Sylvie Rosová

Anna Melicharová - Dům ticha
První slova, která jsem od ní slyšela, byla: "Je mi to líto."
První myšlenka, která mi prolétla hlavou: "Ta má neuvěřitelné vlasy."
První pohled do jejích očí, ohromných černých hlubin bez konce i bez začátku, mi
podepsal ortel.
Bíle povlečená peřina. Hřeje, ale ne dost, roztřásá mě pod ní zima. Zakňourám, nechce
se mi budit. Když se ale pokusím přitáhnout si deku víc k tělu, přirazí mě umrtvující bolest k
posteli.
Vykřiknu.
Svět kolem mě se s hlukem rozeběhne. Neznámá žena mi prohlíží něco na hlavě. Další
říká, že je to v pořádku. Není to v pořádku, kde to jsem sakra? Všechno je bílé, povlečení,
stěny i oblečení těch žen.
"Co se stalo?" jen stěží dostanu větu přes rty. V krku mě pálí.
"Nemluvte, vyčerpáváte se."
Uniformní, lhostejná věta. Zamrkám, proč je tak obtížné zaostřit? "Prosím. Kde to
jsem?"
"V nemocnici. Měla jste nehodu. Uklidněte se, dáme vám něco na bolest."
Ne! Co? Nechci nic na bolest, potom usnu! Jakou nehodu? Co se stalo? Co se...
Oči otevírám pomalu. V místnosti je mnohem víc světla než naposledy. Jak dlouho jsem
spala? Opatrně se pokusím otočit hlavu a s potěšením zjistím, že to nebolí. A taky, že tu
nejsem sama.
Může jí být libovolně mezi dvaceti - třiceti, nedá se poznat. Dlouhé vlasy, temně hnědé,
rovné prameny, se sypou všude kolem ní v tajemné oponě. Tělo se ztrácí v přikrývce, ale
podle tváře bude štíhlá. Velké černé oči mě pozorují s provinilým výrazem.
"Je mi to líto."
Nechápavě nakrčím čelo. V místnosti jsme sami dvě, nepochybně mluvila na mě.
"Cože?"
"Srazila jsem tě. Omlouvám se, vůbec jsem tě v té tmě neviděla. Bylo to za zatáčkou,"
nakrčí čelo. "Nevzpomínáš si?"
Marně se snažím si něco takového vybavit: "Asi ne."
"Jela jsem večer domů na motorce. Přecházelas v zatáčce. Myslela jsem, že se ti zvládnu
vyhnout, ale dostala jsem smyk a...," mávnutím ruky obsáhne místnost i celou situaci.
Stále se mi to nevybavuje. Pokrčím rameny. Zabolí to, až mi cvaknou zuby.
"Opatrně, jsi hodně potlučená. Jak se jmenuješ?"
"Ehm... Ida."
"Já jsem Anika. Opravdu mě to mrzí," znovu se vrátí k zkroušenému výrazu. Vynutím
ze sebe úsměv, vypadá hůř než já se cítím.
"Jak jsem na tom?"
"Máš otřes mozku, naštípnutou holenní kost, zlomený loket a vyhozenou kyčel."
"A ty?" pobídnu jí. Zvedne ke mě oči.
"Není to tak zlé. Vymknuté zápěstí, zlomený kotník a pár dalších drobností," podle tónu
hlasu jí vlastní stav nepřipadá až tak podstatný. Její pohled se soustředí jen na mě:
"Nepotřebuješ něco?"
"Mám hroznou žízeň."
"Vydrž," odhrne peřinu a natáhne se po berli u své postele. Ze stolku u dveří mi pak
donese hrníček se studeným nemocničním čajem. Než si ho stihnu vzít, přiloží mi jej ke rtům.
"Pij."
Zvednu alespoň dlaň zdravé ruky a navedu ji tak, abych se nepolila. Když dopiju, olíznu
si rty a usměju se na ní.
"Díky."
Na okamžik na mě zmateně zírá. Potom nakloní hlavu k levému rameni a jeden koutek
se jí zvedne. Vypadá to šibalsky, téměř koketně: "Není zač."
Oči jí tajuplně září, jako by za slovy bylo něco víc. Uhnu pohledem, aniž bych dokázala
říct proč.
Motorky pro mě symbolizují energii a určitou vůdčí sílu. Anika taková byla, silná osoba
stojící si za svým. Ale byla i mnohem víc. Něžná, hravá, veselá, nekonečná. Jinak to nejde říct.
Ona v sobě opravdu nosila nekonečno.
Nekonečno pocitů, výrazů, nálad.
Především ale odhodlání.
A to je jediné, co bych mohla říct na svou obhajobu.
Když se veškeré odhodlaní jednoho člověka zaměří na vás, odoláte?
"A co děláš, Ido?" otázka mě vyruší z dřímání. Anika už zase spořádaně leží ve své
posteli.
"Studuju, jsem ve čtvrťáku na gymplu."
"A už víš kam dál?"
"Hm. Ekonomika."
"Nezníš, že by ses na to těšila."
"Nezajímá mě finančnictví."
"Tak proč tam jdeš?"
"Rodiče si to přejí, mám hlavu na matiku."
Zvedne obočí: "A ty nemáš žádný sen?"
"Chtěla jsem jít na fotografii na Umprumku, ale..." při té vzpomínce mě zabolí, pamatuji
si mámin výsměch i tátovi pochybovačné poznámky. ,Ty a umělecká fotografie?´ Hádali jsme
se, přesvědčovali mě. Desítky rozhovorů i čas, kdy se mnou doma nemluvila ani klika u dveří.
Nakonec jsem to vzdala. Zatřepu hlavou, na tohle nechci myslet. "Co děláš ty?"
"Jsem na medině, příští rok budu končit."
"Páni, jseš dobrá. To je přece hrozně těžké."
"Nemysli si, že jsem si nevšimla, jak jsi změnila téma."
Zrudnu a uhnu očima: "Byl to jen hloupý sen."
"Říkají rodiče?"
"Říkám já."
"Jo? Tak mi to řekni do očí."
Neusmívá se, je vážná, skoro až zamračená. Jen s vypětí vší vůle se donutím čelit jejímu
pohledu: "Já...já...j...," zkousnu si ret. Černé oči pozorují mé koktání s ostrostí střepů. Zatnu
zuby: "Já to říkám."
"Lhářko," zašeptá skoro neslyšně. Pohled jí změkne: "Měla bys jít za sny. Nikdo za tebe
ten život nežije. To ty, ne tvoji rodiče, budeš pak nešťastná."
"Jsem nadšený amatér, ne umělec. Ani se tam nedostanu."
"A jak to víš, když jsi to nezkusila?"
Naštve mě, tím svým nadhledem. Nebo je to možná tou bolestí ve mně? "Já jsem úplně
obyčejná holka, žádný génius. Nemám ani šťastnou hvězdu. Přestaň se na mě dívat z patra
proto, že se snažím chovat rozumně," zavřu oči a přetáhnu si deku přes hlavu, abych dala
najevo, že rozhovor skončil. Sotva tak slyším její zalapání po dechu.
"Nedívám se na tebe z patra. Snažím se ti jen říct, že sny jsou to jediné, co máš na cestě
dopředu."
Semknu víčka, ale uši zavřít nedokážu. Můžu jen neodpovědět a tvářit se, že jsem
neslyšela.
Alespoň před světem, když už ne před sebou samou.
Náš dům, to byl dům ticha, nepochopení a spousty bolesti. Byla jsem jedináček a jsem
přesvědčená, že máma a táta pro mě chtěli to nejlepší. Bohužel nechápali, že někdy je nejlepší
nechat člověka jít jeho vlastní cestou. Čím víc se starali o mou budoucnost, tím víc jsme se
odcizovali. Nakonec nezbylo nic, jen trocha popela a zima.
A Anika?Anika byla plamen.
"Uf, nesnáším vizitu. Samí cizí lidé, co se kolem mě motají, kontrolují a prohlížejí si
mě," i přes otrávení prosakuje do jejího hlasu pobavení. Zasměju se. Ke včerejší hádce se
nevracíme ani jedna.
"U tebe mají na co koukat."
"To i u tebe. Tvůj kluk je šťastný muž."
Vykulím oči. Jsem drobná, ale jinak průměrná holka jakých je dvanáct do tuctu. Tohle
mi ještě nikdy nikdo neřekl. "Kdyby nějaký byl... Co u tebe? Určitě máš nějakého, co se k
tobě hodí."
"Och, to ne, já jsem homusexuálka. S přítelkyní jsme se rozešli, už je to nějaký čas
zpátky. Po tom jsem nějak nehledala. Říkám si, že jestli to má být, přijde to samo," při té
poslední větě se na mě zadívá trochu déle než by bylo nutné. Uhnu očima. Řekla to tak
otevřeně. Evidentně je se svou orientací vyrovnaná a nestydí se za ni. Pozoruji střídavě jí a
zem. Vůbec nevím, co si myslet, netipla bych to do ní, je ženská, nápadně hezká...
"Mám se odstěhovat?" řekne to tiše a, i když stále udržuje pobavený podtón, jsem si
jistá, že teď hraje.
"Samozřejmě, že ne. Jen... překvapila jsi mě, nic víc. Vážně?"
Pousměje se: "Vážně a úplně celá."
"Promiň," zamrkám, "Nikdy jsem nikoho takového nepotkala."
"Hm? A to mi nepoložíš ani jednu obvyklou otázku?"
Vytřeštím na ní oči: "Co?"
"No, takové to ,A co se ti líbí na ženách?´ ,Proč?´ ,Nechybí ti chlap?´ ,Rodičům to
nevadí?´" šibalsky zamrká. Ona si ze mě utahuje, potvora jedna!
Vypláznu na ní jazyk. Nevydrží to a rozesměje se.
"Promiň. Vypadalas tak roztomile nechápavě."
Trochu mě znejistí, ale rozhodnu se to brát jako kompliment, i když její oči opět
tajuplně září a já mám pocit, že je tu zase něco, co nevidím.
Zdá se mi,, že těch několik dní v nemocnici jsem žila víc, než za celý život před tím.
Anika byla optimistická, upovídaná a, ač si ze mě často dělala legraci, nikdy nebyla zlá. A
protože naši odjeli do zahraničí, vyrušily nás pouze dvě návštěvy, můj bratránek a její
kamarádka. Oba nám přinesli věci a zase šli.
Čas běžel k zbláznění rychle. Protekl nám mezi prsty a soukromí bílé místnosti bylo
nakonec rozbito.
Aniku pustili dřív než mě.
Dívám se, jak balí. Nemá toho moc, knížku, hygienu, trochu oblečení, osobní drobnosti.
V upnutých džínech a světlé halence se sem tak nějak nehodí. Už není pacientem, je kusem
světa venku. Jen obvaz, sádra, berle a modřiny jí stále spojují s tímto místem. Se mnou.
Tak moment, kde se vzala tahle myšlenka? Zatřepu hlavou, ale jí se ven nechce.
"Copak?"
Zvednu k Anice oči: "Co?"
"Vždycky, když takhle třepeš hlavou, chceš něco vyhnat z hlavy."
Vykulím oči: "Jsi vnímavá," zním uznale a i to tak myslím.
"Takže?" upomene mě.
Pokrčím rameny. Už to nebolí zdaleka tolik jako první den: "Připadá mi, že sem v tom
oblečení už nezapadáš."
"Byla jsem hezčí v pyžamu?" Zvedne jeden koutek. Už jsem si na to zvykla, dělá to
vždycky, když mě škádlí.
"Tohle oblečení znamená, že odcházíš," zalapám po dechu a prudce uhnu očima. "Eh...
zapomeň, že jsem to řekla."
Usedne ke mně na postel. Stáhnu se až ke zdi, co nejdál od ní. Nevím, proč jsem jí tak
odpověděla, prostě to ze mě vyletělo. Obejmu si kolena a schovám hlavu. Jako děcko. Naivně
doufám, že nevidím-li já ji, nevidí ani ona mě.
"Podívej se na mě," vyzve mě.
"Ne."
"No tak," pohladí mě po ruce. Najednou mě napadne, že odchodem z nemocnice zmizí i
z mého života. Bolí to, nevím proč, ale hrozně to bolí. Do očí mi vhrknou slzy. Zvednu hlavu
k těm hlubokým černým tůním, které mě pozorují ze směsicí zvědavosti, obav a toho
nepojmenovatelného, tajuplného čehosi, co mě rozechvívá někde hluboko hluboko, kam už
ani nevidím, jaká je ve mě tma.
Chtěla bych jí toho tolik říct. Jak je kouzelná. Jak šťastná a bezpečná se s ní cítím. Jak
moc si přeju, aby tohle nekončilo. Ale přes rty mi nic nepřejde. Vím, že to říct nemůžu. Ona a
já jsme jiné světy. Anika je tak dospělá a tolik si věří, jde za svými sny a miluje ženy. Já
možná ani nevím, co milovat znamená. Vedle ní jsem malé dítě a právě teď se topím.
"Aniko..."
"Nemusíš to říkat," zašeptá. Pomalu zruší vzdálenost mezi námi. Kdykoliv můžu říct ne.
Odmítnout. Uhnout. Ale neudělám nic z toho, chci ji alespoň jednou, než se vrátím ke svému
obyčejnému životu šedé myšky, která vystuduje ekonomii jako miliony jiných, najde si
manžela a v nějaké podobné místnosti mu porodí dítě. Jednou chci její rty. Jenom jednou
ochutnat, abych nemohla zapomenout.
Abych si to nevyčítala.
Abych o ní nepřišla.
Aby byla moje, alespoň na okamžik.
Ten polibek pálil i studil. Anika nejdřív jemně vedla moje podstatně nezkušenější rty, ale
pak se tomu poddala, natlačila mě k zdi a líbala s hloubkou a divokostí, jakou jsem neznala.
Nestarali jsme se o svět venku. Sestřičky na chodbách. V tom pokoji vznikl náš průsečík
věčnosti a i kdyby nebylo už nikdy nic hezkého, tak tohle za to stálo.
Po prvním dni ve škole od nehody jsem překvapivě zmožená. Všichni kolem mě
poskakovali, jako bych byla nějaké cizokrajné zvířátko, učitelé se tvářili soucitně a nic po
mně nechtěli. I přesto, že jsem se zakryla až ke kotníkům a zápěstím, rozbitou hlavu a ranky v
obličeji skrýt nedokážu.
Z batohu vylovím přihlášku na vysokou, kterou mi dala třídní a položím si ji na stůl.
"Ještě máš chvilku na smíření," utěšuju se.
Nebo na rozmyšlenou?
Pohled mi padne na papírek s Aničiným číslem. Už je to víc než týden, co jsem doma, a
stále jsem jí nezavolala.
Zatřepu hlavou. Ne. Nesmím na ní myslet.
Ona není součástí mého života.
A nezáleží na tom, jak moc si to přeju.
Večeříme v tichu, jako obvykle, ale tentokrát ho přeruším. Mezi cinkáním příborů si to
několikrát v duchu zopakuji a pak řeknu: "Co si myslíte o homosexualitě?"
Táta se zakucká, mámě vypadne z ruky vidlička. Zrudnu.
"Ehm... totiž... bavili jsme se o tom ve škole, o adopci u homosexuálních párů a tak."
"Jo tak," táta vypadá, že se mu ulevilo. "Jsem proti."
Zdánlivě ležérně naberu další sousto: "A proč?"
"Děti by měli vyrůstat v přirozeném prostředí."
"Takže homosexualita je nepřirozená?" sakra, proč zním tak ostře?
"Samozřejmě."
"Souhlasím s tátou, Ido," vloží se do toho máma. "Muž a muž nebo žena a žena... už jen
když to vezmeš biologicky, nejsme stvořeni pro takové páry. Pokud spolu něco mají, no
nesouhlasím s tím, ale to je jejich věc a dokud se mě to netýká... Ale děti do takového
prostředí nepatří. Bez debat."
Pomalu polknu. Lhala bych kdybych řekla, že jsem čekala jinou reakci.
Snažila jsem se. Opravdu jsem se snažila žít dál svůj život, jako by se to nestalo. Chodit
do školy. Plnit úkoly. Dělat domácí práce. Den za dnem, týden za týdnem. Ale nedokázala
jsem to. Někteří lidé vstoupí do vašeho života a změní ho. Chcete zpátky, jenže ouha, most za
vámi spadl.
Anika mě rozbila na tisíc střípků. Když jsem se pak znovu pokoušela složit mozaiku
svého osudu, už to nešlo. Všechno se rozletělo, až nebylo nic, jen já a pustina mé samoty.
Stejnoměrný hukot tekoucí vody. Obvykle mě to uklidňuje, ale dnes mi to pekelně leze
na nervy. Vztekle opláchnu další hrníček. Poslední dobou jsem neuvěřitelně předrážděná.
"Ido! Prosím tě, volali mi z práce, musím tam. Zvládneš to tady?" od té nehody se snaží
chodit domů co nejdřív a obecně mě mnohem víc hlídá.
"Mami, nejsem nesvéprávná," zavrčím. Pak se upomenu. Ona za mou náladu nemůže.
"Samozřejmě. Běž."
"Jsi zlatá. Opatruj se," pohladí mě po tváři a je pryč. Nedá se říct, že by se jejím
odchodem něco změnilo, stejně jsme byly každá v jiné místnosti.
Hrníčky, talíře a příbory se mi pod rukama jen míhají. Jsou pevné a odolné, takže mě
přežijí. Sklenička ne.
Střepy ve dřezu se mísí s mojí krví. Tenké sklo v mém stisku prasklo. Přetočím vodu na
studenou. Vztekle. Zoufale.
Po tváři mi něco stéká. Otřu to druhou dlaní. Slza.
To ale není možné! Já přece nikdy nepláču! Ani jako malá, když jsem si rozbila kolena
nebo dostala poznámku. Vždycky jsem si myslela, že to neumím.
Někde ve mně se něco zlomí.
Vypnu vodu. Zraněnou ruku zabalím do papírové utěrky. Jako ve snách jdu k sobě do
pokoje.
Na mém stole stále leží ten papírek.
Nepřemýšlím a tak vytáčím bez jediného zaváhání.
Vyzvání to dlouho. Když už to chci položit, ozve se na druhém konci její hlas. Napadá
mě, že bych ho poznala všude na světě.
"Pospíšilová."
"Aniko."
To ticho je nekonečné, ale nemůžu ho přerušit. Podala jsem rukavici, teď je to na ní. A
ona nakonec promluví.
"Nemyslela jsem, že ještě zavoláš."
Říká to klidně, ale hraje to, natolik už jí znám. V té větě je všechno, stesk, odloučení i
bezmoc, protože ona mě neměla jak najít.
"Ani já si to nemyslela."
"Tak proč voláš?"
"Nedokážu na tebe zapomenout."
"A?" Teď už lhostejný tón neudrží. Zavřu oči, je to jako facka.
"Omlouvám se," hlas se mi zlomí. "Chybíš mi."
Zalapá po dechu. Pak si povzdechne: "Kde teď jsi?"
"Doma."
"Jak daleko máš do Stromovky?"
"Eh... asi půl hodiny."
"Tak za půl hodiny. Budu čekat před Veletržním palácem."
Neosobní tůt, tůt zavěšení mi nedá jedinou šanci k protestu.
Naneštěstí mi bezmyšlenkovitý stav přes cestu nevydrží. Když vystupuji z tramvaje,
klepou se mi kolena. Ale přestože to možná celý můj svět zboří, hrozně si přeju, aby tam byla.
A když ji pak najdu, tmavovlasou a nádhernou, držím se celou bytostí, abych se k ní
nerozběhla.
Všimne si mě později než já jí. Přesto neučiní jediný pohyb. Stojí. Čeká. Dívá se na mě.
Jako by mě hypnotizovala. Pečlivě odměřuji každý krok. Nemůžu odolat, vím to. Nikdy jsem
nebyla dost silná, abych mohla.
Zastavím se kousíček před ní. Pohladí mě po tváři a tlakem na bradu mi zvedne hlavu.
Utopím se v těch černých tůních. Až mě to zabolí, vůbec jsem si neuvědomila, nakolik se do
mě zaryla. S pocitem bezpečí přilnu k její ruce. Zamrká. V očích se zalesknou dva démanty,
ale přes okraj se nepřelijí.
Chtěla bych jí obejmout. Chtěla bych na ní křičet. Chtěla bych tisíc a jednu věc, jenže
nemůžu, ne před tolika lidmi. Tak se jen dívám a doufám, že si to ve mně přečte.
Usměje se.
"Tak pojď," přikývne a to tajuplné v jejím hlase se změní v příslib.
Kráčíme v tichu až pod velký strom se skloněnými větvemi v odlehlejší části parku. K
jeho kmeni není téměř vidět. Nic říct nestihnu, obejme mě tak silně, až se skoro nemůžu
nadechnout.
"Promiň," vydechne potom. "Potřebovala jsem se ujistit, že se mi to nezdá."
Uhnu očima. Na to nemám odpověď.
"Proč jsi nezavolala?" zní tak jemně, měkce, ani stopa po nějaké výčitce.
"Nevěděla jsem."
"Co jsi nevěděla?"
"Že to bude bolet. Že všechno bude najednou tak studené. Že se mi bude stýskat," to
poslední zašeptám, ale pak náhle zvýším hlas. "Vřítila ses mi do života, celý ho rozbila a já
teď nevím, co s tím!"
"Tak to bývá, když se zamiluješ."
Vytřeštím na ní oči. Položí mi prst na rty, než stihnu zaprotestovat.
"No tak. Nemusíš to přiznávat mně, ale neměla bys lhát sama sobě," usmívá se tak
něžně, jak jsem jí ještě nikdy neviděla a je tak teplá, hřejivá, živá. Opřu si hlavu o její hruď.
Skloní se k mému uchu.
"To je v pořádku. Já do tebe taky."
Jako malá jsem byla jedno z těch plachých, až příliš bojácných dětí, které jsou
považovány za hodné a perspektivní. Poslouchají na slovo. Nejsou s nimi problémy. Je snadné
je učit.
Taky mě učili. Číst, psát, počítat. Nevzpírat se, nepoddávat emocím, uznávat názory
dospělých. Šlapat pečlivě pěšinkou pro mě připravenou a naservírovanou na stříbrném
podnose. V tom světě neexistovaly pochyby. Vše bylo jasné od toho, co budu studovat, po to,
kým budu a jaké budu vyznávat hodnoty. Žádné debaty. Černá a bílá bez odstínů. A dítě v
očích mých rodičů tvárné jako hlína, bez názorů, bez povahy, beze snů.
Svým způsobem to bylo pohodlné. Jednoduché. Nemusela jsem bojovat, o nic usilovat.
Všechno mi bylo dáno. Až na jedinou věc.
Možnost si vybrat.
"Máš pěnu na nose."
"Cože? Kde?" sáhnu si na nos prsty, opravdu je vlhký. Anika se rozesměje.
"Patlo. Ukaž, prosím tě," natáhne se ke mně s ubrouskem. "Tak."
Usměju se na ni. V posledních týdnech se hrozně ochladilo a ze Stromovky se stal příliš
studený azyl. Tak jsme ji vyměnili za tuhle kavárnu.
"Nechtěla by ses jít po tom ještě kousek projít?"
"Em... promiň, musím napsat přihlášku. Za chvilku je termín."
"Co? Je teprve listopad."
Kousnu se do rtu:"Na talentovky se hlásí dřív."
"Ah..." zírá na mě. Můžu si gratulovat, vyrazila jsem Anice dech. Jen kdybych na to
měla alespoň trochu myšlenky.
"Vědí to doma?"
Zavrtím hlavou: "Nepochopili by to."
"Jasně. Hele... já jsem ten poslední na rady v rodinných problémech, ale nekupíš na sebe
trochu moc lží? Až to praskne, budeš v tom až po uši."
Nemusí to ani rozvádět, je mi jasné, na co naráží. Na naše schůzky už jsem vyčerpala
tolik výmluv, o zfalšovaných omluvenkách nemluvě. Zavřu oči, je mi z toho na nic. Pohladí
mě po tváři.
"Omlouvám se, jestli to nevyznělo. Jsem moc ráda, že ses odhodlala. A jsem tady s
tebou, hm?"
"Nevím, jestli to stačí."
Tak a je to, řekla jsem to. Pevněji semknu víčka. Nedokážu se na ní podívat.
Od toho odpoledne ve Stromovce jsem si přestala lhát. To co k ní cítím není žádný klam.
Chci být s ní, navzdory všemu, i když se stále zdráhám nazývat to láskou.
Jenže chodit s Anikou znamená se lišit. Znamená to být tím, čím moji rodiče pohrdají.
Znamená to postavit se kvůli ní celému světu a jakkoliv by mělo stačit, co řekla, já na to
možná docela jednoduše nemám.
Roztřesou se mi ramena. Položím si hlavu na spojené ruce. Nechci, aby mě takhle viděla.
"Ido. Ido! No tak, jsem tady. Co se děje?"
Zvednu k ní zvlhlé oči. Poslední dobou jako by se roztrhla přehrada a vynahrazovala
všechny ty roky předtím. Anika se na mě dívá s nakloněnou hlavou, se starostí, jakou o mě
snad nikdy nikdo neměl. Skrz rty se mi prodere vzlyk. Zděšeně si položím dlaň na rty.
"Omlouvám se. Nechtěla jsem. Já..," Bože, zním jak malá holka.
"Vydrž. Tohle není dobré místo na takové rozhovory."
Vnímám jen napůl, jsem příliš ponořená v sobě. Mizí a zase se vrací, podává mi kabát,
vede mě pryč. Cinkání tramvají, ukončete výstup a nástup, někam jedeme, paneláky, sídliště,
myslím, že Modřany, ale jistá si nejsem. Po schodech nahoru, rušná předsíň, samí mladí lidé,
smích. Anika něco říká, klopýtám přes boty a pak náhle ticho.
Zamrkám.
"Promiň, mám tu trochu binec. Posaď se."
Pokoj není ani tak malý, jako spíš přeplněný. Skripta, papíry, známý Aničin rukopis,
sešity, nějaké oblečení a knihy, spousta knih. Jediné uklizené místo je postel a právě na tu se
posadíme, nejdřív vedle sebe, ale po vteřině váhání si mě Anika přitáhne na klín.
"Kde to jsme?"
"Tady bydlím. Omlouvám se, nenapadlo mě kam jinam jít."
Zavrtím hlavou, to mě teď netrápí: "Ale kdo jsou všichni ti lidé?"
"Myslíš ty tam? Moji spolubydlící. Odpusť jim ty poznámky, kdybys byla kluk,
komentují to stejně. Nemysleli to zle."
Poznámky? Raději neřeknu, že si ani neuvědomuji jak vypadali.
"Ale... nejsi z Prahy? Proč nežiješ s rodiči?" Až teď mě napadne, že toho o Anice vím
zatraceně málo.
"Zase zamlouváš hlavní téma."
Kousnu se do rtu. Pohladí mě po vlasech.
"Když mi to neřekneš, nemůžu ti nijak pomoct."
"Neutajím to věčně. Bojím se, co bude pak."
"Myslíš doma?"
"Asi jo. Možná i celkově. To není, že bych se za tebe styděla, já jen nevím, jestli to
ustojím. Naši jsou trochu homofobní, hlavně máma. Do toho ta škola a všechny ty lži,"
pokrčím rameny. "Já vím, že jsou v něčem hrozní, ale pořád... je to máma a táta! Je to
všechno tak složité, je toho moc, já..," nutkavě polknu, jak už mi hlas nechce spolupracovat.
Chci ještě něco říct, ale Anika mi položí prst na rty.
"Pššš. Tiše," dlouho mě jen lehce houpe na kolenou a hypnotizuje zeď. Ani když
konečně promluví, nedívá se na mě. V tichých slovech mi předkládá smutný příběh a ač do
hlasu nevpouští jedinou emoci, bolí mě to za ni.
"Když mi bylo sedmnáct a půl, poprvé jsem se zamilovala. Do ženy, to si asi domyslíš.
V té době jsem nevěděla, že nejsem na kluky, spíš mě stále nikdo nezaujal a najednou bum.
Byla starší než já, krásná, chytrá, upřímná. Milovala jsem jí. Řekla jsem jí to a ona to přijala, i
když před tím s žádnou ženou také nic neměla. Dlouho to bylo hodně nevinné, poznávaly
jsme jedna druhou, chodily po parcích, vodily se za ruce... Na svoje osmnáctiny jsem se ji
rozhodla představit doma. Prostě jsem jí tam přivedla, bez varování, bez náznaku, bez ničeho.
Naši to nevzali. Táta na mě chvíli zíral a pak jen řekl: ,No, to už naštěstí není MŮJ problém´.
Tak jsem se dozvěděla, že se rozvádějí. Byly to nejhorší narozeniny v mém životě. Zůstala
jsem s mamkou, dokud jsem nedodělala gympl a pak jsem šla. Nejdřív jsem myslela, že... to
udržím, ale oba mají vlastní rodiny a já jsem zůstala jak pátý kolo u vozu," na chvilku se
odmlčí. "Nevyprávím ti to, abys mě litovala. Chci jen abys věděla, že pokud se rozhodneš, že
kvůli mě nechceš narušit svůj domov, pochopím to a stáhnu se, jakkoliv tě... mi na tobě
záleží," ta odmlka je příliš nápadná. Vzhlédnu k ní.
"Co jsi chtěla říct?"
Skloní hlavu: "Na tom nezáleží."
"Aniko!"
Na okamžik se zdá, že mi to neřekne, ale pak přece jen povolí a podívá se mi do očí.
"Jakkoliv tě miluju."
Zamrkám. Nejsem si tím jistá, ale na tom nezáleží, už je mi jedno co bude zítra. Opatrně
ji políbím. Chvilku nereaguje, ale pak přece jen pootevře rty a přidá se mně. A když už to
udělá, dá do toho všechno, bolest, strach, touhu, potřebu blízkosti, divokou povahu svojí lásky.
Odtáhnout se je jako rozbít věčnost.
"Nech mě tu přes noc," vydechnu.
Zarazí se: "Ale pak to praskne."
"Já vím."
"Ido, nejsem si jistá..."
"Já jsem. Už nemůžu. Prosím, Aniko. Nedokážu věčně lhát. Buď se to vyřeší nebo se
zblázním."
Pohladí mě po tváři: "Tak dobře."
"Budeš zítra se mnou?"
"Myslíš, že tě v tom nechám, blázínku?" letmo mě políbí do vlasů. "Ty jsi ta
nejodvážnější osmnáctiletá holka, kterou znám."
A pak už není místo pro slova, zůstane jen noc, my dvě a úzká postel na kterou se
vejdou jen ti, kdo se objímají.
Další den byla neděle. Pamatuji si každý detail toho rána. Jak se slunce odráželo v
kalužích po nočním dešti. Aničinu studenou ruku v mé. Všechny ty podzimní vůně. Šli jsme
pomalu spoléhající jen jedna na druhou. Nic jiného nám už nezbylo.
Naši seděli v kuchyni. Napsala jsem jim esemesku, takže věděli, že doma nepřespím i že
nepřijdu sama. Ne že by to čemukoliv pomohlo.
Nikdo vám nemůže ublížit tolik jako vaši nejbližší. Ničí soud vás tolik nezasáhne. Vy, co
jste dočetli až sem už víte všechno. Tak prosím. Suďte nás.
Jestli si myslíte, že máte právo.
Není to ani tak Anika na koho tolik zírají. Spíše je to bod, kde se má a její ruka potkává.
Nemuseli bychom ani nic říkat. Jenže to ticho je nekonečné. Nevydržím.
"Mami, tati. Tohle je Anika."
"Dobrý den," lehce kývne hlavou. Ale oni nereagují.
"Nechci vám už lhát. Mám jí ráda."
"Ido..," vydechne nakonec táta. "To nemyslíš vážně."
"Ale ano. Nikdy jsem nebyla vážnější."
"Ty přece nejsi taková," říká to, jako by mě o tom chtěl přesvědčit, skoro mi to nařizuje.
"O tom vy nemůžete rozhodnout," je těžké to říct, ale musím, musím jim říct, že jsem
svobodná bytost a že už se nenechám ovládat. "Chci být s Anikou, tati, a taky se chci sama
rozhodnout, co budu či nebudu dělat se svým životem."
"Je dospělá, pane Černý," ozve se Anika. "Nemůžete..."
"Jsme její rodiče! Víme, co je pro ní nejlepší! Zmizte odsud vy... vy... " Přivřu oči, když
mámě povolí nervy, ječí jako pominutá. "Jak se vůbec opovažujete do toho zatáhnout mojí
dceru? Vypadněte!"
"Mami..."
"Ty mlč, s tebou si mám taky říct. A vy, co tu ještě děláte?"
"Slečno Pospíšilová," vloží se do toho táta, stále klidný, "možná byste opravdu měla
odejít. Tohle je rodinná záležitost."
Pustím Aničinu dlaň. Když ke mně obrátí hlavu, přikývnu.
"Běž."
Nemůžu říct víc. Že jí mám ráda. Že to bude v pořádku. Že se nevzdám. Nemůžu.
Jen doufám, že to ví.
"Jak sis vůbec mohla dovolit takhle lhát? Nám, svým vlastním rodičům? Vždycky jsi
byla takové hodné dítě."
Otráveně se zhoupnu na židli. Už se stmívá a nepohnuli jsme se z místa.
"No právě, mami. Byla jsem dítě, co tě vždycky poslechlo, nikdy neprotestovalo, mohla
ses jím chlubit po všech kamarádkách. Dcera lesbička už asi tak prestižní nebude, viď?"
"Ido!" napomene mě táta.
"Promiň," protřu si oči, "Podívejte, já nevím jak už to říct. Ano, chodím se ženou. Ano,
chci si dát přihlášku na fotografii, jakýkoliv je tam nával. Ano, asi už nejsem poslušná
dcerunka. A nehodlám se k tomu vracet. Ale to nic nemění na tom, že vás mám ráda," vím, že
ještě včera bych to takhle říct nedokázala. Něco z Aničina ohně je teď ve mně.
"Myslíš, že se tím nic nemění? Ale jistě, že mění, mění se všechno! Co myslíš, že z tebe
bude? Podívej se na sebe ty... umělkyně!" to poslední slovo vyplivne. "Řeknu ti jediné, Ido.
Buď se s ní přestaneš tahat nebo jsme spolu skončili!"
Podívám se na tátu, co řekne on.
"Hele Ido, teď to možná tak ještě nevidíš, ale časem ti dojde, že je to jen mladistvý
pobláznění, něco z čeho vyrosteš jako z puberty. Jestli chceš zkusit ty zkoušky na umprumku,
nebudu ti v tom bránit, ale nech tu holku. Ona taková třeba je, ty ne. Neubliž jí svojí potřebou
se vzbouřit nějakým neobvyklým způsobem."
Zamrkám. Tohle jsou ti lidé, od kterých jsem čekala, když ne toleranci, tak alespoň
pochopení situace? On opravdu věří, že se jen bouřím?
Přikývnu: "Dobře. Takže jsme skončili."
Něco za mnou volají, ale já už neslyším. Jako stroj si přezuju boty. Vezmu kabát.
Otevřu dveře.
Táta mě doběhne na chodbě.
"Kam sakra jdeš?"
Podívám se mu zpříma do očí. Kdy jsem to udělala naposledy někomu jinému než Anice?
"Za ní, tati. Za ní."
Venku prší, velké kapky mi máčejí vlasy. Alespoň nebe pláče. Moje slzy zůstávají
uvnitř, na to je bolest příliš velká. Přesto se neotočím. Nejde jen o Aniku. Je to jako když
přesadíte květinu, také už ji nelze vrátit do menšího květináče. Jak dlouho by byl klid než
bych udělala další neschválené rozhodnutí?
Panelák v Modřanech najdu napoprvé. Do zvonku se mi ozve někdo jiný, ale když řeknu
Ida, pustí mě bez ptaní do domu i do bytu. Známou předsíní se protáhnu do Aničina pokoje.
Sedí u okna s rukama opřenýma o parapet. Mohla bych jí pozorovat věčnost, ale všimne
si mě v odrazu v okně. Otočí se. Oči má zarudlé od pláče, ale to nic neubírá na jejich kouzle.
Propadnu se do té hlubiny bez výhrad a beze strachu. To už je všechno pryč. Několika kroky
přejdu pokoj a kleknu si, abych jí viděla do tváře.
"Miluju tě."
Zalapá po dechu. A pak mě obejme, zoufale a tak silně, že sotva můžu dýchat.
"Jak to..."
"Dopadlo? Špatně, vyhodili mě. Teda, odešla jsem sama, oni mi jen dali ultimátum."
kousnu se do rtu. "Vlastně vůbec nevím, co bude zítra."
Přitáhne si mě na klín. Opřu si hlavu o její rameno. Voní dámským šampónem,
kokosovým mýdlem, ale především sebou a já už bych bez té vůně nedokázala žít. Miluju ji.
Je to Anika. Moje Anika, můj plamen. Na ničem jiném teď nezáleží.
A nejsou žádná slova, která by na to stačila.
Sedíme tam jen já a ona, obklopeny nekonečnou nocí, a společně vyhlížíme ráno.
Tereza Ledvinková - Lidem, jakožto bytostem, se nedá veřit
Byla jsem zamilovaná. Maturitu jsem měla úspěšně za sebou a čekala mě diplomová práce z
práva na vysoké škole. Můj přítel byl vysoce postavený podnikatel ve sféře marketingu a
managementu. Díky jeho nespočetným kontaktům a ochotě jsem měla tu možnost se sejít s
nejvýznamnějšími právníky a advokáty České republiky. Dokonce jsem měla i to štěstí, abych
se účastnila pravidelných soudních řízení a podílet se na pomoci při jednom zasedání - bylo
úspěšné, tudíž se mi dostalo dobrých doporučení a já se mohla po absolvování rychle a dobře
uchytit. Díky příteli jsem se dostávala na samé gala večírky, módní plesy a dobročiné akce.
Zapadla jsem mezi bohatou smetánku. Co víc jsem si mohla jako 24-ti letá mladá žena přát?!
Všechno pro mě a mou kariéru bylo skvěle připraveno a naplánováno. Až na jeden výrazný
problém - můj přítel bude oslavovat 60-té narozeniny...
Vše začalo mými dvacetinami. Seděla jsem na zahradě v houpací síti a sledovala moji
početnou rodinu, jak si vypráví až zbytečně sladké příběhy z mého raného dětství. Poslouchat
všechny ty tetičky, jak skoro brečí nad tím, že mě drželi v náručí, když mi bylo sotva 5
měsíců, bylo až nesnesitelné, jelikož ani jedna z nich mě nebyla navštívit od té doby, až teď.
A tak jsem tam seděla, snažila jsem se vděčně usmívat za to, jak byli všichni ochotni dorazit a
mezitím jsem tajně klopila jednoho panáka za druhým, abych ten nával příbuzných vůbec
přežila ve zdraví. Moje matka je silně věřící a vidět mě pít, nechala by mě vydědit, i přes věk,
jaký mám. Jelikož mi platili s otcem školu, střechu nad hlavou a stravu, měla jistá pravidla,
které jsem já musela dodržovat. Naštěstí jedině jenom před ní samotnou. Když už jsem cítila
značnou úlevu od starostí, které mě tížily, odhadla jsem, že alkohol začal působit. Zvedla
jsem se s domněnkou, že se půjdu připojit do rodinné idylky. A najednou se objevil na
zahradě a třásl si rukou s mým otcem.
Zkameněla jsem. Byl okouzlující. Měl tmavé vlasy, světlé oči a vypadal tak inteligentně.
Nebyl nejmladší, to přiznávám, ale „wau!“, řekla jsem si tehdy pro sebe. A najednou šel proti
mně. Seznámili jsme se - jmenoval se Vladimír. Dokážete si představit ten srdeční puls? Bylo
to jako atomovka přímo do srdce.
Oslava se vydařila velmi dobře, byla jsem spokojená, nicméně ne natolik, protože jsem se
po dlouhou dobu s Vladimírem nesetkala. Stal se ale zázrak. Na fakultě jsme měli přednášku
o marketingu a vyučující nám poté rozdal informační letáčky o firmě Risk management, s. r. o.
Zrovna v ten den jsem neměla náladu na nic, až do doby, než jsem si všimla jména v zápatí
letáku: „Vladimír Dimitrov, statutární orgán společnosti“. Bylo to jako seslání z nebe. Ihned
jsem vyhledala jeho telefonní číslo. Nečekala jsem až takový dar osudu, že by si on našel mě,
tudíž jsem to vzala do vlastních rukou. Vytočila jsem číslo a domluvila si obchodní schůzku
ohledně rad do branže, aniž by Vladimír věděl, že je v tom něco více.
Po té jedné schůzce se obrátil můj život o 180 stupňů. Scházeli jsme se častěji a častěji. Už
to nebyly jenom obchodní záležitosti. Měl takový hluboký hlas s přízvukem, původem Rus.
Nemohla jsem se nabažit toho, jak mluvil, jak jednal, jak se vyjadřoval.
Jednoho teplého večera mě pozval do baru na skleničku. Dvě hodiny jsem si vybírala šaty,
abych byla tak neodolatelná a tak sexy, jak jen to jde. V baru se to trochu protáhlo a my se
přiopili. Když si Vladimír všiml, že jsem tak opilá, až nedokážu dojít ani k taxíku, nabídl mi,
že mě doprovodí k němu domů, aby mě takto neviděla máma. A tak se to přesně stalo –
skončili jsme v posteli. Možná jsem ráno měla kocovinu, ale na ten večer nikdy nezapomenu.
No a co, že je o 36 let starší. Připadala jsem si s ním tak svěže a tak volně.
Jelikož je velice populární mezi zbohatlýma lidma, stala jsem se rychle také populární, díky
tomu, že mě představoval jako svoji novou přítelkyni. Možná na náš věkový rozdíl chvíli
zírali, ale mě to bylo jedno. Hlavní pro mne bylo, že mám po boku takového muže.
Když nadešel čas, rozhodla jsem, že Vladimíra představím svým rodičům. Znali ho jako
týpka, co se z nenadání objevil na mé oslavě, ale neznali ho jako mého přítele. Byla to taky
dobrá chvíle oznámit, že se chci přestěhovat k němu, do jeho domu.
Nebudu lhát, ani si nic přikrášlovat, ale celé setkání dopadlo katastrofálně. Odcházela jsem
rozzuřená, práskala dveřmi, dokonce se házelo i talíři, na kterých měla být původně večeře.
Mohla jsem předpokládat, že to tak dopadne. Jednu věc mají mí rodiče raději než mě – a to je
jejich vlastní názor na ostatní a rodinná pověst.
Ráno mi přišla SMSka, že se klidně můžu vrátit, pokud se rozejdeme, a teď cituji: „S tím
dědou.“ Jinak ať se ani před dveřmi neukazuju. Jak byste se rozhodli vy? Co by vám bylo
drahší? Vyměnili byste svou životní lásku, ve které jste byli až po uši a další takovou už byste
nemuseli najít, za rodinu, která bude furt stejná a usmířit jste se mohli prakticky zase kdykoliv?
Já to tehdy neudělala. Láska je láska a já byla zamilovaná. Rodina mě zavrhla. Mě ale začal
život, o kterém se mi ani nesnilo.
Na konci letních prázdnin jsme si letěli užívat na Jamajku a o našich prvních společných
Vánocích na Floridu. Bylo to skvělé období a já se rozhodla, že nebudu svou hlavu už vůbec
zatěžovat, tudíž jsem nedodělala výšku. Nepotřebovala jsem to. Vladimír měl tolik peněz, že
nás dokázal zaopatřit. Seznámil mě se svojí rodinou – měl mladší sestru, která měla manžela a
3 děti, dále bratra, ten žil pouze s dětmi (jeho žena skončila jako alkoholička v léčebně) a jako
poslední – jeho drahá máti. Ta žena byla ďábel. Vypadala jako klidná starší dáma, ale jinak
sledovala očkem každého, kdo kolem ní prošel, měla přehled o všem, co se kde šustlo, všichni
se jí báli oponovat. Ale já byla šťastná! Jeho rodinu jsem si oblíbila a oni mne také. Dokonce
jsem měla i pocit, že mi nahrazují moji vlastní, která mě odepřela.
Stala jsem se ikonou společnosti. Účastnili jsme se těch nejdrahších a nejpopulárnějších
večírků a plesů. Chodili za mnou české topmodelky a každá žadonila, ať si s nimi vyměním
tělo, že chtějí vypadat jako já. Chovala jsem se diplomaticky, ale přitom přitažlivě krásně.
Na jaře dalšího roku jsme se vzali. I když se ani jeden člen mojí rodiny neukázal, byla to
přenádherná svatba. Milovala jsem svého muže a milovala jsem tento život.
A pak... Se stala taková maličkost, která všechno zničila.
Bylo 2.2. a celý den se mi stávaly takové divné náhody, např. jsem se naposledy podívala na
hodiny a bylo 22:22, usnula jsem a probudila jsem se 2:22. Doufala jsem, že dvojky pro mě
budou šťastná čísla. Mýlila jsem se. Měla jsem autonehodu. Nebylo to nic ohrožujícího na
životě, ale dořezala jsem si obličej o rozbité čelní sklo. Všude jsem měla stehy a jizvy. Už
jsem nebyla nádherná. Ale pořád jsem měla svého Vladimíra, svého milovaného a láska k
němu mě držela nad vodou, abych se z toho dostala co nejdřív.
Jenomže Vladimír jako by se lusknutím prstu změnil, Začal být zlý, nechodil za mnou do
nemocnice, nepsal ani nevolal. Když jsem odjížděla domů, nechal pro mě přistavit auto, místo
toho, aby přijel sám. Takhle to bylo několik měsíců v kuse. A krásné 4 roky byly ta tam.
Nepoznávala jsem ho. Skoro jsem se až bála.
„Co si poslední dobou taková zelená a náladová?“ vyštěkl na mě. Věděla jsem, proč to tak
je, taky jsem doufala, že když to řeknu nahlas, odlehčí se situace a vše bude zase jako při
starém. „Jsem těhotná Vladimíre, budeme mít miminko, tak moc se na něj těším.“
Když jsem mu to řekla, přestal se hýbat, zbledl, rty mu zfialověli a najednou se skácel k
zemi. Okamžitě jsem volala sanitku, mluvila jsem na něj, třásla jsem s ním a brečela. Po pár
týdnech, kdy byl připojený na přístoje, mi doktoři oznámili, že jeho srdeční funkce a
organismus už se nevzpamatují a není tudíž nutné ho držet na hadičkách. Najednou jako by se
všechno kompletně pokazilo.
Byla jsem na dně. Hlavní ale pro mě bylo, že mám svou „náhradní“ rodinu, která mě podrží.
Když se Vladimírova matka dozvěděla, že její synáček zemřel, zbláznila se. Vzala svou hůl,
o kterou se vždy opírala a rozběhla se proti mně s nekonečným počtem výhružek a urážek.
„To ty jsi ho zabila! Ty couro hnusná. Nikdy na tebe neměl dost sil, ty jsi ho utrápila!“ nebyla
k zastavení.
Najednou se začala opírat o roh stolu a hlasitě a silně vydechovat, nemohla se zpátky
nadechnout. Držela se sotva na nohách. Okamžitě jsme volali záchranku. Pár dní na to nám
oznámili, že si manželovu maminku nechají ve speciální léčebně pro psychicky nemocné.
Paní Dimitrovová se ze smrti svého syna zhroutila.
Já se uklidňovala tím, že je na tom mnohem hůř než já, a že musím pomoci jí a přestat
myslet na sebe. Nosila jsem jí čerstvé květiny na ošetřovnu, hodiny si s ní povídala, ale ona
přestala reagovat. Když jsem šla jednoho mračného dne za ní, ukázat první ultrazvuk miminka,
zastavili mě její děti – moje švagrová a švagr. „Už si nepřejeme, aby si mámu navštěvovala. A
nepřejeme si ani, abychom se nadále vídali. Hodně věcí se Veroniko změnilo. Už nejsme tak
šťastná rodina a už ani nikdy nebudeme. Ještě se uvidíme na čtení závěti našeho otce a potom
bychom byli rádi, kdyby si nás už nekontaktovala.“
Nestačila jsem ještě říct ani slovo, a už před mými zraky zabouchli dveře. Nedokázala jsem
se vzpamatovat z toho, co jsem právě slyšela.
Tolik dní ve stresu udělaly své. Když jsem byla na další kontrole s miminkem, řekli mi, že
jsem nečekaně potratila. „Je nám to líto paní Dimitrovová.“
Svět se mi hroutil pod nohami, připadala jsem si jako loutková panenka, která byla
vyhozena do kouta na pospas osudu. Jediné, co jsem si přála, bylo, abych už měla i čtení
závětě za sebou a mohla z těch peněz odjet někam hodně daleko a zkusit začít žít znova. Než
se ale řízení uskutečnilo, domluvila jsem si u Vladimírového dobrého přítele, plastického
chirurga, operaci svého obličeje. Po nehodě zůstal zjizvený a já se na sebe nemohla ani do
zrcadla podívat.
Bylo červnové dopoledne a venku takové dusno a teplo, až jsem si myslela, že z toho
vzduchu omdlím. Vzala jsem si na sebe šedou přiléhavou tužkovou sukni ke kolenům z
pevného strečového žerzeje s viditelným zipem vzadu od Versace, k tomu tyrkysovou letní
halenku od Chanelu s volánkem, černou kabelku od Louis Vuitton a lodičky značky Prada.
Chtěla jsem naposledy zapůsobit na svou druhou rodinu a vypadat draze, elegantně a hlavně
nijak dotčeně, i přesto, jak moc mi ublížili.
V kanceláři notáře pana Veselého (docela ironické příjmení pro někoho, kdo pracuje jako
notář) bylo ještě větší horko než venku. „Rád bych Vás tu, milý pozůstalí, přivítal. Přejdeme
rovnou k věci. Pan Dimitrov sepsal seznam lidí, které chce zahrnout do dědického řízení. A
týká se to jeho matky – Anny Dimitrovové, jeho sestry – Anastasiye Ivanovové a v poslední
řadě bratra – Alekseje Dimitrova.“
„Promiňte, to je... To je všechno?“ tázala jsem se a byla jsem mírně v rozpacích. „Ano, co
se týče vyplácení dědictví, je to vše. Ale pro Vás tu vlastně taky něco mám.“ Podal mi obálku.
Na chvíli jsem si pomyslela, že mi vypsal šek na vysokou cenu a nechtěl to ukazovat před
rodinou. Bohužel, omyl se stal pravdou. V obálce byl pouze dopis. Výsměšné pohledy jeho
sestry a matky mě nutily k tomu, abych se potila ještě víc než doteď. Otevřela jsem obálku,
vytáhla dopis a pustila se do čtení. Nemohla jsem tomu, co jsem četla, uvěřit, na okamžik
jsem se nedokázala ani nadechnout.
„Moje milá drahá ženuško,
doufám, že sis nemyslela, že bych ti nechal něco odkázat?! Ooo, jak jsi naivní. Nikdy jsem ti
pořádně nevysvětlil, co pro mě znamená kariéra. Byl jsem ochotný pro ni udělat maximum a
taky, že jsem udělal. Nesloužila si mi k ničemu jinému, než k tomu, abych byl ve společnosti
žádán jako moderní a né jako starý páprda. Díky Tvé kráse a poměrné inteligenci si na nás
dokázala strhnout pozornost a má kariéra vzkvétala. Nikdy jsem k tobě nechoval nějaké city,
pouze akademické.
Jestli tohle čteš, už budu zřejmě mrtvý, ale ty bez peněz, bez rodiny a bez práce. Velice
pochybuji, že se dokážeš ve společnosti pohybovat beze mě. Jo a ještě bych zapomněl, sbalíš
si věci a odejdeš z mého domu.
S láskou (tedy vlastně ne),
Vladimír.“
To předčilo i to nejhorší očekávání. Celý můj vztah byla vlastně pouho pouhá lež.
„Tss, s tímto oblečením se můžeš rozloučit zlatíčko,“ vysmála se mi Anastasiye.
Okamžitě jsem vstala, neřekla ani „bu“ a odešla jsem z místnosti rychleji než uragán. S
brekem jsem utíkala do naší vily, ze které jsem se musela vystěhovat. Neměla jsem kam jít, za
kým jít.
Po hodině pláče nad mým kufrem jsem si utřela slzy a s hrdým výrazem jsem se zvedla ze
země. Přísáhám, že se ve mně v tu chvíli něco zlomilo. V hlavě se mi začal rodit ďábelský
plán.
„Když si mě mohl Vladimíre tahat takhle za nos a hrát si se mnou, proč bych nemohla
já,“ pousmívala jsem se a říkala si pro sebe, „to se ještě budete všichni divit.“ Všechny kufry
jsem nechala ležet, řekla našemu sluhovi, ať je třeba spálí, z posledních peněz jsem si koupila
jednosměrnou letenku do Anglie a pouze s malou kabelečkou od Gucciho jsem vyrazila na
cesty. A kam přesně? No hledat přeci nového boháče.
Pět let uteklo jako voda.
„Happy birthday to you, happy birthday to you, happy birthday dear Skyler, happy birthday
to you.“ „Pane jo, to už je ti 30? To to utíká,“ slyšela jsem ze všech stran od svých známých.
A jak dopadlo mé hledání? Po příjezdu do Anglie jsem si okamžitě nechala změnit jméno a
to přesně na Skyler de Gabrielle Fontézová a díky aktualitám na internetu jsem zjistila, že se v
Bristolu v hotelu jménem Bristol Royal na úpatí Zámeckého vrchu ve Westendu koná největší
akce roku. A to bych nebyla já, kdybych se tam neukázala. Po pár panácích jsem dostala
odvahu a sbalila jsem majitele celého hotelového komplexu a zároveň lorda Jamese Scotta
Brenta. Jeho čtvrtá manželka pro mě nebyla žádným problémem, rozvod proběhl v
neskutečné rychlosti, stejně jako moje stěhování do Westminsterského paláce za Jamesem.
Bylo mu o 10 let více než Vladimírovi, ale komu překáží věk, když má na kontě devět nul?!
Po pár týdnech společného soužití jsem se od jeho nejbližších přátel dozvěděla, že se chová
k ženám jako zmetek, sukničkář první třídy. „Dávej si na něj pozor,“ byla jsem varována.
Odmítla jsem myšlenku, že by tento vztah mohl být volným pokračováním po Vladimírovi,
tak jsem se podle toho začala chovat. Byla jsem ještě větší mrcha než James a ve volných
chvílích jsem si to rozdávala s vrcholovým sportovcem Ryanem. Scházeli jsme se v mém
apartmá v hotelu Grand Plaza. Bylo mu stejně jako mě a povím vám, bylo to....
Jednoho večera, když jsem si dávala Latte macchiato a pravý nefalšovaný Sachrův dort,
přišel James. Chytl mě za ruce a poklekl s krabičkou v ruce, kde byl deseti karátový
diamantový prsten od Tiffanyho. „Změnila jsem mi život, díky Tobě jsem ukončil veškeré mé
vztahy s milenkami, odhlásil se z nejmenovaných hotelů a přestal vsázet peníze v casinu. Chci
s Tebou žít, protože Tě miluju. Vezmeš si mne?“
Upss. Škoda, že jsem jeho city neopětovala. Ale kdo by si nevzal miliardáře?! „Ano, a
ráda!“
Uběhlo pár týdnů od svatby a já se rozhodla, že si veškeré finance pojistím, aby se mi při
Jamesově smrti nestalo totéž, co při té Vladimírově. Laškovnými slovy a flirtujícím mrkáním
jsem ho donutila, aby podepsal vše, co jsem chtěla. Smlouvy, u kterých byl samozřejmě notář,
obsahovaly jasné vyjádření – a to, přenesení absolutního majetkového vlastnictví pana Jamese
Scotta Brenta do vlastnictví mé osoby, tudíž Skyler de Gabrielle Fontézové, po jeho smrti.
Všechny penízky, auta, hotely a vily, MĚ! Vyhrála jsem.
Od této chvíle jsem se snažila Jamese dohnal k srdečním kolapsům, infarktům, mozkovým
mrtvicích a podobným „nešťastným“ příhodám, abych konečně rozjela svůj nový život a
abych neměla dlouhou chvíli, ukájela jsem se zábavou s našim novým zahradníkem
Leonardem, daňovým poradcem Jamesovi společnosti Peterem, plavčíkem Joshem a blízkým
přítelem mého manžela Richardem. Víte, jak to myslím, ne?!
Psal se datum 20.6.2015 a James Scott Brent zemřel. Spousta lidí tvrdí, že to bylo stářím,
druhá půlka, že jsem ho uhnala já. Ať to bylo, jak to bylo, bylo mi to jedno. Získala jsem celé
Westminsterské jmění, jeho děti vyhodila z paláce a postavila se do čela jeho hotelových
společností. Nebyla jsem někdo, to opravdu ne, byla jsem všechno. Stala jsem mezi anglickou
smetánkou něco jako prezidentkou – věděla jsem všechno, co se kde děje, každý den mi na
účet přibylo 5 000 000 liber a už nikdy jsem se nemusela ohánět za starýma dědkama pro
peníze. Byla jsem konečně sluncem sama pro sebe. Užívala jsem si divoké párty s mými
mladými přáteli, a zároveň i gala večírky s postaršími lidmi.
Kdyby se mě někdo zeptal, jestli se za sebe stydím, odpovím, že... Celé roky jsem byla
zamilovaná do staršího muže oproti mě, představila ho rodině, která se mě v jedné minutě
zřekla, celá se mu oddala a nakonec zjistila, že mě jen využíval a nesnášel. Ve vteřině se mi
zničil život, neměla jsem peníze, střechu nad hlavou, rodinu, ale já to ustála a stojím právě
tam, kde by chtěly stát tisíce lidí. Takže odpovím „ne, nestydím se“. Já jsem na sebe pyšná.
Takhle totiž láska mění lidi ve zvířata.
Sylvie Rosová
Jsem tady. Jsem tady neustále. Pozoruji svět okolo, zatímco se přemísťují z jednoho místa na
druhé, rozděluji se, množím a občas také mizím. Jsem součást většiny z vás a jsem
pravděpodobně také součást tebe. Možná si to neuvědomuješ, ale jsou chvíle, kdy ti
zachraňuji kůži, chvíle, kdy ti bráním v ošklivých věcech. Jsem to já, kdo z tebe dělá člověka.
Ostatně dělám ho i z ostatních, ale ne vždy uspěji…
Cítím, chráním a občas také způsobuji bolest. Dá se říct, že mám moc, ale jsou i mocnější věci
na světě. Tak mocné, že mě naprosto odstraní z cesty a já pak nemám šanci ti pomoct. Nevěříš?
Taky jsem nebylo schopné uvěřit. Ale pak se to změnilo…
Byl zrovna chladný podzimní den. Lidé se choulili do svých kabátů, kavárny byly přecpané a
školní lavice praskaly ve švech. Byl to významný rok a nejen pro mě. Tak nějak byla ve
vzduchu cítit potřeba dokončit těch pár měsíců správně, aby se prvního ledna mohlo začít od
začátku s čistým štítem a dobrým pocitem.
Nedalo se ovšem říct, že byste ty a váš druh byli šťastní. Napětí se dalo krájet, pospíchali jste,
až příliš se soustředili na své úkoly a úsměvy a smích, jež se linuly všude okolo, nebyly pravé.
I tak jste ale dál předstírali, že se máte skvěle a upínali své naděje k lepšímu začátku.
Ty jsi na tom byl nejhůř, ačkoliv sis to neuvědomoval. Víš znám tě už hodně dlouho.
V podstatě od malička, ale ne vždy byl můj vliv na tebe velký. Ne vždy jsme byli naprosto
propojeni, ale nikdy předtím se naše spojení nevytratilo.
Jako malý ses hodně zajímal o svět okolo. Byl jsi klasické dítě, o bábovičky ses dělit nechtěl,
ale když vedle tebe někdo plakal, sebral jsi veškerou odvahu a jednu z hraček, samozřejmě
vždy tu nejméně oblíbenou, jsi plakajícímu podstrčil na zlepšení nálady. Protože bych ti
nedovolilo jen zírat.
Když se ve třetí třídě smáli tvé spolužačce za velký nos, postavil ses před ní a řekl, že Pinocio
je náhodou dost dobrý, a že by ji měli závidět. Smích byl sice ještě větší a holčička
uplakanější, ale stejně jsi ji bránil. To proto, abys mě uspokojil.
Když tvůj bratr spadnul a odřel si koleno, smál ses. To byla první chvíle, kdy jsi mi zabránil
v tvém ovládání. Smál ses tak moc, že ti slzy tekly z očí a nudle lítala u úst, ale následně sis
všimnul, jak moc tvůj malý bráška trpí, utřel sis sopel do rukávu a šel se mu omluvit. Protože
tak to bylo správné.
Postupem času Tvá osobnost sílila a v některých situacích mě zastiňovala. Nebyl jsi špatný
člověk, ale svými nápady, myšlenkami a taky odůvodněními, ačkoliv často nesmyslnými, jsi
mě dokázal umlčet. Nebudu lhát, chtělo jsem mít navrch, ale občas jsi mě pobavil tak moc, že
jsem ti to nevědomě ulehčilo.
Když ti bylo šestnáct, změnil ses. Stejně jako většina lidí tvého věku. Přestal ses zajímat,
lidské utrpení ti bylo sice velice známé, ale nevnímal jsi ho. Nešlo jen o pubertu, jež přebrala
vládu nad většinou tvých spolužáků a utlumila mé schopnosti. Šlo o něco víc. O tvou rodinu.
Vše, co jsi miloval, se již několik let postupně rozpadalo, ale až tehdy to vyústilo ke konci.
K tomu nejhoršímu, jaký sis dokázal představit. Tví rodiče se rozvedli a tvůj bratr dal
přednost lepším podmínkám u otce a tak jste s mámou zůstali sami.
Nenáviděl jsi je, nechtěl jsi je už nikdy vidět a ani s tvou mámou to nebylo nejlepší. Uzavřel
ses do bubliny a mě jsi nechal za ní. Jediná věc co mě držela alespoň částečně u tebe, byly
chvíle slabosti. Chvíle, ve kterých jsi ztratil kontrolu nad svým nezájmem, a já se vkradlo do
tvé bubliny. Netrvalo to dlouho. Po pár minutách, kdy jsi pochyboval o svém přístupu, jsi
bublinu zase uzavřel a přiskřípl mě v ní. Bolelo to, ale já nebylo schopno ti tu bolest předat
v plné síle. Vnímal jsi to, ale nechávalo tě to chladným.
Měl jsi dvě možnosti, buď vše skončit, anebo dokázat ostatním, že ty jsi lepší, a že nikoho
nepotřebuješ. Díky bohu ses rozhodl pro to druhé. Život ti byl příliš cenný a já poprvé hrdě
poplácalo zbabělství po rameni a poděkovalo mu za dobře odvedenou práci. Konečně jsme
díky tobě po těch letech uzavřeli příměří, ale to jsi ty nevěděl.
Začal jsi sportovat mnohem usilovněji než doteď. Hodiny jsi trávil tréninkem, během, anebo
posilováním a nakonec jsi dosáhl toho, čeho jsi chtěl. Stal se z tebe člověk, který o sobě mohl
snadno říct, že je lepší, než ostatní. Alespoň v určitém směru.
Lidé se s tebou chtěli bavit, byl jsi hvězda, rozdával jsi falešné úsměvy a holky jsi odmítal jen
pro pobavení. Ostatně jejich přijetí a hraný zájem o ně taky neměly jiný důvod než zábavu.
Stále víc a víc jsi mě od sebe odtrhával a došlo to tak daleko, že jsi byl ten, co si utahoval
z ostatních.
Když si tvá máma našla nového přítele, nesnášel jsi ho. Nevracel ses domů, přespával u
kamarádů a dělal vše proto, abys toho muže odradil. Ale on byl vždy nad věcí, pokaždé přišel
s nápadem, jež se Tobě zdál stupidní, ale na tvou mámu zapůsobil.
Z úspěšného sportovce se stal potížista. Tvé známky se zhoršily, tvá reputace taktéž. Stále jsi
byl známý, ale tentokrát z jiného důvodu. Lidé ti stále lichotili, ale když ses nedíval, utíkali
před tebou a schovávali se. Báli se tě.
Stal ses pro ně hrozbou. Nebral jsi ohledy na nic. Jediné, na co ses soustředil, byl sport. Což
by bylo dobré, kdybys nepřišel na to, že sport může být i násilný. Trávil jsi hodiny mlácením
boxovacího pytle, a když jsi při tvém životním zápase srazil protihráče k zemi, nepomohl jsi
mu zpět na nohy. Ani ses neotočil. Vyrazil jsi mu dech a zlomil mu dvě žebra a i přesto ti to
bylo jedno.
Tehdy jsem zklamalo. Jediným mým cílem bylo věci napravit, ostatně jako vždy. Potřebovalo
jsem, abys mě zase pustil k sobě, otevřel bublinu a nechal nás oba se pořádně nadechnout,
protože vzduch v Tvé bublině za tu dobu značně prořídl.
Uvědomil sis, jaká pitomost byla stranit se nového otčíma, ale ačkoliv jsi již přespával doma,
byl jsi duchem nepřítomný. Občas jsi sice vykouzlil něco jako úsměv na mámu, to když se na
tebe i přesto, že řešila tvé problémy s ředitelem školy, dokázala podívat s koutky úst
zvednutými do výšin, ale na dalšího člena rodiny ses ani nepodíval.
Poslední dobou býval u vás stále častěji, a když jsi jedno odpoledne uviděl krabice na chodbě,
ani tě nepřekvapilo, že se k Vám nastěhoval. Byla to jen otázka času a tvá máma vypadala
šťastně. V těch chvílích ses cítil rozpolcený. Zuřil jsi a taky trochu žárlil, ale zároveň jsi byl
rád, že aspoň někdo se má dobře. Přál jsi jí to. A taky sis vynadal za to, že jsi chtěl jejich
vztah překazit. To jsi mě na chvíli zase poslouchal.
Netrvalo dlouho a novinku o přistěhování vystřídala ta o svatbě. Takže ten vztah byl vážný.
To jsi úplně nečekal. Ale když se tě máma s úsměvem zeptala, jestli ji pomůžeš s přípravami a
s výběrem šatů, souhlasil jsi. Byla to sice práce pro holky, ale ty jsi rád trávil čas se svou
mámou.
Nevadilo ti dokonce ani to, že se okolo motala spousta holek řešících, zda je lepší meruňkový
či broskvový odstín ubrusů. Prostě ses usmíval a námitku o tom, že broskvový je jogurt a
meruňková marmeláda, spolkl. Ty chvíle si pamatuješ doteď. Proudí tvými myšlenkami jako
vlny a zobrazují se ti jako obrazy štěstí.
Ochutnávka dortů byla osobně tvou nejoblíbenější částí veškerého předsvatebního procesu.
Bylo tolik možností a o to horší bylo si vybrat. Čokoláda, jahoda, vanilka, oříšek… Jedna
příchuť střídala druhou a ty ses po celém dni obcházení cukrářství a zobání dortů rozhodl, že
už nikdy nechceš sladké ani vidět. Stejně jsi druhý den snědl celou čokoládu…
Nastal den D, den svatby. Tvá máma panikařila, ale i přes veškerý zmatek se stále usmívala
od ucha k uchu. Tvůj otčím nevypadal zdaleka tak nadšeně, na druhou stranu to byl on, kdo ji
požádal o ruku. Očekávalo se od něj, že to tak opravdu chce.
Sál plný lidí utichl a najednou se rozezněla klavírní skladba. Dveře daleko za tebou se
otevřely a tam jsi ji viděl. Tvou mámu. Ačkoliv jsi s ní šaty vybíral a dost upřímně ji s nimi
poradil, překvapilo tě to. Tvá máma byla nádherná. Její šaty skvostně hlásaly, že ona je
dívkou večera a její šťastné oči zářily do dáli. Přál sis, aby tvá nevěsta jednou byla taky tak
okouzlující. Ale oba nyní víme, že to nebude tak snadné.
Ohlédl ses po své pravici. Byla tam dvě volná místa. Ačkoliv se tví rodiče rozvedli, máma
pozvala i tátu s tvým bratrem. Ani jeden z nich nepřišel. Otec řekl, že půjde jedině, když si to
budeš ty přát a to se nestalo.
Bylo ti čerstvých osmnáct, když se tvá sestra Anna narodila. A přesně v tu chvíli si se
z matčiného miláčka stal dospělým a naprosto nezajímavým člověkem. A pro tvého otčíma…
Řekněme, že vaše spory se ještě zvětšily. Sestru jsi i přesto zbožňoval.
Byl jsi to ty, s kým udělala první krok a taky ti řekla své první slovo. Krmil jsi jí, vozil jsi jí a
hrál sis s ní v každé volné minutě. Ona byla sice miláčkem rodiny, ale postupem času
nastávalo čím dál víc situací, kdy tě potřebovala.
Byly zrovna tři hodiny ráno a Anna plakala v postýlce. Nemohl jsi spát a tak ses po
nekonečných mučivých minutách zvedl, vkradl se do ložnice a Aničku z ní vzal. Všiml sis
hned dvou zvláštních věcí. Otčím v ložnici vůbec nebyl a tvá máma ležela schoulená pod
dekou nevnímajíc plačící dítě. Ona sama totiž plakala.
S batoletem v náručí ses posadil na postel a jemně mámu pohladil po ruce. Otřásla se, ale i
přesto se donutila usmát se a zvednout se na lokty.
„Nic se neděje.“ Řekla a ty jsi jí to nevěřil. „Všechno je v pořádku.“ Byla tma, ale i přesto jsi
viděl její opuchlé tváře.
„Co se stalo?“ Optal ses.
„Nic jen dej malou prosím spát.“ Věděl jsi, že tohle je konec rozhovoru. Znal jsi ten tón moc
dobře a co je horší, sám jsi ho už párkrát použil. Přikývl jsi a malou Aničku vložil do postýlky.
Byla klidnější a vyčerpáním usnula. I přesto jsi ale u postýlky zůstal pár dalších minut
předstírajíc, že hlídáš sestřičku. Hlídal jsi, to ano, ale ne svou sestru nýbrž mámu.
Další noci byly horší. Už jsi sice nechodil uspávat Annu, ale mámu jsi slyšel plakat pořád. A
to tě určitým způsobem deprimovalo. Navíc se blížila maturita a konec školního roku klepal
na dveře. Nebylo to zrovna jednoduché období a projevilo se to i na tvém chování. Stal ses
nervóznějším, roztěkanějším a tvé sebevědomí nabyté v období mé slabosti postupně sláblo.
Já jsem naopak sílilo. Probourávalo jsem se skrze tvou bublinu a nacházelo praskliny. Ta
první tam byla od chvíle, kdy jsi uviděl svou mámu plakat poprvé a ty ostatní přibývaly
postupně.
Když tě jednou máma se slzami v očích poprosila, aby ses sešel se svým otcem a bratrem,
nechtěl jsi. Chtěl jsi křičet a trucovat, ale při pohledu do laskavých očí, jež tě nikdy
nedokázaly nenávidět, jsi přesně věděl, že za otcem dojdeš.
Miloval jsi svou matku a chtěl jsi, aby byla šťastná, a já jsem ti nedovolilo odmítnout
jakékoliv její přání. Láska mi tehdy pomohla. Otevřela ti oči a rozšířila pukliny v tvé bublině,
abych já mohlo vstoupit a nastolit pořádek.
Když jsi o dva dny později zvonil na dům s číslem 613, potřeboval jsi řádnou dávku odvahy.
Nikdo dlouho neotvíral a ty jsi dokonce skoro chápal, proč tomu tak je. Odmítal jsi svou
rodinu po dlouhou dobu, proč by oni měli jednat jinak? Ale pak se ozvalo zavrzání a dveře se
otevřely.
Tvůj otec zestárl. Vlasy měl střižené nakrátko a snažil se tak zamaskovat, že mu jich spoustu
vypadalo. A mladík za ním… Tvému bratrovi dávno nebylo dvanáct. Nebyl to ten malý kluk
uličník. Bylo mu patnáct, a zatímco jsi byl pryč, nastoupil na střední. Byl z něj skoro chlap,
ale ostatně to si mysleli oni dva o tobě.
„Já… Máma říkala… Ahoj.“ Vypravil jsi ze sebe nakonec a v duchu sis vynadal. To byl teda
hvězdný začátek.
„Alexi…“ Dřív než ses odvážil podívat do jeho očí, utřel sis dlaně do kalhot. „Já už ani
nedoufal.“ Nepotřeboval jsi slyšet víc, aby ses konečně podíval na svého tátu se slzami
v očích. Ať už tě tu máma poslala z jakéhokoliv důvodu, byl jsi jí vděčný. Všichni jste byli.
Když si z rodinného znovushledání přišel domů, zaslechl jsi křik. Bez váhání jsi vyběhl
směrem, odkud se zvuk linul. Rozrazil jsi dveře od ložnice a přerušil ostrou hádku. Oba
z rodičů, vlastní ale zejména nevlastní, se na tebe udiveně podívali. Neočekávali tě.
„Běž pryč, tohle není tvůj problém.“ Zavrčel otčím, ale ty jsi jen zíral.
„Zlato nic se neděje.“ Přidala se máma, ale ty sis všiml červeného otisku na její tváři. Stále
ses nepohnul.
„Tak sakra vypadni.“ Zařval manžel tvé matky a zabouchl ti dveře před nosem.
Hádka pokračovala, ale ty jsi nebyl schopný otevřít ty dveře a vložit se do toho. Bezmocně jsi
tam tak stál a odolával chuti schoulit se do klubíčka. Už přece nejsi malý, něco sneseš! Říkal
jsi, ale stále sis nepřipadal dost dospělý a silný na to, abys natáhl ruku a stiskl kliku.
Tohle byla chvíle, která ti zpětně způsobuje nejvíc bolesti a ty jsi mě za to nesnášel. Nesnášel
jsi, že jsme opět ve spojení, a že mě nedokážeš nijak zastavit. Nesnášel jsi svou zbabělost a
slabost, ačkoliv já je nesnášelo s tebou, a nesnášel jsi také sám sebe.
Když bylo po všem, dveře se otevřely a jeden účastník hádky jimi vyšel ven. Neohlížel ses.
Nevěnoval jsi mu pozornost, zajímala tě jen žena uvnitř místnosti, schoulená v klubíčku a
schovaná pod peřinou. Rozběhl ses k ní a objal ji.
„Nedělej problémy.“ Zašeptala. „Udělej mě hrdou a buď lepší než on.“ A jakkoliv se ti její
slova zdála nesmyslná, řídil ses jimi.
Čas je odjakživa neúprosný a taky až příliš rychlý. Já bylo ale rádo, že plyne tak, jak si
usmyslel, protože jsem díky němu mohlo vidět, jak ses postupně měnil. Hádky mezi mámou a
otčímem nezmizely a ani se nezmírnily, červený otlak jsi však na její tváři již nenašel a tak
ses chytil jiného cíle. Udělat mámu hrdou.
Nastoupil jsi na výšku a začal od začátku. Byl jsi na lidi milý, usmíval se, nebo ses o to
alespoň pokoušel a to i ve chvílích, kdy ses na to necítil, a bránil jsi slabší. Nedal jsi lidem nic
zadarmo, ale pomoc jsi jim neodepřel a tak to mělo být.
Bydlel jsi na koleji a seznámil ses se svou novou spolužačkou. Jmenovala se Sandra a byla
skvělá. Netrvalo dlouho a ona tě naprosto uchvátila. Líbila se ti a ty jsi měl dojem, že je to
oboustranné.
Zrovna jste se loučili a domlouvali se na společně strávený večer. Byl chladný podzimní den,
a ačkoliv všem bylo špatně, tvářili se, že je vše skvělé. Tys na tom nebyl jinak. Ano, konečně
se dostávám tam, kde jsem vlastně začalo. Ke dni, kdy mě cit, jež mě kdysi posílil, naprosto
odříznul od spojení s lidskou osobou. Od spojení s tebou.
Mířil jsi zrovna na návštěvu domů. Chystal ses překvapit mámu svou přítomností a dokonce
ani pravděpodobnost setkání s otčímem tě neodradila od odemknutí vchodových dveří.
Vlastně tě ani nepřekvapilo, když jsi uslyšel řev, ale tentokrát to bylo jiné. Vzduch byl hustší
a panovala v něm větší zlost. Tentokrát to bylo vážné a právě proto sis pospíšil.
„Ty mrcho jedna. Děláš to snad naschvál?“ Zaslechl jsi.
Doběhl jsi k ložnici a snažil se otevřít dveře. Bylo zamčeno. Pokusil ses tak ještě několikrát až
jsi nakonec poodstoupil a vyrazil dveře přesně ve chvíli, kdy tvůj otčím kopnul ležícího
člověka do břicha. Byla to máma. Ale vypadala jinak.
Její obličej byl nateklý a tmavě rudý. Nebylo pochyb o tom, že brzy zfialoví a bude posetý
modřinami. Nad pravým obočím se táhla velká, krvavá a pravděpodobně dost hluboká rána a
nos jí krvácel. Ten pohled byl strašlivý, ale nebylo to zdaleka to nejhorší.
Když jsi sjel pohledem níž, všimnul sis něčeho, co ti celou tu dobu, cos nebyl doma, unikalo.
Tvá máma nebyla tak vyhublá jako dřív, naopak, konečně trochu přibrala a břicho se jí taky
zvětšilo, ale rozhodně to nebylo jídlem. Byla znova těhotná. A tvůj otčím ji podruhé za tu
dobu, cos byl v místnosti, kopl do vypouleného místa.
V uších ti hučelo a v žilách ti vařila krev. Tvá máma jen bezmocně ležela, neschopna se bránit.
Pokud ještě nepotratila, brzy potratí. Co bylo hlavní, byl fakt, že to vzdala. Byla smířená s tím,
co se děje, takže se to nejspíš nestalo poprvé. A to tě dopálilo.
Měl jsi tam být, měl jsi ji chránit a měl jsi tomu parchantovi zabránit. V jednu chvíli jsme tě
bodlo hluboko u srdce, ale v tu další jsem to nebylo já, kdo tě ovládal, nýbrž vztek. Obrnil ses
s ním a tentokrát jsi mi nepostavil do cestu žádnou bublinu. Tohle bylo jiné. Neodstrkovalo
mě to, ale vtahovalo hlouběji do tebe. Pojídalo mě to po kouskách a já cítilo, jak mizím.
Mezitím ses bez váhání vrhl na muže před sebou a praštil ho do týlu první věcí, cos našel.
Fotografie jeho a mámy v rámečku. Sklo se rozsypalo a kartón protrhl. Tvůj soupeř byl ale
stále před tebou na nohou. Neváhal jsi a vrazil mu pěstí do obličeje takovou silou, až se
zapotácel a upadl.
„Na co si sakra hraješ?“ Ptal se posměšným tónem, ale ty jsi věděl, že se snaží zakrýt strach.
„Řekněme, že si zkouším, jaké to je být v tvé roli.“ Prohlásil jsi a vrazil mu další ránu. „A ty
jsi teď moje máma.“ S těmi slovy jsi mu jednou nohou přiklekl na hruď, naposled ses nadechl
a druhou nohou přiklekl jeho hrdlo.
Zíral si na nejprve brunátný a později namodralý odstín pleti a přitom si uvědomoval, cos
udělal. Zabil jsi člověka. Zabil jsi člověka, protože ublížil tvé mámě. Osobě, jež jsi miloval.
Stalo se z tebe monstrum… Zvíře poslouchající své základní instinkty a bohužel pro muže
pod tebou, láska se k nim vmíchala.
To byl den, kdy jsem prohrálo. Den, kdy jsem mohlo jen bezmocně zírat a být pohlceno
nicotou. Nicotou, ze které se stále snažím dostat. Byl to den, kdy tvé svědomí zmizelo. Den,
kdy jsem já zmizelo…
A teď tu sedíš na nepohodlné posteli. Do nohou tě studí betonová podlaha a do zad tě tlačí
šedé cihly. Vše v této místnosti je ponuré a špinavé. Tak jako tvá duše. Není zde žádné okno,
jen mříže vedoucí na potemnělou chodbu.
Odsoudí tě a to na velmi dlouho. Vím to a víš to i ty. Ale zatím s tím nic neděláš. Dokonce ani
neposloucháš, když ti našeptávám příběh. Příběh o slabosti nejen tvé, ale i mé, aby sis
uvědomil, kdo skutečně jsi a jakým člověkem jsi býval.
Sedíš tady, zíráš do zdi a já čekám. Čekám, až odmítneš návštěvu rodiny, protože se budeš
cítit příliš zahanben. Až se budeš cítit provinile a bude tě tížit svědomí. Až budeš mít mou
váhu na ramenech a staneš se opět člověkem.
A do té doby budu tady. Uvnitř tebe, pohlceno a ztraceno v nicotě, hledající světlo a
podsouvající ti příběh o našem soužití, aby sis uvědomil, že mě potřebuješ.
František Borovička
Pohlédněme, co v dějinách psáno jest,
o lidech, kteří neznali podlost ani lest.
Ten, o kterém verše budou vyprávět,
nebyl ani zdatný rytíř, ani velký rek.
Oděn byl šatem prostým a chodil jen tak, bos,
v chudobu a bídu, vsadil svůj životní los.
Ptáte se, co že v chudobě se skrývá?
Že hlad a nejistota tělo svírá?
Že v chudém světě nechtěli byste žít
a chudobu raději nechcete pochopit?
František však tak zalíbil si její krásu,
že do smrti žil z jejího úžasu.
Miloval chudobu a pro chudé lidi žil,
právě skrze tento poklad pravé štěstí pochopil.
Psal se rok 1182,
když v italském městě Assisi radovala se jedna rodina.
Narozený chlapec dostal jméno Jan,
však celý život svůj byl jen Františkem zván.
Jeho otec, prohlásil, že i z něho se stane velký pán.
A k tomu byl také František od dětství vychováván.
Obchody bohatého kupce z Assisi jen vzkvétaly
a tak i František vyrůstal tak, jak jeho rodiče si přáli.
Pro svoji urozenost a bohaté postavení,
nebyla nouze ani o přátelské pobavení.
Často po hospodách s kamarády sedával
a útratu za všechny platíval.
Když otcův hněv a nálada občas vzplála,
matka se svou omluvou rychle přispěchala.
Však i přes mladistvou rozmařilost a nerozvážné skutky,
nebyl František slepý k těm, kdo život měli smutný.
Přestože matka svému synu radost a štěstí ze srdce přála,
ve víře a lásce k druhým svého syna vychovala.
I když otci obchody jen kvetly, jak si přál,
Františkovo srdce však pohlíželo mnohem dál.
O své budoucnosti neměl zdání,
však ve snu uslyšel jasné volánÍ.
„Pojď za mnou, Františku,
ukážu ti, co všechno máš na blízku.
Podívej, vidíš ty pavézy, meče a štíty?
Majitelem všech těchto zbraní jsi ty!
Jen se ničeho neboj a přistup blíže,
Bůh nikdy neopustí své rytíře“.
Byl si jist, že právě pro toto postavení,
žádného vyhnutí není.
Koupil si statného koně, skvostný oděv a šlechtickou zbroj
a vydal se s rytíři ve spravedlivý boj.
Myslel, že úkol pravého rytíře,
je hájit práva papežského stolce pod vedením svatého kříže.
S podlomeným zdravím vrátil se zpět
a věděl, že bojem nedobývá se svět.
Pochopil, že zbraně, které viděl ve snu,
Ukazovaly zcela jinou cestu.
A když byl jednoho dne, v polorozpadlém kostele svatého Damiána,
jasně a čistě uslyšel hlas svého Pána.
„Františku, copak nevidíš, jak chátrá dům můj pravý?
Pospěš si, a dej se do opravy!“
František, dívaje se v tvář ukřižovaného,
neodepřel by mu nic ze života svého.
A tak zpustlý kostel svatého Damiána
začal opravovat pro svého Pána.
Teprve později poznal sám,
že domem Pána není tento chrám.
Že dům, který Ježíš žádal opravit,
nelze lidskou rukou postavit.
Tak veškeré Františkovo úsilí, modlitby meč a chudoby štít,
mělo církev svatou navždy upevnit.
Rodiče změny té velmi se bojí,
Kamarádi nechápou, proč za svým stojí.
„Františku, od té doby, co vrátil ses z boje,
nevím, co nedá ti pokoje.
Utíkáš z domu a pozoruješ motýly, ptáky a květiny
vždyť vypadáš jako blázen v okolí jediný.
Lidé mají z tebe jenom srandu
a nám tvé chování přináší jen hanbu“.
Peněz měl otec plné pokladnice,
Copak ale za ty nám bude hořet na věčnosti svíce?
Kristova tvář Františka natolik uchvátila,
že pro něj už jiná cesta nebyla.
Když z jedné cesty za obchodem otec dlouho nevracel se zpátky,
rozprodal František ze skladu všechny látky.
Farář Pietro byl překvapen zcela,
když František donesl peníze na opravu kostela.
To už Františkův otec nevydržel,
všechna zlost a hněv v něm vřel.
„Co to má znamenat, co je to za zrada!
Snad jsem si doposud ve svém domě nechoval hada.
Tak svůj vděk svému otci splácíš?
Ty peníze mi okamžitě vrátíš!
Ty nevděčníku, máš snad u mne hlad?
Doufám, že vysvětlíš mi to snad“!
František miloval svého otce a prosil bez přestání,
Otec mu však nedal své požehnání.
Tak zřekl se František všeho, co kdy měl
a své srdce Bohu otevřel.
Jeho rozhodnutí nebylo plané
A mnohý z vás už asi ví, co se stane.
František plnil své povolání tělem i duší,
a tak ukazoval lidem, že chudoba mu sluší.
Oděn byl jen v chudé šaty,
však duši svou oblékal v hábit zlatý.
Jeho slova a skutky nezůstaly bez účinku,
mnozí chtěli si ho poslechnout, třeba na chvilinku.
Jeho přáteli se stali chudí, nuzní, malomocní,
zůstával s nimi ve dne v noci.
Jeho příklad, když viděli zpovzdálí,
mnozí se k Františkovi přidali.
Narůstal počet Františkových přátel,
ne každý z toho radost měl.
Mnozí lidé zpochybňovali jejich chování,
Tak museli sepsat řehole zadání.
Zaprášení, špinaví a bosí vydali se na cestu do Říma,
Kde papež stvrdil řeholi před jejich očima.
„ Františku nedopusť, aby vás opustila vaše chudoba,
to bude vašeho řádu ozdoba.
Žehnám Vašemu řádu znamením kříže,
to jsou pravidla pravého rytíře.
Pokladem Vaším a vaším jměním,
jsme všichni z nás zahanbeni.
Naše poklady tu zrezaví,
však vaše chudoba celé nebe svou září zaplaví“.
František byl až do smrti věrný chudobě,
a jeho život a slova jsou nám všem příkladem v každé době.
Že jeho rozhodnutí bylo čisté a vřelé,
potvrdily i Kristovy rány na jeho těle.
Ve své chudobě a velké víře,
stal se pro církev pravým rytířem.