Bajky ZUŠ Jirkov ozdoba

LDO
ZUŠ Jirkov
BAJKY
Ilustrace: Marie Vrzáková
LDO
ZUŠ Jirkov
BAJKY
Ilustrace: Marie Vrzáková
Jirkov 2014
Úvodem
Vážení čtenáři, předkládáme vám sedm bajek, které vznikly na
hodinách slovesného projevu LDO v ZUŠ Jirkov pod vedením
učitelky Mgr. Ivy Šimkové.
Na začátku kdosi přinesl krásné pexeso se zvířátky. Když jsme
brali dvojice náhodně do ruky, začali jsme si vymýšlet situace, za
jakých by se ta dvě zvířata mohla potkat a co by si povídala. Najednou
jsme zjistili, že o nich také musíme něco vědět, abychom jim mohli
vkládat věty do úst – tedy do zobáku a do tlamiček…..
A tak jsme se rozhodli, že se pokusíme o bajky, jako psal Ezop
nebo Krylov. Nebylo to lehké, jak se zprvu zdálo, kdy jsme měli plno
nápadů a bavili jsme se u toho. Abychom nebyli ničím ovlivněni
dopředu, dvojice jsme si vylosovali.
Seznámili jsme se s tím, co bajka musí mít, aby byla bajkou. My
jen doufáme, že s jakým potěšením jsme je vymýšleli, s takovým si je
vy přečtete. Zvířecí říše nám přináší mnoho možností o přemýšlení i o
sobě.
Tvůrčí skupina LDO v ZUŠ Jirkov:
Sára Bláhová (11 let)
Alice Jelínková (9 let)
Ellen Maljuková (11 let)
Martin Matocha (10 let)
Klára Moravčíková (10 let)
Andrea Říhová (13 let)
Jakub Šilar (12 let)
Tomáš Tieze (12 let)
Marie Vrzáková (14 let)
Kateřina Žabčíková (12 let)
Eliška Žáčková (12 let)
Zajíc a vrabec
Zajíc se rozhlížel, kde by si vyhrabal noru, aby se skryl před
nepřáteli i před nepřízní počasí. Na okraji lesa byl starý
trnkový keř a pod jeho kořeny se mu zalíbilo. Vyhloubil si tam
příjemné obydlí. V trnkovém keři měl rozčepýřené hnízdo
vrabčák. Když na jaře zajíc pouštěl zimní srst, vrabec
chloupek po chloupku sbíral a vystýlal své hnízdo. Tak tam
spolu svorně přebývali. Protože, jak je známo, co vrabec neví,
to nepoví, každý večer zajíci vyštěbetal, co kde viděl. Jednou
vrabec přiletěl se zprávou, že objevil velikánský lán zelí a
zajíci ukázal směr, kudy se k němu dát. Zajíc nelenil a druhý
den se na zelí vypravil. Tu ukousl kus šťavnatého lupenu, tam
zas jiný a tak si ani nevšiml, že v tom obrovském lánu
zabloudil. Večer se už domů nedostal. Když vrabec viděl, že
pelíšek zůstal prázdný, napadly ho zlé předtuchy. Co když
pole hlídá nějaký pes a zajíce roztrhal? Vyletěl z trnkového
keře zajíce hledat. Z výšky mu to nedalo moc práce.
„To ti to ještě nestačilo? Já jsem se o tebe bál“, volal na zajíce.
„Už se na zelí nemůžu ani podívat. Já jsem tu zabloudil a
všude jenom hlávky zelí, nevím, kudy se dostat domů“ smutně
odpověděl zajíc.
„Dívej se, kam letím a běž za mnou, povedu tě“, zaštěbetal
vrabec a vznesl se do výšky. Zajíc hopkal tím směrem za ním.
A tak se zase dostal domů.
Z toho plyne poučení, že v nouzi poznáš přítele.
Divoká kachna a srnče
A byl tu květen. Potravy dostatek a všude plno mláďátek.
Jen divoká kachna smutně plula po rybníku. Její všechna
káčátka ulovila liška. Občas se vznesla nad hladinu, obletěla
rybník a zase se smutně snesla na vodu. Jednou se vydala na
přelet přes louku a podél lesa. Z výšky zahlédla cosi, co jí
nepřipadlo jako nějaký kámen. Snesla se níž a zahlédla
schoulené srnčátko.
„Kde máš maminku?“, zeptala se zvědavě.
Srnče se ještě víc přitisklo k zemi a strachy ani nedýchalo.
„Jen se neboj, já ti ji najdu“ a odletěla hledat mámu srnu.
Objevila ji dost daleko. Srna se pásla u okraje lesa tam, kde
byla i malá tůňka. Letěla zpátky, kde leželo srnče. Vtom
zahlédla lišku, která pátrala po kořisti. Kachna si hned
vzpomněla na své děti, které právě tahle liška ulovila. Teď
viděla, jak se liška blíží k srnčeti. Rychle sletěla na zem a
dělala, že je zraněná.
„Liško, pomoz mi, mám polámané křídlo, odnes mě na vodu“,
zaprosila kachna, „podívej se, sama se snažím a nejde to“ a
opravdu jako by se snažila vzlétnout, odlákávala lišku dál a
dál od srnčete.
Když si liška myslela, že má už už před sebou kořist,
kachna se vznesla do výšky a celému lesu dala na vědomí, že
je tu nějaké nebezpečí. Uslyšela to i máma srnčete a spěchala
k němu, aby ho ochránila svými kopýtky. Nebylo potřeba.
Kachna odlákala lišku dost daleko, že se zpátky už nevrátila.
V lese platí víc než jinde, že opatrnosti není nikdy dosti.
Sysel a sojka
Na okraji lánu s obilím bydlel sysel. A přes cestu začínal
krásný vzrostlý les. Tam zase poletovala sojka. Oba se už
dlouho znali, ale ještě si spolu nepovídali. Až jednou, když už
bylo na sklonku léta, sojka oznamovala celému lesu, že se
blíží veliké nebezpečí, že se po cestě blíží lovec se psem. Pes
pobíhal sem a tam a sysel se bál, že ho vyčenichá. Stačil ještě
hvízdnout na kamarády, aby se všichni ukryli. Lovec se psem
přešli, ani si jich nevšimli. Sojka sletěla níž a promluvila na
sysla.
„Ty ses bál o své zásoby, viď?“
Sysel se pousmál pod vousky a řekl: „To o nás říkají lidé, že si
děláme zásoby a že syslíme. Jak směšné! My si jídlo nosíme
do díry, ale ne, abychom si ho schovávali na zimu. My zimu
prospíme. My si jenom chceme doma v klidu pochutnat. To
moje teta veverka, ta to dělá, ale ona zimu neprospí.“
„Aha“, zamyslela se sojka. „To my, sojky, my si zásoby na
zimu děláme podobně jako tvoje teta veverka.“
„Já vím. A taky kradete jako straky, jen si nedá pozor,
zapomene, kde co má a už to je pryč“, vyčítavě pronesl sysel.
Věděl ale, že sojka s veverkou jsou náramné kamarádky.
Ale co naplat, příležitost dělá zloděje.
Skokan a veverka
Horko k zalknutí. Hladina rybníka se ani nepohne, jen na okraji ve
stínu mohutného dubu osychá skokan, co právě vylezl z vody.
Netečně se dívá na hladinu a tu v ní vidí odraz veverky, co sedí nad ní.
„Ty se máš, skokánku, můžeš se ochladit v rybníce, kdy chceš “,
vzdychla veverka.
„To je tím, že nemám kožich jako ty“, věcně odpověděl skokánek.
„Sundej kožich a pojď se taky vykoupat.“
„Já jsem ještě neslyšela, že by se nějaká veverka koupala. My umíme
skákat po stromech z větve na větev, to ty neumíš“, trochu
vychloubačně řekla veverka.
„To je toho. Já taky umím skákat, vždyť mám podle toho i jméno:
skokan zelený. Ty ani nejsi veverka skákavá, ale veverka obecná“,
pustil se do debaty skokan trochu uraženě, „a navíc, abys věděla, já
mám příbuznou stromovou žábu, je to náramná krasavice a žije v Jižní
Americe. Teda nikdy jsem tam za ní nebyl“, posmutněle dodal
skokánek a pokračoval: „To přece nemůže být možné, aby se ten tvůj
kožich nedal sundat. Já tady každý den na břehu vidím děti, jak ze
sebe všechno sundají a taky se koupou nahé jako já“, mudroval dál
skokan.
„Tak já budu hledat nějaké knoflíky nebo zip nebo háčky…….“ A
veverka šmátrá ve svém kožíšku a hledá zapínání. Každý si myslí, že
se drbe. To není pravda, hledá, kde se ten zatracený kožich dá
rozepnout, aby se svlékla a mohla se jít koupat jako žába.
Ono není všechno takové, jak to vypadá. Tak vznikly
pomluvy, že má veverka blechy.
Kuna lesní a sýkora modřinka
Sice se říká kuna lesní, ale ona si oblíbila blízkost lidských
příbytků. Kůlny, půdy a běda! I kurníky. Dbala na to, aby byla
vždy čistá a upravená, s nažehlenou náprsenkou. Dokonce
svou roztomilostí zmátla i domácích Aničku. Je to potvůrka
proradná a nechce, aby byla prozrazená.
„Aničko“, lísala se sladce, „ty jsi skoro tak hezká jako já,
budeme kamarádky, ano?“
Jenom Anička věděla, že nad kurníkem přebývá tahle
šelmička. Nikomu o ní neřekla.
Ale co to? Jednou přišla maminka domů a byla nějak smutná.
„Ztratila se nám všechna kuřátka“, oznámila smutně Aničce.
Druhý den zase v kukani chyběla vajíčka, pak se kočce
nechtělo ani ven. Anička netušila, že je hlavním viníkem její
kamarádka s tak bělostnou náprsenkou.
Na zahradě to ale všechno pozorovala sýkorka modřinka,
která se také bála o svá vajíčka. Jednoho dne slétla k Aničce
na okno a zaťukala na sklo. Anička se usmála a milého ptáčka
pustila dovnitř. Sýkorka jí všechno vypověděla. Anička se
nestačila divit. Všechno pověděla tatínkovi. Tatínek na kunu
nastražil past a když se do ní kuna chytila, prosila Aničku, aby
ji pustila, že ona nic neudělala. Anička už jí nevěřila. Ale že
byla tak hezká a že se jmenuje kuna lesní, odnesli ji s tatínkem
hluboko do lesa, kam patří.
Není dobré hned věřit sladkým slovíčkům! Důvěřuj, ale
prověřuj!
Liška a výr
Lesní zvířata se rozhodla, že svolají zvířecí konferenci,
kde si ujasní, kdo bude řešit problémy jejich lesa. Dorazila
zvířata čtyřnohá, zástupci šelem i býložravců, dorazilo i
několik plazů bez valné naděje na větší uplatnění a také
mnoho ptáků. Ryby a ostatní nebyli pozváni. Moudrá sova
zahájila jednání a předala slovo výřečné sojce.
„Přátelé, takhle to dál nejde. Král zvířat lev je moc daleko a
nezná naše problémy. Nemůžeme se spoléhat ani na silného
medvěda, ten tu s námi také nežije. Musíme si mezi sebou
zvolit správce našeho lesa“.
„Jsme tu v hlavním zastoupení savci a ptáci. Jak vyřešíme
tohle? Zvolíme-li savce, co na to řeknou všichni ptáci?
Zvolíme-li ptáka? No?“ ozval se jelen šestnácterák.
„Nechci vám do toho mluvit,“ přihlásil se o slovo jezevec
„co kdyby byli správci dva. Jeden ve dne, druhý v noci?
„To není špatný nápad!“, horlivě souhlasil ježek, přestože by
mu to s jeho bodlinami mohlo být jedno.
A tak padaly návrhy a lítalo při tom i peří, občas byl vytržen i
nějaký chlup, ale na závěr se všichni shodli na tom, že ve dne
bude spravovat les chytrá liška a v noci moudrý výr. Oba mají
královsky znějící jména: liška vulpes vulpes a výr bubo bubo.
A od té doby je v lese pořádek, jak má být.
Tak to bývá, aby byl klid. Každý chvilku tahá pilku, nebo
také: Vlk se nažere a koza zůstane celá.
Tetřev hlušec a prase divoké
Tyhle hádky a posměšky byly v lese na denním pořádku.
„Jsi hluchej jako pařez“, posmíval se statný kňour tetřevovi.
„Ty jsi slepej jako slepejš“, vracel mu to tetřev.
„Kdybys ty nebyl hluchej jako pařez, slyšel bys, jak si tu
pěkně rochníme v kališti. A jak nám chutná!“ pochvalovalo si
divoké prase.
„Kdybyste vy pořádně viděli, viděli byste, jaký já jsem
krasavec! Nejkrásnější pták v lese“, roztáhl tetřev svůj
skutečně krásný ocas a vypnul kovově lesklou hruď.
Myslíte, že to bylo do nekonečna? Nebylo. Přišli lovci,
ulovili prase i tetřeva. Tetřeva hlušce teď obdivují vycpaného
na stěně v hospodě „Na mýtince“ a z divokého prasete, co si
nedošlo k optikovi pro brýle, tam navařili kotel guláše. A
zbylo ještě na tlačenku.
To tak bývá: Když se dva hádají, třetí se směje. A někdy
jich je o hodně víc.