MAURICE MERLEAU-PONTY Svět vnímání

EDICE OIKÚMENÉ
MALÁ ŘADA
Svazek 6
MAURICE
MERLEAU-PONTY
Svět
vnímání
Sestavila a poznámkami opatřila
Stéphanie Ménasé
PRAHA
2008
neStsKa knihovna
knih.
OIKOYMENH
Hennerova 223
150 00 PRAHA 5
www.oikoymenh.cz
1 odd.
1
L 14473
L1e7b
ex.
3
KATALOGIZACE V KNIZE - NARODNl KNlt1VV 1~A.
L~
Merleau-Ponty, Maurice
Svět vnímání / Maurice Merleau-Ponty; sestavila a poznámkami
opatřila Stéphanie Ménasé; [z francouzského originálu ... přelo­
žila Kateřina Gajdošová]. - I. vyd. - Praha: OIKOYMENH,
2008. - 79 s. - (Oikúmené. Malá řada; sv. 6)
Název originálu: Causeries 1948
ISBN 978-80-7298-287-5 (brož.)
159.93 * 159.955 * 165.62
- smyslové vnímání
- myšlení
- fenomenologie
-úv~y,
165 - Teorie poznání. Epistemologie [5J~""
Cet ouvrage, publié dans le cadre du programme ď aide a la
publication F. X. Šalda, bénéficie du soutien du Ministere des
Affaires Etrangeres, de I'Ambassade de France en République
Tcheque et de l'Institut Franyais de Prague.
Tato kniha vychází s laskavou pomocí francouzského Ministerstva zahraničních věcí, Velvyslanectví Francouzské republiky
v České republice a Francouzského institutu v Praze v rámci
podpůrného programu F. X. Šalda.
Copyright © Kateřina Gajdošová, 2008
OIKOYMENH, 2008
ISBN 978-60-7298-287-5
Obsah
Slovo ke
I.
Svět
.
........... 7
svět vědy
9
čtenáři
vnímaný a
II. Objevování vnímaného světa: prostor
III. Objevování vnímaného
světa: vnímatelné věci }5
IV. Objevování vnímaného světa: animalita
V. Člověk z vnějšího pohledu
VI.
VII.
Umění
Svět
Jmenný
Ediční
a vnímaný
klasický a
rejstřík
.
poznámka
svět.
svět
;./16
. .
moderní
34
45
Slovo ke
čtenáři
Těchto
sedm "hovorů", které Maurice Merleau-Ponty
napsal pro rozhlasové vysílání, bylo uvedeno v podání
samotného autora v roce 1948. Podle "Definitivního
programu francouzského rozhlasu" bylo šest z nich
odvysíláno na celostátní stanici v rámci pravidelných
sobotních pořadů mezi 9. říjnem a 13. listopadem
1948. Tyto hovory, natočené pro pořad nazvaný "Hodinka francouzské kultury", byly čteny bez jakýchkoli
vnějších zásahů. Jejich nahrávka je uchována v INA.!
Obecným tématem sobotního rozhlasového pořadu
bylo "utváření myšlení" ("La formation de la pensée").
Vedle Maurice Merleau-Pontyho zde se svými příspěv­
ky vystoupili Georges Davy (psychologie primitivních
národů), Emmanuel Mounier (psychologie osobnosti),
doktor Maxime Laignel-Lavastine (psychoanalýza)
a člen akademie Émile Henriot (psychologická témata
1
Institut nationa! de l' audiovisuel. - POZll.
7
překl.
Svět
vnímání
v literatuře). Podle archivů INA lze soudit, že se nedochoval žádný záznam nějakého úvodu, představení
jednotlivých řečníků či upřesnění tématu jednotlivých
I
pořadů.
Filosof Merleau-Ponty pojal svůj soubor hovorů
jako seriál, jejž uspořádal do následujících částí
a F~dtit~lů: I; Svět ~nímaný a svět vědy; II. Objevovalll vlllmaneho sveta: prostor; III. Objevování vnímaného světa: vnímatelné věci; IV. Objevování
vnímaného světa: animalita; V. Člověk z vnějšího
pohledu; VI. Umění a vnímaný svět; VII. Svět klasický a svět moderní.
Tot? vydání bylo sestaveno na základě strojopisů
Maunce Merleau-Pontyho, které sledují rukopisný
roz~rh. Tyto ~~xty (p~cházející ze soukromých fondů)
naVIC obsahUjI rukopIsné opravy.
, Nahrávka z převážné většiny věrně odráží texty čte­
ne Merleau-Pontym tak, jak je sám napsal. Filosof sem
t~ v~n~chá slovo, přidá jiné, pozmění slovosled, pou:IJe JIne slovo. či část věty. Většinu z těchto výrazovych odchylek Jsme zaznamenali v poznámce.
Naše díky patří zejména lidem z INA, kteří nám pomohli nalézt informace k vysílání hovorů.
Stéphanie Ménasé
8
Svět
vnímaný a
svět
vědy
Svět vnímání, neboli svět, který nám odhalují naše
smysly a běžný život, se nám na první pohled zdá být
tím nejznámějším, neboť pro přístup k němu nepotře­
bujeme žádné nástroje ani výpočty, a protože k tomu,
abychom k němu pronikli, nám zdánlivě stačí mít oči
otevřené a prostě žít. To je ovšem jen klamné zdání.
Chtěl bych v těchto hovorech ukázat, že je nám do
značné míry neznámý, pokud setrváváme v praktickém
či utilitárním postoji, že bylo zapotřebí mnoho času,
úsilí a kultury, abychom jej odhalili, a že právě zásluhou umění a moderního myšlení (čímž mám na mysli
umění a myšlení posledních padesáti či sedmdesáti let)
je nám dovoleno znovuobjevit tento svět, v němž žijeme, ale na nějž máme stále sklon zapomínat.
Toto platí obzvláště ve Francii. Je příznačným rysem nejen francouzských filosofů, ale i toho, čemu se
poněkud vágně říká francouzský duch (esprit fran~ais), připisovat vědě a vědeckým poznatkům takovou
9
Svět
vnímání
hodnotu, že vedle nich naše běžná žitá zkušenost rázem svou hodnotu ztrácí. Chci-li vědět, co je světlo, na
koho jiného bych se měl obrátit než na fyzika? Neřek­
ne mi snad právě on, zda světlo je, jak se jistou dobu
věřilo, bombardováním žhavých tělísek,2 nebo, jak se
také věřilo, vibrací éteru, anebo nakonec, jak tvrdí jedna z nedávných teorií, fenoménem přirovnatelným
k elektromagnetickému vlnění? Proč bychom se zde
měli ptát svých smyslů, zdržovat se u toho, co nám
naše vnímání říká o barvách, odrazech a věcech, na
nichž se objevují? Vždyť je více než zřejmé, že toto
vše je jen zdání a pouze metodický přístup vědce, jeho
měřidla a pokusy nás mohou vyvést z iluze, v níž žijí
naše smysly, a umožnit nám přístup k pravé povaze
věcí. Vždyť přece pokrok vědění vždy znamenal zapomenout na to, co nám v prvním plánu říkají naše smysly a co nemá v pravdivém obraze světa místo, a pokud
ano, pak jen jako určitá zvláštnost našeho lidského tě­
lesného uspořádání, kterou fyziologie zajisté jednoho
dne objasní stejně, jako již vysvětlila iluzi krátkozrakosti či dalekozrakosti.3 Skutečný svět, to nejsou svět-
2
J.
Svět
vnímaný a
svět vědy
la, barvy, ta podívaná z masa a krve, kterou vidím svýma vlastníma očima, jsou to vlny a částice, o nichž hovoří věda, která je odhaluje za těmito vnímatelnými
přeludy.
Descartes dokonce tvrdil, že pouhým zkoumáním
vnímatelných věcí a bez odvolávání se na výsledky vě­
deckých výzkumů mohu odhalit klam svých smyslů
a naučit se spoléhat jedině na rozumové chápání. 4
Řeknu, že vidím kousek vosku. Ale co je přesně tento
vosk? Určitě to není ona bělavá barva, ani květinová
vůně, která na něm možná ulpěla, ani ta měkkost, kterou cítí prsty, ani ten chabý zvuk, který vosk vydá,
když jej nechám spadnout. Nic z toho není pro vosk
konstitutivní, neboť všechny tyto vlastnosti může ztratit, aniž by přestal existovat: to když jej kupříkladu
nechám roztavit a změní se v bezbarvou tekutinu bez
pachu, která již neklade prstům odpor. A přesto tvrdím, že se jedná o stále tentýž vosk. Jak tomu tedy
rozumět? To, co přetrvává navzdory změnám stavu, je
pouze kousek hmoty bez vlastností či v posledku pouhá schopnost zaujímat prostor a nabývat různých forem, aniž by zabraný prostor či přijatá forma byly jak-
Podle nahrávky: "bombardováním žhavých částic".
3 Při nahrávání byla vypuštěna část věty začínající slovy
"a pokud ano... "
10
4
V.
R. Descartes, Meditace o první filosofii, Praha 2003,
T. Marvan, P. Zavadil, Druhá meditace.
Glombíček,
11
přel.
Svět
vnímání
koli určené. Právě to je reálná a trvalá podstata vosku.
Je ovšem zřejmé, že tato realita vosku se neukáže
smyslům samotným, neboť ty mi vždy zprostředko­
vávají předměty určité velikosti a tvaru. Skutečný vosk
tedy není očima viditelný. 5 Lze jej uchopit jedině rozumem. Když se domnívám, že vidím vosk, znamená to
pouze, že skrze vlastnosti přístupné smyslům myslím
samotný vosk, zcela holý a bez vlastností, který je jejich společným zdrojem. Pro Descarta tedy, a tato
myšlenka na dlouhou dobu zcela ovládla francouzskou
filosofickou tradici, je vnímání pouhým počátkem ještě zcela neujasněné vědy. Mezi vnímáním a vědou je
stejný vztah jako mezi zdáním a skutečností. Naše dů­
stojnost spočívá ve spolehnutí se na rozum, neboť pouze rozum nám může odhalit pravdu o světě.
Když jsem před chvílí tvrdil, že moderní myšlení
a umění rehabilitují vnímání a vnímaný svět, neměl
jsem tím přirozeně na mysli, že popírají hodnotu vědy,
ať už jako nástroje technického vývoje či jako školy
přesnosti a pravdivosti. Věda byla a je oblastí, v níž se
lze naučit prověřování, pečlivému zkoumání či kritickému postoji vůči sobě a svým předsudkům. Bylo
5 Podle nahrávky: "Skutečný vosk, praví Descartes, tedy
není viditelný očima."
12
J.
Svět
vnímaný a
svět vědy
dobře, že v době, kdy ještě neexistovala, k ní směřova­
la veškerá očekávání. Avšak otázka, kterou v souvislosti s ní klade moderní myšlení, nemá nikterak zpochybnit její existenci či upírat jí některou oblast
působnosti. Otázka zní, zda věda představuje či jednou
bude představovat obraz světa, který by byl úplný, sám
o sobě dostačující a jistým způsobem v sobě uzavřený
tak, že bychom si již nemohli dál položit žádnou platnou otázku. Nejedná se o to vědu popírat či omezovat;
jedná se o to, zda má ona právo popírat či odmítat jakožto iluzorní veškerá zkoumání, která neprobíhají pomocí měření, porovnávání a jejichž výsledkem nejsou
zákony po vzoru klasické fyziky, spojující určité následky s určitými výchozími podmínkami. Tato otázka
nejen nepředstavuje žádný útok proti vědě, ale dokonce právě věda sama nás svým nejnovějším vývojem
nutí ji klást a dát na ni zápornou odpověď.
Od konce 19. století si totiž vědci zvykli považovat
své zákony a teorie nikoli již za přesný obraz toho, co
se v přírodě odehrává, ale za schémata, jež jsou vždy
jednodušší než přirozené události a mají být opravována stále přesnějším zkoumáním, krátce řečeno za poznatky pouze přibližné. Fakta, jež nám předkládá zkušenost, podrobuje věda analýze, v jejíž završení nelze
nikdy doufat, neboť neexistují hranice pozorování
a v kterémkoli daném okamžiku si lze vždy představit
13
Svět
vnímání
pozorování úplnější či přesnější. Konkrétní, smyslová
danost přisuzuje vědě úlohu nikdy nekončícího projasňování. Z toho ovšem vyplývá, že smyslovou zkušenost nemůžeme po klasickém vzoru považovat za pouhé zdání, které má být překonáno vědeckým rozumem.
Vnímaná skutečnost ani události světových dějin obecně nemohou být vyvozeny z určitého souboru zákonů,
které by tvořily neměnnou tvář vesmíru. Právě naopak,
zákon je přibližným vyjádřením fyzické události a ponechává jí její neprůhlednost. Dnešní vědec již nemá
podobně jako vědec klasického období dojem, že se
dostává k samému jádru věcí, k předmětu samotnému.
V tomto bodě relativistická fyzika potvrzuje, že absolutní a konečná objektivita je snem, ukazuje nám, že
každé pozorování je striktně závislé na postavení pozorovatele a neoddělitelné od jeho situace, a odmítá
pojem pozorovatele absolutního. Nemůžeme se těšit
bláhovou nadějí, že ve vědě můžeme za použití čis­
tého, nesituovaného rozumu dojít k předmětu zbavenému veškerých lidských stop a takovému, jak by jej
viděl Bůh. Tato námitka ovšem nikterak neupírá vě­
deckému výzkumu jeho potřebnost, směřuje jen proti
dogmatismu vědy, která by se chtěla považovat za vě­
dění absolutní a úplné, a přiznává platnost všem prvkům lidské zkušenosti a zejména našemu smyslovému
vnímání.
14
J.
Svět
vnímaný a
svět vědy
Zatímco věda a filosofie věd takto pootevřely dveře
k objevování vnímaného světa, malířství,6 poezie a filosofierázně vkročily na půdu, která jim tímto byla
přiznána, a nabídly nám zcela nový a pro naši dobu
velmi příznačný způsob vidění věcí, prostoru, živoči­
chů a dokonce i samotného člověka z vnějšího pohledu tak, jak se jeví v poli našeho vnímání. V další před­
nášce bychom se chtěli věnovat některým přínosům
takového zkoumání.
6
Podle nahrávky: "vychází najevo, že malířstvÍ..."
15
II. Objevování vnímaného
II
Objevování vnímaného
světa: prostor
Bylo již mnohokrát řečeno, že moderní myšlení
a umění je obtížné. Je těžší pochopit a mít rád Picassa
než Poussina či Chardina, Giradoux či Malraux jsou
méně přístupní než Marivaux či Stendhal. Z toho ně­
kteří usuzovali Uako například Julien Benda v La
France byzantine),7 že moderní spisovatelé byli mluvkové (byzantins - pozn. překl.), těžko srozumitelní jen
proto, že neměli co říci a umění nahrazovali rafinovaností. Takový náhled je ovšem zcela mylný. Moderní
myšlenf je obtížné. Staví se proti zdravému rozumu
neboť mu jde o pravdu. Má-li se poctivě držet zkuše~
nosti,nemůže se již spokojit s jasnými a jednoduchý-
7 J. Benda, La France byzantine ou le Triomphe de la IUtérature pure, Mallarmé, Gide, Valéry, Alain, Giradoux, Suares, les
surréalistes, essai ďune psychologie originelle du littérateur Paris 1945; reed. Paris 1970.
'
světa:
prostor
mi idejemi, k nimž se upíná zdravý rozum, protože
v nich nachází klid.
Ono zátemňování těch nejprostších pojmů a přehod­
nocování klasických konceptů, jehož se ve jménu zkušenosti dopouští moderní myšlení, bych chtěl dnes
ilustrovat na příkladu pojmu, který se zdá na první pohled ze všech nejjasnější: na pojmu prostoru. Klasická
věda je založená na jasném oddělení prostoru a fyzického světa. Prostor je homogenní prostředí, v němž
jsou předměty rozmístěny podle tří rozměrů a uchovávají si svou totožnost bez ohledu na změny místa.
Existuje ovšem mnoho případů, kdy při přemístění
předmětu můžeme pozorovat i změnu jeho vlastností,
jako například změnu váhy, když předmět přeneseme
z pólu na rovník, či dokonce změnu tvaru, pokud se
pevné těleso deformuje působením zvyšující se teploty. Avšak tyto změny vlastností nelze přičítat samotnému přesunu. Prostor je tentýž na pólu i na rovníku mění se jen fyzikální, teplotní podmínky. Oblast geometrie zůstává striktně oddělena od oblasti fyziky. Forma a obsah světa se navzájem nesměšují. Geometrické
vlastnosti předmětu by během přesunu zůstaly nezmě­
něny, kdyby se neměnily fyzikální podmínky, jimž je
vystaven. To předpokládala klasická věda. Vše je
ovšem jinak, když s příchodem takzvaných neeuklidovských geometrií začínáme uvažovat o jakém?!'~a----"'",
l..,\'\
,;;
16
17
"
\,
\ď~)
Svět
II. Objevování vnímaného
vnímání
křivení, jež
je prostoru vlastní, změně předmětů v dů­
sledku samotného jejich přemístění, heterogenitě jednotlivých částí prostoru a jeho rozměrů, které již nejsou navzájem zaměnitelné a způsobují tělesům, která
se v prostoru přemisťují, určité změny. Namísto světa,
v němž jsou totožná a proměnlivá stránka věcí striktně
vymezeny a vztaženy k odlišným principům, dostáváme svět, kde již předměty nemohou být samy se sebou
absolutně totožné, kde forma a obsah se jaksi matou
a prolínají, svět, který v posledku již nemá onu pevnou
kostru, kterou zajišťoval homogenní eukleidovský prostor. Prostor přestává být odlišitelný od věcí v prostoru, čirá idea prostoru od konkrétní podívané, kterou
nám nabízejí smysly.
Cesty moderního umění se s vědeckými výzkumy
podivuhodně shodují. Klasická nauka rozlišuje kresbu
a barvu: 8 nejdříve se nakreslí prostorový náčrt předmě­
tu, a ten se pak vyplní barvami. Cézanne naproti tomu
říká: "kreslím tím, že maluji,"9 čímž chce říci, že ani
světa:
prostor
9 É. Bernard, Souvenirs sur Paul Cézanne, Paris 1921, str.
39, cit. in: J. Gasquet, Cézanne, Paris 1926, reed. Grenob1e 1988,
str. 204.
ve vnímaném světě, ani na obraze, který jej zachycuje,
nelze obrys a tvar předmětu přísně oddělit od barevných přechodů a proměn barev, od barevné modulace,
která musí obsáhnout vše: tvar, vlastní barvu, fyziognomii předmětu, jeho vztah k okolním předmětům.
Cézanne se snaží vytvářet obrys a tvar předmětů stejným způsobem, jakým je před našima očima tvoří pří­
roda: prostým uspořádáním barev. Proto když budeme
s nekonečnou trpělivostí pozorovat Cézannovo jablko
a jeho barevnou texturu, zjistíme nakonec, že se rozpíná a přetéká za hranice, které by mu vymezila uhlazená kresba.
Tváří v tvář tomuto úsilí znovuobjevit svět tak, jak
jej uchopujeme v žité zkušenosti, se všechny poučky
klasického umění bortí. Klasická malířská nauka je založena na perspektivě - to znamená, že se malíř kupříkladu při pohledu na krajinu rozhodne přenést na
plátno jen zcela konvenční zobrazení toho, co vidí.
Blízko sebe vidí strom, pak upře pohled o něco dále na
cestu a nakonec až k obzoru a podle toho, nač právě
upírá zrak, se pokaždé mění zdánlivá velikost ostatních předmětů. Na plátně vše zaonačí tak, aby zobrazil
pouze kompromis mezi těmito různými pohledy. Bude
se snažit najít společného jmenovatele všech vjemů
tím, že předmětům dá nikoli velikost, barvy a vzhled,
který mají při přímém pohledu, ale určitou konvencí
18
19
8 Podle nahrávky: "Klasická nauka rozlišuje v
kresbu a barvu ..."
malířství
Svět
II. Objevování vnímaného světa: prostor
vnímání
danou velikost a vzhled, vycházející z pohledu upře­
ného na linii obzoru do nějakého úběžného bodu, k ně­
muž pak směřují veškeré linie krajiny táhnoucí se od
malíře k obzoru. Takto namalované krajiny působí
proto poklidným, decentním, důstojným dojmem, jenž
vychází z toho, že jim dominuje pohled upřený do nekonečna. Jsou to krajiny vzdálené, divák do nich není
zatažen, dělají mu dobrou společnost lO a pohled s lehkostí klouže po krajině bez nerovností, jež tuto naprostou lehkost ničím neruší. Když však ve vnímání vstupujeme do styku se světem, zjišťujeme, že se nám
určitě nejeví tímto způsobem. Když náš pohled bloudí
krajinou, zaujímáme v každém okamžiku nutně určitý
úhel pohledu, a tyto po sobě jdoucí momentky, které
vždy zachycují jen danou část krajiny, nelze poskládat
vedle sebe. Malíř může ovládnout tuto sérii různých
pohledů a získat z ní jedinou, věčnou krajinu pouze za
tu cenu, -že poruší přirozený způsob vidění: často
mhouří oko a tužkou si měří zdánlivou velikost někte­
rého detailu, čímž jej modifikuje, a tomuto analytickému pohledu postupně podrobuje všechny jednotlivé
detaily, až na plátně zkonstruuje obraz krajiny, který
10 Podle nahrávky:
nost. .."
"dělají
mu, dalo by se říci, dobrou
společ­
neodpovídá žádnému z přirozených pohledů. Zkrotí
její neposedné ubíhání, ale zároveň potlačí její vnitřní
chvění život. Jestliže se tolik malířů po Cézannovi
odmítlo podřídit zákonům geometrické perspektivy,
bylo to proto, že chtěli zachytit a vyjádřit samotné zrození krajiny před našima očima. Nechtěli se spokojit
s analytickou studií, ale chtěli se přiblížit samotnému
stylu perceptivní zkušenosti. Jednotlivé části jejich obrazů jsou tedy nahlíženy z různých úhilipohledu, což
v nepozorném diváku budí dojem "chybné perspektivy", avšak těm, kdo se dívají pozorně, dává pocit svě­
ta, v němž nikdy nelze pozorovat dva předměty záro. veň. V tomto světě je vždy mezi částmi prostoru
přítomno i trvání, jež je potřeba k přenesení pohledu
z jedné na druhou, a jsoucí zde tudíž není dáno, nýbrž
se jeví či prosvítá skrze čas.
Prostor tak již není ono prostředí plné vedle sebe se
vyskytujících věcí, jimž vládne absolutní pozorovatel
ode všech stejně vzdálený, bez úhlu pohledu, bez živého těla, bez prostorové situovanosti, zkrátka čirý intelekt. Prostor moderního malířství, jak řekl nedávno
Jean Paulhan, to je "prostor, jejž lze cítit srdcem", II
a
I
11 J. Paulhan, La Peinture modeme ou ľ espace sensible au
CCEur, in: La Table ronde, 2. únor 1948, str. 280. Výraz "prostor,
jejž lze cítit srdcem" (1' espace sensible au coeur) je převzat z pře-
21
Svět
vnímání
II. Objevování vnímaného
světa:
prostor
13 N. de Ma1ebranche, De la recherche de la vérité, 1. kniha,
kap. 7, § 5, vyd. G. Lewis, I, Paris 1945, str. 39-40; in: (Euvres
complťtes, Paris 1979, svazek I, str. 70-71.
skrz krabičku od zápalek, iluze se vytratí. Klam je tudíž způsoben tím, že se nám vycházející měsíc ukazuje
nad poli, domy a stromy a toto množství věcí mezi
ním a námi nám připomíná jeho nesmírnou vzdálenost, z čehož usuzujeme, že aby si takto vzdálený mě­
síc uchoval svoji zdánlivou velikost, musí být obrovský. Vnímající subjekt by v takovém případě byl
podoben vědci, který usuzuje, odhaduje a činí závěry,
a vnímaná velikost by ve skutečnosti byla výsledkem
úsudku. Ovšem většina dnešních psychologů klam mě­
síce nad obzorem takto nevykládá. Pomocí systematických pokusů odhalili, že obecnou vlastností našeho
pole vnímání je, že zaručuje až podivuhodnou stálost
zdánlivých velikostí předmětů v horizontální rovině,
zatímco v ro"ině"ertikální se předměty se vzdáleností
raQLC!!2~~~~nš_ujL Je to pravděpodobně proto, že pro
nás jakožto pro pozemské tvory je horizontální rovina
rovinou, v níž se odehrávají životně důležité pohyby
a v níž se rozvíjí naše činnost. Co tedy Malebranche
vykládal jako aktivitu čistého intelektu, připisují psychologové této školy přirozené vlastnosti našeho pole
vnímání, totiž vnímání nás, tělesných bytostí nucených
pohybovat se po zemi. V psychologii stejně jako
v geometrii nastupuje na místo ideje homogenního
prostoru, jenž se celý naráz předkládá netělesnému intelektu, idea prostoru heterogenního, v němž mají
22
23
v němž jsme zasazeni i my sami. Je to prostor kolem
nás, organicky s námi spojený. Paulhan dodává: "Je
možné, že v době oddané technickému měření a jakoby posedlé kvantitou kubistický malíř pracuje v prostoru stvořeném spíše pro srdce než pro intelekt a svým
způsobem smiřuje či tajně snoubí svět s člověkem."12
Zdá se, že vedle vědy a malířství i filosofie a zejména psychologie přišla na to, že náš vztah k prostoru
není vztahem čistého netělesného subjektu ke vzdálenému objektu, ale spíše vztahem obyvatele k jeho dů­
věrně známému prostředí. Vezměme si jako příklad
onen známý optický klam, který zkoumal již Malebranche, totiž že vycházející měsíc, dokud je těsně nad
obzorem, se zdá mnohem větší, než když dosáhne nejvyššího bodu své dráhy na obloze. 13 Malebranche
předpokládal, že lidské vnímání nadhodnocuje velikost nebeského tělesa na základě určitého úsudku.
Když se tofiž na měsíc díváme papírovou trubičkou či
pracované verze téhož článku pro La Peinture cubiste (1953), Paris 1990 (Folio Essais), str. 174.
12 J. Paulhan, La Table ronde, str. 280.
Svět
vnímání
přednostní postavení některé směry, které souvisejí
s našimi tělesnými zvláštnostmi a naší situací bytostí
vržených do světa. Zde se poprvé setkáváme s myšlen-
kou, že člověk není duch a tělo, ale_<W9,h s 1~ jenž
má přístup k pravé skutečnosti věcí jen díky tomu, že
jeho tělo je mezi ně pevně vklíněno. V příští rozpravě
se ukáže, že toto neplatí pouze pro prostor a že obecně
všechno vnější je nám přístupné jen skrze vlastní tělo
a oděné do lidských atributů, které i z něj činí směs
ducha a těla.
24
III
Objevování vnímaného
světa: vnímatelné věci
Když poté, co jsme zkoumali prostor, obrátíme pozornost k samotným věcem, které jej vyplňují, a vezmeme si k tomu klasickou příručku psychologie, dozvíme
se, že věc je soustava kvalit dávajících se jednotlivým
smyslům a sjednocených aktem intelektuální syntézy.
Například citrón, to je tento vypouklý oválný tvar se
dvěma špičkami, plus žlutá barva, plus chladivý dotek,
plus kyselá chuť ... A přece nás tato analýza neuspokojuje, neboť nevidíme, co spojuje každou z těchto kvalit
či vlastností s ostatními, a přitom se nám zdá, že citrón
má jednotu konkrétního jsoucna a veškeré kvality jsou
pouze jeho různými projevy.
Jednota věci nám zůstane skryta, dokud budeme
jednotlivé kvality (např. barvu, chut) považovat za data
náležející striktně odděleným světům vidění, čichu,
hmatu atd. Avšak právě moderní psychologie, jež
v tomto rozvinula Goetheho myšlenky, upozornila na
to, že žádná z těchto kvalit není přísně izolována, na25
Svět
III. Objevování vnímaného
vnímání
opak každá s sebou nese afektivní význam, který ji
propojuje s vjemy ostatních smyslů. Kupříkladu každý, kdo někdy vybíral tapety do bytu, dobře ví, že každá barva navozuje určité psychické rozpoložení a podle toho je buď smutná, či veselá, deprimující, nebo
povzbudivá. A protože je tomu tak i se zvuky či hmatovými vjemy, lze říci, že každá z nich odpovídá urči­
tému zvuku či teplotě. Proto jsou i někteří slepci
schopni představit si barvu, kterou jim popíšeme, pomocí analogie například s konkrétním zvukem. Pokud
tedy zasadíme kvalitu zpět do kontextu lidské zkušenosti, která jí dodává určitý emocionální význam, její
vztah k ostatním kvalitám, jež s ní nemají nic společ­
ného, se pojednou stává srozumitelným. Existují dokonce kvality, a je jich v naší zkušenosti nemálo, které
nedávají téměř žádný smysl, pokud je myslíme odděle­
ně od reakcí našeho těla, jež vyvolávají. Vezměme si
například medovost. Med je zpomalená tekutina. Má
určitou konsistenci, dá se uchopit, ale vzápětí potmě­
šile protéká mezi prsty a vrací se do původní podoby.
Nejenže se vymaní, jakmile se mu pokusíme vnutit
tvar, ale navíc převrací role a zmocňuje se rukou toho,
kdo se pokoušel jej zmocnit. Živá, zkoumající ruka,
která si chtěla předmět podmanit, je jím lapena a vtažena do vnějšího jsoucna. "V jistém smyslu," říká Sartre, jenž je autorem tohoto pěkného rozboru, "je to
světa:
vnímatelné
věci
jakási vrcholná povolnost toho, co vlastníme, psí věr­
nost, která se dává, i když už ji nežádáme, ale v jiném
smyslu se za touto poslušností skrývá tiché přivlast­
ňování držitele drženým."14 Taková kvalita jako medovost je srozumitelná pouze skrze dialog, který nastoluje mezi mnou jakožto tělesným subjektem a vnějším
předmětem, který je jejím nositelem; a právě díky
tomu může symbolizovat jistý způsob lidského chování. Jediná možná definice této kvality je lidská definice.
Ovšem při takovémto pohledu je každá kvalita propojena s vjemy ostatních smyslů. Med je sladký.
Avšak sladkost, "nasládlá chuť, která zůstává v ústech
i po spolknutí",15 představuje v oblasti chutí tutéž neodbytnou lepkavost, jakou představuje viskozita medu
v oblasti hmatu. Říci, že med je viskózní a že je sladký, jsou dva způsoby jak vyjádřit totéž, totiž určitý
vztah věci k nám či určitý postoj, k němuž nás dovádí
či nutí, určitý způsob, jímž svádí, přitahuje či fascinuje
svobodný subjekt, jenž s ní přijde do styku. Med je
určité chování světa vůči mně a mému tělu. A díky
14
J.-P. Sartre, Bytí a nicota, Praha 2006,
str. 690.
15 Tamt., str. 691.
27
přel.
O. Kuba,
Svět
vnímání
tomu v něm nejsou jednotlivé kvality pouze náhodně
nashromážděny, ale naopak splývají v jedno, neboť
všechny vyjadřují stejný způsob bytí či chování medu.
Jednota věci se neukrývá v pozadí těchto jednotlivých
kvalit: je dotvrzována každou z nich, každá z nich je
celou věcí. Cézanne říkal, že přeci musí být možné
namalovat vůni stromů. 16 V tomtéž smyslu praví Sartre v Bytí a nicotě, že každá kvalita "vyjevuje bytí"
předmětu. 17 "Citron Ueho žluť - M. P.] se celý rozprostírá do svých kvalit a každá z jeho kvalit celá prostupuje každou jinou. Kyselost citronu je žlutá a citronová žluť je kyselá: jíme barvu koláče a chuť tohoto
koláče je nástrojem k odhalení jeho formy a barvy pro
to, co se nazývá názor živin (... ). Tekutost, vlahost,
namodralá barva, vlnivá pohyblivost vody v koupališti
se dávají naráz jedny skrze druhé (... )."18
Věci tudíž pro nás nejsou prostými neutrálními
předměty, jež pozorujeme. Každá symbolizuje určité
chování, připomíná nám je, vyvolává na naší straně
příznivou, či nepříznivou odezvu, a proto se také záliby a povaha určitého člověka a jeho postoj ke světu
16
J. Gasquet, Cézanne, str. 133.
17
J.-P. Sartre, Bytí a nicota, str. 685.
18
Tamt., str. 237.
28
III. Objevování vnímaného
světa:
vnímatelné
věci
a vnějšímu bytí zrcadlí v předmětech, jimiž se obklopuje, v jeho oblíbených barvách, v místech, kde se rád
procházl. Claudel říká, že Číňané vytvářejí zahrady
z kamení, kde vše musí být dokonale suché a obnažené. 19 V této mineralizaci okolí je třeba vidět odmítnutí
životadárné vláhy a jakési přitakání smrti. Podobně
jsou významem nadány i předměty, které se nám zjevují ve snech. V našem vztahu k věcem neexistuje odstup, každá z nich promlouvá k našemu tělu a životu.
Věci na sebe berou lidské povahové rysy Usou poslušné, mírné, nepřátelské, kladou odpor) a na druhou stranu v nás také žijí jakožto symboly chování, které
máme rádi, nebo nesnášíme. Člověk je zcela ve věcech
a věci jsou v něm. Řečeno jazykem psychoanalytiků,
věci jsou komplexy. To měl na mysli Cézanne, když
19 P. Claudel, Connaissance de ľEst (1895-1900), Paris
1907; reed. 1960, str. 63: "Stejně jako krajinu netvoří tráva a barvy
listí, ale souhra linií a pohyb terénních vln, v tomtéž duchu doslova konstruují z kamení své zahrady i Číňané. Místo malování vytvářejí skulptury. Kámen, který se množstvím ploch a úhlů lépe
propůjčuje k vytváření vyvýšenin a prohlubní, kontur a reliéfů, se
jim zdál uhlazenějším a vhodnějším prostředkem k dotváření
prostředí člověka než vegetace, jíž byla ponechána pouze její přirozená role dekorace a ornamentu."
.
29
Svět
vnímání
hovořil O jisté "aureole" věcí, kterou je třeba v malbě
zachytit.20
To měl také na mysli současný básník Francis Ponge, jehož bych chtěl zde uvést jako příklad. Sartre
v práci jemu věnované píše: věci "v něm po dlouhá
léta sídlí, naplňují jej, pokrývají dno jeho paměti, jsou
v něm přítomny (... ); a on se nyní pokouší mnohem
spíše lovit ve svém nitru tyto hemžící se a rozbujelé
příšery, aby je vynesl na světlo, než zachycovat jejich
kvality na základě pečlivého pozorování".21 Je tomu
vskutku tak: třeba podstata vody a všech ostatních živlů netkví ani tak v jejich pozorovatelných vlastnostech
jako v tom, co nám samým říkají. Podívejme se, co
říká o vodě Francis Ponge:
"Je bílá a třpytivá, beztvará a chladivá, je pasivní
a neústupná ve své tíži, jež je její jedinou nectností;
má v zásobě mnoho výjimečných prostředků, jak
této nectnosti učinit zadost: umí obtékat, prorážet,
vymílat, prosakovat.
I uvnitř ní samé tato nectnost působí: neustále se
hroutí do sebe, v každém okamžiku pozbývá formy,
20· J. Gasquet, Cézanne, str. 205.
J.-P. Sartre, L'Homme et les Choses, Paris 1947, str. ID-ll;
přetištěno in: Situations, I, Paris 1948, str. 227.
21
30
III. Objevování vnímaného
světa:
vnímatelné
věci
neustále se pokořuje, padá tváří k zemi, jako podťa­
tá, jako mniši některých řádů. (00')
Dalo by se téměř říci, že voda je posedlá - to
kvůli té hysterické potřebě poddávat se pouze svojí
tíži, jež ji ovládá jako utkvělá myšlenka (00')
KAPALINA je z definice to, co se radši poddává
své tíži, než drží tvar, to, co odmítá veškerou formu, aby podlehlo své tíži. A to, co ztrácí veškerou
soudržnost kvůli oné utkvělé myšlence, chorobné
úzkosti. (00')
Neklid vody: je citlivá na sebemenší změnu spádu. Rovnýma nohama se vrhá dolů ze schodů. Je
hravá, poslušná jako pes, ihned se vrací, když si ji
změnou sklonu přivoláme k sobě."22
Rozbor vedený v podobném duchu, jen rozšířený na
všechny živly, najdeme v sérii děl Gastona Bachelarda. V dílech věnovaných vzduchu,23 vodě,24 ohni25
22 F. Ponge, Le Parti pris des choses, Paris 1942; reed. 1967,
str. 61-63.
23 G. Bache1ard, L'Air et les Songes, Paris 1943
Vzduch a sny, Praha 1997).
24 G. Bache1ard, L'Eau et les Réves, Paris 1942
a sny, Praha 1997, přel. 1. Hamzová).
31
(česky:
(česky:
Voda
Svět
III. Objevování vnímaného
vnímání
a zemi26 představuje každý z živlů jakousi domovinu
pro určitý druh lidí, jež dává látku jejich snům, je oblíbeným prostředím imaginace, jež řídí jejich život,
a přirozenou svátostí, jež jim dodává sílu a štěstí.
Všechna tato zkoumání se odvíjejí od již třicet let staré
snahy surrealistů vidět v předmětech, jimiž se obklopujeme, a zejména v nalezených věcech, k nimž se ně­
kdy až nezvykle silně upínáme, takzvané "katalyzátory
touhy", jak říká André Breton 27 - to, v čem se projevuje či "krystalizuje" lidská touha.
Je tedy dosti obecnou tendencí 28 vidět mezi člově­
kem a věcmi nikoli již onen vztah odstupu a nadvlády,
jaký lze konstatovat mezi svrchovaným duchem
a kouskem vosku v Descartově slavné analýze, ale
vztah mnohem méně jasný, jakousi závratnou blízkost,
jež nám brání pojímat sebe sama jako čistého ducha
odděleného o~ věcí a věci definovat jako čiré objekty
26 G. Bachelard, La Terre et les Réveries de la volonté, Paris
1948, a La Terre et les Réveries du repos, Paris 1948.
Bezpochyby odkaz naL'Amourfou, Paris 1937, reed. 1975.
28
Podle nahrávky: "Je tedy dosti obecnou tendencí naší doby
vidět. .. "
32
vnímatelné
věci
bez jakýchkoli lidských atributů. K tomuto postřehu se
vrátíme, až se v závěru těchto přednášek budeme
tázat, coz nich vyplývá pro naši představu o situaci
člověka ve světě.
ještě
25 G. Bachelard, La Psychanalyse dufeu, Paris 1938 (česky:
Psychoanalýza ohně, Praha 1994, přel. J. Hamzová).
27
světa:
33
IV. Objevování vnímaného
IV
Objevování vnímaného
světa: animalita
V předchozích třech přednáškách jsme řekli, že když
přecházíme od klasické vědy, malířství a filosofie
k moderní vědě, malířství a filosofii, jsme svědky jakéhosi probouzení vnímaného světa. Znovu se učíme
vidět kolem sebe ten svět, od něhož jsme se odvrátili
v přesvědčení, že naše smysly nám o něm neříkají nic
platného a jedině přísně objektivní poznatky si zaslou-
ží naši pozornost. Získáváme znovu smysl pro prostor,
v němž jsme situováni a který vidíme pouze z omezené - naší - perspektivy, který je však také naším domovem a k němuž nás váží tělesné vztahy. V každé
věci znovuobjevujeme jistý způsob bytí, díky němuž je
zrcadlem lidského chování. Mezi námi a věcmi se
utváří již nikoli ovládající vztah mysli k předmětu či
prostoru, jenž prostě leží před ní, nýbrž ambivalen~~í
vztah tělesné a omezené bytosti k světu plnému taJu,
do nějž tato bytost může poněkud nahlédnout, a dokonce se o to neustále pokouší, avšak vždy jen z urči34
světa:
animalita
tých perspektiv, které jí právě tolik zahalují, jako odhalují. Z lidského pohledu na sebe všechny věci berou
lidský ráz. 29
Ovšem v takto proměněném světě nejsme sami,
a dokonce jej nesdílíme pouze s ostatními lidmi. Tento
svět je tu také pro zvířata, děti, divochy a blázny, kteří
jej obývají svým způsobem, a také oni s ním koexistují. A my dnes uvidíme,30 že návratem k vnímanému
světu se pro nás tyto krajní či odchylné formy života či
vědomí mohou stát smysluplnějšími a zajímavějšími,
takže v posledku celá ta podívaná na svět a člověka
samého může získat zcela nový význam. 3!
29 Začátek této přednášky je v nahrávce zkrácen. Merleau-Ponty začíná takto: "V předchozíchpřednáškáchjsme řekli, že když
se spolu s moderním myšlením navracíme ke světu vnímání, vidíme, jak mezi člověkem a věcmi mizí onen čistý vztah ovládající
mysli k předmětu či prostoru, jenž leží odevzdaně před ní. Vidíme,
že se zde objevuje ambivalentní vztah tělesné a omezené bytosti
ke světu plnému tajů, do nějž tato bytost může poněkud nahlédnout, a dokonce se o to neustále pokouší, avšak vždy jen z urči­
tých perspektiv, které ji právě tolik zahalují, jako odhalují. Z lidského pohledu na sebe všechny věci berou lidský ráz."
30 Podle nahrávky: "Tento svět je tu také pro zvířata, děti,
divochy a blázny, kteří jej obývají stejně jako my a svým vlastním
způsobem s ním koexistují. A my dnes uvidíme ... "
35
Svět
IV. Objevování vnímaného
vnímání
Je známou věcí, že klasické myšlení se zvířaty, dět­
mi, divochy či blázny příliš nezabývá. Vzpomeneme si
jistě, že pro Descarta je zvíře pouze hromadou koleček, pák a pružin,32 zkrátka strojem. A nebylo-li pro
klasické myšlení strojem, bylo jakýmsi nedokonalým
předstupněm člověka a mnozí entomologové se nerozpakovali promítat do živočichů základní rysy lidského
života. Kvůli stejným předsudkům zůstávalo dlouho
nerozvinuté i vědění o dětech a choromyslných: lékaři
či vědci jim kladli otázky jako běžnému člověku.33
Nešlo ani tak o to porozumět, jak si po svém žijí, jako
určit, jak mají daleko k běžnému projevu dospělého či
zdravého člověka. V případě divochů měla společnost
buď sklon hledat v nich přikrášlený obraz civilizovaného člověka, nebo naopak, jako Voltaire v Eseji o mravech,34 v jejich zvycích a přesvědčeních viděla pouze
31
Při čtení byl vynechán konec věty" ... takže vposledku ...
nový význam."
32 R. Descartes, Rozprava o metodě,
Vlčková,
přel. V. Szathmáryová-
světa:
animalita
snůšku nevysvětlitelných nesmyslů. Vypadá to, jako
by klasické myšlení vězelo v dilematu: buď lze bytost,
s níž máme co do činění, připodobnit k člověku, a mů­
žeme jí proto per analogiam přisoudit všeobecně přijí­
mané charakteristiky dospělých či zdravých lidí, nebo
je pouhým slepým mechanismem, živým chaosem,
a v jeho chování proto nelze nikterak najít smysl.
Proč však tolik klasických spisovatelů projevuje
lhostejnost vůči zvířatům, dětem, bláznům a divochům?35 Klasikové jsou totiž přesvědčeni, že existuje
cosi jako hotový člověk, předurčený k tomu, aby byl
"pánem a vlastníkem" přírody, jak praví Descartes,36
jenž je z principu schopen proniknout k bytí věcí, vybudovat svrchované vědění, rozluštit veškeré jevy nejen povahy fyzické, ale i jevy lidských dějin a společ­
nosti, které vysvětlí pomocí jejich příčin. A tento
člověk dokáže v té či oné nahodilé tělesné odchylce
nalézt příčinu toho, proč dítě, divoch, blázen či zvíře
zůstávají vzdáleni od pravdy. Pro klasické myšlení má
rozum božský status. Toto myšlení buď skutečně chápe
lidský rozum jako odraz mysli stvořitele, anebo
Praha 1992, str. 41.
33 Podle nahrávky:
"Lékaři či vědci jim kladli otázky jako
běžnému zdravému či dospělému člověku."
F. M. Voltaire, Essai sur l'histoire générale et sur les
mreurs et l' esprit des nations, depuis Charlemagne jusqu'li nos
34
36
jours (1753,
35
rozŠíř.
vyd. 1761-1763).
Otázka byla při nahrávání vynechána.
36 R. Descartes, Rozprava o metodě, str. 45.
37
Svět
IV. Objevování vnímaného
vnímání
i mimo veškerou theologii postuluje, jak tomu často
bývá, jistou principiální shodu mezi rozumem lidí
a bytím věcL37 Z takového pohledu mohou mít ony
odchylky, o nichž mluvíme, význam pouze jakožto
psychologické zvláštnosti, jimž se s jistou shovívavostí
vyhradí místečko na okraji tzv. "normální" psychologie a sociologie.
Avšak hlubší věda a reflexe zpochybňuje toto pře­
svědčení, či spíše tento dogmatismus. Je jistě pravda,
že svět dítěte, divocha ani nemocného člověka, a tím
méně zvířete, nakolikjej můžeme rekonstruovat podle
jejich chování, nepředstavuje koherentní systém, zatímco svět zdravého, dospělého a civilizovaného člo­
věka k této koherenci vším úsilím směřuje. Hlavní
věcí však je, že tuto koherenci nemá - ta zůstává jen
ideou či ve skutečnosti nikdy nedosaženou limitou.
Proto nemůže být tento svět sám v sobě uzavřený
a "normální člověk" se vždy bude muset snažit porozumět anomáliím, jichž není nikdy zcela ušetřen. To
jej nutí, aby bez shovívavosti zkoumal sebe sama, aby
v sobě odhaloval všelijaká fantasmata, snové přeludy,
37 Podle nahrávky: "... anebo i tehdy, když ponechá veškerou
theologii stranou, přijme bez dalšího za svůj její odkaz a postuluje, jak se často stává, jistou principiální shodu mezi rozumem lidí
a bytím věcí."
38
světa:
animalita
magické rituály a obskurní jevy, které zcela ovládají
jeho soukromý i veřejný život a jeho vztahy s jinými
lidmi a zanechávají v jeho poznání přírody nejrůznější
mezery, jimiž dovnitř proniká poezie. Mysl dospělá,
normální a civilizovaná má větší váhu než mysl dět­
ská, nemocná a barbarská, ovšem pod jednou podmínkou, totiž že samu sebe nepovažuje za mysl s božským
statusem, ale vždy se čestně poměřuje s temnostmi
a složitostmi lidského života a neztrácí kontakt s jeho
iracionálními kořeny. Je třeba, aby rozum uznal, že
i jeho svět je neukončený, aby nepředstíral, že překo­
nal to, co se mu pouze podařilo zakrýt, aby nepovažoval za nezpochybnitelné civilizaci a vědění, jejichŽ
zpochybňování je naopak jeho nejvyšším posláním. 38
Právě v tomto duchu nyní moderní umění a myšlení
přehodnocují a s novým zájmem zkoumají formy existence, jež jsou nám nejvíce vzdáleny, neboť na nich se
ukazuje onen pohyb, jímž se vše živé i my sami snažíme formovat svět, který není předurčen k tomu, aby se
podřizoval našemu poznání a jednání. Zatímco klasický racionalismus neuznávaP9 nic prostředního mezi
hmotou a rozumem, živé tvory, nebyli-li nadáni rozu38 Podle nahrávky: "civilizaci a vědění, o nichž je naopak
ze svého nejvlastnějšího poslání povinen diskutovat a zpochybňovatje".
39
Svět
mem, chápal jako prosté stroje a samotný pojem života
řadil k nejasným idejím, dnešní psychologové naproti
tomu ukazují, že život s sebou nese určitý náhled, jehož modality se pokoušejí popsat. Albert Michotte
z Lovaně vydal loni zajímavou práci o vnímání pohybU,40 v níž ukázal, že jistý druh pohybu světelných paprsků po projekční ploše v nás nevyhnutelně vyvolává
dojem živého pohybu. Když se například dva svislé
a rovnoběžné paprsky od sebe vzdalují a vzápětí jeden
z nich změní směr pohybu a vrátí se do výchozí pozice
vůči druhému, zatímco ten dále pokračuje v pohybu
původním směrem, vyvolává to v nás neodbytný dojem lezení, přestože to, na co se díváme, se nikterak
nepodobá housence, ani nemůže evokovat vzpomínku
na ni. "Živý" pohyb zde lze vyčíst ze samotné struktury pohybu. Posun čar, který pozorujeme, vypadá
v každém okamžiku jako moment komplexní akce, při
níž se za svým- cílem přesouvá v prostoru nějaký tvor,
jehož odraz vidíme41 na ploše. Pozorovatel má při
tomto "lezení" dojem, že se nějaká virtuální hmota,
jakási fiktivní protoplazma přelévá směrem od středu
39
Podle nahrávky:
"neviděl".
40 A. Michotte, La Perception de la causalité, Louvain 1947.
41
IV. Objevování vnímaného
vnímání
Podle nahrávky: "zahlédáme".
40
světa:
animalita
"těla" k pohyblivým výběžkům, jež před sebe vysouvá. Proto navzdory mínění mechanistické biologie 42
svět, v riěmž žijeme, rozhodně nesestává pouze z věcí
a prostoru. Některé z oněch fragmentů hmoty, jimž ří­
káme živí tvorové, vtiskují svému okolí svými pohyby
a chováním určitý pohled na věci, který je jim vlastní,
a my jej můžeme spatřit, jestliže se jen trochu otevře­
me této podívané, již živá říše nabízí, jestliže se s ní
sžijeme, místo cobychom jí domýšlivě upírali jakoukoli niternost.
V pokusech starých již dvacet let se německý psycholog Kohler pokoušel odhalit strukturu světa z pohledu šimpanzů.43 Velmi přesně poukázal na to, že originalita živočišného života nemůže vyjít najevo,
bu~~me-li mu klást otázky, které mu nejsou vlastní, jak
tomu bylo u mnohých klasických pokusů. Počínání
psa se může jevit jako absurdní či mechanické, pokud
jej postavíme před problém typu jak si poradit se zámkem u dveří či s pákou. 44 To ovšem neznamená, že
42 Tato vsuvka byla při nahrávání vypuštěna.
43 w. Kohler, L'Intelligence des singes supérieurs, Paris
1927.
44 Při nahrávání Merleau-Ponty dodává: " ... to jest používat
lidské nástroje."
41
Svět
IV. Objevování vnímaného
vnímání
zkoumáme-li jej v jeho spontánním životě a prostřed­
nictvím otázek, s nimiž se v něm setkává, nedokáže
přistupovat ke svému okolí podle zákonů určité naivní
fyziky, že nechápe jisté souvislosti a nevyužívá jich
k dosažení určitých výsledků, zkrátka že nevyhodnocuje vlivy z prostředí způsobem charakteristickým pro
svůj živočišný druh.
Živočich je centrem určitého "formování" světa, má
jistý postoj a ve svém nejistém, tápajícím počínání
s omezenou možností akumulace poznatků na sobě
v plném světle manifestuje snažení existence vržené
do světa, k němuž nemá klíč, a tím nám připomíná
naše selhání a meze. Proto hraje živočišný život zásadní roli v představách45 divochů, stejně jako ve fantaziích46 našeho skrytého vnitřního života. 47 Freud poukázal na to, že zvířecí mytologie divochů nově vzniká
u každého malé~o dítěte v každé generaci. Dítě ve zví-
45
Podle nahrávky: "v mýtech".
46
Podle nahrávky: "ve snových představách".
47
Během nahrávání Merleau-Ponty po této větě pokračuje:
"Právě zvíře, které nezapadá do lidského světa a musí
světa:
animalita
řatech,
s nimiž se setkává, spatřuje sebe, své rodiče
a konflikty, do nichž se s nimi dostává: 48 kůň ve snech
malého Hanse dokonce získává zlou moc, jež je podobně nezpochybnitelná jako moc posvátných zvířat
u divochů. Bachelard v práci o Lautréamontovi 49 poznamenává, že na 247 stranách Zpěvů Maldororových
najdeme 185 pojmenování zvířat. I básník jako Claudel, který by jakožto křesťan mohl mít sklon podceňo­
vat vše, co není lidského původu, se nechává inspirovat Knihou Jób a vyzývá, abychom se "ptali zvířat".50
Píše:
"Existuje japonská rytina, na níž je slon obklopený
slepci. Ti mají zřejmě být jakousi komisí, která má
prošetřit tohoto obřího narušitele našich lidských
záležitostí. První objímá sloní nohu a praví: ,Je to
strom.' ,To je pravda,' říká druhý, který objevil uši,
,tady jsou listy.' ,Kdepak,' říká třetí, který se rukou
opírá o sloní bok, ,je to zeď!' ,Je to provaz,' vykři48
Podle nahrávky: "Dítě ve zvířatech, s nimiž se setkává,
sebe, své rodiče a konflikty, do nichž se s nimi pouští ... "
spatřuje
49
G. Bachelard, Lautréamont, Paris 1939.
se mu pouze
podřizovat, nás překvapuje a šokuje tím, že se na něm vyjevují
rysy našeho života, který takto navrácen do lůna původní přírody
ztrácí veškerou průhlednost a soběstačnost."
50 P. Claudel, lnterroge les animaux, in: Figaro littéraire, 3,
129, 9. října 1948, str. 1; převzato v "Quelques planches du Bestiaire spirituel", in: (Euvres en prose, Paris 1965, str. 982-1000.
42
43
Svět
vnímání
kuje čtvrtý, který se chopil ocasu. ,Je to trubka,'
opáčí pátý, který drží chobot. .. "
Claudel pokračuje: "A stejně je tomu i s naší
matkou, Svatou Církví katolickou, která má mohutnost, způsoby i dobráckou povahu tohoto posvátného zvířete, ne mluvě o dvojici zbraní z čisté slonoviny, jež jí ční z tlamy. Vidím ji, jak stojí všemi
čtyřmi ve vodách, jež přitékají přímo z ráje, chobotem je nasává a bohatě jimi skrápí celé své ohromné tělo!"Sl
Bylo by zajímavé vidět, jak Descartes či Malebranche
čtou tento text a shledávají, jak se zvířata, z nichž udě­
lali pouhé stroje, stávají nositeli symbolů lidského
a nadlidského. Taková rehabilitace zvířat, jak uvidíme v příští přednášce, vyžaduje humor a určitý druh
uštěpačného humanismu, k němuž měli tito dva dosti
daleko. s2
51 P. Claudel, Figaro littéraire, str. 1; "Quelques comperes
oubliés", převzato v "Quelques planches du Bestiaire spirituel",
in: (Euvres en prose, str. 999.
52 Podle nahrávky: "V příští přednášce uvidíme, že taková
rehabilitace zvířat vyžaduje humor a určitý druh ironického humanismu, jež byly klasickému myšlení dosti cizí."
44
v
Člověk Z vněj šího
pohledu
Až doposud jsme se pokoušeli pohlížet na prostor, věci
a živé tvory, kteří obývají tento svět, očima vnímání.
Přitom jsme ponechávali stranou vše, co nám díky pří­
liš důvěrné obeznámenosti s nimi připadá "zcela přiro­
zené", a přistupovali jsme k nim tak, jak se dávají
v naivní zkušenosti. Nyní bychom se měli pokusit
o totéž vzhledem k člověku samému. O člověku se
toho totiž za uplynulých třicet i více století řeklo mnoho, avšak vycházelo se přitom převážně ze sebereflexe. Mám tím na mysli, že například filosof jako
Descartes při hledání toho, co je vlastně člověk, podroboval kritickému zkoumání své vlastní ideje, jako například ideu ducha a těla. Tyto ideje očistil a zbavil je
veškeré temnosti a nejasnosti. Zatímco většina lidí si
pod pojmem duch představovala cosi jako velmi jemnou hmotu, jako dým či závan větru - podobně jako
primitivní národy -, Descartes skvěle ukázal, že duch
není ničím takovým a že je zcela jiné povahy, neboť
45