1 den Tak je to tady, magické datum 12.12.2012 a

1 den Tak je to tady, magické datum 12.12.2012 a

1 den
Tak je to tady, magické datum 12.12.2012 a rodinné trio jde za dalším
dobrodružstvím. Ještě před 60 dny jsme byli správná pětka, ale bohužel z vážnějších
důvodů museli Danek a Jess letenku zrušit, takže v naší rukavici 2 prsty chybí. Dnešní
noc utekla velmi rychle, cestovní horečka nepřišla, zřejmě díky mému klikařskému
stresu, kdy jsem chtěl prodat poslední 3 kliky v tomto roce. Veškeré balení odnesla
Mařenka a já žhavil drát, jak telefonní ústředna. Ráno o půl osmé nás odvezl kamarád
Pepík na Ruzyni, ještě po cestě se nám podařilo vzbudit synáčka, který cestoval po
vlastní ose, šalinou z centra matičky Prahy.
V půl desáté jsme s batohy pelášili k odbavení a důstojně se s nimi rozloučili,
neboť je už možná neuvidíme. Na památku známe jejich váhy, 9,10 a 12 kg. Jarik
zavelel a hurá na rentgen. Vše jsme dali řádně do připravených boxů a sami prošli bez
pípnutí. Za chvíli Mařenka vyndala propašovaný chléb se sýrem a suše pravila "a to je
zakázaný“. Je hodina před polednem a společnost Lufthansa zvedá náš Boing do výšin
směr Frankfurt. Let trvá 75 minut a zpestřením byl miniaturní řízeček s Echt německým
bramborovým salátem. Mařence nepřišel k chuti, tak sem se o její porci podělil s Jarikem
a při pohledu na nás letuška přivezla kýbl s touto pochutinou, jestli nechceme přidat,
vážně. V centru evropského letectví vymezili 90 minut na přesunutí k našemu gejtu.
Toulání po šipkách skončilo v mase lidí, kde dvě němkyně soutěžili o to, která z nich na
kontrole pasu udělá největší frontu. Po chvíli jsme stáli na terminálu 1 u gejtu Z58 a na
tabuli svítilo Mexico. City. Jelikož jsem si řekl, že zhubnu, navštívili jsme mekdonalda a
dali si další dobroty. Naše letadlo byla pořádná buchta / normální poschoďák / boing 747.
Posadili jsme se k okýnku. Já s Mařenkou dostal do party eskymáka, který hned
ukazoval reklamu na tablety. Jarik dostal taky 2 parťáky - jednoho medvěda, co sotva
usnul už se tulil. Let nás navedl přes Grónsko, což byla opravdu zajímavá panoramata s
prima turbulencemi. Pak jsme pokračovali přes USA a nejvíc na nás zapůsobilo Chicago
a velká jezera. V půl osmé večer jsme sedli do Mexico City, které má dvakrát tolik
obyvatel co naše malá republika. Odbavování trvalo hodinu a půl a málem jsme se
poprali - mexická socka se tam rvala jak bukva, tak ho Jarik málem vypnul loktem. Hurá,
jsme venku! - nevíme co dál.. Zašli jsme na místní aerolinky a ptali se po Texla Gutierez
- naše cílové město na zítřek. Bohužel, dnes nemají v plánu letět, takže otázka zněla - a
kam lítáte!? Mexická pipinka odpověděla.. to snad musíte vědět vy ne? Tak jsme se
otočili směr vivaaerobus a zjistili že nic. Po obkroužení celého letiště máme letenky ani
nevíme jak a míříme na taxi. Taxi se lehce rozpadalo.. pan řidič tvrdil, že naší vinou, až
nás dovezl na celkem slušný hostel v centru města. Je tu deset postelí na pokoji, ale tři
volné nám tam našli, vzbudili jsme akorát jednoho potetovanýho týpka a šli na pivko.
Dostali jsme dobrotu, vánoční cervezy a řeknu, fakt bašta. U vás je půl sedmé ráno a
hlavu mám vymazanou, tak se s vámi pro dnešek loučíme. Zítra směr Texla Gutierez.
2. den
Dnes jsme toho moc nenaspali, neboť se projevil časový posun a už od 5 hoď. mi svítily
oči a nemohl jsem zabrat. Navíc nám tam krásně chrupou spolunocležníci. Posnídali
jsme a vyrazili na letiště, kde nás čekala tajenka, zda je letenka platná. Včera při platbě
dala Mařenka jiný PIN kód, ale prošlo to. Společnost Interjet nás posadila do nového
letadla k únikovému východu, že jsem měl chuť ukázat kouzlo pana Taua. Po hodinovém
letu jsme přistáli v Tuxle, která nám připomínala Arequipu. Zřejmě jsme nasáli myšlenky
Foresta Gumpa, a když už jsme v jiném kraji, tak se posuneme do dalšího státu Chiapas
a hned přeskočili do busu do koloniálního města San cristobal de las casas a po cestě
jsme zhlédli telenovelu chabého materiálu. Město nás přivítalo dopravní zácpou,
rozbitým bankomatem a stovkami lidí ve stylu hipies. Potkali jsme i skupinu Čechů, co
sháněli fakultativní zájezdy. Naše standardní cesta vedla k informačnímu centru, kde
seděla úplně blbá ženština, která nám ve stylu, vim to přesně jako všude a všichni v jižní
americe, nakecala pěknou snůšku lží a kravin. Zašli jsme na pár soust pálivých dobrot do
bachorku a řekli si, jedeme o dům dál. Zrovna odjížděl bus do Palenque, což je 200 km a
usmlouvali jsme dobrou cenu za jízdu na barevno, tak pelášíme na zadních sedačkách u
WC vstříc tomu nej v Mexiku. Po 5 hoď. jízdy jsme na místě a ovanul nás ten dlouho
očekávaný džungelní klimat. Našli jsme hostel s koupelnou, konečně přijde očista a také
s pěkně bílým povlečením. Večere proběhla v romantickém stylu na náměstí opět s
národní pochoutkou. Pěkně to pálilo, Ládíka dokonce 2x, haha, tak jsme to šli ještě
spláchnout jedním pivíčkem. To už nám ale padaly klapky jak nemluvňatům, takže
sprcha proběhla už skoro v polospánku.
3.den
Přišlo opět brzké probuzeni, tak jsme šli ulovit něco k snídani a mimino jsme
nechali spinkat. Zjistili jsme vše co jsme potřebovali pro následující program "cesta k
ruinám" a s kafíčkem z místních potravin OXXO a mufínky jsme probudili našeho
důležitého člena výpravy, on je hlavní překladatel, my to tady jen flákáme. Ale musel nás
pochválit, jak jsme vše zjistili, myslí, že se trochu diví, že něco dokážem zjistit, s tou naší
jazykovou vybavenosti, teda asi jen z toho důvodu, že umí jen o "trochu" líp. Skočili jsme
do collektiva a jeli do 10Km vzdáleným mayským ruinám Palenque. V džungli stalo
starobyle město a v úplně dokonalém chóru obklopujícího pralesa to tam vyzařovalo
úžasnou energií. Máme tu první kvíz - jak staré je toto město?
Procházeli jsme celým areálem a mohli i do útrob pyramid, kde nám ochotny hlídač
vysvětloval funkci některých místností – např. lázně a koupele a také dalších zajímavých
elementů. Při siestě na jedné pyramidě jsme přizvali k panáčku slivovice i jednu
Francouzku, co tu putuje sama po Mexiku. Věhlas a sláva této památky se vyrovná
skutečnosti a opravdu stojí za to se sem přijet jednou za život podívat, i když je to sakra
daleko. Při zpáteční cestě jsme měli veselou posádku, skládající se z 8 lidi opravdu
různého původu, pohlaví a vyznání. To vám byla grupa smažek, ale vypadali hodně v
pohodě, určitě víc než lidí v předvánočním shonu ve světě dveří a klik. Před polednem
jsme sbalili plavky a skoro jako znalí domorodci inmediatamente našli colectivo k další
atrakci - Aqua Azul, vzdálené 70km. Opět zajímavý spolucestující - mužík s 1kg gelu na
vlasech, stejně si myslim, že preferujeme tento způsob přepravy, abychom se pobavili
těmi lidmi, co s námi jezdí. Colectivo nás vyhodilo 5KM od místa určení a tam u silnice
čekali taxikáři, a že nás za 45 pesos hodí dolu. Nám se to zdálo příliš drahé oproti cestě
sem, za kterou jsme vyplázli 105 pesos. Pak přišla scénka - dohady, že dáme 20cku a
oni že za 40, s odfrknutím jsme se otočili, a že půjdem pěšky. Po 100 metrech nás místní
děvčátka varovala, že zdejší cesta je plná nebezpečí a nástrah, dle Jarouškova překladu
to bylo: „přepadnutí, okradení, znásilnění, i kluků, zabití a sežrání psi a možná i krkavci.“
strašná představa, že? A my stále vykračovali s úsměvem dále, v další minutě u nás
zběsile brzdil ten samý taxikař a opakoval slova děvčátek "a bylo vidět , že se o nás
boji", tak že slevil na 30 pesos. Vyměkli jsme a sedli do auta. Po cestě si vyslechl , jak
nebezpečno je u nás v Praze, Jarik mu to pěkně vysvětlil. Myslíme si, že vyškrtne Prahu
ze seznamu budoucího cestování.
Už z dálky na nás zářila azurová modrá řeka a lákala nás suma vodopádů a vodních
přepadů. Celé údolí a okolí je malebné, čisté a lákající k relaxu, a tak jsme neodolali a
pěkně si to užívali - podél břehu jsou místní stánkaři s jídlem, pitím a suvenýry a v řece
se dá koupat. Fakt to bylo pěkné místo a obzvlášť více opodál, bez turistů, což víte, že
máme rádi.
Po osvěžující koupačce a vyfocení pár snímků jsme zašli na dobrou baštu, kde si nás
vyhlídl malý klučina na klíček s gramofonovou přehrávkou: "me regala un peso, me
regala un peso, me regala un peso, me regala un peso, me regala un peso". Naše
odpověď byla jasná: „jo dostaneš až řekneš "333 stříbrných stříkaček....." no prča a
v dobré náladě se nesl i návrat nebezpečnou cestou do hostelu. Už máme hlad, tak
čauks!
3. pokračování
Noční život v Palenque je velmi pestrý. V restauraci, kde jsme seděli a popíjeli
pivko značky Corona a Cuba libre zpíval a hrál na kytaru boreček v klobouku a vypadal
jako mutant z filmu Man in black a po každé své větě se nebezpečně blbě smál. Protože
je tady úžasně teplo, což vám možná nepříjde v té naší vánoční české zimě, sedáváme
po večerech venku a pozorujeme chór města. Zrovna projížděli ulicí na alegorických
vozech 3 králové (o kapku dříve než u nás) tak bylo na co koukat. Potom nás noční
procházka přivedla na náměstí, kde na pódiu excelovali amatérští zpěváci s kytarou a
nakonec si dali i duo. Těžko uvěřit, ale Ládík by to zazpíval lépe. Jdeme spinkat a
konstatujeme, že jsme se adaptovali hodně dobře a při vzpomínce na Aqua Azul, kde
nám děvčátko peklo empanadas a každý kousek při servírovnání řádně a důkladně
prstíky promačkala (no budeme vám to předvádět až vás pozveme na něco dobrého
k večeři) tak jsme borci, že jsme ještě nemuseli otevřít Hylax forte.
Dobjou
5.den
Spinkáme jak broučci do 5.40 hoď. a jen 20 min nám stačí na probuzení, umytí a
sbalení se na výlet na Tikal. Vše probíhá v naprostém klidu a pohodě, jak jinak, když
jsme všichni pohodáři. Přišel majitel, naprosto čilý, my ospalí a koukali jsme na něj jak
vejři, ale dohodli jsme koupi letu na další ráno z Flores do Qutemala city. Male humorné
občerstvení po ránu nám zajistil Ládíček - prý, že nemá taštičku s dolary. 4 minuty jsem
se opravdu dobře bavila a šťouchala Jájíka, ať se dívá. Souhlasil s tim, že mu připadá,
že se dívá na sebe, když Ládíkovo hledání kulminovalo a věci pomalu začali lítat.
Dopadlo to dobře a od té chvíle si to pokaždé užíváme, když někdo z nás něco hledá,
má to totiž stejný scénář a my se s úsměvem pozorujeme při hledání, u koho se
"ztracená " věc najde. , Po cestě nám nabízel ukecaný průvodce službu - provázení
mezi pyramidami, myslíme si , že si toho spoustu vymysleli. Jestli je někde prokazatelná
diskriminace, tak tady na vstupných na turistické zajímavosti, představte si - na Tikal
domestik lidi platí 25 Q a extranjeros platí 150 Q! Snídaně se skládala z 3 kafíček,
vylouhovaných z 1 porce a 3 mufinek, ale měla dvojí účinek - zasyceni + do 10 minut
jsme v džungli hledali WC - za cedulí sice bylo WC publik, ale zavřené, tak jsme se
rozprchli po lese a vykonali všichni potřebu - to byl důkaz dalšího porozumění a
sjednoceni rodinného vztahu . Po pár metrech jsme přišli k dalším otevřeným WC!! Park
byl super, mimo pyramid byla i zvířátka - nosály, tukani, datli, opice, motýli aj. Stavby nás
ohromily a po vylezení na nejvyšší 68 m vysokou jsme se bažili a kochali pohledem na
okolní džungli, kde nedaleko začali řvát opice a dalo se to porovnat s tajuplným
zvukovým poselstvím z jiné planety, jak se to neslo krajinou. Vyrobili jsme pár úžasných
fotek , prošli další části mayského města, dá se tu strávit spoustu času a ujít spoustu km,
ale bylo opravdu silné vedro a měli jsme hlad a žízeň. Jaroušek se v jediné turistické
drahé restauraci zeptal místního, kde jedí oni a on nás zavedl k jedné kuchyni, kde nám
dali najíst místní jídlo. Cestu zpět nám zpestřilo povídání s místní rodinkou a jelikož bylo
ještě teplo, vzali jsme plavky a hurá do jezera. Tam nás dostihl mafián , co nám sháněl
letenky a oznámil, že je letadlo plné a můžeme jet další večer, ale asi nás chtěl jen
napnout a po dalším telefonu se usmál, že letíme ráno. Po koupaní přišel hlad a
procházka směrem k pobřeží, kde místní stánkaři navařili,napekli a prodívali místní
speciality - vše za 5 Q, tak jsme do toho šli. Tim jsme splnili všechny podmínky pro
projevení odolnosti našich žaludků a uspěli jsme!!! možná pomohla ta slivovice a
jablkovice, co tu od začátku poctivě pijeme. Zkrátka to byla zkouška ohněm. Tak alou
spát a ráno na letiště!
papa
6.den
Tak jsme se probudili až při jízdě rikšou, kde nás vítr řádně nafackoval, hned u
vchodu jsme museli ukazovat co máme v batůžku, ale prolítli nám ho rychle, neboť
pomalinku nasává tou cestovní voňavkou, za pár týdnů to bude bašta pro gurmány.
Při prohlídce malé tašky při vstupu k letadlu se nám Mařenka rozčílila, protože ji
vzali plastový pilník a pinzetku, tak jim vzala pilník zpátky a rozlomila, k překvapení
zrcátko jí nevzali a ona demonstrativně naznačila, jak se řežou krky. Na runway nás
čekalo malé letadlo, jak pro Indiho Jonese. Letělo nás 10, ale jen pilot měl padák u
sedačky, let byl ale mooc krásný, byly to zase panoramata a za hoďku jsme přistáli v
Guatemala City.
Na letišti jsme zjišťovali přelet do Nikaragi, bohužel to bylo díky svátkům za
pořádnou ránu od 500-1500 dolarů. Zjistili jsme pár informaci ohledne možnosti busu a
dostali se k fi Ticabus,co projíždí celou Latinu. 20.přejedeme přes Salvador a Honduras
do Nikaragui. Je poledne a potřebujeme se dostat do historického města Antigua, opět
informační lidi na každém rohu, ale ať je to dědeček hříbeček, babička kořenářka,
policajt či úřednice, vždy dá každý jinou radu. Začlo to nabídkou 12 dolarů od taxíka a
skončilo to cestou na místní zastávku chicken busu.To je zmalovaný dřevěný bus, kde
se vejde od 30 do 80 lidi, a je to bus nejnižší kategorie. Ještě po cestě mě naštvala jedna
buzna, když mi nabízel hřebeny.
Sedli jsme do busu a postupně jeho kapacita praskala ve švech, při zástavkách
tam vlezli prodejci všeho možného a skákali po cestujících a nabízeli své dobroty a pak
vesele či smutně odešli. Každý člověk tam vždy nastoupí a postupně ho výběrčí daní
obleze a zkásne.My mu dali stovečku a on, že to vrátí za chvíli,po čtvrt hoďce mi to
nedalo a šel jsem při zástavce za ním ven a vyžádal si kecálky a on s úsměvem vrátil .
Při tom všem do toho začne burácet muzika.Parádní zážitek za 0.5 dolaru
Antigua historické koloniální město nás přivítalo ozářené sluncem.Jelikož s
Jarikem hubneme dopřáli jsme si pořádný hamburgery v MC donaldu, který byl udělán v
monstrózním stylu s nádhernou zahradou, opravdu zatím nejhezčí mekáč světa.
Sehnali jsme ubytko a udělali krátký výstup nad město ke Cruzu s nádhernou
vyhlídkou na Antiguu a sopku Agua skoro 4000 m.n.m.vysoká.
Bohužel ji schoval pan mrak jediný na celé obloze a my čekali 90 minut, ale
marně, tak a alou zpátky do centra.
Prošli jsme si městecko a máte tu kvíz .....kdy vzniklo město Antigua a co ho kdy
postihlo?
Nakonec při setmění byla pohůdka s pivečkem v parku a užívali si chór
města.Kolem nás se střídali malí čističi bot a stále koukali Jarikovi na jeho 5 let nemyté
boty a nabízeli službu k vyčistění.
*chceš vyčistit boty?
-kolik?
*20
-ne
*10
-ne
*tak za jeden
Se smíchem jsme mu řekli grazia bay bay
Dobrou nooc
7 den
Krásné ránko přejeme a Ládík vyřizuje i pozdrav od švába, který mu po ránu
vylezl ze stojící ponožky, ospalý a zdrhal do koupelny - asi půjčit si i kartáček na zuby.
Snídaně nebyla v trávě, ale na chodníku, před pekárnou, kde nám udělali super kafe Ládík nám začal kafovat a pěkně na nás dohlížel policista.
Co se týče bezpečnosti tady, tak skoro všude jsou přítomni policisté federální
nebo municipal či turistic, dokonce ivojaci, a tak je dohled na místní lapky. Například
průvodce doporučuje v Antique nechat se raději svézt policií na některá místa. To mi
připomnělo, že v Tikalu projížděli parkem vojenské džípy s korbou,na kterých seděli tak
4 po zuby ozbrojeni vojáci se samopaly. Spiš to působilo demonstrativně a okázale, než
že by tam očekávali hordu lupičů. Vstupné z Tikalu totiž teče do statní pokladničky, tak si
to pánové ze shora hlídají. Dnes jsme se rozhodli spojovat národy a tak jdeme cestovat
4 hodiny na Atitlan s mostními chicken busem se 4 přestupy. Stejný nápad měli
sourozenci z Mexika, tak se nám to lépe táhlo. Díky němu nám vrátili část jízdného, když
nás chtěli opět natáhnout a Mexikanec se nás zastal, když Ládík s Jajou chtěli jít do akce
"rozbijem mu sklo"
Atitlan je krásné jezero 18x12km, hluboké až 320m a hrající všemi barvami.
Obklopuji ho sopky a na úbocích kopců jsou malebné vesničky které po vodě objíždí
veřejné lodě pro cca 10- 30 lidi. My jsme dojeli až do nejvzdálenější Santa Pedro cca 50
min lodi. Místní lidé, hlavně ženy zde nosí tradiční kroje a mluví původním jazykem
mayů. Tento kraj okolo Atitlanu je také bývalou Mekkou fetu propadlých hippies z 60- 70
let, když tady našli svůj ráj a žijí tu dodnes jako ztracené existence. Pár jsme jich viděli a
opravdu jednoduše identifikovali, většinou prodávají korálky a přívěsky. Našli jsme na
konci vesnice útulnou arabskou hospodu a rozparádili se mojitem a 2 x kubíčkem = cuba
libre a k jídlu objednali ucházející hummus s masem a zeleninou. Zpáteční cesta
lodičkou byla prodýchaná pohodou, ale! Celý den jsme spekulovali, kdy , čím, za kolik a
jak na "jistotu" dorazíme zítra do Cuidad k odjezdu směr El Salvador a Jaroušek jen tak
potichu řekl:“Matko, nejedeme náhodou 20tého?“Jo, řikam. "Ale mě řekla slečna v
hostelu , že je 18. tého "- přidává Jájá dál. " já mam v telefonu, že je 19. tého, tak nevim",
řekl svým stále pohodovým tónem Jájá. A prý za to můžu, že jsem to při objednání
jízdenek poručila. Tak hledáme program na zítra!
papa
8.den
Člověk se ráno probudí a neví co bude. To je na tom cestování nejkrásnější.Každou
minutu píšeš do své hlavy krátký příběh.Už včera, když jsme vám psali,začli se nám
honit myšlenky co a jak ,kam ...
Řekli jsme si, že zítra se v klidu přesuneme ke Guate City , abychom stihli v klídku
bus do Salvadoru,který jede v 14.00.Ještě jsme si objednali po netu letenky od 23-26. na
ostrov Little Corn Island, bývalej ráj pirátů a bukanýrů v Karibiku, kde chceme strávit
vánoce.
Během raná jsme zavrhli myšlenku jet na sopku Pacaya, která je stále činná,a že
si uděláme krátký výlet kolem jezera na nějaký kopeček a pak se přiblížíme k našemu
cíli.Zabalili jsme věci na pokoji, který se moc nepovedl, zapomenuli povléct postel,dát
ručníky , ve sprše se válely trenky a na nich hnědý adidas a v noci pořádali švábíci ve
sprše Swingers party.
Ranní procházka a snídaně v nás probudila dobrodružství a opět zrozen nápad
na Pacayu.nevim jak to stihneme,ale touha je silná.
V místní kanceláři jsme koupili rychle jízdenky na Colectivo, které nás přiblížilo do
Antiguy 45 km od Paccay.
Než jsme nastoupili.zkrátila nám čekání místní prodavačka levných suvenýrů,
-kup si něco
*nechci
-tak tady mas dárek a teď mě dej dárek jeden dolar
*nemam peníze
-máš je v bance
*nemam
-máš a hodně
a mohli jsme bez dárečku v klidu odjet
Cesta trvala 3 hodiny, bohužel jsme museli jet objížďkou,jelikož v jedné vesničce
protestovali proti starostovi,který zneužíval mladá děvčata.
Po poledni jsme dorazili do Antiguy a zjistili, že do Paccay jede colectivo až ve
dvě ,což je pozdě.Šli jsme po směru a zkusili štěstí na stopa a k radosti hned první auto
zastavilo a přiblížilo nás k sopce .Byl to mladý guatemalsko-kanadský pár a prý stopaře
vzali poprvé v životě.
Hodil nás k odbočce asi 30 km od bodu.
Stopli jsme v zápětí chicken bus,ano stopli spíše to bylo tak, že nezastavujeme
máme zpožděni a za poklusu skáčeme do busu a takhle to měl na každý zástavce, buď
skákali dovnitř nebo ven, ale kola se stále točila.
Ještě větší parádu dávalo duo řidič a děda sedící za nim.Pomalu jsme sjížděli do
jednoho pruhu a před námi kolona kamionu a velké stoupání , v protisměru valil kamion
a dědeček křičí,, jeď,jeď máš to volný,, ,no ustáli jsme to a zase myškou se vrátil zpět do
pruhu.
Zastavil nám na odbočce k městečku San Vincente, které je 5km od Paccay, v
buse opět úřadovali nabízeči všeho možného, tady zaujal místní pedofil nabízející
kalendáříky s malými děvčaty....
8 den- pokračování
Vjezd do San Vicente nám lehce protáhl panenky. Vypadalo to, že vjíždíme do
Chánova či nějaké východoslovenské cikánské osady. Vystoupili jsme a hledali něco
podobné policejní stanici. Při průchodu městečkem jsme si připadali jako mimozemšťani.
Z domečku vylézali lidé a koukali, kde jsme se tam vzali a odkud spadli. Všechny jsme
odměnili úsměvem a pozdravem. Cca 737krát. Bylo to docela strašidelný a říkali jsme si
"tady jit v noci tak nevim". Všechny obchůdky potravin zakrývaly mříže a jen v malinkém
otvoru vykukovala hlava prodavače. Našli jsme městskou policii a zeptali se na info. Pan
policajt se slečnou policajtkou byli velmi milí a hned volali co a jak s námi. Šli jsem se
ubytovat do mostního půlhvězdčkového "hotelu". Plesnivé stěny, deka co už hodně
zažila a podobné bylo vyváženo sympatickým párečkem co hotel provozoval. Na pokoji
sme si nechali batohy, nazuli jsme pohory a zamkli dveře, které by Marusce převzal snad
jen hluchosleponěmý mentlál. Prostě byly prohnutý jak luk a přes mezeru mezi něma a
zarubní - tedy prkénkem by se protáhl i jezevec. Jedem nahoru, klasika ojeb od taxikaře
- místo 50, 75 kecalků - je to všude stejný. Jinak ve vesnici všechno 2-3krát levnější bez
keců. Dojeli jsme nahoru ke vstupu na stezku k sopce. Hnedle se nás ujal mladý
průvodce Daniel a začali jsme stoupat příkrou prašnou cestičkou směrem vzhůru. Hned
po zaplaceni všeho potřebného jsme se dozvěděli, že lávu neuvidíme a až na kráter
nedojdeme - včera v poledne se prý kráter probudil k životu - paráda!!! Minuli jsme
sopečnou lagunu, která prý má 1500 metrů hloubku a zásobují z ni 17 guatemalských
okresů. Taky jsme míjeli skupinky zadýchaných gringos a našemu průvodci dýchali na
záda. Ládík zařadil R jako raketa, předjížděli jsme i koně!! Když jsme dorazili těsně pod
sopku, výhled nebyl nic moc a kráter taky nic moc impozantní. Zato při sestupu to bylo
čím dal tím víc super. Mraky se roztrhaly, zelené úbočí jižního svahu se rázem změnilo
na potoky, reky, jezera ztuhle lávy a pohled na sopku z větší vzdálenosti byl stále více
ohromující. Skoro jsme vyplácali celý film :) Ale sopka byla prostě modelína. Naposledy
to tu běsnilo v roce 2010, kdy láva zničila 3 vesnice a 2 poškodila - proudilo tu 17
lávových řek na kterých si amíci opékali máršmelou.. Po krásném západu slunce a
brutálním výhledu na protější sopky dosahující skoro 4000 m.n.m. jsme se za tmy vrátili
na hotel,kde pro nás byla připravena skvělá večere. Nakonec nám to nedalo a dali jsme
na slova "taxikáře" co nás vezl ze sopky dolu (u nás by jeho vozidlo nevzali ani na
vrakoviště, ale jelo to), že je tu bezpečno a zašli jsme do centra dění. Slova byla
pravdivá - lide na nás zírali, asi jako kdyby do slezské vesničky přijeli 3 turisti s krosnami
z Ugandy. Měli z nás hroznou srandu, divně na nás koukali, někteří byli velmi milí, ale o
únosu či oloupeni určitě neuvažovali!!! Při hledání internetu se zapojila půlka vesnice nakonec jsme ho našli, byl tam smrad jak ve vopičárně a byl tak pomalej, že sme šli
raději spát!! Při zpáteční cestě jsme slyšeli jen "Gringos!" a "Aj lov juu!!"
9.den
Ranni probuzeni trvalo jen chvilku, už nás nebavilo lezet v to, plesnivem pokoji o
rozmerech 3x3 metry,udelali jsme si do centra prochazku na kavicku a pecivo, byla to
spíš svarena kofola než kava a k tomu vanikovou babovku
Po devate ranni jsme chytli Chicken Bus na Guate City.Opět zazitkova jizda
nabidla krasny pribeh ridice.
On stále za volantem telefonoval , zatacka nezatacka a vrchol byl, když zazvoni
druhy telefon, koukl nad sebe kde měl cedulku a na ni ,,Buh je muj druhy řidič,, a pustil
volant a suse pronesl,, Boze vem to za me,, a už drzel oba tel v ruce.No prezili jsme
,hovor trval 10 sekund a buh mu ten volant zřejmě pridrzel.
Kdo tu ridi , tak musi proste volat a hands free, to je tady nesmysl.
V Guate jsme se rychle zorientovali a mistnim metrem presunuli k terminalu
Ticabusu.Napsali jsme vám pár radek a také zjistili, že nám mexikanci při vyberu v
bankomatu odecetli platbu 2x a tak Jarik pise vyhruzne dopisy.
Do busu Ticabusu, který se neda srovnat s mistnimi spoji,sklapeci sedacky
,komfort a do konce i lednicka, ale nee obycejna,mistri ridici asi rádi chladneji, a tak dali
klimatizaci na 14 st.,no mazec.Jarik na to protestoval, jestli nás chteji zmrazit a odpoved
bya, že to jde buď takhle nebo klima nepujde vubec.Brrrr to je zima.
No hranice Guate do Salvadoru byla docela husta.Šli jsme na imigracni a cesta z
busu byla fakt husta, Jarik s Marenkou šli o kus dříve a hned u vystupu banda vekslaku
obstoupila a nabizela bony , ale fakt huste, dotkli se moji holky a ta jim dala pohledem
zabijaka, co si muzou dovolit, když obestoupili me , vzpomenul jsme si,že na moji hoku
sahat nebudou a tak mi vystrelil loket až jsem ucitil brisko jednoho vekslaka.Když jsme
byli v prosklene budove, tak prý naznacovali za sklem, jak dostanu na budku, ale má
drsnacka na ne opět koukla a byli fuc.
Kolem devate vecer nás vita San Salvador, nejdrive jsme dojeli na terminal 1,
pripadali jsme si jak v nejakem italskem letovisku, vše v modernu a prepychu, ale při
otazce zdali na druhem terminalu je též , kde spát a dost hospod k něco snedku, tak prý
ano , tak jsme se posunuli ještě kousek.
A byl to pravy opak terminalu 1, tmave ulice ,rozbite domy ,bus parkoval za 4
metrovou zdi,obehnanou ostnatym dratem.Byl tam i hotel,dostali jsme pokoj hned u
recepce,kde zrovna frcela opět nejaka telenovela a urvani Salvadorci, ty, čekali na další
spoje,Mařenka zacla protestovat a pokoj nám vymenili za klidnejsi v 1 patre.
Nechali jsme tam všechno a vzali si jen pár dolaru, že zkusime najit hospodu.U
našeho hotelu stal odstrelovac, že prý ctvrt je nebezpecna.Řekli jsme si , že nám nemaji
co vzit krom 20 dolaru, které chceme utratit a vysli jsme hledat.
Cesta byla fakt strasidelna, ale o dva bloky dále vyrvavala hudba a na takove
pavlaci bylo nekolik hospudek.Vsude kolem nás se motali nacpany Salvadorci. A ne jen
tak ledajak! Prumer celeho námesti tak 3-4 promile. Privital nás pan nejnarvanejsi se
slovy: "Tohle je můj stát, tohle je moje město! Vítejte!". Po chvíli se vedle nás objevila
velice dobře živená servírka se zlatými zoubky. Po celou dobu objednávaní měla v ruce
brambůrky či co a ládovala se. Maruška s Ládíkem si dali bagetu se šunkou a sýrem, já
byl statečnější a poručil sem si i mleté hovězí do toho. Vedle jsme si všimli párečku,
který šel "na jedno".. Účty s pitím se tu nepíšou. Prostě se na stole nechají prázdné
láhve a je jasno. Pán s paní měli stůl metr krát půl metru plný. Macatá slečna servírka
nám po dlouhé cestě přinesla to vytoužené jídlo. Ouuuu. Smažák a jeho podávání na
národní třídě z okýnka je proti tomu co nám donesla extra deluxe večeře v noblesní
restauraci. Popsal bych to, ale nejsou pro to slova. Pro jistotu jsme večeři rozředili každý
asi litrem a půl piva - jsme velmi zvědavi jak se spolu s tím litrem majonézy z bagety
budou snášet. Pěkně sprchlo, což se tu prý moc často neděje a začlo divadlo. Jedna z
místních velryb najednou odhodila jídlo zabalené sebou na zem a vstala. Už to něčím
zavánělo. A taky že jo. Servírka doběhla pro securiťáka a už se jen vyhýbala fackám
uřvané metrákové cigošky. Pro velký úspěch nakonec dorazila i policie a desetiminutový
incident, který nás pobavil skončil tak, že paní zaplatila (incident vznikl tak, že řekla že
platila proti slovu servírky, která tvrdila že ne). Fikaně jsme se zeptali policie kudy domu,
ikdyž jsme věděli kudy, aby nás doprovodili. Pacičkou nám jeden z nich ukázal cestu
temnou opuštěnou, špinavou ulicí. Na otázku jestli je to bezpečné odpověděl "Jděte
rychle a neohlížejte se" a popral nám dobrou noc! Domu jsme dorazili a jediná Maruška
šla spát na prasáka (bez mytí..)
10.den
Jak jsme očekávali, že majonéza zaútočí jsem se ve čtyři ráno fajně posral, tak
jdu na dietku suchých dobrot zřejmě.
Před pátou už sedíme v buse Ticabuse s jeho obvyklou pokojovou lednicí 14
stupňů.Projíždíme kolem salvadorských sopek,občas jsou to zajímavé obrazy z okénka
autobusu.
Před polednem nás čeká přechod Salvador –Honduras.Zdrželi jsem se asi hoďku
a frčeli dál. Honduras nám trochu připomínal jednu dlouhou savanu.Tento den je jedno
dlouhé cestovaní, posádka busu byla opět kosmopolitní,nabubřelá a věčně nasraná
Američanka ,co mistrovsky skákala všem do řeči a všechno znala ,viděla a asi měla i
ode všeho klíče,pak usměvavý australsky páreček, co už tu 3 měsíce cestuje,2 bukvice
neznámého pohlaví a státu, atd. a pak Jarik chytl salvadorského mutanta, co mu stále
pouštěl smradlavé větry pod nos, takže občas i pořadně usnul.Přechod do Nikaraguy byl
též na klídeček,museli jsme vytáhnout všechny věci, ale náš kontaminovaný odpad moc
prohlížet nechtěli.
Před osmou nás zdraví hlavní město Managua, zašli jsme hned hledat hotel, první
nabídka za 60 dolarů, stáhnul na 45, byl to docela čistý hotýlek, ale řekli jsme si ,že ještě
dál mrkneme a také našli,hotel Santos, no spíš Santus a hodně hustý ,za 7 dolarů na
osobu jsme to vzali,řeknu vám hustější hotel jsme nezažili,dokonce je k tomu natočeno
instruktážní video,to vám samozřejmě ukážu.
Přes stenu bylo vidět,parádní mraveniště na zdi, voda občas netekla a další
parády.No vzali jsme to a šli na pivko, naproti hotelu byla příjemná knajpa s výbornou
obsluhou a dobrou večeří a pivkem zavíráme cestovní den,15 hodin v buse,to byl
zájezd,jak k Dubrovníku.
11.den
Spali jsme sice v hotelu - 5 hvězd, ale jak broučci.Dali jsme si opět v knajpicce dobrou
snídani,vajíčka se zeleninkou a ryží s fazolemi a směr byl udán do 30 km vzdáleného
města Masaya,kde se o pár km dál rozprostírá park Masaya sestále činným kráterem.V
Masay jsme našli fakt pěkny cisty hotel za pouhou dvacku,dokonce nám i vyčistí náš
obsah batůžků,konečně zítra v čistém,když jsou ty vánoce.V parném poledni cestujeme
do parku.Uvítala nás brána parku, kde platíme nějakou tu kačku.Nejdříve navštěvujeme
muzeum vulkánů a po dnešku s jistotou pravíme , že už jsou z nás sopkologové!
Úžasné vytvarované makety sopek,mapy sopečných žil po celém světe,jedním
slovem dokonalé představení vulkanického života.Toto muzeum nás opravdu milé
překvapilo.
Pak přišel přejezd přímo k otevřenému vulkánu,spíše tedy kráteru,no byl
obrovský,cítili jsme se jako v pekle, do nebe sálaly nekonečné mraky síry a díky tomu
byla uzavřena i velká vyhlídka na kráter.Jarik to vzal do svých rukou,tedy spíše slov a
překecal hlídače,který nám dal místního prodejce korálků, ženám to v doprovodu
ukáže,když jsme se blížili ke kráteru,kde se otevírala nádherná podívaná do
pekla,místňáček zakázal bližší cestu a my museli zvolit jeho směr,na vyhlídce nás lehce
přidušovali výpary,ale pár snímků jsme udělali a mohli sestupovat.Jelikož to je
nebezpečné místo,dostali jsme už od vstupu pracovní stavební helmičky. Nahoře byl fakt
silný vítr a Mařenka vymyslela úžasnou fintu, jak se dostat níže k ještě více zakázané
vyhlídce.Foukl vítr a helma byla dole a Mařenka se slovy,, jééé helma a letí pmóóóóc,,
průvodce rychle běžel na zakázané místečko no a my samozřejmě za ním.A už jsme
fotili o sto sedm.Je to ale filuta ta moje holka cooo?
Potom ještě přišla nádherná procházka okolo druhého kráteru,který je zalesněn a
po jeho obvodu byla krásná procházka.
Kráter Masaya kašlal v roce 2001 a musím říct,že vykašlal pořádnou díru.Nyní v
dubnu se mu zvedla teplůtka,ale bez větší ujmy na zdravíčku.
Je tu podvečer a zkoušíme zařídit ubytovaní na ostrove Corn Island, který bude
vánoční odměnou.Snad něco seženeme,když nee ,tak spacák máme a Jarik vzal i
svíčky,tak ozdobíme palmu.
Nevíme ,jak to tam bude že signálem, tak se možná zpozdíme se zpravodajstvím
Každopádně zítra v 14.00 zvedáme kotvy možná i do ráje.
12.den
Masaya na nás zapůsobila opravdu jako velice přívětivé místečko, úžasná večeře
,miloučký lidičky a nejčistší hotel.Ještě jsme si koupili 2 litránky rumíčku ,ať si na vánoce
lehce připijeme.Ještě na nás dýchal krásný zážitek, kdy na náměstí v centru nabízel
ovocné šťávy,které servíroval do velkých pohárků a usadil nás na třímetrových
bar.stoličkách, kde pod námi procházeli lidé.Skvěle popíjení i obsluha nám dělalo
Nikaragu ještě krásnější.
Hned po ránu jsme chytli nás oblíbený Chicken bus a přes dva přestupy se dostali na
letiště v Managuy.Letiště je tam menší,ale velmi útulné.Letenky jsme vyzvedli, a tak
musíme pochválit Jarika,jak to pěkně zarezervoval.Letíme se společností La Co Stena,
tak snad nebude Laco sténat.Po druhé hodině se zvedlo malé letadlo olé karibik.A za
hoďku jsme přistávali na hliněno-asfaltové dráze na Corn Islandu.Nechtělo se nám tu
zůstávat a hned jsme se informovali jak se dostat na malého bratříčka Little Corn
Island,pro info Corn má 10 km a Little 3 km.
Místní taxikář se nabídl ,že nás hodí ihned do přístavu,kde popluje loď na Little. Za dvě
minuty nám řekl ,jak si máme všude dávat pozor na zloděje atd. a při vystupovaní si ten
dobrák řekl o 20 kaček víc, to vížejo,ani náhodou.U přístavu se na nás tak všichni
zvláštně koukali,byl to samej černoušek , připadali jsme si jak na Jamajce.Nasoukali nás
do lodě,takové horší bárky,připadali jsme si tam jak ,když jsme krávy vezoucí na
porážku,sotva po vypluti se zhoršilo dosti počasí,přišel větší vánek.Američanka sedící v
bílém před námi ještě vstávala a snažila se vše dokumentovat, po chvilce radši sedla
,začalo to nebezpečně stříkat,tak nás přikryli igelitem,který museli všichni krajáci
držet.Po pár minutách jsme začli krapánek více přeskakovat vlny a začala horská dráha
,jízda smrti,vítej v Karibiku.Vždy jsme vyjeli na vlnu a po chvíle tvrdý propad
dolů.Američanka už v křečích omdlévala, vedla Jarouška sedící dva Homosexuálové se
k sobe tulili strachem a za chvíli k nim ještě posadili človíčka, co si málem o lavičku
zlomil záda.Předek lodi dostával zabrat od děvčátek sedících v první lajně ,kdy jedna
zvratka střídala druhou, Jarik suše utrousil, ty vole ,jak tohle přežijeme ,tak vypiju tu
koupenou flašu rumu na ex;Mařenka se jen řechtala a opakovala ,tak to je fakt vostrý, a
pak že karibik je ráj,ještě navíc na přídi stal chlapík co zřejmě určoval směr,prý až
nebude stát ,tak už to bude špatný,a najednou si sedl, no já se podíval z podplachty a
když jsem viděl v čím proplouváme, tak jsem oznámil,že vypiju tu druhou lahvinku.
55 minutová jízda dala zabrat fakt všem,Američanku tam křísili,děvčátka otírali obličej a
buzíci byli šťastní,že dorazili.No a co vám mám povídat,mi taky.
Kousek od přístavu jsme našli pěkné ubytovaní v bungalovech Los Delfines a ubytovali
se.O podál byla hospůdka Tranquilo,tak jsme zašli na večeři,zjištění,že je tam samej
Amík, nás brzy vyhnala a Jari řiká nejdřív jsme v Nikaraguy ,pak v Africe a teď v
Americe,to je fofr,šli jsme se projít po pobřeží,je tam jen chodníček,auta na ostrove
vůbec nejsou,dostali jsme se mezi domorodce do černoškého baru,kde jsme si dali na
klídeček půlitránek rumíku s količkou a dobře nás naladila, že jsme se vrátili do
bungalovu a vzali tam tu svou lahvinku a namíchali si prima soupravičku myslim,že to na
nás též dolehlo ,ta naše mořská plavba. tak jsme ji vypili a pak padla i ta druhá a my se
nacpali ,jak jitrnice,úplně na hadry a Mařenka nás musela táhnout domu.Byla hrozná
prča,noční koupaní,Mařenku jsme nejen topili,ale i zahazovali pískem,pak si zahráli na
mořské želvy.K ránu jsme se doplazili domu,takže vlastně na štědrý den,to vám byla
opička
13.den
Když jsme se probudili bylo asi 10 hodin ráno a já a Jarik stále nalitý jako krávy.
Mařenka po nás zatím vytřela pokoj, co byl pokryt bahnem.Tak rozhodnuti bylo jasné,
obejíit kus ostrova a vystřízlivět, dobrá míchaná vajíčka byly základem a přes džungli
jsme procházeli na druhou stranu ostrova a odměnou pro nás byl skutečný ráj.Nikde ani
živáčka a my se rozhlíželi po prázdné pláži plné spadaných kokosu,kmenů,
palem,sopečných šutrů a vln narážejících do nich. Připadali jsme si jak Robinsoni. Jarik
rozdělal několik kokosů a my si dávali do nosu.
Do bungalovu jsme došli k večeru a už jen v lehké kocovince a po dobré večeři a
poslechu šumění vln jsme zalehli.
14.den
Třetí den na ostrově začal vydatným slejvákem. K snídani byly opět vejce s
černou kávou.. Místní klasika pro turisty. Měli jsme chuť jít šnorchlovat, takže jsme se
vybavili na celodenní výlet na druhou stranu ostrova, kde jsou korály. Po cestě jsme
zcheckovali internet, který byl tak pomalý, že se ani nenačetl email. Cena internetu byla
jeden dolar za pět minut, ale že byli ty vánoce, tak jsme to měli zadarmo. Moře bylo dost
rozbouřené, takže jsme se lidí ptali co je vidět. Černoušek co nám službu šnorchlovani
nabízel tvrdil, že je vidět krásně a že to bude na 100% perfektní a mimochodem, že se
mu to hodí do krámu. Pár dalších lidí bez zaujetí popsali viditelnost jako nulovou. Ok takže dneska šnorchl nic. Pláže ale opět byly skvostné. Průměr byl asi tak jeden člověk
na tři sta metrů pláže - klasika Robinson. Stavili jsme se v bungalovech, kde jsme dlužili
nějakou tu pětku za včerejšího burgra se slaninkou - zase máme hlad. Ušli jsem ještě
kousek a usídlili se na travnatém výběžku s perfektním posezením. Rodiče jsem opět
ponechal na pospas a vyrazil na lov kokosů. Dneska nikde žádný vyplavený nebyl, takže
jsem dva pěkné kousky setnul stečí přímo z palmy. Klasika, rodiče se o mě zase velmi
strachovali, ale kus kokosu jim zacpal tlamičky a bylo. Ladislav se rázně pustil do
kokosu. Představte si, že koukáte na dokumentární film o vývoji člověka - přesně tak to
vypadalo. Fáze někde tak mezi homo erectus a homo sapiens - velmi nás to s mamčou
pobavilo. Když už jsem se s kokosy potrápili dost, vyloupali je a už na ne neměli chuť,
našli jsme pár semínek o velikosti a tvaru pinpongáčů a hráli zabkovanou - se žabkami
samozřejmě. Když už nic nebylo že šnorchlu, aspoň jsme do moře hodili velkou kladu a
dováděli. Při odchodu se vyloupaný kokos hodil. Udělali jsme si s nim nového kamaráda
- ostrovního voříška,asi Punťu. Zase hlad - našli jsme klasicky ospalou hospůdku s ještě
více ospalou obsluhou a ještě více ospalým kuchařem. Servírka zase vypadala nasraně
co tam děláme, ale ona to tak vůbec nemyslí. Dokonce se s náma i zakecala. Všichni
překvapili - perfektní humr v rekordním čase. Hrozně moc sme si pochutnali. Humr nás
velmi zmohl a mi šli domu spát. Trosku jsme si zdřímli, mamka nás za chvíli vzbudila a
šli jsem zase jíst.. O tom vlastně celý výlet byl.. Na začátku jsme se totálně zničili a pak
už jen jídlo, pláž a spánek... Tak skončily naše vánoce po latinsko-americku /ne 24teho,
ale 25teho prosince.
15. den
Ještě když jsme spali to vypadalo na konec světa - déšť o síle veliké. Když už
jsme se probudili, bylo jak vymeteno. Klidná voda, sluníčko. Opět jsem vyměnili lokál a
šli kousek jinam. Velmi nás překvapila místní paní. Parádní snídaně za pár šupů a
hlavně! Šťáva z čerstvého ovoce - mix pasion fruit a pomeranče. Takovíhle boule za
ušima jsme měli. Taky jsme si nemohli odpustit odjet bez šnorchlingu, tak se nám
podařilo usmlouvat 3 sady na šnorchlovani za 6 místo 15 dolaru. Šikulové co? Zůstali
jsme na části ostrova kde bylo moře klidné, byla supr viditelnost, ale zato v něm bylo
úplný hovno! Nic, stejně nás to bavilo, ale rychle to uteklo a mi spěchali zabalit a na
loďku zpět na Big corn island na letadlo. Část lidí co s námi sdíleli krušné zážitky z
předchozí plavby už se dokonce navlékali do vest a pevně se drželi – bláto na hřišti.
Hodně vtipná byla jedna doňa prdelína, která si už neměla kam sednout a dožadovala se
po naší lavičce ať se šoupnem, že je lavička pro pět a ne pro 4. Ne, nevyšlo to. Vyměnila
si tedy místo s jinou dívčinou a ta k nám zaplula jak nic. Nic jsme doňe neřekli, ale na to
že měla prdel jak dva valachové, měla hodně velké sebevědomí. Po přijetí do přístavu
přistavili jeřáb a nakonec ji vytáhli :DDD Let proběhl v pohodě a už jsme zase v hlavním
městě Nicaraguy. Po 4 dnech na ostrově kde se jezdilo maximálně na oslovi či kole to
byl docela šok. Mraky smogu, potoky plné odpadků a ulice plné nahaněčů na taxi atd.
Jeden z bizonů nás nahnal do taxi a dovezl někam tak cca kam jsme chtěli. Zaparkoval u
busu co jel zrovna do granady cca směrem kam jsme měli namířeno. Často nám přijde,
že služby navazují v závislosti na probuzenských vztazích... tzn. já jsem taxikář, dědeček
má hostel.. takže hned vim kde je 100% nej hotel a jedem tam. Dědeček zase ví kdo je
nej průvodce po parku a už ho volá... No rodinný bussines tady funguje skvěle. Granada.
I přes to, že nám jeden cestovatel město nedoporučil, stalo za to se zastavit. Koloniální
architektura typu Antigua v Guatemale, ale daleko více budov a daleko lépe
zrekonstruováno. Našli jsme útulný hostýlek pro všechny tři za 18$ a blízko náměstí našli
skvělou a levnou restauraci s mostními pochoutkami. Žádné průtahy a spát!
16.den
Granada je město mnoha tváří a tak jsme to pocítili.Večer po příjezdu jsme mlčky
spěchali hledat ubytování tmavými,špinavými uličkami,kde jsme měli opravdu špatný
pocit,ale rozjasnil se , když jsme došli k náměstí na jídlo plné upravených svíticích
koloniálních staveb.Je tu spousta turistů, neboť to je na rozcestí mnoha zajímavých míst
v okolí.Mají tu i Eurokafe,kam jsem se snažila naší trojku dostat ráno na snídanimarně.Celé dopo jsme strávili cestováním a přibližováním se k dalšímu cíli-Ometepe a
bylo v tom i 40 min čekání v Chicken busu ,při saunové teplotě,báječný
zážitek.Predposl.část cesty byla na Ferry trajektu po jezeře Nikaragua na ostrov
Ometepe.Skoro stopováním jsme se dostali k plážím Sant Domingo,ale na jakékoliv
akce bylo pozdě,tak vyhrál plán na jídlo v restauraci na pláži a dali jsme si výtečnou
rybičku mimochodem jídlo v Nikaraguy zatím vítězí na plné čáře a už víme,že opravdu
nezhubneme.Od příjezdu až do večera nás obnažoval svými nápady a nabídkami na
cokoliv místní strýček v oranžovém.Například, že by se mu zítra opravdu hodilo
,kdybychom šli na sopku a jemu dali 15 dolarů na osobu a on nás tam prý vyvede,neboť
je to strašně ,ale strašně moc nebezpečné.Je tam prý vojenská základna,nebo na nás
budou skákat banditi ze stromu atd.
Až to jarik nevydržel a poslal ho k šípku,nejprve mu řekl ,jak nebezpečno je v
Krkonoších a turisti tam taky chodí samotní.
Uspalo nás houpání v křeslech na verandě,kde vanul vlahý vánek.
Jinak jezero Nikaragua má černý písek,je to tam ,jak u sladkovodního moře.Je to
10. n největší jezero světa.
17. den
Budík na 4:45 nic moc, i přes to, že si tady vyspáváme jak miminka. Ládík
několikrát opatrně vyzdvihl otázku, zda-li posunout budíka na později. Zejména se mnou
byl velmi šetrný a několikrát to zkusil: ¨Jariku, vstáváme?¨ Tak se probudila mamča,
nakonec i já a rychle jsme si vyčistili tesáky a sbalili. Ještě že nejsme v Německu a
autobusy nejezdí na čas. Díky 15 minutovému zpožděni místní mhd už se řítíme směr
Finca Magdalena odkud se jde na vyhaslou sopku Maderas. Na chalupě přes 130 let
staré se dozvídáme, že průvodce, kteří si účtují min. 10$ na osobu za doprovod, nejsou
potřeba. Jsme velmi mile překvapení, protože nám obsluha připravuje vydatnou, levnou
snídani, ipres to, že ještě nemají otevřeno. Také nám nic necpou a jen se na nás mile
usmívají. S lehkým náskokem před ostatními výpravami se vydáváme do kopce. Po
prvních 30 minutách mám zaječí úmysl a přemyslím jak daleko je to asi tak ještě na
vrchol. Popravdě dost předčasná otázka pokud jsme začali téměř na hladině moře a
sopka má 1396 m.n.m. Po hodině zalézáme do mraku, který se na sopce téměř bez
přestáni drží. Z cesty se stává potůček a z potůčku kameniště s bahnem ,za chvíli slyším
jen lehké ,,do prdele,, a Ládík leží v blátě, no krásně to pláclo.Jeho bílé triko se mění
v krásně hnědé.Cesta je opravdu pekelná,její sklon začíná být hustší a hustší.A džungle
mlžného pralesa nás víta hodně drsně.Mlha padá mezi propletence stromů, mechů a
povrch pod naším šlapáním je jen a jen bahno,voda,kameni,to je tedy znamení.Vzdát to
či lézt a uvidět vyhaslej kráter s křišťálovou vodou , kde se můžeme i vykoupat.I když my
už se koupeme ve vlastní šťávě a bahně, ale stále nejsme na dně.Je to o morálu,vůli a
touze.Po 3 hodinách ošlehaný větrem,obalený bahnem jsme došli ke kráteru a
jezeru,užasné ticho.Vytáhneme foťák a zaostřujeme tu nádhernou mlhu a viditelnost ,tak
12 metrů.No ne vždy je posvícení,ale své kouzlo to mělo,být v chřtánu tohoto
vulkánu.Cesta zpět už byla veselejší,potkali jsme i pár skupin.Vzali jsme to jinou cestou.
která byla ještě klouzavější a po 4 hodinách jsme dorazili do našeho hostýlku Byl na nás
opravdu skvostný pohled.Jak tři bahenní veteráni Sprška to spravila a ještě jsme stihli
trajekt na souši.Rozloučili jsme se s Ometepe a frčeli do mekky surfařů San Juan del
Sur.Nejznámější pláž v Nikaraguy,stihli jsme tam akorát západ slunce.Rozloučení
proběhlo výbornou večeří na pláži.Byla to opravdová bašta Humr,Ceviche,škeble a dobrý
rumíček.Ten teda pil jen Jarik, já to nějak po tom vanočnim nedával a Mařenka si dala
Mojito.
18.den
Tento den ukázal, jak jsou chvíle okamžiku nevyzpytatelné.Po parádní ranní
vycházce po dlouhé pláži a sledování vln Pacifiku bodla dobrá ranní snídaně.A dokonce
byla dietní samé ovoce .Rozhodovali jsme se jak se dostat na Kostaricko-Nikarag.
hranice.Byly dvě varianty,cesta podél pobřeží na malou hranici,kam nejezdí bus,takže
buď taxi nebo stop 40km nebo cesta chicken busem na křižovatku k hranicím.Ta taky
vyhrála a my se tam za půl hoďky dostali. Horko sálalo jak v Palermu a my se postavili
na křižovatce směr Liberie za dalšího stopaře, který tam přišel před námi. Byl to hoch z
Nového Zélandu, co tady brouzdá kraji 4 měsíce, vyřechtanej jako každý z okolí
Oceanie a úplně v pohodě vzal si kopačák a dribloval na té hlavní silnici a občas zvedl
ruku,stejně jako my.Za chvíli nám zastavil taxikář a řekl , že za 3 dolary nás hodí, tak
jsme vzali i Zélanďáka a hurá na hranice za super cenu .Vtipná byla rozprávka Jarika s
taxikářem,kdy mu řekl ,jak taxikáři okrádají turisty a on se tak rozohnil,že vytáhl klíčky že
zapalování,samozřejmě za jízdy,docela prča to byla,ale přátelské obejmutí při výstupu to
spravilo.Hranice připomínali spíše tržnici,ale propletli jsme se až k imigračnímu,kde nás
rychle s razítkem poslali do další země,přišla kilometrová procházka bludištěm až k
pasové kontrole Kostariky.
Zrovna jsme zastihli chvilku bez front ,dvě přepážky ,jedna starší paní a druhá mladá
ambiciózní krasavice,já a Mařenka zvolil starší paní a hnedle jsme byli s razítkem v
pase.Bohužel inteligentní krasavice Jarikovi štempl dát nechtěla neboť prý nemá
jízdenku ven z Kostariky, ikdyž ukázal,že 12-tého ledna letíme pryč z Kolumbie a hnala
ho ať si koupí autobus.jízdenku do Panamy.Tak začlo dohadovaní,že rodina má už
razítko bez problémů , tak proč ty problémy.Nakonec se tam porafali kolegyně a starší
paní vzala pas a šup se štemplíkem a hurá vivat Kostarika.
U východu stálo spoustu busů a taky spoustu lidí.Tak že zkusíme stopa.Opět chvilka kdy
vytváříš příběh ,jet tak nebo tak ,tam nebo tam...úžasný.
Stop vyhrál,napsali jsme si ceduli LIB jako Liberie ,po 20 minutách nám nikdo nezastavil
a v 21 .minutě zastavil taxikář a nabídl,že nás hodí za 9 dolaru do Liberie vzdálené 85
km,což jsme nechápali a samozřejmě k němu hned skočili,asi slyšel Jardův příběh ,tak
udělal dobrý taxikářský skutek.Ještě nám dal pár tipů kam mrknout.
Zašli jsme na dobrý dietní oběd do Burgru Kingu,to byla bašta.Potom na internetu
vyhledali půjčovny aut,abych si mohl užít jízdu,kde nebudu v bodové tísni jako v CR.
Z šesti půjčoven jen v jedné měli ještě volné káry,no mazec Amíci si zabrali kus
Kostariky na své radovánky silvestrovské.Ale ta jedna nám nabídla Toyotu Yaris kterou
jsme vzali,i když opravdu za nekřesťanské peníze.
Sedíme v autě,já si to bublam na čtyřečku,povolená rychlost tu je 80 km v h a kousek za
Liberii se díky našemu šťastnému taxikáři zastavujeme u příjemného vodopádu ,kde
místňáci piknikují.Úžasná pohoda z tohoto místa přímo vyzařovala,bohužel už bylo pět
hodin a to byl čas zavření arealu vodopádu,takže jen pár snímků padlo.Po cestě jsme
koupili meloun a ananas, paní nás ujišťovala,že bude vyborný,neboť ona tomu
rozumí,jelikož už je deset let prodávala tak jsme zvědaví.
Cesta vedla k městečku Guayba, kde jsme dostali opět tip od taxikáře. na pěkné
termálky vzdálené od této vesničky pár kilometrů.Hned jsme měli štěstí na dobré
ubytovaní a dobré zjištění,že mají v termálkách až do desáté večerní.
Přijeli jsme za mírného deště do pěkného areálu,kde bylo do přírody vloženo pár
beton.bazénků s termální vodou.Takže slastný ráj v džungelním světě termálu.Zalezli
jsme si do jednoho z bazénků,byly kaskádovitě pod sebou takže neustale protěkal proud
vody,zrovna jsme hodnotili krásu středoamerických žen,Mexičanky fousaté ,guatemalky
to same ,ale ještě cernejsi,salvadorky velke zadky a stále nachcane,nikaraguanky už
průměr vylepšují,ale zadnice mají též obrovské,no a v Kostarice po jednom dnu
zjišťujeme,že je to už lepší a hubenější,sotva jsme to dořekli,přistála na přepadu
bazénku téct voda,za pár vteřin se zvedla macatá machna z Kostariky a voda začla opět
téct,že by žába na prameni.Neuplynula ani minutka a Jarik uviděl kousíček od nás
velikou ropuchu na kameni, tak jsme ho hecovali ať ji políbí,že z ní vyskočí krásná
latinka a nebo taky teplej žabák Fjodor.Pravda byla,že jsme se spíše báli ať na nás
neskočí.
To úžasné splynutí s přírodou bylo nádherné.Všude kolem rostlinky, které se u nás
snažíme pěstovat doma v květináčích mnohonásobně větší v podobné stromu.Rozkvetlé
kytičky no a jak řikam i zakleté žabičky.A to vše při svitu měsíce a lehkém šumu vichřice.
Byla to krásná tečka za dnešním dnem!
19.den
Krásné ránko všem u nás doma v tom krutějším klimatu, než se nacházíme my.
Meloun a ananas byl opravdu báječný a děvčátko s desetiletou praxí mělo
pravdu. Pěkně jsme posnídali v bufíku vedle "cabinas del verde", kde jsme našli
předchozí den azyl. Požádali jsme jen o kafe a možnost jít do kuchyně a nakrájet si
ovoce, s čímž mile souhlasili... opět něco, co by u nás nešlo. Kluci si nacpali bříška k
prasknutí, tady to jde, když vyjde excelentní ananas na 20Kč.Po ránu bylo trošičku
chladněji asi o 5 stupňů z 35 stupňů kvůli tomu, že bylo po dešti a místní se klepali
zimou. Inet zde nefrčel, ale paní domu nás pozvala k PC k rodinnému krbu, kde zrovna
snídali. Počítačová sestava mi připomínala archaickou vymoženost z roku 1996 u nás a
rychlost inetu tomu odpovídala. Stejně jsme dospěli k závěru, že program zachováme a
to - nádhery přírody v okolí řeky Celleste, kterou jsme našli na inetu dny předtím. K tomu
doplním zajímavost našeho cestovaní - cestu plánujeme pár dní předtím, doplňujeme
podle fotek a info z inetu. Je to napínavé, dobrodružné a akční, hlavně proto, že do toho
ještě přichází momenty rozhodování, které mega ovlivní vývoj našich příběhů a to je
super. Moc se tím i bavíme, když si sečteme souhrny náhod v daných okamžicích. Hlava
rodiny nám začal spát prima trip na zdejší sopku Millaflores s jeho kámošem za 30 USD,
je to asi zdejší zvyk, za každou cenu něco nabídnout, lidé jsou tu od malička
vychováváni v tvrdém kapitalismu a od dětství se učí něco nabízet.
Po půl hodině jsme najeli na 9 km dlouhou kamenitou cestu směr do kopců - opět
zamlžených, což znamenalo jediné - budeme zase mokří a špinaví. 2km před cílem nám
na info turist oznámili, že budeme platit 10 USD a to se nám nelíbilo, tak jsme na startu u
recepce prošli jako že nic a vyšlo to. K tomu vstupnému tady vedem dlouhé debaty o
tom, že to je drahé a turisty spíše odrazující a k tomu jsou dva tarify vstupného. Pro
rodáky a pro cizince a to s velkým rozdílem - až 5 ti násobek. Na parkovišti bylo
přecpáno auty, ale po cestě jsme skoro nikoho nepotkali. Pak to přišlo - proudy lidi +
bahno. A já si ten den vyšla v čistém vypraném oblečku! Les byl opět úžasný, řeka
tajemná - s vřídly fotogenickými vodopády. Jen hodně lidí, což už nám vadí a
vyhledáváme spíše samoty, nebo místa, kde jsou jen místní - Jájá řiká, že jsme
turistofóbní turisti. Zpět jsme jeli jinou cestou, kamenitou mezi ananasovými plantážemi
a chatovou osadou. Po vyzvednuti batohu a vypraného prádla /občas někomu prádlo v
batohu pěkně jede. když se nechá vlhké/ valíme směr jihozápad. V Las Canas jsme si
řekli, že dnes to stačí a vyhledali ubytko. Hned napoprvé jsme našli za 20 USD a záhy
po té pochopili nízkou cenu - byl to hodinový hotel s růžovými dveřmi a do večera se tam
vystřídalo osazenstvo /parecha/ asi 5 aut. Bylo to jen na spaní, tak jsme to neřešili, opět
jen s úsměvem a jeli na inet a jídlo. Plynované letenky na Bocas de Toro na 3 . 1 . že
Sant Jose byly bohužel vyprodané, což zjistil Jajda telefonem, tak jsme po napsaní
deníku zašli vedle na pizzu, že jsme ji dlouho neměli. Objednali jsme 2 velké, číšník na
nás divně kouká, ale nic neříká. Se nedivim, že jsme mu zarazili řeč, přišly totiž na stul
pizzy jak malé kulaté stoly a k tomu ještě vysoké, jak buchty s mákem! Najednou jsme
měli jasno, co budeme jíst následující 2 dny, pizzu nám zabalili a my šli s menšími obavy
spinkat, co se bude v noci dít, protože naproti přes silnici burácela diskotéka a provozní
nám s úsměvem řekl, že bude hůř a bude to do rána.
pac a pusu
20.den
Co myslíte, jak jsme se vyspali,no ušlo to nato ,že spaní bylo v bordelu, ještě po
ránu bylo ve dvou pokojích rozsvíceno,v noci tam byl solidní hukot,no co bychom chtěli
od nadržených Kostaričanů.
Abychom stihli další přesun už o půl sedmé jsme sedli do auta.Nešlo mi nastartovat, tak
nadávám a nadávám,zkusil jsem to 10x a ani ťuk,ještě ,že bylo auto na kopci,tak jsem ho
pustil a nakopl přes dvojku.Našli jsme ,že v městě Jaco je pobočka půjčovny, tak tam
zajedeme a pěkně jim tu drahou káru proklejeme.
Po hodince a půl jsem uviděl směrovku na vodopády a přesvědčoval své drahouše,že
bychom tam mohli odbočit a co s autem,když nestartuje,no co by dáme ho zase na
kopec.Po 4 kilometrech do kopce jsme zastavili u malé pokladny ,kdy nám klouček
oznámil,že chce vstupné dvacet doláčů, dal nám mapku a my ho poslali do řiti a frčeli
pryč, za minutu obrat a Jarik ,hele kluku ,my sem letíme 12 000km a ty tady chceš tolik
kaček....ok dam vám to za deset.
Zaparkoval jsem káru na kopec a vydali jsme se příkrým kopcem dolu k vodopádu.Tři
čtvrtě hodinový sestup po zametené cestičce,což nás dostalo,když jsme potkali cca po 2
km človíčka jak zametá celou stezku a krásný pocit ,že naše stopy byly první značilo,že
vodopád bude jenom náš.Potkali jsme i dva prameny s dobrou vodou do pet lahve,snad
se neposerem.
Posledních pár set metrů bylo hustších, neboť jsme vyrazili v plážovkách a šlo se po
skalnatém pahorku.A pak nás čekal nádherný pohled na tekoucí vodopád,který jsme s
Jarikem šli zkontrolovat,musim říct,že po těch mokrých velkých valounech to sakra
klouzalo a Mařenka trnula hrůzou.Vodopád má byt 300metrů vysoký , ale ten hlavní
tekoucí proud byl tak 50metrů.O trochu níž byla udělaná pěkná lagunka na koupání,tak
jsme se šli smočit,byl to ráj nikde ani živáčka,teda až na velkého ptáka ,co proletěl
Mařence nad hlavou,prý to byl poradný Tukan s velkým teda obrovským zobákem.Mezi
kameny protékaly prameny a dělalo nám to takovou whirpůlku.Strávili jsme tam přes
hoďku a půl a byl to ráj.Po hustym výstupu jsme byli řádně splavení a teprve přijíždějící
výletnici koukali ,co tam asi tak je když na nás koukli..Vodopád byl jen náš a to bylo
nejvíc.Akorát včasné zmizení neboť během chvilky dorazilo cca10 aut.
Spustili jsme káru a hurá do Jaco.Našli jsme půjčovnu Budget a na rovině jsem
zaparkoval,přišel pán a vypnul motor a jen jsme se na sebe koukli a já řekl „a je to
v prdeli“ človíček obešel auto ,pak se do něj posadil a hned na poprvé nastartoval.já
koukal ,jak opařenej.Vysvětlil,že se musí spojka mačkat úplně do konce,já řikam,však to
dělam, a on na to „jojo, ale je potřeba si stáhnout ten kobereček“ na to už jsem neměl
odpověď.
Tak na spravení jsme si dali v městě výborný Fresh a nakoupili na silvestrovsky večer
nějaké dobroty.Jarik rumíček,Mařenka Amarulu,africké pití podobné Bayleys a já trošku
vody.
Když jsme vyjeli z města , vzpomenuli jsme ,že potřebujeme ještě zjistit nějaké info
ohledně letenek, tak jsme za pár km u silnice našli Pizerii s netem a telefonem.Zjistili
jsme ,že též tam je pěkná pláž, kde je málo lidí a to by mohlo být na silvestra
prima.Zkusili jsme se zeptat na ubytko v pizerii a zrovna tam místní amigo povídá já bych
tu měl jeden apartmánek,tento týden jsem to otevřel.
Řikáme super a šli to zkouknout.Kuchyňka,obývák,dva pokoje no luxus co jsme
nezažili,až pro nás škoda,ale bereme to.
Zašli jsme na pláž,kde byli obrovitánské vlny a množství surfařů.Jarika napadlo,že zkusí
půjčit prkno,přišel do půjčovny zaplatit 15 dolaru na 24 hodin a chlapík chtěl nějakou
zástavu.Pas, peněženku....no Jarik mu dal čepici MT ...myslim,že ta má cenu 10 surfu.
Po pozorování plážového reje a dobré večeři,jsme málem na apartmánu usnuli.Musel
jsem udělat i dvě vraždy dvou obrovitánských švábů.
Po desáté večerní jsme zašli na pláž ,kde byl slyšet jen hukot Pacifiku a opět ráj pro
naše duše,Jarik se skamarádil s kanadským párečkem a učil je hrát prší,před půl nocí
přišel veliký slejvák, který nám zalil zahrádku,tři dva jedna teď je tu rok 2013 a my jdeme
chrupat.
21. den - Novy rok
Jako zkusení surfaři jsme byli brzo na nohou, abychom otevřely nový surfařský
rok. S velkou chutí jsme si k snídani udělali (Ládík udělal) sendviče a dali si melouna. K
moři jsme dorazili brzo. Bylo tu jen pár abstinentů co si večer nepřihnuli a vstali stejně
jako my. Jeden ze surfařů nám řekl, že místo je pro profíky a že nám tady začínat
nedoporučuje. To samé mi řekli Kanaďani, které jsem včera naučil hrát prší. Stejně sme
to zkusili, ale bylo to vážně na prd, vlny jako baráky a prostě celkově na prd. Takže sme
se máchali jak malí Jardové celé dopoledne a prostě si užívali špičkové pláže. Došli sme
ke zjištění, že si dokážem vyhrát s naprosto čímkoliv. Myslim, že by nám mohlo závidět i
spousta dětí v předškolním věku. Trochu nesmahlí, zabalili jsme si saky paky a vyrazili z
našeho doposud nejluxusnějšího ubytovaní. Náš cíl byl opět nejasný.. /prostě jedem na
jih!/ Dorazili jsme do parku Manuel Antonio, který je usajme dobrý na zvířátka. Jen jsme
si koupili vstupenky, abychom popozítří nemuseli čekat frontu po ránu a už se těšíme,
dnes však jedem dál. Překvápko -potkáváme stopaře z předhranic s Nicaraguí.
Prohazujeme pár slov a jedem dal. Jistě se ještě potkáme :) Po cestě jsme já i mamča
vytuhli a Ladislav prevzal totální kontrolu nad vozem a cestou. Sem tam zahnul ze silnice
aby zkontroloval jestli je ta či ona pláž ta pravá pro nás. Několikrát se mýlil, ale nakonec
to dopadlo. Nejprve jsme diky mé všímavé mamince zastavili u seper hyper mega
zralých ananasu. Milí překvapení chlapíci ovocnáři měli opravdu velký výběr, a byli velmi
levní. Za 150 korun jsme si odnesli 2 plné igelitky čerstvoučkého ovoce. Vjeli jsme do
dalšího parku - panečku tady jich ale je. Během chvíle jsme našli ubytovaní - Cabinas
Emkcos. Docela dobrá cena, ale ještě se mrknem dál- dál byl jen plný hostel anglicky
mluvících mládežníků a další camp byl zcela opuštěný takže se vracíme, cenu
ukecáváme níž a berem to. Znáte výraz podpantoflák? Tenhle pán je chudák ještě o
několik levelů níž. /Mohl by jste nám půjčit počítač na půl hodiny prosím?/ Pán:
/Počkejte, za chvilku přijede moje žena/ atd. atd. Až nám ho bylo líto, opravdu. Paní
domu byla pěkná Pí.. Usměv pro ni byl věci nepoznanou a opravdu, pán nám se vším
rád poradil, pokecal, ale to se asi prostě někdy stane. Vyrazili jsme do vesnice, ale po
cestě na pláži to vypadalo stejně blbě jako včera. Mraky černější než hovno po
borůvkách a cíl cesty nevím kde. Jen jsme se vrátili a nastoupili do auta, strhl se slejvák
ve stylu chčije a chčije a chčije. Dali jsme si rybičku, a hurá k apartmánu, chvilku u
chajdy pokecali a udělali pár uměleckejch foto s ananasem,jo a Ládíkova dieta nějak
nefunguje,praskla pod nim židle. Dobrou
22. den
Hola amigos,
spánek v džungli je parádní, jen ty větráky hučí a občas budí, ale musí se pustit,
jinak je to k zalknutí. Ládíček nás tady budí brzy ráno a je to dobré, aspoň se stihne víc
zážitků. V 8 hoď. jsme již procházeli branou parku Marino Balleno po skvělé kávičce v
nedaleké restauraci. Zavrhli jsme půjčení šnorchlu na místní korály, protože to je moc
drahé na 2 hoď. za 10USD. Prošli jsme na pláž k pevninskému útvaru vystupujícímu do
moře ve tvaru ocasu velryby a to si prosim najděte fota na google, stojí to za to. Už včera
jsme naplánovali ovocnou snídani - opět meloun a ananas za směšné peníze a nechali
si to u majitelů cabinas emcos vychladit v lednici. A tu úžasnou snídani jsme si hodlali
užít na pláži. Vše jsme měli, jen to nejdůležitější ne - nůž. Myslim, že každý by si snídani
odpustil pro neřešitelnost. Pro mé chlapce to byla výzva a začala velká snídaňová
paráda, meloun můj miláček upižlal mušlí a Jája si udělal, ze skořápky kokosu lžičku a
ananas Ládíček uplně normálně "oloupal". Jen škoda té šťávy, co z něho tekla. K tomu
musim dodat info, víte jak palí pusa od ananasu koupeného u nás? Tak tady na pálení
zapomeňte!!Jsou dokonalé a takový fresco narural našlehané ze šťávy z ananasu,
pasion fruitu a ledu, to je dokonalé osvěžení. Máme tady spousty podnikatelských plánů
a jeden z nich je otevření takové džusárny, jen nevíme, jak s tím ovocem. Po zvířecí
snídani spočívající v dobývání ovoce čímkoliv jsme šli na "ocas velryby" a začali si hrát
jak malé děti. V pořadu her bylo: házení pískových koulí (petang) na plavky
ležícího člena skupiny, házení na terč, házení na koule každého z nás (kluci byli
v nevýhodě), honička na krabi , mazání se bahnem z písku, no ohromná prča. Strávili
jsme podobnými blbostmi 4 hodiny a na kůži už nezbyla ani molekula opalovacího
krému, tak nás to trošku sežehlo. Do cabinas jsme v poledním žáru došli a dojeli
zpražení jak madle a po studené sprše jsme opět čerství a spokojené nasedli do auta za
dalším dobrodružstvím už směrem zpět, abychom stihli vrátit auto v Qeuposu. Po cestě
nás zaujala restaurace plná lidí a to je znamení, že dobře vaří. Na rybu - což je naše
denní menu jsme čekali přes půl hodiny,ale byla výtečná. V Queposu jsme vzali třetí
hotel a vyrazili do města.
Pa zitra
22.pokracovani
Tak jsme vám poslali naše poslední zážitky a pěkně vymrznuli, klíma byla
puštěná tak na 15 st.,no máme to tu opačně ,my chodíme ze zimy do tepla ven .Podařilo
se nám sehnat parádní spoj na hranice do Panámy.Ve 12 výjezd a ve 4 už na hranicích
s busem Tracopa.Je to tam 200km.
Koupili jsme si v obchoďáku dobroty,že si uděláme večer sendviče,chtěli jsme si
dát pauzu od hospůdek ,no a když jsme přišli před hotel,tak na nás koukala pravá
peruánská hospoda a my neodolali našemu lákadlu jménem ceviche a nákup zůstal
zabalen,alespoň bude dobrá obědová snídaně.
23.den
Budík zvonil už o šesté,dnes chceme navštívit park Manuel Antonio, jeden z
nejvyhledávanějších atrakcí Kostariky,jde o malý park ,kde je úžasně propojena flora s
faunou a oceánem.Otvírali v sedm a my chtěli předejít dálnicím turistů.
A také jsme byli první ,kdo tam vstoupil.Byli jsme napnutý jak kšandy,našlapovali
zlehka a skoro nám nebušilo srdce,jen abychom nevyplašili zvířátka.V parku mají být
lenochodi,opice,kapybary,mývalové,srnky,hadi a spousta ptáků.
No dobrou hoďku jsme šli uplně samotinký a potkali dva kolibříky,dvě
kapybary.....takže úplně vyhořet.Až když se začal park plnit, tak zřejmě ostatní zvířátka si
odpíchli a šli na šichtu se ukázat.Po cestě na nás řvali opice ,pak se ukázal hodně
nasranej had,zvednul hlavu a začal tančit a syčet.V parku se nachází i několik zátok a
pláží a to doslova panenských.Po dvou hodinách v parku nás lemovali už dálnice
amerických idiotů,co se zřejmě šli jen tak vykoupat,ale to asi vzrušuje místní opice a ty tu
předváděli velké věci skokem přímo mezi lidi .Jedna bábinka dokonce odhazovala
kabelku pro toho skokana,možná vyznání lásky.
Pak jsme potkali srnečku,panečku pěkně živená byla.Poslední zastávka parku
byla na dlouhé pláži ozářené slunkem a bílozeleným pískem.
Tam byla úžasná koupačka v rouše Adama a Evy, když jsme odcházeli přišel až
za námi mýval a zeptal se „nudíte se? kupte si medvídka mývala...a mazal pryč.Tím
naše exkurze skončila, jen to lenochodný zvíře nám chybělo.
Zajeli jsme vrátit náš půjčený vůz a šli čekat na bus.
Sotva jsme do nej skočili,tak na našich místech seděl dost divněj dědoušek s
dvěma obrovskejma taškama,tak jsme ho vyhnali a spokojeně seděli a blížili se k nové
výzvě Panama.
Na hranicích to šlo až nečekaně hladce,jen na panamské straně nás místní
policistka prosila,zdali před sebe nemůžeme pustit pána, který tam stal jen v ponožkách.
Vysvětlovala,že mu strašně jedou nohy,tak ať rychle zmizí......
Je osmá večerní,my sedíme na večeři ve městě David a dáváme do kupy
panamský program
24.den
Hned po ránu jsme našli dobrý obchod na snídani,kde prodávali dobré pečivo a hned vedle
pult na mobilní telefony.
Program jsme vymysleli destinace Bocas del Toro,malé souostroví,které se nachází v horním cípu
mezi Panamou a Kostarikou v Karibském moři.V osm ráno jsme si sedli do busu a čtyrhodinovou
jízdou přejeli Kordillery a dostali se na druhou stranu.V polovině cesty byla zástavka ,kde nám místní
stařenka prodala pytlík liči za dolar ,velká mňamka to byla.Vítalo nás městečko Almirante a musim
říct,že větší bordel jsme ještě neviděli,odpadky se váleli úplně všude,prý za to může starosta
města.Místo taxíku,co nás chtěl natáhnout jak cizince,šlapali naše nožky k marine,abychom chytli loď
na ostrov Colon do města Bocas del Toro,
cestou se nás chytil místní špekáček a valil nám do hlavy různé klíny,jak je to tu
super atd a čekal propinu,tak jsem mu odpovídal plynou češtinou,ať přestane už jíst ,že
je dost tlustej a začne tu trosku uklízet ať tu nemají takovej bordel.Každej jsme si řikali tu
svojí ohranou desku .
Za 4 dolary nás hodil vodní taxi přes zátoku do Bocas,vítalo nás živé městecko ve
westernovém stylu a domečky na kůlech,pobřeží bylo takové panamské Benátky.Zdrželi
jsme se tu 3 hoďky a dalším vodním Taxi se přesunuli na ostrov Bastimentos.Ostrov
,který je z poloviny národním parkem.Do přístavu nás dovezl sympatický černoch a hned
ukázal na mistra u přístavu,který prý má dobré ubytko.
A Černý bratr na molu pravil,, Hola Amigos,já jsem Jaguár a tady je můj dům Jaguár,je to
můj ostrov.Prostě velký chefe.Domek na kůlech s pár ložnicemi a verandou k moři,kde
byly zavěšeny hamaky.Tak za 27 dolarů to byla dobrá nabídka a my to vzali.
Byl už podvečer a my se chtěli kouknout k moři na pláž,je to na druhé straně ostrova
,kde se otevře Karibik.
Procházeli jsme černou domorodou komunitou,dřevené baráčky lemovali chodník, až to
vypadalo strašidelně,ale nezažíváme to poprvé, tak už jsme klidnější .Na konci chodníku
na mě ukazoval malý černoušek mačetou,jak mě prý podřízne,no holt zřejmě slušný
oddíl.Cesta se zvedala po schodech nahoru,schody byly doslova poseté koňským
trusem,tak si říkáme,že to bude dobrá cesta, no a v tom se před námi zjevil hustej
hřbitov,tady pomníky vypadají jako vana,krychle ,která je obložená dlaždičkama.Tak
jsme radši zdrhli dolu na původní cestu a zvolili ,takovou polocestu.Prodírali jsme se
křovím a šli bažinou ,která byla vydlážděná vším co bylo ve městečku k vyhození,docela
humus,ale zjištění ,jak tu funguje odpadní hospodářství.Došli jsme k zátoce,kde měla
jedna Američanka,pěkné bungalovy na kůlech a skromnou cenu 240 dolarů na
noc.Součástí byla pěkná tropická zahrada,kde bylo schováno několik krokodýlů.
Večer jsme si lehli do hamaku a hlupačka nás dokonale uspala.Lehce nalitej Jaguár nám
nabízel další noci ve svém příbytku,že prý tu můžeme bydlet celý rok.
25.den
Brzo jsme se v hotelu na kuřích nožkách probudili do typicky zamračeného
karibského dne. Na "návsi" nás nejvíce oslovil guest house, kde jsme si dali omeletku a
za pár babek jsme si půjčili věci na šnorchling - třeba se budou hodit - nehodily - moře
bylo zkalené jak soutok u mělníka. Nejsem nějak zvlášť rasista, ale s těma černochama
v karibiku je to dost těžký. Buď se jich nejde zbavit jak jsou dotěrní nebo jsou neskutečně
arogantní, když už od nich něco potřebujete. Jejich lenost a pomalost se dá v těchhle
končinách pochopit - opravdu tu není kam spěchat. Věc se má ale tak, že s nima neni
žádna sranda. Nevtipkují a vtípky vůbec nechápou. Všechno to je možná proto, že je
běloch staletí zotročoval - kdo ví. Světlým bodem v té černi byl náš taxikář bárky, Aka
bizon, Andrew. Půl hodiny po smluvené hodině jsme nasedli na jeho kocábku a jako
pravý bukanýři už jsme uháněli po karibiku mezi mangrovy směr národní park
Bastimento. Náš věčně vysmátý Bizon nás vzal delfíní zátokou, kde jsme měli tolika
štěstí, že jsme na těkolik málo vteřin zahlédli hřbet jednoho delfína. Hned při vchodu do
parku se v hustých korunách mangrovníku pásl lenochod. Jsou to moc krásná, ale taky
hodně směšná stvoření. Když už jsme ho pozorovali moc dlouho, zakryl si kukuč
předloktím stylem "a teď mě nikdo nevidí", který vám na přání rádi předvedeme. Vyčlentě
si ale na ten jeden pohyb aspoň půl hodiny aby to bylo autentické. Zaplatili jsem za vstup
do parku za udržování cesty pralesem a štrádali si to na východní stranu ostrova, která
směřuje do otevřeného moře a oplývá fakt hustejma plážema! Minuli jsme
nepostradatelný resort, jak už to tu tak v těch národních parcích bývá a dorazili jsme na
pláž s hospodou narvanou mastňákama, kteří sem z resortu dojeli těch 500 metrů
golfovým vozítkem. Hnus. "Tak jdem kousek dál" shodli jsme se. Jen o kousek dál
nádherná téměř opuštěná Turtle beach. Bylo nám to málo a šli jsme dál. Pláže s obřími
padlými stromy porostlými orchideji a vším možným. Korálové útesy a zelené ostrůvky v
moři, kde se lámaly vlny jak v Pirátech z Kadibiku. Tyrkysové moře a hustý prales plný
nejrůznějšího ptactva, obojživelníků a opic. Za 3 hodiny jsme potkali 3 lidi a udělali asi
47826 fotek. Jeden z lidí byl poustevník. v polorozpadlé chatě. Udělali jsme si sním fotku
jak strouhá kokosy na výrobu kokosového oleje a pak nás poslal do..... lesa, kde bylo
spousta malých sitě červených žabiček, na které radno nesahat. Další dva co jsme
potkali byl páreček - Rumun co maká v Angole na ropné plošině a jeho milá, peruánka s
očima černýma jak nejtemnější noc. Milý lidé. Málem bych zapomněl i přes 20
připomenutí od mamči - hned po cestě kolem resortu se nás chytl místní voříšek a šel s
námi celou cestu. Stopoval opice, plašil ptáky a dokonce s námi přešel říčku i přes jeho
evidentní odpor k vodě a koupání. Ten den jsme měli v plánu celý den se válet. Skončilo
to 6 hodinovým pochodem smrti v žabkách sice i po pláži, ale s hodně úseky lesem
jílovým bahnem. Proběhlo pár držkopádů, do blátíčka když po cestě nazpět mamča říká:
"Choďte po těch korálech, ty nekloužou." My s taťkou na to: "Taky jsem vám to chtěl
říct." "Já taky." Shodli jsme se. O pár minut později se otáčím po taťkovi, pod kterým se
ten skvělý útes utrhl (mohl za to slabý útes, ne Ládíkovo váha) a už se valil že srázu.
Střižné poranění penisu bylo ošetřeno na chirurgickém oddělení v Praze v Motole. Ne, to
ne, jen pěkný zářez na dlani, pár odřenin, naražená prdel a šok. Prostě jsme si ten
Karibik chtěli užít na maximum. Pejsek zmizel bez rozloučení, zato lenochod se z místa
nepohnul ani o centimetr. K večeři proběhla dobrá rybičta v undergroundové restauraci
kam se procházelo sklepem a prádelnou. Když jsme dorazili do hotelu, už na nás čekal
maestro Jaguár s jeho band. Mi tři a členové rodiny skupiny jsme byli jediným publikem.
Trochu nám to nehrálo. Už první píseň, která měla přes deset minut nám napověděla proč.
Paní Jaguárová zpívala krásně. Byla asi jediná se sluchem z celé tříčlenné skupiny.
Následovalo asi dalších 10 hitů, které začínali a končili vždy stejně, v průměru trvaly oněch
10 minut , ikdyž by se bez těch 20 opakování textu dali sfouknout i za 20 minut dohromady.
Jaguár mlátil do kláves jak z divokých vajec, a podržtaška přicmrndával chrastítkem. Na
začátku se nás ptali, jestli jim taky zazpíváme a my že ne, že by toho mohli později litovat,
ale po jejich výkonu jsme si to málem rozmysleli. Po koncertu staříci klasicky vytuhli a já se
zakecal s párečkem že Švédska. Po pár pivech už jsme byli velcí kamarádi a probírali
problematiky globálního charakteru a dopadu. Ještě jsme zašli na jedno do místního
podniku, kde byl jen barman a místní, který byl jel na hodně drogách nebo byl hodně
nemocný nebo nejspíš všechno dohromady. Rozloučili jsme se a šli se trochu prospat,
abychom si mohli užít nadcházející den bez většího bolehlavu.
26. den
Karibik nám pokaždé připraví scénář počasí – zataženo, déšť, občas slunce a je to asi dobře,
protože by nás to slunce upeklo jak špekáčky. Tak to bylo i další ráno u Karibiku /přejmenovali ho na
Kadibik/, když jsme se probudili. Bylo zataženo, ale ne chmurno. Nakoupili jsme vejce , uvařili snídani
a servírovali jsme ji na dřevěném mole,kde se nacházel společenský prostor s hamakama /houpací
sítě/ a vedle byla kuchyň. Tam jsme trávili večery houpáním se a popíjejíc Cuba libre jsme lelkovali a
koukali na překrásné scenérie moře a přírody okolo. Taková reklamní idylka. Z minulého dne jsme
byli ucaprtaní a poranění a slíbili jsme si, že dnešní dnem se proválíme na pláži, jako to dělá většina
turistů tady. Chtěli jsme navštívit pláže všemi opěvovaných malých ostrůvků Zapatillas vzdálených 40
min na lodi. Měl nás tam hodit Bizon a nakonec jeli i další turisti ode vedle z hostelu. Na břehu
ostrova byly velké vlny a výstup z lodi byl hodně houpavý a „mokrý“. Ládíček naše „morče“, které na
sebe natahuje všechny neplechy při výstupu dostal ránu lodním šroubem do kotníku a skučel jak
zvířátko. Obešli jsme za 35 min ostrov a zjistili, že bychom se tu nudili, tak jsme vymysleli další hry
/dobývání kokosů, hrabání do písku atd/ a to už slunce pálilo jak plamenomet. Po 2 hodinách nás
bizon převezl kus dál k místu s korály, kde se dalo šnorchlovat a po vykoupání jsme všichni tři usnuli
jak miminka na mole na 20 min.. Poprvé a naposled jsme na této cestě vařili sami – kluci imitovali
pejska a kočičku a dali na pánev vše, co jsme ulovili ve zdejším čínském marketu. Bylo z toho docela
poživatelné jídlo – čínské nudle se vším. Večer proběhl ve stejném stylu – kubíčko a hamaka.
27.den
Krásné slunečné počasí nás posílalo pryč z tohoto zajímavého koutku světa,po lehké snídani
na nás cekal Bizon se svou bárkou.Dovezl nás do města Bocas, kde jsme vybrali nějaké ty
kačky z toho přístroje,kde se vloží kartička a ona ho pak podojí.Nějakej ten dolar tam ještě
vypadnul.
Skočili jsme do dalšího vodního taxi,který nás dostal zpět na panamskou
hroudu.Hned jsme chytli colectivo co směřovalo do Davida,odkud jsme chtěli cestovat do
Panama City.Přišli jsme na zastávku a tam pan oválného tvaru obličeje dělal na nás zvláštní
pazvuky,po chvíli jsme pochopili,že jde o náhončího, který je nemluvicí.Když nás cpal do
přeplněného busu,tak jsme slyšeli jen takové hmhuhmhu a packou nás sunul dovnitř.Příkaz
řidiči,že už může jet zněl,,brm brm a zastavit tutrtutr.Klobouk dolu,jak si tam udržoval
pořádek,řadil a kasíroval.A musim říct v divadle by to byl výkon hodný oskara.
V poledne jsme dojeli do Davida a ženuška se synáčkem šli zjistit,jak to jezdí do
City.Našli dlouhou frontu,kde lidi dostávali pořadová čísla.Po chvilce k nim přišel pan ,že jim
dá nižší číslo a Jára udělal obchod roku za jeden dolar,Takže z čísla 66 byla 63 a my mohli
naskočit do busu tohoto čísla a ušetřit tak cca 90 minutové čekaní.
Jak kdyby Mařenka tušila,že přijde oblíbený výmysl latinců,že v busu musí frčet
klimoška na plný kotel,čím větší zima tím větší luxus.
V buse se mohli trhat rampouchy a celou cestu jsme klepali kosu,Jarik bojoval za
naše zdraví a několikrát vniknul za vymaštěným náhončím ať stáhne klimatizaci,všem byla
zima,ale všichni drželi hubu,jen Jarik stále bojoval,až hoďku před cílem stáhli klimu a ten led
na podlaze mohl roztát.
O jedenácté večerní nás přivítalo 3 milionové město Panama City.Na zastávce jsme se poptali
na nějaké spaní a jeden ochotný pán nám nabídnul pomoc,že ví o levném hostelu a rád nás
dovede.Po 10 minutové jízdě metrem vystupujeme v černé zóně starého centra z názvem San
Filipe,lemuji nás různí vyvrhelové možná násilníci,děvčata možná šlapky kurevského typu,opilci
možná alkoholici,sjetý pánové možná drogoví kumpáni,po chvíli dorazíme do temné uličky ,kde
otevře náš průvodce dvířka a na nás vykoukla zamřížovaná recepce, kde vykoukl malý šikmooký
mužíček a nabídl nám pokoj za 30 dolarů.Je půlnoc a nám nezbývalo říct nic jiného než ano.Procházka
hostelem byla ,jak v lehkém hororovém trháku.Vše tam vrzalo,stále nějaký hlahol.Pokoj snad i
ušel,jen nám chlapec oznámil,že je to propojené s dalším pokojem ,kde se můžeme vysprchovat,ale je
taky možné ,že se tam třeba ještě někdo přijde ubytovat.
Tak ať přijde,ale k nám se nedostane a na dva západy jsme se zamknuli,ještě koukli z balkonu
obrostlého mechem a plísní,který byl zřejmě těsně před zborcením ale nás udržel.Venku probíhali
manévry dam levnějšího zevření a potulujících se flamendrů.
Petlici jsme též zatáhli a zkusili usnout.
28.den
"Kretééééééniiii!" Měl sem chuť jít zařvat z balkonu když už kolem páté šesté raní
nepřestávali taxíky pod naším pokojem troubit. Čtvrť nic moc, poměr cena výkon taky žádný zázrak a
k tomu ještě tenhle bonus v podobě kolony 30 taxíků čekajících na výjezd na hlavní třídu. Jak začal
troubit jeden, všichni se prostě museli přidat - asi místní folklór pro turisty. Vůbec sem nechápal jak
mužou ti dva spát jak medvědi s tímhle kraválem. Později mi vysvětlili, že když se k sobě přitulí,
mužou spát klidně na technopárty v první řadě u repráků - óóóóóó. Nějak mě nenapadlo, že mám v
batohu špunty do uší, tak sem šel na net mrknout na půjčovny aut. Když jsem přišel na pokoj mamka
a Ládík nevěřili tomu, že sem vstal první, když v tom zas začli venku troubit a já měl zase chuť na
"Kretéééniii!!" Rychle jsme z toho hotelu až nápadně připomínajícímu pokoj z filmu "Pláž" vypadli a
nevěřili vlastním očím. Stejná individua jako v noci, ale ještě ve větším počtu. Velkou radost nám
udělala ultra levná vynikající snídaně v malé kavárničce na rohu. Půjčení novoučké Toyoty Jardis (3
tis. na tacháči) nás stálo jen třetinu toho co v Kostarice a mohli jsme zas jet objevovat a dobíjet.
Panama city s jeho mrakodrapy, které mají i více jak 70 pater, tzn. hrozně moc metrů, jsme jen
profrčeli s velkou chutí na Pacifik. Malinko jsme se ztratily, párkrát nedobrovolně přejeli most de las
amerikas, který se dá považovat za jedinou stabilní pevninu, která spojuje ameriky a asi po hodině se
ocitli na jedné z mnoha pláží co jsme měli na mapě. Pláží! Jak se to veme. Projeli jsme jich asi pět a
jen na jednu se dalo dostat. Zbohatlíci si u zbytku z nich postavili resorty, chalupy a letoviska a díky
plotům se na ně prostě nedostanete. Abych nezapomnel, celou cestu jsme řešili to, že se nám zdá, že
auto nějak řve, že to nechce přeřadit na pětku (byl to automat). Zastavili jsme u restaurace, kde byla
cedule s naší autopůjčovnou. Po popsání pán okamžitě věděl co je zle. Toyota to má trošku lišácky
udělané a mi jeli celou dobu na automat, ale jen do trojky. Nic moc ekojízda. Ještě že je tu plná nádrž
za 600 kč. Nakonec sme jeli na pláž Palmar, kde jsme si do druhého dne pronajali bungalov jen se
střechou - takže konečně spaní venku. Půjčili jsme si surf a jak na potvoru zrovna žádné vlny. A přitom
by nám to tak šlo. Odšilhali jsme taky pár rad od instruktora co vedle učil dítka a vážně se nám i pár
centimetrů podařilo ujet - jet ty vlny stály za prd. Pacifik je stejně krásný!!! V autě jsme měli
polistirenovou lednici - samo, že s vybavením na přípravu soupravičky - kubíčka. Chvíli jsme pokecali a
brzo jsme si vyrobili pelíšek v písku a šli spát abychom měli síly na příští den.
29. den
Noc na pláži byla v romantickém stylu – svíčky, drink, šumění moře, ale spánek v písku na
spacáku s kousajícíma muškama a surfovým prknem pod hlavou moc produktivní nebyl. Jájík vstal
první, už v 5 hoď. i když večer ještě četl – jako každý večer. Využili jsme blízkosti pláže a šli si po
východu slunce zaběhat k moři, pozdravit pelikány čekající na hejno rybek a posbírat mušle. I plavání
bylo příjemné, protože hladina moře byla rybníková. Snídaně byla lehká – krekry se sýrem a kubíčko,
Ládík nic, měl otočený žaludek z Bocas stravy a jedl jen banány. Těšili jsme se na vlny a učení na
surfu, ale moře tušilo nějakou zkázu a ani nedutalo, teda „nevlnilo“. Ještě, že jsme měli šnorchl,
vyrazili jsme s Jájou směr hejna pelikánů, že tam budou určitě i ryby, zatímco Ládík zarytě trval na
surfování a demonstrativně, jako že to myslí doopravdy vážně seděl ve vodě na prkně. Plavali jsme
daleko od břehu a viděli spoustu rybiček i kapitána a rejnoka. Jájík mi řekl „matko, nebuď měkká“ ,
když jsem poznamenala, že jsme daleko od břehu, ale hejno pelikánů lovících rybky tak, že střemhlav
padali do vody s otevřeným zobákem a po vynoření prosáli vodu a polykali pěkná sousta, mě
zajímalo, tak jsme plavali k nim. Stálo to za to, moře se černalo masou sardinek a plout mezi nimi bylo
až strašidelné. Po 2 hoď. jsme unavení vyplavali na břeh to začalo opět žhnout slunko, tak jsme si
v poledne dali sprchu a opustili Pacifik směr někam na druhou stranu ke Kadibiku. Projížděli jsme
podél Panámského průplavu a přilákala nás atrakce Lock Gatún, což je 3. Největší zdymadlo na
průplavu. Pro podívání je i nejlepší a strávili jsme tam 2 hoď. díváním se v úžasu nad technickou
dokonalostí mega stavby, díla postaveného před 100lety /v roce 1914/. Vše je přesné, funkční a
obrovské lodě /viděli jsme loď 250m dlouhou nesoucí náklad kontejnerů o hmotnosti 700tun/
vplouvají do prostoru zdymadla jak malé lodičky ve vaně. Denně tu vyzvednou lodě se zbožím
v hodnotě 300mil USD, ušetří tak 4 týdny plavby a cesta průplavem trvá lodím 12 hoď. přes 3
zdymadla s celkovým převýšením 26,5m nahoru a 26,5m dolů. Voda, která plní zdymadla pouze
gravitací, je z jezera a to pro oba směry. Měli jsme namířeno asi 22 km do džungle na místo, kde stála
pevnost Lorenzo postavená roku 1526, kde bylo kdysi za Španělů přístav a začínala cesta „Camino de
real“. Cesta sloužila k převážení zboží na mezcích z Evropy a Jižní Ameriky před tím, než vznikl
průplav. Neměli jsme PHM a museli se vrátit přes padací most pod zdymadlem, který se vždy, když
zdymadlo otevřeli, zvednul a my museli čekat. Tak jsme měli zpoždění a začalo se stmívat. Když jsme
dojeli do oblasti , které opustili před 10 lety USA vojáci a vypadalo to tam jak mrtvé město / trošku
jako naše Milovice/ našli jsme přístav drahých plachetnic a okolo spoustu nevraživých snobů. Vojáci
se samopaly na příjezdové cestě nám sdělili, že cesta k Lorenzu se propadla a je zavřená a to bylo
znamení, že máme jet jinam. Vytyčili jsme si tedy cíl, dojet až do Portobela = krásný přístav,
založeného Kryštofem v roce 1576, ale po hodině a půl strastiplné cesty po zdejších neoznačených
dálnicích jsme dorazilo do místa, které moc krásné nebylo. Po cestě jsme se dozvěděli, že 9.1. je
svátek – vzpomínka na pobité studenty z roku 1964 a nesmí se pít alkohol, takže místo piva jsme si
dali colu. Našli jsme hotel vyhaslý po dávné slávě jménem Octopus , zalehli do celkem ucházejících
postýlek jinak vyšeptaného vybavení.
Moc pěkně jsme se vyspali,únava nás přisála na postel a v mžiku jsme chrupali.Klasické ranko u
Kadibského pobřeží nebylo překvapením,lehce zatáhlé s pár kapkami deště.
Vyšli jsme na molo našeho hotelu,kde jsme museli provádět lehký slalom mezi prasklou
podlahou.Sláva tohoto malého komplexu je zřejmě dávno pryč.Mam dojem,že naposledy ,když se
chodilo po pevném molu zažíval Kryštof Kolumbus v šestnáctém století, ale i za ty roky tu nějaký ten
kousek ještě drží a my se mohli na molu nasnídat aniž bychom propadli roštem do slaného nálevu
Kadibiku.
V průvodci jsme se dočetli o přístavním městečku Portobello v překladu Krásný přístav,šlo o památky
pevností ze 16.století,kdy tento přístav žil ve velké slávě díky Kryštofovi byla to Mekka starých zlatých
časů Španělů.
Ujeli jsme 10 km a koukala na nás první rozpadlá pevnost,zajeli jsme k ní,kde byla zatravněná
mýtinka zaplavená odpadky.Sotva jsem vytáhl klíček ze zapalování,už mi ťukal na sklo černoch s
velkým kohoutem a nepřítomným pohledem.,,dej mi 5 dolarů,, za co? ,, my se o toto parkoviště
staráme,, toto neni parkoviště ,,je to naše místo,tak zaplať,, dej nám tedy nějaký tiket ,,
nedam,zaplať,, nezaplatíme a on odešel, za chvíli přišel další a mlel tu samou písničku.Začalo to tam
celkem černat ,jejich nenávistné pohledy žlutých očí sjetých po kokainu nám nedávalo moc klidu.Tak
jsme radši zmizeli.
Popojeli jsme pár set metrů do centra města,kde byl opravdový bordel.Staré oprýskané domy, úzké
uličky a najednou u náměstíčka krásná stará koloniální budova,z které vyzařovalo něco zvláštního, i
když už byla i ona v lehce pošramoceném stavu.Za dávných časů to muselo býti užasné a s Mařenkou
jsme se lehce zasnili a přáli si stroj času.Kousek za domem byly opět trosky pevnosti,tak jsme ji v klidu
prolezli.Auto jsme si dali k info centru,takže celkem v bezpečí.
Nenavistnym pohledum jsme se bohuzel nevyhnuli ani v techto mistech.Cernosi si tady udelali svoje
mesto,prestali tam jezdit turisti kvuli bezpecnosti a prijem z turismu je minimalni,dle toho vypada ten
stav.Pritom by takova to pamatka byla chloubou naroda.
Bez skriveneho vlasku jsme odjeli a zustanou nam vzpominky na krasu a horkost v jednom.
Zastavka v meste Colon.Je to mesto spiny,neresti,alkoholu a hnusu,ketré je plne cernoske
populace.Mesto je jedno velke smetiste starych spinavych budov a zborenist a v teto cerne oblasti se
nachazi Zona Libre.Jde o druhou nejvetsi bezcelni zonu na svete , kde na 1 km ctverecnim najdete
5.000 znackovych obchodu.Cely tento objekt je uprostred mesta Colon, je obehnan vysokou zdi a
nekolika vratnic.
Hned pri prijezdu k jedne z bran nas odchytl mistni hlidac a pravil at mu dame 2 dolary.Jarik ,, za co?
on,, za parking,, prosim? on koukl do okynka a vsiml si nekolika bankovek a odpoved na nasi otazku
koncila slovem ,,dej mi 20 dolaru jinak vypadnete,, tak ho Jarik poslal plynne do prdele a frceli jsme k
dalsi brane, kde nas odchytl mistni kravatak a zacal tvrdit , že potrebujeme pruvodce a musime
zaplatit vstup.Jarik opet zaperlil a poslal ho k šípku a ještě zjistil info, kde bude hladký průběh pro naši
návštěvu k slevovému ráji.
Nakonec třetí brána už byla vítězná a po vyplnění protokolu na vjezd už stojíme uprostřed nákupní
bašty.
Všude na vás koukají vyladěné výlohy,čisté chodníky .Potkáváme samé vyladěné postavičky,ať dáma v
šatech či pán v dokonalém obleku.
Náš zevnějšek už takovou krásou neoplývá,Mařenka mě sice už nepustila do dalšího dne v mém dříve
bílém tričku,ale ani košile letního střihu už nepatřila mezi lesk mého šatníku,kraťasy ukazovali
jídelníček posledních dnů a roztrhlé dvoudolarové pantofle díky Jarikovu zapalovači držely celkem
dobře na noze.Jára byl vybavel obdobně, takže lesk naší party zachraňovala Mařenka, její džungelní
šat byl špinavý jen uvnitř.
Obchody byly rozděleny do dvou sekcí,jedna byla taková,že v obchodech mohli nakupovat jen
velkoobchodníci do svých obchodů a druhá sekce byla přístupná komukoliv k nakoupení čehokoliv.
Jedna slabá stránka tu byla a to, že nikde nebylo wc a na mě to opravdu přišlo.Sice šlo jen o
odvodnění, ale čas dojezdu byl 90 vteřin.Vběhli jsme do pěkného obchodu, kde hned při pohledu na
nás bylo jasno,že nás řadí spíše na zlodějíčky.Místní kravaťák povídá,,nezlobte se toto je jen
velkoobchodní prodejna,, Jarik ,, Aha ,, a mužeme se tu alespoň vyčurat? ,, A šest psích očí uhranulo
kravaťáčka k jasnému souhlasu .
Po třech hoďkách shopingu jsme sedli do auta a skore nakupu bylo 0-0- 4 ,alespon Jarik si nakoupil
pár hadříků.
Už se blížil podvečer a my vyrazili do parku Sobrenia, kde je spoustu ptáčků.Říkali jsme si ,že najdeme
hotel a ráno prozkoumáme okolí.
Přijeli jsme do vesnice Gamboa a uviděli ceduli GamboaResort, snad jediný hotel v okolí.Na začátku
resortu byla závora a za ní vedla cesta do kopce.Nahoře na nás vykouklo městečko duchů,cestu
lemovalo spoustu velkých vybydlených domů po Američanech,když střežili průplav.
Až jsme dojeli k nádherné obrovské prosklené budově vložené do džungle.
Jednalo se o krásný hotel, který využívali hlavně američtí důchodci.řekli jsme si ,že si dopřejeme
trošku luxusu a ubytovali se.
Celý komplex byl protkán bujnou vegetací a americkými duchodci.Zašli jsme na večeři, kde jsme opět
díky svému zevnějšku trošku nezapadali.
A když Jarik chtěl vyslovit krásnou větu,,Maminko ,že se za nás nestydíš,, v tu chvíli mě spadnul
příbor a dosti zrnek rýže na zem.
Jasně , že se nestyděla , ale déčka nás pohledem fotili o sto šest.
Po večeři jsme si užili baječné koupele v nádherném venkovním bazenu při svitu hvězd a měsíce a
zalehnuli do voňavých peřin.
Ranni probuzeni do vice nez ruzova nam ještě spestlili kapybary,ketré jsme mohli pozorovat z
pokoje.Take snidane byla excelentni a pochutnali jsme si, no spise se poradne prezrali.Hotel jsme
meli opustit do 12.téé,takze program byl jasny.Prezrane bachorky jsme sli nechat slehnout do bazenu
a udelali si dopoledni pohodicku.
Nastal cas opustit ,,americkou smetanku,, Slapl jsem na plyn a nasledovala cesta do mensi zoo v
parku Sobrenia.
Hned na zacatku nas privitalo hejno papousku, kteri zrejme prave volili svoji peveckou
Superstar.Následoval bambusový háj,kde bambus byl opravdu chloubou tohoto parku,vysoké tyče
bambusu rostly do výšin a nám cvakala spoust fotaku, jak jsme dělali skopičiny a snímky pro milenky
a milence.
Uvideli jsme malou školku,kde pořvavali na jakýsi cíl.Malá zítka u rybníčku oddělovala cestu od
paloučku,kde se vyhříval krokodýl junior.Jarik přeskočil zeď a šel pozovat k mazlíkovi.Maruška
říká,,Jaro neblbni jdi od něj dál nebo na tebe vyjede,, a já ,,Járo jdi blíž at vas muzu spolu vyfotit,,
No po dlouhe dobe jsme se nazorove neshodli,ale Jara je v poradku,ja fotku mam, Milacek už se
nenervuje a prihlizejici deti s otevrenou hubou koukaji na naseho hrdinu synacka.
Ještě jsme nasli spiciho jaguara,dve male pumicky,kterým zabili matku a ochranaři je nastesti
zachranili před pytlaky.Jedna klicka plna tukanu,jejich veliky zbarveny zobak me dostaval do extaze a
udelal jsem dalsich 77 fotek.
Maly utulny zoo park nám udělal radost.
Ještě jsme si řekli,že řekneme čau Pacifiku,tak jsme to napalili na druhou stranu pobrezi Panamy.
Kousek od Panama City byl resort Vera Cruz.Vysoké budovy měli ukazovat pocit luxusu.Při vjezdu do
resortu jsme delali,že se jdeme ubytovat.
Vykoukl na nas umely luxus s bazeny na pobrezi,komercnim programem a spinavou plazi.Smocili jsme
nozky a rekli definitivni sbohem teto krasne mase vody a rychle pryc z resortu od tohoto
monumentalniho turistickeho kyce.
Po ceste do Panama City jsme si dali rybicku .Když jsme prijizdeli do City projizdeli jsme podivnou
ctvrti rozborenych domu a Marenka pravi ,,tak tady bych nechtela bydlet,, o sto metru dal
koukame,že ulici,kterou míjíme velice dobře známe.Byla to ulicka z nasim ,,krasnym hostelem,, v
kterem jsme stravili noc.No tma je tma a svetlo je svetlo.Brrrrr
Nasli jsme si par hostelu, kde bychom stravili posledni noc.Myslim,že najit jeden z nich bude kumst.Je
to jak když hledate jehlu v kupce sena.
Zacina se stmivat ,mesto je v plne dopravni spicce a my se snazime najit tu pravou ulici,ctvrt jsme
nasli.Tyci se tu spoustu vysokych budov od 50 do 200metrů. Říkám si tady my body nezeberou,tak
začnu slalom mezi autami,všichni troubí,tak troubim ještě vic a sup to doleva,a jejej...proti me ve
dvou pruzich vjizdeji auta a ja zjistuju,že jsme v jednosmerce.Marenka krouti hlavou a Jara jen suse
pravi ,,v klidecku to najdeme,,
Rychly obrat a deru se opet slalomem na predni pricky teto spicky.Po chvili jsme nasli jednu z
moznych ulici, a vsak diky me rychlosti ji prejizdime,tak si rikam couvnu si ,jsem opet v jednosmerce,
Marenka s Jarikem vyskocila a zastavuje provoz,ja vyjizdim a nachazimer spravny smer, jenze a ou
kouka na nas ctyrproudova jednosmerna cesta a nas cil je presne za ni.No co, to dame rikame si s
Jarikem a co na to Maruska ,,Ladislave to si delas kozicky nee?,, Marenko neboj to dopadne ,,
Prijizdim na kraj dopravni tepny a po kouskach a intervalovem troubeni tu tu tu vjizdim do prvniho
pruhu.Celkem se zadarilo za půl minutky jsem na sve ulici,Jara se rechta a Maruska konecne otevrela
ocka.
Nachazime hostel,ktery je bohuzel plny, ale Jara zabojoval a majitel hostelu nam zajistil hostel o par
set metru dal
Jednalo se o prijemny hostylek, ktery se krcil mezi mrakodrapy.Ubytovali jsme se a sli se nekam
najist.Pry do centra je to 15min....no po hodinove ture jsme zjistili,že to mysleli autem.
Dali jsme si 4 Mojita a Kubicka a uspokojeni chceme k domovu.Jara stopnul taxika,jelikoz jsme si
nepamatovali nazev hostelu,tak mu říkame nazev jednoho z mrakodrapu pobliz domova.Cena
domluvena za 5 dolaru.Sedli jsme a cernoch dal volume doprava a hudba rvala,jak na diskotece.Jara
ho poprosil o stlumeni,mirne uspel,cernoch zacal jezdit vsude mozne jen nee k nasemu cili.Delal,že
nerozumi až nas dovezl kam jsme potrebovali.Pri placeni samozrejme nevratil to co mel,toz nejprve
Jara mu rekl par slovicek od plic,ja se pripojil a z lehka mu rekl samozrejm krasnou peprnou cestinou
,,ty jsi teda poradny curacek,, Marenka vykoukla hlavinkou z poza me a z oci do oci v rozmezi cca
10cm mu moji vetu zopakoval o dost decibelu hlasiteji a to ještě v pozici o dosti vetsi nez jsem zminil
ja a pak krasnou smeci zavrela dvere.No ta rana ho asi rozhodila, nebot se rozjel až po 60 vterinach.
Dobrou noc a posledni noc je pred nami .auuuuuuuuuauuuuuuuuuuauuuuuuuuuuuuu
Nastal čas se vrátit do reality.Na jednu stranu se těšíme na vás blízké lidičky, ale na druhou stranu
trochu smutné loučení z toho krásného toulání.Věčně rozjasněná obloha mě vždy táhla do dalšího
dne.Jeden den jsem se zasnil a říkám ,,miláčku koukej na tu Venuši,, a odpověď ,,a jaj zase me koukas
po jinych,,
Ještě musím dodat krásnou hlášku že včerejší tůry po City.Jaroslav uviděl v parku větší kamenný
objekt a vzpomenul na své lezecké umění.
,, Matko pojď vylezeme to a Maruška z druhé strany suše oznamuje,, Jaroslave neblbni ,to je
pomník,,.
Na letisti vracime auto a sedame do letadla ,ketré nas uvita v Bogote.
Je poledne a my zjistujeme,kdy a jak se odbavit.Mame 7 hodin volna , a tak si dame bagaz do
uschovny a jedemdo centra nakoupit alespon par darku.Musim rict, že se nam zadarilo a par
drobnosti jsme nakoupili.Jara nakoupil nekolik druhu neznameho ovoce.Rekli jsme si ,že nez
odletime, že je ještě ochutname.Sedame si na chodnik u venkovniho vchodu a degustujeme kazdy
kousek,uprostred igelitak do ktereho hazime to co nechutna.Kolem chodi spoustu lidi a mysli, že jsme
bezdomovci.Jara provokativně ještě dává k igeliťáku čepici,ale žádná pesos v ní neskoncila.
Na letisti jdeme zaridit posledni vec a to jako vzdy poslat pohledy,bohuzel nenachazime k nim
znamky,posta je zavrena.Nakonec jsme poprosili chlapika v knihkupectvi a dali mu obnos nekolika set
tisic pesos, aby nam vse zajistil a posla do CR.
Snad ta duvera byla dobre vytipovana.Loni v Bolivii byl bohuzel omyl a oslovena pani vse stopila.
Vzali jsme zavazadla a cekala nas velika fronta a zjisteni , že nesedime u sebe.Jara řekl ,že nas noikdo
nebude oddelovat a nekolika fintami se dostal k okenku,kde se vitezne vraci s 3-mi tikety,ketré nam
zaruci ještě lepsi sedacky s vetsim prostorem na nohy a hlavne u sebe.
Zvedame se že zeme.Letadlo je luxusni,poustime si filmy a usiname.Let je klidny a pohodovy.
Je tu Frankfurt, vystupujeme a po chvili se smejeme, jak lide cekaji na kontrolu mimo EU....Pred
mesicem jsme toto podstupovali my v Mexico City.
Je tu Evropa a rozesmate obliceje už nepotkavame tolik ,jak v Latince.Najednou je tu velky spech nic
moc pohoda.Jaka skoda vzdyt klid a smich dava smysl nasim zivotum.
Frankfurt - Praha to byl fofr<40 minutovy let a skaceme do naruci rodicum .Mamca nas na privitanou
hned poctiva vybornymi chlebicky.
Tak nastava realita - Láďo,Járo, Maruško proberte se že snu a hajdy do práce