MINULOST, VINA A IDENTITA V OBNOVENÝCH DEMOKRACIÍCH

MINULOST, VINA A IDENTITA V OBNOVENÝCH DEMOKRACIÍCH: PŘÍPAD
CHILE A ČESKÉ REPUBLIKY.
Martin Hájek
Úvod
Tento rok je ve znamení dvou resp. čtyř výročí: čtvrtstoletí od vojenského převratu v
Chile a deset let od začátku jeho konce - referenda o dalším setrvání gen. Pinocheta v
čele státu; v Česku si připomínáme 50.let od převzetí moci Komunistickou stranou
Československa a 30-té výročí Pražského jara resp. jeho násilného ukončení. Je tedy
důvod k zamyšlení. Proto také tento esej.
Nicméně nebudeme se v následujícím textu zabývat historickými událostmi spjatými
s těmito daty, o tom bylo již mnoho napsáno a ani já nejsem ten pravý, který by mohl
něco podnětného přidat; v tomto eseji půjde o blízkou minulost současnosti, která
byla těmito událostmi určena, přesněji: bude to zamyšlení nad vybranými aspekty
přechodu jmenovaných zemí od autoritářského režimu k demokracii.
Avšak i o přechodech k demokracii bylo mnoho napsáno a zvláště vytvořeno mnoho
modelů těchto přechodů, kterých je snad více než samotných dotčených zemích.
Většina prací se ale týkala jen jedné vlny demokratizace, ať té latinskoamerické,
jihoevropské nebo východoevropské. Je jen málo těch, kteří by se pokusili postavit
vedle sebe dvě země různých kulturní okruhů či historických souvislostí. Dokonce
existují i názory, které tvrdí, že srovnávat události z takto odlišných kontextů je
zavádějící. Nejsem toho názoru a souhlasím proto s Ghiou Nodiou, který píše: "The
project of liberal democracy provides the ground for the comparasion, and that project
is the central political enterprise not just of recent decades, but of modernity as a
whole. It makes sense to compare attemps to democratize Russia or Hungary not just
with the crafting of democracy in Thaiwan or El Salvador, but with the American and
French revolutions of the late eighteenth century, the postfascist transitions in
Germany and Italy after the Second World War, and so on." (Nodia, 1996) Z
podobného důvodu se nebudu pokoušet o testování nějakého již existujícího nebo
konstrukci nového modelu přechodu k demokracii - tato práce si klade za cíl poukázat
na to, jak mnoho rozmanitých a někdy i protikladných cest vede k stejnému "modelu"
- demokracii.
V první kapitole je stručně charakterizována povaha autoritativního či totalitního
režimu v Chile resp. České republice; jejich zvláštní podoba navzdory přesvědčování
jejich vládců o propastném morální nadřazenosti toho kterého režimu. Velmi odlišné
byly však trajektorie přechodu k demokracii. V Chile to byl dlouhý proces trvající
několik let a v jistém smyslu stále neuzavřený, v Česku naopak krátký a efektivní.
Tato jinakost měla vícero příčin, zde se zabývám jen aktéry procesu, působením jejich
různého generačního složení a připravenosti k vyjednávání. Kapitolu uzavírá srovnání
společností vyšlých z přechodu zvláště jejich rozdílný nicméně pochopitelný vztah k
sociálnímu konfliktu, vyplývající z povah předcházejících režimů.
Otázka viny je tématem druhé kapitoly. Oporou mi bude Jaspersovo rozlišení viny na
politickou a kriminální. To, co určilo charakter "otázky viny" v jednotlivých zemích,
byla existence či neexistence vítězů: v Chile politických vítězů nebylo, tudíž vina není
dodnes vyjasněna, v Česku byla vina dána vůlí demokratických sil.
V závěrečné kapitole zkoumám vztah sociální identity a kolektivní paměti,
archaičnosti resp. modernity bývalého a současného režimu a problematické téma
liberalismu. Snažím se ukázat různé paměti různých společenských aktérů, jejich
posilování či naopak potlačování; rozeznávám dva druhy archaičnosti autoritářského
režimu; a konečně srovnávám pojetí antiliberalismu v chilské a české společnosti.
Přechod
1. Povaha režimů
Z prvního pohledu by se mohlo zdát, že v Chile a Česku (když píšu o Česku znamená
to Československo před rozdělením a Česko po rozdělení) došlo ke stejné věci přechodu od autoritářského režimu k demokracii skrze vůli většiny občanů. To je
samozřejmě pravda. Zajímavější je však pátrat dále, jednak více v ideologické rovině
a jednak více v rovině sociologické. Připomeňme si hlavní charakteristiky obou
režimů. V míněných zemích vládnul od roku 1973 resp. 1948 nedemokratický
diktátorský resp. totalitní režim, který netoleroval žádnou opozici a s neposlušnými
občany vedl jakousi totální válku. V žádné zemi si určitou dobu nikdo nemohl být jist
svým životem, později, když už nešlo o životy, se nikdo nemohl spoléhat na
ochrannou moc zákonů proti zvůli vládnoucích. V obou společnostech byla větší či
menší vrstva občanů, která z režimu těžila výhody; podporovány byly různé formy
denunciátorství a vzájemná nedůvěra. Zajímavé přitom je, že obě vlády vyznávaly
naprosto odlišné, řeklo by se zrcadlově odlišné, ideologie; legitimizovaly svou moc
odkazem na nutnost boje proti zřízení, jehož byly obě země exemplárním případem.
Vojenská junta v Chile bojovala proti marxismu a komunismu, komunisté v Česku
naopak usilovali o celosvětové nastolení socialistického zřízení, později alespoň o
udržení reálného socialismu. Však rozdíl byl v tom, že komunisté v Československu
si hrály na demokraty, tvrdili, že neexistuje žádná cenzura, že jsou dodržována
všechna lidská práva apod., zatímco Pinochet nic takového o Chile netvrdil, sama
demokracie nebyla pro něj hodnotou. Komunisté se považovali za realizátory
dějinného vývoje, jejich režim byl "na věčné časy", hleděl ke "světlým zítřkům",
zatímco vojenská junta vznikla ad hoc, v době krize Allendeho vlády roku 1973,
neodkazovala se na dějinné principy, její ideologické zakotvení bylo spíše politické
než kosmické.
Armáda v Chile byla jakýsi stát ve státě, nikdy plně stát neprorostla, nebyla jako
všeprostupující Komunistická strana Československa, která řídila téměř každé hnutí
každého občana. Spíše bychom vliv Pinochetových vojáků mohli přirovnat ke vlivu
sovětského vedení na českou společnost. I ono stálo mimo bezprostřední dění ve státě,
nechalo dojít reformy socialismu v druhé polovině 60-tých let poměrně daleko, však v
jistý okamžik se cítilo povinné vojensky zasáhnout, aby zachovalo stabilitu
socialismu (srpen 1968). Přítomnost sovětské armády byla označována za dočasnou,
nicméně trvala dlouhá léta až do zhroucení celého režimu.
Jak se lišily režimy, tak se lišily i přechody k demokracii. V případě Chile lze
demokratizační proces rozdělit do dvou na sebe navazujících etap (Pozn. existuje i
teoreticky fundovanější dělení chilského sociologa M.A.Garretóna: první fáze je
vlastní přechod k demokracii, od vlády řízené vojáky k ustavení základních
demokratických institucí; toto období je zakončeno inaugurací demokraticky zvolené
vlády; následující demokratická konsolidace spočívá v posilování nového režimu
(Garretón, 1995: 146)): ta první spadá mezi léta 1980 a 1988, tzn. od ekonomické
krize a následných masových nepokojů z počátku osmdesátých let až k plebiscitu o
dalším setrvání generála Pinocheta v čele státu; druhá etapa se odvíjí od vítězství
sdružení demokratických stran (La Concertación po el No) ve zmíněném plebiscitu a
přes demokratické prezidentské volby pokračuje dodnes. Rozdělení procesu na dvě
fáze má vícero opodstatnění. Nejzjevnější je postavení opozice - na počátku v ní byli
lidé, dovolávající se demokracie, v druhém období (přesněji od zvolení prezidenta
P.Aylwina) zastánci pevné ruky. Došlo rovněž k proměnám aktérů na demokratizační
straně. V době před plebiscitem mělo opoziční hnutí dva silné proudy - jedním byly
obnovené předdiktaturní strany, zastupované svými elitami a druhým lidové hnutí,
převážně pobladores, bez pevné struktury. (Pozn. "Ces mouvements de pobladores
peuvent se transformer plus facilement en violence politique qu'en appui a des
initiatives institutionelles. Une population exclue exprimer sa douleur et sa colere de
maniere communautaire, en elevant des barricades et en allumant des feux qui
indiquent se résitance a l'entree des élémentes hostile plutot que sa volonte d attaquer
les centres de pouvoir. (Touraine, 1988: 248)) V rámci politických stran panovalo
navíc rozštěpení na umírněné "vyjednávače" a radikální "revolucionáře". Lze se
domnívat, že právě tento dvouúrovňový tlak donutil vojenskou vládu, když ne s
opozicí vyjednávat, tak alespoň ji brát v úvahu. Lidové nepokoje odehrávající se ve
velkých městech v první polovině 80-tých let sice nepřesvědčily generála Pinocheta,
však politická pravice začala uvažovat o tom, jak do budoucna kanalizovat
nespokojenost občanů s režimem. Po plebiscitu došlo k proměně a ze dvou aktivních
opozičních aktérů zůstal jen jediný - politické strany, resp. jejich elity, které se
účastnily vyjednávání a posléze převzaly otěže vlády. Specifické pro Chile je
vytvoření stabilní vlády z téměř celého spektra stran demokratické bývalé opozice.
Vyřazení lidového proudu z přímé politické participace však vedlo zákonitě k posunu
v pojetí procesu demokratizace. V neposlední řadě je rozdělení na etapu před a po
plebiscitu výzvou k zamyšlení, není-li to distinkce pouze formální, není-li decisivním
aktérem procesu - kontinuálně - Pinochetova armádní elita? Vždyť v osmdesátých
letech nepřistoupila na vyjednávání s opozici a sama zkonstruovala scénář postupného
přechodu k demokracii, který konec konců byl dodržen a platí i po plebiscitu až do
dnes, kdy v senátu usedl doživotní senátor expresident A.Pinochet z toho důvodu, že
vykonával svou funkci déle než 6 let, zatímco expresident P.Aylwin, poněvadž funkci
zastával (a mohl zastávat) pouze čtyři roky, toto právo nemá. Stále platí např. zákon o
amnestii pro politické zločiny spáchané ve prospěch junty v prvních letech diktatury a
další "enklávy autoritarismu". Mluvit o vyjednaném přechodu je v tomto kontextu
nedostačující a bylo by lépe nazývat ho kontrolovaným, hlídaným přechodem. Staví
se tím před nás druhá otázka: kdo byl vítězem a kdo poraženým demokratizačního
procesu v Chile, lze-li mluvit o vítězích a poražených?
Je evidentní, že demokratizace v Česku proběhla či probíhá v jedné etapě.
Předrevoluční disidentská hnutí (Charta 77, VONS a další) byla sice jistou opozicí
režimu, nicméně jako sociálně politický aktér režim přímo neohrožovala. Proces měl
svůj počátek v Gorbačovově perestrojce a glasnosti, v rámci kterých byl dán sice
úzký, ale průchod kritice fungování režimu, zvláště jeho hospodářské politiky. Tato
přikázaná reforma z Moskvy vedla především k politickému osmělení se mnoha lidí.
Ačkoliv bez tohoto uvolnění by demokratizační proces nebyl myslitelný, počátek
vlastního přechodu k demokracii se datuje od roku 1989, kdy proběhly protestní
demonstrace zvláště mladých lidí v centru Prahy, z nichž kruciální byla ta
17.listopadu, kdy policie zasáhla zvláště brutálně. (Pozn. Ačkoliv se o aktivní úloze
bezpečnostních složek na listopadových událostech často spekulovalo, navzdory práci
dvou parlamentních komisí nevíme o tom skoro nic.) V průběhu masových
demonstrací se ustanovilo Občanské fórum resp. jeho Koordinační centrum, které
plnilo funkci vyjednavače s komunistickými elitami. Tyto, po úspěšné hodinové
generální stávce, až na výjimky neodhodlané k násilnému potlačení odporu,
přistupovaly na požadavky opozičních vyjednavačů. - Komickým symbolem krachu
politické moci komunistických elit bylo svorné hlasování režimního parlamentu pro
prezidentského kandidáta Václava Havla, do té doby jednoznačného "nepřítele
socialistického zřízení". Ani jeden z poslanců nebo poslankyň neměl odvahu
nehlasovat nebo dokonce být proti. - Z Ústavy byla odstraněna část určující vedoucí
úlohu Komunistické strany Československa ve státě a připraveny první demokratické
parlamentní volby po více než čtyřiceti letech. Nově zvolený parlament s drtivou
převahou nekomunistických stran uzavírá dramatickou několikaměsíční část
demokratizačního procesu. Ten se jím nedovršuje, nicméně základní demokratické
instituce jsou ve státě ustanoveny. Daleko více pozornosti se od té doby věnuje
ekonomickému aspektu transformace, skrze který se dramatično ještě v následujících
letech bude do politiky vracet.
2. Aktéři
Generace
V Chile spolu vyjednávali lidé, kteří se podíleli na demokratické politice už před
pučem - lidé, které Pinochet zbavil práva vládnout. Zhusta to byli již ostřílení "vlci"
parlamentní demokracie, jako P.Aylwin, R.Lagos, G.Valdés. Pro přechod je to
důležitý rozdíl, vyjednávají-li spolu lidé, kteří vyrostli ještě před režimu, kteří chtějí
nastolit (alespoň demokratická strana) to "normální", co už znají, nebo vyjednávají-li
spolu lidé, pro které je režim to normální, kteří vytvářejí něco nového. V Chile byl
přechod spíše návratem a aktéři, kteří přechod realizovali, se vlastně také vraceli do
své minulosti. Na druhou stranu v Česku se sice na přechodu podíleli dvě generace,
ale ani jedna se nevracela k předkomunistické minulosti. Starší generace byla generací
jednak reformních komunistů, symbolizovaná Alexandrem Dubčekem; a jednak
nekomunistů, reprezentovaných Václavem Havlem. Mladší, iniciativnější - "Chtělo to
generaci, která nevěděla, že se to nedá udělat", cituje Dahrendorf (1991: 19) - mladší
generace opozice sestávala z lidí, kteří se politicky angažovali až v normalizačních
letech 1969-1989. Nicméně všichni prožili svůj život v socialismu a demokracii nikdy
v dospělém věku nezažili. Extrémním případem je přechod k demokracii v Rusku, kde
už rodiče dnešních reformátorů vyrostli v socialismu, kterému však navíc
nepředcházela demokracie, nýbrž monarchie.
Ovšem vyjednávání je jednání přinejmenším dvoustranné a tak záleží stejnou měrou i
na generačním složení zástupců režimu. Armádní elita v Chile byla jedna a tatáž,
která zodpovídala jak za brutální represe následující po puči roku 1973, tak
vyjednávala přechod k demokracii. Byly to právě i obavy z možného individuálního
potrestání, které nabádaly vojenskou juntu k opatrnosti při předávání moci civilní
vládě, i když amnestie z roku 1980 jim zaručovala beztrestnost. Jestliže v případě
opozice krátké trvání režimu bylo výhodou pro zavedení demokracie, tak v případě
protagonistů režimu to bylo překážkou - rány byly ještě příliš živé a jejich původci
příliš zřejmí. V Česku, právě pro dobu, která již uplynula od krvavých 50-tých let,
nebezpečí trestu nebylo "cítit ve vzduchu"; navíc jedna celá část opozice, jak bylo
výše uvedeno, sestávala z bývalých protagonistů komunistické moci. Vesměs se
špičky komunistické strany v listopadu 1989 nepovažovali za bezprostředně ohrožené
dalším vývojem, zvláště cítili-li se více odpovědní politicky než kriminálně. Tímto
delší trvání a vnitřní diskontinuita režimu v Československu přispěly k snazšímu
přechodu k demokracii.
Připravenost
"Při líčení konce starého režimu v Československu je tedy podstatným argumentem
nehotovost všech přítomných aktérů a všech uvažovaných strategií." (Dvořáková,
Kunc, 1994: 131) Na rozdíl od Chile, události konce roku 1989 zaskočili nejen
západní "sovětology", ale především jejich protagonisty. Ještě v roce 1987 to vypadlo,
že reálný socialismus bude trvat "ne věčné časy". Chilská opozice, nehledě na
skutečnost, že byla tvořena bývalou politickou elitou, se na přechod k demokracii
intenzivně připravovala. Existovala dokonce stranická vzdělávací centra, ve kterých
se diskutovaly možné opoziční strategie a ideové otázky související s převzetím moci,
studovaly se modely přechodu k demokracii v zemích jako Filipíny, Argentina,
Španělsko a další (Garretón, 1995: 148). V této době došlo také k významnému
myšlenkovému posunu - od politiky velkých ideologií šedesátých let k politice
malých ideologií druhé poloviny let osmdesátých. Rovněž vojenská junta podrobně
rozpracovávala harmonogram a podmínky přechodu k demokracii. V Česku naopak
opozice uvažovala v kontextu věčnosti režimu a rozpracovávala koncepty "paralelní
polis", "nepolitické politiky" nebo "života v pravdě", které se ukázaly být ve střetu s
porevoluční politickou realitou nepraktické (to však neznamená, že byly falešné). Na
druhé straně ani komunistické vedení nemělo po ruce žádnou strategii obrany režimu
popř. jeho postupné transformace v režim demokratický, což je logické, poněvadž "ze
socialismu vede cesta pouze ke komunismu" a nikoliv zpět ke "kapitalismu", a tak
jakékoliv úvahy o změně by byly vnímány jako hereze. Přesto v Polsku k proběhly
kulaté stoly, při kterých byly komunisté opozici rovnoceným soupeřem. Jediný, kdo
zachoval chladnou hlavu byla Státní bezpečnost, která během několika listopadových
dnů skartovala tuny kompromitujících materiálů.
3. Výsledky
Jsou dva výroky dvou autorů, které vystihují podstatu a tím anticipují i výsledky
procesů, které se proběhly a stále ještě probíhají ve studovaných zemích. První je od
M.A.Garretóna a týká se Chile: "The most salient feature of redemocratization in
contemporary Latin America is its limited, strictly political, character." (Garretón,
1995: 147) Druhý referuje o postkomunistických zemích a vzal jsem ho od Ralfa
Dahrendorfa: "Formální proces ústavní reformy trvá alespoň šest měsíců; všeobecný
pocit, že v důsledku hospodářské reformy se situace zlepšuje, zavládne těžko dřív než
za nějakých šest let; třetí podmínka na cestě ke svobodě je položit společenské
základy, které zaručí, aby ústava a hospodářství fungovaly nejen za dobrého počasí,
ale i za počasí velmi špatného (...) Položit tyto základy bude trvat nejméně šedesát
let." (Dahrendorf, 1991: 92)
Při hodnocení výsledků demokratizačních procesů ve sledovaných zemích proto
musíme vzít v úvahu, že v Chile se sice změnil způsob vládnutí z autoritativního na
demokratický, nicméně sociálně a ekonomicky se společnost příliš neproměnila. V
Česku však přechod k demokracii je pouze jedním aspektem hlubokého procesu
socio-ekonomické transformace celé společnosti.
Demokracie konsensu a konfliktu
Ze sociologického hlediska se česká společnost heterogenisuje - rovnostářství
reálného socialismu udělalo z občanů země více méně jednolitou masu, vyjmeme-li
nepočetnou nomenklaturní třídu. Jednotné učebnice ve školách, jednotné oblečení,
jednotná televize, zdroje distinkce byly vzácné. Však po revoluci roku 1989 se
společnost počala diferencovat jak ve smyslu osobního bohatství, tak ve smyslu
životních stylů. V chilské společnosti je viditelný spíše obrácený směr, i když zdaleka
není tak silný jako v Česku. Není třeba dokazovat, že chilská společnost je
subjektivně i objektivně "clasista", že je silně rozvrstvená a zdroje distinkce jsou
abundantní. Sociální skupiny se odlišují od sebe - nepočítaje bohatství - rodinným
příjmením, místem bydliště, druhem školy... Nová resp. obě nové demokratické vlády
měli ve svém programu snížení těchto rozdílů, především na škále bohatství a
chudoby: El Crecimiento con Equidad bylo sloganem Aylwinovy hospodářské
politiky (Pozn. O tom blíže Weyland, 1997); demokracie je ve veřejném mínění
spojována převážně s "rovnými příležitostmi pro všechny" a "odstraněním chudoby"
(Garretón, 1995: 154); v politických komentářích se objevují výrazy jako "extender
socialmente la democracia" (Leal, 1998: 3). Názorová tendence je spíše ke snižování
rozdílů mezi lidmi než k jejich zvyšování.
Podobně je možné poukázat na rozdíly přístupu k politickému konfliktu. Chilané
podle Tomase Mouliana žijí v mýtu: "La nature de cette démocratie [chilienne] si
imparfaite, si grise, si lente, si embourbée, si étonnamment inégale, renvoie, avec le
concept équivoque de démocratie consensuelle, a une nécessité de l'inconscient
collectif au terme d'un cycle historique. Nécessité qui exprime le besoin de vivre dans
une société parfaitement pacifiée. Quand on supporte si longtemps un climat de
guerre et une politique fondamentaliste, comme l'est celle impossée par le
gouvernement militaire, le désir de paix se fait impérieux" (Moulian, 1993: 22). Pro
postpinochetovskou společnost má pojem politického konsensu silný symbolický
efekt, protože umožňuje smíření, odvrácení se od minulosti, která dokáže leckdy
paralyzovat sociální kooperaci. Postkomunistická česká společnost, dlouho žijící v
prostředí, kde politický konflikt virtuálně neexistoval a kde do ní byla dennodenně
skrze média injektována představa sociální harmonie, se konfliktu nebojí a dokonce
ho v některých případech na symbolické úrovni vítá - např. boj s tzv. starými
strukturami. Lze očekávat, že se zvětšujícím se počtem politických konfliktů v
transformující se společnosti bude tendence k jejich odmítání růst.
Výše uvedené se vztahovalo k politickému konfliktu, nikoliv ke konfliktu sociálnímu
- zde je tendence snad dokonce opačná: příkladem mohou být problémy související s
ženami a rodinou. V Chile, kde např. neexistuje zákon o rozvodu, jsou tyto otázky
otevřeně mediálně rozebírány: rozvod, potrat, legitimita nemanželských potomků
apod. V České republice jsou naopak témata rodiny a ženy marginalizovány, zatímco
kdejakému malému politickému aktu se věnuje veliká pozornost, nedávno
projednávanému zákonu o rodině se nevěnovala pozornost téměř žádná. Zajímavé by
bylo srovnání studovaných společností vzhledem ke konfliktu ve sféře práce.
Vina
Jaspers a vina
Opěrným pilířem této kapitoly jsou myšlenky Karla Jasperse. Jaspers ve své knize
Otázka viny - určené Němcům probírajícím se z kataklysmatu prohrané války rozlišuje vinu na kriminální, politickou, morální a metafyzickou. Poněvadž soudící
instancí, podle Jasperse, morální a metafyzické viny je svědomí resp. Bůh, ani já se
těmito aspekty viny nebudu zabývat - tím nechci snižovat jejich význam, právě
naopak, nelze je vyřešit, vyrovnat se s nimi neosobně, v zastoupení, je na každém z
nás, aby si sám položil otázku morální popř. metafyzické viny. Spíše je na místě psát
o kriminální a politické vině, jak v jednotlivých zemích byla pojednávána, kdo a jak
mluvil o křivdě, kdo o trestu a co se v této věci odehrálo. Po kriminální a politické
vině je třeba se veřejně ptát, na otázku odpovídat a z odpovědí vyvozovat důsledky.
Protože horší, než v soudu se zmýlit, je na soud rezignovat - byl by to precedent a
kolektivní vědomí se precedenty řídí. Bohužel, ani v jedné z pojednávaných zemí,
nebylo politické ani kriminální vině učiněno zadost, i když v Česku v odsouzení
politické viny bylo vykonáno více, však pouze proto, že zde byl jasně definovaný
vítěz.
Politická vina.
"Všichni občané společně odpovídají za to, jakou mají vládu. Instancí je moc a vůle
vítězova, ve vnitřní politice stejně jako v zahraniční. Rozhoduje úspěch." (Jaspers,
1991: 7)
Politickou vinu určuje vítěz, říká Jaspers; v Chile není vítěze, tedy je těžké určit a
prosadit politickou vinu. Demokratické strany sice vyhrály plebiscit a posléze volby,
nicméně neměli takovou převahu, která by jim bez rizika umožnila stát se nástrojem
spravedlnosti. Stály před otázkou: co je důležitější, politická stabilita nebo morální
závazek?
Zvolily politickou stabilitu. Jejich volba byla podmíněna strachem, strachem z
armády, který nazývali politickým realismem. Vyjednavači a poté i demokratická
vláda měli strach, že budou opět armádou zbaveni moci. Byl-li tento strach
oprávněný, je sice těžké rozhodnout, přesto samotný fakt, že nespojili svou existenci s
otázkou spravedlnosti ze strachu, je zřejmý.
Politická správnost rozhodnutí - morální zde nerozbíráme - odvisí od úhlu pohledu.
Jedno vysvětlení dává sociální demokrat Genaro Arriagada: "Pinochet, su régimen y
las fuerzas que lo apoyaban habían sufrido una derrota electoral pero, en términos
políticos, conservaban casi intacto su enorme poder. (...) Para decirlo con franqueza,
aun cuando la triumfante oposición al régimen no hubiera tenido restricciones morales
de ninguna especie para aplicar "la política de los vencedores" o la "ley del talión",
ello no hubiera sido viable." (Arriagada, 1998: 268) Jiné zdůvodnění lze ilustrovat
výrokem presidentem Freiem designovaného senátora Edgarda Boeningera: "para
nosotros era esencial asegurar reglas del juego que permitieran realizar el cambio de
régimen autoritario a la democracia en la forma más pacífica y consensual posible".
(Boeninger, 1998; důraz M.H.) Strategie maximálního klidu a maximálního konsensu
se může někdy zvrhnout ve strategii minimální spravedlnosti; maximálně mírný
přechod se může zvrhnout - a mnoho lidí v Chile má ten dojem - v nerozpoznatelný
přechod.
Jestliže považovali stabilitu jako podmínku morálního vyrovnání, tak potom volili
špatně, poněvadž dnes více než dříve se spravedlnost zdá nesmírně vzdálená. V
posledních senátorských volbách v prosinci 1997 dokonce konzervativní křídlo
posílilo, čímž se poměr sil ještě více vyrovnal.
Nelze vše svalovat na vládu. Sami Chilané, podle průzkumu veřejného mínění i podle
výsledků voleb, jsou v otázce politické odpovědnosti a vyrovnání se s minulostí
nejistí. Podle průzkumů veřejného mínění v době těsně před plebiscitem pouze malá
menšina viděla otázku lidských práv jako pro hlasování klíčovou. "Desde un inicio,
los análisis de opinión hechos por el "Commando por el No" mostraron que las
preocupaciones de la enorme mayoría de los chilenos eran el orden, la seguridad, las
mejoras en sus condiciones de vida material. Si los dirigentes querían ganar debían ser
capaces de asegurar y encauzar esas demandas. El tema de los derechos humanos, en
cambio, parecía tener una consideración sorprendentemente baja y, por tanto, estaba
claro que el discurso centrado en la indignación moral frente al atropello no era
suficiente." (Arriagada, 1998: 246-7)
I přes nepříznivé podmínky prosadily demokratické vlády několik nástrojů politické
spravedlnosti. Hlavním počinem bylo ustanovení Comisión Nacional de Verdad y
Reconciliación, která shromažďovala údaje o obětích Pinochetova režimu. Bohužel,
nebylo cílem komise určit útočníky, viníky a dokumenty o jejich vině předložit soudu.
Výsledkem práce komise byla zpráva, nazývaná podle jejího předsedy Rettigova
zpráva (uveřejněna v roce 1991), která podávala přehled o obětích a doporučovala
jejich morální a materiální odškodnění. Zpráva umožnila, aby byl na Cementerio
General de Santiago vystavěn pomník se jmény obětí státního teroru, které byly až do
této doby označovány za zločince.
V Československu byla politická situace jiná, protože politický vítěz byl jasný (kdo
je vítězem ekonomickým je neurčitější) - byla jím protirežimní opozice sdružená
především v Občanském fóru. Ta také prosadila nástroje k zabezpečení potrestání
politické viny. Zdá se, že v tomto ohledu bylo dobře, že opozice nemohla dělat vlastní
výzkumy veřejného mínění, poněvadž dnes se ukazuje, že většina lidí od revoluce
očekávala, podobně jako v Chile, zvýšení životní úrovně a otázka lidských práv je
příliš netrápila. Lidé však byli v dané chvíli značně dezorientovaní v heroické závrati,
tudíž přijali interpretace, které jim nabízela politická elita. Demokraticky zvolený
parlament potom přijal tyto nástroje vykonání politické spravedlnosti: rehabilitace,
prohlášení nezákonnosti komunistického režimu a lustrace.
Rehabilitace znamenala zrušení nebo zkrácení rozsudků lidem nespravedlivě
odsouzeným komunistickým režimem s případným finančním vyrovnáním. Prohlášení
o nezákonnosti komunistického režimu znamenalo, že bylo možné trestně postihovat
kriminální jednání posvěcené režimem, i po promlčecí lhůtě. Lustrační zákon určoval,
že vysocí komunističtí funkcionáři a agenti či spolupracovníci tajných služeb nemohli
do roku 1996 obsazovat nejvyšší státní posty.
Jednoznačně nejkonfliktnější byl lustrační zákon, proti kterému byly námitky i od
mezinárodních institucí. (Benomar, 1993) Zákon totiž rozlišoval jen hrubě míru
provinění a tak se mohlo stát, že v jedno spadli dlouholetý agilní spolupracovník StB
a člověk, který jednou podal informace o tom, s kým se setkal na cestě do zahraničí.
Nicméně jako pojistka proti možným nespravedlnostem bylo možné odvolání se k
nezávislému soudu, který mohl, v případě, že vina nebyla přesvědčivě dokazatelná,
lustrační rozhodnutí zrušit. Slovy Václava Havla je tento nástroj politické
spravedlnosti "example of how difficult it is to define this bordeline (between justice
and revege) in legal terms - and yet it must be defined in such terms, because a severe
law is better than now law at all." (Michnik et Havel, 1993)
Kriminální vina
"Zločiny spočívají v objektivně prokazatelných činech, které porušují jednoznačné
zákony. Instancí je soud, který ve formálním postupu spolehlivě zjistí skutkovou
podstatu a aplikuje na ni zákony." (Jaspers, 1991: 7)
Vypořádání se s porušováním lidských práv během diktatury bylo nejspornější téma
nové chilské demokratické vlády, protože v tom byl symbolický klíč k určení
politické a konec konců i morální viny. Jestliže budou zločinní vojáci potrestáni bude
tím ohrožena legitimita celého vojenského režimu; legitimita, která byla cílem
Pinochetova snažení od Ústavy roku 1980 až k plebiscitu.
Prvním krokem k potrestání kriminální viny bylo ustanovení výše zmíněné Comisión
Nacional de Verdad y Reconciliación, která po devíti měsících předložila seznam
obětí a doporučení morálních a materiálních narovnání. Zpráva však měla dvě
slabiny: jednak nevyústila v doklad právního charakteru a jednak nebrala v úvahu
přeživší oběti mučení a dlouhodobého věznění. (Moulian, 1997: 67) Přesto se na soud
obrátilo množství pozůstalých, aby se na základě Rettigovy zprávy dožadovali
spravedlnosti. Proti nim však stála vojenským režimem vyhlášená amnestie z 1978 na
porušení lidských práv od roku 1973 až 1978. Jediným případem, kdy byla učiněna
výjimka a Ústavní soud zrušil platnost amnestie byl případ generála ve výslužbě
Manuela Contrerase, bývalého šéfa tajné policie a generála Pedra Espinoza. Ti byli
Nejvyšším soudem odsouzeni za nařízení a přípravu vraždy ministra zahraničí
Allendeho vlády, Orlanda Leteliera v roce 1976. Jejich potrestání však stálo slib
zastavení 600 dalších případů žalob na vojáky.
Avšak i zločiny z doby nespadající pod amnestii potrestány, s jedinou výjimkou
přísného potrestání karabineros za popravu třech komunistů.
Jak triumfální bylo české politické vyrovnání s komunismem, tak nepatrné bylo
kriminální. Nedlouho po revoluci byli odsouzeni šéf pražských komunistů Miroslav
Štěpán a jeden vysoký policejní funkcionář (generál Lorenc) do vězení. To je vše.
Byla ustanovena komise pro vyšetřování komunistických zločinů, ale dosud nebyl
nikdo potrestán. Dokonce ani lidé, kteří se v roce 1968 podíleli na organizaci okupace
armádami sousedních socialistických zemí nebyli potrestáni.
V případě Chile i Česka je proběhlo potrestání kriminální viny více na symbolické
než faktické úrovni. Moulian hovoří o odsouzení Contrerase a Espinozy jako o "chivo
expiatorio", obětním beránku, který byl obětován, aby všichni ostatní hříšníci a
zvláště Pinochet mohli zůstat nepotrestáni. (Moulian, 1997: 69) V Česku tomu bylo
nejinak. Současně bylo velmi obtížné přinutit soudce, kteří přetrvali z předešlého
režimu, aby odsoudili lidi s kterými sympatizovali. A nakonec v zemi, kde 43%
podporovalo Pinocheta nebo v zemi, kde téměř každý alespoň jednou v životě
kolaboroval s komunistickým režimem, lze jen velmi obtížně dostát spravedlnosti. To
však neznamená na ni rezignovat.
Identita
V následujících odstavcích pojednám o několika tématech spojených s pojmem
identity současné chilské a české společnosti. Otázka kolektivní identity je však
natolik rozsáhlá, že se zde omezím pouze vztah identity a historické paměti,
archaičnosti režimu, modernity a liberalismu.
Historická paměť a kolektivní identita.
Je bezesporu, že kolektivní paměť tvoří páteř společenské identity. Každá společnost
je nějak (přinejmenším generačně) vnitřně rozdělená a proto vedle sebe existuje více
"pamětí"; charakteristický pro tu či onu společnost je způsob, jakým se snaží o
vytvoření jedné reprezentativní Paměti - integrovat celou společnost na symbolické
úrovni. Komunistický režim kladl na symbolickou integraci společnosti velkou váhu:
sám sebe deklaroval jako režim harmonie a dokonalosti (z této domnělé harmonie
odvozoval svou superioritu a tím i legitimitu). Proto i "paměť" musela být
harmonická. Pinochetův vojenský režim se přirozeně nedeklaroval jako režim
harmonie, nýbrž jako režim síly, ne-li přímo konfrontace. Tato odlišnost ovšem
nemusí být kategorická: český socialismus ve svých počátcích rovněž řinčel
zbraněmi.
Se změnou režimu přichází i obrat v oficiálním diskursu. Protože se tomu budu
věnovat později, na tomto místě pouze toto: v Chile po Pinochetovi vládne Alegría
(Radost), režim vytváří obraz celospolečenské harmonie (Moulian, 1997); na druhé
straně v Česku pokud vláda neudržuje neustálé dramatické tempo a sklouzne k pouhé
administraci moci, lidé upřednostňují stranu konfliktu, která "jí jde po krku".
Po revoluci roku 1989 je kolektivní paměť české společnosti dvojí - jedna "dějinná" a
jedna "minulosti". Dějiny jsou v rukou vítězů, vítězové přepisovali učebnice dějepisu,
vydávali dříve zakázané knihy, určovali podobu televizních dokumentů, apod. Paměť
minulosti se však ovládnout nepodařilo (nebyl to ani záměr), tzn. paměť lyriky
reálného socialismu, paměť simulované kolektivní harmonie a černobílého vnímání
světa, paměť poklidného pracovního tempa, apod.
Jakkoliv byla revoluce v Československu "sametová", brutálně láme paměť minulosti
vedví tím, že nové oficiální Dějiny mají často jen malý průnik s tím, co lidé opravdu
zažili - nebo přesněji: o čem byli denodenně přesvědčováni, že zažívají -, protože
dnešní dějiny stojí na faktech, které komunisté systematicky zamlčovali (ačkoliv ve
vězení tehdy seděli režimu nepřátelští občané, naprostá většina lidí o tom mnoho
nevěděla či nechtěla vědět). Malá harmonie mezi oficiálními fakty a žitou zkušeností
nutí k osobnímu přepracování paměti minulosti, k masivnímu zapomínání na to, co
bylo "před" a dnes se jaksi nehodí na to vzpomínat. Nicméně tato násilně zapomenutá
část paměti není mrtvá. Znakem jejího života je těžko jinak vysvětlitelný zvyšující se
masový zájem např. o normalizační hvězdy pop-music nebo o televizní seriály z dob
socialismu, které, ačkoliv plné ideologie neslučitelné s dnešním stavem veřejného
mínění, naplňují diváky slastným pocitem nostalgie, nahrazující ten potlačený z
vlastního vzpomínání. V současnosti si televizní diváci přímo vyžadují opakování
jednoho "kriminalistického" seriálu, který proslul svou ideologičností (30 případů
majora Zemana).
V Chile asi nelze vzpomínat na lyriku režimního vidění světa - národ prošel
traumatem teroru, který neměl čas vyprchat. Navíc tím, že nejsou dáni vítězové, nikdo
nemá v rukou moc znovu napsat Dějiny. Chile je země, která nemá současné Dějiny,
má pouze paměť nebo zapomenutí. Svědectvím toho jsou učebnice dějepisu, které
končí rokem 1973, jako by to, co přišlo poté, bylo ještě v rukou současnosti, jako by
pře o Paměť stále probíhala.
Snad lze přirovnat chilskou situaci k paměti na "pražské jaro" 1968: mnoho Čechů na
tu dobu vzpomíná jako na národní vzmach, jiní jako na smutný pokus reformovat
nereformovatelné. "Dva čeští občané se ale jen těžko shodnou na tom, co to vlastně
bylo, mladší generace navíc o "osmašedesátém" ve škole mnoho rozumného
neslyšely." (Holub, 1998: 9) Stejně tak je v Chile problematická Allendeho vláda oslavovaná jedněmi, zavrhovaná druhými, nicméně nedělíci národ ve dví tolik jako to,
co následovalo po ní. U nás však došlo k symbolickému konsensu o špatnosti
komunistického režimu, v Chile nikoliv. Proto mnoho Chilanů volí radši strategii
zapomnění, které jim rozvazuje pamětí svázané ruce.
Zapomnění - tak snadné v Česku, tak usilovné v Chile. Eugenio Tironi píše jednak o
kvaziobcesi Chilanů zbavit se fantomů, které přetrvávají v jejich paměti a jednak o
identifikaci s jakýmkoliv triumfem. (Tironi, 1993) Tyto dvě zdánlivě disparátní
skutečnosti však mají hluboké spojení. Je lhostejné zdali jde o národní triumf
politický, ekonomický nebo sportovní (ten poslední je nejvítanější, protože překonává
politická nepřátelství), triumf dává příležitost zapomenout na staré a začít psát nové
Dějiny, Slavné Dějiny, za které se nemusíme stydět a které nás znovu spojují. A i
když Moulian namítá, že "vize triumfu příkladnosti chilské demokracie znemožňuje
zjevně uspořádat realitu, která zůstává schována" (Moulian, 1993), v této době jde
především o symbolickou úroveň, o vytvoření národní identity.
Archaická a moderní identita.
Velký vliv a současnou národní identitu měla i archaičnost režimů, i když se tyto
považovaly za příkladně moderní. Předmoderní forma soudu: komunisté například
trestali děti za prohřešek jejich otce či matky. Komunistická symbolika - pěticípá
hvězda, srp a kladivo, ikony Marxe, Engelse a Lenina, kult osobnosti, Strana-matka,
etc. Možná však právě pro jeho přílišnou symboliku, která se stala směšnou, je dnes
pro Čechy těžké vážit si nějakých symbolů, svátků. V Chile Pinochet jako voják dal
rovněž mnoho na symboly, armáda je plná symbolů - od praporů přes výložky až k
armádní hudbě, aby se on sám stal symbolem. Výstižně to popisuje Ascanio Cavallo,
jak zástupci vojenské vlády popřípadě pravice ustupují některým požadavkům
opozice pouze za podmínky, že "neutrpí čest generála Pinocheta". (Cavallo, 1992)
Jako kdyby zachování cti a uznání generálovy osoby bylo na přechodu k demokracii
nejdůležitější, jako kdyby jeho čest a uznání symbolizovaly čest a uznání celého
vojenského režimu.
O druhém způsobu archaičnosti píše Ghia Nodia: "... komunistická modernizace je
zvrácená modernizace: okázale vytváří tělo modernity, ale zabíjí její duši. Komunisté
vystavěli silnice, vybudovali vodní elektrárny a podobně, však zabili (alespoň udělali
co mohli, aby zabili) lidskou schopnost autonomního jednání." (Nodia, 1996)
Podobně se chovala i vojenská junta. Okázale vyhlásila program modernizace státu,
modernizace Chile (Siete Modernizaciones), však stále potlačovala či se pokoušela
diskreditovat "duši" modernity, víru ve vlastní občanské síly, víru ve schopnost
vytvářet svoji společenskou budoucnost. Chilský sociolog M.A.Garretón proto
modernitu definuje ideově: "la modernidad es la afirmación de la capacidad de los
sujetos, individuales y colectivos, de hacer su historia y que cada sociedad inventa y
tiene su propria modernidad". (Garretón, 1994: 53)
Však je třeba rozlišovat. Reálný socialismus exterminoval dokonce i samotnou
představu autonomie člověka tím, že veškerou odpovědnost za jeho život převedl s
velkou pompou na stát. Stát se o člověka "staral" od jeho narození až do smrti.
Vojenská diktatura v Chile naopak podporovala individuální odpovědnost zavedením
liberální ekonomické politiky (a la Milton Friedman), která minimalizovala roli státu
a ponechala jedince jeho vlastním schopnostem. Popření jeho občanské autonomie
spočívalo v potlačení svobodného politického a sociálního rozměru života, v násilném
nahrazení občanské autonomie ekonomickou autonomií.
Jak se promítají tyto různé typy archaičnosti nebo chcete-li nemodernosti
autoritativních režimů do tvorby současné identity? Především v pojetí vztahu
modernity a demokracie. Demokracie je v obou zemích považována za synonymum
modernity a ta zase za synonymum harmonie: demokracie = modernita = harmonie.
Demokracie je však politický režim, který sice v dnešním pojetí modernitu
předpokládá, ale zároveň ji přesahuje. Modernita v sobě nese etos harmonického řádu,
i když je konfliktní (např. marxismus), přesto dosáhne svého naplnění až v kolektivní
či individuální harmonii. Demokracie tento předpoklad nesdílí, zakládá se pouze na
jistém (participativním) řešení konfliktů uvnitř společnosti. V Chile i Česku jsou však
zvláště politické a intelektuální elity přesvědčeny, že s dosažením modernity se
zákonitě dosáhne demokracie. Demokracie je pro ně více politickým heslem než
hodnotou, identitu si tak oba národy vytvářejí spíše z míry modernity (efektivity), než
z míry demokratičnosti (participace).
Liberalismus a identita
Oba dva bývalé režimy měly silný vztah k ekonomickému liberalismu: vojenská
vláda ho podporovala a komunistická odmítala. Dnes je téma liberalismu těžištěm
většiny politických a intelektuálních diskusí jak v Chile, tak v Česku, je to mocný
aktraktor, do kterého se většina diskusí nakonec zřítí jako do Maelströmu. A to i
přesto, nebo právě proto, že dnešní intelektuálové i společnost mají k němu jako
tématu těžký přístup, poněvadž v Chile měl liberalismus relativní ekonomický úspěch
- nelze ho proto zcela zatratit, zatímco v Čechách je to alternativa k socialismu, tedy
jeho negováním hrozí ztotožnění se se socialismem.
Není v mých silách rozřešit tyto problémy, pouze poukázat na některé způsoby jejich
řešení ve studovaných zemích.
V Česku lze tuto při ukázat na diskusi presidenta Václava Havla s expremiérem
Václavem Klausem. Klaus říká: "Some people, however, stil want to take advantage
of the collapse of communism to create something more than "just" free society. (...)
For them, it is not enough that our country has free citizens - they would like it to
have better citizens. (Havel et Klaus, 1996) Klaus ukazuje na problém: kdo má právo
říkat, ne-li přikazovat, lidem, čeho si mají vážit a co mají zavrhnout, jakou legitimitu
má rozhodnutí, že nevládní neziskové organizace jsou hodny větší podpory než
ziskové organizace? Havel je jiného názoru: "I do not believe that our future goal
should be merely the creation of an efficient capitalist democracy. We need
something more: we need to begin a serious discussion about the character of the
democracy that we wish to cultivate (...) We need, quite simply, a new vision". (ibid.)
Pro Havla je uvažování o budoucí podobě české společnosti potvrzování a zároveň
tvorba identity české společnosti. To neznamená stavění se do role lékaře, který
předepisuje "dobré", nýbrž zdůrazňování nutnosti o dobrém a zlém veřejně jednat.
Však v Klausově schématu není prostor pro toto jednání, expremiér vidí společnost
jako dvě polarity - svobodní občané a stát, přičemž komunikaci mezi nimi zajišťují
politické strany, které soupeří o přízeň voličů. Havel mezi stát a občana staví
občanskou společnost, jednak jako jakýsi nárazníkový systém proti případným
excesům státu či občanů, a jednak právě jako platformu pro diskusi o směřování a
identitě kolektivní národní existence.
V české společnosti existují i jiné názory oponující liberalismu, např. ten zdůrazňující
větší roli státu v budování národní identity.
V Chile už diskuse o liberalismu probíhá od začátku osmdesátých let a dosud
nepolevila. Zpočátku byl liberalismus kritizován v ekonomické rovině, a když se stal
všeobecnou státní doktrínou, je napadán jako politická ideologie.
Uvedu dva příklady kritiky liberalismu v Chile: "Cuál es la crisis de la política en el
Chile Actual? La imposición por una ideología utópica, el neoliberalismu, de una
política a-ideológica, que no contiene proyecto, que es la petrificación absoluta de lo
actual." (Moulian, 1997: 58) "Si la historia no es un ascento de lo inferior a lo
superior, entonces el hoy no será mejor que el ayer ni peor que la maňana. Un
gobierno sin utopía no puede convocar a la juventud, esto es casi una ley de la vida."
(Toledo 1998, accento en orig.) Vláda Concertación se nachází ve fázi ideologického
prázdna - nemůže přijmout liberální utopii svých předchůdců, jako vláda rozvoje se
nemůže hlásit ani ke konzervativní identitě, a konečně odmítá hrát roli ideového
nástupce Allendeho socialistické vlády. Svou identitu může stavět pouze na
současnosti, přesněji: na svých úspěších (viz Tironi, 1993) a na okouzlení z konzumní
společnosti. Tato symbolická legitimita je ovšem velmi křehká a nestabilní. Existují
však náznaky, že se vytváří solidnější identita zdola: "Se pude demostrar
estaditicamente que en los últimos cuatro aňos hay una mayor preocupación
ciudadana sobre el tema del patrimonio, que antes no existía. (...) Es la gente la que
empieza hablar del patrimonio desde una perspectiva no técnica, sino que desde la
memoria (y) la herencia (...)" (Cabeza, 1998) Zájem o vlastní vzdálenou minulost
přichází historicky zpravidla současně s pokusy znovu definovat národní identitu. Je
možné, že Chile právě vstupuje do této fáze. Naopak, v české společnosti dochází,
podle mého názoru, k rozpadu bývalých identit a nová není zdaleka na obzoru.
Závěr
Ústředním tématem tohoto eseje bylo ukázat, jak různé cesty vedou k uskutečnění
jednoho a téhož projektu demokracie. Tyto cesty však mají několik společných rysů.
Jedním z nich je vztah k vlastní minulosti a s tím související otázky viny a trestu.
Jsou lidé, kteří prohlašují, že demokratické revoluce ve východní Evropě - a
pravděpodobně i demokratizace Latinské Ameriky - nepřinesly světu nic nového... ani
žádné nové iluze, je třeba dodat. Nicméně připomněli, jak úzce je svázaná přítomnost
s minulostí, že rychlé zapomenutí neznamená definitivní zapomenutí. Přesvědčuje se
o tom nejen Chile, které prožívá "el boom del once", nebývalý zájem zvláště mladých
lidí o 11. září 1973, o okolnosti svržení hrdé chilské demokracie, byť deformované
pokusem o socialismus, o minulost, která stále v učebnicích chybí, ale např. i
Švýcarsko se zatajenými válečnými konty. Přesvědčuje se o tom i česká společnost,
když z ní začíná pozvolna prosakovat touha po komunisticky černobílém vidění světa
někdejších televizních seriálů nebo intolerance vůči jakékoliv nepohodlné odlišnosti.
Na druhé straně si nemůžeme nevšimnout pacifizující strategie konzumní
společnosti: na minulost se již nemusí odpovídat, minulost se může pohodlně
konzumovat. Jednak se z ní udělá jakýsi hologram dějin, který je dokonalý, avšak
sterilní. Dějiny nejsou chápány jako to, co se odehrálo, ale jako to, co bylo
z(re)konstruováno. Tyto strategie spojí nepřátele skrze jinou logiku, jinou symboliku symboliku zajímavosti, show, nostalgie po minulém -, dávajíce zapomenout na zrady,
křivdy a ponížení. Na minulé boje se díváme očima, které shlédly Apocalypsis now,
Terminátora, Jurský park... Očima, pro které se oživená minulost může stát jen
neobvyklým zbožím na regále supermarketu, námět na film, povídku či drama.
Co převáží: respekt k minulosti nebo konzum minulosti? To je otázka naší budoucí
identity, jak se rozhodneme nakládat s vlastní minulostí tváří v tvář zatím poslední
velké ideologii - liberalismu. Je to rovněž otázka kvality demokracie, kolika hlasům
dovolíme podávat o minulosti svědectví, čí vyprávění zapíšeme zlatým písmem a čí
umlčíme.
Literatura:
Avila, R. (1998) De modernos y posmodernos. La Epoca (Internet), 14 de julio, 3.
Benomar, J. (1993) Justice After Transitions. Journal of Democracy 4: 1, 3-14.
Boeninger, E. (1998) "Hay que ignorar a Pinochet." (Entrevista) Caras (Internet), vol.
255.
Cabeza, A. (1998) "Tenemos una identidad cultural muy débil." (Entrevista) La Epoca
(Internet), 14 de junio, 4.
Cavallo, A. (1992) Los hombres de la transición. Santiago: Editorial Andres Bello.
Cepl, V. et Gillis, M. (1996) Making Amends After Communism. Journal of
Democracy 7: 4, 118-124.
Dahrendorf, R. (1991) Úvahy o revoluci v Evropě. Praha: Evropský kulturní klub.
Dvořáková V., Kunc, J. (1994) O přechodech k demokracii. Praha: SLON.
Garretón, M.A. (1995) Redemocration in Chile. Journal of Democracy 6:1, 146-158.
Garretón, M.A. (1994) La faz submergida del iceberg. Estudios sobre la
transformación cultural. Santiago: Ediciones Cesoc-Lom.
Havel, V. et Klaus, V. (1996) Rival Visions. Journal of Democracy 7: 1, 12-23.
Holub, P. (1998) Bojovníci s lidskou tváří. Respekt, 34, 9-11.
Jaspers, K. (1991) Otázka viny. Praha: Mladá fronta.
Michnik, A. et Havel, V. (1993) Justice Or Revenge? Journal of Democracy 4: 1, 2027.
Moulian, T. (1993) Démocratie de consensus ou démocratie de conflits? Problemes
d'Amerique latine 11, 17-23.
Moulian, T. (1997) Chile Actual. Anatomía de un mito. Santiago: ARCIS-LOM.
Nodia, G. (1996) How Different Are Postcommunist Transitions? Journal of
democracy 7: 4, 15-29.
Offe, C. (1996) Designing Institutions for East European Transitions. Budapest:
Collegium Budapest.
Tironi, E. (1993) Culture et communication dans une période de transition (19901994). Problemes d'Amerique latine 11, 35-47.
Touraine, A. (1988) La parole et le sang. Politique et société en
Amérique Latine. Paris: Éd. Odile Jacob.
Weyland, K. (1997) "Growth with equity" in Chile new democracy? Latin American
Research Review 32:1, 37-67.