legendy starověkého orientu

Název: Legendy starověkého orientu
Autor: Jiří Tomek
OBSAH:
*1 SUMER-BABYLONIE
Sumersko-babylonský epos o Gilgamešovi, králi Uruku
O králi Gilgamešovi, který chtěl být nesmrtelný
*2 STAROVĚKÝ EGYPT
Mýtus o bohu Amenreovi a egyptské královně Hatšepsut
O egyptské královně Hatšepsut, dceři boha slunce Amenrea
*3 ASÝRIE
Asyrská pověst o moudrém Achikarovi, proslulém vezírovi asyrského
krále Sinacheriba
Jak moudrý vezír zachránil Asýrii
*4 IZRAEL
Biblický příběh o Josefovi a jeho bratrech
Josef a jeho bratři
*5 IZRAEL
Biblický příběh o silákovi Samsonovi
Silný Samson a lstivá Delila
*6 ARÁBIE
Pověst o Bilqis, královně ze Sáby, a Sulajmánovi, králi a prorokovi z
Jeruzaléma
O královně ze Sáby a králi Sulajmánovi
*7 PERSIE
Mýtus: Démon-Král Zóhak z eposu Šáhnáme (Kniha králů)
Jak statečný Ferídún přemohl šáha posedlého démonem
*8 INDIE
Pohádkový příběh o princi Rámovi a jeho manželce Sítě
O hrdinném Rámovi a krásné Sítě
*9 INDIE
Pověst o milující a oddané Sávitri, která vysvobodí svého manžela
Satjavána ze sítě boha smrti Jamy
Jak moudrá Sávitri přelstila boha smrti Jamu
*1 SUMER-BABYLONIE
Sumersko-babylonský epos o Gilgamešovi, králi Uruku, z konce třetího
tisíciletí před naším letopočtem
O králi Gilgamešovi, který chtěl byt nesmrtelný
Gilgameš byl pátým sumerským králem starobylého města Uruku od dob,
kdy země oschla po strašné potopě světa, kterou bohové seslali na lidi,
aby je vyhubili. Když se chopil vlády, usmyslil si, že všechny své
předchůdce převýší nejen mocí, ale i skvělými hrdinskými činy, a že
bude slavnější než všichni vladaři, kteří po něm kdy usednou na
královský stolec.
Měl všechny přednosti k tomu, aby se jednou jeho velký sen naplnil.
Sami bohové ho stvořili k obrazu svému. Bůh slunce Šamaš ho obdařil
vysokou postavou, mohutnou hrudí a krásnou mužnou tváří, bůh bouře
Adad mu propůjčil svoji sílu a statečnost a bůh moudrosti Ea mu daroval
rozum a moudrost. A porodila ho bohyně Ninsun, která si za manžela
vybrala vladaře Uruku, krále Lugalbandu. Tak byl Gilgameš po matce ze
dvou třetin bůh a po otci z jedné třetiny člověk.
Dlouho král Gilgameš přemýšlel, čím by se mohl proslavit, aby na něho
lidstvo nikdy nezapomnělo, ale nic zvláštního jej nenapadlo. I pozval
k sobě do paláce sedm proslulých mudrců a požádal je o radu.
"Králi! Nech kolem města Uruku postavit mohutnou hradbu, tak pevnou a
vysokou, aby ji žádný nepřítel nikdy v budoucnu nepřekonal, a všichni
lidé, kteří kdy budou v Uruku žít, tě budou velebit a neustále na tebe
vzpomínat. Dík tvým hradbám bude tvoje město provždy svobodné a tvoje
jméno věčně slavné. My sami, budeš-li chtít, vyměříme k hradbám
základy," prohlásili mudrci, a když Gilgameš souhlasil, hned se
hrnuli do díla.
Na stavbu hradeb svolal Gilgameš všechny obyvatele města. Zaměstnal
muže, ženy, starší děti i zdravé starce a den co den, od rána do
pozdního večera, je nutil těžce pracovat. Syna k otci nepouštěl, aby
jeden druhému snad v práci nepřekáželi, milence k dívce a dívku k
milenci nepouštěl, aby všechen svůj čas jen pro práci měli, a manžela
k manželce nepouštěl, aby si snad navzájem nedodali odvahu a proti
těžké práci se nebouřili. Všichni lidé Uruku den co den, měsíc co
měsíc, rok co rok, do úmoru pracovali a dřeli a svého krále, svého
mocného a silného pastýře, proklínali. Nakonec ze samého zoufalství
jen plakali a naříkali.
Jejich nářek uslyšel bůh nebes, vznešený Anu. I zavolal bohyni Aruru,
která na hrnčířském kruhu stvořila lidi, a řekl jí:
"Tys, Aruru, stvořila Gilgameše. Nyní stvoř člověka, který se mu bude
ve všem podobat a bude stejně silný. Ať se spolu ti dva utkají, ať
změří svoje síly! Nechť onen člověk zkrotí Gilgamešovo bouřlivé srdce
a přiměje ho zapomenout na stavbu hradeb. Nechť si lid Uruku oddychne!"
Bohyně Aruru boha Anu poslechla. Umyla si ruce, odkrojila kus hlíny,
navlhčila ji vlastní slinou, dala jí podobu člověka a hodila ji na
step. Pak ji oživila svým dechem. Tak bohyně Aruru stvořila člověka
stejně silného, jako byl Gilgameš, a dala mu jméno Enkidu.
Enkidu žil ve stepi se zvěří. Neznal lidi, nevěděl, jak chutná chléb,
nikdy nepoznal chuť piva. Živil se trávou jako gazely, přidal se k
jejich stádu a pil s nimi lahodnou vodu z napajedel. Tělo mu obrostlo
hustou srstí a jeho vlasy a vousy rostly bujněji, než roste obilí na
úrodném poli. Sama Niseba, bohyně rostlin, mu bujné vlasy záviděla.
Jednoho dne se dostavil do královského paláce lovec, předstoupil před
Gilgameše a vzrušeným hlasem řekl:
"Vyslechni mě, Gilgameši."
"Poslouchám tě, lovče. Pověz, co si přeješ?" zeptal se král.
"Nemohu lovit, Gilgameši," stěžoval si lovec. "Ve stepi se objevil
divný chlap. Je porostlý srstí jako zvíře, jako gazela spásá trávu a
pije vodu z napajedel. Silou se vyrovná stádu divokých býků a je
veliký skoro jako ty a strašně divoký. Zasypal všechny jámy, které
jsem vykopal, zkazil mi všechny léčky, které jsem nastražil, a dobytek,
se kterým pracuji na poli, mi odehnal. Poraď, co mám dělat, abych se
ho zbavil. Vím, že by mě zabil, kdybych s ním bojoval."
Gilgameš chvíli usilovně přemýšlel a pak řekl:
"Neboj se, lovče. Vím, jak toho divocha zkrotíme. Jdi do chrámu bohyně
Ištar, vyber si některou z půvabných chrámových služebnic a zaveď ji
do stepi, kde žije ten chlap. Ona si s ním již poradí. Uvidíš, že zase
budeš moci lovit jako dřív."
Lovec udělal, co Gilgameš řekl. Zavedl chrámovou služebnici k
napajedlu, nechal ji tam, aby vyčkala, až žíznivý Enkidu přijde k
vodě, a sám se vrátil do svého příbytku.
Netrvalo dlouho, Enkidu se přihnal se stádem gazel a hrnul se k
napajedlu, aby se napil. Vtom se mu do cesty postavilo podivné, ale
krásné stvoření, které ho k sobě zvláštní silou přitahovalo. Mělo
dlouhé, černé vlasy, hluboké, tmavé oči, zuby cenilo velice přátelsky
a mile se na něho usmívalo. A hned po něm natáhlo ruce, objalo ho,
rukama hladilo po srsti a přitom vydávalo z úst příjemné zvuky.
Enkidu, který nikdy neviděl žádnou dívku, nevěděl, co se s ním děje.
Protože však měl lidské srdce a lidský cit, zamiloval se. Zapomněl na
stádo gazel, zapomněl i na jinou zvěř a chtěl být jen s dívkou. A ona
dobře věděla, jak ho k sobě připoutat. Pořád ho hladila, stále se k
němu tiskla, zpívala krásné písně a učila ho lidské řeči.
A když Enkidu lidské řeči porozuměl, vyprávěla mu dívka o městě Uruku,
o domech, ve kterých lidé přebývají, zahradách s pěstovaným ovocem a
nádržích s křišťálově čistou vodou, ve kterých se lidé myjí a koupají.
A když mu pověděla o králi Gilgamešovi, jenž vládne ve městě Uruku
jako divoký býk, jemuž se silou nikdo nevyrovná, Enkidu vykřikl:
"Já jsem silnější. Já ho silou předčím. Odveď mě ke Gilgamešovi. Chci
s ním změřit svoji sílu."
"Má větší sílu než ty, divochu ze stepi," dráždila dívka Enkidua.
"Vždyť sám bůh Samaš ho miluje a bůh bouřky Adad mu dal odvahu. Je ze
dvou třetin bůh, a ty jsi jen divoch ze stepi."
"Mně se však Gilgameš nevyrovná. Přede mnou prchají lvi i pardálové,
když mě spatří," vychloubal se Enktdu. "Pojďme do Uruku. Uvidíš, že
Gilgameše přemohu."
Cestou do Uruku se dívka s Enkiduem zastavili u pastýřů, kteří nedaleko
města pásli svá stáda. Pastýři právě večeřeli a nabídli poutníkům chléb
a pivo. Enkidu jedl chléb poprvé v životě, a tak mu zachutnal, že na
jedno posezení snědl sedm chlebů. A každý chleba zapil jedním džbánkem
piva.
Enkiduovi se mezi lidmi zalíbilo a chtěl vypadat jako oni. Omyl se
vodou, ostříhal, pomazal se olejem a požádal pastýře, aby ho oblékli.
"Děkuji vám, pastýři," řekl šťastný Enkidu. "Teď jsem člověk jako vy.
A dnes v noci budu hlídat vaše stáda. Klidně spěte, já všechny vlky
ubiji a lvy zaženu. Lepšího strážce v celém světě nenajdete."
Té noci pastýři klidně spali. Šelmy ucítily, že Enkidu je nablízku, a
ke stádům se nepřiblížily. Kdo však tehdy dobře nespal, byl Gilgameš.
Neklidně se převaloval na lůžku, protože měl divné sny. Ráno, celý
rozechvělý, zavolal matku, bohyni Ninsun, a žádal ji, aby mu jeho sny
vyložila. Řekl jí:
"Matko, dnes v noci se mi zdálo, že na nebi bylo více jasných hvězd
než obvykle. Najednou se jedno souhvězdí z Anuova nebe utrhlo a spadlo
na mne. Úplně mě zavalilo a já se nemohl ani pohnout, ani je svou
obrovskou silou odstrčit. Celá urucká země mi přišla na pomoc a chtěla
ze mne tíhu hvězd odvalit. Společnými silami se nám nakonec podařilo
hvězdy odsunout, ale během té dlouhé a usilovné práce jsme si je tak
oblíbili, že jsme se do nich všichni zamilovali. I tobě, božská matko,
se souhvězdí Anuovo zalíbilo a pocítila jsi k němu stejnou lásku jako
ke mně."
Gilgamešova moudrá matka odpověděla:
"Gilgameši, synu. Tím snem ti bohové chtěli dát vědět, že již brzy
budeš mít přítele, kterého si zamiluješ a který tě bude chránit.
I urucký lid si ho oblíbí, protože onen člověk bude silný a odolný jako
Anuovo souhvězdí na nebeské klenbě a jeho slavné činy proslaví Uruk na
dlouhé věky."
"Dnes v noci jsem měl ještě jeden sen, matko," řekl Gilgameš. "Zdálo
se mi, že na jedné ulici města Uruku ležela sekera. Moc se mi líbila.
Vzal jsem ji do ruky, potěžkal, pozorně prohlédl a zamiloval si ji.
Také lidé, kteří se kolem mě shromáždili, tu sekeru obdivovali a
nechtěli, abych s ní odešel. A když jsem ji položil k tvým nohám, také
se ti zalíbila a pocítila jsi k ní stejnou lásku jako ke mně."
"Ta sekera," odpověděla matka, "kterou sis jako ženu zamiloval, je
tvůj druh, jenž tě svou silou ochrání. Věz, Gilgameši, že ho budeš mít
raději než svůj vlastní život. Už se ten hrdina blíží k hradbám města
Uruku. Těš se, brzy se s ním setkáš."
Gilgameš poděkoval božské matce a vydal se k věžovému chrámu, v jehož
velké svatyni se chtěl setkat s bohyní Ištar. Právě v tu chvíli
prošli Enkidu a dívka uruckou branou a kráčeli ulicemi města. Ze všech
stran se sbíhali lidé a obdivovali Enkiduovu postavu a jeho podobu s
Gilgamešem.
"Je trochu menší než Gilgameš," šeptali si, "ale má zase silnější
kosti. Ale jinak se králi ve všem podobá."
Vtom Enkidu zahlédl Gilgameše, jak kráčel k chrámu. Nemohl se mýlit,
byl to určitě král. Všichni lidé mu uhýbali z cesty a klaněli se mu.
Obličejem a postavou se podobal jemu, Enkiduovi. I vběhl Enkidu
Gilgamešovi do cesty, nohou zatarasil chrámovou bránu a zabránil králi
vstoupit.
To se ještě Gilgamešovi nikdy nestalo, aby se mu někdo postavil do
cesty a neustoupil. Rozhněval se, uchopil opovážlivce kolem ramen a
chtěl ho strhnout k zemi. Ale Enkidu se nedal. Sevřel Gilgameše kolem
pasu a vší silou se ho snažil zvednout do výšky a hodit na zem. Ale
ani jeden z nich nebyl dost silný, aby toho druhého přemohl. Znovu a
znovu se rukama chytali, klesali do kolen a opět se zdvíhali. V zápalu
boje vyrvali veřeje a chrám se od základů otřásal. Když oba soupeři
znovu klesli do kolen a jejich hrudi se dotkly, setkaly se i jejich
pohledy. V tu chvíli Enkidu zvolal:
"Jak báječného tě tvá božská matka Ninsun porodila. O hlavu všechny
muže převyšuješ a ve všem nad ně vynikáš. Právem ti dal bůh země
Enlil do vínku království nad lidmi. Jsi mocnější než všichni vládci
světa!"
To Enkidu řekl a v očích se mu zaleskly slzy, u srdce jej zabolelo.
I zasténal hořce.
"Proč pláčeš, příteli?" zeptal se Gilgameš a přestal zápasit.
"Nemohu mluvit, příteli, protože mi pláč stahuje hrdlo," odpověděl
Enkidu a také svoje sevření uvolnil. "Moje paže ochably, síla se mi
vytratila."
Gilgameš podal Enkiduovi ruku, objal ho jako rodného bratra a nabídl
mu přátelství. Enkidu byl šťastný. On, divoch ze stepi, se stal
přítelem Gilgameše, mocného krále Uruku.
Také Gilgameš byl spokojen. Jeho sen z minulé noci se rychle naplňoval.
Našel přítele, který se mu silou, odvahou i důvtipem vyrovnal. S jeho
podporou by mohl vykonat činy, jakých by se sám nikdy neodvážil,
pomyslil si. A hned dostal nápad.
"Můj statečný příteli," řekl Gilgameš, "daleko odtud, tam, kde zapadá
slunce, v hlubokém cedrovém lese, žije silný Chuvava. Ten obr je
příčinou všeho zla světa. Pojď, můj statečný příteli, zabijeme zlého
Chuvavu. Veškeré zlo tím ze země vyhladíme a jeho cedry, které toho
zloducha chrání, vykácíme."
"Gilgameši, příteli, střež se pustit do boje s Chuvavou," varoval
Enkidu krále. "Když jsem se zvěří chodíval po horách, často jsem do
blízkosti cedrového lesa zabloudil. Je mohutný jak horská hradba na
konci světa, táhne se do dálky deseti tisíc dvouhodinových pochodů a
je obehnán hlubokým příkopem, který snad nemá dno. Nikdo se ještě
neodvážil do Chuvavova lesa vstoupit, ani já ne. Víš, jak je Chuvava
strašný? Jeho hlas rachotí více než za letní bouře hrom, z úst mu
šlehá oheň, který všechno rázem sežehne a na troud spálí, a svým
smrdutým dechem rozsévá smrt a zkázu. Je nemožné vykácet Chuvavovy
cedry, není v silách smrtelníka zabít Chuvavu. A navíc obrovi pomáhá
Adad, mocný bůh bouřky, a ve dne i v noci mu jeho cedry hlídá. Není
možné pouštět se s Chuvavou do zápasu."
"Enkidu, ty se bojíš smrti," odvětil Gilgameš. "Kde jsi nechal svoji
odvahu a sílu, před kterými se lvi třesou strachy? Jestliže je brzy
nenajdeš, vydám se na cestu k Chuvavovu příbytku sám a místo tebe si
s sebou vezmu sekeru. A všichni lidé budou říkat: "Gilgameš je slavný.
Utkal se v boji se silným Chuvavou a porazil ho. K nebi sice
nevystoupil a neusadil se Samašovi v jeho věčném obydlí. Vždyť dny
každého člověka jsou sečteny. Ale proslavil svoje jméno, a proto bude
po celé věky slavný. Ale co Enkidu? Kde byl ten chlap, který ve stepi
vyrůstal? Kde byl Enkidu, když Gilgameš s Chuvavou bojoval? Tvoje
jméno, Enkidu, každý brzy zapomene."
"Tvá řeč zarmoutila mé srdce," odpověděl Enkidu. "Půjdu s tebou,
Gilgameši. Pokácíme cedry a zabijeme Chuvavu. Také chci být provždy
slavný."
I vzali se oba za ruce jako bratři a vykročili spolu do ulic města
Uruku. Spěchali ke kovářům, aby jim zhotovili pevné zbraně. Mistři se
poradili a ulili sekery s topory, které vážily tři hřivny. A ulili
meče, jejichž čepele vážily dvě hřivny, a rukojeti a pochvy k nim
udělali z ryzího zlata.
Lidé Uruku jásali, když jim Gilgameš oznámil, že jde s Enkiduem zabít
zlého Chuvavu a že chtějí pokácet jeho cedry. Obdivovali odvahu
statečných hrdinů, ale také měli radost, že král Gilgameš nebude
dohlížet na stavbu městských hradeb a oni si konečně od té úmorné
práce oddychnou. Gilgameš poklekl, zvedl ruce k nebesům a zvolal:
"Nyní se na nebezpečnou cestu vydám a k tobě, božský Šamaši, své ruce
v prosbě zvedám. Ochraňuj mě, vrať mě zpět, zdravého na těle i na
duši, do mého přístavu, až svůj čin vykonám, až svého úspěchu dosáhnu."
Také Ninsun, Gilgamešova božská matka, promlouvala na střeše svého
nádherného paláce k Samašovi poté, co mu vykonala zápalnou oběť.
Prosila ho, aby Gilgameše a Enkidua přivedl ve zdraví zpět, aby je oba
svou božskou mocí před vším nebezpečím ochránil. A slavnostně
prohlásila, že i když Enkidua neporodila, že ho přijímá za svého
syna, protože si ho nesmírně oblíbila. Onen divoch ze stepi bude od
nynějška Gilgamešovým bratrem a ve zdraví se s ním vrátí zpátky do
Uruku.
Když nastal den, kdy se měli vydat na dalekou cestu k cedrovému lesu,
opásali se Gilgameš a Enkidu velikými meči, pověsili si na ramena
toulce a luky a uchopili těžké sekery. Na hlavním náměstí se rozloučili
s uruckým lidem a rychlými kroky prošli branou Uruku za hradby města.
Teprve po dvaceti dvouhodinách cesty si poutníci ulomili kousek chleba,
aby pojedli, teprve po třiceti dvouhodinách vytrvalé chůze vykopali
studnu, naplnili čistou vodou měch, zhluboka se napili a obětovali
studenou vodu Samašovi. Teprve pak se uložili ke spánku.
Gilgameše opět trápily neklidné sny. Před půlnocí se mu zdálo, že ho
povalil temný mrak prachu, který předtím rozpoltil zemi. Jeho ochránce,
bůh Samaš, mu však podal svoji ruku a z mraku ho včas vytáhl. Pak
žíznivého Gilgameše napojil vodou ze svého bezedného měchu.
Po půlnoci se Gilgamešovi zdálo, že se na něho zřítila hora, srazila
ho k zemi a spoutala mu nohy, že se nemohl ani pohnout. Tu se mu zjevil
krásný muž, zpod hory ho vyprostil a bolavé nohy mu postavil na pevnou
zem. Pak mu ze svého měchu nalil do žíznivých úst studenou vodu.
Když ráno Gilgameš vyprávěl Enkiduovi své sny, řekl jeho přítel
radostně:
"Všechno dobře dopadne. Příteli můj, věz, že hora a mrak, které tě
zavalily, byl zlý Chuvava. S pomocí boha Samaše ho však spoutáme,
usmrtíme a jeho mrtvolu hodíme na step."
Cestu, jež jinak trvala půldruhého měsíce, urazili Gilgameš s Enkiduem
za tři dny. Čtvrtého dne ráno stanuli před cedrovým lesem. S úžasem
hleděli na vysoké a mohutné cedry, jejichž stín, ve kterém rašily
barevné oleandry, sliboval příjemný odpočinek. Na konci kamenného
mostu, který se klenul přes hluboký příkop, byla vstupní brána do
cedrového lesa. Za ní vedla široká, - pohodlná cesta k Chuvavovu domu.
Gilgameš a Enkidu prošli branou a rychle postupovali do nitra lesa.
Došli k Chuvavovu domu, pozvedli sekery a vší silou je zaťali do
nejbližšího cedru. A znovu sekery pozvedali a znovu a znovu je do
stromů zatínali. Usilovně káceli cedrový les, strom za stromem padal k
zemi.
Tou dobou Chuvava spal v domě. Obvykle nosíval sedm košil, jež žádná
zbraň neprosekla. Nyní měl na sobě jen jednu, neboť šest košil, než
ulehl, odložil, aby se mu lépe spalo. Rány seker Chuvavu probudily a
netvor se rozzlobil na nejvyšší míru.
"Kdo sem přišel a kácí moje stromy?" křičel strašný Chuvava hromovým
hlasem a chystal se na vetřelce dýchnout smrt a šlehnout po nich
plamenem zkázy. I přivolal nebeský Samaš osm horkých a osm mrazivých
větrů a jejich mocný závan zarazil Chuvavův dech.
"Jestli nepřestanete kácet moje cedry, zdvihnu vás až k nebi a pak vás
shodím dolů na tvrdou zem," zaburácel Chuvava.
"Nemějte strach! Dejte se do něho!" povzbuzoval bůh slunce Šamaš oba
hrdiny. "Nemá na sobě sedm košil, jež neprosekne žádná zbraň."
Gilgameš s Enkiduem se chopili mečů a vrhli se na Chuvavu. Ale netvor
je sevřel do svých obřích rukou, zdvihl je do výšky, avšak ne až k
nebi, roztáhl dlaně a pustil je, a oni padali bezmocně dolů k zemi.
Gilgameš zaprosil božského Samaše o pomoc. Bůh slunce nemeškal a
vyslal svých osm horkých a osm mrazivých větrů proti Chuvavovi. Vší
silou větry zaduly a zmírnily Gilgamešův a Enkiduův pád, takže oba
bezpečně přistáli na zemi. Potom se větry vrhly na Chuvavu, do očí ho
bily, vlasy, vousy a chlupy mu rvaly a nohy i ruce mu svou silou
znehybněly. Obr nemohl jít ani vpřed, ani vzad, nemohl se bránit ani
rukama, ani nohama.
"Pusť mě, Gilgameši," zaprosil. "Budeš mým pánem, já budu tvým sluhou.
Ze stromů, které jsem na horách vypěstoval, nejsilnější pokácím a
postavím ti z nich domy, jaké nemá nikdo na světě."
"Nevěř Chuvavovi!" zvolal Enkidu. "Nedej na jeho slova, Gilgameši!
Nedaruj Chuvavovi život!"
I poslechl Gilgameš svého druha. Jednou rukou se chopil sekery, druhou
vytasil z opasku meč, oběma zbraněmi se mocně rozmáchl a ťal jimi
Chuvavu do šíje. Také Enkidu udeřil obra svým mečem - a po této ráně
padl Chuvava mrtev k zemi.
Hluboké ticho nastalo všude kolem. Pak se však ze všech stran rozezněl
nářek cedrů, které už předem tušily, jaký osud je očekává.
Marně stromy naříkaly, marně prosily o milost. Gilgameš s Enkiduem je
všechny pokáceli, aby s nimi zmizelo i zlo, které Chuvava lidem
páchal.
Slavný byl návrat obou hrdinů do města Uruku. Všichni lidé se radovali
a jásali, že je zlý Chuvava mrtev.
V královském paláci se Gilgameš vykoupal, umyl si vlasy, spustil je na
záda a oblékl si sněhobílý plášť, který sepjal zlatým opaskem. Pak si
vložil na hlavu královskou korunu a odebral se do chrámu bohyně Ištar,
aby všem bohům přinesl děkovnou oběť.
Gilgameš se bohyni Ištar zalíbil. Bohyně lásky vždy obdivovala udatné
a vítězné muže. I sestoupila z nebes, v celé své kráse stanula před
hrdinou a řekla:
"Pojď se mnou do mého nebeského sídla, hrdinný Gilgameši, a staň se
mým manželem. Já budu tvou ženou. Dám ti zapřáhnout vůz ze zlata a z
lazuritu, místo býků ho potáhnou démoni bouře, a až přijedeš do mého
domu, budou ti vznešení knězi líbat nohy a králové, vládci i knížata
všech zemí světa před tebou pokleknou."
"Neožením se s tebou," odmítl Gilgameš bohyni Ištar. "Žádný tvůj muž
ani milenec s tebou nebyl nikdy šťastný. A kolik jsi jich už měla!
Přinášíš mužům jen neštěstí. I Tammuze, svého manžela z mladých let,
jsi poslala do podsvětí. Pastýře, hlídače stád, který tě miloval víc
než svůj vlastní život, jsi proměnila ve vlka a jeho vlastní psi ho
teď honí a hryžou do stehen. Išullana, zahradníka, jenž ti přinášel
košíčky datlí a denně ti strojil nádherné hostiny, jsi proměnila v
žábu a teď je sám, všem lidem odporný, a zakouší jen útrapy a strasti.
A mnoho dalších jsi ještě k sobě pozvedla a pak je nemilosrdně zničila.
I kdybys mě teď milovala, jsem si jist, že bys později se mnou naložila
stejně krutě jako s nimi. Ištar, nechci tě za manželku."
Když to bohyně lásky uslyšela, v hrozném hněvu vystoupila na nebesa,
předstoupila před své božské rodiče, boha Anua a bohyni Antu, a plná
rozhořčení řekla:
"Otče můj, Gilgameš mě pohaněl. Zavalil mě urážkami a zostudil mě."
"Zasloužíš si urážky uruckého krále," odpověděl Anu. "Jen pro pravdu,
kterou ti řekl do očí, se zlobíš."
"Otče můj, dej mi nebeského býka," žádala Ištar, "ať Gilgameše rozdupe!
Jestliže mi nebeského býka nedáš, rozbiji bránu podsvětí a všechny
mrtvé vyvedu na svět, aby pojedli živé. Mrtvých je více než živých.
Na světě ustane život a bude vládnout jen smrt."
"Dcero má, dobře si rozmysli, co chceš udělat," rozmlouval bůh Anu
Ištar její ztřeštěný nápad. "Jestliže vypustíš nebeského býka, nastane
na zemi sedm hubených let, sedm let hladu postihne lidstvo.
Shromáždila jsi pro lidi dost obilí? Vypěstovala jsi dost trávy pro
dobytek?"
"Dost zrní jsem pro lidi nakupila, dost trávy jsem pro dobytek
opatřila," tvrdila Ištar. "Lidé ani zvířata hladem strádat nebudou."
S těžkým srdcem předal bůh Anu pomstychtivé Ištar uzdu nebeského býka
a zakryl si oči, aby neviděl zkázu, která nastane. Ištar nemeškala a
odvedla býka na zem. U řeky Eufratu, tam, kde stálo město Uruk, ho
pustila z uzdy.
Nebeský býk vší silou vydechl, v zemi se otevřela jáma a sto Uručanů
se do ní zřítilo. Foukl podruhé, další jáma se otevřela a do ní se
propadlo dvě stě Uručanů. Potřetí nebeský býk zafuněl a do jámy,
která se před ním otevřela, se propadl Enkidu. Ale Enkidu se vyšvihl
býkovi na hřbet a silnýma rukama popadl zvíře za rohy. Býk se však
nechtěl dát. Plivl Enkiduovi do očí slinu, tlustým ocasem mu plácl na
obličej lejno, shodil ho ze hřbetu a mocně zabučel, až se otřásla zem.
"Gilgameši, příteli, pomoz mi!" vykřikl zoufale Enkidu. "Sám býka
nezdolám. Až mě znovu napadne, chytnu ho za ocas, ty se chop meče a
vraž mu ho do šíje, mezi rohy a za krk!"
A už se nebeský býk rozeběhl proti Enkiduovi. Ten však obratně uskočil
a mohutné zvíře se nezadržitelně jako bouře řítilo přímo proti městu.
Ale Enkidu ho oběma rukama popadl zezadu za ocas, pevně se opřel
nohama o zem, napjal všechny svaly a obrovskou silou býka v jeho běhu
na místě zastavil. Gilgameš nemeškal, přiskočil ke zvířeti a vrazil mu
meč do šíje, mezi rohy a za krk. Potom vyřízl býkovi srdce a z vděku
za vítězství je obětoval bohu Šamašovi.
Bohyně Ištar vystoupila na uruckou hradbu, v zoufalství poklesla v
kolenou a Gilgameše proklínala:
"Běda ti, Gilgameši! Býka jsi mi zabil, znovu jsi mě pohanil! Běda ti,
Gilgameši! Věz, že moje pomsta tě nemine!"
Když Enkidu uslyšel, jak Ištar jeho příteli vyhrožuje, rozzlobil se,
vytrhl z mrtvého býka stehno a hodil je bohyni do tváře.
"Máš štěstí, Ištar, že nemám dost sil, abych tě dostihl," křičel
Enkidu. "Jinak bych s tebou naložil stejně jako s tímhle býkem. A jeho
vnitřnosti bych ti pověsil na krk."
I shromáždila Ištar svoje chrámové kněžky a s nimi nad kýtou nebeského
býka plakala a naříkala. Když se uklidnila, vydala se za bohy, aby jim
přednesla svoji stížnost na Gilgameše a Enkidua, kteří ji již podruhé
nesmírně urazili.
Tou dobou Gilgameš s Enkiduem procházeli vítězně ulicemi, tržištěmi a
náměstími Uruku a lidé je všude radostně vítali, oslavovali a
vychvalovali jejich statečnost a sílu. V paláci nechal Gilgameš
připravit slavnostní hostinu a s nejbližšími přáteli skoro až do rána
hodoval, popíjel pivo a neskonale se radoval, že býka přemohl. Teprve
ráno, znavený, ulehl na lože vedle Enkidua. Sotva Gilgameš usnul, už
ho Enkidu probudil a s ustrašeným výrazem v obličeji mu řekl:
"Poslyš, Gilgameši, jaký hrozný sen jsem právě měl. Viděl jsem v něm
všechny bohy, jak se sešli a jak o nás rokovali. I když nás mocný
Šamáš hájil, jak nejlépe uměl, přesto bohové rozhodli, že jsme je
svými činy urazili a že jeden z nás musí zemřít. "Nechť zemře Enkidu,
protože nemá božský původ," pravil bůh země Enul a ostatní bohové
jeho slova schválili."
"Bratře můj, bratře milý," zalkal Gilgameš a slzy mu stékaly po
tvářích. "Proč musíš zemřít? Proč já mohu Jen díky tvé smrti žít?"
Ale ubohý Enkidu ho už nevnímal, neboť začal blouznit a v horečce
vedl jakési nesmyslné řeči o bráně do Chuvavova cedrového lesa. Pak
proklínal lovce a chrámovou služebnici a volal:
"Kdyby vás nebylo, žil bych šťastně se zvířaty ve stepi a neležel bych
teď na lůžku smrti. Vy jste mě přivedli k lidem, vy jste moji smrt
zavinili. Kéž vás oba potká stejně krutý osud jako mě!"
Bůh Samaš zaslechl Enkiduova slova a z nebes na něho zvolal:
"Proč, Enkidu, proklínáš lovce a chrámovou služebnici? Jsi nevděčník!
Zavedli tě na cestu k lidem, naučil ses jíst chléb hodný bohů, pil jsi
víno králů, oblékal sis nádherná roucha a mezi lidmi jsi našel věrného
druha, nejlepšího přítele, krále Gilgameše. Teď se Gilgameš naklání
nad tvým ložem a jako rodný bratr nad tebou pláče. S ním naříká všechen
urucký lid a nikdy na tvoje hrdinské činy nezapomene.
Budeš provždy slavný. Ve stepi jsi žil sám, neznámý, zapomenutý!"
Samašova slova Enkiduovo rozbouřené srdce uklidnila a usmířený Enkidu
své kletby proti lovci a chrámové služebnici nejen odvolal, ale ještě
jim oběma krásnými slovy, s usměvavou tváří, do dalšího života na zemi
požehnal.
Avšak v noci ho znovu navštívil zlý sen a nemocný Enkidu se opět zmítal
v horečce. K ránu se probudil celý zpocený a Gilgamešovi, který se nad
ním starostlivě nakláněl, pravil:
"Poslyš, příteli můj, měl jsem před chvílí hrozný sen. Nebesa hučela,
ozvěnou jim odpovídala země a já jsem se vznášel v prostoru mezi nimi.
Najednou se u mě objevil netvor, který vypadal jako pták bouře Anzu.
Podobal se orlu, ale hlavu měl lví a ze lvích tlap mu trčely strašlivé
orlí drápy. Ta příšera, napůl orel, napůl lev, mě popadla za vlasy,
táhla mě, vlekla prostorem pryč do neznáma, potom mě vysvlékla z šatů
a nahého hodila do ohnivé řeky.
Když jsem se z plamenů vynořil, byl ze mě holub a celé tělo i paže
jsem měl porostlé ptačím peřím. Vtom mě ta příšera znovu uchopila do
orlích drápů a letěla se mnou do hluboké propasti, jejíž dno se náhle
s rachotem rozestoupilo a my jsme proletěli temným otvorem do podsvětí,
do domu temnoty, ze kterého není návratu a ve kterém vládne bůh
podsvětí Nergal a jeho manželka, královna Ereškigala. V tom domě mne
ten lev-orel zavřel a odletěl.
Když jsem se rozhlédl, viděl jsem kolem sebe jen samé ptáky, kteří
seděli na zemi a krmili se prachem a hlínou. Všude, kam můj zrak
dohlédl, se povalovaly koruny a trůny, a králové a knížata, kterým
kdysi patřily, se také podobali ptákům a nyní jen jako sluhové bohů
Anua a Enlila roznášeli pečené maso, pečený chléb a z měchů nalévali
studenou vodu. A Beletseri, písařka v říši mrtvých, klečela před
královnou Ereškigal, v rukou držela tabulku znaků a předčítala jí.
Najednou pozvedla hlavu a pohlédla na mě. Co se dělo dále, nevím.
Probudil jsem se."
"Enkidue, příteli můj, to byl hrozný sen," řekl Gilgameš a zachvěl se.
"Bojím se, že mi zemřeš. Půjdu za svou matkou a poprosím ji o pomoc."
Ale Ninsun nemohla Enkiduovi pomoci. Nemohla se vzepřít rozsudku,
který nad ním vyneslo shromáždění bohů, nemohla změnit osud, který je
každému člověku bohy předurčen.
Jedenáct dnů ležel nemocný Enkidu v horečkách a smrt seděla u jeho
lože. Dvanáctého dne se pozvedl z lůžka, zavolal na Gilgameše a smutně
řekl:
"Příteli můj, stihlo mě prokletí! Není mi souzeno, abych zemřel jako
bojovník, jenž padne v boji. Pravé štěstí a blaho prožije jen hrdina,
který zemře v bitvě. Já umírám jako chudák na lůžku."
Nato Enkidu zbledl, zavřel oči, zachvěl se a zemřel. Hrozný bol a
smutek se usadil Gilgamešovi v srdci. Naříkal, plakal a jako matka,
které zemře její dítě, bědoval nad ztrátou svého drahého přítele.
Zoufale, oči plné slz, volal:
"Sekero mé ruky, meči mého opasku, můj ochranný štíte, mé roucho
sváteční, moje jediná oporo a radosti, zlý démon smrti povstal,
uchvátil tě a odnesl do nenávratna. A tolik pěkného jsme spolu
prožili! Skolili jsme Chuvavu, jenž sídlil v dalekém cedrovém lese, a
stromy, které zasázel a vypěstoval, jsme pokáceli, a tím vymýtili
zlo, které všechny lidi odedávna sužovalo. A spolu jsme zabili
nebeského býka, který chtěl Uruk i nás rozdupat a zahubit."
Celý den a celou noc naříkal Gilgameš nad mrtvým druhem a nebyl k
utišení. S prvním třpytem dalšího jitra přikázal řemeslníkům, aby mu
vytvořili podobu jeho přítele, aby mu vytesali jeho sochu; tělo, paže
a nohy ze zlata, z lazuritu prsa a démantovou tvář. Šest dní a sedm
nocí truchlil urucký lid pro mrtvého Enkidua a sedmého dne jeho tělo
ve vší úctě a nádheře pohřbil.
Gilgameš poznal, že dny každého člověka jsou sečteny, že každý jednou
zemře a vstoupí do Nergalova podsvětního domu, ze kterého není návratu.
A nikdo se smrti nevyhne, byť by byl ze všech hrdinů světa
nejhrdinější, byť by byl ze všech slavných králů nejslavnější král.
Takový je osud lidstva. Gilgameš dostal ze smrti strach.
Já však nechci zemřít, promlouval Gilgameš k sobě. Nechci se stát
opeřencem, nechci jíst v Nergalově temném domě prach a hlínu a po celé
věky posluhovat bohům. Ale je možné smrti uniknout? Je možné nezemřít
a žít věčně? Půjdu za svým předkem Utnapištimem, posledním králem,
který v Uruku vládl před velkou potopou. Navštívím jej v jeho zemi
Dilmun, kde žije svůj věčný život, který mu bohové darovali. On je
jediný člověk ze všech lidí, kteří kdy svět od pradávna obývali, jenž
nezemřel a nikdy nezemře. Utnapištim je stejně jako bohové nesmrtelný.
Půjdu za ním. Ať mi poradí, co mám dělat, abych žil věčně jako on.
Gilgameš se ozbrojil mečem, sekerou a lukem s šípy, nikomu neřekl ani
slova, kam jde, a rychlým krokem se vydal do stepi. Celý den putoval,
ani na chvilku si neodpočinul, teprve v noci se zastavil v horské
soutěsce. Za svitu Šina, boha měsíce, v ní zahlédl smečku lvů.
Nezaváhal, do jedné ruky vzal meč, do druhé sekeru a vpadl mezi šelmy
rychleji než šíp. Několika prudkými údery lvy rozehnal, zhluboka se
nadechl svěžího nočního vzduchu, setřel pot z čela a rychle se vydal
na další cestu.
Druhého dne Gilgameš dorazil k hoře Mášu, jež střežila východ a západ
slunce. Její dva vrcholy, mezi něž byla vklíněna veliká horská brána,
se dotýkaly nebeské klenby a svým základem se hora opírala o strop
podsvětí. Gilgameš se zachvěl hrůzou. Na každém vrcholu mohutné hory
stál jeden obrovitý člověk se škorpioní hlavou a obě nestvůry upřely
svůj strašlivý pohled přímo na něho.
Gilgameš odvážně postoupil o tři kroky vpřed a poklonil se. Nato
škorpion-muž zavolal na ženu-škorpionku: "Ten, jenž k nám přišel, má
tělo z božského masa."
"Je bohem jen ze dvou třetin, z jedné třetiny je to člověk,"
odpověděla žena-škorpionka.
"Proč jsi podstoupil dalekou cestu a překonal step, hory a divoké
bystřiny?" zavolal muž-škorpion na Gilgameše. "Chci vědět, co tě sem
přivedlo? Proč ses odhodlal přijít až k nám?"
"Jdu za svým předkem Utnapištimem," odpověděl Gilgameš. "Chci se ho
zeptat na život a na smrt. Chci se od něho dozvědět, jak se mu podařilo
dosáhnout nesmrtelnosti."
"K Utnapištimu ještě žádný člověk nedošel," řekl muž-škorpion. "Nikdo
ještě nepřešel horské soutěsky na druhé straně hory Mášu. Na dvanáct
dvouhodin se jimi táhne cesta, nikde není světlo, všude vládne jen
hustá temnota. A dlouho tam pálí a žhne strašlivý žár, dlouho tam
mrazí nejkrutější zima. Zahyneš."
"Otevřte mi horskou bránu!" zvolal rozhodně Gilgameš. "Ničeho se
nebojím, musím mluvit se svým předkem."
"Jsi statečný, Gilgameši," řekla žena-škorpionka. "Tvoje odvaha se mi
líbí. Otevřeme ti horskou bránu. Jdi směle a ať ve zdraví dojdeš k
cíli své cesty."
Gilgameš lidem-škorpionům poděkoval, ještě jednou se jim poklonil a s
bušícím srdcem rychle prošel horskou branou. Vstoupil na stezku, která
vedla do země Dilmun.
Když Gilgameš urazil první dvouhodinu, začalo se náhle stmívat a
světla postupně ubývalo. Jen stěží rozeznával, co je kámen a co kmen
padlého stromu, kde je v cestě jáma nebo trhlina po zemětřesení, kde
má stezka okraj, za kterým byl jen příkrý sráz do nekonečně hluboké
propasti. A každou dvouhodinou se stmívalo víc a víc, temnota houstla,
světla pořád ubývalo, až Gilgameš neviděl před sebe ani na krok.
Postupoval pomalu, pomaloučku, co jen noha minula nohu, nad propastmi,
stržemi a srázy, které v temnotě jen tušil.
Gilgameš si připadal jako člověk, který se ocitl v neznámé krajině a
najednou oslepl. Nevěděl, kolikátou dvouhodinu už šel, když mu najednou
do tváře zadul mrazivý vítr a krutá zima mu roztřásla tělo.
Zmrzlý na kost tápal Gilgameš vytrvale ve tmě a myslil, že tu zimu
nepřežije. Vtom krutý chlad vystřídalo nesnesitelné horko, jako by
pekařova pec na něho náhle zblízka dýchla svůj prudký žár. Úmorné
vedro ho sráželo do kolen, pot se mu proudem řinul z vlasů a pálil do
očí, které stále nic neviděly.
Když Gilgameš urazil jedenáctou dvouhodinu, objevily se v dáli slabé
paprsky světla a jejich zář se postupně zvětšovala, jako když na
východě vychází slunce. S dvanáctou dvouhodinou nesnesitelný žár
náhle ustal a všude v prostoru se rozprostřela jasná zář.
Gilgamešovi se úžasem zatajil dech, nevěřil svým očím. Před ním se
třpytila nádherná zahrada. Když do ní vešel, poznal ke svému úžasu, že
její stromy, keře i vinná réva byly z drahokamů a nesly pestře zbarvené
plody, které vydávaly opojnou vůni. Gilgameš neodolal, natáhl ruku a
chtěl si jeden plod utrhnout, když vtom se shůry ozval hlas boha
Samaše.
"To je moje zahrada, Gilgameši. Takhle blízko mého sídla ještě žádný
člověk nebyl. Kam kráčíš, Gilgameši? Věz, že věčný život, který hledáš,
nenajdeš."
"Nevrátím se zpátky, Šamaši. Jsem šťastný, že nikdo z živých nebyl tak
blízko tvému slunečnímu lesku jako já. Ale chci se ti přiblížit ještě
více a chci najít svého nesmrtelného předka. Nech mě, prosím tě, jít."
Bůh slunce se zachmuřil, ale pustil ho dále. Gilgameš prošel zahradou
a odhodlaně kráčel k místu, kde se země dotýkala temné oblohy. Mnoho
dvouhodin šel cestou necestou, pouští, horami i svěží krajinou, než
došel k místu, kde splývala země s oblohou, než se octnul až na samém
konci světa.
Tam, kde země končila, lesklo se černé, nehybné, mrtvé moře. Na jeho
břehu měla dům božská šenkýřka Siduri, která míchala ve zlatém mísidle
bohům nápoje a podávala jim je, když k ní přišli uhasit svou žízeň.
Již z dálky zahlédla šenkýřka Siduri Gilgameše, když přicházel k
jejímu domu. Jeho božské tělo pokrýval prach a špína, oděv ze lví
kůže na něm visel v cárech, líce měl bledé a pohublé. Zuboženějšího
poutníka z daleké cesty Siduri ještě neviděla. A co když je to lupič,
který utekl před lidskou spravedlností až na konec světa? pomyslila si
Siduri a rychle zavřela bránu a dveře uzamkla na závoru.
"Otevři šenkýřko," zvolal Gilgameš, když přišel k domu a zabušil na
bránu. "Proč ses v domě zavřela? Otevři, nebo bránu rozbiji. Přede
mnou žádná překážka neobstojí, nikoho a ničeho na světě se nebojím.
Věz, že jsem Gilgameš a že jsem chytil a skolil nebeského býka, zabil
jsem zlého Chuvavu, jenž sídlil v cedrovém lese, v horské soutěsce
jsem zahnal smečku lvů a prošel jsem horskou bránou na hoře Mášu,
kterou hlídali strašliví škorpioni."
"Když jsi dokázal takové hrdinské činy, Gilgameši," pravila božská
šenkýřka, "proč vypadáš tak uboze, proč máš pohublé líce a vpadlé
tváře a proč jsou spálené sluncem a mrazem? Proč se touláš po
nebezpečném světě a honíš se za přeludem?"
"Jak nemám být utrápený a jak nemám mít ztrhané tváře, když se v mém
srdci usadil nezměrný smutek. Vždyť mého jediného přítele, jehož jsem
nadevše miloval, postihl osud lidstva. Zemřel, když jsem bděl u jeho
lůžka a skláněl jsem se k němu. Šest dní a sedm nocí jsem pro něho
plakal, a teprve když se jeho vzácné tělo začalo rozpadat, dal jsem ho
pohřbít. Enkidu, můj jediný přítel, kterého jsem tolik miloval, se
změnil v hlínu. Hledám věčný život. Chci navštívit Utnapištima a
zeptat se ho, jak dosáhnout nesmrtelnosti. Ukaž mi k němu cestu."
"Život, který hledáš, nenajdeš," odpověděla Siduri. "Když bohové
stvořili člověka, stanovili, že jeho osudem bude smrt, a věčnost si
nechali jen pro sebe. Ale vyslechni si mou radu, Gilgameši.
Nepřemýšlej o věčném životě. Raději se věnuj životu skutečnému, který
právě žiješ. Ve dne v noci se vesel a raduj, pořádej slavnosti, tancuj,
zpívej, věnuj se hrám a všem možným radovánkám a plň si žaludek dobrým
jídlem a lahodnými nápoji. Denně se koupej ve vodě, hlavu měj vždy
umytou a vlasy učesané a stroj se do pěkných, čistých šatů. A hleď si
své manželky, pečuj o své děti a užívej si s nimi každého pěkného dne.
Takový život by měli lidé vést, tak by měli žít.
Jiný osud jim určen nebyl."
"Nemohu se bavit a radovat, šenkýřko, když se mé srdce rmoutí pro
nešťastného Enkidua," odpověděl smutně Gilgameš. "Raději mi poraď, jak
se dostanu k Utnapištimovi, ukaž mi k němu cestu."
"Do země Dilmun žádná cesta nevede," pravila šenkýřka. "Nikdo živý
ještě nepřekročil moře, jehož mrtvé vody usmrtí každého, kdo se jich
dotkne. Mrtvé vody doposud nikdo nepřeplaval. Jenom bůh Samaš kráčí
přes mrtvé moře každý den. Ale Utnapištim má lodivoda, který sem občas
připlouvá. Jmenuje se Uršanabi. Teď je v lese a chytá hady. Poznáš ho
podle kamenných sošek, které s sebou pořád vozí. Vyhledej převozníka
Uršanabiho, snad ti pomůže."
Gilgameš božské šenkýřce Siduri poděkoval a ihned se vydal do lesa.
Dlouho po lese bloudil, křížem krážem chodil, převozníka však najít
nemohl. I začal vztekle bušit sekerou do stromů, které při chůzi
míjel, až najednou na zemi spatřil kamenné sošky, o kterých mluvila
šenkýřka Siduri, a u nich ležely dlouhé kamenné tyče. V hněvu vzal
sekeru a všechny sošky a tyče rozbil.
"Kdo jsi, že ses opovážil rozbít moje sošky a tyče?" ozval se za
Gilgamešem chraplavý hlas.
Gilgameš se obrátil a spatřil starce, který držel v ruce velikého
hada a tvářil se hrozivě, jako by se chystal hodit plaza na Gilgameše.
Gilgameš zvolal své jméno, poklonil se a vyprávěl, jaké slavné činy
vykonal a proč přišel sem, do temného lesa, za Uršanabim.
"Uršanabi, prosím tě, dovez mě k Utnapištimovi," ukončil Gilgameš
svoji řeč.
"Vlastníma rukama, Gilgameši, sis přechod přes mrtvé vody málem
zmařil," pravil Uršanabi. "Rozbil jsi kamenné sošky a tyče, které by
tě před mrtvou vodou snadno ochránily. Teď ti nezbývá než uchopit
sekeru, pokácet spoustu stromů a nařezat dvakrát šedesát tyčí o délce
pětkrát dvanáct loktů. Tyče pak ohobluješ, k veslům připevníš lopatky
a přineseš mi je k lodi."
I udělal Gilgameš, co Uršanabi žádal, a pak oba naložili tyče na loď,
opřeli se vší silou do vesel a vypluli na moře. Za tři dny urazili
cestu jednoho měsíce a patnácti dnů a čtvrtého dne dospěli k vodám
smrti.
"Nyní dávej, Gilgameši, pozor," zvolal převozník. "Tvoje ruka se nesmí
vod smrti dotknout. Vezmi první z těch dlouhých tyčí, pak druhou,
třetí, čtvrtou, nato uchop pátou tyč, šestou, sedmou, osmou, potom
vezmi tyč devátou, desátou, jedenáctou a dvanáctou, noř tyče do vody,
odrážej se jimi a odhazuj je co nejdále od lodi. Věz, Gilgameši, že
každou tyčí se smíš odrazit jen jednou, pak ji musíš odhodit, protože
jediná kapka mrtvé vody, která na ní ulpí, by tě jistojistě zahubila."
Gilgameš učinil, jak mu převozník Uršanabi poradil. Dvakrát šedesát
tyčí upotřebil, dvakrát šedesát tyčí odhodil, ale mrtvými vodami
jejich loď ještě neproplula. I nezbylo Gilgamešovi než uvolnit svůj
opasek, svléknout si oděv ze lví kůže a připevnit jej na stěžeň jako
plachtu. Vítr se opřel do lví kůže a loď pomalu připlouvala k zemi
Dilmun.
Na břehu stál Utnapištim, hleďěl do dálky a říkal si: Proč jsou na
lodi všechny kamenné sošky rozbité? Proč Uršanabi není sám? A proč
převáží toho neznámého člověka na Dilmun sem k nám?
"Kdo jsi? Proč máš pohublé líce, vpadlé tváře, nitro plné žalu a
ztrápené srdce?" zeptal se Utnapištim Gilgameše, když loď přirazila
ke břehu.
"Jsem král Gilgameš z Uruku," odpověděl Gilgameš a vyprávěl Utnapištimu
všechno, co za svůj život dokázal, a také vysvětlil, proč se vydal na
dalekou cestu až na konec světa a co ho přivedlo do země Dilmun za
Utnapištimem. A nakonec svého slavného předka požádal:
"Poraď mi, veliký Utnapištime, jak se mohu stát nesmrtelným? Co mám
udělat, abych nikdy nezemřel? Nechci se proměnit v prach a hlínu jako
ubohý Enkidu."
"Kruté smrti se nevyhneš, statečný Gilgameši, i když máš ze dvou
třetin božské tělo," odpověděl Utnapištim. "Copak staví člověk navěky
svůj dům? Nic netrvá věčně, ani pečeť, ani dědictví, i záplava časem
opadne a řeka se vrátí do svého koryta. Vždyť smrt není tak strašná.
Podobá se hlubokému spánku, ze kterého se už neprobereš. Bohové
rozhodli, že každý člověk zemře, a jen oni vědí, kdy jeho poslední
hodinka přijde. Smrti se nevyhneš, Gilgameši, ta je souzena každému
člověku. Pouze bohové mají věčný život."
"Ale ty jsi přece také nesmrtelný a nejsi bůh, veliký Utnapištime,"
odporoval Gilgameš, "a nevidím mezi námi žádný rozdíl. V rozměrech ani
ve vzhledu se ode mne nelišíš. Jsi velký jako já, postavu máš stejnou
jako já. Řekni mi tedy, jak k tomu došlo, že žiješ věčně, co jsi
udělal, že ses stal jako bohové nesmrtelným?"
"Odhalím ti tedy svoje tajemství, Gilgameši," řekl Utnapištim.
"Prozradím ti činy bohů, když je chceš znát. Jen nevím, k čemu ti to
bude dobré."
Utnapištim se na chvíli odmlčel, pak se zhluboka nadechl a začal
vyprávět svůj příběh.
"Vládl jsem ve starém městě Suruppaku, které leží na břehu řeky
Eufrat, když se rada bohů rozhodla seslat na svět spousty vod a zničit
lidstvo potopou. Bůh sladkých vod a moudrosti, všemocný Ea, který si
mě oblíbil, se snesl na zem, přistoupil k mému rákosovému domu a skrz
jeho stěnu ke mně promluvil:
"Poslyš, muži ze Suruppaku, poslyš, synu Ubaratutuův, co ti radím.
Nemeškej, strhni svůj dům a postav si velikou loď. Ta loď musí mít
stejnou délku, stejnou šířku i stejnou výšku a její střecha ať je
rovná a hladká jako sladkovodní oceán Apsu."
"Tvých slov si vážím, můj pane,' odpověděl jsem Eovi, "ale poraď mi,
co mám říci svému lidu."
"Řekneš jim: Nevím proč, ale myslím si, že mě bůh Enlil začal
nenávidět. Proto nemohu s vámi žít ve městě a chodit po zemi, která
patří Enlilovi. Sestoupím na širé moře a budu na něm pobývat se svým
pánem Eou, který mě bude ochraňovat. On na vás sešle déšť hojnosti,
dá vám nadbytek ptáků a ryb, daruje vám bohatou úrodu, zrána budete
mít dost koláčů a večer dostatek chleba."
Jakmile zazářil první třpyt jitra, nechal jsem shromáždit všechny lidi
města, vysvětlil jim, co hodlám udělat, a vyzval je k práci. Čtyři dny
pak snášeli silní muži na širé prostranství před mým domem dřevo a
jiné věci potřebné na stavbu lodi a děti a ženy nosily asfalt. Já jsem
zatím navrhl podobu svého plavidla a nakreslil jeho obrys. Určil jsem,
že plocha lodi bude jedno jitro velká, že její stěny budou vysoké a
široké desetkrát šedesát loktů a přesně stejně tolik že bude měřit
její střecha ve tvaru čtverce.
Pátého dne jsme začali loď stavět. Když byla hotova její kostra,
rozdělil jsem ji šesti střechami na sedm poschodí, její vnitřek jsem
přehradil příčkami na devět částí a do středu lodi jsem zatloukl
vodní kolíky, aby ji chránily před převrhnutím. Všechny spáry jsem pak
pečlivě utěsnil asfaltem a smůlou.
Den co den jsem pro lidi, kteří pro mě pracovali, porážel býky a
zabíjel ovce a staral jsem se, aby mošt, sezamové víno, olej, bílé
víno a polévku pili v hojnosti jako vodu z řeky. Měli se lépe, než
když slavili svátek o Novém roku. Konečně jsme jednoho dne při západu
slunce stavbu lodě dokončili. Byla pevná a měla tvar obrovské krychle.
Nebylo lehké spustit ji na vodu. Museli jsme pod ni podkládat trámy a
prkna a ze stran ji podepírat, dokud se ze dvou třetin neponořila do
vody.
Vše, co jsem vlastnil, všechno svoje zlato a stříbro, veškerá svá
domácí zvířata i ptactvo, jsem na loď naložil a uvedl jsem na ni celou
svoji rodinu, všechny své příbuzné, a veškerou velkou i drobnou stepní
zvěř a všechny řemeslníky. Potom ke mně shůry promluvil bůh Ea:
"Až jednou zrána sešlu na zemi déšť koláčů a večer déšť pšenice,
vejdi do lodi a utěsni za sebou dveře."
Trpělivě jsem čekal, až nadejde určená doba, a když jednoho dne zrána
padaly shůry koláče a večer pršela z oblohy pšenice, vstoupil jsem do
lodi a utěsnil za sebou dveře.
Jakmile zazářil nový den, sneslo se z nebes obrovské černé mračno,
zakrylo slunce i oblohu a zemi pohltila temnota jako za nejhlubší
bezhvězdné noci. Bůh bouřky Adad v tom mraku hrozivě hřímal a
doprovázeli ho svými mocnými hlasy bohové zkázy Sullat a Chaniš,
jeho věrní služebníci, když tu najednou bůh podsvětí Nergal vytrhl
stavidla nebeského oceánu a na zemi se začaly valit obrovské spousty
vod. Anunnakové, bohové nebe a země, pak zvedli svoje zářivé pochodně
a jejich plamenem zažehli zemi. Z jedné strany ochlazovaly zem vody
nebeského oceánu, z druhé strany ji rozpaloval žár nebeského požáru.
Mrazivý chlad a prudký žár širá země nakonec nevydržela a za
strašlivého hřmotu praskla jako rozpálený hrnec zčista jasna politý
studenou vodou.
Po celý den vanul prudký jižní vítr a neustále sílil, až se přeměnil v
mocnou větrnou smršť, která sveřepě napadala lidi a snadno, jako by
byli pouhými obilnými stébly, je vyzvedala do výšky a bezbranné je
házela do hučícího přívalu vod. A večer se už všude prostírala jen
samá voda, pohltila i vrcholky nejvyšších hor a v ní, v naprosté tmě,
lidé tonuli, topili se, marně zápasili se vzedmutými vlnami. Bratr
nemohl pomoci bratrovi, muž nemohl pomoci ženě, pomoci se nedovolaly
ani malé děti.
Tehdy se strašlivé potopy polekali i samotní bohové, prchli ze svých
sídel a vystoupili až k Anovu nebi, aby se na jeho okraji ukryli.
Choulili se tam zbaběle jako psi po výprasku a báli se pohledět dolů
na hroznou pohromu, kterou sami světu přivodili. Tehdy naříkavě, ale
hlasitě zvolala bohyně Ištar:
"Kéž by se v bahno proměnil onen den, kdy jsem ve shromáždění bohů
kázala zlo. Jak jen jsem mohla souhlasit s válkou proti lidem, jak jen
jsem mohla hlasovat pro jejich hroznou záhubu. Pláči nad ubohými
lidmi, kteří se měli množit na zemi a osídlovat a obdělávat ji a nyní
jako bezmocná havěť umírají v záplavě vod."
Šest dní a sedm nocí burácela vichřice, hřměla krutá bouře a přívaly
vod zaplavovaly zemi. Teprve sedmého dne běsnění živlů ustalo. Černá
mračna zmizela, na oblohu se vyhouplo slunce a ozářilo prostor pod
sebou.
Otevřel jsem poklop a pohlédl ven. Všude kolem se do nekonečné dáli
prostíral jen močál rovný jako plochá střecha a jeho bahno pohltilo
všechny lidi a veškerá zvířata. Rozhlížel jsem se na všechny strany a
při pohledu na tu spoušť mi tvář zalily slzy. Rozplakal jsem se. Marně
jsem na obzoru moře vyhlížel břehy nebo alespoň ostrov či kousíček
pevné země.
Dvanáctkrát dvanáct dvouhodin muselo uplynout, než se v dáli vynořil
z vody vrcholek nejvyšší hory Nisir. Namířil jsem loď k němu a brzy
přistál na mělčině. Šest dní držela hora Nisir pevně moji loď, takže
se nepohnula ani nezakolísala. Sedmého dne jsem vypustil holubici.
Holubice však přilétla brzy zpátky. Nenašla pevnou zem, na které by
si odpočinula. Osmého dne jsem vyslal vlaštovku. Vesele vylétla do
oblak, ale také neuviděla místo, kde by si sedla, a tak se vrátila
zpátky na loď. Devátého dne jsem vypustil havrana. Zamával křídly,
vzlétl vzhůru a radostně zakrákal, když spatřil zemi, která vystoupila
z opadávajících vod. Na zemi našel potravu a na loď se již nevrátil.
Tu jsem otevřel loď a na čtyři strany světa jsem vypustil všechno
ptactvo a veškerá stepní zvířata. Nato jsem vystoupil na vrcholek
hory a chystal se přinést bohům zápalnou oběť. Postavil jsem na zem
dvakrát sedm obětních nádob, pod ně jsem položil rákos, cedrové dřevo
a myrhu a vzácné topivo zapálil. Bohové ucítili příjemnou vůni,
sestoupili z nebes a shromáždili se kolem mne. Vznešená bohyně Ištar
předstoupila před všechny bohy, pozvedla vzácný náhrdelník z lazuritu
v podobě velké mouchy, který jí z lásky věnoval bůh Anu, a zvolala:
"Bohové všichni! Vězte, že na tento mému srdci nejvzácnější šperk
přísahám, že na hroznou potopu nikdy nezapomenu a na věky si ji budu
připomínat, abych už k žádné podobné zkáze nedala v budoucnu svůj
souhlas. Bohové, přistupte k oběti a s radostí ji přijměte. Enlile, ty
však k oběti nechoď, tobě nepatří. Neuváženě jsi na lidstvo seslal
potopu, a přivedl je tak do záhuby. A nás, ostatní bohy, jsi
přesvědčil, abychom s tebou souhlasili a schválili tvé hrozné
rozhodnutí."
Ale bůh země Enlil se k oběti také dostavil, a když uviděl loď,
strašně se rozzlobil.
"Jak to, že si někdo z lidí zachránil život? Jediný člověk neměl tu
zkázu přece přežít!"
"Na to ti může odpovědět jen moudrý Ea," řekl bůh války Ninurta, "ten
jediný zná všechny věci světa."
"Jak jen jsi mohl, ty, takový hrdina a nejmoudřejší z bohů, seslat na
lidi tak hroznou potopu?" zeptal se hněvivě bůh Ea boha Enlila.
"Uvážil jsi, co děláš? Měl jsi trestat hříšníky, kteří zhřešili, měl
jsi na smrt odsoudit zločince, kteří spáchali zločiny. Proč jsi
nevinným vyměřil stejně krutý osud jako viníkům? Na špatné lidi jsi
měl poslat obrovitého lva nebo mohutného vlka či veliký hlad a mor,
dobráky jsi však měl ochraňovat a pomáhat jim. Ale já jsem tajemství
bohů neprozradil. Jen jsem moudrému ve spánku poslal sen, a on ho
pochopil. Teď však musíme my, bohové, svoji chybu napravit a lidi,
kteří přežili, musíme před vším zlým ochránit. Jaká je vaše rada?"
Bůh Enlil však nečekal, až se ostatní bohové poradí. Vešel do lodi,
vzal moji ženu za ruce a vyvedl ji ven. Přikázal jí, aby poklekla
vedle mě, nato se dotknul našich čel a stoje mezi námi nám požehnal:
"Doposud byl Utnapištim jenom člověk. Od nynějška ať jsou Utnapištim
a jeho žena podobni nám, bohům, a nechť bydlí daleko na ostrově při
ústí řek."
I přenesli nás bohové za ústí řek přes moře s mrtvou vodou na ostrov
Dilmun. A tady jsme se usadili a tady od té dooy se ženou žijeme.
Téměř všichni lidé zahynuli při veliké potopě. Aby Enlil alespoň
trochu odčinil svoji chybu, daroval mi nesmrtelnost. Na tobě a tvých
lidech se však Enlil neprovinil a žádný čin napravovat nemusí. A jen
kvůli tobě a tvému přání být nesmrtelný se ostatní bohové neshromáždí
jako tehdy po potopě."
"Veliký Utnapištime, ty znáš tajemství bohů, poraď mi, co mám udělat,
abych nikdy nezemřel?" naléhal Gilgameš. "Udělám všechno, co mi řekneš.
Nechci se stát po smrti opeřencem a jíst prach a hlínu. Tak velké činy
jsem v životě vykonal a budu mít stejný osud jako obyčejní lidé?
To není spravedlivé, Utnapištime. Naznač mi cestu k věčnému životu."
"Kdo chce přemoci smrt, musí snadno překonat spánek. Chceš-li být,
Gilgameši, nesmrtelný, pak nesmíš po šest dnů a sedm nocí ulehnout ke
spánku," odpověděl Utnapištim.
Sotva se však Gilgameš posadil na zem, dýchl na něho spánek jemný jak
mlha a předešlými útrapami unaveného poutníka snadno uspal.
"Pohleď na toho muže, jenž toužil po věčném životě," řekl Utnapištim
své ženě. "Jak by mohl unést nesmrtelnost, když neodolal ani spánku
lehčímu než mlha."
"Dotkni se toho člověka a probuď ho," řekla Utnapištimova žena. "Ať se
ve zdraví vrátí tam, odkud přišel. Nechť projde branou, kterou vyšel,
a nechť se vrátí do své země."
"Jestliže ho probudím, neuvěří, že spal," odpověděl Utnapištim. "Lidé
jsou zlí a rádi lžou a klamou druhé. Upeč každý den chléb a polož mu
ho k hlavě. Vyznač každý den, který prospí, čarou na stěně. Tehdy
nebude moci tvrdit, že ho nepřemohl spánek, pak nás nebude moci
obelhat."
Šest dní pekla Utnapištimova žena chléb a pokládala ho k hlavě
spícího Gilgameše, šest dní vyznačila šesti čarami na stěně příbytku.
Sedmého dne se Gilgameš ve spánku dotkl rukou čerstvého chleba, který
žena právě v tu chvíli vedle něho položila, a jeho teplo ho náhle
probudilo.
"Právě se mě zmocňoval spánek, ale ty ses mne dotkl a vzbudil mě,"
řekl ospalý Gilgameš Utnapištimovi a protřel si oči. "Málo scházelo a
byl bych usnul. Ale teď už spánek snadno přemohu."
"Podívej se, Gilgameši, na chleby, které moje žena upekla," pravil
Utnapištim. "Pořádně si je prohlédni a spočítej je. Také spočítej
čáry, které moje žena udělala na stěně mého příbytku. Když si chleby
pořádně prohlédneš, zjistíš, že první chléb je vyschlý, druhý scvrklý,
třetí zvlhlý, čtvrtý má bolavou kůru, pátý je zbarven plísní do šedá,
šestý je čerstvý a sedmý chleba, ještě teplý, tě probudil, když ses ho
rukou dotkl. Každý chléb a každá čára znamená jeden den tvého spánku.
Šest dnů jsi, Gilgameši, spal, teprve sedmého dne ses probudil. Spánek
tě přemohl, smrt nepřekonáš."
"Co mám udělat veliký Utnapištime, abych nezemřel?" zaprosil znovu
Gilgameš. "Kam se mám před smrtí uchýlit? Zdá se mi, že se mého těla
zmocnil démon a že mi chystá potupnou smrt. Démon smrti už na mě číhá
a sleduje každý můj krok."
Tu se obrátil Utnapištim na lodivoda Uršanabiho a hněvivě zvolal:
"Nechť tebou pohrdne přístav, prokletý převozníku, ať tě mořský břeh
nenávidí! Proč jsi sem přivezl toho špinavého člověka, oblečeného do
roztrhané kůže? Odveď ho odtud, odveď ho ke koupeli, ať v ní smyje
špínu a jeho krásné tělo ať znovu zazáří čistotou. Nechť si pak ozdobí
hlavu čelenkou a oděje se do nádherného roucha. Teprve potom ho vyprav
na cestu do jeho města."
I udělal Uršanabi, co mu jeho pán přikázal. Nato vstoupil s Gilgamešem
na loď a odrazil od břehu. Vtom řekla Utnapištimova žena svému
manželovi:
"Gilgameš musel podstoupit mnoho útrap a překonat mnohá nebezpečí,
než se k nám dostal. Co mu dáš, aby se do své země nevrátil s prázdnýma
rukama?"
Gilgameš zaslechl, co žena řekla. Tehdy obrátil příď loďi, zabral
veslem a přirazil plavidlo zpátky ke břehu.
"Gilgameši, za svou námahu a trmácení si zasloužíš ještě jednu moji
radu," slitoval se nad Gilgamešem Utnapištim. "Prozradím ti tajemství
zázračné rostliny, jež prý může dát smrtelným věčný život. Ta rostlina
píchá jako růže a její kořeny se podobají bodláčí. Najdeš ji na dně
širého moře. Až se jí zmocníš a okusíš, jak chutná, snad najdeš život,
který hledáš."
Gilgameš nemeškal, odrazil loď od břehu a znovu s Uršanabim vyrazil
na moře. Když propluli mrtvými vodami, vydali se k místu, kde v
nesmírné hloubce rostla zázračná rostlina. Gilgameš si uvázal na nohy
těžké kameny, seskočil z lodi do vody a rychle klesal k mořskému dnu.
Když se jeho nohy dotkly země, uviděl před sebou rostlinu, která měla
trny podobné trnům růže. Píchla ho, když se jí dotkl, šlehla ho svými
kořeny, když ji vytrhl z mořského dna. Napůl růži bez květu, ale s
ostrými trny, napůl bodlák se štiplavými ostny svíral Gilgameš pevně
ve zraněné ruce. Potom odřízl těžké kameny z nohou a zakrátko se
vynořil na hladinu moře.
"Uršanabi, tohle je ta rostlina, která neklidné uklidňuje a nemocné
uzdravuje," radoval se Gilgameš. "Jmenuje se "Mládí dá starci" a je
naděje, že mi přinese věčný život na zemi, až ji ochutnám. A vezmu ji
do města Uruku, aby z ní pojedli moji lidé. Podělím se s nimi o mládí
a nesmrtelnost."
I přirazil Gilgameš s Uršanabim loď ke břehu a na cestu do Uruku se
vydali pěšky. Tak pospíchali, že neměli čas na jídlo ani na spánek.
Teprve po dvaceti dvouhodinách trochu pojedli, teprve po třiceti
dvouhodinách ulehli ke krátkému spánku.
Tu spatřil Gilgameš studnu s chladnou vodou. Položil zázračnou rostlinu
do trávy, svlékl si šaty a sestoupil do studny, aby se umyl a osvěžil.
Vůni rostliny ucítil had, vylezl z díry, rostlinu odnesl a snědl ji.
Sotva však pozřel první sousto, praskla mu na těle stará kůže, had se
z ní vysvlékl, odhodil ji a na těle mu zazářila kůže mladá. Mládí
vrátilo hadovi sílu a radost ze života. Radostně syčel a v kruzích se
plazil rychle kolem studny.
Kdo se však vůbec neradoval, byl Gilgameš, když vylezl ze studny a
rostlinu marně, zoufale hledal. U trsu trávy nalezl starou hadí kůži,
kolem studny se plazil had, který měl kůži mladou a kouzelná rostlina
nikde. Gilgameš si snadno domyslil, co se stalo, a zanaříkal:
"Pro koho se, Uršanabi, namáhaly moje ruce, pro koho jsem přeléval
krev svého srdce? Žádný prospěch ze svých útrap nemám, úrodu, kterou
jsem zasil a vypěstoval, sklidil had, jemuž se říká "Lev země".
Všechno dobro jsem vykonal jen pro nicotného plaza. Zbytečně jsem
putoval až na konec světa, zbytečně jsem s tebou proplul vodami smrti
do země Dilmun. Věčný život, který jsem držel v dlani, mi proklouzl
mezi prsty a vítr ho rozfoukal po stepi. Nevrátí se k nám, co už není."
I vyrazil smutný Gilgameš s Uršanabim na cestu k městu Uruku. Tak
pospíchali, že neměli čas na jídlo ani na spánek. Teprve po dvaceti
dvouhodinách trochu pojedli, teprve po třiceti dvouhodinách ulehli ke
krátkému spánku. Když se ráno probudili, osvěženi vydatným spánkem se
oba poutníci vydali na další cestu. Po poledni se před nimi objevily
hradby města Uruku.
"Vystup, Uršanabi, na velkou hradbu kolem Uruku a projdi se po ní,"
řekl Gilgameš, když prošli městskou branou. "Pozorně si prohlédni její
základy a všimni si, jak jsou pevné. Vyměřilo je a položilo sedm
největších mudrců světa a pevné stěny hradeb postavil z pálených cihel
na můj příkaz hrdinný urucký lid."
"Králi Gilgameši, tak silnou a mohutnou hradbu kolem Uruku žádný
nepřítel nikdy v budoucnu nepřekoná," prohlásil užaslý Uršanabi.
"Všichni lidé, kteří kdy budou v Uruku žít, tě budou velebit a chválit,
protože jejich město bude díky tvému moudrému rozhodnutí po všechny
časy svobodné. Chtěl jsi být nesmrtelný, ale zemřeš jako ostatní lidé.
V srdcích a myslích všech lidských pokolení však budeš svými činy a
skutky žít věčně. Po celé věky až do skonání časů si budou lidé
vyprávět o tvých činech a s úctou budou vyslovovat tvoje jméno."
*2 STAROVĚKY EGYPT
Mýtus o bohu Amenreovi a egyptské královně Hatšepsut, z druhého
tisíciletí před naším letopočtem, podle nápisů na stěnách chrámu
O egyptské královně Hatšepsut, dceři boha slunce Amenrea
V tajuplné zemi egyptské, v níž se dodnes tyčí k nebi obrovské, lidskou
rukou vytvořené kamenné hory, kterým se říká pyramidy, vládli v
pradávných dobách mocní vládci, faraónové, kteří byli mocnější než
všichni králové tehdejšího světa dohromady. Žili v nádherných cihlových
palácích a stavěli ohromné kamenné chrámy, ve kterých knězi uctívali
boha slunce Rea, boha řeky Nilu a tvůrce živých tvorů Chnuma, boha
písma, vědění a moudrosti Thovta, bohyni Eset, "paní mocných slov" a
ochránkyni mrtvých, Usira, boha mrtvých a vládce podsvětí, a mnohá
další mocná egyptská božstva.
V oněch dávných dobách lidé věřili, že bůh slunce Re je tvůrcem všeho
života na světě a že svou kouzelnou mocí vládne na zemi i nad zemí, ve
vodě i pod vodou a že svou čarovnou silou řídí jejich osudy. Věřili
také, že všemocný Re je otcem všech mocných faraónů, kteří po smrti
nastoupí do jeho zlaté sluneční lodi a budou s ním věčně putovat po
denní i noční obloze. A rovněž věřili, že později bůh slunce Re
splynul s mocným bohem vzduchu Amonem v jediného boha, "boha nad všemi
bohy" a "krále všech bohů", ve všemocného boha Amenrea.
Za časů, které pamatují jen pyramidy a kamenné sochy egyptských vládců,
sfingy, prý ještě scházelo více než tisíc pět set roků do doby, od
které začali dnešní lidé počítat svůj letopočet. Tehdy se v hlavním
městě Egypta Vašetu, ve "Velké sloupové síni" kamenného chrámu boha
Amenrea sešlo velkolepé shromáždění všech hlavních egyptských bohů.
Amenre, král bohů a pán všehomíra, seděl ve své lidské podobě na
trůně, v rukou měl božské a vladařské důtky, na hlavě před dvěma
pštrosímy péry mu zářil sluneční kotouč a u sloupů před ním stál bůh
Thovt, který měl postavu člověka, ale hlavu posvátného ptáka ibise,
bůh Nilu Chnum jako muž s beraní hlavou a bůh Usir a bohyně Eset ve
svých lidských podobách.
Za nimi pák stanuli další egyptští bohové a bohyně a měli postavy
lidské, ale hlavy zvířecí; bůh měsíce Chonsu. a bůh světla Hor, oba s
hlavou sokola, bůh pohřbívání Anup s hlavou šakala, bohyně lásky a
hudby velká Hathor s hlavou krávy, Suteh, bůh pouště, bouří a moře s
oslí hlavou, Nun, bůh pravodstva s hlavou žabí, bohyně vlhkosti Tefnut
a bůh světla Su, obě božstva s hlavou lva, a další četní bohové a
bohyně. Všech dohromady jich bylo více než tři tisíce. Amenre k nim se
starostlivým výrazem ve tváři promlouval:
"Vítejte, vznešení bohové, v mém chrámu a slyšte, co vám chci říci.
Dobře víte, že poté, co jsem stvořil sám sebe, jsem stvořil některé z
vás, prvotní bohy. Teprve potom vznikl z mé vůle svět a na zemi se pod
širým nebem objevili rostliny, rozmanití živočichové a mluvící lidé.
Nakonec jsem vyslovil jméno Chnum. Objevil se tvůrce živých tvorů a
bůh řeky Nilu Chnum. Od těch pradávných dob protéká Egyptem řeka Nil a
zaplavuje jej svou vodou a úrodným bahnem.
Nato jsem vzal na sebe podobu člověka, usedl na trůn a začal lidem
vládnout jako jejich první faraón. Tisíce let jsem panoval moudře a
spravedlivě lidem i bohům. Všichni žili v míru a pokoji, nebyly žádné
války, hádky či rozepře, všichni mě velebili a vážili si mé neskonalé
dobroty. Byl to zlatý věk pradávného světa, kdy lidé znali jen
laskavost, dobro a bratrství.
V onom dávném věku se však na okraji pouště u západního pohoří narodil
obrovský had Apop, můj zavilý nepřítel. S ním přišlo na svět i zlo,
které se usadilo v hlavách i duších mnohých lidí, i některých bohů.
Lidé se nakazili zlem hada Apopa a přestali mne poslouchat.
Reptali, že chtějí lepšího vládce. Pomlouvali mě, že jsem
nespravedlivý, že jsem stářím zhloupl, a přesto jim chci rozkazovat.
Začali proti mě připravovat vzpouru.
Dobře víte, mocní bohové, že tehdy jsem se na lidi strašlivě rozzlobil,
přestal jsem mít chuť vládnout jim na zemi a trápit se bolestmi
lidského stáří a navždy jsem odešel do nadoblačných výšin.
Faraónem Egypta jsem ustanovil boha Usira, manžela moudré bohyně Eset.
Když se však Usir odebral do říše mrtvých, kde se stal pánem věčnosti
a králem zemřelých, usedl na trůn faraóna Egypta jeho syn, bůh Hor."
"Ani já jsem však dlouho nevydržel bojovat s lidskou nesnášenlivostí
a závistí," přerušil Amenreovu řeč bůh Hor, "rozzlobil jsem se
spravedlivým hněvem a odešel do nadoblačné výše. Vládu nad Egyptem
jsem pak předal faraónům lidského rodu a prohlásil se jejich bohem."
"Ale proč nám ty, který jsi vznikl v prvopočátku a který jsi nás
všechny stvořil, všemocný bože Amenre, proč nám dnes připomínáš
strasti, které pořád my, bohové, máme s tím hrozným lidským rodem?"
zeptala se udiveně bohyně nebe Nut, která vypadala jako krásná žena
se supími křídly a na hlavě měla kulatou nádobu.
"Protože bych chtěl, aby to trápení s lidským plemenem konečně jednou
přestalo," odpověděl bůh Amenre. "Žádný faraón lidského původu mě
svou vládou ještě nikdy neuspokojil. I ti nejslavnější vládci Egypta,
jako byli proslulí stavitelé pyramid Džoser a Chufu, vedli jen války,
pustošili vlastní i cizí zemi a prostý lid jen týrali a utlačovali.
Chtěl bych, aby se vlády nad Egyptem konečně ujal faraón, který by mi
svým moudrým panováním připomněl zlatý věk pradávného světa, kdy lidé
znali jen laskavost, dobro a bratrství. Poraďte mi, mocní bohové, co
mám učinit, aby se tak stalo. I když jsem nejvyšší mezi vámi, rady si
nevím."
V chrámové síni nastalo hrobové ticho. Všichni bohové a bohyně usilovně
přemýšleli. Tu před Amenrea předstoupila "paní mocných slov" bohyně
Eset, lehce se uklonila a lahodným hlasem pravila:
"Králi bohů, pane náš, napadlo mě, že by se některým z příštích vládců
Egypta mohla stát žena. Dosud vládli jen mužové, ani jediná žena ještě
neseděla na egyptském trůně. Věz, otče bohů, že stvoříš-li ženu, která
se stane královnou Egypta, dám jí svá nejlepší požehnání a obdařím ji
svou neskonalou moudrostí. Jsem si jista, že bude panovat daleko lépe
než kterýkoli z vládců, kteří dosud panovali."
"To je moudrá rada, nejvznešenější bože," promluvil bůh učenosti,
moudrosti a kouzelnictví, mocný Thovt. "Ženy neprahnou po moci a slávě
tak jako muži a jejich myšlení ovládá jemnější cit a snad i větší
rozum. Myslím, že bys měl Esetin nápad zvážit."
"Není co zvažovat," pravil Amenre. "Jiný nápad zde žádný z bohů ani z
bohyň nevyslovil, nezbývá mi tedy, než jej přijmout. Jen ještě nevím,
jak to zařídím, aby se budoucím vládcem Egypta stala žena, královna.
Ještě nikdy se žádná žena v Egyptě či v kterékoli jiné zemi světa
nestala panovnicí, která by rozhodovala o osudech svého lidu."
Nato znovu promluvil Thovt, který znal všechny taje a záhady světa a
nic z toho, co se na něm dělo, jeho pozornosti ještě nikdy neuniklo:
"Všichni dobře víte, vznešení bohové a vznešené bohyně, že zde ve
Vašetu, v královském paláci, žije mladičká královna Ahmose.
Je nejkrásnější a nejmoudřejší ženou pozemského světa. Dnes se provdala
za vládce Egypta, faraóna Thutmose, a právě leží ve své komnatě na
lůžku a čeká, až ji její manžel navštíví a nabídne jí svou i lásku,
aby se jim z ní narodilo děťátko. Vydejme se spolu za královnou,
nejvznešenější bože. Vezmeš na sebe podobu jejího manžela a vdechneš
jí do úst svůj božský dech života. Tak bude mít dcera, která se jí
potom narodí, nejvyšší božský původ, a tím i v budoucnu právo na
egyptský trůn."
Nato se Thovt proměnil v posvátného ptáka ibise a tichým klouzavým
letem se, nikým nepozorován, vydal ke královskému paláci. Když vletěl
do velké královniny komnaty, ve které královna právě spala, očaroval
mocným kouzlem všechny lidské bytosti, které v tu chvíli dlely v
paláci, a uspal je hlubokým spánkem. Potom posvátný pták zamával
křídly, vzlétl ke stropu komnaty a najednou, jako by se rozplynul,
zmizel.
Také faraón Thutmose ležel na lůžku a tvrdě spal. Najednou se u jeho
lože objevila bytost jemu navlas podobná, která měla na krku nádherný
vladařský náhrdelník a na hlavě dvě překrásná pštrosí péra a potichu
kráčela ke královnině ložnici. Ze záhadné postavy vyzařovalo slabé
zlatavé světlo a kolem ní se šířila omamná vůně nejjemnějších voňavek.
Amenre, který vzal na sebe podobu faraóna Thutmose, vešel do královniny
ložnice, přistoupil ke královninu zlatému lůžku, které mělo tvar
ležícího lva, a posadil se na jeho okraj. Potom se naklonil nad spící
královnu, přiložil svoje rty k jejím pootevřeným ústům a vdechl do nich
svůj božský životodárný dech.
Královna Ahmose procitla ze spánku, ale omámena vůní voňavek a zlatou
září si myslila, že sní, když nad sebou uzřela obrysy štíhlé postavy
svého mladého manžela a když uslyšela, jak jeho rty tiše šeptají:
"Raduj se, nejšťastnější z žen, neboť se ti narodí dcera, jejímž otcem
bude sám bůh bohů, všemocné Amenre. Věz, že ta královna bude jednou
vládnout Hornímu i Dolnímu Egyptu a stane se vládkyní celého světa."
Nato královna Ahmose usnula hlubokým a bezesným spánkem, zatímco se
záhadná postava proměnila v zářivý sluneční paprsek, který v tu chvíli
prolétl stropem komnaty a zmizel v nekonečných nadoblačných výšinách.
Když bůh Amenre opět na sebe vzal svoji pravou božskou podobu, povolal
k sobě tvůrce všech živých tvorů, boha Chnuma, a přikázal mu:
"Vezmi svůj hrnčířský kruh, vznešený Chnume, a vytvoř na něm moji
dceru Hatšepsut, která se za devět měsíců narodí v královském paláci
ve Vašetu královně Ahmose a faraónovi Thutmosovi."
I usedl bůh Chnum ke svému zázračnému hrnčířskému kruhu a začal z hlíny
vytvářet postavu ženy. Tu k němu přistoupila bohyně lásky a radosti,
"paní Egypta", vznešená velká Hathor v podobě překrásné ženy s kravími
rohy, a požádala ho, aby tu ženu, kterou právě na svém kruhu vytváří,
připodobnil její božské kráse.
Bůh Chnum pohlédl na velkou Hathor, usmál se a přání krásné bohyně s
radostí vyhověl. Tak byla budoucí egyptská královna Hatšepsut, ještě
dříve než se narodila, obdařena božskou krásou bohyně velké Hathor,
krásou, které se žádná pozemská ženská krása zdaleka nevyrovná.
Devětkrát dorostl bůh měsíce Chonsu do svého nejúplnějšího tvaru,
když jedné noci, přesně ve chvíli, kdy se půlila, zasvítil svým jasným
úplňkem do královniny komnaty. Královna Ahmose ležela na lůžku a v
nesmírném údivu a se zatajeným dechem hleděla na měsíčním svitem
ozářené postavy tří bohyň. Byly jimi bohyně Eset, její sestra bohyně
Nebthet a bohyně porodu Meschenet. Nejvyšší bůh Amenre jim přikázal,
aby oné noci přivedly na svět jeho dceru Hatšepsut.
Eset posadila královnu na porodní křeslo, Nebthet se postavila před ni
a Meschenet zručnými pohyby urychlovala porod. Vtom z mateřského lůna
vyklouzlo do jejích rukou děvčátko a bylo jeden loket dlouhé, kosti
mělo pevné, jeho ručky a nožky byly pokryté zlatem a jeho vlasy byly z
pravého lapis lazuli. Eset mu přeřízla pupeční šňůru, Nebthet ho omyla
a položila na polštářek vedle užaslé matky. Potom ke královně Ahmose
přistoupila bohyně Meschenet a pravila:
"Je to královna, která bude vládnout v Horním i Dolním Egyptě." "A bude
to moudrá královna, neboť ji v tuto chvíli obdaruji svou božskou
moudrostí," dodala bohyně Eset a uchopila královnu Ahmose ' do náruče
a položila ji na její lůžko.
Nato ty tři bohyně zmizely a namísto nich se u lůžka královny Ahmose
objevil sám bůh bohů Amenre. Doprovázela ho bohyně lásky velká Hathor
se svými dcerami, sudičkami, sedmi malými Hathorami. Amenre se sklonil
nad královnino lůžko, něžně vzal narozené děvčátko do rukou, pozvedl
ho ke svým ústům a na jeho červené rtíky mu dal políbení. Tím děvčátko
obdařil svou božskou mocí a uznal je za svoji dceru. Pak položil
holčičku zpátky na podušku vedle její matky, k hlavičce jí dal
královskou korunu, kterou v tu chvíli vykouzlil, usmál se na královnu
a náhle se rozplynul v měsíčním svitu boha Chonsua.
Potom k lůžku královny přistoupila bohyně Hathor se svými sedmi
dcerami, sudičkami, a začaly příst zlatou síť života její dcerušky
Hatšepsut. Síť rychle narůstala před očima užaslé královny, až v jejím
zlatém lesku uzřela najednou a v jediné chvíli celý budoucí život své
dcerušky, slavné a mocné královny Hatšepsut.
Královna Ahmose viděla, jak krásná dívenka, její dceruška Hatšepsut,
klečí v Amenreově chrámu a jak sám bůh bohů Amenre a bůh světla Hor jí
smáčejí hlavu ve vodě lázně boží čistoty a nevinnosti, zatímco ostatní
bohové a bohyně, kteří se v sloupové síni také shromáždili, její
dcerušce žehnají.
Potom královna viděla, jak její dceruška se svým vznešeným otcem,
mocným faraónem Thutmosem I., projíždí na královské lodi, jejíž příď
září zlatem a plachty purpurem, celou egyptskou zemí od nilské delty
až po ostrov Abu a egyptský lid ji všude nadšeně vítá a zdraví jako
svoji budoucí vládkyni.
Zprvu se však mladá Hatšepsut musí podřídit vládě svého chorého
manžela, faraóna Thutmose II., který nedbá jejích rad a vládne špatně.
Pořád jen válčí, zotročuje kmeny asijských kočovníků, týrá svůj vlastní
lid těžkou prací a mizerně ho za ni odměňuje. Brzy umírá a nikdo v
celém Egyptě nad mrtvým tělem krutého vládce nezapláče.
A královna Ahmose viděla, jak Hatšepsut při velkolepé slavnosti
nasazují na hlavu bílou a červenou korunu, kolem níž se vine zlatý
had, a slavnostně ji vyhlašují královnou a vládkyní Horního a Dolního
Egypta. Všichni králové světa se jí klanějí a s úctou a pokorou jí
kladou k nohám nejvzácnější dary svých zemí.
V noci po korunovaci se královně Hatšepsut zjevuje bůh Amenre a praví:
"Věz, královno Hatšepsut, která jsi mou dcerou, že chci, abys vládla
moudře, nevedla žádné války a byla ke všem lidem laskavá. Abys mohla
moje přání splnit, dávám ti tři rady. I když jsi žena, nos panovnický
"božský vous", jako kdybys byla mužský panovník. A mluv jako muž
vládce. A nechť tě všichni jako muže vládce oslovují. Tím zmírníš
nevoli některých mužů, kteří se nelehko smíří s pomyšlením, že jim
vládne žena. Vždyť dosud vládli jen muži. To je moje první rada.
Za druhé ti, Hatšepsut, radím, aby ses za žádného muže podruhé
neprovdala. Tvé dílo by ti mařil a chtěl by vládnout místo tebe.
A pak si přeji, abys uspořádala velikou výpravu do daleké země zvané
Punt a přikázala jí, aby pronikla až k terasám, kde se rodí kadidlo,
vonné pryskyřice a vzácné koření. Věz, královno, že já tu výpravu
ochráním svou božskou mocí, nic zlého se jí nepřihodí.
Egypťané dosud nevkročili na terasy myrhy. Proto je ve skutečnosti
neznají. Jen bájná vyprávění o nich se nesla od úst k ústům z doslechu
předků. Divy přinesené odtamtud za vlády tvých otců, faraónů Horního a
Dolního Egypta, byly přineseny tak, že jeden člověk je kupoval od
druhého, a tak tomu bylo už od doby vlády prvního faraóna lidského
rodu, mocného Meniho, který nastoupil na egyptský trůn poté, co bůh
Hor vystoupil do nadoblačných výšin. Nikdo z Egypťanů však nepronikl
až k terasám myrhy sám. Já však tvé vojsko svou mocí podpořím, aby
jich dosáhlo. Punt je nádherné místo boží země. Je to mé oblíbené
místo, které jsem stvořil pro sebe, abych jím potěšil své srdce."
Potom královna Ahmose v odlesku zlaté sítě viděla, jak její dcera
pořádá velikou výpravu do daleké země Punt. Její lodě proplouvají
Rudým mořem a nebezpečnými vodami rozlehlého oceánu a přistávají daleko
na jihu u břehů Afriky.
Lidé, kteří v té zemi žijí, mají černou pleť a bydlí v chatrčích, které
se podobají včelím úlům. Ty podivné příbytky stojí na kůlech nad vodou
a jejich obyvatelé do nich lezou po žebřících. A každou tu chatrč
ochraňují stíny velikých palem a nádherných vonných stromů před silným
slunečním žárem, který je daleko silnější a žhavější než v Egyptě za
pravého poledne.
Hle, výprava se slavně vrací do Egypta a přiváží mocné královně všechny
poklady oné vzdálené a tajuplné země. A lodníci již vykládají z lodí
ebenové a jiné vzácné dřevo, slonovinu, kožešiny i živá zvířata, jako
opice, psy a vzácné "jižní leopardy". Nejvzácnějším zbožím jsou však
vonné pryskyřice a celé pryskyřičné stromy a keře.
Královna Hatšepsut nechá stromy a keře zasázet, aby se vzácná
pryskyřice už nemusela do Egypta dovážet z takové dálky. A nechá
dovezené zboží vystavit v Amenreově chrámě a pak na Amenreovu počest
uspořádá v trůnním sále velkou slavnost. Na ní prosloví řeč, ve které
prohlašuje, že dovezené zboží umístila v Amenreově chrámu, aby tak
králi bohů vytvořila Punt přímo v jeho domě.
A jak si Amenre přál, nosí Hatšepsut panovnický božský vous, jako
kdyby byla mužský panovník, a mluví jako muž vládce a všichni ji musí
jako mužského vládce oslovovat. Její nejvyšší dvorní hodnostář,
stavitel Senmut, se do ní zamiluje, ona ho má také ráda, ale neprovdá
se za něho, jak jí Amenre poradil. Z lásky ke své paní, buduje Senmut
města, chrámy, staví zavlažovací kanály a zakládá nádherné sady a
zahrady.
Všechny jeho stavby však předčí skvostný zádušní chrám, který pro
Hatšepsut zbuduje ve Vašetu na břehu řeky Nilu. Senmut ho postaví na
třech obrovských umělých terasách v písečném zálivu pod skalou, která
vypadá jako zkamenělý vodopád. Uvnitř chrámu jsou sloupové síně a
kolonáda a přiléhá k němu kaple bohyně Hathor a kaple boha Anupa.
Do vstupní brány chrámu se vchází alejí sfing. Je to nádherný chrám,
nikde jinde na světě takový není.
A královna Ahmos vidí ve zlatém lesku pavučiny, kterou spřádají sudičky
osudu, že za panování moudré královny Hatšepsut žijí lidé v míru a
radosti a neumírají v krutých bojích a půtkách, jak tomu bylo za vlády
dosavadních vládců Egypta. Lidé obchodují, pracují na polích, staví
veliké stavby, tesají sochy, malují a ryjí na stěny krásné obrazy a
mají se rádi a jeden druhého si váží a ctí.
Spravedlnost se vrací na své místo a bezpráví je vyhlazeno. Každý, kdo
moudré královně slouží, se raduje ze života a je spokojený a šťastný.
Podle přání krále bohů, všemocného Amenrea, se vrací do obou zemí
zlatý věk pradávného světa, kdy lidé znali jen laskavost, dobro a
bratrství.
Když bohyně velká Hathor a malé Hathory, sudičky, dopředly zlatou síť
Hatšepsutina osudu a rozplynuly se ve vzuchu, rozezvučela se v
královnině komnatě nádherná hudba, zpěv, zvuky tance a jásot lidí,
kteří se radují, že je mezi nimi panovník.
Vtom do komnaty vešel faraón Thutmose a nechápavě se rozhlížel. Žádné
hudebníky, tanečnice, zpěvačky ani jiné lidi však nikde neviděl. Jat
neskonalým údivem se díval na svou krásnou dcerušku, na její královskou
korunu, na svou paní, která se šťastně usmívala. A nádhernou hudbu a
jásot neviditelných lidí najednou překřičel mocným a radostným
výkřikem:
"Moje paní porodila budoucí královnu Egypta. Samotní bohové ji přivedli
na svět, do vínku jí dali královskou korunu a vítají ji slavnostní
hudbou, která se hraje v královském paláci jen na počest faraóna.
Vězte všichni, že ta královna bude vládnout Hornímu i Dolnímu Egyptu a
budou se jí klanět všichni králové světa."
Druhého dne vystrojil faraón skvělou hostinu a palác, město Vašet i
celý Egypt se radovaly z narození malé princezny, budoucí královny a
vládkyně světa.
A všechno, co viděla královna Ahmose po porodu ve zlatém odlesku
pavučiny osudu, se opravdu stalo a všechny ty divy a příhody jsou
namalovány krásnými malbami a popsány obrázkovým písmem, hieroglyfy,
na stěnách Hatšepsutina zádušního chrámu, který stojí uprostřed Egypta
na břehu řeky Nilu ve starobylém Vašetu.
Dcera krále Thutmose I. Hatšepsut se opravdu stala vůbec první
královnou, která kdy na světě v nějaké zemi panovala a rozhodovala o
jejím osudu a štěstí. Není divu. Byla přece dcerou toho, který vznikl
v prvopočátku, boha nad všemi bohy, všemocného Amenrea, jenž ji
stvořil a rozhodl o jejím šťastném osudu.
Za vlády královny Hatšepsut dosáhl Egypt veliké slávy, která trvala
celá staletí. Do její smrti vládl v obou zemích její synovec, mocný
faraón Thutmose III., a po něm sedělo na egyptském trůně mnoho slavných
mužů, dokud se na něj čtyřicet čtyři roky před narozením Krista
neposadila slavná královna Kleopatra, královna králů.
*3 ASÝRIE
Asyrská pověst o moudrém Achikarovi, proslulém vezírovi asyrského
krále Sinacheriba, z první třetiny prvního tisíciletí před naším
letopočtem
Jak moudrý vezír zachránil Asýrii
Více než sedm set roků předtím než lidé začali počítat léta podle
dnešního kalendáře, za vlády faraóna Šabaky, vyrostl egyptské zemi na
východě soupeř, který se s ní chtěl dělit o moc a vládu nad světem.
Bylo to království Asýrie a vládl v něm v onom čase slavný a mocný
král Sinacherib.
Faraón těžce nesl, že má tak silného souseda, a proto se neustále se
svými rádci a mudrci radil, jak hrdou říši Asýrie oslabit a krále
Sinacheriba pokořit. Ale všechny plány mu překazil vzdělaný a chytrý
hodnostář Achikar, věrný sluha a rádce krále Sinacheriba.
Egyptský faraón věděl, že dokud bude ten učenec a filozof naživu,
nebude moci proti království Asýrie a jeho vládci Sinacheribovi nic
dělat. Jedinou nadějí faraóna bylo Achikarovo stáří. Až moudrý dvořan
zemře, druhého takového rádce král Sinacherib už nenajde.
Mudrc Achikar byl bohatý jako málokdo v celé Asýrii, neboť ho král za
jeho cenné služby štědře odměňoval. Měl nádherný palác, rozlehlé
úrodné statky a pokladnici plnou zlatých peněz a šperků. Trápilo ho
však, že nemá syna, který by byl útěchou jeho stáří a jemuž by mohl
odkázat svou moudrost a bohatství.
Rozhodl se, že půjde ke své sestře a požádá ji, aby mu svěřila svého
syna Nadina.
Navštívil tedy sestru a jejího manžela a vyprávěl jim o svém velkém,
dosud nesplněném přání. S obavou čekal na jejich rozhodnutí.
"Vezmi si syna, drahý bratře," řekla sestra. "Vím, že se o něho
postaráš lépe než já a můj muž. Jen mi dovol, abych se kdykoliv směla
přijít na něho podívat a potěšit se s ním."
Mudrc Achikar slíbil, že rád splní každé její přání, a odešel s dítětem
v náručí.
Chlapec byl ještě nemluvně a potřeboval péči. Proto Achikar najal osm
chův, ubytoval je u sebe v paláci a svěřil jim maličkého do opatrování.
Přikázal jim, aby se o Nadina pečlivě staraly a řádně ho vychovávaly,
aby vyrostl v silného, zdravého a spořádaného mladého muže.
Když chlapec trochu povyrostl, učil ho strýc Achikar číst a psát a
přemýšlet o věcech. Seznamoval ho s veškerými moudrostmi světa.
Chlapec byl chytrý a vnímavý a rychle se všemu Achikarovu vědění
naučil.
V té době byl už králův dvořan velmi starý. Vousy a vlasy měl bílé
jako mléko, sil mu rychle ubývalo, postava se nahrbila a nakláněla se
k zemi.
I řekl král Sinacherib svému rádci:
"Vzácný mudrci, drahý příteli. Přeji ti dlouhý a šťastný život. Smrt
se však nevyhne žádnému živému tvoru, není před ní záchrany ani úniku.
Jsi už starý, mnoho roků chodíš po světě a zasloužíš si odpočinek,
který ti hodlám dopřát.
Byl jsi skvělým hodnostářem, nejlepším rádcem a oddaným přítelem mého
království. Egyptskému panovníkovi jsi mnohokrát překazil plány a naši
zemi a její čest jsi před ním ochránil. Prokaž mi ještě jednu službu,
vzácný příteli, a poraď mi, koho mám dosadit na tvé místo.
Řekni mi, kdo by se měl stát mým hlavním rádcem, přítelem a také
ochráncem před mocnou egyptskou říší? Věřím, že mi představíš člověka,
který mě nikdy nezradí, neobelže ani nezklame."
"Vznešený králi," odpověděl Achikar, "tím člověkem je Nadin, syn mé
sestry. Vzal jsem ho před léty k sobě, vychoval jsem ho jako svého
syna a odevzdal mu všechnu svoji moudrost a učenost."
"Přiveď ho ke mně," přikázal král. "Jestliže shledám, že tě zastane,
bude mým hlavním hodnostářem a prvním rádcem."
I přivedl Achikar Nadina před vládce Asýrie. Král s ním začal
rozmlouvat a s potěšením shledal, že mudrcův synovec je opravdu chytrý
a moudrý a že ho Achikar nechválil nadarmo.
"Ať nejvyšší bůh Aššur tvého synovce chrání, drahý příteli, a dodá mu
sílu, důvtip a trpělivost, které bude ve své práci potřebovat. Kéž by
mi Nadin sloužil tak věrně a spolehlivě jako ty. Věz tedy, že Nadina
zaměstnám místo tebe ve svých službách. Bude se těšit mé úctě a
přízni."
"Doufám, že můj pán a král Nadinovi promine, když zpočátku udělá
nějakou menší chybu, nemá ještě zkušenosti jako já," odpověděl moudry
Achikar.
"Budu se k němu chovat jako ke svému nejlepšímu příteli a k rodnému
mladšímu bratrovi," ujistil ho král.
Achikar vládci poděkoval, jak nejlépe uměl, odvedl Nadina k sobě do
paláce, ukázal mu všechno své bohatství a řekl, že ho může užívat ke
svému dobru a prospěchu.
"Budu rád, když tady se mnou budeš žít. Všichni moji sluhové ti budou
k službám," dodal ještě Achikar.
Od té doby trávil bývalý králův rádce většinu času ve svých komnatách
a žádnými starostmi svou mysl nezatěžoval. Jak dříve s vervou pracoval,
tak nyní usilovně odpočíval. Jen čas od času navštívil krále a
vzpomínali spolu na všechno, co společně prožili.
Nadin shledal, že je teď velikým a mocným hodnostářem, a sláva a moc
mu najednou stouply do hlavy. Zapomněl na rady strýce Achikara a nosil
se jako páv, s nikým jiným než s králem slova nevyměnil a jmění svého
dobrodince utrácel, jako by mu všechno odedávna patřilo. Na dobro,
které mu starý dvořan prokázal, také téměř zapomněl, a ve státní radě
a před králem ho dokonce pomlouval. Snad záviděl strýci jeho bývalou
slávu a velký věhlas. Achikara Nadinovo chování mrzelo a uráželo a
říkal si: Jaká škoda, že jsem jeho špatnou povahu neodhalil dříve.
I vydal se bývalý vezír ke králi a postěžoval si mu. Panovník dal
Nadina předvolat a řekl mu:
"Tvůj strýc Achikar ještě nezemřel, nesahej tedy na jeho majetek a
opusť jeho dům."
"Slyším a poslouchám," odpověděl Nadin a pokorně se uklonil.
Nedalo se nic dělat, Nadin musel ze strýcova domu pryč a všechno jeho
bohatství tam zanechat. Za to Achikara nenáviděl a rozhodl se, že
svého dobrodince zničí. Musí však proti němu popudit krále, který je
starcovou největší oporou a záštitou.
Nadin znal dobře Achikarovo písmo a nikdo nevěděl, že ho umí dokonale
napodobit. Ani největší znalci písma by nedovedli jejich rukopisy od
sebe odlišit.
Bez dlouhého rozmýšlení a váhání se Nadin odhodlal k činu.
Achikarovým rukopisem napsal dopis egyptskému faraónovi. V dopise
stálo:
"Od Sinacheriba, mocného krále Asýrie, a jeho nejvyššího hodnostáře,
strážce státního tajemství, Achikara, slavnému faraónovi Sabakovi,
vládci Horního a Dolního Egypta.
Můj věk je vysoký a nemám syna, který by po mně zasedl na asyrský trůn,
až moje duše odletí do Západní říše. I přemýšlel jsem, kterému ze
sousedních králů odevzdám vládu nad Asýrií, a vhodnějšího panovníka
nad tebe, mocný faraóne, jsem nenalezl. Až přečteš tento list, neváhej
a vyprav se do naší země. Daruji ti své království, abys je připojil
ke své říši."
Potom Nadin ukradl strýci Achikarovi jeho pečeť, přiložil ji na dopis
a ten na dva dny u sebe uschoval. Ze služebníků Achikarových vybral
jednoho ničemníka, podplatil ho a přikázal mu:
"Až tě předvedou před krále a ten se tě zeptá na dopis, který Achikar
poslal faraónovi Egypta, řekneš:
"Můj pán, dvořan Achikar, mi dal ten dopis a poručil mi, abych ho
tajně doručil faraónovi Egypta a abych se co nejrychleji vrátil s
odpovědí."
Když uplynuly dva dny, vstoupil Nadin ke králi Sinacheribovi, podal mu
zapečetěný dopis a řekl:
"Mocný králi, pane můj. Moje věrnost a oddanost k tobě mi ukládá,
abych tě zpravoval nejen o každé významné události, ale i o sebemenší
maličkosti. Tento dopis jsem našel u jednoho z Achikarových služebníků,
který se s ním právě chystal vydat na tajnou cestu k faraónovi
Sabakovi, vládci Egypta. Nevím, co v dopise stojí. Rozpečeť ho, otevři
a přečti si, co je uvnitř napsáno. Doufám, že ten list byl poslán s
dobrým úmyslem a že měl prospět naší zemi a tobě, králi."
Král dopis otevřel a přečetl ho před rádcem Nadinem nahlas. Veliký
údiv a překvapení se objevily ve tvářích obou mužů. V komnatě nastalo
dlouhé, tíživé ticho. Rádce Nadin se z předstíraného ohromení probral
první a řekl:
"Králi, rozkaž, ať přivedou toho služebníka a zeptej se ho na ten
dopis. Snad o té věci něco ví a vyzradí nám důležité tajemství."
Král nemeškal a nechal přivést Achikarova sloužícího. Když sluha
předstoupil, zeptal se ho:
"Co víš o tom dopise, který u tebe nalezl můj dvorní rádce Nadin, když
jsi s ním tajně pospíchal do Egypta?"
"Nic o něm nevím," odpověděl sluha. "Snad jen to, že mi ho dal dvořan
Achikar a že mi přikázal, abych ho tajně odnesl do Egypta a doručil
faraónovi. Cestou mě však přistihl hodnostář Nadin, chytil mě,
prohledal a dopis nalezl. Začal mě vyslýchat a nezbývalo, než mu
všechno po pravdě povědět. Vezír Nadin mi dopis vzal a propustil mě.
Vždyť jsem jen služebník a udělal jsem, co mi můj pán přikázal. Nic
víc o tomto dopisu nevím."
Nato král řekl:
"Rádce Nadin měl pravdu. Nepotrestám tě. Ničeho se nemusíš bát. Jsi
volný a můžeš jít svou cestou."
Potom král svolal radu, přečetl svým rádcům Achikarův dopis a pověděl
jim o Achikarově služebníku a jeho přiznání.
Veliké zděšení a ohromení se zmocnilo všech rádců; nechtěli věřit
vlastním uším. Když procitli z úžasu, požádali krále, aby dal Achikara
předvolat, aby se obviněný mohl bránit a obhajovat svoji čest. Možná,
že o dopise nic neví, třeba se stal obětí nějakého velkého omylu či
nedorozumění, nebo snad i spiknutí proti své osobě, uvažovali rádci.
Achikar předstoupil před krále a sbor rádců. Ani v nejmenším netušil,
proč byl předvolán. Když se uklonil, podal mu král dopis. Starý dvořan
spatřil svoji pečeť a písmo a nadmíru užasl. Sotva dopis přečetl,
zatemnilo se mu před očima, svět se s ním zatočil, nebyl schopen říci
jediné slovo. Dlouho, dlouho mlčel, nemohl sebrat myšlenky a říci
něco na svou obhajobu.
Achikarovo dlouhé mlčení jen utvrdilo krále a jeho královskou radu v
přesvědčení, že starý vezír osnoval spiknutí s egyptským faraónem
proti své vlastní zemi.
Král se rozzlobil, zavolal hlavního kata a přikázal mu, aby Achikara
bez meškání popravil a popravu provedl před vlastním domem
odsouzencovým.
Už už se Achikar chystal hájit a bojovat o svůj holý život, když vtom
se mu hlavou mihla spásná myšlenka. Místo své obhajoby jen řekl:
"Děj se podle tvé vůle, králi. Jen tě žádám, aby mi lidé směli mé tělo
pohřbít, až budu mrtev."
"Tvé prosbě se vyhovuje," odpověděl vládce Asýrie.
I chopil se kat mudrce Achikara a se svými pomocníky odvedl odsouzence
k jeho paláci, aby ho tam popravil.
Achikar přikázal své ženě a služebným dívkám, aby se oblékly do černých
smutečních šatů a aby pro kata a jeho pomocníky prostřely stůl plný
chutných jídel a znamenitého vína. Když jídlo a silné víno ukolébalo
katovy pacholky ke spánku, řekl Achikar mistru popravčímu:
"Vzpomínáš si, mistře ostrého meče, že jsem tě kdysi zachránil před
smrtí, k níž jsi byl nespravedlivě odsouzen králem Sargonem, otcem
krále Sinacheriba?
Tehdy jsem věděl, že jsi nevinný a že by se ti stala veliká křivda,
kdybys byl popraven, a proto jsem tě ukryl na tajném místě. Potom jsem
králi Sargonovi vysvětlil, žes žádný zločin nespáchal a že ses stal
obětí lživých pomluv a spiknutí, které připravili tvoji nepřátelé.
Panovníka jsem o tvé nevině přesvědčil a on svého rozhodnutí litoval."
"Ano, vzpomínám si," řekl kat. "A do smrti ti budu vděčný, žes mne
zachránil a daroval mi tak můj málem ztracený život."
"Věz tedy, popravčí mistře, že můj případ se od tvého ani v tom
nejmenším neliší. Jestliže je ve vězení nějaký zlosyn, který si
zaslouží smrt, přiveď ho, proveď na něm svoji práci a jeho tělo vydej
mé rodině, aby ho pohřbila. Já se zatím ukryji ve sklepení svého paláce
a nikdo se nedoví, že jsem naživu. Až se celá věc vysvětlí a moje
nevina vypluje na povrch, pak začne král litovat, že mě dal
nespravedlivě popravit. Tehdy před něho předstoupíš a řekneš:
"Veličenstvo, věděl jsem, že je vezír Achikar nevinen. Proto jsem
místo něho popravil zločince, který si takový trest po právu
zasluhoval. Tvého věrného rádce jsem nechal naživu a ukryl jsem ho na
tajném místě, abys jednou nemusel litovat, žes dal nespravedlivě
popravit svého nejvěrnějšího a nejoddanějšího služebníka."
Věř, že si tě král bude za takový moudrý čin vážit a že se budeš těšit
jeho velké přízni. A také mi splatíš dobré dobrým."
"Věřím, že jsi nevinný, a rád učiním, oč mě žádáš," odpověděl kat.
Když popravčí mistr popravil zločince, vrátil se s pomocníky ke králi
a oznámil mu, že svoji práci vykonal.
Král a rádce Nadin si spokojeně oddychli. Ještě spokojenější však byli
královi nepřátelé a sousední vládci. Těm Achikar zaživa vadil nejvíce,
ti se moudrého rádce obávali jako kachna krokodýla. Obyčejní lidé však
starého mudrce litovali, vzpomínali na něho a vyprávěli si o něm jen v
dobrém.
Nejvíce se z Achikarovy smrti radoval egyptský faraón. Nemeškal a
poslal asyrskému králi dopis, ve kterém stálo:
"Od faraóna Sabaky, mocného vládce Horního a Dolního Egypta,
Sinacheribovi, králi Asýrie!
Toužím po zámku, který by stál mezi nebem a zemí. Pošli mi svého
největšího mudrce či stavitele a přikaž mu, aby mi ten palác postavil.
A kromě toho chci, aby odpověděl na mé tři otázky. Jestliže můj rozkaz
nesplníš nebo mi pošleš hlupáka, který neuspěje, pak věz, že tvoji
zemi zaplavím svým vojskem a vojáky neodvolám, dokud tvé království
neroznesou na kopytech svých koní."
Král si dopis přečetl a zbledl jako stěna. Kdyby byl na dvoře hodnostář
Achikar, nedělal by si nejmenší starosti. Ale co teď, když je moudrý
rádce mrtev. Chvíli přemýšlel a pak svolal všechny mudrce a
hvězdopravce a přikázal hodnostáři Nadinovi, aby dopis přečetl.
Potom král pravil:
"Svolal jsem vás, abyste mi poradili, co mám dělat."
Všichni rádcové, mudrcové a hvězdopravci dali hlavy dohromady a po
chvíli jeden z nich prohlásil:
"Moudrý vezír Achikar by si s takovým poselstvím lehce poradil.
Všichni dobře víme, že své moudrosti a zkušenosti odevzdal Nadinovi,
synovi své sestry. Jemu, králi, přikaž, ať faraónovi postaví ten palác
a ať odpoví na jeho tři otázky!"
"Co to říkáte?" ozval se rozhořčeně Nadin. "Vždyť faraón žádá nemožné.
Určitě své hrozby nemyslí vážně. Cožpak člověk může postavit palác
mezi nebem a zemí? Králi, nech lidi na pokoji a nedávej jim úkoly,
které jsou nad jejich síly. Jestliže chceš, aby tě poslouchali, dávej
jim jen příkazy, které mohou splnit."
"Jsi drzý, Nadine, a moc si troufáš. Za tahle slova bych tě nejraději
hodil hladovým lvům," rozzlobil se král. "Škoda, že jsem dal Achikara
popravit. Teď vím, že jsem se tenkrát nechal unést hněvem a moudrého
rádce jsem nespravedlivě odsoudil. Měl jsem celou tu záležitost s
dopisem faraónovi pořádně prošetřit," litoval vládce Asyrie. "Kéž by
tak někdo věděl, jak Achikara oživit, a přivedl ho do naší rady. Tomu
člověku bych dal polovinu svého bohatství a stal by se mým nejlepším
přítelem."
Vtom před krále předstoupil kat a pravil:
"Já lidi popravuji, vznešený králi, křísit z mrtvých je neumím.
Moudrého vezíra Achikara však přivést mohu."
Všichni mudrcové, hvězdopravci a učenci ztuhli na místě a stáli jako
kamenné sochy. V komnatě zavládlo hrobové ticho.
"Je pravda, co říkáš?" vzpamatoval se král.
"Ano," odpověděl popravčí mistr pevným hlasem.
"A jak je možné, že je moudrý Achikar naživu?" divil se panovník.
"Viděl jsem, jak se starému rádci děje křivda," vyprávěl kat. "Proto
jsem místo něho popravil zločince, který si smrt právem zasluhoval, a
mudrce jsem ukryl na tajném místě. Byl jsem si jist, že se jeho nevina
jednou prokáže nebo že přijde chvíle, kdy ho bude naše země potřebovat,
a ty, králi, budeš litovat, že už není naživu."
Král se zaradoval a přikázal katovi, aby Achikara hned přivedl. Po
chvíli se popravčí mistr vrátil a s ním do síně vešel i moudrý rádce
Achikar.
Vládce Asyrie povstal z trůnu, vyšel Achikarovi vstříc, pozdravil ho a
srdečně objal. Také všichni rádcové, hvězdopravci a mudrcové Achikara
vřele přivítali. Jediný, kdo se v síni neradoval, byl Nadin. Stál tam
bez pohutí, bledý jako stěna.
Král posadil starého hodnostáře vedle sebe a chválil osud, že Achikara
ochránil a nechal ho naživu. A hned také vyměřil katovi slíbenou
odměnu a prohlásil ho za svého věrného přítele.
Po chvílích radosti a veselí přišly starosti. Král podal Achikarovi
faraónův osudný dopis. Jakmile ho starý mudrc přečetl, usmál se a
odpověděl:
"Ten úkol není tak těžký, jak se na první pohled zdá. Dej mi, králi,
čtyřicet dní, abych mohl připravit všechno potřebné na stavbu paláce
mezi nebem a zemí."
Král se zaradoval:
"To je vše, co požaduješ? Jen řekni, každé tvé přání rád splním."
"Zatím mi stačí jen čtyřicet dní," odpověděl moudrý Achikar.
Sezení rady se skončilo a radostná zpráva o Achikarově návratu se
rychlostí blesku rozšířila po celém království. Lidé se radovali a
chválili kata, že starého mudrce ochránil.
Jediný, kdo nejásal, byl dvořan Nadin. Bál se, že přijde o svůj úřad a
že bude přísně potrestán. Proto neměl nikde klidu ani stání. Bude se
strýc mstít, nebo je tak velkorysý, že mu odpustí? S úzkostí naslouchal
každému kroku v blízkosti svého domu. Nepřicházejí snad královy stráže
s katem a jeho pomocníky a nechtějí Nadina odvést na popraviště?
Vezír Achikar se vrátil do svého paláce a štěstím bez sebe objal
svoji ženu.
Druhého dne se starý hodnostář pustil s chutí do díla. Nejdříve
přikázal lovcům, aby mu chytili dva veliké silné orly. Potom poručil
provazníkům, aby utkali dva tenké, sotva viditelné provázky, ale aby
byly pevnější než nejsilnější houžve a měřily celých dvě stě loktů.
Ty pak přivázal orlům na nohy.
Nakonec si Achikar vybral dva malé odvážné chlapce, spřátelil je s
orly a posadil je ohromným ptákům na hřbet. Orli se s chlapci vznesli
a stoupali vzhůru k obloze. Výše než dvě stě loktů nad zem však
vyletět nemohli, protože měli nohy ovázány provázky, které dole drželi
dva Achikarovi nejsilnější služebníci.
Den co den, čtyřicet dnů celkem, vzlétali pak orli se dvěma odvážnými
chlapci na svých hřbetech do výše dvou set loktů.
Po čtyřiceti dnech se Achikar vypravil ke králi. Žádal ho o dovolení,
aby se mohl vydat do Egypta, postavit tam egyptskému vládci mezi nebem
a zemí palác a odpovědět mu na jeho tři otázky.
"Moudrý hodnostáři, nejde mi do hlavy, jak můžeš nahoře ve vzduchu
postavit zámek," divil se král.
"Veličenstvo, zvu tě na zvláštní podívanou," odpověděl Achikar. "Přijď
zítra ráno se svou rodinou na široké prostranství za městem nad řekou.
A pozvi svoje mudrce, učence, hvězdopravce a knížata a svolej také
všechen svůj lid. Ať se všichni pobaví a potěší."
Zábavy a radosti bylo druhý den opravdu dost. Kdo to kdy viděl, aby na
dravých orlech seděli malí chlapci a aby se s nimi ti obrovští ptáci
vznesli vysoko nad řeku. Náhle orli přestali mávat křídly, klouzavým
letem přeletěli nad hlavami všech udivených lidí a shůry se ozvaly
dva chlapecké hlasy:
"Pošlete nám hlínu a kamení, abychom mohli egyptskému faraónovi
postavit palác mezi nebem a zemí."
Všichni shromáždění lidé se radovali, nejvíce však král a jeho dvorní
doprovod. Těžký kámen jim spadl ze srdce. Teď už věřili, že Achikarova
cesta do Egypta bude úspěšná a že Asýrie zůstane svobodnou zemí.
Král dal svému rádci celý vojenský oddíl, aby ho cestou ochraňoval,
poskytl mu své nejlepší služebníky, aby se starali o jeho pohodlí, a
egyptskému faraónovi poslal deset beden vzácných darů a své nejvřelejší
královské pozdravy. Potom se s moudrým rádcem rozloučil a popřál mu
šťastnou cestu a dobré pořízení v Egyptě.
I putoval Achikar se svým doprovodem přes hory, údolí a vyprahlou
poušť, až dorazil do sídelního města egyptského faraóna. Před branami
královského paláce zastavil a zpravil panovníka o svém příjezdu.
Faraón mu vzkázal, aby se ubytoval v paláci pro vzácné hosty a pak se
u něho ohlásil.
Achikar předstoupil před faraóna, hluboce se uklonil a řekl:
"Buď pozďraven, mocný faraóne, nechť žiješ, jsi zdráv a svěží, a přijmi
vzácné dary od mého pána, Sinacheriba, krále Asýrie. Poslal mě k tobě,
abych splnil tvoje přání a rozkazy."
"Jak se jmenuješ, muži?" zeptal se faraón.
"Jmenuji se Abíkar a jsem členem královské rady moudrých," vymýšlel
si Achikar.
"Ještě jsem o tobě, Abíkare, neslyšel. Doufám, že nejsi tak učený a
moudrý, jako byl starý mudrc Achíkar. Přiznávám, že s tím bych se
neodvážil pustit do křížku," řekl faraón a blahosklonně se usmál.
"Nikdo z naší rady se do Egypta nechtěl vydat. Los padl na mne. Jestli
prohraji i tady, nesmím se do Asýrie vrátit. To je vůle a rozkaz mého
pána, krále Asýrie," odpověděl hodnostář Achíkar.
"Dopřejte odpočinku sobě i svým lidem, tři dny můžeš užívat mé
pohostinnosti a v klidu si promýšlet svůj úkol. Čtvrtý den svolám
královskou radu moudrých a ty před ni předstoupíš," přikázal faraón a
v milosti Achíkara propustil.
Když tři dny uplynuly, předstoupil Achíkar před faraóna a jeho radu
moudrých.
"Doufám, že ses z dlouhé a únavné cesty zotavil a nabral nové síly,"
řekl vládce Egypta. "Věz, že je budeš potřebovat, abys splnil má přání
a rozkazy. Nejdříve tě však žádám, abys byl upřímný a řekl mi, kdo
opravdu jsi. Tvoje tvář je mi povědomá. Jsem si jist, že jsem tě už
někdy spatřil."
"Ano, mocný faraóne, máš pravdu. Viděli jsme se, když jsem zastupoval
svého pána, Sinacheriba, krále Asýrie, při jednáních o hranicích mezi
našimi zeměmi. Jsem Achíkar, hodnostář krále Sinacheriba," vysvětloval
starý mudrc.
"Ale ten učený dvořan přece zemřel," divil se faraón.
"Je pravda, že mě král odsoudil k smrti, ale osud a nejvyšší bůh Aššur
rozhodli jinak," odpověděl Achíkar a celou nešťastnou příhodu
faraónovi a jeho radě pověděl.
Faraón se zamyslil a pak rázně přikázal:
"Chci, abys mi mezi nebem a zemí postavil palác!"
"Přivedl jsem s sebou naše nejlepší stavitele a nejzručnější dělníky.
Je na tobě, mocný faraóne, abys mi ukázal místo, nad kterým si přeješ,
aby se stavba vznášela, a dal tam dopravit kameny a hlínu," odpověděl
jasným hlasem Achíkar.
Faraón hned přikázal, aby na volné prostranství uprostřed města
nanosili kamení a navozili písek a hlínu. Pak svolal všechny své
mudrce, písaře, rádce a knížata a vydal se s nimi na místo stavby.
Moudrý Achíkar tam už se svým doprovodem čekal.
Faraón a jeho lidé sledovali napjatě, jak se jim nad hlavami vznesli
dva obrovští draví orli, na jejichž hřbetech seděli dva odvážní
chlapci. Orli mávali mocně křídly a stoupali výš a výš, až vzletěli
vysoko nad město, a pak klouzavým letem kroužili nad shromážděnými
Egypťany a oba chlapci z plných plic volali:
"Pošlete nám kameny a hlínu s pískem, abychom mohli postavit mezi
nebem a zemí palác pro mocného faraóna."
Egyptští dělníci jen zmateně pobíhali a nevěděli, co dělat.
"Egyptští dělníci, pohněte sebou a pošlete mým stavitelům, co
požadují," přikázal Achikar. "Cožpak jejich volání neslyšíte?"
Faraón se obrátil na mudrce Achikara a řekl:
"Žádáš nemožné, Achikare. Cožpak může někdo vynést kamení a hlínu do
takové výše?"
"A cožpak ty sám od nás nežádáš totéž, mocný faraóne?" zeptal se
udiveně starý vezír.
"Ruším svoje přání," prohlásil egyptský panovník. "Už nežádám nemožné.
Odejdi do paláce pro hosty, odpočiň si a zítra ráno mne navštiv. Toť
má vůle!"
S radostí uposlechl Achikar faraónův rozkaz a vrátil se se svým
doprovodem do paláce.
Ještě dlouho do noci si tehdy Egypťané s údivem vyprávěli o
neuvěřitelné podívané, které byli svědky.
Druhého dne ráno se moudrý králův dvořan dostavil do faraónova paláce
a předstoupil před egyptského panovníka a jeho učenou radu.
"Achikare, chci, abys mi udělal provaz z písku!" přikázal asyrskému
mudrci faraón.
"Mocný faraóne, rozkaž svým lidem, ať mi přinesou obyčejný upředený
provaz," požádal Achikar. "Potřebuji nějaký vzor."
Když provaz přinesli, vzal ho Achikar do rukou a natažený motouz
přiložil ve výši pasu k jižní stěně paláce. Potom přesně podle provazu
vytesal ve zdi štěrbinu. Ostré sluneční paprsky prostoupily otvorem do
síně a na pískem posypané podlaze se ukázal věrný světelný obraz
provazu. Nato Achikar zvolal:
"Mocný faraóne, vládce nad světem, tady je provaz, který jsem udělal
z písku, jak sis přál. Rozkaž svým lidem, ať ho zvednou, smotají a
odnesou."
Faraón se zarazil, chvilku mlčel a pak pravil:
"Zde jsou, Achikare, dvě půlky velikého kamene, který včera v horách
pukl. Chci, abys ty dva kusy sešil dohromady." A ukázal na kameny,
které právě sluhové dovalili do síně.
"Lituji, mocný faraóne. Nepřinesl jsem si však s sebou šídlo, kterým
rozbité kameny sešívám. Přikaž svým řemeslníkům, ať mi z kamene
vytesají šídlo a já ti tenhle balvan spravím," odpověděl moudrý
Achikar.
Faraón se pobaveně zasmál a pravil:
"Další přání už nemám. Stejně bys mne zase přelstil. Velice si tě
vážím, moudrý Achikare. Jsi nejučenější a nejmoudřejší člověk, jakého
jsem měl kdy možnost poznat. Takoví lidé, jako jsi ty, patří k
největším bohatstvím a pokladům králů a zemí."
Nato Achikarovi věnoval vzácné dary a hlavnímu písaři nadiktoval pro
krále Asýrie dopis, ve kterém vychvaloval starcovu moudrost a v němž
prohlašoval, že Šabaka, faraón Horního i Dolního Egypta, se od tohoto
dne stává přítelem krále Sinacheriba a věrným spojencem království
Asýrie. Nakonec se s Achikarem a jeho lidmi rozloučil a popřál mu
šťastný návrat do rodné země.
Po dlouhé a namáhavé cestě se Achikar vrátil do Asýrie a odevzdal
králi Sinacheribovi faraónův dopis.
Když panovník list přečetl, velice se zaradoval a žádal starého mudrce,
aby mu všechno o své cestě a pobytu v Egyptě dopodrobna vypravoval.
Potom král radostně zvolal:
"Žádej ode mne cokoliv, peníze, majetek, palác, všeho ti dám, kolik
si jen budeš přát. Věz, věrný Achikare, že tvoje vzácná služba se nedá
ničím zaplatit."
"Nežádám si nic jiného, vznešený králi, než život syna mé sestry,
dvořana Nadina," odpověděl starý mudrc.
"Jeho život je v tvých rukou, věrný Achikare. Sám rozhodni, jestli ho
ušetříš, nebo zahubíš," prohlásil král.
Achikar dal Nadina odvést do svého paláce a přikázal sluhům, aby ho
strčili do chladné temné místnosti a pevně přikovali ke kamenné stěně.
K jídlu mu směli nosit jen suchý chléb a vodu a před každou porcí ho
museli zmrskat proutěnými metlami.
"Proč se na mne zlobíš, drahý strýci? Proč mě tak mučíš?" zeptal se
Achikara jednoho dne utrápený Nadin.
"Protože jsem tě vychoval, všemu naučil, zajistil ti místo nejvyššího
královského dvořana a ještě jsem ti chtěl, já bláhový, odkázat všechen
svůj majetek. A za všechnu moji dobrotu a šlechetnost ses mi odvděčil
pomluvami a zradou a málem jsi mě připravil o život. Nebýt všemocného
a spravedlivého nejvyššího boha Aššura, nebyl bych už mezi živými.
Jsi jako škorpion, Nadine, který štípe, bodá a rozsévá kolem sebe
smrt. Jsi jako had, který ztuhl chladem, neschopný nejmenšího pohybu.
A když se nad ním dobrý člověk slituje a zahřeje mu tělo, ten nevděčný
plaz ho kousne a usmrtí svým jedem," řekl moudrý Achikar a dal Nadina
vypráskat holemi za bránu paláce jako nejubožejšího žebráka.
*4 IZRAEL
Biblický příběh o Josefovi a jeho bratrech, ze Starého zákona z První
Mojžíšovy knihy, z desátého století před naším letopočtem
Josef a jeho bratři
Na přání Boha přišel Abrahamův vnuk a Izákův syn Jákob se svou rodinou
z rovin aramských do země kanaanské a usadil se v osadě Mamre u města
Hebronu. To se prý stalo asi dva tisíce dvě stě padesát roků po
stvoření světa a šest set let poté, co strašlivá potopa zaplavila
svět. A přesto ještě scházelo tisíc sedm set padesát dlouhých roků do
doby, od které lidé počítají léta dnešního kalendáře. Bůh Jákobovi
požehnal a dal mu nové jméno Izrael, jméno, které přijal jeho rod a
jeho lid. Od onoho času si Jákobovi potomci říkali Izraelci.
Jákob byl pastýř a rolník. Měl tolik synů, kolik má rok měsíců, a
staral se o ně, jak se na správného otce sluší a patří. Měl je všechny
rád, ale dva nejmladší, Josefa a Benjamína, si oblíbil nejvíce. Také
Josef a Benjamín se velice milovali.
Když bylo Josefovi sedmnáct roků a začal s bratry pást ovce a dobytek,
daroval mu otec pestrobarevnou suknici. Starší bratři nikdy od otce
takový dar nedostali, a proto Josefovi jeho barevnou sukni záviděli.
Také se jim nelíbilo, že otcův miláček je na každém kroku sledoval a
hned Jákobovi hlásil, když něco špatně udělali nebo měli něco nekalého
za lubem.
Jednou v noci se zdál Josefovi podivný sen a ráno ho svým starším
bratrům vypravoval:
"Slyšte, jaké jsem měl v noci zvláštní vidění. Zdálo se mi, že jsme
spolu na poli vázali snopy. Najednou se stalo něco vskutku
neobyčejného. Můj snop se zakymácel, pak se sám od sebe zvedl a z
ničeho nic vykročil doprostřed pole. Tam se zastavil, znehybněl a stál
rovně jako svíčka. Také vaše snopy povstaly, obstoupily můj snop a
začaly se mu hluboce klanět a padat před ním na zem."
"Ty si myslíš, že se staneš naším pánem a že nám budeš vládnout? Snad
nechceš být králem, Josefe?" posmívali se bratři a začali Josefa
nenávidět. Od závisti k nenávisti je vždycky jen krůček.
Jindy měl Josef jiný sen a vypravoval ho nejen svým bratrům, ale i
otci:
"Zdálo se mi, že jsem odpočíval pod širým nebem a že ke mně sestoupily
slunce, měsíc a jedenáct hvězd a klaněly se mi."
"Divné sny máš, synu můj," domlouval Josefovi starý otec. "Znamená to
snad, že se ti mám já, tvoje matka a tvých jedenáct bratrů klanět až
k zemi jako nějakému mocnému králi? Zapomeň na své sny, milý synu, a
pilně pracuj. Toliko v poctivé práci, a ne ve snech je pravé lidské
štěstí."
Jákob synovi radil, aby na své sny zapomněl, ale sám o nich začal
přemýšlet. Bratři však Josefovi záviděli.
"Pořád se nad námi vyvyšuje, otče, jako by byl z jiného těsta,"
stěžovali si a ještě více Josefa nenáviděli.
Když bratři pásli stáda daleko v horách, nechával otec Josefa doma,
aby se mu po něm nestýskalo. Jeho starému srdci by bylo smutno a
teskno, kdyby svého milého syna dlouho neviděl.
Jednou zase bratři pásli stáda na vzdálených horských pastvinách až u
Sichemu a zdržovali se tam mnoho dní. I vybídl Jákob Josefa, aby se
vypravil za nimi, zjistil, jak se mají, jestli je dobytek v pořádku, a
kladl mu na srdce, aby se zase co nejrychleji živ a zdráv vrátil.
"Podívejte se, přichází náš snílek a budoucí král," povídali si bratři,
když v dáli spatřili Josefa. "Co kdybychom ho zabili a jeho tělo hodili
do vyschlé cisterny v poušti? Otci řekneme, že ho sežrala divoká zvěř."
"Neprolévejte svoji rodnou krev," zvolal nejstarší bratr Ruben, který
chtěl Josefovi pomoci. "Vhoďte ho do cisterny živého. Je tak hluboká,
že z ní nevyleze a zahyne tam hladem a žízní. Vy své ruce jeho krví
neposkvrníte a vyjde to nastejno. Provždy se ho zbavíte." V noci Josefa
vysvobodím a pošlu otci, myslil si Ruben.
Sotva Josef došel k bratrům, hned se ho ti násilníci chopili, strhli z
něho pestrobarevnou suknici a spustili ho do staré, vyschlé cisterny v
poušti.
Josef plakal, naříkal, volal o pomoc a prosil bratry o slitování. Ale
marně. Srdce bratrů byla neoblomná a tvrdá jako kámen. Bratři si jeho
naříkání nevšímali a posadili se nahoře k jídlu.
Ruben nevydržel dlouho poslouchat nešťastníkův pláč, pomoci však
Josefovi před krutými bratry stejně nemohl, a tak raději odešel.
Vtom se v dáli objevili midjánští kupci s řadou velbloudů, kteří do
Egypta vezli bohatý náklad zboží, vonné věci, koření, myrhu, kadidlo a
balzám.
Juda, jeden ze starších bratrů, se obrátil k ostatním:
"Co z toho budeme mít, když Josef ve studni zahyne? Pojďme a prodejme
ho těm kupcům. Josefa se zbavíme a ještě za něj utržíme peníze."
Bratři souhlasili. Vytáhli Josefa ze studny a prodali ho kupcům za
dvacet stříbrných.
Večer bratři odešli k pastvinám a Ruben se v noci tajně vrátil k
cisterně. Nešťastného Josefa v ní však nenašel. Ze žalu si roztrhl
roucho a pospíchal za bratry, kteří se už po něm sháněli. Když se
dozvěděl, co se přihodilo, velice se nad zlým činem svých bratrů
zarmoutil.
"Ubohý otec bude nešťastný. Co mu řekneme? A já jsem nejstarší. Jak
před něho předstoupím?"
"Mám nápad," řekl Juda. "Zabijeme kozla, jeho krví potřísníme Josefovu
sukni a ukážeme ji otci. Bude si myslit, že Josefa roztrhaly divoké
šelmy."
Ostatní bratři souhlasili.
Jakmile Jákob spatřil zkrvavenou suknici, roztrhl si ze žalu roucho a
začal plakat a naříkat:
"Můj ubohý Josef! Divoká zvěř ho rozsápala a sežrala. Nevím, jestli
svůj bol a zármutek přežiji."
Marně všichni synové a dcery hořekujícího starce utěšovali.
"Nejraději bych sestoupil za Josefem do podsvětí. Život bez něho si
neumím představit," oplakával otec Josefa a nebyl k utišení.
Mezitím nešťastný Josef putoval s midjánskými kupci do Egypta. Za
nějaký čas s nimi přibyl do největšího egyptského města, ve kterém
sídlil vládce Egypta, mocný faraón.
Kupci prodali Josefa Putifarovi, který byl faraónovým rádcem a
velitelem jeho osobní stráže. Putifar si bystrého a hezkého jinocha
oblíbil a po nějakém čase ho ustanovil správcem svého domu a
představeným všeho svého hospodářství.
Josef se o Putifarův dům a panství, které k němu náleželo, pečlivě a
svědomitě staral. Vše, co Josef dělal, ať v domě či na poli, se mu
dařilo a Putifarovo hospodářství velice vzkvétalo. Nebylo divu. Každé
Josefově práci přál Bůh a Bůh Josefa také ochraňoval a bděl nad ním.
Putifar byl s Josefem nadmíru spokojen.
Urostlý, hezký služebník padl od prvního okamžiku do oka Putifarově
ženě a náramně se jí zalíbil. Putifarka byla žena zlá, chamtivá a
zrádná. Všechno, po čem toužila, musela mít a usmyslila si, že za
každou cenu musí získat Josefovu lásku.
Jednoho dne, když nebyl Putifar doma, uchopila Josefa za cíp roucha,
objala ho a chtěla, aby ji miloval. Josef jí však řekl, že svého pána,
který k němu byl vždy laskavý a šlechetný, nebude klamat a její
nabídku odmítl. Nato se z jejího objetí vytrhl, ale jeho roucho
zůstalo v ruce zrádné Putifarovy ženy. Ta se rozlítila jako saň, v
hněvu běžela za Josefem a mávajíc jeho rouchem, křičela na sloužící a
služebné:
"Pojďte sem všichni, rychle, pospěšte si a chyťte toho nestoudného
Josefa! Znenadání mě objal a chtěl se se mnou milovat."
Sloužící Josefa chytili a zavřeli do komory.
Když se večer Putifar vrátil, žalovala mu žena, že ji Josef znenadání
objal a chtěl se s ní milovat. Ale když ho od sebe odstrčila, že se
polekal a nechal jí svůj plášť.
Putifar falešné ženě uvěřil, rozzlobil se na Josefa a rozkázal strážím,
aby ho spoutaly a odvedly do žalářní pevnosti. Tam faraón věznil své
nepoctivé služebníky.
Josef byl uvězněn, ale ani ve vězení se mu nedařilo špatně. Hospodin
ho neopustil a způsobil, že si Josef svou pílí a bystrostí získal
přízeň velitele vězení. Ten Josefovi svěřil dozor nad věznicí a sám se
nemusel o nic starat.
Po nějaké době se v žaláři pro jakýsi přestupek ocitli dva faraónovi
osobní služebníci: nejvyšší číšník, který faraóna obsluhoval u stolu,
a nejvyšší pekař, který panovníkovi pekl pečivo.
Jedné noci se zdály faraónovým dvořanům podivné sny. Služebníci byli
nešťastni, žádný z nich neměl tušení, co ta vidění mohou znamenat.
I požádali Josefa, aby jim jejich, snění vyložil.
"Vypravujte mi své sny," odpověděl Josef, "jestliže mi Bůh pomůže,
vyložím vám vaše noční vidění."
Nejvyšší číšník tedy vyprávěl:
"Zdálo se mi o vinném keři, který měl na svém kmeni tři výhonky. Na
těch výhoncích vypučely tři pupeny, z nich se staly tři květy, které
po čase uzrály ve tři hrozny. Vzal jsem faraónovu číši, vytlačil jsem
do ní hrozny a podal ji faraónovi."
"Raduj se, číšníku, za tři dny tě propustí z vězení," řekl Josef. "Tri
révové ratolesti znamenají tři dny. Po třech dnech si na tebe faraón
vzpomene, povolá tě z vězení, vrátí ti tvůj úřad a budeš mu sloužit
stejně jako dříve. Až budeš na svobodě, vzpomeň si na mě, svého přítele
z vězení, a přimluv se u faraóna. Řekni mu, že tu nevinně trpím a že
budu jeho věrným služebníkem, když mě z vězení propustí."
Potom vyprávěl svůj sen nejvyšší pekař:
"Mně se zdálo, že jsem nesl na hlavě tři pletené koše. Ve vrchním koši
bylo narovnáno pečivo pro faraónův stůl. Z ničeho nic se objevili
ptáci, létali kolem koše a klovali do pečených pochoutek."
Druhého dvořana však Josef zarmoutil:
"Tři koše jsou tři dny," vysvětloval. "Až uplynou tři dny, dá ti
faraón setnout hlavu, tvoje tělo nechá pověsit na šibenici a ptáci tě
budou klovat."
Třetího dne měl vládce Egypta narozeniny. Nikde však při slavnostní
hostině neviděl nejvyššího číšníka ani vrchního pekaře. Když se zeptal,
kde jsou, připomenul mu rádce Putifar, že je dal před časem vsadit do
vězeňské pevnosti.
I přikázal faraón svým sluhům, aby číšníka osvobodili a vrátili mu
jeho úřad, pekaře však aby bez meškání popravili.
Jakmile byl vrchní číšník na svobodě, na Josefa zapomněl. Josef zůstal
ve vězení a den za dnem ztrácel naději, že se nevděčník za něho u
vládce Egypta přimluví.
Uplynuly dva roky a faraón měl podivný sen. Zdálo se mu, že stál na
břehu řeky a hleděl na její hladinu. Náhle se voda v řece zastavila,
pak se rozestoupila na dvě strany a z hluboké průrvy vyšlo sedm
tučných krav a začaly se pást na svěží zelené louce. Po chvíli se z
řeky vynořilo sedm krav na kost vyhublých, jen samá kůže a kosti, nic
víc.
Ani špetku masa pod kůží neměly. A ty hubené krávy se vrhly na ty
tučné, pohltily je a ani o píď neztloustly.
Faraóna podivný sen probudil. Chvíli byl vzhůru a o svém neobyčejném
vidění přemýšlel, ale brzy usnul znovu. A měl jiný sen.
Zdálo se mu, že na jednom stéblu obilí vyrostlo sedm plných a krásných
klasů. Zakrátko však na něm také vyrostlo sedm klasů tenkých,
vysušených žhavým východním větrem. Hubené klasy se vrhly na bohaté, v
tu chvíli je pozřely a byly tenké jako dříve.
Faraón se probudil a do rána už neusnul. Ať o snech přemýšlel, jak
přemýšlel, stejně nic kloudného nevymyslil.
Ráno svolal všechny své mudrce, věštce, rádce kouzelníky a
hvězdopravce, ale žádný z nich mu jeho sny neuměl vyložit.
Teprve teď si číšník vzpomněl na Josefa a pověděl o něm faraónovi.
Vládce Egypta přikázal, aby hned Josefa propustili z vězení, vykoupali
ho, ostříhali, oblékli do nového roucha a bez meškání před něho
předvedli.
"Mocný faraóne, vládce Egypta. Oba tvé sny vypovídají o stejné věci,
kterou ti chce Bůh jejich prostřednictvím sdělit," vysvětloval Josef
faraónovi.
"Sedm tučných krav a sedm plných klasů je sedm úrodných let, sedm roků
blahobytu. Sedm vyhublých krav a sedm tenkých klasů znamená sedm
neúrodných roků, sedm let bídy a hladu.
Nejdříve přijde sedm roků hojnosti, sedm roků se bude v Egyptě sklízet
bohatá úroda. Po sedmi letech blahobytu nastane v Egyptě hlad a bída a
bude trvat také sedm roků.
Co sedm let úrody egyptské zemi přinese, o to ji sedm roků neúrody
zase připraví. A že se ten sen dvakrát v jiné podobě opakoval, znamená,
že se jistojistě naplní, neboť si to přeje Bůh a jeho slovo je
nezvratné."
"Nechci, aby byla v Egyptě bída a nouze," zvolal faraón. "Co mi radíš,
moudrý muži?"
"Mocný faraóne. Je třeba, abys našel uvážlivého a moudrého člověka,
dal mu svoji plnou moc a jmenoval ho správcem celého Egypta. Novému
hodnostáři pak přikaž, ať ustanoví úředníky, kteří budou v jednotlivých
krajích dohlížet, aby všichni statkáři a rolníci po léta blahobytu
odváděli do královských sýpek a obilnic pátý díl své úrody.
Nový správce ať pak přísně a pečlivě dozírá na práci svých úředníků.
Až přijde neúroda, bude v tvých skladech, mocný faraóne, dost obilí,
aby nikdo ve tvé říši nemusil zemřít hlady."
Faraónovi se moudrá Josefova řeč líbila a řekl:
"Když k tobě promlouvá Bůh, nikdo jiný nebude tak zkušený a moudrý
jako ty." A rozhodl, aby se Josef o všechno sám postaral.
Nato faraón sňal z prstu prsten, vložil ho na Josefovu ruku, na krk
Josefovi zavěsil zlatý řetěz a oblékl ho do královského roucha. Pak
svým lidem přikázal, aby Josefa vozili po celé zemi v nádherném voze a
hlasatelé aby před ním provolávali:
"Hleďte, nový správce Egypta! Klaňte se a uctívejte ho, jako by to byl
sám faraón, pán nad vašimi životy."
Josefovi bylo třicet let, když nastoupil svůj vysoký úřad. Faraón ho
oženil s Asenat, dcerou nejvyššího kněze z města On, a dal Josefovi
egyptské jméno Safenat Paneach, což znamená Zachránce světa. Netrvalo
dlouho a Asenat porodila Josefovi dva syny, prvorozený dostal jméno
Manases, mladší syn se jmenoval Efrajim.
Nový správce dělal svoji práci odpovědně a po sedm úrodných let
poctivě shromažďoval v sýpkách a ve skladech obilí. Bylo ho nesmírné
množství, jako písku na poušti, a jeho zásoby se nedaly změřit ani
spočítat. Po celém Egyptě se stavěly nové sýpky a obilnice, neboť
staré pro tu záplavu zlatého zrní vůbec nestačily.
Po sedmi letech hojnosti však přišlo sedm roků neúrody. Východní větry
vysušily půdu, žhavý dech pouště z ní vytáhl poslední vláhu a rozpálil
ji jako hořící pec, která všechnu setbu rolníků umořila svým horkem.
Hrozil hlad a veliká bída.
Tehdy Josef otevřel všechny sýpky a obilnice a každému Egypťanovi
vydával obilí, kolik potřeboval. Ve skladech ho byly veliké zásoby a
obyvatelé Egypta se nemuseli bát, že zemřou hlady.
Neúroda však také postihla okolní země. I přicházeli obyvatelé
sousedních království k Josefovi, aby od něho koupili obilí a zahnali
bídu od svých příbytků.
Také Jákob, Josefův otec, a jeho jedenáct synů se svými rodinami trpělo
nouzí. Když se Jákob dozvěděl, že se v Egyptě prodává obilí, řekl svým
synům:
"Naše země strádá hladem a bídou. Nevyrostla ani tráva, na které by se
mohl náš dobytek a naše ovce pást. Slyšel jsem, že v Egyptě mají
zásoby obilí a že ho prodávají. Jeďte tam a kupte ho tolik, kolik
potřebujeme na setbu a obživu."
Bratři naložili na osly prázdné pytle a vaky a vydali se na dalekou
cestu do Egypta. Jelo jich jen deset, nejmladšího Benjamína si otec
nechal doma. Bál se, aby se mu na daleké cestě nepřihodilo něco zlého
jako Josefovi. Benjamín byl teď jeho jedinou radostí.
Po dlouhé pouti dojeli bratři do Egypta, odebrali se ke správci země,
předstoupili před něho a hluboce se mu poklonili. Netušili, že se
klaní svému mladšímu bratrovi, ale Josef je hned poznal a rozpomenul
se na svůj sen z mládí, ve kterém se jejich snůpky na poli klaněly
jeho snopu.
"Odkud přicházíte?" zeptal se jich přísně.
"Jsme synové otce Jákoba a přijíždíme až z kanaanské země nakoupit
obilí. U nás je hlad a bída," odpověděli bratři.
"A váš starý otec je živ a zdráv?" zeptal se naoko lhostejně Josef,
ale napětím ani nedýchal.
"Náš otec je velice starý, ale je zdráv a život ho těší," řekli bratři.
Josef si úlevou oddychl a pak na ně spustil zhurta:
"Jste vyzvědači a ne pastevci a rolníci, za které se vydáváte. Přišli
jste si obhlédnout nechráněná místa naší země."
"Ne, pane náš, nejsme zvědové. Bylo nás dvanáct bratrů, ale nejmladší
Benjamín zůstal doma u otce a jeden je mrtev, rozsápala ho divoká
zvěř," strachem bez sebe odpovídali bratři.
"Přesvědčím se, zda mluvíte pravdu," řekl Josef. "Jednoho z vás uvězním
v žaláři, ostatní propustím, abyste dovezli domů obilí.
Nechci, aby váš otec a vaše rodiny trpěli kvůli mně hladem. Jestliže
se vrátíte s nejmladším Benjamínem, propustím vás i s uvězněným bratrem
na svobodu."
Bratři se radili ve svém rodném jazyce. Myslili si, že jim egyptský
správce nerozumí.
"To je trest za Josefa, kterého jsme prodali do otroctví," řekl jeden
z nich.
"Radil jsem vám, abyste Josefovi neubližovali, ale vy jste si to
nenechali vymluvit," řekl Ruben. "A když jsem ho chtěl zachránit,
bylo už pozdě. Co teď budeme dělat? Jak předstoupíme před otce?"
Josef jim rozuměl. Mateřština v něm probudila vzpomínky na domov,
otce Jákoba a nejmladšího Benjamína a slzy mu vstoupily do očí. Raději
se odvrátil, aby si toho bratři nevšimli.
Když se rozechvělý Josef uklidnil, přikázal vojákům, aby svázali bratra
Simeona a odvedli ho do egyptského vězení. Pak poručil správci. sýpky,
aby bratrům odměřil zrní, naplnil jím jejich vaky a měšce s penězi,
kterými zaplatili, aby jim vložil zpět navrch do každého vaku.
Bratři naložili pytle s obilím na osly a vydali se na zpáteční cestu.
Ale cestou, když nocovali v hospodě, rozvázal jeden z nich svůj pytel.
Velice se udivil, když v něm našel svůj měšec s penězi. Bratři dostali
strach, že budou obviněni z krádeže a uháněli z Egypta, jak nejrychleji
mohli.
S nelehkým srdcem předstoupili bratři před starého otce a zatěžko se
jim vyprávělo o všem, co se jim na dvoře egypytského správce Safenata
Paneacha přihodilo.
Otec Jákob se velice zarmoutil:
"Josef je mrtev, Simeon je v egyptském vězení a teď mám ztratit i
Benjamína? Ne, Benjamína vám nedám. Zemřel bych žalem, kdybych o něho
přišel."
Co bratrům zbývalo? Otce poslechnout museli. Mlčky rozvázali vaky a
navrchu každého pytle našli měšce s penězi, kterými v Egyptě zaplatili
za obilí. Bratři se polekali. Teď už zpátky do Egypta opravdu nemohou.
Ubohý Simeon musí zůstat v Egyptě a strádat v egyptském vězení.
Bratři se utěšovali, že mají dost zrní na setbu a že sklidí bohatou
úrodu. Pak se vydají s obilím a penězi do Egypta a od faraónova správce
vykoupí z vězení svého ubohého bratra Simeona.
Avšak naděje, kterou do setby vkládali, pohasla o žních. Žhavé východní
větry neustaly a vyprahlá rozpálená země úrodu nevydala.
Hlad a bída znovu dolehly na Jákobův dům.
Jednoho dne svolal otec Jákob své syny a řekl jim:
"Jak dobře víte, postihlo nás velké neštěstí. Na našich polích se zase
nic neurodilo a naše zásobárny jsou prázdné. Nemáme už ani zrnko
obilí. Přichystejte se na cestu do Egypta. Slyšel jsem, že je v
egyptských sýpkách obilí dost a že ho faraónův správce Safenat Paneach
stále ještě prodává."
"Vydáme se do Egypta," odpověděli bratři, "ale Benjamín musí s námi.
Jestli ho nepustíš, pojedeme tam zbytečně. Obilí nepřivezeme a přísný
faraónův správce nás ještě potrestá."
"Víte, že je Josef mrtev. To chcete, abych ztratil i Benjamína?"
hořekoval a bědoval otec Jákob. Když však viděl, že by všichni určitě
zemřeli hlady, povolil.
"Zaručím se ti za Benjamína," sliboval Juda, "přivedu ho zpátky živého
a zdravého. Jedině Benjamín nás může zachránit."
"Vezměte tedy mého nejmladšího syna s sebou," řekl otec Jákob smutně.
"A nejvyššímu správci odevzdejte vzácné dary naší země, balzám a med,
kadidlo, myrhu, ořechy a mandle a vraťte mu peníze, které jste našli
navrchu ve svých vacích. Snad se jeho srdce obměkčí, Simeona propustí
z vězení a prodá vám obilí."
I vzali bratři peníze, na osly naložili prázdné vaky a vydali se
známou cestou do Egypta.
Zase bratři stáli před Josefem a hluboce se mu klaněli. Když Josef
uviděl, že je s nimi i nejmladší Benjamín, zaradoval se a rozkázal
svému správci, aby je uvedl do domu a na poledne dal připravit
velkolepou hostinu.
Bratři se báli, že je správce vede do vězení a že budou souzeni pro
peníze, které našli ve vacích. Proto váhali a nechtěli do domu
vstoupit.
"Jen vstupte, jste vzácnými hosty faraónova dvořana Safenata Paneacha,"
vybídl je Josefův správce.
Bratři však jeho slovům nevěřili a hájili se:
"Když jsme se vrátili z Egypta domů, našli jsme ve vacích peníze,
které jsme za obilí zaplatili. Nevíme, jak je to možné. Neumíme si
vysvětlit, jak se tam dostaly."
"Určitě vás obdaroval Bůh váš a vašeho otce. Já od vás peníze za obilí
přijal a svému pánovi, vznešenému Safenatu Paneachovi, odevzdal," řekl
správce a přikázal strážím, aby přivedli z vězení Simeona.
Bratři Simeona radostně objali a na své obavy rázem zapomněli.
V poledne vešel do síně Josef, bratři se před ním hluboce uklonili a
odevzdali mu své dary.
"Je živ a zdráv váš starý otec?" vyptával se jich hned Josef.
"Je živ a zdráv," přisvědčovali bratři. "Jen hlad ho souží a strach,
jestli se kdy vrátíme."
Teď byli všichni bratři pohromadě jako dříve za dobrých časů pod
otcovskou střechou. Bratři však Josefa nepoznali. Ani nejmladší
Benjamín netušil, že ten šlechetný egyptský dvořan je jeho nejmilejší
bratr Josef. Jen jim bylo trochu divné, že je egyptský dvořan usadil
ke stolu podle jejich stáří.
Josef pohlédl na Benjamína, z Benjamína na bratry a pohnutím mu
vstoupily do očí slzy. Raději na chvíli odešel a vedle, v malé komnatě,
se vyplakal. Pak si omyl tvář, vrátil se do síně a poručil nosit na
stůl víno a nejchutnější a nejvybranější jídla.
Josef hostil bratry bohatě, ani mocného faraóna by lépe neuctil.
Nejlepší díl od všeho, co přicházelo na stůl, však předkládal
nejmladšímu, Benjamínovi. Bratři zapomněli na svá strádání a starosti
a rozveselili se.
Příštího dne ráno rozkázal Josef správci svého domu:
"Naplň pytle těch poutníků obilím až po samý okraj a navrch dej peníze,
kterými chtěli platit. Nejmladšímu vlož do vaku kromě peněz ještě můj
oblíbený stříbrný pohár."
Bratři nebyli od města daleko, když Josef zavolal správce znovu a
přikázal mu:
"Vezmi vojáky a pronásleduj ty muže! Až je doženeš, zeptej se jich:
"Proč oplácíte dobré zlým? Odnesli jste stříbrnou číši, z níž jste si
s mým pánem připíjeli. Faraónův dvořan Safenat Paneach z jiného poháru
o hostinách nepije. Vraťte tu číši, velice ji postrádá."
Netrvalo dlouho, správce s vojáky bratry dohnal a řekl jim, co mu
Josef rozkázal. Bratři se zoufale hájili:
"Proč bychom z domu svého šlechetného hostitele kradli stříbro, když
jsme mu přivezli daleko více peněz, které jsme předtím našli ve
svých vacích? Ty peníze si tvůj pán od nás zpět nevzal a za jiné nám
prodal tolik obilí, že ho naši osli nemohou ani uvézt. Jsme dost
bohatí i bez toho stříbrného poháru. Jestli tu číši u někoho z nás
nalezneš, ať zemře. My všichni pak půjdeme k tvému pánovi do otroctví."
"Staň se, jak si přejete," souhlasil správce a přikázal vojákům, aby
prohledali jejich vaky.
Vojáci začali s prohlídkou u nejstaršího a u nejmladšího skončili. V
Benjamínově pytli našli pohár pohroužený do obilí.
Bratři si ze žalu roztrhli svá roucha, znovu naložili náklad na osly a
vydali se zpátky k Josefovu domu. Egyptští vojáci je cestou přísně
střežili.
"Dobro oplácíte zlem. Co jste to udělali nešťastníci?" vykřikl Josef
na bratry, když před ním leželi pokorně na zemi.
"Nedám vašeho nejmladšího bratra popravit. Ponechám si ho však u sebe
a bude mým otrokem. Vy ostatní můžete jet domů. Vás propouštím," vynesl
svůj soud rozzlobený Josef.
Tu vystoupil Juda a směle promluvil:
"Šlechetný pane, který jsi mocný jako sám faraón, dovol mi, abych ti
něco pověděl. Věz tedy, že jsem se otci za Benjamína zaručil. Jestli
se vrátím domů bez něho, neunese otec svůj žal a zemře. Před léty
ztratil už jednoho syna, Josefa, kterého velice miloval, a všechnu
svou lásku a naději teď věnuje nejmladšímu Benjamínovi. Smiluj se,
prosím, nad ubohým starcem, nech ho v klidu dožít poslední dny jeho
života a pošli nejmladšího s bratry domů. Namísto Benjamína si vezmi
za otroka mne. Budu ti věrně a oddaně sloužit."
Když Josef viděl, že bratři jsou čestní muži, kteří v neštěstí
Benjamína neopustili, a nade vše milují a ctí svého starého otce,
nemohl už dál skrývat své city a pohnutí a vykřikl na stráže a egyptské
sloužící: "Všichni ven!" a slzy mu vytryskly z očí.
Když Josef s bratry osaměl, řekl svým rodným jazykem:
"Já jsem váš bratr Josef, kterého jste prodali do otroctví. Opravdu
můj drahý otec ještě žije?"
Bratři nemohli leknutím ani promluvit. Josefa poznali, ale dostali
strach, že se jim bude mstít za křivdu, kterou na něm spáchali.
"Nebojte se, nehněvám se na vás, ač jste mi ublížili. Bůh tomu chtěl,
že jsem se dostal před vámi do egyptské země, a učinil mě pánem celého
Egypta, abych vás, našeho otce a celý náš rod zachránil. Dvě léta
neúrody jsme přežili, ale vězte, že ještě pět roků přijde, kdy se
nebude ani orat, ani sít. Vraťte se k otci, povězte mu, že jsem naživu
a že jménem mocného faraóna spravuji egyptskou zemi.
A vyřiďte mu, co praví jeho syn Josef: "Přijď ke mně a svůj příchod
neodkládej. Budeš bydlit v zemi Gesen a budeš blízko mne, ty i synové
tvoji i vnukové tvoji a všechna tvá i jejich stáda. Postarám se o
tebe a o tvůj rod, abyste neměli nouzi a nezahynuli hladem.' Potom
vezměte otce, své rodiny, svůj majetek a všechna stáda a přestěhujte
se ke mne.
Po těch slovech Josef objal Benjamína a rozplakal se. Také Benjamín a
po něm všichni ostatní bratři plakali radostí, když je šťastný Josef
tiskl ke své hrudi.
Avšak dvořané, které Josef ze síně vyhnal, všechno vyslechli a zprávu
o šťastném shledání Josefa s bratry roznesli po celém městě.
Zpráva o neobyčejném setkání Josefa s bratry se brzy donesla do
faraónova paláce. A protože si vládce Egypta svého nejvyššího správce
velice oblíbil, povolal ho k sobě a řekl mu:
"Safenate Paneachu, můj věrný dvořane, slyšel jsem, že tvoji bratři
přijeli pro obilí. Dej tedy na jejich soumary naložit zrní, kolik jen
unesou. A vezmi vozy, do nich zapřáhni silná tažná zvířata a dej je
svým bratrům. Ať se bez meškání vypraví do země kanaanské, naloží své
rodiny, příbuzné a všechen majetek a vrátí se do Egypta."
Josef velice rád splnil příkaz svého šlechetného vládce, a navíc ještě
otci poslal deset oslů se vzácnými dary a bohatstvím egyptské země a k
nim přidal deset oslic s obilím, chlebem a různými pokrmy na dalekou
cestu tam a zpátky. A otci vzkázal, že si faraón přeje, aby se s celou
rodinou vypravil do Egypta a žil tam pod panovníkovou ochranou.
Nato se Josef s bratry rozloučil, popřál jim šťastnou cestu a prosil
je, aby se cestou nehádali a aby se s otcem k němu vrátili co nejdříve.
"Tvůj syn a náš bratr Josef žije a vládne celému Egyptu pod jménem
Safenat Paneach," oznamovali bratři o překot otci Jákobovi, když před
ním zase stanuli.
Starý otec Jákob na ně nechápavě zíral. Jako by synové mluvili jiným
jazykem a on jim vůbec nerozuměl.
"Hleď, otče, na ty vozy, vzácné dary a zvířata, to všechno ti posílá
sám egyptský faraón a spolu s Josefem nás žádá, abychom se všichni
vypravili do Egypta a tam se usadili."
A bratři hned vypravovali, co všechno v Egyptě zažili, a opakovali
otci ještě jednou, co mu Josef i faraón vzkazují.
Teprve teď starý Jákob ožil, jako by se probral z hlubokého spánku, a
uvěřil jejich vyprávění.
"Můj syn Josef žije!" zvolal radostně. "Půjdu s vámi do Egypta, chci
vidět svého syna, než zemřu."
I naložili Izraelité svoje rodiny a všechno, co bylo třeba, na vozy,
sehnali dobytek a ovce do houfů a vydali se za Josefem do egyptské
země.
Cestou Jákob obětoval Bohu za svého otce Izáka zápalnou oběť a té noci
na něho Hospodin zavolal:
"Jákobe! Jákobe!"
"Tady jsem," odpověděl Jákob.
"Jsem Bůh tvého otce, Jákobe," pravil Hospodin. "Neboj se sestoupit do
Egypta, budu tam s tebou a z tvých potomků učiním velký národ, který
zase z Egypta vyvedu."
Když Jákobova rodina přijížděla do země Gesen v nilské deltě, vyrazil
Josef ihned na rychlém voze otci naproti. Jakmile ho spatřil, padl mu
kolem krku a dlouho na jeho hrudi usilovně plakal.
"Teď již mohu zemřít. Vím, že opravdu žiješ, neboť vidím tvoji tvář a
cítím tvůj dech," řekl starý otec Jákob se slzami v očích.
Jakmile se faraón dozvěděl, že Josefův otec a jeho synové dorazili do
Egypta, vzkázal Josefovi, aby je před něho uvedl.
"Vítej v Egyptě a buď vítán v mém paláci," přivítal faraón Josefova
otce. "Kolik roků tvého života již uplynulo?"
"Mocný faraóne, sto třicet let dobrých i špatných jsem prožil,"
odpovídal otec Jákob. "Jsem však šťasten, že sis oblíbil Josefa a že
jsi zachránil můj rod před smrtí hladem." A po těch slovech faraónovi
pohybem pravé ruky požehnal.
"Čím se živíte? Jakou práci ovládáte?" zeptal se pak vládce Egypta
Josefových bratrů.
"Jsme pastýři, jako byli naši otcové i dědové, a jsme tvoji věrní
služebníci," řekli bratři. "V zemi kanaanské je však hlad a bída. Ani
ty ubohé ovce se nemají kde pást. Dovol nám, pane nad našimi životy,
abychom se mohli usadit ve tvé zemi. Budeme pilně pracovat a budeme
tvými věrnými služebníky."
"Nechť se tvůj otec a tvoji bratři usadí v mé zemi," řekl pak faraón
Josefovi. "A ti z tvých bratří, kteří jsou uvážliví a rozumní, ať se
stanou úředníky a spravují můj dobytek a ovce."
I usídlil Josef svého otce a rodiny svých bratrů v egyptském kraji
Rameses a jmenoval své bratry hlavními pastevci královských stád ovcí
a skotu. Svému otci pak věnoval velikou péči a starostlivost a jeho
dům i příbytky svých bratrů opatřoval chlebem a obilím.
Ještě pět dlouhých roků se na polích nic neurodilo a lidé v zástupech
chodili za Josefem, aby jim vydal z faraónových skladů obilí.
Chudákům Josef vyměřoval chléb a obilí jen za pouhé slovo, že budou
věrnými a oddanými služebníky faraóna. Bohatým a majetným však jménem
faraóna vydával zrno jen za peníze nebo za dobytek, koně a osly, či
za stáda ovcí nebo koz. A když už peníze ani zvířata neměli, chtěl
Josef pro faraóna jejich pole, role a pastviny. Každý dal rád, co
Josef žádal, jen aby nemusel strádat bídou a nedostatkem.
Tak se stal faraón, díky moudrému Josefovi, pánem všeho bohatství
Egypta. V královské pokladně se shromáždily všechny peníze země, v
královských listinách byly zapsány všechny pastviny, pole a všechna
domácí zvířata.
A když nastal první úrodný rok, rozdělil faraón na Josefovu radu
všechny ty statky spravedlivě mezi své poddané a zavázal si je slibem,
že budou každý rok odvádět do státních sýpek pátý díl své úrody.
Josefa pak pověřil, aby na všechno přísně dohlížel.
Dokud Josef žil a spravoval celou zemi, nepostihla Egypt žádná bída
či sebemenší neštěstí a faraón, egyptský lid i Jákobův izraelský rod
byli se svým moudrým správcem nanejvýše spokojeni.
Jákob žil v egyptské zemi ještě sedmnáct let a bylo mu sto čtyřicet
sedm roků, když zemřel. I pochoval ho Josef na jeho přání vedle
Abrahama a Izáka do Makpelské jeskyně u osady Mamre nedaleko Hebronu v
zaslíbené kanaanské zemi.
Josef byl živ sto deset roků a měl dva syny, Manassese a Efraima a
poznal i své vnuky a pravnuky. Když umíral, řekl svým bratrům:
"Já umírám, ale Bůh k vám přijde a vyvede vás i s rodinami do země,
kterou přísežně slíbil našim předkům Abrahamovi, Izákovi a Jákobovi.
Až se tak stane, ať vaši synové vynesou mé kosti z hrobu a vezmou je
s sebou. Chci odpočívat s vámi v zaslíbené zemi." Když Josef zemřel,
bylo jeho tělo nabalzamováno, položeno do rakve a slavnostně pohřbeno
ve skalní hrobce nedaleko od řeky Nilu. Pole kolem jeho hrobu nesla
pak každoročně mnohonásobnou úrodu a lidé se o něj pečlivě starali,
aby jim Bůh zemřelého zachoval svoji přízeň.
Jak moudrý Josef předpověděl, tak se také stalo. Po jeho smrti dosedl
na egyptský trůn nový faraón, pak se ujímali vlády v Egyptě jiní
panovníci, až další faraón, už kolikátý od příchodu Jákoba do Gesenu,
o Josefovi a jeho skutcích nic nevěděl a Izraelce, kteří se hojně
rozmnožili, neměl v lásce. Bál se, že se Izraelci zmocní Egypta a že
ho svrhnou z trůnu. I uvaloval na Jákobovy potomky nejtěžší práce,
neboť věřil, že se utrpením jejich počet zmenší. Pod rukama Izraelců
tak vyrůstala města, paláce, domy a zavlažovací kanály za křiku a
bití egyptských strážců.
A když faraón vydal rozkaz, aby každý chlapec, který se narodí v
izraelské rodině, propadl smrti, povolal Bůh moudrého proroka Mojžíše
a přikázal mu vyvést izraelský lid z Egypta.
I vyzvedli Izraelci ze skalní hrobky Josefovu rakev a pod Mojžíšovým
vedením se vydali na dlouhou a strastiplnou pouť do zaslíbené země.
Bůh jim ukazoval cestu. Ve dne se před nimi vznášel v oblakovém
sloupu a v noci ve sloupu ohnivém.
Čtyřicet dlouhých roků putovali Izraelci pouštěmi, horami, údolími i
rovinami, než překročili řeku Jordán a vstoupili do zaslíbené země.
Byla součástí velké země kanaanské. Na západě ji omývaly vody Velkého
moře, na východě pak její pomezí sahalo až k řece Eufratu.
V této zemi se Izraelci konečně usadili, pochovali v ní Josefovy
ostatky a kolem roku tisíc dvacet pět před narozením Krista tam
založili svoje slavné izraelské království, kterému ve starobylém
městě Jeruzalémě vládli mocní králové Saul, David a Šalomoun.
Tak se po dlouhých a strastiplných letech naplnila boží slova, která
kdysi řekl Bůh Jákobovi:
"Ploď a množ se; vzejde z tebe národ a společenství pronárodů, i
králové vzejdou z tvých beder."
*5 IZRAEL
Biblický příběh o silákovi Samsonovi, ze Starého zákona z Knihy soudců,
Příběh podle bible - Silný Samson a lstivá Delila, ze šestého století
před naším letopočtem
Silný Samson a lstivá Delila
Aby se Izraelci mohli v zaslíbené zemi usadit, museli se velké části
jejího rozsáhlého území zmocnit silou zbraní. Stejně jako Jericho
dobyl Jozue s boží pomocí i další města. Za sedm let pokořil sedm
království a ovládl velkou část zaslíbené země. Spravedlivě ji rozdělil
mezi izraelské kmeny a vládl jim z města Tamnatsáre.
Svatostánek i archu úmluvy nechal umístit v městě Silo, které se tak
stalo sídlem izraelských knězi a poutním místem všech Izraelců.
Pokud byl Jozue naživu, vedlo se Izraelcům dobře a byli spokojeni. Po
jeho smrti se však nenašel muž, kterého by všechny izraelské kmeny
poslouchaly a který by je vedl v boji proti nepříteli. Každý kmen se
staral jen sám o sebe, a když sousední kmen potřeboval pomoci, nechal
ho na holičkách.
Ještě horší však bylo, že se Izraelci mísili s místními obyvateli,
ženili se s jejich ženami a uctívali jejich bohy. A Bůh je za to
trestal a vydával je do rukou nepřátel, ale osvobozoval je, když v
něho opět uvěřili.
I stalo se, že Bůh vydal neposlušné Izraelce napospas Filištejcům,
kteří přišli od moře a zmocnili se velkého kusu zaslíbené země. Celých
čtyřicet let museli Izraelci snášet jejich útlak. Když Izraelci začali
svých hříchů litovat, rozhodl se Bůh, že jejich hoře a trápení zmírní.
V Zaraze žil muž, jmenoval se Manóach, a měl ženu, která nemohla mít
děti, byla neplodná. I poslal Bůh k té ženě svého anděla v podobě
obyčejného muže a ten jí řekl:
"Brzy otěhotníš a porodíš syna, který bude zasvěcený Bohu. Proto
nepij víno ani žádný jiný opojný nápoj a také nejez žádné nečisté
jídlo. A dbej, aby se chlapcovy hlavy nedotkla břitva. Když
uposlechneš, co ti nařizuji, začne tvůj syn, až dospěje, vysvobozovat
Izrael z rukou Felištejců."
Když žena vypravovala Manóachovi o svém setkání s cizincem, začal se
její manžel modlit a prosil Boha, aby k nim poslal toho muže ještě
jednou. Chtěl mít jistotu, že neznámý byl opravdu božím poslem.
"Hospodine, pošli k nám znovu božího muže, ať nás poučí, jak máme
chlapce vychovávat."
Bůh Manóacha vyslyšel. Když jeho žena pracovala na poli, objevil se
před ní anděl podruhé. Žena rychle přivedla svého muže a ten se božího
posla zeptal:
"Jsi tím mužem, který mluvil s mojí ženou?"
"Ano, jsem," odpověděl neznámý.
"Řekni mi, jak se máme o chlapce starat, až se narodí?" zeptal se
Manóach.
"Vše, co bylo nutné, jsem již řekl tvé ženě," pravil muž. "Nesmí pít
víno ani jiný opojný nápoj a nesmí jíst žádný nečistý pnokrm. A ať
dbá, aby se chlapcových vlasů nedotkla břitva."
Radostná zpráva Manóacha velice potěšila a chtěl vzácného posla
pohostit.
"Zdrž se u nás," prosil ho, "upečeme kůzle."
"Nezůstanu u tebe," odvětil posel. "A i kdybych se zdržel, nejedl bych
ten pokrm. Chceš-li však, obětuj kůzle jako zápalnou oběť Bohu."
"Jak se jmenuješ?" zeptal se Manóach cizince.
"Proč se ptáš? Mé jméno je podivuhodné, neuměl bys ho vyslovit,"
odpověděl záhadně muž.
Manóach přivedl kůzle a na skále ho obětoval Hospodinovi. Stalo se
však něco neočekávaného. Jakmile Manóach zažehl oheň, Hospodinův posel
v jeho plameni vystoupil k nebi.
"Určitě zemřeme," zašeptal Manóach a chvěl se strachem. "Viděli jsme
Boha."
"Kdyby nás Bůh chtěl usmrtit, nepřijal by naši oběť a nepředvedl by
nám div, který jsme nyní spatřili," uklidňovala Manóacha jeho žena.
V určené době přivedla Manóachova žena na svět syna, kterému dala
jméno Samson, a dbala, aby se jeho vlasů nedotkla břitva. Samson rostl
přímo před očima, a když dospěl, nevyrovnal se mu žádný člověk vzrůstem
ani silou. Stal se silákem nad siláky.
V Timnatě se Samsonovi zalíbila jedna pelištejská dívka a chtěl se s
ní oženit.
"Raději si vezmi za ženu dívku z našeho lidu," bránili mu otec s
matkou, "Neber si ženu z rodu našich nepřátel."
"Chci za ženu tuhle dívku, protože se mi líbí. S žádnou jinou se
neožením," trval Samson tvrdošíjně na svém.
I vydal se Samson s otcem a s matkou do Timnaty, aby rodiče dívky
požádal o ruku své vyvolené. Kráčel rychleji než staří rodiče a
dorazil k vinicím před městem mnohem dříve než oni. Náhle se na něho
vyřítil mladý lev. Bůh stál při Samsonovi a v tu chvíli jeho sílu
zdvojnásobil. A tak Samson uchopil lva holýma rukama a roztrhl jej na
několik kusů jako kůzle. O tom, co se stalo, se však nikomu ani
slůvkem nezmínil.
Po čase se Samson vydal do Timnaty znovu, aby pro svoji nevěstu
uspořádal hostinu. Když přišel k vinicím, kde zabil lva, uviděl, že se
v jeho těle usadily včely a zaplnily je medem. Nabral si med do hrsti
a cestou do města ho snědl.
Rodiče nevěsty pozvali na hostinu třicet pelištejských mládenců.
Samson se k nim uprostřed slavnosti obrátil a řekl:
"Chci vám položit hádanku. Jestliže ji do sedmi dnů uhodnete, dám vám
třicet košil a třicet svátečních šatů. Jestliže však hádanku
nerozluštíte, dáte stejný dar vy mně."
Když mladí Pelištejci souhlasili, Samson pravil:
"Ze žrouta vyšel pokrm a ze siláka sladkost. Co je to?"
Mladí Pelištejci přemýšleli tři dny, ale na správnou odpověď nepřišli.
Čtvrtého dne se obořili na Samsonovu nevěstu a vyhrožovali jí:
"Přemluv svého ženicha, ať ti hádanku prozradí. Jestli nám nepovíš
správné rozluštění, zapálíme dům tvého otce a ty shoříš s ním. Copak
jsi nás pozvala na hostinu, aby nás Samson oloupil?"
Nevěsta šla tedy k Samsonovi a se slzami v očích naléhala, aby jí
pověděl správnou odpověď.
"Nemáš mě vůbec rád," plakala, "jinak bys mi hádanku prozradil."
"Ani svým rodičům jsem ji neprozradil, tak ji neprozradím ani tobě,"
bránil se Samson.
Nevěsta však Samsona pořád přemlouvala, plakala a naříkala, až ho
sedmého dne ráno obměkčila a on jí řekl, co chtěla slyšet. Hned běžela
k pelištejským mládencům a řekla jim správnou odpověď.
Sedmého dne, dříve než zapadlo slunce, dali mladí Pelištejci Samsonovi
na jeho hádanku správnou odpověď.
"Co je sladší než med, co je silnější než lev?" volali na Samsona.
Samson poznal, že ho nevěsta podvedla. Spřáhla se s jeho nepřáteli
proti němu, člověku, který ji miluje celým srdcem. Když mě zradila
jednou, nebudu si moci být nikdy jistý, že mě nezradí příště, mihlo
se mu hlavou.
"Kdybyste neorali mou jalovičkou, nikdy byste moji hádanku neuhodli,"
vykřikl Samson rozzlobeně a odešel z domu své nevěsty do blízkého
města. V něm zabil třicet Pelištejců, pobral jim třicet košil a právě
tolik svátečních šatů a dal je pelištejským mládencům jako slíbený
dar. A strašlivě rozezlen odešel z Tamnaty domů.
Po několika dnech, v čase žní, šel Samson svou milou opět navštívit a
na usmířenou jí přinesl darem kozlíka. Ale její otec ho k ní nepustil.
"Myslil jsem, že moji dceru za ženu nechceš, když jsi nedávno od nás
ve zlosti odešel, a proto jsme ji provdali za jednoho mladého
Pelištejce," pravil otec. "Jestli však chceš, můžeš se oženit s její
mladší sestrou. Ta je ještě krásnější."
Samson o mladší sestře nechtěl ani slyšet. Pochopil jenom, že stojí
ponížený před domem své vytoužené nevěsty a že s ním zacházejí jako s
méněcenným člověkem. Strašlivě se rozzlobil a ve vzteku zvolal:
"Ode dneška budu Pelištejcům jen a jen škodit a žádnou vinu za to
neponesu."
Za městem Samson pochytal tři sta lišek, vždy po dvou je svázal
provazem k sobě, k ocasu jim připevnil hořící pochodně a vypustil je
do nepožatého obilí Pelištejců. Lišky uháněly jak zběsilé a zapalovaly
obilné lány a s nimi i vinice a olivové háje.
Když se Pelištejci dověděli, kdo jim zničil úrodu, vzplanuli velikou
nenávistí a rozpáleni touhou po pomstě zapálili dům bývalé Samsonovy
nevěsty. Uhořela v něm i se svým otcem.
Nato se rozzuření Pelištejci srotili, přepadli Samsona a chtěli ho
zabít. Ale izraelský silák se nedal a bil je hlava nehlava, až je
zahnal na zběsilý útěk.
I sebrali Pelištejci velké vojsko a vytáhli proti Izraelcům.
Vyhrožovali, že zpustoší jejich zemi, jestliže jim Samsona nevydají.
Izraelci dostali strach. Shromáždili tři tisíce bojovníků a vydali se
za Samsonem, který se skrýval ve skalní strži Etamu.
"Cos to udělal?" vyčítali Izraelci Samsonovi. "Přece víš, že nám
Pelištejci vládnou a že jsme v jejich moci."
"Jen jsem Pelištejcům zlo oplácel zlem," hájil se Samson.
"Přišli jsme, abychom tě spoutali a vydali do rukou Pelištejců. Jinak
nás všechny zahubí," zvolali Izraelci.
"Nechám se svázat, jen když odpřisáhnete, že mě sami nezabijete,"
odpověděl Samson.
"Přísaháme, že tě nezabijeme, vydáš-li se dobrovolně do našich rukou,"
slíbili Izraelci. "Jenom tě pevně spoutáme a předáme Pelištejcům, kteří
se utábořili v Lechi."
A tak Samson, který nechtěl přelévat izraelskou krev, se nechal spoutat
dvěma silnými provazy a svést z hory Étam do pelištejského ležení v
Lechi. Jakmile Pelištejci spatřili spoutaného Samsona, dali se do
radostného křiku a jásotu a s obnaženými meči v rukou běželi proti
němu.
Vtom Hospodin obdařil Samsona mocnou boží silou. Izraelský silák napjal
svaly a vmžiku přetrhl provazy, jako by to byly obyčejné nitě.
Ze země sebral čerstvou oslí čelist, popadl ji do ruky a bojoval s ní
jako s kyjem. Pobil tisíc Pelištejců, ostatní se dali na zběsilý útěk.
Když široko daleko nebyl jediný živý Pelištejec, postavil se Samson
zpříma, zvedl oslí čelist vítězně nad hlavu a radostně zvolal:
"Oslí čelistí jsem pobil hromadu Pelištejců. Ne, dvě hromady Pelištejců
jsem oslí čelistí pobil. Ne, to je málo. Pobil jsem oslí čelistí tisíc
Pelištejců."
Když domluvil, odhodil čelist a teprve tehdy si uvědomil, jak moc mu v
boji s Pelištejci vyprahlo v hrdle a jak je k smrti unaven. A slunce
pálilo a nikde široko daleko ani kapka vody ani trochu chladivého
stínu. I zvolal Samson zoufale k Hospodinu:
"Vysvobodil jsi mě svou mocí z rukou nepřátel a teď mám umřít žízní?
Přece nedopustíš, aby se mého mrtvého těla zmocnili ti bezvěrci, kteří
si říkají Pelištejci."
Nato Bůh otevřel skálu a z ní vytryskl pramen studené vody. Samson se
napil, pookřál, ožil, znovu se napil, až úplně zahnal žízeň.
Pak se Samson odebral k Izraelcům a ti ho zvolili svým soudcem. Od té
doby jim vládl dvacet let a ochraňoval je před proradnými Pelištejci,
kteří se ho marně snažili zmocnit. Samson Pelištejce pokaždé přemohl a
zahnal na útěk.
Jednoho dne se Samson odebral do města Gázy a na noc se ubytoval u
jedné ženy. Pelištejci se o jeho pobytu v Gáze dověděli a velice se
radovali, že ho mají konečně v pasti. Po setmění zavřeli městskou
bránu, na stráž k ní postavili vojáky a přikázali jim, aby Samsona
ráno ze zálohy napadli a zabili.
Izraelský silák však jejich záměr vytušil, o půlnoci se potají vytratil
z domu své hostitelky a potichu zamířil k bráně. Vojáci, kteří ho tou
dobou nečekali, tvrdě spali. Když Samson viděl, že je brána zamčena,
vytrhl obě křídla obrovských vrat i s veřejemi a se závorou, naložil
si je na záda a vynesl na vrchol nedaleké hory. Tímto činem Samson
dokázal, že je nejen neobyčejně silný a statečný, ale také lstivý a
chytrý. A znovu se proslavil, zatímco Pelištejci opět sklidili posměch
a ostudu.
Netrvalo dlouho a Samson si zamiloval další ženu z rodu Pelištejců,
krasavici Delilu, a ubytoval se u ní. Proradní Pelištejci k ní vyslali
svá knížata a ta jí řekla:
"Výzvěď na Samsonovi, v čem spočívá jeho velká síla a jak bychom ho
mohli přemoci nebo svázat či jinak zkrotit. Zahrneme tě stříbrem,
jestli nám vyzradíš tajemství jeho síly."
Delila, která toužila po bohatství a slávě, se toho večera na Samsona
pořád usmívala, laskala se s ním, lichotila mu a nakonec se ho s
nevinnou tváří zeptala:
"Prozraď mi, můj milý, odkud se bere tvá síla? Jsi tak silný a
nepřemožitelný. Je možné tě nějak přemoci? Jsou na světě pouta, která
bys neroztrhl?"
Samson však nebyl hloupý. Vzpomněl si, jak ho před dvaceti lety
podvedla jeho nevěsta, a umínil si, že už se tak snadno podruhé oklamat
nenechá. Udělám si ze zvědavé krásky dobrý den, řekl si Samson a nahlas
pravil:
"Kdyby mě někdo spoutal sedmi syrovými houžvemi, které ještě neuschly,
ztratil bych svoji sílu a byl bych slabý jako kterýkoliv jiný člověk."
Když Samson usnul, běžela Delila k Pelištejcům a řekla jim, co se
dověděla. Pelištejci jí donesli sedm syrových houžví a skryli se v
sousední místnosti. Delila nemeškala, spícího Samsona houžvemi pevně
spoutala a pak na něho naoko zděšeně křikla:
"Samsone, jdou na tebe Pelištejci!"
Samson se probudil, přetrhl houžve, jako by to byly obyčejné koudelné
nitě, a začal se smát. Delila pochopila, že ji izraelský silák napálil,
a vyčítala mu:
"Proč jsi mě obelstil? Proč jsi mi lhal, Samsone? Svázala jsem tě jen
na zkoušku a tys houžve snadno přetrhl. Podvedl jsi mě. Řekni mi, jaká
pouta bys nepřetrhl?"
"Kdyby mě někdo spoutal sedmi novými provazy, které ještě nikdo dosud
nepoužil, ztratil bych svoji sílu a byl bych slabý jako kterýkoliv
jiný člověk," vymýšlel si prohnaný Samson.
Když Samson znovu usnul, zavolala Delila Pelištejce a pověděla jim, co
se dověděla. Pelištejci vmžiku přinesli sedm nových provazů. Delila
jimi Samsona spoutala a naoko vystrašeným hlasem vykřikla:
"Samsone, jdou na tebe Pelištejci!"
Samson se probudil, protáhl se, provazy na něm praskly, jako by to
byla pouhá stébla suché trávy, a začal se smát. Delila poznala, že ji
Samson znovu oklamal a vyčítala mu:
"Zase jsi mě obelhal," zlobila se Delila. "Proč mi nechceš povědět, co
ti dává tak velkou sílu? Tentokrát mi řekni pravdu, Samsone, a prozraď
mi, čím bys měl být spoután, aby ses svou silou neosvobodil?"
Samson se zatvářil, jako když podléhá jejímu naléhání, a vymyslil si
ještě větší a velice podivnou lež:
"Kdybys vpletla sedm pramenů mých vlasů do tkalcovského vratidla a
pak je přitloukla hřeby k zemi, zeslábl bych a každý by mě snadno
přemohl."
Když Samson opět usnul, učinila Delila podle jeho slov a vyděšeně
vykřikla:
"Samsone, jdou na tebe Pelištejci!"
Samson se probudil, uchopil tkalcovské vratidlo rukama, odtrhl je od
země a byl volný. Nato se začal smát a smál se a smál, až se za břicho
popadal. Delila poznala, že ji Samson opět napálil, a předstírajíc, že
se urazila, mu vyčítala:
"Jenom mě obelháváš, milý Samsone. Říkáš, že mě miluješ, ale svoji
lásku ke mně jen předstíráš. Nevychází z tvého srdce, jen z úst jako
pouhá slova. Pověz, v čem je tak velká tvá síla!"
Samson svoje tajemství nechtěl vyzradit, ale proradná Delila na něho
naléhala ve dne v noci, po celé dny do něho mluvila a znovu a znovu
ho mučila a trápila stejnou otázkou:
"Pověz mi, v čem je tvá veliká síla?"
Nakonec k smrti unavený Samson změkl, a aby už měl konečně od dotěrné
ženy pokoj, otevřel jí své srdce:
"Mé hlavy se nikdy nedotkla břitva, neboť jsem od narození zasvěcený
Bohu. Moje síla je v mých vlasech. Kdyby mi je někdo oholil, byl bych
slabý jako každý jiný člověk."
Delila rychle poslala pro knížata a vzkázala jim:
"Přijďte ještě jednou. Samson mi otevřel své srdce a prozradil mi
tajemství své síly."
Netrvalo dlouho a v sousední místnosti se potají shromáždili
pelištejští velmoži a dali Delile stříbro, které jí slíbili.
Tentokrát, když Delila uspala Samsona na klíně, zavolala holiče a
poručila mu, aby spáči oholil všech sedm pramenů vlasů. Tak Samson
přišel o svoji sílu a byl slabý jako každý jiný člověk. Nato Delila
vykřikla jako již třikrát předtím:
"Samsone, jdou na tebe Pelištejci!"
Delila nelhala. Ze sousední místnosti se opravdu vyřítili Pelištejci a
vrhli se na ležícího siláka, který se právě probudil a chtěl vstát z
lůžka.
Dostanu se z toho jako dosud vždycky, pomyslil si Samson a pustil se
s Pelištejci do křížku. Nevěděl, že má vlasy oholené a že mu Hospodin
odebral jeho nadlidskou sílu, protože porušil slib, že se jeho hlavy
nedotkne břitva.
Boj byl krátký. Pelištejci se Samsona snadno zmocnili, spoutali ho
řetězy, vypíchali mu oči a vítězoslavně ho odvlekli do města Gázy. Tam
ho uvrhli do vězení, ze kterého nebylo úniku, připoutali ho s ostatními
otroky k břevnu kola, jímž se pohání mlýn, a v temném prostoru musel s
nimi chodit kolem dokola a břevno tlačit rukama před sebou.
Tak trávil slepý Samson krutý čas v pelištejské temnici a mlel zrno.
Ve tmě nikdo neviděl, že mu vlasy začínaly opět růst. Právě když mu
dorostly, shromáždili se Pelištejci v chrámu svého boha Dágona, aby mu
na počest vítězství nad Samsonem obětovali a pobavili se při velké
hostině a radovánkách. Jásali a vychvalovali svého boha, že jim jejich
úhlavního nepřítele vydal do rukou. Jedli, pili víno a pivo, a když se
pořádně rozveselili, začali volat:
"Přiveďte Samsona, ať nás pobaví."
I přikázali strážným, aby šli do vězení pro Samsona. Když ho přivedli
řetězy spoutaného a oblečeného do otrockých šatů, postavili ho mezi
sloupy, dali mu do rukou harfu a poručili mu, aby jim na ni hrál.
Chrám byl plný mužů i žen, byla zde všechna pelištejská knížata a na
jeho ploché střeše se tísnilo na tři tisíce zvědavých lidí. Všichni
chtěli vidět zuboženého a poníženého izraelského obra a pobavit se na
jeho účet.
Samson hrál tklivou píseň, kterou mu zpívávala matka, a hrozně trpěl,
když mu při ní neurvalí Pelištejci špitali a ohavně nadávali. Slepý a
bezbranný byl všem jen pro posměch a klení. Po chvíli požádal mládence,
který stál vedle něho, aby ho vzal za ruku a dovedl ho k prostředním
sloupům, které podpírají chrám.
"Nech mě, ať mohu sloupy ohmatat a opřít se o ně," řekl pak Samson
mládenci a neznatelně začal pohybovat rty, když šeptal svou prosbu
Hospodinovi:
"Panovníku, Hospodine, rozpomeň se na mě a dej mi, prosím, ještě
jednou sílu, abych se mohl Pelištejcům za to, že mě oslepili, pomstít."
Potom se Samson opřel o oba hlavní chrámové sloupy rukama, a jak
nejhlasitěji mohl, zvolal:
"Ať zhynu a se mnou ať zhynou i všichni Pelištejci!"
Nato se vzepřel proti jednomu sloupu pravicí, proti druhému zatlačil
levicí, zatřásl jedním sloupem, pak zatřásl i druhým a oba sloupy
praskly a skácely se. Chrám, který ztratil oporu, se v tu chvíli s
rachotem zřítil a se Samsonem pohřbil ve svých troskách všechna
pelištejská knížata, tisíce vojáků a spoustu mužů a žen. Umírající
Samson usmrtil více Pelištejců, než kolik jich zabil za celý život.
Jeho bratři prohledali trosky chrámu, vynesli z nich jeho tělo a v
pláči je pochovali mezi Soreou a Eštaólem v hrobě jejich otce Manóacha.
Od té doby si Izraelci v těžkých chvílích s hrdostí připomínali hrdinné
Samsonovy činy a s nadějí v srdci věřili v lepší budoucnost svých
potomků.
*6 ARÁBIE
Pověst o Bilqís, královně ze Sáby, a Sulajmanovi, králi a prorokovi
z Jeruzaléma, z první poloviny prvního tisíciletí před naším letopočtem
O královně ze Sáby a králi Sulaj manovi
V dávných dobách, někdy kolem roku 970 před narozením Krista, se vlády
ve slavném království Sába na jihu Arábie ujal král Hadhád ibn Šardžíl
ibn Amru. Sotva však dosedl na trůn, musel se bránit útokům sousedního
vládce, krále Amra Zú-l-Izára, který chtěl mocnou Sábu pokořit a
obsadit svými vojsky. A tak na pusté planině, tam kde procházela
hranice mezi oběma říšemi, došlo mezi vojsky obou králů ke kruté bitvě,
která trvala několik dní a nocí.
Když panovníci poznali, že jejich vojska jsou stejně silná a že jedno
druhé zřejmě neporazí, ustoupili s nimi na svá území a vyčkávali, co
protivník udělá.
Aby se dozvěděl, co jeho soupeř zamýšlí, oblékl se král Hadhád do
beduínského šatu, usedl na svoji oblíbenou velbloudici a vydal se
obezřetně k nepřátelskému ležení. Snadno se k němu nikým nepozorován
přiblížil, neboť nepřátelští emírové, hodnostáři a velící fárisové se
právě mezi sebou prudce přeli a hádali. Jeden na druhého svaloval vinu,
že Hadháda neporazili, a už už se všichni na sebe sápali se zbraněmi v
rukách a zápasili spolu jako o život. Král Amr je musel krotit a hrozil
jim přísnými tresty, jinak by se snad navzájem pozabíjeli.
Vrátím se co nejrychleji ke svým bojovníkům a rozvaděné nepřátele
napadneme, pomyslil si král Hadhád. My tak hloupí a nesnášenliví
nejsme. My se mezi sebou hádat nebudeme.
Rozhodl se jet zpátky kratší cestou, i když se jí lidé zdaleka
vyhýbali. Vedla pustým údolím mezi dvěma vysokými horami a všude ve
skalních děrách byli zalezlí jedovatí hadi a štíři. A také si lidé
povídali, že se v těch skalách usadili džinové a džinny a hluboko pod
zemí tam založili svoje království.
Slunce pálilo a král Hadhád dostal žízeň. Celý zemdlený a unavený
zastavil velbloudici na malé vyvýšenině, která se skrývala ve stínu
několika palem, a vzal do rukou kožený vak s vodou. Chtěl se napít.
Vtom se zachvěla zem, skála po jeho pravé straně pukla a vyřítila se z
ní jakási černá příšera a hnala se přímo k němu. Tlamu měla dračí,
tělo hadí, pokryté černými šupinami, a její silné krátké nohy byly
vyzbrojené orlími drápy. Z tlamy jí visel rozeklaný jazyk a supěla
jako vzteklý nosorožec. Za ní se hnala ještě jedna taková dračice,
navlas té prvé podobná, jen s tím rozdílem, že byla celá bílá.
Král strnul hrůzou. Obě stvůry se u nohou jeho velbloudice pustily do
strašlivého souboje. Syčely, supěly, zatínaly do sebe drápy, kousaly
se a jejich těla se svíjela, kroutila a krvácela.
Vtom se od sebe odtrhly. Černá dračice se odvalila do stínu skály a
tam odpočívala, bílá přilnula k noze velbloudice a po ní se pnula až
téměř k jejímu krku. Ubohá velbloudice hrůzou ani nedýchala. Pak bílá
dračice otevřela tlamu a upírala své hrozné oči na kožený vak s
vodou. Král pochopil, že má žízeň. Nemeškal a šplouchl jí do chřtánu
hlt vody.
Bílá dračice vodu lačně polkla, pak sklouzla z velbloudice na zem a
znovu se vrhla na černou sokyni. Zakousla se do ní svými tesáky pod
hrdlem a tlamu vší silou sevřela. Nato se černá dračice zhroutila,
zachvěla se a vydechla naposledy. Bílá se převalila na bok, vítězně
zasyčela a náhle, světe div se, zmizela ve skále.
Král si protřel oči, jako by se probudil ze špatného snu, pak se také
napil a pokračoval v jízdě. Když míjel osamělý strom na návrší, zem se
před ním s rachotem rozestoupila a náhle před ním stanula skupina
krásných džinů v nádherných šatech a ukláněla se mu.
"Neboj se, králi Hadháde," řekl jeden z nich. "Sestup z velbloudice a
posaď se s námi pod strom."
"Víš, kdo jsme?" zeptal se jiný mládenec.
"Ne, nevím," odpověděl udivený král.
"Jsme džinové. Přišli jsme ti poděkovat. Chceme tě za tvoji dobrou
službu odměnit," řekl třetí džin.
"A čím jsem si vaši odměnu zasloužil?" zeptal se král.
"Jsme synové krále džinů a tenhle bílý mládenec, kterého jsi zachránil
před smrtí, je náš bratr," řekl čtvrtý džin a ukázal na mladíka, který
měl krásnou bělostnou tvář. "Vzbouřil se proti nám černý otrok a
několik členů královské rodiny džinů zabil. Jedině náš bílý bratříček
se ho nebál a statečně se mu postavil."
Král se na bílého mládence upřeně podíval a prohlédl si ho. Na jeho
tvářích spatřil hluboké rány a ošklivé škrábance.
"Tak to jsi byl ty, ta bílá dračice," řekl král.
"Ano, králi Hadháde, a moc ti děkuji. Nebýt tvé pomoci, určitě bych v
drápech toho černého netvora zahynul. Za odměnu ti nabízím obrovské
bohatství, nebo moudrost džinů, anebo svoji sestru Rawáhu za ženu.
Vyber si."
"Nepotřebuji peníze," řekl král mladíkovi. "Ani moudrost džinů nechci.
Ta by spíš slušela nějakému mudrci. Ale tvou sestru Rawáhu bych si rád
vzal za ženu. Mezi lidmi se proslýchá, že džinny jsou krasavice, krásou
jim prý jak luně v úplňku planou líce."
"Dobře, králi. Dostaneš Rawáhu, dceru krále džinů, za ženu," souhlasil
bílý mládenec. "Ale ať Rawáha udělá cokoliv, ty jí nesmíš odporovat.
Byť by se ti její čin líbil sebemíň, ani slůvkem nesmíš nic namítat.
Jinak ti tvoje krásná žena zmizí a už ji nikdy nespatříš. A teď se
odeber ke svému vojsku a vrať se s ním do svého sídelního města Máribu.
Stejně by ses neměl s kým potýkat. Král Amr se svými bojovníky také
zamířil zpátky do svého nedobytného hradu Gamadánu. O půlnoci očekávej
svou nevěstu."
Nato se zem s rachotem rozevřela a džinové sestoupili do jejích útrob.
I odebral se král Hadhád do svého hradu a v noci netrpělivě očekával
příchod své nevěsty. Přesně o půlnoci se zem zachvěla, zarachotil hrom
a stěny komnat se rozkymácely. Přitom zem duněla, praskala a kolébala
se a házela sebou jako rozbouřené moře. Zdálo se, že se hrad musí
každou chvíli rozpadnout. Služebníci, otroci, vojáci i dvořané v hrůze
prchali z hradu, jen aby byli co nejdále od toho hrozného místa.
Jen král Hadhád seděl klidně na stříbrné stoličce, jako by mu ta
spoušť vůbec nevadila. Najednou se před ním zničehonic objevila
překrásná dívka, uklonila se a usmála se na krále. Sotva na ni král
Hadhád pohleděl, hlava se mu z její krásy zatočila, v tu chvíli ztratil
dech, zapomněl řeč a v srdci se mu usadila láska.
"Její tvář má snivé luny vzhled
a oči kouzelný gazelí hled.
Její tělo jak vrby ohýbá se prut
a obočí má jak napjatý arabský luk.
Jak černá noc jí kadeř na šíji se vlní
a půvab má, jenž na jitra vrhá stíny."
zaveršoval král a sevřel krasavici v objetí.
Hned druhý den se král Hadhád s princeznou džinů oženil a celé dva
roky pak byl šťasten. Ale necelý rok poté, co se mu narodil syn,
potkalo jednoho dne ubohého krále veliké neštěstí.
Uviděl, jak jeho žena vyšla ze své komnaty, v náručí držela jejich
synka a chodbou zamířila ke kuchyni. Náhle se krále zmocnil podivný
neklid, a jako by tušil, že se něco neblahého přihodí, šel za ženou.
Ta vešla do kuchyně, políbila chlapečka na čelo a klidně ho hodila do
plápolajícího ohně. V tom okamžiku dítě zmizelo, jako by se v plameni
naráz vypařilo.
Ten hrůzný výjev zarazil králi dech v hrdle. Chtěl vykřiknout, ale
vtom si vzpomněl na svůj slib a v poslední chvíli svůj křik a vyčítavá
slova, která se mu drala do úst, potlačil.
Rok nato musel král Hadhád podstoupit další zkoušku.
Královna porodila holčičku a on si ji velice zamiloval. Právě se s ní
mazlil a jeho nitro přetékalo štěstím, když najednou, kde se vzala, tu
se vzala, stála před ním obrovská psice. Vrhla se na holčičku, vzala
ji do tlamy a v tu chvíli s ní zmizela. Král se smutně podíval na ženu,
ale nic neřekl. S těžkým srdcem dodržel slib, který dal jejímu
bratrovi.
Sotva se král z hrozného leknutí trochu uklidnil, předstoupil před
něho hlavní rádce a oznámil mu velice neblahou novinu. Král Amr zase
prý proti němu vytáhl s vojskem a blíží se k hranicím jeho říše.
Král Hadhád nemeškal a spolu se svou ženou se v čele mocné armády
vydal pouští vstříc Amrovi a jeho vojsku. Když za poledního žáru v
jednom stinném údolí odpočívali, uviděl podivný výjev.
Všechny kožené vaky naplněné vodou najednou spadly velbloudům ze
hřbetů, samy se otevřely a vylily svůj cenný obsah do rozpáleného
písku pouště. Jako by ty vaky sundaly a vyprázdnily desítky
neviditelných rukou.
Král hned pochopil, co se přihodilo. Ty neviditelné ruce patřily
džinům, kteří jednali podle příkazů jeho královské manželky.
Tentokrát už král mlčet nemohl. Vždyť celá jeho armáda určitě zemře
žízní. Vzal ženu za ruku a odvedl ji daleko od ležení na osamocené
místo, kde je nikdo nemohl slyšet. Jen tam došli, zoufale vykřikl:
"O, země! O, země! Snesl jsem pohled na svého ubohého syna v plamenech.
Nestěžoval jsem si, když jsem viděl svoji milovanou dcerušku v zubech
psice. O obě děti jsem přišel a neřekl jsem ani slovo. Ale teď už jsi
zašla příliš daleko, Rawáho. Všichni tady zemřeme žízní."
"Měl jsi být ještě nějakou dobu trpělivý," odpověděla královna. "Ale
už se nedá nic dělat. Tys promluvil a stěžoval si. Věz tedy, drahý
manželi, že tvůj rádce se nechal tvými nepřáteli podplatit a všechnu
tvoji vodu ve vacích otrávil. Kdybychomse jen trochu napili, určitě
bychom všichni okamžitě zemřeli. Nedaleko odtud je pramen, který ti
poskytne tolik čerstvé vody, kolik jen budeš potřebovat."
"A co naše děti, Rawáho, co se s nimi stalo?" vyhrkl ze sebe král.
"Svěřila jsem je nejlepším chůvám v království džinů," odpověděla
královna. "Tvůj syn, drahý manželi, však zemřel na nevyléčitelnou
nemoc. Nejmoudřejší lékaři našeho království na ni nestačili. Je mi to
opravdu velice líto. Ale tvoje dcera Bilqís žije a zdravím a krásou
kvete. Až nepřítele od hranic zaženeš, vrať se ihned do svého hradu.
Na mém lůžku najdeš naši dceru."
Vtom se nad skalami zablýsklo, stromy ozářilo podivné světlo a zem
před nimi se otřásla. Nato se s rachotem rozevřela a Rawáha se navždy
do jejích hlubin propadala.
Když se král Hadhád po vítězném zápolení s králem Amrem vrátil do
Máribu, našel na lůžku své ženy roztomilou holčičku. Měla velké černé
oči, tmavé, hebounké tvářičky a husté vlasy černé jako uhel jí splývaly
po zádech až ke kotníkům. Krásnější dítě ještě nikdo nikdy neviděl.
Král stál jako solný sloup a nemohl se pohnout. Krása dcerušky ho úplně
ohromila. Nakonec k ní přece jen se slzami v očích vykročil a vroucně
ji objal.
Bilqís se stala ženou neuvěřitelné krásy a její otec, král Hadhád, ji
miloval, hýčkal a rozmazloval. A když nějakou při či jinou soudní
záležitost posuzoval a nevěděl si rady nebo špatně rozhodoval,
princezna mu vždy dobře poradila, neboť jí matka džinna nadělila do
vínku moudrost džinů.
Když bylo Bilqís dvacet roků, král Hadhád vážně onemocněl. Poznal, že
už nebude dlouho živ. I svolal všechny svoje rádce a hodnostáře a
vyzval je, aby po jeho smrti prohlásili Bilqís svou královnou. Určitě
nebudou litovat. Vždyť princezna už přece mnohokrát prokázala, že je
nejmoudřejší člověk celého království. "Dobře bude moje dcera nad vámi
panovat a vaše spory spravedlivě rozhodovat," řekl nakonec král.
Ale když král Hadhád zemřel a Bilqís se po něm ujala vlády, vypukly v
celé zemi veliké nepokoje. Hodnostáři, fárisové a šejchové kmenů
prohlašovali, že ženu poslouchat nebudou a že chtějí, aby jim vládl
muž, bojovník. Chystali vzpouru a podněcovali kmeny k boji proti
královně.
Bouří a nepokojů v zemi královny Bilqís využil král Amr a hned Sábu se
svým vojskem napadl. Nejednotné sabejské kmeny lehce porazil a s
korunou Bilqís na hlavě se posadil na její trůn.
Zoufalá královna v beduínském převlečení prchala na velbloudici daleko
do arabské pouště, až dorazila do země krále Džafara. Bez okolků vešla
do jeho hradu a odvážně před vládce předstoupila. V té době bylo
Džafarovi tři sta roků a byl nejstatečnějším a nejslavnějším ze všech
jemenských fárisů. Jeho pouštní zemi obývali obrovití lidé. Když
kráčeli, překračovali celé hory a pod jejich mohutnými chodidly se
chvěla zem. Vládce Džafar se s nimi právě vydával do Mekky, aby v ní
uctil její slavné bohy. Džafar Bilqís vyslechl a slíbil, že jí pomůže.
"Moudrosti máš dost, ale statečnosti se ti ještě nedostává. Pojď se
mnou do Mekky, Bilqís. Cestou ti ukážu, jak se správně mává mečem.
Cestou se třikrát utkám se smrtí. Předvedu ti, jak se jí máš dívat do
očí. A radím ti, v životě musíš být lstivá jako liška. I krutost musíš
ke svým zbraním připojit. Jinak se v drsné poušti nedá žít. Jinak se
nedá nad králem Amrem zvítězit."
Tři lvy najednou na jednom místě Džafar mečem zabil a pouštním lupičům,
kteří jeho ležení k ránu přepadli, se jen holýma rukama ubránil.
Nedaleko Mekky pak stanul před černou jeskyní, ve které se usadil
strašlivý drak, mohutnější než hora.
Do otevřené dračí tlamy obr Džafar zarazil kmen stromu, druhým kmenem
udeřil draka do hlavy, až ho porazil na zem. Pak netvora svým mečem
sekal a bodal tak dlouho, dokud drak nevypustil duši.
Džafar a Bilqís dorazili do Mekky, vykonali posvátné obřady jejím
bohům a potom se stejnou cestou do Jemenu navraceli.
Během putování přemýšlela Bilqís o svém životě a o osudu svého národa,
který byl zotročen nepřátelským králem. Králi Amrovi se musí pomstít
a svůj lid osvobodit.
V přestrojení za beduínského mládence vešla Bilqís do máribského hradu,
ve kterém se nenáviděný král Amr usadil. Vyhledala královu nejmilejší
milovnici Džadhád, kterou dobře znala. Džadhád byla její nejlepší
přítelkyně. Spolu si hrály, když byly malé holčičky, když povyrostly,
snily spolu o krásných mládencích s temnou pletí a černýma očima a s
těžkým srdcem se od sebe odloučily, když Bilqís musela před králem
Amrem prchnout do pouště.
Obě ženy se radostně objímaly, pak si chvíli povídaly, radily se, až
se odhodlaly k činu. Džadhád oblékla Bilqís do svých nejhezčích šatů,
dlouhé, husté černé vlasy jí vyčesala vysoko nad čelo a účes zpevnila
zlatými jehlicemi. Potom jí do vlasů zastrčila nůž se zlatou rukojetí.
Zlatá rukojeť svítila z černých vlasů a v lesku zlatých jehlic oslnivě
zářila jako největší klenot, který zdobí krasavici.
Potom vstoupila Bilqís do královy komnaty místo Džadhád.
Bilqís byla mnohem krásnější než Džadhád, byla nejkrásnější ženou na
světě. Král Amr hned poznal, že ta krasavice není Džadhád, hned věděl,
že před ním nestojí jeho milostnice. Ale krása té neznámé ženy mu
zastřela rozum, touhou se mu rozhořely líce a pevně Bilqís objal.
Královna ho však prudce odstrčila a zašeptala sladce:
"Panny z rodu lidí jsou jak hřebcem z rodu koní klisny nedotčené.
Potřebují něžné zacházení, klisničky také touží po příjemném ržání."
"Kdo jsi?" zeptal se král. "Vím jen, že nejsi moje Džadhád."
"Jsem královna Bilqís, dcera Hadhádova, a chci se za tebe provdat,
králi. Nabízím ti sebe a svůj ohromný poklad, který jsem před tebou
ukryla pod zdmi hradu. Svoje království ti však už nabídnout nemohu,
to sis vzal sám," odpověděla lstivá královna. "Teď jdi a oznam svým
hodnostářům, že ses se mnou oženil a že jsem tvoje dědička a následnice
trůnu. A nech přinést jiskřivé víno. Spolu se napijeme, než v objetí
lásky spočineme."
Král Amr udělal všechno, co si Bilqís přála, a s touhou v očích se
brzy vrátil. Pak si s ním královna povídala, hrála na strunný nástroj
a pořád mu nalévala omamné víno. Král pil a pil, až se mu hlava
závratí zatočila. Toužil Bilqís obejmout. I přitáhl ji k sobě blíž,
pohlédl jí hluboce do temných očí a chtěl ji k hrudi přitisknout.
Bilqís se zableskl nůž v ruce a krále Amra zabila.
Zatím se na nádvoří máribského hradu shromáždil sabejský lid. Přivedla
ho tam věrná Džadhád, která té noci po městě chodila a všude, kam
přišla, oznamovala, že se vrátila Bilqís, jejich královna, aby je od
nenáviděného krále Amra osvobodila.
Když se Bilqís objevila na balkoně s královskou korunou na své hlavě,
Sabejci jí provolali slávu a na královský trůn ji znovu posadili.
Potom ve městě Máribu postavili Sabejci Bilqís palác z alabastru a
bílého mramoru se zlatými kopulemi, které se zvedaly až k nebesům, a
vyrobili pro ni nový trůn, jenž byl ještě honosnější. Udělali ho z
ryzího zlata a vyložili vzácnými perlami a skvostnými safíry. Z jeho
vysoké démantové stříšky splývaly po obou stranách nádherné květinové
závěsy, které po celý rok vykvétaly do krásy, do nejčarovnější směsice
barev, jaké kdy lidské oko spatřilo. A silná omamná vůně, která se
kolem trůnu do daleka šířila, se každou chvíli střídala a měnila.
V prvním roce své vlády se královna Bilqís vydala s mohutným vojskem
do slavné Mekky, aby mu získala přízeň jejích mocných bohů. A potom se
svými fárisy a bojovníky pokořila mnoho zemí, které se rozkládaly na
širém území mezi Babylonem a Sábou, a připojila je ke své říši. Pak se
vrátila do svého paláce a vládla moudře a spravedlivě své ohromné
říši.
Daleko na severu, v zemi, jejíž břehy omývaly vody modravého moře a v
níž rostly mohutné cedrové stromy, v zemi eš-Šám, ve městě Jeruzalémě,
sídlil a panoval tou dobou mocný král a boží prorok, Sulajmán, syn
slavného krále Dá'úda.
Když král Sulajmán usedl na trůn, zjevil se mu ve snu jediný Bůh, ve
kterého věřil, a daroval mu svoji moudrost a rozum; k nim ještě přidal
bohatství a slávu a pečetní prsten, na kterém bylo vyryto nejmohutnější
boží jméno. Bůh dal Sulajmánovi také dar všech řečí a jazyků, aby
rozuměl všem lidem, zvířatům, rybám i ostatním tvorům světa a mohl s
nimi rozmlouvat.
Pomocí prstenu si Sulajmán podrobil džiny, démony, zvířata a větry a
všechny je donutil, aby mu sloužili. Džinové a ifritové mu museli
stavět paláce, chrámy, sochy, nádrže vody, zahrady, a dokonce celá
města.
Uprostřed palčivé pouště vyvedli džinové na Sulajmánův příkaz na
povrch země léčivé vodní prameny a rozpálený písek všude kolem
proměnili ve velikou zelenou zahradu, kvetoucí oázu s jezírkem a hájem
vysokých palem. V oáze pak postavili nádherné město s honosnými
mramorovými a alabastrovými stavbami, které Arabové odedávna považovali
za nevěstu a krasavici syrských měst. Tak vzniklo slavné a bájné město
Tadmur.
Někdy se však džinové proti těžké práci, kterou jim Sulajmán často
ukládal, bouřili a protivili. Takové džiny trestal prorok tím, že je
uzavíral do lahvic jež pevně zapečetěné házel do moře.
Nejtěžším trestem však potrestal Sulajmán odbojného džina jménem
Sachr. Ten se lstí zmocnil Sulajmánova pečetního prstenu s
nejmohutnějším božím jménem a hodil ho do moře. Ze Sulajmána pak
udělal nejposlednějšího žebráka. Sulajmán však našel prsten v útrobách
ryby a za trest dal džina Sachra s těžkým kamenem na krku svrhnout do
Tiberiadského jezera.
Král Sulajmán vládl moudře a jeho vláda byla prodchnuta dobrotou a
laskavostí k poddaným. Ve všech sporech vystupoval jako nejvyšší
soudce, jenž řešil nejsložitější případy, které jiní soudcové nebyli
schopni rozhodnout. Jednou před něho předvedli dvě ženy, mladé matky.
Jedna z nich hned vylíčila jejich spor.
"Králi. Bydlím s touhle ženou v jednom domě a obě jsme pod jeho
střechou ve stejný den porodily syna. Tahle žena však v noci svého
syna zalehla a on, ubožák, zemřel. Když zjistila, že její syn je
mrtvý, vstala, a zatímco já jsem spala, vzala mého syna a do svého
klína si ho položila. Pak své mrtvé dítě k mému boku přiložila. Brzy
ráno jsem vstala, abych synka nakojila, ale on byl mrtev. Když jsem si
ho však pozorně prohlížela, poznala jsem, že to není můj syn."
"Ne! To není pravda!" vykřikla druhá žena. "Můj syn je živý a ten
mrtvý patří tobě!"
"Ne, tvůj syn zemřel, můj zůstal naživu!" trvala na svém první žena.
A tak se před králem obě ženy stále hádaly a přely a žádná z nich
nebyla ochotna té druhé ustoupit a živé dítě jí k mateřské péči
postoupit.
"Přineste meč!" zvolal náhle král Sulajmán poté, co obě ženy chvíli
poslouchal a nad jejich slovy moudře uvažoval. "A rozetněte chlapce
na dvě poloviny. Jednu půlku dítěte dejte jedné ženě a druhou té
druhé. Obě budou mít stejně."
Když se služebníci chystali dítě rozetnout, zvolala zoufalým hlasem
první žena:
"Zadrž, můj pane! Nezabíjej to novorozeně! Dej je živé té druhé ženě!"
"Ať není moje ani tvoje! Vojáci, rozetněte je!" zvolala druhá žena.
A prohlásila to lhostejným hlasem, jako by jí na životě dítěte
nezáleželo.
"Dejte živé novorozeně té, která prosila, aby nebylo usmrceno, protože
to je jeho pravá matka. Ozvala se v ní mateřská láska, která raději dá
druhé ženě vlastní dítě, jen když zůstane živé," rozhodl moudrým
rozsudkem král Sulajmán.
Od té doby se král Sulajmán svou moudrostí ještě nesčíslněkrát
proslavil a svým moudrým rozhodováním lid království mnohokrát ohromil.
Na tisíce moudrých průpovědí a písní složil, o stromech, zvířatech,
ptácích, plazech a rybách se s mudrci, dvořany i prostým lidem bavil.
Z vděčnosti za dary, kterými ho Bůh obdaroval, postavil mu král
Sulajmán nákladný chrám, jenž svou nádherou a velikostí překonal
všechny chrámy a svatostánky světa. A rozhodl se, že celý ten svět
procestuje, aby na vlastní oči spatřil všechny divy, které Bůh stvořil.
Proto poručil démonům a šajtánům, aby mu zhotovili z brokátu obrovský
zázračný koberec ve tvaru čtverce. Uprostřed koberce si nechal postavit
zlatý trůn posázený drahokamy a zdobený perlami a kolem něho dal
umístit tři tisíce stolců ze zlata a stříbra.
Na zlaté stolce král posadil proroky, na stolce ze stříbra mudrce a
kouzelníky. Za ně pak usadil vznešené hodnostáře, šlechetné džiny a
ifrity a nakonec démony a šajtány. Nad celou tou velkolepou společností
se vznášeli ptáci, aby ji svými křídly chránili před slunečním žárem.
Potom přivolal mocné větry a přikázal jim, aby koberec zvedly do výše,
a vánku a větříku poručil, aby ho unášely správným směrem. Na zázračném
koberci urazil Sulajmán od rána do večera cestu jednoho měsíce a
stejnou vzdálenost uletěl od večera do rána.
Takto král Sulajmán proletěl se svým doprovodem nad všemi zeměmi
západu i východu, přeletěl slavné město Tadmur a na tři dny cesty
velbloudem od města Máribu se snesl na mýtinu v palmovém háji, aby si
odpočinul.
Mezi ptáky, kteří se nad kobercem vznášeli a tvořili svými křídly
chladivý stín, byl i jeden neposedný dudek. Nudilo ho vznášet se stále
na jediném místě a vydal se prozkoumat okolí. Letěl a letěl, až
zpozoroval nádherný ovocný sad. Zamířil k němu a ve větvích jednoho
stromu se posadil, aby tu krásu vychutnal. Vtom si všiml, že na stromě
není sám. Na sousední větvi seděl jiný dudek.
"Odkud jsi přiletěl?" zeptal se soused. "Nikdy jsem tě tady neviděl."
"Přiletěl jsem ze země Sám a doprovázím svého pána, mocného krále
Sulajmána, který vládne lidem, džinům, zvířatům i ptákům, na jeho
cestě po světě," odpověděl Sulajmánův dudek a také se zeptal:
"A odkud jsi přiletěl ty?"
"Jsem ze země, ve které vládne krásná a mocná královna Bilqís,"
odpověděl hrdě druhý dudek. "Tou zemí je království Sába a královna
Bilqís k němu připojila všechny země rozprostírající se až k Babylonu.
Jestliže poletíš se mnou, sám uvidíš, jak je moje královna krásné a
jak je naše země nádherná."
"Musíme si ale pospíšit. Mohl bych svému pánovi chybět," odpověděl
starostlivě Sulajmánův dudek.
V poledne král Sulajmán ucítil, že ho slunce pálí do obličeje. Podíval
se nahoru, aby zjistil, který pták zanedbává svůj úkol, a hned poznal,
že dudkovo místo je prázdné. I předvolal svého sokola, vůdce všech
ptáků, a zeptal se ho, kde dudek je.
"Nevím, můj pane," odpověděl sokol. "Nikam jsem ho neposlal. Ale
najdeme ho."
Sokol pověřil orla, aby dudka našel. Orel vyletěl vysoko na modrou
oblohu a pátral po uprchlíkovi. Spatřil ho, jak se vrací odněkud z
Jemenu. A byl pořádně vzrušený a vyděšený. Orel se na dudka vrhl.
Nešťastný pták, který se cítil vinen, zaprosil:
"Ve jménu toho, který tě stvořil mocnějšího, než jsem já, měj se mnou
soucit a slituj se. Prosím tě, abys mne ochránil, neboť musím něco
velice důležitého oznámit našemu pánovi Sulajmánovi."
Král Sulajmán se velice zlobil, když dudek, celý zkormoucený, před
něho předstoupil.
"O, mocný králi, promiň mi. Navštívil jsem jednu překrásnou královnu.
Nikdy nikdo neviděl půvabnější, vznešenější, ctnostnější a mocnější
panovnici.
Její říše, království Sába, se rozprostírá od Babylonu až po konec
Arábie a klaní se jí tisíce králů, šejchů, emírů a knížat. A je
moudřejší než všichni mudrcové Jemenu dohromady, neboť je po matce
džinnou. Má obrovský, nádherný palác, démantovou korunu ve tvaru
půlměsíce a trůn z živých květů nevýslovné krásy a vůně.
Ale ta královna věří v jiného boha než ty. Uctívá boha slunce. Klaní
se mu v mramorovém chrámu, který hýří nejrůznějšími barvami. Když její
zářivý bůh vychází ráno na oblohu, královna poklekne, modlí se k němu
a prosí ho o požehnání."
"Tentokrát ti ještě odpustím. Zaujmi své místo," odpověděl dudkovi
přísně král.
Sulajmán se rozhodl napsat královně dopis, ve kterém ji zpravil o všech
svých moudrých činech a o kouzelné boží moci, kterou nad světem má.
A nakonec dodal:
"Žádám tebe i tvůj lid, abyste neuctívali jiného boha než jediného
pravého Boha, který se mnou rozmlouvá. A přijď moji zemi navštívit,
rád tě u sebe uvítám a tvou krásou, moudrostí a vznešeností se
pokochám."
Potom král vložil dopis dudkovi do zobáku a přikázal mu, aby ho donesl
královně Bilqís.
Královna seděla na svém skvostném trůně, na hlavě měla zlatou korunu
posázenou démanty a právě rozhodovala důležitou při svých rádců a
hodnostářů. Vtom se nad jejím trůnem objevil dudek, třikrát zakroužil
dokola, snesl se níže a pustil královně do klína dopis. Pak se vznesl
do výše, znovu třikrát zakroužil a odletěl do dáli.
Sulajmánovo poselství královnu Bilqís velice překvapilo. Dlouho nad
ním přemýšlela, ale jak by měla odpovědět, zprvu nevěděla. Teprve po
hodné chvíli ke své radě moudrých promluvila:
"Dostala jsem dopis. Je od mocného krále, který si přeje, abychom ho
navštívili a abychom přestoupili na jeho víru v jediného Boha."
"Královno, má paní. Navštívíme toho krále a zjistíme, zda je opravdu
tak mocný, jak o sobě v dopise tvrdí. Bude-li však jeho moc menší než
naše, napadneme ho svými vojsky a jeho zemi připojíme k našemu
království," radil jeden rádce.
"Královno. Bude-li král Sulajmán silnější než ty, provdej se za něho.
Nejsi-li moudřejší, jsi určitě lstivější. Snadno toho namyšleného
krále ovládneš. Pak se ho zbavíš a jeho zemi připojíš k naší říši,"
radil druhý rádce.
"Já však, moji rádcové, navrhuji, abychom Sulajmánovi poslali vzácný
dar," prohlásila královna Bilqís. "Jestliže je vládcem z tohoto světa,
přijme ho a potom nás napadne svými vojsky, neboť zatouží po bohatství
celé naší země. Proto připravte naše statečné bojovníky na krutou
válku. Ale je-li, jak tvrdí, prorokem svého Boha, naše dary odmítne a
bude naléhat, abychom přijali jeho víru."
Nato královna Bilqís požádala správce pokladu, aby z brokátu nechal
zhotovit veliké vaky a dal je naplnit zlatem, stříbrem, perlami,
safíry, chrysolity a smaragdy. Potom vybrala čtyřicet nejmoudřejších,
nejvěrnějších, nejkrásnějších a nejvýřečnějších princů, synů poddaných
králů, emírů a knížat, a posadila je na čtyřicet arabských koní, dvacet
kobyl a dvacet hřebců, pro nezkušené oči pohlavím od sebe téměř
k nerozeznání.
A pak Bilqís přikázala přivést tisíc mladých lidí, pět set mládenců a
pět set panen, a nechala je obléci do stejných hedvábných šatů
vyšívaných perlami a posadila je na tisíc bílých kobyl. Nebylo v
sílách obyčejného člověka pouhým pohledem rozpoznat, kdo z onoho
tisíce mladých lidí je mládenec a kdo dívka.
Nakonec královna nechala připravit náklad vzácného koření, kadidla,
pižma a k němu přidala malou skleněnou lahvičku, do které vložila
vzácnou neprovrtanou perlu a veliký, nepravidelně provrtaný smaragd.
Do čela celé výpravy postavila svého prvního rádce a řekla mu:
"Požádej krále Sulajmána, aby jediným pohledem rozlišil hřebce od
kobyl, mládence od dívek a aby poznal, jaké vzácné kameny jsou v
brokátových pytlích, aniž by je otevřel. Nakonec chtěj, aby král
uhádl obsah lahvičky. Uhádne-li, ať perlu provrtá a smaragdem ať
prostrčí nit. A pozoruj krále pozorně. Jestliže bude nadutý a nevrlý,
není božím prorokem. Bude-li však přívětivý a milý, pak je tím, za
koho se vydává."
Král Sulajmán přijal dlouhý průvod královniných poslů na nádvoří svého
nádherného paláce. Seděl na velkolepém trůnu a obklopovali ho strážní
vojáci, vážní mudrci, džinové, strašliví šajtáni, démoni, zvířata a
ptáci. Vládce posly zdvořile přivítal, ale dary královny Bilqís odmítl.
"Nepotřebuji žádné bohatství," pravil. "Bůh mi daroval nejcennější
dar, svoji moudrost. K ní mi přidal i nesmírné bohatství. Jsem
nejmoudřejší a nejbohatší člověk na světě. Tak se mi Bůh odměnil za
to, že ho uctívám."
Nato královnin rádce oznámil, co si jeho paní přeje. I nechal Sulajmán
přinést mísy naplněné vodou a přikázal mladým Sabejcům, aby si umyli
ruce. Dívky nabíraly vodu do dlaní a pomalu své paže omývaly, zatímco
mládenci rázně ponořili paže až po ramena do vody. A při hostině, která
následovala, jedli mladí muži hlavně maso, chléb a pili pivo, zatímco
mladé ženy dávaly přednost ovoci a sladkostem.
Jediným pohledem rozlišil moudry král hřebce od kobyl, a aniž by
brokátové pytle otevřel, hned poznal, ve kterých je zlato a stříbro a
ve kterých jsou ukryty perly, safíry, chrysolity a jaspisy.
"Moje královna si ještě přeje, abys uhádl obsah této lahvičky," řekl
rádce a podal ji Sulajmánovi.
Anděl, kterého Bůh poslal svému prorokovi na pomoc, pošeptal
Sulajmánovi správnou odpověď.
"Lahvička obsahuje vzácnou, neprovrtanou perlu a veliký, provrtaný
smaragd, jehož otvor není uvnitř rovný, nýbrž vprostředku se lomí,"
odpověděl král Sulajmán.
"Královna Bilqís si přeje, abys perlu provrtal a smaragdem provlékl
nit," žádal rádce. "Dokážeš to, králi?"
Sulajmán požádal svoji družinu o odpověď. Mudrci ji však neznali,
džinové také ne. Když se obrátil na démony, poradili mu, aby nechal
přivolat zelenou žluvu. Žluva před krále předstoupila, poklonila se mu
a pak perlu hbitě a obratně provrtala.
Potom se Sulajmán zeptal svých dvořanů, džinů a démonů, zda by některý
z nich byl schopen provléknout smaragdem nit. Nikdo si však nevěděl
rady. Vtom se ozval tenký, ostrý hlásek:
"Já to umím, já to dokážu, můj pane."
Sulajmán sklonil hlavu a na koberci u svých nohou uviděl červíčka.
Ten uchopil vlákno do hubičky, vsunul se s ním do smaragdu a provlékl
se jeho otvorem na druhou stranu. Král umístil perlu a smaragd zpátky
do lahvičky a podal ji královninu rádci.
Poslové se vrátili zpátky ke královně a dary, které král Sulajmán
odmítl, přivezli zpátky. Hned královně Bilqís popsali divy, které v
paláci krále Sulajmána spatřili.
Moudrá královna pochopila, že s mocným Sulajmánem, který ovládá
džiny, démony a anděly, nemůže soupeřit. Ani její veliká armáda by
neuspěla a jeho zemi by nedobyla. Raději s tím, že se podrobí a přijme
jeho víru, souhlasila.
I přikázala královna Bilqís připravit na dalekou jízdu sto dvanáct
tisíc nejlepších arabských hřebců a velbloudů. Na ně nechala posadit
sto dvacet nejčestnějších a nejmoudřejších sabejských mužů, všechny
syny a dcery poddaných králů, emírů a šejchů a své nejvěrnější
hodnostáře a dvořany. Celou výpravu doprovázel početný vojenský oddíl,
který vedli nejstatečnější velitelé jejího vojska.
A na nákladní velbloudy nechala královna naložit vzácné, vonné koření,
kadidlo, myrhu, drahé látky, sto dvacet talentů ryzího zlata a nesmírné
množství balzámů, perel a drahokamů tak vzácných, že nic takového nikdo
v zemi Sám předtím nikdy neviděl. Před odjezdem výpravy svolala poradu
nejmoudřejších mužů království Sába a oznámila jim:
"Jestliže král Sulajmán prokáže, že je opravdu prorokem svého Boha,
podřídím se mu a přijmu jeho víru. Nejdříve však bude muset odpovědět
na všechny mé otázky. A není v silách obyčejného člověka, aby to
dokázal. Ukáže-li se však, že je jen jedním z obyčejných pozemských
králů a že není tím, za koho se vydává, a celý svět klame a obelhává,
vytáhnu proti němu se svým velikým vojskem a jeho zemi pokořím."
Potom královna Bilqís přikázala sluhům, aby její trůn ukryli za deset
tlustých záclon a závojů do nejvyššího máribského paláce, kolem kterého
stálo sedm jiných mohutných hradů a paláců. A její královskou korunu
museli připevnit ke stropu železnými řetězy. Nakonec sama královna
všechny dveře a brány uzamkla a do všech místností a komnat každého
paláce nechala postavit ozbrojenou stráž.
Nekonečná karavana koní a majestátně kráčejících velbloudů s pestrými
čabrakami a ozdobami z ryzího zlata se konečně vydala na dalekou
cestu pouští, průsmyky a údolími do slavné země Sám, do přeslavného
města Jeruzalém.
Král Sulajmán se však nemohl půvabné královny Bilqís dočkat a hořel
netrpělivostí a touhou ji co nejdřve uvidět. Proto přikázal větrům,
aby ho na zázračném koberci zanesly co nejblíže královninu průvodu.
Z výše pak pozoroval, jak velkolepá karavana, která vezla známé
bojovníky pouště, dvořanstvo, ženy se zastřenými tvářemi a nesmírné
dary, směřovala k jeho zemi.
Nejvíce však na Sulajmána zapůsobila krásná arabská královna, která
seděla hrdě na svém arabském hřebci. Horoucím pohledem hltal sličnou
postavu, která se rýsovala pod hedvábím vyšívaného roucha, a obdivoval
se snědé tváři s jemnými rysy. Velké černé oči jižní královny planuly
tajemným ohněm. Její krása a vznešenost králi Sulajmanovi učarovaly a
srdce se mu rozbušilo nesmírnou touhou.
"Kdo je ta, jež vystupuje z pouhé jako sloup dýmu,
ovanuta vůní kadidlovou z myrhy
a z nejjemnějšího koření kupeckého?
Půvabné jsou její tváře přívěsky ozdobené,
Nese ji průvod lásky?
V objetí něžném spolu někdy spočineme?"
zaveršoval král Sulajmán bezděky.
Rozhodl se, že královnu Bilqís překvapí. Přivolal k sobě dudka a
přikázal mu, aby do všech podrobností vylíčil, jak královnin trůn
vypadá. Potom svolal všechny džiny a ifríty a požádal je:
"Kdo z vás najde trůn královny Bilqís a nepoškozený mi ho přinese?"
"Dříve než odejdeš z trůnního sálu, budeš mít ten slavný trůn před
sebou," odpověděl pán všech Sulajmánových džinů, mocný ifrít Asif.
"Ne, chci ho tady mít hned," přikázal Sulajmán. "Dobře. Budu s ním
tady dříve, než vstaneš z trůnu. Ale musíš přikázat větrům, aby mi
svou silou a rychlostí pomohly," odpověděl ifrít Ásif.
"Budiž. Vezmi si mé větry. Ať ti poslouží," rozhodl král Sulajmán.
Dříve než se kdokoliv v sále mohl jen pohnout, zahučelo to ve vzduchu
jako za největší bouře a zem se mocně zachvěla. Před krále Sulajmána
najednou shůry dosedl honosný královnin květinový trůn. Všichni královi
dvořané, džinové, ifríti a démoni byli jeho nevídanou krásou ohromeni.
Sám Sulajmán zalapal po dechu. Jeho zlatý trůn, kterým se před celým
světem chlubí, je ve srovnání s tím skvostem jen obyčejnou kovovou
židlí.
Zatímco celý dvůr hořel nedočkavostí a netrpělivě očekával příjezd
sabejské královny, džinové, ifríti, démoni a šajtáni mezi sebou
rozmlouvali.
"Jestliže se král Sulajmán s královnou Bilqís ožení, bude to náš
konec," řekl první džin.
"Máš pravdu, příteli. Královna, která po matce zdědila krásu, sílu a
moudrost džinů a po otci prohnanost a krutost lidí, nás určitě přivede
do záhuby," souhlasil druhý džin.
"Ta žena nám jistojistě bude dávat tolik těžkých úkolů, že nás umoří
k smrti," přitakal třetí džin.
"A jestliže budou mít syna, bude nám ještě hůře. Zůstaneme pod
nadvládou jejich potomků tak dlouho, dokud nevymřou," připojil se k
džinům jeden démon.
"Ani nám, šajtánům, se to nelíbí," řekl jeden rohatec a dupl kopytem,
až se zem otřásla.
"Pokusím se tu ženu králi zošklivit," řekl ifrít Zawbaat a předstoupil
před Sulajmána.
"O, veliký proroku," oslovil Zawbaat krále Sulajmána. "Dozvěděl jsem
se, že se chceš oženit s královnou Bilqís. Věz tedy, že její matka
Rawáha byla z rodu džinů a že džinny rodí děti, které mají ohyzdné
chlupaté oslí nohy a místo chodidel kopyta. A Bilqís je navíc
horkokrevná, divoká a nemilosrdná žena. Má horké tělo s tvrdými kostmi.
Ani trochu ženské něhy se v jejím nitru neukrývá. Také je nemocná a
může tě, králi, nakazit, jak to mezi nemocnými a zdravými často bývá.
A nemá zdravý rozum, vše se jí v hlavě pomátlo. Zkrátka a dobře:
je bláznivá."
"Na tvoje pomluvy, zlořečený ifrífe, nic nedám. Dokaž mi, že mluvíš
pravdu. Udělej něco, ať se jí na nohy podívám," odpověděl král
Sulajmán.
I postavili džinové pod vedením ifríta Zawbaata ohromný palác ze
zeleného skla a pod jeho skleněnou podlahou udělali vodní nádrž. V ní
tekla voda a mezi vodními řasami plavala hejna barevných ryb. Potom
ifrít Zawbaat postavil Sulajmánův trůn doprostřed skleněného sálu a
nádherný trůn královny Bilqís umístil naproti. Na příkaz Sulajmána ho
však musel obrátit zadní stranou k Sulajmánovu trůnu.
"Až královna přijede, požádej ji, ať před tebe předstoupí. Skleněná
podlaha ti ukáže, co potřebuješ vědět," poradil králi ifrít Zawbaat.
Když královna Bilqís s velkou slávou přijela, zavedli ji královi
dvořané do síně se skleněnou podlahou. Nikdo v sále údivem ani
nedýchal. Každý byl přesvědčen, že vidí nejkrásnější ženu světa. Jak
luně v temné noci hořely jí jasné líce. Té luně se krásou vyrovná jen
Bilqís, krasavice.
Hned na prahu se krásná žena černých očí v tmavé pleti a štíhlého,
souměrného těla nečekaně zarazila. Když uviděla vodní řasy a mezi
nimi plovoucí ryby, myslila si, že Sulajmánův trůn stojí na vodě.
Zvedla šat, aby mohla nádrží projít, a na chvíli tak odkryla svoje
nohy.
Zvědavý král viděl, že Bilqís má pěkné, bílé, štíhlé a souměrné nožky.
Měly jen jednu vadu. Byly porostlé hustými černými chloupky.
"Neměj strach, má půvabná královno," pravil král Sulajmán. "Nevyhrnuj
šat. Své krásné nožky si ve vodě neumokříš. Nádrž je pokryta sklem,
které tě snadno unese. Vítej v mém království."
Královna Bilqís si však všimla Sulajmanová pohledu a podle výrazu jeho
obličeje poznala, že se mu černé chloupky na jejích nohách moc nelíbí,
a řekla:
"O, proroku. Nikdo neví, jak granátové jablko chutná, dokud ho
neokusí."
"Co však nelahodí oku, nechutná ani ústům," odpověděl bez rozmýšlení
Sulajmán. Potom ukázal na královnin trůn a zeptal se:
"Je to tvůj trůn, moje krásná královno?"
"Podobá se mu," odpověděla tiše Bilqís a snažila se skrýt své
překvapení. S úžasem také zírala na krále obklopeného jeho dvořany,
džiny, ifríty, šajtány a démony.
Sulajmána královnina odpověď uspokojila. Odpověděla jako člověk se
zdravou myslí. Není bláznivá, jak se mu snažil namluvit ifrít Zawbaat.
A oslí nohy s kopyty také nemá.
Král přikázal sloužícím, aby královnin trůn správně natočili, a vyzval
Bilqís, aby na něj usedla.
Nádheru dvora velkého krále Sulajmána královna úplně svou krásou
zastínila, jakmile na svém květovaném trůně zlehounka spočinula.
"Chci ti dát několik hádanek, moudrý králi," promluvila královna ze
Sáby.
"Uhádnu je, královno Bilqís," odpověděl král Sulajmán a jako páv
rozestřel před královnou celý nádherný vějíř své moudrosti a vybraného
chování.
"Které tři věci se nedají schovat před lidským zrakem, moudrý králi?"
zeptala se Bilqís.
"Tvá hádanka není snadná, krásná královno. Já si s ní však lehce
poradím," pravil Sulajmán a usmál se. "První věc, která nikdy neujde
pozornosti lidí, je láska. Zamilovaný se svými pohledy upřenými na
milovanou bytost a svým chováním vždy prozradí. Druhá věc, která se
neutají, je následek té lásky, na první pohled po určité době zjevný.
Je jím přece otěhotnění milované ženy. A třetí věc, kterou lidské oči
snadno rozpoznají, je jízda na velbloudu. To pozná přece každý, když
se koráby pouště v dáli kolébají."
"Tvou odpověď přijímám, králi," řekla Bilqís a dala Sulajmánovi
druhou, mnohem těžší hádanku.
"Je to voda, žízeň však nehasí. Nepadá z nebe, ze země neprýští. Co je
to, moudrý králi? To je má druhá hádanka."
"Znáte odpověď?" zeptal se Sulajmán svých dvořanů.
"Neznáme," řekli dvořané.
"A vy, víte o tom něco?" zeptal se král džinů.
"Nevíme," řekli džinové.
Naštěstí odpověď znali démoni, a aniž si toho někdo všiml, pošeptal ji
jeden z nich králi do ucha.
"Nasedněte na koně," přikázal Sulajmán džinům, "a pořádně je kolem
paláce prožente. Pak jim setřete pot, dejte ho do nádoby a tu mi
přineste."
Když džinové nádobu s koňským potem přinesli, podal ji král královně
a řekl:
"Tady je, moje arabská královno, voda, která žízeň nehasí. Naopak ji
posiluje. Nepadá z nebe, ze země neprýští. Tělo každého tvora, když ji
vydá, velice vysiluje."
"Skvělá odpověď, moudrý králi," odpověděla Bilqís. "Mám však pro tebe
třetí úkol. Přivezla jsem s sebou umělé květiny. Natrhám teď ze svého
trůnu pravé a s těmi umělými je smíchám dohromady. Jak poznáš, které z
nich jsou umělé a které přirozené, králi? Nesmíš k nim však přivonět."
"Přineste včely a vypusťte je," přikázal král Sulajmán.
Včely zabzučely, rozletěly se, usedaly na pravé květy a spokojeně
vysávaly jejich sladkou šťávu.
"Tvoji odpověď přijímám, moudry králi. Teď však slyš, moji čtvrtou
otázku zvíš," řekla královna Bilqís. "Kdy se syn podobá otci a kdy
matce? Řekni, jak tohle rozluštíš?"
Král se zamyslil, pak na džiny, ifríty, démony i šajtány naléhal, aby
mu některý z nich správnou odpověď dal. Namáhal se však zbytečně. Asi
by Sulajmán tentokrát neuhádl, kdyby mu Bůh nepodal pomocnou ruku.
Ten králově mysli vnukl správnou odpověď.
"Jestliže muž miluje svoji ženu vroucněji než ona jeho, podobá se
novorozeně jemu. Miluje-li žena svého muže více, pak má jejich potomek
jemné ženské líce," řekl moudrý král.
"Opět tvoji odpověď přijímám, králi Sulajmáne. Teď však, moudrý
proroku, uhádni moji poslední a nejtěžší hádanku," pravila královna
Bilqís. "Jakou barvu má. tvář tvého Boha? Jaký je jeho obličej?"
"Ať Bůh tvé otázce požehná. Zeptám se ho. Určitě mi na ni svoji
odpověď řád dá."
I požádal Sulajmán Boha, aby mu poradil, jak má královně odpovědět.
Vtom zaslechl hlas, který kromě něho nikdo jiný v síni neslyšel.
"Královna už neví, na co se tě ptala. Zatemnil jsem jí mysl. Požádej
ji, aby ti hádanku zopakovala."
"Dala jsem ti přece jen čtyři hádanky, králi," odpověděla rozpačitě
Bilqís, když Sulajmán chtěl, aby mu pátou řekla ještě jednou.
"O páté hádance nic nevím. A žádná jiná mě už nenapadá. Mám však
přání, králi Sulajmáne."
"Určitě ho splním a tvoji touhu, sábská královno, uspokojím,"
odpověděl král Sulajmán.
"Zbav mě černých chloupků, které se ti tak nelíbily, můj moudrý
králi," žádala Bilqís.
"Jak se dají černé chloupky z královniných nohou odstranit?" zeptal se
král nejdříve svých lidských rádců.
"Břitvou, boží proroku," odpověděli mudrci.
"Břitvou? Ne, tou ne. Ta by jemná ženská lýtka poranila," odmítl návrh
moudrých rádců Sulajmán.
Nato se král zeptal džinů. "Nevíme," odpověděli rozpačití duchové
pouště.
I oslovil Sulajmán démony. Ti odpověděli stejně jako lidé. "Použij
břitvu, boží proroku."
"Již jsem přece jednou břitvu zamítl. Ta by poranila jemné Bilqísiny
nožky. Musíte vymyslit jiný způsob," naléhal na démony král Sulajmán.
Démoni se dlouho radili, ale rady si nevěděli. Nakonec král předvolal
nejmoudřejšího ze svých rádců, ifríta Ásifa, a zopakoval mu královnino
přání. Kníže ifrítů se usmál a odpověděl:
"Za chvíli ti ji přivedu a bude čistá jako alabastr. Už nebude mít ani
tu nejmenší vadu. Přivedu ti krásnou, dokonalou pannu. Její nohy se
ti budou určitě líbit," holedbal se moudrý ifrít, "bude-li je někdy
chtít tvému dychtivému zraku odkrýt."
Nato Asif vzlétl a v mžiku byl zpátky. Z bílých skal uprostřed pouště
přinesl bílý prášek a hned ho rozpustil ve vodě. Potom z té tekutiny
připravil lázeň a královnu Bilqís požádal, aby do ní vstoupila.
Královna se do lázně bez okolků ponořila a byla v ní tak dlouho, dokud
se všech chloupků nadobro nezbavila. Teď bych se Sulajmánovi určitě
líbila, kdybych mu své nožky, bílé jako alabastr, odkryla, vzdychla
královna.
Když se královna vrátila do síně s úsměvem ve tváři, Sulajmán věděl,
že ifrít Ásif dostál svému slibu. Teď už král mohl uspořádat velikou
hostinu a slavnost, kterou na počest královnina příjezdu připravoval.
Stoly se prohýbaly pod výtečnými, rozmanitými jídly a nápoji, džinové
s démony zpívali nádherné písně, dvorní tanečnice tančily a král s
královnou jedli a pili, co jejich hrdla ráčila, a přitom jeden druhého
bavili veselými a vtipnými příběhy, které od někoho kdysi vyslechli
nebo si někde přečetli, anebo si sami vymyslili.
Nazítří provedl Sulajmán Bilqís po svém nádherném paláci. Královna
nevycházela z údivu, když procházela palácovými komnatami, které byly
vykládány cedrovým dřevem a jejich závěsy hýřily pestrými barevnými
vzory. A ve všech komnatách stály na stolech samé zlaté předměty a
nádoby. Nejvíce zlatých věcí však bylo ve veliké sloupové síni, jejíž
strop spočíval na třech řadách sloupů z cedrového dřeva.
Potom král Sulajmán zavedl arabskou královnu Bilqís spojovací chodbou
do honosného chrámu, který nechal postavit Bohu, svému jedinému pánu.
Prošli jeho vnějším a vnitřním nádvořím a předsíní vstoupili do
nádherné chrámové budovy.
Byla postavena z velkých hlazených kvádrů a na cedrovém dřevě, kterým
byl její vnitřek zcela obložen, se střídaly postavy cherubů s palmami
a ozdobami připomínajícími svými listy a úponky vinnou révu. Také
strop byl cedrový, podlahu však krylo cypřišové dřevo. A vše bylo
pobito zlatým plechem, od kterého se magicky odrážela záře svícnů.
"Bůh musí být opravdu jedinečný, dárce života, mocný a slavný, když
jsi mu postavil takový překrásný chrám," zašeptala užaslá královna
Bilqís.
"A přesto je tenhle chrám jen odleskem jeho moci, štědrosti a slávy,"
odpověděl král Sulajmán a vyzval královnu, aby s ním pálila kadidlo a
obětovala Bohu zápalnou oběť.
Bohu se královna Bilqís zalíbila, a proto ji obdařil moudrostí
předvídat budoucnost. Po obřadu se sábská královna s králem Sulajmánem
odebrala do nádherné palácové zahrady, usadila se s ním do stínu oliv
a cypřišů a moudře s ním o světě a o lidském životě, o bozích a
Sulajmánově Bohu, o Slunci a hvězdách rozmlouvala.
Dny a týdny plynuly a ti dva moudří lidé den co den seděli vedle sebe
v zahradě a mluvili spolu o tajích a záhadách světa a vesmíru. Na
tisíce králových moudrých průpovědí, výroků a poučení o smyslu lidského
bytí královna vyslechla a sama pak svoje proroctví, svou slavnou věštbu
o budoucnosti všeho lidstva pronesla.
Její zrak planul věšteckým ohněm, když stála pod stromy a oblečena do
nádherných bílých šatů vzrušeným hlasem pravila:
"Věz, králi Sulajmáne, že po tvé smrti se tvé království rozdělí na
dvě a tvůj lid a jeho králové opustí víru v Boha. Přijde cizí král a
všechen tvůj lid i jeho krále odvede do zajetí do nepřátelské
babylonské země.
Sláva tvé země pohasne a nádherný chrám, který jsi Bohu vystavěl, bude
i s celým městem zbořen. Teprve po mnoha letech se tvůj lid vrátí do
své země a obnoví slavné město Jeruzalém i jeho chrám. Ale budou mu
vládnout cizí, pohanští králové."
Potom sábská královna zvěstovala příchod Mesiáše, božího Syna, a
předpověděla, jak bude konat velké divy a zázraky, jak bude na smrt
odsouzen a zemře na kříži, aby lidstvo svou smrtí spasil. A pak
předurčila vše, co se s lidmi v budoucnosti stane.
Předurčila pád a zánik mnoha velkých říší a mocných královských rodů,
vznik nových říší a království, aby také ony časem zanikly a aby
nepokoje, války a utrpení lidí, které způsobily, s jejich pádem
utichly. Předpověděla příhody a osudy krutých vladařů a samovládců,
kteří v každé zemi na nějaký čas zasvítí, chudý a obyčejný lid svou
mocí zastíní, a přece musí odejít pryč, aby se už nikdy nevrátili.
"A pravím tobě, o, králi Sulajmáne. Věz, že přijde dokonce doba, kdy
člověk úplně ovládne svět a bude se snažit vniknout do tajů božího
díla, aby řídil chod země," pokračovala královna Bilqís ve své
velkolepé věštbě.
"A vidím, jak si člověk podmaní všechna zvířata, aby mu sloužila, a
jak zachytí vzduch, vodu i žár slunce; vzduch, aby za něho pracoval,
vodu, aby mu dávala nesmírný užitek, a slunce, aby v dobách dešťů a
sněhů zpříjemňovalo lidské obydlí svým jasem a teplem.
S tím se však člověk nespokojí. Vytvoří umělá zvířata a bude je řídit
a ovládat. Vidím ono podivné zvíře, sestavené z různých kusů kovu.
Místo nohou má podivné obruče, místo těla kus lesklého kovu a místo
hlavy jakási křídla. Živí ho slunce a voda. Utíká po zemi tak rychle,
že mu vítr nestačí. Pluje po mořích tak obratně, že se před dopadem
vln zachraňuje. V oblacích létá rychleji než orel.
Člověk bude řídit všechen svět a všechno, co je na něm, slunce, déšť,
vítr i oblaka. Tento svět však nebude člověku stačit. Proto s nářadím
velice podivným se bude snažit z něho odletět a tam někde, kde je jen
vůle boží, bude zkoumat, zda by nemohl pozměnit cesty lidstva, světa
i hvězd. Toto přání člověka se však nikdy nesplní. Zlo, které v něm
sídlí, mu v tom zabrání.
Král Sulajmán ani nedýchal a naplněn neskonalým úžasem proroctví Bilqís
naslouchal. Krásná královna, moudrá krasavice, které při vyprávění
nadšením hořely líce, ranila láskou Sulajmánovo srdce. Král se do
královny celým srdcem a duší zamiloval. Říci jí však o své lásce se
neodvažoval.
Proto jednoho dne král Sulajmán zamíchal do královnina večerního
jídla ostré koření a z nádoby, která stávala u jejího lůžka, vylil
vodu. Když se Bilqís večer odebrala na lůžko, nemohla žízní usnout.
Její nádoba byla prázdná. I napadlo ji, že by se mohla vplížit do
Sulajmánovy komnaty a napít se z jeho poháru. Na tu chvíli král
Sulajmán čekal. Vroucně královnu objal a bez meškání jí vyznal svou
lásku:
"O, královno, jak jsi krásná!
Od tvé jsou holubice pod závojem,
jako karmínová šňůrka jsou tvé rty,
ústa tvá jsou půvabu plná.
Celá jsi krásná, poskvrny na tobě není.
Lásku mou k tobě neuhasí ani velké vody
a řeky ji nezaplaví.
Provdej se za mne, má krásná královno.
Věz, že jsem se do tebe víc než po uši
a provždy zamiloval,"
pravil něžným hlasem král.
Něžný Sulajmánův hlas vnikl královně do srdce a ovládl je svým
kouzlem. Hned druhý den se Bilqís za krále Sulajmána s radostí
provdala a do dvou let mu porodila dva syny, staršího Dá'úda a
mladšího Rechabeáma. Zanedlouho však zatoužila po svém království a
po svém lidu a odebrala se zpátky do města Máribu. Když se s králem
Sulajmánem loučila, usmála se a pravila:
"Co jsem ve své zemi o tobě a tvé moudrosti slyšela, je pravda.
Spatřila jsem všechno na vlastní oči, na vlastní uši jsem vyslechla
všechnu tvoji moudrost. Blaze je tvým služebníkům, kteří jsou v tvých
službách a naslouchají tvé moudré řeči. Ať je požehnán Bůh, který si
tě oblíbil a dosadil na královský trůn."
Král Sulajmán dal královně vzácné královské dary, dal jí mnohem víc,
než ona jemu přivezla, a pak se s ní se slzami v očích rozloučil,
Měsíc co měsíc poroučel král Sulajmán větrům a vánkům, aby ho na
zázračném koberci za královnou Bilqís do Máribu nosily a džinům a
šajtánům přikazoval, aby jeho ženě až do její smrti svou kouzelnou
mocí oddaně a věrně sloužili.
A tak se k nesmírnému údivu všech lidí sabejského království v hlubokém
údolí mezi dvěma vysokými horami objevila jednoho dne obří přehrada,
postavená z obrovských kamenných kvádrů, které zpevňovalo ztuhlé olovo.
Její vysoká hráz zachytila všechnu vodu, která se po vydatných lijácích
valila z hor do údolí a jen po troškách ji pouštěla do nesčetných
kanálů, jež zavlažovaly nesmírné plochy žluté pouště a postupně ji
přeměňovaly v zelený úrodný ráj.
Sába se stala zemí hojnosti, zemí ovocných sadů, zahrad a hájů, ve
kterých lidé pěstovali ovoce, zeleninu a koření nejrůznějšího druhu.
A v těch zahradách a sadech bylo tolik ovocných stromů, že žena, která
pod nimi procházela s prázdným košem na hlavě, ho měla vrchovatě plný
nejrůznějších plodů dříve, než udělala deset kroků. Lidem padalo ovoce
přímo do oken nebo na balkony domů. Že by ho měli šlechtit, ošetřovat
a nakonec trhat, snad ani nevěděli. Všude protékaly říčky a potůčky,
všude šuměly fontány a hučely vodopády. A růže a květiny naplňovaly
vzduch omamnou vůní a ve větvích stromů zpívali líbezně slavíci.
Necelý rok se hráz obří přehrady zdvíhala nad údolím v horách, když se
stal další neuvěřitelný div. V noci náhle zmizel starý palác Gamadán a
na jeho místě se objevil jiný, mnohem krásnější a přepychovější.
Vypadal jako pevnost a měl dvacet poschodí. A každá jeho stěna byla
postavena z kamenů jiné barvy. Z jedné strany byl palác bílý, z druhé
černý, východní stěna zářila barvou červenou a západní se skvěla
zelenou.
Střechu posledního patra tvořila jediná alabastrová deska, z níž
královna snadno přehlédla polovinu své obrovské říše a kochala se
letem orlů, kteří kroužili až pod samými nebesy. V každém rohu té
úžasné stavby stál kovový lev, který mocně řval, když z jeho strany
vál vítr. A v oknech komnat a sálů visely zlaté zvonky, jejichž
zvonění poutníci nebo jezdci jedoucí k paláci slyšeli už z veliké
dálky.
A měsíc co měsíc královnu Bilqís král Sulajmán na svém kouzelném
koberci navštěvoval, a když se rozžehnal se svým životem, když krátce
před ním i jeho prvorozený syn Dá'úd skonal, ujal se vlády v zemi Sám
jeho druhorozený syn, král Rechabeám.
Ve šťastném království Sába však krásná Bilqís, královna-věštkyně,
ještě dlouho moudře panovala, než po své smrti přenechala vládu svým
slavným nástupcům, mocným sabejským a himjarským králům.
*7
PERSIE
Mýtus: Démon-král Zóhak z eposu Šáhnáme (Kniha králů), podle íránských
mýtů z období kolem poloviny druhého tisíciletí před naším letopočtem
Jak statečný Ferídún přemohl šáha posedlého démonem
Za pradávných časů si staří Peršané vypravovali, že vůbec prvním
panovníkem, který kdy na světě v nějaké zemi panoval, byl jejich šáh
Kajúmart oblečený do leopardí kůže. Po něm usedl na perský trůn jeho
vnuk Húšang. Ten se zmocnil vlády nad celým světem a honosil se titulem
"král sedmi zemí". Jeho syn Tamuras přemohl pomocí mocných kouzel zlé
démony a ti z vděčnosti, že je nezabil, ho naučili číst a psát.
Nejslavnějším a nejmocnějším perským šáhem se však stal Tamurasův syn
Džamšíd, který svým nádherným zjevem ozařoval svět jako slunce.
A protože Džamšíd vládl moudře a spravedlivě, oblíbil si ho dobrý duch
pravdy a světla, pán nejvyšší moudrosti, bůh Ormuzd, a dal mu takovou
sílu a moc, jaké pak už žádný jiný perský šáh ani zdaleka nedosáhl.
Na příkaz onoho všemocného boha museli šáhovi Džamšídovi sloužit
všichni dobří duchové i zlí běsi, dévové a démoni, veškerá dobrá i zlá
zvířata, všechno ptactvo i všichni hadi a plazi.
Kdykoli šáh Džamšíd válčil proti nějakému nepříteli, přivolal svému
vojsku na pomoc všechny své zvířecí, hadí i ptačí pomocníky. A dévové
a démoni se na jeho příkaz proměnili v hrozné příšery, a tak děsili
nepřátelské vojáky, až těm nezbyla k boji odvaha a dali se na zběsilý
útěk, aniž by vystřelili jediný šíp či pozvedli jediné kopí k boji.
Tisíc roků spravoval moudrý šáh svoji zemi a všichni jeho poddaní
byli po dobu jeho vlády šťastní a spokojení. Lidé si mysleli, že šáh
Džamšíd je nesmrtelný, a proto nevěřili královským poslům, když
jednoho dne všude rozhlašovali smutnou zprávu, že panovník umírá a že
je žádá, aby si v budoucnu vždy za šáha vybrali některého z jeho synů,
vnuků a pravnuků. A tak po smrti šáha Džamšída vládli v Persii jeho
potomci.
V oněch dávných dobách Peršané věřili, že svět ovládají dvě mocné
síly, které se nesnášejí a neustále proti sobě bojují, síla dobra,
světla a pravdy, a síla zla, temnoty a lži.
A věřili, že obě ty síly mají své pomocníky a spojence. Sílu zla prý
vedl všemi lidmi proklínaný Ahriman, Duch zla, nepravdy a temnoty,
který lidi nenáviděl a těšilo ho, když strádali a trpěli. Zlobil se
však a vztekal, když lidem vládl moudrý panovník a staral se o jejich
štěstí a spokojenost. V boji proti dobru mu pomáhaly zlé božské
bytosti, dévové, zlí duchové, démoni, a zlá zvířata.
V čele sil dobra byl bůh pravdy a světla, pán nejvyšší moudrosti,
stvořitel světa, všemocný Ormuzd, a pomáhali mu Ahurové, dobrá
božstva, andělé a všechna dobrá zvířata. Jedním z nástupců Džamšída
byl šáh Mirdás. Stejně jako jeho slavný předek konal rád dobro,
zbožňoval spravedlnost a v zemi udržoval pořádek. Lidé ho měli rádi a
s chutí pracovali na polích i v zahradách, v dílnách i v obchodech.
Pole jim skýtala bohatou úrodu, stromy v zahradách byly plné ovoce a
lesy se hemžily zvěří a ptactvem. Všichni šáhovi poddaní byli šťastni
a spokojeni.
Tehdy se Ahriman strašlivě rozzlobil a zlostí by určitě pukl, kdyby
byl smrtelnou bytostí. I povolal k sobě jednoho z mocných démonů,
nejvěrnějšího sluhu zla a temnoty, a řekl mu:
"Vláda šáha Mirdáse trvá příliš dlouho. Co nejdříve ji musíš ukončit,
nebo se utrápím vztekem. Použij té nejprohnanější a nejpodlejší lsti,
jaké jsi schopen, a stůj co stůj šáha Mirdáse znič. Pak v Persii
nastolím vládu zla a temnoty."
Sáh Mirdás měl jediného syna, který se jmenoval Zóhak. Princ Zóhak se
netěšil dobré pověsti. Říkalo se o něm, že má spoustu špatných
vlastností a rozumu prý také po svých slavných a moudrých předcích
moc nepobral. O své vzdělání nepečoval, o žádnou vědu nebo práci
neprojevoval nejmenší zájem.
Většinu času princ trávil při různých hrách, zábavách a hlavně na
lovu. Téměř každý den vyjížděl sám nebo se svými přáteli do hustých,
hlubokých lesů, aby štval a lovil divokou zvěř nebo střílel dravé
ptáky. Zapomněl, že se zvířata kdysi s jeho předky přátelila a že jim
pomáhala v boji proti jejich nepřátelům. A tak si princ Zóhak všechna
zvířata znepřátelil.
I vyjel si jednoho dne princ Zóhak na svém věrném, skvěle vycvičeném
koni do hlubokých lesů úplně sám. Chtěl ulovit tygra nebo pardála či
alespoň statného jelena, aby všem dokázal, že je nejlepší lovec v celé
Persii. Ale onoho dne lovecké štěstí prince opustilo.
Vůbec nic neulovil. Marně bloudil po kopcích, údolích i rovinách,
marně hnal svého věrného koně stepí až k dalekému, hlubokému lesu, kam
se málokdo opovážil vstoupit. Lesy i step byly pusté, jako by zvířata
někam utekla a ptáci uletěli.
Nebylo divu. Zlý démon již ukul svůj podlý plán a princi nastrojil
léčku. Všechna zvířata a všechny ptáky vyhnal svou mocí z lesů a
stepí a shromáždil je v hlubokém hvozdu, do kterého princ právě vjel
a ve kterém brzy zabloudil. To byla chvíle, na kterou démon čekal.
Mocným dechem foukl do uší princova koně a ten se splašil. Jako vítr
uháněl k místu, na kterém zloduch shromáždil všechna divoká zvířata,
hady a dravé ptáky. A krutý démon neotálel a na nenáviděného prince je
poštval.
A už se na ubohého prince Zóhaka za ohlušujícího řevu hrnuli ze všech
stran tygři, pardálové, sloni a shůry na něho nalétávali orli a
sokoli. Divoká zvířata a ptáci byli úplně v démonově moci a chtěli
prince rozsápat.
To je poslední chvíle mého života, pomyslil si Zóhak a dal se do
zoufalého křiku.
Najednou, kde se vzal tu se vzal, stál mu po boku statný mládenec s
lukem a šípy v rukou a klidně řekl:
"Neboj se, vznešený princi, jsem tu s tebou a ochráním tě."
Nato mládenec vložil do luku šíp, vší silou zatáhl za tětivu, pak ji
pustil a šíp vylétl prudce do vzduchu. Střela mocně zasvištěla,
prolétla nad hlavami divokých zvířat a rázem všechny šelmy, hadi i
ptáci zmizeli.
Když se princ vzpamatoval a viděl, že je zachráněn, slezl z koně,
přistoupil k mládenci a vděčně ho objal:
"Děkuji ti, mladý muži. Kdyby ses tu tak náhle neobjevil, určitě bych
zahynul. Samo nebe mi tě v pravou chvíli seslalo. Odkud jsi přišel,
statečný mládenče, a jak se jmenuješ? Ke kterému kmeni a rodu patříš?"
Démon, neboť on byl tím mládencem, sklonil hlavu a skromně řekl:
"Neděkuj mi, princi. Je to pro mě veliká čest, že nebesa, která tě
ochraňují, byla tak laskavá a povolala mě, abych ti pomohl. Byl jsem
nedaleko, když jsem viděl, jak kůň s tebou tryskem uhání a ty ho
nemůžeš uzdou ovládnout. Dostal jsem strach, aby se ti nepřihodilo
něco zlého a popohnal jsem svého koně rychle za tebou. A tak se tvému
služebníku, který se jmenuje Bahnúd a který tě velice obdivuje,
podařilo tvou Vznešenost zachránit."
Ani trochu nepochyboval princ Zóhak o tom, co mladík řekl. Jeho
zachránci stékal z tváří pot a promáčel se mu šat na ramenou a zádech.
Princ uznale prohlásil:
"Žádná odměna, kterou ti mohu dát, se nevyrovná tvé odvaze, statečnosti
a oddanosti. Přesto však řekni, co by sis ode mne přál, "chci se ti
nějak odvděčit."
A ještě dříve než mládenec odpověděl, princ Zóhak řekl:
"Člověk s takovým lukem, jako máš ty, poslouží šáhovi více než tisíc
vojáků."
Démon před princem poklekl a odpověděl:
"Prohlašuji, že já i můj luk jsme připraveni sloužit spravedlivému
šáhovi Mirdásovi i jeho budoucímu nástupci, vznešenému princi
Zóhakovi. A sám jsi, princi, před chvílí viděl, že tě dovedu ochránit.
Ani jsi mě nemusel o moji pomoc žádat. Sám jsem přišel, když jsi mě
potřeboval."
I naslouchal princ mládencově přísaze a přitom nespustil oči z
kouzelného luku a v duchu si přál, aby byl jeho. Požádat o něj se však
styděl, a tak si jen povzdychl. Zloduch dobře věděl, na co princ myslí;
vždyť svým zrakem uměl proniknout i do nejskrytějších míst lidské duše.
Natáhl ruku s lukem k princi a řekl:
"Čekají tě ještě mnohá nebezpečenství, vznešený princi. Nejlépe bude,
když luk budeš mít u sebe, aby tě ochránil a zahnal od tebe všechno
špatné a zlé. Ale budu tě muset naučit, jak s ním zacházet, a to bude
trvat dlouho. Nevím, jestli mi dovolíš, abych sem do lesa za tebou
často přicházel."
Princ Zóhak se zaradoval, vzal luk, a aniž by mládenci poděkoval za
jeho šlechetnost, vložil do zbraně šíp a chtěl napnout tětivu. Namáhal
se však marně. Tětivu se mu natáhnout nepodařilo, natož pak vystřelit.
"Máš pravdu, Bahnúde," řekl zklamaný princ. "S tím lukem budu muset
dlouho cvičit, než se z něho naučím střílet."
Nato se princ odmlčel, chvíli usilovně přemýšlel a pak pravil:
"Rozhodl jsem se, Bahnúde, že tě jmenuji velitelem své osobní stráže.
Za službu, kterou jsi mi dnes prokázal, si to zasloužíš. Přijmeš tak
vysoké postavení, po kterém touží všechna knížata a nejpřednější muži
země. Vždyť velitel stráže následníka trůnu bude jednou velitelem
královy osobní stráže a vojska Persie."
Démon předstíral, že váhá a nejistým hlasem odpověděl:
"Jsem člověk, který žije jen v lesích, a neznám mravy lidí z měst a
zvyky vzdělanců. Bojím se, že nebudu umět jednat s tvými vzácnými
hosty a že nebudu vědět, jak plnit své velitelské povinnosti."
Zóhak však k němu přistoupil, položil mu ruku zlehka na rameno, usmál
se a řekl:
"Nemusíš se ničeho bát. Zakrátko všechno zvládneš. Vždyť vidím, že jsi
bystrý a ctižádostivý mládenec. Neváhej a pojeď se mnou."
Princ nemusel démona dvakrát pobízet. Vždyť ten všechno stejně sám
obratně nastrojil, aby se vetřel do princovy přízně, a právě ve své
mysli spřádal nekalé plány, jak šáhovi, princi a všem lidem Persie co
nejvíce ublíží. Zatímco zloduch přemýšlel, srdce prince Zóhaka bouřilo
radostí. Mám kouzelný luk, mám kouzelný luk, opakoval si v duchu
šťastný princ, a ten mě ochrání před vším nebezpečím. Nikoho a ničeho
na světě se nemusím bát.
Aby měl mládence co nejvíce nablízku, ubytoval ho princ v paláci hned
vedle svých komnat a otci a matce řekl, že je to jeho starý přítel,
který ho bude cvičit v boji s různými zbraněmi.
A démon se činil, jak nejlépe uměl. Každý den si vymýšlel nové a nové
cviky pro střelbu lukem a hod kopím. Učil prince, jak zasáhnout cíl z
koně, který cválal nebo uháněl tryskem, cvičil ho, aby neminul ptáka,
který letěl ve veliké výšce nebo malou myš, která se jen na okamžik
mihla ve vysoké trávě.
Princ Zóhak všechny cviky poctivě plnil, na slovo svého nového učitele
poslouchal a brzy si ho velice oblíbil. A tak démon, převtělený v
hezkého a statečného mládence, se stal princovým nejmilejším přítelem
a důvěrníkem.
Šáh Mirdás se z přátelství svého syna s tím příjemným mladíkem velice
radoval. Věřil, že pravé přátelství může změnit i povahu člověka a že
může z prohnaného bídáka učinit v krátké době největšího dobráka.
Zdálo se, že se moudrý šáh nemýlil.
Zamračený, zlý princ se rázem změnil k nepoznání. Najednou se usmíval,
s každým rád promluvil a každému rád pomohl, ani prostému člověku
pomoc neodmítl, když ten našel odvahu ho vyhledat a požádat ho o ni.
Lidé začínali věřit, že šáh Mirdás bude mít na perském trůně důstojného
nástupce, až jednoho dne zemře.
Šáh Mirdás chodíval každého večera k jezeru, které bylo uprostřed
palácové zahrady, a na jeho břehu usedal do trávy a odpočíval. Jak tak
jednou seděl a víčka se mu klížila únavou, kráčeli kolem oba nerozluční
přátelé, princ Zóhak a nepravý mládenec Bahnúd. Bahnúd ukázal lukem
směrem k podřimujícímu šáhovi a řekl:
"Zatím ses, princi, učil zacházet s lukem při denním světle, ale ještě
jsi to nezkusil za večerního šera. Výtečný střelec musí umět ovládat
svou zbraň ve dne i v noci. Vezmi tedy luk a vystřel."
"Na co však mám střílet?" zeptal se udivený princ. "Žádný cíl nevidím."
Vtom odněkud přilétla sova a zlověstně zahoukala, když se vznášela
nad hlavou odpočívajícího šáha.
"Pospěš si, princi, střílej!" zvolal Bahnúd. "Zastřel tu prokletou
sovu nebo svým houkáním probudí tvého otce ze spánku."
Jakási podivná síla, mocnější než jeho vlastní vůle, přiměla prince,
aby uchopil luk a vystřelil na houkající sovu. Ale vystřelený šíp,
místo aby zamířil k sově, letěl přímo na šáha Mirdáse a zabodl se do
jeho hrudi v místě, kde lidé mají srdce.
"A, prokletý synu, tys mě zabil," zasténal šáh, když k němu princ
přiběhl, a bez dalšího slova klesl mrtev k zemi.
Zoufalý princ se vrhl k šáhovi na zem, objal ho a hořce plakal. Vtom k
naříkajícímu princi přistoupil jeho druh a sklonil se nad ním, jako by
jej chtěl v jeho bolu konejšit a uklidňovat. Místo toho však zloduch
prince odtrhl od těla jeho mrtvého otce, zdvihl ho a postavil na obě
nohy. Potom nešťastníka, který se vůbec nebránil, přitáhl k sobě,
rychle ho políbil na obě ramena a v tu chvíli, jako by se rázem
vypařil, beze slova zmizel.
Marně se princ Zóhak otáčel na všechny strany a očima hledal svého
věrného přítele. Jen hrozny, škodolibý smích mu zazněl v obou uších a
nezemsky chraplavý hlas odněkud shůry za hřmotu hromu volal:
"Nepravda, temnota a zlo vítězí nad pravdou, světlem a dobrotou. Zlo
se ujímá vlády nad světem a já, mocný bůh Ahriman, mu budu panovat."
Teprve nyní princ Zóhak pochopil, co se stalo. On byl pouhou hračkou
v rukách sluhy boha zla Ahrimana, zloducha-démona, který si z něho
udělal nástroj, s jehož pomocí chtěl vytvořit své hrozné dílo zla.
Tohle procitnutí však přišlo pozdě.
On, princ Zóhak, způsobil smrt vlastního otce. Jeho vinou odešel šáh
Mirdás za svými předky tam, odkud není návratu. Nejhorší ze všeho však
je, že se nemůže za smrt svého otce pomstít. Bohům smrtelný člověk
nemůže ublížit. A musí už přece něco udělat. Nemůže si jen tak odejít
a nechat ležet mrtvého otce na břehu jezera v trávě.
A tak princ Zóhak zavolal strážné a přikázal jim, aby nepozorovaně
odnesli otcovo tělo a aby se nikomu, ani jeho matce, o nešťastné
příhodě jediným slůvkem nezmínili. Pak dal po celé zemi rozhlásit, že
šáh náhle skonal a že všichni obyvatelé Persie musí v době mezi pohřbem
a slavnostním jmenováním nového šáha držet hluboký smutek.
Sám pak ulehl na lůžko a upadl do velkého zármutku a bolu.
Když čas smutku pominul, dodrželi Peršané slib, který jejich předkové
kdysi dali šáhovi Džamšídovi, a novým šáhem zvolili jeho potomka,
syna zesnulého šáha Mirdáse, prince Zóhaka.
Jakmile nový šáh usedl na trůn, rozhodl se svůj hrozný čin otcovraždy
napravit. Dlouho přemýšlel, jakým činem svůj hřích vykoupí. Nakonec
Zóhaka napadlo, že nejlépe svůj hrozný skutek odčiní, když bude
vládnout stejně spravedlivě jako jeho otec a dokončí jeho dobré dílo.
Po několika dnech však šáh Zóhak pocítil v místech, kde se ho dotkly
démonovy rty, hroznou, palčivou bolest, jako by na každém z nich měl
hrst žhavých uhlíků. Povolal proto k sobě svého osobního lékaře, který
byl tehdy také největším perským učencem, kouzelníkem a věštcem, a
obnažil před ním svá ramena.
Sotva na ně mudrc pohlédl, vykřikl hrůzou a rychle ustoupil dozadu.
Zapomněl, že je lékař a že jednou z jeho povinností je uklidňovat
nemocné, ať je jejich nemoc jakkoli vážná nebo bolestivá, a zděšeně
zvolal:
"Co to vidím? Co je to? Dva hadi! Vznešený šáhu! Na ramenou ti vyrostli
dva hadi. To je ale hrůza! Ještě nikdy jsem neviděl ani neslyšel, že
by někdy člověku z ramen vyrostli hadi."
Šáh se polekal a chtěl si rukama na ramena sáhnout, ale učenec k němu
rychle přiskočil a včas mu v tom zabránil. Svýma rukama uchopil
panovníkovy ruce, pevně je držel a s hrůzou v očích zvolal:
"Ne! To nedělej, vznešený šáhu! Hadi tě do rukou kousnou!"
To bylo na šáha příliš. Ohromila ho hrůza, kterou viděl v očích svého
oddaného lékaře, a v bezvědomí se skácel z trůnu na zem. Lékař rychle
zavolal své dva pomocníky, a když mu pod hrozbou smrti odpřisáhli, že
co uvidí, nikomu neprozradí, přikázal jim, aby šáha přenesli do
sousední komnaty. Tam panovníka položili na lůžko.
Nato učenec vzal svůj nejostřejší lékařský nůž a zručně oba hady i s
kořeny z šáhových ramen vyřízl. Krvácející rány pak pečlivě obvázal a
jal se probouzet panovníka z bezvědomí.
Když Zóhak přišel k sobě a dozvěděl se, co lékař vykonal, trochu se
uklidnil. Myslil si, že tím se všechno skončilo, a proto lékaři a
jeho pomocníkům řekl:
"To byla krutá zkouška. S pomocí boha pravdy a světla, mocného Ormuzda,
a také díky tvé dovednosti, můj oddaný lékaři, jsem v ní obstál. Celá
ta záležitost však musí zůstat v největší tajnosti. Smrt z katovy ruky
vás nemine, jestli se jen slůvkem o ní někomu zmíníte!
Ani moje matka se nesmí o tom dovědět!"
Ale běda! Sotva následujícího dne vysvitlo slunce, pocítil šáh v
ramenou ještě mučivější a palčivější bolest než dne předešlého. Znovu
předvolal učence a ukázal mu svá ramena. Sotva je šáh odhalil, lékař
se zhrozil. Na ramenou jeho pána se vztyčili dva noví hadi a byli
ještě větší než ti včerejší.
Učeny muž ustoupil o krok dozadu, smutně se podíval na šáha a pravil:
"Vznešený šáhu, promiň mi mou opovážlivost, ale musím ti říci pravdu.
Z ramen ti přes noc vyrostli noví hadi. Myslím si, že jsou znamením
nějakého prokletí. Zřejmě je to trest za nějaký velký zločin."
Zdálo se, že se šáh zastyděl, protože sklopil hlavu a chvíli mlčel.
Najednou se však na trůnu vzpřímil a na lékaře vykřikl:
"Nejdříve mě zbav té hrozné bolesti a pak si řekni, jaký trest si
zasloužíš za své opovážlivé a drzé řeči."
"Promiň mi, vznešený šáhu, že jsem neudržel svá hloupá slova na
jazyku," omlouval se pořádně vystrašený lékař a neustále se před
panovníkem hluboce ukláněl. "Věz však, že tvým neštěstím velice trpím.
Ani nevím, co dělám a co říkám."
A hned začal provádět stejnou operaci jako předešlého dne. Když ji
však ukončil a chtěl odejít ze šáhovy komnaty, vyrostli z ramen
panovníka ještě větší hadi, než které lékař před chvílí vyřízl.
Marně pak mudrc zkoušel různé druhy léčení, o kterých se dočetl v
nejstarších a v nejvzácnějších lékařských knihách, marně podával šáhovi
nejrůznější léky a míchal mu nejpodivnější lektvary nejrůznějších barev
a vůní. Všechno léčení bylo zbytečné a ani nejmenší úlevu šáhovi
nepřineslo. Nešťastný Zóhak bolestí sténal a křičel a život se mu stal
peklem, jehož utrpení se už nedalo snést.
Když si jednoho dne zoufalý panovník myslel, že se druhého dne už
nedožije, že ho ta strašná bolest do večera určitě usmrtí, kde se vzal
tu se vzal, objevil se před ním neznámý lékař v indickém šatu a
prohlásil, že jeho nemoc určitě vyléčí.
"Pošli však svého učence pryč, stejně nic neumí. Musím s tebou mluvit
o samotě," řekl indický lékař, když pohlédl na šáhova ramena a uviděl
hady.
Jakmile šáhův lékař na pokyn svého vládce odešel, zahleděl se cizinec
panovníkovi upřeně do očí a po chvíli tiše řekl:
"Četl jsem ve starých knihách, že tento druh prokletí je trestem za
neposlušnost. Tys neposlouchal příkazy a rady svého ušlechtilého otce,
šáhu, a teď za svoji neposlušnost pykáš."
"Můj zločin je daleko horší, moudrý lékaři," řekl šáh a rozplakal se.
"Je špatné, jestliže syn otce neposlouchá, ale mnohokrát horší je,
když ho zabije. Ano, přiznávám, zabil jsem svého otce. Neudělal jsem
to však úmyslně. Prokletý běs-démon vedl moji ruku a šíp nasměroval
na jeho prsa."
Indický lékař se však jízlivě usmál a řekl:
"Lidé jsou divní tvorové. Pořád po něčem touží, a aby toho dosáhli,
neštítí se ani nejhoršího zločinu. Potom řeknou, že to všechno
nastrojil démon a že je to jeho dílo. Šáhu, proč se pořád
ospravedlňuješ? Vždyť dobře víš, že sis v hloubi duše přál, aby život
tvého otce brzy skončil a ty ses mohl stát šáhem."
Zóhak se však neustále hájil a pořád obviňoval zloducha-démona, že ho
ke zlému činu svedl, ale indický lékař řekl:
"Nechme toho, co je pryč, a přemýšlejme, jak tě vyléčit z tvé nemoci.
Věz, šáhu, že vím jen o jediném léku na tvé trápení. A i když ho
seženeš, bude léčení velmi těžké a dlouhé. Je to však také jediná
možnost, jak se můžeš zachránit před hroznou smrtí."
"Určitě ten lék seženu, i kdybych měl za něj zaplatit vším bohatstvím
své říše," zvolal nešťastný Zóhak.
Nato lékař přidušeným hlasem odpověděl:
"Každé ráno musíš dát oběma hadům ke snídani jedno lidské srdce. Když
se bestie nasytí, stáhnou hlavy pod límec tvého šatu a usnou hlubokým
spánkem. Budou spát až do příštího rána a ty nebudeš trpět žádnou
bolestí."
Aby potvrdil svá slova činem, vytáhl lékař z vaku velkou dřevěnou
schránku, otevřel ji a vyndal z ní dvě srdce. Rychle je podal hadům a
ti je rázem zhltli. Sotva se tak stalo, vydechl šáh úlevou. Palčivá
bolest nadobro zmizela a on se cítil lépe než kdy předtím. Radostí
bez sebe vyskočil z trůnu, přistoupil k lékaři a vděčně ho objal.
Z celého srdce mu děkoval, že našel lék, který jeho nemoc vyléčí.
Najednou se však zarazil, neboť si uvědomil, že ta léčba je vlastně
velice nebezpečná.
"A nemohl bych dávat hadům k jídlu srdce, ptáků nebo zvířat namísto
lidských srdcí?" zeptal se Zóhak s nadějí v očích.@146
"Ne, vznešený šáhu, to není možné," potřásl lékař odmítavě hlavou.
"Zvířecí nebo ptačí srdce hlad hadů neutiší. Uvažuj však, vznešený
šáhu. Jakou cenu mají dvě obyčejná lidská srdce, když je v sázce život
spravedlivého a milosrdného panovníka, jako jsi ty? Lid, který ctí
svého vládce, mu přece jednou denně neodepře dvě nicotná lidská srdce.
A kromě toho jsou vězení plná zločinců, kteří si život ani nezaslouží."
Nato si indický lékař dovolil odejít a Zóhaka zanechal se zmatkem a
neklidem v srdci samotného. I nebyl oním indickým lékařem nikdo jiný
než sám lidmi proklínaný démon, který vzal na sebe učencovu podobu,
aby šáha oklamal.
Po dlouhé době strávil šáh Zóhak konečně bezbolestnou noc, i když
přemýšlel, jak to udělat, aby novými zločiny na sebe neuvalil další
prokletí. K ránu usnul a zdál se mu sen.
Mladý bojovník, jehož ztepilá postava sahala až k nebesům, oděný do
nádherné zbroje a držící v ruce palici, která se podobala býčí hlavě,
vpadnul jako bouře do jeho trůnní komnaty, prudce ho udeřil palicí
přes hruď a pak mu nasadil na krk ohlávku jako dobytčeti. Nato mu sňal
z hlavy vladařskou korunu a nasadil si ji na svou hlavu. Potom onen
válečník bezmocnému Zóhakovi spoutal nohy a ruce koženými řemeny a za
svým koněm ho vlekl potupně davy křičících lidí směrem k hoře Demávend
v pohoří Elbors.
Sotva na obloze vyšlehly první sluneční paprsky, probudil se Zóhak
zděšeně ze spánku. Ještě větší bolest než kdy předtím mu sžírala obě
ramena a před očima se mu neustále zjevoval mladý bojovník s vladařskou
korunou na hlavě. Hned k sobě povolal svého mudrce a vylíčil mu, co se
minulého dne udalo mezi ním a tím indickým lékařem.
Pak Zóhak vyprávěl učenci svůj sen a žádal, aby mu ho vyložil.
"Nejdříve ti, vznešený šáhu, vyložím tvůj sen a potom si promluvíme o
léčbě tvé nemoci," odpověděl učený muž a přitom se vyhýbal vladařovu
pohledu. "V noci jsem pozoroval hvězdnou oblohu a vyčetl jsem z ní, že
se začíná naplňovat stará věštba, která praví, že mladý muž jménem
Ferídún tě jednou porazí v boji a po tobě usedne na perský trůn. Věz
tedy, můj pane, že onen Ferídún se právě narodil a jeho rod bude jednou
vládnout Persii. To on se ti zjevil v tvém snu, aby ti oznámil svůj
příchod na svět."
"To se nesmí stát!" vykřikl Zóhak rozzlobeně. "Hned rozkážu vojákům,
aby prohledali každý kout mé říše, našli to dítě a na místě je zabili.
A o léčbě mé nemoci už nemluv, stejně bys mi nic neporadil. Poradím si
sám. Každý den nechám popravit dva odsouzence na smrt a jejich srdce
dám hadům. Ty na všechno dohlédneš a budeš střežit mé hrozné tajemství.
Jestliže se ho však někdo z mých dvořanů nebo poddaných dozví, tvé
srdce bude první, které hadům dám."
Jak rychle šáh Zóhak zapomněl na svůj úmysl spravedlivě a moudře
panovat. Od onoho dne se každé ráno konaly dvě popravy a dvě srdce
popravených zločinců se stávala potravou šáhových hadů. A každý den
vysílal Zóhak do všech končin Persie zástup vojáků a špehů, aby
pátrali po novorozeněti, chlapci, který se jmenuje Ferídún, a aby ho
zabili, až se jim dostane do rukou. A jestliže budou lidé chlapce
ukrývat, dostali vojáci rozkaz spálit jim domy a zpustošit jejich
pole.
Zdálo se, že nepravda, temnota a bezpráví vítězí nad pravdou, světlem
a dobrotou a že se vlády nad světem ujímá zlo. Bůh Ahriman a jeho
sluha, zlý démon, byli šťastni, že se jim dílo zkázy daří, a v
nebeských výšinách zažehli požár nenávisti a radostí se vznášeli a
tancovali nad jeho plameny.
Moudrý věštec svému pánovi nelhal. Daleko od sídelního města v zapadlé
horské vísce hrdina vskutku přišel na svět. A byl vznešeného původu,
neboť jeho otec pocházel z rodu šáha Tamurase, přemožitele démonů.
Když se chlapcovi rodiče dozvěděli, že šáhovi vojáci a špehové jejich
synka hledají, dali se s ním na útěk a prchali do kraje vysokých hor
poblíž perských hranic s Indií.
Otce vojáci chytili, svázali a v šáhově paláci pak popravili, ale
matce se s maličkým Ferídúnem podařilo ukrýt v horách v příbytku
jednoho statečného pastýře.
Dobrý muž se o Ferídúna staral, jako by to byl jeho vlastní syn, a
krmil ho nejlepším mlékem svých zdravých krav, které vlastnoručně
každý den dojil. Po třech letech se však Zóhak o Ferídúnově úkrytu
dozvěděl a poslal vojáky, aby chlapce zabili.
Také tentokrát se matce se synkem podařilo včas uprchnout a vydala se
s ním přes hranice do Indie. Tam ho svěřila poustevníkovi, který
pobýval o samotě v hluboké indické džungli. Šestnáct roků žil pak
chlapec Ferídún u svatého muže a přemýšlel s ním o pravdě a lži, o
dobru a zlu, o světle a temnotě, o spravedlivé vládě a bezpráví a o
smyslu lidského života, o jeho radostech i strastech.
Šáh Zóhak zuřil jako lítá saň. Ferídúna vojáci nenašli a všechna
vězení se už dávno vyprázdnila. Nejdříve nechal krutovládce popravit
všechny odsouzence na smrt, potom dal setnout hlavy zločincům
odsouzeným k dlouhodobému žaláři a nakonec přikázal katovi, aby
popravoval i obyčejné zlodějíčky, kteří byli uvězněni jen na pár dnů.
Hladoví hadi nebyli k nasycení.
Jednoho dne však kat vstoupil do vězení a nenašel tam žádného vězně.
Tu šáh Zóhak, nevěda si jiné rady, zavolal velitele stráže a nařídil,
aby mu každého rána přivedl dva nešťastníky, které vojáci zajmou mezi
obyvateli jeho říše.
Zpráva, že šáh dává z celé země do svého paláce přivádět poddané,
kteří se už nikdy nevracejí zpět, se rychle rozšířila mezi všemi
obyvateli Persie. Ještě horší však bylo, když se začalo mezi lidmi
povídat, že se šáh spolčil s démonem a krmí jeho hady lidskými srdci.
Tak proto se chycení ubožáci ze šáhova paláce nikdy domů nevrátili!
Lidé dostali strach, opouštěli své domy a pole a utíkali do lesů a hor
nebo do sousedních zemí. Raději budou žít v bídě a o hladu někde v
pustině, než aby se museli bát, že je chytnou šáhovi ozbrojenci a
popraví šáhův kat.
Ubožáci si zoufali, myslili si, že jim není pomoci, když tu se mezi
nimi rozšířila zpráva, že z šáhova paláce uprchl Zóhakův největší
mudrc a učenec, jeho osobní lékař, a že vybízí lidi, aby vyhledali
mladého muže jménem Ferídún, kterého stará věštba a hvězdy předurčily
k vládě nad perskou říší. Jedině on je může s pomocí dobrého boha
Ormuzda před krutým vládcem ochránit.
S nadějí v srdcích na lepší život se lidé vydali hledat Ferídúna. Od
utečenců, kteří nalezli svůj úkryt před šáhem v Indii, se dozvěděli,
že mládenec žije u jednoho indického poustevníka na skrytém místě
v indické džungli. A protože někteří z nich požádali pána nejvyšší
moudrosti, boha Ormuzda, aby jim Ferídúna pomohl nalézt, usměrnil
nejvznešenější bůh dobra a pravdy jejich kroky a jednoho dne je
přivedl k obydlí poustevníka.
Mezi uprchlíky, kteří Ferídúna vyhledali, byl také šáhův mudrc. Hned
mladému muži vyprávěl o krutém panovníkovi, jak nechává popravovat
nevinné lidi, aby jejich srdci nasytil hlad démonových hadů. Jak šáhovi
špehové a vojáci celých devatenáct roků pátrají po něm, Ferídúnovi,
aby ho na místě zabili, až ho dopadnou, a tak mu zabránili naplnit
starou věštbu, podle které má sesadit šáha Zóhaka z perského trůnu a
ujmout se po něm vlády nad perskou říší.
"Jak však mohu já, obyčejný člověk, který nemá ani otce, pomýšlet na
korunu perského šáha?" divil se Ferídún.
"Můj synu," řekla Ferídúnova matka, "je na čase, abych ti odhalila
naše rodinné tajemství. Věz tedy, že po svém otci pocházíš ze slavného
a vznešeného rodu šáha Tamurase, přemožitele démonů. Také však musíš
vědět, že tvého otce, srdečného a dobrotivého muže, který nikdy nikomu
neublížil, zprovodil ze světa kat šáha Zóhaka a jeho ušlechtilé srdce
dal jako potravu zloduchovým hadům. Já jsem pak s tebou prchla sem, do
indické džungle, a vyhledala pomoc šlechetného poustevníka, který se
nás ujal."
Nato se Ferídún strašlivě rozzlobil, v srdci se mu rozhořel plamen
pomsty a zvolal:
"Zabiji toho zloducha. Pomstím otce a všechny Peršany, které ten
netvor připravil o život."
Pak se Ferídún poradil s moudrým poustevníkem a poděkoval mu za to, že
se o něho staral a předával mu svoji moudrost, rozloučil se s ním a v
čele skupiny perských utečenců se vydal do Persie.
Sotva Ferídún se svým doprovodem překročil hranice a vstoupil na území
perské říše, sbíhali se k němu ze všech stran lidé a prosili ho, aby
je před krutým šáhem ochránil. Jednu velkou skupinu lidí přivedl kovář
Káve, který svoji koženou kovářskou zástěru připevnil ke kopí a mával
jím jako královským praporcem.
"Dobří lidé," promlouval k nim Ferídún, "sám nic proti krutovládci a
jeho ozbrojencům nezmohu. Když mi však pomůžete a budete bojovat po mém
boku, věřím, že s podporou boha dobra Ormuzda zlého šáha, i kdyby byl
ve spojení se samotným bohem zla Ahrimanem, nakonec slavně porazíme.
Jsem si jist, že pravda a dobro zvítězí nad silami zla a lži."
Potom přikázal, aby kovářovu koženou zástěru ozdobili hedvábím, zlatem
a šperky, a když tak učinili, prohlásil, že kopí se zástěrou bude
jejich královským praporcem.
Netrvalo dlouho a k Ferídúnovi se přidávaly nesmírné zástupy bojovníků,
kteří sice nebyli vyzbrojeni tak dobře jako šáhovi vojáci, měli však
ve svých srdcích víru ve svůj spravedlivý boj.
Ferídún si vzal na sebe nádhernou čarovnou zbroj, kterou mu po andělovi
Sróšovi poslal sám bůh Ormuzd, uchopil obrovskou železnou palici v
podobě býčí hlavy, jež mu ukoval sám kovář Káve, zamával jí nad hlavou
a v čele svých pluků se vydal na cestu k sídelnímu městu perského šáha.
Vedle něho kráčel se svou korouhví kovář Káve.
Když jednoho dne spatřili Ferídúnovi bojovníci na obzoru věže a hradby
Zóhakova paláce a chtěli se rozložit na noc táborem, aby si po dlouhém
putování odpočinuli, vyřítily se na ně z protějšího svahu hordy
strašlivých bojovníků, které zlý démon přivolal šáhovi na pomoc. Zlí
běsi, démoni a dévové se ve svých nejhrůznějších podobách valili proti
Ferídúnovi a jeho bojovníkům a za nimi se řítili na koních šáhovi
vojáci v čele se samotným šáhem Zóhakem.
Dobrý bůh Ormuzd však vstoupil do srdcí Ferídúnových bojovníků a dodal
jim nezměrnou víru ve vlastní síly a ve vítězství. Ti valící se hrůze
neustoupili ani o píď, a tak nastal lítý, strašlivý boj. Muži a zlé
příšery se na sebe hrnou jak písečná bouře, lesklé meče sekají po
ramenech a údech, dlouhá kopí a trojzubce pronikají do hrudí a ostré
šípy se zabodávají do zlých duchů, lidí i zvířat.
Marná jsou kouzla zloduchů, marně mávají svými sekyrami, kyji a
trojzubci. Pod tlakem Ferídúnových bojovníků a samotného Ferídúna,
který je v čarovné zbroji nezranitelný a který krouží svou palicí
mocně před sebou a každého, kdo se mu postaví do cesty, nemilosrdně
sráží k zemi, začínají šáhovy příšery a ozbrojenci ustupovat, pak se
dají na útěk a rozprchnou se po krajině. Ferídúnovi lidé se za
prchajícím nepřítelem derou jak dravý vodní proud po jarních lijácích
a pronásledují ho, dokud nezmizí ve sluncem rozpálené stepi a poušti.
Jen dva jezdci jedou jinam. Krutý šáh Zóhak uhání na koni tryskem ke
svému paláci a za ním cválá statečný Ferídún, který během bitvy
nespustil krutovládce ani na chvíli z očí. Šáh Zóhak projíždí branou
paláce, na nádvoří seskakuje z koně, pospíchá do trůnního sálu, dá si
na hlavu vladařskou korunu a sedne si na trůn. Chová se sebejistě,
jako by věřil, že s korunou na hlavě se mu nemůže nic stát.
Vtom do síně vjíždí na koni Ferídún, seskakuje z něho, s palicí v
ruce běží k šáhovi Zóhakovi, máchne jí, udeří tyrana mocnou ranou do
hrudi a vyrazí mu dech. Ferídún se znovu rozmáchne palicí, chce Zóhaka
udeřit podruhé, aby ho zabil, ale shůry se ozývá hlas posla bohů,
anděla Sróše:
"Zadrž, statečný Ferídúne! Nezabíjej ho! Čas jeho odchodu do říše
mrtvých ještě nenastal. Vezmi mu jeho vladařskou korunu a dej si ji na
hlavu, neboť věz, že tě bůh Ormuzd určil za nového šáha Persie. Nato
zloducha spoutej, na krk mu nasaď ohlávku jako dobytčeti a za svým
koněm ho vleč k hoře Demávend v pohoří Elbors. Na úpatí hory je
hluboká jeskyně. V ní sídlí zlý démon, který Zóhaka přivedl na scestí.
Přikovej tyrana k její stěně a zanech ho tam. Ať přemýšlí o zlu, které
napáchal, a hadi a démon se postarají, aby byl spravedlivě potrestán."
Statečný Ferídún nemeškal a učinil, jak mu posel bohů Sróš přikázal.
Když se pak vrátil z hory Demávend do paláce, usedl na trůn perských
šáhů a vládl zemi stejně moudře a spravedlivě jako slavný perský šáh
Džamšíd.
Tak se jako vždy šťastně a vítězně skončil souboj boha dobra Ormuzda s
bohem zla Ahrimanem, souboj světla s tmou, pravdy se lží, práva s
bezprávím. My, lidé, musíme s oběma silami neustále počítat. Člověku
2je snad souzeno stále a stále vážit, co je pravda a co je lež, co mu
prospívá a co mu škodí, a věřit, že po období temnoty a chladu, přijde
doba světla a tepla. A musí také vědět, že proti nenávisti, zlobě a
falši je třeba bojovat, aby síla zla nakonec přece jen nezvítězila.
Souboj síly dobra se zlem je věčný, stejně jako jsou nesmrtelní bůh
dobra Ormuzd a bůh zla Ahriman.
*8 INDIE
Pohádkový příběh o princi Rámovi a jeho manželce Sítě, ze
staroindického eposu Rámájana, z druhé poloviny prvního tisíciletí
před naším letopočtem
O hrdinném Rámovi a krásné Sítě
Poslyšte příběh, který se před více než dvěma tisíci lety přihodil v
daleké indické zemi, v zemi velké posvátné řeky Gangy, jejíž vody
protékají čarokrásnými kokosovými a čajovými háji, neprostupnými
bambusovými a třtinovými pralesy, kde má svůj domov silný slon, lstivý
tygr, rychlonohá gazela i lev samotář, pán všech zvířat.
Tehdy vládl v nádherné Ajódhji, hlavním městě mocné říše kóšalské,
čestný a spravedlivý král Dašaratha. Pečlivě se staral o všechny své
poddané, a proto ho všichni milovali jako svého otce a byli šťastni.
Král Dašaratha však šťasten nebyl. Již padesát roků spravoval svoji
zemi, ale jeho tři manželky, královny Kausalja, Kaikéjí a Sumitra, mu
ještě neporodily syna, který by po něm usedl na trůn a staral se o
jeho lid a říši.
Jedné noci měl král podivný sen. Zdálo se mu, že u jeho lůžka klečela
neznámá žena, tvář měla zahalenu závojem a tajemným hlasem k němu
promlouvala:
"Mocný králi. Jsem nebeská víla a posílá mě za tebou Brahma-stvořitel,
abych ti sdělila jeho upřímnou radu. Věz tedy, králi Dašaratho, že
podáš-li teď v noci svým třem ženám vařenou rýži s gazelím mlékem,
porodí ti každá z nich jednoho syna. Všichni tři tvoji potomci budou
krásní, stateční a poslušní. Ale ten, který se narodí první, bude
nejstatečnější, nejmoudřejší a nejčestnější. Bude miláčkem bohů a
nebesa si přejí, aby jednou zvítězil nad všemi démony a v čestném boji
porazil i jejich krále Rávanu. Na celém světě se nenajde hrdina jemu
podobný."
Král nevěřil svým očím, když je po chvíli otevřel. Na stolku, který
stál hned vedle jeho lůžka, byla zlatá mísa naplněná vařenou rýží s
mlékem. Je zvláštní, jak rychle se můj sen naplňuje, pomyslil si.
Nebeská víla to se mnou určitě myslí upřímně, když sama vařenou rýži
s gazelím mlékem předem připravila a přinesla božský pokrm až k mému
lůžku.
Král Dašaratha nemeškal, probudil své tři manželky a požádal je, aby
rýži s gazelím mlékem rychle snědly. Obával se, že její zázračná moc
vyprchá, jestliže vychladne. Zatímco udivené královny polykaly vzácný
pokrm, král jim vyprávěl, co se mu před chvílí zdálo.
Stalo se, jak otec bohů Brahma rozhodl. Neuplynul ani celý rok, když
se od královského paláce rozlehlo slavnostní troubení, které
oznamovalo, že se v královském paláci narodili tři synové. Jako první
přišel na svět princ, kterého pojmenovali Ráma, a narodil se dobrotivé
a laskavé královně Kausalji. Krásná a pyšná Kaikéjí porodila syna
Bharatu a vlídná Sumitra přivedla na svět prince Lakšmanu.
A dříve než čajovníky a kokosovníky daly své šestnácté plody, byli
všichni tři královští synové urostlí a silní jako lvi, pružní a rychlí
jako gazely a houževnatí a odolní jako sloni. Uměli střílet z luku,
vrhat kopím, mávat nad hlavou těžkým mečem a jezdit s válečnými vozy.
A sám král je učil moudrosti a vladařskému umění.
Všichni tři princové byli vynikající, ale Ráma vynikal ve všem nejvíce.
A protože byl laskavý k chudákům a nad nikoho se nepovyšoval, lid si
ho oblíbil a doufal, že se jednou stane králem.
Bratři se milovali hlubokou a čistou bratrskou láskou a navzájem si ve
všem pomáhali. Ani nejmenší stín nevraživosti se v jejich duších nikdy
neobjevil. Ale přesto si nejmladší Lakšmana oblíbil nejstaršího Rámu o
trochu více než prostředního Bharatu a při hrách i při učení se od
něho ani na krok nehnul.
Daleko od království kóšalského se na druhém břehu posvátné řeky
Gangy rozkládala vidéhská říše, ve které vládl mocný král Džanaka. Po
celé Indii roznášeli poslové zprávu, že král Džanaka hodlá provdat
svoji dceru Sítu za ušlechtilého, odvážného a čestného prince, který
má rozumné, čisté a pravdivé srdce a jehož duše je bez poskvrny jako
bělostné himalájské sněhy. Jen takový mládenec si zaslouží oženit se s
krásnou a moudrou Sítou, která má pohyby ladné jako posvátná řeka
Ganga a jedná duchaplně a moudře jako bohyně Sarasvatí, manželka
stvořitele Brahmy.
A lidé, jati údivem nad princezninou kouzelnou krásou, si o Sítě
vymýšleli nejrůznější zkazky a příběhy. Říkali, že není dcerou krále
Džanaky. Není prý možné, aby se člověku narodilo tak krásné stvoření.
Vyprávěli si, že jednoho dne král Džanaka kopal zlatou motykou v
zahradách královského paláce, když tu náhle udeřil do velkého kusu
krásně zbarveného mramoru. Vzácný kámen se rozbil a z něho vyskočila
neskonale půvabná dívka, krásnější než bělostná mořská perla a
moudřejší než ranní úsvit, princezna Síta, dar nebes králi Džanakovi.
A šťastný král stanovil ještě jednu obtížnou podmínku tomu, kdo se
bude o jeho krásnou Sítu ucházet. Onen mladý hrdina musí obstát ve
zkoušce síly a obratnosti. Král Džanaka vlastní obrovský zázračný
stříbrný luk, který zdědil po svém otci a dědech. Vyrobil ho prý sám
bůh Šiva, dárce života, a dal zbraň do úschovy prvnímu předkovi
nynějšího krále, aby svou zázračnou mocí ochraňoval jeho království.
Král Džanaka vyhlásil, že dá Sítinu ruku tomu, kdo dokáže Šivův luk
ohnout a nasadit na něj tětivu. Takový silák se však dosud v celém
světě nenašel.
Také princ Ráma vyslechl zprávu poslů krále Džanaky a rozhodl se, že
zkusí svoje štěstí. Vzal luk, toulec se šípy, ostrý meč a kopí a bez
meškání se vypravil do Vidéhy, hlavního města Džanakova království.
Provázel ho jen věrný mladší bratr Lakšmana a Višvámitra, moudrý,
svatý muž, který žil již dlouhá léta o hladu a žízni ve své poustevně
v lesích, kde rozmlouval s bohy o věcech minulých, současných i
budoucích. Svatý muž Rámovi potvrdil, že bohové s jeho rozhodnutím
souhlasí.
Dlouho poutníci šli, než se před nimi objevila Vidéha. Když do ní
vstoupili, zpráva o jejich příchodu se mezi lidmi roznesla jako blesk
a v tu chvíli se na nádvoří královského paláce těsnaly tisíce obyvatel
města, aby viděly, jak si Ráma poradí s lukem, který se dosud ještě
nikomu nepodařilo ohnout.
Král Džanaka vyšel na nádvoří a s úklonou hosty přivítal. Višvámitra
představil prince Rámu a Lakšmanu a pokynul Rámovi, aby před krále
předstoupil a pronesl svoji žádost.
Princ Ráma se králi Džanakovi uklonil a pevným hlasem řekl:
"Přicházím z království kóšalského, abych se poklonil tvé dobrotě a
moudrosti, vznešený králi. Očarovaný krásou tvé dcery Síty, jejíž
skvělá pověst doletěla až k nám, jsem se rozhodl, že se k tobě vypravím
a splním tvoji podmínku. A jestliže mě pak princezna poctí svou přízní,
požádám tě o její ruku a srdce."
"Moje stařecké srdce plesá radostí, když vidím, jaký moudrý, statečný
a silný muž se chce stát mým zetěm. Tvoje sláva se k nám již také
donesla," řekl král a přikázal strážím: "Přineste luk!"
Dva nejsilnější muži vidéhského království se pořádně zapotili, než
ohromný stříbrný luk donesli a položili před krále. Pevným krokem,
hrdě vzpřímený, přistoupil princ Ráma k luku, oběma rukama ho zvedl,
opřel jej jedním koncem o zem a lehce, bez sebemenší námahy, ho levou
rukou ohnul, jako by to byl jen obyčejný rákosový proutek. Potom
pravou rukou zasadil do jeho žlábku tětivu a zbraň, připravenu ke
střelbě, položil k nohám krále Džanaky. Nato užaslé shromáždění, které
po celou dobu napětím ani nedýchalo, propuklo v nadšený jásot.
"Rámo, synu krále Dašarathy, ty jsi pravý ženich pro moji dceru Sítu,"
zvolal radostně král Džanaka. "Ohnul jsi stříbrný luk a zasadil do
něho tětivu. A vím, že jsi dobrý, odvážný, čestný a ušlechtilý mladý
muž. Máš rozumné a pravdivé srdce a duši bez poskvrny jako bělostné
himalájské sněhy. Síta, můj největší poklad a skvost, ti právem náleží.
A na znamení mé úcty k tobě, Rámo, přijmi ode mne tento stříbrný luk a
zlatem vyšívaný toulec se šípy, který se nikdy nevyprázdní. Navíc ti
daruji tepaný pancíř, který tě ochrání před všemi nepřáteli."
"Děkuji ti, vznešený králi, a slibuji, že Sítu nikdy neopustím a
ochráním ji před každým nebezpečím," prohlásil princ Ráma a s úctou
se králi poklonil.
Tři dny a tři noci trvala slavná svatba statečného Rámy a líbezné
Síty. Ráma zářil štěstím, když Síta sňala hustý svatební závoj.
Spatřil před sebou překrásnou dívku s čelem čistým jak slonová kost,
se zuby bělejšími než mořské perly a rty rudými jak nejjasnější rubíny.
A oči jí zářily neskonalým štěstím jako dvě jasné hvězdy na noční
obloze a její líbezná tvář prozrazovala laskavé a upřímné srdce, které
odvážně tepalo v mladé, klenuté hrudi.
Slavný byl návrat Rámy, Lakšmany a Višvámitry do Ajódhji. Král
Dašaratha zaslzel štěstím, když mu princ Ráma představil svoji líbeznou
Sítu. Chvíli trvalo, než se stařec uklidnil. Potom svolal všechny svoje
rádce a prohlásil:
"Není daleko čas, kdy se odeberu k předkům, a naše země potřebuje
mladého a silného panovníka. Hned zítra prohlásím prince Rámu svým
následníkem a vaším novým vládcem. Věřím, že bude zemi dobře spravovat
pro blaho všech."
"Králi, náš pane, správně jsi volil," prohlásil nejmoudřejší z rádců.
"Vždyť Ráma je štít pravdy, moudrý a rozvážný. Vyzná se v knihách a v
boji a v ovládání zbraní se mu nikdo nevyrovná. Ať žije následník
Ráma! Sláva králi Dašarathovi!"
"Rozhlaste po celé zemi tuto radostnou událost a v paláci připravte
všechno pro zítřejší slavný den," přikázal král a ukončil sezení své
nejvyšší rady.
Všichni obyvatelé kóšalského království se z královy volby upřímně
radovali a těšili se na slavnostní Rámovu korunovaci. Jen krásná a
pyšná královna Kaikéjí se nedovedla s ostatními radovat. Vždy si
přála, aby se následníkem trůnu stal její syn Bharata. Jestliže na
trůn usedne Ráma, Bharata se bude muset zříci všech svých nároků.
A Rámova matka Kausalja se stane paní nad všemi ženami v paláci a ona,
Kaikéjí, dosud králova nejmilejší žena, bude její otrokyní.
Ale jak donutím krále, aby svoje rozhodnutí změnil? přemýšlela Kaikéjí.
A, už to vím! Vždyť král Dašaratha před léty slíbil, že mi splní
jakákoliv dvě přání, a já jsem dosud žádná nevyslovila. Tehdy démoni
krále v krutém boji těžce zranili, já jsem ho odvedla z bojiště do
bezpečí a tak dlouho ošetřovala, až se uzdravil. Potom se král se mnou
oženil a ke šperkům, které mi při svatbě daroval, přidal slib, že mi
splní jakákoliv dvě přání. Teď mám příležitost svá přání vyslovit.
Král je musí splnit. Kdyby mi nevyhověl, bohové by ho krutě potrestali.
A druhého dne, právě v okamžiku, kdy král Dašaratha sňal ze své hlavy
královskou korunu a chystal se ji nasadit na Rámovu hlavu se slovy:
"Synu můj, princi Rámo. Odevzdávám ti korunu v přesvědčení, že..."
předstoupila královna Kaikéjí před krále a zvolala:
"Zadrž! Zadrž, můj královský manželi, a vzpomeň si, co jsi mi před
léty při svatbě slíbil."
Král zarazil svůj pohyb a udiveně řekl:
"Ano, pamatuji se. Dobře si to pamatuji. Ale co tím chceš říci, drahá?"
"Potvrzuješ tedy svůj slib, že mi splníš dvě přání, ať jsou jakákoliv?"
zvýšila královna svůj hlas.
"Ano, před všemi bohy a před tímto slavnostním shromážděním jej
potvrzuji. A hned jak dokončím Rámovu korunovaci, můžeš svá přání
vyslovit, drahá moje Kaikejí."
"Korunovaci Rámy, můj manželi, už nedokončíš. Neboť mým prvním přáním
je, aby novým vládcem Ajódhji byl můj syn Bharata."
Král zbledl a hlas se mu chvěl, když odpovídal:
"Ženo moje, řekni, že žertuješ. Jsem bezmocný jako žába před hadím
pohledem. Co zlého jsem ti udělal? Co zlého ti udělal Ráma?"
"Splnit slib je ta největší povinnost. To dobře víš, můj králi.
A poslechni si i moje druhé přání. Vyžeň Rámu na čtrnáct roků ze země.
Ať bloudí v hlubokém pralese, kde žije jen divoká zvěř a sídlí zlí
démoni," pronesla nenávistně zlá Kaikejí.
"O, já nešťastník! Běda mi! Běda mému ubohému lidu!" naříkal nešťastný
král a byl bledý a ztrápený, jako by za tu chvíli zestárl o další
desítky let.
Ráma otce objal a utěšoval ho. Potom se podíval na královnu a zvolal:
"Bude-li třeba, skočím i do ohně. Anebo spolknu jed. Nebo skočím do
moře, jestliže tím zachráním otcovu čest. A ty, královno, víš, že
nikdy do větru nemluvím. Je povinností syna pomáhat otci v plnění
závazků. Hned zítra opustím domov a vydám se do pralesa."
"Takový žal už moje nemocné, staré srdce neunese. Puká mi," zanaříkal
král a zemřel Rámovi v náručí.
"Co jsi to spáchala, matko?" vykřikl zlostně Bharata. "Zabila jsi mi
otce, vyhnala jsi mého bratra. K čemu je mi moc, když mě na trůn
vyzvedly podvod a lest? A když je provází největší bolest, jakou může
syn zakusit. Bolest ze smrti otce. Nikdy na trůn neusednu.
To přísahám!"
"Oba teď, milý Bharato, musíme za otce splnit jeho slib, který dal.
Hned zítra se vydám do džungle a nevrátím se dříve než za čtrnáct let.
Ujmi se vlády," řekl rozhodně Ráma.
"To neudělám," zvolal pevně Bharata.
"Chceš snad, aby se naše země dostala do rukou nepřátel?" zeptal se
Ráma.
"Chci jen, abys vládl ty. Bylo to otcovo přání a vůle," odporoval
Bharata.
"A co otcova památka? A co jeho čest, Bharato?" naléhal Ráma.
"Dobře, bratře můj, když tak naléháš," ustoupil Bharata. "Na trůn však
neusednu. Budu spravovat zem tvým jménem a čekat na tvůj návrat."
Rámova matka Kausalja se dala do hořkého pláče, ale Síta přistoupila k
Rámovi a hrdě řekla:
"Já, můj drahý manželi, nepláči, protože se s tebou neloučím. Chci být
po tvém boku ve štěstí i v neštěstí, proto půjdu s tebou. Žádné
nebezpečí, které mě v džungli čeká, mě od mého rozhodnutí neodradí."
"I já s tebou půjdu do vyhnanství, bratře," prohlásil Lakšmana. "Budu
ti pomáhat snášet všechny obtíže a nesnáze života v divočině.
A jestliže mě nebudeš potřebovat ty, drahý bratře, bude mou ochranu a
bdělost potřebovat Síta. Věz, že bez vás by můj život ztratil smysl.
Musím být s vámi."
A tak druhého dne si oba bratři vzali všechny svoje zbraně, hlavně na
stříbrný luk a toulec plný zázračných šípů Ráma nezapomněl, oblékli
se do šatů z březové kůry, také Síta si navlékla přes krásný šat
poustevnickou řízu a všichni tři se vydali na dalekou a nebezpečnou
cestu do dandackých hvozdů. Tam žije mnoho démonů, kteří ubližují
lidem a vyhánějí poustevníky z jejich pousteven, aby nemohli sloužit
bohům. Ráma se rozhodl démony vyhubit a očistit zemi od všeho
nebezpečí.
Všichni obyvatelé města doprovázeli tři hrdinné poutníky až k hranicím
kóšalské říše a tam se s nimi s pláčem rozloučili. Celá Ajódhja se
ponořila do smutku. Připravovala se na pohřeb zesnulého krále a čtrnáct
dlouhých let bude trpělivě čekat na návrat svého milovaného prince
Rámy, který se pak konečně ujme vlády. Teprve potom se Ajódhja bude
opět radovat.
Ráma, Síta a Lakšmana zatím neúnavně pokračovali v cestě. Po dlouhém
a úmorném putování se ocitli na břehu posvátné řeky Gangy, přepravili
se na člunu na její druhý břeh a divokou, téměř neprostupnou džunglí
se prodírali k dandackým hvozdům. Když do nich po několika dnech únavné
chůze vstoupili, uvítal je řev tygrů a pardálů, troubení stáda divokých
slonů a syčení jedovatých hadů, kteří, omotáni kolem větví stromů,
číhali na kořist.
Úplně vyčerpáni prošli poutníci kolem pramenů řeky Gódávarí a
zanedlouho dorazili k velikému jezeru obrostlému nádhernými bílými a
červenými lotosy. Na jeho břehu se usadili. Ve stínu obrovitých stromů
postavil Lakšmana chýši z bambusových prutů, její stěny propletl
rákosem a střechu pokryl došky.
Ráma a Lakšmana lovili v lesích zvěř. Síta jim připravovala chutná
jídla a zašívala a prala jejich poustevnický šat a za soumraku se
všichni tři procházeli po břehu jezera a obdivovali jeho neskonalou
krásu. Žádní démoni jim cestu nezkřížili. Rámův stříbrný luk jim
naháněl hrůzu. A tak žili šťastně a spokojeně, léta ubíhala, až přešel
desátý rok jejich pobytu v dandacké džungli.
Jednoho dne pozval vyhnance k sobě slavný světec Agastja, který žil v
poustevně asi den cesty od nich. Usadil je na rohože, pohostil je
kořínky a vodou a předal Lakšmanovi luk, toulec se šípy a meč, které
kdysi vlastnil bůh Višnu a jimiž zahubil mnoho démonů.
"Věz, Lakšmano, že ty zbraně budeš brzy potřebovat. Bude proti vám
bojovat obrovská přesila démonů a ani Rámův stříbrný luk by vás proti
nim neochránil."
Pak Agastja oslovil Rámu: "Vím mnohé věci, ale nesmím je nikomu
prozradit. Dokonce vím, jak všechno dopadne. Nechť vám bohové pomáhají
a dají vám moudrost, sílu a obratnost, které budete v boji potřebovat."
Jednou, když se Ráma, Síta a Lakšmana procházeli na břehu jezera,
postavila se jim do cesty ošklivá příšera a řekla křaplavým hlasem:
"Jsem Súrpanakha, sestra mocného Rávany, krále démonů." Pak se podívala
na Rámu a prohlásila:
"Moc se mi líbíš. Tebe si vezmu za muže."
"Ale já jsem už ženatý," bránil se Ráma. "A mám svoji ženu rád. Můj
bratr Lakšmana je však svobodný a mladší a silnější než já. Toho by
sis měla vzít."
"A, ty se mi líbíš ještě víc," nadšeně zvolala démonka. "Ožeň se se
mnou a budeš šťastny."
Lakšmana pochopil, že Ráma žertuje a démonce se hluboce uklonil:
"Miluji tě, vzácná paní. Na první pohled jsem se do tebe zamiloval.
Ale jsem jen obyčejný sluha, nezasloužím si za ženu tak vznešenou
paní, jako jsi ty."
"Tak si přece jen vezmu za muže tebe," zvolala démonka na Rámu a
rychle dodala: "A tvoji ženu sním, abych neměla sokyni." A vycenila na
Sítu svoje křivé zuby a sápala se na ni.
Ale Lakšmana skočil před Sítu a chráně ji svým tělem, vytasil
bleskurychle meč a usekl démonce obě uši a nos. Súrpanakha zařvala,
až se voda v jezeře vzedmula, obrátila se a zbrocena krví pospíchala
za svým mladším bratrem Kharou. Ten právě promlouval ke všem démonům
dandackých hvozdů a přemlouval je, aby se Rámova stříbrného luku
nebáli a aby na něho konečně zaútočili.
"Podívejte se všichni, jak byl náš rod zostuzen," řvala zraněná
Šúrpanakha, když se před nimi objevila. A hned jim s nářkem pověděla,
co se jí přihodilo. "A žádám tě, mocný bratře, i vás, vzácní přátelé,
abyste moji pohanu co nejkrutěji pomstili."
"Pomstíme tě, Šúrpanakho, pomstíme!" zařvali všichni démoni a v čele s
Kharou, který nasedl na svůj válečný vůz, se hrnuli dandac-kými hvozdy
k jezeru.
Zem duněla, jak se netvoři valili lesem. Chvěla se pod jejich těžkými
těly, černý prach, který démoni zvířili, zakryl slunce a zvěř zděšeně
prchala na všechny strany.
Ráma nemeškal, oblékl si brnění, uchopil stříbrný luk a připravil si
toulec se zlatými Šípy. Také Lakšmana vzal své zázračné zbraně a
postavil se vedle Rámy před vchod do jeskyně, ve které ukryli Sítu.
Tisíce démonů se najednou objevily na obzoru a z vysokých kopců se
začaly valit dolů jako rozbouřená řeka. Z rozevřených tlam čněly těm
stvůrám dlouhé, rozeklané jazyky. Oběma bratrům vše připadalo, jako
by je sama noc vyzvala na souboj, neboť těla démonů zachytila všechny
sluneční paprsky, když je ze všech stran obklopila.
Oba bratři stáli pevně jako skála a ze svých zázračných luků
bleskurychle vypouštěli šíp za šípem. Před čarovnými střelami nenalezli
démoni nikde spásy. Ať se vyhýbali na všechny strany, smrtonosné šípy
vždy stačily změnit směr, a svůj cíl přece zasáhly.
Jati neskonalou hrůzou se démoni obrátili a ve zmatku prchali z
bojiště. Ale zázračným šípům neunikli a mrtvi padali k zemi jako
srpem podetnuté rákosy.
A už se z výšky na Rámu řítil Khara na svém válečném voze a chystal
se ho zasypat šípy, když v tom Lakšmana napjal tětivu Višnuova luku,
zamířil a Kharův vůz rozstřílel na kusy. Netvor zařval a chtěl po
Rámovi hodit kopí. Ale věrný Lakšmana ho ve vzduchu zasáhl šípy a ty
kopí srazily do jezera. Nato Khara popadl kyj a chtěl Rámu zatlouct do
země, ale princ se v poslední chvíli otočil a proklál démonovo srdce
zlatým šípem. Ten mocně zařval a klesl mrtev k zemi.
Tak Ráma s pomocí Lakšmany zabil všechny démony, kteří žili v
dandackých lesích. Tím však jeho boj s démony neskončil. Zohavená
Šúrpanakha, která boj pozorovala z povzdálí, se vznesla do povětří,
proměnila se v černý mrak a letěla nad džunglí a nad oceánem na ostrov
Lanku, aby svému nejstaršímu bratrovi, králi démonů, strašnému
Rávanovi, oznámila, co se stalo.
"Zabiju Rámu a jeho tělo roztrhám na kusy," zařval Rávana, když mu
sestra všechno vypověděla.
"Rámu bratře nezabiješ. Chrání ho bohové a jeho strašlivá zbraň,
stříbrný luk, který vyrobil sám bůh Sivá. Dobře víš, že před jeho
zlatými šípy není úniku," varovala Rávanu lstivá Súrpanakha.
"Ale přesto je možné Rámu zničit. Má manželku, princeznu Sítu,
nejkrásnější ženu na světě. Nesmírně ji miluje. Tajně mu ji unes a
jsem si jista, že Ráma zemře žalem."
"Ale jak se jí zmocním, sestro?" zeptal se Rávana bezradně. "Rámu
snadno neoklamu. Určitě svou krasavici střeží víc než oko v hlavě.
Poraď mi, sestřičko, vím, že jsi z nás nejlstivější."
"Nejenže ti poradím, ale i pomohu. Vždyť mám Rámovi co oplácet.
Proměním se ve zlatou gazelu a budu pobíhat kolem Rámovy chýše. Až
Síta gazelu uvidí, určitě se do ní zamiluje a požádá Rámu a Lakšmanu,
aby ji chytili. Já oba bratry odlákám do hlubokého lesa a ty Sítu
snadno uneseš."
Rávana s návrhem sestry souhlasil a hned přikázal zapřáhnout svůj
létající vůz. Súrpanakha usedla vedle něho a už letěli povětřím k
lotosovému jezeru. Tam se král démonů ukryl s vozem za skalou a
Súrpanakha se proměnila v krásnou zlatou gazelu. Její srst byla hebká
jako hedvábí, oči měla krásně smaragdově zelené a její kopýtka jako
by byla z černého ebenového dřeva.
Jakmile princezna Síta zlatou gazelu spatřila, hned se do ní
zamilovala.
"Chyť mi tu krásnou gazelu, Rámo," zaprosila. "Ochočím si ji."
I nezbylo Rámovi než se vydat do lesa, kam gazela odběhla. Přestože
princ uháněl rychleji než vítr, zvířecí kopýtka byla rychlejší. A když
už byli oba hodně vzdáleni od chaty, vykřikla Súrpanakha Rámovým
hlasem:
"Síto! Věrný Lakšmano! Pomozte mi!"
"Rámu napadla divoká zvěř. Pospěš si, Lakšmano! Ráma potřebuje tvoji
pomoc! Zachraň ho!" zoufale naléhala Síta na Lakšmanu.
"Síto, drahá Síto, nemohu tě tu přece nechat samotnou. Ráma je silný a
obratný. Vždycky si s každým nebezpečím poradí. Co když je to léčka?"
"Ráma tě volá, Lakšmano! Může být raněný a umírá a ty mu nechceš jít
na pomoc! Jsi zbabělý!" křičela zoufalá Síta na Lakšmanu.
"Křivdíš mi. Síto. Dobře tedy, jdu za Rámou. Ale mám strach nechat tě
tu samotnou, Síto," souhlasil nakonec Lakšmana.
Sotva Lakšmana zmizel v lese, objevil se před Sítou Rávana v
poustevnickém přestrojení a řekl:
"Pojď se mnou krasavice. Tady jsou jen šelmy, hadi a dotěrný hmyz.
Odvedu tě do bezpečí a poskytnu ti přepych, o jakém se ti nikdy ani
nesnilo."
"Vedeš divné řeči poustevníku," odporovala mu Síta. "Takhle bys mluvit
neměl."
"Nejsem poustevník. To jen kvůli tobě jsem se přestrojil, vznešená
Síto. Jsem král všech démonů, Rávana. Buď mojí ženou a všechna tvoje
přání hned splním."
"Odejdi v dobrém, Rávano! Mám dobrého a statečného muže. Brzy se vrátí
a poznáš jeho sílu," odpověděla hrdě Síta Rávanovi.
"Tvůj muž ti už nikdy nepomůže, bláhová ženo, protože již nežije,"
lhal Rávana. "Ano, Ráma je mrtvý. Vlákal jsem ho do bažiny a v ní se
utopil."
"Nevěřím ti, bídný démone," zvolala Síta. "Ty bys Rámu nikdy nepřemohl.
On je silný jako lev a ty jsi proti němu slabý a zbabělý jako šakal."
"Zesměšňovat mě nebudeš, ubohá ženo," rozhněval se Rávana. "Nechceš-li
být mou manželkou, budeš tedy mojí otrokyní. A Rámu už nespatříš,
protože tě nenajde."
Potom Rávana uchopil vzpouzející se Sítu svými deseti pažemi, posadil
ji do létajícího vozu a už letěli povětřím k ostrovu Lanka.
Nešťastná Síta viděla, jak v hlubině pod nimi míjejí lesy, kopce,
pastviny, řeky a jezera, až najednou na nejvyšší hoře jednoho pohoří
zahlédla stádo šedých opic. Ráma mě bude určitě hledat. Měla bych mu
po sobě zanechat nějakou stopu, napadlo ji v tu chvíli. I sundala
rychle z krku perlový náhrdelník a hodila ho dolů mezi opice. Ty zvedly
hlavy a zvědavě se dívaly, odkud ta krásná věc přilétla.
Když létající vůz přistál na ostrově Lanka, odvedl Rávana Sítu do
ašókového háje obehnaného vysokou zdí a přikázal několika ošklivým a
zlým démonkám, aby ji tam hlídaly. Král démonů dal ubohé Sítě rok na
rozmyšlenou. Věřil, že za tu dobu přijde k rozumu a pak s ní oslaví
velkolepou svatbu. Ale jestliže si ho princezna za muže nevezme, udělá
z ní tu nejposlednější otrokyni a umoří ji nejtěžšími pracemi k smrti.
Jakmile gazela vykřikla jeho hlasem, Ráma pochopil, že padl do léčky.
Nemeškal, vystřelil po gazele zlatým šípem a na místě ji zabil.
Umírající krásné zvíře se rázem proměnilo v ohyzdnou Súrpanakhu.
Démonka zaplatila svým životem za léčku, kterou vyhnancům nastrojila.
A Ráma, pln největších obav, uháněl rychle zpátky k chýši.
"Co jsi to udělal? Proč jsi nechal Sítu samotnou?" zvolal Ráma, když
cestou potkal Lakšmanu, který ho šel hledat.
"Nechtěl jsem Sítu opustit, bratře. Věř mi! Donutila mě, abych ti šel
na pomoc," hájil se Lakšmana.
V předtuše všeho nejhoršího běželi oba bratři k chatce. Síta tam však
nebyla. Ani u jezera ji nenašli, ani v křovinách, liánách a v
jeskyních, které široko daleko kolem prohledali.
Ale bohové Rámu neopustili. Seslali mu v noci sen, ve kterém se princi
zjevil krásný muž ve sněhobílém rouše a s květinovým věncem kolem krku
a ten promluvil laskavým hlasem:
"Poradím ti. Rámo, co máš dělat. Daleko odtud na jih je opičí
království Kiškindha. Vládne nad ním král všech opic, mocný opičák
Sugríva. Jdi za ním a požádej ho o pomoc. Ten ví o démonech všechno a
pomůže ti dobyt zpět tvou choť Sítu."
Ještě tu noc se oba bratři vydali naznačeným směrem, a než se slunce
znovu nachýlilo k západu, stanuli před trůnem mocného opičího krále
Sugrívy. Když mu Ráma v krátkosti vypověděl svůj příběh, přikázal král
Sugríva svému nejvěrnějšímu rádci, bystrému opičákovi Hanumanovi:
"Přines ten perlový náhrdelník, který předevčírem spadl shůry na holý
vrchol naší posvátné opičí hory."
Hanuman donesl žádaný předmět a Ráma ho hned poznal. Byl to přece
perlový náhrdelník, který sám po svatebním obřadu pověsil Sítě kolem
krku.
"Odkud máš ten šperk? Řekni, jak jsi k němu přišel?" zeptal se Ráma
Hanumana a hořel nedočkavostí.
"Přinesl ho předevčírem posel velekněze z posvátné hory," odpověděl
opičák Hanuman. "Prý nad horou přeletěl Rávanův létající vůz a v něm
seděla s králem démonů krásná princezna. Ta spustila perlový náhrdelník
dolů a ten padl mezi veleknězovy pomocníky."
"Vznešený Sugrívo, pomoz mi vypátrat, kam Rávana Sítu ukryl, a pak
spolu krále démonů potrestáme za všechny zlé činy, které provedl bohům
i lidskému a opičímu rodu," požádal Ráma opičího krále.
"Neměj starost, princi Rámo, moje opice vypátrají, kam Rávana tvoji
ženu ukryl," těšil Rámu král Sugríva. "Hned je pošlu na všechny strany
světa a věřím, že se brzy vrátí s dobrou zprávou."
Na cestu se vydal i bystrý opičák Hanuman a zamířil mohutnými skoky
přímo na jih. Věděl, že hlavní sídlo krále démonů Rávany je na ostrově
Lanka. Tam Rávana Sítu nejspíš ukryl. Ostrov je od pevniny oddělen
širokým pruhem moře, plným žraloků, chobotnic a jiné mořské havěti.
Na Lanku nikdo živý nedoplave.
Ano, Rávana si může být jist, že tam nikdo nedoplave, uvažoval Hanuman.
Ale neví, že je na světě tvor, který ten široký pruh oceánu přeskočí.
A tím stvořením je on, opičák Hanuman. Když se narodil, vyskočil směrem
ke slunci. Myslil si, že je k jídlu. Byl by k němu určitě doletěl,
kdyby mu v tom nezabránil vládce bohů Indra.
A tak když Hanuman dospěl na nejjižnější část pevniny, zhluboka se
nadechl, vší silou se odrazil a už letěl jako blesk nad rozpěněnými
mořskými vlnami. V letu kormidloval ocasem a brzy přistál mezi
pobřežními skalami nedaleko města Lanky, sídla vládce všech démonů,
mocného krále Rávany.
Za šera nadcházející noci proklouzl opičák všemi městskými a palácovými
strážemi a pečlivě prohledával všechny místnosti, síně i zákoutí
Rávanova paláce. Princeznu Sítu však nikde nenašel. Pak se Hanuman
vydal do palácových zahrad a hájů. Teprve v ašókovém háji spatřil
krásnou Sítu, jak seděla u jezírka na nízkém sedátku.
Princeznu obklopovaly ošklivé démonky a upřeně na ni zíraly očima,
které byly větší než kola válečného vozu. Ty strašlivé příšery by
Hanumana na místě roztrhaly, kdyby mezi ně skočil a chtěl Sítu vzít na
záda, aby ji přenesl přes oceán do Indie. Proto statečný opičák jen
zavřeštěl, aby upoutal princezninu pozornost, a zvolal:
"Nezoufej, princezno Síto! Princ Ráma brzy přijde a vysvobodí tě."
"Vyřiď Rámovi, vzácný příteli, že na něho čekám. Ať si pospíší,"
vykřikla Síta a její tvář se rozjasnila, jako když slunce vyjde z
mraků.
Ale to už se démonky sápaly na Hanumana a chtěly ho roztrhat. Opičák
však nečekal, až se ho rozzlobené příšery zmocní. Zhluboka se nadechl,
napjal svaly, mohutně se odrazil a vyskočil vzhůru do povětří. Mocným
skokem letěl přes oceán, pobřežní hory, roviny a džungle rovnou do
opičího království. Dopadl na nádvoří královského paláce a pospíchal
za králem Sugrívou, který právě ve sloupové síni rozmlouval s Rámou.
Hanuman hned oběma podrobně vylíčil svoji pouť na ostrov Lanku, popsal
svoje setkání se Sítou a dodal:
"Jen celá opičí armáda, kterou podpoří Ráma a Lakšmana svými kouzelnými
zbraněmi, může nad Rávanou a jeho vojskem zvítězit. Bez boje Ráma Sítu
zpět nezíská."
"Opičí armáda je připravena k boji po tvém boku, vznešený princi,"
prohlásil král opic Sugríva. "Shromáždil jsem ji na planině za městem.
Hned můžeme vyrazit k jihu."
Jako povodeň se valila opičí armáda přes džungli, hory i údolí a vše
živé před ní prchalo na všechny strany. Za několik dní pak stanula v
plné zbroji na nejjižnějším cípu pevniny.
"Ale jak se dostaneme přes oceán na ostrov Lanku?" zeptal se krále
Sugrívy princ Ráma.
"Postavíme most," odpověděl rozhodně Sugríva. "Věz, Rámo, že nejsem
jen obyčejný opičí král. Ale jsem také syn Višvakarmana, stavitele
bohů, a ovládám stavitelské umění stejně dobře jako on. Hned přikáži
všem opicím, aby snášely na břeh mohutné kmeny stromů a silné větve.
Do pěti dnů bude stavba mostu hotova."
Jak král Sugríva řekl, tak se stalo. Pátého dne večer se nad oceánem
klenul široký a pevný most a spojoval pevninu se severním cípem ostrova
Lanky. I bohové sestoupili z nebeských výšin, aby se na ten div
podívali.
Stavba obrovského mostu však neušla pozornosti Rávanových zvědů a ti
svému králi včas oznámili, že most byl dokončen a že se Sugrívova
armáda opic v čele s Rámou a Lakšmanou po něm blíží k ostrovu Lanka. I
vydal král Rávana všem svým velitelům rozkazy, aby démony-vojáky
seřadili do bojových útvarů a napadli nepřítele, jakmile se objeví
před branami města.
Když celé opičí vojsko přešlo most, obsadilo za mocného jásotu severní
břeh ostrova a po krátkém odpočinku se vydalo k městu Lanka.
Před jeho branami pak napadlo armádu démonů. Začala strašná bitva,
která trvala několik dní a několik nocí. Na obou stranách již bylo
mnoho padlých a ještě více raněných. Konečně opičáci prolomili obranu
démonů, zaplavili městské hradby a pronikli do ulic Lanky. Kyji,
oštěpy, meči a šípy zasazovali ustupujícím démonům smrtící rány a
nadšeně křičeli:
"Za Rámu! Za Sugrívu! Ať démoni zhynou! Zvítězíme!"
V čele opicích vojáků bojovali statečně Ráma s Lakšmanou. Oba bratři
vysílali šípy ze svých kouzelných luků, sekali a bodali kouzelnými
meči a žádný démon nemohl jejich strašlivým zbraním odolat.
Rávana sledoval boj z věže paláce, posílal své nejlepší bojovníky
proti postupujícímu nepříteli, ale Ráma s Lakšmanou a Sugríva, Hanuman
i ostatní opičáci rozsévali v jejich řadách smrtonosnou zkázu. A už se
hrdinní bojovníci opičí armády blížili k věži paláce a jejich střely
začínaly bořit její stěny.
I nezbylo Rávanovi než se vyšvihnout na svůj létající vůz a vyrazit
do boje proti Rámovi. Aby žádný z bojovníků neměl velkou výhodu a
jejich souboj mohl být vyrovnaný, poslal král bohů Indra Rámovi svůj
válečný vůz s ohnivými koňmi a vnuknul mu nápad, aby si kromě
stříbrného luku vzal tentokrát s sebou i kouzelný luk Višnuův.
"Bratře, půjč mi na chvíli Višnuův kouzelný luk," požádal Ráma
Lakšmanu. "Jako bych slyšel hlas samotného nejvyššího boha Indry, který
mi říká, že ho budu potřebovat."
I podal Lakšmana Rámovi Višnuův kouzelný luk. Ráma radostně vyskočil
na létající vůz a bez meškání pobídl ohnivé koně, kteří se hned
vzepjali a vzlétli vzhůru proti Rávanovi.
Takový souboj dvou nesmiřitelných protivníků ještě svět nezažil.
Vrhali po sobě kopí a kyje, sekali se meči a vypouštěli mračna šípů,
která svištěla z obou stran rychleji než blesky za nejprudší bouře.
Nikdo nebyl schopen postřehnout rychlé pohyby obou soupeřů, kterými se
smrtícím střelám a úderům uhýbali. Rámovi pomáhaly jeho mládí, síla a
neuvěřitelná obratnost, Rávanovi zase jeho kouzelná moc, kterou střely
a údery od sebe odpuzoval.
Konečně se Rámovi podařilo setnout králi démonů hlavu. Rávana
zavrávoral, všem se zdálo, že je s ním konec a že spadne z vozu do
propasti, ale najednou mu na krku narostla hlava nová, král démonů se
vzpřímil a vyrazil znovu do útoku.
"Takhle Rávanu neusmrtíš. Jedině šíp z Višnuova luku může krále démonů
zabít," uslyšel Ráma Indrův hlas.
I vzal Ráma Višnuův kouzelný luk, přiložil k jeho tětivě zlaty šíp,
napjal ji až k prasknutí a prudce vystřelil. Šíp se zableskl,
zasvištěl, najednou všem zmizel z očí, neviditelný proletěl vzduchem
a zaryl se Rávanovi do hrudi. Teprve pak se stal opět viditelným.
Zlatá střela proklála démonovo černé srdce a trčela mu z prsou.
Rávana zachroptěl, z hrdla vyrazil příšerný skřek a již mrtvý se
zřítil z létajícího vozu do bezedné propasti, která se pod ním s
mocným rachotem najednou rozevřela.
Bylo po boji a skončila i válka. Démoni ztratili odvahu bojovat,
odhodili zbraně a vzdali se vítězům. A Ráma pospíchal do ašókového
háje za svou milovanou Sítou, S tváří rozzářenou nesmírným štěstím ji
objal, políbil a zašeptal:
"Odpusť mi, drahá Síto, že jsem tě lépe nehlídal. Slibuji, že tě již
nikdy ani na chvíli neopustím a že nedovolím, aby ti někdo ještě někdy
ublížil. Vždyť věrná a oddaná žena je pro muže to největší štěstí.
Věz, milovaná Síto, že tě mám raději než svůj vlastní život."
Síta nic neříkala, jen se usmívala, ale oči, ze kterých stékaly po
tvářích slzy, prozrazovaly, jak je šťastná. Ráma ji ještě více sevřel
v objetí a už také nic neříkal. Pro štěstí, které ti dva právě
prožívali, žádná slova nenacházeli a ani je nepotřebovali hledat. Bylo
jim moc dobře i bez nich.
Netrvalo dlouho a do ašókového háje přišel Lakšmana, a když Ráma
uvolnil Sítu ze své náruče, objal ji a jako svoji rodnou sestru
políbil. Hned po něm se objevil opičí král Sugríva a opičák Hanuman a
za nimi se jak lavina valili i ostatní opičáci-bojovníci a provolávali
Rámovi a Sítě slávu. Sedm dní a nocí se pak všichni veselili a
radovali.
Po oslavách se Ráma, Síta a Lakšmana vydali na dalekou cestu domů.
Slavný byl jejich návrat do Indie a kóšalského království. Tisíce
mužů, žen a dětí je doprovázely po cestách od jižního cípu pevniny až
do hlavního města Ajódhji a v každém městě i vesnici je lidé oslavovali
a děkovali jim, že vyhubili v Indii démony.
Ale nejvřelejší uvítání čekalo hrdiny v samotné Ajódhje. Ta se celá
vyzdobila květinami, lidé v ulicích tancovali, zpívali a jásali.
Všichni s nesmírným nadšením vítali milovaného Rámu, líbeznou Sítu a
věrného Lakšmanu. Ale nejšťastnější byla určitě Rámova matka Kausalja
a Rámův bratr Bharata. Ten se před Rámou uklonil, předal mu královskou
korunu a s radostí v srdci bratra objal.
A hned druhý den se po čtrnácti letech konala druhá Rámova korunovace
na kóšalského krále. Tentokrát ji žádná nemilá událost nepřerušila a
Ráma byl slavnostně korunován králem kóšalské říše a Bharata jeho
nástupcem.
I stal se Ráma dobrým, šlechetným a laskavým králem, který ve své zemi
vládl moudře a spravedlivě a se svou věrnou a líbeznou Sítou žil celý
život ve štěstí a spokojenosti. Lidé Indie ho milovali, a když zemřel,
tak na něho neustále vzpomínali.
A od té doby se chce každý Ind jako Ráma statečně a ušlechtile chovat
a všechny ženy Indie si přejí jako Síta krásně vypadat a jako ona se
mile a líbezně usmívat.
*9 INDIE
Pověst o milující a oddané Sávitrí, která vysvobodí svého manžela
Satjavána ze sítě boha smrti Jamy, z konce prvního tisíciletí před
naším letopočtem
Jak moudrá Sávitrí přelstila boha smrti Jamu
V dávných dobách vládl v indické zemi král, který se proslavil svou
láskou ke koním. Za krásného, ušlechtilého koně by se snad nerozmýšlel
dát ani poklad indických králů. Když nádherné zvíře koupil, nebo je
dostal darem, sám koně přistrojil, pak se v mžiku vyšvihl na jeho hřbet
a jako vítr uháněl ven z paláce do širého kraje za sídelním městem.
I nepřátelé uznávali královo jezdecké umění, jeho odvahu a statečnost
a vždy na vládce Indie pohlíželi s úctou a uznáním. Nebylo člověka,
který by krále v jízdě na koni předčil. Proto mu lidé dali jméno král
Ašvarádža, "král koňů", a všichni obyvatelé indického království ho
znali pod tímto přízviskem.
Tehdy indické království oplývalo nezměrným bohatstvím, královy stáje
byly plné nádherných a ušlechtilých koní a král se oženil s krasavicí
krasavic, se ženou velice moudrou a čestnou. Přesto však nebyl šťastné
mysli, neboť chuť pravého štěstí se mu ještě nepodařilo okusit.
Neměli se ženou žádné děti, hlavně syn panovníkovi scházel, dědic
královského trůnu, kterému by jednou předal vládu nad indickou zemí.
Marně se král modlil, marně vzýval bohy a prosil je, aby mu dali syna.
Stárnul, vrásek na čele mu každým rokem přibývalo, ale žádný jeho
potomek stále na svět nepřicházel.
"Musíš přinést velkou oběť bohům, králi. Měl bys jim dát postavit
nádherný chrám, a tak si získat jejich přízeň. Potom snad bohové tvým
prosbám vyhoví a dají ti syna," poradil vládci mudrc Nárada, největší
učenec Indie.
"Přiveď mi nejlepší stavitele a nejzručnější řemeslníky," přikázal
král svému nejvyššímu rádci. "Ať se co nejdříve shromáždí na nádvoří
královského paláce."
Když se předvolaní stavitelé a řemeslníci druhého dne shromáždili na
nádvoří, král jim řekl:
"Přikazuji vám, abyste bohům postavili veliký chrám, vyšší než tři
vzrostlé palmy postavené na sebe. Při jeho výzdobě, ať zvenčí či
uvnitř, nešetřete zlatem ani nejdražším bělostně zářícím mramorem.
Střechy, věže a kryt chrámu opatřete nejdražšími a nejnádhernějšími
uměleckými výtvory, jaké kdy lidské oko spatřilo. A kolem božího
stánku vytvořte zahradu plnou nádherných květin a nejrůznějších keřů
a stromů se sladkými plody. Ať si ve větvích stromů postaví hnízda
ptáci a svým kouzelným zpěvem naplňují duše návštěvníků radostí a
spokojeností. V zahradě nesmějí chybět léčivé rostliny a byliny, z
nichž se dají připravovat léky, které vyléčí i ty nejhorší choroby.
Vězte, že chrám se musí stát nejkrásnějším chrámem nejen Indie, ale i
celého světa. A mudrci Náradovi přikazuji, aby nad stavbou dohlížel a
řídil všechnu práci."
Za necelý rok byl chrám postaven a jeho krása ohromila nejen všechny
obyvatele Indie a cizince, kteří ho kdy navštívili, ale i všechny
nesmrtelné bohy včetně samotného Brahmy-stvořitele. Každý den, sedm
dlouhých roků navštěvoval pak král Ašvarádža chrám a prosil Brahmu stvořitele, aby mu dal syna, který by po něm zdědil jeho království.
Král již téměř ztrácel naději, že se jeho tužby někdy naplní, a znovu
si začínal zoufat.
Až jedné noci měl panovník podivný sen. Zdálo se mu, že z chrámu,
který dal postavit, vycházelo světlo. Zamířil své kroky k němu, a když
se přiblížil, uviděl před budovou oheň a v jeho plamenech zahlédl
stín stojící ženy. Potom oheň vyšlehl oslňujícím jasem, stín ženy se
změnil v nadpozemsky krásnou dívku a ta promluvila sladkým hlasem:
"Určitě mě, králi, znáš. Jsem bohyně Sávitrí, dcera slunečního boha
Savitara a manželka boha Brahmy-stvořitele. Přišla jsem, abych ti
zvěstovala, že se tvé ženě narodí dcerka, která váš svět naplní radostí
a spokojeností. Musíte ji však pojmenovat po mně. Nechť se jmenuje
Sávitrí."
Nato žena zmizela, oheň zhasl a popel se sám od sebe shrnul do tvaru
dětského tělíčka. Král Ašvarádža se probudil z kouzelného snu a
nesmírná radost opanovala jeho srdce. Hned k sobě zavolal mudrce
Náradu a vyprávěl mu své vidění. Moudrý muž se na chvíli zamyslil a
pak pravil:
"O, všemocný králi. Věz, že se tvé ženě narodí dcerka, která bude
nejkrásnější a nejmoudřejší bytostí ve světě lidí. Bude obdařena kouzly
bohů a Brahmova žena Sávitrí, podle které dívenku pojmenuješ, ji bude
svou božskou mocí ochraňovat."
Jak mudrc Nárada předpověděl, tak se stalo. Netrvalo dlouho a královně
se narodila dívenka, jejíž vlasy měly barvu slunce a z jejíchž očí
vycházela podivuhodná zář. Nesmírné štěstí naplnilo nitro krále a
královny, že se jim narodila tak nadpozemsky krásná a milá dcerka, a
podle přání Brahmovy ženy jí dali jméno Sávitrí.
Míjela léta a Sávitrí dospívala. Vzdělávala se v různých vědách a v
umění, nadmíru vynikala v poznávání tajemství lidských duší a v umění
kouzel. A v moudrosti a v rozumném uvažování se jí nikdo v celé Indii
nevyrovnal. Proto se král rozhodl, že až si princezna bude volit
ženicha, za kterého se bude chtít provdat, nebude ji v jejím
rozhodování nijak ovlivňovat. A své rozhodnutí jí také při oslavě
její dospělosti oznámil.
Král se nadmíru udivil, když si po několika dnech všiml, že princezna
začíná dělat přípravy na dalekou cestu. Nezeptal se jí však, kam se
chystá. Sávitrí přikázala svým čtyřem oddaným služebnicím, aby
připravily královský cestovní kočár, do něho daly zapřáhnout dva bílé
býky a povoz vyložily měkkými lůžky a ozdobily jemnými záclonkami.
Když se přípravy na cestu skončily, rozloučila se princezna Sávitrí s
královskými rodiči a poručila kočímu, aby se vydal na cestu k lesu
nábožných kajícníků a poustevníků.
Sávitrí se rozhodla, že si svého budoucího muže vybere mezi nábožnými
lidmi, kteří většinu svého času tráví uctíváním bohů, často drží půst,
vykonávají jen ty nejnutnější práce, aby se uživili, a žijí v
odloučenosti od ostatních lidí a špatností jejich života. Takovému
muži dá přednost před knížaty a dvořany, kteří touží jen po vysokém
postavení a jejím bohatství.
Mnoho dní ujížděl kočár lesy, poli a vesnicemi, než se zastavil před
lesem nábožných kajícníků a poustevníků. Princezna a její čtyři
služebné vystoupily a vykročily k jednomu chrámu, u kterého stála
malá chýše, postavená z větví a listí stromů. Uvnitř seděl stařeček s
dlouhým bílým vousem na klíně. Návštěvnice si s ním chvíli povídaly a
pak se vydaly k jinému z oněch pobožných lidí.
A tak navštěvovaly jednoho člověka po druhém a s každým z nich si
nějakou dobu povídaly, až se dostaly k obydlí, které bylo trochu větší
než ostatní chýše. Uvítal je slepý stařec ctihodného a vznešeného
vzezření. Sotvaže ho princezna Sávitrí spatřila, hned věděla, že je to
člověk, jehož podivuhodný příběh jí ostatní starci vyprávěli.
"Byl kdysi králem, ale pak přišel o zrak. I spikli se proti němu
zrádci, oklamali jeho věrné dvořany a služebníky a vyhnali ho z jeho
království. A ještě mu pohrozili smrtí, vrátí-li se on nebo někdo z
jeho stoupenců někdy zpátky."
Princezna chvíli mlčela a přemýšlela o starcově osudu. Porovnávala dvě
rozdílná období jeho života; dobu, kdy byl v plné síle, vládl svému
království a byl mocný a bohat, a jeho současné postavení, kdy je slab,
žije v chatrči a nemá vůbec nic. Ale také si všimla, že ani teď, kdy
je slepý a chudý, neztratil nic z jasu a důstojnosti krále a svůj
vznešený původ potvrzuje každým slovem, které vysloví, a každým krokem,
který udělá.
Ještě ponořena do svých úvah, Sávitrí spatřila jet po cestě jezdce, z
jehož jasných očí vyzařovala odvaha a ušlechtilost. Zbystřila svou
pozornost a zaslechla, jak lahodným hlasem zpívá krásnou indickou
píseň. Zaposlouchala se do jejího nápěvu i slov:
"V neštěstí projevuje má duše svou sílu
a na smrt se jen usmívá.
Můj obličej se nebojí slunce žáru,
před slunečními paprsky se neskrývá,
i když v létě slunce hoří nejvíce.
A má rozpálená duše si říká:
Vždyť za chvíli vyjde svit měsíce
a s jeho jasem přijde chlad sladkého večera.
Vítězí ten, kdo je trpělivý a činí se nejvíce.
Jen trpělivost naplní mé přání a tužby za svitu měsíce."
Ten mládenec má na sobě šat chudáka, ale na koni sedí vznešeně jako
kníže nebo král, řekla si princezna Sávitrí. A zpívá moudré a vtipné
písně mistrněji než mnozí slavní indičtí pěvci a básníci. Když pak
zblízka uviděla zpěvákovu tvář, radostí se usmála, neboť poznala, že
muž jejích představ a snů právě přijíždí. Každý rys jeho obličeje
prozrazoval, že jezdec je člověk jemný, vzdělaný a statečný, takový,
jakého jí vykreslila její kouzla, když se jich vyptávala na svého
budoucího manžela.
Jezdec dojel k chýši, sestoupil z koně, přivázal ho ke stromu, který
před obydlím rostl, a vešel dovnitř. Když vstoupil, pozdravil svého
slepého otce i jeho vzácné hosty a posadil se k nim ke stolu.
Stařec pak vyprávěl o krásách venkova, o lesních tišinách i zurčení
potůčků a říček a také o svém životě a neštěstí, kterým ho postihl
krutý osud. Vyprávěl, jak ho se ženou i s dítětem vyhnali spiklenci
před dvaceti lety z jeho království národa Salvu, jak se potom usadili
v tomto lese a od té doby zde žijí mezi ubohými, ale pobožnými a
dobrými lidmi v bezpečí před úklady zrádných a podlých nepřátel. Když
si stařec nemohl vzpomenout na důležitou podrobnost nebo opomněl
nějakou zajímavou příhodu, vmísil se do jeho vyprávění i jeho syn.
Míjely dny a princezna Sávitrí byla stále více a více přesvědčena, že
její volba je správná. Rovněž chudý princ si princezny velice vážil a
byl si jist, že je nejlepší dívkou, která se kdy na světě narodila.
Jednoho dne vyprávěla Sávitrí princi svůj příběh a požádala ho, aby se
o jejím původu nikomu ani slůvkem nezmínil, dokud jí otec nedovolí,
aby si ho vzala za muže. A bude-li král souhlasit s jejím úmyslem
provdat se za zchudlého prince, že potom může i on prozradit svému
otci jejich společné tajemství. Radost, která se při těch slovech
zmocnila prince, se nedá slovy vylíčit. Byl si jist, že je
nejšťastnějším mládencem pod sluncem.
Brzy nato se princezna rozhodla navrátit se do indického království a
povědět otci, s kým se na daleké cestě setkala, o čem s lidmi
rozmlouvala a jak se seznámila s onou zchudlou, ale čestnou královskou
rodinou.
Když pak po návratu vešla Sávitrí do královského paláce, zastihla otce,
jak právě rozmlouvá s mudrcem Náradou. I předstoupila před krále,
poklekla na nádherný koberec a vyprávěla mu svůj příběh.
Vylíčila, jak se zamilovala do zchudlého prince, který se chová jako
král, ale srdce má čisté a upřímné jako srdce rolníkovo, a který jak
básník umí volit nejvhodnější slova a jako pěvec zpívá nejkrásnější
písně. I když se narodil jako princ, je jeho otec nyní jen jedním z
oněch pobožných kajícníků v tom dalekém lese.
"Vím, že princ je oním mládencem, který se mi zjevoval v mých snech.
Nikoho jiného za muže nechci. Jenom s ním mohu být šťastná," řekla
nakonec princezna Sávitrí.
"Blahopřeji ti k tvému úspěchu, drahá dcero," odpověděl král. "Ale
zapomnělas nám říci jméno toho chudého prince."
"Jmenuje se Satjaván," řekla princezna.
Nato rádce Nárada vyskočil z křesla, zděšeně mávl rukou a smutným
hlasem řekl:
"Doufám, že jeho jméno není Satjaván. Nebo jsi snad vyslovila jméno
Satjaván, princezno?"
"Pane můj a nejmoudřejší z rádců, můj vyvolený se opravdu jmenuje
Satjaván," odpověděla princezna Sávitrí a usmála se.
"Co tě na jeho jménu znepokojuje, Nárado?" divil se král. "Cožpak
princ Satjaván není tak moudrý a rozvážný, jak tvrdí moje dcera? A je
snad méně statečný a šlechetný?"
"Můj vznešený pane. Princ Satjaván je mnohem šlechetnější a
statečnější, než jakým ho tvá dcera vylíčila," odpověděl mudrc
rozvážně. "Ale věz, nejmocnější králi, že bůh smrti Jáma ho už zapsal
do knihy mrtvých a hotoví si na něho svou síť. Více než jeden rok
života princi nedaruje."
Princezna zbledla, úzkostí se jí zatočila hlava, div že neztratila
vědomí. Ale rychle se z mrákot vzpamatovala, když k ní šeptem promluvil
záhadný hlas:
"Věrnost je vlastností šlechetných, zrádně jednají jen zlí lidé.
Bohové na všechno dohlížejí."
"Nevím, máš-li, Nárado, pravdu. Ale já svůj slib nezruším. Dodržím ho,
i kdybych pak měla padesát roků být vdovou," řekla princezna Sávitrí
rozhodně.
Královský rádce se překvapením napřímil, pak zase nahrbil, hlavu
svěsil na prsa, až ji téměř nebylo vidět, a obličej si zahalil do
dlouhého pláště. Dlouho mlčel a přemýšlel.
Král s princeznou odešli stranou, aby mudrce v jeho rozjímání nerušili.
Vtom moudrý muž, jako by procitl ze sna, shrnul plášť z hlavy, zvedl
ruce k princezně, a jako by se omlouval z toho, co před chvílí řekl,
pravil:
"Mír a klid tě neopustí, o, Sávitrí."
Nato králův rádce beze slova odešel.
Princezna se zeptala otce, co těmi slovy Nárada mínil, ale král
nejistě odpověděl:
"Nerozumím, co chtěl těmi slovy říci. Ale můžeme se domnívat, že
proti tvému rozhodnutí není. Kdyby věděl, že tě čeká něco špatného,
určitě by naznačil, jak se proti zlu postavit. Nechává všechno
rozhodování na tobě a nevidí žádné vážné nebezpečí, ať se rozhodneš
jakkoliv. Chceš-li, drahá dcero, můžeš svůj slib splnit, jestliže ho
však zrušíš, nic se nestane."
"Nemohu daný slib zrušit a zradit dobrého člověka teprve nemohu,"
odpověděla Sávitrí pevným hlasem.
Když král viděl, že princezna je rozhodnuta dodržet svůj slib, dal po
celé zemi vyhlásit svou vůli provdat ji za prince Satjavána. Brzy
nato se král s královnou a s dcerou Sávitrí posadili do kočáru taženého
dvěma bílými býky, naložili do něho skvostné dary pro otce prince
Satjavána a vydali se k lesu pobožných kajícníků.
Zchudlý král Salvu se nesmírně divil, když se dozvěděl, proč k němu
vznešení hosté přijeli, a nejistě se zeptal:
"Jak se jen může princezna Sávitrí spokojit se životem s námi? Cožpak
je možné, aby jedla stejná jídla jako my a přivykla našim zvykům?
Spíme na zemi, jíme mech a lesní plody, oblékáme se do kůží divokých
zvířat a do kůr stromů a neznáme, co jsou šperky, nádherné šaty a
měkké podušky. Nikdo nám neslouží, leč sami sebe obsluhujeme a jediným
naším osudem jsou modlitby a život plný odříkání. Rozkoše královského
života neznáme."
Princezna Sávitrí se usmála a vyprávěla starému králi svůj příběh.
Nakonec svou upřímností starce přesvědčila, že je rozhodnuta se za
jeho syna provdat a že mu bude věrnou a dobrou manželkou.
I pozval starý král vzácné hosty do chýše a radostnou novinu oznámil
své ženě. Ta stála uprostřed místnosti, nechápavě se dívala na příchozí
a nevěděla, má-li se radostí rozplakat nebo rozesmát, když v tom se
vrátil z lovu princ Satjaván, přivítal se s hosty a zamilovaně se
zahleděl princezně do očí.
Hned druhého dne se v lese pobožných kajícníků konala svatba. Sávitrí,
dcera mocného indického krále Ašvarádži, se vdávala za prince
Satjavána, syna zchudlého krále Salvu. Přišli na ni všichni pobožní
kajícníci a poustevníci, kteří v lese žili, a upřímně přáli
novomanželům šťastný život a hodně zdravých dětí.
Hned po obřadu si princezna sundala všechny šperky a ozdoby, odložila
i své skvostné šaty a místo nich si oblékla oděv z kůry stromu. Chtěla
vypadat stejně jako všichni pobožní lidé, se kterými bude od této
chvíle v lese žít. Následujícího dne se král Ašvarádža a královna s
dcerou rozloučili a přesvědčeni, že se k nim princezna po roce vrátí,
se vydali na zpáteční cestu do indického království.
Dny plynuly jeden za druhým, týden střídal týden, míjely měsíce, čas
rychle ubíhal, neboť ho oba manželé prožívali ve vzájemném štěstí.
A co se ve štěstí prožívá, obvykle rychle ubíhá. Pouze pomyšlení, že
se princův osud brzy naplní, kalilo princezně Sávitrí radost.
Ve chvílích stesku odcházela do lesa, stranou od lidí, a tam vzdychala
a naříkala.
Když zbývalo do konce roku pár dní, zaslechla Sávitrí opět tajemný
hlas, jak jí šeptem do ucha praví:
"Až uplyne tento den a po něm ještě další tři dojdou ke svému konci,
nebude už princ Satjaván mezi živými."
Princezna se rozhodla, že svého muže ani na jediný okamžik neopustí a
doufala, že se jí podaří zahlédnout boha smrti, kterému Indové dali
jméno Jáma. Říkala si: Kdo ví. Třebas se mi podaří roztrhnout síť
smrti, až se Jáma k princovi přiblíží, nebo boha smrti nějak obelstím,
a svému muži zachráním život. Mé srdce mi říká, že mám ještě naději.
Když třetí den oznámil úsvitem svůj příchod, přistoupila princezna ke
slepému starci a požádala ho, aby jí dovolil jít s manželem do lesa.
Stařec souhlasil, ale přikázal jí, že nesmí prince nijak od kácení
stromů zdržovat.
Jak byl princ Satjaván onoho dne šťastný, byla princezna Sávitrí
smutná a nešťastná. Neustále pozorovala tesklivým pohledem vše, co je
v lese obklopovalo, vysoké stromy, lesní rostliny a houštiny, všude
vyhlížela boha smrti Jámu a rty se jí přitom třásly strachem.
Nešli dlouho. Po krátké chůzi stanuli před vysokým, urostlým stromem.
Satjaván se rozpřáhl sekyrou, aby strom porazil, ale síly ho náhle
opustily, sekyra mu vypadla z ruky na zem a on zděšeně vykřikl:
"Wáhi, wáhi, o, Sávitrí! Najednou mě rozbolela hlava, strašlivá bolest
mi ji drásá. A přestávám vidět. A moje síla, moje síla mi kvapem uniká
z těla. Pojď, Sávitrí, posadíme se. Musím si odpočinout a trochu se
prospat. O, Sávitrí, nemohu se spánku ubránit. Usínám..."
Princezna poznala, že hodina manželovy smrti udeřila. Pozorně se
rozhlédla a tu vidí zelenou siluetu vysoké a hubené postavy s
blýskavýma očima, která držela v ruce dlouhý provaz. Věděla, že má
před sebou boha smrti Jamu a že onen dlouhý provaz je síť smrti.
Kupodivu se však jejího srdce nezmocnilo zoufalství ani zmatek. Chvíli
váhala, pak se pokorně uklonila a zeptala se:
"Kdo jsi, mocný pane?"
"Neptej se mne na jméno, Sávitrí. Stačí, když ti povím, že jsem si
přišel pro tvého muže, jehož život se nachýlil ke svému konci,"
odpověděla záhadná postava a hodila síť na spícího prince.
Satjavánova duše uvízla v síti a Jáma si ji pak k sobě snadno přitáhl.
Nato se bůh smrti obrátil obličejem k jihu a rychle jako blesk vyrazil
tím směrem.
Sávitrí však nezůstala stát se založenýma rukama. Nemeškala a vydala
se stejně rychle za ním. Dlouho, předlouho běžela, až přešla hranici
světa živých a vstoupila do světa mrtvých. Tehdy se Jáma zastavil,
obrátil se k ní a pravil:
"Vrať se, dceruško, tam, odkud jsi přišla, a pohřbi tělo svého muže.
Namáhala ses zbytečně."
"Nepůjdu zpátky, mocný pane, není to možné," odpověděla Sávitrí.
"Slíbila jsem svému manželovi, že kdekoli bude jednou přebývat on,
budu tam s ním i já, jeho žena. Nemyslím si, mocný pane, že bys byl se
mnou spokojen, kdybych nedodržela svůj slib."
Obratná princeznina odpověď Jamovi zalichotila a její věrnost k
manželovi v něm vzbudila obdiv. I usmál se a odpověděl:
"Pravdu říkáš, dceruško. Proto tě odměním za tvoji věrnost, jak nejlépe
umím. Můžeš si přát cokoli, kromě návratu tvého muže mezi živé.
Princezna chvíli přemýšlela, ale pak najednou ze sebe rychle vypravila:
"Chci, aby se králi Salvu navrátil jeho zrak a síla."
"Už je tvé přání splněno, milá Sávitrí," odpověděl Jáma. "Vrať se tedy
zpátky. Vždyť před tebou v tato místa nevkročila noha živého."
Princezna se však nevzdávala své naděje a měkkým, příjemným hlasem
řekla:
"Jestliže se mrtví těší péči někoho tak dobrého, jako jsi ty, pak je
podle mne svět mrtvých lepší než svět živých. Pobyt v tvé blízkosti
musí mít nikdy nepřestávající kouzlo a půvab."
I vzbudila ona vtipná a líbezná odpověď v Jámovi ještě větší údiv než
ta prvá a pravil:
"Splním ti ještě jedno přání, milá dceruško."
"Přeji si, vzácný pane, abys vrátil otci mého muže trůn, o který jej
jeho zrádci oloupili," žádala princezna.
"Stane se, jak sis přála, princezno," odpověděl bůh smrti a přikázal
jí: "A teď se vrať k tělu Satjavána, dříve než se stane potravou
hladových šakalů."
"Nestarám se, snědí-li tělo šakalové," řekla Sávitrí umíněně. "Vždyť
tělo nic neznamená, jestliže je bez duše. Tělesná schránka je
nahraditelná, ale duše se ničím nahradit nedá."
"Nic moudřejšího jsem ještě neslyšel," zvolal Jáma nadmíru udiven.
"Tvůj rozum je větší než rozum obyčejných pozemských lidí. Darovala ti
ho sama Sávitrí, manželka Brahmy-stvořitele. Zasloužíš si největší
odměnu. Splním ti ještě jedno přání."
"Věz tedy, mocný pane, že si přeji, aby se mi narodilo sto chlapců,
sto statných mládenců," pravila Sávitrí.
"Co žádáš, se ti splní," odpověděl Jáma.
Princezna se však usmála, radostně zatleskala rukama a zvolala:
"Jestliže se mi mé přání má splnit, budeš mi muset rychle vrátit mého
muže, prince Satjavána. Za nikoho jiného se neprovdám. Vrať tělu mého
manžela jeho duši, která mu náleží, mocný pane."
Bůh smrti Jáma pochopil, že slib, který dal, musí splnit, neboť nějaká
mocnější síla než jeho tomu tak chtěla. Vypustil tedy polapenou duši
ze sítě smrti a ta vzduchem letěla až k mrtvému tělu prince Satjavána
a vstoupila do něho.
Princ Satjaván se právě probouzel ze smrtelného spánku, když k němu
princezna Sávitrí dorazila. Protáhl se, jednou dvakrát dlouze zívl,
obrátil se ke své ženě a skoro vyčítavě řekl:
"Spal jsem nějak dlouho. Proč jsi mě, Sávitrí, neprobudila dříve?"
Sávitrí se však jen usmála, něžně pohladila muže po vlasech a
odpověděla:
"Vraťme se rychle domů. Slunce zašlo a soumrak už pospíchá se svým
příchodem." Cestou domů pak vyprávěla Satjavánovi, co všechno se v
době, kdy tak tvrdě spal, přihodilo.
Přesto se však nedá slovy vylíčit, jak ohromná byla princova radost,
když po návratu domů shledal, že jeho otec opět vidí a že se mu vrátily
zdraví a síla. Také Satjavánova matka zářila radostí a spolu se sousedy
kajícníky, kteří se kolem jejich chýše shromáždili, svolávala na hlavu
svého královského manžela požehnání bohů a z celého srdce mu blahopřála
k znovu nabytému zdraví. A pak se všichni veselili a princezna Sávitrí
musela znovu a znovu vyprávět o svém setkání s bohem smrti Jamou.
Uprostřed největšího veselí k nim dorazil posel z království Salvu se
zprávou, že jejich krutý vládce je mrtev a že si lid za svého krále
opět přeje Satjavánova otce. A tak se celá rodina vypravila
následujícího dne do království Salvu, kde je před královským palácem
uvítaly v radostném jásotu tisíce mužů, žen a dětí.
Stokrát se od královského paláce rozlehlo v příštích letech troubení
na mořské lastury, jež vždy oznamují narození syna, protože princezně
Sávitrí se opravdu narodilo sto chlapců, sto statných junáků, jak bůh
smrti Jáma kdysi slíbil.
A každého z chlapců uvítali šťastní rodiče velkou slavností, na které
pokaždé všem hostům vyprávěli svůj příběh šťastné lásky. Nakonec
princezna Sávitrí podrobně vylíčila, jak se setkalas bohem smrti Jamou
a jak ji za její věrnost ke svému muži odměnil.
Princezna Sávitrí, princ Satjaván a všichni jejich synové pak žili
předlouhá léta šťastni a zdálo se, že vůbec nestárnou, až si lidé
myslili, že na ně bůh smrti Jáma se svou sítí zapomněl. Když si pak
přece jen pro duše princezny, prince a jejich synů jednou přišel, bez
bázně a strachu se oddali do jeho laskavé péče.
Seznam použité literatury
Epos O Gilgamešovi
Lubor Matouš: Mladá Fronta, Praha 1971 "podle asyrské verze z knihovny
Assurhanipalovy, chetitské verze z Boghazkoy, starobabylonské verze
podle Yalské tabulky, novobabylonské verze z Uruku, starobabylonské
verse z Tell Harmalu, asyrské verze ze Sultanpe atd."
Mýty Staré Mezopotámie
Bl. Hruška, L. Matouš, J. Prosecký, J. Součková; Odeon, Praha 1977
Mezopotámské mýty
Henrietta McCallová; Nakladatelství Lidové Noviny, Praha 1998, "podle
angl. originálu Mesopotamian Myths"
Gilgameš
Vojtěch Zamarovský; Albatros, Praha 1976
Al-Ichwatu-T-Taláta "Tři sestry"
Al-Wazíru Wa Ibnu Uchtihi "Vezír a jeho synovec"
Amin Ahmad Al-Itár a dr. Abdu-L-Fatáh Ismail Šabli; Káhira 1974
The Literature of Ancient Egypt
W. K. Simpson; New Haven and London, Yale University Press, 1973
Life in Egypt in Ancient Times
Bernard Romant; Editions Minerva, S. A. Genéve, 1978
When Egypt Ruled The East
G. Steindorff and Keith G. Seele; The University of Chicago Press, 1957
Egyptian Myths
George Hart; Third University of Texas Press printing, Austin 1995
Egyptian Myth and Legend
Donald A. Mackenzie; The Gresham Publishing Company
11 / Mythes et legendes de l'Égypte
T. G. H. James
Tesáno do kamene, psáno na papyrus
Z. Žába; Nakladatelství Svoboda, Praha 1968
Výbor ze starší literatury egyptské
Výbor z mladší literatury egyptské, Fr. Lexa; Praha 1947
Beletristická literatura staroegyptská
Fr. Lexa; Kladno 1923
Pověsti a legendy faraónského Egypta
Břetislav Vachala; KPK, Praha 1994
Tales of Ancient Egypt
Roger Lancelyn Green; The Bodlery Head 1967
Kitábu-T-Tidžán Fi Mulúk Himjar
[Kniha o králích Himjaru, Jemen]
Wahb Ibn Munabbih; Jemen, Sána 1347
hidžríja
The Quran
Checked and Revised by Mahmud Y. Zajd, Dár Al-Choura; Bejrut 1980
Qissasu-L-Qurán [Příběhy koránu]
Ahmad Bahbat; Dáru-Š-Šurúq, Bejrút 1989
Les Plus Belles Légendes de la Mythologie Arabe
Khairat Al-Saleh; Nathan, Paris 1985
Předislámští Arabové
Nea Nováková; FFUK, SPN, Praha 1969
V zemi královny ze Sáby
Zdeňka Marešová; Orbis, Praha 1969
Alf Lajla Wa Lajla [Tisíc a jedna noc]
Dáru-L-Maárif Bi Misr 1959
Proroctví Sibylino
Z arabštiny přeložil A. Krčma roku 1936; Ostrava 1938
Tisíc a jedna noc 1-5
Felix Tauer; Odeon, Praha 1973
Světla a stíny králů
Fr. Hochman; Česká katolická Charita, Praha 1989
Příběhy Mrtvého moře
Zenon Kosidowski; Práce, Praha 1979
Džbán žízně, Stará arabská poezie
K. Petráček, J. Štroblová; Mladá Fronta, Praha 1966
Ethiopia And The Bible
Edward Ullendorff; London, The Oxford University Press 1968
Solomon And Sheba
James B. Pritchard; PHAIDON
Solomon And Sheba
Faye Levine; Richard Marek Publishers, New York 1980
Písmo svaté Starého a Nového zákona
[včetně deuterokanonických knih] podle ekumenického vydání z roku
1985, Praha 1991
Perské mýty [z angl. originálu The Persian Myths]
Vesta Sarkhosh Curtisová; Nakladatelství Lidové Noviny, Praha 1997
Tawratun Qadímatun
Ibrahím Azúz; Maktabatu - Waji-L-Arabíji, Fádžila [rok neuveden]
THE LION AND THE THRONE
[Stories from the Shahnameh of Ferdowsi, Volume I]
Prose Rendition by Ehsan Yarshater, Translated from the Persian by
Dick Davis;
Mage Publishers, Washington, D. C. 1998
Al-Qawsu-L-Fiddíju [Stříbrný luk]
Fathí Ibrahím; Dáru-L-Maárifi, Káhira [rok neuveden]
O statečném Rámovi a věrné Sítě
[podle Válmíkiho Rámájany, Vyprávění o Rámovi]
Hana Preinhaelterová; Albatros, Praha 1975
Šabakatu-L-Mawti
Kámil Kajláni; Dáru-L-Maarifi, Káhira 1969
Encyklopedie indické mytologie
Jan Filipský; Nakladatelství Libri, Praha 1998
Indie - bohové a lidé
Hana Knížková; Sván/Moravské Zemské Muzeum, Brno 1997
Bohové a králové starého Egypta
Vojtech Zamarovský; Mladá Fronta, Praha 1979
Ilustrovaná encyklopedie starého Egypta
Miroslav Verner, Ladislav Bareš, Břetislav Vachala
Universita Karlova, Nakladatelství Karolinum, Praha 1997
Encyklopedie starověkého Předního Východu
Nakladatelství Libri, Praha 1999
Ramayana
William Buck; University of California Prass, Berkeley and Los Angeles
1976
Jiří Tomek
Legendy starověkého Orientu
Ilustrace a kresba na obálku Tomáš Řízek
Obálku navrhla Veronika Macháčková
Redigoval Martin Stluka
Vydala Euromedia Group k. s. - Knižní klub
v Praze roku 2002 jako svou 1697. publikaci
Odpovědná redaktorka Alena Jakoubkova
Grafická úprava a sazba Veronika Macháčková
Počet stran 192
Vytiskly Tlačiarne BB, spol. s r. o.
Vydání první
Konec knihy!
Pro knihovnu naskenoval
Jozef Lackovský
Opravu provedli
Eva Lackovská
Jozef Lackovský
Doksy - březen 2003
Mýty, báje, eposy, pověsti a legendy
Sumeru-Babylonie,
Egypta, Asýrie, Izraele,
Arábie, Persie a Indie
KNIŽNÍ KLUB
Copyright Jiří Tomek, 2002
Ilustrations Tomáš Řízek, 2002
Copiright of the Czech editions Euromedia Group, k. s., 2002
ISBN 80-242-0715-X