otevřít - SVČ Bájo Česká Skalice

Č A L A M Á D A - S P EC IÁ L N Í L I T E R Á R N Í Č Í S L O - Z L A T Á S L OV A
ČALAMÁDA
S m ě s
z a j í m a v é h o
č t e n í
v e
Vyšlo ve Středisku volného času Bájo Česká Skalice v dubnu 2011
v y s m á t é m
|
n á l e v u
Speciální číslo časopisu
ZLATÁ SLOVA 2011
Sova
Michaela Pacholíková, 7 let
2
Č A L A M Á D A - S P EC IÁ L N Í L I T E R Á R N Í Č Í S L O - Z L A T Á S L OV A
FOTBAL
BARVY
Michal Šrajbr
Adéla Čápová
V sobotu či v neděli
Červené je jablíčko,
Oranžová mrkvička,
scházíme se s láskou,
vezmi si ho, Aničko.
je hezká jak kytička.
abychom se pobavili
Červené jsou jahody,
Je tak krásně křupavá,
s fotbalovou cháskou.
rostou támhle u vody.
a já ji moc ráda mám.
Ti kluci, ti to hrají,
Žluté, to je sluníčko,
Zrzavá je veveřička
s mičudou to umí.
nesvítí nám maličko.
nebo taky ta lištička.
Na soupeře kličky válí,
Pampelišky kvetou v létě,
Veverka jí oříšky
ten pak jenom čumí.
natrhám je mojí tetě.
a lištička zajíčky.
V bráně máme gólmana,
Zelená je travička,
Šedý je vlk v lese,
na něj spolehnutí je,
a v rybníce rosička.
zajíc už se třese.
lape, míče rozdává
Zelený je v lese mech,
Že by ho vlk ulovil
i góly vstřeluje.
a též listy na stromech.
a vlčata nakrmil.
Přejem našim fotbalistům
A co bílá?
Všechny barvy, když se spojí,
postup do vyšší soutěže,
Ta je taky!
tak se mi to velmi líbí.
aby pilně trénovali
Bílý je sníh
Až z nich bude duha krásná
a poráželi soupeře.
i ty mraky.
a já budu zase šťastná.
Naši malí fotbalisté
Černá, to je noc,
od starších se učí hned.
je to temná barva moc.
A až trochu povyrostou,
Černá je i vrána,
budou nám je závidět.
ta, co krásně kráká.
Zelený pažit,
Modrá, to je barva nebe,
na něm dvě brány,
a v zimě nás velmi zebe.
tomu snad neodolá
Modrou mají pomněnky,
fotbalista žádný.
ty od mojí maminky.
Růžovou, tu mají růže,
ale i naše kůže.
V zimě mám růžový nos,
okolo mě chodí kos.
Č A L A M Á D A - S P EC IÁ L N Í L I T E R Á R N Í Č Í S L O - Z L A T Á S L OV A
RYCHLÝM KROKEM CELÝM ROKEM
Monika Vydláková
Kos si zpívá na jabloni,
Podzim už je tady
Kdo chce další roční pohádku,
konvalinka v lese voní,
a drak se ptá: kudy?
ať čte zas a znovu od začátku.
sněženka už vykukuje,
Kudy letěl do dáli,
Cilka štěstím překypuje.
aby se mě vrány bály?
Špaček zpívá noviny,
Žáci řeší úlohy,
cvrčci svádí koniny.
zeměkoule polohy.
Žáby skáčkou v rybníce,
Za jedničku jablíčko,
jsou veselé velice.
usměješ se maličko.
Skáčou, hopsaj vesele,
Za dvoječku hruštička,
že hříbě ukusuje jetele.
dostala ji Hanička.
Vrchmezí je plné květů,
Houby v lese volají
děti jsou teď obzvlášť k světu.
a podzim jde po kraji.
Jaro přišlo k nám
A když podzim končí,
a já cvrček hrám.
první vločky tančí.
DRAK
Lucie Kašparová
Děti plavou v rybníce,
Zima dneškem začíná,
kluci staví pramice.
medvědí rodina usíná.
S létem jsou teď tady
Vytáhli jsme sáně, lyže,
i jahodové hody.
Standa zmrzlý rampouch líže.
Kachny chytaj žáby, pulce
Vločky na honěnou hrají,
Doletěl až nad louku,
a na nebi svítí slunce.
vesele je dětem v háji,
kde si zatančil polku.
Malá Lidka vozí panenku
převládají mrazy, sněhy,
Pozdravil všechny kytičky
a obléka jí halenku.
kamna jsou teď plná něhy.
a zazpíval jim nové písničky.
Brambory jí mandelinky,
Sluníčko už jenom svítí,
už nekvetou konvalinky.
pod zemí spí mladé kvítí.
Dovádějí koťata,
Rostou, rostou sněhuláci,
na příští rok schováme
i ta malá štěnata.
máme s nimi velkou práci.
do papírové krabice
Veselý maličký hezký dráček
po obloze letí jako mráček.
Nad ním je modrá obloha,
dráček se směje: ha, ha, ha.
Léto už létu sbohem dává
a nic tu po něm nezůstává.
My zpět dráčka voláme,
pro další naše tradice.
Prázdniny už zase končí
Zima je už dávno tady,
a děti se s létem loučí.
i se svými vánočními hody.
3
4
Č A L A M Á D A - S P EC IÁ L N Í L I T E R Á R N Í Č Í S L O - Z L A T Á S L OV A
O SÝKORCE, KTERÁ CHTĚLA LETĚT DO TEPLÝCH KRAJIN
Tereza Macháčková
RYBÁŘ
Kdysi dávno žila malá sýkorka modřinka. A ta sýkorka byla velice smutná.
Vždycky když přiletěla na krmítko, tak ji vyhodil mladý kosák. Vždy jen řekl:
„Jdi pryč, tohle krmítko je jen mé!“ To se ví, že sýkorka musela letět pryč,
ale bylo jí moc líto, že nemůže být na krmítku.
Sýkorka se rozhodla, že se vydá do teplých krajin. Letěla k vlaštovkám,
jestli by ji vzaly s sebou. Vlaštovky řekly, že mají se svými mláďaty dost práce,
ať se zeptá pana čápa. Pan čáp jí řekl totéž a ještě přidal dobrou radu: „Nelítej
do teplých krajin, a leť na jiné krmítko,“ řekl čáp. Sýkorka poděkovala za dobrou
radu a letěla do svého hnízda.
Když doletěla do svého hnízda, čekalo na ni nečekané překvapení.
Všechny její kamarádky čekaly před vrátky celé nedočkavé. Chtěly sdělit sýkorce
tu novinu. Sýkorka se ptala, co se tedy stalo a tak nejstarší sýkorka začala
vyprávět: „Ten mladý kosák, co nás vždy vyháněl z krmítka, přišel k úrazu. Když
letěl na krmítko, tak si sedl na zahradu, aby se trošičku proskočil. Málem se mu
to stalo osudným. Když po něm kočka skočila, vytrhla mu na štěstí jen jedno
pírko. Bylo mu to poučením a vždy pouštěl na krmítko všechny sýkorky
a už nikdy nebyl lakomý.“
Stanislav Kollár
O OSLÍKOVI
Rybář sedí u rybníka,
chtěl by chytit kapra nebo mníka.
Alespoň malou plotičku
na tu svoji udičku.
Štika ta mu uniká,
protože je veliká.
Navečer jdou ryby spát,
rybář už má velký hlad.
Rybu žádnou nechytí,
bude baštit knedlíky.
Vanda Svatoňová
Vypravěč: „Na okraji malého městečka žila rodina Pasáčkových. Měli oslíka.
Oslík jedl seno, někdy se pásl na louce, někdy na pasece a měl se u Pasáčkových
dobře. Chodil si po dvorku a zastavil se u otevřeného okna. Co slyšel, to mu
málem zastavilo srdíčko.
Pasáčková: „Už jsme staří a dlouho se nedokážeme starat o oslíka. Co s ním
uděláme?“
Pasáček: „Já ho mám sice rád, ale nedá se nic dělat, budeme ho muset prodat
na zvířecím trhu.“
Pasáčková: „Mně je ho také líto, ale nedá se nic dělat. Musíme dát pozor, komu
ho prodáme, aby se o něho dobře staral.“
Vypravěč: „Jak to oslík uslyšel, hrozně se lekl, přeskočil plot a utíkal, co mu
kopýtka stačila. Že to byl oslík a moc rozumu nepobral, nevěděl, kam běží.
Utíkal celý den, přeskakoval potoky, běžel lesem, až se unavil. Rozhlédl se. Nic
tu nepoznával. Kolem byl vysoký les, potok, skály, nikde ani živáčka a pomalu se
stmívalo. Už si myslel, že je v lese sám, ale kde se vzal, tu se vzal podivný muž.
Oslík: „Dobrý den, kdo jste? Nemusím se vás bát?“
Muž: „Na tom nesejde. Proč ty jsi tady? Něco tě trápí?“
Oslík: „Ano, trápí. Chtějí mě prodat na trhu a já se hrozně bojím a tak jsem
utekl.“
Muž: „Kdo tě chce prodat? Mně by se takový hezký oslík líbil.“
Oslík: „Chtějí mě prodat pan a paní Pasáčkovi. Oni bydlí v malém městečku a už
se o mě nemohou starat.“
Muž: „To není žádný problém, líbíš se mi a kdyby to šlo, tak bych si tě koupil.
Bydlím tady v lese sám a je mi občas smutno. Bylo by ti dobře. Mám teplý
chlívek, všude kolem chalupy roste tráva. Na zimu bych ti nasušil seno, našly by
se i jiné dobroty. Za to bych od tebe potřeboval občas dovézt z lesa dříví
a z vesnice nákup.“
Vypravěč: „Pán vzal oslíka za ohlávku a spolu se vypravili k Pasáčkovým. Ti už
měli o tuláka starost. Pán ho koupil a tak spolu s oslíkem žil na samotě v lese.
Oslík se pásl, občas dovezl dřevo, moc rád jezdil s pánem na nákupy. Věděl,
že vždy dostane za odměnu nějakou dobrůtku. A to je šťastný konec příběhu
oslíka Pepy. Tak se totiž náš oslík jmenoval.“
Č A L A M Á D A - S P EC IÁ L N Í L I T E R Á R N Í Č Í S L O - Z L A T Á S L OV A
5
KŮŇ POPLETKA
Kristýna Korsáková
Kůň Popletka žil u pána, který se jmenoval Ferda. Koníček Popletka chtěl
být dostihový koníček, jenže se bál skákat přes překážky. Ráno se vydal
na louku, kde byly překážky. Tam se seznámil s poníkem, který se jmenoval
Chytrolín. Chytrolín se zeptal: „Proč neskáčeš přes překážky?“ „Protože mě
to nikdo nenaučil a já se bojím.“ Poník Chytrolín říká: „Tak já tě to naučím.
Musíš dát nohy k sobě a pořádně se rozběhnout a musíš si věřit,
že to dokážeš.“ Popletka poděkoval, rozběhl se a překážku přeskočil.
Koníček už se nejmenoval Popletka, ale už se jmenoval koníček Šikula.
O POMNĚNCE Z LESA
Dora Podaná
Žila byla jedna dívka. Měla krásné modré oči, drobné ruce a nožky, hubené tělo a pořád chodila v zelené vestičce
a modré sukénce. Vypadala jako kytička pomněnka, a proto ji všichni taky říkali Pomněnka.
Nikoho neměla - tatínka ani maminku, rodiče jí už dávno umřeli. Byla chudá, nic neměla, neměla, kde spát
a kolikrát ani co jíst. Uměla dobře šít, vyšívat, a tak sloužila u švadleny. Švadlena byla ale zlá a neměla ji ráda.
Pomněnce dávala jen chudé jídlo a nechávala ji spát na půdě na seně. Když Pomněnka ušila křivý šev nebo něco
popletla, tak šla spát o hladu. Pak jí bylo moc smutno a plakala.
Jednou, to už bylo hodně k večeru, dostala zlá švadlena chuť na maliny. Povídá: „Pomněno, dones z lesa
maliny a hybaj!“ Pomněnka si vzala košíček a šla. Šla a šla, a protože se už stmívalo, uviděla na pasece lesní víly.
Tancovaly kolem studánky, světlušky jim k tomu svítily a cvrčci hráli. Pomněnka přišla blíž a dívala se, jak tancují.
A najednou si jí jedna víla všimla a povídá: „Pomněnko, nestyď se a pojď k nám.“ Pomněnka přišla blíž a všechny
pozdravila. Víly ji vzaly mezi sebe a jakmile se jedné z nich chytla, tak se změnila v lesní vílu. Pomněnka byla ráda,
že se nemusí vrátit domů ke zlé švadleně, ale trochu ji bylo líto, že už se nemůže vrátit k lidem.
Víly měly Pomněnku rády, česaly jí dlouhé vlasy a ukázaly jí celý les, všechna zvířátka a květiny, ve kterých
bydlely. Pomněnka měla strach, že nebude mít kde bydlet, ale víly jí ukázaly kytičku, která byla modrozelená
a vypadala úplně stejně jako ona. Tak se Pomněnka ubytovala v kytičce pomněnce a vždycky k večeru sedávala
na své kytičce a zpívala si písničku: „Pomněnko milá, kdepak jsi celý den byla, v potoce jsem se myla a kytičky
zalévala … a kytičky ji odpovídaly ... děkujeme, Pomněnko milá, za všechny kytičky …“
Tak tam sedávala, až jednou přišlo na palouček děvče a slyšelo tu hezkou písničku. Děvče nikoho nevidělo,
a tak si začalo trhat ty krásné modré drobné kvítky. Utrhlo i kytičku se schovanou Pomněnkou a přineslo si ji domů.
Pomněnka chvíli bydlela zase u lidí, ale brzo se jí začalo stýskat po vílách, po lese, po zvířátkách, tak se zase vrátila
k nim. Les už byl jejím domovem, víly její maminkou a kytička pomněnka její postýlkou.
Tak se teď vrací k lidem, jen na chvíli, a to vždycky, když si ji někdo natrhá jako kytičku domů na stůl.
VÍLA MÍLA A SKŘÍTEK VÍTEK
Veronika Vanická
Byla jednou jedna krásná překrásná země. Všechno tam kvetlo a krásně
vonělo. Žili tam víly, skřítkové a elfové. A mezi nimi žila i víla Míla
a skřítek Vítek. Víla Míla byla krásná, měla dlouhé blonďaté vlasy
s hnědými melíry. Zato skřítek Vítek byl nešika. Žil tam taky zlý čaroděj
Hromtěťuk. Všichni se ho báli. Škodil po celé zemi a napáchal tolik škod, že
se víla Míla rozhodla odejít do jiné říše. Ale nikdo nechtěl, aby odešla.
„Nechoď ,“ povídá skřítek Vítek. „Já musím jít. Leda … leda, že by šel pryč
čaroděj Hromtětuk.“ Všichni ztichli. „No, kdo si troufá?“ řekla Míla. „Já,“
řekl skřítek Vítek. „ Pokusím se ho z naší země vypudit. „ Ha ha,“ řekl elf
Ariel. „Ty, takový nešika?“ „Ano, já,“ řekl Vítek a šel domů. Cestou
přemýšlel, jak by přelstil čaroděje. Ráno vstal, nasnídal se a šel za Mílou.
„Mílo, už to mám. Budu s Hromtěťukem soutěžit. Odpoledne za ním zajdu.“
Jak řekl, tak udělal. Přišel k obrovským dveřím, ty najednou vrzly. Vítek
vešel do veliké a tajemné místnosti. „Hahahalo!“ „Co chceš, červe,“ ozvalo
6
Č A L A M Á D A - S P EC IÁ L N Í L I T E R Á R N Í Č Í S L O - Z L A T Á S L OV A
se z temného kouta. „Hledám čaroděje Hromtěťuka“. Najednou
se z kouta vynoří Hromtěťuk. „Hromtěťuku, budeme soutěžit. Když
vyhraju odejdeš z naší země. Když prohraju, můžeš tady zůstat.“ „Platí,“
řekl Hromtěťuk. „Ale kdo nás rozsoudí?“ „Už to mám!“ zvolal Vítek,
„rozsoudí nás čaroděj Merlin.“ Šli za Merlinem. „Merline, mohl bys nás
prosím rozsoudit?“ řekl Hromtěťuk. „Budeme soutěžit ve třech
úkolech,“ řekl Merlin. „První úkol bude: ten, kdo první oběhne velký
dub, vyhrává první kolo.“ Vyrazili zároveň, ale protože Hromtěťuk má
delší nožičky, přiběhl první. „Nyní vás čeká druhý úkol. Kdo namíchá
silnější odvar z bradavičníku, vyhraje druhý úkol.“ Vítek vařil jako
o závod, ale Hromtěťuk, přestože byl zlý čaroděj, nevěděl, co je to
bradavičník. Skřítek Vítek už měl dovařeno a šel si odpočinout. Mezitím
co spal, mu Hromtěťuk sebral jeho vývar a šel ho dát Merlinovi. Ten
však poznal, že to není jeho práce, ale Vítkova, a uznal tak jeho
vítězství. Takže teď to bylo vyrovnáno. „Nyní vás čeká poslední úkol a
kdo prohraje, opustí zemi. Kdo z vás vymyslí hezčí básničku, ten bude
vítězem.“ Oba vymýšleli, až se jim z hlaviček kouřilo, ale nakonec
čaroděj Merlin uznal za vítěze Vítka. Protože Hromtěťuk je zlý, nemůže
vymyslet nic pěkného. Jak se začal vztekat, zlostí puknul. A od té doby
ho nikdy nikdo neviděl. Vítek se vrátil za vílou Mílou a všichni žili
spokojeně až dodnes.
ZAJÍČCI A POKLAD
Dana Řepová
Kdysi dávno v lese u potoka na paloučku žili tři králíčci. Jmenovali se Líza, Pírko a Ocásek. Líza byla celá černá.
Pírko byl bílý a Ocásek hnědý. Byli velmi malí a chlupatí. Jednoho dne si vyšli na procházku. Na louce si lehli na
sluníčko. Dlouho to nevydrželi a vymysleli, že si zahrají na babu. Skákali a smáli se, až se za bříška popadali.
Ocásek uskočil do nedalekého keře. V keři to zašustilo, až se všichni polekali. Líza a Pírko běželi za Ocáskem. Měli
o něj veliký strach. Když doběhli ke keři, zjistili, co je tak polekalo. Ocásek skočil na staré pomačkané noviny.
Zajíčci byli zvědavýí a do novin se začetli. Našli v nich tajné informace o pokladu ukrytém v nedalekém
strašidelném lese.Rozhodli se, že poklad půjdou hledat.
Druhého dne ráno se zajíčci vydali do temného sousedství. Šli polem, loukami a dokonce i městem, až přišli
na kraj strašidelného lesa. Nikdo nechtěl do lesa vejít první. Najednou uslyšeli tenounký hlásek. Byl to malý cvrček
Houslička. Upozorňoval je, že do lesa bez rodičů nesmí, že jsou moc malí a je to pro ně nebezpečné. Králíčci mu
prozradili, že jdou hledat poklad. Houslička jim řekl, že o tom už dávno ví. Že je slyšel, jak si o tom povídají. Přesto
se rozhodl, že jim v hledání pomůže, protože les dobře zná. Poklad měl být schovaný ve starém doupěti. Hledali
skoro celý den. Když se stmívalo, vydali se pomalu domů. Byli zklamaní a unavení. Tu náhle Pírko ukázal pacičkou
na polorozpadlé doupě. Jeden za druhým do doupěte vlezl. Jen cvrček Houslička venku hlídal stráž. V doupěti našli
malou zaječí holčičku, která plakala. Neměla ani maminku, ani tatínka. Byla jí zima a měla hlad. Jmenovala se
Anička. Zajíčci se rozhodli, že ji vezmou k sobě domů. Doma se rodičům přiznali a představili jim svůj poklad, který
našli: Aničku a cvrčka Housličku.
JAK BOBŘÍK MERTLÍK CHTĚL POSTAVIT HRÁZ
Michal Fidler
To jednou na řece Vltavě bydlel malý bobřík jménem Bertík. Bylo mu sotva deset let a už chtěl stavět hráz.
Najednou si ale uvědomil, že na stavbu hráze potřebuje hodně stromů a větví. Ale les byl příliš daleko. A proto
Bertík přemýšlel, jak dostane klády k řece. Až přišel na to, k čemu mají bobři velké přední zuby. Už to mám. Svými
zuby si to rozkoušu a z velké klády udělám malé špalky. Ale jak to odnosím? No jo, už to mám, po jednom špalku to
odkutálím k vodě. A také větve? A také tak udělal. Už už se chystal stavět. No jo, ale jak? Vždyť já jsem hráz nikdy
nestavěl. A co teď? Musím počkat na tatínka, až se vrátí od strýčka, který bydlí na řece Úpě. A tatínek se nevracel,
už byl večer a Bertík šel spát. Zdály se mu hezké sny o tom, že dokázal sám dostavět vytouženou hráz.
Č A L A M Á D A - S P EC IÁ L N Í L I T E R Á R N Í Č Í S L O - Z L A T Á S L OV A
7
KRÁLOVSTVÍ SEDMIMOŘÍ
Sára Suchánková
Budu Vám vyprávět příběh o dívence jménem Lily Brucklinová, která objevila kouzelný svět. Ale abych to vzala
popořadě. Lily bydlela v malém domku s červenou střechou, hezounkou zahrádkou a stále milující rodinou. Lilyina
maminka Jane byla tmavovlasá, hubená žena, na jejíž tváři vždy pohrával lehký úsměv. Její manžel Johny byl
vysoký rusovlasý muž s brýlemi naraženými na nose a se sklonem k neodpustitelné nepořádnosti. A nakonec Lilyina
sestra Meggie. Bylo jí sotva pět, měla tmavé vlasy, zářivě modré oči a její zábavu tvořily honičky, česání, koupání
a otravování zoufale mňoukající dvanáctileté kočky Loty.
A teď, když už znáte rodinu Brucklinů, můžu přikročit k vyprávění Lilyina příběhu. Každé léto jezdila celá
rodina na chatu u lesa. Lily to tam měla moc ráda, s Meggie si často hrály na seně. Ale když dorazily na místo
tentokrát, Lily hned běžela k lesu, aby zjistila, co je nového. Když byla v lese, došla k velkému buku a uviděla tam
jezírko, o kterém předtím nevěděla, a jelikož jí bylo horko, skočila do něj. Zmocnil se jí zvláštní pocit, a když se
potopila, uviděla pod vodou něco jako ptačí budku s dřevěnými dvířky. Začal jí docházet dech, tak se vynořila nad
hladinu a nadechla se. Potom se znovu potopila k budce. Otevřela malá dvířka, a než se nadála, vcuclo jí to dovnitř
a najednou jako by jela po žlutém tobogánu a pak bác! Seděla na zelené trávě, kolem ní běhaly srnky, létali ptáci
a motýli a na nedalekém stromě seděla veverka.
Došla ke stromu, ale veverka z něj seskočila a rychle jako blesk pelášila krajinou. Lily se podívala na strom
před sebou a v jeho kůře se náhle objevila písmena: Co nejvíc nesnášíš, to si nejvíc užíváš. Lily se zamyslela
a vzpomněla si na Loty, která nesnášela, když ji Meggie tahala za ocas, ale přesto si spolu hrály nebo běhaly
po zahradě se štěstím v očích. Pomyslela si, že ta slova jsou pravdivá. A vtom se ve stromě objevily dveře a otevřely
se. Lily vešla a s úžasem zjistila, že před ní na houpacím křesle sedí jezevec a popíjí čaj. Ten jezevec jí řekl: „Posaď
se, Lily“. Lily se posadila a zeptela se: „Jak znáte moje jméno? A jak to, že mluvíte, a kde to vlastně jsem?“ Jezevec
se pousmál a řekl: „Jsi v zemi Sedmimoří a tady mluví všechna zvířata. Tvé jméno znám, protože už na tebe čekáme
tisíc let. Víš, kdysi bylo všechno jako v krásném snu, ale pak se na obzoru sedmého z moří, které obklopuje tenhle
ostrov, objevila zlá pavoučí čarodějka Xantipa a ovládla všech sedm moří i jejich ostrovy. Ale legenda praví, že její
nadvládu může zlomit lidské dítě, a později mi karty pověděly, že to dítě bude dívka jménem Lily.“ „Ale já nejsem
žádná bojovnice a u nás mě všichni jistě hledají,“ řekla Lily. „To ne“, začal jezevec, „týden u nás je minuta u vás ...
Abys nás osvobodila od její moci, musela bys splnit sedm úkolů bez cizí pomoci. Nedaleko odsud je sedm menhirů
a v každém jsou dveře a ve dveřích úkol. Splň je a my budeme volní.“ „A proč bych to měla dělat?“ zeptala se Lily.
„Protože kdo tady jednou byl, když vládla Xantipa, už se nevrátí, dokud na trůn neusedne někdo jiný“, zabručel
jezevec. Lily na sucho polkla. „Zachráníš mě i sebe samu?“, zeptal se jezevec. A Lily zkroušeně přikývla.
Ještě téhož dne se odebrala k menhirům a smutně hleděla na první z nich.V tom se dveře otevřely a vešla
Lily. Ocitla se ve tmě a dveře za ní zaklaply. Vtom se v místnosti rozsvítilo a Lily uviděla stoly plné jídla a pití. Lily
měla hlad, celý den nic nejedla ani nepila kromě šálku čaje u pana jezevce, ale byla si téměř jistá, že se jídla ani pití
na stolech nesmí ani dotknout. Hned nato se její obavy naplnily. Ze stolu vyjela cedule s nápisem: Pokud se hodinu
nedotkneš jídla ani pití, objeví se ve stěně dveře, kterými můžeš
pokračovat dál. Lily čekala a zdálo se jí, že čas ubíhá nepřirozeně
pomalu. Není možné, aby tam byla teprve půl hodiny. Dostala takový
hlad, že se tam málem rozbrečela, ale vůli měla silnou, a tak vydržela
až do konce a vpadla do dalších dveří s číslem dva. Tam byla jakási
opičí dráha, vepředu byla bažina a na ní kameny, po kterých se dalo
přeskákat. Následovala slizká pavoučí síť, trampolína a skoro
u stropu provaz. Úplně ve stropě dveře s číslem tři. Lily se tedy
rozběhla a skočila na kámen, úspěšně přeskákala a vykročila
k pavučině, ale vlákna byla kluzká a jen s obtížemi se po nich dalo
vylézt nahoru. Ale Lily to zvládla. Postavila se na provaz, ale
na dveře ne a ne dosáhnout, takže vyskočila, otevřela dveře a dostala
se dál. Tam uviděla dveře s čísly čtyři, pět, šest a sedm. V každých
jeden knoflík. A v tu chvíli nějaký skřípavý hlas vycházející ze stěn
řekl: „Seber knoflíky a proběhni dveřmi než zkončí odpočítávání
patnáct.“
Lily vyrazila do prvních, sebrala knoflík a pádila do dveří
číslo pět. Knoflík byl na provázku a visel od stropu. Lily zabrala
a i s knoflíkem se řítila do šestých dveří. „Osm, sedm, šest“
odpočítával hlas a Lily začínala panikařit. Chtěla vzít další knoflík ze
8
Č A L A M Á D A - S P EC IÁ L N Í L I T E R Á R N Í Č Í S L O - Z L A T Á S L OV A
země, kde ležel, ale nešlo to, jako by ho tam držela neviditelná ruka. “Čtyři, tři,“ počítal hlas a Lily zabrala. Knoflík
se uvolnil a dívka ho rychle zdvihla a běžela do sedmých dveří. „Dva, jedna,“ končilo odpočítávání. Lily se srkčila,
proklouzla zavírajícími se dveřmi a ozvalo se „nula“. Lily se ocitla v jakémsi lese, opřela se o strom a zhluboka
oddychovala. Vtom se shora začal spouštět monstrózní pavouk v rozedraných hadrech a řekl oním skřípavým
hlasem, který předtím odpočítával: „Já jsem Xantipa, vládkyně Sedmimoří, a vidím, že ty mě chceš přelstít. To je ale
nemožné! Musela bys v téhle místnosti najít nebo vytvořit úsměv, ale ty sama se usmát nemůžeš.“ „A co když něco
vymyslím?“ zeptala se Lily.“,,Tak to zkus vymysllet rychle, protože až dopletu tuhle pavučinu, tak tady zůstaneš
navždycky.“ A Xantipa začala plést svou ohavnou síť. Lily přemýšlela na plné obrátky, kde by se v tom lese mohl
vzít úsměv? Zajela si rukou do vlasů a vytáhla z nich mašli. A tu se jí v hlavě zrodil nápad. Z kapsy vyndala knoflíky
a sestavila je tak, aby vypadaly jako oči a nos, smějící se pusu udělala z mašle :). Vtom okamžiku se všechno kolem
ní včetně řvoucí Xantipy začalo rozpouštět. Najednou byla zpátky před domečkem jezevce. Všechno bylo jasnější,
vzduch voněl, a když se Lily rozhlédla, zjistila, že jí všechna zvířata vzdávají hold. Udiveně se zeptala pana Jezevce,
proč to dělají, a on odpověděl: „Naše královno Sedmimoří, zničila jsi Xantipu a nastoupila na její místo ...“ ,,Ale já
nechci být královnou,“ řekla Lily. „Musím se vrátit domů a svým nástupcem jmenuji tebe! Tak sbohem, králi
Sedmimoří ...“ zavolala vesele a žlutá skluzavka se obrátila a vytáhla ji nahoru. Ocitla se zpátky v lesním jezírku,
takže se usušila, oblékla a běžela za svou rodinou. Byla šťastná, že je zase s nimi.
ŽABÁK BILLI
Lucie Řezníčková
Žil byl jeden žabák. Jmenoval se Billi. Měl jednu paničku, která
se jmenovala Isabel. Měla Billiho moc ráda. Hrála si s ním celé dny
a ani na chviličku se od něj neodtrhla. Billi i Isabel byli šťastní.
Jednoho dne jela Isabel s maminkou na piknik. Nemusely jet
autem, jak ta mýtina bylo blizoučko, ale na druhou stranu měly
spoustu jídla a ani by ho neunesly. Vyjely autem. Billiho
si samozřejmě „sbalila” s sebou. Mýtina byla nedaleko lesa. Bylo
tam velice krásně. Létali tam motýlci, ptáčci zpívali, byl cítit čistý
lesní vzduch. Zrovna když si Billi a Isabel hráli na babu, zavolala
maminka na Isabel: „Isabel, broučku, pojď na svačinku!“ Isabel se
otočila a křikla na maminku: „Už jdu, mami!“ Otočila se zpět a jen
vidí jak orel uhání s jejím Billim pryč do lesa. Stojí a nečinně
kouká do dálky, jak se orel mění v rozmazanou malou tečku. Orla
s žabákem nevidí. S brekem se otočí a běží k mamince. Se slzami
na tváři říká mamince: „B…Billiho… odnesl orel.“ „Ale, broučku,
uklidni, se najdeme nějaké jiné zvířátko!“ nabádala ji maminka.
„Já jiné zvířátko nechci. Billi byl ten nejlepší na světě, nechci,
nechci jiné zvířátko.“ „Ale, Isabel, pojď, jedeme domů.“ Vše
sbalily, nasedly do auta a odjely.
V autě na zadní sedačce se Izzy (Isabell) otáčí a kouká,
jestli orel čirou náhodou nepřestal mít chuť na Billiho a nepřinesl
ho zpět. Ale marně. Izzy a její maminku přivítal tatínek. Zděšený,
co se stalo, a šťastný, že jsou doma, povídá: „Jak to, že jste doma?“
Ale Isabel jako by si ho ani nevšimla, přeběhla přes verandu
a nahoru po schodech do svého pokoje. Vrhla se na postel
a do polštáře jenom brečí, brečí a brečí. Za chvilinku přišli jak
maminka i tatínek do jejího pokoje. Tatínek povídá: „Isabel, pojď,
popovídáme si o tom.“ Isabel neměla chuť ani náladu
na to si s nimi povídat, myšlenkami byla totiž někde pryč u Billiho.
Mezi tím. Žabáka Billiho orel odnesl nepříliš daleko od místa, kde byli naposledy. Billi poznal, že je to
nějaký divný orel, o kterém ještě nikdy neslyšel. Také poznal, že si ho orel schoval někam, kde nikdo není. Chvíli
požabkával a poskákával kolem dokola. Najednou se zastavil a podíval směrem nahoru. Billi si řekl: „Není to zas tak
vysoko, tam bych mohl vyskočit, zachytit se a „prokousat“ ven!“ Billi byl natolik chytrý, aby si dokázal propočítat
vzdálenost mezi zemí a stropem, a určit, jak velké úsilí musí vydat na to, aby se dostal ven. Už to měl spočítané.
Muselo to být spočítané přesně do puntíčku, protože kdyby jen o kousíček minul, mohl by to být konec. První pokus.
Č A L A M Á D A - S P EC IÁ L N Í L I T E R Á R N Í Č Í S L O - Z L A T Á S L OV A
9
Připravuje se, rozskakuje a skáče. Už byl skoro u cíle, ale….. minul. Druhý pokus. Jeho nervozita i obavy byly
na místě. Bál se, že už nikdy neuvidí svou milující paničku. Doufal, že tentokrát nemine, ale asi doufal málo. Minul
s dokonalým přehledem. Pomyslel si: „Tak, do třetice všeho dobrého!“ a odrazil se naposled. Napětí v žabákově
tělíčku pořád nabývalo. Je těsně u bodu, kde se má zachytit. Vyletěl výš, výš a dosáhl svého bodu. Nožičkama
se opřel o zeď z hlíny a „souká“ se ven. Venku se raduje z první překonané překážky na dlouhé cestě domů. Určitě to
nebyla první ani poslední překážka, kdo ví, co ho v lese dobrého či zlého potká. Rozhlédl se kolem, jestli není někde
poblíž jeho věznitel. Nikde ani živáček. Jen tak v duchu si pomyslel: „Asi šel hledat další krmení. Zřejmě jsem pro
něho moc malý. Musím jít, než se vrátí.“ Našel si nějaký list, vyhopkal na stromovou větvičku, chytil list z obou
stran a rozletěl se na stranu, kde si myslel, že je mýtina. Vítr mu foukal do zad. Cestování však ještě neskončilo.
Někde uprostřed cesty přestal foukat vítr. Billi se s houpáním ze strany na stranu snesl na zem. List mu přikryl jeho
hubeňoučkou a slizkou kůžičku. Pod listem nebyl vidět ani kousíček těla. Nic neslyšel, tak se opovážil vylézt z pod
listu. Opatrně se ohlédl na jednu stranu, na druhou a usoudil, že tam nikdo není. Jeho představa, jak to tady venku
vypadá, byla opravdu jen představou. Vždy se chtěl kouknout, jak to v lese vypadá, ale jakmile se zde ocitl, jeho
touha ho rychle přešla. Polehoučku skákal ke stromu a přitom skočil na nějakého tvorečka. Rychle, ale opatrně, aby
nenadělal ještě více škody, uskočil. Tvoreček se probudil a povídá: „Jů … co tady pohledává taková malá a nevinná
žabička jako jsi například ty?“
„Já?“ „No ano, ty! Vidíš tu snad někoho jiného? Tak co, kde ses tu vzal?“ „Já, no, odnesl mě orel.“ „A to jsi
ještě naživu?“ „Ano!“, statně se naprsil žabák. „Kam míříš?“ ptá se ho stvoření. „Mířím domů, domů ke své
paničce!“ „Tvoje panička bydlí někde tady v lese?“ „Ne, bydlí za mýtinkou v páté ulici.“ „Hele a nechtěl bys pomoci
s hledáním té tvé cesty?“ „To bys pro mě udělal? To by byla bžunda. A jak se jmenuješ?“ „Já jsem užovka Emil,“
a podal ocásek na potřesení.
„Já jsem žabák, žabák Billi.“ „Ha, ha, ha, kde jsi vzal takové jméno?“ „Od paničky a není to vtipné?“ urazil
se Billi, našpulil pusu a otočil se zády. „Promiň, promiň, já to tak nemyslel. Tak jdeme na to?“ „Jasně,“ odpověděl
ještě trochu nabručeně Billi. Chvilku stáli a navzájem na sebe „civěli“. Najednou Billi řekl: „Tak, co budeme dělat?“
„Hm, já nevím, říkám si, jestli vůbec je nějaká cesta.“ „To určitě je!“ Najednou Emílkovi bleskl hlavou nápad. „Mám
kamarádku, je to vlaštovka a jmenuje se Jůlča.“ Zapískal na trávu a Jůlča byla jedním hopem u nich. Koukla se na
Emilka a z Emilka na Billiho a v tu ránu se rozkřikla: „Áááá jéééé, co to je?“ a schovala se za strom. „To je Billi,
odnesl ho orel,“ řekl opatrně své kamarádce a dodal: „Má paničku, bydlí nedaleko mýtinky a my mysleli, teda
já myslel, že bys nás mohla odnést na tu mýtinu!“ „To bych mohla, ale já se tam bojím chodit právě kvůli tomu
ošklivému orlovi.“ „Ale, prosím, moc prosím.“ „A ...ale já víc!“ dodal Billi. Vlaštovce Jůlince bylo Billiho trochu
líto a tak řekla, že to pro ně udělá. Oba, Billi i Emílek, vyšplhali vlaštovce přímo mezi křídla. Vlaštovka se rozletěla
tak rychle, že Billi málem spadl. Byl to opravdu jen malý kousek. Měl štěstí, že ho Emílek na poslední chvíli zachytil
ocáskem. Letěli nad loukami a rozsáhlými lesy. Zanedlouho dorazili na mýtinku. Už z dálky bylo vidět, že tam nikdo
není. Billi potichu pronesl: „Asi na mě zapomněla.“ Při této větě mu po obličeji stekla jedna velká slza. Jůlča
to zaslechla a otočila se. Rovněž tak potichu pravila: „Nesmíš to vzdávat, ona na tebe určitě nezapomněla.“ „Asi máš
pravdu, nesmím to vzdávat.“ „Tak je to správně,” zaradovala se Jůlinka. Billi doskákal na chodníček a rozběhl se
směrem k páté uličce. Našel domeček a zahrádku přesně tak stejnou, jako měla jeho
rodina. Prolezl pod brankou, nasál čich a rozkřikl se na všechny strany: „Jsem doma, to je
můj domeček. Zvládli jsme to.“ Všichni tři začali skákat a výskat radostí. Jůlinka
najednou zahlédla na zahrádce cosi o trochu většího než je ona sama. I Emílek s Billim
cosi zavětřili. Jak se to k nim přibližovalo, Billi v něm poznal, co by ani ve snu nečekal.
ORLA. Ale než něco stačil říct, předběhl ho Emílek: „To, to je orel!“ „Musíme se
schovat, ať nás neodnese,“ pravila zděšeně Jůlinka. Šli ke dveřím, aby je podlezli
do domu a tak si zajistili bezpečí. Ale co to, vlaštovka je přece jen o něco větší než
žabička s užovkou. Jůlinka nemohla protáhnou pod dveřmi své mohutné tělo. Běhal jí
mráz po zádech. Viděla orla čím dál tím více pestřeji. Billi s Emílkem na Jůlinku křičeli:
„Uteč ,Jůlinko, uteč!“ Jůlinka se rozhlížela kolem, jen aby našla něco k úkrytu. Očima
přejela přes podušku, z podušky na stěnu a ze stěny na okno. Chtěla se podívat ještě dál,
ale oči se jí vrátily k oknu. Záhlédla tam škvírku o něco větší, než je ona sama. Říkala si:
„Musím to udělat, buď to, anebo to.“ Vší silou roztáhla křídla a rozletěla se proti oknu.
Orel ji následoval. Jůlinka byla už u okna a zaletěla přímo dovnitř. Orel jí byl přímo
v patách, ale byl moc velký, narazil do okna a spadl jako shnilá hruška. Zasmáli se
a Emílek vítězně pravil: „Přelstili jsme ho!“ Ještě však nebylo vyhráno. Museli najít
Isabel. Sedli vlaštovce na křídla a ta je vynesla nahoru po schodech. Potom jí Billi
navigoval, kde má Isabel pokoj.
10
Č A L A M Á D A - S P EC IÁ L N Í L I T E R Á R N Í Č Í S L O - Z L A T Á S L OV A
Přistáli přímo před pokojem. Dveře byly pootevřené. Billi měl strach, jak to tam vypadá a co se změnilo
od doby, co se ztratil. Vešli. Na zemi uviděli malou holčičku, jak si smutně hraje se svou panenkou. Isabel uslyšela
vrzot dveří. Podívala se směrem, kde stáli. Na zemi uviděla malou žabičku, vlaštovku a užovku. Oči se jí rozzářily
a všechny kousky těla jiskřily štěstím. Rozběhla se k Billimu a „chňapla“ ho do rukou. Objala ho a dala mu velkou
pusu. Začala křičet na všechny lesy: „Maminko, tatínku, Billi se vrátil!“ „A kohopak si to s sebou přivádíš?“ „To je
vlaštovka Jůlinka a tohle užovka Emílek, pomohli mi najít cestu za tebou!“ A v tom okamžiku ji znovu objal.
Maminka i tatínek přiběhli za Isabell do pokojíčku. Uviděli také vlaštovku a užovku. Isabell pravila: „To jsou Billiho
kamarádi, pomohly mu dostat se domů! Tatínku, můžeme si je nechat? „Viď, maminko. „Prosím!“. Emílek, Jůlinka
i Billi s Isabel udělali na maminku s tatínkem psí oči. Maminka ani tatínek nemohli odolat a oba souhlasili. Isabell
udělala Emílkovi i Jůlince místo a ustlala jim nějaký pelíšek, aby měli kde spát. Navzdory tomu, že se už stmívalo
a byl čas večeře, musela celá rodina včetně Billiho, Jůlinky a Emílka ke stolu. U večere Isabell i jejímu milovanému
žabákovi oči jen svítily radostí, že se znovu shledali. Po večeři si šli sednout k teplému krbu, vlaštovka a užovka
se uvelebily na vyhřáté dece přímo před krbem se štěstím, že obě konečně našly svůj vysněný domov. Billi měl
místečko, kde jinde, než u Isabell v klíně. Maminka i tatínek usrkávali kafe a kochali se pohledem na své jediné dítě
a její věrné kamarády.
O ZAJÍČKOVI ZAJDOVI
Aneta Prokopová
Byly Velikonoce, v neděli bylo krásné ráno a jako první se vzbudil
zajíček Zajda. Byl to malý ušák, který rád dělal lumpárny. Hned, jak se
vzbudil, nevěděl, co dělat, když jeho starší bratříček si ještě vychrupuje
v seně. Už ho nebavilo ho pozorovat, jak spí, a tak si řekl, že už dlouho
nic nevyvedl. Rozhodl se totiž, že ho vzbudí. Snažil se ho vzbudit se
slovy: „Brácho, brácho, vstávej, už je hodně hodin,“ ale Zajdouvi se
Ouška vzbudit nepodařilo. Ještě několikrát se o to pokusil, ale
zanedlouho si přiznal, že spí jako špalek a že to nemá cenu. Chvíli
přemýšlel, co tedy bude sám dělat. Když se tak prochází, vidí kalendář.
A jak se na něj koukne, spatří, že dnes není jen tak nějaká neděle, byla
to totiž velikonoční neděle. Došlo mu, že na to úplně zapomněl, a tak si
šel rychle sehnat proutky na pomlázku. Šel na louku, jestli by se tam
nějaké hezké a ještě trochu použitelné proutky nenašly. A ano, dnes se mu zadařilo, našel krásnou vrbu s ještě
krásnějšími větvičkami. Byla to stará vrba, ale stále krásná vrba. Byla velice vysoká a její koruna sahala, dalo by se
říct, téměř k nebi. Zajda nehtěl ztrácet ani minutu a honem, honem na strom. No jo, jenomže jak, jak tam mám
vylézt? „Jak tam mám vylézt? Jsem ještě malý, ale hlavně nízký!“ Než si to rozmyslel, že na ni vyleze, nepřemýšlel
o tom jak. Vždy mu totiž proutky řezal starší bratříček Ouško, který byl velice šikovný a o dost vyšší než on! Ale
přece nezmešká takovou příležitost? Vždyť jen jednou za rok může trochu proplesknout zaječici Zuzku, ale nejen tu!
Ještě mnohem víc kamarádek, ale Zuzka se mu líbila. Dodal si odvahy a pokouší se o to. „To zvládnu, jsem šikovný.
Tak pozoor ... aaa hoop!“ Vyskočil, ale nestačilo to na to, aby se dostal alespoň na první větev stromu. Asi na
jedenáctý pokus s hodně odřenými tlapkami se mu konečně podařilo vylézt na první větev vrby, když už držel
rovnováhu, pustil se výš a výš pro ty nejhezčí větve vrby. Chtěl se podívat, jestli dohlédne na Ouška. Postavil se na
špičky, jak nejlépe dovedl. Ale co to, zafoukl vítr a Zajda letí ze stromu jako hruška. „Jééé, padám!“ Měl poměrně
měkké přistání, jelikož spadl na listí. „Ale nee! Jsme v jámě! Tak se alespoň pokusím dostat se odsud ven.“ Zajda se
snaží vyškrábat z té vlhké díry, byla si šestkrát vyšší než on. Začal si zpytovat svědomí. „Proč já malý hlupáček jsem
se pokoušel o to, o čem vím, že je velice nebezpečné, měl jsem si proutky rychle nařezat a opatrně slézt. No, a takhle
nemám ani ty proutky. Proč jsem jen nepočkal na brášku?“ vzdychal a litoval svého činu. Napadlo ho jediné řešení,
začal volat o pomoc: „Pooomoooc, prosím, kamarádi, jste tu někdo? Tady dole, zapadl jsem do jámy, prosím,
pomozte, pooomóóóc!“ musel to mnohokrát zopakovat. Dokud ho nezaslechl motýl Pok. Když ho zahlédl, snažil
se ho vytáhnout, ale nešlo to, byl moc malý a slabý, aby to dokázal a tak zavolal o pomoc i on, přiletěl další motýlek.
„No jo, jenže ani dva motýlci mě nevytáhnou. Takoví prcci vytáhnou možná tak mouchu,“ vzdychal a opět litoval
svých hloupých připomínek. Ale co to slyší, najednou zaslechne třepot velikánského počtu třepotavých křídel. Vstal
a koukal, co prolétne. Kolem se ukázalo celé veliké hejno motýlů, kteří náhodou letěli kolem, a bylo jich tak moc, že
se ani nedali spočítat. Zajda křikl na motýly a vylíčil jim, co a jak se stalo, poté opět prosil o pomoc, že už je mu tam
zima a že už ho určitě Ouško shání. Sliboval motýlům cokoli, jen aby ho vytáhli z jámy. Motýlci se šli poradit
a říkali si: „Je to trdlo a bez nás se neobejde, vypadá, že je mu vážně zima, jen se podívejte, jak se celý klepe.
Č A L A M Á D A - S P EC IÁ L N Í L I T E R Á R N Í Č Í S L O - Z L A T Á S L OV A
11
Nemyslíte, že bychom mu měli přece jen pomoct?“ Motýlci se shodli na tom, že mu pomůžou, ale pod jednou
podmínkou ... „Milý Zajdo, my se pokusíme o tvoji záchranu, ale ty také musíš pomoct zase nám. Zajda byl šťastný
a moc děkoval a zeptal se, jak by to přání mělo asi tak vypadat. Motýlci řekli: „My jsme motýli, kteří se doma nudí,
a tak tě žádáme o to, jestli bys nám nevybudoval novou firmu a sehnal náčiní do firmy. Ta firma se bude zaměřovat
na šití, jelikož máme v oblibě se fintit a motýlí oblečení je moc drahé, my bychom je sami vytvářeli a prodávali
za nízké ceny. Souhlasíš?“ domluvil motýl Manuel. „Souhlas,“ odpověděl Zajda hmyzu. Motýlci ho čapli každý
za nějakou část těla a vzlétli. „Podařilo se!“ všichni slavnostně vykřikli a oddychli si. Zajda všem moc poděkoval
a se strachem šel domů. Doma ho čekala celá vystrašená rodina, která už držela u ucha sluchátko a volala policii:
„Dobrý den, hlásím ztrátu. Zajíc byl asi třicet centimetrů vysoký, měl tmavý kožich v odstínu kaštan, hnědé oči
a …,“ když ale náhle spatřili Zajdu, řekli policii: „Ehm, pardon, to, no, víte, ono ...“ zakoktala se maminka. „No, on
to byl asi jen omyl, on se zase našel, děkuji a nashle,“ odpověděla maminka a náhle spustila „Kde jsi byl? Jak to, že
jsi takový zašpiněný a …?“ Zajda ji zastavil a řekl: „No, víš, mami … já chtěl jít na proutky na pomlázku ještě, když
brácha spal a nešlo mi ho vzbudit. No, a tak jsem se vydal na proutky sám. A jak jsem našel vrbu, tak jsem na ni
vylezl ale pak ...“ Když to vysvětlil opět, pokračovala maminka: „Ty jeden rošťáku, ty jsi nám ale dal, jak my jsme
se báli... Ale už to nikdy neuděláš, že? Vždy počkáš na někoho staršího a sám se nikam pouštět nebudeš!“ řekla
přísně maminka a Zajda na to: „Já už to nikdy neudělám!“ Tatínek se přidal: „Tak, a letošní Velikonoce budeš doma
a pomáhat mamince, což znamená: natřásat seno, nosit vodu z potoka, vynášet zbytky jídla a tak dále, zbytek trestu ti
řeknu potom!“ Zajda jen přikyvoval a už omezil počet svých lumpáren. A za týden šel sjednat stavbu slíbené firmy.
NOČNÍ BĚS
Natali Küffelová
Noční běs je malý dráček černý, jako noc s křiklavě zelenožlutýma očima. Za dne se schovává na naší půdě a v noci
se přiloudá ke mně do pokojíku. Vždy, když už skoro spím, vzlétne a nabere neuvěřitelnou rychlost a při ní vydává
nesnesitelně pisklavý zvuk a vždy mi něco spálí svým ohněm, krerý přímo vystřelí z jeho chřtánu. Je zajímavé, že ho
slyším pouze já a ostatní si spokojeně spí, zatímco já hasím věc, kterou mi spálil. Mamce se to pak samozřejmě
vysvětluje hodně těžko. V mém pokoji neexistuje snad jediná věc, která by nebyla aspoň trošku spálená. Díky bohu,
že si nedovede otevírat skříně, pak bych asi byla i bez oblečení. Naštěstí jsem na něj vyzrála, a když dělám, že spím
a uslyším plachtění křídel, rozsvítím lampičku. Noční běs se lekne a vrátí se zpět na půdu a už se neukáže. S tím také
vyzrál ale on na mě a vždy čeká dostatečně dlouho, že už nevydržím být vzhůru, a usnu. Takže nakonec přeci jen
něco musím uhasit. Zdá se, že Nočnímu běsovi se to líbí, protože vždy uslyším někdě v rohu jeho škodolibé
muhehe...
PŘÍBĚH O KOSATCE DRAVÉ
Jan Pábel
Budu vám vyprávět příběh o kosatce dravé. A kdo to je? Kosatky patří mezi kulohlavcovité. Jsou dva druhy kosatek,
kosatka dravá a kosatka černá. Kosatky dravé jsou dlouhé maximálně deset metrů a černé asi šest metrů. Jsou
to dravci. Kosatkám se v zajetí zkroutí hřbetní ploutev. Dokážou při lovu tuleňů, lachtanů a jiných živočichů
spolupracovat a třeba vyplavat na břeh a pomocí ploutví se dokážou dostat zpět do moře.
A teď můj příběh. Jako všichni savci se musí naše kosatčí mládě nejdříve narodit. To se stane, když se jeho
matka spáří se samcem. Pak roste u maminky v bříšku. Když se do bříška nevejde, tak se hlásí na svět. Narodí se
a musí vyplavat nad vodu a poprvé se nadechne. Je to sameček. Jmenuje se Ocásek. Celé stádo kosatek ho vítá. První
okamžiky na světě vzbuzovaly jeho velkou zvědavost. Drží se u maminky a poznává všechno kolem sebe. Co to je,
to tekuté kolem něj, a co je písek a korál, a kdo je babička a kdo kosatčí dědeček? Taky se bál, když padly k moři
blesky a byly veliké vlny. Taky se podivil, co to pluje na hladině, když poprvé uviděl lodě a trajekty. Taky se učil
lovit a hrát si a růst. Rád koukal na ptáky a rád plaval mezi ledovými kusy ker. Vesele skotačil s ostatními ve stádu
a taky rychle plaval jako torpédo.
Pak jednou stádo plavalo na lov tuleňů. Jedna kosatka chytla tuleně za ocas a házela si s ním jako když si
hraje naše kočka Terezka s myší. Potom se přidaly i ostatní kosatky a pak ho snědly a plavaly pryč. Čas plynul a
Ocásek byl dospělý samec. Za čtyři dny umřel vůdce stáda a Ocásek se stal vůdcem místo něj.
12
Č A L A M Á D A - S P EC IÁ L N Í L I T E R Á R N Í Č Í S L O - Z L A T Á S L OV A
Poprvé plaval v čele smečky na lov. Svými smysly vycítil v dálce plejtvákovce
šedého. On už o kosatkách věděl a plaval pryč. Byl moc pomalý. Kosatky se ho
snaží obklíčit a odříznout mu cestu na mělčinu a pak zaútočit. Útoky a boj trvá
několik hodin. Kosatky vytrvaly a vyhrály. Po usilovné štvanici ho snědly.
Snědly jen nejměkčí části, tedy spodní čelist a jazyk. Ocásek byl na sebe pyšný,
jak se jim vše povedlo. Chce se dobře starat o své stádo.
Mám kosatky moc rád a rád čtu o všech zvířatech a dívám se na ně, kde
jen můžu. Moc se mi líbí, když si někteří živočichové pomáhají, žijí spolu a je
to fajn, že se nehádají. Například právě kosatky nebo lvi, vlci a jiná zvířata. Lidé
si tak moc nepomáhají a ubližují si. Proto jsem tenhle příběh o Ocáskovi
vymyslel.
KOCOUREK
Matěj Novák
Jednoho dne tatínka napadlo, že přiveze domů kocourka. Maminka byla však proti
a prosila tatínka, aby to nedělal. Jednou dokonce řekla: „Buď kočka, nebo já!“ Jednoho
dne večer nás tatínek vzal na návštěvu ke známým, a když jsme se vraceli domů, jel
s námi i kocourek. Kocourkovi bylo asi pár týdnů. Po návratu domů mu tatínek udělal
pelíšek, dal mu do misky vodu a do druhé misky granulky.
Ten večer spal kocourek v kůlně u garáže a já s bráškou jsme nesměli mamince nic prozradit. Když se
maminka vrátila z noční služby, tak se nás ptala, co jsme včera večer dělali. Protože nám tatínek o kocourkovi mluvit
zakázal, tak jsme řekli, že nic. I celou cestu do školy se nás maminka pořád vyptávala, ale my nic neprozradili.
Kocourek se ale prozradil sám hlasitým mňoukáním.
Tatínek přinesl mamince kytičku, aby se na nás nezlobila, a slíbil, že bude kocourek venku. Venku
se ochladilo a tatínek udělal kocourkovi nový teplejší pělíšek, jenže kocourek přesto nastydl.
A tak jsme kocourka vzali domů. Ubytovali jsme ho v koupelně. Byl čistotný. Byl také hravý, a tak začaly
radosti i starosti. Hrál si třeba se záchodovou štětkou, shodil mamince květináč s kaktusem a začal všechno kolem
sebe drápat. Jednou se nám také ztratil a nebyl nikde k nalezení. Hledali jsme ho ve skříni, pod skříní i pod gaučem.
Tatínek si myslel, že do gauče zalezl. Když už se ho rozhodl rozdělat, našli jsme kocourka v pokojíčku, jak
se mazlí s bráškou. Oba se neozývali, protože věděli, že kocourek do pokojíčku nesmí. Na škrabání mu tatínek
vyrobil poschoďové škrábadlo a dostal papírový domeček a rolničku a myšičku na hraní.
Na Vánoce s ním bylo veselo a také potíže. Na okno jsme dali jako každý rok dřevěný betlém, co vyráběl
dědeček. Nejoblíbenější místo si našel kocourek na jeho střeše, tam se objímal s andělem, okusoval palmy a díval
se z okna na ptáčky, jak zobají zrní. Když jsme ustrojili stromeček, tak mu nedal pokoj, pošťuchoval větvičky a hrál
si s kouličkami na kopanou, až se málem zbořil dům. Občas nějakou kouličku rozbil.
Máme ho všichni přesto rádi a je to náš mazlíček. Nemocný už není, a tak se těší na jaro, až vyrazí ven
za novým dobrodružstvím.
RÁNO U BABIČKY
Eva Boučková
Stála jsem na zápraží, ještě v noční košili, slyšela jsem, jak
kohout probouzí všechno živé svým křikem. I slunce
nevydrželo a muselo se podívat na tu parádu, co se děje
u babičky na dvoře. Telátko bučí, po dlouhé noci má žízeň
a chce pít. Kůzlátka vybíhají z chlívku a dovádí v prvních
paprscích slunce. Černý Mikeš se jen protáhne a posune se
tam, kde sluníčko víc hřeje. Bobík náhle tu krásu přeruší
svým štěkotem, to pak pošťák obchází poštovní schránky. Za
chvíli je vidět průvod slepic, hus a kachen v čele s mojí
babičkou, která otevřela dveře u chlíva, a s náručí plnou
pšenice láká zbytek drůbeže ke snídani. Nějak mám hlad i já.
V kuchyni mě čeká taky něco dobrého.
Č A L A M Á D A - S P EC IÁ L N Í L I T E R Á R N Í Č Í S L O - Z L A T Á S L OV A
13
NAROZENINOVÁ PÁRTY
Barbora Kollárová
Eliška má dnes narozeninovou párty a pozvala si několik kamarádek. Už se nemohla dočkat, až některá z nich přijde,
no a jak tak nad tím přemýšlela, tak si vzpomněla, že musí mít nějaké občerstvení. Ale neměla nic, proto běžela
za maminkou. Ta byla zrovna v kuchyni a vařila oběd. „Mami, my nemáme žádné občerstvení!“ Maminka povídá:
„No, ano, to máš pravdu, ale já nemám v lednici nic“, a tak obě dvě přemýšlely, co by asi mohly udělat. „Už jsem na
to přišla, Eliško, tohle bude tvůj první nákup. Půjdeš nakoupit to, co by se ti hodilo jako občerstvení.“ Eliška zajásá.
Maminka jí dá peníze a tašku na nákup a než se otočí, Eliška je pryč. V obchodě zatím hledá nějakou limonádu
a něco na zub. A tamhle vidí čipsy, támhle zase limonádu a všechno možné. Když už má košík plný, jde ke kase
a paní se diví, proč tolik sladkostí, ale hlavu si s tím neláme.
Eliška dorazila domů a běží do kuchyně, maminka se zděsila: „Proč tolik sladkostí, Eliško?“ „No, protože
to bude velká párty.“ „Aha“, zasmála se maminka. Eliška běžela do pokoje a dala to všechno na stůl. Taky si říkala,
že je toho nějak moc, ale co, vždyť bude velká párty, ne? „No, a teď už i zbývá jen čekat, až někdo přijde.“ Jakmile
to Eliška dořekne, už zvoní první kamarádka. Pak přišla druhá, třetí, čtvrtá, … Pohrály si, přejedly se a párty pomalu
končila. Kamarádky odcházely domů, až tam zbyla jen Eliška a velký nepořádek. Mamince to nevadilo, že už holky
odešly, protože tam dělaly velký rámus. Nastal večer a Eliška měla pokoj krásně uklizený, umyla se, přestrojila a šla
spát. Lehla si do postele a myslela na to, jak se ten den krásně vydařil. Najednou jí začalo bolet břicho, píchalo ji tam
a ukrutánsky bolelo. Uvědomila si, že se moc přecpala sladkostmi. Naštěstí to za chvíli přestalo. Myslala
na kamarádky, jestli je taky něco bolelo. No, jakpak by ne! Lenku a Stelu bolelo břicho, Viktorii a Janu bolel zub.
Druhý den ve škole si všechno sdělily. A tak se domluvily, že si příště dají něco lehčího, třeba ovocný nebo
zeleninový salát, a jistě jim bude lépe.
DŮLEŽITOST KNIH
Nikola Kunstová
„Pokládám knihu za velkolepý vynález, knih tištění nebylo překonáno
ani rozhlasem, ani televizí. K náležitému používání rádia a televize je
zapotřebí elektrické energie, kdežto k plnému užitku z knihy stačí
energie člověčí“.
Rudolf Křesťan
Tento citát jsem si vybrala, jelikož si myslím, že každé slovo v něm má
svoji váhu. První, na které jsem se zaměřila, je kniha. Někdo si myslí,
že kniha je jen svazek papírů potištěných písmem. Někteří lidé si myslí,
jak jsou vtipní tím, že jim čtení nebo knihy vůbec nic neříkají. Ale tak
to není. Bez knih totiž mohou ztratit a nepochytit valnou část věcí. A ta
nejdůležitější je podle mého názoru fantazie. Co myslíte?
Každá z knih v sobě ukrývá dva příběhy. Jeden je příběh, který prožívá spisovatel. Je to jeho život, pocity
a touhy. Jeho slova a úsměvy, které vkládá do úst knižní bytosti. Postavy v knize nejsou tak úplně živé, ale ani
nejsou smyšlené. Vždy se hledá nějaký podklad, nějaká osoba, kterou upravíte. Většinou to jste vy sami. Aniž si to
uvědomíte, píšete o tom jací byste chtěli být či jaké by mělo být vaše okolí. Jsou to dva příběhy, které se byť jen
v maličkostech sejdou. Knižní postava a spisovatel. Spisovatel tak díky knize otevře svou duši svým čtenářům.
Knihy. Knihy vám už od prvního pohledu o sobě trochu mohou říci. Podle obalů a tvaru písma mohou budit
dojmy. Mohou ve vás vyvolat různé pocity. Veselé, šťastné, smutné. Ale asi ten nejemotivnější pocit z knihy je,
podle mého názoru, pocit z vaší první knihy. Je to ten samý pocit, jaký vyzařuje z vašich dětí, když přečtou svoji
knihu. Jak usínají s úsměvem na rtech, když jim čtete jejich oblíbenou pohádku. Jako v tom citátu „kniha je
velkolepý vynález“.
Ale dnešní doba už není taková. Děti se více dívají na televizi a zabývají se elektronikou. Každý stát,
v dnešní době díky průzkumům zjišťuje, že čtení čím dál víc ubývá. A přitom u čtení se dá relaxovat. Můžete se stát
kýmkoli a být kdekoli - princeznou, lovcem, princem či třeba zamilovaným. Každá knížka vás vtáhne do svého
světa. Jenom stačí mít něco, o co je v dnešní době nouze. Čas. Stačí jen čas a chuť na to, abyste si tu knížku naplno
vychutnali.
Někdo čte pomaleji, někdo rychleji. Na tom nezáleží. Záleží na tom, co si z té knihy odnesete. Ponaučení,
radu do života nebo stačí jen radost. I knihy, o kterých si dnes můžeme myslet, že jsou fiktivní, mohou být v něčem
reálné.
14
Č A L A M Á D A - S P EC IÁ L N Í L I T E R Á R N Í Č Í S L O - Z L A T Á S L OV A
Jako třeba Jules Verne. Ve své době
psal příběhy
o ponorkách a létacích balonech.V té době to byly pro lidi smyšlené
věci. Dnes to jsou věci naprosto všední.
Domnívám se, že knihy jsou naše dědictví. Stále se nalézají
nové a nové písemnosti, které nám postupně odhalují krásu písma.
Před tisíci lety, když se vynalezlo písmo, lidé psali proto, aby
udržovali mezi sebou kontakt. Knihy se psaly, aby důležité události,
informace byly zaznamenány. Paradox však je, že nikdo z pisatelů
nevěděl, že si jeho písmo boudou číst i lidé za tisíce let.
Nemyslíte si, že důvod, proč se knihy psaly je tak prostý?
Psali je, aby zachytili své pocity a touhy. Zaznamenali výhry
a porážky své země. Aby, až zemřou, nezemřely s nimi jejich
vzpomínky. A proto se ptám, myslíte si že knihy z naší doby si budou
číst lidé i za tisíce let?
ZIMNÍ DEN
Jiří Bekr
Zatažené slunce vyrovnává bílý sníh, pole a velké travnaté plochy jsou
ofoukány, že místy jsou vidět rostliny a místy i dva metry sněhu. S každou
vločkou šlápoty ve sněhu více mizí. Prsty jsou prochladlé. Děti ve sněhu
radostně skotačí, kdežto ve zprávách na nově mají horší náladu. Vše těžší
se zaboří do sněhu jako koště do trabanta. Vše je pokryté bílou vrstvou
sněhu jako žhavé uhlíky popelem. Kolem poledne se ze sněhu stává
čvachta velká jako Rozkoš. K večeru se ochlazuje a ze čvachty se stává
náledí a fouká studený vítr, který vše zamete. Suchý sníh spolu s náledím
tvoří velmi kluzký povrch, ruce se lepí k zábradlí a ke klikám, roztáté
sjezdovky zamrzají, začíná být zřetelná pára od pusy. „Mlha“ na oknech
začíná mrznout v malé kousky ledu, které nelze stěrkou seškrábnout, a činí
okno matně neprůhledným a hrbolatým. Na kalužích se tvoří ledový
škraloupek zpočátku teňoulinký, který rozboří i malá kapka, ale škraloupek
sílí, voda stále více promrzá, až je místo kaluže led, všechny díry na silnici
jsou takto opraveny. Je velmi zvláštní, když se stmívá a hustě chumelí,
protože potom se světlo z lamp rozprostírá po celém městě a noc je jako
den.
SVĚT
Eliška Kratěnová
Svět zahalený v černé mlze zdá se v mých očích bezradný. Snad je to klam a možná je ta chyba ve mně, v malé části
mého já, která zůstane už navždy v představách, v dětských snech a zasněná. Tam venku v černém světě je snad
i několik světlých míst. Tam na druhé straně, kde je tráva zelenější a slunce svítí tak, že ani ty nejbystřejší oči
nepohlédnou na modré nebe, právě tam začínám žít svůj život, tam, kde má každý křídla, kde má každý čistou duši,
kde může být sám sebou. Škoda jen, že je tam vždy jen kousek mého já. Každý má svůj život ve svých rukou a je jen
na něm, jaký si ho udělá. Ať už bude šťastný nebo ne, měl možnost svůj život změnit. Všichni nemají přebytek toho,
co spousta z nás bere jako samozřejmost. Málokdo se dovede radovat z maličkostí a třeba jen z toho, že každé ráno
otevře oči, že vůbec může žít. Stejně je to i s životy našich přátel, rodiny … někdo bez zeptání vejde do našeho
života a bez počkání zase odejde. Někdo, kdo je pro nás důležitý, tam zůstane už navždy, a nejen v životě,
vzpomínkách, a my už nikdy nebudeme stejní. Pak se dostaví ten nežádoucí pocit – strach. Strach, že ztratíme toho
svého strážného anděla, který je vždy jen jeden, strach, že ztratíme člověka, který je nám na světě nejmilejší. Potom
se hodí ta zmíněná křídla a touha od všech se odtrhnout a uletět tam, kde nás nikdo nebude hledat, kde nám nikdo
nebude nic vyčítat a zakazovat. Do světa snů, nekonečné svobody a všeho, co si jen můžeme přát. Šok nastává v tu
chvíli, kdy se vrátíme do reality, a naivní sny jsou už zase jen v našich představách.
Č A L A M Á D A - S P EC IÁ L N Í L I T E R Á R N Í Č Í S L O - Z L A T Á S L OV A
15
MOJE ZVÍŘECÍ RODINA
Kristýna Zelená
Na toto téma jednou přišla naše třídní učitelka, když jsme měli sloh. A natolik mne zaujalo, že jsem se rozhodla
napsat povídku do Zlatých slov. Kdyby měla má rodina být zvířaty, tak by to bylo asi takhle: mamka by byla asi
kočka domácí. Víte, jak se říká, že své děti přenáší jako kočka koťata. Tím chci říct, že se o nás mamka dobře stará.
Chrání nás a hraje si s námi prostě jako kočka.Taťka by byl medvídek panda. Je to pohodář, ale když jde do tuhého,
dokáže být jako grizzly. Brácha Kája by byl jako malý pejsek. Když má dobrou náladu, tak by si rád hrál, ale když
ne, tak cení zuby a vrčí. Brácha Michal asi opičkou. Je rád středem pozornosti, v tomhle jsme si asi dost podobní, ale
pokud není, tak se o to dál snaží, což se mu stává často. Brácha Tomáš mezkem. To má asi trochu po taťkovi. Když
si postaví hlavu, nehne s ním ani buldozer. Babička z kopečka, tak jí říkáme, poněvadž má malý domek na kopci,
ve kterém bydlí, u té je to trochu sporné, ale pravděpodobně datel. Je milá, jako ptáček, když vám nádherně zpívá
za oknem, ale vtlouká vám moudra, rady a poučky jako datel do dřeva. Vím, že to mají babičky dělat, poučovat
vnoučata o chybách a nástrahách života, ale někdy to trochu leze na nervy. No, a moje milovaná bábinka Zelená,
tu obdivuji na světě ze všeho nejvíc, ona by byla jako moudrá sova. Sice vím, že neměla možnost dokončit si
základní vzdělání, protože jí v tom zabránila válka, ale té moudrosti, které pochytila za celý svůj život, té si vážím
nejvíce. Vždy, když mám u srdce nějakou bolístku, řeknu si: ty hloupá, na světě jsou i horší osudy a situace než máš
ty. A v tu chvíli si vzpomenu na ni, co si prožila, co viděla, co cítila, prostě si nedovedu představit, jak bych to já
zvládla, a obdivuji ji, že to vůbec měla sílu přežít.Tak tohle byla moje rodina. A jaká je ta Vaše?
ZIMNÍ DEN
Kristýna Zelená
Toto téma jsem si vybrala proto, že se mi nejvíce
zamlouvalo, a také proto, že zima je mým druhým
nejoblíbenějším obdobím. Svůj zimní den si
představuji takto: Je sobota. Na chatě se všichni
probouzejí do nového, krásného, slunečného dne.
První, co udělám, je, že roztáhnu závěsy, otevřu
okno a nadechnu se čerstvého vzduchu. Otevřu oči,
abych se podívala na pohádkově zasněženou
krajinu. Slunce svítí, děti dovádějí, psi běhají a vrtí
ocasy, že si s nimi můžou hrát. Sníh! Ta bílá,
lehká, studená, až mrazivá věc. A v tu chvíli si
myslíte, že nic na světě nemůže být krásnější. Jak
se krásně třpytí a vypadá jako drahé kamení, které
nám spadlo z nebe, ale které tu dlouho nevydrží.
Zrovna tady si přejete, aby se zastavil čas a nechal
vás si tu nádheru užívat, ale vy víte, že to nejde.
Netrápíte se, vždyť za rok zase bude sněžit.
Napadne vás jít se projít zimní krajinou. Vezmete
si batoh, do batohu svačinu, pití a samozřejmě
fotoaparát. A hurá na běžky! Na dlouhé tratě klidu,
tam, kde vás nikdo nebude rušit, tam, kde si vaše
myšlenky jen tak poletují hlavou, tam, kde zapomenete na starosti a problémy ... Najednou se ale vrátíte nohama
na zem. Myšlenky, starosti, problémy, to vše se vám vrací zpátky do hlavy. Je vám zima, máte hlad a žízeň a nudli
u nosu. Vracíte se zpátky. Ale i tak se obrátíte ke slunci čelem a povíte mu v myšlenkách, že je vám fuk, že je vám
zima, máte hlad a žízeň a nemáte kapesník. Za tu nádheru to všechno přece jenom stálo a za to, že mu děkujete ...
Takto já si představuji zimní den!
16
Č A L A M Á D A - S P EC IÁ L N Í L I T E R Á R N Í Č Í S L O - Z L A T Á S L OV A
Literární soutěž Zlatá slova vyhlásila pro Základní školu v České Skalici Společnost Boženy Němcové. V letošním 9. ročníku se jí
zúčastnilo celkem 56 žáků, kteří poslali 64 prací. Zde je uveden seznam těch vítězných:
VÝSLEDKOVÁ LISTINA 9. ROČNÍKU LITERÁRNÍ SOUTĚŽE ZLATÁ SLOVA 2011
Verše
1. místo
2. místo
Michal Šrajbr
Adéla Čápová
Monika Vydláková
Lucie Kašparová
Stanislav Kollár
4. A
4. B
4. A
4. A
4. A
Fotbal
Barvy
Rychlým krokem celý rokem
Drak
Rybář
Tereza Macháčková
Vanda Svatoňová
Kristýna Korsáková
Dora Podaná
3. B
2. A
2. A
3. A
O sýkorce
O oslíkovi
Kůň Popletka
O Pomněnce z lesa
1. místo
2. místo
3. místo
Veronika Vanická
Dana Řepová
Michal Fidler
4. A
4. A
4. B
Víla Míla a skřítek Vítek
Zajíčci a poklad
Jak bobřík Bertík …
1. místo
2. místo
3. místo
Sára Suchánková
Lucie Řezníčková
Aneta Prokopová
Natali Küffelová
6. B
6. B
6. B
7. A
Království Sedmimoří
Žabák Billi
O zajíčkovi Zajdovi
Noční běs
Povídka, příběh
1. místo
Jan Pábel
2. místo
Matěj Novák
3. místo
Eva Boučková
Barbora Kollárová
4. A
4. A
4. A
4. B
Příběh o kostace dravé
Kocourek
Ráno u babičky
Narozeninová párty
Úvaha, popis
1. místo
Nikola Kunstová
2. místo
Jiří Bekr
3. místo
Eliška Kratěnová
9. B
8. A
8. A
Důležitost knih
Zimní den
Svět
3. místo
Pohádka
1. místo
2. místo
3. místo
Hlavní cena za pět pěkných literárních prací
Kristýna Zelená
9. A
ČALAMÁDA — směs zajímavého čtení ve vysmátém nálevu.
Vydavatel: Středisko volného času Bájo Česká Skalice. Šéf redaktorka: Mgr. Martina Horká. Redakce: Anna Horká, Martina Sedláčková,
Anna Borsová Ilustrace: Výtvarné kroužky SVČ Bájo: Michaela Pacholíková, Magdalena Dorotea Horká, Šimon Prudil, Tereza Havlíková,
Anna Horká, Martina Sedláčková, Barbora Michlová, Karolína Havlíková, Kryštof Halada, Matyáš Horký, Martin Karvai, Kateřina Nováčková,
Marie Brátová, Daniela Fialová. Publikace neprošla jazykovou úpravou. Adresa: Husovo náměstí 3, 552 03 Česká Skalice, e-mail:
[email protected], telefon: 491 452 708, http://www.svcbajo.cz.
Tisk: SVČ Bájo Česká Skalice. Ročník 4, speciální vydání. Vychází
http
nepravidelně.