Platon: Dialog Gorgias

Platon: Dialog Gorgias
ě
(práce z d jin filosofie)
Linda Skolková, INSK, 1. ro ník bakalá ského studia, ZS 2002/2003
č
ř
I. Úvod
Ve starov kém ecku m lo um ní ve ejného vystupování, zvlášt pak e nictví, tak význa né
postavení, že bychom dokonce mohli prohlásit, že bylo klí ovým momentem úsp chu lov ka ve
ve ejném život . Tento úsp ch byl následn nahlížen jako nejvyšší dosažitelná meta v život v bec.
Témata, na n ž se ve ejné diskuse soust e ovaly, typicky zahrnovaly otázky zabývající se tím, co je
správné i spravedlivé ud lat.
P edtím, než se blíže podíváme na dialog Gorgias, zastavme se krátce u filosofa a rétora, po
n mž je toto Platonovo dílo pojmenováno. Gorgias z Leontin, starší vrstevník Sokrata, se stal
zakladatelem první rétorské školy v Athénách, a to roku 427 p .n.l. P vodn ovšem prý do Athén
nep ichází kv li e nictví samotnému, ale jako len diplomatického poselstva, které m lo Athé any
požádat o pomoc proti sousedním sicilským Syrakusám. Svým okázalým vystoupením si Gorgias
nakonec poté, co obec Leontini podlehla siln jším Syrakusám, vyslouží athénské pohostinství.
V rozebíraném dialogu ostatn sám Sokrates prohlašuje, že v Athénách je z celé Hellady nejv tší
volnost slova.
Není jisté, zda dialog Gorgias p edstavuje již spíše Platonovy vlastní názory nebo zda tu ješt
p evažuje zaznamenávání Sokratových názor . Dalo by se snad íci, že se jedná o rozvíjení
Sokratových názor Platonem.1
č
ě
Ř
ě
ě
ř
ě
č
ř
č
č
ě
ř
ě
ě
ě
ě
ě
ů
ď
ě
ř
ř
č
ě
ř
ě
ř
č
ř
ů
ů
ě
č
ř
ě
ň
ě
ě
ě
ř
ě
ř
ů
ř
ů
II. Komentá k vybraným podn tným myšlenkám z díla
Platon v pozitivní postoj k Sokratovi je patrný již z toho, že rozmluv jednozna n vévodí
Sokrates, na jehož stran stojí ješt Chairefon. Protihrá em v diskusi je nejprve sám Gorgias, jehož
místo následn zaujímá Polos a nakonec Kallikles. Od svých dvou p edch dc se Kallikles v lec ems
liší – z jeho promluv totiž vysvítá, že je to zna ný oportunista, který rétorické um ní spíše zneužívá
jako prost edek k získání moci. Sokrates se naopak snaží ubírat cestou absolutního, a tedy
nadosobního dobra.2
Bez zajímavosti není ani místo, kde se rozmluva odehrává – v dnešním jazyce bychom asi
ekli, že je to neutrální p da neboli n jaké ve ejné místo.
Dialogem Gorgias je zv n n antický spor mezi filosofií a rétorikou. Sokrates považuje
filosofii za v du zabývající se pravým dobrem, to jest tím, co je mravn krásné. Od toho je naopak
ost e odlišeno to, co je pokládáno za p íjemné nebo užite né. V rozmluv pak Sokrates vít zí díky své
mravní jistot (na to odkazuje i podnázev eského vydání tohoto dialogu).
č
ů
ě
ě
č
ě
ě
č
ě
ř
ů
ů
č
ě
ř
ř
ů
ě
ř
č
ě
ě
ě
ě
č
ř
ř
ě
ě
č
ě
Samotný za átek dialogu je vlastn svého druhu apologií pozdního p íchodu, protože celá
následná rozmluva se uskute uje kv li tomu, že Sokrates nep išel v as (p esn ji e eno nedostavil se
č
ě
ř
č
č
ů
ň
ř
č
ř
ě
ř
1
V rozboru díla jednotlivé myšlenky a názory p ipisuji t m osobám, které jsou postavami dialogu, to jest pokud
promlouvá Sokrates, potom je citace nebo parafráze jeho myšlenky zachycena jako Sokratova. Podobn je tomu
i v p ípad Kallikla (viz dále), který možná existoval jenom jako literární postava tohoto dialogu.
Pokud se týká vlastních jmen, vycházím z textu dialogu – samohlásky jsou tedy ponechány jako krátké, aby
nevznikl rozpor mezi p ímými citacemi a jejich interpretacemi.
Vzhledem k rozsahu práce jsou citace uvedeny bez odkazu na konkrétní stranu, všechny však erpají z téže
knihy (citována v záv ru).
2
„Dobrým“ je zde mín no prosp šné, užite né.
ř
ě
ě
ř
ě
ř
č
ě
ě
ě
č
1
v bec) na Gorgiovu p ednášku. Ovšem díky Kalliklov laskavosti je Sokratovi tento proh ešek
prominut a navíc Sokrates dostává nabídku diskuse s Gorgiou, která by byla soukrom jšího rázu.
Nyní se již podívejme na konkrétní zajímavé myšlenky z dialogu. M žeme za ít titulním
hrdinou rozpravy, tedy Gorgiou. Ten si st žuje, že už mnoho let mu nikdo nepoložil otázku, která by
byla nová, což je problém, s nímž se setkáváme i dnes a jehož d sledkem je absence odpov dí
seznamující tená e (poslucha e, diváka) s n ím novým. Další myšlenkou hodnou poznamenání je
odpov na otázku, která by musela být jinak formulována (to bychom mohli ozna it jako mutatio
elenchi).
Sokrates se šikovn – jak ostatn jinak – položenými otázkami obrací na Gorgiu s tím, co je
rétorika a co je jejím p edm tem, ovšem Gorgiovy odpov di hodnotí jako sporné. Gorgias za nejv tší
dobro a p í inu osobní svobody jednotlivce i celé spole nosti považuje schopnost p esv d ovat
a p emlouvat e mi, a už je adresátem projevu v podstat kdokoli. Jako hlavní obsah rétoriky pak
Gorgias považuje práv ono p emlouvání.
Za velmi pou nou považuji i následující citaci: ,,[J]e z ejmé, že p i každé volb je t eba voliti
nejlepšího odborníka. Ani nebude radit rétor, kdykoli jde o stavbu hradeb nebo za ízení p ístav nebo
lod nic, nýbrž stavitelé; dále ani kdykoli je porada o volb vojev dc nebo o n jakém postavení vojska
proti nep átel m nebo o dobytí míst, nýbrž tehdy budou radit vojenští odborníci, a ne odborníci
v rétorice; ..“. P e teme-li si tyto ádky vložené do úst Sokratovi, mohou mu p ipadat naprosto
samoz ejmé, p irozené, ba p ímo banální, ovšem podíváme-li se i dnes (nebo možná práv dnes) dob e
kolem sebe, zjistíme, že ono ok ídlené r ení „šev e, drž se svého kopyta“, kterým bychom ve zkratce
mohli smysl citace vystihnout, asto p íliš praktického uplatn ní nenachází. Na druhou stranu nás tato
otázka nemusí p ehnan zat žovat, protože Gorgias na citované Sokratovo tvrzení pružn reaguje
uvedením p íkladu okolností vzniku athénských lod nic a hradeb, kde se uplatnili hlavn rady
Themistekleovy a Perikleovy, a stavitel m jakožto odborník m byla up ena možnost výrazn
zasáhnout do prvotní ideje stavby.
Tím se rozprava dostává k tématu moci rétoriky i spíše moci, kterou je díky ní možné získat.
V této souvislosti bych p ipomn la n které názory z doby sou asné, které se sice p ímo netýkají
rétoriky jako takové, ale které by mohly posloužit jako ukázka uplatn ní filosofických podn t
v praxi. Nap íklad existuje názor, že každý v dní obor jako takový je tvo en primárn svou
terminologií. Dále bych podtrhla d ležitost komunikace ve všech oborech lidské innosti. Nejnižší
odhady hovo í o padesáti procentech asu, který v dec nebo jiný pracovník v nuje komunikaci
o innosti, jíž provádí. Klí ového významu mezilidské komunikace si ostatn povšiml již Dale
Carnegie.3 Chci tím nazna it, že komunika ní schopnosti mohou hrát v úsp šnosti v zam stnání
mnohem v tší roli než samotné znalosti v oboru. Pochopiteln ovšem nelze zcela ztotož ovat e nické
dovednosti a dovednosti komunika ní, ale není od v ci prozkoumat blíže jejich pr nik, k emuž dle
mého mín ní Platon v dialog Gorgias vyzývá více než dostate n .
Sokrates dále v dialogu zmi uje vlastní zkušeností potvrzený fakt, že lidé si mnohdy jenom
velice obtížn navzájem dokážou ujasnit p edm t, o kterém se chystají rozmlouvat. Je jasné, že pokud
se o to alespo pokusí, mohou se vyhnout p ípadným pozd jším neshodám plynoucím z toho, že
každý si kup íkladu pod daným slovem p edstaví n co trochu odlišného. T mito otázkami se zabývají
mimo jiné logika a informa ní v da, která ostatn metod logiky i v jiných ohledech jakožto v da
transdisciplinární využívá. Z filosof se touto otázkou zabýval nap íklad Tomáš Garrigue Masaryk,
který v Problému malého národa výslovn (a jinde spíše nep ímo) podotýká, že to, o em se nejvíce
mluví, vyžaduje nejpodrobn jší rozbor.4
Sokrates rovn ž otevírá otázku vhodnosti používání jednotlivých pojm , takže nap íklad
zd raz uje, že rozeznává dva druhy um ní – um ní vztahující se k duši (to nazývá politikou, která se
skládá ze zákonodárství a soudnictví) a um ní vztahující se k t lu (zde dále rozlišuje gymnastiku
a léka ství). Z toho plyne, že um ní nelze chápat jako homogenní celek, ale je t eba vid t jeho
ů
ř
ě
ř
ě
č
ů
ě
ů
č
č
ě
č
ř
ě
ď
č
ě
ě
ě
ř
ě
ě
č
ě
č
č
ř
ř
ě
č
ř
ř
ě
ť
ě
ř
č
ř
ř
ě
ř
ř
ě
ě
ř
ů
ů
ř
ů
ě
ů
č
ř
ř
ř
ř
ř
ř
ě
č
ř
č
ř
č
ř
ř
ě
ě
ě
ě
ř
ě
ě
ů
ů
ř
ě
č
č
ř
ě
ě
ř
ě
ř
ě
ě
ř
ů
ě
č
ů
č
ř
ě
č
ě
č
ě
č
č
ě
ě
č
ě
ě
ň
č
ř
č
ě
ů
č
ě
ů
ě
ň
ě
ř
ě
ň
ř
ř
ě
ř
ě
ě
č
ě
ě
ě
ů
ř
č
ě
ř
ě
ě
ů
ů
ň
ě
ě
ř
3
ř
ě
ě
ě
ř
ě
Carnegie, Dale. Jak získávat p átele a p sobit na lidi. Praha: Tallpress 1993.
ř
ů
4
In Masaryk, Tomáš Garrigue: Ideály humanitní, Problém malého národa, Demokratism v politice. Praha:
Melantrich 1990.
2
jednotlivé ásti, které pochopiteln mají i své spole né vlastnosti. Pod léka stvím se podle Sokrata
jako „druh lahod ní“ ukrývá kucha ství a pod gymnastikou pak kosmetika, jíž si však tento
staro ecký filosof p íliš necení, jak to ostatn plyne z jeho e i, v níž vedle sebe klade vztah sofistiky
k zákonodárství a kosmetiky ke gymnastice. Z této promluvy je také z ejmé, že Sokrates si je v dom
provázanosti všech obor . Dnes se ostatn op t za íná oprávn n vyno ovat tendence ke konvergenci
humanitních a p írodních v d, jak na to upozor uje mimo jiné dr. Cyril Höschl.5
K zamyšlení vyzývá i Sokratova otázka Polovi (na niž Polos pochopiteln nemohl odpov d t
jinak než kladn ), v níž je e eno, že jestliže n kdo n co d lá za n jakým ú elem, nechce to, co d lá,
nýbrž to, pro to d lá. Zde bychom mohli polemizovat v tom smyslu, že ob as se lov k zabývá
n jakými innostmi kv li nim samým, p i emž výsledek takové aktivity už není tím nejpodstatn jším
momentem. Na za átku jedenadvacátého století je podle m dosti snadné doložit toto tvrzení p íklady,
protože r zné um lecké sm ry (p ípadn osobnosti p sobící vícemén samostatn ) století
p edcházejícího, tedy dvacátého, k tomu poskytují dostatek vhodného materiálu.6
Podle Sokrata je krásný a dobrý lov k š asten a naopak nespravedlivý a špatný neš asten.
Domnívám se, že pocit št stí je zna n subjektivní. Na druhé stran ovšem usilování o št stí je
nap íklad výslovn zakotveno v Prohlášení nezávislosti.
Sokratovu metodu vyvracení argument protivník pomocí jednotlivých p íklad bychom
mohli srovnat s metodou falzifikace Karla Raimunda Poppera (který se ostatn Platonem, tedy
filosofem, který pro další generace zaznamenal Sokratovy myšlenky, ve své práci také zabýval, a to
zejména v díle Otev ená spole nost a její nep átelé, kde provedl kritiku Platonových myšlenek
z hlediska liberalismu). Tento rakouský filosof pojímá metodu v dy jako metodu p ibližování se
k pravd , metodu kritického vyvracení starého poznání.
V dialogu je také nazna ena myšlenka, že každý má svou pravdu a že pravda je tedy vnímána
subjektivn . Za velice silný pokládám Sokrat v výrok, že pravdu nelze nikdy vyvrátit. V duchu
Poppera bychom mohli oponovat, že pravdu nelze potvrdit, ale m že se nám poda it ji vyvrátit. Zde
bychom se ovšem museli vrátit k problematice užívání pojm a asi bychom si znovu p ipomn li
citovanou Masarykovu myšlenku. Jako p íklad zde m že posloužit Hus v pojem pravdy, který je
vnímán ve smyslu náboženském, a nikoli jaksi obecném, jak bychom tomu mohli rozum t dnes.
Podle Sokrata je horší bezpráví init než jej snášet. Toto p esv d ení bychom mohli
dokumentovat jeho vlastními iny, které tragicky vyvrcholily v okamžiku, kdy byl Sokrates odsouzen
k smrti a nevyužil nabídky svých p átel, kte í mu cht li pomoci k út ku.7
Sokrates se domnívá, že kdyby lidé nem li žádného stejného dojmu, kdyby každý lov k cítil
n jaký zvláštní dojem, nebylo by v bec snadné u init tento dojem srozumitelný tomu druhému.
Vyzdvihuje také nutnost vnit ní harmonie jednotlivce: „[A] p ece já se domnívám, m j milý, že by
bylo lépe, aby má lyra byla rozlad na a falešn hrála a aby falešn zpíval sbor, který bych ídil, a aby
celý sv t se mnou nesouhlasil a mluvil opa né v ci, nežli abych já sám jediný byl se sebou v nesouladu
a sob odporoval“.
Podle Kallikla je známkou spravedlnosti, že siln jší vládne slabšímu a má více než on – v tom
by si asi rozum l s Thrasymachem.
Kallikles také zpochyb uje vhodnost filosofie jako Sokratova zam stnání a zobec uje tu
souvislost mezi v kem a zabýváním se filosofií: „Pravda se má tedy takto a ty to poznáš, jestliže už
necháš filosofie a oddáš se v tším v cem. Filosofie je totiž, Sokrate, p kná v c, jestliže se jí lov k
mírn chopí v p íslušném v ku; pakli však u ní setrvá p es náležitou míru, je to zkáza lidí. (...) Filosofii
poznávat je krásné potud, pokud toho je pot ebí pro obecné vzd lání, a dokud je lov k mlád, není pro
n j ošklivé zabývat se filosofií; ..“.8 Kallikles se také velmi p ík e vyjad uje o ,,dohodách lidí proti
p írod “, považuje je za „žvást“ a naproti tomu up ednost uje p edstavu, že „kdo chce správn žít,
č
č
ě
ř
ř
ě
č
ř
ř
ě
ř
ř
ě
č
ů
ě
ř
ě
ě
ě
ě
ř
ň
ě
č
ě
ě
ě
č
ř
ě
ě
ě
ě
ě
č
č
č
ě
ě
č
č
ě
ů
ř
ě
č
ě
ů
ě
ě
ř
ě
ř
ů
ě
ě
ř
č
ě
ť
ť
č
ě
ř
ě
ě
ě
ě
ů
ů
ř
ů
ě
č
ř
ř
ě
ř
ě
č
ě
ů
ů
ř
ů
ř
ř
ů
ě
ů
ě
č
č
ř
ě
č
ř
ř
ě
ě
č
ě
ě
č
ě
ů
ř
ř
ě
ů
ě
č
ě
ě
ř
ě
ě
ě
ě
ň
ě
ň
ě
ě
ě
ř
ě
ě
ě
ř
č
ě
ř
ě
ř
č
ě
ě
ř
ř
ě
ř
ě
ř
ň
ř
ě
5
viz Höschl, Cyril. P írodní a humanitní v dy: dva sv ty? In: Vesmír, . 9, 1999, s. 487-491. Dostupné online:
< http://vesmir.cts.cuni.cz/09_99/487.htm>
6
Jako konkrétní p íklad si uve me ak ní malbu Jacksona Pollocka nebo happeningy, o nichž m žeme prohlásit,
že navazují na dadaismus, tedy sm r rodící se již za první sv tové války.
7
Ne všem filosof m se ovšem da ilo žít ve shod se svým u ením – jako Sokrat v protipól bychom mohli uvést
Rousseaua.
8
Platon sám však soudil, že mladí lidé se mají zabývat odbornými v dami a že filosofie pat í až k dosp lému
v ku.
ě
ř
ř
ď
ě
č
č
ů
ě
ů
ř
ě
ě
č
ů
ě
ě
3
ř
ě
musí ponechat svým žádostem co nejv tší r st a nesmí je krotit“. Tato prohlášení Sokrates oce uje
zejména kv li tomu, že jiní si to nejspíše také myslí, ale nemají dostatek odvahy to íci.
Kallikles v pr b hu rozhovoru odhaluje Sokratovu hravost: „Jak t tak poslouchám, Sokrate,
a p isv d uji na tvé otázky, již dávno si uv domuji, že kdykoli by ti kdo i žertem v n em dal za
pravdu, ty se toho s radostí chápeš jako d ti“. Sokrates jej ob as vyprovokuje k velmi prudkým
reakcím – Kallikles pak vyhrožuje, že rozmluvu s ním náhle ukon í: „Jaký jsi násilník, Sokrate! Ale
bu tak laskav a nech tuhle rozpravu být anebo rozmlouvej s n kým jiným!“
Sokrates se domnívá, že pokud je um ený muž spravedlivý, state ný a zbožný, je také dobrý,
a tedy i to, co d lá je dobré a krásné. Tudíž se musí mít také dob e a být blažen a š asten. Sokrates
tedy jednozna n preferuje ád a naopak zavrhuje nespo ádanost a nevázanost. Zmi uje také rovnost
mezi lidmi i mezi bohy a podtrhuje, že míní rovnost ve významu geometrickém (není náhodou, že nad
vstupem do Platonovy akademie byl nápis „nevstupuj, kdo neznáš geometrie“).
Podle Sokrata m že nejv tší p átelství existovat mezi lidmi, kte í si jsou vzájemn podobní.
Tento názor byl ve dvacátém století potvrzen etnými výzkumy, p i emž se p išlo na to, že
komunikace m že probíhat mnohem efektivn ji práv mezi partnery, kte í jsou si podobní.
Samoz ejm nelze uvažovat zcela totožné osobnosti, protože ty by pak v bec žádnou komunikaci
nepot ebovaly. Na druhé stran je ješt t eba doplnit, že existuje i teorie komplementárních pot eb
(ovšem nikoli základních postoj ).
Sokrates se rovn ž domnívá, že „každý má rád, když se mluví e i podle jeho vlastního
zp sobu, kdežto na cizí zp sob se mrzí“. Zde nezbývá než op t odkázat na Dala Carnegieho.9
Sokrates také prohlašuje, že „pokud víme, nevyskytl [se] v této naší obci žádný dobrý politik.”
Jediným úkolem dobrého politika by pak podle Sokrata m lo být p emlouvání a donucování ob an
k tomu, ím by se m li stát lepšími. Vedle politik Sokrates kritizuje sofisty, a to za to, že si nechávají
za svá vystoupení a za vyu ování platit, a koliv o sob prohlašují, že jsou u iteli dobrosti.
Ke konci se dialog stává pon kud morbidním, diskutuje se totiž o smrti. Sokrates mimo jiné
tvrdí, že ,,[s]mrt není, jak se mi zdá, nic jiného než rozlou ení dvou v cí, duše a t la, od sebe
navzájem”. V této souvislosti je také probírána prosp šnost životního stylu s ohledem na následnou
prosp šnost nebo neprosp šnost v íši Hádov .
V dialogu je také citován Euripides: „kdo ví, zda toto žití není mrtev býti a smrt zda není žití?“
Tato slova mohou p ipomínat až mnohem pozd jší barokní díla, nap íklad Život je sen špan lského
dramatika Pedra Calderóna de la Barcy.
ě
ň
ů
ů
ř
ů
ř
ě
ě
č
ě
ě
č
ě
č
ě
č
ď
ě
č
ě
ř
ě
ř
ť
č
ě
ř
ř
ů
ě
ň
ř
ř
č
ě
č
ř
ů
ř
ě
ř
ě
ř
ě
ů
ř
ě
ě
ř
ř
ů
ě
č
ř
ů
ě
ů
č
ě
ř
ů
č
ě
ů
č
č
č
ě
ě
č
ě
ě
ě
ě
ě
ř
ě
ř
ě
ř
ě
Z dialogu by zajisté m li radost i n kte í moderní literáti, jmenovit zejména Karel apek,
který se krom jiného proslavil neuv itelnou schopností vymyslet velké množství nejr zn jších
synonym. Mám zde na mysli zejména Sokratovu metodu kladení otázek tak, aby respondent byl nucen
stále souhlasit, to jest odpovídat stále „ano“ nebo vyjad ovat sv j souhlas jinými slovy. A práv
v tomto je uplatn na zmi ovaná variabilita. Platnost tohoto tvrzení ovšem mohu ze svého pohledu
aplikovat pouze na eský p eklad Františka Novotného, z n hož jsem p i psaní této práce erpala. Dále
se zdá, že v tomto p ípad by se p íliš neuplatnila Shawova poznámka, že existuje padesát zp sob ,
jak íci „ano“, p t set, jak íci „ne“, ale pouze jeden, jak tato slova napsat. Možná je to proto, že text
zachycující rétorické soupe ení v sob mezi ádky má p ece jenom trochu odlišnou atmosféru, kterou
lze vycítit mezi ádky.
Sokrates používá otázky, které p ímo navád jí k odpov di. Navíc recipient má pom rn málo
prostoru k vlastním úvahám, sm ování rozhovoru udává Sokrates. Jeho spolubesedníci navíc ob as
znejistí, jestli si Sokrates d lá legraci nebo jestli mluví se vší vážností.
V dialogu se setkáváme i se zvláštním fenoménem odpovídání formou další otázky, které
pochopiteln nem že probíhat do nekone na, protože by se tím nedosp lo k žádnému záv ru.
Sokrates, p estože podle svého nejlepšího mín ní mluví jasn , také asto vyzývá své soupe e ke
kladení otázek, pokud n emu z jeho e i dostate n neporozum li nebo pokud by si p áli bližší
vysv tlení n které jeho myšlenky (práv t mito ohledy ke spolubesedník m Sokrates ospravedl uje
n kdy opravdu velkou délku svých promluv). Tímto prvkem ur itého nap tí celý dialog získává na
p itažlivosti pro tená e (k té ostatn p ispívá ur it i místy velice kousavý tón Sokratových promluv).
ě
ě
ě
ě
ř
ů
ř
ě
Č
ě
ř
ů
ě
ň
č
č
ř
ř
ř
ě
ě
ě
ě
ř
ř
ů
ů
ř
ř
ě
ř
ř
ř
ř
ě
ě
ě
ě
č
ě
ř
ě
č
ě
ů
ě
ě
č
ř
ě
č
č
ě
ě
ě
ř
č
ř
ě
ě
ě
ě
ě
ř
ů
ň
č
ě
ě
č
ř
9
č
ř
ě
ř
ě
viz odkaz v poznámce 3
4
Z didaktického hlediska zase stojí za povšimnutí ov ování (a tedy opakování, by t eba jinými slovy)
již jednou vy ených slov.
ě
ř
ť
ř
č
ř
III. Záv r
Z hlediska oboru, který na Filosofické fakult studuji (Informa ní studia a knihovnictví), je
dialog Gorgias podle mého názoru zajímavý zejména zd razn ním p ímé komunikace, což je aktuální
otázka dnešní p etechnizované spole nosti. Tento dialog (by v psané podob ) ukazuje praktické
uskute n ní mnohých podn t z oblasti sociální komunikace, z nichž bych zmínila zejména schopnost
naslouchání a udržení pozornosti. Jako doklad poslouží nejlépe promluvy samotného Sokrata, které
jist i v oné dávné dob musely klást pom rn velké nároky na spolubesedníky, a to jak kv li své
délce, tak kv li svému náro nému obsahu.10
č
ě
ů
ě
ř
č
ř
ě
ť
č
ě
ě
ě
ů
ě
ě
ě
ů
č
ů
P i zpracovávání práce jsem vycházela zejména z této publikace:
Platon. Gorgias. O síle slova a mravnosti. P el. František Novotný. 2., p ehlédnuté vyd. Praha: Jan
Laichter 1944. 145 s. Laichterova filosofická knihovna sv. 2.
ř
ř
ř
10
Polos tento rys Sokratových promluv vystihl asi nejlépe t mito slovy: „To je n jak t žká v c, Sokrate,
usv d it t z omylu!“
ě
č
ě
ě
5
ě
ě
ě