O pokladech v aktovce, soukromé telegrafní společnosti,

O pokladech v aktovce, soukromé telegrafní společnosti,

O pokladech v aktovce, soukromé telegrafní společnosti,
motoru k ponorce a pozdvižení na jinak poklidném
náměstíčku
Paní Švábová
Když vás toulka Starým městem zavede do Svatošovy ulice, zanedlouho se
budete nacházet před restaurací „U dvou koček“. Tak se tam říká dnes. Kdysi to
bývala útulná a začouzená hospoda „U Horů”, to kvůli manželům Horovým, kteří
tam po dlouhá léta hospodařili. Ještě předtím to byl hostinec „U kroužků“, pro dva
kroužky, které byly zobrazeny v omítce průčelí domu nad okny.
V té chvíli už budete stát
jen několik kroků od rohu s
bezejmennou uličkou, která
by vás za časů, o kterých
bude řeč, zavedla k domovu
důchodců. Tomu se nepřestalo říkat „chudobinec”
kvůli
dřívějším
dobám.
Jakmile do této uličky vkročíte, hned po levé ruce
budete mít malý poschoďový baráček ve kterém
bydlívaly další dvě nezapomenutelné postavičky oživujíci kulisy kouzelného
světa mého dětství – paní
Švábová se svým dospělým synem, který byl starým mládencem.
Paní Švábovou jsem vždy pamatoval už jako starou paní, která musela být již
delší dobu vdovou. Jako ostatní starší ženy našeho sousedství i ona chodila vždy v
šátku a tmavém oblečení, všechny ty tmavé odstíny, šedá, hnědá, černá… Jak
pěkné bylo vidět babičky v pastelových barvách, v bílé, žluté, růžové, bledězelené či
bleděmodré, když jsme přišli do Austrálie. A to šlo o babičky možná ještě o mnoho
starší. Bílé kudrnaté hlavičky, na nohou třeba růžové plátěnky, nádhera…
Paní Švábovou jako ostatní staré paní ze sousedství, trápily nohy a záda. Chodila
ohnutá o staré sukovité holi. Na sklonku léta a na podzim jste ji mohli spatřit jak se
pomalu belhá z Pintovky přes Nový most a pak Vilovou čtvrtí vzhůru ke Kotnovu s
velikým rancem plným nasbíraného chrastí a suchých větví. Vše drželo pohromadě
kousky provazů. V obou rukou nesla staré chatrné tašky plné šišek. Takto bylo
vidět víc starších žen. Toto bylo pro případ, že by příděl uhlí a dřeva na celou
dlouhou zimu nevystačil. Ještě dnes ty dávné sousedky vidím v jejich starých
svetrech, zástěrách a šátcích, ohnuté pod svými břemeny.
Neočekávaly sociální asistenci jako mnozí, o mnoho mladší dnes. Nic takového
tehdy neexistovalo. Byly to časy budovatelské. Podle rozhlasových zpráv, každý
večer o sedmé po znělce „Kupředu levá, kupředu levá, zpátky ni krok“, se kola
1
průmyslu točila na plné obrátky, krávy sovětského plemene „Poslušnica II“ dojily
nepředstavitelné kvantity mléka, úderníci překračovali normy o stovky procent. Už
co nevidět měl začít ráj na zemi. Důchody mnohých přestárlých obyvatel Starého
města však byly k životu nepostačující.
Když jsem o trochu povyrostl, mnohokrát jsem přemýšlel, proč je vždy víc než
dost peněz na všechny tanky a děla, jejichž hukot a cvičnou střelbu bylo často
slyšet z tankodromu nad Klokoty, z těch tisíců hektarů vyvlastněných polností, kde
se dříve pěstovalo daleko široko známé klokotské zelí. Na tryskové MIGy z letiště v
Bechyni, které bylo neustále vidět na obloze nad Táborem. Na naleštěné černé
Tatraplány bezpočtu funkcionářů, na Sputniky s Lajkou i bez Lajky... Nikdy však
na to, přidat stovku či dvě měsíčně starému člověku na skromné živobytí. Tomu,
který svou povinnost vůči společnosti už dávno splnil. Ty moudré ženy, táhnoucí
své rance z lesa, dobře věděly, že na dobrodiní světa se spoléhat nelze, ale sedět se
založenýma rukama také ne.
Podloubí v Pražské ulici
Dalším způsobem, jak
ulehčit nelehkému údělu a
trochu si přivydělat, bylo
otevřít si vlastní krám! Tedy
malý krám, spíše krámek!
Ten většinou sestával ze
stoličky a doma vyrobeného
skládacího stolku. Někdy
byl potažený voskovaným
plátnem, jindy jen kostkovanou utěrkou. To vše se
převáželo sem a tam na
starém kočárku.
Krám paní Švábové a
dalších žen jste většinou
našli v Pražské ulici, nedaleko náměstí, v podloubí
u prastarého domu, z jehož průčelí podnes vyčuhuje půl dělové koule. Ta je tam prý
od roku 1648, kdy byl Tábor obléhán a ostřelován Švédy. Jako hoch jsem o ní
dlouho nevěděl, až mne na ni upozornil můj dědeček z Prahy, za jedné své letní
návštěvy svého rodiště.
Místo v podloubí mělo sice tu výhodu, že mohlo uchránit před přeháňkou, ale
někdy tam mohl být průvan, který staří lidé nesnáší dobře. Za pěkného počasí jste
proto mohli tyhle maličké krámky spatřit na sluníčku na náměstí, na malém plácku
před dnešní cukrárnou, nebo hned přes Střelnickou ulici před tehdejším ONV.
Sortiment nabízeného zboží se měnil podle ročních sezón. Hned jak nastalo jaro
se na stolcích objevily malé pugétky fialek, konvalinek a jaterníků. Okolo Velikonoc
je nahradily řehtačky a pomlázky vlastoručně upletené z mladých vrbových proutků
a ozdobené barevnými fábory z krepového papíru. Ty stály v pozoru, dlouhé i kratší,
v proutěných nůších. V létě bývalo zboží opět jiné. Když jste vyšli ráno do ulic za
2
nákupem, na stolcích krámků už na vás čekaly lesní
jahody, borůvky, maliny a
ostružiny. Na prostřených
kostkovaných utěrkách ležely krásné hřiby, štíhlí
kozáci s červeným klobouččkem, hromádky žluťoučkých lišek a další poklady
z lesa.
Paní Švábové takto trochu přibylo k malé starobní penzi a invalidnímu
důchodu jejího syna. Jedno je však jisté. Kromě své
píle a užitečnosti svému
okolí se těmto babičkám
podařilo mimoděk i vytvořit poetickou a nezapomenutelnou kulisu života na Starém
městě mého dětství.
Pan Šváb
Pan Šváb, hlavní postava této vzpomínky, nebyl totiž úplně zdravým člověkem.
Mohlo mu být něco mezi třicítkou a čtyřicítkou. Po sousedství bylo známo, že když
byl mladší potýkal se zlou nemocí – tuberkulózou. Ačkoli byl z léčení již dlouho
propuštěn, z bledé, voskové a jakoby stále upocené tváře, vždy však nesmírně
laskavé a mírné, bylo znát, že zdravím stále ještě zrovna nepřekypuje. Byl to hubený
vytáhlý muž s delšími tmavými, nepříliš často stříhanými vlasy, jichž nebylo
mnoho. Vzadu mu šly přes límec košile. Vždy se zdály být mastné a přilepené k
hlavě. Jeho oči jako by se neustále trochu smály. Chodil mírně ohnutý. Na ulici jste
ho mohli spatřit, jak někam pospíchá s odřenou koženou aktovkou, na sobě jeden z
těch dlouhých plandavých šedozelených kabatů té doby, kterým se říkalo
„hubertus“. Ten tu křivku ohnutých zad ještě zdůraznil.
Právě v té aktovce byly hotové poklady, které nás později zblížily. Pan Šváb byl
totiž radiotechnický génius – samouk. Kdykoli se někomu na Starém městě
porouchalo rádio, každý věděl kam se obrátit o pomoc. Televize začala vysílat o
trochu později a jen na několik hodin denně. Když i k nám na Staré město dorazila,
pan Šváb už na to byl odborně připraven, takže mohl hbitě a úspěšně rozšířit
sortiment svých služeb.
Považoval jsem se za velikého šťastlivce, když jsem si jednoho odpoledne, poté co
jsme se skamarádili, směl obsah té aktovky důkladně prohlédnout. Stavěl jsem si
tehdy jednoduché rádio na baterie, tak zvanou „jednolampovku“, a potřeboval
poradit s letováním. Elektrickou pájku jsem pochopitelně neměl a snažil se spájet
jemné spoje dlouhou neohrabanou letovačkou, dobrou tak pro klempíře k letování
plechových okapů. Měla dřevěnou rukojeť a mohutný měděný hrot. Rozpaloval jsem
ji do ruda ve žhavém uhlí v našich kuchyňských kamnech!
Ten skvělý muž si totiž již tehdy podomácku sestrojil ze starého transformátoru
pistolovou pájku, což za těch časů byla věc převratná. Trvalo to pak ještě řadu let,
3
než se takové pájky vůbec objevily na trhu. Trubičkový cín, uvnitř s tavidlem, buď
neexistoval nebo nebyl k dostání a tak se musel používat humpolácký klempířský
cín, který byl ke koupi v podobě trojhranných tyček v železářství. Místo tavidla pan
Šváb používal kalafunu houslové smyčce, kterou měl v malém kelímku. Tavidlo je
na to, aby pájený spoj byl elektricky spolehlivý. Dalším znamenitým pokladem
ošuntělé aktovky byla nevelká černá bakelitová skříňka – Wheastonův můstek. To
byl přístroj k měření elektrického odporu, jak mi pan Šváb vysvětlil a pak dokonce
nechal několik odporů přeměřit! Vzpomínám si dobře, jak
toužebně dodal, že by
si chtěl jednou rád
pořídit i „Avomet“, což
byla podobně velká
krabička – univerzální
přístroj na měření
proudu a napětí. Ten
prý mají v „Elektře“
na
Novém
městě.
Vydal jsem se tam,
abych se na tu věc
podíval. Stála kolem
800 Kčs, což byl
tehdy velmi slušný
měsíční plat.
Moje maminka nebyla naším kamarádstvím nějak zvláště nadšena, protože se o
mne bála, abych v bytě u Švábových snad „něco nechytil“. Ale já zdravotní stav
pana Švába hájil s tím, že by ho přece ze sanatoria nepustili domů, kdyby nebyl
naprosto v pořádku. Též si vzpomínám, jak tomu byla velmi nerada, když jsem si
jednou přinesl vítězoslavně domů celé ročníky radiotechnického časopisu, který
vycházel hned po válce, dávno před časopisem „Amatérské rádio“. Byly tam
všelijaké plánky, které jsem si chtěl obkrelit. Měla strach, aby ten stoh starých
zažloutlých a zatuchle vonících časopisů snad ještě neosahoval nějaké zákeřné
bacily té TBC.
V jednom čísle jsem objevil návod a schema, jak si postavit jednoduchý vysílač
na baterie o jedné elektronce. Dal jsem se do práce. Pamatuji si na vniřní zápas,
který jsem pak sváděl ve strachu stisknout improvizovaný Morseův klíč – tlačítko
vyrobené z kousku plechu z víčka od konzervy. I když ten vysílač měl mít dosah jen
několik desítek metrů, velmi jsem se obával, aby mě příslušné orgány nezaměřily a
nezatkly za nelegální vysílání. V těch dobách to bylo něco velmi stíhaného a přísně
trestaného.
Kromě pana Švába byla na Starém městě ještě jedna instituce, radioopravna
pana Slacha v Pražské ulici. Tam jste však museli své těžké nemocné rádio odnést,
zatímco pan Šváb provedl ošetření pacienta přímo u vás doma. I u pana Slacha se
mladým badatelům občas podařilo získat odpověď na nějakou tu zapeklitou otázku
či zakoupit drobnou součástku. Ale nikdy jim nebylo dopřáno nahlédnout do vlastní
opravny, která byla od předního krámu skryta za dřevěnou zástěnou. Ó, jak jsem
vždy toužil tam nakouknout. Jaké magické království se tam skrývá, jaké úžasné
věci a přístroje? Dnes si myslím, že pan Slach mne spíše nechtěl připravit o
4
chlapecké iluze. To kdybych tam našel jenom starý omlácený stůl, zaprášenou
lampu, rozviklanou židli, letovačku, pár šroubováků a kleští. Jak zklamán jsem
vždy z krámu pana Slacha odcházel, ale zároveň se těšil, že možná již příště se mi
poštěstí a bude mi konečně dovoleno ta skrytá tajemství shlédnout.
O přísun součástek se staral hodný pan primář, strýc z Prahy,
bazar pana Němečka v Pražské ulici i armáda
O potřebné radiové součástky jsem neměl nouzi. Maminka se v zaměstnání i
jinde s experimenty své ratolesti ráda pochlubila. Tím se bezděky postarala o další a
další přísun. Několikrát se staly věci přímo neuvěřitelné. Jedna z maminčiných
kolegyň v kanceláři doma o rašícím Edisonovi pověděla svému manželovi. Ten byl
vysokým důstojníkem, majorem u spojovacího vojska. Zanedlouho se u nás doma
objevila veliká krabice plná odporů, cívek, elektronek s příslušnými objímkami,
drátů, kondenzátorů, včetně velkých vzduchových i s knoflíky k laďění. Nechyběly
ani sluchátka, velké anodové baterie a celá řada jednoduchých schemat a návodů.
Jednou večer se zas před naším
domem zastavilo auto pana primáře
Menšíka, vyhlášeného lékaře, který byl
ve svém volném čase též nadšeným
kutilem. Po chvíli bylo slyšet jak je
něco těžkého a objemného vynášeno
vzhůru po schodech. Oddychující pan
primář mi pak předal ještě větší krabici
než byla ta předtím, a v ní opět samé
poklady – malé barevné žárovičky,
objímky, bzučáky, vypínače, přepínače,
svorkovnice a dokonce několik malých
elektromotorků! Na dně jsem nakonec
objevil i velikou desku s kolejemi,
ovládacím panelem, napájecím transformátorem a pěkným modelem pražské tramvaje. To vše pan primář kdysi
dávno sám sestrojil pro svou malou
dcerku.
Fantastické věci se čas od času objevovaly i ve výloze bazaru v Pražské ulici, kde
věci do komise bral a prodával pan Němeček. Jednou jdu okolo a nevěřím svým
očím. Ve výloze byly dva velké kulaté měřící přístroje, ampérmetr a voltmetr, každý
za pouhých 15 Kčs! Takovou výhodnou koupi jsem nemohl nechat jen tak. Drahá
teta Jozefka v té době prodávala konfekci v nedalekém obchodním domě. Pro mé
snahy měla velké pochopení a vždy se projevila být štědrým mecenášem. Stejně tak
i strýc Richard, profesor na průmyslové škole slaboproudé elektrotechniky v Praze.
Ten mne za prázdninových pobytů též povzbuzoval, poučoval v teoretických
základech a bohatě zásoboval všelijakými součástkami a plánky. První krystalku
jsem si postavil právě díky jemu.
Á, vy nevíte co je krystalka? To je to nejjednodušší rádio, které ani nepotřebuje
baterii aby hrálo. Na papírovou roličku, třeba tu od toaletního papíru namotáte pár
závitů izolovaného drátu a pak tuhle cívku propojíte s několika dalšími
součástkami, které se dají koupit za pár šupů. Nejdražší na celé krystalce jsou
5
sluchátka. Za anténu poslouží drátěnka postele a za uzemnění kohoutek vodovodu,
a věřte nevěřte najednou vám tohle hnízdo z drátů ožije a začne hrát! Ještě dnes
bych takový zážitek nevyměnil za nějaké Nintendo! Měl jsem radost, když strýc s
tetou Soňou a děda s babičkou se v dopisech ptali maminky a tety Josefky, „a co
nyní dělá ten náš Pepík – Technik?“
Ještě jednu přezdívku jsem si za nezapomenutelných prázdninových časů v
Praze vysloužil. Tou jsem se však už tak nehonosil. Stalo se to takhle:
Malý jednopokojový byt, který dědeček, babička, teta a strýc sdíleli, praskal ve
švech. Místa bylo tak málo, že i malé rádio strýce a tety „Tesla – Talisman” bylo přes
den uklizeno, aby nezabíralo místo. O večerech se k mé nemalé radosti objevovalo
na stole v kuchyni, kde mi bylo dovoleno projíždět stupnici na všech vlnových
délkách a chytat vysílání v mnoha neznámých jazycích. Bylo vzrušující číst na
prosvícené stupnici jména dalekých měst – Stockholm, Hilversum, Varšava,
Boulogne, Sofia, Lahti, Madrid, Helsinki, Toulouse, Copenhagen, Istanbul,
Amsterdam, Beograd… Vždy přitom bývaly zajímavé debaty o politice, hudbě,
zeměpise a radioamatérství. Při těchto radiových lovech se mi občas stalo, že jsem si
někdy potichu a nenápadně ustřelil do trenýrek. Co scházelo na tajeném zvukovém
efektu nechybělo na aromatické razanci! Teta se strýcem se na sebe jen výmluvně
podívali, což jsem po očku zaregistroval, ale zpočátku nic neříkali. Později se mi
však dostalo i té druhé přezdívky – „Serjožka Prdomil“, s tím diskrétním důrazem na
to Ser - Jožko!
Jaké fascinující časy to byly! Proto ještě několik vzpomínek na věci, které se
udály v letech 1955 – 1958. Jak nádherný je svět, když je vám 8 – 12 let...
Soukromá telegrafní společnost P & F Company Limited
Sestrojit malý telegraf bylo hračkou.
Stačilo stlouci ze dřeva dvě malé krabičky,
aby se do nich vešla plochá baterie. Potom
už potřebujete jen tenký izolovaný drát,
dvě malé žárovičky s objímkami, pár
mosazných
šroubků
s
půlkulatou
hlavičkou a dva proužky tenkého plechu k
sestrojení tlačítek – telegrafních klíčů.
Když vše správně zapojíte, stačí už jen
nalepit
na
vrchní
stranu
krabičky
Morseovu abecedu, propojit obě stanice
dvěma drátky a už si můžete s někým
telegrafovat. K čemu by vám taky byly dvě
telegrafní stanice, kdybyste je nemohli
prakticky používat.
Za těch časů v sousedním domě přes
naši uličku bydleli manželé Ševčíkovi. S
jejich synem Frantou jsme chodili do
stejné třídy. Ten byl pro myšlenku
světelného telegrafu okamžitě získán. Hned
po škole byla jedna stanice nainstalována
na naší pavlači a ta druhá za oknem jejich
6
kuchyně a spojovací dráty byly nataženy. Vše bylo odzkoušeno a fungovalo to
báječně. Když Franta doma stiskl tlačítko u nás na pavlači se rozsvítila žárovička. A
opačně tomu bylo taktéž. Avšak k tomu, aby si šlo telegraficky zasílat skutečné
depeše, by ovšem bývalo zapotřebí učit se Morseovu abecedu. Do toho jsme se už
tak nehrnuli. To už by totiž dalo trochu fušku a vyžadovalo by to píli, vytrvalost a
trpělivost, tedy samé ty ctnostné věci jichž desetiletí hoši obvykle nemají příliš
mnoho na skladě.
Náš záchod toho času býval též na té pavlači. Za mrazů někdy byla na prkénku
jinovatka a na stěnách jíní! Muka se dala do jisté míry zmírnit, že jste plně
nedosedli. To jen tak na okraj a pro zajímavost. Nyní, v prvním dnu uvedení
telegrafu do provozu, však bylo příjemné teplé jaro. Když jsem tam nyní ve tmě před
spaním trůnil, napadlo mne vyslat Frantovi nouzovou depeši SOS, jako onehdy
vyslal Titanic, potápějící se u Newfoundlandu, tři tečky – tři čárky – tři tečky. Tolik
jsem z morseovky věděl. Stiskl jsem tlačítko a ve ztemnělé kuchyni u Ševčíkových se
nádherně rozsvítilo! To mne zajisté jen povzbudilo do dalšího a dalšího telegrafování
o pomoc z rozbouřených vln ledového Atlantiku. Nezvyklé světelné záblesky však
probudily pana Ševčíka. Ten prý vyletěl z postele v podvlékačkách v domnění, že v
kuchyni hoří! Netřeba dodat, že uživatelským nepochopením se naše telegrafní
společnost nedočkala telekomunikačního rozmachu a dalšího uplatnění.
Nepotřebujete náhodou motor do ponorky?
V Praze se daly sehnat věci o kterých se kutilům v Táboře ani nesnilo. V Pařížské
ulici bývala prodejna „Letecký modelář“. V Jindřišské ulici zas úžasná prodejna
„Mladý technik“. O kousek dál byl elektroobchod neméně fascinující. Jeden ještě
lepší byl za rohem na Václavském náměstí, oba hotové ráje pro kutily. Když jsem
byl o trochu větší měl jsem dovoleno zajíždět sem z Vysočan tramvají a hledat tady
poklady.
Jednou se stalo, že jsem do Vysočan přitáhl senzační elektromotor. Za sklem
výlohy vypadal jako nový a cena byla neuvěřitelná, snad jen 50 korun! Jednoduše
deal, který nešlo opomenout. Když jsem s ním dorazil, dědeček sice uznal, že
opravdu vypadá skvěle. Ta nízká cena ho však mátla. Stále pošilhavával po malém,
německy psaném, plechovém štítku na motoru, kterému jsem v obchodě v zápalu
tak výhodné koupě nevěnoval pozornost.
Nedaleko měl svou malou rádioopravnu dědečkův kamarád. Byl to podobný
machr jako můj pan Šváb. Motor jsme tam dotáhli. Dědeček svého vnuka představil
a oznámil důvod naší návštěvy. Ten muž se dal hned, stejně jako předtím dědeček,
do studia toho štítku. „No pane Peltán, motor je to velmi kvalitní, masivní
konstrukce, kuličková ložiska, skvělá precizní práce, holt Němci. Potíž je v tom, že je
stejnosměrný, na 12 – 24 voltů. Na střídavých 220 voltů vám absolutně nepoběží.
Podle štítku se zdá, že byl k nějakému servopohonu na ponorkách, k něčemu jako
elektrické vysunování a zasunování periskopu!“
Asi jsem vypadal hodně sklesle, takže dál už pokračoval na veselejší notu. „Ale
ano, i s tou zamýšlenou cirkulárkou nebo bruskou by uměl pěkně zacvičit, o to
žádný strach mladý muži. Dokonce dvě možnosti existují, aby to běhalo. Dalo by se
zapojit několik automobilových baterií paralelně, nejlépe nějakých masivnějších z
náklaďáků, aby to mělo trochu výdrž. Ty by se ovšem musely neustále dobíjet. Na to
byste zas potřebovali nějakou šikovnou nabíječku. O trochu lepší by bylo sehnat
7
trasformátor a usměrňovač, ty by však též musely mít pořádnou páru. Muselo by se
to spočítat. Ale myslím si, že nejsnadnější a nejlevnější by bylo pořídit si motor
rovnou na těch 220 voltů.“
Vrátit tak pěkný motor mi bylo líto, takže odcestoval do Tábora. Táhl jsem se s
ním pak z Klášteráku až na Maredův vrch v domnění, že strýc Rudolf – inženýr,
snad na něco přijde. Nesporně to myslel dobře, když mne po celé mládí připravoval
do života rčeními: „Ranní ptáče dál doskáče“, „Bez práce nejsou koláče“ a „Dvakrát
měř, jednou řež“. Ani tentokrát se to neobešlo bez kázání, „Jó Pepíku, „Od chyby se
člověk učí!“, elektřina se řídí exaktními zákony a ty můj hochu neoblafneš.“ Motor
skončil u nás na půdě. Možná by se tam v nějakém temném koutě ještě našel.
Nečekaná úřední inspekce
Nepochopení, závist, žárlivost, nepřejícnost a falešné pomluvy nejsou nikdy
pěkné věci. Můj zájem o věci technické nedal někomu v našem okolí patrně spát.
Jednou, když jsem přišel ze školy a maminka a teta byly ještě v práci, se ozval na
schodech zvonek. Za prosklenými dveřmi jsem spatřil několik zachmuřených mužů.
Ukázalo se, že jsou to inspektoři od rozvodných závodů RČB. Důvod návštěvy zněl:
„Dostala se k nám stížnost, že se na vašem domě venkovní vodiče elektrického
rozvodu rozžhavují do červena! Vy jste asi ten hoch, který prý provádí různé
pokusy. Musíme zde provést prohlídku, abychom zjistili zdali opravdu nejde o něco
nebezpečného.“ Pozval jsem ty muže dovnitř, provedl je celým bytem i půdou,
ukázal jim i svoji dílničku a všechny moje poklady. Asi odborně uznali, že to udání o
žhavých drátech je naprostý nesmysl a již nikdy jsme od nich neslyšeli.
Pozdvižení na jinak poklidném náměstíčku
Tím jsem však nechtěl ve čtenáři
vzbudit dojem, že dotyčný Edison nebyl
schopen nějaké neplechy, že neexistoval
prostor pro nějakou tu recesi.
teprve začne ta pravá legrace.
Na našem domě byly kromě
elektrického rozvodu ještě jedny dráty.
Ty byly ještě z dob, kdy v přízemí bydleli
manželé Černochovi. Pan Černoch byl
členem dobrovolného hasičského sboru.
Do jejich bytu byl proto zaveden
zvláštní aparát, kterým se svolávali
hasiči do zbrojnice, kdykoliv toho bylo
třeba. Když se od nás odstěhovali toto
zařízení bylo demontováno, ale na to
venkovní vedení se nějak zapomnělo. Na
bílých keramických izolátorech tam
zůstalo ještě po dlouhá léta viset. Bylo k
nerozeznání od skutečného elektrického
vedení. A co víc, na ty dva dráty šlo
dosáhnout rukou, když jste se trošku
nahnuli z našeho okna v prvním
poschodí. Nyní pozor, protože nyní
8
Napříč malebným náměstíčkem, rovnou před naším domem, vedla cesta k
Okresnímu soudu. Z nadhledu prvního poschodí bylo vidět i detaily, kterých jste si
jinak nepovšimli. Třeba že šikmý pás vedoucí k úřadovnám a soudním síním je
vydlážděn tmavším kamenem než ostatní světlejší dlažba náměstí. Soukromé vozy
prakticky neexistovaly a tak tudy denně procházelo mnoho lidí, a z našeho okna byl
o všem přehled jako z pozorovatelny. Když jsem to odpoledne přišel ze školy nikdo
jiný ještě nebyl doma. Už nevím co mne to napadlo, ale najednou tu prostě byla
zajímavá inspirace provést nějakou lumpačinu.
Protože jsem už dávno spolehlivě věděl, že ty dráty jsou v nepoužívání, vyklonil
jsem se z okna a oběma holýma rukama jsem se jich pevně chytil. V tu chvíli bylo
náměstí plné lidí pospíchajících sem a tam. Abych upoutal pozornost začal jsem
vydávat kvílivé zvuky „á - á - á - á - á - á - á – á - á“, a v tom samém rytmu ssebou
cukat. Lidé se začali zastavovat, tvořit hloučky a zděšeně provolávat věty, „Ách, to
ubohé dítě, jak s ním ta elektrika mlátí!“ „Rychle, zavolejte pomoc!“, „Skočte do
hasičárny, je to jen támhle za rohem!“
Koutkem oka jsem však zahlédl, že kromě vzrušené gestikulace se nic moc
nedělo. Dav nevěděl zda shánět policii, hasiče, ambulanci nebo nějakého
elektrikáře, čemuž jsem byl nakonec rád. Po chvíli mne to totiž už přestalo bavit.
Abych je uklidnil a ulehčil trauma, zasmál jsem se jako Fantom z opery, pustil se
drátů a hbitě zmizel z okna. Zpoza záclon bylo vidět jak si dav oddechl. Někteří ještě
chvíli postávali a potřásali hlavami, jiní si ťukali prstem na čelo. Ale za chvíli si už
zas každý šel po svém. Jako zázrakem ani tentokrát nedošlo k nějakým dohrám a
proto ani k „vyprášení kožichu“ či „zadních tváří“, jak se tehdy říkávalo. Je dokonce
možné, že až si drahá maminka bude nyní tyto řádky pročítat, dozví se o této
rošťárně vůbec poprve.
Toto vzpomínání začalo panem Švábem a jeho čarovnou aktovkou. Dík budiž
všem lidem jako pan Šváb! Díky všem, kteří pomáhají probouzet v dětech a mladých
lidech touhu po poznání a zájem o hodnotné věci, které se později mohou stát na
celý život jejich povoláním. Staré přísloví praví, „Ševče drž se svého verpánku“. Já
se toho svého držel a dobře mi posloužil nejen ve staré vlasti, ale později i v Austrálii
a v Kanadě. Bylo to díky zájmu, který mi byl v dětství, ve škole a později i v učení
projevován vzácnými jedinci druhu pana Švába.
Oakville, Ontario, Kanada
podzim 2001
9