v posttraumatické intervenční péči, poskytuje podporu nejen občanům, kteří se dostali do mimořádné události, ale také svým kolegům. 145 Těmto vyškoleným hasičům v posttraumatické intervenční péči se také říká kolegiální poradci neboli peer-support counsellors – poskytují kolegiální oporu a poradenství. Úkoly vyškoleného hasiče lze rozdělit do následujících kategorií: 135 Špatenková a kol., 2004. Více viz http://pit-cr.info/ . 137 Informace o těchto týmech na webu http://www.adra.cz/projekty/projekty-v-cr/kip-tym. 138 http://www.spirala-ul.cz/cz.php?txt=terenni-krizovy-tym . 139 Kontakty na http://www.dchp.cz/nase-sluzby/terenni-krizova-sluzba-v-plzenskem-kraji/ . 140 http://www.kriceos.cz/ . 141 http://blansko.charita.cz . 142 HZS není první, kdo přišel s touto formou péče do našeho státu. Jako první nám posttraumatickou intervenční péči představila Policie ČR. 143 Mj. je provozována také Anonymní telefonní linka pomoci v krizi, která je oborovou linkou důvěry, převážně určená pro příslušníky Policie ČR, HZS a jejich rodiny, blízké. Zřizuje se Pokynem GŘ HZS ČR č. 31/2008. 144 Ačkoliv se poměrně často během života setkáváme se stresujícími situacemi, ne každá musí být považována za traumatickou událost. Traumatickou událost lze definovat jako: „zážitek, který téměř u každého vyvolá v době ohrožení pronikavou tíseň a výraznou stresovou reakci. Vesměs jde o události, při kterých jde o ohrožení života, zdraví, tělesné či psychické integrity nebo nejdůležitějších hodnot.“ (Praško Ján et al., 2003) 145 Vymětal, 2009. 136 32 a) Směrem ke kolegům Posttraumatickou péčí o příslušníky a zaměstnance se rozumí krizová intervence, kolegiální psychická pomoc a následná péče. Přičemž kolegiální psychická pomoc znamená užití jednoduchých laických postupů, které vedou u příslušníků a zaměstnanců ke zmírnění následků traumatizující události. Ve vztahu ke svému kolegovi je úkolem vyškoleného hasiče poskytnout odbornou pomoc „parťákovi“, který v souvislosti s výkonem služebních úkolů prožil traumatizující událost. V Deklaraci psychosociálních práv146 je vyjádřeno právo na „integrovanou, psychosociální podporu, intervence a trénink trvalejšího charakteru“ pro každého – explicitně zde uvedeno také pro záchranáře.147 Časná intervence má několik fází, z nich plynou i specifické úkoly pro psychology a vyškolené hasiče.148 b) Směrem k zasaženým Posttraumatickou péčí obětem mimořádných událostí se rozumí krizová intervence, první psychická pomoc a psychosociální péče. Přičemž psychosociální péče je zajišťována buď složkami IZS nebo jinými spolupracujícími institucemi v rámci humanitární pomoci. Tato forma péče vychází z předpokládaných a vyjádřených potřeb a hodnot zasažených mimořádnou událostí v bio-psycho-sociální a spirituální rovině. Zdůrazňuje zdroje primární sociální opory, povzbuzuje k užívání vlastních sil a zdrojů. Podle Sotolářové149 je poskytováním první psychické pomoci myšleno říct, že tu jsme, se snahou o navázání kontaktu; zakrytí oběti; ochrana zraněných před diváky; hledání opatrného tělesného kontaktu; povídání, naslouchání a naplňování co nejvíce možných potřeb. Základním úkolem (současně i nejdůležitější dovedností) vyškoleného hasiče v posttraumatické péči je navázání kontaktu se zasaženými. Tento požadavek je podstatný při poskytování krizové intervence, protože lidé v krizi často prožívají strach, úzkost, bezradnost, můžou se chovat neadekvátně, někdy i agresivně. Vyškolený hasič by měl akceptovat zasaženého s jeho projevy a rozumět jim. Nedílnou součástí je zajištění bezpečí, které se netýká pouze fyzického rázu, ale i psychické podstaty založené na důvěře ve vyškoleného hasiče ve smyslu, že je to „ten správný člověk na správném místě“ 150. Následně vzniká plán, jak situaci řešit. Je nezbytné zmapovat sociální oporu zasažených, jaké osoby existují, které by ho dokázaly podpořit. Pokud na „první pohled“ z rozhovoru s člověkem nikdo takový není, je třeba zmobilizovat systém sociální opory (např. obec má povinnost postarat se o svého občana). Zkušenosti ukazují, že komunita 151 se o svého člena vždy postará. Vyškolený hasič by tak měl případně podpořit aktivitu sousedů, všimnout si jí a přímo jí navázat na zasaženého člověka. 146 Tato deklarace byla vytvořena v roce 2009 Mezinárodní pracovní skupinou WADEM. Ke stažení na www.mvcr.cz . 147 Odkazuji na bakalářskou práci Anny Hubové, která se zabývá poskytováním posttraumatické intervenční péče u základních složek IZS. Vypracovávala dotazníkový průzkum, jak se jednotliví příslušníci těchto složek vztahují k poskytování posttraumatické intervenční péči. 148 Debriefing podle Mitchella má jasně danou strukturu a postupy. Více o debriefingu a obecně o CISM např. in Baštecká a kol., 2005. 149 uvádí Hubová, 2007, str. 30. 150 Špatenková a kol., 2004. 151 Podle Matouška (Slovník sociální práce, 2003) komunita naplňuje potřeby blízkosti, intimity a domova. Jiná definice popisuje komunitu jako místo, kde člověk může získat emocionální podporu, ocenění a pomoc (především praktickou) v běžném každodenním životě. (Kinkor in Matoušek: Metody a řízení sociální práce, 2003) 33 2.6. Otazníky nad mezioborovou a meziresortní spoluprací Cca před deseti lety u nás vznikl systém (navazuje již na podobné nastavení v jiných evropských zemích), který se zabývá zvládáním stresu při mimořádných událostech. Od roku 2002 existuje psychologická služba, která se zaměřuje na prevenci a pomoc nejenom pro hasiče a jejich rodinné příslušníky, ale také pro oběti mimořádných událostí. Psychologická péče je chápána jako posttraumatická péče zasahujícím hasičům ve formě první psychologické pomoci. Spadá pod ní také přímé poskytování psychosociální pomoci zasaženým a dále jde o koordinaci psychosociální pomoci v situacích vyžadující povolání dalších sil a prostředků psychosociální péče v rámci IZS. „Cílem psychologických opatření při (a po) mimořádných událostech je jednak usnadnění průběhu záchranných a likvidačních prací, jednak ošetření duševních zranění a prevence rozvoje posttraumatických obtíží.“152 V případě členů IZS jde o to, aby dopad mimořádné události neovlivnil jejich současný ani budoucí pracovní výkon a kvalitu jejich života. Tato psychologická opatření se uplatňují v rámci psychosociální pomoci, kde společně s dalšími postupy vedou ke zpracování zážitku a nalezení rovnováhy, začlenění se do svého sociálního prostředí, k obnově mezilidských vztahů. Odborná péče o hasiče v sobě zahrnuje zejména preventivní osvětu, poradenství a posttraumatickou péči. Snahou je předcházet předčasnému snížení výkonnosti a následných odchodů. Psychologové vedou týmy posttraumatické intervenční péče, které školí pomocníky z řad hasičů pro odstraňování pozásahového stresu. Důležité je zmínit, že také poskytují odbornou péči rodinám hasičů, kteří byli při výkonu svého povolání zraněni nebo zahynuli. V rámci pomoci obětem mimořádných událostí psycholog-koordinátor HZS daného kraje se snaží zajistit poskytování psychologické pomoci obětem mimořádných událostí, protože při zásahu ani bezprostředně po něm nebylo obvyklé, aby byl na místě k dispozici personál, který by byl kvalifikovaný pro tuto činnost. Hasičský krajský psycholog se podílí na přípravě zdrojů psychosociální pomoci v regionu a koordinuje jejich využití při mimořádné události.153 Pokyn č. 32/2006 generálního ředitele HZS ČR a náměstka vnitra154 stanovuje, při jakých událostech je možné vyžadovat povolání psychologa na místo události. Obecně je to tam, kde jsou soustředěny osoby s nižší psychickou odolností, kde jsou přítomné osoby vystaveny dlouhodobě nepřiměřenému stresu (tím jsou myšleni i příslušníci HZS ČR). Úkoly psychologa HZS ČR jsou stanoveny v závazných pokynech generálního ředitele HZS ČR a náměstka ministerstva vnitra a v Bojovém řádu jednotek požární ochrany – taktické postupy zásahu: Posttraumatická péče hasičům a psychosociální pomoc osobám zasažených mimořádnou událostí155. Jeho participace začíná v období před mimořádnou událostí. Spoluúčastní se příprav krizových plánů a na zvládání mimořádných událostí a krizových stavů v rámci přípravy 152 Cit. Vymětal in Časopis 112, číslo 2/2007. Dostupné na aplikace.mvcr.cz/archiv2008/časopisy/112/2007/unor/vymetal.html , staženo dne 13. 2. 2012. 153 Podle Vymětala in Časopis 112, číslo 2/2007. Dostupné na aplikace.mvcr.cz/archiv2008/časopisy/112/2007/unor/vymetal.html, staženo dne 13. 2. 2012. 154 Dostupné na www.hzscr.cz . 155 Staženo dne 15. 4. 2012 z http://www.hzscr.cz/clanek/bojovy-rad-jednotek-pozarni-ochrany-vdokumentech-491249.aspx . 34 obyvatelstva a specifických profesních skupin. Před konkrétním zásahem se psycholog zaměřuje na předkrizovou psychologickou přípravu vůči členům a příslušníkům složek IZS. Další úkoly plní psychologická služba v rámci cvičení IZS, kdy upozorňuje na možné reakce zasažených. Úlohou psychologa může být také spolupráce při poskytování informací hromadným sdělovacím prostředkům.156 V akutní fázi při mimořádné události poskytuje psychologickou první pomoc občanům i členům IZS. Konkrétně jde o poskytování krizové intervence na místě nebo při přepravě. Zaměřuje se především na zajištění bezpečí, tepla, tekutin, tištění, strukturovaných informací a kontaktu s blízkými. Cílem toho je psychická stabilizace.157 Po dohodě s velitelem zásahu spolupracuje s ostatními subjekty psychosociální pomoci. V případě potřeby koordinuje psychosociální pomoc (tzn., podněcuje spolupráci v rámci prvních občanských pomocí, nabízí a zprostředkovává psychosociální pomoc zasaženým v součinnosti s příslušníky HZS, organizuje součinnost poskytovatelů psychosociální pomoci ve fázi provádění záchranných a likvidačních prací, zabývá se následnou psychosociální pomocí ve spolupráci s dalšími subjekty), Podle Plánu psychosociální krizové pomoci lidem zasaženým mimořádnou událostí 158 je úkolem krajského psychologa spolupráce s vedoucím psychologem HZS, se složkami IZS a ostatními organizacemi, institucemi a obcemi. V akutní fázi koordinuje psychosociální krizovou pomoc (do doby ustanovení koordinátora psychosociální krizové pomoci) a spolupracuje s dalšími koordinátory při organizování této pomoci. V případě potřeby aktivizuje Tým posttraumatické péče HZS. Psycholog plní svou roli také po zásahu a s ní spojené úkoly, jako je snížení stresu u zasahujících. Záchranáři se totiž musí s traumatizujícím zážitkem vypořádat rychleji než ostatní, aby byli znovu akceschopni. Jde o tzv. časnou intervenci 159. Když psychické problémy přetrvávají dlouhou dobu (týdny, měsíce a roky po mimořádné události) psycholog poskytuje např. terapii, která je zacílená na léčbu posttraumatické stresové poruchy.160 156 Pokyn GŘ HZS ČR č. 29/2003. Vymětal in Časopis 112, číslo 2/2007. Dostupné na aplikace.mvcr.cz/archiv2008/časopisy/112/2007/unor/vymetal.html, staženo dne 13. 2. 2012. 158 Tento plán vypracovalo psychologické pracoviště HZS Středočeského kraje, je ke stažení na www.hscr.cz . 159 Více např. in Baštecká a kol., 2005. 160 Vymětal in Časopis 112, číslo 2/2007. Dostupné na aplikace.mvcr.cz/archiv2008/časopisy/112/2007/unor/vymetal.html, staženo dne 13. 2. 2012. 157 35 3. Hasičská činnost Označení „hasičská činnost“ neboli „činnost hasičů“ není k nalezení v legislativním jazyce. Jedná se o mnou užitý, který pro mě představuje ekvivalent k lidově řečené „hasičině“. Hledala jsem pojem, který by souborně vystihoval to, co hasiči dělají, a byl tak srovnatelný s pojmem psychosociální pomoci a spolupráce. Setkávala jsem se však pouze s termíny, které označovaly jen určitou část hasičské práce, jako např. požární ochrana, záchranné a likvidační práce, ochrana obyvatelstva, činnosti týkající se krizového řízení atd. K této kapitole budu přistupovat podobně, jako při vymezování psychosociální krizové pomoci a spolupráce. Na hasičskou činnost budu nahlížet z pohledu jejích hodnot – tedy co je pro ni důležité, proč hasiči dělají to, co dělají. Dále se pokusím popsat roli(e) hasičů při mimořádné události, jaké z toho pro ně plynou úkoly, co je cílem jejich práce. Na závěr výše popsané vztáhnu k Hasičskému záchrannému sboru ČR jako hlavnímu představiteli hasičské činnosti. 3.1. Hodnoty Hasiči se ve své činnosti taktéž orientují podle hodnot. Zvláštní důraz je na ně kladen v řeči zákonů, podle kterých se řídí systém ochrany a záchrany. a) Hodnotová orientace hasiče Hodnoty nejsou důležité pouze pro rozlišování, co je třeba zachránit a uchránit. Orientovanost na hodnoty je postavena na samotné osobnosti hasiče. Pro výběr do výkonu služby v bezpečnostním sboru jsou důležité osobnostní charakteristiky uchazeče, které jsou předpokladem pro výkon této služby. Jednou z takových charakteristik je žádoucí motivace, postoje a hodnoty.161 Hlavní hodnotou hasiče-záchranáře-profesionála je právě profesionalita162 – tedy podání nejlepšího výkonu plynoucího z představy o jeho profesi. Z toho důvodu musí zvyšovat svoji odbornost a fyzickou zdatnost. Při dosahování profesionality se současně musí ohlížet na zajištění dostatečné míry bezpečí pro sebe a své spolupracovníky. Je potřeba si uvědomovat, že míra nebezpečí a ohrožení životů a zdraví je taktéž při zásahu na straně záchranářů. Příslušník má právo i povinnost vytvářet bezpečné prostředí a zajišťovat ochranu zdraví při výkonu služby sobě i druhým, kterých se bezprostředně dotýká jeho jednání při výkonu služby. Bezpečnostní sbor proto podle zákona 163 musí příslušníkům poskytovat osobní ochranné prostředky, mycí, čistící a dezinfekční prostředky. Zákon si uvědomuje rizika spojená s možným ohrožením života a zdraví příslušníků bezpečnostních sborů – vymezuje, jak jim preventivně předcházet nebo jak je odstraňovat. Nadřízený by nikdy neměl zapomínat na své podřízené a na jejich momentální psychický stav. Pokud to je možné, nadřízený by měl svému podřízenému nejprve poskytnout určitou ochranu.164 161 Podle Vyhlášky č. 487/2004 Sb., o osobní způsobilosti, která je předpokladem pro výkon služby v bezpečnostním sboru. 162 Baštecká, 2012, str. 185. 163 č. 361/2003, Sb., o služebním poměru. 164 Brečka, 2009. 36 Zákon č. 361/2003 Sb., o služebním poměru, věnuje jednu část péči o příslušníky bezpečnostního sboru. Klade důraz na to, že při výkonu práv a povinností vyplývajících ze služebního poměru nelze užívat k újmě druhého nebo k ponižování jeho lidské důstojnosti. Současně zakazuje jakoukoliv formu přímé a nepřímé diskriminace. Mimo to se přímo vyjadřuje k sexuálnímu obtěžování. Mělo by být zajištěno rovné zacházení se všemi příslušníky. Oproti uvedenému důrazu na bezpečí hasičů a ochranu jejich životů a zdraví, ve služebním slibu příslušník slibuje, že nasadí i vlastní život za záchranu a ochranu zájmu České republiky. Navíc slibuje, že se bude chovat tak, aby neohrozil dobrou pověst hasičského záchranného sboru – a to jak při výkonu služby, tak i v době mimo službu. Výše uvedený zákon klade důraz také na dodržování služební kázně a služební zdvořilosti příslušníků. Tyto hodnoty posilují naši odolnost. Z lidské zkušenosti s hasiči bychom mohli vyzdvihnout další hodnoty, které máme s jejich profesí spojeny: hrdinství, statečnost, otevřenost, slušnost, péče o druhé apod. Hasičské práce se taktéž orientuje na týmovou spolupráci. Troufám si tvrdit, že týmovost je u hasičů ještě více upřednostněna. Ze sdělení mého známého hasiče „profíka“ jsou: „kluci na šichtě jeho druhou rodinou“. Tráví spolu hodně volného času i mimo pracovní dobu, jezdí společně na dovolené, oslavují důležité mezníky v životě apod. Myslím si, že jde o logický a přirozený proces – ti „kluci“ spolu téměř denně zažívají silné zážitky, které je spojují. Při záchranných akcích se mnohdy dostávají do obrovských rizik, kdy se na sebe musí vzájemně spoléhat a důvěřovat si. b) Hodnoty promítající se do činnosti hasičů Zákon č.240/2000 Sb., o krizovém řízení, jasně vymezuje stanovený žebříček hodnot: od ochrany životů, zdraví, majetku, životního prostředí až po nově přidanou stabilitu každodenního života lidí, včetně služeb - tj. ochrana tzv. kritické infastruktury – její narušení by mělo dle slov zákona závažný dopad na bezpečnost státu, zabezpečení základních životních potřeb obyvatelstva, zdraví osob nebo ekonomiku státu. Kritériem pro posouzení závažnosti narušení funkce infrastruktury je rozsah ztrát na životě, dopad na zdraví osob, mimořádně vážný ekonomický dopad nebo dopad na veřejnost v důsledku rozsáhlého omezení poskytování nezbytných služeb nebo jiného závažného zásahu do každodenního života. Při evakuaci se klade důraz také na zabezpečení předmětů kulturní hodnoty, technického zařízení, případně strojů a materiálů k zachování nutné výroby a také nebezpečných látek z místa ohroženého mimořádnou událostí.165 Zákon č. 361/2003 Sb., o služebním poměru, explicitně jmenuje také materiální hodnoty, jako je hotovost, ceniny, zboží, zásoby materiálu. Zákon k těmto hodnotám váže i odpovědnost těch, kterým byly svěřeny. Podle čeho se hasiči také orientují a co je důležité z pohledu zajištění ochrany hodnot, tak je tzv. operační hodnota jednotek požární ochrany. „Tato hodnota vypovídá o schopnosti jednotky PO zahájit a provádět plnění úkolů v operačním řízení na místě zásahu.“ 166 V potaz 165 166 Podle vyhlášky č. 380/2002 Sb., k přípravě a provádění úkolů ochrany obyvatelstva. Cit. http://www.hzscr.cz/clanek/jednotky-po-961839.aspx, staženo dne 14.3.2012. 37 je brána doba výjezdu jednotky požární ochrany z místa svého působení po vyhlášení poplachu a dále územní působnost jednotky (doba jízdy, resp. vzdálenost, na místo zásahu). 3.2. Role Role hasičů při mimořádných událostech vychází z jejich poslání – tedy chránit životy, zdraví obyvatel a majetek před požáry a poskytovat účinnou pomoc při mimořádných událostech, ať již se jedná o živelní pohromy, průmyslové havárie či teroristické útoky. 167 Pokud dojde k neštěstí, při kterém by zasahovali hasiči – jedná se vždy o zasahující tým lidí s rozličným počtem členů. K zásahu mohou přijet i menší skupiny, tj. dva hasiči 168. Práce hasičů je postavena na týmu, při zásahu na práci té konkrétní jednotky. Podle sociologických učebnic má každý člen týmu svou roli v něm. Tým (nebo výjezdová jednotka), o které na tomto místě hovořím, spadá do Hasičského záchranného sboru ČR. Podle operačních hodnot se dělí do kategorií jednotek požární ochrany. V tuto chvíli se dostávají ke slovu nejenom profesionální hasičské záchranné sbory, ale také jednotky dobrovolných hasičů, kteří představují jednu z důležitých sociálních opor v místě neštěstí. Považuji jednotku dobrovolných hasičů za jakýsi most mezi „cizí“ profesionální pomocí a současně místní komunitou, obcí. 3.2.1. Hasič - záchranář Ať už se jedná o „profíky“ nebo „dobráky“, k místu mimořádné události vyjíždí vždy velitel zásahu a zasahující hasič(i). Na místě zásahu jsou hasiči podřízeni svým velitelům jednotek a jejich prostřednictvím veliteli zásahu nebo úseku. Do hasičského záchranného sboru jsou vybírání lidé tělesně zdatní a psychicky odolní, kteří jsou následně ve své profesi vzděláváni a cvičeni tak, aby se tyto vlastnosti dále budovaly a udržovaly. Je možné předpokládat, že při zásazích pracují s velkým osobním nasazením a profesionalitou. Pracují pod odborným velením. Denně se setkávají s lidským utrpením. Přesto musí svědomitě a řádně plnit své úkoly, které z jejich profese a dané role vycházejí. Při vstupu do služebního poměru příslušník bezpečnostního sboru skládá služební slib 169: „Slibuji na svou čest a svědomí, že při výkonu služby budu nestranný a budu důsledně dodržovat právní a služební předpisy, plnit rozkazy svých nadřízených a nikdy nezneužiji svého služebního postavení. Budu se vždy a všude chovat tak, abych svým jednáním neohrozil dobrou pověst bezpečnostního sboru. Služební povinnosti budu plnit řádně a svědomitě a nebudu váhat při ochraně zájmů České republiky nasadit i vlastní život.“ Jedním z důvodů pro propuštění příslušníka je porušení tohoto slibu jednáním, které ohrozilo dobrou pověst bezpečnostního sboru a mělo znaky trestného činu. 167 Cit. http://www.hzscr.cz/clanek/zakladni-poslani-hasicskeho-zachranneho-sboru-cr-224110.aspx, staženo dne 12.2.2012 168 Viz Bojový řád jednotek požární ochrany: Výjezd jednotky. Ke stažení na www.hzscr.cz . 169 Podle zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru. , 38 3.2.2. Velitel zásahu Velitel zásahu má velmi zásadní roli. Má svůj význam nejenom v rámci individuálních zásahů jeho jednotky, ale současně i při spolupráci jednotek IZS, kterou zaštiťuje zejména při zajišťování součinnosti mezi jednotlivými vedoucími složkami IZS a ukládá jim příkazy. Jeho role a úkoly se odlišují podle toho, zdali zásah probíhá v „normální režii“, v rámci integrovaného záchranného systému nebo vyhlášeného krizového stavu. Je oprávněn dávat pokyny a rozkazy. Velitel zásahu zodpovídá za správné provedení zásahu, za ochranu všech hodnot, tedy i života a zdraví svých „kluků“. Stanovuje průběh zásahu, komunikuje dovnitř svého týmu, ale i navenek zejména prostřednictvím operačního střediska. 3.2.3. Psycholog HZS Pokyn GŘ HZS ČR č. 29/2003 vydává Status psychologických pracovišť HZS ČR v souladu s Koncepcí psychologické služby HZS ČR. Mj. je zveřejněn Etický kodex psychologa HZS ČR. Tento pokyn definuje materiální, personální, metodické a organizační podmínky chodu psychologických pracovišť a etický způsob práce psychologa. Pokynem č. 32/2006 generálního ředitele HZS ČR a náměstka vnitra170 se stanovují podmínky pro povolání psychologa. Ředitelům HZS krajů je tím uložena povinnost organizovat výkon psychologické služby a tyto podmínky pro ni zajistit. Psychologická služba HZS se sestává ze třech oblastí171: Personální práce s hasiči – v prvopočátku jde o výběr uchazečů s důrazem na zjišťování jejich duševních předpokladů (v terminologii zákona o služebním poměru se jedná o osobní způsobilost). Patří sem také vyšetření hasičů z povolání. Při výběrovém řízení do řídících a speciálních funkcí psycholog zpracovává podklady k rozhodnutí. Vždy vychází z analýzy pracovních úkolů jednotlivých hasičských pozic. Odborná péče o hasiče, která v sobě zahrnuje zejména preventivní osvětu, poradenství a posttraumatickou péči. Pomoc obětem mimořádných událostí. Na webových stránkách172 je uvedena ještě čtvrtá oblast psychologického pracoviště HZS ČR, a to oblast vzdělávání pro příslušníky a zaměstnance. 3.3. Úkol Úkoly hasičů jsou zakotveny v legislativě a ve zpracovaných metodických pokynech, jako je např. Bojový řád jednotek požární ochrany nebo Pokyny HŘ HZS ČR 173. 3.3.1. Hasič Obecně, laicky, lze základní úkol hasiče popsat jako: dostat oběť co nejrychleji mimo ohrožení života a postarat se o ty, kterým již nemůže být takto pomoženo. 170 Dostupné na www.hzscr.cz . Podle Sotolářové in Baštecká a kol., 2005, str. 247. 172 http://www.hzscr.cz/clanek/hzs-stredoceskeho-kraje-menu-integrovany-zachranny-system-psychologickasluzba-uvod.aspx, staženo dne 18. 4. 2012. 173 Oboje ke stažení na www.mvcr.cz . 171 39 Ministerstvo vnitra – generální ředitelství HZS ČR vydává Bojové řády jednotek požární ochrany – taktické postupy zásahu174, které slouží jako metodické pokyny. Jsou rozděleny do kapitol, každá kapitola obsahuje různý počet metodických listů, které se věnují popisu konkrétního typu události, činnosti hasičů, jejich úkolů. Mj. zde najdeme i specifika každé události, očekávané zvláštnosti. Rozsah této práce nedovoluje popsat konkrétní úkoly hasičů při konkrétních typech zásahů. S ohledem na téma a cíl diplomové práce se zaměřím na jeden z metodických listů, který se primárně zabývá posttraumatickou péčí hasičů a poskytování psychosociální pomoci zasaženým lidem mimořádnou událostí. Každý hasič by měl mít znalosti o komunikaci a krizové intervenci, důraz je v tomto ohledu kladen především na vyškoleného hasiče v poskytování posttraumatické péče. K tomu více v kapitole týkající se spolupráce. Činností hasičů je kromě hašení požárů také likvidace následků živelní pohromy, technologických havárií, úniku ropných nebo chemických látek. Tyto práce označujeme za záchranné a likvidační. 175 Znamenají záchranu života, zdraví, majetku a životního prostředí a likvidací následků mimořádné události. Je pravda, že takové činnosti, jako provádění záchranných a likvidačních prací, spadají také do úkolů psychosociální pomoci (např. vyklízení bahna v rodinných domech), konkrétně pod první pomoc technickou.176 HZS ČR plní úkoly (dle zákona o IZS) při organizaci a řízení ochrany obyvatelstva při řešení mimořádných událostí. Zabezpečuje a koordinuje organizační a technická opatření v oblasti ochrany obyvatelstva – a to především varováním, úkrytem, evakuací a nouzovým přežitím.177 Příslušníci HZS zabezpečují opatření nouzového přežití obyvatelstva zejména s cílem minimalizovat negativní dopady mimořádných událostí na zdraví a životy zasaženého obyvatelstva. Tato opatření navazují na evakuaci obyvatelstva z tohoto místa událost nebo jsou prováděna přímo na místě mimořádné události. 3.3.2. Úkoly velitele zásahu Velitel zásahu organizuje záchranné a likvidační práce v místě zásahu (v případě součinnosti s IZS, tak s ohledem na zásady koordinace těchto složek178). Velitel zásahu provádí v místě nasazení složek IZS koordinaci záchranných a likvidačních prací a součinnost těchto složek. V rámci toho může zakázat nebo omezit vstup osob na místo zásahu, nařídit evakuaci osob nebo stanovit i jiná dočasná omezení k ochraně života, zdraví, majetku a životního prostředí. Nařizuje bezodkladné provádění nebo odstraňování staveb, terénních úprav za účelem zmírnění nebo odvrácení rizik vzniklých mimořádnou událostí. Má oprávnění vyzvat právnické osoby nebo fyzické osoby k poskytnutí osobní nebo věcné pomoci, zřídit štáb velitele zásahu jako svůj výkonný orgán a určit náčelníka a členy štábu, 174 Ke stažení na www.mvcr.cz . Podle zákona č. 230/ 2000 a č. 240/2000, dále Vyhlášky č. 328/2001 Sb., o některých podrobnostech zabezpečení integrovaného záchranného systému. 176 Baštecká a kol., 2005. 177 Podrobně popisuje např. Kavan in Baštecká a kol., 2005. 178 Zásady koordinace složek IZS jsou uvedeny ve vyhlášce č. 328/2001 Sb., o některých podrobnostech zabezpečení integrovaného záchranného systému. 175 40 rozdělit místo zásahu na sektory a stanovit jejich velitele, kterým je oprávněn ukládat úkoly a rozhodovat o přidělování sil a prostředků do těchto sektorů.179 Velitel organizuje spojení mezi místem zásahu a územně příslušným operačním a informačním střediskem pro předání informací. Vyhlašuje odpovídající stupeň poplachu. Povolává potřebné množství sil a prostředků složek IZS na místo zásahu prostřednictvím OPIS..180 Na místě zásahu při jeho řízení uplatňuje dle svých možností posttraumatickou péči o zasažené mimořádnou událostí – využívá k tomu členy Týmu posttraumatické péče, psychologa nebo spolupracující složky IZS nebo jiné subjekty v oblasti posttraumatické či psychosociální péče. Tyto spolupracující subjekty si může na místo události přivolat prostřednictvím OPISu. Do doby jejich příjezdu může pro zajišťování této péče obětem určit některého hasiče.181 3.3.3. Psycholog HZS Úkoly psychologa HZS ČR jsou stanoveny v závazných pokynech generálního ředitele HZS ČR a náměstka ministerstva vnitra. Mj. jsou v nich stanoveny také práva a povinnosti obou stran, jak zabezpečit podmínky a chod psychologické služby, aby byla efektivní. Konkrétní náplň práce psychologa se liší potřebami HZS krajů a jednotek PO. Ve vztahu k „hasičině“ plní úkoly spojené s agendou kolem přijímacího řízení, provádí diagnostiku hasičů a zajišťuje jejich další rozvoj vzděláváním. 3.4. Cíle hasičské činnosti V kapitole o cílech psychosociální krizové pomoci a spolupráce jsem hovořila o důležitosti vědět, s jakým cílem pomáháme a spolupracujeme z důvodu naší připravenosti na otázky lidí, proč tu jsme a jak jim můžeme pomoci. Zmiňovala jsem, že neočekávám, že by hasiči tyto otázky dostávali na základě obecné lidské zkušenosti s nimi. Ale možná právě proto nepovažuji za zbytečné, když se budu alespoň krátce věnovat cílům „hasičiny“. Někdy se nám stává, že co považujeme za jasné, triviální a samozřejmé, tak nakonec úplně zřetelné není. Pro zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví příslušníků při výkonu služby se přijímají opatření, která jsou považována za prevenci rizik. Jejich cílem je předcházet těmto rizikům, odstraňovat je nebo minimalizovat jejich působení. 182 Podle vyhlášky č. 247/2001 Sb., o organizaci a činnosti jednotek požární ochrany, se na místě zásahu provádí průzkum, jehož cílem je zjistit, zdali jsou ohroženy osoby, zvířata a majetek, dále zjišťuje rozsah požáru, způsob a směry jeho šíření a druh hořících materiálů nebo rozsah účinků mimořádné události, přítomnost nebezpečných látek a předmětů, které mohou nepříznivě ovlivnit průběh zásahu. Mj. hodnotí také terénní a jiné podmínky významné pro použití požární techniky a věcných prostředků požární ochrany. Při zdolávání požárů je potom cílem činnosti jednotek lokalizace požáru v případech, kdy bylo zásahem zamezeno dalšímu šíření požáru a síly a prostředky zasahujících jednotek jsou pro likvidaci 179 Zákon č. 328/2001 Sb., o integrovaném záchranném systému. Bojový řád jednotek požární ochrany: Velitel zásahu při řízení požárního zásahu a záchranných prací jednotek. Dostupné na www.hzscr.cz . 181 Pokyn GŘ HZS ČR č. 30/2008. 182 Zákon č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů. 180 41 požáru dostatečné, a poté likvidace požáru až do ukončení nežádoucího hoření. Při zásahu má záchrana osob přednost před záchranou zvířat a majetku. Cílem činnosti jednotek při záchraně osob a zvířat je odstranění bezprostředního ohrožení jejich života. V případě, kdy již nelze, ani přes vynaložení všech dostupných sil a prostředků, osoby, zvířata nebo majetek zachránit anebo pokračování v zásahu by bezprostředně ohrožovalo život zasahujících hasičů, velitel zásahu může na nezbytně dlouhou dobu jejich záchranu přerušit. 3.3. Nositelé hasičské činnosti Hasičská činnost - dobrovolná i profesionální - je realizována pod zastřešujícím Hasičským záchranným sborem ČR. Odkazuji na kapitolu „Vymezení pojmů“, kde se podrobněji věnuji této instituci. HZS ČR vytváří jakousi platformu pro výkon hasičské činnosti, zaštiťuje jí, dává jí jméno a metodicky vede. HZS ČR nese další význam v rámci krizového řízení. Při přípravě na krizové situace a jejich řešení HZS kraje organizuje součinnost mezi správními úřady a obecními kraji, vede přehled možných zdrojů rizik a provádí analýzy ohrožení, zpracovává krizové plány kraje a obcí s rozšířenou působností, plní úkoly stanovené Ministerstvem vnitra, hejtmanem a starostou buď v rozsahu krizového plánu kraje, nebo obce s rozšířenou působností. 3.4. Otazníky nad novým pojetím úkolů základních složek IZS V poslední době lze sledovat změnu přístupu k úkolům základních složek IZS. Dříve si udělali svou práci a od místa události odjeli. Dnes snaha školit pracovníky IZS s cílem poskytovat podporu zasaženým na místě mimořádné události. Vychází se ze zkušeností, na základě kterých je vnímán přesah jejich práce. V nedávné době vstoupil v platnost zákon č. 374/2011 Sb., o zdravotnické záchranné službě, který se věnuje tématu mimořádných událostí. Vývoj jde rychle dopředu a proaktivním směrem. Baštecká183 popisuje, že psycholožka Hasičského záchranného sboru Zlínského kraje Soňa Pančochová ve spolupráci s hasiči vytváří výukové video, které učí hasiče věnovat pozornost kontaktu a komunikaci s přímými zasaženými včetně první psychické pomoci v kontextu rozšiřujícího se pojetí prvních občanských pomocí. 183 2012. 42 4. Očekávání Věci, které očekáváme a jak je očekáváme, tvoří částečně to, co jsme.“184 Každý, s kým se během pomáhání setkáme – občan, rodina, obec, organizace, novinář, starosta atd., má od nás (psychosociálních krizových pracovníků, hasičů) nějaká očekávání, protože on sám je k sobě nějak vztahuje, nějak ve světě funguje, něco od sebe očekává. Nyní se pokusím obecně nastínit, s čím můžeme mít očekávání spojené, co může vyjadřovat a skrývat. a) Pozitivní doufání Očekávání lze označit také pojmem doufat – mít nějakou naději do budoucna. Podle bible je možné doufat pouze v pozitivní věci, ačkoliv jsme přitom střetáváni se zkouškami. „Doufat znamená uchopit ve víře zaslíbení života a spásy.“ 185 Někdy je naděje spojována s pocity úzkosti, voláním o pomoc a naříkáním186. Je to možná proto, že naděje není hmatatelná. Pokud na ni pohlédneme, již nemůžeme hovořit o naději, o očekávání. Naděje z pohledu Bible stojí na důvěřivém očekávání budoucnosti, která je darovaná Bohem. Křesťanská morálka je morálkou naděje. Křesťan očekává uskutečnění své naděje. Jeho očekávání není záležitostí pouze jeho samotného, ale celého společenství. 187 Doufání se proto pro spolupráci jeví jako přesnější pojem, protože jednoznačně doufáme v něco pozitivní. Očekávat totiž můžeme např. nudu. Doufání se proto výrazně pojí s hodnotami - o co usilujeme, o co nám jde. b) Hodnotový význam Keller188 vnímá jako součást očekávání také odhad toho, nakolik nám naše osobní situace, druzí lidé a společnost umožní naše hodnoty realizovat. V mnohých kulturách se ukazuje, že více než potřeby se zdůrazňují hodnoty a právě očekávání zasažených lidí. Např. i kultura organizace je definována jako: „vzorce očekávání v rámci dané organizace“189. Řečeno jinak, hodnoty a očekávání jsou součástí organizační kultury – v logice našeho tématu: i HZS ČR staví na určitých hodnotách a očekáváních, stejně také např. psychosociální intervenční týmy. c) Očekávání vztažená k roli a úkolu Očekávání Kohoutek190 definuje jako: „nejobecnější a většinou jaksi neutrální cit zaměřený na budoucí události a stavy …“, spojený s určitými způsoby chování. Očekávání vyplývají z představy o naší roli a úkolu. Očekávání se pojí k chování člověka v dané pozici.191 Očekávání je přitom založeno na pevně zakořeněných přesvědčeních.192 Přičemž očekávání je možné upravovat osvětou. Zdali byla naplněna očekávání „příjemce“ pomoci je také tématem 184 Allmen (ed.), 1987, str. 57. Allmen (ed.), 1987, str. 57. 186 Viz Jb 5,16 . 187 V Novém zákonu se naděje odkrývá v Ježíši Kristu. Naděje je úzce napojena na víru, přes víru na lásku. Jsme u podstaty křesťanské bytosti, kterou tvoří víra, naděje a láska. Více in Allmen (ed.), 1987. 188 Keller, Gál, Frič, 1996. 189 Hayes, 2003, str. 145. 190 2002, str. 30. 191 Kohoutek, 2002. 192 Sdílená přesvědčení, která jsou používána jako vodítka při diskuzích a společné činnosti, jsou označována pojmem sociální reprezentace. (Hayes, 2003) 185 43 pro vyhodnocování a pro posouzení účinnosti pomoci. Očekávání tak naplňuje normotvornou funkci v rámci spolupráce. Přičemž se znovu odkazujeme na hodnoty – hodnotíme naše očekávání, která vycházejí z hodnot. d) Očekávání odměny V souvislosti se spoluprací několika osob společný cíl představuje očekávání společné odměny. Odměnu lze získat vzájemnou podporou a pomocí. Oba usilují o totéž, oba získávají totéž – mohou se na sebe spolehnout.193 e) Očekávání pomoci Panuje obecný předpoklad, že úkolem pomáhajícího je zejména pomáhat druhým, tedy reagovat na jejich potřeby, vědět si rady, co dělat a mít k dispozici paletu znalostí a prostředků, jak situaci zlepšit. Někdy však zasažení kladou na pomáhající také nároky řešit jejich trauma, což se pojí s nereálným očekáváním, že pomáhající jsou všemohoucí a vše vyřeší.194 Lidé v náročné situaci obvykle nejvíce očekávají také emoční oporu.195 Odborníci196 se shodují, že sociální opora má pozitivnější důsledek, čím více je očekávaná. Očekávaná sociální opora znamená: „přesvědčení člověka o tom, že existují lidé, kteří jsou připraveni mu v případě potřeby pomoci.“197 Důvěřuje v to. Cítí se díky tomu být zakotven.198 Budu dále psát o důležitosti komunity, jejímž jedním ze základních znaků je pospolitost. Díky pospolitosti členové komunity očekávají vzájemnou pomoc.199 Odborným jazykem hovoříme o anticipované sociální opoře.200 Přehled očekávání, která zasažení mají od pomáhajících, je zpracován ve Standardech psychosociální krizové pomoci a spolupráce201. Očekávání směřovaná k hasičům se pravděpodobně nejvíce „točí“ okolo ochrany a záchrany hodnot, které jsou vymezeny zákony202. Jde velmi často o čas, je potřeba rychlost zásahu a dovednost rozhodovat se v časové tísni. Spoléháme se na odolnost a houževnatost hasičů, že se nebudou bát „poprat“ s každým živlem. Uvedené kategorie se promítají i do očekávání hasičů a psychosociálních krizových pracovníků od sebe a druhých. Na tyto profese jsou tak kladeny mimořádně vysoké nároky. Lze je společně shrnout do těchto bodů203: dovednost navázat kontakt s člověkem zasaženým mimořádnou událostí; udržet kontakt s ním tak dlouho, jak je potřeba; schopnost rychle vyhodnotit ohrožení a nebezpečí – ve vztahu k sobě, k druhým, ke kolegům, ke společnosti; umět učinit první odhad situace, 193 Nakonečný, 1995. Upozornění in Kohoutek, Čermák a kol., 2009. 195 Špatenková a kol., 2004. 196 např. in Špatenková a kol., 2004. 197 Baštecká, 2005, str. 86. 198 Očekávaná sociální opora je pro člověka důležitější než pomoc skutečně obdržená, protože mj. podporuje jeho schopnost věci zvládat sám. (Baštecká a kol., 2005) 199 např. in Špatenková a kol., 2004. 200 Např. in Baštecká a kol., 2005. 201 2010. 202 Např. zákon o krizovém řízení. 203 Podle Špatenkové a kol., 2004. 194 44 posoudit jí, zanalyzovat (např. shromažďovat informace, rozlišovat jejich důležitost, vytvářet hypotézy); schopnost rozhodovat se pod tlakem (času, okolí, nebezpečí apod.), brát na sebe rizika a zodpovědnost za svá rozhodnutí, odolnost vůči stresu; rozeznávání silných stránek lidí a jejich okolí, podporovat jejich soběstačnost; dovednost pracovat individuálně i týmově; spolupráce s ostatními (institucemi, jednotlivci), znalost sítě psychosociální a jiné pomoci; odolnost vůči pochybnostem a možností pomoci; umět vhodně rozlišovat použití empatického, aktivního a direktivního přístupu; sociální dovednosti jako komunikativnost, schopnost navazovat kontakty, chování vzbuzující důvěru, smysl pro humor, zdravý optimismus, obratnost v jednání; schopnost zorientovat se v potřebách, možnostech zasažených a jejich okolí; schopnost orientovat se a plánovat postup atd. Jedno z očekávání, které může mít pracovník (psychosociální nebo hasič) vůči sobě je očekávání (vlastní) zdatnosti204. Tzn., že je zdravý, silný a odolný; umí rozpoznávat známky stresu a rychlými postupy proti nim zasahovat. Udržení své role přispívá k tomuto očekávání.205 204 Vnímaná osobní zdatnost je popisovaná jako pocit, že dokážu jednat efektivně a vhodně se o sebe postarat. (Hayes, 2003) 205 Podle vojenské zásady BOJIS – více viz Baštecká a kol., 2005. 45 5. Spolupráce psychosociálních krizových pracovníků a hasičů Řízení pomoci je zásadní pro její zdárný průběh a výsledek. Ptáme si při ní na otázky: kdo co má kde kdy jak dělat, s kým a proč. „Je třeba, aby praktická, psychická pomoc a vedení zásahu vzbuzovaly u postiženého člověka vědomí, že je viděn jako plnoprávný občan, …“ 206 Z předchozích kapitol je zřejmé, že pomoc by měla být poskytována v terénu, měla by odpovídat typu události a času, měla by vycházet z posouzení potřeb, hodnot, sil a zdrojů zasažených. Orientujeme se podle souřadnic pomoci a spolupráce – typu události, času po události a situací zasažených, skupinami zasažených. 207 Současně musíme mít na paměti, že tam, kam vstupujeme, již existuje nějaká síť opory a systém vazeb. Až následně lze sestavit plán pomoci, který bude tzv. „šitý na míru“208. Pomoc se skládá ze tří složek: sdělování, součinnosti a spolupráce. Předchází jí samotné rozhodování, jaká opatření použít. Pro nastavení spolupráce a součinnosti je nutné znát kompetence jednotlivých účastníků, tedy kdo za co zodpovídá. Po akci pomáhání dochází k jejímu vyhodnocení a učení se pro lepší připravenost na příště.209 Ukazuje se, že nedílnou součástí tohoto tématu je také oblast managementu jako procesu vytváření a udržování prostředí, ve kterém jednotlivci společně a účinně dosahují svých cílů; stejně tak dochází k optimálnímu využívání lidských, materiálních a finančních zdrojů k dosažení stanoveného cíle.210 Shoduji se na tom s Bašteckou, že: „účinná pomoc…je především věcí dobrého managementu.“ 211 Pro spolupráci je pak zásadní dovednost facilitace.212 Facilitace by měla vytvářet prostor pro sdílení cílů a očekávání, co by organizace měla nebo neměla dělat, sdílení odlišení rolí a zájmů, podobnosti v technických a výchozích potřebách a dosahování změn okolí.213 5.1. Důvody pro spolupráci Dosahovat cílů soupeřením, nebo spoluprací. Spolupráce je v psychosociální krizové pomoci velmi ceněna. Odkazuje se na ni v šifrovací mřížce – společně to zvládneme, každý může pomoci druhému. Spolupráce je definována jako: „chování maximalizující výsledky (či prospěch) skupiny.“214 Slovo spolupráce lze nahradit jiným, a to kooperace215. Kooperace znamená součinnost několika osob, které se zaměřují na stejný cíl.216 Z našeho posuzovaného hlediska je výhodnější využít prosociální kooperace, která dává příležitost k lidské všeobecné kooperativnosti217. Podle Křivohlavého218 se tato forma spolupráce může stát eticky 206 Lucká in Matoušek: Metody a řízení sociální práce, 2003, str. 281. Standardy psychosociální pomoci a spolupráce, 2010. 208 Podle Baštecké, 2005. 209 Baštecká a kol., 2005. 210 Podle Svobodové in Matoušek: Metody a řízení sociální práce, 2003. 211 Baštecká in Vodáčková a kol., 2002, str. 375. 212 Baštecká, 2012. 213 Drabek in Rodríguez, Quarantelli, Dynes, 2006. 214 Archer in Hewstone, Stroebe, 2006, str. 58. 215 Holub, Lyer, 1967. 216 Hartl, 2004. 217 Podle Hartla (2004) je kooperativnost schopnost spolupracovat, se kterou souvisí otevřenost a přátelskost. 207 46 hodnotnou, protože nezahanbuje. Směřuje k cíli lidského snažení. Výsledkem spolupráce je, že každý dostane něco, takže všichni mají na konci o něco více, než měli na počátku. Oba partneři získávají dohromady (jako skupina) větší výši hodnot, než by získali jako jednotlivci. „Spolupráce žije z očekávání.“219 Tzn., že i když nebude dosaženo kýženého cíle, spolupráce je nadějí, příslibem perspektivní hodnoty. Dalším důvodem pro spolupráci může být očekávání tzv. „symetrického rozdělení hodnot“220 – já dostanu to samé, co ty; nebo event. ty dostaneš a já také něco. Důležitou charakteristikou pro spolupráci je tedy společný zájem a zisk. Společný zisk má vyšší hodnotu. Kooperativní vztahy se projevují vzájemnou podporou a předpokládají vzájemnou důvěru.221 5.2. Hodnotové zakotvení spolupráce „Zásadní hodnotou, která je nejpodstatnější a prochází všemi dalšími snahami o vytvoření kvalitativního rámce spolupráce (při pomáhání), je partnerství.“ 222 Sedláková223 uvádí zásady pro spolupráci, které jsou spojeny se základním požadavkem „ctít roli toho druhého a důvěřovat mu“224. Efektivní pomoc vyžaduje spolupráci při jejím organizování a ta vzájemnou důvěru. Spolupráce různých organizací vyžaduje: vzájemné informace, uzavřené dohody a smlouvy, společný výcvik a vzdělávání, sdílené zážitky. Je třeba nabízet aktivní roli v krizových plánech obcí ještě před mimořádnou událostí. Je nutné spolupracovat mezi církvemi v ekumenickém duchu. Je třeba koordinovat a spolupracovat i při ukončení pomoci. Je třeba bezprostředně po mimořádné události iniciovat společné setkání pomáhajících nebo přijmout jejich výzvu.225 V úvodu jsem popisovala, že hasiči a psychosociální krizoví pracovníci se setkávají mj. při mimořádných událostech a krizových situacích. Jak vyplývá ze zákona (např. č. 239/2000 Sb., o integrovaném záchranném systému) při takové události sledujeme souslednost záchrany životů, zdraví, majetku a životního prostředí (dále vnitřní bezpečnosti). Při sbližování těchto profesí jejich hodnoty nejsou v rozporu: život, zdraví, majetek, životní prostředí, lidská důstojnost, uznání, spolupráce, solidarita. Spojuje nás hodnota lidské důstojnosti. Jako požadavek kvality pomoci se klade důraz právě na shodu v hodnotách. Uznání hodnot, jejich shody a různosti by mělo vést k větší mezioborové otevřenosti ke spolupráci. 226 5.3. Spolupráce jako proces Spolupráce je proces. Hledáme cestu, kterou bychom došli k jasnému cíli, smyslu, výsledků. Při spolupráci využíváme dialog, diskuzi, rozhovor či kontaktu obecně. K tomu 218 2002. Křivohlavý, 2002, str. 42. 220 Křivohlavý, 2002, str. 43. 221 Nakonečný, 1995. 222 Baštecká (2012, str. 88) cituje disertační práci Květoslavy Princové (2011). 223 In Kohoutek, Čermák a kol., 2009, str. 330. 224 tamtéž, str. 326. 225 Současně se tento úkol (iniciaci takových setkání) vkládá do rukou psychologů krajů nebo psychosociálních intervenčních týmů či humanitárních organizací. 226 Baštecká, 2012. 219 47 dochází skrze otevřené a čestné sdělování věcných a potřebných informací. Hledané řešení by mělo vyhovovat oběma stranám. Koordinace je definována jako: „uspořádaná aktivace funkčních jednotek.“227 Koordinace spočívá ve vyjednávání se všemi zúčastněnými o postupu, který by nejvíce vyhovoval potřebám zasažených.228 Spolupráce mezi jednotlivými pomáhajícími složkami je jednou ze známek dobré úrovně jejich řízení. Pomáhající působí v nějakém místě, kde fungují místní služby nebo tu jsou místní lidé ochotni pomáhat. Velmi často přicházejí pomáhající složky z venku, proto je nutné se s místními domlouvat. O to více, pokud do místa přijíždí více složek – v našem případě psychosociální krizoví pracovníci a hasiči. Z výše uvedeného je patrné, že před nastavením spolupráce je potřeba mnoha úkonů a posouzení. Podle Baštecké229 se snáze pomáhá v prvních fázích při a těsně po neštěstí. Je to dáno ohraničeností v čase a prostoru. Lépe vnímáme solidarizující společnost. Při dlouhodobém pomáhání (až „chronickému“) musíme využívat jiné nastavení a postupy než při krátkodobé pomoci v perspektivě okamžitého řešení mimořádné události. Možná tady narážíme na mantinely (hranice) hasičské profese, která je zaměřena právě na to okamžité řešení nepříznivé situace. 5.4. Cíle spolupráce Dalo by se říci, že mottem psychosociálních krizových pracovníků je: hlavně nepřekážet!, protože: „dobrý pomáhající pracovník se snaží přirozeným dějům nepřekážet“230. Prostor pro dosahování cílů hasičů by mohl vzniknout skrze společnou práci (=spolupráci) tak, aby koordinace současně odpovídala i cílům psychosociální krizové pomoci a Standardům psychosociální krizové pomoci pro koordinování. Dobrá psychosociální pomoc je popisována jako „myšlenkové a komunikační pojítko ostatních typů pomoci“ 231. Tzn., že i při spolupráci s hasiči by měla zaštiťovat komunikaci, přímou pomoc, organizaci (např. posuzováním potřeb, vytvářením návrhů pomoci). Společný cíl obou profesí (hasičů a psychosociální krizové pomoci) by mohl být definován jako záchrana lidských životů, ochrana jejich zdraví a likvidace či zmírňování následků po mimořádné události. Následky se dají rozlišit na technickou, materiální, zdravotní, psychickou, sociální (společenskou) a duchovní úroveň. Každá z profesí zodpovídá za tu oblast, která je dána charakterem její role a úkolu při mimořádné události. Tento cíl je definovaný velmi obecně. Umím si představit situace, při kterých se dá cíl spolupráce dobře zkonkretizovat. Současně lze také nastínit průniky činností, ve kterých se mohou potkávat. Využívají k tomu svých zdrojů a sil, které mají k dispozici. Každý se řídí svými (ne)psanými232 zásadami, pravidly a postupy. 227 Hartl, 2004, str. 117. Podle definice „koordinace služeb“ u Matouška: Slovník sociální práce, 2003. 229 2012. 230 Baštecká a kol., 2005, str. 78. 231 in Baštecká a kol., 2005, str. 206. 232 Zejména u HZS jde o pravidla daná odpovídajícími zákony, u psychosociální krizové pomoci se spíše jedná o lidský intuitivní přístup. Současně však i zde existují písemně nastavené (doporučené) postupy, např. Standardy psychosociální krizové pomoci a spolupráce. 228 48 5.5. Komunikace napříč různými rovinami Sdělování – komunikace – je jedním z hlavních nástrojů spolupráce. Probíhá v několika rovinách: a) Předávání informací Velmi citlivá oblast spolupráce je předávání informací o neštěstí a o zasažených lidech mezi pracovníky těchto dvou skupin. Nakládání s osobními a citlivými údaji je ošetřeno zákonem233. V době mimořádné události někdy není čas a/nebo v zájmu zasažených na přemýšlení, jaké informace mohou být z právního hlediska předány. Směrovkou je maximální respekt k lidské důstojnosti a etickým normám. Vyhláškou č. 380/2002 Sb., k přípravě a provádění úkolů ochrany obyvatelstva, je vymezeno, jakým způsobem se informuje obyvatelstvo o charakteru možného ohrožení, připravovaných opatřeních a způsobu jejich provedení. b) Komunikace na různých úrovních Komunikace uvnitř jednotlivé skupiny (složky) probíhá na rovné úrovni a na úrovni podřízený – nadřízený. Komunikace probíhá buď v uzavřené místnosti, „v kanceláři“, nebo přímo na místě mimořádné události, kde jsou jí přítomni i další přihlížející nebo zúčastnění mimořádné události. Zejména v druhém případě musíme při komunikaci dobře rozmýšlet, jak komunikujeme a jak se chováme, protože tím ovlivňujeme všechny ostatní. 234 c) Komunikace mezi členy „Komunikace je snad tím nejdůležitějším faktorem při vytváření soudružnosti mezi členy týmu.“235 Komunikace mezi členy (kde není vztah podřízený-nadřízený) závisí na vztazích, které mezi jednotlivými příslušníky panují. Bývá zpravidla méně formální. Tam, kde probíhá komunikace mezi nadřízeným (osobou s rozhodujícími pravomocemi) a jedním nebo více členy téže skupiny, kteří jsou mu podřízeni, je třeba komunikace více řízená. Je dána sama o sobě povinností, subordinací, vztahem, kde je u jednoho určena moc nad druhým. Tato forma obsahuje zejména příkazy, rozkazy. d) Komunikace mezi skupinami Komunikace mezi jednotlivými skupinami navzájem se především týká vyjasnění si dalšího společného postupu, vyjasnění si kompetencí apod. Záleží na znalostech postupu v dané situaci, ale také na vzájemných mezilidských vztazích mezi zúčastněnými. Z toho plyne, že konflikty a chyby ve vzájemné komunikace tak mohou plynout například z neznalosti postupů, z kreslených představ o fungování druhé skupiny pomáhajících apod. 236 233 Zákon č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů. Brečka, 2009. 235 Hayes, 2005, str. 50. 236 Více popisuje Brečka, 2009. Vybíral (2000) upozorňuje na možnost vzniku „dvojné vazby“ – vysílání vzájemně rozporuplných zpráv, např. verbalizujeme zájem o spolupráci, neverbálně k ní dáváme najevo nechuť. 234 49 e) Komunikace mezi týmy Komunikace mezi týmy a v týmech237 má také svá pravidla. Jde o: proaktivitu, otevřenost, konkrétnost, srozumitelnost, jasnost, vedení spolupracujícího dialogu. 238 Je důležité zajistit průchodný komunikační kanál směřující od týmu ke zbytku společnosti. Lze to zajistit např. konáním pravidelných setkání zaměřených na poskytování zpětné vazby, prostřednictvím emailového zpravodaje, během společenských událostí, společných školeních apod. Někdy bývá součástí krizových plánů telefonní seznam na spolupracující pracovníky. 5.6. Spolupráce z pohledu zákonů a metodik Bojový řád jednotek požární ochrany – taktické postupy zásahu: Posttraumatická péče hasičům a psychosociální pomoc osobám zasažených mimořádnou událostí: V tomto metodickém listě239 je stanoveno, co se těmito pojmy rozumí, při jaké mimořádné události je třeba tato forma péče a pomoci, jaké jsou úkoly jednotlivých pomáhajících, postup jejich činnosti, způsob koordinace. Činnost hasičů je vedena směrem k zachování a podpoře lidské důstojnosti a úcty a respektu k hodnotám, potřebám a projevům osob zasažených mimořádnou událostí. Psychosociální pomocí se potom podle tohoto metodického pokynu rozumí činnost poskytující humanitární pomoc a nouzové přežití, naplňování zjištěných potřeb v oblasti psychické, sociální, tělesné a duchovní, které je v souladu s hodnotami zasažených a poskytování první psychické pomoci, střednědobé a dlouhodobé pomoci. Během záchranných a likvidačních prací je psychosociální pomoc naplňována první psychickou pomocí a krátkodobou psychosociální pomocí skrze spolupráci s obcemi, místními organizacemi a neziskovými organizacemi. Ty potom přebírají poskytování pomoci ve střednědobém a dlouhodobém horizontu. Během záchranných a likvidačních prací organizuje poskytování psychosociální pomoci velitel zásahu. Na místě zásahu určuje hasiče, který se bude věnovat zasaženým v souladu s poskytováním první psychické pomoci. S ohledem na další vývoj situace a potřeb se snaží velitel zásahu zajistit vhodné osoby na místě události, sousedy, rodinu nebo využije jiné složky IZS. Event. se snaží do psychosociální pomoci zapojit orgány obce, členy týmu posttraumatické péče, psychologa některé složky IZS, spolupracující subjekty v oblasti psychosociální pomoci. Při velkých mimořádných událostech je koordinace této pomoci na koordinátoru psychosociální pomoci IZS. Koordinace pro zajišťování střednědobé a dlouhodobé spolupráce je následně předávána do rukou jiných subjektů (např. neziskových organizací, starostovi apod.). 237 stejně i komunikace s veřejností a médii. dle Standardů psychosociální krizové pomoci a spolupráce, 2010, 4.9. Informování a osvěta; komunikace s veřejností a médii. 239 Ke stažení na http://www.hzscr.cz/clanek/bojovy-rad-jednotek-pozarni-ochrany-v-dokumentech491249.aspx. 238 50 Plán psychosociální krizové pomoci lidem zasaženým mimořádnou událostí Psychologické pracoviště HZS Středočeského kraje vytvořilo Plán psychosociální krizové pomoci lidem zasaženým mimořádnou událostí240. Je v něm uveden souhrn postupů, jak zabezpečit psychosociální krizovou pomoc lidem zasaženým mimořádnou událostí. Schéma organizace lze zobrazit jako trojúhelník (podobně jako při výše uvedené koordinaci OPISem). Na špici je krajský psycholog, který spolupracuje s koordinátorem psychosociální krizové pomoci a s koordinátorem humanitární pomoci.241 Psychosociální krizová pomoc je pak realizována za koordinace těchto uvedených koordinátorů. V akutní fázi se při přímé poskytované a zajišťované psychosociální pomoci v terénu pohybují také dobrovolníci a členové Týmu posttraumatické péče a psychologové složek IZS. Ve střednědobé a dlouhodobé fázi potom další organizace a instituce (např. Linka důvěry, Člověk v tísni, Český červený kříž,…). Integrovaný záchranný systém Pro popis spolupráce je možné využít model, který se uplatňuje v rámci IZS. Vznikl z potřeby nastavení společného postupu různých subjektů při řešení dopadů a následků mimořádné události. Podstatou je promyšlená a plánovaná spolupráce, která by zabezpečila využití všech dostupných zdrojů při záchranných a likvidačních pracích – „správně a včas“242. Zákon č. 239/2000 Sb. nám poskytuje návod, na jaké úkoly (v rámci spolupráce) je potřeba myslet. Jde o243: - vyhodnocení druhu a rozsahu mimořádné události a další možná ohrožení; - přijmutí nezbytných opatření pro ochranu životů a zdraví osob podle nařízení HZS; - přerušení a omezení příčin a ohrožení vyvolaného mimořádnou událostí a stabilizace situace v místě zásahu; - přijmutí odpovídajících opatření v místech, kde se očekávají účinky při předpokládaném šíření mimořádné události; - poskytnutí nezbytné humanitární a psychosociální pomoci zasaženým osobám; - poskytnutí nutných informací příbuzným osobám, které jsou výrazně zasaženi mimořádnou událostí; - podávání nezbytných informací o mimořádné události a o provádění záchranných a likvidačních prací sdělovacím prostředkům a veřejnosti; - dokumentování záchranných a likvidačních prací, což obsahuje základní přehled o nasazených složkách a časovém sledu prováděných činností pro možnost vyhodnocení spolupráce. 240 Ke stažení na www.hzscr.cz . Baštecká (2012) popisuje vliv médií na utváření dojmu, že pro pomoc při a po mimořádné události je třeba psychologů. Přičemž hasičští psychologové se ujímají koordinační role a shánějí různé dobrovolníky, které bez struktury přiřazují do různých týmů. „Ze zkušeností z mimořádných událostí většího rozsahu, katastrof a terorismu v zahraničí se v urgentní fázi neštěstí osvědčuje centrální systém řízení psychosociální pomoci (zajišťovala psychologická služba resortu MV).“ (cit. Vymětal in Časopis 112, číslo 2/2007. Dostupné na aplikace.mvcr.cz/archiv2008/časopisy/112/2007/unor/vymetal.html, staženo dne 13. 2. 2012.) 242 Mika in Baštecká a kol., 2005, str. 220. 243 Upraveno podle Ivy Šímové. 241 51 Typové činnosti: Typová činnost obsahuje postup složek IZS při záchranných a likvidačních pracích s ohledem na druh a charakter mimořádné události. Jedná se vždy o soubor úkolů pro jednotlivé složky. Je třeba rozlišovat: Typový plán - v angličtině užívaný termín „model action plan“244 - je součástí přílohy krizového plánu v rámci preventivních opatření pro potřebu krizového řízení. Je nezbytný pro zvládnutí krizové situace. Pro jednotlivé druhy krizových situací jsou doporučené typové postupy, zásady a opatření pro jejich řešení.245 Plány typových činností jsou vydávány GŘ HZS. Dalo by se říci, že jsou pružnějším nástrojem než legislativní zakotvení, které je neméně důležité, avšak ne tolik respektované veřejností a s dlouhotrvajícím a drahým legislativním procesem v případě žádoucí změny.246 Jedná se o metodické návody, jak mají jednotlivé složky IZS postupovat při záchranných a likvidačních pracích při konkrétních mimořádných událostech a pro ochranu obyvatelstva – shromažďují informace o hrozící nebo vzniklé mimořádné situaci a doporučují postupy. Seznam dosud vydaných typových činností pro různé mimořádné události je zveřejněn na webu HZS ČR. Dohody mezi IZS a psychosociálními krizovými pracovníky: Složky IZS vytváří dohody o poskytnuté pomoci ostatními složkami. Tyto dohody jsou písemné a zaměřují se na poskytnutí plánované pomoci na vyžádání. Stanovují rozsahu a způsob poskytnutí osobní nebo věcné pomoci touto ostatní složkou pro potřebu záchranných a likvidačních prací.247 Jako příklad lze uvést dohodu z roku 2003 - Dohoda o spolupráci mezi GŘ HZS ČR, Ekumenickou radou církví a Českou biskupskou konferencí. V dohodě by měly být obsaženy podmínky pro spolupráci IZS s charitativními organizacemi církví. Vymětal248 upozorňuje, že tato dohoda v sobě nese mnoho sporných formulací (zejména týkajících se financí), díky kterým není tato spolupráce dostatečně využívána. Na základě této dohody vznikla mezioborová pracovní skupina, která vytvářela Standardy psychosociální krizové pomoci a spolupráce (viz úvod). Z mého pohledu tuto dohodu vnímám jako důležitý podklad pro spolupráci. Zdá se, že uzavírání dohod je důležité pro stanovování spolupráce v regionu při mimořádných událostech. Společný postup v dohodě může být deklarován např. i prohlášením.249 Krizové řízení Pokud nastane situace, za které jsou vážně ohroženy výše zmiňované hodnoty (život, zdraví, majetek a životní prostředí) a ohrožení není možné odvrátit běžnou činností složek IZS a činností správních úřadů, vstupuje do popředí zákon o krizovém řízení250 a řídíme se 244 Podle Vymětal, 2009. Vymětal, 2009. 246 Dubský, Milan: Proč bude vznikat katalog typových činností. Staženo z http://aplikace.mvcr.cz/archiv2008/2003/casopisy/112/0409/dubsky_info.html, dne 12. 4. 2012 247 Vyhláška č. 328/2001 Sb., o některých podrobnostech zabezpečení integrovaného záchranného systému. 248 in Baštecká a kol., 2005. 249 jak je doporučováno v odborném textu in Kohoutek, Čermák a kol., 2009. 250 č. 240/2000 Sb. 245 52 jeho stanovenými postupy. Zde se dostáváme do rozporu, co zákon považuje za opodstatněné řešit251 a co pro psychosociální krizovou pomoc znamená mimořádná událost (tedy i individuální neštěstí). 5.7. Možnosti spolupráce v čase Časování podle zákonů č. 239/2000 Sb. a č. 240/2000 Sb. lze z pohledu psychosociálního vytknout252, že se neštěstí (tedy mimořádné událost či krizové situaci) věnuje omezeně dlouhou dobu. V zákonech je přesně stanoveno, jak dlouho daná situace trvá (např. 30-ti denní vyhlášení krizového stavu). Nepamatují na to, že občan a společnost se s dopady a důsledky neštěstí potýkají nepoměrně déle. Otevírá se tu tak prostor pro psychosociální krizové pracovníky. Podobně mířená kritika se objevuje také v souvislosti s bezpečností terminologií a stupněm závažnosti události (podle intenzity nebo rozsahu ohrožení životů, zdraví, majetku, životního prostředí, kritické infrastruktury, vnitřní bezpečnosti a pořádku, svrchovanosti státu, jeho celistvosti atd.). Např. u každodenních dopravních nehod se neřeší dopady události na jedince a vývoj jeho dalšího života. Pomoc by měla být v souladu s fázemi reakcí lidí na neštěstí a měla by odpovídat předpokládaným potřebám zasažených, které se rychle mění v čase. Stejně tak by měla korespondovat s lidskými hodnotami. Proto i jednotlivé typy pomáhajících zásahů mají svůj čas. Správné časování zásahů je jednou z důležitých otázek mj. i pro spolupráci s druhými. Pomoc profesionálů („cizích lidí“) je taktéž jednou z forem sociální opory, jejímž důležitým úkolem je navrátit do komunity, která je zasažená neštěstím, odvahu ke svépomoci a vzájemné pomoci.253 Vymětal254 uvádí tyto fáze psychosociální pomoci: 1. fáze přípravy obyvatel a záchranářů na mimořádnou událost (součástí je prevence a zvyšování odolnosti obyvatel); 2. fáze urgentní - v průběhu události (období záchranných a evakuačních prací); 3. fáze likvidačních prací a nápravy (dny, týdny, měsíce); 4. fáze dlouhodobá, kdy se zasažení vyrovnávají s traumatizující zkušeností (měsíce, roky). Reakci na neštěstí lze potom načasovat jako: při události (Baštecká255 uvádí od jejího počátku do tří dnů) = krátkodobá; bezprostředně po události (tři dny až měsíc) = střednědobá; dlouhodobě po události (měsíc až dva roky) = dlouhodobá. 251 Podle kritéria „značného rozsahu“ ohrožení života, zdraví, majetku, životního prostředí nebo vnitřního pořádku a bezpečnosti státu. 252 upozorňuje Baštecká, 2012. 253 Baštecká a kol., 2005. 254 Vymětal in Časopis 112, číslo 2/2007. Dostupné na aplikace.mvcr.cz/archiv2008/časopisy/112/2007/unor/vymetal.html, staženo dne 13. 2. 2012. 255 2005. 53 5.6.1. Období před událostí Baštecká256 považuje za nejdůležitější fázi pro účinnou a přiměřenou pomoc poskytovanou při a po události období před událostí. Lorrain 257 stručně, avšak důrazně, vybízí k aktivní připravenosti na neštěstí: „Be proactive and prepare!“. Stejně i ve Standardech 258 je popisováno, že spolupráce při události je podporována především spoluprací před událostí. Protože: „vyrovnání se s událostí a jejími dopady se dosahuje mj. podporou připravenosti“ 259. Připravenost zvyšuje pravděpodobnost přežití. Pomáhající se připravují na další událost, vyhodnocují předešlé zkušenosti, zlepšují koordinaci (tedy spolupráci). Základním účelem příprav je ujištění, že vznikající systém zajistí přeživším to, co potřebují. 260 Nicméně Hodgkinson a Stewart261 píší, že žádná komunita se nikdy nemůže připravit na všechny okolnosti neštěstí. Stejně jako u jednotek IZS jsou v rámci prevence organizované různé nácviky262, tak i u psychosociálních organizací a hasičů lze předpokládat účinnost preventivních a součinnostních cvičení zaměřujících se na připravenost a spolupráci. Jak zmiňuje Baštecká263, první cvičení složek IZS a psychosociálních krizových pracovníků proběhlo v roce 2008. Vzešlo z něj, že oba profesní světy nejsou dělitelné. Ideálním psychosociálním pracovníkem (který se setká se zasaženými jako první) je hasič záchranář s citlivostí na psychosociální potřeby. Pro sloučení těchto profesí je nutné se hlásit ke společným problémům. Baštecká264 vnímá, že tato fáze je často opomíjená, je neatraktivní. Pro lidi je zajímavá hlavně pomoc s odůvodněním, že pomoc přináší pomáhajícím dojem potřebnosti a moci, podporuje sebeúctu, přináší radost v neradostné situaci. 5.6.2. Krátkodobá pomoc V prvních minutách mimořádné události je důležité jedincovo fyzické přežití – tedy poskytnutí první pomoci, která je zajišťována především záchranáři, hasiči, policisty.265 První pomoc lze dělit na:266 základní první pomoc technickou (jako je např. vyproštění); základní první pomoc zdravotnickou (např. 5T - protišoková opatření); odborná pomoc technická, zdravotnická a zajištění místa události (spolupráce složek IZS); psychologické uklidnění, dodání naděje. 256 2005. in Roberts, Ashley (Eds.), 2008, str. 319. 258 Standardy psychosociální pomoci a spolupráce, 2010, 5.5 Podpora spolupráce a připravenosti v regionu. 259 Standardy psychosociální pomoci a spolupráce, 2010, 5.6 Vytěžení z události, vyrovnání se s ní, podpora připravenosti. 260 Hodgkinson, Stewart, 1998. 261 1998. 262 Podrobně viz Mika in Baštecká a kol., 2005. 263 2012. 264 2005. 265 Je však důležité neopomenout ani občanskou povinnost každého z nás pro poskytnutí první pomoci, která je také legislativně zakotvena i s příslušnými sankcemi. Na tuto povinnost a následné přivolání odborné pomoci jsou upozorňováni také novináři v případě, že se ocitnou na místě jako první. (Vymětal, Vitoušová a kol., 2008) 266 Podle Konštackého, Štětiny in Baštecká a kol., 2005, str. 156. 257 54 Baštecká267 poukazuje i na další vlivy, které se následně odrážejí na kvalitě života těch, kteří přežili, a to, jak se v prvních chvílích pomáhající lidé starali o mrtvé a o rodiny přeživších. Tyto činnosti jsou již v kompetenci vyškoleného hasiče nebo právě psychosociálního krizového pracovníka, pokud se dostane v době zásahu k místu události. V akutní fázi se po pracovnících požaduje, aby uměli zacházet s místem události (tak aby nenarušili práci policii pro vyšetřování), s těly, s pocity zlosti, smutku, ztráty a bolesti přeživších. 268 První psychickou pomoc má však umět také běžný občan - z toho vyplývá, že stejně tak i jednotky IZS, stejně tak i běžný řadový hasič – a to intuitivně. Přímo se s tímto požadavkem setkávají například při sdělování špatných zpráv. Baštecká 269 přesto upozorňuje na důležitost přítomnosti zaškolených laiků a odborníků z psychosociální pomoci na místě neštěstí. Jedním z důvodů je, že psychosociální pracovníci se mohou věnovat rodinným příslušníkům, kteří se sjedou na místo neštěstí. Mohou se věnovat potřebám lehce zraněných, kteří nejsou v tuto chvíli pro IZS středem zájmu. Je vhodné, aby do pomoci zapojovali místní obyvatele, protože víme, že pomáhání pomáhá při vyrovnání se s neštěstím. Po odjezdu hasičské jednotky, tedy odjezdu také vyškoleného hasiče, zasažení zůstávají sami. Ne tak docela – samozřejmě mají kolem sebe svou komunitu a jinou sociální oporu. Ze zkušeností z povodní270 víme, že vlna lidské solidarity (tzv. období líbánek271) je obrovská několik dní po neštěstí, o místo neštěstí a zasažené se zajímají média, případně mezinárodní pomoc. Postupně však tento zájem a solidarita opadají. Někdy je právě proto důležité vnímat toto riziko a najít způsob, jak nenechat zasaženého bez pomoci delší dobu od události. V tom už hasiči, jak vyplývá z jejich role a úkolu, nehrají žádnou roli. Další pomoc je tedy v režii psychosociální intervenčních týmů ve spolupráci s místními zdroji tak, jak je popsáno v předchozích kapitolách. 5.6.3. Střednědobá a dlouhodobá pomoc První měsíc po události by měly nastoupit psychosociální intervenční týmy (opět ve spolupráci s místními zdroji). Zde spolupráce mezi hasiči a poskytovateli psychosociální krizové pomoci většinou končí. Pokud si však uvědomíme, že i hasič je člověk s velkou dávkou lidskosti, může ho často zajímat další vývoj osudů lidí, kterým shořel dům, kterým se utopilo dítě, které přidušené vynesl z hořícího domu atd. Podle Standardů psychosociální krizové pomoci a spolupráce272 by měla po každé „akci“ následovat společné setkání pro zakončení spolupráce a vyhodnocení s cílem lepší připravenosti na příště. 267 2005. Baštecká, 2012. 269 2005. 270 Lze se o tom blíže dočíst např. in Kohoutek, Čermák a kol., 2009. 271 používá např. Baštecká, 2012. 272 2010. 268 55 6. Dobrá praxe Dobrá praxe lze dát do synonyma s pojmem kvalita, která je výsledkem: „mezi očekáváním a výkonem“273. Její základ tvoří angažovanost a odpovědnost každého zúčastněného. Kvalita je cílem, kterým se snažíme dosáhnout dokonalosti. Z pohledu kvality je třeba hodnotit výkon, vliv, účelnost a účinnost. Všímat si příkladů dobré praxe považuji za důležité ze dvou důvodů – jako podporu motivace, že stojí za to spolupracovat, a současně jako vyjádření uznání těm, kteří spolupracují v souladu výše uvedenými hodnotami, principy, postupy. Popis dobé praxe můžeme nalézt např. v publikaci Kohoutka, Čermáka z roku 2009 Psychologie katastrofické události.274 6.1. Kritéria dobré praxe z pohledu psychosociální krizové pomoci a spolupráce Ve Standardech psychosociální pomoci a spolupráce je vymezeno, jaké znaky charakterizují dobrou psychosociální pomoc a spolupráci. Poskytování dobré psychosociální pomoci a spolupráce vyžaduje mnoho znalostí a dovedností. Konkrétní požadavky na znalosti a dovednosti pracovníků a koordinátorů jsou seskupeny právě ve Standardech psychosociální pomoci a spolupráce. Ve Standardu 6 nalezneme i otázky, které jsou určeny pro vyhodnocení kvality, účelnosti a účinnosti psychosociální krizové pomoci a spolupráce. Podle daných otázek hodnotíme psychosociální krizovou pomoc ve vztahu k sobě samému, k ostatním členům v týmu, k zasaženým, všem zájmovým skupinám obyvatel a společnosti. Prostorem, ve kterém můžeme kvalitně monitorovat, reflektovat a vyhodnocovat naší práci, jsou koordinační a vyhodnocovací schůzky. Na kterých mj. dochází k naplňování i dalších zásad psychosociální krizové pomoci a spolupráce (např. oceňování). Povinností pracovníka275 je se s událostí a svou angažovaností rozloučit, uzavřít ji, vyhodnotit a připravit se na další (= na příště). Pracovník by si měl také odpovědět, zda naplnil (případně jestli vůbec uměl naplnit) všechny úkoly276, které vyplývaly z jeho role. Existuje několik vodítek, podle kterých můžeme dále dobrou psychosociální krizovou pomoc vyhodnocovat: Šifrovací mřížka Kvalita pomoci se určuje a udržuje vyhodnocováním a zodpovědností vůči zainteresovaným skupinám.277 Jednou z rychlých variant je tzv. šifrovací mřížka278, kterou stačí pouze „přiložit“. Podle ní lze říci, zdali zasažení v situaci nebyli sami, zangažovaností a spoluprací s dalšími se událost a její dopady podařilo zvládnout, „oběti“ se stali 273 Bednář, 2009, str. 158. Další odkazy na hodnocení dobré praxe: Lešková, Z.: Pomoc terénního krizového týmu při povodní v srpnu 2010. Dostupné na www.spirala-ul.cz/files/aktuality/files/Povodne_2010_Decinsko.doc , staženo dne 13. 4. 2012. Nebo: Krtičková, Michaela: Psychosociální aspekty povodní v ČR v roce 2009. Analýza dostupných informací. Ministerstvo vnitra, listopad 2009. Ke stažení na www.mvcr.cz . 275 podle Standardů psychosociální krizové pomoci a spolupráce, 2010. 276 viz výše. 277 Baštecká, 2012. 278 termín užívaný mj. ve Standardech psychosociální krizové pomoci a spolupráce (2010), převzatý od Karla Šimra (v současné době koordinátora PITu). 274 56 „pomáhajícími“ a nakonec zdali jsme se poskytovanou pomocí během (či po) události mohli lépe připravit na příště. Další metodou pro vyhodnocování dobré psychosociální pomoci a spolupráce je poskytování odpovídající pomoc a spolupráce dle typu události, času od jejího vzniku a situace zasaženého. Hodnoty, zásady, principy a postoje poskytování psychosociální krizové pomoci a spolupráce Dále odpovídáme, nakolik byly naplněny hodnoty, zásady, principy a postoje psychosociální krizové pomoci a spolupráce (např. ochrana lidské důstojnosti, poskytování první občanské pomoci, připravenost, podpora růstu, posilování angažovanosti, práce s komunitou, podpora svépomoci, spolupráce s médii, ohleduplnost ke komunikačně znevýhodněným lidem, dokumentace pomoci a spolupráce atd.). Dobrá psychosociální krizová pomoc a spolupráce se dá zhodnotit, pokud proběhla v terénu, byla proaktivní, včasná, dlouhodobá, týmová a mezioborová. Další hodnotící kritérium je její cíl – tedy zdali jsme se na příští událost lépe připravili. Jak bylo řečeno – je proaktivní – to znamená, že podporuje svépomoc, vzájemnou pomoc, spolupráci a připravenost. Vychází z komunity a současně s ní spolupracuje. Baštecká279 měří účinnost a přiměřenost organizované pomoci (dobrovolnické, placené, profesionální i laické) podle vodítka: „zda pomoc podporuje či oslabuje schopnost člověka postarat se sám o sebe, těžit z blízkých vztahů a přispívat do nich“. Využíváme přirozených procesů. Dalším vodítkem je, zdali je pomoc a spolupráce cyklická nejen v tomto ohledu, ale i z časového hlediska: připravenost – bezprostřední zvládání – krátkodobé – střednědobé – dlouhodobé – připravenost na příště. Kritériem dobré praxe může být u hasičského záchranného sboru služební kázeň, tzn. nestranné, řádné a svědomité plnění služebních povinností, které vyplývají z právních a služebních předpisů a rozkazů. Podle toho, jak hasič (příslušník bezpečnostního sboru) splnil svůj úkol, může mu být udělena kázeňská odměna ve formě písemné pochvaly, peněžitého nebo věcného daru nebo udělením služební medaile. Odměna může nastat, pokud příslušník projevil osobní statečnost, splnil zvlášť významný služební úkol nebo příkladně plnil služební povinnosti. Naopak, pokud zavinil jednání, které porušilo služební povinnost, uděluje se kázeňský přestupek či trest (od písemného napomenutí, přes pokutu až po zákaz činnosti).280 Činnost hasičů je hodnocena také z pohledu cíle - záchrany stanovených hodnot, zamezení rozšiřování mimořádné události a zajištění bezpečnosti všech zúčastněných. Ruku v ruce jde i zhodnocení zásahu při mimořádné události podle technického zajištění, hodnotí se dodržování stanovených postupů a plánů. Cíle Stanovení si cíle je důležitou součástí naší pomoci. Podle něj lze dobře sledovat, zdali: „dobře děláme dobré věci“281 Na jednu stranu jde o to, abychom vyhodnotili, jestli cíl pomáhání vychází z potřeb a hodnot zasažených lidí, odráží hodnoty a identitu pomáhajícího 279 Baštecká a kol., 2005, str. 78. Zákon č. 361/2003 Sb., o služebním poměru. 281 Standardy psychosociální krizové pomoci a spolupráce, 2010, 5 Standard psychosociální krizové pomoci a spolupráce pro koordinování. 280 57 nebo pomáhající organizace a „společenskou objednávku“ 282. Standardy nás upozorňují, že pro objektivní vyhodnocení je důležité získat hodnocení od více zdrojů – ne pouze od samotných přímých zasažených. Baštecká 283 považuje stanovený cíl současně za měřítko účinnosti pomoci. Týmovost Kontrolou dobrého výkonu pomáhajícího nacházíme mj. právě také v týmovosti. Pomáhající rozumí svému zařazení ve vyšším celku, chápe svou roli a úkol, cíl své činnosti. Konzultuje postupy při pomáhání a spolupráci. Standardy doporučují, aby se v terénu pohyboval ve dvojici. Přijetí (a poskytování) podpory a uznání je důležité i pro pomáhajícího, protože i on patří mezi zasažené.284 Dokumentování Jak bylo opakovaně uvedeno výše, pracovník má dokumentovat celý vývoj od události až po ukončení pomoci a spolupráce. Tato dokumentace je důležitým podkladem mj. také pro vyhodnocování pomoci – jak byly zachovávány principy a zásady naší disciplíny, jak se dařilo propojování s dalšími lidmi, jaká byla moje role a jak jsem zvládl úkoly s ní spojené, jak jsem fungoval v týmu, jak z toho můžu posílit svoji připravenost na příště, co jsou moje přínosy pomáhání atd. Neméně podstatnou funkci má dokumentace i jako projev uznání a ocenění. Finance Zajímavé je, že Standardy psychosociální krizové pomoci a spolupráce 285 zohledňují i finanční stránku pomoci a spolupráce. Upozorňují, že v České republice ještě neumíme s dostatečnou jistotou pracovat s rozdělováním peněz a odpovídající zodpovědností za to. Příkladem takových konfliktů (často i etických) je pomoc po povodních. Z výzkumné studie po povodních286 se ukazuje, že pro zasažené je kromě fyzické pomoci důležitá především pomoci finanční. Proto i v souladu se šestým Standardem psychosociální krizové pomoci a spolupráce se máme při vyhodnocování zabývat otázkami kolem financí, vyúčtování, porovnávání nákladů a zisků. Na závěr této podkapitoly lze jako kontrast souhrnně uvést pár příkladů špatné pomoci a spolupráce: nekvalitní, nepatřičně poskytovaná, nevhodně načasovaná, obtěžující, nepřiměřená vzhledem k okolnostem a potřebám zasažených, omezující svobodnou volbu zasažených lidí a jejich svébytnost, podporující závislost, snižující sebeúctu atd. 287 282 Standardy psychosociální krizové pomoci a spolupráce, 2010, 5 Standard psychosociální krizové pomoci a spolupráce pro koordinování. 283 2005. 284 více viz Standardy psychosociální krizové pomoci a spolupráce, 2010, 4.1 Týmová, kolegiální a občanská spolupráce jako způsob jištění pomáhající/ho. 285 2010. 286 In Kohoutek, Čermák a kol., 2009. 287 Baštecká a kol., 2005. 58 6.2. Uznání spolupráce Bohumila Baštecká288 píše, že souhra a spolupráce dodává pracovníkům podporu skoro až v podobě opiátu. Co je ale často v České republice opomíjené, avšak tolik důležité pro podporu dobré spolupráce, je uznání289. Není tím zde na mysli pouze finanční ohodnocení, ale také uznání kvality výkonu a náročnosti situace, ve které se pomoc odehrává. Uznání je třeba „řadovým“ pracovníkům, stejně tak i vedoucím. 290 „Absence pochvaly je pomáhajícími pociťována jako nedostatek systému pomoci.“291 Poděkováním (všem) lze jednoduše dodávat podporu pracovníkům.292 288 2012, str. 101. Stejně jako u zasažených lidí, tak i pomáhajícím po náročném výkonu pomáhá uznání a rituál. 290 Na uznání často kladen důraz v různých odborných publikacích, stejně i ve Standardech psychosociální krizové pomoci a spolupráci (2010). 291 Kohoutek, Čermák a kol., 2009, str. 210. 292 Popisuje Baštecká, 2012. 289 59 II. VÝZKUMNÁ ČÁST 1. Cíl výzkumu Cíl výzkumu je orientován podle zaměření a cíle diplomové práce. První část práce zpracovával téma spolupráce psychosociálních krizových pracovníků a hasičů z teoretického hlediska a zákonného zakotvení. Empirická část bude vycházet z praktického propojení těchto profesních světů. Cílem výzkumu je proto zmapovat průběh spolupráce hasičů a psychosociálních krizových pracovníků při konkrétní mimořádné události, zjistit jejich pomáhající role a s nimi spojené úkoly, dále cíl jejich práce a vzájemná očekávání. Zjištěné informace porovnávám s teoretickým zakotvením. Výstupní výzkumná zpráva mimoto obsahuje návrhy dalších možností spolupráce psychosociálních krizových pracovníků a hasičů. V počátku výzkumu jsem si stanovila tyto výzkumné otázky: Jaké činnosti očekávají lidé při události od sebe a druhých? Jak chápou vlastní roli a úkol? Jakou mají představu o cíli toho, co dělají? Jak vnímají hranice své role a úkolu? Co už „nemají v popisu práce“? Kde je možné vnímat spolupráci mezi pomáhajícími? V jakých oblastech jsou pravděpodobně mezery ve spolupráci? 60 2. Výzkumný postup S ohledem na cíl práce jsem se rozhodla pro kvalitativní zpracování výzkumu, protože kvalitativní výzkum využíváme tam, kde chceme popisovat procesy, vztahy, okolnosti a situace, systémy nebo lidi. 293 Kvantitativní sběr dat by mi neumožnil získávat podrobný popis průběhu spolupráce mezi psychosociálními krizovými pracovníky a hasiči, vnímat specifické odlišnosti jednotlivých rolí a všímat si, co pomáhající považují za důležité. Kvalitativním výzkumem získáme mnoho informací o malém počtu jedinců. Z toho plyne, že generalizace na populaci je problematická, někdy až i nemožná. V kvalitativním výzkumu neexistuje přesný předpis, jak ho provádět, má proto poměrně nízkou reliabilitu. Na druhé straně nám jeho „nepředpisovost“ umožňuje kladení volných forem otázek a odpovědí, což nutně nevynucuje takové omezení jako u kvantitativního výzkumu – teoreticky tak můžeme hovořit o vyšší validitě.294 „Kvalitativní přístup uznává a podporuje různorodost pohledů na řešený problém a nemá být záležitostí izolovaného výzkumníka jako osamělého běžce.“295 Tento přístup znamená rozmanitost, nikoliv jednostrannost. Toho se týká pojem triangulace, který slouží především pro valorizaci výsledků studie. Výzkum byl prováděn formou případové studie s využitím techniky polostrukturovaného rozhovoru. Předpokladem u případové studie je, že pokud prozkoumáme jeden případ, lépe porozumíme jiným podobným případům. Instrumentální případová studie využívá konkrétního případu jako prostředku k dosažení určitého cíle. Nejde mi o specifické závěry o případu, ale usiluji o zformulování závěrů, které jdou za daný případ. Zajímám se, jak a proč probíhal v takové podobě.296 Jednou z výhod případové studie je, že: „slouží jako zdroj hypotéz“297, má tedy exploratorní povahu 298. Naopak problémy nám může způsobit prokazování příčinných souvislostí a zobecnitelnost závěrů výzkumu. 293 viz Hendl, 1999. Disman, 2002. 295 Hendl, 1999, str. 9. 296 podle Hendla, 2005. 297 Hendl, 2005, str. 112. 298 Cílem je průzkum neznámé struktury případu a vztahů, definování hypotéz nebo otázek, či navržení teorie. (Hendl, 2005) 294 61 Jak jsem již zmínila, jako techniku sběru dat jsem zvolila polostrukturované interview299. Interview užíváme tehdy, když nás zajímá, co lidé cítí, čemu věří, co si myslí.300 Za interview je považován takový rozhovor, který je moderovaný a je prováděný za určitým cílem a účelem. Při výběru typu interview jsem zohledňovala, jaké informace chci od respondentů získat. Rozhodování se týkalo způsobu řízení rozhovoru. Polostrukturované interview nabízí dotazovanému uplatnit vlastní zkušenosti a stanoviska, avšak v souladu se zaměřením rozhovoru. Tedy: pro svůj výzkumný účel získám potřebné informace, které budou obohaceny o specifické vnímání tématu každého respondenta, což považuji za jakousi pozitivní přidanou hodnotu tohoto výzkumu. Realizace výzkumu spočívala ve výběru mimořádné události, která bude podrobena výzkumu k dosažení jeho cíle, a provedení rozhovorů s pomáhajícími z řad hasičů a psychosociálních krizových pracovníků, kteří během ní spolupracovali. V začátku výzkumu bylo potřeba ověřit vlastní relevanci tématu a valorizovat předem připravené tématické okruhy polostrukturovaného interview. Významnost tématu byla posouzena na základě konzultace s PhDr. Bašteckou, která má bohaté zkušenosti s danou výzkumnou oblastí. Došly jsme k závěru, že s ohledem na postavení psychosociální krizové pomoci a spolupráce – jako nově vznikající mezioborové disciplíny – je třeba hledat možnosti jejího rozvoje a uplatnění ve spolupráci s ostatními obory a profesemi. Navíc, jak jsem uvedla v kapitole 1 (Vymezení pojmů), psychosociální krizová pomoc a spolupráce je vedle Integrovaného záchranného systému jednou ze základních složek pomoci po neštěstí. Zhodnocení připravených tématických okruhů otázek jsem provedla s několika lidmi ve svém okolí. Požádala jsem je, aby si vybavili situaci, při které s někým spolupracovali (např. řešení společného domácího úkolu, zajišťování firemní akce). Následně jsem jim pokládala připravené otázky. Měli mi sdělit, jestli takto formulované otázce rozumí a zdali by na ní dokázali odpovědět. Na základě jejich postřehů jsem vytvořila konečnou podobu předkládaných okruhů otázek pro následující rozhovory. Osnovu vedení polostrukturovaného interview s formulovanými otázkami přikládám v příloze. 299 Pro interview se v češtině užívá obsahově širší termín rozhovor. Ne však každý rozhovor je současně interview. V interview jde především o navázání osobního kontaktu, což nám umožňuje lépe proniknout do postojů respondenta. Úspěšnost interview se proto odvíjí od schopnosti výzkumníka vytvořit otevřenou atmosféru a přátelský vztah. (Hendl, 2005) 300 více in Hendl, 2005. 62 3. Příprava a průběh výzkumu Přípravu výzkumu jsem zahájila v létě roku 2011, kdy jsem se svou vedoucí práce hovořila o představě o jeho průběhu a zacílení. Domluvily jsme se na způsobu zpracování a na kritériích výběru mimořádné události, podle které budu získávat relevantní informace pro účel výzkumu. Konkrétní mimořádnou událost, odpovídající kritériím, jsme nejprve hledaly přes internetový vyhledavač. Ukázalo se, že z internetových článků není jasné, zdali při události spolupracovali hasiči s psychosociálními krizovými pracovníky. Vedoucí práce mi proto zajistila kontakt na psycholožku HZS, se kterou jsem vybrala (v listopadu 2011) vhodnou událost splňující požadavky výběru. Chtěla jsem obohatit výzkumný vzorek, proto jsem původně vybrala dvě takové mimořádné události. Setkání s psycholožkou HZS jsem mj. využila pro prohloubení vhledu do problematiky, seznámení se s praxí hasičů z pohledu psychologického pracoviště a k ověření relevance tématu diplomové práce a výzkumu. Psycholožka HZS mi předala kontakt na potencionální respondenty301 a předjednala s nimi možnost spolupráce. Po zkonzultování výzkumného procesu s vedoucí práce jsem se rozhodla zaměřit se pouze na jednu událost. O této změně jsem informovala psycholožku HZS s tím, že přesto zkontaktuji již jí oslovené potencionální respondenty, které jsem z výzkumu vyloučila. Omluvila jsem se jim s vysvětlením situace a poděkováním za vstřícnost. Jejich reakce byly milé, v případě potřeby nabízeli možnost kontaktu i do budoucna. Před oslovením respondentů jsem vypracovala formulář poučeného souhlasu, který se skládal z informačního listu a potvrzení o poučeném souhlasu. Tento informační list byl součástí e-mailu, kterým jsem v lednu 2012 oslovovala respondenty se žádostí o spolupráci. Opakovaně jsem se v jejich odpovědích setkávala s pozitivními reakcemi na mou žádost díky jejich předchozímu oslovení hasičskou psycholožkou. Rozhovory byly realizovány v období od února do dubna 2012. Počet respondentů se měnil s ohledem na zjišťovaná data a nově se vynořující vztahy. Nakonec jsem provedla čtyři rozhovory, jejichž data jsem využila pro výslednou analýzu. Rozhovory probíhaly většinou na pracovištích respondentů, jednou byl rozhovor veden na veřejném místě – v restauraci. Rozhovory trvaly v průměru okolo 60-ti minut. 301 Podle Miovského (2006) hovoříme o potencionálním účastníkovi výzkumné studie až do doby udělení jeho souhlasu s provedením interview. 63 4. Výzkumný soubor 4.1. Kritéria pro výběr mimořádné události Konkrétní mimořádnou událost jsem vybírala s psycholožkou HZS, která má informace o řešení takové události ve spolupráci hasičů a psychosociálních krizových pracovníků. Pro naplnění cíle výzkumu bylo nejdůležitějším kritériem výběru právě přítomnost hasiče a psychosociálního krizového pracovníka při zvládání dopadů neštěstí, a to v jakékoliv fázi (při, těsně po, po mimořádné události) s předpokladem potřeb na straně zasažených. Dále jsme vybíraly takovou událost, u které se angažovali pomáhající z pro mě dostupného okolí a na které měla psycholožka HZS kontakt. Co se týče časového odstupu, zaměřila jsem se na události, které proběhly cca před rokem. Toto časové hledisko jsem zvolila z důvodu, abych nezasahovala do event. stále probíhajícího procesu pomoci a spolupráce, aby mohli respondenti na událost vzpomínat s určitým odstupem. Potenciálně mohl rozhovor sloužit každému respondentovi pro vyhodnocení pomoci a spolupráce. Tento způsob výběru měl své výhody i nevýhody. Respondenti si na danou událost vzpomněli, byly ochotni se k ní vrátit, vyprávět o ní a o své úloze tam. Na druhou stranu jsem u některých témat zachytila rozporuplné informace, kdy každý z respondentů popisoval jinou realitu. Z pohledu validity sebraných dat se nejednalo o zásadní odlišnosti, které by pozměnily výsledky výzkumu. 4.2. Základní informace o mimořádné události302 Výzkum se týká mimořádné události, která se stala v listopadu roku 2010 v obci Novákov303. Obec v letošním roce čítá něco málo přes dva tisíce obyvatel. Žije zde o několik procent více mužů než žen. Průměrný věk žijících obyvatel v obci je 37, 5 let. Obec je dopravně dostupná. Rozkládá se na jedné z důležitých komunikačních tepen. Funguje zde mateřská škola, zdravotnické zařízení, pošta, knihovna, jednotka sboru dobrovolných hasičů. V obci se nachází kostel. 302 S ohledem na zachování anonymity nebudu uvádět žádná jména, data nebo zdroje, které by identifikovali zasažené. Pro účely výzkumu není podstatné, v jaké obci se mimořádná událost odehrála. 303 Pro nerušené čtenářovo čtení užívám k pojmenování míst obecně název „Novákov“. 64 Byla sobota, kolem desáté hodiny dopoledne, když v obci došlo k požáru rodinného domu. Stručně popis události a činnost jednotek požární ochrany na místě zásahu podle zprávy zasahujícího HZS 304 : „Po příjezdu na místo události, průzkumem zjištěn požár RD Okál. Přízemí RD v plném rozsahu požáru. U RD nalezena jedna zraněná osoba (popálenina hlavy). Provedena předlékařské pomoc. VZ žádá o … ZZS. … . Zásah veden v dýchací technice. Zraněná osoba v péči ZZS. VZ žádá … o vyhlášení požárního poplachu pro JSDHO … Zraněná osoba odvezena ZZS na popáleninové centrum - nemocnice Praha. Majitelka RD a vnučka, byly prozatím odvedeny k sousedům. Zásah jednotek komplikuje silný vítr. … Soused … nabídl čerpání vody z bazénu. … Po provedené lokalizaci požáru, byla informována … psycholog HZS Středočeského kraje o probíhající posttraumatické péči členem týmu u majitelky RD a vnučky. VZ žádá SOIS o kontaktování starosty obce Mukařov. Starosta obce telefonicky informuje VZ že se na místo události dostaví do 30 minut a dle možností obce poskytne pomoc majitelce RD. Po provedení likvidaci požáru na místě zásahu zůstává místní JSDHO …, která zajistí dohled nad místem zásahu. Na místě události přítomna policie ČR….“305 Krátké informace o události je možné nalézt na webových stránkách obce, místního sboru dobrovolných hasičů a hasičského záchranného sboru České republiky. Zastupitelstvo obce na stránkách mj. zveřejnilo sdělení o zřízení finanční sbírky - vyzývají veřejnost, aby podpořila své spoluobčany. Vnučka manželů, jejichž dům shořel, poděkovala přes internet za pomoc všem, kteří se nějakým způsobem podíleli na pomoci prarodičům – především za ubytování a donesení potřebných věcí. Oceňovala hasiče za jejich „super lidský a citlivý přístup“306. 304 Zprávy mi pro účely práce poskytl velitel zásahu. Vysvětlivky: RD – rodinný dům, ZZS – zdravotní záchranná služba, VZ – velitel zásahu, JSDHO – jednotka sboru dobrovolných hasičů obce, SOIS – operační a informační středisko . 306 Cit. z webu. S ohledem na zachování anonymity nezveřejňuji zdroj. 305 65 4.3. Respondenti Respondenti výzkumu byli vybírání s ohledem na jejich roli a úkol při řešení vzniklé mimořádné události. Vzhledem k tématu práce (resp. výzkumu) a kritériím pro výběr mimořádné události jsem považovala za důležité vést rozhovor s velitelem zásahu, dále s hasičem, který poskytoval posttraumatickou péči zasaženým a s člověkem, který s nimi spolupracoval v dalším čase (v rámci psychosociální krizové pomoci a spolupráce). Psycholožka HZS mi po naší dohodě zprostředkovala kontakt na respondenty a předjednala s nimi případnou spolupráci na výzkumu. Potencionálním respondentům jsem následně zaslala e-maily, ve kterých jsem se představila, popsala cíl výzkumu a požádala je o spolupráci. Všichni oslovení ochotně souhlasili. První rozhovor byl veden s členem KIP týmu (tým poskytující psychosociální pomoc lidem zasaženým mimořádnou události) - jako nositelem psychosociální krizové pomoci a spolupráce. Druhý rozhovor probíhal s velitelem zásahu, který již v současné době nepůsobí u HZS. Velitele jsem volila s ohledem na jeho zásadní roli při mimořádné události. Zajímalo mě, kdy si všimnul zasažených, jak reagoval na jejich potřeby, koho a jak využil pro spolupráci. Po realizaci těchto dvou rozhovorů jsem zjistila, že se velitel zásahu na místě události nacházel současně také v roli poskytovatele posttraumatické péče zasaženým a že se na řešení mimořádné události významně podíleli také psycholožka HZS a starosta obce. Třetí rozhovor byl proto veden se starostou obce, čtvrtý s psycholožkou HZS. S vedoucí práce jsme se shodly, že by bylo vhodné do výzkumu zapojit samotné zasažené pro srovnání, jak oni vnímali pomoc spolupracujících, protože na otázku: „zda se správná pomoc dostala ve správném čase na správné místo, mohou odpovědět jenom adresáti“307. Kontakt na ně jsem sháněla přes starostu obce. Rodina se však několik týdnů po mimořádné události z obce odstěhovala, obec na ně neměla žádné aktuální spojení. Kontakt jsem proto zkoušela získat přes sousedku, u které zasažená žena po požáru domu pobývala – šlo o rodinnou známou. Na základě telefonického rozhovoru s ní mi však odmítla kontakt na zasažené předat s tím, že pán má nyní zdravotní problémy a nebylo by vhodné rodině událost znovu připomínat. Slíbila, že jim alespoň předá informaci o probíhajícím výzkumu a event. kontakt na mě. Výzkumný soubor se tak nakonec skládal ze čtyř respondentů. 307 Kohoutek, Čermák a kol., 2009, str. 113. 66 5. Použité metody Pro realizaci výzkumu byla zvolena kvalitativní metoda polostrukturovaného interview. Polostrukturované dotazování je charakterizované definovaným účelem, určitou osnovou a velkou pružností celého procesu získávání informací.308 Polostrukturovaný rozhovor Hendl309 označuje za rozhovor pomocí návodu, kdy má takový návod zaručit, že probereme všechna důležitá témata - tedy že rozhovor udržíme v jeho záměru, ale současně se dbá na možnost respondenta sdělit výzkumníkovi svoje osobní zkušenosti, perspektivy. Tazatel má volné pole, v jakém pořadí informace získá a jakým způsobem. To znamená, že si předem vytvoří určitou strukturu nebo schéma celého rozhovoru – tedy okruhy, které budou tazatele zajímat, a k nim podle průběhu rozhovorů bude tazatel moci získávat další informace, které vyplynou z dané situace. Volnost je daná v pořadí otázek a v jejich formulaci. Návod nám dovoluje provést rozhovory s několika lidmi více strukturovaně a porovnat je. Výzkumné rozhovory probíhaly na pracovištích respondentů, jeden byl veden na veřejném místě – v restauraci. Místo a čas byly domlouvány telefonicky nebo prostřednictvím e-mailové komunikace. Před vlastním rozhovorem jsem účastníky výzkumu seznámila s účelem výzkumu, obsahem rozhovoru a se způsobem zpracování získaných informací310. S každým respondentem byl domluven způsob autorizace rozhovoru a jeho seznámení s výsledky výzkumu. Pro přesné zachycení sdělení respondentů jsem je požádala, zdali bych rozhovor mohla nahrávat na diktafon. Ujistila jsem je, že audionahrávky slouží pouze k výzkumným účelům. Podle nich rozhovor přepíši a následně vymažu. Respondentům byl dán prostor pro doptání se, pokud jim bylo něco nejasného. Následně došlo k podpisu potvrzení o poučeném souhlasu311. Dalším významným úkolem na začátku rozhovoru bylo vytvořit emocionálně optimální klima – atmosféru důvěry a porozumění, která by respondentovi umožňovala co nejlépe odpovídat na otázky, a tak poskytovat požadované informace.312 Z toho důvodu jsem na začátku rozhovoru volila 308 Hendl, 2005. 1999. 310 Podle informačního listu, který byl každému respondentovi dán. 311 Formulář potvrzení o poučeném souhlasu s úvodním informačním listem přiložen v příloze. 312 Podle doporučení Ferjenčíka, 2000. 309 67 otázky na neutrální, obecná témata, které nebyly pokládány s cílem sběru relevantních hloubkových dat, proto ani nebyly zaznamenávány na diktafon. Mj. měly sloužit k podpoře motivace účastníka. Jádro interview bylo tvořeno z tematických okruhů, které jsem si předem vytvořila. Tato část rozhovoru již byla nahrávána na diktafon. Rozhovory trvaly v průměru 60 minut. Po skončení rozhovoru jsem respondentům poděkovala a každému věnovala symbolický dárek v podobě bonboniéry. Přepsané rozhovory s respondenty jsou zveřejněny v příloze. 68 6. Etické předpoklady Výzkumný proces byl veden s důrazem na soulad s etikou výzkumu. Před oslovením respondentů jsem vypracovala formulář poučeného souhlasu, který se skládal z informačního listu a potvrzení o poučeném souhlasu.313 Informační list obsahoval především tato sdělení: výzkum se bude podřizovat jejich zájmu (respondentů), zaručeno zachování anonymity, možnost kontroly (práce bude k nahlédnutí), možnost odstupu od výzkumu. Účast respondentů ve výzkumu byla dobrovolná. Rozhovor byl zaznamenáván na diktafon, po jeho přepisu byl záznam smazán. Výzkum zaručuje anonymitu. S tím souviselo i udělení souhlasu právního oddělení HZS ČR se závazkem, že práce bude před odevzdáním poskytnuta psycholožce HZS pro schválení výzkumu z pohledu ochrany osobních údajů. Pokud se v rozhovoru objevil název hasičského záchranného sboru, místa mimořádné události apod., byl nahrazen neutrálním slovem „Novákov“. K nahranému záznamu či neanonymizovanému přepsanému rozhovoru neměl nikdo přístup. Každý z respondentů měl možnost autorizovat přepsaný rozhovor. 313 Pro jeho zformulování jsem využila materiály od Bohumily Baštecké: Poučený souhlas – informované rozhodování, duben 2011, a dále jsem vycházela z doporučení Tima Bonda: Ethical guidelines for researching counselling and psychoterapy, 2004. 69 7. Způsob zpracování dat Rozhovory s respondenty byly nahrávány na diktafon. Jednotlivé nahrávky jsem opakovaně poslouchala tak, abych docílila doslovné transkripce mluveného projevu z rozhovoru při zachování dialektu pomocí normální abecedy. Přepis hodinového rozhovoru trval cca 6 hodin. Poté byl přepis rozhovoru zaslán e-mailem každému respondentu k jeho autorizaci. V průvodním e-mailu jsem opět zdůrazňovala, že s ohledem na kvalitativní charakter výzkumu považuji za důležité zachovat přepis rozhovoru s dialektem. Rozhovory s členem KIP týmu a velitelem HZS byly ponechány bez korekce. Starosta obce a psycholožka HZS žádali o přenesení textu do spisovného jazyka, o jeho očištění od dialektu a chyb ve větné skladbě. Bylo jim vyhověno - rozhovory s nimi byly vedeny z důvodu jejich pozice expertů, proto byl v mém zájmu především obsah a témata rozhovoru. Díky úpravám však text může ztrácet některé relevantní informace pro pochopení souvislostí. Každý rozhovor byl analyzován zvlášť. Pořadí analýzy bylo přesně opačné oproti vedení rozhovorů. Analýzy proběhly tedy v tomto pořadí: R1… psycholožka HZS R2… starosta obce R3… velitel HZS R4… člen KIP týmu. Jednotlivé rozhovory jsem postupně pročítala a na pravý okraj zaznamenávala to, co se jevilo jako významné a zajímavé, na levý okraj stránky jednotlivá abstraktnější témata a tématické celky, které jsem v textu nacházela. „Otevřené kódování odhaluje v datech určitá témata. Tato témata jsou nejdříve na nízkém stupni abstrakce. Mají vztah k položeným výzkumným otázkám, k přečtené literatuře, k pojmům používaným účastníky nebo jde o nové myšlenky vznikající, jak výzkumník proniká k textu. Tato fáze vede k seznamu témat, jež pomáhá výzkumníkovi vidět témata v celku a stimuluje ho při hledání dalších témat.“ 314 Témata jsem si vypisovala na papír a dále mezi nimi hledala případné vztahy. V dalším kroku jsem znovu pročítala jednotlivé fráze a odstavce a podle toho, o čem materiál vypovídal, jsem k nim přiřazovala odpovídající témata s kódem pro snadnější orientaci v datech. 314 Hendl, 2005, str. 247. 70 Některá témata se jevila jako nadřazená a sdružovala ostatní, tak vznikly kategorie a subkategorie. Témata, která nebyla dostatečně zakotvena v textu, jsem vypustila. Celý tento proces byl opakovaně kontrolován s původními výpověďmi respondentů. Pokud se ukázalo, že některá kategorie není dobře navržená, přepracovala jsem ji. K finálnímu pojmenování kategorií došlo až po analýze všech rozhovorů a po seskupení a sjednocení témat od všech respondentů. Na základě slovního a zakódovaného textového popisu jsem přešla k interpretaci a vypracování závěrečné zprávy o výsledcích výzkumu. Navržené kategorie a jejich subkategorie jsem proto dále zachycovala do tabulek a k nim řadila klasifikovaná data. Díky tomu jsem mohla shrnout obsah a podstatu získaných dat do závěrečné výzkumné zprávy 315 a současně porovnávat sdělení respondentů, identifikovat zvláštnosti a pravidelnosti v datech. 315 viz 9. kapitola „Výsledky“. 71 8. Validita výzkumu Můžeme definovat několik aspektů, které ovlivňují validitu výzkumu: reaktivita316, zkreslení ze strany výzkumníka a ze strany účastníka. Kvalitativním výzkumem jsme získali velmi mnoho informací o velmi malém počtu jedinců. Z toho plyne, že generalizace na populaci je nemožná. Tento výzkum nepracuje se statisticky významným výzkumným souborem, závěry nelze zobecnit. Práce si neklade za cíl získat data, která by mohla spolehlivě zobecňovat. Zaměřuje se na nastínění možností spolupráce a upozornění oblastí, které „nejsou kryté“. Tento výzkum je postaven na prožívání respondentů a sdílení jejich postojů, názorů, hodnot, proto jsou získaná data velmi subjektivní a samo o sobě obtížně zprostředkovatelná. Zprostředkovanost informací skrze rozhovor je dána specifickými záměry respondenta (z určitých důvodů – etických, morálních, společenských, emocionálních, pragmatických apod., nepoví to, co si skutečně myslí), jazykovou obratností, strukturou a povahou jazyka. „To, co si myslíme nebo cítíme, není vždy možné adekvátně vyjádřit pomocí řeči.“ 317 Současně může dojít ke zkreslení informací z důvodu přítomnosti výzkumníka - dotazovaný se nám chce prezentovat v „lepším světle“. Při opakovaném pročítání přepisů rozhovorů je možné zpětně vyhodnotit chyby v pokládání otázek respondentům a v mých reakcích na jejich sdělení.318 Některé otázky mohly být sugestivní, navádět k určitému stylu odpovědi, obsahovat dvojitý zápor, ptát se současně na více věcí.319 Následkem toho byla potřeba respondentů obhajovat se, což může být zajímavé z pohledu možného ovlivnění výsledků výzkumu. Jako vysvětlení nesprávných formulací otázek lze uvést moji nezkušenost s vedením výzkumného rozhovoru a autentičnost kontaktu s respondenty. S kvalitou výzkumu souvisí pojem triangulace, pod kterým se rozumí kombinace různých metod, výzkumů, zkoumaných skupin nebo osob, lokálních a časových okolností a teoretických perspektiv, jež se uplatňují při zkoumání určitého jevu tak, aby byla zajištěna validita zjištěných údajů. Slouží 316 Podle Hendla (2005) může výzkumník svou přítomností ovlivnit procesy, na které je výzkum zaměřen. 317 Ferjenčík, 2000, str. 171. 318 Ferjenčík (2000) upozorňuje, abychom nedávali najevo náš názor, postoj, nebo hodnocení výroků. Není ani až tak důležité, jak odborně klademe otázky. Vhodnější je pozorné poslouchání, vyjadřování zájmu, pozornosti a akceptace respondenta. 319 Kritéria pro správnou formulaci otázek např. in Hendl, 1999. 72 k zamezení zkreslení při získávání dat jako následku chyb lidského faktoru. 320 Důvěryhodnost výsledků je zvýšena diskuzí o nich s vedoucí práce a předložením jejich předběžné verze k vyjádření dvěma účastníkům studie (veliteli HZS a starostovi). Současně jsou výsledky výzkumu porovnávány s teoretickým zakotvením. Díky užití otevřeného kódování jsem k výsledkům výzkumu přistupovala bez předem vytipovaných kategorií. K valorizaci výsledků přispívá transparentnost výzkumného procesu a způsobu vyhodnocení. 320 Hendl, 2005. 73 9. Výsledky V průběhu analýzy jsem postupně identifikovala čtyři kategorie obsahující různé množství subkategorií a témat. Kategorie přesahují v úvodu vymezené výzkumné otázky. Kategorie jsou následující: hranice a limity pomáhajících; funkce komunity a její opory; oblasti spolupráce; kritéria dobré praxe. Každou kategorii dále rozděluji na subkategorie, které stručně popisuji a ilustruji na několika citacích vyňatých z přepsaných rozhovorů. 9.1. Hranice a limity pomáhajících Tato kategorie se věnuje popisu toho, co je v náplní práce profesionálního nebo dobrovolného pomáhajícího a co už přesahuje jeho možnosti, čím je limitován. Hasiči - záchranáři Úkolem hasičů je pomáhat při mimořádné události ve smyslu záchrany životů, zdraví a majetku. Musí zajistit místo zásahu. „Než proběhne ta lokalizace, tzn. než se zabezpečí, aby se ten požár dál nerozšiřoval, tak vlastně to je prvotní starost toho velitele zásahu - protože lidi ohrožený nebyli, ten pán byl v nemocnici, ta starší pani s tou vnučkou byli u sousedů …o ně bylo postaráno… pro mě prvotní bylo… uhasit ten barák a postarat se o to, aby se ten požár nerozšířil na ostatní objekty.“ (R3) Hasičská práce klade na hasiče nároky. Výkon hasičské činnosti je spojen s odvahou a odhodláním hasičů, s jejich chutí do zásahu a touhou po adrenalinu. Z pohledu starosty se u dobrovolných hasičů projevuje mnohem větší osobní nasazení a odhodlanost. „Kdykoliv jsme byli u těžšího zásahu, tak si nijak nezadali s těmi profesionály. Naopak ti profesionálové je museli mírnit, brzdit, aby nechodili do míst, která oni považovali za natolik nebezpečná.“ (R2) Na druhou stranu profesionálové denně vyjíždějí k několika zásahům, jezdí od jedné události ke druhé. „…to byl hektickej den – my jsme vlastně tam odtud přejížděli hned k další události.“ (R3) Velitel zásahu vyjádřil lítost, že dnešní „hasičina“ není tolik o samotné práci hasičů, ale o byznysu. „…možná je to jeden z důvodů, proč jsem odešel od hasičů…v dnešní době už to ani není o práci, ale jako o tom někam vyjet a tu svojí činnost nějakým způsobem vyfakturovat.“ (R3) 74 Role velitele s sebou nese zodpovědnost za vše, co se u zásahu stane. Má mnoho dalších povinností a odpovědností než řadoví hasiči. Na každý chybně provedený úkon musí psát vyjádření, odůvodnění. Není vhodné zanedbávat velitelské povinnosti a věnovat se jiným záležitostem, protože stále trvá jeho zodpovědnost za hasiče, kterým velí, a je trestně odpovědný. Velitelé dobrovolných hasičských jednotek si tuto zodpovědnost dostatečně neuvědomují. Práce hasičů končí po provedení záchranných a likvidačních prací. V tuto chvíli odjíždějí z místa. „Člověk je naučenej tady odvést svoji práci – zachránit toho člověka, kterej je zaklíněnej v tom autě, nějakým způsobem zabránit ekologický havárii, aby auto nechytlo – to všechno člověk dovede … ale potom to následný, to si člověk neuvědomí.“ (R3) Podle velitele HZS už není v popisu práce hasičů, aby si všímali lidí na místě události, kterým nejde přímo o život nebo o zdraví, zajímali se o jejich psychický stav. Lidem věnují pozornost do té doby, než jsou jako objekty zásahu vyproštěni. Poskytnou jim první zdravotní pomoc. Potom je předávají záchranné službě. Pokud člověku hrozí další možné ohrožení, jeden z určených hasičů ho hlídá. „Posadil se tam na deku. On tam potom stejně pobíhal, tak jsem akorát určil jednoho hasiče, aby na něj dával pozor, protože ty lidi maj potřebu vracet se do toho objektu „co všechno zachráním“ a tak. Z toho důvodu tam byl chlap, kterej ho prostě hlídal.“ (R3) Hasiči jsou zapsáni v povědomí občanů (zejména od povodní) jako ti, kteří se ničeho nebojí, se vším si umějí poradit. „… ať přijedou k bouračce nebo kamkoliv, tak hasiči to prostě uměj. Uměj vzít kočku, vezmou kočku, uměj vzít klienta kolem ramen a doprovodit ho k sanitce a to si myslím, že by měli umět záchranáři, kteří jsou medicínští daleko víc a oni to nedělaj.“ (R4) Zasažená žena při zkoumané mimořádné události oceňovala lidské a citlivé chování hasičů. „…hasiči…nejsou to takový ty „běžte pryč, nepřekážejte tady“. Už tehdy ona popisovala, jak byli strašně vstřícný a chápající. Že to není takový to „uhnětě, tady překážíte“. (R4) Podle respondentů jde o obecnou schopnost hasičů – být citliví k druhým, být lidští. Citlivost hasičů je vysvětlována jako: 75 „Na druhý straně to je to, co tam oni nemusí a dávaj to tam… to sociální cítění. Že prostě taky můžou odvést někoho a posadit ho na obrubník a říci „čekejte, až přijede sanitka“, ale hasič jde a vezme deku… to je myslim daleko důležitější, než že pak někdo přijede zahoukat majáčkem.“ (R4) Navíc u dobrovolných hasičů je citlivost zvýrazněna příslušností k dané komunitě. Starosta obce více zohledňuje lidský přístup u domácích dobrovolných hasičů právě z toho důvodu, že jsou mezi hasiči a občany vztahy. „Samozřejmě profesionální hasiči se umí chovat k těm lidem tak, jak je potřeba. Ale ten lidský rozměr je spíše u těch dobrovolných hasičů na vesnici, kde se všichni známe.“ (R2) Velitel hasičů považuje za velkou výhodu, že byl školen na poskytování posttraumatické péče. Díky tomuto školení si začal uvědomovat zasažené a jejich potřeby. „Pro mě bylo největší problém, že jsem vlastně přitom zásahu musel se věnovat, nebo ne musel, ale dělal jsem jak posttraumatickou péči, tak velitele zásahu.“ (R3) Potřeby zasažených začal zjišťovat v době, kdy byl již požár lokalizován a on měl více času věnovat se poskytování této formy péče. S ohledem na míru své zodpovědnosti se tak dostal do dvojrole, která přináší značná rizika. Vyškolený hasič na místě mimořádné události Význam přítomnosti vyškoleného hasiče (tedy člena týmu posttraumatické péče) je důležité pro zvládnutí samotného průběhu zásahu a splnění úkolů s ním spojených. Ale podle velitele HZS není ještě poskytování posttraumatické péče tolik rozšířené. „… /policisté/ odháněli člověka „jděte od toho, tady nemáte co dělat“, když ví, že mu tam umřel nějakej blízkej. Takže určitě je to potom i pro tu vlastní policii lepší, když se takovýmu člověku nemusí věnovat. Ale v danou chvíli to pro ně znamenalo spoustu starostí. Bylo lepší tam spíš mít někoho vlastního, protože v danou chvíli já tam byl jako velitel zásahu a měl jsem svoje povinnosti, který jsem si musel splnit…“ (R3) Člen týmu posttraumatické intervenční péče na místě zásahu reaguje na potřeby zasažených. Je psycholožkou HZS vyškolen na to, aby jejich potřeby dokázal rozpoznat. „… pokud vidí zasaženého člověka, který tu situaci těžko nese a že se v ní třeba nedokáže zorientovat, tak mu pomoci překonat ty první okamžiky poté 76 události tak, aby mohl tu událost řešit dál. Vyškolený hasič neřeší tu událost, ale pomáhá mu překonat ten první nápor, ten první nával.“ (R1) Odlišnost mezi řádovým hasičem a hasičem vyškoleným v posttraumatické péči je podle psycholožky HZS v odvaze vůbec začít se zasaženými mluvit, vybaveností informacemi a způsobu jejich předávání. „Asi by je /informace zasaženým/ vyškolený hasič předával líp než ten nevyškolený, který vůbec nic neví. Který třeba neslyšel o tom, že existují KIP týmy, nějací dobrovolníci nebo neziskové organizace. Ten rozdíl je v tom, že vyškolený hasič si „troufne“ jakoby za těmi lidmi jít a mluvit s nimi i o takových věcech. Avšak ne každý si troufne, ne každý je na to nastavený. Někomu třeba vadí, když vidí člověka, který je zničený, který tam pláče. Nemá v sobě sílu nebo odvahu za ním jít a začít s ním mluvit.“ (R1) Podle psycholožky HZS by možná i neproškolený hasič zvládl naplnit podobné úkoly, jako má hasič vyškolený v posttraumatické péči, a to přirozeně - lidsky. Člen KIP týmu zastává názor, že ne všichni hasiči jsou nastavení pro vzdělávání v poskytování posttraumatické péče. I tato „specializace“ na ně klade nároky, kterým nemůže dostát každý hasič. „…to nemůže dělat zase každej hasič…se k tomu musí přihlásit ten hasič dobrovolně a musí k tomu mít nějakej vztah, prosociální cítění větší než ostatní kolegové…to nemá každej. Bude tam šikovnej hasič, kterej dokáže chytit někoho kolem ramen, odvést ho, dát mu deku, dát mu napít teplýho čaje, ale nebude umět si s nim povídat, což … zase ty peeři, který se přihlásej dobrovolně, takže tohle to zvládaj.“ (R4) Podle psycholožky HZS se stává často, že velitel zásahu funguje na místě zásahu současně jako ten, kdo se věnuje zasaženým a poskytuje jim první pomoci. „Souvisí to s tím, že posttraumatická péče je jakousi třešinkou na dortu, dalo by se říct.“ R1 Posttraumatické péči je totiž možné se věnovat až v době, kdy jsou zabezpečeny záchranné a likvidační práce – kdy je tedy zvládnuta ta technická část hasičské činnosti. Tým posttraumatické intervenční péče je školen pouze pro akutní fázi po neštěstí. Činnost vyškolených hasičů je dána dobou trvání zásahu na místě mimořádné události. Zasažené by měl nakontaktovat na někoho v okolí člověka. 77 „Tu událost tudíž musí zabezpečit i sám pro sebe tak, aby si mohl s klidným svědomím sbalit věci a mohl odjet. Předat ty lidi dál nebo alespoň je minimálně nasměrovat na nějakou další cestu, zabezpečit je v tomto směru.“ (R1) Vyškolení hasiči se zasaženým nevěnují v rámci střednědobé nebo dlouhodobé pomoci. Přesto je však z lidského hlediska zajímá, jak se dál vyvíjejí životní příběhy zasažených. Mají potřebu zjišťovat, jak se zasaženým daří a jestli mají vše, co potřebují. „Ale i přesto /že HZS muselo odjet k dalšímu případu/: tam když to skončilo, tak jsme se potom vraceli zpátky a já jsem se tam stavoval a ještě jsem kontroloval, jestli ta pani je v pořádku.“ (R3) Psycholožka HZS od vyškolených hasičů čekává, že nebudou do pomoci vstupovat násilně a vnucovat ji. Základní je pro ní předání informace, že existuje skupina dobrovolníků, kteří mohou kdykoliv zareagovat na jakoukoliv potřebu zasažených v průběhu času od mimořádné události. „Já od něj očekávám (tak se je také snažím vzdělávat), když není potřeba první psychické pomoci, aby si s těmi lidmi popovídali a nabídli jim třeba i to, že jsou tady dobrovolníci a že může existovat nějaká další pomoc, pokud oni budou chtít. To znamená předat nějakou informaci nejenom o tom, že do toho vyhořelého domu teď nemůžou jít a že nyní budou probíhat nějaké další procesy, ale i o tom, že mají možnost využít také nějaké další psychosociální podpory. Očekávám tedy alespoň předání té informace, toho kontaktu.“ (R1) Z rozhovorů vyplynulo, že úkolem vyškoleného hasiče je, aby na místě události ošetřil akutní stresovou reakci, poskytoval první psychickou pomoc, nabízel a zprostředkoval kontakty na dobrovolníky nebo psycholožku HZS, kontaktoval starostu, do pomoci a spolupráce zapojil komunitu, předal zasažené a nenechal je na ulici samotné, sledoval místní zdroje. Jeho hlavním nástrojem je komunikace. Velitel HZS považoval za nejdůležitější zjistit informace, o kterých předpokládal, že by je zasažená žena chtěla slyšet – zejména zdravotní stav manžela, rozsah požáru, finanční pomoc, spolupráce se starostou, možnost ubytování a získání oblečení, zajištění dokladů. Úloha psycholožky HZS Role psycholožky HZS při mimořádné události je koordinační, jejím úkolem je převést pomoc z akutní fáze do střednědobé a dlouhodobé a současně poskytnout podporu kolegovi z týmu posttraumatické péče. 78 Vyškolený hasič může mimořádnou situaci a možnosti pomoci konzultovat s psycholožkou HZS kdykoliv po telefonu. Jde o jakousi domluvu mezi členy týmu posttraumatické intervenční péče a psycholožkou. „Možná jde i o ujištění pro toho člověka, že ty věci dělá správně a podpora pro něj. Společně s ním si srovnat všechny věci, co není možné, co by se dalo ještě udělat a nějak mu pomoci, aby z té události mohl odjet. Předání těch informací někam dál.“ (R1) Spolupracujícími byla její role vnímána jako: „Ona byla takovej prostředník. Ona byla článek, bez kterého by nezafungovala zase ta druhotná pomoc nějaké organizace dobrovolníků. Sousedi, komunita místní zareagovala hned… pak najednou to začalo vychladat, a pokud by potom nebyla psycholožka HZS jako dispečer prostředník mezi profesionální pomocí a dobrovolnickou - tak by to nezafungovalo.“ (R4) Psycholožka HZS může přímo vyjet na místo mimořádné události nebo být přítomna „z povzdálí“. „… koordinace … spočívá v tom - ne kde nás bude víc u jedné události a já to tam budu koordinovat, ale třeba i v tom, že poskytuju kolegům z týmu posttraumatické péče nějakou podporu a pomoc pro tu akutní fázi.“ (R1) Psycholožka v konzultaci s vyškoleným kolegou hasičem hovoří o potřebách zasažených, pomáhá mu utřídit si je, co by se ještě dalo v dané situaci udělat. Psycholožka HZS vše dělá s cílem: „… podpořit svého proškoleného hasiče, aby se u té události cítil dobře v tom, co tam dělá, připomenout kroky první psychické pomoci. Aby to pro něj bylo pohodové.“ (R1) Snaží se odpovědět také na potřeby zasažených na místě události, o kterých s ní vyškolený hasič hovoří. U výzkumné mimořádné události se jednalo o zabezpečení oblečení pro zasažené. Vzhledem k tomu, že byla sobota, nebyl to jednoduchý úkol. Sháněla kontakty po svých známých. Dále zajišťovala a domlouvala prvotní kontakt s koordinátorkou KIP týmu. KIP tým jako poskytovatel střednědobé a dlouhodobé pomoci a spolupráce KIP tým funguje na bázi dobrovolnictví a zájmu o lidi při a po neštěstí. Nepotřebuje žádné nástroje a hmotné prostředky k pomoci. Jeho základním „stavebním kamenem“ jsou lidé. Nabídka pomoci a spolupráce členů KIP týmu je velmi široká, protože je tým zastoupen různými profesemi svých členů. 79 Pokud se u zasažených objeví materiální potřeba, tým využívá nabídky jiných organizací, které dané věci poskytují a zajišťují. Nabídka pomoci a spolupráce týmu se podle psycholožky HZS týká především z hlediska praktické pomoci – dojet se zasaženým vybrat oblečení, doprovodit ho na úřady, pomoc při zařizování pohřbu, dokladů. Člen KIP týmu zasažené podporuje a nabízí možnost vypovídat se. Obecně zasaženým pomáhá s činnostmi, které si nedokážou zařídit sami nebo jim je nedokáže nabídnout jejich přirozené okolí. „Můžou nabídnout rozhovor, můžou nabídnout nějaké dlouhodobější provázení. Třeba jedna událost… ta byla taková netypická, protože u ní nebyli hasiči. Probíhá už tři čtvrtě roku, kde ty potřeby člověka (nebo lidí) se měnily od těch praktických (organizace pohřbu, jakým způsobem máme říct svým dětem, že jim zemřel tatínek) až po potřeby duchovní (nyní rozhovory s duchovním, s kaplanem). Přesunulo se to až do roviny existenciálních otázek. Takže opravdu záleží na těch lidech.“ (R1) KIP tým nastupuje do pomoci po neštěstí ve chvíli, kdy na něj předá kontakt vyškolený hasič. Každý KIP tým má svého koordinátora, přes kterého je v součinnosti s psycholožkou HZS domlouvána spolupráce při konkrétní mimořádné události. Koordinátor již domluveným způsobem informuje o mimořádné události členy svého týmu a čeká, až se někdo přihlásí, kdo by měl zájem se do pomoci zapojit. Z rozhovoru s členem KIP týmu vyplynulo, že nepovažuje za efektivní zasažené kontaktovat co nejdříve po mimořádné události. Uvědomuje si vývoj potřeb v čase: „Ono to ani není cílem, aby to bylo hned…ono to na tom bylo i ukázaný…to bylo asi 14 dní, co si myslím, že jsem tam byl… když jsem jí volal…, tak ona v tý době říkala „…nic nepotřebuju.“ A já jí říkám „no, ale máme možnost nějaký to oblečení“, „tak to pro tátu by bylo fajn“ – tak jsme se domluvili, že se spojíme ještě za týden …najednou se to překlopilo, že už potřebuje.“ (R4) KIP tým si současně uvědomuje postupné upadání zdrojů komunity. „Takže jsem si vyslech celej ten jejich životní příběh …oni už to totiž asi všichni ostatní znali, ti co pomáhali …“ (R4) Při kontaktu se zasaženými je aktivita ponechávána na nich. Pomáhá zajišťovat ty věci, které jsou právě v tu chvíli důležité. „Skutečně záleží na potřebě těch lidí, co by od dobrovolníka v tuto chvíli chtěli.“ (R1) 80 Postupuje podle doporučených postupů, které jsou uveřejněny v letácích – tedy ptá se na to, co může pro zasažené v tuto chvíli udělat, jaké jsou jejich potřeby. Ukončování kontaktu a spolupráce se také odvíjí od potřeb zasažených. 9.2. Funkce komunity a její opory Přestože se výzkum primárně nezabýval rolí společenství při a po neštěstí a fungováním přirozeného okolí zasažených, ukázalo se, že komunita má své nezastupitelné místo při zvládání dopadů neštěstí. Téma angažovanosti členů a využívání zdrojů komunity se spontánně objevilo v každém z rozhovorů. Odpověď komunity na potřeby zasažených Okamžitě po vzniku události se do pomoci sami zapojovali místní lidé. Byli to především sousedé, se kterými zasažení pravděpodobně udržovali přátelské vztahy – znali se. „Nabídli jí přístřeší, nabídli jí nějakou pomoc, protože z toho domu skutečně nezbylo vůbec nic.“ (R2) Lidé v obci, kteří se o neštěstí paní dozvěděli, nabízeli a poskytovali to, co považovali v danou chvíli za potřebné s ohledem na charakter mimořádné situace. „Ty lidi, co se to dozvěděli, tak začali nosit oblečení. Většinou svrchní prádlo, protože věděli, že pani nezbylo skutečně téměř nic, tak aby měla něco na sebe. Dokonce se objevovala věcná pomoc i ve smyslu nějakého pití, balených vod atd. Byla tam nabídka, jestli paní nechce obstarat nákup, který by samozřejmě nemusela platit.“ (R2) Stalo se, že paní obdržela i nepotřebné věci, které nemohla z různých důvodů využít. „… jí donesli letní boty, ale ono zrovna bylo takový počasí…nemrzlo tolik, ale padal sníh a bylo ošklivo.“ (R4) „…to, co dostala od těch sousedů, že bylo fajn, ale jiná velikost…“ (R4) Pomoc lidí z obce měla technickou i materiální podobu. V tomto ohledu nebylo třeba intervence odpovědné osoby (starosty, vyškoleného hasiče), která by sama musela hledat možnosti k zajištění základních potřeb zasažených například kde ženu ubytovat. „… to nebylo nutné /zajištění ubytování/, protože…si je vzali sousedi od vedle a nebylo potřeba něco nabízet.“ (R2) 81 Občanská angažovanost Ukazuje se, že nešlo o ojedinělý případ, kdy by spoluobčané aktivně nabízeli zasaženým svou pomoc. Obec a její občané v takových situacích drží pospolu. Starosta obce vzpomíná, že při každém podobném neštěstí se u lidí objevila solidarita. I přesto je však pro něj stále překvapující. „…solidarita mě tady vždycky překvapí. Pohybujeme se už poměrně blízko Praze, člověk by řekl, že tady každý svým způsobem za sebou zavře dveře na své zahrádce.“ (R2) Solidaritu lidí vnímala i samotná zasažená. Lidi není potřeba aktivně vybízet k pomoci a zájmu o druhé. Sami si zjišťují informace, jak by mohli zasaženým nejlépe pomoci. Využívají k tomu spojení na hasiče nebo na úřad. „Většinou je opravdu ta zkušenost taková, že ti lidé sami přirozeně fungují.“ (R1) „…někde jsem četl v nějaký odborný knížce, že komunita vždycky pomůže. Ano, ta komunita vždycky určitě pomůže, přijdou sousedi „nepotřebujete s něčim pomoct?“ a pomůžou.“ (R4) Vzájemná pomoc Pokud zasažení okamžitě po vzniku mimořádné události zvládají řešit dopady neštěstí svépomocí a vzájemnou pomocí ze svého okolí, nepotřebují pomoc zvenčí - jde o tu nejlepší situaci, která může nastat. Čím déle mohou zasažení čerpat zdroje ze svého okolí, tím lépe. U výzkumné mimořádné události se jednalo o týden až dva. Zájem spoluobčanů po několika dnech opadl. Člen KIP týmu popisoval dva důvody, proč tomu tak je: „Ten první týden, zhruba 14 dní,… /pak/ jakoby ta pomoc tý komunity vychladla, protože ona řikala „už toho mám dost“ – vlastně si to každej způsobuje sám….“ (R4) „…ale ta pomoc…normálně racionálně vymizí. Lidi začnou mít jiný starosti. Ta mimořádná událost předtím byla velikánská, ale ono se zase někde stane něco jiného a tak dále. Možná si za to můžou i ty postižení sami „ne, děkujeme, my nic nechcem, nic nepotřebujeme“. (R4) Důvod tedy může být v přirozeném koloběhu života a časovém průběhu reakce na neštěstí, kdy doba po mimořádné události je současně dobou před další mimořádnou událostí. Současnou zkušenost s neštěstím přehluší ta novější. Útlum podpory ze strany komunity ovlivňují také samotní zasažení, kteří odmítají další nabízenou pomoc. 82 Podpora zdrojů komunity Respondenti na základě osobní zkušenosti sdělili, že komunita se o zasažené vždy postará, proto byly její zdroje využití i při zkoumané mimořádné události. Možnosti pomoci a spolupráce občanů jsou využitelné také pro plnění úkolů hasičské činnosti. Nabídka takové spolupráce byla při výzkumné události založena na ochotě místního, který nakonec požadoval určitou náhradu za poškození svého majetku v souvislosti s prováděním zásahu. Úkolem vyškoleného hasiče na místě mimořádné události je navázat kontakt s někým z blízkého okolí, kdo by se o rodinu postaral – tedy zapojit komunitu. Nejenom sousedy, ale také příbuzné. „ … takže naproti přes ulici byli sousedi, se kterýma jsem se dohodnul, že jim nedělá žádný problémy, aby ta pani nějakou dobu tam byla u nich, že tam bude mezi lidma a bude to pro ni lepší.“ (R3) Komunita v čele se starostou obce se se samozřejmostí zajímá i o další potřeby, které vyplývají z mimořádné situace. K jejich řešení využívá navázané kontakty. Obec dokáže zprostředkovat plnění od pojišťovny, zajistit doklady na úřadě, vyjednat nižší cenu ve stavebninách, využít místní neziskové organizace pro nabídku ubytování. Snaží se spolupracující instituce oslovit a vysvětlit situaci zasažených a zprostředkovat kontakt mezi nimi. „Tam byl obrovskej problém v tom, že … je ekologická likvidace spáleniště a že to pojišťovny mnohdy prostě neplatí z pojistky baráku a tak dále. Takže ta pani z toho byla celkem dost nešťastná…to je hodně nákladný… pan starosta v tomhle tý klientce pomoh v tom, že jí nakontaktoval na jinou…likvidační firmu…A pak teda ten starosta – nebo možná starosta nebo ten soused… jí sehnal nějakou jinou firmu, která to udělala za polovinu.“ (R4) „Když je šance, že se ta mimořádná částka vyplatí, tak obesíláme tady různé místní podnikatele, kteří pracují ve stavebnictví, jestli by dokázali udělat nějakou cenu, ve které by zohlednili, že tu rodinu potkalo neštěstí. To se taky daří.“ (R2) V rozhovoru se starostou se objevilo, že pomoc občanům a obecní zájem o ně má svoje hranice, které jsou dané především územím. „Rodina bydlí někde v pronájmu úplně mimo naši obec.“ (R2) Opory komunity Významnou roli při zvládání dopadů neštěstí představují opory místní obce, které bývají k pomoci a spolupráci využity. Jde především o starostu a sbor dobrovolných hasičů. 83 Sbor dobrovolných hasičů Na úroveň spolupráce s HZS je postavena jednotka sboru dobrovolných hasičů. Využívá se její místní příslušnosti a možnosti pobývat u mimořádné události a příp. konat hasičskou činnost delší časové období po vzniku události (tedy po ukončení samotného zásahu). Jde například o hlídání spáleniště. Dobrovolní hasiči jsou ale především místní občané, kteří mají navázané osobní vztahy ve svém okolí. Znají se s lidmi z obce. Starosta obce proto zdůrazňoval jejich specifickou roli při mimořádné události, díky které se mohou zapojit nejen do výkonu hasičských činností, ale také osobnějším (až rodinným) přístupem a chováním k zasaženým. „Může to při tom neštěstí hrát určitou roli. Teď to řeknu trochu familiárně – Fanda tu paní chytne kolem ramen a řekne „Janičko, pojďte tady….“, protože se znají.“ (R2) Starosta obce V rozhovoru se ukázalo, že starosta je také součástí skupiny zasažených a neštěstí se ho přímo dotýká. „Mně to samotnému kolikrát nedává spát, protože se tváří v tvář setkávám přímo s neštěstím a vidím, jak to ty lidi poznamenalo. (R2) Na druhou stranu považuje svoji roli při zvládání dopadů neštěstí za natolik významnou, že: „…někdo musí zůstat jakoby silný…“ (R2) Starosta byl k výzkumné mimořádné události přivolán velitelem HZS (a vyškoleným hasičem v jedné osobě). Stejně tak jako spoluobčany není potřeba vybízet k pomoci a spolupráci, tak je to i u starosty, jako představitele a hlavy obce. Spolupracující hasiči se na starostu obrátili s konkrétními představami o jeho roli a úkolu v pomoci zasaženým – jednalo se především o zajištění finanční pomoci a náhradního ubytování pro rodinu. Přesto sám starosta popsal, že podle něj on není tím prvním, od koho zasažení očekávají pomoc. Spíše jde o hasiče, kteří jsou v daný okamžik přítomni u mimořádné události. „…kdy se tam objevím já, jako starosta, a začnu jim konkrétně nabízet nějakou formu pomoci, tak ze začátku koukají nevěřícně … evidentně s něčím takovým nepočítali…lidé na vás koukají jako na zjevení.“ (R2) Starosta odlišuje očekávání zasažených od něj podle typu mimořádné události. U neštěstí malého rozsahu zasažení nečekají, až se o ně někdo z úřadu 84 přijde postarat. Zájem obce o jejich potřeby předpokládají až po několika dnech. Starosta odmítá, že by se někdy stalo, aby obec nikdy neprojevila zájem o své občany i při individuálním neštěstí. U rozsáhlých mimořádných událostí je přeci jen více v povědomí občanů, že na neštěstí nejsou sami, že je tu obecní úřad, který se o ně postará. Obec ví, že je institucí pro své občany a proto se jim snaží pomoci v co největší míře, jak to je jen možné. Starosta vnímá, že to, co pro své občany dělají na obci, je jejich povinností. „Jsme tady pro lidi, takže se jim snažíme pomoct, jak to jen trošku jde…“ (R2) „My v první chvíli okamžitě jdeme a těm lidem se snažíme pomáhat a snažíme se s nimi tu situaci řešit.“ (R2) O způsobu pomoci má svou představu, kdy využívá spolupráce obce. „Tak… by to na té obci mělo tak vypadat - dělat tu obec s tou obcí …“ (R2) Starosta měl možnost po příjezdu na místo výzkumné události získat bližší informace od zasahujících hasičů – zejména o zdravotním stavu zasažených. Ze své pozice starosty hned na místě nabízel jednorázovou okamžitou peněžitou pomoc zasaženým. V dalším kroku obtelefonoval zastupitele obce, se kterými se rozhodli pro uspořádání veřejné finanční sbírky na pomoc zasaženým. Rozhodli o ní během prvního pracovního dne, na který svolali mimořádné zasedání zastupitelstva. Využili možnosti žádat o její legální zřízení ve zrychleném režimu. Při řádném zasedání zastupitelstvo schválilo další finanční příspěvek zasažené rodině. Od víkendu, kdy vznikla mimořádná událost, probíhala věcná sbírka na pomoc zasaženým. Podle starosty jde o vyjádření, že i spoluobčané s nimi soucítí. „My jsme potom samozřejmě rádi, když tuto věc můžeme vzít a předat, že není jenom od nás, ale že i ti ostatní lidé soucítí.“ (R2) Starosta se zajímal o psychický stav zasažené ženy, podle kterého se rozhodoval, zdali ji navštívit či nikoliv. Možnost návštěvy spojoval s jejím dobrým psychickým stavem. Je pro něj důležité, když jde za zasaženými, „mít něco v ruce“ a předávat jim materiální, konkrétní hmotnou pomoc. „Kdyby člověk neměl co nabídnout, tak tam asi ani nejde.“ (R2) Pomoc by měla být v takové výši, aby adekvátně odpovídala rozsahu neštěstí. 85 „Když vidíte, jak ty peníze přibývají na účet, který obec musela zřídit, tak je to příjemný pocit – že se člověk nemusí stydět. Asi by to bylo hloupé, kdyby tam člověk přišel s tím, že se vybralo padesát korun. Když jsou to řády k deseti tisícům, tak je to potom příjemnější.“ (R2) Starosta nepředpokládá, že by zasažení ocenili pouze jeho lidský zájem o ně a jejich situaci. „Nechci tam navíc chodit s prázdnýma rukama, jenom toho člověka poplácat po zádech „jak to jde“.“ (R2) U starosty se objevovaly pochybnosti spojené s mírou jeho přímého kontaktu se zasaženými. „Byl jsem jí navštívit třikrát, čtyřikrát…více asi určitě ne. Ne, že by se člověk bál tam chodit, ale když pak k někomu chodíte častěji, tak začínáte ztrácet přehled o tom, jestli v tom předešlém případě neštěstí jste tam nebyl méně krát.“ (R2) Co se týče ukončení pomoci a spolupráce, starosta popisuje podobnou zkušenost jako člen KIP týmu, že je ukončena ze strany zasažených. „Když se zeptáte „můžeme vám ještě s něčím pomoci?“, reakce paní „ ne, vy jste toho pro mě udělali už i tak moc“, tak potom má člověk svůj vnitřní blok, aby už někam nevstupoval přes míru.“ (R2) Obává se, aby je nezahltil svým zájmem a nabídkou pomoci a neutužoval v nich pocit obětí. „…se bojíme toho opačného efektu, aby člověk v zasažených lidech nezpůsobil dojem, že to jejich neštěstí je tak strašně veliké. Míru je těžké určit.“ (R2) 9.3. Oblasti spolupráce Zapojení do spolupráce Hasiči se o mimořádné události dozvídají standardním způsobem, kdy operační středisko vyhlásí poplach a jednotka HZS vyjíždí k místu události. Současně bývají povolány také jednotky sborů dobrovolných hasičů. Psycholožka HZS vstoupila do spolupráce při výzkumné mimořádné události přes telefonický kontakt s velitelem HZS, který na místě poskytoval posttraumatickou péči zasaženým. Žádal o konzultaci. Starosta obce je o výjezdu hasičů v obci a blízkém okolí je vždy stručně informován přes sms zprávu. 86 „Ta sms, která mi v první chvíli přišla, je na třech řádkách a velice těžko se identifikuje, v jakém rozsahu ten požár je. Objeví se hláška: požár rodinného domu, ulice, hoří pod střechou. Navíc je to tam bez čárek, háčků. Takže se v první chvíli nedá odvodit, co to je.“ (R2) Starosta byl zrovna nakupovat, když mu přišla informační sms. Následně se s ním zkontaktoval místní velitel dobrovolných hasičů s bližšími informacemi o rozsahu požáru. „Teprve ve chvíli, kdy vám zavolá někdo od hasičů a přesně vám popíše, o co jde, tak najednou zjistíte, jak je to vážné – kde je pán, kde je paní. Seberete se a jedete tam.“ (R2) KIP tým se k výzkumné události dostal díky zasahujícímu vyškolenému hasiči, který zasažené informoval o možnostech následné pomoci. Kontakt byl zprostředkován přes psycholožku HZS. Vstup zasažených do zorného pole pomoci a spolupráce Do zorného pole hasičů se zasažení se svými potřebami dostali v době, kdy byl požár již uhašený. Potřeby zjišťoval vyškolený hasič. Starosta si uvědomuje, že každá mimořádná událost je pro lidi, kterých se přímo týká, velmi náročná. „Dokud se v té situaci člověk neocitne, tak si ani nedokáže představit, co musejí prožívat.“ (R2) Starosta má představu o zranitelnosti lidí. Když se setkají s neštěstím, jsou v šoku a nejsou schopni fungovat. Za ohroženou skupinu považuje zejména starší lidi, kterým šok může způsobit vážné zdravotní problémy. „Paní se pochopitelně zhroutila.“ (R2) A potom je potřeba, aby někdo zůstal silný, který by zasaženým říkal, co mají dělat a přebíral za ně aktivitu. „… ti lidé v tu chvíli fungují tak, že kam je postavíte, tak tam oni budou stát. Řeknete jim, ať popojdou o tři metry, oni popojdou o tři metry. Jsou jak loutky. To jsou ale ty první dny.“ (R2) Starosta se snaží udržet lidi na místě, potlačuje v nich jejich potřebu aktivity. „…řeknu „vydržte mi tady půl hodiny, nikam neutíkejte, já jsem schopný vám během půl hodiny přinést nějaké peníze, abyste měla alespoň do začátku … a nebojte se, pomůžeme vám“…“ (R2) 87 Měnící se potřeby zasažených Pomoc a spolupráce mezi hasiči a psychosociálními krizovými pracovníky se děje na základě naplňování potřeb zasažených. Potřeby zasažených se mění v čase – jsou jiné v době, kdy jsou na místě ještě zasažení hasiči; jiné po týdnu; jiné po měsíci; po roce. „…potřeby člověka (nebo lidí) se měnily od těch praktických (organizace pohřbu, jakým způsobem máme říct svým dětem, že jim zemřel tatínek) až po potřeby duchovní (nyní rozhovory s duchovním, s kaplanem). Přesunulo se to až do roviny existenciálních otázek.“ (R1) Je třeba vnímat individuální zvláštnosti, co kdo v jaké situaci potřebuje. Vyškolený hasič popisoval několik zásahů, při kterých si uvědomoval, že pro lidi je nejdůležitější především vědět, co je s jejich blízkými, jaký je jejich zdravotní stav, kde jsou apod. „… odháněli člověka „jděte od toho, tady nemáte co dělat“, když ví, že mu tam umřel nějakej blízkej.“ (R3) A dále že mají neustále potřebu vracet sena místo události a zachraňovat, co se ještě dá. „…těch 14 dní, po celou dobu, chodila do toho spáleniště a vybírala, zachraňovala tam věci, přitom to bylo dost těžký pro ní.“ (R4) Samota byla dalším často opakovaným tématem. Pokud rodina přijde o vše o střechu nad hlavou, o domov, navíc žena zůstane sama, protože je manžel hospitalizován - tak podle hasiče, poskytujícího posttraumatickou péči zasaženým, by nebylo vhodné, aby zůstala sama na ubytovně, bez věcí a prostředků. Hasič proto hledá zdroje v komunitě. Nechal na ženě, aby se sama rozhodla, zdali půjde do ubytovny nebo využije nabídky sousedů. Samota na člověka však může dolehnout i v pozdějším čase od události - má potřebu vzpomínat, vyprávět. Je možné, že nejbližší lidé už vzpomínky a vyprávění ženy omrzelo, už ji nemá kdo poslouchat. Někdy zasažení nemusí vědět, co potřebují a co chtějí, proto nabízenou pomoc mohou odmítat. „Možná si za to můžou i ty postižení sami „ne, děkujeme, my nic nechcem, nic nepotřebujeme“. Reagujou zase úplně normálně, to znamená, jsou v šoku a vůbec nevědi, co mají potřebovat.“ (R4) Podobná reakce může přijít v jakékoliv fázi. Podle psycholožky HZS je to potřeba respektovat, pomoc nevnucovat, ale minimálně zasažené informovat o možnosti využít dobrovolníky a předat kontakty. 88 Z důvodu možného odmítnutí nabízené pomoci je důležité některé potřeby předpokládat a reagovat na ně. „…člověk má v sobě nějak zakódovaný, že je potřeba zajistit nějaký peníze, nocleh, střechu nad hlavou.“ (R3) Starosta obce má zkušenost, že po nějaké době se lidé z neštěstí oklepou a dál v obci žijí tak, jako v době před neštěstím. „Pán se zase hádá na veřejných schůzích, takže je všechno tak, jak to má být.“ (R2) Rodina u této výzkumné události už nechtěla dál žít v obci, odstěhovala se. S místními se rozloučila děkovným dopisem, který zaslala cca rok po události. Průběh spolupráce Podle výzkumné události lze identifikovat oblasti a způsoby spolupráce mezi pomáhajícími, s využitím zdrojů komunity: HZS spolu s jednotkami sborů dobrovolných hasičů zajišťovali likvidaci požáru. S ohledem na riziko opakovaného vzniku požáru byla na místě události ponechána ještě místní jednotka pro hlídání ohniště. Informace o požáru velitel zásahu mj. zjišťoval od vnučky, která byla v domě v době jeho vzniku a od zasažené ženy, která se vrátila z návštěvy od sousedů. Následně se velitel HZS zkontaktoval se starostou obce a žádal jeho přítomnost na místě události. Protože měl zasažený pán potřebu vracet se do hořícího domu a zachraňovat věci, musel být určen jeden hasič, který se o muže postaral. V případě potřeby bývá ke spolupráci přivolána záchranná služba nebo policie. Při této události došlo k popálení muže, proto byla přes OPIS povolána rychlá záchranná služba. Pro hasiče končí péče o člověka, který je ohrožen na životě a zdraví, právě ve chvíli, kdy toto ohrožení pomine nebo ho předají do péče jiné složky. „Člověk se vyprostil, předal se záchranný službě a tím pro nás ten člověk jako takovej …vlastně už jsme se o něj nemuseli starat. Byl v péči záchranný služby a tím pro nás jako objekt vyproštění skončil, měli jsme další práci.“ (R3) Tím, že je na místě mimořádné události z řad hasičů (nebo jiné záchranné složky) někdo, kdo si uvědomuje i jiné potřeby zasažených, dochází k přesahu výkonu hasičské činnosti. Potom může být vyslán požadavek směrem k operačnímu středisku, aby se zkontaktovalo s někým, kdo je schopen na místo události přijet a zajistit poskytování psychosociální pomoci a spolupráce. 89 „No ono ty operační střediska nejsou proškolený podle mě…operační středisko je spíš od toho, aby koordinovalo ty složky, který u toho zásahu spolupracujou…když potřebuji bagr, tak oni ho seženou – s tím není problém…co se týče kontaktů na ten KIP tým, tak oni zase nemaj takovej přehled o tom, kdo pro tuhletu danou situaci bude nejlepší. Nebo kdo v tom regionu je schopen tohle to zařídit.“ (R3) Mezi psycholožkou HZS a týmem posttraumatické péče je domluveno, že když budou u nějaké mimořádné události a budou potřebovat poradit, mohou psycholožce kdykoliv zavolat a shrnout další postup. U výzkumné mimořádné události vykonával velitel zásahu současně posttraumatickou péči zasaženým. „…v danou chvíli to nešlo jinak řešit. Nebyl nikdo, kdo by tam mohl přijet, takže po dohodě s psycholožkou HZS jsme tohleto udělali, že tu posttraumatickou péči musim poskytnout já.“ (R3) Podle psycholožky HZS se zastupování dvou rolí u neštěstí děje docela často. Ale podle ní si o tom může každý z hasičů rozhodnout sám: „Navíc jako velitel zásahu, pokud ví, že to sám nezvládne, tak si může povolat někoho jiného, někoho dalšího k sobě. Takže i v tomto případě to on nemusel zvládnout všechno sám. Pokud by viděl, že ta potřeba je větší, širší, že je tam více zasažených lidí, tak si může přes operační středisko povolat další členy posttraumatického týmu.“ (R1) Velitel HSZ si byl této možnosti vědom a skutečně přes OPIS žádal někoho dalšího, kdo by mohl na místo mimořádné události přijet. „… trval bych…ale to už asi hodně záleží na operačních střediskách, aby zavolali někoho, koho ten velitel požaduje… já jsem požadoval a jelikož operační středisko má telefonní čísla, tak mi zvonil telefon, abych se dostavil na místo zásahu… jsem jim říkal, že jsem teda na místě…zklamaně ten operační technik se mě zeptal, jestli teda maj ještě někoho shánět. Ale protože už byla hodně pokročilá doba od toho, co já jsem to požadoval, tak jsem říkal, že já to musím nějakým způsobem zvládnout.“ (R3) Při domluvě dalšího postupu se vychází z potřeb lidí, které vyškolený hasič na místě události zjistí rozhovorem se zasaženými. Přestože mají vyškolení hasiči kontakty na členy KIP týmu, nemají během zásahu čas se s nimi spojit a vysvětlit jim situaci. Proto vnímají důležitost spolupráce s psycholožkou HZS, která potřebné informace zjistí a vyškolenému hasiči na místo události předá již pouze jasné instrukce. Psycholožka HZS koordinuje návazné kroky. 90 Podle psycholožky záleží potom také na zasažených, zdali dobrovolníka nějak osloví nebo zkontaktují. Člen KIP týmu má však odlišnou zkušenost: „Ty lidi si prostě neuměj říct o pomoc.“ (R4) Na základě informací o mimořádné události od psycholožky HZS KIP tým kontaktuje zasažené a podle jejich potřeb se domlouvají na možnostech spolupráce. Zde se jednalo o vyjednání možnosti výběru ošacení v Charitě pro zasažené, setkání se zasaženou ženou, cesta do Charity a zpět, zprostředkování informací o pojišťovně. Člen KIP týmu považuje za klíčové spojovat se se zasaženými až po několika dnech od mimořádné události, kdy pomoc komunity upadá, a objevují se další potřeby zasažených. „… není dobře, aby jakákoliv dobrovolnická organizace v týhle tý pomoci přicházela hned.“ (R4) Jeho kontakt se zasaženou ženou skončil na základě telefonického spojení, kdy ženě předal informace o pojišťovně. Zasažená již neměla žádné potřeby, spolupráce byla proto ukončena. Člen KIP týmu nekontaktoval starostu obce. Starosta a zástupci obce se snaží být vždy u mimořádné události mezi prvními a nabízet pomoc. Po příjezdu starosty na místo události byl již popálený muž v nemocnici, zasažená žena u sousedů. Na místě zastihl jenom místní jednotku sboru dobrovolných hasičů. Okamžitě uvědomil zastupitele obce a domluvili se na dalších krocích, jak rodině pomoci zejména finančně. Přestože hned v pondělí zastupitelstvo rozhodlo o zřízení sbírkového účtu, obec je odkázána na schválení ze strany krajského úřadu. Umí však využívat mechanismy, které urychlí tento proces. Starosta si byl vědom, že zachráněné věci před požárem si zasažení nemají kam uložit. Historické motorky, které muž sbíral, byly již hasiči vytahány ven a schovány pod plachtu. „Pak se tam organizují věci, jako kdy dohodneme, že část zachráněných věcí se schová v hasičárně, část se může schovat na úřadě …“ (R2) Starosta pamatoval na to, že pro hospitalizovaného muže může být velmi důležitou informací, že se podařilo tyto věci zachránit. „Říkal jsem „vyřiďte pánovi, až za ním půjdete do nemocnice, že motorky jsme zachránili, jsou tady přikryté plachtou – budou v hasičárně“.“ (R2) Tyto informace považuje za: „…to jsou taková dobrá světýlka, která oni v tom neštěstí mají.“ (R2) 91 Pomoc zasažené rodině od obce skončila předáním finančního daru. Rodina se následně z obce odstěhovala. „Předali jsme ten finanční dar, pak jsme se paní znovu zeptali, jestli s něčím nepotřebuje pomoci – ona, že ne. Pak nám přišel první dopis s poděkováním. Já jsem byl následně za paní, u které bydleli – ta mi potvrdila, že už tady nebydlí, že se odstěhovali někam do podnájmu. Takže nám jakoby zmizeli ze zřetele. Bylo to tedy asi tak po měsíci a půl, po dvou měsících...takže do dvou, do tří měsíců.“ (R2) K poslednímu kontaktu s rodinou došlo letos v lednu, kdy zasažení zaslali na obec děkovný dopis, ve kterém se současně loučili, že bydlí jinde. Starosta nevěděl, že na místě zásahu působil vyškolený hasič v posttraumatické péči. Ví, že týmy posttraumatické péče fungují, ale ještě se s nimi nikdy nesetkal v praxi. Neměl ani informaci, že s rodinou spolupracuje někdo z KIP týmu. „Nikdo neřekl „takového člověka tady máme, kdybyste potřebovali, pojďte nás tam nějak uvést…“, anebo naopak „ já jsem ten specialista, takto jsem u té paní pochodil“, nebo něco podobného. S tím jsem se tedy ještě nesetkal.“ (R2) 9.4. Kritéria dobré praxe Respondenti na výzkumný dotaz odpovídali, podle čeho hodnotí dobrou praxi a zdali spolupráci při této mimořádné události lze považovat za dobrou. V rozhovorech zaznívalo ocenění vlastní práce a práce druhých. Hodnoty zasažených jako základ dobré spolupráce Činnost pomáhajících a plánování jejich pomoci a spolupráce s druhými se děje na základě hodnot. Důraz na hodnoty lze zvlášť vyčíst ze sdělení starosty zdůrazňuje shodu mezi hodnotami a pomocí zasaženým. Z výzkumu vyplynulo, že lidé mají různorodé hodnoty. Pro každého je důležité něco jiného. Na to nasedají i odpovídající potřeby. Pro uchování svých hodnot jsou odhodláni udělat cokoliv. Hasiči o tom vědí a podle toho konají. „… jsem se zúčastnil povodní…zachraňovali jsme v místech, kde ty lidi se už nedali jinak zachránit než vrtulníkem a skutečně tam bylo vidět, že některej ten člověk, kterej se zachraňoval, tak samozřejmě jeho zajímalo dítě, jinej majetek… na tomhle tom už je vidět ta mentalita těch lidí, prostě každej člověk je jinej. Má jiný potřeby. Jsme tahali pani z… starýho baráku, která dokola povídala jen „kočičku, kočičku, kočičku“, jinak že tam zůstane.“ (R3) Ačkoliv nebyl prováděn výzkumný rozhovor přímo se zasaženými, pomáhající respondenti se i tak vyjadřovali k hodnotám zasažené rodiny. 92 Hodnoty definovali podle způsobu jejich života, zájmů a chování. Jednalo se o vcelku movitou rodinu, která měla vyšší úroveň žití. Požárem najednou o všechno přišla. Zasažený muž se hned po vypuknutí požáru snažil zachránit to, co pro něj bylo cenné, i na úkor vlastního zdraví nebo dokonce ohrožení života. „… je to sběratel historických motorek, takže se odvážil jít do toho hořícího domu …“ (R2) Stejně i po uhašení požáru chtěla zasažená získat alespoň ty věci, které na spáleništi zbyli. „…ani sousedi, ani ti, co jí ubytovali, tak jí nevysvětlili, že prostě když přinese starou peněženku, takže ta peněženka je stejně k ničemu, protože smrdí.“ (R4) Jako oběť neštěstí člověk zažívá stud. Zasažená žena ve výzkumné události se pořád omlouvala. Bylo jí nepříjemné vybírat si pro sebe oblečení v Charitě. O to více si vážila pomoci, která se jí dostala od sousedů a spoluobčanů. Vnímala, jak se k ní všichni chovají vstřícně. „..ona mi šla ukázat, kde bydlí a jak jsou na ní sousedi hodní…“ (R4) Vedle individuálních hodnot a potřeb zohledňujeme také ty obecně vyjádřitelné, jako je jídlo, oblečení, mít kde složit hlavu, plnit občanské povinnosti. „…zajistit pro ty lidi základní pomoc, co se týkalo toho náhradního ubytování a ošacení…Psycholožka HZS mi potom vnukla ještě ty doklady, že jsou důležitý…“ (R3) Ochrana obecně uznávaných hodnot Hasiči střeží důležité, obecně uznávané hodnoty. Shoda mezi respondenty o prioritách, které musí hasiči zásahem zabezpečit. „Nejdřív se zachraňujou lidský životy, potom zvířata a potom majetek. To je vždycky takovej základ, podle kterého se jede.“ R3 Jde o pořadí, které je neměnné. Vyjadřuje se podle něj stupeň důležitosti hodnot. „… nikdy se tam ale nemůžou zachraňovat věci, hmotný majetek, na úkor ohrožení života.“ (R2) Prvotním úkolem hasiče je tedy zjistit, zdali nejsou v objektu nějaké osoby a zdali nejsou zraněné. Pokud ano, musí s touto informací odpovědně naložit. Jde o důraz na zachování zdraví nejenom druhých, ale i svého. Pro zajištění bezpečí a schopnosti vykonávat hasičskou činnost jsou přijata různá opatření, kterými se mají rizika úrazu co nejvíce snížit. Je důležité v tomto směru 93 dodržovat stanovené postupy a pokyny. K tomu jsou hasiči školeni. S nedodržením pokynů velitele jsou spojeny sankce. „V době, kdy jsme tam přijeli, tak jednotky měly zákaz vstupovat do objektu do doby, než se to přízemí uhasilo…to byl jednak velkej žár a jednak jsem nevěděl, jakým způsobem je poškozený to patro nad tím – aby nedošlo k tomu, že já tam ty kluky pošlu a ono to na ně spadne.“ (R3) „Pracovalo se tam v dýchací technice, takže bylo důležitý je střídat tak, aby všichni byli použitelní.“ (R3) Pozornost je dále věnována ochraně a záchraně majetku. „… se zabezpečí, aby se ten požár dál nerozšiřoval, … protože lidi ohrožený nebyli, ten pán byl v nemocnici, ta starší pani s tou vnučkou byli u sousedů. V danou chvíli tedy o ně bylo postaráno. Takže pro mě prvotní bylo vlastně uhasit ten barák a postarat se o to, aby se ten požár nerozšířil na ostatní objekty.“ (R3) Hasiči berou v potaz nejen obecně hodnotný majetek, ale také ten individuálně určený. Riskují život a zdraví i pro takové věci, které jsou důležité „pouze“ pro samotné zasažené. „Hasiči, protože věděli, že pro něj mají obrovskou cenu právě ty motorky …, tak se vydali v dýchacích přístrojích mj. právě i pro tyto věci.“ (R2) Význam hodnot pro další pomáhající Rozhovor se starostou se opíral o význam hodnot pro zasažené. Popisoval podobné sdílení hodnot, jako mají hasiči. Po vzniku mimořádné události byl odkázán na informace, které mu někdo zavolal. Jakmile zjistil, v jakém rozsahu událost je – tedy jaké hodnoty byly ohroženy, vydal se na její místo. „…kdy vám zavolá někdo od hasičů a přesně vám popíše, o co jde, tak najednou zjistíte, jak je to vážné – kde je pán, kde je paní. Seberete se a jedete tam.“ (R2) Význam své přítomnosti u události, kde zasahují hasiči, rozlišuje podle druhu ohrožení hodnot. „Jinak k těm požárům takového typu – hořela králíkárna, pán vypaloval trávu, chytla mu od toho garáž - tam nemá cenu asi ani jezdit, nechám si pouze podat zprávu.“ (R2) „… jakmile jsou tam domy, majetek většího rozsahu a účast lidí, tak považuji za automatické se odkudkoliv sebrat, když jsem v dosahu a jet na místo události.“ (R2) 94 Starosta má opakovanou zkušenost s požáry. Žádné si dosud nevyžádaly oběti na životech. Vnímá přímou úměru mezi ztrátou na životech a mírou zasažení. „Musím říci, že jsem strašně rád, že zatím nás u požárů nepotkalo žádné větší neštěstí ve smyslu obětí na životech, protože pak je to samozřejmě o to větší bol, větší neštěstí.“ (R2) Starosta si uvědomuje, o co všechno zasažení požárem přicházejí - že nejde pouze o materiální věci, ale i další, které se pojí s jejich prožitky. „To nejsou samozřejmě jenom věci movité jako takové, ale jsou to fotografie, jakékoliv věci, který se vztahují k jejich životu. Protože to byli starší lidé, tak vlastně všechny vzpomínky vzaly za své – nahrávky, videokazety, atd.“ (R2) Ví, že finanční obnos, který obec může rodině poskytnout, neřeší celou situaci. Vidí za tím spíše symboliku, že ti lidé na to nejsou sami. „…nastává otázka, jestli by se nedalo uvolnit více peněz. Na druhou stranu však než o výši jde o to gesto. (R2) Starosta při výzkumné události chtěl, aby zasažení věděli, co se stalo s věcmi, které jsou pro ně cenné a pro které ohrožovali své zdraví. Aby se zklidnili tím, že budou mít dostupné informace. „ …aby oni /zasažení/ měli jistotu, že aspoň to, co se zachránilo, že o to nepřijdou. Říkal jsem „vyřiďte pánovi, až za ním půjdete do nemocnice, že motorky jsme zachránili, jsou tady přikryté plachtou – budou v hasičárně“.“ (R2) Pak také existují instituce, které jsou jakoby určené na pomoc po mimořádné události. Skutečně nabízejí své služby zasaženým, ale proti obecně zastávaným etickým zásadám. „Okamžitě jakmile to shořelo, tak tam samozřejmě druhý den byli /likvidační firma/, hledali byznys a nabídli jí to za strašlivejch kolik set tisíc…Využili člověka v krizi“ (R4) Odpovědnost Téma odpovědnosti stojí na straně pomáhajících, zasažených, i „obyčejných lidí“, kteří ne/plní své občanské povinnosti. S odpovědností se setkáváme prakticky denně: „Stane se nehoda, spousta lidí projede a jen zavolá…„teď jsem tady projížděl a je tady nějaká bouračka“, ale protože on má ze zákona povinnost zastavit a poskytnout pomoc, tak to on neřeší. “Já jsem si to splnil, já jsem 95 zavolal“, takže už i to o něčem svědčí, o těch lidech v tý společnosti a jak se ty lidi k sobě chovaj.“ (R3) Svou odpovědnost někdy „přehodíme“ na druhé v domněnce, že jsme pro to už udělali dost a svou občanskou povinnost naplnili. U mnohých z nás chybí osobní lidský zájem o druhé v době neštěstí. Hasiči ze své profesní role a pozice musí častěji čelit následkům svého konání či nekonání. „… jsem se k soudu už párkrát dostal – ne že bysme něco zanedbali, ale většinou to bylo po dopravní nehodě, kde pán měl upito, my jsme mu rozstříhali auto, nikdo mu nic nedal. Tak někdo mu to musel zaplatit, že jo. „Hasiči mi zničili auto“ – jo, takže dokazování, proč jsme mu zničili auto.“ (R3) Zajímavé propojení odpovědnosti za výkon hasičské činnosti a za občanskou angažovanost, při které daný občan o něco přišel. Vysvětlovat a obhajovat se musí se zase hasič. „…ten pán /soused/ uplatňoval ještě vymalování toho bazénu…všechno se nedá uhlídat. Ale voda teda byla.“ (R3) Kritéria pro posouzení dobré praxe Pro zhodnocení, zdali se jednalo o dobrou pomoc a spolupráci, rozhoduje mnoho faktorů. Jsou spojeny především se zachováním hodnot, naplněním očekávání a provedením úkolů. a) Hodnoty jsou základním hlediskem, ke kterému směřujeme naši činnost a spolupráci. „Když to vezmu z pohledu těch lidí, tak dobrá nebyla – barák shořel.“ (R3) b) Kritériem je, zdali byly brány v potaz potřeby zasažených a zdali na ně bylo zareagováno – od těch nejzákladnějších (jídlo, ubytování), až po ty vyšší (informace, vědět, co bude dál). Význam má reakce, která proběhla nejenom na základě výkonu profesní role, ale také z lidského hlediska a zájmu o druhé. „Kdybych to hodnotil jenom jako posttraumatický tým … to, co v danou chvíli bylo možný a nejdůležitější pro ty lidi – tzn. teplo, ošacení, peníze – to se povedlo během toho odpoledne pro ty lidi zajistit. Neříkám, že fyzicky hned, ale minimálně měli přislíbeno, že druhej den ty věci budou mít. Takže vlastně měli nějakej přehled, co bude dál.“ (R3) c) Prožívání zasažených a jejich zvládání dopadů mimořádné události ovlivňuje také chování pomáhajících, záchranářů v akutní fázi po neštěstí. d) Pomoc a spolupráce je hodnocena podle toho, zdali nám bylo umožněno odpovědně vykonávat svou roli. Velitel zásahu upozorňoval na svou dvojroli 96 během zásahu u mimořádné události. Nepovažuje za vhodné, aby byl současně velitelem zásahu a poskytovatelem posttraumatickou péči zasaženým na místě mimořádné události. e) Zvládnutí úkolu, který plyne z naší role. „Já jsem k té události nemusela, což je fajn. To znamená, že ten vyškolený hasič to na místě události zvládl, předal zasažené do další péče, takže pro mě jakoby žádná starost.“ (R1) „Když to beru z pohledu svýho profesionálního, tak dobrá byla – nikdo se nezranil, uchráněný hodnoty … ono se už dopředu dá odhadnout zhruba jak to dopadne, pokud nenastanou nějaký neočekávaný události (třeba že tam je schovaná propanbutanová bomba, která bouchne)…Když víte, že ten barák je jen dřevo a papír, tak je jasný, že to nemůže zůstat celý…nikdo se nezranil, ty okolní baráky byly zachráněný.“ (R3) f) Se splněním úkolů souvisí i naplnění očekávání, které máme od sebe a od druhých. „S psycholožkou HZS, ta mi vlastně vytelefonovávala KIP tým, zajistila ošacení a ty doklady.“ (R3) „Co se týkalo tý nemocnice, tak tam taky nebyl problém – záchranná služba poskytla telefonní číslo a danou informaci mi podali.“ (R3) g) Významným bodem pro hodnocení dobré práce je spolupráce jako taková. To znamená i pouhé vědomí, na koho se mohu obrátit a ten mou žádost o pomoc a spolupráci vyslyší. Souvisí to mj. s připraveností. „Hasiči vědí, že jsou tam pro akutní fázi a že fungují dobrovolníci, kteří mohou také předávat dál.“ (R1) Mimořádná událost často zasahuje bez upozornění. Je potom i otázkou koordinace a časového plánu, jak bude pomoc a spolupráce probíhat. „Mohu zopakovat, že jsem pyšný … na zastupitele, kteří se dokázali rychle zorganizovat a uspořádat zasedání v co nejbližším možném termínu, abychom mohli odhlasovat důležité věci.“ (R2) h) Subjektivním, ale vcelku podstatným kritériem hodnocení, jsou vlastní pocity, které člověk prožívá po splnění úkolu, po poskytování pomoci a spolupráce, jak se k němu druzí chovali a jak s ním jednali. „…/zasažená žena /vůbec nic nepotřebuje, všichni jsou na ní strašně moc hodní…Byla nadšená potom, když to skončilo.“ (R4) „Jak se mi tam nechtělo, byl jsem takovej unavenej, tak potom když to skončilo, tak jsem řikal „bomba, je to dobrý“. Měl jsem dobrej pocit.“ (R4) 97 ch) Kritériem dobré praxe je, pokud se pomáhajícím dostane ocenění nebo uznání jejich pomoci či spolupráce. Ve výzkumné události ocenění zaznělo např. přes webové stránky obce, kde vnučka zasažených veřejně děkovala za pomoc a citlivý přístup. Možnosti vyhodnocování dobré pomoci a spolupráce Psycholožka uvedla, že ví o tom, že je potřeba se před zásahem u mimořádné události nějak domluvit – využívá k tomu telefonické spojení nebo osobní kontakt. Vytváření kontaktů a jejich využívání při mimořádné události probíhá i na bázi běžného lidského setkávání se. „Shodou okolností i s Novákovem máme dobrou zkušenost, jsou blízko. Protože se tady často pořádají různé hasičské soutěže, tak se vídáme několikrát do roka. Známe se.“ (R2) Místem pro zhodnocení výkonu jsou u vyškolených hasičů společné odborné přípravy, na kterých se předkládají reálné zkušenosti. Hasič má ale také možnost využít individuální konzultace s psycholožkou HZS pro vyhodnocení své intervence. Ze sdělení psycholožky HZS to obdobně funguje také u členů KIP týmu. Psycholožka HZS si je vědoma existence Standardů psychosociální pomoci, ve kterých je uveden vhodný postup – mj. pořádání např. průběžných schůzek. K tomu ale uvádí: „Ta praxe to moc nedovoluje. Z časového hlediska to není možné. Ale máme to v hlavě, že by to tak mělo probíhat.“ (R1) Ve výzkumu proto byla zdůrazněna týmovost od přípravy až po vyhodnocení pomoci a spolupráce. Zaznělo, že ne vždy je člověk schopen adekvátního náhledu na situaci a objektivního zhodnocení pomoci a spolupráce. K tomu je třeba využít právě kolegy z týmu nebo člověka „zvenčí“. „…na těžší případy by měly jezdit vždy minimálně dva.“ (R4) Člen KIP týmu přiznává reálnou situaci, že je málo dobrovolníků a proto není možné se touto zásadou za každých okolností řídit. „…mám zkušenost, že jsme byli u zásahu ve dvou a je to daleko jednodušší. Za prvé i příprava na to, takovej ten vstup je jednodušší, protože si vzájemně dokazujeme, jak jsme odvážní. A potom vlastně nemusí být člověk pořád stoprocentně ve střehu, může si jít trošičku odpočinout a při těch rozhovorech a tak dále může být chvíli pozorovatel, nemusí být vždy nutně aktivním členem. A vlastně, i když to skončí, tak je možnost toho hodnocení.“ (R4) 98 Na příště se lépe připravíme Respondenti se shodli, že při této výzkumné mimořádné události se jednalo o dobrou spolupráci. Předpokládají, že druhý by na jejich místě pravděpodobně postupoval jinak. Zkušenostmi se pořád učíme. Velitel HZS vnímal špatné nastavení systému – při zásahu současně vykonával posttraumatickou péči. Nebyl nikdo jiný, kdo by mohl na místo události přijet. „Mě…jako veliteli zásahu, by naprosto vyhovovalo, kdyby tam byl někdo, kdo by se o ty lidi postaral a mě podal informaci, jakým způsobem se to vyřešilo…já bych přebral tuto informaci s tím, že bych věděl, že o ty lidi je postaráno…Než se podílet na tom, abych musel tyhlety věci vykomunikovat, ač zajistit jenom přes mobilní telefon, tak i tak v danou chvíli to bylo ve střetu práce velitele toho zásahu.“ (R3) Navrhuje možné řešení, jak se poprat s nedostatkem vyškolených hasičů v posttraumatické péči: „…vím, že to není možný, protože těch velitelů je hrozná spousta, ale minimálně si myslim, že jeden takovejhle vyškolenej člověk, aby na tý stanici byl a mohl nějakým způsobem neříkám školit, ale spíš řikat těm velitelům, na co si maj dát pozor, v čem on jako člen posttraumatického týmu by jim mohl pomoct…“ (R3) Psycholožka HZS zvažovala, zdali některé její intervence byly namístě nebo jestli by taková pomoc zafungovala přirozeně. „Možná to mohlo fungovat jakoby přímo beze mě…“ (R1) „Určitě to mohlo být tak, že člověk z toho posttraumatického týmu mohl volat přímo tomu koordinátorovi.“ (R1) Když profesionální hasiči poskytnou první psychickou pomoc zasaženým na místě mimořádné události a předají jim kontakty na tým dobrovolníků, který s nimi může dále pracovat, je potom potřeba aktivita i ze strany dobrovolníků. „A v tenhle moment si myslim, že právě by mělo něco existovat, jako jsou ty profesionální hasiči, tak potom i nějakej mezičlánek, který by propojil něco jako jsou KIPT nebo takový organizace, který jsou … ale ne s tim „tady máte lísteček a když byste něco potřeboval, tak zavolejte“ – to nefunguje. Ale měla by tam prostě existovat nějaká organizace, která by tu pomoc nabídla aktivně. Aktivně tak, že zavolá jednou – je to tak, zavolá podruhý – je to jinak.“ (R4) Člen KIP týmu vnímal vlastní přetížení při vstupu do pomoci při mimořádné události. Právě se vracel z jiné akce, když byl osloven s prosbou o spolupráci. 99 „… vim, že se mi nechtělo. Ale protože nikdo nechtěl, nebo nemoh, neměl čas – protože v dobrovolnických spolkách je to hodně o čase – a tak jsem řikal, že jo.“ (R4) S ohledem na opakované zkušenosti s pomocí po požárech má obec již stanovené postupy a zásady pomoci, které se osvědčily. „…pokud by se nám v budoucnu stalo něco podobného, tak bychom postupovali úplně stejně…co nejrychlejší pomoc obce, co nejrychlejší uspořádání sbírky – ať věcné nebo finanční, a samozřejmě nabídka pomoci v co největším možném rozsahu, v jakém je obec schopná pomoc.“ (R2) Význam ocenění a uznání Pro každého pomáhajícího je důležité ocenění, poděkování. Díky němu pak mohou ke své roli přistupovat jinak. Ocenění se jim ale příliš nedostává. „…na druhou stranu nikdo těm doktorům stejně nepoděkuje, když je člověk v bezvědomí nebo po nějakym pádu, tak ono tam …příbuzný taky moc neděkujou, děkujou až potom, takže ty zdravoťáci na to nejsou zvyklý…“ (R4) Starosta věří, že pomáhání zasaženým má smysl, že v určité chvíli zasažení ocení pomoc a podporu od druhých. „Jsou to těžké osudy a věřím, že každou takovou pomoc lidé ocení.“ (R2) „…když na ně to neštěstí asi dolehne plnou vahou, tak potom si myslím, že dokážou docenit i spoluúčast ostatních lidí.“ (R2) Ukazovalo se, že hasiči jsou z Integrovaného záchranného systému považováni za ty nejprofesionálnější z pohledu psychosociální krizové pomoci a spolupráce. A právě: „…za to stojí je oceňovat kdykoliv a kdekoliv. Protože kdykoliv bude potřebovat u bouračky nebo tak, tak v tomhle jsou ti hasiči jiní a budu to křičet do světa a křičel jsem to i na konferenci v Novákově, kde jsem dostal vynadáno…/kolegyně psycholožka/ školí záchrannou službu…a ta jako, jak záchranka jí taky poskytuje a jak i ti policajti jsou psychosociální… Ale prostě hasiči jsou lepší podle mě.“ (R4) Zasažená rodina zhruba po roce písemně vyjádřila své poděkování obci a jejím občanům za pomoc. Vzhledem k tomu, že se z obce odstěhovala, současně se dopisem také loučila. Starosta obsah dopisu předával dál, tak aby se tento způsob vyjádření díky dostal ke všem zmiňovaným. „… já pak takový dopis vezmu na zastupitelstvo, kde ho přečtu. Máme tady místní dvouměsíčník, kde toto poděkování paní zveřejníme …“ (R2) 100 Sám starosta také hrdě oceňoval občany své obce, že nejsou lhostejní k neštěstí druhých. Je na svou obec pyšný, stejně tak na místní sbor dobrovolných hasičů a zastupitele, kteří jsou schopni spojit se a jednat, když je potřeba. Ocenění patřilo i hasičské psycholožce, která: „Psycholožka HZS dělá nad rámec svých povinností, protože psycholog hasičů má úplně jiné povinnosti…přemejšlí a dělá tu profesi tak, aby byla dotažená do konce…nejenom jako psycholog přijede k tý události, kde chce někdo skákat z mostu nebo k nějakejm těžkejm,…, protože vyjíždí jako psycholog, když je nějakej exitus nebo průšvih, ale asi profesně, ale i osobnostně se zajímá o to, co bude s těma lidma dál… její role je tady obrovská. Ale na těch okresních nebo krajských ředitelství tohle nefunguje všude. Jinde to nikde moc není.“ (R4) 101 10. Diskuze V této kapitole se pokusím shrnout získané poznatky výzkumu vzhledem k jeho cíli a stanoveným výzkumným otázkám. Zjištěná data porovnám s teoretickými východisky, uvedenými v první části práce, a na závěr nastíním oblasti dalších možností spolupráce psychosociálních krizových pracovníků a hasičů tak, aby obě profesní skupiny mohly dělat svou práci dobře. Vzhledem ke stanoveným výzkumným otázkám byly zjištěny tyto informace: Jaké činnosti očekávají lidé při události od sebe a druhých? Ve výzkumu se ukázalo se, že naplnění očekávání je jedním z kritérií, podle kterého respondenti hodnotili dobrou praxi. Respondenti svá očekávání k druhým vztahovali ke své představě o tom, co mají v popisu práce, jaké úkoly plynou z jejich role. Často to bylo dáno již dřívější zkušeností z přímého nebo zprostředkovaného setkání s nimi. Tzn., že dříve něco zafungovalo a nyní očekávají, že to znovu tak zafunguje. Zkušenosti s druhými korespondují se zkušenostmi se sebou samými – co se nám minule osvědčilo, to se nám nyní jistě znovu osvědčí. Naše představy o úkolech druhých jsou tvořeny také tím, v čem jsou druzí vzděláváni – proto psycholožka HZS očekává, že se vyškolený hasič min. nebude bát se zasaženými mluvit, protože ho v tom a na to školí. Očekávání se podporují nepřetržitým vytvářením a udržováním dobrých vztahů. Ověřujeme je v době krize, tlaku a neštěstí zejména tím, jestli nám druzí pomohou. Zasažená žena od sousedů v obci dostávala oblečení, které vzhledem k charakteru počasí nevyužila. Přesto pomoc druhých velmi oceňovala a vážila si jí. Podle šifrovací mřížky321 se tím u ženy podporoval dojem, že na „své“ neštěstí není sama. Očekávání při pomoci a spolupráci, co budeme dělat my a co druzí, je postaveno na vnímání zasažených. V psychosociální krizové pomoci podporujeme v lidech odolnost322. Starosta lidi při neštěstí vnímá jako ty slabé, kteří vedle sebe potřebují silného člověka. Starosta nepředpokládá, že by se sami zasažení mohli aktivně zapojit do procesu pomoci a spolupráce. O to víc sám od sebe a od obce očekává větší možnosti pomoci zasaženým. Vyškolený 321 322 Standardy psychosociální pomoci a spolupráce, 2010. Např. in Baštecká a kol., 2005. 102 hasič při poskytování posttraumatické péče v akutní fázi po neštěstí ponechával na zasažených určitý podíl rozhodování o sobě (ubytování u sousedů nebo v ubytovně) a podporoval v nich aktivitu (napsat seznam potřebného oblečení). Naše činnosti při pomoci a spolupráci se odvíjejí také od předpokládaných potřeb zasažených (event. společnosti) a způsobů jejich naplnění, které by měly být ve shodě s vyznávanými hodnotami, ať už na straně zasažených nebo pomáhajících. Starosta obce se výrazně zabýval hodnotami občanů, stavěl je na první místo v odpovědích na vlastní činnost při zvládání dopadů neštěstí. Pomáhající mají zkušenost a občanské povědomí (s tím se setkáváme i v odborné literatuře323), že komunita se o lidi zasažené mimořádnou událostí postará. Ukázalo se, že toto očekávání se naplnilo i během výzkumné události – zdroje a opory komunity se sami zapojily do pomoci a spolupráce, nebylo třeba je do pomoci „nutit“ (R1). Pomáhající kontaktovali starostu s představou, že zasaženým pomůže zejména zajištěním ubytování a poskytnutím finanční podpory. Nezaznívalo, že by u něj předpokládali lidský zájem o své občany. Podle starosty zasažení bývají překvapení, když se na místo neštěstí dostaví a za obec nabízí pomoc. V tu chvíli totiž lidé nečekají, že by se o ně starosta v jejich individuálním neštěstí zajímal – pomoc čekají spíše od zasahujícího hasiče. Jiné je to možná u katastrof většího rozsahu, jako jsou povodně, kde je většinou zasažená celá obec. Baštecká324 popisuje „syndrom závislosti“, který se rozvíjí tam, kde se pomoc odehrává na základě viny. Zasažení pak mohou mít dojem, že stát je povinen se postarat. Ve výzkumu bylo možné zachytit rozdíl mezi občanskou angažovaností a zákonnou povinností (např. při projíždění kolem dopravní nehody). Ač jsou zákonem stanovené povinnosti občanů v určitých situacích, nakonec má mnohem větší prospěch ta pomoc, která přichází z přirozené občanské solidarity a zájmu. Jak chápou vlastní roli a úkol? Znalost své role a úkolu pomáhá spolehnout se na druhého, vědět, na koho se můžu obrátit. Hasičská práce staví na odbornosti a znalosti. Klade nároky i na osobnost hasiče, kdy „hasičina“ není pouze o povinných úkolech vyplývajících z předpisů, ale především o nasazenosti a chuti hasiče jít do zásahu. Zřetelněji to 323 Např. in Baštecká a kol., 2005 nebo Standardy psychosociální krizové pomoci a spolupráce, 2010. 324 2005, str. 74. 103 lze vnímat u dobrovolných hasičů, kteří se k výjezdu dostanou méně než profesionálové. Podle velitele HZS je dnes trendem udělat z profesionální hasičské činnosti spíše dobrý „kšeft“ než dobrou práci. Velitel rozhoduje o celém průběhu zásahu a čelí důsledkům svých rozhodnutí. Odpovídá za záchranu hodnot, za zajištění a průběh zásahu, za tým zasahujících lidí a dostupnost techniky. Uvědomuje si rizika, posuzuje hrozby a rozhoduje o protiopatřeních. V případě jakéhokoliv problému odůvodňuje svá rozhodnutí nebo provedené postupy. Podle velitele HZS si tuto zodpovědnost a možná rizika méně uvědomují velitelé dobrovolných hasičských sborů, byť mají v jednotce nadšené hasiče, kteří se bez rozmyslu vrhají do akce. Ačkoliv profesionální i dobrovolní hasiči vykonávají úkoly spojené s hasičskou činností, někdy jejich role může být při mimořádné události odlišná. Z pohledu starosty místní „dobráci“ vnášejí do práce i ten občanský, vztahový rozměr – s lidmi se velmi dobře, osobně znají. U „profíků“ starosta neuváděl možný lidský zájem o zasažené. V dalších výzkumných rozhovorech byl však lidský přístup a zájem profesionálních hasičů neodmyslitelný od jejich role. Po lokalizaci požáru byl čas na reagování na potřeby zasažených. Na místě mimořádné události působil hasič, vyškolený v posttraumatické péči, který se jim věnoval. Psycholožka HZS tuto formu pomoci zasaženým z pohledu práce hasičů označuje za „třešinku na dortu“ (R1). Podle ní je obecným úkolem vyškoleného hasiče rozpoznat potřeby zasažených, zareagovat na ně v rámci první psychické pomoci a napojit ho na blízkého člověka, který by se o něj po odjezdu hasičů postaral a především předat kontakt na dobrovolníka KIP týmu, na kterého se zasažení mohou v případě potřeby obrátit. Podobně Baštecká325 uvádí, že základem pomoci je posuzování poměru potřeb s dostupnými zdroji. Vyškolený hasič na místě události zajišťoval ubytování pro zasaženou ženu, zjišťoval informace o zdravotním stavu jejího manžela, kontaktoval starostu pro poskytnutí finanční pomoci rodině, domlouval možnost výběru oblečení v organizaci poskytující humanitární pomoc a vyřízení nových dokladů, kontaktoval se s psycholožkou HZS, přes kterou zjišťoval kontakt na dobrovolníka KIP týmu. To vše současně s „velitelováním“ zásahu. Psycholožka HZS vytváří model poskytování posttraumatické péče zasaženým na místě mimořádné události, k čemuž školí zájemce o členství v tomto týmu. Zdálky vede činnost vyškoleného hasiče na místě události a 325 2005. 104 podporuje ho – děje se tak zejména přes telefonické konzultace. Psycholožka HZS zastává také roli koordinátora mezi akutní pomocí a pomocí střednědobou, reaguje na potřeby hasiče na místě události - shání informace, zjišťuje možnosti a kontakty. K tomu využívá svoje sítě (např. KIP týmy) a kontakty. Podle vyškoleného hasiče na to má psycholožka více času než on u zásahu. Ve výzkumných rozhovorech se objevila nezastupitelnost role komunity při pomáhání a nastavování spolupráce při mimořádných událostech. Respondenti mají zkušenost, že komunita jako zdroj pomoci zasaženým funguje. Vychází z přirozené angažovanosti lidí, z jejich zájmu o spoluobčany. Staví na vzájemné pomoci. Sama přichází s nabídkou pomoci. Důležitost opor komunity – vedení obce, místní zájmová sdružení a spolky. Dalo by se říci, že poznatky výzkumu kopírují východiska a principy psychosociální krizové pomoci a spolupráce326. Starosta obce v rozhovoru většinou vystupuje za celou obec – nejenom za její vedení, ale za všechny občany. Jeho osobní nasazení ve vztahu k zasaženým je výrazné, přesto pomoc zasaženým popisuje za „my“. Nedělá příliš rozdílů, co je jeho úkolem a co úkolem celé obce. I ve vztahu k hasičům je možné rozeznat: naši místní kluci dobrovolní hasiči a profesionální hasiči. Podle ohrožení obecně sdílených hodnot zvažuje svou osobní přítomnost u mimořádné události. Odmítá však, že by se o nějaké své občany, které potkalo neštěstí, obec nezajímala nebo jim nenabídla pomoc. Naopak se snaží o maximální pomoc, je proaktivní. Reaguje na potřeby lidí, dbá na jejich hodnoty327. Zasažené kontaktuje vždy, když „má něco v ruce“ (R2). Pomoc obce staví na zkušenostech, ze kterých ve svých rozhodnutích vychází. Solidarita328 lidí a zájem komunity o potřeby zasažených postupně upadá. Z výzkumu vzešlo, že si za to mohou i v určitém ohledu zasažení sami. V rámci střednědobé a dlouhodobé psychosociální pomoci a spolupráce je dobré s nimi do kontaktu vstupovat o několik dní až týdnů později od vzniku mimořádné události a pamatovat na to, že jejich potřeby se vyvíjejí v čase. Při prvním kontaktu mohou pomoc odmítnout, při dalším jí již přijmout. Je proto důležité být proaktivními a nenechat se odradit. V tomto ohledu hrají důležitou roli týmy, které právě zajišťují střednědobou a dlouhodobou psychosociální pomoc a spolupráci – jako je právě KIP tým. 326 Viz Standardy psychosociální krizové pomoci a spolupráce, 2010. V souladu s popisem ztrát v důsledku krize podle Šatenkové, 2004. 328 Solidarita lidí je vyjádřena například sbírkami. (Baštecká a kol., 2005) 327 105 Jakou mají představu o cíli toho, co dělají? Cílem hasičské činnosti je záchrana životů, zdraví, majetku. Na tom se shodli všichni respondenti výzkumu, ztotožňují se s hierarchií hodnot danou zákonem329. Hasiči se musí vypořádat s mimořádnou událostí tak, aby pominuly rizika jejího pokračování nebo možného obnovení. Hasiči nechrání pouze hodnoty všeobecné a dané zákonem, ale i ty osobní, individuálně nastavené. Uvědomují si důležitost jakékoliv hodnoty. Velitel HZS uvádí příklad z povodní, kdy žena souhlasila s evakuací ze svého zaplaveného domu pouze za podmínky, že bude zachráněna také její kočka. Cílem vyškoleného hasiče v akutní fázi je pomoc zasaženým „překonat první nápor“ (R1) – tedy poskytnout první psychickou pomoc a nabídnout kontakty na dobrovolníky poskytující psychosociální krizovou pomoc a spolupráci nebo na psycholožku HZS. Dále se snaží o zapojení komunity do pomoci a spolupráce a navázání zasaženého na někoho z jeho okolí. Psycholožka HZS podporuje vyškoleného hasiče na místě mimořádné události, aby se v tom, co dělá, cítil dobře. Současně je jejím cílem odpovědět na potřeby zasažených způsobem, který se odvíjí od její koordinační role. KIP týmu vstupuje do kontaktu se zasaženými po „vychladnutí“ (R4) pomoci komunity a reaguje na změny potřeb zasažených v čase. Jeho cílem je tyto potřeby zjistit a společně se zasaženými hledat možnosti jejich naplnění. Zastává především praktickou pomoc v záležitostech, které si lidé nedokážou sami zařídit, nebo jim je jejich přirozené okolí není schopno nabídnout. Jak vnímají hranice své role a úkolu? Co už „nemají v popisu práce“? Hasiči dobře znají své úkoly, které jsou obsahem jejich činnosti. Za celý zásah nese zodpovědnost velitel HZS, což je dáno legislativou. V případě problému se může dostat až před soud, kde musí odůvodňovat svoje rozhodnutí. Jeho odpovědnost se týká i za činnosti každého člena jednotky. Sám velitel přiznává, že všechno se během zásahu ohlídat nedá. I on je jenom člověk a musí se počítat s lidským faktorem, tedy s omylností. Když si hasiči splní své úkoly, ze zásahu odjíždějí. Respondenti si uvědomují přesah hasičské práce, který vyplývá především z lidského zájmu hasičů o lidi zasažené mimořádnou události. Dnes se čím dál více setkáváme s hasičem, který dá zasaženému deku, předá mu nějaké základní informace. 329 Zákon č.240/2000 Sb., o krizovém řízení. 106 Hasiči, kteří se zajímají o zasažené na místě mimořádné události, mají možnost přihlásit se do speciálního školení a stát se členy týmu tzv. posttraumatické intervenční péče. Školeni jsou psycholožkou HZS. Veliteli HZS přineslo školení v posttraumatické péči nový pohled a způsob myšlení o zasažených. Říká, že dříve jako řadový hasič by si tolik neuvědomoval potřeby všech skupin zasažených (i těch přihlížejících, viníků, pozůstalých). Vyškolený hasič je ale ve své činnosti limitován dobou zásahu, je školen pouze pro tu akutní fázi. Když skončí zásah, odjíždí spolu s jednotkou a další kontakt se zasaženými už většinou není možný. Přesto zaznívá, že hasiče zajímá, jak se lidem daří a jak zvládli překonat dopady neštěstí. Vyškolení hasiči na místě mimořádné události předávají zasaženým kontakty na dobrovolníky, kteří poskytující střednědobou a dlouhodobou psychosociální krizovou pomoc a spolupráci. Velitel HZS má kontakty na členy KIP týmu, ale nevozí je s sebou k zásahu. Potřebuje vědět, na koho se obrátit, kdo by mu kontakt na místě události zajistil. Co se týče cíle a úkolů vyškoleného hasiče, jde o to, aby i pro sebe zabezpečil potřeby zasažených při zásahu tak, aby z něj mohl „s klidným svědomím“ (R1) odjet. Vyvstává otázka, co je myšleno tím „klidným svědomím“, když z rozhovoru s velitelem HZS vyplynulo, že se na místo události vrátil, protože se potřeboval ujistit, že žena má vše, co potřebuje? Ze sdělení psycholožky HZS by však neměla být intervence vyškoleného hasiče směrem k zasaženým násilná, přes jejich odpor. Pokud zasažení hasičem nabízenou pomoc a spolupráci v akutní fázi odmítnou, mělo by být jejich rozhodnutí respektováno. I přesto by však měli dostat alespoň tu informaci, že pokud se v pozdější době situace změní, mohou využít kontakt na tým dobrovolníků poskytujících psychosociální krizovou pomoc a spolupráci. Podle psycholožky HZS je to už na jejich rozhodnutí a aktivitě, zda kontaktu využijí. Člen KIP týmu upozornil, že si zasažení sami o pomoc neřeknou. KIP tým je založen na dobrovolnictví. Dobrovolníků je málo. Někdy se stává, že když hledáme nějakého dobrovolníka, který by vstoupil do spolupráce, žádný není. Pak dochází k situaci, kdy někdo pod tlakem kývne na svou účast, ačkoliv se sám cítí být velmi unavený. Jaká je motivace takového člověka? Kde jsou jeho osobně nastavené hranice pomoci? Standardy psychosociální krizové pomoci a spolupráce330 hovoří o významu týmu, který by právě měl mj. dohlížet na zdravou angažovanost svých členů. 330 2010. 107 Něco podobného bylo možné vypozorovat i u starosty obce, který vnímal svou vlastní zasaženost dopady mimořádné události, někdy možná i bezmoc (např. spáleniště není k prodeji), a právě proto se stavěl do role „silného“ (R2). Kdo může „ohlídat“ starostu? Někdy je ve své pomoci a spolupráci odkázán na nastavený systém (například schvalování zřízení sbírky), ale i s tím si umí poradit a využít možností, které mu předpisy dovolují. Před návštěvou zasažených zjišťuje od okolí, zdali jsou na tom „psychicky dobře“ (R2). Pokud ano, jde za nimi s nabídkou pomoci, a to s konkrétní nabídkou. Je mu nepříjemné, že „nemá něco v ruce“ (R2). Lze usuzovat, že pokud už nebude mít možnosti, jak více rodině pomoci, kontakt s nimi vymizí. Orientuje se tedy především na materiální pomoc, díky které jistě podporuje vědomí lidí, že „na to nejsou sami“ a „společně to zvládneme“ 331. Ale kam se vytrácí jeho lidský zájem o zasažené, který je jeho silnou motivací k tomu, co dělá? Mohl by lidi podpořit „pouze“ svou účastí ve smyslu, že je zajde pozdravit i v době, kdy na tom budou „psychicky špatně“? Pomoc komunity a její solidarita má také své limity – místní a časové. Stalo se, že když se rodina odstěhovala z obce, přirozeně tak kontakt s nimi skončil. Nejvýraznější pomoc spoluobčanů probíhá několik prvních dní, ale okolo dvou týdnů přirozeně upadá. V literatuře je toto období označováno za „líbánky“ 332. Z výzkumu vyplývaly dva důvody, proč se tak děje – současné neštěstí přehluší novější událost nebo zasažení sami odmítají další pomoc, což se ukázalo i na postoji starosty, který se po odmítnutí nabízené pomoci zasaženými obával více s nimi vstupovat do kontaktu, aby v nich nepodporoval pocit obětí. Zároveň se ale ukázalo, že zasažení si o pomoc neřeknou nebo že dokonce nevědí, co mají potřebovat. Mimoto se v daném výzkumném případě stalo, že lidé přinášeli ženě oblečení, které nebylo s ohledem na roční období vhodné (pozn. neštěstí se odehrálo v listopadu, lidé přinášeli letní obuv). Lze přemýšlet, o čem to je? Jak nahlédli na potřeby zasažených? Nebyl jejich náhled „přebit“ touhou pomoci? Někdy nemusí být nabídka pomoci ze strany občanů nezištná, občan za ní může vidět i svůj prospěch nebo v případě vlastní újmy žádat náhradu (příklad velitele HZS při čerpání vody od souseda z bazénu). 331 332 Podle Standardů psychosociální krizové pomoci a spolupráce, 2010. Baštecká a kol., 2005, str. 24. 108 Kde je možné vnímat spolupráci mezi pomáhajícími? Spolupráce se děje na bázi hodnot – všeobecně sdílených i individuálně určených. Podle výsledků výzkumu lze „zákonnou“ posloupnost významu hodnot rozšířit o: životy, zdraví, majetek, životní prostředí, psychický stav zasažených. Uctěním hodnot zasažených jim dáváme najevo, že „v tom nejsou sami“333. Na základě realizovaných rozhovorů bylo možné určit kritéria, podle kterých se vyhodnocuje dobrá pomoc a spolupráce: soulad s hodnotami (obecně sdílenými, individuálně určenými); naplňování potřeb zasažených; možnost výkonu své role; splnění úkolů z ní vyplývajících; naplnění očekávání od sebe a druhých; možnost spolupracovat; chování pomáhajících; vlastní pocit; ocenění. V případě potřeby jsou k mimořádné události povolány i další složky IZS. Hasiči mj. využívají spolupráce a pomoci sborů místních dobrovolných hasičů. K získáním informací o okolnostech vzniku požáru oslovují spoluobčany, využívají jejich možností a zdrojů také k provedení zásahu. Vyškolený hasič na místě využil nabídky spoluobčanů k poskytnutí ubytování zasažené ženě. Kontaktoval starostu a žádal o jeho přítomnost u mimořádné události. Mezi psycholožkou HZS a vyškoleným hasičem funguje domluva, že když bude hasič poskytovat posttraumatickou péči zasaženým, má možnost si od psycholožky vyžádat telefonickou konzultaci. Ta mu poskytne nejenom podporu a doprovázení jeho úkoly, ale současně tak psycholožka může využít svého odstupu od neštěstí a telefonicky zjišťovat potřebné informace vzhledem ke zjištěným potřebám zasažených. Vyškolený hasič nemá na tyto úkony čas. Psycholožka HZS potom využívá svoje kontakty a sítě, které žádá o spolupráci. Především jde o KIP týmy, které poskytují následnou psychosociální krizovou pomoc a spolupráci. Starosta se o mimořádné události dozvídá přes sms, kterou mu systém automaticky zašle. SMS je pro něj však nesměrodatná. Lepší orientaci o situaci získává díky telefonickému kontaktu s hasičem, který zasahuje na místě události. Po zjištění potřeb zasažených aktivizuje zbytek vedení obce – zastupitele, hledá po obci možnosti ubytování, využívá kontaktů k rychlejšímu zajištění dokladů, jedná s pojišťovnami a stavebnictvími se žádostí, aby u zasažených zohlednili neštěstí, které je potkalo. 333 Podle Standardů psychosociální krizové pomoci a spolupráce, 2010. 109 Po odstěhování se rodiny z obce ustal jakýkoliv kontakt s obcí. Až letos v lednu (po více jak roce) zasažená rodina zaslala děkovný dopis s informacemi o jejich aktuální situaci a loučila se s obcí. Starosta dopis přečetl na zasedání zastupitelstva a uveřejnil ho v místním zpravodaji jako ocenění vedení obce i občanů. Průběh spolupráce a vývoj potřeb v čase odpovídá časovému průběhu reakce na traumatizující událost a časovému průběhu pomáhání, jak uvádí např. Baštecká334 . V jakých oblastech jsou pravděpodobně mezery ve spolupráci? Respondenti hodnotili pomoc a spolupráci při této mimořádné události za dobrou. Vyjadřovali se k některým návrhům na zlepšení, které doplňuji o vlastní postřehy. Při výkonu hasičské činnosti podle jejích cílů může nastat rozpor mezi individuálními hodnotami zasažených a mezi hodnotami plynoucími z „hasičiny“. Hledá se viník. Velitel HZS potom musí obhajovat práci hasičů a odůvodňovat ji. (příklad velitel HZS s opilým řidičem). Práci hasičů narušoval ve výzkumné události popálený muž, který se snažil vstupovat do domu a zachraňovat věci. Velitel HZS ho svěřil určenému hasiči „na hlídání“ (R3) do doby, než byl předán záchranné službě. Baštecká 335 doporučuje zasažené zaměstnat, protože mj. pomáhání pomáhá a člověk tak získává pocit, že i on může něco dělat ve chvíli, kdy se cítí být bezradný. Při dané výzkumné události působil velitel HZS ve dvojroli. Na místě mimořádné události vedle „velitelování“ poskytoval posttraumatickou péči zasaženým. Sám to považuje za nevhodné řešení, protože jako velitel má obrovskou zodpovědnost. Musel upozadit některé činnosti s „velitelováním“ spojené, aby se mohl věnovat lidem. Mohl tak učinit v době, kdy již byl oheň pod kontrolou hasičů. Situaci na místě události a potřeby zasažených telefonicky konzultoval s psycholožkou HZS. Přes OPIS žádal o přivolání kolegy z týmu posttraumatické péče pro spolupráci se zasaženými – operátor se však podle telefonního seznamu na členy týmu dovolal právě veliteli, který požadavek vysílal. Velitel proto nakonec svůj požadavek odvolal s tím, že se bude zasaženým sám věnovat. Vzhledem k jeho míře zodpovědnosti na místě události – nakolik je zodpovědné na sebe vzít i tuto roli a s ní spojené úkoly? 334 335 2005. a kol., 2005. 110 Není možné na místě události hledat jiná řešení – např. určit řadového hasiče, který by za doprovázení velitele zjišťoval potřeby zasažených? V rozhovoru s psycholožkou se objevil názor, že vyškolený hasič by informace zasaženým předával lépe, protože je na to školený. Kladu si otázku, jestli je školení důležité pro to, jakým způsobem budou informace předávané – zdali není cennější „neškolený“ lidský přístup. Nebo vůbec nakolik jsou dispečeři OPIS školeni o posttraumatické péči a využívání KIP týmů? Velitel HZS navrhoval řešení ve vyškolení jednoho velitele na stanici, který by mohl podporovat „své“ hasiče v poskytování posttraumatické péče zasaženým. Vzhledem k cíli činnosti vyškoleného hasiče v akutní fázi pomoci po mimořádné události, kdy má zajistit prvotní potřeby zasažených, se výčet jeho úkolů na místě výzkumné události rozšiřuje o další úkony, které se mohou odehrát později ve spolupráci zasažených se starostou nebo dobrovolníkem poskytujícím psychosociální krizovou pomoc. Jde např. o zajišťování dokladů, vyřizování možnosti oblečení. Odpovídají tyto úkony skutečně jeho roli v akutní fázi pomoci? Nemohl by některé z nich delegovat např. na místní lidi a tím tak podpořit přirozené zdroje pomoci z okolí zasaženého a vzájemnou pomoc? V rozhovorech opakovaně zaznělo, že hasiči se lidsky zajímají o osudy zasažených, ale nemají možnost, jak se o nich po odjezdu ze zásahu dozvědět. Vidím zde prostor pro vyhodnocovací a zakončovací setkání, ve kterých by se hasiči mohli od psychosociálních krizových pracovníků nebo představitelů obce dozvědět, jak se zasaženým nyní daří. Do pomoci se zapojují místní lidé, kteří se o neštěstí dozvěděli. Jak udělat, aby se o neštěstí a možnostech pomoci dozvědělo více spoluobčanů? Nepomohlo by to pak ke zmírnění jeho obavy, že při jednom neštěstí se bude zasaženým věnovat více než lidem při jiné mimořádné události? Starosta se po příjezdu na místo neštěstí o situaci neštěstí dozvídá pouze od hasičů. Vyvstává tu prostor pro doplnění, jaké informace by pro něj v tu chvíli byly ještě důležité a od koho by je chtěl získat? Starosta negoval, že by se s ním spojil vyškolený hasič nebo dobrovolník poskytující psychosociální pomoc zasaženým. Při řešení mimořádné události jde vždy především o zasažené. Podle starosty je potřeba dělat pomoc s nimi. Do konkrétní spolupráce je ale už 111 nezapojuje, spíše ponechává v pasivitě. Nepodporuje v nich podle šifrovací mřížky336vědomí, že „i já mohu pomoci“. Člen KIP týmu, který se účastnil spolupráce při této mimořádné události, se na ní necítil být dostatečně připravený a fit. Navíc se zasaženými spolupracoval sám. Kde je opora týmu? Jak má KIP tým nastavené zásady pomoci a spolupráce? Nakolik měl jeho člen možnost vyhodnotit svou činnost? Přiznává, že když u neštěstí zasahuje sám, může se řídit pouze vlastními pocity. Ukončení spolupráce zasažené rodiny s členem KIP týmu proběhlo po třetím kontaktu, a to telefonickém. Zástupce KIP týmu se při něm ptal, zdali má žena nějaké další návrhy ke spolupráci, ta negovala. Poté už mezi nimi nedošlo k žádné komunikaci. Nakolik byla tato nabídka ze strany pomáhajícího proaktivní? Uvědomil si, že se po určité době mohly znovu objevit nějaké další potřeby – například v souvislosti s návratem manžela z nemocnice, stěhováním se, s ročním výročím od události? První výročí bývá důležitým mezníkem pro zasažené337. Jak moc to souvisí s dopisem, který obec obdržela od zasažené rodiny skoro přesně na rok od události? Téměř okamžitě po vzniku mimořádné události se se zasaženými zkontaktovala likvidační firma, která rodině nabízela „pomoc“ – ta však byla velmi finančně nevýhodná. V naší společnosti existují lidé a společnosti, kteří staví byznys na neštěstí druhých. Možná i upozorňování na podobné chování a zacházení se zasaženými by mohlo být zahrnuto do úkolů psychosociálních krizových pracovníků. Podle výsledků výzkumu však pomáhající nevyhodnocují, ani nezakončují svoji pomoc a spolupráci. Psycholožka HZS si je vědoma doporučených postupů podle Standardů psychosociální krizové pomoci a spolupráce. Podle ní to praxe moc nedovoluje. V rozhovoru se mnou se pozitivně vyjadřovala k otázkám, které se týkali zhodnocení výzkumné mimořádné události. Můj pohled „zvenčí“ považovala za důležitý. Z výzkumných rozhovorů zaznívalo, jak je potřeba, aby i pomáhající byli za svou práci oceněni a někdy se jim možná dostalo poděkování. Vybízí to k otázce, jak je možné přenastavit systém tak, aby měli pomáhající prostor se setkat, spolupráci vyhodnotit a tím se lépe připravit na příště? 336 337 Podle Standardů psychosociální krizové pomoci a spolupráce, 2010. např. in Baštecká a kol., 2005. 112 Závěr V diplomové práci jsem se zabývala tématem spolupráce mezi hasiči a psychosociálními krizovými pracovníky z různých pohledů. Cílem práce bylo zmapovat oblasti a možnosti spolupráce mezi těmito profesemi, aby obě mohly dělat svou dobrou práci v souladu s vlastními očekáváními a očekáváními druhých. První část byla věnována popisu jejich spolupráce z pohledu teorie, legislativního zakotvení a nastaveného (ne)funkčního systému. Vycházela jsem z daných profesních rolí, z nich vyplývajících úkolů a cílů jejich pomoci a spolupráce. Na teoretickou část byl navázán výzkum, který se opíral o zkušenosti spolupracujících pomáhajících při konkrétní mimořádné události. Domnívám se, že prozkoumáním jednoho příběhu, lépe porozumíme těm dalším. Nicméně závěry výzkumu nelze zobecňovat - je třeba počítat s nejednoznačností reality, která byla vyhodnocena. Výzkum kladl důraz na žádoucí parametry dobré praxe pomáhajících. Jeho výstupem bylo mj. určení kritérií pro vyhodnocování dobré spolupráce. Výzkum naplnil požadavek pátého Standardu psychosociální krizové pomoci a spolupráce (konkrétně 5.5 Podpora spolupráce a připravenosti v regionu), a to konkrétně uveřejněním příběhu dobré praxe. Po zmapování možností spolupráce hasičů a psychosociálních pracovníků lze zkonstatovat, že spolupráce je nějakým způsobem nasměrovaná, ale stále se vyvíjí. Dalo by se najít mnoho dalších profesí, se kterými by bylo potřeba při neštěstí začít lépe (nebo vůbec nějak) spolupracovat, např. se zaměstnanci pojišťoven, novináři. Možnou oblastí výzkumu je také mapování spolupráce s ostatními složkami IZS. Na základě znalostí vlastní role a úkolu a roli a úkolu druhých při neštěstí můžeme určovat hranice a možnosti spolupráce. Ne všichni musí poskytovat a nabízet všechno. Je dobré vědět, na koho se obrátit. Potenciál pro zlepšování spolupráce obecně vidím ve vzdělávání, které může být součástí vyhodnocovacích setkání. Z každé zkušenosti se učíme a tím se připravujeme na příště. Z teoretické i praktické části práce vyšlo, že bez komunity se při pomoci a spolupráci neobejdeme. Je třeba s ní aktivně počítat (a využívat!) při přípravě 113 na mimořádnou událost a při stanovování průběhu spolupráce. Nesmíme na ni zapomenout ani při ukončování spolupráce a jejím vyhodnocování, event. při vzdělávání (např. starostů). Potřeba vyhodnocování se projevila i v přístupu samotných respondentů, kdy každý z nich měl zájem o výsledky výzkumu. Tato práce proto přispívá k možnosti vyhodnocení, uznání spolupráce a učení se. Vývoj spolupráce psychosociálních krizových pracovníků a hasičů začíná pomalu směřovat ke shodě v pojetí mezioborovosti. Teorie i praxe volá po ideálních typech pomáhajících při neštěstí, tedy že hasič (stejně jako občan) umí poskytovat první pomoci lidem zasaženým neštěstím a psychosociální krizový pracovník směřuje svou spolupráci na obec a dlouhodobou podporu zasaženým (např. právě z důvodu možného odmítnutí pomoci ze strany zasaženého). Diplomová práce nestanovuje jasné a konkrétní kroky, kterými lze dospět k lepší spolupráci. Z mého pohledu ani není možné striktně říci, co je dobře a co špatně. V závěru výzkumné zprávy nastiňuji možné oblasti změn v uvažování pomáhajících o spolupráci, kladu otevřené otázky bez odpovědí, které mají za úkol mj. i trochu provokovat, vybízet k reálné diskuzi a k hledání odpovědí při konkrétním pomáhání. Spolupráce je proces, na kterém je potřeba nepřetržitě pracovat. Pravděpodobně nikdy nedojdeme k uspokojivému závěru. Podpora spolupráce je založena se společném setkávání se, které je významné i s ohledem na nás „nováčky“, kteří se chceme řadit do role kolegů hasičů. „Hasičina“ i psychosociální krizová pomoc a spolupráce se od sebe mají vzájemně co učit – hasiči od „nás“ poskytování prvních pomocí a my od nich důraz na hodnoty. Co nás pojí, tak je lidský zájem o osudy zasažených lidí. Přemýšlejme, jak toto pouto posilovat při zvládání dopadů neštěstí…. 114 Seznam literatury ALLMEN, Jean-Jacques (ed.), Biblický slovník. Praha: Kalich, 1987. BAŠTECKÁ, Bohumila, Psychosociální krizová pomoc a spolupráce. Habilitační práce, 2012. (získaná od PhDr. Baštecké v rozpracované verzi k dubnu 2012) BAŠTECKÁ, Bohumila, a kol., Terénní krizová práce. Praha: Grada, 2005. ISBN 80-247-0708-X. BEDNÁŘ, Martin, Kvalita v sociálních službách. In Psychologická encyklopedie. Praha: Portál, 2009. BERÁNEK, Josef, Václav Malý: K hledání pravdy patří pokora. Praha: Portál, 2002. ISBN 80-7178-702-7 BOND, Tim, Ethical quidelines for researching counselling and psychoterapy. British Association for Counselling and Psychotherapy, 2004. BREČKA, Tibor A., Psychologie katastrof. Praha: TRITON, 2009. ISBN 978-80-7387-330-1 DE WOLFE, Deborah, J., Terénní příručka pro pracovníky psychosociálních a humanitárních služeb, kteří se angažují při hromadných neštěstích většího rozsahu. Český překlad Baštecká, Bohumila. Praha: MV – oddělení psychologie OPe MV a ADRA ČR, 2002. DE WOLFE, Deborah, J., Terénní průvodce: Psychosociální odpověď na kolektivní násilí a terorismus. Praha: MV – GŘ HZS ČR ve spolupráci s Bohumilou Bašteckou, 2005. DISMAN, Miroslav, Jak se vyrábí sociologická znalost. Praha: Karolinum, 2002. ISBN 80-246-0139-7 DOFFOUR, Xavier, Léon, a kol., Slovník biblické teologie. Překlad: Kolář, Petr. Praha: Academia, 2003. ISBN 80-200-1127-7 DROŽDĚK, Boris, WILSON, John P. (Eds.), Voices of Trauma: Treating Psychological Trauma Across Cultures. Springer, 2007. 115 FERJENČÍK, Ján, Úvod do metodologie psychologického výzkumu. Praha: Portál, 2000. ISBN 80-7178-367-6 HAYES, Nicky, Aplikovaná psychologie. Praha: Portál, 2003. ISBN 807178-807-4 HAYES, Nicky, Psychologie týmové práce. Strategie efektivního vedení týmu. Praha: Portál, 2005. ISBN 80-7178-983-6 HARTL, Pavel, Stručný psychologický slovník. Praha: Portál, 2004. ISBN 80-7178-803-1 HENDL, Jan, Úvod do kvalitativního výzkumu. Praha: Karolinum, 1999. ISBN 80-246-0030-7 HENDL, Jan, Kvalitativní výzkum. Základní metody a aplikace. Praha: Portál, 2005. ISBN 80-7367-040-2 HEWSTONE, Miles, STROEBE, Wolfgang, Sociální psychologie. Praha: Portál, 2006. ISBN 80-7367-092-5 HODGKINSON, Peter E., STEWART, Michael, Coping with Catastrophe. A Handbook of Post-Disaster Psychosocial Aftercare. 2nd Ed. London and New York: Routledge, 1998. ISBN 978-0-415-16853-3 HOLUB, Josef, LYER, Stanislav, Stručný etymologický slovník jazyka českého se zvláštním zřetelem k slovům kulturním a cizím. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1968. HUBOVÁ, Anna, Analýza stresu a poskytování posttraumatické intervenční péče u základních složek IZS. Bakalářská práce. Vysoká škola báňská – Technická univerzita Ostrava, 2007. CHRÁSKA, Miroslav, Metody pedagogického výzkumu. Praha: Grada Publishing, 2007. ISBN 978-80-247-1369-4 KELLER, Jan, GÁL, Fedor, FRIČ, Pavol, Hodnoty pro budoucnost. Praha: G plus G. ISBN 80-901896-4-4 KOPŘIVA, Karel, Lidský vztah jako součást profese. Praha: Portál, 1999. ISBN 80-7178-318-8. 116 KŘIVOHLAVÝ, Jaro, Konflikty mezi lidmi. Praha: Portál, 2002. ISBN 807178-642-X KOHOUTEK, Rudolf, Základy užité psychologie. Brno: Akademické nakladatelství CERM, 2002. ISBN 80-214-2203-3 KOHOUTEK, Tomáš, ČERMÁK, Ivo, a kol., Psychologie katastrofické události. Praha: Academia, 2009. ISBN 978-80-200-1816-8 MATOUŠEK, Oldřich, Slovník sociální práce. Praha: Portál, 2003. ISBN 80-7178-549-0 MATOUŠEK, Oldřich, Metody a řízení sociální práce. Praha: Portál, 2003. ISBN 80-7178-548-2 MIOVSKÝ, Michal, Kvalitativní přístup a metody v psychologickém výzkumu. Praha: Grada, 2006. ISBN 80-247-1362-4 NAKONEČNÝ, Milan, Lexikon psychologie. Praha: Vodnář, 1995. ISBN 80-85255-74-X PRAŠKO, Ján, HÁJEK, Tomáš, PAŠKOVÁ, Beata, PREISS, Marek, ŠLEPECKÝ, Miloš, ZÁLESKÝ, Richard, Stop traumatickým vzpomínkám: jak zvládnout posttraumatickou stresovou poruchu. Praha: Portál, 2003. ISBN 807178-811-2. Pracovní skupina pro vytváření a ověřování standardů psychosociální krizové pomoci a spolupráce při MV-GŘ HZS ČR, Standardy psychosociální krizové pomoci a spolupráce zaměřené na průběh a výsledek. Praha: MV-GŘ HZS ČR, 2010. ISBN 978-80-86640-51-8 ROBERTS, Stephen B., ASHLEY, Willard W. C. (Eds.), Disaster Spiritual Care. Practical Clergy Responses to Community, Regional and National Tragedy. Woodstock: SkyLight Paths, 2008. RODRÍGUEZ, Havidán, QUARANTELLI, Enrico, DYNES, Russell R. (Eds.), Handbook of Disaster Research. Springer Science + Businesss Media, 2006. ŠPATENKOVÁ, Naděžda, a kol., Krizová intervence pro praxi. Praha: Grada, 2004. 117 ŠPATENKOVÁ, Naděžda, a kol., Krize. Psychologický a sociologický fenomén. Praha: Grada, 2004. ISBN 80-247-0888-4 VIZINOVÁ, Daniela, PREISS, Marek, Psychické trauma a jeho terapie. Praha: Portál, 1999. ISBN 80-7178-284-X. VODÁČKOVÁ, Daniela a kol., Krizová intervence. Praha: Portál, 2002. ISBN 80-7178-696-9 VYBÍRAL., Zbyněk, Psychologie lidské komunikace. Praha: Portál, 2000. ISBN 80-7178-291-2 VYMĚTAL, Štěpán, Krizová komunikace a komunikace rizika. Praha: Grada, 2009. ISBN 978-80-247-2510-9. VYMĚTAL, Štěpán, VITOUŠOVÁ, Petra a kol., Novináři a oběti trestných činů. Praha: Ministerstvo vnitra ČR, 2008. ISBN 80-7312-052-6 VÝROST, Jozef, SLAMĚNÍK, Ivan, ed., Aplikovaná sociální psychologie I. Praha: Portál, 1998. ISBN 80-7178-269-6 LEGISLATIVA (ve znění pozdějších předpisů): Zákon č. 133/1985 Sb., o požární ochraně Zákon č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů Zákon č. 238/2000 Sb., o Hasičském záchranném sboru České republiky Zákon č. 239/2000 Sb., o integrovaném záchranném systému Zákon č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení Zákon č. 241/2000 Sb., o hospodářských opatřeních pro krizové stavy Zákon č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách 118 Vyhláška č. 247/2001 Sb., o organizaci a činnosti jednotek požární ochrany Vyhláška č. 328/2001 Sb., o některých podrobnostech zabezpečení integrovaného záchranného systému. Vyhláška č. 380/2002 Sb., k přípravě a provádění úkolů ochrany obyvatelstva Vyhláška č. 487/2004 Sb., o osobní způsobilosti, která je předpokladem pro výkon služby v bezpečnostním sboru. INTERNETOVÉ ZDROJE: www.adra.cz www.hzscr.cz www.mvcr.cz www.spirala-ul.cz www.cestykatecheze.cz OSTATNÍ ZDROJE: SBÍRKA interních aktů řízení generálního ředitele Hasičského záchranného sboru České republiky a náměstka ministerstva vnitra: Pokyn č. 32/2006, č. 29/2003, č. 44/2002, č. 30/2008, č. 31/2008. Dostupné na www.hzscr.cz . Deklarace psychosociálních práv. Mezinárodní psychosociální pracovní skupina Světové asociace pro urgentní medicínu a medicínu katastrof, 2009. Přeložil Štěpán Vymětal. Ke stažení na www.mvcr.cr . KRTIČKOVÁ, Michaela, Psychosociální aspekty povodní v ČR v roce 2009. Analýza dostupných informací. Ministerstvo vnitra, listopad 2009. Ke stažení na www.mvcr.cz . Informační letáky KIP tým – pro spolupracovníky a pro zasažené. 2011. Příručka pro dobrovolníky. ADRA. Více informací neuvedeno. 119 Plán psychosociální krizové pomoci lidem zasaženým mimořádnou událostí. Vytvořený psychologickým pracovištěm HZS Středočeského kraje. Dostupný ke stažení na www.hzscr.cz . Poučený souhlas – informované rozhodování. Praha: Remedium, 2011. Překlad BB. POMOCNÁ LITERATURA: Bible: písmo svaté Starého a Nového zákona: ekumenický překlad. Praha: Ústřední církevní nakladatelství, 1979. 120 Přílohy Příloha č. 1: Osnova vedení polostrukturovaného interview Příloha č. 2: Informovaný souhlas (Informační list, Potvrzení o poučeném souhlasu) Příloha č. 3: Vysvětlivky k přepisu rozhovorů Příloha č. 4: Přepisy rozhovorů s respondenty výzkumu R1 – R4 Příloha č. 5: Otevřené kódování výzkumných rozhovorů R1 – R4 121 Příloha č. 1: Osnova vedení polostrukturovaného interview Informace k situaci: - Co se Vám vybavilo v paměti při zmínce o této události - Jakým způsobem jste se k této události dostal a v jaké fázi O respondentovi: - Jak a kdy to pro vás začalo? - V jaké jste tam byl roli a jak jste vnímal svůj úkol? - Kdy jste začal vnímat zasažené a začal přemýšlet o tom, co potřebují? A co to bylo? - dotaz pro zasažené: Kdy jste si začali uvědomovat důsledky události a to, co budete potřebovat? A co to bylo? Co jste v důsledku toho dělal/i?/ - Uvědomil/i jste si v nějaké chvíli, že bude potřeba ještě někdo další? Kdo? Proč? - Co jste od něj čekal – potřeboval? - Co jste ocenil – co už méně? /V případě, že se vyprávějící nezmíní o hasiči či psychosociálním krizovém pracovníkovi: Víte, že se v pomáhání angažoval také vyškolený hasič / člen KIPtýmu / starosta? Kdy to bylo? Co myslíte, že asi dělal?/ - Byla to podle Vás dobrá práce? V čem a díky čemu? /nebo jinak: Co z toho, co se dělo (co jste dělal Vy a co dělali ostatní) pro Vás bylo dobré? Udělal/i byste příště něco jinak nebo byste potřebovali, aby se něco dělo jinak?/ - Podle čeho hodnotíte – kdy si řeknete – že šlo o dobrou práci? - Co bylo cílem toho, co jste dělal? A jaký cíl své činnosti měli podle vás druzí? 122 Příloha č. 2: Informovaný souhlas (Informační list, Potvrzení o poučeném souhlasu) INFORMAČNÍ LIST Vážená paní, vážený pane, dovoluji si Vás oslovit s prosbou o spolupráci. Jsem studentkou druhého ročníku navazujícího magisterského studia Evangelické teologické fakulty Univerzity Karlovy. Studuji obor Křesťanská pastorační a humanitární práce. Téma mé diplomové práce je Spolupráce psychosociálních krizových pracovníků a hasičů. Výzkumná část této práce se bude odvíjet od rozhovorů s lidmi, kteří byli přímo či nepřímo zasaženi konkrétní událostí. Přínos výzkumu vnímám především v zachycení a ocenění dobré práce psychosociálních krizových pracovníků a hasičů při mimořádné události a dále v nastínění možností jejich spolupráce. Vybrala jsem si událost, při které jste byl/a právě i Vy přítomen/na. Ráda bych Vás touto formou požádala o osobní rozhovor a souhlas, že mohu následně takto získané informace využít pro zpracování do své diplomové práce. S daty bude zacházeno citlivě s důrazem na zachování anonymity (v případě, že si nebudete přát jinak – tedy např. uvést Vaše jméno). Účast ve výzkumu je dobrovolná. S tím souvisí Vaše možnost z výzkumu kdykoliv odstoupit. Rozhovor bude trvat maximálně hodinu a půl. Mělo by se jednat o jednorázový kontakt. Bude se odehrávat pouze mezi Vámi a mnou. Tématicky se budu doptávat na Vaši roli a úkol při této události, na cíl Vašeho pomáhání a očekávání, která máte od druhých. Z důvodu přesného zachycení Vašich sdělení Vás požádám, zdali bych ho mohla nahrávat na diktafon. Rozhovor poté přepíši do papírové podoby a nahraný záznam vymažu. Dále je potřeba společně domluvit, jakým způsobem bude provedena autorizace rozhovoru s Vámi. Po dohodě je možné Vaše výpovědi upravit či vymazat. Důležité je také naplánovat si, jak si budete přát seznámit se s výsledky tohoto výzkumu. Výzkum bude součástí mé diplomové práce, která by měla být dokončena zhruba v polovině tohoto roku. Zveřejnění diplomové práce proběhne ve spolupráci s Univerzitou Karlovou. Součástí tohoto informačního listu je potvrzení o poučeném souhlasu. V případě jakéhokoliv dotazu či přání se na mne, prosím, obraťte na níže uvedených kontaktech. Je současně také možné využít spojení s Evangelickou teologickou fakultou Univerzity Karlovy. Velmi si Vážím Vašeho času a ochoty. Děkuji. S úctou Iva Šímová Kontakty: 123 POTVRZENÍ O POUČENÉM SOUHLASU Potvrzuji, že jsem přečetl/a předchozí informace. Měl/a jsem možnost se ptát a každá otázka, kterou jsem položil/a, mi byla srozumitelně zodpovězena. Dobrovolně souhlasím s účastí v tomto výzkumu. Jméno účastníka: Podpis účastníka: Datum: Prohlášení výzkumníka, který s účastníkem probíral podmínky výzkumu a poučeného souhlasu: Poskytla jsem informační list budoucímu účastníkovi a ujistila jsem se, jak nejlépe dovedu, že účastník rozumí, jak budeme postupovat. Dohodli jsme se na těchto postupech: 1. 2. 3. Potvrzuji, že účastník měl příležitost se ptát a že všechny jím položené otázky o výzkumu jsem zodpověděla správně a korektně, jak nejlépe dovedu. Potvrzuji, že osoba nebyla ks ohlasu donucena a že souhlasila svobodně a dobrovolně. Tento formulář je vyhotoven ve dvou provedeních, kdy účastník a výzkumník obdrží každý po jednom výtisku. Jméno výzkumníka, který s účastníkem podmínky výzkumu a poučeného souhlasu probíral: Podpis výzkumníka, který s účastníkem podmínky výzkumu a poučeného souhlasu probíral: Datum: 124 Příloha č. 3: Vysvětlivky k přepisu rozhovorů tučně zvýrazněné písmo – tazatel normální (nezvýrazněné) písmo – respondent HZS … profesionální hasičský sbor, který v místě mimořádné události zasahoval Novákov … nahrazení názvu místa, dobrovolné jednotky, jména apod. … pauzy v hovoru psycholožka HZS … nahrazení jména psycholožky HZS 125 Příloha č. 4: Přepisy rozhovorů s respondenty výzkumu R1 – R4 PŘEPIS ROZHOVORU S PSYCHOLOŽKOU HZS R1 Když připomenu tuto událost, co se Vám vybaví? Co se mi vybaví … vzpomínám si, že to byl víkend. Že to byl víkend během dopoledne. Dále se mi vybaví, že mi volal kolega z týmu posttraumatické péče a že chtěl nějakou konzultaci. Informoval mě o tom, u jaké události zasahují, a chtěl po mě takovou základní konzultaci, což se stává docela často. Je to moje domluva s týmem posttraumatické péče, že když budou u nějaké události, tak si vždycky zavoláme, nějak si to shrneme, co a jak dál a domluvíme se, jestli u té události budou oni sami nebo jestli třeba vyjedu já na místo té události. Takže tohle to se mi asi tak vybavilo. V jaké fázi toho neštěstí to bylo? Po jaké době Vám volal? Já si myslím, že to bylo v době, když už v podstatě takové ty technické práce byly hotové. Vycházíme z toho, že ten hasič, který byl členem posttraumatického týmu, měl čas volat. Jinak by tam musel řešit takové ty praktické věci – ty jsou vždycky prioritní. Vždycky musí nejdřív pořešit zásah z toho technického hlediska a potom řešit ty další, jakoby nadstavbové, věci. Takže to už určitě bylo v době, kdy byl požár uhašený, kdy probíhaly likvidační nebo zabezpečovací práce a teď se najednou objevila ta potřeba nebo ta skutečnost, že na místě jsou lidé, kteří mají nějaké potřeby další. O potřebách zasažených jste se dozvěděla jak? Přicházel s nimi ten vyškolený hasič nebo vy sama jste po nich pátrala? Myslím si, že ten hasič s nimi přicházel sám, protože na tom místě byl, věděl kdo tam je, jaká je rodinná situace. Znal ty podmínky, s těmi lidmi také mluvil. Zmapoval si tedy nějaké základní věci… Určitě se nějak doplňujeme já se doptávám, ale to hlavní přicházelo od něj. Jsou na tohle vyškolení, takže si myslím, že dokázal ty základní potřeby poznat. Co jste mu doporučovala při té konzultaci? To, co mi přijde jako důležité - aby našli v okolí člověka někoho, komu ho můžou předat. Někoho, kdo si tu rodinu může převzít. Případně, jestli jsou tam sousedé. Myslím, že jsme se také bavili, jestli by bylo vhodné zapojit starostu. Asi jsem se ptala na to, co jsou v této chvíli takové ty základní potřeby. Čili pokud já vedu rozhovor s kolegou posttraumatické péče, tak mám vždycky na mysli, že on tam odtud bude muset v nějakém momentě odejít. Tu událost tudíž musí zabezpečit i sám pro sebe tak, aby si mohl s klidným svědomím sbalit 126 věci a mohl odjet. Předat ty lidi dál nebo alespoň je minimálně nasměrovat na nějakou další cestu, zabezpečit je v tomto směru. Takže takto nějak jsme se domlouvali. Vždycky tam současně padá také nabídka, že je tady tým dobrovolníků. Pokud by byl nějaký zájem, aby to nabízeli, aby předali kontakty – buď na mě (pokud by byl požadavek na setkání s psychologem), nebo přímo na koordinátora KIP týmu. S tímto vyškoleným hasičem jste vedla pouze jednu konzultaci a tím to pro Vás skončilo? Nevím, jestli jednu nebo dvě. Nedokážu říct, kolik to bylo konzultací. Jestli si dobře vybavuji, tak mám pocit, že jsme se bavili o tom, že těm lidem vůbec nic nezůstalo a jedna z těch potřeb bylo i nějaké oblečení, nějaké ošacení. Vzpomínám si ještě, že jsem potom sháněla nějaké další možnosti, jak to oblečení zabezpečit. Vím, že to byla sobota, že to byl ten víkend, a tak jsme si říkali „jo, to bude asi problém teď někoho sehnat a nějak to zabezpečit“. Jakým způsobem jste ho nakonec zabezpečila? Sháněla jsem kontakty různě po svých známých. Podařilo se mi nakontaktovat se na pracovníka z Naděje a s ním to domlouvat dál. Vůbec si nejsem jistá, jestli to proběhlo hned v tu sobotu, ale myslím si, že ne - že to potom proběhlo až dál. Současně jsem podávala informace do místního KIP týmu, že máme takovou událost a aby se připravili, že možná bude potřeba něco takového řešit. Další telefonát byl tedy potom na koordinátorku a ona pak rozesílala cestou, kterou mají v tom týmu nastavenou, kontakty dál, aby se přihlásil někdo, kdo by měl zájem se do té události zapojit. V jaké roli jste byla Vy? Moc nevím, jak bych jí popsala… možná je to asi koordinační role člověka, který je podporou pro kolegu z týmu posttraumatické péče a který provede přemostění z akutní fáze do té střednědobé až dlouhodobé. Určitě to mohlo být tak, že člověk z toho posttraumatického týmu mohl volat přímo tomu koordinátorovi. Ale znovu říkám, že máme domluvené, že oni sami tu potřebu cítí, chtějí se mnou něco zkonzultovat, takže můžou volat kdykoliv – v podstatě ve dne v noci, když jsou u nějaké události. Možná jde i o ujištění pro toho člověka, že ty věci dělá správně a podpora pro něj. Společně s ním si srovnat všechny věci, co není možné, co by se dalo ještě udělat a nějak mu pomoci, aby z té události mohl odjet. Předání těch informací někam dál. Byla jste tam profesně jako hasička nebo členka dobrovolnického KIP týmu? Já nejsem členem KIP týmu, ani koordinátorem. Já jsem hasičský psycholog a ve vztahu k týmu posttraumatické péče plním koordinační roli. To je mojí 127 povinností. Ta koordinace dle mého názoru spočívá také v tom - ne kde nás bude víc u jedné události a já to tam budu koordinovat, ale třeba i v tom, že poskytuju kolegům z týmu posttraumatické péče nějakou podporu a pomoc pro tu akutní fázi. … Držím si roli psycholožky hasičů, ale spolupracuji na obě strany. S tím, že jde o nějakou vzájemnou spolupráci. V týmu posttraumatické péče je moje role koordinační. Ta je přímo nastavená naší vnitřní legislativou. Víte o tom, že byl ten vyškolený hasič současně i velitelem zásahu? Ano. Jak si myslíte, že to zvládal? To je poměrně častý problém. Souvisí to s tím, že posttraumatická péče je jakousi třešinkou na dortu, dalo by se říct. Ať je to hasič, ať je to velitel zásahu, oni na to místo zásahu dojedou v nějakém počtu a musí zejména zvládnout tu událost – musí především zachránit životy, zdraví, majetek – to je jejich prioritní úkol. Takže i kdyby to nebyl velitel zásahu, kdyby to byl jenom „řadový hasič“, tak by musel dělat ty povinnosti, které se váží k této pozici. Stejně tak velitel musí dělat ty své povinnosti, které se váží k jeho roli. Samozřejmě je to pro něj složitější, protože jako velitel má celou řadu dalších povinností a odpovědností než jako řadový hasič. Na druhou stranu jako velitel má i možnost určitého nadhledu nebo odstupu a může například posoudit tu potřebnost. Takže to má samozřejmě pro něj výhody i nevýhody. Když se vrátíme k tomu veliteli nebo „řadovému hasiči“. Co si myslíte, že je jeho úkolem? Co by on měl dělat? Zmínila jste zabezpečit životy, zdraví, majetek, … To je jeho prioritní úkol, že. To je to, co musí v každém případě. Když tam přijede, tak musí zachránit životy, zdraví, majetek. Musí zabezpečit místo toho zásahu. Musí to místo nějakým způsobem předat dál. To je tedy ta jeho hasičská část. Co se týče té posttraumatické péče, pokud jde o podporu zasaženým lidem, tak tam především by měl být schopen poskytnout první psychickou pomoc, pokud na to tedy má podmínky. Navíc jako velitel zásahu, pokud ví, že to sám nezvládne, tak si může povolat někoho jiného, někoho dalšího k sobě. Takže i v tomto případě to on nemusel zvládnout všechno sám. Pokud by viděl, že ta potřeba je větší, širší, že je tam více zasažených lidí, tak si může přes operační středisko povolat další členy posttraumatického týmu. Já od něj očekávám (tak se je také snažím vzdělávat), když není potřeba první psychické pomoci, aby si s těmi lidmi popovídali a nabídli jim třeba i to, že jsou tady dobrovolníci a že může existovat nějaká další pomoc, pokud oni budou chtít. To znamená předat nějakou informaci nejenom o tom, že do toho vyhořelého domu teď nemůžou jít a že nyní budou probíhat nějaké další procesy, ale i o tom, že mají možnost využít také nějaké další psychosociální 128 podpory. Očekávám tedy alespoň předání té informace, toho kontaktu. Dále očekávám, že zareagují na tu situaci podle potřeb lidí. Pokud není potřeba poskytovat první psychickou pomoc, tak jí samozřejmě neposkytují. Pokud ti lidé řeknou, že je všechno v pořádku, že nic nepotřebují, tak je všechno v pohodě, nic nepotřebují. Ale očekávám, že se třeba zeptají, jestli pro ně nemůžou něco udělat i v téhle oblasti a že jim řeknou „máme tady skupinu dobrovolníku, kteří v případě, že vy byste chtěli, že by byla nějaká potřeba, tak zareagují – jenom abyste to věděli“. Hlavně tu pomoc nevnucovat, jakoby nevstupovat do toho násilně, ale minimálně alespoň tuto informaci předat. Je právě v tomhle rozdíl u vyškoleného hasiče od nevyškoleného, že např. předají tyto informace? Asi by je vyškolený hasič předával líp než ten nevyškolený, který vůbec nic neví. Který třeba neslyšel o tom, že existují KIP týmy, nějací dobrovolníci nebo neziskové organizace. Ten rozdíl je v tom, že vyškolený hasič si „troufne“ jakoby za těmi lidmi jít a mluvit s nimi i o takových věcech. Avšak ne každý si troufne, ne každý je na to nastavený. Někomu třeba vadí, když vidí člověka, který je zničený, který tam pláče. Nemá v sobě sílu nebo odvahu za ním jít a začít s ním mluvit. Od toho vyškoleného hasiče očekávám, že tuhle dovednost, tuhle kompetenci a odvahu mít bude. Že tedy toho člověka osloví nebo se zeptá, jestli může něco udělat v rámci svých možností, které má. To znamená nabídnout třeba ten kontakt, zprostředkovat kontakt na dobrovolníky nebo si s ním o tom popovídat v kontextu například první psychické pomoci. To znamená upozornit ho na další důležité věci, zkontaktovat třeba starostu, zapojit víc komunitu, sledovat místní zdroje. Právě na tohle je proškolený, tohle umí. Ten neproškolený hasič to možná umí jakoby přirozeně, lidsky. Vyškolený hasič je vybaven víc těmi informacemi. Vy jste mluvila o tom, že jste zvažovali nakontaktovat také starostu. Vzpomenete si ještě z jakého důvodu? Myslím si, že jsme o tom přemýšleli z toho úhlu pohledu, že neměli kam jít. Hledalo se ubytování. Ale teď si úplně přesně nevybavím, jestli měli nějaké příbuzné, ale mám pocit, že nějakou dobu bydleli u sousedky naproti. Takže z tohoto úhlu pohledu - jestli by nebyla možnost, v rámci obce, zajistit nějaké ubytování nebo nějaké základní praktické věci. Víte, jestli se to nakonec podařilo nebo nepodařilo? Myslím si, jestli dokonce na místě té událost nakonec ten starosta nebyl … Nevím, jestli Vám to neříkal ten hasič, velitel … Ono to tak většinou bývá, když je to malá obec nebo vesnice, že se tam většinou ten starosta sám zastaví a že se tam sám přirozeně angažuje. Není to o tom, že bychom ho museli nějak 129 nutit. Většinou je opravdu ta zkušenost taková, že ti lidé sami přirozeně fungují. Teď se přesuneme ke členu KIP týmu. Ten podle Vás mohl nabídnout co? Tam je zase otázka potřeb, které se můžou měnit v čase. V tu chvíli, kdy jsme spolu mluvili v tu sobotu, tak ty potřeby, které mi sděloval proškolený hasič, tak se týkaly spíše těch praktických věcí. Ty potřeby se však samozřejmě mohly vyvíjet v čase. Člen KIP týmu, se vždy po příjezdu ptá na to, „co v tuhle chvíli pro Vás mohu udělat, co byste teď potřeboval, o čem bychom spolu mohli mluvit, v čem bychom se mohli nějakým způsobem posunout dál“. On tam nejde s nějakým konkrétním návrhem „teď budeme dělat tohle, tohle, tohle“, ale naopak on musí zjistit, jak se ta situace změnila a často se opravdu stává, že si zavolají druhý, třetí den a rodina řekne „je to v pohodě, oni přijeli příbuzní, my to teď zvládáme sami“ – což je ta nejlepší varianta. Takže člen KIP týmu si musí vždycky zjistit, co je teď v tuhle chvíli důležité. Máme takové letáky nebo postupy, kde mají tyhle věci zdůrazněné: aby se ptali na to, co to teď v tuhle chvíli ten člověk potřebuje, co je jeho potřeba a na tom se domlouvali dál. Takže jeho úkolem je doprovázet lidi po delší dobu od té události? Pokud ta potřeba taková je…Tady si myslím, že to bylo pouze o tom, že společně jeli do té Naděje. Vybírali si tam nějaké oblečení a pak měli nějaký telefonický kontakt … a tím to bylo vyřešené. Skutečně záleží na potřebě těch lidí, co by od dobrovolníka v tuto chvíli chtěli. Co všechno může člen KIP týmu nabídnout? Nabídka dobrovolníků je pestrá tak, jako je pestrý ten tým. Můžou nabídnout praktickou pomoc – třeba jako v tomto případě tam s tím člověkem zajet, pokud jde například o staršího člověka. Nebo ho doprovodit na úřady, pokud to potřebuje. Nebo s ním řešit nějaké věci ohledně zařizování pohřbu a takových praktických věcí, které si ten zasažený člověk nedokáže zařídit sám nebo mu je nedokáže nabídnout jeho přirozené prostředí. Můžou nabídnout rozhovor, můžou nabídnout nějaké dlouhodobější provázení. Třeba jedna událost… ta byla taková netypická, protože u ní nebyli hasiči. Probíhá už tři čtvrtě roku, kde ty potřeby člověk (nebo lidí) se měnily od těch praktických (organizace pohřbu, jakým způsobem máme říct svým dětem, že jim zemřel tatínek) až po potřeby duchovní (nyní rozhovory s duchovním, s kaplanem). Přesunulo se to až do roviny existenciálních otázek. Takže opravdu záleží na těch lidech. Ta nabídka je pestrá, protože v tom týmu máme ekonoma, terapeuta, kaplana, člověka, který je schopný zajišťovat tyto praktické věci – takže záleží na potřebě zasažených lidí. 130 Kde je podle Vás hranice mezi tím, co může udělat vyškolený hasič – nebo co nemůže, a kde už je prostor pro člena KIP týmu? Hasič je omezený tím, že je na místě události po dobu zásahu. To znamená, že on se musí vrátit zpátky na základnu. Je fakt, že se tam dokáže zdržet déle a s těmi lidmi ještě mluvit, kdy už v podstatě ta technická část zásahu neprobíhá, ale nemůže tam s nimi být celé odpoledne. Musí jít zpátky na základnu. To je tedy jeho omezení. On je pouze pro tu prvotní akutní fázi. Proto, aby ošetřil akutní stresovou reakci, poskytl první psychickou pomoc, dal nějaké další kontakty, předal toho člověka – to je jedno jestli sousedovi, starostovi. Aby předal toho člověka dál, neměl by ho nechat například na ulici samotného … A pak musí odjet. V tu chvíli je to samozřejmě i na tom zasaženém člověku, zdali dobrovolníka nějak dál osloví, nakontaktuje, ale v tuto chvíli to pro hasiče končí. Nemůže tam už potom jezdit dál nebo se tomu člověku dál věnovat … I když oni by rádi - je samozřejmě zajímá, jak ty příběhy dopadají … Ale ta jejich činnost je dána zásahem nebo spíš dobou trvání toho zásahu. Nejsou proškolovaní pro dlouhodobou nebo střednědobou podporu. Zajímá je to z toho lidského hlediska. Ale jsou skutečně vedeni pouze pro tu akutní fázi – tady a teď. „Co pro Vás můžeme teď udělat, jak to teď můžeme zvládnout, abyste mohl …“, taková ta nejbližší budoucnost „ kam teď půjdete, koho teď můžeme zavolat, co teď uděláme, kde teď budete spát… “. Cílem činnosti vyškoleného hasiče je co? Cílem je, v případě potřeby, člověku poskytnout první psychickou pomoc a předat ho. Předat toho člověka, pokud je zase ta potřeba, do nějaké další péče. Znovu opakuji – řídí se to pouze podle té potřeby. Řada lidí je v pohodě, sama si zavolá svým příbuzným, známým … Vůbec nepotřebují s hasičem mluvit. Ale pokud vidí zasaženého člověka, který tu situaci těžko nese a že se v ní třeba nedokáže zorientovat, tak mu pomoci překonat ty první okamžiky poté události tak, aby mohl tu událost řešit dál. Vyškolený hasič neřeší tu událost, ale pomáhá mu překonat ten první nápor, ten první nával. Pokud bychom pojmenovaly Váš cíl. Jak by zněl? Mým cílem bylo udělat to přemostění … Mým cílem je zareagovat na nějakou potřebu hasiče. Jestliže on zavolá a chce konzultovat, tak mu poskytnout pokud možno co nejlepší konzultaci. Na danou situaci, kdy já tam nejedu, nebudu tam s ním, tak aby on měl to, co potřebuje. Někdy se v tom potřebuje nějak zorientovat, nějak si to srovnat … Takže mým cílem je podpořit svého proškoleného hasiče, aby se u té události cítil dobře v tom, co tam dělá, připomenout kroky první psychické pomoci. Aby to pro něj bylo pohodové. Další moje cíle vycházejí z daných potřeb. V tuto chvíli bylo mým cílem předat informaci o této události koordinátorce KIP týmu. 131 Myslíte si, že to byla ukázka dobré praxe? Z Vašeho pohledu, z Vašich zkušeností… Vždycky by se ty věci asi daly dělat lépe. Přemýšlím, co by se tady dalo dělat líp … Z mého úhlu pohledu, tak jak je tady u nás v kraji ten systém nastavený, tak ve své podstatě ano. Ten vyškolený hasič zmapoval nějaké potřeby. Všimnul si toho, že ti lidé tam něco potřebují. Kontaktoval mě, nějakým způsobem na to zareagoval. Vůbec že o to projevil zájem z toho lidského hlediska, což také nemusí být vždycky tím pravidlem. Současně zasaženým něco nabídl … Je otázka, kdyby to nenabídl, jestli by ta komunikace fungovala sama přirozeně – to je možné. To nedokážu posoudit. Podařilo se předat kontakt do KIP týmu a zafungovalo to dál. Takže pro mě to bylo o tom, že se tady podpora lidem dostala od akutní fáze až po tu další. Z pohledu systémového nastavení si myslím, že je to ukázka dobré praxe. Jestli by se ten rozhovor dal vést nějak jinak, jestli by se dalo v té chvíli udělat něco jiného … třeba jinak pracovat s tou komunitou a nějak jinak to směřovat – to je možné. Pořád se tím všichni učíme. Nebyla jsem tam, tak se mi to těžko posuzuje. Z pohledu, jak si myslím, že by ten systém mohl fungovat, tak se domnívám, že ano. Jste spokojená s vývojem také z pohledu své pozice, který jste sledovala jakoby z povzdálí? Třeba komunikace s dalšími lidmi (jako třeba kontakt s Nadějí, koordinátorkou KIP týmu) … Mezi námi je spolupráce velmi dobrá. Třecí plochy tam nejsou v podstatě žádné. Díky Vašim otázkám dokola přemýšlím, jestli by se to třeba dalo udělat nějak jinak … Nevím. My ten systém máme nastavený skutečně takto. Hasiči vědí, že jsou tam pro akutní fázi a že fungují dobrovolníci, kteří mohou také předávat dál. Takže toto také nějakým způsobem zafungovalo. Možná to mohlo fungovat jakoby přímo beze mě… Ale každá ta událost je jiná a každý člověk se z ní poučí. V tom základním rámci, podle našeho nastavení, to myslím zafungovalo. Já jsem k té události nemusela, což je fajn. To znamená, že ten vyškolený hasič to na místě události zvládl, předal zasažené do další péče, takže pro mě jakoby žádná starost. Jestli jsme do toho museli vstoupit nebo nemuseli – to je vždycky otázka. Můžete tu pomoc a spolupráci někde vyhodnocovat? Společně? S těmi hasiči máme pravidelné odborné přípravy, kde vždycky probíráme kazuistiky. Oni si je přinesou a vždy je nějakým způsobem hodnotíme. Rozebíráme ty události. Jinak samozřejmě vědí, že pokud by ta událost pro ně byla nějak zatěžující, což tedy tato zrovna nebyla, takže můžou zavolat - že bychom se domluvili třeba i na individuální konzultaci. Stejně tak s těmi dobrovolníky probíhají setkání, kde se události probírají. Vždycky je vyhodnotíme, vždycky se jim snažíme věnovat. Asi to neprobíhá podle 132 Standardů psychosociální pomoci, kdy by se měly dělat průběžný schůzky. Ta praxe to moc nedovoluje. Z časového hlediska to není možné. Ale máme to v hlavě, že by to tak mělo probíhat. Víme o tom, že je potřeba se před událostí nějak domluvit - někdy je to telefonicky, někdy se to podaří osobně. Jak dlouho jste hasičskou psycholožkou? Jsem u hasičů třetím rokem. Tři roky mám za sebou, takže nyní začínám čtvrtý rok. S KIP týmem spolupracujete jak dlouho? Ve své podstatě od začátku, když jsem nastoupila. Celé to území, které mám na starosti, je veliké. Úkoly se na mě valily, tak jsem rychle pochopila, že to sama nezvládnu a začala jsem hledat nějaký opěrný body, nějaké zdroje. Asi od roku 2009/2010 spolu spolupracujeme s Adrou. Děkuji Vám za rozhovor. 133 PŘEPIS ROZHOVORU SE STAROSTOU OBCE R2 Na co si vzpomenete, když jsem zmínila tuto událost, která se stala ve Vaší obci? Vzpomínám si velmi dobře, že když tato událost začala, byl jsem zrovna nakupovat v nákupním středisku. Protože jsem starosta obce, tak mi vždy chodí na mobil jakýkoliv výjezd hasičů tady a v blízkém okolí, takže i tahle zpráva mi samozřejmě přišla na mobil. Několik minut na to mi volal velitel hasičů, že došlo k velkému požáru, který (shodou nešťastných okolností foukal poměrně silný vítr), bleskurychle dům zlikvidoval – byla to montovaná stavba s žulovou podezdívkou, se zvýšeným přízemím. Šlo o stavbu typu okál. Takže jsem tam hned jel. Samozřejmě, když jsem přijel na místo, mohl jsem zjišťovat pouze informace, které mi hasiči předávají – tzn., že pán byl poměrně vážně popálený, protože se snažil zachránit nějaké věci, mj. je to sběratel historických motorek, takže se odvážil jít do toho hořícího domu, do garáže. Utrpěl nějaké popáleniny. Hasiči, protože věděli, že pro něj mají obrovskou cenu právě ty motorky (ty měl doma v garáži), tak se vydali v dýchacích přístrojích mj. právě i pro tyto věci. Spoustu jich vytáhli na zahradu, takže když jsem přišel na to místo, tak ty motorky tam byly přikryté pod plachtou a pán byl v nemocnici. Paní byla naproti přes silnici u sousedů, což jsou rodinní přátelé, kteří se jí okamžitě ujali. Nabídli jí přístřeší, nabídli jí nějakou pomoc, protože z toho domu skutečně nezbylo vůbec nic. V těchto chvílích si člověk vždycky uvědomí, o co všechno oni přijdou. To nejsou samozřejmě jenom věci movité jako takové, ale jsou to fotografie, jakékoliv věci, který se vztahují k jejich životu. Protože to byli starší lidé, tak vlastně všechny vzpomínky vzaly za své – nahrávky, videokazety, atd. Jako první jsem se zeptal, jestli je na tom ta paní psychicky dobře, abych jí mohl navštívit. Ujišťovali mě, že ano. První co bylo, tak jsem samozřejmě nabízel pomoc – peněžitou částku, jednorázovou rychlou akci, finanční nevratnou půjčku nebo resp. dar. Potom jsem okamžitě obtelefonoval všechny zastupitele a řekli jsme, že uspořádáme sbírku. Myslím, že tohle bylo zrovna o víkendu, takže hned v pondělí jsme svolali mimořádné zastupitelstvo, schválili jsme zřízení sbírky. Tady je administrativa bohužel taková, že to musí schválit zastupitelstvo, dále požádat krajský úřad a ten to musí také schválit. Žádali jsme, aby to bylo ve zrychleném režimu. Do konce týdne bylo možné legálně zřídit finanční sbírky. Věcná sbírka trvala už od toho víkendu, kdy se to stalo… Co to znamená, věcná sbírka? Ty lidi, co se to dozvěděli, tak začali nosit oblečení. Většinou svrchní prádlo, protože věděli, že pani nezbylo skutečně téměř nic, tak aby měla něco na sebe. Dokonce se objevovala věcná pomoc i ve smyslu nějakého pití, 134 balených vod atd. Byla tam nabídka, jestli paní nechce obstarat nákup, který by samozřejmě nemusela platit. Musím říct, že solidarita mě tady vždycky překvapí. Pohybujeme se už poměrně blízko Praze, člověk by řekl, že tady každý svým způsobem za sebou zavře dveře na své zahrádce. Ale jakmile se stane taková tragédie, tak naštěstí ta solidarita mezi nimi pořád je, že i bez výzev oni sami volají na hasiče nebo k nám na úřad, jak by mohli pomoci. My jsme potom samozřejmě rádi, když tuto věc můžeme vzít a předat, že není jenom od nás, ale že i ti ostatní lidé soucítí. Samozřejmě ty chvíle jsou potom dojemné, je to určitě nějakým způsobem emočně vypjaté, zejména při těch osobních setkáních. Na druhou stranu, je dobře, že se to děje. Kdyby člověk neměl co nabídnout, tak tam asi ani nejde. Takhle můžu říct, že jsem i trošku pyšný na obec, že se vždycky dokáže dát dohromady a těm lidem pomoct. Protože to není jediný případ. Rok předtím – skoro na rok přesně – se stal podobný případ, podobný typ domu. Shodou okolností to byla tehdy truhlárna, ten pán dopadl taky velice špatně, protože se snažil zachraňovat pro změnu auto, které měl v těsné blízkosti toho domu. Skončil s hodně vážnými popáleninami. Přijel pro něj vrtulník. Paní se pochopitelně zhroutila. Musela být v péči lékařů, objevila se tady až někdy po měsíci. Vůbec nechtěla vidět to spáleniště, nechtěla se jít do těch končin ani podívat. Pobývala tady u dcery, u známých. Dneska už je to všechno snad v pořádku. Pán se zase hádá na veřejných schůzích, takže je všechno tak, jak to má být. To, co jsem teď zmínil, tak si myslím, že by to na té obci mělo tak vypadat - dělat tu obec s tou obcí, že lidi k sobě dokážou aspoň trošičku soucítit. My to, co děláme na obci, považujeme určitým způsobem za svoji povinnost. Jsme tady pro lidi, takže se jim snažíme pomoct, jak to jen trošku jde… Co to je konkrétně? Za prvé to bylo zřízení té sbírky. Potom na řádném zasedání zastupitelstva byla schválena ještě jedna pomoc – kromě té bleskové - obec schválila dvacet pět nebo dvacet tisíc jako mimořádný příspěvek, dar obce této postižené rodině. To sice ve chvíli, kdy jim shoří dům za více než milion korun, je částka spíše symbolická. Ale v té chvíli to pomůže. Samozřejmě se zajímáme i o to, jestli byl dům pojištěn. Jestli mají nějakým způsobem zajištěné plnění od pojišťoven nebo jestli tahle šance tam alespoň je. Pokud ano, v obou dvou případech se snažíme i s těmi pojišťovnami se zkontaktovat a vysvětlit jim, že paní například aktuálně nemůže, protože se děje to a to. Takže jsme s těmi pojišťovnami v kontaktu, děláme prostředníky. Když je šance, že se ta mimořádná částka vyplatí, tak obesíláme tady různé místní podnikatele, kteří pracují ve stavebnictví, jestli by dokázali udělat nějakou cenu, ve které by zohlednili, že tu rodinu potkalo neštěstí. To se taky daří. Ale tady v tomto konkrétním případě, o kterém mluvíme, se stalo to, že ti manželé už byli starší. Ten pán po pobytu v nemocnici, který mu moc nepřidal, už neměl chuť jakoby 135 začínat znova. Takže se rozhodli tady to spáleniště prodat a pořídit si někde byt. Přiznám se, že jak jezdím okolo toho spáleniště, tak vidím, že to k prodeji není. Rodina bydlí někde v pronájmu úplně mimo naši obec. Dostali jsme počátkem roku dopis od paní, která nám poděkovala za pomoc, které se jí dostalo nejenom od nás, ale i od občanů. Ale že z toho důvodu, že se sem už nechtějí vrátit, tak nám tímto děkuje a loučí se s námi… To muselo být pro Vás milé … Určitě, já pak takový dopis vezmu na zastupitelstvo, kde ho přečtu. Máme tady místní dvouměsíčník, kde toto poděkování paní zveřejníme … Jsou to těžké osudy a věřím, že každou takovou pomoc lidé ocení. Dokud se v té situaci člověk neocitne, tak si ani nedokáže představit, co musejí prožívat. Mně to samotnému kolikrát nedává spát, protože se tváří v tvář setkávám přímo s neštěstím a vidím, jak to ty lidi poznamenalo. Na druhou stranu si říkáte, že někdo musí zůstat jakoby silný a ti lidé v tu chvíli fungují tak, že kam je postavíte, tak tam oni budou stát. Řeknete jim, ať popojdou o tři metry, oni popojdou o tři metry. Jsou jak loutky. To jsou ale ty první dny. Pak samozřejmě, když na ně to neštěstí asi dolehne plnou vahou, tak potom si myslím, že dokážou docenit i spoluúčast ostatních lidí. Musím říci, že jsem strašně rád, že zatím nás u požárů nepotkalo žádné větší neštěstí ve smyslu obětí na životech, protože pak je to samozřejmě o to větší bol, větší neštěstí. Co si myslíte, že se od Vás lidi očekávají jako od starosty? Já si myslím, že oni nečekali vůbec nic. V tu chvíli tam viděli hasiče. Jak říkám, ti lidé jsou v šoku a samozřejmě ve chvíli, kdy se tam objevím já, jako starosta, a začnu jim konkrétně nabízet nějakou formu pomoci, tak ze začátku koukají nevěřícně. Protože evidentně s něčím takovým nepočítali. Když řeknu „vydržte mi tady půl hodiny, nikam neutíkejte, já jsem schopný vám během půl hodiny přinést nějaké peníze, abyste měla alespoň do začátku … a nebojte se, pomůžeme vám“, tak ti lidé na vás koukají jako na zjevení. Pak se tam organizují věci, jako kdy dohodneme, že část zachráněných věcí se schová v hasičárně, část se může schovat na úřadě, aby oni měli jistotu, že aspoň to, co se zachránilo, že o to nepřijdou. Říkal jsem „vyřiďte pánovi, až za ním půjdete do nemocnice, že motorky jsme zachránili, jsou tady přikryté plachtou – budou v hasičárně“. Takže to jsou taková dobrá světýlka, která oni v tom neštěstí mají. Ale myslím si, že aby to bylo obráceně – aby oni čekali „tak kdy už se někdo konečně přijde z toho úřadu o nás postarat“, to ne. To se možná děje u katastrof většího rozměru, jako jsou třeba povodně, tak tam se tak nějak očekává, že se postará obec. Ale u toho individuálního neštěstí (když to nazvu takto), tak tam ne. Možná by k tomu dospěli dříve nebo později, třeba do týdne by jim bylo divné, že by se nikdo neozval. Ale myslím si, že taková situace nemůže nikdy nastat. My v první chvíli okamžitě jdeme a těm lidem se 136 snažíme pomáhat a snažíme se s nimi tu situaci řešit. Nebyly to jenom tyhle dva velké požáry, byla to spousta drobných požárů, chat. Vždycky jsme tam byli první a ptali jsme se, jestli nemůžeme s něčím pomoct. Tady v tom případě to bylo naprosto automatické, vůbec nikdo nepřemýšlel. Jediné, nad čím se v tu chvíli dalo přemýšlet, jak to co nejvíce urychlit, jak co nejdříve pomoct. Jak jste vnímal spolupráci s hasiči? U nás ti hasiči jsou perfektní. Shodou okolností i s Novákovem máme dobrou zkušenost, jsou blízko. Protože se tady často pořádají různé hasičské soutěže, tak se vídáme několikrát do roka. Známe se. Ti hasiči jsou místní kluci, kteří mají se všemi těmi lidmi osobní vztahy, potkávají se na pivu v hospodě, potkávají se na místních sportovních utkáních atd. Může to při tom neštěstí hrát určitou roli. Teď to řeknu trochu familiárně – Fanda tu paní chytne kolem ramen a řekne „Janičko, pojďte tady….“, protože se znají. Samozřejmě profesionální hasiči se umí chovat k těm lidem tak, jak je potřeba. Ale ten lidský rozměr je spíše u těch dobrovolných hasičů na vesnici, kde se všichni známe. Co by podle Vás měli dělat hasiči, aby splnili svůj úkol? V tomto případě jejich úkolem bylo, aby se požár nerozšířil na okolní domy, na sousední pozemky. A dále s ohledem na svoje zdraví zachránit z toho domu to, co se dá. Nikdy se tam ale nemůžou zachraňovat věci, hmotný majetek, na úkor ohrožení života. To se snažíme těm klukům říkat na různých školeních apod. Já to trochu chápu. Chlapi jsou prostě chlapi. Ve chvíli, kdy si navlékne uniformu a jede s těmi majáky, tak adrenalin stoupne. V tu chvíli má pocit, že zvládne všechno. Byl jsem svědkem, že kluk, který měl podvrknutý kotník, měl být v klidu doma, ale jemu to nedalo a jel s tou posádkou. Ti kluci vešli do domu, kde spadl kus trámu, schodiště nebo střechy, a on v tu chvíli (jak v americkém filmu) na sebe navlékl helmu, vběhl tam za nimi a nebyla síla, která by ho zastavila. Dostal na místě samozřejmě pokárání od velitele zásahu, protože šlo především o jeho ohrožení. Ale takto to funguje. Ti kluci jsou opravdu stateční. Člověk k tomu musí mít nějaké buňky, nemůže to dělat každý. Kdo se bojí ohně nebo uzavřených prostor, tak to dělat nemůže. Ale můj obdiv mají. Kdykoliv jsme byli u těžšího zásahu, tak si nijak nezadali s těmi profesionály. Naopak ti profesionálové je museli mírnit, brzdit, aby nechodili do míst, která oni považovali za natolik nebezpečná. Jednotka dobrovolných hasičů není pro tak těžký úkol vycvičená. Já o nich mohu mluvit pouze pozitivně. Nevidím nic, co by se jim mělo vytknout. Víte, že u těch profesionálních hasičů byl i vyškolený hasič v posttraumatické péči, který se měl věnovat zasaženým lidem? 137 O tom vím, ale nezaznamenal jsem ho, nebo mě alespoň nikdy nekontaktoval. Nikdo neřekl „takového člověka tady máme, kdybyste potřebovali, pojďte nás tam nějak uvést…“, anebo naopak „ já jsem ten specialista, takto jsem u té paní pochodil“, nebo něco podobného. S tím jsem se tedy ještě nesetkal. S velitelem zásahu jste měl možnost mluvit? Ne, myslím, že ne. Jak jsem přijel z toho nákupního střediska, tak na místě byli pouze místní hasiči, kteří zajišťovali už pouze spáleniště. Paní byla v té době u sousedů, pán v nemocnici. Přijel jsem ve chvíli, kdy na místě zůstala pouze místní jednotka. Kdo Vás tedy kontaktoval jako první? Mně volal náš velitel dobrovolných hasičů. Velitel naší jednotky je přímo podřízen mě. Ta sms, která mi v první chvíli přišla, je na třech řádkách a velice těžko se identifikuje, v jakém rozsahu ten požár je. Objeví se hláška: požár rodinného domu, ulice, hoří pod střechou. Navíc je to tam bez čárek, háčků. Takže se v první chvíli nedá odvodit, co to je. Teprve ve chvíli, kdy vám zavolá někdo od hasičů a přesně vám popíše, o co jde, tak najednou zjistíte, jak je to vážné – kde je pán, kde je paní. Seberete se a jedete tam. Jinak k těm požárům takového typu – hořela králíkárna, pán vypaloval trávu, chytla mu od toho garáž - tam nemá cenu asi ani jezdit, nechám si pouze podat zprávu. Ale jakmile jsou tam domy, majetek většího rozsahu a účast lidí, tak považuji za automatické se odkudkoliv sebrat, když jsem v dosahu a jet na místo události. Říkal jste, že máte povědomí o tom, že zde byl i vyškolený hasič. Máte představu o jeho úkolu? Předpokládám, že jeho úkolem bude pomoci poškozeným ze šoku a od toho, aby se nestalo ještě větší neštěstí. Šok může přivodit i nějaké zdravotní problémy. Zvlášť u starších lidí, kteří mohou mít slabší srdce, nebo je může potkat jakákoliv příhoda. Jejich základním úkolem je asi udržet lidi v klidu. Domnívám se, že jsou vyškoleni na to, aby na těch lidech poznali příznaky nastupujícího šoku, snažili se je zmírnit nebo povolat zdravotníka, který by potom v té chvíli dokázal podat tišící prostředky, protože to se domnívám, že hasič dělat nemůže. Víte o tom, že v případu se angažoval další člověk, dobrovolný pomáhající od Adry? Ne, to vůbec nevíme. Víte, člověk jde za těmi lidmi s nabídkou pomoci, ale nechodí tam ob den. Já jsem věděl, kde bydlí. Měl jsem kontakt na paní, u které byli ubytovaní. Když jsem s ní mluvil, tak jsem se jí ptal, jak je na tom ta paní (pozn. zasažená) a říkala, že vše v pořádku. Já na to, že přijdu a přinesu 138 zase nějaké věci. Na druhou stranu se bojíme toho opačného efektu, aby člověk v zasažených lidech nezpůsobil dojem, že to jejich neštěstí je tak strašně veliké. Míru je těžké určit. Byl jsem jí navštívit třikrát, čtyřikrát…více asi určitě ne. Ne, že by se člověk bál tam chodit, ale když pak k někomu chodíte častěji, tak začínáte ztrácet přehled o tom, jestli v tom předešlém případě neštěstí jste tam nebyl méně krát. Nechci tam navíc chodit s prázdnýma rukama, jenom toho člověka poplácat po zádech „jak to jde“. Mám pocit, že poslední kontakt s touto paní jsem měl ve chvíli, kdy ta sbírka skončila - asi po měsíci. Přímo zde na obci jsme jí předávali výtěžek z finanční sbírky. Když se zeptáte „můžeme vám ještě s něčím pomoci?“, reakce paní „ ne, vy jste toho pro mě udělali už i tak moc“, tak potom má člověk svůj vnitřní blok, aby už někam nevstupoval přes míru. Vnímáte, že to byla dobrá práce? Určitě. Mohu zopakovat, že jsem pyšný na náš hasičský sbor, na zastupitele, kteří se dokázali rychle zorganizovat a uspořádat zasedání v co nejbližším možném termínu, abychom mohli odhlasovat důležité věci. Myslím si za náš úřad, že jsme se s tím problémem také vypořádali docela dobře. Teď nastává otázka, jestli by se nedalo uvolnit více peněz. Na druhou stranu však než o výši jde o to gesto. Když vidíte, jak ty peníze přibývají na účet, který obec musela zřídit, tak je to příjemný pocit – že se člověk nemusí stydět. Asi by to bylo hloupé, kdyby tam člověk přišel s tím, že se vybralo padesát korun. Když jsou to řády k deseti tisícům, tak je to potom příjemnější. Dokážete časově určit, kdy skončila Vaše intervence? Předali jsme ten finanční dar, pak jsme se paní znovu zeptali, jestli s něčím nepotřebuje pomoci – ona, že ne. Pak nám přišel první dopis s poděkováním. Já jsem byl následně za paní, u které bydleli – ta mi potvrdila, že už tady nebydlí, že se odstěhovali někam do podnájmu. Takže nám jakoby zmizeli ze zřetele. Bylo to tedy asi tak po měsíci a půl, po dvou měsících. Když se stal ten požár, tak uplynul asi tak týden, než se zřídila sbírka. Sbírka trvala zhruba měsíc a půl, byla časově omezená. Takže do dvou, do tří měsíců. Až teď v lednu přišel dopis, kde se definitivně loučili s tím, že bydlí jinde. Udělal byste příště něco jinak? … Asi není co. Takovou situaci jsem zažil dvakrát, když budu mluvit pouze o těch požárech. V obou případech se tento způsob osvědčil. Ještě mě tak napadá, že jsme hned zkraje udělali ještě další věc a to, že jsme těm rodinám nabídli ubytování – bylo by možné je umístit do Charity, kde mají volné pokoje. Ale v obou případech to nebylo nutné, protože u té jedné rodiny oba dva skončili v nemocnici; u té druhé si je vzali sousedi od vedle a nebylo potřeba něco nabízet. Takže, pokud by se nám v budoucnu stalo něco 139 podobného, tak bychom postupovali úplně stejně. To znamená, co nejrychlejší pomoc obce, co nejrychlejší uspořádání sbírky – ať věcné nebo finanční, a samozřejmě nabídka pomoci v co největším možném rozsahu, v jakém je obec schopná pomoc. Je to samozřejmě také o zajišťování dokladů. Když jim tam shoří úplně všechno, tak oni pak potřebují nové doklady, občanský průkaz. To my umíme ve spolupráci se sociálním odborem v Novákově ve zrychleném režimu. Máme velmi dobré vztahy přímo se sociálním odborem v Novákově. Děkuji Vám za rozhovor. 140 PŘEPIS ROZHOVORU S VELITELEM ZÁSAHU HZS (SOUČASNĚ VYŠKOLENÝM V POSKYTOVÁNÍ POSTTRAUMATICKÉ PÉČE) R3 Úplně na začátek se zeptám, jaké máte vzdělání pro výkon své profese? Vlastně mám školu v Mladý Boleslavi….s tím, že teda ta maturitní část byla zaměřena na požární ochranu. Jednalo se tedy o střední školu? Ano. A od té doby tedy děláte u hasičů? To jsem vlastně dělal i předtím a potom. Protože podmínkou ze zákona o služebním poměru bylo, že každý hasič musí mít odpovídající vzdělání, takže na základě toho jsme všichni dělali školu, která nám je nejblíž. Byl vytvořen tenhle obor, takže jsme do toho šli s tím teda, abychom mohli zůstat ve služebním poměru. Jak dlouho děláte tuhle profesi? Dělal jsem jí bez měsíce 23 let. Členem posttraumatické péče jste byl od kdy? Od roku 2008. Jaká byla Vaše konkrétní role při neštěstí, o kterém se nyní bavíme? Velitel zásahu. A současně tedy jste vykonával i posttraumatickou péči? Toho vykonavatele posttraumatické péče při tomto zásahu jsem začal dělat zhruba po třech hodinách od začátku zásahu. Co se Vám vybaví v paměti o této události, na co si vzpomenete? Ono každý ten zásah, každá ta událost začíná standardním způsobem. Operační středisko vyhlásí poplach. Jednotka podle typu zásahu vyjíždí. Vždycky tam vyjíždí velitel zásahu, posádka. Záleží potom na druhu zásahu, k tomu je patřičná hasičská technika. Tady šlo o požár rodinného baráku, takže vyjížděla cisterna malá a velká cisterna. V tomto případě v HZS to byl Mercedes a Tatra. Současně s tim byly povolány i dobrovolné jednotky Novákova. Ty dojezdový časy a výjezd těch jednotek - u nás je to asi do dvou minut, u těch dobrovolnejch tam je to někdy i do pěti. HZS byl u tohoto zásahu 141 jako první. A v tu chvíli vlastně začala jakoby moje práce, tzn. zhodnotit místo události, rozdělit techniku a lidi na úseky, který budou ten požár likvidovat; zajistit, aby byl vypnutej elektrickej proud, plyn. Zjistit, jestli v baráku není nějaká osoba, popřípadě jestli osoby, který tam byly, nejsou zraněný. V tomto případě tady šlo o popálení toho pána, který vlastně požár způsobil. Bydleli tam starší manželé s vnučkou, pán si dělal dole něco v kuchyni a došlo k požáru v kuchyni. Jelikož se jednalo o barák typu okál, jestli Vám to něco říká… Ne… To je vlastně lisovanej papír nahozenej stavební hmotou, takže žádná cihla, nic. Jsou to montovaný baráky z dob asi ještě socialismu. Takový už se dneska nedělaj. Byla vlastně zděná podezdívka tohohle baráku jako sklepní s garáží a na tom vlastně byl patrovej domek typu okál. Jelikož došlo k požáru v tý spodní části v přízemí v kuchyni, která byla propojená velkym výdejním oknem z obýváku a klasickýma dveřma s chodbou a vstupem do prvního patra, a ten pán se snažil ten požár sám nejdřív zlikvidovat, takže došlo k tomu, že v době příjezdu tý první jednotky, to znamená stanice Novákova, byl kompletně zasaženej ten přízemní prostor a začínal prohořívat strop a požár se šířil po schodišti do toho prvního patra. Ta vnučka s tim pánem stačili vyběhnout, babička byla v tý době na návštěvě vedle u sousedů. Takže vnučka, když potom cítila ten kouř do prvního patra, kde byla na počítači, tak vlastně se běžela podivat, co se děje dole. Tam už teda viděla, že to sami neuhasej, takže vytáhla dědu ven. Ten byl popálenej tuším na obličeji a na ruce, takže vlastně to bylo první, o co jsem žádal operační středisko, aby poslali na místo rychlou záchrannou službu. Další moje žádost byla, aby se na místo dostavila vejšková technika - plošina, protože vlastně ten rodinnej barák byl mezi dvouma barákama a v tý době foukal dost silnej vítr. A hrozilo nebezpečí, že by se požár mohl rozšířit na další objekty. Byly nasazeny dva proudy „C“ a jeden přetlak. S tim, že teda začala postupná likvidace toho požáru. Problém tam byl v tom, že jednak teda foukal silný vítr, a do toho objektu, díky tomu, že je to okál – dřevo a papír, tak se v první chvíli nedalo vstoupit, až po samotný likvidaci toho požáru v přízemí. Potom v průběhu toho zásahu přijela výšková technika, která likvidovala požár zezhora. Tím bylo zabráněno, aby se požár nerozšířil na další objekty. V průběhu toho zásahu samotnej ten pán byl převezenej záchrannou službou do nemocnice. Postupně jsem získával informace – vlastně přišla i ta pani z tý návštěvy, která doplnila ty informace, kolik lidí v tom baráku bylo, kdo za ten požár může – to se vlastně zjistilo od tý vnučky, protože v tý době vlastně i ta vnučka i ta pani byly samozřejmě v šoku, a vlastně shořelo jim všechno. 142 Jak byla stará ta vnučka? Odhaduju nějakejch 16, 17 let. Bydlela s babičkou a dědečkem. Ale říkám, ta vlastní posttraumatická péče přišla až pozdějš. V průběhu toho zásahu, jelikož řikám špatný klimatický podmínky, a proto byla potřeba rychle dopravovat voda k místu události. Nejbližší rybník byl v tý době tušim asi (teď přeženu) 5 kilometrů, takže vedle soused nabíd, že můžeme tahat vodu vod něj z bazénu, kterej stejně potřeboval vyčerpat. Takže jsem vydal pokyn, ať vodu berou od toho souseda. Tam ještě došlo k tomu, že pokud se to dělá standardně, tak se voda čerpá ejektorem – jakoby čerpadlo, který vhání vodu … teda takhle: voda teče do hadic a větší množství teče z těch hadic přes ten ejektor. Je to z toho důvodu, že tim nevznikají žádný splodiny a nic se nezmaže. Tak tady to udělali jednodušším způsobem pro ně, že hodili do bazénu ponorný čerpadlo, kterej je na benzinovej motor, takže tam ten pán uplatňoval ještě vymalování toho bazénu. Říkám, to všechno se nedá uhlídat. Ale voda teda byla. Ona to pak hradí pojišťovna s tím, že za a jsem nakonec musel psát jakoby vyjádření, odůvodnění, proč se tak stalo. Jako říkám, všechno se uhlídat nedá. Takže potom se přidal ještě jeden proud, který z boční strany chladil zeď, kde hrozilo nebezpečí prohoření. Postupně se ten požár likvidoval až do fáze, kdy je požár uhašen. V tý době už jsem žádal prostřednictvím mobilního telefonu starostu města, nebo obce, aby se dostavil na místo případu, protože bylo potřeba zajistit minimálně nějaký finanční prostředky pro tu pani s tou vnučkou - pán byl v nemocnici, zajistit nějaký ubytování. Což když potom už byla provedená ta likvidace a už se jen hlídalo to ohniště, tak jsem došel k tomu, že kdyby tý pani nabídli ubytování v nějaký ubytovně přímo ve vesnici … ale představa, že ta pani je bez ničeho a teď jí posaději do tý místnosti, takže by to asi nebylo košér, takže naproti přes ulici byli sousedi, se kterýma jsem se dohodnul, že jim nedělá žádný problémy, aby ta pani nějakou dobu tam byla u nich, že tam bude mezi lidma a bude to pro ni lepší. Měla se na místo dostavit taky matka tý vnučky, s tím že teda spolu měli vyřešit nějakou tu situaci, co se týče toho, co bude dál. V tý době jsem potom volal psycholožce HZS, aby kontaktovala někoho z Adry nebo z tý organizace, protože ty lidi vlastně potřebovali nějaký oblečení. Neměli vůbec nic. Potřebovali pomoc s vyřízením dokladů novejch. Co se týkalo potom těch peněz, tak to zajišťoval přímo ten starosta tý obce nějakým finančním darem – tuším, že hned druhej den ty lidi ty peníze skutečně měli. Dneska už nevim, jaká částka to byla. Takže tohle zafungovalo hodně dobře. Ty jednotky, který tam vlastně byly – SDH Novákov, HZS, dobrovolný, tak vlastně spolupracovali s tim záchranym sborem na likvidaci požáru. Po stránce hasičů tam nedošlo k žádnýmu zranění, byl tam jen ten pán, který požár způsobil. Potom na místě jsem nechával dobrovolnou jednotku z Novákova jako místní a je vidět, že to byl hektickej den – my jsme vlastně tam odtud přejížděli hned k další události. Ale i přesto: tam když to skončilo, tak jsme se potom vraceli zpátky a já jsem se tam 143 stavoval a ještě jsem kontroloval, jestli ta pani je v pořádku. Taky už měla informaci od psycholožky HZS, že hned druhej den, že jí bude kontaktovat přímo někdo z Adry a dali si schůzku, že se měli sejít ve skladu, kde si budou domlouvat nějaký to ošacení. Pro mě bylo největší problém, že jsem vlastně přitom zásahu musel se věnovat, nebo ne musel, ale dělal jsem jak posttraumatickou péči, tak velitele zásahu. To znamená: není dobrý, když vlastně od toho zásahu musíte někam odejít, věnovat se něčemu jinýmu než těm lidem, protože furt tu zodpovědnost za ty zasahující jednotky máte. Ale prostě v danou chvíli to nešlo jinak řešit. Nebyl nikdo, kdo by tam mohl přijet, takže po dohodě s psycholožkou HZS jsme tohleto udělali, že tu posttraumatickou péči musim poskytnout já. V jaký fázi jste tedy změnil svou roli z velitele za poskytovatele posttraumatické péče? Já jsem toho velitele dělal furt. V tom okamžiku, jsem si k tomu velitelování ještě přibral tu posttraumatickou péči. Bylo to někdy v době už tý lokalizace, tzn., když se požár nerozšiřoval. Potom už jsem nějakým způsobem měl čas … nebo spíš už to potom šlo se začít věnovat i věcem, který byly v tý době taky důležitý, ale ne tolik jako do tý doby tý lokalizace. Než proběhne ta lokalizace, tzn., než se zabezpečí, aby se ten požár dál nerozšiřoval, tak vlastně to je prvotní starost toho velitele zásahu - protože lidi ohrožený nebyli, ten pán byl v nemocnici, ta starší pani s tou vnučkou byli u sousedů. V danou chvíli tedy o ně bylo postaráno. Takže pro mě prvotní bylo vlastně uhasit ten barák a postarat se o to, aby se ten požár nerozšířil na ostatní objekty. Potom když už tohleto bylo zabezpečený – proběhla lokalizace, tak já jsem moh se věnovat tomu, že jsem začal shánět toho starostu – tel. číslo jsem dostal od dobrovolnejch z toho Novákova. Potom tam přijel i řídící důstojník, potom na místo přijel i vyšetřovatel . Takže v tý době už jsem měl čas a mohl se věnovat věcem, který spadaj do tý posttraumatický péče. Co jste konkrétně dělal? To prvotní bylo: zjistil jsem, jak je na tom ten pán, protože mi bylo jasný, že ta paní to bude chtít stoprocentně vědět. Prostřednictvím mobilního telefonu jsem kontaktoval zdravotnickou službu, ti mi řekli, kam ho vezli, tak jsem tam zavolal. Řekli mi, že ten pán má sice popáleniny, ale že to jako bude dobrý. Kontaktoval jsem vlastně psycholožku HZS …. Dohodli jsme se na tom, co zhruba jako ten tým Adry je schopen pro ty lidi udělat – tzn. poskytnout oblečení, pomoc při vyřizování těch dokladů, a s timhle tim všim já už jsem pak za nima šel. Oni měli ode mě informace, co je s tim barákem, což je moc nepotěšilo, protože bylo hned jasný, že barák je na zbourání díky tomu, z jakého byl materiálu, takže barák se zachovat nepodaří. Bylo to pozdě volaný. Kdyby v době, kdy ten požár vzniknul, ten pán volal, tak by ta škoda 144 taková nebyla. Ale řikám, to je otázkou. Další věc byla, jak je na tom ten její manžel, což jí samozřejmě potěšilo. Informoval jsem jí o tom, že je přivolanej starosta s tím, že byl někde v Praze, ale na místo případu se dostaví. Ptal jsem se, teda bylo zřejmý, že oblečení asi nebudou mít, tak aby ta paní si dala dohromady zhruba, jaký oblečení bude potřebovat, aby mi na papírek napsala velikosti svoje i vnučky. A to jsem potom já předával psycholožce HZS a ona potom to předávala dál tomu KIP týmu. V době, kdy oni tam jeli do tý Prahy se vystrojit, tak už minimálně měli jasno, jaký velikosti budou ty lidi potřebovat a co budou potřebovat. Potom ošacení vím, že zhruba …jojo, on to byl víkend. To se stalo v pátek, v sobotu oni tam jeli a myslím, že v pondělí se začalo pracovat na těch dokladech. Proč jste volal starostu? …vim, že obce v těhle případech mají nějakou rezervu na to, aby mohli těm lidem finančně pomoct. To znamená čistě z hlediska finanční pomoci a náhradního ubytování. V první chvíli mi tam projížděli hlavou různý myšlenky. Člověk si uvědomí, že by tam ta pani seděla sama, bylo by to pro ní určitě hodně traumatizující – to ale člověku dochází až potom. Ale člověk má v sobě nějak zakódovaný, že je potřeba zajistit nějaký peníze, nocleh, střechu nad hlavou. Takže to bylo to prvotní jako jo. Potom, když už jsem hovořil s tím starostou, tak jsme se dohodli, že budou posílat ty peníze těm lidem a potom to ubytování, to už jsem potom nechal na těch lidech, ať si sami řeknou, jestli teda budou chtít někam jít nebo ne. Kdy jste si začal uvědomovat zasažené a jejich potřeby? To bylo automatický. Takhle: opravdu je to díky tomu KIP týmu, díky tomu školení posttraumatický péče. Na těch školeních se dělaj takový ukázky, kde jeden člověk dělá postiženého a ten druhej se mu jakoby snaží pomoct. Takhle to zní jako srandovně, ale ve svý podstatě ono to člověku hodně dá. Já osobně jsem si třeba do tý doby, než jsem timhle tim prošel, třeba u spousty dopravních nehod neuvědomil – udělal jsem si svoje. Neříkám, že ve většině případech, ale teďka co se stalo, tak potom k tý nehodě přijel někdo z tý rodiny - v lepším případě ty zranění tam nebyly, odvezla jej záchranná služba, v horším případě pohřební služba a teďka ty lidi z tý rodiny (ať je to třeba otec, matka, babička), tak tam vlastně stáli u toho vraku a pro nás už ta práce skončila, všichni se sebrali a odjeli, ale v tu chvíli (ono se říká nevědomost neomlouvá, ale), v tu chvíli si nikdo neuvědomil (nebo vlastně já jako velitel zásahu), že vlastně ty lidi jsou v obrovskym traumatu, obrovskym šoku a ve svý podstatě ač ten zásah skončil, tak oni taky potřebujou pomoct. Ale jak říkám, skutečně je to tim, že nikdo nás s timhle tim neseznámil nikdy. Člověk je naučenej tady odvést svoji práci – zachránit toho člověka, kterej je zaklíněnej v tom autě, nějakým způsobem zabránit ekologický havárii, aby 145 auto nechytlo – to všechno člověk dovede … ale potom to následný, to si člověk neuvědomí. Opravdu až když jsem prošel timhle školenim a nějakým způsobem jsem se tim zabejval, tak si člověk uvědomí ty věci dál. Že ten člověk, kterej tam potom přijede a tam kouká, i on sám je nějakým způsobem do toho samotného zásahu zasaženej a neříkám vždycky, ale někdy i on potřebuje vlastně pomoc. Byli jsme na jinym zásahu a tam popelářský auto couvalo, couvalo a přejelo hlavu pani, která šla s obědem. A dvě hodiny, než to prošetřila ta policie a tohleto, my jsme tam potřeba nebyli, nás volali až posléze, až když to auto potřebovalo trošku umejt. Tak vlastně jsem přijel a tam seděl ten řidič. Řikali, že sedí v autě a s nikym nemluví. Posadili ho do osobáku …. a vlastně nikoho nenapadlo, že ten řidič, kterej v tom autě sedí, je prostě v šoku. Že je prostě potřeba, aby si s nim někdo promluvil. Ale policie, protože ta není školená, tam volali svýho psychologa. Jenže ten jel z Prahy a byl by tam za dvě hodiny – hrozná doba … takže potom tam přijela ta psycholožka a vzala si teda toho pána – řidiče, začla se věnovat vlastně těm pozůstalejm – syn s dcerou, pani ta se teda složila, se všechno povedlo, ale je to z neznalostí i těch složek – ať je to policie, ať jsou to hasiči, ať je to záchranka – prostě záchranka sama přiznala, že nemá školený lidi na posttraumatickou péče. Ona dokáže ošetřit amputovanou ruku nebo tohlecto, ale takovýto srdečno, s tím oni vůbec neumějí. Oni to prostě zafačujou „my to zamedikujem“ a tim to končí. Ani s timhlectim – dalo by se říci city, což by si člověk myslel, že k tý záchranný službě patří, tak s tim oni prostě ty zkušenosti nemaj. Jak takhle vyprávíte, tak vnímám, že je důležité, v jaké roli člověk je u té události…Že s tou rolí si nese nějaký úkol… Určitě …. dopravní nehoda - zraněnej člověk, prostě byl tam zaklíněnej, tak se přijelo, my jsem věděli, že doktor mu píchne něco na uklidnění, jako ten člověk samozřejmě potřebuje něco na uklidnění. V lepším případě tam policie zastavila provoz. V horším případě si to zastavili sami hasiči. Člověk se vyprostil, předal se záchranný službě a tím pro nás ten člověk jako takovej …vlastně už jsme se o něj nemuseli starat. Byl v péči záchranný služby a tím pro nás jako objekt vyproštění skončil, měli jsme další práci. Ale právě problém je v tom, že už nikdo potom neřeší, když tam potom přijedou ty pozůstalí nebo z rodiny .Ty policajti nejsou vyškolený na to, aby s nima nějakým způsobem promluvili po stránce toho, protože člověk v danou chvíli má nějaký potřeby, co budu dělat a tak. Já tomu rozumim - ten policajt má taky jiný starosti, jo. On je naučenej, že to musí zakreslit a tak. On má práce až nad hlavu. Proto si myslim, že ….takhle, na tom školení bylo důležitý, že u těch větších nehod by měl nějakej tenhleten člověk, kterej – nemusí to bejt psycholog, psychologů je málo - ale aby členů tohohle týmu bylo víc a aby vlastně dokázali nějakým způsobem komunikovat. Protože je to o komunikaci, 146 o ničem jiným. Komunikovat s těmahle těma lidma. Jakou jsem měl možnost – to bylo v loňským roce školení (výcvik, ukázka): dopravní nehody vlaku s autobusem , bylo to na Kladně. Zúčastnil jsem se toho jako člen posttraumatickýho týmu a jako skutečně ti figuranti to jako fakt hráli výborně – opravdu, co se týče hysterie, co se týče paniky, stresu, ztráty orientace – opravdu to hráli dobře. A vlastně ta situace je potom opravdu taková, jo, jakože u nehody – každej člověk jako člověk na situaci, která se vymyká standardu, ať už se dostane do situace, kde mu jde o život nebo o život někomu z jeho blízkých, tak reaguje jinak. Prostě nedá se striktně říct „jo je to takhle“ a takhle to je – ne. Co lidský podvědomí a vědomí, to jiná reakce. Hezky to bylo vidět – dvakrát jsem se zúčastnil povodní. Byl to tejden. Já jsem byl členem i letecký skupiny … celej den jsme lítali po Praze vrtulníkem. A zachraňovali jsme v místech, kde ty lidi se už nedali jinak zachránit než vrtulníkem a skutečně tam bylo vidět, že některej ten člověk, kterej se zachraňoval, tak samozřejmě jeho zajímalo dítě, jinej majetek, jo a tak na tomhle tom už je vidět ta mentalita těch lidí, prostě každej člověk je jinej. Má jiný potřeby. Jsme tahali pani z takovýho starýho baráku, která dokola povídala jen „kočičku, kočičku, kočičku“, jinak že tam zůstane. Jak říkám, záleží zase na tý konkrétní situaci. A ono to platí taky v tom životě. Stane se nehoda, spousta lidí projede a jen zavolá – hlavně třeba na dálnici – „teď jsem tady projížděl a je tady nějaká bouračka“, ale protože on má ze zákona povinnost zastavit a poskytnout pomoc, tak to on neřeší. “Já jsem si to splnil, já jsem zavolal“, takže už i to o něčem svědčí, o těch lidech v tý společnosti a jak se ty lidi k sobě chovaj. Takže proto si myslim, že určitě školení v tý posttraumatický péči určitě má něco do sebe a myslim si, že ty lidi určitým způsobem, ačkoliv si to neuvědomujou - jednak jim to pomůže a potom, kdyby se jich člověk třeba zeptal, tak si myslim, že jim to ulehčí (neříkám, že pomůže) tu situaci, do který se dostali. To je podle mě i ten cíl těch lidí v posttraumatický péči. Nedokážeme pomoct všem, to prostě nejde. Nedokážeme zajistit všechno – třeba tady máte novej barák. Ale nějakým způsobem zajistit ty prvotní potřeby, který člověk má a nějakým způsobem snažit se tu situaci zvládnout. Při tom školení psycholožka HZS vždycky ukazovala takovej graf, kde když je normální lidskej život, tak on při nějaký události na tý přímce vznikne nějaká ďoura, tak dostat toho člověka za ten střed tý díry, když už je pomalinku schopen lézt nahoru. A to si myslim, že při tý práci, ať už jsou to hasiči, záchranka, policie, tak si myslim, že by to hodně pomohlo. Ono určitě lepší je, když ten policista – to se mi třeba stalo, protože člověk se s tou policií taky znal, lidi se tam moc nestřídali, tak jeden za mnou při bouračce přišel, abych tam šel a pomoch – prostě odháněli člověka „jděte od toho, tady nemáte co dělat“, když ví, že mu tam umřel nějakej blízkej. Takže určitě je to potom i pro tu vlastní policii lepší, když se takovýmu člověku nemusí věnovat. Ale v danou chvíli to pro ně znamenalo spoustu starostí. Bylo lepší tam spíš mít někoho vlastního, protože v danou chvíli já 147 tam byl jako velitel zásahu a měl jsem svoje povinnosti, který jsem si musel splnit… A jaké byly tedy Vaše konkrétní úkoly při této události jako velitele? Ten velitel toho zásahu musí zodpovídat za celej zásah. To znamená za všechno, co se u tohoto zásahu stane, ať dobrýho nebo špatného, tak vlastně nese svoji kůži na trh. Zodpovídá za ty jednotky, který se tam sjedou – každá ta jednotka, jako dobrovolná, má svýho velitele, ale v době nebo v okamžiku jakmile přijedou k tomu zásahu, tak vlastně ta zodpovědnost nějakým způsobem padá na mě. Nedej Bože kdyby se někomu u toho zásahu něco stalo, tak já se budu zodpovídat proč. Tzn. proč byly porušeny pracovní bezpečnostní předpisy, proč se to neudělalo takhle nebo takhle. Prostě vždycky musí bejt u toho zásahu někdo, koho můžete takhle trestně postihnout. A to je právě ten velitel zásahu. Takže pokud jsou to ty typy zásahu, kde zasahujou profesionální hasiči, tak je tam vlastně velitel zásahu od tý jednotky … jsou samozřejmě malý zásahy, kam jednotky profesionální nevyjížděj, kam se posílaj jenom dobrovolný jednotky – tam si to řídí ten velitel jejich, tý místní jednotky. V tu chvíli on přebírá funkci velitele zásahu a ta zodpovědnost je na něm. Oni si to kolikrát ti kluci ani neuvědomujou. Tam jde o to, že je k soudu vždycky za takovýhle malý věci tahat nikdo nebude, ale díky tomu, že jsem to dělal už nějakej čas, tak jsem se k soudu už párkrát dostal – ne že bysme něco zanedbali, ale většinou to bylo po dopravní nehodě, kde pán měl upito, my jsme mu rozstříhali auto, nikdo mu nic nedal. Tak někdo mu to musel zaplatit, že jo. „Hasiči mi zničili auto“ – jo, takže dokazování, proč jsme mu zničili auto. Takže spíš z tohohle toho důvodu, jo. Takže člověk je opatrnej než něco udělá. Ale zase nemůže člověk váhat u činností, kde záleží na minutě. Takže z tady toho důvodu je velitel zásahu, kterej řídí vlastně tu vlastní činnost těch jednotek, ať je to požár lesa, baráku, dopravní nehoda, …jo, je tam velitel zásahu, kterej řídí všechno a zodpovídá za to. A tím cílem hasičů při této konkrétní události bylo co? To se odvíjí od samotného toho typu toho zásahu. Takže máme požár rodinného baráku – cílem je zlikvidovat požár. Pokud tam v tom objektu jsou lidi, tak prvotním cílem je to zjistit. Nejdřív se zachraňujou lidský životy, potom zvířata a potom majetek. To je vždycky takovej základ, podle kterého se jede. Takže u tohohle případu jsme věděli, že tam nejsou žádný lidi, byl tam tuším že křeček nějakej (pozn.úsměv), ale to v tý změti nebylo myslitelný zachraňovat křečka. Takže věděli jsme, že tam žádný lidi nejsou. Můj další úkol byl zjistit, jestli je zapnutá elektřina, plyn, vypnout proud, plyn a nařídit, jakým způsobem bude zásah prováděnej. A pokud bych se špatně rozhodl, tak ta zodpovědnost přechází na mě. Pokud by při tom zásahu došlo k tomu, že by chytnul vedlejší barák, nebo kdyby se tam někomu něco stalo, tak já potom 148 musím prokázat, že on porušil to, co já jsem tam nařídil. V době, kdy jsme tam přijeli, tak jednotky měly zákaz vstupovat do objektu do doby, než se to přízemí uhasilo. Tak jednak například když jsme tam přijeli, tak ty lidi měli zákaz vstupovat do objektu do doby než se to přízemí uhasí, protože to byl jednak velkej žár a jednak jsem nevěděl, jakým způsobem je poškozený to patro nad tím – aby nedošlo k tomu, že já tam ty kluky pošlu a ono to na ně spadne. Takže vlastně tohle všechno já jsem musel v tu chvíli zhodnotit a rozhodnout. Jak už jsem říkal – v první chvíli bylo tam zranění člověka, to znamená: okamžitě jsem přes operační středisko volal záchrannou službu, ta přijela, člověka jsem předal, ošetřili ho. My jsme mu poskytli pouze prvotní ošetření, to znamená takovej balíček s chladícíma gelama – to se mu přiložilo, to bylo takovýto základní pro toho člověka co my můžeme udělat. Posadil se tam na deku. On tam potom stejně pobíhal, tak jsem akorát určil jednoho hasiče, aby na něj dával pozor, protože ty lidi maj potřebu vracet se do toho objektu „co všechno zachráním“ a tak. Z toho důvodu tam byl chlap, kterej ho prostě hlídal. Přijela záchranka, pána mu předal a pak mi přišel říct, že už ho předal záchranný službě. Standardně potom je na mě, jako na veliteli zásahu, abych si hlídal, že jsou stále dostupný hasebný látky, lidi na střídání. Pracovalo se tam v dýchací technice, takže bylo důležitý je střídat tak, aby všichni byli použitelní. Věděl jsem, že tenhle zásah bude trvat dýl, že to nebude na půl hodiny, takže z tohohle důvodu jsem si ještě nechal povolat dobrovolnou jednotku z Novákova. A v tu chvíli, když byl požár zlikvidovaný, tak jste mohli odjet…? Ono vlastně když je takovýhle zásah, tak se ještě dělá to, že jsem požádal místní jednotku, aby zde zůstala několik hodin. Vlastně hlídá to místo kvůli tomu – jak říkám, foukal silný vítr – bylo tam velký riziko, že by to vítr mohl rozfoukat a mohlo by to znovu chytnout. Z toho důvodu tam zůstala ta místní hlídka. Nakonec to bylo 6 hodin, aby to místo ještě hlídali. Ono potom začalo hustě pršet, takže to nebezpečí toho požáru bylo minimalizovaný. Ale byla to místní jednotka, takže oni se tam ty kluci potom i nějak střídali, takže jim to vcelku nevadilo. My jsme odtamtud potom odjížděli k dalšímu případu – k dopravní nehodě, a potom když jsme se vraceli zpátky, tak jsem byl ještě tu jednotku zkontrolovat. S tím že v tý době už jsem měl nějakou informaci od psycholožky HZS, že to oblečení bude vlastně v sobotu, a za další, že ta finanční pomoc potom bude v průběhu následujícího týdne. Stavěl jsem se u těch sousedů, ještě jsem to tý pani řikal s tim, že v tý době tam už ta vnučka nebyla. Odjela s tou svojí mámou a byla tam už jenom ta paní. Ta sousedka říkala, kde ta paní bude spát. 149 Tohle jste dělal už jako v roli hasiče nebo člena posttraumatického týmu? V danou chvíli jsem nerozlišoval, jestli jsem tam jako velitel čety nebo člen týmu. A jako velitel byste tohle udělal – vrátil se tam a zajímal se o tu paní? Standardně asi ne. Asi určitě ne. Protože fakt se přiznám, že do doby, než jsem timhle tim školením prošel, tak takovýhle věci – jo asi bych zavolal toho starostu nebo tohle to, ale potom ta následná pomoc, co se týká toho oblečení, vyřizování dokladů a tak, s tím bych se asi nezabýval, fakt ne. Proto si říkám, vím, že to není možný, protože těch velitelů je hrozná spousta, ale minimálně si myslim, že jeden takovejhle vyškolenej člověk, aby na tý stanici byl a mohl nějakým způsobem neříkám školit, ale spíš řikat těm velitelům, na co si maj dát pozor, v čem on jako člen posttraumatického týmu by jim mohl pomoct… Ale řikám není to nejlepším řešením, když je to velitel zásahu. Je to pro něj prostě další práce navíc – nemyslim to práce jako „ještě musím udělat tohle to“, to ne, protože v danou chvíli on musí jakoby zanedbat tu svojí činnost, kterou má danou a jít se věnovat něčemu jinýmu. To pro mě v tu chvíli bylo nejtěžší. Psycholožku HZS jste kontaktoval proč? Co jste od ní očekával? Jednak protože ona má kontakty na Adru nebo ten KIP tým. Samozřejmě my ty kontakty dostáváme taky, ale to s sebou nevozíme. Takže to je pro mě nejjednodušší jí zavolat. Hlavně, ona v tu chvíli má čas těm lidem zavolat a říct „helejte se, máme tady takovej a takovej problém“ – to já u toho zásahu nemám. Někomu tohleto vysvětlovat, když mi ještě hoří barák… A operační středisko by nebylo schopno Vám tyto kontakty zajistit? No ono ty operační střediska nejsou proškolený podle mě. A zase na druhou stranu to operační středisko je spíš od toho, aby koordinovalo ty složky, který u toho zásahu spolupracujou. Ano, když potřebuji bagr, tak oni ho seženou – s tím není problém. Ale co se týče kontaktů na ten KIP tým, tak oni zase nemaj takovej přehled o tom, kdo pro tuhletu danou situaci bude nejlepší. Nebo kdo v tom regionu je schopen tohle to zařídit. Takže proto ta psycholožka HZS. A naplnila to, co vy jste potřeboval? Pro mě 100%. Jednak mě nějakým způsobem ujistila o věcech, ve kterejch jsem si já nebyl jistej – to znamená, v čem já těm lidem můžu bejt dobrej a hlavně co se týká těch termínů, tak to já bych musel všechno obvolat, aby mi řekli „jo v sobotu to bude připravený, budem vás čekat“. Ona to všechno obtelefonovala a pak mi vlastně jen předala informaci, a já jí zase předal dál, který věci je možný zajistit. Já jsem jí informoval o tom, že jsem kontaktoval starostu, se kterým jsem byl dohodnutej, že přijede na místo, kterej mi přislíbil 150 už v tý první fázi, že s tim něco uděláme. Potom s tou paní ještě jednal – teď si nejsem jistej, o jakou tu částku se nakonec jednalo – bylo to na pomoc místním, protože jak řikám, těm lidem shořelo všechno. A s těma lidma jste mluvil kdy? Kdy jste začal vnímat ty jejich potřeby? Ještě v roli hasiče? Hned po tý lokalizaci. Jakmile je ten požár ve fázi, kdy se dál nerozšiřuje, tak i pak ten velitel zásahu má volnější ruce k tomu, aby – kdyby se nedělala tam ta posttraumatická péče, tak v týhle tý době já si začnu sepisovat jednotky, začnu si sepisovat a dělat si malej plánek, kterej pak použiju do zprávy, jak to tam na tom místě vypadalo, co všechno se zhruba zničilo, kolik se použilo dýchací techniky a takový. To dělá velitel zásahu v době, kdy už nehrozí nebezpečí toho rozšíření. Do toho všeho já jsem si přidal posttraumatickou péči. A Vaším cíle v této roli bylo tedy co? Mym cílem bylo zajistit pro ty lidi základní pomoc, co se týkalo toho náhradního ubytování a ošacení. Psycholožka HZS mi potom vnukla ještě ty doklady, že jsou důležitý, takže to jsem tý pani potom taky řekl a s tim všim jsem tam za těma lidma šel jakoby poprvé. Věděl jsem, jak je postaráno o toho pána, věděl jsem, že budou mít to oblečení, že nějaký peníze taky budou. Věděl jsem, že to ubytování s nima tedy bude řešit starosta. Takže tyhle veškerý věci - ty základní dostali jako první informaci. Jo a taky to, že shořel ten jejich barák. A vy jste jim tedy také zařídil možnost tam přebývat u nějakých sousedů? To jste si už uvědomil jako velitel nebo člen posttraumatického týmu? Říkám, ta role velitele se těžko odděluje. Tu funkci velitele zásahu jsem měl furt. Tam vlastně jen že jsem suploval další funkci – samozřejmě byl jsem na ní proškolenej z toho důvodu, ale tady jsem byl jako velitel zásahu. Tak jsem tohle s těma lidma nějakým způsobem vykomunikoval, ale přesto furt se vám v tý hlavě honí ten zásah … ale tu zodpovědnost jsem měl furt já, jo. já nevím, k čemu bych to přirovnal – když jde máma s dítětem nakupovat, dítě nechá před krámem, ano nakupuje, ale furt myslí na to dítě. Tak něco takovýho. Ty sousedi nabídli sami rodině pomoct nebo jste je sám oslovil? Nabídli sami. Skutečně asi dobrý sousedi, dobře se znali. Právě když tam zůstala ta samotná pani, když já už jsem věděl o nějakým ubytování a to, tak oni mě říkali, že jestli teda ona chce, že tam může jít , že tam maj pokojík, kde teda ona může být. A já když jsem tam byl podruhý, tak jsem s tou paní hovořil už na to téma, že by bylo asi lepší, kdyby aspoň minimálně na tuhle noc zůstala 151 u těch lidí z tohohle důvodu, že by v tom pokoji na ubytovně byla sama. Ona sama potom řekla, že ráda zůstane. Máte nějakou hranici mezi rolí hasiče a těch dalších spolupracujících lidí? Nebo to hasič všechno zvládne? Hranice právě jsou. Já si myslim, že ta pozice velitele zásahu je v tom danym okamžiku natolik zásadní, že fakticky není dobře, aby suploval člena posttraumatický péče. Fakt je to těžký. Mě v danou chvíli, jako veliteli zásahu, by naprosto vyhovovalo, kdyby tam byl někdo, kdo by se o ty lidi postaral a mě podal informaci, jakým způsobem se to vyřešilo. Ano, já bych přebral tuto informaci s tím, že bych věděl, že o ty lidi je postaráno. Takže informaci o těch lidech, co s nima je, jak se to řeší – to by vám pomohlo. Jo, určitě. Než se podílet na tom, abych musel tyhlety věci vykomunikovat, ač zajistit jenom přes mobilní telefon, tak i tak v danou chvíli to bylo ve střetu práce velitele toho zásahu. A když jste se pak dostal do role člena posttraumatického týmu, proč jste potřeboval toho starostu nebo člena KIP týmu? Jak hodnotíte spolupráci? Neříkám, že se to podaří vždycky, ale ty lidi, který byli potřeba, tak se to neskutečně povedlo. Starosta po komunikaci v telefonu skutečně přijel. S psycholožkou HZS, ta mi vlastně vytelefonovávala KIP tým, zajistila ošacení a ty doklady. Co se týkalo tý nemocnice, tak tam taky nebyl problém – záchranná služba poskytla telefonní číslo a danou informaci mi podali. Tam pak zasahovala i policie, která řídila dopravu, takže ono ve svý podstatě nebyl problém. Vnímáte to tedy jako dobrou praxi? V danou chvíli to pro mě byla zkušenost, že to není ta dobrá práce, tzn. dělat velitele zásahu a člena posttraumatický péče. Tam ten střet je opravdu výrazný… Každá ta funkce má věci, který jsou potřeba dodržet – třeba velitel zásahu. A ono když se to pak kreje, tak vždycky něco porušujete nebo zanedbáváte. Já jsem porušoval, ale až ve fázi, kdy jsem věděl, že nějakým způsobem neohrozim ten průběh zásahu. To je prvotní. Když jsem věděl, že ten požár je v takový fázi, že nehrozí přímé nebezpečí. 152 Na druhou stranu, co byste jindy udělal jinak? Nevím, jestli by to šlo udělat, ale trval bych…ale to už asi hodně záleží na operačních střediskách, aby zavolali někoho, koho ten velitel požaduje. Protože já jsem požadoval a jelikož operační středisko má telefonní čísla, tak mi zvonil telefon, abych se dostavil na místo zásahu. Takže já jsem jim říkal, že jsem teda na místě. Ono to bylo operační středisko z Novákova, takže OPIS Novákov nemohlo tušit, že nějakej Novák dělá velitele zásahu v Novákově …. takže zklamaně ten operační technik se mě zeptal, jestli teda maj ještě někoho shánět. Ale protože už byla hodně pokročilá doba od toho, co já jsem to požadoval, tak jsem říkal, že já to musím nějakým způsobem zvládnout. Prostě to byla moje chyba, že jsem na tohle přistoupil. …. Co vnímáte tedy jako největší problém? Říkám, není to tak rozšířená činnost. Někdy v tom roce 2006/7 byla posttraumatická péče jenom pro hasiče. Třeba když se někdo u zásahu zranil nebo při úmrtí hasiče, tak pro ty rodiny i pro ty hasiče. Později došlo k tomu, že se tahle ta pomoc začala poskytovat i veřejnosti. To si myslim, že byla hodně dobrá cesta. Ono možná je to jeden z důvodů, proč jsem odešel od hasičů, že v dnešní době už to ani není o práci, ale jako o tom někam vyjet a tu svojí činnost nějakým způsobem vyfakturovat. Podle čeho obecně hodnotíte, že to byla dobrá práce? Že byla dobrá záleží, z jakého úhlu pohledu to berete. Když to vezmu z pohledu těch lidí, tak dobrá nebyla – barák shořel. Když to beru z pohledu svýho profesionálního, tak dobrá byla – nikdo se nezranil, uchráněný hodnoty … ono se už dopředu dá odhadnout zhruba jak to dopadne, pokud nenastanou nějaký neočekávaný události (třeba že tam je schovaná propanbutanová bomba, která bouchne), tak to se dá odhadnout. Když víte, že ten barák je jen dřevo a papír, tak je jasný, že to nemůže zůstat celý. Řikám, nikdo se nezranil, ty okolní baráky byly zachráněný. Co se týká pomoci těm lidem, to se taky nějakým způsobem povedlo, takže z pohledu mě jako velitele zásahu bych to hodnotil jako dobrej zásah. Neříkám výbornej, říkám dobrej zásah. A z pohledu člena posstraumatickýho týmu? Kdybych to hodnotil jenom jako posttraumatický tým – tzn. kdybych se nemusel věnovat těm jinejm věcem, tak si myslim, že taky, protože to, co v danou chvíli bylo možný a nejdůležitější pro ty lidi – tzn. teplo, ošacení, peníze – to se povedlo během toho odpoledne pro ty lidi zajistit. Neříkám, že fyzicky hned, ale minimálně měli přislíbeno, že druhej den ty věci budou mít. Takže vlastně měli nějakej přehled, co bude dál. Děkuji Vám za rozhovor. 153 PŘEPIS ROZHOVORU – člen KIP týmu R4 Když zmíním tuhletu událost, co si vybavíte v paměti? Co si vybavím…vybavím si to, že jsem jel v autě, jel jsem z jednoho zásahu a byl jsem takovej po tý akci … dojížděl jsem (smích). Byl jsem na dojezdu, takovej vyčerpanej a volala psycholožka HZS … a říká „co děláš a jak se máš“ – tak jsem jí chtěl vyprávět, jak jsem dopad na zásahu. A ona mi říká „no víš, já mám pro tebe další“. A pak mi vyprávěla, že v xxx, že tam vyhořel barák a vim, že se mi nechtělo. Ale protože nikdo nechtěl, nebo nemoh, neměl čas – protože v dobrovolnických spolkách je to hodně o čase – a tak jsem řikal, že jo. Vim, že se mi nechtělo. Takže nakonec jste na to kývnul. V jaké roli jste byl oslovený? A jaký byl Váš úkol v tom? Úkol byl v tom, že já v KIPu jsem 3,4 roky – od začátku, co u nás vzniknul, od roku 2008. A tim, že i v profesi jsem v pomáhajících rolích, tak prostě ten úkol je pomoc doprovodit někoho, kdo prožil nějakou mimořádnou situaci. A ten úkol zněl „dojeď tam – v městě xxx vyhořeli, pán je v nemocnici s těžkejma popáleninami chodidel hlavně“, a pani, že bydlí u sousedky, kouká na to spáleniště…Takže jí pomoct a hlavně pomoct dopravit do Prahy na Charitu pro nějaké oblečení. Takže jste k tomu místo jel přímo ten den? Nenene. Nejdřív jsem se domluvil tady na Charitě, kdy můžeme přijet, pak jsem volal pani a domluvili jsme se, že během týdne tam zajedu do xxx. Ona pomoc moc původně nechtěla….nakonec jsme se domluvili, že pojedeme pro to oblečení. Z toho byla cesta hodina … no, nakonec asi tři hodiny - cesta do Prahy, vybrání těch věcí, no a pak ještě asi dvě hodiny v tom xxx. Pět hodin takovejch. A pak zase kdyby mi zase znovu zavolala Eva, tak bych řekl „už ne“. Protože to bylo docela rychle za sebou. Vy jste se vlastně tedy o těch potřebách lidí – nebo o těch lidech dozvěděl přes psycholožku HZS, je to tak. Hm. A s nima jste byl v kontaktu nebo zjišťoval jste, co potřebujou nějak sám nebo to všechno zařizovala psycholožka HZS? Ne, sám. Co si tak pamatuju, tak ty lidi, co potřebovali nějakou pomoc, tak hodně fungovala právě psycholožka HZS, která byla jako styčnej důstojník. Protože vlastně přes dispečery, přes hasiče, který tam přijeli, tahle ta událost byla nahlášena psycholožce HZS přes zasahujícího hasiče, kterej vlastně tim, 154 že byl vyškolenej od psycholožky HZS, tak zajistil ještě další následnou pomoc a díky tomu se to teda dostalo k nám. S těma lidma jste mluvil tedy nejdřív po telefonu, ptal jste se co potřebujou? Jasný. Pani nechtěla vůbec nic. No, to bylo asi tak 14 dnů až 3 týdny, potom co to místo shořelo. A ona vlastně vůbec nic nechtěla, že vůbec nic nepotřebuje, všichni jsou na ní strašně moc hodní, ale pro ty oblečení by byla ráda, kdybychom dojeli. Reálná situaci byla potom na místě trošku jiná – pak z ní vlastně vyšlo, že okamžitě po tom požáru, tak ta solidarita těch sousedů, známých byla obrovská . Ten první týden, zhruba 14 dní, ….ale ten první tejden, že bylo všechno, že by jí snesli od peřin až po boty, jí donesli letní boty, ale ono zrovna bylo takový počasí…nemrzlo tolik, ale padal sníh a bylo ošklivo. A vlastně jakoby ta pomoc tý komunity vychladla, protože ona řikala „už toho mám dost“ – vlastně si to každej způsobuje sám….no a vlastně potom byla ráda, že jsme jí kontaktovali my, protože najednou se objevily další věci – potřebovala doklady, s pojišťovnou a tak…. Takže v tu chvíli jste nastoupil vy. Pomáhal jste jí zajistit to oblečení… Tam bylo zajímavý to, že jsem jí pomahal spíš se vykecat. Ona potřebovala vlastně…ona hodně mluvila o tom manželovi – manžel byl hodně známej motocyklovej závodník a hodně vyhrával na motorkách. Ten pán byl po mozkový mrtvici a vlastně vnučka, kterou mimoto měli v péči, protože její táta byl v tý době ve výkonu trestu, našla vlastně toho dědu v kuchyni, jak běhá právě už mězi těma hořícíma věcma, takže něco tam chytlo… Takže jsem si vyslech celej ten jejich životní příběh …oni už to totiž asi všichni ostatní znali, ti co pomáhali … Vzpomínala, že děda je v nemocnici, no a ta největší pomoc bylo to oblečení, který si tady měla vybrat v tý Charitě, což bylo strašně zvláštní, protože to nebyla chudá rodina. Díky tomu že on vlastně závodil na těch motorkách, tak oni jezdili i za komunistů ven. Měli i asi vyšší úroveň, teď o všechno přišli, co měli doma a ona se tam strašně moc styděla vybírat si jako ty věci, takže já jsem tam byl jako taková podpora „nestyďte se a ještě tohle a tohle“. Ona pořád se omlouvala. Je fakt, že to co člověk zažije v tý Charitě – v tý ošacovně, že si lidi ještě vybíraj, tak pani si moc nevybírala, spíš se upejpala, styděla. Když jsme byli na odchodu – ona hlavně „pro tátu, pro tátu“ a ona že nic nepotřebuje. A když jsme byli na odchodu, tak z ní vyšlo, že potřebuje kabát, boty a že to, co dostala od těch sousedů, že bylo fajn, ale jiná velikost a tak. Řešili jsme ještě nějaký věci s pojišťovnou a tak dále – ještě hned na místě a pak jsem jí to ještě volal, protože to chtěla vědět a radil co s tim. 155 Takže Váš rozhovor s paní se odehrával především během té cesty? Nejdřív u nich (u sousedů), kdy ona mi šla ukázat, kde bydlí a jak jsou na ní sousedi hodní. A ukázat, jak dopadla s tím, že si nemohla vybrat nic lepšího, protože z toho pokoje koukala hned na to spáleniště. A vlastně těch 14 dní, po celou dobu, chodila do toho spáleniště a vybírala, zachraňovala tam věci, přitom to bylo dost těžký pro ní. Protože ani sousedi, ani ti, co jí ubytovali, tak jí nevysvětlili, že prostě když přinese starou peněženku, takže ta peněženka je stejně k ničemu, protože smrdí. Sousedi jí to dovolili nosit dolů do garáže, že to tam může obejvat. No, takže tam u ní a pak jsme jeli do tý Prahy, to byla taková dobrá tříhodinová cesta, kdy povídala. Pani je celkem vitální, takže to nebylo jen takový doprovázení „hmm, hmm“, ale pokládala i kontrolní otázky, jestli poslouchám. Byla nadšená potom, když to skončilo. Jak se mi tam nechtělo, byl jsem takovej unavenej, tak potom když to skončilo, tak jsem řikal „bomba, je to dobrý“. Měl jsem dobrej pocit. Takže to bylo jednorázový setkání. A pak jste se s tou rodinou ještě někdy zkontaktoval? Jednou jsem jí volal kvůli pojišťovně, jak to dopadlo a jestli je to všechno. Ona říkala, že nic nepotřebuje. No a tim to skončilo. Jak jste vnímal pomoc těch druhých lidí, který tam nějakým způsob zasahovali? Tím myslím hasiče, vyškoleného hasiče, psycholožku HZS, …Jak se s nima komunikovalo? Jaká jste měl od nich očekávání? Já na hasiče nedám nikdy dopustit, protože jsem přesvědčenej, že z Integrovaného záchranného systému hasiči jsou ti nejprofesionálnější v psychosociálním pomáhání. Je to jedno, ať přijedou k bouračce nebo kamkoliv, tak hasiči to prostě uměj. Uměj vzít kočku, vezmou kočku, uměj vzít klienta kolem ramen a doprovodit ho k sanitce a to si myslím, že by měli umět záchranáři, kteří jsou medicínští daleko víc a oni to nedělaj. Je tam otázka „je tu někdo zraněnej – ne, není, aha, tak nashledanou“. Tak si myslim, že ty hasiči, ať jsou kdekoliv uměj tohle, v tom jsou skvělí …a i zkušenost těch klientů kdekoli …je to dáno i povodněma a všude ty hasiči jsou zapsaný v podvědomí veřejnosti daleko lépe než záchranka. Ono na druhou stranu nikdo těm doktorům stejně nepoděkuje, když je člověk v bezvědomí nebo po nějakym pádu, tak ono tam …příbuzný taky moc neděkujou, děkujou až potom, takže ty zdravoťáci na to nejsou zvyklý a na druhou stranu mohli by se chovat lépe. Hasiči se chovaj skvěle. A i v Novákově se chovali skvěle, protože ta pani vykládala, jak ….ještě než přijeli, než vlastně dorazili ty první vozy, tak jí sousedi pomohli vyjet s autem – už barák hořel nad tim a pak přijeli hasiči a nejsou to takový ty „běžte pryč, nepřekážejte tady“. Už tehdy ona popisovala, jak byli strašně vstřícný a chápající. Že to není takový to „uhnětě, tady překážíte“. Bylo skvělý to, že pak to nenechali jenom na těch nejbližších 156 sousedech a že vlastně tam byl ten vycvičenej jeden, ale nevim, jak jim řikaji …. peeři. A ten že vlastně si vzpomněl a zavolal tý psycholožce HZS, která KIP tým mobilizovala. Spolupráce supr. Myslíte si, že každej hasič je citlivý k těm lidem nebo se to objevuje jen u těch vyškolených hasičů? Já si myslim, že hasiči vůbec jako takový. Myslim, že je to daný tim, že ač jsou to dobrovolný hasiči, který k tomu maj ještě blíž k tý komunitě, tak i ty profesionální, že tam je víc lidskosti. A jsou to profíci, samozřejmě jsou to profíci …ale mají víc takovýho toho sociálního cítění. Nevim čim to je, asi si nemusej na nic hrát. Což někdy ty červený bundy si trošku na něco hrajou. Namachrovanej saniťák … hasič má denně trénink a musí dřít, aby byl dobrej, aby nikomu neublížil a neublížil ani sám sobě. Což na to ty v červenejch bundách, těch bílejch kalhotách … byl jsem původně ze zdravotnický rodiny, takže vim, jak to chodí – kor když jezdí na rychlý. To je profese velká. Tam je spíš předchází ta pých víc než ty činy, což u hasičů není. Kdybyste měl konkrétně pojmenovat, jaká máte od nich očekávání, co by všechno měli zvládnout, abyste poté mohl i vy vykonávat dobře svoji práci? Hasiči jsou od toho, aby pomohli v mimořádný situaci. Očekává se od nich, že vytahnou topící se ho nebo uhasej oheň. To je samozřejmě ta priorita. Na druhý straně to je to, co tam oni nemusí a dávaj to tam, a to je takový to sociální cítění. Že prostě taky můžou odvést někoho a posadit ho na obrubník a říci „čekejte až přijede sanitka“, ale hasič jde a vezme deku. A tohle to je myslim daleko důležitější, než že pak někdo přijede zahoukat majáčkem. Když je při zásahu vyškolený člen hasičů – ten peer, jak říkáte, co od něj byste navíc očekával? Jaký je jeho úkol? Já jsem nikdy nebyl u školení, jenom vím, v čem jsou školeni peeři a že to je víc o tom zvládání tý krize a poskytování psychosociální pomoci. To znamená, že přeci jenom ještě víc umí pracovat s….já nevím – zeptat se, doprovodit toho člověka dál – nejenom podat tu deku, ale je třeba schopen člověka zklidnit i verbálně. Zvládnout nějakou krizovou situaci ji nadstandardně mimo to, co poskytnou ti ostatní. Myslim si ale, že to nemůže dělat zase každej hasič, že se k tomu musí přihlásit ten hasič dobrovolně a musí k tomu mít nějakej vztah, prosociální cítění větší než ostatní kolegové. Že to nemá každej. Bude tam šikovnej hasič, kterej dokáže chytit někoho kolem ramen, odvést ho, dát mu deku, dát mu napít teplýho čaje, ale nebude umět si s nim povídat, což si myslim, že zase ty peeři, který se přihlásej dobrovolně, takže tohle to zvládaj. 157 Když postoupíme dále k psycholožce HZS – ta tam pro Vás znamenala co, v jaké roli tam byla ona? Psycholožka HZS je pro mě strašně fajn kolegyně, která dělá nad rámec svých povinností, protože psycholog hasičů má úplně jiné povinnosti. Psycholožka HZS právě přemejšlí a dělá tu profesi tak, aby byla dotažená do konce. To znamená, že nejenom jako psycholog přijede k tý události, kde chce někdo skákat z mostu nebo k nějakejm těžkejm, že jo, protože vyjíždí jako psycholog, když je nějakej exitus nebo průšvih, ale asi profesně, ale i osobnostně se zajímá o to, co bude s těma lidma dál a to je taky asi prvopočátek, proč vlastně KIP tým v Novákově vzniknul. Protože ten by nevzniknul bez psycholožky HZS. Psycholožka HZS způsobila, že svolala pár bláznů a řekla „pojďte se tady vyškolit a založíme KIPT“, takže ta její role je tady obrovská. Ale na těch okresních nebo krajských ředitelství tohle nefunguje všude. Jinde to nikde moc není. A při tomto konkrétním neštěstí tam ona byla tedy co? Dokázal byste tu její roli nějak pojmenovat? Ona byla takovej prostředník. Ona byla článek, bez kterého by nezafungovala zase ta druhotná pomoc nějaké organizace dobrovolníků. Sousedi, komunita místní zareagovala hned, jak jsem říkal a pak najednou to začalo vychladat a pokud by potom nebyla psycholožka HZS jako dispečer prostředník mezi profesionální pomocí a dobrovolnickou - tak by to nezafungovalo. A kde vznikla ta časová prodleva, že vy jste se tam dostal až o několik dní později? Ono to ani není cílem, aby to bylo hned, protože….ono to na tom bylo i ukázaný. Tady přesně … já nevím, to bylo asi 14 dní, co si myslím, že jsem tam byl. Ještě když jsem jí volal tý klientce, tak ona v tý době říkala „jee, to jste hodný, že jste zavolali, ale já nic nepotřebuju.“ A já jí říkám „no, ale máme možnost nějaký to oblečení“, „tak to pro tátu by bylo fajn“ – tak jsme se domluvili, že se spojíme ještě za týden a vlastně …najednou se to překlopilo, že už potřebuje. Najednou začala být trošičku sama, že už nevěděla, co s tím tátou bude (s manželem), protože on tam byl pořád v nemocnici v Novákově. On se hodně popálil, on tím jak byl po mrtvici, tak tam chodil různě po oddělení. Takže si myslim, že není dobře, aby jakákoliv dobrovolnická organizace v týhle tý pomoci přicházela hned. Samozřejmě …. fajn je, když tam je babička, zůstanete tam sedět. Ale já si myslim, že v týhle době se o ně postará ta ulice a tak dále, …. ale že to pak - za 3, za 5 dní, tady to bylo úplně fajn, že to bylo ještě dýl. 158 A ověřoval jste si nějak dál to, jestli jsou v pohodě? Jenom tim, že jsem jí pak volal ohledně tý pojišťovny, jak to dopadlo a říkala, že je vše v pořádku, … pak už ne. Dokázal byste o tomto případu říct, že to byla dobrá praxe? Dobrá ukázka, jak se to dá dělat, když shrnete spolupráci všech přítomných složek a pomáhajících? Takhle si myslim, že by to mělo vypadat v 90ti procentech. V případu, že možná u10ti procent nebude vůbec zájem nebo ta rodina se postará úplně nejvíce … takhle by to mělo být vždy, když dojde k takovýmu obrovskýmu zranění, ne-li k úmrtí a k tomu ještě mimořádná událost – je jedno, jestli shoří dům nebo tohle. Proč si myslim, že by to tak mělo být, tak by to mělo být, protože prostě, někde jsem četl v nějaký odborný knížce, že komunita vždycky pomůže. Ano, ta komunita vždycky určitě pomůže, přijdou sousedi „nepotřebujete s něčim pomoct?“ a pomůžou. Pomůžou technicky, materiálně, ale ta pomoc, tim, že to ohniště pomalu vychladá, čim je to dál od toho, co se to stalo, tak ta pomoc normálně racionálně vymizí. Lidi začnou mít jiný starosti. Ta mimořádná událost předtím byla velikánská, ale ono se zase někde stane něco jiného a tak dále. Možná si za to můžou i ty postižení sami „ne, děkujeme, my nic nechcem, nic nepotřebujeme“. Reagujou zase úplně normálně, to znamená jsou v šoku a vůbec nevědi, co mají potřebovat. A v tenhle moment si myslim, že právě by mělo něco existovat, jako jsou ty profesionální hasiči, tak potom i nějakej mezičlánek, který by propojil něco jako jsou KIPT nebo takový organizace, který jsou … ale ne s tim „tady máte lísteček a když byste něco potřeboval, tak zavolejte“ – to nefunguje. Ty lidi si prostě neuměj říct o pomoc. Ale měla by tam prostě existovat nějaká organizace, která by tu pomoc nabídla aktivně. Aktivně tak, že zavolá jednou – je to tak, zavolá podruhý – je to jinak. Což bylo ten případ teď – že poprvý neměli zájem, podruhý za 14 dní řekli „tak přijeďte“. Takže jste je tedy kontaktoval ještě znovu sám … Ano. Takže tady to můžete hodnotit jako tu dobrou práci. Vím, že v případu také figuroval starosta. Víte vy o něm něco, jakým způsobem se tam on vyskytoval? Byl jste vy sám s ním nějak v kontaktu? Já sám jsem se starostou v kontaktu nebyl, ale asi fungoval normálně, protože tam nebylo ze strany tý pani, že by si na někoho stěžovala. Takže fakt nevim, že by řikala „starosta se na nás vykašlal nebo tak“. Tam byl obrovskej problém v tom, že …. což já jsem do tý doby taky nevěděl … že je ekologická likvidace spáleniště a že to pojišťovny mnohdy prostě neplatí z pojistky baráku a tak dále. Takže ta pani z toho byla celkem dost nešťastná. Takže to je hodně 159 nákladný. A myslim, že právě pan starosta v tomhle tý klientce pomoh v tom, že jí nakontaktoval na jinou tu jinou likvidační firmu. Okamžitě jakmile to shořelo, tak tam samozřejmě druhý den byli, hledali byznys a nabídli jí to za strašlivejch kolik set tisíc. To bylo nějakejch 300,400 tisíc. Využili člověka v krizi. A pak teda ten starosta – nebo možná starosta nebo ten soused – teď nevim, tak jí sehnal nějakou jinou firmu, která to udělala za polovinu. Vim, že tam nebyla žádná kritika nikoho, takže i kdyby pan starosta nefungoval, tak mi to klientka neříkala – nepamatuji si to. Vnímáte někde hranice mezi Vaším úkolem, člena posttraumatický péče a úkolem jiných institucí nebo organizací? Co si myslíte, že vy nedokážete, protože to dokážou oni a co naopak oni nedokážou a dokážete to vy? Když vezmu třeba tu Charitu, kde bylo to oblečení, tak třeba ten KIPT nepotřebuje žádnou materiální základnu. Potřebuje hlavně lidi, kteří mají rádi nějakou sociální práci, nemusí to ale rovnou být psychologové a psychoterapeuti, ale jsou to lidi, kteří prostě…není jim lhostejno, co se děje v okolí. A co je strašně moc důležité, to je takovýto duševno – to psychosociální. A my nepotřebujeme žádnou materiální základnu, kterou zase můžou nabídnout ty Charity a tak dál. A vůči těm hasičům? My už jsme možná o tom mluvili, že nemusí dělat tu psychosociální pomoc lidem … je to tak? Ano, nemusej, ale dělaj to. A za to stojí je oceňovat kdykoliv a kdekoliv. Protože kdykoliv bude potřebovat u bouračky nebo tak, tak v tomhle jsou ti hasiči jiní a budu to křičet do světa a křičel jsem to i na konferenci v Novákově, kde jsem dostal vynadáno. Dostal jste vynadáno? No, to byla…už si ani nepamatuju, kdo školí záchrannou službu – kolegyně psycholožka a ta jako, jak záchranka jí taky poskytuje a jak i ti policajti jsou psychosociální ... Ale prostě hasiči jsou lepší podle mě. Bylo by něco, co byste příště udělal jinak? Třeba když byste se vrátil zpátky do tý události? V tomhle případě by určitě nebylo…Samozřejmě se dá vždycky udělat něco jinak, spousta věcí jinak. Ale já jsem odjížděl, měl jsem příjemný pocit, byl jsem unavenej, říkal jsem si „to zase bylo – pět hodin povídání“ a měl jsem dobrý pocit samozřejmě když potom o tom člověk povídá. Nenašel bych, co bych dělal jinak, ale samozřejmě kdyby tam byl někdo jiný, tak by udělal asi spoustu věcí jinak a tak to asi má být. S tím, že – co je strašně fajn – nechodit na takový akce sám. Což je ale dáno tím, že dobrovolníků není nikdy dost a 160 protože já mám zkušenost, že jsme byli u zásahu ve dvou a je to daleko jednodušší. Za prvé i příprava na to, takovej ten vstup je jednodušší, protože si vzájemně dokazujeme, jak jsme odvážní. A potom vlastně nemusí být člověk pořád stoprocentně ve střehu, může si jít trošičku odpočinout a při těch rozhovorech a tak dále může být chvíli pozorovatel, nemusí být vždy nutně aktivním členem. A vlastně, i když to skončí, tak je možnost toho hodnocení. Samozřejmě, když je sám, tak je tam to subjektivní - člověk si často říká, jak to bylo skvělý a ono to mohlo bejt úplně jinak. A když se nezblázní, tak se pochválí s tím, že se dá příště dělat spoustu jinejch věcí. Ale je fakt, že na těžší případy by měly jezdit vždy minimálně dva. Děkuji za Vaši ochotu k rozhovoru. 161 Příloha č. 5: Otevřené kódování výzkumných rozhovorů R1–R4 KÓDOVÁNÍ ROZHOVORU S PSYCHOLOŽKOU HZS R1 KÓDY 1 R1 -266 R1 … víkend během dopoledne … 2 R1 … mi volal kolega z týmu posttraumatické péče a že chtěl nějakou konzultaci … 3 R1 … informoval mě o tom, u jaké události zasahují, a chtěl po mě takovou základní konzultaci, což se stává docela často … 4,5 R1 … moje domluva s týmem posttraumatické péče, že když budou u nějaké události, tak si vždycky zavoláme, nějak si to shrneme, co a jak dál … 5,6 R1 … domluvíme se, jestli u té události budou oni sami nebo jestli třeba vyjedu já na místo té události … 6,7 R1 … /člen PIP volal/ v době, když už v podstatě takové ty technické práce byly hotové …11 R1 … vycházíme z toho, že ten hasič, který byl členem posttraumatického týmu, měl čas volat …12 R1 …jinak by tam musel řešit takové ty praktické věci – ty jsou vždycky prioritní …13 R1 … vždycky musí nejdřív pořešit zásah z toho technického hlediska a potom řešit ty další, jakoby nadstavbové, věci …14,15 R1 … takže to už určitě bylo v době, kdy byl požár uhašený, kdy probíhaly likvidační nebo zabezpečovací práce a teď se najednou objevila ta potřeba nebo ta skutečnost, že na místě jsou lidé, kteří mají nějaké potřeby další …16, 17 R1 …hasič s nimi /s potřebami/ přicházel sám, protože na tom místě byl, věděl kdo tam je, jaká je rodinná situace. Znal ty podmínky, s těmi lidmi také mluvil 21, 22 R1 …hasič s nimi /s potřebami/ přicházel sám … 21 R1 …/člen PIP/ s těmi lidmi také mluvil… 22 R1 Zmapoval si tedy nějaké základní věci…22, 23 R1 Určitě se nějak doplňujeme - já /psycholožka HZS/ se doptávám, ale to hlavní přicházelo od něj /člena PIP/. 23 R1 Jsou na tohle vyškolení, takže si myslím, že dokázal ty základní potřeby poznat. 24 R1 To, co mi přijde jako důležité - aby našli v okolí člověka někoho, komu ho můžou předat. Někoho, kdo si tu rodinu může převzít. 27, 28 R1 Případně, jestli jsou tam sousedé. 28 R1 Myslím, že jsme se také bavili, jestli by bylo vhodné zapojit starostu. 28, 29 R1 162 Asi jsem se ptala na to, co jsou v této chvíli takové ty základní potřeby. 29, 30 R1 Čili pokud já vedu rozhovor s kolegou posttraumatické péče, tak mám vždycky na mysli, že on tam odtud bude muset v nějakém momentě odejít. 30, 31 R1 Tu událost tudíž musí /kolega z posttraumatické péče/ zabezpečit i sám pro sebe tak, aby si mohl s klidným svědomím sbalit věci a mohl odjet. 31-33 R1 Předat ty lidi dál nebo alespoň je minimálně nasměrovat na nějakou další cestu, zabezpečit je v tomto směru. 33, 34 R1 Vždycky tam současně padá také nabídka, že je tady tým dobrovolníků. 34, 35 R1 Pokud by byl nějaký zájem, aby to nabízeli, aby předali kontakty – buď na mě (pokud by byl požadavek na setkání s psychologem), nebo přímo na koordinátora KIP týmu. 35-37 R1 Nevím, jestli jednu nebo dvě /počet konzultací/. Nedokážu říct, kolik to bylo konzultací. 41 R1 … jsme se bavili /psycholožka HZS a člen PIP/ o tom, že těm lidem vůbec nic nezůstalo a jedna z těch potřeb bylo i nějaké oblečení, nějaké ošacení. 42, 43 R1 … jsem potom sháněla nějaké další možnosti, jak to oblečení zabezpečit. 43, 44 R1 … to byla sobota, že to byl ten víkend, a tak jsme si říkali „jo, to bude asi problém teď někoho sehnat a nějak to zabezpečit“. 44, 45 R1 Sháněla jsem /psycholožka HZS/ kontakty různě po svých známých. Podařilo se mi nakontaktovat se na pracovníka z Naděje a s ním to domlouvat dál. 50, 51 R1 Vůbec si nejsem jistá, jestli to proběhlo hned v tu sobotu /zajištění oblečení/, ale myslím si, že ne - že to potom proběhlo až dál. 51, 52 R1 Současně jsem podávala informace do místního KIP týmu, že máme takovou událost a aby se připravili, že možná bude potřeba něco takového řešit. 52-54 R1 Další telefonát byl tedy potom na koordinátorku a ona pak rozesílala cestou, kterou mají v tom týmu nastavenou, kontakty dál, aby se přihlásil někdo, kdo by měl zájem se do té události zapojit. 54-56 R1 Moc nevím, jak bych jí popsala /svou roli/… možná je to asi koordinační role člověka, který je podporou pro kolegu z týmu posttraumatické péče a který provede přemostění z akutní fáze do té střednědobé až dlouhodobé. 59-61 R1 Určitě to mohlo být tak, že člověk z toho posttraumatického týmu mohl volat přímo tomu koordinátorovi. 61, 62 R1 Ale znovu říkám, že máme domluvené /psycholožka HZS se členy PIP/, že oni sami tu potřebu cítí, chtějí se mnou něco zkonzultovat, takže můžou volat kdykoliv – v podstatě ve dne v noci, když jsou u nějaké události. 62-64 R1 163 Možná jde i o ujištění pro toho člověka /člena PIP/, že ty věci dělá správně a podpora pro něj. Možná jde i o ujištění pro toho člověka, že ty věci dělá správně a podpora pro něj. Společně s ním si srovnat všechny věci, co není možné, co by se dalo ještě udělat a nějak mu pomoci, aby z té události mohl odjet. Předání těch informací někam dál. 64-67 R1 Já nejsem členem KIP týmu, ani /jeho/ koordinátorem. Já jsem hasičský psycholog a ve vztahu k týmu posttraumatické péče plním koordinační roli. To je mojí povinností. 70, 71 R1 … koordinace … spočívá v tom - ne kde nás bude víc u jedné události a já to tam budu koordinovat, ale třeba i v tom, že poskytuju kolegům z týmu posttraumatické péče nějakou podporu a pomoc pro tu akutní fázi. 71-74 R1 Držím si roli psycholožky hasičů, ale spolupracuji na obě strany /směrem ke KIP týmu/. 74, 75 R1 V týmu posttraumatické péče je moje role koordinační. Ta je přímo nastavená naší vnitřní legislativou. 75, 76 R1 To je poměrně častý problém /dublování role velitele zásahu s člena PIP/. 82 R1 Souvisí to s tím, že posttraumatická péče je jakousi třešinkou na dortu, dalo by se říct. 82, 83 R1 Ať je to hasič, ať je to velitel zásahu, oni na to místo zásahu dojedou v nějakém počtu a musí zejména zvládnout tu událost – musí především zachránit životy, zdraví, majetek – to je jejich prioritní úkol. 83-85 R1 Takže i kdyby to nebyl /člen PIP/ velitel zásahu, kdyby to byl jenom „řadový hasič“, tak by musel dělat ty povinnosti, které se váží k této pozici. 85, 86 R1 Stejně tak velitel musí dělat ty své povinnosti, které se váží k jeho roli. Samozřejmě je to pro něj složitější, protože jako velitel má celou řadu dalších povinností a odpovědností než jako řadový hasič. Na druhou stranu jako velitel má i možnost určitého nadhledu nebo odstupu a může například posoudit tu potřebnost. Takže to má samozřejmě pro něj výhody i nevýhody. 86-90 R1 To je jeho prioritní úkol, že. To je to, co musí v každém případě. Když tam přijede, tak musí zachránit životy, zdraví, majetek. 94, 95 R1 Musí zabezpečit místo toho zásahu. Musí to místo nějakým způsobem předat dál. To je tedy ta jeho hasičská část. 95, 96 R1 … pokud jde o podporu zasaženým lidem, tak tam především by měl být schopen poskytnout první psychickou pomoc, pokud na to tedy má podmínky. 97, 98 R1 Navíc jako velitel zásahu /a současně člen PIP/, pokud ví, že to sám nezvládne, tak si může povolat někoho jiného, někoho dalšího k sobě. Takže i v tomto případě to on nemusel zvládnout všechno sám. Pokud by viděl, že ta potřeba je větší, širší, že je tam více zasažených lidí, tak si může přes operační středisko povolat další členy posttraumatického týmu. 98-102 R1 164 Já od něj očekávám (tak se je také snažím vzdělávat)… 102 R1 … když není potřeba první psychické pomoci, aby si s těmi lidmi popovídali a nabídli jim třeba i to, že jsou tady dobrovolníci a že může existovat nějaká další pomoc, pokud oni budou chtít. 102-104 R1 To znamená předat nějakou informaci nejenom o tom, že do toho vyhořelého domu teď nemůžou jít a že nyní budou probíhat nějaké další procesy, ale i o tom, že mají možnost využít také nějaké další psychosociální podpory. Očekávám tedy alespoň předání té informace, toho kontaktu. 104-108 R1 Dále očekávám, že zareagují na tu situaci podle potřeb lidí. Pokud není potřeba poskytovat první psychickou pomoc, tak jí samozřejmě neposkytují. Pokud ti lidé řeknou, že je všechno v pořádku, že nic nepotřebují, tak je všechno v pohodě, nic nepotřebují. Ale očekávám, že se třeba zeptají, jestli pro ně nemůžou něco udělat i v téhle oblasti …. 108-111 R1 …a že jim řeknou „máme tady skupinu dobrovolníku, kteří v případě, že vy byste chtěli, že by byla nějaká potřeba, tak zareagují – jenom abyste to věděli“. 111-113 R1 Hlavně tu pomoc nevnucovat, jakoby nevstupovat do toho násilně, ale minimálně alespoň tuto informaci předat. 113, 114 R1 Asi by je /informace zasaženým/ vyškolený hasič předával líp než ten nevyškolený, který vůbec nic neví. Který třeba neslyšel o tom, že existují KIP týmy, nějací dobrovolníci nebo neziskové organizace. Ten rozdíl je v tom, že vyškolený hasič si „troufne“ jakoby za těmi lidmi jít a mluvit s nimi i o takových věcech. Avšak ne každý si troufne, ne každý je na to nastavený. Někomu třeba vadí, když vidí člověka, který je zničený, který tam pláče. Nemá v sobě sílu nebo odvahu za ním jít a začít s ním mluvit. 118-123 R1 Od toho vyškoleného hasiče očekávám, že tuhle dovednost, tuhle kompetenci a odvahu mít bude. Že tedy toho člověka osloví nebo se zeptá, jestli může něco udělat v rámci svých možností, které má. To znamená nabídnout třeba ten kontakt, zprostředkovat kontakt na dobrovolníky nebo si s ním o tom popovídat v kontextu například první psychické pomoci. To znamená upozornit ho na další důležité věci, zkontaktovat třeba starostu, zapojit víc komunitu, sledovat místní zdroje. 123-128 R1 … nabídnout třeba ten kontakt, zprostředkovat kontakt na dobrovolníky nebo si s ním o tom popovídat v kontextu například první psychické pomoci. To znamená upozornit ho na další důležité věci, zkontaktovat třeba starostu, zapojit víc komunitu, sledovat místní zdroje. Právě na tohle je proškolený, tohle umí. Ten neproškolený hasič to možná umí jakoby přirozeně, lidsky. Vyškolený hasič je vybaven víc těmi informacemi. 125-130 R1 Myslím si, že jsme o tom přemýšleli z toho úhlu pohledu, že neměli kam jít. Hledalo se ubytování. 134, 135 R1 165 … teď si úplně přesně nevybavím, jestli měli nějaké příbuzné, ale mám pocit, že nějakou dobu bydleli u sousedky naproti. 135, 136 R1 Takže z tohoto úhlu pohledu - jestli by nebyla možnost, v rámci obce, zajistit nějaké ubytování nebo nějaké základní praktické věci. 136, 137 R1 Ono to tak většinou bývá, když je to malá obec nebo vesnice, že se tam většinou ten starosta sám zastaví a že se tam sám přirozeně angažuje. 141, 142 R1 Není to o tom, že bychom ho /starostu/ museli nějak nutit. 142, 143 R1 Většinou je opravdu ta zkušenost taková, že ti lidé sami přirozeně fungují. 143, 144 R1 …otázka potřeb, které se můžou měnit v čase. V tu chvíli, kdy jsme spolu /s KIP týmem/ mluvili v tu sobotu, tak ty potřeby, které mi sděloval proškolený hasič, tak se týkaly spíše těch praktických věcí. Ty potřeby se však samozřejmě mohly vyvíjet v čase. 147-149 R1 Člen KIP týmu, se vždy po příjezdu ptá na to, „co v tuhle chvíli pro Vás mohu udělat, co byste teď potřeboval, o čem bychom spolu mohli mluvit, v čem bychom se mohli nějakým způsobem posunout dál“. 149-151 R1 On tam /k zasaženým/ nejde s nějakým konkrétním návrhem „teď budeme dělat tohle, tohle, tohle“, ale naopak on musí zjistit, jak se ta situace změnila… 152, 153 R1 … a často se opravdu stává, že si zavolají druhý, třetí den a rodina řekne „je to v pohodě, oni přijeli příbuzní, my to teď zvládáme sami“ – což je ta nejlepší varianta. 154, 155 R1 Takže člen KIP týmu si musí vždycky zjistit, co je teď v tuhle chvíli důležité. 155, 156 R1 Máme takové letáky nebo postupy, kde mají tyhle věci zdůrazněné: aby se ptali na to, co to teď v tuhle chvíli ten člověk potřebuje, co je jeho potřeba a na tom se domlouvali dál. 156, 157 R1 Tady si myslím, že to bylo pouze o tom, že společně jeli do té Naděje. Vybírali si tam nějaké oblečení a pak měli nějaký telefonický kontakt … a tím to bylo vyřešené. 160-162 R1 Skutečně záleží na potřebě těch lidí, co by od dobrovolníka v tuto chvíli chtěli. 162 R1 Nabídka dobrovolníků je pestrá tak, jako je pestrý ten tým. 165 R1 Můžou nabídnout praktickou pomoc – třeba jako v tomto případě tam s tím člověkem zajet, pokud jde například o staršího člověka. Nebo ho doprovodit na úřady, pokud to potřebuje. Nebo s ním řešit nějaké věci ohledně zařizování pohřbu a takových praktických věcí, které si ten zasažený člověk nedokáže zařídit sám nebo mu je nedokáže nabídnout jeho přirozené prostředí. 165-169 R1 Můžou nabídnout rozhovor, můžou nabídnout nějaké dlouhodobější provázení. 169, 170 R1 166 …potřeby člověka (nebo lidí) se měnily od těch praktických (organizace pohřbu, jakým způsobem máme říct svým dětem, že jim zemřel tatínek) až po potřeby duchovní (nyní rozhovory s duchovním, s kaplanem). Přesunulo se to až do roviny existenciálních otázek. Takže opravdu záleží na těch lidech. 170175 R1 Ta nabídka je pestrá, protože v tom týmu máme ekonoma, terapeuta, kaplana, člověka, který je schopný zajišťovat tyto praktické věci – takže záleží na potřebě zasažených lidí. 175-177 R1 Hasič /vyškolený/ je omezený tím, že je na místě události po dobu zásahu. To znamená, že on se musí vrátit zpátky na základnu. Je fakt, že se tam dokáže zdržet déle a s těmi lidmi ještě mluvit, kdy už v podstatě ta technická část zásahu neprobíhá, ale nemůže tam s nimi být celé odpoledne. Musí jít zpátky na základnu. To je tedy jeho omezení. On je pouze pro tu prvotní akutní fázi. 181-184 R1 On je pouze pro tu prvotní fázi. Proto, aby ošetřil akutní stresovou reakci, poskytl první psychickou pomoc, dal nějaké další kontakty, předal toho člověka – to je jedno jestli sousedovi, starostovi. Aby předal toho člověka dál, neměl by ho nechat například na ulici samotného … A pak musí odjet. 184-187 R1 V tu chvíli je to samozřejmě i na tom zasaženém člověku, zdali dobrovolníka nějak dál osloví, nakontaktuje…187-189 R1 ale v tuto chvíli to pro hasiče končí. Nemůže tam už potom jezdit dál nebo se tomu člověku dál věnovat … I když oni by rádi - je samozřejmě zajímá, jak ty příběhy dopadají …189-191 R1 Ale ta jejich činnost je dána zásahem nebo spíš dobou trvání toho zásahu. 191 R1 Nejsou proškolovaní pro dlouhodobou nebo střednědobou podporu. Zajímá je to z toho lidského hlediska. Ale jsou skutečně vedeni pouze pro tu akutní fázi – tady a teď. 191-193 R1 Ale jsou skutečně vedeni pouze pro tu akutní fázi – tady a teď. „Co pro Vás můžeme teď udělat, jak to teď můžeme zvládnout, abyste mohl …“, taková ta nejbližší budoucnost „ kam teď půjdete, koho teď můžeme zavolat, co teď uděláme, kde teď budete spát… “. 193-195 R1 Cílem je, v případě potřeby, člověku poskytnout první psychickou pomoc a předat ho. Předat toho člověka, pokud je zase ta potřeba, do nějaké další péče. 200, 201 R1 Znovu opakuji – řídí se to /pomoc od PIP/ pouze podle té potřeby /zasažených/. 201, 202 R1 Řada lidí je v pohodě, sama si zavolá svým příbuzným, známým … Vůbec nepotřebují s hasičem mluvit. 202, 203 R1 … pokud vidí zasaženého člověka, který tu situaci těžko nese a že se v ní třeba nedokáže zorientovat, tak mu pomoci překonat ty první okamžiky poté 167 události tak, aby mohl tu událost řešit dál. Vyškolený hasič neřeší tu událost, ale pomáhá mu překonat ten první nápor, ten první nával. 203-206 R1 Mým cílem bylo udělat to přemostění … 209 R1 Mým cílem je zareagovat na nějakou potřebu hasiče. 209 R1 Jestliže on /člen PIP/ zavolá a chce konzultovat, tak mu poskytnout pokud možno co nejlepší konzultaci. Na danou situaci, kdy já tam nejedu, nebudu tam s ním, tak aby on měl to, co potřebuje. Někdy se v tom potřebuje nějak zorientovat, nějak si to srovnat … 210-212 R1 Takže mým cílem je podpořit svého proškoleného hasiče, aby se u té události cítil dobře v tom, co tam dělá, připomenout kroky první psychické pomoci. 212-214 R1 Aby to pro něj /člena PIP/ bylo pohodové. 214 R1 Další moje cíle vycházejí z daných potřeb. V tuto chvíli bylo mým cílem předat informaci o této události koordinátorce KIP týmu. 214-216 R1 Vždycky by se ty věci asi daly dělat lépe. 219 R1 … tak jak je tady u nás v kraji ten systém nastavený, tak ve své podstatě ano /byla to ukázka dobré praxe/. 219,220 R1 Ten vyškolený hasič zmapoval nějaké potřeby. 220, 221 R1 Všimnul si toho, že ti lidé tam něco potřebují. 221 R1 Kontaktoval mě, nějakým způsobem na to /na potřeby zasažených/ zareagoval. 222 R1 Vůbec že o to projevil zájem z toho lidského hlediska, což také nemusí být vždycky tím pravidlem. 222, 223 R1 Současně zasaženým něco nabídl … 223, 224 R1 Je otázka, kdyby to nenabídl, jestli by ta komunikace fungovala sama přirozeně – to je možné. To nedokážu posoudit. 224, 225 R1 Podařilo se předat kontakt do KIP týmu a zafungovalo to dál. 225, 226 R1 … podpora lidem dostala od akutní fáze až po tu další. 226, 227 R1 Z pohledu systémového nastavení si myslím, že je to ukázka dobré praxe. 227 R1 Jestli by se ten rozhovor dal vést nějak jinak, jestli by se dalo v té chvíli udělat něco jiného … třeba jinak pracovat s tou komunitou a nějak jinak to směřovat – to je možné. Pořád se tím všichni učíme. Nebyla jsem tam, tak se mi to těžko posuzuje. Z pohledu, jak si myslím, že by ten systém mohl fungovat, tak se domnívám, že ano. 227-231 R1 Mezi námi je spolupráce velmi dobrá. Třecí plochy tam nejsou v podstatě žádné. 236 R1 Díky Vašim otázkám dokola přemýšlím, jestli by se to třeba dalo udělat nějak jinak … 236, 237 R1 Hasiči vědí, že jsou tam pro akutní fázi a že fungují dobrovolníci, kteří mohou také předávat dál. 238, 239 R1 Možná to mohlo fungovat jakoby přímo beze mě… 240 R1 168 Ale každá ta událost je jiná a každý člověk se z ní poučí. 240, 241 R1 Já jsem k té události nemusela, což je fajn. To znamená, že ten vyškolený hasič to na místě události zvládl, předal zasažené do další péče, takže pro mě jakoby žádná starost. 242, 243 R1 Jestli jsme do toho museli vstoupit nebo nemuseli – to je vždycky otázka. 244 R1 … ten vyškolený hasič to na místě události zvládl, předal zasažené do další péče, takže pro mě jakoby žádná starost. 242, 243 R1 S těmi hasiči máme pravidelné odborné přípravy, kde vždycky probíráme kazuistiky. 247 R1 Oni /vyškolení hasiči/ si je přinesou a vždy je nějakým způsobem hodnotíme. Rozebíráme ty události. 247, 248 R1 … pokud by ta událost pro ně /vyškolené hasiče/ byla nějak zatěžující, což tedy tato zrovna nebyla, takže můžou zavolat - že bychom se domluvili třeba i na individuální konzultaci. 249, 250 R1 Stejně tak s těmi dobrovolníky probíhají setkání, kde se události probírají. Vždycky je vyhodnotíme, vždycky se jim snažíme věnovat. 250-252 R1 Asi to neprobíhá podle Standardů psychosociální pomoci, kdy by se měly dělat průběžný schůzky. Ta praxe to moc nedovoluje. Z časového hlediska to není možné. 252-254 R1 Ale máme to v hlavě, že by to tak mělo probíhat. 254 R1 Víme o tom, že je potřeba se před událostí nějak domluvit - někdy je to telefonicky, někdy se to podaří osobně. 254, 255 R1 Celé to území, které mám na starosti, je veliké. Úkoly se na mě valily, tak jsem rychle pochopila, že to sama nezvládnu a začala jsem hledat nějaký opěrný body, nějaké zdroje. Asi od roku 2009/2010 spolu spolupracujeme s Adrou. 261, 264 R1 169 KÓDOVÁNÍ ROZHOVORU SE STAROSTOU OBCE R2 KÓDY 1 R2 – 225 R2 … byl jsem zrovna nakupovat v nákupním středisku 4,5 R2 … mi vždy chodí na mobil jakýkoliv výjezd hasičů tady a v blízkém okolí, takže i tahle zpráva mi samozřejmě přišla na mobil 5,6 R2 Několik minut na to mi volal velitel hasičů, že došlo k velkému požáru, který (shodou nešťastných okolností foukal poměrně silný vítr), bleskurychle dům zlikvidoval … 6-8 R2 … požáru, který … bleskurychle dům zlikvidoval …Takže jsem tam hned jel. 7-10 R2 Samozřejmě, když jsem přijel na místo, mohl jsem zjišťovat pouze informace, které mi hasiči předávají – tzn., že pán byl poměrně vážně popálený… 10, 11 R2 … pán byl poměrně vážně popálený, protože se snažil zachránit nějaké věci… 11, 12 R2 … /pán/ je to sběratel historických motorek, takže se odvážil jít do toho hořícího domu, do garáže. Utrpěl nějaké popáleniny. 12, 13 R2 Hasiči, protože věděli, že pro něj mají obrovskou cenu právě ty motorky …, tak se vydali v dýchacích přístrojích mj. právě i pro tyto věci. 13-15 R2 … když jsem přišel na to místo, tak ty motorky tam byly přikryté pod plachtou a pán byl v nemocnici. 15, 16 R2 Paní byla … u sousedů, …, kteří se jí okamžitě ujali. Nabídli jí přístřeší, nabídli jí nějakou pomoc… 16-18 R2 V těchto chvílích si člověk vždycky uvědomí, o co všechno oni přijdou. 18, 19 R2 To nejsou samozřejmě jenom věci movité jako takové, ale jsou to fotografie, jakékoliv věci, který se vztahují k jejich životu. 19-21 R2 Protože to byli starší lidé, tak vlastně všechny vzpomínky vzaly za své – nahrávky, videokazety, atd. 21, 22 R2 Jako první jsem se zeptal, jestli je na tom ta paní psychicky dobře, abych jí mohl navštívit. 22, 23 R2 První co bylo, tak jsem samozřejmě nabízel pomoc – peněžitou částku, jednorázovou rychlou akci, finanční nevratnou půjčku nebo resp. dar. 23, 24 R2 Potom jsem okamžitě obtelefonoval všechny zastupitele… 25 R2 … řekli jsme, že uspořádáme sbírku. 25 R2 … tohle bylo zrovna o víkendu, takže hned v pondělí jsme svolali mimořádné zastupitelstvo 26, 27 R2 170 …krajský úřad … to musí také schválit. Žádali jsme, aby to bylo ve zrychleném režimu. Do konce týdne bylo možné legálně zřídit finanční sbírky. 28, 29 R2 Věcná sbírka trvala už od toho víkendu, kdy se to stalo… 30 R2 Ty lidi, co se to dozvěděli, tak začali nosit oblečení. Většinou svrchní prádlo, protože věděli, že pani nezbylo skutečně téměř nic, tak aby měla něco na sebe. 33,34 R2 Dokonce se objevovala věcná pomoc i ve smyslu nějakého pití, balených vod atd. 34, 35 R2 Byla tam nabídka, jestli paní nechce obstarat nákup, který by samozřejmě nemusela platit. 35, 36 R2 …solidarita mě tady vždycky překvapí. Pohybujeme se už poměrně blízko Praze, člověk by řekl, že tady každý svým způsobem za sebou zavře dveře na své zahrádce. 36-38 R2 … jakmile se stane taková tragédie, tak naštěstí ta solidarita mezi nimi pořád je … 38, 39 R2 … i bez výzev oni sami volají na hasiče nebo k nám na úřad, jak by mohli pomoci. 39, 40 R2 My jsme potom samozřejmě rádi, když tuto věc můžeme vzít a předat … 40, 41 R2 … že i ti ostatní lidé soucítí. 41 R2 …ty chvíle jsou potom dojemné, je to určitě nějakým způsobem emočně vypjaté, zejména při těch osobních setkáních …je dobře, že se to děje. 41-43 R2 Kdyby člověk neměl co nabídnout, tak tam asi ani nejde. 43, 44 R2 Takhle můžu říct, že jsem i trošku pyšný na obec… 44 R2 … obec…se vždycky dokáže dát dohromady a těm lidem pomoct … to není jediný případ 44, 45 R2 …tehdy truhlárna, ten pán dopadl taky velice špatně, protože se snažil zachraňovat pro změnu auto… 46, 47 R2 Paní se pochopitelně zhroutila. Musela být v péči lékařů. 49 R2 … objevila se tady až někdy po měsíci. Vůbec nechtěla vidět to spáleniště, nechtěla se jít do těch končin ani podívat… 49, 50 R2 Pobývala tady u dcery, u známých. 51 R2 Dneska už je to všechno snad v pořádku. Pán se zase hádá na veřejných schůzích, takže je všechno tak, jak to má být. 51, 52 R2 To… by to na té obci mělo tak vypadat - dělat tu obec s tou obcí … 52, 53 R2 … že lidi k sobě dokážou aspoň trošičku soucítit. 53, 54 R2 My to, co děláme na obci, považujeme určitým způsobem za svoji povinnost. 54, 55 R2 171 Jsme tady pro lidi, takže se jim snažíme pomoct, jak to jen trošku jde… 55 R2 Za prvé to bylo zřízení té sbírky. 58 R2 Potom na řádném zasedání zastupitelstva byla schválena ještě jedna pomoc – kromě té bleskové - obec schválila dvacet pět nebo dvacet tisíc jako mimořádný příspěvek, dar obce této postižené rodině. 58-60 R2 To sice ve chvíli, kdy jim shoří dům za více než milion korun, je částka spíše symbolická. Ale v té chvíli to pomůže. 60, 61 R2 …s těmi pojišťovnami se zkontaktovat a vysvětlit jim, že paní například aktuálně nemůže, protože se děje to a to. 64, 65 R2 …podnikatele, kteří pracují ve stavebnictví, jestli by dokázali udělat nějakou cenu, ve které by zohlednili, že tu rodinu potkalo neštěstí. 67, 68 R2 …manželé už byli starší. Ten pán po pobytu v nemocnici, který mu moc nepřidal, už neměl chuť jakoby začínat znova. Takže se rozhodli tady to spáleniště prodat a pořídit si někde byt. 69-71 R2 Přiznám se, že jak jezdím okolo toho spáleniště, tak vidím, že to k prodeji není. 71, 72 R2 Rodina bydlí někde v pronájmu úplně mimo naši obec. 72 R2 Dostali jsme počátkem roku dopis od paní, která nám poděkovala za pomoc, které se jí dostalo nejenom od nás, ale i od občanů. 73, 74 R2 Ale že z toho důvodu, že se sem už nechtějí vrátit, tak nám tímto děkuje a loučí se s námi… 74, 75 R2 … já pak takový dopis vezmu na zastupitelstvo, kde ho přečtu. Máme tady místní dvouměsíčník, kde toto poděkování paní zveřejníme … 78, 79 R2 Jsou to těžké osudy a věřím, že každou takovou pomoc lidé ocení. 79, 80 R2 Dokud se v té situaci člověk neocitne, tak si ani nedokáže představit, co musejí prožívat. 80, 81 R2 Mně to samotnému kolikrát nedává spát, protože se tváří v tvář setkávám přímo s neštěstím a vidím, jak to ty lidi poznamenalo. 81, 82 R2 …někdo musí zůstat jakoby silný… 83 R2 … ti lidé v tu chvíli fungují tak, že kam je postavíte, tak tam oni budou stát. 83, 84 R2 Řeknete jim, ať popojdou o tři metry, oni popojdou o tři metry. Jsou jak loutky. To jsou ale ty první dny. 84, 85 R2 Shodou okolností i s Novákovem máme dobrou zkušenost, jsou blízko. Protože se tady často pořádají různé hasičské soutěže, tak se vídáme několikrát do roka. Známe se. 114-116 R2 Pak samozřejmě, když na ně to neštěstí asi dolehne plnou vahou, tak potom si myslím, že dokážou docenit i spoluúčast ostatních lidí. 85, 86 R2 Musím říci, že jsem strašně rád, že zatím nás u požárů nepotkalo žádné větší neštěstí ve smyslu obětí na životech, protože pak je to samozřejmě o to větší bol, větší neštěstí. 86-88 R2 172 … oni /zasažení/ nečekali vůbec nic. V tu chvíli tam viděli hasiče. 91 R2 …lidé jsou v šoku… 91, 92 R2 …kdy se tam objevím já, jako starosta, a začnu jim konkrétně nabízet nějakou formu pomoci, tak ze začátku koukají nevěřícně … evidentně s něčím takovým nepočítali. 92-94 R2 …řeknu „vydržte mi tady půl hodiny, nikam neutíkejte, já jsem schopný vám během půl hodiny přinést nějaké peníze, abyste měla alespoň do začátku … a nebojte se, pomůžeme vám“… 94-96 R2 …lidé na vás koukají jako na zjevení. 96 R2 Vždycky jsme tam byli první a ptali jsme se, jestli nemůžeme s něčím pomoct. 108, 109 R2 … část zachráněných věcí … se může schovat na úřadě 97, 98 R2 …aby oni /zasažení/ měli jistotu, že aspoň to, co se zachránilo, že o to nepřijdou. 98 R2 Říkal jsem „vyřiďte pánovi, až za ním půjdete do nemocnice, že motorky jsme zachránili, jsou tady přikryté plachtou – budou v hasičárně“. 98-100 R2 …to jsou taková dobrá světýlka /informace o záchraně věcí/, která oni v tom neštěstí mají. 100, 101 R2 …aby to bylo obráceně – aby oni čekali „tak kdy už se někdo konečně přijde z toho úřadu o nás postarat“, to ne. 101, 102 R2 To se možná děje u katastrof většího rozměru, jako jsou třeba povodně, tak tam se tak nějak očekává, že se postará obec. … u toho individuálního neštěstí …, tak tam ne. 102-104 R2 Možná by k tomu dospěli dříve nebo později, třeba do týdne by jim bylo divné, že by se nikdo neozval. Ale myslím si, že taková situace nemůže nikdy nastat. 104-106 R2 My v první chvíli okamžitě jdeme a těm lidem se snažíme pomáhat a snažíme se s nimi tu situaci řešit. 106, 107 R2 Nebyly to jenom tyhle dva velké požáry, byla to spousta drobných požárů, chat. 107, 108 R2 Vždycky jsme tam byli první a ptali jsme se, jestli nemůžeme s něčím pomoct. 108, 109 R2 Tady v tom případě to bylo naprosto automatické, vůbec nikdo nepřemýšlel. 109, 110 R2 Jediné, nad čím se v tu chvíli dalo přemýšlet, jak to co nejvíce urychlit, jak co nejdříve pomoct. 110, 111 R2 U nás ti hasiči jsou perfektní. 114 R2 Ti hasiči jsou místní kluci, kteří mají se všemi těmi lidmi osobní vztahy, potkávají se na pivu v hospodě, potkávají se na místních sportovních utkáních atd. 116, 117 R2 173 Může to při tom neštěstí hrát určitou roli. Teď to řeknu trochu familiárně – Fanda tu paní chytne kolem ramen a řekne „Janičko, pojďte tady….“, protože se znají. 117-119 R2 Samozřejmě profesionální hasiči se umí chovat k těm lidem tak, jak je potřeba. Ale ten lidský rozměr je spíše u těch dobrovolných hasičů na vesnici, kde se všichni známe. 119-121 R2 …jejich úkolem bylo, aby se požár nerozšířil na okolní domy, na sousední pozemky. 124, 125 R2 … s ohledem na svoje zdraví zachránit z toho domu to, co se dá. 125 R2 … nikdy se tam ale nemůžou zachraňovat věci, hmotný majetek, na úkor ohrožení života. 125, 126 R2 To se snažíme těm klukům říkat na různých školeních apod. 126, 127 R2 Chlapi jsou prostě chlapi. Ve chvíli, kdy si navlékne uniformu a jede s těmi majáky, tak adrenalin stoupne. V tu chvíli má pocit, že zvládne všechno. Byl jsem svědkem, že kluk, který měl podvrknutý kotník, měl být v klidu doma, ale jemu to nedalo a jel s tou posádkou. Ti kluci vešli do domu, kde spadl kus trámu, schodiště nebo střechy, a on v tu chvíli … na sebe navlékl helmu, vběhl tam za nimi a nebyla síla, která by ho zastavila. 127-132 R2 Dostal /hasič/ na místě samozřejmě pokárání od velitele zásahu, protože šlo především o jeho ohrožení. 132, 133 R2 Ti kluci /hasiči/ jsou opravdu stateční. 133, 134 R2 Člověk k tomu musí mít nějaké buňky, nemůže to dělat každý. Kdo se bojí ohně nebo uzavřených prostor, tak to dělat nemůže. 134, 135 R2 …můj obdiv mají /hasiči/. 135 R2 Kdykoliv jsme byli u těžšího zásahu, tak si nijak /dobrovolní hasiči/ nezadali s těmi profesionály. Naopak ti profesionálové je museli mírnit, brzdit, aby nechodili do míst, která oni považovali za natolik nebezpečná. 135-137 R2 Jednotka dobrovolných hasičů není pro tak těžký úkol vycvičená. 137, 138 R2 Já o nich /hasičích/ mohu mluvit pouze pozitivně. Nevidím nic, co by se jim mělo vytknout. 138, 139 R2 …nezaznamenal jsem ho /vyškoleného hasiče/, nebo mě alespoň nikdy nekontaktoval. Nikdo neřekl „takového člověka tady máme, kdybyste potřebovali, pojďte nás tam nějak uvést…“, anebo naopak „ já jsem ten specialista, takto jsem u té paní pochodil“, nebo něco podobného. S tím jsem se tedy ještě nesetkal. 143-146 R2 Jak jsem přijel z toho nákupního střediska, tak na místě byli pouze místní hasiči, kteří zajišťovali už pouze spáleniště. Paní byla v té době u sousedů, pán v nemocnici. Přijel jsem ve chvíli, kdy na místě zůstala pouze místní jednotka. 152-154 R2 Přijel jsem ve chvíli, kdy na místě zůstala pouze místní jednotka. 154 R2 174 Mně volal náš velitel dobrovolných hasičů. Velitel naší jednotky je přímo podřízen mě. 157 R2 Ta sms, která mi v první chvíli přišla, je na třech řádkách a velice těžko se identifikuje, v jakém rozsahu ten požár je. Objeví se hláška: požár rodinného domu, ulice, hoří pod střechou. Navíc je to tam bez čárek, háčků. Takže se v první chvíli nedá odvodit, co to je. 157-160 R2 …nezaznamenal jsem ho /vyškoleného hasiče/, nebo mě alespoň nikdy nekontaktoval. Nikdo neřekl „takového člověka tady máme, kdybyste potřebovali, pojďte nás tam nějak uvést…“, anebo naopak „ já jsem ten specialista, takto jsem u té paní pochodil“, nebo něco podobného. Teprve ve chvíli, kdy vám zavolá někdo od hasičů…zjistíte, jak je to vážné… 160, 161 R2 Teprve ve chvíli, kdy vám zavolá někdo od hasičů a přesně vám popíše, o co jde, tak najednou zjistíte, jak je to vážné – kde je pán, kde je paní. Seberete se a jedete tam. 160-162 R2 …kdy vám zavolá někdo od hasičů a přesně vám popíše, o co jde, tak najednou zjistíte, jak je to vážné – kde je pán, kde je paní. Seberete se a jedete tam. 161, 162 R2 Jinak k těm požárům takového typu – hořela králíkárna, pán vypaloval trávu, chytla mu od toho garáž - tam nemá cenu asi ani jezdit, nechám si pouze podat zprávu. 162-164 R2 … jakmile jsou tam domy, majetek většího rozsahu a účast lidí, tak považuji za automatické se odkudkoliv sebrat, když jsem v dosahu a jet na místo události. 164-166 R2 …pomoci poškozeným ze šoku… 170 R2 …pomoci…od toho, aby se nestalo ještě větší neštěstí, 170, 171 R2 Šok může přivodit i nějaké zdravotní problémy. Zvlášť u starších lidí, kteří mohou mít slabší srdce, nebo je může potkat jakákoliv příhoda. 171, 172 R2 Jejich základním úkolem je asi udržet lidi v klidu. 172, 173 R2 Domnívám se, že jsou vyškoleni na to, aby na těch lidech poznali příznaky nastupujícího šoku, snažili se je zmírnit nebo povolat zdravotníka, který by potom v té chvíli dokázal podat tišící prostředky, protože to se domnívám, že hasič dělat nemůže. 173-175 R2 Ne, to vůbec nevíme /že se angažoval někdo z KIP týmu/. 178 R2 Víte, člověk jde za těmi lidmi s nabídkou pomoci, ale nechodí tam ob den. 178, 179 R2 …jsem se jí /sousedky, u které byla zasažená ubytovaná/ ptal, jak je na tom ta paní /zasažená/ a říkala, že vše v pořádku. Já na to, že přijdu a přinesu zase nějaké věci. 179-181 R2 Na druhou stranu se bojíme toho opačného efektu, aby člověk v zasažených lidech nezpůsobil dojem, že to jejich neštěstí je tak strašně veliké. Míru je těžké určit. 181-183 R2 175 Byl jsem jí navštívit třikrát, čtyřikrát…více asi určitě ne. Ne, že by se člověk bál tam chodit, ale když pak k někomu chodíte častěji, tak začínáte ztrácet přehled o tom, jestli v tom předešlém případě neštěstí jste tam nebyl méně krát. 183-185 R2 Nechci tam navíc chodit s prázdnýma rukama, jenom toho člověka poplácat po zádech „jak to jde“. 185, 186 R2 Mám pocit, že poslední kontakt s touto paní jsem měl ve chvíli, kdy ta sbírka skončila - asi po měsíci. Přímo zde na obci jsme jí předávali výtěžek z finanční sbírky. 186-188 R2 Když se zeptáte „můžeme vám ještě s něčím pomoci?“, reakce paní „ ne, vy jste toho pro mě udělali už i tak moc“, tak potom má člověk svůj vnitřní blok, aby už někam nevstupoval přes míru. 188-190 R2 Mohu zopakovat, že jsem pyšný na náš hasičský sbor, na zastupitele, kteří se dokázali rychle zorganizovat a uspořádat zasedání v co nejbližším možném termínu, abychom mohli odhlasovat důležité věci. 193-195 R2 Myslím si za náš úřad, že jsme se s tím problémem také vypořádali docela dobře. 195, 196 R2 …nastává otázka, jestli by se nedalo uvolnit více peněz. Na druhou stranu však než o výši jde o to gesto. 196, 197 R2 Když vidíte, jak ty peníze přibývají na účet, který obec musela zřídit, tak je to příjemný pocit – že se člověk nemusí stydět. Asi by to bylo hloupé, kdyby tam člověk přišel s tím, že se vybralo padesát korun. Když jsou to řády k deseti tisícům, tak je to potom příjemnější. 197-200 R2 Předali jsme ten finanční dar, pak jsme se paní znovu zeptali, jestli s něčím nepotřebuje pomoci – ona, že ne. Pak nám přišel první dopis s poděkováním. Já jsem byl následně za paní, u které bydleli – ta mi potvrdila, že už tady nebydlí, že se odstěhovali někam do podnájmu. Takže nám jakoby zmizeli ze zřetele. Bylo to tedy asi tak po měsíci a půl, po dvou měsících...takže do dvou, do tří měsíců. 203-206, 208 R2 Když se stal ten požár, tak uplynul asi tak týden, než se zřídila sbírka. 207 R2 Sbírka trvala zhruba měsíc a půl, byla časově omezená. 207, 208 R2 Až teď v lednu přišel dopis, kde se definitivně loučili s tím, že bydlí jinde. 208, 209 R2 Takovou situaci jsem zažil dvakrát, když budu mluvit pouze o těch požárech. V obou případech se tento způsob osvědčil. 212, 213 R2 …jsme hned zkraje udělali ještě další věc … jsme těm rodinám nabídli ubytování – bylo by možné je umístit do Charity, kde mají volné pokoje. 213215 R2 … to nebylo nutné /zajištění ubytování/, protože…si je vzali sousedi od vedle a nebylo potřeba něco nabízet. 215-217 R2 176 …pokud by se nám v budoucnu stalo něco podobného, tak bychom postupovali úplně stejně…co nejrychlejší pomoc obce, co nejrychlejší uspořádání sbírky – ať věcné nebo finanční, a samozřejmě nabídka pomoci v co největším možném rozsahu, v jakém je obec schopná pomoc. 217-220 R2 Když jim tam shoří úplně všechno, tak oni pak potřebují nové doklady, občanský průkaz. 220, 221 R2 Je to samozřejmě také o zajišťování dokladů…. To my umíme ve spolupráci se sociálním odborem v Novákově ve zrychleném režimu. Máme velmi dobré vztahy přímo se sociálním odborem v Novákově. 220, 222, 223 R2 177 KÓDOVÁNÍ ROZHOVORU S VELITELEM ZÁSAHU HZS (SOUČASNĚ VYŠKOLENÝM V POSKYTOVÁNÍ POSTTRAUMATICKÉ PÉČE) R3 KÓDY 1 R3 – 461 R 3 …vzdělání … jsme do toho šli s tím teda, abychom mohli zůstat ve služebním poměru 12-15 R3 Dělal jsem jí /hasičskou profesi/ bez měsíce 23 let. 18 R3 /členem týmu posttraumatické péče/ Od roku 2008. 21 R3 … vykonavatele posttraumatické péče při tomto zásahu jsem začal dělat zhruba po třech hodinách od začátku zásahu. 27, 28 R3 … každý ten zásah, každá ta událost začíná standardním způsobem. 31 R3 Operační středisko vyhlásí poplach. 31, 32 R3 Jednotka podle typu zásahu vyjíždí. 32 R3 Jednotka podle typu zásahu vyjíždí. Vždycky tam vyjíždí velitel zásahu, posádka. 32, 33 R3 Záleží potom na druhu zásahu, k tomu je patřičná hasičská technika. 33 R3 Tady šlo o požár rodinného baráku… 33, 34 R3 Současně s tim byly povolány i dobrovolné jednotky … 35, 36 R3 Ty dojezdový časy a výjezd těch jednotek - u nás je to asi do dvou minut, u těch dobrovolnejch tam je to někdy i do pěti. 36, 37 R3 HZS byl u tohoto zásahu jako první. A v tu chvíli vlastně začala jakoby moje práce… 37, 38 R3 …zhodnotit místo události, rozdělit techniku a lidi na úseky, který budou ten požár likvidovat; zajistit, aby byl vypnutej elektrickej proud, plyn. 38, 39 R3 …ten požár likvidovat; zajistit, aby byl vypnutej elektrickej proud, plyn. 39 R3 Zjistit, jestli v baráku není nějaká osoba, popřípadě jestli osoby, který tam byly, nejsou zraněný. 40, 41 R3 V tomto případě tady šlo o popálení toho pána, který vlastně požár způsobil. Bydleli tam starší manželé s vnučkou, pán si dělal dole něco v kuchyni a došlo k požáru v kuchyni. 41, 42 R3 …se jednalo o barák typu okál…To je vlastně lisovanej papír nahozenej stavební hmotou, takže žádná cihla, nic. Jsou to montovaný baráky z dob asi ještě socialismu. Takový už se dneska nedělaj. Byla vlastně zděná podezdívka tohohle baráku jako sklepní s garáží a na tom vlastně byl patrovej domek typu okál. 43, 46-49 R3 Jelikož došlo k požáru v tý spodní části v přízemí v kuchyni, která byla propojená velkym výdejním oknem z obýváku a klasickýma dveřma s chodbou a vstupem do prvního patra… 49-51 R3 178 … ten pán se snažil ten požár sám nejdřív zlikvidovat… 51 R3 Ta vnučka s tim pánem stačili vyběhnout… 54 R3 … babička byla v tý době na návštěvě vedle u sousedů. 54, 55 R3 …vnučka, když potom cítila ten kouř do prvního patra, kde byla na počítači, tak vlastně se běžela podivat, co se děje dole . Tam už teda viděla, že to sami neuhasej, takže vytáhla dědu ven. 55-57 R3 Ten /pán/ byl popálenej tuším na obličeji a na ruce, takže vlastně to bylo první, o co jsem žádal operační středisko, aby poslali na místo rychlou záchrannou službu. 57, 58 R3 …žádost byla, aby se na místo dostavila vejšková technika - plošina, protože vlastně ten rodinnej barák byl mezi dvouma barákama a v tý době foukal dost silnej vítr. A hrozilo nebezpečí, že by se požár mohl rozšířit na další objekty. 59-61 R3 …hrozilo nebezpečí, že by se požár mohl rozšířit na další objekty… 60, 61 R3 …začala postupná likvidace toho požáru. 62 R3 Problém tam byl v tom, že jednak teda foukal silný vítr, a do toho objektu, díky tomu, že je to okál – dřevo a papír, tak se v první chvíli nedalo vstoupit… 62-64 R3 Potom v průběhu toho zásahu přijela výšková technika… 64, 65 R3 …aby se požár nerozšířil na další objekty. 66 R3 V průběhu toho zásahu samotnej ten pán byl převezenej záchrannou službou do nemocnice. 66, 67 R3 Postupně jsem získával informace … přišla i ta pani z tý návštěvy, která doplnila ty informace, kolik lidí v tom baráku bylo, kdo za ten požár může … to se zjistilo od tý vnučky 67-69 R3 …ta vnučka i ta pani byly samozřejmě v šoku, a vlastně shořelo jim všechno. 70 R3 Odhaduju /věk vnučky/ nějakejch 16, 17 let. Bydlela s babičkou a dědečkem. 73 R3 …ta vlastní posttraumatická péče přišla až pozdějš. 73, 74 R3 …špatný klimatický podmínky, a proto byla potřeba rychle dopravovat voda … nejbližší rybník …5 kilometrů, takže vedle soused nabíd, že můžeme tahat vodu vod něj z bazénu, kterej stejně potřeboval vyčerpat. 74-77 R3 …jsem vydal pokyn, ať vodu berou od toho souseda. 77, 78 R3 …ten pán /soused/ uplatňoval ještě vymalování toho bazénu…všechno se nedá uhlídat. Ale voda teda byla. 83, 84 R3 …podmínkou ze zákona o služebním poměru bylo, že každý hasič musí mít odpovídající …všechno se nedá uhlídat. Ale voda teda byla…jsem nakonec musel psát jakoby vyjádření, odůvodnění, proč se tak stalo. Jako říkám, všechno se uhlídat nedá. 83-85 R3 179 … potom se přidal ještě jeden proud, který z boční strany chladil zeď, kde hrozilo nebezpečí prohoření. 85, 86 R3 Postupně se ten požár likvidoval až do fáze, kdy je požár uhašen. 87 R3 V tý době už jsem žádal prostřednictvím mobilního telefonu starostu města, nebo obce, aby se dostavil na místo případ… 87-89 R3 …bylo potřeba zajistit minimálně nějaký finanční prostředky pro tu pani s tou vnučkou - pán byl v nemocnici, zajistit nějaký ubytování. 89, 90 R3 … když potom už byla provedená ta likvidace a už se jen hlídalo to ohniště … 90, 91 R3 … kdyby tý pani nabídli ubytování v nějaký ubytovně přímo ve vesnici… 91, 92 R3 …představa, že ta pani je bez ničeho a teď jí posaději do tý místnosti, takže by to asi nebylo košér, takže naproti přes ulici byli sousedi, se kterýma jsem se dohodnul …aby ta pani nějakou dobu tam byla u nich, že tam bude mezi lidma a bude to pro ni lepší. 92-95 R3 …byli sousedi, se kterýma jsem se dohodnul …aby ta pani nějakou dobu tam byla u nich… 93-95 R3 Měla se na místo dostavit taky matka tý vnučky, s tím že teda spolu měli vyřešit nějakou tu situaci, co se týče toho, co bude dál. 95-97 R3 …jsem…volal psycholožce HZS, aby kontaktovala někoho z Adry nebo z tý organizace, protože ty lidi vlastně potřebovali nějaký oblečení. 97, 98 R3 …ty lidi vlastně potřebovali nějaký oblečení. Neměli vůbec nic. Potřebovali pomoc s vyřízením dokladů novejch. 98, 99 R3 Co se týkalo potom těch peněz, tak to zajišťoval přímo ten starosta tý obce nějakým finančním darem – tuším, že hned druhej den ty lidi ty peníze skutečně měli. 99-101 R3 Takže tohle /zajištění finanční pomoci od starosty/ zafungovalo hodně dobře. 101 R3 Ty jednotky, který tam vlastně byly – SDH Novákov, HZS, dobrovolný, tak vlastně spolupracovali s tim záchranym sborem na likvidaci požáru. 102, 103 R3 Po stránce hasičů tam nedošlo k žádnýmu zranění, byl tam jen ten pán, který požár způsobil. 103, 104 R3 Potom na místě jsem nechával dobrovolnou jednotku z Novákova jako místní… 104, 105 R3 …to byl hektickej den – my jsme vlastně tam odtud přejížděli hned k další události. 105, 106 R3 Ale i přesto /že HZS muselo odjet k dalšímu případu/: tam když to skončilo, tak jsme se potom vraceli zpátky a já jsem se tam stavoval a ještě jsem kontroloval, jestli ta pani je v pořádku. 106-108 R3 180 … /pani/ už měla informaci od psycholožky HZS, že hned druhej den, že jí bude kontaktovat přímo někdo z Adry a dali si schůzku, že se měli sejít ve skladu, kde si budou domlouvat nějaký to ošacení. 108-110 R3 Pro mě bylo největší problém, že jsem vlastně přitom zásahu musel se věnovat, nebo ne musel, ale dělal jsem jak posttraumatickou péči, tak velitele zásahu. 110-112 R3 …není dobrý, když vlastně od toho zásahu musíte někam odejít, věnovat se něčemu jinýmu než těm lidem, protože furt tu zodpovědnost za ty zasahující jednotky máte. 112-114 R3 …v danou chvíli to nešlo jinak řešit. Nebyl nikdo, kdo by tam mohl přijet, takže po dohodě s psycholožkou HZS jsme tohleto udělali, že tu posttraumatickou péči musim poskytnout já. 114-116 R3 Já jsem toho velitele dělal furt. V tom okamžiku, jsem si k tomu velitelování ještě přibral tu posttraumatickou péči. Bylo to někdy v době už tý lokalizace, tzn. když se požár nerozšiřoval. Potom už jsem nějakým způsobem měl čas … 119- 121 R3 …potom šlo se začít věnovat i věcem, který byly v tý době taky důležitý, ale ne tolik jako do tý doby tý lokalizace. 121, 122 R3 … se zabezpečí, aby se ten požár dál nerozšiřoval, … protože lidi ohrožený nebyli, ten pán byl v nemocnici, ta starší pani s tou vnučkou byli u sousedů. V danou chvíli tedy o ně bylo postaráno. Takže pro mě prvotní bylo vlastně uhasit ten barák a postarat se o to, aby se ten požár nerozšířil na ostatní objekty. 122-127 R3 Potom když už tohleto bylo zabezpečený – proběhla lokalizace /požáru/, tak já jsem moh se věnovat tomu, že jsem začal shánět toho starostu – tel. číslo jsem dostal od dobrovolnejch z toho Novákova….Takže v tý době už jsem měl čas a mohl se věnovat věcem, který spadaj do tý posttraumatický péče. 127-131 R3 …jak je na tom ten pán, protože mi bylo jasný, že ta paní to bude chtít stoprocentně vědět. 134, 135 R3 To prvotní bylo: zjistil jsem, jak je na tom ten pán, protože mi bylo jasný, že ta paní to bude chtít stoprocentně vědět. …jsem kontaktoval zdravotnickou službu…134-136 R3 Kontaktoval jsem vlastně psycholožku HZS …. dohodli jsme se na tom, co zhruba jako ten tým Adry je schopen pro ty lidi udělat – tzn. poskytnout oblečení, pomoc při vyřizování těch dokladů… 137-139 R3 …s timhle tim všim /s informacema/ já už jsem pak za nima šel. Oni měli ode mě informace, co je s tim barákem… jak je na tom ten její manžel… 139144 R3 …barák se zachovat nepodaří. Bylo to pozdě volaný. Kdyby v době, kdy ten požár vzniknul, ten pán volal, tak by ta škoda taková nebyla. 141-143 R3 181 Informoval jsem jí o tom, že je přivolanej starosta s tím, že byl někde v Praze, ale na místo případu se dostaví. 144, 145 R3 … bylo zřejmý, že oblečení asi nebudou mít… 145, 146 R3 …aby ta paní si dala dohromady zhruba jaký oblečení bude potřebovat, aby mi na papírek napsala velikosti svoje i vnučky. A to jsem potom já předával psycholožce HZS a ona potom to předávala dál tomu KIP týmu. 146-148 R3 To se stalo v pátek, v sobotu oni tam /pro oblečení/ jeli a myslím, že v pondělí se začalo pracovat na těch dokladech. 150, 151 R3 …vim, že obce v těhle případech mají nějakou rezervu na to, aby mohli těm lidem finančně pomoct. 154, 155 R3 … z hlediska finanční pomoci a náhradního ubytování. 155 R3 Člověk si uvědomí, že by tam ta pani seděla sama, bylo by to pro ni určitě hodně traumatizující … 156, 157 R3 …člověk má v sobě nějak zakódovaný, že je potřeba zajistit nějaký peníze, nocleh, střechu nad hlavou. 157, 158 R3 …když už jsem hovořil s tím starostou, tak jsme se dohodli, že budou posílat ty peníze těm lidem… 159, 160 R3 …to ubytování, to už jsem potom nechal na těch lidech, ať si sami řeknou, jestli teda budou chtít někam jít nebo ne. 160, 161 R3 To bylo automatický /uvědomování si zasažených a jejich potřeb/. 164 R3 …je to díky tomu KIP týmu, díky tomu školení posttraumatický péče…ono to člověku hodně dá…Já osobně jsem si třeba do tý doby, než jsem timhle tim prošel, třeba u spousty dopravních nehod neuvědomil – udělal jsem si svoje. Neříkám, že ve většině případech… 164-168 R3 …k tý nehodě přijel někdo z tý rodiny … pro nás už ta práce skončila, všichni se sebrali a odjeli, ale v tu chvíli…si nikdo neuvědomil (nebo vlastně já jako velitel zásahu), že vlastně ty lidi jsou v obrovskym traumatu… a ve svý podstatě ač ten zásah skončil, tak oni taky potřebujou pomoct. 169-175 R3 …v tu chvíli si nikdo neuvědomil (nebo vlastně já jako velitel zásahu), že vlastně ty lidi jsou v obrovskym traumatu…173, 174 R3 … je to tim, že nikdo nás s timhle tim /reakcemi zasažených/ neseznámil nikdy. 175, 176 R3 Člověk je naučenej tady odvést svoji práci – zachránit toho člověka, kterej je zaklíněnej v tom autě, nějakým způsobem zabránit ekologický havárii, aby auto nechytlo – to všechno člověk dovede … ale potom to následný, to si člověk neuvědomí. 176-179 R3 …až když jsem prošel timhle školenim a nějakým způsobem jsem se tim zabejval, tak si člověk uvědomí ty věci dál. Že ten člověk, kterej tam potom přijede a tam kouká, i on sám je nějakým způsobem do toho samotného zásahu zasaženej a neříkám vždycky, ale někdy i on potřebuje vlastně pomoc. 179-182 R3 182 …dvě hodiny, než to prošetřila ta policie…, my jsme tam potřeba nebyli, nás volali až posléze, až když to auto potřebovalo trošku umejt. 183-185 R3 …ten řidič, kterej v tom autě sedí, je prostě v šoku. Že je prostě potřeba, aby si s nim někdo promluvil. 186, 187 R3 …policie, protože ta není školená, tam volali svýho psychologa. Jenže ten jel z Prahy a byl by tam za dvě hodiny – hrozná doba … 188, 189 R3 …takže potom tam přijela ta psycholožka a vzala si teda toho pána – řidiče, začla se věnovat vlastně těm pozůstalejm… 189, 190 R3 … je to z neznalostí i těch složek – ať je to policie, ať jsou to hasiči, ať je to záchranka… 191, 192 R3 …záchranka sama přiznala, že nemá školený lidi na posttraumatickou péče. 192, 193 R3 Ona /záchranná služba/ dokáže ošetřit amputovanou ruku nebo tohlecto, ale takovýto srdečno, s tím oni vůbec neumějí. Oni to prostě zafačujou „my to zamedikujem“ a tim to končí. Ani s timhlectim – dalo by se říci city, což by si člověk myslel, že k tý záchranný službě patří, tak s tim oni prostě ty zkušenosti nemaj. 193-196 R3 …dopravní nehoda - zraněnej člověk, prostě byl tam zaklíněnej, tak se přijelo, my jsem věděli, že doktor mu píchne něco na uklidnění, jako ten člověk samozřejmě potřebuje něco na uklidnění. 200, 202 R3 V lepším případě tam policie zastavila provoz. V horším případě si to zastavili sami hasiči. 202, 203 R3 Člověk se vyprostil, předal se záchranný službě a tím pro nás ten člověk jako takovej …vlastně už jsme se o něj nemuseli starat. Byl v péči záchranný služby a tím pro nás jako objekt vyproštění skončil, měli jsme další práci. 203205 R3 … problém je v tom, že už nikdo potom neřeší, když tam potom přijedou ty pozůstalí nebo z rodiny. 205, 206 R3 Ty policajti nejsou vyškolený na to, aby s nima nějakým způsobem promluvili po stránce toho, protože člověk v danou chvíli má nějaký potřeby, co budu dělat a tak. 207, 208 R3 Já tomu rozumim - ten policajt má taky jiný starosti… 208, 209 R3 On /policista/ je naučenej, že to musí zakreslit a tak. On má práce až nad hlavu. 209 R3 …na tom školení bylo důležitý, že u těch větších nehod by měl nějakej tenhleten člověk, kterej – nemusí to bejt psycholog, psychologů je málo - ale aby členů tohohle týmu bylo víc a aby vlastně dokázali nějakým způsobem komunikovat. 210-212 R3 … je to o komunikaci, o ničem jiným. Komunikovat s těmahle těma lidma. 212, 213 R3 …co se týče hysterie, co se týče paniky, stresu, ztráty orientace… ta situace je potom opravdu taková…jakože u nehody… 216-218 R3 183 …každej člověk jako člověk na situaci, která se vymyká standardu, ať už se dostane do situace, kde mu jde o život nebo o život někomu z jeho blízkých, tak reaguje jinak. Prostě nedá se striktně říct „jo je to takhle“ a takhle to je – ne. Co lidský podvědomí a vědomí, to jiná reakce. 218-221 R3 … jsem se zúčastnil povodní….zachraňovali jsme v místech, kde ty lidi se už nedali jinak zachránit než vrtulníkem a skutečně tam bylo vidět, že některej ten člověk, kterej se zachraňoval, tak samozřejmě jeho zajímalo dítě, jinej majetek… na tomhle tom už je vidět ta mentalita těch lidí, prostě každej člověk je jinej. Má jiný potřeby. Jsme tahali pani z… starýho baráku, která dokola povídala jen „kočičku, kočičku, kočičku“, jinak že tam zůstane. 221-227 R3 Stane se nehoda, spousta lidí projede a jen zavolá…„teď jsem tady projížděl a je tady nějaká bouračka“, ale protože on má ze zákona povinnost zastavit a poskytnout pomoc, tak to on neřeší. “Já jsem si to splnil, já jsem zavolal“, takže už i to o něčem svědčí, o těch lidech v tý společnosti a jak se ty lidi k sobě chovaj. 228-232 R3 . …školení v tý posttraumatický péči určitě má něco do sebe … 232, 233 R3 … ty lidi /zasažení/ určitým způsobem, ačkoliv si to neuvědomujou - jednak jim to pomůže… 233, 234 R3 …myslim, že jim to ulehčí (neříkám, že pomůže) tu situaci, do který se dostali. To je podle mě i ten cíl těch lidí v posttraumatický péči. 234, 236 R3 Nedokážeme pomoct všem, to prostě nejde. Nedokážeme zajistit všechno – třeba tady máte novej barák. Ale nějakým způsobem zajistit ty prvotní potřeby, který člověk má a nějakým způsobem snažit se tu situaci zvládnout. 236-238 R3 … když je normální lidskej život, tak on při nějaký události na tý přímce vznikne nějaká ďoura, tak dostat toho člověka za ten střed tý díry, když už je pomalinku schopen lézt nahoru. A to si myslim, že při tý práci, ať už jsou to hasiči, záchranka, policie, tak si myslim, že by to hodně pomohlo. 239-242 R3 … /policisté/ odháněli člověka „jděte od toho, tady nemáte co dělat“, když ví, že mu tam umřel nějakej blízkej. Takže určitě je to potom i pro tu vlastní policii lepší, když se takovýmu člověku nemusí věnovat. Ale v danou chvíli to pro ně znamenalo spoustu starostí. Bylo lepší tam spíš mít někoho vlastního, protože v danou chvíli já tam byl jako velitel zásahu a měl jsem svoje povinnosti, který jsem si musel splnit… 244-249 R3 … velitel toho zásahu musí zodpovídat za celej zásah. To znamená za všechno, co se u tohoto zásahu stane, ať dobrýho nebo špatného, tak vlastně nese svoji kůži na trh. 253, 254 R3 Zodpovídá za ty jednotky, který se tam sjedou … 254, 255 R3 …každá ta jednotka, jako dobrovolná, má svýho velitele, ale v době nebo v okamžiku jakmile přijedou k tomu zásahu, tak vlastně ta zodpovědnost nějakým způsobem padá na mě. 255-257 R3 184 …kdyby se někomu u toho zásahu něco stalo, tak já se budu zodpovídat proč. Tzn. proč byly porušeny pracovní bezpečnostní předpisy, proč se to neudělalo takhle nebo takhle. 257-259 R3 Prostě vždycky musí bejt u toho zásahu někdo, koho můžete takhle trestně postihnout. A to je právě ten velitel zásahu. 259, 260 R3 Takže pokud jsou to ty typy zásahu, kde zasahujou profesionální hasiči, tak je tam vlastně velitel zásahu od tý jednotky … 260, 261 R3 …jsou samozřejmě malý zásahy, kam jednotky profesionální nevyjížděj, kam se posílaj jenom dobrovolný jednotky – tam si to řídí ten velitel jejich, tý místní jednotky. V tu chvíli on přebírá funkci velitele zásahu a ta zodpovědnost je na něm. 261-264 R3 Oni si to kolikrát ti kluci /velitelé ze sboru dobrovolných hasičů/ ani neuvědomujou. 264, 265 R3 … je k soudu vždycky za takovýhle malý věci tahat nikdo nebude, ale díky tomu, že jsem to dělal už nějakej čas, tak jsem se k soudu už párkrát dostal… 265, 266 R3 … jsem se k soudu už párkrát dostal – ne že bysme něco zanedbali, ale většinou to bylo po dopravní nehodě, kde pán měl upito, my jsme mu rozstříhali auto, nikdo mu nic nedal. Tak někdo mu to musel zaplatit, že jo. „Hasiči mi zničili auto“ – jo, takže dokazování, proč jsme mu zničili auto. 266269 R3 …člověk je opatrnej než něco udělá. Ale zase nemůže člověk váhat u činností, kde záleží na minutě. 270, 271 R3 … velitel zásahu, kterej řídí vlastně tu vlastní činnost těch jednotek, ať je to požár lesa, baráku, dopravní nehoda, … je tam velitel zásahu, kterej řídí všechno a zodpovídá za to. 271-273 R3 To se odvíjí /cíl HZS/ od samotného toho typu toho zásahu. 276 R3 …máme požár rodinného baráku – cílem je zlikvidovat požár. 276, 277 R3 Pokud tam v tom objektu jsou lidi, tak prvotním cílem je to zjistit. 277 R3 Nejdřív se zachraňujou lidský životy, potom zvířata a potom majetek. To je vždycky takovej základ, podle kterého se jede. 278, 279 R3 …u tohohle případu jsme věděli, že tam nejsou žádný lidi, byl tam tuším že křeček nějakej (pozn.úsměv), ale to v tý změti nebylo myslitelný zachraňovat křečka. 279-281 R3 Můj další úkol byl zjistit, jestli je zapnutá elektřina, plyn, vypnout proud, plyn a nařídit, jakým způsobem bude zásah prováděnej. 281-283 R3 … pokud bych se špatně rozhodl, tak ta zodpovědnost přechází na mě. 283 R3 Pokud by při tom zásahu došlo k tomu, že by chytnul vedlejší barák, nebo kdyby se tam někomu něco stalo, tak já potom musím prokázat, že on porušil to, co já jsem tam nařídil. 283-285 R3 185 V době, kdy jsme tam přijeli, tak jednotky měly zákaz vstupovat do objektu do doby, než se to přízemí uhasilo…to byl jednak velkej žár a jednak jsem nevěděl, jakým způsobem je poškozený to patro nad tím – aby nedošlo k tomu, že já tam ty kluky pošlu a ono to na ně spadne. 285-290 R3 …tohle všechno já jsem musel v tu chvíli zhodnotit a rozhodnout. 290, 291 R3 … v první chvíli bylo tam zranění člověka, to znamená: okamžitě jsem přes operační středisko volal záchrannou službu, ta přijela, člověka jsem předal, ošetřili ho. 291-293 My jsme mu poskytli pouze prvotní ošetření, to znamená takovej balíček s chladícíma gelama – to se mu přiložilo, to bylo takovýto základní pro toho člověka co my můžeme udělat. 293-295 R3 Posadil /pán/ se tam na deku. On tam potom stejně pobíhal, tak jsem akorát určil jednoho hasiče, aby na něj dával pozor, protože ty lidi maj potřebu vracet se do toho objektu „co všechno zachráním“ a tak. Z toho důvodu tam byl chlap, kterej ho prostě hlídal. 295-297 R3 On /pán/ tam potom stejně pobíhal, …protože ty lidi maj potřebu vracet se do toho objektu „co všechno zachráním“ … 295-297 R3 Přijela záchranka, pána mu předal /pověřený hasič/ a pak mi přišel říct, že už ho předal záchranný službě. 297, 298 R3 Standardně potom je na mě, jako na veliteli zásahu, abych si hlídal, že jsou stále dostupný hasebný látky, lidi na střídání. 298-300 R3 Pracovalo se tam v dýchací technice, takže bylo důležitý je střídat tak, aby všichni byli použitelní. 300, 301 R3 Věděl jsem, že tenhle zásah bude trvat dýl, že to nebude na půl hodiny, takže z tohohle důvodu jsem si ještě nechal povolat dobrovolnou jednotku z Novákova. 301, 302 R3 … se ještě dělá to, že jsem požádal místní jednotku, aby zde zůstala několik hodin…hlídá to místo…bylo tam velký riziko, že by to vítr mohl rozfoukat a mohlo by to znovu chytnout. Z toho důvodu tam zůstala ta místní hlídka. Nakonec to bylo 6 hodin, aby to místo ještě hlídali. Ono potom začalo hustě pršet, takže to nebezpečí toho požáru bylo minimalizovaný. 306-310 R3 …byla to místní jednotka, oni se tam ty kluci potom i nějak střídali, takže jim to vcelku nevadilo. 310, 311 R3 My /HZS/ jsme odtamtud potom odjížděli k dalšímu případu – k dopravní nehodě…… když jsme se vraceli zpátky, tak jsem byl ještě tu jednotku zkontrolovat…. 312, 313 R3 … když jsme se vraceli zpátky, tak jsem byl ještě tu jednotku zkontrolovat….v tý době už jsem měl nějakou informaci od psycholožky HZS, že to oblečení bude vlastně v sobotu, a za další, že ta finanční pomoc potom bude v průběhu následujícího týdne. Stavěl jsem se u těch sousedů, ještě jsem to tý pani říkal… 312-316 R3 186 V danou chvíli jsem nerozlišoval, jestli jsem tam jako velitel čety nebo člen týmu. 320 R3 … do doby, než jsem timhle tim školením prošel, tak takovýhle věci – jo asi bych zavolal toho starostu nebo tohle to, ale potom ta následná pomoc, co se týká toho oblečení, vyřizování dokladů a tak, s tím bych se asi nezabýval… 323-326 R3 …vím, že to není možný, protože těch velitelů je hrozná spousta, ale minimálně si myslim, že jeden takovejhle vyškolenej člověk, aby na tý stanici byl a mohl nějakým způsobem neříkám školit, ale spíš řikat těm velitelům, na co si maj dát pozor, v čem on jako člen posttraumatického týmu by jim mohl pomoct… 326-329 R3 … není to nejlepším řešením, když je to velitel zásahu. Je to pro něj prostě další práce navíc – nemyslim to práce jako „ještě musím udělat tohle to“, to ne, protože v danou chvíli on musí jakoby zanedbat tu svojí činnost, kterou má danou a jít se věnovat něčemu jinýmu. To pro mě v tu chvíli bylo nejtěžší. 329333 R3 … ona /psycholožka HZS/ má kontakty na Adru nebo ten KIP tým. 336 R3 …my ty kontakty /na členy KIP týmu/ dostáváme taky, ale to s sebou nevozíme. Takže to je pro mě nejjednodušší jí /psycholožce HZS/ zavolat. 336, 337 R3 Hlavně, ona /psycholožka HZS/ v tu chvíli má čas těm lidem zavolat a říct „helejte se, máme tady takovej a takovej problém“ – to já u toho zásahu nemám. Někomu tohleto vysvětlovat, když mi ještě hoří barák… 337-340 R3 No ono ty operační střediska nejsou proškolený /na zajištění kontaktů na členy KIP týmu/ podle mě…operační středisko je spíš od toho, aby koordinovalo ty složky, který u toho zásahu spolupracujou…když potřebuji bagr, tak oni ho seženou – s tím není problém…co se týče kontaktů na ten KIP tým, tak oni zase nemaj takovej přehled o tom, kdo pro tuhletu danou situaci bude nejlepší. Nebo kdo v tom regionu je schopen tohle to zařídit. 343-347 R3 Jednak mě nějakým způsobem ujistila /psycholožka HZS/ o věcech, ve kterejch jsem si já nebyl jistej – to znamená, v čem já těm lidem můžu bejt dobrej a hlavně co se týká těch termínů, tak to já bych musel všechno obvolat, aby mi řekli „jo v sobotu to bude připravený, budem vás čekat“. 350-353 R3 Já jsem jí /psycholožku HZS/ informoval o tom, že jsem kontaktoval starostu, se kterým jsem byl dohodnutej, že přijede na místo, kterej mi přislíbil už v tý první fázi, že s tim něco uděláme. 354-356 R3 Potom s tou paní ještě jednal /starosta/…bylo to na pomoc místním…těm lidem shořelo všechno. 356-358 R3 Jakmile je ten požár ve fázi, kdy se dál nerozšiřuje, tak i pak ten velitel zásahu má volnější ruce k tomu, aby – kdyby se nedělala tam ta posttraumatická péče, tak v týhle tý době já si začnu sepisovat jednotky, začnu si sepisovat a dělat si malej plánek, kterej pak použiju do zprávy, jak to tam na 187 tom místě vypadalo, co všechno se zhruba zničilo, kolik se použilo dýchací techniky a takový. To dělá velitel zásahu v době, kdy už nehrozí nebezpečí toho rozšíření. 362-367 R3 …zajistit pro ty lidi základní pomoc, co se týkalo toho náhradního ubytování a ošacení…Psycholožka HZS mi potom vnukla ještě ty doklady, že jsou důležitý… 371 R3 …doklady, že jsou důležitý, takže to jsem tý pani potom taky řekl a s tim všim jsem tam za těma lidma šel jakoby poprvé. 371, 372 R3 Věděl jsem, jak je postaráno o toho pána, věděl jsem, že budou mít to oblečení, že nějaký peníze taky budou. Věděl jsem, že to ubytování s nima tedy bude řešit starosta. Takže tyhle veškerý věci - ty základní dostali jako první informaci. Jo a taky to, že shořel ten jejich barák. 372-375 R3 … role velitele se těžko odděluje /od člena posttraumatického týmu/. Tu funkci velitele zásahu jsem měl furt. Tam vlastně jen že jsem suploval další funkci – samozřejmě byl jsem na ní proškolenej z toho důvodu, ale tady jsem byl jako velitel zásahu. 379-381 R3 Tak jsem tohle s těma lidma nějakým způsobem vykomunikoval, ale přesto furt se vám v tý hlavě honí ten zásah … ale tu zodpovědnost jsem měl furt já…když jde máma s dítětem nakupovat, dítě nechá před krámem, ano nakupuje, ale furt myslí na to dítě. 381-384 R3 /pomoc sousedi/ Nabídli sami. Skutečně asi dobrý sousedi, dobře se znali. 387 R3 …když tam zůstala ta samotná pani, když já už jsem věděl o nějakým ubytování… oni mě říkali, že jestli teda ona chce, že tam může jít, že tam maj pokojík, kde teda ona může být. 387-389 R3 …když jsem tam byl podruhý, tak jsem s tou paní hovořil už na to téma, že by bylo asi lepší, kdyby aspoň minimálně na tuhle noc zůstala u těch lidí z tohohle důvodu, že by v tom pokoji na ubytovně byla sama. Ona sama potom řekla, že ráda zůstane. 389-392 R3 ...pozice velitele zásahu je v tom danym okamžiku natolik zásadní, že fakticky není dobře, aby suploval člena posttraumatický péče. Fakt je to těžký. 396-398 R3 Mě…jako veliteli zásahu, by naprosto vyhovovalo, kdyby tam byl někdo, kdo by se o ty lidi postaral a mě podal informaci, jakým způsobem se to vyřešilo…já bych přebral tuto informaci s tím, že bych věděl, že o ty lidi je postaráno. 398-400 R3 Než se podílet na tom, abych musel tyhlety věci vykomunikovat, ač zajistit jenom přes mobilní telefon, tak i tak v danou chvíli to bylo ve střetu práce velitele toho zásahu. 403, 404 R3 Neříkám, že se to podaří vždycky, ale ty lidi, který byli potřeba, tak se to neskutečně povedlo. 408 R3 Starosta po komunikaci v telefonu skutečně přijel. 409 R3 188 S psycholožkou HZS, ta mi vlastně vytelefonovávala KIP tým, zajistila ošacení a ty doklady. 409, 410 R3 Co se týkalo tý nemocnice, tak tam taky nebyl problém – záchranná služba poskytla telefonní číslo a danou informaci mi podali. 410, 411 R3 Tam pak zasahovala i policie, která řídila dopravu…. 412 R3 V danou chvíli to pro mě byla zkušenost, že to není ta dobrá práce, tzn. dělat velitele zásahu a člena posttraumatický péče. 415, 416 R3 Každá ta funkce má věci, který jsou potřeba dodržet…když se to pak kreje, tak vždycky něco porušujete nebo zanedbáváte. Já jsem porušoval, ale až ve fázi, kdy jsem věděl, že nějakým způsobem neohrozim ten průběh zásahu. To je prvotní. Když jsem věděl, že ten požár je v takový fázi, že nehrozí přímé nebezpečí. 419-422 R3 … trval bych…ale to už asi hodně záleží na operačních střediskách, aby zavolali někoho, koho ten velitel požaduje… já jsem požadoval a jelikož operační středisko má telefonní čísla, tak mi zvonil telefon, abych se dostavil na místo zásahu… jsem jim říkal, že jsem teda na místě…zklamaně ten operační technik se mě zeptal, jestli teda maj ještě někoho shánět. Ale protože už byla hodně pokročilá doba od toho, co já jsem to požadoval, tak jsem říkal, že já to musím nějakým způsobem zvládnout. 425-432 R3 Ono to bylo operační středisko z Novákova, takže OPIS Novákov nemohlo tušit, že nějakej Novák dělá velitele zásahu v Novákově. 428-430 R3 …to byla moje chyba, že jsem na tohle přistoupil. …. 432, 433 R3 …není to tak rozšířená činnost /poskytovat posttraumatickou péči/. 436 R3 Někdy v tom roce 2006/7 byla posttraumatická péče jenom pro hasiče. Třeba když se někdo u zásahu zranil nebo při úmrtí hasiče, tak pro ty rodiny i pro ty hasiče. Později došlo k tomu, že se tahle ta pomoc začala poskytovat i veřejnosti. To si myslim, že byla hodně dobrá cesta. 436-439 R3 …možná je to jeden z důvodů, proč jsem odešel od hasičů…v dnešní době už to ani není o práci, ale jako o tom někam vyjet a tu svojí činnost nějakým způsobem vyfakturovat. 439-441 R3 Že byla dobrá záleží, z jakého úhlu pohledu to berete. 444 R3 Když to vezmu z pohledu těch lidí, tak dobrá nebyla – barák shořel. 444, 445 R3 Když to beru z pohledu svýho profesionálního, tak dobrá byla – nikdo se nezranil, uchráněný hodnoty … ono se už dopředu dá odhadnout zhruba jak to dopadne, pokud nenastanou nějaký neočekávaný události (třeba že tam je schovaná propanbutanová bomba, která bouchne)…Když víte, že ten barák je jen dřevo a papír, tak je jasný, že to nemůže zůstat celý…nikdo se nezranil, ty okolní baráky byly zachráněný. 445-450 R3 Co se týká pomoci těm lidem, to se taky nějakým způsobem povedlo…450, 451 R3 189 … z pohledu mě jako velitele zásahu bych to hodnotil jako dobrej zásah. Neříkám výbornej, říkám dobrej zásah. 451, 452 R3 Kdybych to hodnotil jenom jako posttraumatický tým – tzn. kdybych se nemusel věnovat těm jinejm věcem, tak si myslim, že taky, protože to, co v danou chvíli bylo možný a nejdůležitější pro ty lidi – tzn. teplo, ošacení, peníze – to se povedlo během toho odpoledne pro ty lidi zajistit. Neříkám, že fyzicky hned, ale minimálně měli přislíbeno, že druhej den ty věci budou mít. Takže vlastně měli nějakej přehled, co bude dál. 455-459 R3 …v danou chvíli bylo možný a nejdůležitější pro ty lidi – tzn. teplo, ošacení, peníze…minimálně měli přislíbeno, že druhej den ty věci budou mít…vlastně měli nějakej přehled, co bude dál. 456-459 R3 190 KÓDOVÁNÍ ROZHOVORU S ČLENEM KIP týmu R4 KÓDY 1 R4 – 262 R 4 ...jsem jel v autě, jel jsem z jednoho zásahu a byl jsem takovej po tý akci … dojížděl jsem (smích). Byl jsem…takovej vyčerpanej a volala psycholožka HZS … a říká „co děláš a jak se máš“ …ona mi říká „no víš, já mám pro tebe další /zásah/“… pak mi vyprávěla, že v Novákově, že tam vyhořel barák… 4-8 R4 … vim, že se mi nechtělo. Ale protože nikdo nechtěl, nebo nemoh, neměl čas – protože v dobrovolnických spolkách je to hodně o čase – a tak jsem řikal, že jo. Vim, že se mi nechtělo. 8-10 R4 Úkol byl v tom…pomoc doprovodit někoho, kdo prožil nějakou mimořádnou situaci. 14-16 R4 … úkol zněl „dojeď tam – v městě Novákov vyhořeli, pán je v nemocnici s těžkejma popáleninami chodidel hlavně“, a pani, že bydlí u sousedky, kouká na to spáleniště…Takže jí pomoct a hlavně pomoct dopravit do Prahy na Charitu pro nějaké oblečení. 16-19 R4 Nejdřív jsem se domluvil tady na Charitě, kdy můžeme přijet… 22 R4 … pak jsem volal pani a domluvili jsme se, že během týdne tam zajedu do Novákova. 22, 23 R4 Ona /pani/ pomoc moc původně nechtěla….nakonec jsme se domluvili, že pojedeme pro to oblečení. 23, 24 R4 Z toho byla cesta hodina … no, nakonec asi tři hodiny - cesta do Prahy, vybrání těch věcí, no a pak ještě asi dvě hodiny v tom Novákově. Pět hodin takovejch. 24-26 R4 …kdyby mi zase znovu zavolala Eva, tak bych řekl „už ne“. Protože to bylo docela rychle za sebou. 26, 27 R4 …ty lidi, co potřebovali nějakou pomoc, tak hodně fungovala právě psycholožka HZS, která byla jako styčnej důstojník. 35, 36 R4 …přes dispečery, přes hasiče, který tam přijeli, tahle ta událost byla nahlášena psycholožce HZS přes zasahujícího hasiče, kterej vlastně tim, že byl vyškolenej od psycholožky HZS, tak zajistil ještě další následnou pomoc a díky tomu se to teda dostalo k nám. 36-39 R4 Pani nechtěla vůbec nic..to bylo asi tak 14 dnů až 3 týdny, potom co to místo shořelo… vůbec nic nechtěla, že vůbec nic nepotřebuje, všichni jsou na ní strašně moc hodní, ale pro ty oblečení by byla ráda, kdybychom dojeli. 4244 R4 …vůbec nic nepotřebuje, všichni jsou na ní strašně moc hodní… 43, 44 R4 Reálná situaci byla potom na místě trošku jiná – pak z ní vlastně vyšlo, že okamžitě po tom požáru, tak ta solidarita těch sousedů, známých byla obrovská. Ten první týden, zhruba 14 dní, …. 44-46 R4 191 …ten první tejden, že bylo všechno, že by jí snesli od peřin až po boty. 46, 47 R4 …jí donesli letní boty, ale ono zrovna bylo takový počasí…nemrzlo tolik, ale padal sníh a bylo ošklivo. 47, 48 R4 …jakoby ta pomoc tý komunity vychladla, protože ona řikala „už toho mám dost“ – vlastně si to každej způsobuje sám….48-50 R4 … vlastně jakoby ta pomoc tý komunity vychladla, protože ona řikala „už toho mám dost“ – vlastně si to každej způsobuje sám….no a vlastně potom byla ráda, že jsme jí kontaktovali my, protože najednou se objevily další věci – potřebovala doklady, s pojišťovnou a tak…. 48-51 R4 …jsem jí pomahal spíš se vykecat. 54 R4 Ona potřebovala vlastně…ona hodně mluvila o tom manželovi – manžel byl hodně známej motocyklovej závodník a hodně vyhrával na motorkách. Ten pán byl po mozkový mrtvici a vlastně vnučka, kterou mimoto měli v péči, protože její táta byl v tý době ve výkonu trestu, našla vlastně toho dědu v kuchyni, jak běhá právě už mězi těma hořícíma věcma, takže něco tam chytlo… Takže jsem si vyslech celej ten jejich životní příběh … 54-59 R4 Takže jsem si vyslech celej ten jejich životní příběh …oni už to totiž asi všichni ostatní znali, ti co pomáhali … 59-60 R4 Vzpomínala, že děda je v nemocnici…60 R4 …ta největší pomoc bylo to oblečení, který si tady měla vybrat v tý Charitě… 60, 61 R4 …to nebyla chudá rodina. Díky tomu že on vlastně závodil na těch motorkách, tak oni jezdili i za komunistů ven. Měli i asi vyšší úroveň… 61-63 R4 Měli i asi vyšší úroveň, teď o všechno přišli, co měli doma.. 63 R4 …ta největší pomoc bylo to oblečení, který si tady měla vybrat v tý Charitě… 60, 61 R4 …ona se tam /v Charitě/ strašně moc styděla vybírat si jako ty věci… 63, 64 R4 … já jsem tam byl jako taková podpora „nestyďte se a ještě tohle a tohle“. 64, 65 R4 Ona pořád se omlouvala. 65 R4 Je fakt, že to co člověk zažije v tý Charitě – v tý ošacovně, že si lidi ještě vybíraj, tak pani si moc nevybírala, spíš se upejpala, styděla…. ona hlavně „pro tátu, pro tátu“ a ona že nic nepotřebuje. 65-67 R4 …když jsme byli na odchodu, tak z ní vyšlo, že potřebuje kabát, boty… 67, 68 R4 …to, co dostala od těch sousedů, že bylo fajn, ale jiná velikost…68, 69 R4 Řešili jsme ještě nějaký věci s pojišťovnou… hned na místě a pak jsem jí to ještě volal, protože to chtěla vědět a radil co s tim. 69, 70 R4 192 ...ona mi šla ukázat, kde bydlí a jak jsou na ní sousedi hodní… a ukázat, jak dopadla s tím, že si nemohla vybrat nic lepšího, protože z toho pokoje koukala hned na to spáleniště. 73-75 R4 …těch 14 dní, po celou dobu, chodila do toho spáleniště a vybírala, zachraňovala tam věci, přitom to bylo dost těžký pro ní. 75, 76 R4 …ani sousedi, ani ti, co jí ubytovali, tak jí nevysvětlili, že prostě když přinese starou peněženku, takže ta peněženka je stejně k ničemu, protože smrdí. 76-78 R4 Sousedi jí to dovolili nosit dolů do garáže, že to tam může obejvat. 78, 79 R4 …pak jsme jeli do tý Prahy, to byla…tříhodinová cesta, kdy povídala. 79, 80 R4 Pani je celkem vitální, takže to nebylo jen takový doprovázení „hmm, hmm“, ale pokládala i kontrolní otázky, jestli poslouchám. 80, 81 R4 Byla nadšená potom, když to skončilo. 81, 82 R4 Jak se mi tam nechtělo, byl jsem takovej unavenej, tak potom když to skončilo, tak jsem řikal „bomba, je to dobrý“. Měl jsem dobrej pocit. 82, 83 R4 Jednou jsem jí volal kvůli pojišťovně, jak to dopadlo a jestli je to všechno. Ona říkala, že nic nepotřebuje. No a tim to skončilo. 87, 88 R4 Já na hasiče nedám nikdy dopustit, protože jsem přesvědčenej, že z Integrovaného záchranného systému hasiči jsou ti nejprofesionálnější v psychosociálním pomáhání. 93, 94 R4 … ať přijedou /hasiči/ k bouračce nebo kamkoliv, tak hasiči to prostě uměj. Uměj vzít kočku, vezmou kočku, uměj vzít klienta kolem ramen a doprovodit ho k sanitce a to si myslím, že by měli umět záchranáři, kteří jsou medicínští daleko víc a oni to nedělaj…otázka /ze strany záchranářů/ „je tu někdo zraněnej – ne, není, aha, tak nashledanou“. 95-98 R4 …hasiči, ať jsou kdekoliv uměj tohle, v tom jsou skvělí … 98, 99 R4 …a i zkušenost těch klientů kdekoli …je to dáno i povodněma a všude ty hasiči jsou zapsaný v podvědomí veřejnosti daleko lépe než záchranka. 99, 100 R4 …na druhou stranu nikdo těm doktorům stejně nepoděkuje, když je člověk v bezvědomí nebo po nějakym pádu, tak ono tam …příbuzný taky moc neděkujou, děkujou až potom, takže ty zdravoťáci na to nejsou zvyklý a na druhou stranu mohli by se chovat lépe. 101-103 R4 …hasiči…nejsou to takový ty „běžte pryč, nepřekážejte tady“. Už tehdy ona /pani/ popisovala, jak byli strašně vstřícný a chápající. Že to není takový to „uhnětě, tady překážíte“. 103-108 R4 …než vlastně dorazili ty první vozy, tak jí sousedi pomohli vyjet s autem… 105 R4 193 Bylo skvělý to, že pak to nenechali jenom na těch nejbližších sousedech a že vlastně tam byl ten vycvičenej jeden…ten že… si vzpomněl a zavolal tý psycholožce HZS, která KIP tým mobilizovala. 108-110 R4 Spolupráce supr. 110 R4 …hasiči vůbec jako takový /jsou citliví k lidem/. 114 R4 … dobrovolný hasiči…maj ještě blíž k tý komunitě… 114, 115 R4 …i ty profesionální, že tam je víc lidskosti…samozřejmě jsou to profíci …ale mají víc takovýho toho sociálního cítění…asi si nemusej na nic hrát. Což někdy ty červený bundy si trošku na něco hrajou. Namachrovanej saniťák … 115-118 R4 …hasič má denně trénink a musí dřít, aby byl dobrej, aby nikomu neublížil a neublížil ani sám sobě. 118, 119 R4 Hasiči jsou od toho, aby pomohli v mimořádný situaci. 126 R4 Očekává se od nich, že vytahnou topící se ho nebo uhasej oheň. To je samozřejmě ta priorita. 126, 127 R4 Na druhý straně to je to, co tam oni nemusí a dávaj to tam, a to je takový to sociální cítění. Že prostě taky můžou odvést někoho a posadit ho na obrubník a říci „čekejte až přijede sanitka“, ale hasič jde a vezme deku… to je myslim daleko důležitější, než že pak někdo přijede zahoukat majáčkem. 127-130 R4 …hasič má denně trénink a musí dřít, aby byl dobrej, aby nikomu neublížil a neublížil ani sám sobě. Což na to ty v červenejch bundách, těch bílejch kalhotách … To je profese velká /RZS/. Tam je spíš předchází ta pých víc než ty činy, což u hasičů není. 118-122 R4 …vím, v čem jsou školeni peeři a že to je víc o tom zvládání tý krize a poskytování psychosociální pomoci… 134, 135 R4 ... peeři…přeci jenom ještě víc umí pracovat s….– zeptat se, doprovodit toho člověka dál – nejenom podat tu deku, ale je třeba schopen člověka zklidnit i verbálně. 134-137 R4 Zvládnout nějakou krizovou situaci…nadstandardně mimo to, co poskytnou ti ostatní. 137, 138 R4 …to nemůže dělat zase každej hasič…se k tomu musí přihlásit ten hasič dobrovolně a musí k tomu mít nějakej vztah, prosociální cítění větší než ostatní kolegové…to nemá každej. Bude tam šikovnej hasič, kterej dokáže chytit někoho kolem ramen, odvést ho, dát mu deku, dát mu napít teplýho čaje, ale nebude umět si s nim povídat, což … zase ty peeři, který se přihlásej dobrovolně, takže tohle to zvládaj. 138-143 R4 Psycholožka HZS dělá nad rámec svých povinností, protože psycholog hasičů má úplně jiné povinnosti…přemejšlí a dělá tu profesi tak, aby byla dotažená do konce…nejenom jako psycholog přijede k tý události, kde chce někdo skákat z mostu nebo k nějakejm těžkejm,…, protože vyjíždí jako psycholog, když je nějakej exitus nebo průšvih, ale asi profesně, ale i osobnostně se zajímá o to, co bude s těma lidma dál… její role je tady 194 obrovská. Ale na těch okresních nebo krajských ředitelství tohle nefunguje všude. Jinde to nikde moc není. 147-156 R4 …psycholog …profesně, ale i osobnostně se zajímá o to, co bude s těma lidma dál a to je taky asi prvopočátek, proč vlastně KIP tým v Novákově vzniknul….psycholožka HZS způsobila, že svolala pár bláznů a řekla „pojďte se tady vyškolit a založíme KIPT“… 149-154 R4 Ona /psycholožka HZS/ byla takovej prostředník. Ona byla článek, bez kterého by nezafungovala zase ta druhotná pomoc nějaké organizace dobrovolníků. 160, 161 R4 Sousedi, komunita místní zareagovala hned… pak najednou to začalo vychladat a pokud by potom nebyla psycholožka HZS jako dispečer prostředník mezi profesionální pomocí a dobrovolnickou - tak by to nezafungovalo. 161-164 R4 Ono to ani není cílem, aby to bylo hned /kontakt se zasaženými/...ono to na tom bylo i ukázaný…to bylo asi 14 dní, co si myslím, že jsem tam byl… když jsem jí volal…, tak ona v tý době říkala „…nic nepotřebuju.“ A já jí říkám „no, ale máme možnost nějaký to oblečení“, „tak to pro tátu by bylo fajn“ – tak jsme se domluvili, že se spojíme ještě za týden …najednou se to překlopilo, že už potřebuje. 167-172 R4 Najednou začala být trošičku sama,…už nevěděla, co s tím tátou bude (s manželem), protože on tam byl pořád v nemocnici… 172, 173 R4 … není dobře, aby jakákoliv dobrovolnická organizace v týhle tý pomoci přicházela hned. 174, 175 R4 …. fajn je, když tam je babička, zůstanete tam sedět. Ale já si myslim, že v týhle době se o ně postará ta ulice a tak dále… ale…pak - za 3, za 5 dní, tady to bylo úplně fajn, že to bylo ještě dýl. 175-178 R4 /ověřování, jestli paní dál něco nepotřebuje/ Jenom tim, že jsem jí pak volal ohledně tý pojišťovny, jak to dopadlo a říkala, že je vše v pořádku, … pak už ne. 181, 182 R4 Takhle si myslim, že by to mělo vypadat v 90ti procentech. V případu, že možná u10ti procent nebude vůbec zájem nebo ta rodina se postará úplně nejvíce … 185-187 R4 …takhle by to mělo být vždy, když dojde k takovýmu obrovskýmu zranění, ne-li k úmrtí a k tomu ještě mimořádná událost – je jedno, jestli shoří dům nebo tohle. 187-189 R4 …někde jsem četl v nějaký odborný knížce, že komunita vždycky pomůže. Ano, ta komunita vždycky určitě pomůže, přijdou sousedi „nepotřebujete s něčim pomoct?“ a pomůžou. 190-192 R4 ...komunita vždycky určitě pomůže, přijdou sousedi… a pomůžou…ta pomoc, tim, že to ohniště pomalu vychladá, čim je to dál od toho, co se to stalo, tak ta pomoc normálně racionálně vymizí…Ta mimořádná událost 195 předtím byla velikánská, ale ono se zase někde stane něco jiného a tak dále. 191-195 R4 Možná si za to můžou i ty postižení sami „ne, děkujeme, my nic nechcem, nic nepotřebujeme“. Reagujou zase úplně normálně, to znamená jsou v šoku a vůbec nevědi, co mají potřebovat. 195-197 R4 A v tenhle moment si myslim, že právě by mělo něco existovat, jako jsou ty profesionální hasiči, tak potom i nějakej mezičlánek, který by propojil něco jako jsou KIPT nebo takový organizace, který jsou … ale ne s tim „tady máte lísteček a když byste něco potřeboval, tak zavolejte“ – to nefunguje. Ale měla by tam prostě existovat nějaká organizace, která by tu pomoc nabídla aktivně. Aktivně tak, že zavolá jednou – je to tak, zavolá podruhý – je to jinak. 197-202 R4 Ty lidi si prostě neuměj říct o pomoc. 200, 201 R4 Což bylo ten případ teď – že poprvý neměli zájem, podruhý za 14 dní řekli „tak přijeďte“. 202, 203 R4 Já sám jsem se starostou v kontaktu nebyl... 211 R4 …asi fungoval /starosta/ normálně, protože tam nebylo ze strany tý pani, že by si na někoho stěžovala. Takže fakt nevim, že by řikala „starosta se na nás vykašlal nebo tak“. 211-213 R4 Tam byl obrovskej problém v tom, že …. což já jsem do tý doby taky nevěděl … že je ekologická likvidace spáleniště a že to pojišťovny mnohdy prostě neplatí z pojistky baráku a tak dále. Takže ta pani z toho byla celkem dost nešťastná…to je hodně nákladný… pan starosta v tomhle tý klientce pomoh v tom, že jí nakontaktoval na jinou…likvidační firmu…A pak teda ten starosta – nebo možná starosta nebo ten soused… jí sehnal nějakou jinou firmu, která to udělala za polovinu. 213-221 R4 Okamžitě jakmile to shořelo, tak tam samozřejmě druhý den byli, hledali byznys a nabídli jí /likvidační firma/ to za strašlivejch kolik set tisíc…Využili člověka v krizi. 217-219 R4 Vim, že tam nebyla žádná kritika nikoho, takže i kdyby pan starosta nefungoval, tak mi to klientka neříkala… 221, 222 R4 Když vezmu třeba tu Charitu, kde bylo to oblečení, tak třeba ten KIPT nepotřebuje žádnou materiální základnu. Potřebuje hlavně lidi, kteří mají rádi nějakou sociální práci, nemusí to ale rovnou být psychologové a psychoterapeuti, ale jsou to lidi, kteří…není jim lhostejno, co se děje v okolí. A co je strašně moc důležité, to je…duševno – to psychosociální. 227-230 R4 …my nepotřebujeme žádnou materiální základnu, kterou zase můžou nabídnout ty Charity a tak dál. 231, 232 R4 …za to stojí je /hasiče/ oceňovat kdykoliv a kdekoliv. Protože kdykoliv bude potřebovat u bouračky nebo tak, tak v tomhle jsou ti hasiči jiní a budu to křičet do světa a křičel jsem to i na konferenci v Novákově, kde jsem dostal vynadáno…/kolegyně psycholožka/ školí záchrannou službu…a ta jako, jak 196 záchranka jí taky poskytuje a jak i ti policajti jsou psychosociální ... Ale prostě hasiči jsou lepší podle mě. 236-243 R4 V tomhle případě by určitě nebylo /udělat něco jinak/… 247 R4 Samozřejmě se dá vždycky udělat něco jinak, spousta věcí jinak. 247, 248 R4 … já jsem odjížděl, měl jsem příjemný pocit, byl jsem unavenej, říkal jsem si „to zase bylo – pět hodin povídání“ a měl jsem dobrý pocit samozřejmě, když potom o tom člověk povídá. 248-250 R4 Nenašel bych, co bych dělal jinak, ale samozřejmě kdyby tam byl někdo jiný, tak by udělal asi spoustu věcí jinak a tak to asi má být. 250, 251 R4 …co je strašně fajn – nechodit na takový akce sám. Což je ale dáno tím, že dobrovolníků není nikdy dost … 251, 252 R4 …mám zkušenost, že jsme byli u zásahu ve dvou a je to daleko jednodušší. Za prvé i příprava na to, takovej ten vstup je jednodušší, protože si vzájemně dokazujeme, jak jsme odvážní. A potom vlastně nemusí být člověk pořád stoprocentně ve střehu, může si jít trošičku odpočinout a při těch rozhovorech a tak dále může být chvíli pozorovatel, nemusí být vždy nutně aktivním členem. A vlastně, i když to skončí, tak je možnost toho hodnocení. 253-257 R4 …když je sám, tak je tam to subjektivní - člověk si často říká, jak to bylo skvělý a ono to mohlo bejt úplně jinak. A když se nezblázní, tak se pochválí s tím, že se dá příště dělat spoustu jinejch věcí. 257-260 R4 …na těžší případy by měly jezdit vždy minimálně dva. 260 R4 197
Podobné dokumenty
náhradní identity
Společenstvo Keltů. Hosté to nejsou příliš oblíbení, přestože se díky nim v nabídce objevilo
speciální, zaručeně keltské pivo, které vůbec
není špatné. Jedná se o poměrně nesourodou
skupinku, kde s...
ve formátu pdf - Liga otevřených mužů
„Ideální tatínek není a jestli, tak ne na dlouho. Jistě, má i špatné vlastnosti, ale
díky nim je s ním legrace.“ Díky za to. Neboť ideály jsou často na překážku.
Fakt je, že tátové zatím zůstávají ...