celou gramatiku pěkně přehledně na jednom místě

celou gramatiku pěkně přehledně na jednom místě

HLÁSKOVÝ SYSTÉM ROMSKÉHO JAZYKA – ABECEDA A PRAVOPIS
SLOVENSKÉ ROMŠTINY
V roce 1971 byla přijata závazná písemná norma slovenské romštiny. Pro psanou formu
byla přijata česká (slovenská) abeceda, včetně diakritických znamének:
a b c č čh d ď dz dž e f g h ch i j k kh l ľ m n ň o p ph r
s š t ť th u v z ž
Do romské abecedy nebyla přijata písmena y a ě, což s sebou přináší některé odlišnosti od
českého pravopisu:
- měkké hlásky ď, ť, ň, ľ se vždy označují háčkem, tedy i před i:
o ďives – den
e buťi – práce
e ňilaj- léto
o ľil – list papíru, dopis
- měkkost hlásek ď, ť, ň, ľ se označuje háčkem i před e
chuťel – skáče
- tvrdé hlásky d, t, n, l se i před i vyslovují tvrdě:
dikhel [dykhel] - vidí
tiro [týro] - tvůj
dilino [dylyno] - hloupý
ROMSKÉ SAMOHLÁSKY
Romština má 5 samohlásek:
a, e, i, o, u
Jejich výslovnost je podobná jako v češtině, mohou být krátké i dlouhé, ve východoslovenské
variantě však není jejich délka (až na výjimky) významotvorná a váže se obvykle na přízvuk.
Ten stojí ve východoslovenské variantě slovenské romštiny obvykle na předposlední slabice
fonetického celku.
Tiro phral šukar čhavo. Jov šukar pal o dad (vyslov: palodad).
Tvůj bratr (je) hezký chlapec. Je hezký po otci.
Kaj t(i)ri daj? E daj andro kher (vyslov: androkher).
Kde je tvoje matka? Matka je v domě.
Výjimku tvoří troj- a více slabičné tvary jmen (genitivní tvary a zájmena přivlastňovací), kde
přízvuk stojí na třetí slabice od konce:
le dadeskero (otcův), la pheňakero (sestřin), lengero (jejich)….
Přízvuk v romštině má v rámci fonetického celku své pevné místo, při změně počtu slabik
v důsledku skloňování, časování, stupňování či zdrobňování dochází k jeho posunu:
le dades (otce, ak.) - le dadeske (otci, dat.)
phenav (říkám) - phenava (řeknu)
baro (velký) - bareder (větší)
čhavo (syn, romský chlapec) – čhavoro (synáček, romský chlapeček)
Správný romský přízvuk - ať už slovní nebo větný, který je mnohem výraznější než v češtině,
je třeba „odposlouchat“.
ROMSKÉ SOUHLÁSKY
Většina romských souhlásek se vyslovuje podobně jako souhlásky české, s výjimkou ch, které
se nevyslovuje jako české zadopatrové ch, nýbrž jako čípkové ch.
Oproti češtině má romština některé souhlásky navíc →
čh
-
-
-
-
kh
ph
th
jsou to původní indické souhlásky – neznělé aspiranty
vyslovují se s přídechem
záměna za neaspirované souhlásky znamená posunutí významu
te čhorel – lít, sypat
te čorel – krást
khoro - džbán
koro – slepý
poměrně časté jsou souhlásky dž a dz:
te dživel – žít
e dzeka – chuť, nálada
te džal - jít
o dzar – chlup
východoslovenská a středoslovenská varianta rozlišuje též měkké ľ a tvrdé l:
avľa – přišel, přijel (3. os. č.j. perfekta)
avla - přijde, přijede (zkrácený tvar 3. os. č.j. bud. času)
na konci slov dochází zpravidla ke ztrátě znělosti i aspirace:
o gad [gat] - košile
sig [sik] - rychle
VÁZÁNÍ SLOV
Pokud se setkají dvě slova, z nichž jedno končí na samohlásku a druhé na ni začíná, pak
koncová samohláska často odpadá, v písmu tento jev označujeme apostrofem.
so oda hin > s´oda hin (co to je)
SLOVOSLED
Romština má poměrně volný slovosled. Otázky můžeme vyjádřit nejen intonací, ale i
záměnou podmětu a přísudku:
O dad (hin) khere. – Otec je doma. Hin o dad khere? Je otec doma?
V romštině nemusí být sponové sloveso (hin, hino, hiňi) vyjádřeno: Amari čhaj lačhi. Naše
dcera je hodná.
ROMSKÉ JMENNÉ SLOVNÍ DRUHY
Jmenné slovní druhy zahrnují podstatná jména, přídavná jména, zájmena a číslovky,
můžeme rozdělit do tří skupin.
První dvě skupiny (jména koncovková a bezkoncovková) představují slova původní –
indická a tzv. staré výpůjčky (z perštiny, arménštiny, řečtiny).
Třetí skupinu představují tzv. nové výpůjčky, tj. slova přejatá ze srbštiny, rumunštiny,
maďarštiny, slovenštiny, polštiny, ukrajinštiny, němčiny, češtiny….
JMENNÝ ROD
Romština rozeznává dva rody – mužský (m.) a ženský (f.).
Podstatná jména životná označující jedince mužského pohlaví jsou rodu mužského, zatímco
podstatná jména označující jedince ženského pohlaví jsou rodu ženského:
o dad (otec), o phral (bratr) (m.)
x
e daj (matka), e pheň (sestra) (f.)
Příznačnou koncovkou nepřejatých jmen a zájmen mužského rodu je –o, ženského rodu- ´i
(před níž dochází k měkčení souhlásek d, t, n, l):
o čhavo (syn), cikno (malý), amaro (náš) → (m.)
e rakľi (neromská dívka), cikňi (malá) amari (naše) → (f.)
Výjimky: Podstatná jména o paňi (voda), o voďi (duše) jsou rodu mužského (i když druhé
z nich bývá v poslední době pociťováno často jako jméno rodu ženského: e voďi)
Mužské koncovky přejatých podstatných jmen jsou –os, -is (častější), -as, -us (méně časté),
ženská koncovka pak –a:
o motoris - auto
e fala - stěna
o grofos hrabě
o papus lékař
U ostatních podstatných jmen (tj. bezkoncovkových neživotných) si jejich rod musíme
zapamatovat:
o vast (m.) - ruka, e meň (f.) - krk, e jakh (f.) - oko ….
SPONOVÉ SLOVESO
Třetí osoba jednotného čísla sponového slovesa „být“ je hin, které může přibírat rodové
koncovky - o a ´-i (srov. příčestí minulé v češtině). Záporný tvar spony ve třetí 3. osobě je
nane. Sponu hin, hino, hiňi (v přítomném čase) lze také vypustit:
O papus (hin/hino) phuro.
Dědeček je starý.
E daj (hin/hiňi) terňi.
Maminka je mladá.
O dad nane khere.
Otec není doma.
V případě, že je sponové sloveso vynecháno, hraje důležitou úlohu slovosled.
ČLEN A JEHO UŽITÍ
Před podstatným jménem blíže určeným stojí v romštině většinou člen (určitý). Člen rodu
mužského má v přímém pádu (nominativu) tvar o, člen rodu ženského e.
Člen stojí před podstatnými jmény přesněji určenými, již dříve vzpomínanými nebo známými
a před jmény jedinečnými, včetně vlastních jmen.
V romštině tedy řekneme o Lacis, o Feris, e Gisela, e Margita.
Člen neurčitý romština nemá, podstatné jméno blíže neurčené nebo stojící v jádru výpovědi
(nová informace ve větě) je obvykle bez členu. Jinak může být jeho neurčitost vyjádřena
číslovkou jekh (jeden), popřípadě některým zájmenem neurčitým.
V množném čísle má člen v obou rodech tvar → o.
MNOŽNÉ ČÍSLO JMENNÝCH SLOVNÍCH DRUHŮ
Číslo je v romštině, podobně jako v češtině, dvojí, tj. jednotné (sg.) a množné (pl.). Romské
jmenné slovní druhy dělíme do tří skupin:
A) původní koncovkové
B) původní bezkoncovkové
C) přejaté
A) Jména původní koncovková mají koncovky množného čísla (pl.).:
1) podstatná jména:
rod mužský: -e
sg.
o rakl-o
–
pl.
o rakl-e
rod ženský: -´a (u jmen životných i -´ija), před nimiž dochází k měkčení souhlásek d, t, n, l:
sg.
životná
e rakl´-i
neživotná e piri - i
pl.
o rakl´-a, o rakl´-ija
o pir-a
2) přídavná jména, zájmena (přivlastňovací, ukazovací, tázací, neurčitá) a spona ,,hin“
mají v mn. čísle rodu mužského i ženského koncovku –e. K měkčení předchozích souhlásek
v rodě ženském nedochází:
sg.
m. cikn-o,
kajs-o
hin(-o)
sg.
f. cikň-i
kajs-i
hiň(-i)
pl.
m+f. cikn-e
kajs-e
hin(-e)
3) zájmena přivlastňovací
1.
2.
3. m.
f.
sg. m.
miro (můj)
tiro (tvůj)
leskero (jeho)
lakero (její)
sg. f.
miri (moje)
tiri (tvoje)
leskeri (jeho)
lakeri (její)
pl. m. + f.
mire (moji/moje)
tire (tvoji/tvoje)
leskere (jeho)
lakere (její)
1.
2.
3. m. + f.
amaro (náš)
tumaro (váš)
lengero (jejich)
amari (naše)
tumari (vaše)
lengeri (jejich)
amare (naši/naše)
tumare (vaši/vaše)
lengere (jejich)
Přivlastňovací zájmeno stojí zpravidla před podstatným jménem. Před takovým spojením už
nestojí člen:
miro dad (můj otec), tiri pheň (tvoje sestra),
leskero cikno phral (jeho nejmladší bratr)…
Zájmeno přivlastňovací však může v romštině stát i za podstatným jménem, v tomto případě
musí před jménem stát ještě člen:
o dad miro (můj otec), e pheň tiri (tvoje sestra)…
Zájmena miro, tiro, leskero, lakero a lengero mohou mít i zkrácené tvary: mro, tro, leskro,
lakro, lengro.
Zájmena přivlastňovací zvratná mají následující tvary množného čísla:
sg.
3. peskero (m.)
peskeri (f.)
peskere (pl.)
svůj
svá
své
pl.
pengero (m.) svůj
pengeri (f.) svá
pengere (pl.) své
Přivlastňovací zájmena zvratná se užívají jen ve 3. osobě čísla jednotného a množného,
v ostatních osobách romština užívá příslušná přivlastňovací zájmena. Někdy se tvary
jednotného čísla – peskero, peskeri, peskere – užívají i v množném čísle.
B) Jména původní bezkoncovková mají následující koncovky množného čísla:
1) podstatná jména
rod mužský: - a
sg.
o phral
pl.
o phral - a
rod ženský: - ´a
sg.
e pheň
pl.
o pheň - a
Před koncovkou – a dochází v mn. čísle ženského rodu opět k měkčení souhlásek d, t, n, l.
Výjimku tvoří některá podstatná jména rodu ženského zakončená na –in, kde k měkčení
nedochází. Př.:e zumin (polévka) – o zumina (polévky).
2) přídavná jména, zájmena a číslovky zůstávají v množném čísle beze změny:
šukar: hezký, hezká, hezcí, hezké…
aver: jiný, jiná, jiní, jiné…
jekh: jeden, jedna, jedno, jedni…
duj: dva, dvě
C) Jména přejatá mají následující koncovky množného čísla:
1) podstatná jména
rod mužský: -i nebo –a (někdy jsou možné obě varianty)
sg.
o papus
o foros
pl.
o pap – i
o for - a
sg.
e učiťeľka
pl.
o učiťeľki
rod ženský: - i
2) přídavná jména
Přejatá přídavná jména mají v jednotném čísle pro oba rody koncovku – o, v množném čísle
pak mají koncovku – a:
sg. m. + f.
šarg – o
pl. m. + f.
šarg – a
( šarga bala – bloňdaté vlasy)
Romština – na rozdíl od češtiny - nemá podstatná jména hromadná (listí, dříví, kamení),
proto pro jejich vyjádření užívá tvarů množného čísla:
prajtin: (list) - prajta (listy i listí)
bar (kámen) - bara (kameny i kamení)
kašt (strom) - kašta (stromy i dříví)
bur (keř)
- bura (keře i křoví)
U některých podstatných jmen dochází v množném čísle k rozšíření či posunutí významu:
o jiv (sníh) - o jiva (závěje)
o gad (košile) - o gada (košile, oblečení)
e čar (tráva) - o čara (byliny)
NOMINATIV (1. pád)
V nominativu v romštině stojí:
1. větný podmět
O Lacis hin pre Slovensko. – Laci je na Slovensku
2. přísudek jmenný a doplněk (jedná-li se o funkci nebo vlastnost stálou, trvalou):
Leskero papus baro lavutaris. – Jeho dědeček je významný hudebník.
3. počítaný předmět/ počítané předměty (osoba/ osoby) po výrazech množství
v nominativu:
a) po číslovkách určitých:
jekh čhavo – jeden chlapec
trin čhaja – tři dívky
deš khera – deset domů
b) po číslovkách neurčitých a jiných výrazech vyjadřujících množství:
a. keci phrala, ajci pheňa – kolik bratrů, tolik sester
b. čino paňi – trochu vody
Podstatná jména ďives (den), čhon (měsíc) a berš (rok) jsou po určitých i neurčitých
číslovkách a výrazech množství v jednotném čísle:
trin ďives – tři dny
šov čhon – šest měsíců
but berš – mnoho let
Jsou –li však tato tři podstatná jména zdrobnělá nebo ve spojení s přívlastkem, stojí po
číslovce v nominativu pl. (v 1. pádě mn. č.):
duj bešora – dva ročky
štar šukar ďivesa – čtyři krásné dny
šov bachtale čhona – šest šťastných měsíců
4. podstatné jméno po výrazech označujících druh, typ:
fajta phaba – odrůda jablek
5. blíže určené podstatné jméno po předložkách:
- andre, ke, kije, paš
E daj hiňi andre špitaľa. - Maminka je v nemocnici.
E daj džal andre špitaľa. - Maminka jde do nemocnice.
6. jmenné tvary v ustálených spojeních
miro raklo! – můj chlapče
mri čhaj! – dcero!
mri daj! – maminko!
mro čho! – můj chlapče! synu!
mro Del! – můj Bože!
mro rom! – můj muži!
VOKATIV (5. PÁD)
Vokativ je pád, který se odlišuje od ostatních pádů: nespojuje se s jinými slovy jako větný
člen a neužívá se před ním člen. Podobně jako v češtině, i romským vokativem někoho
oslovujeme, voláme nebo naznačujeme, ke komu se v řeči obracíme.
1. Podstatná jména původní koncovková, přídavná jména a zájmena přivlastňovací mají
následující vokativní koncovky, které se pojí ke kmeni:
sg.
rakl-eja! (chlapče!)
rakl´-ije! (děvče!)
tern-eja! (mladý!)
terň-ije! (mladá!)
m.
f.
m.
f.
pl.
rakl-ale! (chlapci!)
rakl´-ale! (děvčata!)
terň-ale! (mladí!)
terň-ale! (mladé!)
U podstatných jmen rodu ženského v jednotném i množném čísle a u přídavných jmen
rodů v množném čísle dochází k měkčení hlásek d, t, n, l.
2.
Podstatná jména původní bezkoncová mají tyto vokativní koncovky:
sg.
phral-a!/ eja!
pheň-a! -ije!
m.
f.
(bratře!)
(sestro!)
pl.
phral-ale!
pheň-ale!
(bratři!)
(sestry!)
U podstatných jmen rodu ženského dochází v jednotném i množném čísle k měkčení
souhlásek d, t, n, l.
U přídavných jmen bezkoncovkových rodu mužského je možná pouze koncovka –eja: šukareja!
3.
Podstatná jména přejatá mají ve vokativu následující koncovky:
m.
f.
-os:
-is:
-as:
-us:
-a:
sg.
pl.
princ-ona! princi!
princ-ale! princové!
kraľ-ina! králi!
kral-ale! králové!
novější výpůjčky ze slovanských jazyků:
predsed-o! předsedo!
predsed-ale! předsedové!
starší výpůjčky z řečtiny a některá jména:
charť-a! kováři!
charť-ale! kováři!
pap-u! dědo!
pap-ale! dědové!
učiťelk-o! učitelko!
učiťeľk-i! učitelky!
4. Nepravidelný vokativ:
Některá podstatná jména tvoří 5. pád (vokativ) nepravidelně:
1. pád
o Del
5. pád
Devla! (sg.) Devlale! (pl.)
překlad
Bože! Bohové!
o dad
o kak
e daj
o čhavo
e čhaj
_
dado!
kako!
daje!
mro čho!
čhaje!
more!
tati!
strýčku!
mami! maminko!
chlapče! synku!
děvče! slečno!
člověče!
5. Vokativ vlastních jmen:
U vlastních jmen jsou možné ještě další formy vokativu:
U některých mužských jmen je vokativ shodný s nominativem
o Jančar: Jančar!
o Fulo: Ful’o!
-
rovněž romská jména typu o Thulo, e Kaľi, e Šuki, ……zůstávají ve vokativu
obvykle nezměněné: Thulo!Kaľi!Šuki!…
-
mužská jména zakončená na -os mají vokativní koncovku - o nebo - u
o Dodos:
Dodo!
o Demčakos: Demčaku!
- mužská jména zakončená na -is mají obvykle vokativní koncovku - i
o Feris: Feri!
o Lacis : Laci!
-
ženský jména zakončená na –a mohou mít vokativ nejen koncovkový, ale i
bezkoncovkový:
e Margita: Margito! i Margit!
e Helena: Heleno! i Helen!
Přídavná jména a zájmena přivlastňovací jsou ve vokativu tehdy, stojí-li samostatně nebo za
podstatnými jmény:
Guleja, bachtaleja the mek čačeja!
Sladký, požehnaný a ještě i spravedlivý!
Stojí-li před některými často užívanými podstatnými jmény zájmeno přivlastňovací, zůstává
zpravidla výraz v nominativu:
miro raklo! – můj chlapče
mro čho! – můj chlapče! synu!
mri čaj! – moje děvče! dcero!
mri daj! – moje maminko!
mro Del! – můj Bože!
mro rom! – můj muži!
ale i
rakleja mireja – chlapče můj!
čhaveja mireja! – chlapče/synu můj!
čhaje mirije! – děvče/dcero moje! (zast.)
daje mirije! – maminko má! (zast.)
Devla mireja! – Bože můj! (povzdech)
romeja mireja! – muži můj!
Poznámka: Tvary 5. pádu jsou pravděpodobně i některá oficiální romská příjmení, jako
Kaleja, Thuleja, Thulej, Tulej a další.
NEPŘÍMÝ PÁD
Pro vyjádření dalších větných funkcí a vztahů existuje v romštině šest dalších pádů: akuzativ
(4. pád), dativ (3. pád), ablativ (6. pád), instrumentál (7. pád) a genitiv (2. pád). V těchto
pádech mohou stát všechny jmenné slovní druhy kromě členu a mohou tak vyjadřovat
následující větné vztahy: předmět, jmenný přísudek, doplněk a příslovečné určení. Plní-li
jmenné slovní druhy tyto funkce, jsou v nezávislém postavení.
Jsou-li naopak jmenné slovní druhy (včetně členu) ve funkci přívlastku, jenž stojí v romštině
obvykle před jménem, jsou v závislém postavení a mohou stát ve tvaru tzv. nepřímého pádu.
(Stojí-li ovšem shodný přívlastek z nějakého důvodu výjimečně za jménem, je ve stejném
pádu jako řídící jméno.)
TVARY NEPŘÍMÉHO PÁDU
Ve tvaru nepřímého pádu vystupuje
1) člen:
sg.
pl.
muž. rod
le
le
žen. rod
la
le
Člen je jedinným slovním druhem, který nemůže stát v nezávislém postavení, a proto stojí-li
před podstatným jménem v jiném pádu než v prvním pádu (u neživotných jmen i ve čtvrtém
pádu), má vždy tvar nepřímého pádu.
2) zájmena ukazovací:
koda
muž. rod
žen. rod
kada
sg.
pl.
kole
kola
kole
kole
sg.
kale
kala
muž. rod
žen. rod
pl.
kale
kale
oka
sg.
pl.
muž.rod
okale
okale
žen. rod
okala
okale
3. Koncovky nepřímého pádu ostatních původních jmenných slovních druhů:
sg.
pl.
muž. rod
-e
-e
žen. rod
-´a
-e
Tyto koncovky se připojují k jmennému kmeni, u koncovkových jmen tedy odtrhneme
koncovky 1. pádu.
Tvary nepřímého pádu mají i číslovky, kromě přejatých číslovek efta, ochto, eňa.
bar-o (velký) > bar-e:
bare phraleha- s nejstarším bratrem
cikň - i (malá) > cikň-a:
cikňa čhajorake- malé holčičce
šukar (m.) (hezký)> šukar-e:
šukare laveha- dosl. hezkým slovem, tj. po dobrém
šukar (f.) (hezká) > šukar-a:
kola šukara rakľatar - od té hezké (neromské) dívky
tumar-e (vaši, vaše) > tumar-e:
tumare pheňenge - vašim sestrám
jekh (f.) (jedna) > jekh-a:
jekha jakhaha- jedním okem, tj. po očku
trin (tři) > trin-e:
trine ďivesenca- dosl. třemi dny, tj. za tři dny
4. Nepřímý pád přejatých přídavných jmen
muž. rod
žen. rod
sg.
šarg – on – e
šarg – on – a
pl.
šarg – on – e
šarg – on – e
NEPŘÍMÝ KMEN
Abychom mohli v romštině tvořit další pády, které vyjadřují různé větné funkce a vztahy, je
nutné se ještě seznámit s pojmem nepřímý kmen, neboť další pády se odvozují právě od
nepřímého kmene.
Nepřímý kmen vytvoříme tak, že k základu původních jmenných slovních druhů (u jmen
koncovkových odtržením koncovek prvního pádu) připojíme následující přípony:
muž. rod
žen. rod
sg.
- es
-ʼa
pl.
-en
-ʼen/-ʼijen
U jmen ženského rodu dochází opět k měkčení souhlásek d, t, n, l .
1) jména původní koncovková
sg.
nepřímý kmen
muž. rod
rakl-o >
rakl- es
žen. rod
rakľ-i >
rakľ- a
muž. rod
čar- o >
čar – es
žen. rod
pir – i >
pir - a
pl.
rakl-e >
rakľ-(ij)a >
čar-a >
pir-a >
nepřímý kmen
rakl – en
rakľ – (ij)en
čar-en
pir-en
2) jména původní bezkoncovková
sg.
nepřímý kmen
muž. rod
phral >
phral – es
žen. rod
pheň >
pheň - a
muž. rod
kher >
kher - es
žen. rod
čar >
čar - a
pl.
phral – a
pheň - a
kher - a
čar - a
>
>
>
>
nepřímý kmen
phral –en
pheň - en
kher - en
čar - en
3) podstatná jména přejatá
U podstatných jmen přejatých je tvar nepřímého kmenu v jednotném čísle shodný s tvary
prvního pádu. V množném čísle opět ke kmenu podstatného jména přidáváme příponu – en:
muž. rod
muž. rod
muž. rod
muž. rod
žen. rod
sg.
princ – os >
kraľ - is >
charť – as >
pap - us >
učiťeľ- ka >
nepřímý kmen
princ – os
kraľ - is
charť – as
pap - us
učiťeľ- ka
pl.
princ – i >
kraľ - a >
charť - i >
pap - i >
učiťeľ– ki >
nepřímý kmen
princ - en
kraľ - en
charť - en
pap - en
učiteľk-en
Některá frekventovaná podstatná jména mají zkrácené tvary nepřímého kmenu:
žen. rod:
žen. rod:
žen. rod:
muž. rod:
muž. rod:
pl.:
čhaj (romská dívka, dcera)
daj (matka)
sasuj (tchyně)
čhavo (rom. dítě, syn)
graj (kůň)
graja (koně)
>
>
>
>
>
>
čha
da
sasa
čhas
gres
grajen
Podstatné jméno e Del (Bůh) má nepřímý kmen odvozený od staršího jmenného kmene
*Dev(e)l:
Del > Devl – es
Podstatná jména tvořená příponou – (i)ben/-(i)pen mají v jednotném čísle předponu
nepřímého kmene –as a v množném čísle opět příponu – en. V jednotném čísle se vypouští
ve tvaru nepřímého kmene – e:
sg.
sasť – ipen (zdraví)
paťa – ben (víra)
barvaľ- ipen (bohatství)
nepřímý kmen
sasť – ipn –as
paťa- bn - as
barvaľ-ipn- en
PŘEHLED PÁDOVÝCH KONCOVEK V ROMŠTINĚ
Od nepřímého kmene se odvozuje ještě pět dalších pádů.
dativ:
- ke
- ge
lokativ:
- te
- de
ablativ:
- tar
- dar
instrumentál: - ha
genitiv:
- ca
- ker- - ger- ( + rodové koncovky přivlastňovaného jména)
Koncovky v levém sloupci se připojují k nepřímému kmeni zakončenému souhláskou –s
nebo samohláskou:
les-ke (jemu), (andre) vešes-te (v lese), la pheňa-ha (se sestrou), tu-tar (od tebe)…
Koncovky v pravém sloupci se připojují k nepřímému kmeni zakončenému souhláskou –n:
man-ge (mně), len-dar (od nich), le phralen-ca (s bratry), le pheňen-ge (sestrám)…
Před instrumentální koncovkou –ha se vypouští koncové –s nepřímého kmenu rodu
mužského:
phrales- x (le) phrale-ha (s braterm), paňes- x (tele le) paňe-ha (vodou)
Rovněž nepřímý kmen osobního zájmena tut ztrácí před pádovými koncovkami
koncové –t:
tut-ke (tobě), (pal) tu-te (za tebou, po tobě), tu-tar (od tebe), tu-ha (s tebou)
GENITIV
-
rovněž tvoří od nepřímého kmene genitivními koncovkami_
ker- (končí-li nepřímý kmen souhláskou – s nebo samohláskou – a)
ger- (končí-li nepřímý kmen souhláskou – n)
za těmito koncovkami následuje ještě rodová koncovka přivlastňovaného podstatného
jména;
genitiv je pádem přivlastňovacím, chová se zároveň jako přídavné jméno;
tvary genitivu mají v romštině přízvuk na třetí slabice od konce;
le phraleskero
le phralengero
bratrův (čí?)
bratrů
le phraleskero čhavo
bratrův syn
le phraleskeri čhaj
bratrova dcera
la pheňakero čhavo
sestřin syn
la pheňakeri čhaj
sestřina dcera
le phraleskere čhave
bratrovy děti
mire phraleskere čhave
děti mého bratra
mire bare phraleskere čhave
děti mého nejstaršího bratra
mire phralengere čhave
děti mých bratří
la pheňakere čhave
sestřiny děti
mira cikňa pheňakere čhave
mire pheňengere čhave
děti mé (nej)mladší sestry
děti mých sester
GENITIV OSOBNÍCH ZÁJMEN A ZÁJMENA ZVRATNÉHO
Osobní zájmena v genitivu jsou vlastně zájmena přivlastňovací:
leskero, - i, - e
jeho
lakero, -i, - e
její
GENITIV TÁZACÍHO ZÁJMENA
-
genitiv tázacího zájmena ko? (kdo?) je kaskero (koho?, čí?), kaskeri (ženský rod),
kaskere (množné číslo)
na věci se ptáme tázacím zájmenem savo? (jaký?)
bi (bez)
UŽITÍ GENITIVU
1) přivlastňování
le dadeskero (-i, -e)
otcův (otcova, otcovi/y)
la pheňakero (-i, -e)
sestřin (sestřina, sestřini/y)
miro (-i, -e)
můj (moje, moji/e)
2) genitiv příslušnosti
(la) čora dakero čhavoro syn chudé matky
(le) bare lavutariskero čhavo syn významného hudebníka
suvakeri chevori
ouško jehly
pirakeri fenek
dno hrnce
3) označuje materiál (látku), ze kterého (které) je věc vyrobena, případně účel užití
bandurkengeri zumin
bramborová polévka
bijaveskere gada
svatební oblek
gruľengero košaris
košík na brambory
4) pojí se s předložkou bi - (bez)
Romňi našťi dživel bi romeskero, rom našťi dživel bi romňakero.
Žena nemůže žít bez muže, muž nemůže žít bez ženy.
O phral ačhiľa bi buťakero. Bratr zůstal bez práce.
Hiňi varesavi bi peskeri.
Je nějaká nesvá.
Sas bari bida bu buťakero.
Bez práce byla velká bída.
Našťi ľikerav bi tiro, mri piraňi. Nemohu bez tebe vydržet, má drahá.
5) vyjadřuje funkci příslovečného určení času (na otázku kterého?) -regionálně
kecengero?
kolikátého?
Kecengero hin adaďives? Kolikátého je dnes?
Av dešengero.
Přijď desátého.
6) zastupuje funkci přívlastku
bičhavengeri džuvľi
bezdětná ženská
bibalengero manuš
holohlavý (bezvlasý) člověk
7) fráze
čarengeri baba
kořenářka
čhaskero čhavo
vnuk
AKUZATIV
Akuzativ, neboli 4. pád podstatných jmen:
1) neživotných – je tvarově totožný s nominativem (s 1. pádem):
Dikhes ola baro kher? - Vidíš ten velký dům?
O papus rodel leskeri kučori. - Dědeček hledá svůj hrneček.
2) životných – tvarově odpovídá nepřímému kmeni:
Dikhes kole cikne čhavores? – Vidíš toho malého chlapečka?
O Jožo rodel peskera romňa. - Jožo hledá svoji ženu.
FUNKCE AKUZATIVU
-
podobně jako v češtině vyjadřuje předmět přímý přechodných sloves. V akuzativu
stojí nejen podstatná jména životná, ale i ostatní jmenné slovní druhy označující živé
bytosti, tzn. zájmena, přídavná jména, ale i číslovky.
Příklady: Vičin kole šukare čhas. – Zavolej toho hezkého chlapce.
Saves? Kole ciknes, abo kole bares? – Kterého? Toho malého nebo toho velkého?
Vičin so duje dženen. – Tak zavolej oba.
-
-
ne všechna česká slovesa přechodná (vyžadující 4. pád) musí být zákonitě přechodná i
v romštině a naopak. Například sloveso te paľikerel – pozdravit někoho, poděkovat
někomu – se v romštině pojí se třetím pádem, naopak sloveso te čhinel so (o angušt) –
říznout se do (prstu) je v romštině přechodné, tzn., pojí se se čtvrtým pádem bez
předložky.
rovněž sloveso te del mělo původně akuzativní vazbu – te del so varekas (= ak. + ak.)
pod vlivem majoritních jazyků se však často objevuje i dativní vazba, tzn. se třetím
pádem.
DATIV (3. pád)
Dativ se v romštině tvoří od nepřímého kmene koncovkami:
- ke (končí-li nepřímý kmen souhláskou s nebo samohláskou)
- ge (končí-li nepřímý kmen souhláskou n)
sg.
o ralko e rakľi o phral e phen o princos o kraľa -
le rakles-ke
la raka-ke
le prales-ke
la pheňa-ke
le proncos-ke
le kraľis-ke
o rakle
o rakľa
o phrala
o pheňa
o princi
o kraľa
pl.
-
le raklen-ge
le rakľen-ge
le phralen-ge
le pheňen-ge
le princen-ge
le kraľen-ge
DATIV ZVRATNÉHO ZÁJMENA
Dativní tvar zvratného zájmena pro 3. os. sg. je peske, pro 3. os. pl. penge.
Původně se jej užívalo jen v těchto osobách.
Příklad časování zvratného slovesa se zájmenem v dativu:
te giľavel peske – zpívat si
(me) mange giľavav
(amen) amenge giľavas
(tu) tuke giľaves
(tumen) tumenge giľaven
(jov/joj) peske giľavel
(jon) penge giľaven
I v tomto případě dochází pod vlivem okolních jazyků k zobecňování zvratného zájmena
peske ve všech osobách: me peske giľavav, tu peske giľaves…jon pekse giľaven.
DATIV TÁZACÍCH ZÁJMEN
Dativ tázacích zájmen ko je kaske – komu, dativ zájmena so je soske – (pro, za)
co; proč; zač:
Kaske pheneha koda nevipen?
Komu řekneš tu novinku?
Soske našťi aves pre boňa?
Proč nemůžeš přijít na křtiny?
Paľikerav. – Nane vaš soske.
Děkuji. – Není zač.
UŽITÍ DATIVU
Podobně jako v češtině v dativu stojí předmět nebo (častěji) tzv. druhý předmět
vyjadřující cíl nebo adresáta děje:
Šaj mange vakeres jekh gono, thˇavka tuke na paťava.
Můžeš mi (toho) namluvit celý pytel, a přesto ti nebudu věřit.
Dativní vazbu má i sloveso kampel – je třeba:
So tuke kampel?
Co potřebuješ? (dosl. Co je ti třeba?)
Tzv. volný dativ (není řízen slovesem) vyjadřuje:
-účel, cíl děje (v češtině – jít, chodit pro něco)
O čhave džana andro veš kaštenge, o čhaja kije chaňig paněske.
Chlapci půjdou do lesa na dříví, děvčata ke studni pro vodu.
Ňilaje phiras andro veš chundruľenge. V létě chodíme do lesa na houby.
DALŠÍ UŽITÍ DATIVU
Dativem se vyjadřují i některé vztahy, které v češtině přeložíme slovesem mít. Vazba
tvořená dativem + sponovým slovesem ve 3. os. + nominativem (v němž stojí vlastněný
předmět) je v romštině tehdy:
- je součástí věty příčestí:
E čhib tuke phandľi?
Máš svázaný jazyk?
- má-li vlastník předmět na nějakém místě, ale ne „při sobě“:
Pre dvora amence sas e braďi.
Na dvoře jsme měli vědro.
Dativem se vyjadřuje též přívlastek neshodný s místním nebo časovým významem
označující určitou mez, hranici, okraj, konec:
Amari karčma hin agor gaveske.
Naše hospoda je na konci vesnice.
Dativ se konečně vyskytuje i v různých frazeologických obratech, které je třeba si
zapamatovat:
svetos svetoske – 1. živý svět; 2. kraj světa
aňi jekh jekheske – ani jediný
choľi choľake – naschvál
devleske – 1. zadarmo; 2. zaboha, za nic na světě
POZOR! Užití dativu či akuzativu v některých frázích nemusí být v romštině shodné
s češtinou!
×
Keci tuke berš?
Imar deš berš oleske…
Sar tuke o nav?
Nane tut šil?
Nane man šil.
Kolik je ti let?
Už je tomu deset let…
Jak se jmenuješ?
Není ti zima?
Není mi zima.
ABLATIV
Ablativ se rovněž tvoří od nepřímého kmene koncovkami:
-
tar (končí-li nepřímý kmen souhláskou s nebo samohláskou)
dar (končí-li nepřímý kmen souhláskou – n)
o raklo
e rakľi
o phral
e pheň
le rakles-tar
le rakľla-tar
le phrales-tar
le pheňa-tar
o rakle
o rakľa
o phrala
o pheňa
le raklen-dar
le rakľen-dar
le phralen-dar
le pheňen-dar
stejnými koncovkami se tvoří ablativ osobních, zvratných a tázacích zájmen
(od nepřímého kmene)
UŽÍTÍ ABLATIVU
Ablativ vyjadřuje směr děje, který
1) směřuje – od koho, od čeho
2) vychází z koho, z čeho
3) se přibližuje, dotýká se nějaké části těla, ošacení, až k někomu, k něčemu
Slovesa, která vyžadují ablativní vazbu:
te phučel + abl.
ptát se na koho
te daral + abl.
bát se koho, čeho
te ladžal + abl.
stydět se před kým
te asal + abl.
smát se komu, čemu
te džungľol + abl.
štítit se koho, čeho
te čorel + abl.
krást komu
te čaľol + abl.
nasytit se čím
Ma asa le papustar, hino imar phuro! Nesměj se dědečkovi, už je starý.
-
do češtiny můžeme ablativ přeložit někdy vazbami:
„ o někom, o něčem“
Miri baba džanelas savorestar. Moje babička věděla o všem.
„za něco“
Chude man vastestar. Vezmi mě za ruku.
Ma cirde man balendar. Netahej mě za vlasy.
-
ablativ má též funkci partitivní, tzn., vyjadřuje část množství u nepočitatelných
podstatných jmen, do češtiny přeložíme příslovci „trochu“, „kapku“:
De man mek kola zuminatar. Dej mi ještě trochu té polévky.
-
vyjadřuje, z jakého materiálu nebo od jakého materiálu něco je:
Kole čarendar tavelas e baba teji. Z těch bylin babička vařila čaje (odvary).
O pindre lake čikatar. Má nohy od bláta.
Sostar kereha o dachos? Z čeho uděláš střechu? Kaštendar. Ze dřeva.
-
jakého původu nebo zdroje něco je:
Miri daj, has ungrike Romendar. Moje matka pocházela z maďarských Romů.
-
část celku:
Kajso vareso džanel šele Romendar jekh. Něco takového umí ze sta Romů jeden.
-
plní funkci neshodného přívlastku:
Jov lavutaris Devlestar. Je to hudebník od Boha.
Joj džanelas o draba chasestar, šerestar, jilestar… Znala léky proti kašli, proti
bolesti hlavy, na srdce…
-
v ustálených obratech:
te phirel gav gavestar
te merel bokh bokhatar
lav lavestar
berš beršestar
sera serastar
than thanestar
sikra sikratar
khatar?
kastar?
sostar?
chodit od vesnice k vesnici
umírat hlady
slovo od slova
rok od roku
ze strany na stranu
z místa na místo
postupně, po troškách
odkud?
od koho?
z čeho?
-
příslovečné určení místa – odkud, z jakého místa:
Prahatar, Perješistar, Krumlovostar
z Prahy, z Prešova, z Krumlova
-
opodál, dále od:
Bešenas pašes amendar.
Bešahas avri le gavestar.
Bydleli blízko nás.
Bydleli jsme za vesnicí.
-
příslovečné určení času – od kdy?:
agorestar
od začátku
tosarasta dži raťi
od rána do večera
terňipnastar
od mládí
-
v kolik hodin?:
Keci orendar?
V kolik hodin?
Štare orendar. Štarendar. Ve čtyři hodiny. Ve čtyři.
-
vyjadřuje příčinu, důvod:
Biľol choľatar. Kypí hněvem.
míru, srovnání:
Miri pheň hiňi phureder mandar. Moje sestra je starší než já.
-
vyjadřuje příslovečné určení způsobu
jilestar
srdečně
choľatar
vzteky
Chudňom mange o motoris vastestar. Sehnal jsem si auto z druhé ruky.
Původní ablativ (tvořený příponou – al) plní funkci příslovečného určení – místa, způsobu:
kher-al
z domova
pindra-al
nohama proti sobě
pal-al
zezadu
opr-al/ upr-al
zeshora
tel-al
zevnitř
dur-al
zdaleka
čor-al
potají
avr-al
zvenčí
LOKATIV
Lokativ se tvoří od nepřímého kmene koncovkami:
-te (končí-li nepřímý kmen souhláskou s nebo samohláskou a)
-de (končí-li nepřímý kmen souhláskou n)
sg.
o raklo
pl.
-
le rakles-te
o rakle
-
le raklen -de
e rakľi
-
la rakľa-te
o rakľa
-
le rakľen-de
o phral
-
le phrales-te
o phrala
-
le phralen-de
e pheň
-
le pheňa-te
o pheňa
-
le pheňeň-de
o princos -
le princos-te
o princi
-
le princen-de
o kraľis
le kraľis-te
o kraľa
-
le kraľen-de
-
Stejnými koncovkami se tvoří lokativ osobních, zvratných a tázacích zájmen (od jejich
nepřímého kmene). Osobní zájmena me a tu mohou mít v lokativu po předložkách
zkrácené tvary:
ke mande > ke/kija ma
pal tute
>
pal tu
UŽITÍ LOKATIVU
Základní význam lokativu je určení místa, příp. času a stojí v něm zájmena a blíže
neurčená podstatná jména po všech předložkách kromě předložek vaš a bi:
O mačhe avena ke tute korkore.
Ryby k tobě připlavou samy.
Ňikas nane bacht andre savoreste.
Nikdo nemá štěstí ve všem.
Rom ke Romeste drom arakhel.
Rom (si) k Romovi (vždy) najde cestu.
Kija raťate thovas amenge avri jag.
K večeru si děláme venku oheň.
V bezprostředkovém lokativu stojí obecné nebo místní jméno, kterým odpovídáme na
otázky kde? nebo kam?
Do češtiny je překládáme předložkou v nebo do:
angľate - v náručí, do náručí
karčmicate - v hospodě, do hospody
Prahate- v Praze, do Prahy
Perješiste - v Prešově, do Prešova
Mostende - v Mostě, do Mostu
Lokativem se rovněž odpovídá na otázky: kdy?, v jaké době?, za jaké období?
jejsoste
na podzim
kesivar ďiveseste?
kolikrát za den?
duvar kurkeske
dvakrát za týden
jekhvareste
najednou, naráz
Lokativ se hojně vyskytuje ve frazeologických obratech:
te džal romeste
vdát se
hiňi romeste
je vdaná
šunel pes zorate
cítit se při síle
zor zorate
násilím, silou
te merel bokhate
umírat hlady
te dživel bokh bokhate
žít o hladu
šuk šukate
krása krásoucí
ďives pre ďiveseste
ze dne na den
berš pre berseste
hlava na hlavě
dženo pre dženeste
hlava na hlavě
papi pre papende
odpradávna, od nepaměti
chabena pre chabende
jídla, co hrdlo ráčí
kajci pre kajciste
nakonec
So tute?
Co je ti? Co je s tebou?
Lokativem vyjadřuje romština i některé vztahy, kde čeština používá sloveso mít:
Vazba tvořená lokativem + sponové sloveso ve 3. osobě čísla jednotného + nominativ se
užívá tehdy, konstatujeme-li skutečnost, že vlastník má/nemá věci „u sebe“:
Hin tute mire love?
Máš u sebe moje peníze? (Neptáme se, zda
má vůbec peníze)
Nane mande mire love.
Nemám při sobě peníze.
POZŮSTATKY STARÉHO LOKATIVU
- jeho tvary jsou zakončené na – e, popřípadě na – i
- do češtiny jej překládáme příslovcem nebo předložkovým spojením:
khere
doma, domů
jekhetane
společně
raťi
v noci
ďivese
ve dne, za dne
jevende
v zimě
ňila(je)
v létě
- rovněž názvy dnů mají tvary starého lokativu:
pondzelkos pondzelkone (hetvin – hetvine)
v pondělí
ftorkos
ftorkone
v úterý
streda
stredone
ve středu
štvartkos
štvarkone
ve čtvrtek
parašťovin
parašťovine
v pátek
sombat
sombatone
v sobotu
kurko
kurke
v neděli
INSTRUMENTÁL (7. PÁD)
Instrumentál od nepřímého kmene koncovkami:
- ha (končí-li nepřímý kmen souhláskou - s nebo samohláskou - a)
- ca (končí-li nepřímý kmen souhláskou – n)
Nepřímý kmen rodu muž. ztrácí v jednotném čísle před těmito koncovkami souhlásku – s.
o raklo →le rakle-ha
o rakle → le raklen-ca
e rakľi →la rakľa-ha
o rakľa → le rakľen-ca
o phral →le phrale-ha
o phrala →le phralen-ca
e pheň →la pheňa-ha
o pheňa →le pheňen-ca
o princos →le princo-ha
o princi → le prince-na
o kraľis → le kraľi-ha
o kraľa → le kraľen-ca
pes → peha
pen → pen-ca
so → soha
UŽITÍ INSTRUMENTÁLU
1) instrumentálem se v romštině vyjádří česká předložka s (s kým, čím):
Šukar pes amenca pobavinďa. Pěkně se s námi pobavil.
Rom Romeha, gadžo gadžeha, beng bengeha. Vrána k vráně sedá. (dosl. Rom
s Romem, gádžo s gádžem, čert s čertem.)
2) instrumentál vyjadřuje příslovečná určení:
- způsobu
Phen jekhe laveha… Řekni jedním slovem…
-
směru
opre le graďicenca
(po schodech nahoru, dosl. nahoru schody)
-
místa – na otázku kudy?
te džal dromeha
jít po cestě/cestou
-
míry – na otázku o kolik?
Jov buteha terneder mandar. Je mnohem (o hodně) mladší než já.
Me som duje beršenca phureder tutar. Jsem o dva roky starší než ty.
-
času – na otázku za jak dlouho? během jaké doby?
duje ďivesenca za dva dny
raťaha
v noci
ďiveha
ve dne
bute bute beršenca za mnoho a mnoho let
3) instrumentál se vyskytuje v ustálených obratech:
Bešahas kher khereha.
Bydleli vedle sebe.
te phirel te sovel bokh bokhaha chodit spát o hladu
ZDROBŇOVÁNÍ
Zdrobněliny jsou v romštině velmi časté a mají i více funkcí než v češtině.
Zdrobněliny tvoří:
podstatná jména
přídavná jména
zájmena přivlastňovací
zájmeno korkoro
číslovka jekh
1) slova původní tvoří zdrobněliny příponami:
- v rodě mužském - oro:
čhavo
čhavoro
děťátko, synáček
dad
dadoro
tatínek
cikno
ciknoro
maličký
šukar
šukaroro
hezoučký
miro
miroro
můj maličký
korkoro
korkororo
samotinký
jekh
jekhoro
jeden jediný
- v množném čísle – ore (pokud množné číslo končí na – e) → čhave→čhavore
- nebo
- ora (pokud množné číslo končí na – a) → dada→dadora
-
-
v rodě ženském - ´ori:
daj
dajori
maminka
čhaj
čhajori
dceruška
cikňi
cikňori
malinká
šukar
šukarori
hezoučká
miri
mirori
moje maličká
množné číslo zdrobnělin podstatných jmen rodu ženského má příponu : - ora
čhaj → čjaha→ čhajora
dcerušky, děvčátka
jagh→ jagha→ jaghora
očička
-
v ženském rodě dochází k měkčení souhlásek d, t, n, l
-
podstatné jméno o Del (Bůh)
- má tvar zdrobněliny o Devloro
2) zdrobněliny přejatých slov se tvoří příponami
- v rodě mužském:
sg.
pl.
- ocis, - icis
- oci, - ici
-
o stolkos > stolkocis (židlička)
o poharis > poharicis (sklenička)
stolkoci (židličky)
poharici (skleničky)
v rodě ženském
sg.
´ica
e rokľa > rokľica (sukénka)
pl.
- ´ici
rokľici
FUNKCE ZDROBNĚLIN
1) označují osoby, zvířata, věci malé/á
cikňi čhajori malá holčička
cikno kheroro malý domeček
2) vyjadřují kladný citový vztah mluvčí
Miro dadoro imar phuroro.
Můj tatínek je už starý.
3) mají význam zmírňující, zdvořilostní:
Miri dajori hiňi kaľori.
Moje maminka je hodně tmavá.
4) mají význam vymezující, omezující (v češtině – jen, pouze, trochu)
Pijava poharicis, ča jekhoro.
Vypiju si skleničku, ale jen jednu.
STUPŇOVÁNÍ PŘÍDAVNÝCH JMEN A PŘÍSLOVCÍ
Druhý stupeň přídavných jmen a příslovcí se tvoří příponou –eder, která se připojuje ke
kmeni přídavných jmen a příslovcí:
cikno (malý) >
bari (velká) >
šukar (hezký) >
dur (daleko) >
tele (dole)
>
cikn-eder (menší)
bar-eder (větší)
šukar-eder (hezčí)
dur-eder (dále)
tele-eder (níže)
Třetí stupeň přídavných jmen a příslovcí se tvoří od druhého stupně předponami jekh-, lek-,
nek-, naj-, event. mek-, které jsou lokálními variantami, přičemž nejčastěji se užívá předpona
naj-:
jekh-cikneder
nek-cikneder
lek-cikneder
naj-cikneder
(nejmenší)
Nepravidelné stupňování mají přídavná jména a příslovce:
příd. jm.
přísl.
příd. jm.
přísl.
příd. jm.
přísl.
lačho (dobrý)
lačhes, mišto,
mištes (dobře)
nalačho (špatný)
nalačhes(špatně)
namišto (špatně)
namištes
goďaver
(chytrý)
but (hodně)
2. stupeň
feder
feder
3. stupeň
jekhfeder
jekhfeder
goreder
goreder
goreder
goreder
goďaveder
jekhgoreder
jekhgoreder
jekhgoreder
jekhgoreder
jekhgoďaveder
buter
jekhbuter
Vdruhém stupni srovnáváme buď pomocí ablativu, nebo pomocí srovnávací spojky sar (jak,
než):
Joj (hiňi) bareder mandar. Je větší než já.
Joj (hiňi bareder sar me.
V třetím stupni pak srovnáváme rovněž pomocí ablativu, nebo pomocí předložky maškar
(mezi):
Jov najgoďaveder savorendar. Je nejchytřejší ze všech.
Jov najgoďaveder maškar savore džene.
POROVNÁNÍ A ZESÍLENÍ VÝZNAMU SLOVES, PŘÍSLOVCÍ A PŘÍDAVNÝCH JMEN
Pro porovnání a zesílení významu sloves, příslovcí a přídavných jmen (příslovečné urření
míry) má romština dva různé prostředky. Zatímco sloveso a příslovce porovnáváme
příslovcem avka (tak, stejně tak) a zesilujeme příslovcem bares (velmi), přídavné jméno
porovnáváme adjektivním zájmenem ajso,-i (takový,-á) a zesilujeme přídavným jménem
baro,-i (velký,-á):
Porovnání:
(sloveso)
(příslovce)
(přídavné jméno)
Zesílení:
(sloveso)
(příslovce)
(adjektivum)
Dikhes? Avka hin!
Vidíš? Tak je to!
Ker oda avka sar the me.
Dělej to tak jako já.
Av ajso lačho,…
Buď tak hodný,…
Av ajsi lačhi,…
Buď tak hodná,…
Aven ajse lačhe,…
Buďte tak hodní,…
Bares tut kamav.
Velmi tě miluji.
Bares šukares kada keres.
Děláš to velmi hezky.
Jov baro lačho manuš.
Je to velmi hodný člověk.
Joj bari lačhi manušňi.
Je to velmi hodná žena.
Jon bare lačhe manuša.
Jsou to velmi hodní lidé.
V některých oblastech se však dnes častěji používá přejatého příslovce míry igen, které
zesiluje význam sloves, příslovcí i přídavných jmen-podobně jako české velmi, velice:
(řidčeji)
Me tut igen kamav-já tě velmi miluji
igen lačhes-velmi dobře
igen lačho manuš-velmi hodný člověk
ZÁJMENA V ROMŠTINĚ
1. Zájmena osobní
me
já
amen
my
tu
ty
tumen
vy
jov on
jon
oni
joj ona
jon
ony
2. Zájmena ukazovací
Romská ukazovací zájmena rozlišují tři stupně vzdálenosti (místní i časové).
V nominativu mají následující tvary.
Nejbližší vzdálenosti:
sg.
m. koda
tento
f. kodi/koja tato
Větší (střední) vzdálenost:
sg.
m. kada
tamten
f. kadi/kaja tamta
Největší vzdálenost:
sg.
m. oka onen
f. oki ona
pl.
kola/kole tito
kola/kole tyto
pl.
kale tamti
kale tamty
pl.
okla/okle oni
okla/okle ony
Zájmena oka, oki se užívá nejčastěji ve spojení:
oka ďives- onehdy, nedávno, posledně
oka kurko- minulý týden
oka čhon- minulý měsíc
oka berš- loni
oka aver berš- předloni
Mužský rod zájmen koda a kada funguje též jako české zájmeno středního rodu (to) bez
rozlišení vzdálenosti. V takovém případě mívá přízvuk až na poslední slabice. Sponové
sloveso má po něm jediný možný tvar hin, ovšem v přítomném čase může být také vypuštěno.
Oda (hin) čačo. – to je pravda. Oda odi romňi? – To je ta žena?
3. Zájmena tázací
Zájmena ko? – kdo? a so? – co? nerozlišují – podobně jako v češtině – mluvnický rod ani
číslo, zájmeno savo? – jaký? se mění podle rodu a čísla jako ostatní původní koncovkové
jmenné slovní druhy (savi, save).
Na místo se v romštině ptáme zájmenným příslovcem kaj? – kde, kam?
4. Zájmena vztažná
Pro vyjádření vztažnosti se v romštině užívá zájmena so nebo zájmenného příslovce kaj,
řidčeji zájmena savo:
- K´oda?
- Kdo je to?
- Oda miro phral, so/ savo furt nasvalo hino.
- To je můj bratr, který/co je stále nemocný.
5. Zájmena neurčitá
Neurčitá zájmena a zájmenná příslovce se odvozují od tázacích zájmen a zájmenných
příslovcí předponami: vare-, dare-, choc-/choč-, makar- :
dareko (někdo), dareso (něco), varekana (někdy, kdysi),
varek(h)aj (někde, někam), chočso (cokoli), makarko (kdokoli)…
6. Zájmena záporná
Záporná zájmena a zájmenná příslovce se odvozují od tázacích zájmen a zájmenných
příslovcí předponou ňi-:
ňiko (nikdo), ňik(h)aj (nikde, nikam), ňisar (nijak), ňisavo (nijaký, žádný).
Nominativ zájmena nic je přejatý: ňič (v západoslovenské varietě ništ).
Ňiko nane khere. – Nikdo není doma.
7. Zájmena přivlastňovací
1.
2.
3. m.
f.
sg. m.
miro (můj)
tiro (tvů)
leskero (jeho)
lakero (její)
sg. f.
miri (moje)
tiri (tvoje)
leskeri (jeho)
lakeri (její)
pl. m. + f.
mire (moji/moje)
tire (tvoji/tvoje)
leskere (jeho)
lakere (její)
1.
2.
3. m. + f.
amaro (náš)
tumaro (váš)
lengero (jejich)
amari (naše)
tumari (vaše)
lengeri (jejich)
amare (naši/naše)
tumare (vaši/vaše)
lengere (jejich)
ČÍSLOVKY ZÁKLADNÍ
1 jekh 2 duj 3 trin 4 štar 5 pandž -
jeden, jedna
6 šov
šest
dva, dvě
7 efta
sedm
tři
8 ochto
osm
čtyři
9 eňa
devět
pět
10 deš
deset
1 000 000 jekh milijonos - milion
Ve spojení se zájmenem so vyjadřují číslovky naplnění počtu:
so duj – oba, obě
so trin – všichni (všechny) tři
so deš – všech deset
Číslovky od jedenácti do šestnácti se tvoří slučováním číslovky 10 a další příslušné číslovky
spojkou u, od sedmnácti do devatenácti tato spojka odpadá. Číslovky píšeme dohromady.
dešujekh
dešuduj
dešutrin
dešuštar
dešupandž
jedenáct
dvanáct
třináct
čtrnáct
patnáct
tranda
saranda
penda
šovardeš
eftavardeš
ochtovardeš
eňavardeš
šel
ezeros, tišic
dešušov
dešefta
dešochto
dešeňa
biš
šestnáct
sedmnáct
osmnáct
devatenáct
dvacet
třicet
čtyřicet
padesát
šedesát
sedmdesát
osmdesát
devadesát
sto
tisíc
K číslovce biš se jednotky připojují většinou spojkou u, ale v některých regionech i spojkami
the nebo t(h)aj: → bišujekh dvacet jedna
bišthejekh
-„bišt(h)ajjekh
-„K desítkám od 30 do 100 se jednotky připojují spojkami the nebo t(h)aj:
trandathejekh - třicet jedna
Číslovka šel se v množném čísle nemění: → duj šel (dvě stě).
Tvar množného čísla číslovky ezeros → duj ezera (dva tisíce), duj šel ezera (pět set tisíc),
pokud použijeme výraz tišic, pak tvra množného čísla zní: duj tišici.
ČÍSLOVKY ŘADOVÉ
Číslovky řadové, kromě číslovek první, druhý, se tvoří příponou – to, která je společná pro
oba rody:
trito, štarto, pandžto ... – třetí, čtvrtý/-á, pátý/-á ...
U složených číslovek se přípona –to klade až k poslední části číslovky:
tišic ochto šel pendathetrito – tisící osmistý/-á padesátý/-á třetí
Řadová číslovka první má v romštině řadu variant:
- regionálně omezený výraz angutno/-´i
- přejaté výrazy peršo, prvo, elšino, ešebno, nejčastěji používaný tvar je peršo
- ve složených číslovkách se užívá tvaru jekhto: → dešujekhto – jedenáctý
Řadovou číslovku druhý vyjádříme dvěma způsoby:
1) – pro označení dvou předmětů nebo dvou osob užíváme tvar aver:
Andr´amaro kher bešen duj famiľiji. Jekh bešel opre, aver tele.
V našem domě bydlí dvě rodiny. Jedna bydlí nahoře, druhá dole.
2) – jedná-li se o výčet, tedy druhý v pořadí, pak užijeme slova dujto:
Amare čhave hine bare lavutara. Jekh čhavo bašavel pre lavuta, amaro dujto
čhavo bašavel pre brača, o trito pre bugova, o štarto pre cimbalma the duj čhave
bašaven pre gitara.
Naši chlapci jsou velcí muzikanti: jeden chlapec hraje na housle, náš druhý chlapec
hraje na violu, třetí na basu, čtvrtý na cimbál a dva chlapci hrají na kytaru.
ČÍSLOVKY NÁSOBNÉ
Číslovky násobné, kromě dvakrát, třikrát, čtyřikrát a vícekrát, se tvoří pomocí přípony -var,
která se připojuje ke všem druhům číslovek – k základním, řadovým i neurčitým:
jekhvar, dešvar, šelvar... – jednou, desetkrát, stokrát...
dujtovar, deštovar, šeltovar... – po druhé, po desáté, po sté ...
kecivar, ajcivar, butvar ... – kolikrát, tolikrát, mnohokrát...
Výjimky:
duvar, trival, štarval, buterval – dvakrát, třikrát, čtyřikrát, vícekrát
SLOVESA
Romská slovesa lze rozdělit podle jejich tvarů do tří tříd. Zařazení do té které třídy určujeme
podle zakončení 3. osoby čísla jednotného (tvaru infinitivu):
I. třída
te ker – el (dělat)
II. třída
te cha – l (jíst)
III. třída
te terď – ol (stát)
PŘÍTOMNÝ ČAS SLOVES
přítomný čas sloves I. a II. třídy se tvoří od kmene přítomného (sloveso te kerel: kmen
přítomný → ker - , sloveso te chal: kmen přítomný → cha -, sloveso te terďol: kmen
přítomný → terď - ) následujícími koncovkami:
sg.:
pl.:
I. třída
(me) ker – av
(tu) ker – es
(jov) ker – el
II. třída
(me) cha - v
(tu) cha - s
(jov) cha – l
III. třída
(me) terď – uv - av
(tu) terď - os
(jov) terď – ol
(amen) ker – as
(tumen) ker – en
(jon) ker – en
(amen) cha – s
(tumen) cha – n
(jon) cha – n
(amen) terď – uv – as
(tumen) terď – on
(jon) terď - on
Slovesný zápor se v oznamovací a tázací větě vyjadřuje záporkou na, která se v romštině píše
odděleně:
me na kerav (nedělám)
tu na chas (nejíš) ...
V romštině se v běžném hovoru neužívá osobních zájmen; osobní zájmena použijeme tehdy,
pokud by mohlo dojít k nedorozumění nebo chceme-li osobu zdůraznit.
Př.: Kaj džas? Andro foros džav. Kaj džas tu? Me? Me džav andre škola.
Kam jdeš? Jdu do města. A kam jdeš ty? Já? Já jdu do školy.
Tykání a vykání v romštině:
Zatímco v českém prostředí je hlavním kritériem pro volbu tykání či vykání známost
oslovované osoby, v romštině je tímto kritériem stáří. Tradičně starší osoby tykaly mladším,
a to i neznámým, zatímco mladší osoby starším vykaly, a to i blízkým osobám v rodině.
Vrstevníci si mezi sebou tykají. Hovoří-li Rom o starší, velmi vážené osobě, popřípadě o
zesnulém, hovoří o ní ve třetí osobě množného čísla.
Neznámí Romové se oslovují běžně: čhaje, mri čhaj (děvče, dcero) a čhaveja (děvčata)
mro čho (chlapče, můj synu)
Mladší pak říkají starším: bibi, neno (teto, teta)
bači (strýčku)
PŘÍTOMNÝ ČAS SLOVESA „TE JEL“ (být)
sg.:
(me) som
jsem
(tu) sal
jsi
(jov) hin(o) je
(joj) hin(´i) je
pl.:
(amen) sam
(tumen) san
(jon) hin(e)
(jon) hin(e)
jsme
jste
jsou
jsou
Slovesný zápor se opět tvoří záporkou na, ve 3. osobě čísla jednotného i množného romština
používá stažený tvar nane.
sg.:
(me) na som
(tu) na sal
(jov) nane
(joj) nane
nejsem
nejsi
(on) není
(ona) není
pl.:
(amen) na sam
(tumen) na san
(jon) nane
nejsme
nejste
nejsou
Třetí osoba sponového slovesa te jel – hin může přibírat rodové koncovky –o, ´-i (hino, hiňi).
Sponu hin, hino, hiňi (v přítomném čase) lze také vypustit:
Amaro papus (hin/ hino) phuro.
Náš dědeček je starý.
Miri daj (hiňi) lačhi.
Moje maminka je hodná.
O čhave (hine) bokhale.
Děti jsou hladové.
V případě, že je sponové sloveso vynecháno, hraje důležitou úlohu slovosled.
Sar sal? – Jak se máš?
Můžeme použít výrazy: Sar džives? – Jak se máš?
Lačhes/mištes. – Mám se dobře.
Nalačhes/ namištes. – Špatně se mám.
Sar san? – Jak se máte?
Sar dživen? – Jak se máte?
Lačhes/mištes, chvala Devleske! – Mám se, zaplať pánbůh, dobře!
So som te kerel? – Co mám dělat?
Sar som te kerel oda? – Jak to mám udělat?
Romština nemá sloveso „mít“. Ve významu vlastnit i v řadě dalších významů je zastupuje
sloveso „te jel“.
Vlastnický poměr tedy romština zpravidla vyjádří vazbou, která je tvořena čtvrtým pádem
(v němž stojí majitel) + sponovým slovesem ve třetí osobě + prvním pádem (v něm stojí
předmět vlastnictví nebo osoba):
Příklady: Le dades hin čhavo.
Le čhas hin dad.
Kale romes nane romňi.
So hin tut andre zajda?
Hin tut čhave?
Otec má syna.
Syn má otce.
Tamten muž nemá ženu.
Co to máš v ranci?
Máš děti?
ZVRATNÁ SLOVESA
V romštině jsou součástí zvratných sloves zájmena, na rozdíl od češtiny se však v 1. a 2. os.
jednotného i množného čísla užívá příslušných tvarů zájmen osobních, zatímco zájmen
zvratných se užívá pouze ve 3.os. čísla jednotného a množného.
Zvratné sloveso te uchanel pes - česat se se tedy časuje:
sg.
1. (me) man uchanav - češu se
2. (tu) tut uchanes - češeš se
3. (jov/joj) pes uchanel - češe se
pl.
(amen) amen uchanas - češeme se
(tumen) tumen uchanen - češete se
(jon) pen uchanen - češou se
V řadě regionů se v současné romštině užívá ve všech osobách zvratného zájmena „pes“.
Př.: Me pes uchanav. - Češu se. Uchan pes! – Učeš se! Dža pes mor! – Umyj se!
ČASOVÁNÍ SLOVES „TE DEL“ (DÁT) A „TE LEL“ (BRÁT, VZÍT)
Slovesa te del a te jel se časují jako jiná slovesa I. třídy, jejich kmen přítomný je však tvořen
jedinou souhláskou, což vede k jejímu ,,posílení” ve 2.os.sg. rozkazovacího způsobu (který se
u ostatních sloves 1. třídy rovná kmeni):
te del - dát, dávat
sg.
1. (me) dav
2. (tu) des
3. (jov/joj) del
pl.
(amen) das
(tumen) den
(jov/joj) den
te lel - vzít, brát
sg.
pl.
1.(me) lav
(amen) las
2. (tu) les
(tumen) len
3.(jov/joj) lel
(jov/joj) len
Slovesa te del, te lel se užívají v řadě vazeb:
del brišind
prší
del kham
svítí slunce
del jiv
sněží
del churdo brišind
mrholí
te del lav
dát slovo
te del čačipen
dát za pravdu (někomu)
te del paťiv
vzdát (někomu) úctu, uctít
te del smirom
dát (někomu) pokoj
De man smirom! Dej mi pokoj!
Den paťiv phuren manušen! Prokazujte úctu starým lidem!
SLOVESA III. TŘÍDY
Slovesa III .třídy lze z hlediska jejich tvoření rozdělit do šesti skupin:
1. neodvozená (resp. odvozená od příčestí dnes již neexistujících sloves) – vyjadřují obvykle
polehu nebo stav:
te pašľol - ležet
te terďol – stát
te labol – hořet
2. odvozená od přídavných jmen – jejich význam je „stávat se takovým, jakou vlastnost
vyjadřuje výchozí přídavné jméno“:
nasval-ote (nemocný) > nasvaľ-ol - onemocnět
bar-o (velký) > te bar-ol –zvěstovat se, růst
čalo te (sytý) > čaľ-ol – nasytit se
3. odvozená od příčestí sloves I. třídy (někdy dochází k fonetickým změnám):
te marel (bít) > mard-o (zbitý) > te marď-ol – být bit
te tavel (vařit) > tad-o (uvařený) > te taď-ol - vřít
te phagel (zlomit) > phagl-o (zlomený) > te phaď-ol – zlomit se
te pekel (péct) > pek-o (upečený) > te peť-ol - péct
te dikhel (vidět, dívat se) > dikhl-o (viděný, spatřený) > te dičh-ol – být vidět
4. odvozená od kmene sloves II. třídy (zakončeného na a-) morfémem -nd-:
te daral (bát se) > te dara-nd-´ol (polekat se, vyděsit se)
te asal (smát se) > te asa-nd-´ol (usmát se)
5. odvozená od podstatných jmen:
e rat (noc) > te raťol – stmívat se
o murš (muž) > te muršol – stát/stávat se mužem, vzmužit se
6. přejatá (například z maďarštiny, ze slovenštiny)
te chasňisaľol - spotřebovat se
te pačisaľol – líbit se
Pozn.: Podobně bylo odvozeno i sloveso te ďivesaľol – rozednívat se (od podstatného jména
o ďives – den).
ROZKAZOVACÍ ZPŮSOB
1) Slovesa I. a II. třídy
Rozkazovací způsob tvoříme pro – 2. os. čísla jednotného
2. os. čísla množného
1. os. čísla jednotného
Ve 2. osobě čísla jednotného je tvar rozkazovacího způsobu totožný s tvarem kmene
přítomného:
te ker-el → ker!
(dělej)
te cha-l → cha! (jez)
te av- el → av arde!
(pojď sem)
te paťa-l → paťa! (věř)
te an- el → an mange! (podej mi)
te dža-l → dža! (jdi, běž)
Tvary 1. a 2. osoby množného čísla jsou shodné s tvary oznamovacího způsobu, ovšem bez
osobních zájmen. Rozkazovací způsob nikdy neužívá osobních zájmen.
keras! dělejme!
keren! dělejte!
chas! jezme!
chan! jezte!
V rozkarovacím způsobu není záporka na, nýbrž ma:
ma cha! (nejez)
ma dara! (neboj se)
ma ladžan! (nestyďte se)
Pozn.: Romština rozlišuje: jít – (jednorázově) → te džal
jít - (opakovaně) → te phirel
2) Slovesa „te del“ a „te lel“ (te del – dát, te lel – vzít)
2. osoba čísla jednotného: de! (dej)
1. osoba čísla množného: das! (dejme)
2. osoba čísla množného: den! (dejte)
le! (vezmi)
las! (vezměme)
len! (vezměte)
NEPRAVIDELNÉ TVARY ROZKAZOVACÍHO ZPŮSOBU SLOVES I. TŘÍDY
a) typ „te hazdel“ (zdvihnout)
K tomuto typu patří slovesa, která byla původně spojením jména se slovesem te del,
proto – podobně jako sloveso te del – mají ve 2. osobě čísla jednotného kmen
rozšířený o samohlásku – e:
rozkaz:
2. os.čísla jednotného
te cirdel
táhnout
cirde!
te hazdel
zdvihnout, zvednout
hazde!
te chudel
chytit, začít, dostat
chude!
te rodel
hledat
rode!
te phurdel
foukat
phurde!
te randel
škrábat
rande!
Pozn.: Sloveso te phandel (zavřít, zavázat) nepatří k tomuto typu sloves a rozkazovací
způsob tvoří tedy pravidelně: phand! (zavři).
b) typ „te chuťel“ (skákat, skočit)
Slovesa tohoto typu mají slovesný kmen rozšířený o samohlásku –i:
te chuťel
te ušťel
te urel
skákat, skočit
vstát
obléci (něco)
rozkaz:
2. os.čísla jednotného
chuťi!
ušťi
uri!
Pozn.: Sloveso te urel ve významu letět, létat má tvar 2. os. rozkaz. způs. ur! (leť)
3) sloveso „te jel“
Sloveso „te jel“ tvoří rozkazovací způsob od kmene av-:
2. osoba čísla jednotného: av! (buď)
1. osoba čísla množného: avas! (buďme)
2. osoba čísla množného: aven! (buďte)
4) zvratná slovesa
te uchanel pes (česat se)
2. osoba čísla jednotného: uchan tut!
(učeš se)
1. osoba čísla množného: uchanas amen! (učešme se)
2. osoba čísla množného: uchanen tumen! (učešte se)
U zvratných sloves se i v rozkazovacím způsobu užívá místo zájmena „pes“ osobních zájmen
příslušné osoby.
uri tut! obleč se
ma ladža tut! nestyď se
thov tut! umyj se
Pozn.: Ne všechna zvratná slovesa v češtině jsou zvratná i v romštině:
te asal – smát se
sloveso te ladžal – stydět se může být zvratné i nezvratné
te daral – bát se
te izdral – třást se
te phučel – ptát se
5) slovesa III. třídy
Slovesa III. třídy mají ve 2. os. čísla jednotného a 1. os. čísla množného rozšířený kmen o
morfém – uv:
te terďol - stát
2. osoba čísla jednotného: terď-uv! (stůj)
1. osoba čísla množného: terď-uv-as! (stůjme)
2. osoba čísla množného: terď-on! (stůjte)
Ma terďuv paš o vudar, av andre!
Nestůj u dveří, pojď dovnitř!
PROSBA A ZDŮRAZŇOVÁNÍ PŘÍKAZU
V romštině neexistuje výraz, který by naprosto přesně odpovídal českému slovu prosím.
V situacích, kdy Češi říkají – ať už formálně nebo neformálně – slůvko prosím, reagují
Romové dvojím způsobem: buď mimoslovně (úsměvem, mimikou, gestem,…) nebo slovně.
Takových slovních vyjádření českého pojmu prosím je však několik.
V případě rozkazu je jedním z nich příslovce ča – jen.
Chceme-li dodat příkazu zdvořilostí tónu, dáme toto příslovce za sloveso v rozkazovacím
způsobu. V takovém případě můžeme rozkaz přeložit do češtiny ve spojení se slovem prosím:
Av arde! – pojď sem!
Avča ča arde! – Pojď sem, prosím tě.
Umístíme-li však toto příslovce před sloveso v rozkazovacím způsobu, tón se změní – příkaz
zesílí:
Dža khere – Běž domů!
Ča dža (imar) khere! - Jen (už) běž (hezky) domů!
ODLUČITELNÉ PŘEDPONY SLOVES
Romská příslovce odvozená od předložek (andre, angle, kije, opre/ upre, pale, paše, tele:,
angal…), ale i některé příslovce neodvozená (např. avri) se mohou pojit se slovesy a nabývat
funkce tzv. odlučitelných předpon. V takovém případě pozměňují význam základního slovesa.
Ten lze někdy odvodit snadno (např. te džal tele- sejít , sestoupit), jindy je takové sloveso na
první pohled „ neprůhledné“ (např. te murdarel andre- zničit:, uhasit, zhasit:,vypnout) a jeho
významu se můžeme dohadovat.
Příklady:
te thovel – položit
-te thovel tele-sundat, shodit
-te thovel kije- přiložit
-te thovel avri- vyložit, vystavit
-te thovel opre- ukládat, spořit; přidat
-te thovel anglal-prosazovat
__________________________________________________________
-te džal tele
– sejít, sestoupit
-te avel tele
-te džal opre
- vyjít, vystoupit; vylézt
-te avel opre
te džal – jít
te avel - přijít
-te džal avri
- vycházet, vyjít; vystačit
- te avel avri
-te džal andre
- vejít; vjet
-te avel andre
-te džal anglal
- předejít; předjet; jít naproti
-te avel anglal
U těchto sloves je jejich význam celkem odhadnutelný, ovšem odlučitelnou předponu mohou
mít slovesa velmi obecného významu a slovesa zvratná. V takovém případě se celkový
význam určuje jen velmi obtížně a je třeba si ho zapamatovat.
Například:
te del pes- dát se, nechat se
te del pes anglal- objevit se, zjevit se, projevit se; prozradit se; ozvat se
te del pes avri- prozradit se, vyzradit se; přiznat se
te del pes opre- probrat se (ze spánku, z mdlob); vzchopit se
IMPERFEKTUM SLOVES 1. A 2. TŘÍDY A SLOVESA „TE JEL“
V romštině existují dva minulé časy a jedním z nich je imperfektum. Tvoří se příponou –as,
která se – podobně jako v budoucím čase – připojuje k příslušným tvarům času přítomného. I
v tomto případě se ve tvarech zakončených na –s (tj. 2. os. sg. a 1. os. pl.) toto –s před
příponou -as mění na –h.
I. třída
sg.
1. (me) kerav-as dělal (a) jsem
2. (tu) keres > h-as dělal(a) jsi
3. (jov/joj) kerel-as jedl(a)
pl.
(amen) keras > h-as dělali/y jsme
(tumen) keren-as dělali/y jste
(jon) keren-as jedli/y
II. třída
sg.
1. (me) chav-as jedl(a) jsem
2. (tu) chas > h-as jedl(a) jsi
3. (jov/joj) chal-as jedl(a)
pl.
(amen) chas> h-as jedli/y jsme
(tumen chan-as jedli/y jste
(jon) chan-as jedli/y
Rovněž sloveso te jel – být tvoří imperfektum od příslušných tvarů přítomného času, kromě 3.
os. sg. a pl., kde existuje několik nářečních variant:
sg.
pl.
1. (me) som-as
(amen) sam-as
2. (tu) sal-as
(tumen) san-as
3. (jov/joj) has
(jon) has
I u tvarů imperfekta dochází v proudu řeči často ke krácení:
1. Podobně jako v budoucím čase odpadá u sloves I. třídy ve 3. os. sg. a 2. a 3. os. pl.
samohláska –e-.
2. V 1. os. sg. i pl. sloves I. i II. třídy může dojít ke zjednodušení zakončení –avas a –ahas na
pouhé –ás. I v tomto případě se náhradní dloužení samohlásky –a (za zkrácenou skupinu)
označuje i v písmu.
Slovesa I. třídy mohou tedy mít následující zkrácení tvary imperfekta:
sg.
pl.
1. (me) kerás
(amen) kerás
2. (tu) kerehas
(tumen) kernas
3. (jov/joj) kerlas
(jon) kernas
Užití imperfekta:
- imperfektum vyjadřuje děj, který se v minulosti odehrál bez omezení, vypráví tedy to,
- co se kdysi dělo
- popisuje okolnosti, za kterých se jiný děj odehrál
- vyjadřuje opakování nebo trvání děje
- v češtině romskému imperfektu často odpovídá minulý čas nedokonavých sloves
PERFEKTUM SLOVES 1. A 2. TŘÍDY
Druhý romský minulý slovesný čas – perfektum – vyjadřuje:
- minulý děj ohraničený, ukončený, završený
- děj, jehož výsledek je patrný i v přítomnosti
Tvoří se od kmene příčestí pomocí osobních koncovek perfeka, před kterým dochází
k měkčení souhlásek d, t, n, l ve všech osobách, kromě 3. os. množného čísla.:
1.
2.
3.
sg.
-´om
-´al
-´a(s)
pl.
-´am
-´an
-e
Příklady:
te kerel: kerďom, kerďal, kerďa(s) … kerde – udělal(a) jsem …
te phagel: phagľom, phagľal, phagľa(s) … phagle – zlomil(a) jsem …
te kidel: kidňom, kidňal, kidňa(s) … kinde – sebral(a) jsem …
te rušel: rušťom, rušťal, rušťa(s) … ruště – rozhněval(a) jsem se …
te asal: asaňom, asaňal, asaňa(s) … asane – (za)smál(a) jsem se …
asanďom, asanďal, asaňa(s) … asande
asadňom, asadňal, asadňa(s) … asande
Jelikož východiskem pro perfektum je kmen příčestí, který může být – oproti kmeni
přítomnému – pozměněn, jsou i tvary perfekta některých sloves odlišné od tvarů přítomného
času:
te del: diňom … - dal(a) jsem …
te lel: (l) iľom … - vzal(a) jsem …
te merel: muľom … - zemřel(a) jsem …
te perel: pejľom … - spadl(a) jsem …
te rovel: ruňom/runďom/rudňom … - plakal(a) jsem …
te sovel: suťom … - spal(a) jsem …
te demel: demaďom … - uhodil(a) jsem (se) …
te chal: chaľom … - jedl(a) jsem; snědl(a) jsem …
te džal: gejľom … - šel (šla) jsem; jel(a) jsem …
te ľidžal: ľigenďom … - odvedl(a) jsem …
Některé slovesa 1. třídy tvoří perfektum pomocí morfému –il-, který se připojuje ke
slovesnému kmeni. Většinou jsou tyto tvary dubletní vedle tvarů „kratších“:
te ačhel: ačviľom i ačhľom … - zůstala(a) jsem; postavil(a) jsem se; stal(a) jsem se …
te avel : aviľom i avľom … - přišel (přišla) jsem; přijel(a) jsem …
te chuťel: chuťiľom i chuťľom … - skočil(a) jsem
te dživel: pouze džiďiľom … - (pro)žil(a) jsem …
PERFEKTUM SLOVES PŘEJATÝCH
Přejatá slovesa tvoří perfektum od kmene rozšířeného o –in- morfémem –d- (který se před
osobními koncovkami – s výjimkou 3. os. pl. – měkčí):
te pisinel: pis-in-d-´om = pisinďom … - napsal(a) jsem …
te vičinel: vič-in-d-´om = vičinďom … - zavolal(a) jsem …
PERFEKTUM SLOVESA „ TE JEL“
Tvary perfekta slovesa te jel:
1.
2.
3.
sg.
(me) uľom
(tu) uľal
(jov, joj) uľa(s)
pl.
(amen) uľam
(tumen) uľan
(jon) ule
Sloveso te jel vyjadřuje minulost většinou pomocí imperfekta. Tvary perfekta tohoto slovesa
jsou však východiskem pro kondicionál minulý.
Jinak se jich užívá pouze po modálních částicích šaj a našťi, výjimečně po jiných
spojovacích výrazech nebo částicích:
Šaj uľa čačipen …
Mohla to být pravda … Mohlo to být tak …
PODMIŇOVACÍ ZPŮSOB SLOVES I. A II. TŘÍDY A SLOVESA „ TE JEL“
Tvary podmiňovacího způsobu jsou shodné s tvary imperfekta, pouze sloveso te jel
tvoří podmiňovací způsob od kmene av- (tak jako je tomu v případě rozkazovacího způsobu a
budoucího času) příponou imperfekta – as
sg.
1. (me) avavas:, avás byl(a) bych
2. (tu) avehas byl(a) bys
3. (jov/joj) avelas:, avlas:, byl(a) by
pl.
(amen) avahas:, avás byli/y bychom
(tumen) avenas:, avnas byliúy byste
(jon) avenas:, avnas:, byli/y by
Pravidla o krácení tvarů tohoto slovesa v proudu řeči jsou stejná jako v případě budoucího
času a imperfekta – viz výše.
PŘÍČESTÍ SLOVES I. TŘÍDY
Tvoří se příponami -d-, -l-, -n-, -t-, které se připojují ke kmeni přítomnému; za těmito
příponami následuje jmenná koncovka označující rod a číslo. Výběr přípony se řídí
následujícími pravidly:
Je-li kmen zakončen souhláskami l, n, r, v, kmen příčestí se tvoří příponou -d-:
te kerel (dělat):
ker - d - o, ker - ď- i, ker - d - e
te bolel (pokřtít):
bol - d - o, bol - ď- i, bol - d - e
Je-li kmen zakončen souhláskou v, pak se před příponou -d tato souhláska vypouští:
te dživel (žít)
dži - d - o, dži - ď – i, dži - d - e
te tavel (vařit)
ta - d – o, ta - ď – i, ta- d - e
Je-li kmen zakončen souhláskami č, g, j, kh, m, kmen příčestí se tvoří pomocí přípony – l -:
te phučel (ptát se): phuč- l- o, phuč-l´- i, phuč- l- e
te phagel (zlomit): phag -l-o, phag-l-´i, phag-l-e
Slovesa, která byla původně spojením jména se slovesem te del, tvoří kmen příčestí pomocí
přípony -n-:
te kidel (sbírat): kid -n -o, kid- ň - i, kid- n -e
te chudel (chytit, dostat): chud-n-o, chud-ň-i, chud-n-e
Je-li kmen zakončen souhláskami -s nebo -š, kmen příčestí se tvoří pomocí přípony - t,
přičemž souhláska s se mění v š:
te bešel (sedět): beš-t-o, beš-t-´i, beš- t-e
te rušel (zlobit se, hněvat se): ruš-t-o, ruš-t-´i, ruš-t-e
Přípony d a l jsou častější, zatímco n a t jsou méně časté, někdy jsou možné oba tvary:
kid- n – o / kid- l-o
U některých sloves dochází ke změně kmenové samohlásky, popřípadě celého kmene:
te del (dát):
di – n – o
di – ň – i
di – n – e (daný, určený, souzený)
te lel (vzít, brát):
(l)i – l – o
(l)i – ľ – i
(l)i – l – e
te merel (zemřít):
mu – l – o
mu – ľ – i
mu – l – e (zemřelý)
te perel (padat, spadnout):
pej – l – o
pej –ľ – i
pej – l – e (spadlý)
te pekel (péci):
pek – o
pek – i
pek - e
(pečený)
PŘÍČESTÍ SLOVES II. TŘÍDY
Slovesa II. třídy (zakončená na – al) tvoří kmen příčestí příponami: - n, -d, -nd, - dn,
u některých dochází ke změnám slovesného kmene:
te daral (bát se):
dara-n-o, dara-ň-i, dara-n-e
dara-nd-o, dara-nď-i, dara-nd-e
te tromal (odvážit se):
troma-d-o, troma-ď-i, troma-d-e
U některých sloves dochází ke změnám kmene nebo jiným nepravidelnostem:
te ľidžal (odvést, odvézt, nést): ľige – nd – o, ľige – nď – i, lige – nd – e
(odvezen, odnesen, odveden,)
te džal (jít):
gej-l-o, gej-ľ-i, gej-l-e
te chal (jíst):
cha-l-o, cha-ľ-i, cha-l-e
PŘÍČESTÍ SLOVES S ODLUČITELNÝMI PŘEDPONAMI
U příčestí těchto sloves stojí odlučitelné předpony někdy těsně před slovesem, jindy za
slovesem nebo dokonce na konci věty.
Aušvicate sas o Roma murdade avri.
V Osvětimi byli Romové vyvražděni.
O Roma sas tradne andal o gav avri.
Romové byli vyhnáni z vesnice.
U přídavných a podstatných jmen odvozených od příčestí jsou tyto předpony píší dohromady:
andrephandlo – svázaný, zavřený, zamčený, uvězněný
o andrephandlo – vězeň
PŘÍČESTÍ PŘEJATÝCH SLOVES
Přejatá slovesa tvoří příčestí příponou - imen nebo - amen, eventuelně - omen, - umen, které
se kladou bezprostředně za přejatý slovesný kmen, nemění se v rodu ani v čísle a neskloňují
se:
te pisinel (psát): pis-imen
te pučinel (šťouchat): puč-imen
Výjimečně mohou takto tvořit příčestí i slovesa původní nebo staré výpůjčky:
te uchanel pes (česat se): ucha-men
te choľarel (zlobit, hněvat): choľ-amen
UŽITÍ PŘÍČESTÍ
Příčestí je v romštině jediné a užívá se:
1) při tvoření trpného rodu sloves:
O Roma sas tradne avri andal o gav u lengere khera sas labarde.
Romové byli vyhnáni z vesnice a jejich domy byly vypáleny.
Trpný rod se v romštině není častý a užívá se jej jen velmi zřídka.
2) ve funkci přídavného jména:
Korkori hiňi čorori sar čhindo kašt.
Je chudák sama jako kůl v plotě (jako podťatý strom).
PŘEDLOŽKY
Romské předložky jsou podle původu jednak:
1) starší, původní
2) přejaté z jazyka majority
Ad 1) Starší, původní předložky
andal
z
andal o foros
z města
andre
v, do
anadro foros
do města, ve městě
angle
před
anglo kher
před domem
bi (s 2. pádem) bez
bi buťakero
bez práce
bijo
bez
bijo leske
bez něho
ke
u, k
ke leste
k němu
khatar
od, kolem
khatar jepaš rat
kolem půlnoci
maškar
mezi
maškar o čhave
mezi dětmi/ mezi děti
paš
u
paš o paňi
u vody
pašal
kolem
pašal o pasos
kolem pasu
pal
za
pal o kher
za domem
pal
po
pal o trin čhon
po třech měsících
pre
na
pro skamind
na stole/ na stůl
predal
přes
predal o paňi
přes řeku
predal o foros
přes město
dža vaš o phral
dojdi pro bratra
vaš duj kurke
za dva týdny
tol o skamind
pod stolem
tol e blaka
pod oknem, pod okno
vaš (se 3. pádem) pro, za
tel/tol/tal
pod
Ad2) Předložky přejaté z jazyka majority (především ze slovenštiny - výběr):
bes
bez
mesto
místo
mesto paňi pijel pivos
místo vody pije pivo
o
za
o duj kurke
za dva týdny
po
po/ až k
po khoča
až po kolena
po štar koruni
po čtyřech korunách
okrem
kromě
proci
proti
te jel proco varesoske
být proti něčemu
za
za
So da za manuš?
Co je to za člověka?
SPOJOVÁNÍ PŘEDLOŽEK SE ČLENEM
Setká-li se předložka zakončená samohláskou – e se členem, dochází k elizi (výpustce)
koncového –e:
angle + o kher → anglo kher
před domem / před dům
angle + e bar → angle bar
před zahradou / před zahradu
andre + o gav → andro gav
do vesnice / ve vesnici
andre + e piri → andre piri
do hrnce / v hrnci
U předložek zakončených souhláskou k žádným změnám nedochází, vyslovují se však
s podstatným jménem jako jeden celek.
pal o kher [vyslov> palokher]
za dům/ za domem
paš o paňi [vyslov> pašopaňi]
u vody
Pozn: Romština mnohem méně než čeština rozlišuje odpovědi na otázky kde? kam?:
E daj hiňi andre špitala.
Maminka je v nemocnici. (Kde?)
E daj džal andre špitala.
Maminka jde do nemocnice. (Kam?)
SPOJKY
A) souřadící:
the
u
ta
Všechna tato 3 slova mohou znamenat českou slučovací spojku a, ovšem užívají se v různých
souvislostech:
the- spojuje nejčastěji podstatná a přídavná jména:
miro dad the mire phrala
můj otec a moji bratři
- má též význam českého i, a také:
varekana phenen the (o) paramisa
někdy povídají i pohádky
u- spojuje různá slovesa:
o murša bašaven u o džuvľa giľaven
muži hrají a ženy zpívají
-stojí někdy na začátku věty:
U tiro phral, savo hino?
A tvůj bratr, jaký je?
ta- stojí ve spojení s tázacími příslovci, zájmeny a částicemi:
Ta soske?
A proč?
Ta na?
A (snad) ne?
Ta kaj!
Kdepak!
-spojuje dvě stejná slovesa pro vyjádření trvání děje:
paľis imar ča sovas ta sovas
potom už jen spíme a spíme
B) podřadící
Romština jako jazyk se vyvíjela především v hovorové formě, proto má jen několik více účelových spojek, ovšem i jiné indické jazyky mají málo spojek, navíc často přejatých, neboť
k propojení částí větných celků využívají jiných syntaktických prostředků.
Nejdůležitější a nejfrektentovanjěší romské podřadící spojky jsou, kaj a te.
1) spojka kaj (toto slovo má mj. i platnost tázacího a vztažného zájmenného příslovce kde,
kam a vztažného zájmena který) je spojka podřadící, uvozuje nejčastěji vedlejší věty a má
základní význam že. V některých oblastech je nahrazována přejatou spojkou hoj, příp. že.
Savore džene džanen, kaj amaro papus baro paramisaris.
Všichni vědí, že náš dědeček je velký vypravěč.
Spojka kaj se dále pojí s jinými spojakmi, částicemi nebo zájmeny, takže vznikají spojovací
výrazy vyjadřující různé odstíny poměrů mezi větami nebo větnými členy:
Spojením spojky kaj a částice te vzniká spojovací výraz s významem účelovým – aby.
Zatímco v češtině je ve větách účelových sloveso v podmiňovacím způsobu, v romštině bývá
v přítomném čase způsobu oznamovací.
Vičinen le Romen, kaj te aven pro paramisa!
Zavolej Romy, aby přišli poslouchat pohádky!
Sloveso te jel má spojovacím výrazu kaj te tvary odvozené od kmene av- případně zkrácen
Thov jag andre bov, kaj te avel tatoro andro kher!
Zatop v kamnech, aby bylo v domě teploučko!
Spojením spojek kaj, the (he) a částice te vzniká spojovací výraz s významem přípustkovým. i
když, třebaže, přestože:
Kaj the te avaha džene cicho, th´avka mištes na šunaha.
I když budeme všichni zticha, přestože dobře neuslyšíme.
Užijeme-li po tomto spojovacím výrazu podmiňovací způsob, bude mít věta odstín
podmiňovací.
Kaj the čačipen te phenelas, th´avka les paťivne elas maškar o Toma.
I kdyby (byť by i) mluvil pravdu, stejně by mezi Romy neměl úctu.
2) spojka te ma načajstěji význam podmiňovací - jestliže, když, kdyby, -li:
Te e sasuj nene khere, mi e pheň anel the le čhavoren!
Když tchýně není doma, ať s sebou sestra vezme i děti!