Identitní práce v narativech ukrajinských matek a jejich potomků
Transkript
Identitní práce v narativech ukrajinských matek a jejich potomků
UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE FAKULTA SOCIÁLNÍCH VĚD Institut sociologických studií Eliška Ripková Stejní, i když jiní: Identitní práce v narativech ukrajinských matek a jejich potomků Diplomová práce Praha 2008 1 Autor práce: Eliška Ripková Vedoucí práce: Mgr. Martin Hájek, PhD Oponent práce: Datum obhajoby Hodnocení: 2 Bibliografický záznam RIPKOVÁ, Eliška. Stejní i když jiní: Identitní práce v narativech ukrajinských matek a jejich potomků. Praha: Univerzita Karlova, Fakulta sociálních věd, 2008. 83 s. Vedoucí diplomové práce: Mgr. Martin Hájek, PhD Anotace V českém kontextu máme jak v běžném životě, tak v akademickém diskurzu tendenci pohlížet na cizince jako na někoho odlišného a hledat jeho/její etnicky typické rysy, strategie či problémy. Skromným cílem této práce je zkusit obrátit pozornost opačným směrem. Zkoumám situaci ukrajinských imigrantek a jejich potomků žijících v České republice z tzv. nové imigrační vlny. Podle průzkumů veřejného mínění patří tato skupina k nejméně pozitivně vnímaným imigrantům a řada sociologických výzkumů upozorňuje na jejich nerovné postavení v české společnosti a na negativní stereotypní vnímání, s nímž se zde tato skupina cizinců potýká. V této práci proto chápu jejich etnický původ jako specifický druh goffmanovského stigmatu. V devíti polostrukturovaných rozhovorech na téma vnímání jinakosti (nejen vzhledem k Čechům) se pak snažím rozkrýt za prvé v čem konkrétně jejich stigma spočívá a ze druhé jakou identitní práci vykonávají vypravěči na poli zaneseném negativními etnickými strereotypy, aby se prezentovali jako osoby s morálně přijatelnou pozitivní identitou. Sleduji zejména mezigenerační rozdíly ve vnímaných stigmatizujících znacích a posléze ve strategiích identitní práce. Na základě analýzy rozhovorů docházím k závěru, že ačkoli jsou podmínky pro budování identitního projektu této skupiny přistěhovalců komplikovanější, než je tomu u osob „normálních“ / domorodců, kategorie etnicity nehraje v tomto procesu zásadní roli. Nejpodstatnější stigmatizující znaky, na které respondenti poukazují, se nevztahují k nějakým pro ně typickým rysům (např. typický přízvuk nebo vzhled), ale spíše k těm charakteristikám, které se zdají být v moderní společnosti univerzálními nároky na lidské identity (pracovat na sobě, mít vzdělání, být dobrou matkou, být dobrým kamarádem svým vrstevníkům). Toto zjištění konvenuje s teorií identity Anthonyho Giddense, který se domnívá, že cizinec přestal být v moderním světě někdo atypický, kdo se liší, ale naopak že cizinec je prototypem moderního člověka. 3 Abstract In the Czech context, we tend to perceive the foreigners as strangers. They are different and we look for their typical ethnic features, strategies, or problems. This is performed both within everyday life and in the academic discourse. The aim of this text is to turn the attention to the matters in which we resemble each other. I study the situation of Ukrainian mothers and their offsprings of the new immigration wave to the Czech Republic. According to public opinion surveys, this immigrant group is one of the most badly perceived ones in the Czech society. Sociological researchers point out their unequal position and a negative stereotypical perception of them. Thus, in this work I take their ethnic origin as a specific type of Goffman’s stigma. Based on nine semi-structured interviews with Ukrainians about the perception of difference (not only towards Czech majority), I try to find out: 1) what are the concrete contents of the stigma and 2) what kind of identity work the narrator employs in order to present himself / herself as a person with morally acceptable positive identity in a field loaded with negative ethnic stereotypes. I focus mainly on the intergenerational differences in the perceived stigmatizing attributes and in identity work. Based on the analysis of the interviews, I conclude that although the conditions of the identity building project of this immigrant group are more complicated than those of the „normal” / native citizens, the category of ethnicity does not play a crucial role in this process. The most important stigmatizing attributes mentioned by the respondents are not related to their typical ethnic features (e. g. typical accent or appearance) but relate to features that seem to be universal personal identity claims in a modern society (e. g. to evolve, get education, to be a good mother, to be good mate to ones peers). This finding corresponds to Anthony Giddens’ theory of identity. This theory claims that in the modern world, the stranger ceases to be strange-someone who is different-but on the contrary he becomes a prototype of a modern man. Klíčová slova Ukrajinští imigranti, cizinci, rodina, stigma, identitní práce, othering Keywords Ukrainians immigrants, strangers, family, stigma, identity work, othering 4 Prohlášení 1. Prohlašuji, že jsem předkládanou práci zpracoval / a samostatně a použil / a jen uvedené prameny a literaturu. 2. Souhlasím s tím, aby práce byla zpřístupněna veřejnosti pro účely výzkumu a studia. V Praze dne 31. 7. 2008 Eliška Ripková 5 Poděkování Děkuji svému konzultantovi Martinu Hájkovi za jeho trpělivé vedení při psaní a množství užitečných připomínek, které mi poskytl. Olze Šmídové děkuji za informace k problematice, kterými mne dlouhou dobu před výzkumem zásobovala a také za její komentáře v průběhu sběru dat. Děkuji všem svým informátorkám a informátorům. Díky patří také mému manželovi a rodině za podporu při psaní a pomoc s jazykovou úpravou textu. 6 Diplomová práce Stejní, i když jiní: Identitní práce v narativech ukrajinských matek a jejich potomků Obsah OBSAH ....................................................................................................................................................... 7 1 ÚVOD ................................................................................................................................................ 1 1.1 1.2 1.3 2 CÍLE PRÁCE A JEJÍ STRUKTURA .................................................................................................. 3 PŘEHLED A DISKUZE VÝCHODISEK VÝZKUMU............................................................................ 6 CIZINCI, JEJICH IDENTITA A INTEGRACE V EMPIRICKÝCH VÝZKUMECH V ČR............................. 7 KONCEPTUÁLNÍ VÝCHODISKA ............................................................................................. 10 2.1 IDENTITA ................................................................................................................................. 10 2.2 CO SE SKRÝVÁ ZA TYPEM CIZINEC?......................................................................................... 13 Všichni jsme cizinci, ale jen někteří jsou takto nazýváni.................................................................. 16 2.3 UKRAJINSKÝ PŮVOD JAKO STIGMA? ........................................................................................ 18 Svody stigmatu.................................................................................................................................. 20 2.4 OTHERING ANEB KDO STAVÍ JAKÉ HRANICE ............................................................................. 23 3 DATA A METODY........................................................................................................................ 27 3.1 3.2 3.3 4 POVAHA A SCÉNÁŘ ROZHOVORŮ ............................................................................................. 28 TEORETICKO-METODOLOGICKÝ POSTOJ K DATŮM: O ČEM VYPOVÍDAJÍ?.................................. 31 NAKLÁDÁNÍ S DATY ................................................................................................................ 32 ANALÝZA ...................................................................................................................................... 34 4.1 STEREOTYPY UKRAJINSKÝCH IMIGRANTŮ V ČR V JEJICH VYPRÁVĚNÍCH ................................. 34 Potenciálně stigmatizující charakteristiky podle matek ................................................................... 35 4.2 IDENTITA A STIGMA ................................................................................................................. 47 Identita a stigma u matek ................................................................................................................. 48 Identita a stigma u potomků ............................................................................................................. 54 Identita a stigma v rodině................................................................................................................. 61 5 ZÁVĚR A DISKUZE ..................................................................................................................... 67 JAKÁ ODLIŠNOST NEJVÍC VADÍ? ............................................................................................................. 68 NORMY PRO MATKY A POTOMKY V RODINĚ ........................................................................................... 69 ZÁVĚREČNÉ POZNÁMKY ........................................................................................................................ 70 SUMMARY .............................................................................................................................................. 72 POUŽITÁ LITERATURA...................................................................................................................... 74 SEZNAM PŘÍLOH.................................................................................................................................. 80 PŘÍLOHY................................................................................................................................................. 80 7 Diplomová práce Stejní, i když jiní: Identitní práce v narativech ukrajinských matek a jejich potomků 1 ÚVOD Cizinci z tzv. třetích zemí1 nebo úžeji imigranti z Východu2, jejichž nejpočetnější skupinou jsou převážně osoby z republik bývalého Sovětského svazu (největší část z nich tvoří osoby ukrajinské národnosti) 3, jsou u nás evidentně stigmatizovanou kategorií osob. Jednak z hlediska různých praktických obtíží spojených se životem v ČR, ale především ve vnímání obyčejných lidí (viz. např. Tollarová 2007, Klvačová 2007, Leontiyeva 2005). Když se řekne „Ukrajinec“, běžný občan si obvykle vybaví řadu přívlastků: špinavý dělník ze stavby, agresivní ožrala, zdevastované ubytovny, ruština, vodka, šiška chleba s nejlevnějším salámem v podpaží, podsaditý chlápek v pracovní obuvi v kožené bundě s igelitovou taškou v ruce, prodavačka v supermarketu, uklízečka, která nerozumí apod. Celkový dojem z těchto asociací bude spíše negativní. I když je to občan mladý, vzdělaný, třeba levicově orientovaný, možná nadmíru tolerantní, pomyslí si sice jak stereotypní jsou tyto asociace, možná polituje postavení těchto osob, ale vybaví si je stejně pravděpodobně jako občan první. Kdybychom se však obou dvou přímo zeptali, co si o těchto lidech myslí, asi by odpověděli, že až na výjimky, které se vyskytnou všude, jsou to v podstatě obyčejní lidé, kteří se snaží získat práci, aby uživili sebe a rodinu. I když po několika letech většina na první pohled zřejmě diskvalifikujících znaků, které se našim dvěma občanům asociovaly, do velké části vymizí, zůstávají tito lidé dále druhořadými. A to nejen z pohledu české majority, ale i ve vlastním vnímání svého postavení ve společnosti. Nadále se setkávají s odmítáním, negativními reakcemi okolí a určitou stigmatizací své osoby. Cítí se být i nadále vně majoritní společnosti, odděleni od rodilých občanů jakožto ne-stejní, a tedy ne-normální (Tollarová 2007: 74). Otázkou je proč? V čem je jejich identita podle nich vnímána jako nevyhovující? Vysvětlení se nabízí několikeré. Kvůli věcnému kontextu mého výzkumu zmíním jen 1 Grygar a kol. definují cizince z tzv. třetích zemích jako osoby ze států, které nejsou členy EU či ESVO a jejichž životní podmínky se považují za obecně horší, než jsou životní podmínky lidí zde (2006: 6). 2 Podobně Blanka Tollarová upozorňuje, že „ cizinci z Východu“ patří do běžného vyjadřovacího repertoáru pracovníků nevládních neziskových organizací, právě proto, že se tato skupiny potýká se specifickými problémy, které jsou dány zejména odlišným právním statusem. (2006: 31). 3 Podle odhadu Českého statistického úřadu bylo k 31. 5. 2008 na území ČR 126 613 cizinců ukrajinské národnosti, což činí kolem 30% z celkového počtu pěti nejčetnějších národnostních skupin cizinců v ČR. (Pramen: ŘS CCP MV ČR) 1 Diplomová práce Stejní, i když jiní: Identitní práce v narativech ukrajinských matek a jejich potomků velmi stručně důvody, ve kterých odborníci z různých oborů spatřují příčiny problematického postavení této skupiny cizinců v české společnosti. Odborníci z řad právníků přičítají hlavní vinu špatné cizinecké legislativě (např. Čižinský 2007), která brání legálnímu vstupu těchto osob na území České republiky, následkem čehož volí cestu ilegální. Nelegálním vstupem však pobyt v ilegalitě nekončí. Jak upozorňují četné studie sociálních vědců (např. Nekorjak 2006, Černík 2005, Grygar a kol. 2006 nebo Tollarová a kol. 2006), rozhodnutí přijet do Česka za pomoci klienta4 roztáčí kolotoč další závislosti na tomto kvazi-legálním systému, drží nešťastníka v závislosti na něm, protože je zprostředkovatelem zcela etnizované práce, ubytování a zpravidla i držitelem cizincova (falešného) pobytového oprávnění. I pokud se podaří po nějaké době z této pololegální sféry vyváznout, zůstává člověk společensky poznamenán, ze strachu z odhalení své „kriminální“ minulosti se drží zpět v budování sociálních kontaktů a žije spíše v izolaci. Dalším faktorem, který vede imigranty do ilegality a následné izolace plynoucí z nestandardního pracovního poměru, je ochranářská legislativa trhu práce, která zaměstnavatelům i při jejich dobré vůli přijmout pracovníky z řad cizinců mimo EU ukládá pro ně silně nevýhodné podmínky. Tak se tito cizinci těžko dostávají na pracovní pozice mezi běžné české občany a nenavazují s nimi žádoucí kontakty, které by pomáhaly odstraňovat předsudky a vzájemně je sbližovaly (Grygar a kol. 2007: 42). Další příčiny zamezující sbližování imigrantů s českou majoritou jsou shledávány v samotném charakteru novodobé migrace. Ta je motivována především ekonomickými faktory a na rozdíl od migrace v dřívějších dobách, není většinou chápána definitivně. (Drbohlav 2001). Pro většinu imigrantů není ani po několika letech strávených v Česku – třebaže dosáhli pobytové jistoty – jasné, zda zde chtějí trvale žít anebo ne. Možnosti návratu nebo dalšího pokračování cesty na Západ jsou jim relativně otevřené. Ve většině případů mají také v zemi původu část příbuzenstva, ke kterým mají 4 Označení klient se používá pro zprostředkovatele práce. Zpravidla jde o zkušeného imigranta ukrajinského původu, který nově příchozím zajišťuje povolení k pobytu, další potřebné doklady a práci. Výměnou za služby svým ilegálním „ zaměstnancům“ odebírá část ze mzdy, zaměstnanci se také zpravidla vzdávají kontroly nad sebou samými – doklady zůstávají v držení klienta. Vymanit se legální cestou z ilegálního pracovního vztahu a způsobu existence bývá složité. Více o klientelismu jakožto specifické struktuře mocenských vztahů viz. Michal Nekorjak (2006) 2 Diplomová práce Stejní, i když jiní: Identitní práce v narativech ukrajinských matek a jejich potomků závazky péče. Tyto skutečnosti je svazují se zemí původu nebo minimálně nemotivují k budování širší sociální sítě, která by je zapojovala do společnosti (Grygar a kol. 2006: 37 – 41). Některé výzkumnice také poukazují na specifickou situaci žen-matek z této skupiny cizinců, které ve společenské izolaci podporuje také závazek péče o dítě a zároveň nedostupnost moderních institucionálních zdrojů podpory v péči o dítě (Uhde, Víznerová 2006). Ženy se tak ocitají v sociální izolaci dvojího druhu – jako cizinky a jako matky malých dětí. V kombinaci s obtížemi osobní profesní seberealizace se pak orientace na dítě může stát trvalou náhradní oblastí seberealizace (Dytrichová 2001). V problematickém postavení ukrajinské menšiny hraje podle Leontiyjevy důležitou úlohu také její vnitřní rozpolcenost. Představitelé či spíše potomci tradiční či staré imigrační vlny zpravidla ukrajinské inteligence, jejíž počátek se datuje od první republiky, se spíše distancují od nových převážně pracovních imigrantů. Ti sami se také z důvod častého ilegálního pobytu nemají tendenci sdružovat. To komplikuje tvorbu vlastní minoritní platformy, která by tuto menšinu reprezentovala ve společnosti a byla jí kulturní a sociální oporou (Leontiyeva 2005). 1.1 Cíle práce a její struktura V této práci budu hledat odpověď na otázku, proč jsou (nebo se cítí být) tito imigranti ve zřetelně problematickém společenském postavení, ve sféře norem a požadavků na lidské identity. Mým cílem je popsat identitní práci ukrajinských imigrantů, jak ji odrážejí jejich výpovědi o tom, kdo jsou a v čem jsou jiní či stejní jako domorodci. Pozornost budu věnovat zejména mezigeneračním rozdílům ve výpovědích matek a potomků. V povědomí veřejnosti i v diskurzu současných sociálně vědních výzkumů se ustálilo relativně silné povědomí o spojitosti stigmatizovaného sociálního postavení této skupiny imigrantů s jejich etnickým původem. Jednou z konkrétních ilustrací tohoto tvrzení může být východisko výzkumné zprávy pojednávající o postavení imigrantů ze 3 Diplomová práce Stejní, i když jiní: Identitní práce v narativech ukrajinských matek a jejich potomků třetích zemí5 na trhu práce. Podívejme se, jak v následující ukázce autoři popisují postavení této skupiny osob: „Dá se předpokládat, že se v České republice vytvořily určité kategorie migrantů, které je kvalifikují pro určité pozice. Přestože má imigrant určitý prostor o svém postavení vyjednávat, vymanit se z příslušné kategorie pro imigranta nemusí být jednoduché. Rasové kategorie „imigrant z Východu“ a „cizinec ze Západu“ odrážejí ekonomické a kulturní rozdíly. Rasu lze tedy v tomto smyslu v českém prostředí vnímat jako nadetnickou sociální entitu podléhající vnějšímu sociálnímu kontextu. (.... ) Pokud jsou tyto kategorie imigranty vůbec vnímané, pak pouze jako modus diferenciace ze strany české většiny. Sociální identifikace imigrantů je spíše založená buď na etnicitě anebo na jejich sociálním statusu (ten odpovídá sociální třídě a hierarchii pobytového statusu – nelegální na dně a naturalizovaní imigranti na vrcholu“ (Grygar a kol. 2006: 17). Jak autoři zprávy naznačují, kategorie etnicity je dokonce nahrazena pomyslnou „rasou“ imigrantů z Východu a imigrantů ze Západu, které v chápání lidí odrážejí ekonomické a kulturní rozdíly. V této práci se budu zabývat mimo jiné výše zmíněnou kategorií „imigrant z Východu“, do které moji informátoři také spadají (jde o osoby převážně ukrajinského původu, ve dvou případech ukrajinsko-ruského, v jednom případě ukrajinsko-moldavského). Prvním úkolem bude tuto hojně užívanou kategorii „přistěhovalec z Východu“ či „Ukrajinec“ rozkrýt. A to především rozkrýt její negativní či lépe řečeno potenciálně stigmatizující charakteristiky. Co znamená být z Východu, být Ukrajinec? Co je na tom vlastně stigmatizujícího? Prozatím předešlu, že informátoři spojují svoje problematické postavení s mnoha různými atributy. Etnický či „rasový“ původ mají obrazně řečeno především funkci jakési sběrné nádoby na identitu, do které se dají vměstnat různé atributy. Prvním cílem práce bude obsah této nádoby pečlivě prohlédnout (kapitola 4. 1). Nyní se vraťme znovu k druhé části citované zprávy. Podle autorů jsou kategorie „imigrant z Východu“ nástrojem diferenciace české majority, nikoli imigrantů samotných. Autoři dokonce vyjadřují pochybnost, zda vůbec imigranti reflektují, že 5 Viz. pozn. 1. 4 Diplomová práce Stejní, i když jiní: Identitní práce v narativech ukrajinských matek a jejich potomků jsou tímto způsobem českou majoritou kategorizováni a navrhují kategorie, na něž se sami imigranti orientují (etnicita nebo sociální status). Druhým úkolem bude prozkoumat právě to, jaký obraz o sobě imigranti podávají a pomocí jakých charakteristik či kategorií tak činí. To je náplní druhé analytické části textu (kapitola 4. 2). Pro tuto chvíli opět pouze předešlu, že kategorii „imigrant z Východu“ respondenti nejen velmi dobře reflektují, ale v některých kontextech se k této kategorii i aktivně hlásí. Budování odlišností a udržování hranic kolektivních kategorií není jednostranný proces, ale také sami imigranti se aktivně vymezují jak vůči Čechům, tak vůči jiným etnickým skupinám, a ovšem i mezi sebou navzájem. Činí tak prostřednictvím různých atributů – například pomocí vzdělání, rodinného stavu, různých morálních kvalit apod. Jak je z výše popsaného patrné, to, oč se v obou případech jedná, je identita ukrajinského imigranta či obecněji imigranta z Východu v české společnosti (a prezentovaná právě pro českou společnost – resp. pro mne jakožto její zástupkyni). Že se imigranti prezentují právě takovým způsobem, jakým to dělají a ne jinak, by nám mělo ukázat, jaké své atributy či vlastnosti považují za žádoucí a jaké nikoli. Stejně jako každý jiný člověk se snaží budovat pozitivní obraz o sobě. Dělají to ale na specifickém pozadí specifických negativních stereotypů, které jim mohou být podle jejich výpovědí přisuzovány – a to jak českou majoritou, tak i členy jejich vlastní etnické skupiny. Třetím zamýšleným cílem, nebo přesněji řečeno dimenzí této práce, je porovnat, jak tato identitní práce probíhá u dospělých imigrantek matek a u jejich potomků (v některých případech také již dospělých, nicméně stále studujících) – a jestli a v čem se liší. Tomu se věnuji ve třetí části analýzy (kapitola 4. 3). To, oč v celé práci v nejobecnější rovině běží, je identita jedince – ukrajinského imigranta. Tu však je třeba vidět v celospolečenském kontextu. V kontextu společenských norem ohledně toho, co je vhodná a nevhodná (normální a stigmatizovaná) identita bytí. Velmi opatrně řečeno, práce snad může přispět i k lepšímu 5 Diplomová práce Stejní, i když jiní: Identitní práce v narativech ukrajinských matek a jejich potomků pochopení toho, co je v naší současné společnosti považováno za vhodné a nevhodné ohledně identity bytí. Než však dojde na samotnou analýzu dat (kapitola 4), seznámím čtenáře s daty a použitými metodami (kapitola 3) a s přehledem teoretických perspektiv, o které se při analýze opírám (kapitola 2). 1.2 Přehled a diskuze východisek výzkumu Téma cizinců, jejich přijímání a začleňování se do nové společnosti má ve výzkumu dlouhodobou tradici. Dlouhou dobu se pohlíželo na cizince skrze rámec sociální dezorganizace a asimilace, který zavedla do sociologie Chicagská škola (Giddens 1999). Perspektiva asimilace vycházela z předpokladu, že přirozenou součástí adaptace různých etnických skupin imigrantů je jejich postupné nahrazování starých kulturních vzorců novými (Zhou 1997: 70). S příchodem nové vlny evropské imigrace do USA a se sledováním vývoje adaptace různých etnických skupin imigrantů se začaly ukazovat slabiny předchozí perspektivy. Ta neuměla vysvětlit nestejné úspěchy v adaptaci různých etnických skupin, fenomény jako prohlubující se sociální pokles druhé generace apod. Nahradily je rafinovanější teorie segmentované asimilace, které poukazovaly na to, že se imigranti adaptují do různých společenských vrstev a ne vždy to pro ně musí být výhodné (ibid. 75). Asimilační diskurz posléze vystřídaly všeliké varianty perspektiv integrace či multikulturalismu, které zdůrazňují význam vzájemného přizpůsobování (jak na straně imigrantů, tak na straně majoritní společnosti) a koexistenci různých kulturních vzorců najednou. To těsně souvisí se změnou charakteru migrace, která výrazně narostla a zároveň se přestala jevit jako definitivní životní rozhodnutí. Novodobý charakter migrace dal vzniknout současným studiím transnacionalismu (u nás např. Csaba Szaló), které upozornily na svázanost dosavadních pohledů na migraci, migranty a identity, se škatulkami národních států. Perspektiva transnacionalismu se zabývá především vytvářením transnacionálních mezinárodních prostorů a s ní spojenou multiplicitou sociálních i osobních identit (Wolf 1997, Sorensen 2005). Jak však trefně vystihuje Nedima Karakayali, i přes to, že sociologický i společenský diskurz ovládla idea 6 Diplomová práce Stejní, i když jiní: Identitní práce v narativech ukrajinských matek a jejich potomků diverzity a multikulturalismu, přetrvává v obou sférách představa o potomcích imigrantů jako o někom, kdo stojí mezi dvěma světy (2005: 326). Toť velmi zjednodušeně k vývoji uvažování o cizincích ve společnosti a jejich identitách. Jak je vidět, hlavním kontextem, ve kterém se úvahy o identitě cizinců pohybují je téma adaptace a integrace do společnosti, z tohoto rámce vystupují až studia transnacionalismu. 1.3 Cizinci, jejich identita a integrace v empirických výzkumech v ČR V současné době se cizinci v České republice z hlediska identit zabývají především tři studie (Klvačová 2006, Klvačová 2007 a Tollarová 2007). Opírají se o koncepty identity, integrace a tvorby a udržování symbolických nerovností. Jejich pozornost je opět zaměřena na odlišnost cizinců a problémy, se kterými se na základě těchto odlišností potýkají. Petra Klvačová se zabývá ve své disertační práci (2006) subjektivním vnímáním integrace samotnými cizinci dlouhodobě žijícími v ČR. Přichází s konceptem „identita integrace6„. Chápe identitu integrace jako výsledek interakčního vyjednávání osobní identity cizince jakožto člověka přináležejícího k dané zemi. Prakticky autorka zkoumá v biografických vyprávění způsoby konstruování přináležitosti k České republice. Nachází tři hlavní sféry, kde je tato identita integrace konstruována, a to dokládáním úspěšného zvládání jazyka, vyprávěním o budováním sociálních sítí a vyprávění o pocitu přináležitosti. Autorka tyto oblasti zároveň vykládá jako dimenze míry subjektivní neboli identifikační integrace. Další dva příspěvky se zabývají tím, jak cizinci chápou a jak se vyrovnávají se svým nerovným postavením v české společnosti. Podle zjištění ze skupinových rozhovorů cizinci znají pravidla pro dosažení distributivní rovnosti (rovnosti v přístupu např. na území ČR, na trh práce, k různým statkům apod. ) a vidí v této oblasti možnost 6 Popisuje ji takto: „ Jedná se o určitý typ osobní identity vypravěčů, který se utváří v procesu biografického rozhovoru mezi výzkumníkem a vypravěčem – cizincem. Identita integrace je analytickým konceptem sloužícím pro pojmenování společných rysů tohoto procesu utváření identity, které lze popsat napříč výzkumnými rozhovory a které se týkají začleňování cizince do hostitelské společnosti“ (Klvačová, 2006: 7) 7 Diplomová práce Stejní, i když jiní: Identitní práce v narativech ukrajinských matek a jejich potomků postupu k lepšímu. Jinak je tomu ale v případě pravidel pro získání symbolického uznání (dosažení symbolické rovnosti), protože ta nejsou nikde jasně daná a tak: „To, že je tady cizí, že sem nepatří, mu může být připomenuto prakticky kdykoli, i poté, co splnil všechny formální podmínky pro to, aby se mohl cítit rovnoprávným občanem. (...) Tento závěr potvrzují také Francois Masure (Masure 2002) a Maja Korac (2003), kteří zkoumali procesy naturalizace a integrace ve Francii, Itálii a Holandsku. Z jejich výzkumů vyplývá, že dokonce i cizinci, kteří získali občanství, se mohou přesto dál cítit jako občané druhé kategorie právě proto, že nebyli přijati jako někdo, kdo je navzdory své odlišnosti rovnocenným členem společnosti. “ (Klvačová 2007: 69). Skutečnost, že se cizinci cítí být považováni za „nenormální“ dokládá rovněž příspěvek Blanky Tollarové (2007). Autorka se zmiňuje o očekáváních, která cizinci cítí, že jsou na ně kladeny. Tato očekávání související s nepsanými interakčními pravidly jsou podle cizinců v podstatě jen těžko splnitelná (pokud vůbec rozpoznatelná), a tak se musí vyvíjet strategie, jak zvládnout skutečnost, že jim je dáváno najevo jejich nevyhovující naplňování. Jde tedy vlastně o strategie zvládání určité vnímané nenormality cizinců, které autorka uchopuje v termínech nerovnosti. Autorka nalézá strategii preventivního nejednání (vyhýbání se nespravedlivým situacím), strategii přímé konfrontace (upozorňování na nerovnost) a preventivní zlehčování nerovnosti vtipem či sarkasmem. Obě autorky vychází z toho, že cizinci jsou v nenormálním postavení a zajímá je, jak tuto svou situaci vnímají a jak ji zvládají. Jak poznamenává Petra Klvačová, normy, jak dosáhnout symbolické rovnoprávnosti, si cizinci nikde nepřečtou a jejich cizinectví jim může být připomenuto prakticky kdykoli. Přesto bychom však věc, zdá se mi, zjednodušili, kdybychom neviděli, že možnost jednomu každému cizost připomenout nejsou pro všechny stejné. A právě to, co tyto možnosti určuje mě zajímá. Jakým normám ohledně identity se cizinci vlastně přizpůsobují? Co je to za normy? Jaké atributy cizinců jsou podle těchto jimi vnímaných norem nevyhovující, že jim brání být plně přijímáni, být „normální“ ? Tato práce chce podpořit pohled na imigranta jakožto aktivního aktéra v konstruování hranic mezi „námi“ a „těmi druhými“. Ve většině dosavadních publikovaných studiích totiž převažuje takové tematické zaměření, kde je imigrant 8 Diplomová práce Stejní, i když jiní: Identitní práce v narativech ukrajinských matek a jejich potomků především ten, kdo se přizpůsobuje, podřizuje požadavkům naší společnosti, popřípadě je obětí diskriminace. 9 Diplomová práce Stejní, i když jiní: Identitní práce v narativech ukrajinských matek a jejich potomků 2 KONCEPTUÁLNÍ VÝCHODISKA V této kapitole představím tři koncepty, kterými bývá v sociálních vědách situace cizinců či imigrantů často nahlížena. Pokusím se ukázat, v čem se tyto koncepty jeví jako vhodné či nevhodné v případě, že jimi chceme pohlížet na současnou situaci ukrajinských imigrantů v Česku. Budu se zabývat pojetím imigranta jakožto Schützovského cizince, dále jako Goffmanova člověka se stigmatem a nakonec jako člověka druhého – The Other, což odkazuje ke klasickému tématu kulturní antropologie, k současným studiím symbolických hranic, transnacionalismu a především k výzkumu budování a udržování sociálních nerovností ve společnosti. Nejprve však jakožto základní teoretický rámec celé práce představím Giddensovy teoretické úvahy o identitě člověka v pozdně moderní době. 2.1 Identita V kontextu imigrantů a zejména jejich potomků hovoří někteří výzkumníci (především ti inspirovaní perspektivou transnacionalismu a postmoderní teorií) o multiplicitě identit, o fragmentovaném self, shifting-self a přepínání kulturních vzorců (Yeh a kol. 2005, Sorensen 2005 nebo Wolf 1997). Zde však tato deklarovaná multiplicita identit odkazuje spíše k performovaným self v různých kontextech typických pro transnacionální životní situace jako je například udržování transnacionálního sociálního pole kontaktů, závazků apod. S těmito procesy souvisí i pocit kulturní, společenské či osobní sounáležitosti, který se vymyká identitním kontejnerům jednoho národa, jedné kultury. Takovýmto způsobem nejednotná či rozkolísaná identita je tedy líčena jako určitý specifický znak migrujících osob. Giddensovo vidění identity Já v pozdní modernitě rovněž popisuje proces budování identity či identitní práce jako fragmentovaný. Podle něj se však jedná o typický znak pro jakéhokoli moderního člověka, nejen migranta. Identita v pozdní modernitě by se podle Giddense dala charakterizovat jako reflexivní projekt, jehož úkolem je skloubit kontextuálně rozdílná self a neustále se měnící požadavky na identitu do jednoho koherentního narativu (Giddens 1991: 190). Giddens se domnívá, že více než kdy jindy jsou lidské Self-identity v dnešním světě projekty vysoce reflexivní povahy. Touto reflexivitou nemyslí přirozenou vlastnost člověka monitorovat a umět podávat vysvětlení (account) sobě i druhým svého 10 Diplomová práce Stejní, i když jiní: Identitní práce v narativech ukrajinských matek a jejich potomků jednání, jak rozumí reflexivitě etnometodologové (Ten Have 2003). Ani tím nemyslí to, čemu Goffman říká schopnost kontrolovat o sobě zanechané dojmy s ohledem na ne / naplňování normativních očekávání společnosti, i když tyto dvě věci spolu podle mne úzce souvisí. Pojmem reflexivního já poukazuje Giddens na (dle něj) pro pozdní modernitu specifické podmínky. V post-tradičním uspořádání jsme náchylní neustále revidovat většinu aspektů našeho sociálního jednání podle stále nových a nových poznatků a informací expertní povahy7, protože moderní instituce8 poprvé v historii dokonale propojily Self a společnost v jednom globálním prostředí. Abstraktní systémy (například expertní vědění) se staly centrální součástí nejen institucionálního pořádku, ale i formování kontinuity Self (Giddens 1991: 32). „...Giddens se domnívá, že v modernitě už není možné najít příkladné modely života, modely individuality, které by bylo možné napodobovat. Podle Giddense, podobně jako podle Goffmana, se prosazuje obecně platný požadavek na každého jedince, aby si svůj vlastní život osvojil reflexivně“ (Martucelli 2008: 441). Příznačným důsledkem a zároveň přímo výrazem reflexivity Self je podle Giddense současná socializace dětí, která se odehrává stejně jako řada jiných úkolů za pomoci různých terapeutických expertů, poradců nebo alespoň svépomocné 7 Jedním z kritiků Giddensovy koncepce identity z řad antropologů je Anthony P. Cohen. Domnívá se, že když sociální vědci mluví o identitě, často směšují dohromady kulturní uznání Self (tj. patřičné usazení člověka do konceptu Jáství, který je v dané kultuře platný) – v Goffmanovských termínech jde o sociální a osobní identitu – a právo každého individua být „ self conscious“ individualitou. Výsledkem tohoto směšování je ztotožnění kulturních omezení pro performování Self za vlastní Jáství (Cohen 1994: 51). Cohen propaguje oproti Giddensovi koncept kreativního Self, který má podle něj symetričtější pohled na vztah jedince a společnosti, protože identitu nepovažuje pouze za výsledek reflexivního přizpůsobování se společnosti (revizi sebe – pojetí), ale za výsledek jednání z vlastních podnětů (ibid. 21). Jak ukazuje na etnografických datech kolegů antropologů, lidé vyvíjejí námahu, aby uvedli do harmonie požadavky společnosti, ve které žijí, na jejich Self (osobnost) a zároveň své autonomní autorské chování (sebe – pojetí) (ibid. 35). V tom také Cohen chválí jinak kritizovaného Goffmana za postřeh o subverzivních strategiích jedinců v totálních institucích (ibid. 71). Anthony Giddens hovoří o institucích těchto třech druhů, které mají na svědomí nejistotu identity moderního člověka a které jsou samy výsledkem působení kapitalismu, industrializace a všudypřítomné instiucionální reflexivity, jejíž požadavek přinesla osvícenská myšlenka hledání pevného poznání pomocí zpochybňování: oddělení času a prostoru (organizace mnoha lidských činností v moderní společnosti vyžaduje přesnou koordinace v čase a prostoru, ale je zcela oddělena od místa, které bylo dříve klíčovým mediátorem umožňujícím výkony určitých činností), vykořeňující mechanismy (abstraktní systémy – jednak symbolické doklady, například peníze, a za druhé expertní znalosti, například medicínské znalosti – umožňují vyjmout interakce z jejich specifických lokalit) a institucionální reflexivita (neustále regulování, transformace a reorganizace většiny aspektů našeho sociálního jednání podle přísunu stále nových znalostí a informací o podmínkách našeho sociálního života) (Giddens 1991: 14 – 21). 11 Diplomová práce Stejní, i když jiní: Identitní práce v narativech ukrajinských matek a jejich potomků terapeutické literatury (1991: 180). V tradiční době učili podle Giddense vplouvat děti do rutinního zvládání fungování ve společnosti rodiče či příslušníci předešlé generace, kteří přitom stavěli na tradičních morálních kodexech. V tomto socializačním vztahu zároveň děti získávaly od pečující osoby jakési „emoční očkování“ proti existenční úzkosti – určitou základní ontologickou jistotu (1991: 39), která jim pomáhá vyrovnávat se později s neznámými životními situacemi. Z této základní ontologické jistoty vychází možnost kreativního chování jedince, jež je předpokladem pro vědomí vlastní hodnoty. Vědomí vlastní hodnoty zakládá smysl pro identitu já, stejně jako identitu druhých. Abychom přešli k autorově pointě: pokud se člověku této základní jistoty nedostane, bude ohledně své identity nejistý a bude v životě neustále hledat standardy pro identitu vně – v očích druhých, expertů, v očích společnosti, v čemž ho budou moderní instituce ochotně podporovat9. To jsou podle Giddense charakteristické útrapy při budování identity člověka v pozdní modernitě. Jak píše Martucelli, Giddens je optimistou a toto odtržení od společensky formalizovaných vztahů vidí jako příslib možnosti budovat osobní čisté vztahy. Osobní a čisté v tomto smyslu, že jsou odtržené od tradice a je nutné budovat si vztah k sobě, druhým a světu sám. V tomto ohledu má Giddensův moderní člověk předobraz v Simmelově cizinci (Martucelli 2008: 440). Georg Simmel charakterizuje cizince jako osobu, která je „svobodnější, prakticky i teoreticky, ve svém pohledu na poměry je méně zatížen předsudky (...) není ve svém jednání spoután zvykem, pietou a precedenty. Poměr blízkosti a vzdálenosti, který propůjčuje cizinci onen charakter objektivnosti, nabývá i určitého praktického výrazu v abstraktní povaze vztahu k cizinci, tj. v tom, že lidé s ním mají společné jen určité obecnější vlastnosti“ (1997: 29 – 30). V tomto bodě jsme se tedy dostali k tomu, co spojuje Giddensovu úvahu o moderní identitě s cizinectvím. Jak jsem již předeslala v úvodu, postavení ukrajinských imigrantů je specifické v tom, že se ocitají často v roli stigmatizovaných osob, Goffmanovými slovy musí tito 9 O zoufalé honbě za nejistou identitou za pomoci různých rad, doporučení a komodit, které se nakonec stávají především předmětem konzumu, a tak hnací silou celé společnosti, která ovládá pozdně moderní dobu – tzv. „ tekutou modernitu“, píše podobně také Zygmund Bauman (2000: 106 – 146) 12 Diplomová práce Stejní, i když jiní: Identitní práce v narativech ukrajinských matek a jejich potomků lidé zvládat svou narušenou identitu. Když Goffman hovoří o člověku s narušenou identitou, hovoří o normálním deviantovi a jde mu o narušenost zejména situační, narušenost vzhledem k sociálním normám. Co však spojuje jak Goffmanovo, tak Giddensovo pojetí identity je její vize coby procesu dosahování či projektu, který se odehrává mezi já a druhým, já a společností, a který je v různých rovinách reflexivní. Výstižnou reprezentací takové identity by byla biografie jakožto výsledek „biografické práce“, kterou lze podle Fisher-Rosenthala definovat jako „interpretační postupy, jež orientují self v životním čase uprostřed sociálních změn“ (Fisher-Rosenthal 1997 odst. 22). Analogicky by bylo přiléhavé mluvit o identitní práci spíše než identitě, abychom více podtrhli její procesuální charakter. Proto budu hovořit o identitní práci, která se odehrává v rámci rozhovoru a jejíž stopy v něm můžeme sledovat. Domnívám se, že jsou v ní obsaženy jak doklady o tom, za koho chce být člověk považován (doklady o sociální identitě), tak o tom, kdo si skutečně myslí, že je – nebo by chtěl být (doklady o identitě ega). Domnívám se však, že analytické dělení (osobní, sociální, ego identita) v praxi rozhovorů neumím odlišit. To, co je výsledkem identitní práce, kterou informátoři v rozhovorech (a ve spolupráci se mnou jakožto tazatelkou) dělají, lze interpretovat jako to, za koho chtějí být považováni i to, za koho se skutečně považují. Já se budu držet v souladu s dramaturgický přístupem prvního výkladu. 2.2 Co se skrývá za typem Cizinec? V předchozí subkapitole jsem ukázala souvislost identity s problematikou cizinectví. Pojďme se nyní podívat na to, jak může v teoretických úvahách o situaci imigrantů posloužit koncept cizince. V současné české odborné literatuře s tematikou (inter) etnických vztahů se nejčastěji v názvu studií objevuje právě toto označení 10. Je zřejmé, že většina autorů vychází při jeho volbě z jeho užívání v běžné mluvě, spíše než z toho, k čemu odkazuje v sociologické teorii. Nic to však nemění na skutečnosti, jaké 10 Například: Úspěšné a neúspěšné strategie integrace cizinců (Uherek a kol. 2002), Identita integrace: Vytváření příběhu úspěšné integrace ve vyprávěních cizinců žijících v České republice (Klvačová 2006), Když sem jdeš, tak to musíš vydržet: Vyrovnávání se s nerovností ve výpovědích cizinek žijících v České republice (Klvačová 2007), Je normální, že cizinec není normální (Tollarová 2007), dále je tu celá řada mediálních analýz, kupříkladu (Kaderka a Karhanová 2001), (Bitrich a Klvačová 2003) a také výzkumných zpráv viz. (Tollarová a kol. 2006). 13 Diplomová práce Stejní, i když jiní: Identitní práce v narativech ukrajinských matek a jejich potomků konotace toto označení v obou případech evokuje. Jak píše Nekvapil (2000 nečísl. ) o sociálním kategorizování v komunikaci: „Velmi často (...) není důležité kategorizovat osoby z hlediska jejich specifické etnické příslušnosti, nýbrž z toho hlediska, zda patří nebo nepatří do „domácího etnika“. Tuto komunikační potřebu uspokojuje standardizovaný relační pár11 „domorodec – cizinec“.... . “ Nekvapil zde odkazuje na analytický koncept Harveyho Sackse (klasika analýzy členského kategorizování), kterým Sacks zkoumá a popisuje logiku způsobů, jakým lidé v komunikaci věci, sami sebe a především jiné lidi označují (jak je kategorizují) a jaké má tato jejich aktivita dopady na sociální identity zúčastněných. Jinými slovy, tím jak něco / někoho / sami sebe označíme (kategorizujeme), říkáme, za co / koho věc / sebe / druhého považujeme (Ledauer et al 2004), což odráží, udržuje i vede ke vzniku určitých mocenských vztahů ve společnosti. Jak říká Fairclough „v tomto ohledu je commonsense velmi ideologický“ (1988: 64). Nechci primárně poukazovat na to, že sociálněvědní produkce může díky tomu, jak se o této skupině lidí vyjadřuje, přispívat k upevnění jí kritizovaného rozšířeného postoje. I to je však nepochybně důležité. Chci spíše upozornit na to, jaké má označení „cizinec“ konsekvence v sociálněvědní teorii. Kanonický popis situace cizince předložil ve slavné stejnojmenné eseji Alfred Schütz (1964). Jak sám autor píše, imigrant je exemplárním případem cizince, kterým se jeho teoretická úvaha zabývá. Schütz definuje situaci cizince jako člověka, jehož přirozená koncepce světa je v nové situaci zpochybněna, z čehož pro něj vyplývá řada neblahých důsledků. Dříve samozřejmé „taken for granted“ skutečnosti, se stanou nesamozřejmými. Dříve neproblematické kulturní interpretační vzorce spolehlivě fungující jako návody pro praktické jednání, se v nové situaci ukáží jako nefunkční. Cizinec sice brzy zjistí, že jeho kulturní vzorce jsou v novém prostředí neadekvátní, ale nenalézá způsob, jak se dobrat ke kulturním vzorcům novým. K těm totiž nemá přímý přístup, nejsou nikde zapsány, může na ně pouze nepřímo usuzovat z chování ostatních, z toho, jak vzorce používají. Specifické prostředí každé situace však vždy obecné pravidlo nějakým způsobem vychyluje a cizinec nemá, jak poznat, co je součástí 11 Za standardizovaný relační pár, např. cizinec – domorodec nebo třeba manžel – manželka, se v členské kategorizační analýze označuje taková dvojice kategorií – z inventáře sociálních kategorií (inventářem se myslí kategorie, které k sobě podle používání mluvčími intuitivně patří, jako například tátu, mámu, dítě, 14 Diplomová práce Stejní, i když jiní: Identitní práce v narativech ukrajinských matek a jejich potomků situačního kontextu a co je samotným pravidlem (kulturním vzorcem). Proto pravidla, která cizinec odvodil z jednání lidí na základě pozorování, nemohou dobře fungovat jako účinný průvodce k jeho jednání. Cizinec ani nemá šanci ověřit si v interakci s domorodci správnost svých odvozených pravidel, protože k němu domorodci vždy budou přistupovat jako k cizinci – jako k určitému sociálnímu typu. Cizinec se dále musí smířit s diskrepancí mezi tím, jak situaci vidí a jak v ní jedná. I když se totiž dobere nových kulturních vzorců, vždy si je bude muset překládat do termínů původních – jemu vlastních – kulturních vzorců. Některé oblasti významů pro něj zůstanou navždy nedostupné, protože nemají ekvivalenty v jeho původních kulturních vzorcích, nebo jsou založené na společných historických a emočních konotacích, ke kterým on nemá přístup. Kulturní vzorce zajišťují pro domorodce bezprostřední recepty k jednání (typická řešení pro typické problémy typických aktérů) „in the hand“ a jejich typičnost zajišťuje domorodcům anonymitu. Pro cizince však mohou být nanejvýše recepty „at the hand“, k jejichž použití potřebuje explicitní definici situace. (Nestačí pouze obecná znalost „that“ – že se něco dělá, ale potřebná je detailní znalost typu „why“ – proč se to dělá). Ani kulturní vzorce cizinci kýženou anonymitu nezajistí. Vždy bude domorodci vnímán jako určitý typ, protože vyloučením možnosti vžít se do jeho pozice mu domorodci nebudou moci rozumět v jeho subjektivitě, ale pouze v tom jak se jeví objektivně – „navenek“. Budou ho tedy vnímat jako určitý typ a stejně bude vnímat i on je. Toť cizincovo postavení podle Schütze. Z toho, že kulturní vzorce nejsou pro cizince bezpečnou oporou v interakci, ale polem neustálých pochyb, pramení podle Schütze dva charakteristické rysy cizincovy osobnosti: jeho objektivita (kritický pohled na věci, které se domorodcům zdají přirozené) a nedostatek loajality (cizinec často nechce nebo nemůže akceptovat nové kulturní vzorce zcela, a tak zůstává člověkem na okraji společnosti „marginal man“ ) (Schütz 1964: 104). Na objektivitu čili potenciální neloajalitu cizince nepřímo poukazuje také Georg Simmel, ta však podle něj pramení nejen z toho, že cizinec není dědu můžeme zahrnout do inventáře „ rodina“ ) – kde mají její účastníci vůči sobě, respektive vůči své párové kategorii zřejmá práva a povinnosti a typická očekávání. (Nekvapil 2000 nečísl. ) 15 Diplomová práce Stejní, i když jiní: Identitní práce v narativech ukrajinských matek a jejich potomků spoután tradicí (mohli bychom říci typickými schématy), ale také z toho, že je cizinec potenciálním putujícím (Simmel 1997: 26). Všichni jsme cizinci, ale jen někteří jsou takto nazýváni Nevýhodou Schützovské definice cizince je, že líčí cizincovu odlišnost jako zcela zásadní (buď – anebo) a esencializuje ji. Co je naopak podle mého názoru pro situaci dnešního ukrajinského přistěhovalce výstižné, je to, že je na cizince (cizinectví) nahlíženo jako na obecný a relační sociální typ. V čem je nebezpečí prvního hlediska? Dáme-li se v úvahách o cizincích-imigrantech tím směrem, že cizinec je někdo z podstaty (vědomostí, kompetencí, habitů apod.) jiný, mohou naše úvahy brzy skončit: cizinec má jiná kulturní interpretační schémata, a proto si nemůžeme rozumět. Cizinec je tak v Schützově pojetí člověk, který je odsouzen existovat v bezčasí trvalého stavu neporozumění. V termínech fenomenologie, na jejíž teorii Schütz staví, by se dala situace cizince přeložit do problému nemožnosti intersubjektivního porozumění (Nohejl 2001: 53 - 57). To znamená, že je-li díky diskrepanci kulturních vzorců vyloučena možnost úspěšné reciproční výměny perspektiv při komunikaci, je vyloučena i možnost „správného“ porozumění. V takto obecné rovině se ovšem problém reciprocity perspektiv týká i komunikace dvou domorodců. Bez toho, abychom konkrétně určili povahu, obsah a rozsah znalostí, které mají kulturní vzorce jakožto předpoklady pro porozumění obsahovat (což Schütz nedělá), je tato definice příliš obecná. Kdybychom tento pohled vyostřili, dalo by se hájit stanovisko, že cizincem je v nějakém smyslu či situaci každý pro každého. Jde-li nám však o praktické pochopení toho, jací lidé jsou považováni za cizince (a jací ne) a na základě čeho, je potřeba soustředit se na rozdíly v povaze a rozsahu oněch znalostí (kterým Schütz říká kulturní interpretační vzorce). Ty určují, zda člověk je či není považován za člena té či oné skupiny. Stane-li se centrální otázkou míra a rozsah znalostí nutných pro přiznání a pociťování členství v určité skupině (míra dostatečná pro uspokojivý pocit vzájemného porozumění), nejeví se už cizinec jako někdo z podstaty jiný, ale spíše někdo, za koho může být v určité situaci a v určitém kontextu považován kdokoli. A to, zda bude za cizince považován, nezávisí na jeho 16 Diplomová práce Stejní, i když jiní: Identitní práce v narativech ukrajinských matek a jejich potomků (domnělé) jemu vlastní jinakosti, ale na kritériích, které si společnost / skupina určí pro své členy. Cizinectví se tedy přestane jevit jako inherentní povaha jedincovy identity. Bude spíše důsledkem toho, jak daný jedinec splňuje či nesplňuje určitá společensky uznaná (ne však nutně uvědomovaná) kritéria toho, co má její člen vědět / umět / dělat – jaký má či nemá být. Schützův cizinec jakožto sociální typ nám může být užitečný, podíváme-li se něj jako na výsledek typifikace či kategorizace určité skupiny lidí lidmi z jiné skupiny. Určitá míra typizace je sice podle Schütze přirozenou podstatou jakékoli komunikace: „Jednání Schütz rozumí jako kladení znaků“ (Nohejl, 2001: 51). V případě komunikace cizince a domorodce je však typizace přítomná v takové míře, že se na druhého nejsme schopni dívat jako subjekt, ale pouze jako na objektivní typ. Na totéž poukazuje také Georg Simmel, když říká, že vztah k cizinci je „ne – vztahem“ a cizinci nejsou ve skutečnosti vnímáni jako individua, protože ačkoli jsou členy dané společnosti, jsou jejími členy jen do určité míry, která odpovídá obecně lidsky shodným momentům (Simmel 1997: 32). Právě takovým typem může být „imigrant z Východu“, který (například v kontextu trhu práce) působí jako znak či synonymum pro „člověka-dělníka vykonávajícího podřadnou a nekvalifikovanou práci“. Zde může být užitečné explicitně pojmenovat a odlišit dva rozměry cizincovy cizosti, které se v Schützových i Simmelových úvahách snoubí, nicméně nemusí být spolu nutně spojené. Upozornila na ně už před mnoha lety Margareth Mary Wood ve své dizertaci The Stranger: A Study in Social Relationships (1934). První druh cizosti pramení z toho, že je člověk cizincem – prozatímním outsiderem – protože právě poprvé přišel do nové situace / společnosti. Zde je otázka jeho přijetí či nepřijetí otevřená. Druhý druh cizosti je výsledkem neúspěšného navázání intimních vztahů a porozumění se členy skupiny. Otázka přijetí již byla zodpovězena negativně (1934: 45 – 46). Co je příčinou toho, že se člověk stane cizincem v onom druhém smyslu, může osvětlit Goffmanův koncept stigmatu, s jehož pomocí se lze podívat právě na odlišný etnický původ jako na odchylku od normálu souměřitelnou například s fyzickým postižením. 17 Diplomová práce Stejní, i když jiní: Identitní práce v narativech ukrajinských matek a jejich potomků 2.3 Ukrajinský původ jako stigma? V sociálních vědách se hovoří se o stigmatu etnické odlišnosti, zkoumají se jeho dimenze a jak se projevuje ve vztazích s majoritní skupinou apod. (Tsuda 1998, Berbrier 2002). Goffman, který koncept stigmatu uvedl do sociální teorie, popisuje mimo jiné i stereotypní vnímání cizinců s negativními důsledky jako určitý druh stigmatu – stigmatu národa (Goffman 2003: 7). Koncept stigmatu vychází z teorie etiketizace čili konstruktivistického pohledu na realitu – takže se zdá z definice antiesenciálistický. Způsob, kterým ho Goffman prezentuje, ale esencialistický je. Abych mohla ukázat, v čem je koncept stigmatu záludný, nejprve jej bude nutné zrekapitulovat. Základním Goffmanovým předpokladem pro možnost sociálního života je to, že jeho účastníci sdílejí jednotný soubor normativních očekávání. Mimo jiné sdílejí i očekávání ohledně identity bytí – kým by měl kdo být (Goffman 2003: 146). Druhým předpokladem je, že se lidé tyto normativní představy o identitě snaží naplňovat, a tedy že jejich sebeprezentace toho „kdo jsou“ (pro okolí i je samotné), je do velké míry strategická. Stigma je pak následkem nesplnění těchto očekávaných norem identity jedince: člověk se ukáže jiným, než za koho jej okolí považovalo na základě prvního dojmu (nebo obecného předpokladu normality). Goffman mluví o napětí mezi očekávanou (virtuální) a skutečnou (sociální) identitou, kdy člověk „dělá dojem“ jiného (a lepšího), než ve skutečnosti je. Ukáže-li se během kontaktu, že je této osobě vlastní nějaký nežádoucí atribut, který ji odlišuje od kategorie osob, k nimž jsme předpokládali, že tato osoba patří, naše mysl tuto osobu „redukuje z osoby celistvé a obyčejné na osobu, jež je poskvrněna a jejíž hodnota klesla. “ (ibid. 10) To, co z nějakého atributu dělá stigma, však není inherentní nevhodnost nebo odsouzení daného atributu (např. mít ruský přízvuk není o nic horší nebo lepší než mít americký přízvuk), ale konvence týkající se norem toho, co je považováno pro osobu příslušné kategorie za patřičné a co nikoli. Stigma je pak takový druh atributu, který způsobí, že identitu posuzované osoby najednou „odhalíme“ jako jinou a horší, než se nám zprvu zdálo. Protože je Goffmanův výklad relativně spletitý a Goffman sám jej zhusta prokládá konkrétními příklady, udělám pro lepší srozumitelnost totéž. Následující příběh ilustruje, jak přízvuk jednoho ukrajinského živnostníka, který podnikal v oboru zahradnických prací, zapůsobil podle jeho interpretace jako stigma. 18 Diplomová práce Stejní, i když jiní: Identitní práce v narativech ukrajinských matek a jejich potomků Na mojí řeči je poznat, že nejsem Čech. Tak jak někdo zavolá a zeptá se – já měl dva případy. Měl dva příklady, že paní chtěla udělat zahradu, já přijel, promluvil s ní a ona řikala „Jo, dobrý zavoláme Vám. “ A timhle končilo všechno. (ironický smích) 12 Je tedy zřejmé, že stigma nespočívá ve vlastnostech stigmatizovaných osob, ani v povaze jejich (potenciálně) diskreditujících atributů. Stigmatizovaná jsou spíše určitá stanoviska či role, než osoby. Goffmanovými slovy: „...stigma se toliko netýká souboru konkrétních osob, jež lze rozdělit na dvě hromádky, stigmatizovanou a normální, ale je spíše všeprostupujícím sociálním procesem zahrnujícím dvě role, jehož se každá osoba účastní v obou rolích, a to alespoň v nějaké souvislosti nebo v některé fázi svého života“ (ibid. 157). Potud definice stigmatu. Důležité pro výklad jsou především důsledky stigmatu pro identitu jeho nositele: je-li podle Goffmana nějaká osoba nucena hrát stigmatizovanou roli ve většině sociálních situací, kterých se účastní, stane se přirozeným identifikovat ji se stigmatizujícím atributem natolik, že se stane určitým stigmatizovaným typem. (Takto se můžeme dívat na to, co se přihodilo Schützově cizinci. Na základě určitých diskreditujících atributů, například cizincova nedostatku loajality, který mu Schütz přisuzuje, se stal typem). Osoby se stigmatem jsou vyloučeny z plného společenského přijetí. Na základě jedné problematické vlastnosti jim máme sklon připisovat celou řadu dalších nežádoucích vlastností. Jak píše Goffman: „věříme, že osoba se stigmatem není tak docela člověkem. O tento předpoklad opíráme různé formy diskriminace, jejichž prostřednictvím de facto – jakkoli často nevědomky – snižujeme její životní šance. Vytváříme teorii stigmatu, ideologii vysvětlující méněcennost osoby se stigmatem a objasňující nebezpečí, jež představuje“ (ibid. 13). Tyto důsledky stigmatu se týkají té části identity, kterou Goffman nazývá sociální identitou. Bez následků však nezůstává ani ambivalentní sebepojetí stigmatizované osoby – jeho či její identity ega. Stigmatizovaný si je totiž „dokonale vědom toho, v čem druzí spatřují jeho vadu, následkem čehož nevyhnutelně, byť i třeba jen chvilkově, souhlasí s tím, že vskutku nesplňuje požadavky na to, čím by měl opravdu být. Rozhodující situací se stává hanba, 12 Zdroj: Grygar a kol. (2006) 19 Diplomová práce Stejní, i když jiní: Identitní práce v narativech ukrajinských matek a jejich potomků vyvěrající z toho, že vnímá jeden ze svých vlastních atributů jako něco poskvrňujícího...“ (ibid. 16). Opět jeden ilustrativní příklad z rozhovoru s ukrajinskou studentkou Ninou, která se ve škole styděla za svou neznalost češtiny: (...) když jsem přišla, tak na základce vůbec, tam jsem vyrůstala s těmi dětmi, tak oni mě už braly jako kdyby Češku, která umí mluvit nějak jinak, kdyžtak mi samozřejmě něco vysvětlily, když jsem nevěděla, ale většinou jsem se teda styděla přiznat, že jako nevim, co to znamená, takže jsem chodila domů a vždycky až tady jsem se ptala jako a co to vlastně je a tak. Nina V obecnější rovině se podle Goffmana nositel stigmatu dostává do opozice vůči osobám normálním – těm, jež se v negativním smyslu nevzdalují od očekávání vztahujících se na osoby jejich druhu. Jak už však bylo řečeno, rozdělení osob na normální a stigmatizované je domnělé (každý může být a pravděpodobně bude v různých životních situacích zastávat obě role), existují pouze normální a stigmatizovaná stanoviska. Ta závisí pouze na převažující společenské konvenci. Shrňme Goffmanovými slovy: „...zvládání stigmatu je obecným rysem společnosti, procesem, který se vyskytuje všude tam, kde existují normy identity. “ (ibid. 149) a „I ten nejšťastnější z normálních lidí má pravděpodobně nějakou napůl skrytou vadu, a na každou i nepatrnou vadu čeká společenská příležitost, kdy se náhle vynoří na povrch a vytvoří ostudnou trhlinu mezi virtuální a skutečnou sociální identitou. “ (ibid. 145 – 6) „Stigmatizovaní a normální tvoří jeden celek. Může-li se jeden ukázat jako zranitelný, je nutno očekávat totéž i u druhého“ (ibid. 154). Poslední citovaný úryvek staví autorovo pojetí stigmatu do nového světla. To, jaké skupiny osob společnost stigmatizuje a na základě jakých norem o identitě tak činí, vypovídá o jejím vlastním charakteru. O tom, jakých norem se drží, o jaké se bojí a tak je úzkostlivě brání apod. Podle Goffmana měla stigmatizace příslušníků etnických, rasových či náboženských skupin v historii vždy za cíl odstranit je z různých konkurenčních prostředí (ibid. 158). Svody stigmatu V čem je potíž, kterou s sebou Goffmanův koncept stigmatu nese, chceme-li pomocí něho pohlédnout na imigranty? V centru pozornosti autora stojí především 20 Diplomová práce Stejní, i když jiní: Identitní práce v narativech ukrajinských matek a jejich potomků osoby výrazně (nejčastěji viditelně fyzicky) postižené. Podle autora jsou právě na nich nejlépe vidět strategie zvládání narušené identity, protože jsou se svou nenormalitou konfrontováni nejčastěji – narozdíl od méně výrazně stigmatizovaných osob. Tento logicky znějící požadavek zdánlivě formálního rázu má však relativně vážné důsledky v úsudcích autora o povaze stigmatu a pokusíme-li se tyto úsudky aplikovat například na osoby se stigmatem národa, jak Goffman navrhuje, může nás to svést na scestí. Pokusím se ukázat několik nebezpečí, která hrozí: Zřetelnost stigmatu I když Goffman několikrát explicitně upozorňuje, že na stigmatu není nic esenciálního, že se nejedná o „řeč atributů, ale o řeč vztahů“ (obdobně ibid. 145, 149, 157), že to, co se považuje za stigma, je pouze výsledkem aktuálního společenského konsenzu, volbou příkladů přesvědčuje čtenáře o opaku. Stigma zobrazuje vždy jako nějaké zřejmé postižení – znetvořený obličej, chybějící končetinu. Navíc samotné pojmy stigmatizovaný versus normální asociují spíše oddělenost než proces oddělování. Intuitivně nás svádí myslet si, že diskreditující znak musí být reálnou součástí svého nositele13. Mnohem přiléhavějším příkladem k tomu, co chce Goffman o logice stigmatu říci, by byly třeba „hloupé blondýnky“ oproti brunetám, nebo cizinci mluvící česky s americkým přízvukem oproti cizincům mluvícím česky s ruským přízvukem. V těchto případech je patrné, že to, co je diskreditující a co není, je pouze záležitostí více či méně stabilního společenského vkusu. Tím, že Goffman říká jedno, ale ukazuje druhé, nutí nás obrazně řečeno myslet si, že mít jednu nohu je stejně dobré jako mít dvě. Teoreticky je sice možné na tuto hru přistoupit, ale kdo by chtěl toto tvrzení zastávat v reálném životě, byl by nejspíše označen za blázna a vykázán mezi jednonohé. Další problém s Goffmanovým pojetím stigmatu spočívá v tom, že nás svádí hledat příčinu diskreditace v jednom atributu – stigmatu. To má v případě etnických menšin za následek, že se ještě více posiluje „realita“ kategorie etnicity, která je však rozkrytí podstaty diskreditace nejvíce na překážku. Stigma spojené s etnickým původem není vysvětlením diskreditace, ale jejím produktem. Pas se na potkání neukazuje a 13 Na totožný problém konceptu stigmatu poukazuje také Udvarhelyi (2006: 3), když se pokouší touto optikou pohlížet na stigmatizovanou identitu městských prostorů. 21 Diplomová práce Stejní, i když jiní: Identitní práce v narativech ukrajinských matek a jejich potomků změnou občanství se člověk nestává plnohodnotně sociálně přijímaným členem společnosti. Moment překvapení V Goffmanově pojetí stigmatu je dále důležitým momentem překvapení pramenící z neočekávaného rozporu mezi „skutečnou“ a „virtuální“ identitou člověka. Osoba je „najednou“ rozpoznána jako horší, než se původně zdála být. To může být přiléhavé k výše uvedenému příkladu nezdaru ukrajinského podnikatele v oblasti zahradních prací (pokud přijmeme jeho vysvětlení nezdaru), který byl odmítnut poté, co ho zákaznice uviděla a uslyšela mluvit: zjistila kým „skutečně“ je. Tuto paní neblaze překvapilo, že je jednatel slibné firmy Ukrajinec. Ve většině případů, kdy se na ukrajinské imigranty díváme „skrz prsty“, však tento moment překvapení schází. Nikoho nepřekvapí uklízečka nebo prodavačka v hypermarketu hovořící špatnou češtinou s blíže nespecifikovaným východním přízvukem, nikoho nepřekvapí zapáchající dělník v MHD. U těchto osob jejich jazykovou nekompetenci nebo nedostatky ohledně vzhledu čekáme a nevzbuzují v nás pohoršení. Řečeno s Goffmanen: tyto osoby jsou zcela tím, kým podle nás mají být – jsou na svém místě. Všichni s tím souhlasí a jsou spokojeni s tím, jak věci jsou – s výjimkou těchto osob samotných. Ve výše uvedeném spočívá zřejmě nejpodstatnější omezení konceptu stigmatu, chceme-li jeho optikou pohlížet na situaci i jiných sociálně vyloučených skupin, než jsou lidé se zřejmým „postižením“ ať už fyzického či morálního charakteru. Neumožňuje totiž zahlédnout procesy stigmatizace na základě takových atributů, které jsou natolik běžné a normální, že jejich přítomnost nikoho nepřekvapí. Nevysvětlí nám, jak se stane, že ukrajinští imigranti se považují za stigmatizovanou skupinu, ačkoli jim žádné končetiny, které by ostatní šokovaly, nechybí. Anebo obráceně řečeno, vezmeme-li Goffmanovu metaforu vážně, „jednonohý“ Ukrajinec nikoho nepřekvapí. (A je to proto, že to, co u nich považujeme za chybějící končetinu, je ve skutečnosti totéž, co třeba mírná deformace prstu na naší vlastní noze.) Jak říká sám Goffman: „Zvládání stigmatu je odnoží čehosi základního ve společnosti: vytváření stereotypů či „profilování“ našich normativních očekávání ohledně chování a charakteru“ (ibid. 65). 22 Diplomová práce Stejní, i když jiní: Identitní práce v narativech ukrajinských matek a jejich potomků Goffman tedy může vystihnout jeden typ procesů sociálního vylučování. Ten, který provází šok z odlišnosti. Tam, kde se objeví rozpaky – je oběma zřejmé, že je něco v nepořádku. Na lidi doléhá vědomí, že by si měli zachovávat úctu vzájemné rovnosti. Uvědomování těchto rozpaků jsou zároveň i příslibem, že o stigmatu lze mluvit a případně změnit jeho definici, která může být i příslibem změny jednání a vnímání lidí. Ve většině situací sociálního odmítání, se kterými se setkává ukrajinský imigrant v ČR (soudě podle sebraných dat), se však s žádnými rozpaky nesetkáváme, neútočí na nás požadavky společenského taktu. Považujeme za samozřejmé, že si nejsme rovni. Nenormálnost druhého je normální (Tollarová 2007). Odhlédneme-li od problémů Goffmanova praktického výkladu, můžeme shrnout, že jeho koncept dobře vystihuje (ačkoli jen teoreticky) konsensuální povahu stigmatu. To, že je někdo označen za cizince nebo dokonce závadného cizince, souvisí se společenskou normou, nikoli s charakterem člověka samotného. Stigma je výsledkem procesu stigmatizace, stejně jako cizinec – typ je výsledkem typizace domorodců. 2.4 Othering aneb kdo staví jaké hranice Pojem „The Other“ v kontextu budování kulturních potažmo sociálních hranic se stal populárním vedle Todorovova Dobytí Ameriky (1996 [1982]) zejména díky slavnému eseji Frederika Bartha Ethnic Groups and Boundaries: The Social Organisation of Cultural Difference (1969). Autor upozornil na to, že kulturní identity, na jejichž základě etnické skupiny definují samy sebe a vyhraňují se proti „druhým“, jsou strategickými lidskými konstrukty14. Znaky, které jsou ve hře, nejsou sumou objektivních kulturních rozdílů, pouze aktéři určují, jaké znaky budou v dané situaci důležité. Zatímco určité kulturní znaky užívají jakožto signály a emblémy odlišnosti, jiné jsou ignorovány, bagatelizovány nebo popírány. Kulturní znaky signalizující hranice sociálních skupin se mohou měnit (stejně jako kulturní charakteristiky jejích členů, a dokonce i organizační podoba dané skupiny), podstatný je však proces dichotomizace mezi členy a outsidery / cizinci, jehož průběh může osvětlit podstatu kontinuity dané etnické skupiny, změnu jejích kulturních 14 V principu tutéž myšlenku ohledně podstaty národa jakožto i každého většího společenství, které je větší než rodná vesnice později připomíná Benedict Anderson. Pokud nemůžeme zakládat naše společné 23 Diplomová práce Stejní, i když jiní: Identitní práce v narativech ukrajinských matek a jejich potomků forem a obsahů (Barth 1969: 14 - 15). Etnické skupiny jsou kategoriemi askripce a identifikace samotných aktérů. Mají povahu organizační interakce mezi lidmi (v Goffmanovském smyslu) (ibid. 10 - 11). Etnická kategorie však samozřejmě nemusí být ve všech kontextech stejně relevantní, v některých je zcela irelevantní. Přesto však silně vypovídají o naší identitě. Náležet k určité etnické kategorii znamená podle Bartha být člověkem určitého druhu, mít určitou základní identitu. To s sebou také nese nárok na to být souzen a sám sebe posuzovat těmi standardy, které jsou pro tuto identitu relevantní. Barth obrátil pozornost, která byla do té doby v antropologii věnována především studiu komunity-společnosti, na studium jejích hranic, jakožto místa, kde se můžeme o povaze komunity nejvíce dozvědět. Právě tam totiž probíhají každodenní praktiky vylučování a inkluze (Donnan a Wilson 2001: 24), tam se rozhoduje, kdo bude „my“ a kdo budou „ti druzí“. A toto rozhodování je věcí obou stran, ačkoli je zřejmé, že obě strany nemají stejné možnosti prosadit svou definici situace. Kategorie cizinec či nenormální / stigmatizovaný tedy není jen výsledkem jednostranného procesu exkluze majoritou normálních. Právě takové „smíšené kontakty“ (jako byly například situace výzkumných rozhovorů) je možné metaforicky chápat jako hraniční místa, kde se vyjednává o tom, kdo kam patří. Barth se zabýval studiem vytváření hranic různých etnických skupin, jeho myšlenky se však týkají budování a udržování symbolických společenských hranic obecně, tedy i v rámci jedné společnosti / kultury. Othering (definování jinakosti) je jedním z nosných pojmů v současné kvalitativní teorii a výzkumu sociálních nerovností (Lamont and Molnar 2002) v jejíž centrálním zájmu stojí mimo jiné otázka po reprodukci nerovností prostřednictvím symbolických nástrojů – prosazování určité definice situace. Jak shrnuje Šanderová: „Prostřednictvím klasifikací lidé dávají smysl světu kolem sebe, klasifikace stojí v pozadí koherentních výkladů světa a sociálních řádů, přičemž v tomto rámci jsou kategorizováni i lidé. Kategorie jsou součástí kultury a mají ve své většině arbitrární povahu. Bývají také většinou hierarchizovány, a mají tudíž explicitně či implicitně hodnotící charakter. Právě tento hodnotící aspekt kategorií lidí vede k jejich nerovnému postavení v nejrůznějších sociálních prostředích a v rámci celé společnosti“ (Šanderová 2007: 12). vztahy na face – to – face interakcích, musíme si existenci sociálního celku pouze představovat (Anderson, 1983: 6). 24 Diplomová práce Stejní, i když jiní: Identitní práce v narativech ukrajinských matek a jejich potomků Podle Schwalbeho a kol. je othering jedním ze čtyř základních procesů, jimiž se ve společnosti reprodukují nerovnosti. Othering autoři definují jako kolektivní identitní práci, jejímž cílem je vytváření či udržování symbolické nerovnosti, proces, v němž dominantní skupina vymezuje skupinu inferiorní (Schwalbe a kol. 2000: 422). V současných kvalitativních výzkumech nerovností identifikovali autoři tři typy takového vymezování se. Rozlišují: • Utlačivé vymezování druhých (oppresive othering), které charakterizují jako akty, kdy jedna skupina záměrně či nechtěně vymezuje druhou jako morálně či intelektuálně níže postavenou. Typickým příkladem jsou rasová klasifikační schémata. Othering může také nabýt formy určité typické interakce, v níž se potvrzuje dominantní ideologie o rozdílu mezi námi a jimi. Symbolické nástroje k utlačivému vymezování druhých zahrnují jednak klasifikační schémata a také určitá pravidla pro identitu, která udávají normy chování a interpretace tak, že členové skupiny vědí, jaká slova, jednání a šaty naznačují určitou identitu. Znát tento kód znamená umět dosáhnout přisouzení požadovaného druhu self. Praktiky utlačivého vymezování druhých s sebou nesou vytváření takového identitního kódu, který znemožňuje členům podřízené skupiny projevovat úctyhodné self. Stejně záludné jsou identitní kódy, které definují adaptivní či opositní chování podřízených jako znak podřadného statusu. V obou případech se odpor inferiorní skupiny proti takové definici může vyložit jako samotný důkaz jejich podřadného statusu (ibid. 424). • Další nástroj vymezování charakterizují autoři jako vytváření mocného virtuálního já (creating powerfull virtual selves), kde je identitní práce zaměřena na dramaturgické posilování fasády mocného – učení se vyvolávat dojem kompetence, věrohodnosti apod. , což vždy implicitně znamená potvrzování podřazenosti podřízených. Ovládnutí těchto rolí nadřazených, kompetentních, silných a věrohodných individuí nezávisí podle autorů ani tak na dramaturgických schopnostech jedince, ale na výši majetku, který je předpokladem pro možnost získání kulturního kapitálu. Autoři tedy vycházejí 25 Diplomová práce Stejní, i když jiní: Identitní práce v narativech ukrajinských matek a jejich potomků z toho, že nerovné rozdělení bohatství vede k nerovným schopnostem vytvářet symbolickou realitu (ibid. 425). • Poslední nástroj utlačivého vymezování identifikují autoři na straně členů podřízené skupiny. Jde o jejich defenzivní vymezování se (defensive othering among subordinates), identitní práci, jejímž cílem je vyhnout se jejich stigmatizaci jakožto členů stigmatizované skupiny. Je to reakce na represivní kód identity prosazované majoritou. Příslušníci skupiny stigmatizovaných se distancují od členů vlastní skupiny. Koncept „the Other“ má oproti konceptu „stigmatu“ několik výhod. Zaprvé sám termín poukazuje spíše na proces, než výsledek stigmatizace, a vyvolává méně hodnotově zatížené asociace (být „ten druhý“ zní o něco méně negativně než mít stigma nebo být nenormální). Zadruhé ukazuje, že proces označování za „toho druhého“ není jednostrannou záležitostí. Zatřetí, othering umožňuje v jednom rámci zachytit i ty procesy, které jsou natolik samozřejmé, že v nikom nevyvolávají nepatřičné emoce jako například stigma vozíčkáře. Othering zachycuje naopak běžné procesy sociálního vylučování a nabízí tak určité přemostění teoretického konceptu cizince k empirickému zkoumání „dělání cizinců / těch druhých“. Je zřejmé, že aniž Schwalbe a kol. explicitně odkazují na Goffmana, procesy vymezování (otheringu) jakožto kolektivní identitní práce jsou součástí strategií sebeprezentace v každodenním životě. V této práci mě zajímají především ty definice situace, které předkládají příslušníci stigmatizované skupiny – ukrajinští imigranti, k tomu, aby se prezentovali jako osoby s plnohodnotnou nikoli podřadnou identitou. Nebudu na ně pohlížet ani jako na cizince vybavené jiným druhem vědění (Schütz), ani jako na osoby se zřejmým stigmatem (Goffman), ale jako na členy společnosti/skupiny normálních, kteří jsou jen snáze stigmatizovatelní. Snáze se z nich dělají „ti druzí“ než z osob, které jsou například českého původu. Jaké znaky definují jako charakteristické pro svou skupinu a jaké připisují „těm druhým“ – nám? Za pomoci jakých atributů / kategorií budují svou pozitivní identitu a od jakých atributů se naopak distancují? 26 Diplomová práce Stejní, i když jiní: Identitní práce v narativech ukrajinských matek a jejich potomků 3 DATA A METODY Za jeden z problémů výzkumu této skupiny cizinců bývá typicky považována těžká dostupnost respondentů. Řada ukrajinských přistěhovalců má zkušenosti s ilegálním pobytem a prací, a tak se často drží spíše v ústranní kolektivního života a i když kontakty s krajany udržují, nebývají příliš ochotni dát je k dispozici. V případě mého výzkumu jsem měla to štěstí, že jsem mohla využít již dříve vytvořených kontaktů. Před dvěma lety jsem pořizovala rozhovory, shodou okolností právě s Ukrajinci, pro výzkum „Vliv kvalifikace na uplatnění a mobilitu na českém trhu práce u imigrantů ze třetích zemí“ (Grygar a kol. 2006). V tomto výzkumu jsem se seznámila zhruba s desítkou potenciálních informátorů, z nichž jsem si vybrala nakonec dvě rodiny. S dalšími dvěma rodinami jsem se seznámila přes mé známé a dalšími tři respondentky jsem potkala ve školách jejich dětí a přes nízkoprahový klub Nová škola, který poskytuje doučování dětem s výukovými potížemi. Z předešlého výzkumu i z okolí svých známých jsem měla v evidenci zhruba dvojnásobné množství kontaktů. Zřejmou výhodou bylo, že jsem pro respondenty nebyla zcela neznámou osobou zvenčí. Řekla bych, že se mé vztahy se všemi informátory pohybují někde na kontinuu „vím o koho jde“ a „milí známí“. S nikým z nich se však v osobním životě nestýkám. Ze shromážděných kontaktů jsem po provedení dvou pilotních rozhovorů vybrala další respondenty, přičemž jsem se snažila obsáhnout různé případy z hlediska vzdělání a profese matky (rodičů) a místa příchodu rodiny (město i vesnice). Společným kritériem byl naopak ukrajinský původ a minimálně školní věk dítěte. Všichni respondenti mají společné, že v Česku žijí ve velkých městech, což považuji ze zkušeností z předešlého výzkumu za důležitou okolnost. Zdá se totiž, že na venkově se spíše usazují kompletní cizinecké rodiny. V mém vzorku se vyskytly dvě matky samoživitelky s mírně odlišnými možnosti obživy. Skutečnost, že jsem hovořila pouze s matkami a potomky, byla od počátku výzkumu plánovaná. Věděla jsem, že mě zajímá vhled do rodinných vztahů a informace o dětech, a z předešlých tazatelských zkušeností jsem věděla, že u mužů nemohu očekávat v tomto směru velkou sdílnost. 27 Diplomová práce Stejní, i když jiní: Identitní práce v narativech ukrajinských matek a jejich potomků U všech rozhovorů jsem měla dojem podobné míry otevřenosti i příjemného průběhu s výjimkou rozhovoru s matkou, jež poslala svou dceru po roce neúspěšného studia v české škole zde zpět na Ukrajinu. Rozhovory se odehrávaly nejčastěji doma nebo často v některé z přilehlých poboček fastfoodů, podle přání respondentů. Nejkratší rozhovor trval půl hodiny a nejdelší málo přes hodinu, průměrně kolem 45 minut. V případech, kdy jsem vedla rozhovory jak s matkami, tak jejich dětmi, probíhaly rozhovory odděleně, vždy jen v mé přítomnosti. Mluvit s matkami a jejich potomky v rámci rodiny se mi však povedlo jen ve dvou případech. V ostatních případech, vždy jeden z páru rozhovor nechtěl nebo nemohl poskytnout. V případě dvou informátorek, sester blízkého věku, probíhal rozhovor s oběma najednou, to však považuji spíše za výhodu, protože v jeho rámci došlo k zajímavému srovnávání sester mezi sebou. Dalším zdrojem dat, se kterými jsem však v analýze nepracovala, jsou mé terénní poznámky z několika návštěv nízkoprahového klubu Nová škola. Poznámky mně spíše posloužily pro seznámení s prostředím, v němž se některé děti imigrantů pohybují. Cenným zdrojem informací mi byl taktéž rozhovor s pracovnicí tohoto zařízení, rozhovory se dvěma výchovnými poradci z pražských škol pro integraci žáků-cizinců, stejně jako s učiteli, se kterými jsem se bavila na seminářích o migraci pořádaných Multikulturním centrem Praha a s hosty z řad studentů-cizinců, kteří byli na těchto seminářích debatními hosty. Cenný pro mě byl i vhled do situace z předešlého výzkumu. Celá fáze sběru dat trvala od ledna do dubna roku 2008. 3.1 Povaha a scénář rozhovorů Základním tématem rozhovorů bylo vnímání odlišnosti vlastní životní situace vzhledem k Čechům a vzhledem k ostatním členům rodiny. V rozhovorech, které jsem s imigranty vedla, jsem se jich ptala obecně na jejich zkušenost s životem zde, zdali a v čem vnímají svoji situaci jako jinou oproti situaci jejich českých protějšků a vzhledem k ostatních členů rodiny, a zdali by mi vyprávěli od začátku, jak se jejich situace zde vyvíjela. Takto znělo zadání pro první dva pilotní rozhovory (jeden s matkou, druhý s jejím dítětem), na základě těch jsem identifikovala okruhy, které byly pro respondenty vzhledem k otázce cizinectví a odlišností relevantní. 28 Diplomová práce Stejní, i když jiní: Identitní práce v narativech ukrajinských matek a jejich potomků Identifikovala jsem následující okruhy: práce / škola, vztahy v rodině, představy o budoucnosti, vnímání domova a názory či hodnoty. Na jejich základě jsem formulovala otázky, které jsem v dalších rozhovorech informátorům kladla, pokud vyčerpali vlastní vyprávění na základě úvodní obecné otázky. Scénář rozhovoru byl pro rozhovory s matkami i potomky v podstatě stejný, pouze přizpůsobený jejich pozici v rodině a prostředí, ve kterém se pohybují (když jsem se matek ptala na práci, tak dětí na školu, stejně tak když mluvily matky o svém pohledu na děti, děti hovořily o rodičích). Šlo o tyto okruhy / témata: Otevírací otázka: Jaké to je vyrůstat tady, v čem to je jiné, než u dětí Čechů ? Jaké to bylo přijet sem, jak to probíhalo u tebe a ostatních členů rodiny, dětí? – Jaké to bylo, přijet sem? Můžeš začít vyprávět od začátku, jak to bylo? Specifické okruhy: • RODINA: jaké situace řešíte společně s rodiči / dětmi v čem kdo komu pomáhá a radí (příklady, situace?), vidíš nějaké rozdíly, když srovnáš vaši rodinu s českými rodinami v tom, vidíš nějaké rozdíly, jak to kde funguje, rozdílné vztahy mezi dětmi a rodiči – příklady, situace? • DOMOV: kde se cítíš být doma? • PRÁCE / ŠKOLA: jaké vztahy máš s kolegy, nadřízenými / spolužáky, učiteli? • NÁZORY: jsou nějaké chvíle, kdy máš pocit, že máš na různé věci jiný názor než děti / rodiče (jak by se věci měli dělat, jak by měli být – příklady, situace?) • BUDOUCNOST: jak si představuješ svoji budoucnost a budoucnost svých dětí / rodičů, co bys v životě chtěl / a co myslíš, že budou dělat děti / rodiče? Ve většině případů se těchto témat informátoři zhostili již v první více monologické vyprávěcí části rozhovoru. Ta byla nápadně kratší nebo dokonce úplně scházela v případě některých potomků. Zde bylo jasně patrné, že ženy měly již „naučený“ svůj osobní „cizinecký“ příběh. Posléze jsem se doptávala na některé detaily nebo se ptala na témata, o kterých se respondenti doposud nezmínili. Kromě úvodní otevírací otázky tedy neměly následující otázky žádné pevné pořadí a kladla jsem je tak, jak mi to připadalo nejvhodnější vzhledem k co nejpřirozenějšímu průběhu rozhovoru. Snažila jsem se vždy co nejblíže tematicky navázat na to, kde vypravěč skončil a 29 Diplomová práce Stejní, i když jiní: Identitní práce v narativech ukrajinských matek a jejich potomků povzbuzovat respondenty, aby hovořili o všem, co jim připadá důležité. Někteří tuto výzvu přijímali a moje role jakožto tazatele byla spíše marginální, jiní naopak (především potomci) vyžadovali více mé aktivity v rozhovoru. Během setkání, zpravidla na jeho začátku, jsem si také vyjasnila, nebo se doptala na základní údaje o respondentech (věk, doba příchodu do ČR, délka pobytu zde (pobytový status), sourozenci, děti, vzdělání a práce rodičů). Tyto údaje shrnuje následující tabulka 3. 2. 1, jména respondentů jakožto i jiné výrazně identifikační údaje (např. názvy zaměstnavatelů, škol apod. ) jsou v rozhovorech anonymizovány: Tab. 3. 2. 1 Základní údaje o informátorech 1/ rodina T 2/ rodina M kdo počet let v ČR součas ný věk status vzdělání (práce) místo původu další členové žijící v domácnosti (vzdělání, zaměstnání) Tolik (syn) Tamara (matka) Mariana (matka) 8 13 6. třída ZŠ Ukrajina (venkov) – babička (vzdělání?, úklidové práce) 8 35 10 31 trvalý pobyt občans tví trvalý pobyt Ukrajina (venkov) – dcera (přechodně pouze mezi svým 13 a 14 rokem, 6. třída ZŠ, v současné době ji matka poslal zpět k prarodičům na Ukrajinu) VŠ pedagogická (úklidové práce) VŠ pedagogická (práce v pohostinství) 3/ rodina R Romana (matka) 11 40 trvalý pobyt SŠ technická, (úklidové práce, práce v pohostinství) Ukrajina (venkov) 4/ rodina O Olenka (dcera) 12 19 občans tví 3. ročník OA Ukrajina / Moldávie (venkov) 5/ rodina L 6/ rodina N Lena (dcera) 9 18 trvalý pobyt 1. ročník SOU Ljuba (dcera) 9 22 trvalý pobyt 2. ročník SOU Nina (dcera) 12 19 Nikola (syn) 12 26 občans tví Naďa (matka) 13 49 trvalý pobyt 4. ročník gymnázium občans tví Ukrajina / Rusko (město) Ukrajina (město) – druhý manžel (vzdělání?, stavební práce) – syn Andrej 15 let (poslední ročník ukrajinské ZŠ, v ČR je teprve sedmým měsícem) – matka (ZŠ, úklidové práce) – otec (technické učiliště, stavební práce) – matka (SŠ, dekorační práce) – otec (SŠ, stavební práce) – otec (VŠ inženýr, obchodní jednatel) 5. ročník právnická fakulta a 3. ročník politologie VŠ pedagogická (invalida) 30 Diplomová práce Stejní, i když jiní: Identitní práce v narativech ukrajinských matek a jejich potomků 3.2 Teoreticko-metodologický postoj k datům: o čem vypovídají? Tato práce se hlásí svým zaměřením ke kvalitativní či interpretativní a dramaturgické tradici sociologie. Na výpovědi informátorů nepohlížím pouze jako na popisy vyslovené z určité osobní perspektivy (účelem sdělení není pouze říci, jak věci informátor rozumí), ale spíše jako na strategické popisy (uzpůsobené na míru situaci, ve které jsou tyto popisy vykládány) pronesené za účelem jevit se člověkem určitého druhu – s určitou tváří či identitou. Z tohoto hlediska je pro interpretaci dat důležitá skutečnost, že informátoři věděli, že s nimi hovořím právě proto, že jsou cizinci ukrajinského původu. Jejich potenciální odlišnost byla zároveň hlavním tématem – hozenou rukavicí. Zároveň o svých informátorech předpokládám, že jsou to reflexivní lidé, kteří mají v různé míře povědomí o tom, že převládající společenský postoj k osobám jejich etnického původu není právě pozitivní (ostatně o tom naprostá většina z nich samovolně mluvila) a jsou si i v různé míře vědomi existujících negativních stereotypů, které by se jich potenciálně mohly týkat. Informace, které mi o sobě informátoři ať už přímo, či nepřímo (tím, co a jak říkali o sobě, jiných krajanech, Češích, o různých názorech, hodnotách) dávali, budu proto chápat jako jejich strategickou sebeprezentaci prováděnou takovým způsobem, aby mluvčí minimalizovali riziko, že se obraz, který o sobě vytvářejí, dostane příliš blízko k nějakému negativnímu stereotypu, jenž by mohl ohrozit jejich tvář. Zároveň nezapomínají, že informace o tom, kdo jsou, říkají osobě, jež je domácí-Češka. Říkají mi tedy pouze tolik a takovým způsobem, jak se domnívají, že tomu jako Češka mohu rozumět. Je zřejmé, že kontextů, na jejichž pozadí bychom mohli výpovědi o identitách informátorů číst, by se dalo najít mnoho – a přirozeně se v různých částích rozhovoru všelijaké kontexty prosazují. Domnívám se však, že jedním z nejsilnějších kontextů bylo u většiny rozhovorů (potenciálně) stigmatizované cizinectví, a proto jsem se ho rozhodla sledovat a učinit jej ústředním tématem této práce. Jak je tedy patrné, konkrétní výzkumná otázka se zrodila až při přemýšlení nad daty, což koresponduje 31 Diplomová práce Stejní, i když jiní: Identitní práce v narativech ukrajinských matek a jejich potomků spíše s induktivní logikou kvalitativního výzkumu, jakkoli je toto označení diskutabilní (Disman 2002: 287). 3.3 Nakládání s daty Všechny sebrané polostrukturované biograficky laděné rozhovory jsem doslovně přepsala a doplnila je polními poznámky, které jsem si bezprostředně po setkání zapisovala a popřípadě dalšími informacemi o respondentovi, které jsem již z dřívější doby znala. Po přepsání jsem rozhovory nejprve pročítala a souběžně prováděla otevřené kódování (Strauss a Corbin 1999), abych zmapovala, jaká jsou v jednotlivých rozhovorech důležitá témata, na něž se vypravěči orientují. V rozhovorech jsem si také všímala konverzačních obratů a výměn. Na jaké výzvy v podobě otázky respondenti ne/reagují, zatímco k jiným se sami od sebe i přes posun rozhovoru k jinému tématu vracejí a navazují na ně apod. Toto sledování „co se v rozhovoru děje“, kam ho kdo z účastníků směřuje, mě dovedlo k tomu, že jsem na pozadí téměř každého rozhovoru identifikovala relativně zřetelné obrysy příběhu o zvládnutí určitého „osobního problému". Toto zjištění mě postupně vedlo k formulaci konkrétní výzkumné otázky, kterou se stalo pátrání po povaze tohoto „osobního problému“. Finální analytická práce s daty se před očima čtenáře odehrává ve dvou krocích. V první části analýzy (kapitola 4. 1) jsem v doslovných přepisech rozhovorů hledala všechny negativní osobní charakteristiky, které informátoři ve vyprávěních spojují s Ukrajinci, a to bez rozdílu, zda je s nimi spojují oni sami, nebo mluví o tom, že jsou s nimi spojovány českou majoritou nebo jejich krajany. Cílem této první části bylo zmapovat pole všech potenciálních negativních stigmatizujících osobních atributů a vztahů mezi nimi (co je s čím spojováno – např. dělnická profese se zápachem apod. ). Pro každého respondenta jsem udělala jakýsi diagram takových v rozhovoru zmíněných negativních atributů. Tyto diagramy pro každého respondenta jsem pak sloučila do jednoho společného, zvlášť pro matky a zvlášť pro potomky. V diagramech se dobře ukázaly souvislosti mezi jednotlivými znaky a také silné atributy, které jsou bohaté na interference s jinými potenciálně stigmatizujícími znaky. V druhé části analýzy (kapitola 4. 2) jsem v rozhovorech hledala to, co jsem nazvala „osobním problémem“ každého určitého respondenta, v čem spatřuje příčinu svého zpravidla problematicky odlišného postavení. Tento „osobní problém“, byl 32 Diplomová práce Stejní, i když jiní: Identitní práce v narativech ukrajinských matek a jejich potomků obvykle líčen jinak, než aby mohl být vykládán jako nějaký negativní stereotypní rys respondenty prezentovaný jako typický pro Ukrajince či přistěhovalce z Východu. Cílem obou kroků bylo zmapovat strategie, které informátoři volí k tomu, aby se prezentovali jako osoby s pozitivní identitou a vyhnuli se přitom možným negativním stereotypům. Jaké stereotypy považují za nebezpečné a jaké jako neškodné? Jak se rodiče a jejich potomci budou lišit? Tedy jinými slovy: jaké jsou jejich představy o pozitivní identitě a jak se to bude odrážet v jejich identitní práci? Na tyto otázky budu hledat odpověď v následující analytické kapitole. 33 Diplomová práce Stejní, i když jiní: Identitní práce v narativech ukrajinských matek a jejich potomků 4 ANALÝZA Prvním cílem analýzy bylo prozkoumat, co je na tom „být Ukrajinec“ či „být z Východu“ podle respondentů stigmatizujícího. Začnu nejprve věcným popisem atributů, které jsou podle informátorů stigmatizující, nebo přesněji řečeno implikují stigmatizovanou identitu, a v následujících dvou částech analýzy se pokusím poodkrýt, jakou roli má stigma v budování úspěšné identity a co tato úspěšná identita znamená pro rodiče a co pro jejich potomky. 4.1 Stereotypy ukrajinských imigrantů v ČR v jejich vyprávěních „Devianti ve vlastní skupině, sociální devianti, příslušníci menšin a nižších vrstev mohou s určitou pravděpodobností občas zjistit, že mají funkci stigmatizovaných, kdy si nejsou jisti tím, jak budou přijati v interakci tváří v tvář“ (Goffman 2003: 165). Na to, že být Ukrajincem v současné české společnosti s sebou nese řadu potíží, potýkání se s předsudky, stereotypy či diskriminujícím zacházením, upozorňuje celá řada již v úvodu jmenovaných autorů. Pro podporu tohoto pohledu přidejme ještě ilustraci z rozhovoru s osmnáctiletou studentkou ukrajinského původu, v němž se ptám, zda, stejně jako její spolužáci, i ona považuje skutečnost, že je z Ukrajiny, za důležitou: E: A ty to (že jsi z Ukrajiny) taky vnímáš jako důležitou informaci, co tě nějak charakterizuje, nebo – ? I: No, víš co, sice jsem se s tím nikdy nesetkala, ale právě já jsem od malička viděla, jak se chovaj třeba k mamce na úřadech nebo tak, aj k tátovi, jak ho nikam nechtěj brát do práce, nebo aj k bratrovi, tak jsem vždycky měla takovou bariéru říct, že jsem Ukrajinka víš, že jsem se bála, aby reagovali stejně, abych narazila, takže já jsem se fakt aj jednu dobu styděla, aj jsem měla takový, že když se mě zeptali, tak jsem prostě úplně zrudla, úplně jsem si řikala, ježišmarja, tak co mám teď říkat... Nina Zdá se tedy, že není neadekvátní uvažovat o této skupině osob jako o stigmatizovaných. Pro účely analýzy budu „stigma“ chápat jako takový soubor osobních charakteristik, který jejich nositele spojuje s nějakým negativním stereotypem. Budu hledat všechny charakteristiky, které v rozhovorech vystupovaly jako stigmatizující, ať už explicitně (v líčení příhod, kdy byla identita těchto jejich nositelů nějak napadena, nebo v jejich vysvětlování motivů něčího jednání, které mělo negativní dopad na jejich tvář nebo tvář někoho blízkého) nebo implicitně (zejména v hodnocení a srovnávání se 34 Diplomová práce Stejní, i když jiní: Identitní práce v narativech ukrajinských matek a jejich potomků s ostatními lidmi, zejména krajany a členy rodiny). Následující stigmatizující charakteristiky tedy odrážejí hledisko imigranta (co je podle nich nežádoucí atribut), ve kterém se prolínají jak negativní znaky z hlediska českých i ukrajinských norem i z jejich osobního hlediska. Protože jedním ze záměrů práce je také zachytit posun ve vnímání stigmatizovaných identit u ukrajinských imigrantů (matek) – dalo by se říci první generace – a jejich potomků – příslušníků tzv. „jeden a půlté generace“ – popíšu negativně posuzované znaky pro obě skupiny zvlášť. Potenciálně stigmatizující charakteristiky podle matek I když si v běžném životě vystačíme s několika málo znaky, abychom si o určité osobě udělali úsudek (v případě ukrajinských imigrantů je to právě jejich původ), silné stigmatizující charakteristiky – stereotypy – jsou silné právě pro množství interferencí, které dokáží vyvolat. Jinak řečeno, označení „být z Ukrajiny / být Ukrajinec“ je tak silně stigmatizující proto, že si spolu s ním umíme vybavit mnoho jiných negativních atributů. Jak je z rozhovorů patrné, stojí charakteristika „být z Ukrajiny“ v uzlovém bodu stigmatizujících charakteristik. Tato charakteristika funguje podle matek jako nejkratší můstek ke stigmatizované identitě: přijela jsem jakoby to bylo úplně malé městečko, přijela jsem, odpočívala, takové potěšení, ale když jsme sem přestěhovali, tak ihned to je druhá strana mince (...) každý žije nějak ve svém nějakém světě a nevím, a já i děti my jsme prostě zvyklí, my jsme byli hodně společenští a tady najednou nic. Prostě moc těžko, takže zakazovali rodiče svým dětem kamarádit se s mojí Ninuškou (dcera) a teda to já vůbec nemohla pochopit, protože to není tam nějaký darebák, ale prostě protože je cizinka z Ukrajiny. Naďa Co potenciálně negativního se s ukrajinským původem pojí? Podle informátorek jsou to především charakteristiky související s dvěma tématy: se sférou práce a se sférou hodnot či životních priorit. Potenciálně stigmatizující práce je nízko kvalifikovaná a lidé, kteří ji zastávají, jsou nevzdělaní. Lidé, kteří takovou práci vykonávají, nejsou zpravidla Češi, ani nepatří do kategorie „my“, ale jsou to „druzí lidé“ (lidé druhé kategorie) : Jo, já svojí práci dělám, ale že prostě mě jako budeš brát jako druhýho člověka, tak to teda ne. To jsem si vždycky vybojovala, to prostě na mě nebudou koukat jako na třetí osobu. Tamara Práce, kterou tito lidé vykonávají je „černá“ (ve smyslu špinavá) a vykonávají ji případně „načerno“ (ilegálně). Výkon „černé práce“ je spojen s nežádoucími fyzickými 35 Diplomová práce Stejní, i když jiní: Identitní práce v narativech ukrajinských matek a jejich potomků aspekty: žena, která pracovala deset let pro úklidovou firmu v nemocničních zařízeních a následně se jí podařilo vstoupit do zaměstnaneckého poměru v pohostinství, jako důležitou změnu ve svém novém zaměstnání líčila pozitivní pocity. Mezi ně patřilo, že si nemusela oblékat úklidovou nemocniční uniformu, dotýkat se hadrů a máčet si ruce v chlóru, ale mohla chodit v pěkných džínech a černém tričku. Později líčila, kterak se stydí, když do tramvaje přistoupí skupina smradlavých ukrajinských dělníků ve špinavých hadrech. V takové situaci prý raději nemluví a odchází na druhý konec vagónu, aby nebylo poznat, že jsou krajané. Druhou konotací podřadné práce je ilegální pobytový status dělníka, spojený zpravidla také s tzv. “ prací na klienta“ 15. Oba druhy ilegality spojují člověka s kriminálními činnostmi a prostředím, ve kterém je třeba přistupovat k podvodným způsobům získávání nejrůznějších dokladů a k podplácení. Pracovat na nízké pozici i pracovat či pobývat v zemi ilegálně s sebou přinést situace, kdy se člověk podřizuje cizí vůli (dělníci jsou ti, kteří plní úkoly pracovních nadřízených a musí se také podřizovat klientovi, který je garantem práce a povolení k pobytu, tedy garantem samotné možnosti existence v zemi). Bytí v ilegalitě i výkon podřadné práce někteří také spojují s nedostatkem kontaktů v ČR i na Ukrajině („kdybych měla kontakty měla bych lepší práci a nemusela bych pracovat na klienta / kdybych měla kontakty, měla bych doma dobrou práci a neodcházela bych“ ). Podřadná a ilegální práce sama o sobě ještě nemusí být tím nejhorším obrázkem, patří běžně k první fázi migrace a samy ženy ji popisují jako nutnost ve špatných přístupových podmínkách do země. Podle nich za ní nestojí snaha získat podvodně nějaký prospěch. Spíše sebe i druhé líčí jako oběti. Nejsilnějším negativním znakem se podřadná a ilegální práce stává až v kombinaci s charakteristikou „chtít zbohatnout“ a „nedbat na budoucnost dítěte“. málokterů opravdu zajímá, že jsem přečetla (staví se do role dítěte-dcery) dneska knihu nebo ne, dajme tomu, ne že unavená přijde z práce, ale že unavená a nemá na to chuť a nemá na to čas, ona radši půjde do báru někde sedět a s kamarádkama takhle a to pro ní je smysl života, že ona vydělá peníze a já nevím --Tamara Zanedbávání mateřských povinností je ukrajinským matkám-imigrantkám přisuzováno jako negativní znak zvenčí, ony samy se ale také potýkají s pocity viny. 36 Diplomová práce Stejní, i když jiní: Identitní práce v narativech ukrajinských matek a jejich potomků já řekla a budu to řikat, že rodiče děti a třeba děti a rodiče musej bejt spolu vždycky, aspoň ta máma a syn nebo dcera, vždycky musej bejt spolu, protože to hned poznáš jako to odcizení (...) jako mám jeho ráda, miluju ho, protože to je můj syn, já snažim se jemu to vynahradit všechno (...) on to chápal i chápe teď, proč já nechala jeho, aby jako snažila se potom jeho vzít, aby byli my spolu, aby byli v pohodě no takže doufám, že on nedá mě to za vinu --Romana To, že se rodiče a především matky patřičně nevěnují svým dětem, netráví s nimi čas a především je dostatečně nemotivují k učení, studiu, a tak je dobře nepřipravují pro budoucnost, spojovaly některé ženy také se způsobem výchovy a života na vesnicích. Na vesnici mají lidi víc práce, kromě toho že dělají nějaký práce, kromě toho že mají oficiální práce, tak jde domů a musí dělat ještě to hospodářství a není tam všechny ty podmínky a ta práce pokračuje dýl, že oni nemají tolik času na to dítě. Já – bylo dceři půl roku, já jsem jela na měsíc dělat ty zkoušky na vysoký školy, potom měla rok, já už šla do práce, že jako jsem se jí málo věnovala – toho času – - – - . Mariana Narozdíl od rozhovorů s potomky je u matek také nápadné relativně jasné vymezování toho, co je specificky špatné pro muže a co pro ženy. V souvislosti se ženou jakožto špatnou matkou je ukazován především nedostatek pozornosti ke vzdělání a budoucnosti dětí. Asociaci tohoto potenciálně stigmatizujícího znaku právě s ženou-matkou posilují odkazy k její promiskuitě: Ta je po ruce jako vysvětlení rozpadu rodiny a ženina sobeckého jednání. S mužem se negativní znak nepatřičné péče o budoucnost dítěte spojuje spíše jen co se týče zanedbávání finanční podpory potomka. Rovněž v oblasti mužovy viny na rozpadu rodiny, není jeho podíl tak významný jako v případě ženy. Spíše žena je tou, která ho opouští a neudrží rodinu. Muž k tomu pouze přispívá svým chováním: pitím, milenkami popřípadě hrubým zacházení s manželkou. ta ženská je aspoň zodpovědná, já neřikám, přijede sem potom si tu najde jiného samozřejmě, ale co by nebylo, o to dítě se postará, že chodí já nevím s dvěma, třema chlapama, já nevím, mění se to, ale opravdu pošle ty peníze (dětem domů), což ten chlap vůbec – jako málokterý, to je pár procent. Tamara Oproti ženě je to však spíše muž, koho informátorky spojují s typickou řadou negativních atributů týkajících se hlavně způsobů vystupování a projevu ve veřejné sféře, jako například: neslušným chováním, sprostou mluvou, nepatřičným způsobem jednání s lidmi. V souhře potenciálně stigmatizujících prvků hraje také důležitou roli vesnický původ. S touto charakteristikou ženy spojují vlastnosti poukazující na zastaralost, pasivitu, protiklad k civilizaci (vystačím si jíst se lžící, nepotřebuji bíle plomby 15 atp. ) a zároveň určitý stav nepohody – zakomplexovanosti Viz. pozn. 2. 37 Diplomová práce Stejní, i když jiní: Identitní práce v narativech ukrajinských matek a jejich potomků Ukrajinců-vesničanů. Dále se s vesnickým původem pojí nepatřičné charakteristiky týkající se zvyků a vzezření: nepatřičné oblečení, špatný stav zubů nebo zápach. on jako byl ještě vychovaný ještě tak jak jeho zaučila babička, takže on ještě doteď jako už to je lepší, jó jako máma i táta co ho vyučili, jako není špatně, já jim z to děkuju, jenže nějaký věci musíme změnit to určitě, protože to úplně jiná doba (...) to není až takový problémy, jen že ta lžíce, vidlice a dále takový ty situace (...) takový maličkosti no hygiena. Třeba doma vždycky jednou čistil zuby, nebo vůbec moh nečistit. No a tady už šli a jemu postavili tam plomby a ty zuby vyčistili, jak má být. Romana Jak bylo řečeno a jak můžeme názorně vidět v následujícím diagramu 4. 1, v rozhovorech s matkami se ukazují dva největší shluky potenciálně stigmatizující znaků „podřadné černé práce / práce na černo“ a kolem charakteristiky „nedbat na budoucnost dítěte a chtít zbohatnout“. Tyty charakteristiky k sobě nabalují největší množství dalších drobných znaků, které pak fungují jako oslí můstky k nim. Nejde tedy jen o sílu spojení mezi jednotlivými znaky, ale košatost – počet negativních implikací, které znaky mají. 38 Diplomová práce Stejní, i když jiní: Identitní práce v narativech ukrajinských matek a jejich potomků Diagram 4. 1 Potenciálně stigmatizující charakteristiky podle matek16 pobývat zde „ na černo“ (ilegálně) dělat „ černou práci“ dělat práci, kterou nedělají Češi dělat podvody podplácet nemít kontakty nosit pracovní oděv nemít doklady nechat si poroučet být z vesnice dotýkat se špinavých nebo páchnoucích věcí chtít zbohatnout (finanční zisk jako primární hodnota) nedbat na budoucnost dítěte (hl. vzdělání aj. rozvoj) být nevzdělaný žena: být z Ukrajiny rozbít rodinu chovat se neslušně být z vesnice být zakomplexovaný (uzavřený) mluvit sprostě neplatit na děti nemít rozhled chlastat neumět volit vhodný projev a oděv rvát se a bít ženy střídat chlapy mít milenky jíst lžící mít neudržované zuby muž: „ smrdět “ být „ darebák“ nerozumět (jazyku) být cizinec intenzita čáry, stejně jako prostorová blízkost položek vyjadřuje sílu (četnost a významnost) souvislosti mezi charakteristikami 16 Pro vysvětlení, jak jsem digram vytvořila, viz. kapitola 3. Data a metody. 39 Diplomová práce Stejní, i když jiní: Identitní práce v narativech ukrajinských matek a jejich potomků Potenciálně stigmatizující charakteristiky podle potomků Podobně jako u matek, tak i mezi jejich potomky stojí charakteristika „být z Ukrajiny“ v centru stigmatizujícího souboru znaků (viz diagram 4. 2), často je však nahrazena obecnějším označením „být z Východu“. Jakoby se potomci ve světě orientovali spíše než podle konkrétní národnosti (Ukrajinec nebo Čech), podle kategorií „Východ“ a „Západ“. Pocházet z Východu se stejně jako u matek pojí s výkonem dělnické práce, ale zdaleka ne tak silně. Charakteristiky vyjadřující nevhodné způsoby vystupování, které matky spojovaly obecně s Ukrajinci (převážně muži), jsou v podání mladých imigrantů již ne tak početné (hrubián, „nemakačenko“ ) a spíše náleží k dělnické profesi a nízkému vzdělání, ne k lidem z Východu obecně. Za pozornost také stojí, že někteří mladí mluví spíše o špatném než nízkém vzdělání, přičemž kritérium pro „špatné“ vzdělání není jeho formální stupeň (ZŠ, SŠ či VŠ), ale spíš to, zda je české nebo ukrajinské. O potomcích, kteří před příjezdem navštěvovali ukrajinskou školu ve městě, se však dá říci pravý opak: ti české vzdělání kritizují jako méně náročné, protože se toho „nemusí se toho tolik naučit“. Špatné / nízké vzdělání spojují o něco více s ukrajinskými dělníky, než s Ukrajinci či lidmi z Východu jako s celkem, i když se i tato dvě označení v jejich podání vyskytují blízko u sebe. Také viditelné neúspěchy ve studiu (špatné známky, špatný průměr, nemít vyznamenání) jsou pro ně důležitými negativními charakteristikami. Být z Východu se pojí také s nekulturním člověkem, ekonomickou zaostalostí a s vesnickým vzhledem. Nepatřičný vzhled však – na rozdíl od pohledu matek – charakterizuje spíše nemoderní a nekvalitní oblečení, než čistota jeho nositele nebo situační nepřiměřenost daného oblečení. Typickou ilustrativní příhodou zaostalosti Východu je vyprávění jedné studentky, kterak spolužáci přivedli jejího bratra na kolej, aby mu ukázali, co je to lednička. I když se podle vypravěčky pohled spolužáků změnil, stejně je překvapuje, že to, co je od Česka na Východ, může být srovnatelné: 40 Diplomová práce Stejní, i když jiní: Identitní práce v narativech ukrajinských matek a jejich potomků Na univerzitě, když šel, tak prostě ze začátku některý děcka, třeba ho zavedli na koleje, teďkon mu řikali „A dívej a todle je lednička, to asi neznáš“ a on úplně jako „No tak jistě že to znám. “ „To na Ukrajině nemáte. “ „No tak to si piště, že to máme!“, víš že si mysleli, že je to na úplně nejnižší úrovni (...) a to mě se nikdy nestalo, samozřejmě se mě ptají jaká je tam úroveň, nebo jaký je to tam jako západní Ukrajina jo a Kijev, což je už trošku na východ a tak, tak je to tam rozdíl, ale že už třeba v mojí generaci nikoho nenapadne, že by to tam bylo až tak špatný a když mě vidí, tak prostě si neřeknou, že tam bydlí samí takoví ty vesničani s šátkama na hlavě a tak. Trošku se samozřejmě diví, když jim řeknu, že jsou tam, v Kijevě samozřejmě, což je hlavní město, ale že jsou tam takový ty moderní obchody, a že holky se tam strašně dobře oblíkají a že všichni se tam snaží studovat na vysoké že se tam prostě jakdyby úroveň vysoká docela, samozřejmě ta ekonomická to je něco jinýho (smích) Nina Nejsilnější trojúhelník potenciálně stigmatizujících charakteristik však tvoří až spojení „být z Východu“ (tzn. popřípadě mít špatné / nízké vzdělání) a „nepracovat na sobě“ spolu se skupinou charakteristik, které by se daly nazvat „jiné mravy“ či jiná mentalita. E: A když si řikal, že je tu jiná mentalita, jako v čem? I: No jiná mentalita, no hlavně se tady nechodí na návštěvy, my jsme tam byli pořád s kamarády, dělali jsem společně úkoly, jedli jsem spolu, cokoli až do půlnoci a rodiče to tolerovali, pak jsme šli někam společně a nikdy jsme nechodili do hospod třeba. To není vůbec ve zvyku. (...) A tady, když se chceš s někým bavit, tak musíš do hospody, většinou zakouřená místnost, to mě taky vadí a pokud se jedná o sport, tak neměl jsem v okolí nikoho, kdo by se o to zajímal. Nikola Potenciálně stigmatizující charakteristiky „odlišné mravy“ znamenají především jiný – a podle potomků pro vztahy s vrstevníky komplikující – pohled na vztah k učení a k autoritám (především rodičům a učitelům). Zatímco oni byli vychováni tak, že mají o studium zájem, považují za patřičné respektovat a prokazovat úctu jim nadřazeným autoritám a vážit si rodičů za péči, kterou jim poskytují, pro jejich české vrstevníky je toto chování známkou šprtství či kariérismu nebo prostě toho, že nejsou v „pohodě“. N: No mně někdy se zdá, že ty děti si moc dovolej na rodiče jako, jsou drzí, nebo přijdete – no to záleží v jaký rodině rostou asi podle výchovy, to se nedá říct takhle, ale jako mě to trošku šokuje aj ve škole to chování těch dětí k učitelům, musí se jako respektovat, protože dávaj jim známky a jako a oni jsou jako si dovolej moc, mě je líto spíš tý učitelky, že to musí vydržet a ty nervy (...) E: A když máte pocit, že vy jste v tohle jiný, že posloucháte, berou vás spolužáci? Nebo jak je to s nima? N: No tam se nebavíme, já jim nějak nevysvětluju co a jak, protože když něco řekneš, tak jako – J: Se všichni tvářej jako kdyby si byla uplně z Marsu, takže radši už neříkám nic, ani jak se chovaj k učitelce, protože oni machrujou se ukazujou, že jsou v tý třídě hlavní Lena a Ljuba Trávení volného času s rodinou na úkor času v hospodě popisují také jako stigmatizující znak v očích svých českých vrstevníků. Viditelná orientace na studium funguje tedy v české vrstevnické skupině jako negativní atribut, stejně negativně je ale vnímáno, když snaha „pracovat na sobě“ schází. Tzn. stejně negativně by bylo 41 Diplomová práce Stejní, i když jiní: Identitní práce v narativech ukrajinských matek a jejich potomků hodnoceno, kdyby měli ve škole špatné výsledky. Jako stigmatizující charakteristika je popisována také loajalita k zemi původu: ...našla se třídní, ta mě neměla ráda a to jí vydrželo až dodnes tak (smích) nemusím jí, nemusím za ní. A ona vždycky řikala „Proč, proč tady vlastně studuješ, když se chceš vrátit?“ Já jsem jí řikal, že se chci vrátit, že prostě neřikal jsem, že Kijev je špatný a že se mě špatně tam bydlelo, a proto jsem odjel do Čech. To nebyla pravda a jí to vadilo Nikola Na rozdíl od vyjadřování potomků nehraje v líčení matek znak jazykové nekompetence (nerozumění jazyku a přízvuku) výraznou negativní roli (poukaz na problematické důsledky přízvuku se u matek vůbec neobjevuje), ačkoli je v naprosté většině případů čeština matek výrazně horší než jejich dětí. „Nerozumět jazyku“ je u matek asociováno spíše se souborem charakteristik týkajících se nevzdělanosti, zatímco u dětí je spíše poukazem na status cizince, člověka s cizím občanstvím. Mít přízvuk může být vodítkem k identitě „člověka z Východu“. Takový jedinec může být považován za Rusa (běžně Čech ruštinu a ukrajinštinu nerozezná, navíc mnoho Ukrajinců mluví rusky nebo lokální variantou těchto jazyků). S identitou „Rusa“ se pak může pojit výčitka okupace Československa a komunistického režimu. 42 Diplomová práce Stejní, i když jiní: Identitní práce v narativech ukrajinských matek a jejich potomků Diagram 4. 2. Potenciálně stigmatizující osobnostní charakteristiky podle potomků17 být „ chudák „ být jako Cikáni“ mít nízké / špatné vzdělání ukrajinské vzdělání vykonávat dělnickou práci být: hrubián a „ nemakačenko“ odlišné mravy: pocházet z vesnice mít zájem o učení (šprt, kariérista) mít vesnické vzezření, nemoderní oblečení ze špatných obchodů prokazovat úctu autoritám (rodičům a učitelům) být zaostalý trávit volný čas více s rodinou být z Ukrajiny být nekulturní neloajalita být z Východ u nepracovat na sobě (kariéře / : studiu) být Rus být být zkorumpovaný nechodit do hospody a nekouřit být komunista chybovat ve výslovnosti mít přízvuk být cizinec být „ zločinec“ bát se komunikovat nerozumět (jazyku) mít cizí občanství intenzita čáry, stejně jako prostorová blízkost položek vyjadřuje sílu (četnost a významnost) souvislosti mezi charakteristikami 17 Pro vysvětlení, jak jsem digram vytvořila, viz. kapitola 3. Data a metody. 43 Diplomová práce Stejní, i když jiní: Identitní práce v narativech ukrajinských matek a jejich potomků Interpretace Jak zachycují diagramy 4. 1 a 4. 2, ke každému potenciálně silně stigmatizujícímu atributu se pojí zpravidla řada dalších znaků, které je „sytí“ a zároveň k nim přistavují jakési oslí můstky. Nicméně přirozenou lidskou vlastností je kategorizování, které s sebou nese zjednodušování a vypouštění – pro praktické každodenní účely – postradatelných informací. Tak je možné, že označení Ukrajinec je například v kontextu současného trhu práce v Česku silným stereotypem (Grygar a kol. 2006). V jiném kontextu to tak ovšem nemusí být. V kontextu biograficky laděných rozhovorů, jejichž tématem na pozadí bylo vnímání vlastní odlišnosti, ukrajinské matky a jejich potomci odkazovali přímo či nepřímo k těmto hlavním souborům potenciálně stigmatizujících charakteristik, které spojovali se svým původem: • U matek: vykonávat dělnickou práci (popř. ilegálně) + chtít zbohatnout + nedbat na budoucnost dítěte. • U potomků: nepracovat na sobě (mít nízké / špatné vzdělání) + mít odlišné mravy. V potenciálně stigmatizujících atributech, které se objevují v rozhovorech, se odráží představy respondentů o českých i ukrajinských normách, zároveň ale také normách kladených na mladé lidi, matky, příslušníky kategorie imigrant atd. Některé normy se budou podle skupin lišit, jiné nikoli. Například je z rozhovorů zřejmé, že hlavní akcent na zanedbávání mateřské péče je více problematickým znakem z hlediska ukrajinské společnosti než z české: úspěšné matky vyčítají nedostatky mateřské péče těm méně úspěšným, často také hovoří o zkušenostech s pomluvami a obviňováním ze strany příbuzných, anebo se samy vyznávají ze své viny. Naproti tomu negativní charakteristika nízkého vzdělání se objevovala v líčeních relativně rovnoměrně, jak jako výčitka vycházející z úst majority, tak ze strany krajanů. Popsané potenciálně stigmatizující znaky tedy můžeme chápat jednoznačně jako odrazy reflektovaných negativních stereotypů připisovaných tou či onou skupinou. Ve hře není jedna identita – identita ukrajinského imigranta. Navíc nesmíme zapomínat, že diagram zachycuje souhrn potenciálně stigmatizujících charakteristik pro všechny respondenty, jejichž situace jsou různé, ačkoli v něčem podobné, a všechny představené atributy nejsou zdaleka relevantní pro každého z nich, jak uvidíme v následující kapitole. 44 Diplomová práce Stejní, i když jiní: Identitní práce v narativech ukrajinských matek a jejich potomků Nyní ještě zpátky k popisu grafů. Je zajímavé, že jak u matek tak u dětí se vyskytují v diagramu dva dominantní shluky potenciálně stigmatizujících znaků kolem kategorie „nepracovat na sobě“, ať už ve smyslu studia nebo práce (lze říci jakési profesní veřejné sféry), a kolem kategorie „nedbat na budoucnost dítěte“ / u potomků „mít odlišné mravy“ – což znamená mravy, které odporují správnému zapojení se do skupiny vrstevníků (lze říci jakési osobní sféry). Chtít se vyhnout oběma těmto potenciálně stigmatizujícím charakteristikám však znamená plnit do jisté míry dva protichůdné požadavky. Pokud chci na sobě pracovat a něco dokázat (dokázat, že nejsem podřadný hlupák z Východu), bude to pravděpodobně omezovat mé nasazení v oblasti péče o dítě nebo mé nasazení v kamarádských vztazích s vrstevníky a naopak. Zdá se, že určité míry jako všichni ostatní (v současné české společnosti, jež nemá ráda, když se někdo příliš liší tím, že je přehnaně pracovitý anebo málo „v pohodě“ ) musí i imigranti balancovat mezi tím, jak „být dobré matky, dobří kamarádi – milí a v pohodě“ a zároveň „něco dokázat“. Důležitý rozdíl mezi ukrajinskými imigranty a námi však je v tom, že každá jejich snaha může být s přispěním nějakého dalšího drobného rysu (např. levicovým smýšlení, jako je to v Nikolově případě) rozpoznána jako silně negativní stereotyp, respektive může ho snadno implikovat. Zároveň se domnívám, že tuto situaci rozporných požadavků na identitu nelze vykládat jako rozporné kulturní požadavky české versus ukrajinské společnosti, mezi kterými jsou imigranti svíráni. Některé výzkumy druhé generace imigrantů se tímto tématem zabývají (především, ale nejen, v případech asijských imigrantských komunit) a vysvětlují různými kulturními očekáváními psychické a identitní potíže imigrantů (Wolf 1997, Yeh 2005). V případě Ukrajinců v ČR se však domnívám, že jde spíše o obecný rys současných požadavků na identitu kohokoli v našem kulturním prostoru. Na podporu své hypotézy o tom, že nejde o střet kulturních požadavků, uvedu Tamařinu rekapitulaci, jak se vyvíjel pohled jejích příbuzných na skutečnost, že opustila manžela a odjela se synem do Česka. V rámci jedné kultury je v něm přítomný i požadavek na vzdělání (spojený s kariérou) i požadavek odpovídající péče o dítě: Na začátku pomlouvali mě ještě tak, že já jsem rozvedená, já jsem odjela se synem a tak (...) a teďkon jsou už zvědaví spíš na syna, jak vypadá, jak mluví, no ale berou nás trošku jinak, protože já taky mám vzdělání, taky tam hodně koukají na to, když máš vysoký vzdělání nebo nemáš, co jsi za člověk a potom taky o mě ne slyšet, že chodím s chlapama, že není to jako cigán kóň a naopak, že naopak (se ptají) „Kdy se vdáš?“ a že jako (jsou) možná hodní. Tamara 45 Diplomová práce Stejní, i když jiní: Identitní práce v narativech ukrajinských matek a jejich potomků Mezi potenciálně stigmatizujícími charakteristikami, na které odkazují v rozhovorech potomci a matky, je také nápadný rozdíl v různém poměru spíše symbolických a spíše konkrétních osobních charakteristik. Zatímco v souboru potenciálně stigmatizujících znaků u matek je převaha velmi konkrétních charakteristik spojených s konkrétními aktivitami (těžkou prací, zapáchajícíma rukama, ranami od manžela, sprostými slovy apod. ), osobní charakteristiky, které používají potomci, mají více abstraktní povahu (být nekulturní, zaostalý, krajním případem je být „chudák“, „zločinec“ nebo „je jako Cikán“ ). Rozdíl bychom zřejmě mohli vysvětlit tím, že velkou část stigmatizovaných charakteristik odvozují ženy ze své přímé zkušenosti života v ilegalitě a podřadné práce na černo. Konkrétní zkušenosti dětí se stigmatizací jsou omezené na pohyb mezi skupinou vrstevníků. Mohli bychom se však také domnívat, že důvodem změny je větší abstrakce stigmatu: Děti imigrantů-dělníků, už se učí v českých školách, ztrácí přízvuk a pravděpodobně nebudou pracovat již jako jejich rodiče na klienta nebo v dělnických profesích. Stereotyp ve společnosti ale žije dál svým životem, i když už k němu potomci nemají přístup v podobě bezprostřední zkušenosti (viz. úvodní příklad studentky Niny, která povídá o tom, že ona sama kvůli tomu, že je Ukrajinka, problémy nezažila, nicméně si dobře pamatuje nepříjemnosti, které to přinášelo rodičům a bratrovi, a tak raději informaci o svém původu jen tak na potkání nesděluje). Stereotyp ztrácí své konkrétní obrysy (špinavé ruce, sprostá slova, podplácení), ale stává se více neurčitým, abstraktním, a proto možná i použitelnějším k vysvětlení široké řady situací. Život stereotypu můžeme takto přirovnat k životu instituce, jak jej popisují Berger a Luckmann (1999). Přesto je však zřejmé, že pro matky i potomky hraje stigma „Ukrajince / člověka z Východu“ a další soubory stigmatizujících atributů odlišné role v rámci projektu budování identity. Tomu se budu věnovat v následující části. Dalším patrným rozdílem mezi „mapou“ potenciálně stigmatizujících atributů, jak ji líčí matky oproti potomkům, je rozlišování atributů na spíše mužské a spíše ženské znaky. Rozdíl jistě souvisí s biografickou zkušeností, mladí se zatím nepohybují ve světě, který je tak ostře genderově diferencován jako ženy-matky. Může to mít ale i něco společného se změnou role genderu v budování identit? Je budovat identitu, jejíž podstatnou součástí je „pracovat na sobě“ – „dělat kariéru“, dnes stejně důležité pro ženy jako muže? Jsou identity mladých více unisex? Pro koho jsou různá kritéria na 46 Diplomová práce Stejní, i když jiní: Identitní práce v narativech ukrajinských matek a jejich potomků identitu „starých“ a „mladých“ imigrantů výhodnější, kdo je umí lépe naplnit? Mohou se jedni od druhých ohledně managementu potenciálně stigmatizované identity něco naučit? 4.2 Identita a stigma První část analýzy popisuje skutečnosti, které jsou do velké míry součástí našeho laického vědění, přesto však doufám, že můžeme ze získaného popisu vytěžit něco víc. Roli popsaných potenciálně stigmatizujících znaků, na které je v rozhovorech poukazováno, můžeme ve hře o identitu obrazně přirovnat k roli ošklivé kamarádky, vedle níž má vyniknout náš vlastní půvab. Hra o přijatelnou identitu není ovšem tak jednoduchá, že by stačilo pouze ukázat sebe sama jako opak negativního a popřít jakékoli nedostatky, to byl nebylo možné ani věrohodné. (Už jen z toho důvodu, že některé potenciálně negativní znaky jsou smysly jasně postřehnutelné, do různé míry „vtíravé“, jak říká Goffman – například chyby v češtině. ) Na prezentované stigmatizující znaky se proto budu v této části dívat jako na prostředek, jak se s nějakou skupinou osob asociovat a od jiné se naopak distancovat, ukázat se od určité kategorie osob odlišným. Přívlastek, že je něco odlišné či vlastní Ukrajincům nebo Čechům se používá velmi různě a strategicky. I na relativně omezeném vzorku mých informátorů je zřetelné, že na tom, co je pro Ukrajince (nebo Čechy) typické či vlastní, tzn. jiné, ať už v negativním či pozitivním smyslu a ať se to týká mentality, rodiny, mateřství, dětí apod. se výpovědi respondentů neshodují. Odlišnost či stejnost, kterou informátoři ve své sebeprezentaci budují, budu proto chápat jako akt, jak se strategicky identifikovat s jedním druhem lidí a distancovat se od jiného (Ukrajinců nebo Čechů, bohatých Čechů, nebo Ukrajinců z vesnic, páchnoucích osob, nevzdělaných osob, variant je mnoho), a to vše s cílem úspěšně budovat svou pozitivní identitu, která je poněkud více než u jiných osob v potenciálním ohrožení. V této části nastíním, kterak informátoři postupují, aby vylíčili problémy, se kterými se v životě potkávají, a neupadli při tom do stigmatizované kategorie osob (zaostalých z Východu, neřádných matek, šprtů-kariéristů apod. ) – neohrozili při tom svou tvář. 47 Diplomová práce Stejní, i když jiní: Identitní práce v narativech ukrajinských matek a jejich potomků Pro začátek se znovu vraťme k pokračování ukázky z první části, kde studentka Nina mluví o tom, jak se s časem měnily její pocity, ve chvíli, kdy měla ostatním vyjevit, že je Ukrajinka: .... a tak jsem to řekla (že je z Ukrajiny) a oni všichni reagovali právě úplně – normálně, víš. Jak kdybych řekla, že jsem já nevím z Francouzska, já nevím takový ty státy, co oni berou dobře a oni úplně „Jo, dobře“. Jenom se třeba zeptali. Teďkon už takovou bariéru nemám, ale stejně pociťuju ještě z toho, jak jsem byla malá, víš, že prostě jsem měla tu bariéru, a teďka ještě vždycky nějak mi to hrkne – řikám, tak jestli ten člověk třeba bude něco proti mě mít, nebo ne, protože třeba bratr se s tím ještě občas potkává eh – - – takže to u mě vymizelo, ale nevím jestli se pohybuju v jiných kruzích nebo tak... Nina I když Nina ví, že její tvář pravděpodobně neohrozí, dozvědí-li se ostatní, že je z Ukrajiny, stejně to v ní „hrkne“. Je zřejmé, že dojde-li k situaci přiznání například v gymnaziálním kroužku dramatické výchovy, kam Nina chodí, nebude to pravděpodobně problém. Dobře splňuje očekávání, které máme vůči osmnáctileté dívce: studuje, má sympatické koníčky, je komunikativní...a mimo jiné je Ukrajinka. V jiné situaci to tak však nemusí být. V této části budu pozorovat, co informátoři dělají, aby se pokud možno vyhnuli tomu, že v nich při našem rozhovoru při vyřčení nějaké informace tímto způsobem „hrkne“. Identita a stigma u matek Jak bylo vidět již z první části analýzy, hlavními potenciálně stigmatizujícími soubory znaků u matek byla nedůstojná práce, snaha obohatit se a nedostatečná péče o dítě. To určuje do velké míry pole, na kterém se matky ve své prezentaci mohou bezpečně pohybovat. Našla jsem tři strategie, tři různé druhy obrazů, které o sobě matky podávaly. Nejde samozřejmě o výlučné strategie, ženy je do určité míry kombinovaly, nicméně u každé některá dominovala, a proto je na jejím příkladě vyložím. a) Pro syna už něco lepšího (Tamara) Vzhledem k popsané mapě stereotypů bylo jednou z radikálních variant snaha položit maximum důrazu na správné naplňování mateřské role a na správné hodnoty. To předpokládá zastínit či zlehčit vlastní těžkosti (práci, nedostatek financí) a vyzdvihnout prospěch dítěte. Vylíčit se jako ta, která vyvedla dítě ze zaostalé země do země otevřených možností. Takto můžeme číst odpověď na otázku, jaké to je být s dítětem v Česku, na kterou odpovídá vysokoškolsky vzdělaná uklízečka Tamara. Velmi okrajově poznamenává, že je náročnější uživit rodinu a skloubit pracovní hodiny se 48 Diplomová práce Stejní, i když jiní: Identitní práce v narativech ukrajinských matek a jejich potomků starostí o dítě, než když člověk dítě nemá. Dále však rozvádí výhody, které to má pro syna, což je posléze hlavním leitmotivem celého rozhovoru: Tolikovi je 12 let, jo. Jako dome ve dvanácti let on by vůbec do školy nechodil protože teďkon jako docela to zanedbali jako doma učení a hlavně že i ty rodiče na to moc nedávají (pozor), aby to děcko tam chodilo, že to děcko nechodí do školy a raději půjde na houby, že prej stejně z něj profesora nebude a to mu trojku dají, aby prošel tu třídu jo, aby prošel na vysvědčení no a půjde si vydělat. Proč bude chodit do školy a ztrácet čas já nevim čtenim a psanim a učenim, když může chodit do lesa a nasbírat si houby a vydělat si peníze. Že doma, tam vlastně docela ještě funguje ten komunističeskij (?režim / zvyk?), že musíš s kopáčem do práce jdeš a místo dědíš – dědíš (...) Já i moja máma jsme táhly k tomu, aby číst, aby víc se naučit něco, takže my jsme už od malička – (...) – už od malička, možná něco je v krvi já nevim, jak to vůbec je, ale jsme chtěli už toho lepšího, takže Tolik už to má, dajme tomu něco lepšího, protože se učí, chceš nechceš musíš to přečíst, aspoň tlačíme do toho my. Doma to u nás málokdo tlačí, aby se to dítě učilo. Tamara Při tom Tamara odkazuje na řadu negativních stereotypů o Ukrajině / Ukrajincích, mimo jiné je tím posiluje (klientelismus, nekvalitní vzdělání, komunistické manýry, neuvědomělý přístup rodičů – nesprávné hodnoty), aby ukázala, že je jiná. Dále v rozhovoru znovu dokládá své kvality, když se vyhraňuje proti typickým ukrajinským imigrantům (v Česku) : Dáš si panáka s chlapama a tak dál. Jako málokterá kouká se, doopravdy jsou jenom rodiny, který sem s manželami se přistěhovali koukají, aby to dítě něco z něho bylo a který jsou tu většinou jsou tu bez děcek, vlastně jak to chodí, že manžel sobě pracuje, manželka sobě, já nevim, a manžel je ve Španělsku a manželka je tu, tak oni se potom podvádějí jeden druhýho, tak potom se i rozpadají rodiny a tak dál, to je trošku těžší. Já jsem tu jak to říct jakoby s rodinou, já jsme koukala na to, aby Tolik byl dobrý, aby byl v pořádku. A některý vůbec jako nemyslí co a jak, jo domů posílají peníze, ale – takový to je trošku divný no. Tamara Její vzdělání, stejně jako správnou hodnotovou orientaci, kterou dokazuje, neohrozí mírné postěžování na bytovou situaci, stejně pak ale na závěr znovu hodnotí, že by si nedovedla představit vrátit se, protože nevidí na Ukrajině příhodné podmínky pro budoucnost svého syna, ačkoli tam má dům, ve kterém by se jim pohodlně žilo a i ona sama by zřejmě našla práci učitelky. V obou ohledech Tamara úspěšně používá to, čemu říkají Schwlabe a kol. (2001) defenzivní vymezování. V obou případech se distancuje od „většiny“ Ukrajinců, kteří nemají správné priority ohledně vzdělání svých dětí a implicitně tím dokazuje svou loajalitu a ocenění české společnosti, což ještě na jiných místech rozhovoru explicitně říká. b) Musí se snažit! (Mariana a Romana) Další způsob, jak mohly ženy rámovat vyprávění o problémech, se kterými se potýkají, bylo poukazování na neutěšené a zaostalé poměry na Ukrajině, a jejich 49 Diplomová práce Stejní, i když jiní: Identitní práce v narativech ukrajinských matek a jejich potomků oprávněný požadavek chtít důstojnější život pro sebe (i děti). U většiny imigrantů je jeden z nejpodstatnějších motivů ekonomický, nejinak u Romany s Marianou. Jde však o to, že tyto dvě ženy se zároveň musely v rozhovoru vypořádat s tím, že zanechaly své děti (na 7 a 10 let) u prarodičů. V případě paní Mariany byla dcera po deseti letech odloučení po zkušebním roce společného života v Česku odeslána zpět na Ukrajinu z důvodu, že nezvládala tempo výuky ve škole, v druhém případě se po sedmi letech matka rozhodla vzít syna do Česka. Obě ženy měly za sebou nevydařené manželství a líčily svůj odchod do Česka jako východisko ze své problematické situace (psychické a finanční). Zároveň jej však vnímaly jako určitý prohřešek, kterým do jisté míry narušily emoční či intelektuální vývoj dítěte a jejich vzájemné vztahy. Na nejrůznějších místech rozhovoru se vyskytovaly vyznání viny, preventivní sebeobhajoby a dokládání zájmu o dítě i přes odloučení. Úspěšněji se s touto situací ve svém vyprávění vyrovnala Romana, ta dávala vinu za ne zcela bezproblémový vztah se synem především sobě, dále ale ukazovala, jak se jí úspěšně podařilo získat pro syna vízum, zajistit mu hladký přechod do ukrajinské školy v Česku a hlavně mu otevřít budoucnost omezenou do té doby výchovou a zvyky z ukrajinské vesnice rodičů. Pokud se syn bude chtít učit, je připravena ho plně podporovat a jinak alespoň synovi pomůže sehnat práci. Aby ukázala, že mírné odcizení a potíže se synem se sžít nejsou jenom následkem jejich odloučení, tedy její vinou, připomíná také podle ní odlišné generační a kulturní normy rodičovsko – potomkovských vztahů. Já nevím – - – možná to bude špatně znít, nebo – - – nějak to bude – - – , ale já – já cítila, že já mám nějakýho navíc, který mě tady jako vadí, protože pořád zvyklá jako být sama, jako přijdu z práce uvařim neuvařim, pouklizim nepouklizim, a teď já prostě musela zvykat na svoje vlastní dítě. (...) Já dovedla svoje dítě sem a vůbec jako nevěděla, co s ním dělat, jak s ním mluvit, jak s ním zacházet. (...) Protože to jako byl, že jako my cizí – - – to dalo se těch 10 let poznat i ještě doteď on jako trošičku začínám s nim mluvit nějaký takový už pro dospělý, řešim nějaký pro dospělý problémy, tak stejno on ještě stydí, nemůže takový být, možná kvůli tomu on takový neni komunikativný, že jemu pořád táta nebyl a já jemu taky chyběla možná pořád, že jemu chyběli ty rodiče. (...) a vidim jako na svojích kamarádkách českých, který imejut tady rodinu manžela a děti, že ty děti víc mějut víc k rodičum blíž než naše děti, spíš už jako kamarády, třeba holka s maminkou ona už jako mluvit jako kamarády (...) Jako jo autorita to já beru že má být autorita, jenže ty taky musit být jako kamarády A SPÍŠ můj kluk JAKO VYCHOVANÝ JO, JO TO JE MOŽNÁ TA PROBLÉMA, že můj kluk jako vychovaný mojíma rodičema, že rodiče pro něho autorita (...) a jako to ostatní to kamarádství je pro kamarády a máma a rodiče je autorita. Romana 50 Diplomová práce Stejní, i když jiní: Identitní práce v narativech ukrajinských matek a jejich potomků V případě druhé ženy, Mariany, byla jednoznačným problémem samotná dcera, celá sebeprezentace matky byla vystavěna především na špatnosti dcery. Dcera přijela do Česka za svou matkou z Ukrajiny po mnoha letech odloučení. Po roce neúspěšného soužití v Česku, kdy dcera nezvládala učení ve škole a neměla dobré vztahy s Marianiným novým manželem, ji matka odeslala zpět na Ukrajinu. Mariana v rozhovoru téměř každý můj nový podnět (ke kterým nedala mnoho příležitostí) využívala k tomu, aby znovu a znovu vysvětlovala, že dceru musela poslat zpět, protože se nechtěla učit. (1) (začátek rozhovoru) J: Tak o čem mám povídat? E: No třeba o čem jsme to začaly (ještě venku než jsme dorazily k paní Marianě do bytu a začaly rozhovor nahrávat), to bylo zajímavý, o tom, proč jste sem přijela a jak to bylo s tím vaším manželem – J: No provdala se (...) za rok potom se dcera narodila. S manželem to nevycházelo nějak dobře, možná – myslím, že dcera je po něm, protože se taky nechce učit a on nedostal, jako když končíš školu, u nás říká se atestaci (?) (...) (2) E: Ještě jsem se chtěla zeptat, kdybyste to srovnala před tím, když jste tu byla sama a pak když tu byla dcera, jako co to obnáší mít tu dítě? Jak to změnilo ten váš život tady, jestli nějak? J: Jako po jedný straně jsem ráda byla, že ona je tady, že já ji vidim, protože jak odjela, tak ona spala tam na tý posteli, já vzala ty skříňky, kde ona měla ty knížky jako taky se mi chtělo brečet, že to všechno prázdno, ale z druhý strany já jako pořád myslela na to, že ona sama se má učit a ona se nechtěla učit, jsme se hádaly na tom, nešlo to vůbec to nějak, tak aby to bylo hladký. (...) (3) (na konci rozhovoru) J: No jestli vy si z toho něco vezmete, protože ona není jako obyčajné dítě, jako všichni, no nějaký zvláštní dítě, že by to se otnosilo (vztahovalo) ke všem. Mariana Aby se paní Mariana mohla distancovat od své dcery (a svého stigmatu opustivší ženy-matky), vylíčila dceru jako „zvláštní dítě“, ke kterému je přípustné, aby se matka chovala jinak než je běžné u normálního dítěte. Proč paní Marianě nevěříme? Problém je v její explicitnosti ohledně požadavku „učit se“ a v dalších atributech její osoby. V předešlém případě paní Romana o snaze směřovat za „něčím lepším“ také mluví, ale nikoli přímo – vždy jen velmi obecně a bez souvislosti se svou osobou (v poznámkách o lepších mravech v Česku, o otevřenějších vztazích v českých rodinách apod. ) Dále čeština, jakou paní Mariana mluví, práce pomocné síly v restauraci, nový muž, kterého si v Česku našla a se kterým dcera nevycházela dobře, podkopávají důvěryhodnost jejího volání po seberozvoji a jeho 51 Diplomová práce Stejní, i když jiní: Identitní práce v narativech ukrajinských matek a jejich potomků bojkotování ze strany dcery. Paní Mariana je tak na přímé cestě ke stigmatu matky, jež se nestará o dítě, ale o vlastní (finanční) prospěch. c) Osamělý život v hodnotách (Naďa ) Zcela opačnou strategii, jak mluvit o svém problému nepřijetí, představuje osamělý život v hodnotách paní Naďa. Opačná je v tom smyslu, že se vyhraňuje zejména proti Čechům. Tato rodina byla jedinou, která pocházela z města a kde měli oba rodiče vysokoškolské vzdělání. Do Československa se provdala maminka Naďa a rodina se za ní přistěhovala před deseti lety kvůli léčbě Nadina chronického onemocnění. Migrace pro ně znamenala pravděpodobně největší sociální sestup z hlediska profesního i společenského. Většinu potíží, se kterými se tato žena a její rodina (s výjimkou nejmladší dcery, která je už dle slov Naďa „jiná“ ) potýká, vysvětluje Naďa tím, že mají jinou mentalitu – jiné hodnoty. Oni byli s manželem zvyklí se o lidi kolem sebe zajímat, starat, dělit se, podporovat se, trávit čas společně, ale Češi jsou k takovému chování lhostejní nebo dokonce odmítaví. Tatínek dceřiny spolužačky například zakázal své dceři chodit na návštěvy do jejich rodiny. Sousedé je s výjimkou dcery nezdraví, přátele nenašli, jen poslední dobou v pravoslavném chrámu, kam začali chodit. Tento dojem o nepřátelské mentalitě Čechů sdílí spolu s téměř jedinými přáteli Srby, kteří ho potvrzují: teď taky třeba máme známých, takovou rodinu napůl srbská, česko-srbská rodina, tak spolu kamarádíme, protože u nich v Srbsku podobné takové vztahy jako u nás a jí to hrozně moc chybí. Protože ona říkala, přijde na pískoviště s dvouma malými holkami a prostě to je úplně jiný rozdíl, jak u nás a jak tady, já nevím děcka aj moc nehrají, že ty rodiče tak – ale ona mluví dost dobře česky, ale prostě řikala, že ona má problémy s kyčlí po porodu, tak říkala , že dítě, já nevím utrhlo se z ruky a běžalo k cestě a nikdo ho nezastavil, všichni tam stáli u přechodu a vůbec nikdo nezasáhl. U nás by už každá babička, každý by „kam běžíš a počkej na maminku“, už by promluvil nebo něco. Naďa Hlavní odlišnosti jejích „správnějších hodnot“, na které Naďa poukazovala, se týkaly fungování rodiny, toho, že má rodina trávit čas společně a aktivně, ne každý zvlášť. Zároveň ukazovala, jak tyto správné hodnoty vštípila také dětem, ačkoli ty se je snaží v komunikaci s Čechy zvládat, aby nemusely žít o samotě, tak jako Naďa. Tak vysvětluje, že například dcera zajde se spolužáky do restaurace, i když se jí to vlastně nelíbí, aby s nimi udržovala nějaký kontakt. Částečné přistoupení dětí na zvyky, hodnoty, mentalitu majority, je třeba zdůvodnit tak, aby ani děti, ani ona (co se jich nadále pevně drží) nebyli potupeni – děti, 52 Diplomová práce Stejní, i když jiní: Identitní práce v narativech ukrajinských matek a jejich potomků kvůli tomu, že shýbají hřbet, ona – kvůli tomu, že se mýlila a hodnoty Čechů nejsou tak špatné. Dobrým příkladem takového negativního odsouzení „druhých“ a zároveň připuštění, že se i člen vlastní skupiny může chovat jako „oni“ a nemusí to znamenat, že je špatný jako „oni“, je následující ukázka, která se týká postoje k práci a kariéře: ...- nejsme zastánci toho, že všecko – že nemusí být, ne že za každou cenu, to není správně – ale prostě to vidění života, že my jsme furt někde v takovém, víš – v takových hodnotách, -- a ty děcka. Víš my neumíme být draví (...) Proto já bych nechtěla to vidět na svých dětech, ale na jednu stranu, v dnešní době, jako můj manžel řikal: „Nech jich, ať oni vyvíjí se sami, protože v tomhle světě s našim vychováním, to oni prostě nezvládnou, budou nešťastní lidé. “ Když je moc inteligentní člověk a je moc vychovaný, tak to je takové, že jeho prostě zatlučou. Naďa Důvod prosazování správných (a nejen s rodinou souvisejících hodnot) oproti hodnotám českým lze v případě Nadi a jejího muže vidět v tom, že po profesní stránce, ve které se jim před migrací dařilo, šla tato rodina výrazně dolů. Strategii odsuzování nesprávných hodnot české majority zdůvodní profesní neúspěch jinak ve skutečnosti vysoce kvalifikovaného manžela a nebude přitom asociovat jeho situaci se situací typických ukrajinské dělníky (jak se v zápětí objeví v líčení Nadina syna Nikoly), navíc vysvětlí důvod osobního odmítání manželů a jejich izolaci. V případě paní Nadi je tato její strategie (úniku do hodnot svého starého světa) vyostřena především tím, že je jakožto „invalida cizinec“ nemůže najít žádnou práci. Stejným způsobem však paní Naďa vykládá i potíže ostatních členů rodiny a i u jejího syna můžeme najít do jisté míry převzetí této matčiny taktiky. 53 Diplomová práce Stejní, i když jiní: Identitní práce v narativech ukrajinských matek a jejich potomků Tab. 4. 1 Identita a stigma u matek Profil Tamara (35) – VŠ pedagogická – uklízečka – rozvedená, z vesnice – v ČR Xlet s matkou a synem ZŠ (13) Naďa (49) – VŠ pedagogická – invalida, z města – v ČR Xlet s manželem VŠ (dělník, asistent) a dvěma dětmi GYM (18) a VŠ (26) – SŠ technická – v hoteliérství – rozvedená, z vesnice – v ČR 10 let, v posledním roce i se synem SŠ (17) – VŠ pedagogická – servírka, z vesnice – rozvedená, v ČR Xlet s druhým manželem – dcera ZŠ (13) nedávno po roce odeslána zpět k prarodičům na UK Romana (40) Mariana (31) Prezentovaný problém 0 (nepodstatné finanční těžkosti) Jeho vysvětlení Vymezování se – vše pro budoucnost syna ( – ) UK nestarají se o děti (+) ČR lidé jsou slušnější – způsoby ( – ) ČR děti neuctivé ( – ) ČR mají špatné životní hodnoty – osobní odmítání, izolace – nechodí do hospody, nebaví je „koníčky po česku“ – žít s jinými hodnotami, neumět (a nechtít) být draví a prosadit se – narušený vztah se synem – (nesprávná matka) – pracovat na sobě + na straně rodičů: zastaralá vesnická výchova vnuka (+) ČR mají lepší způsoby výchovy dítěte – selhavší matka – na straně dítěte: nechce na sobě pracovat ( – ) UK: nemají zájem učit se, pracovat na sobě – jako dcera a ex – manžel Identita a stigma u potomků U potomků se v první části analýzy popisující jejich vnímání potenciálně stigmatizujících atributů ukázaly jako nejsilnější charakteristiky mít nízké / špatné vzdělání a mít odlišné mravy (na rodinu a studium orientované namísto orientované na skupinu vrstevníků). Následuje opět popis strategií, jak potomci charakterizovali své případné potíže, které zažívají: a) Být moc dobrý (Nikola) Nikola byl nejstarším z řad potomků (26 let) a do Česka přijel ve svých patnácti letech. Svůj problém (být moc dobrý), na který převádí své případné potíže v komunikaci s lidmi, vysvětluje takto: ...postupně začal jsem vadit i ostatním (nejen učitelce) asi, jelikož byl jsem hodně aktivní, byl jsem vlastně zástupce třídy a měli jsem tam něco jako parlament a vždycky, když se šlo za řiditelem, tak já jsem tam chodil, a nějaký takový ty akce pořádal zase já, no a když to zní jako „Ukrajinec a je nejvíc vidět“, tak --- (ironický úsměch) (...) --nejvíc jsem to ucítil pak na vysoké škole, když vlastně byly volby do akademického senátu právnické fakulty (...) dost kamarádů tam mám a samozřejmě nepřátelé tam taky jsou, ti kteří závidí nebo tak. Nikola Být Ukrajinec a být moc úspěšný se podle Nikoly v Česku neodpouští, zvláště je-li člověk zásadový, jak říká na jiném místě. Podobně jako o výjimečnosti ve věci 54 Diplomová práce Stejní, i když jiní: Identitní práce v narativech ukrajinských matek a jejich potomků studia a kariéry v akademických orgánech, hovoří i o svých vysokých standardech na vzdělání kamarádů a rodinné poměry, z nichž pocházejí: E: No --- a když porovnáš to, jak fungujou rodiny na Ukrajině, nebo vaše rodina a jak fungujou český rodiny, vidíš nějaký rozdíly? I: No to bych asi nemohl přesně porovnat, protože naše rodina --- byla dost výjimečná i na Ukrajině a spíš K NÁM chodili všichni na návštěvy a všichni moji kamarádi jezdili S MÝMI rodiči na piknik a tak dále a my jsme vždycky trávili volný čas společně, kdežto ve všech rodinách to tak nemuselo být, ostatní mohli se rozejít a nebyli plnohodnotná rodina, u nás toto nebylo, to jsme nezažili. No a tady co znám, tak taky se to nějak vytřídilo, tak teď mám takové kamarády, který mají plnohodnotné rodiny, většinou jsou to lidi, kteří mají stejné vzdělání, nebo podobné a kteří tráví společný čas, takže – - – řekl bych, že to může být tak nastejno. Nikola Aby Nikola nenechal nikoho na pochybách, že je opravdu výjimečný a že má s Ukrajinskými dělníky společného asi tolik jako „Cikán“ s Čechem, říká ještě: No těžko mně mohli řikat „ty, ty jsi nic“ protože já jsem měl vyznamenání a jako ta škola to nebyl problém (úsměch), možná je to takové plus, kdybych byl hůř než oni, tak určitě by řikali „a učení nedá a tohleto“. Samozřejmě část – takový ty vtípky ohledně těch, co tady staví, stavebníky, no já na to mám dva názory, první je, že když staví tak dobře kdyby nestavěli oni, tak, kdo bude stavět, tak hodně se tady ještě nepostaví, no a druhý, samozřejmě taky, tihle lidi nejsou – na Ukrajině taky, to je těžko pochopit Ukrajinu, protože my jsme sice Ukrajina, ale ta západní část, západní Ukrajina, tak ti, co jsou z Kijeva, tak oni je neberou jako součást svoje. Ona nikdy nám nepatřila a těm lidem, těžko se dá rozumět, že ta mentalita je mezi náma, no my – jsme jaksi cizí. (...) A to jsou lidi, které jsou často nevzdělané a – fuu a často ti lidi ani -- no když to všechny lidi, tak všechno se řeší silou a tak no, takže málo kvalifikované. E: hmhm I: No a když někdo řekne, že dá všechny pod jednu lajnu, tak mě to vadí no. To je to stejné, jako bychom tohle říkali o Romech, že všichni Češi jsou jako Romové --Nikola Přestože poukazuje na to, že se ho díky jeho vzdělání a rodinnému zázemí stigma ukrajinského dělníka nedotýká, stejně se od této skupiny Ukrajinců explicitně distancuje jako od „cizích“, podobně jako se úspěšné matky distancují od těch, co nějakým způsobem selhaly. Nikola je obrazně řečeno přísnější, než jeho otrokáři: ti, co nemají vzdělání a mají neplnohodnotné rodiny, si nezaslouží uznání. Jde dokonce tak daleko, že pochybuje i o kvalitách vlastní sestry, říká, že mají už každý jiné základy, že sestra nemá tak pevnou vůli a průbojný charakter, a tak se musí více podřizovat, a proto je pro ní život zde možná složitější. Nikolův „problém“ spočívá v tom, že s ním mají problém ostatní, ne on s nimi. On, zásadový, si vystačí sám s hrstkou sobě rovných. Nikolova strategie sebeprezentace jde do velké míry ve stopách matky (rodičů), jejíž mantrou je „život v hodnotách“ spíše 55 Diplomová práce Stejní, i když jiní: Identitní práce v narativech ukrajinských matek a jejich potomků než s lidmi. Na rozdíl od rodičů je však úspěšný a úspěch (ve studiu a kariéře) ve spojení s odlišnými hodnotami, které se navíc kriticky vymezují vůči Čechům i velké části Ukrajinců, se neodpouští. Nikolův případ by se dal v jistém ohledu také přirovnat k případu Mariany: odsoudit vlastní dítě (v Nikolově případě Ukrajince a dokonce i vlastní sestru) je podezřelé. Poukazy na to, že mají potomci jiné hodnoty, se objevovaly alespoň v oblasti rodinných vztahů ve všech rozhovorech, u nikoho to však nebylo provázené tak silnými odsudky k „jiným“ Ukrajincům a tak výraznou proklamací vlastních úspěchů. b) Já už jsem jiná (Nina a Olenka) Jestliže Nikola šel do určité míry ve stopách rodičů, jeho sestra Nina a další dívka Olenka právě naopak. Obě se svým způsobem lišily od představ svých rodičů ohledně toho, jaké by měly být. U obou dvou to zároveň byla mírně bolestná, ale efektivní strategie, jak se nelišit od toho, co je normální ve skupině jejich českých vrstevníků. u nás ta rodina byla vždycky tak konzervativnější, vždycky takové ty morálka, zásady a pohledy na svět víš že je tam poznat, že naši vyrůstali v takovém tom eh --- třeba nevim, jak byly ty pionýři a všechno musí být podle pravidel a prostě tak. Fakt aj teď oni občas řeknou, že tohle bylo zrovna dobrý a vždycky, že se snaží tak nějak to – A bratr taky vyrůstal ještě když byl malý taky tady v tom řádu a tady to všechno - no a já už jsem trochu jiná, protože já už si nejvíc toho pamatuju tady odsaď a tady byly všechny ty názory a všechny ty pohledy na různý problémy úplně jiný že jo, že vlastně naši byli – nebo nebyli proti tomu režimu, v kterým žili, protože jim se žilo třeba dobře – sice nebyli nijak privilegovaní nebo tak, ale nežilo se jim špatně, aj cestovali, aj tak protože Sovětský svaz byl velký, tak mohli a jezdili sem do České republiky, což bylo pro ně takový to zahraničí, takový to strašně vyspělý a tak no. A zase já jsem všude kolem sebe slyšela, jak to bylo strašný období, jak tady prostě lidi trpěli, jak nemohli nikam jezdit, jak bylo málo různých potravin a tak, ale nějak naši na to nekladli důraz, ale tady se strašně klade důraz na takový ty – a na to jak se tady žilo špatně. A potom prostě já jsem přišla ze školy a něco jsem řekla, protože já jsem je poslouchala a řekla jsem si, že fakt oni to tu měli těžký, a já jsem přišla domů a naši mně to jakože nechtěli věřit, a pak vždycky z toho vzniklo něco takovýho, že já jsem byla za tuhle stranu a oni za tu a přitom to nebylo tak, víš co – že jsme si vlastně jenom vysvětlovali, jak to bylo. Nina Lišit se od „svých vlastních“ může vést ke konfliktů a může to být bolestivé, z hlediska vyhnutí se rizikům přiřčení negativních atributů je to však poměrně efektivní. Rodiče nebo jiní příbuzní distancování potomků od dosud společných hodnot, názorů a postojů mohou nést s nelibostí a mohou to dávat do určité míry najevo: Nina vypráví o tom, jak její vrstevnice na Ukrajině už při škole vydělávají a podílí se na financování a spravování domácnosti rodičů, popřípadě už zakládají vlastní rodiny, zatímco ona ani neví, jakou vysokou školu by chtěla studovat. Ukrajinští kamarádi rodičů se diví, že ona nemá takto jasno, na nedostatek Nininých plánů pro život a její „plutí životem“ 56 Diplomová práce Stejní, i když jiní: Identitní práce v narativech ukrajinských matek a jejich potomků v rozhovorech narážela i matka a bratr Nikola. Rodiče se však nemohou stejně bezpečně (z hlediska zachování tváře) distancovat od svých potomků jako potomci od nich. Pokud se rodiče o takovou výčitku pokusí, může jim být připomenuta jejich rodičovská role podle českých standardů, jako je to vidět v následujícím případě druhé dívky Olenky. Olenka pochází z venkovské rodiny dělníků a v Česku studuje obchodní akademii. Svůj problém prezentovala jako nedostatečnou pozornost, čas či prostředky, které jí rodiče v dětství dali. Matčiny představy o tom, co by měla dcera umět a dělat, jsou podle ní nerealistické. Odvozuje je totiž buď od norem lidí „kteří jsou na tom jinak“, bohatších a vzdělanějších Čechů, u kterých matka uklízí, anebo od norem země matčina původu, což je podle dcery stejně scestné. Ona (matka) nevidí vlastně zase ten způsob toho života, když jsem mladá, ona si myslí jako že hned začnu prostě něco, budu jako taková, budu všechno vědět víš co, a že se budu chovat a todle, ale já se taky potřebuju vyřádit, že jo, tak ona v tomhle jako občas nevidí, že ten svět vidí jinak, než ona i byla zvyklá, ona byla zvyklá v tý Moldávii, dítě pracovat, pracovat, pracovat nic jinýho, teď zase vidí, že děti se věnujou svým koníčkám, támhle todle, tohle, a tohle, protože maj ty rodiče, který to prostě dovolej, že jo! (...) Ona hlavně srovnává s těma lidma, který se mají jinak než my, že jo, než je normální že jo, to mi jako docela dost vadí, to jí vždycky vyčtu, že ona mi dycky tohle řiká. Olenka Podle Olenky matka neví, co je tady normální a z toho pramení její nerealistická očekávání a zklamání (matka mi odmítla rozhovor se slovy, že nemá čas, protože je tu deset let a stále dvanáct hodin denně uklízí a že by mi stejně neřekla nic pěkného) jak vůči ní jakožto dceři, tak vůči tomu, jak by sama chtěla žít. Kdyby chtěla matka Olence oponovat, hned v zápětí následuje Olenčin dodatek o tom, jak na rozdíl od dětí matčiných zaměstnavatelů nedostala v dětství čas a prostředky na své koníčky, učení se jazyků, aby toho pak využila v budování kariéry. Místo toho musela rodičům překládat, obvolávat inzeráty na koupi bytu, tlumočit na úřadech, psát faktury za podnikatelskou činnost rodičů atp. , jak to po značnou část rozhovoru podrobně líčí. V tomhle jejich vztah nechápe jako vztah matky a dcery, dodává dále. c) Neplánovat (Lena a Ljuba) V předchozích dvou případech se buď potomci vyhraňovali vůči rodičům, nebo se k nim naopak přikláněli. Strategie Leny a Ljuby, dcer dvou ukrajinsko-ruských středoškolaček, však ukazují, že se lze i velmi úspěšně negativně nevyhraňovat ani vůči rodičům, ani vůči jedněm nebo druhým kulturním normám. Ačkoli byl rozhovor 57 Diplomová práce Stejní, i když jiní: Identitní práce v narativech ukrajinských matek a jejich potomků s Lenou a Ljubou velmi příjemný a uvolněný, na rozdíl od všech ostatních odmítly vyprávět nějaký „příběh s problémem“. Jediné, co je snad mírné znepokojovalo, bylo to, kde budou v nejbližší době žít a v jakém jazyku by se tedy měly více zdokonalit. E: Jo a teď mluvěj o tom, že by se vrátili? (rodiče) N: Jo, právě že jo a že jako já jsem se jako naučila ten jazyk, tak si jako nepředstavuju, že se zase od začátku budu učit ruštinu jako rychlost psaní a takový J: Mě řikaj, že jsem se učila psát, že se měla úplně jinej styl písma, o hodně hezčí, než teď píšu rusky a to já teď píšu fakt jak v první třídě E: Tak to si osvojíš za chvíli. A vy byste se chtěly vracet? N: Možná jo, tak trošku J: Ale my spíš jako vrátit se, třeba přestěhovat se do většího města nebo tak E: Hm a zase jste řikaly, že uvažujete o školách dalších, tak? N: No já, no protože mě to vychází, že já bych dokočila tuhle školu a Lena by dokončila střední vlastně E: Takže vy už to máte naplánovaný, že už byste se za nějaký dva tři roky vrátily? N: No to ještě neví – neplánujeme dopředu, protože tatínek, vždycky řiká, že když se plánuje všechno dopředu, tak se to nikdy nesplní (smích) (...) E: Co bych se ještě zeptala důležitýho, v čem je to jiný, jestli je to jiný žít vlastně v nějaký zemi, která pro tebe byla ze začátku cizí? N: Ze začátku je to těžký a pak prostě jedeš – jedeme domů a pak zase, když jedeme zpátky – zase jedeme domů (smích) Lena a Ljuba Obě však mluvily obstojně oběma jazyky, i když ne zcela dokonale, a jako jediné si také chtěly vyzkoušet hovořit se mnou rusky, i když ne v rámci nahrávaného rozhovoru. Ačkoli zpočátku jejich pobytu zde nebylo všechno bez problémů (mluvily o tom, že zpočátku téměř nerozuměly česky, ale že jim pomohla Nová škola – nezisková organizace poskytující doučování dětem s prospěchovými problémy), nevracely se k těmto momentům víc než krátkou nepodstatnou zmínkou. Sestry studovaly střední odborné školy a plánovaly založení rodinné firmy. Na účet spolužáků utrousily občas nějakou poznámku o jejich neuctivém chování k rodičům a učitelům a o tom, jak kouří a rodiče je musí nutit do učení. Nebyl v tom však odsudek, spíše věcná a nejistá odpověď na mou otázku po rozdílnostech. Měly řadu kamarádů českých, ruských, ukrajinských, řadu z nic tvořily právě klienti z Nové školy – děti ze sociálně slabších rodin, neromských i romských. K odpovědím na mé otázky také jako téměř jediné dodávaly, že věci mohou být u různých lidí různě, že nějaké odlišnosti a rozdílnosti se nedají generalizovat. 58 Diplomová práce Stejní, i když jiní: Identitní práce v narativech ukrajinských matek a jejich potomků Tab. 4. 2 Identita a stigma u potomků Tolik (13) Profil – žák ZŠ – syn Tamary Prezentovaný problém – UK, cizinec, tlusťoch vysvětlení 0 Nikola (26) – studentVŠ – syn Nadi – předsudky, odmítání – nechodí do hospody, jiné koníčky Nina (19) – studentka GYM – dcera Nadi nesplňuje očekávání rodičů (není tak dospělá) – je moc dobrý a kritický, protože na sobě pracuje – má jiné hodnoty 0 Olenka (19) – studentka OA – v ČR 13let s matkou (ZŠ, uklízečka) a otcem (SŠ dopravní) – z vesnice – studentka SŠO – setra Ljuby – v ČR s rodinou, s matkou (SŠ, umělecké řemeslo) a otcem (SŠ, stavební dělník) – studentka SŠO – sestra Leny nesplňuje očekávání rodičů (co všechno neumí) – je dcerou rodičů střední nižší třídy 0 – jiné vychování ( – ) ČR: horší vychování (neúcta k autoritám, kouření 0 – zajímá ji více Rusko a ruština – jiné vychování ( – ) ČR: horší vychování – jiné mravy spolužáků (neúcta k autoritám, kouření) Lena (18) Ljuba (22) Vymezování se ( – ) ČR: mají špatné vychování, nemají úctu k rodičům ( – ) ČR: – nejsou tak schopní – mají špatné hodnoty (+) UK: Děti samostatnější, zodpovědnější, dospělejší (spíše rodinné přesvědčení než její, je pro ni důležité, jen pokud jí srovnávají) 0 Na výše popsaných strategiích jak o sobě – o svém „problému“ – informátoři mluvili, bylo vidět, že rodiče a potomci se mezi sebou i navzájem značně liší a do různé míry využívají nabídnutou možnost ukázat se jako „jiné“ vzhledem k nějaké skupině lidí. Obě strany k tomu využívaly především defenzivní vymezování se vůči skupině „nedostatečných“. Můžeme shrnout, že v sebeprezentaci „osobního problému“ matek se objevily tyto strategie: 1. Orientace na dítě, zdůrazňování zájmu na jeho prospěchu a zároveň negativní vyhraňování se vůči těm ženám, co takto nečiní. (Tamara, Romana) 2. Orientace na „pokrokové hodnoty a životní styl“ oproti zaostalým poměrům na (ukrajinské) vesnici. (Romana, Mariana, Tamara) 59 Diplomová práce Stejní, i když jiní: Identitní práce v narativech ukrajinských matek a jejich potomků 3. Orientace na „původní ukrajinské hodnoty“ jakožto správné a distancování se od života zde, jakožto světu s jinými (špatnými) hodnotami a jinou (špatnou) mentalitou. (Naďa) V sebeprezentaci „osobního problému“ potomků se objevily tyto strategie: 1. Orientace na „kariéru“ a zároveň negativní vyhraňování se proti všem méně schopným, co na sobě nepracují. (Nikola) 2. Orientace „proti“ rodičovským představám a názorům (neznamená to však automaticky, že proti ukrajinským normám) (Olenka, Nina) 3. Odmítnutí vyhraňovat se – odmítnutí jakéhokoli problému spojeného s cizinectvím. (Lena a Ljuba) V sebeprezentaci matek sehrávali úlohu nedostatečných především „druzí imigranti a Ukrajinci“ (Tamara: lidé se špatnou výchovou a hodnotami, ženy, co se nestarají o děti, Romana: zpátečnický svět ukrajinské vesnice, zastaralé pojetí autoritativního rodičovství, Mariana: lidé, co se nechtějí rozvíjet), česká majorita (Naďa: lidé se špatnými hodnotami a mentalitou) a v jednom extrémním případě vlastní dítě (Mariana). V sebeprezentaci potomků sehrávali úlohu druhých spíše rodiče (Ljuba a Olenka: rodiče mají neadekvátní očekávání a požadavky) než „druzí“ krajané nebo „česká mládež“. Kromě extrémního případu Nikoly (který odsuzoval všechny „méně morální, schopné a vzdělané bez rozdílu etnické příslušnosti) zazněly z úst potomků pouze nepodstatné a v podstatě spíše legrační poznámky na adresu svých vrstevníků. Téměř všichni sice zmiňovali do jistí míry jiné mravy českých dětí co do chování k rodičům a autoritám, nepředstavovalo to však pro ně zásadní „osobní problém“ (v určité míře byl výjimkou Nikola, ale i ten říkal, že zde našel skupinku sobě rovných a svůj problém prezentoval spíše v tom, že je prostě „moc dobrý“ ) v životě jako například pro paní Naďu. Daleko méně než rodiče měli potomci tendenci vymezovat se proti kategoriím lidí na základě etnické příslušnosti a když, tak spíše nevážně a s nadhledem. Ilustrativní je reflexivní zhodnocení vlastního posuzování lidí Ninou, Nadinou dcery: 60 Diplomová práce Stejní, i když jiní: Identitní práce v narativech ukrajinských matek a jejich potomků ...občas taky jako cítím sice, že třeba tady se někdo tak chová, že já si říkám, že od nás by se tak snad ani nikdo nechoval, ale některý vlastnosti, neříkám, že je to u všech, ale často, že si říkám v afektu, prostě jako že tak snad jako – že to tak zobecňujou Češi a jako – , ale jinak si myslím, že lidi tam jsou taky jakože horší se najdou aj lepší se najdou, jo... Nina Poznamenejme také, že podstatnou výhodou v úspěšném budování pozitivní identity u potomků je společenská norma, která je s mladými spojena. Zatímco potomci se mohou v souladu se svou společensky přijímanou rolí dospívajícího jedince vyhraňovat proti rodičům a tím se distancovat od některých potenciálně problematických hodnot a požadavků (přílišné zaměření se na rodinu, akceptace atd. ), matky něco takového vzhledem ke svým dětem (které mohou být také nositeli některých nežádoucích atributů v jejich životě – zaostalé nebo špatné hodnoty, nedostatek zájmu pracovat na sobě) mohou udělat jen těžko. Pokud ano, pak jen s velkým rizikem ztráty morálně přijatelné identity, jak jsme viděli na příkladech paní Mariany a Romany. Když se tedy podíváme na prezentované osobní problémy, neobjevíme mezi nimi s výjimkou paní Nadi převahu nějakých typicky jiných problémů než těch, se kterými se potýká běžný moderní člověk. Paní Naďa by mohla v tomto ohledu představovat ještě Schützova cizince klasického typu, který tomu, co se děje kolem něj, nerozumí a soudí svět kolem něj ostrým kritickým pohledem své původní kultury. Ovšem zdá se, že většina ostatních informátorů, zcela dobře ví, co v tomto světě dělat a potýká se především s běžnými potížemi jako je sladění kariéry a osobních vztahů, sladění rodičovských a vlastních představ o životě, ačkoli k tomu má poněkud komplikovanější podmínky. Vždy je totiž po ruce stereotyp, který jeho/její normální problémy může transformovat v něco typicky ukrajinského. (Když se Tamara „příliš“ věnuje synovi, může být označena za hloupou Ukrajinku, co na sobě nepracuje. Když Nikola pase za úspěchem, bude označen za imigrantského kariéristu s asociálními hodnotami vzhledem k vrstevníkům atp.) Identita a stigma v rodině Identitní projekt však není tak zcela individuální záležitostí, jak by mohlo z výše uvedeného vyznít. Určité výklady stigmatizujících charakteristik se v rodině mohou předávat, utvrzovat nebo naopak upadnout v zapomnění. Podle Goffmana se kmenové stigma etnického původu může šířit po rodových liniích a rovnoměrně kontaminovat 61 Diplomová práce Stejní, i když jiní: Identitní práce v narativech ukrajinských matek a jejich potomků všechny členy rodiny (2003: 12). Spíše však než o „dědění“ by bylo přesnější hovořit v případě ukrajinských imigrantů o aktivním učení (se) určitým interpretacím. I to však evidentně funguje jen v omezené míře. Zde předkládám několik postřehů k tomu, jak rodina ovlivňuje nakládání s potenciálně stigmatizovanou identitou. Učení (se) stigmatu Matky (rodiče) mají před dětmi zpravidla nějakou dobu náskok s pobytem v nové zemi, aby zajistily podmínky pro přesun dítěte (podrobněji Drbohlav 2001), a tak své děti po jejich příchodu aktivně připravují na to, co je zde čeká. V následující ukázce Romana líčí, jak syna připravovala na příjezd do Česka po tom, co pro něj již úspěšně získala vízum: No já potom v létě přijela, řikám jemu, že „Pojedeš se mnou! Máš strach, nemáš strach?“ On jako že má strach, řikám jako že „Ty jedeš do úplně jinýho státu, tam jiná mentalita, jiný lidi a když půjdeš do český školy, musíš jako brát to, že ty nebudeš ještě dobře mluvit, že budeš mít problémy, ještě nebudeš mít kamarády, že z tebe možná děti budut i smát, musíš být psychicky do toho připravený. Romana Romana by mohla své ponaučení synovi formulovat třeba tak, že bude pravděpodobně trvat nějaký čas, než si s českými vrstevníky porozumí, ale připravuje slovy, že lidé jsou v Česku jiní a s jinou mentalitou, a vzápětí navazuje informací, že se možná synovi budou smát. Učí ho, že jeho jinakost může být zdrojem problémů. V této situaci se matka stává nejen průvodcem a vykladačem této „jiné“ společnosti a kultury, ale především jejím aktivním tvůrcem. Naučení se interpretacím rodičů může být „velmi úspěšné“ a naučené stigma může fungovat, jak popsal Goffman, jako milosrdný nástroj po ruce vhodný pro vysvětlení jakýchkoli jiných nedostatků, jejichž přiznání by možná ještě více zraňovalo. To můžeme ilustrovat na příkladu třináctiletého chlapce Tolika. Tolikova matka vysvětluje problematické situace, do kterých se její syn dostává, na základě a v rámci vlastních zkušeností se stigmatizací: T: (...).... Tolik zůstal doma a strašně zlobil já nevim dal si hrnec na hlavu (smích) tak já řikám odejdeš do mateřský školky, no ale doma je doma, tu já nevim (???) ještě jsem pracovala v Odkolku v pekárně, já jsem na to úplně zapomněla, no a Tolika jsme dali do školky a to bylo potom už trošku horší – E: A proč? T: No do něho jako každý koukal se jako na Ukrajince – jako moc neměli za oblibu Ukrajince, opravdu brali jako černů sílu. Tamara 62 Diplomová práce Stejní, i když jiní: Identitní práce v narativech ukrajinských matek a jejich potomků Tamara spojuje ústrky svého syna ve školce s tím, že je „Ukrajinec – černá pracovní síla“. Tamara pokládá za zřejmé, že ho neměly děti či paní učitelky v oblibě, protože je Ukrajinec a nikoli třeba proto, že ve školce strašně zlobil stejně jako ji doma, nebo proto, že je při těle (má mnoho dioptrií, šilhá, legračně kombinuje spisovné knižní výrazy s hovorovými a sem tam přidá špatnou koncovku), což uvádí mimochodem v rozhovoru sám Tolik jako jeden důvod jeho neoblíbenosti mezi spolužáky. Když Tolikova matka vypráví, jak pracovala jako „černá síla“ v pekárně, tato zkušenost se stává rámcem, ve kterém nahlíží celou jejich rodinnou situaci včetně svého syna, jakkoli je nepravděpodobná představa, že by ostatní děti předškolního věku měly tušení, co klišé „Ukrajinec – černá síla“ znamená18. Zatímco Tamara velmi dobře reflektuje přenos stereotypních negativních kategorií v rodinách majority („pokud ten rodič by neřikal, že to jsou smradlaví Ukrajinci, co tu vůbec dělají, a tak dál, tak to by děcko jako vůbec nemělo tušení“ ), nereflektuje už, že sama podobným způsobem učí syna vlastnímu sebepojetí. Tolik pak líčí svůj život zde jako chorobopis ústrků, které vysvětluje právě tím, že „je Ukrajinec“ : S: (...) no a jako různě to tam chodí (ve třídě), že u jedněch je to tak a u druhých i tak, že jako u mě je to jako zle a u jiných je to v pořádku. (...) Takový divný to je, no ale tady to s prominutim děti, který tady jsou tak to je hrozný prostě, to je vopruz, třeba když máma teďka dělá = E: = Počkej, jaký děti myslíš? S: No jako spolužáci v šestý třídě, – třeba máme tam jednoho hodně chytrýho kluka, kterej se ale vytahoval za každou věcí, třeba já jsem – von ze sebe – se povyšoval hrozně – on třeba – já jsem měl – asi dvakrát jsem neměl propisku a on řiká „Tak si jí konečně někdy kup, ty chudáku!“, jo? A takový narážky hrozný, jo. (...) Nebo třeba když někdo někoho prudí, tak je to v pořádku, ale když já začnu prudit, tak to neni v pořádku. Ech – kluk Martin, nebo nějakej jinej, začne provokovat nějakýho kluka, což je můj kámoš mimochodem, a já si do toho začnu – přistoupit a provokuju taky jeho a von ihned na mě jako „Ty čůráku jeden ukrajinskej!“ a takovýhle věci, že jako takovýma drastickýma případama, že vždycky do toho pravýho místa tim bodlákem. No prostě je to takový hrozný, ale jinak je to v pohodě. Tolik Z ukázky je vidět, že Tolik spojuje své potíže se spolužáky právě s tím, že je Ukrajinec, aniž by to bylo nutné. Věta, kterou spolužák usadil Tolika za to, že si zapomenul propisku „Tak si jí konečně někdy kup ty chudáku!“, by se dala stejně dobře vykládat jako obyčejná dětská zlomyslnost, kdy se jedno dítě posmívá druhému „jen tak“, nebo doslova (chudáku) kvůli finanční situaci jeho rodiny. Tolik ale tuto větu vykládá jako narážku na svůj původ, a tak na první příhodu s propiskou okamžitě navazuje s další příhodou (rvačka spolužáků, do které se chtěl vložit, ale byl odehnán), 18 To odpovídá i zkušenosti dvou výchovných poradců z pražských základních škol s nimiž jsem o dětech imigrantů ve třídách mluvila. Zvláště s dětmi ukrajinského původu (narozdíl od některých asijských 63 Diplomová práce Stejní, i když jiní: Identitní práce v narativech ukrajinských matek a jejich potomků kde už onu příčinu nevraživých reakcí na svoji osobu nechává zaznít z úst spolužáka. Citací spolužáka „Ty čůráku jeden ukrajinskej!“ vysvětluje pravý význam („to pravý místo“ ), kam mířila narážka z první příhody „ty chudáku“. Ačkoli v první situaci vysmívání nezazní nic, co by usvědčovalo Tolikova spolužáka, že se Tolikovi vysmívá, právě protože je Ukrajinec, Tolik to tímto způsobem vykládá. Blanka Tollarová píše v této souvislosti o velké míře citlivosti některých cizinců na narážky týkající se jejich etnického původu: „...respondenti někdy přičítají určité motivace rasismu či odmítání cizinců, přestože důvod nerovnosti může ležet někde jinde, než je odlišnost či cizost cizince (...) Fakt, že jsou cizinci, je pro mnoho z respondentů primární a vychází z něj i tam, kde by to možná, vzhledem k povaze věci, nebylo nutné. “ (2007: 74) Stejný mechanismus ale můžeme, zdá se, vykládat i jako strategický nástroj vyhraňování se a utíkání se k odlišnosti stigmatizované kategorie, jako do bezpečného přístřeší, které již známe a víme jak s ním nakládat. Z druhé strany potomci reflektují zkušenosti rodičů nebo ostatních členů rodiny a berou si z nich ponaučení o tom, co může být potenciálně stigmatizující, i když se sami přímo s podobným stigmatem nepotýkají a nemusí to zasáhnout jejich sebepojetí do takové míry, jako je tomu v současné době u Tolika. Dobrým příkladem může být studentka Nina, vystupující v úvodu kapitoly. Viděla, že okolí reagovalo na ostatní členy její rodiny negativně, a tak se ve škole raději neptala, když nějakým slovům nerozuměla, aby na sebe zbytečně neupozorňovala, i když, jak říká, neměla v kolektivu problémy. Učení (se) stigmatu může mít tedy oba dva efekty. Může vést k hladšímu zvládnutí potenciálně problémové situace, v případě Iny, ale může vést i k jakémusi interpretačnímu autismu a pokřivenému sebepojetí, jako pravděpodobně v případě Tolika. Představy o roli dospělého a dítěte Ve srovnání s matkami potomci ztrácí řadu potenciálně stigmatizujících atributů. Například lépe ovládnou jazyk, popřípadě zcela ztratí přízvuk. Z hlediska celkového pole negativních stereotypů je však pravděpodobně důležitější ta skutečnost, že se na rozdíl od rodičů „neušpiní od černé práce“ (ačkoli je ještě předčasné soudit). Paradoxně rodin) měli oba poradci velmi dobrou zkušenost s jejich zapadnutím a přijetím třídou, zejména pokud šlo o děti stářím do prvního stupně ZŠ. 64 Diplomová práce Stejní, i když jiní: Identitní práce v narativech ukrajinských matek a jejich potomků se však může stát, že například ztráta jazykového handicapu (oproti rodičům) se může stát v očích potomků handicapem v jiném smyslu: Namísto aby se věnovali jako česká mládež svým koníčkům a věnovali se vlastnímu seberozvoji, musí za rodiče vyřizovat záležitosti dospělých. Takto popisuje svou zkušenost devatenáctiletá studentka Olenka: (...) ona mi právě hodně dává prostě ty Johnovi (za příklad) a paní Johnová a ona s těma dětma jo a prostě chodí támhle a támhle, jo a ta jejich dcera todlecto a todlecto a já řikám no dobrý, ale nesrovnávej je a nás, že jo – E: Hm D: Ona hlavně srovnává s těma lidma, který se mají inak než my, žejo, než je normální žejo, to mi jako docela dost vadí, to jí vždycky vyčtu, že ona mi dicky mi tohle řiká, todlecto ...a táta ten so o tomhle vůbec nebaví a když jo, tak se o tom baví s mámou a mě jako nechává bejt, pak vždycky máma mě to řekne, že já jsem spíš s mámou jako dobrý dobrý v pohodě, máma je taková, že se do toho všeho cpe E: smích D: Teďka jak sháníme byt, ...chceme si koupit a to je teda věc (...) A zavolej tam a domluv to nějak, ale já řikám, ale jak já můžu domluvit, když já nevim, kdy má táta čas, kdy ty máš čas, že jo, ty se pak musíš domluvit, ty ne já, já tam asi nepůjdu se podívat na ten byt sama, žejo, no a todle, tak to mě dycky vadilo, že jsem musela všechno skoro zařizovat já. Olenka Jak je v ukázce vidět, Olenka plynule přechází od stížnosti na matčiny představy o tom, co by měla umět a dělat (jako dcera paní Johnové, o které je řeč), k líčení toho, jak musela od dětství, místo toho, aby se věnovala sama sobě, zařizovat záležitosti rodičů (jako malá překládat matce na cizinecké policii, vyřizovat telefonáty, psát SMS, číst návody, dnes psát na počítači faktury za podnikatelskou činnost rodičů). To ji pak v jejích očích ve srovnání s českou mládeží handicapuje a posouvá její vztah k matce oproti anticipované normě, k čemuž se po ukončení dlouhého líčení záležitostí, které místo rodičů vyřizovala, vyjadřuje takto: ...v tomhle se vidim, že nejsem s tou mámou jako máma a dcera, víš co že prostě já mám taky nějaký typy a máma se mě ptá na to a na to, tak jako nevidim nějakej ten vztah máma a dcera, to ne no .... . já spíš mámu beru jako kamarádku, hodně, no občas, no občas má teda právě tyhle děsný názory od tedlectěch – Rozdílná očekávání dcery a matky ohledně toho, čím by se dítě či mladí měli zabývat, co by měli umět a dělat, vedou k tomu, že Olenka vidí svůj vztah s matkou jako určitým způsobem vychýlený. O obou fenoménech rozdílných norem a očekáváních mezi rodiči a dětmi se mluví jako o generačním konfliktu (Zhou 1997), v extrémní podobě o „emočním transnacionalismu“ (Wolf 1997: 459). To se zdá být však ve vyhrocené podobě (větší než je u majority) spíše problémem u asijských etnických minorit, kde mohou být značné kulturní rozdíly, než v případě této skupiny 65 Diplomová práce Stejní, i když jiní: Identitní práce v narativech ukrajinských matek a jejich potomků imigrantů, jak naznačují výsledky výzkumu adaptace dětí cizinců od Evy Jánské (2006). Literatura a zahraniční výzkumy rovněž často diskutují vztah dětí a rodičů v migraci a charakterizují v něm děti jako aktivní socializační agenty, tzv. „cultural-brokers“ (Orellana a kol. 2003, Valenzuela a kol. 1999). Pro roli dětí někteří používají španělsko-anglické pojmenování Para-phrasers, které odkazuje k tomu, že děti překládají a interpretují význam sdělení do kulturního rámce srozumitelného rodičům (Orellana a kol. 2001). Ačkoli mě právě toto téma zpočátku velmi zajímalo, ukázalo se, že ke sledování těchto procesů nemám prostřednictvím rozhovorů přístup (rodiče ani potomci o těchto věcech v pilotních rozhovorech nemluvili, nečinili tak ani jiní potenciální informátoři, se kterými jsem se snažila na toto téma zapřádat rozhovory), anebo v případě ukrajinské imigrace u nás není tato role dítěte natolik výrazná z jakéhokoli důvodu – např. díky blízkosti kultur. Všechny citované výzkumy se totiž zabývaly případem dětí latinos imigrantů v USA či Evropě. 66 Diplomová práce Stejní, i když jiní: Identitní práce v narativech ukrajinských matek a jejich potomků 5 Závěr a diskuze Cílem analýzy bylo popsat identitní práci ukrajinských imigrantek a jejich potomků. Hlavní zjištění bychom mohli formulovat tak, že kategorie etnicity se v analýze rozhovorů neprokázala jako primární či dominantní v budování identit těchto osob. Ve strategiích, jak aktéři budují své identity, nehraje etnicita či etnická identita nijak výjimečnou roli z hlediska sebeidentifikace. Výjimečným případem byla paní Naďa, která by mohla obrazně řečeno reprezentovat Schützovskou generaci cizinců, kteří nerozumí světu a lidem kolem sebe a jsou od něj izolovaní. V ostatních případech se jevil významnějším identifikačním znakem například původ z města či vesnice (rozlišování na západní Ukrajince a Ukrajince z měst a vzdálenější východní části bylo relativně významné) a generační příslušnost. Nejde samozřejmě o nějakou jednoznačnou hranici. Také ve vyprávění studenta Nikoly bychom našli určité rysy onoho Schützovského cizinectví, zdaleka ne však v takové míře. Jak komentuje Nikolovu situaci jeho sestra Nina: No já myslím, že lidi se k němu chovali hodně jinak (...), ale možná zapadl do takové generace, kde prostě se fakt ještě hodnotilo podle té národnosti, jestli jsi Ukrajinec, tak je to prostě špatný... Nina V podobném smyslu – že etnická příslušnost dříve hrávala klíčovou roli, ale dnes už tomu tak není a více určující charakteristikou je spíše generační příslušnost – uzavírá také svou úvahu o příčinách neporozumění se synem vychovaným prarodiči paní Romana: ...teď už jiná doba, spíš to jde z Evropy z ciziny, ty mladí už vychovaní teď už vůbec neni ten rozdíl, Evropa, Česko, Polsko, Ukrajiny, na těch mladých – jo starší ty lidi, to je rozdíl a mladí to už ani nepoznáš, to stejná mentalita už to je. Romana I když se však „doba změnila“, stejně zůstává v různé míře přítomná nejistota, potenciální možnost, že to přece jen může někomu vadit: ...teď už to je vo hodně lepší, teďka – teď už jsem ráda, že mě takhle ty lidi berou, že kolikrát takhle když se seznámim s lidma, tak oni „Jó ty jsi v pohodě a todle. “ Pak když jim řeknu, že to, že jsem z Ukrajiny, že víš co, se občas ptám, jestli to vadí, nebo todle. Tak jako fakt žádnej problém. Teďka už jsem třeba fakt dlouho nepotkala, jako že by to některejm lidem vadilo, jako teď už je jiná doba, že jo, teď už je to lepší o hodně. Olenka 67 Diplomová práce Stejní, i když jiní: Identitní práce v narativech ukrajinských matek a jejich potomků Etnický původ je v případě ukrajinských imigrantů spíše podstatný z hlediska diagnostického znaku pro vnější askripci, než vlastní identifikaci. Ačkoli tento závěr zřejmě nikterak nepřekvapí, domnívám se, že mělo smysl podstoupit analytickou práci a ukázat, jakými konkrétními cestami je stigma ukrajinských imigrantů re / konstruováno a reifikováno v případě v dnešní české společnosti a jak se na tomto symbolickém udržování hranic obě strany podílí. Doufám, že se mi do jisté míry podařilo nastavit zrcadlo povaze této naší společenské praxe, a tak i společnosti samotné. Na závěr zrekapituluji hlavní zjištění analýzy a pokusím se je uvést do věcných souvislostí. Jaká odlišnost nejvíc vadí? Výsledky analýzy, která mapovala vnímání potenciálně stigmatizujících atributů, ukazují na to, že podle respondentů nejsou nejpodstatnějšími negativními atributy ani tak ty znaky, které tuto etnickou menšinu typicky odlišují od majority (např. přízvuk, nebo určité „ukrajinské“ vzezření), ale naopak spíše ty obyčejné charakteristiky, které jsou zcela běžné i u majority normálních (nepracovat na sobě, mít nízké / špatné vzdělání, nepečovat dobře o děti a jejich budoucnost). V případě majority se tyto znaky pouze tváří jako něco jiného než to, co stigmatizuje cizince. Stigma ukrajinských imigrantů je svou podstatou mnohem blíž (potenciálnímu) stigmatu nás normálních. Odlišný etnický původ je pouze nádobou po ruce připravenou na to, aby se do ní schovaly právě ty z potenciálně diskreditujících atributů, které nechceme vidět, protože by se mohlo ukázat, že jsou to atributy, které sdílíme a že jsme si tedy podobní. Smysl udržení definice situace, že jsme z podstaty odlišná kategorie lidí podle mého názoru dobře vystihuje Martin Hájek ve svém textu týkajícím se kategorií sociální stratifikace: „...my se můžeme mezi sebou osobně poměřovat, zatímco vůči jiným jsme poměřitelní pouze jako sociální kategorie, resp. každý jednotlivec tuto kategorii zastupuje. Kupříkladu v minulosti se šlechtici mohli měřit mezi sebou, kdo umí lépe šermovat. Šlechtic s poddaným se takto měřit nemohli, protože měření by nevypovídalo nic o jejich individuálních kvalitách, ale pouze o kvalitách dvou kategorií (podobně v dnešní době se závod v běhu člověka se psem nepovažuje za přiměřený ke zjištění individuálních kvalit závodníků) “ (2001: 50). 68 Diplomová práce Stejní, i když jiní: Identitní práce v narativech ukrajinských matek a jejich potomků Tento účel dobře splňuje právě kategorie „Ukrajinec“ či „člověk z Východu“. Budeme-li udržovat tyto kategorie, hranice mezi námi a jimi, nebudeme poměřitelní, a tedy nebudeme moci v obrazném souboji případně prohrát. A jaké sféry to jsou, ve kterých se bojíme poměřovat? Ukazují na ně právě ony dvě nejvíce „zahuštěné oblasti“ na pomyslné mapě potenciálně stigmatizujících atributů: sféra práce a sféra osobní. Domnívám se, že je zřejmé, že se bojíme konkurence na trhu práce (Dejme za pravdu Goffmanovi, který poznamenává, že smyslem vylučování etnických skupin v historii byla vždy snaha o jejich vyloučení z nějakého konkurenčního prostředí. ), ale i obecněji v kariérní sféře, kterou ukrajinští imigranti nepochybně představují. V rovině nejistoty ohledně našich identit v moderním světě, o které mluví Giddens, lze tyto dvě hlavní oblasti potenciálních stigmat také vykládat jako pochybnosti o tom, zda správně vyvažujeme mezi těmito dvěma požadavky, které jsou spolu v napětí: Pracujeme na sobě dostatečně? Jsme dostatečně dobré matky / kamarádi našich vrstevníků? Není napětí a nejistota ohledně správného naplňování těchto dvou požadavků na naši identitu charakteristická pro nás všechny v našem současném společenském / kulturním prostoru? Normy pro matky a potomky v rodině Negativní stereotypy, kterým se respondenti snažili ve své sebeprezentaci vyhýbat, lze chápat jako reflektované požadavky na jejich identitu, které přicházejí z různých stran – ve výpovědích se odráží jak jejich představy o normách, které vnímají jako spíše ukrajinské, tak normy, které vnímají jako spíše kladené českou majoritou. Perspektiv je samozřejmě daleko více. Právě tak lze mluvit o normách imigrantských, genderových apod. a nároky, které na jednotlivce kladou se mohou a nemusí shodovat. Strategie jednotlivců v budování identity jsou různé a dalo by se říci, s výjimkou paní Nadi, nijak typické pro cizince ve smyslu stranger (orientace na kariéru, rodinu, pokrokové hodnoty, vrstevníky...). Volbu strategií a vůbec šíři možností, které má jedinec při budování identity k dispozici, však do velké míry ovlivňuje rodina a očekávání, která vůči jedinci má. Jako jeden z nejsilnějších požadavků na identitu žen – matek byl líčen imperativ péče o dítě. Ten byl prezentován jako požadavek, který na ženy doléhá především (ačkoli ne výhradně) ze strany ukrajinské společnosti. Ukrajinské emigranty doprovází 69 Diplomová práce Stejní, i když jiní: Identitní práce v narativech ukrajinských matek a jejich potomků negativní pověst také v zemi původu, nacionalistická média je zobrazují jakožto zrádce domácí ekonomiky, národa apod.19. V případě žen se tyto tlaky realizují přes stigmatizaci jejich identity jakožto matky a manželky. Média živí stereotyp imigrantek coby žen, které si v zahraničí vydělávají morálně pochybnou prací, uzavírají účelové sňatky a opouští děti a rodinu (Yarova 2006, Keryk 2004) 20. Generační příslušnost a závazek mateřství pak do velké míry určují možné strategie budování identity. Generace potomků má ve srovnání s matkami daleko širší pole možností, jak se k budování identity postavit. To se prakticky projevuje tím, že se potomci méně než matky negativně vymezují vůči skupině osob, které jsou nějakým způsobem „nevyhovující“ (kromě selhavších matek jsou to hlavně nevzdělaní vesničané ze Zakarpatí, lidé se špatnými hodnotami, vzděláním, mentalitou, způsoby aj. ). U mladých je naopak akceptováno, v souladu se společensky přijímanou rolí, že je běžné distancovat se od rodičů, respektive od některých jejich potenciálně problematických hodnot (přílišný důraz na rodinu, autoritu, kariéru). V případě matek je však distancování se od určitých charakteristik potomka (nedostatečné pracovitosti, nevyhovujících hodnot a mravů) vždy potenciálně nebezpečnou záležitostí z hlediska zachování morální tváře. Matky za svou situaci zodpovídají vždy samy (migrace je jejich volba), zatímco potomci mohou přímo či nepřímo odkazovat na spoluzodpovědnost matky za některé problematické znaky, které musí nést. Závěrečné poznámky Na úplný závěr bych ráda uvedla doporučení pro další výzkum v této oblasti a předeslala některá omezení této studie. Především je třeba mít na paměti, že zjištění této studie nelze vztahovat k nějaké „průměrné“ či „převažující“ situaci ukrajinských imigrantů v Česku. Informátoři jsou přistěhovalci, kteří zde již dlouhodobě žijí (délka jejich pobytu v ČR se pohybuje v rozmezí 8 až 13 let) a přicházejí zpravidla z vesnice do města. Ke stigmatu etnického původu se tedy přidávají typické problémy příchozích z venkova. Je také zřejmé, že práce zachycuje ženskou perspektivu, která se díky 19 Ačkoli se situace mění k lepšímu, o tom, že emigranti nejsou v neproblematickém postavení svědčí i bylo založeno Centrum pomoci Ukrajincům Při Ministerstvu zahraničních věcí Ukrajiny (Livinský 2007). 70 Diplomová práce Stejní, i když jiní: Identitní práce v narativech ukrajinských matek a jejich potomků genderovým normám pravděpodobně výrazně liší od způsobu vnímání stigmatu a budování identity ukrajinských mužů. Mají-li se dosažená zjištění zobecnit, tak výhradně směrem k problematice identitní práce člověka v (pozdně) moderní době. Věříme-li autorům popisujícím pozdní modernitu, bude se nutnost vykonávat tuto reflexivní práci na našich identitách stále naléhavěji připomínat. Z hlediska dalšího bádání se nabízí dva směry, jak na prezentovaný výzkum navázat. Práce může posloužit jako základ pro další výzkum této etnické menšiny. Jaké je vnímání stigmatu a strategie identitní práce u mužů? Mění se tato identitní práce nějak zásadně vzhledem k délce pobytu imigrantů? Práce může být také inspirací pro srovnání různých etnickým menšin mezi sebou. V oblasti problematiky identit mi připadá inspirativní otázka změny forem rodinných vztahů. Pokud vezmeme za svůj předpoklad, že klíčový charakter modernity spočívá v tlaku na neustálé re-evidování naší identity, jsou v tomto ohledu potomci vůči rodičům ve výhodě. Na dětech imigrantů pak můžeme (obdobně jako v této studii na povaze stigmatu) jen zřetelněji sledovat, jak mění požadavek reflexivního přizpůsobování povahu rodinných a mezigeneračních vztahů. „Cizinci“, stejně jako jiné marginalizované skupiny, pro nás mohou být zajímaví právě proto, že na nich lépe můžeme vidět převládající společenské normy a zároveň sledovat subverzivní strategie, kterak tyto normy obcházet, nabourávat, měnit. 20 Yarova také zkoumala, jak je v ukrajinské společnosti udržován diskurz „ nikým nenahraditelné mateřské péče“, takže i kdyby dítě bylo přes matčiny krátkodobé pracovní pobyty dobře zaopatřeno jinou osobou, například nepracujícím otcem, pověst opustivší matky ženě zůstává (Yarova 2006). 71 Diplomová práce Stejní, i když jiní: Identitní práce v narativech ukrajinských matek a jejich potomků Summary This paper deals with the problem of strangeness and the stigma of ethnicity in the case of Ukrainian immigrant mothers and their offsprings. Most of the academic attention is paid to the problem of successful adaptation and integration of this immigrant group which obtains on of the worst perception in the Czech society. In this paper I am trying to shed more light on the nature of the type of identity work the potentially stigmatized immigrants are supposed to do. The processes are then put in the framework of the modern identity theory of Anthony Giddens. In the Introduction I summarize information about the character of this migration wave, their living conditions, and I give overview of the explanations of their unfavorable position which come from various experts in this field. I also introduce the structure of this paper. Second Chapter discusses relevant theoretical concepts related to the situation of the immigrants. First I discuss the theory of self-identity in the late modern age as seen in the work of Anthony Giddens. Especially, I point out Giddens‘ notion of the Stranger as the prototype of the modern man. Based on this theoretical background, and with the respect to the specific character of the current situation of this Ukrainian immigrant group, I go through the concepts that seem related to them. Namely, I discuss Alfred Schütz‘s concept of the Stranger, Erving Goffman’s concept of stigmatized identity, the concept of “The Other“and othering practice. As a result of this theoretical debate I see the situation of a Ukrainian immigrant as a person with potentially spoiled identity in a specific way. Her or his stigma is nevertheless more latent potentiality, than inevitable necessity. The actual source of the stigma does not have its core and a stable center, as it is in the case of Goffman’s interpretation. Concerning Schütz’s concept of the Stranger, I adopt the idea that in contact between the Stranger and the Native, a different type of typification process is employed than in the contact between two Natives. Nevertheless disagree with the idea, that the Stranger and the Native (in our case) are equipped with totally divergent set of interpretation schemes that preclude the possibility of understanding. 72 Diplomová práce Stejní, i když jiní: Identitní práce v narativech ukrajinských matek a jejich potomků Third Chapter introduces my general methodological and theoretical approach to the collected data. My own analytical work is based on the analysis of nine semi-structured interviews with immigrant mothers and their offsprings. As the identity work employed during the interviewing process is in the center of my attention, I adopt Goffman’s dramaturgical perspective of presentation of Self. Additionally, I give a more subtle description of the character of the informants and the way in which the interviews were realized. I also try to elucidate my own position and my attitude towards the topic of the research. Fourth Chapter is dedicated to the actual empirical analysis of the collected narratives. In the first part I describe the potentially stigmatizing attributes related to the Ukrainian ethnic identity (as they are reflected by the narrators in the interviews). In the second part I describe various strategies of Self presentation used in the interviews. I interpret those strategies as a ways of identity work that the narrator employs to maintain his or her positive and morally acceptable identity. The identity – in various degrees – is in danger of some potentially present negative stereotypes. The main finding of the analysis is the fact that the most potentially stigmatizing personal attributes – as they are perceived by the narrators – are not those somehow specific for this concrete ethnic group (e. g. strong Russian – like accent). On the contrary, the main potentially stigmatizing attributes are those most common even among the majority society (e. g. low education / failure in the professional carrier, failure in personal relations as a mother or among the peers). It seems that ethnic identity is more important as a tool of external identity ascription than a way of self-identification. In that respect, there is also visible difference in a lower importance of the ethnic origin for the offspring group. I conclude that it would be more adequate to see this group of immigrant women and their offsprings as members of „us“group, rather than the strangers. Although they have to build their identity project in a field loaded with negative stereotypes connected to their ethnic origin, they deal mostly with the same identity troubles as all people in our cultural / societal space. Going back to the Anthony Gidden‘s remark on the nature of identity of modern man: It looks as if those immigrants are the same kind of specific strangers as all of us in the modern globalized world. 73 Diplomová práce Stejní, i když jiní: Identitní práce v narativech ukrajinských matek a jejich potomků Použitá literatura ANDERSON B. (1991): Imagined Communities: Reflections on the Origin and Spread of Nationalism. London: Verso. BARTH, F. (Ed.) 1982. Ethnic Groups and Boundaries. The Social Organization of Cultural Difference. Oslo: Universitetsforlaget. BAUMAN, Z. (2000): Tekutá modernit, Praha: Mladá Fronta BERBIER, M. (2002): Making Minorities: Cultural Space, Stigma Transformation Frames, and the Categorical Status Claims of Deaf, Gay, and White Supremacist Activists in Late Twentieth Century America.Sociological Forum, Vol. 17, No. 4, (Dec., 2002), pp. 553-591 BERGER, P.L. a LUCKMAN, T. (2001): Sociální konstrukce reality. Praha: CDK BITRICH, T.; KLVAČOVÁ, P. (2003): Jak se (ne)píše o cizincích. dostupné na: http://www.unhcr.cz/dokumenty/Jak_se__ne_pise_o_cizincich.pdf (Navštíveno 22.6.2007) COHEN, A. P. (1994): Self Consciousness: An Alternative Anthropology of Identity. London: Routledge ČERNÍK, J. (2005): Klientský systém jako quasi-feudalismus v Česku. Výzkum por www.migraceonline.cz dostupné na: http://aa.ecn.cz/img_upload/9e9f2072be82f3d69e3265f41fe9f28e/JCernik_Klientura.pd f (Navštíveno 22. 6. 2007) ČIŽINSKÝ,P. (2007): Migrace a (ne)legalita. Migraceonline. http://migraceonline.cz/eknihovna/?x=2061727 (Navštíveno 3.1.2008) DISMAN, M.(2002): Jak se dělá sociologická znalost, Praha: Karolinum 74 Diplomová práce Stejní, i když jiní: Identitní práce v narativech ukrajinských matek a jejich potomků DITRYCHOVÁ, L. (2001): Studie žen – imigrantek v ČR. Zpráva Poradny pro integraci 2001. http://www.dhv.cz/integrace_zeny/DOC/Studie.doc (Navštíveno 22. 6. 2007) DONNAN, H. a WILSON, W. T. (1999): Borders, Frontieres of identity, Nation and State. Oxford: Berg DRBOHLAV, D. (2001): Ukrajinská komunita v České republice. In Šišková, Tatjana ed. Menšiny a migranti v České republice. Praha: Portál. FAIRCLOUGH, N. (1988): Language and Power. London: Longman. FISHER-ROSENTHAL, W. (1997): Problémy s identitou: Biografie jako řešení některých (post)moderních. Biograf 12 GIDDENS, A. (1999): Sociologie. Praha: Argo GIDDENS, Anthony (1991): Modernity and self-identity. Self and society in the late modern age, Cambridge: Polity Press GOFFMAN, E. (2003): Stigma. Poznámky o způsobech zvládání narušené identity. Praha: SLON GOFFMAN, E. (1999): Všichni hrajeme divadlo. Praha: Ypsilon GRYGAR, J.; ČANĚK, M.; ČERNÍK J. (2006): Vliv kvalifikace na uplatnění a mobilitu na českém trhu práce u imigrantů ze třetích zemí http://aa.ecn.cz/img_upload/9e9f2072be82f3d69e3265f41fe9f28e/Zaverecna_zprava_2. pdf (Navštíveno 22. 6. 2007) HÁJEK, M. (2001) Čistota, znečištění a sociální struktura. Biograf 25, 49-62. JÁNSKÁ, E. (2006): Druhá generace cizinců v Praze: příklad dětí z mateřských školek. Sborník české geografické společnosti.Vol. 111, No. 2 75 Diplomová práce Stejní, i když jiní: Identitní práce v narativech ukrajinských matek a jejich potomků KARAKAYALI, N.(2005): Duality and Diversity in the Lives of Immigrant Children. The Canadian Review of Sociology and Anthropology. Vol. 42, No.3 KERYK, M.(2004): Pracovní migrant: náš zachránce nebo zrádce? Diskuse o migraci na Ukrajině. http://www.migraceonline.cz/e-knihovna/?x=1955316 (Navštíveno 20.5.2007) KLVAČOVÁ, P. (2007) Identita integrace: Vytváření příběhu úspěšné integrace ve vyprávěních cizinců žijících v České republice. Dizertační práce. ISS FSV UK KLVAČOVÁ, p. (2007): „Když sem jdeš, tak to musíš vydržet“. Vyrovnávání se s nerovností ve výpovědích cizinek žijících v České republice. In: ŠANDEROVÁ, J. (ed.).: Sociální nerovnosti v Kvalitativním výzkumu. Praha: ISS FSV UK LAMONT, M.; MOLNAR V. (2002): Study of boundaries in social science. Annual Review of Sociology LEONTIYEVA, Y. (2005). Ukrajinci v ČR. Socioweb 5/2005. http://www.socioweb.cz/index.php3?disp=aktuality (Navštíveno 20. 12. 2005) LEUDAR, I.; MARSLAND, V.; NEKVAPIL, J. (2004): Categorisation: “Us”, “Them” and “Doing Violence” in Political Discourse'. Discourse & Society, 15 LIVINSKÝ, O. (2007): Různé pohledy na emigranty na Ukrajině. http://www.migraceonline.cz/e-knihovna/?x=1971149 (Navštíveno 20.2.2007) NEKORJAK, M. (2006): Klientský systém a ukrajinská pracovní migrace do České republiky. Sociální studia, vol. 2006, no. 1 NEKVAPIL, J. (2000): Sociální kategorizace v interkulturním kontaktu. Češtinář 11, 2, 38-52 76 Diplomová práce Stejní, i když jiní: Identitní práce v narativech ukrajinských matek a jejich potomků NOHEJL, M. (2001): Lebenswelt a každodennost v sociologii Alfreda Schütze, Praha: SLON ORELLANA, M. F.; DORNER, L.; PULIDO, L. (2003): Accessing Assets: Immigrant Youth's Work as Family Translators or "Para-Phrasers, Social Problems, Vol. 50, No. 4 ORELLANA, M. F.; THORNE, B.; CHEE, A.; LAM, W. S. E. (2001): Transnational Childhoods: The Participation of Children in Processes of Family Migration, Social Problems, Vol. 48, No. 4 SCHÜTZ, A. (1964): The stranger: an essay in social psychology. In: Collected papers. Vol. II. Studies in social theory. The Hague: Martinus Nijhoff SCHWALBE, M.; GODWIN, S.; HOLDEN S.; SCHROCK, D.; THOMPSON, S.; WOLKOMIR, M. (2000): Generic Processes in the Reproduction of Inequeality: An Interactionist Analysis. Social Forces Vol: 79, no. 2 SIMMEL, Georg ( 1997): Peníze v moderní kultuře a jiné eseje. Praha: SLON SORENSEN, N. N. (2005): Transnational Family Life across the Atlantic: The experience of Colombian and Dominican migrants in Europe (Paper presented at the International Conference on ‘Migration and Domestic Work in a Global Perspective, Wassenar, The Netherlands, 26-29 May 2005.) http://www.nias.knaw.nl/en/news_forthcoming_activities/lutz/new_3/sorensen.pdf, (Navštíveno 1.2.2008) STRAUSS, AL., CORBIN, J. (1999): Základy kvalitativního výzkumu. Boskovice : Albert SZCZEPANIKOVÁ, A. (2004): Gender a mezinárodní migrace: úvod do problematiky.http://migraceonline.cz/e-knihovna/?x=1957221 (Navštíveno 20.5.2007) ŠANDEROVÁ, J. (2007): Teoretický rámec a první krok k zobecnění. Společný jmenovatel zkoumaných nerovností. In: ŠANDEROVÁ, J. (ed.).: Sociální nerovnosti v Kvalitativním výzkumu. Praha: ISS FSV UK 77 Diplomová práce Stejní, i když jiní: Identitní práce v narativech ukrajinských matek a jejich potomků TEN HAVE, P. (2003):Predstava člena je jádrom věci. Biograf 32 TODOROV, T. (1996 [1982]) : Dobytí Ameriky, problém druhého. Praha: Mladá Fronta TOLLAROVÁ, B. (2007): Je normální, že cizinec není normální. In: ŠANDEROVÁ, J. (ed.).: Sociální nerovnosti v Kvalitativním výzkumu. Praha: ISS FSV UK TOLLAROVÁ, B; STEHLÍKOVÁ, E.; BITRICH, T. a kol. (2006) Trh práce a cizinci. http://aa.ecn.cz/img_upload/79a33131c9c4293e0fcefb50bfa263ef/zaverecna_zprava_trh _prace_a_cizinci.pdf , (Navštíveno 22. 6. 2007) TSUDA, T. (1998): The Stigma of Ethnic Difference: The Structure of Prejudice and "Discrimination" toward Japan's New Immigrant Minority.Journal of Japanese Studies, Vol. 24, No. 2, (Summer, 1998), pp. 317-359. UDVARAHELEY, T. E.: Spatial stigma and the Discourse of Order and Cleanliness. Dostupné na. http://web.gc.cuny.edu/Psychology/socpersonality/SPpdfs/DamageEJournal.pdf#page=88 (Navštíveno 22.7.2007) UHDE, Z.; VÍZNEROVÁ, H. (2006): Nadnárodní souvislosti práce žen v České republice. Socioweb 2006/12http://www.socioweb.cz/index.php?disp=temata&shw=235&lst=107, (Navštíveno 3.2.2008) UHEREK, Z. (2003): Cizinecké komunity a městský prostor v České Republice. Sociologický časopis. 2 (39) UHEREK, Z.; HOŠKOVÁ, S.; VINDIŠ, R. (2002): Úspěšné a neúspěšné strategie integrace cizinců. Etnologický ústav AV ČR. http://www.cizinci.cz/files/clanky/108/strategie_integrace.pdf , (Navštíveno 22. 6. 2007) 78 Diplomová práce Stejní, i když jiní: Identitní práce v narativech ukrajinských matek a jejich potomků VALENZUELA Jr., A. (1999): Gender roles and settlement activities among children and their immigrant families. American Behavioral Scientist, 1999, Vol. 42, No. 4 WOLF, L.(1997): Family Secrets: Transnational Struggles among Children of Filipino Immigrants, Sociological Perspectives, Vol. 40, No. 3 WOOD, M. M. (1939): The Stranger: A Study in Social Relationships, New York: Columbia University Press YAROVA, O. (2006): The Migration of Ukrainian Women to Italy and the Impact on Their Family in Ukraine. In SCZEPANIKOVÁ, A., GRILL, J., ČANĚK, M. (eds.).: Migration Processes in Central and Eastern Europe: Unpacking the Diversity. Prague: MKC. http://www.migraceonline.cz/e-knihovna/?x=1957045 (Navštíveno 20.1.2007) YEH, J. C. et al. (2005): The Cultural Negotiations of Korean Immigrant Youth. Journal for Counceling and Development. Vol. 83, s. 172-182. ZHOU, M. (1997): Growing Up American: The Challenge Confronting Immigrant Children and Children of Immigrants, Annual Review of Sociology, Vol. 23 Počet cizinců v ČR. ČSÚ. http://www.czso.cz/csu/cizinci.nsf/kapitola/ciz_pocet_cizincu (Navštíveno 12.7. 2008) 79 Diplomová práce Stejní, i když jiní: Identitní práce v narativech ukrajinských matek a jejich potomků Seznam příloh Příloha č. 1: Projekt výzkumu Příloha č. 2: Konvence užívané v transkripc rozhovorů (tabulka) Přílohy Příloha č. 1: Projekt výzkumu Oproti plánům se má výzkumná otázka postupně odklonila jiným směrem, ačkoli ne zcela. Jak píši v následujícím projektu výzkumu, původním záměrem bylo sledovat proces učení mezi dětmi a rodiči, a tak přispět k lepšímu pochopení roli dětí v životě ukrajinských imigrantek, potažmo celých rodin. Jak se během první fáze výzkumu ukázalo, pro splnění takového zadání by bylo adekvátní zúčastněné pozorování, které lze jen těžko realizovat. V pilotních rozhovorech se ani děti / potomci ani rodiče k tématu vzájemného učení neuměli vyjádřit. Pochopila jsem, že takové věci se těžko reflektují a vůbec je těžké uvažovat o nich jako o učení. Domnívám se, že zahraniční autoři, kteří se touto tematikou zabývají (např. Orellana a kol. 2001 a 2003, také Valenzuela 1999 – viz. Použitá literatura Diplomové práce) čerpají vhled do situace především z vlastních zkušeností imigrantek druhé generace. Z tohoto důvodu jsem v průběhu výzkumu přesměrovala výzkumný záměr k vnímání a v jistém smyslu i učení se cizinectví u ukrajinských imigrantek a jejich potomků. Fakulta Sociálních věd Univerzity Karlovy studijní program Sociologie Eliška Motlová červen 2006 Předpokládaný název práce: Když děti učí rodiče: role dětí v integraci cizinců ze třetích zemí do české společnosti (případ ukrajinské komunity) Kontext: ČR se od 90. let stala častou cílovou zemí ekonomické migrace z třetích zemí. V poslední době se cizinci – imigranti – stali také v českém prostředí předmětem mnoha studií. Vzhledem k očekávanému vývoji a demografickým prognózám ČR je imigrace a zejména úspěšná integrace dlouhodobě legálně usazených cizinců velmi podstatnou záležitostí. Přesto zůstává v této oblasti stále mnoho neprozkoumaného. Námět práce: Při výzkumu imigrantů z třetích zemích dlouhodobě žijících v ČR, na kterém jsem se měla možnost podílet, jsem se často setkávala s rodinami potýkajícími se s nejrůznějšími ekonomickými i sociálními těžkostmi. Velmi často vysvětlovali tito lidé své rozhodnutí žít v ČR i za cenu nekvalifikované, málo placené práce, špatných pracovních podmínky, finančních potíží či odtržení od příbuzenstva, tím, že je to oběť pro lepší budoucnost jejich dětí. Podobný popis situace lze také najít ve výzkumné zprávě Analýza postavení cizinců dlouhodobě žijících v ČR a návrh optimalizačních kroků vypracovanou Ivan Gabal Analysis (2005). 80 Diplomová práce Stejní, i když jiní: Identitní práce v narativech ukrajinských matek a jejich potomků Státní koncepce integrace zdůrazňuje, že integrace je procesem komplexním. Zejména pak vyzdvihuje tyto čtyři oblasti: znalost českého jazyka, ekonomickou soběstačnost cizince, orientaci cizince ve společnosti a vztahy cizince s členy majoritní společnosti. (Koncepce integrace cizinců v roce 2005 a její další rozvoj. ) Uherek (2002) považuje za klíčovou sféru integrace imigrantů do majoritní společnosti zaměstnání. Umožňuje získat prostředky k životu, ale i kontakty s majoritní skupinou. Právě skrze práci se podle Uherka de facto vytváří reciproční vztah vzájemné potřebnosti, který je vskutku podstatou integrace. Já jsem v rozhovorech s cizinci v souvislosti s integrací a komunikací se světem majority slýchávala daleko víc o dětech než o práci. Snad také díky tomu, že se jednalo převážně o ženy. O roli dětí se zmiňuje ve své diplomové práci Veronika Kahlerová. Popisuje strategii rozšířenou ve Vietnamské komunitě. Děti budoucích migrantů byly posílány do ČR s předstihem, bydlely u příbuzných a učily se česky. Když pak přijeli jejich rodiče, děti jazyk již plně ovládaly a fungovaly jako tlumočníci – konzultanti rodiny. (Kahlerová, 2002) Výzkumný záměr: Můj výzkum bude zaměřen na Ukrajinskou komunitu. Podle všeho se zdá, že minimálně v českém prostředí je tato životní sféra cizinců, respektive cizinek, relativně neprozkoumaná. Dalším důvodem je, že podle mého názoru tato sféra skýtá značný a dosud nezmapovaný prostor pro integrační politiku nebo jiné aktivity s integračním potenciálem. Ve své práci chci využít kontaktů, které jsem již navázala v předešlém výzkumu. Zaměřím se na ženy Ukrajinky, které mají ve skupině imigrantů (mužů i žen) ze třetích zemí dlouhodobě žijících v ČR nejvyšší poměrné zastoupení. Domnívám se, že právě potomci jsou zejména pro řadu imigrantek důležitým a někdy vůbec jediným zdrojem kontaktů se světem majority. Se světem „venku“. Ačkoliv je řada z těchto cizinek zaměstnána, práce jim nenabízí dostatek příležitostí ke komunikaci s Čechy, nebo ke komunikaci vůbec (např. při úklidu domácností). Děti jsou tak často jedinou cestou komunikace s majoritou. Společně s rodiči dělají domácí úkoly, a tak se rodiče záměrně či mimoděk učí češtinu. Na jiný způsob učení často nemají čas ani prostředky. Škola je také příležitostí, jak navázat kontakty s rodinami majoritní společnosti: na třídních schůzkách, prostřednictvím kamarádů dětí, atp. Domnívám se také, že dítě někdy funguje, jako jakýsi kanál, kterým mohou tito cizinci přímo re / prezentovat své kvality, znalosti nebo jiné důležité identity, pro které nemají v jiné (zejména pracovní) sféře prostor. To jsou mé postřehy z rozhovorů, které jsem s cizinci respektive cizinkami vedla. Zaměřit výzkum na ženy mi připadá vhodné ze tří důvodů. Za prvé, práce a možnosti zapojení se do života majority jsou gendrově výrazně specifické. Zatímco muži často nacházejí práci ve stavebnictví přes struktury klientského systému, život žen je daleko méně prozkoumán. Za druhé, podle předchozí zkušenosti vím, že jakožto žena nemohu u mužů čekat velkou sdílnost. Za třetí, starost o děti je v ukrajinské komunitě více ženskou doménou. 81 Diplomová práce Stejní, i když jiní: Identitní práce v narativech ukrajinských matek a jejich potomků Metodologie a cíle výzkumu: Svou práci chci postavit na cca 10 polostrukturovaných biografických rozhovorech s matkami a dětmi. Rozhovory zaměřím především na popis vývoje vztahů s majoritním obyvatelstvem a kulturou. Dále na vývoj vztahu mezi rodičem a dítětem. Ráda bych se také dozvěděla, jak na tuto problematiku pohlížejí učitelé a učitelky. Dalším zdrojem dat by mohl být Ústav pro informace ve vzdělání. Cílem analýzy rozhovorů bude (a) obecně zmapovat situaci integrace u této skupiny imigrantů (b) zmapovat strategie integrace do majoritní společnosti z hlediska žen a jejich potomků, (c) zjistit jakou roli v tomto procesu hrají aktivity svázané s dětmi, zejména pak s jejich školní docházkou. Metodologicky se budu opírat o narativní analýzu rozhovorů. Budu se ptát, jak respondenti zapracovávají do svých biografií v mnohém nestandardní zkušenosti, se kterými se jakožto imigranti setkávají. Členská kategorizační analýza a pozicování bude zase užitečným nástrojem k rozkrytí toho, jak se imigranti vyrovnávají s případnými změnami rolí a vztahů se svými dětmi. Protože mi jde o zmapování role dětí v integračním procesu do české společnosti, chci se soustředit na ty případy, kdy cizinci v Česku už minimálně dva roky pobývají a plánují zde i v budoucnu žít. Tato minimální doba pobytu by měla zajistit jistou zkušenost vývoje začleňování do společnosti a schopnost reflektovat ji. Předběžný seznam literatury: Alba R , Nee V. (1999) Rethinking Assimilation Tudory fro New Era of Immigration. In Handbook of International Migration: the American expaerience. Russel Sage Foundation NY Dyck, I. and Tigar, A. (2004) : Telling it like it is? Constructing accounts of settlement with immigrant and refugee women in Canada. Gender, Place and Culture. 4 (11) : 513 – 534. Janská E, Drbohlav , D. Ukrajinská komunita v ČR (In Šišková Menšiny a migranti v ČR) Janská, E. : Adaptace cizinců v ČR. disertace PříFUK 2002 Kahlerová, V. (2002). Vietnamská menšina v Plzni. Diplomová práce. Plzeň: Západočeská univerzita, Fakulta humanitních studií, katedra sociální a kulturní antropologie. Kibria, N. (1993). Family tightrope. Princeton, NJ: Princeton University Press. Kosmarskaya, N. (1999). Post – Soviet Russian migration from the New Independent States: Experiences of women migrants. In D. M. Indra (Ed. ), Engendering forced migration: Theory and practice (pp. 177 – 199). Oxford and New York: Berghahn Books 82 Diplomová práce Stejní, i když jiní: Identitní práce v narativech ukrajinských matek a jejich potomků Morokvasic, M. (1993). 'In and out' of the labour market: Immigrant and minority women in Europe. New Community, 19 (3) : 459 – 483. Morokvasic, M. (2004). ‘Settled in mobility’: Engendering post – wall migration in Europe. Feminist Review (77) : 7–25. Pilkington, H. (1997). 'For the sake of the children': Gender and migration in the former Soviet Union. In M. Buckley (Ed. ), Post – Soviet women: From the Baltic to Central Asia (pp. 119 – 140). Cambridge: Cambridge University Press. Sharpe, P. (Ed. ). (2001). Women, gender and labour migration: Historical and global perspectives. London and New York: Routledge. Uherek, Z. , Hošková, S. , Vindiš, R. (2002) : Úspěšné a neúspěšné strategie integrace cizinců. Etnologický ústav AV ČR, Praha 2002. (nepublikovaná zpráva pro Komisi pro přípravu a realizaci politiky vlády v oblasti integrace cizinců a rozvoje vztahů mezi komunitami) Yeh, Ch. J. a kol. (2005). The Cultural Negotiations of Korean Immigrant Youth. Journal for Counceling and Development. vol. 83, pp. 172 – 182. Konzultant: PhDr. Olga Šmídová Datum a podpis: Příloha č. 2: Konvence užívané v transkripci rozhovorů (tabulka) symbol (...) – = (???) KAPITÁLKY (komentář) podtržení vysvětlení a) na začátku ukázky: uvozuje citaci, která není začátkem repliky b) v prostřed ukázky: označuje chybějící část repliky krátká odmlka přerušení jednoho mluvčího druhým nesrozumitelné místo označuje důraz naznačený zejména hlasitostí, tempem nebo důrazně zřetelnou výslovností komentář ke způsobu či vnějším okolnostem při pronesení předešlé části repliky či slova, nebo komentář pro doplnění kontextu: Např. : „Tak ty hodně čteš, jo!?“ (ironicky), nebo „Takže oni si toho vůbec nevšimli (že není Češka) jako, tak to bylo fakt směšný jo. “ (smích) zvýrazňuje část repliky důležité pro související výklad 83
Podobné dokumenty
periferie existuje12.cdr
připravenosti na problémy je neustálá aktualizace a reflexe určujícího způsobu myšlení, který rámuje naše civilizační projevy. Není
obtížné si přiznat, že s městy jsou spojené problémy, které se vy...
Mileniální "zklamání" optikou rituálu
do teoretického rámce.
Metoda jejich výzkumu byla nesčetněkrát kritizována: jednak členové Festingerova týmu
neeticky zapřeli před ostatními členy tohoto mileniálního společenství, že jsou primárně...
Výroční zpráva za rok 2010
životních podmínek a k obhajobě práv
migrantů, především těch, kteří se v důsledku