Základy fotografování a editace fotek
Transkript
Vysoká Vysokáškola školaekonomická ekonomickáv vPraze Praze Univerzita Univerzitatřetího třetíhověku věku Základy Základyfotografování fotografováníaaeditace editacefotek fotek doc. doc.Ing. Ing.Stanislav StanislavHorný, Horný,CSc. CSc. Praha Praha2011 2011 Určeno pro studenty Univerzity třetího věku VŠE v Praze © Stanislav Horný, 2011 Typography © Stanislav Horný, 2011 This edition © Tribun EU, 2011 ISBN 978-80-263-0071-7 Obsah Předmluva 1. Technické minimum 1.1 Kompakt nebo zrcadlovku? 1.1.1 Zásadní rozdíly 1 – velikost čipu 1.1.2 Zásadní rozdíly 2 – hledáčky 1.1.3 Zásadní rozdíly 3 – objektiv 1.1.4 Výhody 1.1.5 Nevýhody 1.1.6 Pomůcky pro rozhodování 1.2 Optika 1.2.1 Základní pojmy optiky - ohnisko 1.2.2 Základní pojmy optiky - světelnost 1.2.3 Základní pojmy optiky - hloubka ostrosti 1.2.4 Základní pojmy optiky - zaostřovací systémy 1.3 Blesky 1.3.2 Režimy blesků 1.3.3 Externí blesky 1.4 Další možnosti nastavení digitálních fotoaparátů 1.4.1 Nastavení citlivosti 1.4.2 Makro 1.4.3 Bracketing 1.4.4 Saturace a doostření 1.4.5 Problémy „dlouhých časů“ 1.4.6 Sekvenční fotografování 1.4.7 Panoramatická fotografie a další efekty 2. Ovládání digitálních fotoaparátů - praxe 2.1 Příprava na fotografování 2.1.1 Pevné uchopení a jemný stisk 2.1.2 Prázdné akumulátory a plné karty 2.1.3 Zapomenutá nastavení 2.1.4 Hledáček nebo displej? 2.2 Ostrost fotek - praxe 2.2.1 Ostrost - připomenutí principu a metod 2.2.2 Ostrost - tipy a triky 2.2.3 Oprava neostrých fotek v programu Zoner 2.3 Expozice - praxe 2.3.1 Intenzita světla a odrazivost objektu 2.3.2 Ovládání expozice - clona 5 6 7 7 7 7 8 8 8 9 9 10 10 10 11 12 14 14 14 15 15 15 16 16 17 17 18 18 18 18 19 20 20 21 22 24 24 25 2.3.3 Ovládání expozice - expoziční čas (rychlost závěrky) 26 2.3.4 Ovládání expozice - ISO citlivost 28 2.3.5 Reciprocita času, clony a ISO 30 2.3.6 Expozice - metody a algoritmy měření 31 2.3.7 Expozice - expoziční režimy 33 2.3.8 Expozice - kompenzace expozice 35 2.3.9 Expozice - nastavení bílé barvy 36 3. Oprava špatně exponovaných fotografií 37 3.1 Kontrast a jas 37 3.2 Barevnost 38 Kapitola 1: Technické minimum Předmluva Když se před „pár lety“ objevily počítače a první grafické programy, umožnily mnoha lidem „stát se“ počítačovými grafiky a sazeči (uvozovky naznačují kvalitu mnoha jejích výstupů). Po počátečním okouzlení z toho, jak je snadné vytvořit leták či vizitku, se však časem dostavily požadavky i na kvalitu typografického zpracování. Vpravo pohled Obdobná situace nyní nastává i v digitální z vrcholu hory fotografii. Digitální fotoaparát najdeme již ve Marmolada v italských Dolo- mnoha domácnostech, lidé dokumentují své dovolené, děti, apod. Aparát se stává „záznammitech níkem“ jejich života. Proto nastává čas začít se zabývat tím, jak učinit fotografie kvalitnějšími. Vpravo pohled Tato skripta nejsou určena vrchol hory na pro profesionální Marmolada v italských Dolo- fotografy, ale pro fotomitech (v poza- grafy, kterými se stávají dí) „obyčejní uživatelé“ ať již z důvodů pracovních, nebo pouze „jen tak pro radost“. Upozornění. Tato skripta jsou primárně určena jako doplňkové podkladové materiály pro kurzy Fotografování na U3V VŠE. V těchto kurzech jsou dále popisované postupy, rady, apod. bohatě ilustrovány kvalitní projekční technologií v jednotlivých prezentacích. Proto a také vzhledem k omeVpravo ukázzeným možnostem výrobních technoloka oblíbeného gií pro tato skripta (kvalita tisku, absenvyužití „dlouce barvy) jsou zde pouze v minimálním hého času“ k naznačení pohy- počtu použity ukázky. Skripta navazubu vody - potok jí na skripta Základy fotografování (U3V u obce Chyšky VŠE 2007), jejichž pročtení je nutné pro v JČ. pochopení některých pojmů a postupů uváděných v tčchto skriptech! Vpravo ukázka tzv. panningu (jedna z možností jak zachytit pohyb) - potok pod hradem Krakovec blízko Berounky Kapitola 1: Technické minimum 1. Technické minimum Vpravo princip práce zrcadlovky (DSLR) V principu lze digitální obrazový záznam vytvořit buď pomocí fotografického přístroje či videokamery, nebo pomocí skeneru. Možnosti, jak s ním dále nakládat, jsou pestřejší, protože například finálním výstupem může být vytištěný obraz různé kvality a také rozměrů. Na své cestě do podoby určené pro konečnou prezentaci pak obvykle prochází řadou změn a úprav, které se realizují pomocí různých typů přístrojů většinou počítačového charakteru vybavených vhodnými programy. Navíc digitální obrazový záznam může bez obtíží putovat různými cestami a sítěmi po celém světě a to velmi rychle. Princip práce kompaktu Koupit kompakt nebo zrcadlovku? Zásadní rozhodnutí je nutno učinit před pořízením aparátu (rady jsou předmětem kapitoly 1.1). Potřebuji opravdu zrcadlovku (DSLR)? Postačí kompakt? A jaký typ? Zde nutno zdrůraznit, že kretivnější fotografie lze vytvořit pouze, když kompakt bude disponovat alespoň režimy priority clony, času a manuálním režimem. Toto splňuje většina kompaktů označovaných za EVF zrcadlovky, ultrazoomy, apod. Tyto aparáty jsou charakteristické těmito vlastnostmi: − elektronickým hledáčkem (EVF, Electronic View Finder) • umožňuje přehled o zapnutých funkcích, hodnotách clony apod. • má nízké rozlišení (reálně nelze ostřit ručně hledáčkem) − větší zoom (8 - 18násobný) Kapitola 1: Technické minimum − − − − stabilizátor obrazu velká hloubka ostrosti (je výhodou i nevýhodou) nelze měnit objektivy někdy už i ostření na objektivu. Velikosti senzorů (čipů) 1.1 Kompakt nebo zrcadlovku? 1.1.1 Zásadní rozdíly 1 – velikost čipu − menší čip – vyšší šum − edukce šumu kompaktu je poměrně agresivní a kazí detaily − hloubka ostrosti roste s klesajícími rozměry čipu − velikost buněk roste s většími rozměry čipu a menším rozlišením (do jisté míry udává dynamický rozsah čipu). 1.1.2 Zásadní rozdíly 2 – hledáčky Kompakt. − Optický - má vlastní osu, nedodá stejný obraz, jaký bude zachycen senzorem − Elektronický – obrazové informace z čipu, dodá víceméně skutečný obraz Zrcadlovka (DSLR). − Optický – obraz z objektivu a přes přesný optický hledáček − je to optický obraz a ne elektronické informace − lze pohodlně používat manuální ostření − do nedávna nešlo pozorovat fotografovanou scénu na displeji (fce LifeView). 1.1.3 Zásadní rozdíly 3 – objektiv − hloubka ostrosti závisí na reálné ohniskové vzdálenosti, − ohniskové vzdálenosti (OV) objektivu jsou menší u kompaktů (větší hloubka ostrosti) − nejvíce lze OV měnit u DSLR, které nabízejí největší rozsah skutečných ohniskových vzdáleností objektivu − DSLR mají největší rozsah clon, čímž lze hodně ovlivnit kreativnost fotky Kapitola 1: Technické minimum Nejlevnější zrcadlovky již stojí méně než kompakty! K zrcadlovce nutno dokupovat časem objektivy (setové nejsou nejkvlitnější)! − kompakty s malým rozsahem zoomu mají hloubku ostrosti velkou téměř ve všech případech (nehodí se pro kreativní tvorbu, kde je podstatná právě hra s hloubkou ostrosti − EVF mají velký rozsah zoomu, čímž umožňují také změnu hloubky ostrosti (na zrcadlovky to však nestačí, pro snížení hloubky ostrosti je u nich třeba použít maximální zoom). − DSLR mají rychlé a přesné zoomování a ostření na objektivu. 1.1.4 Výhody Kompakt. − Menší rozměry a hmotnost ??? − Všechny kompakty umí „živý náhled“ na displeji. − Některé kompakty umí zobrazovat živý histogram. − Ceny v průměru nižší než ceny zrcadlovek. − Vyšší míra jednoduchosti zacházení s fotoaparátem. − Umí video, EFV mají velký rozsah zoomu. Zrcadlovka. − Vyšší kvalita fotografií. − Výrazně vyšší rychlost. − Větší pohodlí a komfort při ovládání. − Vyšší funkční vybavení. − Je-li více objektivů, tak vyšší míra univerzálnosti. − Možnost použít více příslušenství (širší nabídka). − Vyšší odolnost (z hlediska konstrukčního řešení). 1.1.5 Nevýhody Kompakt. − Je lehký - horší odolnost proti rozmazání kvůli chvění rukou. − Nedostatek místa pro více ovládacích prvků. − Malé modely mají špatnou ergonomii. Zrcadlovka. − Je těžká a objemná. − Fotografování s digitálními zrcadlovkami vyžaduje odlišný styl a více času. − Digitální zrcadlovky nejsou vhodné na fotografování typu „cvakni a jdi“. 1.1.6 Pomůcky pro rozhodování − Chcete po fotoaparátu velký výkon a značné možnosti nastavení? − Přenesete se přes větší rozměry a hmotnost fotoaparátu? − Počítáte s mírně vyššími investicemi, než v případě kompaktu? (hlavně do objektivů). − Používáte často různá manuální nastavení? (citlivost ISO, režimy expozice, clony, měření expozice,...). − Počítáte s tím, že v případě použití více objektivů je budete muset v terénu měnit? − DSLR: pro tvůrčí, reportážní, uměleckou a vážnou fotografii s ohledem na kvalitu obrazu, možnosti ovládání a univerzálnost použití − EVF: pro lepší rodinné foto, dovolenou, do přírody a tam, kde se využije široký rozsah zoomu, nabídka funkcí a kvalita obrazu je pro dané snímky a použití většinou dostačující − Kvlasické kompakty: pro obyčejné rodinné fotografie obyčejný záznam událostí, výhodou jsou zejména malé rozměry a snadnost obyčejného použití, nutno velmi pečlivě volit a vybírat. Kapitola 1: Technické minimum Kvalitu výsledných obrázků určuje optika! 1.2 Optika Optika, tj. objektiv digitálního aparátu, je po snímači a s ním propojené elektronice dalším klíčovým prvkem, který určuje kvalitu přístroje resp. kvalitu výsledných obrázků. U snímače stačí znát počet efektivních buněk a jeho rozměry. U optiky je to trochu komplikovanější a u optiky digitálních aparátů ještě o málo více než u klasických. Nicméně teorie a výklad základních pojmů spojené s objektivy digitálních fotoaparátů jsou shodné s objektivy klasickými. 1.2.1 Základní pojmy optiky - ohnisko Ohnisková vzdálenost (ohnisko) je prvním ze základních údajů popisujících objektiv. Označuje se malým písmenem f. Jedná se o vzdálenost měřenou od optického středu objektivu k rovině snímání (snímač nebo film). Podstatná je ale velikost plochy, na kterou je obraz snímán. Například ve sféře klasické fotografie je 50 mm ohnisko kinofilmu (24x36mm) pokládáno za „základní ohnisko“, 50 mm ohnisko pro formát 6x6 cm je „širokoúhlý objektiv“ a pro 6 x 9 cm „velmi široký objektiv“. V digitální sféře je to ještě více komplikované, protože snímače mají různé velikosti. Vpravo porov- Předpokládá se ale, že přenání plochy běž- vážná většina uživatelů je ného kompaktu a širokoůhlého zvyklá na kinofilm a na odpovídajících objektivu zrca- parametry dlovky objektivů a proto se používá přepočtu neboli ekvivalentu (například 35 mm ohnisko mají mírně širokoúhlé objektivy přestože fyzicky má ohnisko třeba f=5 mm). Příklad f=6 – 72mm (přepočet na kinofilm: f=36 – 432mm) Většina objektivů má ale proměnnou ohniskovou vzdálenost neboli zoom. Čísla následně udávají rozsah odpovídajících ohnisek (například rozsah 37-370 mm má zoom 1:10, tj. mírně širokoúhlý až teleobjektiv). Podstatné je, k čemu uživatel aparát hodlá využívat. Pro dokumentaci dětí a svateb bude ohnisko odpovídající teleobjektivu f=360 mm zbytečné. A naopak, kdo chce fotit své ujíždějící kolegy na lyžích či na kole, těžko pořídí použitelný snímek se zoomem 1:2. U technicky lépe vybavených přístrojů lze optiku doplňovat filtry, předsádkami a konvertory. Kapitola 1: Technické minimum 10 1.2.2 Základní pojmy optiky - světelnost Světelnost je druhým ze základních údajů popisujících objektiv. Označuje se velkým písmenem F. Jedná se v zásadě o maximální schopnost přijímat světlo. Čím menší je hodnota popisující světelnost, tím větší je tato schopnost. Například světelnost F2,0 je dosti velká, světelnost F2,8 je průměr, světelnost F4,5 a menší je malá. Světelnost je Světelnost je podle klasické teorie podílem ohniska a průměru vstupní čočky důležitým nákup- (například při f=50 mm a průměru vstupní čočky 25 mm je světelnost F2,0). Proním kritériem! tože objektiv typu zoom má proměnné ohnisko, mění se i poměr vstupní čočky a ohniska a tudíž se při zoomování mění světelnost. Podobně jako se uvádějí krajní hodnoty ohniska, uvádějí se i krajní hodnoty světelnosti. Jeli méně světla na scéně, je špatná světelnost viníkem problémů s ostřením, s rozmazanýma fotkama, apod. 1.2.3 Základní pojmy optiky - hloubka ostrosti Pojem „ostrost“ je poněkud subjektivní. Bod se nikdy nezobrazí na filmu nebo snímači jako bod, vždycky jako ploška. Fyziologické vlastnosti oka určují, co vnímáme jako bod (nevidíme rozměry té plošky) nebo opravdu jako plošku (vidíme rozměry plošky). Oblast, v níž velikost plošek nerozeznáme, nazýváme hloubkou ostrosti. Malá a velká hloubka ostrosti Čím je ohnisko objektivu kratší, tím větší je hloubka ostrosti. Čím dále je zaostřený objekt, tím větší je hloubka ostrosti. Přiblížíme-li se k objektu, hloubka ostrosti klesá. Proto je někdy obtížné v režimu makro správně zaostřit. Čím větší clona (tj. menší otvor), tím větší je hloubka ostrosti. Objektivy digitálních přístrojů mají ale fyzicky tak krátká ohniska, že jejich hloubka ostrosti je vždy veliká. Neostrost je tudíž častěji důsledkem nežádoucího pohybu přístrojem, než špatného zaostření. 1.2.4 Základní pojmy optiky - zaostřovací systémy Většina objektivů je vybavena automatickým zaostřovacím systémem (autofocus, zkratkou AF). V objektivu jsou miniaturní elektrické motorky, které podle impulsů z procesoru pohybují optickými skupinami. Některé přístroje nabízejí „ruční ostření“ - ale i pak Běžně se používá zpravidla ovládáme pomocí impulsů tzv. pasivní auto- motorky. V zásadě se užívají dva sysfokus témy: aktivní a pasivní autofokus. Pasivní autofokus vychází z logického předpokladu, že ostrý obraz má méně odstínů jasu než neostrý. Při ostření si objektiv „projede“ celou škálu zaost- Kapitola 1: Technické minimum Snažíme se ostřit na svislé kontrastní hrany! 11 ření a průběžně měří kontrast. Vrátí se pak na místo, kde naměřil kontrast největší. Potíže nastávají v šeru - proto se používá u lepších přístrojů doostřovacích lampiček. Levnější modely mívají v šeru potíže. 1.3 Blesky Skoro každý digitální fotoaparát disponuje zábleskovým zařízením - bleskem. Je to výbojka, která v okamžiku expozice (resp. v požadovaném okamžiku – viz dále) zasvítí poměrně velkým množství světelné energie. Kompaktní typy aparátů mají obvykle blesk pevně zapuštěn v konstrukci přístroje - interní blesk. Vpravo ukázNěkteré aparáty mají interní blesk konstruován ky interního a jako vysunovací („pop up flash“). Vysunovací externího blesku blesk se buď aktivuje speciálním tlačítkem nebo se vysune automaticky po zapnutí aparátu. Kromě těchto interních zábleskových zařízení existuje ještě celá řada externích zábleskových zařízení. Přístroje vyšší třídy umožňují připojení i více těchto externích zábleskových zařízení. Směrné číslo Výkon blesku se stanovuje pomocí tzv. směrnéblesku ho čísla. Je to násobek efektivní vzdálenosti a clonového čísla při dané citlivosti. Směrné číslo blesku (GN, Guide Number) maximální vzdálenost v metrech, na kterou je blesk schopen dobře exponovat fotografii (za předpokladu clonové číslo 1 a citlivost ISO 100). Max. vzdálenost = Směrné číslo blesku / Clonové číslo (pro ISO 100) Max. vzdálenost = Směrné číslo blesku * druhá_odmocnina (ISO/100 ) / Clonové číslo Např. blesk se směrným číslem 40 při cloně f/4 a ISO 100 je schopen správně exponovat v maximální vzdálenosti 10 metrů. Při ISO 200 je schopen správně exponovat do 14 metrů a při ISO 400 do 20 metrů. 1.3.1 Interní blesky Pokud je zábleskové zařízení často používáno, rychleji vyčerpáme akumulátory fotoaparátu, neboť využívá stejných akumulátorů (či baterií), ze kterých odebírá proud i fotoaparát. Ve specifikacích se nyní běžně uvádí dosah, ten bývá do tří až pěti metrů. Proto například působí směšně ohňostroj blesků posluchačů velkých koncertů (pokud nejsou v první řadě), které se marně snaží nasvítit celou halu. Pokud ovšem jejich uměleckým záměrem nejsou právě bleskem osvětlené hlavy dvou až tří řad posluchačů před nimi. Kapitola 1: Technické minimum 12 Problémem je tzv. „efekt červených očí“. Interní blesk je zpravidla umístěn blízko objektivu, a při fotografování lidí, dívajících se směrem k objektivu záblesk prosvítí zornici očí a ozáří sítnici. Ta je pak u lidí červená… 1.3.2 Režimy blesků Světelný výkon blesku lze u některých přístrojů regulovat i ručně. Toto se dělá většinou v menu. U většiny digitálních aparátů je také speciální tlačítko se symbolem blesku. Pomocí tohoto tlačítka se volí různé režimy blesků. Implicitně je zapnut automatický režim, tj. blesk se aktivuje, zjistí-li expoziční automatika, že ke správné expozici je třeba dlouhého času - obvykle od 1/50 nebo 1/30 dolů. Někdy je užitečná možnost blesk zcela „tzv. natvrdo“ vypnout. Tento režim je aktuální v situacích, kdy fotografování s bleskem není žádoucí, nebo je přímo zakázáno, například v uměleckých muzeích. Využije se i při zachycení nočních a podvečerních scenérií v jejich přirozených barvách. Chceme-li například fotografovat za špatného světla, ale chceme-li zároveň zachovat skutečnou světelnou atmosféru. U digitálních aparátů stačí nastavit vyšší citlivost (u klasických bylo nutno vyměnit film za film s vyšší citlivostí), zvolit správné nastavení bílé (viz dále) - a vypnout blesk. Blesk má navíc světlo s barevnou teplotou denního bílého světla, v kombinaci s nastavením bílé pro žárovkové osvětlení by snímek byl modře zabarven. Za špatného osvětleni dochází při vynuceném vypnutí blesku automaticky k výraznému prodloužení expoziční doby. Ve všech výše uvedených případech je vhodné použít stativ, který zabrání nežádoucímu pohybu fotoaparátu a následnému rozmazání snímků. Ukázky „dosvětlení“ bleskem V jiných situacích, je naopak užitečné blesk zapnout „natvrdo“, přestože je dostatek světla. Chceme-li například fotografovat obličej v protisvětle, blesk zastíněný obličej nasvítí. K odpálení blesku dojde vždy bez ohledu na aktuální osvětlení. Tento režim je vhodný pro potlačení stínů na obličeji fotografované osoby (například k odstranění stínů vrhaných listy na obličej osoby stojí- Kapitola 1: Technické minimum Vpravo ukázka použití dálkově „odpalovaného“ externího blesku Vpravo ukázka hezky červených očí Vpravo ukázka použití režimu synchronizace s pomalou závěrkou 13 cí pod stromem), při fotografování v protisvětle nebo k nápravě barevného posunu způsobeného umělým osvětlením (zvláště v případě zářivek). Za velmi intenzivního osvětlení nemusí mít ani tento vynucený blesk požadovaný efekt. Mnoho fotoreportérů dnes pracuje výhradně s použitím blesku i venku na denním světle. Jejich blesky ale nejsou nastavené na plný výkon a slouží jen ke změkčení stínů. Další funkcí je odstraňování „efektu červených očí“ („red eyes“) – viz výše. Režim blesku s redukcí červených oči částečně potlačuje tento fenomén a to pomocí několika předblesků před hlavním zábleskem. Díky předbleskům si mohou oči fotografované osoby přivyknout (resp. dojde k reflexivnímu zatažení zornice) na světlo blesku a snížit tak možnost jejich zčervenání na fotografii. Efekt ale není vždy stoprocentní, lidem je to protivné a vyčerpává to akumulátor. K vlastnímu otevření závěrky (k expozici) dojde až zhruba za jednu sekundu po předblescích, proto se nesmí s fotoaparátem pohybovat. Účinnost je omezena, pokud se osoba nedívá přímo na předblesky nebo je-li od fotoaparátu příliš vzdálena. Omezující vliv na účinnost mají také různé vrozené dispozice jednotlivých osob. Efektivnější je následné odstranění červených očí v počítači (v minilabu si lze odstranění červených očí objednat). Zajímavý je režim synchronizace s pomalou (dlouhou) závěrkou („slow synchro“), bývá dokonce dvojí, „slow l“ a „slow 2“. Slovem „slow“ je míněn pomalý čas. Jakmile je přístroj na tuto funkci nastaven, exponuje podle naměřených hodnot a na konci / začátku dlouhého času spustí zábleskové zařízeni. Blesk synchronizovaný s pomalou závěrkou je navržen pro dlouhé expoziční doby. Za normálních okolností je fotografování s bleskem limitováno určitou maximální délkou expozice (jde o prevenci případného pohybu fotoaparátu). Při fotografování záběrů s nočním pozadím mohou krátké časy reprodukovat pozadí příliš tmavě. Blesk synchronizovaný s pomalou závěrkou dovoluje zkombinovat dlouhý čas nutný pro expozici pozadí s bleskem pro objekt v popředí. Protože jde o dlouhé expoziční doby, je nutné stabilizovat fotoaparát vhodným stativem. V opačném případě může způsobit nežádoucí pohyb fotoaparátu rozmazání celého snímku. Rozdíl mezi „slow l“ a „slow 2“ je v tom, kdy blesk spustí, zda na začátku dlouhé expozice nebo na jejím konci. Výsledkem dlouhé expozice může být pohybově mázly objekt. Při „slow l“ vidíme na snímku ostré kontury a od nich ve smě- Kapitola 1: Technické minimum 14 Princip obou režimů synchronizace s pomalou závěrkou ru pohybu je objekt mázly (takovému postupu se říká 1. opona), při „slow 2“ je to opačně (2. opona): − 1. opona (opona zepředu) „slow l“ - k odpáleni blesku dojde bezprostředně po plném otevřeni závěrky, a to bez ohledu na délku expoziční doby. − 2. opona (opona zezadu) „slow 2“ - v případě 2. opony dojde k odpálení blesku těsně před zavřením závěrky. Změnou načasování záblesku lze na fotografii vytvořit působivé efekty, například dojem pohybujícího se automobilu protažením jeho koncových světel dozadu. Čím delší bude expoziční doba, tím více se tento efekt projeví. 1.3.3 Externí blesky K profesionální práci je nutné externí zábleskové zařízení. Pouze aparáty vyšší třídy umožňují připojení těchto zařízení a to buď zdířkou pro kabel, nebo pomocí tzv. „sáněk“ pro externí blesk. Externí zábleskové zařízení disponuje vlastním energetickým zdrojem, vždy o daleko větší svítivost než interní blesk. Technicky lepší typy mají výklopný reflektor, díky němuž lze využít odrazu světla: objekt nenasvítíme přímo, ale světlem odraženým například o strop nebo o stěnu. Nejvyšší třídu v přenosných blescích tvoří tzv. „systémové blesky“ a ateliérová záblesková zařízení. Systémový blesk má reflektor řešený tak, že lze měnit úhel vyzařovaného světla, od širokého úhlu do úhlu, který odpovídá záběru teleobjektivu. Ve správné kombinaci by systémový blesk měl tvořit s fotoaparátem jednotku, takže při změně ohniska se automaticky přizpůsobí vyzařovací úhel. 1.4 Další možnosti nastavení digitálních fotoaparátů 1.4.1 Nastavení citlivosti Funkcí „nastavení bílé“ digitální aparát převyšuje klasickou fotografii. Další funkcí, kde digitální aparát „boduje“ je nastavení citlivosti. Ve skutečnosti jde jen o změnu vstupních hodnot při výpočtech v analog-digitálním převodníku. V klasickém aparátu máme film buď na denní, nebo umělé světlo, s tím nelze nic dělat. Také jeho citlivost je předem daná. Digitální aparát nám poskytuje možnost volby, při změně světelných podmínek lze tedy režim snímání přizpůsobit v oblasti citlivosti a nastavení bílé. Obvyklé bývá rozpětí 100 až 400 ISO, občas 1600 ISO, přístroje určené profesionálům nabízejí v extrémních případech až 6 400 ISO. Nutno připomenout, že vyšší citlivost v některých případech způsobuje zřetelný „šum“ v obrázku. Kapitola 1: Technické minimum 15 1.4.2 Makro Makro chce trpělivost a pevnou ruku Režim makro souvisí se zaostřováním. Rozdíly jsou v tom, jak blízko makro umožní objektu zaměřit. Makro je zapracováno do konstrukce objektivu a přepnutím do tohoto režimu se přenastaví optické členy tak, že se změní rozsah ostření. Místo - např. - od 70 cm do nekonečna objektiv ostří např. - od 10 cm do 70 cm. Jsou ale přístroje, které umožňují až 2 cm. Pro zájemce o makrofotografii - a nejen pro ně - je důležitá ještě jiná funkce, či spíš technická vlastnost digitálního aparátu: zda je uzpůsoben k připojení filtrů, předsádek a konvertorů. 1.4.3 Bracketing Ve skriptech Základy fotografování (U3V VŠE 2007) již bylo uvedeno, co je to expoziční kompenzace. Pokud jde o přesné nastavení expozice, některé aparáty disponují funkcí, která ji usnadňuje. I v češtině se používá anglické slovo bracketing. Jedná se o postupnou automatickou expozici zpravidla tři obrázků v krátké sérii za sebou, pokaždé v jiné expozici. Takto pořízené fotky lze sloučit v programu Zoner metodou HDR Expoziční kompenzací lze většinou pohybovat v rozsahu ±2 expozičních stupňů. Ve stejném rozsahu se pak pohybuje bracketing s možností odstupňování kroků. Tím se specifikuje, kolik má automatika přidat a ubrat od naměřené expozice. Bracketing se nemusí týkat jenom expozice. Digitální přístroje v poslední době podobně nabízejí i volbu nastavení saturace. 1.4.4 Saturace a doostření Funkce „saturace“ dokáže znatelně ovlivnit barevnost obrázku. Saturaci lze přidat, až obrázek bude připomínat kýč, anebo naopak ji ubírat a v krajním případě se změní - bez jakékoli saturace - v černobílý obrázek. Na přístroji lze nastavit i doostření, v anglické terminologii je to sharpening. Toto doostření nemá nic společného s optickým systémem přístroje. Na místech jasových přechodů vytváří jakési linie z výrazných pixelů, takže obrázek opticky vypadá ostřejší. Žádná skutečná obrazová informace tím nevznikne (platí zásada: nic není informace kromě toho, co prošlo optickou soustavou objektivu a bylo zachyceno buňkami snímače). Obrázek pouze vypadá ostřeji. Obě funkce, jak saturace, tak doostřování, jsou-li použity v rozumné míře, poskytují slušné výstupy a není tedy třeba se těchto funkcí obávat. 16 1.4.5 Problémy „dlouhých časů“ S dlouhými časy je v digitální fotografii problém. Jakmile snímač po delší dobu převádí, světlo na elektrický náboj, souběžně se v něm zachycuje i klamavý náboj vlivem tepla a elektromagnetického záření. Říkáme mu šum. Pojem je odvozen z audia - jakmile je slabý signál a zesilovač nastavíte na maximální hlasitost, sice zesílíte signál, ale také nepříjemný hluk, prostě šum. Dlouhé časy jsou Tento šum omezuje schopnost snímače snívýzvou i starostí mat obraz při špatném světle - proto je jeho citlivost limitována. Vždycky jde o zesilováni, ale už při 400, natož 800 ISO se šum projevuje. Existuje ale technické řešení, jak proti šumu bojovat. Technicky lépe vybavené přístroje mají funkci omezování šumu (noise reduction). Kdo tedy hodlá pořizovat noční snímky s dlouhou expozicí, měl by volit takto vybavený aparát. Funkce se aktivuje obvykle při expozicích delších než 1,3 s. Technicky je založená na principu snímání tzv. black frame. Jde o to, že přístroj pořídí expozice dvě jednu reálnou a druhou při zavřené závěrce. Tím fakticky zaznamená okamžitý stav šumu na snímači, tedy procesor „ví“, na které buňce se usadil bludný náboj a jakou má hodnotu - a tuto hodnotu pak odečte od hodnot reálného záběru. Prakticky každý fotoaparát, analogový jako digitální, nabízí samospoušť. Je to samozřejmost a mnohdy je to i vítaná pomůcka jak zabránit nechtěnému pohybu při dlouhých časech. Problém dlouhé expozice ze stativu se tak řeší samospouští, u moderních přístrojů dálkovým ovládáním, zpravidla na principu infračerveného světla. 1.4.6 Sekvenční fotografování Fotografováním do JPG se sekvenční focení dramaticky urychlí! Při fotografování „akčních“ scén je někdy vhodné pořídit sérii rychle po sobě jdoucích záběrů. V digitální fotografii to umožňuje sériové nebo též sekvenční snímání. Přístroje se liší v tom, jak rychle po sobě lze snímky pořídit - a kolik za sebou. A dále - je rozdíl, zda přístroj pořídí sérii ve svém plném rozlišení, anebo zda nutí fotit v menším rozlišení. Velmi zřídka se vyskytuje časosběrné snímání - schopnost nastavit, dejme tomu, expozici každých deset minut. Této metody se používá ke snímání vědeckých a technických experimentálních fotografií. Kapitola 2: Ovládání digitálních fotoaparátů - praxe 17 1.4.7 Panoramatická fotografie a další efekty Digitální fotografie lze snadno v počítači spojovat do širokého pásu - až do „úhlu záběru“ 360°. Digitální aparáty někdy nabízejí funkci „panorama“. Nutno fotografovat tak, aby existoval dostatečný přesah snímků. Software určený k tvorbě panoramatických snímků pozná identické oblasti, nasadí je na sebe a pak je spojí a tím vznikne „bezešvé“ napojení. Při zapnutí této funkce fotograf na displeji vidí „přesahovou“ část právě exponovaného snímku a to mu usnadňuje správně napojit snímek následující. Je to funkce užitečná a radostná, lze spojovat snímky i „pod sebou“. Důležité je dodržet přesahy a horizont Docela zábavnou hříčkou je funkce „dva v jednom“, jedná se pořízení dvou záběrů do jednoho snímku. Tato funkce umožňuje zkombinovat dva po sobě pořízené snímky a uloží je jako jednu výslednou fotografii. Díky tomuto postupu lze mít na jednom snímku dva rozdílné objekty Lze také například někoho vyfotit, jak se dívá sám na sebe. Někdy je možné pořídit i vícenásobnou expozici - tedy obrázky „přes sebe“. 2. Ovládání digitálních fotoaparátů - praxe Kontrola obrazu Americký fotoreportér a teoretik Andréas Feininger vyslovil v padesátých letech minulého století pojem: „kontrola obrazu“. Tento pojem se samozřejmě netýká uživatelů, kteří pro vždy vystačí s volbou AUTO. Pro ty, kteří se na opravdovém kontrolování obrazu chtějí aktivně podílet, jsou zde prakticky tři oblasti pro jejich aktivity: − pomocí ovládacích prvků lze aparát ovládat, tedy kontrolovat jak bude vyfotografovat, − volbou kompozice a správným momentem pro zmáčknutí spouště lze kontrolovat co se vyfotografuje, − v počítači lze následně obrazový soubor editovat, čili dodatečně kontrolovat to, co bylo vyfotografováno. „Cesta“ běžného uživatele základními typy aparátů a režimů: − 1. naprosté automaty: (A), automat + určité funkce: (P) − 2. cesta ke kreativitě: poloautomatické režimy (A, S) − 3. plná technická kontrola: manuál (M). Kapitola 2: Ovládání digitálních fotoaparátů - praxe 18 2.1 Příprava na fotografování 2.1.1 Pevné uchopení a jemný stisk Vpravo nespráv- Zkušení fotografové vědí, že předpoklané a správné dem dobrého snímku je pořádně držet apadržení aparátu rát a naučit se jemně tisknout spoušť. Většina současných aparátů je poměrně masivní konstrukce a má velmi „jemnou“ spoušť. Nehrozí proto, že pevným uchopením aparátu dojde k narušení jeho konstrukce, naopak hrozí, že brutálním stiskem spouště dojde k nežádoucímu pohybu aparátu. Není vhodné fotografovat s nějakým předmětem v podpaží, ani fotografování jednou rukou, o fotografování za jízdy na horském kole ani nemluvě. U větších aparátů si jejich rozměry tvar správné uchopení doslova vynutí. Problémy nastávají u menších aparátů. Lze doporučit tento způsob držení malých aparátů: palec se tyčí nahoru a tiskne přístroj zleva proti pravé ruce, ostatní prsty buď sevřeny do pěsti, nebo se zachytí o klouby pravé ruky a utvoří s nimi celek. Pokud používáme hledáček je užitečné opřít oba lokty pevně o tělo (vznikne nejjednodušší stativ). Čím delší je ohnisko, tím větší nebezpečí rozhýbání hrozí. Ve špatných Jednoduché světelných podmínkách se lze opřít napřízpevnění aparátu klad o strom, položit lokty na zábradlí, apod. Je vhodné vyzkoušet si i „namáčknutí spouště“. Při namáčknutí první polohy přístroj zaostří a nastaví expozici, při domáčknutí exponuje. 2.1.2 Prázdné akumulátory a plné karty Digitální aparát stav akumulátoru měří a podává o tom informaci, avšak je to informace pouze orientační. Skutečný stav akumulátoru, lze zjistit pouze po několika zkušebních snímcích s bleskem. Vždy se vyplatí mít rezervní sadu. Dalším krokem je kontrola kapacity karty. Problémy mohou vzniknout za situace, kdy se na kartu uloží snímky z jiného typu fotoaparátu nebo jiná data. Nejjednodušší řešením je naformátovat kartu. 2.1.3 Zapomenutá nastavení Pokud se často experimentuje s nastavením přístroje a tato se ihned nedeaktivují do „továrního“ stavu, je vhodné zkontrolovat nastavení přístroje. Především se jedná o nastavení kontrolu, zda není zapnuté manuální zaostřování, kompenzace expozice, bodové měření expozice, manuálně nastavené vyvážení bílé. Při časté změně nastavení aparátu je řešení ve funkci „All reset“, v uživatelském tlačítku, nebo v možnosti uložení uživatelských nastavení. Díky funkci „All reset“ lze určit, zda si fotoaparát bude pamatovat aktuálně nastavené hodnoty parametrů i po svém vypnutí nebo nikoli. Nastavení této funkce je většinou platné pro všechny režimy. Jinými slovy, pokud se nastaví tato funkce na hodnotu OFF v jednom z fotografických režimů, bude toto nastavení platit pro všechny ostatní režimy fotografické režimy i pro režim prohlíženi snímků. Kapitola 2: Ovládání digitálních fotoaparátů - praxe 19 Na mnoha aparátech se nachází tzv. uživatelské tlačítko, kterému lze přiřadit různé funkce. Díky tomu se lze snadno přenést k často používané funkci pouhým stiskem uživatelského tlačítka, aniž by se musela vybírat funkce z menu. Pokud se často opakovaně používá několik speciálních nastavení, která se pravidelně opakují, lze využít možnosti uložení uživatelských. 2.1.4 Hledáček nebo displej? Kromě ovládání menu slouží u většiny digitálních fotoaparátů displej i jako varianta klasického hledáčku (u klasických jednookých zrcadlovek displej jako hledáček použít nelze). Některé miniaturní aparáty klasický hledáček nemají a displej je tak jediným nástrojem fotografa pro kontrolu scény. Přestože LCD displej poskytuje obrovský uživatelský komfort, má i své nevýhody. Proto hledáček (ať již průhledový nebo elektronický) má stále své uplatnění u většiny digitálních fotoaparátů. Hledáček je ideální volbou pro lidi s brýlemi! V mnoha případech může být LCD displej pohodlnější než malý průzor hledáčku. LCD displej často lépe informuje o vzhledu scény podle aktuálního nastavení a v jakém stavu se fotoaparát aktuálně nachází (v optickém hledáčku není možné například sledovat digitální zoom). Pro fotografování v nestandardních pozicích je ideální výklopný LCD displej. Zda použít hledáček nebo displej, záleží na typu hledáčku (průhledový, elektronický, průhledový TTL hledáček zrcadlovek) a na podmínkách ve kterých se fotografuje. Průhledový hledáček zhruba informuje o uspořádání scény, neumožňuje zobrazit žádné informace o stavu fotoaparátu, jeho nastavení apod., poskytuje ale jasný a ostrý obraz i za špatných světelných podmínek. Elektronický hledáček zobrazí obraz tak, jak je aktuálně nastaven aparát a poskytuje informace o nastavení fotoaparátu. Nevýhodou je nízké rozlišení a nezvyklé podání barev, které znesnadňuje manuální zaostřování (resp. vyžaduje určitý zvyk). Průhledový TTL hledáček zohledňuje například zaostření, ale nedokáže zohlednit žádnou digitální funkci, jako je digitální zoom, změna barevného podání či citlivosti apod. U klasických zrcadlovek je zde i jednoduchý „stavový řádek“ informující o expozici a základním nastavení přístroje. Na silném slunci bývá displej hůře čitelný, zatímco hledáček zpravidla nemá s okolním světlem žádné problémy. Výjimkou jsou extrémní situace, například zimní scenérie ve vysokých horách se silným slunečním svitem v kombinaci s odrazem světla od sněhu či ledovce. Hledáček vyžaduje kolmý pohled oka z minimální vzdálenosti. Pokud tedy nosíte brýle, fotografujete u země, od pasu či nad hlavou, tak je hledáček dost nepraktický. Díky velké ploše, na které je u LCD displeje zobrazována scéna, je možné sledovat displej z pohodlné vzdále- Kapitola 2: Ovládání digitálních fotoaparátů - praxe 20 nosti a fotoaparát nemusí být přiložen přímo u oka. Na displeji lze kontrolovat víceméně výsledný snímek. Problémem displejů jsou odlesky, které snižují čitelnost displejů v exteriérech. Intenzita, barevnost okolního světla i úhel pohledu mění to, jak vnímáme obraz na displeji. Proto se podle LCD displeje nedá zcela přesně rozpoznat ani barevnost budoucího snímku a často ani správnost expozice. Nutno počítat i s omezenou kresbou. Displej většinou klame, pokud jde ostrost výsledného snímku (na displeji vypadá snímek krásně, v počítači je to následné zklamání). Existují i ochranné fólii, která prodlouží životnost LCD displeje, a zároveň sníží i množství odlesků a zlepší kontrast displeje. Kdy použit hledáček: − v případě manuálního ostření takzvaně podle oka (řešením je digitální fotoaparát s SLR konstrukcí, − v případě fotografování za slunečného počasí, − nutnost úspory energie. Kdy použít displej: − v případě, kdy je nepohodlné fotografovat s fotoaparátem u oka, − u makro režimu, při fotografování nad hlavou v davu lidí či naopak nenápadně od pasu, − vše, co v digitálním fotoaparátu vzniká výpočtem či nastavením snímače, zobrazí pouze LCD displej či elektronický hledáček (digitální zoom, digitální efekty, nastavení vyvážení barev, úpravy jasu, ostrosti apod.). 2.2 Ostrost fotek - praxe Tónový rozsah a ostrost - to jsou dva základní požadavky, které jsou na fotografii kladeny. Expozice ovlivňuje tónový rozsah. Obrázky by však měly být (ve většině případů) zároveň i ostré. V některých ohledech můžeme, v jiných ohledech nemůžeme ostrost ovlivnit. Ostrost = pevné Ostrost snímku závisí na dvou faktorech, které lze ovlivnit: pevné držení přístrodržení a správné je a správné zaostření objektivu. Čím delší je nastavené ohnisko, tím pevněji je zaostření! třeba přístroj držet. Čím je slabší světlo a čím je méně kontrastní zobrazovaný objekt, tím obtížnější je zaostření. Některé lepší aparáty jsou vybaveny pomocným zdrojem světla, ať už bílého nebo červeného. Pomocné světlo má sice malý dosah, ovšem právě zaostřování na krátké vzdálenosti musí být pokud možno co nejpřesnější. Některé aparáty umožňují i ruční nastavení vzdálenosti (zase jde o elektrické pulsy, nikoli mechanický pohyb, ale je možno je manuálně ovlivňovat). 2.2.1 Ostrost - připomenutí principu a metod Na ploše snímače jsou vyčleněny oblasti, které k vyhodnocení kontrastu a následnému „zaostření“ slouží. Nejčastěji se využívá středové oblasti obrazu (tedy snímače). Znamená to, že se „ostří na střed“. Pokud je objekt ostření mimo střed, namáčkneme, pak aparátem pohneme a namíříme ho tak, aby to vyhovovalo našemu záměru, a teprve potom domáčkneme spoušť. Pro běžné situ- Zaostřování - shrnutí metod: ace: s prioritou − ostření s prioritou středu - iESP středu − bodové ostření – SPOT − více ostřicích bodů Kapitola 2: Ovládání digitálních fotoaparátů - praxe 21 − bodové s volbou polohy bodu – AF AREA − průběžné zaostřování (Fultime AF) − manuální zaostřování − přepnutí do režimu makra. Některé přístroje Jak již bylo uvedeno, některé lépe vybavené přístroje jsou vybaveny zvláštním umožňují areto- tlačítkem, označeným AFL nebo AL nebo AEL, vždy je na konci „L“ od slova vat ostření „lock“, tedy uzávěr. Toto tlačítko „uzamkne“ nastavení a není třeba držet prst na spoušti. 2.2.2 Ostrost - tipy a triky Když objekt, který chcete vyfotografovat, nelze zaostřit, zaostřete fotoaparát na jiný objekt v přibližně stejné vzdálenosti (aretace zaostření) a postupujte snímek podle níže uvedeného návodu: − Zamiřte značku automatického zaostřováni na objekt, podle kterého chcete zaostřit. − Pokud fotografujete těžko zaostřitelný nebo rychle se pohybující objekt, namiřte fotoaparát na jiný objekt ve stejné vzdálenosti jako fotografovaný objekt. − Namáčkněte tlačítko spouště a počkejte až se trvale rozsvítí zelená kontrolka. − Po uzamčení (aretaci) naměřeného „zaostřeni“ a odečtených expozičních hodnot se trvale rozsvítí zelená kontrolka. − Značka automatického zaostřování se přesune na místo, podle kterého bylo zaostřeno. Nicméně, i relativně jednoduché přístroje nabízejí volbu „nekonečno“. Bývá ovládaná samostatným tlačítkem označeným symbolem hor. Tímto tlačítkem se autofokus vypne a přístroj je „natvrdo“ nastaven na nekonečno. V určitých typech situací může automatické ostření trvale selhávat. Pokud se něco takového stane, zaostřete na objekt s vyšším kontrastem, který leží ve stejné vzdálenosti jako fotografovaný objekt (aretace zaostření), obnovte kompozici vašeho záběru a teprve poté exponujte snímek. Jestliže fotografovaný objekt neobsahuje žádné svislé linie, natočte fotoaparát do svislé polohy („na výšku“) a poté namáčknutím (a stálým držením) spouště uzamkněte zaostření. Následně natočte fotoaparát zpět do vodorovné polohy, zvolte kompozici záběru a exponujte snímek. Pokud daný objekt nelze ani výše popsaným způsobem zaostřit, použijte ruční ostření. Nejčastější případy, kdy nelze zaostřit: objekt s nízkým kontrastem, objekt s příliš jasným (lesklým) místem ve středu záběru, objekt bez svislých linií Pokud zelená kontrolka svítí, ale fotografovaný objekt přesto není korektně zaostřen, jedná se pravděpodobně o různě vzdálené objekty, rychle se pohybující objekty, objekt, na který má být zaostřeno neleží ve středu záběru. Zajímavou funkcí je kontinuální autofokus. Obvykle to znamená, že přístroj „měří pořád“, tedy i když nenamáčknete spoušť. K tomu je dobré dodat, že opravdu funkční kontinuální autofokus nabízejí jen špičkové profesionální fotoaparáty. Pak opravdu je možno udržet v rovině ostrosti i objekt, který se rych- Kapitola 2: Ovládání digitálních fotoaparátů - praxe 22 le pohybuje v různé vzdálenosti vzhledem k fotografovi. Zajímavou pomůckou je i autofokus, který „drží objekt“: jakmile na něco zaostříme, v tomto režimu je přístroj schopen objekt sledovat a držet ho v rovině zaostření. V praxi však tato ambiciózní zařízení u levných aparátů dávají poněkud pochybné výsledky. 2.2.3 Oprava neostrých fotek v programu Zoner Doostření by měla být vždy poslední operace provedená až po všech ostatních úpravách fotky! Doostřovat na Princip doostřovacího algoritmu je v zvětšené (přib- tom, že vyhledá sousední body s určilížené) fotce, nejtým rozdílem hodnoty jasu a tento rozlépe 1:1! díl ještě mírně zvýší podle zadané určené hodnoty. Tomuto nastavení odpovídá nastavení parametrů v dialogovém okně příkazu Vylepšit / Doostřit. Realizace doostření: − na celou fotku (aplikace filtru Doostřit (CTRL+5) na celou plochu) − na větší plochu (aplikace filtru Doostřit (CTRL+5) na tzv. selekci) − detailní doostření (např. hran (Efektový štetec (B)) − Každá fotka potřebuje doosDoostřovat s třit trochu jinak a doostřováním vzrůstá šum (doostřování je podobné přidámírou! vání výšek u muziky). Programy vycházejí ze stejného principu – najít hranu a v jejím blízkém okolí zvýšit kontrast. Hranou se přitom rozumí pixely odlišného jasu či barvy. Parametr Síla efektu určuje, jak moc bude hrana zvýrazněna. 100 % znamená, že původní kontrast hrany bude zvýšen na dvojnásobek. Zvýšení kontrastu hrany však znamená, že se kolem hrany objeví z jedné strany světlá a z druhé strany tmavá linka. Normální hodnoty jsou 50-150%, pro speciální účely i více. Parametr Poloměr určuje, kolik pixelů kolem nalezené hrany bude doostřováno (bude jim zvyšován kontrast - strmost). Rozsah je 0.1 až 250. Normální hodnoty jsou 0.8-1.5, pro speciální účely i méně. Parametr Práh určuje minimální odlišnost pixelu od svého okolí, aby byl zostřen (jinak zůstane beze změny). Rozsah je 0 až 255. Nastaví-li se 0, ostří se vše, což vede ke zvýšení šumu (ostří se i šum)! Normální hodnoty jsou 0-10. Aby se zabránilo zostření šumu nebo posterizaci obrazu je vhodné nastavit práh na hodnoty kolem 2 - 3. Kapitola 2: Ovládání digitálních fotoaparátů - praxe Detailní doostření lze využít, potřebujemeli doostřit pouze velmi malé oblasti - například hrany nějakého objektu. Realizace: pomocí nástroje Efektový štetec s volbou Efekt: Doostření. 23 Kapitola 2: Ovládání digitálních fotoaparátů - praxe 24 2.3 Expozice - praxe 2.3.1 Intenzita světla a odrazivost objektu Objektiv fotoaparátu neustále přijímá světlo a je připraven vytvořit obraz. V digitálním aparátu se lze dívat na svět objektivem - pozorovat displej na zadní stěně přístroje, anebo miniaturní displej v hledáčku kompaktu. Expozicí „zachy- Teprve po zmáčknutí spouště se spustí nejdůležitější proces: expozice. „Expozicujeme“ světlo ce“ není nic jiného, než „vystavení“ citlivé plochy světlu určité intenzity po určitou dobu. V klasické fotografii světlu vystavujeme citlivou vrstvu filmu, v digitální fotografii světlu vystavujeme snímací čip. Zachycujeme tedy světlo odražené od objektu, světlo procházející objektem, nebo i světlo vycházející ze světelného zdroje. Záleží na tom, jak silně je objekt nasvícen, či jak silné světlo vyzařuje (viz pojem světelná hladina - EV). Nejsilnějším světelným zdrojem je slunce (v poledne má 100% účinnost, dopolední či odpolední slunce má účinnost pouze 75% a ráno a večer jen 25%). Záleží i na výši slunce nad obzorem a více slunce svítí na dané zeměpisné šířce v létě, méně v zimě. Mnohem méně svítí umělé světelné zdroje. Lidské oko se přizpůsobuje světelné hladině. Vědomě vnímáme krajnosti - tedy intenzivní záři anebo velmi nízkou světelnou hladinu, ale v určitém rozsahu si intenzity nevšímáme - pro nás „je dost světla“ - toto však nabývá zásadně různých hodnot. Vpravo „hra“ s Intenzita světla je první fakodrazy (siluety tor ovlivňující expozici. proti protějšímu Druhým faktorem ovlivňuoknu) jící expozici je odrazivost objektu. Záleží tedy také na tom, jaký je povrch objektů, které budeme fotografovat. V praxi se vyskytují obrovské rozdíly v intenzitě světla a svět je plný objektů s rozmanitým povrchem, různě schopným odrážet světlo. Je nutno reagovat na veškeré podmínky. Ondřej Neff velmi správně tvrdí, že „vyfotografovat lze prakticky všechno, jen je třeba volit správné prostředky“. Ve volbě správných prostředků spočívá umění správné expozice. Správnou nebo nesprávnou expozici ovlivňujeme pomocí clony, času a citlivosti. Jak již bylo uvedeno, automatika nefunguje vždy a za všech podmínek optimálně, mnohdy je lepší pracovat s ručním nastavením. Zvláště v případě rychle se pohybujících objektů (zkrácením času), nebo je-li nutno dosáhnout lepší hloub- Kapitola 2: Ovládání digitálních fotoaparátů - praxe 25 ku ostrosti (větším zacloněním). Změnu expozice do přeexpozice (+1/3 EV), či podexpozice (-1/3 EV) nebo manuálního nastavení lze využít pro prokreslení jasů, při práci s protisvětlem, nočních snímcích, při fotografování tmavých nebo světlých ploch. Správná expozice je jedním z klíčových faktorů kvalitní fotografie. K čemu je životní záběr, je-li beznadějně podexponován nebo přeexponován! Přitom expozici ovlivňují pouhé 3 faktory: Ovládání expo- 1. Clona = průměr kruhového otvoru ve středu objektivu zice 2. Expoziční čas = doba jak dlouho světlo působí na senzor 3. ISO citlivost = elektronicky řízená citlivost senzoru na světlo 2.3.2 Ovládání expozice - clona Množství světla, které projde objektivem, lze řídit clonou - kruhovým otvorem ve středu objektivu. Čím větší je průměr clony, tím více světla projde objektivem a dopadne na senzor. V této souvislosti se nabízí srovnání fotoaparátu s okem. Oko je také vybaveno optickým zařízením, které v praxi funguje jako objektiv, tj. zřítelnicí. Ta má menší průměr za jasného dne, za slabšího osvětlení se zvětšuje. Na stejném principu funguje v objektivech fotoaparátů clona. Umožňuje v určitém rozsahu regulovat množství světla, které bude objektiv propouštět. Zřítelnice se stahuje a roztahuje plynule, kdežto clona klasického objektivu je konstruována tak, že se stahuje či roztahuje ve skocích. Jednotlivé skoky clony jsou označeny číselně. Užíváme pojmu clonová řada. Z historických důvodů se užívá clonové řady: 2 2,8 4 5,6 8 11 atd (viz dále). Množství světla dopadajícího na senzor závisí nejen na otvoru clony, ale též na vzdálenosti clony od senzoru. Jako když se promítá obraz na plátno. Oddalováním projektoru od plátna se sice obraz zvětšuje, ale současně bledne, protože se světlo „ředí“ na větší plochu. Prodloužením ohniskové vzdálenosti objektivu (vzdálenosti clony od senzoru) se zvětší obrazové pole objektivu a na senzor dopadne méně světla. Uvažovat při expozici ohniskovou vzdálenost je dost nepraktické. Proto již staří fotografové přišli na jednoduchý trik jak věc dramaticky zjednodušit. Zavedli clonová čísla F, která z úvah ohniskovou vzdálenost vyřazují. Clonové číslo F (např. 2.8), tak zajistí stejné množství světla na senzoru u objektivu s ohniskovou vzdáleností 15 mm i 300 mm. Jak toho dosáhli? Dostane-li objektiv z těla fotoaparátu příkaz nastavit clonové číslo např. 2.8, objektiv si sám spočítá potřebný průměr clony. Kapitola 2: Ovládání digitálních fotoaparátů - praxe Základní stupnice clonových čísel 26 Základní stupnice clonových čísel proto nejsou násobky 2, ale násobky odmocniny ze 2 tj. ~1.4: 1.0, 1.4, 2.0, 2.8, 4.0, 5.6, 8, 11, 16, 22, 32, 45, ... V praxi se opět používá jemnější dělení, kdy mezi sousedními hodnotami na výše uvedené stupnici je ještě jedna mezihodnota (1/2) nebo dvě mezihodnoty (1/3 a 2/3). Změna clony o 1 hodnotu na uvedené základní stupnici mění množství světla dvakrát neboli o 1 expoziční hodnotu EV. Sousední clonová tedy čísla znamenají dvojnásobnou (či poloviční) propustnost světla. Takže clona 2 propustí 2x víc světla než clona 2,8, clona 11 propustí polovinu světla než clona 8. Jak již bylo uvedeno, větší číselná hodnota znamená ve skutečnosti menší clonový otvor. Nejmenší clonové číslo na konkrétním objektivu označuje takzvanou světelnost objektivu. Světelnost objektivu určuje, v jak nízkých světelných hladinách lze s fotoaparátem pracovat. Nejlacinější aparáty mívají malou světelnost, např. 6,3. V klasické profesionální fotografii se používají i vysoce světelné objektivy, se světelností 1,4 nebo 1,2. Clona ovlivňuje hloubku ostrosti (viz Základy fotografování U3V VŠE 2007). Clonou regulujeme světlost a hloubku ostrosti Časová řada 2.3.3 Ovládání expozice - expoziční čas (rychlost závěrky) Jak již bylo uvedeno, „expozice“ je pouze „vystavení“ citlivé plochy světlu. Stejně jako se pomocí clony reguluje množství vstupujícího světla, lze regulovat i dobu, po kterou bude světlo působit. Časová řada může tedy vypadat následovně: ..., 8, 4, 2, 1, 1/2, 1/4, 1/8, 1/15, 1/30, 1/60, 1/125, 1/250, 1/500, 1/1000, ... vteřiny (125 znamená „jedna stopětadvacetina sekundy“). Zde máme segment od jedné sekundy po tisícinu. I zde jsou sousední hodnoty přibližně v poměru l:2. Proto se snadno clona a čas spolu srovnají. Dejme tomu, že exponujeme třicetinou při cloně 4. Jakmile nastavíme clonu 5,6, nastavili jsme poloviční vstupní otvor. Aby expozice zůstala stejná, musíme světlo nechat proudit dvojnásob dlouho. Čas ovlivňuje způsob zachycení pohybu (Základy fotografování U3V 2007). Kapitola 2: Ovládání digitálních fotoaparátů - praxe 27 Expoziční čas je tedy doba, jak dlouho světlo působí na senzor a změna expozičního času o 1 hodnotu na uvedené základní stupnici expozičních časů mění množství světla dvakrát neboli o 1 expoziční hodnotu EV. Časem regulujeme světlost a zmrazení / rozmazání pohybu na scéně Rozhýbání snímku vzniká v důsledku pohybů s fotoaparátem (třes rukou). Hrubě platí zásada, že z ruky se dá bez problémů udržet převrácená hodnota aktuálně použité přepočítané ohniskové vzdálenosti. Fotografujete-li např. ohniskem 200 mm na DSLR s koeficientem přepočtu 1.6x, bezpečný čas je cca 1 / (200 * 1.6) = 1/320 s. Řešením je také stabilizátor obrazu, dále pak stativ, monopod nebo provázek. Kapitola 2: Ovládání digitálních fotoaparátů - praxe Panning (švenkování) je výzvou! 28 Pohybová neostrost vzniká vlivem pohybu fotografovaného objektu. U rychlých pohybů ve vzdálenosti cca 10 m bude potřeba minimálně 1/200 s, spíše však 1/320 nebo i 1/500 s k „zmrazení“ pohybu! Je-li rychlost pohybu objektu opravdu vysoká (akční scény - sport, zvířata atp.), tak nebezpečí pohybové neostrosti je velké a vyžaduje extrémně krátké expoziční časy. Bohužel mezi stiskem spouště a zahájením vlastní expozice uplyne vždy určité malé zpoždění... Panning (švenkování) je způsob, jak ostře zachytit rychle se pohybující objekt a současně efektně rozmazat pozadí. Současně je to jediná záchrana v situaci, kdy nedostatek světla neumožní nastavit dostatečně krátký expoziční čas. Princip této metody spočívá v sladění pohybu fotoaprátu s pohybujícím se objektem a v exponování. Cílem je dosáhnout, aby pohybující se objekt byl ostrý a pozadí bylo rozmazané. Technické nástroje: − čas: 1/60 a kratší Kompoziční nástroje: − tzv. panning (švenkování - pohyb aparátem souhlasně s objektem) − vhodné pozadí: tak strukturované, aby bylo rozostření sledovatelné (ne modrá obloha!) Dlouhý expoziční čas a šum - při časech delších než cca 1 vteřina se začíná objevovat tzv. „Dark current noise“ - šum způsobený jemnými fluktuacemi elektronů uvnitř senzoru. Tento druh šumu se objeví i při expozici úplné tmy (odtud název Dark current noise). Čím delší je expozice a čím teplejší je senzor, tím významnější bude tento šum v obraze. Některé DSLR proto u delších expozičních časů (nad cca 1 vteřina) zapínají buď automaticky nebo podle nastavení v menu redukci šumu (Long Exposure Noise Reduction). Jedná se o softwarové odstranění šumu z obrazu jehož výpočet může trvat i několik vteřin a výrazně tak zpomalí fotografování. 2.3.4 Ovládání expozice - ISO citlivost Citlivá vrstva anebo čip digitálního aparátu má specifickou vlastnost: nějakým definovaným způsobem reaguje na světlo. Čím větší je energie dopadajících světelných paprsků, tím větší efekt vyvolají. Citlivost je ale určitým způsobem definována. Tato definice je zakotvena v národních a mezinárodních normách. V současné době převládá mezinárodní norma ISO. Z praktických důvodů je citlivost nastavována tak, aby sousední stupně citlivosti byly vůči sobě opět v poměru 1:2. Takže ISO 100 má poloviční citlivost než ISO 200, avšak dvojnásobnou než ISO 50. ISO citlivost udává citlivost senzoru na světlo. Vlastní senzor přitom nijak ovlivnit nelze, co ale ovlivnit lze, je velikost zesílení signálu, který senzor opouští. Kapitola 2: Ovládání digitálních fotoaparátů - praxe Čim větší senzor, tím lze využívat vyšší ISO! Základní stupnice ISO Odstraňování šumu je experimentování s parametry 29 Čím vyšší bude toto zesílení (čím vyšší bude ISO citlivost), tím se elektronika spokojí se slabším signálem ze senzoru. Citlivost se proto standardně udává v ISO jednotkách a hrubě odpovídá citlivosti klasického filmu. Každá sousední hodnota na ISO stupnici mění citlivost vždy právě 2x. Typická základní stupnice ISO tedy je: ..., 50, 100, 200, 400, 800, 1600, 3200, ... Pokud zvýšíme ISO citlivost 2x (např. z ISO 100 na ISO 200), ke stejné expozici stačí poloviční množství světla (poloviční množství fotonů). Bohužel se zvyšující se ISO hodnotou roste obrazový šum. Obrazový šum se na fotografii projeví jako náhodné barevné body viditelné zejména v tmavých částech snímku a úspěšně rozmazávají hrany v obraze. Vysoký obrazový šum tak nejen subjektivně zkazí obraz, ale sníží též i jeho ostrost. Proto je v praxi nutné nastavovat vždy co nejnižší ISO, které situace dovolí. Současné DSLR zvládají téměř neznatelný šum pro ISO 600 a méně. Proč tedy zvyšovat ISO, když kazí obraz? Důvodem jsou špatné světelné podmínky (málo světla). V situaci, kdy již nelze ani prodlužovat expoziční čas ani více otvírat clonu, nutno zvýšit ISO, aby byl snímek vůbec realizovatelný. Na některých aparátech je funkce Auto-ISO. Je ji většinou možné zapnout či vypnout v menu, přičemž nezřídka kdy bývá standardně zapnuta. Funkce AutoISO sama ve špatných světelných podmínkách zvyšuje ISO a to dokonce i v situaci, kdy je ISO nastaveno ručně na konkrétní hodnotu. Může se tak snadno stát, že se snímá slabě osvětlená scéna ze stativu a kvůli nízkému šumu se záměrně nastaví nízké ISO, funkce Auto-ISO ho ale sama přestaví na vysoké hodnoty a znehodnotí snímek! Odšumovací algoritmy: − každý editor fotografií má funkci potlačení šumu. Každé potlačení šumu však vede k degradaci obrazu, zejména k poklesu jeho ostrosti, − opět to připomíná muziku potlačení hudebního šumu většinou vede ke ztrátě výšek, − vzhledem ke konstrukci senzorů s Bayerovou maskou RGBG je šum nejpatrnější v modrém kanále (Blue), dále v červeném (Red) a díky dvojnásobné citlivosti senzorů na zelené světlo (Green) bývá Kapitola 2: Ovládání digitálních fotoaparátů - praxe 30 zelený kanál nejméně zašuměn. Je proto možné experimentovat s potlačením šumu pouze v modrém a červeném kanále, kde bývá nejmarkantnější. Rozeznáváme šum: − barevný / Color (Zoner: Pepř a sůl) : barevné skvrny v obrázku, − světelný / Luminance (Zoner: Aditivní): tmavší skvrny v obrázku. Program Zoner je při řešení tohoto problému účinným nástrojem (Vylepšit / Šum). Nutno si ale uvědomit, že odstraňováním šumu obrázek rozostřujeme. Protože platí, že co fotka, to jiný charakter a množství šumu nezbývá než experimentovat s parametry příkazu a v náhledovém okně sledovat změny. POZOR! je nutno si přiblížit (zvětšit) zobrazení tlačítky v levém horním rohu dialogového okna. 2.3.5 Reciprocita času, clony a ISO Pokud např. zdvojnásobíte množství světla změnou clony, nebo totéž docílíte změnou expozičního času nebo ISO, je to jedno a výsledek je tentýž. Proto se můžete téměř 100% spolehnout na reciprocitu (záměnnost) účinku změny clony, expozičního času a ISO. Z hlediska expozice (nikoliv samozřejmě z hlediska ostatních vlivů na výslednou fotografii) je tedy zcela lhostejné, jestli exponujete clonou f/2.0 a časem 1/500 s při ISO 100 nebo clonou f/2.8 a časem 1/250 s při ISO 100. Clona sice omezila množství světla na půlku, ale dvojnásobný expoziční čas množství světla opět vrátil na původní hodnotu. Kapitola 2: Ovládání digitálních fotoaparátů - praxe Dlouhé ohnisko (velký zoom) = nebezpečí rozmazaných fotek! Měření expozice 31 Stejnou expozici by zařídila i sada: clona f/2.0, čas 1/1 000 s při ISO 200, kde zmenšení množství světla na půlku díky zkrácení času vykompenzovala dvojnásobná ISO citlivost. V praxi je tak možné najít velké množství trojic - clona / čas / ISO - které povedou ke stejné expozici. Zatímco volbu času podřizujeme zvládnutí pohybové neostrosti a rozhýbání snímku, clona určuje hloubku ostrosti a ISO nám nepříjemně zvedá šum. Správné nastavení sady těchto 3 hodnot tedy musí vést nejen k dobré expozici (množství světla), ale i k výrazově a technicky správnému pojetí snímku. POZOR! Prodloužením ohniskové vzdálenosti objektivu vzniká nebezpečí rozmazání fotky. Pravidlo: − z ruky udržíme čas (dvojnásobku) převrácené hodnoty ohniskové vzdálenosti − u delších ohnisek platí slovo „dvojnásobek“ − stabilizace umožní prodloužit čas až o 3 EV kroky Příklady (bez stabilizace): − např. při ohnisku f= 60mm nutno minimálně 1/60 − např. při ohnisku f= 200mm nutno minimálně 1/400 − u zrcadlovky s APS čipem zohlednit crop faktor: f=200 = 300, tj. minimálně 1/640 − např. při ohnisku f= 72mm (přepočet na kinofilm: f= 432mm) nutno minimálně 1/800 Příklady (se stabilizací): − např. při ohnisku f= 50mm nutno minimálně cca 1/15 − např. při ohnisku f= 200mm nutno minimálně cca 1/125 − u zrcadlovky s APS čipem zohlednit crop faktor: f=200 = 300, tj. minimálně cca 1/400 − např. při ohnisku f= 72mm (přepočet na kinofilm: f= 432mm) nutno minimálně cca 1/600 2.3.6 Expozice - metody a algoritmy měření Snímač digitálního fotoaparátu je vystaven světlu pořád - díky tomu můžeme obraz sledovat na LCD displeji na zadní stěně, nebo v elektronickém hledáčku. V okamžiku expozice dochází k vynulování aktuálního náboje v jednotlivých buňkách (běžně se říká pixelech, což vede k matení pojmů). Snímač pak může fungovat i jako „závěrka“ - prostě přijímá náboj po předem stanovenou dobu. Snímač digitálního fotoaparátu získává informace ke správnému nastavení clony a času a ke správnému zaostření. Většina aparátů je vybavena alespoň jedním systémem pro měření expozice, některé disponují dokonce celou radou těchto systémů. To fotografovi umožňuje vždy vybrat ten systém, který je pro dosažení požadovaného výsledku nejvhodnější. Expozici fotografovaného objektu lze většinou měřit třemi různými způsoby: − tzv. ESP měření - je odečteno z celé plochy, ale je preferována oblast ze středu záběru − bodové měření - expozice je určena na základě měření provedených přímo pod značkou automatického zaostřování (v tomto režimu bude objekt vyfotografován se správně nastavenou expozicí bez ohledu na protisvětlo) − násobné (matrixové) měření - touto metodou se měří míru jasu na celé ploše a na základě těchto hodnot je vypočtena ideální průměrná expozice. Kapitola 2: Ovládání digitálních fotoaparátů - praxe Vhodné pro světelně vyrovnané scény Lze experimentovat s měřením v různých místech scény! Přesně změří zaměřenou oblast, zbytek zpravidla potlačí! 32 Mezi nejběžnější patří systémy měřící množství světla rovnoměrně v celém záběru (násobné, average, zonální). V principu jde o to, že plocha obrazu je rozdělena na oblasti - zóny. Jejich počet odvíjí od konkrétního technického řešení, někdy jich bývá až 256. V procesu měření se berou v úvahu údaje ze všech těchto zón a podle specifických zásad se vyhodnocují, srovnávají, až procesor dojde k nějakému výslednému kompromisu, který se promítne do nastavení clony a expozičního času. Vhodné pro scény s absencí výrazných světlých a tmavých oblastí. Další metodou jsou tzv. center-weighted systémy (ESP měření), které rovněž měří osvětlení celého záběru, přikládají však zvláštní vyznám množství světla v jeho centrální části. Podle takto získaných údajů pak oba systémy vypočítají optimální nastavení expozice, což z nich činí nejpraktičtější řešení pro běžné použití. Vychází se z předpokladu, že většina fotografů zamíří fotoaparát tak, že nejdůležitější část obrazu umístí do středu hledáčku. Toto řešení dobře vyhovuje a většina amatérských fotografů ani neví, že existují jiné metody. Pokud ale hlavní fotografovaný objekt vyplňuje jen malou část záběru, nebo pokud odráží podstatně méně či více světla nežli jeho okolí (například černá kočka na bílém pozadí), neposkytují tyto způsoby měření ideální výsledky. V takových případech je vhodnější použít bodové měření expozice (bodové měření, spot metering), které bere v úvahu pouze údaje získané z malé oblasti uprostřed záběru a podle nich řídí nastavení expozice. Toto nastavení je vhodné pro zvýraznění určitých motivů v záběru. Jestliže se hlavní motiv nenachází v centrální části záběru, stačí ho umístit do středu hledáčku po dobu měření, napůl stisknout spoušť a poté záběr bez uvolněni tlačítka spouště jedno- Kapitola 2: Ovládání digitálních fotoaparátů - praxe 33 duše posunout. Typickým případem jsou i pódiová vystoupení hudebníků, kteří jsou kontrastně nasvíceni umělými světly a vystupují na temném pozadí. Technicky vyspělejší přístroje proto nabízejí možnost volby měřicího bodu. Těchto bodů může být víc, obvykle jsou tři, někdy až devět. Podle stupně technické vyspělosti je snadné ovládání těchto bodů. Funkce „volba měřícího bodu“ je výhodná v takových situacích, kdy z nějakých důvodů (např. pečlivě zvolenákompozice ze stativu) musíme fotografovat objekty, které mají svoji tonálně rozhodující oblast mimo optický střed obrazu. 2.3.7 Expozice - expoziční režimy Režimy nastavování expozice: − automatika (variantou je „program“ P) − v režimu P lze někdy měnit kombinace času a clony – tzv. programový posun, flexibilní program − poloautomatika (v rozmezí, které je závislé na úrovni světla a na citlivosti snímače se nastavuje tzv. priorita): • priorita clony, priorita času − manuální režim − kreativní (motivové) režimy. Ty nejjednodušší aparáty skutečně „dělají všechno samy“ a čím složitější a dražší přístroje jsou, tím větším množství funkcí disponují. Čistě automatický režim skutečně přebírá veškerou odpovědnost: automaticky zaostřuje, nastavuje clonu, čas i citlivost a nastavení bílé (cílem „vyvážení bílé“ je nastavení takových parametrů, aby vyfotografovaný list bílého papíru byl skutečně bílý, ať byl osvícen denním světlem, zářivkou nebo žárovkou). V hledáčku či na displeji nenajdeme ani žádné „technické“ informace jako čas, clona apod. Někdy nazývá- Programový režim, je variantou automatického režimu. Přístroj sice nadále „dělá no „programový všechno sám“, ale zobrazuje více informací a umožňuje ovlivňovat některé proposun“ cesy. V režimu „program“ lze například měnit citlivost, nastavení bílé, stupeň doostření, stupeň sytosti barev a mnoho dalších parametrů. Režim „program“ má výhodu automatu - tedy fotoaparát „všechno jistí“, ale nabízí ruku ke spolupráci a „naučí“ fotografa používat množství rozmanitých funkcí. Fotoaparát ale může nabídnout možnost nastavit si clonu a k ní si sám nastaví čas, anebo k nastavenému času přiřadí správnou clonu. Dané světelné hladině odpovídá vždy jedna jediná expoziční hodnota. V anglické terminologii používané v digitální fotografii se užívá pojmu exposition value, zkratkou EV. Tato čísla jsou jednou provždy stanovená normami. Expoziční hodnota odpovídá světelným podmínkám. Čím více slunce svítí, tím je vyšší hodnota EV, když je podmračeno nebo se ocitneme v místnosti, EV klesá. Hodnota EV je objektivní, ale v rámci jedné EV lze podle určitých pravidel měnit hodnoty clony a času. Protože jsou odstupňovány v poměrech 1:2, lze to snadno: je to jako v matematické rovnici, jakmile se změní clona, musí se upravit čas, aby zůstala rovnováha jednoho EV. Pokud tedy světelným podmínkám EV 11 odpovídá 1/125 při cloně 4, můžeme prodloužit čas například na 1/60, čili dvojnásobek a potom musíme zmenšit clonu, nastavit ji na menší otvor (vyšší Kapitola 2: Ovládání digitálních fotoaparátů - praxe Podstatné je co chceme fotkou sdělit: vlevo lidi + hory, vpravo pouze kytka 34 číselnou hodnotu, to je paradox clony) na 5,6. A toto právě umožňují poloautomatické nebo-li prioritní režimy. V režimu priority clony manipulujeme s clonou, automat samočinně přizpůsobí délku expozice aktuálně nastavené cloně. Obvykle se volí režim priority clony, když potřebujeme nastavit maximální / minimální clonové číslo kvůli co největší / nejmenší hloubce ostrosti. Režim priority času je principiálně totéž, až na to, že měníme hodnoty času. Režim priority času se obvykle volí v případech, kdy fotografujeme: − rychlý pohyb a potřebujeme tedy co možno nejkratší expoziční čas k jeho zmrazení − pohyb a chceme dosáhnout efektu pohybové neostrosti. Podstatné je co chceme fotkou sdělit: vlevo zmrazený pták v letu, vpravo pohyb simulovaný rozmazáním Potřebujeme zachytit události co nejkratší dobou expozice a nelze-li toho dosáhnout prostě tak, že nastavíme nejkratší čas, který je k dispozici. Lze ale nastavit největší clonový otvor (plnou světelnost) a přístroj automaticky nastaví nejkratší čas - v rámci příslušné EV, dané expoziční hodnoty odpovídající světelným podmínkám. Opačný příklad - z nějakých výtvarných důvodů chceme dosáhnout efektu pohybové neostrosti. K tomu je třeba nastavit delší čas, aby se pohybující objekty zobrazily rozmazaně. K tomu potřebujeme dlouhý čas. V poloautomatickém režimu lze nastavit minimální clonový otvor (nejvyšší numerická hodnota). Lze na to jít i z druhé strany, nastavovat čas, ale pak musíme hlídat indikátor expozice, zda nehlásí přeexpozici. Oba režimy, jak priorita clony, tak priorita času, zaručují kontrolu nad expozicí - nejde tedy o to, že by expozice byla „správnější“. Jakmile změní čas, automaticky se podle toho změní clona a když změní clonu, upraví se čas - a expoziční hodnota (EV) zůstane zachována. V jistém smyslu i pak je expozice nastavena automatem, ovšem ten se přizpůsobuje volbě clony, respektive času. Kapitola 2: Ovládání digitálních fotoaparátů - praxe Manuální nastavení je pro zku- V podvečerech musíme kompnzovat do mínusu, na horách a u moře do plusu 35 V režimu manuálního nastavení expozice jsou clona a čas na sobě nezávislé veličiny. Jak clonu, tak čas lze nastavit v plném rozsahu. Automatika je ale dál v provozu a třebaže neovlivňuje nastavení, obvykle hlásí, zda došlo k přeexpozici nebo podexpozici. Použitelnost manuálního nastavení je soustředěná na speciální případy. Je vhodné jakoukoli automatiku vypnout při použiti externích zábleskových zařízení, zvláště pak ateliérových zábleskových agregátů. Manuální volbu lze použít i při složitých světelných podmínkách, při fotografování nočních snímků, typicky při divadelní fotografii, kdy přecházíme z pásma vysokých jasů do pásma hlubokých stínů a automatika se „snaží vyhovět“. U některých přístrojů jsou dlouhé časy (od l sec výše) dostupné jen v manuálním režimu. Například při fotografování nočních snímků měst jsou zde jak jasy, tak i neprostupně husté stíny. Optimální dobou, kdy noční snímky vycházejí nejefektněji, je brzy po soumraku, kdy už svítí světla, avšak ještě nenastala hluboká noc. Nutno vyzkoušet expozici, která vede k nejlepšímu výsledku. Nikdy to není „správná“ expozice naměřená přístrojem. Optimální expozice bývá vůči naměřené posunutá do mínusu až o dvě clonová čísla, jde jakoby o podexponovaný snímek. Pak bude obsahovat skutečně temné partie navozující atmosféru nočního snímku a také ukáže světla - přičemž díky zbytku denního světla není kontrast mezi stínem a jasem příliš velký. Krajním příkladem, kdy měření selhává, je například ohňostroj. Zde neexistuje žádná „správná expozice“ - protože na tmavé obloze rakety vždycky za sebou nechají nějakou stopu a záleží jednak na autorově záměru, jednak na náhodě, jaký bude výsledný efekt. Pro tyto účely bývá optimální čas jedna osmina sekundy až 5 sekund. Je to čas dostatečně dlouhý na to, aby se pohybující světla (světlice, ale také reflektory a koncové svítilny automobilů) efektně protáhly a záběr je zvladatelný i bez stativu. Výsledek bude jistější, když aparát opřeme o pevnou podložku, nebo se opřeme o roh domu. 2.3.8 Expozice - kompenzace expozice Jakmile jsou v záběru objekty, které nejsou ani extrémně tmavé, ani extrémně světlé, není důvod ke starostem. Je-li záběr světelně nevyrovnaný, vyskytují se v něm světelně rozdílná místa - pak je třeba volit mezi režimem „priorita středu“, bodovým měřením a zonálním měřením, Jsou ale scény, u kterých automatika fotoaparátu nefunguje. V takovém případě je třeba, abychom ji ručně kompenzovali. Typickým příkladem je zasněžená krajina. Expoziční automatika je nastavena na „střední šedou“ a sníh prostě vnímá jako „silně osvětlenou šedou“. Nastaví tedy clonu a expoziční čas tak, aby zasněžená plocha vypadala jako střední šedá. To je častý důvod, proč snímky zasněžených krajin dopadají špatně, jsou nevýrazné, zapadlé. Tím hůř, jsou-li pořizovány bez sluníčka. Kapitola 2: Ovládání digitálních fotoaparátů - praxe 36 Posunutí + nebo -1/3 EV značně ovlivní barevnost snímku (barevně nasytí a nebo naopak barvy zeslabí). Důležité je to ale i „opačně“ - např.: • málo světla: západy slunce, vodopády, podvečery, noční snímky... -EV • moc světla: sníh, pláž... +EV • tímto postupem „vratíme“ jas do skutečné podoby (tj. večerní fotka nebude vypadat jako odpoledne a fotka pořízená za jasného světla nebude ztmavená). 2.3.9 Expozice - nastavení bílé barvy Možnost ovlivnit vyvážení barevného podání fotografií za různých světelných podmínek je jednou z velkých výhod digitální fotografie. Oko ve spolupráci s mozkem na základě zkušeností a dokonce i vzpomínek upravuje barevný vjem tak, aby bílá byla vždy bílá. Fotoaparát to má výrazně těžší, protože jediné, co má, je světlo, které prochází objektivem. Přesto digitální fotoaparát dokáže tento problém řešit pomocí funkce zvané vyvážení bílé barvy, anglicky white balance (WB). Automatika Všechny digitální fotoaparáty jsou vybaveny automatickým vyvážením bílé selhává při umě- (AWB), které na základě analýzy snímku upraví barevnost tak, že odpovídá lém osvětlení, nutno použít barevnosti běžného snímku. Čím modernější a dražší digitální fotoaparát je, tím lépe automatické vyvážení barev funguje. Přesto i u těch nejdražších modelů odpovídající parametr může automatika selhat a v takovém případě je na řadě zásah fotografa. Kromě automatického nastavení vyvážení mnoho digitálních fotoaparátů nabízí přednastavené vyvážení odpovídající typickým scénám. Nejčastěji v seznamu takových přednastavených režimů vyvážení bílé najdeme: denní světlo, žárovku a zářivku. Někdy najdeme i několik typů zářivek, jindy přímé sluneční světlo a zataženo. Je na fotografovi, aby pokud předpokládá, že automatika nebude fungovat a jde o typickou scénu, fotoaparátu poradil, že se jedná o nestandardně nasvícenou scénu. U některých fotoaparátů je místo několika takto pojmenovaných režimů možné přímo číselně volit takzvanou teplotu světla. V takovém případě je na zkušeném fotografovi, aby nastavil číselnou hodnotu v Kelvinech. Kapitola 2: Oprava špatně exponovaných fotografií 37 3. Oprava špatně exponovaných fotografií 3.1 Kontrast a jas Naučte se interpretovat histogram! Vylepšení kontrastu je první podstatnou operací, kterou je nutno skoro vždy a skoro s každou fotkou z digitálního aparátu realizovat. Vycházíme vždy z analýzy histogramu. Realizace 1: Vylepšit / Úrovně (Shift+L), volba Automatická korekce barev / Automatický kontrast. Automatické funkce korekce barev (Vylepšit / Úrovně, volba Automatické úrovně) bohužel fungují z principu pouze u některých typů scén (např.: podzimní slunečný den, ale s lehkým oparem, nebo zimní podmračený den). Před všemi globálními úpravami je nutno se ořezem zbavit zbytečných / rušivých částí fotky! Kapitola 2: Oprava špatně exponovaných fotografií 38 Realizace 2: chceme-li ale mít míru úpravy kontrastu pod svojí kontrolou je lepší automatiku vypnout a kontrast nastavit ručně. Princip této operace je v posunu jezdců pod histogramem v tomtéž dialogovém okně. Krajní jezdce posunujeme směrem do středu až na místo, kde se histogram zvedá. Čím blíže jsou jezdci ke středu, tím je kontrast větší. Kapátka v Úrovních často opraví i barevnost! Realizace 3: pokud víme, kde se má nacházet černý a bílý bod, lze využít kapátek v dialogovém okně úrovně. Kapátkem pro černý bod klikneme v jednom z náhledových okének na nejmavší oblast. 3.2 Barevnost Po úpravě tonálního rozsahu, je na řadě nastavení barevného vyvážení. Tím lze (resp. lze se snažit) opravit případné nechtěné barevné nádechy celých snímků, případně se opravují špatně nasycené barvy. Nástrojů na barevné korekce je mnoho a jejich detailní zvládnutí nelze bez dlouhé praxe. Barvu opravu- Jeden z častých problémů barevného snímku může být barevjeme až po kon- ný nádech způsobený např. chybně nastaveným vyvážením trastu bílé při fotografování. Nejsnazší oprava takového snímku je pomocí korekce neutrálních tónů (např. šedé) tak, aby neobsahovaly žádný převažující barevný nádech - zbytek obrazu se pak srovná automaticky. Nalezení neutrálních tónů není pochopitelně vůbec jednoduché a některé obrázky je neobsahují vůbec. m o d rá č e rve n á ze le ná Kapitola 2: Oprava špatně exponovaných fotografií 39 Teorie: např. ubráním modré se posilují „protější“ barvy (červená a zelená) a žlutá, která je z obou „protějších“ míchána. Cíl: vyvážit bílou – tj. aby: − bílá byla bílou − neutrální (šedá) byla bez barvy − zmizel barevný nádech. Princip: − označená barva se neutralizuje − sníží se její podíl v obraze − zvýší se její protějšek (tzv. komparativní barva). Realizace: příkaz Vylepšit / Upravit teplotu barev. V tomto dialogovém okně lze experimentovat s volbami: − automaticky, nebo − ručním nastavením neutrálního (šedého) bodu - kapátkem klikneme na reálně šedivou plochu v náhledu. U lidí je cílem dosáhnout přirozené „pleťovky“ Kapitola 2: Oprava špatně exponovaných fotografií 40 Složitější korekce barevného nádechu lze provést např. v Zoneru příkazem Vylepšit / Upravit barvy. Literatura: autorovy podklady k přednáškám a cvičením.
Podobné dokumenty
Základy editace textu v programu WordPad a Microsoft Word 2010
1.3 Zásady editace textu ............................................................................. 6
1.3.1. Mezery mezi slovy.......................................................................
Elektronické obvody - střední škola elektrotechnická, ostrava, na
Druhý průraz - projevuje se prudkým poklesem napětí U CE , ztrátou schopnosti řízení
proudem báze, a to má za následek zničení součástky.
Statické charakteristiky bipolárního tranzistoru
Popisuje s...
Základy fotografování - Univerzita třetího věku VŠE v Praze
(úhel dopadajících paprsků, nebo množství odraženého světla)
• pasivní - vychází z předpokladu, že ostrý obraz má méně odstínů jasu než
neostrý:
» objektiv „projede“ celý rozsah, průběžně měří kont...
Návod - kaindl cz
Neboť hladina akustického tlaku při broušení pilových listů z vysoce výkonné řezné oceli
může v jednotlivých případech činit až 83 dB A, měla by být k dispozici odpovídající
ochrana sluchu.
Pilové ...
Editace fotografií v programu Zoner
Vysoká
Vysokáškola
školaekonomická
ekonomickáv vPraze
Praze
Univerzita
Univerzitatřetího
třetíhověku
věku
Manuál Olympus SP-500 UZ
souboru je větší), čímž se snižuje počet
snímků, které je možno uložit. Vysoký komprimační poměr způsobuje, že velikost souborů je
malá, ale zároveň způsobuje zrnitý obraz.
Snímek se stává jasnějším