Stáhnout

festivalové noviny
3
Noviny 51. Mezinárodního operního festivalu Smetanova Litomyšl • 24. června 2009
Zuzana Lapčíková: Při práci jsem měla
na paměti, že skladba má sloužit textu
Známe se od dětství. Zatímco já jsem jezdívala na soutěže „lidušek“ jako členka
dětské cimbálové muziky, ona byla odjakživa sólistkou. Drobná dívka kmitala cimbálovými paličkami i během cesty
autobusem a ve své kategorii vždy vítězila.
Folkloru zůstala věrná, dnes ovšem lidové
písně odvážně a působivě spojuje s improvizací či kompozicí.
Tomu se říká umělecké možnosti folkloru a jeho využití. Když už to sama
před sebou nazýváš
„zneužitím“?
Všichni, kdo se zabývají lidovou písní a hudbou, budou jednou
samozřejmě konfrontováni s mistry typu Janáček, Stravinský, Bartók,
Martinů nebo Copland.
Tohle
byli
ovšem
nepředstavitelní borci
a náš stav ve srovnání
s nimi, to je v podstatě
embryonální
výskyt.
Samozřejmě si všichni
umíme vybrat jakoukoliv píseň ze Sušilovy sbírky, napasovat na ni
měkkou irskou nebo skotskou harmonii
a budeme strašně úspěšní. Ale já potřebuji
vědět, proč bych to měla dělat, když je mi
jasné, co z toho vznikne. Radši budu hledat
tam, kde jen tuším, že se zrodí něco nepředvídatelného. Myslím si, že mnozí muzikanti vědí,
co přivádějí na svět, a dělají to záměrně, s vidinou líbivého výsledku. Tato cesta na vlně
popularity mně zavání jistou mírou využití
folkloru (slovo zneužití bych nepoužila).
Jeden z největších hudebníků Skandinávie
Leif Segerstam v Litomyšli
V neděli 28. června se na druhém zámeckém nádvoří uskuteční očekávaný slavnostní
koncert s názvem Europa musicalis. Při této příležitosti dojde
i k pomyslnému předání štafety
doprovodných akcí českého
předsednictví Evropské unii
Švédsku. Vystoupí symfonický
orchestr hl. m. Prahy FOK pod
taktovkou Leifa Segerstama, který bude řídit
i jednu svou vlastní skladbu. Na programu je
koncertní předehra Excelsior! švédského
autora přelomu 19. a 20. století Wilhelma
Stenhammara, dále Symfonie č. 199 „Koncem II. století“ Leifa Segerstama a tři části
z Mé vlasti Bedřich Smetany – Vltava, Tábor
a Blaník. Koncert bude v přímém přenosu
vysílat Česká televize a Český rozhlas 3
Vltava.
Pětašedesátiletý Fin Leif Segerstam je všestranný hudebník, který bývá označován
za jednoho z největších
talentů v historii Skandinávie. Kromě toho, že je vynikajícím dirigentem, ovládá
skvěle hru na klavír, housle
a violu, je i hudebním skladatelem. Litomyšlské publikum uslyší jeho Symfonii
č. 199. Vedle více jak dvou
set symfonií má Leif Segerstam na svém kontě dvacet devět smyčcových kvartetů, jedenáct houslových
koncertů, čtyři koncerty pro klavír a řadu
vokálních skladeb. Jeho výkony za dirigentským pultem kritika oceňuje jako
emocionálně i hudebně výjimečné
a každý koncert je příslibem velkého
zážitku. Ač je finské národnosti, v současné době působí jako švédský královský kapelník, pravidelně také hostuje
u nejvěhlasnějších evropských koncertPokračování na str. 2
ních těles.
Z jiných rozhovorů víme, že pro hudbu
tě získali nejbližší příbuzní. Tvoji babičku si představuji jako ženu, která k lidové kultuře nutně chová náležitě
ochranářský vztah. Nevyčítala ti ona
nebo maminka tvé experimenty?
Jestli mně něco vyčítaly, pak to, k čemu
mě samy přivedly. Babička, bohužel tu už
s námi není, měla prvorepublikovou představu o mém seriozním uplatnění coby
úřednice na poště. A maminka-učitelka
mě zase viděla v pedagogickém oboru.
K čemuž mám jisté spády… Rozhodně
nečekaly, že bych byla muzikantka. Můj
kmotr se hudbou živil, měl barovou kapelu
a dlouho nedokázal pochopit, proč s ním
nejdu hrát na klávesy. A proč „chcu hrát
na ten cimbál, šak to je úplně vedle!“
Dneska už mně to myslím nemá za zlé.
Pokračování na str. 4
Generální partner festivalu
Hlavní partner festivalu
Záštitu nad festivalem převzali
Václav Klaus,
prezident České republiky
Václav Riedlbauch,
ministr kultury České republiky
Radko Martínek,
hejtman Pardubického kraje
Spolupořadatelé festivalu
51. ročník Mezinárodního operního festivalu
Smetanova Litomyšl spolupořádají
Pardubický kraj, Město Litomyšl
a Smetanova Litomyšl, o.p.s. za finančního
přispění Ministerstva kultury České republiky
a ve spolupráci s Národním památkovým
ústavem, ÚOP Pardubice.
Jiří Černý: Tvrzení, že opera je mrtvý
žánr, je legrační
Jak dlouho již jezdíte na festival do Litomyšle?
Řekl bych, že tak deset let, možná déle.
Tehdy začaly i vaše litomyšlské hudební večery, takzvané Ro(c)kování s Jiřím
Černým?
Když jsme na festivalu byli poprvé, nabídl mi Honza Pikna, abych tu zkoušel dělat
pořady. Nejdříve jsem dělal Ro(c)kování,
což je taková všehochuť. Návštěvnost však
byla pořád mírně řečeno slabá a tak jsme
začali dělat monotematické pořady. Ukázalo se, že to zdejší lidi zajímá víc.
Se svými pořady navštěvujete i blízká
města, Svitavy či Poličku. Co se vám
na Litomyšli líbí?
Pro mě má Litomyšl půvab už jen díky
tomu, jak obrovskou má historii. Není to jen
Bedřich Smetana, ale třeba i Magdalena
Dobromila Rettigová, i ten proklínaný Zdeněk Nejedlý. Ať byl jaký byl, napsal úžasnou knížku o Litomyšli a silou a mocí svého
postavení vydupal po válce i tento festival.
Když se projdete po zdejším hřbitově, je to
jako když si člověk otevře dějiny.
I když vaší doménou není klasická
hudba, vlastníte obrovskou sbírku
desek, chodíte na operní představení...
Klasická hudba není mou doménou.
Po národních písničkách, které mě učila
maminka a myslím, že mě jich naučila
dost, byla však druhou hudbou, kterou
jsem začal poznávat a oblíbil si ji. Naši měli
předplatné v Národním divadle, chodil
jsem tedy na opery. Na tehdejší dobu jsme
měli také spoustu rozbitných desek. Protože si člověk z dětství víc pamatuje, neboť
těch dojmů je méně než v pozdějším životě, vzpomínám si dobře na starou gardu
Národního divadla padesátých let. Znám ji
více než třeba současnost. Přes „ježkárny“
a Karla Vlacha jsem se pak dostával
k taneční hudbě a k rock-and-rollu, jímž se
zabývám nejvíce.
Zmínil jste, že vás k opeře přivedli rodiče, především vaše matka. Myslíte si, že
je důležité být k opeře přiveden? Existuje vůbec dětský operní divák?
Nemyslím, že existuje nějaký mustr –
u každého je to jiné. Když jsem uspával
svou dceru Kateřinu, zpíval jsem jí všechno
možné. Líbily se jí árie z Prodané nevěsty,
zejména Vaška, protože koktá. Mnohokrát
jsme s ní proto museli chodit na Prodanou
nevěstu. Neřekl bych však, že v ní zájem
o operu zůstal, nebo je alespoň mnohem
menší, než byl v jejím dětském věku.
Podobnou věc mi říkal basista Karel Berman. Jeho jediná dcera Jana měla v mládí
operu velmi ráda, později však zvítězily jiné
zájmy a stala se z ní činoherní herečka.
Neřekl bych, že je to věc náhody, nějaká
inspirace musí být. Že by vše ale bylo jasné
v osmi nebo ve čtrnácti letech a že impuls
musí přijít zrovna z domova, to se říci nedá.
Někdo vám ale musí otevřít vrátka. Měl
jsem obrovské štěstí, že si moje sestra
vzala člověka, který zpíval ve sboru. Jeho
bratr dokonce zpíval celý život ve sboru
v Národním divadle – tam se myslím můj
zájem o operu ještě utužil.
Jestli se s manželkou dočkáme nějakých
vnoučat, budu se snažit tomu dítěti vážnou
Jeden z největších hudebníků Skandinávie
Leif Segerstam v Litomyšli
Pokračování ze str. 1
Připomeňme, že Leif Segerstam byl zázračné dítě a už v pěti letech, kdy ještě
téměř neuměl číst, zvládal perfektně notový zápis. V letech 1953 – 1963 studoval
skladbu, dirigování a hru na housle
a na klavír na Sibeliově akademii v Helsinkách. V postgraduálním studiu pokračoval
na slavné newyorské Juilliard School.
Svou kariéru profesionálního hudebníka
začal jako houslista, už v jednadvaceti
letech byl ale jmenován dirigentem Finské
národní opery. Následoval post dirigenta
Královské opery ve Stockholmu, kde proslul mimo jiné tím, že při představení
zaskočil za indisponovaného tenoristu.
Dále působil mj. v opeře v Berlíně, v Helsinské filharmonii, v rozhlasových orchestrech ve Finsku, Dánsku a Rakousku.
2
Dirigoval v Metropolitní opeře v New
Yorku, v milánské La Scale, londýnské
Covent Garden, ve Vídeňské státní
opeře, a také v operních domech
v Hamburku a Ženevě. Hostoval u Berlínské filharmonie, v symfonickém
orchestru v Chicagu, Filharmonii v Los
Angeles a v Torontu či Detroitu. Dirigoval na festivalech v rakouském Salcburku a finské Savolinně. Kariéru mu vždy
usnadňovala jeho mimořádná jazyková
vybavenost. Kromě mateřské finštiny
hovoří ještě švédsky, anglicky, německy, francouzsky, italsky a japonsky.
Na svém kontě má dlouhou řadu
nahrávek, mimo jiné všechny symfonie
Gustava
Mahlera.
Důraz
klade
i na moderní, především skandinávské
autory.
Prokop Souček
hudbu zpřístupňovat. Nedělám si ale iluze,
myslím, že tam musí svou roli sehrát také
náhoda...
Před několika lety jsem v jednom časopise četl rozhovor s populárním skladatelem. V článku tvrdil, že opera je mrtvý
žánr a že právě proto, ač by to bez problémů zvládl, opery nepíše. Je podle
vás opera mrtvý žánr?
Toto tvrzení je legrační zejména v posledních dvou letech, v době, kdy se dvě sezóny
představení z Metropolitní opery v New
Yorku přenášejí v přímém přenosu do kin,
ve kterých je narváno. Nejen v Praze, ale
i ve městech, která nejsou ani okresní. Jestli je opera mrtvý žánr nebo není se dá změřit, buď si na sebe vydělá nebo nevydělá.
A u nás si na sebe vydělá. Jestli je však
úplně přirozené, že v naší republice je deset
operních divadel, je jiná otázka. Zde mohou
ekonomové říkat, zda-li by kraje neměly
dávat peníze na něco jiného. Opera ale žije.
Zrovna teď v Litomyšli na 51. ročníku byla
uvedena Březinova opera o soudu s Miladou Horákovou. Dvakrát jsem ji viděl naživo,
mám ji na videu a mockrát jsem si ji pouštěl,
než jsem o ní napsal obsáhlou recenzi
pro Svět a divadlo. Pokud se budou rodit
skladatelé, jako je Aleš Březina a režiséři
a spoluscénáristé jako je Jiří Nekvasil, tak si
myslím, že opera bude pokračovat. Hlavním
směrem bude samozřejmě dál tradice Verdiho, Smetany a Janáčka. Vedle toho vznikají moderní opery. Zrovna metropolitní
opera je zajímavá v tom, jak se jim daří
do repertoáru velmi opatrně vsunout nové
opery a lidi posouvat ještě někam jinam.
Daří se jim to lépe než nám. Fakt, že u nás
Janáček je pro spoustu lidí ještě stále neposlouchatelný, je ostuda. V tomto Čechy
nejsou konzervatoř Evropy, dávno ne...
Jezdíte i na jiné operní festivaly?
Nejezdím. Litomyšl má pro naší rodinu
velice vhodný termín. Manželka je učitelka,
proto se vlastně docela málo vídáme. Ona
přes den učí, já píšu a připravuji se
na večer. Když přijde domů, jedu někam
dělat pořady... Během devíti měsíců (v červnu, červenci a srpnu dělám pořady pouze
výjimečně) udělám, kromě své další práce
v rozhlase, kolem 150 pořadů. V červnu
oschnou meze a mládež už má jiné starosti než chodit do klubu na reprodukovanou
hudbu. Ke konci měsíce jedeme na Smetanovu Litomyšl, což je pro nás nejen změna
hudebního žánru, ale je to i odpočinek
a příprava na prázdniny. Když už bych si
měl vybírat festivaly, přihlédnul bych
k tomu, že Litomyšl je ohromná i výtvarně.
To, co je tady letos – šestnáct monumentálních plastik Aleše Veselého – je téměř
srovnatelné s tím, když jsem byl poprvé
v Berlíně, v jehož centru dali šanci světovým architektům, aby si tam postavili co
chtějí. Když u nás jeden český architekt,
Kaplický, navrhl něco, co by mohlo být zajímavé, vzbouří se lidé včetně prezidenta
a stejně se to nepostaví. V tomto je pro mě
letošní Smetanova výtvarná Litomyšl
v radostném slova smyslu šok.
Ptal se Prokop Souček
Zuzana Lapčíková: Při práci jsem měla
na paměti, že skladba má sloužit textu
Pokračování ze str. 1
Které ze svých autorských CD máš nejraději? Proč?
Uspávanky, protože vznikly kuriózním
způsobem. V jisté době jsem dostala hned
dvě nabídky od dvou různých společností,
abych pro ně natočila autorskou desku.
Nejprve jsem tedy dokončila Moravské
písně milostné, kterými jsem jakoby uzavírala své mládí. Pak jsem si odžila mateřství
(dvojité – a najednou!), tu obrovskou radost
a zároveň nebývalé vypětí. Když uzrál čas,
sedla jsem si, za dva týdny napsala materiál na novou desku, či spíše motivy, které
jsme s kolegy ve studiu rozvinuli, a celou
desku jsme natočili během neskutečných
dvou a půl frekvence.
Zatím poslední album byla Černobílá,
co připravuješ dál?
Když jsme v roce 2005 vytvořily společně s choreografkou a sólistkou baletu
Národního divadla v Brně Hanou Litterovou hudebně taneční představení "Balady", vůbec jsme se nenadály, že sklidíme
tolik ocenění. (Z. L. se tady uplatnila jako
spoluautorka scénáře, autorka námětu
a hudby, za niž se dočkala nominace
na Cenu Alfreda Radoka 2006. Představení
dále bylo jedním ze tří kandidátů na Cenu
diváků za největší zážitek z divadelního
představení, které mělo premiéru v roce
2006, a v Soutěžní přehlídce současné
taneční tvorby 2008 získalo cenu Za autorské dílo – pozn. aut.) To nás přivedlo k úvahám, zda bychom neměly „Balady“ zvěčnit
– a tady jsme se zasekly. Ono totiž vůbec
není jednoduché vytvořit audiovizuální
záznam představení, které vzniklo
pro jeviště. Musíme se toho ujmout tvůrčím způsobem, jinak bychom představení
spíš ublížily. Sama teď pracuji na jiném velkém závazku, protože se zkrátka neumím
uklidnit. Svatý pokoj by to chtělo, aspoň
chvilku!!!
Předpokládám, že mluvíš o velkém
vokálně instrumentálním projektu
Zuzana Lapčíková při premiéře projektu Orbis
pictus na letošní Smetanově Litomyšli.
na Komenského texty, který se pod
názvem „Orbis pictus“ dočká premiéry
na letošní Smetanově Litomyšli. Odkud
přišel zásadní podnět?
Z Filharmonie Zlín, se kterou dlouhodobě spolupracuji. Mimo jiné jsme společně
s jazzovým triem Emila Viklického uskutečnili večery v duchu lidových písní. Už tehdy
jsem si vyzkoušela psaní pro symfonický
orchestr, protože bylo zapotřebí náš repertoár zaranžovat, dokomponovat. Když přišla další nabídka, ráda jsem souhlasila, ale
nechtěla jsem se opakovat. Řekla jsem si,
že uzrál čas, abych se pokusila o něco
nového. Na Komenského jsem pomýšlela
už dlouho.
Texty tady sehrály jistě zásadní roli,
sestavila sis je sama?
Ano, ovšem nedocenitelným pomocníkem mi byl přední komeniolog profesor
Pavel Floss. Jako předlohu jsem si zvolila
Komenského vrcholný filosofický spis
Obecná porada o nápravě věcí lidských,
z něj pak třetí knihu nazvanou PANSOFIA,
Všeobecná moudrost. Vládne v ní dokonalá forma, 7 + 1 díl, z nichž každý představuje nějaký stupeň, svět. Od Boha až
k člověku a zase zpět k Bohu. Neuvěřitelná,
úžasně vymyšlená křivka! Zachovávám ji
a v jejím rámci pracuji s dalšími texty.
Komenský je zanícený triadik, takže
ve všem fungují trojice a práce s nimi. Díky
tomu, že jednotlivé oddíly nedokončil, otevírá se mi navíc velký prostor pro vlastní
fantazii.
Uplatňuješ tady i písničky, nějaké citace?
Až na výjimky, citace z Komenského
kancionálu, jde v případě Orbis pictus
o vlastní komponovanou hudbu. Při práci,
která trvala dva roky, jsem stále měla
na paměti, že skladba má sloužit textu, plně
se podřídit obsahovému sdělení.
Na pódiu se sejde spousta účinkujících.
Nevadí ti, že kvůli velkému obsazení
snižuješ šance díla na další provedení?
Víš, já jsem nejdřív myslela, že využiji
dětský sbor, když už skládám poctu velkému pedagogovi. Ale pak jsem se ponořila
do textu a pochopila, že tak závažná slova
musí vyřknout dospělý člověk. Podobně
vyplynulo i další obsazení, velkému
orchestru jsem chtěla dát v jazzovém
seskupení určitý protipól, odlehčení. Princip kontrastu se vždycky hodí.
Jak vidíš své postavení mezi skladateli
21. století?
Vůbec se nevidím jako skladatelka, jsem
muzikant, který má potřebu hudebního
vyjádření. Prostě slyším nástroje a hlasy,
a tak jsem si řekla, že snad nebude marné
to zapsat.
Cítíš strach, obavy z přijetí?
Samozřejmě! Jdu s kůží na trh a není
na světě člověk ten… Ale je to prostě jeden
z mých mnoha odvážných kroků. Podstatné pro mě je, aby kolegové – basista Aleš
Procházka, Český filharmonický sbor Brno
se sbormistrem Petrem Fialou, Filharmonie
Bohuslava Martinů s dirigentem Stanislavem Vavřínkem a můj jazzový Kvintet – aby
hráli a zpívali Orbis pictus rádi.
Ptala se Jitka Novotná,
převzato z Týdeníku Rozhlas,
redakčně kráceno
Švédská sopranistka Susanne Rydén
se představí litomyšlskému publiku
Den před vystoupením na Smetanově Litomyšli koncertuje
Musica Florea na Pražském
hradě, kde představí program
nazvaný Hudba barokní Prahy.
Z něho provede několik čísel také
v Litomyšli a přidá další. Barokní
Prahu v programu reprezentují
především dva autoři: Johann
Joseph Ignác Brentner a Antonín
Reichenauer. A svým způsobem také árie
z díla J. D. Zelenky ze hry Sub olea pacis et
palma virtutis. Také toto oratorium, nebo
spíše školskou hru mladého Zelenky, komponovanou během studií na jezuitské koleji v Klementinu, provedla Musica Florea
před mnoha lety na Pražském hradě
v novodobé premiéře. Jejich
nahrávka tohoto díla získala
několik ocenění. K některým áriím
se soubor rád vrací, stejně jako
ke spolupráci se Susanne Rydén.
„Její hlas považuji pro autentickou interpretaci staré hudby
za naprosto ideální, je velmi
pohyblivý a i v nízkých dynamických hladinách schopný intenzivního výrazu,“ říká Marek Štryncl.
Švédská sopranistka Susanne Rydén, která
vedle árie ze Zelenkova díla přednese také
pozoruhodnou italskou kantátu Georga Friedricha Händela, patří mezi výrazné osobnosti scény staré hudby. Má ráda barevnost
barokní hudby a pravidelně spolupracuje
s mnoha soubory, které se na tuto hudbu
zaměřují. Jsou to například Philharmonia
Baroque Orchestra v San Fransiscu, holandský Nederlandse Bachvereiniging nebo Akademie staré hudby v Luzernu, ale i Bach
Collegium v Japonsku.
Den před vystoupením na Smetanově Litomyšli koncertuje Musica Florea na Pražském hradě, kde představí program
nazvaný Hudba barokní Prahy. Z něho provede několik čísel také v Litomyšli a přidá
další. Barokní Prahu v programu reprezentují především dva autoři: Johann Joseph
Ignác Brentner a Antonín Reichenauer.
A svým způsobem také árie z díla J. D.
Zelenky ze hry Sub olea pacis et palma virtutis.
Pokračování na str. 7
3
LEONARD BERNSTEIN: KADDISH
Kaddish: Symfonie věnovaná
J. F. Kennedymu
Kaddish je třetí symfonií
ká premiéra se pak konala
Leonarda
Bernsteina.
v lednu roku 1964 v Bostonu
Zkomponoval ji v roce 1963
s dirigentem Charlesem
pro velký orchestr, smíšený
Munchem. Nicméně Bernsbor, dětský sbor, soprán
stein skladbu ještě v roce
a recitátora a vychází
1977 přepracoval a jak řekl,
z židovské liturgie. Skladba
nebyl spokojen s originální
je věnována J. F. Kennedyverzí, podle jeho slov byla
mu, který byl zavražděn
„příliš upovídaná“, nová
několik týdnů před provedeverze měla být sevřenější
ním symfonie. Skladba má
a kratší – mluvený part
tři části: 1. Invokaci, 2. Ditv první nahrávce, kterou
Torah a 3. Scherzo – Finale.
autor sám pořídil, svěřil své
Scherzo je jakousi snovou
manželce, v dalších dvou
scénou před úplným závězáznamech recitují muži.
Leonard Bernstein s neodmyslirem. Poprvé byla symfonie
Leonard Bernstein byl
telnou cigaretou
provedena 10. prosince
mužem
mnoha
zájmů
1963 v Tel Avivu s Izraelskou filharmonií
a dovedností, je znám jako charismatický
pod taktovkou skladatele. V této původní
dirigent, dále jako skladatel, klavírista,
verzi provedla part recitátora žena, podobpedagog, popularizátor, anebo prostě jako
ně jako tomu bude v Litomyšli. Dílo bylo
mediální hvězda. Narodil se v roce 1918
v Izraeli přijato s velkým nadšením, america zemřel v říjnu roku 1990, necelý půlrok
poté, co na Pražském jaru dirigoval Beethovenovu Devátou symfonii na přelomovém prvním polistopadovém Pražském
jaru. V Praze byl ale hostem už v roce 1947,
kdy tu provedl svou mimo jiné svou 1. symfonii Jeremiáš. Jako skladatel se nejvíc proslavil muzikálem West Side Story, vždycky
ale velmi těžce nesl, že všechna ostatní
jeho díla zůstala co do věhlasu ve stínu
tohoto hudebního šlágru. Nejenom v 1. a 3.
symfonii je důležitý židovský námět, Bernstein byl nejen spoluzakladatelem Izraelské filharmonie, ale velmi silně prožíval
osudy svého národa v celých dějinách.
Náměty jeho skladeb se ale většinou neobracejí do minulosti, přímo reflektují svět,
ve kterém autor žil a tvořil – a často se
v nich mísí více jazyků. I jeho hudební řeč
můžeme vnímat jako směs a syntézu,
záměrně nechtěl striktně oddělovat hudební žánry.
Jindřich Bálek
Aleš Veselý v prostorách Josefa Pleskota:
Pozvánka na autorskou prohlídku výstavy
Procházka mezi sochami, za účasti tvůrců
projektu, sochaře Aleše Veselého a architekta Josefa Pleskota, se uskuteční ve čtvrtek 25. června. Po skončení koncertu, na
kterém zazní Symfonie číslo 3. „Kaddish“
Leonarda Bernsteina, proběhne ve 21.00 u
Veselého sochy Kaddish v Klášterních
zahradách setkání s autorem. Texty Aleše
Veselého bude číst Jan Kačer.
Kaddish je první velkou sochou, kterou Aleš
Veselý vyrobil. Stalo se tak na přelomu let
1967–1968. Pracovat na díle začal na
výtvarném sympoziu v Ostravě krátce po
smrti svého otce. Stejně tak jako věřící Žid
odříkává po dobu jednoho roku za zemřelého příbuzného kadiš, pracoval Veselý na
této jedinečné soše. Nakonec ji věnoval
právě památce svého otce a nazval Kaddish.
Socha ze svařované oceli měří 710 centimetrů a váží 7,5 tuny. V roce 1969 byla
Veselému v Liberci na výstavě Socha a
město za tuto monumentální plastiku udělena cena Matyáše Brauna.
-ps-
Kaddish, Aleš Veselý, 1967–1968
Víte, co je kadiš?
Kadiš bývá často mylně nazýván modlitbou
za zemřelé. Jako předlohu pro své literární,
hudební či výtvarné dílo si jej zvolila celá
řada autorů. Většina z nich však dobře
věděla, o čem jejich dílo hovoří.
Z děl literárních můžeme jmenovat asi nejznámější Kaddish amerického beatnika
Allana Ginsberga. V roce 1990 pak vyšla
dnes již proslulá kniha maďarského držitele
nobelovy ceny za literaturu Imre Kertésze
„Kadiš za nenarozené dítě“.
Termínem „Kadiš“ (aramejsky svatý) je označován liturgický předěl, který je součástí
každé židovské bohoslužby. Ve skutečnosti
se v kadiši vůbec nemluví o smrti. Odříkává
se však mimo jiné v období smutku, a to
po dobu jednoho roku od úmrtí blízkého příbuzného či při výročí tohoto úmrtí. V Kadiši
se velebí boží jméno a mír v Izraeli. Rozlišují
se čtyři druhy: Poloviční kadiš, Celý kadiš,
Kadiš sirotků a Rabínský kadiš. Navzájem se
liší pouze délkou, funkcí v liturgii a počtem
-pslidí, které jej pronáší.
Rabín Karol Sidon: Každé připomenutí je dobré
Ve čtvrtek 25. června přijede na provedení
Bernsteinovy symfonie Kaddish a na prohlídku soch Aleše Veselého i vrchní zemský
rabín Karol Efraim Sidon. Panu Sidonovi
jsme i proto položili jednu otázku.
Litomyšl zdobí celkem šestnáct monumentálních plastik Aleše Veselého.
Jedna z nich s názvem „Ty a já a Ti, kteří
4
už nejsou“, stojí na místě synagogy,
která musela v 60. letech ustoupit stavbě sídliště. Instalace sochy je uctěním
památky litomyšslkých Židů a symbolickým navrácením synagogy na její
místo. Co říkáte takovéto formě připomenutí toho, co se v naší zemi dělo?
Každé připomenutí je dobré. S tímto způ-
sobem připomenutí jsem se ale zatím
nikdy nesetkal. S panem Veselým jsme
spolupracovali například při osazení hvězdy v Terezíně, to je jeho dílo. Známe se
spolu už hodně dlouho. Jeho plastik,
obzvláště pak Kaddishe, si velice vážím.
Jsem opravdu rád, že je to připomenuto
právě tímto způsobem.
-ps-
LEONARD BERNSTEIN: KADDISH
Ředitel festivalu Jan Pikna:
Byla to výjimečně silná bouře
Přesně před rokem, 25. června
kolem osmé hodiny večerní, se
nad Litomyšlí přehnala bouře
o síle orkánu. Vítr, který místy
dosahoval rychlosti až 110
km/h za hodinu, vyvracel
vzrostlé, letité stromy a trhal
z domů střechy. V městských
lesích, kde zcela vymýtil plochy o velikosti několika hektarů, zůstalo ležet 10 000 metrů krychlových
poškozeného dřeva. Bouře poškodila na
mnoha místech vedení vysokého napětí
a Litomyšl zůstala bez proudu i po většinu
následujícího dne.
Živelná katastrofa narušila také průběh festivalu. Symfonie Leonarda Bernsteina Kaddish se vůbec nehrála. Pořadatelé ji proto
zařadili do programu letošního ročníku
a těm, kteří vloni přišli o svou polovinu koncertu, poskytli na letošní provedení slevu.
Co se dělo na zámku, když bouře přišla?
Bouře přišla náhle na začátku přestávky.
Lze hovořit o štěstí v neštěstí. Silný vítr trhal
ze střechy zámku tašky, které propadávaly
skrz plachtu zastřešení do hlediště. To bylo
naštěstí v tu chvíli již téměř prázdné, diváci
procházeli pod arkádami. Nestačili však
vyjít ven před zámek, kde v tu dobu kromě
tašek létalo vše možné, občerstvovací
stánky prakticky zmizely a na jejich místa
padaly stromy. Být to o chvíli později,
mohlo dojít k tragédiím.
Jak lidé reagovali, nepanikařili?
Lidé se chovali úžasně, a to i přesto, že
se mačkali na chodbě a pod arkádami,
kde v tu chvíli byla úplná tma. Vypadl
elektrický proud, nevěděli jsme, kdy se
dodávka opět obnoví, tak jsme nejprve
žádali návštěvníky o strpení. Elektřina
však stále nešla, kustodi orchestru hlásili,
že nemohou dát dohromady rozfoukané
noty a když jsme zjistili rozsah škod na
autech před zámkem, rozhodli jsme se
dále nečekat a koncert jsme ukončili.
Návštěvníci i tak zatleskali. Bouřka přešla
a nad zámkem se ukázalo večerní ostré
slunce. Lidé vycházeli ze zámku a užasle
zírali na škody, které krátká bouře způsobila. V zámeckých arkádách si tu sílu ani
neuvědomovali.
Návštěvníkům koncertu jste
nabídli, že je zvýhodníte
při nákupu vstupenek na
51. ročník, v jehož rámci
bude symfonie provedena
znovu...
Účinkujícím hodně záleželo
na tom, aby se symfonie odehrála. Velmi náročná skladba
byla nazkoušena jenom pro
jedno litomyšlské vystoupení, všichni se po
těch hodinách strávených ve zkušebnách
na provedení Kaddishe opravdu těšili. Na
místě jsme se tedy rychle dohodli, že to
takto přeci nemůže skončit, a že dílo zařadíme do programu na příští rok. Vyhlásili
jsme, že návštěvníci dostanou při nákupu
vstupenky slevu a to jsme také dodrželi.
Vloni se odehrála polovina pořadu, kdo si
letos koupil vstupenku na pokračování
koncertu, dostal polovinu ceny nazpátek.
Vloni hrál v první části koncertu fenomenální klavírista Fazil Say skladby George
Gershwina, letos vyslechnou diváci Tarase
Bulbu Leoše Janáčka. Myslím, že to obojí
k sobě pasuje dobře.
Poučili jste se nějak z loňské bouře jako
organizátoři?
Samozřejmě! Dodržujeme předpisy
a směrnice, požární hlídky pravidelně nacvičují standardní evakuaci osob při požáru.
Vloni však nešlo o evakuaci, ale naopak
o udržení osob v krytém prostoru a jejich
rozmístění do vnitřních prostor zámku tak,
aby se nemusely tísnit jen v ochozu přízemních arkád. Máme proto zpracovaný postup
na takzvaný „Signál bouře“, při kterém pořadatelé vědí, co dělat v případě obdobného
blížícího se nebezpečí.
Výpadek proudu však způsobil ještě
další problémy...
Protože došlo k výpadku proudu,
nemohli jsme pokračovat v koncertu.
Nemohli jsme také během bouře stáhnout
zastřešení, které je projektováno na určitou
sílu větru. Letos tedy máme záložní zdroj,
který je v případě potřeby schopen pokrýt
spotřebu celého zámeckého návrší včetně
divadelního osvětlovacího parku, takže i po
výpadku elektrického proudu můžeme
představení dohrát do konce. Vloni jsme
také jako pořadatelé spoléhali na komunikaci prostřednictvím mobilních telefonů.
Ty ale bouřka zcela vyřadila z provozu,
takže jsme se letos pokorně navrátili zpět
k vysílačkám.
Den po bouři nešla ve většině Litomyšle
elektřina ještě do odpoledních hodin...
Bylo to jako z katastrofických filmů, jakýsi „den po té“. Nepracovalo se, obchody
byly zavřeny, všude bylo ticho, mobily
nezvonily. Lidé chodili mezi troskami
s vytřeštěnýma očima a panovala zvláštní
atmosféra jakéhosi bratrství. Povídali si
spolu neznámí lidé, často si i spontánně
tykali.
Vichřici padla za oběť řada vzrostlých
stromů, jak ve městě, tak v zámecké
zahradě. Odstartovalo to diskusi o revitalizaci anglické a francouzské zahrady?
To s tím nesouvisí, o revitalizaci se začalo
mluvit již dříve. Byla ale obava, jak občané
přijmou, že se v rámci obnovy parků budou
muset odstranit přestárlé a nemocné stromy. Myslím, že si lidé díky bouři uvědomili,
pod čím dennodenně chodíme a jaký
„Damoklův meč“ nad námi visí. Když se
potom kácely zbytky aleje v ulici Zámecká,
bylo negativních reakcí minimum. Šlo
o odstranění nebezpečných stromů, ne
o poškozování přírody. Nově vysazená alej
již dnes vypadá hezky a je stejná, jako na
starých fotografiích. Za čas opět doroste
a celý koloběh se bude opakovat. Stromy
mají svůj život vymezený časem stejně jako
lidé.
Ptal se Prokop Souček
Kouzelná školka
Český rozhlas, hlavní mediální partner,
připravil jako doprovodný program
festivalu pro jeho nejmenší návštěvníky Zábavné odpoledne s Českým rozhlasem. V neděli 28. června od 14.00
hodin budou moci děti soutěžit
s moderátorkou Klárou Novákovou,
ve 14.15 vystoupí kouzelnický velmistr
Di Carla a kreslíř Honza Lušovský.
V 15.15 nastane Veselé řádění s Mag-
dou Reifovou, tedy Majdou z oblíbeného
dětského pořadu Kouzelná školka.
Od 15.45 do 17.00 se všichni účinkující
ještě vystřídají a děti budou moci samy
malovat, soutěžit, skákat v nafukovacím
hradu a Majdu si nechat třeba podepsat.
Setkání dětí s Českým rozhlasem se uskuteční na Smetanově náměstí pod sochou
Bedřicha Smetany.
-red-
5
KONCERT NA PŘÁNÍ: MAGICKÉ MELODIE STŘÍBRNÉHO PLÁTNA
Pět otázek pro dramaturga festivalu
Vojtěcha Stříteského
K popularitě litomyšlského
festivalu notně přispívá
i nápaditá dramaturgie,
která mnohdy přesahuje hranice žánru zvaného vážná
hudba. Prozraďte čtenářům,
jaký je váš dramaturgický
koncept. Pro jaké cílové skupiny je program vytvořen?
Začnu zdaleka. Od začátku
historie festivalu až po osmdesátá léta, kdy
jsem k festivalu přicházel, nesla Smetanova
Litomyšl název buď Národní operní festival
nebo jen Operní festival. Pokoušeli jsme se
v nově vytvořené dramaturgické radě, jíž
jsem předsedal, tyto pojmy definovat. Zkrátka formulovat jakousi preambuli toho, čím
má Smetanova Litomyšl programově být.
Tenkrát jsme se ještě s doktorem Kapustou
a doktorem Růžičkou a dalšími členy komise
shodli na tom, že je to festival zaměřený především na operní díla, přičemž určitou povinností, ale i výsadou, bude každoroční uvedení
alespoň jednoho Smetanova scénického
díla. Na přelomu roku 1989 – 1990 jsme stáli
před rozhodováním, jak festival uchopíme
v nových politicko-společenských poměrech,
zda jej pořádat tak jako doposud či dokonce
jednou za dva roky nebo vůbec. Na sklonku
osmdesátých let byl o festival totiž stále
menší zájem, méně k nám chtěla jezdit operní divadla, vstupenky se neprodávaly zrovna
snadno. V lednu 1992 byl z iniciativy starosty
Mirka Brýdla vytvořen nový štáb Smetanovy
Litomyšle a životaschopná koncepce festivalu se hledala snáz. Nakonec vykrystalizovala
shoda, že půjde o Mezinárodní operní festival
zejména klasické hudby s dominantním
akcentem na vokální projev a vokální umění
s přinejmenším jedním smetanovským projektem. Cílovou skupinou tak zůstali a zůstávají milovníci klasické hudby, ale též další
zájemci o hudbu obecně.
Proto jste se rozhodli „vyplout i mimo
vody“ klasické hudby?
U festivalu jsem již 26. rok a mám tak možnost jej někam směřovat. Pokud někam přijdete na dva tři roky, nemáte šanci cokoliv
ovlivnit dlouhodobě. Festival je nedílnou sou-
„Na hranách stylů" se pohyboval koncert klávesového mága Mariána Vargy v roce 2002. „Vítězný
doutník“ si dopřává v šatně po koncertu, obklopen
Janem Piknou, svou manželkou Evou, Vítkem
Jandou, Evou Piknovou a Vojtěchem Stříteským.
6
částí životů řady lidí ze štábu.
A to je velká výhoda, protože
během jednoho dvou let můžeme věci, které se nám třeba
nedaří, postupně vylepšovat
a dělat dokonaleji. Nemáme
rádi škatulkování na hudbu
moderní, klasickou, starou,
novou, autentickou – opravdu
existuje jen dobrá a špatná
hudba. Je to sice určitá floskule, ale skutečně
platí. Chceme zde v první řadě kvalitu. Samozřejmě máme co do činění s živým kumštem,
takže ne zcela vždy můžeme zaručit kvalitu
interpretační. Ne všechna vystoupení v histo-
V roce 2005 zahrál na Koncertu na přání houslista
Pavel Šporcl, kterého uslyšíme i letos na externím
koncertu ve Svitavách.
rii Smetanovy Litomyšle se vydařila, ne
každá režie se lidem líbila, to už je ale druhá
stránka věci. Vždy jsme se snažili programovat díla a zvát interprety, kteří jsou zárukou
určité kvality.
Jak vlastně vznikly koncerty na přání?
Po rychlém rozvoji v 90. letech se festival
stal mezi milovníky klasické hudby skutečně
fenoménem. V určitou chvíli se zdálo, že festival je vymezen pouze pro ně. Na Smetanovu Litomyšl však chtěli chodit i posluchači,
kteří by třeba na Dalibora nikdy nešli. Tento
druh umění respektují, uznávají, ale nepůjdou na něj. Tři hodiny opery by totiž prostě
„nevydýchali“.
A tak jsme programovou mozaiku rozšířili,
přibylo mnoho vůní, barev a nálad a najednou v hledištích usedali i lidé, kteří by k nám
za normálních okolností nezavítali. A jedním
z takových nově vyhledávaných projektů byl
i nápad takzvaných Koncertů na přání.
Věděli jsme, že by lidé chtěli slyšet třeba operetu. Propojili jsme ji s mozartovským programem a to byl v roce 1998 první – a hned
vyprodaný – Koncert na přání. Rok na to přišel další žádaný žánr: filmová hudba. To
zazněla např. kompozice Ondřeje Soukupa
ke Koljovi, Vangelisova hudba ke snímku
1492 – Dobytí ráje, Moricconeho suita z Misie,
zněly i skladby klasické, které režiséři využili
pro svá díla. Ty kombinace měly vždy svůj
didaktický, v jistém ohledu výchovný smysl.
Dodnes patří Koncerty na přání k prvně
vyprodaným pořadům každého ročníku.
Dalším přesahovým projektem je cyklus
Na hranách stylů. Vystoupila v něm řada
sólistů i skupin, rád vzpomínám třeba
na koncert Mariána Vargy. Hodinu improvizoval na řadu vlastních témat, ale dobře
věděl, na jakém vystupuje festivalu, a tak
jako přídavek zařadil známé Čajkovského
Andante cantabile, zahrál na ně úchvatnou
variaci. Lidé možná nevěděli, že to byl Čajkovskij, ale ona „klasika“ tam byla výrazně
přítomna. A tak bych mohl pokračovat.
Ve festivalové dramaturgii se často objevují i díla lidová či inspirovaná folklorem...
Ano, to je další výrazný dramaturgický
prvek a zdroj, z nějž také – a kromě dalších –
vyšla hudba klasická. I proto se zde objevil
v minulých ročnících například Vladimír
Merta se Sefardskými inspiracemi, Jaroslav
Hutka s moravskou lidovou baladou nebo
soubor Czaldy-waldy s etno-šansony se
Zakarpatské Rusi.
Obecně mám za to, že pořady tohoto typu
Smetanovu Litomyšl provětrávají. Také proto
si myslím, že festival v posledních deseti patnácti letech nebyl a nebude snad ani
do budoucna uzavřenou konzervou, která
má tendenci se kazit. Naopak – přeji si a snažím se, aby žil nápady, impulsy.
Lidé na něj budou chodit i proto, že není strnulý a přes tradiční název Smetanova Litomyšl zde uslyší věci, které by v tomto
prostředí ani nečekali. A tak jsem upřímně
zvědavý na reakce posluchačů, až uslyší
na sobotním Koncertu na přání třeba skladbu
Gorana Bregoviče.
Kdo je vlastně iniciátorem dramaturgie
Koncertů na přání, čí přání v něm plníte?
Při festivalu mluvíte o programu doslova
se stovkami lidí, nejen s návštěvníky, ale také
muzikanty, dirigenty – a navíc vše neustále
diskutujeme s kolegy ve štábu. Těch myšlenek, nápadů a inspirací je tolik! Kdyby šlo jen
o Koncerty na přání, tak bych vám mohl říct
témata nejméně na dva tři roky dopředu. Ale
to nejde – tyto pořady bývají docela často
„inspirací“ jiným dramaturgům a programové
know-how je třeba chránit.
Ptal se Prokop Souček,
foto archiv festivalu
Mimořádný úspěch zaznamenal Koncert na přání
v roce 2007, věnovaný zejména malým a mladým
posluchačům. Ti si s chutí zasoutěžili v poznávání
hudby z Večerníčků.
Marko Ivanovič: Tento koncert je příspěvkem
do diskuse nad svéprávností filmové hudby
Koncert na přání Magické melodie stříbrného plátna bude v sobotu 27. června dirigovat Marko Ivanovič, čí přání asi tentokrát
vyplní?
Jaké zastoupení bude mít kinematografie česká a světová?
Vyšlo to tak, že se bude jednat výhradně
o světovou kinematografii. Samozřejmě,
díky tomu máme schované eso v rukávu
pro některou z příštích sezón, kdy by se
mohl uspořádat koncert z filmové hudby
ryze české. Tentokrát to jsou filmy jako
např. Velká země, Anglický pacient, Četa,
Kmotr, Psycho, Zachraňte vojína Ryana
nebo Mechanický pomeranč...
Mají všechny tyto filmy původní hudbu
nebo používají nějakou jinou?
Objevují se tu slavná skladatelská jména
jako např. Bernard Herrmann nebo Nino
Rota, ale kromě toho se tu objevují hudby
převzaté, které jsou ale pro řadu lidí symbolem filmu a staly se díky němu populárními – to je například Barberovo Adagio,
které si řada lidí vybaví v souvislosti s filmem Četa, nebo slavná předehra k Rossiniho opeře Vilém Tell, ta je zase ústřední
melodií filmu Mechanický pomeranč –
takže koncert jsme se snažili nakombinovat.
Pod některými skladbami jste podepsán i jako upravovatel... Co to obnáší
udělat z filmové hudby koncertní suitu?
Znamená to především film vidět
a vystihnout ty nosné hudební prvky, které
by snesly koncertní provedení. Jak víme, filmová hudba je podřízena obrazu a ne vždy
je samostatně nosná. Dělal jsem třeba
suitu z hudby k filmu Kmotr, která
je de facto postavena na několika základních motivech, které se jen obměňují – to
už je pak skoro kompoziční úloha. Ale
nejen pro mě – své úpravy tu má Slavomír
Hořínka, Vladimír Popelka nebo Mirko
Krebs.
Který film a jeho hudbu máte nejraději?
Pro mě je asi nejkvalitnější hudbou koncertu hudba k filmu Psycho od Bernarda
Herrmanna, v době svého vzniku r. 1960 se
jednalo o naprostý průlom ve filmové
hudbě. Je to hudba nepříliš líbivá, ale
pro hororový žánr jako dělaná, čistě
pro smyčce, podobá se Honeggerovi, velmi
vypjatá a disonantní. Jsem zvědavý, jak
bude působit mimo kontext filmu.
Má filmová hudba svoje dějiny, které
jsou tak výrazné jako dějiny hudby celkově?
Ano, problém je v tom, že u nás je filmová hudba jen jakousi podřízenou kategorií.
V zahraničí existuje řada odborných publikací věnovaných čistě filmové hudbě
a řada škol zaměřených na filmovou
hudbu. Zlatá éra té progresivní filmové
hudby byla právě 60. léta, ale vyvíjí se
pořád. A tento koncert je takovým příspěvkem do diskuse nad svéprávností filmové
hudby jako takové.
Když se díváte na dnešní filmy, má
jejich hudba ještě svébytnost, anebo už
je příliš syntetická...
Štěstí je, že všeobecný trend nesměřuje
jen k hudbě uměle syntetizované. Symfonický orchestr a tradiční nástroje mají
pořád ještě výraznou roli. Posun je spíš
od líbivých melodií ke zvukovosti. Nejnovější generace skladatelů úzce spolupracuje
se zvukovými designéry a hranice mezi
ruchy a filmovou hudbou je velmi těsná,
což dobře vědí třeba příznivci filmu Matrix.
Jakou roli má při koncertu v Litomyšli
sbor?
Má řekněme gradační funkci. Celá řada
filmových skladatelů hlavně v 60. letech –
a my jsme vybírali ze samých osvědčených
kusů – si libovala ve smíšených sborech
a podtrhovala tak vrcholná místa. Sborového zvuku jsme se nemohli vzdát.
Je to pro vás premiérový koncert z filmové hudby?
Filmovou hudbu jsem nikdy koncertě
nedirigoval. Ale natáčel jsem hudbu
pro televizi i pro nezávislé projekty. A jinak
vedu seminář filmové a scénické hudby
na AMU, takže je mi tento svět blízký a milý.
Dirigujete na Smetanově Litomyšli
ještě jeden koncert, který je až 28. srpna
a výhradně z díla Bohuslava Martinů...
Tento koncert se odehraje přímo v Poličce
a je koncipovaný velmi velkoryse. Zazní části
nejproslulejších a nejpopulárnějších Martinů
děl jako je Otvírání studánek, Polní mše, část
Her o Marii; samá díla kantátová nebo operní.
Účinkující jsou vynikající: Ivan Kusnjer, Kühnův smíšený sbor, Pardubická komorní filharmonie, a to celé v přímém rozhlasovém
přenosu. Je to pro nás prestižní záležitost
a doufám, že v rodišti Bohuslava Martinů
Ptal se Jindřich Bálek
obstojíme se ctí.
Švédská sopranistka Susanne Rydén
se představí litomyšlskému publiku
Pokračování ze str. 3
Susanne Rydén podnikla turné se slavnou
sopranistkou Emmou Kirkby a s pozoruhodným souborem Collegium Vocale
a dirigentem Philippem Herreweghem.
Pravidelně se objevuje na všech velkých
evropských festivalech. Vedle koncertních
programů vystupuje též v opeře, ztvárnila
například Dido v Purcellově opeře Dido
a Aeneas, několik postav v operách Claudia Monteverdiho, Gluckovu Eurydyku
nebo Galatheu v Händelově opeře Acis
a Galathea. V roce 2004 byla přímo pro ni
zkomponována opera Píseň písní švédským skladatelem Hans-Ola Ericssonem.
Příležitostně spolupracuje i s choreografy
na inscenacích, které vyžadují dobovou
barokní gestiku. Je jí blízký i komorní repertoár, např. písně Josepha Haydna. Ke svým
nahrávkám se chystá přidat i Händelovy
kantáty. V letošním roce vystupuje např.
na festivalu Bodensee nebo s Kölner Akademie v Pasově a právě s Musicou Floreou,
krom jiného v Chorvatsku. Připomeňme
závěrem, že Susanne Rydén studovala
na švédské Royal Academy of Music
ve Stockholmu a na Schola Cantorum
Basiliensis a sama už také vyučuje.
Musica Florea, která byla založena už
v roce 1992 zařadí do svého programu
v Litomyšli také jedno ze základních děl
barokní hudby, Orchestrální suitu h-moll
Johanna Sebastiana Bacha. Už od roku
2002 pořádá Musica Florea vlastní koncertní řady s důrazem na prezentaci nově objevených děl zejména českého původu
i na interpretaci známého hudebního
repertoáru s přihlédnutím k dobové inter-
pretační praxi. To vše v chrámu Povýšení
sv. Kříže ve středu ve 20 hodin.
Jindřich Bálek
Musica Florea
7
60 LET SMETANOVY LITOMYŠLE
Miroslav Broulík: Čím více někdo umí, tím
je příjemnější a skromnější jako člověk
Jméno Litomyšlana Miroslava
Broulíka je s festivalem spojeno již od roku 1950. Tenkrát
stanul na jevišti jako komparzista. Dalších ročníků se již
účastnil jako pořadatel. Nejprve trhal vstupenky, distribuoval
programy,
později
pomáhal v zákulisí. V dalších
letech měl na starosti ubytování umělců a jednou dokonce vyjednával
s vedením Národního divadla v Praze, jaké
tituly se v Litomyšli budou hrát a kdo je
bude zpívat.
Pamatujete první ročník festivalu?
První ročník nepamatuji, byl jsem zrovna
na vojně. Zažil jsem ale ročník druhý. Hrál
jsem ochotnické divadlo, se kterým jsem
začal po svém příchodu z vojny. Když přijelo Národní divadlo poprvé, hrál se Dalibor
a bylo málo zbrojnošů – v Národním divadle je totiž jeviště hlubší a užší. Když přijelo
Miroslav Broulík s Peterem Dvorským...
v roce 1950 Národní divadlo podruhé,
začali jako první shánět právě zbrojnoše.
„Potřebujeme alespoň deset nebo patnáct
pánů ochotníků, kteří by dělali zbrojnoše,
máme tady pro ně kostýmy..., “ volali Miroslavu Drahošovi. Mirek nás dal dohromady
a další den jsme již stáli připraveni
na zámku. Nebyli jsme ale všichni divadelníci, byli tam i sportovci, fotbalisté.
Kdybyste měl zmínit jedno nebo dvě
představení, které vám navždy zůstane
v paměti, které by to bylo?
Zůstává mi v paměti, jak jsme jednou
jako zbrojnoši zkazili paní Podvalové
výstup. Ve druhém jednání Milada už v pře-
8
vlečení za chlapce uctívá
zbrojnoše jídlem. Byly tam
nějaké kašírované buřty...
Zpívá jezte a pijte, tak jsme se
tam cpali a udělali kolem ní
takové kolečko. Po přestávce
za námi paní Podvalová přišla
do šatny a prohlásila: „Pánové,
já
jsem
zpocená
až
na zádech,“ řekla to ale lidově
(směje se): „Vždyť vy jste mi zakryli výhled
na dirigenta!“ To nás samozřejmě jako
činoherce nenapadlo. Když se představení
hrálo podruhé, dávali jsme si už pozor
a dělali jsem jenom takový půl oblouček,
aby paní Podvalová viděla na dirigenta.
Po pauze za námi přišla znovu a řekla:
„Pánové, je vidět, že jste ochotníci, stačí
vám jen říct a už víte, co to chce!“ Na to
vzpomínám strašně rád.
Máte
ještě
nějakou
vzpomínku
na někoho dalšího z generace těchto
velkých pěvců?
Mám, Haken a Žídek. Hrála se Prodaná
nevěsta v amfiteátru. V tu dobu bylo mistrovství světa ve fotbale. Umělci koukali
v šatně na televizi. Proběhla přestávka a už
zpíval sbor „To pivečko je nebeský dar...“
V tuto chvíli má přijít Jeník a Kecal, Jeník
zpívá o lásce a sbor: „Tys Jeníku po uši
zamilován, jen ať ti to nezkazí tamhleten
pán...“ A teď Jeník s Kecalem nikde. Dělal
jsem pořadatele a zaslechl jsem nervózního inspicienta, jak říká: „Co já budu dělat,
budu muset říct dirigentovi, ať to zahrají
ještě jednou kolem.“ Najednou jsem uviděl
Hakena s Žídkem, jak strašnou rychlostí
utíkají na scénu. Řekl jsem inspicientovi, ať
už je nevolá. „Stane-li se tak, stane-li se
tak,“ začal zpívat udýchaný Haken ještě
na těch schůdkách k jevišti. Stihli to!
Pak mám ještě jednu vzpomínku na Prodanou nevěstu, kde zpíval Vaška nepřekonatelný Oldřich Kovář. V závěru jednání se šel
děkovat v medvědí kůži. Přiběhla za ním
taková malá holčička, maximálně první,
druhá třída a přinesla mu kytičku konvalinek, kterou rychle natrhala přímo v zámecké zahradě. Kovář položil ty ohromné
kytice, které dostal a malou dívenku objal.
S tou holčičkou v náručí se pak chodil
děkovat. To bylo moc hezké.
Dirigent Josef Kuchinka vzpomínal,
v jaké úctě měli Litomyšlané Eduarda
Hakena...
Mám takovou zkušenost, ne pouze
s operními zpěváky, ale i s činoherci, že čím
více někdo umí, tím je příjemnější a skromnější jako člověk. Ti, co umí méně, jsou
často nafoukaní. Eduard Haken byl docela
fajn. Vždy když přijel, zval ho Svaz žen
do Újezda na oběd. V Újezdě vždy zpíval
dvě biblické písně v kostele. Jedné paní,
která dělala myslím místopředsedkyni kulturní komise, se to nelíbilo. Byla to velká
soudružka a nahlásila to řediteli Národního
divadla. Báli jsme se, že to bude průšvih.
Ředitel však řekl: „Edáčku, tohle mě nedě-
lej, o tom musím vědět, vždyť si na to ztěžovali.“ Haken mu odpověděl, že si může jít
zpívat kam chce, když za to žádné peníze
nebere. Soudružky se to strašně dotklo
a šířila se zpráva, že Haken v Litomyšli
skončil, že tady už zpívat nebude. Zpíval
stejně.
Jako pořadatel si vzpomínám, že za panem
Hakenem přišly jednou do zákulisí děti
pro podpis. Jeden ze straších pořadatelů
mně vynadal, že děti mistra obtěžují, ať je
vyhodím. Haken zvedl hlavu a řekl: „Co tam
kecá, nechte je, já jim to rád podepíšu.“ Jak
říkám, čím více uměli, tím byli jako lidé příjemnější.
Jezdili do Litomyšle pěvci opravdu
rádi?
Ne všichni. Například baryton Jaroslav
Souček vždy, když měl jet do Litomyšle,
nadával, že je tady zima a on nastydne...
V tomto měli pravdu. Někdy opravdu nebylo teplo. Někdo sem ale jezdil rád, opravdu.
...a s Josefem Škrobánkem
Když srovnáte festival dnes a v minulých letech, změnilo se nějak publikum?
Dnes festival diváci berou jako jakousi
samozřejmost, i když potlesky pořád trvají
dlouho. Dříve však lidé tleskali podstatně
víc a vytáhli účinkující třeba na deset nebo
dvanáct opon! Jako pořadatel jsem
za scénou slyšel, jak ti zpěváci říkali: „Ať už
dají pokoj, my už nejdeme.“ A stejně museli ven... Nejdelší potlesky, co pamatuji,
měla Marie Podvalová a Beno Blachut.
Když pak jednou zpíval Dalibora Oldřich
Spisar a Miladu myslím Zdenka Hrnčířová,
bylo ještě znát, že obecenstvo je Podvalové a Blachuta a tyto pěvce tak nepřijalo.
Potlesk sice měli také, ale už to nebylo
ono.
Festival za dobu posledních deseti let
urazil dlouhou cestu...
Urazil, to ano. Vidím v tom zásluhu Vojtěcha Stříteského a Jana Pikny. Někteří staromilci jim mají za zlé, že se tady hraje La
Traviata, Madama Butterfly... Dneska festival trvá tři týdny a skoro každý den je nějaký pořad, ať už na zámku nebo
ve Smetanově domě či v kostele. Opravdu
festival obohatili. Kdybychom měli celá léta
chodit jenom na Smetanovy opery, přestalo by to lidi asi bavit.
Ptal se Prokop Souček
SMETANOVA VÝTVARNÁ LITOMYŠL
Zdeněk Sklenář o expozici děl Josefa Čapka:
Koncipuji výstavy tak, aby byly objevné
Návštěvníka výstavy na
první pohled zaujme způsob instalace děl. V prostoru je tma, ze které
vystupují jednotlivé obrazy
nasvícené bodovými reflektory…
Mám to štěstí, že když
vytvářím výstavu, obvykle se
mi zjeví. Zjevení potom realizuji. V případě Čapkovy výstavy
šlo
o
podchycení
a zdůraznění atmosféry, která
je obsažena v samotných
dílech. Je to atmosféra obrovské čistoty a dobré duše. Aby
dobrotivost, která z obrazů vyzařuje, vynikla,
je prostředí ztišeno a utlumeno. Celá koncepce je vytvořena tak, aby byl divák, který
do ní vstoupí, ohromen jakýmsi citovým úderem, jemuž se nelze vyhnout. Vše je vedeno
k prohloubení úcty k Čapkovu dílu a podtržení čistoty, která je v obrazech zachycena.
Vše funguje na principu kaple, kde jsou
zobrazena jednotlivá zastavení a divák tak
může vnímat každý obraz zvlášť a přitom
zároveň jako celek.
Můžete potencionálním návštěvníkům
přiblížit, s jakými obrazy se na litomyšlské výstavě setkají?
Tato výstava je naplněním mnohaletého
snu Josefa Čapka, který v koncentračním
táboře vyslovil přání uskutečnit výstavu
tématu, které mu bylo nejbližší. Tím je téma
hlav. Základní myšlenka této výstavy jsou
právě hlavy. Podle Josefa Čapka je tvář, oči
a celkově fyziologie hlavy vstupenkou
do duše člověka. Výstava odráží přání Josefa
Čapka a kvůli dramaturgii je obohacena
o obrazy, které slouží jako jakýsi kontrapunkt.
Dětské motivy z roku 1937 zdůrazňují význam
kubizujících nebo kubistických obrazů.
Myšlenka, kterou vyslovil
manžel Aleny Čapkové pan
doktor Dostál, mně byla předána při vyslovení přání,
abych uspořádal Čapkovu
výstavu právě v Litomyšli jako
předzvěst velké výstavy, která
začne 7. října na Pražském
hradě. Bude to výstava hodnotící, na které budou vystaveny stovky prací. Ukáže
Čapka v jiném světle, než
jsme jej doposud znali.
Jako galerista si zakládáte
na vystavování méně známých děl, doplňování
a propojování chybějících částí řetězu.
Obdobně jako letos u Čapka tomu bylo
i vloni v případě výstavy děl Václava
Boštíka, která byla v kontextu tvorby
tohoto autora opravdu netypická... Jak
tato díla objevujete?
Celá výstava je založena na důvěře sběratelů vůči mé osobě. Majitelé obrazů jsou
ochotni mi tato díla svěřit proto, abych je
mohl představit svým přátelům. Některé
z vystavených obrazů mi v minulosti „prošly
rukama“ – předal jsem je do těchto soukromých sbírek. Jiné jsou po desítky let v majetku soukromých vysoce vážených sběratelů.
Celek vzniká ze vzájemné důvěry.
Co se týká vystavování nečekaného, jde mi
od počátku, od roku 1990, o prohlubování
úcty k umělcům a k umění. Pokouším se
seznámit milovníky umění s jeho podstatou,
ale také s tím, co k té podstatě vedlo. Často
jsou to obrazy, které jsou méně populární,
nebo se vyhledávanými stávají až později.
Jde mi o to, aby ti, kteří se s dílem vystavujícího mistra setkávají poprvé, v sobě probudili úctu a lásku k umění. Současně s tím
usiluji o to, aby ti, kteří mají pocit, že se
vyznají, byli překvapeni, že rozsah mistra je
mnohem širší, než jej doposud znali. Sám si
tím dělám radost a koncipuji výstavy tak,
aby byly objevné.
Objevil jste nějaký méně známý směr
v případě Josefa Čapka?
Domnívám se, že tou výstavou, která 7.
října začne na Pražském hradě, se ukáže
opakovaně představovaná jednota, mezi
Čapkem malířem, Čapkem literátem a Čapkem typografem. Ukáže jej jako jednoho
z velkých aristokratů 20. století v malbě. Jednoho z mála malířů, kteří jsou schopni
v mezinárodním měřítku reprezentovat naši
zemi. Čapek není epigonem kubismu, to je
podstatné. Kubismus si „vyřešil“ na počátku
v několika obrazech. Ty jsou uloženy jako
vzácné klenoty především ve státních sbírkách. Kubistickou metodu ve svých kubizujících obrazech posunul do svého svébytného
čapkovského jazyka. Právě proto je Čapek
schopen naši zem reprezentovat i mezi těmi
největšími kubisty jako jsou Picasso a Braque.
Dá se říct, že na zdech vaší galerie visí
stovky milionů korun. Jak jsou obrazy
střeženy?
Myslím, že v Litomyšli tak nákladná výstava nebyla ještě uspořádána. Vše podléhá
zvláštnímu bezpečnostnímu režimu 24
hodin denně.
V tuto chvíli je výstava otevřena deset
dní...
Jsem šťastný, že výstava vzbudila tak veliký zájem. Chtěl jsem upozornit na etičnost
Čapkova života a laskavost a dobrotivost
celého jeho díla. Nezaznamenal jsem
návštěvníka, který by si toho nevšiml. Mám
z toho velikou radost a srdečně zvu všechny
přátele výtvarného umění.
Ptal se Prokop Souček
Jedinečná výstava v galerii Kroupa
Výstavu s titulem „Julius Mařák a jeho žáci“
můžete navštívit do 5. července v galerii
Kroupa
na
Smetanově
náměstí. Litomyšlský rodák
Julius Mařák (1832 – 1899),
od jehož úmrtí letos uplynulo
110 let, je považován
za zakladatele moderní
české krajinomalby. Mezi
jeho žáky patřili například
Antonín Slavíček, František
Kaván či Jaroslav Panuška.
Expozici tvoří málo vystavovaná díla, zapůjčená z majetku soukromých sběratelů.
Devět obrazů je od samotného Mařáka, celkem 44 děl je
od jeho čtyřiadvaceti žáků.
Podle galeristy Miroslava
Kroupy Mařák příliš nelpěl
na akademických principech,
které v té době byly v kurzu. Svým žákům tak
nechával více méně volnou ruku. Většina
z nich se proto vyvinula
v osobité malíře moderního
pojetí krajinářství.
Zajímavé je, že někteří
z Mařákových žáků svého
učitele nikdy nepotkali. Tak
je tomu například u Ferdinanda Prokopa, který akademii absolvoval až v roce
1903 u profesora Ottenfelda.
K Mařákovcům jej řadí historikové umění podle použité
techniky.
Za pozornost stojí určitě
jediný obraz, kterým je
v expozici zastoupen Antonín Slavíček, a sice Domy
v Libni. Výrazná jsou i díla
Husopaska (Jan Bárta) či
známá Májová louka (František Kaván).
Řadu vzácných a málo známých děl pak
ocení zejména odborníci.
A který z obrazů se líbí nejvíce galeristovi
Miroslavu Kroupovi? „Osobně se vždy koukám nejprve na kvalitu malby a historickou
opodstatněnost díla. Minimálně polovina
obrazů, které jsou zde vystaveny, by se
dala zařadit do kontextu toho nejlepšího
své doby, ať už je to Alois Kalvoda, Jan
Honsa nebo Ota Bubeníček či Josef Bárta,
ovlivněný francouzským impresionismem,
Georgesem Seuratem a Camillem Pissarrem,“ říká Miroslav Kroupa.
Julius Mařák a jeho žáci je prvním projektem, který pořádá Galerie Kroupa v rámci
festivalu Smetanova Litomyšl. Posledním
počinem litomyšlského galeristy byla
výstava francouzského symbolisty Emile –
René Ménarda v roce 2006.
Prokop Souček
9
Barokní divadlo na zámku v Litomyšli
Zámecké divadlo v Litomyšli představuje
jednu z nejcennějších pamětihodností
v České republice, která oslovuje nejen
české návštěvníky, ale fascinuje také
odbornou veřejnost a turisty z celého světa.
Svými rozměry sice nijak monumentální,
ale o to více dochované ve své autentické
podobě z časů jednoho z významných
majitelů zámku, hraběte Jiřího Josefa
z Valdštejna-Vartemberka. Bylo postaveno
v letech 1796 až 1797 a společně s divadlem na českokrumlovském zámku patří
ke dvěma nejstarším dokladům divadelního života v období baroka na našem území.
V evropském měřítku můžeme další ojedinělé příklady vzácně dochovaných barokních divadel nalézt především ve Švédsku.
První divadlo na zámku v Litomyšli je doloženo již v roce 1767, kdy otec Jiřího Josefa,
hrabě Jiří Kristián nechal vybudovat divadelní scénu v místnosti ve druhém patře,
která však vyhořela ještě před svým dokončením. Hrabě Jiří Josef se rozhodl v roce
1791 zřídit divadlo v přízemí, v dnešním
kongresovém sále. Jelikož ale toto divadlo
nevyhovovalo jeho náročným požadavkům, nechal koncem 90. let o kousek dál
postavit zcela novou scénu, kterou
na zámku můžeme obdivovat dodnes.
Výstavby tohoto divadla se zúčastnila řada
místních umělců a řemeslníků – řezbář Jiří
Bartoš, štafíř Jan Birno nebo malíř Dominik
Dvořák, který provedl nástěnnou výmalbu
proscénia a hlediště a je i autorem některých dekorací. Technické jevištní zařízení –
tzv. mašinerii, potřebnou k rychlé výměně
kulis během divadelního představení,
vytvořil truhlář Václav Bonaventura. Zakázka na provedení divadelních dekorací byla
zadána Josefu Platzerovi, proslulému
habsburskému dvornímu malíři ve Vídni
a mj. také tvůrci scénografie pro světovou
premiéru Mozartovy opery Don Giovanni
v Nosticově, dnes Stavovském divadle
v Praze. Litomyšlské divadlo se díky tomu
může pyšnit hned dvěmi mimořádnými
raritami. Soubor divadelních dekorací je
svým počtem více než dvou set čtyřiceti
dochovaných kulis vůbec nejrozsáhlejším
u nás. Zdejší divadelní kulisy jsou rovněž
jedinou scénografickou prací z dílny Josefa
Platzera, která dokázala přečkat až
do dnešní doby.
A jak toto barokní divadlo kukátkového
typu vypadá a jakým způsobem bylo využíváno? Hlediště je po obvodu obestavěno
sloupy, nesoucími slavnostní balkónovou
lóži prvního patra. Jevištní scéna je rámována dvěma řadami za sebou kladených
bočních kulis. U stropu je prostor vymezen
sufitami – kulisami znázorňujícími strop
místnosti nebo oblaka. Vzadu je scéna
ukončena rozměrným plochým prospek-
tem, na němž byl namalován ústřední
motiv, podle nějž dostal celý soubor jednoho typu dekorace svůj název, jako např.:
Gotický sál, Venkovská krajina, Selská světnice, Žalář, Jeskyně, Ulice nebo Modrý
pokoj. Za proscéniem byly zavěšeny dvě
opony. Kromě toho prostor jeviště doplňovaly další důležité dekorace, umožňující
do představení začlenit efektní divadelní
triky a pomáhající umocnit divákovu iluzi.
Byly to zejména otvírací dveře, někdy vsazované přímo do otvorů v prospektech, kterými herci přicházeli na jeviště. Patřila sem
i otevírací okna domů nebo tajná dvířka
v krbových kamnech. V prostoru byly využity i několikadílné paravány, stromová loubí,
skříně nebo kamna. V představeních vystupovali samotní majitelé zámku, jejich přátelé, příbuzní i zámečtí zaměstnanci. Hrálo se
zejména v zimních měsících a repertoár
většinou tvořily rakouské konverzační
komedie. Mezi jednotlivými výstupy herci
usedali do hlediště nebo lóží a sledovali děj
spolu s pozvanými diváky.
Interiér zámeckého divadla je možné navštívit v rámci pravidelných průvodcovských
prohlídek. Každoročně se zde konají
komorní koncerty a divadelní představení.
Ve druhém patře zámku byla v loňském
roce zpřístupněna nová expozice historických klavírních nástrojů, na které je vůbec
poprvé veřejnosti představen soubor zrestaurovaných
malovaných
prospektů
a jedné opony, originálních dekorací z ruky
Josefa Platzera. Postupně se uvažuje o rozšíření unikátní výstavy o další kulisy uchovávané v zámeckých depozitářích.
Veronika Cinková,
Národní památkový ústav
„Romantický klavír“?
Již od loňského roku je ve druhém patře litomyšlského zámku k vidění expozice historických klavírů. S příběhy zajímavých nástrojů
vás seznámí Petr Šefl z Českého muzea
hudby.
Nepřesný výraz „romantický“je často používán také v hudbě. Chopin, Schumann, Dvořák, Brahms, Rachmaninov – to jsou
v našich pojmech tzv. romantičtí skladatelé. Většinou si ale neuvědomíme, že oni
sami ve své době tohoto výrazu neužívali.
Byli to autoři současní a jejich hudba byla
moderní, průkopnická a ve své době opravdu nová.
Po vstupu do třetí komnaty expozice klavírů, přitáhne vaši pozornost na první pohled
nezvyklé uspořádání nástrojů. Je zde rozprostřen jakýsi „kulatý stůl klavírních lahůdek“, na němž jsou rozprostřeny jednotlivé
nástroje – klavírní křídla. Seřazena jsou
svými zúženými konci do středu kruhu
a usmívají se na nás svými klaviaturami. Při
podrobnější prohlídce si všimnete, že většina zde vystavených klavírů má již mnohem
robustnější a rozměrnější podobu. Základní tvar se však již od klavírů z doby Mozarta, Haydna či Beethovena téměř nemění.
Vývoj nástroje reaguje pouze na zvětšování
orchestrálního obsazení a dynamické
10
Klavír z dílny Michaela Schweinghofera
narůstání hudebního projevu. I tento faktor
je však trochu zavádějící a jeho cílené použití může být riskantní. Například porovnání
slavných barokních varhan od sv. Jakuba
v Hamburku, postavených cca 1699 (!)
s tzv. romantickými varhanami od sv. Jakuba v Praze, přestavěnými a rozšířenými
ještě v 1. pol. 20. stol., by nás nejspíše překvapilo naprosto srovnatelnou mohutností
zvuku obou nástrojů. A považte, jejich používání dělí od sebe více než 200 let! Vraťme
se ale ke klavírům. Tato instalace umožňuje snadno vzájemné porovnávání exponátů. Protože jsou minimálně čtyři nástroje
vedle sebe naladěny „na stejnou výšku“,
umožňují, aby k nim zasedlo najednou čtyři
až osm klavíristů. Zahrát by si mohli některé z výjimečných skladeb, které byly napsány buď pro více klavírů, nebo pro čtyři až
šestnáct rukou. Mezi tyto skladby patří
třeba unikátní verze Scherza nebo Finále
z Triumfální symfonie Bedřicha Smetany či
jeho Richard III.
Tato krásná křídla byla postavena převážně od poloviny 19. až do začátku 20. století.
Na klavír z dílny Michaela Schweinghofera
(Wien), který patřil Umělecké besedě
v Praze, jistě hrávali její členové Antonín
Dvořák, Karel Bendl, Bedřich Smetana
a další. Na krásný nástroj z další významné
vídeňské dílny I. Bösendorfera mohl hrát
nejspíš i Johannes Brahms a na krásně
vyřezávané a mosazí vykládané křídlo
od Hugo Lhoty (velkého konkurenta nám
známého Antonína Petrofa) mohl hrát
i komponovat třeba Josef Suk. Mezi těmito
skvostnými nástroji stojí stejně důstojně
nejstarší dochovaný klavír z dílny Antonína
Petrofa. Svým zvukem možná předčí i křídlo I. Bösendorfera. Firma Petrof patří mezi
nejstarší dílny na stavbu klavírů v Evropě.
Nástroje tohoto výrobce jsou dodnes právem ceněny.
Petr Šefl
Žhavá baletní současnost
Na festivalu byl po léta hostem balet klasický – letos tomu bude jinak. Večer tří evropských choreografů v pátek 26. června na
Smetanově Litomyšli dá nahlédnout do
světa baletu 21. století. A záběr bude opravdu široký. První choreografie šéfa baletu
pražského Národního divadla Petra Zusky
se jmenuje D.M.J. Jsou to první písmena
jmen tří dobře známých skladatelů, jejichž
hudba je použita. Zazní Largo z Dvořákovy
Novosvětské, pomalá věta z Martinů Třetí
symfonie a Janáčkova klavírní skladba
Sýček neodletěl z cyklu Po zarostlém
chodníčku. Celou choreografii spojuje
téma pomíjivosti a poetické melancholie.
Mezi svými inspiracemi uvádí Zuska pocit
samoty v izraelské poušti, ale také letopočty na hrobě neznámé dívky, který náhodně objevil na hřbitově v Montrealu. Klíčové
baletní téma, tedy krása pohybu, samozřejmě zůstává, a konkrétnější obrysy příběhu
si musí divák domyslet sám.
Oslavou pohybu je choreografie Barocco
od Poláka Jacka Przybylowicze – a také
oslava skladatele, který hudební baroko
symbolizuje, tedy Johanna Sebastiana
Bacha. Autor neváhá sáhnout do celého
spektra Bachových skladeb, od suit pro
sólové violoncello až po zpívaná duchovní
díla. Příběh si můžeme i nemusíme vymyslet sami, podle toho, co asociuje řeč obnaženého lidského těla či rudá barva
kostýmů.
Triptych soudobého baletu končí choreografií Mario Schrödera s nezvyklým
názvem Okamžik pro jahodová ústa. Nevšední název nevšedního baletu. Klíčový
citát z Villonem inspirované básně hovoří
o okamžiku, který člověku dovoluje vstoupit do vlastního emocionálního univerza.
Choreografie má tři části, kdy v první jsou
hlavní roli muži hledající onen správný okamžik, ve třetí ženy a ve druhé vidíme pár –
hledající, nacházející? Originální choreografie, jejímž autorem je umělecký ředitel
baletního divadla v německém Kielu, byla
vytvořena speciálně pro brněnský soubor.
Hostuje tedy balet Národního divadla Brno.
Jindřich Bálek
Litomyšlané se rozloučili
s amfiteátrem Rusalkou
Po premiéře a pěti reprízách v Národním
divadle přijela nová Rusalka do litomyšlského zámku. Tři představení pro festival
byla zároveň loučením s amfiteátrem,
který v souvislosti s přestavbou celého
zámeckého návrší má v budoucnu vypadat zcela jinak. Čtvrteční litomyšlská premiéra vyšla i co do počasí, takže se tato
Rusalka mohla odehrát tak, jak bylo plánováno. Tedy první a třetí dějství v přírodě,
druhé na zámeckém nádvoří.
Pražská inscenace nesklidila v odborném
tisku zrovna nadšení (jak je v Praze zvykem), takže zvědavost litomyšlského publika šla strmě nahoru. V Litomyšli byl
potlesk naopak vřelý a opera zde byla přijata s pochopením. Mírný posun k erotice
– zejména v baletních scénách v prvním
a souznění Prince s cizí kněžnou ve druhém jednání – nijak zvlášť nevadil. Tudíž
diváci nejsou v Litomyšli tolik prudérní, jak
bylo tradováno. Navíc se opět ukázalo, že
jedinečné prostředí přírodního divadla
a neopakovatelná atmosféra zámku
dávají pražské inscenaci zcela nový rozměr.
Režisér (a šéf opery Národního divadla)
Jiří Heřman realizoval svou vizi v jistém
zcivilnění postav. Kuchtík nemá tradiční
bílý obleček s legrační kuchařskou čepicí,
hajný obstál i bez zeleného klobouku
s pérem a flinty na ramenou. Kostymérka
Alexandra Grusková oblékla zcela jinak,
než bývalo zvykem, i pohádkové postavy.
Ježibaba se obejde bez špičatého nosu
a bradavice, civilnější je i sama Rusalka.
Vodník dokonce do plesové scény vstoupí
bezmála jako svatební host.
Teprve sedmadvacetiletý dirigent Jakub
Hrůša preferuje někdy možná pomalejší
tempa a pokud se "fajnšmekrům" zdá, že
je v této Rusalce něco navíc, mají asi pravdu. Řekl bych, že se hraje ta úplně původní Dvořákova verze včetně pozdějších, byť
nevelkých, škrtů. Je pravda, že i s divácký-
mi přestávkovými přesuny ze zahrady
na nádvoří a zpět, trvalo představení bez
devíti minut čtyři hodiny. Dost možná, že
se mnohým po druhém jednání z nádvoří
zpátky do amfiteátru ani moc nechtělo.
Ale bylo to poprvé – a taky naposled...
Pěvecko-herecké výkony lze považovat
za kvalitní. V Litomyšli dobře známá Mária
Čtvrtečnímu představení Rusalky, zadanému pro
Litomyšlany, přálo počasí. Druhé, páteční provedení opery se kvůli dešti odehálo na zámeckém
nádvoří. Podobně dopadlo i představení sobotní,
jehož třetí jednání přesunuli pořadatelé kvůli
chladu rovněž na nádvoří. Příznačné bylo, že
opravdu plnohodnotně se s amfiteátrem mohli
rozloučit právě pouze Litomyšlané.
-ps-
Haan je úspěšnou Rusalkou, stejně jako
Martin Gurbal věrohodným vodníkem.
I když pamětníci jistě řeknou, že Šubrtová
a Haken to nejsou... Tenorista Aleš Briscein byl dokonce vzat na milost i nemilosrdnou pražskou kritikou. Rovněž v Litomyšli
byl hlavní hvězdou představení, dobře
vypadá a hlasově jde při svém mládí stále
nahoru. Však se výtečně prosadil i v Paříži
jako Jeník v Prodané nevěstě. Dagmar
Pecková byla v dvojroli Ježibaby a Cizí
kněžny suverénní, dalo to najevo i litomyšlské publikum, které ji už léta bere
jako "za svou". Neobvyklé spojení těchto
dvou partů není ale žádnou novinkou, obě
role v témže představení zpívala v jedné
z mnoha dřívějších inscenací kdysi i legendární Marta Krásová. Komické odlehčení
dojemně tragického příběhu dobře zajistili
Kateřina Jalovcová a Adam Plachetka.
Jistěže nebylo zdaleka vše dokonalé, ale
lze říci, že se tato inscenace v Litomyšli
líbila. Netleskalo se během představení,
on tam na to ani není příliš prostor. Partitura je dokonale prokomponovaná a i po áriích jde hudba ihned dál. Aplaus byl až
po závěrečné scéně a sedm opon šedesátiletou historii starého dobrého amfiteátru v Litomyšli zdárně uzavřelo.
Zdeněk Vandas
„Smetanova Litomyšl – Den po dni“
také na internetu
Stejně jako vloni vysílá Česká televize
i z letošního ročníku zpravodajské
pořady s názvem „Smetanova Litomyšl – Den po dni“. První díl byl odvysílán v sobotu 20. června., další budou
následovat v sobotu 27. června a 4.
července.
Pokud jste některý z pořadů nestihli, máte
možnost jej zhlédnout na internetu. Odkaz
naleznete na www.smetanovalitomysl.cz
vpravo nahoře.
Výroba pořadů je spolufinancována Evropskou unií z Evropského fondu pro regionální rozvoj.
-red-
11
Změna: V Litomyšli vystoupí hvězdná anglická
sopranistka Kate Royal, ve Svitavách Pavel Šporcl
Vedení festivalu Smetanova Litomyšl s omluvou
oznamuje, že dochází
ke dvěma významným
změnám
účinkujících
v pořadech letošního 51.
ročníku.
Ze zdravotních důvodů
nemůže na Externím koncertu ve Svitavách dne
2. července vystoupit slovinská houslistka Anja
Bukovec, místo ní bude
mít recitál PAVEL ŠPORCL.
V koncertu Hvězdy operního nebe 6. července místo
avizované Annette Dasch
vystoupí anglická sopranistka KATE ROYAL. Doprovodí ji Pražská komorní filharmonie pod
taktovkou šéfdirigenta Jakuba Hrůši.
Atraktivní program galakoncertu bude
sestaven z nejkrásnějších árii světových
oper. Zakoupené vstupenky zůstávají
v platnosti, je však možno je i vrátit v místě
jejich zakoupení.
KATE ROYAL
Sopranistka Kate Royal se narodila v Londýně. Studovala na Guildhall School
of Music and Drama a v National Opera
Studio. Získala řadu ocenění, např. Kathleen Ferrier Award 2004, John Christie
Award 2004 a Royal Philharmonic Society Young
Artist Award 2007.
Vystupovala na koncertech
s Orchestrem osvícenství
a Sirem Simonem Rattlem
(BBC Proms a Festspielhaus
Baden-Baden),
s Bach Akademie Stuttgart
pod vedením Helmutha Rillinga, na Edinburském festivalu se Sirem Charlesem
Mackerrasem, s National
Symphony Orchestra
(Washington) pod vedením
Helmutha Rillinga, s Royal
Liverpool
Philharmonic
a Vasilijem Petrenkem,
s orchestrem divadla La
Scala v Miláně, s Los Angeles Philharmonic
pod vedením Pabla Herase-Casada,
s Le Concert d'Astree pod vedením Emanuelle Haimové a s Berlínskou filharmonií jak
pod vedením Williama Christieho, tak pod
taktovkou Sira Simona Rattlea. Vystupovala v recitálech po celé Evropě a Severní
Americe.
Společně s Manchester Camerata, Schumann's Liederkreis a klavíristou Grahamem Johnsonem nahrála Symfonii č. 4 G
dur Gustava Mahlera pro značku Hyperion
Records. V říjnu 2006 podepsala Kate Royal
exkluzivní smlouvu se společností EMI
Aktuální zpravodajství z festivalu, fotografie, audio a videorozhovory na
Classics. Její první sólová nahrávka
s Edwardem Gardnerem a s Academy
of St Martin-in-the-Fields vyšla v létě roku
2007. Její nejnovější nahrávka árií 20. století (Midsummer Night - Svatojánská noc,
společně s Orchestra of English National
Opera pod taktovkou Edwarda Gardnera)
vyšla v květnu 2009.
Z jejích operních rolí jmenujme tyto: Pamina (Kouzelná flétna) na Glyndebourském
festivalu a v Královské opeře, Hraběnka
(Figarova svatba) a Governess (Pod koly
osudu) na Glyndebourne on Tour, Helena
(Sen noci svatojánské) v Teatro Real
v Madridu a na Glyndebourském festivalu,
Poppea v English National Opera, Miranda
(v Adésově Bouři) v Královské opeře,
"L'Allegro" od Handela v Pařížské opeře,
Micaela (Carmen) na Glyndebourském
festivalu a Hraběnka Almaviva na festivalu
v Aix-en-Provence.
Její koncertní angažmá v nejbližší době
zahrnuje jednak Berlínskou filharmonii
a Orchestr bavorského rozhlasu pod vedením Sira Simona Rattlea, dále pak Les
Musiciens du Louvre pod taktovkou Marka
Minkowského na festivalu v Salcburku.
V opeře se představí jako Donna Elvira
(Don Giovanni) na Glyndebourském festivalu a jako Pamina (Kouzelná flétna)
a Anne Trulove (Život prostopášníka
od I. F. Stravinského) v Královské opeře.
www.smetanovalitomysl.cz
Georg Friedrich Händel: Mesiáš
Mesiáš je určitě nejslavnější skladbou Georga Friedricha Händela, zejména pak
sbor Aleluja. A dílo mělo
ohromný ohlas už při premiéře 13. dubna 1742
v Dublinu. I když se nejčastěji provádí v období kolem
Vánoc, pasáž týkající se
Adventu a Kristova narození tvoří jen první část skladby. Neméně významná
plocha, celý druhý díl, je
věnován Kristovu umučení
a vzkříšení. Do času velikonočního tedy patří stejně jako do vánočního, možná i víc. Libreto oratoria tvoří citáty
ze Starého i Nového zákona a je jakýmsi
souhrnem křesťanské zvěsti. Nejpopulárnější duchovní dílo vůbec tvoří sbory i barvité árie a provádí se stejně často
v chrámech jako v koncertních síních.
Händel se narodil v německém Halle
r. 1685, dnes je ale považován téměř za anglického
národního skladatele.
Zemřel v Londýně r. 1759
a byl slavnostně pohřben
ve Westminsterském opatství. Také Mesiáš je komponován na anglický text, i když
se u nás často provádí
i německá verze. Händelovi
bylo sedmapadesát let, když
vytvořil toto dílo, které ho
vrátilo na výsluní slávy.
A předcházelo mu mnoho
trápení. Životopisec praví:
„V dubnu r. 1737 ranila Händela mrtvice.
Pravá strana těla zcela ochrnula a dostavily
se i příznaky poškození mozku. Zprvu byl
skladatel zcela apatický, odmítal se léčit
a smířil se s tím, že jeho životní dráha končí.
Až koncem léta se přátelům podařilo dopravit Händela do lázní v Cáchách. Léčení bylo
neuvěřitelně rychlé. Již v říjnu se vrátil
do Londýna a během třech měsíců zkomponoval dvě opery a smuteční žalm na smrt
královny. Po návratu do Londýna znovu
začaly i finanční starosti. Hrozilo mu vězení
pro dlužníky, jako už mnohokrát předtím.
Přátelé v jeho prospěch uspořádali benefiční koncert, jehož výtěžek pokryl alespoň ty
nejnaléhavější dluhy. Nový příval tvůrčí síly
vedl ke vzniku dvou vrcholných oratorií,
Saula a Izraele v Egyptě, s mohutnými dramatickými sborovými částmi. Jejich genialita však byla oceněna až mnohem později.
Unavený a zklamaný Händel už neměl sílu
dále bojovat. Rozhodl se, že téměř po třiceti
letech, které Anglii věnoval, odjede a ohlásil
poslední londýnský koncert. Irský lord místodržitel pozval skladatele do Dublinu řídit
několik koncertů. Jak Händel řekl: „Aby mohl
svému novému národu nabídnout něco
nového,“ zkomponoval dílo oratorium Mesiáš. Několik měsíců v Irsku kolem premiéry
r. 1742 pak patřilo mezi nejšťastnější období
Jindřich Bálek
jeho života.“
Festivalové noviny • Noviny Mezinárodního operního festivalu Smetanova Litomyšl 2009 • V nákladu 3500 ks vydala
© Smetanova Litomyšl, o.p.s. Zodpovědný redaktor: Prokop Souček • redakce: Jindřich Bálek, Prokop Souček.
Tisk: H.R.G. Litomyšl