Flotila Země

Flotila Země
autor
Patrick Zandl
SMASHWORDS EDITION
*****
PUBLISHED BY:
Patrick Zandl on SmashWords.com
Copyright © 2006 Patrick Zandl
Cover Art © 2006 Grigory Vyatkin
Edition © 2006 Jiří Vlček
All rights are reserved
Malá reklamní vsuvka
Pokud vás tato kniha zaujme a budete chtít si přečíst další
moji knihu (tentokráte už za peníze, stojí 79 Kč), vyzkoušejte
novelu Koncernová pětiletka. Najdete ji třeba na SmashWords,
Palmknihy.cz nebo od 1.5.2012 na iBooks.
O co v Koncernové pětiletce jde?
Denně si kupujete moje noviny, díváte se na moji televizi, posloucháte
moje rádia, večer si sednete k časopisům, které vydávám, nebo si otevřete
knihu z mého nakladatelství. Když zavolám premiérovi na mobil, přeruší
zasedání vlády, a dokonce i zubařka na mě má čas ještě tento týden.
Vedu mediální koncern zaměstnávající tolik lidí, že by dali dohromady
menší městys. Kdybych vám řekl, kolik dělá můj plat, záviděli byste mi.
A víte co?
Já udělám něco lepšího.
Řeknu vám, jak žiju.
Abyste mi závidět přestali…
Takhle začíná kniha Koncernová pětiletka. Příběh vyprávěný ředitelem
mediálního koncernu, jednoho z "kotrčníků mediálního kapitalismu" vypadá
nejdříve jako humorný úvod do řízení velké korporace. Politická jednání,
zákulisní intriky, přepracovanost, mnohahodinové obídky s přáteli, kde se
semele všechno. Něco na způsob červené knihovny pro pány – a následně,
když se do příběhu přidává i lovestory – i pro dámy. A to už jde do tuhého...
ÚVOD
Miro Kasper netoužil po ničem jiném, než aby to už měli za sebou, aby
Waltari konečně chytil tu proklatou radiovou bóji, naložili ji do nákladového
prostoru a místo ní vystrčili do vesmíru její fungl novou náhradnici. Jenže
tomu zatím nic nenasvědčovalo. Waltari právě znovu sprostě zaklel, když se
mu ani při posledním pokusu nepodařilo chapadlem umělé ruky chytit velké
ucho radiobóje. Kasper chvíli zatoužil přisadit si na Waltariho a jedovatě
zahláškovat: „Čo chýbalo, iba milimetre!“ protože manipulační ruka drcla bóji
do boku a ta se ve vzduchoprázdnu ihned roztočila. Bude potřeba mnoho
minut počkat, než její rotaci zastaví stabilizační tryska a otočí bóji do původní
polohy, aby mohli dát další pokus.
Jenže Waltari vypadal už hodně podrážděně a Kasper tušil, že teď na jeho
vtípky není vhodný prostor ani nálada, jen by se zbytečně poštěkali. Druhému
mechanikovi, španělákovi Gosému, předevčírem přiskřípl mechanický
nakladač ruku, a tak měl ještě menší šanci než nervóza Waltari, že by se mu
bóji podařilo chytit, i když to byla jeho specialita. A Kasper opravdu netoužil
se vší vřelostí po ničem jiném, než aby konečně vypadli.
Byla to poslední radiobóje téhle proklaté štace. Proklaté proto, že původně
měli mít opušťák, měli se válet v bordelu na Mimasu a protáčet místní pípy i
děvky. Jenže pak je náhle odvolali na tuhle „prácičku“, jak se ten platfusák
Keller ráčil vyjádřit.
Opušťák nejdříve začínal normálně, sbalili si pár věcí potřebných na
povyražení, přijali od kámošů četné objednávky na dovoz zakázaného
proviantu a základně dali na pár týdnů sbohem. Komunikátor zařval, až když
se cpali to transportu směr Mimas, a prostořeký Kasper odpověděl šikovateli
Pantůčkovi, že mu na to kašle a ať si najde někoho jiného, komu se chce přijít
o měsíc volna. Jenže to Kasper nevěděl, že generál Keller právě osobně
obhlíží stanoviště radiohlídek, a když se o půl minutu později Kasperův
komunikátor rozeřval prioritním signálem a nakvašeným Kellerovým hlasem,
nebylo už na výběr a ani prostor pro diskusi.
A tak Miro Kasper, Frederico Gosé a Bernao Waltari seděli místo v
nejvybranějším mimaském pajzlu ve svém otřískaném servisním transportéru,
jenž toužili půl roku nevidět, a čekala je cesta na samou hranici Sluneční
soustavy, až do Wardenova pásma, kde měli urychleně vyměnit porouchané
radiobóje a ty staré přivléct zpět na základnu. Palubní počítač přezdívaný
Jordan to neopomněl jízlivě okomentovat jako neuvěřitelně šťastné
shledání...
Tahle bóje byla poslední a Kasper se snažil pomáhat alespoň očima. Loď
byla ponořená do tmy, protože při nakládání starých radiobójí, které ještě
nebyly vybaveny zachytávací automatikou, bylo potřeba, aby neběžely velké
agregáty motorů a loď se pokud možno co nejméně chvěla.
Jistě, ve vzduchoprázdnu teoreticky žádné chvění neexistovalo, samotný
hlavní motorový agregát žádné mechanické části nepotřeboval, jenže o
sekundárních okruzích to už zdaleka neplatilo a bylo potřeba vyřadit i chlazení
a centrální vzduchotechniku, aby její táhlé hučení jemně neotřásalo lodí. Za
letu se to nepoznalo, jenže při manévrování se stometrovou mechanickou
rukou byl každý milimetrový pohyb znát.
Kasper viděl na displeji, že se bóje pomalu zklidňuje a přichází čas na
Waltariho sedmý pokus. „Pilote, máme problém,“ ozval se Jordan a Kasper se
otřásl. Palubní počítač přezdívaný Jordan mu nikdy neříkal „pilote“, leda v
případě opravdu nepříjemného problému, kdy sklouzával do vážného až
mentorského tónu. Většinou spolu vedli konverzaci více uvolněnou, někdy
snad až příliš.
„A jaký?“ zeptal se netrpělivě Kasper a podíval se na vedlejší displej, na
kterém už Jordan začínal vykreslovat situaci.
„Máme kontakt na spektrometru, je to na samé hranici dosahu a potřeboval
bych nahodit agregáty, abych mohl prověřit,
o co jde. Ten kontakt, i když je na hranici našeho dosahu, je veliký. Spíš
obrovský,“ konstatoval Jordan a Kasper vyjeveně čučel na obrovskou skvrnu,
která se rozlévala po horní straně displeje. „Něco se vynořuje z
hyperprostoru,“ dodal už docela zbytečně Jordan, protože to bylo zcela
evidentní. Spektrometr spolehlivě zachytával výron částic, který vznikal při
vynořování předmětů z hyperprostoru, jenže zachycený rozsah překonával
cokoliv, co kdy Kasper viděl.
Chvíli přemýšlel o tom, že jde jen o nějaký hloupý vtip, bylo to ostatně
populární povyražení starých vesmírných vlků, přiblížit se zezadu s vypnutým
motorem k nováčkovi a protrasovat ho laserem, z čehož si nejeden pilot-elév
nazvracel do skafandru. Jenže něco jiného bylo vyslat trasující paprsek laseru,
používaný pro zaměřování a řízení palby fázových děl, a něco jiného bylo
vytvořit takové rozbouření částic, jako by se k hranicím Sluneční soustavy
přesouvala vedlejší galaxie. Krom toho Kasper nepatřil mezi elévy, byl
veteránem z anoplurnských válek a Wardenovo pásmo nebyla vůbec vhodná
oblast na žerty, protože narozdíl od vnitřní oblasti Sluneční soustavy by si tu
dotyk traseru mohl každý pilot po právu vyložit jako útok a podle toho by na
něj reagoval. Tohle nevypadalo na vtípek. A co hůře, ani to nevypadalo na
závadu.
„Nahodit agregáty,“ přikázal Jordanovi. Loď se v několika minutách
otřásla, když se rozeběhla setrvačka spouštěče, zároveň s ní naběhl
sekundární chladící okruh a moderační tyče vyklouzly z plášťové komory
agregátoru. V tu chvíli se už loď začala pomalu otáčet do polohy, z níž se
mohl spektrometr lépe zaměřit. Prakticky zároveň s tím začal Waltari sprostě
nadávat do interkomu: „Kurva, už jsem ji málem měl na lopatě, to nemáš nic
lepšího na práci, než mne dosírat?“ zuřil na celé kolo.
Jenže to už Kasper s Jordanem zkoumali zjasňující se mapu na
spektrometru.
„Hej, co se tam děje,“ zeptal se neklidně Gosé z nákladové paluby. Jemu
už došlo, že Kasper nepřerušil nakládání jen tak, bez dobrého důvodu.
„Není pochyb o tom, že se vedle nás vynořuje nějaká skupina lodí,“
přemýšlel Kasper nahlas, jednak proto, že čekal, zda s ním bude Jordan
souhlasit, a pak také proto, aby oba kluci na nákladové rampě pochopili, že jde
o něco vážného. „Kolik to tak může být lodí, můžeme to nějak spočítat?“
Konečně se spektrometr dostal do plného provozního režimu a Kasper
ohromeně zíral na mírně se zakřivující čáru na displeji. Pokud to měl být
výsek z kulové plochy, jakou spektrometr registroval kolem každého z
hyperprostoru se vynořujícího objektu, muselo jít o obrovskou skupinu lodí. I
Jordan se viditelně zamyslel, než prohlásil: „Musí jich být tisíce. Celá flotila.“
Pak se na chvíli odmlčel, než projevil svůj smysl pro sakrálno: „Panebože, to
musí být celá invazní flotila!“
O Kaspera se v první chvíli pokoušely návaly paniky. Jediná osamocená
loď na konci sluneční soustavy s mizernou výzbrojí a vedle ní se vynořuje cizí
flotila, to není situace, s jakou by vám poradili v posledním čísle Totálního
chlapáka a ve Wardenově pásmu se nevyloďovaly cizí lodě pro nic za nic.
Statisticky vyhodnoceno, doposud vždycky tak činily z jediného důvodu:
napadnout Zemi. A Kaspera ani Jordana ani na vteřinu nenapadlo, že by tento
okamžik měl být výjimkou.
„Sakra sakra sakra, to je teda průser. Megaprůser.... Musíme zmizet, ihned
zmizet, ti tady nejsou pro srandu králíkům, kluci, vraťte se okamžitě do pilotní
kabiny. Agregáty na plný výkon, motory připravit na zážeh, nahodit štíty...“
Jordan se činil, když uváděl celou loď do života tak, jak nejrychleji uměl,
a mezi tím deklamoval prostou statistiku: „Na transportním tahu jsme za
dvaadvacet minut, kondenzory štítů jsou nabité za čtvrt hodiny. Připravím
poziční anténu a spojím nás se základnou.“ Pak se odmlčel.
Kasper se na to bál zeptat: „Myslíš, že nás mají na vidu?“ chtěl vědět, zda
je pravděpodobné, že si jich lodě všimly.
„Nepochybně. Podle všeho už vyslali průzkumníky, a ačkoliv Anoplurna
má obecně horší detektory než my, jsme tak na ráně, že si nás nemohli
nevšimnout. Kromě bójí tu není nic, co by je mohlo zmást,“ konstatoval
Jordan. Radiové bóje byly koule o průměru dvou metrů, zatímco jejich loď
měla na výšku deset a padesát metrů do délky. Jordan se na chvíli zase odmlčel. Ne snad, že by to dělal kvůli dramatičnosti situace, ale právě v tom
okamžiku se snažil všechny získané údaje propočítat a zanalyzovat. „Dostanou
se na dostřel dříve, než odsud zmizíme,“ řekl nakonec a Kasper by byl
přísahal, že v jeho vždy tak plechově neutrálním hlase zaslechl náznak
pohnutí.
Kasper se ohlédl přes rameno. Jak Waltari, tak Gosé se zrovna poutali do
křesel, a podle toho, že Waltari ani nehudroval stran přerušeného zachytávání
bóje, se dalo usoudit, že situace je všemi na palubě chápána jako opravdu
vážná. Jordan na displeji neustále aktualizoval svoje odhady situace. Podle něj
čítala Flotila sedm až dvacet tisíc lodí, což kromě toho, že šlo o obrovský
rozptyl, představovalo také neuvěřitelné množství řádově převyšující celou
kapacitu Flotily Země.
„Co navrhuješ, Jordane?“ zeptal se Waltari. Jenže stejně jako ostatní si
uměl představit, co na to Jordan odpoví. Situace byla opravdu příliš zřejmá a
vážná na to, aby měla nějaké jiné východisko než zázrak.
„Máme dvě možnosti. Za chvíli budeme mít dost energie na to, abychom
mohli aktivovat štít. Můžeme se pokusit uniknout.“
„Šance?“ zeptal se Waltari suše.
„Minimální,“ kalkuloval Jordan. „Jsme v otevřeném prostoru, nemáme se
kde schovat ani jak manévrovat. Na nejbližší dráhu planetek to máme čtyři
dny letu. Za tu dobu nás rozstřílejí po libosti. Pomoc nemá odkud přijít,
proskok hyperprostorem ve vnitřní soustavě nemůže nikdo tak brzo stihnout, i
kdybychom včas doručili nouzovou zprávu. Jediná šance je, že nás z nějakého
důvodu nechají zmizet.“
„Nenechají,“ odtušil zachmuřeně Gosé. „Musí nás sejmout, abychom
nevarovali ostatní…“
Waltari i Kasper souhlasně přikyvovali, protože pokud opravdu šlo o
invazi, těžko se dalo počítat s tím, že by útočníci chtěli přijít o moment
překvapení.
„A ta druhá možnost?“ zeptal se nakonec Kasper s posledním zbytkem
naděje.
„Nás už nezachráníme. Musíme odvysílat poziční zprávu a varovat Flotilu.
Podle dat z radiobójí by mohlo trvat příliš dlouho, než by jim došlo, co se tady
opravdu děje. Nehledě na to, že útočníci za chvíli všechny okolní bóje
zlikvidují a přes retranslaci to nějakou chvíli potrvá, než se zbytky záznamů
dostanou na Masaryčku.“
Masarykova vojenská základna na Marsu byla hlavním velitelstvím Flotily
a také centrálou, kde se sbíhaly nitky veškerého zpravodajství a kde se
analyzovaly signály z radiobójí hlídajících hranice Sluneční soustavy.
„Jordane, ty jsi někdy uvažoval o sebevraždě?“ zeptal se kousavě Kasper.
„My stroje v těchto intencích nejsme zvyklí uvažovat, ačkoliv si svoji
existenci samozřejmě uvědomuji,“ mentoroval Jordan. „Jenže na velkou
filozofii není čas. Podívejte.“
Na displeji byla vidět malá tečka, která se oddělila od obrovské plochy
zobrazované spektrometrem a mířila směrem ke středu displeje. Tedy k nim.
Jordan zazoomoval obraz na tečku a už bylo jasné, že jde o skupinu lodí.
„Pravděpodobně stíhači,“ konstatoval vcelku zbytečně Jordan. „Do
palebné pozice se dostanou odhadem za osm minut. Máme dost energie, abych
aktivoval štít.“
„Aktivuj ho a varuj Flotilu, zadarmo to tady nebude,“ přikázal Kasper.
Gosé na sedadle střelce vedle něho právě přepínal zaměřovač fázeru do plně
aktivního režimu a také Waltari se na křesle zadního střelce za nimi
připravoval pokrývat svým menším fázerem prostor za lodí. Loď vibrovala, jak
se kondenzory fázerů nabíjely energií z agregátů, a Kasper doslova cítil to
jemné mravenčení, o němž veteráni vždy tvrdili, že je znamením srůstu pilota
se svojí lodí.
„Plný tah,“ varoval ostatní na palubě Kasper, zatímco prudce zatáhl za
páku akcelerátoru. Jemný klepot agregátů se proměnil v táhlé hučení
přecházející až do cis, jak konstrukce lodi přenášela náhlé vzedmutí energie do
každé svojí částečky. Přetížení je zarazilo do křesel, Gosé bolestivě syknul,
když se mu ledabyle upnutý popruh zařízl do stehna.
„Štít aktivní, plné pokrytí za dvě minuty. Bohužel se nemůžeme spojit s
Flotilou na tuhle vzdálenost přes plný štít a za pohybu,“ konstatoval Jasper.
„Varoval jsem vás, že nemáme možnost utíkat a zároveň informovat Flotilu,
na tuhle vzdálenost bychom museli použít směrovou anténu se staženým štítem a bez toho našeho zběsilého poskakování vesmírem. Musíme vyslat UWB
zprávu a tu nelze vysílat přes štít. Musíme stáhnout štít na polovinu, abychom
mohli vysílat.“
„Identifikace, dvanáct stíhacích letadel třídy Kaira na vidové vzdálenosti.
Během několika vteřin budou v palebné pozici a my na ně nedosáhneme, mají
příliš velký dosah děl,“ informoval Gosé.
„Kurva, hoši, fakt jsme tady nevhod,“ ulevil si Waltari.
Kasper se podíval na Gosého a pak přes rameno na Waltariho. Waltari se
otočil, na zlomek vteřiny si všichni hleděli do očí. Nalétali spolu přes deset
let, prošli spolu peklem války s Anoplurnou. Dávno si dělali legraci, že spolu
za ta léta už ani nemusí mluvit, že jim stačí gesta, pohled, myšlenka. Jeden
o druhém věděli prakticky všechno a slova byla zbytečná tak, jako teď.
„Jako na Basuru?“ nadhodil Gosé společnou vzpomínku a všichni se
usmáli při vzpomínce na to, jak tehdy vypekli trojici anoplurnských stíhaček,
když při ostrém manévrování kolem planetky Basura dostali všechny stíhačky
do tak nepříjemné pozice, že je rozstříleli na hadry. Tehdy to chtělo trochu
fantazie, řádnou dávku přetížení při akceleraci a přesnou mušku – a tu
planetku, kolem níž se dalo proletět nízko nad povrchem a pak ostře stoupat
vlevo. Tady nebyla ani planetka, ani pár mi-nut letu vzdálená peruť vlastní
Flotily, všichni tři věděli, že na tuhle ne-podobnost Gosé nenaráží. Všichni
pocítili tu zuřivost, tu sílu čerpanou z beznadějného postavení, jako tehdy.
Kasper přikývl. Loď se prudce otočila, jako na obrtlíku, přetížení je
sesunulo a napresovalo ke straně pilotních křesel. Vyrovnali a to už letěli
mírným obloukem, jako by chtěli zaútočit nepříteli na pravé křídlo peruti.
„Stáhnout štít na polovinu, Jordane, vysílej poziční zprávu opakovaně,
dokud nepřikážu ukončit vysílání,“ zavelel Kasper. Jordan rozkaz neslyšně
provedl a do vesmíru vyrazila zpráva rozprostřená do velmi širokého
frekvenčního spektra, zpráva, kterou nemohl útočník nijak jednoduše zarušit.
Zpráva, ve které bylo velení Flotily detailně informováno o útočnících a o
všem, co se Jordanovi o nich podařilo zjistit.
„Jsou v palebné pozici,“ upozornil rozrušeně Gosé. Kasper prudce
několikrát změnil směr, aby zkusil setřást zaměřovací tracer. Pak uslyšeli
jemňoulinké cinknutí, když se paprsek traceru dotknul štítu lodi. Jistěže
samotný dotek paprsku nevydával žádný zvuk, ale Flotila už dávno zjistila, že
vojákům pomáhá pro lepší orientaci, když střelbu vnímají jako zvuky. A tak
palubní počítač veškerou jinak neslyšnou vesmírnou střelbu, exploze a nárazy
převáděl na celou kakofonii zvuků. A to všem důvěrně známé jemné
cinknutí byl dotek traceru
o palubní štít, předzvěst toho, že palbuřídící počítač protivníka nyní
přesně ví, kde jsou, jak jsou vzdáleni, jakou mají intenzitu štítu a v jakém
předsahu zaměřit vlastní palbu.
Kasper zuřivě manévroval, aby se jejich loď dostala do střelecké pozice a
mohla sama začít pálit a zároveň aby se jim podařilo zmást zaměření lodi.
Obrovské displeje v kajutě vykreslovaly kolem šlehající blesky z fázerových
děl útočících lodí; stačila vteřina a lodě jim byly na dosah. Gosé i Waltari se
rozeřvali, vzájemně se překřikujíc instrukcemi, kdo má kam pálit. Gosému se
podařilo jednu stíhačku zasáhnout, přeletěla je, Waltari ji dorazil mistrným
zásahem na odhalené břicho kovového monstra, za nimi zůstávala narůstající
ohnivá koule. Bitva se rozhořela na plno.
Pak inkasovali první plný zásah, do zadní části lodi přímo na kormidlové
motory. Jordan o tom informoval úsečnou informací, protože jeho kapacita
jako palubního počítače byla přetížena a zároveň se při tom všem boji
pokoušel hasit vzniklý požár, i když věděl, že je to bezpředmětné a
kormidlové motory musí nutně během pár vteřin explodovat.
Waltari s Gusem mezi tím dostali druhou stíhačku, spíše souhrou náhod a
štěstí, které ovšem přálo připraveným.
„Ještě toho hajzlíka na desáté dostaneme,“ křičel Waltari, když se středu
jejich lodi, vyčerpaného ochranného štítu a přímo motorového bloku dotkl
paprsek fázeru.
Všichni tři věděli, že přišel konec.
A přišel.
Servisní transportér Bříza 7834, přezdívaný posádkou Jordan, pohltil žár
atomové exploze. Ostré bílé světlo se rozletělo do stran – to explodoval
motorový blok, energetické srdce lodi, a náhlá exploze neponechala posádce
ani setinu vteřiny na to, aby si uvědomila, že je dobojováno.
Deset anoplurnských stíhaček se ještě chvíli pohybovalo kolem trosek,
než bylo nade vší pochybnost jasné, že v okolí není žádné další překvapení
Flotily. Jedna z nich se při návratu do formace jemně zhoupla, jako žena v
bocích, a paprsek fázeru se dotkl radiové bóje, kterou se ještě před pár
minutami pokoušela osádka Jordana naložit. Bóje se jen na chvilku rozzářila,
neexplodovala tak efektně jako Jordan, jen se maličko zablesklo, když fázer
roztavil a rozerval její kryt.
Pak se lodi otočily a připojily se ke svému mateřskému svazu, jehož další
a další lodi se vynořovaly z hyperprostoru a formovaly se v předem zvoleném
seřadišti.
Invaze anoplurnského svazu probíhala plně podle plánu…
A UWB signál transportéru Bříza 7834 bude potřebovat ještě řadu hodin,
než dorazí k vnitropásmové retranslační bóji, pak přes ni už přímo předaný na
oblastně příslušnou Žižkovu vojenskou základnu na Neptunově měsíci
Nereid, odkud jej velké radiomajáky vyšlou hyperpásmem do velitelství Flotily
na Masarykově vojenské základně na Marsu...
NOUZOVÁ ZPRÁVA
Masarykova vojenská základna, Mars
Zpravodajský štáb vrchního velení Flotily
Zpravodajská místnost byla zakopána několik stovek metrů pod povrchem
Marsu. Kolik přesně, to patřilo mezi největší tajemství Flotily. Novináři
často položertem i polovážně uváděli, že jde o skoro stejně přísně hlídané
tajemství jako informace, který knoflíček si na uniformě Wirzig zapíná jako
první. A byla to bezmála pravda. Vtipkování na svůj účet admirál Flotily
Martin Wirzig na rozdíl od vynášení vojenského tajemství útrpně snášel.
Obrovský sál šuměl ševelem vzduchotechniky a ospalým klidem, protože
pokoj, klid a mír byl i v celé Sluneční soustavě. Operátoři popíjeli u svých
obrazovek odpolední kávu, několik servírek rozváželo přesnídávkové
sendviče, zdarma pro operátory, znak a výsadu jejich postavení, a dolévaly
opozdilcům nebo závislákům další kofeinové kalíšky, zdarma všem.
Operátor sektoru 36P Ludwig Johansson právě živě a barvitě líčil
okolostojícímu obecenstvu, jak bravurně před několika hodinami
zachraňovala vojenská četa těžařskou loď přistávající na Kaltoperii, jedné z
četných Neptunových těžařských planetek. Po pravdě řečeno historka byla
dosti banální, ale Johansson uměl dokonale parodovat hlasy lidí, a to ke všemu
se zvláštním citem pro přehánění, navíc svoje vystoupení provázel takovou
mimikou a gestikulací, že si toto povyražení nikdo v jeho okolí nenechával ujít.
Tísňový signál se sálem rozezněl právě v okamžiku, kdy Johansson
parodoval pilota nebohé těžařské lodi a mečivým hlasem skuhral v pilotním
hantecu: „Jéžíííš, to jsem fakt nikdá neslyšel, že by se při sitzungu na
vixlajvant musela hodit plná čehý…“
Johansson se otočil, protože signál vyzváněl na jeho operačním stanovišti.
Nepřetržitý signál znamenal naléhavou zprávu z jeho sektoru. Nejprve ho
napadlo, že se těm těžařům přeci jen něco nakonec stalo a jeho historka už
nebude mít happyend. Odstrčil se rukama od protějšího stolu a přejel uličku
na svém kolečkovém kancelářském křesle. Stisknul tlačítko přítomnosti, jímž
dal počítači najevo, že je na svém místě a soustředí se na přijímanou zprávu.
Lidé kolem něj se začali pomalu rozcházet na svá místa, protože naléhavá
zpráva znamenala vždy něco nadmíru nepříjemného a nezvládnutá mimořádná událost se s oblibou projevovala i na prémiích a dovolenkách.
Naléhavé zprávy prakticky nikdy nezpracovával jeden operátor, většinou ji
simultánně přijímali ještě dva operátoři ze sousedních sektorů, pokud byli
volní, nebo z dalších volných sektorů. Jednak proto, aby byli informováni, co
se v okolí děje, a také pro kontrolu a konzultaci. Historka o tom, jak pitoma z
těžařské lodi, necvičený v přistávání na prašné planetě, nedal zpětný tah, aby
vyfoukal zpod lodi ty tuny navátého prachu, a následně se po přistání zabořil
desítky metrů hluboko do prachu, musela bohužel počkat…
Když prostudoval to, co mu píše displej, několika dotyky na displeji
zprávu převracel a studoval ze všech úhlů. Pak zdvihl hlavu, nakrabatil čelo a
opatrně se rozhlédl na sousední operátory, kteří s ním zprávu přijímali. I oni
postupně zdvihli hlavu a podívali se na něj. Všichni viděli to samé. Johansson
se rozhlížel, jako by (a dost možná skutečně) hledal toho vtipálka nebo toho
zkušebního komisaře, který nyní někde za jednosměrným zrcadlem sledovací
kabiny zkoumá jeho reakce, jenže nic podezřelého neviděl. Mimořádná
událost jako vyšitá, nebylo, nad čím dumat. Stiskem tlačítka na komunikačním
panelu vyvolal službu konajícího vedoucího operátora a jejich počítače se
propojily.
„Co máte, Johanssone?“ zeptal se dozorující operátor.
„Přišla nouzovka z Nereidu, poručíku. Zachytili UWB zprávu z jedné
servisní lodi, která zase něco zachytila ve Wardenově, sektor 38ZZ. Myslím,
že byste to měl vidět, poručíku.“
Poručík Tehla se díval na zobrazovanou zprávu a pročítal si hlášení.
Zorničky se mu rozšiřovaly s každým pročteným řádkem. Ani on neváhal
dlouho a stisknul tlačítko interkomu, aby do něj zavelel: „Blesková porada pro
všechny planeťáky, ihned.“
Desítka operátorů planetových pásů se zdvihla ze svých sedadel a
přemístila se k prostoru před velkým holodisplejem.
Sluneční soustava byla už několik desetiletí, prakticky od doby, kdy ji
začaly brázdit křižníky Českého vojenského letectva, později velkomyslně a
po mnohém dohadování přejmenovaného na Flotilu Země, rozdělena na
prostorové pásy a sektory. Pásy představovaly pláště kulových či spíše eliptických ploch se středem u Slunce, přičemž první pás označovaný jako A
obepíná Slunce, zatímco poslední pás značený ZZ představuje hranici
Sluneční soustavy. Mnoha pásům se ovšem v hantýrce říkalo spíše podle
planet, které jím prolétaly, nebo podle označení astronomických objektů či
astronomických pásů, takže poslední pás se ZZ zapisoval pouze v záznamech,
zcela běžně se mu říkalo Wardenův pás.
Samozřejmě byly pásy důležitější a méně důležité – v těch důležitějších
se nacházely planety a jejich měsíce, většinou proměněné na základny Flotily
nebo alespoň těžařské kolonie. Být operátorem planetkového pásu, slangově
planeťákem, bylo samozřejmě obzvláště zodpovědným úkolem, protože takové pásy měly vždy větší a hustší provoz a s tím také spojenou větší dávku
problémů a situací vyžadujících zásah operátora. Operátor byl zodpovědný za
to, co se v jeho pásu děje, a pomáhal při řešení problémů a nestandardních
situací – přiděloval konkrétní práci lodím a posádkám ve svém sektoru.
Proto také panoval značný nepoměr ve velikosti jednotlivých pásů –
poslední pás Sluneční soustavy, označovaný jako ZZ, byl v mnohonásobně
větší vzdálenosti od Slunce než Pluto a představoval mnohem větší rozlohu
než pás Pluta, označovaný jako Z. V těchto pásech „druhého řádu“ už ale
bylo jen máloco významného, spíše jen pusto a prázdno, takže i když
představovaly obrovský prostor, vystačily s jednou řadou písmen. Desítka
operátorů, kteří směřovali na poradu, reprezentovala službukonající operátory
planetových pásů. Sektory se používaly pro další členění pásů – šlo o výseče
z kulových ploch dělící pás na jednotlivé kousky číslované 1-99.
Trvalo jen půlminutu, než se všichni shromáždili před holodisplejem,
který mezi tím vykresloval data. Tehla pokynul Johanssonovi: „Seznamte nás
se situací.“
Johansson začal recitovat: „Dostali jsme zprávu ze Žižkovy letecké
základny na Neptunově měsíci Nereid. Zachytili UWB zprávu ze servisního
transportéru Bříza 7834, který byl napaden v sektoru 38ZZ, kde právě měnil
radiobóje. Podle toho, co vidíte na obrazovce, se transportér připletl k
vynořování velkého počtu lodí. Palubní počítač odhadl tento počet na sedm až
dvacet tisíc. Transportér byl pronásledován a při pronásledování zničen,
posádka ale duchapřítomně stihla odvysílat tuhle poziční zprávu. Díky tomu
poměrně přesně víme, co se stalo, a poslední informace o tom, že se odmlčují
hraniční bóje jedna za druhou, jsou vysvětleny.“
Operátoři se dívali na holozáznam, který právě přehrával pohledy
venkovní kamerou na útočící stíhače. Bezpochyby se jednalo o modifikované
stíhače třídy Kairo, nade vší pochybnost nikoliv přátelsky naladěné. Pak střih
– všichni si domysleli, že pouť Břízy vesmírem právě skončila atomovým
výbuchem. Zpráva pokračovala mapou, na níž byly žlutě vykresleny
radiobóje, které postupně měnily barvu na červenou, jak je nepřítel
likvidoval, až se Wardenovým pásem táhla červená stopa mrtvých bójí.
Počítač znovu přehrával poziční záznam a ve spodní části obrazu identifikace
lidí ze Žižkovy základny, kteří zprávu schválili.
„Máme někdo pochybnosti?“ zeptal se Tehla. Všichni operátoři mlčeli a
dívali se jeden na druhého, snad s nadějí, že ten druhý by mohl přijít na
nějakou trhlinku ve zprávě, které si nikdo nevšiml a která ji nade vší
pochybnost posune mezi nesmyslné zprávy. Jenže zázrak nenastal. Dokonce
ani Johansson se nepokoušel imitovat radistu, který zprávu ze základny
odesílal.
„Takže informujeme Wirziga,“ řekl Tehla, ačkoliv stále ještě toto
konstatování myslel spíše jako otázku. Nikdo ani nedutal.
Otočil se k holopanelu a požádal počítač o zavolání Wirziga. Na displej
okamžitě naskočil Wirzigův avatar, který znuděným hlasem informoval, že
admirál Flotily si nepřeje být vyrušován. Tehla se prstem dotkl svého
náramkového komunikátoru, na holopanel okamžitě naskočil široký pruh s
nápisem nouzový hovor a avatar poslušně zmizel. Komunikátor na druhé
straně linky začal vyzvánět a operátoři ani nedýchali. Wirzig věru neměl rád,
když ho někdo otravoval v době, kdy si nepřál být rušen, a svoji nelibost
uměl dávat setsakra dobře najevo. Až by se dalo říct, že to dotyčným dal
sežrat.
Linka se spojila…
…a na obrazovce se objevil admirál Wirzig v nažehlené uniformě sedící
za svým psacím stolem, na pozadí scény znak Flotily a knihovna. „Doufám, že
to bude stát za to,“ konstatoval potichu a poručík Tehla uhnul zrakem do
levého horního rohu, kde mu hvězdička jasně dávala najevo, že vidí jen osobního admirálova avatara, jeho podobu a mimiku nahranou do komunikačního
modulu právě pro případy, kdy admirál nechce být viděn. Admirál měl
samozřejmě možnost si identifikační hvězdičku vypnout, což normální
neprivilegovaní zákazníci komunikační sítě nemohli, používal ale tohoto privilegia jen velmi zřídka. Tehla by se byl býval vsadil, že na pozadí zaslechl zvuk
šplouchající vody…
„Dobrý den, pane. Máme tu velmi vážné zprávy, omlouvám se, že vás
kvůli tomu vyrušuji, ale tohle byste opravdu měl vidět,“ začal Tehla
referovat, zatímco prsty po holodispleji přesouval jednotlivé části shrnutí
posledních zpráv směrem k Wirzigovi tak, aby admirál mohl sledovat jeho
výklad.
„Jedna z lodí zachytila částicový odraz vynořování velkého svazu letadel
v sektoru 38ZZ. Máme od ní poziční zprávu. Loď byla během několika minut
zničena. Následně jsme začali v příletové stopě ztrácet kontakty na radiobóje,
všechny kusé zprávy nasvědčují tomu, že jsou systematicky likvidovány,“
interpretoval Tehla poslední hlášení. Jako příletová stopa byla označována
nejefektivnější dráha pro pohyb lodi směrem k centru Sluneční soustavy a
ztrácení kontaktů s radiobójemi v ní mohlo znamenat jediné: postupující
letecký svaz před sebe vyslal průzkumníky likvidující radiobóje, což mělo
zabránit informaci o přesné velikosti svazu. Tehla si uvědomoval, že kdyby
nebylo servisního transportéru Bříza 7834 a jeho kompletní poziční zprávy,
nevěděli by o skutečném rozsahu nebezpečí prakticky nic a celý postup by
mohli po předešlých zkušenostech považovat za malý lokální vpád několika
průzkumných lodí sondujících anoplurnské sousedy.
Wirzig mlčel. Tehlovi se mlčení zdálo příliš dlouhé a už už se chtěl
zeptat, zda mu admirál rozumí, když se obraz admirála sedícího za stolem
zavlnil a najednou byl místo něj v holovizi obraz polonahého muže, který si
ručníkem utíral hlavu. Jeho původní odhad, že admirála zastihl při koupeli,
byl správný...
„Svolejte okamžitě poradu štábu, za chvíli dorazím na sál. Prověřte znovu
všechny informace a zjistěte, jaké jsou zprávy od lodí pohybujících se v cílové
oblasti. A pošlete tam průzkumníky.“
Tehla se pro sebe usmál, protože to bylo přesně to, co očekával. Mezi tím
už odeslal radiogram na Žižkovu jakožto nejbližší základnu s žádostí o přesun
lodí a Žižkova mu odpověděla, že už je to také napadlo a že stáhli z blízkého
sektoru průzkumnou peruť, která zde byla na cvičení. Tehla předpokládal, že
alespoň nějaké kladné body se budou hodit, Wirzig vždy rád viděl, když se
někde přemýšlí a něco automaticky a dobře funguje i bez příkazů.
Wirzig dál mlčel a vraštil obočí. Tehla vyčkával, protože mu bylo jasné,
že Wirzig studuje poziční zprávy a jeho komentáře mu netřeba. Wirzigovi po
čele stékala voda, bezmyšlenkovitě ji setřel rukou a pak se skrze holovizi
podíval Tehlovi přímo do očí: „A abych nezapomněl. Vyhlaste bojovou pohotovost Flotile.“ Pak se obraz holovize rozplynul, neboť tuhle instrukci Wirzig
považoval za dostatečné rozloučení.
Tehla se zhluboka nadechl. Nebyl ve Flotile tak dlouho, aby pamatoval
poslední anoplurnské války, a i když patřil ke zkušeným zpravodajům, nikdy
se nesetkal se skutečnou válkou, jen s lokálními bojůvkami a malými vpády. S
pohromami jistě, byl to on, kdo řídil vyprošťovací práce na Banzaru a jen díky
jeho chladnokrevnosti a pohotovosti počet mrtvých tehdy nepřesáhl několik
stovek. Jenže válka byla něco jiného. A Tehla nepochyboval o tom, že
TOHLE znamená válku.
Operátoři čekali v příslovečném pohřebním tichu. Tehla se naklonil nad
počítač a stiskl modré tlačítko na komunikačním panelu. Tlačítko začalo
blikat, jinak se ale nic viditelného nestalo.
Někde v hlubinách flotilového superpočítače ale naběhl program určený
pro uvedení Flotily do stavu bojové pohotovosti. Kalendáře mužstva se
prakticky okamžitě změnily. Domluvené opušťáky a dovolenky vzaly za své,
rozchody ze služby byly zrušeny. Velitel pohotovostní peruti Šíla se překvapeně odvrátil od přenosu fotbalové ligy, když jeho komunikátor zapípal a
hned na to se rozzářilo modré světlo na zdi hangáru. Vyjeveně se díval na
zprávu, která mu přikazovala zrušit plánované cvičné lety a oznamovala mu,
že se všechny peruti uvádějí do stavu bojové pohotovosti. Byl by zasakroval
něco o zkurvených neočekávaných cvičeních, jenže moc dobře si
uvědomoval ten rozdíl. Zatímco běžná cvičení se vyhlašovala uvedením
Flotily do pohotovosti, tentokráte nesla vyhlášená pohotovost příznak bojová.
Radiogramová síť Flotily zprávu o vyhlášení bojové pohotovosti roznášela
na další základny. Jeden za druhým přijímali překvapení operátoři a velitelé
perutí a svazů informaci o tom, že admirál Flotily vyhlásil bojovou
pohotovost. Flotila se začínala pomalu probouzet ze své nečinnosti, když
jednotlivé lodi plavící se vesmírem dostávaly příkaz vrátit se na nejbližší základnu a vyčkat dalších příkazů.
FLOTILA VSTUPUJE DO VÁLKY
Nad Masarykovou základnou právě zapadalo Slunce.
Tehla se krčil v koutku místnosti a ani nedutal. Jestli očekával, že ho
admirál pochválí za duchapřítomné okamžité povolání průzkumníků, byl
zklamán, ačkoliv admirálově nabručenosti se nedalo příliš divit. Devět
průzkumníků, tři křídla, která operovala na cvičné misi nedaleko příletové
stopy, proskočila riskantně hyperprostorem zrovna tak, že vpadla do rány
předsunutým jednotkám pohybujícím se před invazní skupinou. Pokud něco
stihly potvrdit, tak jen totožnost útočníka – nade vší pochybnost šlo o
anoplurnské lodi. Tím také veškeré zprávy od průzkumníků skončily, protože
předsunuté anoplurnské jednotky je rozstřílely během pár minut. A Wirzig
zuřil. Flotila se ještě ani pořádně nestřetla s nepřítelem a přišla
o deset lodí, i servisní transportér se počítá. A všechny tyhle zprávy
posádce na náladě nepřidávaly. „Takže, pánové, projdeme si celý plán,“
konstatoval Wirzig
po dvou hodinách velmi únavné porady. Tři hodiny procházení
počítačových sjetin, simulací a rekonstrukcí na holovizoru všechny vyčerpalo.
Simulace docházely prakticky ke shodnému názoru. Přesila útočníků je tak
drtivá, že Flotila bude smetena během několika hodin. Generalita Flotily se
snažila chvíli soustředit na přinesenou pizzu, při níž počítač simuloval partyzánské vedení války, jenže výsledek byl stejný. Lidstvo mělo být do
posledního člověka vyhlazeno, pravda, nikoliv během několika málo hodin
nebo dní, ale během několika málo měsíců. Válka s Anoplurnou byla válkou
vyhlazovací. Anoplurna nebrala zajatce, nešlo jí o kulturní dědictví.
Potřebovala suroviny, moře vody a mít možnost vystrnadit ze své vlastní
planety expanzivní a nepřizpůsobivé elementy. Války s okolními soustavami a
planetami jí nabízely toto všechno a povýšily genocidu na umění vlastního
přežití.
Na holovizoru se znovu rozsvítila současná situace – obrovská skupina
lodí se přesouvala směrem z Wardenova pásu zhruba v rovině ekliptiky po
nejkratší příletové stopě. Během dvou dnů se lodi dostanou na dráhu Plutín,
během dalších dvou dnů proletí Kuiperovým pásem – pásem planetek a
vesmírných těles za drahou Neptuna. První základna, která jim stála v cestě,
byla Žižkova základna na Neptunově měsíci Nereid, pak veliká umělá stanice
Havlovo v pásmu těžařských meteoritů, ostatní základny na planetkách byly
naštěstí mimo příletovou stopu. Žižkův Nereid byl dost malá základna na to,
aby měla šanci se alespoň chvíli ubránit, ale dost velká na to, aby byla
nepříjemnou osinou v anoplurnském zadku.
Wirzig zapíchl prst do šipky u holoobrazu základny na Nereidu a rozhodl:
„Žižkovu základnu a Havlovo musíme okamžitě evakuovat. Všechny lodě
stáhneme do pozice, kterou budeme moci bránit. Nějaké nápady, pánové, kde
se zakopeme?“
Generál Zodan si odkašlal, než promluvil: „Myslím, že jsme se shodli na
tom, že otevřené části soustavy nemá smysl bránit. Nevedeme počtem, ale
manévrovatelností lodí, dostřelem a lepší technikou. Musíme bojovat v
těžkém terénu. Vyklidil bych tedy celou vnější soustavu až po dráhu
Kentaurin.“
Kentaurina bylo označení pro planetky nacházející se mezi drahou Jupitera
a Marsu, obecně se považovaly za předěl mezi vnější a vnitřní částí sluneční
soustavy. Zodanův názor měl hlavu a patu, už v minulých bojích s
Anoplurnou se ukázalo, že největší problémy mají anoplurnské lodě v
okamžiku, kdy mají prudce manévrovat v planetkových pásmech, kde velké a
hůře ovladatelné lodi měly značné problémy a musely se soustředit hlavně na
kličkování.
Wirzig souhlasně přikyvoval, pak natáhl ruku a začal ukazovat na
holovizoru: „Ano, souhlasím. Vyklidíme všechny oblasti až do vnitřku
Kuiperova pásu. Tady využijeme naši lepší manévrovatelnost a vyšší
výpočetní sílu palubních počítačů. Sem navíc stihneme stáhnout většinu
našich jednotek, takže se tu budeme moci postavit prakticky se vším, co
máme.“
Plukovník Sklodzki nevypadal nijak spokojeně. „Jenže to
o celé válce rozhodne jediná bitva. Jsem pořád toho názoru, že bychom se
jim měli stavět v menších oddělených skupinách a soustavně je napadat, než
dávat celou Flotilu všanc do jediného úderu.“
Zodan praštil pěstí do krabice s pizzou, až se kolem rozstříkl kečup: „Ano,
jediná bitva. Jediný čas, který máme. Kde je chceš napadat? Na oběžné dráze
Země? Krucifix, jediná bitva na místě, které vybereme, a za podmínek, které
vybereme, jen tak je nějaká šance!“
Wirzig se rozhlédl. Štáb se viditelně začínal rozdělovat na dvě skupiny –
ta první, větší, nejviditelněji zastupovaná Zodanem, byla pro jedinou bitvu,
Sklodzkého příznivci nechtěli jedinou bitvou tolik riskovat. Podle počítače se
pravděpodobnost úspěšnosti lišila jen minimálně, ovšem s tím rozdílem, že
partyzánský způsob vedení války by vystavil většinu pozemských základen i
Zemi samu drancování. A to bylo něco, co se u stolu probíralo stále dokola,
protože právě drancování Země se snažil Wirzig předejít.
„Zodan má pravdu. Rozhodne jedna bitva. Dostali bychom se pod
obrovský tlak jak ze strany Anoplurny, tak psychicky. Země ani základny
nevydrží drancování a politicky bychom to neustáli. Museli bychom bojovat s
vlastní opozicí a vlastními protivníky a na to nemáme sílu,“ rozhodl Wirzig.
Znovu se podíval do mapy a jeho pohled všichni u stolu následovali. Bylo
zbytečné zdůrazňovat, že Flotila měla alespoň v něčem štěstí. Invazní
jednotky se mohly v hyperprostoru kvůli slapovým gravitačním silám vylodit
jen v rovině ekliptiky a pokud nechtěli útočníci ztrácet drahocenný čas
zdlouhavým oblétáním kolem vnější hranice Sluneční soustavy tvořené
Wardenovým pásmem, museli proletět po příletové stopě ekliptikou. Jenže
postavení planet bylo právě takové, že Flotile umožnilo rychle shromáždit a
přisunout většinu jednotek. Pohyb a proskoky lodí ve vnitřní části Sluneční
soustavy nebyly vůbec jednoduché a patřily mezi veliké logistické výzvy.
Protože gravitační síla komplikovala pohyb hyperprostorem, nebylo možné
dělat dlouhé a dostatečně přesné skoky. A co více, planeta Země byla v
postavení, kdy se mezi ni a útočníky mohla postavit naprostá většina lodí
Flotily. Všichni u stolu si uvědomovali, že kdyby invaze přišla o pouhého půl
roku později, mohla by Flotila dostatečně rychle nashromáždit a přesunout
pouhou polovinu lodí, což by výrazně eliminovalo strategické možnosti.
Wirzig znovu ukázal do středu holoobrazu: „Tady se střetneme. Kolem je
několik velkých planetek, které můžeme využít pro manévrování, navíc je tu
několik tisíc kilometrů volného prostoru v téhle pásové mezeře, který budou
muset proletět. A to hraje pro nás.“ Wirzig se otočil na skupinu lidí kolem
stolu. Zodan přikyvoval, zatímco Sklodzki se tvářil pochybovačně. Rivalita
mezi Zodanem a Sklodzkim byla dlouho známá a tématem mnoha žertovných
rozhovorů, stejně jako fakt, že Sklodzkemu pro jeho takřka nepřetržitou řadu
průšvihů politického charakteru neustále unikalo povýšení na generála. Což
ale nic neměnilo na faktu, že oba patřili mezi nejlepší velitele a taktiky Flotily,
ačkoliv způsob velení i boje byl u každého naprosto odlišný.
„Jenže…“ ozvalo se z nejzazšího koutu stolu.
„Ano, pane přidělenče?“ otázal se Wirzig tak jízlivě, jak jen byl schopen.
Mathias Webber byl přidělenec OSN u Flotily a Wirzig nikdy neopomněl dát
mu najevo, že je u Flotily pouze trpěn a jeho faktická pravomoc je nulová a
soustředí se výhradně na hlášení o činnosti Flotily v OSN. Weber znamenal
politický ústupek, a jestli něco Wirzig nenáviděl, tak politické ústupky
hitparádu nenávisti vedly – včetně těch, kdo je reprezentovali.
„…jenže jak evakuujete základny v příletové stopě, admirále? Jestli dobře
počítám, není dostatek času, vyslat tam transportéry. Mají základny dostatek
svých?“
„Milý pane přidělenče, základny nemají dostatek transportérů, a jak jste
velmi bystře odhalil, nemáme ani dostatek času, abychom základny evakuovali
vysláním dalších transportérů.“
Webber se dostával do varu: „Takže tam ty lidi necháte pochcípat?“
„Vyjádřil jste se velmi pregnantně, nicméně v zásadě správně. Nemáme,
jak těm lidem pomoci, ledaže byste měl nějaký tajný plán, jak zarazit
anoplurnskou invazi, pane přidělenče.“ Wirzigův hlas ukrajoval pohrdání jak
čajové máslo.
Zasáhl Zodan: „Pánové, musíme si také uvědomit, že invazní svaz bude
spěchat, hraje pro něj předpokládaný moment překvapení. V trase mu stojí jen
dvě základny, kvůli ostatním by si musel zaletět a riskoval by ztrátu hybnosti.
Dá se předpokládat, že většina základen v tomhle prvním kole vyvázne bez
velkých ztrát a i ty dvě mohou mít štěstí a přijdou jen o spojení, protože
radiogramy se dají zničit velmi rychle a oprava bude bez pomoci z centra
složitá.“
Wirzig přitakal: „Ano. A už vůbec nemůžeme riskovat 9 miliard lidí jen
kvůli pár základnám. Je to smutné, ale je to tak. Pane přidělenče, ještě
něčemu nerozumíte a domníváte se, že byste měl?“
Webber viděl, že u nikoho nenajde podporu, a tak jen bezmocně zavrtěl
hlavou a v duchu začal komponovat další stížnost na Wirzigovo chování.
„Takže, pánové, nastal čas, abychom trochu s naším plánem popojeli,“
konstatoval Wirzig. Ostatní se začali zdvíhat od stolu a rozcházet se, jen Tehla
zůstal a čekal na poslední Wirzigovy pokyny. Striktně vzato nebyl členem
štábu, ale jako službu vedoucí operátor byl přítomen, protože zodpovídal za
vyhlášení poplachu Flotile.
… o pár minut později se poručík Tehla vřítil jak tornádo do
zpravodajského sálu. Usadil se ve svojí kukani a do mikrofonu komunikátoru
zakřičel: „Všichni operátoři na svá místa. Připravíme se na vyhlášení
bojového poplachu. Operátoři okamžitě projdou poplachové plány
přidělených sektorů a připraví je k distribuci.“
Většina operátorů na svých místech už seděla. Ačkoliv v době, kdy
velitelé Flotily jednali, se operátoři hromadně rozprchli vyřídit si soukromé
věci a zejména pak ukořistit někde dostatek jídla, kofoly a vyřídit soukromé
hovory (ačkoliv ty opatrně, aby z toho nebyl průšvih), jakmile se Tehla
objevil na dlouhé chodbě, všichni operátoři sprintovali, aby seděli na své židli
co nejdříve.
Vyhlášení poplachu Flotile se totiž nesestávalo z prostého zmáčknutí
tlačítka, po němž se světla přepnula na červenou a rozeřvala se siréna, jak s
oblibou presentovaly béčkové barrandovské trháky typu „Vesmírní žoldáci“.
Vyhlášení poplachu předcházela nejdříve intenzivní práce, kdy operátoři
museli ještě jednou a ručně projít a zpracovat plány, které připravil hlavní
počítač a které každé jednotce říkaly, co má dělat. Vyhlášení poplachu
neznamenalo, že se vojáci namačkají někde v hangáru a budou čekat, až jim
někdo milostivě přečte, co mají dělat – vojáci Flotily dostali na svůj osobní
komunikátor přesné instrukce. Právě na operátorech bylo, aby velmi rychle
schválili jednotlivá doporučení počítače, vyřešili konflikty a sestavili
poplachový plán toho, co má která jednotka udělat.
Poručík Tehla nastavil na svém panelu několik příkazů a na velké
obrazovce ve zpravodajském sále se objevila číslice
10:00 a po vteřinách odtikávala. Na vyhlášení poplachu byl limit deset
minut.
Sál prakticky úplně ztichl, protože operátoři se ponořili do počítačových
sjetin a postupně odesílali do počítače sestavené rozkazy. Byly necelé dvě
minuty před limitem, když se časomíra zastavila, to už operátoři seděli u
svých stolů se zdviženými hlavami jako studenti při skončení písemky.
Počítač indikoval, že poplachový plán je kompletní.
Tehla vstal. Při důležitých záležitostech raději stál. Pak odklopil plastovou
krytku a stiskl tlačítko. Počítač souhlasně pípnul a Tehla pro identifikaci
přejel prstem po svém komunikátoru. Počítač promluvil svým klidným,
syntetickým hlasem: „Byl vyhlášen bojový poplach Flotile. Flotila vstoupila do
války. Byl vyhlášen bojový poplach.“
V samotném zpravodajském sále se jinak nic nezměnilo. O zlomek vteřiny
později se ale zuřivě rozbzučely a rozpípaly komunikátory všech vojáků na
základně, o pár dalších vteřin později i na celém Marsu.
Obrovská radiogramová anténa ukrytá v šedomodré polokouli začala chrlit
do hyperprostoru signál přenášející bojové rozkazy. O minutu později signál
přijala retranslační stanice měsíční základny Šerementěvo, která vyhlásila
poplach po celém Měsíci. Prakticky současně s tím dorazil signál na hlavní
základnu Flotily Ransko na severu Čech. Pilot, jehož letoun Aero L-209 Sokol
se právě odlepil ze vzletové dráhy, jen zaklel, když mu palubní počítač
přikázal okamžitě zase přistát. Chvíli nevěřícně koukal na pokyny na displeji.
Země vstoupila do války.
O pár minut později signál dorazil i na základny v dalších částech
Sluneční soustavy. Žižkova základna na Nereidu, Štefánikova na Kaltoperii.
Nelsonova i Rumsfeldova základna, základna Vieronda, základna Lípa a další
a další. Všude jako mávnutím kouzelného proutku ustala původní činnost.
Vojáci se urychleně oblékali, házeli si věci do vaků, každý jak uměl
nejrychleji a jak si navykl. Reproduktory všude opakovaly prosté a stručné
oznámení „Byl vyhlášen bojový poplach Flotile…“ než za pár minut zmlkly,
když už bylo jasné, že není nikoho, kdo by to byl přeslechl. Zároveň s tím
komunikační systémy Flotily začaly vytěsňovat civilní provoz z pansoustavní komunikační sítě, piloti nezávislých a civilních lodí začali dostávat
rozkazy, které je přesměrovávaly na nejbližší volné kosmodromy, neboť
flotilní kosmodromy počítaly s převedením všech volných kapacit na odbavení
vojenských lodí. První kusá zpráva o totální mobilizaci a vyhlášení bojového
poplachu Flotile byla zaslána i médiím, v komunikační síti ale běžela s nízkou
prioritou.
Za Tehlou se vynořil Wirzig jako duch. „To bylo dobře provedené,
poručíku,“ pochválil Tehlu a hlavou kývl k tabuli s odpočtem času nutného
pro vyhlášení poplachu. Tehla by bylse jindy zatetelil blahem, teď ale jen
řízně vojensky zasalutoval.
„A teď je čas vyřídit to se Zemí,“ usoudil admirál Wirzig. „Spojte mi
prezidenta republiky, ihned,“ poručil Wirzig a chvíli čekal, než mu přetížená
síť sestavila spojení.
Flotila vstoupila do války, a celé lidstvo s ní…
STĚPANASK FASUJE TREST
Nadporučík Wojda Stěpanask seděl na barové židličce a jeho duše se
topila v zoufalství. Už druhou hodinu se snažil napumpovat do té novinářky,
kterou mu přidělili, alespoň základní přehled o tom, jak Flotila funguje.
Znuděný kameraman, jehož jméno se Stěpanask ani nesnažil zapamatovat, se
rozvaloval na stoličce opodál a lámal do sebe jednoho panáka za druhým a
Stěpanask mu je všechny po jednom záviděl.
Ta novinářka byla opravdu excelentní jelito, jenže po pravdě řečeno se
Stěpanask do role její chůvy dostal vlastní vinou. Předevčírem se právě v
tomhle baru nachmelil pod obraz při oslavě Fischerova povýšení a problém
nebyl ani tak v tom, že neznal Fischera a ani nevěděl, kam ho povýšili.
Vymstila se mu dámská společnost, jako už tolikrát před tím. Když už měl
notně upito, napadlo ho totiž, že by mohl své momentální vážné známosti, se
kterou už se znali dobře půl noci, ukázat Masaryčku trochu z výšky. Což
Stěpanaskovi v jeho podchmelené náladě přišlo jednak jako dobrý nápad a
jednak jako dostatečná předehra k návaznému postelovému dobrodružství.
Chytli je v hangáru, když se snažil přemluvit palubní počítač
průzkumného letounu, aby nedělal štráchy a otevřel kokpit bez ohledu na to,
že nemá identifikaci. Po pravdě řečeno, neměl ani moc šancí. A úplně po
pravdě řečeno, ani tohle nebyla ta podstata jeho potíží, protože nabumbaný
pilot, který chtěl ohromit právě navnaděnou bytost libovolného pohlavím,
nebyl také nic nového pod sluncem. Většina palubních počítačů měla dost
rozumu na to, aby pilota ochránila před pokušením pilotovat v podroušeném
stavu a mimo jeho letové hodiny.
Stěpanaskův největší problém ve Flotile spočíval v tom, že vydržel vždy
o pět ran víc, než by měl. Na tom se o pár hodin později shodnul s velitelem
základny, podplukovníkem Johanem Baarem, který ho nechal vyvést z
ajnclíku. Stěpanask vstoupil do Baarovy pracovny. Podplukovník chvíli nedal
najevo, že si ho povšiml, a nechal ho minutu stát v předpisovém pozoru. Pak
konečně zdvihnul oči od holospisů na stole, zamračil se na Stěpanaska a řekl:
„Tak, nadporučíku, zalétat si s babama se vám zachtělo. A když vás drapsli,
tak se vám zachtělo se i poprat s gardou. To jsem si o vás početl – dva chlapi
na neschopence, třetího pustili s natrhlým obočím. Stěpanasku – ožrat se, o
tom žádná. Kurvit se, taky bych nic neřekl. Jenže rozbíjet hubu gardě, to je
jiný kafe. Rozumíte, Stěpanasku?“
Stěpanaskovi nezbývalo, než řízně kývnout hlavou a říci „Ano, pane,“
protože rvaní s pořádkovou službou Flotily dohlížející na to, aby to vojáci
Flotily s vojančením nepřeháněli mimo službu, to nebylo téma k diskusi.
Chápal to. Za pokus proletět se bez povolení se vyhazovalo na kadetce,
jenže vycvičeného pilota byla škoda. U něj se to tolerovalo, pokud to udělal
mimo akci – pilot pak zpravidla nafasoval nějakou práci na delší vystřízlivění
a už se o tom nemluvilo. Že se porval s gardou by se dalo snést – kdyby koupil
první ránu a byl na marodce on. Jenže Stěpanask se svojí výškou 197 cm
nepatřil mezi ty, které trojice gardistů přivede k rozumu jednou či dvěma
ranami.
„Stěpanasku, co s váma. Já vím, co s váma. Dostanete poslední šanci.
Víte, co je to poslední šance, Stěpanasku?“
„Ano, pane!“ kývnul Stěpanask opět rázně, protože chápal, že na jeho
žertíčky a vtípky není ta správná chvíle.
„Poslední šance, Stěpanasku, je, že vás odměním nějakou výběrovou
prací. Přímo fajnovou prací, Stěpanasku, protože domlouvat vám už nebudu.“
Stěpanask se otřásl. Domluva v Baarově podání představovala několik
(zpravidla více) ran pěstí do obličeje, které Baar uštědřoval za hlasitého řevu
a nadávek. Domluva byla brána ze strany domlouvaného jako pohodová
záležitost, protože Baar pak do záznamů napsal „vyřešeno osobní domluvou“ a
přestupek tím prakticky smázl. Skutečnost, že dotyčný po domluvě mohl
několik dní jíst pouze tekutou stravu a dalších pár týdnů jeho modrý obličej
budil mezi kolegy uštěpačné poznámky, byla brána jako výchovná dohra
celého aktu, a kam až bylo Stěpanaskovi známo, nikdy si nikdo nadřízeným na
Baarovu domluvu nestěžoval. Zato „výběrové práce“ byly většinou jen pro
silné žaludky a sám Stěpanask patřil mezi ty, kdo věřili, že legenda o tom, že
neposlušného pilota donutil Baar přečerpat žumpu plnou sraček na měsíční
základně Šerementěvo naběračkou, má pravdivý základ.
„A já mám pro vás, Stěpanasku, vážně delikatesu. Poslali mi sem nějakou
novinářku z NCN. Asi chápete, co pro nás znamená nejdůležitější televizní
kanál a jeho reportéři u nás na základně. Budete jí čtyřiadvacet hodin k
dispozici, a uděláte pro ni, cokoliv si vzpomene. Nehnete se od ní na krok,
všechno jí vysvětlíte, všechno jí ukážete a všude po ní uklidíte. Je vám to
jasné, Stěpanasku?“
„Ano, pane!“ odpověděl Stěpanask a napadlo jej, že dneska není den na
košaté vyjadřování.
„Já myslím, že není, vy imbecile,“ rozeřval se znovu Baar. „Mně se totiž,
Stěpanasku, zdá, že vás už dlouho nikdo nepovýšil. Není vám to líto, být po
tolika letech služby jenom velitelem křídla?“ Baar nečekal, až Stěpanask
zakřičí to své „Ano, pane!“ a bez přerušení pokračoval. „Můj drahý
Stěpanasku – jediný průšvih s tou reportérkou, jediná její stížnost, že jste jí
nepochválil šminky nebo nekvaltoval dost rychle vypucovat její poblitý
skafandr – a přísahám, zařídím vám povýšení na šikovatele v Zagaru.
Rozumíte mi?“
„Ano, pane!“ zakřičel počtvrté Stěpanask a otřásl se hrůzou před
nejhorší výspou Flotily, ve které se šikovatel zpravidla dříve oběsil, než stihl
dostat první opušťák.
„Promiňte, pane…“ otevřel svůj oblíbený smlouvací part. Baar, který si
mezi tím začal dělat poznámky do spisu, zdvihnul oči a Stěpanask v nich
uviděl naprostou neoblomnost. „Pane, dovolte mi odejít, pane!“ dokončil bez
zaškobrtnutí větu, protože nebylo, o čem smlouvat.
„Odchod, Stěpanasku. A jestli to zvoráte, tak s příštím transportem
přibalujete další frčku a tradá na Zagar…“ zařval Baar od stolu. Stěpanask
zasalutoval a vypadl z místnosti, proklínajíc smůlu a žízeň, které ho dovedly
až k tomu, že bude muset obskakovat zpovykané novináře.
Opečovávání VIP návštěvy základny obnášelo nejvíce pokořující práci,
protože kolem vipáků a zejména novinářů se muselo poskakovat, obsluhovat
je, snášet úšklebky ostatních vojáků Flotily. Přitom bylo třeba se tvářit, že je
všechno v pořádku, a to i v okamžiku, kdy se novináři natlačí do stíhačky,
aby si „to“ na vlastní kůži vyzkoušeli a kdy je přetížení při startovním
manévru donutí nazvracet si do vlastní přilby a zvratky se málem udusit.
„Nemohlo tě, hochu, nic horšího potkat,“ řekl si v duchu Stěpanask, když
té novinářce znovu a znovu dokola vysvětloval schéma základen Flotily ve
Sluneční soustavě.
Ale to se opravdu hluboce mýlil…
STĚPANASK S NOVINÁŘKOU
Barbara Streissandi zamrkala svými neskutečně dlouhými řasami a upřela
na Stěpanaska blankytně modré oči, ve kterých se nadporučík Stěpanask topil
už hezkou řádku minut. „To myslíte vážně, USA že byly ekonomická
mocnost? To si ze mne děláte legraci, já myslela, že vždy byly tak trochu
retro,“ zašvitořila novinářka a ladným gestem pravačky si odhrnula z čela
dlouhé blond vlasy.
A Stěpanask se na tu vějičku nechal chytit. Vějičku proto, že podcenil
bojovou přípravu – nepřečetl si složku rozvědky
o Barbaře Streissandi, a tak se ani nedočetl o tom, že tahle novinářka není
jelítko vyuzené dvouletým rychlokvasným kurzem novinařiny a že kromě
řadového vzdělání v historii na Oxfordu má za sebou i tři roky prestižního
studia polito-ekonomie na Univerzitě Karlově. A tedy, že toho nutně o
ekonomice ví podstatně více, než se kdy Stěpanaskovi podařilo…
Stěpanask se blahosklonně usmál: „Ale jo, fakt to tak kdysi bylo, a není to
ani dvě století. Amerika byla ekonomickou i politickou velmocí, která vyhrála
dvě světové války a vydýchala jednu studenou. Došlo to tak daleko, že si
mohli dovolit napadnout jakýkoliv stát a nikdo proti tomu nic neudělal, byli
dost silní na to, aby mohli válčit s celým světem.“
„Jej, a co se pak změnilo?“ vyjekla Barbara hraným překvapením.
„No,“ zamyslel se Stěpanask, „bylo to na počátku nového tisíciletí, když
na Zemi přistáli velvyslanci ze Sargu, první mimozemšťani, na které jsme
narazili. A přistáli zrovna v Čechách. U toho byl Michal Wirzig a Wirzigové,
jakmile se nachomýtnou k nějaké šanci, tak už ji nepustí. Sargové začali
vzdělávat pozemské vědce, předávali nám svoje znalosti. A Wirzig se postaral
o to, aby všechny důležité informace dostali čeští vědci a aby se včas
patentovaly. A pak všechno začali Češi vyrábět jako první. Postavili první
hyperprostorovou loď, první gravitační a fotonové vysílače, první hypertracery
a fázery, první na co si vzpomenete. A kdo chtěl, mohl si to u nich koupit.
Příjmy z patentů a práv byly obrovské a Wirzigové na tom nadělali jmění.
Jenže i ostatní v Evropě na tom slušně vydělali, protože Češi nestíhali
vyrábět všechno, a tak spoustu produktů licencovali do jiných firem a států.
Tak vznikl Středoevropský svaz – Wirzigové prostě Polákům a Slovákům dali
lepší podmínky za to, že se s Čechy sjednotí do jednoho státu. A Evropská unie
se vlastně jen přidala. Jenom amíci na tom byli špatně, protože k jejich
ekonomice, postavené na ropě a klasické energii, začala paralelně vyrůstat
ekonomika evropská přeorientovávající se na něco úplně jiného.“
„A to se tomu nějak Američani nezačali bránit, když měli tehdy takovou
sílu?“ zeptala se Streissandi se svým dokonale naivním výrazem.
„Ale jo, chtěli Wirzigovi zatrhnout tipec. Jednou zadrželi skupinu vědců,
která přijela do Států přednášet na nějakou konferenci, obvinili je ze špionáže.
Pak poslali letecký přepad na základnu české armády, aby ji obsadili a získali
důkazy. Jenže Wirzig už tehdy měl letku, která si s těmi americkými letadly
okamžitě poradila a smetla je z oblohy. Pak udělali Češi výsadek, osvobodili
zadržené vědce a potom tu americkou základnu, kde je drželi v zajetí, srovnali
se zemí. Na výstrahu. A od té doby byl klid. Češi měli nejvíce peněz, postavili
největší kosmickou flotilu ze všech a po prvním vpádu Anoplurňanů, kdy
útočníky odrazili v podstatě sami, nabídli ostatním založení společné Flotily
Země. Michal Wirzig se stal prvním admirálem Flotily, po něm jeho syn
Vojtěch Wirzig, vnuk Prokop Wirzig, až k dnešnímu nejvyššímu Martinovi
Wirzigovi.“
„A proč se nikdy nestal admirálem nikdo jiný než Wirzigové? Slyšela
jsem, že se upsali Sargům svojí duší,“ zeptala se Streissandi.
Stěpanask se zamyslel. Taky slýchal zvěsti o tom, že Wirzigové Sargům
slíbili, že postaví velkou flotilu schopnou bránit se Anoplurňanům, a kdysi se
přistihl, že nevěří oficiální verzi, že Sargové věnovali své znalosti
pozemšťanům z čistého altruismu, ba dokonce měl podezření, že Sargové si
Zemi záměrně vybrali a umožnili jí skok v technologiích o několik století napřed jen proto, aby pozemšťané zbrzdili expanzi anoplurnského impéria
napříč galaxiemi a poskytli Sargům oddechový čas. Jenže takovéhle
metafyzické úvahy nebyly nic pro natvrdlou novinářku a Stěpanask ji nechtěl
vystavovat pokušení samostatného myšlení.
„No, zaprvé jim Flotila vlastně patří. Za druhé je to tradice, a navíc
Wirzigové byli vždy nejlepší. Víte, není žádné pravidlo, že Flotile musí velet
Wirzig. Jenže Flotila je vlastně soukromá společnost investovaná z provozu
kosmických technologií, přepravních tras a těžařských kolonií. Teoreticky by
mohl být v čele i někdo jiný, jenže nástupci vždycky vybrali Wirziga a jak při
prvním vpádu, tak při tom posledním se ukázalo, že to bylo dobře. Wirzig
uměl vždy rozšiřovat pozemské državy a balancovat ekonomický užitek s
obranou Země…“ konstatoval Stěpanask.
Byla to jen část pravdy. Ačkoliv všichni Wirzigové prosluli jako skvělí
stratégové v dobách válečných, těch bylo jen málo a nejsilnější stránkou
Wirzigů ve všech generacích bylo to, jak zvládali Flotilu a Zemi v dobách
míru. Flotila se totiž, podobně jako v případě Anoplurny, stala cílovou stanicí
pro dobrodruhy a renegáty všeho kalibru a všech ras. Však také většina
prvních vojáků Flotily pocházela z řad zločinců a průzkumy odlehlých koutů
Sluneční soustavy patřily v prvních letech do výhradní domény odsouzenců,
kterým pozemská justice dala před popravou poslední šanci. Ačkoliv taková
šance netrvala o mnoho déle, většinou naprosto vyhovovala povaze těchto lidí,
a tak se Flotila záhy stala stabilizačním faktorem pozemské civilizace, kdy ze
Země odváděla lidi, jimž jednoduchý život byl až příliš poklidným. Tak třeba
brigádní generál Korcianov, legenda z bitvy u Chaironeie, byl původně
odsouzeným vrahem, a ačkoliv to oficiální monografie vždy taktně opomíjely,
všeobecně se to vědělo.
Wirzigovská vláda nad Flotilou byla stejně zvláštní, jako nepopiratelná.
Jenže vliv admirála Flotily dalece přesahoval ony dva miliony mužů, jimž
přímo velel. Flotila představovala největší ekonomickou hybnou sílu na Zemi,
zajišťovala vojenský i většinu civilního transportu v rámci Sluneční soustavy,
těžbu strategických surovin, obrovskými sumami dotovala a štědře
sponzorovala nejenom vědu a výzkum, ale i umělce. Flotila byla důslednou
mašinérií, která propojovala všechny části lidského konání ve svůj prospěch.
Mnoho jejích pozemských odpůrců jí vytýkalo, že korumpuje penězi a mocí.
A bylo to pravděpodobné, i když většina té korupce byla dobrovolná. Bylo
snadné být studentem pražského FAMU a požádat Flotilu o dotaci a pomoc při
natáčení ročníkového filmu zachycujícího slavná období Flotily nebo
zpracovat dokument
o těžbě vanadia na Kalmastaru. Bylo snadné jako student ekonomiky
projít flotilní knihovnu a udělat diplomku na téma „Vliv vnitrosoustavní
přepravní brutto ceny na životní standard v průběhu posledních sta let“.
Flotila vždy vyšla vstříc. A kousněte do ruky, která vládne.
Ano, bylo i mnoho těch, kteří volali po omezení vlivu Flotily.
Ekonomické studie několika buřičů namítaly, že uspořádání Flotily ve formě
soukromě ovládané společnosti představuje nebezpečí rozvoje ekonomiky,
jenže ekonomika šlapala. Ochránci přírody brojili proti těžbě nerostných surovin ve vesmíru a volali po její regulaci, jenže bylo těžké požadovat „umírněný
přístup k vesmírné těžbě“, když ta drancovala jen pusté kusy vesmírných
skal, zatímco pozemské doly se utlumovaly. Kromě toho nemohli ani velmi
fanatičtí ekologové přehlédnout, že výroba energie mimo planetu Zemi měla
pro životní prostředí na Zemi velmi příznivý dopad. Což ale pro ně nebyl
důvod, aby nepožadovali účast při rozhodování o otevírání dalších
energetických polí či těžařských kolonií, kterou jim Flotila v míře omezené,
ale na první pohled kritikům ústa ucpávající, poskytovala.
Většině pokusů o zásah do svých činů se Flotila bránila poukazem na
skutečnost, že za kritiky bylo možné vždy vystopovat politické kruhy. A tak
většina skutečně vážných výhrad vůči Flotile byla ve svém jádře politickostrategická. Flotila získávala příliš velký vliv na chod planety Země, aby se to
dalo přehlédnout. V tabulce nejvýkonnějších ekonomik se pohybovala v první
desítce, pokud se poměřovala se státy, s normálními soukromě vlastněnými
společnostmi nebyla co do velikosti ani řádově srovnatelná. Ačkoliv Flotila
představovala armádu dvou milionů lidí, její faktický vliv zahrnoval řadu
společností žijících z kontraktů s Flotilou, ať už to zahrnovalo přepravní či
těžařské společnosti, farmaceutické, energetické a chemické koncerny, ale i
řadu dalších a na první pohled s Flotilou nesouvisejících oborů, jako třeba
zábavní průmysl. Kromě těchto více či méně formálních vazeb (v řadě firem
byla Flotila významným investorem) byl stále více zřetelný problém v tom, že
velitel Flotily držel – obrazně řečeno – prst na tepu Země. Pokud by se velitel
Flotily rozhodl zrušit zásobování Země surovinami či energií, mohl by ji
snadno vydírat. Ačkoliv bylo nutno připočíst k dobru Wirzigů, že to nikdy ani
nenaznačili, pozemským politikům nedávala závislost Země na Flotile
klidného spánku a vždy si nenechali ujít příležitost, aby zdůraznili
nedemokratický charakter Flotily, v níž se pozice neobsazují spravedlivými
volbami, ale uvážením úzké skupiny prominentů. Flotila na to vždy suše
odpovídala, že to jest podstata její funkce a také důvod, proč se jí daří udržet
ve vesmíru a zajišťovat pro lidstvo mnoho výhod a dobra a že se ostatně jen
drží demokratických předpisů a ustanovení o existenci soukromých
společností. A že nakonec politici měli možnost udělat to, co nakonec udělala
Flotila – což už byla při střízlivém hodnocení mírná demagogie, ale obecně se
jí věřilo.
Vliv Flotily bylo možno nejsnáze a zároveň nejpozoruhodněji sledovat na
proměnách jazyka. Od prvopočátků Flotily to-tiž platila čeština jako oficiální
jazyk Flotily, a kdo chtěl sloužit ve Flotile, musel si s češtinou poradit.
Nedosti na tom – s češtinou se musel poprat i každý, kdo chtěl s Flotilou
obchodovat, a tak se čeština během několika desetiletí prosadila jako
nejdůležitější světový jazyk, ačkoliv ještě před lety se zdála pozice
španělštiny, angličtiny a čínštiny neotřesitelnou…
Vesmír byl místem obrovských příležitostí a světlých zítřků a vesmír pro
Zemi znamenal Flotilu. Národní vesmírné agentury jako NASA, ESA, ruské,
japonské i čínské státní vesmírné agentury svůj závod o vesmír viditelně
prohrávaly. Jejich problémy byly trojí: finanční zdroje, nepružné rozhodování
a patento-právní (v Číně se říkalo „technické“) problémy. Za každou vydanou
korunu na vesmírný program národní agenturou jich Flotila vydávala tisíc.
Kromě toho měla Flotila efektivně organizované soukromé řízení, většina
programů se schvalovala či zamítala sice po bedlivém posouzení, ale rychle.
Programy, které národní agentury teprve dostávaly schválené, Flotila většinou
již dokončovala.
A do třetice, většina patentů patřila Flotile a ta si je žárlivě střežila. V
minulosti byla řada pokusů o to, patentové nároky Flotily pokrátit nebo
pokořit, většina amerických médií a oficiálních postojů v druhé polovině
jednadvacátého století lobbovala za zkrácení patentové ochrany na několik
málo let. Flotila na to odpovídala, že o tom se jistě lze bavit, ale že je
protizákonné postupovat retroaktivně a přehodnocovat trvání již existujících
patentů. Amerika padla do své vlastní patentové pasti, ze které se jí nepodařilo
vymotat, protože v době, kdy i mínění americké veřejnosti bylo pro ostrý
aktivní vojenský postup proti Flotile, už nebylo v silách americké armády tento
postup realizovat a Flotilu k ústupkům donutit silou.
Ameriku vláda korporací a jejich zájmy strhly do krize, ze které ji vyvedla
až pokračující expanze Flotily do vesmíru, která přesahovala kapacitní zdroje
jak Středoevropského svazu, tak později Evropské unie. Na jednu stranu tak
byly urovnány a zažehnány potenciální konflikty, na druhou stranu se ale
americká hrdost promísila s ublížeností a oportunismem.
Tohoto příkladu si ostatní mocnosti byly vědomy. Flotila byla stát ve státě
a stát nad státy. Stát v Českém státě, později ve Středoevropském svazu.
Jenže státem, který stál nad státy i nad jejich zájmy. Flotila se sice formálně
řídila českými zákony, ale nikdo nepochyboval o tom, že ačkoliv jsou dosti
benevolentní, nebylo by pro Flotilu problém je změnit. Kromě toho těmto
zákonům Flotila podléhala jen na Zemi. Ve vesmíru platila její vlastní
nařízení, která sice vycházela z interních bezpečnostních předpisů, ale nedalo
se u nich přehlédnout, že v mnoha oblastech aspirují na zákonnou úpravu, nebo
ji přímo nahrazují. Flotila odjakživa argumentovala tím, že jí v prvé řadě jde o
předcházení problémům při pobytu v tak náročném, extrémním a
nebezpečném prostředí, jakým vesmír bezpochyby je, a kromě toho, že
potřebuje určit jednoznačná ustanovení pro takový vícenárodnostní tavící
kotlík, jakým se stává. To byl argument, na který se něco obtížně namítalo,
protože nebylo proveditelné, aby se například trestné činy spáchané ve vesmíru posuzovaly soudem, k němuž občansky patřil provinivší se – už proto, že
by se jen obtížně řešily kompetenční spory jednotlivých soudů. To nezbytně
vedlo k tomu, že hegemonie Flotily ve vesmíru byla prakticky absolutní, a to
včetně vlastní jurisdikční a legislativní pravomoci, a také k tomu, že se zaměstnanecké knížky Flotily, zprvu rozvážně doplňované
o český pas, postupně staly vlastním průkazem totožnosti, po pravdě
řečeno respektovanějším než pas nějakého státního útvaru. Ačkoliv se nikdy
neříkalo „občan Flotily“, platilo označení „voják Flotily“ za dostatečné či
spíše prestižní určení původu. Tím se Flotila definitivně stala obrazně i
doslovně státem nad státy.
Stěpanaska vytrhlo ze zamyšlení zuřivé pípání jeho komunikátoru.
Zlostně jej chtěl umlčet, přitisknul prst k displeji komunikátoru, jenže pípání
nepřestalo. Uvědomil si, že si komunikátor vypnul, aby ho nikdo nevyrušoval,
a hned na to si všimnul, že komunikátory se ohnivě rozzvonily i všem ostatním
vojákům kolem. „Něco se děje,“ pomyslel si Stěpanask, když se díval na
zprávu, kterou jeho komunikátor právě přijímal.
Zpráva začínala slovy „Byl vyhlášen bojový poplach Flotile…“ Stěpanask
se podíval do poziční zprávy, kterou mu holodisplej vykresloval, a nevěřil
svým očím. Rozhlédl se kolem sebe, jestli si z něj někdo nedělá legraci, ale
viděl jen ostatní vojáky sedící v baru, kteří se také překvapeně rozhlíželi
kolem sebe. Něco se dělo, a to „něco“ bylo moc ošklivé.
„Je mi to líto, ale musím se vrátit na základnu,“ řekl Stěpanask novinářce.
Barbara si už také všimla, že něco není v pořádku, protože muži kolem se v
chvatu zdvíhali od stolů a odcházeli z baru, telefonovali nebo si mezi sebou
velmi hlučně vyměňovali názory.
„A co bude s námi?“ ukázala Barbara Streissandi rukou na sebe a
kameramana podřimujícího v rohu sedačky.
Stěpanask v duchu zasakroval, protože rozkaz Baara byl jasný, jenže
rozkaz na jeho komunikátoru ještě jasnější. Potřeboval se ihned dostat na
základnu a novinářku nesměl nechat samotnou. Vytočil na komunikátoru
Baarovo číslo, jenže spojení nedostal.
„Pojedete se mnou na základnu a tam se uvidí, co se děje,“ řekl nakonec
Stěpanask. O chvíli později se toto trio snažilo před barem ulovit taxíka, který
by je rychle odvezl na základnu.
SLEDUJETE ZVLÁŠTNÍ ZPRÁVY NCN...
Taxík se řítil po čtyřproudé silnici spojující zbytek základny s
kosmoportem. Ačkoliv „Masaryčka“ byla základnou vojenskou, měla
rozsáhlý civilní sektor a byla vlastně největší lidskou výspou ve vesmíru,
pokud odpočteme Zemi, pod niž se místní naučili počítat i Měsíc a jeho
základny Šerementěvo a Ronov. A většina barů se logicky nacházela mimo
vojenský sektor, kde sice bylo blíže k převažující skupině zákazníků, ale také
blíže ke všem potenciálním nositelům průšvihů a omezení.
„Nemohl byste na to trochu šlápnout,“ zeptal se dotčeně Stěpanask,
kterému se zdálo, že se v houstnoucím provozu sunou hlemýždím tempem.
„Je mi líto pane, ale tady jedeme rezidenční zónou, nesmíme víc jak sto
pade,“ opáčil taxikář.
„Jen na to šlápněte, všechny pokuty hradí Flotila,“ usmál se Stěpanask při
pomyšlení na jednu ze svých flotilních výhod. Věru – při bojovém poplachu
pro vojáka Flotily žádné dopravní předpisy neplatily. Taxikář jen pokrčil
rameny a Stěpanask spokojeně sledoval, jak se číslice tachometru zdvihají na
dvojnásobek.
„Heleďte, mladej, proč všichni kvaltujou na kosmoport?“ kývnul taxikář
znovu hlavou směrem z okýnka a poukázal tak na stále zjevnější skutečnost,
že stejným směrem, jako oni, míří dlouhá šňůra taxíků ve čtyřech pruzích.
Stěpanask se ošil: „Máme poplach,“ řekl úsečně, obávaje se, aby
neprozradil příliš mnoho.
„Jóoo? Zase nějaký cvičení?“ projevil taxikář zdvořilý zájem.
„Ne, je to bojový poplach. Vypadá to na nějaké problémy na hranicích
soustavy,“ odtušil neutrálně Stěpanask a podíval se na Barbaru Streissandi,
zda v ní neprobudil zájem. Barbara si hrála se svým komunikátorem a
kameraman vypadal, jako když spí. Stěpanask mu bezmezně záviděl, protože
ten chlap prakticky vždy vypadal, že spí, a zřejmě opravdu spal, kdykoliv byla
trocha příležitosti.
Barbara Streissandi o nějaká cvičení evidentně nejevila zájem, a tak se
Stěpanask zase díval před sebe a snažil se nevnímat taxikářovo kličkování
rušnou dopravní tepnou.
Barbara měla právě jiné starosti. Původně se snažila na netu zjistit, o jaké
cvičení může jít. Jenže přístup do redakčního systému byl odmítnut. Chtěla
poslat zprávu technikovi, proč jí zakázali přístup do systému, jenže ani to
nešlo. Až pak si pořádně prohlédla komunikátor a zjistila, že indikuje
„Omezený přístup“. Síť byla beznadějně přetížená. Barbara vyťukala žádost
o prioritní novinářský přístup na net a ke svému překvapení se objevila
čekací fronta na připojení oznamující, že požadované informace budou stažené
během šesti hodin. Barbara se ani na nejmasovějších shromážděních lidí
nikdy nesetkala s tím, že by síť vyřídila její požadavek za déle než minutu.
Něco se muselo stát. Jenže co?
Pak zdvihla hlavu, natáhla se ke Stěpanaskovi a zaťukala mu na rameno.
„Poplach? To bude válka? To je ale hrozné!!!“ zajíkala se hranými obavami.
Stěpanask nevěděl, co na to říct. „Poslouchejte, to nebude nic vážného.
Jen na hranice Sluneční soustavy dorazil invazní svaz Anoplurňanů. Ty
rozmašírujeme, jako vždycky,“ snažil se Stěpanask vypadat přesvědčivě.
Přitom se uchýlil k oblíbené flotilní komunikační lži. Flotila totiž vpád
Anoplurňanů označovala za invazní svaz. Budilo to méně paniky, protože
svaz byl v terminologii Flotily jednotka čítající zhruba 200 letadel, z toho jen
tak 130 jich bylo bojových. Flotila ovšem důsledně používala celé označení
invazní svaz, které civilisty uklidňovalo, zatímco vojákům naznačovalo, že to
s tím počtem letadel není tak jednoduché. Jenže zatímco ten poslední invazní
svaz byl poloviční velikosti než Flotila Země, tento ji převyšoval
desetinásobně.
„Vážně?“ zakmitala Streissandi řasami. „No to jste mne uklidnil… a co se
tedy bude dít?“
Stěpanaskovi nedošlo, že se ho ptá na to, co bude dělat Flotila, a
bezděčně ji odpálkoval. „Nic, dorazíme na kosmoport, vy počkáte v hale a já
zajistím, aby si vás někdo přišel vyzvednout. Já musím ke svojí peruti, zkuste
to tam tu hodinku beze mne přežít…“
Streissandi chtěla ještě něco říci, ale taxík přelétl zpomalovací práh před
bránou kosmoportu tak, že si málem ukousla jazyk. Jen koutkem oka zahlédla,
že ačkoliv v bráně stáli vojáci, závora byla trvale zvednutá a všemi vjezdy do
základny proudila vozidla. Stěpanask je nechal v hale a sám zmizel v hloubi
budovy.
Streissandi se spolu s kameramanem posadila do velkých křesel, a zatímco
kameraman upadl do svého polospánku, ona sama poslouchala, co si kolem ní
vojáci říkají. Hala se průběžně plnila a vyprazdňovala skupinami vojáků,
kteří mezi sebou hojně diskutovali a vyměňovali si hlasitě a rychle názory a
Streissandi byla během hodiny prakticky kompletně v obraze, dokonce jí
jeden z poručíků ukazoval letadla na vzletové dráze a vyjmenovával jí jejich
jména, než mu pípla zpráva na komunikátoru a odkvačil kamsi do hlouby
kosmoportu. Být ženou mělo i své kladné stránky…
ŽIŽKOVA SE BUDE BRÁNIT
Operátor sektoru 36P Ludwig Johansson se naklonil nad terminál, aby si
znovu přečetl zprávu, kterou jeho unavený mozek nějak napoprvé nezvládl
pobrat. Ačkoliv bylo zakázáno, aby byl operátor v činné službě více jak osm
hodin v kuse a i režim přestávek v těchto osmi hodinách byl velmi přísný,
Marek Prchal, který jej měl ve službě nahradit, s úlevou přivítal Ludwigovu
nabídku, že mu bude Johansson sedět za zády a sledovat, co se děje. Prchal
nebyl operátorem Flotily o moc kratší dobu, jenže dobře chápal, že si
Johansson chce ohlídat situaci, která vznikla za jeho služby, a trochu si
okočírovat její řešení. Navíc to znamenalo možnost obrátit se na zkušeného
kolegu, podělit se s ním ani ne tak o zodpovědnost, jako o nervy. A tahle
zpráva vypadala, že je bude stát další řádnou porci nervů.
„Upadl na hlavu, nebo ti jen nerozuměl?“ zeptal se Prchala Johansson.
„Rozkaz mám potvrzený, nebylo čemu nerozumět. Měli evakuovat
všechny lidi, které zvládnou naložit, než se Anoplurňané objeví v soustavě,“
odpověděl Prchal a oba se znovu podívali do pokynu, který před nějakou
dobou zaslali na Žižkovu vojenskou základnu na měsíci Nereid.
Rozkaz byl jednoznačný a nedal se vyložit jinak: evakuovat, co šlo, a
stáhnout se bez boje, než se objeví Anoplurňané. V žádném případě se
nepouštět do boje. A výslovně bylo uvedeno, že základna nebude bráněna
loděmi Flotily, musí si vystačit s vlastní palebnou podporou. Což byl rozsudek
smrti pro všechny, kdo by na základně zůstali, protože protiletadlová palba ze
základnových děl nemohla bez podpory palubních fázerů operovaných z lodí
ve volném prostoru dlouho základnu udržet. Velitel Žižkovy základny,
podplukovník Robert Chvátal, se dvakrát přeptal, jak je rozkaz myšlen, a bylo
nepravděpodobné, že by prostě došlo k přeslechu.
Až potud šlo všechno hladce, Chvátal byl ostřílený válečník Flotily a ne
nadarmo mu byla svěřena pod velení nejdůležitější základna Flotily ve vnější
Sluneční soustavě. Vojenské důvody, proč základna bude evakuována, mu
byly zřejmé. Neměl s nimi žádné potíže. Potíže se dostavily až v momentě,
kdy se ukázalo, že ze čtyřiceti tisíc obyvatel základny zvládne evakuovat stěží
polovinu, protože Flotile chybí přepravní kapacity. Zoufale chybí. Všechny
lodi ze Žižkova startovaly přetížené nad jakýkoliv bezpečnostní limit a
Chvátal sám se dohadoval s konstruktéry a inženýry, kolik je skutečný
konstrukční limit jednotlivých lodí. Admirál, který byl proti porušování a
obcházení bezpečnostních předpisů, tentokráte neřekl ani slovo, ačkoliv mu to
samozřejmě jako důležité a trvalé porušení předpisů bylo hlášeno poté, co
Chvátal na předpisovou formální výzvu službukonajícího operátora odpověděl
velmi stručně a neformálně.
Jenže Chvátal nevěděl, kolik má času. Věděl jen, že ho má nebezpečně
málo, protože anoplurnský invazní svaz je takříkajíc za rohem. Šlo jen o to,
zda a kdy se Anoplurňané rozhodnou jeho základnu zničit, aby si ji
neponechali v zádech.
Teď bylo zřejmé, že už se rozhodli. Podle údajů základnového
spektrometru se k Nereidu blížily zhruba tři anoplurnské svazy taktického
určení, tedy zhruba pětistovka letadel specializovaných na ničení pozemních
cílů. Naprostá přesila, proti které neměla základna šanci obstát. Chvátal,
věren svému jménu, chvátal s evakuací, jenže to bylo málo platné. Lodě došly
a musel by čekat desítky hodin, než by Flotila zvládla přistavit další přepravní
kapacity. Tolik času ani zdaleka neměl, životnost Žižkovy základny se v
těchto chvílích odhadovala na desítky minut.
A pak přišla ta zpráva: „Podplukovník Brozna Kamprad, Svaz zvláštního
určení. Zaujal pozice. Vyšlete evakuační kapacity.“
Johansson i Prchal automaticky zkontrolovali Kampradovu signaturu –
zpráva byla autentická a Kampradův svaz měl podle původního plánu viset
nízko nad Nereidem a zajišťovat podle standardní flotilní bojové procedury
start evakuačních lodí. Prchal se podíval na složení Kampradova svazu, uviděl
jen třímístné číslo oznamující počet lodí, ale místo třídy a určení lodí viděl
jen nápis „Přísně Tajné“. Zaklel a sáhl na komunikační panel, aby rychle
nadiktoval odpověď, která se během minuty propasírovala Sítí s nejvyšší
prioritou na Kampradovu loď: „Rozkaz nezměněn. Další evakuační konvoj
nepřiletí. Opusťte Nereid a po vyložení pokračujte na shromaždiště podle
dispozic.“
Odpověď na sebe nenechala dlouho čekat: „Dejte se vycpat, vy paka, a
pošlete posily, připravujeme se k boji.“
„A máme mimořádku jako Brno,“ zasakroval Johansson, zatímco Prchal
zmáčkl na panelu nouzové tlačítko.
BARBARA A HOLZKNECHT
Barbaře zazvonil komunikátor. Myslela si, že jí volá Stěpanask, a tak
hovor bezmyšlenkovitě přijala se svým pečlivě odladěným naivním hlasem,
který na vojáka tak fungoval. Na druhé straně byl k jejímu překvapení zcela
jiný mužský hlas.
„Haló, vy jste Barbara Streissandi? Tady je Christian Holzknecht, já vás
zdravím.“
V Barbaře by se krve nedořezal. Christian Holzknecht byl majitelem a
nejvyšším šéfem mediálního impéria NCN, k němuž patřila i televizní stanice,
v níž Barbara pracovala. Slýchala o něm, vídala ho na fotkách, jednou
dokonce živě na nějaké oslavě a hezky z dálky, ale v životě s ním nemluvila.
Holzknecht ale nečekal, až mu Barbara cokoliv odpoví, a pokračoval „Jak
to vypadá s tou vaší reportáží o přemrštěných investicích do Flotily, Barbaro?
Už jste na Masaryčce?“
„Ano, pane,“ vykoktala ze sebe Barbara. „Už od včerejška. Poslouchejte,
tady se ale děje něco moc zvláštního,“ osmělila se Barbara, jenže Holzknecht
jí ihned skočil do řeči.
„Ano, právě kvůli tomu volám. Víte něco o tom, co se děje, a zvládla
byste o tom udělat reportáž?“
„Pane Holzknechte, můžeme tu natočit hromadu materiálů a pošlu to na
Zemi ke střihu, kolik byste si toho představoval?“
„Barbaro, vy mi nerozumíte. Ptám se, jestli můžete vysílat živě.“
„Proboha, živě? Já jsem redaktor-elév, Magnusson mne nepustí živě do
vysílání…“ zhrozila se Streissandi při pomyšlení, jak by šéf zpravodajství
Magnusson nadskakoval, kdyby si po pár týdnech v redakci chtěla odvysílat
živou reportáž.
„Je mi úplně putna, co si o tom myslí Magnusson. Poslouchejte mne
dobře. Jste jediná novinářka v místě konfliktu, jste zřejmě jediná, která může
udělat nějaké rozhovory a slušné záběry. Všechny ostatní základny jsou
hermeticky uzavřené nebo prakticky prázdné a jste jediný novinář na
Masaryčce. Všechny meziplanetární lety byly zrušeny, všechny
telekomunikační kapacity zrekvírovala Flotila. Za chvíli půjde v televizi
Wirzigův projev a já po něm potřebuju dát živou reportáž, děj se co děj.
Takže máte dvě možnosti. Buďto jste schopna natočit a odvysílat reportáž
živě, nebo máte na místě padáka.“
„Pane, to myslíte, že bych byla zvláštní válečná zpravodajka?“ ucítila
Barbara neomylně příležitost.
„Jasně.“
„A dostanu pozici zpravodajství napevno, pane?“ kula Barbara železo,
dokud bylo žhavé.
„Jestli něco nezmrvíte, dostanete. A jestli něco zmrvíte, tak si mne
nepřejte,“ souhlasil okamžitě Holzknecht.
„Pane, jsme dohodnuti. Kdy budeme vysílat?“
„Za dvacet minut ať jste připravena. Budete muset vysílat retranslací z
vlastní lodi, naštěstí ta vaše je na to vybavena, síť použít nemůžeme. Zlomte
vaz a nepodělejte si to,“ řekl Holzknecht a zavěsil.
Holzknechtovi se po rozhovoru zlepšila nálada o tisíc procent. Když už
půjde svět k čertu, neobejde se to bez toho, aby o tom NCN udělala
exklusivní reportáž, říkal si. Co na tom, že z něj to ucho vytáhlo pozici, o
jakou byla i mezi zasloužilými redaktory pranice, a co na tom, že jí bude muset
zaplatit hromadu peněz za rizikovou práci a povýšení. Jediná minuta hovoru
stála tolik, co roční plat Streissandi po povýšení, připomněl si Christian Holzknecht chmurně.
Když se v redakci dozvěděli od zpravodaje v Šerementěvu, že se něco
děje, Holzknecht osobně zavolal Wirzigovi, aby se s ním domluvil na tom, jak
NCN událost zpravodajsky pokryje a vylomil z něj nějaké podrobnosti. Tušil
už, že jde
o tak velkou věc, že ji nemůže nechat zpravodajům a že je třeba to vyřídit
na nejvyšší úrovni. Jenže když volal Wirzigovi, jeho komunikátor zůstal
hluchý a po dlouhých vteřinách ho informoval o tom, že volaná strana je
přetížena hovory a jeho hovor nebude možno v nejbližší době vyřídit.
Holzknecht tedy komunikátor nechal zavolat přes prioritní kód. Po desítkách
vteřin čekání mu komunikátor oznámil: Jste 186 hovor v pořadí,
předpokládaný čas zodpovězení hovoru je 12 hodin 31 minut.“ Holzknecht
zíral na displej, protože tohle se mu nikdy nestalo. On byl majitel a šéf
největšího zpravodajství, byl velmocí, mohl probudit kteréhokoliv prezidenta
kdykoliv se mu zachtělo. Holzknecht nepatřil mezi zbabělce a nebezpečí si
ani nikdy nepřipouštěl. Ať se válčilo kdekoliv, obě strany vždy chtěly mít
kamery u toho. Jenže Holzknecht si vzpomněl na vlastní slova na jedné své
přednášce pro novináře: konec světa přijde v okamžiku, kdy admirál Flotily
nepřijme můj hovor. Christian Holzknecht se přistihl, že se bojí, opravdu
bojí…
Snažil se spojit se Streissandi na Marsu, jenže meziplanetární síť ho
nepropojovala. Nakonec zavolal na soukromé číslo Stanislava Pechara, šéfa
Contactelu, telekomunikačního operátora. Ten mu jen smutně přiznal, že
Flotila zrekvírovala všechny přenosové kapacity pro své potřeby. A pak dodal:
„Věděl bych o jedné možnosti. Ale bude drahá. Hodně drahá.“
Christian se zarazil. Obchodoval s Pecharem už drahně let a věděl, že
když Pechar něco označí za hodně drahé, tak to neznamená pár korun
příplatku za minutu. „Jak drahá?“ Pechar řekl cenu odpovídající luxusnímu
automobilu. „Za hovor?“ zeptal se Holzknecht. Na druhé straně linky bylo
slyšet zasmání: „Za minutu příteli, za minutu. A to ti dělám laskavost, která mi
může udělat hodně problémů. Tak na to nezapomeň.“
Za chvíli už Holzknecht vytáčel přes speciální linku hovor na
komunikátor Barbary Streissandi. Speciální linka, speciální tarif, zakabonil se
pro sebe Holzknecht. Snad ta kráva na druhé straně bude použitelná, říkal si,
když se na druhé straně ozval Barbařin hlas…
STAŽENÍ LODÍ ZE ŽIŽKOVKY
Admirál Wirzig stál u komunikačního stanoviště, prostorová kamera
komunikátoru se rychle zorientovala, že má přenášet na Kampradovu
velitelskou loď hlavně jeho obraz a ne obrazy operátorů Johanssona a Prchala.
Admirál mluvil potichu, ale důrazně.
„Kamprade, je potřeba držet se původního rozkazu.“
„Promiňte, admirále, ale všichni lidé ještě nejsou evakuováni. Zbývá nám
tu více jak dvacet tisíc lidí. Můžeme Anoplurňany udržet v dostatečném
odstupu, dokud evakuační konvoj neodveze zbytek lidí, pak se stáhneme,“
odpovídal Kamprad, na rozdíl od admirála rozohněně, Johansson by byl
přísahal, že smrtelná bledost Kampradovy tváře nebyla způsobena holopřenosem.
„Brozno, nemáme čtyřicet lodí, které by doletěly na Nereid v rozumném
čase. Je mi to líto. Nemůžeme Chvátalovi pomoci, základnu neudržíme...“
Kamprad skočil admirálovi do řeči, což už se dlouho nikomu nepodařilo:
„Udržíme je v šachu den, když budeme mít štěstí, i dva. Vždyť je to moje
domovská základna, přeci je tu nemůžeme nechat pochcípat!“
Admirál mlčel a přes miliony kilometrů prostoru a jednu Síť se díval
Kampradovi upřeně do očí.
Na pozadí přenosu bylo slyšet, jak se Kampradův svaz připravuje k boji,
bylo slyšet rozkazy, jejich potvrzování, opravy a úpravy bojových dispozic.
Kakofonie hlasů, do které bylo třeba se pozorně zaposlouchat, aby bylo
možné slyšet jednotlivé věty. Střelmistr vlajkové lodi svazu vykřikoval úpravy
palebných dispozic, piloti si nadávali, pošťuchovali se, jak byli zvyklí,
vykřikovali na sebe úpravy kurzů a posádka rutinně sjížděla postupy bojové
připravenosti, při nichž kontrolovala a kalibrovala jednotlivé systémy lodí
před nadcházející bitvou.
Bylo to daleko, ale Johansson stejně cítil napětí, které na lodích vládlo,
činorodost a aktivitu před bitvou, a říkal si, že to samé musí cítit všichni. Co
bylo za tím, že se Kamprad odvážil neuposlechnout rozkazů, byla to pravda, že
na Žižkově měl Kamprad milenku, kterou nestihl evakuovat, protože civilisti
se ze základen evakuovali jako poslední? Byl to stupidní drb, nebo to mohlo
být něco tak banálního? Přeci by ji jednoduše vmáčkl do své lodi, byl by to
menší prohřešek než neuposlechnout rozkazu, než hazardovat s celým svazem!
Nebo za tím bylo něco jiného? Johansson nevěděl, a i když se ohlédl na Prchala, ten jen pokrčil rameny, jako by tušil, na co Johansson myslí.
Kamprad takřka zašeptal: „Nebo můžeme?“ Všichni přítomní se otřásli,
jak jim po zádech přejel mráz z důsledků toho dotazu.
„Kamprade, jste skvělý stratég. Copak máme na výběr? Pokud budete
bránit základnu, udržíte ji dlouho. Možná dost dlouho na to, abychom několik
lidí ještě evakuovali, jenže ani to není jisté, všechny transportní kapacity jsou
přetížené a museli bychom je rychle stáhnout, vyložit a poslat k vám. Nemáme
rezervy! A co je horší, nemůžeme si dovolit ztrátu lodí. Potřebujeme všechny
lodě, které máme k dispozici. Každá jedna nám bude chybět, natož ty vaše.
Obranou základny získáme jednu základnu, ale můžeme ztratit lidstvo.“
„Ztrátu lodí si dovolit nemůžeme, ale copak si můžeme dovolit ztrátu
tolika lidí?“ zeptal se kousavě Kamprad.
Admirál znovu mlčel a jen potichu a vážně přikývl.
Kamprad se na něj šokovaně díval, když šeptal: „Ale je to přes dvacet
tisíc lidí...“ jeho slova postupně odumřela, nedořekl v půli věty, protože
najednou pochopil. Najednou mu do-šlo, že nemůže své klidné svědomí ničím
zaplatit, nijak vykoupit. Že nemůže udělat nic jiného, než se po zbytek svého
života probouzet v noci zpocený nad hrozným snem, kdy se mu zdálo, že se
snad přeci jen dalo něco udělat, že mohl najít nějaké řešení tam, kde žádné
nebylo. Že se musí rozhodnout, zda vymění prchavou a nepravděpodobnou
naději na přežití tisíců lidí za šanci miliard lidí na budoucnost. A že to
rozhodnutí, které učiní, si bude muset obhajovat každou budoucí chvíli svého
života, ať už bude jakkoliv krátký nebo dlouhý. A že nakonec je rozhodnutí na
něm, protože admirál nemá žádnou možnost mu v něm zabránit.
Dlouho mlčeli a ticho bylo přímo hmatatelné. Pak Kamprad znovu
promluvil, potichu, bezbarvě: „Admirále, za tohle mi budou muset krutě
zaplatit.“
Admirál se pousmál, jen maličko zdvihl koutky, snad aby Kamprada
povzbudil, a pak řekl: „Kamprade, jestli vám něco mohu slíbit, tak to, že si
jich budete moci zabít, kolik budete chtít. Mám pro vás něco opravdu
speciálního.“
I Kamprad se pousmál, i když trochu křečovitě. Johansson si znovu
uvědomil, kolik síly v sobě ten člověk musí mít, protože on by se v takovém
okamžiku nedokázal k úsměvu donutit za žádnou cenu. Asi i to byl důvod,
proč každý z nich byl to, co byl.
„Provedu, admirále,“ řekl Kamprad a ihned se nahnul nad svůj
komunikační pult, aby vydal příkaz svému svazu: „Stahujeme se ze základny.
Zrušit přípravy k boji, zajistit zbraně a připravit se k proskoku na
shromaždiště podle původního rozkazu.“
„Děkuju, Kamprade!“ řekl admirál na rozloučenou, zatímco obraz
holopřenosu pomalu zhasínal.
„Joo, a máme to za sebou,“ plácnul se potěšeně do dlaní Prchal, a ačkoliv
jeho hláška byla pronesena dost potichu a určena Johanssonovi, admirál se
otočil, jako by ho píchla vosa. „To teda nemáme, pane kolego...“ začal
kousavě a nakvašeně, jenže téměř současně ho přerušilo vyzvánění
komunikátoru. Jak se dalo očekávat, podplukovník Chvátal měl se stahováním
Kampradova svazu problém, který chtěl ihned probrat. Admirál si povzdechl a
přijal hovor...
REPORTÁŽ
Barbara Streissandi se podívala na kameramana. Nespal. Díval se na ni
štěrbinami očí, a když k němu otočila hlavu, řekl jenom „Je mi to jasný“. Oba
poklusem vyrazili ke kraji haly, kde bylo skrze velká okna vidět na vzletovou
dráhu.
A pak ho uviděli. Důstojník v černomodré uniformě, na ramenou měl
distinkce plukovníka. Žena a dvě děti. Stáli trochu stranou všeho toho shonu,
ještě před čárou, za kterou mohli civilisté, i když bylo zřejmé, že teď nebyla
chvíle na důsledně dodržované kontroly oprávnění přístupu. On ji objímal,
dlouho. Jemu do tváře Barbara neviděla, nevěděla, kdo to je, viděla jen jeho
záda, zato viděla uplakanou tvář té ženy, grimasu lítosti, smutku a hlubokého
žalu. Neslyšela, co jí říká, viděla jen, jak se její rty občas pohnou, když mu
odpovídala. Barbara se ohlédla na kameramana, ten ale, věren svému
neomylnému instinktu, už vybalil kameru a snímal je v polodetailu.
Pak muž ženu pustil a natáhl ruce k vyššímu z dětí. Barbara už viděla, že
jsou to dva kluci, tak osm a patnáct let. Muž si potřásl ruku se starším, to už
byla dost blízko na to, aby viděla, jak si sundává z ruky zlatem se třpytící
primky, hodinky propůjčované Flotilou důstojníkům spolu s frčkami, a beze
slova je připíná synovi kolem zápěstí. Byla by si bývala jista, že za
zpronevěru erárních hodinek bude mít problémy, ale nezdálo se, že by na to
důstojník myslel. Dívala se, když chytil obě synovy ruce do svých dlaní a
viděla, že oba mají slzy na krajíčku.
Poté se důstojník otočil k tomu menšímu. I ten měl slzy v očích, kutálely
se mu po tvářích. Muž mu je jedním pohybem ruky setřel, pak se nad ním
sklonil, políbil jej a objal. Barbara slyšela, jak potichu říká: „Musím. Pro vás
všechny.“ Pak vstal, zasalutoval a tím samým pohybem si sundal důstojnickou
čepici a usadil ji juniorovi na hlavě. Syn k němu zdvihl uplakané oči a, i když
pro slzy neviděl, se stejnou vážností zasalutoval s bolestí ve tváři, která trhala
srdce. Zůstali tak chvíli stát, jen vteřinu, jen okamžik, než se ten důstojník
otočil a bez ohlédnutí prošel koridorem.
Kameraman na Barbaru uznale kývl. Ano, tohle byla přesně ta scéna,
přesně ten záběr, přesně ten moment, za který se dávají reportérům Kábeleho
ceny za nejlepší zachycený moment. Tohle byl sen každého novináře, a jestli
si byl něčím jist, tak tím, že detail osmiletého chlapce, který uplakaný salutuje
svému otci v jeho důstojnické čepici, která mu padá do očí, obletí svět.
Barbara už se rozhodla, že živý rozhovor udělá na místě – prostě osloví
vojáka, který půjde kolem. Nebylo totiž pravděpodobné, že by tam nějaký
voják čekal několik minut, než na něj dojde řada, všichni kolem spěchali a
Barbaře by pro autenticitu stačila věta hozená přes rameno, která ukáže
divákům, že situace je fakt vážná.
Kameraman zapnul gravinkový stojan, kamera se stabilizovala ve vzduchu.
Před objektiv zapnul displej nápovědní holovize, aby se Barbara mohla dívat
do kamery a měla před objektivem jen pro sebe promítanou scénu, která se
vysílá, a záchytné body reportáže. Chvíli je polévalo horko, když se velké
anténě z jejich zpravodajského letounu nedařilo spojit se s centrálou NCN,
jenže pak se všechno rozeběhlo, když se signálu podařilo dorazit do cíle a
navázali kontakt i bez pomoci přetíženého Netu.
Streissandi se rozhlédla kolem sebe, načež uslyšela kameramana, jak říká:
„Teď půjde ohlášení, pak jingle.“ Skutečně. Na holovizi se objevila tvář
hlasatelky, která právě říkala: „Toto jsou mimořádné zprávy NCN,
neodcházejte prosím od vašich přijímačů. Přímo z Masarykovy vojenské
základny na Marsu vám situaci zprostředkuje naše zvláštní válečná
zpravodajka Barbara Streissandi.“ Pak šel jingle, na kterém bylo trochu vidět,
že ho grafici spíchli hodně narychlo. Kameraman se překvapeně díval na
Streissandi, která se rozeběhla halou. Sledoval ji kamerou a v duchu jí
nadával, protože byl přesvědčen, že to nervově nevydržela. Jenže právě v
okamžiku, kdy znělka končila, doběhla Barbara k jednomu vojákovi, chytla
ho za rameno a otočila ho, rukou si ještě uhladila vlasy a během mikrovteřiny
nasadila naprosto soustředěný a profesionální výraz.
„Z Masarykovy vojenské základny na Marsu se vám v živém přenosu hlásí
Barbara Streissandi. Poručíku,“ mrkla Barbara na vojákovy distinkce, „mohl
byste nám přiblížit situaci?“ Voják překvapeně civěl do kamery, než se
vzpamatoval a začal říkat: „Poslouchejte, já nemám moc času. Vidíte, co se
všude kolem děje, je totální mobilizace, poplach, musíme přezbrojit všechny
lodě a dostat je nahoru tak rychle, jak to půjde. Fakt nemám kdy se s vámi
vybavovat.“ Barbara se usmála a stiskla vojákovo rameno tak silně, že málem
vykřikl. „Ano, za námi vidíme skupinu startujících lodí, z dálky to lze
odhadnout na celou peruť, tedy dvanáct lodí, které startují najednou v tak
malém odstupu. Není to nebezpečné a velké riziko?“ Voják se nechápavě
podíval z okna: „Riziko? Uvědomujete si, kurva, že nikdo z těch, co právě
odstartovali, se už na základnu živý nevrátí?“ Pak se vytrhl a odspěchal.
Barbara se podívala se do kamery a pokračovala: „Takhle napjatá je situace v
těchto okamžicích na největší základně Flotily. Všichni vojáci se shodují –
nastal soumrak lidstva. K Zemi se blíží obrovská invazní skupina
Anoplurňanů, a ačkoliv o její přesile kolují rozporné dohady, v jednom se
shodují všichni – přesila je naprostá a nepředstavitelná…“
Kameraman stál za kamerou, třeštil oči na Barbaru a z druhé strany linky,
z režie vzdálené miliony kilometrů, slyšel řev: „To je perfektní, to je super,
pokračujte, máte prostoru, co budete potřebovat.“
Právě se narodila nová zpravodajská hvězda…
ZTRÁTA
Podplukovník Chvátal dobře chápal, že bez letecké podpory nemá šanci
Žižkovu základnu na měsíci Nereid ubránit, i když admirálovo rozhodnutí
nepřijal lehce. Uznával také důvody, proč admirál Kampradův svaz odvelel a
proč ho Kamprad uposlechl. Věděl, že voják je občas figurkou na šachovnici,
kterou je třeba obětovat. Nedělal si iluze, v tak vážné situaci jeho základna
znamenala na vážkách osudu něco, co bylo třeba obětovat, byl to pech, ne zlý
úmysl, a nedalo se s tím nic dělat.
Přípravy na obranu byly sice horečné, ale krátké – od okamžiku, kdy bylo
zřejmé, že se základna bude muset bránit, již byly připraveny rozpisy obsluhy
protiletadlových baterií, na základně zůstalo ještě dost vojáků na to, aby je
mohli všechny obsadit. Chvátal byl rozhodnut neprodat svoji kůži lacino. Jedno si však vymínil – zůstane se zpravodajským sálem ve stálém spojení.
Admirál souhlasil. Flotila potřebovala co nejpřesnější a nejaktuálnější
informace o výzbroji a taktice nepřítele a takováto událost jich poskytne velké
množství. A navíc to byla poslední služba, kterou pro Chvátala mohli udělat.
Na štábu Žižkovy základny mezitím atmosféra zhoustla. „Mají vykladače,
chystají se na bombardování vykladači,“ hlásil Albert Spirk z pozorovacího
úseku. Chvátal se přihnal k obrazovce, jenže analýza se nedala než potvrdit
anoplurnské lodi opravdu roztahovaly vykladače, obrovské mnohakilometrové
pásy, na nichž byly v odstupech připevněny malé jaderné hlavice. Ačkoliv
vykladače připomínaly pořádně zvětšené staré nábojové pásy z éry střelného
prachu a kulometů, byly děsivou zbraní anoplurnského drancování, protože po
jejich vypuštění a aktivaci zůstávaly obrovské pruhy země zpustošené něčím,
co připomínalo důkladný kobercový nálet.
Sledovali na panelu, jak se blíží dlouhé provazce vykladačů, a v
momentě, kdy se dostaly na dostřel, spustila všechna laserová děla základny
palbu. Proti vykladačům byly jinak silnější fázery velmi nepraktické, protože
zasáhnout a přesně seřídit synchro paprsku fázeru bylo u tak malých (i když
dlouhých) předmětů nesmírně obtížné. Proto se vykladačů zbraní bála každá
základna. Za normálních okolností je mnohem účinněji likvidovaly lodě
Flotily, které se mohly dostat do výhodnějšího postavení vůči vykladačům a
navíc měly školené skupiny sapérů likvidujících vykladačové pásy. Z povrchu
se nedalo dělat nic jiného než pálit ze všech děl a modlit se, aby pásy
vykladačů byly tak poškozeny, že nebudou schopny akce.
Jenže to byl při takovém množství vykladačů nerealistický předpoklad, a
ačkoliv se řadu z nich podařilo zpřetrhat a některé části skutečně zničit,
trvalo jen pár minut, než začaly bomby dopadat. Kopule radioslužby, ukrytá
kdesi daleko v horách měsíce Nereid, jako zázrakem vydržela, takže ve
zpravodajském sále Masarykovy základny měli z první ruky poslech srdceryvného hlášení škod, které téměř nemělo konce.
Pak přišly na řadu fázery palubních zbraní útočníka. Protiletadlové palby
se už anoplurnské lodě téměř nemusely bát, většina palpostů a dělových
věží byla zničena nebo bez přívodu energie, protože jaderné bombardování
rozrylo tvář měsíce do hloubky stovek metrů a rozkotlalo bunkry i
energetické vedení. Odpor byl už jen sporadický. Podle toho, že veškeré zprávy přinášel jen počítač, kterému pomáhala fungovat jeho decentralizovaná
architektura, se dalo očekávat, že štáb Žižkovy základny včetně
podplukovníka Chvátala nepřežil první vlnu útoku, a pokud ano, po
systematické palbě fázerů, které se zaměřovaly na všechny umělé cíle,
neměla základna šanci.
Pak umlklo i spojení. Bylo lhostejné, zda si osádky fázerů povšimly pozice
radioslužby, zda definitivně vyřadily nějakou nepostradatelnou součástku
počítače, nebo zda výpočetní kapacita počítače poklesla poškozením z útoku
natolik, že se rozhodl přerušit linku. Bylo to už jedno.
Od započetí útoku trvalo pouhých osmnáct minut, než se Žižkova základna
Flotily a veškerá lidská přítomnost na měsíci Nereid stala minulostí, než
vyhaslo dvacet tisíc lidských životů.
Admirál Wirzig stál dlouho v zamyšlení u komunikačního panelu, rukou si
třel čelo a přemýšlel. Pak se otočil na Johanssona a přikázal: „Vydejte zprávu
o ztrátě Žižkovy základny.“
Johansson, ačkoliv nebyl ve službě, zasalutoval: „Provedu, pane!“ a byl
by přísahal, že odcházející admirál měl v očích slzy.
Někde daleko od Marsu a zpravodajského centra, jen kousíček od
Nereidu, jen na vzdálenost pár desítek minut letu na plný výkon od Žižkovy
základy, se do hyperprostoru nořily lodi Kampradova Svazu zvláštního určení.
POSLEDNÍ OPOZDILCI MÍŘÍ DO BOJE
Kdo nikdy neviděl vynořování lodi z hyperprostoru, bývá vždy napoprvé
tím úkazem fascinován. Nejdříve je vidět jen tma, případně odlesky
vzdálených hvězd na černém sametu nebes, jak to poeticky oslavovaly slogany
Flotily. Pak se obraz hvězd mírně zavlnil, jako by se přes něj přeléval horký
vzduch, kdyby taková představa sama o sobě nebyla ve vesmírném vakuu
absurdní. A pak se z ničeho nic najednou v tom místě zhmotnila obrovská loď
– zcela potichu a vlastně bez varování, pokud jste nemohli celou scénu
sledovat na spektrometru.
Spektrometr zaznamenal vynoření lodi z hyperprostoru jako obrovskou
bouři, protože s lodí a ještě před ní se vynořila i řada najednou uvolněných
částic, které se rozprchly všemi směry, a podle jejich množství se dalo do jisté
míry usuzovat na to, kolik lodí se z hyperprostoru vynořilo.
Vynořování třetí peruti šestého taktického svazu dislokovaného na
měsíční základně Šerementěvo neprobíhalo zdaleka tak idylicky, jak
příručky pro průlet hyperprostorem popisovaly. Jedenáct lodí se vynořilo v
krátkém sledu za sebou, jenže se otáčely zběsile kolem všech os jako čamrdy,
bez ladu a skladu. Ze stabilizačních trysek unikal plyn, jak se palubní počítač
snažil lodě vyrovnat ještě dříve, než se srazí.
Na palubě lodi Nikolaj se ztěžka probíral k vědomí vedoucí peruti Boris
Varga. Z nosu mu crčela krev, jeho oči byly přivřené a snažily se sledovat
medikit, jak mu nos otírá desinfekční rouškou. Boris se pokusil pohnout prsty
na ruce, jestli už tělo odbouralo koňskou dávku Protrazinu, kterou ho nakrmil
medikit, aby zmírnil hyperprostorový šok.
„K.v. uci,“ zabublal Boris, a v tu chvíli bylo asi docela jedno, jestli tím
oslovoval své kolegy, nebo jen nadával. Od úst mu vyrůstala rudá krvavá
bublina, než ji medikit otřel. Borise polilo horko. „Proboha, ať nejsem
ochrnutý, ať to není ta zasraná mutace,“ modlil se sám k sobě, než si všiml, že
šok povolil a že je schopen už docela artikulovaně mluvit.
„Hej, kluci, jak jste na tom?“ zeptal se Varga stále ještě třesoucím se a
zesláblým hlasem. Palubní počítač nečekal na to, až se přihlásí členové
posádky: „Vypadá to, že všichni jsou v pořádku, jen Malachenskému jsem
musel dát maximální dávku Protrazinu, protože se mi nechtěl probírat.
Poslechni, Borisi, ještě jeden takový skok a můžeme jít všichni do šrotu.“
„Nemudruj, Plecháči. Jsme v cílové zóně, odtud už pomašírujeme po
svých. A co ostatní lodě?“ odkašlal si Boris.
„Vypadá to, že tentokráte jsme beze ztrát, horší je to s technickým
poškozením. Na Nikolaji je poškozené synchro fázeru a agregáty pro
manévrování v atmosféře, plus pár dalších drobností, kterými bychom se
trápili až příležitostně. Ostatní mají taky své problémy,“ konstatoval palubní
počítač, přezdívaný Plecháč.
„Agregáty do atmosféry jsou mi u prdele,“ ulevil si nahlas Markus Stojaro,
který už se také probral k vědomí. „Jenže to synchro fázeru nám byl čert
dlužen,“ dodal zasmušile. Markus byl hlavní střelec na Nikolaji a synchro
fázeru mu dělalo starosti zcela právem.
Fázer byl hlavní zbraní každé lodi Flotily. Fázerová děla se od děl
laserových liší zásadním způsobem. Zatímco laserové zbraně, jak už název
napovídá, představují zesílení světla s využitím stimulované emise a radiace,
fázery využívají excitovaného proudu částic s posunutou fází. Posun fáze byl
vždy volen v závislosti na vzdálenosti cíle tak, aby v patřičné vzdálenosti
došlo ke složení fází a tím k přeshraničnímu růstu intenzity excitovaného
proudu částic, tedy zjednodušeně řečeno k explozi. Zatímco lasery jsou
schopny účinně zasáhnout cokoliv v dráze svého letu, fázery jsou účinné jen
ve své fázové vzdálenosti, tedy ve vzdálenosti, ve které se fáze částicových
proudů složí. Je zřejmé, že fázery jsou konstrukčně podstatně složitější než
lasery, a právě synchro je základní součástí fázeru. Synchronizační jednotka
se stará o vypočtení a nastavení správného posunu fází. Bez synchra není
možné s fázerem účinně střílet a porucha na synchru byla ještě nepříjemnější
než porucha na traceru, zaměřovacím laserovém paprsku, který pomáhá
synchru odhadovat vzdálenost cíle. Nespornou výhodou fázerů je řádově
vyšší účinnost ve srovnání s obdobně výkonnými laserovými děly – tu zase
vyvažuje mnohem menší rozměr laserových děl.
Varga otočil hlavu, stále ještě ztěžka, na pravou stranu, aby se podíval,
jak se daří Malachenskému. Navigátorovi Vjačemu Malachenskému se
mihotala víčka, což bylo dobré znamení, že ho koňská dávka Protrazinu
probere k životu. Varga se otřásl – jestli se něčeho piloti Flotily báli, tak
hyperprostorová mutace patřila na vrchol seznamu.
Hyperprostorové cestování mělo své zádrhele a hyperprostorová mutace
patřila mezi ty největší. Hyperprostorové cestování dobře fungovalo v
momentě, kdy se loď měla vynořit ve volném prostoru. Pokud se vynořovala
v blízkosti jakýchkoliv gravitačně aktivních těles, přicházely problémy –
mutace. Zjednodušeně řečeno s rostoucím objemem blízkých těles také rostla
pravděpodobnost poškození lodi a všeho, co na ní bylo. Takové mutace se
projevovaly bohužel ze všeho nejdříve na software, jemné technice a na lidech.
Zcela běžná při tak riskantních přesunech byla různá poškození lodi a
softwarového vybavení. A to byl také důvod, proč se bojové lodi Flotily neobešly bez několika desítek lidí na palubě – někdo se musel starat o běžné
záplatování neustále chybujícího a problematického software...
Pokud šlo o programové vybavení, nebyla nakonec situace až tak tragická,
to se většinou dalo opravit, horší bylo, když do-šlo na projevy mutací u lidí.
Ty totiž měly většinou fatální následky a žít s mutací bylo takové utrpení, že
Flotila v tomto případě zcela tolerovala vraždy z milosti. Pilot, který měl na
kloubu levého malíčku velkou černou skvrnu, vyžadoval, aby byl v případě
mutace svými kolegy zabit, protože zmutovaný to sám už nedokázal. Většina
pilotů si tuto značku na malíček přidala nejpozději v době, kdy se setkala s
první mutací. Vraždy z milosti patřily mezi nejstřeženější tajemství Flotily, a
když na ně jednou jedna z četných vyšetřovacích komisí OSN přišla, nechala
si je po shlédnutí záznamu, jak mutace vypadají a probíhají, pro sebe.
Boris Varga se otřásl. Nikdy nemusel vytáhnout zbraň a zastřelit
zmutovaného kamaráda a toužil toho být nadosmrti ušetřen. Pokud možno
včetně toho, že se mutace vyhne jemu samotnému. Dost na tom, že při průletu
hyperprostorem ztratili jednu z lodí a jejich peruť tedy měla znatelnou ztrátu
ještě před tím, než dorazila na bojiště.
Malachenskému tekla krev z pusy, nosu i uší, ale pod dohledem medikitu
se probíral. Boris se usmál, když zachytil Malachenského pohled a viděl, jak
se navigátor snaží zaostřit. Inu, nakonec ztratit jednu loď při tak nebezpečných
proskocích, jako jsou ty ve vnitřní soustavě, nakonec nebyla až tak velká
oběť. Varga vzdychl. Kdyby nebyli na zatraceném cvičení a nemuseli se
vracet na základnu k přezbrojení, neztratili by tolik času, nemuseli by dělat tak
dlouhé skoky a neriskovali by tolik. Kdyby – samé kdyby.
„Malachenský bude v oukeji. Plecháči, informuj Flotilu
o našem stavu a plnou parou na shromaždiště, ať nás Wirzig moc
nezprcá.“
„Jasná páka, šéfe,“ dovolil si palubní počítač odlehčit situaci v pilotním
slangu. „Na shromaždišti jsme za čtyři hodiny, pokud nás někde nechytnou
cajti a nedostaneme pokutu za rychlou jízdu.“
„Tak na poliše dávej bacha, nezastavuj na žádným odpočívadle a hoši, jak
to vypadá s tím synchrem?“ vrátil Varga vtípek.
Šéftechnik lodi Potoček, jehož nadávání se již delší dobu ozývalo celou
lodí, nevypadal nijak nadšeně. „Blbý. Stahujeme zálohy, ale zmutovalo nám to
hodně, musíme udělat řadu úprav, aby se to zase rozjelo. Pár hodin to sebere
na tuty. Hele, Borisi, kdyby to bylo moc kách, budou nám muset píchnout
technici z ostatních lodí, ale zatím se budeme snažit.“
„Snažte se tam. Fakt bych se dost nerad dostal do největšího svrabu, co
nás mohl letos potkat, bez fázeru,“ odtušil Varga.
„Je mi to jasný, zázraky ihned, však to znáš,“ křičel Potoček, už znovu
ponořený do ladících výpisů, a podle toho, že přešel prakticky plynule do
konverzace s dalšími techniky, bylo Vargovi jasné, že na doplňující dotazy
není nálada.
Mezi tím i ostatní lodi potvrdily, že jejich stav je po přesunu stabilizován.
Celá peruť začala mírně zatáčet, aby se dostala do správného kurzu, a pak
prudce akcelerovala.
Palubní počítač oznámil spojení s Flotilou na shromaždišti a na
navigačním monitoru upřesnil čas pro dosažení shromaždiště na čtyři hodiny
dvacet minut.
Posádce Nikolaje zbývalo necelých šest hodin života a jen
o pár minut déle bude trvat, než se i celá třetí peruť šestého taktického
svazu stane minulostí…
FLOTILA V ZÓNĚ STŘETU
Jednací místnost na vlajkové lodi Sora byla nacpaná k prasknutí, a to se
řada dalších lidí rokování účastnila pomocí telekonference. Sora již více než
den kotvila na okraji shromaždiště, kde se podle plánů admirality měla
odehrát bitva. Stále ještě ze všech směrů přilétaly další a další lodi vysílané i
z těch nejodlehlejších koutů Sluneční soustavy a ze všech základen, ačkoliv v
posledních hodinách příliv posil značně řídnul. Teď už přilétávali jen poslední
opozdilci, většinou lodi, které byly na průzkumné misi a musely se nahonem
vrátit na mateřskou základnu k přezbrojení nebo narychlo upravené transportní
a obchodní lodi, do nichž bylo možné nouzově vestavět cokoliv, z čeho se
dalo střílet.
Kromě toho, že byla jednačka přeplněná lidmi, nebylo v ní také slyšet
vlastního slova. Všichni přítomní si vyměňovali názory, a protože na poradě
štábu neplatila v případě zasedacího pořádku žádná hierarchie a v křesle
seděl ten, kdo si jej ukořistil, tak jednotliví diskutující seděli ve svých
křeslech a klidně přes celý stůl křičeli na někoho, s kým si povídali, jen aby
nemuseli vstát a riskovat, že někoho z desítek okolostojících napadne jejich
místo zasednout.
Všichni zde čekali na jedno, nebo spíše na jednoho. Až přijde admirál
Wirzig s nejužším štábem Flotily a vyhlásí dispozice určující postavení
jednotlivých důstojníků a svazů na frontě. Dispozice byly veledůležitá věc,
protože nerozhodovaly jen významnou měrou o životě a smrti, ale také o
možnosti se vyznamenat, udělat dal-ší cenné body do kariérního žebříčku a
zadělat si na další frčku.
Náhle se otevřely dveře a do místnosti vstoupil admirál Wirzig ve své
obvyklé pracovní temně modré uniformě. Zůstal stát, ačkoliv jedno křeslo
bylo volné, záměrně pro něj, nikdo neměl odvahu jej zasednout. Spolu s
admirálem se do místnosti prodral generál Zodan, plukovník Sklodzki a
generál Klíma, nejužší štáb Flotily.
Veškerý hovor v jednačce utichl jako mávnutím kouzelného proutku.
Všichni upřeli své zraky na Wirziga.
„Pánové, děkuji, že jste přišli. Rád bych vám oznámil dispozice Flotily
pro následující bitvu,“ zahájil schůzku formálně Wirzig.
„Po poradě štábu a v souladu se strategií, kterou jste měli možnost si
prostudovat a připomínkovat, jsme se rozhodli naše síly rozdělit následovně.“
Na holopanelu se objevila prostorová situace bojiště.
„Vzhledem k šířce fronty a očekávané velikosti čela invazního svazu jsme
se rozhodli Flotilu rozdělit do pouhých dvou sledů, a to bez záloh. Velením
prvního sledu jsem se rozhodl pověřit generála Zodana, druhému sledu bude
velet plukovník Sklodzki.“
Nebyla to neočekávaná informace. Generál Zodan už byl starší člověk a
bylo zřejmé, že ač nerad, bude muset pomýšlet na odchod do důchodu.
Všeobecně ale také bylo známo, že generál Zodan nemá, kam odejít. Neměl
rodinu, Flotile obětoval celý svůj život a jako v mnoha podobných případech
si ani on asi civilní život neuměl představit. Kromě toho patřil mezi nejuznávanější taktiky Flotily a jeho jmenování velitelem prvního sledu se dalo
považovat za akt milosti a úcty, kdy ho Flotila pověřila na sklonku života, aby
za ni vybojoval největší bitvu v dějinách. Závidět mu ovšem nebylo co. V
takových bitvách se velitel prvního sledu málokdy dožil konce, protože jeho
starostí bylo zachytit první nápor útoku, tedy tu největší řež.
Navíc už podle analýz bylo zřejmé, že bojová fronta bude tak široká, že
Flotila bude mít problémy pokrýt ji jen dvěma sledy. Bojovat na dva sledy
bylo krajně nepříjemné, výrazně to eliminovalo výhodu Flotily.
Bojové sledy Flotily byl starý a velmi osvědčený trik založený na tom, že
se do boje zapojila jen část sil a další části jakožto další sledy vyčkávaly. V
okamžiku, kdy byl první sled příliš unavený bitvou, jej během několika minut
nahradil sled další. Flotila se snažila udržovat boj alespoň ve třech sledech,
protože to dávalo dostatek času posádkám se vzpamatovat a provést
nejdůležitější opravy na svých lodích. Anoplurna boj na sledy nepoužívala a
její taktika spočívala ve frontálním útoku všemi prostředky. Proti taktice
frontálního útoku se boj na sledy velmi osvědčil, protože méně vystresované
posádky, které navíc měly možnost dát svoje lodi během těch pár minut
odpočinku trochu do pořádku, měly citelně nižší ztráty, někdy až o dvě
třetiny.
Nejhorší totiž nebyl první nápor, kdy se z velké vzdálenosti začaly lodi
odstřelovat fázery. Tehdy se množstevní přesila ještě neprojevovala natolik,
protože tento nápor byly po nějakou dobu schopny ustát kvalitativně lepší
štíty flotilních lodí. Horší to bylo po něm, kdy se vzdálenosti mezi loďmi
zkrátily a na kratší vzdálenost se kvalita štítů už tolik neprojevila, navíc lodě
byly již poškozené a palubní počítače přetížené nebo poškozené a s
vypadávajícím software. Právě na opravy a úpravy software potřebovali
zbrojíři čas a klid, který jim dávala výměna sledů.
Výměna sledů byla královskou disciplínou Flotily, protože bylo potřeba
za plné palby stáhnout staré lodě z frontyavtom samém okamžiku je nahradit
novými. To vše se dělo za maximální možné rychlosti a lodě se vzájemně
kryly palbou tak, aby při výměně sledů nedošlo ke zbytečným ztrátám, celý
manévr byl ale hodně náročný na sladění pilotů a jejich disciplínu. Jeho
nácvik byl jednou z nejzásadnějších dovedností pilotů a nejprotěžovanější
částí výcviku.
Ani Sklodzkeho jmenování velitelem druhého sledu nebylo překvapující.
Plukovník byl mladší než Zodan, a ačkoliv měli rozdílné názory na taktiku
boje a neváhali to hlasitě dát najevo, Sklodzki patřil také mezi nejlepší taktiky
Flotily a pro svoji opatrnost a uvážlivost byl na velení druhého sledu výborným
kandidátem. Přes všechny jeho maléry bylo nepochybné, že pokud Flotilu
vyseká z problémů s Anoplurnou jako velitel druhého sledu, generálská frčka
mu rozhodně neunikne. I v jeho případě však bylo dost pravděpodobné, že ji
získá in memoriam.
„Každý sled rozdělíme do tří skupin, vybavených všemi taktickými
částmi Flotily. Zde bude zóna Střed, toto je zóna Borza a toto je zóna
Santori,“ pokračoval Wirzig a ukazoval na holopanelu objevující se hranice
zón.
Bylo tradicí bojové zóny označovat podle nejbližších velkých těles tak,
aby šly abecedně, s tím, že první písmena abecedy byla určena pro levé křídlo
a vzdalující se písmena pro další více a více vpravo umístěná; středová zóna se
jednoduše nazvala jako zóna Střed. Systém to byl jednoduchý a dalo se v něm
snadno zorientovat už proto, že Flotila bojové zóny málokdy dělila na více jak
tři a pouze předpokládané ústupové či nástupní lokality měly svá jména.
Původně největší těleso v oblasti představovala planetka nazvaná podle
japonského astronoma jednadvacátého století Mijamota Oshuka. Nicméně
admirál Wirzig rozhořčeně pravil, že nepřipustí, aby se budoucí generace
učily o vítězné bitvě, kterou je možné si splést s hromadnou sexuální scénou,
a planetku Oshuk nechal rozstřílet na kusy.
„Tady vidíte rozestavení jednotlivých svazů,“ upozornil Wirzig, zatímco
na se displeji vykreslovaly pozice dvaceti flotilních svazů. „Jak vidíte,
můžeme zatím postavit do bitvy necelých dva a půl tisíce lodí, pokud
můžeme doufat, tak ještě svaz ze základny Ranzdor, jenže vzhledem k pozici
základny je velmi nepravděpodobné, že by se mu podařilo do bojů významněji zasáhnout. Ranzdor má rozkazy, pokud se mu nepodaří zasáhnout do
bitvy a v případě, že neuspějeme,“ v tomhle momentě se Wirzig ztěžka opřel
o stůl a nadechl se, únava na něm byla jasně patrná, „…pokud neuspějeme,
bude Ranzdor mít za úkol evakuovat vybrané jedince podle připraveného
evakuačního plánu. Víc dělat nemůžeme. Samozřejmě prioritní je jejich
nasazení tady.“
Všichni mlčeli. Velitelem základny Ranzdor byl Wirzigův syn Adrian,
obecně považovaný za příštího admirála Flotily, kdyby jeho otec odešel do
důchodu, nebo což bylo pravděpodobnější padl. A aby toho nebylo dost, ve
svazu Ranzdor byl i mladší Wirzigův syn Sebastian a dcera Joanika. Stávalo se
velmi zřídka, že by Wirzigové posílali všechny své potomky do boje, a byla to
další naléhavá připomínka, jak je situace vážná.
„Máte nějaké dotazy?“ zeptal se Wirzig.
Začala hutná rozprava. Většina přítomných nebo vzdáleně přítomných
chtěla probrat poslední instrukce, protože už si pročítali dispozice na svých
displejích, padly dotazy na vhodnost toho či onoho postavení. Většinu
rozpravy stejně vedl generál Zodan s plukovníkem Sklodzkim, Wirzig toho
příliš nenamluvil.
Hlavní část rozpravy se týkala nejvážnějšího nebezpečí: obklíčení Flotily.
Bitvy ve vesmíru měly totiž oproti těm pozemským jednu novinku. Třetí
rozměr.
Dalo by se namítnout, že třetí rozměr přinesly už letadla do pozemských
válek, ale ve skutečnosti to byla jen jakási druhá vrstva, ne skutečný třetí
rozměr. Letadla, pokud chtěla bombardovat pozemní cíle, musela sestoupit do
nízké letové hladiny, která byla úzce vyměřená. Z větší výšky nebylo
bombardování přesné, ani účinné a i když to propagátoři lase-rem nebo
navigačním signálem naváděných bomb neradi slyšeli, ani tyto hypermoderní
technologie na tom mnoho nezměnily.
Také letecké souboje se odehrávaly podle určitých fyzikálních zákonů,
mezi nimiž dostatek paliva a zemská přitažlivost hrály prim. I zde byl třetí
rozměr velmi omezený.
Vesmírné bitvy ale třetí rozměr poznamenal naplno. Ačkoliv gravitace
velkých těles jistou roli hrála, většinou se s ní vyrovnávaly palubní počítače a
v bitvách museli jak velitelé, tak osádky, myslet nejenom na nepřítele před
nimi či po stranách, ale také nad i pod jejich stroji a jednotkami.
Se třetím rozměrem se Flotila naučila pracovat jako se samozřejmostí – ty
tam byly doby, kdy Leonidas mohl bránit thermophylský průsmyk s dvěma
sty muži. Ve vesmíru bojující nepřítel se nenechával svázat terénními
překážkami a vždy se mohl pokusit obletět, podletět a vpadnout do zad.
Zásadní strategií každého boje bylo, aby se toto nepodařilo nepříteli a
naopak, aby se to podařilo vlastním lodím. Nevýhodou bylo, že v takové
obrovské přesile bylo zabránit obklíčení Flotily naprosto nezbytnou věcí.
Anoplurna mohla valící se vlnou svých lodí obalit Flotilu a likvidovat jí
křížovou palbou, kterou nemohly obklíčené lodi zvládnout. Flotila musela
bojovat tak, aby obklíčení odvrátila. Musela se zvládnout rozvinout do stejné
šířky fronty, jako její protivník, a masivním postřelováním na vybraných
úsecích musela budit takový tlak na útočící čelo nepřítele, aby se lodi
nepřítele nemohly vysunout kolem Flotily a obklíčit ji. Masivní postřelování
bylo záležitostí speciálně vycvičených jednotek taktického nasazení, na jejich
mistrovství a na taktice velení bylo zamezit tomu, že se lodě nepřítele bez
odporu přehrnou přes Flotilu a rozcupují ji svou přesilou ze všech stran.
Obklíčení bylo nebezpečí, kterému bylo třeba všemi cestami zabránit.
Flotila k tomu používala osvědčenou strategii trvalého napětí a akce, kterým
nutila Anoplurnu reagovat a nikoliv razit vlastní strategii. Ku prospěchu
Flotily mluvil především fakt, že anoplurnská strategie vždy spočívala ve frontálním útoku. Lodě se valily jedna za druhou maximální rychlostí, snad jako
by předpokládaly, že nepřítele rozdrtí. Ačkoliv srážka takových dvou skupin
byla v prvních okamžicích nesmírně brutální a frustrující záležitostí, Flotile
nezbývalo, než ji ustát a se zbývajícími silami pokračovat v boji.
Což ovšem neznamenalo, že by se Anoplurna nemohla rozhodnout
obklíčení použít – ať již vědomě nebo nevědomě. Bylo vcelku jedno, zda se
anoplurnské lodě dostaly do zad Flotily cíleně, nebo proto, že se v panice
rozprchly do stran a zformovaly se už mimo své vlastní čelo útoku. A právě
proto se zamezení obklíčení v diskusi věnovala mimořádná pozornost.
Po zhruba hodině živé rozpravy Wirzig všechny dotazy utnul. „Je mi líto,
ale jsem opravdu velmi unavený, a podle rozvědky nám zbývá už jen pár
hodin klidu. Takže teď je to pro změnu na vás – ať Flotila zaujme formaci.
Čím dřív, tím lépe!“
Místnost se vyprázdnila během pár minut a během dalších pár minut se
začaly jednotlivé peruti a svazy Flotily přesouvat ze seřadiště do bojové zóny
a rovnat se do formace.
Teď už nezbývalo, než čekat…
STREISSANDI A JEJÍ EXKLUSIVNÍ ROZHOVOR
Když zazvonil komunikátor, spala zrovna Barbara Streissandi spánkem
vyčerpání, beze snů. Hlava jí ležela na klávesnici počítače, část vlasů měla
namočených do kafe, které se zatím spíše zázrakem nevylilo. Kolem byly
rozházené tuby od Protrazinu, uklidňujících prostředků a líčidel. Streissandi
cestu hyperprostorem snášela velmi špatně, a to i přes to, že pilot jejich
přenosové lodi měl dostatek času na to, aby se na seřadiště dostali tou
nejpohodlnější cestou, čehož také využil.
Málem to tak daleko nedošlo. Právě, když chtěli odletět z Masaryčky, jim
přišli vojáci zrekvírovat loď. Vypukla zuřivá hádka, při níž vojáci byli
neoblomní a Streissandi také. Naštěstí se ukázalo, že na vestavbu alespoň
malého laseru do jejich přenosové lodi by byly zapotřebí týdny, takže loď
nebylo, proč rekvírovat. Vojáci zmizeli ještě rychleji, než přišli, ačkoliv kameraman prohlásil, že jestli byla šance vystrčit z lodi letadla pistoli, byli vojáci
připraveni to kvůli neodolatelnému šarmu Barbary udělat a loď rekvírovat.
Barbara chvíli neodbytné zvonění komunikátoru vůbec nevnímala, pak
sebou trhla a šálek s kávou měl znovu na mále. Zvonění přestalo. Barbara si
promnula oči, pokusila si rukou trochu urovnat vlasy, a podívala se na panel.
Chvíli jí trvalo, než jí došlo, že panel není v klidovém stavu, ale že spojení je
sestavené a z panelu se na ni dává nějaký muž. Šokovalo jí to. Byla by
přísahala, že spojení ještě nepřijala, hned na to ji ale přepadla pochybnost,
protože si nemohla vůbec vzpomenout na to, co dělala před tím, než usnula. A
kdy vůbec usnula. Nakonec, mohla panel nastavit na automatický příjem, co
kdyby volal nějaký voják se zajímavými informacemi.
Pak jí to došlo. Ona je vedoucí válečného zpravodajství největší pozemské
televizní stanice NCN a právě jí volá nějaký voják vojenskou sítí. Probrala se
dokonale, jen žaludek měla jako na vodě a zatoužila se naládovat dalším
kynedrilem, aby zahnala přetrvávající nevolnost.
Muž se na ni díval bez pohnutí, až Barbaru napadlo, zda to není jen
statický obrázek. Do tváře mu neviděla pořádně, rysy volajícího deformovaly
stíny – evidentně volal ze spoře osvětlené místnosti.
„Ano?“ zeptala se Barbara, protože ji nenapadlo nic lepšího, jak začít
hovor s někým, koho vůbec nezná. Navíc jí to přišlo jako omluvitelné řešení
pro případ, kdyby se ukázalo, že na displeji je opravdu jen statický obrázek a
žádný hovor neexistuje – s takovou otázkou by ještě nevypadala jako zfetovaná káča.
„Slečno Streissandi, omlouvám se, že vás budím, ale stejně byste dlouho
nespala a já už nebudu mít čas,“ řekl tichým hlasem a bez představení muž na
displeji. Streissandi se ušklíbla. Jasně, diskrétnost a tajemno především.
„A čemu vděčím za váš čas?“ zeptala se kousavě, protože neměla ráda,
když si donašeč hrál na příliš důležitého.
Muž se usmál. „Vidím, že rozvědka o vás nepřeháněla, když uvedla do
vašeho spisu, že máte pořádně proříznutou pusu. A s tím vděkem za můj čas
si příliš nelámejte hlavu. Něco pro vás mám.“
Copak asi může mít takový prďola, pomyslela si Streissandi, když
postřehla, že muž na obrazovce už není nejmladší. Zaslechl večer v kantýně,
jak odhaduje výsledek bitvy šéfkuchař? A co za takovou informaci asi bude
chtít? Nahlas ale řekla jen neutrální: „A copak?“, protože opatrnost především.
„Dispozice Flotily. Opatřil jsem je pro vás komentářem, vysvětlivkami,
proč se co děje, a odkazy na taktiku Flotily v minulosti.“
Streissandi se podařilo jen silou vůle zamaskovat překvapení. K
dispozicím Flotily nebylo snadné se dostat. Jistě, měl je každý voják Flotily,
jenže distribuční systém neumožňoval, aby je poslal komukoliv
nepovolanému. Na odeslání dispozic mimo Flotilu, to chtělo mít už zatraceně
vysoká oprávnění.
„A proč byste mi dával takovou věc? Z toho můžete mít pořádný malér,“
zeptala se.
„Protože to, co říkáte ve vašich reportážích, jsou většinou pěkné kraviny.
To, že vy vypadáte jako nána, která si nepřečetla nic o vojenské strategii, to by
mi až tak nevadilo. Ale že nás na celé Zemi budou kvůli těm vašim
smyšlenkám považovat za bandu amatérů, to mi vadí hodně.“
„Milý zlatý, já jsem měla na škole vojenskou strategii,“ rozdurdila se
Streissandi. „Moje reportáže jen realisticky hodnotí místy nepochopitelné
kroky velení Flotily!“
„Milá zlatá, měla jste jeden semestr historie vojenské strategie a skončila
jste tím, že jste za tři prolezla z Clausewitze, když se ukázalo, že jste neměla
sílu ho dočíst,“ opáčil volající.
„Vaše rozvědka tedy nemá tendenci něco přehlížet. Doufám, že v případě
Anoplurny odvedla práci ještě lepší než na jedné chudé novinářce,“
smečovala Streissandi.
Muž se znovu usmál a výpad ponechal bez povšimnutí: „Především mi
slibte, že nic z dispozic nebudete předčítat dopředu. Dispozice vám slouží jako
podklad pro komentář toho, co se děje. Aby váš komentář byl zasvěcený,
opíral se o realitu, mohla jste jej doplnit o zajímavé odkazy, data a čísla.
Kdyby vás napadlo ze sebe dělat chytrou a citovat jej dopředu, nechám vaši
loď sestřelit. A to myslím smrtelně vážně. Ostatně, generál Zodan to nedávno
navrhoval, až natolik má vaše novi
nářská investigativní moudra v oblibě!“
„To by vám nejvyšší nedovolil,“ namítla Barbara.
„S dovolením to nemá nic společného a před jeho tváří se budu
zodpovídat až za pár okamžiků,“ zjevně nepochopil její narážku volající.
„Můžeme se na tom takhle dohodnout?“
„Samozřejmě. Předpokládám, že dispozice nejdou ani zkopírovat, ani
poslat radiogramem,“ odtušila Streissandi.
Muž jen přikývl.
„Proč mi je dáváte, co za to budete chtít? A proč to všechno děláte?“
„Flotila je už více jak století záchytným bodem lidstva ve vesmíru. A
dnešní den je toho důkazem. Desetiletí politici protestují proti výdajům, které
Flotila spolyká a které bere z patentových práv, z cestování vesmírem nebo
těžby surovin. A tohle je ta chvíle, pro kterou Flotila vznikla. Aby chránila
lidstvo. Aby stála mezi invazí z vesmíru, invazí nepřátelských civilizací, o
jejichž úmyslech nemůže být pochyb. A v takové chvíli já nedovolím, abyste
neuvěřitelné nasazení celé Flotily, jako i osobní, lidské hrdinství jednotlivců
sepsula hloupým komentářem. Budoucnost Flotily je svázaná s budoucností
lidstva. Nebude Flotila, nebude lidstvo – a opačně. A je třeba, aby si to i ti
pleticháři a političtí dobrodruzi na Zemi uvědomili. Tak proto,“ rozohnil se
muž.
„No, s takovým postojem si musíte s Wirzigem jen přizvukovat, co?“
provokovala Barbara, aby z muže ještě něco dostala. Muž na druhé straně
linky vypadal pořádně překvapeně a Barbara si se zděšením uvědomila, že
vůbec netuší, proč.
„A co tím myslíte?“ zeptal se.
„Nic důležitého, nechme to. Co tedy budete chtít ode mne?“
Muž na druhé straně se pousmál. „Je vidět, že novináři neúplatným
pohnutkám nevěří. Budiž po vašem. Jednu službu pro mne uděláte. Co
kdybyste vytáhla mého mladšího syna na večeři? Potřeboval by se seznámit s
nějakou inteligentní ženskou, která by si s ním uměla poradit.“
„Váš syn není ve Flotile?“
„Je. Ale jeho svaz je na druhé straně Sluneční soustavy. Nepočítám, že by
to sem stihl. Dám vám na něj kontakt a uvidíte,“ řekl muž a natáhnul ruku k
panelu, aby poslal Barbaře kontakt.
Kontakt pípnul na Barbařině panelu a na straně obrazovky se objevila
ikonka. Barbara se na ni zamyšleně podívala. „Nejste velký optimista, co se
vítězství Flotily týká.“
„Jsem realista. Doufám, věřím, ve vítězství Flotily. Ale také vím, že
sestřelit vlajkový křižník bude prioritou nepřátelského útoku. Ostatně i proto
jsou dispozice velmi jednoznačné a připravené na všechny předvídatelné
možnosti vývoje. Pokud se bitva bude vyvíjet podle dispozic, máme šanci na
vítězství.“
„A pokud ne?“
Muž zvážněl. „Pořád si neuvědomujete vážnost situace. Pokud tuhle
bitvu prohrajeme, nelze pro lidstvo nic udělat. Pozemská obrana nemůže čelit
útoku z vesmíru bez Flotily. Vzdušné stíhačky, námořní lodě ani pěchota
nejsou k ničemu proti útočníkům, kteří budou z oběžné dráhy fázerovými
děly a vykladači s jadernými pumami likvidovat jednu posádku a město za
druhým. Bude to konec Země. Nebude to ani zotročení, ani poroba, nebude to
nic, co by poskytovalo nějakou naději. Bude to smrt.“
Náhle se z panelu ozvalo zaklepání a muž se otočil od displeje. Barbara si
vzrušeně poposedla, protože doufala, že vyslechne něco z rozhovoru a dozví
se informace, které ji zaujmou. A neměla být zklamána.
„Omlouvám se, že vás ruším. Ale máme vizuální kontakt,“ řekl někdo,
koho kamera komunikačního panelu nezabírala.
„Rozumím. Hned jsem na můstku. Ať je Flotila připravena.“
„Rozkaz, admirále,“ zazněla řízná odpověď a pak se jen ozvalo klapnutí
uzávěru dveří kabiny.
Barbara Streissandi jen málokdy ztrácela schopnost mluvit. Naposledy u
zkoušky ze středoevropské historie, kdy se člověku čekajícímu s ní na chodbě
svěřila, že se předmět nikdy neučila, na přednáškách nikdy nebyla a toho
prďolu, co to přednáší, zvládne hravě. Aby o pár minut později zjistila, že tím
prďolou je ten mladík, se kterým klábosila na chodbě.
Tentokráte ztratila řeč dokonale, protože v tom okamžiku se muž otočil k
displeji tak, že mu Barbara viděla do tváře. O jeho totožnosti nebylo pochyb.
„Je mi líto, Barbaro, ale náš příjemný rozhovor budeme mu-set ukončit, a
nevím jistě, kdy v něm budeme moci pokračovat. V každém případě se
nemusím omlouvat, že jsem vás probudil, protože už byste beztak musela
vstávat. Válka začíná. A nezapomeňte na naši dohodu. Hezký den.“
Obraz se rozplynul a Barbara si uvědomila, že málem stihla vykoktat „Ať
vás provází síla!“ Jsi husa, husa pitomá, nadávala si Barbara v duchu, jak jsi
mohla nepoznat admirála Flotily. To bude průser. Ježíš, to bude ostuda.
Pak se Barbara dotkla komunikačního panelu a vyvolala si rozhovor z
paměti. Trochu zatřásla hlavou, jako by se zhrozila nad nápadem, který jí
hlavou proběhl, pak ale nechala komunikátorem vzbudit kameramana a
radiogramovou sítí přes lodní směrovou anténu poslala upoutávku na headline
NCN. Spustila si videostřižnu a přetáhla do ní svůj rozhovor…
Za dvě minuty upoutávka dorazila do zpravodajství a všechny
zpravodajské kanály patřící NCN ji zařadily do svého vysílání. Všechny
programy NCN oznamovaly na spodní části obrazovky: „Flotila se dostala do
kontaktu s nepřítelem. Za 10 minut přineseme poselství admirála Wirziga.“
Za deset minut se na obrazovkách zpravodajství, které už přebíraly
prakticky všechny televizní stanice světa, objevila unavená, ale odhodlaná
tvář admirála Wirziga, pronášejícího svůj vzkaz lidstvu: „Flotila je už více jak
století záchytným bodem lidstva ve vesmíru…“
Magnusson, šéf zpravodajství NCN, řval nadšením.
A z vnitřního Kuiperova pásu se k oblasti Barza, k oblasti, kterou Flotila
nazvala zónou střetu, pomalu blížila ohromná skupina anoplurnských lodí.
Na velitelském můstku se admirál Wirzig podíval na obrovský panel před
sebou a konstatoval: „Máme nejvíce dvacet mi-nut do střetu…“
POSLEDNÍ ZPRÁVA FLOTILY
Signál vidového kontaktu se prohnal Flotilou rychlostí světla. Během
vteřiny měly všechny lodi Flotily na hlavním navigačním panelu situační plán
přenášený z radiových lodí Křižík a Kamojed, jejich citlivá aparatura zabírala
největší část invazního svazu. Pilotům už nebylo co říkat, většina z nich byla
ráda, že nervy drásající čekání končí a že se bude něco dít, lhostejno co.
„Pánové, konec chrápání, sjedeme si znovu připravenost na všech okruzích,“
zahalekal nadporučík Stěpanask do komunikátoru na volacím okruhu svého
křídla. S uspokojením konstatoval, že jen okamžik poté, co vydal rozkaz,
přišel pokyn od velitele jeho svazu, aby všechny lodě překontrolovaly svoji
připravenost. Stěpanask znal generála Zodana, a ačkoliv ho nijak netěšilo, že
byl přidělen do prvního sledu zóny Střed, byl rád, že když už si jeho křídlo tu
pochybnou čest vysloužilo, bude to alespoň pod Zodanem.
Ozvala se kakofonie zvuků a hlášení, než si Stěpanask přepnul
komunikátor na vnitřní okruh bitevníku Lipany a zaposlouchal se jen do
hlášení techniků, pilotů a střelců, kteří projížděli rutinní kontrolu systémů
jeho lodi před útokem: „Fázery. Primární okruhy, dobrý. Sekundární, dobrý,
Chlazení, maximum. Kondenzory, maximum. Synchro, dobrý, dvaadvacet a
půl… Střelecké dispozice aktualizovány.“
Kontrola okruhů byla nudná rutina. Každý člověk na lodi měl svůj
seznam úkonů, které musel při kontrole vykonat či zkontrolovat. Hlavním
úkolem kontroly nebylo ani tak odchytat na poslední chvíli nějaké závady,
jako spíše zabavit posádku, zbavit ji stresujícího vyčkávání a ujistit ji o tom, že
všechno funguje zcela dokonale a na loď i zbytek posádky je naprosté
spolehnutí. To byl důvod, proč kontrola probíhala před bitvou prakticky v každé volné chvíli. Nebylo moudré nechat posádku přemýšlet nad tím, co přijde,
protože zpravidla nepřicházelo nic dobrého.
Kontrola také posádky dokonale probudila, protože poslední hodiny před
bitvou většina vojáků Flotily trávila tak, že se snažila co nejvíce vyspat. K
tomu jim medikity velmi pečlivě dávkovaly uspávací prostředky, aby se
vojáci co nejlépe vyspali a zároveň nebyli po probuzení malátní. Však také
Flotila patřila mezi velké akcionáře farmakogiganta Zentiva a různé utišující,
uspávací, povzbuzující a uklidňující prostředky patřily mezi jedny z hlavních
oblastí jejího zájmu.
Většina vojáků Flotily se také před bitvou dopovala nějakými
povzbuzujícími prostředky – Flotila jich nabízela široké množství, byť pod
bedlivým lékařským dohledem.
Generál Zodan na můstku vlajkové lodi prvního sledu, křižníku Svoboda,
spokojeně sledoval, jak jednotlivé dosud žluté tečky zelenají, jak jedna loď za
druhou potvrzovala, že prošla kontrolou a je připravena k boji.
Příprava lodí k boji zahrnovala nejenom kontrolu zbraňových systémů a
jejich odjištění, ale i kontrolu pohonných systémů, zejména odstavení
hyperprostorového pohonu a uvedení reaktorů pro běžný přesun na plný
výkon. Reaktory napájely to nejdůležitější – fázerová a laserová děla.
Důležitou součástí přípravy byla i aktualizace všech dispozic. Ačkoliv bylo
málo obvyklé, že by se měnily na poslední chvíli okamžité polohové dispozice
lodi a loď se musela přesouvat, zpřesňovaly se palebné dispozice, které
vymezovaly palebné sektory každé lodi. Ty totiž závisely na momentálním
uskupení nepřítele, a hlavní střelmistr, podplukovník Batěk, neměl rád, když
si jednotlivé lodi pálily jen tak zbůhdarma, kam se jim zachtělo.
Praporčík Jiří Tvardov zaktualizoval své palebné dispozice. Byl zadní
dvojkou, zadní druhou dělostřeleckou věží Stěpanaskova křižníku Lipany.
Pomalu odblokoval magnetický polštář své dělostřelecké věže. Polštář
odebíral dost energie a Tvardov byl pověrčivý, polštář aktivoval vždy až
těsně před střetem, aby koncentrory mohly „dostat tu nejlepší šťávu“, jak s
oblibou říkával. Co na tom, že to byl technicky nesmysl – byla to tradice a
většina střelců se snažila se své vlastní tradice držet, když už se jim
osvědčila. Dělo bylo osazeno na plošině, která plula po magnetickém polštáři
obepínajícím věž. Díky tomu a díky mohutným servomotorům stačil jemný
pohyb rukojeti a celá spřažená dvojhlaveň fázeru a laseru se natočila i se
střelcem, kam ji střelec směřoval. Na průhledovém displeji se Tvardovovi
vykresloval přibližující se invazní svaz, zatím tak, jak jej snímaly detektory
lodí prostorového průzkumu, později, až se dostane svaz do dosahu palubních
přístrojů, nahradí obraz zprávy z vlastních detektorů a spektrometrů. Ty bude
palubní počítač doplňovat o zprávy z ostatních lodí, na displej se pak
Tvardovovi dostanou i záběry z úhlů, které by pro něj jinak byly slepé. Tohle
byla technicko-taktická specialita Flotily představující často rozdíl mezi
životem a smrtí.
Tvardov si chvíli hrál s nastavením displeje, než si byl jistý, že dostává
všechna data tak, jak to má rád a jak je potřebuje. Pak si s rozvahou odepnul
helmu a sundal si ji. Jistě, byl tu předpis, že dělostřelec musí mít skafandr a
helmu, jenže Tvardov helmu nesnášel. Dost se potil na čele a automatické
otírání potu v jeho helmě mu naprosto nevyhovovalo, navíc v takové
skrumáži, jaká za chvíli vypukne, bylo nepravděpodobné, že by někdo
kontroloval, jestli Tvardovova helma je tam, kde podle předpisu má být.
Nehledě na to, že jestli loď dostane zásah a dojde k dekompresi, chtěl být
mrtvý dříve, než se uškvaří zaživa.
S výrazem blaha si otřel čelo ručníkem rozloženým kolem krku a koutkem
oka překontroloval, jestli má po ruce náhradní ručníky. Komínek pěti froté
ručníků byl po levici, jak byl zvyklý – vždycky bylo dobré mít nějakou
rezervu a neotírat se smrdícím hadrem. Pak se rty dotkl medailonku s
podobenkou své dcery a ženy, jenž mu visel na krku. Rozhlédl se, trochu
podezřívavě, jako by jej někdo mohl sledovat, natáhl ruku, odklopil kryt
nouzového osvětlení a s rozvahou povolil LED žárovku v objímce. Pak sundal
kryt i u druhého světla, ale nevyšrouboval jej. I to bylo proti předpisům, jenže
to byla další Tvardovova tradice a zvyk – chtěl mít co nejvíce energie pro
svého miláčka, na němž bude za pár okamžiků záviset všechno
– a taková žárovka si taky něco vezme, nikdy nevíte, kdy se těch pár
wattů bude hodit.
Podíval se na průhledový displej, vzal do ruky knipl ovládající věž a
odklopil pojistku. „Bože, zachovej moji ženu a dceru,“ pomyslel si, „a když
bude jen trochu možno, tak i mě a Flotilu.“
Co se praporčíka Jiřího Tvardova týkalo, peklo mohlo začít, a dokud z
reaktoru poteče do koncentrorů dost energie na to, aby jeho dělo mohlo střílet,
nebylo čeho se bát.
V tomto okamžiku mu zbývalo přesně 48 minut života.
Admirál Wirzig na palubě vlajkové lodi Sora sledoval na svém
holopanelu, jak se anoplurnský svaz přibližuje pomalu k modré hranici. Modrá
hranice na displeji ukazovala dostřel děl Flotily, červená předpokládaný
dostřel anoplurnských lodí. „Jak tahle bitva dopadne, bude z velké části také
záviset na tom, jak moc jsou ty hranice přesné,“ pomyslel si Wirzig, ale nahlas
řekl do komunikátoru jen: „Zrušte radiogram.“ Nadpraporčík Arnošt Půlpán
na radiové lodi Křižík čekal už jen na tenhle pokyn, aby Flotila zrušila
hyperprostorové radiogramové spojení s Marsem. Od téhle chvíle nebude mít
Země žádné přímé zprávy, protože radiogramové spojení se nedalo v průběhu
boje udržovat a navíc rušilo navigační spektrometry jednotlivých lodí. Lodi se
mezi sebou budou dorozumívat už jen armádní ad-hoc sítí založenou na bázi
peer-to-peer, spojení se Zemí se obnoví, až bude po boji. Případně budou
mnoho minut putovat zprávy z televizní přenosové lodi...
Půlpán se otočil k terminálu radiogramu a napsal příkaz pro ukončení
spojení. Začalo minutové odpočítávání, protože zrušení spojení musel potvrdit
kvůli synchronizačnímu kódu také retranslační bod a radiogramová stanice na
Masarykově vojenské základně.
Na displeji radiogramu vyběhlo několik písmen přenášených servisním
kanálem: „Jseš tam ještě, Půlpy?“
„Jo,“ odpověděl Půlpán stručně.
„Půlpy, dlužíš mi pětilitr, tak na to merkuj, ať se mi vrátí.“
„Stawrosi, di do prdele,“ odpověděl Arnošt Půlpán největšímu flotilnímu
lichváři a mimo jiné spojaři Flotily užívajícímu si klidu Masarykovy základny.
„Jo, jsme tam spolu : ) Tak zlomte vaz!“ přišla mu po terminálu rozesmátá
odpověď.
„Duše poroučíme Zemi a životy Flotile,“ odpověděl Půlpán, protože ho
nenapadlo nic duchaplnějšího, než se rozloučit heslem Flotily.
Pak se radiogramová linka přerušila a Země se propadla do nevědomosti.
Nadpraporčík Arnošt Půlpán měl před sebou posledních 33 minut
života...
BITVA ZAČALA
Admirál Wirzig sledoval linie vyznačující na holopanelu přibližující se
anoplurnský svaz. Zbývalo jen pár minut do chvíle, kdy anoplurnské lodi
překročí linii dostřelu palubních zbraní lodí Flotily. V tomto okamžiku už
Wirzig neočekával žádná velká překvapení, protože anoplurnský postup
probíhal přesně tak, jak bylo obvyklé. Anoplurna nevyslala žádný kontaktní
roj, který by se pokusil Flotilu vyprovokovat, ani postupující svaz nezpomalil,
aby se pokusil manévrovat nebo sondovat situaci, naopak nabíral na rychlosti.
Masivní frontální útok s nasazením všech zdrojů byl tradiční anoplurnskou
taktikou.
Wirzig chvíli na svolávacím kanále poslouchal generála Zodana, jak
peskuje vojáky prvního sledu a znovu a znovu do omrzení jim připomíná, že
nesmí za žádnou cenu vybočit z for-mace. Usmál se, když uslyšel hlas
flotilního kašpara Stěpanaska, jenž zrovna generálu Zodanovi vysvětloval, že
nic neví
o návrhu na své povýšení na šikovatele základny Zagar, na což mu Zodan
vážným hlasem odpovídal, že návrh na jeho povýšení do té exkluzivní prdele
se chystá podepsat ihned poté, co tady rozflákají držky pár anoplurnským
emzákům.
Wirzig tuhle scénu dobře znal, často ji s vojáky sám před bojem hrál, když
jim přímo velel. Jak generálu Zodanovi, tak tomu šaškovi Stěpanaskovi
muselo být zřejmé, že žádné rukování na Zagar nikoho nečeká, protože
očekávaná ztrátovost prvního sledu vysoce převyšovala jeho současný početní
stav. Přesto se Stěpanask urputně dohadoval a odmlouval, až se většina
poslouchajících vojáků válela smíchy a až Zodan nekompromisně pravil, že
má držet hubu, nebo místo velení křídla bude pucovat latrínu na vlajkové lodi.
Vojáci se dobře bavili a jejich uvolnění bylo to, o co tu šlo.
Admirál se otočil na svého pobočníka a pokynul mu rukou. Major Vrána
přikývnul a natáhnul ruku po komunikátoru: „Vojáci Flotily. Promluví k vám
admirál.“
Hluk na komunikačních kanálech odumřel.
Admirálské proslovy patřily k další z tradic Flotily a navíc v nervózní
atmosféře před bitvou znamenaly další uvolnění ovzduší, stejně jako
nažhavení vojáků na vítězství. Tradice projevů těsně před bitvou značně
upadla ve dvacátém století, když se armády ponořily do mýtu o bleskové válce,
v níž není na zdržování a proslovy místo, Flotila je ale znovu a se slušným
úspěchem zavedla, když se ukázalo, že dobrý proslov před bitvou má kladný
vliv na výsledek bitvy.
Admirál Wirzig se znovu ubezpečil na holopanelu, kolik času mu zbývá.
„Vojáci Flotily! Jmenuji se Martin Wirzig a každý z vás mne zná, protože
jsem už více jak dvacet let admirálem Flotily. Víte, kdo jsem já, a já vím, kdo
jste vy. Budu mluvit jen krátce, protože tu máme nějakou práci, která nepočká.
Jsme tu proto, že jsme obránci Země. Jsme tu proto, že jsme ti nejlepší,
jsme tu proto, že jsme tak přísahali. Jsme tu proto, abychom své přísaze
dostáli.
Vojáci Flotily, dneska té práce bude zatraceně hodně, jenže to je přesně
ten důvod, proč jsme tu my a ne nějací mariňáci.
Podívejte se před sebe. Ano, je jich hodně a za chvilku se na nás sesypou
jako kobylky.
Držte se ve formaci, poslouchejte svého velitele, a až dám pokyn k
přehradné palbě, střílejte před sebe na všechno, co se hýbá, protože to je
přesně to, co nás vyseká ze všech problémů.
Pokud se toho budeme držet, bude všechno v pořádku.
Vojáci Flotily, spoléhám na vás a jsem tu s vámi. Mějte na paměti, že jsou
jen oni a Země, náš domov, naše ženy, děti a přátelé, všechno, co milujeme.
A mezi tím stojíme my, vojáci Flotily. Dokud jediný z nás bude dýchat,
budeme bojovat. Přes nás neprojdou.“
„Neprojdou! Neprojdou!“
K Wirzigovu zvolání se přidávaly další a další hlasy, až celá Flotila téměř
v tranzu křičela: „Neprojdou, neprojdou!“
Wirzig se znovu podíval na holopanel, na němž se čára vyznačující
invazní svaz přiblížila na dotyk od linie vyznačující aktuální palebný dosah
lodí Flotily. Už jen pár vteřin. Pár okamžiků, a obě linie se protnou.
„Flotilo, na můj rozkaz přehradnou palbou…“ nadechl se Wirzig, a bez
dechu sledoval, jak se na holopanelu obě linie protnuly.
Přivřel oči a podle svého zvyku odpočítal čtyři tepy svého srdce – pro
štěstí a také proto, aby palba nezačala zbytečně brzy. A pak tu větu dořekl:
„…pal!!!“
V ten okamžik se černá klenba všehomíra rozzářila do běla…
STŘET
Generál Zodan sledoval na svém obrovském holopanelu, jak si přehradná
palba Flotily vybírá na útočícím čelu anoplurnského invazního svazu krvavou
daň. O téměř čtvrtinu větší dosah palubních zbraní Flotily umožnil zatím
beztrestné masakrování útočníků, protože ten neměl, jak na palbu efektivně
odpovědět.
Někde v koutku své válečnické duše Zodan doufal, že útočník zpanikaří,
že se čelo útočící formace rozlomí, lodě se rozletí do všech stran, jak velitelé
nepřátelské formace podlehnou panice, jak je pohled na masakr ve vlastních
řadách zbaví chladného a racionálního uvažování, jak jim trosky vlastních lodí
zatemní myslasníi jednoduchou a hrubou matematickou kalkulaci, z níž jasně
vyplývalo, že přes všechny obrovské ztráty, které Anoplurna nemohla zatím
opětovat, bude i v nejpesimističtější variantě útočník v trojnásobné převaze v
okamžiku, kdy se Flotila dostane do dosahu jeho děl. A pak bude Flotila
smetena z oblohy.
Jenže útočník nezpanikařil a všechny jeho lodě se držely v sice velmi
roztažené a volné, stále ale ve formaci. To bylo důležité, protože jakékoliv
manévrování nemělo smysl. Anoplurnské lodě musely překonat vzdálenost
rozdílu dosahu vlastních a Flotilních palubních zbraní v co nejkratším čase;
jednoduše a prostě proto, že dokud nedostaly Flotilu do dosahu svých zbraní,
nemohly ji likvidovat svojí početní převahou a naopak musely sami sebe
útrpně nechávat decimovat.
Flotila si pro tento způsob boje vybrala ten nejlepší terén. Zatímco
anoplurnské lodi brázdily otevřený prostor meziplanetkové mezery, lodě
Flotily se pohybovaly už v planetkovém pásmu, kryty planetkami, asteroidy a
meteority. Zatím planetkové krytí pro Flotilu nebylo tak podstatné, ale až se
obě armády srazí, bude Flotila využívat své lepší manévrovací a detekční
schopnosti, zatímco anoplurnské lodi budou kličkovat obtížněji a budou více
dezorientované matoucími planetkami.
Červená linie, označující na holopanelu palebný dosah anoplurnského
svazu, se nebezpečně přiblížila zelené linii označující postavení Flotily.
Zodan v duchu znovu blahořečil oběť těch několika vojáků ze servisního
transportéru, kteří své první setkání s Anoplurnou nepřežili. Jen díky jejich
poziční zprávě věděla Flotila přesně, o kolik Anoplurňané dostřel svých
zbraní vylepšili, a bylo to vcelku nemilé překvapení.
„Aktivujte minovou síť,“ přikázal úsečně Zodan do komunikátoru. Někde
na minolovce Anděl dal obsluhující technik pokyn a jedno z překvapení
Flotily se probudilo k životu. Minová síť byla tajemstvím pro většinu vojáků
Flotily a ti se dívali velmi překvapeně, když se na jejich holopanelech začala
rozsvěcet jemná modrá mlha minové sítě.
Minová síť představovala krychle o délce hrany zhruba metr. Ačkoliv na
první pohled šlo o klasické miny, tedy předměty naplněné vysoce účinnou
výbušninou, v tomto případě Semtonexem, už na druhý pohled šlo o vysoce
komplikovaná zařízení. Miny mezi sebou totiž komunikovaly, a to hned na
dvou úrovních. Na první úrovni rádiem, kdy si mezi sebou vyměňovaly
informace o svém okolí, a na druhé úrovni dotekem, kdy po aktivaci sítě z
hrotů každé krychle vytryskly gravinové paprsky, jimiž se jednotlivé miny
propojily, tvoříce oka sítě. Síla gravitace pak jednotlivé miny držela v patřičné
vzdálenosti od sebe. Síť mohla takto zůstat až několik desítek minut aktivní,
dokud nedošla zásoba energie pro vytvoření gravinového paprsku. To byl také
důvod, proč se minová síť aktivovala až na poslední chvíli, tím druhým byla
samozřejmě obava z toho, aby nepřítel nepodnikl nějaké protiopatření a aby
do sítě vletěl.
Minová síť byla nebezpečně inteligentní zbraň. V okamžiku, kdy se do
osidel minové sítě zapletla nějaká loď, miny si mezi sebou předaly informaci
o rozměru oběti a patřičný počet min korespondující s velikostí oběti zkrátil
své gravinové úpony a odpojil se od ostatních min. Miny loď obalily a pak
explodovaly. Vzhledem k tomu, že válečné lodi byly vybavené štíty proti
fázerovým a laserovým dělům a tradiční výbušnina se považovala za málo
účinnou a především při vysokých rychlostech za obtížně k cíli
dopravitelnou, byly lodi vybaveny jen jednoduchou odpudivou zónou proti
střetům s případnými malými tělesy. Tato ochrana odpuzující tělesa od lodi
ale na miny nestačila, protože ty byly na její překonávání vybaveny systémem
pikantně nazvaným Lubrikant. Exploze dostatečného počtu min přilepených
na loď znamenala pro oběť prakticky jistou zkázu, nebo minimálně vyřazení z
boje, což ostatně bylo totéž.
Anoplurňané do minové sítě vletěli, aniž by na sobě dali znát jakoukoliv
pochybnost, dost možná je maličké kostičky ani příliš neděsily. Ani když
začaly bez zjevného důvodu explodovat jedna za druhou válečné lodi v čele
útoku, valící se anoplurnská mašinérie nezaváhala. Dost možná proto, že nevnímaly rozdíl v tom, zda lodi likviduje minová síť nebo nepolevující
přehradná střelba fázerů. Útočník nezměnil ani kurz, ani rychlost. První sled
Flotily měl poslední minuty k dobru.
„Torpéda odpálit,“ zavelel Zodan. Obsluhy všech torpédometů lodí
prvního sledu si pospíšily, aby z každé bitevní lodi vyletěla dvě torpéda
směřující k útočníkovi. Torpéda byla dalším nemilým překvapením Flotily.
Torpéda se ve vesmírných bitvách dosud nepoužívala, protože byla pomalá,
neohrabaná a prudce manévrující loď si s nimi mohla poměrně snadno
poradit. Jenže semknutý útočící svaz si příliš vybírat nemohl. Už tak se
pohyboval plnou rychlostí. Proti němu vyletěla řada teček obsahujících kdo ví
co a většina útočících lodí neměla kam uhnout, aby nevyvolala zmatek a
neohrozila další lodě.
Vějíř tisíců torpéd se blížil k útočníkovi, pak torpéda probila štíty prvních
lodí a roztrhala je na kusy. Teprve nyní pocítil generál Zodan uspokojení,
protože útočník poprvé zpanikařil. Řada lodí v čele útoku se snažila prudkým
manévrováním vyhnout torpédům, jenže tím vletěly do dráhy sousedním
lodím, došlo k řadě kolizí a srážek, zmatek doplňovala neustávající palba
fázerů Flotily, vybuchující torpéda a poslední exploze minové sítě.
„Kurva, palte torpéda, dokud nějaká máte, není na co čekat, zbrojovka už
je zpátky nevykoupí,“ neudržel se Zodan, když viděl, že obsluhy torpéd ihned
nevypálily další salvu. S uspokojením zaznamenal, že se bitevníky nenechaly
dlouho přemlouvat a vypálily další salvu torpéd.
Pak se červená linie protnula s linií zelenou, to se Flotila ocitla v dosahu
anoplurnských fázerů.
A anoplurnské lodě toho okamžitě využily, nervy drásající cinkání
zaměřovacích traserů se rozeznělo po flotilních lodích a hned po něm se
rozsvítila fázerová děla, orající štíty vyhlédnutých lodí. První lodě Flotily se
rozprskly do atomového záblesku, když se fázery prodraly do motorových
komor, jiné lodě se bezmocně a mrtvě otáčely v prostoru, když jim zásah
fázeru na řídící centrum vzal všechen život. Jestli si palba Flotily vybírala,
eufemisticky řečeno, krvavou daň, palba anoplurnských lodí rozpoutala
hotové peklo.
Generál Zodan aktivoval na displeji odpočet. Jeho sled se teď musí udržet
třicet minut, pak dá příkaz k rozřazení a vystřídá je druhý sled plukovníka
Sklodzského. Bude mít zhruba stejnou dobu na odpočinek. Jestli se něco
nezvrtne. Nepodělá. Neposere. A to se v takových bitvách stává…
Nebo jestli bude vůbec koho střídat. Protože po prvních dvou minutách
přímého střetu přišel první sled o devadesát lodí, o téměř deset procent
stavu...
STŘÍDÁNÍ SLEDŮ
Admirál Wirzig sledoval svůj holopanel bez zjevných známek pohnutí.
Bylo to jeho zvykem, nedávat v průběhu boje najevo svoji náladu, protože už
měl vyzkoušeno, že jeho alespoň zdánlivý klid se přenáší i na vojáky kolem
něj.
Uběhlo necelých dvacet minut od okamžiku, kdy se první sled dostal do
dosahu anoplurnských děl, a z dvanácti set lodí prvního sledu Flotily jich
zbývala chabá polovina. Bitva se nevyvíjela vůbec dobře. Anoplurnské fázery
doznaly od posledního setkání s Flotilou značného vylepšení, a ačkoliv jejich
obsluha nebyla stále zdaleka tak ukázněná a pi-loti tak vycvičení, přesto
způsobil anoplurnský útok podstatně větší škody, než s jakými Wirzig
počítal. Copak Zodan nevidí, že takhle oslabený první sled už nebude schopen
útoku efektivně čelit? Wirzig se rozhodl, že počká ještě pár vteřin a pak
zasáhne a přikáže vystřídání sledů, moc rád by se tomu ale vyhnul, protože
jeho osobní zásah do střídání sledů by pro vojáky znamenal vyjádření
nedůvěry Zodanově úsudku, tedy to poslední, co vojáci prvního sledu potřebovali.
Zapípal velitelský komunikační kanál. „Admirále, plukovníku, navrhuji
vystřídat sledy,“ ozval se z něj hlas generála Zodana. „Je mi to líto, neudržíme
se, potřebujeme vystřídat.“ Hlas generála Zodana zněl unaveně a Wirzig se
tomu ani nepodivoval. Sám do bitvy zasahoval zatím velmi málo, to když
analytici z vlajkové lodi Sora updatovali odhady některých parametrů bitvy,
jenže masakr, jaký se před ním odehrával, ohromil i jeho samotného. Uměl si
velmi dobře představit, jak je Zodanovi uprostřed vší té řeže.
Plukovník Sklodzki nečekal na to, až se Wirzig vyjádří, a ihned souhlasil:
„Rozumím, připravte se na vystřídání sledu. Odpočet šedesát a po jedné
dolů.“
Wirzig jen beze slova přikývl, protože na to nebylo co dodat. Na
Wirzigově holovizi se ihned objevila šedesátka po vteřinách odtikávající k
nule a ikonka sdělující, že jde o čas zbývající do rozřazení sledu. První sled
měl právě šedesát vteřin na to, aby se lodě rozřadily o jednu délku. V
případě rozřazování menšího počtu lodí se lodě jednoduše a prostě posunuly
o jednu délku do stran, tedy prodloužily frontové čelo. V případě takhle
masivně roztaženého čela obrany ale nebylo možné zředit obrannou liniiasníi
palbu, takže lodě prvního sledu se rozřazovaly nahoru tak, že každá sudá
vyletěla o určitou délku nahoru, zatímco u sledu druhého vyletěla nahoru
každá lichá, aby do sebe mohly zapadnout jako klíč do zámku. Na zaujmutí
těchto pozic měly oba sledy právě onu minutu, což na první pohled vypadalo
jako trivialita, jenže rozřazení a výměna sledů probíhaly za plného průběhu
boje. Palubní počítače nyní měly pět vteřin na to, aby analyzovaly bitevní
situaci a všem lodím obou sledů vymyslely optimální polohu vzhledem k jejich momentální i předpokládané budoucí bitevní situaci.
Flotila samozřejmě v průběhu let vymyslela řadu ulehčení a
standardizovaných postupů a část manévru probíhala automatizovaně,
výkonné palubní počítače představovaly pro piloty citelné usnadnění, jenže
nejdůležitější části manévru musely stejně probíhat postaru, na manuálním
řízení pilotů, jimž maximálně tak palubní počítače napovídaly a kontrolovaly
správnou vzdálenost. Nejdůležitější byla součinnost střeleckých věží, protože
traverzní manévry znervózňovaly hlavně střelce, kterým najednou začaly
„ujíždět“ nepřátelé ze zaměřovače. Právě pro tyhle příležitosti se používalo
takzvané „spřažení“, kdy palubní počítač automaticky otáčel děla ve
střeleckých věžích tak, jak se posunovala loď. Aby se lodi nevystavovaly k
nepříteli bokem, nejzranitelnější a největší částí, manévrovaly traverzně pomocí motorů uložených v příčných osách. Tak se mohly posunovat prakticky
plnou bojovou rychlostí nejenom vpřed a vzad, ale i do stran. Na rozdíl od
letadel manévrujících v atmosféře je nemusela trápit aerodynamika a
přitažlivost.
Wirzig si pohybem prstu v holopanelu přitáhl do sluchátek spojovací kanál
navigátorů, záměrně si vybral k poslechu všechny navigátory všech lodí.
Nebyla šance, že by rozuměl jednotlivým větám, protože v okamžiku, kdy mu
počítač pustil do komunikátoru hlasy všech navigátorů, kteří se domlouvali s
okolními loděmi a se svými palubními počítači na nových pozicích lodí,
smíchalo se dohromady několik tisícovek hlasů.
Jenže Wirzig byl zkušený velitel – už podle zvuku všech těch hlasů
dohromady poznal, jaká je nálada mezi navigátory. Cítil jejich vzrušení i
únavu, z hlasů vycítil, že první sled je unavený až do morku kostí, zatímco
druhý sled se třese dychtivostí zasáhnout do boje. Baže bylo na co se třást;
lodě prvního sledu podaly fantastický výkon a hlavně v okamžiku, kdy se do
anoplurnských lodí zakously fázery, minová síť, torpéda a čelo anoplurnského
útoku zpanikařilo, se první sled vyznamenal. Mezi Anoplurňany rozpoutal
naprostá jatka a to, že se anoplurnskému útoku podařilo centralizovat a oprostit
se od paniky, bylo největším dílem dáno tím, že první sled zpanikařené čelo
útoku zcela zlikvidoval a troskami těch lodí vyřadil z boje i následující řady.
Pod tlakem prvního sledu se obrovská část anoplurnského útoku doslova
vypařila a teprve masa hluboko ve valícím se invazním svazu pochopila, že
panika rovná se smrt. Anoplurnský útok vyrovnal řady právě včas, aby vlétl
do druhé vlny torpéd a prohloubil svoje ztráty.
Jenže i přes všechny ztráty byla anoplurnská převaha omračující, děsivá a
smrtící.
DRUHÝ SLED
Velitel bitevního křižníku Dukla, major Zoran Savič, řval z plných plic.
Savič byl proslulý kliďas, jenže vlajkový křižník Dukla prvního sledu skupiny
Střed měl hodně problémů. Požár po přímém zásahu se podařilo zlikvidovat a
velitelský můstek křižníku plnily už jen chuchvalce hustého dýmu. Bohužel si
vzduchotechnika lodi s dýmem stále nedovedla poradit, dílem proto, že dýmu
bylo hodně, a dílem také proto, že trosky jednoho z flotilních stíhačů, s nimiž
se křižník Dukla srazil, porouchaly i vzduchotechniku.
Jenže dým nebyl ten největší problém. Největší problém byl, že dvě
dělové věže se pod tíhou trosek otáčely jen tak napůl a střílely ještě hůře. A
to byla jen část toho problému. Dělostřelec na „čtyřce“ byl mrtvý, to když jej
na maděru rozsekal zbytek ocasní plochy dalšího z vyřízených stíhačů – ani
nebylo čas zjišťovat, zda šlo o vlastní stíhač, ačkoliv to bylo velmi
pravděpodobné. Velký problém také bylo, že pro trosky se do čtvrté dělové
věže nemohl dostat Jurga Kludský, původním povoláním sice lékař posádky,
ale momentálně (a velmi narychlo, úsečným dvouslovným příkazem)
povýšený na dělostřelce. Dvojice robotů se snažila do dělové věže prořezat
agregátem, zatímco se skupina programátorů někde hluboko v útrobách lodi
snažila přesvědčit fázerové dělo na šestce, že je vhodná chvíle, aby střílelo,
zejména v momentě, když dělostřelec Vlado Bogdalík stiskne spoušť.
Z osmi dělových věží křižníku byla polovina efektivně nepoužitelná a
druhá polovina nepokrývala prostor, který by pokrývat potřebovala, a to i přes
to, že se čtveřice pilotů snažila s křižníkem provádět nejroztodivnější obraty
tak, aby se živé dělové věže udržely ve výhledu na palebnou zónu.
Major Savič měl ještě několik dalších problémů, jež interně označoval
jako dílčí a které by za normální situace považoval za velmi dobrý důvod na
to, aby křižník začal vysílat mayday a aby nařídil evakuaci. Komorová šachta
u jednoho z příčných agregátů se nebezpečně zahřívala a teplota prudce
stoupala. Bylo otázkou, kdy vysoká teplota roztrhá plášť komory, poruší
krygorové stínění a proud excitované plazmy udělá se zbytkem lodi krátký
proces. Bohužel se technikům nedařilo motor odpojit, a to i přes to, že se
jeden z elektroinženýrů pokusil spustit gilotinu – zařízení, které mělo fyzicky
rozpojit napájecí okruhy. Gilotina také nefungovala. Nápad nacpat pod dráty
trochu semtexu a odpálit nálož vypadal momentálně jako zcela seriózní řešení.
Savič řval z plných plic na navigátora. Rotný Peter Krichta ležel hlavou
opřený o navigační displej, kde odtikával čas určený k rozřazení Flotily a
záměně sledů. Peter ležel a nenechal se křikem rušit, ani mrknutím, ani
zachvěním chřípí nedával najevo, že by jej Savičovo naléhání sebeméně
zajímalo. Po pravdě řečeno, Petera Krichtu nezajímalo už vůbec nic, protože
jeho skafandr a s ním i jeho hrudník a plíce před chvílí prořízla traverza
odmrštěná jedním z nedávných výbuchů. Peter Krichta měl skafandr od krve,
v krvi se topila i jeho pusa a přilba – a byl mrtvý.
Zoran Savič na chvíli zavřel oči. Musel připustit, že situace jeho lodi je v
podstatě skvělá, protože se jí vedlo znatelně lépe, než byl průměr jeho svazu.
Tahle myšlenka se dala i kvantifikovat. Ještě před dvaceti minutami čítal jeho
svaz 160 bojových lodí. V tomto okamžiku se dal svaz označit za větší peruť s
počtem zhruba třiceti strojů, z nichž by servisní technici udělali zhruba
desítku kompletních lodí. Jenže hangáry Flotily byly daleko a Savič už začínal
pochybovat o tom, že je ještě uvidí.
„Budeme traverzovat na 31-123-65,“ křičel Savič do komunikátoru,
protože si nebyl jistý, jestli všem, kdo to potřebují vědět, fungují navigační
displeje. „Kurva, kluci, pokryjete to?“ zeptal se střelců s nadějí v hlase.
„No, bylo by lepší, kdyby nás někdo na tom traverzu jistil věží,“ ozval se
střelmistr Jakubec. „Jenže nikdo nemá volno. Takže budeme muset,“
odpověděl si Jakubec na vlastní nevyřčenou otázku a začal se dohadovat s
dělostřelci o tom, jak budou pokrývat palebný prostor. Savič je poslouchal jen
na půl ucha, protože i když neříkali nic dvakrát povzbudivého, on sám si
musel vzít na svá bedra donavigování lodi do cílové pozice.
Bitevní křižník Dukla nakonec své nové koordináty schroustal a všichni
čtyři piloti se pořádně zapotili, než se vydal sérií poskoků a přískoků do
kýžené pozice. Jako zázrakem nedostala Dukla žádný přímý zásah, jen dva
zásahy neseběhnutého fázeru, které lodní štít ještě zvládl.
Plukovník Sklodzki na palubě Vyšehradu, vlajkového křižníku druhého
sledu, sledoval, jak se lodi prvního sledu unaveně posouvají do určených
pozic. Navigátoři a palubní počítače udělaly sice řadu změn ve schématu
rozřazení tak, aby se poškozené lodi prvního sledu nemusely nikam složitě
přesouvat, jenže někteří přece jen museli přejít na náhradní rozřazovací
pozice. Teď už do svých pozic nalétávaly lodi druhého sledu, všechny ihned
začaly pálit. „Torpéda pal!“ zavelel Sklodzki, když se lodi druhého sledu
dostaly na dostřelovou vzdálenost, a lodi druhého sledu se nenechaly pobízet.
Uvítání torpédy bylo předem domluveným osvěžením obranné linie. Střídání
sledů totiž bylo pro nepřítele vždy velmi deprimující záležitostí. Najednou se
odnikud vynořily další lodě, čerstvé a odpočaté. Tato taktika nezklamala ani
tentokrát. Anoplurnské lodě zastavily svůj útok a snažily se manévrovat spíše
na místě, aby se vyhnuly torpédům, pak je začala znovu kosit palba obou sledů. Plukovník Sklodzki chvíli odolával pokušení ponechat v nasazení oba
sledy, jenže pravomoc toto učinit měl pouze sám Wirzig a ten byl proti
současnému nasazení obou sledů v první vlně, to Sklodzki dobře věděl.
Plukovník Sklodzki přepnul komunikátor na všeobecný kanál, kde ho
mohli slyšet všichni, a čekal. Pak se na displeji objevila dvojka – dvě vteřiny
do konce rozřazení. Z rádia se ozval hlas generála Zodana: „První sled na můj
rozkaz, vyřadit.“ Odpočet na displeji ukazoval nulu v okamžiku, kdy Zodan
rozkaz dořekl – měl dokonalé načasování.
Lodi prvního sledu se způsobně stáhly z frontové linie, i když bylo vidět,
že se některým lodím manévruje jen velmi obtížně. Druhý sled byl sám v
bitvě a Anoplurňané se již probrali z ohromení. Sklodzki zavelel do svého
komunikátoru: „Druhý sled, zaujmout formaci!“ Lodi druhého sledu se posunuly tak, aby zaujaly předepsanou formaci. Anoplurňané proti sobě měli zcela
netknuté síly.
Admirál Wirzig studoval s pobočníkem taktickou situaci a bojeschopnost
prvního sledu. „Vypadá to, že nám zůstalo stěží dvě stě lodí prvního sledu,
pane,“ potichu konstatoval pobočník. „Je tak, Pavle,“ souhlasil Wirzig. „A to
nás ještě pár překvapení asi čeká. V tuhle chvíli nejsme schopni odhadnout,
kolik bojeschopných lodí mají,“ kývnul Wirzig hlavou směrem k nepříteli.
Opravdu, v bitevní vřavě se dalo jen velmi obtížně rozlišit, které lodi byly
bojeschopnou rezervou a které představovaly letu neschopné vraky, bylo to
možné jen více čí méně přesně a kvalifikovaně odhadovat, přitom to mohlo
rozhodnout a zvrátit bitvu.
„Všechny prvosledové svazy i skupiny navíc mají nové velitele. Chcete
revidovat jmenování, pane?“ zeptal se pobočník Pavel Vrána. Wirzig zavrtěl
hlavou. Jmenování velitelů v bitevní vřavě prováděl počítač podle nástupních
plánů, jenže při tak obrovské úmrtnosti beztoho nebylo z jakého kádru vybírat
a bylo pravděpodobné, že se do vysokých pozic dostanou i poddůstojníci. „To
nemá smysl. Potvrďte povýšení, zbytek budeme řešit až pak…“
„Jistě, pane,“ přikývnul pobočník.
Wirzig se zamyslel. „I Savič?“ zeptal se na jednoho ze svých oblíbených
důstojníků, v něž choval velkou důvěru. Palubní počítač to pochopil jako
dotaz na sebe a okamžitě vypsal úmrtní data. Major Zodan Savič s křižníkem
Dukla padl v poslední chvíli při střídání sledů, když jeho loď explodovala po
nepřímém zásahu, spíše kvůli dlouhodobým poškozením.
„A kdo je teď velitel skupiny Střed?“ zeptal se Wirzig. Počítač vypsal
požadovaná data a Wirzig si je zběžně pročítal. „Stěpanask, ten kašpar,“ řekl,
pokýval hlavou a otočil se na pobočníka.
ZVRAT
Plukovník Sklodzki si snažil vytřít kapesníkem pot z očí, sůl ho štípala.
Po obličeji si rozmazával krev stékající mu z natrženého obočí, to když ho
rázová vlna shodila na komunikační pult. Nedbal na to, že si krví zmáčel i
límeček u košile, ačkoliv jinak úzkostlivě a za všech okolností dbal na to, aby
jeho oděv byl bez poskvrnky. Jednoduše nebyla volná chvíle na to, aby odešel
do své kajuty a převlékl si košili a nakonec i promočenou uniformu, zpocenou
a zasmrádající v lehkém skafandru. Skafandr byl Pavlu Skodzkému beztak k
ničemu, protože se mu někam zakutálela helma a nebyl čas ji hledat. Stejně
tak nebyl čas myslet na to, co se stane při dekompresi, navíc Pavel Sklodzki u
Flotily odsloužil řadu let jako bojový pilot a jako většina pilotů se hrozil
pomyšlení pomalé smrti v mrtvé lodi. Raději volil rychlé rozervání těla při
prudké dekompresi a svoje přesvědčení si s sebou vynesl při kariérním
postupu až na palubu Vyšehradu a na místo velitele Druhého sledu.
Ta půlvteřina, kterou si plukovník vzal spolu s kapesníkem k dobru, mu
stačila na to, aby se rozhodl, jak upraví poziční dispozice Druhého sledu.
Prstem označil na komunikačním displeji skupinu lodí a propojil se do
jejich komunikačního kanálu, aby jim přikázal: „Třiatřicátý taktický,
okamžitě se přesuňte do pozice Cílovník Osm a vyrovnejte frontu.“
Velitel 33. taktického svazu Radovan Madaj zahlásil stručné „Provedu“ a
všech třiašedesát lodí, slabá polovina původního počtu, začalo vyplňovat
oslabené čelo frontové obrany Flotily. Taktický svaz byl umístěný na levém
křídle, šlo o vyhlášený veteránský svaz, který v dobách míru dělal podporu
důlním městečkům na jupiterských měsících, práci, která dokonale prověřila
reflexy, naučila přesnému odhadu a šetrnosti. Sklodzki používal třiatřicátý
jako operační doplňovací jednotku. Třiatřicátý byl mezi vojáky přezdívaný
Cassini po jedné ze sond, kterou kdysi Země zkoumala Jupiter a kterou vojáci
třiatřicátého někde u Jupitera našli a měli ji na své základně. Třiatřicátá měla
tuhý kořínek a v prořídlých flotilních jednotkách její bitevníky přebíraly
pozice mrtvých velitelů jednotlivých svazů, pokud to bylo potřeba. Bylo to i
zásluhou jejich operativnosti a schopnosti rychle zaujmout libovolnou práci a
pozici, že Sklodzki ještě nenavrhnul sražení sledů. Ačkoliv si to nechtěl
přiznat, byla mu hanba, že jeho ztráty převýšily ztráty prvního sledu, a chtěl
vydržet alespoň tak dlouho, jako generál Zodan. Plukovník Sklodzki se
podíval na červené číslo na boku holopanelu. Chvíli tam viděl šedesátku.
Toužil tam vidět šedesátku, přál si ji vidět. Dal by za ni jedno oko – ne, dal
by za ni obě oči.
Jenže pak si znovu vytřel oko kapesníkem a ta mikrovteřina naděje byla
pryč. Na displeji svítilo 607 – tolik lodí ztratil po čtvrthodině boje. Ani
nepotřeboval uhýbat zrakem ještě více vlevo, kde by viděl zelené číslo –
dobře si uměl spočítat, že ztratil téměř polovinu Druhého sledu, a to za sebou
Flotila neměla mnoho přes půl hodiny boje v přímém střetu a pár desítek
minut při odstřelování.
Sklodzki byl veterán a viděl už ledasco. Viděl boje v přesile, sám se s
deseti bitevníky u Charoneie před lety vysekal z obklíčení čtyřiceti lodí. Jenže
to bylo něco jiného – i když byly čtyři na jednu, neohromovala situace tolik
svým rozměrem, morbiditou a neodvratností. Tehdy, říkal si Sklodzki, to mohl
jeden z nás skončit. Oni mohli, mohli přestat pálit, vymanévrovat a ztratit se.
Jenže tady to nešlo. I kdyby se čelo anoplurnské linie chtělo zastavit, obrátit se
na útěk, zmizet, stovky a stovky lodí za ním by je tlačily stále kupředu. Byla
to lavina, která se valila úbočím hor přes rozžhavený kráter sopky, a Flotila
byla tou sopkou, která zatím sfoukla a roztavila všechen sníh. Dva rozbouřené
živly. Jen pár desítek minut a ze světa se vypaří miliony bytostí, tisíce lodí a
triliardy korun. Nešlo na to nijak pomyslet, nijak to uchopit. Taková ztráta už
nebyla obrovská katastrofa, nedozírné neštěstí, byla to statistika, protože ani
sám Sklodzki si neuměl vybavit tváře vojáků, které právě posílal na smrt, a s
rozpaky si uvědomoval, že si ani nepamatuje jména všech velitelů, nakonec i
proto, že řadu z nich už počítač musel nahradit, protože padli.
Wirzigův pobočník Vrána se na palubě vlajkové lodi Flotily Sora díval
admirálovi přes rameno. Admirál na displeji studoval poziční situaci Druhého
sledu, prosté hmotové zobrazení si nechal překrýt spektrometrální vrstvou.
Vrána si liboval v tom, že odhadoval, na co Wirzig myslí – měl v tom
mnohaletý trénink, protože si admirál zvykl k němu promlouvat. Na jednu
stranu to bylo příjemné, protože většina generality a vojáků v tom viděla
znamení důvěrnosti a blízkosti admirálovi, sám Vrána ale věděl, že v tomhle
rozhovoru není ani takovým partnerem, jako Watson býval Holmesovi.
Admirál prakticky nikdy nečekal jeho odpověď a Vrána ho podezříval, že
nahlas mluví jen proto, aby slyšel zvuk svých myšlenek, aby slyšel, jak zní, a
aby z toho zvuku usoudil, zda jsou správné. Vránu na to potřeboval nikoliv
jako posluchače, spíše jako někoho, kdo bude jako posluchač vypadat a sejme
z něj podezření, že admirál jako blázen mluví pro sebe. Být admirálovým
pobočníkem bylo někdy velmi deprimující…
„Teď zabručí, že je dobře, že Sklodzki vyrovnal čelo třiatřicátým,“
pomyslel si Vrána. Věděl dobře, že Wirzig má i při bitvách rád pořádek a
tvrdí, že polovina vítězství je v pořádku a disciplíně. A že bitva je něco jako
předávání Lvů – taky se nikomu nechce koukat při předávání nejprestižnější
světové filmařské ceny na prázdná sedadla a režisér musí udržovat hlediště
Lucerny obsazené, i kdyby to měl být jen kompars.
Wirzig mlasknul překvapením a na panelu komunikátoru vyťukal kód.
Vrána se Wirzigovi přes rameno díval, jak komunikátor bleskově propojuje
spojení s generálem Zodanem. „Zodane?“ zeptal se admirál, aby zjistil, zda ho
generál může v tom rozruchu vnímat.
„Pane, máme asi problém,“ ozval se na druhé straně generál Zodan.
„Podle mne se Anoplurňané přeskupili. Sice vyrovnali fronty, ale bitevníky
přesunuli na levé křídlo, na středu a vpravo mají jen stíhače a slabší křižníky.
Není to moc vidět, poslal jsem tam průzkumníka se silnými spektrometry,“
dodal Viktor Zodan.
„Kvůli tomu volám, Viktore. Vypadá to, že se přeskupili za frontou. To,
co jsme rozstříleli, nedoplňovali, ale všechno přesunuli. To nám může
ošklivě zavařit.“
„A zavaří,“ řekl Zodan. „Sklodzki právě rozmístil Cassini po velké části
fronty, aby zabránil panice a nahradil padlé velitele. Už je nebude moci
stáhnout na levé křídlo ke skupině Barza. Zatím se Anoplurna zpomalila, ale
až se dá znovu do pohybu, rozštípnou a smetou Druhý sled.“
„Souhlasím,“ odpověděl admirál. „Přeskupte prvosledové bitevníky a
vřaďte se do Druhého sledu, okamžitě.“
Vrána se s hrůzou roztaženýma očima díval na spektrometr frontové linie,
který opravdu vlevo vypadal trochu odlišně, a až nyní si uvědomoval, že tu
odlišnost způsobují mírně jiné spektrální linie bitevníků. Celé levé křídlo
anoplurnského útoku se ježilo těžkými bitevníky a stálo. Z frontové pozice to
plukovník Sklodzki prakticky nemohl vidět, protože informace z frontových
letadel byly fragmentované a složit si je do celého obrazu zřejmě palubní
počítač na Vyšehradu nestíhal. Samotného Wirziga to napadlo více méně
náhodou, jako takové malé svrbění, že něco není v pořádku, že je někde něco
špatně, že není přece důvod, aby anoplurnský útok ztrácel na hybnosti, i když
jeho ztráty byly příšerné. O to více obdivoval generála Zodana, že si toho
všiml.
Admirál už už sahal po komunikátoru, aby o situaci zpravil plukovníka
Sklodzkého, když se na displeji čelo anoplurnského útoku opět pohnulo.
„Zodane, Zodane, sakra slyšíš mne? Jsou v pohybu!!! Pošli tam všechno, co
máš, ihned! Všechno, proboha všechno, nebo jsme ztratili bitvu!“
Komunikátor na pozadí přenášel řev z paluby Zodanova vlajkového
křižníku Svoboda, kde vypukla pravá bouře. Udýchaný Zodanův hlas do toho
mumraje odpověděl: „Rozumím, dal jsem rozkaz k přesunu.“ Vrána se znovu
zadíval na holopanel a díval se na to, jak skupina lodí včetně křižníku
Svoboda prudce zrychluje a jak kurzová předpověď udává jejich polohu na
čelo skupiny Barza.
„Zodane, ihned se vraťte! Svoboda neopustí pozici! Rozumíte, pošlete tam
cokoliv a kohokoliv, sám se ale stáhněte!“
„Je mi líto, admirále. Většina bitevníků a křižníků je daleko. Stáhnu je do
pozice, ale než doletí, musí tam být každá silná loď, kterou mám. Jestli se
prolomí, tak jsme skončili. Promiňte, admirále, ale teď je víc potřeba lodí než
generálů.“
„Rozumím, generále. Máte pravdu, teď se rozhodne. Držte se. Jestli je teď
odrazíme, srazíme sledy a dobijeme je, pošlu na pomoc všechno, co máme,“
řekl Wirzig a na obrazovce se unavený Zodan usmál. Pak obraz zmizel, jak
Wirzig ukončil spojení a spojil se s plukovníkem Sklodzkim.
Na palubě Zodanova vlajkového křižníku Svoboda vládla až doposud
uvolněnější atmosféra, byť doprovázená činorodým ruchem. Přeci jen poté,
co loď vypadla z frontových bojů, byla chvíle na to, aby se technici i
programátoři snažili dát loď do co nejlepšího pořádku.
Nyní atmosféra opět zhoustla. Hlavní navigátor Gustav Kienes vyřvával
na všechny strany svoje instrukce, střelmistr spolu se střelci upravoval
souběhy fázerů a náměry laserů, čtveřice pilotů na můstku se činila:
„První, mám kurz.“
„Druhý, potvrzuji kurz,“ opakovali piloti Kienesovy dispozice – vždy dva,
připraveni se kdykoliv zastoupit, protože v boji nikdo neví, kdy bude potřeba
druhého pilota, který nezaváhá a neptá se na kurz.
„Za pět ostrá vlevo, 21-7-6,“ upozorňoval posádku první pilot, nechávaje
všem jen pět vteřin na to, aby se připravili na prudké zrychlení; pět vteřin byl
ostatně čas, který motory potřebovaly na to, aby se z klidu dostaly na plný tah.
Druhý pilot očima sledoval displej a odpočítával: „Tři – dva – ostrá teď!“
Přetížení všechny přimáčklo do sedaček. Generál Zodan se málem nestihl
zachytit, protože udílel rozkazy a vzrušeně si vyměňoval názory s veliteli
jednotlivých bitevníků. Křižník Svoboda prudce zrychloval v čele skupinky
lodí, která se postupně rozrůstala o další a další bitevní lodi.
Admirál Wirzig spolu s pobočníkem studovali poměr sil na holopanelu.
„Je jich příliš. To nemůže vyjít,“ řekl zamyšleně Wirzig a pobočník
přikyvoval. „Musíme tam poslat i strážní oddíl,“ dodal potichu Wirzig a sáhl
po komunikátoru. Vrána překvapeně vzhlédnul: „A to zůstaneme bez
ochrany?“
Admirál Wirzig se podíval pobočníkovi do očí a pak se smutně usmál:
„Nezůstaneme, Pavle. My budeme s nimi. Jak to říkal generál Zodan: To je
chvíle, kdy je zapotřebí víc lodí než velitelů.“
Pobočník zůstal stát jako opařený a přehlédl v tom šoku i to, že jej
admirál poprvé oslovil křestním jménem. Admirál Martin Wirzig se spojil s
navigátorem lodi a zadal mu nový kurz, pak jej překvapenému navigátorovi
ještě jednou zopakoval a během následující chvíle už vlajková loď Flotily
Sora i osm lodí strážního oddílu prudce zrychlovalo směrem k frontové linii.
A na frontové linii, vlevo od jejího pomyslného středu, odhalilo
odstřelování lodí Druhého sledu nevyrovnanost fronty – zde byly bitevníky,
jejichž řady při střelbě neřídly zdaleka tak rychle. Za chvíli už bude vidět
klín, který se zasune do Druhého sledu a oddělí od sebe zónu Střed od skupiny
Barza. A pak jen využije své početní převahy, aby obě skupiny rozštípnul,
přirazil k Prvnímu sledu a obě skupiny zlikvidoval – nakonec proti
anoplurnskému útoku bude stát jen vpravo umístěná skupina Santori, se kterou
si už útočící lodi hravě poradí, protože ji svým množstvím zahltí, obalí,
znemožní jí manévrovat, natož uniknout – a jednu loď po druhé zlikvidují.
SMRT
Barbara Streissandi prožívala na palubě lodi patřící štábu televizní stanice
NCN krušné chvíle. Před chvílí se loď dostala příliš blízko bojové linii a
několik anoplurnských lodí po ní zahájilo palbu, což pro civilní loď s běžnými
meteorickými štíty mohlo mít fatální následky. Naštěstí byla jejich loď stále
ještě daleko na to, aby se Anoplurňanům podařilo ji zasáhnout, jenže při těch
všech manévrech se podařilo ztratit radiogramový kontakt s retranslačním
bodem a přenosová linka se rozpadla. Barbara si uměla živě představit
zděšení šéfa zpravodajství Magnussona, kterému ohlásila, že po nich
nepřátelé zahájili palbu, když se krátce nato spojení rozpadlo. Ne snad, že by
Magnussonovi za mák záleželo na jejím životě, jenže Barbařiny reportáže byly
jediným živým přenosem, který zprostředkovával lidstvu situaci na bojišti,
samozřejmě s výjimkou záběrů z Grygarova teleskopu, který z extraterestrické dráhy poskytoval nerozpoznatelný, ale přesto velmi impresivní obrázek,
jenž bylo možné ještě proložit dojímavou bohoslužbou v katedrále svatého
Víta a hlaholem zvonů nad pražskou metropolí.
Ztráta spojení Barbaru samozřejmě trápila, protože mohlo trvat mnoho
desítek minut, než se podaří spojení s retranslačním bodem navázat. Loď NCN
nebyla vybavena příliš dobře na dálková spojení, běžně se využívala síť
Flotily s krátkou retranslací, jenže tahle možnost tu nebyla a přenosový štáb se
musel pokoušet zachytit signál některé z martových družic. Barbara si
pomyslela, že by se v tom měli chlapci příště více pocvičit.
Pak se vrátila ke svému problému. Změna taktiky, kterou Flotila právě
provedla, vůbec neodpovídala dispozicím, které měla Barbara před sebou na
počítači. Bitva měla trvat ještě několik minut, nejlépe více jak čtvrthodinu, a
pak se měly oba sledy srazit dohromady. Rozhodně se neměly vlajkové lodi
Svoboda a Sora s doprovodem stahovat ke skupině Barza a přímo hned
zapojovat do boje. Ačkoliv Barbara chápala, že ztráty obou sledů musí být
strašné, děsivé byly i ztráty Anoplurňanů a na první pohled nebyl důvod, proč
by druhý sled nemohl být v bitvě ještě nějakou chvíli sám.
Barbaru Streissandi polil studený pot, když si vzpomněla na slova
admirála Wirziga, že dokud všechno půjde podle dispozic, je tu naděje. Jenže
teď nic podle dispozic nešlo…
„Hej, Barbaro, máme spojení,“ ozval se na palubním kanálu druhý pilot
Zdeněk Kalivoda, pověřený rovněž nevděčným úkolem radisty.
„Rozumím, pojedeme ihned a živě,“ odpověděla Barbara a narychlo si
hřebenem upravila mírně rozcuchané vlasy, pozorně sledujíce odpočet živého
času. Pak na kameře bliklo červené světélko a kameraman ukázal vztyčeným
palcem, že jsou živě ve vysílání, pokud se živě dalo nazvat vysílání, jež na
zem dorazilo až po mnoha minutách.
„Znovu se vám hlásí Barbara Streissandi z bitevní zóny. V minulých
okamžicích se i naše přenosová loď dostala do prudké nepřátelské palby, takže
jsme s vámi ztratili spojení, bohužel podmínky nejsou nerušenému přenosu
příznivé. Mezi tím ale došlo k mnohem závažnější události. Vlajkové lodi
Svoboda generála Zodana a Sora admirála Wirziga se včetně doprovodných
plavidel přesunuly na levé křídlo, v terminologii Flotily ke skupině Barza.
Zatím není zřejmé, co je důvodem tohoto náhlého přesunu, rozhodně to ale
nevěstí nic dobrého a z našeho pohledu se zdá, že bitva přechází do své
rozhodující fáze…“
Označit vývoj posledních událostí kolem skupiny Barza za „nic dobrého
nevěštící“ byl v nejlepším případě neadekvátní výraz. V okamžiku, kdy se
útočící anoplurnské lodi daly znovu do pohybu, se levé křídlo Flotily dostalo
pod nesmírně těžký tlak, protože Anoplurňané proti němu soustředili
bitevníky a těžkou techniku. Ta rozstřílela stíhače skupiny Barza a zakousla
se do bitevníků, na jejichž obhajobu bylo nutno říci, že se nerozprchly, snažily
se přeskupit a obratným skupinovým manévrováním nutily nemotorné a těžké
anoplurnské bitevníky prudce měnit letovou dráhu v planetkovém pásmu, což
nesvědčilo ani anoplurnským pilotům, ani střelcům. Kdyby nebyla přesila
tolik drtivá, mohla by taková taktika slavit úspěch, jenže za této situace
dorazily právě včas a nesmírně vhod lodě generála Zodana i další odvelené
posily a nakonec i strážní oddíl spolu s admirálem Wirzigem.
Přílet čerstvých a odpočinutých bitevníků Flotily, které se zapojily do
bitvy, jako by se nechumelilo, jako by nestály proti beznadějné přesile,
nepřítele notně překvapil, a ačkoliv příliv nových lodí Flotily nebyl početně
největší, byl vlastně trvalý – v okamžiku, kdy se Anoplurňanům podařilo
zničit jeden pozemský bitevník, objevil se na jeho místě další a stále se objevovaly nové a nové lodi.
A pak vyrazila vlajková loď Svoboda do útoku, provázena třemi perutěmi
bitevníků. Lodě na maximální rychlost prokličkovaly pásmem planetek
dělícím je od anoplurnského týlu, jako skalpel rozřízly levé anoplurnské křídlo
na dvě části a do průlomu proudily další a další lodi Flotily, které rozpoutaly
v řadách nepřipravených týlních lodí Anoplurny naprostá jatka. Anoplurnský
útok měl díky tomu, že měl poměrně úzké čelo vhodné pro útok v
planetkovém pásmu, hluboký trén, původně o několika desítkách řad; takže
týlové lodi si byly docela jisté, že než se při útoku na ně dostane řada (a dost
možná s tím vůbec nepočítaly), budou mít sdostatek času se připravit.
Naježené bitevníky a stíhače Flotily, které se najednou vynořily z průlomu, je
krutě vyváděly z omylu.
Křižník Svoboda a osobní příklad generála Zodana strhával všechny
vojáky. Generál Zodan z velitelského můstku úsečně a přesně rozděloval
rozkazy, a jak to tak vypadalo, téměř zázrakem se mu dařilo skupinu Barza (či
spíše její zbytky) vysekat z problémů a tam, kde nebyl generál, byl admirál
Wirzig. Oba se řítili bojištěm jako přízraky, jejich trasu lemovaly trosky
nepřátelských lodí a záblesky explozí, zkáza a zmar.
Střelmistr Marián Skultéty křičel do komunikátoru jako nepříčetný:
„Musíme zvolnit, rozumíte? Musíme zvolnit, stopněte to, generále! Mám dvě
věže mrtvé, jednu těžce poškozenou, máme slepák jak prase, kurva,
potřebujeme to dát do kupy. Generále, slyšíte mě?!“
V komunikátoru byly slyšet jen výkřiky pilotů a navigátora Bensona, kteří
se častovali nevybíravými komentáři ke každému manévru.
„Generále?“ zeptal se znovu nervózně Škultéty komunikátorem a
proklínal, že teď není na můstku a nemůže stažení lodi ze Zodana vymlátit
holými pěstmi. Jenže si potřeboval osobně promluvit s programátory, kteří se
snažili narychlo sflikovat a opravit kódy jedné palebné věže tak, aby se na ni
zase dalo spolehnout.
„Zůstaneme na kurzu a na rychlosti. Dělejte, co umíte, Skultéty! A je mi u
prdele, jak, rozumíte? Potřebuju, aby pálilo všechno, co tu máme, a potřebuju,
abychom se valili dopředu. A to je rozkaz!“ odpověděl z komunikátoru
Zodanův hlas. A spojení se přerušilo.
„Tak to jsme v parádní prdeli,“ pomyslel si Skultéty. Pohledem přejel
kmitající techniky a programátory v „palírně“ – místnosti, odkud se prováděly
dálkové úpravy na programovém vybavení zbrojních systémů. Chlapci se
snažili, což o to. Jenže toho bylo moc. Shodou náhod totiž obě mrtvé věže
ležely v jedné linii a třetí poškozená dělostřelecká věž byla v linii pod nimi.
Tyhle tři věže se mohly vzájemně palebně krýt a jedna mohla nahradit
výpadek dvou ostatních a pokrýt palebný prostor tak, aby nevznikaly
nepopulární slepáky – slepé úhly, do kterých nemohl křižník střílet. Třetí z
věží dostala zásah, sice lehký, střelce to nezabilo, ale zásah poškodil
supravodivé vinutí magnetického systému, který udržoval palebnou plošinu v
takové pozici, aby se s ní dalo jednoduše a snadno otáčet. Poškození systému
magnetického polštáře mělo za následek, že se věž nemohla otáčet o plných
360 stupňů, ale měla určitou výseč, na které by celá plošina spadla mimo
pomocné magnetické pole a už by nebylo možné děla na ní připevněná
otáčet. Naštěstí si toho střelec Martin Král všimnul včas a podařilo se mu
zaaretovat bezpečný úhel otáčení věže, jenže lodi tak vznikl rozsáhlý slepý
úhel, do kterého nemohla opětovat palbu, a přechod mezi krajními body
tohoto slepého úhlu pro střelce znamenal nepohodlně otáčet věží hodnou
chvíli na druhou stranu.
Střelec Martin Král se na poškozené střelecké věži také nenudil. Už
několik minut si vyměňovali s navigátorem a piloty řadu ostrých invektiv,
když je nutil otáčet s lodí tak, aby se pokud možno minimalizovala rizika
vyplývající ze slepého úhlu, který nemohl křižník Svoboda palebně pokrýt.
„Dělej, co říkám, ty zmrde, traverzuj to, sakra, slyšíš?“ vyřvával do
komunikátoru Král.
„Sklapni, kurz potvrzen, 37-18-1, já si tu nemůžu lítat, jak ty chceš!“
nadával na druhé straně Libor Vejplata, první pilot Svobody.
Krále polil studený pot, protože mu model situace na displeji ukázal, že se
loď obrátí slepým střeleckým úhlem proti hromadě nepřátelských lodí, a na
klidu mu nepřidávalo ani objektivní vyhodnocení situace – loď se při každém
obratu musela dostat pro-ti několika nepřátelským lodím tak, aby je měla ve
slepáku, a Vejplata potřeboval jen pár desítek vteřin, aby se Svoboda zasunula
za doprovodná plavidla, kde snad zbude chvíle času, aby technici dali palebné
systémy do pořádku.
Jenže to už počítač Krále upozornil na skupinu lodí, které na Svobodu
dotíraly a které si musel rozdělit napůl se sousední věží. Fázer, který ještě
nestihl vychladnout, se znovu rozštěkal na plno. Lodě se ve zmatku rozprchly
do všech stran, tři bohužel začaly manévrovat na hraně slepého úhlu. Král
předsadil náměr fázeru tak, že střílel před ně, aby jim uzavřel průlet k
prostoru, který nemohl pokrýt, jenže zmatkující lodi spíše zázrakem proletěly
jeho palbou.
„Otočit na 32-19-1, okamžitě! Mám tři lodi ve slepáku, otočte to, vy
zkurvysyni!“ řval Král do komunikátoru jako smyslů zbavený, protože zoufale
potřeboval dostat ty lodi před hlaveň svého fázeru, a ne do úhlu, v němž je
žádná z věží křižníku Svoboda nemohla ostřelovat.
„Negativní, máme tu i tak sraček, prostě to tam zvládni!“ konstatoval
první pilot a z tónu jeho hlasu Král bezpečně vyvodil, že jeho problém není
jediný problém, který mají.
K jeho překvapení se na kanále ozval také sám generál Zodan: „Martine,
musíte to zvládnout. Ještě pár vteřin a jsme z toho venku!“
„Rozkaz, pane,“ odpověděl na to Král, protože nebylo nic jiného, co na to
mohl říct. Zodan jistě věděl, v jaké je loď situaci, a nemělo cenu to znovu a
znovu rozebírat. Král měl navíc neodbytný dojem, že teď má už cenu jen se
modlit. Modlit se, aby ty lodi nezačaly pálit na Svobodu, věřit ve štěstí, v
náhodu, v generálovu neomylnost a nesmrtelnost.
Pak ucítil náraz, to když se štítem Svobody prodral přímý zásah
fázerového děla. Ty lodě střílely po Svobodě, navíc se zastavily v místě,
odkud byla Svoboda nejvíce zranitelná, ne snad, že by si toho byly vědomy,
ale z jednoduchého a prostého důvodu – všude kolem nich byly trosky a
nepřátelé, měly zatarasenou cestu.
Král držel dělo otočené v krajní pozici, nadoraz aretace magnetického
polštáře. „Bože, udělej zázrak. Prosím, dej, ať je naše lodi rozstřílejí na hadry
dříve, než náš štít chcípne a my s ním,“ modlil se Martin Král v duchu a pálil
ze všech sil, i když výstřely fázeru neměly co zasáhnout – střílel jen tak nazdařbůh v naději, že to pomůže. „Ať to opraví, udělej zázrak, ať se můžu
pohnout, stačí mi pět stupňů, dej mi šanci, dej mi těch zasraných pět
stupňů… Prosím!“
Na palubě řinčely sirény a světlo na lodi bylo přepnuté na nouzové
dodávky nebo vypnuté, jak se koncentrory snažily zásobit štít energií. Král už
nevnímal křik z palubního rádia, jen zíral na jednu z nepřátelských lodí, která
se obrátila špičkou proti Svobodě a spustila palbu. „Udělej zázrak,
prosííííííím,” zařval Král v absolutní beznaději, odblokoval aretaci dělostřelecké věže a posunul kniplem zaměřovacího kříže. Byl to dobrý pokus –
opravdu se mohla plošina zadrhnout až v poloze, která by umožnila Královi
opětovat palbu a vyřídit útočící loď.
Jenže zázrak se nestal. Plošina klesla k nepotřebě do mrtvé polohy a tři
zásahy těsně za sebou probily štít Svobody. Chvíli to vypadalo, jako že se celý
svět zastavil, i když jeden zásah padl přímo na šachtu reaktoru. Pak se křižník
Svoboda proměnil v záblesk modrého světla a přestal existovat.
Na vlajkovém křižníku Sora to náhlé zastavení času pocítili také. Sora
před chvílí dostala zásah, ze skladovacího úseku se valil kouř, jenž se
automatický hasící systém pokoušel odvětrat a zvládnout požár, velitelský
můstek byl vzhůru nohama, kolem létaly střepiny displejů, trosky čehosi, co
možná byly vnitřní palubní přepážky nebo snad části vnitřní elektroniky. Do
toho palubní počítač, na displeji s aktuální dispozicí Flotily, oznámil, že byl
ztracen křižník Svoboda s posádkou, generál Zodan zemřel, velitelem prvního
sledu byl jmenován současný velitel skupiny Střed nadporučík Wojda
Stěpanask a vlajkovou lodí se stává křižník Lipany.
Admirálův pobočník Pavel Vrána v pokleku, na kolenou, si v nelíčeném
úděsu prohlížel dispozice na utrženém panelu ležícím před ním. Generál
Zodan padl? Geniální stratég, vojevůdce milovaný vojáky je mrtev? Teď, když
jsme všichni uprostřed průlomu, který vytvořil a vedl spolu s admirálem?
Když už to začínalo vypadat na dobrý obrat? Co se teď může stát horšího?
„Admirále, obávám se, že máme problém,“ zavolal Vrána přes rameno na
admirála, zatímco vstával; poslední rázová vlna jej srazila na podlahu, když po
zásahu najednou několikrát za sebou vypadla umělá gravitace lodi a málem jej
přizabil jeden z uvolněných displejů.
Vstal a protože se nedočkal odpovědi, otočil se k admirálově stanovišti.
„Admirále?“ zeptal se znovu.
Admirál Wirzig neodpověděl, opíral se o rám holopanelu a nedával v
nejmenším najevo znát, že by se ho Zodanova smrt dotkla.
„Admirále, máme problém, generál Zodan padl a počítač navrhuje povýšit
toho šaška Stěpanaska. Co budeme dělat?“ dožadoval se důrazně Vrána
admirálových instrukcí, když si všimnul krve prosakující z admirálova
skafandru.
Pak to uviděl. Kus z rámu holopanelu proseknul Wirzigovi břicho až do
půli pánve, krev prosakovala rozseknutým skafandrem, řinula se a prýštila
ven, pod Wirzigem již byla hotová kaluž. Vrána přiskočil k admirálovi zrovna
v okamžiku, když se svezl na podlahu, začal mu rvát skafandr dolů a křičet do
mikrofonu, že potřebuje doktora.
„Charon, Charon…“ blouznil slábnoucím hlasem Wirzig, což by Vrána
neslyšel, kdyby neklečel nad admirálem, protože komunikátor měl admirál
také rozseknutý. Pak Wirzigův pohled zeskelnatěl, z úst se mu vyřinula temně
rudá krev, jeho tělo ztuhlo a přestalo se hýbat.
Martin Wirzig, admirál Flotily Země a předsedající Rady Obrany, vydechl
naposledy.
PŘEVLEČEN ZA ADMIRÁLA
Palubní lékař Richard Meinhard pustil sondu medikitu a vzhlédl. Oči celé
posádky na něm lpěly, i když každý věděl, že doktor neřekne jinou větu.
„Je mi líto, zemřel. Nemůžeme mu už pomoci,“ řekl Meinhard a s těmi
slovy zemřela veškerá naděje, že by admirál Wirzig mohl být třeba jen v
kómatu, ze kterého se po vpichu injekce probere. Posádka lodi Sora stála
ztichle, v zamyšlení, nad tělem admirála.
Jako první se ozval navigátor lodi Petr Kienes, což bylo nakonec logické,
protože pokud nebyl na palubě lodi admirál, velel jí právě on. „Vy dva,“
ukázal na dva muže obsluhy, „odneste tělo admirála. Radioslužba informuje
plukovníka Sklodzkého o tom, že admirál padl.“
„Zbláznili jste se?“ zařval Vrána, který ještě spolu s doktorem klečel nad
admirálovým tělem. „To chcete opravdu Flotile říct, že admirál zemřel?
Opravdu si myslíte, že se vojáci poženou do bitvy s přesilou ve chvíli, kdy
admirál padl a Flotile bude velet Sklodzki bez admirála?“
Rozhostilo se ticho, v němž bylo doslova slyšet i drnčení laserů
zvukuprostým vakuem. Vrána vstal a díval se Kienesovi upřeně do očí,
Kienes v rozpacích uhnul zrakem a namítl: „Nemůžeme Flotile admirálovu
smrt zatajit. Ihned se to zjistí. Nemáme jeho kódy, nemohli bychom měnit
dispozice, kdyby velení nepřevzal plukovník. I když je pravda, že to pro
Flotilu znamená katastrofu,“ zdráhavě připustil. Okolostojící posádka začala
přizvukovat.
„Já jsem jeho pobočník, znám kódy a mohu opravovat dispozice,“
upozornil ho Vrána. „Stačí přeci zprávu nevydávat. Nebo alespoň zdržet.
Pozastavit.“
„Admirál je ve spojení s veliteli zón i sledů, ty neoklamete. Poznají váš
hlas a budeme všichni, jak tu stojíme, v průseru až po uši. Zmagořil jste?
Musíme to ohlásit,“ křičel Kienes, jenže už bez vnitřního přesvědčení. V
duchu totiž toužil najít cestu z ošemetné situace ven, stejně jako ostatní věděl
až příliš hluboce, že jen Wirzigova autorita držela na uzdě morálku Flotily i v
době tak obrovských ztrát. A morálka byla to nejdůležitější, byla tím, co
zabránilo lodím rozprchnout se do stran, nechat Zemi i druhy napospas
nepříteli. Smrt velitele byla v každé bitvě zpráva, která spolurozhodla o
výsledku, a u takové řeže, jaká se odehrávala zde, nebylo pochyb, na čí stranu
by přiklonila vítězství.
Pak promluvil radista Martin Lavay: „Možná by to šlo. Máme
digitalizované vzory hlasu admirála pro jeho avatara. Neměl by být problém
upravit jej, aby se při hlasovém přenosu používal pro online převod hlasu.
Tedy za předpokladu, že by někdo hrál admirálovu roli.“
Vrána se otočil jako na obrtlíku: „A kolik času byste na takovou úpravu
potřeboval?“
Lavay se zamyslel. „Snad pár minut, není to tak těžká úprava, už na
podobné věci máme programy pro bezpečnostní oddělení. Jenže nebudete
moci používat videokameru, protože obraz realisticky za tak krátkou chvíli
vytvořit nemůžeme.“
Vrána usoudil: „To by nemuselo vadit, prostě nebudeme používat video a
ohlásíme, že náš palubní počítač je přetížený,“ tázavě se podíval směrem k
technikům, kteří souhlasně zakývali. „Jenže kdo bude velet místo admirála?“
zeptal se Vrána.
„Vy jste jeho pobočník, takže je to na vás, nakonec vy jste si to vymyslel a
vy pomašírujete před polní soud,“ ušklíbl se Kienes.
„Proboha, to je nesmysl! Nemůžu velet Flotile, Kienesi, neblázněte! Já to
být nemůžu. Vy nebo střelmistr Laburda nebo kdokoliv jiný, já proboha ne!“
„Vráno, jste jeho pobočník. Nikdo tady nezná admirála lépe, takže se tím
spíš neprozradíte. To by byl konec nás všech, kdyby někdo měl jedinou
pochybnost, rozumíte? Velet nemusíte, musíte jen všechny povzbuzovat, loď
povedu já a palbu střelmistr. Vy jen všem opakujte jejich dispozice a plácejte
je po ramenou, jak jsou dobří, sakra, copak můžeme v téhle sestavě dělat
ještě něco jiného? Musíme se jen chvíli udržet a na to stačí chlap s trochou
kuráže.“
Vrána zíral do tváří okolostojících mužů a četl v nich souhlas. Kienes
dodal: „Je to naše jediná šance.“
Vrána neznatelně přikývl a přiškrceným hlasem řekl: „Dobře,“ načež se k
němu Kienes natáhl přes trosky holopanelu a poplácal jej po rameni.
Pak se Kienes podíval na všechny ostatní: „Je někdo proti?“
Nikdo se neozval. „V tom případě je rozhodnuto a tohle je naše společné
velké tajemství. Admirál se zranil při pádu, nic vážného. Po skončení bitvy,
pokud vyhrajeme, zemře na toto zranění. Pokud prohrajeme, máme o tuhle
starost méně. A teď přísahejme, že budeme mlčet o tom, co se zde událo.“
Do vzduchu se z desítek hrdel ozvalo řízné: „Přísaháme!“ Kienes
energicky zasalutoval Vránovi: „Jaké jsou vaše rozkazy, admirále?“
Vrána také zasalutoval: „Informujte Flotilu o tom, že jsme utrpěli škody
při zásahu a že jsem byl lehce zraněn. Flotila pokračuje v boji beze změn
dispozic.“
„Provedu, pane,“ zasalutoval znovu Kienes.
Vrána se svezl do křesla a pozoroval, jak se celá posádka rozchází a jak
odnášejí admirálovo tělo. Za chvíli vnímal, jak radista vysílá zprávu o útoku
na Soru Flotile a jak přichází blahopřání z řady lodí, že admirál je v pořádku.
Vrána se nad paradoxem situace zamyslel. Ještě nedávno si říkal, jak to
musí být vzrušující velet Flotile a jak admirálovi vlastně závidí tu moc a vliv.
Ještě před okamžikem si říkal, že je šťastný, že Flotile velet nemusí, že nemá
tak obrovskou zodpovědnost a že admirálovi není co závidět. A teď ji přijal na
sebe s tím, že se o tom nikdy nikdo kromě posádky Sory nesmí dozvědět.
Roztržitě přijal Lavayovu zprávu, že nainstaloval do jeho komunikátoru
software pro převod jeho hlasu na admirálův a že může komunikátor používat
– jen se nesmí splést, zda mluví jako admirál či jako jeho pobočník.
Vránovi totiž v tu chvíli vytanulo na mysli něco úplně jiného. Proč
admirálova poslední slova byla Charon? Admirál nikdy nebyl příliš naladěný
na mysticismus a Vrána pochyboval
o tom, že by jej okamžik smrti přiměl věřit v převozníka do záhrobí. Co
to mohlo mít za význam?
Vrána se podíval do otevřených bojových dispozic. Admirál Wirzig sem
ještě stihl zakreslit směr útoku, to se bude hodit. Vrána se podíval na
poznámku vedle šipky útoku. Erebus. Proč dal útoku tak pitomý volací znak?
Navíc z mytologie. Vrána strnul a pokynul počítači, aby mu vyhledal Erebus
ve slovníku. Očima letěl po encyklopedickém výkladu, než se zastavil u
větičky „Podle některých zdrojů je Erebus otcem Charona.“ Vrána ztuhl.
Admirál Wirzig měl ve zvyku přiřazovat volací znaky jednotlivým operačním
skupinám podle jmen starověkých bohů. Jenže v bojových dispozicích žádný
volací znak Charon nefiguroval.
Vrána se natáhl po komunikátoru...
VOLACÍ ZNAK CHARON
Major Pavel Vrána seděl v admirálově křesle, zíral do holopanelu a
usilovně si prsty masíroval spánky. Byl by přísahal, že jeho teorie je správná.
Nemělo to logiku, aby umírající admirál z posledních sil šeptal jen tak pro nic
za nic slova jako Charon. Charon něco znamenalo, Charon bylo něco velmi
důležitého. Jenže co. Na volací znak vysílaný na všech flotilních bojových
frekvencích nikdo neodpovídal – a to bylo znepokojující znamení.
Ultraširokopásmově vysílaný volací znak musela slyšet každá loď Flotily v
okruhu mnoha set tisíc kilometrů, jenže nikdo na volání neodpovídal. Někde
byla chyba. Jenže kde.
Vrána studoval situaci na holopanelu a jedním uchem poslouchal rozkazy,
které kdesi daleko udílel plukovník Sklodzki lodím. Musel na to přijít
zatraceně rychle, protože situace už byla velmi vážná. Přímo k posrání.
Ofenziva Flotily na křídle skupiny Barza začínala ztrácet na dynamičnosti a
bylo jen otázkou času, kdy se zlomí v ofenzivu Anoplurňanů a následný masakr celého levého křídla Flotily. A to bude znamenat konec.
Palubní počítač znovu aktualizoval dispozice.
Palubní počítač. Vrána zaklel tak nahlas, až se polovina posádky na
můstku vyděšeně otočila. Jen zamával rukou nad hlavou, že to nic, a
zakřičel, že si jen něco uvědomil. Jak ho to mohlo nenapadnout dříve – jasně,
palubní počítač lodi Sora. Ten musí přeci vědět všechny dispozice. Admirál
je musel předem připravit a nahrát je do jeho paměti, za bitvy by se tím jen
zdržoval a bylo snazší je aktualizovat než znovu sestavovat.
Pak si ale Vrána uvědomil, CO tu nehrálo. Palubní počítač by všechny
dispozice nebo doprovodné informace zobrazil zcela automaticky v okamžiku,
kdy se o nich začalo mluvit. Jenže o Charonu nezobrazil nikdy nic. A přitom
mu muselo být jasné, že to Vránu zajímá. Bylo to opravdu jen blábolení
umírajícího
„Soro?“ zeptal se Vrána přímo do komunikátoru, oslovujíc palubní
počítač jménem lodi, jak bylo zvykem.
Na displeji komunikátoru se vizualizoval avatar palubního počítače v
podobě třicátníka s úhledně učesanou pěšinkou decentně zakrývající
začínající kouty. Vrána se s avatarem palubního počítače nesetkával příliš
často, protože počítač avatar vykresloval zpravidla jen tehdy, když byl přímo
osloven. Pokud pouze podával doprovodné informace dle svého programu,
avatar se nezobrazoval a palubní počítač jen vykresloval požadované
informace nebo je předčítal a komentoval. Vrána měl takový neodbytný pocit,
že by si pod jménem Sora představoval spíše ženský avatar…
„Přejete si, pane?“
„Máš všechny informace o volacím znaku Charon?“
„Jistě, pane.“
„Zobraz mi je.“
„Nemohu, pane. Jsou přísně tajné a v admirálově soukromé složce. Mohu
je zobrazit pouze na rozkaz admirála Wirziga.“
„Admirál Wirzig je mrtev a já teď velím Flotile jeho jménem. Potřebuju
vědět, o co jde, takže buď tak laskav a zpřístupni mi složku,“ vyštěkl mírně
podrážděně Vrána, protože nechápal, proč počítač tak bazíruje na utajení
informací.
„Je mi to líto, pane. Je mi líto, že admirál padl, a dobře vím, v jak
ošemetné situaci se nacházíme. Jenže tak, jako do vás váš tvůrce vložil určité
predispozice, přes něž se nepřenesete, stejné predispozice určují moje konání.
Není asi vhodné nyní zabíhat do robotické existenciální filozofie, já vám ale
bohužel ty informace nemohu zpřístupnit. Nemám jinou možnost to udělat,
než kdyby mi to admirál přikázal nebo kdyby se vám tyto informace staly
samy o sobě známé. Je mi to opravdu líto…“
„Do prdele, ty to víš a neřekneš to? Čemu tím pomůžeš, že tu
pochcípáme?“ vyštěkl Vrána.
„Jako vy sám nemůžete létat, já to nemohu říci, pane. Je mi to líto. Věřte
mi,“ odpověděl Sora. Vrána se na něj zamračeně díval a přemýšlel, jestli by
si ulevil, kdyby displej holopanelu rozmlátil. Nakonec to neudělal, už proto, že
na lodi nebyl další náhradní panel.
„Pane?“ zeptal se palubní počítač do ticha.
Vrána se avatarovi podíval upřeně do očí: „Ano?“
„Aniž by to jakkoliv souviselo s naší situací, chtěl jsem vás jen upozornit
na bojové nařízení Flotily, podle něhož se lodi udržované v radiovém klidu
nesmějí kontaktovat rádiem, ale meoptou.“
Vrána vypadal chvíli značně překvapeně, protože nejdřív vůbec netušil,
proč mu to Sora říká. Nikomu přeci žádný radiový klid nenařizoval, nemělo
to žádný smysl. Nepřítel přeci všechny jeho lodi viděl na spektrometrech a
radiové ticho před ním lodi nemohlo skrýt.
A pak mu to došlo.
Náhle to bylo jasné jako facka. Radiová síť Flotily totiž byla automaticky
obousměrná na principu peer to peer komunikace, kdy od jedné lodi k druhé
letěl přenášený signál a komunikační systémy si spolu automaticky
vyměňovaly chybové i stavové informace.
Na jednu stranu to bylo prakticky dokonalé komunikační schéma, kde
všechny lodi věděly všechno i o té nejposlednější a byly schopny ji zapojit do
komunikační sítě, vyhledávat nejrychlejší přenosové trasy a distribuovat
obrovské množství informací, jaké se v průběhu boje muselo sítí přenést a
zpracovat.
Na druhou stranu to ale znamenalo, že nebylo možné sedět u zapnutého
radiosystému a myslet si, že i když nevysíláte žádné zprávy, že vás nemohou
radiolokační systémy detekovat. Loď totiž vždy nějaké informace sama o
sobě vysílala a přenášela, takže při zapnutém radiosystému bylo možné ji
vždy zaměřit. Proto byly všechny lodi Flotily vybaveny možností radiový
systém vypnout úplně. Taková loď se pak odpojila od flotilní sítě, nic z ní
neslyšela a ani nijak nevysílala. Radiolokátory nepřítele ji tedy nemohly
zachytit. Smysl to ale mělo jen ve výjimečných situacích, kdy se loď mohla
schovat před spektrometry prohledávajícími i ostatní spektrální vyzařování
lodi.
Bylo tedy jasné, že loď v režimu radiového klidu nebylo možno rádiem
kontaktovat a ona jím tedy ani nemohla odpovědět. Flotila pro komunikaci s
loďmi v radiovém klidu používala systém meopta, optické komunikační
zařízení pracující na principu pentagonálně polarizovaného rozptýleného
laseru. Znělo to paradoxně, jenže opravdu šlo o paprsek emitovaného světla
rozptýleného soustavou pohybujících se zrcadel a optických hranolů do
prostoru. Díky tomuto rozptýlení bylo jednak možno komunikovat i bez
zaměření laseru na konkrétní loď, a především bylo možno skrýt polohu
komunikujících lodí. Jednoduše a prostě proto, že světlo z laseru bylo všude
kolem. Samozřejmě, že v atmosféře planet byla meopta nepoužitelná, jenže ve
vesmíru se s ní dalo velmi dobře komunikovat tam, kde bylo třeba zastřít
skutečnou polohu komunikujících lodí nebo když byly radiokomunikační
kanály i pro ultraširokopásmová rádia příliš zarušená, což se stávalo při
přistání na řadě bouřlivých planet.
Vrána se usmál. „Děkuji, pane,“ zasalutoval avataru palubního počítače.
Teď už věděl, CO bylo špatně. Natáhl se po komunikátoru a přepnul jej do
režimu meopty, chvilku počkal, než mu nápis potvrdil, že meopta je
připravená a aktivní. Pak
promluvil do komunikátoru.
„Volací znak Charon, hovoří admirál. Ozvěte se.“
Chvilku slyšel jen jemné bručení podkreslující komunikaci meoptou. Už
už si myslel, že to zase nevyšlo, že něco zase nepochopil. Že je zase někde
chyba a že už je konec.
Pak se v komunikátoru ozvalo:
„Skupina Charon na příjmu, admirále. Čekáme na váš rozkaz.“
Vrána se podíval na holopanel právě včas, aby viděl, jak z něj se
spikleneckým mrknutím mizí avatar palubního počítače a vykreslují se stavové
dispozice skupiny Charon.
„Bože můj,“ zasípal při pohledu na ně Vrána…
PODPLUKOVNÍK KAMPRAD
Na meoptické lince bylo ticho, jen jemné bručení komunikátoru
indikovalo, že komunikační kanál je stále sestavený. Vrána z admirálského
můstku užasle hleděl na aktuální stavové dispozice skupiny Charon a
přemýšlel o tom, jak mohl na Broznu Kamprada zapomenout. Jak to, že mu
vůbec nepřišlo na mysl, že ho nikde na rozpisech nevidí.
Podplukovník Brozna Kamprad byl zvláštní týpek. Podle legendy kolující
Flotilou byl potomkem zazobané skandinávské nábytkářské rodiny, ale tomu
Vrána nikdy nepřikládal žádnou váhu, ostatně starožitný nábytek nebyl jeho
obor. Podplukovník Kamprad byl další z legend Flotily, nikdo už si
nepamatoval, kdy a při jaké příležitosti se v ní ocitl, zato si každý pamatoval
jeho první vstup do síně slávy Flotily při anoplurnském útoku na Englišovu
základnu. Metodika, s níž zformoval přeživší lodě a vojáky, a razance, s níž
převzal velení v okamžiku, kdy celé velení základny přišlo o život v první
vlně útoku, mu vysloužila přezdívku Kombajn, velení nad vlastní perutí a
důstojnické frčky.
Kamprad se osvědčil i v dobách míru a získal pověst člověka, který si ví
vždy rady a jde nekompromisně za svým cílem. Postupem času se z jeho
peruti stal svaz zvláštního určení, zkráceně zvaný Sazu; skupina lodí určených
pro nejrůznější podpůrné a ne zcela standardní akce. Kampradovi piloti
prováděli prvopřistání na planetkách i asteroidech, podnikali průzkumné cesty
za hranice Sluneční soustavy, záchranné operace, testovali nové lodi i zbraně.
A Kamprad sám se účastnil plánování obranné strategie Flotily. Vrána si
vzpomínal, že několikrát jednal Kamprad osobně mezi čtyřma očima s
Wirzigem.
Na druhou stranu nebylo zase tak podivné, že Vrána na Kamprada
zapomněl. Bojová operace takových rozměrů představovala účast statisíců
lidí a celé řady důstojníků, přehlédnout neúčast jednotlivce bylo možné velmi
snadno. Ve válečné vřavě měla řada i vysoce postavených důstojníků úkoly,
které byly pod rozlišovací schopností admirality a hlášení o nich dostával
Wirzig jen v bezejmenném sumáři, navíc při průměrné úmrtnosti přes deset
tisíc mužů za minutu bylo nadmíru obtížné udržet přehled i o smrti důstojníků
a naprostou většinu povýšení rozhodovaly automaticky počítače Flotily, byť
podle předem připravených nástupních plánů.
Podle aktuální stavové dispozice měla skupina Charon dvě bitevní peruti,
jednu taktickou a jednu stíhací peruť a k tomu čtyři lodi servisní, celkem
dvaapadesát novotou svítících lodí. A co na tom bylo nejlepší – lodi byly
schované velkým asteroidem. Nepřistály na něm, takže nemusely absolvovat
zdlouhavý startovací manévr, prostě jen lavírovaly těsně nad ním, mírně pod
povrchem, kde je spektrometry budou považovat za výstupek asteroidu, a
těsně nad bodem, kdy se zřítí na asteroid nebo do něj narazí.
Nejlepší však byly samotné lodi. Ty novotou svítící krásky z
novoboleslavských flotilních loděnic totiž patřily do třídy Lena, pocházely z
prototypového vývoje, o němž se i ve Flotile jen vzrušeně šeptalo a
diskutovalo. Lodi třídy Lena se vyvíjely již téměř deset let a bylo veřejným
tajemstvím, že Kampradův svaz je testuje. Jenže i sám Vrána si doposud
myslel, že jich existují pouze jednotky kusů, nesériové lodi, avšak jak to tak
vypadalo, admirál musel potají podepsat objednávku na dodávku většího
počtu lodí. A všech těch dvaapadesát lodí teď kotvilo za asteroidem,
připraveny na všechno.
Každý z bitevníků byl osazen deseti fázerovými věžemi s dvojitými
spřaženými hlavněmi střílejícími s malým zpožděním za sebou. To proto, že
se štít napadené lodi nestačil po zásahu jednoho fázeru zotavit a hned jej
rozervávala další střela. O další třetinu prodloužený operativní dostřel fázerů
doprovázený poloautomatickým naváděním hlavní na cíl a vysokoroz-
lišitelným tracerem propůjčoval lodím Lena další obrovskou výhodu – odstup.
Flotilní lodi měly proti anoplurnským lodím již nyní výhodu většího
účinného dosahu palubních fázerů. A k tomu všemu speciální štíty pro snížení
vyzařování na vlnových délkách, které zachytávaly spektrometry.
Vrána by se kochal tou krásou z admirálského křesla snad do nekonečna,
ale jemné Kampradovo zakašlání mu naznačilo, že se od něj něco očekává.
Kdyby tak Vrána věděl, co skupině Charon admirál přikázal…
„Podplukovníku Kamprade, je vaše skupina připravena k operaci?“
„Jsme připraveni, admirále,“ odpověděl Kamprad.
Vrána se rozhodl pro přímou výzvu: „Zopakujte mi postup vaší operace.“
„Promiňte, admirále, nechápu…“
„Co na tak jednoduchém rozkazu nechápete? Je to snad tak nedůležitá
operace, aby nestálo za to si ji zopakovat?“
„Jistě, admirále, promiňte. Skupina Charon bude postupovat zleva
směrem na skupinu Barza a formací Mlýn likvidovat odpor nepřítele vždy na
reversně bezkontaktní vzdálenost za použití všech palebných a podpůrných
prostředků. Cílem operace je spojit se s ofenzivním křídlem skupiny Barza a
pomoci mu sevřít do kleští anoplurnské jednotky tlačící na skupinu Střed.“
„Přesně tak, Kamprade,“ přitakal v duchu Vrána, obdivujíc důmyslnost
Wirzigova plánu. Jak u všech rohatých Wirzig mohl vědět, že své bitevníky
přeskupí Anoplurňané právě na levé křídlo? Pak ale dodal: „Splňte rozkaz,
Kamprade. A zlomte vaz, čekáme tu na vás!“ neodpustil si trochu laciného
rýmování.
„Rozumím, admirále,“ prohlásil rozhodně na druhé straně linky Kamprad,
kterému spadl kámen ze srdce, že nekonečné a ubíjející čekání před akcí
skončilo. Vrána se zaposlouchal do výkřiků rozkazů, které se nesly od
Kamprada ke všem lodím, do perfektně organizovaného shonu.
„Kamprade?“ zeptal se do toho mumraje Vrána, když už vytušil, že
podplukovník rozdělil všechny rozkazy mužstvu a má zase pár vteřin času.
„Ano, admirále?“
„Slíbil jsem vám, že ode mne dostanete nepřeberně Anoplurňanů na
vraždění. Potřeboval bych, abyste popustil uzdu vaší vášni. Smeťte je z cesty,
jak to jen půjde, jsou vaši!“
Na druhé straně linky se Kamprad neviditelně pousmál: „Budu se snažit,
admirále. Dovolte mi otázku.“
„Jakou?“
„Kde se setkáme s podpůrnou skupinou?“
„Jak to myslíte, s podpůrnou skupinou?“
„Životnost skupiny Charon je projektována na zhruba třicet minut,
admirále. Za tu dobu se nám snad podaří dorazit na křídlo skupiny Střed, i
když to osobně považuji za málo pravděpodobné. Jenže aby ofenziva
neztratila hybnost, potřebujeme podpůrnou skupinu, která nahradí v té době
zničený Charon, ne, admirále?“
Vrána zabořil hlavu do dlaní. To byla absolutní pravda. Nemohl očekávat,
že padesátka byť úžasných lodí rozhodne bitvu. Možná zajedou jako nůž do
másla, ale už se z něj nikdy nevynoří, a celá skupina Charon je vlastně už nyní
odsouzena k smrti. Jenže tohle jsou VŠECHNY lodi, které Flotila má. Nemá
žádnou podpůrnou skupinu…
Nahlas na to ale Vrána řekl: „Kamprade, očekávám od vás to nejlepší. A
to nejlepší, co budeme mít, dostanete k dispozici na podporu. Budeme pořád v
kontaktu.“
„Rozumím, admirále,“ zakřičel řízně Kamprad, aby zaplašil chmury, když
si uvnitř svého vojenského srdce uvědomil, že jeho skupina Charon je
všechno, co Flotile zbývá jako trumfy. A to je bohužel ještě pořád zatraceně
málo.
„Zrušit radiový klid, zaujměte pozice na koridoru, jedeme do boje,“
rozeřval se Kamprad do komunikátoru a lodi skupiny Charon se začaly
odpoutávat od planetky, která je až doposud kryla…
VELKÁ OFENZIVA
Major Vrána rozpojil na admirálově komunikátoru velitelský okruh a
ukončil tak bleskovou poradu s veliteli jednotlivých skupin Flotily. Všichni
přijali to, co Vrána nazýval jako Plán Charon, s nadšením a ačkoliv ani ostatní
velitelé neměli potuchy, jak má celá ofenziva pokračovat, až se skupina Charon zastaví, bylo rozhodnuto řešení tohoto dilematu přesunout až na okamžik,
kdy se tak stane, samozřejmě s tím, že ofenzivě Charonu zkusí Flotila
odlehčit ze všech svých zdrojů.
Byla to hezká fráze, jenže Flotila žádné přebytečné zdroje, které by mohla
postrádat, neměla. Každá ze skupin Flotily i celá Flotila dohromady se rvala o
holý život, zaklesnuté proti přesile, s rozsáhlými ztrátami, naprosto
přerušenými zásobovacími trasami, s nulovou možností odpočinku
vyčerpaných a vystresovaných posádek. Nebylo možno odsunout právě vystřídanou posádku na křídlo, aby plošným postřelováním alespoň trochu
ulehčila situaci Kampradova svazu prostě proto, že posádky už se dávno
nestřídaly a odpočinek přicházel jedině spolu se smrtí. Vrána se nemusel
pohybovat léta v admirálově blízkosti, aby věděl, že situace je zoufalá.
Zatímco Flotila nasadila všechny svoje síly a neměla jediné čerstvé rezervy,
anoplurnský invazní svaz stále nasazoval do boje čerstvé síly, odpočinuté,
nové a nepoškozené lodi z týlového zázemí. Je sice pravda, že Zodanova
ofenziva silně zkrušila levé křídlo anoplurnského invazního svazu, jenže ztráty
nepřítele byly stále jen takové, že by bitvu vyhrál pouhou výdrží, protože
Flotila před sebou měla poslední hodinku životnosti. Poslední hodina, pak se
anoplurnské lodi přeženou přes trosky Flotily Země, statisíce mrtvých a
umírajících vojáků.
Situace byla jednoduchá. Zatímco Flotila měla pouhých čtyři sta lodí,
anoplurnský invazní svaz mohl ještě stále počítat s téměř třemi tisícovkami
lodí, z nich více jak pětina se teprve čerstvě zapojovala do boje, a i když
poměr ztrát stále hovořil pro Flotilu, nebylo možno očekávat, že s takovým
tempem ztrát a poměrem sil by se ho jednak podařilo udržet a jednak že by
nějaké lodi Flotily celou bitvu přežily.
„Všechno záleží na kázni a optimismu,“ říkával admirál Wirzig. A Vrána
se rozhodl, že se pokusí vojákům Flotily trochu optimismu do žil nalít.
Komunikátorem se propojil s palubním radistou Lavayem.
„Lavayi, už jsou připraveny k distribuci nové dispozice?“
„Ano, pane, mám je připravené v počítači, mám je ihned distribuovat?“
odpověděl mu Lavay, který si ani neuvědomil, že nemluví s admirálem,
protože Vrána pro jistotu převod hlasu vůbec nevypínal.
„Propojte mne se všemi loděmi Flotily. Budu mít prohlášení.“
„Je to rozumné, pane? Jste si jistý, že byste za dané situace měl něco
prohlašovat?“ zeptal se opatrně Lavay. Posádka Sory se usnesla hovořit k
Vránovi dostatečně uctivě na to, aby žádný přeslech v komunikátoru nemohl
způsobit nedorozumění a informace o admirálově smrti se tak nedostala
nedopatřením ven. Jenže přes formální tón nebylo možné přeslechnout nesouhlas v Lavayově hlasu.
„Ano, jsem si jistý, že je potřeba mít prohlášení. Není to téma pro diskusi,“
odpověděl Vrána tónem, jaký používal admirál, když nemělo smysl se s ním
přít.
Lavay jen pokrčil rameny. Nechtělo se mu hádat, zejména, když nevěděl,
o co jde, a i když dobře věděl, že nemluví se skutečným admirálem, přeci jen
na něj Vránova autorita působila.
„Flotilo, promluví admirál,“ ohlásil Lavay na celoflotilním přenosovém
kanále a Vrána se zhluboka nadechl. Na tom, co řekne a jak to vojáci přijmou,
na tom, zda nepoznají, že nemluví skutečný admirál Wirzig, na tom, jakou
naději jim vdechne, na tom záleželo mnohé. Možná všechno. A Vrána se
rozhodl vsadit na humornou notu…
„Vojáci Flotily, dneska je velký den. Ne proto, že jsme se zde sešli v tak
hojném počtu, ale proto, že se s vámi chci podělit o tajemství. O léta
výzkumu, o to nejlepší, co ze sebe naši technici a vědci za poslední léta vydali.
O překvapení, které jsme si připravovali, abychom s ním ohromili novináře,
politiky i svět.“ Vrána se nadechl a po očku mrknul na displej na analýzu
vnitřních komunikačních kanálů. Vypadalo to, že ho všichni napjatě
poslouchají, dokonce i šarvátky utichaly a vypadalo to, jako by sami
Anoplurňané přijali utichání boje jako milou záminku k odpočinku.
„Dnešní den a tuto chvíli jsem si vybral nejenom proto, abych byl ve
vesmíru se svými nejlepšími přáteli, nejlepšími vojáky a piloty, jaké jsem kdy
poznal. Tuhle chvíli jsem si také vybral k tomu, abych vám představil naše
nové bojové lodi třídy Lena. Lodi, které jsou rychlejší, obratnější,
vyzbrojenější a silnější než cokoliv, co jsme kdy před tím sestrojili. Přivítejte
podplukovníka Kamprada a jeho muže, přivítejte jeho svaz a jeho lodi. A
dovolte, aby vám na anoplurnských lodích ukázal, jak dobré jsou naše nové
lodi, abyste se mohli těšit na přezbrojení vašich svazů.“
Vrána se na chvíli odmlčel a zadíval se opět do analýzy komunikačních
kanálů – bál se, jestli to není přeci jen trochu patetické po tom všem, čím
Flotila prošla. Jenže Flotila ožila, vojáci mezi sebou čile diskutovali a analýza
jejich odezvu hodnotila nadmíru kladně.
„Přivítejte dvaapadesát lodí třídy Lena a Kampradovy muže,“ zakřičel
Vrána do komunikátoru a přepnul komunikační kanál tak, aby přenášel hlasy
ze všech lodí. Flotila byla v jednom varu a přímo šílela, boj prakticky ustal.
Pak Vrána uslyšel, jak velitelé levého křídla skupiny Barza dávají pokyn
ke stažení. Slyšel odpočet, slyšel, jak navigátoři vykřikují rozkazy, radisté a
palubní technici se překřikují s aktualizacemi dispozic, jak piloti upozorňují
posádku na změnu kurzu. Vrána položil ruku na holopanel a ani nevnímal
skandování provolávající slávu admirálovi a také Kampradovi. Díval se, jak se
skupina Barza přesně podle nových dispozic rozřazuje a jak se bitevníky
přesunují napříč bitevním polem blíže k jednotkám Střed. Sledoval, jak se
anoplurnské bitevníky zmateně otáčejí, nechápou, co se děje, proč bitevníky
opouštějí křídlo a stahují se. Pozoroval, jak se najednou objevují na holopanelu maličké tečky, u kterých si nejdříve spektrometry nevěděly rady,
zda jde o bludné meteority nebo malé jednomístné lodi.
A pak to uslyšel.
Někdo začal zpívat: „Cesta je prach, i štěrk a udusaná hlína a šedé
šmouhy kreslí do vlasů…“
Někdo z těch přilétajících lodí zpíval hymnu Flotily. Nebo možná na jeho
vlastní lodi?
Nejdříve přemýšlel nad tím, jestli ten hlas poznává, a zdálo se mu, že
může být Kampradův, nebo také navigátora Kienese. Jenže už to nebylo
podstatné, ke zpěvu se přidávaly další a dal-ší hlasy a spíše než melodický
zpěv z toho byl chorál.
„a z hvězdných drah máš šperk, co kamením se spíná…“
Vrána se rozhlédl z velitelského můstku po posádce Sory. Všichni, kam až
viděl, stáli v pozoru a salutovali a všichni do jednoho, ba i druhý pilot Darin,
proslulý svým hudebním hluchem, zpívali:
„a pírka touhy z křídel Pegasů…“
Anoplurnské lodi byly dokonale zmatené. Nejprve chvíli přemýšlely, proč
Flotila stáhla svoje lodi, a pak sedly na vějičku a začaly obkličovat flotilní
levé křídlo, zřejmě pod dojmem toho, že jde o strategickou chybu, když
Flotila stáhla bitevníky z křídla a poslala je na posilu průlomu vedeného
zhruba uprostřed skupiny Barza, tedy v polovině levého křídla. Anoplurnské
lodi dokončily obklíčení levého křídla právě včas, aby se jejich spektrometry
mohly poplašně rozpípat. Zřejmě i jim se nejdříve nalétávající Kampradova
skupina jevila jako pár asteroidů nebo větších meteoritů, jenže meteority se
málokdy pohybují ve formaci odpovídající přesně synchronizované
dvoušroubovici DNA. Vrána musel obdivovat tu frajeřinku, kterou si Kamprad
neodpustil, když nejdříve zcela náhodně rozmístěné lodi najednou na povel
zaujaly obtížnou a působivou formaci neustále rotující dvoušroubovice – to ale
až v době, kdy bylo zřejmé, že spektrometry nepřítele už neoklamou.
„Cesta je bič, je zlá jak pouliční dáma, má v ruce štítky, v pase staniol…“
Anoplurnské bitevníky se začaly zmateně otáčet, aby mohly nepříteli, o
jehož podstatě vlastně nic nevěděly, čelit co nejmenší zásahovou plochou, a
zároveň aby nepřítel nemohl zneužít jejich slepý zadní úhel, který pokrývaly
jen malé laserové věže. Jenže až příliš pozdě a příliš pomalu, příliš váhavě.
„a z očí chtíč jí plá, když háže do neznáma...“
Rotace dvoušroubovice Kampradova svazu se najednou zastavila, lodi v
plné rychlosti vyrovnaly let a vyřadily se vedle sebe i nad sebe, rozřazujíce se
do prostoru jako stěna. A pak, na nepochopitelnou, obrovskou a úžasnou
vzdálenost spustily palbu a všechny ostatní lodě Flotily v tom samém
okamžiku přerušily to krátké, nepochopitelné příměří, které se rozhostilo, a
začaly pálit ze všech hlavní a děl. Nebe se rozsvítilo září fázerů.
„Tou cestou dál jsem šel, kde na zemi se zmítá a písek víří křídlo
holubí…“
Už první salva Kampradova svazu smetla boční linii anoplurnských
bitevníků jako velká voda, jenže některé stíhače v dalších liniích začaly
manévrovat, a protože pochopily, že dosah palubních zbraní tohohle nového
nepřítele je podstatně delší, rozhodly se zkrátit vzdálenost a vyrazit mu plnou
rychlostí napřed. To se samozřejmě neobešlo beze ztrát na anoplurnské
straně, protože prudké manévrování, když se stíhači obraceli přídí a pokoušeli
se traverzem uvolnit kolem sebe dostatek místa na otočení lodi, mělo za
následek řadu srážek.
„a marš mi hrál zvuk děl, co uklidnění skýtá…“
Jenže v tom okamžiku se také lodě Kampradovy skupiny začaly
přeskupovat. Ty v horních řadách formace přibrzdily a celá formace se začala
stáčet prudce nahoru – spodní lodi prakticky bez zpomalení, v plné rychlosti.
Během pár vteřin celá formace změnila směr o sto osmdesát stupňů, jako by
zázrakem provedla „čelem-vzad“. Vrána obdivně zíral na dokonalý Mlýn, ve
kterém se celá Kampradova skupina pohybovala.
Formace Mlýn patřila mezi mistrovské prvky bojové akrobacie, protože
vyžadovala dokonalou synchronizaci pilotů a všech lodí ve skupině, aby se
celá skupina lodí najednou a v plné rychlosti zvládla loopingem obrátit a
ukázat protivníkům záda. Celý obrat zaprvé umožnil Kampradovým lodím
neustále se držet mimo dosah anoplurnských zbraní, protože lodě Flotily jim
utíkaly plnou rychlostí. A za druhé, protože lodi Flotily měly možnost plně
palebně pokrývat i prostor za sebou, mohly celou dobu úhybného manévru
pálit po svých pronásledovatelích. Byla to smrtící taktika, protože z Mlýnu
mohl nepřítel jen stěží uniknout. Na výběr měl, zda bude lodě Flotily
pronásledovat a bude vsázet na to, že je dostihne, že se lodě Flotily samy
vyřadí obrovským přetížením při manévrování, či že se nechá z velkého
odstupu bez odporu rozstřílet.
„…a zvedá chmýří, které zahubí.“
Kampradovy lodě zopakovaly manévr, tentokráte prudkou obrátkou dolů,
a dokončily celé kolečko. Už je nikdo nepronásledoval, celá skupina
anoplurnských stíhačů byla v troskách a Kampradovy lodě se znovu blížily k
anoplurnskému křídlu, rozestavujíc se do formace Mlýn, do podoby stěny,
která znovu zahájí palbu na nepřítele. Vrána chtěl masakr a Brozna Kamprad
mu jej hodlal dopřát, kam až jeho lodi a jeho posádka vydrží to hrozné
manévrování a vypětí sil.
Jednu otáčku mlýnského kola za druhou postupovala Kampradova
skupina metodicky a s rozmyslem levým křídlem směrem ke skupině Střed,
minimalizujíce vlastní ztráty a v každé obrátce drtíce nepřítele na prach.
Zároveň s Kampradovým postupem se stahovaly ostatní lodě Flotily po celé
linii skupiny Barza a přesouvaly se směrem ke skupině Střed, k vyčerpanému
ofenzivnímu křídlu, čímž se Flotile dařilo odolávat přesile stojící proti těmto
částím fronty.
Tohle byla ta chvíle, kdy se Brozna Kamprad definitivně stal legendou
Flotily.
Jen lodě skupiny Satori, pravého křídla Flotily, vzdorovaly osudu samy,
protože jim neměl kdo situaci ulehčit.
TĚŽKÉ CHVÍLE
Na vlajkovém křižníku prvního sledu panovala velmi vzrušená atmosféra.
Křižník Lipany už měl několik zcela hermeticky uzavřených úseků, to když
tlakové přepážky bleskurychle zareagovaly na průstřel štítu lodi a ochránily
zbytek lodi před dehermetizací. Dvě ze čtyř věží už měly mrtvou posádku, a
to nebylo vůbec dobré, protože bitva zuřila stále neztenčeným tempem a
každý fázer rozhodoval o životě a smrti.
K jedné z věží se poničeným torpédovým úsekem prořezávala opravářská
četa. Velitel čety Jonatan Margo sliboval do komunikátoru, že do nějakých
deseti – dvaceti minut budou snad schopni provést náhradního střelce na věž a
věž zprovoznit, pokud nebude příliš poškozená. Jenže Wojda Stěpanask
neměl náladu na dvacetiminutové prodlevy. „Potřebuju, abyste se tam dostali
IHNED. Tak to odstřelte. Dělejte, co chcete, ale tu věž potřebuju IHNED
obsadit, jinak jsme v prdeli, rozumíte tomu? Udělejte cokoliv!“
Jonatan Margo přikývl. Nemělo cenu se hádat. Nemělo cenu vysvětlovat,
že nálože je třeba usadit do přesně vyvrtaných děr až v okamžiku, kdy důlním
laserem vyvrtané otvory vychladnou, aby se teplem neodpálily nálože
předčasně samy. Nemělo cenu vysvětlovat Stěpanaskovi, že není v lidských
silách nálože IHNED bezpečně usadit, protože na urkaritové skořepině nebudou držet ani lepidlem, ani gravinovou svorkou, a kdyby mohli použít
mechanickou svorku nebo hydraulické nůžky, nemuseli by se vůbec
obtěžovat se semtexovou trhavinou.
Margo se na Stěpanaska nezlobil. Dobře věděl, o co všechno se
Stěpanask musí starat, že simultánně mluví s admirálem a s plukovníkem
Sklodzkim i podplukovníkem Kampradem.
Věděl, že po něm nemůže chtít tak banální rozhodnutí, které je nasnadě.
Že nemůže chtít uprostřed té vřavy po Stěpanaskovi, aby se zabýval takovou
prkotinou, jako je KDO, když bylo jasné JAK a PROČ.
Zavřel oči a zhluboka se nadechl, aby se mu odmlžilo sklo přetlakového
konstrukčního skafandru, protože prostor torpédového úseku byl
dehermetizovaný. Pak vykročil k zdeformovanému urkaritu a směrem k
ostatním montérům prohodil: „Kryjte se, budeme odpalovat.“
„Hej, Margo, si se posral, nemáme to navrtaný…“ ozval se někdo za jeho
zády. Margo se ani neotočil, aby zjistil, kdo to byl. „Musíme,“ řekl
bezvýrazně do komunikátoru a podlaha se otřásala jeho kroky. Všichni
pochopili.
O minutu později se údržbářská četa prodrala skrz explozí rozervanou
urkaritovou stěnu do chodby vedoucí ke střelecké věži. Karol Pajsaky bojoval
s tím, aby ovládl dávicí reflex, když překračoval zakrvavené cáry skafandru,
nakonec se mu podařilo nepozvracet si sklo přilby. Teď byl velitelem opravářské čety on – ve Flotile se povyšovalo rychle, pomyslel si. A pak mu to došlo.
Příště on…
Stěpanask si všiml na stavovém panelu lodi, že dělostřelecká věž Tři je
funkční a obsazená. Krátce se mu mihlo hlavou, že Margo je opravdu šikula a
že by mu měl blahopřát, jenže pak se konečně uvolnil komunikační kanál,
spojení na admirála Wirziga se sestavilo a Stěpanask blahopřání odložil s tím,
že na taková blahopřání možná bude ještě čas.
Stěpanask se s formálními úvody nezdržoval: „Admirále, už se dlouho
neudržíme. Potřebuju posily. Ty dva svazy, které jste převeleli na Satori, mi
tady fest chybí...“
„Já vím, Stěpanasku, ale musíte se udržet,“ přešel Vrána hrající stále
admirála Wirziga bez povšimnutí Stěpanaskovo porušení flotilní etikety.
Vrána věděl, že Stěpanask má nervy na pochodu, a nedivil se mu. Řady
prvního sledu prořídly takovým způsobem, že Vrána byl Stěpanaskovi za
neochvějnost, se kterou i po takovém krveprolití zůstával v pozici, ochoten
odpustit cokoliv. I proto mlčky přešel Stěpanaskovu výčitku, že proti jeho
vůli byly přesunuty dva svazy ze Středu na křídlo Satori. Dva Svazy bylo sice
formálně správné označení, jenže oba svazy dohromady v tomto okamžiku
čítaly devět lodí namísto tří stovek…
„Já se tady neudržím. Slyšíte, potřebuju posily! Okamžitě potřebuju
posily, nebo se neudržíme, copak to nechápete? Držíme se tu silou vůle, ještě
pár minut a všichni tu pochcípáme…“
„Já vás chápu, ale musíte se udržet, za každou cenu. Nesmíte ustoupit…“
pokusil se skočit Vrána Stěpanaskovi do řeči…
„Vy mne nechápete, máme tu poslední lodi a přesilu, potřebuju posily,
nebo nás provalí, do prdele pošlete sem všechny zálohy, co máte!“ křičel
zoufalý Stěpanask, než ho rázová vlna z dalšího z přímého zásahu odhodila o
metr dál na jeden ze stavových panelů. Začal jej dusit štiplavý dým, jímž se
velitelský můstek plnil, když se vzduchotechnika Lipan snažila odvětrat a
uhasit požár na elektroinstalaci.
„Musíte se udržet. Nemáme žádné zálohy,“ řekl potichu Vrána.
„Neudržíme se. Provalí se do středu a rozštípnou nás, pane,“ řekl nezvykle
potichu Stěpanask.
Vrána seděl v admirálově křesle, mnul si prsty čelo, jako by jej
masíroval, aby se za ním mohla vylíhnout spásná myšlenka, a přemýšlel o tom
zoufalství čišícím ze Stěpanaskova hlasu. Pak se rozhodl.
„Stěpanasku? Pošlu vám posilu, ale vydržte, co to půjde. Musíte. Je to
rozkaz!“
„Provedu, admirále. Jste třída!“ vydechl překvapeně Stěpanask.
„Vydržíme to tady, ale fakt potřebuju ty posily co nejdříve…“
Vrána přikývl a pokynem ruky zrušil spojení. Jestli si Stěpanask něco
nezasloužil za svůj výkon, pak to, že mu lhal. Jenže co už na tom záleželo.
Flotile zbývalo stěží devadesát většinou těžce poškozených lodí, zatímco
nepřítel jich měl téměř čtyři stovky. Bitva byla prohraná. Bitva, a s ní celá
válka.
Chvíli to vypadalo nadějně. Kampradovy lodě se zakously do levého
křídla nepřátelského útoku a semlely jej v trosky a prach. Ty první chvíle
vypadaly dokonce jako zázrak z čistého nebe, když Kampradův svaz
masakroval bez vlastních ztrát řady anoplurnských lodí, jenže půlhodina
životnosti vyhrazená Kampradovým lodím uplynula, a ačkoliv si Brozna Kamprad a jeho vojáci vybrali daň vskutku ďábelskou, teď z Kampradových lodí
zbývalo šest polozmrzačených bitevníků. Však si také připsali na vrub
bezmála tisícovku anoplurnských lodí, téměř polovinu všech anoplurnských
ztrát od okamžiku, kdy se Kampradova skupina vložila do boje. Ku cti a slávě
Kampradovi posloužilo také to, že většina jeho ztrát byla dána obrovským
přetížením lodí při manévrování a valná část jeho posádky přišla o život spíše
otravou Protrazinem, povzbuzujícím prostředkem pro piloty, pomáhajícím v
omezené míře překlenout následky přetížení a hyperprostorových skoků.
Nejvíce na ráně byla nakonec skupina Satori. Vrána nechal po krátké
poradě převelet několik lodí ze středové zóny, aby pravé křídlo Flotily posílil,
jenže už bylo zřejmé, že Flotila v dynamice ztrát tahá za kratší konec a
nakonec to bude Flotila, kdo bude muset hodit pomyslný ručník do ringu, až jí
nezbude žádná bojeschopná loď.
Vrána si zoufal. Vždycky přemýšlel nad tím, jaké to musí být zvláštní,
zajímavé a povznášející být admirálem. Někdy, když se zasnil, tak se viděl v
parádní nažehlené černé admirálské uniformě se stříbrnými lampasy a puky
jak břitva, kterak si to štráduje po promenádě Masarykovy základny,
blahosklonně kývá hlavou na řízné salutování podřízených, zdviženým obočím kárá ledabylého vojáka na dovolence, jenž měl tu drzost povolit si
knoflíček u krku a brigadýrku si nenuceně zastrčit pod výložky. Možná se
admirál nemusel nutně rodit jen jako Wirzig, říkal si někdy svatokrádežně,
cožpak on by se nosil s jinou honosností po promenádě?
Jindy ale v úžasu zíral na admirála Wirziga, jak s elegancí a rázností řeší
problém, s jakým by si Vrána nevěděl rady. Nebo jak admirál s klidnou a
vážnou tváří jedná, přesvědčuje a smlouvá, zatímco z něho samého tekl pot
proudem. Tehdy si pokaždé uvědomil, že být admirálem není žádný med.
Teprve dneska ale jasně viděl, jaké je to ve skutečnosti. Jaké to je, stát na
velitelském můstku a pokynem ruky posílat na smrt. Rozhodnout, která peruť
se obětuje a která bude žít. Povzbuzovat, naslouchat a přitom zůstat
neústupný. A hlavně zůstat sám, sám se zodpovědností i svědomím.
Zodpovědností k lidstvu a svědomím k Flotile. Poprvé v životě uvěřil major
Pavel Vrána, že být admirálem Flotily je skutečným posláním a vyvolením…
Vrána přepnul holopanel na projekci skutečného prostoru. Díval se na
obraz snímaný kamerami – na zmar, smrt a hrůzu kolem sebe. Na trosky tisíců
lodí, které plavaly v prostoru, na chuchvalce čehosi, co mohla být lidská nebo
anoplurnská těla, nebo dost možná jen vzduchové bubliny nebo nějaká kapalina.
A Vrána najednou cítil vší svojí duší, že si naložil více, než může unést.
Že Flotilu i Zemi dovedl ke smrti. Zbývalo mu jediné. Z pouzdra na svém
opasku vyndal revolver, nacvičeným pohybem zkontroloval stav zásobníku,
aby se přesvědčil, že je plný. A možná, aby získal chvíli času – času najít pro
sebe omluvu, ospravedlnění za své selhání.
Ospravedlnění se nedostavilo. Byl stále sám, uprostřed všech těch trosek
lidských nadějí a osudů. Pavel Vrána přiložil revolver ke spánku a pak si
naposledy pomyslel: „Bože, udělej zázrak. Zachraň Flotilu a Zemi. Prosím…“
Pak zavřel oči a prstem pomalu pohladil spoušť, jakoby v nevíře, že ji je
opravdu odhodlán stisknout…
A Bůh se smiloval.
RANZDOR PŘICHÁZÍ
Radista vlajkové lodi Sora Martin Lavay se zatvářil překvapeně, což byl v
situaci, v níž se Flotila nacházela, značný luxus. Pak si dovolil ještě větší
luxus, když řekl: „Radiové lodi Křižík, opakujte zprávu.“ Znovu si vyslechl
tutéž zprávu, takže o přeslechnutí nemohlo být řeči. To už neváhal a sáhl po
komunikačním panelu.
„Admirále, zachytili jsme zprávu na hyperpásmu,“ řekl Lavay do
komunikátoru, a pak zaváhal, když si uvědomil, že nemluví se skutečným
admirálem. Udiveně se podíval na Vránovu tvář a na revolver, který Vrána
držel v ruce. On snad opravdu chce Anoplurňany střílet revolverem, pomyslel
si Lavay zmateně, a když mu Vrána z admirálského můstku neodpovídal,
znovu to zopakoval: „Admirále, opakuji, máme zprávu na hyperpásmu.“
Pavel Vrána spustil ruku s revolverem a druhou rukou si přejel po
zpoceném obličeji. Pak se zděšeně podíval na ruku, v níž stále držel revolver.
„Hvězdy, málem jsem to udělal. Málem jsem to stiskl,“ říkal si Vrána v
duchu, zatímco si kapesníkem roztíral pot po čele a snažil si ho vytřít z očí.
Pak mu došlo, co mu radista říká. Hyperpásmo se používalo pro
automatickou komunikaci lodí Flotily při průletu hyperprostorem. Během
průletu hyperprostorem nekomunikovaly lodě Flotily pomocí rádiových vln,
ale pomocí vln gravitačních, které se zjednodušeně označovaly za
hyperpásmo. Důvod byl nasnadě – z hyperprostoru radiové vlny unikaly do
mimoprostorové roviny, zatímco gravitační vlny se jím šířily a vynořovaly se
v místě, kam byly hyperprostorem vyslány, takže loď proplouvající
hyperprostorem mohla informovat pomocí hyperpásma ostatní lodi, že dojde k
vynoření, nebo o dalších stavových informacích. Jelikož ale celá posádka lodi
byla během průletu ve stavu mimovědomí, jednalo se veskrze o automatickou
komunikaci řízenou počítačem. A protože byla celá technologie modulace
gravitačních vln zatím v plenkách, vysílalo se postaru – morseovkou – co
nejjednodušší a nejkratší zprávy podle kódovací tabulky, jen změť čísel či
znaků. Hyperpásmo bylo obrovským úspěchem vývoje, protože ještě před
dvaceti lety nemohly mezi sebou lodě Flotily prolétající hyperprostorem
vlastně nijak komunikovat a byly odříznuté ode všech informací.
„Co je to za zprávu?“ zeptal se Vrána.
„Dva číselné kódy, pane. 6-2, 3-7,“ oddeklamoval Lavay, a pak pro jistotu
dodal: „Kód 3-7 je žádost o uvolnění cílové zóny.“
„Nechyběl jsem ve škole, Lavayi,“ odtušil Vrána a znovu si v zamyšlení
otřel orosené čelo. Ještě stále nemohl uvěřit tomu, že ho dva číselné kódy na
hyperpásmu dělily od toho, aby stiskl spoušť. Pak mu to došlo. První čísla
byla v hyperpásmovém vysílacím schématu vyhrazena označení volajícího.
První dvě čísla označovala svaz, případná další dvě čísla označovala peruť
svazu. Vrána nemusel dlouho namáhat paměť, protože dvaašedesátý svaz
Flotily byl legenda sama o sobě. Dvaašedesátá, podle svého motta „Ranám
navzdory“ přezdívaná Ranzdor.
Vrána se propojil přímo s operačním radistou na lodi Křižík, spojení bylo
přijato okamžitě a bylo vidět, že se na jeho instrukce netrpělivě čeká.
„Navažte okamžitě spojení s volajícím. Odešlete jim prostorové souřadnice a
pokuste se odhadnout čas jejich příletu,“ zavelel Vrána bez dlouhých formalit.
„Propočet jsme provedli, pane, odhadujeme, že se Ranzdor vynoří během
tří minut, pane,“ odpověděl službukonající kapitán Jiří Wangeli. Po chvíli
dodal: „Odvysílali jsme i vaše další
instrukce, pane.“
„Máte odpověď?“ zeptal se netrpělivě Vrána.
Chvíle ticha, než Wangeli přisvědčil: „Máme, pane. Signalizují
připravenost k boji a 163 lodí. To nesedí, protože dvaašedesátá má mít více jak
260 lodí…“
Wangeli nechal svá slova vyšumět do ztracena, když si uvědomil, co řekl.
Ranzdor ještě nezasáhl do boje a už ztratil čtyřicet procent lodí – jen
proto, že zběsilou rychlostí a bez tolerančních skoků proskákal napříč
Sluneční soustavou až k bojišti manévrem, při kterém téměř polovina posádky
podlehla hyperpostorovému šílenství.
Vrána se otřásl, protože si uměl představit tu hrůzu, jakou Ranzdor při
takovém přesunu prošel. Jenže sto šedesát lodí byl poklad z nebes.
Sto šedesát lodí rozhodne bitvu.
„Spojte mne se Stěpanaskem, Kampradem a Sklodzkim,“ vydechl Vrána.
ADRIEN
Na křižníku Čeček se chapadlo medikitu opatrně sklonilo nad tělem
připoutaným v křesle a pomalu vstříklo do žíly na krku dávku meotrainu. Tělo
sebou trhlo, jak se dávka povzbuzovacího prostředku rozlévala krevním
řečištěm, pak sebou začalo škubat v křeči, popruhy a chytky křesla se
zařezávaly do těla a pak křeč ustala stejně rychle, jako přišla. Muž pomalu
otevřel oči a jeho obličej, doposud napnutý a deformovaný křečí, se uklidnil.
Popruhy a chytky se automaticky uvolnily a ponechaly tělo napospas umělé
gravitaci a jeho svalům. Muž zahýbal konečky prstů, pak si začal metodicky
protahovat jednotlivé části končetin, nakonec zahýbal hlavou a zakroužil jí
kolem dokola.
Avatar palubního počítače v podobě generála Čečka na tohle čekal, až
doposud nezúčastněně přihlížel z holopanelu. Rukou si přejel
prvorepublikovou uniformu, jako by z ní chtěl smést neviditelné smítko, pak si
odkašlal a nahlas se zeptal: „Jste v pořádku, pane? Je mi líto, že vás musím
budit hned při zahájení výstupu z hyperprostoru, ale máme velmi málo času...“
Muž se ohlédl po holopanelu a něco neurčitého zavrčel, což si avatar
vcelku správně vyložil jako souhlas. Zmatení bylo běžným průvodním jevem
příliš časného probuzení a palubní počítač by za normální situace vyčkal, než
se loď vynoří z hyperprostoru úplně, a nebudil posádku hned při vstupu do
synchronního prostoru, jenže času bylo opravdu málo.
„Pane, obávám se, že po vynoření nebude žádný čas na odpočinek a
rekonvalescenci. Za zhruba tři minuty se vynoříme do cílové zóny přímo
uprostřed bitvy, a jestli jsem dobře vyrozuměl, na náš zásah se velmi spoléhá.“
„Jaká je situace? Ztratili jsme někoho při proskoku?“
„Tentokrát snad ne, i když posádka se teprve začíná probírat. Naštěstí šlo
o minimální proskok. Máme 163 lodí a nejhorší je momentálně únava. Podle
hlášení máme proti sobě čtyři stovky anoplurnských lodí.“
„S kolika vlastními můžeme počítat?“
„Kromě našich 163 lodí taktického nasazení má Flotila v současné době
kapacitu zhruba osmdesát lodí,“ řekl palubní počítač opatrně.
Muž se zamyslel. „To tedy musel být příšerný masakr. Předpokládám, že
to jsou všechno data z hyperpásma a poziční zprávu budu mít až při vynoření,
že?“
„Ano, pane,“ odpověděl avatar. Oba dobře věděli, co to znamená: budou
se vynořovat do válečné zóny bez toho, aby věděli, co je přesně čeká.
Vlétnou do bitevní vřavy, aniž by měli čas se rozhlédnout. Zkušenosti, výcvik,
náhoda – co jim pomůže?
„Dostali jsme alespoň prostorové koordináty pro cílovou zónu. Po
vynoření budeme mít odhadem pár desítek vteřin, než se dostaneme do střetu,“
doplnil Čeček.
„To není vůbec dobré. Jenže co se můžeme starat o to, co je a co není
dobré, když Flotile zbývá pár posledních lodí. Potřebuji, aby se všechny lodě
připravily k automatickému letu do cílové zóny. Palubní počítače lodí
provedou kontroly všech zbrojních systémů. A je potřeba narvat posádku vším
možným, aby byla schopná se co nejdříve soustředit. Je to jasné?“
„Ano, pane. Zařídím to. Přejete si propojit se s celou posádkou?“
„Jo, propoj všechny lodi. Tuhle pikošku jim radši řeknu sám…“
Palubní počítač splnil příkaz.
„Ranzdore, za chvíli budeme na místě a to, co si musíme vyjasnit, není
zrovna nejradostnější. Flotile zbývá osmdesát lodí, nepřítel jich má tak čtyři
sta. To je ta lepší zpráva. Ta horší zpráva je, že se okamžitě po vynoření
dostáváme do cílové zóny a do střetu. Nebudeme mít víc jak pár vteřin, než se
rozkoukáme. Podle toho, kolik lodí z obou armád zbylo, asi chápeme všichni,
že to nebude procházka růžovým sadem. Po pravdě řečeno, míříme do pekla
a je jen na nás, jak poklidíme pod kotlem. Takže se připravme na nejhorší,
protože to nejhorší nás taky potká. Od Flotily nečekejme podporu, ti, co přežili
– a není jich moc – za sebou mají dvouhodinovou procházku nejhorším
masakrem dějin. Na dispozice není čas, takže se okamžitě po vynoření
seřadíme do formace Zeď a v uvolněném cílovém prostoru vypustíme
torpédovou hradbu, střelci budou pálit po všem, co uvidí, co se hýbá a není
naše. Držte se ve formaci, poslouchejte rozkazy a spolu zvítězíme. Je to
jasné?“
Na radiovém kanále se ozvalo hromadné mručení „jasné“, „pohoda“,
„kurva“, „doprdele“ a další obecně vojenské souhlasné výkřiky.
„Sebastian si vezme na starost levé křídlo, já křídlo pravé. V cílové zóně
se pokusíme nepřítele rozčísnout, izolovat na menší levou a větší pravou
skupinu a pak je zlikvidovat. Je to jasné, Sebastiane?“
„Jasné, Adriane, pro bráchu všechno, a proč trochu neimprovizovat na
místě,“ ozval se na lince Sebastian a na rádiu se rozlehl tlumený smích.
Křižník Čečka se náhle rozvibroval a palubní počítač vcelku zbytečně
upozornil: „Dokončili jsme vynoření z hyperprostoru.“
„Všichni víme, co máme dělat. Tak to udělejme pořádně. Všichni na svá
místa!“ zavelel Adrian. Na palubě lodí zavládl hektický ruch, když se piloti,
navigátoři a střelci začali překřikovat, udělovat si poslední rady a instrukce.
Adrian stiskl tlačítko komunikátoru na flotilní frekvenci.
„62, uvolněte cílovou zónu, opakuji, uvolněte cílovou zónu, nalétáváme
plnou rychlostí z vynoření. Uvolněte cílovou zónu pro Ranzdor, hovoří
podplukovník Adrian Wirzig…“
VÍTĚZSTVÍ I.
Lodi Ranzdoru se vynořovaly ve vlnách z hyperprostoru a za plné
rychlosti se vyrovnávaly do formace. Bylo to ohromující, démonické a úděsné,
protože vlastně nebylo myslitelné, aby se lodě vynořily z hyperprostoru tak
blízko zóny střetu a tak rychle se zkoordinovaly a zorientovaly.
V zóně Střed vyrůstala před ohromenými Anoplurňany doslova zeď – do
šířky roztažená řada lodí vyrovnaných nad sebou. A zeď se rychle blížila.
Stěpanask se smál od ucha k uchu. Věřil tomu, že ho admirál nenechá na
holičkách, ale tak milé překvapení tedy v žádném případě neočekával. Wirzig
je kabrňák, skoro dvě stovky lodí z hyperprostoru, to je zatraceně dobrá finta.
Stěpanaskovy lodi, zbytek toho, co ještě před desítkami minut hrdě zval
skupinou Střed, se potácivě rozestupovaly, aby nechaly zónu čistou pro
dělostřeleckou přípravu – a pro torpéda. Většina lodí Středu už za sebou měla
řadu zásahů, ani palubní počítač přesně nevěděl, se kterými loďmi lze ještě
počítat a které už jsou jen nepohyblivé a mrtvé či právě umírající trosky;
rozdíl byl často až příliš neznatelný. Rozřazení lodí bylo za této situace nervy
drásající operací, protože jste spíše intuicí museli odhadovat, zda to, co se
pohybuje vedle vás, je ještě fungující loď spolubojovníka nebo vrak plující
setrvačností odkudsi kamsi. Navíc se má tímhle mrtvým polem plným
asteroidů, planetek a trosek prohnat ještě postupující Ranzdor…
Na lodích Ranzdoru se překřikovali navigátoři, piloti i střelci, síť všech
lodí jako houba nasávala nová data ze sítě Flotily, technici se snažili na
poslední chvíli opravit poškození lodí zaviněná horečným průletem
hyperprostorem, i když už bylo zřejmé, že toho mnoho stihnout nemohou.
Adrian Wirzig se natáhl po komunikátoru. Očekával generála Zodana,
namísto toho jej počítač spojil s nějakým Wojdou Stěpanaskem.
„Vy jste velitel prvního sledu?“ zeptal se Adrian překvapeně.
„Ano, pane, generál Zodan padl.“
„To je moc špatné,“ odtušil rozmrzele Adrian a uhnul pohledem na panel,
aby si prohlédnul Stěpanaskovu složku.
„Vy jste před touhle bitvou velel jen křídlu?“ zeptal se.
„Ano, pane,“ odpověděl klidně Stěpanask.
„Jak to, že teď velíte prvnímu sledu?“
„Víte, ono nebylo moc na výběr. Myslím, že moje největší kvalifikace je,
že jsem ještě v tuhle chvíli naživu, což devadesát procent chlapů, co tu bylo s
námi, o sobě říct nemůže. A jestli si myslíte, že jsem po téhle frčce nějak
exkrementálně toužil, tak to jste fakt na omylu. Pane,“ namíchl se Stěpanask.
Pak už smířlivěji, když si uvědomil, že přeci jen jeho povýšení vypadá
zvláštně, dodal: „Promiňte, pane, máme tu toho za sebou opravdu dost.
Samozřejmě nemám nic proti změně jmenování.“
Adrian se konečně prohrabal na panelu k poznámkám svého otce a usmál
se, když si přečetl v hodnocení záznam „Kdyby to nebyl takový šašek, už by
velel svazu.“ Možná je teď ta pravá chvíle na takové povýšení, řekl si Adrian –
venkoncem, Stěpanaskovo povýšení admirál schválil. A ještě naléhavěji: není
snad přežití tohohle pekla nejvyšší uznání kvalifikace?
„To je v pořádku, vaše jmenování platí. Teď k tomu důležitějšímu.
Ranzdor se zanoří do uvolněné zóny. Potřebujeme Anoplurňany vytlačit před
sebou a potřebuju, abyste kryl vším, co máte, obě křídla Ranzdoru. Až je
rozštípneme, roztáhneme se do stran a s Kampradem je sevřeme do kleští. Je to
jasné?“
„Ano, pane. Jenže tu mám čtyři desítky vraků, takže počítejte s tím, že
naše podpora bude slabší.“
Adrian Wirzig pečlivě studoval historii stavových dispozic Flotily.
Stěpanask se držel pozoruhodně dobře – v bezvýchodné situaci se mu
podařilo udržet s hromadou trosek namísto lodí, nebylo, proč mu
nedůvěřovat.
„Stěpanasku, až doposud jste si vedl skvěle, a tohle už zvládneme...“
Stěpanask se do komunikátoru usmál: „Rozkaz, pane!“
„Jdeme na to,“ usmál se na oplátku Adrian Wirzig.
Adrian měl ještě nutkání spojit se alespoň na chvíli s otcem, jenže mu
bylo zřejmé, že admirál Flotily má starosti na křídlech, a nakonec jím
vypracované bitevní dispozice měl před sebou a nebylo vcelku o čem
diskutovat – jasné, přesné a stručné, jak bylo u jeho otce zvykem. Synovské
popovídání si bude muset nechat na později…
„Pane, budeme je mít na dosah torpéd,“ upozornil Adriana střelmistr
Wonga. Adrian se v duchu pokáral za to, že přeslechl signál počítače, který ho
informoval o tomtéž. Otec by nepřeslechl. „Postupujeme podle plánu.“ Jedním
uchem poslouchal, jak střelmistr Wonga nařizuje poslední úpravy rozptylu
torpéd,
o chvilku později sebou křižník Čečka mírně škubnul, když torpéda
opustila torpédomety. Před Ranzdorem se hnala do paprsku rozptýlená
torpéda, nechávala za sebou na spektrometrech jasnou stopu a prudce
zrychlovala.
Druhý signál už Adrian nepřeslechl. Lodi Ranzdoru se dostaly na palebnou
vzdálenost. „Všechny lodě Ranzdoru přehradnou palbou, pal,“ zavelel Adrian
Wirzig a před Ranzdorem se rozsvítila bílá záře střelby všech palubních
zbraní.
Ranzdor se zakousl do nepřítele. A nepřítel zpanikařil.
Obě křídla Ranzdoru letěla nejvyšší rychlostí vstříc nepříteli,
nezastavujíce se kvůli takové maličkosti, jako že se některé anoplurnské lodi,
které nestihla postupující zeď lodí zlikvidovat, dostaly Ranzdoru do zad. Ty
dorážela Stěpanaskova skupina Střed, která za Ranzdorem zatahovala oblohu a
postřelovala styčné plochy.
Pro Anoplurňany byl nástup Ranzdoru evidentně zjevením z čistého nebe,
demoralizujícím a deprimujícím úskokem, protože Flotilu už viděli na
kolenou, už rozmetali většinu jejích lodí a teď už jen zbývalo dobíjet ty
zbývající trosky, postupovat a ničit. A najednou se tu objevily další čerstvé
síly, znovu ve chvíli, kdy to vypadalo, že už je skoro dobojováno.
Ranzdor rozštípnul čelo anoplurnského útoku a prodral se mezi útočící
formaci jako klín. A anoplurnské lodi, místo aby se udržely ve formaci, aby
držely řady a využily své stálé početní převahy, zpanikařily. Jejich útočná
formace se zbortila, prohnula se pod tlakem Ranzdoru, anoplurnské lodi
nevyrovnaly čelo útoku a namísto toho se některé lodi v čele rozprchly do
stran a izolované se stávaly jednoduchou kořistí Stěpanaskových hladových
vraků.
Anoplurnské lodě se dostaly do kleští křížové palby, nevěděly, jak se
mají natočit, aby chránily své slabiny, a jejich morálka se naprosto rozpadla v
prach, neboť rezignovaly i na společnou obranu. Už se vzájemně nekryly,
nechránily své slepé úhly, už nebojovaly jako svaz, ale každá loď se rvala za
sebe, sama proti Flotile. A to byla chyba – jako jednotlivec nemohla loď obstát.
Ranzdor během čtvrt hodiny dosáhl týlu anoplurnské útočící skupiny a
jeho klínovitá formace začala expandovat vpravo, směrem k tomu, co zbývalo
z flotilní skupiny Barza. Z levého křídla klínu Ranzdoru, na které tlačila menší
část anoplurnských sil, se přeskupily lodě tak, aby se stabilizovala fronta na
levém křídle a pravé křídlo mohlo expandovat všemi silami dále doprava.
Anoplurnské lodi, původně stojící na pravém křídle proti samotné skupině
Barza, ten tlak zaskočil a uvrhl do ještě většího zmatku, protože najednou z
boku čelily rozdrážděnému Ranzdoru, z druhé strany je odstřelovaly lodě
skupiny Barza a Kampradův svaz a v původním čele útoku je potíral
Stěpanask.
Bylo jen otázkou času, než se Flotile podaří obklíčené lodi zlikvidovat a
všechny uvolněné síly přesunout na podporu druhé skupiny Ranzdoru, jež se
snažila udržet odříznutou menší skupinu Anoplurňanů.
Právě tahle strategie zlomila Anoplurně vaz a smetla její lodě z nebe.
VÍTĚZSTVÍ II.
Palubní střelec Genadij Stavjana zoufale mlátil hranou dlaně do
průhledového displeje ve střelecké věži křižníku Lichnice a křičel. Displej se
prohýbal, skřípal, ale nezlomil se – displeje ve střeleckých věžích musí být na
nějaké to hrubší zacházení a ránu zvyklé. Genadij Stavjana sípal, křičel,
hulákal, řval a spílal, z jeho hlasu čišelo zoufalství, po kloubech mu stékala
krev, jak měl ruce rozedřené od četných ran, jež uštědřoval neposlušnému
okolí, zejména pak kniplu střelecké věže a v poslední době také
průhledovému displeji. Ten mu měl poslušně ukazovat cíle, varovat ho před
nalétajícími nepřáteli a znázorňovat mu, jaké palebné koridory si vybírají
střelci na ostatních věžích. „Mám mrtvý displej, sakra, mám tuhý
průhledák…“ vykřikoval Stavjana stále dokola.
„Hej, Stavjano, uklidni se. Je to v pohodě, všechno ti funguje, což je samo
o sobě zázrak…“ chlácholil ho z komunikátoru hlas Martina Noska, jednoho z
techniků, kteří měli na starost údržbu techniky střeleckých věží. Nosek měl
ovšem spíše než
o displej starost o Stavjanu, protože na komunikátoru nevypadal právě v
duševní pohodě. Pak dodal: „Stavjano, máš čistý displej. Všechno ti funguje,
prostě máš čisto, je ti to jasný?“
Genadij Stavjana se zmateně díval na displej. Nosek měl pravdu – displej
fungoval. Zobrazoval stavové informace, jen nepřítele nebylo nikde vidět.
Čisto. Stavjana rychle přepnul na postranní holopanel – situaci snímanou
spektrometry ve viditelném a gravitačním spektru. Skutečně – všude kolem
viděl vraky lodí, rozervané kusy hmoty, které kdysi k lodím snad patřily.
Všude kolem mrtvo, až na občasnou loď, kterou identifikační signál
identifikoval jako loď Flotily.
Stavjana začal z hluboka dýchat. Nikdy by nevěřil tomu, že se o něj,
proslulého kliďase, bude pokoušet panická ataka a že málem zkolabuje ve
střelecké věži. Na komunikátoru si zavolal avatara palubního počítače a ještě
se ho pro jistotu přeptal, zda všechny spektrální analyzéry lodi fungují a zda
má opravdu „čisto“. Avatar mu potvrdil, že seznam poškození lodi je sice
předlouhý, ale údaje spektrometrů potvrzují i ostatní lodi – má čistý prostor.
Pak na komunikátoru zapnul palubní svolávací kanál. „Tady věž Tři, mám
čisto, dejte další cíl!“
Na kanálu se ozvaly další střelecké věže: „Jednička – také mám čisto.“
Čisto měla i Čtyřka, druhá střelecká věž byla zničena a k nepotřebě. „Hej,
kolem nás je čisto. Na dohled není jediný Anoplurňan, úplně jsme je vykostili,
kluci,“ ozval se střelmistr Kotrba. „Právě přicházejí další dispozice,“ dodal
ještě, protože se na můstku rozezněl signál, že Flotila právě aktualizuje
bojové dispozice.
Dispozice byla tentokráte jasná, stručná. Dvojslovná. „Flotila zvítězila,“
stálo v ní.
Všichni ten nápis viděli na svých komunikátorech, všichni se na něj dívali
s překvapením, nedůvěrou. Cožpak ta hrozná bitva mohla tak najednou
skončit? Cožpak mohli všichni ti nepřátelé najednou propadnout peklu?
Copak ještě před chvílí netlačili na poslední křídlo anoplurnského svazu,
nerozštípli jej spolu s Ranzdorem a zbytky Kampradových sil?
Pak nápis zmizel. Místo něj se objevila tvář podplukovníka Kamprada,
zpocená, lesklá, unavená. „Vojáci Flotily, zvítězili jsme,“ oznámil Brozna
Kamprad. Pak, když se mu zdálo, že nikdo na jeho slova nereaguje ani na
propojeném kanále, ani na jeho vlastní lodi, tak zařval: „Rozumíte mi?
Zvítězili jsme,
všichni Anoplurňané se smaží v pekle!“
Teprve v tom okamžiku Flotila uvěřila a propukla v jásot.
Trvalo několik minut, než se jásot uklidnil, a Kamprad nechtěl vypínat
zpětný kanál, chtěl, aby si vojáci užili ten moment obrovské úlevy, tu erekci
vítězství, protože jim ještě neřekl druhou část svého poselství. Tu smutnější.
Cena, kterou Země zaplatila za své vítězství, byla obrovská.
„Vojáci Flotily, je mojí smutnou povinností vám také oznámit, že admirál
Flotily, Martin Wirzig, padl v posledních okamžicích bitvy. Admirálovu smrt
potvrdil jeho pobočník major Pavel Vrána a palubní lékař Richard Meinhard.
Je mi to nesmírně líto, ale bojoval s námi do poslední chvíle i přes těžké
zranění a jen díky jeho mistrovství a vaší odvaze jsme zvítězili,“ prohlásil
Kamprad, utírajíc si uslzené oči. Flotila ztichla, jako když utne, hovory na
kanálech odumřely v ten okamžik. Byla to obrovská rána ve chvíli úlevy a
radosti.
Obrovskáaoto horší, že dobojováno ještě nebylo. Ačkoliv několik lodí
ještě pročišťovalo prostor, dobíjelo jednotlivé anoplurnské lodi a nebo se
vracelo z pronásledování těch několika málo uprchlíků, největší bitvu nyní
bude muset Flotila vybojovat sama se sebou. Pokusit se zachránit tolik lidí,
kolik to jen bude možné – ze všech těch nepohyblivých vraků, záchranných
modulů, kapslí i jen tak volně plovoucích ve skafandrech, kde už jim dochází
kyslík i teplo. Nepovolit ani na okamžik, i když vojáci budou po bitvě padat
vysílením, budou odmítat namáhavě řezat pláště lodí, vylézat do vesmíru
zamořeného radioaktivitou, nebezpečnými úlomky hrozícími porušit
skafandry…
Po pravdě řečeno, seznam padlých nesl tři wirzigovská jména…
Barbara Streissandi ležela na podlaze a zvracela. Přenosová loď
televizního štábu NCN se ve všeobecném zmatku dostala do prudké palby, ze
které pilot vyvázl spíše s notnou dávkou štěstí a po přímé intervenci několika
flotilních křižníků než vlastní šikovností. Přenosová loď nedostala žádný
přímý zásah, jen do ní narazily trosky explodující anoplurnské lodi, jenže i
těm se podařilo poškodit plášť lodi a způsobit rozsáhlý požár od proseknuté
manipulační trysky.
Konečně sebrala dost síly na to, otevřít oči a přesvědčit se, že se loď už
tak zběsile nehoupe, ba co více, že stojí. Stiskla rukou komunikátor na zápěstí,
s nelibostí si všimla, že po něm rozmazala zvratky. „Co se stalo, proč
stojíme?“ zeptala se nazdařbůh kohokoliv, kdo ji na palubním kanále chtěl poslouchat.
„Hej, Barbaro, jste v pořádku?“ ozval se hlas Davida Bowdena, pilota
přenosové lodi.
„Jsem, jen je mi pěkně mizerně. Tak co se stalo?“
„Jo, promiňte, ještě to nevíte. Zvítězili jsme! Bitva skončila!“
„Cože? A to mi říkáte až teď?“
„Teprve teď to Flotila ohlásila, navíc jsme měli problémy sami se sebou,
ten požár nám dal zabrat. Nejsme křižník, chápete? S touhle bárkou se nemáme
motat v plné palbě,“ pokračoval Bowden a chtěl ještě dále rozvádět svoji
šikovnost a mistrovskou pilotáž, s níž je všechny zachránil, Barbara ho ale
přerušila.
„Bitva skončila? Fakt jsme zvítězili?“ zeptala se nedůvěřivě Streissandi a
tentokráte jí přisvědčil i kameraman. Bowden do-dal: „Máme počkat, za
chvíli bude zprovozněná síť a můžeme vysílat přes flotilní síť hyperpásmem.
Máme něco, co bysme vysílali?“
Barbara zatřásla pohoršeně hlavou. „To se ptáte vážně? Zvítězili jsme!
Jasně, že máme co vysílat! Jdu se připravit! Dejte vědět, až bude spojení…“
Za pár minut, když se postupně propojily všechny přenosové družice
flotilní sítě na trase, už byla Barbara Streissandi upravená, i když Bowden
nepřehlédl, že šmouhy připomínající bojovou zkušenost lodi si nechala
ledabyle na tváři a pečlivě si smyla pouze zvratky. To kvůli autentičnosti,
říkala si Barbara v duchu. Pak už se rozzářilo světélko kamery a NCN bez
jakéhokoliv ohlášení či upozornění surově přerušila vysílání na všech svých
kanálech pro tolik očekávaný živý vstup ze zóny střetu.
„Jmenuji se Barbara Streissandi a poslední dvě hodiny jsem strávila s
Flotilou Země v nejděsivější bitvě, jakou kdy lidstvo zažilo. Nyní mám tu
čest oznámit Zemi, že Flotila zvítězila a anoplurnskou invazi odrazila, rozbila,
zničila. Cena, kterou jsme zaplatili, je však obrovská. V bitvě trvající dvě
hodiny ztratila Flotila téměř všechny lodi a počet padlých a nezvěstných v
tuto chvíli překračuje půl milionu lidí. Mezi mrtvými jsou…“ Barbara
sklouzla zrakem na seznam mrtvých a pohřešovaných, který se jí natahoval do
komunikátoru, a polkla, když si přečetla první jména, „… admirál Flotily
Martin Wirzig, jeho syn Adrian Wirzig, velitel svazu Ranzdor, a admirálova
dcera Joanika Wirzigová, hlavní navigátorka svazu Ranzdor. Admirál Wirzig
padl se svým synem Adrianem v samém závěru bitvy, Joanika Wirzigová
zemřela při průletu svazu Ranzdor hyperprostorem a podle četných svědectví
je jen její zásluhou, že Ranzdor dorazil včas, aby mohl pomoci bojující Flotile.
Přes všechny tyto smutné zprávy dosáhla Země toho nejdůležitějšího.
Zvítězili jsme! Děkujme Flotile, děkujme všem těm, kteří se o to zasloužili.“
Barbara se na chvíli dramaticky odmlčela a pak dodala: „Další zprávy a
reportáže budou následovat během pár minut, neodcházejte od svých
přijímačů. Barbara Streissandi živě na NCN ze zóny střetu.“
Wojda Stěpanask běžel jak o život, což v lehkém skafandru nešlo zrovna
dobře. Dlužno dodat, že běžel jak o život právě proto, že běžel o život.
Křižník Lipany se držel do posledního okamžiku bitvy, jenže pak mu
zjednodušeně řečeno vypršela trvanlivost. Motorový úsek se začal rozpadat,
exploze jednoho z terciálních hnacích okruhů spolehlivě pozabíjela skupinu
údržbářů, dehermetizovala celou třetinu lodi, zabila víc jak polovinu posádky
a bylo jen otázkou pár vteřin, kdy atomová exploze pohltí celou loď.
Stěpanask tohle moc dobře věděl, a proto utíkal jako o život, aby se včas
dostal k nouzovému modulu, v němž by mohl umírající křižník opustit dříve,
než dojde ke kompletní dehermetizaci nebo explozi. Bohužel nic nebylo
ideální. Nouzový modul poblíž kapitánského můstku byl už od počátku bitvy
nepoužitelný a Stěpanask i další posádka můstku museli proběhnout dlouhým
torpédovým úsekem, aby se dostali k náhradnímu a alespoň podle palubního
počítače funkčnímu modulu.
Křižník se mezi tím rozpadal. Jednotlivé hermetické dveře se s třesknutím
uzavíraly, aby chránily zbytek lodi od pokračující dehermetizace, ale
poškození a rozrůstající se požár byly příliš velké, aby dehermetizace
nepokračovala, nevyrvávala hermetické překážky a nebrala si další a další
životy.
Už jim zbýval jen kousek, v dálce byla vidět poslední hermetická
přepážka a otevřené dveře do záchranného modulu. Stěpanask věděl, kde je
chyba. Kdyby byli ve filmu, slyšel by odpočítávání, řvala by siréna a blikalo
červené výstražné světlo. A vteřinu před tím, než by se hermetické dveře
samočinně uzavřely, by se na stěně vedle dveří rozsvítilo oranžové světlo
místo zeleného. Stihl by to na poslední chvíli, možná by jen do půli pasu uvízl
pod dveřmi, jenže kamarádi by ho vytáhli a zachránili ho.
Jenže nebyli ve filmu. Žádné odpočítávání, žádné varování, žádné
výstražné světlo. Jakmile počítač dojde k názoru, že musí hermetické dveře
uzavřít, prostě je zavře a jejich nabroušený konec přesekne cokoliv, co se mu
dostane do cesty. Bezpečnost posádky především – s vakuem vesmírného
prostoru nelze diskutovat o tom, že chcete vytáhnout zpod dveří kamaráda.
Zlomek vteřiny rozhodne.
Trojice lidí z můstku už proběhla dveřmi, pak Stěpanask uslyšel lupnutí
ve svém komunikátoru. Přeci jenom se mu dostalo varování – počítač ho
upozornil, že exploze prorazila další dveře. To znamenalo, že evakuační
chodbu dělí už jen poslední dveře, které dlouho nevydrží…
Stěpanask skočil na poslední chvíli. Těžké hermetické dveře těsně za
ním s třesknutím zapadly a prudké škubnutí znamenalo, že exploze pyropatron
oddělila nouzový modul od mateřské lodi. „Hernajs, to bylo o fous,“
zasakroval Stěpanask a pokusil se vstát. Nepodařilo se mu to, upadl na kolena.
Nevěřícně se podíval na svoje nohy. Hermetické dveře mu levou nohu v půli
lýtka urazily a pod ním se rozlévala kaluž temné krve.
„Ten fous mi tam ještě chyběl,“ zalitoval Stěpanask. „A to jsem si na tu
nohu tak zvyknul…“ dodal ztěžka, načež omdlel...
Záchranné operace skončily o řadu hodin později.
Flotila se vydala na cestu domů.
O miliony kilometrů dále, nad zlatými kupolemi města, jež bylo středem
světa, nad tisícivěžatou matičkou Prahou, se v katedrále svatého Víta
rozhoupaly zvony a k nim se jeden po druhém přidávaly zvony ostatních
kostelů.
Flotila zvítězila.
GENERÁLEM
Nad základnou Ransko teprve svítalo, v trávě se ještě držela rosa a bylo
docela chladno. Stěpanask stál na terase důstojnické jídelny a ranní chlad mu
vůbec nevadil. Opíral se o zábradlí, nastavoval svoji tvář vycházejícímu slunci
a vychutnával si lehký západní větřík. O pár set metrů dále na dráze právě
„husím pochodem“ – v těsném sledu za sebou – startovala trojice stíhačů na
patrolu. Trojice L-209 prudce zrychlovala, v půlce startovací dráhy sebou
letouny škubly a úzký modrobílý plamen z jejich trysek doprovodilo hřmění.
Letouny startovaly na přídavné spalování, asi honily harmonogram patroly.
Stěpanask uhnul zrakem nahoru na nebe. Chvíli mu trvalo, než je našel. Tři
malé šedivé tečky, trojice Sokolů kroužila vysoko v mracích a kryla své
startující druhy. Stěpanask se potěšeně pousmál. Všední rutina patrolního
letu, trojice stíhačů, která startuje, trojice stíhačů, která se vrací, obě křídla se
vzájemně kryjí do posledního okamžiku, aby je nemohl zaskočit nepřítel ve
zranitelném okamžiku startu nebo přistání, pak stíhači vyrazí na patrolu napříč
Českou republikou, možná dál do Středoevropského svazu, to podle toho, kam
je dispozice zavedou. Stěpanask uměl všední rutinu ocenit jako málokdo –
ještě nedávno si ji přitom jako něco tak vzácného nepřipouštěl.
Někdo mu zlehka položil dlaň na rameno. Stěpanask pootočil hlavu.
„Máme krásné ráno, Wojdo,“ řekl Sebastian Wirzig.
„To máme, admirále,“ přitakal Stěpanask.
„Něco jsme si slíbili…“ napomenul jej Wirzig.
Stěpanask se omluvně usmál. „Omlouvám se, Sebastiane. Snadno se na to
zapomíná. Dneska ti ještě budu tykat, stát na tribuně a usmívat se, až kolem
budou pochodovat nováčci a kadeti, až budeš přijímat jejich přísahu. Zítra
budu zase rozepisovat služby na šúrování své lodi, pokud ještě nějakou
seženu. To není ta správná chvíle, kdy si potykat s nejmocnějším mu-žem
Země…“
Wirzig se opřel vedle Stěpanaska o zábradlí a spolu se chvíli mlčky dívali
na obrovskou letištní plochu, kde se od hluboké noci vyrovnávaly na přehlídku
lodi Flotily a kde pobíhali vojáci, aby připravili všechno pro dnešní přísahu.
Chvíli spolu mlčeli. Mlčeli v hlubokém souznění, v porozumění, které
přinese spoluprožité utrpení a chvíle vypětí. Pak Sebastian promluvil, pomalu,
potichu, s rozvahou.
„To je to, o čem jsem s tebou chtěl mluvit. Vím, že jsi nadporučík, a oba
také víme, že funkce sledového velitele je funkce bojová, která po bitvě nemá
žádný smysl. Také si vážím tvé otevřenosti, se kterou jsi se mnou mluvil o
reorganizaci Flotily a obrany Země. Máme společné názory, postoje. A já
potřebuju lidi, na které se mohu spolehnout. Rozhodl jsem se tě dnes povýšit
na generála a svěřit ti velení vnějšího okruhu…“
Slova odezněla a chvíli to vypadalo, jako by Stěpanaskem prošla, aniž by
je zachytil. Pak otočil hlavu, oba si v tu chvíli hleděli do tváře. „Proč?“ zeptal
se Stěpanask, jako by mu nestačily důvody, které Wirzig vyjmenoval.
„Protože to, čím jsme prošli, byla válka proti nepříteli, kterého známe.
Teď nás čeká mnohem horší bitva – s nepřáteli, kteří jsou mezi námi. Kteří
nevidí to, co vidíme my. Proti politikům na Zemi, kteří už zítra zapomenou, co
jsme pro Zemi udělali. Kteří využijí naší slabost pro svoje cíle. Proti lidem,
kteří nebudou chtít obětovat svoje pohodlí na úkor něčeho tak obtížně
uchopitelného, jako je společná obrana před dalším útokem, který přijde. Budu
potřebovat někoho, o koho se budu moci opřít, komu můžu důvěřovat.
Zemřel můj otec, obávaný protivník, kterému se nikdo neodvážil zkřížit cestu.
Padl můj bratr, který měl být jeho nástupcem. Mne všichni berou za bohéma a
slabocha, který se měl vyřádit na průzkumu hlubokého vesmíru, ne na
politikaření a konsolidaci Flotily. Jsem poslední z rodu Wirzigů. Pro hodně
lidí jsem poslední překážka v tom, aby byla Flotila podřízena politikům, aby
se stala mocenským nástrojem v nesmyslných půtkách. Supi krouží kolem a
budu jim muset ukázat, že žádný z Wirzigů není chuťovka ke snídani. A oba
víme, co se stane, když se to nepodaří. Proto tě chci jmenovat generálem. A
proto chci, abys vedl dnešní přísahu.“
Stěpanask se znovu zahleděl na letištní plochu a na mumraj na ní. Jistě,
že to věděl. Věděl, že oběť půl milionu mužů zítra zapomenou a pozítří ji
politici na Zemi budou považovat za šťastný moment. Tehdy, v bitvě u Barzy,
to pochopil. Flotila je šancí lidstva neztratit se ve vesmíru. Neskončit jako
Sargové, jako psanci na útěku bez domova a budoucnosti. Silná Flotila vedená
pevnou rukou, lidmi, kteří se pro ni narodili a pro něž je to životní poslání.
Ticho trvalo snad minutu. Pak Stěpanask přikývl. „Není to naše poslední
bitva, admirále.“ Sebastian se tentokráte titulu admirála zasmál a přisvědčil:
„Není, generále.“
Stáli ještě dlouho, oba opření o zábradlí, ponoření do ticha, vnímající
každým svým smyslem ruch panující nad probouzející se základnou Ransko,
přitom ale duchem nepřítomní, oba plní vizí a myšlenek nad tím, co ještě bude
potřeba vykonat a jakou cestu ještě bude nutno projít.
Pak se otočili, když si za nimi diskrétně odkašlal číšník a oznámil jim, že
snídaně v důstojnické jídelně je připravena.
ADMIRÁLŮV PROSLOV
Slunce stálo vysoko nad hlavami a opíralo se do dlouhých řad tisícovek
vojáků. Už před notnou dobou na obrovské seřadiště přestaly proudit davy
lidí, velitelé už sem dokomandovali své nováčky, šikovatelé vyrovnali
jednotlivá družstva a seržanti přísným pohledem kontrolovali vzorně seřazené
kadety. V dáli za nastoupenými jednotkami stály řady bitevních lodí Flotily, i
když ty lodi většinou vypadaly spíše zuboženě než majestátně – však je tu
také Flotila umístila v upomínku bitvy.
Všichni čekali. Slavnostní přísaha měla už začít, jenže vše se opozdilo
kvůli příletu čínského prezidenta Jang Tsu-Tie. I když, se zpožděním se
vlastně počítalo, protože bylo strategií zachování si tváře, že čínský prezident
zásadně přistával v okamžiku, kdy přehlídka měla započít, a vždy se
omlouval, že na pozvánce byl uvedený čas, který považoval za čas svého
příletu. Čína se k Flotile vždy chovala velmi rezervovaně – na jednu stranu si
nikdy nemohla dovolit chovat se vyloženě neuctivě, na druhou stranu nikdy to
také s úctou nepřeháněla a její chování často hraničilo s drzostí. Jenže
nastoupenými jednotkami už jako vlna procházela zvěst, jak si s touto drzostí
poradil admirál – prý vytrvale oslovoval prezidenta Tie v mandarinské
čínštině ženským rodem, ačkoliv bylo obecně známo, že mandarínsky umí
dokonale. Až po chvíli se omluvil, že není tak zběhlý v protokolu a možná
používá špatné rody.
Konečně se komunikátor seržanta Mareše zachvěl. Seržant jediným
pohledem zkontroloval, zda jde o očekávanou zprávu, pak se otočil čelem k
nastoupeným jednotkám.
„Flotilo, vyrovnat řady!“ zařval seržant z plných plic. Byl to z praktického
hlediska zbytečný pokyn. Řady vojáků byly už desítky minut tak vzorně
seřazené, že by se podle nich mohly rýsovat rovnoběžky, jenže seržant
nehodlal nic odbývat. Ostřížím zrakem sledoval, jak se nastoupené jednotky
přesvědčují, že řady jsou perfektně vyrovnané. Každý z nastoupených mužů
dal levou ruku v bok, pravičkou se dotkl ramene muže před sebou. Řady, jak
se ostatně dalo očekávat, byly perfektně vyrovnány. Mareš přeletěl
vyrovnané jednotky, zvláště dlouho a významně spočinul pohledem na pravé
straně, kde stáli kadeti, odjakživa to proslulí šprýmaři a narušitelé vážnosti
podobných shromáždění.
Řady přímé, jako když střelí, muži jeden za druhým v perfektním zákrytu.
Seržant Mareš se znovu nadechl: „Flotilo, pozor!“ Muži dupnuli těžkými
botami o zem v jeden okamžik a ta třeskutá rána proletěla nad základnou
Ransko jako výstřel z kanónu.
„K vlajce hleď,“ zavelel seržant Mareš do třetice a všechny hlavy se na ten
povel otočily směrem ke stožáru. V ten okamžik začala za zvuků Smetanovy
Libuše stoupat vlajka na stožár. Vlajkový stožár stál před tribunou, na tribunu
až nyní přicházeli nejvyšší představitelé Flotily. Před stožár, na maličkaté
pódium, sestoupil sám admirál.
Fanfáry dozněly, vysoko nad hlavou admirála se třepetala dvojice vlajek
nad sebou – nahoře česká klínová vlajka, pod ní standarta Flotily se zlatým
lvem v modrém poli.
„Zdar, vojáci Flotily!“ pozdravil podle tradice admirál Wirzig nastoupené
vojáky.
Flotila z plna hrdla odpověděla: „Zdar, admirále Wirzigu!“
„Vojáci Flotily, dnes je pro nás šťastný den. Sešli jsme se tu, abychom si
připomněli vítězství Flotily. Abychom spolu oslavili to, že jsme porazili
vetřelce z vesmíru. Dnes je pro nás také den smutku. Sešli jsme se tu také,
abychom si připomněli všechny oběti, které nás toto vítězství stálo. Chceme
si pamatovat obojí. Chceme si pamatovat jak opojnou chuť vítězství, v něž
jsme více doufali, než věřili, tak lítost nad ztrátou přátel, druhů,
spolubojovníků, které tu tolik postrádáme.
Víte, kdo jsem. Jmenuji se Sebastian Wirzig. Můj otec Martin Wirzig byl
admirálem Flotily dlouhých dvaadvacet let a vždycky předpokládal, že to bude
můj starší bratr Adrian, kdo bude kráčet v jeho šlépějích. Můj otec i můj
bratři padli v bitvě, mezi svými vojáky, mezi vámi. Nejsme z těch, kdo se
vyhýbají zodpovědnosti, kdo váhají v boji a straní se první linie. Zemřela i
moje sestra Joanika, navigátorka svazu Ranzdor. Dalo by se říci, že jsem
zůstal sám, bez rodiny, ale to by byla špatná úvaha. Flotila je moje rodina a já
jsem její součástí. Ať jsou ztráty jakkoliv bolestivé, víme, že jsou cenou za to,
abychom se tu vždy mohli sejít, potkat se se svojí rodinou, se svými blízkými,
přáteli. Je to cena za život Země, cena, kterou slibujeme platit znovu a znovu
a kterou také zaplatíme.
Moje rodino, prošli jsme doposud nejstrašlivější zkouškou. V bitvě u
Barzy padlo 524 629 vojáků Flotily, ztratili jsme 2 476 lodí a ztratili jsme dvě
vesmírné základny. Nikdy za celou historii lidstva nezemřelo tolik vojáků v
jediné dvouhodinové bitvě, v žádné bitvě neumíralo každou vteřinu
sedmdesát duší. Zachvěli jsme se v základech, sáhli jsme si na dno svých sil,
ale vytrvali jsme a odvrátili jsme zkázu Země. Nyní prosím za Flotilu, za
všechny padlé, raněné i přeživší, za svoji rodinu, aby se celá Země na minutu
utišila a hlasem zvonů uctila tuto oběť.“
Vojáci stáli bez hnutí, stále v pozoru, potichu, když tu najednou z dálky
uslyšeli hlas zvonu. To se ve vesnici nedaleko základny na kostelní věži
rozhoupaly zvony a k nim se přidávaly další a další, v jednu chvíli, v jeden
okamžik jako by se rozezněla celá Země a jejich táhlý hlas, tklivá melodie
stoupala k oblakům jako výkřik umírajících a spolu s tímto hlasem umlkly
hlasy jak na ulicích, tak v domech, rádia i televize a odevšad zněl jen a jen
zvuk zvonů.
Uplynula nepochybně více než minuta, jenže nikdo z vojáků se ani
nehýbal, nad celou základnou nebylo kromě zvonění zvonů slyšet ani hlásek.
Konečně admirál Wirzig zdvihl hlavu a všichni ti, kdo stáli v prvních řadách a
viděli mu do tváře, si všimli slz stékajících po jeho tvářích.
„Děkuji jménem Flotily za poctu, kterou Země vzdala našim mrtvým.“
Admirál Wirzig si utřel bez ostychu rukávem slavnostní uniformy oči.
„Cesta, kterou máme za sebou, byla zlá a není u konce. Ba právě naopak.
Stalo se přesně to, před čím varoval můj otec a co považovali někteří za
přemrštěné nároky. Peníze plynoucí do budování Flotily se ukázaly téměř
jako nedostatečné, protože jsme útok odrazili až nasazením všech sil. Měli
jsme být připravenější, vyzbrojenější a nemuselo nás potkat tolik bolesti. A
byli bychom takoví, kdyby Flotila uplatnila poplatky za své technologie, za
vesmírnou dopravu a za těžbu surovin v takové výši, v jaké je navrhoval můj
otec. Byla to krásná léta, kdy nové technologie Flotily byly levné a každému
dostupné, stejně tak vesmírná doprava nebo těžba surovin. Jenže tahle
rozmařilost, tahle iluze, že budeme moci na věky žít v bavlnce, o kterou se
postará Flotila, nás málem přivedla k záhubě.
Netušíme, co je za bitvou u Barzy. Jsme jako slepci, jako ve tmě. Nevíme,
zda jsme vyčerpali všechny dostupné anoplurnské zdroje, zda tahle porážka
byla pro Anoplurnu stejně vyčerpávající, jako pro nás vítězství. Nevíme, kdy
Anoplurna postaví další invazní svazy, zda zítra, pozítří nebo za několik let, či
zda to byla lekce pro věky. Ani před Barzou jsme nebyli schopni provádět
systematické monitorování okolního vesmíru, vyhledávat a sledovat další
vesmírné civilizace, ani si nejsme jisti tím, zda kromě Anoplurny a Sargů
nějaké další civilizace existují. Téhle nevědomosti se musíme zbavit.
Jmenuji se Sebastian Wirzig a jsem admirál Flotily. Toto je můj program,
toto je moje přísaha Flotile. Zaprvé obnovím Flotilu v co nejkratší možné době
a budu se snažit ji trvale rozvíjet a zvyšovat její sílu. Do čtyř let musí Flotila
obnovit svoji původní sílu, do sedmi ji zdvojnásobit. Zadruhé Flotilu zreor-
ganizuji, a protože chápu problémy s obrovskými vzdálenostmi, s nimiž se ve
vesmíru potýkáme, vyčlením zodpovědnost za vnější okruh Sluneční
soustavy Wojdovi Stěpanaskovi a tímto ho jmenuji generálem a hejtmanem
Flotily.“
Dav vojáků propukl v jásot.
„Generálem Flotily a hejtmanem vnitřního okruhu jmenuji Broznu
Kamprada.“
Vojáci opět propukli v souhlasný řev a bylo slyšen skandování
Kampradova jména. Wirzig počkal, až se skandování přežene, ani gestem
nedal najevo, že by se vojáci měli ztišit, stál a usmíval se, když slyšel jejich
nadšení.
„Požaduji po nich, aby Wojda Stěpanask započal s organizováním obrany,
zajištění a průzkumu okolí Sluneční soustavy a zřídil vesmírnou výzvědnou
službu, která bude schopna předcházet podobným invazím. Požaduji po
Broznovi Kampradovi, aby obnovil Flotilu ve Sluneční soustavě a organizoval
její obranu. A po sobě požaduji, abych Flotile zajistil dostatek prostředků a
vůle k tomu, aby tyto náročné úkoly zvládla. A také požaduji, aby Flotila byla
schopna v nejbližších dvaceti letech zasadit preventivní úder komukoliv ve
vesmíru, kdo by Zemi ohrožoval.
Abychom tyto úkoly mohli splnit, prohlašuji nyní se vší vážností všechny
cenové úmluvy ohledně přepravních a těžních kapacit, jakož i intelektuálního
vlastnictví Flotily za neplatné a paušálně zvýšené na minimálně
desetinásobek. Tyto prostředky budou věnovány na znovuvybudování Flotily.
Hranici pro přijetí do bojové služby u Flotily snižuji z jednadvaceti roků na
osmnáct let bez omezení státní příslušnosti.
Jestli má být i nadále pro lidstvo ve vesmíru místo, musí být Anoplurna
rozdrcena a není pro nás jiné cesty. Barza nás poučila, že není s kým jednat,
není jak smlouvat, že není nad čím přemýšlet, je nutné se soustředit jen na to,
jak zničit anoplurnské nebezpečí dříve, než ono smete nás.“
Vojáci znovu propukli v jásot, tentokráte skandovali admirálovo jméno a
admirál na ně shlížel z tribuny s vážností, na jakou u něj nebyli zvyklí.
„Děkuji za vaši podporu. Děkuji, že jsme tu spolu a že budeme mít
možnost znovu vybudovat Flotilu silnější a lepší než kdykoliv dříve. Nyní
bych rád poprosil o několik slov generála Stěpanaska. Zdar, Flotilo!“
„Zdar, admirále,“ odpověděli sborově vyrovnané zástupy vojáků a
plynule přešly do skandování: „Čaroděj, Čaroděj!“
Wojda Stěpanask, který se salutováním míjel cestou ke stupínku admirála
Wirziga, se zaposlouchal do toho skandování. Čaroděj? Proč mu říkají
Čaroděj. Sebastian Wirzig, když jej míjel, se k němu naklonil a rychle mu
zašeptal, jako by uhodl, na co myslí: „Slyšíš, jak ti říkají?“
PŘÍSAHA
Stěpanask se vyhoupnul k řečnickému pultíku skoro tak, jako by to byl
velitelský můstek jeho křižníku. Jen trochu zaškobrtnul, protože biologická
náhrada nohy useknuté při evakuaci křižníku mu stále ještě dělala drobné
problémy, i když ho lékaři ujišťovali, že se i těchto obtíží brzy zbaví.
Pohodlně se rozvalil rukama na pultíku; stejně jako admirál hovořil zpaměti,
ve Stěpanaskově případě se dalo ještě spíše předpokládat, že bude mluvit
spatra. Stěpanask se zadíval na vyrovnané řady před sebou.
Chvíli mlčel, prohlížel si zástupy uniforem, a pak zčista jasna zavelel:
„Vojáci, pohov!“
Řady sebou trhly překvapením, nebylo zvykem, aby se při projevu
generality nestálo v pozoru, jenže rozkaz byl rozkaz a vojáci přeci jen trochu
uvolnili kolena, aby dali najevo, že rozkazu vyhověli, přitom aby je nikdo
nemohl podezírat, že by chtěli rozkazu zneužít a uvolnit se až příliš.
Stěpanask znovu přejel vojáky před sebou očima, pak se narovnal za
pultíkem, snad jako by mu přišlo nepatřičné se na něm vyvalovat, když ani
ostatní si neužívají jeho benevolence. „Jmenuju se Wojda Stěpanask a někteří
z vás mne asi znají,“ začal rázně.
Vojáci pod ním se usmáli. Bylo velmi nepravděpodobné, že by někdo v
posledních dnech nevyslechl všechny detaily o Stěpanaskově velení prvnímu
sledu.
„Ještě před týdnem bych stál ve vašich řadách, pod tribunami, a spolu s
vámi poslouchal projevy generality. Moje nejbližší povýšení měl představoval
post šikovatele na Zagaru, a to věru není o co stát.“
Vojáci se opět zasmáli, protože situace na Zagaru byla obecně známa.
„Jenže v poslední době jsem si řečnění příliš neužil. A admirál Wirzig se
zřejmě rozhodl, že by si nově jmenovaní důstojníci měli procvičit všechny
dovednosti. Jak to, že jsem se právě já stal generálem?
To je dobrá otázka a dobrou odpověď na ni nemám. Na kadetce, když
jsem reptal, že mám znovu a znovu nacvičovat traverz na starém létajícím
škopku, o němž jsem doufal, že se v boji už nikdy nepoužije, mi podplukovník
Hrazdíra řekl, že neustálé cvičení, ostražitost a připravenost mne připraví na
moji zkoušku. Ptal jsem se ho, co to bude za zkoušku. Řekl mi, že to je právě
to – nevíme, jaká zkouška to bude, ani kdy přijde. Můžeme si jenom přát, aby
nás v životě nikdy nepotkala, ale až přijde, musíme v ní obstát se ctí. A proto
musíme být schopni a ochotni v každém okamžiku přijímat všechno nové a
neznámé a procvičovat to, co už známe, protože až a když ta zkouška přijde,
budeme ze sebe muset dát to nejlepší. Moje zkouška přišla v Barze – v
momentě, když mi počítač oznámil, že se stávám prvosledovým velitelem. Ve
chvíli, když jsem zjistil, že padl generál Zodan, protřelý frontový voják, že
místo něj budu velet já a že jediným důvodem pro to je, že jsem ještě naživu.
Zkouška přišla, když jsem zjistil, že pod mým velením umírá každou desetinu
vteřiny jeden voják. A zkouška přišla, když mi admirál Wirzig poručil, abych
bránil pozice a nepustil Anoplurňany ani na krok s posledními padesáti
loděmi. Byl to jediný okamžik, jediná chvíle, kdy jsem sobě i ostatním musel
zodpovědět ihned a bez vytáček, jak se k takové zkoušce postavím. To, jak
jsem svojí zkouškou prošel, mi vyneslo nejenom zlaté prýmky na rukávu, ale–a
to bylo hlavní – to pomohlo Flotile zvítězit.
Všichni, kdo u Barzy bojovali, si takovou zkouškou prošli. Někteří jako já
měli z pekla štěstí a přežili. Ostatní padli. Tak jednoduše a prostě ta slova zní.
Potřebujete všechno štěstí a všechen um, abyste přežili, a potřebujete to samé
u svých spolubojovníků, neboť jeden sám je v takové válce ztracen.
Pro mne i pro vás z toho plyne několik ponaučení. Nevíme dne ani
hodiny, kdy náš okamžik zkoušky přijde. Jenže jsme vojáci Flotily, a proto se
očekává, že obstojíme. Jsme elita, jsme Flotila. Není to naše povinnost, obstát.
Je to naše privilegium, naše výsada, vyznamenání. A podle toho budeme vždy
jednat.
Vojáci Flotily i kadeti. Kdokoliv z vás má dojem, že by nemohl těmto
závazkům dostát, máte poslední možnost se ctí odejít a opustit Flotilu. Krok
vpřed učiní všichni, kdo nechtějí přísahat věrnost Flotile a novému
admirálovi.“
Stěpanask se odmlčel. Všechny hlavy byly otočeny na něj, všechny oči k
němu vzhlížely. Nikdo ten krok neudělal. Všichni byli odhodláni přísahat.
Stěpanask naposledy překontroloval Flotilu, ne snad, že by si myslel, že
by někdo chtěl odmítnout přísahu, ale nechtěl být podezírán z toho, že nedal
někomu dostatek času se rozhodnout. Pak zavelel: „Flotilo, pozor!“ a vojáci
ztuhli ve vzorovém postoji.
Stěpanask začal pomalu předříkávat slova přísahy:
„Já, voják Flotily, na svoje svědomí a čest slibuji, že budu bojovat a
chránit Zemi, že budu řádným vojákem Flotily a pro všechny časy věren
admirálu Wirzigovi a svým druhům.“
Vojáci za ním ta slova opakovali a hřmění slov nahlas křičených z tisíců
hrdel stoupalo k nebesům.
„Svoji duši poroučím Zemi a život Flotile. Tak přísahám!“
„Tak přísaháme!“ odpověděli vojáci.
Admirál Wirzig stál na vrchu tribuny a salutoval: „Vojáci Flotily,
přijímám vaši přísahu.“
Nad základnou Ransko začalo sto tisíc hrdel zpívat hymnu Flotily…
EPILOG
Admirál Sebastian Wirzig projevil při hodnocení pozice Flotily po bitvě u
Barzy značný politický realismus. Už krátce po jeho památném projevu se
začaly objevovat komentáře politiků a ekonomů varujících před zpomalením
ekonomiky a citelným snížením životní úrovně, jaké bude následovat po
zvýšení poplatků Flotile. Během jediného roku byla oběť Flotily Zemí
politicky zapomenuta a bohaté státy jednotlivě i společně jednaly s admirálem
Wirzigem o navýšení flotilních cen, argumentujíce zpomalením svého
hospodářského růstu a rychlou inflací výrobků závisejících na Flotile. Flotila
ze svých požadavků neslevila a odplata řady států, jejichž blahobyt byl na
vesmírném průmyslu závislý, na sebe nedala dlouho čekat.
Admirál Wirzig byl na hlasování OSN komplotem dvanácti
nejvyspělejších států (s čestnou výjimkou Středoevropského svazu) zbaven
postu předsedajícího Rady Obrany. Flotila reagovala vyklizením svých
pozemských základen vyjma základen na území států, které hlasovaly proti
tomuto takzvanému „Normalizačnímu aktu“.
Byla to doba politických vášní, kdy politikové jednotlivých států svorně
napadali Flotilu za způsob, jakým zasahuje do pozemské ekonomiky, vinili ji z
vydírání Země a padla i tvrdá slova o zradě. Admirál Wirzig uvážlivě a
trpělivě argumentoval, že Flotila potřebuje peníze k obnovení
obranyschopnosti a i ekonomicky měl navrch. Právo bylo na straně Flotily –
všechny patenty a celá Flotila totiž patřily Wirzigově rodině a z hlediska
pozemské jurisdikce to byla společnost s ručením omezeným plně ovládaná
Sebastianem Wirzigem. A patentová práva byla něco nedotknutelného. Jak
později napsal ve své Nobelovou cenou ověnčené práci „Cena zboží a služeb
jako novodobá korporační daň“ český ekonom Petr Kohout, Flotila
manipulovala s cenami jako s daňovým nástrojem obecně aplikovaným na
celou civilizaci a ze zisku svých služeb financovala svůj další rozvoj. Kohout z
toho dále dovozoval, že tímto postupem se Flotila s definitivní platností stala
samostatným státně-právním útvarem, když po vlastní armádě, jurisdikci a
legislativě kvalifikovala poslední ze znaků svrchovanosti – daňový systém.
Následovala čtyři léta pří a sporů, během nichž Flotila tvrdě stála na
svých požadavcích a podařilo se jí přes všechny problémy a potíže
proinvestovat výstavbu tří tisícovek vesmírných lodí. Během té doby jí ale
také vznikla konkurence: Vesmírný sbor OSN. Sbor jako trucpodnik
vybudovaly nejvyspělejší státy, opět s čestnou výjimkou Středoevropského
svazu. Vesmírný sbor OSN byl podřízen společnému velení OSN, fakticky
však svým zakladatelům, a bylo jejich tajným přáním, aby Sbor nahradil v
nejbližší době Flotilu.
Budování Sboru pokračovalo velmi pomalu. Důvodů byla celá řada.
Především bylo velmi problematické sehnat kvalifikované lidi, protože ti
nejlepší měli dostatek příležitostí u rychle expandující Flotily. Pak tu byly
problémy právní – Flotila se soudila o každý porušený patent a Sborům
odmítala dodávat lodi ze svých loděnic, samozřejmě, jak tvrdila, nikoliv z
konkurenční nevraživosti, ale proto, že veškerou kapacitu loděnic potřebovala
pro sebe. Největší pozemské novoboleslavské a gdaňské loděnice byly
naprosto vytíženy objednávkami Flotily a státům stojícím za Svazem nezbylo,
než se pustit do drahého a náročného budování vlastních loděnic a co
nejmazanějšího obcházení flotilních patentových práv.
Navíc Sborům chyběla hlubší vize a rázné vedení. Designovaný vrchní
velitel Vesmírných sborů James That nebyl oprávněn se Sbory disponovat bez
porady se svým štábem složeným ze zástupců jednotlivých mocností, a to byla
komplikace, která jej svazovala a činila neschopným akce.
Neschopnost Sborů zastoupit Flotilu se v plné nahotě projevila koncem
pátého roku, kdy Zemi znovu napadly malé oddíly Anoplurňanů. Tentokráte
totiž Flotila nezasáhla a v emotivním televizním vystoupení to admirál Wirzig
odůvodnil právě tím, že OSN Flotilu o zásah nepožádalo a bez schválení
Radou Obrany by to ze strany Flotily bylo neodůvodněné vměšování. Teprve
tehdy se ukázalo, že stáhnutí Flotily ze Země nebylo, jak se dosud
předpokládalo, znamením Wirzigovy porážky, ale jeho vítězství.
Rada Obrany po několika dnech váhání (a po ztrátě milionů duší při
vydrancování New Yorku anoplurnskými bombardéry) oficiálně požádala
Flotilu o zásah.
Admirál Wirzig souhlasil pod podmínkou, že mu bude svěřeno celé velení
operace, aby nedocházelo ke zmatkům, jaké způsobovalo nejednotné velení
Svazu. Rada Obrany váhala, její představitelé byli pamětni, kolik úsilí stálo
Wirziga z čela Rady odstranit.
Zdecimování Tokia, Pekingu, Bostonu, Londýna a dalších menších měst
Radu donutilo couvnout, a tak znovu nabídla Wirzigovi pozici předsedajícího.
Nabídku za svého velitele odmítl generál Kamprad s tím, že Flotila považuje
pod důstojnost admirála, aby znovu přijal takto hanebně manipulovatelnou
pozici. Rada a její političtí představitelé se ocitli v pasti.
O šest dnů později bolestí šílené lidstvo aklamovalo admirála Wirziga
císařem Sebastianem I.
Flotila smetla anoplurnské vetřelce z nebe během několika málo dní a
došlo tak na Wirzigova slova: lidstvo si muselo přičichnout k vlastní krvi, aby
pochopilo, kam vede nabubřelá a nepružná politodemokracie.
Císař Sebastian I. vládl spolu s císařovnou Barbarou dlouhých 46 let a za
dobu jeho vlády se lidstvo vydalo opanovat okolní vesmír.
Jedenadvacet let po bitvě u Barzy velel hejtman Flotily, generál Wojda
Stěpanask, invazi do anoplurnské soustavy. V té době měla Flotila již
dostatek informací o síle a stavu Anoplurňanů, a ačkoliv vítězství bylo nad
prostředky Flotily, podařilo se invazním jednotkám vážně zasáhnout
anoplurnskou ekonomiku a preventivním úderem odvrátit další útok na Zemi.
V té době už bylo zřejmé, že prioritou Anoplurny se stalo pokořit Zemi, a
naopak.
Wojda Stěpanask zemřel ve věku 72 let uprostřed budování řetězu
předsunutých pevnostních základen vně Sluneční soustavy. Takzvaný
Stěpanaskův val se stal základem bezpečnosti Sluneční soustavy pro další tři
století, než Země Anoplurnu definitivně rozdrtila. Na Čarodějův pohřeb v
rodných Pardubicích přišlo na tři miliony obdivovatelů nejdůvtipnějšího
válečníka, jakého Flotila kdy měla.
Generál Kamprad zemřel při havárii transportéru jedenáct let po bitvě u
Barzy, mezi tím ale zcela přebudoval moderní Flotilu. Na jeho počest byla
prestižní flotilní pilotní akademie pojmenována Kampradovou akademií.
Historiky bude po věky věků vzrušovat otázka, zda admirál Martin
Wirzig zemřel ještě v průběhu bitvy, nebo zda skutečně podlehl svým
zraněním až po bitvě, jak pravila oficiální verze. Svědků se našlo jako vždy v
tak atraktivním příběhu celá řada a vzájemně si jejich výpovědi natolik
protiřečily, že se Wirzigova smrt po bitvě na následky zranění stala obecně
přijímanou tezí.
Přes všechno smíření bylo zřejmé, že určitá dělící čára mezi lidstvem
toužícím po pohodlí své planety a Flotilou pronikající do vesmíru přetrvá
navždy. Z Flotily se v průběhu desetiletí stala elitářská organizace ne
nepodobná náboženskému společenství. Již z hlediska svého poslání i
průbojnosti se Flotila stále více vzdalovala pozemskému životu a pro
pozemšťany se stávala stále více mystickou organizací, vojenským řádem se
svými rituály, zvláštnostmi a vědomostmi. Stále více se zvýrazňovaly rozdíly,
a bylo by došlo nutně ke konfliktu, kdyby spojovacím můstkem mezi Flotilou
a Lidstvem nebyl Císař. Most, spojnice dvou odlišných životních filosofií.
Lidstvo, Flotila a Císařství.
A tichá modlitba na paměť obětí.
Ó hvězdy,
vy odvěcí průvodci člověka jeho osudem,
zářivé démanty na černé klenbě noci,
zlatavé příruby na jiskrné schráně Všehomíra,
odlesky životů lidí na sametu nebes,
před vámi tak, jako před nikým poklekám
a prosím vás tak,
jako nikoho ze smrtelných...
KONEC
Malá reklamní vsuvka
Pokud vás tato kniha zaujme a budete chtít si přečíst další
moji knihu (tentokráte už za peníze, stojí 79 Kč), vyzkoušejte
novelu Koncernová pětiletka. Najdete ji třeba na SmashWords,
Palmknihy.cz nebo od 1.5.2012 na iBooks.
O co v Koncernové pětiletce jde?
Denně si kupujete moje noviny, díváte se na moji televizi, posloucháte
moje rádia, večer si sednete k časopisům, které vydávám, nebo si otevřete
knihu z mého nakladatelství. Když zavolám premiérovi na mobil, přeruší
zasedání vlády, a dokonce i zubařka na mě má čas ještě tento týden.
Vedu mediální koncern zaměstnávající tolik lidí, že by dali dohromady
menší městys. Kdybych vám řekl, kolik dělá můj plat, záviděli byste mi.
A víte co?
Já udělám něco lepšího.
Řeknu vám, jak žiju.
Abyste mi závidět přestali…
Takhle začíná kniha Koncernová pětiletka. Příběh vyprávěný ředitelem
mediálního koncernu, jednoho z "kotrčníků mediálního kapitalismu" vypadá
nejdříve jako humorný úvod do řízení velké korporace. Politická jednání,
zákulisní intriky, přepracovanost, mnohahodinové obídky s přáteli, kde se
semele všechno. Něco na způsob červené knihovny pro pány – a následně,
když se do příběhu přidává i lovestory – i pro dámy. A to už jde do tuhého...