Fulltext PDF
Transkript
Fulltext PDF
www.co-allergy.cz | stazeno: 12.10.2016 Štítná žláza a kopřivka Stephen C. Dreskin a Karen Y. Andrews Význam přehledu Skutečnost, že autoimunitní onemocnění štítné žlázy postihují častěji osoby s chronickou kopřivkou než populaci obecně, je běžně přijímána, ovšem význam tohoto poznatku zůstává nejasný. Objevují se rovněž tvrzení, že chronická kopřivka u některých pacientů s autoimunitním postižením štítné žlázy vymizí po nasazení L−tyroxinu. Tento přehled se pokusí shrnout vývoj tohoto kontroverzního tématu a nastínit možný význam autoimunitního postižení štítné žlázy z hlediska patofyziologie chronické kopřivky. Aktuální výsledky Významná část nemocných s chronickou kopřivkou má autoprotilátky proti receptoru s vysokou afinitou pro IgE (FcεRI), anti−IgE a protilátky proti štítné žláze. Pacienti s chronickou kopřivkou a biochemickými známkami autoimunitního postižení štítné žlázy mohou mít aktivní tyreopatii nebo mohou být klinicky eutyreoidní. Tyto osoby často hůře odpovídají na běžnou léčbu kopřivky a jejich onemocnění může mít chroničtější povahu. Nové poznatky o patogenním působení autoprotilátek anti−FcεRI a protilátek proti štítné žláze objasnily v této souvislosti význam aktivace komplementu. Souhrn V současné době nejsou k dispozici pádné argumenty podporující významnou úlohu autoimunitního postižení štítné žlázy v patogenezi chronické kopřivky, neexistují ani přesvědčivé důkazy, které by tento názor zpochybňovaly. Nová zjištění týkající se významu aktivace komplementu v patogenezi chronické kopřivky nicméně mohou přispět k lepšímu pochopení tohoto jevu v budoucnosti. Klíčová slova Anti−FcεRI, autoimunita, tyreoglobulin, tyreoperoxidáza, tyreoiditida, kopřivka The thyroid and urticaria Curr Opin Allergy Clin Immunol 2005;5:408–412. © 2005 Lippincott Williams & Wilkins, Inc. University of Colorado Health Sciences, Denver, Colorado, USA Adresa pro korespondenci: Stephen C. Dreskin, University of Colorado Health Sciences, Campus Box B164, 4200 E. Ninth Ave., Denver, CO 80262, USA E−mail: [email protected] Zkratky FcεεRI TPO receptor s vysokou afinitou pro IgE tyreoperoxidáza Úvod Patofyziologie chronické kopřivky dosud není plně objasněna, nicméně za její klíčový krok bývá obecně považována aktivace žírných buněk v kůži. Léze při chronické kopřivce odpovídají perivaskulárním infiltrátům, které nepoškozují krevní cévy a jsou tvořeny CD4 a CD8+ lymfocyty T, eosinofily, bazofily a neutrofily [1,2]. U významné části pacientů lze nalézt komplement-aktivující autoprotilátky proti receptoru s vysokou afinitou pro IgE (FcεRI) [3]. Výsledkem aktivace žírných buněk a vcestování zánětlivých buněk je uvolňování či tvorba řady mediátorů, jako jsou histamin, prostaglandin D2, leukotrieny C a D, faktor aktivující trombocyty, anafylatoxiny (C3a, C4a, C5a), bradykinin, faktory uvolňující histamin, cytokiny a chemokiny [4,5••]. V případě nemocných s každodenním výskytem kopřivky po dobu alespoň šesti týdnů hovoříme o kopřivce chronické [4]. Chronická kopřivka bývá ve většině případů idiopatická, neboť převážná část takto postižených nemocných (> 95 %) nemá žádný zjevný spouštěč vyrážky, ať už kontaktní, potravinový či fyzikální [6]. V rámci této skupiny vytváří 35–50 % nemocných s chronickou kopřivkou funkční komplement-aktivující autoprotilátky proti FcεRI nebo přímo proti IgE, což odpovídá autoimunitní chronické kopřivce [5••,7,8•]. Průběh onemocnění bývá u těchto osob závažnější, nicméně nejde o dramatický rozdíl [5••,9–13]. Současný výskyt kožních onemocnění a autoimunitního postižení štítné žlázy U nemocných s chronickou kopřivkou byla zaznamenána zvýšená prevalence klinicky významných onemocnění štítné žlázy či jejích subklinických autoimunitních postižení [14–19,20••]. Podobný fenomén se týká i dalších dvou kožních chorob s autoimunitním základem: alopecia areata a vitiligo [21–26]. Prevalence autoimunitního postižení štítné žlázy u pacientů s alopecia areata či vitiligem Du Vivier a Munro [21] hodnotili autoimunitní postižení štítné žlázy u 60 nemocných s Downovým syndromem a s alopecia areata ve srovnání s 23 nemocnými, kteří alopecia areata neměli. Prevalence autoimunitního postižení štítné žlázy byla u osob s alopecia areata 35 %, zatímco u osob z kontrolní skupiny pouze 9 %. Korkij a spol. [22] provedli retrospektivní studii s 38 pacienty s alopecia areata a 31 pacienty s vitiligem. Protilátky proti štítné žláze (antityreoglobulin či antityreoperoxidázu) nalezli u 29 % nemocných s vitiligem a u 28 % nemocných s alopecia areata. Studie nezahrnovala žádnou kontrolní skupinu. Betterle a spol. [23] uspořádali studii případů a kontrol Curr Opin Allergy Clin Immunol/CS 2005;2:53−57 Tento clanek podleha autorskemu zakonu a jeho vyuziti je mozne v souladu s pravnim prohlasenim: www.co-allergy.cz/prohlaseni 53 www.co-allergy.cz | stazeno: 12.10.2016 Štítná žláza a kopřivka – Dreskin a Andrews zkoumající 3 737 eutyreózních pacientů, z nichž 373 mělo vitiligo a 171 alopecia areata. Tyto osoby byly srovnávány se skupinou 1 000 nemocných, kteří měli onemocnění neautoimunitní povahy, a s kontrolní skupinou 822 zdravých osob. Celkově byl zjištěn významný nárůst autoimunitního postižení štítné žlázy u pacientů s vitiligem (11 % oproti 7 %; p < 0,05) a s alopecia areata (11 % oproti 7 %; p < 0,05) v porovnání se zdravými osobami, ovšem nikoli v porovnání se skupinou kontrolních osob trpících jinými než autoimunitními onemocněními (9 %). Také se zdálo, že prevalence autoimunitního postižení štítné žlázy dále stoupá u mužů (ale nikoli u žen) s vitiligem (6 %) či s alopecia areata (9 %), a to jak ve srovnání s nemocnými (2 %), tak se zdravými kontrolními osobami (1 %), ovšem tomuto jevu nebyla věnována zvláštní pozornost [23]. Handa a Kaur [25] provedli retrospektivně analýzu 1 436 dětí s vitiligem a nalezli u nich klinicky významné postižení štítné žlázy v 0,5 %. Nepátrali ovšem po subklinickém autoimunitním postižení štítné žlázy a neměli žádnou kontrolní skupinu. Nanda a spol. [26] nepřetržitě sledovali 80 dětí s alopecia areata a zjistili, že 14 % z nich vykazuje známky autoimunitního postižení štítné žlázy. Ani zde nebyla k dispozici kontrolní skupina. Prevalence kopřivky u pacientů s autoimunitní tyreoiditidou První zprávy o výskytu kopřivky u pacientů s autoimunitním postižením štítné žlázy se týkaly osob s hypertyreózou [27–29]. Vztah mezi hypotyreózou a chronickou kopřivkou byl poprvé zaznamenán v 80. letech 20. století, přičemž nemocní s Hashimotovou tyreoiditidou mívají chronickou kopřivku jen vzácně [14,30,31]. Prevalence autoimunitního postižení štítné žlázy u osob s chronickou kopřivkou Ačkoli kopřivka představuje poměrně neobvyklý projev klinicky zjevné tyreopatie, u nemocných s chronickou kopřivkou se setkáváme se zvýšenou incidencí autoimunitního postižení štítné žlázy. Přibližně 5–34 % pacientů trpících chronickou kopřivkou má protilátky proti štítné žláze bez klinických či biochemických známek tyreopatie [14–19,20••,32]. Dalších 5–10 % již vykazuje zjevné klinické příznaky onemocnění [14,19]. Zmíněné protilátky jsou namířeny proti tyreoperoxidáze nebo proti tyreoglobulinu. Tyto údaje je třeba porovnat s incidencí autoimunitního postižení štítné žlázy v obecné populaci bez známé tyreopatie a bez jejího výskytu v anamnéze. Autory největších studií s tímto zaměřením jsou Leznoff a spol. [14], podle nichž má známky autoimunitního postižení štítné žlázy 5,6 % ze 477 osob v péči rodinných lékařů, a Bjoro a spol. [33], kteří stanovili incidenci autoimunitního postižení štítné žlázy v obecné norské populaci na 9,7 %. V rámci studie Leznoffova a spol. nejsou k dispozici žádné demografické informace o kontrolní skupině. Během studie Bjorova a spol. byly koncentrace hormonů štítné 54 žlázy rutinně stanovovány v krvi pouze u osob ve věku starších než 40 let, čímž mohlo vzhledem k narůstající incidenci autoimunitního postižení štítné žlázy s věkem dojít k nadhodnocení její skutečné incidence u dospělých. Podle dalších studií s menšími kontrolními skupinami se incidence autoimunitního postižení štítné žlázy u kontrolních osob pohybuje v rozmezí 0 až 5 % [17,19,34]. Leznoff a spol. ve studii zjistili, že 90 (12,1 %) ze 624 pacientů s chronickou kopřivkou má známky autoimunitního postižení štítné žlázy. U 46 (7,4 %) nebyla zjištěna aktivní tyreopatie [15]. V rámci Zauliho studie [19] bylo autoimunitní postižení štítné žlázy zaznamenáno u 55 (45 %) ze 122 nemocných. Klinické příznaky tyreopatie chyběly u 41 osob (34 %). Kikuchi a spol. [35] prospektivně vyšetřili 282 pacientů s chronickou kopřivkou, ovšem neuvedli, zda tito nemocní trpěli klinickou tyreopatií. Dospěli k závěru, že 55 (19,5 %) pacientů mělo známky autoimunitního postižení štítné žlázy a že se tento jev častěji týkal osob s autoprotilátkami anti-FcεRI. Výskyt autoimunitního postižení štítné žlázy u osob bez autoprotilátek anti-FcεRI podle nich dosahoval hodnoty 10,9 %, přičemž velmi podobnou hodnotu by bylo možno očekávat i v obecné populaci. Do studie však nebyla zařazena žádná prospektivně vytvořená kontrolní skupina osob vhodně přiřazovaných k pacientům. Toubi a spol. zveřejnili výsledky prospektivní studie zahrnující 139 pacientů s chronickou kopřivkou, sledovaných po dobu pěti let, s cílem porovnat incidenci autoimunitního postižení štítné žlázy v této skupině s jeho incidencí u 60 zdravých dospělých osob, přiřazených nemocným podle věku a pohlaví [34]. Pacienti s chronickou kopřivkou byli v tomto případě postiženi dosti významně, neboť 94 % z nich trpělo uvedeným onemocněním i za šest měsíců po začátku studie. Celková incidence autoimunitního postižení štítné žlázy dosáhla hodnoty 12 %, u eutyreózních osob s chronickou kopřivkou byla 10,1 %. Přestože se tento údaj shoduje s Leznoffovým a nedosahuje výše zaznamenané Zaulim či Kikuchim, incidence autoimunitního postižení štítné žlázy bez klinicky významné tyreopatie u chronické kopřivky je v rámci této studie mnohem vyšší než v kontrolní skupině (s nulovou incidencí; p = 0,004). Tito vědci považují přítomnost autoimunitního postižení štítné žlázy za předpovědní ukazatel delšího trvání chronické kopřivky, neboť 52 % pacientů s autoimunitním onemocněním trpí chronickou kopřivkou i po pěti letech, zatímco mezi pacienty bez zmíněných autoimunitních projevů je chronickou kopřivkou takto dlouhodobě postiženo jen 16 % osob [34]. Verneuil a spol. [36] studovali 45 eutyreózních nemocných s chronickou kopřivkou, 32 osob s autoimunitní tyreopatií, 22 nemocných s jinou než autoimunitní tyreopatií a 30 kontrolních osob. Incidence autoimunitního postižení štítné žlázy byla u pacientů s chronickou kopřivkou vyšší (27 %) než u kontrolních osob (3 %; p < 0,01). Autoimunitní povahu onemocnění u pacientů s tyreopatií ovšem nebylo Curr Opin Allergy Clin Immunol/CS 2005;2:53−57 Tento clanek podleha autorskemu zakonu a jeho vyuziti je mozne v souladu s pravnim prohlasenim: www.co-allergy.cz/prohlaseni www.co-allergy.cz | stazeno: 12.10.2016 Štítná žláza a kopřivka – Dreskin a Andrews možné považovat za předpovědní ukazatel incidence chronické kopřivky (12,5 % u osob s autoimunitním postižením štítné žlázy oproti 9 % u osob bez něj). Turktas a spol. [17] dospěli k názoru, že incidence autoimunitního postižení štítné žlázy u eutyreózních pacientů s chronickou kopřivkou dosahuje hodnoty 15 %, zatímco u kontrolní skupiny odpovídající svým složením ve věku i pohlaví jde pouze o 5 % (p < 0,001). Levy studoval 187 dětí (ve věku 7–17 let) vyšetřované pro chronickou kopřivku a zjistil, že incidence autoimunitního postižení štítné žlázy u nich dosahuje hodnoty 4,3 %, přičemž většinou jde o klinicky významné tyreopatie. Nebyla zkoumána žádná prospektivní kontrolní skupina, ovšem obecná incidence autoimunitního postižení štítné žlázy se u dětí pohybuje v rozmezí od 0,35 % do 1,6 % [37–39]. Autoimunitní postižení štítné žlázy a autoprotilátky proti FcεεRI Autoimunitní postižení štítné žlázy se zřejmě častěji objevují u pacientů s dalšími autoimunitními kožními nemocemi, jako jsou alopecia areata a vitiligo (viz výše), a společně s imunologicky podmíněnými chorobami postihujícími jiné orgány než kůži, jako jsou diabetes mellitus 1. typu a Addisonova nemoc [23,40,41]. Z tohoto důvodu je třeba zvážit možnost, že autoimunitní postižení štítné žlázy u osob s chronickou kopřivkou představuje určitý epifenomén. Kaplan [5••] popsal pozitivní vztah mezi přítomností autoimunitního postižení štítné žlázy a autoimunitní chronickou kopřivkou. Rovněž ale zjistil, že existuje mnoho pacientů bez anti-FcεRI protilátek, kteří trpí autoimunitním postižením štítné žlázy, ale dospěl k názoru, že podobný poměr lze očekávat i v obecné populaci. V duchu této myšlenky je autoimunitní postižení štítné žlázy u pacientů s chronickou kopřivkou, kteří nemají protilátky antiFcεRI, pouze náhodným jevem, zatímco jeho výskyt u osob se zmíněnými protilátkami lze považovat za další autoimunitní aktivitu v rámci známé náchylnosti k tvorbě autoprotilátek [5••,35]. K podobnému závěru nezávisle dospěli Caproni a spol. [42]. Fusari a spol. [32] hodnotili 82 nemocných s chronickou kopřivkou, z nichž 29 % mělo autoimunitní postižení štítné žlázy. S pozitivitou autologního sérového kožního testu se setkali u 62 % pacientů s chronickou kopřivkou, kteří zároveň trpěli autoimunitním postižením štítné žlázy, a u 39 % pacientů bez tohoto projevu autoimunity. Po roce sledování v rámci této studie přetrvávala pozitivita autologního sérového kožního testu i po vymizení kopřivky u 87 % nemocných s autoimunitním postižením štítné žlázy, zatímco ve skupině bez autoimunitního postižení štítné žlázy byl tento jev pozorován jen u 13 % nemocných. Panuje tedy obecná shoda, pokud jde o vztah mezi autoimunitním postižením štítné žlázy a přítomností autoprotilátek anti-FcεRI, ovšem nikoli pokud jde o patofyziologický význam této skutečnosti. Nadměrné působení autoimunity na štítnou žlázu lze někdy též zaznamenat u pacientů s chronickou kopřivkou, ale bez autoprotilátek anti-FcεRI, a to ve stejném poměru v jakém se vyskytuje autoimunitního postižení štítné žlázy u kontrolních skupin. Přítomnost autoimunitního postižení štítné žlázy může představovat nezávislý rizikový faktor pro chronickou kopřivku, ovšem toto tvrzení nebylo prokázáno. Léčba tyroxinem Existuje řada důkazů, že podávání levotyroxinu u pacientů trpících zároveň chronickou kopřivkou a autoimunitním postižením štítné žlázy vede k výraznému ústupu kopřivky [15,16,18,43,44]. Vhodná dávka tyroxinu v této indikaci nebyla dosud standardizována. Leznoff a Sussman [15] léčili L-tyroxinem 46 pacientů s idiopatickou chronickou kopřivkou a angioedémem. U osmi nemocných zaznamenali klinickou odpověď na počátku léčby a u šesti nemocných byla léčebná odpověď trvalá. U čtyř ze zmíněných šesti osob s trvalou odpovídavostí na léčbu docházelo při každém nasazení tyroxinu k remisi kopřivky a při přerušení této léčby k její exacerbaci. Ačkoli autoři studie konstatují, že „pacientů s angioedémem, u nichž docházelo ke zlepšování stavu po léčbě L-tyroxinem, bylo příliš málo na to, aby bylo možno tento jev označit za významný“ [15], doporučují u eutyreózních osob 4–8 týdnů trvající léčebný pokus s L-tyroxinem, v dávce 150–200 μg/denně. Rumbyrt a spol. [16] zmiňují sedm eutyreózních pacientů s chronickou kopřivkou a autoimunitním postižením štítné žlázy a tři kontrolní pacienty s chronickou kopřivkou, kteří autoimunitním postižením štítné žlázy netrpěli, přičemž všichni byli léčeni L-tyroxinem v dávce 25–100 μg denně. U všech sedmi nemocných s autoimunitním postižením štítné žlázy došlo k dramatickému zlepšení chronické kopřivky, zatímco u tří kontrolních osob nikoli. Přerušení léčby L-tyroxinem u pěti nemocných vedlo k recidivě příznaků a po návratu k substituční léčbě uvedeným hormonem příznaky opět vymizely. V případě jednoho pacienta byl tento vzorec tyroxinem podmíněné remise chronické kopřivky zaznamenán i v podmínkách dvojitého zaslepení a ověřování placebem. Vztah mezi mírou tyreoidální suprese a klinickou odpovědí hodnocen nebyl. Gaig a spol. [44] léčili L-tyroxinem 18 nemocných s chronickou kopřivkou a autoimunitním postižením štítné žlázy, přičemž s dobrou léčebnou odpovědí se setkali u 15 z nich, částečná odpověď na terapii byla zaznamenána u dvou a žádná pouze u jednoho pacienta. Ani v tomto případě nešlo o zaslepenou či placebem ověřenou studii. Možné mechanismy Podstata možného biologického působení L-tyroxinu na tíži chronické kopřivky u pacientů s autoimunitním postižením štítné žlázy zůstává nejasná. Rumbyrt a spol. [16,20••] přišli s teorií, že zánětlivá odpověď ve štítné žláze vede k celkovému zánětlivému stavu a snižuje práh pro reaktivitu žírných buněk na další podněty. Podle tohoto scénáře by suprese štítné žlázy vedla ke sníženému nábo- Curr Opin Allergy Clin Immunol/CS 2005;2:53−57 Tento clanek podleha autorskemu zakonu a jeho vyuziti je mozne v souladu s pravnim prohlasenim: www.co-allergy.cz/prohlaseni 55 www.co-allergy.cz | stazeno: 12.10.2016 Štítná žláza a kopřivka – Dreskin a Andrews ru zánětlivých buněk, a tedy k poklesu tvorby mediátorů zánětu. Dalším možným mechanismem, který by mohl vysvětlit vztah mezi autoimunitním postižením štítné žlázy a chronickou kopřivkou, by byla případná reaktivita IgE vůči antigenům štítné žlázy. Concha a spol. [45] testovali tuto hypotézu tak, že upravili komerční sety pro detekci IgG protilátek, aby jimi mohli rozpoznávat IgE antityreoperoxidázu a antityreoglobulin. Detekovatelné koncentrace IgE protilátek proti štítné žláze byly zjištěny pouze u 20 pacientů (10 %). Přestože se tedy zmíněný mechanismus může uplatňovat u některých nemocných, u většiny zřejmě nehraje nijak významnou roli. Předpokládá se, že autoprotilátky proti FcεRI u pacientů s chronickou kopřivkou – ale nikoli u kontrolních osob – aktivují systém komplementu, vedou k tvorbě jeho složky C5a a podporují aktivaci kožních žírných buněk a bazofilů [5••]. Z paralelního pozorování vyplývá, že i antityreoglobulinové protilátky se u autoimunitního postižení štítné žlázy chovají jinak než podobné protilátky u zdravých osob. Protilátky u nemocných s klinicky významnou tyreopatií mají tendenci být namířeny proti specifickým epitopům a aktivovat komplement [46]. Protilátky proti štítné žláze u eutyreózních osob trpících chronickou kopřivkou zatím takto posuzovány nebyly. Bylo navíc zjištěno, že tyreoperoxidáza váže C4, čímž aktivuje komplement [47]. Je tedy možné, že u nemocných s autoprotilátkami anti-FcεRI a autoprotilátkami proti štítné žláze je příčinou aktivace žírných buněk mírná aktivace komplementu. U náchylných pacientů s protilátkami proti štítné žláze, kteří nemají protilátky anti-FcεRI, může aktivace komplementu po překročení určitého prahu způsobit vznik chronické kopřivky. V případě nemocných s protilátkami proti štítné žláze i s protilátkami anti-FcεRI může k aktivaci žírných buněk vést synergické působení obou. Při kterékoli z těchto situací může suprese štítné žlázy omezováním nabídky antigenu, tyreoglobulinu či tyreoperoxidázy snižovat výskyt tyreoidálních imunokomplexů, čímž klesají i koncentrace rozpadových produktů komplementu. Zmíněnou hypotézu lze ověřit experimentálně. Závěr Ačkoli je obecně přijímána skutečnost, že incidence autoimunitního postižení štítné žlázy dosahuje u eutyreózních pacientů s chronickou kopřivkou vyšší hodnoty než u populací kontrolních osob, význam tohoto jevu nebyl dosud objasněn. Jde o otázku klinicky významnou především kvůli její návaznosti na vhodnost léčby L-tyroxinem u zmíněných nemocných. V současné době jsou v tomto směru k dispozici jen sporadické vědecké zprávy, z nichž některé myšlenku léčby L-tyroxinem u eutyreózních pacientů s chronickou kopřivkou a známkami autoimunitního postižení štítné žlázy podporují, zatímco jiné ji zavrhují. Jak bylo nastíněno výše, lze očekávat, že nové poznatky o roli komplementu v patofyziologii autoimunitní kopřivky 56 a autoimunitního postižení štítné žlázy napomohou v rozpoznávání konkrétních pacientů, kterým by uvedená léčba mohla být prospěšná. Odkazy a doporučená literatura Práce zvláštního významu, publikované v období časově blízkém naší zprávě, byly zvýrazněny: • = důležitý význam • • = mimořádný význam 1. Sabroe RA, Poon E, Orchard GE, et al. Cutaneous inflammatory cell infil− trate in chronic idiopathic urticaria: comparison of patients with and without anti−FcepsilonRI or anti−IgE autoantibodies. J Allergy Clin Immunol 1999; 103:484–493. 2. Ying S, Kikuchi Y, Meng Q, et al. TH1/TH2 cytokines and inflammatory cells in skin biopsy specimens from patients with chronic idiopathic urtica− ria: comparison with the allergen−induced late−phase cutaneous reaction. J Allergy Clin Immunol 2002;109:694–700. 3. Soundararajan S, Kikuchi Y, Joseph K, Kaplan AP. Functional assessment of pathogenic IgG subclasses in chronic autoimmune urticaria. J Allergy Clin Immunol 2005;115:815–821. 4. Kaplan AP. Urticaria and angioedema. In: Adkinson NFYJ, Busse, WW, Bochner, BS, et, al., editors. Middleton’s allergy: principles and practice. Vol. 2, 6th ed. St Louis: Mosby; 2003.pp. 1537–1558. 5. Kaplan AP. Chronic urticaria: pathogenesis and treatment. J Allergy Clin Immunol 2004;114:465–474; quiz 475. 474; quiz 475. • • Důkaz pozitivního vztahu mezi chronickou kopřivkou a autoimunitním po− stižením štítné žlázy. Silné argumenty podporující názor, že tento vztah je náhodný a netvoří příčinnou souvislost. 6. Dibbern D, Dreskin S. Urticaria angioedema: an overview. Immunol Allergy Clin North Am 2004;24:141–162. 7. Fiebiger E, Maurer D, Holub H, et al. Serum IgG autoantibodies directed against the alpha chain of Fc epsilon RI: a selective marker and pathoge− netic factor for a distinct subset of chronic urticaria patients? J Clin Invest 1995;96:2606–2612. 8. Grattan C. Autoimmune urticaria. Immunol Allergy Clin North Am 2004; 24:16–182. • Výborný přehled na téma autoimunitní kopřivky. 9. Hide M, Francis DM, Grattan CE, et al. Autoantibodies against the high− affinity IgE receptor as a cause of histamine release in chronic urticaria. N Engl J Med 1993;328:1599–1604. 10. Ferrer M, Nakazawa K, Kaplan AP. Complement dependence of histamine release in chronic urticaria. J Allergy Clin Immunol 1999; 104:169–172; erratum in 2000;105(2 Pt 1):392. 11. Sabroe RA, Fiebiger E, Francis DM, et al. Classification of anti−FcεRI and anti−IgE autoantibodies in chronic idiopathic urticaria and correlation with disease severity. J Allergy Clin Immunol 2002;110:492–499. 12. Greaves M. Autoimmune urticaria. Clin Rev Allergy Immunol 2002;23:171–183. 13. Greaves MW. Chronic idiopathic urticaria. Curr Opin Allergy Clin Immunol 2003;3:363–368. 14. Leznoff A, Josse RG, Denburg J, Dolovich J. Association of chronic urtica− ria and angioedema with thyroid autoimmunity. Arch Dermatol 1983;119: 636–640. 15. Leznoff A, Sussman GL. Syndrome of idiopathic chronic urticaria and angio− edema with thyroid autoimmunity: a study of 90 patients. J Allergy Clin Immunol 1989;84:66–71. 16. Rumbyrt JS, Katz JL, Schocket AL. Resolution of chronic urticaria in pati− ents with thyroid autoimmunity. J Allergy Clin Immunol 1995;96:901–905. 17. Turktas I, Gokcora N, Demirsoy S, et al. The association of chronic urticaria and angioedema with autoimmune thyroiditis. Int J Dermatol 1997;36:187–190. 18. Heymann WR. Chronic urticaria and angioedema associated with thyroid autoimmunity: review and therapeutic implications. J Am Acad Dermatol 1999;40:229–232. 19. Zauli D, Grassi A, Ballardini G, et al. Thyroid autoimmunity in chronic idiopat− hic urticaria: implications for therapy. Am J Clin Dermatol 2002;3:525–528. 20. Rumbyrt JS, Schocket AL. Chronic urticaria and thyroid disease. Immunol Allergy Clin North Am 2004;24:215–223. • • Aktuální přehled zabývající se možnými mechanismy, jejichž prostřednic− tvím může autoimunitní postižení štítné žlázy vést ke vzniku kopřivky. 21. Du Vivier A, Munro DD. Alopecia areata, autoimmunity, and Down’s syn− drome. BMJ 1975;1:191–192. 22. Korkij W, Soltani K, Simjee S, et al. Tissue−specific autoantibodies and autoimmune disorders in vitiligo and alopecia areata: a retrospective study. J Cutan Pathol 1984;11:522–530. 23. Betterle C, Callegari G, Presotto F, et al. Thyroid autoantibodies: a good marker for the study of symptomless autoimmune thyroiditis. Acta Endocri− nol (Copenh) 1987;114:321–327. 24. Hegedus L, Heidenheim M, Gervil M, et al. High frequency of thyroid dys− function in patients with vitiligo. Acta Derm Venereol 1994;74:120–123. 25. Handa S, Kaur I. Vitiligo: clinical findings in 1436 patients. J Dermatol 1999;26:653–657. 26. Nanda A, Alsaleh QA, Al−Hasawi F, Al−Muzairai I. Thyroid function, autoan− tibodies, and HLA tissue typing in children with alopecia areata. Pediatr Dermatol 2002;19:486–491. 27. Isaacs NJ, Ertel NH. Urticaria and pruritus: uncommon manifestations of hyperthyroidism. J Allergy Clin Immunol 1971;48:73–81. Curr Opin Allergy Clin Immunol/CS 2005;2:53−57 Tento clanek podleha autorskemu zakonu a jeho vyuziti je mozne v souladu s pravnim prohlasenim: www.co-allergy.cz/prohlaseni www.co-allergy.cz | stazeno: 12.10.2016 Štítná žláza a kopřivka – Dreskin a Andrews 28. Caravati CM Jr, Richardson DR, Wood BT, Cawley EP. Cutaneous mani− festations of hyperthyroidism. South Med J 1969;62:1127–1130. 29. Chapman EM, Maloof F. Bizarre clinical manifestations of hyperthyroidism. N Engl J Med 1956;254:1–5. 30. Lanigan SW, Adams SJ, Gilkes JJ, Robinson TW. Association between urticaria and hypothyroidism. Lancet 1984;1:1476. 31. Dayan CM, Daniels GH. Chronic autoimmune thyroiditis. N Engl J Med 1996; 335:99–107. 32. Fusari A, Colangelo C, Bonifazi F, Antonicelli L. The autologous serum skin test in the follow−up of patients with chronic urticaria. Allergy 2005;60:256–258. 33. Bjoro T, Holmen J, Kruger O, et al. Prevalence of thyroid disease, thyroid dysfunction and thyroid peroxidase antibodies in a large, unselected popu− lation. The Health Study of Nord−Trondelag (HUNT). Eur J Endocrinol 2000;143:639–647. 34. Toubi E, Kessel A, Avshovich N, et al. Clinical and laboratory parameters in predicting chronic urticaria duration: a prospective study of 139 patients. Allergy 2004;59:869–873. 35. Kikuchi Y, Fann T, Kaplan AP. Antithyroid antibodies in chronic urticaria and angioedema. J Allergy Clin Immunol 2003;112:218. 36. Verneuil L, Leconte C, Ballet JJ, et al. Association between chronic urtica− ria and thyroid autoimmunity: a prospective study involving 99 patients. Dermatology 2004;208:98–103. 37. Jaksic J, Dumic M, Filipovic B, et al. Thyroid diseases in a school population with thyromegaly. Arch Dis Child 1994;70:103–106. 38. Marwaha RK, Tandon N, Karak AK, et al. Hashimoto’s thyroiditis: country− wide screening of goitrous healthy young girls in postiodization phase in India. J Clin Endocrinol Metab 2000;85:3798–3802. 39. Rallison ML, Dobyns BM, Meikle AW, et al. Natural history of thyroid abnor− malities: prevalence, incidence, and regression of thyroid diseases in ado− lescents and young adults. Am J Med 1991;91:363–370. 40. Betterle C, Lazzarotto F, Presotto F. Autoimmune polyglandular syndrome type 2: the tip of an iceberg? Clin Exp Immunol 2004; 137:225–233. 41. Kucera P, Novakova D, Behanova M, et al. Gliadin, endomysial and thyroid antibodies in patients with latent autoimmune diabetes of adults (LADA). Clin Exp Immunol 2003;133:139–143. 42. Caproni M, Volpi W, Giomi B, et al. Chronic idiopathic and chronic autoim− mune urticaria: clinical and immunopathological features of 68 subjects. Acta Derm Venereol 2004;84:288–290. 43. Koh CK, Hew FL, Chiu CL. Treatment of chronic urticaria with thyroxine in an euthyroid patient with thyroglobulin and microsomal antibodies. Ann Acad Med Singapore 2000;29:528–530. 44. Gaig P, Garcia−Ortega P, Enrique E, Richart C. Successful treatment of chronic idiopathic urticaria associated with thyroid autoimmunity. J Investig Allergol Clin Immunol 2000;10:342–345. 45. Concha LB, Chang CC, Szema AM, et al. IgE antithyroid antibodies in pa− tients with Hashimoto’s disease and chronic urticaria. Allergy Asthma Proc 2004;25:293–296. 46. Nielsen CH, Hegedus L, Leslie RG. Autoantibodies in autoimmune thyroid disease promote immune complex formation with self antigens and increa− se B cell and CD4+ T cell proliferation in response to self antigens. Eur J Immunol 2004;34:263–272. 47. Blanchin S, Estienne V, Durand−Gorde JM, et al. Complement activation by direct C4 binding to thyroperoxidase in Hashimoto’s thyroiditis. Endocrino− logy 2003;144:5422–5429. Curr Opin Allergy Clin Immunol/CS 2005;2:53−57 Tento clanek podleha autorskemu zakonu a jeho vyuziti je mozne v souladu s pravnim prohlasenim: www.co-allergy.cz/prohlaseni 57
Podobné dokumenty
Indikace k transplantaci jater
Obezita vede ke zhoršenému hojení ran, komplikuje plicní ventilaci, omezuje pohyblivost a znesnadňuje ošetřovatelskou péči po transplantaci. Pacienti s BMI >35 mají přežívání po transplantaci význ...
SYNTÉZA PEPTID Ů NA PEVNÉ FÁZI A KOMBINATORIÁLNÍ
Ideální by byl linker který by byl stabilní v průběhu syntézy (bez ohledu na použitou strategii), a který by
bylo možno jednoduchou manipulací převést na snadno štěpitelnou formu pro odštěpení pept...
Testování webových aplikací
Chyba byla ohlášena už dva týdny před incidentem, jako prevence bylo doporučeno
pravidelně rebootovat systém. Příslušní zmocněnci ale nevěděli, jak často je to pravidelně.
Update byl dodán výrobcem...