zde si můžete stáhnout oceněnou práci publikovanou
Transkript
zde si můžete stáhnout oceněnou práci publikovanou
Kateřina Matesová, Vojtěch Pojar Dvořákovo gymnázium. Střední odborná škola ekonomická, Kralupy nad Vltavou KRALUPSKÝ SOKOL 1935–1948 Vítězná práce středoškolských studentů z Kralup nad Vltavou se zabývá historií tamního Sokola, se zaměřením na složitá léta okupace, neomezuje se však pouze na toto období. Text je členěn jednak chronologicky, jednak – při podrobném výzkumu odbojových aktivit kralupských Sokolů – tematicky. Autoři využili dostupné regionální a vzpomínkové literatury, pracovali s fondy regionálního i centrálního archivu, navštívili pamětníky a získali od nich řadu zajímavých svědectví. Ocenit lze důkladnost, s jakou se oba autoři zvoleného tématu chopili, mnohá nově zjištěná fakta, stejně tak i celkovou strukturu předložené studie včetně její stylistické a jazykové hodnoty. Podařilo se jim tedy zpracovat kvalitní text, který překračuje obvyklou úroveň středoškolských prací. K publikování byla vybrána takřka celá práce, z technických důvodů však nemohly být zařazeny obsáhlé poznámky pod čarou. Kralupy nad Vltavou Kralupy nad Vltavou, centrum stejnojmenného okresu (od 1913), tvořeného územím 2 měst a 44 vesnicemi, překročily v roce 1937 hranici 10 000 obyvatel (z toho asi 200 Židů a 50 Němců). Přesto ještě v půli 19. století byly pouhou nevýznamnou vesnicí. První zmínka o Kralupech pochází z roku 1253, kdy byla tato obec věnována Václavem I. Řádu křížovníků s červenou hvězdou, v jehož držení zůstaly s krátkými přestávkami (husitské války, české stavovské povstání) až do roku 1848. Vrchnostenský úřad se nacházel v nedalekém Tursku. Během této doby se Kralupy rozrostly jen málo. V 16. století měly 13 usedlostí, o dvě století později 18 a v 1. pol. 19. stol. 22 usedlostí. Co však zapříčinilo jejich následující mohutný rozvoj? Kralupy se staly významným železničním uzlem, kde se státní dráha Praha – Drážďany křižovala s drahou Buštěhradskou (postavena pro dopravu kladenského uhlí roku 1850), rozšířeným navíc drahou Turnovsko-kralupskou, lokální spojkou do Velvar a nakonec uhelnou drahou Vinařickou (spojení se Slaným). Výstavba železnice podnítila rozvoj průmyslu. Začaly zde být budovány továrny, zabývající se hlavně chemickým a strojírenským průmyslem, z nichž největším byl závod „Kralupské rafinerie minerálních olejů – Kralupol“, nazývaný „Petrolejka“, který se stal nejvýznamnějším závodem celého dolního Povltaví. V jeho blízkosti stál sesterský podnik vyrábějící nátěrové hmoty. Vyrostly také dva cukrovary 16 a pivovar. Mimo těchto větších závodů vzniklo i mnoho podniků menších. Roku 1873 dostávají Kralupy svůj vlastní telegrafní úřad a v r. 1894 telefonní ústřednu. Nechybí jim ani vlastní peněžní ústav. V roce 1881 byly Kralupy císařem jmenovány městysem, o tři roky později jim byl propůjčen znak. Postupně vzniká hřbitov, kostel, školy. Když pak roku 1901 císař František Josef I. Kralupy navštívil, měla obec již přes 4 722 obyvatel. Statut města Kralupům udělil o rok později, 22. listopadu 1902. Deset let nato dostává město svůj vlastní soud a konečně roku 1913 se stávají Kralupy centrem samostatného okresu. O rok později začala I. světová válka. Z Kralup muselo narukovat 1968 mužů, z nichž se 153 již nikdy nevrátilo. Když se již chýlila ke konci, 14. října 1918 byla uspořádána generální stávka a dr. Edvard Beneš oznámil spojencům ustavení prozatímní československé vlády, vyhlásili v některých městech s předstihem vznik nezávislého československého státu. Mezi taková města patřily i Kralupy. Vyhlašoval ji za přítomnosti několika tisíc lidí poslanec za stranu sociálně demokratickou František Biňovec, který zde měl silnou podporu. V reakci na to na něj byl vydán rakousko-uherskými úřady zatykač. To však nebyla poslední událost, která se z jeho popudu v Kralupech udála. Jemu a také soc. dem. starostovi Vaníčkovi (v úřadě 1919–39) se podařilo prosadit stavbu mostu přes Vltavu (dostavěn1928) a také reálného gymnázia, které od roku 1923 fungovalo v budově chlapecké školy (dnešní ZŠ Komenského). V roce 1931 odmaturovaly první ročníky v nové budově. Toho roku odmaturovala také Anna Lipšová, nejstarší žijící maturantka naší školy (Dvořákova gymnázia) a zároveň také nejstarší z pamětníků, jejichž vzpomínky nám pomáhaly v této práci. Stručné dějiny prvních 50 let kralupské jednoty Sokol Roku 1882 přichází do Kralup chemik Karel Štulík, který přinesl (z Prahy, kde byl členem Sokola), do Kralup myšlenku ustavit zde Sokolskou jednotu. Okolnosti však byly tomuto záměru nepříznivé, provádělo se tedy jen „domácí cvičení“. Kralupský Sokol byl v sále restaurace „U Holubů“ založen až za dva roky, 15. července 1884. Jeho první starosta, MUDr. A. Čtrnáctý, stál v čele 62 členů. V prosinci 1894 dostal dopis od mladého učitele v Holubicích, Františka Josefa Pelce. Obsahoval píseň Lví silou, kterou tento vlastenecký učitel chtěl věnovat právě kralupské jednotě. Věnování bylo přijato a skladba tak mohla být poprvé uvedena, a to právě v Kralupech. Nezůstalo však jen u kralupské jednoty, protože píseň se rozšířila jako sokolský pochod a zpopularizovala se natolik, že zazněla dokonce i na všesokolských sletech. Lví silou vzletem Sokolím kupředu kráčejme a drahé vlasti v oběti své síly snášejme, a byť i cesta daleká, ta Sokolíka neleká. Jen mužně, statně ku předu, vždyť drahá vlast čeká. 17 Vlast máti až nás zavolá co věrné dítky své, tu mocné paže Sokola zlé škůdce v souboj zve! Tož blahá bude naše slast za oběť svůj i život klást, to svaté heslo Sokola: “Za národ, drahou vlast!“ Jen, bratři silou hrdinnou svou hajme vlast i řeč, to chloubou buď nám jedinou a pro ni spějme v seč! A potom teprv v spásný den nám vzejde krásný, zlatý sen. Pak sluncem jasným bude plát nám navždy volnost jen. Její vznik i autora připomíná pamětní deska na kralupské sokolovně. Náčelníkem jednoty byl zvolen Karel Štulík, který se ale již za dva roky své funkce vzdal, protože byl pozván do USA, do Chicaga, aby se tam stal cvičitelem amerických jednot. Jednota mu uspořádala na rozloučení velkolepou slavnost. V Americe se Štulík osvědčil jako instruktor, cvičitel i redaktor časopisu „Sokol americký“. V roce 1887 vedl americkou sokolskou výpravu na II. sokolský slet do Prahy. Zemřel 6. října 1930 v Chicagu. Již od počátku činnosti trápila sokoly absence tělocvičny. Nejprve se našlo řešení dočasné – cvičilo se na dvoře místní školy, později pak v části tovární budovy přilehlé k cukrovaru. V roce 1890 postihla Kralupy živelná pohroma, již nebyl ušetřen ani Sokol. Vltava, která se vylila z břehů, zaplavila mj. i tuto sokolskou tělocvičnu, kde zničila veškeré tělocvičné náčiní. Prvního starostu nahradil r. 1892 továrník František Mikulejský, dlouholetý mecenáš jednoty. Díky podpoře Městské spořitelny, v níž zastávali sokolové významné pozice, se podařilo sehnat dostatek finančních prostředků, když dozrálo roku 1893 rozhodnutí, postavit vlastní, dostatečně reprezentativní tělocvičnu. Ještě téhož roku mohl být tedy položen základní kámen nové, v novorenesančním stylu navržené budovy. Sokolové se účastnili mnoha společenských akcí a nemálo jich také sami pořádali, přednášky (ve městě se objevil třeba E. S. Vráz), divadelní představení, sokolská posvícení, Silvestry – nejoblíbenější však byly každoroční Sokolské šibřinky, o jejichž organizaci se staral zábavní výbor. Každý rok bylo zvoleno jiné téma. Pro představu jen několik příkladů – „Květinový ráj“, „Noc v Benátkách“, „Z říše půlměsíce“, „Z českých her a oper“, „Na českém mlýně“, „Z nebeské říše“ nebo „Výprava do Paříže roku 1900“, která byla tématem slavnosti v roce 1899. Pro oslavy se však nezapomínalo ani na tělovýchovnou činnost. Jednota šla s dobou. A tak kupříkladu v roce 1898 vzniká v kralupském Sokole cyklistický kroužek, ze kterého se později stal samostatný odbor. Tohoto roku došlo také ke změnám ve vedení, když se starosta Mikulejský odstěhoval do Prahy. V jeho funkci ho nahradil MUDr. Václav Kubr. Bylo zvykem, že zavedeným jednotám, které měly dostatek finančních prostředků (a kralupská jednota mezi ně tou dobou již patřila), byla přidělena k ochraně nějaká menší jednota v pohraničí. Kralupský Sokol se tak roku 1901 stává 18 ochráncem jednoty v Podmoklech, kterou podporovala až do roku 1920, kdy podmokelská jednota přešla pod ochranná křídla jednoty v Praze 1 a Kralupům byla místo ní přidělena jednota v Chabařovicích. Sokol Kralupy byl částí župy Podřipské, a město se stalo několikrát dějištěm župního sletu. Nejvelkolepěji pojatý byl ten v r. 1909, spojený s oslavami 25 let od založení místní jednoty. Před sletem se navíc pořádal dětský den, určený pro sokolské ratolesti z okolních jednot. V roce 1913 nad městem proletělo první letadlo. Letecká show aviatika Evžena Čiháka, pořádaná místní Sokolskou jednotou, přilákala na vrch Hrombabu přes 2000 diváků. Následující rok byl poznamenán neblahými událostmi, vrcholícími počátkem 1. světové války. Sokolský slet v Brně, konaný ve dnech 27., 28. a 29 června 1914 v Brně, musel být v polovině přerušen a kralupští se z něj museli předčasně vrátit. Okrsková cvičení v Kralupech, plánovaná na 26. července byla na poslední chvíli zakázána, takže veškeré přípravy vyšly vniveč, z čehož vznikla jednotě značná škoda. Již v srpnu 1914 byla jednota nucena předat nově vymalovanou tělocvičnu Červenému kříži jako lazaret, kde bylo připraveno přes 40 lůžek. Trvalo však téměř celý rok, než byla použita, protože první transport raněných do Kralup dorazil až 24. září 1915. Čím dál více členů muselo narukovat (celkem jich v armádě muselo sloužit 118), a tím se postupně snižoval počet cvičících, kteří museli nyní jako tělocvičnu používat sál hostince „Pod Hájem“. Vzhledem k nedostatku otopu, petroleje a také cvičících a cvičitelů se cvičilo pouze sporadicky. V listopadu pak vyzývala ČOS, aby jednoty pokračovaly ve své činnosti, Nedlouho potom, 24.11, byla rozpuštěna. Narukovat musel v roce 1915 i starosta kralupského Sokola MUDr.Václav Kubr. Jeho nástupcem byl zvolen na výroční valné schůzi JUDr. Ladislav Pavlousek, který byl i starostou města. V roce 1917 byly spisy jednoty podrobeny policejní prohlídce a záměrně zadržovány na okresním hejtmanství. Sokolové znovu znatelněji vystoupili až 28. 10. 1918. Zapisovatel vedl přesné záznamy o členech jednoty, kteří byli ve válce zajati či padli. Do Kralup se již nikdy nevrátilo 12 členů jednoty (jeden z nich, Bohumil Kostečka, bojoval v legiích). Slavnostní zahájení cvičení proběhlo 17. února 1919. Při této příležitosti i na první valné schůzi téhož roku starosta Pavlousek v oslavné řeči chválí činnost Sokolů za první světové války. Pak jednotu zastihla zpráva o napadení Slovenska Maďary. Přihlásilo se a na Slovensko odjelo 8 dobrovolníků, mezi nimi i Vavřinec Sedláček, později, za Protektorátu, popravený nacisty. S obnovením cvičení sokolové počali pociťovat nepřítomnost letního cvičiště, které již postavené sokolovně chybělo. Byl proto zakoupen bývalý statek čp. 16 „U Jodlů“, ke kterému patřila rozsáhlá nezastavěná plocha, používaná potom jako letní hřiště, rodný dům J. K. Jodla Kralupského, obrozence, žáka Dobrovského, a také stodola. Protože idea postavení víceúčelového a patřičně reprezentativního Sokolského domu, o které se potom dále uvažovalo celá dvacátá a třicátá léta, byla 19 vzhledem k nedostatku finančních prostředků neuskutečnitelná, bylo rozhodnuto, že se na novou tělocvičnu upraví právě stodola Jodlova statku. Budova, která do té doby sloužila jako tělocvična, byla s velkým nákladem přestavěna na kino – BIO SOKOL. Ve stejném roce, ve kterém byly provedeny tyto změny, došlo také k obměně na vedoucím postu. Starosta JUDr. Ladislav Pavlousek se odstěhoval do Prahy, na jeho místo nastoupil Jan Dobiáš. Roku 1921 se konal v Kralupech již třetí župní slet, který začal velkými oslavami – slavnostní regatou na Vltavě a velkým ohňostrojem. K oslavě 40. výročí existence jednoty v roce 1924 vznikly nové sokolské prapory. Během dvacátých let vzniklo mnoho nových výborů, třeba tenisový, pěvecký nebo divadelní. Zábavní výbor navázal na předválečnou tradici šibřinek – mezi tématy se objevilo např. Panoptikum, Ze soboty na neděli nebo Raketou do vesmíru. V roce 1929 byl založen samostatný výbor pro stavbu Sokolského domu, o které se uvažovalo i dříve. Vývoj ekonomiky však nebyl příznivý, výbor nakonec v roce 1932 musel konstatovat, že by stavba domu pro Sokol znamenala nutnost značně se zadlužit, což by vzhledem k sílící finanční krizi nebylo vhodné. Peníze, které doby jednota k tomuto účelu našetřila, použila k dalším úpravám stávajícího hřiště a tělocvičny. Krize ale zesilovala a tak v roce 1933, kdy dopadla na Československo nejsilněji, začala být organizována pomoc pro sokoly, kteří ztratili práci. Téhož roku se začalo uvažovat o zřízení pobočky kralupské jednoty v 2 km vzdálených Chvatěrubech. Předběžně byla uvedena v život na ustavující schůzi 18. 11. a včleněna do sokolské organizace prvním dnem následujícího roku. „Do Sokola jsem začal chodit v roce 1930, byli jsme mladší žáci, a naším cvičitelem byl pan Treybal, úředník ze spořitelny. Tenkrát se cvičilo v úborech – černé trenýrky, černá košile. Na hlavě jsme mívali při slavnostních příležitostech černou čapku. Cvičila se pořadová, pochody, rozcvičky a také na nářadí – záleželo na tom, kolik tam bylo přítomných cvičitelů. Protože nás bylo přítomno asi 40-50 dětí, tak jsme se rozdělili do družstev, jedni cvičili na kruzích, kotouly na žíněnkách a jiné. Pak jsem přestoupil do starších žáků, cvičil nás třeba prof. Štastný z gymnázia. Vždycky nás cvičilo několik dospělých mužů, aby zajistili bezpečnost. V Sokole se však o nás nestarali jen cvičitelé. Chodili za námi i vzdělavatelé, kteří nám před cvičením chvíli (třeba jenom 5 minut) přednášeli kupř. o Okoři, o Karlu IV., jako duchovní osvěžení. Obzvláště se pamatuji si na Vavřu Sedláčka, který později vstoupil do odboje a byl nacisty popraven.“ (vzpomíná Z. Czechman) Rok 1934 se, navzdory finančním těžkostem, nesl ve znamení oslav. Od založení Sokola Kralupy uplynulo totiž právě 50 let. K předběžným pracem, týkajícím se přípravy slavností kolem tohoto výročí, byl založen zvláštní výbor. Řadu akcí začaly únorové šibřinky na téma „Co je české, to je hezké“ s dozvuky. V březnu pak následoval koncert pěveckého odboru, který toho roku neslavil jenom výročí jednoty, ale také 10 let své existence. 20 9. června se konala beseda v tělocvičně o historii Sokola, dalšího dne pak slavnostní valná hromada. Po oba tyto dny se ve městě odehrávalo župní cvičení (v předvečer akce s akademií). Prvního dne vystoupily ženy s prostnými z minulých sletů, dalšího dne cvičily ženy ze tří okrsků župy. Podle zápisu v kronice cvičitelského sboru žen bylo vše zacvičeno pěkně, byly dodrženy zákryty a tak byla sestra župní vedoucí se všemi ženami spokojena. Na oslavách nechyběli také zástupci z Chabařovic. V srpnu pak následovaly letní slavnosti. Ku příležitosti výročí byl také u kralupského grafického závodu J. Bláhy vydán Památník s doprovodnými ilustracemi ak. malíře Josefa Holuba (Mařákův žák) a fotografiemi. Celkové náklady na oslavy vyčíslil odpovědný výbor na 45 925 Kč, necelých 36 tisíc se Sokolu vrátilo. V prosinci uvolnila jednota 500 Kč na nákup vánočních dárků pro Chabařovické, kteří svou vděčnost za dárky vyjádřili v děkovném dopisu. Kralupy ve 30. letech Kromě velké rafinérie minerálních olejů, která se ve třicátých letech ještě významně rozšiřovala (byla potom 4. největší v Československu), zde pracovalo ještě 20 dalších (středních a menších) továren, např. Maggi, lihovar, dýhárna, Sommerův kovozávod, strojírny F. Kment, Kochmann, F. Kratina a Ehrmann. Ve městě působilo ve 30. letech 45 spolků, 15 tělovýchovných organizací a téměř všechny tehdejší prvorepublikové politické strany. Československo začalo být po nástupu Hitlera k moci čím dál více ohroženo. První den brannosti se v Kralupech konal v roce 1934. Tím ale přípravy na očekávanou obranu nekončily. 25. července 1935 byl armádou a CPO zorganizován cvičný nálet na město. Předpokládaným cílem útočníka bylo kralupské nádraží a okolní domy. Domnělý požár lokalizovali kralupští hasiči za 30 minut, cvičení se účastnila i samaritánská četa se svým vozem. Hasičská ročenka si pochvaluje rychlost a účinnost zásahu. V roce 1937 bylo zbudováno (zásluhou T.A.Pánka) v Lobečku sportovní letiště, na jehož místě dnes stojí budovy rafinérie Kaučuk, které však mohlo být v případě válečného ohrožení použito i pro vojenské účely. Místní skupina Masarykovy letecké ligy zde 12. září 1937 uspořádala velký letecký den. O pomoc s jeho organizací žádala i kralupský Sokol – ten měl na letecký den upozorňovat před začátkem promítání v sokolském kině a také zapůjčit letcům čs. vlajky a busty prezidentů Masaryka a Beneše. Mnoho sokolů také pomáhalo v pokladně. Mezi lety 1937–38 byla podél Bakovského potoka a dále na pravém břehu Vltavy zbudována linie pěchotních srubů. Po všeobecné mobilizaci se v Kralupech soustřeďují vojáci. Mnoho jich bylo na vrchu Hrombabě, u statku Strachova byla umístěna děla. Po záboru pohraničí do Kralup přichází mnoho odtud přicházejících rodin, počet obyvatel města se dočasně zvyšuje až o 2 000. Mnoho z nich si našlo práci na dráze. Nejvíce uprchlíkům pomohla místní sokolská jednota. Dala k dispozici 21 svou tělocvičnu v Jodlově ulici, kam byly uskladněny potraviny spolu s prádlem a oděvy. Sešlo se 484 kg potravin, 221 párů obuvi, 1989 kusů šatů i prádla a pro děti uprchlíků 120 kusů hraček a knih. KRALUPSKÝ SOKOL 1935–1939 ROK 1935 O událostech roku 1935 se dochovalo velmi málo informací. Sokolská kronika je na ně skoupá a zápisy správního výboru končí únorem. Sokol reagoval na finanční krizi tím, že zřídil fond, ze kterého byli podporováni nezaměstnaní sokolové, procházející městem. Pro ty, kteří neměli tak závažné existenční potíže, připravil Sokol oslavy. Konaly se tradiční šibřinky, tentokrát na téma „Noc ve filmovém ateliéru“. Bylo rozhodnuto, že se odehrají v prostorách pivovaru. 2. a 3. března se konala v prostorách BIO Sokol dětská akademie. Nejagilnější cvičenci byli, jak bylo zvykem, odměněni, dostali stříbrnou sponu a knihu. Za 4000,- Kč ročně propůjčila kralupská jednota dívčím školám tělocvičnu. Navíc si účtovala ještě 100,-Kč za úklid prostor. A na letním cvičišti se začaly odehrávat kurzy pro důstojníky, kteří měli v dalších letech pořádat kurzy branné předvýchovy. ROK 1936 V tomto roce pokračují plány na výstavbu nové sokolské tělocvičny. Tímto rokem začínají pro jednotu také přípravy na X. všesokolský slet, který se měl konat za 2 roky v Praze. Kronikář Frank se zúčastnil na vlastní náklady kursu sletových zpravodajů uspořádaného ve Svatováclavských dnech v Tyršově domě. O průběhu kursu píše: „Kurs sletových zpravodajů uspořádaný zpravodajským odborem X. sletu všesokolského uskutečnil se ve dnech 26. až 28. září t.r. a obeslán byl 50 účastníky, z nichž bylo 11 žen. Br. starosta Bukovský ve svém zahajovacím proslovu zdůraznil velký význam zpravodajské služby pro Sokolstvo vůbec a slet zvláště, vyzval všechny účastníky, aby úkol převzatý konali přesně, poctivě a věnovali přednáškám a výkladům v kurse pozornost, již si plnou měrou zaslouží. Pak pojednal br. Dosoudil o zpravodajství vůbec a o zpravodajství sokolském zvláště. Vystihl, že nutno, aby se sokolské zprávy dostaly i do těch novin, kde není sokolská rubrika a aby se zprávy v životě sokolském dostávaly krom čistě odborných věcí hlavně do tisku mimo sokolskou rubriku, poněvadž tam je – opatřené lákavými titulky – bude čísti 22 i občanstvo stojící mimo naše řady a bude tak o nás a o naší práci informováno. A informovat o tom, co děláme a hlavně, co dobře děláme, toť úkol sokolského zpravodajství. Do podrobností krásné přednášky bratra Dosoudila pro její obsažnost se nemohu pouštět, chci podat pouze stručnou zprávu o kursu. Ještě v sobotu odpůldne zajeli jsme do meziměstské telefonní ústředny, z jejíchž 372 zaměstnanců je 48 mužů, abychom se seznámili s jejím zařízením, sloužícím v prvé řadě obchodu, průmyslu, vědě a sportu. Ústav, založený r. 1927 má dnes 376 meziměstských a 62 přímých mezinárodních spojů telefonických a zprostředkuje 10000, ve dnech sletových pak 22 až 24 000 hovorů denně. Odtud jsme šli do tiskárny národních listů (dvě další skupiny navštívily Národní politiku a Melantrich), kdež ukázal nám faktor postup tisku novin, počínaje sazbou moderními sázecími stroji a končíc odebíráním hotových výtisků od rotačky. Tím ukončen první den kursu. Dne 27. 9. navštívili jsme zápasy a přebor ČOS v košíkově na letním cvičišti Sokola pražského a pak spěchali jsme, byvše nemile zdrženi průvodem živnostnictva na Václavském náměstí, do ČTK. Československá tisková kancelář, podnik, přičleněný přímo k prezidiu ministerské rady, stojí skutečně na výši doby. Jeho organizace, pokud se týče opatřování zpráv z domova i z ciziny, jejich ověřování, aby bylo zabráněno mystifikaci, přesnost, rychlost a spolehlivost a konečně technické vybavení celého podniku zanechaly v nás dojem skutečně velkolepý. Nehledě samozřejmě k telefonu domácímu, jest ústav vybaven potrubní poštou, kterou je přímo spojen i s telefonní ústřednou. Úžasně zajímavé jest zařízení, jímž možno telefonický hovor, již dávno ukončený – ovšem po předchozí přípravě – odposlouchati znovu, nebo radiotelegrafický přijímací aparát, píšící na proužek papíru zprávu vysílanou až třeba z Londýna, buď slovy, morseovkou, nebo perforací či dálnopisný stroj psací, na němž osoba v Praze píšící uvádí současně v pohyb psací stroje vzdálených redakcí (ovšem stroje speciální), které současně píší totéž. O rychlosti, s jakou dnes možno rozesílati zprávy svědčí kupř. ta okolnost, že komerční oddělení ČTK v 9:05 hod. dopoledne obdrží přes Londýn bursovní lístek z bursy v Liverpoolu, kteráž se teprve v 9 hod. otevírá. Tedy pouhých 5 min trvá zaslání zprávy z Liverpoolu přes Londýn do Prahy. Odpoledne téhož dne odevzdali kursisté svoje referáty vedoucímu, br. Hilerovi, načež byla rozprava o vhodnosti těchto pro telefonickou zprávu, novinářský referát stručný, podrobný nebo pro feuilleton. Pak byly zkoušky telefonování zpráv apod. Dne 29. 9. dopoledne prohlídka rozmnožovacích a psacích strojů u firmy Gibian a spol. a pak odjezd na Strahov, prohlídka stadionu a novostavby Tyršova tělovýchovného ústavu. Zde ukončil br. Dosoudil kurs, vyzval účastníky, aby síly své věnovali vybudování řádného sokolského zpravodajství a jmenovitě, aby síly své nabídli zpravodajství příštího X. sletu všesokolského. Mám a budu míti i nadále na kurs velice pěkné vzpomínky, poněvadž umožnil mi nahlédnouti do lecčehos, co by mi jinak zůstalo neznámou pevninou a co mne takto značně poučilo. Škoda, že jsem tam z naší župy byl sám.“ 23 Roku 1936 se také sokolové zúčastnili zájezdu na Slovensko. Závazně objednali stravu pro účastníky v hodnotě 1129 Kč, polovina přihlášených se nakonec však nezúčastnila. Jednotu pak kvůli neochotě doplatit druhou půli částky ze závazné objednávky musela kárat Podřipská župa. ROK 1937 Tento rok se nesl mimo jiné ve znamení hektických příprav na X. sokolský slet. Sletu se neměli účastnit za jednotu jen cvičící borci, ale také pěvecký odbor, který se přihlásil k pěveckým závodům konajícím se v rámci sletu. Podmínkou účasti však bylo, aby zpěváci vystupovali ve slavnostním kroji. Ten ovšem kralupští sboristé neměli, a proto o něj požádali ostatní bratry. Opatření krojů na sebe vzal Jaroslav Frank, jinak kronikář jednoty. Sbor, který měl velice dobré renomé, mohl tedy nakonec na sletě vystoupit. ČOS zaslala kralupským sokolům množství propagačních materiálů. Přišlo např. 1100 kusů sletových losů (které byly takřka ihned rozprodány), dále 130 ks předsletových upomínkových odznaků a 130 balíčků sletových nálepek (každý balíček s kolekcí 10 různých). Jejich odběr byl povinný. Jednota je měla prodávat při různých akcích. Jednou takovou měl být například rozestavný běh, jehož trasa procházela městem. Kvůli stále zřetelnější hrozbě válečného konfliktu s nacistickým Německem přišel v neděli 18. dubna rozkaz uspořádat obranný sraz. Cílem byla zkouška pohotovosti a připravenosti kralupských členů Sokola. Sokolové byli tedy svoláni na 13:30 do areálu sokoliště. O hodinu později byla akce zahájena projevem a vztyčením vlajky. Následně pak v trojstupových četách přešli sokolové přes Masarykův most a odsud pochodovali až k jízdárně Selské jízdy. Mezi půl čtvrtou a půl pátou se odehrál cvičební program, po jeho skončení následoval pochod zpět na sokoliště a a akce byla ukončena. Podle zápisu v kronice proběhlo vše úspěšně a sraz se plně zdařil. Zúčastnilo se ho 215 mužů, 25 dorostenců, 86 žáků a 124 žen, 50 dorostenek, 112 žákyň. Účast na něm byla pro všechny sokoly povinná, přesto se však 50 členů nedostavilo. Těm, kteří svou absenci v určené lhůtě dostatečně neomluvili, byla později udělena písemná důtka. V pokynu k jejich potrestání se píše: „Od vyhlašování trestu před výborem nebo šikem budiž tentokrát výjimečně upuštěno“.) Také Svaz československého důstojnictva pokračoval v přípravě na případný vojenský konflikt a zorganizoval kurz čtení map, kterého se účastnilo 10 sokolů. Poznatky z kurzu později prakticky využili při své podzemní činnosti, jak se dozvíme dále. V létě uspořádala také Jednota legionářů oslavu bitvy u Zborova, které se zúčastnila sokolská delegace ve slavnostních krojích. První velkou akcí X. všesokolského sletu se stal již zmíněný rozestavný běh, pokrývající celé území republiky v 10 trasách. Všechny trasy začínaly v Tyršově domě a směřovaly většinou do pohraničních měst. Dohromady měřily 4 185 km a poselství neslo 42 000 běžců ze sokolských jednot. Kralupy ležely na trati č. 10, 24 směřující na Kladsko. Štafeta byla plánována původně na počátek září a Kralupy měla proběhnout v pátek 17. září kolem 21. hodiny. Sokolové se podle původního plánu měli shromáždit již v 19:45 v krojích slavnostních i v šatě občanském před tělocvičnou, kde si po 20. hodině měli vyslechnout přímý přenos z Tyršova domu, slavnostní zahájení a výběhy štafet. Pak se měli na svá stanoviště rozmístit běžci. Trasa procházela po okresní silnici Mikovicemi, Grégrovou ulicí k dráze, Jungmannovou, Husovou, Žižkovou ulicí k tělocvičně, dále pak kolem radnice, kostela, okolo pomníku padlých až na Masarykův most a pak dále, kolem hostince „U Čejků“. Přibližně ve 20:40 měl trať projet kontrolní úsekový vůz, krátce před devátou hodinou večerní měl pak následovat župní vůz, jedoucí asi 200–300 metrů před běžcem.“ Avšak kvůli úmrtí prezidenta Masaryka bylo datum běhu přesunuto až na 28. říjen. Prezidentova pohřbu, který se konal 21. 9. 1937, se za kralupské sokolstvo zúčastnilo 18 mužů a 8 žen v tradičních krojích. Když se pak po více než měsíci, na den 20. výročí vzniku samostatného československého státu, běžel rozestavný běh, byly štafetové kolíky, které měly na každé trase jinou barvu, na znamení smutku zahaleny černým plátnem. Později, 21. listopadu 1937, uskutečnil pěvecký sbor hromadný zájezd ke hrobu Masaryka, jehož se účastnilo 117 osob. Na místě zazpívali hymnu a věnovali 100 Kč na stavbu pomníku. Za zmínku ještě stojí, že dlouholetý starosta kralupského Sokola J. Dobiáš oslavil sedmdesátiny. Z tak dlouhého života se nemohl těšit dorostenec Malina, který tragicky zahynul pod koly vlaku. 27. června se pak ostatní dorostenští cvičenci účastnili jeho pohřbu. Pobočka kralupské jednoty ve Chvatěrubech měla 39 členů, chráněnecká jednota Chabařovice 90 členů. ROK 1938 Počátkem roku 1938, bylo zakoupeno od firmy „Technowat“ zařízení pro zesílenou gramofonovou hudbu na sokolskou zahradu, aby bylo umožněno jednotlivým složkám nacvičovat prostná při hudbě. Rok 1938, pro naši republiku v mnohém osudový, byl však pro sokoly především rokem X. všesokolského sletu. Horečné přípravy na něj vrcholily, ještě krátce před akcí zaslal Finanční odbor sletový dalších 1100 sletových losů za 5,-Kč. Z kralupských se kromě již zmíněného pěveckého sboru sletu zúčastnilo celkem 140 mužů (z toho 40 v krojích) a 50 žen. Z mladších sokolů to bylo 47 dorostenek se 3 vedoucími, bujnější dorostence, kterých sice bylo méně, jen 40, ale museli doprovázet vedoucí 4. Žáků a žákyň se účastnilo celkem 156 a hlídalo je 6 cvičitelů. „Už jako žák jsem se zúčastnil všesokolského sletu 1938. Na fotografiích jsme s naším vedoucím br. Elicerem. Během sletu jsme byli ubytováni na Žižkově v jedné škole.“ (vzpomíná V. Řada) 25 A jak vlastně slet vypadal? Podrobnější popis v kralupské sokolské kronice nenajdeme. Ovšem atmosféra a nadšení, které čiší z řádků kronikáře, mluví za vše: „Vypisovati zde dojmy ze sletu nespadá jednak zcela do rámce této kroniky, jednak necítím si býti jaksi schopen vypsati to, co každý Čech a sokol musel ve sletu cítit, aniž by se moje líčení zdálo chudým, nedostatečným a nevystihujícím náladu a duchovní náplň sletu a všeho toho, co s ním, ať přímo nebo nepřímo souviselo. Nebyla to báseň, jak jsem kdesi slyšel, nebyl to také zázrak, jak jsem v jakýchsi novinách četl. Ne! Ale co to bylo, nedovedu sám říci. Snad to byla nejkrásnější pohádka v život převedená - snad – ale rozhodně bylo to něco nad pomysl krásného, vznešeného a úchvatného, o čem dá se jen těžko snít, ale co se nedá ani vypovědět, ani vypsat, jen toužit, tolik toužit, aby se to vrátilo.“ Slet a všechny průvody vyzněly manifestačně, jako obraz semknutosti českého národa k obraně. Přes 2 miliony diváků se přišlo podívat na 350 000 účastníků sletu. Sletová vystoupení trvala více než 5 týdnů (červen – červenec). Nejdříve cvičilo sokolské žactvo, pak dorost. Vrcholem však byla slavná prostná s názvem „Přísaha republice“, ženy předvedl originální rej jako první „velkou choreografii“. Obě vystoupení byla podle návrhu manželů Matějovcových. Mezi 30 000 ženami v reji se nacházelo 50 kralupských cvičenek, z 30 000 mužů, cvičících prostná bylo 40 vysláno kralupskou jednotou. Závěrem sletového programu se stal vojenský den – 6. července, kdy vystoupily jednotky československých spojenců z Malé dohody – Jugoslávců a Rumunů. Dne 4. září ještě uspořádali legionáři oslavu 20. výročí československé republiky. Při této příležitosti byla odhalena v sokolovně pamětní deska sokolu a legionáři Kostečkovi, který padl jako legionář 6. hanáckého pluku v boji u Marianovky pod Omskem dne 25. května 1918. Mnichovská dohoda, podepsaná 29. září, zasáhla celý národ, kralupské sokoly nevyjímaje. Jednota se ujala pomocné akce ve prospěch uprchlíků, služby se ujali Oldřich Friese a Josef Hnitka starší. Výboru kralupského Sokola přicházely dopisy, ve kterých ho žádali sokolští bratři o pomoc. Uvedeme jako příklad ten, který došel 3. listopadu 1938: „Vážení bratři a sestry! Dlouholetý člen Sokola v Hostomicích nad B. Karel Herian, horník, ženat, otec jednoho dítka, prosí Vás laskavě o bratrskou pomoc. Pracuji zde na dole a mám domek o čtyřech místnostech. Máte-li ve vašem městě aneb v okolí rodinu německé národnosti, která jest ochotna provésti výměnu do zněmčeného obsazeného území, jsem ochoten s touto rodinou ihned měniti. Žádám Vás proto, kdybyste takové rodiny u Vás našli, abyste mě buďto výměnu sprostředkovali, aneb oznámili adresu takové rodiny v případě rodin více. Práci přijmu jakoukoliv za toho, kdo by se mnou měnil. Není-li u Vás rodiny na výměnu, vzal bych jakoukoliv práci, jen abychom se opět dostali do Československa. Jsem členem loutkářského odboru a členem odboru hudebního a rád bych zase v těchto odborech pracoval. Vážení bratři a sestry! Nechci Vás obtěžovati líčením nás nešťastných, kteří jsme museli nedobrovolně na tomto území zůstati. Byly by to již celé potoky slz, které jsou denně a denně prolévány a vše marné. Doufáme již jen 26 ve výměnu obyvatel, jak nám bylo slíbeno. Vážení bratři! Děkuji vám již předem za každou maličkost, kterou pro nás vykonáte a zdravím Vás upřímným Nazdar. V Hostomicích nad Bílinou, Sudetsko-německá župa “ To, že kralupský Sokol pomoci dovedl, dosvědčují dopisy děkovné. „Známé mezinárodní události posledních dnů mě, jako českého živnostníka, donutily opustit i s rodinou naše pohraničí, kde jsem byl od mládí do poslední chvíle členem velké rodiny sokolské (…) Dnes, kdy mně bylo umožněno zásluhou p. br. Kysely a p. br. Mattese usídliti se zde v Kralupech, hlásím se tam, kam patřím, do TJ Sokol (…) Josef Bursa, krejčí, Nerudova ul. 193 (dům K. Mattese)“ Obsazeny byly i Chabařovice, sídlo chráněnecké jednoty. Protektorátní Kralupy K večeru 15. března se v Kralupech objevily německé tanky. Městská rada vyvěsila další den vyhlášku, nabádající ke klidu a rozvaze. Slibuje se v ní, že nedojde k narušení veřejného života, a že okupanti všechno, co nakoupí, také zaplatí. Němci začali velice rychle se správními změnami. Sociálně-demokratický starosta Josef Vaníček (po 20 letech v úřadě) abdikoval. Nahradil ho Josef Kobera. V květnu 1942 rozpustil německý vládní komisař Karel Benesch městské zastupitelstvo a vzal vládu do svých rukou. Udal na Gestapu nebo nechal zatknout mnoho lidí, obzvlášť zaměstnanců obce. Svými kroky si znepřátelil mnohé, dokonce i Němce. Po roce proto musel Benesch narukovat. Jeho místo obsadil (až do konce války) umírněnější Leo Duschek. Okres Kralupy byl roku 1942 zrušen, oblast byla připojena k hejtmanství v Roudnici nad Labem, pod německým radou Pettersem, Kralupy spadaly pod kladenské gestapo. Toho roku také začaly transporty kralupských Židů do Terezína. Mnoho závodů se dostalo pod německou správu nebo přímo do německého vlastnictví. Podniky se zapojily do německé válečné mašinérie. Kralupská petrolejka byla začleněna do koncernu Benzin-Petrol-Verband v Bochumi. Aby byla petrolejka uchráněna před případným bombardováním, byla zamaskována sítěmi a poblíž silnice k Debrnu byla postavena její dřevěná maketa (vysoká kolem 2 metrů). Roku 1943 byl však provoz v petrolejce zcela zastaven. Její místo nejvýznamnějšího podniku v Kralupech pak zaujal závod F. Kment, vyrábějící měřicí přístroje pro ponorky a letadla. Protože byly Kralupy městem pro Němce strategicky významným, soustředili zde značnou vojenskou posádku, sídlící v chlapecké škole, čítající 1500–2000 mužů (stav kolísal). Nad městem, na vrchu Hostibejk a v polích nad Střelnicí, stálo do roku 1944 německé dělostřelectvo. Na kralupském letišti se nacházely stíhačky. V Kralupech působila Vlajka i pobočka Kuratoria. Počet obyvatel Kralup se přes válku ještě zvyšoval, hlavně o obyvatele Terezína, vystěhované při jeho přeměně na ghetto. 27 Na samém sklonku války změnila tvář Kralup událost, která se tragicky zapsala do dějin města. 22. března 1945 byly Kralupy těžce poškozeny náletem. Na město svrhl bombardovací svaz 160 letadel 304. wingu 15. americké letecké armády během půl hodiny celkem 286 tun pětisetliberních bomb. Hlavním cílem byla rafinerie. I když tou dobou již nebyla v provozu, v nádržích se nacházel ještě zbytek ropy. Jednu z těchto nádrží zasáhla hned první bomba, která její obsah zapálila. Vyvalil se z ní hustý černý dým a zahalil rychle celé město. Další bombardéry již bomby vypouštěly ve velmi nízké viditelnosti. Byly proto také zasaženy obytné čtvrti města. V troskách domů zahynulo 145 Kralupanů. Poškozena nebo zničena byla více než polovina kralupských domů a Kralupy se tak staly nejvíce poškozeným městem v Čechách během války. Z. Czechman na něj vzpomíná: „Pak přišel nálet. Byl to březen 1945 a to jsme už nechodili ani do školy, ani do práce, protože vlaky většinou do Prahy vůbec nedojely, lokomotivu zneškodnili letci-kotláři. Ráno svítilo sluníčko, bylo krásné teplo. Když jsem šel do Kralup, potkal jsem muže, o kterém jsem věděl, že konspiruje a ten mi řekl: „Prosím tě, koho potkáš, každému řekni, že až dneska zahoukají sirény, tak ať všichni běží do krytů, že bude nálet na Kralupy. Včera to hlásili po půlnoci v rozhlase z Londýna.“ Všem lidem, které jsem potkal a znal jsem je, hlavně těm mladým jsem to říkal. Tenkrát jsme totiž měli takový zvyk, že když v rozhlase hlásili, že bombardovací svazy míří na Rakousko, Korutany, Štýrsko a že přeletí i Protektorát, tak jsme stáli a dívali jsme se, jak ty svazy letí, jak krásně malovaly, kolem nich létaly stíhačky, nikde se neozvala rána. A vždycky se to komentovalo:„To je vono!“ Bylo asi 11 hodin, když jsem se vrátil z města domů. Táta mi také řekl, že bude nálet. Odpověděl jsem, že to vím. „Kdo ti to řekl?“ Když jsem mu řekl jméno, odpověděl: „To sedí.“ Najednou se z rádia ozvalo hlášení. Stáli jsme zrovna na zahradě a já jsem viděl, že od Neratovic letí tři letadla. Když se přiblížily, tak se pod nimi zablýsklo. Myslel jsem nejdřív, že to házejí nasekaný staniol, ale táta řekl: „Ne, to jsou bomby!“ Maminka byla zrovna v kuchyni, na vále dělala knedlíky. Přiběhli jsme dovnitř a táta říká: „Bombardujou!“ V tu chvíli začal takový hukot, jako když ležíte pod kolejemi a projede nad vámi rychlík. Následovala rána jak z děla – bomba zasáhla rafinérii a vyvalil se černý kouř, který se pak rozestřel nad celým městem. Když pak přilétaly další bombardéry, shazovaly bomby již naslepo.“ ROK 1939 Již v roce 1938 byla během mobilizace tělocvična propůjčena vojsku, čímž bylo přerušeno cvičení. V říjnu a listopadu se Sokol několikrát pokusil dosáhnout toho, aby byla tělocvična uvolněna, avšak bez úspěchu. Tehdy cvičili jen dorostenci a muži. Všechny složky začaly cvičit až v listopadu, a to v tělocvičně reálného gymnázia, kterou propůjčil ředitel Havel. Jak vyplývá ze žádosti sokolů o její zapůjčení, cvičilo se v úterý a ve středu od 16 do 21 hodin. Píše se v ní také, že 28 předpokládaná doba nájmu bude asi pět nebo šest týdnů. Doba pobytu armády v sokolovně se ale protáhla. Na počátku prosince žádá Sokol městskou radu, aby byla její tělocvična vojskem uvolněna, a navrhuje nové ubytovací prostory – hostinec p. Kohouta. Městská rada odpovídá zamítavě, totiž, že tělocvičnu nemůže vyklidit, protože navržené místo je k zimnímu mírovému ubytování vojska nevhodné a jiné odpovídající prostory se nepodařilo uvolnit. V tělocvičně gymnázia se tedy cvičilo až do 27. března 1939. Po odchodu vojáků byla tělocvična narychlo prozatímně upravena. Místa bylo však pořád málo, protože prostor byl užíván k vyučování a před cvičením se musely odklidit školní lavice. Je zajímavé, že v tělocvičně byla postavena jako tělocvičná novinka konstrukce na košíkovou, aby se vyhovělo mladšímu členstvu, jemuž se tato hra zalíbila v tělocvičně gymnázia. S okupací 15. března 1939 a stoupajícím útlakem musí jednota čelit postihu, jehož následky se odráží i v každodenním životě spolku. Městský úřad žádal, aby Sokol odevzdal zbraně. Do konce května bylo nutno zažádati o povolení další činnosti jednoty. V květnu se začalo mluvit o sjednocení s DTJ a se skauty; v červnu je dokonce na pokyn ČOS svolána informační porada se zástupci DTJ a vyplněn předložený dotazník. V srpnu se však již ocitl proces sjednocení na mrtvém bodě. Jednota byla upozorněna, že každý její člen musí u sebe nosit členský průkaz. 30. dubna pořádaly cvičitelské sbory společný výlet většího žactva, dorostu a členstva na řipskou pouť, jehož se zúčastnilo 117 sokolů. Jelo se vlakem do Vraňan a odtud se pochodovalo pěšky. V době, kdy byla již země obsazena německými jednotkami, to byl to podnik dost odvážný a riskantní, protože snadno mohlo dojít k nějakému incidentu. Řipská pouť se tehdy stala jakousi národní protestní manifestací tisíců Čechů, kteří se shromáždili z dalekého okolí. Nad hlavami účastníků poutě tehdy vlál z věžičky kostela sv. Jiří československý prapor. Vzdělavatelská činnost v jednotě obsahovala nácvik sokolských a národních písní, proslovy (celkem 34) o bratrství činu, dochvilnosti, sokolské kázni, pozdravech, šetření sokolského majetku, významu zdraví pro jednotlivce a národ, vesměs proslovy podle směrnice ČOS. Kromě toho se odehrála besídka v letním divadle na sokolském cvičišti s ukázkami národních tanců a scénou ze sokolského tábora. Kronikář nám sděluje, že akce se příliš nezdařila, kvůli nepřízni počasí, nedostatku času na přípravu i „nesokolskému chování“ některých dorostenců. Teprve od 12. května se cvičilo normálně podle pravidelného cvičebního rozvrhu. Muži cvičili v pondělí a v pátek, ženy v úterý a ve čtvrtek. Překvapivé je, že návštěvnost cvičení byla na počátku okupace poměrně velká. Dorostenců bylo např. začátkem dubna zapsáno 86, a proto museli být podle věku rozděleni na dva stupně. V červenci a srpnu pak žactvo necvičilo, neboť mělo prázdniny, v září se pro změnu cvičit nemohlo, protože byly zavřeny školy pro šíření nákazy obrny a platil zákaz shromažďování. V září přišel dopis přípis ČOS, že Židé přestávají být členy Sokola. O povaze některých lidí v době okupace vypovídá i kronikářova poznámka: „Tím [přípisem] 29 byla rozřešena otázka zbytečně přetřásaná v jednotě od valné hromady několika příliš ‚horlivými‘ jedinci.“ V prosinci dochází od ČOS oběžník, jímž se zakazují všechny podniky jednot. ROK 1940 Dne 1. února 1940 oznamuje ČOS přípisem, že se její název změnil na „Česká obec sokolská“. Na valné hromadě, konané 15. února 1940 v biografu Sokol za účasti 200 členů, byl čten vzkaz ČOS, adresovaný všemu členstvu: „Mužné odhodlání, vzájemné bratrství a sesterství, vytrvalost, činorodá ustavičná práce a hluboká víra v sebe a v národ, jež proniká celým dílem Tyršovým a Fügnerovým, nechť vnikne nám až do morku kostí… Voláme a zavazujeme vás všechny do služeb vlasti a národa.“ Na též valné hromadě se utkaly dvě soupeřící strany kandidátů. První kandidátku podalo cvičící členstvo, druhou správní výbor. Zvítězila kandidátka cvičícího členstva. Dosavadní starosta, J. Dobiáš, byl jmenován čestným členem jednoty. Na svém postu starosty byl nahrazen Václavem Novotným. V březnu byl vydán zákaz vytápění tělocvičen, a proto odpadlo cvičení většiny žactva. Jedině žáci oddělení B cvičili na vlastní přání dále. Na pokyn ČOS bylo také nakonec upuštěno od všech veřejných cvičení, přestože se od počátku roku nacvičovala ve všech složkách prostná na župní slet. Poněkud humorně působí stížnost, která se objevila ve výboru v dubnu, že: „příslušníci německé branné moci mají 40 našich zahradních židlí v sousední škole, kde jsou ubytováni, vypůjčují si naše stolky a rozbité si sami vyměňují za zdravé.“ V červenci pak zplnomocněnec říšského protektora zamítá žádost o úhradu škody, způsobené brannou mocí na sokolišti, v sokolovně a na zařízení. V červnu výbor zastavil činnost samosprávy dorostu kvůli stížnostem na chování dorostenců. Na popud cvičitelského sboru se přistoupilo k úpravě letního cvičiště a zřízení běžecké dráhy. Provedením návrhu byli pověřeni Ing. Vozka a profesor tělocviku O. Ševčík. Aby se mohla úprava provést, byla odhlasována pracovní povinnost, a to 5 hodin pro muže (kteří ovšem měli možnost se vyplatit částkou 10 K). Někteří jednotlivci neprojevili dost loajality k jednotě, ale u některých bratří počet odpracovaných hodin přesahoval několikanásobně stanovenou povinnost. Celkem 124 bratři, 40 dorostenců a 7 dorostenek pracovali po 2 383 hodiny. A tak byla úprava dokončena 5. října. Z pracovní povinnosti se vyplatilo 156 sokolů. Celkový náklad prací byl 12 880,-K. Na podzim byla zřízena na cvičišti studna, aby se mohla plocha cvičiště kropit za účelem zřízení kluziště. Tělocvična byla roku 1940 opět propůjčena školské radě pro školy. Hřiště bylo zapůjčeno skautskému oddílu jednou týdně na házenou. Přes nevoli nebylo možno odmítnout propůjčení tělocvičny k občasnému cvičení německé skupiny mládeže. V obou sokolských biografech (Sokol a Elektra) bylo za rok promítnuto 159 filmů. Z toho 44 českých, 59 německých, 53 anglických a amerických, 2 italské 30 a 1 španělský. Biografickému odboru působila nejvíce nesnází kolaborantská „Vlajka“, jíž bylo odmítnuto propůjčení sálu kina Elektra na jakousi přednášku. Vlajka žádala také promítání propagačních diapozitivů, ale nebylo jí vyhověno. Reagovala pohrůžkou, že v tom případě nesmějí být tedy promítány diapozitivy Národního souručenství. Biografický odbor potom vyňal z promítání i tyto diapozitivy a oznámil záležitost ČOS. Toho roku připomněla ČOS jednotám zákazy nošení odznaků. V červenci byla odstraněna z příkazu úřadů legionářská pamětní deska z budovy prozatímní sokolovny. Zásluhou domovníka městského úřadu pana Schallera však nebyla zničena, ale schována kdesi pod bednami přes celou válku. Sokol se tehdy stal úkrytem pro mnohé památníky, knihy a ostatní předměty, které by mohly být označeny za „závadné“. ROK 1941 V tomto roce se 6. března v biografu Sokol konala valná hromada, a to bez úředního povolení, protože všechny žádosti o povolení byly marné. Účastnilo se jí 115 členů. Po valné hromadě se uskutečnily už jenom 2 schůze správního výboru konané v kavárně Praha, která patřila cvičícímu Sokolovi V. Hacmacovi. Poslední se konala 2. dubna 1940. Pro velké mrazy a zákaz vytápění tělocvičny cvičily zprvu jen členské složky a částečně dorost. Ale později, v březnu a dubnu, byla návštěva cvičení všech složek neobyčejně velká. Mužů bylo v březnu kupříkladu zařazeno 70. Poslední cvičební hodina mužů byla 11. dubna, ženy skončily 8. dubna. Nikdo z těch, kteří tělocvičnu v té době opouštěli, netušili, že se do ní nevrátí několik dlouhých let… V noci z 12. na 13. dubna výnosem zemského úřadu z německého rozkazu byla zastavena činnost všech sokolských jednot i ČOS. Na podkladě tohoto výnosu okresní úřad v Kralupech nad Vltavou zastavuje dne 13. dubna spolkovou činnost kralupského Sokola. V listině, uchované v archivu jednoty, se praví: „Okresní úřad Kralupy nad Vltavou zastavuje s okamžitou platností dle paragrafu 28 odstavce 2 zákona ze dne 15. 11. 1867 čís. 134 ŘZ ve znění vlád. nařízení ze dne 31. 3. 1939 čís. 97 sb. ZAN o právu spolčovacím činnost spolku Tělocvičná jednota Sokol se sídlem v Kralupech nad Vltavou. Jmění spolkové se zajišťuje. – spolkové úřadovny se uzavírají. Uzavření nepostihuje pouze živnostenské podniky spolku. – zastavení činnosti nevztahuje se také na jednání, která slouží pouze k udržování a správě nemovitostí. Veškerý majetek se zajišťuje a zakazuje se výplata kont bez úředního souhlasu. Souhlas k výplatě může být dán v případech ze zákazu vyjmutých. (…) Hromadné přestupování členů spolků, jejichž činnost byla tímto opatřením zastavena anebo přijetí větších skupin do jiných spolků nebude trpěno.“ 31 O tomto výnosu naštěstí pověděl Václavu Ulrichovi ještě před jeho vyhlášením četnický strážmistr a sokol br. Drtina. Ulrich neváhal a informoval rychle několik dalších bratří. Po 11 hodině v noci odnášeli sokolové (Václav Jelačič, Antonín Rychatřík, Novotný, Mrkvička, Valoušek a jiní.) z kanceláře biografu Sokol důležité archivní dokumenty. Věci uložili u Josefa Jelačiče a příští noci v cihelně br. Urbana. Protože tam však trpěly vlhkostí, byly některé nejcennější památky (např. kroniky a obrazová alba) později opět přeneseny do Jelačičova bytu, kde byly ukryty až do roku 1945. Poté byly opět navráceny jednotě. Mnoho cenných dokumentů (např. sokolskou knihovnu) uchoval v bytě svých rodičů Antonín Rychtařík, který také zachránil a uložil některé sokolské prapory (členský i dorostenecký Sokola Kralupy a Sokola Lovosice). Starý kralupský členský prapor a žákovský prapor byly uloženy u br. Kejmara. Ještě během týdne po zastavení sokolské činnosti se sokolům podařilo odvést ze sokoliště četné náčiní a části drobného inventáře. 14. dubna byl v kanceláři Bio Sokol sepsán protokol o zajištění sokolského majetku. Zajištění provedli Mir. Chlapec, přednosta policejního úřadu, vrchní strážmistr a velitel četnické stanice Josef Púhlovský a štábní strážmistr František Svoboda. Zároveň byla zastavena činnost pěveckého sboru a ani na intervenci okresního hejtmana dr. Vorla nebylo dovoleno, aby se sbor mohl zúčastnit Dvořákových oslav. Biografický odbor vedl správu sokolských biografů až do konce roku, ovšem s jistými omezeními. V říjnu 1941 následovalo rozpuštění ČOS a všech jednot. S tím souvisela i perzekuce významných sokolských činovníků v rámci Aktion Sokol. I členové podřipského župního předsednictva byli vzati do vazby, mezi nimi z kralupské jednoty Vavřinec Sedláček. Tehdy, na konci roku 1941, napsal A. Rychtařík do své jednatelské zprávy: „Sokolstvo bylo rozpuštěno, nejušlechtilejší a nejstarší národní organizace byla zdeptána, ale sokolové zůstali, sokolská idea žije a sokolský den opět přijde!!!“ V té době už byl činným členem vojenskosokolské odbojové skupiny, která se z řad sokolů a záložních důstojníků zformovala již v roce 1939… Vojenskosokolská skupina odboje kpt. Čermáka Historie skupiny sahá do poloviny 30. let, doby, kdy Československo reagovalo na narůstající napětí v Evropě zavedením vojenské branné předvýchovy. Obyvatelstvo při ní školili instruktoři z řad záložních důstojníků a členů tělocvičných a branných spolků (TJ Sokol, Národního svazu gard, Junáka, Československé obce legionářské a dalších). Ti byli k tomuto úkolu předtím připravováni aktivními důstojníky ve zvláštních kurzech. Ty, které navštěvovali instruktoři z kralupského okresu, vedl kpt. genšt. Jaroslav Hájíček. 32 Cvičení branné předvýchovy v Kralupech se konaly každou neděli dopoledne na Sokolišti. Náplní byl pořadový i taktický výcvik, seznamování se s některými zbraněmi. Velitelem těchto cvičení se stal pro kralupský okres kpt. v zál. Josef Čermák, úředník městské spořitelny, cvičenec Sokola, přezdívaný „Bratr síla“. Pak nadešel 15. březen 1939. Za sněhové přeháňky projížděly nacistické jednotky městem. Kpt. Čermák navštívil důvěryhodné spolupracovníky z kurzů branné předvýchovy (a zároveň ze Sokola) svolal je na schůzi, která se konala v místní Sokolovně od 1900. Na schůzi se dostavili: Jiří Hrdina, Ing. Jaroslav Kaluš, Josef Kejmar, Ladislav Mrkvička, Václav Procházka, Antonín Rozmajzl, Antonín Rychtařík, Josef Vaněk, Vladislav Vávra, Robert Vodák a Ing. František Vozka. Kpt. Čermák seznámil přítomné se zásadami ilegální práce i s jejími riziky i dobrovolnosti vstupu do skupiny. Přihlásili se všichni, složili přísahu věrnosti a mlčenlivosti. Z účastníků schůze se postupem času zformovala velitelská skupina. Velitelem se pro svou autoritu i vůdčí schopnosti stal kpt. Čermák. Po jeho zatčení (16. 8. 1940) ho nahradil jeho zástupce, Ing. npor. Jaroslav Kaluš. Funkce zástupce nebyla potom znovu obsazena, spojila se s velitelským postem. Později navázal Kaluš jako zpravodaj kontakt s odbojovou skupinou „Bartoš“ Protože se výkon dvou tak důležitých postů neslučoval se zásadami konspirační práce, předal tedy velení skupiny důstojníkovi zpravodajců kpt. genšt. Karlu Tyrovi, který toho času pracoval v Roudnici jako úředník a Kralupy spadaly do jeho agendy. Ten si za sebe vybral náhradníka pro případ nouze, který neměl být vojákem. Tato kritéria splňoval Ladislav Mrkvička (získal si sympatie lidí potravinovou pomocí, kterou rozděloval ve svém krámě, nehledě na politickou příslušnost). Mrkvičkovi pak připadlo velení za dnů povstání, od 4. května, kdy byl zvolen, působil až do 9. května. Velitelská skupina se po celou dobu scházela tajně na různých místech v okolí města, pod záminkou projednávání civilní protipožární ochrany ve služebních místnostech „Kotva“, na Sokolišti, v restauraci „Na Františku“ a také v bytech jejích členů (jeden z nich bydlel nad hostincem, takže příchod většího množství lidí nebyl nápadný). Skupina se snažila získat co nejvíce spolehlivých nových spolupracovníků a spojek. K tomu bylo stanoveno tzv. „pravidlo tří˝, které říkalo, že každý člen si získá 3 další důvěryhodné spolupracovníky. O tom, jak byl zapojen do VSSO píše Václav Loužecký: „Po obsazení ČSR v březnu 1939 přišel za mnou do garáže Josefa Jelena br. Antonín Rozmajzl a tam jsme projednávali vzniklou situaci v našem státě. Podle jeho řeči jsem poznal, že přišel nejen si pohovořit, ale že by mi rád něco řekl. Přišel podruhé asi za týden a ptal se mne, zda mi může věřit. Zavázal jsem se čestným slovem. Pak teprve se mi svěřil, že je ustavena skupina Vojenskosokolská. Za úkol jsem dostal sledovat naše občany, kteří se přátelí s Němci, zakreslit Přemyslovu ulici (k jakému účelu jsem nevěděl, ani jsem se neptal). Od něho jsem předával rozkazy br. učiteli Václavu Kroupovi, který bydlel u kamnáře Václava Urbana, kde jsem byl zaměstnán jako šofér.“ 33 Podobným způsobem získala skupina ještě Bedřicha Arneta, Jindřicha Bělohradského, Judr. Ladislava Brejníka, Miroslava Doudu, Ladislava Jeřábka, Františka Koníčka, Ing. Miroslava Lukeše, Václava Loužeckého, Josefa Modrého, Václava Novotného, akt. por. Františka Pavelčíka, Antonína Pánka, Václava Sahulu, Otu Steifa, Jindřicha Skácela, Aloise Šulce, Jaroslava Šulce, Františka Valouška, Jindřicha Vohradského a později Ferdinanda Oppla. Některé významné osoby na sebe napojil přímo velitel. Jednalo se vesměs o funkcionáře organizací, s pomocí jejichž členů VSSO počítala. Při své činnosti se odbojáři snažili dodržovat pravidla konspirace. Proto byla např. v komunikaci využívána krycí jména, která lépe či hůře (u těch méně zdařilých a nápaditých) udržovala v tajnosti pravou identitu svého nositele. Pro členy Obrany národa mjr. genšt. Jaroslav Hájíček „Petr“ pplk. Josef Mašín „Pobera“ nebo „Ing. Vlk“ Pro členy VSSO: kpt. v zál. Josef Čermák „Šéf“ por. v zál. Bedřich Arnet „Pohl“ npor. NSG Jiří Hrdina „Jirka“ Ladislav Mrkvička „Borec“ Václav Vaněk „Strýc“ por. v zál. Vladislav Vávra „Kmotr“ Robert Vodák „Eda“ por. pěch. František Pavelčík (nar. ve Vlčnově) „Moravák“ Pro odbojové skupiny: komunistický odboj skup. D1/1 34 Se sílícími represemi Gestapa se ve skupině zvyšuje potřeba po bezpečné formě písemného styku. Proto vzniká „mřížka“ pro šifrované písemné záznamy. Vytvořili ji roku 1943 Ladislav Mrkvička (VSSO) s Mojmírem Dýmou (KSČ). Princip byl jednoduchý. Jednalo se o čtverec, rozdělený na určitý počet očíslovaných polí. Každé písmeno abecedy bylo vyjádřeno dvojčíslím sloupců, svislého a vodorovného. Některá pole byla vynechána. Bylo možné volit různý sled písmen v tabulce i různá čísla sloupců. Výsledná zpráva se pak maskovala jako výpočet nebo účet. Byla pak vzhledem k tomu, že většina členů skupiny pracovala jako úředníci nebo obchodníci, poměrně nenápadná. Bylo samozřejmě možné využít i jiného číslování a měnit prázdná pole. Slovo TAJNÝ se vyjádřilo takto: T A J N Y 45 11 33 24 46 Spolupráce s celostátními odbojovými skupinami Po svém založení skupina velice rychle navázala kontakt s celorepublikovou vojenskou odbojovou organizací Obrana národa (přezdívanou někdy „Armáda v podzemí“). Když totiž mjr. genšt. Jaroslav Hájíček, tehdy už člen ON, hledal na v létě toku 1939 další spolupracovníky pro zpravodajskou službu, vzpomněl si také na záložní důstojníky z kurzů v Kralupech, kde před válkou vyučoval. Na třech schůzkách s představiteli skupiny byly dojednány detaily spolupráce. Zpravodajské informace, týkající se místního průmyslu, provozu na místním železničním uzlu a stavu místní vojenské posádky Hájíčkovi předával B. Arnet. Schůzky se konaly na telefonicky předem dohodnutém místě (Arnet volá z různých míst v Praze, používá krycí jména). Několikrát navštívil Hájíček Arneta doma. Při jedné z těchto návštěv přivezl skupině vysílačku (Sparta II). Podmínkou spolupráce bylo přísné utajení: bylo zakázáno dělat si poznámky, přechovávat po delší dobu ilegální tisk, pořizovat seznamy čehokoliv. Arnet rovněž nesměl navštěvovat Hájíčka v jeho bytě. Proto jednou na podzim, když se na Arnetovu telefonickou výzvu ozval z jeho bytu hlas, který se přestavil jako Hájíček a řekl mu, aby si k němu domů přišel pro instrukce, neuposlechl. Za nějaký čas obdržel Arnet dopis, ve kterém mu Hájíček oznamoval, že musel náhle odcestovat (emigroval do Istanbulu) a že za sebe pošle zástupce, leč jeho jméno neuvedl. Onou náhradou se stal pplk. Josef Mašín, člen legendární skupiny 3 králů. Ten Arneta navštívil v jeho bytě, představil se (svým pravým jménem) a žádal ho o vydání vysílačky. Jelikož byl Arnetovi naprosto neznámý, vysílačku mu zapřel. Na to Mašín odpověděl, že přijde znovu za týden. Na schůzku si měl Arnet přizvat V. Vávru, který mu jeho identitu potvrdí, protože sloužil svou vojenskou prezenční službu u jeho pluku (1. děl. pluk Jana Žižky z Trocnova) a už s ním spolupracoval. 35 Protože Arnet svému hostovi plně nevěřil, pověřil svou ženu, aby ještě téže noci ukryla vysílačku u kpt. Čermáka. Schůzka za týden se uskutečnila, Mašínova totožnost byla potvrzena. Mašín navštívil i velitele, převzal od něj vysílačku a ujednal spolupráci. Členové VSSO se s ním pak scházeli v Praze. V. Vávra vzpomíná, že místem schůzek byl podjezd u Denisova nádraží, parčík poblíž autobusového nádraží Florenc a do roku 1940 také kanceláře Kontrolního úřadu a Berní správy (obě v Karlíně). Do roku 1940 byly také schůzky soustavné, potom se vždy konaly po předchozí dohodě. Skupina pro něj pokračovala ve zpravodajské činnosti, Mašín navíc VSSO předával sabotážní přípravky a výbušniny. Do svého zatčení jim je také dodával od skupiny ON Praha-venkov otec V. Vávry Jan (ruský legionář starodružiník, v II. sv. válce v ON, zatčen 1944, zemřel na sklonku války v Terezíně). Dne 17. 5. 1941 se v novinách objevila fotografie muže v civilním obleku, s knírkem a brýlemi s výzvou „Kdo jej zná?“. Jak odbojáři poznali, byl to pplk. Mašín. Gestapo, které ho zatklo již 13. května, jeho totožnost znalo. Toto provokací chtělo získat další informace. Možné je i to, že Němci počítali s tím, že Mašín při výsleších promluví a jeho spolupracovníci – u vědomí faktu jeho smrti – budou dále používat Mašínovy známé ilegální byty. Později byl popraven. Spojení s Obranou národa tím bylo násilně přerušeno. Teror se stupňoval. Jednoho dne vtrhlo do Arnetova bytu Gestapo. Všechno prohledali, ale nic nenašli. Na svou vlastní iniciativu byla skupina odkázána až do jara 1942, kdy se rozšiřuje na spolupráci obou skupin kontakt, navázaný zprvu pouze mezi jednotlivci – Ing. aroslavem Kalušem a na druhé straně pplk. genšt. Bürgerem, velitelem skupiny „Bartoš“. Ti se spojili už předcházejícího roku, prostřednictvím správce dvora v Drastech (u Klecan) npor. v zál. Miloše Váchy. Pražskému velitelství „Bartoš“ dodávala skupina cenné informace, byla na něj napojena až do konce války. Důležité bylo také spojení s ČOSvO (Obcí sokolskou v odboji), které udržoval L. Mrkvička. Spolupráce s lokálními odbojovými skupinami Kralupská VSSO byla napojena na všechny odbojové organizace, působící v Kralupech i blízkém okolí. Velice důležitou spojkou pro kontakt s nimi byl Antonín Pánek, zapojený do několika lokálních i celostátních skupin. Pro VSSO zajišťoval spojení např. s rezistenčními skupinami operujícími ve Slaném, Velvarech a Roudnici. Byl rovněž členem leteckého odboje na let. odd. ministerstva veř. prací, pro které zajišťoval mj. letiště v Kralupech a Vodochodech. Pro zpravodajskou činnost VSSO byl obzvláště důležitý kontakt na odboj na železnici, spolupráce s ním byla navázána v roce 1942. VSSO touto cestou získávala informace o vojenských transportech i nákladní dopravě. 36 Spojení s odbojovou skupinou KSČ zajišťoval A. Rozmajzl, který na sebe napojil F. Koníčka a Václava Loužeckého, kteří později vstoupili i do odboje komunistického a zajišťovali komunikaci skupin jako spojky. O jednom setkání napsal F. Koníček: „Jedna schůzka v roce 1941 byla na rovince „V doubkách“, s výhledem k Novému Dvoru a k Velvarům. Byl zde br. Mrkvička, já a neznámý mně jeden odbojář, oblečený v civilním obleku, dle vystupování a držení těla voják – důstojník.“ Na místě potom zakopali dvě zbraně… V létě roku 1942 byl v rámci velkého zatýkání komunistických odbojářů zatčen Koníček, o něco později po něm i Loužecký. Rozmajzl byl pak vyřazen z odbojové činnosti, byl velice vyděšený, protože nebylo jisté, jestli se Gestapo nedozvědělo i o něm. VSSO si tedy musela najít jiné cesty. Jednou z nich bylo plodné spojení L. Mrkvičky a Mojmíra Dýmy, navázané už na počátku války. Vzájemné návštěvy obou do odboje kompletně zapojených rodin se stávaly stále častějšími. V. Sahula byl napojen na Karlu Braunovou z Kralup, která mu poskytovala výtisky Rudého práva, které dále šířil. Podporoval ji ve sběru potravin, šatstva a léků. S odbojem hornickým navázala skupina roku 1943 spolupráci, týkající se leteckého shozu zbraní v prostoru Rusavek (přípravy byly skončeny, ale akce samotná se neuskutečnila) a ve věci podpory skrývaných uprchlíků. Oběti V roce 1940 postihlo skupinu 1. zatčení, a to hned na nejvyšším místě, protože postihlo velitele kpt. Josefa Čermáka (*1895). Jeho zatčení zavinila nezodpovědná neopatrnost odbojáře z Dolních Beřkovic, který nechal v trezoru zamčenou zašifrovanou zprávu, která byla při jeho zatčení objevena. Ve zprávě sice nebylo uvedeno bydliště ani křestní jméno, přesto nakonec Gestapo k Čermákovi dovedla. Čermák o tom, že ho plánují zatknout, věděl předem, protože ho varoval český četník. Obával se ale uprchnout, aby msta nacistů nezasáhla jeho rodinu a tak vyčkal, až si pro něj 16. 8. 1940 přišlo Gestapo. Čas, který mu zbýval, využil k likvidaci možného důkazního materiálu a k odeslání druhé vysílačky, kterou předtím měl radiotelegrafista Sahula, do Prahy. Po svém zatčení byl odvezen na Kladno a vyslýchán, odtud byl převezen do Terezína, pak dále do jiných koncentračních táborů, kterých prošel několik, než zemřel v Budyšíně 25. března 1943. Kpt. Josef Čermák byl v roce 1992 jmenován čestným občanem města. Ve stejném roce byl také zatčen Vavřinec Sedláček, náčelník župy Podřipské, zapojený do Obce sokolské v odboji. Umírá v Osvětimi 19. dubna 1942. Po Novém roce 1942 o sobě již nedal zprávu por. František Pavelčík. Při pobytu u svých rodičů na Moravě byl zatčen Gestapem spolu se skupinou, která pomáhala přecházet hranice dobrovolníkům, kteří chtěli vstoupit do zahraniční armády. Zemřel 6. 7. 1942. 37 Tohoto roku dopadlo zatýkání obzvláště tvrdě na komunistickou skupinu. Z bezpečnostních důvodů dvě její spojky s VSSO (Loužecký, Koníček) přerušily styk se svým velitelem. Koncem července byl zatčen Koníček, 25. 8. Loužecký. Po výsleších, při kterých nic neprozradili, skončili oba v koncentračních táborech. Utrpení přežili a po válce se vrátili domů. 12. 11. 1942 Gestapo zazvonilo u dveří nejstaršího člena skupiny, Václava Novotného (*1886), ředitele v penzi, starosty TJ Sokol (v té době již přes rok zrušené) a člena Č. obce sokolské v odboji a Obrany národa (skupina Střední Čechy gen. Kraváka). Přes Kladno, Petschkův palác v Praze, Pankrác a Terezín vedla jeho cesta až do Golnova, odkud byl převezen do Berlína, kde měl být popraven. Zemřel ještě před předpokládanou exekucí, 8. září 1943. Poslední dopis, který poslal domů, je datován 10. 8. 1943. Píše v něm: „Moji miláčkové drazí, mamičko, děti a vnoučku, děkuji Vám srdečně za poslední dopis a fotečky Pepíčka. Bylo to posláno ještě do Golnova, ale já to dostal již v Berlíně. Bylo to pro mne jak jasný paprsek v chladu a tmě příštích dnů. Mamičko, byl jsem tomu rád, když jsi mi v jednom dopise psala, že jsi statečná a v posledním zase si stěžuješ. Ani nevíš, jak mne to bolí a jak to těžce nesu a zvláště dnes, kdy mi nastává čas loučení s Vámi. Věc se nedá tajiti a prodlužovati. Ty, má drahá ženo, musíš nést ten kříž mlčky a statečně. Brzy tomu bude už 30 roků, co budeme svoji. Byly dny jasné – byly mračné a bouřlivé. Na vše vzpomenouti – ale zapomenout! Odpustiti. Denně se modlím za Vás a za očištění své duše. Prosím Vás, modlete se za mne. Brzy se s Vámi rozloučím navždy. Odejdu tiše a klidně, trpělivě a oddaně do vůle Boží. Chápeš jistě již dopisu, že se jedná o rozsudek smrti. Podávám žádost o milost a vyřízení adresuji na Tebe. Můžeš žádat návštěvu, ale prosím, nedělej to. Drásala bys ještě více mou i Tvou duši. Rozloučíme se dopisem. Odpusť mi vše, čím jsem Ti v životě ublížil, jako Ti z plna srdce odpouštím i já. Děkuji Ti za vše, cos pro mne udělala a vytrpěla. Nevyčítej, s nikým nemluv, chraň sebe a děti. Modli se za mne. Můj poslední dech bude za Vámi všemi. Pepčo a Máňo, pamatuj na boží přikázání „Cti otce svého i matku svou...“ Neubližujte jí. A ty mamičko, vzpomínej na mne jen v dobrém. Ještě mi budete moci psát na adresu: Strafanstalt Berlin-Plötzensee, Königsdamm 7, Haus 3. Pište mi o Pepíčkovi a líbejte jej za mne. I včeličky pozdravujte. Svůj bol neste trpělivě a s nikým zbytečně nemluvte. V duchu Vás všecky tiskne a líbá Váš klidný, tichý a trpělivý táta.“ Zatýkání však nebralo konce. 17. listopadu 1942 Gestapo zatklo Antonína Rychtaříka (*1914), zaměstnance Městského úřadu v Kralupech, jednatele Sokola a přímého spolupracovníka V. Novotného. Nejprve byl poslán do Terezína, kde zůstával v kontaktu s VSSO, organizoval pomoc, která byla dovnitř pašována pro nejbližší okruh jeho spoluvězňů (např. cvičitel ČOS Pecháček, významný člen ČOSvO). Potom byl přesunut a kmenově přidělen do Buchenwaldu, pracoval v podzemní továrně Mittelbau-Dora (v prostorách hory Kohnstein u Nordhausenu v Durynsku), vyrábějící rakety V2, kde také v červnu 1944 zemřel. Rychtařík byl zatčen společně s další spojkou ČOSvO, Koláčnou. Její otec, Karel Koláčný, se potom netajil svým postojem vůči okupantům. Začátkem roku 38 1944 byl zatčen. Jeho statečná manželka, Růžena, nekapitulovala a velice agilně se účastnila pomoci rodinám ostatních zatčených a při každé příležitosti pomáhala i tím, že vynášela a doručovala motáky a necenzurované dopisy. Koláčný zemřel 19. března 1945 v KT Hersbrück v Bavorsku, jeho dcera se vrátila domů. Ještě 22. 2. 1945 byl odvlečen Gestapem Jaromír Sokolovský, funkcionář Okresní hasičské jednoty, který zemřel v Terezíně 3. 5. 1945, na samém prahu svobody, za kterou bojoval. Odbojová činnost Ochrana českého majetku Krátce po příchodu okupantů zorganizoval Antonín Rychtařík akci, která si kladla za cíl zachránit archiv a jmenný seznam členů místní Sokolské TJ. Společně s M. Doudou a J. Jelačičem uschoval archiv u svých rodičů. Podařilo se rovněž skrýt pamětní odznaky a prapory. Akce tohoto typu byly většinou prvními akty ustavivších se odbojových skupin (zvláště těch, pocházejících ze spolkového prostředí) proti vůli okupantů. Velice podobný scénář např. mělo i skrývání majetku Sokola v Nymburce, kde se úkrytem stala zdejší Městská záložna… Skupina se rovněž snažila chránit český majetek, docílit, aby ho co nejméně přešlo do rukou německých Treuhänderů (správců), např. v případě uvězněného velvarského velkoprodejce tabáku Číhala. Zajistila rovněž obživu pro jeho dceru. Pomoc zatčeným a jejich rodinám S prvními zákroky Gestapa (akce Gitter hned po okupaci, zásah proti demonstraci 28. 10. 1939) se objevili první lidé, o které bylo potřeba se postarat, rodiny, jejichž otcové byli zatčeni, a bylo je tedy potřeba podporovat. Tíha této práce dopadla na Mrkvičkovy, hlavně na manželku Miladu, která distribuovala vše, co se jí podařilo sehnat, hlavně peníze a potraviny. S pomocí místního zahradníka Marela, cvičence Sokola Roudnice, posílala pravidelně balíčky potravin a léků do Terezína na pomoc vězněným (Pecháček, Pecháčková, Mošťák, Syrová, Rychtařík, Špergl). Když zjistila, že jeden z listonošů ji sleduje, našla si spolupracovníka přímo na poštovním úřadě, jehož prostřednictvím balíčky potom vypravovala. Doručovala také motáky, prostředníkem mezi ní a vězni byl zubař v Bohušovicích, kam docházeli. Prostřednictvím Koláčné poskytovala vězňům obuv i její opravy (Mrkvičkovi vedli totiž obchod obuví). Okolními obcemi procházeli vězni při cestě za prací, v některých z nich i přespávali (Všestudy, Veltrusy, Dědibaby, Vojkovice). Lidé odtamtud si přicháze- 39 li k Mrkvičkovům, aby od nich přivezli vyhladovělým chudákům potravinovou pomoc, kterou obuvníci ve svém krámě shromažďovali. Další peníze vybíral a rozděloval J. Kejmar, který měl na starosti pomoc 11 ženám. Podle množství prostředků a počtu členů domácnosti činila darovaná částka 100-200 Kč na rodinu měsíčně. Pro srovnání uvádím ceny potravin na černém trhu v roce 1942 (pramenem byla kronika od Kralup jen několik kilometrů vzdálené obce Vepřek, ceny by měly tedy odpovídat i místně): 100 kg pšenice 1000–2000 K 1 kg sádla 200 K 1 kg másla 250 K 1 kg mouky 50 K 100 kg bramborů 260 K 1 l mléka 10–12 K 1 vajíčko 10–15 K Dalším, kdo pomáhal svému okolí, byl mlynář Brejník. Ten všem v širokém okolí dodával hlavně mouku. Na paměť jeho činnosti byla na jeho domě v Olovnici umístěna deska s tímto poděkováním: „Vděční krajané JUDr. Ladislavu Brejníkovi, zdejšímu mlynáři, za jeho nezištnou pomoc potřebným po dobu těžké války 1939–45“. Skupina také přechovávala osoby. Václav Sahula např. na počátku roku 1945 zachránil a ukryl ve svém bytě dva anglické letce, kteří uprchli ze zajetí – Johna Braye a W. A. Lawrence. Za pomoc se mu dostalo čestného uznání, podepsaného polním maršálem H. R. Alexanderem, nejvyšším velitelem spojeneckých sil ve Středomoří. Na jaře roku 1945 poskytl R. Vodák dvěma polským uprchlíkům úkryt v Dřínově. Na podzim 1944 a v roce 1945, když nacisté stěhovali koncentrační tábory před postupem Rudé armády a Spojenců, projížděly Kralupy vlakové transporty smrti. Byla to děsivá podívaná. Nechávaly za sebou také hrůznou stopu – vyházené mrtvoly těch, kteří útrapy cesty nepřečkali. Vepřecký kronikář vzpomíná: „I tratí kol naší obce takové vlaky jezdily. Dne 27. ledna 1945 ráno byly na trati, nebo u trati mezi stanicí Veltrusy a obcí Mlčechvosty nalezeny 3 zmrzlé mrtvoly mužů. Jedna u Podhořan, druhá u podjezdu v N. Ouholicích, třetí za zdejší obcí. Kdo je viděl, nikdy nezapomene! Srdce se svíralo a oči vlhly. Ty vychrtlé, zubožené postavy, vyhaslé, nezatlačené oči žalovaly. Mrtvoly byly nahé, neb jen v cárech košile. To ostatní ubožáci ve vlaku svlékli z těch, kteří dotrpěli, vetché hadry, aby si je sami oblékli a tak spíše udrželi špetku vlastního životního tepla. Mrtvoly sneseny do hřbitovní márnice a u ní pak pohřbeny do společného hrobu.“ Jejich sbírání bylo také pod dohledem Gestapa. Kralupský inspektor Bumba vzpomíná ve své zprávě na pohřbívání 3 obětí, vyhozených v Kralupech z trans- 40 portu, který tu na nádraží stál v noci z 26. na 27. ledna 1945: „Nechal jsem proto přivolat majitele pohřebního ústavu p. Macáka, aby přinesl rakev. Gestapák nám vynadal, že rakev není pro žida. Za pomoci p. Macáka byly mrtvoly mužů sebrány. Jeden byl ještě živý a naříkal. Nechali ho zmrznout. Tuto noc byl tuhý mráz. Jednalo se o muže židy od 25 do 35 roků podle typů snad Jugoslávce či Italy. Tetování: B-9930, A-18535, A-8805. Mrtvoly pak byly pochovány-vhozeny do hrobu za houštím na hřbitově, kde leželi Němci.“ Na pomoc těmto transportům nosila M. Mrkvičková potraviny, ve spolupráci s Koláčnou, Šimáčkem a Roučkou. Ten, protože byl železničním zřízencem, dostával přesné informace o jejich příjezdech. Předávání bylo však těžké, stávalo se, že Němci po pomáhajících stříleli. Přesto se takových lidí objevovalo poměrně mnoho, ke konci války byla pomoc takřka masová. Největší transport projížděl Kralupy 28. dubna 1945. Cesta jeho pasažérů byla více než trnitá. Začátkem dubna vyjel z Buchenwaldu, mířil do protektorátu. Po devatenácti dnech dorazil vlak do Bohosudova u Teplic, kde spojenečtí stíhači rozstříleli jeho lokomotivu. Velitel transportu přikázal všem vězňům vystoupit. Ti, kteří nebyli schopní chůze, byli na místě postříleni. Asi 400 jejich mrtvých těl bylo naházeno do šachty blízkého dolu „Prokop“. Přeživší byli hnáni až do Litoměřic, kde potom, co se k nim připojili i vězňové z Terezína, nastoupili na další transport směrem ku Praze. V Kralupech se vlak s více než 3850 vězni zastavil na 5 hodin. Zanedlouho potom, co se zpráva o něm rozkřikla, obklopili ho lidé, přinášející pomoc – nejen pouze jídlo, ale také civilní šaty, které měly vězňům umožnit útěk. O ten se také mnoho z nich opravdu pokusilo. Ti, jimž se podařil, hledali si v okolí bezpečné úkryty. Skrývali se u místních lidí, kteří se jich ujímali, v minických opuštěných šachtách, jedna skupina vězňů si vyhrabala úkryt v malém lesíku pod hradištěm v Rusavkách. Lidé jim do skrýší přinášeli potraviny, ti nejodvážnější pomoc vezli dokonce s koňským potahem. Další den dojel transport do Roztok, kde se vězňům dostalo stejné péče obyvatel jako v Kralupech. Opilý velitel nakonec po velkém přesvědčování souhlasil s tím, aby byli těžce nemocní vězni odneseni do roztocké nemocnice. Z transportu se tak podařilo zachránit 50 lidí, pro 10 z nich však již bylo pozdě. Pouť transportu skončila 8. května v Netřebicích u Kaplice, když byl osvobozen Spojenci. Po ničivém bombardování města 22. března 1945 VSSO ihned zřídila v krámě u Mrkvičků kancelář pro pomoc postiženým, kde se sbíralo šatstvo, nádobí, potraviny atd. Opatřovalo se prozatímní ubytování, první opravy poškozených domků, organizovala se záchrana zasypaných. Pod tuto hlavičku se mohla alespoň částečně skrýt pomoc, poskytovaná uprchlíkům z transportů. 41 Podpora morálky obyvatelstva a letákové akce Nedlouho po obsazení kpt. Čermák rozhodl, že na hlas německé propagandy je nutno reagovat, podporovat morálku obyvatel osobně i letákovými akcemi. Skupina začala rozšiřovat ilegální tisk, jako byly časopisy „Český kurýr“ a „V boj!“, které získávala buď od členů ON, nebo od skupin, zaměřujících se na jejich tisk a rozmnožování (sk. „V boj.“ z Roztok – Heřman, Malý, Ždímal). Později se k těmto tiskovinám přidalo i Rudé právo. Aby se tiskoviny dostaly k co nejvíce čtenářům, bylo je nejprve nutné je dostatečně rozmnožit, což se většinou provádělo v prostorách živnostenské záložny. Blán a papíru se nedostávalo, a tak bylo nutné je krást. Část z nich se také předávala členům skupiny „V boj!“. Z jedné blány se obvykle vytisklo kolem 100–150 výtisků, na psacím stroji se jich přepsalo 30–40. Na doručování, rozšiřování a vylepování letáků se podílela celá skupina. Protože vzhledem k pravidlům konspirace i k hrozícím trestům nebylo radno je déle přechovávat, žádný z nich se nedochoval. Jejich názvy a témata můžeme však nalézt ve zprávách o činnosti skupiny. První letáky skupina rozšířila již v roce 1939. Nedlouho po okupaci začal B. Arnet sestavovat a rozmnožovat letáky v němčině, určené k podrývání morálky místní posádky Wehrmachtu. V létě roku 1939 byla oznámena křiklavými červenobílými plakáty velká slavnost kralupských vlajkařů v místním pivovaře, spojená s pochodem městem. Plakáty také vyzývaly občany ke spolupráci s okupanty a k vykonání všeho pro blaho Říše a národa. Pod rouškou noci je po celém městě členové VSSO, rozdělení do dvojic (malíř a hlídka), přemalovali černým nápisem: „Hanba, zrádci národa!“. Těsně před napadením Polska nacisty šířila skupina letáky „Rozkaz generála Prchaly“. Gen. Lev Prchala organizoval čs. zahraniční armádu v Polsku. Letáky vyzývaly k vojenskému povstání proti okupantům. Protože Londýnský rozhlas začal také vyzývat k ozbrojenému povstání (až do konce války nebylo už nikdy volání po něm tak naléhavé), rozšířila na podzim téhož roku skupina na základě těchto zpráv letáky, určené pro povzbuzení obyvatelstva k němu. K 28. říjnu přivezl V. Vávra letáčky s vlasteneckým obsahem, rozmnožené v karlínském důch. kontrol. úřadu. Rozšířeny byly pak v Kralupech a okolí. Činnost B. Arneta pokračovala po celou válku až do roku 1944, nikoliv však bez komplikací a nebezpečí. V největším ohrožení byl koncem roku 1942. Jím vylepené německé plakáty rozzuřily totiž Gestapo tak, že nařídilo četnické stanici v Kralupech zkontrolovat všechny psací stroje ve městě. Výsledky jim měly pak být zaslány na Kladno. O této události píše V. Sahula: „Téhož dne po návratu z práce, kterou jsem prováděl mimo zdejší město mezi 15 až 16 hodinou, zastihl jsem [doma] v kuchyni, kterou jsem používal i jako kancelář k vyřizování své obchodní korespondence, četnického strážmistra Škabradu, jak sedí u mého psacího stolu a na mém stroji si něco píše. S jeho poznámkou, že se divím, jakého mám účetního, jsme se přivítali a on psal na stroji dál. Nenápadně jsem nahlédl na vložený papír 42 ve stroji. Byla tam uvedena moje adresa, značka psacího stroje a všechny znaky včetně znamének, které psací stroj měl. Byl jsem překvapen. V duchu jsem přemýšlel, co to asi znamená. Dotyčný dopsal dopis, vyjmul ze stroje, pečlivě jej přeložil a uložil do služební brašny. Rozhodl jsem zeptati se přímo. Dal mi vyhýbavou odpověď, poděkoval a odešel. O vylepených plakátech v německé řeči jsem dosud nevěděl. Vysvětlení mi přinesl až pozdní večer. Večer jako obyčejně jsem si vyřizoval obchodní korespondenci. Manželka s dcerou byly již v ložnici. Pracoval jsem roztržitě, myšlenka na odpolední návštěvu mne zneklidňovala. Uslyšel jsem zaťukat na okno. Dívám se na hodiny, bylo skoro půl desáté. Rozrušilo mne to, okamžitě jsem vyšel ven. Bylo nařízeno německými úřady přísné zatemnění. V té tmě jsem nikoho neviděl. Ze tmy jsem zaslechl hlas tlumeně pronesený: „Musíte mne zachránit.“ Pokročil jsem ve směru toho hlasu blíže, kde mluvící člověk se nachází a znovu se ozvalo. „Musíte mne zachránit“. Přistoupil jsem až k němu a poznal br. Arneta. Nesouvislými slovy mi něco povídal a chvíli trvalo, než jsem pochopil, oč se jedná. Poznal jsem, že je silně rozrušen. Zval jsem ho do bytu, což odmítl. Šel jsem se domů ustrojit a vyzval ho, aby chvíli posečkal, že se hned vrátím. Prolétlo mi hlavou, čemu mám děkovati za odpolední četnickou návštěvu v mém bytě. Manželka ještě nespala, zaslechla zaklepání na okno, a když viděla, že se strojím a zjistila, že jsem v kuchyni sám, vešla. Byla zvyklá na časté naše schůzky s br. Čermákem, a po jeho zatčení můj odchod tak pozdě večer ji silně rozrušil. Nemohl jsem jí říci pravdu, v té chvíli jsem sám uvažoval o tom, co bude třeba podniknout. Vymluvil jsem se, že jednomu známému zákazníkovi teče voda do jeho bytu a že žádá, abych se s ním okamžitě zašel na věc podívati a vodu zarazil. Řekla, že mi stejně nevěří. Ujistil jsem ji, že za 1 hodinu se vrátím, a vyšel z bytu. Odcházeli jsme s br. Arnetem od našeho domu. Rozhodl jsem se navštívit četnického kapitána V. Jarolíma, který byl tehdy okresním velitelem četnictva. Bydlel na Františku, v domě ing. Mrvíka. Vhodná doba na návštěvu to rozhodně nebyla. Ale věc spěchala a nesnesla odkladu. Cestou mi br. Arnet dopodrobna sdělil, jak se věc udála. Přiznal se, že letáky sám psal a vylepil. Psal je na psacím stroji, který byl majetkem Živnostenské záložny v Kralupech, kde vedoucím úředníkem byl br. V. Procházka, tehdy poručík v záloze. Tisk stroje byl vzat odpoledne. K domu, kde kpt. V. Jarolím bydlel, jsme přišli oba po 22. hodině. Dvéře do domu byly již uzamknuté, br. Arnet zůstal na ulici přitisknut ke zdi. Zazvonil jsem. Po chvíli mi přišel otevříti sám kpt. Jarolím. Po prohlášení, kdo jsem (svítit se nemohlo), omluvil jsem se, aby mi prominul, že přicházím tak pozdě, že s ním však potřebuji mluvit ve velmi naléhavé záležitosti a to důvěrně. S poznámkou, že doba je skutečně již velice pokročilá, uvedl mne do 1. patra do své pracovny. Nejprve jsem ho požádal, že o věci, o které budeme mluvi,t bude přísně důvěrné a samozřejmě tajné, jen mezi náma dvěma. Řekl, že o věci je velice dobře informován, že dostal rozkaz z Kladna. Musely se sebrati otisky všech psacích strojů, uvést adresu majitele psacího stroje, značku stroje a co nejrychleji poslati zpět. Rozkaz k provedení této akce předal zdejší četnické stanici. Letákovou akci sám považoval za nepředloženou a neuváženou. Žádal jsem ho, aby se postaral, aby se otisk stroje nedostal do rukou Gestapa. Rázně to odmítl, a řekl, že snad si to ani neuvědomuji, 43 oč žádám, a že se diví, že k této věci se propůjčuji sám. Znovu jsem ho žádal, že se jedná o záchranu života českého člověka. Řekl, že se v této věci nedá již nic dělati. Poděkoval jsem mu za ochotu, že mne přijmul v tak pozdní době, popřál mu dobré noci a odešel jsem. Na ulici čekal br. Arnet a byl zklamán, když jsem mu oznámil výsledek. Odcházeli jsme od domu, kde kpt. Jarolím bydlel a blížila se 23. hodina. Cestou, když jsme odcházeli od domu, kde kpt. Jarolím bydlel, vzpomněl jsem si, jak se zmínil sám, že předal rozkaz Gestapa k vyřízení místní četnické stanici. Rozhodl jsem se jít za por. J. Púhlovským, který bydlel v Mikovicích v domu dr. Vorla, tehdejšího hejtmana okr. kralupského. S por. Púhlovským jsem se seznámil prostřednictvím dr. Vorla. V domě jsem prováděl vodovodní i kanalizační instalaci. Při dokončovacích pracích v domě měl por. Púhlovský přidělen již byt a projevil svá přání s úpravou zařízení, které spadalo do mého oboru. Vyhověl jsem mu. Od té doby jsme byli dobrými přáteli. Měl jsem obavu, abych ho stihl doma. K uvedenému domu jsme přišli již po 23. hodině. Dům byl ještě otevřen. Br. Arnet zůstal dole a já šel do druhého patra. U dveří bytu jsem chvíli postál s myšlenkou, jak asi budu odházeti odtud. Zazvonil jsem. Otevříti mi přišel por. Púhlovský. Omluvil jsem se, že přicházím v tak pozdní dobu, a že s ním potřebuji důvěrně mluvit ve velmi naléhavé záležitosti. Byl ještě v uniformě a pozval mne do své pracovny. Rodina jeho již spala, což jsem uvítal. Řekl jsem mu předem, že naše jednání bude důvěrné, a že musí být utajeno. Souhlasil. Sdělil jsem mu celý případ o letákové akci a uvedli jméno br. Arneta a požádal ho o zničení opisu dotyčného psacího stroje. Tvrdě to odmítl, chodil rozčileně po pokoji, poukazoval na to, že má také rodinu, kterou nechce připravit do velkých nesnází a podobně se vymlouval. Svoji žádost jsem znovu opakoval, apeloval jsem na jeho národní i lidský cit. Ptal se mne, zda jsem cestou někoho nepotkal, rovněž mi řekl, že Němci mají v důsledku vylepení letáků zesílené hlídky, že každého chodce budou sledovati, zvláště pak v noci. Ujistil jsem ho, že jsem nepotkal nikoho. Upozornil mne rovněž, že to není první případ s letáky. Po delší společné debatě mi konečně řekl, že kvůli mně to udělá, abych ale pochopil, jaké riziko jest to pro něho a celou jeho rodinu. Musel jsem ho ujistit podáním ruky, že se o tom žádný nedozví, a že vše zůstane mezi námi dvěma. Slíbil jsem mu to velmi rád, a také jsem to dodržel. Řekl, že musí na četnickou stanici, kde jsou otisky psacích strojů uzamčeny a připraveny k předání Gestapu. Bylo 15 minut po půlnoci, když si bral plášť a čapku a odcházel na četnickou stanici. Trval na tom, abych posečkal v jeho pokoji, než se vrátí domů. Pro mne ta doba se zdála býti dlouhá, měl jsem obavy, že když bude na čet. stanici, že snad bude zdržen nějakou služební povinností, ale víra, že vše dobře dopadne, mne uklidňovala. Po 20 minutách se vrátil, přinesl žádaný otisk a psacího stroje a řekl mi: „Pro svoji bezpečnost a můj klid Vám otisk stroje nedám.“ Znovu jsem ho musel ujistit, že o věci v každém případě pomlčím. Dal mi přečísti otisk, kde byla uvedena Arnetova adresa a jako majitel byla uvedená Živnostenská záložna v Kralupech. Přesvědčil jsem se o správnosti otisku. Vzal ho pak ode mne a nad kamny jej spálil. Poděkoval jsem mu upřímně za jeho čin, znovu ho ujistil, že o věci té pomlčím, rozloučili jsme 44 se a já radostně odcházel. S br. Arnetem jsem se sešel dole, řekl jsem mu výsledek mého jednání s por. Púhlovským . Nechci opakovati slova díků a jeho radost. Upozornil jsem ho na to, k čemu jsem se zavázal, a on aby to dodržel. Domů jsem se vrátil před 1 hodinou v noci. Čekala na mne manželka a plakala. Snad radostí nad tím, že jsem se vrátil, třebaže to trvalo více než 1 hodinu. Přesto, že byla noční doba pokročilá, nemohl jsem usnouti. Dělal jsem si úsudek o charakteru tří českých lidí, kteří sloužili v době okupace u četnictva. Krátce po těchto událostech bylo rozhodnuto hledaný stroj pro jistotu odstranit. V. Vávra ho odvezl na kole v noci do Olovnice a předal do úschovy známému správci místního pivovaru Brunnerovi. Tam zůstal ukryt až do konce války. Jiří Hrdina, jakožto člen představenstva záložny, potom hlásil, že inkriminovaný stroj je v opravě. Při kontrole byly předvedeny nezávadné stroje. V roce 1943 doručili odbojáři spolehlivým lidem pod dveře, do schránek na dopisy apod. leták „Spojenecké armády tvoří v našich zemích základnu pro podlomení moci nacismu“. Roku 1945 rozšířila skupina letáky, vybízející k připravenosti a pomoci nejen vlastence, ale i uniknuvší zajatce a uprchlíky z transportů. Zpravodajská činnost Skupina si postupem času vybudovala mnoho informačních kanálů, cest, kterými přicházely informace, předávané potom celostátním odbojovým skupinám. Několik členů VSSO mělo díky svému povolání usnadněný přístup do prostor, významných z vojenského nebo hospodářského hlediska. Zprávy z první ruky mohl tak předávat V. Vávra, který pronikl k přesným záznamům důchodkového kontrolního úřadu, min. obchodu a živností a později také Zollamtu a Zollaufsichtstelle Kralupy. Kromě něj to byli např. V. Sahula (jako instalatér navštěvoval ubytovny Wehrmachtu a drah), J. Vaněk z elektrárny v Miřejovicích a mnoho dalších. J. Vohradský, výpravčí ČD, dostával a předával hodnotné informace týkající se železničního provozu, včetně např. zprávy o všech přesunech armády po trati nebo o nákladu 30 cisteren bojových látek. Přes osoby na skupinu napojené byly informace také získávány od úředníků z Bezirkszollkomisariatu (stálý dozor v místních podnicích), z Petrolejky i letišť. Vysílačky Zprávy skupina předávala většinou ústně, pouze po krátkou dobu na počátku války měla VSSO ve svém držení dvě vysílačky. Jedna jim byla na žádost kpt. Čermáka předána Hájíčkem, další generálem Havlem. První skrýval doma B. Arnet. Na konci roku 1939 si ji odvezl plk. Mašín. Podle dokumentů skupiny se jednalo o vysílačku, která pak v rámci ON vysílala jako Sparta II. 45 Druhou vysílačku plánovala skupina umístit v pískovně p. Kantůrka (nad Lobčí). Za jedinou noc byl na odlehlém místě vykopán kryt. Ten byl však zanedlouho odhalen, vysílačka zde tedy umístěna být nemohla a musela zůstávat skryta v bytech odbojářů, nejčastěji u V. Modrého. Obsluhovali ji K. Kudrna a V. Sahula, který nám také zanechal její popis. Vysílačka kufříkovitého tvaru měla menší dosah, radista nepředpokládá, že by byla zachytitelná mimo území Protektorátu. Poprvé se Sahula pokusil o vysílání ve své dílně necelých 14 dní po doručení vysílačky. Byl přítomný i velitel, který mu předal šifrovanou zprávu v podobě asi 20 skupin pětimístných číslic. Po navázání spojení byla asi během 15 minut odeslána. Takových vysílání se uskutečnilo 6, vždy z jiného místa. Měnil se čas vysílání i značky stanic. Krátce před svým zatčením si vysílačku Čermák vyzvedl s tím, že ji nutně potřebuje Praha. Další radiostanici už se už skupině přímo do svých rukou získat nepodařilo. Sabotážní činnost Skupina využívala možnosti přístupu do strategických objektů nejen k činnosti zpravodajské, ale také k sabotážím německé válečné mašinérie. V hierarchii skupiny byla vytvořena zvláštní sabotážní buňka pod velením V. Vávry (s Arnetem a Pavelčíkem). Během roku 1939 bylo provedeno několik sabotážních akcí, které řídil hlavně plk. Mašín, který dával instrukce, určoval vhodné objekty. Sabotážní přípravky pocházely rovněž od něho, dovážely je spojky (Arnet, Vávra, Rozmajzl). Používaly se sodíkové samozápalné trubičky, tablety a karborundový písek do maznic ložisek vagónů, malé výbušniny, maskované jako uhlí a brikety (sabotáže lokomotivních kotlů) a také látka podobná cukru, která, přidaná do pohonných hmot, měla způsobit zadření motoru. Roznětky (raketky) se ukázaly jako neúčinné. V roce 1940 poslal skupině výbušniny, kterými měla skupina vyhodit do povětří místní rafinerii min. olejů. Předávání a doprava takového materiálu byla velice dobrodružná a nebezpečná, jak dosvědčuje ve své vzpomínkové práci V. Vávra: „Osobně od velitele kpt. Čermáka jsem dostal za úkol dopravit z Prahy zásilku třaskavin. K tomu jsem dostal přesné instrukce. V určený den a hodinu jsem převzal od pplk. Mašína pod železničním přejezdem u Denisova nádraží balík s třaskavinami, který byl značně těžký. Pplk. Mašín se mi omluvil, že váhu poněkud přehnal a pro jistotu mne při přepravě elektrikou na Masarykovo nádraží zajišťoval. Já jsem byl na přední plošině a on na plošině zadní. Podle disposic měl čekat u vchodu do čekárny III. třídy (která byla tehdy u záchodků) železničář. Postavil jsem balík naproti vchodu na určeném místě. Podle instrukcí jsem vyjmul cigaretu, jako bych si chtěl zapálit. Železničář mne měl upozornit, že se v čekárně nekouří a měl mi nabídnout krabičku zápalek s určitou značkou, načež jsem mu měl poděkovat a zeptat se ho, kdy jede vlak na Úvaly. On měl říct určitou hodinu v předem stanoveném slovosledu a tak měla být ověřena vzájemná totožnost. Železničář měl převzít balík a dopravit jej pravděpodobně ve služebním voze do Kralup n. Vlt., kde 46 jsem měl zásilku opět převzít já a odevzdat ji Jaroslavu Šulcovi v továrně Maggi. Události však nabraly zcela jiný spád. Jakmile jsem vyndal cigaretu z pouzdra, železničář začal jevit známky značného neklidu, měl těkavý pohled, nervosní pohyby a chvějícím se hlasem řekl: „Kde to máte?“. Tím jsem byl vyveden z předem stanoveného postupu také já, ale abych si ověřil situaci, zeptal jsem se ho, jestli nemá zápalky. On mi odpověděl, že je nekuřák. Tím jsem si potvrdil, že se jedná o jinou osobu, než jsem očekával a také mě napadlo, zda to není nějaký konfident Gestapa. Rychle jsem vyšel z čekárny, vzal balík, vyšel z nádraží a kličkoval jsem tak dlouho, než jsem nenabyl přesvědčení, že nejsem sledován. V poslední chvíli před odjezdem vlaku jsem vešel na nástupiště, vešel do posledního vagonu, balík uložil ve společném oddělení pod lavici ke stěně s kupátky a sám jsem stál u okna na druhé straně u dveří, abych v případě nutnosti mohl utéci. Když se dal vlak do pohybu, zahlédl jsem „mého“ železničáře, jak naskočil do téhož vozu. Rychle jsem přešel do sousedního vagónu a na záchodě jsem se uzamkl. Krátce nato jsem zaslechl, jak někdo prochází z posledního vagonu dopředu. Opatrně jsem vylezl ze záchodku a zahlédl jsem železničáře procházet do dalšího vozu, zřejmě mne hledal. Celou cestu vlakem až do Kralup jsem byl ve střehu, balík stále v dohledu, připravený na každou situaci. V Kralupech jsem dával pozor, kam půjde můj pronásledovatel; postál chvíli v na kraji nádraží u záchodků a pak odešel dopředu. Já jsem vyšel rychle zadním východem, oklikou došel do továrny Maggi a zásilku předal prokuristovi J. Šulcovi. Příhodu jsem hlásil kpt. Čermákovi k prošetření. Po několika dnech jsem se dozvěděl, že železničář, který byl do akce podrobně zasvěcen, náhle onemocněl a v poslední chvíli poslal za sebe přítele, kterému již nestačil dát podrobné pokyny a který i všeobecnou instrukci, kterou mu nemocný stačil dát, zcela popletl. Během akce si však uvědomil, že způsobil velké nedorozumění, které chtěl napravit tím, že mne ve vlaku najde a vše vysvětlí.“ Výbušniny nakonec k provedení akce využity nebyly, protože význam místní rafinerie pro válečnou výrobu klesal, Němci ji soustřeďovali spíše do Kolína. Nacistická odveta by však mohla být strašlivá. Výbušniny tedy zůstaly skryty v továrně Maggi u komína až do květnového povstání, kdy byly využity ke zničení pancéřového vlaku u Nelahozevských tunelů. Prostor v továrně Maggi patřil spolu se skladištěm obuvníka Valouška (kde byly i letáky) k hlavním úkrytům materiálu, kterým skupina disponovala. V roce 1940 také sabotážní skupina povolovala a poškozovala kohouty nádrží s pohonnými hmotami (Dynalkol) pro Wehrmacht v prostorách místního lihovaru a rovněž u firmy bři. Zikmundové, Praha 10. Sabotáže prováděl i J. Kejmar, který, jako mistr ve výrobně autochladičů Kratina, brzdil výrobu. Sám je pak sabotoval při nakládání do vagónů, poškozoval je probodnutím kovovou jehlou. Že v podniku nebyl ve své činnosti osamocen, dosvědčuje i F. Koníček: „Ač srdce při tom bolelo, že musíme ničit práci českých řemeslníků a dělníků, když ve skladu hotových chladičů firmy Kratina, jsme po vniknutí do skladu ocelovými jehlicemi je propichovali. Sklad se nacházel v ohradě p. Novýho…“ 47 Mezi lety 1942–43 měl zvýšenou možnost sabotážních akcí na železnici B. Arnet, neboť zde byl zaměstnán jako pomocný dělník. V roce 1944 bylo provedeno několik sabotáží v továrně na kluzáky a letecké motory Kochmann, při výrobě spočívaly v postupu, který zanechával závady, poškozování výrobků v bednách při jejich transportu a nakládání jeřábem do vagonů. Jeřáb byl také několikrát poškozen. Příprava ozbrojeného povstání Zpočátku, v roce 1939, se velitelská skupina VSSO domnívala, že se mezinárodní situace v brzké době vyvine a umožní tak ozbrojený boj proti německým okupantům. Proto byly počátkem května rozkazem velitele skupiny započaty práce na plánu boje pro Kralupy a okolí. Pod vedením ing. Kaluše bylo předpokládané operační území rozděleno na úseky, které přímo v terénu po stránce taktické a logistické zpracovali V. Vávra a ing. Vozka, na organizaci akce a tvorbě podkladů (zakreslené ulice atd.) se podíleli téměř všichni členové skupiny. Díky pomoci A. Rychtaříka, zaměstnance CPO (protiletecká ochrana), bylo možno pro plán využít dokumentaci této organizace (plány města, seznamy občanů). Podle nich byly vyhotoveny seznamy spolehlivých a nespolehlivých osob, důležitých podniků a úřadů s pořadím obsazení i místy případného umístění náloží. Všechny dokumenty byly maskovány tak, aby připomínaly spisy CPO a nebudily tak podezření. Postupem času se ale stávalo každému jasným, že německá okupace se protáhne na daleko delší dobu. Skupina přesto počítala s celonárodním povstáním, které se odehraje v příhodnou dobu. Upravuje tedy své dokumenty na plán mobilizace co největšího množství Čechů, právě pro případ takového povstání. Do plánu byla zachycena všechna strategická místa, pro každý úsek byl vypracován plán obrany, určeno stanoviště velitele, spojení, ubytování, stravování, zdravotní služba, umístění zátarasů atp. Aktivita skupina na tomto poli pokračovala i v dalších letech. V roce 1944 byla doplněna čísla telefonů v jednotlivých úsecích k zajištění spojení.0 Přidána byla také kompletní evidence všech použitelných motorových vozidel i s jejich poznávacími značkami. Zanedbána nebyla ani bezpečnost. Pro komunikaci byla vymyšlena hesla (zvolání – ohlas). Byla zvolena taková slova, obsahující co nejvíce Ř, aby byla nepříteli co nejméně srozumitelná a vyslovitelná. Několik hesel pro ilustraci: Zvolání Ohlas Řehoř Přibyslav Heřman Březnice 48 Bedřich Stříbro Jiří Chabařovice Jindřich Přeštice Celý mobilizační plán byl poté úspěšně využit v květnu 1945. Zbraně Pokud se VSSO chtěla aktivně účastnit ozbrojeného povstání, musela získat odpovídající množství zbraní. Při jejich opatřování se potýkala s velkými problémy, protože v českém odboji jich byl všeobecně velký nedostatek. V roce 1939 přivezl dozorce finanční stráže Pospíšila zbraně a střelivo do pušek. Vše bylo po krátkou dobu uloženo u V. Sahuly, později byly zbraně rozděleny mezi E. Vodáka, L. Mrkvičku, V. Loužeckého a část jich také byla odeslána na venkov. A. Pánek ukryl u A. Komše v Lobečku 26 karabin a 6 pistolí. Na konci roku 1939 nařídilo kladenské Gestapo likvidaci všech zbraní městské policie. Při této příležitosti získala VSSO další výzbroj. Skupině ji předal městský komisař Miroslav Chlapec. Zbraně, celkem 62 kusů 9mm bubínkových revolverů rakouské výroby i s náboji, dopravil v dlouhé bedně před budovu Živnostenské záložny v Jungmannově ulici. J. Hrdina společně s V. Procházkou a J. Šulcem bednu přenesli do budovy. J. Hrdinovi zůstal po stavbě jeho vlastního domu (stojícího ve stejné ulici) ještě nějaký stavební materiál. Na kolečku tedy přivezl písek a cement, z něhož vybudovali ve sklepních prostorách záložny úkryt, kam byly zbraně potom uloženy. Po roce zjistili odbojáři, že skrýš je citlivá na poklep. Zbraně byly tedy přesunuty pod haldu uhlí ve stejném sklepě. V roce 1942 postihla měst menší povodeň, která zatopila sklepy. Postihla i skryté zbraně. Bylo je tedy potřeba vyčistit, zakonzervovat a řádně je uložit na bezpečnějším místě. Bylo totiž po atentátu na Heydricha a jejich případné objevení znamenalo smrt pro všechny zaměstnance záložny. Skupina se proto sešla v nočních hodinách v záložně. J. Kejmar vyčištěné zbraně ukládal do 10 podomácku vyrobených „konzerv“, které na místě ihned zaletoval a vložil do krabic od droždí, aby nebyly nápadné. O tom, co následovalo, již V. Vávra: „V den této akce se konaly v Kralupech nad Vltavou kontroly zatemnění. My jsme o tom nevěděli, poněvadž právě tuto noc jsme trávili mimo domovy v záložně. Tak se stalo, že asi v 1 hodinu v noci někdo zabouchal na dveře záložny. Zbraně byly právě rozloženy na velkém stole v zasedací síni. Všichni přítomní automaticky nabili zbraně, které byly právě po ruce, a V. Procházka šel otevřít domovní dveře záložny; dveře do zasedací síně (do kterých nebylo od vchodu do budovy vidět) nechal otevřené, abychom slyšeli, co se bude odehrávat. Na ulici stál český a dva němečtí četníci. Náš četník se V. Procházky ptal, co dělá tak pozdě kanceláři a když mu Procházka odpověděl, že hledá účetní chybu v uzávěrce, četník ho vyzval, aby 49 si tedy pořádně zatemnil nebo aby šel domů, že ven proniká světlo. Kdyby hlídka vešla do chodby, po několika krocích bychom byli všichni prozrazeni a následky tohoto prozrazení se ani není možno představit…“ V následujících dnech zbraně přemístili a zakopali na zahrádce u Procházky. I přes tyto částečné úspěchy při opatřování výzbroje bylo zbraní pro provedení případného povstání zoufale málo. Nabídka, že by spojenci mohli výzbroj shodit leteckou cestou v prostoru kralupských Rusavek se musela zdát doslova jako pomoc přicházející ze samotných nebes. Koncem roku 1943 začala samotná příprava této akce, její historie začíná se odvíjet však daleko dříve, již roku 1940 hledala ON vhodná místa pro shoz zbraní, parašutistů a zásob. Ty potom chtěla z míst dopadu převážet do skladu, který měl vzniknout v křivoklátských lesích. Za vhodně pro shoz se považovalo místo, které nebude letcům činit problémy při orientaci (louka, mýtina). Již tehdy přicházel v úvahu prostor v Rusavkách, údolí u Kralup, mezi Turskem a Holubicemi. Plánek s označením případného místa shozu byl odvezen do Prahy pplk. Mašínovi, který byl nalezením vhodné lokality pověřen. Ze shozů nakonec sešlo, místo však bylo od té doby bráno v potaz jako možná lokalita i při plánování dalších možných zásobovacích akcí. Na podzim roku 1943 předává velitelství Bartoš skupině zprávu o plánovaném leteckém shozu zbraní. Prostor v Rusavkách byl vybrán právě pro svou strategickou polohu – byl ukrytý, nebyl vidět z blízké silnice, která zajišťovala snadnou dopravu, nedaleko se daly skrýt dopravní prostředky, blízké šachty byly zase ideálním úkrytem pro shozený materiál. Nebylo zde rovněž těžké namontovat nouzové světelné vytyčení plochy shozu. Přítomnost odbojářů nebyla příliš nápadná, protože J. Hrdina měl nedaleko odsud svou chatu se zahradou. JUDr. L. Brejník o akci píše: „[ptali se ho] Zda mohu být nějak nápomocen, hlavně pokud se týká odvozu. Po důkladném uvážení, že je to možné jen koňským povozem, a že bude nejbezpečnější, když s koňmi pojedu sám, aby se nerozšiřoval okruh zasvěcených a pochopitelně, že vše bude provedeno v noci, jsem souhlasil. V následujících dnech jsem pak dokonale prohlédl situaci v Rusavkách a vše do detailu promyslel. Věděl jsem, že jen za tmy mohu odejet a ještě za tmy se musím vrátit. Koně jsem úmyslně nekoval, abych je mohl nechat okovat po splnění úkolu, abych tak znemožnil úspěch případného pátrání na základě koňských stop. Rovněž tak pneumatiky byly připraveny k přemontování z téhož důvodu. V takové pohotovosti jsem čekal několik týdnů, zbraně však shozeny nebyly.“. Celá akce se měla uskutečnit za podpory odb. sk. KSČ (Dýma) a OSH „Bohemia“ (Kytka). Když bylo vše připraveno, přišla v roce 1944 těžká rána. Radiospojení skupiny „Bartoš“, vyjednávající tuto akci, bylo odhaleno a pozatýkáno Gestapem. Shoz se tedy nakonec neuskutečnil. To vyvolalo značnou nelibost u spolupracujících skupin, které odmítaly uvěřit pravé příčině a šířily, že za neslavným koncem akce stála především neochota a nevole Spojenců. To se stalo první trhlinou ve vzájemných vztazích skupin. 50 Květnové události Počátkem roku 1945 bylo již jasné, že Čechy budou co nevidět osvobozeny. V únoru zaplavili Kralupy Němci z východních zemí, především ze Slezska, prchající před postupující frontou. Jejich vozy se nakrátko zastavily i v kralupských hostincích, kde lidé přespávali. Byly to ženy, děti a starci. Útrapy cestování si vybíraly svou daň. V Kralupech zemřeli 3 lidé (83, 76 a 71 let), kteří jsou pochováni v neoznačeném hrobě na místním hřbitově. Němci rovněž přesunovali vězně z koncentračních táborů. O blízkosti armád a vývoji války informoval zahraniční rozhlas i ilegální tisk. Odbojové skupiny se začaly připravovat na převzetí moci. Horečná aktivita před povstáním se mj. vyznačovala mnoha schůzkami, konanými již od ledna, na kterých se rozdělovala činnost za revoluce (skupina vojenskosokolská měla mít na starosti vojenskou stránku věci, komunisté politickou – zakládání Nár. výborů). V Roudnici nad Labem, pod kterou Kralupy spadaly, byl v dubnu ustaven Revoluční národní výbor, jehož členy se stali 2 členové VSSO a 4 komunisté. V Kralupech nad Vltavou, městě roztříštěném obrazně – politicky, i doslova, ničivým náletem – se objevilo NV hned několik. Komunistický, který vznikl nejdříve, byl v Kmentově továrně, sociálnědemokratický se nacházel v budově Svépomoci, další NV sídlil v sekretariátu Národního souručenství, svůj NV měla i vojenskosokolská skupina a ještě další zřídili železničáři. Od rána 5. května se vedla ve Svépomoci intenzivní jednání, která nakonec vyústila v dohodu – po 13 hodině došlo k jejich sloučení (a zastoupení všech složek), kterým vzniká jednotný kralupský RNV. Jeho vznikem se také dávalo najevo, že zrušení kralupského okresu je považováno pouze za akt německého uzurpátorství a po válce nebude bráno na vědomí. Předseda NV, horník Petr Titl, převzal ihned funkci od někdejšího starosty Josefa Kobery, jemuž v ranních hodinách předal svůj úřad německý vládní komisař Leo Duschek. S Roudnicí bylo zahájeno vyjednávání o ustavení samostatného kralupského okresního národního výboru, k čemuž zakrátko doopravdy došlo. Prvním předsedou se stal Karel Lein z Otvovic. Pro nemoc se však neujal funkce, kterou hned od počátku vykonával horník Václav Tomány. Den předtím, 4. 5. 1945, se konala poslední ilegální schůzka VSSO a KSČ, za přítomnosti L. Mrkvičky, J. Kejmara, L. Dohnala a M. Dýmy, kde byla dohodnuta osoba oblastního velitele Národní stráže i jeho sídlo. Tímto sídlem se stal byt Ladislava Mrkvičky, který byl také jmenován oním politicko-vojenským oblastním velitelem, zde bylo zřízeno vojenské velitelství. Vznikl 1 prapor o několika rotách, které měly rozděleny celé město i přilehlé obce a strategické objekty. Vojenský velitel: Zástupce velitele: Na velitelství: npor. František Weitosch npor. František Kadlec npor. Jaroslav Kaluš; ppor. František Vozka; T. A. Pánek (spojka velitelství) prap. Svoboda 51 Velitelé rot: ROTA 1: por. Vladislav Vávra ROTA 2: npor. Antonín Czechman ROTA 3: npor. Jaroslav Šitanc ROTA 4: npor. Jaroslav Kolařík Tři další roty vznikly později: ROTA 5: ppor. Jaroslav Brejník ROTA 6: npor. Ševčík, npor. Setzer ROTA 7: npor. Otásek Ve vojenském velitelství nebyli, jak vidno, pouze členové VSSO, byli přizváni i další záložní důstojníci, do skupiny nezapojení ( Czechman, Kadlec, Šitanc, Weitosch). Na počátku povstání stála česká strana proti asi 1200 vojákům místní posádky (a dalším cca. 2200 mužům v bezprostředním okolí města) vyzbrojena pouze ne více než 400 kusy zcela různorodých zbraní, zčásti loveckých. Velitelství provedlo ještě před ustavením jednotného NV zásadní krok, kterým bylo uzavření „ozbrojeného klidu“ mezi povstalci a velením kralupské posádky wehrmachtu. Klid zbraní byl později rozšířen i na ostatní okolní, německému komandantovi podřízené vojenské útvary. Smlouvu po svém ustavení neprodleně potvrdil i NV. Německá převaha v počtu mužů i výzbroje (a potažmo její kvality) byla totiž drtivá. Přítomnost ozbrojené posádky byla ale i potom Damoklovým mečem, který nad povstalci visel. Jak Němci, tak Češi posílali pomoc své straně v bojující Praze, i když dohoda jim to oběma zakazovala. 7. 7. nechali Němci podminovat most. Hájili se tím, že povstalci také nedodržují svou část dohody a posílají Praze pomoc. Po dlouhém vyjednávání byly nálože odstraněny. Úlevu přinesl až večer 8. 5., kdy posádka složila zbraně a opustila město. Nutnou výzbroj se nakonec podařilo získat. 5. května v noci vyjelo z Kralup do Postřižína a Odoleny Vody nákladní auto pod velením npor. Kadlece, kde tito naložili zbraně, které předtím složily místní německé jednotky. Dne 6. 5. bylo zachyceno volání z Úžic, kde byla v cukrovaru ubytována silná posádka (složená však převážně ze starších ročníků). Místní žádali velitelství o pomoc, protože velitel posádky s nimi, jakožto civilisty, odmítl jednat. Weitosch, Kadlec a Dvořáček, oblečení v uniformách československých důstojníků, nastoupili ihned na zvláštní lokomotivu, kterou jim poskytl velitel nádraží Oppl. Na ní dojeli až do Úžic. Velitel je přijal, ale k odevzdání zbraní ho museli důstojníci dlouho přesvědčovat. Když nakonec souhlasil, vojáci složili zbraně a odzbrojení pak vypochodovali, společně ještě s posádkou zlončickou, která kapitulovala nedlouho po nich, v doprovodu Dvořáčka na Roudnici. Co se vývoje situace v Kralupech týče, předpokládalo velení, že se německé jednotky ze severu budou stahovat do Prahy. Nutností bylo zabránit panice obyvatelstva a možným masakrům, které by mohly provádět projíždějící jednotky. Měly být postaveny barikády na silničních tazích, zajištěn kontakt s pražskými veleními Bartoš a Alex. 52 Velitelství rovněž pokládalo za nutné pozorovat kolaboranty a další podezřelé osoby, v případě nutnosti je pak zajistit. Pro efektivní komunikaci mezi jednotlivými rotami bylo zapotřebí zajistit telefonické spojení. Měla být proto především obsazena telefonní ústředna. Kralupy zasílaly materiál i dobrovolníky pro bojující Prahu. Většina akcí byla koordinována a prováděna v úzké spolupráci s Železničním NV Kralupy nad Vltavou, který byl založen již v dubnu. Kralupský prapor Národní stráže byl rozdělen na několik rot, činnost těch, na jejichž operačním území se konaly nejtěžší boje, si popíšeme nyní. I. ROTA oblast: sídlo: velitel: zástupce vel: velitelé čet: levý břeh Vltavy, Lešany, Nelahozeves, Dolany Cukrovar Kralupy por. v zál. Vladislav Vávra por. Miroslav Kyr npor. Stračovský; por. M. Nový ppor. SNG J. Hrdina – 8. 5. odjíždí se svou jednotkou na pomoc Praze prap. J. Benda – do jeho čety zařazeno i družstvo dobrovolníků, které sestavil M. Douda velitelé čet v blízkých obcích, které spadaly pod I. rotu: četa Nelahozeves: četař J. Zeman četa Lešany: rotmistr Fr. Beer četa Dolany: J. Hamouz pyrotechnik: prap. J. Svoboda; správce skladu: J. Dlouhý 5. 5. vyložila rota německá auta z transportu, který železničáři zadržovali odstavený na nádraží. Jednalo se o menší vlak s necelou desítkou převážně osobních vozů. Ty byly po svém vyložení v cukrovaru přestříkány (Ottou Haschem s dobrovolníky) českou trikolórou a vybaveny SPZ bývalého kralupského okresu (28 XXX). 6.–7. května byly do cukrovaru nákladním autem kralupské Petrolejky přiváženy zbraně z nádraží (množství – cca 4 vagóny). Ty se pak dále rozdělily mezi vojáky roty, část si vymohla skupina dobrovolníků, která odjela bojovat do Prahy. V noci téhož dne byly některé zbraně naloženy na k cukrovaru přistavený vlak a poslány na pomoc Praze. S přepadovým oddílem, složeným z českých dobrovolníků a ruských partyzánů byly prováděny přepadové zásahy proti jednotkám SS a Wehrmachtu, velitel oddílu (V. Vávra), odhaduje ztráty jimi způsobené nepříteli asi na 60 mužů. Nejvýznamnější vojenskou akcí, která se 1. rotě (a potažmo i povstalcům vůbec) podařila uskutečnit, bylo zničení německého pancéřového vlaku, směřujícího na Prahu, u nelahozevských tunelů 8. 5. 1945. 53 Zničení pancéřového vlaku a kapitulace kralupské posádky K ránu dne 8. 5. 1945 obdržel službu konající člen Železničního NV Jindřich Vohradský zprávu, že od Lovosic vyrazil na Prahu pancéřový vlak. Protože snahy o jeho zničení na jiných místech selhaly, musely se o to pokusit Kralupy. Pak došla zpráva, že jim na pomoc přijíždí lehce obrněný vlak Stalin (narychlo odpojený v Roztokách od Orlíku II) s kanónovou výzbrojí a asi 20 muži posádky, vedenými velitelem vlaku, p. str. Lexou. Německý pancéřový vlak, složený ze 7 vagonů a lokomotivy (řazení: vpředu plochý vagon – vagon s flakem – osobní vagon – služební vagon – lokomotiva – vagon s protiletadlovým kulometem v betonovém okruží a 2 těžkými kulomety – plochý vagon – plochý vagon) a 20–30 muži posádky byl daleko silnější než vlak povstalecký. Vohradský se tedy rozhodl poslat proti pancéřové soupravě i vlak-beranidlo. Nechal připravit lokomotivu č. 431161 „Anka“, určenou kvůli svému špatnému chodu k vyřazení. K ní byly připojeny dva vagony, naložené těžkými plechy a kolejnicemi. Souprava měla do vlaku narazit a zničit ho. 2 strojvůdci odmítli s vlakem jet, na nebezpečnou misi se nakonec přihlásili strojvedoucí Karel Vlach a topič Václav Kříček. Pro bojovou akci bylo zvoleno místo mezi Kralupy a Nelahozevsí, kde trať prochází třemi dlouhými tunely vyraženými v pískovcovém masivu. Na levé straně trati se nachází úzký pruh země s Dvořákovou stezkou – břeh Vltavy. Napravo od kolejí je strmý svah pokrytý zelení. Vjezd do tunelů je zdoben novogotickým průčelím s mohutným cimbuřím. Vlak jel velice pomalu a byl na trati co nejvíce zdržován, aby měli kralupští co nejvíce času na přípravu. Kolem 4. hodiny odpolední už na příjezd německého vlaku čekaly (skryté za tunely) 2 vlaky a 4 skupiny povstalců. První byl přepadový a destrukční oddíl I. roty por. Vávry. Ten se skládal z 19 ruských partyzánů a 3 pyrotechniků – Svobody, J Kejmara, jeho spolupracovníka a Rusa Těreščuka, který přijel z Prahy na „Stalinovi“. Ti podminovali několika skrytými náložemi koleje, po kterých měl vlak jet (nějaký explozivní materiál si přinesl s sebou Těreščuk, nálože ještě od Mašína měl k dispozici Svoboda). Nálože měly být odpáleny Svobodou a železničářem Holým na znamení, kterým bylo zamávání větví. Nechyběl oddíl OSOŽ. Dále, skryt cimbuřím průčelí tunelu čekal oddíl z Lešan, čítající asi 5 mužů, vyzbrojený kulometem. Již od dopoledne čekal na svahu nad drahou oddíl dobrovolníků z Nelahozevsi. Jak se o útoku dozvěděli? Nelahozevský Karel Krámský kdesi sehnal německý polní telefon, kterým odposlouchával nepřátelské telefonáty. Jejich prostřednictvím byl o vlaku informován. Nelahozevští bojechtiví mladíci sami na velitelství nabídli svou pomoc. To jim poslalo zbraně, se kterými je potom naučili zacházet jediní vojáci mezi nimi, V. Jírový a O. Novotný. Měli k dispozici 96 granátů a pancéřové pěsti. Asi 500 metrů před náloží čekali ukryti 4 muži s pancéřovou pěstí. Bylo mezi čtvrtou a pátou hodinou odpolední. Vlak se pomalu blížil. Další události se ode- 54 hrály v rychlém sledu, během několika desítek vteřin. Když dal Lexa znamení, vystřelili jeho 2 muži pancéřové pěsti. Jedna z nich zasáhla vlak, druhá minula, směřovala do semaforu. Němci zahájili palbu do stráně, nelahozevští začali ustupovat. Václav Jírový byl zasažen zrovna, když odjišťoval ruční granát, který mu potom explodoval u hlavy. Palbu proti vlaku zahájili také lešanští, lehký kulomet se však zasekl. Vzápětí byl střelou do krku smrtelně raněn Miloslav Růžička. Z tunelu vyjel pancéřový vlak „Stalin“ a zahájil palbu. Rozjíždí se také „lokomotiva-beranidlo“ Anka, jede velice rychle. Její posádka z ní vyskočila těsně před tunely, potom co přitáhla drátem regulátor i rozvod. Když se vlak přiblížil k náložím, zdvihl Lexa větev. Následovala mohutná exploze, doprovázená velkým oblakem prachu. O několik vteřin později následovala ještě rána další, způsobená nárazem „beranidla“. Podle svědectví pamětníků propíchly koleje jako špejle první vagony, po nich se sesunuly kovové pláty a kryly povstalce, kteří zaútočili na vylézající Němce hned, jak sedl prach. Němcům se podařilo odpojit od soupravy lokomotivu a zadní vagony a odjeli směrem na Roudnici. Na půlce cesty tam se pak vzdali. Z řad povstalců padli celkem 4 muži – Rusové Aksenov a Kislicin a již zmíněný Růžička s Jírovým. Němci měli 4 mrtvé a 6 zajatých. Někteří také prchali směrem ke Kralupům, oddíl 6 mužů pod vedením Vojtěcha Jindřicha, poslaný velitelem II. roty. A. Czechmanem, je úspěšně rozprášil. Vítězní povstalci začali přenášet kořist z německého obrněnce na český, když se k nim dostala informace, že kralupská posádka Wehrmachtu vyjednává se národním výborem a velitelstvím o kapitulaci. Odjeli proto s vlakem do Kralup a zaujali palebné postavení proti chlapecké škole, kde posádka sídlila. Nadstrážmistr Lexa se strážm. Kratochvílem odešli do budovy posádkového velitelství, kde už čekali Mrkvička, Weitosch a Kadlec. Když se o této akci dozvěděl velitel II. roty, nechal pro větší bezpečnost vyjednávajících budovu obklíčit muži s pancéřovými pěstmi. Němci sice souhlasili s opuštěním města, odmítali však odevzdat zbraně. Přítomnost vlaku na ně zapůsobila, přistoupili pak na všechny podmínky. Slíbili, že do 2 hodin složí zbraně a opustí město. 8. května byla také poslána Hrdinova četa I. roty na pomoc bojující Praze. Následujícího dne byla situace v úseku již klidná, rota pouze zajišťovala pořádek. II. ROTA oblast: Lobeček (pravý břeh Vltavy) místní čety zřízeny v obcích Chvatěruby, Zlončice,Dřínov, Úžice, Postřižín, Kozomín (velitel Václav Vaneš zde 5. 5. odzbrojil 50 člennou něm. pos.), Zlončice sídlo: „U Stříbrných ubikace roty: „U Čejků“ velitel: npor. Antonín Czechman 55 1. zást. vel: další člen vel.: velitelé čet: npor. František Pelikán; 2. zást. vel: npor. Roman Traxler por. František Režný št. str. Vojtěch Jindřich – uniformovaná četa 40 mužů, zrekrutovaná z voj. útvaru požární čety Josef Marek, Eduard Vodák, František Luksa, František Kešner spojky: Václav Plíhal ml., Josef Trubáček, Miroslav Czechman, Zbyněk Czechman „My jsme věděli o tom, že se tu pracuje v podzemí, že se sabotuje ve fabrice… Já jsem o něčem věděl díky svému tátovi, který byl důstojník v záloze a také Sokol… Když pak přišlo povstání, tak tatínka odbojáři udělali velitelem Lobečku, protože Kralupy byly rozdělené, na mostě byly protitankové zátarasy. Byly to svázané, zvednuté kmeny stromů, usazené do jakési betonové žabky. Přes most se tedy jezdit nedalo. Navíc byl most podminovaný. Táta, Mrkvička a 2 další pak s Němci vyjednali, že opustí město a odjedou pryč směrem na západ. Pak se teprve mohly nálože odstranit…“ Večer po ukončení schůze u Mrkvičků připravovali velitelé seznamy vojáků, byli určeni velitelé 3 čet. V 11:30 večer jim byl dán rozkaz, aby v sobotu (5. 5.) provedli kontrolu jim určených osob a seznam podle okolností upravili. Na neděli byla potom dohodnuta schůzka velitelů s osazenstvem. Události však nabraly rychlý spád a tak byl 5. dopoledne svolán nástup. Na ten přišlo i mnoho zvědavců a dobrodruhů, kteří nebyli zrovna vítáni. Všeobecný zmatek pak působily poplašné zprávy, že tanky některé z armád právě vjíždějí do okolních obcí. Ze všech poštovních úřadů v kraji byly na velitelství podávány informace o pohybu nepřátelských vojsk. 5. 5. asi v 22:30 přišla zpráva z Kolče, že skrz ni projelo na Prahu asi 50 německých tanků, o půl hodiny později dalších 50. Toto hlášení bylo předáno dále, na velitelství kralupského praporu, které ho ihned oznámilo hlavnímu velitelství i pražskému rozhlasu. Asi o půl hodiny později začala Praha volat o pomoc. V noci z 5. na 6. bylo opatřeno asi 300 pancéřových pěstí, které byly uloženy v boudě na hřišti TJ Čechie Lobeček. Ihned, jak to bylo ráno možné, začalo se s výcvikem vojáků s nimi. 1 vojín (František David) se při tom zranil. Potom, co ho na místě ihned ošetřil dr. Trubáček, byl odvezen do slánské nemocnice. Dne 6. 5. odjela malá skupina nejvíce bojechtivých do Prahy. Každý si s sebou vzal pušku a pancéřovou pěst. Druhé rotě tak zbylo celkem 6 pušek, což byla výzbroj naprosto nedostatečná. Mezi 6. – 9. květnem konala rota strážní službu, zjištěné informace o přesunech vojska podávala na velitelství. 9. 5. projížděla městem prchající německá vojska. Kolem 4. hodiny ranní prorazil ozbrojený transport uzávěru u pískovny. Velitel roty běžel neozbrojený podél něj, ptal se vojáků po veliteli. Ten vystoupil z vozu a na Czechmanův dotaz, zda má zbraně, mu předal svou pistoli. Jeho příklad pak následovalo celé mužstvo. 56 O něco později vjely do města oddíly SS, mířily ke starému přívozu. Jednalo se asi o 17 tanků. Když uslyšeli SS-mani matoucí pokřik, že Rusové vstupují do města, obrátili se a ujeli. Kolem 6. hodiny prolétalo nad Kralupy asi 6 německých bombardérů, z nichž 1 se podařilo sestřelit. Hořící se zřítil na pískovnu. 9 mužů z jeho posádky zahynulo, 5 raněných bylo zajato. O několik hodin později přijely ruské tanky… Letiště bylo 8. 5. obsazeno VII. rotou pod velením R. Traxlera. Bylo ukořistěno velké množství materiálu, včetně neporušených stíhaček Messerschmidt nejnovějšího modelu. Již téhož dne odpoledne bylo letiště připraveno na přílet ruských letadel, která však dorazila až dalšího dne. 1942–1945 Tělocvičná sokolská činnost v těchto letech tedy ustala, neboť úřední zákaz, který ukončil činnost Sokola, pamatoval na všechno. Ani vstup do jiných organizací nebyl sokolům povolen. Ale přece se několik mladších sokolů přehlásilo do kralupské DTJ, kde se mohli věnovat alespoň lehké atletice a hrám. „Roku 1941 byl Sokol zrušen, to mi bylo 18 let, právě jsem začal chodit už do dorostu. Do té doby jsem hrál v Sokole házenou, po jeho zrušení jsem přešel DTJ Lobeček, kam ji začli chodit hrát všichni kluci, kteří ji předtím hráli v spolcích jiných – ve Skautu, v Sokole… Převlíkali jsme se v přilehlé dřevěné boudě, soupeři v hospodě u Čejků. Jednou jsme jeli hrát do Suchdola. Jeli jsme vlakem, vystoupili jsme v Roztokách a šli jsme do Suchdola pěšky. Bylo to asi půl nebo tři čtvrtě hodiny do kopce. Seřadili jsme se po trojicích, a když jsme šli, zpívali jsme pochodové písničky a to byly písničky národní. Přijeli jsme domů, zavolal si nás pan Kocourek, a řekl: „Byl jsem na Gestapu“. My jsme zůstali koukat. „Někdo si ztěžoval, že chodíte v úboru a zpíváte národní písně. Řekl jsem, že jste sportovní družstvo, že udržujete režim, nepijete a že chodíte tímhle způsobem. Řekl jsem jim, že pokud jim to vadí, tak že vám to vytknu a že takhle chodit nebudete. A Němci ho pustili…“(vzpomíná Z. Czechman) Na tuto dobu zavzpomínal i p. Řada: „Pak přišla válka a já jsem kvůli ní zmeškal dorostenecká léta, ta mi potom velmi chyběla při studiu tělesné výchovy. Kdybych na sobě nepracoval a necvičil i mimo Sokol, bylo by to špatné. Po válce jsem potom celou kategorii přeskočil a vstoupil jsem rovnou do mužstva.“ Ostatním nezbylo než doufat v brzký konec války. 57 Za války byl silně poškozen sokolský majetek. Nejen způsobem použití sokolských budov a záborem majetku, ale také hlavně ničivým bombardováním na konci války. Po válce byly škody vyčísleny takto ušlý zisk v Bio: zabraný majetek a ušlý zisk z něj: škody na budovách: 728 550,125 767,tělocvična 80 000,- kino Sokol 365 000,- škody na těl. nářadí: 83 730,- ostatní zařízení: 48 500,- škody - stavební družstvo: 37 436,- různé: 30 000,- celkem: 1 498 983,- SOKOL PO II. SVĚTOVÉ VÁLCE ROK 1945 „Během války přišel Sokol prakticky o všechno, Němci zabrali tělocvičnu, ze které udělali lazaret. Na přilehlé Sokoliště chodili cvičit – neměli to daleko, protože se nacházelo těsně u školy, kde měli kasárna a tak roce 1945 musel Sokol začínat prakticky od píky. Konala se ustavující schůze, na které se zvolil výbor. Vzhledem k tomu, že tělocvična byla zdemolovaná, tak se dohodlo, že se začne chodit cvičit do prostor tehdejšího kina Sokol (dnes je tam hospoda). Musely se vyndat židle, ale než se sokolovna dala do pořádku, jiná možnost tu nebyla. Není pravda to, co se občas píše, že by kralupský Sokol v té době zažíval nějaký úpadek. Kralupský Sokol měl mezi lety 1945-48 žactvo, dorostence, dorostenky, mladší i starší ženy i muže. Mužů třeba chodilo kolem stovky, 60 nás chodilo mladých, zbytek byli ti starší. Starší sokolové (ve věku mého táty) chtěli navazovat na předválečnou tradici, my mladíci jsme prosazovali, že Sokol musí jít s dobou, že nesmí ustrnout.“ (vzpomíná p. Czechman) Správní výbor kralupské jednoty se shromáždil k první schůzi po válce opět 20. června 1945 v restauraci biografu Elektra u Loskotů. Sešlo se 14 bratří a 2 sestry, 58 aby znovu uvedli jednotu v činnost. Schůzi zahájil a řídil 1. náměstek starosty Ladislav Mrkvička, který v projevu nezapomněl ani na zemřelé členy výboru. Provedeny byly smutné volby za účelem zaplnění mezer po obětech války a okupace. Funkci starosty převzal sám Mrkvička. Bylo rozhodnuto svolat řádnou valnou hromadu asi na počátek července a počkat na směrnice ČOS. Valná hromada se ale stále odkládala, a nakonec bylo místo ní uspořádáno 9. září slavnostní vzpomínkové valné shromáždění, věnované obětem války a perzekuce. Už před touto první schůzí správního výboru se 4. června sešel cvičitelský sbor mužů. „Ve smyslu volání poválečné doby po sjednocení tělovýchovy“ se 7. června 1945 na popud cvičitelského sboru sešli zástupci DTJ, NSK, IPS a SK Podháj a dohodli se na společném cvičení. Protože stará sokolovna (biograf Sokol) byla od náletu poškozena a sokoliště používala Rudá armáda, bylo cvičení zahájeno 12. června na cvičišti DTJ v Mikovicích. Nebylo však k dispozici téměř žádné náčiní ani doskočiště. Nevýhodná byla vzdálenost cvičiště od středu města, a proto se konaly intervence u MNV a ruského posádkového velitelství, aby bylo sokolské cvičiště uvolněno. Doba byla stále příliš vzrušená, mnozí členové byli od náletu ubytováni v okolních vesnicích nebo po revoluci odcházeli z města, a kvůli tomu se cvičení nedařilo. Téměř vůbec nedocházeli starší cvičenci, z jiných organizací přicházelo cvičit jen několik členů DTJ Mikovice. V červnu cvičilo 19 mužů, 8 dorostenců a 40 žáků, v červenci už 35 mužů, 8 dorostenců a 49 žáků. Bylo rozhodnuto, že za příznivého počasí se bude cvičit jednou týdně na hřišti u mateřské školky, později v Mikovicích. Kromě toho ženy a dorostenky věnovaly jeden večer v týdnu atletice. Ženské složky měly od počátku větší cvičební účast než složky mužské. V krojích vystoupil kralupský Sokol poprvé 6. července při Husově oslavě, do které se zapojilo 24 členů. Následovala účast na mnoha dalších akcích, značná byla třeba účast na holdu sokolstva prezidentu republiky E. Benešovi 30. září 1945 na Pražském hradě – z kralupské jednoty se zúčastnilo 30 bratří s praporem a 13 sester. Z hradního nádvoří se pak ubíral průvod malostranskými ulicemi až do Tyršova domu ke srazu. Sokol za stálého provizoria zápasil s velkými obtížemi. 18. července například pokladník oznámil, že pokladna je naprosto bez peněz. Výdaje cvičitelského sboru spojené s plakátováním oznamujícím činnost tedy musel náčelník hradit ze svého. Bylo potřeba stanovit výši příspěvků a zařídit jejich vybírání. Proto byla konečně svolána valná hromada, a to na 31. října 1945 do sálu biografu Elektra (stával naproti dnešní budově Pošty). Po proslovu na téma Tyrš 20. století byl proveden slib nových členů, zvolen správní výbor a stanoven členský příspěvek 60 Kčs ročně. Členové mohli dobrovolně zaplatit příspěvky i za léta, kdy byla činnost Sokola zastavena. Potlesk vyvolala slova místostarosty Holuba, že nejbližším cílem je vybudování nové sokolovny. Aby bylo umožněno cvičení za chladného počasí, objevil se návrh, aby byl biograf Sokol upraven na tělocvičnu. Když se zjistilo, že budova je poškozena víc, než se čekalo, zažádal Sokol správu gymnázia o propůjčení jejich tělocvičny. Gymnázium pobořené bombardováním samo těžce zápasilo s rozmanitými nesnázemi. Přesto ředitel gymnázia Setzer, sám sokol, projevil velkou ochotu co nejdříve umožnit cvičení, a to zejména sokolské mládeži. Pro- 59 blémem byla ale okna v tělocvičně, která byla zasklena až v posledních dnech listopadu a teprve potom byla tělocvična provozuschopná. Sokol tam zahájil cvičení 3. prosince. Cvičilo se v pondělí, úterý, ve čtvrtek a v pátek od 16 do 21.30 hodin. Velký úbytek příjmů Sokola byl způsoben zestátněním sokolských biografů. Vyskytly se rozmanité návrhy, jak využít budovu staré sokolovny. Žádný z nich se neuskutečnil – zpočátku proto, že se nedostávali řemeslníci ani materiál. Nakonec byly na budově zjištěny tak velké škody, že by nebylo možno zaručit bezpečnost jejích návštěvníků. Ne všichni sokolové však byli za války příkladem čestnosti a morálky. Už 20. června byla zřízena komise za účelem odhalení kolaborujících členů Sokola. Komise měla celkem 5 členů. Po podrobném projednání všech obvinění bylo z jednoty vyloučeno 7 členů, 3 byli odkázáni k dalšímu jednání a 6 bylo zproštěno obvinění. ROK 1946 Po vánočních prázdninách se začalo opět cvičit v budově kralupského gymnázia (přesně 7. ledna 1946), protože v šatně tělocvičny na sokolišti byla zřízena kuchyně, kterou používal ONV k vaření pro internované Němce. To znamenalo, že na používání tělocvičny se nedalo pomýšlet ani po odchodu Rudé armády. Po opakovaných žádostech nedočkavých sokolů byla nakonec budova vrácena a po nutných opravách a opatření nářadí mohla být znovu použita ke svému původnímu účelu. Na dopolední hodiny byla i s hřištěm propůjčena místní školní radě za 500 Kčs měsíčně. Z župy přišel pokyn, aby se v sokolských jednotách vykonaly valné hromady do 10. února. V Kralupech byla tedy svolána na 3. února do sálu biografu Elektra. Byl na ní přítomen župní starosta Valter, který v úvodním proslovu zavzpomínal na župního náčelníka Vavřince Sedláčka, který zahynul v koncentračním táboře. Novému starostovi Holubovi se na valné hromadě stal vážný úraz, když sestupoval po úzkých tmavých schůdcích za pódiem. S velkým sebezapřením však dokončil řízení valné hromady, takže nikdo nic nezpozoroval. Během jeho dlouhého pobytu v nemocnici řídili jednotu místostarostové J. Kejmar a J. Hrdina. V říjnu 1946 byl ustaven oddíl ledního hokeje. Výbor oddílu tvořili A. Čtvrtníček, M. a Z. Doudové, H. Heřman, A. Czechman a O. Ševčík, který zastával i funkci trenéra. Hokejové hřiště bylo v zimě zřízeno na sokolišti a vybaveno umělým osvětlením. Pracovaly zde sokolské brigády, mantinely se stavěly postupně od nízkých po vysoké, rok od roku v závislosti na množství peněz. Pravidelné cvičení mužů v kralupském Sokole bylo v pondělí a ve čtvrtek, dorostenci cvičili v tytéž dny. Ti nejlepší se zúčastnili několika závodů a turnajů. „Hrálo se mnoho týmových sportů (fotbal, volejbal, házená). V zimě se hrál hokej (existoval samostatný hokejový odbor), hrálo se také na sokolišti. 60 S ním se začalo také v roce 1945, kdy jsme poprvé udělali led a mantinely, které byly malé, asi jenom dvaceticentimetrové. Ty jsme si stloukli v tesařské firmě Stejskal na dnešním Dvořákově náměstí. Sami jsme si museli vyrábět i hokejky, pro ně jsme si museli jezdit ke koláři až do Černuce. Vybrali jsme si dřevo a z něj se pak nařezaly hokejky. Mužstvo bylo složené z několika starších (třeba pánové Průcha, Hacmac, Jeřábek, Schulz), a také z nás mladších, dvacátníků. Všichni jsme se snažili nějak Sokolu pomáhat. Třeba když se zřizovala na sokolišti běžecká dráha, kterou navrhl gymnaziální profesor Ševčík (zeměpis, tělocvik) a která se celá stavěla svépomocí. Jezdili jsme s kolečky, kopali jsme, vozili štěrk.“ (vzpomíná Z. Czechman) Ženy provedly sbírku na Tyršův dům a zaslaly do Prahy 7 000 Kčs. Sokol Kralupy se zúčastnil také několika oslav a akcí, největší účast byla při holdu prezidentu republiky E. Benešovi 27. května, kdy se průvodu zúčastnilo 380 příslušníků kralupského Sokola. Znovu byly v Kralupech odhaleny pamětní desky legionářů a na sokolovnu přibyla ještě pamětní deska obětem okupace z vojenskosokolské skupiny. Související slavnosti se konaly pod záštitou divizního generála Karla Klapálka, který se účastnil na čestném místě průvodu. Byla obnovena tradice šibřinek, které se konaly dokonce dvakrát za rok. Z. Czechman na ně vzpomíná: „Příkladem byly šibřinky. Před válkou to byl pojem, ale nedostalo se na ně tolik lidí, protože prostory Slavie byly příliš malé, ne víc než pro 200 lidí. Staří je chtěli dělat stejně jako před válkou, ale my jsme řekli ne, musely se udělat jinak. Hned v pětačtyřicátém roce se uspořádaly šibřinky, všichni jsme chodili po městě dům od domu, vybraly se peníze, aby se neprodělalo… Zrovna tak to pokračovalo v dalších letech. Dělalo se s takovým nadšením, že se v roce 1946 řeklo, že se udělají šibřinky i v létě. Konaly se pod širým nebem, na sokolišti, na dřevěném pódiu, před kterým se musel srovnat terén, posadit lavičky (všechno opět svépomocí). Všechno se dělalo po večerech, v červnu, červenci, v srpnu se pak šibřinky konaly. Všechno se fantasticky vydařilo, také proto, že nám jak při těchto letních, tak i při předchozích zimních pomáhali zemědělci z celého okolí, kteří měli nějaký vztah k Sokolu. Poskytli nám mouku, brambory, zeleninu, maso a tak potom ženy mohly připravit velké občerstvení - dělaly necky bramborového salátu, pekly veky na chlebíčky… Byla to úžasná pomoc, bylo to neuvěřitelné, kolik se toho dokázalo sehnat v době, kdy bylo všechno na lístky. My jsme jim na oplátku slíbili, že jim potom půjdeme sbírat brambory. Pan prof. Řada s dalšími dvěma sokoly vymysleli téma – „Na kouzelném plášti světem“. Celými Kralupy nejprve prošel průvod, který začínal na Dvořákově náměstí, procházel celým městem a končil na sokolišti. V průvodu procházeli lidé v kostýmech, ve kterých se potom, večer objevili na pódiu v rámci vystoupení. Na šibřinky se přijelo podívat až 2 000 lidí z celého okolí, většina se po průvodu rozjela večerními vlaky domů, ale přesto zůstalo sokoliště, kde se již od odpoledne tancovalo, zcela zaplněné. Vystoupení ale začala až večer, po osmé hodině – až při umělém osvětlení. Ženy dělaly Holanďanky, Španělky, muži se převlékli za černo- 61 chy – kouzelný plášť prolétl ze státu do státu celý svět. Potom se zase tančilo, až do půlnoci, do kdy byla akce povolená. Vzhledem k tomu, že měly letní šibřinky takový úspěch, konaly se i v roce následujícím. Díky podobným aktivitám vydělal kralupský Sokol za dva roky tolik peněz, že se začalo znovu uvažovat o projektu na novou sokolovnu (ta tehdejší byla – a je dosud - přece jenom přestavěnou stodolou).“ První šibřinky, které se konaly 1. března v sále restaurace Slavie, vynesly 50 000 Kčs. Co se týče druhých šibřinek, činil výtěžek dokonce 100 000 Kčs. Už v listopadu 1946 bylo zavedeno střádání žactva na chystaný XI. všesokolský slet. Peníze vybíral vedoucí a ukládal je v městské spořitelně v Kralupech. ROK 1947 Jako vždy na začátku roku se konala valná hromada (tentokrát 30. ledna 1947), která „(…) měla velice slavnostní ráz, protože ji navštívil návštěvník české obce sokolské MUDr. Miroslav Kavalír s chotí a župní starosta Valter. Bylo přítomno 260 členů. Když hosté s předsednictvem výboru vyšli na ozdobné pódium, uvítali je dva malí sokolíci, žák a žačka v kroji, krátkým proslovem a dárky na upomínku. Potom pronesl uvítání starosta Holub. Když byla povstáním uctěna vzpomínka členů zemřelých v minulém roce, přečetla vzdělavatelka, sestra Tikalská poselství předsednictva ČOS k sokolským valným hromadám. Shromážděné členstvo uvítalo bouřlivý potleskem proslov náčelníka Kavalíra, který vzpomněl 85letého trvání Sokola, jenž vychovává národ k pospolitosti bez vnitřních rozdílů, k práci ve prospěch celku a v duchu Tyršových ideálů stále časových. Obrátil se pak na cvičitelské sbory, aby soustředily veškeré své úsilí ke zdaru 11. sletu, který bude nejen ukázkou sokolské vyspělosti ale i propagačním dílem k ukončení dvouletky. Povzbudivá slova pronesl také br. župní starosta, který nabádal ještě k větší obětavosti a kázni. Bratr starosta Holub pak děkoval oběma řečníkům a slíbil za členy jednoty, že se budou snažit jednat tak, aby splnili vše, co se od dobrých Sokolů očekává.“ 21. až 22. června se konaly oslavy bitvy u Zborova pořádané legionáři. V neděli 22. června dopoledne byl v rámci těchto oslav odstartován Memoriál kpt. Josefa Čermáka, který organizoval záložní důstojník Rozmajzl společně se Sokolem. Jednalo se o štafetový běh nazvaný na počest velitele místní Vojenskosokolské skupiny odboje. Jeho první ročník se uskutečnil v roce 1947. V týmu závodilo celkem 9 mužů – 2 cyklisté, plavec a zbytek běžci. Start byl na sokolišti a závodilo se přes Velvary, Uhy, Chržín, Veltrusy a přes Vltavu. „Panu Rozmajzlovi jsem pomáhal s organizací. Samotného závodu jsem se účastnil několikrát, a v posledním úseku, na 600 metrech od řeky na sokolák, jsem dokázal ještě 6 závodníků předhonit.“ (vzpomíná V. Řada) V chlapecké škole (nynější ZŠ Komenského) byla odhalena pamětní deska 1. a 2. československého odboje, odpoledne se pak konal průvod spolků směrem na sokoliště, tam jednota Sokol provedla ukázky cvičení a slavnostně vyhlásila vítěze memoriálu. 62 ROK 1948 Dne 21. ledna byli na mimořádné schůzi cvičitelského sboru zvoleni Vavřinec Sedláček, Josef Čermák, Antonín Rychtařík a B. Kostečka in memoriam čestnými členy jednoty. Samozřejmě pokračovaly přípravy na XI. všesokolský slet, které neprobíhaly pouze v sokolovně, ale také v biografu Sokol. Ženy cvičily hned dvě skladby – nejen masovou, ale také výběrovou s kužely. Cvičení s kužely nacvičovala v celém kraji i paní Lipšová, v té době náčelnice. Valné schůze cvičitelského sboru žen, konané 21.–22. února, se účastnila autorka sletových prostných paní Matějovcová, aby přehlédla a opravila nácvik. V dubnu a květu se pak konaly vyřazovací zkoušky a vylučovací závody na XI. slet. Na ně vzpomíná paní Schottenová:„Na cvičení na sletě se dělaly zkoušky. Když jsem se účastnila sletu v roce 1948 jako dorostenka, nedělali jsme jenom zkoušky tělesné, ale i ideové. Zkoušeli mě z otázek z dějin Sokola jako organizace.“ Kralupy byly zvoleny místem, kde se bude odehrávat cvičení 1. okrsku. To se konalo 16. května a do průvodu nastoupilo téměř 1 500 účastníků. Odpoledne se cvičila jen hlavní sletová vystoupení. O cvičení starších žáků se zasloužil Ota Setzer, mladší žáky vedl Ladislav Šťastný. Úroveň všech cvičení byla vyrovnaná. Ve zprávě v časopise Podřipský Sokol bylo vyzdvihováno a chváleno cvičení žákyň, ale i dorostenek s bílými kroužky, žen, dorostenců a mužů. Události února roku 1948 jistě netřeba připomínat. Po komunistickém puči vydala ČOS výzvu ke klidu a dokončení příprav XI. sletu. Začátkem března byly vydány pokyny, jak tvořit v jednotách akční výbory, které budou zárukou příprav XI. sletu a plnění sokolských zásad v duchu Tyršově a Fügnerově. 31. března bylo ve Smetanově síni vyhlášeno sjednocení tělesné výchovy. Tenkrát si, jak nám říká kronika, ještě mnozí naivně mysleli, že sjednocení bude provedeno pod sokolským vedením a podle Tyršova hesla: „Naše věc není pro strany, ale pro národ veškerý.“ A tak pokračovaly přípravy na slet, prodávaly se odznaky, konala se školení, organizovalo se sbírání potravinových lístků k nákupu potravin pro slet. Jednoty Podřipské župy k tomuto účelu vypěstovaly 44 vepříků, ubytovací odbory sháněly slamníky. Slet začal být připravován hned po skončení války. Studená sprcha však přišla s únorovým pučem a s abdikací Edvarda Beneše. Tři dny po jeho odstoupení zahájilo 10. června 1948 žactvo cvičení na Strahovském stadionu. Hlavní programy proběhly ve dnech 27. a 28. června. Cvičili dorostenci i dorostenky. Jednou z dorostenek byla i paní Hurdíková: „Já jsem na sletě naposledy cvičila v roce 1948, když jsem byla na gymnáziu. Měli jsme dva takové bílé, malé kroužky. Bylo to moc pěkné cvičení.“ Ženy vystoupily se skladbou harmonie pohybu, zopakovaly také velkolepý rej 30 000 cvičenek. Muži (mezi nimi 70 z TJ Sokol Kralupy) cvičili prostná „Věrni zůstaneme!“. Slet se však nezapsal do dějin tělocvičnými kreacemi, ale hlavně tím, že se stal manifestací odporu sokolstva a veřejnosti proti komunistické nadvládě. Při 63 průvodech sokolové skandovali hesla, třeba „Nedáme si diktovat, koho budem milovat!“ Další slavný okamžik již z úst paní Hurdíkové: „Pamatuji si, jak rodiče vyprávěli, že procházeli s ostatními sokoly kolem tribuny, kde už stál Gottwald a někdo v čele místo: „Vlevo hleď“ zavelel: „Vpravo hleď!“ a sokolové mašírovali, hlavu otočenou na druhou stranu. V té době, kdy se všichni báli, to bylo hrdinství.“ Reakce na sebe nedala dlouho čekat. Po sletu začaly v kralupské jednotě čistky. „Já jsem v tu dobu, když se to stalo, vedl jednotku. A byl to asi důvod, proč mě vyhodili ze Sokola, protože ve zdůvodnění, které mi přišlo, se psalo, že jsem vyloučený za to, že jsem vedl jednotku, která „křičela veřejně nesokolská hesla“. Potom mi bratr náčelník poslal poděkování za veškerou činnost, kterou jsem Sokolu poskytl.“ (vzpomíná p. Řada) Po únorovém převratu komunisté dosáhli faktického sloučení tělovýchovy. Zprvu sice dál fungovaly jednoty pod názvem Sokol, ale původní orgány a stanovy ČOS již neexistovaly. Dne 1. září 1948 byly vypracovány směrnice pro zakládání sokolských jednot na závodech a pracovištích. V Kralupech tak vznikla TJ Sokol železničář a Lokomotiva. Pravomoci kralupského Sokola byly postupně oklešťovány, a tak se Sokol snažil pokračovat aspoň v tělocvičné práci – neustalo třeba cvičení žactva ani dorostu, pokračovalo se v organizaci memoriálu kpt. Čermáka. Druhý ročník se měl konat 5. září 1948, byl však o 7 dní odložen kvůli smrti E. Beneše (3.9). Další ročník se konal 12. června 1949, 4. ročník 11. června 1950. Sedmý a osmý ročník závodu byly přejmenovány, devátý už se nekonal vůbec… Zajímavý byl sokolský večer v restauraci Libuše v Lobči 22. dubna 1950, kde pronesl proslov starosta ČOS Truhlář a cvičilo krajské družstvo žen na kladině a muži na bradlech. 11. března 1951 se konala poslední valná hromada Sokola, starostou se stal Josef Kejmar starší. 27. května 1951 byl pořádán sokolský den na hřišti SK, ale cvičení žactva už upadalo… Rok 1952 pak znamená definitivní konec i okleštěného Sokola, ale povědomí o něm ve veřejnosti zůstávalo, na čemž se shodují všichni pamětníci. Když lidé cvičili v TJ Lokomotiva nebo Kaučuk, říkali prostě: „Jdeme cvičit do Sokola!“. V prosinci 1952 byl přijat zákon o tělesné výchově a sportu. Protože se jím zavedené řízení sportovních organizací neosvědčilo a dobrovolná tělovýchova začala skomírat, byl v březnu 1957 zřízen Čs. svaz TV, který existoval až do r. 1990. V nadějném roce 1968 se konal i nový pokus o vzkříšení Sokola. Byl svolán sjezd ČOS na Slovanský ostrov v Praze, kterého se účastnili M. Douda a M. Mrkvičková. 28. května se pak v Kralupech v požárnickém domě konala ustavující schůze Sokola. Předsedal J. Hrdina, proslov měl M. Douda a celkově se akce se účastnilo asi 100 osob. Ale 21. srpen pak opět všechnu sokolskou činnost na dlouhá léta ukončil… 64 Pamětníci Anna Lipšová (* 27. 12. 1912 v Mozolíně pod Budčí) Odmaturovala v roce 1931 na Dvořákově gymnáziu, je nejstarší žijící maturantkou naší školy. Celý život žila tělocvikem. Udělala si zkoušku z tělesné výchovy a z češtiny a oba tyto předměty učila. Působila jako vzdělavatelka a od 30. let jako náčelnice Sokola, po válce se na tento post vrátila. Účastnila se všech sokolských sletů od 20. let. Ve správním výboru pro Sokol pracovala i po roce 1989. Na Všesokolském sletu v roce 1994 cvičila „Věrnou gardu“. V roce 1995 byla jmenována čestným členem TJ Sokol Kralupy a v r. 1997 čestnou občankou města Kralupy. Vlastimil Řada (* 26. 4. 1926 v Kralupech) “Já jsem skalní sokol. Do Sokola jsem vstoupil, když jsem chodil do třetí třídy. Z té doby mám ještě uschované legitimace, dokonce jsem dostal ocenění i za vzornou docházku. Moje maminka měla mě i moji o tři roky starší sestru k tomu, abychom se tužili a nezaháleli. Byla to tak zapálená sokolka, že už ve třetí třídě mě pouštěla přes most, abych mohl jít do Sokola. Tenkrát byl sice menší provoz, možná také kvůli mýtnému, které se platilo a kvůli kterému se někteří řidiči mostu raději oklikou vyhnuli a jeli přes most ve Veltrusích. Držím se Tyršových hesel ze stati „Náš úkol, směr a cíl“ : „Vše, cokoli se v našem oboru děje, to se znát hleďme, a to nejen z knih, ale i z názoru živého“, „Věčný ruch a věčná nespokojenost buď heslem naším, spokojenost je jako železný cop, který tíží a k zemi víže.“ Podle toho jsem se vždycky snažil jednat.” Byl profesorem tělocviku a školním inspektorem. Zbyněk Czechman (*1926 v Kralupech) Díky svým rodičům chodil do Sokola už jako malý hoch a cvičil v něm až do svého vyloučení v r. 1948. Pracoval jako stavební inženýr a Kralupy mu mohou vděčit za stavbu haly pro lední hokej. Po roce 1990 se stal na několik let starostou kralupského Sokola. Věra Schottenová (*1935) Je už několik let kronikářkou kralupské jednoty. Jsme jí velice vděční, že nám zapůjčila jednu z mála věcí, která přežila povodně, kroniku kralupského Sokola, kterou si jinak jednota střeží jako oko v hlavě. Ivana Hurdíková (*1935) “V Sokole jsem cvičila jako žákyňka a jako dorostenka, do roku 1948. Byla jsem z rodiny, kde maminka byla sokolka, táta sokol, všichni bratři cvičili… Vedli nás v duchu sokolských myšlenek. A co dělali rodiče, to dělaly i děti. Byli jsme čtyři… Nejdřív nás brali s sebou, pak už jsme chodili cvičit sami. Já jsem jako dítě zažila ten pravý, starý Sokol. Jezdívali jsme na letní tábory – na Šumavu do Čkyně, tam se žilo sokolským způsobem. Maminka vedla žákyňky, tedy nás, a cvičila na sletech.” 65 Tělesné výchově se věnovala paní Hurdíková i po zrušení Sokola. Byla učitelkou tělocviku a cvičitelkou v ZRTV. Po obnovení Sokola se zapojila plně do dění v jednotě. Prameny a literatura Prameny: Státní okresní archiv Mělník; fondy č.: 895 (Tělocvičná jednota Sokol Kralupy nad Vltavou) 893 (Český svaz bojovníků za svobodu / Svaz protifašistických bojovníků Kralupy 1945-60) 999 (Vávra Vladislav a VSSO) 1003 (Dýma Mojmír) Vojenský ústřední archiv Praha, fondy: Soupis militární Vha dislok. ve VU-MU: 308-101-9 (zpráva o průběhu povstání v Kralupech) Domácí odboj 1939–45: 447 – k. 50 (pozůstalost po kpt. genšt. Hájíčkovi) 170 – k. 37 (činnost sk. Praha-Jih ON, sepsal kpt. F. Sus + skupiny Alfa v rámci skupiny P, sepsal škpt. pěch. Andrle) – informace o odbojové činnosti J. Vávry) Pamětní kniha obce Vepřku 1940–1955 (dostupná online na www.veprek.cz) Soukromý archiv J. Zavorala, předsedy místní pobočky ČSBS Soukromý archiv p. Schottenové, kronikářky kral. jednoty Archiv TJ Sokol Kralupy Soukromé archivy pamětníků FOTOGRAFIE: dobové – ze sbírek SOkA Mělník (č. 6-30, 33, 35, 43), Městského muzea v Kralupech (č. 2–4) a osobních sbírek pamětníků (č. 1,5, 31, 32, 34, 36-42) Další rozhovory a konzultace (kromě už zmíněných pamětníků): Josef Hlavatý Ladislav Hrdina (v rámci školní besedy) PaedDr. Jan Racek Ing. Josef Stupka Jaroslav Zavoral Všem bychom tímto chtěli poděkovat za ochotu i čas strávený vzpomínáním a neocenitelnou pomoc při ujasňování otazníků, vznášejících se nad kralupskou minulostí. 66 Literatura: UHLÍŘ, Jan B., WAIC, Marek. Sokol proti totalitě 1938-52. 1. vyd. Praha : Fakulta tělesné výchovy a sportu, 2001. 175s. ISBN 80-86317-11-0. NĚMEČEK, Jan. Mašínové : Zpráva o dvou generacích. 1. vyd. Praha : Torst, 1998. 315 s. ISBN 80-7215-048-0 ČAPLOVIČ, Miloslav. Branné organizácie v Československu 1918-1939 (so zreteľom na Slovensko). 1. vyd. Bratislava : Ministerstvo obrany Slovenskej republiky, 2001. ISBN 80-88842-51-4. Prehlbovanie miesta branných organizácií v brannom systéme Československa v rokoch 1933-38 , s. 55-69. KOZÁKOVÁ, Zlata. Sokolské slety 1882-1948. 1. vyd. Praha : Orbis, 1994. 48 s. ISBN 80-235-0029-5. Oficiální webové stránky České Obce Sokolské [online]. c2007 [cit. 2009-01-15]. Dostupný z WWW: <http://www.sokol-cos.cz/>. Regionální historiografie: HAVLÍN, Otokar: Květen 1945 na Kralupsku (Kralupské vlastivědné sešity).1. vyd. Kralupy: Okresní archiv a Dům osvěty v Kralupech n. Vlt, 1960. HNITKA, Josef. Padesát let tělocvičné jednoty \“Sokol\“ Kralupy n. Vlt. 18841934. 1. vyd. Kralupy nad Vltavou : Tělocvičná jednota Sokol, 1934. s. 86. STUPKA, Josef. Zmizelá tvář Kralup. 1. vyd. Praha : Mladá fronta, 2006. 336 s. ISBN 80-204-1559-9. STUPKA, Josef. Kralupy nad Vltavou : 100 let města. 1. vyd. Kralupy nad Vltavou : Město Kralupy nad Vltavou, 2002. 168 s. STUPKA, Josef. Zajímavosti o Kralupech nad Vltavou : Výročí 750 let obce. 1. vyd. Kralupy nad Vltavou : Tomáš Fabián, 2003. 307 s. STUPKA, Josef. Mé město a můj život. 1. vyd. Kralupy nad Vltavou: Vlastním nákladem, 2007. 450 s. STUPKA, Josef. Kralupy nad Vltavou, městské části a blízké okolí. 1. vyd. Kralupy nad Vltavou: Tomáš Fabián, 2004. 240 s. ŠEVČÍKOVÁ, Ivana. Historie kralupského Sokola. [s.l.], 2006. 93 s. UJEP Ústí nad Labem. Vedoucí diplomové práce Doc. Phdr. Jaroslav Hoffman Csc. [práce se zaměřuje na období 1884-1934] ŠPECINGER, Otakar. Hold městu. 1. vyd. Kralupy nad Vltavou : MěNV Kralupy, 1970. 80 s. ŠPECINGER, Otakar. Kralupy nad Vltavou : monografie města a okolí. 1. vyd. Praha : Středočeský Krajský národní výbor, Krajské osvětové středisko, 1966. 121 s. ŠPECINGER, Otakar. Osvobození Kralupska. 1. vyd. Kralupy nad Vltavou : Záv. pob. ČVTS Barvy a laky, 1985. 88 s. Vlastivědný sborník Kralupska. 1. vyd. Kralupy nad Vltavou : Městské muzeum v Kralupech, 1/1995. ISSN 1213-5089. 67 Vyšlo také několik článků v tisku: Ing. Josef Stupka: Štastný i nešťastný květen, in Kralupský zpravodaj. roč. 2006. Kralupy nad Vltavou : MěÚ v Kralupech nad Vltavou. Měsíčník. Vladislav Vávra a PhDr. Mojmír Dýma: Dějiny odboje proti nacismu na Kralupsku (14 dílný seriál) in Kralupský zpravodaj. roč. 2000–2001. Kralupy nad Vltavou : MěÚ v Kralupech nad Vltavou. Měsíčník. Závěr Naše práce byla nečekaně zajímavá, leckdy zábavná a v každém případě přínosná. Vzpomínky pamětníků nám pomáhaly osvětlit temná místa, vzniklá zničením velké části sokolského archivu při povodních roku 2002. Bohužel lidí, kteří pamatují doby největší sokolské slávy, je již velmi málo. I tak se nám jich podařilo několik vypátrat. A byly to obdivuhodné osobnosti – počínaje šestadevadesátiletou paní Lipšovou, které se říká „legenda kralupského Sokola“ a pochvalné ódy na její houževnatost a nadšení pěl snad každý, s kým jsme se potkali. Toto setkání mělo ostatně dramatické okolnosti: den před naší schůzkou ji odvezli do nemocnice, což v tomto věku může znamenat cokoliv. Paní Lipšová však má tuhý kořínek, a nakonec se nám poštěstilo tuto neuvěřitelnou ženu navštívit v jejím bytě. I ostatní setkání byla až nečekaně příjemná. Jedna věc všechny pamětníky spojovala – neutuchající nadšení pro sokolskou ideu. Paní Lipšová zasvětila Sokolu téměř celý život, pan Řada nám citoval sokolská hesla, paní Hurdíková je ve svých čtyřiasedmdesáti letech stále aktivní cvičící sokolkou… Splnili jsme vše, co jsme si na počátku v úvodu předsevzali. Po řadě rozhovorů, návštěv v archivech a přečtených publikací se nám minulost nejen kralupského Sokola, ale i celého města začala jevit daleko plastičtěji. A ukázalo se, že Sokol má nejen bohatou a zajímavou minulost, ale i nadějnou budoucnost. A jeho současnost a nedávná historie? Ty by mohly být předmětem dalšího bádání… 68
Podobné dokumenty
2015/2 - Obec Malá Skála
Řekneme si na konci léta. Snažíme se jen navázat tam, kde jsme kdysi jaksi přestali. Nebo
nepřestali a jenom vyprázdnili obsah?
Trošku historie, pro mladší ročníky. (Kdo chce, ať přeskočí, hlavní i...
Dílenské stroje a nářadí - Katedra zemědělské, dopravní a
měření. Z křivky se dají odečítat statistické hodnoty jako střední kvadratická chyba
(směrodatná odchylka δ = polovina šířky křivky) a aritmetický průměr (nejpravděpodobnější
správná hodnoty měření...
Sokol - Přerov památník k 125 vý založení 1871 -1996
finančních prostředků. V měsíci květnu 1996, kdy proběhnou oslavné akce k 125. výročí
založení naší jednoty, to budou téměř dva roky, co se XU. všesokolský slet stal historií. Jarní
zasedání výboru...