AKTUÁLNĚ Občanský zákoník na počátku druhého roku účinnosti

Transkript

2/2015
AKTUÁLNĚ
Občanský zákoník na počátku druhého roku
účinnosti
STATĚ
Vlastnictví pozemních komunikací zřízených
za účinnosti nového občanského zákoníku
Několik zamyšlení nad novou úpravou
vlastnictví bytů
Aktuálně ke škodě způsobené dopravním
prostředkem dle občanského zákoníku
OTÁZKY & ODPOVĚDI
VZORY
Vzor dohody o povinnosti platit úroky z úroků
OSbt sa at hû
REKODIFIKACE & PRAXE
roãník III
ãíslo 2/2015
Vydává Wolters Kluwer, a. s.
U Nákladového nádraÏí 6
130 00 Praha 3
Iâ 63077639
Redakãní rada:
Prof. JUDr. Petr Hajn, DrSc.
Prof. JUDr. Karel Marek, CSc.
JUDr. Jifií âáp
JUDr. Petr Lavick˘, Ph.D.
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
Doc. JUDr. Petr Li‰ka, Ph.D., LL.M.
JUDr. ·tûpánka Taxová
Vážení čtenáři.
Jak je to s občanským zákoníkem na počátku druhého roku účinnosti? Svůj názor a pohled vám nastíní přímo jeho
hlavní autor. Na výslovnou žádost vás čtenářů zařazujeme
příspěvek týkající se problematiky vlastnictví pozemních
komunikací. Věnujeme se dále zevrubně otázce nové úpravy vlastnictví bytů či přípustnosti tzv. anatocismu, tedy
braní úroku z úroků.
Jsme skutečně rádi, že jsme mohli vyhovět vašim žádostem
o zařazení konkrétního tématu, které je pro mnohé z vás
důležité. Pokud vás napadají další podněty ke zpracování
v rámci časopisu či máte dotazy, s jejichž zodpovězením
bychom vám mohli být nápomocni, zašlete nám je prosím
na adresu [email protected].
Redakce
·éfredaktorka:
Mgr. Lucie Horáãková
tel. 734 642 108
[email protected]
Redaktor:
PhDr. Bedfiich Taláb
Inzerce:
Iva Suchnová, tel. 246 040 439,
[email protected]
Adresa redakce:
Wolters Kluwer, a. s.,
U Nákladového nádraÏí 6,
130 00 Praha 3
Tel. 246 040 417, 246 040 444
Fax 246 040 401
www.wolterskluwer.cz
Registrováno:
Ministerstvem kultury âR pod ãíslem
MK âR E 20941
ISSN 1805-6822
Sazba:
Monika Svobodová
Tisk:
SERIFA, s. r. o.,
Jinonická 80, Praha 5
Vychází jednou mûsíãnû v Praze.
Cena pfiedplatného (12 ãísel) je 1 430 Kã
bez DPH
Cena jednoho ãísla je 149 Kã bez DPH.
Cena pfiedplatného v elektronické verzi
zasílané e-mailem je 1 330 Kã bez DPH.
Cena balíãku – ti‰tûná a elektronická
verze – je 1 690 Kã bez DPH.
Objednat lze na:
www.wk-rekodifikace.cz
■ AKTUÁLNù
Občanský zákoník na počátku druhého roku účinnosti
Karel Eliáš
2
■ STATù
Vlastnictví pozemních komunikací zřízených
za účinnosti nového občanského zákoníku
David Slováček
9
Několik zamyšlení nad novou úpravou vlastnictví bytů
Adam Zítek
14
Aktuálně ke škodě způsobené dopravním prostředkem
dle občanského zákoníku
Jakub Dohnal
23
■ OTÁZKY & ODPOVùDI
26
Podnikání nezletilého
Michael Zvára
Obvyklé vybavení domácnosti
Jana Dvořáková Závodská
Správa pozůstalosti
Karel Wawerka
Zastavení podílu
Ivo Walder
Zákaznická linka: 246 040 400
Toto ãíslo bylo pfiedáno do tisku dne
20. února 2015.
■ VZORY
Vzor dohody o povinnosti platit úroky z úroků
Tomáš Horáček
30
Časopis je dostupný
také v systému ASPI.
h t t p : / / w w w. w k - r e k o d i f i k a c e . c z /
2/2015
1
Aktuálnû
Občanský zákoník na počátku
druhého roku účinnosti
Prof. Dr. JUDr. KAREL ELIÁ·,
prorektor V·MIEP, a. s. v Praze, vedoucí vûdeck˘ pracovník
ÚSP AV âR v Praze
Prvním lednem 2015 se dovršil rok trvající účinnosti nového občanského zákoníku. Jeho přijetí předcházela dlouholetá piplavá příprava, do níž se zapojila významná část
odborné i zainteresované laické veřejnosti. Množství kolegů, pamětlivých, kolik podobných legislativních projektů se v minulosti vynořilo a zase zapadlo, anebo prostě jen
trpně smířených s převalováním našeho právního řádu od novely k novele, nechaly tyto práce v klidu. Po zásluze se věnovali své každodenní práci. Příprava kodexu se však
přes dílčí negativní známkování a prognózy neúspěchu1 pomalu posouvala k dokončení a přijetí, až návrh zákoníku posléze prošel od schválení k publikaci.
Když už bylo pravděpodobné, že zákonná osnova má
šanci na dokončení a schválení, projevovala se výrazněji i její kritika.2 Ne všichni byli s projektem nové kodifikace spokojeni. Zdají se někomu důvěrně
známé následující námitky? Má dojem, že je již někde slyšel nebo četl? „V novém občanském zákoníku
bude obtížné orientovat se.“ „Pravidla jsou příliš teoretická a nelze je uchopit. Fixují určité dogmatické
2
1
Nejpříznačněji PELIKÁNOVÁ, I. Marná snaha o novou kodifikaci. Euro, č. 44/2008, s. 112 a násl.
2
Zejména: LAVICKÝ, P. Kritické poznámky ke koncepci návrhu občanského zákoníku. Právní rozhledy, 2007, s. 848 a násl.;
MAREK, K., FIALA, J., STAVINOHOVÁ, J. et al. Připomínky k návrhu občanského zákoníku. Právní zpravodaj, 2008,
s. 20 a násl.; CVRČEK, F. Návrh nového občanského zákoníku
(z hlediska jazykového a legislativně technického). Soudce,
2011, s. 7 a násl. [Poslední z citovaných textů zavdal podnět
k často opakovanému šíření dezinformace, že nový občanský
zákoník zavádí šest tisíc nových právních pojmů – např. v důvodové zprávě k návrhu zákona odkládajícího účinnost občanského zákoníku předloženého poslanci KSČM 1. 11. 2012 (Poslanecká sněmovna, VI. volební období, tisk 839/0), byť
samotný Cvrčkův text, uvádí číslo podstatně nižší, i když rovněž přehnané.] Tyto a další poznámky k osnově občanského zákoníku byly samozřejmě součástí legitimních vědeckých, odborných i laických diskusí a na konkrétní výhrady bylo
reagováno buď uváděním opačných argumentů (za mnohé např. TELEC, I. O vládním návrhu občanského zákoníku. Právní
rozhledy, 2009, s. 677 a násl.), anebo úpravami navrhovaného
textu. Např. v reakci na kritiku Pelikánové, že „právo nelze ztotožnit s ustanoveními právních předpisů“ [PELIKÁNOVÁ, I.
Návrh občanskoprávní kodifikace z pohledu soudce Evropských společenství. In: ŠVESTKA, J., DVOŘÁK, J., TICHÝ, L.
(eds.). Sborník statí z diskusních fór o rekodifikaci soukromého
práva. Praha: ASPI Wolters Kluwer, 2006, s. 83] byl upraven
text § 1 odst. 1 obč. zák.
2/2015
pozice.“ „Pravidla nejsou zaměřena na právní praxi“,
což „vede k diskontinuitě“. „Zavedení nového občanského zákoníku způsobí enormní náklady.“ „Soudy budou přetíženy,“ protože „tolik pravidel bude odlišných“; „právní normy v novém občanském
zákoníku jsou ve srovnání se zákoníkem starým také
vágnější a otevřenější, což od soudců vyžaduje více
kreativity“ – a vůbec: „nový národní občanský zákoník není v souladu s aspiracemi na sjednocování legislativy v Evropě“. Kupodivu nejde o citace z českého tisku ani postřehy z četných konferencí, které se
k návrhu občanského zákoníku konaly. Jde o výhrady, které provázely nizozemský Burgerlijk Wetboek
v dobách, kdy se k jeho označení běžně přidávalo
adjektivum Nieuw.3
Tlaky na odklad účinnosti
Cesta občanského zákoníku od nabytí platnosti jeho
publikací v částce 33 Sbírky zákonů dne 22. března
2012 k účinnosti nebyla jednoduchá. Vládní návrh
zákoníku předložený Poslanecké sněmovně 25. května 2011 (sněmovní tisk č. 362) předpokládal nabytí
účinnosti občanského zákoníku dnem 1. lednem
2013. Sněmovna při schvalování vládního návrhu akceptovala pozměňovací návrhy ústavně právního výboru;4 v jejich rámci i posunutí dne účinnosti zákoní3
PLOEG, van der, T. J. Pro a proti novému občanskému zákoníku. In: HURDÍK, J., FIALA, J. (eds.). Východiska a trendy vývoje českého práva po vstupu České republiky do Evropské
unie. Brno: Masarykova univerzita, 2005, s. 104–106. (T. J. van
der Ploeg je profesorem soukromého práva na Free University
Amsterodam.)
Aktuálnû
ku na 1. leden 2014. Návrh zákoníku, takto schválený ve 3. čtení dne 9. listopadu 2011, postoupila Poslanecká sněmovna 3. ledna 2012 jako tisk 259/0 Senátu. Pokud jde o účinnost, mělo ve vztahu k ní při
senátním projednávání zásadní význam usnesení
ústavně právního výboru Senátu ze dne 11. ledna 2012
navrhující posun účinnosti občanského zákoníku na
den 1. leden 2016. Tento návrh, ale ani jiné návrhy,
Senát na svém zasedání 25. ledna 2012 nepřijal,
a protože k usnesení nedospěl,5 nastoupila domněnka
schválení návrhu zákoníku dnem 3. února 2012. Po
podpisu schváleného zákona prezidentem republiky
20. února 2012 nic nebránilo uveřejnění občanského
zákoníku ve Sbírce zákonů.
Jak se blížil den nabytí účinnosti zákoníku, vynořovaly se podněty a návrhy na její odklad.6 Poprvé se
v září 2012 s touto iniciativou obrátili předsedové
krajských soudů na ministra spravedlnosti Blažka.
V listopadu 2012 podali v Poslanecké sněmovně návrh zákona odkládajícího účinnost zákoníku poslanci
KSČM;7 sněmovna tento návrh zamítla 8. února 2013.
Z podnětu ministra financí jednala počátkem roku
2013 o vhodnosti odkladu účinnosti i vláda, ale i ta
posoudila tuto otázku 27. února negativně. V květnu
2013 se stejnou otázkou zabývali někteří poslanci
z různých politických stran. V reakci na to svolali tehdejší předsedové ústavně právního výboru S. Polčák
a výboru pro veřejnou správu a regionální rozvoj
V. Horáček veřejné slyšení do Poslanecké sněmovny
na 27. května 2013. Zasedání se zúčastnili mj. vrcholní představitelé právnických profesních komor,
justice, Ministerstva spravedlnosti, zástupci podnikatelského sektoru i právnické akademie. Kritický hlas
favorizující odklad účinnosti zákoníku přednesli na
tomto zasedání asistenti katedry obchodního práva
Právnické fakulty UK P. Čech a R. Pelikán,8 z nichž
zejména druhý přítomné překvapil tvrzením, že
smlouva o zajišťovacím převodu práva je věcně
4
Návrh zákoníku byl Poslaneckou sněmovnou schválen v prvním čtení 8. června 2011 a přikázán k projednání ústavně právnímu výboru. Ten se návrhem zabýval dosti podrobně na celodenních zasedáních týden co týden až do 21. října 2011, kdy se
usnesl na doporučení vládní návrh schválit ve znění pozměňovacích návrhů, z nichž bylo 287 věcných a 163 legislativně
technických.
5
K přijetí návrhu na schválení návrhu zákoníku chyběl v Senátu
1 hlas, k přijetí návrhu na vrácení návrhu Poslanecké sněmovně a odklad účinnosti na 1. leden 2016 chyběly hlasy dva.
6
Ani to nebyl jev specificky český. Obdobné snahy o odklad
účinnosti občanského zákoníku zaznamenalo např. Rumunsko
(tamější občanský zákoník byl publikován v červenci 2009,
účinným se stal v říjnu 2011).
7
Poslanci KSČM zaujímali již při schvalování zákoníku konzistentní postoj a již při hlasování o vládním návrhu občanského
zákoníku v Poslanecké sněmovně hlasovali jednotně proti jeho
přijetí.
8
P. Čech kritizoval návrh občanského zákoníku od roku 2002,
synchronně s I. Pelikánovou, R. Pelikán veřejně na svém blogu
od r. 2011 a v médiích.
právní institut. Celodenní rozprava vyústila v závěr,
že se odklad nejeví jako žádoucí.
Po demisi Nečasovy vlády v polovině roku a nástupu vlády premiéra Rusnoka a po volbách do Poslanecké sněmovny v říjnu 2013 se znovu objevil tlak
na odklad účinnosti zákoníku. Vznikla petice požadující odklad, za dosti zvláštních okolností se ve stejném směru usnesl sněm České advokátní komory9
a komunističtí poslanci podali 30. října 2013 znovu
návrh zákona odkládajícího účinnost zákoníku. Uvedené iniciativy nezískaly podporu ani u ministryně
Benešové ani u předsedy vlády Rusnoka a tehdejší
vláda vyslovila 18. prosince 2013 nesouhlas s návrhem zákona z dílny poslanců KSČM.10 Proslýchalo
se, že v závěru podzimu připravil návrh zákona odkládajícího účinnost zákoníku také R. Pelikán.
Podstatné v tom směru bylo zasedání Poslanecké
sněmovny konané 27. listopadu 2013. Sněmovna
znovu odmítla myšlenku odkladu účinnosti zákoníku
a k návrhu J. Tejce se usnesla, že „Poslanecká sněmovna žádá vládu, aby na základě vyhodnocení zkušeností z praxe provedla analýzu nového občanského
zákoníku a na základě takto získaných výsledků navrhla novelu odstraňující jeho nejvážnější problémy,
nedostatky a nejasnosti, a to nejpozději do konce roku 2014. A dále žádá budoucí vládu ČR, aby po projednání s představiteli justice přijala změny jak v oblasti organizační, tak v oblasti legislativní s cílem
odstranit překážky bránící řádné aplikaci občanského
zákoníku v praxi.“11
V návaznosti na to vláda schválila usnesením
12. února 2014 plán legislativních prací na rok 2014,
kde zavázala Ministerstvo spravedlnosti k provedení
průběžné analýzy uplatňování občanského zákoníku
a související legislativy a podle výsledků analýzy připravit novelizaci odstraňující zjištěné nedostatky,
mezery a nejasnosti.
Katastrofické scénáře a skutečné
problémy
V čase blížícím se k datu nabytí účinnosti občanského zákoníku se ozývaly hlasy jeho kritiků hrozících
se právního chaosu.12 Ve své podstatě nešlo o nic specificky českého. Obdobná mínění zazněla při přípravě všeobecného zákoníku občanského počátkem
XIX. stol., obdobná provázela přípravu nových civilních kodexů i v moderní době od Nizozemí po Rus9
Na sněmu ČAK konaném 11. října 2013 bylo zaregistrováno
1800 advokátů. V pokročilém čase jednání, kdy bylo v sále přítomno kolem 200 advokátů, navrhl K. Hrádela přijmout usnesení požadující odklad. Jeho návrh byl schválen 125 hlasy.
10
Protože návrh nebyl do konce roku 2013 projednán, vzali jej navrhovatelé 20. ledna 2014 zpět.
11
Dostupné na http://www.psp.cz/eknih/2013ps/stenprot/001schuz/
s001034.htm [31. 1. 2014].
12
Typicky NIELSEN, T. Nový občanský zákoník: Padne právní mlha?
Literární noviny, č. 45/2013, 6. 11. 2013; HRÁDELA, K. Vznikne právní chaos? Literární noviny, č. 46/2013, 13. 11. 2013.
2/2015
3
Aktuálnû
ko.13 Van der Ploeg k nizozemským zkušenostem
uvádí: „lidé z praxe se stavěli proti jakýmkoli větším
změnám občanského práva, neboť by to vedlo k neklidu a pocitům právní nejistoty. Podle jejich názoru
se stará úprava občanského práva ve skutečnosti moderní době i modernímu pohledu na spravedlnost přizpůsobila – tak ji vnímali právníci z praxe a tak se odrážela i v rozsudcích nejvyššího soudu.“14
O řadě rizik, možných negativních dopadů, pravděpodobném snížení právní jistoty občanů a zvýšení
nepředvídatelnosti soudních rozhodnutí mluvila
27. listopadu 2013 i poslankyně Válková, jakkoli se
vyjádřila proti odložení účinnosti občanského zákoníku. Profesorka Válková, tentokrát již ve funkci ministryně spravedlnosti, však sama půl roku poté na
Olomouckých právnických dnech 15. května 2014
konstatovala, že se katastrofické scénáře nenaplnily.
Z mediálních ohlasů v první polovině roku mohl
člověk získat poněkud jiný obraz. Nejrůznější média,
včetně těch veřejnoprávních, jakoby se předháněla
v poukazech na různé údajné negativní dopady občanského zákoníku na praktický svět. Tak např. ČT24
přinesla 5. února 2014 informaci, že obce musí skladovat všechny nalezené věci po dobu tří let, 20. dubna 2014 reportáž, že silničáři nemohou kvůli občanskému zákoníku obnovovat stromořadí u silnic,
6. května 2014 zprávu, že občanský zákoník přikazuje muzeím a školám oceňovat a zdanit dary; totéž
ostatně uváděla televize Nova už 1. února 2014. Zprávy
se přirozeně šířily i do dalších veřejných sdělovacích
prostředků, takže bylo možné číst např. 5. dubna 2014
v Opavském deníku, že „Regionální muzea ruinuje
nový občanský zákoník“, nebo v deníku Právo
5. června 2014, že se v ulicích hromadí peněženky, protože občanský zákoník nově uložil nálezci, aby odevzdal věc vlastníkovi. Oblíbeným tématem řady zpráv
bylo, jak občanský zákoník zatížil bytová družstva povinností k úpravě stanov do šesti měsíců a nutností
schválit některé změny stanov všemi členy družstev.
zbavuje obec povinnosti k úschově nalezené věci, pokud náklady úschovy patrně převýší její cenu. Stejně
tak § 1017 obč. zák. nebrání tomu, čeho se obávali
silničáři. Je jistě pravda, že občanský zákoník spojil
v § 1052 s nálezem nálezcovu povinnost vrátit věc tomu, kdo ji ztratil, nebo jejímu vlastníku, rozhodně
však nejde o novou povinnost, neboť to v českých zemích platí přes dvě stě let.16 Některá manipulativní
tvrzení uváděly dokonce samy dotčené entity na pravou míru.17
To vše lze označit jako „pěnu dní“. Nelze zastírat,
že se objevily i vážnější problémy. Ty souvisely se
skutečností, že „nenastala apokalypsa, ale aplikace“.18 Aplikace logicky otevírala před praxí otázky,
které se při prvotním seznamování se zákoníkem nutně objevovaly. Některé si praxe kladla při srovnání
textu analogických ustanovení starého i nového kodexu. Sám jsem se např. opakovaně setkal s dotazem,
jak se vyrovnat s dikcí § 2050 obč. zák.,19 když se
v ní rozdílně od § 545 odst. 2 předchozího zákoníku20
neuvádí možnost odchylného ujednání od zákonného
pravidla o smluvní pokutě. Tady je odpověď nepochybná: vzhledem k § 1 odst. 2 obč. zák. je § 2050
obč. zák. dispozitivní. Jiné otázky si praxe kladla nad
ustanoveními, která se zdála obsahovat nová právní
pravidla, jakkoli nová nebyla. Lze např. poukázat na
smršť kritiky, jež se snesla na nový zákoník, který
údajně založil nutnost vyžádat si ke zrušení závazku
15
Občanský zákoník ve svých přechodných ustanoveních uložil
těm právnickým osobám, jejichž právní formu upravil, přizpůsobit jejich společenské smlouvy nebo statuty nové právní
úpravě do tří let od účinnosti občanského zákoníku (§ 3041
odst. 2). Za stanovením této lhůty stála úvaha, že důvodem
soudního zrušení právnické osoby je neexistence statutárního
orgánu schopného usnášet se trvající déle než dva roky [§ 172
odst. 1 písm. c)], přičemž i v případě, že takový důvod nastane,
má soud nejprve právnické osobě stanovit přiměřenou lhůtu
k odstranění nedostatku (§ 172 odst. 2). V kontextu § 172 obč.
zák. se tedy tříletá lhůta stanovená v § 3041 obč. zák. jevila jako adekvátní.
16
Všeobecný zákoník občanský stanovil v § 389, že nálezce je
„povinen vrátit věc dřívějšímu držiteli, pozná-li ho zřejmě buď
ze znamení na věci, nebo z jiných okolností.“ Povinnost nálezce vydat věc vlastníkovi nebo tomu, kdo ji ztratil, upravil i občanský zákoník z r. 1950 v § 120. Také občanský zákoník z r. 1964
spojil v § 453 odst. 1 nálezcovu povinnost oznámit nález příslušnému orgánu (tehdy národnímu výboru) jen s případy, kdy
nalezenou věc nelze vrátit tomu, kdo ji ztratil. Ve znění novely
č. 509/1991 Sb. pak starý občanský zákoník ukládal v § 135
odst. 1 nálezci povinnost vydat nalezenou věc vlastníkovi a jen
v případech, kdy vlastník není znám, odevzdat věc obci.
17
Např. Asociace lanové dráhy reagovala tiskovou zprávou
z 6. června 2014 (a s odvoláním na konzultace s Ministerstvem
dopravy a Drážním úřadem) nesouhlasně na reportáž ČT24
z 1. června 2014, dle které prý podle nového občanského zákoníku nelze stavět lanové dráhy na cizích pozemcích.
18
PRUDÍKOVÁ, D. Co přinesl první rok aplikace NOZ – I. Právní prostor. Dostupné na: http://www.pravniprostor.cz/clanky/
rekodifikace/co-prinesl-prvni-rok-aplikace-noveho-obcanskeho-zakoniku (30. 1. 2015).
19
„Je-li ujednána smluvní pokuta, nemá věřitel právo na náhradu
škody vzniklé z porušení povinnosti, ke kterému se smluvní pokuta vztahuje.“
Odborné veřejnosti není zapotřebí složitě vysvětlovat, že v občanském zákoníku není o oceňování
a zdanění darů ani slovo nebo že úkol změnit stanovy družstvům, ani těm bytovým, neukládá občanský
zákoník,15 ale jiný zákon. Jistě není nutné věnovat
mnoho místa poukazu, že § 1054 odst. 2 obč. zák.
13
14
4
V posledních desetiletích přijala kromě České republiky nové
civilní kodexy řada států. Většina z nich náležela k bývalému
tzv. sovětskému bloku. Jsou to Rusko (1994–2006), Albánie
(1994), Kazachstán (1994), Gruzie (1997), Lotyšsko (1997),
Arménie (1998), Bělorusko (1998), Litva (2001), Ukrajina
(2004), Rumunsko (2011) a Maďarsko (2012); mimo tento
okruh Québec (1994) a Brazílie (2002). K nim lze přiřadit ještě Nizozemsko, kde byl občanský zákoník schválen již
v r. 1986, ale účinnosti nabyl v r. 1992.
PLOEG van der, T. J. Pro a proti novému občanskému zákoníku – zkušenosti z Nizozemí. In: HURDÍK, J., FIALA, J. (eds.).
Východiska a trendy vývoje českého práva po vstupu České republiky do Evropské unie. Brno: Masarykova univerzita, 2005,
s. 99.
2/2015
Aktuálnû
ze smlouvy o stavebním spoření souhlas soudu, pokud rodiče uzavřeli smlouvu ve prospěch nezletilého
dítěte.21 Skutečnost je však jiná. Ustanovení § 898
obč. zák. nezavedlo v daném směru nic nového. Už
na podkladu předchozí právní úpravy justice přijala
právní názor, že v teorii i soudní praxi jsou za neběžné majetkové záležitosti, které schválení soudu vyžadují, považována mj. i nakládání se stavebním spořením,22 a tomu odpovídala i konstantní judikatura,
neměnná po řadu desetiletí.23
Řada problémů je spojena s tzv. doprovodnou legislativou; to si Ministerstvo spravedlnosti ještě počátkem roku 2014 dobře uvědomovalo a do legislativního plánu vlády na rok 2014 zařadilo přípravu
návrhu zákona, kterým se mění některé zákony v souvislosti s účinností rekodifikace soukromého práva,
který měl být vládě předložen v červenci 2014. Chudým výsledkem těchto prací je návrh novely o. s. ř.
a ex. řádu předložený Poslanecké sněmovně jako tisk
337/0 dne 7. října 2014.24 Jiné problémy vyvolávají
chybějící zákony – s přípravou některých se v předchozích letech započalo, posléze však práce na nich ustaly.
K nejpalčivějším patří zvláště absence zákona o veřejných opatrovnících předpokládaného v § 468 obč.
zák., protože podle intertemporálního pravidla § 3033
obč. zák. až do vydání tohoto zákona přechází opatrovnictví osob omezených ve svéprávnosti na obce,
na jejichž území mají opatrovanci bydliště. Již v prvním připomínkovém řízení v r. 2007 slibovalo Ministerstvo spravedlnosti zástupcům Svazu měst a obcí,
že přípravu zákona o veřejném opatrovnictví zahájí
bezprostředně po vstupu zákoníku v účinnost. Vzhledem k zátěži zvláště nevelkých obcí by splnění tohoto úkolu bylo namístě co nejdříve. Jiným příkladem
je návrh zákona o veřejné prospěšnosti, který je sice
již vypracován a projednáván, ale fakticky mění obsah § 146 až 150 obč. zák. způsobem namířeným mj.
proti filantropickým malým entitám typu venkovských spolků apod.
Samozřejmě se před praxí vynořily i složitější
otázky. Bývalá vedení Ministerstva spravedlnosti si
20
„Věřitel není oprávněn požadovat náhradu škody způsobené
porušením povinnosti, na kterou se vztahuje smluvní pokuta,
jestliže z ujednání účastníků o smluvní pokutě nevyplývá něco
jiného.“
21
Např. Hospodářské noviny 4. července 2014. V článku Vybrat
dětem peníze ze stavebního spoření? Rodičům to musí povolit
soud, se mj. píše, že „důvodem je nový občanský zákoník“ a citují představitele jedné ze stavebních spořitelen: „Klienti jsou
vytočení, že po nich teď chceme něco, co nevěděli, když smlouvy uzavírali, a co dříve nebylo nutné.“ [dostupné na: http://domaci.ihned.cz/c1-62572370-vybrat-detem-ze-stavebního-spo
reni-rodicům-to-musi-povolit-soud (4. 2. 2015)].
22
Srov. právní větu rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo
2912/2008 z 23. února 2011.
23
Např. R 59/66, R 67/70, R 46/77, R 31/90, R 9/93 a další.
24
Návrh se snaží vyřešit některé závažné problémy spojené s výkonem rozhodnutí nebo exekucí na společné jmění manželů pro dluh
jednoho z manželů způsobené § 262a o. s. ř. a § 42 ex. řádu.
toho byla vědoma. Na ministerstvu vznikla v září 2012
komise pro aplikaci nové civilní legislativy známá
pod zkratkou KANCL. V ní se pravidelně scházeli
právníci z akademie, justice (obecného i správního
soudnictví), advokacie, notářství a odborníci z oblasti
daňového poradenství, KANCL navštěvovali i právníci z některých ministerstev. Na tomto fóru (personálně redukovaném 13. února 2014) se postupně diskutovaly podněty, které přicházely z praxe, a zaujímala
se k nim výkladová stanoviska. Postupně KANCL
přijal 31 stanovisek (a dva další výstupy), které jsou
dostupné na webových stránkách ministerstva
(http://obcanskyzákoník.justice.cz/vykladova-stanoviska/). Závěrům, které KANCL schvaloval většinou
hlasů všech svých členů, se dostávalo patřičné pozornosti u odborné veřejnosti, byť šlo samozřejmě o výkladová stanoviska jen doporučující a nezávazná. Na
komisi a její činnost měl již před svým příchodem na
ministerstvo kritický názor R. Pelikán. Už 8. dubna
2014 se e-mailovým sdělením vyjádřil vůči většímu
počtu lidí na adresu KANCL slovy: „od počátku zásadně nesouhlasím s existencí skupiny patentovaných
expertů“. Zákonitě tedy bylo poslední zasedání komise svolané na 27. června 2014 odvoláno, její činnost
umrtvena a posléze zrušena s odůvodněním, že ministerstvo nebude vykládat soukromoprávní předpis.
Logiku tohoto argumentu však zpochybňuje praxe jiných ministerstev;25 a konec konců i samo Ministerstvo spravedlnosti poté, co zlikvidovalo komisi
„patentovaných expertů,“ začalo občanský zákoník
přesto vykládat.26 Zvláště pozoruhodné je jeho stanovisko známkující soudní výklad jako rozporný se zákonem,27 které z pochopitelných důvodů vyvolalo
negativní reakce z různých stran. Čteme-li rozhodnutí Nejvyššího soudu,28 lze mít jistě pochybnosti nad
cestou, jakou se propracoval k závěru, že plná moc
není neplatná pro nedostatek formy vyžadované zákonem v § 441 odst. 2 obč. zák.,29 nicméně závěr sa25
Např. v tomto směru je velmi aktivní Ministerstvo pro místní
rozvoj. Ale i na webu Ministerstva vnitra lze najít výkladová
stanoviska k problematice ztrát a nálezů z 3. února 2014 nebo
k jednání právnických osob podle občanského zákoníku
a správního řádu ze 14. února 2014, Ministerstvo dopravy zaujalo 24. listopadu 2014 stanovisko k významu § 507 obč. zák.
pro tzv. veřejnou zeleň v intravilánu apod.
26
Např. 11. června 2014 ministerstvo zaujalo argumentačně nepropracované stanovisko, že souběh funkcí není od 1. 1. 2014
přípustný [dostupné na: http://portal.justice.cz/Justice2/
MS/ms.aspx?j=33&o=23&k=2375&d=33681 (2. 2. 2015)].
27
Nejvyšší soud prolomil text občanského zákoníku: sporný paragraf vyložil v rozporu se zákonem. Stanovisko odboru legislativního MSp [dostupné na: http://portal.justice.cz/Justice2/
MS/ms.aspx?j=33&o=2375&d=339889 (2. 2. 2014)].
28
Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3919/2014 z 27. listopadu 2014.
29
Srov. k tomu např. příspěvek v Jiném právu (KINDL, J. Nejvyšší soud k výkladu § 441 odst. 2 NOZ – O text zákona vlastně tak moc nejde. Jiné právo) a navazující diskusi [dostupné na:
http://jinepravo.blogspot.cz/2014/12(nejvyssi-soud-k-vykladu441-odst-2-noz.htlm (2. 2. 2015)] nebo rozbor, který podal
2/2015
5
Aktuálnû
motný, resp. praktický výstup, že zástupcovo právní
jednání není neplatné jen proto, že mu zastoupený nevystavil plnou moc v předepsané formě,30 nemůže
vyvolat pochybnosti, třebaže by k němu jiní (včetně
autora tohoto textu) volili jinou argumentaci.
Snahy zákoník měnit
U vědomí toho, že R. Pelikán se zřejmým přeháněním mluvil už v r. 2013 o „stovkách chyb“ v občanském zákoníku,31 si lze povzdechnout, že Ministerstvo spravedlnosti, když se již rozhodlo do kodexu
zasahovat, nenapřelo své úsilí k rozvážné přípravě
novely, která by s respektem k stávající myšlenkové
stavbě zákoníku odstranila některé legislativně technické chyby, které se v něm nutně vyskytly.32 Nedostatky tohoto druhu nejsou opět jen českým specifikem. Se stejnými se potkaly výsledky kodifikačních
prací v řadě států. Studie zpracovaná autory z Právnické fakulty UP v Olomouci o zavádění nových občanských zákoníků do praxe v rekodifikujících zemích33 v rozsáhlé součinnosti se zahraničními
odborníky34 uvádí, že legislativně technické chyby
byly zjištěny např. v nových kodifikacích Litvy, Lotyšska, Ruska, Rumunska, Québecu35 nebo Ukrajiny
a že se výkladové problémy objevily takřka všude.
zbytnosti přijetí nové právní úpravy je jedním z hlavních faktorů naší „krize“ tvorby práva.37
Zatímco Ministerstvo spravedlnosti v letech
2000–2012 zapojilo do přípravy návrhu občanského
zákoníku postupně několik stovek právníků z akademie (zastoupeny byly mj. i katedry občanského práva
ze všech českých právnických fakult) i praxe, v prvním roce účinnosti zákoníku připravilo vedení ministerstva rozsáhlý projekt kodifikační novely, jejíž první část posléze publikovalo na www.obczan.cz.
Z dostupných veřejných zdrojů není známo víc, než
že tento novelizační záměr připravili R. Pelikán se
svým poradcem P. Čechem a skupinou studentů Právnické fakulty UK v Praze. Již sama uveřejněná část,
za kterou má následovat několik dalších, ukazuje, že
se na ministerstvu nepřipravuje novela sledující odstranění nedostatků, mezer a nejasností zákoníku zjištěných analýzou poznatků z praxe, ale změna stávajícího občanského zákoníku v jiný zákoník. Tento
ambiciózně pojatý materiál však zahrnuje nejrůznější, ale prakticky neužitečné koncepční změny (typicky odklon od zastoupení právnických osob orgánem),38 doktrinární omyly (např. snaha měnit
trustové struktury v právnické osoby39) a řadu zjev36
R. Pelikán v rozhovoru s J. Janušem (Technická novela zákoníku už nemá smysl. Právní rádce, 2014, č. 10, s. 9) prohlásil:
„Každý, kdo někdy alespoň vzdáleně pracoval v soukromoprávní legislativě, ví, že nic takového jako exaktní vyhodnocení dopadů neexistuje. Soukromé právo nemůžete měřit přesnými metrikami. Vždy se řídíte zkušenostmi, pocitem.“ Toto
tvrzení pozoruhodně kontrastuje s doktrinárními závěry teorie
tvorby práva posledních desetiletí. Např. KNAPP, V. et al. Teoretické problémy tvorby československého práva. Praha: Academia, 1983, s. 120 a násl.; GROSPIČ, J., ŠÍN, Z. Současné
problémy tvorby práva. In: KNAPP, V. et al. Tvorba práva a její současné problémy. Praha: Linde, 1998, s. 67 a násl.;
KYSELA, J. Zákonodárný proces v České republice jako forma racionálního diskursu? In: VOSTRÁ, L., ČERMÁKOVÁ,
J. (eds.). Otázky tvorby práva v České republice, Polské republice a Slovenské republice. Plzeň: Aleš Čeněk, 2005, s. 69;
GERLOCH, A. Ke koncepci legislativní činnosti. In:
GERLOCH. A., KYSELA, J. (eds.). Tvorba práva v České republice po vstupu do Evropské unie. Praha: ASPI, 2007, s. 18.
KUDRNA, J. Racionální zákonodárce jako předpoklad právního státu. Tamtéž, s. 165 a násl.; GERLOCH, A. et al. Teorie
a praxe tvorby práva. Praha: ASPI, 2008, s. 188 a násl.;
KYSELA, J., WINTR, J. Teorie tvorby práva. In: Kolektiv. Legislativní proces (teorie a praxe). Praha: Tiskárna Ministerstva
vnitra, 2011, zejm. s. 47 a násl. a s. 93 a násl.
37
KYSELA, J., WINTR, J. Op. cit. v pozn. 36, s. 95.
38
K tomu kriticky např. FRANK, R. K povaze právnické osoby.
Právní rozhledy, 2014, s. 755 a násl. Konstrukce sledující nejednu analogickou zahraniční úpravu, v prvé řadě úpravu v německém BGB, byla zapracována již v roce 2000 do věcného záměru občanského zákoníku k návrhu, který při přípravě tohoto
legislativního materiálu přednesla na Ministerstvu spravedlnosti při zasedání subkomise pro obecné otázky soukromého práva I. Pelikánová 21. září 2000 (k tomu ELIÁŠ, K. Nad poznámkami prof. Pelikánové k návrhu nového občanského
zákoníku. Justiční praxe, 2002, s. 553 a násl.).
39
Úprava svěřenských fondů podle québeckého vzoru se do občanského zákoníku dostala na návrh přednesený I. Pelikánovou
v Legislativní radě vlády při projednávání věcného záměru zákoníku. Její slova cituji in ELIÁŠ, K. Občanský zákoník
Na uvážlivou přípravu novely občanského zákoníku ostatně kladla důraz relevantní politická místa.
Už výše jsem poukázal na usnesení Poslanecké sněmovny z 27. listopadu 2013 a na programové prohlášení vlády z 12. února 2014. Požadavek k provedení
důkladné analýzy a odůvodnění potřebnosti případných novelizačních změn zopakoval ústavněprávní
výbor Poslanecké sněmovny na své 17. schůzi konané 3.–5. září 2014 s výslovným požadavkem, aby Ministerstvo spravedlnosti úzce spolupracovalo se zástupci soudní praxe, profesních komor, odborné
veřejnosti i zástupců autorů zákoníku. Tyto požadavky vedení ministerstva ignoruje. Naopak prohlásilo,
že od analýzy upustilo.36 Tomu odpovídá i kvalita jeho zatímních výstupů. Nedostatečný přezkum neKAVAN, P. § 441 odst. 2 OZ versus § 6 odst. 1 ZOK: Nejvyšší soud vykládá, ostatní pochybují. Lexfórum, jakož i diskusi
pod Kavanovým stanoviskem [dostupné na: http://www.lexforum.cz/521 (2. 2. 2015)].
30
6
Nový občanský zákoník nic nezměnil na letitém stanovisku doktríny, že plná moc není právní úkon (právní jednání), nýbrž pouhým potvrzením, že ke zmocňovacímu úkonu (jednání) došlo.
31
Např. v pořadu ČT24 Otázky Václava Moravce 14. února 2013.
32
Srov. např. ELIÁŠ, K. Problematická ustanovení nového občanského zákoníku a jejich výklad. Bulletin advokacie, 2013,
č. 11, s. 27 a násl.
33
HRUŠÁKOVÁ, M., BEDNÁŘ, V., HULMÁK, M., TÉGL, P.,
VÍTOVÁ, B., PIECHOWICZOVÁ, L., VALENTOVÁ, L.,
VIČEROVÁ-HEFNEROVÁ, H. Zkušenosti s implementací
nového soukromého práva v zahraničí [dostupné na: http://obcanskyzakonik.justice.cz/analyzy (2. 2. 2015)].
34
Tamtéž, s. 2 a násl.
35
Např. v québeckém občanském zákoníku bylo zjištěno přes
4000 technických chyb. Srov. tamtéž, s. 42.
2/2015
Aktuálnû
ných chyb, z nichž návrh ustanovení o balené elektřině patří k těm nejpůvabnějším.
Pracovní návrh novely nevstřícně zhodnotily mj.
právnické profesní komory, Soudcovská unie i platforma civilistů z právnických fakult a Ústavu státu
a práva Akademie věd. Ta nabídla Ministerstvu spravedlnosti součinnost při analýze problémů vyvolaných novou právní úpravou a přípravě případné novely. Na tuto iniciativu příznivě odpověděli jak
ministryně Válková dopisem z 30. října 2014 a informací, že její ministerstvo má v úmyslu během podzimu
uspořádat sérii seminářů s odbornou veřejností, tak
náměstek Pelikán, který v tiskové zprávě ministerstva
z 10. září 2014 prohlásil: „Rádi přijímáme i nabídku
odborného kolegia pro občanské právo při Akademii
věd, které deklarovalo ochotu s námi spolupracovat
na identifikaci a analýze problematických ustanovení
a následně se rovněž podílet na návrhu novely.“
Po těchto vstřícných slovech však následovaly jiné praktické kroky. Ministerstvo spravedlnosti vypravilo 8. října 2014 do připomínkového řízení návrh
tzv. malé novely občanského zákoníku, označované
rovněž jako urgentní. Její nevelký rozsah ale neznamená, že by neměla závažné dopady do hodnotové
soustavy kodexu, který sleduje ochranu integrity člověka, rodiny, vlastnictví.40
Závěr
Nad novým občanským zákoníkem si nutně klademe
nejrůznější otázky. Praxe v něm hledá řešení jednotlivých právních případů. Jistěže to v řadě případů nemá jednoduché. Jednoduché to ostatně neměla ani
s předchozími právními úpravami. Občanský zákoník
nepochybně postavil před civilisty nové výzvy. Poté,
co vstoupil v platnost, vzniklo na jeho podkladě velké množství literatury, byť samozřejmě, jako ostatně
vždy, různé kvality, včetně tří velkých komentářových řad. Přirozeně si literární výstupy v některých
závěrech odporují. Ani v tom není novinka. Stačí si
porovnat jednotlivé komentáře k předchozímu občanskému zákoníku nebo k obchodnímu zákoníku;
disentující názory se i mezi právníky – a zvláště akademicky činnými – vynořují vždy a praxe si s tím
vždycky dokázala nějak poradit. Snahu Ministerstva
spravedlnosti měnit v úzké skupině občanský zákoník
obsáhle a co nejrychleji, bez širší odborné diskuse,
a novelizační tlaky. Bulletin advokacie, 2014, č. 12, s. 27 a násl. Šlo o racionální podnět nabídnout domácím i zahraničním
investorům standardní investiční struktury. Ve spojení s navazující úpravou v zákoně o investičních fondech a investičních
společnostech se po přijetí občanského zákoníku v příslušných
odborných kruzích zvažovalo, že nová úprava může do tuzemska přilákat v horizontu pěti let kapitál ve výši zhruba 300 miliard EUR [PIHERA, V. Odložení rekodifikace ohrožuje vizi
Česka coby fondového centra. Patria.cz; dostupné na:
https://www.patria.cz/pravo/2265312/odlozeni-rekodifikaceohrozuje-vizi-ceska-coby-fondoveho-centra (23. 11. 2014)].
40
Podrobně k tomu: ELIÁŠ, K. Občanský zákoník a novelizační
tlaky. Bulletin advokacie, 2014, č. 12, s. 23 a násl.
pod praporcem likvidace hypotetických problémů
s odůvodněním „máme jasný názor,“41 lze charakterizovat jako úsilí o sociální geometrii nebo ještě lépe
jako legislativní bonapartismus. Kvap, v jehož zájmu
se ministerstvo zprostilo při přípravě malé novely zákoníku i jinak běžně vyžadovaného Hodnocení dopadů regulace (RIA), lze komentovat slovy, že „spěch
je při tvorbě práva od ďábla.“42 A konkrétně ve vztahu právě k právu soukromému je ještě víc od ďábla
jeho podřizování aktuálně prosazované vůli.43
V kontrastu k tomuto spěchu stojí Kyselovo připomenutí, že „je samozřejmé, že by přinejmenším
vláda měla připravovat návrhy zákonů na základě odvětvových empirických analýz sociální účinnosti stávající právní úpravy, tj. po dvou až třech letech její
účinnosti.“44 A jakkoli J. Kysela nepatří k nejmilejším právníkům prezidenta republiky, i ten se vyjádřil
obdobně, když na otázku, zda se přiklání k názoru,
zda občanský zákoník rychle měnit, nebo jej nechat
usadit, odpověděl: „Každý nový systém, ať už je to
auto v záběhu, nebo cokoli jiného, vyžaduje určitý
čas, aby se vychytaly chyby, a když se to auto začne
opravovat dříve, než máme celkový přehled chyb nového systému, pak věci spíše flikujeme, než abychom
je skutečně spravovali.“45 Ne náhodou je s těmito míněními ve shodě podobné vyjádření reprezentanta
malých a středních podnikatelů K. Havlíčka, který
v rozhovoru pro Hospodářské noviny 10. prosince 2014
řekl: „Seriózní vyhodnocení rekodifikace se nicméně
nedá provádět po jednom roce, ale po třech čtyřech
letech fungování.“
Nelze zastírat, že ani nový občanský zákoník není dokonalý. Ani na tom není nic překvapivého. Představa bezchybného legislativního díla je mýtus.46
Můžeme připomenout Krčmářova slova: „Zákony
jsou dílo lidské a je zase známo, že lidé nevyjadřují
obsah svého myšlení adekvátně. Pro označení stejného pojmu užije se různých slov a pro označení různých pojmů užije se slova stejného. Ten, kdo se vyjádřil, domnívá se, že vystihuje svými slovy určitou
41
P. Čech v rozhovoru s J. Janušem. Chystáme balíček první pomoci. Ekonom, 2014, č. 8, s. 76.
42
PITHART, P. Tvorba práva pohledem skeptického zákonodárce. In: GERLOCH, A., KYSELA, J., op. cit. v pozn. 36, s. 21.
43
WINTR, J. Říše principů. Praha: Karolinum, 2006, s. 120 –
J. Wintr zde poukazuje, že základ soukromého práva „se vyprofiloval spíše z tradice a potřeb společnosti; jeho podřizování aktuální politické vůli by bylo velmi škodlivé.“
44
KYSELA, J. Zákonodárný proces v České republice jako forma racionálního diskursu? In: VOSTRÁ, L., ČERMÁKOVÁ,
J. (eds.), op. cit. v pozn. 36, s. 69.
45
M. Zeman v rozhovoru s R. Maleckým pro Českou justici z 5.
10. 2014. Dostupné na: http://www.ceska-justice.cz/2014/10/
milos-zeman-nejvetsim-problemem-justice-je-soudni-pingpong (4. 2. 2015).
46
MUSIL, M. Mýtus legislativní dokonalosti. In: GERLOCH, A.,
KYSELA, J. Tvorba práva v České republice po vstupu do Evropské unie. Praha: ASPI, 2007, s. 301 a násl.; KYSELA, J.,
WINTR, J. Op. cit. v pozn. 36, s. 61 a násl.
2/2015
7
Aktuálnû
myšlenku a zatím ji vystihl jen zčásti (...) nebo vůbec
jeho slova jiným dávají jiný smysl, než jaký s nimi ve
svých představách spojoval on. Právní řád se skládá
z mnoha mluvnických částí. Při redigování jedné,
i když se rediguje s veškerou pečlivostí a v souvislosti, zapomene se, co je pověděno jinde a objeví se
antimonie. A přesto právní řád tvoří jediný celek.“47
A proto, píše Krčmář, musíme „složitými operacemi
myšlenkovými“ poznat „pravý smysl zákonných
ustanovení“; jde o výklad a „rozvíjení právních pravidel z právních pramenů.“48 „Účelem výkladu je zjistiti pravý smysl právních pravidel.“49 A že tomu tak
je i dnes, že interpretace, výklad zákona je puncem
právnického vzdělání a vzdělávání, nemá snad nikdo
pochyb, stejně jako nelze pochybovat, že při výkladu
zákona má poslední slovo soud.
47
8
KRČMÁŘ, J. Právo občanské. I. Výklady úvodní a část všeobecná. 4. vyd. Praha: Sborník věd právních a státních, 1946, s. 63.
48
Tamtéž, s. 64.
49
Tamtéž, s. 65.
2/2015
Tak tomu v našem právním prostředí bylo a budoucnost na tom nic nezmění. Nový občanský zákoník je postaven jako otevřená textura na důvěře
v soudce. Lze jej snad hodnotit jako kvalitativní kodifikaci, která umožňuje a vybízí ke svému dotváření
soudy.50 Toho si ostatně někteří všimli již v dobách,
kdy občanský zákoník vznikal.51
A že se soudy tohoto úkolu pozvolna a odpovědně
ujímají, navazujíce na dobrou stránku zdejší judikatorní tradice, nasvědčují jejich první praktické výstupy. To neznamená, že by bylo správné stavět dogma
neměnnosti občanského zákoníku. Ten se jistě novelám nevyhne, stejně jako se jim nevyhnuly jiné kodifikace. Leč myslím – a nejsem sám – že k novele se
má přistupovat s dostatečnými znalostmi, uvážlivě
a s rozvahou a také konsenzuálně s podporou vzcházející z dostatečně reprezentativního diskursu.
50
Wintr, J. in GERLOCH, A. et al. Teorie a praxe tvorby práva.
Praha: ASPI, 2007, s. 163.
51
KÜHN, Z. Tamtéž, s. 98 a násl.
Statû – obãansk˘ zákoník
Vlastnictví pozemních
komunikací zřízených
za účinnosti nového
občanského zákoníku
Mgr. DAVID SLOVÁâEK,
právník Kanceláfie vefiejného ochránce práv, Brno
S pozemními komunikacemi nakládala právní praxe často jako se samostatnými věcmi
(předměty občanskoprávních vztahů) odlišnými od pozemku. Činila tak navzdory ustálené judikatuře Nejvyššího soudu tak dlouho, až si v roce 2006 vynutila její změnu
a Nejvyšší soud připustil1, že místní komunikace, silnice a dálnice mohou být samostatnou věcí v občanskoprávním smyslu, a nikoli pouhou součástí pozemku. Nový občanský zákoník se však v § 506 odst. 1 navrací k zásadě superficies solo cedit. Znamená to, že veškeré stavby pozemních komunikací zřízené po datu 31. 12. 2013 jsou
pouhou součástí pozemku a připadají vlastníku pozemku bez ohledu na to, kdo je vybudoval (§ 1084 odst. 1 obč. zák.)?
Nová právní úprava
Shodně se starou právní úpravou2 je i dnes „součástí
věci vše, co k ní podle její povahy náleží a co nemůže být od věci odděleno, aniž se tím věc znehodnotí“
(§ 505 obč. zák.3). Nově ovšem toto pravidlo platí
rovněž pro stavby a jiná zařízení zřízené na pozemku
(§ 506 odst. 1 obč. zák.) a je snad již notorietou, že
dle nového občanského zákoníku tedy téměř veškerý
„povrch ustupuje půdě“. Slovem „téměř“ poukazuji
na výjimky, které stanoví zákon. V samotném § 506
odst. 1 obč. zák. je uvedena prvá výjimka pro stavby
dočasné, které nejsou součástí pozemku. Stejně tak
nejsou dle § 509 obč. zák. součástí pozemku inženýrské sítě (vodovody, kanalizace a další produktovody), mezi něž ovšem pozemní komunikace nepatří. Další výjimky pak stanoví § 498 obč. zák., který
sice primárně rozděluje věci na movité a nemovité,
nicméně z toho, že jeho prvý odstavec podává taxativní výčet nemovitých věcí, je nutné nepochybně do1
Rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. 31 Cdo 691/2005,
č. 76/2007 Sb. NS.
2
Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších
předpisů.
3
Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.
vodit, že nemovité věci v něm uvedené nemohou být
jako samostatné věci pouhou součástí pozemku, byť
může jít i o stavby. Součástí pozemku proto nejsou
v § 498 odst. 1 obč. zák. uvedené podzemní stavby
se samostatným účelovým určením.
Rovněž zvláštní právní předpis může stanovit,
že určité předměty (a tedy i určité stavby) nejsou součástí pozemku, ale samostatnými věcmi. Pak je tento
zvláštní právní předpis lex specialis ve vztahu k § 506
obč. zák. Občanský zákoník s tímto počítá (opět
v § 498 odst. 1 obč. zák.) a stanoví, že nelze-li takovou věc přenést z místa na místo bez porušení její
podstaty, je věcí nemovitou.
Pro úplnost dodejme, že součástí pozemku ještě
dlouhou dobu nebudou stavby, které se podle předchozí právní úpravy nestaly součástí pozemku
v době jejich zřízení a jejichž vlastníkem je osoba odlišná od pozemku (§ 3055 obč. zák.), a to až do doby
přirozeného splynutí vlastníka obou věcí v jednu osobu, čemuž má napomoci předkupní právo obou vlastníků (§ 3056 obč. zák.).
2/2015
9
Reflexe v komentářové literatuře
Důvodová zpráva k občanskému zákoníku4 se o povaze pozemních komunikací zřízených za jeho účinnosti zmiňuje a činí tak právě ve vztahu k uvedenému § 498 odst. 1 (výčet nemovitých věcí), když
uvádí, že „návrh nemíní zasahovat do speciálních
úprav ve zvláštních zákonech. Pokud tyto zákony stanoví, že určité objekty mají status nemovité věci (např. letiště, pozemní komunikace), platí toto jejich určení i nadále.“ Zdá se tedy, že předkladatel zákona se
domníval, že ze zvláštního zákona vyplývá povaha
pozemních komunikací jako samostatných věcí.
Problematice soukromoprávní povahy pozemních
komunikací se věnuje komentář C. H. BECK 20145,
v němž P. Koukal uvádí, že „jiný právní předpis nemusí výslovně stanovit, že určitá věc není součástí
pozemku. Stačí, když to i nepřímo vyplývá z jeho
ustanovení, případně když to dovodila soudní judikatura.“ Všímá si skutečnosti, že zákon o pozemních
komunikacích6 neobsahuje žádné výslovné ustanovení o tom, že pozemní komunikace „není součástí pozemku“, jak požaduje § 498 odst. 1 obč. zák. Z § 1,
§ 9 a § 11 zákona o pozemních komunikacích ovšem
dovozuje, že pozemní komunikace (minimálně dálnice, silnice a místní komunikace) je samostatnou věcí
v právním smyslu, a odkazuje na výše citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 691/2005.
Komentář tedy vyznívá tak, že stavby vybraných kategorií pozemních komunikací (dálnice, silnice
a místní komunikace) zřízené po nabytí účinnosti občanského zákoníku budou samostatnými věcmi, neboť tak stanoví zvláštní veřejnoprávní předpis, byť
nepřímo. Dodává však rovněž, že samostatnými věcmi nebudou komunikace tehdy, pokud půjde jen
o úpravu povrchu pozemku – např. vyježděné koleje
(zejména u účelových komunikací).
Také v komentáři C. H. BECK 20137 J. Spáčil
dovozuje, ovšem s poukazem na jiné ustanovení zákona o pozemních komunikacích (§ 17), že dálnice,
silnice nebo místní komunikace zřízené za účinnosti
občanského zákoníku budou samostatnými věcmi,
neboť tak stanoví citovaný zvláštní právní předpis.
Rovněž komentář Leges 20148 a jmenovitě F.
Melzer a P. Tégl posuzují povahu pozemních komunikací obdobně: „Příklad par excellence (myšleno
příklad, kdy zvláštní předpis stanoví právní samostat-
10
nost věci) je již zmiňovaný zákon o pozemních komunikacích, který stanoví, že dálnice, silnice a místní komunikace jsou věcmi odlišnými od pozemku
a jako takové mohou být ve vlastnictví osob odlišných od vlastníka pozemku.“ Ve svém komentáři pak
také připomínají dosavadní judikaturu Nejvyššího
soudu.
Kdy zvláštní předpis stanoví jinak
Shodně s uvedenou odbornou literaturou zastávám
názor, že stavby pozemních komunikací nelze ve
smyslu § 506 odst. 1 obč. zák. automaticky chápat jako pouhé součásti pozemku, neboť je nezbytné učinit úvahu, zda zvláštní právní předpis nestanoví,
že pozemní komunikace nejsou součástí pozemku;
tedy zda zvláštní předpis nestanoví jinak. Pokud by
tomu tak bylo, pak by pozemní komunikace skutečně
byly samostatnými věcmi nemovitými, protože je
v souladu s dikcí § 498 odst. 1 obč. zák. „nelze přenést z místa na místo bez porušení jejich podstaty“.
(Jedině snad přenosné panelové komunikace by byly
věcmi movitými.)
Úvaha, zda zvláštní právní předpis stanoví jinak,
však v tomto případě není zdaleka jednoduchá a tento článek představuje polemiku s názory výše předestřenými. Nejprve však projděme několik jiných příkladů a posuďme, zda v jednom každém z nich
zvláštní zákon stanoví, že „určitá věc není součástí
pozemku“, a zejména jakým způsobem tak činí.
Nepochybně tak stanoví § 110 odst. 14 zákona
o elektronických komunikacích9 svým textem: „Síť
elektronických komunikací (včetně stožárů, nadzemního i podzemního komunikačního vedení a jejich
opěrných a vytyčovacích bodů) není součástí pozemku ve smyslu jiného právního předpisu (odkaz na občanský zákoník) a je ve smyslu jiného právního předpisu (opět odkaz na občanský zákoník) považována
za inženýrskou síť.“ Toto ustanovení užívaje přímo
slovního spojení „není součástí pozemku“ již svým
doslovným jazykovým zněním odkazuje k textu
§ 498 odst. 1 obč. zák. Jde ovšem o text zákona po
novelizaci související s občanským zákoníkem a takto explicitní úpravu nelze očekávat u nenovelizovaných právních norem, které vstoupily v platnost dříve než občanský zákoník.
Zákon o vodovodech a kanalizacích10 obsahuje
§ 3 upravující v prvých třech odstavcích právní povahu přípojek. U vodovodní přípojky stanoví, že „je
samostatnou stavbou tvořenou úsekem potrubí od odbočení z vodovodního řadu k vodoměru, a není-li vodoměr, pak k vnitřnímu uzávěru připojeného pozem-
4
ELIÁŠ, K. a kol. Nový občanský zákoník s aktualizovanou důvodovou zprávou a rejstříkem. Ostrava: Sagit, a. s., 2012,
s. 231.
5
LAVICKÝ, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část
(§ 1 – § 654). Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1765.
6
Zákon č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů.
9
7
SPÁČIL, J. a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976 –
§ 1474). Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1232
a 1234.
Zákon č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích
a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o elektronických komunikacích), ve znění pozdějších předpisů.
10
8
MELZER, F., TÉGL, P. a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek III. § 419 – § 654. Praha: Leges, 2014, s. 273.
Zákon č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích pro veřejnou potřebu a o změně některých zákonů (zákon o vodovodech
a kanalizacích), ve znění pozdějších předpisů.
2/2015
ku nebo stavby. Odbočení s uzávěrem je součástí vodovodu...“ Ohledně kanalizační přípojky stanoví, že
„je samostatnou stavbou tvořenou úsekem potrubí od
vyústění vnitřní kanalizace stavby nebo odvodnění
pozemku k zaústění do stokové sítě...“ Třetí odstavec
pak stanoví vyvratitelnou domněnku vlastnictví přípojky: „Vlastníkem vodovodní přípojky nebo kanalizační přípojky, popřípadě jejích částí zřízených přede
dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, je vlastník pozemku nebo stavby připojené na vodovod nebo kanalizaci, neprokáže-li se opak.“ Přestože tato zvláštní
právní úprava neobsahuje text „není součást pozemku“, lze bezpečně dovodit, že tuto skutečnost vyjadřuje zákon jinak a rovněž zcela pregnantně pojmem
„samostatná stavba“, přičemž kladu důraz na slovo
„samostatná“. Tento příklad, kdy zvláštní předpis stanoví jinak, je ovšem příkladem spíše akademickým,
neboť vodovodní a kanalizační přípojky lze zřejmě
chápat jako inženýrskou síť, a nejsou tak pouhou součástí pozemku již díky § 509 obč. zák.
Horní zákon11 v § 3 rozděluje nerosty na vyhrazené a nevyhrazené. Pro nevyhrazené nerosty pak
horní zákon v § 7 stanoví: „Ložisko nevyhrazeného
nerostu je součástí pozemku.“ Shodně s P. Koukalem12 se domnívám, že zde je plně namístě argument
a contrario, z nějž vyplyne, že vyhrazený nerost není součástí pozemku. Jinak by totiž dělení nerostů na
vyhrazené a nevyhrazené a současné mlčení zákona
o věcně právní povaze vyhrazeného nerostu nedávalo smysl. Horní zákon je tedy příkladem, kdy zvláštní právní předpis stanoví jinak, učiní z určité věci samostatnou věc, aniž by tak učinil jazykově
výslovným způsobem. Tento příklad je pro naše účely vhodný, byť se nevztahuje ke stavbě (ložisko nerostu není stavbou), nýbrž k jiné věci.
Zákon o civilním letectví13 definuje v § 2 odst. 8
letištní pozemek jako „jakýkoli pozemek, na němž se
nachází letiště nebo jeho část“ a v § 2 odst. 7 letiště
jako „územně vymezenou a vhodným způsobem
upravenou plochu včetně souboru leteckých staveb
a zařízení letiště, trvale určenou ke vzletům a přistávání letadel a k pohybům letadel s tím souvisejícím“.
V § 36 odst. 1 definuje „leteckou stavbu“ jako „dráhy ke vzletům a přistávání letadel bez zřetele na jejich stavebně technické provedení, dráhy a plochy určené k pohybům a stáním letadel souvisejícím s jejich
vzlety a přistáváním bez zřetele na jejich stavebně
technické provedení a stavby sloužící k zajištění leteckého provozu.“ V § 25b odst. 1 tento zákon dokonce hovoří o „vlastníku letiště“ a jeho povinnosti
zajistit provozování letiště. Nejvyšší soud však z této
právní úpravy dovodil14 (samozřejmě ještě za účin11
Zákon č. 44/1988 Sb., o ochraně a využití nerostného bohatství
(horní zákon), ve znění pozdějších předpisů.
12
LAVICKÝ, P. a kol. Op. cit. sub 5, s. 1765.
13
Zákon č. 49/1997 Sb., o civilním letectví a o změně a doplnění
zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů.
nosti občanského zákoníku č. 40/1964 Sb.), že vzletová a přistávací dráha složená z vrstvy štěrkopísku,
vrstvy makadamu a vrstvy štěrku polévaného živicí
(živičný povrch) není samostatnou věcí, nýbrž jen
součástí pozemku. Nejvyšší soud tedy nespatřoval
v samotném pojmu „letecká stavba“ a v jeho definici
ve zvláštním zákoně dostatečnou oporu pro samostatnou právní existenci těchto staveb a nadále vyžadoval,
aby konkrétní letecká stavba vykázala znaky samostatné věci ve smyslu § 119 odst. 2 zák. č. 40/1964 Sb.
Domnívám se, že ve světle tohoto judikátu15 nebude možné z hlediska občanského zákoníku chápat
zákon o civilním letectví jako zvláštní právní úpravu,
která by stanovila, že letecké stavby „nejsou součástí pozemku“, neboť tento zákon nestanoví a nikdy ani
nestanovoval, že letecké stavby jsou „samostatnými“
stavbami v občanskoprávním smyslu ze své zvláštní
podstaty (srovnej výše vodovodní a kanalizační přípojky). Tento závěr činím při vědomí opačného, leč
nezdůvodněného, názoru autora důvodové zprávy
k občanskému zákoníku. Vzletová a přistávací dráha
proto dle občanského zákoníku bude součástí pozemku; stejně tak to ovšem platí i pro jiné stavby sloužící leteckému provozu (hangár, věž letového provozu
a další komponenty letiště), a to navzdory skutečnosti, že pokud by ony byly dříve předmětem soudního
posuzování, soudy by patrně rozhodly, že jde o samostatné stavby16.
Nejen k posledně uvedenému příkladu letišť, ale
rovněž k řadě dalších speciálních veřejnoprávních
úprav, je vhodné upozornit na význam často užívaného pojmu „vlastník“. Lze souhlasit se stanoviskem
expertní skupiny Komise pro aplikaci nové civilní legislativy při Ministerstvu spravedlnosti17: „Užívá-li
totiž zvláštní právní předpis pojem vlastnictví k nějakému předmětu, neznamená to automaticky, že takový předmět je samostatnou věcí ve smyslu soukromého práva. Určují-li typicky zvláštní veřejnoprávní
předpisy vlastníka jen pro účely uložení specifických
právních povinností (např. povinnost udržovat ji v určitém stavu), pak nejde o stanovení soukromoprávní
samostatnosti věci.“ Jako příklad uvádí právě letecké
stavby (resp. celá letiště) nebo vodní díla. Totéž stanovisko pak k § 498 odst. 1 větě druhé obč. zák. shrnuje,
že „za samostatnou věc lze považovat pouze ty případy, kdy je smyslem a účelem zvláštního předpisu vy14
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. 22 Cdo
2417/2011, www.nsoud.cz.
15
Jakkoli by šlo polemizovat s jeho závěrem o nepodřaditelnosti
řešené stavby pod režim § 119 odst. 2 zák. č. 40/1964 Sb.
16
Pokud by předmětem citovaného rozsudku k leteckým stavbám
byl například hangár spojený se zemí pevným základem, jistě
by Nejvyšší soud rozhodl tak, že z důvodu naplnění parametrů
§ 119 odst. 2 zák. č. 40/1964 Sb. jde o samostatnou stavbu.
17
Výkladové stanovisko č. 13 expertní skupiny Komise pro aplikaci nové civilní legislativy při Ministerstvu spravedlnosti ze
dne 14. 1. 2014. Dostupné z: http://obcanskyzakonik.
justice.cz/vykladova-stanoviska/. [cit. 17. 1. 2014].
2/2015
11
loučit určitou věc z režimu součásti pozemku s cílem
zasáhnout do věcně právních vztahů k této věci“.
Na základě předestřených příkladů nyní shrnu
způsoby, jakými zvláštní právní předpis může stanovit, že „určitá věc není součástí pozemku“. Může tak
učinit doslovně – tedy přímo užitím tohoto slovního
spojení (jako zákon o elektronických komunikacích
ohledně komunikačních sítí), či alespoň výslovně –
tedy jiným jazykovým vyjádřením téhož (jako zákon
o vodovodech a kanalizacích ohledně přípojek). Stanovit jinak lze ve zvláštním předpise ovšem rovněž
nepřímo (jazykové znění zákona o povaze určité věci mlčí, či je nejednoznačné), přičemž k závěru, že
zákon stanoví odchylku od obecné právní úpravy (občanský zákoník), interpret dojde na základě smyslu
a účelu zvláštní právní úpravy. Takto lze teleologicky
vyložit horní zákon a konstatovat, že o vyhrazeném
ložisku stanoví, že není nikdy součástí pozemku. Naopak ze zákona o civilním letectví nelze ani teleologicky dovodit, že by z letecké stavby činil samostatnou věc.
Při hledání smyslu a účelu zvláštních zákonů se
pak dozajista lze opírat o dosavadní soudní judikaturu, byť vznikla ještě za účinnosti starého občanského
zákoníku. Lze v ní proto hledat argumenty, zda
zvláštní zákon alespoň nepřímo stanoví jinak a jako
lex specialis vyřazuje ze hry obecný § 119 odst. 2
(a rovněž § 120 odst. 1) zák. č. 40/1964 Sb. Dle mého názoru je totiž zvláštní zákon „zvláštním“ pouze tehdy, pokud určuje, že určité předměty z obecně definované skupiny nejsou součástí pozemku,
nýbrž samostatnými věcmi. Nepostačuje, pokud judikatura v konkrétních případech určité stavby z takové skupiny jako samostatné věci posoudí, avšak
v jiných případech stavby z téže skupiny považuje za
pouhou součást pozemku.
Zákon o pozemních komunikacích jako
zvláštní předpis
Přestože § 1 a zejména § 9 zákona o pozemních komunikacích hovoří o „vlastnících“ pozemních komunikací, nezakládá text těchto ustanovení soukromoprávní samostatnost pozemní komunikace jako věci.
Ustanovení § 1 písm. b) hovoří o tom, že předmětný
zákon „upravuje práva a povinnosti vlastníků pozemních komunikací a jejich uživatelů“. Z pohledu citovaného stanoviska expertní skupiny18 jde právě o ten
případ, kdy z pouhého užití pojmu vlastník ještě nelze
soukromoprávně ničeho dovozovat a § 1 jen avizuje
uložení specifických práv a povinností (v dalších
ustanoveních zákona) adresátům veřejnoprávní normy,
kteří mají vlastnické právo k pozemní komunikaci
(a neříká, zda je komunikací právně samostatná stavba, či sám pozemek „pouze“ povrchově upravený).
Ustanovení § 9 odst. 1 pak stanoví: „Vlastníkem
dálnic a silnic I. třídy je stát. Vlastníkem silnic II.
18
12
Op. cit. sub 17.
2/2015
a III. třídy je kraj, na jehož území se silnice nacházejí, a vlastníkem místních komunikací je obec, na jejímž území se místní komunikace nacházejí. Vlastníkem účelových komunikací je právnická nebo
fyzická osoba.“ Dle rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu je třeba toto ustanovení chápat především jako pokyn zákonodárce veřejné správě na
úseku pozemních komunikací, aby usilovala o dosažení zákonem žádaného stavu, tedy toho, aby se
vlastníkem pozemních komunikací příslušné kategorie staly subjekty, které stanoví zákon19. Dle mého
názoru je tak smyslem a účelem § 9 odst. 1 zákona
o pozemních komunikacích rozdělit jednotlivé kategorie komunikací mezi jednotlivé skupiny vlastníků a ničeho to nevypovídá o věcně právní povaze pozemních komunikací. Bude-li komunikace
v konkrétním případě pouhou součástí pozemku, pak
je komunikací samotný tento pozemek a ten pak má
býti ve vlastnictví příslušného subjektu (či do něj
urychleně přejít). Bude-li naopak konkrétní komunikace samostatnou stavbou ve smyslu občanského práva, má býti ve vlastnictví příslušného subjektu alespoň tato stavba a vlastnictví pozemku je z pohledu
veřejného práva irelevantní.
Obdobným způsobem lze právě uvedené vysvětlení vztáhnout i na řadu dalších ustanovení zákona
o pozemních komunikacích, v nichž se vyskytuje slovo „vlastník“ (např. § 11 odst. 5, § 14 odst. 3, § 15
odst. 2).
Jedinou výjimku tvoří § 17 odst. 2: „Jestliže byla
zřízena stavba dálnice, silnice nebo místní komunikace na cizím pozemku a vlastníku této stavby se prokazatelně nepodařilo dosáhnout majetkoprávního vypořádání s vlastníkem pozemku, je příslušný
speciální stavební úřad oprávněn na návrh vlastníka
stavby zřídit věcné břemeno, které je nezbytné pro
výkon vlastnického práva ke stavbě.“ Jedině toto
ustanovení výslovně počítá s možností, že existuje
osoba vlastníka stavby komunikace odlišná od osoby
vlastníka pozemku pod stavbou. A právě s ohledem
na toto ustanovení změnil Nejvyšší soud v roce 2006
svoji judikaturu, která do té doby nepřipouštěla chápání pozemních komunikací jako samostatných věcí.
O výklad citovaného rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo
691/2005 a jeho důsledky se ovšem vzápětí rozhořel
spor mezi samotnými soudci Nejvyššího soudu20.
Poukázat lze rovněž na různé publikované právní věty, přičemž ta „oficiální“ ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu zněla: „Místní komunikace může být samostatnou věcí v občanskoprávním
19
Rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze
dne 29. 1. 2014, čj. 9 As 15/2012-27, č. 3028/2014 Sb. NSS,
bod 31.
20
SPÁČIL, J. Poznámka k anotovanému rozsudku 31 Cdo
691/2005. Právní rozhledy, 2007, č. 2, s. 74; SPÁČIL, J. Cesty
a pozemní komunikace v praxi civilních soudů. Právní fórum,
2006, č. 7, s. 225; BALÁK, F. K povaze a vlastnictví pozemní
komunikace. Právní rozhledy, 2008, č. 20, s. 754.
smyslu“, zatímco v soukromém periodiku (Právní
rozhledy, 2007, č. 2, s. 72) utvořila redakce právní větu: „Na místní komunikace, silnice a dálnice je třeba
v zásadě pohlížet jako na samostatné předměty právních vztahů. Místní komunikace může být samostatnou věcí odlišnou od pozemku, na němž se nachází,
v případě, že je stavbou ve smyslu občanského práva.“
Popisovat tehdejší rozpory právních autorit není
třeba, neboť se shodují alespoň v základní tezi vyplývající z judikátu, že nikoli každá pozemní komunikace (a dokonce nikoli každá místní komunikace,
silnice nebo dálnice) je právně samostatnou věcí.
V odůvodnění řešeného rozsudku totiž dovolací soud
jasně uvádí, že místní komunikace by mohla být samostatnou věcí, pokud by ovšem byla stavbou ve
smyslu občanského práva (§ 119 zák. č. 40/1964 Sb.).
Ustanovení zvláštního předpisu (§ 17 odst. 2 zákona
o pozemních komunikacích) užívá pouze jako podpůrný argument a uvádí, že i ono „takové možnosti
nasvědčuje“. Osobně vnímám zmínku o tomto ustanovení jako jakési beranidlo umožňující prorazit do
té doby restriktivní judikaturu vycházející z prováděcích vyhlášek ke katastrálnímu zákonu a odmítající
vůbec možnost posoudit jakoukoli komunikaci jako
samostatnou věc. Lze tedy uzavřít, že § 17 odst. 2 zákona o pozemních komunikacích nestanoví (jako
lex specialis), že v něm uvedené kategorie pozemních komunikací jsou samostatnými věcmi (nejsou
součástmi pozemku), nýbrž ponechává na posouzení dle obecné právní úpravy, zda tomu tak v tom
kterém případě skutečně je. Tomu koneckonců odpovídá i následující vývoj judikatury, kdy například
v rozsudku sp. zn. 22 Cdo 1382/200721 Nejvyšší soud
potvrdil názory nižších soudů na povahu konkrétní
silnice jakožto samostatné od pozemku odlišné věci,
avšak v rozsudku sp. zn. 28 Cdo 3895/201322 posoudil konkrétní místní komunikaci (parkoviště) jako
pouhou součást pozemku a výslovně uvedl, že velký
senát Nejvyššího soudu v roce 2006 „nestanovil kategoricky, že na veškeré plochy představující místní komunikace je třeba pohlížet jako na samostatné věci“.
I pokud tedy z důvodu dovoleného rozsahu tohoto článku zcela pomineme judikaturu k účelovým komunikacím, která stále setrvává na restriktivním výkladu, že účelová komunikace je vždy součástí
pozemku bez ohledu na její stavebnětechnické uspořádání23, nelze dle mého názoru ani u místních komunikací, silnic a dálnic dospět k závěru, že by
o nich zvláštní právní předpis stanovoval, že nejsou součástí pozemku.
Závěr
Obávám se tedy, že navzdory představeným názorům
komentářových děl nelze v budoucnu vyloučit nepříjemné překvapení investorů staveb pozemních komunikací. Pokud budou totiž považovat pozemní komunikaci vybudovanou za účinnosti občanského
zákoníku za samostatnou věc v občanskoprávním
smyslu a například ji smluvně převádět bez pozemku,
na němž spočívá, nelze vyloučit, že soudy vycházející z dřívější judikatury Nejvyššího soudu zaujmou
stanovisko, že zřízená stavba komunikace ve skutečnosti přirostla k pozemku, a tudíž ji nebylo možné samostatně převést.
Absurdní rozměr pak celá problematika získává
při pohledu de lege ferenda, neboť zákonodárce plánuje24 vložit do § 9 zákona o pozemních komunikacích výslovné ustanovení o tom, že stavba dálnice,
silnice a místní komunikace není součástí pozemku,
a to s účinností od roku 2016. V případě přijetí této
novely a akceptování závěrů obsažených v tomto
článku by to tedy znamenalo, že komunikace vyjmenovaných kategorií vybudované před účinností občanského zákoníku samostatnými věcmi býti mohly,
avšak pouze v případech existence hmotného a kompaktního tělesa komunikace, komunikace týchž kategorií vzniklé po dobu prvních dvou let od nabytí účinnosti občanského zákoníku samostatnými věcmi
nemohly být za žádných okolností, avšak komunikace vybudované po roce 2016 samostatnými věcmi
opět budou25. Při zohlednění tohoto legislativního záměru si snad lze jen přát, aby soudní judikatura následovala spíše většinový názor komentářové literatury, a nikoli závěry zde uvedené, byť je považuji za
přesvědčivěji odůvodněné.
Investorům z veřejného i soukromého sektoru lze
proto jedině doporučit, aby za současné právní úpravy nepřeváděli pouhé stavby pozemních komunikací
vzniklé za účinnosti občanského zákoníku bez zastavěných pozemků a aby do budoucna nestavěli na cizích pozemcích. Není-li z nejrůznějších důvodů vyhnutí, doporučuji na přechodnou dobu využít institut
práva stavby (§ 1240 a násl. obč. zák.). Stavba pozemní komunikace (jakékoli kategorie, dokonce včetně účelové komunikace) se pak nestane součástí pozemku, na němž je zřízena, nýbrž součástí práva
stavby a toto právo stavby bude – po dobu dohodnutou ve smlouvě – samostatnou věcí nemovitou ve
vlastnictví investora (§ 1242 obč. zák.).
21
24
Sněmovní tisk č. 374/0, novela zákona o pozemních komunikacích, www.psp.cz.
22
25
23
Nejpodrobněji rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2012,
sp. zn. 22 Cdo 766/2011, www.nsoud.cz.
Byť navzdory textu připravované novely patrně nikoli v každém případě (např. vyjeté koleje „zpevněné“ štěrkovou drtí bude obtížné chápat jako samostatnou věc i v případě, že se tak
zákon pokouší stanovit fikcí).
2/2015
13
Několik zamyšlení nad novou
úpravou vlastnictví bytů
JUDr. ADAM ZÍTEK, Ph.D.,
lektor Ústavu práva a právní vûdy o. p. s., advokát v Praze
Provedená rekodifikace soukromého práva v ČR se dotkla i právních poměrů v oblasti vlastnictví bytů. Význam tématu vynikne i ze statistických údajů, kdy podle Českého úřadu zeměměřického a katastrálního bylo ke konci roku 2013 v České republice
v katastrálních operátech zapsáno celkem 1 879 559 jednotek (z toho 1 722 000 bytů,
3 000 ateliérů, 85 000 garáží, 6 000 dílen a jiných provozoven a 64 000 ostatních nebytových prostorů).1 Kromě toho je s vlastnictvím bytů spojena i existence právnických
osob ex lege zajišťujících správu společných částí nemovitých věcí spoluvlastněných
jednotlivými vlastníky bytů, tedy společenství vlastníků jednotek (dále „SVJ“).
K 31. 12. 2013 bylo v celé České republice registrováno celkem 57 571 SVJ (dle Českého statistického úřadu).
Po rozsáhlé novelizaci zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů (dále též „zák. o vlastnictví bytů“), či spíše po jeho úplném nahrazení novým předpisem, se
volalo dlouhou dobu. A volání bylo v minulosti gestorem právní úpravy – Ministerstvem pro místní rozvoj ČR – vyslyšeno. Koncepce však byla taková, že
úprava měla zůstat v samostatném zákoně, a tak ještě v roce 2009 byl poslední návrh nového zákona
o vlastnictví bytů předložen ke schválení Parlamentu
ČR. Záhy se však zákonodárce vydal jinou cestou
a v zájmu zásady integrace soukromého práva úpravu vlastnictví bytů zahrnul přímo do nového občanského zákoníku (zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „obč. zák.“).
Jistě není až tak důležité, zda samotná úprava je
obsažena přímo v základním kodexu občanského práva, či zda je předmětem samostatné úpravy speciálního zákona. Integrace soukromého práva přináší nepochybně určitý komfort adresátům právních norem,
na druhou stranu celé téma vlastnictví bytů scelením
úpravy stejně vyčerpáno nebylo, když zákonodárce
přímo počítal s rozpracováním a detailizací některých
dílčích otázek formou podzákonného právního předpisu. Tímto předpisem se stalo nařízení vlády
č. 366/2013 Sb., o úpravě některých záležitostí sou1
14
Zdroj: Souhrnné přehledy o půdním fondu z údajů katastru nemovitostí České republiky. Dostupné např. na adrese:
http://www.cuzk.cz/Periodika-a-publikace/Statistickeudaje/Souhrne-prehledy-pudniho-fondu/Rocenka_pudniho_
fondu_2014.aspx.
2/2015
visejících s bytovým spoluvlastnictvím (dále jen „nařízení č. 366/2013 Sb.“).
Důležitější je však vztah nové právní úpravy
k úpravě předchozí a i samotná aplikační srozumitelnost některých nových ustanovení. Zde, jak praxe
ukazuje, již k jistým komplikacím či interpretačním
obtížím dochází, což adresátům právních norem může činit určité těžkosti.2
V následujícím textu se zaměřím na některé oblasti nové úpravy vlastnictví bytů, které dle mých
zkušeností v praxi nejsou interpretovány jednoznačně. Jde o:
1) Problematiku vztahu recentní a předchozí právní
úpravy.
2) Otázky vzniku některých SVJ.
3) Podmínky vzniku bytového spoluvlastnictví
po 1. 1. 2014.
4) Otázku přechodu dluhů při převodu jednotky.
Vztah recentní a předchozí právní
úpravy
Ve vztahu k vlastnictví bytů a nebytových prostorů
byl zákonodárce v přechodných ustanoveních
nového občanského zákoníku (možná až příliš) struč2
Nikoli náhodou se z celkem 31 výkladových stanovisek Komise pro aplikaci nové civilní legislativy Ministerstva spravedlnosti ČR (tzv. KANCL) 7 z nich týká právě problematiky bytového spoluvlastnictví, což je téměř jedna čtvrtina!
ný.3 Aplikována mohou být ustanovení § 3028,
§ 3041, § 3042 a § 3063 obč. zák. a současně je třeba mít na zřeteli, že dosavadní předpisy, tj. zák.
č. 72/1994 Sb. a nařízení vlády č. 371/2004 Sb. byly
zrušeny (§ 3080 body 60 a 216 obč. zák.).
V souvislosti s novou úpravou vlastnictví bytů
a nebytových prostorů (tj. s úpravou bytového spoluvlastnictví4 dle § 1158 až § 1222 obč. zák.) a s přechodnými a závěrečnými ustanoveními zjišťujeme
následující skutečnosti:
a) Dosavadní úprava vlastnictví bytů a nebytových
prostorů přestala k 1. 1. 2014 platit. Zrušen byl zákon č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, a nařízení
vlády č. 371/2004 Sb., kterým se vydávají vzorové stanovy společenství vlastníků jednotek (dále též „nařízení č. 371/2004 Sb.“). Právní poměry
vlastníků jednotek, jejichž vlastnictví k jednotkám
vzniklo do 31. 12. 2013, se tak řídí již novou úpravou občanského zákoníku, a to počínaje jeho
účinností, avšak jen pokud jde o právní poměry, které vznikly od 1. 1. 2014.
b) Byl vytvořen nový předmět vlastnictví, a to jednotka dle občanského zákoníku, která je věcí
v právním smyslu, a to věcí nemovitou. Skládá se
z prostorově oddělených částí domu, tvořených
bytem nebo nebytovým prostorem (případně i více byty nebo více nebytovými prostory, a to i ve
vzájemné kombinaci), a z podílu na společných
částech nemovité věci, to vše vzájemně a neoddělitelně spojeno. Jednotka dle občanského zákoníku je tedy jiným objektem než jednotka dle zák.
o vlastnictví bytů.5 Tomu odpovídají i katastrální předpisy, podle kterých se v katastru nemovi3
Hlavní autor kodexu K. Eliáš se k tomu vyjadřuje následovně:
„... jde o projev nechuti nové kodifikace vstupovat do záležitostí, jež nastaly v minulosti. Vznikl-li vlastnický režim k bytům podle dřívější právní úpravy, nevidí nový občanský zákoník důvod měnit tento stav a stanovovat, že vlastník bytu má od
účinnosti kodifikace ve vlastnictví něco jiného, než co podle
předchozí úpravy nabyl. Nevidí ani důvod zatěžovat ty, kteří
nabyli vlastnictví v souladu se zákonem platným a účinným
v době nabytí, povinností uvádět to do souladu s novým zákonem.“ In ELIÁŠ, K. Některé otázky spojené s vlastnictvím bytů. Právník, 2013, č. 1, s. 45.
4
Použití pojmu bytové spoluvlastnictví nepovažuji za zcela
šťastné, neboť může být shledán poněkud zavádějícím, a to ve
smyslu spoluvlastnictví bytu, resp. spoluvlastnictví jednotky.
Zákonodárce se patrně snažil zdůraznit systematické zařazení
upravované materie jakožto jedné z forem spoluvlastnictví; ponechání označení vlastnictví bytů by však lépe odpovídalo již
zažité terminologii a systematickému výkladu by snad nijak neškodilo. Dlužno podotknout, že v závěrečných ustanoveních
předmětné pasáže zákona již zákonodárce na nově zavedenou
terminologii „rezignoval“ a např. v § 1217 a § 1219 obč. zák.
používá výstižnější termín bytové vlastnictví. Je to však pochopitelně legislativně technická chyba.
5
Dle zák. o vlastnictví bytů spoluvlastnický podíl na společných
částech domu stojí samostatně, byť je s jednotkou právně svázán a nelze jej například samostatně převádět. Obdobné je to
i se spoluvlastnickým podílem k pozemku. Jednotka dle zák.
o vlastnictví bytů je tvořena výlučně bytem nebo nebytovým
prostorem, a to vždy jedním.
tostí evidují od 1. 1. 2014 zvlášť a samostatně jednotky vzniklé dle zák. o vlastnictví bytů a jednotky vzniklé dle občanského zákoníku [§ 3 odst. 1
písm. d) a e) zák. č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí].
c) Pokud jde o existenci jednotek vzniklých na základě zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů,
a jejich právní charakteristiku, nemění se nic.6
Tyto jednotky zůstávají stejným vlastnickým objektem (předmětem vlastnictví), jakým byly
do 31. 12. 2013.7 Z toho logicky vyplývá, že
k žádné změně nemohlo dojít ani ve vymezení
společných částí domů s takovými jednotkami,
neboť beze změny jednoho nemůže dojít ke změně druhého (dům je totiž beze zbytku fyzicky
i právně rozdělen mezi jednotky a společné části).
Jestliže by však po 1. 1. 2014 došlo k vytvoření
další jednotky v takovém domě (například půdní
nástavbou či vestavbou), musí její právní charakteristika respektovat definiční znaky jednotky dle
zák. o vlastnictví bytů (včetně respektování definičních znaků společných částí domu). Půjde tedy stále o jednotku dle úpravy zák. o vlastnictví
bytů. Zákonodárce zde zamezuje současné existenci jednotek dle zák. o vlastnictví bytů a jednotek dle občanského zákoníku v tomtéž domě
(§ 3063 obč. zák.).
d) SVJ vzniklá podle zák. o vlastnictví bytů jsou
právnickými osobami, na jejichž právní poměry
vzniklé od 1. 1. 2014 se již bude aplikovat občanský zákoník, a to v souladu s § 3028 odst. 2 obč.
zák., podle kterého se občanský zákoník počínaje
svojí účinností aplikuje mimo jiné i na právní poměry týkající se práv osobních, přičemž není zde
činěno rozdílu mezi osobou fyzickou a právnickou.
Současně jsou tato SVJ považována za právnickou osobu upravenou novým občanským zákoníkem, a to přesto, že občanský zákoník je ve
svých přechodných ustanoveních výslovně neuvádí. Tento názor sice není přijímán jednotně, dá
se však říci, že je přijímán většinově. Na jeho
podporu budiž uvedeno, že argument o výslovném neuvedení SVJ v přechodných ustanoveních
(na rozdíl od některých jiných právnických osob)
sám o sobě obstojí jen stěží. Povinnost zákonodárce vyjmenovat výslovně všechny právnické
osoby, kterých se mají přechodná ustanovení týkat, je požadavkem nadbytečným. Právní normy
6
Jde o jednotky, které byly do katastru nemovitostí zapsány
s účinností vkladu nejpozději k 31. 12. 2013.
7
K opačnému závěru však dochází Z. Pražák in PRAŽÁK, Z.
Bytové spoluvlastnictví. Komentář k § 1158 – § 1222 nového
občanského zákoníku a k zákonu č. 67/2013 Sb. Praha: Leges,
2014, s. 19 a násl. Podle něj se jednotky vzniklé dle zák. o vlastnictví bytů staly dnem 1. 1. 2014 ex lege jednotkami vymezenými dle občanského zákoníku. Domnívám se však, že pro takový závěr v platném právu nenajdeme oporu. K takovému
důsledku by totiž mohlo dojít pouze na základě výslovného
ustanovení zákona tak, jak jej má např. úprava staveb v § 3054
obč. zák.
2/2015
15
jsou ze své podstaty formulovány abstraktně (naopak přílišná kazuistika jim škodí), a tak zbývá
pouze k zamyšlení, zda můžeme z pouze obecně
formulované hypotézy § 3041 obč. zák. o právnických osobách upravených tímto zákonem dovodit, že SVJ vzniklé dle zák. o vlastnictví bytů je
právě takovou právnickou osobou. Naplnění této
hypotézy je třeba vykládat ve vztahu k povaze
příslušných právnických osob, které by mohly
přicházet do úvahy.
SVJ je typem zvláštní právnické osoby, jejíž existence a do značné míry i vnitřní právní poměry
(povinné a současně uzavřené členství pro vlastníky jednotek vznikající a zanikající ex lege se
vznikem a zánikem vlastnictví jednotky) jsou
pevně spojeny s jiným zvláštním právním institutem, kterým je vlastnictví bytů. V tomto širším
smyslu tedy není rozdíl mezi SVJ vzniklým podle
předchozí právní úpravy (zák. o vlastnictví bytů),
nebo podle úpravy stávající (občanský zákoník),
a hypotéza právnické osoby upravené tímto zákonem je tak naplněna. Na tom nic nezmění ani odlišnosti ve způsobu jejího vzniku či v některých
jejích detailních kompetencích. Významným
sjednocujícím znakem je i ze zákona omezená
způsobilost SVJ k nabývání pouze určitých
práv a závazků (spojených pouze se správou
společných částí nemovité věci).
Skutečnost, že SVJ nejsou výslovně (na rozdíl od
jiných právnických osob) ve vztahu k § 3041
v občanském zákoníku uvedena, není podle mého
názoru rozhodující a nedá se zřejmě ani považovat za opomenutí zákonodárce.
Z uvedeného výkladu pak rovněž vyplývá, že SVJ
vzniklá dle zák. o vlastnictví bytů se od 1. 1. 2014
již plně řídí úpravou občanského zákoníku,
primárně však svými stanovami,8 kromě těch
jejich ustanovení, která jsou v rozporu s donucujícími (kogentními) ustanoveními občanského zákoníku.
e) Na základě interpretace dle předchozího bodu dojdeme k závěru, že pro SVJ vzniklá dle zák.
o vlastnictví bytů platí významná povinnost v podobě nutné úpravy stanov tak, aby odpovídaly
alespoň povinným náležitostem, které na ně klade
občanský zákoník v § 1200 odst. 2. Současně byla těmto SVJ úderem půlnoci na 1. 1. 2014 ve stávajících stanovách silou zákona zrušena ustanovení, která jsou v rozporu s kogentní úpravou
občanského zákoníku (tedy s těmi ustanoveními,
která jsou donucující a od kterých se nelze dohodou ani jinak odchýlit). Povinnost přizpůsobení
stanov je třeba splnit do tří let od účinnosti občanského zákoníku (§ 3041 odst. 2 obč. zák.).9
Současně se ukládá do dvou let od nabytí účin8
16
To platí i pro SVJ vzniklá dle zák. o vlastnictví bytů ze zákona,
která své stanovy neschválila a řídí se tak nařízením vlády č.
371/2004 Sb. (srov. též výkladové stanovisko Komise pro aplikaci civilní legislativy č. 10).
2/2015
nosti občanského zákoníku uvést do souladu
s občanským zákoníkem název právnické osoby, což ve vztahu k SVJ znamená, že název musí
obsahovat slova „společenství vlastníků“ [§ 3042
a § 1200 odst. 2 písm. a) obč. zák.].10
f) Úprava SVJ vznikajících dle občanského zákoníku vykazuje od předchozí úpravy některé odlišnosti. Tou nejdůležitější je samotný proces jeho
vzniku. Ten je nově dvoustupňový, kdy se vyžaduje nejprve aktivní zakladatelské právní jednání,
v jehož důsledku je SVJ založeno, a po kterém
teprve lze podat návrh na zápis založeného SVJ
do veřejného rejstříku. SVJ tak vzniká konstitutivním zápisem do rejstříku společenství vlastníků jednotek. To je zřetelný odklon od předchozí
úpravy, podle které SVJ vznikalo za stanovených
podmínek přímo ze zákona. Kromě toho je SVJ
přiblíženo obecné úpravě korporací i tím, že je
koncipováno jako zvláštní druh spolku (použijí
se na ně přiměřeně ustanovení o spolku za podmínek dle § 1221 obč. zák.).
Pro všechna SVJ pak došlo k některým změnám
v dílčích kompetencích, kdy např. SVJ již není
oprávněno uzavírat nájemní smlouvy k jednotkám
(resp. k bytům či nebytovým prostorům v jednotkách), které jsou ve spoluvlastnictví všech vlastníků jednotek,11 na druhou stranu je např. povoláno
k zastupování vlastníků jednotek při uplatňování
práv z vad jednotek (§ 1196 odst. 2 obč. zák.).
V obou případech se však jedná (resp. jednalo)
o poněkud nesystémové řešení, neboť ani v jednom
z nich nejde o výkon správy společných částí domu a pozemku. Nicméně dikce zákona je taková
a tyto způsobilosti je tak třeba brát jako speciální,
nad rámec základní způsobilosti SVJ.
Nově je také přímo v zákoně obsažen výčet působnosti nejvyššího orgánu SVJ (§ 1208 obč.
zák.).
9
Koncepci podřízení se povinnosti přizpůsobení stanov SVJ
vzniklých dle občanského zákoníku nové právní úpravě přitakává i rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 7. 2014,
sp. zn. 7 Cmo 354/2013.
10
Klade se však otázka, zda takovou povinnost SVJ skutečně mají, a to ve vztahu k druhé větě § 3042 obč. zák., kde se z tohoto pravidla činí výjimka pro případy, kdy pro ponechání názvu
má právnická osoba důležité důvody, zejména užívala-li jej
dlouhodobě a je-li pro ni tak příznačný, že jeho zaměnitelnost
nebo klamavost nelze rozumně předpokládat. V pracovní verzi
návrhu zákona, kterým se mění zákon č. 89/2012 Sb., občanský
zákoník, předložené Ministerstvem spravedlnosti ČR (dostupné na internetové adrese www.obczan.cz), se navrhuje tuto povinnost pro SVJ vzniklá podle zák. o vlastnictví bytů zrušit, a to
právě s odůvodněním její nadbytečnosti, neboť zaměnitelnost
ani klamavost nelze rozumně předpokládat ani tehdy, pokud je
v názvu SVJ pouze slovo „společenství“.
11
Tato působnost byla založena dle § 9a odst. 1 písm. c) zák.
o vlastnictví bytů. Na druhou stranu je SVJ i nadále oprávněno
uzavírat nájemní smlouvy ke společným částem spravované nemovité věci, a to dle § 217 odst. 2 obč. zák. a § 10 odst. 1 písm. d)
nařízení vlády č. 366/2013 Sb.
Zásadně byl rovněž omezen počet případů, kdy zákon vyžaduje k přijetí rozhodnutí shromáždění SVJ
kvalifikovanou většinu (stanovy zde však mohou
být vždy přísnější), a rovněž je přímo ex lege
umožněno použití metody per rollam (pro další
případy než v zákoně uvedené lze rozhodnutí mimo zasedání přijmout na základě úpravy stanov).
g) Rovněž pokud jde o právní poměry vlastníků jednotek vzniklých dle zák. o vlastnictví bytů, tedy
jejich vzájemná práva a povinnosti, jakož i jejich
práva a povinnosti ve vztahu ke třetím osobám,
bude namístě aplikovat tzv. nepravou retroaktivitu dle § 3028 odst. 2 obč. zák., neboť jde o úpravu vyplývající z věcných práv. Tam, kde by se
však jednalo pouze o obligační vztah vzniklý do
31. 12. 2013, použijí se na něj pouze dosavadní
právní předpisy, pokud by se strany nedohodly na
podřízení svého právního poměru občanskému
zákoníku (§ 3028 odst. 3 obč. zák.).
h) Nová úprava přináší i některé další významnější posuny, jako např. obecné rozšíření rozsahu
společných částí nemovité věci, zrušení institutu
relativně společných částí domu, tj. těch částí,
které mohly být ve spoluvlastnictví pouze některých vlastníků jednotek (§ 8 odst. 2 věta druhá
zák. o vlastnictví bytů), zavedení institutu výlučného užívání společných částí (§ 1160 odst. 2 věta druhá obč. zák.) nebo více způsobů určení velikosti spoluvlastnického podílu na společných
částech (§ 1161 obč. zák.). Uvedené novinky se
však uplatní až pro nově vznikající bytové spoluvlastnictví dle občanského zákoníku. Nová je rovněž solidární odpovědnost vlastníků jednotek
za závazky ze spoluvlastněné věci do vzniku SVJ
(§ 1127 obč. zák.) na rozdíl od předchozí pouze
dílčí odpovědnosti (§ 12 zák. o vlastnictví bytů).
Naopak univerzálně se již uplatní při převodech
jednotek pravidlo obsažené v § 1186 odst. 2 obč.
zák., podle kterého zřejmě přechází na nabyvatele i dospělé dluhy převodce související se správou domu a pozemku, kde věřitelem je osoba odpovědná za správu domu, a dále i nově nastavená
ochrana nájemce bytu (a v jistých případech i nebytového prostoru) při prvním převodu jednotky
po jejím vzniku (§ 1187 a § 1188 obč. zák.).
12
Ustanovení § 9 odst. 4 zák. o vlastnictví bytů, zavedené zákonem č. 103/2000 Sb., od počátku obsahovalo legislativně technickou chybu, která poněkud ztěžovala jeho pochopení. Nicméně, zjednodušeně řečeno, šlo o to, že pokud družstvo (SBD),
na jehož výstavbu byla poskytnuta finanční, úvěrová a jiná pomoc podle zvláštních předpisů a které bylo původním vlastníkem budovy, nebo družstvo z něj vyčleněné podle § 29 zák.
o vlastnictví bytů, plnilo ke dni 30. 6. 2000 povinnosti správce,
vznikalo SVJ až prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po měsíci, v němž byly družstvu doručeny listiny dokládající, že jeho spoluvlastnický podíl na společných částech domu se snížil na méně než jednu čtvrtinu. Obdobné platilo i pro
lidová bytová družstva (LBD).
Otázky vzniku některých SVJ
Jakkoli by se mohlo zdát, že členění SVJ podle hlediska rozlišení jejich vzniku nevyvolává žádné větší
interpretační potíže, bližší pohled však přece jen minimálně dvě problematické situace přináší.
Obecně můžeme bez pochybností uvažovat o:
a) SVJ vzniklých ze zákona (ex lege) dnem 1. 7. 2000,
na základě novely zák. o vlastnictví bytů provedené zákonem č. 103/2000 Sb.,
b) SVJ vzniklých ze zákona (ex lege) v období od
1. 7. 2000 do 31. 12. 2013 na základě § 9 odst. 3
zák. o vlastnictví bytů,
c) SVJ vzniklých ze zákona (ex lege) v období od
1. 7. 2000 do 31. 12. 2013 na základě § 9 odst. 4
zák. o vlastnictví bytů, týkajícího se některých
bytových družstev [SBD, LBD (tzv. odložený
vznik společenství)],12
d) SVJ vznikajících v období od 1. 1. 2014 na základě nové úpravy občanského zákoníku,
e) SVJ vznikajících v období od 1. 1. 2014 na základě § 24 zák. č. 311/2013 Sb. (tzv. odložené založení společenství).
V praxi však narážíme na dva problematické momenty. První se týká případů, kdy do konce roku 2013,
a tedy ještě za účinnosti zák. o vlastnictví bytů, byla
naplněna podmínka vzniku pěti jednotek, z nichž
alespoň tři byly ve vlastnictví tří různých vlastníků,
avšak listina osvědčující tuto skutečnost byla třetímu vlastníkovi doručena až po 1. 1. 2014. Zde se
můžeme setkat s výkladem, že v tomto případě již
SVJ nevznikne, a to s argumentem, že okamžik jeho
vzniku by nastal až po zániku účinnosti zák. o vlastnictví bytů, tedy již bez zákonné opory.13
Domnívám se však, že daná situace by mohla mít
i jiné řešení. Východiskem je rozlišení podmínek
vzniku SVJ dle zák. o vlastnictví bytů na podmínky
materiální a formální. Materiální podmínky jsou základní a nezbytné a vyjadřují smysl a účel zákona, tj.
nucený vznik SVJ. Jsou jimi existence alespoň pěti
jednotek vlastněných nejméně třemi různými vlastníky. Kromě toho je zde ještě formální podmínka, která je naplněna doručením příslušné listiny. V jejím
případě jde o pouhé technické řešení dobře viditelného okamžiku vzniku SVJ, které však mohlo být nastaveno i jinak. Jde vlastně jen o vyrozumění o tom,
že materiální podmínky vzniku byly naplněny. Navíc
je i nerozhodné, zda se adresát se zásilkou seznámil,
připuštěna je i fikce doručení. Z uvedeného tedy plyne, že rozhodující a nezbytný obsah právních poměrů představujících vznik SVJ vznikl za účinnosti zák. o vlastnictví bytů (tj. před účinností
občanského zákoníku), a že tedy na základě přechodného ustanovení § 3028 odst. 2 obč. zák. by
13
Srov. např. PRAŽÁK, Z. Bytové spoluvlastnictví. Komentář
k § 1158 – § 1222 nového občanského zákoníku a k zákonu
č. 67/2013 Sb. Praha: Leges, 2014, s. 245 a násl.
2/2015
17
měl být aplikován zák. o vlastnictví bytů jakožto
dosavadní právní předpis. V takovém případě by tedy SVJ vznikalo až po 1. 1. 2014 (datem doručení příslušné listiny), ale šlo by o vznik na základě § 9 odst. 3
zák. o vlastnictví bytů, tedy ze zákona, bez založení.
Druhý sporný moment se vztahuje k případům
těch družstev, na která se původně vztahovalo
ustanovení § 9 odst. 4 zák. o vlastnictví bytů
(tzv. odložený vznik společenství), avšak u kterých
se nejpozději do 31. 12. 2013 jejich spoluvlastnický podíl na společných částech domu nesnížil pod
jednu čtvrtinu, avšak zároveň k tomuto dni byl
menší než jedna polovina. Na tato družstva totiž výslovná dikce zákona č. 311/2013 Sb. (konkrétně § 24)
nedopadá.
Původní návrh předkladatele citovaného zákona
přímo navazoval na zrušený § 9 odst. 4 zák. o vlastnictví bytů a povinnost založit SVJ měla nastat poté,
co velikost spoluvlastnického podílu družstva na společných částech poklesne pod jednu čtvrtinu. Tím by
byla zajištěna kontinuita právních poměrů týkajících
se správy, a to jak pro vlastníky jednotek, tak i pro
družstva vykonávající funkci správce dle dosavadních předpisů. Zákonodárce však přijal řešení odlišné, když za rozhodující hranici, od které se odvíjí povinnost založit SVJ, určil pokles spoluvlastnického
podílu družstva na společných částech domu již pod
jednu polovinu.14
Vzniká tak otázka, jaký je právní režim správy
společných částí v domech, kde předmětné družstvo
vykonávalo dle § 9 odst. 4 zák. o vlastnictví bytů povinnosti správce ke dni 31. 12. 2013 a jeho spoluvlastnický podíl na společných částech domu byl
k tomuto dni ve výši mezi jednou čtvrtinou a jednou
polovinou.
Odpověď se pokusilo dát Ministerstvo pro místní
rozvoj ČR, a to uveřejněním stanoviska odboru bytové politiky k výkladu § 24 zák. č. 311/2013 Sb.15 Ministerstvo zde spatřuje mezeru v právním řádu a věc
řeší analogickým použitím citovaného ustanovení
i na případy těchto družstev. Jinými slovy, předkladatel zákona, jehož návrh byl zákonodárcem změněn,
uveřejňuje své stanovisko, kterým zákon vykládá dle
svého původního návrhu. Nutně se tedy vtírá otázka,
zda takový výklad obstojí, když bychom jej vlastně
mohli číst i tak, že se k vůli zákonodárce nemá přihlížet a že platí návrh zákona tak, jak nebyl zákonodárcem přijat. Jinak řečeno, jde zde opravdu o meze14
15
18
V takovém případě svolá družstvo nejpozději do 90 dnů ode
dne, kdy mu budou doručeny listiny dokládající snížení jeho
spoluvlastnického podílu, shromáždění vlastníků jednotek k založení SVJ. Neučiní-li to, může tak učinit kterýkoli vlastník jednotky. Návrh na zápis do rejstříku společenství musí statutární
orgán společenství podat nejpozději do 30 dnů ode dne založení společenství.
Dostupné na adrese: http://www.mmr.cz/getmedia/3aa6f0630fc9-4997-ae48-ba48f5a7fe31/1_Stanovisko-MMR-k%c2%a7-24-zakona-c-311-2013-Sb.pdf.
2/2015
ru v právu, když daná právní situace byla návrhem zákona řešena, ale zákonodárce ji prostě upravil jinak?16
Autorem pozměňovacího návrhu na zvýšení rozhodného spoluvlastnického podílu byl poslanec Ing.
J. Babor. Jak se mi podařilo zjistit, důvodem jeho návrhu byla reakce na četnou kritiku praxe některých
bytových družstev, která se snažila prodlužovat stav,
kdy byla na základě § 9 odst. 4 zák. o vlastnictví bytů v postavení správce domu, neboť výkon této funkce byl již jediným důvodem jejich existence. V této
situaci vlastníci jednotek, ačkoli disponovali v souhrnu tříčtvrtinovým spoluvlastnickým podílem na společných částech domu, často fakticky podléhali správě prováděné družstvem. Pozměňovací návrh tedy
chtěl čelit uvedenému stavu s odůvodněním, aby se
vlastníci jednotek mohli lépe chopit správy svého
majetku, jakmile souhrn jejich spoluvlastnických podílů na společných částech přesáhne 50 %.17
Lze-li takto rekonstruovat jednoznačnou vůli zákonodárce, má podle mého názoru historický výklad
textu zákona své opodstatnění a neměl by bez dalšího ustupovat před výkladem teleologickým. V takovém případě by dotčeným vlastníkům jednotek nezbývalo než založit SVJ zakladatelským právním
jednáním dle občanského zákoníku, byť se to může
jevit jako řešení přísné, jehož dopady nebyly příliš
zmírněny ani legisvakanční dobou zák. č. 311/2013 Sb.,
která trvala necelé tři měsíce.
Kde může vzniknout bytové
spoluvlastnictví?
Bytové spoluvlastnictví může podle občanského zákoníku vzniknout jen tam, kde je součástí nemovité
věci dům alespoň se dvěma byty (§ 1158 odst. 1 obč.
zák.). Jde o jednoznačně kogentní ustanovení, neboť
jde o charakteristiku zvláštního typu věcného práva
(spoluvlastnictví nemovité věci se současným výlučným vlastnictvím její vymezené části) a jen zákonodárce může stanovit, co je věcným právem (§ 977
obč. zák.), a současně definovat jeho obsah. Kogentnost (erga omnes) je dána i § 978 obč. zák.
Podmínka existence alespoň dvou bytů (resp.
dvou nebytových prostorů či jejich kombinace, viz
§ 1158 odst. 2 obč. zák.) vyplývá ze samotné povahy
16
Vyjasnění problému nepřispívá ani fakt, že zástupkyně předkladatele zákona JUDr. P. Schödelbauerová s pozměňovacím
návrhem poslance Ing. J. Babora zvýšit rozhodující spoluvlastnický podíl z 1/4 na 1/2 souhlasila s tím, že to byla jedna z variant, která byla zvažována, že je to otázka politického rozhodnutí a že MMR by nemělo námitky, pokud to bude přesně
specifikováno. Citováno ze zápisu ze 41. schůze Výboru pro
veřejnou správu a regionální rozvoj PSP ČR, dostupné na adrese: http://www.psp.cz/sqw/text/text2.sqw?idd=184888.
17
Uvedené skutečnosti jsou mi známy na základě rozhovoru s bývalým poslancem PSP ČR Ing. J. Baborem, který mi ochotně
důvody svého pozměňovacího návrhu ozřejmil, za což mu
i touto cestou děkuji. Ze stejného rozhovoru vyplynulo i to, že
ponechání původní výše podílu jedné čtvrtiny v odst. 5 § 24
zák. č. 311/2013 Sb. je legislativně technickou chybou.
věci, neboť nejsou-li alespoň dva objekty, nelze potenciálně vytvořit vlastnickou pluralitu vlastníků jednotek, která je zde podstatou institutu.
vitými věcmi, např. v důsledku přechodného ustanovení § 3055 obč. zák., může bytové spoluvlastnictví
dle občanského zákoníku vzniknout rovněž.19
Zajímavější je omezující podmínka, podle které
dům musí být součástí nemovité věci. Odpověď na
otázku, o které případy jde, není zásadně nijak složitá. Dům, ve kterém jsou prostory tvořící byty a nebytové prostory, je nepochybně stavbou (ve smyslu občanskoprávním). Stavba domu je dle občanského
zákoníku buďto samostatná věc (jde-li o stavbu dočasnou nebo stavbu, na kterou dopadají přechodná
ustanovení § 3055 a násl. obč. zák.), nebo, a to má býti pravidlem, je součástí pozemku či práva stavby,
v obou případech tedy součástí věci nemovité.18
Z osobních rozhovorů, které jsem mohl vést se
členy rekodifikační komise, často vyplynul argument,
že takové zúžení, které by snad vyplývalo z pouhého
jazykového výkladu, zákonodárce nezamýšlel.
Podle ustanovení § 1160 odst. 2 obč. zák., které je
rovněž kogentní povahy, mají při existenci bytového
spoluvlastnictví vlastníci jednotek vždy společný pozemek, na němž byl dům zřízen, nebo věcné právo,
jež vlastníkům jednotek zakládá právo mít na pozemku dům. Při úvaze, zda by takovým věcným právem
mohlo být i jiné právo než právo stavby (např. v podobě služebnosti umístění stavby na pozemku), musíme nutně dospět k závěru, že nikoli, neboť poté by
nebyla naplněna podmínka, aby dům byl součástí takového věcného práva (dům nebude součástí věcného práva služebnosti, které je sice nemovitou věcí, ale
stavba zde bude buďto samostatnou věcí, nebo součástí pozemku). Pouze právo stavby je zde nemovitou
věcí a věcným právem, jehož je stavba součástí (samozřejmě za podmínky, že právu stavby vyhovuje).
Jinými slovy – vlastníci jednotek bytového spoluvlastnictví musí být vždy současně spoluvlastníky
pozemku nebo spoluvlastníky práva stavby (spoluvlastnický podíl k pozemku nebo právu stavby je zahrnut v jednotce). To je zásadně odlišná úprava od
úpravy předchozí, podle které byla práva k pozemku
s vlastnictvím jednotky pouze spojena (nebyla tedy
přímo obligatorní součástí jednotky) a nebyly tak zákonnou úpravou vyloučeny případy, kdy vlastník jednotky dokonce žádné právo k pozemku neměl.
V těchto případech (v praxi ostatně zdaleka ne ojedinělých) prostě s jednotkou žádné právo k pozemku
spojeno nebylo.
Klade se tedy otázka, zda bytové spoluvlastnictví může vzniknout i v případě, že dům není součástí ani pozemku, ani práva stavby, tedy není
součástí žádné nemovité věci, neboť je samostatnou
věcí (nemovitou). Vyloučíme-li absurdní výklad, že
v takovém případě je součástí sama sebe (neboť součást věci sama o sobě být věcí nemůže), dospějeme
gramatickým výkladem § 1158 odst. 1 věty druhé obč.
zák. k závěru, že nikoli. Přesto se poměrně často objevují názory, že takový postup možný je, tedy typicky že v budovách, které zůstaly samostatnými nemo18
Stavbu, jakožto součást inženýrské sítě dle § 509 obč. zák.,
a podzemní stavbu se samostatným účelovým určením, jakožto
samostatnou nemovitou věc dle § 498 odst. 1 obč. zák., zde záměrně ponechávám stranou.
Nahlédneme-li do důvodové zprávy, můžeme číst,
že „přestože se návrh přidržuje zásady superficies solo cedit, není vyloučeno, že dům nebude součástí pozemku, ale např. součástí práva stavby“20 a dále např.,
že „dům podle navržené úpravy není samostatnou věcí, proto návrh staví na pojetí, že jde o spoluvlastnictví nemovité věci, jejíž součástí je dům“.21 Zdálo by
se, že jest spíše přitakáno mnou předkládanému doslovnému výkladu, který je tak podpořen i výkladem
historickým (úmyslem zákonodárce). Pravda však je,
že na jiném místě důvodové zprávy můžeme číst text,
že „bytové spoluvlastnictví se opírá o spoluvlastnictví
domu a vlastnictví jednotky (jejíž součástí je byt),“22
což problém opět poněkud zatemňuje (má-li být dům
součástí pozemku či práva stavby, nemůže sám být
současně ve spoluvlastnictví, neboť není věcí).
Můžeme si tedy položit otázku, zda je zde důvod
(a prostor) pro výklad § 1158 odst. 1 věty druhé obč.
zák. contra verba legis, tj. pro uplatnění teleologického výkladu, v jehož důsledku můžeme obhájit závěr, že je namístě postupovat podle výkladového pravidla § 2 odst. 1 věty druhé obč. zák. a předmětné
ustanovení vyložit proti jeho textu. Tedy zda obstojí
argument, že výsledek jazykového výkladu předmětného ustanovení je v rozporu s Listinou základních
práv a svobod a ústavním pořádkem vůbec nebo se
zásadami, na nichž spočívá občanský zákoník, či
s trvalým zřetelem k hodnotám, které se tím chrání.
Domnívám se, že takový rozpor bychom zde hledali
jen stěží.23
19
Srov. např. E. Kabelková in KABELKOVÁ, E., SCHÖDELBAUEROVÁ, P. Bytové spoluvlastnictví v novém občanském
zákoníku. Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 10
a 26; dále Z. Čáp in ŠVESTKA, J., DVOŘÁK, J., FIALA, J.
a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek III. Praha: Wolters
Kluwer, a. s., 2014, s. 434; nebo DVOŘÁK, T. Společné části
nemovité věci podle právní úpravy bytového spoluvlastnictví
v novém občanském zákoníku. Obchodní právo, 2014, č. 1, str. 2.
20
ELIÁŠ, K. a kol. Nový občanský zákoník s aktualizovanou důvodovou zprávou. Ostrava: Sagit, 2012, s. 499.
21
Ibidem.
22
Ibidem.
23
Dovolím si zde osobní poznámku. Zdá se mi, jakoby dosavadní diskurz na téma interpretace občanského zákoníku byl pohříchu často veden ve smyslu slabé autority textu zákona. Mám
zde na mysli to, že úvahy o „závaznosti“ kogentních ustanovení zákona jsou často ovlivňovány hodnotícími postoji interpretů, zda nejde o ustanovení příliš přísné, či naopak bezdůvodně
benevolentní, pro interpreta nesrozumitelné, či zda nejde dokonce o legislativně technickou chybu nebo nadbytečný (obsoletní) text apod. K úvahám o možné aplikaci § 2 odst. 1 věty
druhé obč. zák. se tak uchylujeme možná až příliš často. Není
2/2015
19
Na podporu „pouhého“ jazykového výkladu, který vede k závěru o omezené možnosti vzniku bytového spoluvlastnictví pouze pro případy, kdy dům je
součástí pozemku či práva stavby, se hodí uvést např.
i citace z rozsudku Nejvyššího správního soudu sp.
zn. 1 Afs 91/2010, který, přestože se týkal interpretace předpisu veřejného práva, má podle mého názoru
obecnou využitelnost: „Nejvyšší správní soud vycházel ve svých úvahách ze stanoviska doktríny, podle
níž výklad práva je objektivní interpretací v tom
smyslu, že rozhodující je to, co je skutečně vyjádřeno v právních textech, nikoli v subjektivní představě
jejich autorů.“24 Není rovněž „rozhodné, co zákonodárce chtěl vyjádřit, ale to, co vyjádřil, tj. to, co lze ze
slov zákona vyčíst.“25
Nejde zde o samoúčelnou polemiku, smysl a účel
omezující úpravy druhé věty odst. 1 § 1158 obč. zák.
ctí podle mého názoru jednoznačně superficiální zásadu, kdy se zde prosazuje tendence nejprve sjednotit vlastnictví staveb s vlastnictvím pozemku, a teprve z takto vytvořené jednolité nemovité věci připustit
jejím rozdělením systémovou výjimku ze superficiální zásady (případně ji podřadit další systémové výjimce v podobě práva stavby).26
S řešenou problematikou úzce souvisí i otázka,
zda může dojít k tzv. konverzi starých jednotek na
nové, tj. jednotek vzniklých dle zák. o vlastnictví bytů na jednotky odpovídající vymezení dle občanského zákoníku. Jakkoli se zdá, že většinově je přijímán
názor, že takový postup možný je,27 a to cestou změny prohlášení vlastníka dle § 1169 obč. zák., domnívám se, že korektní postup by zde byl spíše dosavadní vlastnictví bytů zrušit na podílové spoluvlastnictví
nemovité věci a následně (byť třeba i v rámci jedné
listiny) uzavřít mezi spoluvlastníky dohodu o zrušení
a vypořádání podílového spoluvlastnictví vznikem
jednotek, tj. jednotek bytového spoluvlastnictví dle
občanského zákoníku.28
vyloučeno, že autoritu slovům zákona ubrala i často velmi povrchní kritika zpracování zákona, včetně jeho nadbytečného karikování, a to i z řad odborné veřejnosti. Chci věřit, že soudy
budou vůči takovým výkladům spíše imunní a od kogentních
ustanovení zákona se na základě argumentu § 2 odst. 1 věty
druhé obč. zák. budou chtít výkladově odchylovat jen velmi
vzácně. Opačný přístup, který by (s nadsázkou řečeno)
vedl k „přepisování“ textu zákona soudní judikaturou, je jistě
nežádoucí a byl by v rozporu s principem právní jistoty.
24
25
Srov. KNAPP, V. Teorie práva. Praha: C. H. Beck, 1995. s. 171.
26
Je třeba si uvědomit, že kromě práva stavby a staveb dočasných
je připuštění vlastnictví bytů další systémovou výjimkou ze superficiální zásady, neboť se zde finguje existence samostatných
věcí od pozemku odlišných, a přesto s ním pevně spojených.
27
20
Srov. WEINBERGER, O. Norma a instituce (Úvod do teorie
práva). Brno: Masarykova univerzita, 1995, s. 163.
Viz např. stanoviska č. 7 a 16 Komise pro aplikaci nové civilní
legislativy Ministerstva spravedlnosti ČR, nebo M. Novotný in
SPÁČIL, J. a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976 –
§ 1474). Komentář. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 676.
2/2015
I pokud se zamyslíme nad praktickým provedením prvně uvedeného postupu (pouhé změny prohlášení vlastníka), je zřejmé, že půjde o zásadní redefinici objektů vlastnického práva – jednotek, často
i o redefinici společných částí a velmi často (v naprosté většině případů) i o nové určení velikosti spoluvlastnických podílů k nim, neboť podle § 3 nařízení vlády č. 366/2013 Sb. se podlahová plocha
jednotky (která je určujícím kritériem pro velikost
spoluvlastnického podílu ke společným částem) určuje jinak než podle zák. o vlastnictví bytů.29 Prakticky se tak jeden předmět vlastnictví nahrazuje jiným, jde tedy spíše o zánik původního a vznik
nového než o pouhou změnu původního.
Zásadním argumentem je však skutečnost, že změnou původního prohlášení vlastníka má vzniknout nová jednotka, resp. jednotka bytového spoluvlastnictví
dle občanského zákoníku. Jak taková jednotka vzniká,
však zákonodárce kogentním a výslovným způsobem
stanovil v § 1163 a násl. obč. zák. Mezi aprobovanými způsoby vzniku jednotky však konverzi původního prohlášení vlastníka budovy, kterým by vznikly
jednotky dle občanského zákoníku a které by bylo
provedeno pouhou změnou dle § 1169 obč. zák., nenajdeme30 a nenajdeme ji ani v žádném z přechodných ustanovení.
Vyjdeme-li z předchozího závěru o nemožnosti
vzniku bytového spoluvlastnictví v domech, které nejsou ani součástí pozemku ani práva stavby, narážela
by konverze starých jednotek na nové na problém
v případech, kdy s vlastnictvím staré jednotky není
spojen spoluvlastnický podíl na pozemku pod domem
ve stejné výši, jako je spoluvlastnický podíl vlastníka
jednotky na společných částech domu. Ani v těchto
případech by tedy konverze neměla být možná.
Pokud by však přece jen převážil výklad opačný,
tj. že bytové spoluvlastnictví může vzniknout i v domě, který není součástí nemovité věci, kladl bych si
otázku, proč zákonodárce vytvořil tak nepraktický
stav, když zavedl jednotky dvojího typu. Pokud by totiž bylo zásadně jedno, je-li v jednotce zahrnut i spoluvlastnický podíl k pozemku (právu stavby), či nikoli, co zákonodárci bránilo postupovat obdobně jako
v § 31 odst. 2 zák. o vlastnictví bytů ve vztahu k předchozí právní úpravě vlastnictví bytů (dle zák.
28
K obdobnému závěru dospívá i Z. Čáp in ŠVESTKA, J., DVOŘÁK, J., FIALA, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek III. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2014, s. 443.
29
Zjednodušeně řečeno, dle nové úpravy se do podlahové plochy
jednotky započítává i zastavěná plocha stěnami uvnitř bytu, zatímco podle zák. o vlastnictví bytů šlo o tzv. čistou podlahovou
plochu jednotlivých místností bytu. Rozdíl tak může činit řádově jednotky metrů čtverečních.
30
Jednotka dle občanského zákoníku vzniká pouze výstavbou
(§ 1163 obč. zák.) nebo na základě prohlášení o rozdělení práva k domu a pozemku na vlastnické právo k jednotkám (§ 1164
odst. 1 obč. zák.), modifikace ideálního spoluvlastnictví nebo
společného jmění manželů (§ 1164 odst. 2 obč. zák.) nebo rozhodnutí soudu (§ 1165 obč. zák.).
č. 52/1966 Sb.) a vlastníky dosavadních jednotek prohlásit za vlastníky jednotek dle občanského zákoníku.
Tak mohlo ex lege dojít k transformaci jednotek
vzniklých dle zák. o vlastnictví bytů na jednotky definované dle občanského zákoníku s dvojím výsledkem,
tj. některé jednotky by obsahovaly i spoluvlastnický
podíl k pozemku (tam, kde takový spoluvlastnický
podíl odpovídající velikosti spoluvlastnického podílu
na společných částech domu do 31. 12. 2013 existoval) a některé jednotky by tento spoluvlastnický
podíl neobsahovaly (tam, kde takový spoluvlastnický
podíl odpovídající velikosti spoluvlastnického podílu
na společných částech domu do 31. 12. 2013 neexistoval).
Domnívám se tedy, že to mohla být nejen nechuť
zákonodárce „vstupovat do záležitostí, jež nastaly
v minulosti“,31 ale i nemožnost přijmout takové řešení za situace, kdy zákonodárce trvá na předchozím
naplnění superficiální zásady, jakožto podmínky
pro vznik bytového spoluvlastnictví.
Převod jednotky a dluhy vůči osobě
odpovědné za správu domu
S problematikou příspěvků na správu, ale i plateb
za služby, souvisí otázka jejich právního osudu při
převodu vlastnictví jednotky.
Pokud jde o dluhy dospělé, tedy ty, které vznikly
původnímu vlastníkovi před převodem jednotky a nebyly řádně a včas uhrazeny, dochází zde podle nové
právní úpravy pravděpodobně k významnému posunu, na kterém se však zatím odborná veřejnost nedokáže jednoznačně shodnout. Jde o výklad § 1186
odst. 2 obč. zák., podle kterého se skutečně zdá, že
zákonodárce stanovil výjimku pro osud obligačních
dluhů předchozího vlastníka věci, kdy na rozdíl
od obecné úpravy, kdy tyto dluhy na nového vlastníka zásadně nepřecházejí, podle citovaného ustanovení by však přecházet měly.32
Smyslem a účelem úpravy zřejmě bylo dostat SVJ
(či obecně osobu odpovědnou za správu domu) do
lepšího věřitelského postavení ve vztahu k nabyvateli
jednotky, který je jako nový člen společenství „více po
ruce“ a má majetek (jednotku). Kromě toho zákonodárce převodce jednotky z dluhu zcela neosvobodil,
když jej ponechal v postavení ručitele za takto přešlé
dluhy.
Občanský zákoník rozlišuje důsledně mezi závazkem a dluhem. Závazek je právním poutem mezi věřitelem a dlužníkem, z něhož pravidelně vzniká
31
Viz pozn. č. 3.
32
To je zcela odchylná situace od minulé úpravy zák. o vlastnictví bytů, kde § 20 odst. 3 o tom, že závazky dosavadního vlastníka, týkající se společných částí domu a pozemku, přecházejí
na nové vlastníky jednotek nabytím vlastnictví k těmto jednotkám, byl judikatorně opakovaně interpretován tak, že na nabyvatele nepřecházejí dluhy převodce splatné do dne převodu
(viz např. rozsudek NS 22 Cdo 242/2009 ze dne 8. 12. 2010).
dluh jakožto konkrétní povinnost k plnění. Vykládané ustanovení hovoří o dluhu.
Vlastník jednotky má povinnost přispívat na správu domu a pozemku (§ 1180 obč. zák.) a hradit služby spojené s užíváním bytu (§ 1181 obč. zák.). Podle
§ 1106 obč. zák. kdo nabude vlastnické právo, nabude
také práva a povinnosti s věcí spojená. Tento závazek
tedy přejde na nabyvatele jednotky nabytím jejího
vlastnictví, jakožto na jejího aktuálního vlastníka,
a v tomto smyslu má věcněprávní povahu. Budoucí (nedospělé) dluhy vyplývající z tohoto závazku tak žádné
zvláštní ustanovení o svém přechodu nepotřebují.
Klade se tak otázka, na jaké dluhy míří § 1186
odst. 2 obč. zák. Z jazykového výkladu je zřejmé, že
pouze na dluhy související se správou domu a pozemku, kde věřitelem je osoba odpovědná za správu
domu, což vyplývá ze zákonného ručitelského závazku převodce vůči této osobě. Dále je zřejmé, že musí
jít pouze o dluhy dospělé, neboť jinak by ručitelský
závazek převodce nedával smysl.
Je možné se setkat s výkladem, že § 1186 odst. 2
obč. zák. je pouze jakýmsi technickým ustanovením
o formě souhlasu věřitele v podobě vydaného potvrzení o výši dluhu, které se má aplikovat pro zvláštní
úpravu převzetí dluhů, tj. intercesi dle § 1888 obč.
zák. Takový výklad však nepřihlíží k tomu, že zákonodárce v § 1186 odst. 2 obč. zák. výslovně připouští, že žádné přecházející dluhy nejsou. Jaký by pak
dávalo toto ustanovení smysl, když bychom měli připustit, že zákonodárce zde pracuje s variantou uzavření dohody o převzetí neexistujících dluhů? To je
jistě absurdní. Navíc nedává žádný smysl, aby zákonodárce pro formu souhlasu věřitele stanovoval pro
určitý druh dluhů jiné pravidlo. Z těchto důvodů nepokládám uvedený výklad za správný.
Pravdou však je, že v samotném § 1186 obč. zák.
výslovné ustanovení o přechodu dospělých dluhů
převodce jednotky na jejího nabyvatele nenajdeme.
Argumentem pro výklad o jejich přechodu tak zůstává předpoklad (princip) racionálního zákonodárce
(hovoří-li ustanovení o přechodu dluhů, musí takový
případ přechodu dluhů existovat; tj. že racionální zákonodárce nepřijímá normy, které se nedají aplikovat), dále s tím související interpretační princip vyloučení redundance (tj. odmítnutí vytváření
nepoužitelných nebo nadbytečných ustanovení zákona)33 a možná i analogie práva (převod družstevního
podílu v bytovém družstvu včetně všech dluhů převodce vůči družstvu na nabyvatele podílu dle § 736
odst. 2 zák. č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích).
Argumentem však podle mého názoru může být
i aplikace obecných ustanovení o převodu vlastnického práva, kde bychom však museli dovodit, že předmětné dospělé dluhy jsou závadou váznoucí na věci
dle § 1107 odst. 1 obč. zák., tedy že specifické obli33
Blíže viz WINTR, J. Metody a zásady interpretace práva.
Praha: Auditorium, 2013, s. 80.
2/2015
21
gační dluhy uvedené v § 1186 odst. 2 obč. zák. jsou závadou váznoucí na převáděné jednotce. K tomuto výkladu směřuje jednak důvodová zpráva34 a i řada komentářů.35 Jde tak o širší pojetí významu pojmu
„závada váznoucí na věci“, než že se jedná pouze o věcné právo. To samo o sobě není v doktríně zásadně nic
nového, určitý věcněprávní charakter bývá přisuzován
například i obligacím, jako je nájem36 či dohoda spoluvlastníků o hospodaření se společnou věcí.37
V § 1186 odst. 2 obč. zák. tedy lze, s ohledem na
výše uvedené, spatřovat pojetí specifických dluhů
převodce jednotky, jakožto závady váznoucí na
věci, a to na základě jazykového, systematického,
historického a i teleologického výkladu.
Tím však problém interpretace citovaného ustanovení nekončí. Do hry totiž ještě vstupuje význam
potvrzení o výši přecházejících dluhů, které je osoba odpovědná za správu domu povinna vydat převodci. Převodce tímto potvrzením výši přecházejících dluhů doloží. Je-li správný výklad, že jde pouze
o dluhy dospělé, tj. po splatnosti, není pro osobu odpovědnou za správu domu žádný problém takové potvrzení vystavit, neboť je dozajista za převodcem eviduje. Klade se však otázka pro dvě různé varianty:
a) pokud je potvrzení chybné, nebo
b) pokud není potvrzení žádné.
V prvním případě (ad a) může jít buďto o uvedení větší částky, než je skutečnost, a v takovém případě by přešel dluh pouze skutečný, neboť jiný (vyšší)
neexistuje. Nebo může jít o uvedení nižší částky, než
je skutečný dluh, a v takovém případě se domnívám,
že na nabyvatele by měl přejít pouze dluh uvedený
v potvrzení. Argumentem je zde ochrana práv nabyvatele nabytých v dobré víře. Klade se však otázka,
co se zbytkem dluhu, zda by nezanikl a dlužníkem by
zůstával převodce, nebo by v souladu s výkladem
o aplikaci § 1107 obč. zák. v této části dluh zanikl
(§ 1107 odst. 2 obč. zák.). I když se zdá, že praxe se
kloní spíše k první variantě, určité nebezpečí výkladu
dle druhé varianty zde však spatřuji. Bylo by tak věřiteli přičítáno k tíži, že vystavil nesprávné potvrzení.
Ve druhém případě (ad b) bych se klonil k závěru, že nabyvatel zde vědomě a dobrovolně podstoupil
riziko nabytí majetku s přecházejícími potenciálními
dluhy a tyto dospělé dluhy (jsou-li) by na něj přešly.
Je otázkou, zda zde nějakým způsobem zohledňovat,
z jakého důvodu potvrzení neobdržel, zda proto, že
jej vůbec nezajímalo a nevyžadoval ho (např. i proto,
že o nebezpečí přechodu dluhů neměl žádnou vědomost), nebo se ho naopak domáhal, ale neúspěšně.
Domnívám se, že tyto okolnosti by zohledňovány býti neměly, neboť v prvním případě by se měl vůči nabyvateli uplatnit obecný předpoklad osoby průměrného rozumu jednající s adekvátní znalostí věci
(§ 4 obč. zák.), ve druhém případě pak dobrovolně
a vědomě podstoupil dané riziko, což musí jít rovněž
k jeho tíži.
Dále je třeba si ještě povšimnout, že na rozdíl od
prvního odstavce § 1186 obč. zák., druhý odstavec
nehovoří jen o dluzích za příspěvky, ale o dluzích za
správu, což je širší rozsah pojmu. Kromě příspěvků
tak půjde i o dluhy za poskytované služby. Zde je třeba dodat, že opět pouze o dospělé dluhy, tedy typicky o neuhrazené platby záloh po splatnosti či neuhrazené doplatky z vyúčtování po splatnosti.
Na skutečnost přechodu dluhů převodce na nabyvatele je pochopitelně třeba pamatovat v ujednání
o kupní ceně, kde by měly být dluhy proti kupní ceně stranami zohledněny. Ostatně stejně tak by strany
měly být pečlivé v zafixování stavů spotřeb služeb
a energií spojených s užíváním jednotky ke dni jejího
převodu, neboť jejich vyúčtování a nastavení splatnosti před okamžikem převodu jednotky v praxi
zpravidla nebude možné. Bez vyúčtování totiž nelze
o dluhu hovořit a aktuálnímu vlastníku jednotky z daného závazkového vztahu vyplývá povinnost k doplatku, či právo na vrácení přeplatku až dle výsledku
vyúčtování. Bude tak běžné, že s přihlédnutím k zásadám bezdůvodného obohacení bude část nedoplatku či přeplatku zatěžovat, či opravňovat převodce, na
což by měly strany ve smlouvě pamatovat nastavením pravidel pro vzájemné vypořádání.
Korektně je třeba uvést, že část odborné veřejnosti přechod dluhů na základě § 1186 odst. 2 obč. zák.
z převodce na nabyvatele jednotky odmítá, či alespoň
zpochybňuje.38
Místo závěru
34
35
22
ELIÁŠ, K. a kol. Nový občanský zákoník s aktualizovanou důvodovou zprávou. Ostrava: Sagit, 2012, s. 515.
Srov. např. T. Horák in SPÁČIL, J. a kol. Občanský zákoník III.
Věcná práva (§ 976 – § 1474). Komentář. Praha: C. H. Beck,
2013, s. 744, nebo Z. Čáp in ŠVESTKA, J., DVOŘÁK, J.,
FIALA, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek III. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2014, s. 539, či P. Schödelbauerová
in KABELKOVÁ, E., SCHÖDELBAUEROVÁ, P. Bytové spoluvlastnictví v novém občanském zákoníku. Komentář. 1. vyd.
Praha: C. H. Beck, 2013, s. 156.
36
Viz např. E. Dobrovolná in SPÁČIL, J. a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976 – § 1474). Komentář. Praha: C. H.
Beck, 2013, s. 358.
37
Viz např. KRÁLÍK, M. Podílové spoluvlastnictví v občanském
zákoníku. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 142.
2/2015
Záměrem tohoto článku bylo poukázat na některá místa nové úpravy vlastnictví bytů, která v praxi činí určité interpretační obtíže a nabídnout jejich možná řešení.
Ztotožňuji se s principem, že správný výklad
právní normy je vždy jen jeden. Jestliže je však současně za kritérium správnosti možné považovat konstantní a konzistentní soudní judikaturu, bude tato
diskuze trvat zřejmě ještě dlouhou dobu. Přispěje-li
k ní i tento text, bude jeho cíl naplněn.
38
Srov. ČECH, P., PELIKÁN, R. Několik dalších nedorozumění
v nové úpravě bytového spoluvlastnictví. Právní rádce, 2013,
č. 8.
Aktuálně ke škodě způsobené
dopravním prostředkem
dle občanského zákoníku1
JUDr. JAKUB DOHNAL, Ph.D.,
advokát v AK DOHNAL, PERTOT, SLANINA, postdoktorand
Právnické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci
Právní úprava povinnosti k náhradě škody, která je způsobena při provozování dopravy, resp. dopravním prostředkem, je v občanském zákoníku upravena v § 2927
a násl. Ačkoli přebírá z velké části dosavadní legislativní pojetí, objevují se v ní některé nové elementy a vliv na její aplikaci bude jistě mít i judikatura.
Pojetí v občanském zákoníku
Občanský zákoník z velké části vychází z předchozí
úpravy povinnosti k náhradě škody (§ 427 zák.
č. 40/1964 Sb.), která je i nadále objektivního charakteru a je jedním z mála ustanovení tohoto typu
v novém civilním kodexu.
V zahraničí je povinnost k náhradě škody vzniklé
z provozu dopravního prostředku zakotvena ve
zvláštních právních předpisech2 a i právní úprava
v zák. č. 40/1964 Sb. navazovala na normy uvedené
ve zvláštním zákoně. Tím byl v minulosti zák.
č. 58/1956 Sb., o odpovědnosti za škody způsobené
dopravními prostředky. Povinnost k náhradě škody
nicméně zůstala obsažena přímo v občanském zákoníku i po rekodifikaci.
Zákon v šesti paragrafech reguluje v návaznosti
na dosavadní judikaturu tuto problematiku tak, že
z valné části přejímá dosavadní východiska (např. judikovaná, ale nezakotvená domněnka provozovatele
v § 2930 obč. zák.) a přináší nové pojetí starých institutů (o § 2928 obč. zák. viz dále).
Subjekty povinné k náhradě škody
S ohledem na zvláštní povahu provozování dopravních prostředků (vyjma těch, které jsou poháněny lid1
Článek vznikl za podpory projektu Podpora vytváření excelentních výzkumných týmů a intersektorální mobility na Univerzitě Palackého v Olomouci II., Registrační číslo:
CZ.1.07/2.3.00/30.0041 financovaného MŠMT/ESF.
2
Např. rakouský zák. č. 48/1959 – Eisenbahn und Kraftfahrzeughaftpflichtgesetz. Na rozdíl od české právní úpravy se zde nachází
22 paragrafů regulujícících samostatně tuto problematiku a možnosti liberace jsou širší – k tomu § 9 předmětného zákona.
skou silou) zákon zakotvuje zvýšenou odpovědnost
dvou skupin osob. Jde o ty, kdo provozují dopravu,
a provozovatele vozidla, plavidla nebo letadla, které
není poháněno lidskou silou
Právní úprava vychází z dosavadního pojetí problematiky, a tak nebude složité chápat jako provozovatele dopravy např. dopravní podniky, kurýrní služby či provozovatele taxislužby. Důležité ale je
připomenout, že judikatura zároveň pod tyto případy
subsumovala i provozovatele lanových drah3 či pojízdných schodišť4.
U silničních vozidel, kde je odpovědnost nejčastější, budou provozovatelem vozidla registrovaného
v registru silničních vozidel České republiky buďto
fyzické osoby s místem trvalého pobytu nebo s místem povoleného pobytu v ČR, nebo právnické osoby
se sídlem v ČR a zároveň, které:
a) vlastním jménem provozují silniční vozidlo a jsou
současně vlastníkem silničního vozidla,
b) nebo jsou vlastníky silničního vozidla oprávněny k provozování silničního vozidla.5
3
Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2003, sp. zn. 25 Cdo
282/2001: Za škodu na zdraví, způsobenou úrazem při vystupování z lyžařské lanovky, odpovídá provozovatel lanovky.
4
Rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 5. 5. 1977, sp. zn.
20 Co 31/1977, R 46/1979: Odpovědnost za škodu způsobenou
provozem pohyblivých schodů (eskalátorů) ve stanicích metra
je třeba posoudit jako škodu vyvolanou povahou provozu dopravního prostředku.
5
§ 2 odst. 16 zák. č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích a o změně zákona č. 168/1999 Sb.,
o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla)
2/2015
23
To je obzvláště aktuální v situaci, kdy znovu nabývá na důležitosti užívání silničních motorových
vozidel na leasing, který byl v minulých letech na
ústupu. Dřívější právní regulace totiž byla v daném
případě problematická, když za škodu odpovídal
vlastník, přičemž záleželo na vzájemné úpravě práv
a povinností v leasingové smlouvě. To stavělo poškozeného do složité důkazní pozice.6
Nevyplývá-li z leasingové smlouvy něco jiného,
vzniká od předání silničního vozidla registrovaného
v registru silničních vozidel České republiky, jež je
předmětem leasingu, leasingovým pronajímatelem leasingovému nájemci oprávnění leasingového nájemce
k jeho provozování podle § 2 odst. 16 zák. č. 56/2001 Sb.
a leasingový nájemce se stává jeho provozovatelem.7
Co se týče otázky, kdo je provozovatelem vozidla, již v minulosti sdělil Nejvyšší soud, že za provozovatele vozidla je třeba považovat toho, kdo má
právní a současně faktickou možnost je užívat.8 Nejvyšší soud zároveň dovodil,9 že stále platí, že obecně
je třeba za provozovatele motorového vozidla považovat vlastníka vozidla, neboť u něj lze předpokládat
možnost trvalé právní i fyzické dispozice s daným
vozidlem. Vlastník, který půjčí motorové vozidlo jinému, zůstává jeho provozovatelem. Totožnost provozovatele má relevanci i v dalších předpisech, primárně v regresech České kanceláře pojistitelů.10
Za škodu způsobenou provozem motorového vozidla odpovídá provozovatel tohoto dopravního prostředku, tím však není zároveň vyloučena odpovědnost osoby (např. řidiče motorového vozidla), která
škodu způsobila při téže škodné události poškozenému porušením právní povinnosti.11
Je rovněž důležité zopakovat stěžejní závěr, že zaměstnanec, který poskytl zaměstnavateli motorové vozidlo pro plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, zůstává jeho provozovatelem
a po celou dobu používání tohoto motorového vozidla podnikem odpovídá za škodu vyvolanou
zvláštní povahou tohoto provozu.12 Pokud tedy zaměstnanec užívá ke služební cestě své vozidlo, je odpovědný za škodu jako provozovatel. Pokud jde o vozidlo služební, za škodu odpovídá zaměstnavatel!
6
24
K tomu blíže Vojtek, P. in ŠVESTKA, J. a kol. Občanský zákoník – komentář, Svazek VI. (§ 2521 až § 3081). Praha: Wolters
Kluwer, 2014, s. 1025.
7
Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 23
Cdo 1766/2012 (R 31/2014 civ.).
8
Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 8. 10. 2008, sp. zn.
28 Cdo 1532/2006, odkázalo na rozsudek Krajského soudu
v Hradci Králové ze dne 12. 5. 1999, sp. zn. 25 Co 558/98.
9
25 Cdo 2563/2005, uveřejněné pod č. 6/2009 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek.
10
Podle dlouholeté konstantní judikatury Nejvyššího soudu je
vždy za osobu bez pojištění odpovědnosti, vůči které má Česká
kancelář pojistitelů podle § 24 odst. 7 zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla právo na náhradu toho, co za ni
plnila, třeba považovat provozovatele, jestliže odpovídá za škodu podle příslušných ustanovení.
2/2015
S ohledem na skutečnost, že odpovědnost za provoz dopravního prostředku je objektivního charakteru, zakotvuje zákon v § 2930 domněnku osoby odpovědné za způsobenou škodu v případě, že nelze zjistit
provozovatele. V případě, že provozovatele tedy nelze zjistit, je odpovědnou osobou vlastník dopravního
prostředku. Není relevantní, kdo je uveden ve veřejné evidenci, ale kdo je skutečným vlastníkem, což se
posuzuje s ohledem na příslušná ustanovení občanského zákoníku o nabývání vlastnictví.
Kdy provozovatel vozidla není povinen
k náhradě škody
Stejně jako v předchozí právní úpravě zákon umožňuje provozovateli vozidla, aby se své odpovědnosti
zprostil tzv. liberací. To znamená, že může dle § 2927
obč. zák. provozovatel tvrdit (a také dokázat), že škodě nemohl zabránit ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze požadovat. Tyto případy se ovšem v praxi nevyskytují a liberace v daném případě prakticky
neexistuje.
Daleko častějším institutem je možnost snížení
rozsahu nahrazované škody v případě spoluzavinění
poškozeného dle § 2918 obč. zák. Soudní praxe za tyto případy považuje např. situace, kdy chodec neočekávaně vkročí do vozovky, v opilosti leží na neosvětleném úseku či nešťastnou náhodou sklouzne pod
kola vozidla.13 To je obdobné i v Rakousku.14
Z rozhodovací praxe dovolacího soudu také např.
plyne, že míra spoluzavinění škody poškozeným spolujezdcem může dosáhnout až jedné poloviny, jestliže vědomě podstoupí jízdu s řidičem, o němž ví, že je
pod vlivem alkoholu.15 Byla-li škoda způsobena výlučně jednáním poškozeného, je zcela vyloučena odpovědnost provozovatele, avšak nikoli z důvodu
zproštění se jeho odpovědnosti z tzv. liberačního důvodu, nýbrž z důvodu chybějící příčinné souvislosti
mezi okolností, za niž provozovatel objektivně odpovídá, a vznikem újmy na straně poškozeného.16
11
23 Cdo 4373/2010 (C 9355).
12
Rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 3.
1976, sp. zn. 11 Co 659/1975, publikované ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod R 8/1978.
13
Vojtek, P. in ŠVESTKA, J. a kol. Občanský zákoník – komentář,
Svazek VI. (§ 2521 až § 3081). Praha: Wolters Kluwer, 2014,
s. 1018
14
§ 9 zák. č. 48/1959 – Eisenbahn und Kraftfahrzeughaftpflichtgesetz.
15
Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 25 Cdo
4199/2013. Rozhodující příčinou vzniku škody ovšem stále zůstává nezodpovědné počínání řidiče vozidla, proto nepůjde
o nadpoloviční rozsah ani v případě, kdy spolupřispění poškozeného bude značné, např. tehdy, jestliže kromě zásadního podcenění situace s ohledem na vědomost o ovlivnění schopností
řidiče alkoholem či jinými návykovými látkami k tomu přistoupí další okolnosti, jako například jeho vědomost, že řidič
vozidla nemá řidičské oprávnění nebo že hrozí nezvládnutí řízení za špatných povětrnostních podmínek.
16
25 Cdo 431/2008.
Občanský zákoník v § 2929 rovněž normuje, že
místo provozovatele nahradí škodu ten, kdo použije
dopravního prostředku bez vědomí nebo proti jeho
vůli. Provozovatel nahradí škodu společně a nerozdílně s ním, pokud mu takové užití dopravního prostředku z nedbalosti umožnil. Toto ustanovení nahrazuje znění § 430 zák. č. 40/1964 Sb., které bylo
rozvinuto převážně judikaturou. V tomto ohledu tedy
lze vycházet právě ze soudních rozhodnutí, která jsou
v převážné části i nadále použitelná.
Zákon rozlišuje dva způsoby, jimiž je vozidlo odňato neoprávněně z dispozice provozovatele; buďto je
použito bez jeho vědomí (provozovatel nevěděl, že dojde k využití vozidla určitým způsobem), anebo přímo
proti jeho vůli (nedal k takovému užití souhlas, či je přímo zakázal).17 Pokud je například automobil odcizen,
nebude jeho provozovatel povinen k náhradě škody.
I za situace, kdy je dopravní prostředek použit proti vůli provozovatele, může být tento povinen k náhradě škody společně s osobou, která škodu způsobila.18
Bude to v situaci, kdy užití dopravního prostředku z nedbalosti umožnil. Provozovatel je totiž povinen vozidlo dostatečně zajistit proti zneužití, protože je stále
zdrojem potenciálního rizika. Od provozovatele se očekává rozumná míra opatrnosti, kterou by zachovala jiná pečlivá osoba v postavení provozovatele. To znamená, že provozovatel je např. povinen vozidlo při jeho
opuštění zamknout, případně nenechat v něm klíče. Zároveň musí ale pamatovat na situace, kdy osoba, které
dopravní prostředek svěří, vypůjčí tento další osobě.19
Kdy je dopravní prostředek v opravě?
Zákon nově stanoví v § 2928, že je-li dopravní prostředek v opravě, považuje se za jeho provozovatele osoba, která dopravní prostředek převzala
k opravě. Ani v takové situaci pak logicky vlastník
neodpovídá za škodu, která je zákonem způsobena.
Ustanovení reguluje situaci, kdy provozovatel vozidla (případně jiná pověřená osoba) není schopen ovlivnit nakládání s dopravním prostředkem z důvodu jeho
opravy. V takovém případě je totiž vozidlo v detenci
jiné osoby. Zároveň je ovšem nutné vozidlo při opravě vyzkoušet, což může být samo o sobě zdrojem zvýšeného nebezpečí, pokud např. automechanik použije
luxusní vůz na zkušební jízdu po opravě spojky.
Dřívější pojetí upravené v § 430 odst. 2 obč.
zák. č. 40/1964 Sb. bylo judikaturou vyloženo tak, že
k tomu, aby nebyl provozovatel povinen k náhradě
škody, bylo nutné, aby byla oprava prováděna u podnikatele (textace .... Je-li dopravní prostředek v opravě, odpovídá po dobu opravy provozovatel podniku,
v němž se oprava provádí...). Nejvyšší soud20 dříve
vyložil, že do postavení provozovatele podniku,
17
Vojtek, P. in ŠVESTKA, J. a kol. Občanský zákoník – komentář, Svazek VI. (§ 2521 až § 3081). Praha: Wolters Kluwer,
2014, s. 1022.
18
Klasicky řidič, který dopravní prostředek použil proti vůli
provozovatele.
19
Např. syn provozovatele umožní použít dopravní prostředek
své opilé přítelkyni, která následně způsobí nehodu.
v němž se oprava provádí, se nedostává občan, který motorové vozidlo provozovateli opravoval na základě dohody o občanské výpomoci.
Vyložil zároveň, že za škodu způsobenou zvláštní
povahou provozu dopravního prostředku místo jeho
provozovatele odpovídá po dobu opravy jen takový
provozovatel opravny, který opravu vozidla provádí
v rámci své podnikatelské činnosti.21 Od tohoto pojetí se nový občanský zákoník odklání.
Zákon normuje, že pokud je dopravní prostředek
v opravě, považuje se za jeho provozovatele osoba, která dopravní prostředek k opravě převzala. Teleologickým výkladem dojdeme k tomu, že není relevantní, zda
jde o opravu, kterou provádí podnikatel, ale může jít
o jakoukoli opravu vozidla, kterou provádí třetí osoba.22
V této souvislosti je nutné dodat, že prosté užití historického výkladu by bylo nedostatečné, a z toho důvodu je nutné na ustanovení pohlížet z hlediska objektivně-recentního výkladu23. To znamená, že zákon již
neobsahuje slova „... odpovídá po dobu opravy provozovatel podniku, v němž se oprava provádí...“, a proto
pro zproštění odpovědnosti nepůjde již jen o opravu,
která bude prováděna podnikatelem, ale i o opravu
prováděnou formou občanské výpomoci. To z toho důvodu, že účelem je chránit provozovatele pro situace,
kdy dopravní prostředek není v jeho moci.
V tomto ohledu tedy nelze převzít závěry dosavadní judikatury.24 Případné zneužití tohoto institutu
je potřeba regulovat prostřednictvím ustanovení občanského zákoníku o odepření ochrany proti šikanóznímu výkonu práva.
Závěr
Zbývá dodat, že dosavadní pojetí povinnosti k náhradě škody způsobené provozem či dopravním prostředkem se skutečně příliš nemění. Jednou z mála
změn je tedy pouze pojetí opravy motorového vozidla co do zbavení se povinnosti k náhradě škody.
V ostatním občanský zákoník v podstatě přebírá dosavadní závěry judikatury a znění zák. č. 40/1964 Sb.
a judikatura bude z převážné části i nadále použitelná.
20
Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 1983, čj. Cpj
10/83, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek
pod č. 3/1984.
21
56 Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2011, sp. zn.
25 Cdo 3874/2008 (C 9386).
22
V podstatě shodně KOBLIHA, I. a kol. Náhrada škody podle
občanského a obchodního zákoníku, zákoníku práce, v oblasti
průmyslového vlastnictví a podle autorského zákona. Praha:
Leges, 2012, s. 101, případně polemika Psutka, J. in ELIÁŠ, K.
a kol. Občanský zákoník – Velký akademický komentář. Praha:
Linde, 2008, s. 924.
23
K výkladu právních norem podrobněji MELZER, F. Metodologie nalézání práva: úvod do právní argumentace. Praha: C. H.
Beck, 2009, s. 77 a násl.
24
Opačně Vojtek, P. in ŠVESTKA, J. a kol. Občanský zákoník –
komentář, Svazek VI. (§ 2521 až § 3081). Praha: Wolters Kluwer, 2014, s. 1021. Jeho komentář ovšem na této straně pracuje
s pojmem „provozovatel podniku, v němž se provádí oprava dopravního prostředku“, který již ovšem v zákoně není obsažen.
2/2015
25
Otázky & odpovûdi
Otázky & odpovědi
Obãansk˘ zákoník
?
MÛÏe nezletil˘ samostatnû v˘dûleãnû podnikat?
Pokud ano, jaké podmínky musí b˘t splnûny?
Na dotaz odpovídá: Michael Zvára
Dle živnostenského zákona je nezbytnou podmínkou
pro provozování živnosti fyzickou osobou její plná
svéprávnost. Nový občanský zákoník vychází ze zásady, že plně svéprávným, tj. způsobilým svým jednáním nabývat práva a zavazovat se k povinnostem,
se člověk stává zletilostí, která nastává dovršením
osmnáctého roku věku.
Podmínku plné zletilosti fyzické osoby pro provozování živnosti lze však nahradit souhlasem zákonného zástupce fyzické osoby a přivolením soudu.
Úpravu udělení souhlasu zákonným zástupcem a následného přivolení soudu obsahuje ustanovení § 33
obč. zák.
Prvním předpokladem pro samostatné výdělečné
podnikání nezletilého je tak udělení souhlasu k samostatnému provozování obchodního závodu nebo
k jiné obdobné výdělečné činnosti jeho zákonným zástupcem. Nezbytnou podmínkou je samostatnost takto provozované podnikatelské činnosti nezletilým.
Tato samostatnost není dána např. tehdy, pokud by jiná osoba provozovala vlastní výdělečnou činnost prostřednictvím nezletilého nebo pokud by nezletilý při
provozování své činnosti podléhal pokynům jiné osoby. Nesmí se rovněž jednat o zastřený pracovněprávní vztah. Příslušný souhlas zákonného zástupce nemůže být udělen neurčitě nebo velmi obecně.
Z příslušného souhlasu zákonného zástupce musí
vždy nezaměnitelně vyplývat, k jaké podnikatelské
činnosti dal zákonný zástupce nezletilému souhlas.
Zákon vychází z předpokladu, že příslušný zákonný zástupce zná nezletilého nejlépe a sám tak může rozhodnout, zda je nezletilý schopen samostatně
provozovat podnikatelskou činnost. Zda zákonný zástupce udělí nezletilému souhlas, spadá do volného
uvážení zákonného zástupce. Pokud by však existovaly vážné rozpory mezi zákonným zástupcem a nezletilým a zákonný zástupce by bez vážného důvodu
odmítal dát nezletilému souhlas k samostatnému podnikání, může příslušný soud dle § 943 obč. zák. jmenovat nezletilému opatrovníka za účelem udělení
souhlasu k podnikání.
Tento souhlas zákonného zástupce však sám o sobě není ještě dostatečný. Pro platnost tohoto souhlasu zákonného zástupce je nezbytné, aby k souhlasu
zákonného zástupce k samostatnému provozování
podnikatelské činnosti udělil své přivolení příslušný
soud. Soud by měl posoudit, zda nezletilý má ne-
26
2/2015
zbytné vlastnosti, znalosti a dovednosti, aby v rámci
obchodního styku mohl vystupovat jako zletilá osoba. Místně a věcně příslušným soudem k udělení tohoto přivolení je okresní (obvodní) soud v místě bydliště nezletilého.
Po přivolení soudu k souhlasu zákonného zástupce se nezletilý stává způsobilým k jednáním, jež jsou
s příslušnou podnikatelskou činností spojena. Nezletilý tak nezískává neomezenou svéprávnost, ale jen
svéprávnost k uskutečňování právních jednání, která
jsou s příslušnou podnikatelskou činností spojena.
Nezletilý je tak nejen způsobilý nabývat práva a povinnosti spojená se svým podnikáním, ale je rovněž
způsobilý být odpovědný a nést důsledky těchto příslušných právních jednání. K jakým konkrétním
právním jednáním je příslušná osoba způsobilá, nelze
říci paušálně, vždy záleží na povaze příslušného podnikání. Obecně je možné říci, že příslušná osoba je
způsobilá např. uzavírat smlouvy o nájmu nebytových prostor, kupní smlouvy na dodání zboží a tyto
smlouvy vypovídat nebo měnit. Tato osoba má rovněž procesní způsobilost, pokud jde o záležitosti spojené s podnikatelskou činností, tj. může samostatně
vystupovat v občanském soudním řízení nebo ve
správním řízení.
Udělením souhlasu zákonného zástupce a přivolením soudu však nezletilý nenabývá neomezenou
svéprávnost ve vztahu ke svému podnikání. Dle ustanovení § 36 obč. zák. platí, že až do nabytí své zletilosti je oprávněn činit jen ta právní jednání ve vztahu
ke svému podnikání, ke kterým by jeho zákonný zástupce nepotřeboval přivolení soudu. K jiným právním jednáním, tj. k těm, ke kterým by i zákonný zástupce nezletilého potřeboval přivolení soudu,
potřebuje nezletilý i nadále přivolení příslušného soudu. Mezi právní jednání, ke kterým i nadále bude nezletilý potřebovat přivolení soudu, lze řadit např. uzavření smlouvy o úvěru, nabytí nemovitosti nebo
vstupování do směnečných a šekových vztahů.
V právních jednáních, jež nejsou s příslušnou podnikatelskou činností spojena, zůstává tomuto nezletilému omezená svéprávnost až do nabytí zletilosti.
Druhou možností, jak nezletilý může samostatně
podnikat, je přiznání plné svéprávnosti soudem dle
§ 37 obč. zák. Přiznáním plné svéprávnosti se nezletilý stává plně způsobilým jednat samostatně ve
všech záležitostech, včetně možnosti samostatného
podnikání. Plné přiznání svéprávnosti je možné jen
v případě, že nezletilý dosáhl věku 16 let, je osvědčena jeho schopnost sám se živit a obstarat si své záležitosti. S návrhem musí souhlasit zákonný zástupce
nezletilého. V jiných než uvedených případech soud
Otázky & odpovûdi
vyhoví návrhu na přiznání plné svéprávnosti, je-li to
z vážných důvodů v zájmu nezletilého.
Tímto plným přiznáním svéprávnosti tak nezletilý může samostatně a zcela bez omezení nejen provozovat vlastní podnikatelskou činnost, ale rovněž činit veškerá právní jednání vyhrazená pouze plně
zletilým osobám. Přiznání svéprávnosti však nenahrazuje podmínku dosažení určitého věku, pokud je
pro provozování určité podnikatelské činnosti předepsán minimální věk. Pokud je provozování určité
podnikatelské činnosti vázáno na dosažení minimálního věku, musí příslušná osoba tohoto věku dosáhnout bez ohledu na tu skutečnost, zda již dosáhla plné svéprávnosti.
Obãanské právo
?
Jak pfiesnû je to s obvykl˘m vybavením domácnosti ve vztahu k vypofiádání spoleãného jmûní
manÏelÛ? Lze spoleãné vybavení domácnosti vypofiádat v rámci Ïaloby o vypofiádání spoleãného
jmûní manÏelÛ?
Na dotaz odpovídá: Jana Dvořáková Závodská
Dle přechodného ustanovení § 3038 obč. zák. přestaly být věci náležející k obvyklému vybavení rodinné domácnosti dnem nabytí účinnosti tohoto zákona součástí společného jmění.
Autoři komentáře k občanskému zákoníku Wolters Kluwer (svazek II) dospěli k závěru, že „...ke dni
1. 1. 2014 ty majetkové hodnoty, věci, které podle zde
vykládaného ustanovení tvoří obvyklé vybavení rodinné domácnosti, budou vyloučeny z dispozičních
pravidel, která se jinak vztahují na to, co tvoří soubor
společného jmění manželů.“ Ustanovení § 3038 obč.
zák. ale nemá pro vlastnická a jim podobná práva
žádný význam, k jejich změně nedojde.
Definici „obvyklého vybavení rodinné domácnosti“ obsahuje § 698 obč. zák.: Obvyklé vybavení
rodinné domácnosti tvoří soubor movitých věcí, které slouží běžně nezbytným životním potřebám rodiny a jejích členů; přitom není rozhodné, zda jednotlivé věci náleží oběma manželům, nebo jen jednomu
z nich. Rozhodující je funkce věcí, tj. k čemu slouží.
Tyto věci mohou být ve výlučném vlastnictví jednoho z manželů, v jejich podílovém spoluvlastnictví
i ve společném jmění manželů.
Ustanovení § 698 obč. zák. dále upravuje nakládání s těmito věcmi tak, že manžel potřebuje souhlas druhého manžela; to neplatí, jedná-li se o věc
zanedbatelné hodnoty. Manžel se může dovolat neplatnosti právního jednání, jímž druhý manžel s věcí, která je součástí obvyklého vybavení rodinné domácnosti, naložil bez jeho souhlasu.
Postup v případě manželova opuštění společné
domácnosti v úmyslu učinit tak trvale s odmítnutím
se vrátit pak upravuje § 699 obč. zák.: Opustí-li manžel/ka rodinnou domácnost v úmyslu učinit tak trva-
le a odmítá se vrátit, může žádat, aby mu manžel/ka
vydal to, co patří k obvyklému vybavení rodinné domácnosti a náleží výhradně jemu. Co náleží manželům společně, si manželé rozdělí rovným dílem, ledaže to povaha věci vylučuje; v takovém případě se
použijí obecná ustanovení tohoto zákona o zrušení
a vypořádání spoluvlastnictví.
Tento postup se však nepoužije v případě uvedeném v odstavci druhém § 699 obč. zák., pokud manžel to, co patří k obvyklému vybavení rodinné domácnosti, potřebuje zejména také pro společné
nezletilé dítě manželů, které nenabylo plné svéprávnosti a vůči kterému mají oba vyživovací povinnost, nebo pro nezletilé dítě, které nenabylo plné
svéprávnosti, bylo svěřeno do společné péče manželů žijících v rodinné domácnosti a v rodinné domácnosti zůstalo.
Z uvedeného vyplývá, že vypořádání věcí tvořících obvyklé vybavení rodinné domácnosti lze požadovat v žalobě o vypořádání společného jmění
manželů, pokud do něho patří.
Podle mých zkušeností však v praxi obvykle nemá smysl uvádět movité věci v řízení o vypořádání
společného jmění manželů, neboť tržní hodnota těchto věcí je často nižší než cena za vypracování znaleckého posudku o jejich hodnotě. Nadto soudy vyzývají ve smyslu judikatury k přesné specifikaci movitých
věcí, tyto informace nemají účastníci často k dispozici, a tak se soud odmítne těmito věcmi zabývat.
?
Jak se spravuje pozÛstalost do doby, neÏ je potvrzeno dûdictví dûdicÛm?
Na dotaz odpovídá: Karel Wawerka
Nová úprava je oproti minulosti v záležitosti správy
pozůstalosti do skončení řízení o pozůstalosti podstatně konkrétnější. Základní odpověď na otázku dává úprava obsažená v § 1677 odst. 1 obč. zák. Jestliže zůstavitel povolal správce pozůstalosti nebo
vykonavatele závěti, spravuje pozůstalost až do potvrzení nabytí dědictví správce pozůstalosti, jinak vykonavatel závěti. Jestliže zůstavitel správce pozůstalosti nebo vykonavatele závěti nepovolal, spravuje
pozůstalost dědic a je-li dědiců více a neujednají-li si
nic jiného, spravují pozůstalost všichni dědicové.
Zásadní ovšem je, že v praxi zůstavitel o otázce
správy pozůstalosti pořizuje jen výjimečně, a tudíž
problémy spojené se správou pozůstalosti obvykle
připadají dědicům zůstavitele. Zpravidla se jedná
o dědice ze zákona, ale může se také jednat o dědice
ze závěti či na základě dědické smlouvy. Okruh dědiců ze zákona je vymezen v šesti třídách dědiců
v § 1635 a násl. obč. zák. Většinou se ovšem jedná
o dědice zařazené v první třídě, tj. o zůstavitelovy děti a jeho manžela. Taková situace obvykle nepřináší
při správě pozůstalosti potíže, jsou-li ovšem vzájemh t t p : / / w w w. w k - r e k o d i f i k a c e . c z /
2/2015
27
Otázky & odpovûdi
né vztahy v zůstavitelově rodině v pořádku. V opačném případě, kdy vzájemné vztahy nejsou dobré a dědicové se nejsou schopni dohodnout ani o provedení
uvažovaných úkonů správy pozůstalosti, nelze takové úkony správy pozůstalosti provést.
Důležité je, co vlastně pojem „správy pozůstalosti“ představuje. Nový občanský zákoník rozlišuje tzv.
prostou správu, při níž se činí vše, co je nutné k zachování majetku (§ 1405 obč. zák.), a úkony přesahující rozsah prosté správy (§ 1679 odst. 2 obč. zák.).
Ten, kdo spravuje pozůstalost, prodá podle § 160
zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních ( dále jen „z. ř. s.“) bez souhlasu soudu majetek,
kterému hrozí rychlá zkáza nebo je-li pravděpodobné, že rychle ztratí na hodnotě. Dále pak vyrozumí
o smrti zůstavitele banku, pobočku zahraniční banky
nebo spořitelní a úvěrní družstvo, u nichž měl zůstavitel účet, a vyrozumí o smrti zůstavitele známé věřitele a dlužníky zůstavitele.
Provádí-li správu pozůstalosti dědicové, jejichž
dědické právo je již jasně prokázáno, může soud (úkony soudu v řízení o pozůstalosti provádí notář jako
soudní komisař, který má i oprávnění vydávat rozhodnutí soudu) před skončením řízení povolit s určitými pozůstalostními předměty volně nakládat, pokud
je splněno zabezpečení poslední vůle zůstavitele
a souhlasí-li nepominutelní dědicové a odkazovníci.
Je ovšem možné, že zůstavitel povolá vykonavatele závěti (§ 1553 a násl. obč. zák.) či správce pozůstalosti (§ 1556 a násl. obč. zák.). Vedle toho může
v některých případech, kdy je k tomu vážný důvod,
jmenovat správce pozůstalosti i pozůstalostní soud
(např. za účelem vyhotovení seznamu pozůstalostního majetku podle § 1687 obč. zák.).
?
Jak˘ je rozdíl mezi vykonavatelem závûti a správcem pozÛstalosti povolan˘mi zÛstavitelem ?
Na dotaz odpovídá: Karel Wawerka
Vykonavatele závěti (§ 1553 a násl. obč. zák.) může
zůstavitel povolat závětí. Vykonavatel závěti dbá
o řádné splnění poslední vůle zůstavitele s péčí řádného hospodáře. Náleží mu všechna práva potřebná
ke splnění jeho úkolů, včetně práva před soudem hájit platnost závěti, namítat nezpůsobilost dědice nebo
odkazovníka a vůbec dbát o splnění zůstavitelových
pokynů. Vykonavatel závěti je v zásadě účastníkem
při projednání pozůstalosti. Jestliže zůstavitel nepovolal správce pozůstalosti, náleží vykonavateli závěti také správa pozůstalosti.
Povolání správce pozůstalosti zůstavitelem
(§ 1556 a násl. obč. zák.) vyžaduje formu veřejné listiny, nelze jej tedy na rozdíl od povolání vykonavatele závěti povolat závětí nepořízenou veřejnou listinou.
Je pozoruhodné, že – navzdory tomu, že formální požadavky na povolání správce pozůstalosti jsou přísnější než při povolání vykonavatele závěti – správce
28
2/2015
pozůstalosti je povinen se ve smyslu úpravy obsažené v § 1558 obč. zák. řídit pokyny vykonavatele závěti, a stává se tak určitým podřízeným vykonavatele
závěti. Správce pozůstalosti je na rozdíl od vykonavatele závěti účastníkem při projednání pozůstalosti
jen tehdy, jde-li o ustanovení správce pozůstalosti nebo o úkony správy pozůstalosti.
Správce dědictví či vykonavatel závěti mohou
úkon přesahující rozsah prosté správy pozůstalosti
(např. zcizení části pozůstalosti, její použití jako jistoty, změnu účelu spravovaného majetku) učinit jen se
souhlasem dědiců. Jestliže se dědicové nedohodnou,
vyžaduje se souhlas soudu (§ 1679 odst. 2 obč. zák.).
Vznikne-li pochybnost o tom, zda má pozůstalost
spravovat správce pozůstalosti povolaný zůstavitelem, nebo vykonavatel závěti, nebo dědic, soud i bez
návrhu rozhodne, kdo z nich je oprávněn ke správě
pozůstalosti (§ 156 z. ř. s.).
Povolání správce pozůstalosti zůstavitelem nevyžaduje na rozdíl od dosavadní úpravy souhlas správce. Správce pozůstalosti se správy ujme, je-li mu známo, že byl povolán, jakmile se dozví o zůstavitelově
smrti. Zjistí-li až soud, že byl správce pozůstalosti
povolán, vyrozumí ho o tom. Správce pozůstalosti
(a rovněž i vykonavatel závěti) může z funkce kdykoli odstoupit.
Jiná situace nastává u správce pozůstalosti jmenovaného soudem. Tímto správcem může být soudem jmenován jen ten, kdo s tím souhlasí. I tento
správce však může ze své funkce odstoupit. Ke jmenování správce soud přistupuje z vážných důvodů,
které jsou podrobněji příkladmo rozvedeny v § 157
z. ř. s. K těmto důvodům patří zejména situace, kdy
v řízení chybí správce pozůstalosti a situace v řízení
plnění jeho funkcí vyžaduje (např. je třeba vyhotovit
seznam majetku patřícího do pozůstalosti).
Pozůstalostní soud může správce pozůstalosti odvolat, jestliže tento poruší závažně své povinnosti nebo jestliže není schopen řádně plnit své povinnosti,
anebo je-li pro to jiný vážný důvod (§ 1560 obč. zák.).
Je zřejmé, že v nové úpravě hmotněprávní i procesní je správa pozůstalosti v průběhu řízení o pozůstalosti, jehož délka může být v případě komplikací
značná, upravena podstatně podrobněji, než tomu bylo
doposud. Cílem celé úpravy zjevně je, aby v průběhu
řízení nedocházelo ke znehodnocení, poškození či
ztrátě majetku zůstavitele. Děje se tak v zájmu toho,
kdo bude na konci celého řízení určen dědicem, a tudíž vlastníkem majetku náležejícího do pozůstalosti.
Zákon o obchodních korporacích
?
Jaké jsou podmínky zastavení podílu v korporaci?
Na dotaz odpovídá: Ivo Walder
Podíl v korporaci představuje účast společníka
v obchodní korporaci a práva a povinnosti z této účasti plynoucí (§ 31 z. o. k.). Tato práva a povinnosti jsou
jak majetková (např. právo na zisk), tak nemajetková
Otázky & odpovûdi
– osobní (např. právo podílet se na řízení společnosti). Na rozdíl od předchozí úpravy je podíl podle
§ 496 odst. 2 obč. zák. věcí (nehmotnou) movitou
(§ 498 odst. 2 obč. zák.) a platí pro něj vše, co platí
pro movitou věc jako předmět práva, včetně toho, že
může být zástavou, protože s ním lze obchodovat
(§ 1310 odst. 1 obč. zák.).
Specifika zastavení podílu v korporaci pak plynou
jednak právě z toho, že podíl zahrnuje i jiná než majetková práva, a dále z toho, že se jedná o věc zapisovanou do veřejného rejstříku. Tyto zvláštnosti podílu
v korporaci jako nehmotné věci odráží zvláštní právní úprava zástavy podílu v § 1320 až § 1327 obč. zák.
Je-li podíl představován cenným papírem, je způsobilou zástavou jen tento cenný papír a zástava se řídí
speciální úpravou v § 1328 až § 1332 obč. zák. Ustanovení o zastavení podílu v korporaci se nepoužijí.
Určující pro zástavu podílu v korporaci je pravidlo, že tak lze učinit jen za podmínek, za nichž ho lze
převést (§ 32 odst. 3 z. o. k.). Každý podíl je obecně
bez dalšího převoditelný. Má-li být nabyvatelem osoba odlišná od společníka, pak pouze se souhlasem
valné hromady. Společenská smlouva může stanovit
požadavek souhlasu valné hromady i při převodu mezi společníky nebo další podmínky převoditelnosti.
Lze-li podíl v korporaci volně převést, lze k němu zřídit i zástavní právo; lze-li podíl převést jen za určitých podmínek, vyžaduje se splnění týchž podmínek
při jeho zastavení (§ 1320 odst. 1 obč. zák.). Společenská smlouva může zastavení podílu zcela vyloučit. Stejně tak zastavitelný nebude podíl, u něhož bude v obchodním rejstříku zapsán zákaz zatížení jako
věcné právo podle § 48 odst. 1 písm. g) zák. č.
304/2013 Sb., o veřejných rejstřících (dále jen „zák.
o veř. rejstřících“).
Nahlédnutím do společenské smlouvy je třeba
nejprve zjistit, zda tato zástavu nezakazuje a zda je
třeba souhlasu valné hromady. Nevyloučí-li společenská smlouva zákonnou podmínku souhlasu s převodem na třetí osobu (§ 208 odst. 1 z. o. k.), bude třeba vždy souhlas opatřit, a to ve formě notářského
zápisu (§ 172 odst. 1 z. o. k.), když se bude jednat
o rozhodnutí valné hromady o skutečnosti (zástavě
podílu), jejíž účinky nastanou až zápisem do obchodního rejstříku (§ 1322 odst. 1 obč. zák.).
Zástavní právo (dobrovolné) se zřizuje zástavní
smlouvou (§ 1312 odst. 1 obč. zák.). Obligatorními
náležitostmi zástavní smlouvy k podílu je přesné
a nezaměnitelné označení podílu (zvláště tam, kde má
společník více podílů) a určení dluhu, který je zajišťován. Přesto, že uvedené náležitosti zástavní smlouvy k podílu pro její určitost postačují, lze doporučit se
již při uzavření smlouvy zabývat otázkami, kdo bude
po dobu trvání zástavy vykonávat hlasovací práva
s podílem, kdo bude čerpat majetková plnění spojená
s podílem (zejména zisk), o způsobu realizace zástavy a v případě sjednání propadné zástavy okamžikem
a podmínkami, za kterých zástavní věřitel nabývá zastavený podíl. Při tvorbě zástavní smlouvy je třeba
mít na paměti dále to, že jde-li o dispozitivitu § 976
až § 1720 obč. zák. (absolutní majetková práva), platí opačná pravidla než v § 1 odst. 2 obč. zák. a od
ustanovení této části se lze odchýlit ujednáním s účinky vůči třetím osobám, jen připouští-li to výslovně
zákon (§ 978 obč. zák.). Z § 32 odst. 3 a § 209 odst.
2 z. o. k. vyplývají formální požadavky na zástavní
smlouvu k podílu v korporaci totožně jako pro jeho
převod – písemná forma s úředně ověřeným podpisem účastníků.
Zřizuje-li se zástavní právo k podílu smlouvou,
k jeho vzniku dochází až zápisem do veřejného rejstříku, ve kterém je korporace zapsána. Jiný způsob
vzniku (např. zápisem do rejstříku zástav) nelze sjednat.
Podle § 48 odst. 1 písm. f) zák. o veř. rejstřících
je zapisovaným údajem do obchodního rejstříku „zástavní právo k podílu v korporaci“. Aby bylo toto právo jednoznačně určeno co do obsahu a zejména pořadí, musí zápis obsahovat, kromě specifikace podílu,
údaje o zástavním věřiteli a specifikaci zajištěného
dluhu co do jeho výše a právního titulu. Návrh na zápis zástavního práva může podat podle § 11 odst. 1
zák. o veř. rejstřících kromě korporace také zástavce
(společník) a zástavní věřitel (§ 1322 odst. 2 obč.
zák.). Tuto legitimaci lze dovodit z jejich povinnosti
o vzniku zástavního práva informovat korporaci
v případech, kdy toto vzniká bez jejího souhlasu
(v případech, kdy společenská smlouva, odchylně od
§ 208 odst. 1 z. o. k., nevyžaduje souhlas ani u převodu na třetí osobu).
Zákon nezakazuje ani u podílu v korporaci, aby
byl podíl zastaven opakovaně různým zástavním věřitelům, proto den zápisu zástavního práva do obchodního rejstříku bude rozhodující při realizaci zástavního práva a pořadí jejich uspokojování bude
závislé od pořadí (dne) jejich zápisů do obchodního
rejstříku.
Odpovědi na dotazy tohoto čísla zpracovali:
JUDr. Karel Wawerka, emeritní notář v Praze
JUDr. Jana Dvořáková Závodská, advokátka v Praze
JUDr. Michael Zvára, interní doktorand katedry obchodního práva Právnické fakulty Univerzity
Karlovy v Praze
JUDr. Ivo Walder, soudce Krajského soudu v Ostravě
2/2015
29
Vzory
Vzor dohody o povinnosti platit
úroky z úroků
JUDr. TOMÁ· HORÁâEK, Ph.D.,
katedra obchodního práva Právnické fakulty Univerzity Karlovy
v Praze, AK NIELSEN MEINL
Nový občanský zákoník se pokusil aktivně zasáhnout a jednoznačnou úpravou vyřešit
spor, který byl v odborných kruzích a na stránkách odborného tisku veden, totiž zda
právní úprava dle předchozího občanského zákoníku (zákona č. 40/1964 Sb.) a obchodního zákoníku (zákona č. 513/1991 Sb.) připouští tzv. anatocismus, tedy braní úroků z úroků.
Důvod pro přetrvávající doktrinální rozpory v nahlížení tohoto institutu v platném právu spočíval zejména v nejednoznačně vyznívajících stanoviscích Nejvyššího soudu, která byla prezentována ve dvou
stěžejních rozhodnutích, a to rozsudku sp. zn. 33 Odo
47/2002 ze dne 4. 3. 2002 a pozdějším rozsudku
sp. zn. 35 Odo 101/2002 z 24. 3. 2004, od něhož se
odvíjela i následná judikatura soudů nižších stupňů.
Odůvodnění, které Nejvyšší soud v pozdějším judikátu užil a které se primárně hlásilo k historickým kořenům nepřípustnosti anatocismu od dob tradičního
římského práva, však nevyznívalo zcela jednoznačně
a nebylo, a to je třeba zdůraznit, ani odbornou veřejností bez kritiky přijímáno.
Pokusme se tedy v krátkém nástinu uvést základní teze obou výše zmíněných judikátů, a to jako podklad pro pochopení nové právní úpravy obsažené
v § 1806 obč. zák. (zákona č. 89/2012 Sb.).
Anatocismus, tedy braní úroku z úroků (usurae
usurarum), byl skutečně tradičním římským právem
považován za nepřípustný.1 Na tento historický fakt
Nejvyšší soud v odůvodnění rozsudku sp. zn. 35 Odo
101/2002 poukázal a použil jej jako jedno ze svých
argumentačních východisek. Doplnil přitom zároveň,
že: „... totéž platilo v českém právu i historicky; za
platnosti obecného zákoníku občanského byl zákaz
anatocismu prolomen jen v zákonem výslovně zmíněných případech (srov. k tomu Sedláček, J. Obligační právo, Československý akademický spolek
1
30
Srov. např. KINCL, J., URFUS, V. Římské právo. Praha: Panorama, 1990, s. 280; či shodně HEYROVSKÝ, L., SOMMER,
O., VÁŽNÝ, J. Dějiny a systém soukromého práva římského,
Bratislava: Právnická fakulta Univerzity Komenského v Bratislavě. 7. vyd., 1929, s. 412–413.
2/2015
Právník. 2. vyd. Brno 1933, s. 94 – 97 nebo Krčmář, J.
Právo obligační. Praha: Všehrd, 1926, s. 69 – 70).“
I s odkazem na uvedené historické postuláty dospěl Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí k závěru,
že úroky z úroků jsou nepřípustné, když doktrinálně
soud opřel své stanovisko o odlišení hlavního a vedlejšího závazkového právního vztahu. Nejvyšší soud
uvedl: „Peněžitý závazkový právní vztah je právní teorií obecně pojímán buď jako hlavní, nebo vedlejší.
Hlavním závazkovým právním vztahem je peněžitý
závazkový právní vztah tehdy, jestliže jeho kauza směřuje přímo k zaplacení, resp. k získání určité částky peněz. Vedlejším a akcesorickým peněžitým závazkovým právním vztahem je závazkový právní vztah
úrokový, který vzniká pouze tehdy, jestliže mezi účastníky existuje peněžitý závazkový právní vztah hlavní.
Úrokovým závazkovým právním vztahem je závazek (smluvní nebo zákonný) zaplatit věřiteli určitou poměrnou část (zpravidla určenou procentní sazbou) peněžitého závazku hlavního. Občanský
zákoník (a v návaznosti na něj i obchodní zákoník)
rozeznává úroky a úroky z prodlení. Úroky z prodlení mají povahu sankce (sankční úroky) za prodlení
dlužníka se splněním závazku (§ 517 odst. 2 obč.
zák.). Platí se vedle vlastního plnění stanoveným procentem z té části dluhu, s níž je dlužník v prodlení
(shodně srov. např. KNAPP, V. a kol. Občanské právo hmotné. Svazek II. Vyd. první. Praha: KODEX,
1995, s. 74–75, a ze starší literatury např. Lazar, J.,
Švestka, J. a kol. Občanské právo hmotné. Svazek II.
Vyd. první. Panorama Praha 1987, s. 17). Prodlení
dlužníka s plněním závazku má ze zákona za následek obsahovou změnu práv věřitele a povinností
dlužníka, respektive jejich doplnění novými právy
a povinnostmi. Prodlením tedy nastává ze zákona
Vzory
změna obsahu právního poměru [tím, že vedle trvající povinnosti splnit závazek, vznikají i nová (další)
práva a povinnosti], bez ohledu na to, zda dlužník
prodlení zavinil.“ A dále pak: „Úroky, úroky z prodlení a poplatek z prodlení jsou tedy podle § 121 odst. 3
obč. zák. příslušenstvím pohledávky, kterou se ve
smyslu tohoto ustanovení a v návaznosti na definici
závazkového vztahu v § 488 obč. zák. a jeho obecné
chápání v právní teorii (srov. literární odkazy výše)
rozumí peněžité plnění (jistina), na něž má věřitel
právo podle hlavního závazkového vztahu, k jehož
změně (potud, že lze nárokovat i sankce za prodlení
s placením), dochází přímo ze zákona právě až prodlením dlužníka. Úrokový závazkový vztah je tedy
vztahem akcesorickým, jehož vznik je podmíněn
platným závazkovým vztahem hlavním.
Splněním hlavního závazku (nebo jiným ze způsobů jeho zániku) zaniká (končí) i akcesorický závazek úrokový; přetrvává pouze povinnost uhradit již
dospělé úroky. Tím, že včas nesplatí úroky z jistiny,
se dlužník dostává do prodlení s plněním příslušenství, nikoli do prodlení s plněním vlastního dluhu (jistiny). Právo požadovat po dlužníku příslušenství
z příslušenství (zde úroky z prodlení ze smluvených
úroků) pak věřitel nemá proto, že ani občanský ani
obchodní zákoník mu tuto možnost nepřiznávají. Jinak řečeno, ani obchodní ani občanský zákoník nezakotvují majetkové sankce pro případ prodlení s placením příslušenství pohledávky.“
K tomuto závěru přitom Nejvyšší soud dospěl
přesto, že znamenal odklon od jeho dřívějšího právního názoru vysloveného v rozhodnutí sp. zn. 33 Odo
47/2002 ze dne 4. 3. 2002, v němž Nejvyšší soud konstatoval, že nesplacené smluvní úroky se stávají dluhem, a proto je možné z nich požadovat úrok z prodlení. Nejvyšší soud konkrétně uvedl: „Nesplacení
smluvních úroků v dohodnuté lhůtě opravňuje věřitele vymáhat po dlužníkovi úrok z prodlení, neboť nesplacené smluvní úroky se stávají dluhem, a podle
§ 517 obč. zák. může věřitel po dlužníkovi požadovat
vedle plnění i úrok z prodlení. Proto je možné požadovat úrok z prodlení z nezaplacených smluvených úroků. Pro posouzení oprávněnosti žaloby ohledně přiznání úroků z prodlení, jakožto příslušenství pohledávky
ve smyslu § 121 odst. 3 obč. zák., je třeba nejprve učinit závěr o platnosti sjednaných smluvních úroků.“
Z obou citovaných rozhodnutí nakonec jako převažující zvítězil závěr o absolutní nepřípustnosti anatocismu, tedy stanovisko, jež Nejvyšší soud zaujal
v rozhodnutí sp. zn. 35 Odo 101/2002 z 24. 3. 2004
(R 5/2006). To se stalo doktrinálním závěrem pro řadu dalších rozhodnutí soudů nižších stupňů, ale i soudu Nejvyššího (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2004, sp. zn. 32 Odo 21/2002,
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn.
33 Odo 1170/2003, usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 21. 9. 2005, sp. zn. 20 Cdo 1258/2005, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2006, sp. zn. 29 Odo
919/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 6.
2008, sp. zn. 29 Odo 1032/2006, rozsudek Krajského
soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře
ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. 15 Co 707/2008, uveřejněný pod č. 83/2010 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 6.
2011, sp. zn. 29 Cdo 601/2008, uveřejněný pod
č. 148/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. 8.
2011, sp. zn. 31 Cdo 2036/2009, uveřejněný pod
č. 25/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2012, sp. zn.
28 Cdo 685/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne
28. 3. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3807/2011 apod.).
Ostatně převládající závěr byl podroben i ústavnímu průzkumu. K němu Nejvyšší soud v usnesení
sp. zn. 29 Cdo 31/2012 ze dne 29. 11. 2012 lakonicky poznamenal: „O tom, že by výklad směřující k zákazu anatocismu podle platného práva byl neústavní,
nemůže být řeči.“2
Nová právní úprava
Z § 1806 obč. zák. se nově podává, že úroky z úroků
jsou od 1. 1. 2014 přípustné, pokud je tak mezi stranami ujednáno. Na rozdíl od dosud převládajícího
stanoviska o nepřípustnosti anatocismu se tak nový
občanský zákoník jednoznačně přiklonil k přípustnosti braní úroků z úroků, když jediné omezení, které přijal, je povinnost takové právo věřitele výslovně
sjednat. Tomuto závěru odpovídá i úmysl zákonodárce vyjádřený v obsahu důvodové zprávy k citovanému ustanovení, která uvádí: „Pokud jde o placení úroků z úroků již splatných a dosud nezaplacených
(anatocismus), některé zahraniční právní úpravy je po
vzoru římského práva zakazují, jiné je výslovně připouštějí, další o nich mlčí (čímž je připouštějí rovněž). Navržené ustanovení vychází z pojetí, že je věcí stran, zda si něco podobného ujednají; lze ovšem
ujednat i to, že bude-li dlužník v prodlení s placením
běžných úroků, tyto přirostou k jistině a budou se
úročit společně s ní.“
Jak konstatují I. Pelikánová a R. Pelikán v komentáři k § 1806 obč. zák.: „Anatocismus tak v rekodifikovaném českém právu nejen není zakázán, ale
je výslovně dovolen.“3
Formu a obsahové náležitosti dohody o povinnosti platit úroky z úroků zákon nestanoví. Dohoda nevyžaduje ze zákona písemnou formu. I přesto však
lze písemné zachycení obsahu takového ujednání
v zájmu schopnosti prokázat jeho existenci a obsah
doporučit.
2
Srov. k tomu usnesení Ústavního soudu ze dne 13. listopadu
2008, sp. zn. I. ÚS 1893/08, dostupné na: http://nalus.usoud.cz/
Search/ResultDetail.aspx?id=60487&pos=1&cnt =1&typ=result.
3
I. Pelikánová, R. Pelikán in ŠVESTKA, J., DVOŘÁK, J., FIALA, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek V. Praha:
Wolters Kluwer, a. s., 2014, s. 170.
2/2015
31
Vzory
Také z hlediska obsahových náležitostí zákon ponechává čistě na stranách sporu, jak si povinnost platit úroky z úroků ujednají. Obvyklé bude dílčí ustanovení ve smlouvě, vyloučit ale nelze ani uzavření
samostatné dohody (jejíž možný vzor je zařazen),
která bude transparentním dokladem zejména v případech závazkových právních vztahů se spotřebitelem, a to v zájmu schopnosti unést důkaz o tom, že
spotřebitel takovému ujednání porozuměl a s jeho obsahem souhlasil (význam takové dohody může být
značný zejména v případech, kdy smlouva, jíž byl
sjednán hlavní závazek dlužníka, bude mít charakter
smlouvy adhezní, srov. § 1798 a násl. obč. zák.).
Jistým omezením pro přípustnost uplatnění sjednaných úroků z úroků může být § 1805 odst. 2 obč.
zák., a to v případech, kdy věřitel bude otálet s uplatněním práva na zaplacení dluhu, aniž by pro to měl
rozumný důvod, do té míry, že úroky již budou činit
tolik, co jistina.
Věřitel v takovém případě pozbývá právo požadovat další úroky. Toto právo se však věřiteli obnoví
ode dne, kdy uplatnil právo u soudu.
Pro úplnost doplňme, že zcela specificky občanský zákoník upravuje právo na úroky z úroků v případě, kdy jde o pohledávku z protiprávního činu
(srov. § 1806 větu druhou obč. zák.).
VZOR
DOHODA O ÚROKU Z ÚROKÒ
OBCHODNÍ FIRMA nebo JINÉ OZNAâENÍ
Sídlo / Bydli‰tû: _________
Iâ / r. ã.: _________
Zastoupená: _________
Sp. znaãka ve VR: X ABCDEF vedená u rejstfiíkového soudu v _________
(dále jen „Vûfiitel“)
a
OBCHODNÍ FIRMA nebo JINÉ OZNAâENÍ
Sídlo / Bydli‰tû: _________
Iâ / r. ã.: _________
Zastoupená: _________
Sp. znaãka ve VR: X ABCDEF vedená u rejstfiíkového soudu v _________
(dále jen „DluÏník“)
uzavírají tuto Dohodu o úroku z úrokÛ ve smyslu ustanovení § 1806 zák. ã. 89/2012 Sb., obãansk˘ zákoník, ve znûní pozdûj‰ích pfiedpisÛ (dále jen „Dohoda“):
1. Úvodní ustanovení
1.1. Dne ____ uzavfiel Vûfiitel a DluÏník smlouvu ________, na základû které poskytl Vûfiitel DluÏníkovi finanãní prostfiedky ve v˘‰i _________ Kã (slovy: _________________), (dále jen „Dluh“). Vûfiitel a DluÏník si sjednali, Ïe DluÏník uhradí Vûfiiteli Dluh nejpozdûji do _______ a Ïe Dluh bude úroãen úrokem ______ % p. a.
2. Pfiedmût Dohody
2.1. Vûfiitel a DluÏník si v této Dohodû sjednávají právo Vûfiitele poÏadovat úrok z úrokÛ. V˘‰e úroku
z úrokÛ ãiní ____% z úroku _____% p. a. dle odst. 1.1 této Dohody, a to za kaÏd˘ i zapoãat˘ den
prodlení s úhradou úroku dle odst. 1.1 této Dohody.
3. Závûreãná ustanovení
3.1. Tato Dohoda nab˘vá úãinnosti dnem jejího podpisu obûma smluvními stranami.
3.2. Tuto Dohodu lze mûnit jen písemn˘mi, vzestupnû ãíslovan˘mi dodatky uzavfien˘mi na základû úplného konsenzu obou smluvních stran.
3.3. Obû smluvní strany prohla‰ují, Ïe si tuto Dohodu pfieãetly a v celém rozsahu rozumí jejímu obsahu i dÛsledkÛm ujednání v ní obsaÏen˘ch. Dohoda je projevem jejich svobodné a váÏné vÛle.
3.4. Tato Dohoda je sepsána ve dvou (2) stejnopisech. KaÏdá smluvní strana obdrÏí jeden (1).
V ...................... dne ....................
.....................................................
Vûfiitel
32
2/2015
V ....................... dne .......................
..........................................................
DluÏník

AKTUÁLNĚ Občanský zákoník na počátku druhého roku účinnosti

Transkript

Podobné dokumenty

uzivatelska prirucka verze 6

Sborník z jednání 2013 - Česká akademie zemědělských věd

Město oslovil zájemce o průmyslovou zónu

Důvodová zpráva - Nový občanský zákoník

Číslo 5 - Notářská komora České republiky

Část A. Složené úročení (= úročení úroků, anatocismus)

STATĚ Nadace a nadační fondy dle NOZ Některé změny právní

STATĚ Odškodňování imateriální újmy na zdraví podle starého a

důvodová zpráva