Kapitola 1

Lisa Jane Smith
Upírske denníky 6
Soumrak
Kapitola 1
V posledních dnech,po návratu z mimosvěta Stefan Elenu vždy ukládal do postele
brzy,přesvědčil se,že jí je teplo,a pak spolu psali na jeho počítači - Elena pokračovala
ve svém deníku tak, že mu myslí posílala své představy, co se ten den stalo, a on tomu
připojoval své dojmy. Nyní v zoufalství otevřela soubor s deníkem a nalistovala
poslední stránku. A tam to našla.
Moje nejmilovanější Eleno,
Vím, že se sem dřív nebo později podíváš - doufám, že spíš dřív.
Miláčku věřím, že teď už jsi schopná se sama o sebe postarat, nikdy jsem nepoznal
silnější a nezávislejší dívku.
A to znamená, že je čas. Čas, abych šel. Nedokážu tu zůstat déle, aniž bych z tebe
znovu udělal upíra - a oba víme, že to se nesmí stát.
Prosím odpusť. Prosím zapomeň. Ach,lásko,nechci odejít,ale musím.
Pokud bys potřebovala pomoc, přiměl jsem Damona, aby mi dal svoje slovo ,že tě
bude chránit. Nikdy by ti neublížil a ať už jsou ve Fell's Church jakékoliv temné síly,
pokud ti bude Damon nablízku, neodváží se ti uškodit.
Moje lásko, můj andílku, vždycky tě budu milovat…
Stefan
P.S.: Abych ti pomohl pokračovat v každodenním životě, nechal jsem paní Flowersové
peníze na platby za pokoj na celý další rok. Pod druhým podlahovým prknem ode zdi
proti posteli máš 20 000 dolarů ve stodolarovkách. Použij je, aby sis vybudovala
novou budoucnost s kýmkoliv, koho si vybereš.
Znovu připomínám, že pokud budeš cokoliv potřebovat, Damon ti pomůže. Důvěřuj
jeho úsudku, pokud budeš potřebovat radu. Ach, moje malá lásečko, jak jen dokážu
odejít? I když pro tvoje vlastní dobro?
Elena dočetla dopis. A pak prostě jen seděla a zírala před sebe. Po všem tom horečném
hledání našla konečně odpověď. A nevěděla co má dělat jiného, než se rozkřičet. Když
budeš potřebovat pomoc, jdi za Damonem… Důvěřuj Damonovu úsudku… Tak
křiklavou reklamu na Damona by snad nedokázal napsat ani Damon sám. A Stefan je
pryč. Jeho oblečení je pryč. Jeho boty jsou pryč. Opustil ji. Vybuduj si nový život…
Tak ji našly Bonnie a Meredith, které vyburcovalo, že jim celou hodinu nebere telefon.
Bylo to poprvé, co se nebyly schopné dovolat ke Stefanovi od doby, kdy přijel na
jejich prosbu, aby jim pomohl zlikvidovat netvora. Ale netvor je mrtvý a Elena…
Elena sedí před Stefanovou skříní.
"Dokonce si sbalil i všechny boty," pronesla tiše a bezbarvě. "Vzal si prostě všecko.
Ale zaplatil za pokoj na rok dopředu. A včera ráno mi koupil jaguára."
"Eleno…"
"Copak to nechápete?" vykřikla Elena. "Tohle je moje Probuzení. Bonnie
předpověděla, že bude náhlé a šokující a že budu potřebovat vás obě. A co Matt?"
"Nezmínil ho jménem," odpověděla Bonnie zasmušile.
"Ale já myslím, že budeme potřebovat jeho pomoc," prohlásila nekompromisně
Meredith.
"Když jsme se Stefanem spolu začali chodit - ještě než jsem se stala upírem - tak jsem
celou tu dobu věděla, že přijde čas, kdy se mě pokusí opustit pro moje vlastní dobro."
Náhle prudce udeřila pěstí do podlahy, tak silně, že si mohla ublížit. " Věděla jsem to,
ale myslela jsem si, že mu to dokážu rozmluvit! Je tak ušlechtilý a obětavý… a teď je
pryč!"
Meredith se na ni podívala a tiše řekla: "Tobě je opravdu jedno, jestli zůstaneš
člověkem, nebo se staneš upírem."
"Máš pravdu - je mi to jedno! Všechno je mi jedno, pokud můžu zůstat s ním. I když
jsem ještě byla napůl duchovní bytost, věděla jsem, že mě nic nedokáže proměnit - ale
na tom nezáleží."
"Možná, že to je Probuzení." pokračovala Meredith stále tichým hlasem.
"Chm, a možná je probuzení to, že jí ráno nepřinesl snídani do postele," prskla Bonnie
popuzeně. Hleděla do plamene a pokoušela se psychicky spojit se Stefanem.
"Buďto nechce odpovědět - nebo nemůže," pronesla aniž si všimla Meredithina
výstražného vrtění hlavou, dokud jí ta slova nevyjela z pusy.
"Co myslíš tím, že nemůže?" zbystřila Elena a vyskočila z podlahy, kde předtím seděla
jako hromádka neštěstí.
"Já nevím! Eleno to bolí!"
"Je v nebezpečí? Soustřeď se, Bonnie! Ubližuje mu někdo kvůli mně?"
Bonnie pohlédla na Meredith, která jí signalizovala jedno velké NE každou částečkou
svého elegantního těla. Pak se podívala Eleně do očí, které se dožadovaly pravdy.
Zavřela oči. "Nejsem si jistá," odpověděla.
Pomalu oči otevřela a čekala, že Elena vybuchne. Ale ta neudělala nic takového.
Jenom sama zavřela oči a ústa dostala tvrdý výraz.
"Před dlouhou dobou jsem přísaha, že ho budu mít, i kdyby nás to mělo oba zabít,"
řekla tiše. "Jestli si myslí, že ode mě může jen tak odejít, pro moje vlastní dobře nebo z
nějakého jiného důvodu… tak se plete. Nejdřív zajdu za Damonem, když si to Stefan
tak moc přeje. A pak se vydám za ním. Někdo mi už poradí, kde začít.Nechal mi
20tisíc dolarů.Použiju je k tomu, abych ho našla. A když se mi rozbije auto,půjdu
pěšky dál ; až už nebudu moct jít, tak se poplazím. Ale najdu ho."
"Sama ne, Eleno," ujistila jí Meredith. "Jsme v tom s tebou."
"A pak, pokud to udělal z vlastní svobodné vůle, dostane největších pár facek v
životě."
"Cokoli si přeješ Eleno," utěšovala ji Meredith, "ale nejdřív ho pojďme najít."
"Jeden za všechny a všichni za jednoho!" zvolala Bonnie. "Přivedeme ho zpátky a
bude litovat… nebo nebude," dodala spěšně, když si všimla, že Meredith už zase vrtí
hlavou. "Eleno, no tak!Neplač!" dodala okamžik předtím, než Elena propukla v pláč.
"Takže Damon je ten, kdo se má postarat o Elenu a Damon byl samozřejmě poslední,
kdo viděl Stefana." shrnul to Matt, když ho vyzvedly doma a vysvětlily mu situaci.
"Ano," odpověděla Elena s tichou jistotou. "Ale Matte, pleteš se, jestli si myslíš, že by
Damon udělal něco, aby nás se Stefanem rozdělil. Damon není takový, jak si všichni
myslíte. On se tenkrát v noci opravdu snažil Bonnii zachránit život. A opravdu ho
zranilo, když jste se proti němu všichni obrátili v nenávisti."
"Tomu se myslím říká, důkaz motivu'," poznamenala Meredith.
"Ne, to je důkaz charakteru - důkaz, že Damon má pocity, že mu záleží na lidech,"
oponovala Elena. "A Stefanovi by nikdy neublížil, kvůli - no kvůli mně. Ví co by to se
mnou udělalo."
"Dobře, ale proč mi teda neodpovídá?" ozvala se Bonnie tázavě.
"Možná proto, že když nás naposledy viděl pohromadě, všichni jsme na něj dštili
nenávist." poznamenala vždy férová Meredith.
"Řekni mu, že se omlouvám a že s ním chci mluvit." prohlásila Elena.
"Připadám si jako komunikační satelit," postěžovala si Bonnie, ale bylo jasné, že do
každého volání vkládá celé své srdce a celou svou sílu. Byla už úplně vyčerpaná a
vyždímaná. Nakonec i Elena musela připustit, že to k ničemu nevede.
"Možná přijde k rozumu a začne volat tebe," prohlásila Bonnie.
"Možná už zítra."
"Dneska v noci zůstaneme s tebou," oznámila Meredith. "Bonnie, zavolala jsem tvojí
sestře a řekla jsem jí, že zůstaneš u mě. Teď zavolám tátovi a řeknu mu, že budu u
tebe. Matte, ty nepatříš mezi pozvané…"
"Dík," odfrknul Matt suše. "Musím taky jít domů pěšky?"
"Ne, jeď domů mým autem," odpověděla Elena. "Ale prosím tě, přivez mi ho zítra
brzy ráno. Nechci, aby se na něj lidi začali vyptávat."
Toho večera si dívky připravily společně spaní, jako když byly ještě na škole - z
prostěradel a dek, které měla paní Flowersová navíc (není divu, že ráno prala tolik
prostěradel, musela to nějak vytušit, pomyslela si Elena). Nábytek odstrkaly ke stěnám
a doprostřed položily provizorní spacáky z dek. Hlavy měly k sobě a těla se
hvězdicově rozbíhala jako loukotě kola. Elena si pomyslela: Tak tohle je Probuzení. Je
to poznání, že po tom všem jsem přece jen mohla být znovu opuštěná. A jsem tak
vděčná, že Meredith a Bonnie stojí při mně. Znamená to pro mě víc, než jim dokážu
říct. Automaticky přešla ke svému počítači, aby zapsala další den do svého deníčku.
Ale po prvních několika slovech se znovu rozplakala. Nakonec byla vděčná, že ji
Meredith objala kolem ramen a víceméně ji přinutila vypít horké mléko se skořicí,
muškátovým oříškem a vanilkou a že ji Bonnie pomohla do hromady dek a držela ji za
ruku, dokud neusnula. Matt s nimi zůstal dlouho, takže slunce už zapadalo, když se
rozjel domů. Je to vlastně závod s temnotou, napadlo ho najednou. Pokoušel se
ignorovat vůni nového auta evokujicí nákladnost a luxus a snažil se uvažovat. Nechtěl
děvčatům nic říkat, ale na Stefanově dopisu na rozloučenou bylo něco, co ho
znepokojovalo. Akorát se musí přesvědčit, že to z něj nemluví jenom jeho uražená
pýcha. Proč se Stefan vůbec nezmínil o nich? O Eleniných celoživotních přátelích,
kteří s ní vytrvali až dosud. Člověk by si myslel, že zmíní alespoň děvčata, i kdyby v
bolesti nad konečným odloučením od Eleny zapomněl na Matta. A ještě něco… Určitě
tu bylo ještě něco, ale Matt si to nedokázal uvědomit. Jen se mu vybavila neurčitá
představa posledního roku na střední škole… ano, a profesorka Hildenová, která učila
angličtinu. I když byl Matt hluboce zamyšlený, řídil velmi opatrně. Na dlouhé úzké
silnici, která spojovala penzion se samotným Fell's Church se nedalo úplně vyhnout
Starému lesu, takže pečlivě sledoval cestu a byl ostražitý. Ten padlý strom uviděl hned
za zatáčkou a ihned dupl na brzdy, až pneumatiky zaječely a zastavil smykem v
pravém úhlu k původnímu směru. A pak se musel zamyslet. Jeho první instinktivní
reakce byla zavolat Stefana. Dokázal by ten strom jednoduše zvednout. Ale uvědomil
si realitu dost rychle na to, aby ho napadla další možnost - zavolat holky? Nějak se k
tomu nedokázal přinutit. A nebyla to jenom otázka mužské pýchy, šlo i o to, kolik ten
obří kmen předním váží. I kdyby zabrali všichni společně, touhle věcí by nedokázali
pohnout. Kmen byl prostě příliš velký a těžký. A padl přímo ze Starého lesa, takže
ležel napříč přes cestu, jako by chtěl oddělit penzion od zbytku města. Matt opatrně
stáhl okénko u řidiče. Napjatě pozoroval Starý les a snažil se rozpoznat kořeny stromu
nebo, jak si otevřeně přiznal, jakýkoliv pohyb. Ale neviděl nic. Neviděl sice kořeny,
ale tenhle strom vypadal až moc zdravě na to, aby se jednoho letního odpoledne
rozhodl, že jen tak spadne. Nebyly žádné bouřky, déšť ani blesky a bobři tu nežijí. Ani
drvoštěpové, pomyslel si zasmušile. No, alespoň že škarpa na pravé straně silnice je
mělká a koruna stromu nesahá úplně až k ní. Mohlo by se podařit… Pohyb. Ne v lese,
ale přímo ve stromě před ním. Něco rozhýbalo horní větve stromu - něco silnějšího
než vánek. I když to viděl na vlastní oči, nedokázal tomu uvěřit. A to byla jen část
problému. Druhá potíž byla, že řídil Elenino auto, a ne svoji starou rachotinu. Zatímco
zoufale šátral po kličce, aby si zavřel okénko, oči měl stále přilepené na tu věc, která
vylezla ze stromu, takže šátral marně. A posledním problémem bylo, že ta věc byla
zatraceně rychlá. Až příliš rychlá na to, aby byla skutečná. A pak už s ní bojoval o
okno. Matt nevěděl, co ukázala Elena Bonnii na pikniku. Ale jestli tohle není malach
tak co to sakra je? Matt žil mezi lesy celý svůj život a nikdy neviděl žádný hmyz, který
by alespoň vzdáleně připomínal tohle. Protože tohle určitě je hmyz. Kůži má jako kůru
stromu, ale to jsou jenom mimikry. Když to narazilo do napůl vytaženého okna - a on
to odrazil oběma rukama - slyšel a cítil chitinovou skořápku. Bylo to dlouhé jako jeho
paže a létalo to zřejmě roztáčením tykadel do kruhu - což by mělo být nemožné, přesto
se na to dívá a má to napůl vražené do okýnka u auta. Vzhledem to připomínalo spíš
pijavici nebo oliheň než hmyz. Dlouhá hadovitá tykadla připomínající úponky, ale
tlustší než prst a s velkými přísavkami - a uprostřed těch přísavek něco ostrého. Zuby.
Jeden z úponků se mu omotal kolem krku a najednou ucítil sání i bodavou bolest.
Úponek se mu obtočil kolem krku třikrát nebo čtyřikrát a začal se utahovat. Musel ho
jednou rukou strhnout, což by znamenalo, že mu zůstala jen jedna ruka na obranu před
zbytkem té bezhlavé věci - která najednou ukázala, že sice nemá oči, zato má tlamu.
Stejně jako všechno ostatní na té nestvůře byla tlama přísně symetrická - kruhová a
kolem celého kruhu ostrá zubiska. Ale hluboko uvnitř toho zubatého kruhu, jak si Matt
ke své hrůze všiml, zatímco bestie polykala jeho ruku, se skrýval pár klepet dost
velkých na to, aby dokázala ucvaknout prst jako nic. Bože, to ne! Zatnul ruku v pěst a
zoufale se snažil tvora zranit zevnitř. Nával adrenalinu mu přitom dodal sílu strhnout
úponek z krku, přísavky se konečně uvolnily. Ale to už měl ruku spolykanou až po
loket. Matt se vrhnul na tělo té potvory a udeřil ho jako žraloka, kterého mu to
mimochodem také vzdáleně připomínalo. Musí tu ruku dostat ven. Zoufale se snažil
otevřít spodek té kruhové tlamy, ale podařilo se mu jen odštípnout kus vnější schránky,
která mu přistála v klíně. Zatím ta hrozná tykadla stále vířila kolem, narážela do auta a
hledala cestu dovnitř. Nakonec si ta mrcha uvědomí, že stačí tykadla jen složit a
dokáže se procpat skrz pootevřenou škvíru. Něco ostrého mu odřelo klouby. Klepeta!
Paži už měl skoro celou spolykanou. I když se Matt plně soustředil na to, jak se
osvobodit, jakási část jeho vědomí se divila: kde to má proboha žaludek? Tohle zvíře
prostě nemůže existovat. A tu ruku musí hned dostat ven. Jinak o ni přijde stejně
jistě,jako by ji strčil do drtiče odpadků a pak ho zapnul. Bezpečnostní pás měl už
rozepnutý. Teď se prudce vrhnul vpravo směrem k sedadlu spolujezdce. Cítil, jak mu
zuby dřou kůži, zatímco paže klouže ven. A viděl dlouhé krvavé škrábance, které za
sebou ty zuby zanechaly. Ale na tom nezáleželo. Jediné, co bylo podstatné, bylo dostat
tu ruku ven. V té chvíli našel druhou rukou tlačítko zavírání oken. Posunul ho nahoru a
přitom konečně vyrval zápěstí a pěst z huby toho hnusného brouka, těsně před tím, než
ho okno přivřelo. Čekal praskot chitinové skořápky a výtrysk tmavé krve, která možná
poleptá podlahu Elenina nového vozu, něco jako ve filmu Vetřelec. Místo toho se
brouk prostě vypařil. Jednoduše…zprůhledněl a pak se rozpadl na drobounké částice
světla, které mu zmizely před očima. Zůstal tam sedět, jednu paži ošklivě
poznamenanou dlouhými krvavými šrámy, hrdlo oteklé a bolavé a na druhé sedřené
klouby, jak tu mrchu mlátil. Ale nemarnil čas prohlížením utrpěných zranění. Musí se
odsud dostat ; větve už se zase hýbou a on tu rozhodně nemíní čekat, aby se
přesvědčil, jestli to náhodou není vítr. Existuje jediná možnost úniku - škarpa.
Nastartoval vůz a sešlápl plyn naplno. Zamířil do škarpy a jen doufal, že není příliš
hluboká a že strom nějak nepoškodí pneumatiky. Následoval prudký propad, až mu
zacvakaly zuby a prokousl si ret. Uslyšel, jak se větve drtí pod koly auta, a na okamžik
se veškerý pohyb zastavil, ale Matt vytrvale držel nohu na plynu a najednou byl volný
a nadskakoval na sedadle, jak se auto řítilo škarpou. Konečně se mu podařilo znovu
nad vozem získat kontrolu a vrátit se zpátky na silnici - akorát včas, aby vybral
prudkou levotočivou zatáčku, kde škarpa končila. Namáhavě dýchal a švihal zatáčky
skoro osmdesátikilometrovou rychlostí, přičemž polovinu pozornosti stále soustředil
na Starý les - až se najednou, díkybohu, objevilo osamělé červené světýlko jako maják
za soumraku. Křižovatka na Makléry. Musel se přinutit k dalšímu ječivému zabrzdění.
Jedna ostrá pravá zatáčka a už se hnal z lesů pryč. Bude muset objíždět spoustu
okolních vesnic, ale alespoň se vyhne všem velkým skupinám stromů. Byla to dlouhá
objížďka a teď, když bylo nebezpečí zažehnáno, ozvala se bolest v poraněné paži.
Ve chvíli, kdy parkoval jaguár před svým domem, mu už bylo mdlo. Chvíli seděl pod
pouliční lampou, než se konečně donutil popojet do stínu mimo okruh světla. Nechtěl,
aby ho někdo viděl v takovémhle stavu. Že by zavolal děvčatům teď? A varovat je, aby
dnes v noci nechodily ven, že lesy jsou nebezpečné? Ale to už přece vědí. Meredith by
v životě nenechala Elenu jít do Starého lesa, ne teď, když už je Elena zase člověk. A
Bonnie by strhla obrovský povyk, kdyby někdo jen zmínil, že půjde ven v noci - vždyť
jí ty věci Elena přece ukázala, ne? Malach. Ohavné slovo pro opravdu ohavné tvory.
Co je ale opravdu zapotřebí udělat, je zavolat nějaké úřady, aby se postaraly o
odklizení toho stromu. Ale ne v noci. Dneska v noci už není pravděpodobné, že by po
té opouštěné cestě někdo jel - a poslat tam nic netušící lidi, to je jako by je nabídl
malachovi na stříbrném tácu. Zavolá na policii hned brzy ráno. Ti už budou vědět koho
tam poslal, aby ten kmen odklidil. Byla tma a mnohem později, než si myslel. Přece
jen by asi měl děvčatům zavolat. Kéž by měl alespoň jasnou hlavu… Škrábance svrbí
a bolí. Zjistil, že se mu hrozně těžko přemýšlí. Možná, když si na chvilku vydechne...
Opřel čelo o volant. A pak ho obklopila temnota.
Kapitola 2
Matt se zmateně probudil stále za volantem Elenina auta. Doklopýtal k domu, málem
přitom zapomněl zamknout auto a pak zápasil se svazkem klíčů, aby si otevřel zadní
vchod. Dům byl tmavý ; rodiče spali. Dovlekl se do svého pokoje a svalil se na postel,
aniž by si sundal alespoň boty. Když se znovu probudil, překvapivě zjistil, že je devět
hodin ráno a v kapse džín mu vyzvání mobil.
"Meredith?"
"Mysleli jsme, že dneska dorazíš brzy ráno?"
"To ano, ale nejdřív budu muset vymyslet jak," odpověděl - nebo spíš zaskřehotal Matt. Měl pocit že má hlavu dvakrát větší než obvykle a paži alespoň čtyřikrát. I
přesto se pokoušel vymyslet, jak se dostat k penzionu, aniž by musel jet po cestě
kolem Starého lesa. Nakonec se potřebných pár neutronů propojilo a rozbřesklo se mu.
"Matte? Jsi tam?"
"Nejsem si jistý. Včera v noci… Panebože, já si vlastně ani nepamatuju většinu
včerejší noci. Ale cestou domů… Podívej, já vám to všechno povím, až se k vám
dostanu. Nejdřív musím zavolat na policii."
"Na policii?"
"Jo… podívej… prostě mi dej hodinku, ano? Budu u vás za hodinku."
Když konečně dorazil do penzionu, bylo už k jedenácté. Ale sprcha ho konečně
probrala k plnému vědomí, i když příliš neprospěla jeho bolavé paži. Sotva se objevil,
zalila ho vlna ustarané ženskosti.
"Matte, co se proboha stalo?"
Vyprávěl jim všechno, na co si dokázal vzpomenout. Když Elena se semknutými rty
odvinula obvaz, který si namotal kolem poraněné ruky, všichni zasykli. Dlouhé
škrábance byly ošklivé zanícené.
"Takže ti malach jsou jedovatí."
"Ano," přitakala Elena stručně. "Jedovatí pro tělo i mysl."
"A ty si myslíš, že se můžou dostat do lidí?" zeptala se Meredith. Čmárala do
zápisníku a pokoušela se namalovat to, co jim Matt popsal.
"Ano."
Na malý okamžik se Elena a Meredith setkaly pohledem - a obě sklopily oči. Nakonec
Meredith řekla: "A jak poznáme jestli v člověku je, nebo ne?"
"Bonnie to pozná, když bude v tranzu," prohlásila Elena vyrovnaně.
"I já bych to měla být schopná poznat, ale nechci Bílou magii používat na tohle.
Půjdeme dolů za paní Flowersovou."
Řekla to tím svým způsobem, který se Matt naučil rozpoznávat už před dlouhou dobou
- a který znamenal, že jakákoliv diskuze k ničemu nepovede. Prostě si postavila hlavu
a bylo to. A byla pravda, že Matt se na nějaké dohadování příliš necítil. Nerad si
stěžoval - byl zvyklý dohrát fotbalové zápasy i se zlomenou klíční kostí, vyvrknutým
kolenem nebo podvrtnutým kotníkem - ale tohle bylo jiné. Měl pocit, jako by mu paže
měla každou chvíli explodovat.
Paní Flowersová byla dole v kuchyni, ale na stole v obýváku už stály čtyři sklenice
ledového čaje.
"Hned budu u vás," zavolala přes lítačky, které oddělovaly kuchyň od obýváku.
"Vypijte si ledový čaj, to platí zvlášť pro toho zraněného mladého muže. Pomůže mu
to uvolnit se."
"Bylinkový čaj," zašeptala Bonnie ostatním, jako by to bylo nějaké obchodní
tajemství.
Čaj vůbec nebyl špatný, i když Matt by dal přednost cole. Ale když to vzal jako lék a
když si uvědomil, jak děvčata dávají pozor, aby pil, dokázal do sebe dostat půlku
sklenice, než se paní domácí vynořila z kuchyně.
Měla na sobě svůj zahradnický klobouk - nebo alespoň klobouk s umělými květinami,
který vypadal, jako by ho používala při zahradničení. Ale na podnosu měla hromadu
různých nástrojů, které se blyštěly, jako by je právě vyvařila.
"Ano drahoušku, máš pravdu," řekla Bonnii, která se ochranitelsky postavila před
Matta. "Bývala jsem zdravotní sestra stejně jako tvoje sestra. Tenkrát se ženy nestávaly
doktorkami. Ale celý svůj život jsem byla taky čarodějka. To je pak člověk trochu
osamělý, že ano?"
"Nebyla byste tak osamělá," odpověděla zmatená Meredith, "kdyby ste žila blíž k
městu."
"Ach, to by mi ale lidi pořád koukali na dům a děti by se sázely, kdo k němu doběhne
a dotkne se ho, nebo by mi házely kameny do oken a dospělí by na mě zírali, kdykoliv
bych se vydala na nákup. A jak bych pak mohla udržovat svoji zahrádku?"
Byla to ta nejdelší řeč, kterou od ní kdokoliv z nich kdy slyšel. Tolik je to překvapilo,
že chvíli trvalo, než se Elena vzpamatovala a řekla: "Nedovedu si představit, jak
dokážete udržovat svoji zahrádku tady. Se vší tou vysokou a králíky a ostatními zvířaty
kolem."
"No, většina těch bylin je stejně pro zvířata. "Paní Flowersová se blaženě usmála a
zdálo se, jako by se její tvář rozzářila vnitřním světlem. "Skutečně jim chutnají. Ale
nechutnají jim byliny, které pěstuji na škrábance a rány a podvrtnutí a tak. A možná i
oni vědí, že jsem čarodějka, protože mi vždycky nechají kousek zahrádky, aby zbylo
pro mě a možná pro jednoho dva hosty."
"A proč mi to říkáte až teď?" zajímalo Elenu. "Proč, když byly časy, kdy jsem si
myslela… no vlastně nezáleží na tom, co jsem si myslela. Ale nebyla jsem si vždycky
jistá, jestli patříte k našim přátelům."
"Pravda je, že ve svém věku jsem už nespolečenská a samotářská. Ale teď jste ztratila
svého mladého muže, že ano? Kéž bych včera ráno bývala vstala o něco dřív.
Promluvila bych s ním. Nechal tu v kuchyni peníze na rok nájmu za pokoj. Vždycky
jsem pro něj měla slabost, tak tak…"
Eleně se rozechvěly rty. Matt spěšně a statečně zvedl zraněnou paži. "Dokážete nám s
tímhle vůbec pomoct?" zeptal se a znovu sundal obvazy.
"Ajajaj, a od jakého je to živočicha?" ptala se paní Flowersová a zkoumala rány,
zatímco děvčata soucitně usykávala.
"Myslíme, že malach," odpověděla tiše Elena. "Víte o nich něco?"
"Ano, to slovo znám, ale nevím nic určitého. Jak dlouho to je, co tě poranil?" zeptala
se Matta. "Vypadá to spíš jako od zubů než od drápů."
"Taky že ano," zasmušile potvrdil Matt a popsal malacha, jak nejlépe dokázal. Alespoň
se částečně mohl soustředit na něco jiného než na to, jak se mu paní Flowersová vrtá
jedním z těch nablískaných nástrojů v rudé naběhlé paži.
"Drž ruku co nejklidněji tady na tom ručníku" vybídla ho. "Na ranách už se udělaly
strupy, ale je potřeba to znovu otevřít, pořádně vyčistit a vysušit. Bude to bolet. Možná
by tě některá z mladých dam mohla držet za ruku
a pomoct ti udržet paži v klidu?"
Elena začala vstávat, ale Bonnie byla rychlejší a skoro přeskočila Meredith, aby mohla
Mantovu ruku vzít do svých dlaní. Čištění bylo bolestivé, ale Matt to všechno vydržel
bez hlesu, dokonce se dokázal na Bonnii mdle zašklebit, když z paže vytryskla krev a
hnis. Řez nejprve zabolel, ale uvolnění tlaku mu přineslo úlevu, a když byly rány čisté
a suché a paní Flowersová na ně položila bylinný zábal, měl Matt pocit, že se bolest
zklidnila a paže je připravená se řádně zahojit. Zrovna se chystal paní Flowersové
poděkovat, když si uvědomil, že Bonnie na něj upřeně hledí. Konkrétně na jeho krk.
Najednou se zahihňala.
"Co je? Co je ti k smíchu?"
"Ten brouk," chichotala se Bonnie, "ti nechal cucfleka. Teda pokud jsi minulou noc
nedělal ještě jiné věci, o kterých jsi nám nevyprávěl."
Matt cítil jak se červená povytáhl výš límeček.
"Vždyť jsem vám to vyprávěl, to ten malach. Měl něco jako tykadla s přísavkami a
držel mě tím kolem krku. Pokoušel se mě uškrtit!"
"Už si vzpomínám," odpověděla Bonnie pokorně. "Promiň."
Paní Flowersová měla dokonce i bylinnou mast na stopy po tykadlech i na Mantovy
odřené klouby.
Když všechny šrámy namazala, cítil se Matt už tak dobře, že rozpačitě mrkl na Bonnii,
která ho pozorovala svýma velikýma hnědýma očima.
"Já vím, že to vypadá jako cucflek, "přiznal. "Viděl jsem to dneska ráno v zrcadle. A
mám ještě druhý o něco níž, ale ten je alespoň schovaný pod límečkem." Odfrknul si a
sáhl si za košili, aby si namazal i ten poslední. Děvčata se zahihňala - alespoň se
uvolnilo napětí, které všichni pociťovali.
Meredith se vydala zpátky po schodech do pokoje, který ještě všichni pokládali za
Stefanův, a Matt šel automaticky za ní. Neuvědomil si, že Elena a Bonnie zůstaly
pozadu, dokud nebyl v půlce schodiště, ale Meredith ho pobídla, aby pokračoval
nahoru. "Jenom se radí," vysvětlila svým tichým, rozumným hlasem.
"Radí se o mně?" polkl Matt. "To určitě kvůli té věci, kterou Elena viděla v Damonovi,
že jo? Toho neviditelného malacha. A jestli mám nebo nemám taky takového v sobě…
právě teď…"
Meredith, která nikdy nebyla zastánkyní milosrdných lží, jednoduše přikývla. Ale když
vcházeli do zšeřelého pokoje, krátce mu položila ruku na rameno. Chvíli poté se
objevily i Elena s Bonnií a Matt z jejích tváří na první pohled vyčetl, že nejhorší obavy
se nepotvrdily. Elena si všimla jeho výrazu a okamžitě k němu přistoupila a objala ho.
Bonnie trochu stydlivěji, se k ní připojila.
"Cítíš se líp?" zeptala se Elena a Matt přikývl.
"Cítím se skvěle" odpověděl. Není nic krásnějšího, než objímat měkounké dívčí
postavy.
"No, konzilium praví, že uvnitř nemáš nic, co by si tam mít neměl. Teď, když už
nemáš bolesti, je tvoje aura čistá a silná."
"Díkybohu," upřímně se Mattovi ulevilo.
A v tu chvíli zazvonil jeho mobilní telefon. Zamračil se na neznámé číslo, ale hovor
vzal.
"Dovolal jsem se Mathewa Honeycutta?"
"Ano."
"Vydržte na lince prosím."
Za okamžik se ozval jiný hlas: "Pan Honeycutt?"
"Ano jistě, ale…"
"Tady Rich Mossberg z policejního oddělení Fell's Church. Vy jste dnes ráno volal a
hlásil padlý strom na Old Wood Road?"
"No, ano…"
"Pane Honeycutte, nesnášíme takovéhle falešné hovory. Zabírají cenný čas našich
strážníků a kromě toho je falešné hlášení na policii kvalifikováno jako trestný čin.
Kdybych chtěl, pane Honeycutte, mohl bych vás obvinit z tohoto činu a předvést před
soudce. Prostě nechápu, co vám na tom připadá tak zábavné."
"Ale já jsem ne… nebylo na tom nic zábavného! Podívejte se, minulou noc…"
Mattovi selhal hlas. Co jim má vlastně říct? Minulou noc mě přepadl strom a
nestvůrný brouk? Slabý hlásek mu našeptával, že nejvíc svého cenného času strážníci
stejně ztratí kolem občerstvení na náměstí, ale další slova, která uslyšel, ho naprosto
umlčela.
"Ve skutečnosti, pane Honeycutte, je podle zákoníku státu Virginia, oddíl 18.2,§ 461,
falešné oznámení na policii stejně postižitelné jako méně závažný trestní čin první
kategorie. Mohl byste strávit rok ve vězení nebo zaplatit 25 000 dolarů pokuty. Připadá
vám tohle snad jako zábava, pane Honeycutte?!"
"Podívej te, já…"
"Máte vůbec 25tisíc dolarů, pane Honeycutte?"
"Ne, já… já…" Matt zase čekal, že ho šerif přeruší a pak pochopil, že tentokrát k tomu
nedojde. Připadal si jako trosečník bez mapy v neznámé krajině. Co má říct?
Malachové ten strom odnesli… nebo se možná odnesl sám?Absurdní. Nakonec ze sebe
vyrazil skřípavým hlasem. "Mrzí mě, že jste ten strom nenašli. Možná… už byl nějak
odstraněn."
"Možná už byl nějak odstraněn," opakoval šerif bezvýrazně. "Možná sám zmizel,
stejně jako mizí všechny ty stopky a přednosti z křižovatek. Neříká vám to náhodou
něco,pane Honeycutte?"
"Rozhodně ne!" Matt cítil, že zrudl. "Nikdy bych neodnesl žádné dopravní značky." To
už byly dívky shluknuté kolem něj, jako by mu snad nějak mohly pomoct, když za ním
budou stát jako skupina. Bonnie divoce gestikulovala a z jejího rozhořčeného výrazu
bylo jasné, že by to nejradši vytmavila šerifovi osobně.
"Ve skutečnosti, pane Honeycutte," vložil se do toho opět šerif Mossberg, "Jsme
nejdřív volali vaše domácí číslo, jelikož jde o kontakt, který jste uvedl do policejního
hlášení. A vaše matka tvrdí, že vás neviděla od minulého večera."
Matt ignoroval tenký hlásek, který mu našeptával odseknout To je snad zločin? "No to
proto, že mě zdržel…"
"Strom s vlastním pohodem, pane Honeycutte ?Ve skutečnosti jsme měli z okolí
vašeho domu včera v noci ještě jeden telefonát. Člen dobrovolné hlídky ohlásil
podezřelé vozidlo zhruba před vším domem. Podle vaší matky jste nedávno
zlikvidoval svoje auto, není tomu tak, pane Honeycutte?"
Matt už viděl, kam to všechno směřuje, a vůbec se mu to nelíbilo. "Ano," odpověděl a
v duchu zoufale pátral po přijatelném vysvětlení. "Snažil jsem se vyhnout lišce a…"
"Jenže my máme hlášený úplně nový jaguár postávající před vaším domem, akorát tak
daleko od pouličního osvětlení, aby nebyl… nápadný. Vozidlo natolik nové, že ještě
ani nemá poznávací značky. Bylo to ve skutečnosti vaše auto, pane Honeycutte?"
"Pan Honeycutt je můj otec!!" bránil se Matt zoufale. "Já se jmenuji Matt a bylo to
auto mých přátel…"
"Smím vědět jméno?"
Matt zíral na Elenu. Posunky mu naznačovala, ať počká a zjevně se snažila něco
vymyslet. Říct Elena Gilbertová, to by byl totální konec. Právě policie přece musí
naprosto jistě vědět, že Elena Gilbertová zemřela. A Elena teď ukazovala kolem sebe
po pokoji a rty němě naznačovala jméno.
Matt zavřel oči a vyslovil je. "Stefan Salvatore. Ale on to auto daroval své přítelkyni?"
Věděl, že větu končí nepřiměřeným otazníkem, ale nedokázal pochopit, co Elena svou
nápovědou sleduje.
Šerifův hlas už zněl vyčerpaně a podrážděně. "To se ptáte vy mě, Matte? Takže vy jste
řídil úplně nový vůz přítelkyně vašeho přítele. A její jméno zní jak?"
Nastal krátký okamžik, kdy se dívky zřejmě nemohly dohodnout a Matt zůstal v
zapomnění. Pak ale Bonnie rozhodila rukama a Meredith postoupila vpřed a ukázala
na sebe.
"Meredith Sulezová," odpověděl Matt slabým hlasem.
Slyšel ve svém hlase váhavý tón a zopakoval s větším důrazem: "Meredith Sulezová ."
Elena teď něco spěšně šeptala Meredith do ucha.
"A kde bylo zakoupeno ono vozidlo? Pane Honeycutte?"
"Ano," ozval se opět Matt. "Okamžik…" předal telefon do Meredithiny napřažené
ruku.
"Tady Meredith Sulezová," promluvila Meredith vycizelovaným uklidňujícím tónem
hlasatele radiostanice klasické hudby.
"Slečno Sulezová, slyšela jste dosavadní průběh konverzace?"
"Pani Sulezová, prosím. Ano, slyšela."
"Půjčila jste svůj vůz panu Honeycuttovi?"
"Ano půjčila."
"A kde je nyní pan…" ozvalo se šustění papírů "…Stefan Salvatore, původní majitel
vozu?"
On se jí neptá, kde to auto koupili, uvědomil si Matt. To už si už určitě zjistili.
"Můj přítel je momentálně mimo město," odpověděla Meredith stále stejným
ovládaným hlasem. "Nevím přesně, kdy se vrátí.Až dorazí,mám mu říct, aby vám
zavolal?"
"To by bylo moudré," odvětil šerif Mosseberg suše.
"V dnešní době se jen málo aut prodává za hotové, zvláště pokud jde o zcela nové
jaguary. Ve skutečnosti bych s panem Salvatorem velmi rád hovořil, až se vrátí."
"To by mohlo být velmi brzy," pokračovala Meredith poněkud pomaleji, podle
Eleniných instrukcí. Pak zpaměti odříkala číslo svého řidičského průkazu.
"Děkuji vám," stručně uzavřel šerif Mossberg. "To bude pro tuto chvíli všechno…"
"Mohla bych ještě říct jednu věc? Matt Honeycutt by nikdy neodnášel dopravní
označení. Je to velmi svědomitý řidič a byl předsedou své třídy na střední škole.
Můžete si to ověřit u kteréhokoliv pedagoga ze Střední školy Roberta E. Lea nebo i u
samotné ředitelky, pokud není nyní na dovolené. Všichni vám řeknou to samé."
Zdálo se, že na šerifa to vůbec dojem neudělalo. "Můžete mu ode mě vzkázat, že si na
něj dám v budoucnu pozor. Možná by nebylo špatné, kdyby se dneska nebo zítra
zastavil na policejní stanici." dodal a telefon oněměl.
Matt vybuchnul: "Stefanova přítelkyně? Jak to, Meredith? Co když v prodejně aut
řeknou, že ta dívka byla blond? Jak to pak vysvětlíme?"
"My ne," ozvala se Elena zpoza Meredith. "To Damon bude vysvětlovat. Akorát ho
musíme najít. Jsem si jistá, že se o šerifa Mosseberga dokáže postarat trochou té své
sugesce - za vhodnou protislužbu. A nedělej si o mě starost." Dodala jemně. "Mračíš
se, ale všechno bude v pořádku."
"Ty tomu věříš?"
"Jsem si tím jistá." Elena ho ještě jednou objala a dala mu pusu na tvář.
"Jenže já se mám dneska nebo zítra zastavit u šerifa."
"Ale sám tam nepůjdeš!" prohlásila Bonnie a oči jí plály pobouřením. "A když půjde i
Damon, bude z šerifa Mosseberga nakonec tvůj nejlepší kamarád."
"No dobře," prohlásila Meredith. "Tak co přesně máme dneska na programu?"
"Problém je," uvažovala Elena a poklepávala si ukazováčkem na horní ret, "že čelíme
příliš mnoha problémům najednou a přitom nechci, aby kdokoliv - a myslím opravdu
kdokoliv - chodil ven sám. Je jasné, že ve Starém lese jsou malach a že se nám snaží
provést spoustu ne zrovna přátelských věcí… jako třeba zabít…"
Matt si užíval úlevný pocit, že mu někdo věří. Rozhovor s šerifem Mossbergem jím
otřásl víc, než přiznal.
"Takže vytvoříme týmy," navrhl Meredith, "a rozdělíme si úkoly. Jaké problémy
potřebujeme vyřešit?"
Elena začala odpočítávat na prstech: "První problém je Caroline. Myslím, že by se
někdo opravdu měl pokusit ji navštívit, i kdyby jen proto, abychom zjistili, jestli má v
sobě jednu z těch věcí. Další problém je Tami - a vlastně kdoví kdo ještě. Pokud je
Caroline… nějak nakažlivá mohla to předat i nějaké další dívce - nebo chlapci."
"Dobře," souhlasila Meredith. "Co dál?"
"Někdo musí zkontaktovat Damona a zkusit od něj zjistit cokoliv, co ví o Stefanově
odjezdu, případně ho přesvědčit, aby se s námi vydal na policii a zapůsobil na šerifa
Mossberga."
"No, tak to bys asi měla být v tomhle týmu, protože jsi jediná, s kým bude asi Damon
ochotný mluvit," upozornila Meredith. "A taky Bonnie, aby mohla…"
"Ne. Dneska žádné Volání," zaprosila Bonnie. "Moc mě to mrzí, Eleno, ale já prostě
nemůžu. Nejde to, když si mezitím den dva neodpočinu. A kromě toho, pokud s tebou
bude chtít Damon mluvit, stačí jít na procházku - ne do lesa, ale poblíž - a zavolat ho
sama. On ví o všem, co se kde šustne. Bude vědět, že tam jsi."
"Pak bych měl jít s Elenou já," argumentoval Matt.
"Protože šerif je můj problém. Rád bych jel kolem místa, kde jsem viděl ten strom…"
Všechny tři dívky najednou zaprotestovaly.
"Řekl jsem jenom, že bych rád," bránil se Matt, "ne, že to máme zahrnout do plánu. To
je místo, o kterém víme, že je příliš nebezpečné."
"Tak fajn," shrnula Elena. "Takže Bonnie a Meredith zajdou za Caroline a ty se mnou
půjdeš hledat Damona, dobře? Radši bych šla hledat Stefana, ale k tomu prostě ještě
nemáme dost informací."
"Dobře, ale než vyrazíte, tak se možná ještě zastavte u Jima Brycea doma. Matt se tam
může stavit kdykoliv, protože kamarádí s Jimem. A přitom můžete zjistit, jak je na tom
Tami." navrhl Meredith.
"To zní skoro jako známé plány A, B a C," poznamenala Elena a najednou se všechny
spontánně rozesmály.
Venku byl krásný den, jasná obloha a slunce zářilo. Ve slunečním svitu si, navzdory
drobné mrzutosti se šerifem Mossbergem, připadali silní a zdatní. Nikdo z nich neměl
ani ponětí o tom, že se právě chystají vkročit do nejhorší noční můry svého života.
U Forbesů Bonnie ustoupila stranou, zatímco Meredith zaklepala na vstupní dveře. Po
chvíli, kdy jim bylo odpovědí jen ticho, to Meredith zkusila znovu. Tentokrát Bonnie
zaslechla šepot, jak paní Forbesová něco tiše syčí, a pak vzdálený smích Caroline.
Nakonec, když už se Meredith chystala zazvonit na zvonek - což se mezi sousedy ve
Fell's Church pokládá za vrchol nezdvořilosti - se dveře otevřely. Bonnie elegantně
nakročila nožkou na práh, aby se náhodou zase nezavřely.
"Zdravím paní Forbesová. My jsme jenom…" Meredith zaváhala. "Jenom jsme se
chtěly podívat, jestli už se Caroline cítí líp," dokončila plechovým hlasem. Paní
Forbesová vypadala, jako by spatřila ducha, před kterým se celou dlouhou noc snažila
utéct.
"Ne, necítí se líp. Pořád je… nemocná." Hlas paní Forbesové zněl dutě, jakoby z velké
dálky a očima zkoumala prostor někde těsně nad Bonniiným pravým ramenem. Bonnie
cítila, jak se jí ježí chloupky na pažích a za krkem.
"Tak dobře, paní Forbesová," dokonce i Meredithin hlas zněl falešně a dutě.
Vtom se najednou někdo zeptal: "A vy se cítíte dobře?" a Bonnie si uvědomila, že to je
její vlastní hlas.
"Caroline… se necítí dobře. Ona… nechce nikoho vidět," zašeptala žena.
Bonnie přejel mráz po zádech. Chtěla se otočit a prchat od toho domu a jeho aury plné
nenávisti. Ale v tom okamžiku se paní Forbesové náhle podlomila kolena. Meredith
jen tak tak dokázala zmírnit pád.
"Omdlela," oznámila Meredith stručně.
Bonnie měla sto chutí jí odpovědět. Tak ji polož na kobereček do chodby a uteč! Ale to
by sotva mohly udělat.
"Musíme ji vzít dovnitř," prohlásila Meredith rozhodně. "Bonnie, budeš v pohodě,
když půjdeme dovnitř?"
"Ne," odpověděla Bonnie stejně rozhodně, "ale copak máme na výběr?"
Paní Forbesová, i když malé postavy, byla dost těžká. Bonnie jí vzala za nohy a
následovala Meredith do domu, jeden váhavý krůček za druhým.
"Prostě jí položíme na postel," rozhodla Meredith.
Hlas se jí chvěl. Na tomhle domě bylo něco tíživě znepokojivého - jako by se na ně
neustále valily obří vlny tísně. A v tom to Bonnie viděla. Jen na okamžik, v tu chvíli,
kdy vstoupily do obýváku. Bylo to vzadu v chodbě, mohla to klidně být i hra světel a
stínů, ale přísahala by, že to vypadalo jako postava. Postava cupitající po ještěrčím
způsobu - ale nikoliv na podlaze. Na stropě.
Kapitola 3
Matt s Elenou po boku zaklepal na dveře u Bryceů. Elena si změnila podobu tak, že
svoje světlé vlasy nacpala pod baseballovou čepici s emblémem Virginia Cavaliers a
na oči si nasadila široké tmavé brýle, které našla v jedné ze Stefanových zásuvek.
Kromě toho měla na sobě o pár čísel větší hnědo-modrou košili, kterou jí daroval Matt,
a obnošené Meredithiny džíny. Byla si jistá, že nikdo, kdo znával starou Elenu
Gilbertovou, by ji v takovémhle oblečení nepoznal. Dveře se pomalounku otevřely a v
nich se neobjevila ani paní Bryceová, ani pan Bryce, ale Tamara. Neměla na sobě…no,
skoro nic. Jenom spodek bikinek na šňůrky, který ale vypadal, jako by si ho vyráběla
sama - jako by ho vystřihla nůžkami z klasických plavek a celé veledílo se mělo za
chvíli rozpadnout. Nahoře měla akorát dvě kulaté ozdoby vyrobené z kartonu
polepeného flitry a několika proužky barevného staniolu. Zřejmě se stejné proužky
pokoušela přilepit i na spodek bikin. Výsledek vypadal přesně na to, čím byl: jako
dětské úsilí vyrobit kostým pro showgirl nebo striptérku z Las Vegas. Matt se okamžitě
otočil a díval se jinam, ale Tami se na něho vrhla a přitiskla se k jeho zádům.
"Matt Honey-cutt, Honey-cuc," cukrovala. "Ty ses vrátil. Já jsem věděla, že se vrátíš.
Ale proč jsi s sebou přivedl tuhle hnusnou starou couru? Jak pak budeme…"
Elena rychle pokročila dopředu, protože Matt se bleskově otočil s napřaženou rukou.
Byla si jistá, že Matt nikdy v životě neuhodil dívku, zvláště ne dítě, ale také věděla, že
na některá témata je choulostivý… například když jde o ni. Eleně se podařilo dostat
mezi Matta a překvapivě silnou Tamru. Když si prohlédla její kostým, musela skrýt
úsměv. Ostatně ještě před pár dny naprosto nerozuměla tomu, proč je lidská nahota
tabu. Teď už to sice chápala, ale nepřipadalo jí to zdaleka tak důležité jako kdysi. Lidé
se přece narodili s nádherně dokonalou pokožkou a v duchu si přiznala, že nevidí
jediný skutečný důvod, proč přes ni nosit ještě jednu kůži falešnou, pokud zrovna
necítí zimu nebo nějaké nepohodlí. Ale společnost zastává názor, že nahý znamená
nemravný. Tami se svým dětským způsobem snaží být nemravná.
"Sundej ze mě ty svoje pracky, ty stará couro," prskla Tamara na Elenu, která ji držela
dál od Matta, a pak dodala ještě několik velmi dlouhých sprostých kleteb...
"Tam, kdy jsou tví rodiče? A kde je tvůj bratr?" zeptala se jí Elena.
Ignorovala všechna ta sprostá slova - jsou to přece jen zvuky - ale všimla si, že Matt ve
tváři zbělal vzteky.
"Hned teď se Eleně omluvíš! Omluvíš se za to, cos řekla!" přikazoval.
"Elena je smrdutá mrtvola a oční důlky jí žerou červi," odsekla Tamra nenuceně. "Ale
moji přátelé tvrdí, že když byla naživu, byla to coura. Opravdová…" (Následoval
řetězec sprostých slov, při kterých Matt jenom zalapal po dechu.) "…laciná coura. Ty
bys to měl vědět. Není nic lacinější než to, co je k mání zadarmo."
"Matte, prostě si toho nevšímej," sykla na něj Elena a zopakovala otázku: "Kde jsou
tvoji rodiče a Jim?"
Odpověď byla prošpikovaná dalšími nadávkami, nicméně získali informaci - ať již
pravdivou nebo ne - že manželé Bryceovi odjeli na několik dní na dovolenou a Jim že
je se svou přítelkyní Isobel.
"No dobře, takže myslím, že bude na nás, abychom ti pomohli se trošku slušněji
obléknout," prohlásila Elena.
"Nejdřív to asi bude chtít sprchu, abychom dostali dolů tyhle vánoční cetky…"
"Jen si to zkhuuuuus! Jen si to zkhuuuus!" Ten výkřik zněl jako něco napůl mezi
koňským zařehtáním a lidskou řečí. "Přilepila jsem je vteřiňákem!" doplnila Tami a
hystericky se zahihňala.
"Panebože, Tamro, uvědomuješ si, že pokud neexistuje nějaké rozpouštědlo, budeš
potřebovat operaci?"
Tami odpověděla dalším přívalem škaredých slov. Najednou se objevil i škaredý odér.
Ne, to není jen odér, pomyslela si Elena: to je dusivý, plíce trhající puch.
"Ach!" Tami se zase rozhihňala vysokým smíchem, který zněl, jako když se jezdí
prstem po skle. "Pardon moi. Tohle je alespoň přirozený pach."
Matt si odkašlal. "Eleno - myslím, že bychom tady vůbec neměli být. Když jsou její
rodiče pryč a tak…"
"Oni se mě bojí," hihňala se dál Tamra. "A co ty?" Náhle klesla hlasem o několik
oktáv.
Elena se podívala Tamře do očí. "Ne, já ne. Jenom je mi líto malé holčičky, která byla
ve špatný čas na špatném místě. Ale myslím, že Matt má pravdu. Musíme jít."
Zdálo se,že se Tamino chování najednou změnilo. "Omlouvám se… nevěděla jsem, že
mám hosty takového kalibru. Neodcházej, Matte, prosím."Pak se spikleneckým
šepotem obrátila na Elenu. "Je dobrej?"
"Cože?"
Tami kývla směrem k Mattovi, který se k ní okamžitě zase otočil zády. Vypadal, jako
by se cítil zároveň odpuzován i fascinován Tamiiným směšným vzezřením.
"No on. Je k něčemu v posteli?"
"Matte, podívej se na tohle."Elena zvedla malou tubičku lepidla.
"Mám dojem, že si ty cetky opravdu přilepila na kůži vteřiňákem. Musíme zavolat
Ligu na ochranu dětí nebo někoho takového, protože ji zatím nikdo neodvezl do
nemocnice. Ať už o tomhle chování její rodiče věděli, nebo ne, neměli ji prostě jen tak
opustit."
"Doufám, že jsou v pořádku. Myslím její rodina." Prohlásil Matt zasmušile, když
odcházeli a Tami je vyprovázela k auttu a pokřikovala za nimi odpudivé podrobnosti o
tom, jak by se "spolu poměli, všichni tři".
Elena na Matta nejistě pohlédla ze sedadla spolujezdce - vzhledem k tomu, že neměla
ani občanku, ani řidičák, nemohla samozřejmě za volant.
"Možná bychom ji měli vzít nejdřív na policii. Panebože, ubohá rodina!"
Matt dlouho nic neříkal, bradu odhodlaně vysunutou a ústa sevřená. "Mám pocit, že za
to do určité míry můžu. Chci říct, věděl jsem, že je s ní něco v nepořádku - měl jsem to
říct jejím rodičům už předtím."
"Teď mluvíš jako Stefan. Neneseš zodpovědnost za každého, koho potkáš."
Matt jí věnoval vděčný pohled a Elena pokračovala.
"Vlastně chci požádat Bonnii a Meredith, aby udělaly jednu věc, která dokáže, že za to
nemůžeš. Chci je poprosit, aby zkontrolovaly Isobel Saitou, Jimovu přítelkyni. Tys s ní
nikdy nepřišel do kontaktu, ale Tami možná ano."
"Snad si nemyslíš, že ona to má taky?"
"Doufám, že právě to Bonnie a Meredith zjistí."
Bonnie se zarazila na místě a málem upustila nohy paní Forbesové. "Do toho pokoje
nejdu."
"Musíš. Nedokážu ji tam odnést sama," opáčila Meredith. Pak ji začala přemlouvat:
"Podívej, Bonnie, když tam se mnou půjdeš, povím ti tajemství."
Bonnie skousla dolní ret. Pak zavřela oči a dovolila Meredith, aby jí krůček po krůčku
vedla do toho domu hrůzy. Věděla, kde je ložnice rodičů - vždyť si zde hrávala celé
dětství. Projít chodbou a pak zahnout doleva.
Překvapilo jí, když se Meredith prudce zarazila po pouhých pár krocích. "Bonnie."
"No? Co je?"
"Nechci tě děsit, ale…"
Ta slova měla na Bonnii okamžitý účinek. Otevřela oči: "Cože? Co?" A než mohla
Meredith odpovědět, ohlédla se strachy přes rameno a uviděla to. Za ní byla Caroline.
Ale nestála na nohou. Plazila se - ne, cupitala, stejně jako u Stefana v pokoji. Jako
ještěrka. Neudržované bronzové vlasy jí visely přes obličej. Kolena a lokty jí čněly v
nepřirozených úhlech. Bonnie zavřískla, ale napětí v domě jako by jí ten výkřik
zdusilo v hrdle.
Jediným důsledkem bylo, že Caroline k ní vzhlédla typicky plazím, rychlým pohybem
hlavy.
"Ach, panebože, Caroline, co se ti to stalo na obličeji?"
Caroline měla pěkného monokla. Nebo spíš měla oko protkané červenými žilkami a
víčko tak oteklé, že Bonnii bylo naprosto jasné, že se určitě časem vybarví dočerna.
Na čelisti měla další rudou naběhlou modřinu. Caroline neodpověděla, pokud
nepokládáte za odpověď zuřivé syčení, které vypustila, když se vrhla vpřed.
"Meredith utíkej! Je těsně za mnou!"
Meredith s vyděšeným výrazem ve tváři zrychlila tempo - což Bonnii vyděsilo ještě
víc, protože její kamarádkou nedokázalo otřást skoro nic. Ale jak se tak potácely vpřed
s bezvládnou paní Forbesovou mezi sebou, prokmitla Caroline rovnou pod svojí
mámou a do rodičovské ložnice.
"Meredith, nevkročím do…" ale to už zakopla o práh. Bonnie střelila pohledem do
každého rohu. Caroline nebylo nikde vidět.
"Možná je ve skříni," hádala Meredith. "Já půjdu první a položím jí hlavu na protější
stranu postele,otočit ji můžeme potom."Couvala kolem postele a skoro táhla Bonnii za
sebou.Uložila horní polovinu těla paní Forbesové tak, aby ležela hlavou na polštáři.
"Teď ji prostě popotáhni a polož jí nohy na svojí straně."
"Já nemůžu. Nemůžu! Caroline je pod postelí, je ti to jasné?"
"Nemůže být pod postelí. Je tam moc malá mezera." odsekla Meredith
"Je tam! Já to vím!" A dodala bojovně. "A kromě toho jsi slíbila, že mi povíš
tajemství."
"No dobře!" Meredith jí věnovala spiklenecký pohled skrze své rozcuchané vlasy.
"Včera jsem poslala telegram Alaricovi. Je tak daleko v divočině, že se dá zastihnout
jenom telegramem, a asi bude trvat celé dny, než můj vzkaz dostane. Napadlo mě, že
budeme potřebovat jeho radu. Mám blbý pocit z toho, že chci, aby se zabýval
projektem, který nepotřebuje pro svůj doktorát, ale…"
"Komu záleží na doktorátu? Chválabohu, žes to udělala!" vykřikla Bonnie vděčně.
"Udělalas dobře!"
"Tak pojď a šoupni paní Forbesové nohy na konec postele. Když se nakloníš tak to
půjde."
Postel byla obrovské letiště. Paní Forbesová ležela šikmo přes ni, jako když pohodíte
na zem panenku. Ale Bonnie se zarazila poblíž nohou postele.
"Caroline, ona mě chytí za nohu."
"Ale nechytí. Dělej Bonnie. Prostě popadni paní Forbesovou za nohy a šoupni jí…"
"Jestli přijdu k té posteli tak blízko, chytne mě!"
"Proč by to dělala?"
"Protože ví, že mě to vyděsí! A teď, když jsem to řekla, to udělá určitě!"
"Jestli tě chytí, tak půjdu a nakopu ji do obličeje."
"Nemáš tak dlouhou nohu, zarazí se ti o tu kovovou příčel…"
"Proboha, Boniie! Prostě mi pomooooooooz!" Poslední slovo přerostlo v plnokrevné
zaječení.
"Meredith…" začala Bonnie a pak zaječela také.
"Co je?"
"Chytla mě!"
"To není možné! Chytla mě! Nikdo nemá tak dlouhé ruce!"
"A jak je silná! Bonnie! Nedokážu se jí zbavit!"
"Já taky ne!"
A pak už se slova rozplynula v jekotu.
Zanechali Tami na policii a Matt odvezl Elenu k lesu, kterému se říkalo Fell's State
Park… a opravdu to bylo jako procházka parkem. Každou chvíli zastavili, Elena
popošla pár kroků mezi stromy a pokoušela se o Volání - ať už je to co chce. Pak se
zklamaně vrátila k jaguáru.
"Nejsem si jistá, jestli by tohle nedokázala líp spíš Bonnie," řekla Mattovi. "Pokud
najdeme odvahu jít ven v noci."
Matt se bezděčně otřásl. "Dvě noci byly až dost."
"Víš, nikdy jsi mi vlastně nevyprávěl, co se tu první noc stalo. Nebo alespoň ne v
době, kdy jsem už rozuměla slovům, vysloveným slovům."
"No, jel jsem autem podobně jako dneska, akorát že z druhé strany Starého lesa, poblíž
místa, kde je ten bleskem rozštípnutý dub…"
"Jasně."
"A v tom se přímo vprostřed cesty něco objevilo."
"Liška?"
"No, ve světle reflektorů to bylo zrzavé, ale nepodobalo se to žádné lišce, kterou jsem
kdy viděl. A to touhle cestou jezdím od doby, co jsem se naučil řídit."
"Tak vlk?"
"Myslíš jako vlkodlak? Ne - viděl jsem už vlky jenom za měsíčního svitu a jsou
mnohem větší. Tohle bylo přesně něco mezi tím."
"Jinými slovy," upřela na něj Elena své lapisově modré oči. "hodně netypické
stvoření."
"Asi. Rozhodně to vypadalo jinak než ten malach, co mi málem sežral ruku."
Elena přikývla. Podle toho, co věděla, malachové dokážou nabývat nejrůznějších
podob. Ale v jednom si byli podobní: všichni využívali Síly, všichni potřebovaly Síly k
přežití. A mohli být manipulováni větší Silou, než měli sami. A byli to zarytí nepřátelé
lidí.
"Takže jediné, co doopravdy víme, je, že nevíme nic."
"Přesně. Támhle někde vzadu jsme to viděli. Prostě se to z ničeho nic objevilo
uprostřed - hej!"
"Zahni vpravo! Doprava!"
"Takhle to vypadalo! Úplně stejně!"
Jaguár kvílivě zabrzdil a stočil se vpravo - ne do škarpy, ale na cestičku, které by si
nikdo nevšiml, dokud by nestál přímo u ní. Když se vůz zastavil, oba ztěžka dýchali a
hleděli vzhůru po stezce. Ani nebylo třeba se ptát, jestli ten druhý také zahlédl nazrzlé
stvoření kličkovat přes silnici - větší než liška, menší než vlk. Prohlíželi si stezku.
"Otázka za milion: máme tam vyrazit?" zeptal se Matt.
"Není tu nikde zákaz vjezdu - na téhle straně lesa snad ani nejsou žádné domy. Na
druhé straně silnice dál vepředu akorát bydlí Dunstanovi."
"Takže tudy pojedeme?"
"Pojedeme. Jenom jeď prosím tě pomalu. Je později, než jsem myslela."
Meredith samozřejmě nabyla rozvahy jako první. "Klid Bonnie," zavolala. "Přestaň!
Hned! Tohle nám nijak nepomůže!"
Bonnie měla dojem, že přestat nedokáže. Ale Meredith měla v tmavých očích ten svůj
výraz, který znamenal, že to, co říká, myslí smrtelně vážně. Stejný výraz jako předtím,
než složila Caroline u Stefana k zemi. Bonnie vynaložila veškeré úsilí a zjistila, že
opravdu dokáže svůj vřískot zdusit. Mlčky pohlédla na Meredith a celá se přitom
třásla.
"Skvěle. Výborně, Bonnie." Meredith polkla. "Taky nám nepomůže, když se budeme
snažit vyškubnout. Takže jí zkusím odtrhnout prsty, jeden po druhém. Pokud se mi
něco stane, kdyby… mě vtáhla pod postel nebo něco, pak utíkej Bonnie. A když
nebudeš moct utíkat, zavolej Elenu a Matta. Budeš volat, dokud ti neodpovědí."
Bonnie se podařil téměř heroický výkon - nedovolila si představu, jak je Meredith
vtahována pod postel. Zabránila své představivosti, aby jí vykreslila Meredith, jak
vzpouzející se mizí pod postelí. Jaký by asi pak měla pocit, kdyby tu zůstala sama?
Obě nechaly kabelky s mobilními telefony v předsíni u vchodu, aby mohly snadněji
nést paní Forbesovou, takže jí bylo jasné, že Meredith nemluví o volání v běžném
slova smyslu. Měla na mysli Volání. Náhle ji přemohla vlna rozhořčení. Na co vlastně
nosí děvčata kabelky? Dokonce i ta zdatná, spolehlivá Meredith ji často nosí. I když ta
spíš mívá originální brašny, které se jí hodí k oděvu a jsou plné užitečných věcí jako
malý zápisník, baterka na klíčích a podobně… ale stejně, kluk by měl svůj mobil v
kapse. Od teď budu nosit ledvinku u pasu, rozhodla se Bonnie s pocitem, že zdvihá
prapor revoluce za všechna děvčata, a na okamžik její strach ustoupil. Viděla jak se
Meredith shýbá - shrbená postava v přítmí - a ve stejnou chvíli ucítila, jak se sevření
na jejím kotníku zesílilo. Neochotně pohlédla dolů a uviděla Carolininy opálené prsty
a dlouhé, bronzové nalakované nehty, jak se rýsují proti krémovému koberečku na
podlaze. Opět se jí plnou silou zmocnila panika. Vydala přidušený výkřik a ke svému
vlastnímu překvapení spontánně upadla do tranzu a začala Volat. Nepřekvapilo ji ani
tak to, že vysílá Volání, ale spíš to, co volá.
Damone! Damone! Jsme v pasti v Carolinině domě a ona se úplně zbláznila! Pomoz!
Ta slova z ní vytryskla jako podzemní pramen, který po naražení tryská gejzírem do
výše.
Damone, ona mě drží za kotník - a nechce se pustit! Jestli zatáhne Meredith tam dolů,
tak nevím, co budu dělat! Pomoz mi!
Byla v hodně hlubokém tranzu, takže jen matně slyšela Meredith říkat :
"Auvajs, vypadá to na prsty, ale ve skutečnosti jsou to úponky. Musí to být ty tykadla o
kterých nám vyprávěl Matt. Pokouším se jednu z těch… smyček… odlomit…"
Najednou se zpod postele ozvalo šustění. A nejen z jednoho místa, ale spíš to znělo
jako mohutné svištění a chvění, matrace se začala hýbat nahoru a dolů, dokonce i s
ubohou paní Forbesovou. Toho hmyzu tam dole musejí být snad tisíce.
Damone, jsou to ty věci! A je jich tu spousta. Ach, panebože, myslím, že asi omdlím. A
jestli omdlím… a jestli mě Caroline vtáhne tam dolů… Prosím tě, přijď sem a pomoz
nám!
"Sakra,"zanadávala Meredith. "Nechápu, jak to Matt dokázal. Je to strašně těsné a mám dojem, že tam bude víc než jenom jedno tykadlo."
To je konec, vyslala Bonnie s tichým smířením a cítila, jak jí podklesávají kolena.
Umřeme.
"Nepochybně - to je s lidma vždycky problém. Ale ne právě teď," ozvalo se za ní.
Uchopila ji silná paže a bez námahy ji zvedla.
"Caroline, zábava skončila. Myslím to vážně. Pusť!"
"Damone?" zalapala po dechu Bonnie. "Damone! Tys přišel!"
"Všechen ten nářek už mi lezl na nervy. To neznamená…"
Ale Bonnie ho neposlouchala. Ani nepřemýšlela. Později usoudila, že byla stále ještě
napůl v tranzu a nebyla zodpovědná za to, co dělá… Nebyla ještě sama sebou. To
nebyla ona, kdo propadl pustému nadšení, když stisk na kotníku povolil, a kdo se
obrátil v Damonově sevření a objal ho pažemi kolem krku a věnoval mu polibek na
ústa. A byla to ta "cizí"osoba, kdo si všiml, že Damon ztuhl překvapením, ale nijak se
nesnažil polibek ukončit. Ta osoba si také všimla, že Damonova bledá kůže se snad
dokonce zarděla. A to byl okamžik, kdy se Meredith pomalu a bolestně postavila na
druhé straně postele, která pořád ještě poskakovala nahoru a dolů. Z polibku
nezahlédla nic a hleděla na Damona, jako by nemohla uvěřit, že je skutečně tam. Byla
ve velké nevýhodě a Bonnie věděla, že si to uvědomuje. Tohle byla situace, kdy by byl
kdokoliv jiný příliš rozčilený, než aby dokázal promluvit, nebo i jen koktat. Ale
Meredith se prostě jen zhluboka nadechla a pak tiše řekla:
"Damone. Děkujeme ti. Myslíš, že by tě příliš neobtěžovalo toho malacha sundat taky
ze mě?"
Teď už to byl zase ten starý Damon. Zablýskl úsměvem na cosi neviditelného za nimi
a ostře vyštěkl:
"A vy ostatní tam dole - taky zmizte!" Luskl prsty.
Postel se okamžitě přestala pohybovat. Meredith poodstoupila a na okamžik zavřela
oči úlevou.
"Ještě jednou díky," zopakovala s důstojností princezny, ale energicky: "A teď, myslíš,
že bys mohl něco udělat s Caro…"
"Právě teď," přerušil ji Damon ještě hruběji než obvykle, "musím běžet." Pohlédnul na
své rolexky: "Už bylo 4:44 a měl jsem schůzku, na kterou jsem se už zpozdil. Pojď
sem a podepři tu omdlívající hromádku neštěstí. Myslím, že se ještě neudrží na nohou
sama."
"Počkej aspoň chvilku," rychle se ozvala Meredith.
"Elena s tebou potřebuje mluvit - naléhavě - "
Ale Damon byl už pryč, jako by ovládal umění prostě zmizet, ani nepočkal, až mu
Bonnie poděkuje. Meredith se zatvářila zmateně, jako by si byla jistá, že zmínka o
Eleně ho zastaví, ale Bonnii leželo v hlavě něco jiného.
"Meredith," zašeptala a položila si překvapeně ruku na ústa. "Já jsem ho políbila!"
"Cože? Kdy?"
"Než sis stoupla. Já - já ani nevím, jak se to stalo, ale udělala jsem to!"
Čekala, že se Meredith rozčílí. Ta se místo toho jenom přemýšlivě zahleděla a
zamrmlala:
"No, možná to koneckonců nebyl zase až tak špatný nápad. Čemu nerozumím je
hlavně to, proč se tu objevil."
"Aha, za to můžu taky já. Zavolala jsem ho. Taky nevím, jak se to stalo…"
"No, nemá smysl, abychom se na to snažily přijít tady." Meredith se obrátila k posteli.
"Caroline, vylezeš odtamtud někdy v tomhle století? Nechceš si stoupnout a normálně
si promluvit?"
Zpod postele se ozvalo výhružné plazí zasyčení a svištění tykadel a ještě další zvuky,
které Bonnie nikdy předtím neslyšela, ale které ji instinktivně děsily, jako třeba klapání
obřích klepet.
"Tahle odpověď mi stačí," řekla, popadla Bonnie Meredith a chystala se ji odvléct z
pokoje.
Meredith žádné pobízení nepotřebovala. Ale poprvé za celý den teď zaslechly
Carolinin posměšný hlas naladěný do dětsky vysokého tónu:
Bonnie a Damon na stromě sedí, on na ni dotírá,
Dej, pusu dej, LÍBAJÍ SE A LÍBAJÍ.
Nejdřív přijde láska, pak svatbu mají.
A už vozíme v kočárku upíra.
Meredith se na chvíli zastavila v chodbě a zavolala:
"Caroline, vždyť víš, že tohle k ničemu nevede. Pojď ven…"
Postel se bláznivě rozkymácela, vzpínala se a skákala. Bonnie se obrátila a dala se na
útěk, Meredith hned za ní. Přesto ještě zaslechly posměšný popěvek:
"Vy nejste moje kamarádky, s tou courou radši kamarádíte - jen počkejte, jen
počkejte!"
Bonnie a Meredith popadly svoje kabelky a zmizely z domu.
"Kolik je hodin?" zeptala se Bonnie, když byly bezpečně v Meredithině autě.
"Skoro pět."
"Zdálo se mi, že jsme tam byly mnohem dýl!"d
"Já vím, ale ještě nám zbývá několik hodin denního světla. A když už jsme u toho,
mám tu od Eleny textovku."
"O Tami?"
"O tom ti ještě povím, ale nejdřív…" Nastal jeden z mála okamžiků, kdy Bonnie
viděla Meredith rozpačitou. Nakonec vyhrkla: "Jaké to bylo?"
"Jaké bylo co?"
"No přece líbat Damona, ty číslo!"
Kapitola 4
"Ach," rozplývala se Bonnie. "Bylo to jako… Prásk! Prásk!... jako ohňostroj."
"Ty se mi směješ."
"Já se ti nesměju,"prohlásila Bonnie důstojně. "Pouze se pousmívám nad tou
vzpomínkou. A kromě toho…"
"Kromě toho, kdybys ho nezavolala, pořád bychom ještě trčely v tom domě hrůzy.
Dík, Bonnie. Zachránilas nás." Meredith už zase zvážněla.
"Myslím, že Elena měla pravdu, když říkala, že Damon necítí nenávist ke všem
lidem," řekla Bonnie pomalu. "Ale víš, jednu věc jsem si uvědomila až teď - vůbec
jsem neviděla jeho auru. Viděla jsem jenom hladkou černou ulitu, která ho obklopuje."
"Možná se takhle chrání. Vytvořil si tu ulitu, aby nikdo neviděl dovnitř."
"Možná,"odpověděla Bonnie, ale v hlase měla obavy. "A co ten vzkaz od Eleny?"
"Píše, že Tami Bryceová se rozhodně chová divně a že jedou zkontrolovat Starý les."
"Možná se chtěl Damon sejít s nima - jak říkal, že ve 4:44 má schůzku. To je blbý, že
jí nemůžeme zavolat."
"Já vím," zasmušile odpověděla Meredith. Každý ve Fell's Church ví, že ve Starém
lese ani na hřbitově není žádný signál. "Ale stejně to zkus."
Bonnie poslechla a jako obvykle se jí ozval nahraný vzkaz, že služba není dostupná.
Zavrtěla hlavou. "Nic. Už musejí být někde v lesích."
"No, po nás chce, abychom se mrkly na Isobel Saitou - víš, protože chodí s Jimem
Brycem." Meredith obrátila auto. "To mi připomíná, Bonnie - podívala ses na
Carolininu auru? Myslíš, že má jednu z těch věcí… uvnitř sebe?"
"Myslím, že jo. Viděla jsem její auru - a fuj, znova už ji vidět nechci. Mívala ji
bronzově zlatou, ale dneska ji měla blátivě hnědou s černými blesky, které ji křižovaly
skrz na skrz. Nevím, jestli to znamená, že jedna z těch věcí je v ní, ale určitě neměla
žádné výhrady k tomu, udělat si z nich zvířátka na mazlení!"otřásla se Bonnie.
"No dobře,"uklidňovala ji Meredith. "Vím, na co bych vsadila, kdybych měla hádat - a
jestli hodláš zvracet, tak radši zastavím."
Bonnie polkla. "Budu v pořádku. My fakt jedem k Isobel domů?"
"Jo, my fakt jedem k Isobel domů. Vlastně už tam skoro jsme. Trochu se učešem,
párkrát zhluboka nadechnem a zvládnem to. Jak dobře se s ní znáš?"
"No, ona je děsně chytrá. Nemáme spolu žádné předměty, ale obě ve stejnou dobu
míváme volno místo atletiky - ona má něco se srdcem a já kvůli tomu příšernému
astmatu…"
"…takže jsi uvolněná z každého cvičení kromě tance, kterému se dokážeš věnovat
každou noc," utrousila Meredith suše. "Já ji neznám skoro vůbec. Jaká vlastně je?"
"No, je milá. Vypadá trochu jako ty, jenom je asijský typ. Menší než ty - asi jako
Elena, ale hubenější. Dost hezká. Trochu plachá - takový ten tichý typ. Není snadné se
s ní blíž seznámit. A…prostě milá."
"Plachá, tichá a milá, to mi zní dobře."
"Mně taky," souhlasila Bonnie a stiskla si zpocené ruce mezi koleny. A ještě líp by to
znělo, kdyby Isobel vůbec nebyla doma, pomyslela si.
Ale před domem Saitouových bylo zaparkováno několik aut. Bonnie a Maredith
váhavě zaklepaly na dveře, přičemž se jim živě vybavovalo, co se stalo naposled, kdy
takhle někam vešly. Otevřel jim Jim Bryce - vysoký a hubený kluk, který ještě
nenabral mužskou mohutnost, a tak se trochu hrbil. Bonnii překvapilo, jak se jeho tvář
změnila, když poznal Meredith. Když otevřel dveře, vypadal příšerně; pod opálením
byl úplně bledý a vypadal pocuchaně. Když uviděl Meredith,vrátilo se mu trochu
barvy do tváří a jako by… jako když uhladíte zmačkaný kus papíru… Také se postavil
trochu víc zpříma. Meredith neřekla ani slovo. Prostě popošla k němu a objala ho.
Chytil se jí, jako by měl strach, že někam uteče, a schoval tvář do jejích tmavých
vlasů.
"Meredith."
"Jenom chvíli zhluboka dýchej, Jime. Dýchej."
"Nedovedeš si představit, jaké to bylo. Rodiče odjeli, protože praděda vážně
onemocněl - myslím, že umírá. A pak Tami… Tami…"
"Řekni to pomalu. A dýchej."
"Házela nožema, Meredith. Řeznickýma nožema. Trefila mě do nohy, tady," Jim
popotáhl džíny a ukázal jim menší řez v látce v dolní části stehna.
"Byls někdy v poslední době očkovaný proti tetanu?" Meredith byla zase ve své
vrcholně zdatné náladě.
"Ne, ale není to moc velké říznutí. Je to spíš bodné zranění."
"To je právě ten nejnebezpečnější druh. Musíš hned zavolat doktorce Alpertové."
Doktorka Alpertová byla ve Fell's Church pojem - lékařka, která docházela i domů a
jezdila do vesnic i za městem s malou černou taškou a stetoskopem, což bylo v
poslední době výjimečné.
"Já nemůžu. Nemůžu opustit…" Jim trhl hlavou směrem k domu, jako kdyby se
nedokázal přimět vyslovit jméno.
Bonnie zatahala Meredith za rukáv. "Mám z toho hrozně špatný pocit."zasyčela.
Meredith se obrátila zpátky k Jimovi. "Myslíš Isobel? A kde jsou její rodiče?"
"Isa-chan, teda Isobel… já jí prostě říkám Isa-chan, víš…"
"To je v pohodě," uklidňovala ho Meredith, "prostě mluv, jak jsi zvyklý. Pokračuj."
"No, Isa-chan má jenom babičku. A babí Saitou už ani moc často nechodí dolů z
podkroví. Udělal jsem jí před chvílí oběd a ona si myslela… no… že jsem Isobelin
otec. Začíná být… zmatená."
Meredith pohlédla na Bonnii a zeptala se: "A Isobel? Ta je taky zmatená?"
Jim zavřel oči a zatvářil se naprosto zoufale. "Přál bych si, abyste šly dovnitř a…
prostě… si s ní promluvily."
Bonnie se po těch slovech začala cítit ještě hůř. Opravdu nedokáže snést ještě jednu
takovou hrůzu, jakou si prožily u Caroline - a rozhodně už nemá sílu na nové Volání, i
kdyby Damon nespěchal kamsi pryč. Ale Meredith si to všechno uvědomovala a
přitom měla v očích ten svůj výraz, kterému nelze odporovat. Ten pohled však zároveň
Bonnii sliboval, že Meredith ji bude chránit, ať se děje cokoliv.
"Už někomu ublížila? Myslím Isobel?" slyšela Bonnie vlastní hlas, když procházeli
kuchyní směrem k pokoji na konci chodby.
Jim zašeptal tak tiše, že ho sotva slyšela: "Jo."
A pak, když Bonnie v duchu zasténala, dodal: "Sobě."
Isobelin pokoj vypadal přesně tak, jak byste čekali u tiché a studující dívky. Tedy alespoň jedna jeho strana. Ta druhá vypadala, jako by se tudy přehnala přílivová vlna,
která všechno zpřevracela a rozházela. Isobel seděla uprostřed toho nepořádku jako
pavouk v pavučině. A dělala si piercing. Už si stihla propíchnout ret, nos, jedno oční
víčko a mnohokrát uši. Ze všech těch míst jí kapala krev a máčela neustlanou postel.
Bonnie to vše postřehla jedním pohledem, než k nim Isobel vzhlédla a zamračila se tedy jen napůl, protože propíchnuté obočí se vůbec nepohnulo. Auru měla vybledle
oranžovou s černými blesky. Bonnie si najednou uvědomila, že bude zvracet. Byla si
tím tak naprosto jistá, že překonala veškerý stud a vrhla se k odpadkovému koši, o
kterém si ani nepamatovala, že ho stihla zahlédnout. Díkybohu,že je uvnitř bílý
plastový pytel,stihla si ještě pomyslet a pak už byla na nějakou dobu zaneprázdněná
sama sebou. Přestože myslela hlavně na to, jak je ráda, že se nestihla naobědvat,
vzdáleně vnímala konverzaci za svými zády.
"Bože,copak ses zbláznila? Isobel, co sis to udělala? Copak nevíš, že do toho můžeš
dostat infekci… nebo trefit nějakou žílu… nebo paralyzovat některé svaly…? Mám
dojem, že se ti už povedlo propíchnout sval v obočí - a neměla bys pořád krvácet,
pokud jsi opravdu netrefila cévy nebo žíly."
Bonnii se ještě jednou nasucho obrátil žaludek a odplivla si do odpadkového koše. A v
tu chvíli uslyšela měkké žuchnutí. Když vzhlédla, už napůl věděla, co uvidí. Přesto to
byl šok. Meredith se svíjela v předklonu poté, co dostala ránu do žaludku.
Okamžitě se vrhla k Meredith: "Panebože, ona tě bodla?" Bodná rána… hluboko do
podbřišku…
Meredith zjevně nemohla popadnout dech. Bonnii se vynořila v mysli polozapomenutá
rada její sestry Mary, která pracuje jako zdravotní sestra. Uhodila Meredith oběma
dlaněmi do zad,a ta konečně zhluboka zalapala po dechu.
"Dík,"vydechla slabě, ale to už ji Bonnie vlekla pryč od smějící se Isobel a její sbírky
předlouhých umělých nehtů a odlakovačů a dalších věcí,které měla na snídaňovém
podnosu. Bonnie se dostala ke dveřím, kde se téměř srazila s Jimem, který nesl mokrý
hadr. Asi pro Meredith, domyslela si. Nebo pro Isobel. Jediné, o co se teď Bonnie
starala, bylo vyhrnout Meredith tričko, aby si mohla být naprosto a určitě jistá, že
nemá v břiše žádné díry.
"Sebrala jsem jí to… z ruky… než mě praštila," řekla Meredith, které dýchání stále
ještě působilo bolest, zatímco Bonnie pečlivě zkoumala oblast nad jejími elegantně
střiženými džínami. "Budu mít akorát modřinu, to je všechno."
"Ona praštila i tebe?" zeptal se Jim vyděšeně, vlastně spíš šeptal.
Je mi ho líto, pomyslela si Bonnie, která se mezitím konečně přesvědčila, že Meredith
nebyla pobodaná. Nejdřív Caroline, pak jeho sestra Tami a nakonec přítelkyně a on
nemá nejmenší potuchy, o co tady jde. Jak by taky mohl? A kdybychom mu to řekly,
prostě by si myslel,že jsme dvě poblázněné holky.
"Jimmy, musíš hned zavolat doktorku Alpertovou a myslím, že obě budou muset do
nemocnice v Ridgemontu. Isobel už si způsobila trvalé poškození - a jen bůh ví, jak
rozsáhlé. Všechny ty piercingy se jí pravděpodobně zanítí. Kdy s tím začala?"
"Hmmm… no, poprvé se začala chovat divně potom, co k ní přišla na návštěvu
Caroline."
"Caroline!" vyhrkla zmateně Bonnie. "A plazila se?"
Jim se na ní podíval jako by spadla z měsíce: "Coooo?"
"Bonnie si nevšímej, občas dělá svérázné vtipy," vybruslila z toho Meredith. "Jime,
nemusíš nám povídat o Caroline, pokud nechceš. My - no, my víme, že strávila noc u
vás doma."
"Copak už o tom vědí úplně všichni?"zeptal se Jim ztrápeně.
"Ne. Jenom Matt a ten nám o tom řekl jen proto, že měl dojem, že by někdo měl
zkontrolovat tvoji mladší sestru."
Jim se tvářil provinile a přepadle. Slova se z něj vyřinula, jako by je měl zašpuntovaná
v láhvy, ze které najednou vyletěl korek.
"Už vůbec nechápu, co se to děje. Můžu vám akorát říct, jak se to seběhlo. Před pár
dny, pozdě večer," začal Jim vyprávět, "se u nás objevila Caroline a… vlastně se mi
nikdy nelíbila nebo tak. Jasně, vypadá skvěle a vůbec a moji rodiče byli pryč, ale
nikdy jsem si o sobě nemyslel, že jsem z těch kluků, kteří…"
"To je teď jedno. Jenom nám řekni o Caroline a Isobel."
"No, Caroline k nám přišla v takových šatech, které… no, vršek byl v podstatě
průhledný. A ona prostě… zeptala se, jestli si chci zatancovat… a byl to takový ten
pomalý tanec a ona… ona mě prostě svedla. Říkám pravdu. A druhý den ráno odešla,
asi v tu dobu, kdy přicházel Matt. To bylo předevčírem. A pak jsem si všimnul, že se
Tami chová… bláznivě. Nic, co jsem udělal, ji nedokázalo zastavit. A pak mi volala
Isa-chan a… já jsem ji nikdy neslyšel tak hysterickou. Caroline musela jít ode mě
přímo k ní domů. Isa-chan říkala, že se zabije. A tak jsem běžel sem. Stejně jsem se
potřeboval dostat od Tami, protože to vypadalo, že moje přítomnost doma její stav
jenom zhoršuje."
Bonnie pohlédla na Meredith a poznala, že si obě myslí to samé:a mezitím obě,
Caroline i Tami, dělaly návrhy i Mattovi.
"Caroline jí určitě všechno řekla," polkl Jim. "Isa-chan a já jsme ještě… my čekáme na
tu správnou chvíli víš? Ale jediné, co mi Isa-chan řekla, bylo, že budu litovat. ,Budeš
litovat, jen počkej a uvidíš'
opakovala to pořád znovu a znovu. A má pravdu, hrozně toho lituju."
"No, pro tuhle chvíli můžeš přestat litovat a spíš začít volat doktorku. Hned Jimmy,"
Meredith mu dala herdu do zad. "Pak musíš zavolat rodičům. A nedívej se na mě těma
štěněčíma očima. Je ti přece osmnáct; nevím, co by ti mohli udělat za to, žes nechal
Tami samotnou celou tu dobu."
"Ale…"
"Žádné ale, myslím to vážně Jimmy."
A pak udělala to, o čem Bonnie už věděla, že udělá a čeho se bála. Znovu se vydala k
Isobel. Isobel měla skloněnou hlavu; jednou rukou si držela záhyb kůže na břiše - a v
druhé držela dlouhý blyštivý umělý nehet.
Než stihla Meredith cokoliv říct,Isobel prohlásila: "Takže ty v tom jedeš taky. Slyšela
jsem, jakým způsobem ho oslovuješ ,Jimmy'.Pokoušíš se mi ho odvést. Vy všechny
coury se mi pokoušíte ublížit. Yurusenai! Zettai yurusenai!"
"Isobel nech toho! Copak nevidíš, že si ubližuješ?"
"Ubližuju si akorát proto, abych se zbavila té bolesti. Ve skutečnosti mi ubližujete vy,
chápeš?Vrážíte do mě jehly zevnitř."
Bonnie se vnitřně otřásla a nejen proto,že se Isobel náhle prudce bodla nehtem. Cítila,
jak jí stoupá horko do tváří, a srdce jí začalo bít ještě splašeněji než předtím. Zatímco
se pokoušela jedním okem sledovat Meredith, vytáhla ze zadní kapsy mobil - schovala
ho tam pro jistotu poté, co odešly od Caroline. Nepřestávala sledovat Meredith a
přitom se připojila na internet a honem vyhledala dvě slova. Pak rozklikla několik
odkazů a pochopila, že všechny ty informace by nestihla vstřebat ani za týden, tím
méně za pár minut. Ale alespoň ví, kde začít.
V té chvíli Meredith ustupovala od Isobel. Naklonila se Bonnii k uchu a zašeptala:
"Myslím,že ji jenom dráždíme. Podívala ses dobře, na její auru?"
Bonnie přikývla.
"To se zkoušíš dovolat Mattovi a Eleně?" mrkla Meredith na mobil.
Bonnie zavrtěla hlavou a otočila displej k Meredith, aby si mohla přečíst ona dvě
vyhledávaná slova. Meredith chvíli zírala a pak zvedla svoje tmavé oči k Bonnii v
děsivém poznání. Salemské čarodějnice.
Kapitola 5
"Ve skutečnosti to dává až hrozivý smysl," prohlásila Meredith.
Byly u Isobel v obýváku a čekaly na doktorku Alpertovou. Meredith seděla u
nádherného psacího stolu vyrobeného z jakéhosi černého dřeva se zlacenými
ornamenty a pracovala na počítači.
"Dívky ze Salemu obviňovaly ostatní lidi, že je zraňují - byly to samozřejmě
čarodějnice. Říkaly, že je štípou a bodají jehlicemi."
"Stejně jako Isobel obviňuje nás," přikývla Bonnie.
"A taky měly záchvaty a dokázaly zkroutit těla do nemožných pozic,"
"Caroline tenkrát u Stefana rozhodně vypadala, že má nějaký záchvat," vzpomněla si
Bonnie. "A jestli plazení jako ještěrka není, kroucení těla do nemožných pozic', tak
nevím… no, můžu to zkusit."
Klekla si na podlahu a pokusila se vystrčit lokty a kolena tak, jako předtím Caroline.
Nešlo to. "Vidíš?"
"Panebože!"ozval se Jim,který zrovna přinášel - a skoro upustil - z kuchyně tác s
občerstvením. Vůně asijské polévky miso se vznášela ve vzduchu a Bonnie si nebyla
jistá, jestli dostává hlad nebo jestli jí je tak špatně, že už nikdy hlad mít nebude.
"To je v pohodě," uklidňovala ho honem. "Já jsem jenom… něco zkoušela."
Meredith se také postavila. "To je pro Isobel?"
"Ne, to je pro Obasaan - teda jako pro Isobelinu babičku - babí Saitou…"
"Říkala jsem ti, ať klidně jmenuješ každého, jak jsi zvyklý. Obasaan je v pohodě,
stejně jako Isa-chan," utěšovala ho Meredith.
Jim se trošku uvolnil. "Pokoušel jsem se přimět Isa-chan k jídlu, ale hází tácy na zeď.
Tvrdí, že nemůže jíst, že jí někdo škrtí."
Meredith významně pohlédla na Bonnii. Pak se obrátila zpátky k Jimovi. "Já jí to
klidně zanesu, ty jsi vyčerpaný. Kde je?"
"V podkroví, druhé dveře zleva. Pokud - pokud bude říkat něco zvláštního, prostě to
ignoruj."
"Dobře, ty zůstaň s Bonnií."
"Ale to ne," bránila se Bonnie spěšně. "Bonnie půjde s tebou."
Nevěděla jestli je to pro její bezpečí nebo Meredithino, ale hodlala se jí držet jako
klíště. V podkroví Meredith opatrně rozsvítila lokterm světlo na chodbě. Našly druhé
dveře zleva, za kterými se skrývala stará paní, která připomínala panenku. Byla přesně
uprostřed pokoje a ležela přesně uprostřed pohovky. Když vešly, posadila se a usmála.
Ten úsměv proměnil její vrásčitou tvář téměř v obličeji šťastného dítěte.
"Megumi-chan, Beniko-chan, vy jste mě přišly navštívit!"zvolala a vsedě se uklonila.
"Ano," potvrdila Meredith obezřetně a položila tác vedle staré paní. "Přišly jsme za
vámi… paní Saitouová."
"Nedělejte si ze mě legraci, pro vás jsem přece Inari-chan! Nebo se na mě zlobíte?"
"To je samý chan - myslela jsem,že Chan je čínské jméno.A Isobel je snad Japonka
ne?"šeptala Bonnie zpoza Meredith.
Babí Saitou byla sice stará, ale rozhodně nebyla hluchá. Vyprskla smíchy a pak si
zakryla oběma rukama ústa jako dívenka.
"Ach, nerozesmívejte mě, dokud jsem nejedla. Itadakimasu!" Zvedla misku polévky a
začala jí pít.
"Myslím, že chan se připojuje za jméno někoho, s kým jste přátelé, stejně jako Jimmy
říká Isa-chan," vysvětlila Meredith nahlas. "A eeta-daki-mass-u je slovo, které se říká,
než začneš jíst. Víc toho nevím."
Částí, mysli Bonnie zaznamenala, že je babí Saitou oslovila jmény přítelkyně, která
začínala také na Ma na B. A další část odhadovala, v jaké poloze se asi tato místnost
nachází vůči spodním pokojům, zvláště vůči Isobelinu pokoji. Byl přesně nad ním.
Drobná stařenka přestala jíst a bedlivě ji sledovala.
"Ne, vy nejste Beniko-chan a Megumi-chan. Já to vím. Ale ony mě občas navštěvují,
stejně jako můj drahý Nobuhiro. I jiné věci mě navštěvují, nepříjemné věci, ale já jsem
byla vychovaná jako kněžka ve svatyni - vím, jak se o ně postarat."Přes nevinnou tvář
přeletěl výraz vědoucího uspokojení. "Tenhle dům je posedlý zlem, víte?"dodala.
"Kore ni wa kitsune ga karande isou da ne."
"Omlouvám se, paní Saitouová - ale co to znamená?"zeptala se Meredith.
"Říkala jsem,že je v tom nějaký zapletený kitsune."
"Kit-sú-ne?"opakovala Meredith tázavě.
"Liška, ty hloupá,"prohlásila stařenka vesele. "Můžou se proměňovat v cokoliv se jim
zamane, tos nevěděla? Dokonce i v lidi. Jeden by se klidně mohl proměnit v tebe a
tvoje nejlepší kamarádka by ten rozdíl nepoznala."
"Takže - je to teda něco jako liškodlak?" ptala se dál Meredith, ale babí Saitou se nyní
pohupovala vpřed a vzad a upřeně hleděla na zeď za Bonnií. "Hrávaly jsme takovou
hru v kruhu,"pokračovala. "Všechny jsme si stouply do kruhu a jedna byla uprostřed
se zavázanýma očima. K tomu jsme zpívaly písničku. Ushiro no snouben daare? Kdo
to stojí za tebou? Naučila jsem to svoje děti, ale musela jsem jim tu písničku přeložit
do angličtiny."
A začala zpívat, hlas měla velmi starý nebo možná velmi mladý a celou dobu hleděla
nevinně na Bonnii.
"Liška s želvou závodí
Kdopak je to za tebou?
A kdo druhý doběhne
Kdopak je to za tebou?
Vaří oběd pro vítěze
Kdopak to je blízko za tebou?
Výtečnou želví polévku
Kdopak je to těsně za tebou?"
Bonnie ucítila vzadu na krku horký dech. Vyděšeně se otočila - a vykřikla. A vřískala.
Byla to Isobel a krev jí kapala na koberečky na podlaze. Nějak se jí podařilo
proklouznout Jimovi a protáhnout se do zšeřelého podkroví,aniž by ji kdo viděl nebo
slyšel.Nyní tu stála jako jakási bohyně piercingu nebo jako ohavné ztělesnění noční
můry piercerů. Měla na sobě jen velmi titěrný spodek od bikinek. Jinak byla úplně
nahá, až na krev a různé druhy kroužků, cvočků a jehel, které si protáhla
probodnutými dírkami. Propíchala si všechna místa vhodná pro piercing, o kterých
Bonnie kdy slyšela, i pár těch, o kterých by ji to ani nenapadlo. A všechny ty rány
krvácely. Dech měla horký, páchnoucí a nechutný - jako shnilá vejce. Isobel zakmitala
růžovým jazykem. Ten nebyl propíchaný. Bylo to ještě horší. Jakýmsi ostrým
nástrojem si prořízla dlouhý sval na dvě poloviny, takže měla nyní rozeklaný jazyk
jako had. A ta rozeklaná růžová věc olízla Bonnii čelo. Bonnie omdlela.
Matt pomalu projížděl téměř nerozeznatelnou cestičkou. Uvědomil si, že nikde
nezahlédl cedulku s názvem ulice, podle které by si ji mohl zařadit. Vyjeli na malé
návrší a pak následovalo prudké klesání na mýtinu.
"Vyhýbej se kouzelným kruhům víl,"upozornila ho Elena tiše, jako by z něčeho
citovala. "A starým dubům…"
"O čem to mluvíš?"
"Zastav auto." Když poslechl, Elena se postavila doprostředka mýtiny. Nemáš pocit, že
to tady dýchá vílími kouzly?"
"Nevím. Kam se poděla ta zrzavá věc?"
"Je někde tady. Viděla jsem ji!"
"Já taky - a vidělas, že to bylo větší než liška?"
"Ano,ale ne tak velké jako vlk."
Matt si oddychl úlevou. "Bonnie mi prostě nebude věřit. A vidělas, jak rychle se to
pohybovalo…?"
"Příliš rychle, než aby to bylo něco přirozeného."
"Chceš říct, že ve skutečnosti jsme nic neviděli?"ohradil se Matt skoro až bojovně.
"Ne, chci říct, že jsme viděli něco nadpřirozeného. Jako byl ten brouk, co na tebe
zaútočil. Nebo jako ty stromy, když už jsme u toho. Něco, co se neřídí zákonitostmi
tohoto světa."
Ale ať hledali,jak hledali, nedokázali to zvíře najít. Křoviska se mezi stromy zdvihala
již těsně od země v hustém kruhu. Ale mezi hustým mlázím nikde nebyla žádná stopa
po noře nebo úkrytu nebo mezeře. Slunce klouzalo po obloze k západu. Mýtina byla
krásná, ale pro ně na ní nebylo nic zajímavého. Matt se zrovna otočil, aby to řekl
Eleně, když si všiml, že poplašeně vstala.
"Co se to…?" Sledoval její pohled a zarazil se.
Cestu zpět k silnici jim blokovalo žluté ferrari. Cestou sem žádné žluté ferrari nemíjeli.
Na cestičce bylo místo sotva pro jedno auto. Přesto tam to ferrari stálo. Za Mattem
zapraskaly větvičky. Prudce se obrátil.
"Damone!"
"A koho jste čekali?" Široké tmavé sluneční brýle Ray-Ban Damonovi úplně zakrývaly
oči.
"Nečekali jsme nikoho," odsekl naštvaně Matt. "Akorát jsme se tu zastavili."
Eleně věděla, že naposled, když Matt viděl Damona - když byl Damon vykázán ze
Stefanova pokoje jako zpráskaný pes - strašně chtěl dát mu pěstí. A cítila, že to samé
hrozně chce i teď. Ale tohle nebyl ten stejný Damon, který odcházel ze Stefanova
pokoje. Elena vnímala aureolu nebezpečí, která ho obklopovala jako žhavé vlny.
"Aha, chápu. Tohle je vaše soukromé místečko… pro soukromé zkoumání," vyložil si
to Damon a v jeho hlase zazněl spiklenecký tón, který se Eleně vůbec nelíbil.
"Ne!" vyštěkl Matt. Elena pochopila, že ho bude muset krotit. Bylo nebezpečné
odporovat Damonovi, když je v takovéhle náladě.
"Jak vůbec můžeš něco takového říct?" pokračoval Matt. "Elena patří Stefanovi."
"No, patříme jeden druhému," získávala čas Elena.
"Samozřejmě, že ano," souhlasil Damon. "Jedno tělo, jedno srdce, jedna duše."
Na okamžik měla pocit, že se v přítmí slunečních brýlí objevil jakýsi záblesk výrazu,
který by se dal nazvat jedině jako vražedný.
Přesto se najednou Damonův tón změnil v bezvýrazné mumlání: "Ale proč jste teda
potom vy dva tady?"
Otáčel hlavu, aby stihl sledovat Mattův pohyb a vypadal přitom jako predátor sledující
svoji kořist. V jeho postoji bylo cosi ještě více zneklidňujícího než obvykle.
"Viděli jsme cosi zrzavého," vypadlo z Matta, než ho stihla Elena zarazit. "Něco, jako
ta věc, kterou jsem viděl, když jsem měl nehodu."
Eleně se zježily chloupky na rukou. Z nějakého důvodu si přála, aby o tom Matt nic
neřekl. Uprostřed téhle zšeřelé tiché mýtiny mezi stále zelenými lesy najednou dostala
veliký strach. Napjala své nové smysly na maximum - cítila, jak se rozpínají jako
pavučinky babího léta všude kolem ní; cítila zlo a také cítila, jak uniká z dosahu její
mysli. Ve stejný okamžik si uvědomila, že ptáci široko daleko ztichli. Co však ji nejvíc
znepokojovalo, bylo, že ve stejnou chvíli, kdy ptáci utichli, se Damon otočil a pohlédl
přímo na ni. Sluneční brýle jí bránily poznat, co si myslí a zbytek jeho obličeje byl
jako maska. Stefane pomyslela si s bezmocnou touhou. Jak mě jen mohl nechat tímhle? Bez varování, bez jediné zmínky o tom, kam míří, bez jediné možnosti ho kdy
znovu kontaktovat… Možná to dávalo smysl jemu, v jeho zoufalé touze neproměnit ji
v to, čím on sám u sebe nejvíce opovrhoval. Ale zanechat ji tu s Damonem v téhle
náladě a všechny její předchozí schopnosti jsou pryč… Je to moje chyba, pomyslela si
a utnula vlnu sebelítosti, která ji hrozila pohltit. To já jsem pořád mluvila o bratrském
chování a já jsem Stefana přesvědčila, že Damonovi se dá věřit. A teď si musím
poradit s následky.
"Damone," oslovila ho. "Já jsem tě hledala. Chtěla jsem se tě zeptat - na Stefana. Ty
víš, že mě opustil."
"Samozřejmě. Myslím, že podle jakéhosi starého rčení, že je to pro tvoje vlastní dobro.
A chce, abych ti dělal ochránce."
"Takže jsi ho viděl předevčírem v noci?"
"Samozřejmě."
A samozřejmě ses ho nepokusil zastavit. Věci se pro tebe nemohly vyvinout líp,
pomyslela si Elena. Nikdy víc si nepřála mít ony schopnosti, které mívala jako
duchovní bytost, dokonce ani v té chvíli ne, kdy zjistila, že Stefan je skutečně pryč a
mimo její lidské možnosti kontaktu.
"No, já mu prostě nedovolím, aby mě opustil," prohlásila rozhodně. "Ať už pro moje
vlastní dobro nebo z jiného důvodu. Půjdu za ním - ale nejdřív potřebuju vědět, kam
mohl jít."
"A to se ptáš mě?"
"Ano. Prosím, Damone, já ho musím najít, potřebuju ho. Já…" málem se rozvzlykala,
ale musela na sebe být přísná.
Ale v tu chvíli si uvědomila, že Matt ji potichounku šeptá. "Eleno, nech toho, jenom
ho tím štveme. Podívej na oblohu."
Elena to cítila sama. Zdálo se, jako by se kruh stromů kolem nich svíral, temnější než
předtím a výhružný. Elena pomalu zvedla hlavu a podívala se nahoru. Přesně nad nimi
se stahovaly těžké šedivé mraky, cirry přes kumuly, a začínaly tvořit bouřkové mračno
- se středem přesně nad místem, kde stáli. Na zemi se začínaly objevovat drobné
větrné vírky, které zvedaly hrsti borových jehliček a čerstvé zelené letní lístky a
semenáčky. Něco takového nikdy dřív neviděla. Mýtinu naplnila sladká živočišná vůně
připomínající exotické oleje a dlouhé temné zimní noci. Zatímco se větrné vírky
zdvihaly výše a sladká aromatická vůně pryskyřice ji obklopovala, vsakovala se jí do
oblečení a snad i do samotné kůže, pohlédla na Damona a uvědomila si, že se
přecenila. Nedokáže ochránit Matta. Stefan mi v deníčku napsal, že mám Damonovi
věřit. Stefan o něm ví víc než já, uklidňovala se zoufale. Ale oba víme, co Damon
chce. Co vždycky chtěl. Moji krev…
"Damone," začala tiše - ale přerušil ji. Aniž by se na ni podíval, zvedl ruku dlaní k ní.
Počkej.
"Je tu něco, co musím udělat," zamumlal. Sklonil se a zvedl menší zlomenou větev,
která vypadala jako z obyčejné borovice - každý pohyb přitom prováděl mimoděk
elegantně a ekonomicky jako panter. Zkusmo potěžkal větev v ruce, aby cítil její tíhu a
vyvážení. Vypadala spíš jako vějíř než větev. Elena zatím hleděla na Matta a pokoušela
se mu sdělit očima všechno, co cítí - hlavně, že je jí líto, že ho do téhle situace dostala,
že se o ně vůbec začala zajímat, že ho přivedla do party, která je tak úzce propojená s
nadpřirozenem. Teď si už alespoň trochu dovedla představit, co asi musela ten
poslední rok cítit Bonnie, pomyslela si - mít schopnost předpovídat události a ani tu
nejmenší možnost jim předejít. Matt ukázal hlavou a už se kradmo šinul k lesu. Ne,
Matte. Ne. Ne! Nechápal to. A vlastně ani ona, jenom měla naléhavý pocit, že stromy
se od nich drží jen díky Damonově přítomnosti. Pokud se s Mattem odváží do lesa,
pokud opustí mýtinu nebo dokonce i jen zůstanou příliš dlouho… Matt si šiml strachu
na její tváři a jeho vlastní obličej odpověděl výrazem zasmušilého pochopení. Jsou v
pasti. Pokud ovšem…
"Příliš pozdě,"ozval se Damon ostře. "Řekl jsem, že je tu něco, co musím udělat."
Zjevně našel klacek, který hledal. Nyní ho zdvihl, zlehka jim potřásl a náhle ho
jediným pohybem prudce zarazil do země. A Matt se zhroutil v agonii. Byla to bolest,
jakou nikdy předtím nezažil: bolest, která jako by vycházela zevnitř a odevšad, z
každého orgánu těla, jako by každý sval, každý nerv a každá kost vysílaly jiný druh
bolesti. Svaly ho bolely v křečích, jako když jsou maximálně napjaté a přesto je něco
dále napíná za nejzazší mez. Vnitřní orgány měl jako v ohni. V břiše jako by ho bodalo
tisíc nožů. V kostech měl stejný pocit, jako když měl v devíti letech rozdrcenou paži,
když kdosi naboural bokem auto jeho táty. A nervy - kdyby existoval spínač nervů,
který přepíná mezi "slast" a "bolest",ten jeho by byl nastavený na "utrpení". Dotyk
šatů na těle byl pro něj najednou nesnesitelný. Poryvy větrů mu působily agonii.
Vydržel to patnáct vteřin a omdlel.
"Matte!" Elena stála jako přimražená, celou věčnost nemohla pohnout ani svalem.
Náhle se probrala a běžela k Mattovi, přitáhla si jeho hlavu do klína a pohlédla mu do
tváře. Pak vzhlédla.
"Damone, proč? Proč?" Najednou si uvědomila, že ačkoliv Matt není při vědomí, stále
se svíjí bolestí. Musela se vší silou ovládat, aby nezačala na Damona vřískat a
promluvila jen důrazně. "Proč tohle děláš? Damone! Přestaň!"
Vzhlížela k mladíkovi, který byl celý v černém: černé džíny s černým opaskem, černé
boty, černá kožená bunda, černé vlasy a ty zatracené černé sluneční brýle.
"Říkal jsem ti,"odpověděl Damon nevzrušeně. "Je to něco, co musím udělat. Dívat se
na smrt v bolestech."
"Smrt!"Elena zírala na Damona v nevěřícném údivu.
A pak začala sbírat veškeré svoje Síly způsobem, který pro ni byl ještě před pár dny,
kdy byla němá a mimo zákony pozemské tíže, tak snadný a intuitivní a který ji nyní
připadal tak obtížný a cizí.
Odhodlaně prohlásila: "Jestli ho nenecháš být - teď hned - zasáhnu tě vším, čeho jsem
schopná."
Rozesmál se. Ještě nikdy neviděla Damona se doopravdy smát - ne jako teď. "A ty
myslíš, že si vůbec všimnu tvých titěrných Sil?"
"Ne až tak titěrných." Elena to zasmušile zvažovala.
Nemá nic víc než vnitřní Sílu společnou všem lidským bytostem - Sílu, kterou si upíři
berou od lidí spolu s krví, kterou se živí - ale od té doby, kdy se stala duchovní bytostí,
věděla, jak tuto Sílu používat. "Myslím, že to cítíš, Damone. Nech ho být - HNED!"
"Proč si lidi vždycky myslí, že hlučnost pomůže tam, kde došla logika?"zamumlal
Damon.
Elena mu to tedy bude muset nandat. Začala se na to připravovat. Zhluboka se
nadechla, uklidnila svoje vnitřní já a představila si samu sebe, jak drží kouli žhavě
bílého plamene a pak…
Matt vyskočil na nohy. Vypadal jako by ho něco vytáhlo na nohy a drželo ho jako
loutku, oči mu samovolně slzely - ale rozhodně to bylo lepší než Matt svíjející se na
zemi.
"Mám to u tebe," řekl Damon Eleně nonšalantně. "Vyberu si to později."
Mattovi řekl tónem oblíbeného strýčka a s jedním z oněch letmých úsměvů, u kterých
si nikdy nejste jistí, jestli jste je opravdu viděli: "Tak to mám štěstí, že seš z tvrdého
těsta, co?"
"Damone," Elena už Damona viděla v náladě, kdy měl chuť si pohrávat se slabšími
tvory a hnusila se jí. Ale dneska bylo něco jinak; něco, čemu nerozuměla. "Pojďme k
věci," pokračovala a chloupky po celém těle se jí ježily.
"Co vlastně doopravdy chceš?"
Ale nedostala odpověď, kterou očekávala.
"Byl jsem oficiálně ustanoven jako tvůj ochránce. Oficiálně tě mám na starost. A
myslím, že bys neměla být bez mé ochrany a společnosti, dokud je můj bratr pryč."
"Umím se o sebe postarat,"prohlásila Elena rozhodně a mávla rukou, aby se konečně
dostali k jádru věci.
"Jsi velmi pěkná dívka. Různé nebezpečné a" - bleskový úsměv - "odporné živly se o
tebe zřejmě zajímají. Trvám na tom, abys měla bodyguarda."
"Damone, momentálně nejvíc ze všeho potřebuju ochránit před tebou. A ty to víš. Tak
o co opravdu jde?"
Mýtina… pulzovala. Skoro jako by to bylo něco organického, živého. Elena měla
pocit, že pod jejíma nohama - pod starými obnošenými turistickými botami po
Meredith - se země maličko pohybuje jako obrovské spící zvíře a stromy okolo jsou
jako tlukoucí srdce. Ale čeho? Lesa? V okolí je mnohem víc suchých stromů než
živých. A přísahal by, že zná Damona natolik dobře, aby mohla říct, že nijak zvlášť
nemiluje stromy nebo lesy. Ve chvílích jako tahle si Elena přála, aby jí zůstala ta
křídla. Křídla a vědění - pohyby rukou, slova Bílé magie, bílý plamen uvnitř, který jí
umožňoval spatřit pravdu, aniž by se musela snažit si ji domyslet - nebo prostě odvát
otrapy do Stonehenge. Zdá se, že jediné, co jí zůstalo, je větší přitažlivost pro upíry
než kdy dřív… a vlastní rozum. Rozum už vyburcovala na nejvyšší míru. Možná, že
když nedá Damonovi najevo, jak moc má strach, dokáže pro ně vyzískat odklad
popravy.
"Damone, díky že si o mě děláš starosti. Vadilo by ti, kdybys mě teď nechal s Mattem,
abych se mohla přesvědčit, že ještě dýchá?"
Měla dojem, že v přítmí pod slunečními brýlemi se jednou rudě zablísklo.
"Nějak mě napadlo, že něco takového řekneš,"odpověděl Damon. "A samozřejmě máš
nárok na nějakou tu útěchu, když jsi byla tak věrolomně opuštěna. Třeba dýchání z úst
do úst…"
Elena měla sto chutí zaklít. Ale odpověděla opatrně.
"Damone, jestliže tě Stefan ustanovil mým ochráncem, sotva se dá říct, že mě,
věrolomně opustil', nemám pravdu? Nemůžeš mít obojí…"
"Vyhovíš mi v jedné věci, ano?"prohlásil Damon hlasem, který napovídal, že bude
následovat něco jako a dej si pozor nebo opovaž se udělat něco proti mojí vůli.
Následovalo dlouhé ticho. Větrné vírky se přestaly točit. Vůně sluncem rozehřáté
pryskyřice na tomhle šerém místě ji činila mdlou a malátnou. I půda byla prohřátá. A
borové jehličky se všechny srovnaly, jako kdyby tvořily srst nějakého dřímajícího
zvířete. Elena pozorovala smítka prachu, jak se točí a jiskří v jediném zlatavém pruhu
slunečního svitu. Uvědomovala si, že se momentálně necítí zrovna na vrcholu svých
sil; ani fyzických ani duševních. Když si konečně byla jistá, že se jí nebude třást hlas,
zeptala se: "Co chceš?"
"Polibek."
Kapitola 6
Bonnie se cítila zmateně a znepokojeně. Byla tma.
"Tak dobře,"ozval se hrubý, ale uklidňující hlas. "Máme tu dva pravděpodobné otřesy
mozku, jednu bodnou ránu, která vyžaduje protitetanovou injekci a… hmm… obávám
se, že tomu tvému děvčeti budu muset dát sedativa, Jime. A budu potřebovat pomoc,
ale ty se vůbec nesmíš hýbat. Prostě lež a nechej zavřené oči."
Bonnie oči otevřela. Měla matnou představu o tom, že padá na postel. Ale není doma,
je pořád v domě Saitouových a leží na gauči. Jako vždycky, když se cítila zmatená
nebo ustrašená, rozhlédla se po Meredith. Meredith se právě vracela z kuchyně s
balíčkem ledu. Položila ho na Bonniino už mokré čelo.
"Jenom jsem omdlela,"vysvětlovala Bonnie, když si vzpomněla, co se stalo. "To je
všechno."
"Já vím, žes omdlela. Taky ses pěkně ošklivě uhodila do hlavy o podlahu,"odpověděla
Meredith a pro jednou byl její výraz naprosto čitelný: starost, soucit i úleva, to všechno
se jí zračilo ve tváři. Vlastně se jí v očích sbíraly slzy. "Ach, Bonnie, nedostala jsem se
k tobě včas. V cestě mi stála Isobel a ty koberečky moc podlahu nekryjí - bylas mimo
skoro půl hodiny! Strašně jsi mě vyděsila!"
"To mě mrzí," Bonnie vymotala ruku z deky, ve které byla zabalená a stiskla Meredith
dlaň. Mělo to znamenat sesterstvo napořád v akci nebo také dík, že máš starost. Jim
byl natažený na druhém gauči a držel si balíček ledu na zátylku. Tvář měl bledou a
nazelenalou. Pokusil se vstát, ale doktorka Aleprtová - ten hrubý a klidný hlas patřil jí
- ho vtlačila zpátky na gauč.
Nesmíš se namáhat," prohlásila. "Ale budu potřebovat pomoc. Meredith, pomůžeš mi s
Isobel?Vypadá to, že s ní budeme mít dost co dělat."
"Praštila mě přes hlavu lampou," varoval je Jim. "V žádném případě se k ní neotočte
zády."
"Dáme si pozor," souhlasila doktorka Albertová.
"A vy dva zůstanete tady," přikázala Meredith rozhodně.
Bonnie se podívala Meredith do očí. Chtěla vstát a pomoct jim s Isobel. Ale Meredith
měla ten svůj odhodlaný výraz, který znamenal, že je lepší nediskutovat. Jakmile
odešly, Bonnie se pokusila postavit. Ale okamžitě se jí před očima začaly dělat mžitky
naznačující, že znovu omdlí. Znovu si lehla a zatnula zuby. Z Isobelina pokoje se dost
dlouho ozývaly výkřiky a tříštivé zvuky. Bonnie zaslechla zvýšený hlas doktorky
Albertové, pak Isobelin a pak jakýsi třetí hlas - ne Meredith, ta nikdy nekřičela, pokud
nemusela - ale znělo to jako hlas Isobel, jenom zpomalený a zkreslený.
Pak se konečně rozhostilo ticho a Meredith s doktorkou Albertovou se vrátily a nesly
mezi sebou bezvládnou Isobel. Meredith měla zkrvavený nos a krátké stříbrné vlasy
doktorky Albertové byly rozcuchané, ale nějak se jim podařilo na Isobelino tělo
navléct tričko a doktorka Albertová dokonce dokázala celou tu dobu nepustit z ruky
svůj černý kufřík.
"Ranění schopní chůze zatím zůstanou na místě. Za chvíli budeme zpátky a pomůžeme
vám," přikázala doktorka svým střízlivým hlasem.
Pak se Meredith s doktorkou vydaly na další výpravu do podkroví,aby přivedly
Isobelinu babičku.
"Nelíbí se mi její barva," poznamenala doktorka Albertová stručně, "ani jak jí to tluče.
Nejlíp, kdybychom si prohlídku nechali udělat všichni."
O chvíli později se vrátily a pomohly Jimovi a Bonnie do auta doktorky Albertové.
Obloha se mezitím zatáhla, slunce už bylo vidět jen jako rudá koule nevysoko nad
obzorem.
"Chtěla bys něco proti bolesti?" zeptala se doktorka, když si všimla, jak si Bonnie
prohlíží černý kufřík. Isobel byla až úplně vzadu ve voze, kde pro ni sklopili sedadla.
Meredith s Jimem seděli na dvou sedadlech před ní a mezi nimi babí Saitou. Bonnie se
s Meredithinou pomocí usadila vpředu vedle doktorky.
"Hmmm, ne - to je v pořádku," odpověděla Bonnie. Ve skutečnosti přemýšlela nad tím,
jestli v nemocnici dokážou vyléčit Isobelinu infekci lépe než bylinné přípravky paní
Flowersové. Ačkoliv jí v hlavě bušilo a bolelo a rostla jí boule velikosti vejce, nechtěla
se připravit o jasné myšlení. Něco jí stále hlodalo v podvědomí, nějaký sen nebo něco,
co se stalo v době, kdy byla podle Meredith v bezvědomí. Co to jenom bylo?
"Tak dobře. Máte zapnuté pásy? Jedeme." Auto se rozjelo od domu Saitouových.
"Jime, říkals, že Isobel má nahoře ještě spící tříletou sestru, takže jsem zavolala svojí
vnučce Jayneele, aby jí přišla pohlídat. Alespoň v domě někdo bude."
Bonnie se obrátila a podívala se na Meredith. Obě vyhrkly najednou.
"Ale ne! Nemůže jít dovnitř! A zvláště ne do Isobelina pokoje! Podívejte, musíte
prosím…" blekotala Bonnie.
"Skutečně si nejsem jistá, jestli je to dobrý nápad, doktorko Albertová,"prohlásila
Meredith o nic méně naléhavě, ale souvisleji.
"Pokud se nebude důsledně zdržovat mimo ten pokoj a nebude tam někdo s ní, nejlíp
nějaký kluk."
"Chlapec?"zeptala se doktorka zmateně, avšak kombinace Bonniina zoufalství a
Meredithiny naléhavosti ji zřejmě přesvědčila. "No, můj vnuk Tyrone jen tak koukal
na televizi, když jsem odcházela. Zkusím mu zavolat."
"No ne,"vypadlo z Bonnie. "To bude určitě ten Tyrone, který hraje v útoku v našem
fotbalovém týmu. Slyšela jsem, že mu říkají Tyreminátor."
"No, řekněme, že jsem přesvědčená,že Jayneelu dokáže ochránit,"prohlásila doktorka
Albertová, když dotelefonovala. "Ale jsme to my, kdo má momentálně, ehm,
rozrušenou dívku ve voze. Podle toho, jak bojovala se sedativy, bych řekla, že sama
umí být pěkný ,terminátor'."
Meredithin mobil začal hrát melodii, kterou měla vyhrazenou pro neznámá čísla, a pak
se ozvalo: "Volá vás paní T. Flowersová. Vezmete si.." Meredith okamžitě stiskla
tlačítko pro hovor.
"Paní Flowersová?"zeptala se. Zvuk automobilu překrýval všechno, co se ozývalo na
druhé straně, takže se Bonnie vrátila zpátky k uvažování o dvou věcech - za prvé, co
všechno ví o "obětech" Salemských čarodějnic a za druhé, cože jí to pořád uniká z
doby, kdy byla mimo sebe. Ale na obojí okamžitě zapomněla, když Meredith položila
telefon.
"Co se stalo? Co?Tak co je?" Bonnie v soumraku neviděla jasně Meredithinu tvář, ale
zdálo se jí, že je bledá a když Meredith promluvila, i její hlas zněl vybledle.
"Paní Flowersová pracovala na zahradě a už se chystala domů, když si všimla, že něco
leží v keříku begonií. Prý to vypadalo, jako by se někdo snažil něco nacpat mezi keř a
zeď, ale kus látky se utrhl a zůstal na keři. Byl to vak plný bot a oblečení. Polobotky,
košile, kalhoty. Všechny Stefanovy."
Bonnie vyjekla, až doktorka Albertová škubla volantem, až zadek proklouznul, ale
hned vůz zase srovnala na silnici.
"Ach, bože; ach panebože - on neodešel!"
"Ale ano, určitě odešel. Ale ne z vlastní vůle," opáčila Meredith zasmušile.
"Damon,"zalapala Bonnie po dechu a zhroutila se do sedadla. V očích se jí začaly
sbírat slzy, až konečně přetekly. "Nedokázala jsem si pomoct, chtěla jsem věřit…"
"Nehorší se ti bolest hlavy?" zeptala se doktorka a taktně ignorovala konverzaci, která
se jí netýkala.
"Ne - i když, vlastně ano," připustila Bonnie.
"Tak otevři můj kufřík a ukaž mi ho - mám vzorky různých léků… tak jo, tohle by
mělo pomoct. Nevidíte někdo vzadu láhev vody?"
Jim netečně podal láhev. "Díky,"zašeptala Bonnie, vzala si malou pilulku a zhluboka ji
zapila. Musí tu hlavu zklidnit.Pokud Damon unesl Stefana,pak by Stefana měla zkusit
Volat.Jen bůh ví,kde tentokrát skončil. Proč tuhle možnost nikdo z nich vůbec nebral v
úvahu? No, hlavně proto, že si o novém Stefanovi mysleli, že je neuvěřitelně silný… a
taky kvůli vzkazu v Elenině deníčku.
"To je ono!" vyhrkla až ji to samotnou překvapilo. Všechno se jí najednou vrátilo,
všechno, co sdíleli s Mattem…
"Meredith!"zvolala a nevšímala si kradmého pohledu, kterým ji počastovala doktorka
Albertová. "Když jsem byla v bezvědomí, mluvila jsem s Mattem - on byl taky v
bezvědomí…"
"Byl zraněný?"
"Bože, ano. Damon musel provést něco hrozného. Ale řekl, ať si toho nevšímám, že
prý ho něco znepokojuje na tom vzkazu, který Stefan zanechal Eleně, už od první
chvíle, kdy ho uviděl. Vybavilo se mu cosi o tom, jak Stefan minulý rok diskutoval s
angličtinářem o tom, jak se hláskuje slovo judgement(úsudek) a pak už jenom
opakoval, ať hledáme záložní soubor. Hledejte záložní soubor… než ho začne hledat
Damon."
Hleděla do Meredithiny propadlé tváře a uvědomila si, že pomalu zastavují na
křižovatce a že jak doktorka Albertová, tak Jim na ni naléhavě hledí. I tak má svoje
hranice.
Ticho proťal Meredithin hlas. "Doktorko,"začala. "Chystám se vás požádat o
laskavost. Když tady odbočíte vlevo a pak najedete na Laurel Street a budete
pokračovat asi pět minut přes Starý les, nebude to pro nás nijak velká zajížďka. Ale
umožní mi to dostat se do penzionu, kde je ten počítač, o kterém Bonnie mluvila.
Můžete si myslet, že jsem blázen, ale opravdu se potřebuju dostat k tomu počítači."
"Já vím, že nejsi blázen; toho bych si už všimla." Doktorka se nuceně zasmála. "A už
jsem o naší Bonnii slyšela pár věcí… nic špatného, to vám můžu slíbit, ale těžko se
tomu věří. Ale po tom, co jsem dneska viděla, myslím, že začnu měnit
názor."Doktorka prudce zahnula doleva a mumlala si: "Někdo sundal stopku i
odsud."Pak dodala hlasitěji k Meredith: "Můžu udělat, co potřebuješ, odvezu vás až k
penzionu…"
"Ne! To by bylo příliš nebezpečné!"
"…ale potřebuju dostat Isobel do nemocnice co nejrychleji. Nemluvě o Jimovi.
Myslím, že opravdu má otřes mozku. A Bonnie…"
"Bonnie," ozvala se Bonnie a důrazně vyslovovala, "Jde do penzionu taky."
"Ne, Bonnie! Já tam poběžím, Bonnie, chápeš? Poběžím tak rychle, jak jenom dokážu
- a ty bys mě zdržovala." Meredith měla zarputilý hlas.
"Přísahám, že tě nebudu zdržovat. Poběžíš napřed. Já taky poběžím. Hlava už se mi
zlepšila. Pokud mě budeš muset nechat pozadu, prostě poběžíš dál. A já přijdu za
tebou."
Meredith otevřela pusu a pak ji opět zavřela. Musela v Bonniině tváři uvidět něco, co
jí napovědělo, že jakékoliv argumenty by byly zbytečné. A byla to pravda.
"Tak jsme tu,"ozvala se doktorka Albertová o chvíli později. "Roh Laurel Street a Old
Wood Street." Vytáhla z černého kufříku malou baterku a posvítila Bonnii postupně do
obou očí. "No, naštěstí to nevypadá, že bys měla otřes mozku. Ale můj odborný názor,
Bonnie, je, že bys rozhodně neměla nikam běhat. Nemůžu tě nutit, abys přijala
lékařskou péči, pokud nechceš. Ale dám ti aspoň tohle," podala Bonnii svoji malou
baterku. "Hodně štěstí."
"Díky za všechno," odpověděla Bonnie a na okamžik položila svoji bílou dlaň na
doktorčinu snědou. "I vy dávejte pozor - na padlé stromy a na Isobel a na zrzavá
zvířata na cestě."
"Bonnie, já jdu." Meredith už byla venku z auta.
"A zamkněte si dveře!A nechoďte ven,dokud nebudete venku z lesa!" radila ještě
Bonnie, zatímco se hrabala z vozu za Meredith.
A pak se rozběhly. Samozřejmě, že všechno, co Bonnie povídala o tom, jak má
Meredith běžet před ní a nechat ji za sebou, byl nesmysl a obě to věděly. Jakmile
Bonnie sestoupila na silnici, Meredith ji popadla za ruku a pak běžela jako chrt a
vláčela Bonnii za sebou, dokonce ji čas od času přetáhla přes jámy na silnici. Bonnie
nemusel nikdo říkat, jak je rychlost důležitá. Zoufale si přála, aby tu měly auto. Přála
si spoustu věcí, hlavně, aby paní Flowersová žila uprostřed města a ne někde daleko v
divočině.
Nakonec, jak Meredith předpovídala, byla tak udýchaná a měla tak zpocenou ruku, že
vyklouzla z Meredithina sevření. Zhluboka se předklonila, ruce na kolenou a snažila se
popadnout dech.
"Bonnie! Utři si ruku! Musíme běžet!"
"Dej mi… jenom… minutku…"
"Nemáme minutku! Copak to neslyšíš? Dělej!"
"Já akorát… potřebuju… chytit dech."
"Bonnie, ohlídni se. A neječ!"
Bonnie se ohlédla, zaječela a najednou zjistila, že vůbec není udýchaná. Zvedla se a
popadla Medredithinu ruku. Teď už to slyšela, dokonce i přes svůj vlastní hvízdající
dech a hučení v uších. Hmyzí zvuk - ne bzučení, ale přesto zvuk, který měla spojený s
brouky. Znělo to jako fliplipflip, zvuk, jako když letí helikoptéra, jenom mnohem výš
položený - jako kdyby ta helikoptéra měla místo vrtule hmyzí tykadla. Tím jediným
pohledem postřehla celistvou šedivou masu takových tykadel, před nimi vystrčené
hlavy - a všechny ty hlavy měly otevřené tlamy a v nich spousty bílých ostrých zubů.
Zápasila s tlačítkem baterky. Snášela se noc a ona neměla ponětí, za jak dlouho vyjde
měsíc. Akorát jí bylo jasné, že stromy dělají temnotu ještě temnější a že ty mrchy jdou
po ní a po Meredith. Malachové. Bručivý zvuk tykadel rozrážejících vzduch byl čím
dál silnější. A bližší. Bonnie se ani nechtěla otočit za jeho původem. Ten zvuk
vybičoval její tělo k výkonu přesahujícímu všechny rozumné meze. Nemohla si
pomoci, stále dokola v duchu slyšela Mattova slova: jako bych měl ruku v drtiči
odpadků a někdo ho pustil… jako bych měl ruku v drtiči odpadků a někdo ho pustil…
Jejich spojené ruce už byly zase zpocené. A ta šedivá masa je evidentně doháněla. Byla
už o polovinu blíž než předtím a svištivý zvuk nabíral stále vyšší tón. Zároveň jí slábly
nohy, až je měla jako z gumy. Doslova. Necítila kolena. A ta guma se pomalu začínala
měnit v želatinu. Flipflipflipflipflííííííííííí… Byl to zvuk jedné z těch potvor, která byla
blíž než ostatní. Blíž a ještě blíž a najednou byla před nimi, tlamu otevřenou do
oválného tvaru, kolem kterého dokola čněla bílá zubiska. Přesně jak říkal Matt. Bonnii
se nedostávalo dechu, aby mohla zaječet. Ale potřebovala ječet. Ta bezhlavá věc bez
očí a rysů… jenom ta příšerná tlama… se před nimi otočila a vyrazila přímo na ni. A
její instinktivní reakce - odrazit ji rukama - ji mohla stát paži. Ach, bože, ono se to
sápe po jejím obličeji…
"Támhle je penzion," zalapala po dechu Meredith a škubla jí paží, až ztratila půdu pod
nohama. "Běž!"
Bonnie se sehnula a uhnula tak útočícímu malachovi. Ucítila, jak se jí svítící tykadla
zamotala do vlasů… flipflipflip… Strhlo jí to bolestně zpátky a ruka se jí vyškubla z
Meredithina sevření. Nohy se jí podlamovaly a měla sto chutí se rozječet.
"Bože, Meredith, dostalo mě to! Utíkej! Ať tě taky nechytí!"
Před ní zářil rozsvícený penzion jako prvotřídní hotel.Obvykle býval tmavý, svítívalo
Stefanovo okno a občas i jedno další. Ale teď byl rozzářený jako vánoční stromeček…
a těsně mimo její dosah.
"Bonnie, zavři oči!"
Meredith ji neopustila. Pořád je tady. Bonnie cítila, jak jí úponkovitá tykadla šátrají po
uchu, jemně ohmatávají její zpocené čelo a pomalu se propracovávají k její tváři a k
hrdlu… Zavzlykala. A pak se ozvala ostrá rána doprovázená zvukem, jako když se
roztřískne meloun, a něco vlhkého ji celou ohodilo. Otevřela oči. Meredith právě
odhazovala tlustou větev, kterou držela jako baseballovou pálku. Tykadla se mezitím
už vysmykla z Bonniiných vlasů. Bonnie ani nechěla vidět, co za nimi zůstalo.
"Meredith, tys…"
"Dělej… utíkej!"
A tak utíkala. Po dlouhé štěrkové příjezdové cestě k penzionu, po cestičce ke dveřím.
A zde stála na prahu paní Flowersová se starobylou petrolejovou lampou.
"Honem dovnitř, honem dovnitř," pobízela je, když děvčata skluzem zastavila u ní a
lapala po dechu.
Pak za nimi rozhodně přibouchla dveře. Všechny slyšely ten zvuk, který následoval.
Bylo to jako ostrý zvuk praskající větve - jen o mnoho silnější a mnohokrát
opakovaný, jako když se otevírá popcorn. Bonnie se otřásla a opatrně sundala ruce z
uší, pak klesla na běhoun ve vstupní hale.
"Při bohu na nebesích, co jste si to, děvčata, na sebe přivolaly?" Paní Flowersová
kriticky zkoumala Bonniinu bouli na čele, Meredithin opuchlý nos a jejich celkový
stav upoceného vyčerpání.
"Trvalo by moc dlouho to teď vysvětlovat," vydechla Meredith. "Bonnie, sednout si
můžeš - ale nahoře."
Bonnie se z posledních sil vyškrábala nahoru do pokoje. Meredith se okamžitě vrhla k
počítači, zapnula ho a zhroutila se na židli před ním. Bonnie využila poslední zbytky
energie k tomu, aby si sundala tričko - na zádech bylo potřísněné nepopsatelnými
hmyzími šťávami. Zmuchlala ho do kuličky a hodila do rohu.
"Co přesně Matt říkal?"zeptala se Meredith, která už mezitím stačila trochu nabrat
dech.
"Říkal Podívejte se na zálohu - nebo Hledejte záložní soubor nebo něco takového.
Meredith, moje hlava… není to dobré."¨
"Dobře, odpočívej. Vedla sis výborně tam venku."
"Zvládla jsem to, protožes mě zachránila. Díky… ještě jednou…"
"Netrap se tím. Ale tohle nechápu," začala si Meredith mumlat pro sebe. "Ve stejném
adresáři je záloha toho vzkazu, ale je tam úplně stejný text. Nechápu, co tím Matt
myslel…"
"Možná to spletl," připustila Bonnie váhavě. "Možná prostě měl velké bolesti a byl tak
trochu mimo."
"Záložní soubor, záložní soubor… počkej! Word přece automaticky ukládá zálohy na
jakési podivné místo kamsi do administrátorského adresáře nebo co, že jo?"Meredith
chvatně listovala v adresáři. Pak řekla zklamaně. "Ne, tady nic není."
Opřela se o židli a prudce vydechla. Bonnie věděla, co si asi teď myslí. Jejich dlouhý
zoufalý běh nebezpečím byl zřejmě na nic. To není možné.
Pak Meredith pomalu pronesla: "Na to, jak krátký vzkaz to je, je tu strašně moc
dočasných souborů s přípomou .temp."
"Co jsou to dočasné soubory?"
"Tam se dočasně ukládají rozpracované soubory, se kterými zrovna něco děláš. Ale
většinou je v nich jenom nějaký mišmaš."
Znovu se ozvalo klikání. "Ale musíme to vzít důkladně, když už… ach!"zarazila se a
klikání ustalo.
Následovalo hrobové ticho.
"Co je?"nervózně se zeptala Bonnie.
Ticho se prodlužovalo.
"Meredith! Mluv se mnou! Našlas ten záložní soubor?"
Meredith neodpovídala. Zdálo se, že ani neslyší. Měla vyděšený výraz a byla naprosto
pohroužená do toho, co četla z počítače.
Kapitola 7
Chlad projel Eleně do morku kostí.Damon přece nikdy o polibky nežádá. Tady
rozhodně není něco v pořádku.
"Ne," zašeptala.
"Jenom jeden."
"Já tě nechci políbit, Damone."
"Ne mě. Jeho," Damon ta slova doprovodil trhnutím hlavy směrem k Mattovi.
"Polibek mezi tebou a tvým bývalým rytířem."
"Cože chceš?" Matt náhle otevřel oči a vyjekl otázku dřív, než stihla Elena vůbec
otevřít pusu.
"Bude se ti to líbit," přesvědčoval ho Damon tichým vemlouvavým hlasem. "Bude
nádherné ji líbat. A není tu nikdo, kdo by tě mohl zastavit."
"Damone," Matt se vyhrabal Eleně z náručí. Zdálo se, že se sice ještě úplně
nevzpamatoval, ale zhruba na osmdesát procent už to byl zase on - jen Elena slyšela,
jak mu srdce namáhavě bije. Zajímalo by ji, jak dlouho asi jen tak ležel a předstíral
bezvědomí, aby mohl trochu nabrat síly.
"Poslední věc, kterou si pamatuju je, že ses mě snažil zabít. To z tebe zrovna nedělá
člověka, který by mi přál něco dobrého. A za druhé, lidi jen tak nechodí po světě a
nelíbají děvčata jenom proto, že se jim líbí nebo že jejich kluk na chvíli odjel."
"Opravdu?" Damon nadzdvihl překvapeně jedno obočí. "Já to tak dělám."
Matt jenom zmateně zavrtěl hlavou. Zdálo se, že se snaží soustředit na jeden konkrétní
probém.
"Pohneš s tím autem, abychom mohli odjet?" zeptal se.
Elena měla pocit, že pozoruje Matta odněkud z velké dálky; připadalo jí, že ho vidí v
kleci s tygrem, akorát že on o tom neví. Z mýtiny se stalo najednou velice krásné,
divoké a nebezpečné místo a Matt neviděl ani to. Kromě toho, pomyslela si ustaraně,
on se nutí stát. Musíme odjet - a rychle, než mu Damon udělá ještě něco dalšího. Ale
jak na to? O co Damonovi skutečně jde?
"Můžeš odjet,"souhlasil Damon, "jakmile tě políbí. Nebo ty políbíš ji," dodal, jako by
činil ústupek.
Pomalu, jako by si začal uvědomovat, o co jde, Matt pohlédnul na Elenu a pak zpět na
Damona. Elena se s ním pokoušela tiše komunikovat, ale Matt na to neměl náladu.
Pohlédl Damonovi do tváře a prohlásil: "Ani nápad."
Damon pokrčil rameny, jako kdyby chtěl říct Dělal jsem co jsem mohl, a zdvihl
střapatou borovou větev…
"Ne," vykřikla Elena. "Damone, udělám to."
Damon se usmál tím úsměvem, který tentokrát udržel o sekundu déle, dokud Elena
neodvrátila pohled a nepřešla k Mattovi. Měl stále bledou tvář. Elena přiložila svou
tvář k jeho a téměř nehlasně mu pošeptala do ucha: "Matte, už jsem s Damonem měla
co do činění. Jeho prostě nemůžeš porazit. Budeme hrát po jeho - alespoň prozatím.
Pak se možná odsud dostaneme." A pak se přiměla říct nahlas: "Kvůli mně? Prosím?"
Pravda je, že už toho věděla dost o tvrdohlavých mužských.
Dost, aby jimi dokázala manipulovat. Byla to vlastnost, kterou nenáviděla, ale zrovna
teď měla dost co dělat vymýšlením, jak Mattovi zachránit život, než aby sama se
sebou diskutovala o morálce. Přála si, aby na Mattově místě byla raději Meredith nebo
Bonnie - ne že by takovou bolest přála komukoliv z jejich party, ale Meredith už by
vymýšlela plány C a D, zatímco Elena by sotva měla vymyšlená A a B. A Bonnie by k
Damonovi zvedla svoje veliké, uslzené oči v srdcervoucím pohledu… Najednou si
Elena vybavila ten jediný rudý záblesk, který zahlédla pod slunečními brýlemi, a
změnila názor. Nebyla si jistá, jestli by bylo rozumné mít teď Bonnii poblíž Damona.
Ze všech chlapců, které znala, byl Damon jediný, kterého Elena nedokázala zlomit.
Jasně, Matt byl tvrdohlavý a Stefan někdy dokázal být prostě nemožný. Ale oba měli
někde uvnitř jasně zbarvená tlačítka s nálepkou STISKNOUT a stačilo si s tou jejich
vnitřní mašinkou trochu pohrát - no dobře, někdy i víc, než jen trochu - a nakonec se i
ti nejnáročnější chlapi dali zvládnout. S výjimkou jediného…
"No tak, děcka, čas vám běží…"
Elena cítila, jak Matta něco vytáhlo z její náruče a napřímilo - nevěděla co, ale jeho
svaly to nebyly.
"Tak co bude?" Damon přecházel sem a tam a borovou větví v pravé ruce si klepal o
levou dlaň. "Áno, tak je to správně," protáhl, jako by právě učinil velký objev, "dívka a
statečný rytíř se nakonec políbí."
Ve Stefanově pokoji se ozvala Bonnie: "Meredith, naposledy, našlas záložní soubor
toho Stefanova vzkazu, nebo ne?"
"Ne,"odpověděla Meredith bezvýrazně. Ale když se Bonnie chystala znovu zhroutit,
dodala: "Našla jsem úplně jiný vzkaz. Vlastně dopis."
"Jiný vzkaz? A co se tam píše?"
"Dokážeš vstát? Myslím, že na tohle by ses radši měla podívat sama."
Bonnie, která teprve teď konečně popadla dech, se dobelhala k počítači.
Přečetla si dokument na obrazovce - zachoval se celý až na poslední slova - a zalapala
po dechu.
"Damon něco provedl Stefanovi!" vydechla a cítila, jak se jí
rozbušilo srdce. Tak Elena se mýlila. Damon je zlý, skrz naskrz. V téhle chvíli už
Stefan dokonce může být…
"Mrtvý,"prohlásila Meredith, která zjevně sledovala stejný tok myšlenek. Zvedla svůj
tmavý pohled k Bonnii.
Bonnie věděla, že sama má vlhké oči. "Jak je to dlouho, cos naposled zkoušela vola
Eleně nebo Mattovi?"
"Já nevím; nevím kolik je hodin. Ale volala jsem dvakrát, když jsme odjely od
Caroline a jednou na cestě od Isobel; když jsem to zkoušela, buďto jsem dostala
zprávu, že mají plný záznamník, nebo jsem nedostala spojení vůbec."
"To je zhruba stejné jako se mnou. Jestli šli někam ke Starému lesu - no víš, jaký je
tam signál."
"A teď jim nemůžem nechat vzkaz, i kdyby byli venku z lesa, protože jsme jim
mezitím zacpaly záznamník…"
"E-mail," zvolala Meredith. "Starý dobrý e-mail; můžeme poslat Eleně vzkaz."
"Ano!"zajásala Bonnie. Pak zvážněla. Okamžik zaváhala a pak zašeptala: "Ne." Slova
ze Stefanova vzkazu jí plála v mysli - Důvěřuj Mattově instinktivní potřebě tě chránit,
Meredithině úsudku a Bonniině intuici. Řekni jim, ať na to nezapomínají.
"Nemůžeš jí říct, co Damon udělal," řekla, i když Meredith mezitím zuřivě psala na
klávesnici. "Pravděpodobně už to ví - a pokud ne, nadělalo by to jen další problémy.
Momentálně je s Damonem."
"To ti řekl Matt?"
"Ne. Ale Matt byl bez sebe bolestí."
"Nemohlo to být od těch - brouků?" Meredith pohlédla na svůj kotník, kde se jí na
olivové pleti jasně rýsovalo několik rudých pruhů.
"Mohlo, ale nebylo. Necítila jsem ani ty stromy. Byla to prostě… čirá bolest. A tak
nějak tuším, že za to může Damon. Já to prostě… vím."
Viděla, jak se Meredith rozostřil pohled a věděla, že také přemýšlí o Stefanových
slovech. "No, můj úsudek mi říká, abych ti věřila," prohlásila. "Jo - a Stefan hláskuje
slovo úsudek (judgment) americkým způsobem, kdežto Damon ho hláskuje s e
(judgement).To možná vrtalo hlavou Mattovi."
"Jako kdyby vůbec Stefan mohl opustit Elenu při tom všem, co se tady děje," prskla
Bonnie rozhořčeně.
"No, Damon nás všechny oblbnul natolik, že jsme tomu byli ochotní věřit," podotkla
Meredith. Ona vždycky dovedla poukázat na jádro věci.
Bonnie se najednou zarazila: "Zajímalo by mě, jestli ty peníze ukradl?"
"O tom pochybuju, ale můžeme se přesvědčit."Meredith odsunula houpací křeslo a
řekla: "Podej mi ramínko na šaty."
Bonnie popadla jedno ze skříně a přitom si půjčila jedno z Eleniných triček místo
svého zašpiněného. Bylo moc velké, protože bylo po Meredith, ale alespoň jí v něm
bylo teplo. Meredith použila zahnutý konec ramínka a pokoušela se ho vecpat po
straně pod podlahové prkno, které vypadalo nejslibněji. Zrovna ve chvíli, kdy se jí ho
podařilo nadzdvihnout, se ozvalo zaklepání na otevřené dveře. Obě leknutím
nadskočily.
"To jsem jenom já," ozval se hlas paní Flowersové zpoza velkého vaku a tácu plného
obvazů, hrnků, obložených chlebů a obkladů intenzivně vonících bylinkami
podobných těm, které nedávno použila na Mantovu zraněnou paži.
Bonnie s Meredith si vyměnily pohledy a pak Meredith řekla: "Pojďte dál, my vám s
tím pomůžeme."Bonnie si přebrala tác a paní Flowersová upustila vak na
zem.Meredith pokračovala ve zvedání prkna.
"Jídlo!"zaradovala se Bonnie vděčně.
"Ano, obložené chleby s krutím masem a rajčaty. Nabídněte si. Omlouvám se, že mi to
trvalo tak dlouho, ale obklady na otoky se nedají uspěchat," řekla paní Flowersová.
"Pamatuji si, jak kdysi dávno můj mladší bratr vždycky říkával - ach, má ty svatá
prostoto!" Zírala na místo, kde předtím bývalo podlahové prkno. Velká díra, která po
něm zbyla, byla plná dolarových bankovek, pěkně srovnaných v balíčcích a ještě
převázaných bankovní páskou.
"No tohle," protáhla Bonnie. "Nikdy v životě jsem neviděla tolik prachů!"
"Jo." Paní Flowersová se otočila a začala rozdělovat hrnky kakaa a obložené chleby.
Bonnie se hladově zakousla do jednoho z nich. "Lidi dřív jednoduše strkali věci za
uvolněnou cihlu v krbu, ale jak vidím, ten mladý muž evidentně potřeboval víc místa."
"Děkujeme vám za kakao a za chleby," poděkovala Meredith po několika minutách
hladového hltání, zatímco zároveň pracovala na počítači. "Ale pokud nám chcete
ošetřit modřiny a tak…no, mám strach, že prostě na to nemáme dost času."
"Ale jděte." Paní Flowersová sebrala malý balíček, který Bonnii připomínal sáček s
čajem a přitiskla ho Meredith na oteklý nos. "Tohle odstraní otok v několika minutách.
A ty Bonnie - čichni si k tomuhle, to je na bouli na tvojí hlavě."
Bonnie s Meredith si ještě jednou vyměnily pohledy.
Bonnie se ozvala: "No, bude to jenom pár minut - a stejně nevím, co podnikneme
dál."Prohlédla si obklady, vybrala si jeden malý a kulatý, který voněl po květinách a
pižmu a plácla si ho na čelo.
"Přesně ten správný," souhlasila paní Flowersová, aniž se otočila, aby se podívala. "A
ten dlouhý úzký je samozřejmě na Meredithin kotník."
Meredith dopila kakao a pak si opatrně sáhla na jedno z rudých znamení. "To bude v
pořádku…"začala, ale paní Flowersová ji přerušila.
"Budeš ten kotník potřebovat plně funkční, až půjdeme ven."
"Až půjdeme ven?" zůstala na ni Meredith zírat.
"Do Starého lesa," upřesnila to paní Flowersová. "Hledat vaše přátele."
Meredith se zatvářila vyděšeně: "Pokud jsou Matt a Elena ve Starém lese, pak
souhlasím, budeme je muset jít hledat. Ale vy tam nemůžete jít, paní Flowersová!
Stejně nevíme, kde jsou."
Paní Flowersová upila z šálku kakaa, který držela v ruce a přemýšlivě pohlédla z
jednoho okna, které nebylo zakryto okenicí. Na okamžik měla Meredith dojem, že ji
snad neslyšela nebo nemíní odpovědět. Pak pomalu řekla: "Troufám si říct, že si
všichni myslíte, že jsem jenom svérázná stará baba, která nikdy není po ruce, když
dojde na problémy."
"Nikdy bychom si nic takového nemysleli," ujistila ji Bonnie rozhodně, ale pomyslela
si, že se o paní Flowersové za poslední dva dny dozvěděli víc, než za celých devět
měsíců předtím, co se sem Stefan nastěhoval. Předtím akorát vždycky slýchala
strašidelné povídačky a drby o bláznivé stařeně z penzionu. Vyprávělo se to tak, co se
pamatuje.
Paní Flowersová se usmála. "Není snadné mít Síly a nikdy se nedočkat důvěry, když je
použijete. A navíc, už žiju příliš dlouho - a lidem se to nelíbí. Začínají si vymýšlet
duchařské historky a povídačky…"
Bonnie sklopila zrak. Paní Flowersová se jen usmála a jemně přikývla. "Bylo mi
skutečným potěšením mít v domě slušného mladého muže," pokračovala, vzala z tácu
dlouhý obklad a začala jím ovíjet Meredith kotník. "Samozřejmě, musela jsem
překonat určité předsudky. Drahá mamá mi vždycky říkala, že pokud si to tady
nechám, budu přijímat hosty, ale přitom mám dávat pozor na cizince. A pak
samozřejmě, když je ten mladý muž upír…"
Bonnie vyprskla kakao přes pokoj. Zakuckala se a rozkašlala. Meredith nasadila svůj
oblíbený nicneříkající výraz.
"…ale po nějaké době jsem mu začala lépe rozumět a soucítit s jeho problémy,"
pokračovala paní Flowersová a ignorovala Bonniin záchvat kašle.
"A teď, když je v tom zapletené i to blonďaté děvče… ubohý maličká. Často o tom
mluvím s mamá ." Protahovala přízvuk na druhé slabice.
"Jak stará je vaše matka?"zeptala se Meredith tónem zdvořilé otázky, ale Bonniiným
zkušeným očím neunikl výraz lehce morbidní fascinace.
"Ach, ta zemřela už na přelomu století"
Následovala odmlka, než se Meredith vzchopila. "To je mi líto,"podotkla. "Musela mít
dlouhý a…"
"Měla bych dodat, že na přelomu minulého století. Bylo to roku 1901."
Tentokrát to byla Meredith, kdo se zakuckal. Ale jí se to podařilo tišeji.
Něžný pohled paní Flowersové se k nim vrátil. "Svého času jsem bývala médium. Ve
varieté, víte. Je tak těžké dosáhnout tranzu před sálem plným lidí. Ale ano, skutečně
jsem Bílá čarodějka. Mám Síly. A teď, pokud už jste dopily kakao, je myslím čas,
abychom vyrazily do Starého lesa najít vaše přátele. I když je nyní letní čas,
drahouškové, měly byste se teple obléknout," dodala. "Já už jsem to udělala."
Kapitola 8
Damona neuspokojí žádné zběžné lípnutí pusy na rty, uvědomila si Elena. Na druhou
stranu, Matta bude zapotřebí regulérně svést, než se vzdá. Naštěstí Elena rozluštila kód
jménem Matt Honeycutt už dávno. A měla v úmyslu nelítostně využít všechno, co se
kdy dozvěděla o jeho slabém vnímavém těle. Matt totiž dovede být až příliš
tvrdohlavý, než aby mu to bylo k dobrému. Dovolil Eleně přiložit měkké rty na svá
ústa a obejmout ho pažemi. Ale když se Elena pokusila o některé věci, které se mu
líbívaly nejvíc - jako přejet mu nehtem po páteři nebo ho lehounce zašimrat špičkou
jazyka na rtech - pevně stiskl ústa a vzdoroval. Ani jí nepoložil paži kolem ramen.
Elena ho pustila a povzdechla si. Pak ucítila takový ten šimravý pocit mezi lopatkami,
jako když vás někdo pozoruje, ale stokrát silnější. Ohlédla se do dálky na Damona a
jeho větev, ale nezpozorovala nic neobvyklého. Pak se ohlédla znovu - a musela si
nacpat pěst do pusy, aby nevykřikla. Damon byl tady, přímo za ní; tak blízko, že by se
mezi jejich těla nevešly ani dva prsty. Nechápala, jak to, že ho její paže nezasáhla.
Vlastně byla uvězněná mezi dvěma mužskými těly. Ale jak to udělal? V reálném čase
nemohl stihnout překonat vzdálenost z okraje mýtiny k ní za tu vteřinu, kdy pohlédla
jinam. Ani se neozval žádný zvuk chůze - jako to ferrari, prostě tu najednou byl. Elena
spolkla výkřik,který se jí pokoušel vydrat z hrdla,a nadechla se.Tělo měla ztuhlé
strachem.Matt za ní se lehce chvěl. Damon se k ní naklonil a ucítila sladkou vůni
borové smůly. Něco je s ním v nepořádku. Něco je špatně.
"Víš co," řekl Damon a naklonil se ještě blíž, takže se musela zaklonit k Mattovi. I tak,
když byla opřená o Mattovo chvějící se tělo, se dívala přímo do těch děsivých
slunečních brýlí ze vzdálenosti asi deseti centimetrů, "za tohle si zasloužíš čtyři
minus."
Teď už se Elena chvěla stejně jako Matt. Ale musela se dát dohromady, čelit jeho
agresi zpříma. Čím pasivnější s Mattem budou, tím víc času přemýšlet Damon získá.
Elenina mysl horečně vymýšlela plány. Třeba nám nečte myšlenky, uvažovala, ale
určitě pozná, jestli říkáme pravdu nebo lžeme. To je u upírů pijících lidskou krev
normální. Co z toho můžeme vytěžit? Jak to můžeme využít?
"To byl polibek na uvítanou," prohlásila statečně. "Slouží k tomu, abys ses seznámil s
novým člověkem a vždycky už ho později poznal. Dokonce - dokonce i stepní psouni
se tak chovají. A teď - Damone, mohl bys prosím tě kousek uhnout? Je tu těsno." A je
to až příliš provokativní pozice, pomyslela si. Pro všechny zúčastněné.
"Máš ještě jednu šanci," odpověděl Damon a tentokrát se neusmál. "Chci vidět polibek
- skutečný polibek - mezi vámi. Jinak…"
Elena se v tom úzkém prostoru otočila a očima vyhledala Mattův pohled. Vždyť spolu
přece většinu loňského roku chodili. Elena viděla v Mattových modrých očích, že jí
chce políbit - natolik, nakolik je vůbec schopen něco chtít, po té šílené bolesti. A on si
uvědomil, že ona ten bláznivý úkol chce splnit, aby ho zachránila před Damonem.
Nějak se z toho dostaneme, vysílala k němu Elena myšlenky. Budeš teď
spolupracovat? Někteří chlapci nemají kromě tělesných prožitků v mozku žádná další
tlačítka, ale někteří, jako Matt, mají třeba tlačítko VINA nebo ČEST. Matt nyní klidně
stál, když vzala jeho tvář do dlaní, naklonila ji k sobě a stoupla si na špičky, aby ho
mohla políbit…kdy tolik vyrostl? Vzpomínala na jejich první opravdový polibek… v
jeho autě, cestou ze školní taneční zábavy… měl strach a vlhké ruce, vnitřně se celý
chvěl… ona byla klidná, zkušená, něžná… A stejné to bylo i teď, vytáhla teplou špičku
jazyka, aby rozpustila jeho chladně sevřené rty. A čistě pro případ, že by Damon
poslouchal její myšlenky, držela je výhradně u Matta - u jeho opálené krásy a vřelého
přátelství a galantnosti a zdvořilosti, kterou jí vždycky prokazoval, i v době, kdy se s
ním rozešla. Ani si neuvědomila, kdy ji také objal a kdy sám převzal vedení, jako když
člověk umírající žízní konečně nalezne vodu. Viděla to jasně v jeho mysli: nevěřil, že
ještě někdy bude Elenu Gilbertovou takhle líbat. Elena nevěděla, jak dlouho to trvalo.
Nakonec se vyvinula z Mattova objetí a ustoupila. V té chvíli si něco uvědomila nebyla žádná náhoda, že je Damon komandoval jako filmový režisér. Držel v ruce
minikameru a díval se do hledáčku. Celou tu věc si nahrával. A Elena je tam snadno k
poznání. Neměla ani potuchy, co se stalo s baseballovou čepicí a tmavými brýlemi,
které původně tvořily její přestrojení. Vlasy měla rozcuchané a zrychleně dýchala.
Pokožka jí zrudla a srdce bušilo. Matt nevypadal o nic lépe, než se ona cítila. Damon
vzhlédl od hledáčku kamery.
"Na co to prosím tě chceš?" zaskuhral Matt hlasem zcela nepodobným jeho
normálnímu tónu. Ten polibek ho taky pěkně vykolejil, pomyslela si Elena. Ještě víc
než mě. Damon znovu sebral svoji větev a zase začal mávat jejím koncem jako
japonským vějířem. Elena ucítila závan silné borové vůně. Vypadal zamyšleně, jako by
zvažoval opakovaný záběr, ale pak změnil názor, zářivě se na ně usmál a strčil kameru
do kapsy.
"Všechno co potřebujete vědět, je, že to byl dokonalý záběr."
"Takže v tom případě odcházíme." Zdálo se, jako by ten polibek dodal Mattovi nové
síly, i když jen k tomu, aby říkal nevhodná slova. "Hned."
"Kdepak, to ne - ale zachovej si ten svůj dominantní a agresivní postoj. Budeš ho
potřebovat, až jí budeš svlíkat košili."
"Cože?"
Damon zopakoval svoje slova tónem režiséra, který dává hercům složité pokyny.
"Rozepni jí knoflíčky u košile, prosím, a pak ji sundej."
"Ty ses snad zbláznil." Matt se obrátil a pohlédl na Elenu. Zděšeně se zarazil, když
spatřil výraz v její tváři - po líci jí stékala jediná slza, kterou se nijak nesnažila skrýt.
"Eleno…"
Přikročil k ní, ale uhnula. Nedokázal ji přimět, aby mu pohlédla do tváře. Nakonec se
zastavila a jen tak stála s očima upřenýma k zemi a s kanoucími slzami. Přímo cítil
horkost, která sálala z jejích rudých tvářích.
"Eleno, bojujme s ním. Copak si nevzpomínáš, jak jsi bojovala s těmi zlými věcmi ve
Stefanově pokoji?"
"Ale tohle je horší, Matte. Nikdy jsem ještě necítila něco takhle zlého. Tak silného.
Ono to - nutí mě to."
"Nechceš snad říct, že bychom měli poslechnout…?" Tahle slova Matt řekl nahlas a
zněla, jako by dostával horečku. Jeho jasně modré oči mluvily mnohem jednodušeji říkaly: Ne. I kdyby mě zabil.
"Myslím…" Elena se najednou otočila zpátky k Damonovi. "Nech ho jít," řekla.
"Tohle je mezi tebou a mnou. Tak si to vyřešíme spolu. "Byla pevně odhodlaná Matta
zachránit, i kdyby on sám nechtěl.
Udělám, co budeš chtít, vysílala silnou myšlenku k Damonovi a doufala, že ji alespoň
částečně zaznamená. Ostatně, už jednou jí sál krev proti její vůli. Dokáže přežít, pokud
se to stane znovu.
"Ano, uděláš cokoliv, co budu chtít," souhlasil Damon, čímž dokázal, že jí dokáže číst
myšlenky mnohem zřetelněji, než myslela.
"Ale otázka zní, co tomu bude předcházet?" Neřekl, co by to mohlo být. A ani
nemusel. "No a právě teď jsem ti dal příkaz," dodal, napůl se otočil k Mattovi, ale
očima stále sledoval Elenu, "protože vidím, jak si to představuješ v mysli. Ale…"
Elena viděla ten pohled v Mattových očích, jak se mu rozpálily tváře a věděla - a
okamžitě se snažila tu vědomost skrýt před Damonem - co se chystá udělat. Matt se
chystá spáchat sebevraždu.
"Když vám to nedokážeme rozmluvit, tak vám to prostě nedokážeme rozmluvit," řekla
Meredith paní Flowersové. "Ale tam venku… jsou tam ty věci…"
"Ano, drahoušku, já vím. A slunce už zapadá. To není dobrá doba být venku. Ale jak
vždycky říkala moje maminka, dvě čarodějky jsou lepší než jedna." Věnovala Bonnii
nepřítomný úsměv. "Jak jsi velmi mile předtím opomněla zmínit, jsem stará. No ano,
pamatuju dny ještě před auty a letadly. Mohla bych mít znalosti, které vám pomohou
při hledání vašich přátel - a na druhou stranu, jsem postradatelná."
"To rozhodně nejste," hádala se Bonnie zaníceně. Přitom přehrabovaly Elenin šatník a
vršily na hromadu oblečení. Meredith vzala vak se Stefanovým oblečením a hodila ho
na postel, ale jakmile vzala do ruky Stefanovu košili, pustila ji zase zpátky.
"Bonnie, měla by sis vzít něco ze Stefanova oblečení," řekla. "Třeba z něj získáš
nějaký dojem o tom, co se se Stefanem dělo. Hm a paní Flowersová možná taky?"
dodala. Bonnie pochopila. Jedna věc je, když se někdo prohlásí za čarodějnici - a
druhá věc tak oslovovat někoho podstatně staršího.
Poslední vrstvu Bonniina oblečení tvořila jedna ze Stefanových košil a paní
Flowersová si strčila do kapsy jednu jeho ponožku.
"Ale nejdu předníma dveřmi," prohlásila Bonnie neoblomně. Nechtěla si ani představit
to, co zbylo po Meredithině úderu.
"No dobře, tak půjdeme zadem," souhlasila Meredith a zhasla Stefanovu lampu. "Jde
se."
Už vycházely ze zadních dveří, když zazvonil zvonek u hlavního vchodu.
Vyměnily si mezi sebou pohledy. Meredith zabrzdila: "To by mohli být oni!"A vyrazila
zpátky do zšeřelé vstupní haly. Bonnie a paní Flowersová ji o něco pomaleji
následovaly.
Bonnie zavřela oči a slyšela otevírání dveří. Když se neozvaly žádné výkřiky, trochu
oči pootevřela.
Nic nenasvědčovalo tomu, že by se venku přede dveřmi dělo něco neobvyklého. Žádná
rozmlácená hmyzí těla - žádní mrtví či umírající brouci na zápraží. Bonnii se zvedly
chloupky vzadu na krku. Ne snad, že by chtěla vidět malachy. Ale chtěla vědět, co se s
nimi stalo. Automaticky jí ruka vyletěla k vlasům, aby se přesvědčila, že v nich nezbyl
ani úponek. Nic.
"Hledám Mathewa Honeycutta." Ten hlas pronikl Bonniiným vědomím jako horký nůž
máslem a Bonnie otevřela oči doširoka.
Ano, byl to šerif Rich Mossberg v celé své kráse, od naleštěných bot až po tuhý
límeček. Bonnie otevřela pusu, ale Meredith promluvila první. "Matt nebydlí tady,"
řekla tiše a vyrovnaně.
"Ve skutečnosti jsem už u nich doma byl. A taky u Sulezů a u McCulloughů. A všude
mi řekli, že pokud Matt není na některém z uvedených míst, mohl by být tady s vámi."
Bonnie měla sto chutí ho nakopnout do holeně. "Matt neukradl dopravní značky! Něco
takového by nikdy, nikdy neudělal! A přísahám při bohu, že bych si sama strašně přála
vědět, kde je, ale nevím. Nikdo z nás to neví!" Zarazila se s pocitem, že asi řekla příliš
mnoho.
"A vy se jmenujete jak?"
Paní Flowersová si vzala slovo. "To je Bonnie McCulloughová a Meredith Slezová. Já
se jmenuji Flowersová a vlastním tento penzion. Mohu potvrdit Bonniino prohlášení o
těch značkách a …"
"Ve skutečnosti jde o mnohem vážnější věc než chybějící značky, madam. Matthew
Honeycutt je v podezření, že napadl mladou ženu. A máme značné množství fyzických
důkazů, které její tvrzení podporují. Ona říká, že se dobře znají už od dětství, takže se
v jeho identitě určitě nemýlí."
Následoval okamžik ohromeného ticha a pak Bonnie vykřikla: "Ona? Která ona?"
"Oznámení podala slečna Caroline Forbesová. A já bych vám ve skutečnosti
doporučoval, že pokud někdo z vás tří uvidí pana Honeycutta, poraďte mu, aby se
přihlásil. Než ho úředně odvedeme do vazby." Postoupil o krok k nim, jako by se
chystal vejít dveřmi dovnitř, ale paní Flowersová mu tiše stála v cestě.
"Ve skutečnosti," prohlásila Meredith, která mezitím znovu nabyla rovnováhy, "si jistě
uvědomujete, že ke vstupu do těchto prostor potřebujete zatykač. Máte ho?"
Šerif Mossberg neodpověděl. Prudce se obrátil, odkráčel po cestě k policejnímu autu a
zmizel.
Kapitola 9
Matt se vrhl po Damonovi skokem, který jasně demonstroval dovednost,která mu
vynesla sportovní stipendium. Z totální nehybnosti vyrazil bleskovým pohybem a
pokusil se srazit Damona k zemi. "Běž," vykřikl v tom samém okamžiku. "Běž!"
Elena se ani nehnula a pokoušela se po téhle katastrofě vymyslet plán A. Před nějakou
dobou byla přinucena sledovat Stefanovo ponížení v Damonových rukou u penzionu,
ale věděla, že tohle sledovat nedokáže. Ale když se znovu podívala, Matt stál pár
desítek metrů od Damona, bledý a zachmuřený, ale živý a na vlastních nohou. A
chystal se zaútočit na Damona podruhé. A Elena… nedokázala utéct. Věděla, že by to
asi bylo to nejlepší řešení - Damon možná trochu potrestá Matta, ale většina jeho
pozornosti by se zaměřila na její dostižení. Ale nemohla si tím být jistá. A nemohla si
být jistá, jestli by ten trest Matta nezabil, nebo jestli by se dokázal dostat pryč dřív, než
by ji Damon dostihl a měl čas znovu o něm začít přemýšlet. Ne, ne tenhle Damon,
nemilosrdný a bezcitný. Musí existovat nějaký způsob - úplně cítila, jak se jí v hlavě
otáčejí klečka… A pak jí to došlo. Ne, tohle ne…
Ale co jiného může dělat?
Matt už se znovu řítil na Damona a tentokrát, jak k němu mrštně a nezadržitelně
směřoval, rychle jako útočící had, konečně viděla, co Damon udělal. Jednoduše v
posledním okamžiku ukročil, přesně ve chvíli, kdy ho Matt už skoro nabral ramenem.
Matta setrvačnost nesla dál, ale Damon se prostě otočil na místě a opět k němu stál
čelem. A pak vzla do ruky tu zatracenou větev. Byla zlomená na konci, kde na ni Matt
šlápl. Damon se na větev zamračil, pak pokrčil rameny a zvedl ji - a v tom okamžiku
oba, on i Matt, ztuhli. Něco se k nim neslo z kraje mýtiny a přistálo uprostřed mezi
nimi. Leželo to tam a povlávalo ve větříku.
Bylo to hnědo - modrá košile.
Oba chlapci se pomalu otočili k Eleně, která na sobě nyní měla jen bílou krajkovou
košilku. Lehce se chvěla a objala se pažemi. Na takto časný večer bylo neobvykle
chladno.
Damon velmi pomalu sklonil borovou větev.
"Tvá inamorata (milenka, žena, kterou muž miluje nebo je s ní v důvěrném vztahu) tě
zachránila." řekl Mattovi.
"Vím, co to slovo znamená, a není to pravda," odsekl Matt. "Je to moje přítelkyně, ne
moje dívka."
Damon se jenom nepřítomně usmál. Elena cítila jeho pohled na svých nahých pažích.
"Takže…přistoupíme k dalšímu bodu," prohlásil.
Elenu to nepřekvapilo. Zarmoutilo, ale nepřekvapilo.
Ani nebyla překvapená, když zahlédla rudý záblesk, jak Damon opět pohlédl na Matta
a zpět na ni. Zdálo se, jako by se cosi rudého odrazilo zevnitř na skle jeho slunečních
brýlí.
"Teď," řekl Eleně, "myslím, že bychom tě mohli naaranžovat támhle na tu skálu, jak se
o ni napůl opíráš. Ale nejdřív - ještě jeden polibek."Podíval se znovu na Matta.
"Spolupracuj na programu, Matte; jenom plýtváš časem. Nejdřív bys ji možná mohl
políbit do vlasů, ona pak zakloní hlavu a ty ji políbíš na hrdlo, zatímco ona ti klade
ruce na ramena…"
Matt, pomyslela si Elena. Damon řekl Matt. A vyjelo mu to z pusy tak snadno a
nevinně. Celý její mozek i její tělo se najednou rozechvěly, jako by je rozezněl jediný
tón hudby, jako by na
ni někdo pustil studenou sprchu. To, co ten tón říkal, nebylo šokující, protože to nějak
podvědomě už věděla…
Tohle není Damon.
Tohle není ta osoba, kterou zná už… je to vážně jenom devět nebo deset měsíců?
Vídala ho jako obyčejná lidská dívka, zároveň mu stejnou měrou vzdorovala i po něm
toužila - a on ji nejvíc miloval, když mu vzdorovala.
Vídala ho jako upír, kdy k němu byla přitahována celou svou bytostí a on se o ni staral,
jako by byla dítě.
Viděla ho, když byla duchovní bytostí a v životě po životě se o něm dozvěděla mnoho
věcí.
Je to děvkař, citově otrlý, prochází životy svých obětí jako chiméra, jako katalyzátor a
proměňuje lidi, zatímco on sám zůstává neměnný. Klame lidské bytosti, mate je,
využívá je - a zanechává je zmámené, protože má šarm samotného ďábla.
Ale ani jednou ho neviděla porušit slovo.
Měla skálopevný pocit, že to nevycházelo ani tak z jeho vlastního rozhodnutí, bylo to
natolik součástí Damonovy osobnosti, uloženo tak hluboko v jeho podvědomí, že ani
nemohl udělat nic, čím by to změnil. Nedokáže porušit slovo.
Raději by umřel hlady.
Damon stále mluvil k Mattovi a dával mu pokyny.
"…a pak ji svlečeš…"
Takže co je s jeho slovem, že bude jejím ochráncem, že ji bude bránit před zlem?
Teď mluvil k ní: "Takže víš, kdy máš zaklonit hlavu? Až on…"
"Kdo jsi?"
"Cože?"
"Slyšels. Kdo jsi? Pokud jsi skutečně doprovázel Stefana a slíbil mu, že se o mě
postaráš, nic z tohohle všeho by se nestalo. Jasně, mohl by ses poprat s Mattem, ale ne
přede mnou. Ty nejsi - Damon není hloupý. On ví, co to znamená být ochránce. A ví,
že vidět Matta v bolestech zraňuje i mě. Ty nejsi Damon. Kdo… teda… seš?"
Mattova síla a rychlost útočícího chřestýše nebyly k ničemu. Možná tedy pomůže jiný
přístup. Zatímco Elena hovořila, velmi pomalu zvedala oči k Damonově tváři. A nyní
jediným prudkým pohybem strhla jeho sluneční brýle.
Upíraly se na ní oči rudé jako čerstvá krev.
"Cos to udělal?" zašeptala. "Co jsi to udělal Damonovi?"
Matt byl mimo doslech, ale pomalu se blížil a snažil se upoutat její pozornost. Zoufale
si přála, aby Matt prostě utekl sám. Tady jen představuje pro tohle stvoření další
prostředek, kterým ji může vydírat.
Aniž by stihla zaznamenat pohyb, to "damonovité"stvoření sáhlo dolů a vytrhlo jí
brýle z ruky. Bylo to příliš rychlé.
Pak jí bolestivě stiskl zápěstí.
"Tohle pro vás oba bude mnohem snadnější, když budete spolupracovat," upozornil ji
nonšalantně. "Zřejmě si neuvědomuješ, co by se mohlo stát, jestli mě naštveš."
Jeho stisk ji nutil klesnout, pokleknout na kolena. Elena se rozhodla vzdorovat. Ale
naneštěstí její tělo odmítlo spolupracovat; vysílalo ji do mozku pálivou bolest,
vodopád žhavé agonie. Myslela si, že ji dokáže ignorovat, že dokáže vydržet, pokud jí
zlomí zápěstí. Ale mýlila se. V určitém okamžiku se cosi v jejím mozku úplně vypnulo
a pak už jen věděla, že je na kolenou, má pocit, že její zápěstí je asi třikrát tak velké a
zoufale pálí.
"Lidská slabost," ušklíbl se Damon pohrdavě. "Pokaždé tě zradí… teď už bys měla být
chytřejší a nesnažit se mi vzdorovat."
Není to Damon, pomyslela si Elena tak vehementně, až se podivila, že ji ten
podvodník neslyšel.
"Tak dobře," pokračoval Damonův hlas nad ní tak vesele, jako kdyby jí jenom něco
navrhoval. "Sedneš si támhle na tu skálu, zakloníš se - a Matte, kdybys mohl prostě
přijít sem a postavit se čelem k ní." Jeho tón naznačoval zdvořilou žádost, ale Matt ho
ignoroval a už stál u ní a prohlížel si modřiny, které ji na zápěstí zanechaly Damonovy
prsty, jako kdyby tomu nemohl uvěřit.
"Matt se postaví, Elena posadí a kdo bude vzdorovat, dostane nakládačku. Užijte si to
děcka." Damon si už zase připravoval svoji kameru.
Matt Eleně očima položil otázku. Podívala se na podvodníka a prohlásla s důrazem na
pečlivou výslovnost: "Jdi k čertu, ať jsi kdo jsi."
"Už jsem tam byl, užil si to a přivezl si kousek síry," oddrmolil falešný Damon.
Věnoval Mattovi zářivý a zároveň hrozivý úsměv. Pak zavrtěl borovou větví.
Matt ho ignoroval. Čekal se stoickým výrazem na nával bolesti.
Elena se vyškrábala na nohy a stoupla si vedle něho. Bok po boku mohou Damonovi
vzdorovat.
Na okamžik se zdálo, že je úplně mimo sebe. "Pokoušíte se předstírat, že se mě
nebojíte. Ale budete. Kdybyste měli trochu rozumu, báli byste se už teď."
Útočně se otočik k Eleně. "Proč se mě nebojíš?"
"Ať seš kdo seš, seš prostě jenom přerostlej surovec. Ublížils Mattovi. Ublížils mně.
Jsem si jistá, že nás můžeš oba zabít. Ale nebojíme se surovců."
"Budete se bát." Damonův hlas klesl do výhružného šepotu. "Jen počkejte."
Elenino podvědomí se pohnulo,ta poslední slova jí něco připomněla… snažila se je
spojit s něčím, co už slyšela… když vtom udeřila bolest.
Kolena se jí tou bolestí podlomila. Ale teď už neklečela, pokoušela se sbalit do
klubíčka, svinout se před tím utrpením. Všechno souvislé myšlení ji opustilo. Vnímala
Matta vedle sebe, jak se ji snaží udržet, ale nedokázala s ním komunikovat o nic víc,
než dokázala létat. Roztřásla se a svalila na bok, jako kdyby měla záchvat. Její celý
vesmír tvořila bolest a hlasy ostatních slyšela jen jakoby z veliké dálky.
"Přestaň!" Mattův zoufalý hlas. "Přestaň! Copak ses zbláznil? Tohle je přece Elena,
proboha! Copak ji chceš zabít?"
A pak mu ta "damonovitá" věc nevzrušeně poradila: "Takže už bych nezkoušel
neposlechnout." Ale jediný zvuk, kterého se od Matta dočkal, byl nepříčetně vzteklý
výkřik.
"Caroline!" Bonnie se vztekala a přecházela sem a tam ve Stefanově pokoji, zatímco
Meredith zase pracovala na počítači. "Jak se opovažuje?"
"Neodvážila se zaútočit na Stefana nebo Elenu přímo - je tu ta přísaha," přemýšlela
Meredith. "A tak si vymyslela tohle, aby ublížila nám všem."
"Ale Matt…"
"Matt se jí hodí," prohlásila Meredith zasmušile. "A naneštěstí je na nich obou dost
fyzických důkazů."
"Co tím chceš říct? Matt přece ne…"
"Ty škrábance, drahoušku," ozvala se paní Flowersová se smutným výrazem, "od toho
ostrozubého brouka. Obklad, který sem na ně dala, je zahojí tak, že teď už budou
vypadat zhruba jako škrábance od dívčích nehtů. A to znamení, co mu zůstalo na
krku…" Paní Flowersová si decentně odkašlala. "Vypadá přesně jako to, čemu jsme za
mých časů říkali ,kousnutí lásky'. Mohlo by být považováno za důkaz dostaveníčka,
které skončilo násilně. Ne že by váš kamarád dokázal udělat něco takového."
"A vzpomínáš, Bonnie, jak Caroline vypadala, když jsme u ní byly?" připomněla
Meredith suše. "Nemyslím to plazení - vsadila bych se, že teď chodí jak se patří. Ale
její obličej. Měla zrající monokl a oteklou tvář. Dokonalé, přesně podle časového
scénáře."
Bonnie měla pocit, jako by byli všichni dva kroky před ní. "Jakého časového scénáře?"
"Ta noc, kdy brouk napadl Matta. Šerif volal a mluvil s ním ráno hned nato. Matt
připustil, že máma ho celou noc neviděla takže ho dobrovolná hlídka viděla přijet k
domu a prakticky omdlít."
"Ale to bylo od jedu toho brouka. On prostě jenom bojoval s malachem!"
"To víme my. Ale oni řeknou, že se prostě vrátil v tomhle stavu poté, co napadl
Caroline. Carolinina máma bude stěží schopná vypovídat - vždyť jsi viděla, jak je na
tom. Kdo by tak mohl potvrdit, že Matt nebyl u Caroline doma? Pokud by plánoval
útok…"
"No přece my! Můžeme pro něj svědčit…" Bonnie se najednou zarazila. "Ne, hádám,
že se to mělo stát až potom, co odsud Matt odjel. Ale ne, to je všechno špatně!"
Znovu nabrala tempo. "Viděla jsem jednoho z těch brouků zblízka a vypadal tak, jak
Matt popisoval…"
"A co z něj zbylo teď? Vůbec nic. Kromě toho, prohlásí, že bys kvůli němu řekla
cokoliv."
Bonnie už nemohla vydržet bezcílné přecházení. Musí se dostat k Mattovi, musí ho
varovat - pokud vůbec dokážou jeho a Elenu najít. "Měla jsem dojem, že ty seš ta, kdo
už nemůže čekat ani minutu a chce vyrazit je hledat," řekla Bonnie vyčítavě Meredith.
"Já vím, to je pravda. Ale potřebovala jsem něco najít - a kromě toho jsem chtěla ještě
jednou zkusit něco udělat s tou stránkou, co přečtou jenom upíři. S tou Ši - ne - Ši. Ale
ať jsem zkoušela, co jsem zkoušela, pokud je tam něco napsáno, nedokážu to najít."
"V tom případě bude lepší s tím už dál nemarnit čas,"prohlásila paní Flowersová.
"Oblíkni si bundu, drahoušku. Vezmeme žlutokolku, nebo ne?"
Na okamžik se Bonnii vybavila před očima divoká vize kočáru taženého tryskem
uhánějícím koněm, něco jako Popelčin kočár, akorát jiného tvaru. Pak si uvědomila, že
ve starých stájích viděla zaparkovaný starobylý Ford Model T nalakovaný nažluto.
"Vedli jsme si líp na vlastních nohou, než když jsme byli my nebo Matt v autě,"
odpověděla Meredith a věnovala počítači poslední zuřivý klik. "Budeme tak
pohyblivější, než…ach, panebože, dokázala jsem to!"
"Dokázala co?"
"Ten web. Podívejte na to."
Bonnie s paní Flowersovou přešly k počítači. Obrazovka byla jasně zelená s tenkým,
slabě čitelným, tmavě zeleným písmem.
"Jak jsi to dokázala?" dožadovala se Bonnie, zatímco Meredith se natáhla pro blok a
pero, aby si opsala objevený text.
"Nevím. Prostě jsem si ještě naposled zkusila pohrát s nastavením barev - už jsem
vyzkoušela barvy pro úsporu energie, pro nízký stav baterie, pro vysoké rozlišení, pro
vysoký kontrast a všecky možné kombinace, které mě napadly."
Zírala na ta slova.
Už tě unavuje lapis lazuli?
Chceš si dopřát dovolenou na Havaji?
Už máš plný zuby stále stejné tekuté stravy?
Přijeď navštívit Ši - ne - Ši.
Následovala reklama na "Smrt Smrtí", místo, kde mohou být upíři vyléčeni ze svého
proklatého stavu a stát se opět lidmi. A pak tam byla adresa. Jen jméno ulice, beze
zmínky o tom, ve kterém státě nebo dokonce městě. Ale byla to Stopa.
"Stefan o adrese nic neříkal," podotkla Bonnie.
"Třeba nechtěl vyděsit Elenu," odpověděla Meredith zasmušile. "Nebo možná, když se
na tu stránku díval, tak tam ta adresa ještě nebyla."
Bonnie se zachvěla. Ši - ne - Ši. Nelíbí se mi, jak to zní. A nesměj se mi," dodala k
Meredith defenzivně. "Vzpomínáš, co říkal Stefan o mojí intuici?"
"Nikdo se ti nesměje, Bonnie. Musíme se dostat k Eleně a k Mattovi. Co ti tvoje
intuice říká k tomuhle problému?"
"Říká, že se určitě dostaneme do problémů a že Matt a Elena už v nich jsou."
"To je sranda, můj úsudek mi říká to samé."
"Jsme teda připravené?" podala jim paní Flowersová baterky.
Meredith tu svou vyzkoušela a zjistila, že dává silný a jasný paprsek světla.
"Tak do toho," souhlasila a automaticky zhasla Stefanovu lampu.
Bonnie a paní Flowersová ji následovaly ze schodů, ven z domu a na ulici, ze které
před nedávnem utekly. Bonnie se zrychlil pulz a stražila uši na nejslabší náznak
výhružného flipflipflip. Ale kromě světel jejich baterek byl Starý les úplně temný a
záhadně tichý. Ani Ptáček neporušil ticho bezměsíčné noci.
Ponořily se do lesa a během několika minut se v něm ztratily.
Matt se probudil na boku a na chvíli vůbec nevěděl, kde je. Někde venku. Na zemi.
Piknik?Táboření? Jen tak usnul?
A pak se pokusil pohnout a tělem mu projela bolestná agonie jako gejzír plamenů,
takže si na všechno vzpomněl.Ten bastard mučil Elenu, vzpomněl si.
Mučil Elenu.
To nejde dohromady, nejde to dohromady s Damonem. Cože mu to Elena na konci
říkala, co ho tak strašně naštvalo?
Cosi mu hlodalo v mysli, ale byla to jenom další nezodpovězená otázka jako Steanova
poznámka v Elenině deníku.
Matt zjistil, že se dokáže pohnout, pokud to zkusí velmi pomalu. Rozhlédl se kolem,
otáčel hlavu po malinkých kouscích, dokud neuviděl Elenu, která vedle něj ležela jako
polámaná panenka.Všechno ho bolelo a měl hroznou žízeň. Ona se určitě bude cítit
stejně. Nejdřív ji musí dostat do nemocnice; křeče ve svalech, které takováhle bolest
vyvolává, mohou člověku dokonce zlomit ruku nebo nohu. Rozhodně jsou dost silné
na to, aby způsobily podvrtnutí nebo vymknutí kloubu. Ani nemluvě o tom, že jí
Damon vymkl zápěstí.
Takhle uvažovala ta praktická, rozumná část jeho mysli. Ale ta otázka, která se mu
stále vracela na mysl, ho nutila strnout v naprostém úžasu.
On ublížil Eleně? Stejně jako ublížil mně? Tomu nevěřím. Vím, že je zvrácený a zlý,
ale nikdy jsem neslyšel o tom, že by ubližoval holkám. A nikdy, nikdy by neublížil
Eleně. Nikdy. Ale mě - jestli se mnou bude zacházet stejně, jako zacházel se Stefanem,
tak mě zabije. Nemám odolnost upíra.
Musím odsud dostat Elenu dřív, než mě zabije. Nemůžu ji s ním nechat o samotě.
Nějak instinktivně věděl, že Damon je pořád poblíž.
Potvrdilo se mu to, když zaslechl jakýsi tichý zvuk, otočil hlavu příliš rychle a zjistil,
že zírá na rozkomíhanou a rozmazanou černou botu. To komíhání a rozmazání bylo
důsledkem toho, že se otočil příliš rychle - ale ať už byl jeho pohyb jakkoliv rychlý,
najednou ucítil, že něco jeho obličej tiskne do hlíny a jehličí, které pokrývalo mýtinu.
Byla to ta bota. Spočívala mu na krku a drtivou silou mu tiskla tvář do hlíny. Matt v
duchu zběsile zanadával, uchopil oběma rukama nohu nad botou a pokusil se strhnout
Damona stranou. Ale i když dokázal uchopit hladkou kůži boty, nedokázal s ní
pohnout ani o centimetr žádným směrem. Bylo to, jako by se upír v té botě změnil v
železného muže. Matt cítil, jak se mu šlachy na krku napínají, obličej rudne a svaly
pod košilí napínají v houževnaté provazce, jak se zoufale snažil Damona setřást.
Nakonec vyčerpaně zůstal ležet a hrudník se mu namáhavě zdvíhal.
Přesně v ten okamžik se bota zvedla. Uvědomil si, že to bylo přesně v té chvíli, kdy
začal být příliš unavený, než aby dokázal sám zvednout hlavu. Vynaložil maximální
úsilí a podařilo se mu hlavu zdvihnout o pár centimetrů.
Bota ho podebrala pod bradou a zvedla jeho tvář ještě o kus výš.
"Jaká škoda," pronesl Damon s nesnesitelným opovržením. "Vy lidé jste tak slabí.
Vůbec není žádná zábava si s váma hrát."
"Stefan… se vrátí," vydechl Matt a vzhlížel k Damonovi ze své nedobrovolné pozice
na zemi. "Stefan tě zabije."
"Víš co?" odpověděl Damon konverzačním tónem. "Obličej máš z jedné strany celý
poničený - máš tam škrábance, víš. Vypadáš jako by se tu natáčelo něco z filmu
Fantom opery."
"A jestli to neudělá on, tak to udělám já. Ještě nevím jak, ale udělám to. Přísahám."
"Jen si dávej bacha na to, co přísaháš."
Přesně ve chvíli, kdy Matt našel v jedné paži dost sil, aby se o ni mohl opřít - přesně v
té setině sekundy - se Damon natáhl, bolestivě ho popadl za chomáč vlasů a škubl mu
hlavou nahoru.
"Stefan," řekl Damon a pohlédl Mattovi přímo do obličeje, bez ohledu na to, jak se
Matt snažil tvář odvrátit, "byl mocný jenom několik dnů, protože pil krev velmi
mocného ducha, který se ještě znovu nepřizpůsobil životu na Zemi. Ale podívej se na
ni teď." Otočil Mattovu hlavu a za vlasy to bolelo ještě víc. "Jakýsi duch. Leží tu v
blátě. Teď jsou Síly zpátky tam, kde mají být. Rozumíš tomu? Rozumíš - chlapče?"
Matt prostě jen zíral na Elenu. "Jak jsi to mohl udělat?" zašeptal nakonec.
"Názorná výuka, co to obnáší mi vzdorovat. A určitě bys nechtěl, abych se zachoval
jako sexista a vynechal ji?" Damon usyknul. "Člověk musí jít s dobou."
Matt neříkal nic. Musí odsud Elenu dostat.
"Děláš si o to děvče starost? Teď už si jenom hraje na bezvědomí, jako zvířata, když
předstírají smrt, aby odlákala nepřítele. Doufá, že ji budu ignorovat a soustředím se na
tebe."
"Jsi lhář."
"Takže se budu soustředit na tebe. Když už mluvíme o tom, že je zapotřebí jít s dobou
- víš, až na ty škrábance na tváři jsi celkem hezkej mladík."
Nejdřív ta slova Mattovi nic neříkala. Když konečně pochopil, o čem mluví, měl
dojem, jako by mu zmrzla všechna krev v těle.
"Jako upír ti můžu sdělit zasvěcený a poctivý názor. A jako upír, dostávám pořádnou
žízeň. Jsi tu ty. A pak je tu dívka, která stále ještě předstírá, že spí. Jsem si jistý, že
chápeš, kam tím mířím."
Věřím ti, Eleno, pomyslel si Matt. Je to lhář a vždycky to bude lhář. "Tak si vem moji
krev," prohlásil unaveně.
"Jseš si jistý?" Damonův hlas teď zněl starostlivě. "Když budeš vzdorovat, bude tě to
hrozně bolet."
"Dělej, ať už to máme z krku."
"Jak myslíš." Damon elegantně poklekl na jedno koleno, ve stejný okamžik zesílil tah
za vlasy, až Matt zamrkal bolestí a přitáhl si ho zády přes koleno, takže měl
zakloněnou hlavu a hrdlo prohnuté a odhalené. Vlastně se Matt ještě nikdy v životě
necítil tak odhalený, bezbranný a zranitelný.
"Pořád ještě můžeš změnit názor," pokoušel ho Damon.
Matt tvrdohlavě zavřel oči a neříkal nic.
Ale v poslední chvíli, kdy se Damon naklonil s vyceněnými tesáky, se Mattovi sama
od sebe zatnula pěst, jako kdyby jeho tělo jednalo naprosto samostatně a on náhle a
nepředvídatelně vyrazil vší silou Damonovi po spánku. Ale Damon - rychleji než had natáhl ruku a zachytil téměř nonšalantně útok otevřenou dlaní a pak držel Mattovu pěst
v drtivém sevření. V té chvíli neuvěřitelně ostré špičáky otevřely žílu Mattovi na hrdle,
Damonova otevřená ústa se přitiskla k odhalené kůži a sála a pila horkou krev, která
vytryskla vzhůru.
Elena - již bdělá, ale neschopná se pohnout z místa, kde spadla, neschopná vydat
jakýkoliv zvuk nebo otočit hlavu - byla nucená naslouchat celé té rozmluvě, nucená
naslouchat Mattovu sténání, když si Damon bral proti jeho vůli jeho krev a on
vzdoroval až do konce.
A pak si uvědomila něco, co ji v jejím omámeném a vyděšeném stavu téměř přimělo
omdlít hrůzou.
Kapitola 10
Geopatogenní zóny. Stefan o nich tenkrát mluvil, a vzhledem k tomu, že na ni stále
ještě působil vliv duchovního světa, je viděla,aniž se o to musela snažit. A teď, jak tam
ležela na boku, se pokusila veškeré zbytky Sil koncentrovat do zraku a podívala se na
zem.
A právě to ji naplnilo takovou hrůzou.
Jak daleko jen dohlédla, ze všech směrů se linie geopatogenních zón sbíhaly sem.
Mohutné, studeně fosforeskující linie, středně silné, které matně zářily jako sklepní
houba, i drobné linky, které vypadaly jako dokonale rovné praskliny na svrchní vrstvě
světa. Vypadalo to jako žíly a cévy a nervy těsně pod povrchem mýtiny - šelmy.
Není divu, že jí připadala jako živá. Leží na mohutné křižovatce geopatogenních zón.
A jestliže byl hřbitov ještě horší než tohle - vůbec si nedokázala představit, jak to tam
asi mohlo vypadat.
Jestli Damon přišel na nějaký způsob, jak se na tyto Síly napojit… není divu, že se
chová jinak, arogantně, neporazitelně. Od chvíle, kdy jí přestal věnovat pozornost a
začal pít Mattovu krev, potřásala hlavou a snažila se setřást omámení a pocit ponížení.
Ale teď s tím konečně přestala a pokoušela se vymyslet, jak těchto Sil využít. Musí
existovat nějaký způsob, jak to udělat.
Stále ještě ji neopouštěly mžitky před očima. Elena si konečně uvědomila, že to není
kvůli mdlobám, ale že se začíná stmívat - mimo mýtinu už je soumrak a pomalu se tam
plíží temnota.
Znovu se pokusila pohnout a tentokrát se jí to podařilo. Téměř okamžitě se k ní natáhla
čísi ruka a ona se jí automaticky chytila a nechala se vytáhnout na nohy.
Dívala se do tváře - ať už to byl kdo byl, Damon, nebo kdosi využívající jeho tělo.
Navzdory téměř noční tmě měl ještě stále na očích sluneční brýle. A ze zbytku jeho
tváře nedokázala vyčíst nic.
"Teď," řekla ta věc v brýlích, "půjdeš se mnou,"
Byla už skoro úplná tma a stáli na mýtině, která byla ve skutečnosti šelmou.
Tohle místo je nezdravé. Bála se té mýtiny víc, než se kdy bála nějakého člověka nebo
bytosti. Přímo rezonovalo zlovůlí a ona to nedokázala vytěsnit ze svých smyslů.
Nesmím přestat přemýšlet, rozumně přemýšlet, táhlo jí hlavou.
Zoufale se bála o Matta; bála se, že Damon si vzal příliš mnoho krve a nebo si se svou
hračkou hrál příliš drsně, až ji rozbil.
A bála se téhle "damonovité" věci. A taky se bála, jaký vliv by mohlo mít tohle místo
na skutečného Damona. Lesy kolem by neměly mít na upíry žádný vliv, nebo jim
možná mohly ublížit. Je možné, že Damon tam někde uvnitř útočníka trpí? A pokud
dokáže vnímat alespoň něco z toho, co se děje, dokáže taky rozlišit tuto bolest od své
vlastní bolesti a vzteku na Stefana?
Něvěděla. Věděla jen, že když Stefan vykázal Damona z penzionu, měl Damon v
očích strašný pohled. A věděla, že v lese jsou ta stvoření, malachové, kteří dovedou
ovlivňovat mysl. Měla strach, měla veliký strach, že malachové využívají Damona
právě teď, prohlubují jeho nejtemnější touhy a mění ho v cosi příšerného, v cosi, čím
nikdy nebyl ani ve svém nejhorším rozpoložení.
Ale jak si může být jistá? Jak by mohla zjistit, zda existuje ještě někdo kromě
malachů, někdo, kdo je ovládá? Srdce jí říkalo, že tomu tak je, že Damon naprosto
neví, co jeho tělo dělá, ale také to mohlo být jenom zbožné přání.
Jediné, co kolem sebe cítila, byla malá, zlá stvoření.
Cítila, jak obkličují mýtinu; podivní; hmyzu podobní tvorové, jako ten, který napadl
Matta. Byli šíleně vzrušení, švihali tykadly do kruhu, což vyvolávalo zvuk skoro jako
letící helikoptéra.
Ovlivňují Damona zrovna teď? Určitě, nikdy předtím neublížil nikomu z lidí, které
znala, takovým způsobem jako dnes. Musí je všechny tři odsud dostat. Tohle místo je
nemocné, kontaminované. Znovu pocítila nával stesku po Stefanovi, který by určitě
věděl, co si v téhle situaci počít.
Pomalu se otočila a pohlédla na Damona.
"Můžu zavolat někomu, kdo by pomohl Mattovi? Bojím se ho tady nechat; bojím se,
že ho dostanou oni." Jen ať vidí, že ona ví o těch tvorech, kteří se skrývají v podrostu
cesmíny a rododendronů všude kolem.
Damon zaváhal; zdálo se, že to zvažuje, Pak zavrtěl hlavou.
"Přece jim nechceme nechat tolik stop, aby zjistili, kde vlastně jsi," pronesl vesele.
"Bude to zajímavý pokus zjistit, jestli ho malachové dostanou - a jak to udělají."
"Pro mě to nebude zajímavý pokus," odpověděla Elena bezbarvým hlasem. "Matt je
můj přítel."
"Přesto ho tu zatím necháme. Nevěřím ti - ani kdybys nechala mě vyřídit vzkaz pro
Meredith nebo Bonnii, abych ho poslal ze svého telefonu."
Elena neodpověděla. Ve skutečnosti měl pravdu, když jí nedůvěřoval, protože si s
Bonnií a Meredith vytvořily důmyslné šifry z neškodně znějících frází hned, jak se
dozvěděly, že Damon pronásleduje Elenu. Zdálo se jí to jako v jiném životě - vlastně
doslova - ale pořád si je pamatovala.
Tiše následovala Damona k Ferrari.
Má zodpovědnost za Mantovo bezpečí.
"Tentokrát se ani moc neubráníš; to by mě zajímalo, co asi chystáš," nadhodil Damon.
"Chystám akorát to, že už bych to všechno chtěla mít z krku - pokud mi teda řekneš,
co vlastně to ,to všechno'obnáší," odsekla mnohem statečněji, než se cítila.
"No, co to přesně znamená, to záleží na tobě." Damon cestou uštědřil Mattovi pěkný
kopanec do žeber. Obcházel nyní v kruhu kolem mýtiny, která se najednou zdála menší
než dřív - v kruhu, ze kterého ji vynechal. Udělala několik kroků směrem k němu - a
uklouzla. Nechápala, co se stalo. Možná velká šelma vydechla. Možná to bylo jen
kluzké jehličí pod jejíma nohama.
Ale v jednom okamžiku mířila k Mattovi a v dalším jí ujela noha a mířila k zemi, aniž
se měla čeho zachytit.
A pak se ocitla, hladce a neuspěchaně, v Damonově náručí. Století virginské výchovy
k etiketě ji přiměly automaticky říct: "Děkuji."
"Bylo mi potěšením."
Ano, pomyslela si. To je všechno, o co tady jde. O jeho potěšení, to je všechno, na čem
záleží.
Teprve v tu chvíli si uvědomila, že míří k jejímu jaguáru.
"Ale ne, mým nejedeme," prohlásila.
"Ale ano, jedeme - pokud se mi zlíbí," odpověděl.
"Pokud tedy zase nechceš svého přítele Matta vidět trpět. Nakonec to jeho srdce přece
jenom nevydrží."
"Damone." Vyvinula se mu z náručí a postavila se zase na vlastní nohy. "Já to nechápu.
Tohle se ti nepodobá - prostě si vzít, co chceš, a zmizet."
Intenzivně na ni hleděl. "Dělal jsem přesně tohle."
"Nemusíš…" - za živý svět nedokázala potlačit chvění v hlase - "…mě brát na nějaké
zvláštní místo, když si chceš vzít moji krev. A Matt to neuvidí, omdlel."
Na dlouhé okamžiky se na mýtině rozhostilo ticho.
Naprosté ticho. Noční ptáci i cvrčci přestali vyluzovat svoje melodie. Elena měla
najednou pocit, jako by svištěli po nějaké horské dráze. která se začala řítit dolů a její
žaludek jaksi zůstal ještě nahoře. Pak to Damon vyslovil.
"Já chci tebe. Jen já sám."
Elena se vzmužila a snažila se udržet si čistou hlavu navzdory mlze, která se
zmocňovala jejího myšlení.
"Ty víš, že to není možné."
"Vím, že to bylo možné pro Stefana. Když jsi byla s ním, nemyslela na nic jiného než
na něho. Neslyšelas, neviděla, necítila nic jiného než jeho."
Eleně po celém těle vyrazila husí kůže. Opatrně promluvila, i když měla v krku
knedlík a řekla: "Damone, ty jsi Stefanovi něco udělal?"
Elena velmi tiše odpověděla: "My oba víme proč."
"Chceš tím říct," Damon začal mluvit ležérně, ale jeho hlas postupně zesiloval a stiskl
jí ramena, "že proto, abys neviděla nic než mě a nemyslela na nic jiného než na mě?"
Stále ještě tiše, stále ještě ovládajíc svůj děs, Elena odpověděla: "Damone, sundej si ty
brýle."
Damon pohlédl vzhůru a dokola, jakoby se chtěl ujistit, že žádný poslední paprsek
slunce nepronikne tím zelenošedým světlem kolem nich. Pak si jednou rukou brýle
sundal.
Elena zjistila,že hledí do očí, které jsou tak černočerné, že nevidí rozdíl mezi
zorničkou a duhovkou.
Ona… přepnula vypínač v mozku, naladila všechny své smysly na Damonovu tvář, na
jeho výraz, na Síly vířící kolem nich.
Oči měl stále černé jako hlubiny neprozkoumané jeskyně. Žádná rudá. Ale tentokrát
měl čas se na ni připravit. Věřím tomu, co jsem viděla předtím, rozhodla se Elena.
Vlastníma očima.
"Damone, udělám cokoliv, cokoliv si řekneš. Ale musíš mi to říct. Udělal jsi něco
Stefanovi?"
"Stefan byl stále ještě hluboko v rauši z tvojí krve, když tě opustil," připomněl jí a než
to stihla popřít, doplnil: "A abych na tvojí otázku odpověděl přesně, nevím, kde je. Na
to máš moje slovo. Ale na každý pád je pravda to, co sis myslela předtím," dodal, když
se Elena pokusila ustoupit a vymanit se z jeho sevření. "Já jsem jediný, Eleno. Jediný,
kohos nedobyla. Jediný, koho nedokážeš ovládat. Zajímavé, že ano?"
Najednou místo strachu dostala vztek. "Tak proč ubližovat Mattovi? Je to jenom
kamarád. Co on s tím má společného?"
"Jenom kamarád." Damon se rozesmál stejným způsobem jako předtím. Děsivě.
"No, alespoň vím, že on rozhodně neměl nic společného s tím, že Stefan odešel,"
vyštěkla Elena.
Damon se k ní otočil, ale na mýtině už bylo takové šero, že vůbec neviděla jeho výraz.
"A kdo říká, že já ano? Ale to neznamená, že se nechystám využít příležitosti." Jednou
rukou popadl Matta a druhou rukou vytáhl cosi stříbrného.
Její klíčky. Z kapsy jejích džínů. Bezpochyby ukradené, když ležela v bezvědomí na
zemi.
Z jeho hlasu nepoznala nic, snad kromě toho, že zněl hořce a zasmušile - jako
vždycky, když mluvil o Stefanovi. "Bratr měl v sobě tvoji krev, když jsem ho naposled
viděl - nedokázal bych ho zabít, i kdybych to zkusil," dodal.
"A zkusil?"
"Ve skutečnosti ne. Na to máš taky moje slovo."
"A nevíš, kde teď je?"
"Ne." Zvedl Matta.
"Co to sakra děláš?"
"Beru ho s námi. Jako záruku, že se budeš chovat způsobně."
"Ale ne," odmítla Elena bezvýrazným hlasem a zrychlila tempo. "Tohle je mezi tebou
a mnou. Mattovi už jsi ublížil dost." Mrkla a znovu málem vykřikla, když zjistila, že je
Damon opět úplně u ní, příliš blízko a příliš rychle. "Udělám, co budeš chtít. Cokoliv.
Ale ne tady venku a ne, když se kouká Matt."
No tak, seber se, Eleno, pomyslela si. Kde máš to svoje svůdné chování, když ho
potřebuješ?Dokázalas svést kteréhokoliv kluka; a teď,jenom proto, že je upír, bys to
nedokázala?
"Vezmi mě někam pryč," řekla jemně a propletla svou dlaň s jeho, "ale ve ferrari.
Nechci jet ve svém autě. Odvez mě ve ferrari."
Damon přešel ke kufru ferrari, odemkl ho a nahlédl dovnitř. Pak pohlédl na Matta.
Bylo jasné, že vysoký, dobře stavěný chlapec se do kufru nevejde… alespoň ne se
všemi údy na místě.
"Ani na to nepomysli," prohlásila Elena. "Prostě ho strč do jaguára i s klíčkama, tam
snad bude v bezpečí - a zamkni ho tam." Elena se modlila, aby to, co říká,byla pravda.
Damon na okamžik neříkal nic a pak vzhlédl s tak zářivým úsměvem, že ho dokázala
rozeznat i ve tmě.
"Tak dobře," souhlasil a hodil Matta zase na zem. "Ale jestli se pokusíš utéct, než
prohodím auta, přejedu jeho."
Damone, Damone copak to nikdy nepochopíš? Lidi se takhle ke svým přátelům
nechovají, pomyslela si Elena, zatímco Damon přeparkovával ferrari, aby mohl projet
s jaguárem a uložit do něj Matta.
"Dobře," řekla ustrašeným hláskem, když byl hotový. Bála se na Damona podívat.
"Takže - co chceš?"
Damon se velmi elegantně uklonil od pasu dolů a ukázal k ferrari. Zajímalo ji, co se
asi stane, jakmile nasedne dovnitř. Kdyby to byl jakýkoliv normální útočník - kdyby
nemusela myslet na Matta - kdyby se nebála lesa ještě víc, než se bála jeho…
Zaváhala a pak nastoupila do Damonova auta.
Uvnitř si vytáhla košilku z džín, aby skryla skutečnost, že si nezapnula pás.
Pochybovala o tom, že Damon vůbec pás nosil nebo zamykal dveře nebo cokoliv
takového. Prevence nebyla jeho silnou stránkou. A teď se modlila, aby měl v hlavě jiné
věci.
"Vážně, Damone, kam to jedem?" zeptala se, jakmile nasedl i on.
"Nejdřív, co kdybychom si dali jednu na cestu?" navrhl Damon s falešným veselím v
hlase.
Elena něco takového očekávala. Pasivně seděla, zatímco Damon vzal její bradu do
dlaní a zvedl nahoru. Zavřela oči a ucítila bodnutí, jako kousnutí od hada, když jí ostré
špičáky proťaly kůži. Držela oči zavřené i když se útočník přisál ke krvácející ráně a
začal zhluboka pít. Damonova představa "jedné na cestu" byla asi taková, jak mohla
očekávat: tolik, aby je to oba ohrozilo. Ale teprve ve chvíli, kdy začala mít doopravdy
pocit, že každou chvíli omdlí, strčila mu do ramene. Držel se ještě několik bolestných
sekund, jen aby ukázal, kdo je tu pánem. Pak ji pustil a dychtivě si olizoval rty. Oči mu
doslova zářily skrze sluneční brýle.
"Znamenité," prohlásil. "Neuvěřitelné. Proč jsi…"
Jasně, řekni mi, že jsem lepší než láhev jednosladové skotské, pomyslela si. To je
cestička k mému srdci.
"Můžeme už jet?" zeptala se sarkasticky. A pak, když si připomněla Damonovy
návyky při řízení vozu, dodala záměrně: "A buď opatrný; tahle cesta má hodně zákrut
a zatáček."
Mělo to přesně ten účinek, ve který doufala. Damon šlápl na plyn a vyrazili z mýtiny
jako závodníci. Střihali ostré zatáčky Starým lesem rychleji, než Elena kdy zažila;
rychleji, než se s ní na sedadle spolujezdce kdokoliv dřív odvážil.
Ale přesto, tohle jsou její cesty. Hrávala si tu od dětství. Jenom jedna rodina bydlí v
oblasti Starého lesa, ale příjezdová cesta k nim je vpravo od silnice - na její straně - a
ona se na ni připravovala. Bude prudce zatáčet vlevo těsně před odbočkou, kde ústí
Dunstanových příjezdová cesta - a tam ona vyskočí.
Podél Old Wood Road nebyl samozřejmě žádný chodník, ale v tom místě byl hustý
podrost tvořený houštím rododendronů a dalších keřů. Mohla se jenom modlit, aby to
dopadlo dobře. Modlit, aby si při dopadu nezlomila vaz. Modlit, aby si nepolámala
nohu nebo ruku, než se dobelhá těch pár metrů lesem k příjezdové cestě. Modlit, aby
byli Dunstanovi doma, až jim zabouchá na dveře a aby ji vyslechli, až je požádá, aby
nepouštěli dál upíra, který přijde po ní.
Uviděla tu zatáčku. Nevěděla, proč ta "damonovitá" věc nečte její myšlenky, ale
zjevně to nedokázala. Nemluvil a jediným prostředkem, kterým jí bránil vystoupit,
byla zjevně rychlost vozu.
Určitě se zraní, to věděla. Ale nejhorší částí každé bolesti je strach z ní - a ona se
nebála.
Když Damon projížděl zatáčku, zatáhla za kličku a otevřela dveře, jak nejvíc to šlo.
Zároveň se prudce odrazila nohama. Dveře se rozlétly, ale rychle se jich zmocnila
odstředivá síla, stejně jako Eleniných nohou… stejně jako Eleny.
Odraz ji dostal z auta jen napůl. Damon po ní hrábl, ale podařilo se mu popadnout jen
chumáč jejích vlasů. Na okamžik se lekla, že se mu podaří ji udržet vevnitř, ale to už
byla venku. Otáčela se stále dokola ve vzduchu, vznášela se asi půl metru nad zemí a
snažila se zachytit větví, listů a keřů - čehokoliv, co by zmírnilo její rychlost. A v
tomto místě, kde se zákony fyziky a magie prolínají, toho byla schopná - zpomalit,
přestože se stále vznášela působením Damonovi moci, ačkoli ji to zaneslo dál od
Dunstanových příjezdové cesty, než původně chtěla. Pak dopadla na zem, odrazila se a
snažila se co nejlépe otočit ve vzduchu, aby přistála na zadku, na zádech, nebo na
rameni, ale nevyšlo jí to a kotník to schytal první - bože! Schoulila se a skončila
kotoulem. Kolenem narazila do betonu - au, au - ještě jednou se otočila, až konečně
přistála na pravé paži tak tvrdě, až měla dojem, že se jí zarazila do ramene.
Při prvním nárazu si vyrazila dech a při druhém a třetím se zmohla jen na syknutí.
Navzdory otáčejícímu se a letícímu vesmíru si všimla jedné věci - neobvyklé jedle,
která vrůstala do vozovky tam, kde vyrazila z auta. Z očí jí neovladatelně tryskaly slzy,
když tahala za větve, které uvěznily její kotník. Slzy jí zamlžily zrak a začala se bát stejně jako při dvou posledních výbuších bolesti - že by mohla omdlít. Ale byla venku
na cestě, zrak se jí vyjasnil a přímo před sebou uviděla tu jedli a západ slunce - byla
plně při vědomí. A to znamenalo, že když zamíří v úhlu pětačtyřiceti stupňů doprava
vůči západu, nemůže minout Dunstanovy - příjezdová cesta, dům, stodola i kukuřičné
pole jsou jen asi pětadvacet kroků směrem do lesa.
Sotva se přestala kutálet, zachytila se keře, který jí zkřížil plány a zvedla se na nohy.
Vytahala si poslední větvičky z vlasů a okamžitě si propočítala, jak se dostane k
Dunstanovým. Když se otočila, uviděla za sebou vyrytou rýhu, jak projela zelení… a
také krev na silnici. Nejdříve se překvapeně podívala na svoje sedřené ruce; ty přece
nemohly zanechat takovou krvavou stopu. A taky nezanechaly. Jedno koleno měla
sedřené - vlastně z něj měla úplně strženou kůži - tam, kde se jí roztrhly džíny. Druhou
nohu měla vážně pochroumanou. Sice méně krvácela, ale pokaždé, když se s ní
pokusila pohnout, jí vysílala do mozku blesky oslepující bolesti. Paže měla také hodně
odřené.
Nebyl čas zjišťovat, nakolik si pochroumala rameno. Zpředu se ozvalo ječivé brždění
vozu. Bože, ten je pomalej - ne, to já jsem rychlá, pohání mě bolest a hrůza. Využiju
toho!
Poručila svým nohám, aby ji rychle odnesly do lesa.
Pravá noha poslechla, ale když se pokusila pohnout levou a položila ji na zem,
zajiskřilo se jí bolestí před očima.
Byla ve stavu zvýšeného vybuzení, viděla tu větev už ve chvíli,kdy padala. Jednou
nebo dvakrát se překulila, až se jí bolestí udělaly rudé mžitky před očima a pak už ji
měla v ruce. Vypadala, jako by už vyrostla do tvaru berle - sahala jí zhruba do podpaží,
na jednom konci byla zaoblená a na druhém ostrá. Strčila si ji pod levou paži a nějak
se dokázala opět zvednout ze země. Odrazila se pravou nohou a opřela se o berli, takže
se její levá noha skoro nedotkla země.
Při pádu se zase přetočila, takže se musela znovu zorientovat - ano, támhle jsou
poslední paprsky zapadajícího slunce za silnicí. Otočit se o pětačtyřicet stupňů doprava
od slunce. Ještě štěstí, že ji bolí pravá paže, takhle se alespoň může levičkou podpírat o
berli. Stále bez sebemenšího zaváhání, aniž by Damonovi poskytla jedinou
milisekundu navíc, se ponořila do lesa zvoleným směrem.
Do Starého lesa.
Kapitola 11
Když Damon přišel k sobě, zápasil s volantem ferrari. Byl na úzké cestě a mířil téměř
přímo do nádherně zapadajícího slunce - a dveře u spolujezdce byly otevřené. Jen
kombinace okamžitých reflexů a dokonalého automobilu mu umožnila se vyhnout
širokým blátivým škarpám po obou stranách té úzké cesty. Ale zvládl to a nyní skončil
se sluncem v zádech, pozoroval dlouhé stíny na cestě a přemýšlel, co se mu to sakra
stalo. Copak řídil ve spánku? A proč jsou dveře u spolujezdce otevřené? A pak se cosi
stalo. Dlouhé tenounké vlákno, povlávající ve větru skoro jako jediná pavučinka
babího léta, se zalesklo, jak se ho dotkl poslední rudý paprsek slunce. Zachytilo se v
zavřeném okně dveří spolujezdce. Neobtěžoval se zajet ke kraji, prostě zastavil
uprostřed silnice a šel se na ten vlas podívat. Proti světlu vypadal bílý, ale když ho
podržel proti temnotě lesa, ukázala se jeho pravá barva: zlatá. Dlouhý povlávající zlatý
vlas.
Elena.
Jakmile ho poznal, naskočil zase do auta a vydal se zpátky odkud přijel. Něco vyrvalo
Elenu z jeho auta, aniž zanechalo byť jenom škrábanec na laku. Co to asi mohlo být? A
jak se mu vlastně podařilo dostat Elenu na projížďku? A proč si nedokáže na nic
vzpomenout? Byli snad oba napadeni…? Když se o kus dál vrátil, řekly mu stopy na
silnici na straně spolujezdce celý ten strašlivý příběh. Z nějakého důvodu byla Elena
tak vyděšená, že vyskočila z auta - nebo ji nějaká síla vytáhla. A Damon, který měl
nyní pocit, že se v něm všechno vaří vzteky, věděl, že v těchto lesích jsou jenom dvě
stvoření, která za to mohou být zodpovědná. Vyslal pátrat svou mentální energii tak
opatrně, aby byla nezjistitelná a téměř ztratil znovu kontrolu nad vozem. Merde! Ta
vlna energie z něj vytryskala jako vražedný výboj - až ptáci popadali z oblohy.
Prořítila se Starým lesem, celým Fell's Church i přilehlými oblastmi, až nakonec
odumřela o stovky kilometrů dál. Síly? Najednou není jen upír, je vtělená Smrt.
Damon měl neurčitou představu, že zajede někam na stranu a počká, dokud se ta vřava
v něm neuklidní, Odkud se vzaly takové Síly?
Stefan by v takové situaci zastavil, váhal, přemítal. Damon se jen divoce zašklebil,
sešlápl plyn a vyslal tisíce pátravých vln do okolí - všechny s cílem najít tvora
připomínajícího lišku, ať již běhá nebo se skrývá někde ve Starém lese. Ve zlomku
sekundy měl odpověď. Támhle. Pod keřem ploštičníku hroznatého, jestli se neplete prostě pod nějakým keřem s nevyslovitelným jménem. A Šineči to ví, že přichází. To
je dobře.Damon vyslal vlnu Sil přímo na lišáka a chytil ho do kekkai - čehosi jako
neviditelné bariéry, kterou pomalu a cíleně utahoval kolem zápasícího zvířete. Šineči
vzdoroval s vražednou silou. Damon využil kekkai, s jehož pomocí tvora zvedl a
mrštil jeho drobným tělem o zem. Po několika takových nárazech Šineči přestal
bojovat a místo toho předstíral mrtvého. To Damonovi plně vyhovovalo. Stejně to
takhle Šinečimu sluší nejlíp, pomyslel si. Nakonec musel schovat ferrari mezi dva
stromy a svižně se rozběhl ke keři, kde nyní Šineči bojoval s bariérou, aby se alespoň
proměnil do lidské podoby. Damon se postavil stranou, založil ruce a chvíli jeho zápas
pozoroval. Pak uvolnil kekkai alespoň natolik, aby umožnilo proměnu. A v okamžiku,
kdy Šineči nabyl lidské podoby, měl už Damon ruce na jeho hrdle.
"Kde je Elena, ty kano bakayarou?" Během dlouhého upířího života stihnete pochytit
hodně nadávek. Damon dával vždy přednost nadávkám v rodném jazyce oběti. Nazval
Šinečiho všemi odpornými jmény, na která si jenom vzpomněl, protože Šineči
vzdoroval, volal telepaticky svoji sestru. K tomu měl Damon na vybranou i dost
italských slov, která vypovídala o tom, že schovávat se za svoji mladší sestru… je,
ehm, dobré ke spoustě tvořivých nadávek. Cítil, jak se k němu řítí další liščí tvor - a
uvědomil si, že Misao má v úmyslu zabíjet. Měla svoji pravou podobu jako kitsune;
přesně jako ta nazrzlá věc, kterou se pokoušel přejet, když vezl Damaris. Liška, to ano
- ale liška se dvěma, třemi ocasy. Domyslel si, že ty, které byly navíc, bývají většinou
neviditelné. A elegantně ji také lapil do kekkai. Ale ona byla připravená mu to ukázat,
použít všechny své schopnosti k záchraně bratra.
Damon se zatím spokojil s tím, že ji držel a sledoval, jak marně zápasí s bariérou a pak
řekl Šinečimu: "Tvoje mladší sestřička bojuje líp než ty sám, bakayarou. A teď mi vrať
Elenu."
Šiniči prudce změnil podobu a vyrazil Damonovi po hrdle, horní i dolní zuby široce
vyceněné. Oba byli příliš nabuzení, příliš plní testosteronu - a v Damonově případě i
nově nabytých Sil - než aby toho dokázali nechat. Damon opravdu pocítil, jak mu zuby
škrábly o hrdlo, než znovu chytil lišáka za krk. Ale tentokrát Šiniči ukázal své ohony,
které se Damon ani neobtěžoval počítat.
Místo toho na jeden z nich stoupl svojí elegantní botou a oběma rukama zatáhl. Misao,
která to sledovala, zavřeštěla vzteky a úzkostí. Šiniči sebou mrskal a prohýbal se jako
luk, zlaté oči přitom upíral přímo do Damonových. Ještě minutu a páteř mu praskne.
"Vychutnám si to," oznámil mu sladkým tónem Damon. "Protože se vsadím,že Misao
ví to samé, co ty. Jenom škoda, že už tu nebudeš, abys viděl umírat ji."
Šiniči byl tak nepříčetný vzteky, že by byl snad ochotný zemřít a ponechat Misao na
milost a nemilost Damonovi, jen aby neprohrál boj. Ale pak jeho oči najednou
potemněly, tělo ochablo a v Damonově mysli chabě naskočila slova:… bolí…
nemůžu… myslet…
Damon ho vážně pozoroval. Stefan by v takové chvíli uvolnil sevření, aby ubohý
kitsune mohl přemýšlet - ale Damon naopak krátce sevření zesílil a pak ho uvolnil opět
na předchozí úroveň.
"Je to lepší?"zeptal se starostlivě. "Už může malý roztomilý lišáček přemýšlet?"
Ty… všiváku…
I přes svůj vztek si Damon najednou uvědomil, proč to všechno dělá.
"Co se stalo Eleně? Její stopa končí u stromu. Je snad uvnitř? Teď už ti zbývají jenom
vteřiny života. Tak mluv."
"Mluv," přidal se druhý hlas, ale Damon na Misao sotva pohlédl. Ponechal ji relativně
nestřeženou, a tak si našla sílu a prostor, aby se mohla proměnit do lidské podoby.
Zaznamenal to v jediném okamžiku a ponechalo ho to klidným.
Byla drobná a křehká, vypadala jako kterákoliv japonská školačka, až na to, že měla
stejné vlasy jako její bratr - černé, lemované rudě. Jediný rozdíl byl, že její vlasy byly
světlejší a měly jasnější barvu, pravý oslnivý varlat. Ofina, která jí padala do očí, měla
plápolavě ohnivé konečky, stejně jako hedvábně tmavé vlasy, které jí splývaly na
ramena. Byla úchvatná, ale jediné neutrony, které v Damonově mysli odpověděly,
křičely oheň, nebezpečí a podvod.
Šiniči ze sebe dokázal dostat: Možná mohla padnout do pasti.
Do pasti? zamračil se Damon. Do jaké pasti?
Vezmu tě tam, kde se na to můžeš podívat, odpověděl Šiniči vyhýbavě.
"Ááá,lištička najednou zase umí přemýšlet. Ale víš co? Vůbec si nemyslím, že jsi
roztomilý," zašeptal Damon a pak pustil kitsune na zem. Objevil se Šiniči v lidské
podobě a Damon spustil bariéru jen na tak krátkou chvilku, aby mu lišák v lidské
podobě zkusil urazit hlavu jedinou ranou pěstí. Snadno mu uhnul a vrátil ránu tak
silně, až srazil Šiničiho tvrdě zpátky na strom. Pak, zatímco kitsune byl stále ještě
obluzený a měl skelný pohled, ho sebral, přehodil si ho přes rameno a vyrazil zpátky k
autu.
A co já? Misao se pokoušela zkrotit svůj vztek a znít plačtivě, ale moc jí to nešlo.
"Ty taky nejseš roztomilá,"odpověděl nedbale
Damon. Na tuhle super-Sílu by si dovedl zvyknout rychle. "Ale jestli se chceš zeptat,
kdy se dostaneš ven… bude to, až já dostanu zpátky Elenu. Zdravou a v pořádku, se
vším, co k ní patří."
Nechal ji tam klít a nadávat. Chtěl dostat Šiničiho na místo určení, dokud je lišák
pořád ještě omámený a v bolestech.
Elena počítala. Jdi rovně - krok, jdi rovně, druhý, vymotat berli z popínavých rostlin,
třetí, čtvrtý, jdi rovně, pátý, opravdu už je tu tma, jdi rovně, šestý, něco se jí zachytilo
ve vlasech, škub, sedmý, osmý, jdi rovně - a sakra! Padlý strom. Příliš vysoký, než aby
se dal přelézt. Bude ho muset obejít. Tak dobře. Doprava - první, druhý, třetí - to je ale
dlouhý strom, sedm kroků. Teď sedm kroků zpátky a pak ostře doprava a pokračuj. I
když by sis to moc přála, ty kroky kolem stromu nemůžeš počítat. Takže jsi na devíti.
Srovnej se, ten strom byl přímo v pravém úhlu přes tvůj směr - ach, bože, je tu už
úplná tma. Řekněme jedenáct a...
A najednou letěla. Nevěděla, po čem jí podklouzla berle, nevšimla si. Byla příliš tma,
než aby to šla hledat, pravděpodobně to byla stejně jenom hromádka dubových listů.
Teď musí hlavně přemýšlet o věcech, přemýšlet, aby se ta všepronikající ďábelská
bolest v levé noze zklidnila. Ani její pravé ruce nepomáhalo, jak se pořád snažila
něčeho zachytávat, aby nespadla. Bože, ten pád ale bolel. Celý její bok bolel jako
ďas…
Ale musí se dostat zpátky do civilizace, protože jedině civilizace může pomoct
Mattovi.
Musíš znovu vstát, Eleno.
Zvládnu to!
Teď už neviděla vůbec nic, ale pořád měla dost jasnou představu, kterým směrem
mířila, než spadla. A pokud se plete, narazí na příjezdovou cestu a podle ní už dojde k
domu.
Dvanáct, třináct - stále počítala a mluvila sama k sobě. Když se dostala na dvacet,
zalila ji vlna úlevy a radosti. Každým okamžikem teď už musí narazit na příjezdovou
cestu.
Každým okamžikem na ní bude. Byla už tma jako v pytli, ale ona opatrně
prozkoumávala terén, aby okamžitě poznala, jakmile se ocitne na cestě.
Každým… okamžikem…
Když Elena napočítala čtyřicet, bylo jí jasné, že je v maléru.
Ale kde mohla tak zásadně sejít z cesty? Pokaždé, když ji nějaká menší překážka
přinutila uhnout doprava, se zase pečlivě obrátila doleva, aby to vyrovnala. Vždyť u
Dunstanů je tolik vodítek - dům, stodola, malé pole s kukuřicí. Jak se tu jenom mohla
ztratit? Jak? Vždyť je v lese tak půl minuty… jenom několik kroků Starým lesem
Dokonce i stromy se měnily. U cesty rostly většinou hikory, ale nyní byly kolem samé
bílé a červené duby… a jehličnany.
Staré duby… a na zemi jehličí a listí, které její kroky tlumilo do úplně bezhlesnosti.
Bezhlesnost… ale ona potřebuje pomoc!
"Paní Dunstanová! Pane Dunstane! Kristin! Jakeu!"
Křičela ta jména do venkovského světa, který dělal, co jen mohl, aby ztlumil její hlas.
Vlastně v té temnotě dokázala odlišit jakousi svíjející se šedivost, která
vypadala jako… ano, byla to mlha.
"Paní Dunstanováááááááááááá! Pane Dunstaneeeeeeeeee! Kristiiiiiiiiin! Jakeuuuu!"
Potřebuje nějaké útočiště; potřebuje pomoc. Všechno ji bolí, celá levá noha a pravé
rameno. Dovedla si představit,jaký je na ni asi pohled: celá pokrytá blátem a listy od
toho, jak každých pár metrů padala, vlasy měla zcuchané do divoké změti, jak se jí
zachytávaly do větví, všude krev…
Jediná věc je na tom pozitivní - rozhodně nevypadá jako Elena Gilbertová. Elena
Gilbertová měla dlouhé hedvábné vlasy, které byly vždycky dokonale upravené nebo
šarmantně rozhozené. Elena Gilbertová ve Fell's Church určovala módu a nikdy by se
nenechala vidět v roztrhané košilce a džínách pokrytých blátem. Ať už si o té
zanedbané cizince budou myslet cokoliv, nikoho ani nenapadne, že by to mohla být
Elena.
Ale zanedbané cizince se náhle udělalo mdlo. Těmito lesy se toulá celý život a nikdy
se jí tu nezachytávaly vlasy. Jasně, že vždycky bylo světlo a viděla, ale nevzpomínala
si, že by kvůli větvím musela často uhýbat.
Teď se jí zdálo, jako by se snad stromy úmyslně natahovaly a chytaly ji za vlasy.
Musela udržovat tělo v naprosté nehybnosti nebo dokonce uhýbat hlavou - nedokázala
stát rovně a přitom sundávat úponky.
Ale i když bylo vytrhávání úponků z vlasů bolestivé, nic ji neděsilo tak, jako když ji
něco chytalo za nohy. Elena si celé dětství tady v lesích hrávala a vždycky bylo mezi
stromy dost místa, aby člověk mohl chodit a neublížit si přitom. Ale teď… všecko se
po ní natahovalo, šlachovité úponky jí lapaly za nohy přesně tam, kde to nejvíc bolelo.
A taky dost bolelo, když se prsty ty tlusté, smolnaté, drsné úponky snažila odtrhnout.
Jsem vyděšená, pomyslela si a konečně vtělila do slov pocity, které jí zmítaly od
chvíle, kdy vkročila do temnoty Starého lesa. Byla promočená rosou a potem a vlasy
měla mokré, jako by stála někde v dešti. A byla taková tma! Její představivost teď
pracovala naplno - a na rozdíl od většiny lidí měla skutečné, reálné informace, ze
kterých mohla vycházet. Měla dojem, jako by jí vlasy cuchala upíří ruka. Po
nekonečné agonii v kotníku a v rameni tu "ruku"vymotala z vlasů - jen aby našla další
stočenou lodyhu.
Tak jo. Bude ignorovat bolest a dovleče svoje zpráskané tělo támhle, tam co je ten
podivný strom, mohutná borovice s obrovskou dírou v kmeni, tak velkou, že by se do
ní vešla Bonnie. Opře se o ni zády a pak vyrazí přímo na západ - kvůli oblačnosti
nevidí na hvězdy, ale cítí, že západ je nalevo od ní. Jestli má pravdu, tak ji tenhle
manévr dovede k cestě. A pokud se plete a je to sever, dostane se k Dunstanovům.
Pokud je to východ… no, bude to dlouhá cesta, ale nakonec se dostane k potoku. Ale
nejdřív posbírá všechny své Síly, všechny Síly, které podvědomě využívá k potlačení
bolesti a zachování energie k chůzi - posbírá je a rozsvítí tohle místo, aby viděla, jestli
je cesta v dohledu. Nebo, ještě lépe, dům. Jsou to jen lidské síly, ale podstatná část je
vědomost, jak s nimi zacházet, pomyslela si. Sebrala Síly do jedné bílé koule a pak ji
uvolnila a otáčela se, aby se rozhlédla, než se záře rozptýlí.
Stromy. Stromy. Stromy.
Duby a hikory, borovice vejmutovky a buky. Žádná vyvýšenina, odkud by se mohla
rozhlédnout. Ve všech směrech nic jiného než stromy, jako by byla ztracená v nějakém
lese stiženém temnou kletbou, ze kterého nemá nikdy vyjít.
Ale ona se ven dostane. Kterýkoliv ze zvolených směrů ji nakonec dovede k lidem dokonce i východ. I na východě se může prostě držet potoka, který ji nakonec dovede
k lidem.
Kéž by měla kompas.
Kéž by viděla hvězdy.
Celá se třásla a nebylo to jenom zimou. Byla zraněná - a byla vyděšená. Ale musela na
to zapomenout. Meredith by nebrečela. Meredith by nebyla vyděšená. Meredith by
vymyslela nějakou rozumnou možnost, jak se dostat ven.
Musí sehnat pomoc pro Matta.
Zatnula zuby, aby překonala bolest, a vyrazila. Kdyby se jí kterékoliv z těch zranění
přihodilo samostatně, strašně by kolem toho dělala, vzlykala by a svíjela se bolestí. Ale
s tolika rozličnými bolestmi se vše rozpilo do jedné příšerné agonie.
Ale teď opatrně. Dávej pozor, jestli jdeš rovně a nikam neuhýbáš. Vyber si další cíl v
přímé linii.
Problém byl, že nyní už byla taková tma, že skoro nic neviděla. Dokázala rozeznat
akorát hluboce zbrázděný kmen přímo před sebou. Asi rudý dub. Dobře, tak k němu.
Hop - au, to bolí - hop - z očí jí tečou slzy - hop - ještě malý kousek - hop - dokážeš to
-hop. Položila ruku na hrubou kůru. Paráda. A teď se podívej přímo před sebe. Hm.
Cosi šedého, drsného a velikého kdesi vpředu - asi bílý dub. Takže budem skákat k
němu - bolest - hop - pomozte mi někdo - hop - jak dlouho to ještě potrvá? - hop - už
to není tak daleko - hop. Konečně tady. Položila ruku na široký drsný kmen.
A pak znovu.
A znovu.
Znovu, znovu a znovu.
"Co je to?" dožadoval se Damon. Když vystoupili z auta, byl nucen přenechat
Šiničimu vedení, ale stále kolem něj ponechal volnější kekkai a důkladně sledoval
každý lišákův pohyb. Nevěřil mu ani co by se… no, ve skutečnosti mu nevěřil vůbec.
"Co je za tím plotem?" zeptal se ještě jednou a drsněji a utáhl smyčku kolem lišákova
krku.
"Naše skromná chýše - Masio a moje."
"A není tam nějaká past, že ne?"
"Jestli si to skutečně myslíš, dobře! Půjdu dovnitř sám…" Šiniči se nakonec se
nakonec proměnil napůl v lišku a napůl v člověka: černá srst až po pás na konečcích
ohnivě rudé, jeden stejně zbarvený hedvábný chvost vlající za ním a dvě jemně
osrstěné natáčivé uši s karmínovými špičkami na temeni hlavy.
Damon spokojeně kývl nad estetickou vyvážeností - ale co bylo důležitější, měl nyní k
dispozici šikovné držadlo. Popadl Šiničiho za ocas a začal kroutit.
"Nech toho!"
"Nechám toho, až dostanu Elenu - pokud sis ji teda záměrně nevyčíhal. Jestli je
zraněná, najdu si toho, kdo jí to udělal a rozsekám ho na kousky. Propadl životem."
"Bez ohledu na to, kdo to byl?"
"Bez ohledu na to, kdo to byl."
Šiniči se zlehka chvěl.
"Je ti snad zima?"
"Jenom… obdivuju tvoje odhodlání." Další bezděčné chvění. Třáslo se téměř celé jeho
tělo. Smích?
"S ohledem na Elenu je ponechám naživu. Ale musí trpět." Damon ještě víc zakroutil
chvostem. "Hni sebou!"
Šiniči udělal další krok a objevila se malebná venkovská chata, se štěrkovou stezkou
vinoucí se mezi popínavými rostlinami, které šplhaly na terasu a splývaly dolů jako
závěsy.
Byla překrásná.
I když bolest stále sílila, Elena začínala cítit naději. Bez ohledu na to, nakolik se
stočila, nakonec z toho lesa přece vyjít musí. Musí to dokázat.Půda byla pevná - žádný
náznak rozměklé země nebo poklesu do údolí. Takže k potoku určitě nemíří. Určitě
míří k silnici. Určitě.
Upřela zrak na vzdálený strom s hladkou kůrou.Pak k němu začala poskakovat a téměř
zapomněla na bolest, takovou cítila jistotu.
Opřela se o mohutný loupající se popelavě šedý kmen. Opírala se o něj a odpočívala,
když vtom si uvědomila něco podivného. Její zraněná noha. Houpe se u berle, ale proč
nenaráží bolestivě o kmen? Otloukala ji o všechny ostatní stromy, když se opřela k
odpočinku. Odtáhla se od stromu a pak, jako by tušila, že je to důležité, sebrala znovu
své Síly a vyvolala kouli bílého světla.
Strom s velikou dírou v kmeni, ten strom, od kterého vyrazila, byl přímo před ní.
Na okamžik stála Elena naprosto nehybně, plýtvala Silami a držela světlo. Možná je to
nějaký jiný strom…
Ne. Stojí na druhé straně stromu, ale je to ten samý.
Tohle jsou přece její vlasy zachycené o loupající se šedou kůru.A ta zaschlá krev,to je
její otisk prstu. A pod tím čerstvá krvavá stopa,kterou zanechala její zraněná noha.
Zamířila přímo rovně a přišla přímo sem, k tomuhle stromu.
"Neeeeeeeeeeeee!"
Byl to první hlasitý vzlyk,který vydala od chvíle, kdy vypadla z ferrari. Vydržela
všechnu bolest mlčky,jen tu a tam s malým zasyknutím či zalapáním po dechu, ale
neklela a nekřičela. Ale teď se jí chtělo obojí.
Možná, že to není ten samý strom…
Neee, neeee, neeeeeeeeeeee!
Možná se její Síly vrátí a zjistí, že to byla jenom halucinace…
Ne, ne, ne, ne, ne, ne!
Tohle prostě není možné…
Neeeeeeeeeeeee!
Berle jí vyklouzla z podpaží. Udeřila ji do pažní jamky tak prudce, že ta bolest
překryla všechny ostatní. Všechno ji bolelo. Ale nejhůř její mysl. Vytvořila si v hlavě
jakousi představu koule podobné těžítku se zasněženou krajinou, kterým zatřesete a
sněhové vločky se tiše snášejí tekutinou. Jenže tahle koule má po celém vnitřním
povrchu stromy. Odshora dolů, zleva doprava, všude stromy, jejichž špice směřují ke
středu. A ona, jak bloudí tímto opuštěným světem uvnitř koule… ať půjde kamkoliv,
najde jen další stromy, protože to je to jediné, co je v tomhle světě, do kterého
vklopýtala.
Je to prostě noční můra, ale naprosto skutečná.
A ty stromy jsou inteligentní, uvědomila si. Drobné vlezlé úponky, celá vegetace;
dokonce i teď se snaží od ní odtáhnout berli. Berle se pohybovala, jako kdyby si ji
podávali maličtí lidičkové z ruky do ruky. Natáhla se a sotva stihla popadnout mizející
konec berle.
Nepamatovala si, kdy vlastně klesla k zemi, ale bylo to tak. A pak tu byl ten pach,
sladká, zemitá, pryskyřičná vůně. A taky popínavé rostliny, zkoumají ji, zkoušejí.
Jemné drobné doteky, kterými se jí vpletly do vlasů, takže nemůže zvednout hlavu.
Pak cítila, jak jí ohmatávají tělo, rameno, zakrvácené koleno. Už jí to bylo všechno
jedno. Pevně zavřela oči a tělo se jí rozechvělo vzlyky. Úponky ji teď tahaly za
zraněnou nohu a ona instinktivně ucukla. Bolest ji na okamžik probrala a ona si
pomyslela Musím se dostat k Mattovi, ale v příštím okamžiku vybledla i tato
myšlenka. Zůstala jen sladká pryskyřičná vůně. Úponky si našly cestu přes její
zdvíhající se hruť, přes její naďra. Objaly i její břicho.
A pak se začaly utahovat.
Než si Elena uvědomila nebezpečí, už jí bránily v dýchání. Nedokázala rozpínat
hrudník. Když vydechla, úponky se jen dál utáhly a přitom zázračně spolupracovaly:
všechny ty malinké úponky ji společně škrtily jako jedna obrovská anakonda.
Nedokázala je odtrhnout. Byly houževnaté a pružné, takže je nedokázala proříznout
nehty. Podařilo se jí procpat prst pod hrst úponků a zatáhla,jak nejsilněji dovedla,
útočila nehty a kroutila. Nakonec se jeden úpon uvolnil za zvuku, jako když praskne
struna harfy, a divoce vyšlehl do vzduchu.
Zbytek úponků se utáhl.
Teď už musela bojovat o vzduch a snažit se, aby nesmršťovala hrudník. Úponky se
začaly jemně dotýkat jejích rtů, pohupovaly se jí nad obličejem jako spousty
tenoučkých kober a najednou zaútočily a pevně se utáhly kolem její tváře a hlavy.
Já tady umřu.
Pocítila hlubokou lítost. Dostala druhou šanci na život - vlastně třetí, pokud bude
počítat i život jako upír - a nepodařilo se jí tu šanci vůbec nijak využít. Neudělala nic
jiného, než že se věnovala vlastnímu potěšení. A teď je Fell's Church ohrožen a Matt je
v bezprostředním nebezpečí - a ona nejenže jim nepomůže, ale prostě to vzdá a umře
tady.
Co je teď správné udělat? Správné duchovní rozhodnutí? Spolupracovat prozatím se
zlem a doufat, že později bude mít šanci ho zničit? Možná. Možná, že všechno, co
musí udělat, je požádat o pomoc.
Nedostatek kyslíku jí působil závrať. Nikdy by nevěřila, že by toho byl Damon
schopný, nechat ji projít tímhle vším, že by ji nechal tady zahynout. Jen před pár dny
ho bránila proti Stefanovi.
Damon a malachové. Možná ona byla jeho obětinou malachům. Oni určitě žádají
hodně.
Nebo ji možná jen chce donutit, aby prosila o pomoc. Možná čeká v temnotě někde
úplně blízko, jeho mysl se soustředí na tu její a čeká na tiché zašeptání slůvka prosím.
Pokusila se rozžehnout poslední jiskru Sil. Již je skoro vyčerpala, ale jako u zápalky,
opakovaným škrtáním se jí podařilo zažehnout drobný bílý plamínek.
Pak si představila, že ten plamínek vstupuje do jejího čela. Do její hlavy. Dovnitř.
Sem.
Teď.
Skrze zoufalou agonii,jak nebyla schopná popadnout dech,si
pomyslela:Bonnie,Bonnie.Poslouchej mě.
Žádná odpověď - ale tu by stejně neslyšela.
Bonnie,Matt je na mýtině,kterou končí cestička vedoucí z Old Wood Road.Možná
bude potřeovat krev nebo nějakou jinou pomoc.Najdi ho.V mém autě.O mě si nedělej
starost.Pro mě je už příliš pozdě.Najdi Matta.
A to je všechno, co dokážu poslat, pomyslela si Elena unaveně. Měla neurčitou
smutnou intuici, že ji Bonnie neslyšela. Plíce jí praskaly nedostatkem kyslíku. Tohle je
hrozný způsob, jak umřít. Dokáže vydechnout ještě jednou a pak se už vůbec
nedostane ke vzduchu…
Proklínám tě, Damone, pomyslela si a pak soustředila všechny své myšlenky, celou
svou mysl, na vzpomínky na Stefana. Na to, jaký to byl pocit, když ji Stefan držel v
náručí, když se na ni náhle usmál, když se jí dotýkal.
Zelené oči jako listy, barva jako list prosvícený sluncem…
Slušnost, kterou se mu podařilo si uchovat neposkvrněnou…
Stefane… miluju tě…
Vždycky tě budu milovat…
Milovala jsem tě…
Miluju…
Kapitola 12
Matt neměl ani ponětí, kolik je hodin, ale pod stromy bylo hluboké šero. Ležel na boku
v Elenině novém autě, jako kdyby ho tam někdo pohodil a zapomněl. Bolelo ho celé
tělo. Tentokrát se probudil a okamžitě ho napadlo Elena. Ale nikde neviděl bělost její
košilky a když zavolal, nejprve tiše, později hlasitěji, nedostal odpověď.
Teď si vyhmatával na čtyřech cestu mýtinou. Zdálo se, že Damon je pryč a to mu
dodalo jiskřičku naděje, která se mu rozzářila v mysli jako maják. Našel zahozenou
Eleninu košili - povážlivě podupanou. Ale když nemohl na mýtině nalézt další teplé
tělo, srdce mu pokleslo až někam do bot.
A pak si vzpomněl na jaguár. Horečně šátral v kapse po klíčcích. Nenašel nic, až
nakonec objevil, že se nějak nevysvětlitelně ocitly v zapalování. Zažil pár úzkostných
okamžiků, když auto nechtělo nastartovat a pak ho oslepila světla reflektorů. Chvíli
dumal nad tím, jak otočí auto, aniž by třeba přejel bezvědomou Elenu, pak zalovil v
přihrádce na rukavice, kde našel manuál a sluneční brýle. Ach a taky je tu jeden prsten
s lapisem lazuli - Zkusil ho a padl mu dobře. Konečně objevil baterku a vydal se
důkladně prohledat mýtinu.
Elena nikde.
Ani ferrari.
Damon ji někam odvezl.
Tak jo, takže je bude stopovat. K tomuhle účelu mu tady zůstalo Elenin auto, ale už
viděl, co ta lesní monstra dovedou s auty, takže to mnoho neznamená.
Taky bude muset být opatrný s tou baterkou. Kdoví, kolik energie ještě zbývá v
bateriích?
Zkoušel Bonniin mobil, pak její domácí číslo, pak penzion. Žádný signál, dokonce ani
tam, kde by podle jeho mobilu být měl. Nebylo zapotřebí se ptát, proč tomu tak je tohle je Starý les, jako obvykle se plete do věcí, do kterých mu nic není. Ani se
nezeptal sám sebe, proč vlastně volal Bonnii jako první, když by bylo asi rozumnější
zavolat Meredith.
Stopy ferrari našel snadno. Damon odsud vystřelil jako torpédo… Matt se zasmušile
usmál.
A pak už zamířil po cestě, jako by chtěl vyjet ze Starého lesa. Stopování bylo snadné,
protože buďto jel Damon příliš rychle, nebo s ním Elena bojovala, protože na mnoha
místech, zvláště v zatáčkách, se stopy týraných pneumatik jasně rýsovaly v měkké
půdě u cesty.
Matt si dával obzvláštní pozor, aby nešlápl na nic, co by mohla být stopa. Možná se
bude na některém místě potřebovat vrátit. Také důsledně ignoroval tiché noční zvuky v
okolí.Věděl,že tam jsou malachové, ale odmítal o nich přemýšlet.
Ani si nepoložil otázku, proč to vlastně dělá, proč se úmyslně vystavuje nebezpečí,
místo aby před ním prchal, místo aby se pokusil jaguárem vyjet ze Starého lesa. Konec
konců, Stefan neustanovil Eleniným ochráncem jeho.
Ale nemůžeš věřit vůbec ničemu, co říkal Damon, pomyslel si.
A kromě toho - stejně si vždycky na Elenu myslel a dával na ni tak trochu pozor,
dokonce ještě před první schůzkou. Možná je neohrabaný, pomalý a slabý ve srovnání
s jejich současnými nepřáteli, ale vždycky se bude snažit Elenu chránit.
Bylo už tma jako v pytli. Poslední stopy soumraku se vytratily z oblohy a kdyby Matt
vzhlédl, uviděl by mraky a hvězdy - a stromy, které se zlověstně tyčily po obou
stranách.
Blížil se ke konci cesty. Vpravo by se měl brzy objevit dům Dunstanových. Zeptá se
jich, jestli snad neviděli…
Krev.
Jeho mysl mu nejdřív nabízela všelijaká bláznivá vysvětlení, jako třeba, že to je
červená barva. Ale ve světle baterky uviděl rudohnědé skvrny přesně v místě, kde se
silnice prudce zatáčela. Na téhle silnici je krev. A není jí málo.
Pečlivě se zdálky vyhýbal skvrnám a přejížděl světlem baterky stále dokola po
vzdálenější straně cesty. Začal si domýšlet, co se tu asi stalo.
Elena vyskočila.
Buďto vyskočila, nebo ji Damon vystrčil z jedoucího auta - ale po všech těch trablích,
které podstoupil, aby se ji zmocnil, to nedávalo příliš smysl. Samozřejmě že se
mezitím mohl napít do sytosti - Matt se instinktivně dotkl prsty svého zraněného hrdla
- ale proč by ji pak vůbec bral do auta?
Aby ji zabil vyhozením za jízdy?
To je dost pitomý způsob, jak to udělat, ale Damon možná spoléhal na svoje domácí
mazlíčky, že se postarají o tělo.
Možné, ale ne příliš pravděpodobné.
Ale co je pravděpodobné?
No, na téhle straně za chvíli bude dům Dunstanových, i když ze silnice není vidět. A
Eleně by se dost podobalo vyskočit z jedoucího auta v ostré zatáčce. Vyžadovalo by to
chytrost i odvahu a neskonalou důvěru v čiré štěstí, že se přitom nezabije.
Matt pomalu sledoval paprskem baterky polámané rododendronové keře vedle silnice.
Panebože, ona to opravdu udělala. Jo. Vyskočila a pokoušela se kutálet. Týýjo, fakt
měla štěstí, že si nezlomila vaz. Ale kutálela se dál, chytala se kořenů a úponků, aby se
zastavila. To proto jsou vytrhané ze země.
V Mattovi se zdvihl příval nadšení. Zvládl to. Stopuje Elenu. Viděl ji padat stejně
jasně, jako by u toho byl. Ale pak se překotila tady o ten kořen stromu, pomyslel si, jak
sledoval dál její stopu. To muselo bolet. Dopadla a chvíli se kutálela po betoně - to
muselo být hrozné; tady nechala hodně krve. A pak znovu do keřů.
A co pak? V rododendronech už nenacházel žádné další známky jejího pádu. Co se
tady stalo?Dokázal snad Damon rychle otočit auto a dostat ji zpátky?
Ne, usoudil Matt, když pečlivě prozkoumal půdu. Jsou tu stopy jenom jednoho
člověka - pak znovu upadla, pravděpodobně kvůli zranění. Ale dokázala se znovu
postavit. Jenže pak jsou tu nějaké divné stopy - na jedné normální otisk boty a na
druhé hluboká brázda prohlubeň.
Berle. Našla si berli. Jasně a tahle rýha bude stopa po její zraněné noze. Šla tady k
tomu stromu, pak kolem něj - nebo spíš to vypadá, že poskakovala. A pak zamířila k
Dunstanům.
Chytrá holka. Teď už bude pravděpodobně ve stavu, že jí stejně nikdo nepozná a koho
by zajímalo, že je podobná zesnulé Eleně Gilbertové? Klidně to může být Elenina
sestřenka z Filadelfie.
Takže tudy šla… jeden, druhý, třetí… osm kroků - a támhle je Dunstanových dům.
Matt viděl jejich světla a cítil koně. Vzrušeně proběhl zbytek cesty - několikrát upadl,
což jeho dobitému tělu rozhodně neudělalo dobře, ale přesto směřoval přímo ke světlu
na zadní verandě domu. K Dunstanům se nechodí hlavním vchodem.
Když se dostal ke dveřím, zabušil skoro horečně. Našel ji. Našel Elenu!
Zdálo se to nekonečně dlouho, než se dveře trochu pootevřely. Matt automaticky vrazil
do škvíry nohu a pomyslel si: Joo skvěle, jsou to opatrní lidé. Rozhodně ne takoví,
kteří by vpustili dovnitř upíra krátce nato, co se k nim přišla ukrýt dívka celá od krve.
"Ano? Co si přejete?"
"To jsem já, Matt Honeycutt," oslovil oko, které vykukovalo škvírou ven. "Přišel jsem
pro El…pro to děvče."
"O jakém děvčeti to mluvíš?"zeptal se hlas chraplavě.
"Podívejte, nemáte se čeho bát. To jsem já - Jake mě zná ze školy. A Kristin mě zná
taky. Přišel jsem pomoct."
Upřímnost v jeho hlase zřejmě zapůsobila na osobu za dveřmi, které se otevřely a
ukázaly velkého tmavovlasého muže v nátělníku, který by se potřeboval oholit. Za ním
v obýváku se rýsovala postava vysoké, štíhlé, téměř vyzáblé ženy. Vypadala, jako když
plakala. Za nimi stál Jake, který na střední škole chodil o rok výš než Matt.
"Jakeu,"oslovil ho Matt. Ale nedočkal se žádné odpovědi, jen otupělého pohledu
plného utrpení.
"Co se tu stalo?" vyptával se vyděšeně Matt. "Přišla sem před chvílí - byla zraněná ale vy - vy jste ji pustili dovnitř, že ano?"
"Sem žádná dívka nepřišla,"odpověděl pan Dunstan bezvýrazně.
"Musela sem přijít. Sledoval jsem její stopu - nechala za sebou krvavou stopu, chápete,
skoro až k vašim dveřím."Matt si nedovolil přemýšlet. Měl takový utkvělý pocit, že
když bude fakta opakovat hlasitě, Elena se nakonec zhmotní.
"Další problémy," prohlásil Jake, ale řekl to otupělým hlasem, který odpovídal jeho
výrazu.
Paní Dunstanová projevila větší pochopení. "Slyšeli jsme venku ve tmě hlas, ale když
jsme se vyrazili podívat, nikdo tam nebyl. A máme tu svoje vlastní problémy."
A přesně v té chvíli, jako by čekala na svoji narážku, vrhla Kristin do místnosti.
Matt na ni zíral s pocitem děsivého déjá vu. Byla oblečená podobně jako Tami
Bryceová. Ustřihla si spodek svých džínových kraťasů, až z nich skoro nic nezbylo.
Nahoře měla vršek bikinek, ale s - Matt spěšně odvrátil oči - dvěma velikými otvory
přesně v těch místech, kde Tami měla lepenkové kruhy. A taky se ozdobila lepidlem s
třpytkami.
Panebože… vždyť je jí teprve, kolik, dvanáct? Třináct? Jak se jenom může chovat
tímhle způsobem? V příštím okamžiku mu celé tělo strnulo v šoku. Kristin se k němu
přitiskla a vykřikla: "Matt Honey-cuc!Ty ses na mě přišel podívat!"
Matt se opatrně nadechl, aby překonal šok. Matt Honey-cuc. Ona se to neměla jak
dozvědět. Dokonce nechodila ani do stejné školy jako Tami. Proč by jí Tami volala a
… říkala jí něco takového?
Zatřásl hlavou, jako kdyby si ji chtěl vyčistit. Pak pohlédl na paní Dunstanovou, která
mu připadala nejvlídnější. "Mohl bych si od vás zavolat?" zeptal se. "Já potřebuju skutečně naléhavě potřebuju vyřídit několik telefonátů."
"Telefon má od včerejška poruchu,"zachroptěl pan Dunstan. Nepokoušel se dostat
Kristin pryč od Matta, což bylo zvláštní, protože byl evidentně naštvaný. "Asi spadl
strom. A víš, že mobily tady nefungují."
"Ale…" Mattova mysl pracovala, až se mu z hlavy kouřilo. "Vy skutečně chcete říct,
že žádná dívka sem nepřišla požádat o pomoc? Dívka s blond vlasy a modrýma očima?
Přísahám, že já jsem jí neublížil. Přísahám, že jsem jí přišel pomoct."
"Matt Honey-cuc? Já jsem si udělala tetování, jenom pro tebe." Kristin se k němu stále
tiskla a přitom natáhla levou ruku. Matt na ni hleděl s hrůzou. Evidentně použila
nějakou jehlu, kterou si udělala vpichy na levém předloktí a pak otevřela
tmavomodrou bombičku do inkoustového pera a vetřela inkoust do ran.Vypadalo to
jako nejjednodušší vězeňské tetování, které dělalo dítě. Roztroušená písmenka tvořící
slovo MAT byla jasně čitelná, následovala inkoustová šmouha, která zřejmě časem
měla přerůst v další T.
Není divu, že nebyli nijak nadšení, že mě mají vpustit dovnitř, pomyslel si omráčeně
Matt. Kristin teď objímala oběma rukama jeho pas tak silně, až se mu těžko dýchalo.
Stála na špičkách a mluvila na něj, překotně šeptala obscénní věci, které už slyšel od
Tami.
Zíral na paní Dunstanovou. "Čestně, neviděl jsem Kristin už… musí to být už skoro
rok. Měli jsme karneval na závěr školního roku a Kristin pmáhala s jízdami na
ponících, ale…"
Paní Dunstanová pomalu přikývla. "To není tvoje vina. Ona se chová úplně stejně i k
Jakeovi. K nevlastnímu bratrovi. A taky k… k vlastnímu otci. Ale i já ti říkám pravdu;
nebyla tu žádná dívka. Dneska nám na dveře nezaklepal nikdo jiný než ty."
"Dobře." Mattovi se zamžily oči. Jeho mysl, zaměřená především na vlastní přežití,
mu radila šetřit dech, nemá smysl se dohadovat. "Kristin - já takhle fakt nemůžu
dýchat…"
"Ale já tě miluju, sladký Matte. Nesmíš mě nikdy opustit. Zvlášť ne kvůli té staré
couře. Té couře, co má červy v očních jamkách…"
Matt už měl zase pocit, že se s ním svět točí. Nedokázal popadnout dech. Neměl už
vzduch. S očima vyvalenýma úsilím se nadechnout se bezmocně obrátil k panu
Dunstanovi, který stál nejblíž.
"Nemůžu… dýchat…"
Jak jenom může mít třináctiletá holka takovou sílu? Bylo zapotřebí maximálního úsilí
pana Dunstana i Jakea, aby ji od něho odtrhli. Ne, ani to nepomohlo. Začínal před
očima vidět šedé mžitky. Potřebuje vzduch.
Ozvalo se ostré plesknutí, které skončilo mlaskavým zvukem. Pak další. Najednou se
konečně mohl zase nadechnout.
"Ne, Jakobe! To už stačí!" vykřikla paní Dunstanová. "Už ho pustila, už ji nebij!"
Když se Mattovi rozptýlily mžitky před očima, uviděl, jak si pan Dunstan zapíná
pásek. Kristin kvílela: "Jen počkeeeeejteeeeeeeee! Jen počkeeejteeeeee! Budete
litovat!"
A pak se vyřítila z pokoje.
"Nevím, jestli vám to pomůže, nebo přitíží," promluvil Matt, když zas popadl dech,
"ale Kristin není jediná dívka, která se takhle chová. Ve městě je minimálně ještě jedna
další…"
"Mě zajímá jenom moje Kristin," odpověděla paní Dunstanová. "A tahle… věc, to není
ona."
Matt přikývl. Ale teď musí udělat něco jiného. Musí najít Elenu.
"Kdyby sem přišla blond dívka a požádala o pomoc, pustíte ji prosím dovnitř?"
požádal paní Dunstanovou. "Prosím vás? Ale nepouštějte sem žádné kluky - dokonce
ani mě, pokud nebudete chtít," vykoktal.
Na okamžik se jeho oči setkaly s očima paní Dunstanové a pocít vnitřní spřízněnost.
Ona přikývla a vyprovodila ho z domu.
Tak jo, pomyslel si Matt. Elena mířila sem, ale nedostala se až ke dveřím. Takže se
půjdeme podívat na stopy.
A tak se díval. Stopy mu řekly, že pár metrů pozemkem Dunstanových Elena
nevysvětlitelně zatočila prudce doprava, hluboko do lesa.
Ale proč? Copak ji něco vyděsilo? Nebo snad - Mattovi se udělalo nevolno - že by ji
něco obelstilo, aby belhala dál a dál, dokud nebude z dosahu vší lidské pomoci?
Jediné, co může dělat, je následovat ji do lesů.
Kapitola 13
"Eleno!"
Něco ji rušilo.
"Eleno!"
Prosím, už žádnou bolest. Teď už ji necítila, ale pamatovala si ji… jen už žádné
bojování o vzduch…
"Eleno!"
Ne… prostě to nechte být. Elena se v duchu snažila vytěsnit to, co rušilo její uši i její
mysl.
"Eleno, prosím…"
Jediné, po čem touží, je spát. Navždycky.
"Proklatě, Šiniči!"
Damon zvedl kouli s miniaturním lesem a Šiniči našel Elenino matné světélko, které z
ní zářilo. Uvnitř byly tucty jedlí, hikor, borovic a dalších stromů - a všechny rostly z
dokonale průhledné vnitřní membrány. Malinká osůbka - pokud by tedy bylo možné
někoho takhle zmenšit a vložit do takovéhle koule, by viděla stromy vepředu, stromy
vzadu, stromy všude kolem - a mohla by kráčet dokonale rovně a stejně by skončila ve
výchozím bodě,bez ohledu na to,který směr zvolí.
"Je to zábava," prohlásil Šiniči vzdorně a sledoval ho upřeně zpod dlouhých řas. "Je to
hračka obvykle určená pro děti. Past na hraní."
"A tobě připadá tohle zábavné?" Damon praštil koulí o dřevěný konferenční stolek v té
překrásné chatě, kde měl Šiniči svůj tajný úkryt. A zjistil, proč se tyhle koule dávají
dětem - jsou nerozbitné.
Damon si dopřál okamžik - opravdu jediný okamžik - aby se vzpamatoval. Eleně
zřejmě zbývají pouhé vteřiny života. Musí svá slova formulovat přesně.
Po tomto kraťounkém okamžiku se z jeho rtů vyřinul dlouhý proud slov, většinou
anglicky a většinou bez zbytečných nadávek a urážek. Neměl zájem urážet Šiničiho.
Jednoduše hrozil - ne, přísahal - že se na Šiničim spáchá takové formy násilí, které
občas během svého dlouhého života viděl u lidí a upírů se zvrácenou fantazií. Nakonec
se mu podařilo Šiničiho přesvědčit, že to opravdu myslí vážně a zjistil, že se nachází
uvnitř koule a před sebou má promočenou Elenu. Ležela mu u nohou a vypadala
mnohem hůř než v jeho nejhorších obavách. Měla vykloubené pravé rameno a
vícečetné zlomeniny paže a také ošklivě roztříštěnou holenní kost.
Vyděšeně si představil, jak se asi belhala lesem, krev stéká po pravé paži od ramene až
po loket a levou nohu táhne za sebou jako zraněné zvíře. Ale bylo to ještě horší.Vlasy
zmáčené potem a bahnem jí spadaly přes tvář a byla úplně mimo sebe, doslova v
deliriu, mluvila s lidmi, kteří tu nejsou.
A také modrala.
Dokázala vlastním úsilím odstranit jenom jediný úponek. Damon jich strhal celé
chumáče a divoce je rval ze země, když se pokoušely obtočit kolem jeho vlastních
zápěstí. Elena se jednou zhluboka nadechla zrovna ve chvíli, kdy už jí hrozilo
zadušení, ale nenabyla vědomí.
A nebyla to Elena tak, jak si ji pamatoval. Když ji zdvihl ze země, necítil žádný vzdor
ani souhlas, vyčerpáním a bolestí, ale v jednom okamžiku, kdy se napůl probrala,
políbila jeho ruku skrze vlhké rozcuchané vlasy a zašeptala: "Matt… najdi…
Matta."Nevěděla, kdo on je - stěží věděla, kdo je ona sama - ale měla starost o svého
přítele. Z toho polibku mu projel žár celou paží, jako by se ho dotkla žhavým železem.
Vstoupil jí do mysli a snažil se odvrátit její utrpení někam pryč - kamkoliv… do
noci… na sebe…
Obrátil se zpět k Šiničimu a hlasem jako mrazivý vichr řekl: "Bude to pro tebe vypadat
mnohem líp, pokud najdeš lék na všechna její zranění - hned."
Krásná chata byla obklopená stejnými stále zelenými stromy, hikorami a borovicemi,
jako byly v kouli. Oheň vyplivl fialové a zelené plamínky, když ho Šiniči rozhrábl.
"Voda se bude každou chvíli vařit. Dej jí čaj tady z toho." Podal Damonovi zčernalou
konvici - kdysi z krásně cizelovaného stříbra;nyní jen otlučenou vzpomínku na zašlou
slávu - a hrnek s nějakými nalámanými větvičkami a nechutně vypadajícími věcmi na
dně. "Postarej se, aby vypila alespoň třičtvrtě hrnku. Pak usne a probudí se jako nová."
Šťouchl loktem Damona do žeber: "Nebo jí můžeš dopřát jenom pár doušků - uzdravit
ji jenom zpola a pak jí dát najevo, že je jen ve tvé moci, jestli jí dáš víc… podle toho,
jak bude spolupracovat…"
Damon neodpověděl a odvrátil se. Jestli se na něj budu muset podívat, pomyslel si, tak
ho zabiju. Ale můžu ho ještě potřebovat.
"A pokud chceš hojení doopravdy urychlit, přidej trochu své krve. Některým lidem se
to takhle líbí," dodal Šiniči a jeho hlas se znovu rozechvěl vzrušením. "Můžeš se dívat,
kolik bolesti lidská bytost snese, víš a pak, když umírají, jim dát trochu čaje s krví a
začít znovu… Pokud si tě pamatují od minule - což se často nestává - obvykle dokážou
snést ještě víc bolesti, jenom aby s tebou mohli bojovat…" zachechtal se a Damon měl
najednou pocit, že není úplně duševně v pořádku.
Ale když se pak náhle otočil k Šiničimu, musel se násilím vnitřně uklidnit. Z Šiničiho
se stal plápolající a zářící obrys sebe sama a z toho obrysu vystřelovaly plamenné
jazyky jako erupce ze Slunce. Damon byl téměř oslepený a věděl, že to byl Šiničiho
úmysl. Svíral stříbrnou konvici, jako by na tom závisela jeho vlastní příčetnost.
A možná ano. Má v mysli prázdné místo, kdy vůbec neví, co se dělo… a pak najednou
vzpomínky, jak se snažil najít Elenu… nebo Šiničiho. Protože Elena mu najednou
zmizela a to mohlo být jedině vinou lišáka.
"Máš tady normální koupelnu?" zeptal se Damon Šiničiho.
"Je tady cokoli si usmyslíš; jenom se musíš rozhodnout, co chceš, dřív, než otevřeš
dveře a odemkneš je tímhle klíčem. A teď…"
Šiniči se protáhl, zlaté oči napůl zavřené. Malátně si projel rukou lesklou černou srst
lemovanou plamínky. "Teď si půjdu zdřímnout támhle pod keř."
"Copak to je to jediné, co dokážeš dělat?" Damon se ani nesnažil skrýt sarkasmus ve
svém hlase.
"A bavit se s Misao. A bojovat. A účastnit se turnajů. Ty sou - no, budeš muset někdy
přijet a podívat se sám."
"Nemám zájem někam jezdit." Damon raději ani nechtěl vědět, co Šiniči a jeho sestra
považují za zábavu.
Šiniči se natáhl a sundal malý kotlík vroucí vody z ohně. Nalil vařící vodu na
hromádku stromové kůry, listů a jakési další drtě v otlučeném kovovém hrnku.
"Co kdyby sis šel najít nějaký keř hned teď?" zeptal se Damon - a ve skutečnosti to
nebyla otázka. Měl lišáka, který už beztak posloužil svému účelu, naprosto plné zuby a
bylo mu úplně ukradené, jaké zlovolnosti by mohl Šiniči napáchat jiným lidem.
Jediné, co chtěl, bylo zůstat sám - s Elenou.
"Nezapomeň; musí to vypít všechno, pokud chceš, aby byla v pořádku. Bez toho bude
mimo jakoukoliv možnost záchrany." Šiniči přelil tmavozelený čaj přes jemné sítko.
"Radši to zkus, než se probere."
"Můžeš už odsud prostě vypadnout?"
Když Šiniči prošel puklinou mezi rozměry a přitom pečlivě dbal, aby se dostal do
reálného světa a ne do nějaké jiné koule, strašně zuřil. Měl sto chutí se vrátit a ztřískat
Damona, až skoro vypustí duši. Nebo aktivovat malachy v něm a přimět ho… no, ne
úplně, zabít sladkou Elenu. Ona byla kvítek, jehož nektar ještě neokusil, takže nijak
nespěchal dostat ji metr pod zem.
Ale co se týče zbytku jeho myšlenky… ano, rozhodl se. Teď už věděl, co udělá. Bude
jednoduše kouzelné sledovat smíření Damona a Eleny a pak, dneska v noci během
oslav Moonspireu, přivede zpět netvora. Mohl nechat Damona v přesvědčení, že jsou
"spojenci" a pak, uprostřed jejich malého flámu, pustí posedlého Damona ze řetězu. A
ukáže všem, že měl nade vším kontrolu po celou dobu.
Potrestá Elenu takovým způsobem, o kterém by se jí ani nesnilo, zemře v nádherné
agonii…Damonovou rukou. Šiničiho chvosty se při té myšlence extaticky zachvěly.
Ale prozatím je nechme, ať se spolu smějí a žertují. Pomsta s časem zraje a Damona je
skutečně obtížné ovládat, když se vzteká.
Tohle přiznání bolelo, stejně jako jeho chvost - ten opravdový uprostřed - bolel kvůli
Damonově hanebné krutosti ke zvířatům. Když se Damon rozohnil, ovládat ho
vyžadovalo každou unci Šiničiho vůle a soustředění.
Ale o Moonspireu bude Damon klidný a spokojený.
Bude spokojený sám se sebou, protože s Elenou bezpochyby vymyslí nějaký absurdní
plán, jak Šiničiho zastavit.
A pak začne pravá zábava.
Z Eleny bude nádherná otrokyně, dokud mi vydrží.
Když kitsune zmizel, Damon se začal chovat přirozeněji. Pevně svíral Eleninu mysl a
chopil se hrnku. Zkusil si té směsi cucnout sám, než ji nabídne Eleně a zjistil, že to
chutná o něco méně odporně, než páchne. Ovšem Elena skutečně neměla na výběr,
nedokázala sama o své vůli udělat vůbec nic a tak v ní kousek po kousku tekutina
mizela.
A pak ještě trochu jeho krve. Elena byla stále v bezvědomí a nemohla protestovat.
Damon neklidně přecházel po místnosti. Vybavovala se mu jakýsi vzpomínka, tak
nezřetelná, že byla spíš jako sen. Viděl v ní Elenu, jak se vrhá ven z ferrari a v
rychlosti asi sto kilometrů v hodině, aby unikla - čemu?
Jemu?
Proč?
To není zrovna dobrý začátek.
Jenže to je všechno, co si dokáže vybavit! Zatraceně! Cokoli se dělo bezprostředně
před tím, bylo zahaleno naprostou temnotou. Ublížil snad Stefanovi? Ne, Stefan
odešel. Byl to ten druhý chlapec s ní, Mutt. Co se to sakra stalo?
Ďas aby to spral! Musí zjistit, co se přihodilo, aby to všechno mohl vysvětlit Eleně, až
se probudí. Přál si, aby mu věřila, aby k němu měla důvěru. Nechtěl Elenu jen k
uhašení žízně na jednu noc. Chtěl, aby si ho vybrala. Přál si, aby konečně pochopila, o
kolik lépe se hodí k němu než k jeho nedomrlému, změkčilému bratrovi.
Jeho princezna temnoty. To je postavení, které má zastávat, které se pro ni hodí. A on
bude její král, choť, cokoliv bude chtít. Až si tohle vyjasní, pochopí, že na tom
nezáleží. Že nezáleží na ničem jiném než na tom být spolu.
Hleděl na její tělo schoulené pod dekou střízlivě… vlastně provinile. Dio mio - co
kdyby ji nenašel?Nedokázal vytěsnit z mysli představu, jak klopýtá lesem v tomhle
stavu… a pak leží bez dechu…líbá jeho ruku…
Damon se posadil a stiskl si špičku nosu. Proč byla s ním ve ferrari? Byla naštvaná ne, ne naštvaná. Lepší výraz je rozzuřená a také vyděšená… z něho. To si teď dokázal
vybavit jasně, tu chvíli, kdy se vrhla z rychle jedoucího vozu, ale nepamatoval si
vůbec nic předtím.
Přichází snad o rozum?
Co jí kdo udělal? Ne… Damon odvrátil mysl od nabízející se otázky a přiměl se
položit si tu správnou otázku. Co jí udělal on? V Eleniných očích, modrých se
zlatavými skvrnkami, jako lapis lazuli, se dalo snadno číst i bez telepatie. Co jí to…
on… udělal, že ji to natolik vyděsilo, aby se vrhla z vozu řítícího se plnou rychlostí,
jen aby mu unikla?
Vysmíval se tomu světlovlasému klukovi. Mutt… gnat… tak nějak. Oni tři byli
pohromadě a on s Elenou… sakra! Od toho okamžiku až do procitnutí za volantem
ferrari bylo všechno jen zrnění a šeď. Pamatoval si, jak zachránil Bonnii v Carolinině
domě; pamatoval si, že se opozdil na schůzku ve 4:44 se Stefanem; ale potom se
vzpomínky začaly tříštit. Šiniči, maledicalo!
Ten lišák! Ten o tom ví určitě mnohem víc, než Damonovi řekl!
Vždycky jsem… byl silnější… než moji nepřátelé, pomyslel si. Vždycky jsem… si
udržel…kontrolu.
Uslyšel slabý zvuk a mžikem byl u Eleny. Modré oči měla zavřené, ale řasy se jí
chvěly. Budí se snad?
Shrnul jí deku k ramenům. Šiniči měl pravdu. Měla na sobě hodně zaschlé krve, ale
přesto cítil, že její krevní tok se již normalizuje. Ale něco je tu pořád špatně… ne,
tomu nevěří.
Damon se sotva udržel, aby nevykřikl vzteky. Ten zatracenej lišák ji nechal tak, s
vykloubeným ramenem.
Dneska se opravdu nic nedaří.
A co teď? Zavolat Šiničiho?
Nikdy. Měl pocit, že se dneska večer na lišáka nedokáže znovu podívat, aniž by dostal
chuť ho zavraždit. Bude jí muset napravit rameno sám. Většinou jsou k tomu zapotřebí
dva lidé, ale co se dá dělat.
Stále držel Eleninu mysl v mentálním sevření a postaral se, aby se nemohla probudit.
Uchopil ji za paži a zahájil bolestivý proces natažení pažní kosti ještě dál, až nakonec
uvolnil tlak a uslyšel sladké cvak, jak kloub vklouzl zpátky do jamky. Pak ji pustil.
Eleně se komíhala hlava ze strany na stranu, rty měla okoralé. Nalil ještě trochu
Šiničiho zázračného léčivého čaje do otlučeného hrnku, pak ji něžně zvedl hlavu a
podal jí nápoj k ústům.
Dopřál pak její mysli více svobody a uviděl, jak nadzdvihla pravou ruku a pak ji zase
spustila.
Povzdychl si a naklonil jí hlavu tak, aby jí mohl pomalinku lít čaj z konvice přímo do
úst. Poslušně polykala. Připomínalo mu to, jak pomáhal Bonnii… ale Bonnie nebyla
takhle strašně zraněná. Damon věděl, že Elenu nemůže jejím přátelům vrátit v tomhle
stavu; košilku a džíny má rozedrané a všude po těle zaschlou krev.
Možná by s tím dokázal něco udělat. Přešel ke druhým dveřím, které vedly z místnosti,
a pomyslel si: koupelna, moderní koupelna. Pak odemkl a otevřel dveře. Bylo to
přesně, jak si představoval: starobylé bílé hygienické místo s velikou hromadou
ručníků připravených pro hosty na okraji vany.
Damon pustil horkou vodu na jednu žínku. Teď už věděl, že nemůže Elenu jen tak
svléknout a položit do horké vody. Bylo to přesně to,co potřebovala, ale kdyby na to
někdy někdo přišel, její přátelé by mu vyrvali zaživa srdce z těla a narazili ho na kůl.
Nemusel o tom ani přemýšlet, prostě si tím byl jistý.
Vrátil se zpátky k Eleně a začal jí něžně stírat zaschlou krev z ramene. Zamumlala,
zavrtěla hlavou, ale on pokračoval, dokud rameno nezačalo pod rozedranou látkou
vypadat normálně.
Pak si vzal další žínku a začal pracovat na jejím kotníku. Ten byl stále oteklý - v
nejbližší době rozhodně už nebude nikam utíkat. Její holenní kost však mezitím
správně srostla dohromady. Byl to další doklad toho, že Šiniči a Ši - ne - Ši nemají
nouzi o peníze, jinak by tenhle čaj prostě uvedli na trh a vydělali jmění.
"My se na věci díváme… jinak," vysvětlil mu během předchozích rozhovorů Šiniči a
upřeně ho sledoval svýma podivně zlatavýma očima. "Peníze pro nás moc
neznamenají. A co nás zajímá?Smrtelná agonie starého ničemy, který se bojí, že přijde
do pekla. Dívat se, jak se potí a snaží se vzpomenout na události, které mu už dávno
vymizely z paměti. První slza, kterou dítě prolije v pocitu osamělosti. Pocity nevěrné
ženy, kterou její manžel přistihne s milencem. První… řekněme polibek a noc plná
objevů mladé panny. Bratr, který je ochotný zemřít pro svého bratra. Takové věci nás
zajímají."
A spousta dalších věcí, o kterých se ve slušné společnosti nemluví, pomyslel si
Damon. Hodně z nich souvisí s bolestí. Jsou to emocionální pijavice, sají pocity
smrtelníků, aby vyplnily prázdnotu svých vlastních duší.
Znovu cítil, jak se mu dělá zle, když se pokusil představit si - spočítat - jakou bolestí
musela Elena projít, když vyskočila z jeho auta. Musela čekat bolestivou smrt - ale
přesto to bylo lepší, než zůstat s ním.
Tentokrát, než vešel do druhých dveří, si pomyslel: kuchyň, moderní, se spoustou
balíčků ledu v mrazáku.
A nebyl zklamaný. Našel kuchyni, jakou by si domů pořídil chlap - s chromovanými
moderními přístroji a černobílými dlaždičkami, v mrazáku šest balíčků ledu.
Odnesl tři zpátky k Eleně. Jeden jí položil na rameno, jeden na loket a jeden na kotník.
Pak ještě zašel do nablýskané kuchyně pro sklenici ledově chladné vody
Únava. Zoufalá únava.
Elena měla pocit, jako by celé její tělo bylo z olova.
Každá končetina… každá myšlenka… pokrytá olovem.
Určitě tu bylo něco, co měla udělat - nebo nedělat - právě teď. Ale nedokázala si tu
myšlenku vybavit. Byla příliš těžká. Všechno bylo příliš těžké. Nedokázala ani otevřít
oči.
Škrabavý zvuk. Někdo je tu blízko, na vrzavé židli. Pak se jejích rtů dotkla ledová
tekutina, jenom pár kapek, ale pobídlo ji to, aby se snažila uchopit sklenici sama a pít.
Ááách, lahodná chladná voda. Chutnala lépe než cokoliv, co kdy předtím pila. Rameno
ji příšerně bolelo, ale chtěla pít a pít - to za tu bolest stálo. Ne! Kdosi jí sklenici odtáhl
ode rtů. Chabě se snažila ji zadržet, ale vykroutila se z jejího sevření. Pak se pokusila
dotknout ramene, ale ty něžné, neviditelné ruce jí to nedovolily - ne dřív, než měla
ruce omyté teplou žínkou.Pak ty ruce kolem ní umístily balíčky ledu a zabalily ji do
deky jako mumii. Chlad oslabil akutní bolest… ale byla tu ještě jiná bolest, hluboko
uvnitř…
Bylo to příliš složité téma na přemýšlení. Když ty ruce zase sundaly led - teď už se
třásla zimou - upadla opět do spánku.
Damon ošetřoval Elenu a dřímal, ošetřoval a dřímal, ošetřoval a dřímal. V dokonale
zařízené koupelně našel želvinový kartáč a hřeben. Vypadaly použitelně a jednou věcí
si byl jistý - Eleniny vlasy nikdy nevypadaly takhle, ať už za života nebo po životě.
Pokusil se jí jemně projet kartáčem vlasy a zjistil, že uzlíky bude mnohem obtížnější
rozplést, než si myslel. Když zabral kartáčem silněji, Elena se pohnula a zamumlala ve
spánku.
A tak to bylo nakonec česání, které jí probudilo. Elena, aniž otevřela oči, natáhla ruku
a vzala si kartáč. Pak, když se zasekl o velký chumel, se zamračila, vzala druhou rukou
menší pramen a pokusila se jím procpat kartáč. Damon soucitně mlaskl. Během
několika století své existence také míval dlouhé vlasy - když to jinak nešlo - a jeho
vlasy byly stejně přirozeně jemné jako Eleniny, takže si ještě pamatoval ten frustrující
pocit, když vyškubáváte vlasy i s kořínky. Už se jí chystal kartáč zase vzít, když
najednou otevřela oči.
"Co…?" řekla a zamrkala.
Damon znervózněl a připravil se ji poslat do mentálního zatmění, pokud to bude nutné.
Ale ani se nepokusila ho praštit kartáčem.
"Co se… stalo?" Elenin pocit byl zřejmý: nelíbilo se jí to. Neměla radost z dalšího
probuzení a velmi nejasné představy o tom, co se dělo, když byla mimo.
Zatímco Damon, připravený na útok či útěk, pozoroval její tvář, pomalu si začínala
dávat dohromady, co se jí přihodilo.
"Damone?" upřela na něj lapisový pohled přikazující odhalit vše. Říkal: léčíš mě,
mučíš mě, nebo jsi jen zaujatý dívák, který si vychutnává cizí bolest a přitom popíjí
sklenku koňaku?
"Oni používají koňak k vaření, princezno. Popíjejí armagnac. A myslím, že… ne, ani
jedno," odpověděl Damon. A pokazil celý efekt, když spěšně dodal: "To není hrozba.
Přísahám ti, že mě Stefan ustanovil tvým ochráncem."
Technicky to byla pravda, když uvážíme fakta: Stefan na něj řval: "Měl by ses radši
postarat, aby se něco nestalo Eleně, ty licoměrný bastardek, nebo si najdu cestu zpátky
a vyrvu ti…" Zbytek zanikl ve zvucích boje, ale Damon naprosto pochopil jádro
sdělení. A teď začal brát své pověření vážně.
"Nic dalšího už ti neublíží, pokud mi dovolíš, abych na tebe dával pozor," dodal, čímž
už se dostával do oblasti smyšlenek, protože ať už ji vyděsil nebo vytáhl z auta
jakkoliv, určitě byl ve voze spolu s ním. Ale v budoucnu už se k ní nikdo nedostane,
přísahal si. I když tentokrát to totálně zpackal, odteď už nebudou žádné útoky na Elenu
Gilbertovou - nebo někdo zemře.
Nepokoušel se špehovat její myšlenky, ale jak se díval do jejích očí, vysílaly naprosto
jasně - a naprosto záhadně - jedinou myšlenku: Teď vím, že jsem měla pravdu. Celou
tu dobu to byl někdo jiný. A poznal, že navzdory bolesti Elena pociťuje hluboký pocit
uspokojení.
"Poranila jsem si rameno." Natáhla pravou ruku, aby se za něj chytila, ale Damon ji
zarazil.
"Vymkla sis ho," vysvětlil. "Bude to nějakou chvíli bolet."
"A můj kotník… ale někdo… pamatuju se, jak jsem byla v lesích a podívala se nahoru
a byls tam ty. Nemohla jsem dýchat a tys ze mě strhal ty úponky a zvednul mě v
náručí…" Pohlédla na Damona zmateně. "To tys mě zachránil?
Znělo to jako otázka, ale nebyla. Divila se tomu, jako by to považovala za nemožné.
Potom se rozplakala.
První slza, kterou dítě prolije v pocitu osamělosti. Pocity nevěrné ženy, kterou manžel
přistihne s milencem…
A možná pláč mladé dívky, která věří, že její nepřítel ji zachránil před smrtí.
Damon zoufale stiskl zuby. Pomyšlení, že se Šiniči na tohle možná dívá, cítí Eleniny
emoce a pochutnává si na nich… bylo nesnesitelné. Šiniči by Eleně paměť dokázal
vrátit, tím si byl jistý. Ale na takovém místě a v takové době, která mu bude připadat
nejzábavnější.
"Byla to moje práce," řekl koženě. "Přísahal jsem."
"Děkuju," vydechla Elena mezi vzlyky. "Ne, prosím - neodvracej se, já to myslím
vážně. Áách, je tu někde krabice s kapesníky? Nebo cokoliv suchého?" Tělo se jí opět
rozechvívalo vzlyky.
V dokonalé koupelně byla i krabice s kapesníky a Damon ji odnesl Eleně.
Díval se stranou, zatímco ona stále dál plakala a smrkala. V téhle chvíli tu nebylo
žádné okouzlení, žádný zkušený zasmušilý bojovník zla ani žádná nebezpečná
koketka. Jenom dívka zlomená bolesti, vzlykající jako raněná laň, jako dítě.
Jeho bratr by určitě věděl, co má říkat. Ale on, Damon, neměl nejmenší představu, co
si počít - kromě toho, že si byl naprosto jistý, že za tohle někoho zabije. Šiniči pozná,
co to znamená plést se do cesty Damonovi, když jde o Elenu.
"Jak se cítíš?" zeptal se příkře. Nikdo mu nebude vyčítat, že zneužil situace - nikdo
nesmí říct, že jí ublížil jen proto, aby ji mohl… zneužít.
"Tys mi dal krev," podivila se Elena a když střelil pohledem po svém vyhrnutém
rukávu,dodala: "Ne - ale je to pocit, který znám. Když jsem se poprvé… objevila
zpátky na Zemi, po duchovním životě, Stefan mi dal svoji krev a potom jsem se
cítila… takhle. Rozehřátě. A trochu nepohodlně."
Otočil se a pohlédl na ni. "Nepohodlně?"
"Taková plnost - tady." Dotkla se hrdla. "Myslíme si, že to nějak souvisí se
symbiózou… když spolu upíři a lidé žijí pohromadě."
"Když upír mění člověka taky v upíra, chceš říct,"odsekl ostře.
"Až na to, že jsem se neproměnila, když jsem ještě byla napůl duchovní bytost. Ale
pak - jsem se stala zase člověkem." Škytla, vyzkoušela smutný úsměv a znovu se
chopila kartáče. "Chtěla bych tě požádat, aby ses na mě podíval, jestli jsem se
neproměnila, ale…" udělala malý bezmocný pohyb.
Damon seděl a představoval si, jaké to asi bylo, ošetřovat duchovní dítě Elenu. Byla to
mučivě sladká představa.
Odpověděl otupěle: "Když jsi říkala, že se cítíš nepohodlně, chtělas říct, že bych si měl
vzít trochu tvojí krve?"
Pohlédla stranou a pak zpátky na něj. "Řekla jsem, že jsem ti vděčná. Řekla jsem, že se
cítím…příliš plná. Nevím jak jinak ti mám poděkovat."
Damon měl za sebou staletí cviku v sebeovládání, jinak by mrskl něčím přes pokoj.
Byla to situace, kdy by se nejradši rozesmál… nebo plakal. Nabízela se mu jako dík za
záchranu od utrpení, před kterým ji měl uchránit, ale selhal.
Ale on není žádný hrdina. Není jako svatý Stefan, aby odmítl tuhle nejvyšší cenu,
navzdory jejímu stavu.
Chce ji.
Kapitola 14
Matt nakonec stopy vzdal. Pokud mohl říct, něco přimělo Elenu úplně minout dům
Dunstanových i stodolu a kulhat dál a dál, až se dostala do rozmačkaného a
roztrhaného chumlu tenkých plazivých úponků. Ochable visely Mattovi z dlaně a až
zneklidňujícím způsobem mu připomínaly pocit šátrajících tykadel brouků kolem
krku.
A od toho místa dál už nebylo jediné známky lidského pohybu. Jako kdyby přiletělo
UFO a odneslo Elenu paprskem.
Podnikal výpady do různých stran, až se mu chumáč úponků ztratil a on ve Starém lese
zabloudil. Kdyby chtěl, mohl si představovat všechny možné zvuky všude okolo.
Kdyby chtěl, mohl si představovat, že světlo baterky už není tak jasné jako předtím, že
dostává chorobně nažloutlý odstín…
Celou tu dobu, kdy hledal Elenu, se choval co nejtišeji. Uvědomoval si, že se možná
snaží vplížit do míst, která si to nepřejí. Ale teď se v něm začal sbírat výkřik a jeho
schopnost odolávat se každou vteřinou zmenšovala.
Když se výkřik konečně vydral ven, překvapil ho stejně jako snad možné posluchače.
"Eleeeeeeeeeeeeenooooooooooooo!"
Matta úplně odmala učili večer před spaním říkat modlitbičku. Nevěděl o církvi o moc
víc, ale uvnitř byl upřímně přesvědčený, že existuje Někdo nebo Něco, co se o lidi
stará. Že všechno, co je na světě, nějakým způsobem dává smysl a že všechno má svůj
důvod.
Tahle jeho víra byla v uplynulém roce těžce zkoušena.
Ale Elenin návrat z mrtvých zaplašil jeho pochybnosti. Zdálo se, že dokazuje všechno,
v co si vždycky přál věřit.
Ty bys ji přece nevrátil jenom na pár dnů, aby sis ji pak znovu vzal? přemítal a to
přemítání bylo spíš jakýmsi druhem modlitby. To bys neudělal - že ne?
Protože pomyšlení na svět bez Eleny, bez její jiskry, její silné vůle, jejího nadšení vrhat
se do bláznivých dobrodružství - a zase se z nich dostávat a to ještě bláznivějším
způsobem - to by byla příliš velká ztráta. Svět by bez ní najednou chmurně šedivé
tóny. Žádná divoká červená ani záblesky papouškové zelené, blankytná modř,
narcisově žlutá nebo rtuťově stříbrná - a ani žádná zlatá. Žádné záblesky zlatavé barvy
v nekonečné modři očí jako lapis lazuli.
"Eleeeeenooooooo! Sakra, odpověz mi! Tady je Matt, Eleno
Eleeeee…"
Náhle přestal volat a zaposlouchal se. Na okamžik mu poskočilo srdce a celé tělo se
napjalo. Nakonec dokázal rozeznat jednotlivá slova.
"Eleeeeeenooooooooooooo? Maaaaaaaaatteeeeee? Kde jste?"
"Bonnie? Bonnie! Já jsem tady!" otočil světlo baterky přímo vzhůru a pomalu jím
kroužil. "Vidíte mě?"
"Vidíš nás?"
Matt se pomalu otáčel. A - ano - támhle je světlo baterky, dvě,tři!
Srdce mu poskočilo radostí, když uviděl tři světla. "Jdu přímo k vám," zavolal a hned
změnil slova v čin. Schovávání bylo stejně už zbytečné. Vrážel do kmenů a vyškubával
úponky, které se snažily chytit za kotníky, ale celou dobu volal: "Zůstaňte, kde jste!
Jdu k vám!"
A pak už ta světla byla přímo před ním, oslepovala ho a Bonnie se nějak octla v jeho
náručí a plakala. To alespoň propůjčilo celé situaci zdání normálnosti. Bonnie mu
plakala na hrudi a on se díval po Meredith, která se na něj nervózně usmívala a na…
paní Flowersovou? No opravdu to byla ona, měla na hlavě ten hrozný zahradnický
klobouk s umělými kytkami a na sobě asi tak sedm nebo osm vlněných svetrů.
"Paní Flowersová?" vydechl, když jeho pusa konečně dohnala mozek. "Ale - kde je
Elena?"
Všichni najednou ztuhli, jakoby se těšili na dobré zprávy, ale dočkali se zklamání.
"My jsme ji neviděli," řekla Meredith tiše. "Ty jsi přece byl s ní."
"Já jsem s ní byl, to jo. Ale pak přišel Damon. Ublížil jí. Meredith." Matt cítil, jak se
kolem něj sevřely Bonniiny paže. "Nechal ji zmítat na zemi v křečích. Myslím, že se ji
chystá zabít. A - mě taky zranil. Myslím, že jsem omdlel. Když jsem se probral, byla
pryč."
"On ji odvezl?"vyptávala se Bonnie divoce.
"Jo… ale nerozumím tomu, co se stalo potom."
Bolestně jim pověděl, jak Elena zřejmě vyskočila z auta a jak její stopy pak nikam
nevedly.
Bonnie se v jeho náručí zachvěla.
"A pak se staly další divné věci," pokračoval Matt.
Pomalu a s četnými přestávkami se snažil co nejlépe vysvětlit, jak je to s Kristin a její
podobností s Tami.
"To je… prostě divné," přemýšlela Bonnie. "Myslela jsem, že znám odpověď, ale
pokud Kristin nebyla v kontaktu s žádnou z těch dalších dívek…"
"Asi jsi myslela na Salemské čarodějnice, drahoušku," ozvala se paní Flowersová.
Matt si stále nemohl zvyknout, že paní Flowersová s nimi mluví. Pokračovala: "Ale vy
ve skutečnosti nevíte, s kým se viděl Jim, když už jsme u toho. Děti mají v téhle době
celkem dost svobody a on může být - jak se tomu říká? - přenašečem."
"Kromě toho, i kdyby to byla nějaká posedlost, může to být úplně jiný druh
posedlosti," řekla Meredith. "Kristin žije ve Starém lese. A Starý les je plný těch
brouků, těch malachů. Kdoví, třeba se to stalo, když jednoduše vyšla před práh?
Kdoví, co tam na ni čekalo?"
Teď se Bonnie v Mattově náručí opravdu třásla. Zhasli všechny baterky kromě jedné,
aby šetřili energií, ale to jen přispívalo ke strašidelnému pocitu z okolí.
"Ale co telepatie?" řekl Matt paní Flowersové. "Chci říct, nevěřím ani na chvíli, že na
ty dívky ze Salemu zaútočily skutečné čarodějnice. Myslím, že to byly dívky, které
podléhaly masové hysterii, když byly pohromadě a něco se prostě vymklo z ruky. Ale
jak Kristin věděla, že mi má říkat…stejně jako Tamra?"
"Možná přemýšlíme úplně špatně," ozvala se Bonnie odkudsi z Mattovi košile.
"Možná, že to vůbec není jako v Daleko, kde se ta - ta hysterie šířila horizontálně,
jestli chápete, co tím myslím. Možná je tady někdo nad nimi, kdo to šíří kamkoliv se
mu zamane."
Nastalo krátké ticho a pak paní Flowersová zamumlala: "Ústy dětí a kojeňátek…"
"Chcete říct, že si myslíte, že má pravdu? Ale kdo je potom ten šéf nahoře? Kdo to
všechno dělá?"dožadovala se Meredith odpovědi. "Nemůže to být Damon, protože
Damon dvakrát zachránil Bonnii - a jednou mě." Než kdokoliv stihl posbírat slova, aby
se na to zeptal, pokračovala dál. "Elena si byla dost jistá, že Damona něco posedlo.
Tak kdo jiný to může být?"
"Někdo, s kým jsme se ještě nesetkali," mrmlala Bonnie zlověstně. "Někdo, kdo se
nám nebude líbit."
S perfektním načasováním se za nimi ozvalo prasknutí větvičky. Všichni se otočili
jako na povel.
"Co bych opravdu chtěl," řekl Damon Eleně, "je, aby ses zahřála. A to znamená buďto
ti uvařit něco horkého, aby ses zahřála zevnitř, nebo tě uložit do vany, aby ses zahřála
zvenčí. A s ohledem na to, co se stalo minule…"
"Já… mám dojem, že nedokážu nic sníst…"
"No tak, je to americká tradice. Jablečná polévka nebo maminčin domácí kuřecí
koláč?"
Navzdory situaci se uchichtla a pak ho opravila: "Ale ne, přece jablečný koláč a
maminčina domácí kuřecí polévka. Ale pro začátek to nebylo špatné."
"No a? Slibuju, že nepomíchám jablka s kuřetem."
"Mohla bych snad zkusit trochu polívky," odpověděla Elena pomalu. "A Damone,
mám hroznou žízeň na obyčejnou vodu, přineseš mi ji, prosím?"
"Já vím, ale když budeš moc pít, budeš mít bolesti. Udělám ti polívku."
"Bývá v malých plechovkách s červeným přebalem. Stačí jenom odrolovat víčko…"
Elena se zarazila, když se Damon obrátil ke dveřím.
Damon poznal, že Elena má vážné pochybnosti o celé akci, ale také věděl, že když jí
přinese něco alespoň trochu pitelného, tak to vypije. Žízeň s váma tohle udělá.
On sám je živoucím příkladem.
Když procházel dveřmi, ozval se najednou příšerný hluk, jako když klapou veliké
kuchyňské nůžky. Podle zvuku mu skoro ucvakly… pozadí.
"Damone!" Slabý hlas volal slabě přes dveře. "Damone, jsi v pořádku? Damone!
Odpověz mi!"
Místo toho se otočil, prohlédl si dveře, které vypadaly úplně normálně, a otevřel je.
Kdyby ho někdo pozoroval, asi by se divil, protože vložil klíč do odemčených dveří,
řekl "Elenin pokoj" a pak odemkl a otevřel dveře.
Když se dostal dovnitř, rozběhl se.
Elena ležela bezmocně ve změti dek a prostěradel na podlaze. Pokoušela se vstát, ale
tvář měla bílou bolestí.
"Co tě shodilo z postele?" vyptával se. Šiniči umře pomalu, rozhodl se.
"Nic. Slyšela jsem ten strašný zvuk, když se dveře zavíraly. Pokoušela jsem se k tobě
dostat, ale…"
Damon na ni zůstal zírat. "Pokoušela jsem se k tobě dostat, ale…" Tohle zlomené,
zraněné a vyčerpané stvoření se pokoušelo zachránit jeho? Tak, až spadlo z postele?
"Promiň," řekla se slzami v očích. "Nemůžu si pořád zvyknout na gravitaci, Zranil
ses?"
"Ne tolik, jako ty," odpověděl a úmyslně mluvil nezúčastněně a odvracel pohled.
"Udělal jsem jednu pitomost, odešel jsem z pokoje a dům… mi to připomněl."
"O čem to mluvíš?" vyptávala se nešťastná Elena, zahalená jen v prostěradlech.
"O tomhle klíči," zvedl ho Damon tak, aby ho viděla. Byl zlatý a dal se nosit jako
prsten, ale dvě vyklápěcí křídla z něj dělala krásně tvarovaný klíč.
"A co je s ním v nepořádku?"
"Způsob, jakým jsem ho použil. Tenhle klíč má v sobě moc kitsune, odemkne cokoliv
a přenese tě kamkoliv, ale funguje jedině tak, že ho vložíš do zámku, řekneš, kam
chceš jít a pak otočíš klíčem. A já tohle zapomněl udělat, když jsem odcházel z tvého
pokoje."
Elena vypadala zmateně. "Ale co když nemáš ke klíči dírku? Většina dveří v pokojích
nemá klíčové dírky."
"Tenhle klíč pasuje ke každým dveřím. Dalo by se říct, že si sám udělá klíčovou dírku.
Je to poklad kitsune - a já jsem ho vytřásl ze Šiničiho, když jsem se tak vztekal, že jsi
zraněná. Ale bude ho chtít brzo zpátky." Damonův pohled zpřísněl a pak se zlehka
usmál. "Zajímalo by mě, který z nás nakonec skončí jako jeho vlastník.Všiml jsem si
dalšího klíče v kuchyni - asi náhradní."
"Damone, tohle všechno povídání o kouzelných klíčích je zajímavé, ale kdybys mě
prosím nechal vstát z podlahy…"
Okamžitě se zatvářil zkroušeně a zeptal se, jestli chce do postele nebo kam.
"Zkusím koupel," odpověděla Elena tiše. Rozepnula si džíny a pokoušela se z nich
vyvléct.
"Počkej chvilku! Mohla bys omdlít a utopit se. Lehni si a já ti slibuju, že se postarám,
aby ses mohla očistit, pokud se pokusíš něco sníst." Měl k domu svoje výhrady.
"Teď se vysvlíkni na postel a zakryj se prostěradlem. Umím hříšně dobře masírovat,"
dodal a odvrátil se.
"Podívej, nemusíš se odvracet. Zakrývání těla je něco, čemu jsem přestala rozumět od
doby, co… co jsem se vrátila,"řekla Elena. "Tabu slušnosti. Nechápu, proč by se
kdokoliv měl stydět za svoje tělo." (Teď už mluvila poněkud ztlumeným hlasem).
"Chci říct, že každý, kdo říká, že nás stvořil Bůh, taky připouští, že jsme byli bez šatů
a to i po Adamovi a Evě. Pokud je to tak strašně důležité, tak proč nás nestvořil rovnou
s plínkami?"
"Ano, to, co říkáš, mi připomíná, co jsem jednou řekl francouzské královně matce,"
odpověděl Damon a odhodlaně upíral zrak na prasklinu v dřevěném obložení. "Řekl
jsem jí, že pokud je Bůh zároveň všemocný a vševědoucí, pak určitě zná předem náš
osud a přesto spravedlivě stvořil stejně hříšně nahé jako nespravedlivé?"
"A co ti na to řekla?"
"Ani slovo. Ale smála se a třikrát mi poklepala na hřbet ruky vějířem, což, jak mi
později řekli, byla pozvánka na dostaveníčko. Bohužel jsem měl jiné závazky. Jsi už
na posteli?"
"Jo a pod prostěradlem," odpověděla Elena unaveně.
"Jestliže to byla královna matka, předpokládám, žes tomu byl rád," dodala napůl
omámeným hlasem. "Nejsou matky vždycky staré?"
"Ne. Anna Rakouská, královna Francie, si uchovala svoji výjimečnou krásu až do
konce. Byla to jediná rusovláska, která..."
Damon se zarazil a zoufale hledal slova, když se podíval na postel. Elena udělala co
říkal. Jenom si neuvědomila, jak moc se bude podobat Afroditě vystupující z mořských
pěn. Zčeřená bělost prostěradla přecházela do teplejší mléčné bílé barvy její pleti.
Potřebovala umýt, samozřejmě, ale už jenom vědomí, že pod tou tenounkou látkou je
skvostně nahá, stačilo, aby ztratil dech.
Srolovala svoje oblečení do jedné velké koule a hodila ho do nejvzdálenějšího kouta
pokoje. Nedivil se jí.
Raději nepřemýšlel a neváhal. Jednoduše vztáhl ruce a nabídl: "Kuřecí vývar s
tymiánem a citronem, horký, v keramické misce - a pak olej z květů švestky, velmi
prohřátý ve flakonu."
Jakmile bylo jídlo náležitě zkonzumováno a Elena zase ležela na zádech, začal jí
jemně masírovat olejem. Švestkové květy jsou výborné pro začátek masáže, znecitliví
kůži a smysly proti bolesti a tvoří základ pro další, exotičtější oleje, které pro ni
plánoval později.
Svým způsobem to bylo mnohem lepší, než ji ponořit do vany nebo jacuzzi. Věděl,
kde má zranění; pro každé z nich mohl zahřát oleje na správnou teplotu. A namísto
nepříliš mobilní trysky v jacuzzi chrlící vodu přímo na modřinu se mohl vyhnout příliš
citlivým místům - tedy citlivým na bolest.
Začal u jejích vlasů s velmi lehounkou vrstvou oleje, který usnadnil rozčesávání i těch
nejhorších chumlů. Vlasy po olejové kúře zářily v kontrastu s její pokožkou jako živé
zlato - jako med na smetaně. Pak se začal věnovat svalům ve tváři: jemné tahy palci po
čele, aby se svaly uvolnily a povolily a s nimi i Elena. Pomalé krouživé pohyby po
spáncích, jen lehounkým tlakem. Viděl jemné modré žilky, které tudy vedou a
uvědomoval si, že pevnější tlak by ji přivedl do spánku.
Pak pokračoval horní částí paží, dlaněmi. Uvolňoval ji kousek po kousku prastarými
technikami a správnými starobylými esencemi, které k nim patří, dokud se necítila
jako hebounký jemný chumáček pod prostěradlem: hlaďounká, jemná a poddajná. Na
okamžik blýskl svým žhavým úsměvem, když jemně natahoval palec, až křupl - pak se
ten úsměv změnil v ironický. Teď by od ní mohl mít, cokoliv by se mu zachtělo. Ano,
v téhle náladě by mu neodmítla nic. Ale nepočítal s tím, co to zatracené prostěradlo
udělá s ním. Každý ví, že kousínek zahalení, bez ohledu na to, jak prostého vždycky
přitahuje pozornost k oblastem, které jsou tabu způsobem, jakým to syrová nahota
nedokáže. A masírování Elenina těla centimetr po centimetru ho jen koncentrovalo na
to, co leželo pod látkou.
Po nějaké chvíli řekla Elena ospale: "Neřekneš mi konec toho příběhu? O Anně
Rakouské, která byla jedinou rusovláskou, která…"
"…která, ehm, zůstala přírodní rusovláskou až do konce života," zamumlal Damon.
"Ano. Říkalo se, že jejím milencem byl kardinál Richelieu."
"Není to ten zlý kardinál ze Tří mušketýrů?"
"Ano, ale pravděpodobně nebyl tak zlý, jak ho tam zpodobnili a rozhodně to byl
schopný politik. A, jak někteří říkají, skutečný otec Ludvíka… a teď se otoč."
"To je podivné jméno pro krále."
"Hmm?"
"Ludvík Teďseotoč,"doplnila Elena, pak se otočila a blýskla saténovým stehnem,
zatímco se Damon snažil dívat na vybavení pokoje.
"To záleží na tradicích pojmenovávání v rodné zemi dotyčného," snažil se Damon
držet tématu. Jediné, co dokázal vidět, byl onen záblesk stehna.
"Coooo?"
"Cože?"
"Ptala jsem se tě…"
"Je ti teplo? Tak hotovo," řekl raději Damon a nerozumně popleskal nejvyšší pahorek
pod prostěradlem.
"Hej!" Elena se napřímila a Damon - postavený před celé to růžové tělo, hebké a
naparfémované, se svaly jako ocel pod hedvábnou pletí - kvapně prchl.
Po vhodné přestávce se vrátil s uklidňující nabídkou další polévky. Elena, už důstojně
pod prostěradlem, které si upravila jako tógu, souhlasila. Dokonce se ani nepokusila
ho plácnout přes zadek, když k ní stál zády.
"Co je vlastně tohle za místo?" divila se místo toho. "To nemůže být u Dunstanových je to stará rodina se starým domem. Bývali to farmáři."
"Hm, říkejme tomu prostě moje malé útočiště v lesích."
"Chm," odvětila Elena. "Však jsem věděla, že nespíš na stromech."
Damon zjistil, že se snaží nesmát. Vlastně nikdy nebyl s Elenou jinak než v situaci
života nebo smrti. Kdyby teď řekl, že se zamiloval do jejího ducha a mysli - teď, poté,
co jí masíroval nahé tělo pod prostěradlem… ne, nikdo by mu neuvěřil.
"Cítíš se líp?" zeptal se.
"Teploučká jako jablečno-kuřecí vývar."
"Tohle jen tak nezapomeneš co?"
Donutil ji zůstat v posteli, zatímco si představoval noční košile, župany a šaty - a také
pantofle - všech tvarů a velikostí a přitom vstoupil do pokoje, kde předtím byla
koupelna. S potěšením našel vybavenou šatnu se vším, co člověk kdy vymyslel jako
noční úbor. Od hedvábných negližé až po staromódní noční košile se spacími
čepičkami. Damon se odsud vynořil s plnou náručí a dal Eleně vybrat.
Vybrala si noční košili s vysokým límečkem, vyrobenou z poctivé látky. Damon zjistil,
že hladí nádhernou nebesky modrou košilku lemovanou něčím, co vypadalo jako pravá
benátská krajka.
"To není můj styl," řekla Elena rychle a zastrčila ji pod ostatní oděvy.
Ne tvůj styl pro mě, pomyslel si Damon pobaveně. A jsi chytrá, malá potvůrka.
Nechceš mě svádět k něčemu, čeho bys mohla zítra litovat.
"Tak jo - takže si můžeš dopřát pořádný tvrdý spánek…" Odmlčel se, protože na něj
najednou hleděla se zoufalým, zděšeným a překvapeným výrazem.
"Matt! Damone, hledali jsme Matta! Právě jsem si vzpomněla. Hledali jsme ho a já…
dál nevím. Zranila jsem se. Pamatuju si pád a pak jsem byla tady."
Protože jsem tě sem přenesl, pomyslel si Damon. Protože tento dům je jen myšlenkou
v Šiničiho hlavě. Protože jediné trvalé věci uvnitř něj jsme my dva.
Damon se zhluboka nadechl.
Kapitola 15
Dopřej nám alespoň tu důstojnost vyjít z tvojí pasti po vlastních nohou - nebo bych
měl říct s použitím tvého vlastního klíče? vyslal Damon myšlenku k Šiničimu. Eleně
řekl: "Ano, hledali jsme toho, jak - se - jmenuje. Ale měla jsi ošklivý pád. Přál bych si
- chci se tě zeptat - jestli bys zůstala tady a zotavovala se, zatímco já se po něm
podívám."
"Myslíš, že bys věděl, kde Matta hledat?" To bylo to jediné, co ji z celé věty zajímalo,
jediné,co slyšela.
"Ano."
"Můžeme hned vyrazit?"
"Nenecháš mě jít samotného?"
"Ne," odpověděla Elena jednoduše. "Musím ho najít. Vůbec bych nedokázala usnout,
kdybys šel ven sám. Prosím, můžeme už jít?"
Damon si povzdechl: "Tak dobře, v té šatně byly - (nebo spíš teď už jsou) - šaty, které
ti padnou. Džíny a tak. Dojdu pro ně," dodal. "Pokud tě opravdu a skutečně nedokážu
přesvědčit, aby sis lehla a odpočívala, než se po něm podívám."
"Já to zvládnu," slibovala Elena. "A jestli odejdeš beze mě, prostě vyskočím z okna a
půjdu za tebou."
Myslela to vážně. Sebral se, zašel pro slibované oblečení a pak se otočil zády, zatímco
Elena si oblékala identickou verzi džínů a košile, které měla na sobě předtím,
nepotrhané a bez krvavých skvrn. Když odcházeli z domu, Elena si zuřivě rozčesávala
vlasy. Každých pár kroků se ohlížela.
"Co to děláš?" zeptal se Damon a rozhodl se, že ji raději ponese.
"Čekám, kdy ten dům zmizí." A když na ni upřel svůj nejdokonalejší pohled říkající o
čem to mluvíš? dodala; "Džíny od Armaniho? A přesně moje velikost? Košilka
LaPerla, taky ta samá? A košile o dvě čísla větší, přesně jako ta, kterou jsem měla na
sobě. Ten barák je buďto oděvní sklad, nebo je kouzelný. Vsadila bych na kouzla."
Damon ji zvedl a považoval to zároveň za způsob, jak ji umlčet. Odnesl ji na místo
spolujezdce do ferrari. Samotnéoho ho zajímalo, jestli už jsou teď ve skutečném světě
nebo v jiném ze Šiničiho světů.
"Už zmizel?" zeptal se
"Jo."
To je škoda, pomyslel si. Byl by si ho rád ponechal.
Mohl by se pokusit znovu vyjednávat se Šiničim, ale teď jsou tady jiné, mnohem
důležitější věci k zamyšlení. Lehce Elenu stiskl a pomyslel si - jiné, mnohem, mnohem
důležitější věci.
V autě se přesvědčil o třech drobnostech. Za prvé, že cvaknutí ze sedadla skutečně
znamená, že Elena má řádně zapnutý pás. Za druhé, že dveře jsou zamknuté - od
řidiče. A za třetí, že pojede na své poměry celkem pomalu. Sice si myslel, že nikdo v
Elenině stavu by se v dohledné době nevrhal z rozjetých aut, ale nehodlal ani v
nejmenším riskovat.
Neměl ponětí, jak dlouho bude tahle kouzelná chvíle trvat. Elena se určitě nakonec ze
své amnézie vzpamatuje. Bylo to jen logické, protože i jemu se pomalu vracejí některé
obrazy, jelikož je vzhůru mnohem déle než ona. Hodně brzo si vzpomene… na co? Že
ji odvezl ve ferrari proti její vůli (špatné, ale odpustitelné - přece nemohl vědět, že
vyskočí?).
Že škádlil ji a Mikea nebo Mitche nebo jak na mýtině? O tom zatím ani on sám nemá
vůbec jasnou představu - nebo to byl možná jenom sen.
Kéž by věděl, jaká je vlastně pravda. Kdy si na všechno vzpomene? Jakmile se to
stane, bude mít mnohem silnější vyjednávací pozici.
A bylo jen stěží možné, že Mac utrpí podchlazení ve sněhové vánici, když je teď
prostředek léta, i kdyby byl pořád ještě na mýtině. Byla chladná noc, ale to nejhorší, co
se mu může stát, je vrzání revmatických kloubů, až mu bude kolem osmdesáti.
Podstatné však teď bylo, aby ho nenašli. Mohl by ze sebe vysypat některé nepříjemné
pravdy. Damon si všiml, že Elena opakuje čas od času jedno gesto. Dotkla se hrdla,
grimasa, hluboký nádech.
"Je ti špatně z jízdy?"
"Ne, já…" V měsíčním svitu zahlédl, jak se začervenala; svými tepločivnými smysli
cítil, jak sálá. Hluboce se červenala: "Vysvětlovala jsem ti, že mám takový ten pocit…
plnosti. To mě trápí."
Co může upír dělat?
Říct: Promiň - kvůli Moonspireu se postím?
Říct: Promiň - zítra ráno mě budeš nenávidět?
Říct: Čert vzal zítřejší ráno; tohle sedadlo se dá sklopit?
Ale co když přijedou na mýtinu a zjistí, že se tomu Muttovi - Gnatovi - tomu klukovi
doopravdy něco stalo? Damon toho bude litovat celých dvacet vteřin, které mu pak asi
zbývaly ze života. Elena by na jeho hlavu svolala celé bataliony nebeských duchů. I
když nikdo jiný teď v její schopnosti nevěřil, Damon ano.
Zjistil, že jí odpovídá - stejně uhlazeně, jako kterékoliv Page nebo Damaris: "Věříš
mi?"
"Cože?"
"Věříš mi a počkáš dalších patnáct nebo dvacet minut, než se dostaneme na jedno
místo, kde by ten jaksejmenuje mohl být?" Pokud tam bude, tak se vsadím, že si na
všechno vzpomeneš a už nikdy v životě mě nebudeš chtít vidět - a ušetříš si dlouhé
hledání. Pokud tam nebude on ani jeho auto, mám svůj šťastný den a Mutt taky - a pak
budeme pokračovat v hledání.
Elena ho upřeně sledovala. "Damone, ty víš,kde Matt je?"
"Ne." No, je to celkem pravda. Ale ona je bystrá malá mrška a hezká k tomu - a víc
než to,chytrá jak Liška… Damon raději zanechal svých rytmických úvah na téma
Eleniny inteligence. Proč najednou začíná přemýšlet ve verších? Copak se doopravdy
zbláznil? Už nad tím uvažoval předtím - nebo ne? Neříká se, že pokud přemýšlíte,
jestli jste se nezbláznili, je to důkaz, že jste duševně v pořádku? Ti, kdo jsou skutečně
cvoci o svojí příčetnosti nikdy nepochybují, je to tak? Je. Nebo není? Takové povídání
sám se sebou určitě nesvědčí vůbec nikomu.
Merde.
"Tak dobře, věřím ti."
Damon si oddechl a zamířil vozem k mýtině.
Byla to jedna z nejvíc vzrušujících hazardních her jeho života. Na jedné straně vah
jeho život (byl si jistý, že jestli zabil Matta, Elena by si už našla nějaký způsob jak
připravit o život jeho). A na druhé straně chuť ráje. Souhlasící Elena, dychtivá Elena,
otevřená Elena… ztěžka polkl. Zjistil, že v duchu říká cosi zdaleka nejpodobnějšího
modlitbě, co za posledního půl tisíciletí vyslovil. Když zahnuli na malou cestu k
mýtině, zjistil, že se nachází ve stavu trvalé hypersenzitivy… tiché předení motoru,
noční vzduch přinášející jeho upířím smyslům všechny možné informace... Byl si
naprosto vědom, že tam na něj může být připravená léčka. Ale cesta byla opuštěná. A
když prudce sešlápl plyn a vjel na mýtinu, nalezl ji požehnaně, pustě a naprosto
prázdnou. Žádná auta a žádní vysokoškoláci, jejichž jméno začíná na M.
Uvolnil své napjaté tělo.
Elena ho pozorovala.
"Ty sis myslel, že by mohl být tady."
"Ano."A teď přišel čas na tu nejdůležitější otázku. Pokud by se jí nezeptal, byla by
celá věc jenom podvod a klam. "A ty si tohle místo pamatuješ?"
Rozhlédla se kolem. "Ne. Měla bych?"
Damon se usmál.
Ale raději popojel ještě o dalších tři sta metrů na jinou mýtinu, kdyby náhodou její
paměť naskočila.
"Na tamté mýtině byly malachové," vysvětloval hladce. "Tahle je zaručeně prostá
stvůr."Ach jo, jaký já jsem ale lhář, jsem výborný lhář, radoval se.
Od té doby, co se Elena vrátila z Druhé strany, byl… rozčilený. Ale jestliže ho ta první
noc vyvedla z konceptu natolik, že jí doslova dal vlastní košili - pak naprosto nemá
slova, kterými by popsal, jak se cítil, když před ním stála v okamžiku návratu ze života
po životě. Pleť jí zářila na tmavé mýtině a byla celá nahá bez studu, bez jakékoliv
představy o studu. A teď, když jí masíroval, jí žíly kreslily modré kometky na mléčné
obloze pleti. Damon cítil cosi, co nepocítil už pět stovek let.
Cítil touhu. Lidskou touhu. To upíři běžně necítí. Všechno se soustředí na potřebu
krve, vždycky je to o krvi…
Ale cítil to.
A taky věděl proč. To Elenina aura. Elenina krev. Přinesla si s sebou zpátky na Zem
něco důležitějšího než křídla. A zatímco křídla vybledla, tato nová schopnost se zdála
trvalá.
Uvědomil si, že už je to velice dlouho,co něco takového cítil, a tak se může v povaze
toho citu úplně mýlit. Ale nemyslel si to. Měl dojem, že Elenina aura by i ty
nejzkamenělejší upíry přiměla povstat a rozkvést opět v mladé muže plné sil.
Odtáhl se od Eleny, jak nejvíc to omezený prostor vozu dovolil: "Eleno, je tu něco, co
bych ti měl říct."
"O Mattovi?" Upírala na něj přímý, inteligentní pohled.
"Mattovi? Ne, ne. O tobě. Vím, žes byla překvapená, že tě Stefan opustil a zanechal v
péči někoho, jako jsem já."
Ve ferrari nebyl žádný prostor pro soukromí… vnímal její tělesné teplo…
"Ano, to jsem byla," souhlasila prostě.
"No, víš, mohlo to mít něco společného s…"
"Mohlo to mít něco společného s tím, že moje aura by rozrajcovala i hodně staré upíry.
Stefan říkal, že budu potřebovat silnou ochranu."
Damon nevěděl, co to znamená ,rozrajcovat', ale byl tomu slovu vděčný, že umožňuje
v rozhovoru s dámou vysvětlit, co má na mysli. "Myslím," začal opatrně, "že nejvíc ze
všeho by si Stefan přál, abys byla chráněna před zlými tvory, kteří jsou sem
přitahovány z celého světa a především, abys nebyla nucená - ehm, rajcovat - pokud si
to nebudeš přát."
"A tak mě opustil - jako sobecký, pitomý, idealistický idiot, když uvážíme, kolik lidí
na světě si zrovna tohle přeje."
"Souhlasím," přitakal Damon a pečlivě se snažil udržet svoji lež o Stefanově
dobrovolném odchodu nedotčenou. "Už jsem ti slíbil, že ti poskytnu veškerou ochranu,
které jsem schopen. Opravdu ze sebe vydám to nejlepší, Eleno, aby se k tobě nikdo
nedostal."
"Ano," souhlasila Elena, "ale pak něco jako tohle," naznačila gestem okolí,
pravděpodobně na mysli Šiničiho a všechny problémy související s jeho příchodem "přijde a někdo neví, jak si s tím poradit."
"To je pravda," souhlasil Damon. Musel si neustále připomínat, jaký je jeho skutečný
cíl. Je tu aby… no, prostě není na straně svého Stefana. A věc se má tak, že je celkem
snadné…
Ona je tu, odhrnuje si vlasy… krásná světlovlasá dívka si tu hraje s vlasy… ani slunce
na obloze nemá tak krásně zlatavou barvu… Damon sebou trhl. Od kdy se dal na
takové poetické nesmysly jako ze starých balad? Co to s ním jenom je?
Aby něco řekl, zeptal se: "Jak se cítíš?" Zdálo se, že přesně ve chvíli, kdy zase zvedla
ruku k hrdlu.
Zašklebila se: "Není to tak zlé."
Pak se zadívali jeden na druhého. Elena se usmála a on jí také odpověděl úsměvem,
nejdřív to bylo jen zachvění rtů, které přerostlo v opravdový úsměv.
Ona je… zatraceně, ona je všecko. Vtipná, okouzlující, statečná, chytrá… a krásná. A
uvědomoval si, že jeho oči to vše říkají… a ona se neodvrací.
"Mohli bychom - se trochu projít," navrhl a v duchu slyšel zvonit zvony, trumpety
vyhrávaly fanfáry a pršely konfety, holubice prudce vzlétly k nebesům…
Jinými slovy mu řekla: "Tak dobře."
Vybrali si stezičku vedoucí z mýtiny, která Damonovým upířím očím přivyklým tmě
připadala nebezpečná.´
Damon nechtěl, aby se moc unavovala chůzi. Věděl, že má stálé bolesti a že si nepřeje,
aby o tom věděl a aby ji litoval. Cosi uvnitř mu říkalo: "Hmmm, tak počkej, až řekne,
že je unavená a pak jí pomož posadit."
A cosi dalšího, mimo jeho kontrolu, nadskočilo při prvním zaváhání v jejím kroku.
Zvedl ji, omlouval se v tuctu různých jazyků a vůbec se choval jako blázen, dokud ji
neusadil na vhodně se objevivší tvarovanou lavičku s opěradlem a nepoložil jí přes
kolena lehkou cestovní deku. Pořád opakoval: "Ale řekneš mi, kdybys něco - cokoliv dalšího potřebovala?" Bezděčně k ní vyslal útržek svých myšlenek, ve kterých se
objevovaly věci jako sklenice vody, on vedle ní, nebo malé slůně, které předtím viděl v
její mysli a které se jí hrozně líbilo.
"Moc mě to mrzí, ale myslím, že to slůně asi nezvládnu," řekl, zatímco se vkleče snažil
podložit jí nohy, aby se jí sedělo pohodlněji. Vtom zachytil její náhodnou myšlenku že se neliší od Stefana tolik, jak by se zdálo.
Žádné jiné jméno by ho nepřimělo udělat to, co udělal potom. Žádné jiné slovo ani
myšlenka na něj nemohly mít takový vliv. V mžiku zmizela deka i opěrka pod nohy a
on držel Elenu zakloněnou, až něžná křivka jejího hrdla vystupovala.
"Ten rozdíl," řekl jí, "mezi mnou a mým bratrem je, že on stále ještě doufá, že se mu
nějak podaří se nějakýma bočníma dveřmi protáhnout do nebe. Já kolem svého osudu
tak pitomě nekňučím. Vím, kam se dostanu. Věnoval jí úsměv s plně zvednutými
špičáky. A je mi to úplně ukradený."
Oči měla doširoka rozevřené - zaskočil ji. A zaskočil ji tak, až mu bezděčně poskytla
upřímnou odpověď. Její myšlenky se mu naprosto čitelně odhalily. "Já vím - já jsem
taky taková. Co chci, to chci. Nejsem tak hluboce dobrá jako Stefan. A nevím…"
Fascinovalo ho to."Copak nevíš,miláčku?"
Jenom zavrtěla hlavou a zavřela oči.
Aby zbořil poslední hranice,zašeptal jí do ucha: "A co tedy takhle?
Řekni,že jsem smělý
A řekni,že jsem špatný
Řekni - ty ješito
Jsem ještě ješitnější
Ale vy, Erinye, bohyně kletby, vězte:
Líbal jsem Elenu."
Prudce otevřela oči: "Ach ne! Prosím, Damone." Šeptala: "Prosím! Prosím, teď ne!"
Zoufale polkla. "A kromě toho ses mě ptal, jestli mám žízeň a teď najednou nápoj
nikde. Nemám nic proti tomu sama být nápojem, pokud chceš, ale nejdřív… mám
takovou žízeň… možná takovou jako ty?"
Znovu si zlehka poklepala na hrdlo.
Damon pomalu začínal ztrácet rozum.
Natáhl ruku a v ní se mu zhmotnila nožka nádherného křišťálového poháru. V něm
zavířil proud tekutiny, on ochutnal buket - ach, dokonalý - a jemně doušek poválel na
jazyku. Bylo to opravdové víno Black Magic z odrůdy hroznů Clarion Loess Black
Magic. Bylo to jediné víno, které byla většina upírů ochotna pít - a existovaly i sporné
příběhy o tom, jak je toto víno udrželo na nohou, když jejich pravá žízeň nemohla být
uhašena.
Elena upíjela z poháru, modré oči doširoka rozevřené nad temným nachem vína a on jí
vyprávěl o jeho historii. Rád se na ni díval takhle - když něco zkoumala se všemi
smysly zostřenými na maximum. Zavřel oči a připomněl si některé vybrané okamžiky
z minulosti. Pak je znovu otevřel a uviděl Elenu připomínající žíznivé dítě, jak
dychtivě polyká…
"Ty už máš druhou sklenici?" Objevil první číši položenou u jejích nohou. "Eleno, kde
jsi vzala druhou?"
"Udělala jsem to stejně jako ty. Prostě jsem natáhla ruku. Není to stejné jako likér, že?
Chutná to jako hroznový džus a já jsem umírala žízní."
Copak je opravdu tak naivní? Je pravda, že víno Black Magic nemá tak výraznou vůni
a chuť, jako většina ostatních alkoholických nápojů. Bylo jemné, připravené speciálně
pro choulostivá patra upírů. Damon věděl, že hrozny se pěstují v půdě loess, kterou za
sebou zanechávající ustupující ledovce. Samozřejmě, že celý postup mohli provádět
pouze dlouhověcí upíři, protože trvalo celé věky, než získali dost loess. A když byla
půda připravena, vypěstovali a zpracovali hrozny, od prvního roubování až po nohama
ušlapávanou kaši v habrových kádích - a tak, aby nikdy nespatřily světlo slunce. Právě
to jim dodávalo vybranou temnou chuť jako černý samet.
A teď…
Elena měla nad rtem knírek od "hroznového džusu". Damon si strašně přál ho slíbat.
"No, tak alespoň budeš jednou vyprávět, žes za minutu vypila dvě sklenice Black
Magic a udělat dojem." odpověděl.
Ale ona už si zase poklepávala na hrdlo.
"Eleno, ty si přeješ zbavit se části svojí krve?"
"Ano!" Odpověděla zvonivě jásavým tónem člověka, kterému konečně položili tu
správnou otázku.
Byla opilá.
Opřela se rukama dozadu o lavičku, která s každým jejím pohybem uzpůsobovala svůj
tvar. Teď se proměnila v černou semišovou pohovku s vysokým opěradlem - a Elena si
opřela svůj štíhlý krk o nejvyšší část toho opěradla, hrdlo vystavené nočnímu vzduchu.
Damon se s tichým zasténáním odvrátil. Chtěl dostat Elenu někam do civilizace.
Dělal si starosti o její zdraví, trochu ho také zajímal osud… Mutta a teď najednou…
mohl mít cokoliv chtěl. Ale sotva ji může sát krev, když je opilá.
Elena vydala jiný zvuk, což mělo být zřejmě jeho jméno: "D´m´n´?"zamumlala. Oči se
jí naplnily slzami. Damon pro Elenu udělal téměř všechno, co dělají sestřičky pro své
pacienty. Ale zdálo se, že se jí i tak nechce před ním zvrátit dvě sklenice Black Magic.
"…mi zle," dostala ze sebe Elena a korunovala to nebezpečným škytnutím. Chytila se
Damona okolo pasu.
"Jasně, tohle není víno, které by se dalo chlastat ve velkém. Počkej, posaď se a já
zkusím…" A možná proto, že promluvil bez přemýšlení, bez úmyslu být sprostý, bez
pomyšlení na to ji nějak manipulovat, to bylo v pohodě. Elena ho poslechla a on jí
položil dva prsty ze stran na každý spánek a zlehka přitlačil. Na zlomek sekundy to
vypadalo na katastrofu, ale pak Elena začala dýchat pomalu a klidně. Stále ještě byla
ovíněná, ale už nebyla opilá.
Teď byl ten správný čas. Musí jí konečně říct pravdu.
Ale nejdřív se musí probrat.
"Trojité espresso, prosím," řekl a natáhl ruku. Okamžitě se objevilo, aromatické a
černé jako duše. "Šiniči říká, že jen samotné espresso stačí na ospravedlnění existence
lidské rasy."
"Ať už je ten Šiniči kdo chce, souhlasím s ním - nebo s ní. Trojité espresso prosím,"
oslovila Elena také kouzelnou moc, která přebývala v tomto lese, v tomto minisvětě, v
tomto vesmíru. Nic se nestalo.
"Možná je to momentálně naladěné na můj hlas," řekl Damon, věnoval jí uklidňující
úsměv a pak přivolal její espresso mávnutím ruky.
K jeho překvapení se Elena zamračila.
"Říkal jsi, Šiniči'. Kdo je to?"
Damon si nic nepřál méně, než aby se Elena nějak zapletla s kitsune, ale pokud se jí
opravdu chystá říct všechno, nutně se to stane. "On je kitsune, liščí duch," vysvětloval.
"A ta osoba, která mi dala tu webovou adresu, která přiměla Stefana odejít."
Elenin výraz strnul.
"Ve skutečnosti," pokračoval Damon, "mám dojem, že bych tě raději nejdřív dopravil
domů, než budeme pokračovat."
Elena zvedla podrážděně oči k obloze, ale dovolila mu, aby ji zdvihl a odnesl zpátky
do auta.
Právě v té chvíli si uvědomil, kde bude to nejlepší místo, aby jí všechno řekl.
A také, že se nijak naléhavě nepotřebují ihned dostat ze Starého lesa. Nenašli žádnou
cestu, která by nekončila slepě, na mýtinkách nebo v porostu stromů. Elenu vůbec
nepřekvapilo, když nalezli úzkou cestu vedoucí k jejich malému, ale dokonale
vybavenému domu, takže ani nic nevysvětloval, prostě vešli dovnitř a on šel
zkontrolovat, co vlastně mají.
Měli jednu ložnici s jednou velikou luxusní postelí.
Měli kuchyni. Měli obývák. Ale každý z těchto pokojů se mohl proměnit v jakýkoliv
jiný, stačilo si to prostě pomyslet a pak otevřít dveře.A kromě toho tu byly ty klíče zanechané značně otřeseným Šiničim - které dveřím dovolovaly ještě víc. Vložte klíč
do dveří a řekněte, kde chcete být - a jste tam, i kdyby to zdánlivě bylo mimo Šiničiho
oblast časoprostoru. Jinými slovy, zdánlivě vedli do vnějšího skutečného světa, ale
Damon si tím nebyl tak úplně jistý. Byl to opravdu skutečný svět, nebo jen nějaká
další z Šiničiho pastí na hraní?
Právě teď stoupali po dlouhém točitém schodišti na otevřenou vyhlídku s ochozem
stejným, jako měl penzion. Byl tam dokonce i pokoj podobný Stefanovu, všiml si
Damon, když vynášel Elenu po schodech.
"Půjdeme až tam daleko nahoru?"zeptala se Elena ohromeně.
"Až tam."
"A co tam budeme dělat?" zeptala se Elena, když ji usadil v židli s podnožkou a lehkou
dekou přímo na střeše.
Damon si k ní sedl do houpajícího křesla, mírně se pohupoval a paže si položil na
jedno koleno. Pak zvedl tvář k obloze.
Ještě jednou se zhoupl. Pak se zastavil a obrátil se k ní. "Předpokládám, že jsme tady,"
řekl lehce ironickým tónem, který znamenal, že mluví velmi vážně, "abych ti mohl říct
pravdu, celou pravdu a nic než pravdu."
Kapitola 16
"Kdo to je?" zeptal se hlas z lesní temnoty. "Kdo je tam?"
Bonnie byla málokdy někomu tolik vděčná jako dneska Mattovi, že ji drží.
Potřebovala osobní kontakt. Kdyby se tak mola zakutat dost hluboko, byla by určitě v
bezpečí. Jen stěží se udržela, aby nevykřikla, když slábnoucí světlo baterky osvětlilo
neskutečnou scénu.
"Isobel!"
Ano, skutečně to byla Isobel - vůbec nebyla v ridgemontské nemocnici, ale tady, ve
Starém lese. Byla v úzkých, skoro nahá až na krev a bláto. Zrovna tady, v tomhle
prostředí, vypadala jako něčí kořist a zároveň jako nějaká lesní bohyně, bohyně
pomsty a štvané zvěře… a nebezpečí pro kohokoliv, kdo se jí postaví do cesty. Byla
udýchaná, ztěžka funěla a z úst jí vycházely bublinky slin - ale nebyla zlomená. Stačilo
vidět její rudě blýskající oči,a bylo to okamžitě jasné.
Za ní byly dvě další postavy, dupaly po větvích a občas si ulevovaly příležitostnou
kletbou nebo zavrčením. Jedna vysoká a štíhlá, ale nahoře boubelatá, druhá menší a
podsaditější. Vypadaly jako skřeti pokoušející se následovat lesní nymfu.
"Doktorko Alperová!" Meredith jen stěží dokázala promluvit svým obvyklým hlasem.
Ve stejnou chvíli si Bonnie všimla, že Isobeliny piercingy jsou na tom mnohem hůř.
Ztratila většinu svých cvočků, kroužků a jehlic, ale bylo vidět krev a také už hnis
vycházející z ran, kde předtím byly.
"Nevyplašte ji," ozval se šeptem Jimův hlas ze stínů.
"Stopujeme ji od té chvíle, co jsme museli zastavit."
Bonnie cítila, jak Matt vtáhl vzduch, aby začala křičet, ale nakonec si to rozmyslel.
Také uviděla, proč Jim vypadá nahoře tak boubelatě. Nesl Obasaan po japonském
způsobu - seděla mu na zádech a pažemi ho objímala kolem krku. Jako ruksak,
pomyslela si Bonnie.
"Co se vám přihodilo?" zašeptala Meredith. "Mysleli jsme, že jste jeli do nemocnice."
"Když jsme vás vysadili, zjistili jsme, že přes cestu spadl strom a nedokázali jsme ho
objet, abychom se dostali do nemocnice nebo kamkoliv jinam. A nejenom to, v tom
stromě bylo hnízdo sršní nebo co. Isobel se vzbudila jako nic a když uslyšela ty sršně,
vyškrábala se z auta a začala před nimi utíkat. My jsme běželi za ní. Nestydím se říct,
že bych udělala to samé, kdybych tam byla sama."
"A viděl někdo ty sršně?" zeptal se Matt po chvíli.
"Ne, zrovna se setmělo. Ale slyšet byly pořádně. Byl to nejdivnější zvuk, co jsem kdy
slyšel. Znělo to jako by ta sršeň byla metr dlouhá," řekl Jim.
Meredith teď držela Bonnii za ruku z druhé strany a Bonnie netušila, jestli proto, aby
zůstala zticha, nebo proto, aby ji přiměla něco říct. A co asi mohla říkat? Padlé stromy
zůstávají padlé, jenom dokud se policie nerozhodne po nich pátrat? Nebo: Jo a dávejte
si bacha na proudy ďábelských brouků dlouhých jako ruka? A mimochodem, jeden je
pravděpodobně zrovna teď v Isobel. To by Jima opravdu přivedlo k šílenství.
"Kdybych znala cestu zpátky k penzionu, nechala bych tyhle tři tam," řekla paní
Flowersová. "Jich se to netýká."
K Bonniině překvapení doktorka Albertová nezahrnula sama sebe mezi ty, koho se to
netýká. Ani se nezeptala, co dělá paní Flowersová se třemi teenagery v tuhle hodinu
venku ve Starém lese. A co řekla dál, bylo ještě překvapivější: "Ale viděli jsme jeho
světla zrovna ve chvíli, kdy jste začali volat. Je hnedka támhle."
Bonnie cítila, jak se Mattovi napjaly svaly. "Díky bohu." ulevil si a pak pomalu dodal:
"Ale to přece není možné. Odešel jsem od Dunstanů- jenom deset minut předtím, než
jsme se potkali a oni bydlí přesně na druhé straně Starého lesa, než je penzion. Dojít z
jednoho místa na druhé trvá alespoň pětačtyřicet minut."
"No, možné nebo nemožné, my jsme viděli penzion, Theophilie. Všechna světla byla
rozsvícená odshora až dolů. Nemohli jsme se splést. Jsi si jistý tím časem,
Matte?"dodala doktorka.
Tak paní Flowersová se jmenuje Theophilia ,pomyslela si Bonnie a musela potlačit
zahihňání. Napětí jí působilo na nervy.
Ale přesně ve chvíli, kdy o tom přemýšlela, do ní Meredith znova dloubla.
Občas měla dojem, že ona, Elena a Meredith mají jakousi svoji vlastní telepatii. Asi to
nebyla opravdová telepatie, ale někdy jediný pohled nebo mrknutí vydaly za celé
stránky hovoru. A někdy - ne vždycky, ale občas - se zdálo, že se tohoto spojení
účastní i Matt nebo Stefan. Nebylo to jako skutečná telepatie, s hlasy jasně znějícími v
hlavě, jako kdybyste je opravdu slyšeli, ale občas se zdálo, že kluci jsou… prostě
vyladění na stejné vlně.
Bonnie totiž věděla úplně přesně, co to dloubnutí mělo znamenat. Znamenalo, že
Meredith zhasla lampu ve Stefanově pokoji nahoře v domě a že paní Flowersová
zhasla i dole, když odcházeli. Takže i když Bonnie před svým duševním zrakem vidí
jasně zářící penzion, ten obraz nemůže být pravdivý, ne teď.
Někdo se snaží nás zmást, říkalo Meredithino dloubnutí. A Matt byl na stejné vlnové
délce i když to bylo z jiného důvodu. Velmi zlehka se naklonil dozadu k Meredith, přes
Bonniinu hlavu.
"Ale možná bychom měli zamířit zpátky k Dunstanovům,"prohlásila Bonnie svým
nejdětštějším srdcelomným hláskem. "Jsou to normální lidi, ochrání nás."
"Penzion je hned za touhle vyvýšeninou," řekla doktorka Albertová pevně. "A
skutečně bych ocenila tvoji radu, jak zpomalit Isobelinu infekci,"dodala směrem k paní
Flowersové.
Paní Flowersová se zatetelila, jiným slovem se to nedalo popsat. "Ach, panebože, to je
kompliment. Nejdůležitější bude hned vymýt rány od špíny."
To bylo natolik zřejmé a natolik nepodobné paní Flowersové, že Matt pevně stiskl
Bonnii ruku ve stejné chvíli, kdy se o ni Meredith opřela z druhé strany. Ajééééje,
pomyslela si Bonnie. A pak že mezi námi není telepatie! Takže je to doktorka
Albertová, kdo je nebezpečný, kdo lže.
"Tak dobře. Půjdeme tedy do penzionu." souhlasila Meredith klidně. "A Bonnie, neboj
se. Postaráme se o tebe."
"To určitě ano," přitakal Matt a ještě jednou jí stisknul ruku. Znamenalo to: Chápu.
Vím, kdo není na naší straně. Nahlas dodal falešně přísným hlasem: "Stejně nemá
smysl chodit k Dunstanovým, už jsem to říkal paní Flowersové a děvčatům - oni mají
dceru, která je na tom stejně jako Isobel."
"Taky si dělá piercing?" vyptávala se doktorka Albertová, překvapená a vyděšená tou
představou.
"Ne, jenom se chová hrozně divně. Není to dobré místo."Stisk.
Já jsem to už dávno pochopila, pomyslela si Bonnie podrážděně. Teď musím držet
pusu.
"Tak nás prosím veďte," zamumlala paní Flowersová, ještě rozechvělejší než předtím.
"Zpátky do penzionu."
Nechali doktorku a Jima jít první. Bonnie mumlavě protestovala pro případ, že by ji
někdo poslouchal. A ona, Matt i Meredith si očima hlídali doktorku i Jima.
"Dobře," řekla Elena Damonovi. "Jsem zabalená jako někdo, kdo se plaví na palubě
záoceánské lodi, jsem napnutá jako přetažená struna a už mám plné zuby toho
zdržování. Takže… co je ta pravda, celá pravda a nic než pravda?" Zavrtěla hlavou.
Vnímala běh času, jako by se smršťoval a natahoval.
Damon odpověděl: "Svým způsobem jsme teď v malinkém světě, který jsem si
připravil sám pro sebe. Nikdo nás v příštích minutách neuslyší ani neuvidí. Teď je čas
na skutečný rozhovor."
"Tak bychom radši měli mluvit rychle." Povzbudivě se na něj usmála.
Pokoušela se mu pomoct. Věděla, že pomoc potřebuje. Chtěl jí říct pravdu, ale bylo to
natolik proti jeho přirozenosti, že to bylo, jako byste žádali od divokého mustanga, aby
vás nechal se svézt a řídit přitom.
"Je tu několik problémů," vylezlo z Damona chraplavě a ona poznala, že jí přečetl
myšlenky. "Oni… oni se snažili mi znemožnit, abych ti to řekl. Udělali to přesně ve
stylu těch starých pohádkových příběhů: vymysleli spoustu podmínek. Nesmím ti to
říct uvnitř v domě ani venku - takže ochoz není uvnitř domu, ale ani se nedá říct, že
jsme venku. Nesmím ti to říct za svitu slunce ani za svitu měsíce - no, slunce už
zapadlo a než vyjde měsíc, máme třicet minut, takže bych řekl, když budeš oblečená
ano když budeš nahá." Elena na sebe okamžitě znepokojeně pohlédla, ale pokud mohla
soudit, nic se nezměnilo.
"A domnívám se, že tahle podmínka je také splněná, protože i když mi přísahal, že mě
pouští ze svého malého světa, neudělal to. Jsme v domě, který není domem, je to jen
myšlenka v něčí hlavě. Máš na sobě oblečení, které není skutečným oblečením - je
jenom výtvorem představivosti."
Elena znovu otevřela ústa, ale on jí položil dva prsty na rty a řekl: "Počkej. Nech mě
pokračovat, dokud můžu. Vážně si myslím, že nikdy nepřestane s všelijakými
podmínkami, které posbíral z pohádkových knížek. Je jimi posedlý a taky starou
anglickou poezií. Nechápu proč, protože je z jiné části světa, z Japonska. Šiniči. A jeho
sestra - dvojče, jmenuje se Misao."
Damon přestal namáhavě dýchat a Elena si domyslela, že musely existovat ještě
nějaké vnitřní zábrany, které mu bránily jí o tom říct.
"Líbí se mu, když se jeho jméno překládá jako nejprve - smrt nebo první v otázkách
smrti. Ve skutečnosti oba připomínají teenagery s jejich šiframi a hrami - a přesto jsou
tisíce let staří."
"Tisíce?" Elena Damona jemně pobízela, když se odmlčel. Vypadal vyčerpaně, ale
odhodlaně.
"Nesnáším představu, že tolik tisíc let ti dva tropili zlo. To Misao dělá všechny ty věci
dívkám z města. Nechá svoje malachy, aby je posedli a pak je ty potvory nutí dělat
různé věci. Pamatuješ na výuku amerických dějin? Na Salemské čarodějnice? To byla
taky Misao nebo někdo jí podobný. A stalo se to už stokrát předtím. Až se odsud
dostaneme, můžeš si vyhledat něco o voršilkách. Byl to klidný ženský klášter - dokud
se z jeptišek nestaly exhibicionistky i hůř. Některé se zbláznily a jiné, které se jim
pokoušely pomoct, se samy staly posedlými."
"Exhibicionistky? Jako Tamra? Ale ona je ještě dítě…"
"Misao je taky ještě dítě, ve svých představách."
"A jak do toho zapadá Caroline?"
"V každém takovémhle případě je zapotřebí nějaký podněcovatel - někdo, kdo je
ochotný uzavřít smlouvu s ďáblem - nebo spíš s démonem - pro své vlastní zájmy. A
tady nastupuje Caroline. Ale za celé město jí museli nabídnout něco opravdu velkého."
"Za celé město? Oni se chystají zmocnit Fell's Church…?!
Damon odvrátil pohled. Pravda byla, že se chystají zničit Fell's Church, ale to nemělo
smysl říkat nahlas. Ruce měl volně složené na kolenou a pomalu se houpal na starém
rozvrzaném houpacím křesle.
"Než budeme moct udělat cokoliv na pomoc ostatním, musíme se odsud dostat. Ze
Šiničiho světa. To je strašně důležité. Dokážu mu zabránit, aby nás sledoval - ale
jenom na krátkou chvíli, pak se unavím a začnu potřebovat krev. Potřebuju víc, než
dokážeš zregenerovat Eleno." Vzhlédl k ní. "Nechal tady krásku a zvíře a bude se
zájmem pozorovat, kdo z nás vyhraje."
"Pokud máš na mysli, že se podle něj navzájem zabijeme, tak u mě si na to bude muset
dlouho počkat."
"To si myslíš teď. Ale tohle je důmyslně připravená past. Neexistuje tu nic jiného než
Starý les, tak jak jsme ho spolu projeli. A nevyskytují se tu žádná lidská obydlí. Jediný
dům tady je tenhle dům a jedinými živými tvory jsme tu my dva. A ty si brzy budeš
přát moji smrt."
"Damone já ti nerozumím. Co tady chtějí? I s tím, co Stefan říkal o všech těch
geomagnetických zónách, které se tady pod Fell's Church setkávají a tvoří jakýsi
maják…"
"To byl tvůj maják, který je přivábil, Eleno. Jsou zvědavý jako děti a mám dojem, že
už mají problémy tam, kde teď žijí. Možná, že sledovali konec našeho boje a tvoje
znovuzrození."
"A tak chtějí… co? Zničit nás? Pobavit se? Zmocnit se města a udělat z nás svoje
loutky?"
"Všechno dohromady - na nějakou dobu. Oni se baví, když někdo hájí svou při před
soudem v jiných dimenzích. A taky je pro ně zábava ničit město. I když já jsem
přesvědčený, že Šiniči má v úmyslu se vrátit k dohodě se mnou, protože tu je něco, co
chce víc než město, takže se možná nakonec budou prát mezi sebou."
"Jaké dohodě s tebou, Damone?"
"O tobě. Stefan tě měl. Já jsem tě chtěl. On tě chce."
Elena navzdory svému odhodlání pocítila, jak její nitro svírá chlad. Cítila náznak
chvění, které tam v nitru začínalo a hledalo si cestu ven. "A jak ta dohoda zněla?"
Odvrátil pohled. "To jsou ty nejhorší zprávy."
"Damone, cos to udělal?" vykřikla na něj, vlastně skoro ječela. "Jaká dohoda?" Celé
tělo se jí třáslo.
"Uzavřel jsem smlouvu s démonem a věděl jsem, co je zač, když jsem to dělal. Bylo to
tu noc, kdy na tvoje přátelé zaútočily stromy - poté, co mě Stefan vykázal z pokoje. To
a… no, měl jsem hrozný vztek, ale on se mého vzteku zmocnil a zesílil ho na
maximum. Využil mě; teď už to chápu. Tehdy začal s těmi svými dohodami a
podmínkami."
"Damone…" začala Elena roztřeseně, ale on pokračoval a mluvil čím dál rychleji, jako
by se toho potřeboval zbavit a uzavřít to, než ztratí odvahu. "Konečná dohoda zněla, že
on mi pomůže zbavit se Stefana, abych tě mohl mít, zatímco on se podělí se sestrou o
Caroline a zbytek města. To přebíjí jakoukoliv dohodu, kterou uzavřela Caroline s
Misao, ať už od ní chtěla cokoliv."
Elena mu vrazila facku. Nevěděl, jak je to možné, že přitom, jak byla zabalená,
dokázala uvolnit ruku a provést ten bleskový pohyb, ale povedlo se jí to. A pak se
dívala na pramínek krve tvořící se mu na rtu a čekala, až jí to vrátí nebo až sebere sílu
ho zabít.
Kapitola 17
Damon tam prostě seděl. Pak si olízl ret a nic neříkal, nic nedělal.
"Ty sketo!"
"Ano."
"Chceš říct, že Stefan ode mě ve skutečnosti vůbec neodešel?"
"Ano. Chci říct - je to tak."
"Kdo tedy napsal ten vzkaz v mém deníku?"
Damon neříkal nic, jenom odvrátil pohled.
"Ach, Damone!" Nevěděla, jestli jím má zatřást nebo mu dát pusu. Promluvila
zdušeným výhružným hlasem: "Jak jsi mohl - uvědomuješ si, čím jsem si prošla od té
doby, kdy zmizel? Každou bdělou vteřinu jsem myslela na to, že se prostě najednou
sebral a opustil mě. I kdyby měl v úmyslu se vrátit…"
"Já…"
"Nepokoušej se mi říct, že je ti to líto! Nepokoušej se mi říct, že víš, jaké to je, se
takhle cítit, protože to není pravda. Jak bys mohl? Ty takové city vůbec neznáš!"
"Myslím - že mám podobnou zkušenost. Ale nechystal jsem se obhajovat. Jenom
připomenout, že máme omezený čas, ve kterém můžu Šiničimu zabránit ,,aby nás
viděl."
Elena měla pocit, že se jí srdce rozpadlo na tisíc kousků a každý z nich ji zraňoval.
Všechno už jí bylo jedno. "Tys mi lhal, porušil jsi slib, že už nikdy jeden druhému
neublížíte…"
"Já vím - a mělo to být nemožné. Ale začalo to tu noc,kdy se stromy zavřely nad
Bonnií, Meredith a… Markem…"
"Mattem!"
"Tu noc, kdy mě Stefan zmlátil a ukázal mi svoji opravdovou Sílu - bylo to kvůli tobě.
Udělal to, abych se od tebe držel dál. Předtím jenom doufal, že tě dokáže schovat. A tu
noc jsem měl pocit…jakési zrady. Neptej se mě, jaký to dává smysl, když celé dlouhé
roky předtím jsem mlátil já jeho a nutil ho žrát prach, kdykoliv se mi zachtělo."
Elena se ve svém otřeseném stavu pokoušela najít nějaký smysl v tom, co říkal.
Nedokázala to. Ale nedokázala ani ignorovat pocit, který se jí náhle zmocnil jako ruce
anděla.
Pokus se vidět svýma druhýma očima. Hledej odpověď uvnitř, ne venku. Znáš
Damona. Už jsi viděla, co v něm přebývá. Jak dlouho to tam asi je?
"Ach, Damone, moc se ti omlouvám! Já znám odpověď! Damone… Damone… Ach,
bože! Já vidím, co je s tebou v nepořádku. Ty jsi víc posedlý, než kterákoliv z těch
dívek."
"Já - já mám jednu z těch věcí v sobě?"
Elena pevně zavřela oči a přikývla. Po tvářích jí stékaly slzy a cítila se hrozně, když se
přiměla to udělat - sebrat dost lidských sil, aby dokázala vidět jinýma očima, vidět
nitro druhého člověka.
Malach, kterého předtím viděla v Damonovi i ten, kterého popisoval Matt, byli příliš
velcí na obyčejný hmyz - dlouzí jako celá paže. Ale teď v Damonovi vycítila cosi…
obrovského. Nestvůrného. Cosi, co ho naprosto ochromovalo, průhlednou hmyzí hlavu
mezi Damonovými krásnými rysi, chininové hmyzí tělo dlouhé jako Damonův trup;
dozadu zkroucené hmyzí nohy uvnitř Damonových nohou. Na okamžik měla dojem,
že snad omdlí. Zírala na ten příšerný obraz a přemýšlela.
Co by udělala Meredith?
Meredith by zachovala klid. Nelhala by, ale našla by nějaký způsob jak pomoct.
"Damone, je to zlé. Ale musí existovat nějaký způsob, jak to z tebe dostat - a brzy. A já
ten způsob najdu. Protože dokud to v sobě máš, Šiniči tě může přinutit udělat cokoliv."
"Poslechneš si, proč myslím, že je to tak velké? Tu noc, kdy mě Stefan vyhodil z
pokoje, všichni šli domů jako hodní kluci a holky, ale ty a Stefan jste si vyšli na
procházku. Na výlet - doslova. Vyletěli jste si."
Dlouho jí to nic neříkalo, přestože to bylo naposled, co viděla Stefana. Ve skutečnosti
to bylo to jediné, co jí zajímalo: bylo to naposled, kdy ona a Stefan…
Srdce jí sevřela ledová ruka.
"Šli jste do Starého lesa. Tys byla pořád ještě jako malé duchovní dítě, které neví, co je
správné a co je špatné. Ale Stefan měl mít rozum, než dělat tohle - a na mém vlastním
území. Upíři své teritorium berou velmi vážně. A ještě k tomu na mém odpočinkovém
místě - přímo před mýma očima."
"Ach, Damone! To ne!"
"Ach, Damone, to ano! Vznášeli jste se tam, sdíleli svojí krev tak zaměstnaní sami
sebou, že byste si mě nevšimli ani kdybych vyskočil z křoví a pokoušel se vás
odrhnout. Mělas na sobě bílou noční košili s vysokým límečkem a vypadala jako
anděl. Měl jsem sto chutí Stefana zabít hned na místě."
"Damone…"
"A přesně v tu chvíli se objevil Šiniči. Nikdo mu nemusel říkat, jak se cítím. A měl pro
mě návrh."
Elena znovu zavřela oči a zavrtěla hlavou. "Připravil si tě předem. Už jsi byl posedlý a
připravený nechat se otrávit vztekem."
"Nechápu proč," pokračoval Damon, jako by ji neslyšel, "ale ani jsem moc
neuvažoval, co to bude znamenat pro Bonnii a Meredith a zbytek města. Dokázal jsem
myslet jedině na sebe. Všechno co jsem chtěl, jsi byla ty - a pomsta Stefanovi."
"Damone, budeš mě konečně poslouchat? V té době, jsi už byl úmyslně posedlý.
Viděla jsem v tobě malacha. Připouštíš," - slyšela, jak hlasitě polkl - "že tě něco
ovlivňovalo už předtím a donutilo tě to dívat se, jak Bonnie a ostatní umírají přímo
před tvýma očima, tenkrát v noci. Damone, bojím se, že těchhle věcí se dá zbavit
mnohem hůř, než si dovedeme vůbec představit. Za prvé, ty bys normálně nezůstal a
nedíval se, když jiní lidé dělají - soukromé věci, že? Copak už jenom to, žes to udělal,
samo o sobě nedokazuje, že něco nebylo v pořádku?"
"Teoreticky…" uznal Damon a neznělo to vůbec šťastně.
"Copak to nevidíš? Malach tě taky přiměl říct Stefanovi, žes Bonnii zachránil jenom z
rozmaru. A způsobil žes ostatním neřekl, že malachové tě přiměli sledovat útok
stromů, že tě zhypnotizovali. On a tvoje pitomá, tvrdohlavá pýcha."
"Nepřeháněj to s těma komplimentama. Mohl bych uschnout a odletět ve větru."
"Nemám starost," řekla Elena stroze. "Ať už se s námi všemi stane cokoliv, mám
takový dojem, že tvoje ego přežije. Co se dělo dál?"
"Uzavřel jsem dohodu s Šiničim. Vyláká Stefana někam mimo, kde se s ním budu
moct vidět o samotě a pak ho propašuje někam pryč tak, aby tě nemohl najít…"
V Eleně se cosi rozjásalo - spadl jí ze srdce obrovský kámen. "Takže ne, aby ho zabil?"
podařilo se jí vydechnout
"Cože?"
"Stefan žije? On je naživu? Je… on opravdu žije?"
"Klid," odpověděl Damon chladně. "Uklidni se Eleno. Nemůžeme si dovolit, abys teď
omdlela." Uchopil jí za ramena. "Ty sis myslela, že jsem ho chtěl zabít?"
Elena se tak třásla, že skoro nedokázala odpovědět. "Proč si mi to neřekl dřív?"
"Omlouvám se za to opomenutí."
"On žije - víš to jistě, Damone? Jsi si absolutně jistý?"
"Naprosto."
Bez rozmýšlení Elena udělala to, co uměla nejlépe - podlehla své impulsivnosti. Vrhla
se Damonovi kolem krku a dala mu pusu.
Damon na okamžik ztuhl v šoku. Domlouval se s vrahy, aby unesli jejího milého a
zničili město. Ale Elena to tak nechápe.
"Kdyby byl mrtvý…" zarazil se a pak to zkusil znova. "Celá smlouva se Šiničim je
založená na tom, že ho udrží naživu - naživu a pryč od tebe. Nemůžu riskovat, že by
ses zabila nebo mě začala doopravdy nenávidět…" (zase ten chladný tón) "Kdyby byl
Stefan mrtvý, jakou páku bych na tebe mohl ještě mít, princezno?"
Elena tohle všechno ignorovala. "Jestli je naživu, dokážu ho najít."
"Jestli si tě bude pamatovat. Ale co když byla každá vzpomínka, kterou na tebe měl,
vymazána?"
"Cože?" Elena měla sto chutí vybuchnout. "I kdyby byla každá moje vzpomínka na
Stefana vymazána," odpověděla ledově, "stejně bych se do něj zamilovala v té chvíli,
kdy bych ho uviděla. A kdyby každá vzpomínka, kterou na mě Stefan měl, zmizela,
bloudil by po celém světě a hledal cosi, aniž by přitom věděl, co vlastně hledá."
"Velmi poetické."
"Ale, hm, Damone chci ti poděkovat, žes nedovolil Šiničimu, aby ho zabil!"
Jen zavrtěl hlavou a vypadal zmateně. "Já jsem… nemohl… nemohl jsem to udělat.
Asi že jsem ti dal slovo. Domníval jsem se, že kdyby byl na svobodě a šťastný a jenom
si nic nepamatoval, postačilo by to…"
"Jako splnění slibu, které jsi mi dal? To ses domníval špatně. Ale na tom teď nezáleží."
"Záleží na tom. Trápila ses kvůli tomu."
"Ne, Damone. Všechno, na čem skutečně záleží je, že není mrtví - a že mě neopustil.
Je tu pořád naděje."
"Ale Eleno," Damon měl teď živější hlas; byl vzrušený a neoblomný: "Copak to
nechápeš? Když ponecháme stranou minulé události, musíš připustit, že my dva
patříme k sobě. Ty a já se prostě svojí přirozeností k sobě líp hodíme. Jsme na stejné
intelektuální úrovni…"
"To Stefan taky!"
"No v tom případě jediné, co k tomu můžu říct je, že to neuvěřitelně dobře skrývá.
Copak ty to necítíš? Copak necítíš," jeho sevření už jí začínalo být nepříjemné, "že bys
mola být mojí princeznou temnoty - že něco hluboko uvnitř tebe to chce? Já to vidím,
pokud ty ne."
"Já pro tebe nemůžu být ničím, Damone. Kromě spořádané švagrové."
Zavrtěl hlavou a drsně se zasmál. "Ne, ty jsi stvořená jenom pro hlavní role. No,
jediné, co můžu říct, je, že pokud přežijeme souboj s dvojčatama, sama pochopíš věci,
které jsi předtím nechápala. A budeš vědět, že se k sobě hodíme mnohem líp."
"A všechno, co já můžu říct je, že jestli ten boj přežijeme, budeme zřejmě potřebovat
všechny duchovní síly, které dokážeme dát dohromady. A to znamená dostat Stefana
zpátky."
"Možná nebudeme schopní ho dostat zpátky. Ale jo, souhlasím - i kdybychom vyhnali
Šiničiho a Misao z Fell's Church, pravděpodobnost, že budeme schopni se s nima
vypořádat totálně, se blíží k nule. Ty nejsi žádný bojovník. Pravděpodobně je ani
nedokážeme pořádně zranit. Ale já přesně nevím, kde je Stefan."
"Pak jsou dvojčata jediní tvorové, kteří nám můžou pomoct."
"Pokud ještě budou schopní nám pomoct - ale dobře, připouštím. V Ši-ne-Ši jsou
pravděpodobně naprostí podvodníci. Jenom si vezmou pár vzpomínek od upírských
hňupů - vzpomínkami se totiž v říši na Druhé Straně platí - a pak je pošlou pryč, dokud
pokladna stále ještě cinká. Jsou to podvodníci. Celé to místo je jeden obrovský slum a
přehlídka cvoků - něco jako zchátralé Vegas."
"Copak oni se nebojí, že upíři, které podvedli, budu usilovat o pomstu?"
Damon se zasmál, tentokrát zvukomalebně. "Upír, který nechce být upírem, je tam na
Druhé Straně téměř na nejnižší příčce. Samozřejmě s výjimkou lidí. Spolu s milenci,
kteří se společně zabili, děcky, která skáčou ze střech, protože si myslí, že čepice s
obrázkem Supermana jim umožní lítat…"
Elena se od něj pokusila odtáhnout, pokárat ho, ale byl překvapivě silný. "Nezní to
jako moc hezké místo."
"Taky že není."
"A tam je teď Stefan?"
"Pokud máme štěstí."
"Takže v zásadě," shrnula jako vždy do plánů A, B, C a D, "za prvé, nejdřív musíme
od těch dvojčat vyzvědět, kde Stefan je. Za druhé, musíme přinutit dvojčata, aby
uzdravila ty holčičky, které posedla. Za třetí, musíme je donutit, aby sama odešla z
Fell's Church - a nadobro. Ale než se do toho pustíme, musíme najít Stefana. Určitě
nám dokáže pomoct; jsem si jistá,že to dokáže. A pak budeme jenom doufat, že jsme
dost silní na to, co bude následovat."
"Můžeme využít Stefanovu pomoc, dobře. Ale nevšimla sis, jedné zásadní věci - zatím
musíme dokázat jedinou věc a to zabránit těm dvěma, aby nás zabili."
"Oni si pořád ještě myslí, že jsi jejich kamarád, žejo?" Eleně myslí táhly nejrůznější
možnosti. "Ujisti je o tom. Počkej, než přijde strategický okamžik a pak využij
příležitosti. Máme proti nim nějakou zbraň?"
"Železo .Špatně snášejí železo - jsou to démoni. A milý Šiniči je posedlý tebou,
ačkoliv bych nemohl říct, že s tím jeho sestra bude souhlasit, až na to přijde."
"Posedlý?"
"Jasně. Tebou a anglickýma lidovýma písničkami. I když nechápu proč. Teda co se
týče těch písniček."
"No, nevím, jak bychom toho mohli využít."
"Ale vsadil bych se, že ta posedlost tebou Misao pěkně naštve. Je to jenom tušení, ale
měla ho sama pro sebe celá tisíciletí."
"Takže bychom je mohli poštvat jednoho proti druhému a předstírat, že mě může
dostat. Damone - co je?" vyhrkla Elena znepokojeně, když zesílil sevření
znepokojením.
"On tě nedostane," odpověděl Damon.
"Já vím."
"Moc se mi nelíbí ta představa, že by tě měl někdo dostat. Osud říká, že máš být moje,
však víš."
"Damone, prosím, přece víš, co jsem ti říkala…"
"Chceš říct , prosím nenuť mě ti ublížit'. Pravda je, že mi nemůžeš ublížit. Můžeš
jenom ublížit o mě."
Elena konečně dokázala alespoň odtáhnout horní část těla dál od něho. "Damone,
právě jsme uzavřeli dohodu, vymysleli plány. A co se děje teď, copak to všechno
zahodíme?"
"Ne, ale napadl mě ještě jiný způsob, jak ti sehnat prvotřídního hrdinu, zrovna teď. Už
dlouho říkáš, že bych si mohl vzít víc tvojí krve."
"Ale… no ano." To byla pravda, i když to bylo předtím, než se jí přiznal k těm
příšerným věcem, které udělal. A…
"Damone, co se stalo s Mattem na té mýtině? Hledali jsme ho všude možně, ale
nenašli jsme ho. A tys byl rád."
Nepokoušel se to popřít. "Ve skutečném světě jsem měl na něj vztek, Eleno. Zdálo se
mi, že to je prostě další sok. Jedním z důvodů, proč jsme tady je, abych si dokázal
přesně vzpomenout, co se vlastně stalo."
"Ublížils Mattovi, Damone? Protože teď ubližuješ mně."
"Ano." Damon najednou hovořil zlehka a nezúčastněně, jako by to považoval za
zábavné. "Předpokládám, že jsem mu ublížil. Použil jsem proti němu psychickou
bolest, která už dokázala zastavit nejedno srdce. Ale ten tvůj Mutt je tvrdej. Líbí se mi.
Nechával jsem ho trpět víc a víc a on pořád žil, protože se tě tu bál nechat samotnou."
"Damolne!" Elena ucukla zpátky, jako by ji uštknul, ale zjistila, že jí to není nic platné.
Byl mnohem silnější než ona. "Jak jsi mu to mohl udělat?"
"Říkal jsem ti to - byl to sok." Damon se náhle zasmál. "Ty si to opravdu nepamatuješ,
že? Donutil jsem ho, aby se kvůli tobě ponížil. Kvůli tobě jsem ho doslova donutil žrát
prach."
"Damane - copak ses zbláznil?"
"Ne, zrovna zas nacházím svojí příčetnost. Nemusím tě přesvědčovat, že ke mně
patříš. Můžu si tě vzít."
"Ne, Damone. Já nebudu tvoje princezna temnoty ani nic jiného, aniž by ses mě ptal.
Maximálně ti zbude na hraní mé mrtvé tělo."
"Možná by se mi to líbilo. Ale ty zapomínáš na jedenu věc: můžu ti vstupovat do tvojí
mysli. A pořád ještě máš přátele - doma se chystají k večeři nebo k spánku, jak doufáš.
Že ano? Přátelé se všemi údy na místě; kteří nikdy nepoznali opravdovou bolest."
Eleně trvalo dlouho, než zase promluvila. Pak řekla tiše: "Beru zpátky každou hezkou
věc, kterou jsem o tobě kdy řekla. Jsi zrůda, slyšíš? Jsi ohav…" Její hlas zvolna
utichal. "Oni tě k tomu nutí, že ano?" řekla nakonec stroze. "Šiniči a Misao. Krásná
malá šou pro jejich oči. Stejně jako tě předtím přinutili ubližovat Mattovi a mně."
"Ne, já dělám jenom to,co sám chci." Opravdu Elena zahlédla v jeho očích rudý
záblesk? Jako vyšlehnutí plamene…
"Víš, jak jsi krásná, když pláčeš? Jsi krásnější než kdy dřív. Pak jako by zlato v tvých
očích stoupalo k hladině a rozlévalo se v diamantových slzách. Chtěl bych tě mít u
sochaře, aby mi vytesal sochu zpodobňující tebe, jak pláčeš."
"Damone, já vím, že ty to ve skutečnosti neříkáš. Vím, že to mluví ta věc, kterou do
tebe dali."
"Eleno, ujišťuju tě, že to jsem já a jenom já. Celkem jsem si to užíval, když jsem ho
nutil, aby ti ubližoval. Líbilo se mi, jak jsi křičela. Přinutil jsem ho strhat ti oblečení musel jsem mu hodně ubližovat, aby to udělal. Copak sis nevšimla, jak jsi měla
potrhanou košilku a žes byla bosá?To všechno udělal Mutt."
Elena se přinutila znovu myslet na chvíli, kdy vyskočila z ferrari. Ano, v té chvíli i
potom dál byla bosá, měla nahé paže a na sobě jenom košilku. Celkem velký kus džín
zůstal na silnici a na okolní vegetaci. Ale ani ji nenapadlo přemýšlet, co se stalo s
jejími botami a ponožkami nebo jak si potrhala košilku. Byla prostě tak vděčná za
pomoc… tomu, kdo jí tak ublížil.
Ach, to ale Damonovi muselo připadat jako ironie. Najednou si uvědomila, že ona
sama uvažuje o Damonovi a ne o malachovi. Ne o Šiničim a Misao. Ale to není to
samé, řekla si. Musím si to pamatovat!
"Ano, užíval jsem si, když jsem ho nutil, aby ti ubližoval a užíval jsem si, když jsem ti
ubližoval sám. Přinutil jsem ho, aby mi přinesl vrbový prut přesně o správné tloušťce a
pak tě s ním šlehal. A ty sis to taky užívala, to ti přísahám. Ani se neobtěžuj hledat
stopy, protože už jsou všechny pryč, stejně jako ostatní. Ale všichni tři jsme si užívali
tvoje výkřiky. Ty… a já… i Matt. Ve skutečnosti si to z nás tří užíval asi nejvíc."
"Damone, sklapni! Nebudu poslouchat, jak mluvíš takhle o Mattovi!"
"Ale nenechal bych ho, aby tě viděl bez šatů," svěřil se jí Damon, jako kdyby neslyšel
ani slovo. "A tak jsem ho… propustil. Zavedl do jiného minisvěta. Chtěl jsem tě honit,
když ses mi pokoušela utéct v prázdném světě, ze kterého ses nikdy nemohla dostat.
Chtžěl jsem vidět ten výraz ve tvých očích, když bojuješ ze všech sil - a chtěl jsem tě
vidět poraženou. Ty nejsi žádný bojovník, Eleno." Damon se náhle rozesmál velmi
ošklivým smíchem a k Elenině zděšení udeřil pěstí do dřevěného obložení ochozu, až
ho porazil.
"Damone…" teď už vzlykala.
"A pak jsem chtěl udělat tohle." Bez sebemenšího varování jí Damon násilím zvedl
bradu a zvrátil hlavu. Druhou rukou si ji přidržel za vlasy, takže její hrdlo bylo přesně
v té správné poloze. A pak Elena ucítila, jak udeřil, bleskově jako kobra. Cítila dvě
tržné ranky ze strany na krku a jak se z nich řine její vlastní krev.
O celé věky později se Elena pomalu probrala. Damon se stále ještě bavil, zjevně
zatracený v emocích vyvolaných tím, že měl Elenu Gilbertovou. A nebyl čas
vypracovat jiné plány.
Její tělo jednoduše začalo jednat samo od sebe a překvapilo ji samotnou stejně jako
Damona. Než zvedl hlavu, stáhla mu z prstu kouzelný klíč od domu. Sevřela ho,
otočila se, zvedla kolena, jak nejvíc dokázala a prudce vykopla, až Damon proletěl
otřepaným a prohnilým dřevem, které tvořilo zábradlí ochozu.
Kapitola 18
Elena kdysi spadla z balkonu a Stefan vyskočil a chytil ji, než stihla dopadnout na
zem. Pro člověka pád z takové výšky znamenal jistou smrt. Upír plně ovládající své
reflexy by se prostě otočil ve vzduchu jako kočka a zlehka by přistál na nohou. Ale v
Damonově situaci…
Podle zvuku se pokusil otočit, ale dosáhl jenom toho, že přistál na boku a polámal si
kosti. To si Elena domyslela z jeho klení. A nečekala na podrobnosti.Utíkala jako
králík, dolů na úroveň Stefanova pokoje - kde okamžitě a téměř bezděčně vyslala
prosbu - a dolů po schodech. Srub se úplně změnil v dokonalý duplikát penzionu.
Elena nevěděla proč, ale instinktivně se rozběhla na tu stranu domu, kde se Damon
vyznal nejméně: do starých místností pro služebnictvo. Dostala se až tam, než se
odvážila začít domu šeptat věci, raději o ně prosila, než žádala a modlila se, aby ji dům
poslouchal stejně, jako předtím Damona.
"Dům tety Judith,"zašeptala, vrazila klíč do dveří - projel jimi jako nůž máslem a
otočil se téměř o vlastní vůli a pak najednou byla znovu tam, kde byl po šestnáct let
její domov, až do její první smrti.
Stála v předsíni, viděla otevřenými dveřmi svoji malou sestřičku Margaret, jak leží na
podlaze a doširoka otevřenýma očima zkoumá obrázkovou knížku.
"Hrajeme na babu, zlatíčko!"zahalasila, jako by se u Gilbertových objevovali duchové
každý den a Margaret věděla, jak si s tím poradit. "Utíkej ke svojí kamarádce Barbaře
a dej jí babu. Nepřestávej utíkat, dokud tam nebudeš, a pak jdi za její maminkou. Ale
nejdřív mi dej třikrát pusu." Zvedla Margaret, pevně ji objala a pak ji skoro hodila ke
dveřím.
"Ale Eleno… ty jsi zpátky."
"Já vím zlato a slibuju, že se za tebou zase přijdu podívat někdy jindy. Ale teď…
utíkej, zlato…"
"Říkala jsem jim, že se zase vrátíš, už jsi to udělala jednou."
"Margaret! Utíkej!"
Margaret polykala slzy, možná svým dětským šestým smyslem pochopila vážnost
situace a utíkala. Elena ji následovala, ale zamířila k jinému schodišti než Margaret.
A tam se srazila s uculujícím se Damonem.
"Moc se zdržuješ kecáním s lidma," pronesl, zatímco Elena horečně zvažovala svoje
možnosti. Přes balkon na příjezdovou cestu? Ne. Damona sice asi ještě trochu bolely
kosti, ale pokud by ona skočila, byť jenom jediné poschodí, asi by si srazila vaz. Co
dál? Přemýšlej!
A pak už otevírala dveře skříně s porcelánem a křičela: "Dům pratety Tildy." Nebyla si
jistá, jestli kouzlo ještě funguje. A pak práskla dveřmi Damonovi před nosem.
Ocitla se v domě tety Tildy, ale v domě, jak ho mívala kdysi. Není divu, že ubohou
tetu Tildu pomlouvali, že vídá podivné věci, pomyslela si Elena, když uviděla ženu,
která se otočila s velikou skleněnou zapékací mísou v ruce, plnou čehosi, co vonělo po
houbách. Vykřikla a mísu upustila.
"Eleno!" vykřikla. "Co to… to nemůžeš být ty… vždyť už jsi dospělá!"
"Co se to děje?" dožadovala se vysvětlení teta Maggie, přítelkyně tety Tildy, která
právě přicházela z vedlejšího pokoje. Byl vyšší a ráznější než teta Tilda.
"Oni mě honí," zvolala Elena. "Musím najít dveře, jestli sem po mně přijde nějaký
kluk…"
Přesně v tu chvíli, kdy ze skříně s kabáty vystoupil Damon, mu teta Maggie elegantně
podrazila nohu a řekla: "Vlevo máš dveře od koupelny." Pak popadla vázu a praštila s
ní zvedajícího se Damona přes hlavu. Pořádně. Elena proběhla dveřmi do koupelny a
volala: "Střední škola Roberta E.Leea minulý podzim těsně po zvonění!"
A pak už se prodírala proti proudu studentů, kteří se všichni snažili dostat včas do tříd
- ale pak ji jeden z nich poznal a pak další a protože se jí zřejmě podařilo správně trefit
do doby, kdy ještě nebyla mrtvá, nikdo nekřičel, že vidí ducha - akorát že nikdo ještě
neviděl Elenu Gilbertovou v chlapecké košili jenom přes košilku a s vlasy divoce
rozevlátými.
"To je jenom kostým k té hře!" zavolala a vytvořila jednu z nesmrtelných legend o
sobě tím, že dodala: "Carolinin dům!"a vstoupila do školníkovi pracovny. A o okamžik
později se za ní objevil ten nejúžasnější kluk, kterého škola kdy viděla a proletěl
stejnými dveřmi volaje nějaká slova v cizí řeči. A když se pak školníkovy dveře
otevřely, nebyla tam ani dívka ani chlapec.
Elena běžela předsíní a málem vrazila do pana Forbese, který vypadal poněkud vratce.
Popíjel z čehosi, co vypadalo jako velká sklenice rajčatové šťávy, ale vonělo jako
alkohol.
"My nevíme, kam šla, je to jasné?" houkl, než Elena stačila říct slovo. "Úplně se
zbláznila, pokud můžu soudit. Mluvila o nějaké oslavě na ochozu - a jak byla
oblečená! Rodiče už svoje děti vůbec nezvládají!" Opřel se o stěnu.
"Je mi to líto," zamumlala Elena. Oslava. No, svátky černé magie se obvykle konají při
východu měsíce nebo o půlnoci. A bylo jen pár minut před půlnocí. Ale právě v těchto
minutách Elena vymyslela plán B.
"Promiňte," omluvila se, vzala panu Forbesovi drink a vchrstla ho přímo do tváře
Damonovi, který se vynořil ze skříně. Pak vykřikla: "Na nějaké místo, které oni
nevidí!"a vstoupila do…
Předpeklí?
Nebe?
Nějaké místo, které oni nevidí. Nejdřív se Elena zamyslela sama nad sebou, protože
ani ona nic neviděla.
Ale pak si uvědomila, kde je - hluboko v zemi, pod prázdnou hrobkou Honorie
Fellové. Kdysi tady bojovala o život Stefana a Damona.
A nyní tam, kde nemělo být nic jiného než temnota, krysy a plíseň uviděla slabounké
zářivé světélko. Jako malinká bludička - jenom bod vznášející se ve vzduchu, nevedl
ji, nekomunikoval, ale… chránil, uvědomila si Elena. Vzala si světélko do dlaně, cítila
je v prstech, jasné a chladivé a opsala jím dokola kruh veliký dost na to, aby si v něm
mohl lehnout dospělý člověk.
Když se otočila zpátky, Damon seděl přímo uprostřed. Na upíra, který se právě
nakrmil, vypadal dost bledý. Ale nic neříkal, ani slovo, jen se na ni díval. Elena k
němu přešla a dotkla se ho na tváři.
A o chvíli později Damon opět zhluboka pil tu nejvýjimečnější krev na světě.
Obvykle by se ji snažil analyzovat - příchuť lesního ovoce, příchuť tropického ovoce,
jemná, kouřová, dřevitá, kulatá s hedvábným přídechem… Ale nyní ne. Ne tuto krev,
která daleko předčila všechno, co uměl pojmenovat slovy, Tahle krev ho plnila takovou
silou, jakou nikdy předtím nepoznal…
Damone…
Proč neposlouchá? Jak může pít tuhle neobyčejnou krev, která má příchuť života po
životě a neposlouchat dárce?
Prosím, Damone. Prosím, bojuj s tím…
Měl by ten hlas poznat. Slyšel ho už mockrát.
Vím, že tě ovládají. Ale nemůžou tě ovládat celého. Jsi silnější než oni. Jsi
nejsilnější…
No, to byla určitě pravda. Byl čím dál zmatenější. Dárkyně se mu zdála nešťastná a on
byl přece mistr v tom, jak učinit dárkyně blaženými. A úplně si nepamatoval…
opravdu si nevzpomínal, jak to celé začalo.
Damone, to jsem já. Elena. A ty mi ubližuješ.
Tolik bolesti a zmatku. Od začátku Elena věděla, že nemá smysl přímo vzdorovat sání
krve - to by jí jen způsobilo utrpení, které by k ničemu dobrému nebylo, až na to, že by
jí přestal fungovat mozek.
A tak se ho snažila přimět, aby bojoval s tou ohavnou příšerou uvnitř sebe. Ano, ta
změna musela přijít zevnitř. Kdyby ho přinutila, Šiniči by si toho všiml a prostě by ho
posedl znovu. Kromě toho, jednoduché povzbuzování jako Damone, buď silný
nefungovalo.
Copak tedy nezbývá nic jiného než zemřít? Mohla vzdorovat alespoň tomu, ačkoliv
věděla, že při Damonově síle by to bylo stejně zbytečné. S každým douškem si bral
její novou krev a stával se silnějším; měnil se stále více na…
Na koho? Je to přece její krev. Možná, že Damon odpoví na její volání. Možná tam
někde uvnitř svede bitvu o nadvládu s tou potvorou aniž by si toho Šiniči všiml. Ale
ona nutně potřebuje nějakou novou sílu, nějakou novou lest…
A jak na to Elena myslela, ucítila tu novou sílu v sobě. Věděla, že tam ta síla byla
vždycky a jen čekala na tu pravou příležitost, kdy jí bude třeba. Byla to velmi
specifická síla, která nebyla určena k boji ani k vlastní záchraně. Ale přesto ji patřila.
Upíři, kteří jí sály krev, té síly dostali jen pár doušků, ale ona měla celé krevní řečiště
plné té neuvěřitelné energie. A k jejímu vyvolání stačilo mít jenom otevřenou mysl a
klidné ruce.
Jakmile to učinila, zjistila, že se jí na rty derou neznámá slova - a co bylo
nejpodivnější, že jí z těla vyrůstají nová křídla, která Damon nyní držel ohnutá. Tato
nehmotná křídla nebyla určena k létání, ale k úplně jinému účelu a když je plně
rozvinula, utvořila veliký duhově zbarvený oblouk, jehož vrchol se klenul nad Elenou
a Damonem.
A pak pronesla telepaticky: Křídla vykoupení.
A Damon ve svém nitru bezhlesně vykřikl.
Křídla se zlehka pootevřela a jen ten, kdo byl vyučen v magii, by dokázal spatřit, co se
mezi nimi dělo. Damonovo utrpení se stávalo i Eleniným utrpením, když na sebe brala
každý jeho bolestný zážitek, každou tragédii a každou krutost, ze kterých si zbudoval
svoje kamenné vrstvy lhostejnosti a nevlídnosti, které obklopovaly jeho srdce.
Ty vrstvy - tvrdé jako kámen v jádru hvězd, kterým se říká černý trpaslík - začaly
pukat a odpadávat. Nedalo se tomu zabránit. Veliké kusy balvanů nejprve popraskaly a
pak se rozpadly na drobounké kousky. Z některých nezbylo nic než jen obláček kysele
páchnoucího kouře.
Ale uprostřed bylo ještě něco - jakési jádro černější než peklo a tvrdší než rohy
samotného ďábla. Neviděla, co přesně se s ním stalo. Myslela si - doufala - že na konci
se i ono s výbuchem otevřelo.
Nyní, až teprve nyní mohla vyvolat další křídla. Nebyla si předtím jistá, jestli vůbec
přežije první zásah; a rozhodně se necítila připravená přežít druhý. Ale Damon to musí
vědět.
Damon klečel na jednom koleni na zemi a pevně se objímal pažemi. To by mělo být v
pořádku. Pořád to byl Damon a bude o hodně šťastnější bez ohromné váhy vší té
nenávisti, předsudků a krutosti. Nebude stále vzpomínat na svoje mládí a na jakési
mladé frajery, kteří se vysmívali jeho otci, že je starý blázen, se svými nemožnými
investicemi a milenkami mladšími, než jsou jeho vlastní synové. Ani nebude bezcílně
myslet na svoje dětství, kdy ho tento otec mlátil v opileckém vzteku, zanedbával jeho
studia a potloukal se s nežádoucími živly.
A konečně, nebude si stále dokola připomínat a vychutnávat ty spousty příšerných
věcí, které prováděl on sám. Byl vykoupen, ve jménu nebes a v čase nebesy určeném,
slovy z Eleniných úst.
Ale nyní… je tu něco, na co si vzpomenout potřebuje.
Pokud má Elena pravdu.
"Co je tohle za místo? Jsi zraněná děvče?"
Ve svém zmatku ji ani nepoznal. Klečel; nyní si klekla vedle něho.
Věnoval jí vášnivý pohled. "Modlíme se, nebo milujeme? Jsme u Watche nebo u
Gonzalgose?"
"Damone," oslovila ho. "To jsem já Elena. Teď je jednadvacáté století a ty jsi upír."
Pak ho něžně objala, přiložila svou tvář k jeho a zašeptala: Křídla vzpomínek.
Z páteře hned nad boky jí nyní vykvetla průhledná motýlí křídla, jemně nachová s
blankytnou modří. Byla zdobena drobounkými safíry a průhlednými ametysty
uspořádanými do spletitých vzorů. Za pomoci svalů, které předtím nepoužívala, je
snadno rozvinula a napřáhla kupředu, až zastínila Damona. Byl jako schovaný ve
zšeřelé, drahokamy vykládané jeskyni.
V Damonových jemných rysech nyní viděla, že si nepřeje vzpomenout na nic víc, než
na co si pamatuje zrovna teď. Ale nové vzpomínky, vzpomínky spojené s ní, se v něm
již probouzely. Pohlédl na svůj prsten s lapisem lazuli a Elena si všimla, že se mu v
očích sbíhají slzy. Pak k ní pomalu obrátil pohled.
"Eleno?"
"Ano?"
"Něco mě posedlo a sebralo mi vzpomínky na časy, kdy jsem byl posedlý,"zašeptal.
"Ano - alespoň si to myslím."
"A ten tvor ti ublížil."
"Ano."
"Přísahám, že ho zabiju nebo z něj udělám tvého otroka na věky věků. On tě udeřil. On
si vzal tvoji krev násilím. A vymýšlel si absurdní historky o tom, jak ti ubližoval."
"Damone, to je pravda, ale prosím…"
"Byl jsem mu na stopě. Kdybych se s ním setkal, mohl jsem ho probodnout; mohl jsem
mu vyrvat zaživa srdce z hrudi. Nebo bych ho naučil všechny ty nejbolestivější věci, o
kterých jsem kdy slyšel - a já jsem slyšel hodně příběhů - a na konci, skrze krev ve své
hubě by ti políbil patu, navždy tvým otrokem, dokud by nezemřel."
Tohle pro něj nebylo dobré. Viděla to. V očích se mu blýskalo bělmo jako vyděšenému
hříběti.
"Damone, já tě prosím…"
"A ten, kdo ti ublížil… to jsem byl já."
"Ne ty sám. Vždyť jsi to řekl. Byls posedlý."
"Bála ses mě tak, že ses kvůli mně svlékla."
Elena si vzpomněla na původní košili.
"Nechtěla jsem, abyste s Mattem bojovali."
"Nechalas mě pít svou krev i když to bylo proti tvému skutečnému přání."
Tentokrát neměla, co by jiného řekla, než: "Ano."
"Já - dobrý bože! - já jsem zneužil své Síly, abych ti způsobil hrozný žal!"
"Jestli máš na mysli ten útok, který způsobuje zoufalé bolesti a křeče, pak ano. A
Mattovi jsi ublížil ještě víc."
Matt Damona momentálně nezajímal. "A pak jsem tě unesl."
"Pokusil ses."
"A tys radši vyskočila z jedoucího auta, než abys riskovala zůstat se mnou."
"Hráls tvrdě Damone. Řekli ti, abys šel za námi a hrál tvrdě, možná dokonce i polámal
hračky."
"Hledal jsem toho, kdo tě donutil vyskočit z auta - nedokázal jsem si na nic
vzpomenout. A přísahal jsem, že mu vyříznu oči i jazyk, než v mukách zemře.
Nemohlas ani chodit. Muselas použít berli, aby ses dostala z lesa a zrovna když ses
měla dočkat pomoci, tě Šiniči lapil do pasti. Ach, ano, já ho znám. Zabloudila jsi do
jeho minisvěta… a bloudila bys tam stále, kdybych ho nerozbil."
"Ne," řekla Elena tiše. "Už bych byla dávno mrtvá. Našels mě na pokraji zadušení,
vzpomínáš?"
"Ano." Na tváři se mu na okamžik objevil výraz divoké radosti. Ale pak se znovu
zatvářil vyděšeně. "Já jsem byl ten mučitel, ten pronásledovatel, ten, koho ses tolik
bála. Donutil jsem tě dělat různé věci s… s…"
"Mattem."
"Ach, bože," zavzdychal a tentokrát to bylo zjevné dovolávání se božské podstaty
světa, nejen výkřik, protože vzhlédl a vztáhl své zaťaté pěsti k nebesům. "Myslel jsem,
že jsem tvůj hrdina. Místo toho jsem vtělená ohavnost. A co teď? Bylo by spravedlivé,
kdybych už ležel mrtvý u tvých nohou." Hleděl na ni širokýma zdivočelýma černýma
očima. Nebylo v nich tentokrát žádné pobavení, žádný sarkasmus, žádné tajnosti.
Kdyby byl černým leopardem, přecházel by divoce ve své kleci a hryzal mříže.
Pak sklonil hlavu, aby jí políbil bosou nohu.
Elena strnula v šoku.
"Jsem tvůj a čiň si se mnou, co chceš," pokračoval stejným zhrzeným tónem. "Můžeš
mi přikázat, abych tu před tvýma očima zemřel. Po všech mých chvástavých řečech se
ukázalo, že já jsem ta stvůra."
A pak se rozplakal. Pravděpodobně žádný jiný souběh okolností na světě by nedokázal
vehnat slzy do očí Damona Salvatora. Ale byl zahnán do kouta. Nikdy v životě
neporušil dané slovo - a přitom dal svoje slovo, že zničí tu stvůru, která to všechno
Eleně způsobila. Skutečnost, že byl posedlý - nejprve trochu a pak stále více, dokud se
celá jeho mysl nestala prostě další z Šiničiho hraček, se kterou si hraje nebo ji odkládá,
jak se mu zlíbí - neomlouvala jeho zločiny.
"Ty víš, že jsem - že jsem prokletý," řekl jí, jako by ho to snad mohlo malinko omluvit.
"Ne, to tedy nevím," odpověděla Elena. "Protože já nevěřím, že je tohle pravda
Damone. A pomysli, kolikrát jsi jim vzdoroval. Jsem si jistá, že si přáli, abys Caroline
zabil, když jsi poprvé vycítil nějakou cizí přítomnost v jejím zrcadle. Říkals, že jsi to
skoro udělal. A jsem si jistá, že chtěli, abys zabil mě. Uděláš to?"
Znovu se naklonil k její noze, ale ona ho honem popadla za ramena. Nedokázala ho
vidět tak trpět.
Ale Damon odvrátil pohled, jako kdyby dospěl k nějakému rozhodnutí. Kroutil svým
prstenem s lapisem lazuli.
"Damone - na co myslíš? Řekni mi, na co myslíš!"
"Že si ze mě zase může udělat svoji loutku - a tentokrát tam někde může být
opravdová březová větev. Šiniči - to je nestvůra mimo veškerou tvoji nevinnou
představivost. A může se mě zmocnit v kterémkoliv okamžiku, to už jsme zažili."
"Nebude to moct udělat, pokud mi dovolíš, abych tě políbila."
"Cože?" Hleděl na ni, jako by vůbec nechápal, o čem se mluví.
"Dovol mi tě políbit - a odstranit toho umírajícího malacha v tobě."
"Umírajícího?"
"Umírá stále víc, jak nabíráš síly, abys mu vzdoroval."
"A je… hodně veliký?"
"Teď už je stejně velký jako ty."
"Dobře," zašeptal. "Jenom si přeju, abych s ním dokázal bojovat sám."
"Pour le sport? (Aby to bylo sportovní?)," zeptala se Elena a ukázala, že loňské léto
strávené ve Francii nebylo úplně promrhané.
"Ne, protože toho všiváka nenávidím k smrti a ochotně bych vydržel stokrát jeho
bolest, pokud bych si byl jistý, že on trpí."
Elena usoudila, že není čas se zdržovat. Je připravený.
"Dovolíš mi tedy udělat tuhle poslední věc?"
"Jak už jsem ti říkal - stvůra, která ti ublížila, je nyní tvým otrokem."
Tak dobře. O tohle se můžou dohadovat později. Elena se k němu naklonila, zvedla mu
hlavu a zlehka našpulila rty.
Po několika okamžicích Damon, Don Juan temnot konečně pochopil.
Velmi něžně ji políbil, jako by měl strach z tak intenzivního osobního kontaktu.
"Křídla čistoty," zašeptala mu Elena do rtů.
Tato křídla byla bělostná jako neporušený sníh a lehoučká jako nejjemnější krajka, na
některých místech byla sotva vidět. Vzpínala se vysoko nad Elenou a duhově se leskla,
až to připomínalo odraz měsíčního svitu na zamrzlých pavučinkách. Zakryla smrtelnici
i upíra pavučinkou z diamantů a perel.
"Tohle tě bude bolet," varovala ho Elena, aniž věděla, jak to ví. Vědomosti se jí
vybavovaly kousek po kousku, vždy v okamžiku, kdy to potřebovala. Bylo to skoro
jako ve snu, kdy rozumíte složitým pravdám, aniž byste se to museli učit a přijímáte je
bez úžasu.
A úplně stejným způsobem věděla, že křídla čistoty vyhledají a zničí všechno cizí v
Damonovi a že ten pocit pro něho může být velmi nepříjemný. Když viděla, že malach
nevychází sám od sebe, řekla Damonovi, jak jí vedl její vnitřní hlas: "Sundej si košili.
Malach se přichytil k tvojí páteři a je nejblíž pokožce vzadu na krku, kudy vešel. Budu
ho muset vyjmout rukou."
"Přichytil se k mojí páteři?"
"Ano. Copak jsi to občas necítil? Řekla bych, že nejdřív, když vešel, to muselo
připomínat včelí bodnutí - jenom malé ostré štípnutí a něco jako bochánek želé u
páteře."
"Aha, ten komáří kousanec. Jo, to jsem cítil. A pak později mě začal bolet krk a potom
celé tělo. To jak ta věc… ve mně rostla?"
"Ano a zmocňovala se stále větší části tvojí nervové soustavy. Šiniči tě ovládal jako
maňáska."
"Dobrý bože, je mi to tak líto."
"Spíš zkus teď přimět jeho, aby litoval. Sundáš si prosím košili?"
Tiše, jako důvěřivé dítě, si Damon sundal černou bundu a košili pod ní. Elena mu
naznačila, jak si má lehnout a on si natáhl přes její klín. Záda měl pevná a svalnatá a
velmi bledá v kontrastu s tmavou kamennou podlahou kolem.
"Promiň mi to," řekla. "Zbavit se ho tímhle způsobem - vytáhnout ho dírkou, kudy
vešel - bude doopravdy bolet."
"Dobře," zavrčel Damon a zabořil tvář do svých svalnatých paží. Elena bříšky prstů
nahmatala jeho páteř i to, co tam hledala. Pohmožděné místo. Vydutí. Když ho našla,
skřípla ho mezi nehty, až najednou vystříkla krev. V tu chvíli malacha téměř ztratila,
protože se pokoušel zploštit, ale ona ho pronásledovala svými ostrými nehty - a on byl
příliš pomalý. Nakonec ho pevně držela mezi palcem a dvěma dalšími prsty.
Malach byl stále naživu a dost při vědomí na to, aby jí chabě vzdoroval. Ale bylo to,
jako když se snaží vzdorovat medúza - až na to, že medúza se rozpadne, když za ni
táhnete. Tahle kluzká, slizká věc ve tvaru člověka si udržela svůj tvar i když byla
pomalu vytahována trhlinkou v Damonově kůži.
A to ho bolelo. Poznala to. Začala přebírat část bolesti na sebe, ale on ztěžka vydechl:
"Ne!"s takovou prudkostí, že se rozhodla mu vyhovět.
Malach byl mnohem větší a vykrmenější, než si myslela. Musel růst už hodně dlouho,
pomyslela si - malý bochánek želé, který se rozpínal a rozpínal, dokud neovládal
hostitele až po konečky prstů. Musela se nejdřív posadit a pak dokonce ustoupit od
Damona, než se jí podařilo malacha vytáhnout celého na podlahu - vybledlou
šlachovitou bílou karikaturu lidského těla.
"Je to hotovo?" zeptal se Damon bez dechu - muselo to opravdu příšerně bolet.
"Ano."
Damon se postavil a pohlédl na tu ochablou bílou věc - už sebou sotva cukala - jež ho
přiměla pronásledovat osobu, na které mu na světě nejvíc záleželo. Pak na ni úmyslně
dupl a šlapal po ní, drtil jí svými podpatky, dokud neležela rozervaná na kusy. Elena
tipovala, že se neodvažoval na ni udeřit Silami ze strachu, že by upozornil Šiničiho.
Nakonec z ní nezbylo nic než veliká skvrna na podlaze a trochu smradu.
Elena nechápala, proč se cítí tak zmámeně. Ale vztáhla paže k Damonovi a on k ní a
oba klesli na kolena v obětí.
"Zprošťuju tě každého slibu, který jsi složil, když jsi byl posedlý malachem," řekla
Elena. Bylo to ze strategických důvodů. Nechtěla ho zprostit slibu, že neublíží svému
bratrovi.
"Děkuju ti," zašeptal Damon a opřel jí hlavu o rameno.
"A teď," řekla Elena tónem učitelky v mateřské školce, která chce změnit aktivitu,
"musíme vymyslet plány. A to v naprostém utajení…"
"Pak musíme sdílet krev. Ale Eleno, kolik jsi mi už dneska darovala, jsi úplně bílá."
"Řekls, že budeš mým otrokem - a teď si nechceš vzít ani trošku krve."
"A tys řekla, že mě zprošťuješ slibů - ale místo toho mi to budeš připomínat pořád, co?
Ale je tu jednodušší řešení. Vezmeš si trochu mojí krve."
A nakonec to také udělali, přestože se přitom Elena cítila mírně provinile, jako kdyby
zrazovala Stefana.
Damon si bez řečí nařízl malou ranku a pak to začalo - sdíleli nejen krev, ale i svou
mysl, prolnuli se. Za mnohem kratší dobu, než by se dalo vypovědět slovy, si sdělili
všechno: Elena řekla Damonovi, co její přátelé všechno zjistili o té epidemii mezi
děvčaty ve Fell's Church a Damon povyprávěl Eleně všechno, co věděl o Šiničim a
Misao. Elena vymyslela plán, jak postrašit všechny posedlé dívky, jako je Tami a
Damon slíbil, že se od liščích dvojčat pokusí zjistit, kde je Stefan.
A nakonec, když už nebylo co říct a Damonova krev vrátila Eleně trochu ruměnce do
tváří, plánovali, jak se znovu setkat.
Na oslavě.
A pak už v místnosti zůstala Elena sama a veliký havran odlétal směrem ke Starému
lesu.
Elena seděla na kamenné podlaze a dopřávala si pár klidných okamžiků, aby si
srovnala všechny své nové vědomosti. Není divu, že se Damon choval tak
schizofrenicky. Není divu,že si vzpomínal a zase zapomínal, že to on je ten, od koho
utíkala.
Vzpomněl si, domýšlela si, když ho Šiniči neovládal nebo ho měl jen pod velmi
slabým dozorem. Ale jeho vzpomínky byly útržkovité, protože některé věci, které
udělal, byly tak hrozné, že si je jeho mysl odmítala vybavit. Ale staly se bez problémů
součástí jeho vzpomínek ve chvílích, kdy byl posedlý, kdy Šiniči ovládal každé jeho
slovo a každý čin. A mezi jednotlivými záchvaty posedlosti mu Šiniči našeptával, že
musí najít Elenina mučitele a zabít ho.
To bylo pro kitsune Šiničiho nepochybně velmi zábavné, domýšlela si. Ale pro ni i pro
Damona to bylo peklo.
Její mysl odmítala přiznat, že v tom pekle byly místy záblesky ráje. Je přece jen a jen
Stefanova. To se nikdy nezmění.
Elena teď potřebovala ještě jedny kouzelné dveře a nevěděla, kde je má hledat. Ale to
mihotavé světýlko tu bylo pořád. Byla přesvědčena, že to je poslední zbytek kouzla,
které tu zanechala Honorie Fellová na ochranu města, které založila. Elena se cítila
trochu provinile, že ho využívá - ale jestli tu nebylo pro ni, tak proč by se byla jinak
přenesena?
Aby se pokusila dosáhnout toho nejdůležitějšího cíle, který si dovedla představit.
Jednou rukou sáhla po bludičce a druhou stiskla kouzelný klíč a pak vložila všechny
Síly, kterými nyní disponovala, do jediného zašeptání:
Někam, kde můžu vidět, slyšet a dotýkat se Stefana.
Kapitola 19
Vězení. Špinavé rohože na podlaze a mříže mezi ní a spícím Stefanem.
Mezi ní a Stefanem!
Byl to skutečně on. Elena nevěděla, zda ho pozná. Nepochybně tady dokážou měnit a
pokřivit vaše vnímání. Přesto právě teď, možná proto, že nikdo nečekal, že se v žaláři
objeví, nebyl nikdo připravený s úskoky, které by ji přiměly pochybovat o svých
smyslech.
Byl to Stefan. Byl hubenější než dřív a lícní kosti mu zřetelně vystupovaly. Byl krásný.
A cítila, že jeho mysl je v pořádku, stejná směs cti, lásky, temnoty, světla, naděje a
zasmušilého pochopení světa, ve kterém žije.
"Stefane! Obejmi mě!"
Vzbudil se a napůl posadil. "Alespoň mě nech vyspat. Zmiz a zkus si nasadit jiný
obličej, ty mrcho!"
"Stefane! Nemluv sprostě!"
Viděla, jak Stefan ztuhl.
"Cos… to… řekla?"
"Stefane… jsem to opravdu já. Nevyčítám ti ty nadávky. Proklínám celé tohle místo a
ty dva, kteří tě sem poslali…"
"Tři," opravil ji unaveně a sklonil hlavu. "Věděla bys to, kdybys byla skutečná. Jdi a
nech se od nich poučit o mém zrádném bratrovi a jeho kamarádíčcích, kteří přepadají
lidi pomocí prstenců kekkai…"
Elena neměla čas o tom teď se Stefanem debatovat:
"Copak se na mě ani nepodíváš?"
Sledovala, jak se pomalu otočil, pomalu na ni pohlédl a pak vyskočil ze slamníku
plného starého sena. Zíral na ní, jako by byla anděl, který se snesl z oblohy.
Pak se k ní otočil zády a zakryl si uši rukama.
"Žádné dohody," řekl stroze. "Neopovažuj se o nich přede mnou ani zmiňovat. Jdi
pryč. Zlepšila ses, ale pořád jsi jenom sen."
"Stefane!"
"Řekl jsem, abys odešla!"
Plýtvali časem. Tohle bylo příliš kruté po tom, co všechno musela podstoupit, aby s
ním mohla alespoň promluvit.
"Poprvé jsi mě viděl, když jsi nesl svoje papíry do školy a ovlivnil mysl sekretářky.
Nemusel ses na mě dívat, abys poznal, jak vypadám. Jednou jsem se ti přiznala, že si
připadám jako vrah, protože jsem zavolala: "Tati, podívej!" a ukázala na něco venku
těsně předtím, než se moji rodiče zabili při autonehodě. Nikdy si nepamatuju, co jsem
kam dala. První slovo, které jsem se naučila, když jsem se vrátila ze života po života,
bylo Stefan. Jednou ses na mě podíval ve zpětném zrcátku a řekl, že jsem tvoje
duše…"
"Copak mě nemůžeš přestat mučit alespoň na hodinu? Elena - skutečná Elena - by byla
příliš chytrá, než aby riskovala život tím, že sem přijde."
"Kde to vlastně jsme?" zeptala se Elena vyděšeně. "Musím to vědět, jestli tě mám
odsud dostat."
Stefan si pomalu odkryl uši. Ještě pomaleji než předtím se znovu otočil.
"Eleno?" zeptal se tázavě jako umírající chlapec, který na své posteli spatřil dobrého
ducha. "Ty nejsi skutečná. Ty tady nemůžeš být."
"Myslím, že tu doopravdy nejsem. Šiniči má kouzelný klíč a kouzelný dům, který tě
přenese kamkoliv chceš, pokud to místo pojmenuješ a otevřeš dveře tím klíčem. Řekla
jsem, někam, kde můžu vidět, slyšet a dotýkat se Stefana'. Ale" - sklopila pohled - "ty
říkáš, že tu nemůžu být. Možná je to stejně všecko jenom iluze."
"Pššt." Teď už Stefan svíral vší silou mříže ze své strany cely.
"Tam jsi se tedy ocitl? Je tohle Ši-ne-Ši?"
Uchechtl se. "Není to zrovna to, co by člověk čekal, že?
A přesto nelhali ani v jedné věci, kterou slibovali, Eleno. Eleno! Řekl jsem ti, Eleno'!
Eleno, ty jsi opravdu tady!"
Elena už nedokázala promrhat ani vteřinu. Proběhla šustící slámou a všelijakými
prchajícími tvory k mřížím, které ji dělily od Stefana.
Pak k němu pozdvihla tvář, svírala oběma rukama mříže a zavřela oči.
Dotknu se ho. Určitě. Já jsem skutečná - on je skutečný - dotknu se ho!
Stefan se sklonil - a jeho teplé rty se dotkly jejich.
Vztáhla paže skrze mříže. Oběma se roztřásla kolena, až klesli k zemi: Stefanovi
překvapením, že se jí může dotknout a Eleně úlevou a rozvzlykanou radostí.
Ale - nebyl čas.
"Stefane, vezmi si moji krev - hned!"
Horečně hledala něco, čím by se mohla říznout. Stefan bude určitě potřebovat její sílu
a bez ohledu na to, kolik si od ní vzal Damon, pro Stefana bude mít vždycky dost. Teď
byla ráda, že ji Damon v hrobce přesvědčil, aby pila od něj.
"Klid, klid, lásečko. Pokud to opravdu chceš, můžu tě kousnout do zápěstí, ale…"
"Udělej to hned!"přikázala Elena Gilbertová, princezna Fell's Church. Dokonce našla
sílu vstát z pokleku. Stefan jí věnoval napůl provinilý pohled.
"HNED!" trvala na svém Elena.
Stefan jí nabodl žílu na zápěstí.
Byl to podivný pocit. Bolelo to jen o malinko víc, než kdyby ji jako obvykle kousl ze
strany do krku. Ale měla tam silné žíly, to věděla; důvěřovala Stefanovi, že najde tu
největší, aby to celé zabralo co nejmíň času. Její naléhavý spěch se přenesl i na něj.
Ale když se pokusil odtáhnout, popadla ho za vlnité vlasy a přikázala: "Ještě, Stefane.
Potřebuješ to - já to přece poznám a nemáme čas se dohadovat!"
Velitelský hlas. Meredith jí jednou řekla, že má velitelský hlas, že by mohla vést
armády. No, možná opravdu bude muset vést armády, aby se dostala na tohle místo a
zachránila ho.
Někde ty armády seženu, pomyslela si omámeně.
Vyhladovělý Stefan hltavě žíznil po krvi - zjevně ho nekrmili od chvíle, kdy ho viděla
naposled - ale nyní zvolňoval tempo k běžnému krmení, jak to znala. Jejich mysl se
prolnuly. Když říkáš, že seženeš armádu, tak ti věřím. Ale je to nemožné. Odsud se
ještě nikdo nikdy nevrátil.
No, tak ty budeš první. Přivedu tě zpátky.
Eleno, Eleno…
Pij, řekla mu a cítila se přitom jako kojící italská matrona. Pij, kolik můžeš, dokud
nebudeš plný.
Ale jak jsi… ne, řeklas mi, jak ses sem dostala. To je vážně pravda?
Pravda. Vždycky ti říkám pravdu. Ale Stefane, jak tě odsud můžu dostat?
Šiniči a Misao - znáš je?
Dost dobře.
Každý z nich má polovinu prstenu. Dohromady tvoří jeden klíč. Každá polovina sama
o sobě má tvar běžící lišky. Ale kdo ví, kde mají pro takové věci skrýš? Jak jsem řekl,
jenom aby ses sem dostala, budeš potřebovat armádu…
Najdu ty části liščího prstenu. Složím je k sobě. Seženu armádu. A dostanu tě odsud.
Eleno, už nemůžu pít. Zhroutíš se.
Už jsem se dost vycvičila v tom, jak nezkolabovat a jsem v tom dobrá. Pokračuj.
Stěží dokážu uvěřit, že jsi to opravdu ty…
"Žádné líbání! Ber si moji krev!"
Jak si madam přeje. Ale Eleno, čestně, jsem už plný. Přímo přežraný.
A zítra?
"Pořád budu přežraný." Stefan se odtáhl a přiložil palec na místa, kde jeho špičáky
pronikly žilou. "Já už opravdu nemůžu lásko."
"A co pozítří?"
"Budu v pořádku."
"Budeš - protože jsem přinesla tohle. Obejmi mě, Stefane," dodala o něco tišeji.
"Obejmi mě skrze mříže."
Překvapeně ji poslechl a ona mu zasyčela do ucha: "Dělej, že mě miluješ. Hlaď mi
vlasy a říkej roztomilé nesmysly."
"Eleno, moje lásečko…" Pořád ještě byl v mysli dost blízko, aby se mohl telepaticky
zeptat: Dělat, že tě miluju? Ale zatímco jí Stefanovi ruce hladily, probíhaly a laskaly
vlasy, Eleniny ruce měly hodně co na práci. Zpod svých šatů pod jeho schovala láhev
vína Black Magic.
"Kde jsi k tomu přišla?"zašeptal Stefan ohromeně, jako by ho zasáhl blesk.
"V tom kouzelném domě je všechno. Čekala jsem na šanci, jak ti to propašovat, budeš
to potřebovat."
"Eleno…"
"Co?"
Zdálo se, že Stefan s něčím zápasí. Nakonec sklopil zrak k zemi a zašeptal: "Nemá to
smysl. Nemůžu riskovat, že bys přišla o život kvůli naprosto nemožné akci. Zapomeň
na mě."
"Přilož tvář k mřížím."
Pohlédl na ni, ale na nic se neptal a poslechl.
Vrazila mu výstavní facku, až se udeřila rukou o mříž.
"A teď se styď!" vyštěkla na něj. A než mohl cokoliv odpovědět, pokračovala:
"Poslouchej!"
Bylo slyšet štěkot loveckých psů - velmi zdaleka, ale blížil se.
"Jdou po tobě" horečně vyhrkl Stefan. "Musíš jít!"
Upřeně se na něj zadívala: "Miluju tě, Stefane."
"Miluju tě, Eleno. Navěky."
"Já… ach, je mi to líto." Nemůže odejít. Jako Caroline, když mluví a mluví a ve
skutečnosti stále neodchází ze Stefanova pokoje, tu může stát a hovořit o odchodu, ale
nedokáže to doopravdy udělat.
"Eleno! Musíš. Nechci, abys viděla, co udělají…"
"Zabiju je!"
"Ty nejsi žádný zabiják. Ty nejsi bojovník, Eleno - a tohle bys neměla vidět. Prosím!
Vzpomínáš si, jaks mi jednou řekla, jestli chci zjistit, kolikrát mě dokážeš přinutit říct,
prosím'? Tak každé z nich teď platí za tisíc. Prosím! Kvůli mně? Půjdeš už?"
"Tak ještě poslední polibek…" Srdce jí v hrudi bušilo jako vyděšenému ptáčeti.
"Prosím!"
Elena oslepená slzami uchopila kliku u dveří k celám.
"Kamkoliv poblíž oslavy, kde mě nikdo neuvidí!" zavzlykala, otevřela dveře do
chodby a prošla jimi.
Konečně viděla Stefana, ale jak dlouho jí to vystačí, než se její srdce zase zhroutí
žalem…
…ach, bože, já padám…
…to nevěděla.
Elena si uvědomila, že je někde poblíž penzionu - a nějakých dvacet metrů nad zemí a řítí se dolů větvemi. Její první panický závěr byl, že určitě umře, ale pak naskočily
přirozené instinkty a ona roztáhla paže a nohy a po zoufalých několika metrech se jí
podařilo chytit větve.
Asi jsem křídla k létání ztratila už nadobro, pomyslela si a soustředila se na jedno
určité místo mezi lopatkami.
Přesně si vybavovala, kde by křídla měla být - a nic se nestalo.
Pak opatrně přeručkovala blíž ke kmeni a zastavila se jen na okamžik, aby
přestěhovala jednu housenku, která s ní sdílela větev, o kus výš. Pak se jí podařilo najít
místečko, kde se mohla usadit a poposedáváním se posouvat dozadu. Na její vkus byla
ta větev příliš vysoko nad zemí.
Zjistila, že když se podívá dolů, vidí celkem zřetelně ochoz kolem domu. Čím déle se
dívala na určitou podrobnost, tím zřetelněji ji rozeznávala. Upíří zrak ultra, došlo jí.
Uvědomila si, že se Proměňuje. Nebo možná - ano, obloha se jasní.
Světlá obloha jí odhalila tmavý a prázdný penzion, což jí znepokojilo, vzhledem k
tomu, co Carolinin otec říkal o ,setkání' a vzhledem k tomu, co se telepaticky
dozvěděla od Damona o Šiničiho plánech na tuto noc Moonspireu. Bylo by možné, že
tohle není skutečný penzion, ale jenom další past?
"Dokázali jsme to!" zvolala Bonnie, když se blížili k domu. Uvědomovala si, že má
pronikavý hlas, až příliš pronikavý, ale pohled na jasně osvětlený penzion rozzářený
jako vánoční stromeček s hvězdou na špičce ji uklidnil i když věděla, že je tu všechno
špatně. Měla pocit, že se snad rozpláče úlevou.
"Ano, dokázali," souhlasil hluboký hlas doktorky Albertové. "A všichni. Isobel
potřebuje co nejrychleji ošetření. Theophilie, připrav si svoje lektvary a někdo vezměte
Isobel do koupelny a napusťe jí vanu."
"Já to udělám," zatrylkovala Bonnie po chvilkovém zaváhání. "Zůstane takhle klidná,
že ano? Je to tak?"
"S Isobel půjdu já," ozval se Matt. "Bonnie, ty běž s paní Flowersovou a pomoz jí. A
než půjdeme dovnitř, chtěl bych zdůraznit jednu věc. Nikdo nikam nepůjde sám.
Všichni se budeme držet po dvou nebo po třech."
V hlase mu zazněl autoritativní tón.
"To dává smysl," souhlasila Meredith zřetelně a postavila se vedle doktorky. "Radši by
sis měla dát pozor, Matte; Isobel je hodně nebezpečná."
V tu chvíli se před domem ozvaly vysoké slabé hlasy.
Znělo to, jako když zpívají dvě nebo tři děvčátka.
"Isa-cha, Isa-chan,
Vypila si kávu,
A potom sežrala
Svoji vlastní bábu."
"Tami? Tami Bryceová?" zvolala Meredith a otevřela dveře, zatímco se melodie
rozezněla podruhé. Vyrazila kupředu, přitom popadla doktorku za ruku a vlekla ji s
sebou.
Bonnie zahlédla drobné postavičky, jednu v pyžamu a dvě v nočních košilích - byly to
Tami Bryceová, Kristin Dunstanová a Ava Zarinski. Avě je jenom jedenáct, pomyslela
si Bonnie a ani nebydlí nikde poblíž Tami nebo Kristin. Všechny tři se ostře hihňaly.
Pak začaly znovu zpívat a Matt vyrazil ke Kristin.
"Pomoz mi!" vykřikla Bonnie. Najednou zjistila, že visí na zmítajícím se a kopajícím
mustangovi, který vyhazuje na všechny strany - Isobel se úplně zbláznila a bláznila o
kus víc pokaždé, kdy se melodie opakovala.
"Držím ji," zafuněl Matt, který ji pevně stiskl v medvědím objetí, ale ani spojenými
silami nedokázali udržet Isobel v klidu.
"Dám jí další sedativa," řekla doktorka Albertová a Bonnie si všimla, jak si Matt s
Meredith vyměnili podezíravé pohledy.
Bonnie zoufale navrhla: "To snad už nebude nutné, ať jí něco dá paní Flowersová," ale
to už Isobel měla jehlu téměř v paži.
"Vy jí už nedáte nic," prohlásila Meredith stroze, čímž zanechala divadélka. Jediným
dobře mířeným kopem hodným revuální tanečnice odeslala stříkačku do lesů.
"Meredith! Co se to s tebou děje?" vykřikla doktorka a třela si zápěstí.
"Podstatné je, co se to děje s vámi? Kdo jste? A kde to jsme? Tohle nemůže být
skutečný penzion."
"Obasaan! Paní Flowersová! Můžete nám pomoct?" vydechla Bonnie, která se stále
snažila držet Isobel.
"Pokusím se," odpověděla paní Flowersová odhodlaně a zamířila k ní.
"Ne, myslím s doktorkou - a možná i s Jimem. Neznáte - nějaká zaklánadla - která
odhalí pravou podobu?"
"Ach," ozvala se Obasaan. "S tímhle dokážu pomoct. Jenom mě pusť na zem, Jime. A
hnedka uvidíme pravé podoby všech, kdo tu jsou."
Jayneela byla v druháku, měla veliké zasněné oči, které bývaly většinou ztracené v
knihách. Ale když se teď blížila půlnoc a babička se stále ještě neozývala, sklapla
knihu a podívala se na Tye. Tyrone se na hřišti jevil jako veliký, divoký a drsný, ale
mimo hřiště to byl ten nejmilejší, nejhodnější a nejgalantnější starší brácha, jakého si
jen děvče může přát.
"Myslíš, že je babička v pořádku?"
"Hmmm?" Tyrone měl také zabořený nos v knize - v takové té příručce, která radí, jak
se dostat na vysokou vašich snů - čekal ho poslední ročník, takže před ním bylo
několik zásadních životních rozhodnutí. "Jasně, že je."
"No, tak alespoň zkontroluju tu malou."
"Víš co, Jay?" Dloubl do ní škádlivě palcem u nohy. "Děláš si zbytečně moc starostí."
Během chvilky se zase zahloubal do šesté kapitoly - Jak co nejlépe využít zkušenosti s
prací pro obec. Ale pak se shora začaly ozývat výkřiky. Dlouhé, hlasité, vysoké
výkřiky jako sestry.
Upustil knihu a vyrazil za ní.
"Obasaan?" tázavě pronesla Bonnie.
"Okamžíček děvenko," odpověděla babí Saitou. Jim jí sundal dolů a ona si ho teď
upřeně prohlížela: vzhlížela k němu vzhůru a on k ní shlížel dolů. A bylo v tom něco…
hodně divného.
Bonnii zaplavila vlna čirého děsu. Nemohl Jim nějak zle ublížit Obasaan, když ji nesl?
Samozřejmě, že mohl. Proč na to jenom nepomyslela? A támhle je doktorka s tou svojí
stříkačkou připravená zklidnit každého, kdo by "propadl hysterii". Bonnie pohlédla na
Meredith, ale ta měla co dělat se dvěma svíjejícími se malými děvčaty a mohla jí
odpovědět jen bezmocným pohledem.
Tak dobře, pomyslela si Bonnie. Nakopnu ho tam, kde to nejvíc bolí a dostanu od něj
starou paní pryč. Otočila se k Obasaan a ztuhla.
"Musím udělat jenom jedinou věc…" mumlala si Obasaan. A udělala ji. Jim se zlomil
v pase a předklonil se k Obasaan, která se postavila na špičky. Zaklesli se v dlouhém,
důvěrném polibku.
Panebože!
Potkali v lese čtyři osoby - a předpokládali, že dvě z nich jsou příčetné a dvě ne. Jak
vůbec můžou říct, kdo z nich je příčetný? Když dva z nich vidí věci, které ve
skutečnosti neexistují…
Ale ten dům tam je; Bonnie ho přece taky vidí. Copak je nepříčetná ona?
"Meredith, uteč!" vyvřískla, nervy ji úplně zradily a začala utíkat od domu směrem k
lesu.
Cosi se sneslo z oblohy, popadlo ji a vyneslo nahoru stejně snadno, jako sova popadne
myš z pole. Drželo ji to v neúprosném železném sevření.
"Kampak máš namířeno?" zeptal se odněkud shora Damonův hlas, zatímco doklouzal
několik posledních metrů a dosedl, Bonnii stejně elegantně schovanou pod svou
ocelovou paží.
"Damone!"
Damon měl zúžené oči, jako by se bavil nějakým soukromým vtipem. "Ano,
ztělesněné zlo osobně. Řekni něco, ty moje vášnivá malá fúrie."
Bonnie se mezitím vyčerpala snahou se mu vykroutit.
Nepodařilo se jí ani mu potrhat oděv.
"A co?" odsekla. Ať už byl posedlý nebo ne, Damon ji naposledy viděl, když ho
Volala, aby ji zachránil před šílenou Caroline. Ale podle toho, co říkal Matt, udělal
něco hrozného Eleně.
"Proč dívky vždycky tak nadšeně chtějí obracet padlé hříšníky? Jak je možné, že jim
můžeš nakukat skoro cokoliv, pokud mají pocit, že tě obrátily k dobrému?"
Bonnie netušila, o čem to mluví, ale dovedla si to domyslet. "Co jsi provedl s Elenou?"
uhodila na něj divoce.
"Dal jsem jí to, co chtěla, to je všechno," odpověděl Damon a tmavé oči mu blýskaly.
"Co je na tom tak hrozného?"
Bonnie, kterou ty oči vyděsily, se ani nepokusila znovu utéct. Věděla, že to nemá
smysl. Stejně mu to viděla ve tváři: jakousi odtažitou nelítostnost. Nejsou tu spolu
jenom Damon a Bonnie. Také je tu spolu přirozený predátor a jeho kořist.
A už byli zpátky u Jima a Obasaan - vlastně ne, u chlapce a dívky, které nikdy předtím
neviděla. Stihli to akorát včas, aby Bonnie viděla tu proměnu. Viděla, jak se Jimovo
tělo smrštilo a ustoupily mu vlasy, ale to nebylo to nejpřekvapivější. Ohromilo ji, že
konečky těch vlasů nejsou už černé, ale nachově rudé. Vypadalo to, jako by z těch
konečků vyšlehávaly plamínky do tmy. Oči měl zlaté a rozesmáté.
Viděla, jak staré, panence podobné tělo Obasaan najednou omládlo, zesílilo a vyrostlo.
To děvče byla dokonalá kráska, to musela Bonnie připustit. Měla fantastické trnkově
tmavé oči a hedvábné vlasy, které jí spadaly skoro až do pasu. A byly zbarvené stejně
jako u jejího bratra - jenom ta rudá byla ještě jasnější, šarlatová a ne nachová. Měla na
sobě titěrnou černou krajkovou podprsenku, která odhalovala, jak dokonale je nahoře
tvarovaná. A samozřejmě k tomu bokové černé kožené kalhoty, které zdůrazňovaly to
samé dole. K tomu měla draze vypadající černé střevíce na vysokých podpatcích a
nehty na nohou nalakované stejnou jasně rudou barvou, která ladila s konečky vlasů. U
pasu měla smotaný bič se šupinkovitou rukojetí.
Doktorka Albertová řekla pomalu: "Moje vnoučata…?"
"Nemají s tímhle nic společného," odpověděl chlapec s podivnými vlasy šarmantně a
usmál se. "Dokud se budou starat jenom o svoje věci, nemusíte si o ně dělat nejmenší
starosti."
"Tohle je sebevražda nebo pokus o sebevraždu - nebo něco takového," říkal Tyrone
policejnímu dispečerovi a skoro plakal. "Myslím, že se ten kluk jmenuje Jim, chodil
minulý rok k nám na střední. Ne, nemá to nic společného s žádnými drogami - přišli
jsme sem se sestrou Jayneelou hlídat děti - prosím vás prostě přijeďte, ano? Ten kluk si
sežvýkal skoro všechny prsty a když jsem tam vešel, tak řekl: ,Vždycky tě budu
milovat, Eleno a pak vzal tužku a - ne, nedokážu říct, jestli je naživu nebo ne. Ale
nahoře je ještě stará paní a u té jsem si jistý, že je mrtvá. Ona už nedýchá."
"Kdo sakra jste?" vyptával se Matt a útočně hleděl na toho podivného chlapce.
"Já jsem …"
"A co tu sakra děláte?"
"Já jsem sakra Šiniči," řekl chlapec hlasitě, zjevně naštvaný, že byl přerušen. Když na
něj Matt dál zíral dodal otráveně: "Jsem kitsune - dalo by se říct liškodlak - a hraju si s
vaším městečkem, ty pitomče. Přijel jsem kvůli tomu přes půl světa a čekal bych, že
teď bys o mně mohl alespoň něco zaslechnout. A tohle je moje krásná sestra Misao.
Jsme dvojčata."
Zatímco na sebe dva chlapci naježeně zírali - v Šiničiho případě úplně doslova,
protože se mu zježily vlasy - Meredith se snažila upoutat pozornost Bonnie, doktorky
Albertové a paní Flowersové. Pak ukázala pohledem na Matta a zlehka se dotkla svojí
hrudi. Ona jediná měla sílu si s ním poradit, i když doktorka krátkým kývnutím dala
najevo, že pomůže.
A pak, zatímco na sebe chlapci postupně zvyšovali hlas, Misao se pochichtávala na
zemi a Damon se opíral o dveře se zavřenýma očima, vyrazili. Bez jediného signálu se
instinktivně dokázali najednou rozběhnout. Meredith a doktorka Albertová popadly
Matta každá z jedné strany a jednoduše ho zvedly a odtáhly přesně ve chvíli, kdy
Isobel s hrdelním řevem nečekaně skočila po Šiničim. Nic od ní neočekávali, ale
rozhodně se to hodilo, pomyslela si Bonnie, když pelášila přes překážky, které ani
neviděla. Matt pořád ještě křičel a pokoušel se rozběhnout na druhou stranu a vybít si
na Šiničim svůj primitivní vztek, ale nedokázal se osvobodit, aby to mohl udělat.
Bonnie sotva dokázala uvěřit, že se jim podařilo znovu dostat do Starého lesa.
Dokonce i paní Flowersová s nimi udržela krok a většina z nich měla ještě stále u sebe
baterku.
Byl to zázrak. Dokonce utekli i Damonovi. Teď jenom musejí být úplně zticha a
pokusit se dostat přes Starý les, aniž by něco vyrušili. Možná dokážou najít cestu
zpátky ke skutečnému penzionu, rozhodli se. Pak budou moct přemýšlet, jak zachránit
Elenu ze spárů Damona a jeho kamarádíčků. Dokonce i Matt musel nakonec připustit,
že není pravděpodobné, že by dokázali přemoci tři nadpřirozené bytosti hrubou silou.
Bonnie jenom litovala, že s sebou nemohli vzít Isobel.
"No, stejně se musíme přesunout do skutečného penzionu," prohlásil Damon, když se
Misao konečně podařilo zkrotit Isobel a uvést ji do polovičního bezvědomí. "Přijde
tam Caroline."
Misao přestala zírat na Isobel zjevně se trochu podivila. "Caroline? Na co potřebujeme
Caroline?"
"Jako součást zábavy, ne?" řekl Damon svým nejšarmantnějším a nejsvůdnějším
hlasem. Šiniči se okamžitě přestal tvářit zmučeně a usmál se.
"To děvče - to je ona, kohos použila jako přenašeče, je to tak?" Uličnicky mrkl na svoji
sestru, jejíž úsměv vypadal poněkud napjatě.
"Ano, ale…"
"Čím víc, tím líp," prohlásil Damon, s každou minutou veselejší. Zdálo se, že si
nevšiml, jak Šiniči za jeho zády mrkl na Misao.
"Nemrač se, miláčku," řekl jí a pošimral ji pod bradou. Zlatavé oči mu zářily. "V
životě jsem se na žádnou holku ani nepodíval. Ale samozřejmě, pokud Damon tvrdí, že
to bude zábava, tak to zábava určitě bude." Jeho culení přerostlo v otevřeně škodolibý
úsměv.
"A opravdu není šance, že by někdo z nich skutečně utekl?" zeptal se nepřítomně
Damon a zíral do tmy Starého lesa.
"Měj ve mně trochu důvěry, prosím," odsekl kitsune. "Ty jsi prokletý - jsi upír ne? Ty
by ses vůbec neměl poflakovat po lesích."
"Je to moje teritorium, společně se hřbitovem…" začal Damon mírně, ale Šiniči byl
tentokrát rozhodnutý dokončit větu. "Já v lesích žiju," pokračoval. "Ovládám keře,
stromy - a přinesl jsem si s sebou pár svých malých experimentů. Brzy je už všechny
uvidíš. Takže abych ti odpověděl na otázku - ne, ani jeden z nich neuteče."
"To je všechno, co jsem chtěl vědět," odpověděl Damon stále tím mírným tónem, ale
na dlouhý okamžik se střetl s lišákovýma zlatýma očima. Pak pokrčil rameny a
odvrátil se. Pohlédl na měsíc, který vykukoval mezi vířícími oblaky na obzoru.
"Do obřadu máme ještě několik hodin," ozval se Šiniči. "Nemůžeme to zmeškat."
"To bychom teda neměli," zamumlal Damon. "Caroline určitě dokáže neuvěřitelně
působivě ovlivnit tuhle opiercingovanou hysterku, jestli se zpozdíme."
Ve skutečnosti se už měsíc vznášel vysoko na obloze, když Caroline zaparkovala
matčino auto před penzionem. Měla na sobě večerní šaty tak těsné, až vypadaly, že je
má namalované na těle, ve svých oblíbených barvách - zelené a bronzové. Šiniči
pohlédl na Misao, která se zachichotala s jednou rukou před ústy a sklopila pohled.
Damon doprovodil Caroline po schodech ke vstupním dveřím a řekl: "Tudy se jde k
nejlepším místům v hledišti. "Nastal krátký zmatek, než se lidé zorganizovali.
Damon vesele oslovil Kristin, Tami a Avu: "Levná místa na galerii pro vás tři, je mi
líto. To znamená, že budete sedět na zemi. Ale pokud budete šikovné, nechám vás
příště sedět s námi nahoře."
Ostatní ho následovali s více či méně hlasitými výkřiky, ale Caroline se tvářila
podrážděně: "Proč máme jít dovnitř? Myslela jsem, že oni budou venku."
"Jsou to nejbližší místa mimo nebezpečí," odvětil Damon stručně. "Shora budeme mít
ten nejlepší výhled. Královská lóže, následujte mě prosím."
Liščí dvojčata a lidská dívka ho následovaly, cestou ve zšeřelém domě rozsvěcely
světla, až došly na ochoz na střeše.
"A teď chci vědět, kde teda jsou?" dožadovala se Caroline a napjatě se zadívala dolů.
"Budou tu každým okamžikem," odpověděl Šiniči a svá slova doprovodil zmateně
káravým pohledem: Kdo si ta holka myslí, že je? Ani nevychrlil žádné verše.
"A Elena? Taky tam bude?"
Šiniči jí vůbec neodpověděl a Misao se jen zachichotala. Ale Damon přiložil rty těsně
ke Carolininu uchu a něco jí šeptal.
Caroline sed rozzářily zelené oči jako kočce. A úsměv na jejích rtech říkal, že to je
kočka, která právě přitiskla prackou kanára.
Kapitola 20
Elena čekala na svém stromě.
Ve skutečnosti to bylo dost podobné těm šesti měsícům, které strávila v duchovním
světě, kdy většinu času pozorovala činnost lidí, čekala a zase pozorovala. Ty měsíce jí
naučili trpělivé bdělosti, která by ohromila každého, kdo znával starou ohnivou Elenu.
Samozřejmě, že ta stará ohnivá Elena v ní stále ještě byla také a občas se vzbouřila.
Podle toho, co zatím viděla, se v setmělém penzionu pořád nic nedělo. Jedině měsíc se
pohyboval a pomalu šplhal stále výš po obloze.
Damon říkal něco o tom, že Šiniči si potrpí na čas 4:44, vzpomněla si. Možná, že
tenhle obřad černé magie funguje podle jiného časového rozvrhu, než o jakých zatím
slyšela.
Rozhodně to tak bylo, když unesli Stefana. A jakmile si to uvědomila, rozhodla se, že
tady bude čekat celé dny, pokud to bude zapotřebí. Rozhodně může počkat do
rozednění, kdy už žádný kouzelník černé magie s trochou sebeúcty rozhodně nezahájí
nějaký obřad.
A nakonec se to, na co čekala, odehrálo přímo pod jejíma nohama.
Nejdřív se objevily postavy - klidně vykráčely ze Starého lesa a zamířily ke štěrkové
příjezdové cestě vedoucí k penzionu. Nebylo těžké je poznat ani z takové dálky. Jeden
z nich byl Damon, kolem kterého se šířilo jakési neurčité fluidum, které by si Elena
nemohla splést ani na půl kilometru. A taky to dělala jeho aura, která byla velmi
dobrou kopií jeho staré aury: nečitelná a neproniknutelná koule černého kamene.
Vlastně by se dalo říct, že to je velmi dobrá imitace. Ve skutečnosti byla skoro stejná
jako jeho stará aura…
Později si Elena uvědomila, že právě v tu chvíli pocítila první pochybnost.
Ale v té chvíli byla příliš soustředěná na aktuální dění, takže všechny neklidné
myšlenky zaplašila. Ta postava s tmavošedou aurou s nachovými záblesky, to bude
Šiniči, tipovala. A ta, co má stejnou auru jako ty posedlé dívky, bahnitou s oranžovými
škrtanci, musí být jeho jeho sestra Misao. Ti dva, Šiniči a Misao, se drželi za ruce,
dokonce se spolu občas mazlili nosy, jak si Elena všimla, když přišli blíž k penzionu.
Rozhodně se nechovali jako sourozenci, které znala Elena.
Kromě toho Damon nesl přes rameno skoro nahou dívku - Elena si nedokázala
představit, kdo by to asi mohl být.
Trpělivost, říkala si. Trpělivost, Hlavní aktéři už tu konečně jsou, přesně, jak Damon
slíbil. A teď vedlejší role…
No, hned za Damonem a jeho skupinkou přišli tři holčičky. Okamžitě poznala Tami
Bryceovou podle její aury, ale ty druhé dvě neznala. Poskakovaly, hopsali a skotačily
od Starého lesa k penzionu, kde jim Damon něco řekl a ony se rozesadily v zahradě
před kuchyní paní Flowersové, skoro přesně pod Elenou. Jediný pohled na aury těch
cizích děvčat stačil, aby poznala, že jde o další Misainina zvířátka na hraní.
Pak po příjezdové cestě přijelo velmi známé auto - patřilo Carolinině mámě.
Vystoupila z něj Caroline a Damon ji doprovodil k domu, který se mezitím nějak
zbavil svého břemene, ale Elena neviděla přesně jak.
Elena se zaradovala, když viděla, jak cestou nahoru domem rozsvěceli všechna světla.
Pak se všichni znovu objevili až úplně nahoře, postavili se vedle sebe na ochoz a
shlíželi dolů.
Damon luskl prsty a světla na dvoře se rozsvítila jako by uváděla začátek šou.
Ale Elena do té chvíle pořád ještě neviděla herce - oběti obřadu, který právě začínal.
Stáli ve skupince kolem vzdálenějšího rohu penzionu. Rozeznávala je všechny: Matta,
Meredith, Bonnii, paní Flowersovou a kupodivu i starou doktorku Albertovou. Elena
nechápala, proč se nesnaží bojovat - Bonnie rozhodně dělala dost hluku za všechny, ale
chovali se, jako by je něco hnalo proti jejich vůli.
Teprve tehdy spatřila hrozivou temnotu za jejich zády. Obrovské tmavé stíny bez
jakýchkoliv rozpoznatelných rysů.
V té chvíli si Elena uvědomila, že pokud se vnitřně naprosto zklidní a soustředí,
dokáže i přes Bonniino ječení rozeznat, co říkají lidé na ochozu. Misain pronikavý hlas
přehlušil všecko ostatní.
"Jaké to máme štěstí! Máme je tu zpátky," zařičela rozkoší a políbila bratra na líce,
navzdory záblesku rozladění, který se mu mihl ve tváři.
"Samozřejmě, že ano. Říkal jsem to," začal, když v tom Misao zařičela ještě jednou.
"Ale se kterým z nich začneme?" Políbila bratra ještě jednou a on se obměkčil a
pohladil jí po vlasech.
"Sama si vyber, kdo bude první," vyzval ji.
"Jsi miláček," cukrovala Misao bezostyšně.
Tihle dva, pomyslela si Elena, jsou vážně sympaťáci.
Dvojčata, jasně.
"Tu malou uječenou," navrhl stroze Šiniči a ukázal na Bonnii. "Udusej, spratku!
Zmlkni!" dodal, když stíny nesly Bonnii vpřed. Elena ji teď viděla mnohem jasněji.
A slyšela Bonniiny srdceryvné prosby k Damonovi. "Neprosím sama za sebe," volala,
když ji vlekli do kruhu světla. "Ale doktorka Albertová je hodná ženská a nemá s
tímhle nic společného. Ani paní Flowersová. A Matt s Meredith už trpěli dost.
Prosím!"
Ozvaly se zdušené zvuky, jak se ostatní zjevně pokoušeli bojovat a byli zkroceni. Nad
tím vším se nesl Mattův hlas: "Dotkni se jí Salvatore a pak si dej záležet, abys radši
zabil i mě, jinak si tě najdu!"
Eleně poskočilo srdce, když uslyšela Mattův hlas znít tak silně a zdravě. Konečně ho
tedy našla, ale nedokáže vymyslet způsob, jak ho zachránit.
"A teď se musíme rozhodnout, čím začneme," trylkovala Misao a tleskala rukama jako
šťastné dítě na narozeninové oslavě.
"Vyber si," Šiniči jí laskal vlasy a šeptal jí do ouška. Otočila se a políbila ho na ústa. A
dala si načas.
"Co sakra… co se tu děje?" vyptávala se Caroline. Ta nikdy netrpěla přehnanou
stydlivostí, pomyslela si Elena. Teď přikročila a uchopila Šiničiho za volnou ruku. Na
malý okamžik měla Elena dojem, že ji Šiniči srazí z ochozu a bude se dívat, jak se
dole roztříští o zem. Pak se otočil a s Misao na sebe upřeně hleděli.
On se zasmál.
"Promiň, promiň, není to lehké, když máš být bavičem celé společnosti," řekl. "Tak co
si myslíš ty, Carolyn - Caroline?"
Caroline na něj zírala. "Proč tě takhle objímá?"
"V Ši - ne - Ši jsou sestry vzácným zbožím," odpověděl Šiniči. "A… no, dlouho jsem
ji neviděl. Znovu se poznáváme." Ale ten polibek, který věnoval Misao do dlaně, by se
jen stěží dal označit za bratrský. "No tak," chvatně pokračoval v hovoru s Caroline,
"vyber první dějství pro oslavy Moonspireu! Co s ní provedeme?"
Caroline začala imitovat Misao, líbala Šiničimu tvář a ucho. "Jsem tu nová," řekla
koketně. "Ještě přesně nevím, co mám vybírat."
"Hloupočká Caroline. Samozřejmě způsob, jakým zem…" Šiničiho najednou umlčelo
objetí a polibek od sestry.
Caroline, která si zjevně chtěla udržet jeho pozornost a možnost výběru i když
nechápala podstatu dění, odfoukla nakvašeně: "No, když mi neřekneš, jaké jsou
možnosti, těžko můžu vybírat. A vůbec, kde je vlastně Elena? Nikde ji tam nevidím!"
Zřejmě se chystala pokračovat, když se k ní přitočil Damon a začal jí šeptat do ucha.
Ona se pak opět usmála a oba pohlédli na borový les obklopující penzion.
V tu chvíli Elena zapochybovala podruhé. Ale to už mluvila Misao a to si vyžádalo
Eleninu plnou pozornost.
"To mám štěstí! Tak vyberu já!" Misao se předklonila a zírala přes okraj střechy na
smrtelníky dole. Oči se jí rozšířily, jak zvažovala možnosti, které se jí v tomhle holém
prostoru nabízely. Byla tak jemná a krásná, když povstala, aby mohla přecházet a
přemýšlet; taková světlounká pleť a tak lesklé tmavé vlasy, ani Elena z ní nedokázala
odtrhnout oči.
Pak se Misao rozzářila a promluvila: "Položte ji na oltář. Přinesls mi pár těch
kříženců?"
Nebyla to ani tak otázka, jako spíš vzrušený výkřik.
"Moje experimenty? Samozřejmě, miláčku. Přece jsem ti to slíbil," odpověděl Šiniči a
s pohledem upřeným do lesa dodal: "Potřebuju dva z vás - ehm, chlapi - a Starého
Věrňáka!" Luskl prsty. Následovalo několik minut zmatku, kdy lidé kolem Bonnie byli
biti, kopáni, sráženi k zemi a podupáváni, když se pokusili znovu bojovat se stíny. A
pak se ty věci, které předtím poponesly Bonnie vpřed, daly znovu do pohybu a Bonnie
se klátila mezi nimi. Kříženci byli něco mezi člověkem a stromem bez listů. Jestli byli
vyrobeni, vypadalo to, že byli schválně vyrobeni tak, aby vypadali bizardně a
asymetricky. Jeden měl zahnutou sukovitou levou paži, která mu sahala téměř až k
chodidlům a pravou paži, která byla tlustá, neohrabaná a dlouhá jen do pasu.
Byli tak ohyzdní. Pokožku měli podobnou chitinové schránce brouků, ale hrbolatější,
se suky a děrami po sucích a na končetinách měli kůru. Na některých místech měli
neotesaný a nedodělaný vzhled.
A byli děsiví. Ten způsob, jakým měli zkroucené paže; jak chodili, kolébali se jako
pice; a jak byla jejich těla zakončena nahoře stromovitými karikaturami lidských tváří
korunovaných spletí tenčích větví trčících v podivných úhlech - byli uděláni tak, aby
vypadali jako tvorové z těch nejhorších nočních můr.
A byli nazí. Neměli nic podobného oblečení, co by zakrývalo příšerné deformity jejich
těl.
Pak si Elena doopravdy uvědomila, co znamená čirá hrůza - když dva rozkolébaní
malachové odnesli bezvládnou Bonnii k čemusi, co vypadalo jako pařez hrubě otesaný
do tvaru oltáře, položili ji tam a začali z ní nemotorně škubat početné vrstvy oděvu.
Tahali za ně klackovitými prsty, které se lámaly s hlasitými praskavými zvuky, jak
oděv povoloval. Zjevně jim to nijak nevadilo - když splnili svůj úkol.
Pak využili kusy urvaných šatů, ještě neohrabaněji, k tomu, aby Bonnii přivázali,
roztaženou jako žábu, ke čtyřem sukovitým kůlům, které odlomili z vlastních těl a
zatloukli do země kolem oltáře - čtyřmi mohutnými ranami tlustou paží.
Mezitím se odněkud zdálky ze stínů vynořil další stromový muž. A Elena viděla, že
tenhle je naprost nepopiratelně samec.
Na okamžik se Elena obávala, že Damon by to mohl vzdát, že prostě zešílí vzteky,
otočí se a zaútočí na oba liškodlaky, čímž odhalí, na čí straně doopravdy stojí. Ale jeho
city k Bonnii se zjevně změnily od chvíle, kdy ji zachránil u Caroline. Vypadal vedle
Šiničiho a Misao dokonale uvolněně, přihlížel a usmíval se, dokonce pronesl nějakou
poznámku, která všechny rozesmála
Najednou se v Eleně něco zlomilo. To nebyly pochyby. To byla čirá hrůza. Damon
snad nikdy nevypadal tak přirozeně, tak v pohodě, tak šťastný v něčí společnosti, jako
ve společnosti Šiničiho a Misao. Přece ho nemohli proměnit, přesvědčovala sama sebe.
Nemohli ho znova posednout tak rychle, ne bez toho, aby o tom Elena věděla…
Ale když jsi mu ukázala pravdu, tak se cítil mizerně, šeptalo jí srdce. Zoufale mizerně.
Mohl sáhnout po novém malachovi jako vzdorovitý alkoholik po láhvi, toužit jen po
zapomnění. Jak znala Damona, dobrovolně pozval temnotu zpátky.
Nedokázal vydržet působení světla, pomyslela si smutně. Teď jed dokonce schopen se
smát Bonniině utrpění. Co jí tedy teď zbývá? Když se Damon přidal na druhou stranu,
není už spojencem, ale nepřítelem? Elena se roztřásla hněvem a nenávistí - a ano, také
strachem, když zvažovala svoje postavení.
Úplně sama bojovat proti třem nejsilnějším nepřátelům, které si dovedla představit - a
proti jejich armádě deformovaných zabijáků bez svědomí? Ani nemluvě o Caroline,
rozněcovatelce zášti?
Jako na potvrzení jejích obav, jako kdyby chtěl ukázat, jak chabé její šance ve
skutečnosti jsou, strom, ke kterému si vinula, ji najednou pustil a na okamžik to
vypadalo, že se Elena s křikem zřítí až k zemi. Místa, kde se držela rukama i nohama,
jako by najednou zmizela - zachránila se jenom tím, že se horečně a bolestivě škrábala
skrze jehličí nahoru po drsném tmavém kmeni.
Teď už jsi jen smrtelná dívka, drahoušku, jako by jí zpívalo silné smolné aroma. A jsi
vydaná na pospas Silám nemrtvých a čarodějů. Proč s tím bojovat? Prohrálas ještě dřív
než jsi začala. Vzdej se teď a nebude to tolik bolet.
Kdyby tohle řekla nějaká osoba a zkoušela ji udolat, mohla by ta slova snad z křemene
Eleniny povahy vykřesat špetku vzdoru. Ale tohle byl jen pocit, který ji přemohl,
atmosféra zkázy, vědomí beznadějnosti její pře a nedostatečnosti jejích zbraní.
Převalilo se to přes ni jemně a nevyhnutelně jako těžká mlha.
V hlavě jí bušilo, tak ji opřela o kmen. Ještě nikdy se necítila takhle slabá a bezmocná
- ani tak sama. Alespoň ne od doby, kdy se probudila jako upír. Chtěla Stefana. Ale ani
Stefan nedokázal přemoct tyhle tři najednou a proto ho taky už nikdy neuvidí.
Na střeše se začalo zase něco dít, uvědomila si unaveně. Damon se díval dolů na
Bonnii na oltáři s netrpělivým výrazem. Bonniina bledá tvář odhodlaně hleděla vzhůru
na noční oblohu, jako kdyby odmítla dál prosit a plakat.
"Ale… copak jsou všechny naše hors d'oeuvres tak předvídatelné?" zeptal se Damon a
zatvářil se upřímně znuděně. Ty sketo, zradils svoje nejbližší přátele jen pro svoje
pobavení, pomyslela si Elena. No jen počkej. Ale uvědomovala si smutnou pravdu, že
bez něj nedokáže dát dohromady ani plán A, natož bojovat proti těmto kitsune,
liškodlakům.
"Říkali jste mi, že v Ši-ne-Ši bych mohl vidět skutky pravé invence a originality,"
pokračoval Damon. "Dívky zhypnotizované tak, až si samy ubližují…"
Elena jeho slova ignorovala. Soustředila veškerou svoji energii na zkrocení tepající
bolesti uprostřed hrudi. Měla pocit, jako by jí ta bolest vysála krev z těch
nejtintěrnějších kapilár, z nejodlehlejších kousků těla a shromažďovala ji tam kdesi
uprostřed.
Lidská mysl je nekonečná. Je tak záhadná a nekonečná jako vesmír. A lidská duše…
Tři nejmenší posedlé začaly tancovat okolo přivázané Bonnie a zpívaly falešně
sladkými hlásky malých holčiček:
"Ty tady umřeš,
A až tu umřeš,
Budou ti házet
Špínu do tváře!"
Jak milé, pomyslela si Elena. Pak se znovu zaměřila na drama odehrávající se nahoře
na střeše. A to, co viděla, ji překvapilo. Meredith teď stála na ochozu a pohybovala se
jako by byla pod vodou, jako v tranzu. Elena propásla, jak se tam vlastně dostala snad nějakým kouzlem? Misao pozorovala Meredith a chichotala se. Damon se také
smál, ale s posměšnou nedůvěrou.
"A vy čekáte,že uvěřím, že když dám téhle dívce nůžky…" říkal zrovna, "že si
skutečně ustřihne vlastní…"
"Zkus to a uvidíš sám," přerušil ho Šiniči a doprovodil to jedním ze svých
neuspěchaných gest. Opíral se o kupoli uprostřed ochozu a snažil se překonat
Damonovu línou eleganci. "Copak jsi neviděl naši šampionku Isobel? Vždyť tys ji
přece nesl celou cestu až sem - copak se ani nepokusila promluvit?"
Damon natáhl ruku: "Nůžky," řekl a elegantní kovové nůžtičky na nehty mu spočinuly
v dlani. Zdálo se, že dokud má Damon Šiničiho kouzelný klíč, magické pole kolem
něho ho bude dál poslouchat, dokonce i v reálném světě. Zasmál se: "Ne, chci veliké
nůžky, zahradnické. Jazyk je utvořený ze silných svalů ne z papíru."
A pak už držel v ruce veliké prořezávací nůžky na stromy - na první pohled to nebyla
žádná hračička pro děti. Potěžkal je v ruce. Potom, k naprostému Eleninu úžasu,
pohlédl přímo na ni v jejím úkrytu na stromě, ani ji nemusel hledat - a mrkl.
Elena mohla jen zírat v čiré hrůze.
On to ví, pomyslela si. Celou tu dobu věděl, že jsem tady.
Tak o tom si šeptali s Caroline.
Nefungovalo to - křídla vykoupení nefungovala, pomyslela si Elena a měla pocit, že se
řítí do hluboké propasti a bude padat navěky. Měla si uvědomit, že to k ničemu
nebude. Bez ohledu na to, co se mu přihodí, Damon prostě zůstane Damonem. A teď
mi dává nevybranou: vidět, jak mučí a zabíjejí moje dvě nejlepší přítelkyně, nebo vyjít
ven a přistoupit na jeho podmínky.
Co může dělat?
Rozestavil šachové figurky geniálně, uvědomila si. Má figurky ve dvou výškách, takže
i kdyby se Eleně nějak podařilo slézt a zkusit zachránit Bonnii, Meredith by byla
ztracená. Bonnie byla přivázaná ke čtyřem silným kůlům a střežena stromovými muži.
Meredith byla blíž, nahoře na střeše, ale aby ji mohla zachránit, musela by se k ní
Elena nejdřív dostat a pak ji odtud vyvést přes Misao, Šiničiho, Caroline a samotného
Damona.
A Elena si musela vybrat. Jestli vystoupit teď, nebo se nechat vydírat utrpením těch,
kdo jsou jí nejbližší skoro jako část jednoho těla.
Měla dojem, že zachytila jemný náznak telepatie od zářícího Damona - říkal: To je
nejlepší noc mého života. Pořád máš možnost prostě skočit, našeptával jí znovu mlžný
hypnotický hlas zkázy. Skonči tu jízdu slepou uličkou, do které ses dostala. Ukonči své
utrpení. Ukonči všechnu tu bolest… je to tak snadné…
"Teď je řada na mně," řekla Caroline, prosmýkla se kolem dvojčat a postavila se před
Meredith sama. "Stejně jsem předtím měla vybírat já, takže teď je řada na mně."
Misao se hystericky smála, ale Meredith už postoupila vpřed stále v tranzu.
"Klidně to udělej po svém," vyzval ji Damon. Nepohnul se, jen dál zvědavě sledoval,
jak Caroline řekla Meredith: "Vždycky jsi měla jazyk jako zmije. Tak co kdyby sis ho
teď rozdvojila na rozeklaný - pro nás, přímo teď a tady? A pak ho můžeš klidně
rozstříhat na kousíčky."
Meredith beze slova vztáhla ruku,jako automat.
Elena stále hleděla na Damona a pomalu se nadechla.
Měla dojem, že se jí prsa rozskočí křečovitou bolestí, bylo to, jako když jí úponky
drtily hruď a škrtily ji. Ale ani tělesná bolest ji nemohla zastavit.
Jak si mám vybrat? Přemýšlela. Bonnie a Meredith - miluju obě.
A nemůžu pro ně nic udělat, uvědomila si otupěle.
Z prstů a rtů se jí vytrácel soucit. Dokonce si ani nejsem jistá, jestli by obě dokázal
zachránit Damon, kdybych souhlasila, že… že se mu vzdám. Ti ostatní -Šiniči, Misao,
dokonce Caroline - chtějí vidět krev. A Šiniči nejenže ovládá stromy, ale téměř
všechno ostatní ve Starém lese, včetně těch příšerných stromových mužů. Možná se
tentokrát Damon přecenil, ale vymklo se mu to z rukou. Chtěl mě - ale zašel příliš
daleko. Nevidím žádnou cestu, jak z toho ven.
A pak… ji náhle uviděla. Najednou všechno zapadlo na svoje místo a ona měla
křišťálově jasno.
Ona věděla.
Elena zírala dolů na Bonnii, téměř v šoku a všimla si, že Bonnie se na ni taky dívá. Ale
v té malé tváři tvaru srdce nečetla žádné čekání na záchranu. Bonnie se už smířila se
svým osudem: utrpení a smrt.
Ne, pomyslela si Elena, aniž věděla, jestli ji Bonnie slyší.
Věř, vyslala k Bonnii.
Ne slepě, nikdy nevěř slepě. Ale věř v to, o čem ti tvoje vlastní mysl říká, že je pravda
a o čem tvoje srdce říká, že je ta správná cesta. Nikdy bych tě nenechala zemřít - a
Meredith taky ne.
Věřím, pomyslela si Elena a její duše se otřásla silou té víry. Pocítila ve svém nitru
silnou pobídku a věděla, že je čas jít. Jediné slovo znělo celou myslí, když vstala a
pustila se všech opor na kmeni stromu. A to jediné slovo znělo ozvěnou celým jejím
nitrem, když se po hlavě vrhla ze svého útočiště dvacet metrů nad zemí.
Věřím.
Kapitola 21
Během toho pádu jí to všechno proletělo myslí.
Jak poprvé uviděla Stefana… tenkrát byla úplně jiný člověk. Ledově chladná navenek,
ale divoká uvnitř - nebo to bylo naopak? Stále ještě otupělá po smrti svých rodičů, i
když už uplynula dlouhá doba. Unavená světem a vším, co se dalo dělat s chlapci…
Princezna v ledové věži… s vášní jen po dobývání, po moci… dokud nespatřila jeho.
Věřím.
A pak svět upírů… a Damon. A všechna ta zběsilá divokost, kterou v sobě objevila,
všechna ta vášeň. Stefan byl jejím základním pilířem, ale Damon byl ohnivým dechem
pod jejími křídly. Jakkoliv daleko se odvážila, zdálo se, že Damon zašel ještě o kousek
dál. A ona věděla, že jednoho dne to bude příliš daleko… pro ně pro oba. Ale prozatím
jediné, co musela udělat, bylo prosté:
Věřím.
A Meredith, Bonnie a Matt. Její vztahy s nimi se směnily, to je jisté. Nejdřív netušila,
čím si takové přátele zasloužila a ani se neobtěžovala s nimi jednat, jak si zasloužili.
Ale přesto při ní stáli. A teď, když už je umí docenit - si je jistá, že kdyby na to přišlo,
byla by ochotna pro ně umřít.
Zdola Bonniiny oči sledovaly její pád. Publikum na ochozu se také podívalo, ale byla
to Bonniina tvář, na kterou zírali: Bonnie se vyděsila, v hrůze a úžasu se chystala
rozkřičet, jenže v tom okamžiku pochopila, že žádný křik nezachrání Elenu před
smrtelným pádem.
Bonnie, věř ve mně. Já tě zachráním.
Vzpomněla jsem si, jak se létá.
Kapitola 22
Bonnie věděla, že umře.
Měla o tomhle všem zřetelnou předtuchu těsně předtím, než tyhle věci - ty stromy, co
se hýbou jako lidé, příšernými tvářemi a tlustýma sukovitýma rukama - obklopily
malý hlouček lidí ve Starém lese. Slyšela vytí černých psů, otočila se a letmo zahlédla
jednoho, jak mizí před světlem její baterky. Psi měli v Bonniině rodině dlouhou
tradici: když vyl pes, měla je brzy navštívit smrt.
A hádala, že zemře ona.
Ale neřekla nic, dokonce ani když se doktorka Albertová zeptala: "Proboha živého a
co bylo tohle?" Bonnie trénovala statečnost. Meredith a Matt jsou stateční. Bylo to
přímo v jejich srdci, ta odvaha pokračovala i v situacích, kdy by se kterýkoliv příčetný
člověk obrátil na útěk a hledal úkryt. Oba kladli dobro skupiny před své vlastní. A
samozřejmě i doktorka Albertová je statečná, ani nemluvě o tom, že je silná. A paní
Flowersová se zřejmě rozhodla, že ona je ta, kdo má mít speciálně na starost teenagery.
Bonnie chtěla ukázat, že taky umí být statečná. Snažila se držet hlavu vzhůru,
poslouchat, jestli neuslyší v křoví ty věci a zároveň pátrat svým šestým smyslem po
jakékoliv stopě Eleny. Bylo velmi obtížné naslouchat na obou těchto úrovních. Bylo tu
hodně zvuků, které zachytila ušima - kdejaké bublání a šeptání v křoví, které tam
nepatřilo. Ale svou myslí neslyšela od Eleny vůbec nic - ani když v duchu znovu a
znovu volala: Eleno! Eleno! Eleno!
Ona je konečně znovu člověkem, uvědomila si Bonnie smutně. Nedokáže mě slyšet
ani mě zavolat. Z nás všech je ona jediná, komu se nepodařilo zázračně uniknout.
A právě v té chvíli se před pátrající skupinkou objevili první stromoví muži. Vypadali
jako něco ze strašidelných příběhů pro malé děti - nejdřív jen strom a pak najednou to
byla ta věc, stromu podobný obr, který rychle postupoval směrem k nim, horní větve
se najednou shlukly do svazců a změnily v dlouhé paže. A pak už všichni křičeli a
snažili se jim utéct.
Bonnie nikdy nezapomene, jak se jí Matt a Meredith snažili pomoct utéct.
Stromoví muži nebyli rychlí. Ale když se otočili a začali utíkat, zjistili, že za nimi stojí
další. A další vpravo i vlevo. Byli obklíčeni.
A pak je hnali jako dobytek, jako otroky. Když se někdo pokusil stromům klást odpor,
zmlátily ho a zfackovaly tvrdými trnitými větvemi a pak dostali pružnou větev kolem
krku a byli vláčeni.
Byli v pasti - ale nebyli mrtví. Místo toho je stromy někam vedly. Nebylo těžké si
domyslet proč: ve skutečnosti si Bonnie dokázala představit hodně rozličných důvodů.
Šlo jenom o to si vybrat, který je nejděsivější.
Nakonec, když už se jim zdálo, že je ženou dlouhé hodiny, začala Bonnie poznávat
okolí. Vraceli se zpátky do penzionu. Nebo lépe řečeno, konečně do skutečného
penzionu. Stálo před ním Carolinino auto. Dům byl opět rozsvícený odshora dolů, ale
sem tam byla vidět i zhasnutá okna.
Jejich věznitelé už na ně čekali.
A teď, po výbuchu pláče a proseb, se zase snažila být statečná.
Když ten kluk s podivnými vlasy řekl, že ona bude první, pochopila přesně, co to
znamená a jak zemře - a najednou už nebyla vůbec statečná, tam uvnitř. Ale znovu
křičet nebude.
Viděla přesně na ochoz a na zlověstné postavy na něm.
A Damon se tak smál, když z ní stromoví muži začali strhávat oblečení. I teď se směje,
když Meredith drží ty strašné zahradnické nůžky. Nebude ho už znovu prosit… ne,
když ví, že by to stejně nemělo žádný smysl.
A tak leží na zádech, ruce a nohy má připoutané, je úplně bezmocná, oblečená jen v
cárech. Chtěla, aby ji zabili první, aby se nemusela dívat, jak si Meredith rozstříhá
vlastní jazyk na kousky.
Přesně ve chvíli, kdy cítila, jak se v ní sbírá poslední výkřik vzteku, jako když se had
plazí vzhůru po tyči, uviděla vysoko nad sebou Elenu na borovici vejmutovce.
"Křídla větru," zašeptala Elena, když se zem prudce řítila proti ní.
Křídla se okamžitě rozvinula odkudsi zevnitř. Nebyla skutečná, ale měla rozpětí asi
deseti metrů, byla zhotovena z jemné pavučinky a jejich barva sahala od nejhlubší
jantarové těsně u páteře až k nadpozemsky krásné citronové u konečků. Byla téměř
nehybná, jen lehce se zdvíhala a klesala, vítr svištěl kolem nich a donesla ji přesně
tam, kam potřebovala.
Ne k Bonnii. To by všichni čekali. Z výšky by jistě dokázala Bonnii popadnout, ale
neměla ponětí, čím by přeřízla její pouta nebo zda by se jí podařilo znovu vzlétnout.
Místo toho zamířila v poslední možné chvíli k ochozu, vyrvala Meredith zahradnické
nůžky z natažené ruky a pak popadla plnou hrst dlouhých černošarlatových vlasů.
Misao zavřeštěla. A pak…
To byla ta chvíle, kdy Elena potřebovala pevně věřit. Až dosud se jenom vznášela, ale
doopravdy neletěla. Ale teď se potřebovala vznést; potřebovala, aby ta křídla
fungovala… a opět, i když nebyl čas, byla najednou se Stefanem a cítila…
…jaké to bylo, když ho poprvé políbila. Jiné dívky by možná čekaly, až je políbí
chlapec, nechaly by ho převzít iniciativu, ale ne tak Elena. Kromě toho si Stefan
nejdřív myslel, že ty polibky znamenají, že svedl kořist…
…a jaké to bylo, když poprvé políbil on ji s vědomím, že nejde o vztah lovce a
kořisti…
…a teď potřebuje doopravdy vzlétnout…
Vím, že to dokážu…
Ale Misao byla prostě příliš těžká - a Eleniny vzpomínky ochabovaly. Ta veliká
zlatavá křídla se zachvěla a ztichla. Šiniči se pokoušel vylézt po úponku, aby se k ní
dostal a Damon držel Meredith, aby se nemohla hýbat. Příliš pozdě Elena pochopila,
že tohle nebude fungovat.
Je sama a takhle nemůže bojovat. Ne proti nim všem. Je sama a bolest, která ji téměř
nutila vykřiknout, jí pronikala páteří. Misao nějakým způsobem dokázala být stále
těžší a těžší a za okamžik bude prostě příliš těžká, než aby ji Elenina chvějící se křídla
unesla.
Je sama a zemře, stejně jako ti ostatní lidé…
Vtom, se skrze utrpení, ze kterého se jí vyrazil pot po celém těle, uslyšela Stefanův
hlas:
"Eleno! Povol! Spadneš a já tě chytím!"
To je divné, pomyslela si Elena, jako ve snu. Láska a strach o ni mu změnily hlas zněl nějak jinak. Zněl jako…
"Eleno! Já jsem s tebou!"
…jako Damon.
Elena byla vytržena ze svého snu a pohlédla pod sebe.
A tam stál Damon, svým tělem chránil Meredith a vzhlížel k ní se vztaženými pažemi.
On je s ní.
"Meredith," pokračoval, "děvče, teď není čas na náměsíčnost! Tvoji přátelé tě
potřebují! Elena tě potřebuju!"
Pomalu a otupěle Meredith zvedla tvář. A Elena viděla, jak se do té tváře vrací život a
zaujetí, když zaostřila zrak na chvějící se obrovská zlatá křídla.
"Eleno!" vykřika. "Jsem s tebou, Eleno!"
Jak věděla, že to má říct? No přece - už to je zase Meredith - a Meredith vždycky ví,
co říct.
A teď se k tomu volání přidal i další hlas: Mattův.
"Eleno!" zvolal a znělo to jako provolávání slávy. "Jsem s tebou, Eleno!"
A hluboký hlas doktorky Alperové: "Eleno! Jsem s tebou, Eleno!"
Pak i překvapivě silný hlas paní Flowersové: "Eleno! Jsem s tebou, Eleno!"
A dokonce i ubohá Bonnie: "Eleno! My jsme s tebou, Eleno!"
A mezitím, hluboko v jejím srdci zašeptal Stefanův hlas: "Jsem s tebou, můj andílku."
"My jsme všichni s tebou, Eleno!"
Nepustila Misao. Bylo to, jako by ta zlatá křídla zachytila stoupavý proud; ve
skutečnosti ji zvedl téměř kolmo vzhůru, aniž to mohla příliš ovlivnit - ale nějak
dokázala udržet rovnováhu. Stále hleděla dolů a zjistila, že se jí z očí řinou slzy a
padají do Damonových napřažených paží. Elena nevěděla, proč vlastně pláče, ale něco
v ní litovalo, že o něm vůbec pochybovala.
Protože Damon nebyl jenom na její straně. Pokud se nemýlí, byl ochotný pro ni i
zemřít - pro ni se dvořil samotné smrti. Vrhl se proti propleteným úponkům a liánám,
které se natahovaly po Meredith i po Eleně.
Zmocnit se Misao trvalo jen okamžik, ale přesto už Šiniči skákal po Eleně ve své liščí
podobě, pysky stažené dozadu a snažil se jí rozervat hrdlo. Tohle nebyly žádné
obyčejné lišky. Šiniči byl skoro tak velký jako vlk - rozhodně alespoň jako velký pes a zákeřný jako rosomák.
Mezitím po celém ochozu náhle vyrašila spleť lián, úponků a vláknitých výhonků - a
zvedaly Šiničiho jako vlna. Elena nevěděla, kterým směrem má uhýbat. Potřebovala
čas a potřebovala odsud rychle zmizet.
A jediné, co svedla Caroline, bylo ječet.
Vtom Elena zahlédla únikovou cestu - mezeru v úponcích, do které se vrhla a
podvědomě tušila, že se tak dostane za zábradlí. Nějak se jí přitom podařilo nepustit
Misainy vlasy. Pro ktisunku to musela být dost bolestivá zkušenost, jak ji tak Elena
vláčela sem a tam, zavěšenou pod sebou jako kyvadlo.
Jediný pohled, který byla Elena schopná vrhnout přes rameno, jí ukázal Damona, který
se pohyboval rychleji než blesk. Měl teď Meredith v náručí a procpával ji mezerou v
liánách, která vedla ke dveřím na střešní kupole. Jakmile vešla dovnitř, okamžitě se
objevila dole a rozběhla se k oltáři, na kterém ležela Bonnie, přitom však narazila do
jednoho ze stromových mužů. Na okamžik, když Damon pohlédl směrem k Eleně, se
jejich pohledy setkaly a projelo mezi nimi něco jako elektrický výboj. Ten pohled
Elenu rozechvěl po celém těle.
Ale musela se soustředit na jiné věci. Caroline už zase ječela; Misao se snažila omotat
Eleně kolem nohy svůj bič a volala na stromové muže, aby ji zachytili. Elena se musí
vznést výš. Neměla ani ponětí, jak svá pavučinková křídla vlastně ovládá, ale vypadalo
to, že se do nich nic nezamotalo; a poslouchala každý její rozmar, jako kdyby se s nimi
narodila. Vtip byl v tom, nemyslet na to, jak se někam dostat, ale jen si představit, že
už tam je.
Na druhou stranu, ti stromoví muži rostli. Bylo to jako nějaká dětská noční můra o
obrech - Elena měla nejdřív pocit, že ona se smršťuje, než si uvědomila, co se děje.
Ale ta příšerná stvoření teď už byla větší než dům a svými horními hadovitými
větvemi ji tloukla do nohou, zatímco Misao ji stále šlehala bičem. Elena už měla džíny
na cáry.
Spolkla bolestný výkřik.
Musím letět výš.
Dokážu to.
Zachráním vás všechny.
Věřím.
Rychleji než kolibřík zamávala křídly a vystřelila opět vzhůru do krystalově
průzračného vzduchu, přitom stále nepouštěla Misainu kštici. Misao křičela a Šiniči
opakoval její výkřiky dokonce i během boje s Damonem.
A pak, přesně, jak si s Damonem naplánovali, jak s Damonem doufali, se Misao
proměnila do své pravé podoby a Elena najednou držela těžkou, velikou, svíjející se
lišku za kožich na krku.
Elena si zažila horkou chvilku, než se jí podařilo zase docílit správné rovnováhy.
Musela si připomenout, že Misao je vzadu těžší, protože má šest chvostů, takže je
nejtěžší tam, kde by normální liška byl nejlehčí.
Mezitím se už střemhlavým letem ocitla zpátky na svém stromě, kde se postavila a
mohla v klidu přehlédnout scénu před sebou, protože stromoví muži byli příliš pomalí,
než aby s ní mohli držet krok. Plán vycházel perfektně, až na to, že Damon zapomněl,
co má dělat.
Ani zdaleka nebyl znovu posedlý, ale nádherně obelstil Šiničiho, Misao - a Elenu taky.
Teď by se, podle jejich plánu, měl Damon postarat o všechny nevinné přihlížející a
nechat Elenu, aby nalákala Šiničiho.
Místo toho se v něm zřejmě něco zlomilo a on metodicky mlátil Šiničiho hlavou o zeď
domu a řval: "Proklatej… bastardek! Kde… je… můj… bratr?"
"Mohl bych… tě zabít… klidně hned…" odpovídal mu stejně intenzivním řevem
Šiniči, ale docházel mu dech. Zjistil, že Damon není snadný protivník.
"Udělej to!" odsekl okamžitě Damon. "A ona…" ukázal na Elenu na větvi, "prořízne
tvojí sestře hrdlo!"
Šiničiho opovržení bylo sžíravé.
"Ty čekáš, že uvěřím, že holka s takovouhle aurou by někoho zabila…"
Občas v životě přijde chvíle, kdy je třeba se postavit na odpor. A pro Elenu, planoucí
vzdorem a hrdostí, ta chvíle nastala nyní. Zhluboka se nadechla, poprosila Kosmos o
odpuštění, sklonila se a pečlivě naaranžovala zahradnické nůžky do správné pozice. A
pak vší silou stiskla.
První černý chvost s rudou špičkou padal k zemi, zatímco Misao kvílela bolestí a
vzteky. Když chvost dopadl, svíjel se uprostřed mýtiny, kroutil se a mrskal jako had,
který ještě není úplně poražený. Pak zprůsvitněl a zmizel.
V tu chvíli Šiniči doopravdy vykřikl: "Víš vůbec, cos to udělal, ty nevzdělaný hovadí?
Shodím celé tohle místo na tvoji hlavu! Rozervu tě na kousky!"
"Ale ano, samozřejmě, že to uděláš. Ale nejdřív," Damon vyslovoval velmi zřetelně
každé slovo, "mě musíš porazit."
Elena jejich slova sotva vnímala. Nebylo pro ni snadné ty nůžky stisknout. Znamenalo
to myslet na Meredith, jak má nůžky v ruce, na Bonnii na oltáři a na Matta, jak se
předtím svíjel na zemi. Na paní Flowersovou, na tři ztracené holčičky, na Isobel a strašně moc - na Stefana.
Ale když poprvé v životě uviděla proudit cizí krev prolitou jejíma vlastníma rukama,
zmocnil se jí najednou nový pocit odpovědnosti. Jako by jí ledový vítr najednou
prudce rozevlál vlasy a pronesl do její zmrzlé tváře: Ne, pokud to není nezbytné.
Nikdy, pokud existuje nějaké jiné řešení.
Elena cítila, jak v jejím nitru cosi narůstá, najednou a z ničeho nic. Příliš rychle, než
aby se vůbec stihla rozloučit s dětstvím, se stala válečnictví.
"Všichni jste si mysleli, že neumím bojovat," zvolala na skupinu dole. "Ale to jste se
spletli. Mysleli jste, že jsem bezmocná. A v tom jste se spletli taky. Já v tomhle boji
použiju i poslední kapku Sil, protože vy dva jste opravdové nestvůry. Ne - vy jste
prostě odporní. A když zemřu, spočinu s Honorií Fellovou a budu pořád bdít nad Fell's
Church."
,,Fell's Church shnije a zetlí a budou se v něm hemžit červi," ozval se hlas poblíž jejího
ucha - byl to hluboký basový hlas, ne jako stále pronikavě vřískající Misao.
Elena věděla, ještě než se obrátila, že to promluvila ta borovice. Tvrdá šupinatá větev
pokrytá pěkně ostrým jehličím ji udeřila do břicha, vychýlila ji z rovnováhy - a
přiměla bezděčně otevřít dlaně. Misao okamžitě utekla a skryla se v jehličnatých
větvích.
"Zlobivé… stromy… skončí… v pekle," vykřikla Elena a celou svou vahou stiskla
zahradnické nůžky kolem kořene větve, která se ji pokusila srazit. Větev se pokusila
odtáhnout, ale Elena zakroutila nůžkami v poraněné kůře a ulevilo se jí, když velký
kus odpadl a jen silná vrstva pryskyřice ukazovala, kde předtím byla.
Pak se rozhlédla po Misao. Pro lišku nebylo až tak snadné se zorientovat ve stromě,
jak myslela. Elena zahlédla svazek chvostů. Překvapivě mezi nimi nebyl žádný pohýl,
žádná krev, žádný doklad toho, že liška byla zraněna.
Tak proto se nemění do lidské podoby? Protože ztratila chvost? I kdyby byla po
proměně zpět do své lidské podoby nahá - jak říkaly některé příběhy o vlkodlacích určitě by se jí snadněji lezlo dolů.
Přesto se Misao zjevně nakonec rozhodla využít pomalou, ale jistější metodu sestupu nechat jednu větev po druhé uchopit její liščí tělo a podat je níž. Což znamenalo, že
byla jen asi tři metry pod Elenou. A jediné, co Elena potřebovala udělat, bylo sjet po
jehličí dolů k ní a pak se křídly nebo nějak jinak zastavit. Pokud ji tedy strom neshodí.
"Jsi moc pomalá,"zavolala Elena a začala klouzat, aby se k ní dostala blíž, k cíli, který
podle lidských měřítek nebyl daleko.
Ale v tom uviděla Bonnii.
Bonniino štíhlé tělo stále leželo na oltáři, byla bledá a měla strnulý pohled. Ale teď ji
drželi čtyři stromoví muži, jeden za každou končetinu. A tahali ji tak silně, že ji už
zvedli do vzduchu.
Bonnie byla při vědomí. Ale nekřičela. Nedělala žádný hluk, kterým by k sobě
upoutala pozornost; a Elena si s hrůzou a láskou uvědomila, že proto nevyváděla ani
předtím. Chtěla, aby si hlavní postavy vybojovaly svůj boj a nerozptylovaly se jejím
zachraňováním.
Stromoví muži znovu zatáhli.
Bonniina tvář se zkroutila bolestí.
Elena musela dostat Misao. Potřebovala ten liščí prsten, aby mohla osvobodit Stefana
a jediní tvorové, kteří jí mohl říct, kde Stefan je, byli právě Misao a Šiniči.
Vzhlédla vzhůru do tmy a uvědomila si, že tma je o něco méně hustá, než když
vzhlédla posledně - obloha byla spíš temně šedá než úplně černá - ale odsud žádnou
pomoc čekat nemohla. Pohlédla dolů. Misao se podařilo poněkud zrychlit svůj útěk.
Když ji Elena nechá uprchnout… Stefan je její láska. Ale Bonnie… Bonnie je její
kamarádka… už od dětství…
A pak jí napadl plán B.
Damon zápasil s Šiničim. Nebo se alespoň snažil.
Ale Šiniči byl vždycky o milimetr vedle než Damonova pěst. Na druhou stranu
Šiničiho pěsti vždycky dopadly přesně na místo určení a Damonova tvář už vypadala
jako krvavá maska.
"Použij dřevo!" radila bratrovi vřískavě Misao a její dětské manýry najednou zmizely.
"Vy chlapi jste potomci, myslíte jenom na svoje pěsti!"
Šiniči vyrval jednou rukou z ochozu dřevěnou podpěru a ukázal tak, jakou má ve
skutečnosti sílu. Elena věděla, že si to celé ve skutečnosti užívá i když to znamenalo,
že bude mít spoustu drobných ranek od rozštěpeného dřeva.
A uprostřed tohoto dramatu Elena zakřičela: "Damone, podívej se dolů!" Její hlas se
zdál slabý oproti kakofonii výkřiků a vzlyků a běsnění všude kolem. "Damone,
podívej se dolů - na Bonnii!"
Až dosud se zdálo, že Damona nic nedokáže vytrhnout z jeho zuřivého soustředění vypadal naprosto odhodlaný ze Šiničiho vymlátit, kde je uvězněný Stefan - anebo ho
přitom rovnou zabít.
Ale nyní, k Elenině lehkému překvapení, se Damon okamžitě rozhlédl kolem. A
podíval se dolů.
"Klec," zařval Šiniči. "postavte mi klec!"
Větve stromů se k nim ze všech stran naklonily a vytvořily mříže, které je měly udržet
na místě.
A stromoví muži stále tahali. Navzdory svému odhodlání Bonnie vykřikla.
"Vidíš?" zachechtal se Šiniči. "Každý z tvých přátel umře v bolestech nebo ještě hůř.
Dostaneme vás jednoho po druhém!"
V té chvíli se Damon doopravdy rozběsnil. Začal kmitat jako rtuť, jako fičící plamen,
jako zvíře s reflexy mnohem rychlejšími, než měl Šiniči. Najednou měl v ruce meč,
bezpochyby vyčarovaný za pomoci kouzelného klíče a tím mečem se začal prosekávat
větvemi rychleji, než stačily dorůstat. A pak vzlétl a podruhé té noci se vrhl přes
zábradlí ochozu.
Ovšem tentokrát měl rovnováhu naprosto v pořádku a rozhodně si nepolámal kosti.
Přistál elegantně jako kocour přímo vedle Bonnie. A jeho meč se pak změnil ve svištící
oblouk, sekal všude kolem Bonnie a houževnaté, prstům podobné větve, které ji
poutaly, byly najednou čistě přeťaty.
O vteřinu později Bonnii zvedl a držel, zlehka s ní odběhl od hrubě otesaného oltáře a
zmizel ve stínech poblíž domu.
Elena konečně úlevně pustila dech, který celou dobu zadržovala a vrátila se ke svým
záležitostem.
Jen srdce jí tlouklo silněji a rychleji radostí, pýchou a vděčností, když sjížděla po
špičatém jehličí a téměř profičela kolem Misao, která se snažila odklidit z cesty - ale
nestihla to včas.
Pevně popadla lišku za zátylek. Misao zanaříkala podivným zvířecím nářkem a
zabořila zuby Eleně do ruky s takovou silou,až měla dojem, že se navzájem setkají.
Elena si skousla ret, až ucítila krev a snažila se nekřičet.
Budeš rozdrcena a zamřeš a změníš se v prach, promluvil strom Eleně do ucha. Pro
změnu tvůj druh může jednou posloužit jako potrava mým druhům. Ten hlas zněl
starobyle, zlovolně a velmi, velmi děsivě.
Eleniny nohy zareagovaly okamžitě, aniž se optaly mozku. Prudce se odstrčily od
kmene a pak už se zlatá motýlí křídla znovu rozepjala, netloukla, jen se čeřivě vlnila, a
Elena se tak vznášela nehybně nad oltářem.
Zvedla prskající lišce čumák - ale ne příliš blízko - ke své tváři. "Kde jsou dvě části
liščího klíče?" dožadovala se. "Řekni mi to, nebo ti useknu další chvost. Přísahám, že
to udělám. O tom nepochybuj. A není to jenom tvoje pýcha, co tu ztrácíš, že ano? Ve
tvých chvostech je tvoje Síla. Jaký by to asi byl pocit, kdybys neměla žádný?"
"Jako být člověkem - s výjimkou tebe, ty zrůdo." Teď se Misao znovu smála tím svým
stylem funícího psa a své liščí uši tiskla naplocho k hlavě.
"Odpověz na otázku!"
"Jako kdybys snad dokázala pochopit odpověď, kterou bych ti mohla dát. Kdybych ti
řekla, že jeden díl je uvnitř nástroje stříbrného slavíka, poskytlo by ti to snad nějakou
představu o skutečnosti?"
"Mohlo by, kdybys to poněkud jasněji vysvětlila!"
"A kdybych ti řekla, že druhý je pohřbený v Blodweddově plesovém sále, byla bys
schopná ho najít?" A zase ten udýchaný šleb, když liška rozsévala vodítka, která
nevedla nikam - nebo všude.
"Takže tohle jsou tvoje odpovědi?"
"Ne!" zavřískla náhle Misao a vykopla nohama, jako když pes hrabe v zemi. Až na to,
že místo do země zaryla tlapy Eleně do žaludku. Měla dojem, že tyhle tlapy by ji
klidně dokázaly vyrvat vnitřnosti. Cítila, jak se jí trhá oděv.
"Řekla jsem ti, že nemám náladu na hry!" zvolala Elena. Zvedla lišku levou paží,
přestože ta ji už bolela únavou. A pravou rukou opět přiložila nůžky.
"Kde je první část klíče?" zeptala se znovu.
"Hledej si ho sama! Stačí prolézt celej svět a každé mlází k tomu." Liška jí znovu
vyrazila po hrdle, až její bělostné zuby doopravdy natrhly Eleně kůži.
Elena donutila paži zvednout Misao o kus výš. "Varovala jsem tě, neříkej, že ne, takže
nemáš žádný důvod si stěžovat!" A stiskla nůžky.
Misaino zavřískání se téměř ztratilo ve všeobecné vřavě. Elena, která cítila stále větší
únavu, prohlásila: "Ty jsi dokonalá lhářka, žejo? Podívej se dolů, jestli chceš nestřihla jsem nikde v tvojí blízkosti. Prostě jsi slyšela scvaknout nůžky, tak ječíš."
Misao velmi úhledně zaťala dráp Eleně do oka: No dobře. Elena už dál nepřemýšlela
nad morálkou a etikou. Nepůsobila bolest, jednoduše použila Síly. Nůžky udělaly cvak
cvak cvak a Misao ječela a proklínala ji, ale pod nimi se stromoví muži začali
zmenšovat.
"Kde je první část klíče?"
"Nech mě jít a povím ti to," i Misain hlas byl najednou méně pronikavý.
"Na tvou čest - pokud to dokážeš vyslovit bez chechtání."
"Na mou čest a moje slovo jako kitsunky. Prosím! Nemůžeš lišku připravit o její
skutečný chvost!Ustřihnutí těch ostatních tak nebolelo. Jsou to odznaky cti. Ale můj
skutečný chvost je uprostřed a je lemovaný bílou - když mě střihneš tam, uvidíš krev a
budu mít pahýl." Misao vypadala naprosto vyděšená a naprosto připravená
spolupracovat.
Elena už znala posuzování lidí podle intuice - a její mysl i její srdce shodně tvrdily,
aby tomuhle stvoření nevěřila. Ale tolik si přála věřit, doufat…
Pomalu se snesla níž, aby byla liška blíž k zemi - nevyhověla pokušení ji pustit z
výšky dvaceti metrů - a řekla: "Takže, na tvou čest, jak znějí odpovědi?"
Šest stromových mužů ožilo a vrhlo se po ní dychtivými větvovitými prsty.
Ale nepodařilo se jim Elenu zastihnout úplně nepřipravenou. Nepustila Misao ze svého
sevření; jen ho uvolnila, ale hned se vzpamatovala a znovu ji pevně sevřela.
Vznášela se na vlně Sil, takže se dokázala prudkým střemhlavým letem vznést kolem
ochozu, zuřivého Šiničiho a plačící Caroline. Pak se setkala pohledem s Damonem.
Byl plný žhavé divoké hrdosti na ni. A ona byla plná žhavé divoké vášně.
"Já nejsem žádný anděl," oznámila těm dole pro případ, že by to někdo ještě
nepochopil. "Nejsem žádný anděl a nejsem žádný duch. Jsem Elena Gilbertová a byla
jsem na Druhé Straně. A právě teď jsem odhodlaná udělat cokoliv, co bude zapotřebí,
což zřejmě znamená nakopat někomu zadek!"
Zdola se ozval hluk hlasů, který nejdřív nedokázala identifikovat. Pak si uvědomila, že
to jsou její přátelé. Paní Flowersová, doktorka Albertová, Matt a dokonce i Isobel.
Jásali - a byli vidět, protože dvůr byl najednou plný denního světla.
To jsem způsobila já? Podivila se Elena a pak si uvědomila, že asi nějak ano. Světlo
dopadalo na mýtinu, na které stál dům paní Flowersové, zatímco lesy kolem byly
temné.
Možná bych to světlo mohla rozšířit, pomyslela si - a udělat ze Starého lesa něco
mladšího a méně zlého.
Kdyby byla zkušenější, nikdy by se o to nepokusila.
Ale zrovna tady a teď měla pocit, že dokáže úplně všechno. Rozhlédla se rychle do
všech čtyř směrů a vykřikla: "Křídla čistoty!"a pak jen sledovala, jak se obrovská
lesklá motýlí křídla rozpínají do výšky i do šířky a ještě šířeji.
Uvědomovala si jen ticho a naprosté okouzlení nad tím, co se odehrává, takže už ani
nevnímala Misainy pokusy o únik. Bylo to takové ticho, které jí něco připomínalo;
jako kdyby všechny nejkrásnější hudební melodie zazněly najednou v jediném
mohutném akordu.
A pak z ní vytryskla Síla - ne ničivá síla, jakou mnohokrát vyslal Damon, ale síla
obrození, jara, lásky, mládí a očištění. Sledovala, jak se světlo šíří dál a dál, stromy
nabývají menších a známějších tvarů a mezi mlázím se vynořuje víc mýtinek.
Trní a visící úponky zmizely. Na zemi se jako rozšiřující se kruh objevily rašící květy
všech možných barev, něžné fialky tady, snahy plné rozkvetlých bylin a popínající se
divoké růže. Bylo to tak krásné, až se jí svíralo srdce.
Misao zasyčela. Elena konečně procitla z tranzu a rozhlédla se, aby zjistila, že
rozkolébaní strašliví stromoví muži v plném slunečním světle zmizeli a na jejich místě
byl široký pás šťovíku, posetý zkamenělými stromy podivných tvarů. Některé z nich
vypadaly skoro lidsky. Elena na okamžik zmateně hleděla na tu scénu a pak si teprve
uvědomila, co se ještě změnilo. Všichni skuteční lidé byli pryč.
"Nikdy jsem tě sem neměla přivést!" k Elenině úžasu promluvila Misao a mluvila ke
svému bratrovu. "Všecko jsi zkazil kvůli téhle holce. Šiniči no baka!"
"Sama seš pitomá!" zařval Šiniči na Misaon. "Onore! Reaguješ přesně tak, jak oni
chtějí…"
"A co bych asi měla dělat jiného?"
"Slyšel jsem, žes té holce dala vodítka," vyštěkl Šiniči. "Pro svojí krásu a vzhled bys
obětovala cokoliv, ty sobecká…"
"Jak se mi tohle odvažuješ říct? Když ty sám jsi neztratil ani jeden chvost?"
"Jenom proto, že jsem rychlejší…"
Misao ho uťala: "To je lež a ty to víš! Vem to zpátky!"
"Jseš moc slabá, než abys dokázala bojovat! Mělas utéct už dávno! Tak pak za mnou
nechoď brečet."
"Neopovažuj se se mnou takhle mluvit!" Misao se konečně vyrvala z Elenina sevření a
vrhla se na Šiničiho.
Spletl se. Byla dobrou bojovnicí. Během jediné vteřiny zápasili a přitom neustále
měnili podoby. Míhala se černá a rudá kožešina. Z klubka zmítajících se těl se ozývaly
útržky hádky…
"…ani takhle ty klíče nenajdou…"
"…a určitě ne oba…"
"…i kdyby ano…"
"…co na tom záleží?"
"…stejně ještě musela najít toho chlapce…"
"…říkám, že je jenom sportovní, dát jim šanci…"
A ten příšerný pronikavý smích. "A sledovat, co najdou…"
"…v Ši-ne-Ši!"
Boj náhle skončil a oba se změnili do lidské podoby.
Byli potlučení a Elena věděla, že jim nemá jak zabránit, pokud se rozhodnou bojovat
dál.
Místo toho ale Šiniči řekl: "Odtrhnu minisvět." Otočil se k Damonovi a zavřel oči.
"Tvůj vzácný bratříček je tady - vložím ti to do mysli - pokud ovšem dokážeš rozluštit
mapu. Ale jakmile se tam dostaneš, zemřeš. Neříkej, že jsem tě nevaroval."
Eleně se uklonil a řekl: "Velmi lituju, že i ty zemřeš. Ale uctil jsem tvoji památku
básní:
"Šeřík a divoká růže
Sedmikrása a Bergamot
Elenin úsměv jen může
Zahnat zimu do temnot
Fialky a zvonky
Náprstníky, lilie
Hleď kam kráčí její kroky
Jen vánek tak trávu rozvěje
Kde spočine nožka mé milé
Protkají louky květy bílé…"
"Radši bych slyšela srozumitelné vysvětlení, kde jsou ty klíče," odsekla Elena
Šiničimu, protože věděla, že po tomhle už z Misao nevyrazí ani slovo. "Upřímně
řečeno, už jsem unavená a dělá se mi zle z těch vašich keců."
Zjistila, že na ni znovu všichni zírají, a uvědomovala si proč. Slyšela rozdíl ve svém
hlase, ve svém postoji, v tom, jak mluví. Ale to, co cítila uvnitř, byla svoboda.
"Řekneme ti akorát tohle," odpověděl Šiniči. "Nepřestěhujeme je. Najdi si je podle
těch vodítek - nebo jiným způsobem, jestli to dokážeš." Mrkl na Elenu a odvrátil se aby se střetl s pohledem bledé Nemesis třesoucí se vzteky.
Caroline. Ať už během posledních pár minut dělala cokoliv, rozhodně do toho patřil
pláč, protírání očí a lomení rukama.
"Ty taky?" řekla Šiničimu. "Copak ty taky?"
Šiniči jí věnoval líný úsměv: "Ale, copak já taky?"
"Taky ses do ní zamiloval? Skládáš jí básně… dáváš jí vodítka, jak najít Stefana…"
"No, nejsou to moc dobrý vodítka," utěšoval jí Šiniči a znovu se usmál.
Caroline se ho pokusila uhodit, ale zachytil jí pěst.
"A ty si myslíš, že teď jen tak odejdeš?" její tón se pohyboval na hranici jekotu - ne tak
vysokého, jako bylo Misaino vřískání, při kterém se sypalo sklo, ale zaznívalo v něm
jakési děsivé vibrato.
"Já vím, že odejdu." Pohlédl na uraženou Misao. "Až tady dořeším ještě jednu věc. Ale
ne s tebou."
Elena ztuhla napětím, ale Caroline se znovu pokusila Šiničiho napadnout.
"Po tom všem, cos mi navykládal? Po tom všem, cos mi říkal?"
Šiniči si ji prohlédnul od hlavy až po paty a zjevně ji konečně poprvé pořádně vnímal.
A také vypadal upřímně zmatený. "Já jsem tobě něco říkal?" zeptal se. "My jsme spolu
už dřív mluvili?"
co se přihodilo a svoji úlohu v celé věci. "Tos nebyl ty?"
Povzdechl si a zlehka se usmál. "To jsem nebyl já. Mojí zhoubou jsou vždycky
plavovlásky, obávám se. Plavé vlasy… nebo černé s šarlatovými konečky," dodal
spěšně, když uviděl, jak se tváří jeho sestra.
"Takže to byla všechno lež," řekla Caroline a v tváři se jí objevilo zoufalství, na
okamžik překrylo hněv a nakonec převážil hluboký smutek. "Ty seš prostě další Elenin
fanda."
"Podívej," řekla Elena odměřeně, "já ho nechci. Nenávidím ho. Jediný kluk, o kterého
stojím, je Stefan!"
"Ach, on je ten jediný, že ano?" zeptal se Damon a střelil pohledem po Mattovi, který
k nim přinesl Bonnii, zatímco se lišky praly. Paní Flowersová a doktorka Albertová
přišly s ním.
"Ty víš, co jsem chtěla říct," odvětila Damonovi Elena.
Damon pokrčil rameny. "Hodně zlatovlasých děvčat skončí jako nevěsty drsných
zemanů." Pak zavrtěl hlavou "Proč ze sebe chrlím takové bláboly?" Jeho svalnaté tělo
se tyčilo nad Šiničim.
"To bude zřejmě zbytkový důsledek… posedlosti… znáš to," mával Šiniči rukama s
očima stále upřenýma na Elenu. "Moje myšlenkové vzorce…"
Vypadalo to, že se schyluje k dalšímu zápasu, ale pak se Damon jenom usmál, pohlédl
na Šiničiho skrze přivřená víčka a řekl: "Takže jsi nechal Misao, ať si dělá s městem,
co chce a šel jsi po Eleně a po mně."
"A.."
"Muttovi," doplnil Damon automaticky.
"Chtěla jsem říct Stefanovi," vysvětlila Elena. "Ne, řekla bych, že Matt se stal obětí
jedné z Misainých a Carolininých malých her ještě předtím, než jsme se potkali v lese,
když už jsi byl úplně posedlý."
"A teď si myslíš, že můžete prostě jen tak odejít," vedla si dál Caroline svou
roztřeseným výhružným hlasem.
"My prostě odcházíme," odsekl Šiniči stroze.
"Caroline, počekej," řekla Elena. "Můžu ti pomoct - těmi křídly čistoty. Ovládá tě
malach!"
"Já nepotřebuju tvoji pomoc! Já potřebuju manžela!"
Na střeše se rozhostilo naprosté ticho. Dokonce ani Matt se tentokrát neprojevil jako
slon v porcelánu.
"Nebo alespoň snoubence," pokračovala Caroline s jednou rukou položenou na
podbřišku. "Moje rodina by tohle nepřejala."
"Nějak to vyřešíme," odpověděla Elena tiše - a pak dodala odhodlaně: "Věř tomu,
Caroline."
"Nevěřila bych ti ani…" Carolinina odpověď byla příšerně sprostá. Pak si směrem k
Eleně odplivla. A pak zmlkla, ať už z vlastní vůle nebo proto, že si to přál malach v ní.
"Zpátky k věci," řekl Šiniči. "Podívejte, naše cena za vodítka a mapu je malý
paměťový blok. Řekněme od chvíle, kdy jsem poprvé potkal Damona, až dosud.
Tenhle časový úsek chci vymazat z Damonovi mysli." A ošklivě se usmál.
"To nemůžeš udělat!" Elena cítila, jak v ní roste panika, jak se šíří od srdce až do
nejvzdálenějších končetin. "On je teď jiný: pamatuje si věci a změnil se. Pokud mu
vezmeš tyhle vzpomínky…"
"Tak zmizí i všechny ty sladké proměny," usmál se na ni roztomile Šiniči. "Byla bys
radši, kdybych si vzal tvoji paměť?"
"Ano!"
"Ale ty jsi jediná, kdo uslyšel ta vodítka ke klíči, A stejně nestojím o to, vidět věci
tvýma očima. Já chci vidět tebe… jeho očima."
V tu chvíli už byla Elena připravena na další zápas.
Ale Damon řekl: "Do toho, vezmi si, co chceš. Ale pokud hned potom nevypadneš z
tohohle města, ustřihnu ti hlavu těmahle nůžkami!"
"Dohodnuto."
"Ne, Damone…"
"Chceš Stefana zpátky?"
"Ne za tuhle cenu!"
"To je zlý," vložil se do toho Šiniči. "Na žádnou jinou dohodu nepřistoupím."
"Damone! Prosím - rozmysli si to!"
"Už jsem si to rozmyslel. Za prvé, je moje vina, že se tu malachové tak rozšířili. A
moje vina, že jsme nepátrali, co se to děje s Caroline. Bylo mi jedno, co se děje s
lidma, dokud se nově příchozí drželi dál ode mě. Ale můžu napravit některé z těch
věcí, které jsem provedl tobě, tím, že ti najdu Stefana." Napůl se obrátil k ní a na rtech
měl svůj starý úsměv znamenající, čert to vem'. "Koneckonců, starat se o svého bratra
mám v popisu práce."
Damone - Damone, poslouchej mě."
Ale Damon pohlédl na Šiničiho a řekl. "Domluveno - máme dohodu."
Kapitola 23
"Vyhráli jsme bitvu, ale válku ne," prohlásila Elena smutně. Měla dojem, že to bylo
druhý den po boji s dvojčaty kitsune. Ale nebyla si už jistá ničím, jen tím, že je naživu,
že Stefan je pryč a že Damon se zase vrátil ke svému starému já.
"Možná proto, že tu nebyl můj převzácný bratříček," ozval se, jako by to chtěl
potvrdit. Jeli spolu ve ferrari a hledali Elenin jaguár - ve skutečném světě.
Elena ho ignorovala. Také ignorovala tichý, ale poněkud rozčilující sykot pocházející z
přístroje, který si Damon instaloval do auta. Nebylo to rádio, ozývaly se tam jen hlasy
a šum z éteru.
Nějaká moderní verze namísto spiritistické tabulky? Přímý audiovýstup místo
únavného hláskování?
Elena se zachvěla.
"Dal jsi svoje slovo, že ho pojedeš se mnou hledat. To ti přísahám při… při Druhé
Straně."
"Říkala jsi, že jsem to udělal, a nejsi lhářka - ne, ty mi nelžeš. Teď, když jsi zase
člověk, ti dokážu číst ve tváři. Jestli jsem dal slovo, tak jsem dal slovo."
Člověk? pomyslela si Elena. Opravdu jsem člověk? Co vlastně jsem - se všemi těmi
Silami, které mám k dispozici? Dokonce i Damon poznal, že se Starý les ve skutečném
světě proměnil. Už to není starobylý, napůl mrtvý prales. Je polovina léta a tam kvetou
jarní květy. Je tam všude život.
"A na každý pád tak budu mít spoustu času být s tebou sám - moje princezno temnot."
A už je to tady zase, pomyslela si Elena unaveně. Ale kdybych jenom zmínila, že jsme
se spolu procházeli a smáli na mýtině v lese a on klečel u mých nohou, aby mi upravil
podnožku, tak by mě nechal tady. Dokonce i já začínám přemýšlet, jestli se to vůbec
stalo.
Auto mírně poskočilo - pokud se tedy při Damonově stylu jízdy dá o něčem takovém
hovořit.
"Dostal jsem ho!" zaradoval se - a pak, když se k němu Elena otočila připravená stočit
volant a přinutit ho zastavit - klidně dodal: "Pro tvoji informaci, trefil jsem kus
pneumatiky. Neznám moc zvířat, co mají černou barvu, oblý tvar a tloušťku jenom pár
milimetrů."
Elena neřekla nic. Co se taky na Damonovy vtípky dá říct? Ale hluboko uvnitř byla
ráda, že Damon necítí nutkání zabíjet malá huňatá zvířátka jen tak pro pobavení.
Budeme spolu sami asi dost dlouho, pomyslela si - a pak si uvědomila, že je tu ještě
jeden důvod, proč Damonovi nedokáže jednoduše říct, ať se jde vycpat. Šiniči vložil
přesnou polohu Stefanovi cely do jeho mysli, ne do její. Zoufale ho potřebuje, aby ji
tam odvedl a aby jí pomohl v boji se Stefanovými vězniteli.
Ale je v pořádku, že zapomněl na to, jaké Síly se v ní skrývají. Alespoň má něco v
záloze na horší časy.
Přesně v té chvíli Damon zvolal: "Co to sakra…" a naklonil se, aby vyladil to podivné
rádio-nerádio.
"…kuji; všem jednotkám: vyhlašuje se pátrání po muži bílé pleti jménem Matt
Honeycutt, výška 177, světlé vlasy, modré oči…"
"Co to je?" dožadovala se Elena vysvětlení.
"Policejní vysílačka. Pokud chceš přežít v téhle ohromné zemi svobody, je nejlepší
vědět, kudy utéct…"
"Damone, neobracej mě tu na svůj způsob života. Já chci vědět, co je to s Mattem?"
"Vypadá to, že se ho nakonec rozhodli předvést. Caroline se včera nedočkala
vytoužené odplaty. Takže hádám, že se o ní snaží teď takhle."
"Ale to se k Mattovi musíme dostat jako první - pokud zůstane ve Fell's Church, může
se stát úplně cokoliv. Jenže svým autem jet nemůže a do tohohle se nevejde. Co
budeme dělat?"
"Přenecháme ho policajtům?"
"To ne, prosím, musíme…" začala Elena, když v tom se na mýtině po jejich levici
objevil jaguár, jako by sám nabízel plán B.
"Vezmeme si tamto auto," oznámila Damonovi rezolutně. "Je alespoň prostorné. A
pokud v něm chceš mít tu svoji policejní vysílačku, tak už bys ji radši měl začít
odmontovávat odsud."
"Ale…"
"Já zajdu pro Matta. Jsem jediná, koho poslechne. Pak necháme ferrari v lese - nebo
ho třeba hodíme do potoka, jestli ti to vyhovuje líp."
"Samozřejmě, rozhodně hlasuju pro potok."
"Ve skutečnosti na to možná nebudeme mít čas. Prostě ho necháme v lese."
Matt zíral na Elenu. "Ne, já nebudu utíkat."
Elena na něj upřela svůj nejlepší přesvědčivý pohled: "Matte, nastup si. Teď hned.
Musíš. Soudce, který podepsal příkaz k tvému zadržení, je příbuzný Carolinina táty.
Meredith říká, že řádí jako za časů lynčování. Dokonce i Meredith ti radí, abys utekl.
Ne, nepotřebuješ žádné oblečení, to si obstaráme cestou."
"Ale… ale… vždyť nic z toho není pravda…"
"Jenže oni z toho pravdu udělají. Caroline bude plakat, vzlykat a naříkat. Nikdy bych
si nemyslela, že je nějaká dívka schopná tohle udělat z pomsty, ale Caroline je
kategorie sama pro sebe. Úplně se zbláznila."
"Ale…"
"Řekla jsem: nastup si! Budou tu každou minutu. Už byli u vás doma i u Meredith. Co
vlastně děláš u Bonnie?"
Bonnie a Matt si vyměnili pohledy. "Nic, jenom jsem se přišel podívat na auto
Bonniiny mámi," odpověděl Matt, "zase se porouchalo a…"
"To je fuk! Jedeš se mnou! Bonnie, co to děláš? Voláš zpátky Meredith?" Bonnie
sebou trhla. "Jasně."
"Rozluč se s ní za nás, že ji máme rádi a budee na ni myslet. Chraňte město… budeme
v kontaktu…"
Když se červený jaguár rozjel, Bonnie řekla do telefonu: "Mělas pravdu, veze Áčko
pryč. Nevím, jestli Damon jede taky, v autě nebyl."
Chvilku poslouchala a pak řekla: "Dobře, provedu. Uvidíme se."
Zavěsila a pustila se do práce.
Milý deníčku,
Dneska jsem utekla z domova.
Myslím, že se tomu vlastně nedá takhle říkat, když je člověku skoro osmnáct a bere si
vlastní auto - a hlavně, když nikdo nevěděl, že jsem doma. Takže akorát řeknu, že jsem
na útěku.
Další mírně šokující zprávou je, že jsem na útěku se dvěma chlapci. A žádný z nich
není můj chlapec.
Píšu to, ale … nemůžu si pomoct, některé věci si prostě pamatuju. Pohled v Mattových
očích tam na mýtině - upřímně si myslím, že byl připravený při mojí obraně zemřít.
Nemůžu si pomoct, musím myslet na to, co jsme kdysi jeden pro druhého znamenali.
Ty modré oči… ach, nevím, co to se mnou je!
A Damon. Teď už vím, že pod všemi těmi vrstvami kamene, kterými obklopil svoji
duši, bije živé srdce. Je schované hluboko, ale je tam. Pokud mám být sama k sobě
upřímná, musím přiznat, že se dotýká něčeho hluboko v mém nitru, až se celá
rozechvívám - té části mého já, které ani sama nerozumím.
Ach, Eleno! Hned toho nech! Sama se k té temné části duše nemůžeš přiblížit, zvláště
teď, když víš, že máš Síly. Neopovažuj se k ní přiblížit. Všechno je teď jiné. Musíš být
zodpovědnější (a v tom zrovna nevynikáš!).
A ani tu nebude Meredith, aby mi pomohla chovat se zodpovědně. Jak tohle bude
jenom fungovat? Damon s Mattem v jednom autě? Společně na cestách? Dokážeš si to
představit? Dneska večer jsme zastavili hodně pozdě a Matt byl tak zaskočený celou
situací, že už nedokázal vnímat nic dalšího. A Damon se jenom culil. Ale zítra bude v
dokonalé formě, vím, že bude.
Pořád si myslím, že je obrovská škoda, že Šiniči musel Damonovi vzít křídla
vykoupení spolu s ostatními vzpomínkami. Ale pevně věřím, že někde hluboko uvnitř
si nějaký malinký kousek Damona pamatuje, jaké to bylo, když jsme byli spolu. A teď
má pocit, že se musí chovat hůř než dřív, aby dokázal, že to, co si pamatuje, byla
všechno lež.
Takže zatímco čteš tohle, Damone - vím, že se deníčku dokážeš nějak zmocnit a budeš
slídit - dovol mi říct, žes byl nějakou dobu opravdu milý, doopravdy MILÝ a byla to
zábava. Mluvili jsme spolu. Dokonce jsme se spolu i smáli - a stejným vtipům. A ty…
tys byl něžný. A teď si myslíš:, No jo, to je celá Elena - kuje plány, jak by mě
přesvědčila, že se můžu změnit - ale já vím, kam přijdu a je mi to jedno. 'Nepřipomíná
ti to něco Damone? Neřekls snad tahle slova někomu v poslední době? A pokud ne, jak
jsem se je dozvěděla já?Nemohlo by to být tak, že ti říkám pravdu?
Pro tentokrát zapomenu, že naprosto pošlapáváš svoji čest tím, že si čteš soukromá
tajemství, která nejsou tvá.
Co dál?
Za prvé: Stýská se mi po Stefanovi.
Za druhé: Na tohle dobrodružství jsem si ani nezabalila. Přisvištěli jsme s Mattem do
penzionu, on popadl peníze, které mi tu zanechal Stefan a já jsem popadla náruč
oblečení z šatníku - a jen nebesa vědí, co mám vlastně s sebou: Bonniina trička,
Meredithiny kalhoty a ani jednu slušnou noční košili.
Ale mám alespoň tebe, můj vzácný příteli, dárek, který pro mě Stefan schoval. Stejně
se mi nikdy nelíbilo zapisovat tyhle věci do souboru pojmenovaného ,Deník'.
Bílé stránky jako tady, to je můj styl.
Za třetí: Stýská se mi po Stefanovi. Stýská se mi tak hrozně, že pláču, i když píšu o
oblečení. A pak to vypadá, že pláču nad šatama, což ze mě dělá neskutečně povrchní
osobu. Ach jo, někdy se mi prostě chce vřískat.
Za čtvrté: Chce se mi vřískat zrovna teď. Teprve když jsme se vrátili do Fell's Church,
tak jsme zjistili, jakou spoušť, tu po sobě malachové zanechali. Našli jsme ještě
čtvrtou holčičku, o které si myslíme, že byla posedlá stejně jako Tami, Kristin a Ava nedokázala jsem to s určitostí poznat, takže jsem ani nemohla nic dělat. A mám pocit,
že jsme zaručeně ještě neslyšeli o posedlých naposled.
Za páté: Ale nejhorší je to, co se stalo u Saitouových. Isobel je v nemocnici s vážnou
infekcí ve všech místech, kde si udělala piercing. Obasann jak všichni říkali její
Aničce, nebyla mrtvá, jak si mysleli první zdravotníci, kteří se k ní dostali. Byla ve
stavu hlubokého tranzu - a snažila se kontaktovat nás. Nikdy se už nedozvím, jestli
část odvahy a víry, které jsem měla, nepocházely od ní. Ale v pracovně našli Jima
Brycea. Měl… aaach, nedokážu to ani napsat. Vždyť býval kapitánem basketbalového
týmu! Ale snědl část sama sebe: celou levou ruku, většinu prstů na pravé ruce, svoje
rty. A pak si vrazil tužku uchem do mozku. Říká se (já jsem to slyšela od Tyrona
Alberta, vnuka doktorky Albertové), že trpěl Lesch-Nybanovým syndromem (nevím,
jestli to píšu správně, slyšela jsem to jenom vyslovit)a že je to strašně vzácná choroba,
ale že už byly zaznamenány jemu podobné případy. To říkají doktoři. A já říkám, že v
něm byl malach, který ho k tomu donutil. Ale nepustili mě k němu, takže jsem se
nemohla pokusit malacha odstranit.
Ani nedokážu říct, jestli je naživu, nebo jestli je mrtvý. Posílají ho do nějakého ústavu
pro dlouhodobě nemocné.
Tady jsme selhali. Já jsem selhala. Nebyla to Jimova vina. Byl s Caroline jenom jednu
noc a pak přenesl malacha na svoji přítelkyni Isobel a na svoji mladší sestru Tami. A
jak Caroline, tak Tami to pak šířily dál. Pokoušely se nakazit Matta, ale nedovolil jim
to.
Za šesté: podle toho, co říkal Šiniči, byly ty tři holčičky, u kterých je jisté, že se
nakazily, všechny řízené Misao. Ony tvrdí, že si nepamatují vůbec nic o tom, že by se
nevhodně zlobily nebo dělaly návrhy cizím lidem. Zdá se, že z doby, kdy byly posedlé,
si nepamatují naprosto nic - a teď se chovají naprosto jinak. Jsou milé a klidné.
Kdybych dokázala přesvědčit sama sebe, že se Misao vzdala tak snadno, tak bych si
mohla být jistá, že už budou v pořádku.
Horší je to s Caroline - kdysi to bývala moje kamarádka a myslím, že teď potřebuje
pomoc víc než kdy dřív. Damon se dostal k jejím deníkům - vedla si deník tak, že se
nahrávala na video, a tak jsme ji viděli, jak mluví se zrcadlem… a sleduje, jak jí
zrcadlo odpovídá. Většinou se v něm odrážel její vlastní obraz, ale občas, na začátku a
na konci spojení, se tam ukázala Šiničiho tvář. Vypadá dobře, i když trochu divoce.
Chápu, že se do něj Caroline dokázala zamilovat a souhlasit, že se stane přenašečem
malachů ve městě.
Všechno je skončeno. Použila jsem veškeré svoje Síly, abych dostala malachy z těch
děvčátek.
Caroline mi samozřejmě nedovolila ani se k ní přiblížit.
A pak ta její osudová slova: "Potřebuju manžela!" Všechny dívky vědí, co to znamená.
A každé dívce je líto té, která tohle vysloví, i když nemají rady.
Před pár týdny Caroline chodila s Tylerem Smalwodem. Meredith tvrdí, že se s ním
Caroline rozešla a že ji pak Tyler z pomsty vzal za rukojmí pro Klause. Ale jestli spolu
předtím spali bez ochrany (a Caroline je na to hloupá dost), určitě musela vědět, že je
těhotná a někoho si hledat zrovna v době, kdy se tu objevil Šiniči.(Což bylo těsně
předtím, než jsem… se vrátila do života.) A teď se to snaží hodit na Matta. Byla to
prostě čirá smůla, že si vymyslela zrovna tu noc, kdy malachové napadli Matta, a že
ten stařík z dobrovolné hlídky viděl Matta jet domů a omdlít za volantem, jako kdyby
byl opilý anebo udrobovaný.
Nebo to možná nebyla jenom smůla. Možná, že to všechno taky byla součást Misainy
hry.
Teď už půjdu spát. Příliš mnoho přemýšlení. Příliš mnoho starostí. Ach, Bože, tolik mi
chybí Stefan!Pomohl by mi se vypořádat se všemi starostmi tím svým něžným, ale
moudrým způsobem.
Spím v autě a mám zamřené dveře. Kluci spí venku pod vozem. Alespoň jsme to na
začátku takhle zavedli - na jejich naléhání. Alespoň že na tomhle se shodli.
Myslím, že Šiniči a Misao nezůstanou dlouho pryč z Fell's Church. Nevím, jestli odjeli
na několik dní, týdnů nebo měsíců, ale Misao se uzdraví a nakonec se oba vrátí, aby si
to s náma vyřídili.
A to znamená, že Damon, Matt a já - jsme uprchlíci v obou těchto světech, našem i
jejich.
A nemám ani ponětí, co nás čeká zítra.
Elena